diff --git "a/cs-en/train.cs-en.doc_trans.json" "b/cs-en/train.cs-en.doc_trans.json"
new file mode 100644--- /dev/null
+++ "b/cs-en/train.cs-en.doc_trans.json"
@@ -0,0 +1,2207 @@
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokonce i výraz „neoliberál\" nadsazuje intelektuální soudržnost této protisměrné síly. Tato změna politického směru se časově shodovala s procesem, který dnes nazýváme globalizací - a možná za něj byla dokonce zodpovědná. Thatcherismus ve spojení s globalizací měl mnoho liberalizujících důsledků, ale tato kombinace zároveň vytvořila nové sociální problémy, které zplodily vítěze i poražené. Thatcherovská kontrarevoluce byla tak úspěšná, že i ona postupně vyvolala vyvažující tlaky. Do konce devadesátých let začala téměř všechny politické scény ovládat touha zkombinovat soutěživost a růstem vyvolanou tvorbu bohatství na jedné straně se solidaritou, spravedlností a sociální soudržností na straně druhé. Obojího mělo být dosaženo v rámci liberálního uspořádání. Toto je hlavní politické zadání ve většině svobodných společností a současně je tento princip přijatelný pro všechny hlavní strany. Přesto se ho leckdo snažil proměnit v novou ideologickou konstrukci. Tito lidé se domnívali, že nastal úsvit nového věku sociální demokracie, a nějakou dobu se snažili svůj postoj dokázat: Bill Clinton, Tony Blair, Gerhard Schröder, Romano Prodi, a dokonce i někteří z představitelů zvolených v postkomunistických zemích jako by do tohoto politického tábora patřili. Zdálo se, že nová „třetí cesta\" táhnoucí se z Washingtonu přes Londýn do zbytku světa ztělesňuje vlastní ideologii těchto vůdců. Jak se nakonec ukázalo, tato epizoda měla ještě kratší život než konzervativní kontrarevoluce. Pochopitelně to byla pouhá epizoda. Někteří z nás měli vždy podezření, že Schröderova a Blairova idea „nové labour\" či „nového středu\" v případě Německa nemá žádný skutečný základ. Brzy vyšlo najevo, že ne všichni její zdánliví stoupenci ji skutečně podporují; když navrhované reformy kancléře Schrödera vyvolaly v jeho vlastní straně vřískot, rychle odhodil velkou část programu třetí cesty jako horký brambor. Současně nalezl Blair pro třetí cestu více sympatií u svého španělského konzervativního kolegy José María Aznara než u mnoha sociálních demokratů. Zdánlivá hegemonie neosociálních demokratů se začala po pouhých několika letech rozpadat. Aznar nebyl jediným konzervativcem, který v oblasti Středozemního moře vystřídal socialistickou vládu, a nedávná porážka socialistů v Řecku pravděpodobně nebude poslední. Země Beneluxu, některé skandinávské státy i mnozí z nových Evropanů ve východoevropských a středoevropských zemích si zvolili strany, jež tradičně stojí napravo od středu.", "en": "Even the word \"neo-liberal\" exaggerates the intellectual coherence of this counter force. This change in political direction coincided with ­- indeed, was perhaps responsible for - the process that we now call globalization. Thatcherism plus globalization had many liberating consequences, but the combination also created new social problems, begetting losers as well as winners. The Thatcherite counter-revolution was so successful that it, too, began to incite countervailing pressures. By the late 1990's, the political scene almost everywhere came to be dominated by the desire to combine competitiveness and growth-induced wealth creation on the one hand with solidarity, justice, and social cohesion on the other. Both were to be achieved within a liberal order. This is the main political project in most free societies, and it is in principle acceptable to all major parties. Yet some tried to turn it into a new ideological edifice. They believed that a new age of social democracy had dawned, and for a while they sought to prove their point: Bill Clinton, Tony Blair, Gerhard Schroeder, Romano Prodi, even some of those elected in the postcommunist countries seemed to belong to this political camp. The new \"Third Way\" spreading from Washington to London to the rest of the world seemed to embody these leaders' own ideology. As it turned out, this episode was even shorter-lived than the conservative counter-revolution. Indeed, it was no more than an episode. Some of us always suspected that the Schroeder-Blair idea of \"New Labour\" or, in German, the \"New Center,\" had no real basis. Soon it emerged that not all its apparent supporters actually supported it; when Chancellor Schroeder's proposed reforms caused squeals within his own party, he quickly dropped much of the Third Way program like a hot potato. At the same time, Blair found more sympathy for the Third Way with his Spanish conservative colleague José María Aznar than among many social democrats. The apparent hegemony of neo-social democrats began to crumble after only a few years. Aznar was not the only conservative to replace a socialist government in the Mediterranean world, and the recent defeat of the socialists in Greece is unlikely to be the last. The Benelux countries, some Scandinavian states, and many of the new Europeans of East Central Europe have chosen traditionally right-of-centre parties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Polní kurát byl opravdu dnes ve výtečné náladě. Sám ani nevěděl, proč to dělá, ale nakloňoval se neustále z kazatelny a byl by málem ztratil rovnováhu a přepadl. „Vono to táhne a nebylo by to dobrý na milostpánův revmatismus.” „A to není hloupost, pane Švejku,” řekl umělý otcovský tón, „když vy, podle udání policejního strážníka, který vás sem přivedl, způsobil jste sběh lidu před manifestem o vál­ce nalepeným na nároží a když jste pobuřoval lid výkřiky ,Nazdar císaři Františkovi Josefovi. Tahle vojna je vyhrá­na!'?” 3. Vyplachování žaludku dvakrát za den litrem teplé vody. „Bezevšeho, pánové,” odpověděl Švejk. „Nemám sice ani hlas, ani hudební sluch, ale pokusím se o to, udělat vám to k vůli, když se chcete bavit.”", "en": "The Field Chaplain was indeed in an excellent disposition. He was unaware of the danger, but kept teetering on the edge of the pulpit. He could have easily lost his balance and fallen off. “There’s a draft and it would not be good for your rheumatism, Sir.” “Is it not silliness, Mister Švejk,” the inquisitor asked in an artificially fatherly tone, “when, according to the report of the policeman who brought you here, you caused people to gather on a corner in front of a proclamation that was posted concerning the war? Then, did you not incite these people by exclaiming ‘Hurray for Emperor František Josef! This war is won!’? 3. The stomach was flushed out, twice a day, with a liter of warm water. “No problem, gentlemen,” answered Švejk. “I don’t have a voice, or a musical ear, but I’ll try to satisfy your wish, since you want to be entertained.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(DE), Universum Online AG (DE), Association of Language Education Services (ES)ARTE TV (FR), Talenacademie (NL)TARGET LANGUAGES: Czech, Dutch, French, German, Spanish AGE GROUP: 6–12WEBSITE: http://www.lingoland.net PROJECT DURATION: Start: 2002End: 2005 Lingu@net Europa — Help and advice for language learners Lingu@net Europa provides support and resources for language learning. It helps learners understand their strengths and weaknesses, and points them towards ways to learn. It guides learners in a choice of over 3 700 online learning resources, gives advice on overcoming common problems, and provides motivational tips. Those who want to practise the language they are learning can find key pals for e-mail exchanges, read and post blogs, take part in live chat and discussions, or even go into virtual worlds where they can interact with other learners. This multilingual, online languages resource centre gives free access in 20 European languages to all advice, content and resources included on the site. It also offers resources for language teachers in all sectors of education and training. Lingu@net Europa is a successful example of how technology and collaboration can help us share resources and expertise across country and language borders. It has been developed over the last decade by a dedicated and growing team of educational, technical and information science experts from throughout Europe. Anyone learning or considering learning or teaching a foreign language will find Lingu@net Europa an invaluable tool.", "cs": "(DE), Universum Online AG (DE), Association of Language Education Services (ES), ARTE TV (FR), Talenacademie (NL)CÍLOVÉ JAZYKY: čeština, francouzština, holandština, němčina, španělština VĚKOVÁ SKUPINA: 6–12 let INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.lingoland.net DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2002Datum ukončení: 2005 Lingu@net Europa – Pomoc a rady pro studenty jazyků Lingu@net Europa poskytuje podporu a zdroje pro studium jazyků. Pomáhá studentům pochopit jejich silné a slabé stránky a ukazuje jim způsoby studia. Provází studenty volbou z více než 3700 online učebních zdrojů, radí jak překonat běžné problémy a poskytuje tipy k motivaci. Ti, kteří chtějí používat jazyk, jež studují, mohou najít klíčové kamarády pro dopisování přes e-mail, číst a posílat blogy, chatovat a účastnit se diskusí, nebo dokonce vstoupit do virtuálních světů, kde mohou působit na ostatní studenty. Mnohojazyčné online centrum jazykových zdrojů poskytuje všem volný přístup ve 20 evropských jazycích pro získání rad, které jsou na internetové stránce k dispozici, včetně obsahu a zdrojů. Centrum také nabízí zdroje pro učitele jazyků ve všech sektorech vzdělávání a školení. Projekt Lingu@net Europa je úspěšným příkladem toho, jak nám technologie a spolupráce mohou pomoci sdílet zdroje a zkušenosti napříč hranicemi zemí a jazyků. Byl vyvinut během uplynulé dekády stanoveným a zvětšujícím se týmem vědeckých odborníků na výuku, techniku a informace z celé Evropy. Každý, kdo se učí nebo uvažuje o tom, že se bude učit, nebo kdo vyučuje cizí jazyk, shledá Lingu@net Europa neocenitelným nástrojem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They give off a lot of heat into the atmosphere, and for some of you may understand the heat island effect in cities, where the urban areas are much more warm than the adjacent rural areas, but we also have problems that, when we lose power, we can't open a window here, and so the buildings are uninhabitable and have to be made vacant until that air conditioning system can start up again. Even worse, with our intention of trying to make buildings move towards a net-zero energy state, we can't do it just by making mechanical systems more and more efficient. We need to look for something else, and we've gotten ourselves a little bit into a rut. So what do we do here? How do we pull ourselves and dig us out of this hole that we've dug? If we look at biology, and many of you probably don't know, I was a biology major before I went into architecture, the human skin is the organ that naturally regulates the temperature in the body, and it's a fantastic thing. That's the first line of defense for the body. It has pores, it has sweat glands, it has all these things that work together very dynamically and very efficiently, and so what I propose is that our building skins should be more similar to human skin, and by doing so can be much more dynamic, responsive and differentiated, depending on where it is. And this gets me back to my research.", "cs": "Předávají do atmosféry mnoho tepla. Někteří znáte efekt tepelných ostrovů ve městech, kde městské oblasti jsou mnohem teplejší než přilehlé venkovské oblasti. Také máme problém, když při výpadku proudu nemůžeme otevřít okna, tím se budova stane neobyvatelnou a musí se vystěhovat, dokud se klimatizace neopraví. Když chceme udělat naše stavby s neutrální bilancí CO2, nedocílíme toho pouze vylepšením klimatizačních systémů Musíme hledat odpovědi jinde. Jsme ve slepé uličce. Co s tím uděláme? Jak se dostaneme z jámy, kterou jsme si sami vykopali? Vezměme si biologii... mnoho z vás neví, že jsem získala diplom z biologie, než jsem se dala na architekturu. Lidská kůže je orgán, který přirozeně reguluje teplotu v těle. To je fantastická věc. Je to první obranná linie našeho těla. Má póry, potní žlázy, má další věci, které velmi dynamicky a efektivně spolupracují. Já navrhuji, aby se povrch našich budov více podobal lidské kůži. A tím by byl dynamičtější, responsivní a diferencovaná, podle toho, kde se nachází. Tím se dostávám zpět ke svému výzkumu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud však posun napříč rasovými dělicími liniemi Ameriky není vskutku revoluční změnou, co už jí může být? Jistě, redukovat Obamu na pouhou barvu jeho kůže by bylo těžkým zjednodušením, i když on sám dychtivě zdůrazňuje své „černé kořeny“. Faktem je, že ani samotní Afroameričané ho plně nepodporují. Protože má bílou matku a afrického otce, nezapadá do žádné afroamerické škatulky. Existuje však i další důvod, proč je Obama výjimečný: složitost jeho identity z něj dělá vpravdě univerzálního člověka, globálního kandidáta pro globální éru. Díky své jedinečné osobní minulosti může přemostit Afriku, Ameriku, a dokonce i Asii – kde jako malý chlapec navštěvoval muslimskou školu –, čímž oživí univerzální obraz a poslání Spojených států. Vzhledem k tomu, co USA během Bushových let zažily, však Obamu činí jedinečným zejména podstata poselství, které ztělesňuje a jež je nejlépe shrnuto v názvu jeho knihy Odvaha naděje . Má-li se Amerika přesunout z kultury strachu do kultury naděje – a znovu začít ztělesňovat naději pro svět –, bude k tomu potřebovat vůdce zosobňujícího americký sen: moderního a vyzbrojeného humanistickým náboženským sdělením, jež bude kontrastovat s úzkostlivou iracionalitou křesťanského konzervativního hnutí, které živilo Bushovu politickou základnu. Bez ohledu na to, zda Obama dokáže svým slibům dostát, však již Amerika nezíská zpět postavení, jemuž se těšila v letech 1941 až 2000. S Obamou i bez něj se „americké století“ nebude opakovat.", "en": "But if a shift across America’s racial divide is not truly revolutionary, then what is? Of course, to reduce Obama to the color of his skin is a grave oversimplification, even if he has been keen to emphasize his “black roots.” In fact, African-Americans do not fully support him. With his white mother and his African father, he does not fit any African-American precedent. But that is another reason why Obama is exceptional: the complexity of his identity makes him truly universal, a global candidate for a global age. By virtue of his unique personal history, he can bridge Africa, America, and even Asia – where he studied as a young boy in a Muslim school – thereby reviving the universal image and message of America. But, above all, what makes Obama unique, given what the US has been through during the Bush years, is the nature of the message he embodies, which is best summed up in the title of his book The Audacity of Hope . If America can move from a culture of fear to one of hope – and again incarnate hope for the world – it will require a leader who embodies the American dream: modern and armed with a humanistic religious message, in contrast to the anxious irrationalism of the Christian conservative movement that fueled Bush’s political base. Regardless of whether Obama can deliver on his promises, America will not regain the stature it had between 1941 and 2000. With or without Obama, the “American century” will not be repeated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínský syndrom oběti V Číně nyní probíhá zápas o čínskou duši, v němž proti sobě stojí dvě mocné síly a dva velice odlišné postoje k vnějšímu světu. Výsledek tohoto zápasu bude mít značný dopad na to, zda se této obrovské zemi podaří stát se národem schopným udržovat skutečně konstruktivní a trvalé vztahy s okolním světem. Ekonomická revoluce na jedné straně pomohla Číně etablovat se ve světě jako sebevědomý obchodní tahoun, zodpovědnější globální mocenský hráč, a dokonce i jako vojenská velmoc, jejíž přítomnost má uklidňující efekt. Na druhé straně zůstává Čína uvězněna v pasti minulosti a hodnotové soustavy prodchnuté pocitem oběti, což ji vede k pokušení svalovat vinu za vnitřní problémy na jiné. Hlavní otázka zní, zda se Čína dokáže vymanit z vlivu tohoto starého psychologického syndromu – který v ní v průběhu dvacátého století neustále vyvolával vysilující pocity slabosti, nejistoty a ponížení – a umožní sama sobě nechat se vést novým pohledem na svět, ba dokonce i na staré nepřátele. Protijaponské demonstrace jsou příznakem tohoto starého syndromu přiživovaného rozhořčením zrozeným v době, kdy byla Čína skutečně poškozena a ponížena. Vzhledem k rostoucímu ekonomickému vlivu, stoupající životní úrovni a stále respektovanějšímu postavení země ve světě by člověk doufal, že Číňané a jejich vedoucí představitelé naleznou způsob, jak se povznést nad své mrtvé. Přestože však lesk „čínského zázraku“ oslňuje svět, zdá se, že se Číňané zdráhají hodit za hlavu svůj temný pocit, že se stali oběťmi. Místo aby přijali nové národní paradigma založené na realitě svých úspěchů (národní jednota, silný mezinárodní obchod a rostoucí celosvětový vliv), lpějí čínští vůdci na paradigmatu starém, v němž jejich země figuruje jako oběť, jako „nemocný muž Asie“, kterého „rozkrajují jako meloun“ dravé imperiální a koloniální mocnosti, jako je Japonsko. Tato hořká vzpomínka na útisk a vykořisťování dlí v myslích až příliš mnoha Číňanů jako obraz oslnivého světla, které již bylo dávno zhasnuto. Japonská okupace Číny byla obzvláště trýznivým a pokořujícím obdobím, poněvadž Japonsko nebylo západní, nýbrž asijskou mocností. Navíc bylo Japonsko podobně jako Čína společností prodchnutou konfuciánskou kulturou, již mnoho čínských reformátorů v devatenáctém a dvacátém století odsuzovalo jakožto klíčovou překážku v rozvoji a modernizaci země.", "en": "China’s Victimization Syndrome A contest for China’s soul is now underway in that giant country, pitting two powerful forces and two very different stances toward the outside world against each other. The outcome will have a major impact on whether China succeeds in becoming a nation capable of having truly constructive and durable relations with the outside world. On one hand, China’s economic revolution has helped position it in the world as a confident powerhouse of trade, a more responsible global powerbroker, and even as a reassuring military presence. On the other hand, China remains trapped by a past and a mindset steeped in a sense of victimization, which tempts it to export blame for internal problems. The main question is whether China can escape the pull of this old psychological syndrome – which kept it preoccupied throughout the twentieth century with debilitating sentiments of weakness, insecurity, and humiliation – and allow itself to be guided by a new outlook on the world, and even on old enemies. The anti-Japanese demonstrations are a symptom of the old syndrome, fueled by grievances born at a time when China was, indeed, aggrieved and humiliated. With China’s growing economic clout, rising standard of living, and increasingly respected place in the world, one would hope that the Chinese and their leaders would find a way to let go of the dead. Yet, even as the luster of the “China miracle” dazzles the world, the Chinese seem loath leave behind their dark feelings of victimization. Instead of assuming a new national paradigm based on the reality of their accomplishments (national unity, robust international trade, and growing global influence), China’s leaders cling to the old paradigm of their country as victim, the “sick man of Asia” being “cut up like a melon” by predatory imperial and colonial powers like Japan. That bitter memory of oppression and exploitation lingers in the minds of too many Chinese like the afterimage of a bright light long after it has been turned off. The Japanese occupation of China was a particularly galling and humiliating period because Japan was an Asian, not a Western, power. Moreover, like China, Japan was a society steeped in Confucian culture, which many Chinese reformers in the nineteenth and twentieth centuries blamed as a critical impediment to their own country’s development and modernization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč na Wolfensohnovi záleželo Na konci měsíce vyprší desetileté funkční období Jamese Wolfensohna na pozici prezidenta Světové banky. Přestože je ještě mnohé, čeho je třeba dosáhnout a co je třeba konsolidovat, jeho úspěchy coby lídra mezinárodního rozvojového společenství jsou pozoruhodné a představují pevné základy, na nichž lze stavět. Zřejmě nejvýznamnějším Wolfensohnovým přínosem bylo to, že vyjasnil misi Banky – tou je podpora růstu a odstraňování chudoby v rozvojovém světě – a zároveň připustil obrovský rozsah tohoto úkolu a nevhodnost předchozích přístupů. Kdysi se věřilo, že vzhledem k tomu, že rozvojové země mají méně kapitálu než země vyspělejší, jejich problémy by měly vyřešit prosté dodávky většího množství kapitálu. Vskutku, právě tento názor tvořil část důvodů pro vznik Světové banky: jestliže problém spočíval v nedostatku financí, klíčovou součástí řešení pochopitelně měla být banka . V 80. letech došlo k přechodu od projektů k politikám – strukturálním úpravám, jež zahrnovaly liberalizaci obchodu, privatizaci a makroekonomickou stabilizaci (typicky zaměřenou spíš na ceny než na zaměstnanost či výstup). Ukázalo se však, že tyto politiky nejsou vzhledem k růstu ani nezbytné, ani dostatečné; východoasijské země, jež postupovaly podle jiných politik, dosáhly rychlejšího růstu a byly mnohem úspěšnější v omezování chudoby. Za Wolfensohnova vedení Banka začala hledat mnohostranné strategie, vázané tím, co označil za Komplexní rozvojový rámec. Mnohé z vazeb byly samozřejmé, ale přesto se jim dříve nevěnoval dostatek pozornosti. Zvýšení zemědělské produktivity či zlepšení přístupu na trhy přinášelo jen malý prospěch, jestliže chyběly silnice a přístavy. V zemích zamořených malárií mohou programy hubení komárů zvýšit produkci, ba dokonce zlepšit efektivitu využití půdy, neboť pozemky, jež bývaly téměř neobyvatelné, se stanou vhodnými pro život. Návratnost vzdělávání je také možné posílit, může-li větší počet jedinců žít déle díky lepší zdravotní péči. Banka si začala uvědomovat, že rozvojové země se od vyspělejších zemí neliší jen nedostatkem finančních zdrojů; patrný byl také propastný rozdíl ve znalostech. To bylo obzvlášť důležité, neboť svět se posouval k tomu, co nazýváme „ekonomikou znalostí“. Mezi úspěšné premianty patřila Indie a východní Asie, jež mohutně investovaly nejen do základního vzdělávání, ale též do vzdělávání sekundárního a terciárního a zejména do technologií a vědy. To představovalo zásadní změnu přístupu Banky ke vzdělávání, jenž se dříve zaměřoval na základní stupně škol.", "en": "Why Wolfensohn Mattered At the end of this month, James Wolfensohn’s ten-year tenure as President of the World Bank comes to an end. Though much remains to be accomplished and consolidated, his achievements as leader of the international development community are noteworthy and provide a strong foundation upon which to build. Perhaps Wolfensohn’s most important contribution was to clarify the Bank’s mission – to promote growth and eradicate poverty in the developing world – while recognizing the massive scale of that task and the inadequacy of previous approaches. At one time, it was thought that since developing countries had less capital than more developed countries, merely supplying more capital would solve their problems. Indeed, this view provided part of the rationale for the World Bank: if a shortage of funds was the problem, clearly a Bank would have to be a key part of the solution. In the 1980’s, there was a switch from projects to policies – structural adjustments, involving trade liberalization, privatization, and macroeconomic stabilization (typically focusing on prices rather than employment or output.) But these policies proved neither necessary nor sufficient for growth; the countries of East Asia, which followed different policies, achieved faster growth and were far more successful in poverty reduction. Under Wolfensohn’s leadership, the Bank began to look for multifaceted strategies, framed by what he called a Comprehensive Development Framework. Many of the links were obvious, but had been given insufficient attention. Improved rural productivity or better market access would do little good if roads and harbors were lacking. In a malaria-infested country, mosquito eradication programs can boost production and even increase effective land usage, as acres that were almost uninhabitable become livable. The returns from education, too, can be increased, if more individuals live longer because of better health care. The Bank began to recognize that developing countries differed from more developed countries not just in their lack of resources; there was also a knowledge gap. This was particularly important as the world moved into what we call the “knowledge economy.” Among the success stories were India and East Asia, which invested heavily not just in primary education, but also in secondary and tertiary education, and especially in technology and science. This represented a major change in the Bank’s approach to education, which previously focused on primary schooling ."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So you go to the doctor and get some tests. The doctor determines that you have high cholesterol and you would benefit from medication to treat it. So you get a pillbox. You have some confidence, your physician has some confidence that this is going to work. The company that invented it did a lot of studies, submitted it to the FDA. They studied it very carefully, skeptically, they approved it. They have a rough idea of how it works, they have a rough idea of what the side effects are. It should be OK. You have a little more of a conversation with your physician and the physician is a little worried because you've been blue, haven't felt like yourself, you haven't been able to enjoy things in life quite as much as you usually do. Your physician says, \"You know, I think you have some depression. I'm going to have to give you another pill.\" So now we're talking about two medications. This pill also -- millions of people have taken it, the company did studies, the FDA looked at it -- all good. Think things should go OK. Think things should go OK. Well, wait a minute. How much have we studied these two together? Well, it's very hard to do that. In fact, it's not traditionally done. We totally depend on what we call \"post-marketing surveillance,\" after the drugs hit the market. How can we figure out if bad things are happening between two medications?", "cs": "Přijdete k doktorovi a udělají Vám nějaké testy. Doktor zjistí, že máte vysoký choresterol, a že by Vám asi pomohly léky. Takže dostanete krabičku léků. Máte určitou důvěru, Váš doktor má určitou důvěru, že to bude fungovat. Ta firma, která je vynalezla udělala řadu studií, odevzdala je FDA. Oni je pečlivě prozkoumali, a skepticky je potvrdili. Mají určitou představu, jak fungují, mají určitou představu, jaké jsou vedlejší účinky. Mělo by to být OK. Máte další rozhovor se svým doktorem, a Váš doktor se obává, protože jste byli melancholičtí, necítili jste se dobře, nedařilo se Vám užívat si života normálně. Váš doktor řekne, \"Myslím, že máte trochu depresi. Předepíši Vám další lék.\" Takže teď mluvíme o dvou lécích. I druhý lék užívají miliony lidí, výrobce provedl studie, FDA to zkontrolovala -- všechno v pořádku. Všechno by mělo být v pořádku. Všechno by mělo být v pořádku. Ale, počkejte chvilku. Studovali jsme je dohromady? Je velmi složité to udělat. Po pravdě, normálně se to nedělá. Zcela závisíme na tom, čemu se říká \"post-marketingový dohled.\" Poté, co jsou léky uvedeny na trh, jak zjistíme, že dva léky společně fungují špatně?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cesta k automobilové bezpečnosti TOKIO – Automobil – odedávna symbol svobody, postavení a úspěchu – stojí na rozcestí. Už déle než sto let umožňují automobily miliardám lidí cestovat dál, rychleji a efektivněji než kdykoliv dříve. Pomáhají táhnout velké světové ekonomiky a utvářejí naši moderní společenskou a kulturní krajinu. To vše si však vybírá daň: mimo jiné nehody, zácpy, znečištění či nepříjemnou závislost na ropě. Naším úkolem je proto zvýšit přínosy a snížit (a nakonec eliminovat) škody, které naše automobily páchají, aby byla budoucnost motorové dopravy čistá, efektivní, bezpečná a dostupná všem. Má-li náš sektor zůstat nástrojem pokroku, musíme úzce spolupracovat s kolegy z jiných oborů a s vládou, a to ve třech hlavních oblastech: bezpečnosti, životním prostředí a dostupnosti. Bezpečnost silnic je vážným problémem. Každý den zahyne při nehodách souvisejících s automobilovou dopravou přes 3000 lidí. V zemích s nižšími příjmy jezdí jen polovina všech světových vozidel, ale dochází zde k více než 90% smrtelných nehod. Indie má čtyřikrát méně automobilů než Francie, avšak na tamních silnicích dojde k dvacetinásobně vyššímu počtu smrtelných nehod – to znamená osmdesátkrát více úmrtí na jeden automobil. Bezpečnost se však zlepšuje. Přestože se počet vozidel v Evropě zdvojnásobil, počet úmrtí při autonehodách klesl na polovinu. Jedním z důvodů je zavádění technologií, jako jsou brzdy s antiblokovacím systémem, airbagy nebo elektronická kontrola stability. Dnes vyvíjené technologie by dokonce mohly smrtelné autonehody zcela eliminovat. Jednou z takových inovací je autonomní řízení. Automobilky Renault a Nissan v současné době pracují na vzájemně se doplňujících technologiích, které dokážou předvídat, detekovat a odvracet střety. Díky tomu, že tato technologie snižuje stres spojený s řízením v hustém provozu a v neznámých lokalitách, je příslibem větší ochrany řidičů i chodců. Zvlášť velkou hodnotu má pro osoby s omezenou pohyblivostí, jako jsou starší či tělesně postižení řidiči. U takto průlomových technologií to však nefunguje tak, že se jednoduše vyvinou a poté zavedou do praxe – potřebují vládní podporu ve formě uceleného souboru zákonů a regulací upravujících jejich používání. Máme-li tedy ještě za života dosáhnout cíle v podobě silnic s nulovým počtem smrtelných nehod, musíme už ve fázi raného vývoje zapojit do procesu politiky. Automobilový průmysl může také zásadním způsobem přispět ke zlepšení životního prostředí.", "en": "The Road to Car Safety TOKYO – The automobile – long a symbol of freedom, status, and success – is at a crossroads. For more than a century, cars have enabled billions of people to travel farther, faster, and more efficiently than ever before. They have helped power the world’s great economies and shaped our modern social and cultural landscape. But all of this has come at a price: accidents, congestion, pollution, and an uneasy dependence on oil, among other costs. Our challenge, therefore, is to boost the benefits and reduce (and eventually eliminate) the harm done by our cars, so that the future of motor travel is clean, efficient, safe, and accessible to all. For our industry to remain an instrument of progress, we must therefore work closely with our peers from other industries and government in three major areas: safety, the environment, and affordability. Road safety is a grave concern. More than 3,000 people die in auto-related accidents every day. Lower-income countries account for only half of all vehicles on the road but suffer more than 90% of the fatalities. India has four times fewer cars than France, though it suffers 20 times more road-related deaths – that is, 80 times more accidents per car. But safety is improving. In Europe, even as the number of vehicles has doubled, the number of road deaths has been halved. One reason for this is the introduction of technologies such as anti-lock brakes, airbags, and electronic stability control. Technologies now in development could even eliminate auto-related fatalities altogether. One such innovation is autonomous driving. Renault and Nissan are currently working on complementary technologies that can predict, detect, and prevent collisions. By reducing the stresses of driving in heavy traffic and unfamiliar locations, this technology promises greater protection for both drivers and pedestrians. It is especially valuable to people with restricted mobility, such as elderly or disabled drivers. But such breakthrough technologies are not simply invented and then implemented – they need government support in the form of a coherent set of laws and regulations covering their use. Policymakers must therefore be involved at an early development stage if we are to reach the goal of “zero fatality” roads within our lifetimes. The auto industry can also make a vital contribution to the environment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To do that, we needed to contain bacteria and be able to control their flow. So like the periodic table, we came up with our own table of the elements: new lifeforms that were computationally grown, additively manufactured and biologically augmented. I like to think of synthetic biology as liquid alchemy, only instead of transmuting precious metals, you're synthesizing new biological functionality inside very small channels. It's called microfluidics. We 3D-printed our own channels in order to control the flow of these liquid bacterial cultures. In our first piece of clothing, we combined two microorganisms. The first is cyanobacteria. It lives in our oceans and in freshwater ponds. And the second, E. coli, the bacterium that inhabits the human gut. One converts light into sugar, the other consumes that sugar and produces biofuels useful for the built environment. Now, these two microorganisms never interact in nature. In fact, they never met each other. They've been here, engineered for the first time, to have a relationship inside a piece of clothing. Think of it as evolution not by natural selection, but evolution by design. In order to contain these relationships, we've created a single channel that resembles the digestive tract, that will help flow these bacteria and alter their function along the way. We then started growing these channels on the human body, varying material properties according to the desired functionality. Where we wanted more photosynthesis, we would design more transparent channels. This wearable digestive system, when it's stretched end to end, spans 60 meters.", "cs": "Abychom toho dosáhli, potřebovali jsme zkrotit bakterie a umět řídit jejich růst. Vymysleli jsme vlastní tabulku prvků, podobnou té periodické: nové formy života vypěstované v počítači, vytištěné na 3D tiskárně a s biologicky upravenými vlastnostmi. Líbí se mi pojetí syntetické biologie jako kapalinové alchymie, kde se místo přeměny vzácných kovů syntetizují nové biologické vlastnosti uvnitř miniaturních kanálků. Obor se nazývá mikrofluidika. Abychom měli tok tekutých bakteriálních kultur pod kontrolou, vytiskli jsme kanálky na 3D tiskárně. Pro první takto navržený oděv jsme zkombinovali dva druhy mikroorganismů. Zaprvé to byly sinice. Žijí v oceánech i sladkovodních nádržích. Zadruhé bakterie E. coli, obývající lidská střeva. První přeměňují světlo na cukr, druhé tento cukr spotřebovávají na produkci biopaliv užitečných v obyvatelném prostředí. Tyto dva mikroorganismy spolu v přírodě nikdy nepřijdou do styku. Vlastně se nikdy nesetkaly. První příležitost navázat vztah dostaly až tady, uvnitř kusu oblečení. Je to jako evoluce, při níž nehraje roli přirozený výběr, ale při které je evoluce záměrem. Abychom mohli ten vztah ovládat, vytvořili jsme jediný kanálek podobný trávicímu traktu, který napomáhá proudění bakterií a proměňuje postupně jejich funkce. Začali jsme kanálky pěstovat na lidském těle a upravovali jsme vlastnosti materiálu, aby měl požadovanou funkci. Více fotosyntézy na určitém místě vyžadovalo průhlednější kanálky. Kdybychom tuto nositelnou trávicí soustavu rozvinuli, měřila by 60 metrů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina největších světových bank je fakticky insolventních a nad hladinou je drží pouze pokra��ující vládní pomoc a půjčky. Mnohé banky již přiznaly otevřené ztráty z hypoték pro domácnosti. S dalším prohlubováním recese však budou účetní bilance bank vystaveny ještě většímu tlaku kvůli vlně platebních neschopností u komerčních nemovitostí, kreditních karet, soukromého kapitálu a hedgeových fondů. Vlády, které se snaží vyhnout otevřenému zestátnění bank, postupně zjistí, že jsou nuceny provést druhou a třetí rekapitalizaci. Dokonce i marnotratná záchrana finančního giganta Citigroup, do něhož americká vláda nalila kapitál ve výši 45 miliard dolarů a zastavila ztráty ze špatných půjček v objemu přes 300 miliard dolarů, se nakonec může ukázat jako nedostatečná. Když se člověk rozhlédne po zbývajících problémech včetně mnohabilionového trhu credit default swapů, je zřejmé, že díra ve finančním systému je příliš velká, než aby se dala ucpat výlučně dolary daňových poplatníků. Klíčovou součástí řešení je dozajista umožnit pád dalších bank a zajistit, aby byli vkladatelé plně vyplaceni, ale věřitelé nikoliv bezpodmínečně. Tato cesta ovšem bude nákladná a bolestná. Což nás přivádí zpět k inflační variantě. Kromě zmírnění dluhových problémů by krátké vzplanutí mírné inflace snížilo reálnou (o inflaci očištěnou) hodnotu nekomerčních nemovitostí, což by usnadnilo stabilizaci trhu. Při absenci výrazné inflace budou nominální ceny domů pravděpodobně muset klesnout o dalších asi 15% v USA a ještě o více ve Španělsku, Velké Británii a mnoha dalších zemích. Zvýší-li se inflace, nemusí nominální ceny domů klesat tak nízko. Vzhledem k probíhající recesi pochopitelně nemusí být pro centrální banky snadné dosáhnout jakékoliv inflace. Dokonce se zdá, že nakonec nedokážou více než se vyhnout trvalé deflaci neboli cenovému poklesu. Vyvolání inflace naštěstí není žádná velká věda. Stačí, když centrální banky budou tisknout peníze a nakupovat za ně vládní dluhy. Hlavní riziko spočívá v možném „přestřelení“ inflace, která by pak namísto 5-6% mohla dosáhnout 20 nebo i 30%. Strach z inflačního přestřelení ostatně celé desetiletí ochromoval centrální banku Japonska. I tento problém však lze snadno překonat. Při dobré komunikační politice lze inflační očekávání udržet na uzdě a snižovat inflaci tak rychle, jak to bude zapotřebí.", "en": "Most of the world’s largest banks are essentially insolvent, and depend on continuing government aid and loans to keep them afloat. Many banks have already acknowledged their open-ended losses in residential mortgages. As the recession deepens, however, bank balance sheets will be hammered further by a wave of defaults in commercial real estate, credit cards, private equity, and hedge funds. As governments try to avoid outright nationalization of banks, they will find themselves being forced to carry out second and third recapitalizations. Even the extravagant bailout of financial giant Citigroup, in which the US government has poured in $45 billion of capital and backstopped losses on over $300 billion in bad loans, may ultimately prove inadequate. When one looks across the landscape of remaining problems, including the multi-trillion-dollar credit default swap market, it is clear that the hole in the financial system is too big to be filled entirely by taxpayer dollars. Certainly, a key part of the solution is to allow more banks to fail, ensuring that depositors are paid off in full, but not necessarily debt holders. But this route is going to be costly and painful. That brings us back to the inflation option. In addition to tempering debt problems, a short burst of moderate inflation would reduce the real (inflation-adjusted) value of residential real estate, making it easier for that market to stabilize. Absent significant inflation, nominal house prices probably need to fall another 15% in the US, and more in Spain, the UK, and many other countries. If inflation rises, nominal house prices don’t need to fall as much. Of course, given the ongoing recession, it may not be so easy for central banks to achieve any inflation at all right now. Indeed, it seems like avoiding sustained deflation , or falling prices, is all they can manage. Fortunately, creating inflation is not rocket science. All central banks need to do is to keep printing money to buy up government debt. The main risk is that inflation could overshoot, landing at 20 or 30% instead of 5-6%. Indeed, fear of overshooting paralyzed the Bank of Japan for a decade. But this problem is easily negotiated. With good communication policy, inflation expectations can be contained, and inflation can be brought down as quickly as necessary."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They have a very important role during the development stage. When you were fetuses, they helped your brain to fold itself. But why do they stay in your head? This, we don't know. We think that they may participate in brain repair because we find them in higher concentration close to brain lesions. But it's not so sure. But there is one clear thing -- that from these cells, we got our stem cell culture. And we were in front of a potential new source of cells to repair the brain. And we had to prove this. So to prove it, we decided to design an experimental paradigm. The idea was to biopsy a piece of brain in a non-eloquent area of the brain, and then to culture the cells exactly the way Jean-François did it in his lab. And then label them, to put color in them in order to be able to track them in the brain. And the last step was to re-implant them in the same individual. We call these autologous grafts -- autografts. So the first question we had, \"What will happen if we re-implant these cells in a normal brain, and what will happen if we re-implant the same cells in a lesioned brain?\" Thanks to the help of professor Eric Rouiller, we worked with monkeys.", "cs": "Sehrávají důležitou roli v prenatálním vývoji. Umožňují, aby se kůra prenatálního mozku uspořádala do záhybů. Ale proč máme ty buňky v hlavě i potom? To se neví. Možná pomáhají opravovat mozek, protože v hustších koncentracích je nacházíme poblíž mozkových lézí. Ale nevíme to s jistotou. Jedno ovšem víme: právě z těchto buněk jsme získali naši buněčnou kulturu. Měli jsme tudíž buňky potenciálně schopné opravovat mozek. Zbývalo to však dokázat. A tak jsme za tím účelem vymysleli následující pokus. Nejprve odebereme trochu tkáně z funkčně nevýznamné oblasti mozku. Kultivací z ní pak získáme buňky, přesně jak to Jean-François udělal už předtím. Ty buňky potom označíme barvivem, abychom je mohli rozpoznat i v mozku. A pak je původnímu dárci vrátíme zase zpátky. Takto vráceným buňkám se říká \"autologní štěpy\". Zajímalo nás několik věcí: \"Co se stane, když buňky implantujeme zpátky do téhož, zdravého mozku?\" \"A co se stane, když ten mozek bude poškozený?\" Pracovali jsme přitom s opicemi, s nimiž nám pomohl profesor Eric Rouiller."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Důvodem, proč jsme si vedli tak dobře, je skutečnost, že roční růst produktivity byl vyšší, než Keynes předpokládal: v Británii to bylo asi 1,6% a v USA ještě o něco více. Země jako Německo a Japonsko si navzdory nesmírně ničivým důsledkům války vedly ještě lépe. Je pravděpodobné, že do roku 2030 dosáhne většina západních zemí Keynesova „cíle“ 66 000 dolarů. Stejně tak je ovšem nepravděpodobné, že tento úspěch ukončí nenasytný hon za dalšími penězi. Zkusme opatrně předpokládat, že se nacházíme ve dvou třetinách cesty ke Keynesově cíli. Mohli bychom tudíž očekávat, že se délka pracovní doby zhruba o dvě třetiny sníží. Ve skutečnosti se snížila pouze o třetinu – a od 80. let se přestala snižovat úplně. Vzhledem k tomu je vysoce nepravděpodobné, že do roku 2030 dospějeme k tříhodinovému pracovnímu dni. A stejně tak je nepravděpodobné, že růst ustane – pokud ho nezastaví sama příroda. Lidé budou dál vyměňovat volný čas za vyšší příjmy. Keynes totiž minimalizoval překážky na cestě k cíli. Uvědomoval si, že existují dva druhy potřeb, absolutní a relativní, a že druhá kategorie může být neukojitelná. Podcenil však váhu relativních potřeb, zvláště v době, kdy společnosti bohatnou, a samozřejmě podcenil i moc reklamy, která vytváří potřeby nové a tím ponouká lidi, aby pracovali a vydělávali peníze na jejich uspokojení. Dokud bude spotřeba okázalá a konkurenční, budou existovat stále nové důvody pracovat. Společenský charakter práce Keynes tak úplně neopomíjel. „I poté, co přestane být rozumné být hospodářsky cílevědomý pro sebe,“ napsal, „zůstane rozumné být cílevědomý pro druhé.“ Bohatí mají povinnost pomáhat chudým. Keynes pravděpodobně neměl na mysli rozvojový svět (jehož převážná část se v roce 1930 v podstatě ani nezačala rozvíjet). Cíl snižování chudoby ve světě však zatížil lidi v bohatých zemích dalším penzem práce, a to jak prostřednictvím závazků zahraniční pomoci, tak zejména prostřednictvím globalizace, která zvyšuje nejistotu pracovního místa a stlačuje mzdy, především u méně kvalifikovaných osob. Keynes se navíc v podstatě nezabýval otázkou, co by většina lidí dělala, pokud by už nepotřebovala pracovat.", "en": "The reason we have done so well is that annual productivity growth has been higher than Keynes projected: about 1.6% for the UK, and a bit higher for the US. Countries like Germany and Japan have done even better, despite the hugely disruptive effects of war. It is likely that Keynes’s “target” of $66,000 will be achieved for most western countries by 2030. But it is equally unlikely that this achievement will end the insatiable hunt for more money. Let’s assume, cautiously, that we are two-thirds of the way towards Keynes’s target. We might therefore have expected hours of work to have fallen by about two-thirds. In fact they have fallen by only one-third – and have stopped falling since the 1980’s. This makes it highly improbable that we will reach the three-hour working day by 2030. It is also unlikely that growth will stop – unless nature itself calls a halt. People will continue to trade leisure for higher incomes. Keynes minimized the obstacles to his goal. He recognized that there are two kinds of needs, absolute and relative, and that the latter may be insatiable. But he underestimated the weight of relative needs, especially as societies got richer, and, of course, the power of advertising to create new wants, and thus induce people to work in order to earn the money to satisfy them. As long as consumption is conspicuous and competitive, there will continue to be fresh reasons to work. Keynes did not entirely ignore the social character of work. “It will remain reasonable,” he wrote, “to be economically purposive for others after it has ceased to be reasonable for oneself.” The wealthy had a duty to help the poor. Keynes was probably not thinking of the developing world (most of which had hardly started to develop in 1930). But the goal of global poverty reduction has imposed a burden of extra work on people in rich countries, both through the commitment to foreign aid and, more importantly, through globalization, which increases job insecurity and, particularly for the less skilled, holds down wages. Moreover, Keynes did not really confront the problem of what most people would do when they no longer needed to work."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tvůrci dnešní sjednocené Evropy samozřejmě nezačali voláním po zrušení národní suverenity. Robert Schuman ostatně kdysi prohlásil, že „Evropa nebude vybudována za den ani jako součást nějakého všeobecného modelu. Bude vybudována prostřednictvím praktických úspěchů, které poprvé vytvoří pocit společného cíle.“ To, z čeho se nakonec stala Evropská unie, tedy začalo nenápadně, totiž integrací francouzského a německého průmyslu, které byly nejpříměji spojeny s válečnou produkcí – s uhlím a ocelí. Teprve s postupem hospodářské integrace došlo k prvním vážným snahám o integraci politickou. Také v dnešní východní Asii přiživuje integraci trh. Dnes, kdy je 10 států jihovýchodní Asie sdruženo v organizaci ASEAN – a vyhlašuje chartu ASEAN –, kráčí rychle kupředu koncept Východoasijského hospodářského sdružení (EAEG), který by zahrnoval členy ASEAN, Čínu, Japonsko a (pravděpodobně sjednocenou a bezjadernou) Koreu. Úvodní fáze této velkolepé ambice, totiž vytvoření oblasti volného obchodu (FTA) mezi ASEAN a Čínou, začala v roce 2004 a do roku 2010 by měla být završena. Současně s tím se jedná o FTA zahrnující ASEAN, Japonsko a také Jižní Koreu. Od roku 2005 projevuje zájem o podobné ujednání s ASEAN-10 rovněž Indie. Severovýchodní Asie však jako jediná asijská oblast žádnou regionální organizaci nemá. Proto potřebuje dohodu mocností, aby si udržela křehkou stabilitu. Severní a Jižní Korea musí z vlastní iniciativy začít pracovat na usmíření a budování komunit, stejně jako to v roce 1952 učinily Francie a Německo. Ekonomika musí i tentokrát převládnout nad politikou a na 38. rovnoběžce se musí zintenzivnit obchod, investice, turistický ruch a přenos technologií. Nástroje pro vytvoření širší asijsko-tichomořské hospodářské komunity jsou již k dispozici a jejich úvodním produktem je Fórum o asijsko-tichomořské hospodářské spolupráci (APEC), jehož konečným cílem je naplnění požadavku na trvalý mír a bezpečnost. V příštím desetiletí musí naši státníci vyměnit „Pax Americana“, který prosazoval stabilitu v asijsko-tichomořském regionu, za „Pax Asia-Pacifica“, v jehož rámci budou velké země a subregionální bloky přispívat a podílet se na udržování asijsko-tichomořské bezpečnosti tváří v tvář našim společným geopolitickým hrozbám. Mezi tyto hrozby patří mezinárodní terorismus, šíření jaderných zbraní, nestabilita plynoucí z arabsko-izraelského konfliktu a války v Iráku i slabost Organizace spojených národů.", "en": "Of course, the creators of today’s united Europe did not start by calling for national sovereignty to be abrogated. Indeed, Robert Schuman once declared that “Europe will not be built in a day, nor as part of an overall design. It will be built through the practical achievements that first create a sense of common purpose.” Accordingly, what became the European Union started inconspicuously, with the integration of French and German industries that had been most directly associated with war production – coal and steel. Only after economic integration had progressed did the first serious efforts at political integration take place. In today’s East Asia, too, the market is fostering integration. Now that the 10 southeast Asian states have been gathered into ASEAN – and are promulgating an ASEAN Charter – the concept of an East Asian Economic Grouping (EAEG) that would incorporate ASEAN and China, Japan, and (a presumably unified and nuclear-free) Korea is moving forward steadily. The initial phase of this grand ambition, a free-trade area (FTA) between ASEAN and China, began in 2004 and should be completed by 2010. Concurrently, an FTA comprising ASEAN, Japan, and also with South Korea is being negotiated. Since 2005, India, too, has expressed interest in such an arrangement with ASEAN-10. But northeast Asia, alone among the Asian regions, has no regional organization. This is why it needs a concert of powers to sustain its fragile stability. North and South Korea must begin the work of reconciliation and community-building on their own initiative, as France and Germany did in 1952. Economics must once again outflank politics, with trade, investment, tourism, and technology transfer intensifying across the 38th Parallel. Meanwhile, the instruments for a larger Asia-Pacific economic community are already in place, starting with the Asia-Pacific Economic Cooperation (APEC) forum, with the ultimate goal being to meet the imperative for durable peace and security. Over the next decade, our statesmen must replace the Pax Americana that has enforced stability in the Asia-Pacific region with a Pax Asia-Pacifica, in which the major countries and sub-regional blocs contribute to and share in the maintenance of Asia-Pacific security in the face of our common geopolitical threats. These include international terrorism, nuclear proliferation, the instability arising out of the Arab-Israel conflict and the Iraq war, and the weakness of the United Nations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fiskální rozpočet Komise pro burzy a cenné papíry (SEC) pro rok 2004, stanovený v návrhu zákona o výdajích, činí 811 milionů USD, tedy zhruba dvakrát víc než před skandály. To je víc, než kolik mají regulátoři v jiných významných zemích. Investoři také vnímají, že regulační soustava USA je silnější než samotná SEC. Za odhalení trestných činů stály také vlády New Yorku (státní zástupce Elliott Spitzer) a Massachusetts (státní tajemník William Galvin). Tyto státy vytvořily standard jednání a dalších 48 států se může zachovat stejně. Investoři tedy vědí, že i kdyby federální orgán jako SEC přehlédl - ať nedopatřením, či záměrně - vážné regulační problémy, může zakročit jiný regulátor. Nejlepší důkaz přetrvávající důvěry v poctivost amerických trhů cenných papírů poskytují zahraniční investoři, kteří by byli mezi prvními, kdo by se stáhl, kdyby se začali obávat bezuzdných podvodů ve firmách a neschopnosti regulace. Vzhledem k tomu, že jsou mimo USA, měli by být krajně citliví na jakýkoli náznak toho, že jejich peníze nemusí být v bezpečí. Avšak čisté zahraniční nákupy amerických akcií za prvních deset měsíců roku 2003 jsou stále kladné (přestože oproti témuž období roku 2000, kdy vrcholila bublina, jsou asi o 90% nižší). Stručně řečeno, většina investorů - kteří nejsou vždy právě racionálními tvory - pozná, co je dobré. Trh možná nehodnotí americké akcie bezvadně, ale není iracionální věřit, že firemní skandály nejsou významným faktorem.", "en": "The SEC's fiscal 2004 budget set by the House spending bill is $811 million, roughly twice as much as it was before the scandals surfaced. This is higher than that of regulators in other major countries. Investors also see that the US regulatory system is stronger than the SEC alone. Revelations of malfeasance have also come from the governments of New York (Attorney General Elliott Spitzer) and Massachusetts (Secretary of the Commonwealth William Galvin). These states have set a standard for action, and there are 48 more states that could do the same. So investors know that even if a Federal agency like the SEC overlooks or ignores serious regulatory problems, another regulator might step in. The best evidence for continuing confidence in the integrity of US securities markets comes from foreign investors, who would be among the first to flee if they feared rampant corporate fraud and inadequate regulation. Being removed from the US, they should be highly sensitive to any whiff of information that their money may not be safe there. But net foreign purchases of US stocks for the first ten months of 2003 are still positive (although down about 90% from the same period of 2000, the bubble-peak year). In short, most investors--while not always the most rational species--do know a good thing when they see it. The market may not value US stocks perfectly, but it is not irrational to believe that the corporate scandals are not a major factor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Every Girls Who Code teacher tells me the same story. During the first week, when the girls are learning how to code, a student will call her over and she'll say, \"I don't know what code to write.\" The teacher will look at her screen, and she'll see a blank text editor. If she didn't know any better, she'd think that her student spent the past 20 minutes just staring at the screen. But if she presses undo a few times, she'll see that her student wrote code and then deleted it. She tried, she came close, but she didn't get it exactly right. Instead of showing the progress that she made, she'd rather show nothing at all. Perfection or bust. It turns out that our girls are really good at coding, but it's not enough just to teach them to code. My friend Lev Brie, who is a professor at the University of Columbia and teaches intro to Java tells me about his office hours with computer science students. When the guys are struggling with an assignment, they'll come in and they'll say, \"Professor, there's something wrong with my code.\" The girls will come in and say, \"Professor, there's something wrong with me.\" We have to begin to undo the socialization of perfection, but we've got to combine it with building a sisterhood that lets girls know that they are not alone. Because trying harder is not going to fix a broken system. I can't tell you how many women tell me, \"I'm afraid to raise my hand, I'm afraid to ask a question, because I don't want to be the only one who doesn't understand, the only one who is struggling. When we teach girls to be brave and we have a supportive network cheering them on, they will build incredible things, and I see this every day. Take, for instance, two of our high school students who built a game called Tampon Run -- yes, Tampon Run -- to fight against the menstruation taboo and sexism in gaming. Or the Syrian refugee who dared show her love for her new country by building an app to help Americans get to the polls.", "cs": "Učitelka, která učí všechny dívky kódování, mi vypráví stejný příběh. Během prvního týdne, kdy se dívky učily jak kódovat, studentka ji přivolá a řekne: \"Nevím, jaký kód napsat.\" Učitelka se podívá na její monitor, a vidí prázdný textový editor. Kdyby nevěděla lépe, myslela by, že její studentka strávila posledních 20 minut pouhým zíráním na monitor. Ale když několikrát stiskne \"zpět úpravy\", vidí, že studentka napsala kód a pak ho smazala. Zkoušela to, dostala se blízko, ale nedosáhla přesného výsledku. Než aby ukázala pokrok, který udělala, raději neukáže nic. Dokonalost nebo nic. Ukázalo se, že naše dívky jsou v kódování opravdu dobré, ale nestačí je jenom učit kódování. Můj kamarád Lev Brief, profesor na Columbijské univerzitě, učí úvod do Javy, mi vypráví o jeho úředních hodinách se studenty informatiky. Když chlapci zápasí s nějakým úkolem, tak přijdou a řeknou: \"Profesore, něco je špatně s mým kódem.\" Dívky přijdou a řeknou: \"Profesore, něco je špatně se mnou.\" Musíme začít odstraňovat socializaci dokonalosti, ale musíme to zkombinovat s vybudováním sesterstva, které dá dívkám najevo, že nejsou samy. Protože tím, že se budeme více snažit, tím se ten rozbitý systém nespraví. Ani nedokážu říci, jak mnoho žen mi říká: \"Bojím se zvednout ruku, bojím se zeptat, protože nechci být jediná, kdo nerozumí, jediná, kdo s tím zápolí.\" Jestliže naučíme dívky odvaze, a poskytneme jim podpůrnou síť, co jim fandí a povzbudí, vytvoří neuvěřitelné věci, a to vidím každý den. Vemte si například, dvě naše středoškolačky, ty vytvořily hru nazvanou Běh Tampónu -- ano, Běh Tampónu -- aby bojovali s tabu, kterým je menstruace a sexismus, a to prostřednictvím hry. Nebo Syrská uprchlice, která se odvážila projevit lásku ke své nové vlasti tím, že vytvořila aplikaci, která pomáhá američanům dostat se k volbám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve skutečnosti je to především zábavní společnost, jejíž převážná část příjmů plyne z filmových a televizních práv. Ovšem zároveň, což je důležitější, je to propagandistický stroj vyhrazený pravicovým cílům a politickým osobnostem. Přesně to platí o vlajkové lodi News Corporation ve Spojených státech, totiž o televizi Fox News, jejímž poznávacím znamením se stalo neúnavné šíření pravicové ideologie. Zatímco politická propaganda byla kdysi doménou vlád a politických stran, Fox News je oficiálně na obojím nezávislá – ve skutečnosti však v drtivé většině případů slouží zájmům americké Republikánské strany. Ve Velké Británii vytváří News Corporation svého druhu stát ve státě, když korumpuje policii, osvojuje si policejní pravomoci spojené se sledováním a zastrašuje politiky, aby se dívali jinam. V USA se chová podobně, když například využila firemně-mediální moc, aby vdechla život nezávislé politické organizaci s názvem Tea Party (Čajový dýchánek). Toto vše je na hony vzdálené tomu, co má „novinářská firma“ dělat. Základní funkcí žurnalistiky v demokracii je umožňovat lidem plnění občanských rolí tím, že jim poskytuje informace o vládě, dalších mocných institucích, občanských hnutích, mezinárodních událostech a tak dále. News Corporation však takovou žurnalistiku nahrazuje dráždidly a klevetami, jak se stalo v roce 1984, kdy převzala 168 let starý týdeník News of the World a proměnila ho v bulvár, případně stranickými kampaněmi, jak se stalo v roce 1996, kdy založila televizi Fox News. Není tedy překvapením, že na Fox News stejně jako na mnoha dalších kanálech News Corporation je novinářská nezávislost obětována na oltář centralizované kontroly železnou pěstí. Zpravodajství a komentáře se mísí v nepřerušovaném proudu politické kampaně. Ideologie vítězí nad faktickou správností. A významné postavy Republikánské strany, včetně možných uchazečů o prezidentskou kandidaturu této strany, jsou najímány jako „komentátoři“. Genialita tohoto kanálu spočívá v tom, že dokáže proměnit propagandu v populární a finanční úspěch. Vzhledem k ziskovosti News of the World by se nikdo neměl divit, kdyby Murdochové opakovali zavrženíhodné chování své potopené britské vlajkové lodi i jinde. Ať už však vyjde najevo cokoliv dalšího, britský skandál s odposlechy přesně charakterizuje proměnu zpravodajství v propagandu ze strany Murdochových: obojí je odrazem útoku na dělicí čáru mezi sdělovacími prostředky, státem a politickými stranami, jež je pro demokracii nezbytná.", "en": "In fact, it is, first, an entertainment company, with the bulk of its revenue coming from its film and television holdings. Second, and more importantly, it is a propaganda machine for right-wing causes and political figures. This is News Corporation’s main face in the US, in the form of Fox News, whose hallmark has been relentless propagation of right-wing ideology. Whereas political propaganda had once been the domain of governments and political parties, Fox News is formally independent of both – though itoverwhelmingly serves the interests of America’s Republican Party. In Britain, News Corporation has been creating a sort of state unto itself by corrupting the police, assuming police powers of surveillance, and intimidating politicians into looking the other way. In the US, it has behaved similarly, using corporate media power to breathe life into a stand-alone political organization, the Tea Party. All of this is far removed from what a journalistic organization is supposed to do. Journalism’s essential role in a democracy is to enable people to fulfill their roles as citizens by providing information about government, other powerful institutions, civil movements, international events, and so on. But News Corporation replaces such journalism with titillation and gossip, as it did when it took over the 168-year-old News of the World and turned it into a tabloid in 1984, and with partisan campaigns, as it did when it created Fox News in 1996. Not surprisingly, at Fox News, as at many other News Corporation outlets, editorial independence is sacrificed to iron-fisted centralized control. News and commentary are mingled in an uninterrupted stream of political campaigning. Ideology trumps factuality. And major Republican figures, including possible contenders for the party’s presidential nomination, are hired as “commentators.” Indeed, its specific genius has been to turn propaganda into a popular and financial success. Given The News of the World’s profitability, no one should be surprised if the Murdochs have been replicating their sunken British flagship’s reprehensible behavior elsewhere. But, whatever else is revealed, the UK phone-hacking scandal is of a piece with the Murdochs’ transformation of news into propaganda: both reflect an assault on democracy’s essential walls of separation between media, the state, and political parties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Putin, který v Janukovyčově rozhodnutí ponechat zemi na ruské oběžné dráze sehrál roli loutkovodiče, pokrytecky vinu za politickou krizi na Ukrajině svaluje na vnější síly. Přesto čím víc se svět Putinovu exhibicionismu posmívá, tím větší podporu má od Rusů k obnově postavení supervelmoci. Je to podobné, jako když Evita umírala na rakovinu a po celém Buenos Aires se objevily graffiti vykřikující: „Ať žije rakovina!“ Mnozí si ji ovšem nadále idealizovali za pomoc chudým, nehledíce na to, v jakou prospěchářku se proměnila. Pro Putinovu éru v Rusku je typická tatáž směs výsměchu a obdivu. Zneklidňující paralelou mohou být Perónovy poslední roky. V roce 1973, osmnáct let po svém vypuzení, se vrátil k moci a předložil Argentincům k opětovnému obdivu Evitino nabalzamované tělo. Rok nato zemřel a vládu přenechal v rukou své třetí ženy Isabel, jejíž špatná hospodářská správa během několika let vyvolala gerilové násilí a vojenský puč. Přesto je dnes podle odborníka na Latinskou Ameriku Michaela Cohena „většina argentinské společnosti perónistická… Perón vytvořil sociální stát, který současné střední třídě prospívá.“ Obdobně většina Rusů schvaluje Putinovu verzi státního kapitalismu a mnozí oceňují jeho štědrost. Domnívala jsem se kdysi, že Putinův konec by se mohl podobat nenadálému a krvavému pádu Lavrentije Beriji, Stalinova všemocného šéfa bezpečnosti, jehož zlikvidoval systém svévolné spravedlnosti, který pomohl stvořit.", "en": "Putin, who played the role of puppeteer in Yanukovych’s decision to keep his country within the Russian orbit, hypocritically blames external forces for Ukraine’s political crisis. Yet the more the world mocks Putin’s exhibitionism, the more support he gains from Russians yearning for a return to superpower status. Likewise, when Evita was dying of cancer, graffiti appeared all over Buenos Aires, declaring, “Long Live Cancer!” But many continued to idolize her for helping the poor, regardless of how self-serving she had become. The same strange brew of mockery and adoration characterizes Russia’s Putin era as well. Perón’s final years may offer a worrying parallel. He returned to power in 1973, 18 years after his ouster, bringing back Evita’s embalmed body for Argentines to adore once more. He died the following year, leaving the government in the hands of his third wife, Isabel, whose mismanagement of the economy incited guerrilla violence and a military coup within two years. Yet today, according to the Latin America scholar Michael Cohen, “most of Argentine society is Perónist….Perón delivered a welfare state from which the current middle class benefits.” Similarly, the majority of Russians approve of Putin’s version of state capitalism, and many appreciate his largesse. I once believed that Putin’s demise might resemble the sudden and bloody fall of Lavrenti Beria, Stalin’s all-powerful security chief, who was finished off by the arbitrary system of justice that he helped to create."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "My však dnes víme, že japonské ekonomické obtíže způsobil růst a pozdější splasknutí obrovské bubliny aktiv v kombinaci s neschopností zamezit po splasknutí této bubliny deflaci prostřednictvím monetární politiky. Finanční liberalizace nespočívá v tom, že zahraniční firmy budou vrtat do čínské ekonomiky díry. Zahraniční participace na finančním sektoru přináší znalosti potřebné pro vytvoření účinnějších nástrojů v oblasti úspor, řízení rizik a alokace kapitálu. Aby však investoři mohli uplatnit své znalosti – toto nejcennější aktivum, které má globálně konkurenceschopná finanční instituce k dispozici –, potřebují kontrolovat činnost firem, v nichž mají podíl. Proto jsou kapitálové stropy pro zahraniční investice do čínských finančních institucí pro čínskou ekonomiku nákladné a proto je důležité tyto stropy zvýšit. Někteří lidé v Číně zase tvrdí, že americký důraz na bezpečnost potravin a produktů je součástí strategie omezování čínského dovozu a snižování bilaterálního obchodního schodku. Tento argument však nemá oporu ve faktech. Naše obavy sdílí bezpočet dalších zemí, zejména členské státy Evropské unie. A konečně by někteří lidé v Číně po počátečním vstřícném přístupu k zahraničním investicím, které značně přispěly k růstu čínské výroby a její vývozní konkurenceschopnosti, rádi zpřísnili restrikce těchto investic, aby ochránili domácí průmyslový sektor. USA čelí podobným tlakům, přestože se řadí k nejotevřenějším ekonomikám světa. Žádná země však nemůže svou cestu k prosperitě ochránit: protekcionismus škodí průmyslovému rozvoji Číny i našemu úsilí vybudovat pevnější obchodní vztahy. Jsem odhodlán zasadit se o zachování ekonomické otevřenosti, protože je to dobré pro Ameriku i pro naše zaměstnance. Upřímně řečeno to však bude snazší, pokud americká veřejnost i Kongres Spojených států uvidí, že to Čína myslí s reformami a rozšiřováním přístupu na své trhy vážně. SED je v boji s protekcionistickými náladami cenným nástrojem. V tomto i dalších bilaterálních dialozích daly USA najevo, že vítáme a podporujeme vznik prosperující a stabilní Číny. Podpořili jsme členství Číny ve Světové obchodní organizaci, Meziamerické rozvojové bance a Finančním akčním výboru proti praní peněz. Podpořili jsme větší hlasovací právo Číny a dalších rychle rostoucích nových ekonomik v MMF a Světové bance. Čínská vláda si však musí uvědomit, že větší participace sice Číně umožňuje lépe prosazovat své zájmy, ale také je spojena s vyšší zodpovědností.", "en": "Rather, we now know that Japan’s economic difficulties were caused by the growth, and then collapse, of a huge asset bubble, and the failure to use monetary policy to prevent deflation after the bubble burst. Financial liberalization is not about foreign firms drilling holes in China’s economy. Foreign participation in the financial sector brings expertise needed to provide more efficient savings instruments, risk management, and allocation of capital. But to use that expertise – the most valuable asset a globally competitive financial institution has – investors need to control the operations of firms in which they have a stake. This is why China’s equity limits for foreign investment in Chinese financial institutions are costly to the Chinese economy, and why raising these limits is important. There are also those in China who argue that the US focus on food and product safety is part of a strategy to restrict Chinese imports and reduce the bilateral trade deficit. This argument has no basis in fact. Numerous other countries, notably European Union members, share our concerns. Finally, after welcoming foreign investment, which contributed greatly to Chinese manufacturing growth and export competitiveness, some in China would now tighten restrictions on foreign investment to protect China’s domestic industries. The US faces similar pressures, even though we are one of the world’s most open economies. But neither country can protect its way to prosperity: protectionism harms China’s industrial development and our efforts to build stronger trading relationships. I am committed to working to maintain economic openness, because it is good for America and for our workers. But, frankly, it will be easier to do this if the American public and the US Congress see that China is serious about reform and expanding access to its markets. The SED is one valuable tool in combating protectionist sentiments. In this and other bilateral dialogues, the US has demonstrated that we welcome and encourage the rise of a prosperous and stable China. We supported China’s membership in the World Trade Organization, the Inter-American Development Bank and the Financial Action Task Force. We supported a greater voting share for China, and other rapidly growing emerging markets, in the IMF and the World Bank. But China’s government must recognize that, while increased participation allows China to advance its interests, it also brings greater responsibilities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Top football clubs and national associations have supported the project, and these clubs and associations now form the basis of a dissemination network in six countries to take the project concept into schools, football youth academies and beyond. The project also has a ‘Myspace’ link and more than 100 000 users are linked to the ‘Soccerlingua friends network’. Culturalia (IT), Element Interactive (UK), Lavish Productions (UK),Thin King Media (UK)TARGET LANGUAGES: English, German, Italian, Spanish AGE GROUP: 12–16WEBSITE: http://www.soccerlingua.net PROJECT DURATION: Start: 2003End: 2005 ‘Speech bubbles’ — TV language programmes presented by children ‘Speech bubbles’ provides a platform for European schoolchildren to present their language to children in other countries through a series of 40 short television programmes. These programmes, of around eight minutes each, relate to themes likely to be of interest to the children (greetings, food, sport, the neighbourhood in which they live, clothes and the body).The ‘Speech bubbles’ methodology includes the development of a framework for the programmes; planning, rehearsing and recording the material (on location and in the studio); editing the video material into short programmes; and evaluating the programmes with different audiences. The programmes have been broadcast in Germany, Spain and Sweden, mainly on local television networks (open channels and commercial local channels), and across the EU via satellite. Most of the material is also available online via the project website.", "cs": "Projekt podpořily špičkové fotbalové kluby a národní svazy a tyto kluby a svazy nyní tvoří základ sítě pro rozšiřování projektu v šesti zemích tak, aby se koncept projektu dostal do škol, mládežnických fotbalových akademií a dál. Projekt má také odkaz na „MySpace“ (Můj prostor) a na síť přátel projektu, nazvanou „Soccerlingua friends network“, je připojeno více než 100 000 uživatelů. Culturalia (IT), Element Interactive (UK), Lavish Productions (UK), Thin King Media (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, italština, němčina, španělština VĚKOVÁ SKUPINA: 12–16 let INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.soccerlingua.net DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2003Datum ukončení: 2005 Speech Bubbles – Televizní jazykové programy uváděné dětmi Projekt Speech Bubbles poskytuje platformu pro evropské školou povinné děti, aby formou série 40 krátkých televizních programů mohly představit svůj jazyk dětem v jiných zemích. Metodika projektu Speech Bubbles obsahuje: rozvoj rámce pro programy; plánovací, zkouškový a záznamový materiál (na místě a ve studiu); editování videomateriálu do krátkých programů; hodnocení programů různým publikem. Programy byly vysílány v Německu, Španělsku a Švédsku, hlavně v síti místních televizních stanic (bezplatné kanály a komerční místní kanály), a v Evropě přes satelitní vysíláni. Většina z materiálů je k dispozici také online na internetové stránce projektu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dobrá politika pro významné země NEW YORK – Nacházíme se ve vleklém období mezinárodního přechodu, které započalo před více než dvěma desítkami let skončením studené války. Tuto éru strategického soupeření Spojených států a Sovětského svazu nahradilo období, v němž USA disponovaly daleko větší mocí než kterákoliv jiná země a těšily se bezpříkladnému vlivu. Unipolární americké období později ustoupilo světu, který lze příhodněji označit za nepolární – světu, v němž je moc široce rozprostřená mezi téměř 200 států a desetitisíce nestátních aktérů, od al-Káidy po al-Džazíru a od banky Goldman Sachs po Organizaci spojených národů. Tím, co odlišuje jednotlivé dějinné éry, není ani tak rozdělení moci, jako spíše stupeň uspořádanosti mezi státy a uvnitř nich. Řád nikdy nenastane sám od sebe; je výsledkem vědomého úsilí nejmocnějších entit na světě. USA sice zůstávají nejmocnější zemí světa, ale nemohou samy udržovat, natožpak prohlubovat mezinárodní mír a prosperitu. Jsou přetížené, odkázané na mohutný každodenní dovoz dolarů a ropy a jejich ozbrojené síly se angažují v náročných konfliktech v Afghánistánu a Iráku. USA zkrátka postrádají prostředky a politický konsensus, aby na sebe vzaly mnohem více globální zodpovědnosti. A také postrádají prostředky, aby přesvědčily ostatní k následování jejich příkladu.", "en": "Good Policies for Great Countries NEW YORK – We are in a protracted period of international transition, one that began more than two decades ago with the Cold War’s end. That era of strategic rivalry between the United States and the Soviet Union gave way to one in which the US possessed far greater power than any other country and enjoyed an unprecedented degree of influence. That American unipolar moment has given way to a world better described as non-polar, in which power is widely distributed among nearly 200 states and tens of thousands of non-state actors ranging from Al Qaeda to Al Jazeera and from Goldman Sachs to the United Nations. But what distinguishes historical eras from one another is less the distribution of power than the degree of order between and within states. Order never just emerges; it is the result of conscious efforts by the most powerful entities in the world. While the US remains the world’s most powerful single country, it cannot maintain, much less expand, international peace and prosperity on its own. It is over-extended, dependent upon massive daily imports of dollars and oil, and its armed forces are engaged in demanding conflicts in Afghanistan and Iraq. The US lacks the means and the political consensus to take on much more in the way of global responsibility. It also lacks the means to compel others to follow its lead."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obnova světových lesů OXFORD – Lidstvo mělo odjakživa s lesy složitý vztah. Jsme na nich závislí z hlediska regulace klimatu a srážek, čistí náš vzduch a vodu, zachovávají spoustu druhů rostlin a zvířat a jsou oporou pro živobytí více než miliardy lidí. Navzdory tomu je nadále ničíme a jsme v bodu, kdy nám zbývá pouze polovina původního celosvětového zalesnění. Cena za odlesňování může jen těžko být zveličována. Stromy spotřebovávají během růstu velké množství oxidu uhličitého, což z nich činí nepostradatelný nástroj pro absorpci emisí skleníkových plynů – z aut, továren, elektráren a dobytka – které způsobují klimatickou změnu. Pokud budeme nadále přicházet o lesní porost, bude nemožné dosáhnout cíle z Pařížské klimatické smlouvy – snížit globální oteplování do roku 2050 na méně než dva stupně Celsia (nad předprůmyslovou úrovní). Pokud vlastně chceme tohoto cíle opravdu dosáhnout, budeme potřebovat obnovit zásadní množství lesního porostu, který je již pryč. Jsou dvě cesty, jak lze přistoupit k zalesňování. První z nich je nechat zastarat zemědělskou půdu a počkat, až se přirozeně přemění zpět v les. Tato možnost by příliš nestála, ale trvala by dekády. Druhá možnost je více proaktivní: vysázet miliardy nových stromů. Součástí New Yorské deklarace o lesích z roku 2014 je slib vlád obnovit stovky milionů hektarů lesů. Ale vzhledem k chybějícím financím u většiny dnešních vlád se financování tohoto závazku ukázalo jako problematické. S ohledem na tyto skutečnosti musíme zkusit zapojit soukromý sektor, aby zajistil potřebné investice. Když mají lesy ekonomickou hodnotu, je pravděpodobné, že budou spíše kultivovány, než ničeny. Stromy byly kvůli zisku pěstovány po tisíciletí. Dnes produktivní lesy pokrývají plochu větší než miliardu hektarů, neboli zhruba čtvrtinu světových lesů. Takové lesy produkují palivové dříví, které tvoří zhruba polovinu odlesňování. Jsou také zdrojem materiálů pro oděvy, olejů pro mýdla a lubrikanty, ovoce a další potraviny, jako je kokos. Poptávka po těchto produktech roste, ale ne tak rychle, jako klesá poptávka po tištěných novinách v důsledku digitalizace. Jak může být zvýšena poptávka po lesních produktech? Slibná příležitost je ve výrobě.", "en": "Rebuilding the World’s Forests OXFORD – Humankind has always had a tricky relationship with forests. We depend on them to regulate the climate and rainfall, clean our air and water, sustain myriad species of plants and animals, and support the livelihoods of over a billion people. Yet we continue to destroy them, to the point that only half the world’s original forest cover remains. The price of deforestation can hardly be overstated. Trees consume large amounts of carbon dioxide as they grow, making them vital tools for absorbing the greenhouse-gas emissions – from cars, factories, power stations, and livestock – that result in climate change. If we continue to lose forest cover, the Paris climate agreement’s goal of limiting global warming to less than two degrees Celsius (above pre-industrial levels) by 2050 will be impossible to achieve. In fact, to meet that target, we will need to restore a significant amount of forest cover that is already gone. There are two ways to approach reforestation. The first is to allow agricultural lands to fall into disuse, and then wait for them to revert naturally to forest. This wouldn’t cost much, but it would take decades. The second option is more proactive: plant billions of new trees. As part of the New York Declaration on Forests, signed in 2014, governments pledged to restore hundreds of millions of hectares of forests. But, with most governments short on cash these days, financing the pledge has proved challenging. Against this background, we must try to engage the private sector to deliver the needed investment. When forests have an economic value, they are more likely to be cultivated than destroyed. And, indeed, trees have been cultivated for profit for millennia. Today, productive forests cover an area of more than a billion hectares, or about one-quarter of the world’s forested land. Such forests produce fuelwood, which accounts for about half of tree removals. They also produce materials for clothes, oils for soaps and lubricants, fruits, and other foods, such as cocoa. Demand for these products is growing, though not as fast as demand for newspaper print falls as a result of computerization. How can demand for forest products be increased? A promising opportunity lies in construction."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Války se zakrytými tvářemi NOTTINGHAM – Spojené státy během uplynulého měsíce pravidelně překonávaly svůj vlastní denní rekord nově potvrzených případů COVID-19, celkově už zaznamenaly přes čtyři miliony nakažených a počet úmrtí se blíží 150 tisícům. Přestože ostatní vyspělé země v Evropě a Asii, zdá se, šíření nemoci potlačují, USA jdou opačným směrem a pandemie nemilosrdně proniká do jižních a západních států: Arizona zaznamenala tolik případů jako celá Evropská unie, která má 60krát víc obyvatel. Kde se stala chyba? Část odpovědi tkví v tom, že některé státy se příliš brzy otevřely. Kalifornie, zprvu příkladně úspěšná, zažila v posledních týdnech 90% vzestup počtu případů a byla nucena znovu zavést některá opatření omezující pohyb osob. Na Floridě je denní počet nových případů, jenž v posledním červnovém týdnu dosáhl zhruba 5000, po měsíci více než dvojnásobný. Možná největším viníkem je ale hluboký rozkol nad zakrýváním nosu a úst; ochranné masky, roušky či ústenky se v USA staly další frontou v probíhající kulturní válce. Nedávný průzkum uskutečněný Pew Research Center zjistil, že jen 49 % konzervativních republikánů uvedlo, že v uplynulém měsíci ústenku většinou nosili; mezi liberálními demokraty údaj dosáhl 83 %. Mezi stoupenci a odpůrci nošení roušek probíhají po celé zemi hněvivé hádky, často před místními obchody s potravinami. Polarizace Ameriky v otázce roušek začala na místě nejvyšším. Prezident Donald Trump od počátku krize COVID-19 zatvrzele odmítal ústenku na veřejnosti nosit a novináře, který si ji odmítl sundat, zesměšňoval, že dává najevo „politickou korektnost“. Trumpova vzoru následovali mnozí volení funkcionáři z řad republikánů, včetně guvernérů států, například Ron DeSantis na Floridě. Na prezidentově dnes už nechvalně proslulém červnovém shromáždění v Tulse bylo roušek jako šafránu (počty nakažených tam následně prudce vzrostly). Trump nošení roušek podpořil (aniž si ji sám nasadil) až koncem července – poté, co se propadl ve výsledcích předvolebních průzkumů, epidemie se rozsáhle rozhořela ve státech, kde musí zvítězit, aby byl v listopadu znovuzvolen, a poradci na něj údajně naléhali, aby „se ve svých veřejných komentářích zaměřil na seriózní vyjadřování k viru“. Naproti tomu Joe Biden, předpokládaný kandidát demokratů, který se v listopadu postaví Trumpovi, se pravidelně objevuje na veřejnosti s ústenkou a dodržuje pravidla sociálního odstupu.", "en": "Mask Wars NOTTINGHAM – For the last month, the United States has been regularly breaking its daily record for newly confirmed COVID-19 cases, registering more than four million cases overall and closing in on 150,000 deaths. Although other developed countries in Europe and Asia seem to be containing the spread, the US has gone in the opposite direction, with the pandemic spreading remorselessly to southern and western states: Arizona had as many cases as the entire European Union, which has 60 times the population. What went wrong? Part of the answer is that certain states re-opened too soon. California, an early success story, experienced a 90% increase in cases in recent weeks, and has had to re-impose some lockdown measures. Florida’s daily count of new cases, at around 5,000 in the last week of June, had more than doubled a month later. But perhaps the biggest culprit has been deep division over face masks, which in the US have become another front in an ongoing culture war. A recent Pew Research Center survey found that only 49% of conservative Republicans said they wore a face mask most of the time in the past month; among liberal Democrats, that figure was 83%. There have been angry confrontations between pro- and anti-mask advocates throughout the country, often outside convenience stores. America’s polarization over face masks began at the top. Since the onset of the COVID-19 crisis, President Donald Trump has steadfastly refused to wear one in public, mocking a reporter who refused to remove his as being “politically correct.” Many Republican elected officials, including state governors like Florida’s Ron DeSantis, followed Trump’s lead. During his now infamous Tulsa rally in June, masks were few and far between (infections there subsequently spiked). Only in late July – with his poll numbers plummeting, massive outbreaks raging in states he must win to be re-elected in November, and aides reportedly urging him “to focus on treating the virus seriously in his public comments” – did Trump endorse wearing masks (without donning one himself). By contrast, Joe Biden, the presumptive Democratic nominee who will face Trump in November, appears regularly in public with a mask and adheres to social distancing guidelines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you presented it with a chess board, it tried to figure out what you might mean by that. And if there was nothing for them to do, the chess pieces eventually got bored and hopped away. The academics who were overseeing this work thought that that was too frivolous, so we built deadly serious applications like this optics prototyping workbench in which a toothpaste cap on a cardboard box becomes a laser. The beam splitters and lenses are represented by physical objects, and the system projects down the laser beam path. So you've got an interface that has no interface. You operate the world as you operate the real world, which is to say, with your hands. Similarly, a digital wind tunnel with digital wind flowing from right to left -- not that remarkable in a sense; we didn't invent the mathematics. But if you displayed that on a CRT or flat panel display, it would be meaningless to hold up an arbitrary object, a real world object in that. Here, the real world merges with the simulation. And finally, to pull out all the stops, this is a system called Urp, for urban planners, in which we give architects and urban planners back the models that we confiscated when we insisted that they use CAD systems. And we make the machine meet them half way. It projects down digital shadows, as you see here. And if you introduce tools like this inverse clock, then you can control the sun's position in the sky. That's 8 a.m. shadows.", "cs": "Pokud jste jí ukázali šachovnici, tak se snažila přijít na to, co jste tím mysleli. A když neměli co dělat, tak se ty šachové figurky nakonec začaly nudit a odskákaly pryč. Profesoři, co dohlíželi na tuto práci, si mysleli, že to je až moc lehkovážné, takže jsme potom udělali naprosto vážnou aplikaci, jako tento optický stůl pro zkoušení prototypů, na kterém uzávěr zubní pasty na lepenkové krabici se stane laserem. Separátory paprsků a čočky jsou reprezentovány fyzickými objekty a systém zobrazuje cestu laserového paprsku. Takže máte rozhraní, které nemá žádné rozhraní. Operujete se světem tak, jako operujete s reálným světem, což znamená, se svýma rukama. Stejně tak, digitální aerodynamický tunel s digitálním větrem, který fouká zprava doleva. Není to tak pozoruhodné; nevymysleli jsme matematiku. Ale pokud byste to zobrazili na CRT nebo LCD, tak by bylo bezvýznamné na něm držet jakýkoliv objekt z reálného světa. V tomto případě skutečný svět splyne se simulací. A konečně, abychom zkusili úplně všechno, tu máme systém nazvaný Urp, pro urbanisty, ve kterém jsme architektům a urbanistům vrátili modely, které jsme jim zabrali, když jsme chtěli, aby používali CAD systémy. A tak necháváme stroje, aby je potkaly v půli cesty. Urp zobrazuje digitální stín, tak jak tu můžete vidět. A pokud přidáme nástroje jako tyto hodiny, tak můžete kontrolovat pozici slunce na obloze. Takto vypadá stín v osm hodin ráno."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od dobrých úmyslů k hluboké dekarbonizaci NEW YORK – Během př��prav na Konferenci Organizace spojených národů o změně klimatu (COP21) v Paříži víc než 150 vlád předložilo plány na snížení uhlíkových emisí do roku 2030. Mnozí pozorovatelé se tážou, zda tyto redukce postačují. Je tu ale ještě důležitější otázka: Poskytne zvolené směřování k roku 2030 základ pro ukončení produkce emisí skleníkových plynů později v tomto století? Podle vědeckého konsenzu stabilizace klimatu vyžaduje úplnou dekarbonizaci našich energetických soustav a nulové čisté emise skleníkových plynů zhruba do roku 2070. Skupina G7 uznala dekarbonizaci – jediný bezpečný únik od katastrofální změny klimatu – za nejvyšší cíl tohoto století. Řada hlav států skupiny G20 a dalších zemí rovněž veřejně deklarovala záměr jít tímto směrem. Přesto země na COP21 nedojednávají dekarbonizaci. Jednají o mnohem skromnějších opatřeních do roku 2025 či 2030, nazvaných Zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC). Například INDC Spojených států zavazují USA k tomu, že do roku 2025 sníží emise CO2 o 26-28 % oproti výchozí hladině roku 2005. Skutečnost, že bylo předloženo přes 150 INDC, představuje sice výrazný úspěch mezinárodních jednání o klimatu, většina odborníků si však klade otázku, zda úhrn všech těchto závazků postačuje na to, aby globální oteplování udržel pod dohodnutou úrovní ve výši 2º Celsia. Debatují například o tom, zda INDC dosáhnou do roku 2030 celkem 25% či 30% snížení a zda do té doby potřebujeme 25%, 30% nebo 40% snížení, abychom byli na správné cestě. Nejdůležitější otázka ale tkví v tom, jestli země splní své cíle k roku 2030 způsobem, který jim pomůže dosáhnout do roku 2070 nulových emisí (úplná dekarbonizace). Budou-li uskutečňovat pouze opatření zacílená na snížení emisí v krátkodobém horizontu, riskují, že své ekonomiky po roce 2030 zablokují na vysokých hladinách emisí. Stručně řečeno, zásadní otázkou není rok 2030, ale co se bude dít po něm. Existují důvody k obavám. K roku 2030 vedou dvě cesty. První můžeme nazvat cestou „hluboké dekarbonizace,“ na níž nás kroky učiněné do roku 2030 připraví na mnohem hlubší úsilí v dalším období. Druhou můžeme nazvat cestou „trhání plodů z dolních větví“ – snadných způsobů, jak emise mírně, rychle a relativně lacino snížit.", "en": "From Good Intentions to Deep Decarbonization NEW YORK – In the run-up to the United Nations Climate Change Conference (COP21) in Paris, more than 150 governments submitted plans to reduce carbon emissions by 2030. Many observers are asking whether these reductions are deep enough. But there is an even more important question: Will the chosen path to 2030 provide the basis for ending greenhouse-gas emissions later in the century? According to the scientific consensus, climate stabilization requires full decarbonization of our energy systems and zero net greenhouse-gas emissions by around 2070. The G-7 has recognized that decarbonization – the only safe haven from disastrous climate change – is the ultimate goal this century. And many heads of state from the G-20 and other countries have publicly declared their intention to pursue this path. Yet the countries at COP21 are not yet negotiating decarbonization. They are negotiating much more modest steps, to 2025 or 2030, called Intended Nationally Determined Contributions (INDCs). The United States’ INDC, for example, commits the US to reduce CO2 emissions by 26-28%, relative to a 2005 baseline, by 2025. Though the fact that more than 150 INDCs have been submitted represents an important achievement of the international climate negotiations, most pundits are asking whether the sum of these commitments is enough to keep global warming below the agreed limit of 2º Celsius (3.6º Fahrenheit). They are debating, for example, whether the INDCs add up to a 25% or 30% reduction by 2030, and whether we need a 25%, 30%, or 40% reduction by then to be on track. But the most important issue is whether countries will achieve their 2030 targets in a way that helps them to get to zero emissions by 2070 (full decarbonization). If they merely pursue measures aimed at reducing emissions in the short term, they risk locking their economies into high levels of emissions after 2030. The critical issue, in short, is not 2030, but what happens afterward. There are reasons to worry. There are two paths to 2030. We might call the first path “deep decarbonization,” meaning steps to 2030 that prepare the way for much deeper steps after that. The second path could be called the way of “low-hanging fruit” – easy ways to reduce emissions modestly, quickly, and at relatively low cost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navzdory veškerému úspěchu, jehož ztělesněním se staly protesty na náměstí Tahrír v Káhiře, je sesazení diktatury – drama trvající několik málo týdnů – jedna věc, zatímco přechod na fungující a konsolidovanou demokracii je něco úplně jiného. Jedná se o zdlouhavý proces a jeho úspěch – příkladem budiž demokratický přechod postkomunistických zemí ve východní Evropě – závisí na klíčových předpokladech. Tam kde potřebné podmínky existují – například živá a autonomní občanská společnost jako v Polsku nebo silná předautoritářská tradice pluralismu, zastupitelského principu a tolerance jako v České republice –, tam přechod probíhá relativně hladce. V zemích, které tyto podmínky nemají nebo jsou slabé, jako například Rusko nebo Ukrajina, je výsledek mnohem problematičtější. Jednoduše řečeno nelze zemím, jako je Egypt, připisovat růžové vyhlídky ani na základě rozjařených záběrů na CNN nebo al-Džazíře, ani na základě faktu, že masy mladých, vzdělaných a anglicky mluvících mužů a žen jsou dnes vzájemně propojené přes Facebook a Twitter. Velká většina Egypťanů na náměstí Tahrír nebyla a mnozí z nich postrádají nejen přístup k internetovým sociálním sítím, ale i k elektřině a bezpečné pitné vodě. Demokracie a svoboda projevu nefigurují na čelním místě jejich priorit. Egyptská mlčící většina se rovněž identifikuje s autenticitou reprezentovanou různými islámskými skupinami, zatímco principy demokracie a občanských práv jí připadají jako importované západní abstrakce. Ohromující vítězství Muslimského bratrstva a strany al-Núr v Egyptě – a také strany Ennahda v Tunisku – by proto nemělo nikoho překvapovat. Podobný scénář by mohl nastat v Sýrii, pokud a až padne tamní prezident Bašár Asad, zatímco postkaddáfíovská Libye a postsálihovský Jemen ukazují, jak obtížné je pro tyto země vybudovat soudržný demokratický režim. Podíváme-li se realisticky na vyhlídky Egypta, neměli bychom vylučovat možnost, že dvě nejmocnější síly v zemi – armáda a Muslimské bratrstvo – nakonec najdou způsob, jak se rozdělit o moc. Bratrstvo pohlíží na demokracii ryze majoritářským, nikoliv liberálním způsobem: podle jeho mluvčích umožňuje vítězství ve volbách vítězi vládnout podle jeho názorů. Práva menšin, institucionální pojistky vládní moci, lidská práva – tedy liberální aspekty demokracie – v tomto pojetí zcela chybějí. Do popředí se může dostat také další, ještě zásadnější dimenze současných a budoucích změn v regionu.", "en": "Yet, for all of the success epitomized by the protests in Cairo’s Tahrir Square, bringing down a dictatorship is one thing – a drama lasting a few weeks – while the transition to a functioning, consolidated democracy is quite another. Here, a lengthy process is involved, and its success – exemplified in the post-communist transitions in Eastern Europe – depends on key preconditions. Where these conditions exist – for example, a vibrant and autonomous civil society, as in Poland, or a strong pre-authoritarian tradition of pluralism, representation, and tolerance, as in the Czech Republic – the transition is relatively smooth. Where they are lacking or weak, as in Russia or Ukraine, the outcome is much more problematic. Simply put, a rosy outlook for countries like Egypt cannot be assumed on the basis of exhilarating images on CNN or Al Jazeera, or the fact that masses of young, well-educated, English-speaking men and women are connected through Facebook and Twitter. The great majority of Egyptians were not in Tahrir Square, and many of them lack not only access to online social networks, but also electricity and safe drinking water. Democracy and free speech are not at the top of their agenda. Egypt’s silent majority also identifies with the authenticity represented by various Islamic groups, while principles of democracy and civil rights seem to them to be imported Western abstractions. So the tremendous victory of the Muslim Brotherhood and the Al-Nour Party in Egypt – as well as that of Ennahda in Tunisia – should come as no surprise. A similar scenario could unfold in Syria, if and when President Bashar al-Assad falls from power, while both post-Qaddafi Libya and post-Saleh Yemen point to the difficulties that these countries face in constructing a coherent democratic regime. Looking at Egypt’s prospects realistically, one should not exclude the possibility that the two strongest forces in the country – the military and the Muslim Brotherhood – ultimately will find a way to share power. The Brotherhood’s vision of democracy is purely majoritarian, not liberal: winning an election, according to its spokespeople, permits the victor to rule according to his views. Minority rights, institutional checks on government power, human rights – the liberal aspects of democracy – are entirely absent. Another, more fundamental, dimension to current and future changes in the region may come into view as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V celé Evropě je v ohrožení možná 60% veškeré výroby elektřiny z plynu. Chceme-li tedy svítit dál, musíme se buďto smířit s mnohem vyššími cenami, anebo udělat totéž, co začínají dělat mnohé evropské vlády – totiž dotovat tepelné elektrárny na fosilní paliva. Například Velká Británie zaplatí jen v roce 2018 téměř miliardu liber (1,5 miliardy dolarů), aby udržela záložní kapacity pro období energetických špiček – vesměs jde o generátory na fosilní paliva. Výstavba dalších dotovaných větrných a solárních kapacit tedy znamená, že společnost nakonec zaplatí za energii třikrát: jednou za energii samotnou, podruhé za dotace neefektivních obnovitelných zdrojů a potřetí za dotace nyní již také neefektivních fosilních paliv. Mnozí na to řeknou: „Ale aspoň snižujeme emise CO2.“ To je pravda, avšak skutečné snížení je možná jen poloviční oproti avizovaným hodnotám, jelikož záložní energie potřebná k vyrovnání výpadků v přetržitých dodávkách větrné a sluneční energie často emituje ještě více CO₂. Navíc za toto snížení draze platíme. V roce 2013 vyrobil svět 635 TWh větrné elektřiny, přičemž na dotacích jsme zaplatili přinejmenším 28 miliard dolarů neboli 76 dolarů za jednu neemitovanou tunu CO₂ – a dost možná to bylo ještě nejméně dvakrát více. Jestliže odhadované škody způsobené CO2 činí přibližně 5 dolarů za tunu a tunu CO2 lze v Evropské unii odbourat zhruba za 10 dolarů, pak platíme jeden dolar za klimatický přínos, jehož hodnota dosahuje méně než 7-13 centů. Pozitivní dopad na klima je navíc zanedbatelný. Zkusme si představit dva světy: v tom prvním všechny vlády splní všechny své zelené sliby, jak naznačuje IEA, a do roku 2040 více než sedmkrát zvýší objem vyráběné sluneční a větrné energie; ve druhém světě se v příštích 25 letech nekoupí ani jeden nový solární panel a větrná turbína. Rozdíl ve výdajích na dotace mezi oběma světy přesahuje 2,5 bilionu dolarů. Rozdíl ve zvýšení teplot do konce tohoto století by však podle modelu klimatického panelu Organizace spojených národů představoval pouhých 0,0175°C. Jednou, až cena větrné energie klesne mnohem výrazněji a sluneční energie bude téměř stejně levná jako větrná, by masivní investice do větru a slunce mohly být skvělým řešením. I po několika desetiletích realokace kapitálu však budou tyto zdroje možná představovat méně než čtvrtinu veškeré naší energie.", "en": "Across Europe, possibly 60% of all gas-fired generation is at risk. Keeping the lights on means either accepting much higher prices or emulating what many European governments are beginning to do – namely, subsidize fossil-fuel plants. For example, in 2018 alone, the UK will pay nearly £1 billion ($1.5 billion), mostly to fossil-fuel-based generators, to keep backup capacity available for peak power usage. Building more wind and solar generating capacity with subsidies means societies end up paying three times for power – once for the power, once for subsidies to inefficient renewables, and once more to subsidize our now-inefficient fossil fuels. Many will say, “But at least we cut CO2.” That is true, although the reduction is perhaps only half of what is often touted, because the back-up power needed to smooth intermittent wind and solar is often more CO₂-heavy. Moreover, we pay dearly for these cuts. In 2013, the world produced 635 TWh of wind electricity and paid at least $28 billion in subsidies, or $76 per avoided ton of CO₂, and likely twice or more than that. When the estimated damage costs of CO2 are about $5 per ton, and a ton of CO2 can be cut in the European Union for about $10, we are paying a dollar to do less than 7-13 cents of good for the climate. And its positive impact on the climate is negligible. Consider two worlds: in the first, all governments implement all their green promises, as indicated by the IEA, and increase solar and wind energy more than seven-fold by 2040; in the second, not one new solar panel or wind turbine is purchased over the next 25 years. The difference in subsidy spending between the two worlds is more than $2.5 trillion. Yet the difference in temperature increase by the end of the century, run on the United Nations climate panel’s own model, would be a mere 0.0175°C (0.03°F). One day, when the wind price has fallen much further and solar is almost as cheap as wind, significant investments in wind and solar could be a great idea. But even after decades of capital reallocation, these sources might account for a bit less than a quarter of our electricity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Let's start with day and night. Life evolved under conditions of light and darkness, light and then darkness. And so plants and animals developed their own internal clocks so that they would be ready for these changes in light. These are chemical clocks, and they're found in every known being that has two or more cells and in some that only have one cell. I'll give you an example -- if you take a horseshoe crab off the beach, and you fly it all the way across the continent, and you drop it into a sloped cage, it will scramble up the floor of the cage as the tide is rising on its home shores, and it'll skitter down again right as the water is receding thousands of miles away. It'll do this for weeks, until it kind of gradually loses the plot. And it's incredible to watch, but there's nothing psychic or paranormal going on; it's simply that these crabs have internal cycles that correspond, usually, with what's going on around it. So, we have this ability as well. And in humans, we call it the \"body clock.\" You can see this most clearly when you take away someone's watch and you shut them into a bunker, deep underground, for a couple of months. (Laughter) People actually volunteer for this, and they usually come out kind of raving about their productive time in the hole. So, no matter how atypical these subjects would have to be, they all show the same thing.", "cs": "Pojďme začít se dnem a nocí. Život se vyvinul pod podmínkami světla a tmy, světla a potom tmy. A také rostliny a zvířata si vyvinuli své vlastní vnitřní hodiny tak aby byli připraveni na tyto změny za světla. To jsou chemické hodiny a můžeme je najít v každém známém organismu, který má 2 a více buněk a v některých, které mají jen jednu buňku. Dám vám příklad. Když vezmete kraba trnitého z pláže a poletíte s ním napříč kontinentem a shodíte ho do sítě bude se škrábat na dně sítě nahoru jak roste příliv na domácích březích a bude se třepotat dolů zpět jak bude voda ustupovat tisíce mil pryč. Bude to dělat po týdny dokud postupně neztratí pozici. Je to neuvěřitelné, když to sledujete ale není to nic psychického nebo paranormálního. je to jednoduše tak, že kraby mají interní cyklus který koresponduje obvykle s tím, co se děje okolo. My máme tuto schopnost také. A u lidí ji nazýváme lidské hodiny. Můžete to vidět úplně jasně, když někomu vezmete hodinky a zavřete je (lidi) do bunkru, hluboko pod zem, na několik měsíců Lidé se vlastně hlásí jako dobrovolníci a obvykle vychází ven trošku zuřiví kvůli svému produktivnímu času v díře. Takže bez ohledu na to, jak atypické by tyto věci mohli být, všechny ukazují jednu věc."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropský appeasement Ruska Ukrajina se opět dostala do epicentra politického hurikánu. Prezident Viktor Juščenko, tváří v tvář možnému ústavnímu převratu, který by oslabil jeho pravomoci, rozpustil ukrajinský parlament a vyhlásil nové volby. Jeho politický soupeř, předseda vlády Viktor Janukovyč, tomuto kroku odbojně vzdoruje, čímž vyvolává urputný ústavní zápas, který nakonec určí budoucí směřování Ukrajiny. Vytrvá Ukrajina ve svém obratu k Západu, jak chce Juščenko a jeho spojenec z doby oranžové revoluce Julija Tymošenková, nebo se vrátí do strategické náruče Ruska, jak chce Janukovyč a jeho spojenci? Právě Rusko se před pouhými dvěma a půl lety pokoušelo dosadit Janukovyče na post prezidenta prostřednictvím rozsáhlého volebního podvádění, jež vyvolalo „oranžovou revoluci“. Po měsících zápasů si Juščenko právem nárokoval úřad prezidenta. Revoluce ovšem odezněla a bývalí partneři byli brzy na kordy, což Janukovyčovi a jeho spojencům dalo šanci na návrat k moci. Evropská unie během tohoto složitého období Ukrajinu zklamala, když stroze oznámila, že by neměla chovat žádnou naději na budoucí členství a tento postoj odůvodnila poukazem na své vnitřní potíže – vzpříčenou Ústavní smlouvu – a sílící naladění veřejnosti proti dalšímu rozšiřování. Političtí lídři v EU se ovšem pouze poddávají nepodloženým obavám. Místo aby své obyvatele informovali o ekonomických a politických přínosech nedávných rozšíření, většina z nich hraje na strunu voličské „únavy z rozšíření“. Tím Ukrajině upřeli maják, který ostatní postkomunistické státy – naposledy Bulharsko a Rumunsko – pomáhal navádět směrem k západní demokracii a právnímu řádu. V zemi teď proto existuje zřetelné riziko nového vnitřního rozkolu. I současní členové EU se cítí Unií opuštěni: ve třech pobaltských státech, Polsku a Maďarsku existuje sílící pocit, že EU dovoluje, aby je Rusko svíralo, zejména v energetické politice. Samozřejmě, členství v EU dává těmto zemím větší pocit jistoty. Staré členské země EU ovšem vyvolaly obrovský pocit zklamání, když ignorovaly bezpečnostní obavy nových členů, poněvadž si chtěly zachovat vlastní vazby s Ruskem, zejména při uzavírání energetických dohod, o nichž se domnívají, že jim zabezpečí zásobování. Další postsovětské země také zažívají vnitřní tlak na změnu orientace směrem na Rusko a cítí se opuštěny EU.", "en": "The EU’s Appeasement of Russia Once again, Ukraine is in the eye of a political hurricane. Faced with a possible constitutional coup that would have eviscerated his powers, President Viktor Yushchenko has dissolved Ukraine’s parliament and called for new elections. His political opponent – Prime Minister Viktor Yanukovych – is violently opposing that move, fueling a bitter constitutional struggle that ultimately will settle Ukraine’s future orientation. Will Ukraine continue its turn towards the West, as Yushchenko and his Orange Revolution ally Yuliya Tymoshenko want, or return to Russia’s strategic embrace, as Yanukovych and his allies want? It was Russia’s attempt, only two and a half years ago, to install Yanukovych as President via rampant electoral fraud that touched off the “Orange Revolution.” After months of struggle, Yushchenko rightfully claimed the presidency. But the revolution petered out, former partners were soon at loggerheads, giving Yanukovych and his allies a chance to return to power. Throughout this difficult period, the European Union has failed Ukraine, bluntly declaring that it should not hold any hope of future membership and justifying this stance by citing its internal problems – the stranded Constitutional Treaty – and growing public sentiment against further enlargement. But political leaders in the EU are merely succumbing to ill-informed fears. Rather than informing their populations about the economic and political benefits of the recent enlargements, most are playing on voters’ “enlargement fatigue.” This has denied Ukraine the lighthouse that helped guide other post-communist states – most recently Bulgaria and Romania – towards Western-style democracy and rule of law. As a result, there is now an obvious risk of a new internal split in the country. Even current EU members feel abandoned by the Union: there is a growing sense in the three Baltic Countries, Poland, and Hungary that the EU is allowing them to be squeezed by Russia, particularly on energy policy. Of course, EU membership gives these countries a greater sense of security. But the EU’s old members have brought on an enormous sense of disappointment by ignoring its new members’ security concerns in favor of preserving their own ties with Russia, particularly in cutting energy deals that they think will assure them of supplies. Other post-Soviet countries are also experiencing internal pressure to re-orient themselves towards Russia and feel abandoned by the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Since the mid1990s, heroin hasincreasingly been smuggled to Europe through the ‘silkroute’ via central Asia, the Caspian Sea and the Russian Federation, Belarus or Ukraine (Reitox national reports,2004; UNODC, 2003a; CND, 2005; INCB, 2005).Although these routes are the most important, severalcountries in eastern and western Africa and the Americashave made seizures of heroin destined for Europe in 2003(CND, 2005; INCB, 2005). )See ‘Interpreting seizures and market data’, p. 41.)Although this should be checked against missing 2003 data when available. Data on numbers of heroin seizures in 2003 were not available for Italy, )See Table SZR-4 (part i) in the 2005 statistical bulletin.)See Table SZR-3 (part i) in the 2005 statistical bulletin. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe Price and purity of heroin price of white heroin ranged from EUR25 (Slovakia) to This price differential is likely to reflect the purity of the drug being sold. In 2003, the average purity of brown heroin at street levelin the EU varied from 6% in Austria to 40% in Malta.Data on purity of white heroin were reported by only a few In Europe, heroin occurs in two forms: the commonlyavailable brown heroin (its chemical base form) and theless common and more expensive white heroin (a saltform), which typically originates from southeast Asia. In2003, in the EU the average street price of brown heroinwas reported to vary between EUR27 per gram in Belgium and EUR144 per gram in Sweden, while the countries(169); it ranged on average from 6% in Finland to70% in Norway(170). Buprenorphine: treatment, misuse and prescriptionpractices, in EMCDDA annual report 2005:selectedissues In the past 10 years, buprenorphine has increasinglybecome available in Europe as an alternative to methadonefor the treatment of opiate dependence. First developed asan analgesic, buprenorphine was suggested for use in thetreatment of opiate dependency in the late 1970s.Buprenorphine’s introduction for opiate treatment in the EU-15 Member States and its expansion in these countriesand into the new Member States is described. Buprenorphine is looked at from the perspective of potentialmisuse. The first indications are that misuse ofbuprenorphine is prevalent in only a few countries, and isuncommon elsewhere.", "cs": "Jedinouvýjimkou z tohoto pravidla je Řecko, kde existuje jakrelativně široká paleta programů sociální reintegrace, takspolehlivé údaje o počtu klientů, pro které jsou určeny. Pokud jde o objem, v roce 2003 se Asie (56%) a Evropa(34%) nadále podílely na většině heroinu zachyceného po celém světě. Podíl Evropy je na vzestupu, zejména kvůlizvýšeným záchytům v zemích východní a jihovýchodní Evropy (CND, 2005). Počínaje rokem 1998 bylo zemí EU )Viz „Interpretace údajů o záchytech drog a o trhu“, str. 42. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě s největším počtem záchytů a množstvím zachycenéhoheroinu Spojené království, následované Španělskem v počtu záchytů a Itálií v zachyceném množství (165 V roce 2002 bylo ve Spojeném království provedeno téměř 30% záchytů heroinu a bylo zde zachyceno i téměř 30% z celkového množství heroinu zachyceného v EU. Tento cenový rozdíl pravděpodobně odráží čistotu prodávané drogy. V roce 2003 průměrná čistota hnědého heroinuprodávaného na ulici v EU kolísala od 6% v Rakousku do40% na Maltě. Údaje o čistotě bílého heroinu uvádělo pouze několik zemí (169). V průměru se pohybovala od 6%ve Finsku do 70% v Norsku (170). Buprenorfin: léčba, zneužívání a postupy při výdejina předpis, výroční zpráva EMCDDA za rok 2005:vybraná témata K buprenorfinu se přistupuje z hlediska možného zneužití.První náznaky svědčí o tom, že ke zneužití buprenorfinudochází jen v několika zemích a jinde není běžné. I když jsou úmrtí v důsledku zneužití buprenorfinu velmi vzácná, vědeckáliteratura a některé evropské země několik úmrtí uvádějí.Hlášení o úmrtích souvisejících se zneužitím buprenorfinujsou srovnávána s těmi, jež souvisejí se zneužitím metadonu. Během posledních 10 let se v Evropě zvýšila dostupnostbuprenorfinu jako alternativy metadonu při léčbě závislostina opiátech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kolonizace Palestiny brání míru Izraelská politika je už déle než čtvrtstoletí v rozporu s politikou Spojených států a mezinárodního společenství. Izraelská okupace Palestiny stála a stojí v cestě široké mírové dohodě ve Svaté zemi, bez ohledu na to, zda Palestinci byli bez formálně schválené vlády, měli vládu vedenou Jásirem Arafatem či Mahmúdem Abbásem anebo mají Abbáse za prezidenta a parlament i kabinet ovládá Hamas. Neochvějným stanoviskem USA už od administrativy Dwighta Eisenhowera bylo to, že hranice Izraele se kryjí s hranicemi stanovenými v roce 1949, a od roku 1967 nařizuje stažení Izraele z okupovaných území všeobecně přijatá Rezoluce OSN č. 242. Tuto politiku stvrdil v roce 1978 a 1993 dokonce i Izrael a zdůrazňovali ji všichni američtí prezidenti, včetně George W. Bushe. Ten jako součást Čtyřky, zahrnující Rusko, OSN a Evropskou unii, schválil „Cestovní mapu“ k míru. Izrael však prostřednictvím zjevně nepřijatelných námitek a podmínek její základní premisy oficiálně odmítl. Carterovo centrum se souhlasem Izraele monitorovalo všechny troje palestinské volby. Podrobeny dohledu elitní komise složené z univerzitních rektorů a význačných právníků, všechny byly čestné, spravedlivé a nenásilné a výsledky přijali jak vítězové, tak poražení. Kabinet a úřad premiéra ovládne Hamas, ale veškeré kompetence a pravomoci, jichž požíval Jásir Arafat, zůstávají Mahmúdu Abbásovi. Právě on nadále vede OOP, jediný palestinský útvar uznaný Izraelem, a takto zastřešen může jednat s izraelskými lídry, nezávisle na vládě Hamasu. Abbás jednoznačně podpořil Cestovní mapu Čtyřky. Povolební průzkumy veřejného mínění ukazují, že 80% Palestinců si nadále přeje mírovou dohodu s Izraelem a bezmála 70% podporuje Abbáse coby prezidenta. Izrael vyhlásil politiku izolace a destabilizace nové vlády (Spojené státy se možná přidají). Zvoleným úředníkům budou odepřena cestovní povolení, dělníkům z izolované Gazy se zakáže vstup do Izraele a vyvíjí se veškeré úsilí k zablokování finančních prostředků pro Palestince. Zvláštní vyslanec Čtyřky James Wolfensohn navrhl, aby dárci pomohli palestinskému lidu, aniž by porušili protiteroristické zákony zakazující zasílání finančních prostředků přímo Hamasu. V krátkodobém výhledu je nejlepším přístupem řídit se Wolfensohnovou radou, nechat v Palestině usadit prach a vyčkat na výsledek izraelských voleb, jež proběhnou ještě tento měsíc.", "en": "Colonization of Palestine Precludes Peace For more than a quarter century, Israeli policy has been in conflict with that of the United States and the international community. Israel’s occupation of Palestine has obstructed a comprehensive peace agreement in the Holy Land, regardless of whether Palestinians had no formalized government, one headed by Yasir Arafat or Mahmoud Abbas, or with Abbas as president and Hamas controlling the parliament and cabinet. The unwavering US position since Dwight Eisenhower’s administration has been that Israel’s borders coincide with those established in 1949, and, since 1967, the universally adopted UN Resolution 242 has mandated Israel’s withdrawal from the occupied territories. This policy was reconfirmed even by Israel in 1978 and 1993, and emphasized by all American presidents, including George W. Bush. As part of the Quartet, including Russia, the UN, and the European Union, he has endorsed a “Road Map” for peace. But Israel has officially rejected its basic premises with patently unacceptable caveats and prerequisites. With Israel’s approval, The Carter Center has monitored all three Palestinian elections. Supervised by a blue-ribbon commission of college presidents and distinguished jurists, they have all been honest, fair, and peaceful, with the results accepted by winners and losers. Hamas will control the cabinet and prime minister’s office, but Mahmoud Abbas retains all authority and power exercised by Yasir Arafat. He still heads the PLO, the only Palestinian entity recognized by Israel, and could deal with Israeli leaders under this umbrella, independent of Hamas control. He has unequivocally endorsed the Quartet’s Road Map. Post-election polls show that 80% of Palestinians still want a peace agreement with Israel and nearly 70% support Abbas as president. Israel has announced a policy of isolating and destabilizing the new government (perhaps joined by the United States). The elected officials will be denied travel permits, workers from isolated Gaza barred from entering Israel, and every effort is being made to block funds to Palestinians. The Quartet’s special envoy, James Wolfensohn, has proposed that donors assist the Palestinian people without violating anti-terrorism laws that prohibit funds from being sent directly to Hamas. In the short run, the best approach is to follow Wolfensohn’s advice, give the dust a chance to settle in Palestine, and await the outcome of Israel’s election later this month."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What is it about flying cars? We've wanted to do this for about a hundred years. And there are historic attempts that have had some level of technical success. But we haven't yet gotten to the point where on your way here this morning you see something that really, truly seamlessly integrates the two-dimensional world that we're comfortable in with the three-dimensional sky above us -- that, I don't know about you, but I really enjoy spending time in. We looked at the historical attempts that had been out there and realized that, despite the fact that we have a lot of modern innovations to draw on today that weren't available previously -- we have modern composite materials, we have aircraft engines that get good fuel economy and have better power-to-rate ratios than have ever been available, we have glass cockpit avionics that bring the information you need to fly directly to you in the cockpit -- but without fundamentally addressing the problem from a different perspective, we realized that we were going to be getting the same result that people had been getting for the last hundred years, which isn't where we want to be right now. So instead of trying to make a car that can fly, we decided to try to make a plane that could drive. And the result is the Terrafugia Transition. It's a two-seat, single-engine airplane that works just like any other small airplane. You take off and land at a local airport. Then once you're on the ground, you fold up the wings, drive it home, park it in your garage.", "cs": "Co je tak atraktivního na létajicích autech? Usilujeme o ně už alespoň sto let. A je tu několik historických pokusů, které z technologického hlediska slavily úspěch. Ale zatím jsme se nedostali do bodu, kdy byste ráno cestou sem viděli něco, co by opravdu skutečně a bezchybně spojovalo dvourozměrný svět, který je nám tak blízký, s trojrozměrnou oblohou nad našimi hlavami -- tedy nevím jak vy, ale já si opravdu užívám čas strávený tam nahoře. Podívali jsme se na předchozí pokusy, které se na tomto poli uskutečnily, a uvědomili jsme si, že navzdory faktu, že dnes máme množství skvělých inovací, na kterých můžeme stavět a které předtím nebyly k dispozici -- máme moderní kompozitní materiály, máme letecké motory, které jsou úsporné a mají lepší poměr tahu a hmotnosti než měly kdykoli předtím, máme celoskleněné kokpity, které vám poskytují přesně ty informace, které k letu potřebujete, a to prostřednictvím rozměrných displejů -- ale bez zásadního přehodnocení celé problematiky z jiné perspektivy, bychom dosáhli pouze opět stejných výsledků, kter��ch lidé dosahovali během posledních sta let, což není právě výsledek, ke kterému bychom chtěli dospět. A tak namísto toho, abychom se snažili vytvořit auto, které může létat, rozhodli jsme se vytvořit letadlo, kterým můžete jezdit po silnici. A výsledkem je Terrafugia Transition. Je to dvoumístné jednomotorové letadlo, které funguje úplně stejně jako jakékoli jiné malé letadlo. Vzlétnete a přistanete na blízkém letišti. Pokud jste na zemi, sklopíte křídla, odjedete domů a zaparkujete ve své garáži."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdo se směje naposled na Ukrajině MELBOURNE – Když polský ministr zahraničí Radosław Sikorski odcestoval loni do Kyjeva k rozhovorům, jeho ukrajinští hostitelé se mu údajně smáli, protože měl na ruce levné japonské hodinky. Několik ukrajinských ministrů totiž mělo hodinky v ceně přes 30 000 dolarů. V komentáři, který jsem o tomto incidentu napsal, jsem poukázal na skutečnost, že quartzové hodinky plní základní funkci chronometru – přesně ukazovat čas – lépe než mechanické „prestižní“ hodinky, které stály několikasetnásobně víc. Sikorski se smál naposled. Ty, kteří si z něj utahovali, ukrajinský parlament po útěku prezidenta Viktora Janukovyče z Kyjeva kvapně sesadil z funkcí. A drahé hodinky s osudem Janukovyče a jeho kumpánů tak trochu souvisely. Korupce je v ukrajinské revoluci klíčovým tématem, stejně jako tomu bylo v případě mnoha lidových povstání včetně tuniské vzpoury proti prezidentovi Zín Abidín bin Alímu, která odstartovala arabské jaro, nebo „revoluce lidové moci“ na Filipínách, jež v roce 1986 svrhla prezidenta Ferdinanda Marcose. Ve všech těchto případech následovala po svržení zkorumpovaného vůdce odhalení o rozmařilém životním stylu vedeném na úkor vlastních občanů, z nichž mnozí byli zoufale chudí. Dnes víme, že Janukovyč měl soukromou zoo, vlastní restauraci v podobě pirátské lodi a sbírku současných automobilů i veteránů. Jeden dokument získaný po jeho útěku ukazuje, že Janukovyč zaplatil jisté německé firmě 1,7 milionu eur za dřevěné obložení v jeho jídelně a čajovně.", "en": "The Last Laugh in Ukraine MELBOURNE – Last year, when Polish Foreign Minister Radosław Sikorski went to Kyiv for talks, his Ukrainian counterparts reportedly laughed at him because he was wearing a cheap Japanese watch. Several Ukrainian ministers had watches that cost more than $30,000. In a column I wrote about this incident, I pointed out that quartz watches perform a watch’s function – telling the time accurately – better than mechanical “prestige” watches that cost hundreds of times as much. Sikorski has had the last laugh. Those who mocked him were speedily dismissed by the Ukrainian parliament in the wake of President Viktor Yanukovych’s flight from Kyiv. Nor were the expensive watches irrelevant to the fate of Yanukovych and his cronies. Corruption is a key issue in the Ukrainian revolution, as it has been in many popular uprisings, including the Tunisian revolution against President Zine el-Abidine Ben Ali, which triggered the Arab Spring, and the “People Power Revolution” in the Philippines that ousted President Ferdinand Marcos in 1986. In each case, the overthrow of the corrupt leader has been followed by revelations about the lavish lifestyle he led at the expense of his people, many of whom were desperately poor. Yanukovych, we now know, had a private zoo, his own restaurant in the shape of a pirate ship, and a collection of contemporary and antique cars. A document recovered after his flight shows that Yanukovych paid a German firm €1.7 million ($2.3 million) for wooden decor for his dining room and tearoom."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Otrávené léky farmaceutického průmyslu BOSTON – Člověk nemusí strávit celý život v sektoru globálního zdravotnictví, aby chápal, že nevyhovující nebo padělané léky představují vážné riziko pro veřejné zdraví. Tyto podvodné produkty infiltrovaly farmaceutické nabídkové řetězce od Ázerbájdžánu po Zambii a ničí nejslibnější programy kontroly, řízení a mýcení smrtelných onemocnění. Přesto se pro zastavení této trestné činností dělá jen málo. Vyrostl jsem v Pákistánu a uvědomoval jsem si, jak je pro moji matku stejně jako pro každého vzdělaného rodiče důležité vědět, kterým lékům a lékárnám lze věřit. Od té doby se toho příliš nezměnilo. Místní lékárníci od Láhauru po Lusaku dál prodávají širokou paletu značek téhož léku za různé ceny a majitelé prodejen jsou vyzýváni, aby otevřeně sdělovali zákazníkům svůj názor na jejich přednosti a nedostatky. Problém je bohužel mnohem hlubší než jen pár špatných léků prodávaných v lékárně na nároží. Ročně se prodají nevyhovující léky v celkové hodnotě zhruba 75 miliard dolarů, které celosvětově způsobí odhadem 100 000 úmrtí a mnoho dalších lidí kvůli nim vážně onemocní. Obchod s méně kvalitními léky zároveň podkopává křehké systémy veřejného zdravotnictví v chudých zemích. Kromě toho, že zabíjejí spotřebitele, mohou se účinky špatných léků přenášet z rodiče na dítě, a dokonce vytvářet nové rezistentní kmeny nemocí, které ohrožují nás všechny. Přesto se boj proti nevyhovujícím lékům nikdy nebral tak vážně jako jiné globální zdravotnické krize, jako jsou malárie, HIV či úmrtnost matek a novorozenců. Možná je to tím, že tento problém nemá očividné řešení. Při hledání odpovědí si však nejprve musíme uvědomit, že tato otázka přesahuje oblast padělaných léků.", "en": "The Drug Industry’s Poison Pills BOSTON – One does not need to spend a lifetime in the global health-care sector to appreciate that substandard or counterfeit drugs are a major public-health hazard. These bogus products have infiltrated pharmaceutical supply chains from Azerbaijan to Zambia, wrecking the most promising programs to control, manage, and eradicate deadly diseases. Yet little is being done to stop this criminal activity. Growing up in Pakistan, I realized how vital it was for my mother, like any educated parent, to know which drugs and pharmacies could be trusted. Little has changed since then. Local pharmacists from Lahore to Lusaka continue to sell a variety of brands of the same drug at different prices; and shopkeepers are called upon to give a candid opinion of their benefits and shortcomings. Unfortunately, the problem runs a lot deeper than a few bad drugs sold at the corner pharmacy. Around $75 billion of substandard drugs are sold annually, causing an estimated 100,000 deaths worldwide, and making many more people seriously ill. The trade in inferior drugs also undermines fragile public-health systems in poor countries. As well as killing consumers, the effects of bad drugs can be passed from parent to child, and even create new drug-resistant strains of diseases that threaten us all. Yet the fight against substandard drugs has never been taken as seriously as other global health crises such as malaria, HIV, or maternal and infant mortality. This may be because there is no obvious solution. But, in seeking answers, we must first acknowledge that the issue is larger than just counterfeit medicines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je chybou směšovat technokratické elity (osobnosti s titulem Ph. D. nebo obdobnými tituly z pokročilé ekonomie) s jinými typy elit (s lidmi oplývajícími penězi či mocí, zejména pokud jedno či druhé zdědili). Většina ekonomů chápala rizika spojená se vznikem Evropské měnové unie. Byli to politici, kdo při rozhodování o měnové integraci technické obtíže podcenil. Rozumí se samo sebou, že akademické či technické dovednosti nejsou nezbytnou ani dostatečnou podmínkou zajišťující úspěch vládních představitelů. I mnoho mých kolegů z Harvardu by bylo hroznými politiky, protože jim scházejí vůdcovsk��, manažerské či mezilidské schopnosti. A mnoho excelentních politických lídrů – z amerických prezidentů jmenujme například George Washingtona a Dwighta Eisenhowera – naopak nebylo intelektuály. Technokraté mohou hrát užitečnou roli jako poctiví zprostředkovatelé, když se tradiční politici zdiskreditují nebo se strany ocitnou v patu. Navíc se mohou pochlubit důvěryhodností pramenící z absence touhy po znovuzvolení – buď je jejich funkční období předem omezeno, nebo je o nich známo, že dávají přednost klidnému akademickému životu. Jejich největší výhoda vychází najevo, když země čelí problémům, které jsou do značné míry technické povahy – například navrhování hospodářských reforem nebo jednání o podmínkách úvěrů. V Itálii je dobrým precedentem Carlo Ciampi, který převzal vládní otěže v roce 1993, když byla Itálie nucena vystoupit z Evropského mechanismu směnných kurzů, a podařilo se mu zrušit scala mobile (systém indexace mezd), srazit inflaci a znovu nasednout do vlaku evropské měnové integrace.", "en": "It is a mistake to conflate technocratic elites (those with PhDs or other advanced economics degrees) with other kinds of elites (those with money or power, especially if they inherited one or the other). Most economists understood the downside risks of European monetary union. It was the politicians who underestimated the technical difficulties when they opted for monetary integration. It goes without saying that academic or technical expertise is neither necessary nor sufficient to ensure government officials’ success. Indeed, many of my Harvard colleagues would make terrible policymakers, owing to a lack of leadership, managerial, or other interpersonal skills. And many excellent political leaders – for example, George Washington and Dwight Eisenhower, among US presidents – have not been intellectuals. Technocrats can play a useful role as honest brokers when traditional politicians have become discredited or parties are deadlocked. Moreover, they have the credibility that comes with a lack of desire to be re-elected, either because their term in office has been limited in advance or because they are known to prefer a quiet academic life. Their most obvious advantage is apparent when a country faces problems – for example, proposing economic reforms or negotiating loan terms – that are largely technical. A good precedent in Italy is Carlo Ciampi, who took the reins of government in 1993, after Italy was forced to drop out of the European Exchange Rate Mechanism, and managed to repeal the scala mobile (the wage-indexation system), beat down inflation, and re-board the train of European monetary integration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I remembered reading about an old plan -- something that has been proposed by some of history's leading thinkers. The philosopher Thomas More first hinted at it in his book, \"Utopia,\" more than 500 years ago. And its proponents have spanned the spectrum from the left to the right, from the civil rights campaigner, Martin Luther King, to the economist Milton Friedman. And it's an incredibly simple idea: basic income guarantee. What it is? Well, that's easy. It's a monthly grant, enough to pay for your basic needs: food, shelter, education. It's completely unconditional, so no one's going to tell you what you have to do for it, and no one's going to tell you what you have to do with it. The basic income is not a favor, but a right. There's absolutely no stigma attached. So as I learned about the true nature of poverty, I couldn't stop wondering: Is this the idea we've all been waiting for? Could it really be that simple? And in the three years that followed, I read everything I could find about basic income. I researched the dozens of experiments that have been conducted all over the globe, and it didn't take long before I stumbled upon a story of a town that had done it -- had actually eradicated poverty. But then ... nearly everyone forgot about it. This story starts in Dauphin, Canada. In 1974, everybody in this small town was guaranteed a basic income, ensuring that no one fell below the poverty line. At the start of the experiment, an army of researchers descended on the town. For four years, all went well. But then a new government was voted into power, and the new Canadian cabinet saw little point to the expensive experiment. So when it became clear there was no money left to analyze the results, the researchers decided to pack their files away in some 2,000 boxes. Twenty-five years went by, and then Evelyn Forget, a Canadian professor, found the records. For three years, she subjected the data to all manner of statistical analysis, and no matter what she tried, the results were the same every time: the experiment had been a resounding success.", "cs": "Vzpomněl jsem si na jeden starý plán – prosazovali ho někteří přední myslitelé lidské historie. Poprvé ho nastínil filosof Thomas More ve své knize Utopie, více než před 500 lety. Jeho zastánci pokrývají celé spektrum zleva doprava, patřil k nim ochránce lidských práv Martin Luther King i ekonom Milton Friedman. A ten nápad je neuvěřitelně prostý: základní nepodmíněný příjem. Co to je? Celkem prostá věc. Měsíční příspěvek na pokrytí základních potřeb: jídla, přístřeší, vzdělání. Není vůbec ničím podmíněný, takže vám nikdo nebude říkat, co musíte splňovat, a nikdo vám nebude říkat, co s ním máte dělat. Základní příjem není laskavost, je to právo. Neváže se na něj vůbec žádné stigma. Když jsem zjistil, jaká je pravá podstata chudoby, nepřestával jsem se divit. Je tohle opravdu nápad, na který jsme všichni čekali? Doopravdy to může být tak jednoduché? Během následujících tří let jsem přečetl všechno, co jsem o základním příjmu našel. Prozkoumal jsem tucty experimentů, zpracovaných v různých koutech světa, a zanedlouho jsem narazil na příběh města, kterému se to povedlo – opravdu vymýtilo chudobu. Jenže potom... na to skoro všichni zapomněli. Příběh začíná v kanadském městě Dauphin. V roce 1974 byl všem obyvatelům tohoto městečka přiznán základní příjem, zaručující, že se nikdo neocitne pod hranicí chudoby. Na začátku experimentu do městečka vpadla armáda výzkumníků. Po čtyři roky šlo všechno hladce. Ale pak byla zvolena nová vláda, která v tomto drahém experimentu nespatřovala větší smysl. V momentě, kdy už bylo jasné, že na analýzu výsledků nezbyly peníze, se výzkumníci rozhodli své materiály zabalit, a to asi do dvou tisíců krabic. Uběhlo 25 let a pak kanadská profesorka Evelyn Forgetová tyto záznamy našla. Tři roky záznamy podléhaly jejím všemožným statistickým rozborům, ale ať zkusila cokoliv, výsledky byly pokaždé stejné: experiment byl mimořádně úspěšný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto nové instituce určené k financování rozvoje jsou považovány za reakci na brettonwoodské instituce, jimž se klade za vinu, že prosazováním neoliberálních politik fiskální přísnosti a neschopností reformovat své řídicí struktury tak, aby rozvíjejícím se zemím daly podíl na moci, dusí veřejné výdaje, přispívají k deindustrializaci a demontují národní rozvojové banky. Mnohé rozvíjející se země také nelibě nesou environmentální a sociální pojistky Světové banky, které podle nich narušují jejich národní svrchovanost. V reakci na tuto kritiku Banka reviduje své pojistky a vymáhací mechanismy. Jenže slabší dohled Světové banky by příjemce půjček nechal, aby environmentální a sociální normy sledovali a vymáhali sami, bez ohledu na jejich zdroje či politickou vůli k takovému postupu, čímž by ohrozil snahy o obranu práv domorodých národů, usazení vysídlených osob, zmírňování škod na životním prostředí či ochranu pralesů a biodiverzity. Oslabení pojistek Světové banky by také mohlo vyvolat „dostihy z kopce“ směřující k rozmělňování standardů, ve kterých by závodili soukromí či státní investoři, nové finanční instituce a deregulovaná Světová banka, což by vyvolalo široký odpor. Proto je důležité mít občanské spolky, které mohou do věci vstoupit a zajistit, aby investice probíhaly poctivě. Občanská uskupení sice už dlouho monitorují „stranu nabídky,“ tedy financování projektů, ale často přehlížejí „stranu poptávky,“ konkrétně hodnotu a důsledky realizovaných projektů. To se týká především infrastrukturních investic do energetiky, vodárenství, dopravy a informačních a komunikačních technologií. Program rozvoje infrastruktury v Africe (PIDA) například v těchto sektorech plánuje „výnosné megaprojekty“ v hodnotě 360 miliard dolarů do roku 2040. PIDA upřednostňuje energetické (zejména hydroenergetické) projekty, které mají být oporou důlních provozů, ropovodů a plynovodů, a technologie obnovitelné energie, například solární, větrné a geotermální, odsouvá stranou. Podobné obavy obklopují projektové „kanály“ Iniciativy pro Integraci regionální infrastruktury v Jižní Americe a Infrastrukturního fondu ASEAN v Asii. Přestože některé projekty PPP nabízejí vysoké výnosy, vyžadují také obrovské dodatečné záruky hostitelských vlád, které soukromému sektoru kompenzují rizika. Vznikají tak zásadní pnutí jak ve způsobu, jímž se tyto obchody uzavírají, tak v celkovém postupu integrace mezi Severem a Jihem a v rámci Jihu samotného.", "en": "Indeed, these new development-finance institutions are seen as a reaction against the Bretton Woods institutions, whose pursuit of neoliberal austerity policies and failure to reform their governance structures to share power with emerging economies, has been blamed for strangling public spending, de-industrialization, and the dismantling of national development banks. Many emerging countries also resent the World Bank’s environmental and social safeguards, which they see as compromising their national sovereignty. In response to this criticism, the Bank is revising its safeguards and enforcement mechanisms. But weaker oversight by the World Bank would leave loan recipients to monitor and enforce environmental and social standards themselves – regardless of their resources or political will to do so –thus jeopardizing efforts to defend the rights of indigenous peoples, resettle displaced people, mitigate environmental damage, or protect forests and biodiversity. The weakening of World Bank safeguards might also trigger a “race to the bottom,” pitting private or state investors, new financing institutions, and a deregulated World Bank against one another, while provoking a popular backlash. That is why it is important to have citizens’ groups that can step in to ensure that investments operate fairly. Though civil-society groups have long monitored the “supply side” – the project financing – they often ignore the “demand side” – namely, the value and impacts of the projects being implemented. This is especially the case for infrastructure investments in energy, water, transport, and information and communications technology (ICT). The Program for Infrastructure Development in Africa, for example, has planned $360 billion worth of “bankable mega-projects” in these sectors by 2040. PIDA gives priority to energy (especially hydropower) projects to support mining operations and oil and gas pipelines, while sidelining renewable energy technologies, such as solar, wind, and geothermal. Similar concerns surround the project “pipelines�� of the Initiative for the Integration of Regional Infrastructure in South America and the ASEAN Infrastructure Fund in Asia. Though some PPP projects offer high returns, they also demand hefty additional guarantees from the host government to offset private-sector risk. In this way, fundamental tensions are created both in the way these deals are put together and in the overall conduct of North-South and South-South integration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So the first robot to talk about is called STriDER. It stands for Self-excited Tripedal Dynamic Experimental Robot. It's a robot that has three legs, which is inspired by nature. But have you seen anything in nature, an animal that has three legs? Probably not. So why do I call this a biologically inspired robot? How would it work? So, you know H.G. Wells's \"War of the Worlds,\" novel and movie. And what you see over here is a very popular video game, and in this fiction, they describe these alien creatures and robots that have three legs that terrorize Earth. This is an actual dynamic simulation animation. I'm going to show you how the robot works. It flips its body 180 degrees and it swings its leg between the two legs and catches the fall. So that's how it walks. But when you look at us human beings, bipedal walking, what you're doing is, you're not really using muscle to lift your leg and walk like a robot. What you're doing is, you swing your leg and catch the fall, stand up again, swing your leg and catch the fall. You're using your built-in dynamics, the physics of your body, just like a pendulum. We call that the concept of passive dynamic locomotion. What you're doing is, when you stand up, potential energy to kinetic energy, potential energy to kinetic energy. It's a constantly falling process. So even though there is nothing in nature that looks like this, really, we're inspired by biology and applying the principles of walking to this robot. What you see here, this is what we want to do next. We want to fold up the legs and shoot it up for long-range motion. And it deploys legs -- it looks almost like \"Star Wars\" -- so when it lands, it absorbs the shock and starts walking. What you see over here, this yellow thing, this is not a death ray. (Laughter) This is just to show you that if you have cameras or different types of sensors, because it's 1.8 meters tall, you can see over obstacles like bushes and those kinds of things. So we have two prototypes. The first version, in the back, that's STriDER I.", "cs": "Takže, první robot, o kterém budu mluvit, se jmenuje STriDER. Je to zkratka pro Samobudivý Třínohý Dynamický Experimentální Robot. Je to robot, který má tři nohy, je inspirovaný přírodou. Ale viděli jste něco v přírodě, zvíře, které má tři nohy? Pravděpodobně ne. Tak proč jej označuji jako biologicky inspirovaného robota? Jak je to možné? Ale předtím se pojďme podívat do populární kultury. Znáte \"Válku světů“ H. G. Wellse, román a film. A co vidíte tady, je velmi populární počítačová hra. V této fikci popisují mimozemská stvoření, roboty mající tři nohy, kteří terorizují Zemi. Ale můj robot, STriDER, se jako oni nepohybuje. Takže toto je animace skutečné dynamické simulace. Chci vám ukázat, jak robot pracuje. Otáčí své tělo o 180 stupňů, a švihá třetí nohou mezi dvěma nohama a tím zabraňuje pádu. Tedy takto pracuje. Ale když se podíváte na nás, lidské bytosti, dvounohou chůzi, tak ve skutečnosti nepoužíváte svaly ke zvednutí nohy, jako to dělá robot. Správně? Co skutečně děláte, je, že švihnete svou nohou a zabráníte pádu, znovu se postavíte, švihnete nohou a zabráníte pádu. Používáte své zabudované dynamiky, fyziky svého těla, stejně jako kyvadlo. Nazýváme to konceptem pasivní dynamické lokomoce. To, co děláte, je, když se postavíte, přeměníte potenciální energii na kinetickou energii, potenciální energii na kinetickou energii. Je to proces neustálého padání. Takže, ačkoli v přírodě není nic, co by vypadalo jako toto, ve skutečnosti jsme byli inspirováni biologií a aplikovali jsme principy chůze na tohoto robota. Tedy je biologicky inspirovaným robotem. Co vidíte tady, je to, co chceme dělat dále. Chceme nohy složit a vymrštit je tak, abychom dosáhli pohybu na dlouhé vzdálenosti. A to vyžaduje takové nohy -- vypadá to skoro jako z \"Hvězdných válek“ -- které při přistání absorbují náraz a dovolí chodit. Co vidíte tady, tuto žlutou věc, to není paprsek smrti. (Smích) Slouží to jenom k předvedení toho, že když máte kamery anebo jiné typy senzorů -- protože je vysoký, měří na výšku 1, 8 metru -- můžete vidět přes překážky jako jsou keře a podobně. Máme dva prototypy. První verze, vzadu, to je STriDER I."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropané by však s ohledem na fakt, že množství reálných prostředků, jež svým vládám odevzdávají, je už tak vysoké, mohli před dalším zvýšením couvnout. Energetickou daň je proto třeba zavést jako daňovou substituci, kdy se zároveň sníží daně z příjmu nebo z objemu mezd, aby reálné finanční převody ve prospěch vlády zůstaly na konstantní úrovni. To by zvýšilo hospodářský růst a zároveň posílilo národní bezpečnost. Kritici, kteří se daně z energie obávají, na daňové substituce nepomysleli. Také se zdá, že si neuvědomují, že energetická daň je pro Evropu mnohem levnějším způsobem ochrany před Íránem a Ruskem než způsoby alternativní, jako například vystupňování obrany. Evropě v současnosti chybí vojenská údernost, protože před půlstoletím učinila rozhodnutí, že ji budou chránit USA a že ušetřené prostředky věnuje na budování svého sociálního státu. Tato strategie – která desítky let fungovala skvěle – v sobě odjakživa nesla riziko, že jednou americké zdroje mohou být vázány jinde a Evropa zůstane nedostatečně chráněná. Toto riziko se zhmotnilo s iráckou válkou. Evropané ale projevují pramalou chuť výdaje na obranu navýšit, válka neválka. I francouzský prezident Nicolas Sarkozy, mnohými pokládaný za proamerického zahraničněpolitického jestřába, ustupuje od své kampaně slibující udržovat výdaje na obranu na 2% HDP. V nedávném projevu k francouzskému obrannému průmyslu Sarkozy nápadně opomněl závazek zopakovat a místo toho varoval, že by brzy mohl obranný rozpočet Francie seškrtat. Podle respektované publikace z obranného průmyslu změnil Sarkozy názor poté, co jeho strana v červnových parlamentních volbách zvítězila s menším náskokem, než očekával. Důvodem, proč se Evropané zdráhají výdaje na obranu navýšit, jsou peníze. Snižování sociálních výdajů – právě tam velké peníze odtékají – by bolelo. Bylo by nezbytné porušit velkolep�� sliby, jež se během let nahromadily (lidé by nedostali sociální služby, za něž celý život platili vysokými daněmi), délka života by se zkrátila (méně peněz na nemocnice a pečovatelské domy) a celkově by přibylo strádání. Ani hospodářský růst nezabrání evropskému kompromisu mezi výdaji na obranu a sociálním blahem. Padesát let obranné závislosti na USA vytvořilo v Evropě mocnou „mírovou branži,“ jejímž prvořadým úkolem je zuby nehty bojovat proti výdajům na obranu. Budou chtít uchránit veškeré sociální výdaje, bez ohledu na důsledky pro zahraniční politiku.", "en": "Still, with the amount of real resources transferred to their governments already high, Europeans might balk at a further increase. That is why the energy tax must be imposed as a tax substitution, with income or payroll taxes simultaneously reduced to keep real resource transfers to government at a constant level. This would increase economic growth as well as strengthen national security. Critics who worry about the cost of the energy tax have not thought about tax substitutions. They also do not seem to realize that an energy tax is a much cheaper way for Europe to protect itself from Iran and Russia than alternative means, such as a defense buildup. Europe currently lacks military muscle because it made a decision a half-century ago to be protected by the US and devote the saved resources to building up its welfare state. This strategy – which worked well for decades – always carried the risk that at some point America’s resources might be tied up elsewhere, leaving Europe under-protected. That risk materialized with the Iraq war. But Europeans are showing little taste for increased defense spending, Iraq or no Iraq. Even France’s new president, Nicolas Sarkozy – thought by many to be a pro-American foreign policy hawk – is backing away from his campaign promise to maintain defense spending at 2% of GDP. In a recent speech to the French defense industry, Sarkozy conspicuously failed to repeat the pledge, instead warning that he soon might cut France’s defense budget. According to a respected defense industry publication, Sarkozy changed his mind after his party’s smaller-than-anticipated victory in June’s parliamentary election. The reason Europeans are reluctant to increase defense spending is expense. Cutting welfare spending – where the big money is – would be painful. Solemn promises made over the years would have to be broken (people would not get the social services that they paid for with a lifetime of high taxes), lives would be shortened (less money for hospitals and nursing homes), and overall hardship increased. Even economic growth will not prevent a tradeoff between defense and welfare spending for Europeans. Fifty years of defense dependence on the US has created a powerful “peace industry” in Europe whose primary business is to fight defense spending tooth and nail. They will want to protect all social spending, regardless of the consequences for foreign policy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You all know the truth of what I'm going to say. I think the intuition that inequality is divisive and socially corrosive has been around since before the French Revolution. What's changed is we now can look at the evidence, we can compare societies, more and less equal societies, and see what inequality does. I'm going to take you through that data and then explain why the links I'm going to be showing you exist. But first, see what a miserable lot we are. (Laughter) I want to start though with a paradox. This shows you life expectancy against gross national income -- how rich countries are on average. And you see the countries on the right, like Norway and the USA, are twice as rich as Israel, Greece, Portugal on the left. And it makes no difference to their life expectancy at all. There's no suggestion of a relationship there. But if we look within our societies, there are extraordinary social gradients in health running right across society. This, again, is life expectancy. These are small areas of England and Wales -- the poorest on the right, the richest on the left. A lot of difference between the poor and the rest of us. Even the people just below the top have less good health than the people at the top. So income means something very important within our societies, and nothing between them.", "cs": "Všichni znáte pravdu o tom, co vám tu řeknu. Myslím že pocit, že nerovnost vyvolává spory a ničí společnost, existovala již před Francouzskou revolucí. Co se ale změnilo, je fakt, že se můžeme podívat na důkazy, můžeme porovnat společnosti, více a méně rovnostářské společnosti, a uvidíme, co nerovnost dělá. Provedu vás daty a pak vám vysvětlím proč propojení, která ukáži, zde jsou. Nejprve se ale podívejme, jak mizerně vypadáme. (Smích) Rád bych začal paradoxem. Tento graf ukazuje očekávanou délku života v závislosti na HDP na hlavu -- podle průměrného bohatství státu. A vidíte, že země napravo, jako Norsko a USA, jsou dvakrát tak bohaté jako Israel, Řecko a Portugalsko nalevo. Ale to nehraje žádnou roli v jejich očekávané délce života. Nic nenaznačuje tomu, že je mezi těmito ukazateli vztah. Ale když se podíváme dovnitř našich společností, uvidíme neobyčejné trendy ve zdraví, které probíhají společností. Toto, opět, je očekáváná délka života. Toto jsou malé oblasti Anglie a Walesu -- nejchudší napravo, nejbohatší nalevo. Obrovské rozdíly mezi chudými a námi ostatními. Dokonce lidé těsně pod vrcholem mají horší zdraví než lidé na vrcholu. Takže rozdíl v přijmech znamená něco významného v rámci našich společností, ale nic v jejich vzájemném srovnání."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když však takové reformy vyžadují oběti na straně obyčejných občanů a prospěch z nich mají nejprivilegovanější sociální skupiny, nevyhnutelně následují politický pat a nestabilita. Akademici, regulátoři, ekonomové i finanční instituce v posledních dvou letech bez výjimky spojují sekulární stagnaci poptávky s vyšší nerovností příjmů. Je paradoxem, že v době, kdy se mnozí lidé v rozvojovém světě stávají příslušníky vznikající střední vrstvy nebo o to usilují, začíná se bohatství ve velké části rozvinutého světa koncentrovat na špičce. Nerovnost příjmů v rozvíjejících se i vyspělých ekonomikách se zvýšila v rámci generací i mezi nimi. Australské odmítnutí diskutovat v Brisbane o začleňujícím růstu možná potěší plutokraty, jako je Murdoch, avšak diskuse o neregulovaných trzích, nižších daních a odstranění sociálních záchranných sítí silně naznačuje, že summit nenabídne žádnou podstatnou politiku zaměřenou na snížení nerovnosti. V době, kdy do setkání v Brisbane zbývá jen několik dní, tak skupina G-20 ignoruje hlavní dlouhodobé hrozby globální ekonomiky. Jak počátkem letošního roku poznamenal guvernér Bank of England Mark Carney (který Murdochovu přednášku, předpokládám, také slyšel): „Nekontrolovaný tržní fundamentalismus může pohltit sociální kapitál nezbytný pro dlouhodobou dynamiku samotného kapitalismu.“ Výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová to nedávno vyjádřila ještě lapidárněji, když poznamenala, že nejbohatších 85 lidí světa kontroluje větší bohatství než 3,5 miliardy nejchudších a že tato úroveň nerovnosti vrhá na globální ekonomiku temný stín. Nerovnost není okrajové téma.", "en": "But when such reforms involve sacrifices by ordinary citizens and benefit society’s most privileged groups, political gridlock and instability invariably follow. Over the past two years, academics, regulators, economists, and financial institutions have all linked the secular stagnation in demand with greater income inequality. It is ironic that, at a time when many in the developing world are entering, or aspire to enter, the emerging middle class, wealth in much of the developed world is becoming more concentrated at the top. Indeed, inequality of outcomes both in emerging and advanced economies has increased within and across generations. Australia’s refusal to discuss inclusive growth in Brisbane may please plutocrats like Murdoch, but talk of unregulated markets, lower taxes, and the removal of social safety nets strongly indicates that the summit will offer no substantive policies aimed at reducing inequality. With just days to go until the Brisbane meeting, the G-20 is ignoring the main long-term threats to the global economy. As the Bank of England’s Governor Mark Carney (who I assume also heard Murdoch’s lecture) remarked earlier this year, “[U]nchecked market fundamentalism can devour the social capital essential for the long-term dynamism of capitalism itself.” IMF Managing Director Christine Lagarde recently put it more starkly, noting that the world’s 85 richest people control more wealth than the world’s 3.5 billion poorest people, and that this degree of inequality is casting a dark shadow over the global economy. Inequality is not a fringe issue."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nesprávné ponaučení z Mnichova NEW YORK – Tento měsíc uplyne sedmdesát let ode dne, kdy britský premiér Neville Chamberlain podepsal v Mnichově dokument, jenž Německu umožnil ukrojit pro sebe velký kus Československa. Takzvaná „mnichovská dohoda“ byla později pokládána za opovrženíhodnou zradu státu, jejž Chamberlain označil za „vzdálenou zemi, o níž málo víme“. Mnozí lidé to ovšem tehdy vnímali jinak. Chamberlainovo přesvědčení, že Velká Británie ještě není připravena na válku s nacistickým Německem a že diplomacie a kompromis představují bezpečnější postup, sdílela ve skutečnosti řada Evropanů, kteří z osobní zkušenosti znali strašlivé důsledky války. Chamberlain nicméně vstoupil do dějin jako zbabělec a jeho politika „appeasementu“ ve vztahu k nacistickému Německu bývá často uváděna jako příčina Hitlerova následného tažení s cílem dobýt zbytek Evropy. Chamberlain se pravděpodobně mýlil. Británie a Francie mohly Německo zastavit. „Mnichov 1938“ představoval jeden ze vzácných okamžiků v dějinách demokracií, kdy byla obezřetná diplomacie chybou. Zapotřebí zde bylo neústupného romantického hrdiny, jenž by byl ochoten riskovat osud svého národa tím, že by bojoval dál, „ať to stojí, co to stojí“, jak prohlásil Winston Churchill. Slavné je varování George Santayany, že „ti, kdo se nedokážou poučit z historie, jsou odsouzeni k jejímu zopakování“. Historie však dává řadu ponaučení, z nichž některá jsou navzájem protichůdná, a nikdy se neopakuje úplně stejně. Přílišná pozornost věnovaná minulosti nás někdy může ošklivě zavést na scestí. V čem přesně se tedy svět z Mnichova 1938 poučil? Západoevropané dospěli po druhé světové válce k závěrům, které měly blíže k Chamberlainově uvažování v roce 1938 než k uvažování Churchillově. Po dvou katastrofálních válkách se Evropané rozhodli vybudovat instituce, které by učinily vojenský konflikt nepotřebným. Od té chvíle se staly normou diplomacie, kompromis a sdílená suverenita, zatímco romantický nacionalismus založený na vojenské udatnosti se měl stát věcí minulosti. Z válečného popela povstal nový typ Evropy, jakož i nový typ Japonska, které dokonce přijalo pacifistickou ústavu (tu sice napsali idealističtí Američané, ale většina Japonců ji s povděkem přijala). Nacionalismus (s výjimkou fotbalových stadionů) ustoupil samolibému sebeuspokojení z faktu, že se našla civilizovanější, diplomatičtější a pacifičtější řešení lidských sporů.", "en": "The Wrong Lesson of Munich NEW YORK – Seventy years ago this month in Munich, the British prime minister, Neville Chamberlain, signed a document that allowed Germany to grab a large chunk of Czechoslovakia. The so-called “Munich Agreement” would come to be seen as an abject betrayal of what Chamberlain termed “a far away country of which we know little.” But that was not what many people thought at the time. Chamberlain’s belief that Britain was not yet ready for war with Nazi Germany, and that diplomacy and compromise were safer options, was in fact shared by many Europeans, who knew from personal experience the horrible consequences of war. Nonetheless, Chamberlain has gone down in history as a coward, and his “appeasement” of Nazi Germany is often blamed for Hitler’s subsequent campaign to conquer the rest of Europe. Chamberlain was probably wrong. Britain and France could have stopped Germany. “Munich, 1938,” was one of the rare occasions in the history of democracies when careful diplomacy was a mistake. What was needed was a bloody-minded romantic hero, willing to gamble the fate of his nation by fighting on, “whatever the cost may be,” in the words of Winston Churchill. George Santayana famously warned that “those who cannot learn from history are doomed to repeat it.” History, however, teaches many lessons, some of them contradictory, and is never repeated in quite the same way. Sometimes too much attention paid to the past can lead us badly astray. So, what, exactly, has the world learned from Munich, 1938? If anything, West Europeans after World War II drew conclusions that were closer to Chamberlain’s thinking in 1938 than Churchill’s. After two catastrophic wars, Europeans decided to build institutions that would make military conflict redundant. Henceforth, diplomacy, compromise, and shared sovereignty would be the norm, and romantic nationalism, based on military prowess, would be a thing of the past. Out of the ashes of war a new kind of Europe arose, as did a new kind of Japan, which even had a pacifist constitution (written by idealistic Americans, but gratefully accepted by most Japanese). Nationalism (except in football stadiums) gave way to smug self-satisfaction at having found more civilized, diplomatic, and pacific solutions to human conflicts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And he goes, \"Listen, I know it's about men's health, I know it's about prostate cancer, but this is for breast cancer.\" And I said, \"Okay, that's interesting.\" And he goes, \"Last year, my mom passed away from breast cancer in Sri Lanka, because we couldn't afford proper treatment for her,\" and he said, \"This mustache is my tribute to my mom.\" And we sort of all choked up in the back of the taxi, and I didn't tell him who I was, because I didn't think it was appropriate, and I just shook his hand and I said, \"Thank you so much. Your mom would be so proud.\" And from that moment I realized that Movember is so much more than a mustache, having a joke. It's about each person coming to this platform, embracing it in their own way, and being significant in their own life. For us now at Movember, we really focus on three program areas, and having a true impact: awareness and education, survivor support programs, and research. Now we always focus, naturally, on how much we raise, because it's a very tangible outcome, but for me, awareness and education is more important than the funds we raise, because I know that is changing and saving lives today, and it's probably best exampled by a young guy that I met at South by Southwest in Austin, Texas, at the start of the year.", "cs": "On na to: \"Podívejte, vím, že se to týká mužského zdraví, rakoviny prostaty, ale dělám to pro rakovinu prsu.\" \"Ok, to zní zajímavě,\" odvětím mu. A on pokračuje: \"Minulý rok mi ve Srí Lance na rakovinu prsu umřela matka, protože pro nás byla léčba příliš drahá. Tímto knírem vzdávám hold své mámě.\" Všem nám vzadu trochu zaskočilo a neřekl jsem mu, kdo jsem, protože se mi to zdálo nevhodné. Potřásl jsem si s ním rukou a řekl: Moc vám děkuji. Vaše máma by na vás byla moc pyšná.\" Od té chvíle jsem si uvědomil, že Movember není jen o pěstování knírů z legrace. Každý, kdo se k této myšlence přidá, ji šíří po svém a hraje důležitou roli ve svém vlastním životě. Pro nás v Movemberu se zejména zaměřujeme na tři oblasti, ve kterých chceme zaznamenat skutečné výsledky: informovanost a vzdělávání, programy pro pozůstalé a výzkum. Samozřejmě nás zajímá, kolik vybereme peněz, protože je to velmi dobře měřitelný výstup, já však považuji informovanost a vzdělávání za mnohem důležitější, protože zachraňují a mění životy okamžitě a to nejlépe vystihuje mladý hoch na festivalu South by Southwest v texasském Austinu, kterého jsem potkal začátkem roku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Theinformation usually comes from national experts or expertgroups who have a reliable overview of their country’ssituation that allows them to come up with standardisedratings or from quantitative data on monitored,programme-based interventions that is available in some Member States, e.g. Greece and Hungary. Greece provides a particularly good example of movingprevention policies away from traditional information-basedand individualistic (counselling) approaches towards theimplementation of a true public health strategy that canmaximise coverage through programme-based approaches.The number of school-based prevention programmes in Greece more than doubled between 2000 and 2003, andfamily-based programmes increased threefold over thesame period. Malta and the United Kingdom also increasedthe role of programme-based approaches in theirprevention policies: the ‘Blueprint programme’ seeks todetermine how international research on effective drugprevention can be adapted within the English schoolsystem, and is based upon evidence suggesting thatcombining school-based education on drugs with parentalinvolvement, media campaigns, local health initiatives andcommunity partnerships is more effective than schoolinterventions alone. Six million pounds (EUR8.5 million) has been allocated to this programme over five years(32 For instance, most Member States have implementedpersonal and social skills training in schools as a preventionapproach. Topics covered include decision-making, coping,goal-setting and assertiveness, communicating and showingempathy. Monitoring and quality control important methodology in most Member States, even incountries where programme-based approaches do not exist(France, Luxembourg and Sweden) (Table 2). Estonia reportsthe widespread use of a book that teaches social skills. Controlling and improving the quality of prevention ishighly dependent on first having a meaningful overview ofexisting activities and their contents. Accordingly, Member States are giving increasing importance to monitoringprevention programmes, as exemplified by new schemes in ) and by the Hungarian research project ‘Lights and shadows’, which collectedinformation on the content, objectives, methodology, targetgroups and coverage of school-based preventionprogrammes. Monitoring is also implemented in the CzechRepublic as well as through ‘Ginger’ in Flanders.Unfortunately, Spain has abandoned ‘IDEA prevención’,which for many years was the best-developed monitoringand quality system on prevention in Europe. Information provision continues to play a central role indrug prevention in many Member States (see Table 2). Thelimited value of information provision in the prevention ofdrug use is only slowly being acknowledged (see, forexample, the Swedish national report).", "cs": "Informace obvykle pocházejí od národníchodborníků nebo skupin odborníků majících spolehlivýpřehled o situaci ve své zemi, který jim umožňuje vytvořitstandardizovanou klasifikaci, nebo z kvantitativních údajůo monitorovaných programových opatřeních, které jsou k dispozici v některých členských státech, např. v Řeckunebo v Maďarsku. Řecko je zvláště dobrým příkladem posunu politikyprevence od tradičních informačních a individualistických(poradenských) přístupů k zavádění skutečné strategieveřejného zdraví, jejíž záběr lze maximalizovatprostřednictvím přístupu na bázi programů. Počet školníchprogramů prevence v Řecku se v letech 2000 až 2003 vícenež zdvojnásobil a programy zaměřené na rodinu se zastejné období ztrojnásobily. Malta a Spojené královstvírovněž zvýšily úlohu, kterou v jejich politice prevence hrajepřístup na bázi programů: cílem programu Blueprint jezjistit, jak lze adaptovat mezinárodní výzkum účinnéprotidrogové prevence na anglický systém školství.Program je založen na důkazech, které svědčí o tom, že kombinování školní protidrogové výchovy s účastírodičů, kampaněmi v hromadných sdělovacíchprostředcích, místními zdravotním iniciativami apartnerskou spoluprací v rámci komunit je efektivnější než školní intervence samy o sobě. Na tento program byloza pět let věnováno šest milionů liber (8,5 milionů eur) (32). Kontrola a zlepšování kvality prevence je ve velké mířezávislá na tom, aby byl nejdříve k dispozici věrohodnýpřehled existujících aktivit a aby byl znám jejich obsah.Členské státy tedy kladou rostoucí důraz na monitorováníprogramů prevence. Většina členských států například zavedla ve školách jakopreventivní přístup nácvik osobních a sociálníchdovedností. Jeho součástí jsou témata, jako jerozhodování, zvládání situací, stanovení cílů a asertivita,komunikace a projevení empatie. V současné době se zdá,že je tato technika založená na důkazech, jež vychází z teorií sociálního učení (35), důležitou metodikou ve většiněčlenských států, a to včetně zemí, kde přístup na báziprogramu neexistuje (Francie, Lucembursko a Švédsko)(tabulka 2). Estonsko uvádí široké použití knihy, která učísociálním dovednostem. ) a maďarský výzkumný projekt „Světla a stíny“, který shromáždilinformace o obsahu, cílech, metodice, cílových skupinácha záběru školních programů prevence. Monitorování je téžzaváděno v České republice a prostřednictvím databáze Ginger i ve Flandrech. Španělsko bohužel ukončilo svůjprojekt IDEA Prevención, který byl po mnoho let nejléperozvinutým systémem monitorování a systémem kvalityzaměřeným na prevenci v Evropě. Poskytování informací hraje i nadále ústřední úlohu v protidrogové prevenci v mnoha členských státech (viz tabulka 2). Omezená hodnota poskytování informací v prevenci užívání drog je uznávána jen pomalu (viz například švédská národní zpráva)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vůbec nejznepokojivější je skutečnost, že je čím dál víc uživatelů internetu trestáno odnětím svobody za komentáře v sociálních médiích nebo jednoduše za to, že určitý obsah schválí „lajkem“. Nositel Nobelovy ceny Albert Camus napsal, že to málo, co se o životě dozvěděl, zjistil „na fotbalovém hřišti“, a že nakopnutý míč, podobně jako nepřízeň osudu, „nikdy nepřichází, odkud jste očekávali“. O mediálním hřišti v Rusku lze říct něco podobného. Od roku 1999, kdy se Putin poprvé stal premiérem, bylo v zemi při žurnalistické práci zabito 34 novinářů, včetně investigativního reportéra Nikolaje Andruščenka, který byl loni v Petrohradě ubit k smrti. V naprosté většině případů vyšetřování ustrnulo a pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. Za situace, kdy v je v sázce tolik, se řada vlastníků médií rozhodla zcela opustit hru, prodat své společnosti prokremelským oligarchům, z nichž mnohé dříve Putin přiléhavě požádal, aby koupili fotbalové kluby. Některé mediální domy nadále poskytují velmi kvalitní žurnalistiku, ale nemají ani zdaleka tolik čtenářů či diváků jako hlavní státní média. Jediná nezávislá celostátní vysílací společnost Dožď byla v roce 2014 stažena ze satelitních a kabelových nabídek. Galina Timčenko, šéfredaktorka nejčtenějšího ruského zpravodajského webu Lenta.ru, byla téhož roku propuštěna i s většinou své redakce. Editorský tým mediální skupiny RBCpotkal podobný osud v roce 2016. Zavírání nebyly ušetřeny ani přední regionální domy jako sibiřská vysílací společnost TV-2 nebo nejvýznamnější nezávislý týdeník v Kaliningradu, Novye Kolesa.", "en": "Most worrying of all, more and more Internet users are being jailed for their comments on social media, or for simply endorsing content with a “like.” The Nobel laureate Albert Camus said that the little he had learned about life had been “on the football field,” and that, like adversity, a kicked ball “never arrives from the direction you expected it.” Something similar could be said of the media playing field in Russia. Since 1999, when Putin first became prime minister, 34 journalists have been killed while reporting in the country, including investigative reporter Nikolai Andrushchenko, who was beaten to death last year in St. Petersburg. In the vast majority of these cases, the investigations stalled and the perpetrators have never been identified. With the stakes so high, many media owners have chosen to leave the game entirely, selling their outlets to pro-Kremlin oligarchs, many of whom were, fittingly, previously asked by Putin to buy soccer clubs. Some media organizations continue to provide high-quality journalism, but they have nowhere near as many readers or viewers as the leading state-controlled media. The only independent national broadcaster, Dozhd, was dropped by satellite and cable services in 2014. Galina Timchenko, the editor of Russia’s most widely read news website, Lenta.ru, was fired the same year, along with most of her staff. The editorial team of the RBC media group suffered a similar fate in 2016. Nor have the closures spared leading regional outlets like Siberian broadcasterTV-2 or Kaliningrad’s top independent weekly newspaper, Novye Kolesa."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je fiskální stimul bezúčelný? Harvardský ekonom Robert Barro nedávno v článku pro list The Wall Street Journal předložil inteligentní argumentaci proti americkému fiskálnímu stimulu. Poté, co byl člověk nucen prokousávat se bláboly republikánských pisálků bez mravních zásad a akademických pisálků bez znalosti věci, kteří tak či onak tvrdili, že vzhledem k základním principům ekonomie je nemožné, aby výdajová rozhodnutí vlády měnila tok ekonomické aktivity, je úlevou Barra číst. Domnívám se však, že si Barro mylně vykládá, jak se jeho vlastní důkazy vztahují na současnou situaci. Barro píše: „Mým odhadem je výdajový multiplikátor kolem 0,4 během jediného roku a kolem 0,6 během dvou let… [Daňový] multiplikátor je zhruba minus 1,1… [Takže] HDP by byl v roce 2009 vyšší o 120 miliard dolarů a v roce 2010 o 180 miliard dolarů…“ a v roce 2011 o 60 miliard dolarů. To znamená, že v Americe bude v roce 2009 zaměstnáno zhruba o 1,3 milionu lidí víc, v roce 2010 o 1,9 milionu lidí víc a v roce 2011 o 0,7 milionu lidí víc. Předpokládejme, že to, za co vláda utratila peníze, má pro nás ve srovnání s výdaji soukromého sektoru průměrně dvoutřetinovou hodnotu. V takovém případě vynaložíme 600 miliard dolarů a získáme statky v hodnotě 810 miliard dolarů, při čistém společenském zisku ve výši 210 miliard dolarů (a o těch, kdo by jinak byli cyklicky nezaměstnaní, lze jen stěží tvrdit, že ztracenému volnému času přikládají vysokou hodnotu). Tento společenský zisk se může proměnit v negativní, jedině pokud se domníváte, že nás v budoucnu čekají další velké výdaje – že stimul destabilizoval cenová očekávání a dal do pohybu ničivou deflační spirálu anebo že vyčerpal dluhovou kapacitu Ameriky, takže náklady na dluhovou službu vyšrouboval na velmi vysokou úroveň. Nic takového se ale nestalo. Dlouhodobé nominální i reálné sazby státní pokladny jsou tak absurdně nízké, že si protírám oči, kdykoli je vidím. A tržní prognóza inflace – rozptyl mezi inflačně jištěnými a běžnými cennými papíry státní pokladny – zůstává nesmírně krotká. Barrův poslední odstavec mi tedy skutečně nejde do hlavy: „Balíček fiskální stimulace roku 2009 byl chybou. Z toho plyne, že další stimulační balíček v roce 2010 by byl další chybou…“ Jako kdyby si neprošel své vlastní počty.", "en": "Is Fiscal Stimulus Pointless? The Harvard economist Robert Barro, writing in The Wall Street Journal , recently made an intelligent argument against America’s fiscal stimulus. After wading through the drivel of ethics-free Republican hacks and knowledge-free academic hacks who claim, one way or another, that the basic principles of economics make it impossible for government spending decisions to alter the flow of economic activity, reading Barro comes as a great relief. But I think that Barro misreads how his own evidence applies to our current situation. Barro writes that he “estimate[s] a spending multiplier of around 0.4 within the same year and about 0.6 over two years.... [T]he [tax] multiplier is around minus 1.1.... [Thus,] GDP would be higher than otherwise by $120 billion in 2009 and $180 billion in 2010...,” and by $60 billion in 2011. That means that roughly 1.3 million more people will be employed in America in 2009, 1.9 million more in 2010, and 0.7 million people employed in 2011. Suppose that what the government spent money on is worth to us two-thirds on average of what private-sector spending is worth. In that case, we will have spent $600 billion and gotten $810 billion worth of stuff in return, for a net social profit of $210 billion (and those who would otherwise be cyclically unemployed cannot be said to place a high value on their lost leisure). Only if you think that there are additional large costs lurking down the road – that the stimulus has destabilized price expectations and set in motion a destructive spiral of deflation, or that the stimulus has used up America’s debt capacity, driving up debt-service costs to a prohibitive level – can the social profit turn negative. Neither of those things has happened. The long-term nominal and real Treasury rates continue to be absurdly low, so much so that I rub my eyes whenever I see them. And the market inflation forecast – the spread between Treasury Inflation-Protected Securities and normal Treasuries – remains extremely tame. So I really cannot understand Barro’s last paragraph: “The fiscal stimulus package of 2009 was a mistake. It follows that an additional stimulus package in 2010 would be another mistake...” It is as if he has not done his own arithmetic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzpomínka na první „válku proti terorismu\" V červnu si vedoucí představitelé NATO připomněli 60. výročí „Dne D\", spojeneckého vylodění do nacisty okupované Francie. Letos v srpnu si nechali ujít příležitost a nevěnovali pozornost 90. výročí začátku první světové války, která vedla k pohromám, jejichž dozvuky trvaly až do konce 20. století. Poučení z této velké války však dodnes neztratila nic ze své důležitosti, zejména pro Spojené státy. Příčiny první světové války dlouho vyváděly z míry veřejnost i historiky. Evropa byla v poměru ke zbytku světa na vrcholu hospodářské síly. Mezi hlavními evropskými zeměmi vládl několik desetiletí více či méně trvalý mír. Technologický rozmach vnesl do světové ekonomiky revoluci, ba přímo globalizaci. Pro stále bohatší Evropany se léto roku 1914 zdálo být mírumilovným, lenivým obdobím. Nakonec se ukázalo, že je to na dlouhá desetiletí jejich poslední skutečný mír. V červenci toho roku spáchali teroristé v Bosně atentát na habsburského arcivévodu Františka Ferdinanda. Rakousko reagovalo napadením Srbska, bosenského souseda a „zbohatlické\" slovanské mocnosti. Rusko se zmobilizovalo na podporu Srbska, zatímco Německo rozpoutalo „preventivní\" válku proti Francii a Rusku, když přes Belgii vtrhlo do Francie. Velká Británie pak přispěchala na obranu Belgie a Francie. Do konce září bylo všeobecné vzplanutí v plném proudu. Proč však jednotlivé kousky mozaiky zapadly na místo právě tak, jak zapadly? Byla to smůla, špatný propočet, anebo byrokratická chyba? Ukazuje se, že náčelník německého generálního štábu Helmuth von Moltke dychtil v létě roku 1914 po válce. Jak ve své nedávné knize Europe´s Last Summer (Poslední léto Evropy) dokazuje historik David Fromkin, von Moltke se obával, že Rusko příliš nabývá na průmyslové síle a že by za několik let mohlo odolat válce s Německem. Moltke proto chtěl napadnout a porazit Rusko dříve, než bude na německý triumf „příliš pozdě\". Atentát na arcivévodu se ukázal jako dokonalá záminka. Němci podnítili svého spojence Rakousko, aby reagovalo napadením Srbska, přičemž evidentně očekávali, že to sice rozpoutá válku, ale zároveň tak, aby z ní nemohlo být obviňováno Německo. Fromkin ukazuje, že atentát na Ferdinanda pouze poskytl Německu záminku ke svedení evropské války, dokud mělo podle vlastních výpočtů naději ji vyhrát. Každý výpočet se však ukázal jako katastrofálně mylný.", "en": "Remembering the First \"War on Terror\" In June, NATO's leaders commemorated the 60th anniversary of D-Day, the allied invasion of Nazi-occupied France. This August, they passed up the opportunity to mark the 90th anniversary of the start of World War I, which led to calamities that echoed until the twentieth century's end. But the lessons of the Great War are no less important today, particularly for the United States. The causes of World War I have long baffled the public and historians. Europe was at the peak of its economic power relative to the rest of the world. Peace among the major European countries had reigned more or less continuously for decades. A technology boom was revolutionizing, indeed globalizing, the world economy. For increasingly rich Europeans, the summer of 1914 seemed a peaceful, lazy time. It turned out to be their last real peace for decades. That July, terrorists in Bosnia assassinated Archduke Franz Ferdinand of the Habsburg Empire. Austria responded by invading Serbia, Bosnia's neighbor and an \"upstart\" Slavic power. Russia mobilized to support Serbia, while Germany launched a \"pre-emptive\" war against France and Russia, invading France via Belgium. Great Britain came to the defense of Belgium and France. By September's end, a general conflagration was underway. But why did the pieces of the puzzle fall into place as they did? Was it bad luck, miscalculation, or bureaucratic error? It turns out that the German Army Chief of Staff Helmuth von Moltke was eager for war in the summer of 1914. As historian David Fromkin shows in his recent book Europe's Last Summer , von Moltke feared that Russia was gaining too much industrial strength, and that in a few years Russia could withstand a war with Germany. Moltke wanted to invade and defeat Russia before it was \"too late\" for Germany to triumph. The Archduke's assassination provided a perfect pretext. The Germans encouraged their ally Austria to respond by invading Serbia, under the clear expectation that this would trigger war, but in a way that Germany would not be blamed. Fromkin shows that the assassination of Ferdinand merely provided Germany an excuse to fight a European War while it still had, according to its calculations, a chance of winning. Every calculation proved to be disastrously wrong."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vláda by jej ale měla formálně přijmout jako vůdčí pravidlo pro správu ekonomiky. Rovněž v oblasti zahraničního obchodu a investic by Čína měla přijmout princip „vládní neutrality“ vůči regulaci spolupráce a smluvního vyjednání mezi zahraničními a domácími firmami, včetně přenosu technologií. Obecněji by měla dál snižovat překážky obchodu a investic zahraničních firem v Číně, mimo jiné dokončením deklarovaného uvolnění restrikcí svazujících zahraniční finanční firmy působící v zemi. Taková opatření by zvýšila reálný příjem čínských domácností, neboť by posílila jejich kupní sílu, a zároveň by vyvinutím tlaku na méně efektivní domácí firmy upevnila konkurenční schopnost podnikového sektoru v zemi. Vlastní zkušenost Číny po přistoupení ke Světové obchodní organizaci ukazuje, že větší otevřenost v posledku přináší tamním domácnostem více prosperity. Třetí strukturální reformou, již Čína potřebuje, je zavedení větší pružnosti pracovního trhu. Úhrnná míra povinného příspěvku na státní důchody, zdravotní péči a další sociální výhody je od poloviny 90. let oficiálně velmi vysoká – asi 50 % celkového objemu mezd, což převyšuje medián příspěvků v zemích OECD. Chabé vymáhání však dlouho znamenalo, že domácí firmy tyto náklady do značné míry ignorovaly. V roce 2008 však úřady začaly tuto výši příspěvků vehementně vymáhat, což firmy dostalo do sevření. Připočtěme k tomu povinnost firem po dvou po sobě jdoucích krátkodobých smlouvách nabídnout každému dlouhodobou smlouvu a platit tučné odchodné, pokud potřebují zeštíhlit pracovní síly. V důsledku toho citelně ubyla schopnost ekonomiky zvládat negativní šoky a korigovat skladbu zaměstnanosti.", "en": "But the government should formally adopt it as a guiding norm for economic governance. Similarly, when it comes to foreign trade and investment, China should adopt a principle of “government neutrality” to regulate cooperation and contractual negotiations, including technology transfer, between foreign and domestic firms. More broadly, it should continue to reduce barriers to trade and investment by foreign firms in China, including by following through on the announced relaxation of restrictions on foreign financial firms operating in the country. Such measures would raise Chinese households’ real income by enhancing their purchasing power, while strengthening the competitiveness of the country’s corporate sector by putting pressure on less efficient domestic firms. China’s own experience following its accession to the World Trade Organization suggests that greater openness ultimately brings more prosperity to its households. Establishing greater labor-market flexibility is the third structural reform China needs. Since the mid-1990s, the combined mandatory contribution rate for public pensions, medical care, and other benefits has officially been very high – about 50% over the wage bill, which is higher than the median contribution rate in OECD countries. Yet weak enforcement long meant that domestic firms largely ignored those costs. Then, in 2008, the authorities began to enforce the contribution rate vigorously, which squeezed firms. Add to that a requirement that firms must offer a long-term contract to any individual after two consecutive short-term contracts and pay a hefty severance package if they need to downsize the workforce. As a result, the economy’s ability to handle negative shocks and adjust the composition of employment has been severely diminished."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In Oxford in the 1950s, there was a fantastic doctor, who was very unusual, named Alice Stewart. And Alice was unusual partly because, of course, she was a woman, which was pretty rare in the 1950s. And she was brilliant, she was one of the, at the time, the youngest Fellow to be elected to the Royal College of Physicians. She was unusual too because she continued to work after she got married, after she had kids, and even after she got divorced and was a single parent, she continued her medical work. And she was unusual because she was really interested in a new science, the emerging field of epidemiology, the study of patterns in disease. But like every scientist, she appreciated that to make her mark, what she needed to do was find a hard problem and solve it. The hard problem that Alice chose was the rising incidence of childhood cancers. Most disease is correlated with poverty, but in the case of childhood cancers, the children who were dying seemed mostly to come from affluent families. So, what, she wanted to know, could explain this anomaly? Now, Alice had trouble getting funding for her research. In the end, she got just 1,000 pounds from the Lady Tata Memorial prize. And that meant she knew she only had one shot at collecting her data. Now, she had no idea what to look for. This really was a needle in a haystack sort of search, so she asked everything she could think of. Had the children eaten boiled sweets?", "cs": "V padesátých letech byla na Oxfordu fantastická doktorka, která se však trochu vymykala, jmenovala se Alice Stewart. A Alice se vymykala částečně proto, že samozřejmě byla žena, což byla v padesátých letech poměrně vzácnost. Byla geniální, svého času byla jedním z nejmladších členů Royal College of Physicians. Vymykala se také proto, že pokračovala v práci i po svatbě, i poté co měla děti, a i potom, co se rozvedla a byla matka samoživitelka, pokračovala ve své lékařské práci. A vymykala se také proto, že se zajímala o nové vědecké odvětví, vznikající obor epidemiologie, která zkoumá opakované jevy u chorob. Ale jako každý vědec, ráda na sebe poutala pozornost, potřebovala najít složitý problém a vyřešit ho. Složitý problém, který si Alice vybrala bylo zvyšování výskytu rakoviny u dětí. Většina nemocí souvisí s chudobou, ale v případě rakoviny u dětí, děti, které umíraly, pocházely většinou z bohatých rodin. Takže chtěla vědět, jestli dokáže tuto anomálii vysvětlit? Alice měla problém najít pro svůj výzkum financování. Nakonec získala pouze 1000 liber z ocenění Lady Tata Memorial. A to znamenalo, a ona to věděla, že má při shromažďování dat pouze jeden pokus. Ale neměla ani potuchy, co hledat. Ten výzkum byl vskutku podobný hledání jehly v kupce sena, takže se vyptávala na všechno, co mohla. Jedly děti cucavé bonbóny?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém dále zhoršuje skutečnost, že ženy obvykle disponují nižšími prostředky na samotné najímání těchto pracovníků. Nová data naštěstí nemapují pouze složitost a hloubku problému, ale poukazují i na konkrétní příležitosti, jak rozvíjet genderově citlivou politiku, která pomůže využít potenciál všech afrických farmářů. Někde to může znamenat vyškolení osvětových pracovníků v zemědělství k tomu, aby dokázali účinněji vštěpovat své podněty ženskému publiku, případně jejich motivaci k tomu, aby navštěvovali ženy v době, kdy budou s největší pravděpodobností doma. Jinde to může znamenat zlepšení přístupu žen na trhy nebo zavádění nástrojů šetřících pracovní sílu tak, aby farmářky získaly z půdy nejvyšší možný výnos. Může to také vyžadovat zřizování kolektivních center péče o dítě, aby měly farmářky možnost věnovat více času farmaření. V každém případě to však bude vyžadovat, aby afričtí politici začali vnímat ženy-farmářky jako klíčové ekonomické partnery, jimiž skutečně jsou. Letos v červnu se vedoucí představitelé z celé Afriky sejdou v Malabu v Rovníkové Guineji, aby stanovili agendu zemědělské politiky v příštím desetiletí. Má-li africký zemědělský sektor dostát svému slibu – a má-li hospodářský růst v Africe pokračovat –, měli by politici zohlednit i potřeby farmářek, jako je Joyce. Její úspěšný příběh se může – a musí – opakovat na celém kontinentu.", "en": "The problem is compounded by the fact that women are also likely to have less income to hire laborers in the first place. Fortunately, the new data do not just map the complexity and depth of the problem; they also point to concrete opportunities to develop gender-responsive policies that will help unlock the promise of all of Africa’s farmers. In some places, that may mean teaching agricultural extension workers how to make their messages more relevant to female audiences, or encouraging them to visit when women are most likely to be at home. In other places, it may mean increasing women’s access to markets, or introducing labor-saving tools to help them get the highest yield from their land. It may also require establishing community childcare centers, so that women farmers have the option to spend more time farming. In every case, it will require African policymakers to start recognizing women farmers as the essential economic partners that they are. This June, leaders from all over Africa will meet in Malabo, Equatorial Guinea, to set the agenda for agricultural policy in the next decade. If Africa’s agricultural sector is to achieve its promise – and if Africa’s economic growth is to continue – policymakers should take into account the needs of farmers like Joyce. Hers is a success story that can – and must – be replicated across the continent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Exilová univerzita v EU BUDAPEŠŤ/VÍDEŇ – Patnáctého listopadu Středoevropská univerzita (CEU) oficiálně otevřela svůj nový kampus v rakouské Vídni, když ji předtím svévolně vystrnadili z Maďarska. Kabinet maďarského premiéra Viktora Orbána tentýž den otevřel v Budapešti další velký stadion. Vládou kontrolovaná maďarská média se podle očekávání zaměřila na druhou událost a ignorovala odchod CEU, čelní univerzity v zemi, pokud jde o evropské i globální hodnocení. Také vedoucí představitelé Evropské unie však v den, kdy první „exilová univerzita“ v EU začala působit v hlavním městě sousedního členského státu, převážně mlčeli – a bylo to ohlušující a skličující mlčení. Naopak vídeňský starosta Michael Ludwig zdůraznil význam této události. „Předloni jsme byli všichni svědky něčeho, co jsem pokládal za nemyslitelné a co by ve sjednocené Evropě nemělo mít místo,“ prohlásil. „Akademické instituci bylo sděleno, že už není v hlavním městě země vítána.“ Ludwigovy pocity však našly jinde v EU jen pramalou odezvu. Jistě, téměř všichni klíčoví političtí aktéři EU vyjádřili v té či oné fázi solidaritu s CEU. Prezident a rektor CEU Michael Ignatieff mohl v projevu v Evropském parlamentu v Bruselu v dubnu 2017 prohlásit: „Mám podporu ve Washingtonu. Mám podporu v Berlíně, mám podporu v Budapešti, […] mám podporu v Mnichově. Nyní je čas získat nějakou podporu v Bruselu.“ A Ignatieff skutečně jistou podporu získal, alespoň na počátku.", "en": "The EU’s University in Exile BUDAPEST/VIENNA – On November 15, Central European University (CEU) officially inaugurated its new campus in Vienna, Austria, having been arbitrarily ousted from Hungary. On the same day, Hungarian Prime Minister Viktor Orbán’s government opened another large sports stadium in Budapest. Predictably, the government-controlled Hungarian media focused on the latter event and ignored the departure of CEU, the country’s leading university in European and global rankings. But European Union leaders also were largely silent – deafeningly and dishearteningly so – on the day that the EU’s first “university in exile” opened in the capital of a neighboring member state. “Two years ago, we all witnessed something that I believed to be unthinkable, and should, in fact, have no place in a united Europe,” he said. “An academic institution was told that it was no longer welcome in a nation’s capital city.” To be sure, nearly all of the EU’s key political actors have expressed their solidarity with CEU at one point or another. Speaking at the European Parliament in Brussels in April 2017, CEU President and Rector Michael Ignatieff could say, “I have support in Washington. I have support in Berlin, I have support in Budapest, […] I have got support in Munich. It is now time to get some support in Brussels.” And Ignatieff did get some backing, at least initially."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You could never afford to have a standby crew of people 24 hours a day and do what we're doing at Wikipedia. So we're doing around 1.4 billion page views monthly, so it's really gotten to be a huge thing. And everything is managed by the volunteers. And the total monthly cost for our bandwidth is about 5,000 dollars. And that's essentially our main cost. We could actually do without the employee. We hired Brian because he was working part-time for two years and full-time at Wikipedia, so we actually hired him, so he could get a life and go to the movies sometimes. So the big question when you've got this really chaotic organization is, why isn't it all rubbish? First of all, how good is it? Well, it's pretty good. It isn't perfect, but it's much better than you would expect, given our completely chaotic model. So when you saw him make a ridiculous edit to the page about me, you think, \"Oh, this is obviously just going to degenerate into rubbish.\" But when we've seen quality tests -- and there haven't been enough of these yet and I'm really encouraging people to do more, comparing Wikipedia to traditional things -- we win hands down. So a German magazine compared German Wikipedia, which is much, much smaller than English, to Microsoft Encarta and to Brockhaus multimedial, and we won across the board.", "cs": "Nikdy byste si nemohli dovolit mít personál, který je k dispozici 24 hodin denně a dělá to, co děláme s Wikipedií. Máme asi 1,4 miliard zhlédnutí stránek za měsíc, opravdu se z toho stává něco velkého. A všechno spravují dobrovolníci. Celkové měsíční náklady za připojení a data se pohybují okolo 5000 dolarů. To je v zásadě naše hlavní nákladová položka. Obešli bychom se vlastně bez zaměstnance. Najali jsme vlastně Briana, protože 2 roky pracoval na poloviční úvazek a na plný ve Wikipedii, tak jsme ho najali, aby trochu žil a mohl si někdy zajít do kina. Velkou otázkou tak je, když máme takhle opravdu chaotickou organizaci, proč to všechno nestojí za starou belu? Proč je web tak dobrý jak je? Jak je tedy vůbec dobrý? No, dost dobrý. Není dokonalý, ale je mnohem, mnohem lepší, než byste v rámci našeho naprosto chaotického modelu čekali. Když vidíte někoho, jak absurdně upravuje stránku o mně, pomyslíte si 'Ouha, tohle jasně časem zdegeneruje do hovadností'. Když jsme ale viděli testy kvality - a ještě jich dost neproběhlo a opravdu pobízím lidi, aby jich dělali více, aby porovnávali Wikipedii s tradičními věcmi - vítězíme levou zadní. Německý časopis porovnával německou Wikipedii, která je opravdu mnohem, mnohem menší než anglická, s Microsoft Encarta a s Brockhaus Multimedia, a vyhráli jsme ve všech kategoriích."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "One of my favorite parts of my job at the Gates Foundation is that I get to travel to the developing world, and I do that quite regularly. And when I meet the mothers in so many of these remote places, I'm really struck by the things that we have in common. They want what we want for our children and that is for their children to grow up successful, to be healthy, and to have a successful life. But I also see lots of poverty, and it's quite jarring, both in the scale and the scope of it. My first trip in India, I was in a person's home where they had dirt floors, no running water, no electricity, and that's really what I see all over the world. So in short, I'm startled by all the things that they don't have. But I am surprised by one thing that they do have: Coca-Cola. Coke is everywhere. In fact, when I travel to the developing world, Coke feels ubiquitous. And so when I come back from these trips, and I'm thinking about development, and I'm flying home and I'm thinking, \"We're trying to deliver condoms to people or vaccinations,\" you know, Coke's success kind of stops and makes you wonder: how is it that they can get Coke to these far-flung places? If they can do that, why can't governments and NGOs do the same thing? And I'm not the first person to ask this question.", "cs": "Jedna z mých oblíbených činností při práci v Nadaci Gatesových je, že můžu cestovat do zemí vyvíjejících se ekonomik, a také to celkem pravidelně dělám. A když se potkávámm s matkami na mnoha těchto vzdálených místech, vždy mne velmi zasáhne, že máme tolik společného. Ony chtějí to samé co my pro své děti, a to je, aby jejich děti vyrůstaly a byly úspěšné, zdravé, a měly spokojený a dobrý život. Ale také vidím mnoho chudoby, což je poměrně znepokojující, nejen intenzitou ale i rozsahem problému. Na mé první cestě do Indie jsem byla v domě jednoho člověka, kde měli hliněné podlahy a žádnou tekoucí vodu, žádnou elektřinu, a to je v podstatě to samé, co je vidět všude po světě. Takže v krátkosti mne vlastně zaráží všechno, co se těmto lidem nedostává. Ale jsem překvapená jednou věcí, kterou oni mají: Coca-Colou. Kola je všude. Vlastně když cestuji po zemích třetího světa, Kola mne všude doprovází. A když se z takových zemí vracím, a přemýšlím o vývoji, a jak pak letím domů a přemýšlím: \"My se snažíme dodávat kondomy nebo vakcíny pro lidi,\" tak mi dochází, že úspěch Koly mne tak nějak zaráží a překvapuje. Jak je možné, že distribuují Kolu až do takhle odlehlých míst? Pokud to jde s Kolou, proč nemohou vlády a nevládní organizace dělat to samé? A nejsem první, kdo se ptá na tuto otázku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Automation anxiety has been spreading lately, a fear that in the future, many jobs will be performed by machines rather than human beings, given the remarkable advances that are unfolding in artificial intelligence and robotics. What's clear is that there will be significant change. What's less clear is what that change will look like. My research suggests that the future is both troubling and exciting. The threat of technological unemployment is real, and yet it's a good problem to have. And to explain how I came to that conclusion, I want to confront three myths that I think are currently obscuring our vision of this automated future. A picture that we see on our television screens, in books, in films, in everyday commentary is one where an army of robots descends on the workplace with one goal in mind: to displace human beings from their work. And I call this the Terminator myth. Yes, machines displace human beings from particular tasks, but they don't just substitute for human beings. They also complement them in other tasks, making that work more valuable and more important. Sometimes they complement human beings directly, making them more productive or more efficient at a particular task. So a taxi driver can use a satnav system to navigate on unfamiliar roads. An architect can use computer-assisted design software to design bigger, more complicated buildings. But technological progress doesn't just complement human beings directly. It also complements them indirectly, and it does this in two ways. The first is if we think of the economy as a pie, technological progress makes the pie bigger. As productivity increases, incomes rise and demand grows. The British pie, for instance, is more than a hundred times the size it was 300 years ago. And so people displaced from tasks in the old pie could find tasks to do in the new pie instead. But technological progress doesn't just make the pie bigger. It also changes the ingredients in the pie. As time passes, people spend their income in different ways, changing how they spread it across existing goods, and developing tastes for entirely new goods, too. New industries are created, new tasks have to be done and that means often new roles have to be filled.", "cs": "Poslední dobou se šíří úzkost z automatizace. Strach, že v budoucnu budou nahrazovat stroje lidskou práci díky pozoruhodným pokrokům, kterých dosahujeme v umělé inteligenci a robotice. Je jasné, že nás čekají významné změny. Je ale už méně jasné, jak budou tyto změny vypadat. Můj výzkum naznačuje, že budoucnost bude znepokojivá i vzrušující. Hrozba technologické nezaměstnanosti je skutečná a přesto je to prospěšný problém. Abych vysvětlil, jak jsem k tomuto závěru došel, rád bych vám představil tři mýty, o kterých si myslím, že zamlžují naše vnímání automatizace. Obraz, který vidíme na obrazovkách, v knihách, ve filmech a zpravodajství, ukazuje armádu robotů ovládajících pracoviště s jediným cílem: nahradit lidi v jejich práci. Tomu říkám Mýtus Terminátora. Stroje lidi v některých úkolech zastupují již teď, ale nedokáží člověka plně nahradit. Také lidi v některých úkolech doplňují a tím práci obohacují, dělají ji významnější. Někdy mohou člověka doplnit přímo a tím přispět k vyšší produktivitě nebo efektivitě daného úkolu. Řidič taxi používá navigaci, aby se orientoval na neznámých silnicích. Architekt používá počítačové programy, aby mohl navrhnout větší a komplikovanější budovy. Ale technologický pokrok nedoplňuje lidi pouze přímo. Dělá to také nepřímo, a to dvěma způsoby. Ekonomiku si můžeme představit jako koláč, technologický pokrok tento koláč zvětšuje. Se zvyšující se produktivitou rostou příjmy a také poptávka. Například britský koláč se za 300 let zvětšil více než stokrát. Takže lidé, kteří byli nahrazeni ve starém koláči, si místo toho mohli najít práci v novém koláči. Technologický pokrok ale koláč jen nezvětšuje. Mění také přísady koláče. V průběhu let se změnil způsob, jakým lidé utrácejí, jak svůj příjem rozloží mezi již existující zboží, a rozvíjí se také potřeba pro zcela nové zboží. Vznikají nové podniky, nové úkoly, které musí někdo udělat, tím pádem i nová pracovní místa, která se musí obsadit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Because we need an international legal framework for robotic weapons. And we need it now, before there's a devastating attack or a terrorist incident that causes nations of the world to rush to adopt these weapons before thinking through the consequences. Autonomous robotic weapons concentrate too much power in too few hands, and they would imperil democracy itself. Now, don't get me wrong, I think there are tons of great uses for unarmed civilian drones: environmental monitoring, search and rescue, logistics. If we have an international treaty on robotic weapons, how do we gain the benefits of autonomous drones and vehicles while still protecting ourselves against illegal robotic weapons? I think the secret will be transparency. No robot should have an expectation of privacy in a public place. (Applause) Each robot and drone should have a cryptographically signed I.D. burned in at the factory that can be used to track its movement through public spaces. We have license plates on cars, tail numbers on aircraft. This is no different. And every citizen should be able to download an app that shows the population of drones and autonomous vehicles moving through public spaces around them, both right now and historically. And civic leaders should deploy sensors and civic drones to detect rogue drones, and instead of sending killer drones of their own up to shoot them down, they should notify humans to their presence. And in certain very high-security areas, perhaps civic drones would snare them and drag them off to a bomb disposal facility. But notice, this is more an immune system than a weapons system. It would allow us to avail ourselves of the use of autonomous vehicles and drones while still preserving our open, civil society. We must ban the deployment and development of killer robots. Let's not succumb to the temptation to automate war. Autocratic governments and criminal organizations undoubtedly will, but let's not join them. Autonomous robotic weapons would concentrate too much power in too few unseen hands, and that would be corrosive to representative government. Let's make sure, for democracies at least, killer robots remain fiction. Thank you. (Applause) Thank you. (Applause)", "cs": "Protože potřebujeme mezinárodní právní rámec pro robotické zbraně. A potřebujeme ho teď, před tím, než dojde k devastujícímu útoku nebo k teroristické akci, po které budou státy urychleně nasazovat tyto zbraně, bez toho, aby se nejdříve promyslely následky. Autonomní robotické zbraně soustřeďují příliš mnoho moci v příliš málo rukách, čímž ohrožují samotnou demokracii. Nechápejte mě špatně, myslím, že je stále mnoho skvělého využití pro neozbrojené civilní roboty: monitorování prostředí, pátrání a zachraňování, logistika. Budeme-li mít mezinárodní smlouvu o robotických zbraních, jak získáme výhody, které nabízí autonomní letouny a vozidla, abychom ale byli stále chráněni před ilegálními robotickými zbraněmi? Myslím, že tajemstvím úspěchu bude transparentnost. Žádný robot by neměl mít právo na soukromí, pokud se pohybuje ve společnosti. (Potlesk) Každý robot nebo letoun by měl mít kódované identifikační označení, vypálené v továrně, které by ho umožnilo sledovat ve veřejných prostorách. Už máme SPZ na autech, registrační značky na letadlech. Tohle není nic jiného. Každý občan by měl mít právo stáhnout si aplikaci, která by mu ukázala populaci robotů pohybujících se ve veřejných prostorách okolo něj, jak v současnosti, tak v minulosti. A veřejní činitelé by měli nasadit senzory a civilní roboty, které by odhalovaly robotické škůdce, a místo posílání vlastních bojovníků k jejich likvidaci, by prostě upozornili lidi na jejich přítomnost. V některých oblastech se zvýšenou bezpečností by je mohli civilní roboti polapit a odvléci na místo bezpečné likvidace. Tady jde ale více o systém imunitní než zbraňový. Umožnilo by nám to využít výhod autonomních vozidel a letounů, a přitom si uchovat otevřenou občanskou společnost. Musíme zakázat vývoj a nasazování robotů-zabijáků. Nepodlehněme pokušení automatizovat války. Autokratické vlády a zločinecké organizace se o to nepochybně pokusí, ale nenásledujme je. Autonomní robotické zbraně by soustředily příliš velkou sílu v několika málo skrytých rukách, což by podkopalo zastupitelskou demokracii. Zajistěme, alespoň v demokratických režimech, že roboti-zabijáci zůstanou fikcí. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This constitutes a significant increase compared to previous years and reflects growing awareness of the query procedure resulting from the publication of the aforementioned Statement. These queries concerned issues ranging from the interpretation in the Netherlands of EU rules on compensation for air passengers to the Spanish authorities' interpretation of EU rules on public transport. Seminars for national and regional ombudsmen are held in alternate years and are organised jointly by the European Ombudsman and a national or regional counterpart.The Sixth Seminar of Regional Ombudsmen of EU Member States took place in Berlin from 2 to 4 November. It was organised by the President of the Committee on Petitions of the Berlin Regional Parliament, Mr Ralf HILLeNBeRG, and the European Ombudsman, with the support of the on Berlin en h a us v t d ne eor The European Ombudsman — Annual Report 2008 Around 90 participants, from each of the six countries in which there are ombudsmen at the regional level (namely, Belgium, Germany, Spain, Italy, Austria and the United Kingdom5), attended the event. The theme of the Seminar was \"Protecting the most vulnerable in society: the role of complaints and petitions\". Discussions at the Seminar were lively and enlightening, and the feedback received confirmed that ombudsmen found the choice of topic to be highly relevant to their everyday work.Another Network seminar to take place in 2008 was the Sixth Seminar of the liaison officers which was from 1 to 3 June in Strasbourg. Liaison officers act as the first point of contact for the Network within the offices of the national ombudsmen.", "cs": "V porovnání s minulými lety to představuje podstatný nárůst a svědčí to o zvyšujícím se povědomí o postupu dotazování, což je důsledkem zveřejnění výše uvedeného prohlášení. Tyto dotazy se týkaly celé řady záležitostí — od nizozemského výkladu pravidel EU pro odškodňování cestujících v letecké dopravě až po výklad pravidel EU pro veřejnou dopravu ze strany španělských orgánů. Semináře pro národní a regionální veřejné ochránce práv se konají každé dva roky a pořádá je evropský veřejný obhájce práv spolu se svým národním nebo regionálním protějškem.Šestý seminář regionálních veřejných ochránců práv členských států EU se konal ve dnech 2.–4. listopadu v Berlíně. Uspořádal ho předseda petičního výboru berlínského regionálního parlamentu pan Ralf HIllenberg a evropský veřejný ochránce práv za podpory Evropské akademie v Berlíně. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 a Spojeného království5). Šestý seminář regionálních veřejných ochránců práv se konal ve dnech 2.–4. listopadu v Berlíně. Na akci bylo přítomno více než 90 účastníků, kteří jsou zde vyfotografováni. Tématem semináře byla „Ochrana nejzranitelnějších osob ve společnosti: úloha st�žnost� a peticí“. Dalším seminářem sítě, který se uskutečnil v roce 2008, byl šestý seminář styčných úředníků konaný ve dnech 1.–3. července ve Štrasburku. Styční úředníci jsou prvním kontaktním místem sítě v rámci úřadů národních veřejných ochránců práv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "General social security revenue office provincial DIRECTORATES Social marine institute (ISM) provincial directorates Public health service Workers who think that their social security rights have been infringed (for example, when their employer has not insured them or their employer does not comply with the applicable health and safety rules) may enquire at the Labour and Social Security Inspectorate (Inspección de Trabajo y Seguridad Social). There is a branch of this body in each provincial capital, which will be listed in the local telephone directory under“Areas funcionales de Trabajo y Asuntos Sociales”. Sea workers, i.e. crewmen of merchant marine and fishing vessels who, because of their work, have to remain for some time in a Spanish port, will find special social services, information and financial assistance schemes in the network of “Seamen’s Houses�� (Casas del Mar) covering all the principal ports. For more information on the services offered, contact the Social Marine Institute (Instituto Social de la Marina - ISM). They may also appeal to the Ombudsman (Defensor del Pueblo), an institution created by the Spanish Constitution to defend the fundamental rights of the individual. The Ombudsman supervises the actions of administrative bodies, especially those that administer the social security regime. These “Seamen’s Houses” (Casas del Mar) also operate hostels providing inexpensive accommodation for crewmen of merchant marine and fishing vessels who, because of their work, have to remain for some time in a Spanish port. For more information about this service, contact the Social Marine Institute (ISM). Civil service personnel The addresses of the main social security institutions are given in section 3. Civil service personnel, military personnel and other public employees are insured under a special social security regime, although certain categories of civil servant belong to the general social security regime. Social assistance This special regime covers: • career military personnel, • places in homes for the elderly; • vacations and stays in spa establishments; • officials of the courts, the legislature and other state or constitutional bodies, if the applicable legislation so provides; • network of centres and hostels for seniors; • personnel of any of these groups who have been transferred to the Autonomous Communities. • places in centres for the physically and mentally disabled; and Registration and contributions", "cs": "Provinční Ředitelství Obecného Fondu Sociálního Zabezpečení Provinční Ředitelství Sociálního Ústavu Pro Námořníky (ISM) Státní Ústav Zdravotnického Řízení Pracovníci, kteří se domnívají, že utrpěli újmu z hlediska svých nároků na sociální zabezpečení (například pokud je jejich zaměstnavatel nepojistil nebo pokud jejich zaměstnavatel nedodržuje předpisy v oblasti bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti), se mohou obrátit na inspektorát práce a sociálního zabezpečení (Inspección de Trabajo y Seguridad Social). Tento správní orgán má zastoupení v hlavním městě každé provincie, jeho adresu najdete v telefonním seznamu v rubrice „Areas funcionales de Trabajo y Asuntos Sociales“. V případě námořníků existují zvláštní sociální služby, finanční podpory uzpůsobené zvláštním situacím práce na moři a určené členům posádek obchodních nebo rybářských lodí, kteří se z důvodu své práce musejí dočasně zdržovat ve španělských přístavech. Jedná se o síť služeb a penzionů umístěných v Domech námořníků (Casas del Mar) v hlavních přístavech. Chcete-li získat více informací o těchto službách, obraťte se na Sociální ústav pro námořníky (Instituto Social de la Marina - ISM). Rovněž se můžete obrátit na veřejného ochránce práv (Defensor del Pueblo), což je institut, který španělská ústava zřídila za účelem ochrany základních občanských práv. Veřejný ochránce práv dohlíží na činnost správních orgánů, zejména těch, které se zabývají řízením systému sociálního zabezpečení. Dále mají členové posádek obchodních nebo rybářských lodí, kteří se z důvodu své práce musejí dočasně zdržovat ve španělských přístavech, k dispozici levné ubytování. Jedná se o síť penzionů umístěných v Domech námořníků (Casas del Mar) v hlavních přístavech. Chcete-li získat více informací o fungování této služby, obraťte se na Sociální ústav pro námořníky (ISM). Zvláštní režim pro úředníky V bodě 3 najdete kontaktní adresy hlavních orgánů sociálního zabezpečení. Tento zvláštní režim se vztahuje na civilní i vojenské úředníky, stejně jako na další veřejné zaměstnance. Je třeba mít na paměti, že některé kategorie úředníků spadají do obecného režimu sociálního zabezpečení. Sociální pomoc Do tohoto režimu spadají: • místa v zařízeních pro seniory; • vojenští úředníci, • prázdninové pobyty a pobyty v léčebných zařízeních; • úředníci soudní správy, Cartes Générales a dalších ústavních nebo státních orgánů, pokud to stanoví příslušné právní předpisy; • síť center a domovů pro důchodce; • osoby z předchozích skupin přidělené k autonomním oblastem. • lékařskou péči: léčbu a rehabilitaci. Registrace a placení příspěvků"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Up until now, our communication with machines has always been limited to conscious and direct forms. Whether it's something simple like turning on the lights with a switch, or even as complex as programming robotics, we have always had to give a command to a machine, or even a series of commands, in order for it to do something for us. Communication between people, on the other hand, is far more complex and a lot more interesting because we take into account so much more than what is explicitly expressed. We observe facial expressions, body language, and we can intuit feelings and emotions from our dialogue with one another. This actually forms a large part of our decision-making process. Our vision is to introduce this whole new realm of human interaction into human-computer interaction so that computers can understand not only what you direct it to do, but it can also respond to your facial expressions and emotional experiences. And what better way to do this than by interpreting the signals naturally produced by our brain, our center for control and experience. Well, it sounds like a pretty good idea, but this task, as Bruno mentioned, isn't an easy one for two main reasons: First, the detection algorithms. Our brain is made up of billions of active neurons, around 170,000 km of combined axon length. When these neurons interact, the chemical reaction emits an electrical impulse, which can be measured. The majority of our functional brain is distributed over the outer surface layer of the brain, and to increase the area that's available for mental capacity, the brain surface is highly folded. Now this cortical folding presents a significant challenge for interpreting surface electrical impulses. Each individual's cortex is folded differently, very much like a fingerprint. So even though a signal may come from the same functional part of the brain, by the time the structure has been folded, its physical location is very different between individuals, even identical twins. There is no longer any consistency in the surface signals. Our breakthrough was to create an algorithm that unfolds the cortex, so that we can map the signals closer to its source, and therefore making it capable of working across a mass population. The second challenge is the actual device for observing brainwaves.", "cs": "Až doposud byla naše komunikace se stroji vždy omezená na vědomé a přímé způsoby. Ať už to bylo něco tak jednoduchého jako rozsvícení světel vypínačem, nebo něco tak složitého jako programování v robotice, vždy jsme museli zadat stroji příkaz nebo dokonce sérii příkazů, aby něco udělal. Naproti tomu komunikace mezi lidmi je mnohem složitější a daleko zajímavější, protože bereme v úvahu o mnoho více, než co je explicitně vyjádřeno. Všímáme si výrazů tváře, řeči těla a můžeme intuitivně vnímat pocity a emoce z našeho hovoru s druhými. Toto ve skutečnosti formuje velikou část našeho procesu rozhodování se. Naší vizí je přinést celou tuto novou sféru lidských vazeb do interakce člověka s počítačem, tak aby počítače mohli rozumět nejen tomu, co jim přikážete dělat, ale aby mohli reagovat na váš výraz tváře a emoční stav. A jaký je lepší způsob jak to udělat než interpretováním signálů, které jsou přirozeně vytvářené naším mozkem v našem centru pro řízení a zkušenosti. No, to zní jako docela dobrý nápad, ale tento úkol, jak už Bruno zmínil, není lehký ze dvou hlavních důvodů: Zaprvé, detekční algoritmy. Náš mozek se skládá z miliard aktivních neuronů, okolo 170 000 kilometrů délky všech axonů. Když dochází k interakci neuronů, chemická reakce vyšle elektrický impulz, který se dá změřit. Většina našeho fungujícího mozku je rozložená na vnější povrchové vrstvě mozku. A aby se zvýšila plocha, která je volná pro mentální kapacitu, tak je povrch mozku vysoce zvrásněný. Tedy tato korová vrstvení představují nemalou výzvu pro interpretaci povrchových elektrických impulzů. Mozková kůra každého je zvrásněná jinak, podobně jako otisk prstu. Takže i když signál vychází ze stejné funkční části mozku, tak ve chvíli, kdy prochází navrstvenou strukturou, se jeho fyzická poloha se mezi jednotlivci velmi liší, dokonce i mezi jednovaječnými dvojčaty. Neexistuje žádná shoda v povrchových signálech. Průlomem bylo vytvoření algoritmu, který vyrovná kůru tak, abychom mohli zmapovat signály blíže u jejich zdroje, a tak zajistit, aby to mohlo fungovat na celé populaci. Druhou výzvou je samotné zařízení na pozorování mozkových vln."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Antisemitismus před soudem Když brazilský Nejvyšší soud rozhodoval v kauze Sigfrieda Ellwangera - vydavatele, spisovatele a nechvalně proslulého sympatizanta nacismu -, vstoupil na nebezpečné území, kde se střetává svoboda projevu a snahy o potlačení rasismu. Ellwanger celá léta vydával antisemitské knihy, například Protokoly sionských mudrců, a dále knihy popírající holocaust, například svou vlastní knihu Židovský nebo německý holocaust: co se skrývá za lží století. Osmi hlasy ku třem soud potvrdil rozsudek za obvinění z rasismu. Obludnost holocaustu měla samozřejmě antisemitismus nadobro vymýtit. Je ostudné, že se tak nestalo. Na mnoha místech nenávist vůči Židům vzkvétá. Jinde - mimo jiné v Evropě a ve Spojených státech - antisemitismus přežívá uvnitř frakce neonacistů a renegátů, jako je Ellwanger, ale též - mnohem šířeji - v jemnějších formách předsudků. Avšak trestat někoho za to, že je antisemita a rasistický štváč, vyvolává znepokojivé otázky, k nimž se různé země staví různě. Jistě, všechny státy jistým způsobem svobodu slova omezují. Jak říká proslavený výrok Olivera Wendella Holmese z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1919: „Ani ta nepřísnější ochrana svobody projevu by neochránila toho, kdo v zaplněném divadle nepravdivě zvolá, že hoří, a vyvolá tím paniku.\" Zakazovat lidem volat „Hoří!\" v zaplněném divadle však není totéž jako někoho odsoudit za to, že vyznává a rozšiřuje jistý názor, ač třeba názor tak opovrženíhodný, jako je antisemitismus. V demokracii běžné restrikce usměrňují místo, čas a způsob řeči, aby se předcházelo bezprostřednímu násilí a občanským nepokojům. Nepřipouštějí vyhrožování a obtěžování jednotlivců. Zakazují nactiutrhání a podvody. Některé země, například USA, odmítají jít dál a regulovat svobodu slova na základě obsahu projevu. Slovy soudce Nejvyššího soudu USA Louise Brandeise je důvod následující: „Má-li vzniknout prostor pro odhalování falešnosti a nesprávnosti skrze diskusi a pro předcházení zlu procesy vzdělávání, prostředkem, jenž je třeba aplikovat je více mluvit, nikoliv vynucovat mlčení.\" Proč tedy mnohé země soudně stíhají nenávistné projevy rasistů? Proč mezinárodní úmluvy o lidských právech stanovují, že by zákon měl zakazovat projevy posilující národní, rasovou či náboženskou nenávist?", "en": "Anti-Semitism on Trial When Brazil's Supreme Court ruled in the case of Sigfried Ellwanger ­- an editor, author, and notorious Nazi sympathizer - it entered the perilous field where free speech and efforts to contain racism meet. For years, Ellwanger published anti-Semitic books, such as The Protocols of the Elders of Zion, as well as books of Holocaust denial, such as his own Jewish or German Holocaust: Behind the Lie of the Century. By a vote of eight to three, the Court upheld his conviction on charges of racism. Of course, the enormity of the Holocaust ought to have eradicated anti-Semitism for all time. Shamefully, it did not. In many places, hatred of Jews thrives. Elsewhere - including Europe and the United States - anti-Semitism survives among a fringe of neo-Nazis and renegades like Ellwanger, but also, more widely, in milder forms of prejudice. But punishing someone criminally for being an anti-Semite and a racist propagandist raises troublesome issues that different countries approach in different ways. To be sure, every country places some limits on speech. As Oliver Wendell Holmes famously put it in a 1919 US Supreme Court decision, \"Even the most stringent protection of free speech would not protect a man in falsely shouting 'fire' in a crowded theater and causing a panic.\" Banning someone from shouting \"Fire!\" in a crowded theater is not the same, however, as convicting him for holding and propagating an opinion, even a despicable one, such as anti-Semitism. In a democracy, standard restrictions regulate the time, place, and manner of speech in order to prevent imminent violence and civil disorder. They bar threats against, and harassment of, individuals. They forbid libel and fraud. Some countries, such as the US, refuse to go further and regulate speech because of its content. The reason, as US Supreme Court Justice Louis Brandeis put it, is that \"If there be time to expose through discussion the falsehood and fallacies, to avert the evil by the processes of education, the remedy to be applied is more speech, not enforced silence.\" Why, then, do many countries prosecute the hate speech of racists? Why do International Human Rights Conventions stipulate that the law should prohibit speech that supports national, racial, or religious hatred?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poučení ze studené války NEW YORK – Každá válka se vede třikrát. Nejprve jako politická diskuse o tom, zda ji rozpoutat nebo do ní vstoupit. Poté vyvstává otázka, jak ji bojovat. A nakonec přicházejí úvahy, jaká ponaučení bychom si z ní měli vzít. Ani studená válka, třetí velký konflikt dvacátého století, není z tohoto pravidla výjimkou. Všechny tři fáze lze identifikovat a všechny rozpoutaly intenzivní debatu. Například existovali lidé, kteří pochybovali o tom, zda je studená válka opravdu nezbytná a zda Sovětský svaz a komunismus představují hrozbu. Tito „revizionisté“ byli ve výrazné menšině, což je dobře, protože není důvod věřit, že Sověti a komunismus byli neškodnou silou. V důsledku toho se studená válka, čtyři desetiletí trvající celosvětový boj, stala realitou. V průběhu celé studené války probíhala také debata o otázce, jak ji nejlépe vést. Jeden ze dvou hlavních myšlenkových proudů prosazoval „razantnost“ a druhý „omezování vlivu“. První přístup tvrdil, že nic menšího než svržení komunismu – dnešní hantýrkou řečeno „změna režimu“ – nebude stačit. Druhý proud zastával názor, že snaha krátkodobě „převálcovat“ komunismus je vzhledem k sovětskému jadernému arzenálu příliš riskantní a že by se Spojené státy a Západ měli spokojit s omezováním šíření sovětské moci a vlivu.", "en": "Learning from the Cold War NEW YORK – Every war is fought three times. First comes the political discussion over whether to start or enter it. Then comes the question of how to fight it. And, finally, there is consideration of what lessons should be learned from it. The Cold War, the third major conflict of the twentieth century, is no exception to this rule. All three phases can be identified, and all three triggered intense debate. There were, for example, those who questioned whether the Cold War was in fact necessary and whether the Soviet Union and Communism constituted a threat. Such “revisionists” were a distinct minority, which is a good thing, as there is no reason to believe that the Soviets and Communism were a benign force. As a result, the Cold War, a four-decade-long global struggle, became a reality. There was also an ongoing debate about how best to wage the Cold War throughout its history. The two principal schools of thought were “roll back” and “containment.” The former argued that nothing less than overthrowing communism – “regime-change” in today’s parlance – would do. The latter approach held that efforts to roll back Communism in the short run were too risky, given the Soviet nuclear arsenal, and that the United States and the West should content themselves with limiting the spread of Soviet power and influence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je v pořádku podvádět ve fotbale? MELBOURNE – Krátce před poločasovou přestávkou osmifinálového utkání fotbalového mistrovství světa mezi Anglií a Německem, které se hrálo 27. června, vyslal anglický záložník Frank Lampard na branku střelu, jež se odrazila od břevna na trávník, přičemž viditelně přešla brankovou čáru. Německý brankář Manuel Neuer popadl míč a vrátil ho zpátky do hry. Ani hlavní, ani pomezní rozhodčí, kteří se oba vraceli z hloubi pole, takže to ze svého místa nemohli dost dobře posoudit, nesignalizovali branku, a tak se pokračovalo ve hře. Po zápase popsal Manuel Neuer své počínání takto: „Snažil jsem se nereagovat na rozhodčího a soustředit se jen na to, co se děje. Uvědomoval jsem si, že míč byl za čárou, a myslím, že tím, jak jsem rychle pokračoval ve hře, jsem ošálil rozhodčího, aby si myslel, že za čárou nebyl.“ Lapidárně řečeno: Neuer podváděl a pak se tím ještě chlubil. Podle normálních etických měřítek bylo Neuerovo jednání nesprávné. Je však jen proto, že Neuer hrál právě fotbal, jediným etickým pravidlem heslo: „Zvítězit za každou cenu“? Zdá se, že ve fotbale je to převládající etická norma. Nejslavnějším z podobných incidentů byla branka Diega Maradony v zápase Argentiny proti Anglii na mistrovství světa v roce 1986, o které střelec později prohlásil, že ji vstřelila „trochu hlava Maradonova a trochu ruka Boží“. Opakované záběry nenechaly nikoho na pochybách, že branku vsítila ruka Maradonova.", "en": "Is it Okay to Cheat in Football? MELBOURNE – Shortly before half-time in the World Cup elimination match between England and Germany on June 27, the English midfielder Frank Lampard had a shot at goal that struck the crossbar and bounced down onto the ground, clearly over the goal line. The goalkeeper, Manuel Neuer, grabbed the ball and put it back into play. Neither the referee nor the linesman, both of whom were still coming down the field – and thus were poorly positioned to judge – signaled a goal, and play continued. After the match, Neuer gave this account of his actions: “I tried not to react to the referee and just concentrate on what was happening. I realized it was over the line and I think the way I carried on so quickly fooled the referee into thinking it was not over.” To put it bluntly: Neuer cheated, and then boasted about it. By any normal ethical standards, what Neuer did was wrong. But does the fact that Neuer was playing football mean that the only ethical rule is: “Win at all costs”? In soccer, that does seem to be the prevailing ethic. The most famous of these incidents was Diego Maradona’s goal in Argentina’s 1986 World Cup match against England, which he later described as having been scored “a little with the head of Maradona and a little with the hand of God.” Replays left no doubt that it was the hand of Maradona that scored the goal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k historicky nízkým úrokovým sazbám všeobecnému nedostatku investičně zajímavých možností, je právě nyní ideální moment zachytit rostoucí chuť investorů na zelené finanční produkty. Mnoho velkých finančních institucí se nedávno přidalo ke globální iniciativě prosazující odprodej fosilních paliv. Výzkumy ukazují, že globální emise CO2 se mezi rokem 2010 a koncem století musí omezit na méně než jeden bilion tun krychlových, aby to vyhovělo pařížské smlouvě a snížilo globální oteplování na méně než 2°C. Znamená to, že většina dostupných rezerv uhlí, ropy a plynu musí zůstat v zemi. Výsledkem by byl pokračující pokles hodnoty investic do fosilních zdrojů energie, které by se nakonec zcela zastavily. Valorizace takovýchto fondů finančním sektorem tak nejen pomáhá stabilizovat klima, ale také lépe chrání investice svých klientů a také díky tomu, že zabraňuje vytvoření “uhlíkové bubliny,“ pomáhá stabilizovat ekonomiku. Odprodej těchto fondů však nebude stačit; uvolněné zdroje musí být přesměrovány k udržitelnějšímu podnikání. Aby mohly finanční instituce a investoři přispět svým dílem, potřebují naléhavě lépe porozumět příslušným investičním rizikům spojených s klimatem, která Financial Stability Board (FSB) rozdělil na tři kategorie: fyzická, přechodná a závazky. Erudovaná investiční rozhodnutí budou vyžadovat solidní, vědecky podložená data a jednotné standardy ke zhodnocení těchto rizik a také ke kvantifikaci možností, jak jim zamezit. Efektivní zpřístupnění proto bude klíčovou částí jakéhokoliv nového rámce. “Komando“ FSB, které sestává z bank, pojistitelů, institucionálních investorů, ratingových agentur, konzultantů a auditorů, v současné době vytváří dobrovolné standardy, aby tak společnosti poskytovaly zúčastněným stranám konzistentní a porovnatelné finanční výkazy se vztahem ke klimatu, ať již jde o investory, nebo věřitele. To také dovolí společnostem získat cenný náhled na jejich vlastní potenciál se změnit, a to díky starodávnému principu: co se dá změřit, to se dá řídit. Nejde o jednoduchý úkol. Například uhlíková stopa sama o sobě investice tím správným směrem nepošle. Tyto hodnoty, namísto hledání zastánců ekologicky šetrných řešení, pouze odhalují, které firmy aktuálně produkují nejvíce skleníkových plynů. Smysluplné standardy pro přiznání musí brát v potaz informace specifické pro každý sektor a dopad na obchodní strategie přechodu směrem k nízkouhlíkaté ekonomice. Dá se očekávat, že všechny vlády, co podepsaly pařížskou úmluvu, nyní přijmou škálu opatření umožňujících zavedení “dekarbonizačních“ strategií.", "en": "Given historically low interest rates and the general lack of attractive investment options, this is an ideal moment to tap into investors’ growing appetite for green financial products. Many large financial institutions have recently joined a global initiative promoting fossil-fuel divestment. Research findings indicate that global CO2 emissions must be restricted to less than one trillion metric tons between 2010 and the end of the century to comply with the Paris agreement and limit global warming to below 2°C. This means that most available coal, oil, and gas reserves must stay in the ground. As a result, investments in fossil-fuel energy sources will continue to lose value over time, eventually becoming stranded. Thus, the financial sector’s revaluation of such holdings not only helps to stabilize the climate, but also better protects its clients’ investments, and, by preventing the creation of a “carbon bubble,” helps to stabilize economies. But selling off these holdings will not suffice; the freed-up assets must also be redirected to more sustainable businesses. For financial institutions and investors to do their part, they urgently need a better understanding of the relevant climate-related investment risks, which the Financial Stability Board (FSB) has divided into three categories: physical, transitional, and liability. Informed investment decisions will require sound, scientifically grounded data and uniform standards to assess these risks, and to quantify opportunities against them. Effective disclosure will hence be a key part of any new framework. An FSB taskforce – comprising representatives from banks, insurers, institutional investors, rating agencies, consultants, and auditors – is currently shaping voluntary standards, so that companies provide consistent and comparable climate-related financial disclosures to their stakeholders, whether investors or lenders. This will also allow companies to gain valuable insights into their own potential for change, reflecting a time-honored principle: what gets measured, gets managed. This is no easy task. For example, carbon footprints on their own will not steer investments in the right direction. Instead of identifying the champions of environmentally friendly solutions, these figures merely reveal which companies currently emit the most greenhouse gases. Meaningful disclosure standards must take account of sector-specific information and the impact on business strategies of the transition toward a low-carbon economy. All the governments that signed the Paris agreement can now be expected to adopt a range of measures to enable them to implement their de-carbonization strategies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In response to calls from the Ombudsman, the Commission stated that it intended to ask the Secretary-General, in one of the next meetings of the Board of Governors, to introduce an amendment to the General Rules of the European Schools to allow appeals against such decisions. The Ombudsman criticised the Commission in case 101/2004/GG which concerned a request by a former scientific assistant of the Institute for Transuranium Elements (ITU) in Karlsruhe for the Commission to investigate several breaches of security rules at the ITU, which is part of the Commission. One particularly serious incident concerned an allegedly deliberate illegal export of radioactive material to a laboratory in the United States in 1997. The German authorities examined the complainant's allegations, and the Commission took action to remedy certain shortcomings and to prevent similar problems from arising in the future. However, the Ombudsman concluded that the Commission had not shown that it had properly examined all of the complainant's allegations, in particular the aforementioned incident. While he accepted that, since the recipient institution in the United States had refrained from providing information on this issue, it was not possible to establish whether radioactive material had indeed been shipped to the United States illegally, he criticised the fact that the Commission failed properly to consider and examine all the remaining elements that were relevant in this context. If a complaint is outside the European Ombudsman's mandate, he tries to advise the complainant of another body that could be competent to deal with the complaint, especially if the case involves If a complaint is outside the European Ombudsman's mandate, he tries to advise the complainant of another body that could be competent to deal with the complaint. EU law. If possible, and provided there appear to be grounds for the complaint, the Ombudsman, with the prior consent of the complainant, transfers it directly to another competent body.Complaints that are outside the Ombudsman's mandate often concern alleged infringements of Community law by Member States. Many such cases can best be handled by another member of the European Network of Ombudsmen. The European Ombudsman co-operates closely with his national and regional coun- The European Ombudsman co-operates closely with his national and regional counterparts in the Member States through the European Network of Ombudsmen. terparts in the Member States through the European Network of Ombudsmen (see section 4.2 below).", "cs": "V reakci na výzvy veřejného ochránce práv Komise uvedla, že na jednom z příštích zasedání Nejvyšší rady hodlá požádat generálního tajemníka o předložení změny obecných školních řádů, aby umožňovaly takováto odvolání.Veřejný ochránce práv kritizoval Komisi v případu 101/2004/GG, který se týkal žádosti bývalého vědeckého asistenta Institutu pro transurany (ItU) v Karlsruhe, aby Komise prošetřila několik případů porušení bezpečnostních pravidel v ItU, jež je součástí Komise. Jeden zvlášť závažný incident se týkal údajně úmyslného protiprávního vývozu radioaktivního materiálu do laboratoře v USA v roce 1997. Německé orgány přezkoumaly tvrzení stěžovatele a Komise přijala opatření s cílem odstranit určité nedostatky a zamezit podobným problémům v budoucnu. Veřejný ochránce práv však dospěl k závěru, že Komise neprokázala, že náležitě přezkoumala všechna tvrzení stěžovatele, zejména výše uvedený incident. Ačkoliv uznal, že vzhledem k tomu, že přijímající instituce v USA neposkytla informace o této záležitosti, nebylo možné zjistit, zda byl radioaktivní materiál skutečně zaslán do USA protiprávně, kritizoval skutečnost, že Komise neuvážila a nepřezkoumala náležitě všechny zbývající prvky, které byly v této souvislosti důležité. Pokud stížnost nespadá do jeho působnosti, snaží se evropský veřejný ochránce práv doporučit stěžovateli jiný orgán, který by mohl stížnost vyřídit, zejména pokud se případ týká práva EU. Pokud Pokud st�žnost nespadá do jeho působnosti, snaží se evropský veřejný ochránce práv doporučit stěžovateli jiný orgán, který by mohl st�žnost vyřídit. je to možné, a za předpokladu, že se stížnost jeví jako odůvodněná, veřejný ochránce práv ji se souhlasem stěžovatele přímo postoupí jinému kompetentnímu orgánu.Stížnosti, které nespadají do působnosti evropského ochránce práv, se často týkají údajného porušení práva Společenství členskými státy. Mnoho těchto případů může nejlépe vyřešit jiný člen Evropské sítě veřejných ochránců práv. Evropský ochránce práv úzce spolupracuje se svými národními a regionálními protějšky v členských státech prostřednictvím Evropský ochránce práv úzce spolupracuje sesvými národními a regionálními protějškyv členských státech prostřednictvím Evropské sítěveřejných ochránců práv. Evropské sítě veřejných ochránců práv (viz oddíl 4.2)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "One more thing I want to talk about is, you know, just a spark of idea and development is not good enough. There was a great TED moment -- I think it was Sir Ken Robinson, was it? He gave a talk about how education and school kill creativity. Well, actually, there's two sides to the story. So there is only so much one can do with just ingenious ideas and creativity and good engineering intuition. If you want to go beyond a tinkering, if you want to go beyond a hobby of robotics and really tackle the grand challenges of robotics through rigorous research, we need more than that. This is where school comes in. Batman, fighting against the bad guys, he has his utility belt, he has his grappling hook, he has all different kinds of gadgets. For us roboticists, engineers and scientists, these tools are the courses and classes you take in class. Math, differential equations. I have linear algebra, science, physics -- even, nowadays, chemistry and biology, as you've seen. These are all the tools we need. So the more tools you have, for Batman, more effective at fighting the bad guys, for us, more tools to attack these kinds of big problems. So education is very important. Also -- it's not only about that. You also have to work really, really hard. So I always tell my students, \"Work smart, then work hard.\"", "cs": "víte, že pouhý záblesk nápadu a jeho rozvoj nestačí. Byl zde na TED úžasný moment, myslím, že to byl pan Ken Robinson. Mluvil o tom, jak vzdělání a škola zabíjejí kreativitu. Nuže, ve skutečnosti jsou zde dvě strany této mince. Nelze všechno udělat jen s geniálním nápadem, kreativitou a dobrou inženýrskou intuicí. Jestliže chcete jít dál za pouhé bastlení, jestliže chcete jít za zálibu v robotice, a skutečně se utkat s těmi největšími výzvami robotiky prostřednictvím přísného výzkumu, pak potřebujeme více než toto. A to je místem, kde přichází škola ke slovu. Batman, který bojuje proti zločincům, má svůj úžasný opasek s nástroji, má záchytný hák, má nejrůznější typy vychytávek. Pro nás robotiky, inženýry a vědce jsou tyto věci zadáními, kterými se zabýváme v našich kurzech na školách. Matematika, diferenciální rovnice. Mám lineární algebru, vědu, fyziku, v současnosti i chemii a biologii, jak jste sami viděli. Tohle všechno jsou nástroje, které potřebujeme. Takže čím více věcí Batman má, tím efektivnější je jeho boj se zločinci, tak i pro nás, více nástrojů slouží k lepšímu boji s těžkými problémy. Takže vzdělání je velice důležité. Ale není to o tomto, jenom o tomto. Musíte také pracovat opravdu, ale opravdu tvrdě. A tak vždy svým studentům říkám: \"Pracuj chytře, pak pracuj tvrdě.“ Tento obrázek vzadu byl pořízen ve 3 hodiny po půlnoci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V loňském roce - vůbec poprvé v dějinách - nebyly členem Komise OSN pro lidská práva Spojené státy (ačkoli už v roce 2003 se vrátí). Možná si myslíte, že k politováníhodnému stavu CHR přispěla právě nepřítomnost Spojených států. Ty byly přece v mnohých otázkách víceméně zásadové a přímočaré, zvlášť pokud šlo o konkrétní země se sklonem porušovat lidská práva. To byste se ale mýlili. Byla to totiž právě Amerika - stále více posedlá vyhlídkami svých vlastních občanů a praktikami, které přitahují pozornost mezinárodních inspekcí -, jež za posledních pět let přispěla k celkovému narušení monitorovacího systému OSN pro lidská práva. Neoblomně se postavila proti několika významným a slibným iniciativám, zejména proti Mezinárodnímu soudnímu dvoru a novým mechanismům boje proti mučení. Pokud jde o boj proti mučení, USA se pokusily zmařit vytvoření univerzálního systému vězeňských návštěv v rámci dobrovolného protokolu k Úmluvě proti mučení. Tady se Spojené státy spolčily s věru podivnými partnery - Čínou, Kubou, Íránem, Libyí, Súdánem nebo Zimbabwe -, kterým za jiných okolností samy vytýkají chronické porušování lidských práv. Tuto iniciativu však i bez americké podpory podpořila valnou většinou hlasů na konci července Hospodářská a sociální rada OSN. Jistě, ne všechno je v OSN na poli ochrany lidských práv tak ponuré. Svou činnost zahájí už brzy Mezinárodní soudní dvůr; díky snaze USA tento projekt podkopat navíc s mnohem větší mezinárodní podporou, než se čekalo. Podporu pomalu získává také univerzální systém vězeňských návštěv. I v CHR došlo nedávno k jistému pokroku, například ve snaze dát tzv. \"zmizením\" statut mezinárodního zločinu. Země, jejichž vzpomínky na autoritářskou vládu jsou dosud čerstvé, například země Latinské Ameriky a východní Evropy, se stále častěji ujímají vedení při šíření a propagaci iniciativ a principů lidských práv. (Výraznou roli sehrála ve výše popsaných situacích především Latinská Amerika.) Komise OSN pro lidská práva je ale i přes všechna pozitiva v dosti špatném stavu. Mohou za to manipulace ze strany mocných zemí a nepřátel lidských práv. Vieira de Mello - muž s pozoruhodnou kariérou v rámci systému OSN a brilantní diplomat - musí být ve své nové funkci ochoten a schopen čerpat z regionu, odkud sám pochází, ale i odjinud a dohlédnout na to, aby systém OSN pro ochranu lidských práv sloužil obětem, a nikoli pachatelům zločinů proti lidským právům a lidskosti.", "en": "During the past year, for the first time in its history, the US was not a member of the Commission (though it will be regaining its seat in 2003). You might think that America's absence contributed to the CHR's sorry state as, in the past, the US was often principled and outspoken on some issues, in particular regarding certain specific abusive countries. But you would be wrong. Increasingly obsessed at the prospect of its own citizens and practices coming under international scrutiny, America has over the past few years contributed to the general erosion of the UN human rights monitoring system. It adamantly opposed several important and promising new human rights initiatives, notably the International Criminal Court (ICC), and a new anti-torture mechanism. On the anti-torture protocol, the US sought to derail the creation of a universal system of visits to places of detention, under an optional protocol to the Convention Against Torture. Here America found itself allied with some strange bedfellows that it normally rebukes as chronic human rights violators - Cuba, China, Iran, Libya, Sudan or Zimbabwe. Yet, without US support, the initiative was overwhelmingly endorsed in late July by the UN's Economic and Social Council. Of course, not everything in the UN's human rights picture is uniformly bleak. The International Criminal Court will be beginning its work soon, and with greater international support than expected, thanks to America's efforts to undermine it. The universal system of visits to places of detention is gaining ground. Even at the CHR, there has been some recent progress, for example, on work to establish \"disappearances\" as an international crime. Here, countries with fresh memories of repressive rule, such as Latin American and East European nations, have increasingly taken the lead in promoting human rights initiatives and defending the principles. (Latin America, in particular, played a pivotal role in all the situations described above.) All the same, manipulation by powerful countries and the foes of human rights have left the CHR in bad shape. Vieira de Mello - who has had a distinguished career in the UN system and is a brilliant diplomat - must be willing and able to draw on his own region and on others to make sure that the UN human rights system serves the victims rather than the violators."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pošlapávání lidských práv v Gaze Atlanta – Svět je svědkem příšerného zločinu proti lidským právům v Gaze, kde je jeden a půl milionu lidských bytostí uvězněno téměř bez jakéhokoli spojení s vnějším světem po moři, letecky či po souši. Na veškeré obyvatelstvo dopadá brutální trest. Izrael, s oporou ve Spojených státech, toto nepřijatelné týrání Palestinců v Gaze vystupňoval poté, co v parlamentu palestinské samosprávy získali v roce 2006 většinu křesel političtí kandidáti zastupující Hamás. Všichni mezinárodní pozorovatelé volby jednomyslně posoudili jako čestné a spravedlivé. Izrael a USA odmítly akceptovat právo Palestinců vytvořit vládu národní jednoty za účasti Hamásu a Fatahu a teď, po vnitřním střetu, ovládá Gazu samotný Hamás. Jedenačtyřicet z celkem 43 vítězných kandidátů Hamásu, již žili na Západním břehu, je teď uvězněno v Izraeli, společně s dalšími deseti, kteří se ujali postů v krátce fungujícím koaličním kabinetu. Nehledě na vlastní příklon v partajním zápase mezi Fatahem a Hamásem v okupované Palestině, nesmíme zapomínat, že ekonomické sankce a omezení dodávek vody, potravin, elektřiny a paliva způsobují v Gaze nesmírné strádání nevinných lidí, z nichž asi jeden milion jsou uprchlíci. Touto neprodyšně uzavřenou oblastí pravidelně otřásají izraelské bomby a rakety a způsobují vysoký počet obětí mezi ozbrojenci i nevinnými ženami a dětmi. Ještě před široce medializovaným zabitím ženy a jejích čtyř dětí z minulého týdne ilustrovala tento vzorec dění předchozí zpráva přední izraelské lidskoprávní organizace B’celem: od 27. února do 3. března bylo zabito 106 Palestinců. Padesát čtyři z nich byli civilisté, kteří se neúčastnili bojů, a dvaceti pěti bylo méně než 18 let. Během nedávné cesty po Středním východě jsem se snažil krizi lépe porozumět. Jedna z mých návštěv vedla do Sderotu, jihoizraelské obce o asi 20 tisících obyvatelích, na niž často dopadají primitivní rakety odpalované z nedaleké Gazy. Útoky jsem odsoudil jako ohavné a jako projev terorismu, neboť většina ze třinácti obětí za posledních sedm let byli lidé neúčastní bojů. Poté jsem se sešel s předáky Hamásu, jak s delegací z Gazy, tak s čelnými představiteli v syrském Damašku.", "en": "A Human Rights Crime In Gaza Atlanta -- The world is witnessing a terrible human rights crime in Gaza, where a million and a half human beings are being imprisoned with almost no access to the outside world by sea, air, or land. An entire population is being brutally punished. This gross mistreatment of the Palestinians in Gaza was escalated dramatically by Israel, with United States backing, after political candidates representing Hamas won a majority of seats in the Palestinian Authority parliament in 2006. The election was unanimously judged to be honest and fair by all international observers. Israel and the US refused to accept the right of Palestinians to form a unity government with Hamas and Fatah and now, after internal strife, Hamas alone controls Gaza. Forty-one of the 43 victorious Hamas candidates who lived in the West Bank are now imprisoned by Israel, plus an additional ten who assumed positions in the short-lived coalition cabinet. Regardless of one’s choice in the partisan struggle between Fatah and Hamas within occupied Palestine, we must remember that economic sanctions and restrictions in delivering water, food, electricity, and fuel are causing extreme hardship among the innocent people in Gaza, about one million of whom are refugees. Israeli bombs and missiles periodically strike the encapsulated area, causing high casualties among both militants and innocent women and children. Prior to the highly publicized killing of a woman and her four little children last week, this pattern was illustrated by a previous report from B’Tselem, the leading Israeli human rights organization: 106 Palestinians were killed between February 27 and March 3. Fifty-four of them were civilians who didn't take part in the fighting, and 25 were under 18 years of age. On a recent trip through the Middle East, I attempted to gain a better understanding of the crisis. One of my visits was to Sderot, a community of about 20,000 in southern Israel that is frequently struck by rudimentary rockets fired from nearby Gaza. I condemned these attacks as abominable and an act of terrorism, since most of the thirteen victims during the past seven years have been non-combatants. Subsequently, I met with leaders of Hamas, both a delegation from Gaza and the top officials in Damascus, Syria."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Gross Domestic Product (GDP) per head in Purchasing Power Standard (PPS) terms in the United States (US) in 2004 was 60% higher than the EU-27 average, and 43% above the EU-15 average. In Japan, GDP per head in the same year exceeded the EU-27 average by 19%, though in this case, six Member States had a level above this and in five it was only slightly below. Between 1995 and 2005, GDP per head in the EU grew at virtually the same level as in the US (2% as against 2.1%) and twice as fast as in Japan. Regional disparities in GDP per head are far more extreme in the EU-27 than in the US or Japan, especially after the two recent enlargements. In the EU, GDP per head in the region where this is highest is 8 times greater than in the region where it is lowest. In the US, the difference is only 2.5 times and in Japan just two times. All US states have a GDP per head that is above the EU average. In Japan, 40 of the 47 regions do. Clearly, the challenge of reducing regional disparities and ensuring economic and social cohesion across the EU is far greater than in the US or Japan. The variation in rates of GDP per head growth across regions in the EU is also much greater than in the US. Over the period 1997–2004, growth at regional level in the EU varied from below zero to over 8.6%, while in the US it varied from zero to 3.6%. This wider variation in growth rates, however, is in some degree a positive feature given the much greater need for low income regions to catch up. In China, GDP per head, again in PPS terms, is only one-fifth of the EU average, while in India, it is one-eighth. In Romania and Bulgaria, which have the lowest GDP per head in the EU, the level is still over twice as high as in India and 50% higher than in China.These two countries, however, are catching up rapidly with the EU. Growth of GDP per head in India has been double that in the EU over the past decade and the growth rate in China was three times the one in the EU.", "cs": "V roce 2004 byl hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele dle standardu kupní síly ve Spojených státech o 60 % vyšší než průměr EU-27 a o 43 % vyšší než průměr EU-15. Pouze ve dvou členských zemích, v Irsku a v Lucembursku, byla úroveň HDP vyšší než ve Spojených státech. Ve stejném roce v Japonsku přesáhl HDP na obyvatele průměr EU-27 o 19 %, ačkoliv v tomto případě šest členských států dosáhlo vyšší úrovně HDP a pět zemí vykázalo HDP jen o málo nižší.V letech 1995–2005 rostl HDP na obyvatele v EU prakticky stejně rychle jako ve Spojených státech (2 % oproti 2,1 %) a dvakrát rychleji než v Japonsku. Regionální rozdíly v HDP na obyvatele jsou daleko výraznější v zemích EU-27 než ve Spojených státech nebo v Japonsku, obzvláště po posledních dvou rozšířeních. V regionu s nejvyšším HDP na obyvatele v EU byl tento ukazatel osmkrát vyšší než v regionu s nejnižším HDP na obyvatele. Ve Spojených státech činil tento poměr pouze 2,5 a v Japonsku jen 2,0. Ve všech státech USA je HDP na obyvatele vyšší než průměr EU. V Japonsku je HDP na obyvatele vyšší ve 40 ze 47 regionů. Náročný úkol snížit rozdíly mezi regiony a zajistit hospodářskou a sociální soudržnost na celém území je v EU nepochybně daleko naléhavější než v USA nebo Japonsku. Také rozdíly v rychlosti růstu HDP na obyvatele jsou mnohem vyšší mezi regiony EU než ve Spojených státech. V období 1997–2004 se růst na regionální úrovni v EU pohyboval od záporných hodnot po 8,6 %, zatímco ve Spojených státech od nuly po 3,6 %. Výraznější rozdíly v tempu růstu jsou však do určité míry pozitivní vzhledem k mnohem vyšší potřebě regionů s nízkými příjmy dotáhnout se na ostatní regiony. V Číně činil HDP na obyvatele, opět dle standardu kupní síly, pouhou jednu pětinu průměru EU, v Indii potom jednu osminu. Rumunsko a Bulharsko měly nejnižší HDP na obyvatele v celé EU, přesto je však jejich HDP stále více než dvojnásobný ve srovnání s Indií a o 50 % vyšší než v Číně. Tyto dvě země však EU rychle dohánějí. Růst HDP na obyvatele v Indii byl v posledním desetiletí dvakrát vyšší než v EU a tempo růstu v Číně bylo třikrát vyšší než v EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "— Secretariat of the European Ombudsman The Secretariat of the European Ombudsman is responsible for the running of the Ombudsman's private office. It manages the Ombudsman's agenda, co-ordinates his incoming and outgoing corre-The Secretariat is responsible for the running of spondence, advises on relations with the other EU institutions the Ombudsman's private office.and bodies, deals with the protocol aspects of the institution's work, and undertakes general secretarial duties for the Ombudsman. Secretary-General The Secretary-General is responsible for strategic planning within the institution, and for overseeing the general administration of the Office. He advises the Ombudsman on the Office's struc- The Secretary-General is responsible for strategic planning within the institution, and for overseeing the general administration of the Office. ture and management, on the planning of its activities and the monitoring of its work and performance. With regard, specifically, to the work of the Legal Department, the Secretary-General assists and advises the Ombudsman in dealing with complaints and inquiries. Finally, the Secretary-General co-ordinates relations between the Ombudsman's Office and the other European institutions and has a key role to play in developing relations with ombudsman offices throughout Europe and in reaching out to European citizens. Ian H — SeCReTARY-GeNeRAL Ian HArDEN was born in Norwich, England, on 22 March 1954. After graduation, he joined the Law Faculty at the University of Sheffield, where he was a lecturer from 1976 to 1990, a Senior Lecturer from 1990 to 1993, a Reader from 1993 to 1995, and became Professor of Public Law in 1995. He joined the European Ombudsman's Office as a Principal Legal Adviser in 1996, becoming Head of Secretariat from 1997 to 1999, then Head of the Legal Department from 2000 onwards. He was appointed Secretary-General of the Ombudsman's office on 1 August 2006. He is a Member of the Association française de droit constitutionnel and of the \"Study of Parliament Group\" in the United Kingdom and honorary professor at the University of Sheffield.  The European Ombudsman — Annual Report 2008 Legal Department The Legal Department consists mainly of lawyers whose major responsibility is to analyse the complaints received by the European Ombudsman and conduct inquiries under the supervision of", "cs": "— Sekretariát evropského veřejného ochránce práv Sekretariát evropského veřejného ochránce práv odpovídá za provoz osobní kanceláře veřejného ochránce práv. poštu, poskytuje rady o vztazích s dalšími orgány a institucemi EU, zabývá se protokolárními aspekty činnosti úřadu a provádí pro veřejného ochránce práv všeobecné sekretářské práce. Generální tajemník Generální tajemník je odpovědný za strategické plánování v rámci úřadu a za kontrolu obecné administrativy úřadu. Veřejnému ochránci práv radí ohledně struktury a řízení úřadu, plánování Generální tajemník je odpovědný za strategicképlánování v rámci úřadu a za kontrolu obecnéadministrativy úřadu. činnosti úřadu a monitorování jeho práce a výkonnosti. Konkrétně s ohledem na činnost právního odboru generální tajemník veřejnému ochránci práv pomáhá a radí při vyřizování stížností a vedení šetření. Koordinuje také vztahy mezi úřadem veřejného ochránce práv a ostatními evropskými orgány a klíčovou roli hraje při rozvíjení vztahů s úřady veřejných ochránců práv v celé Evropě a při komunikaci s evropskými občany. Ian H — Generální tajemník Ian Harden se narodil dne 22. března 1954 v Norwichi v Anglii. Vystudoval práva na Churchill College v Cambridgi, kde v roce 1975 získal titul BA s vyznamenáním a v roce 1976 titul LLB. Po absolutoriu nastoupil na právnickou fakultu Univerzity v Sheffieldu, kde od roku 1976 do roku 1990 působil jako asistent, od roku 1990 do roku 1993 jako odborný asistent, od roku 1993 do roku 1995 jako docent a v roce 1995 se stal profesorem v oboru veřejné právo. Do úřadu evropského veřejného ochránce práv nastoupil v roce 1996 jako hlavní právní poradce, následně byl vedoucím sekretariátu (1997-1999) a v roce 2000 se stal vedoucím právního odboru. Dne 1. srpna 2006 byl jmenován generálním tajemníkem úřadu veřejného ochránce práv. Je autorem nebo spoluautorem řady publikací o právu EU a veřejném právu včetně The Contracting State (Stát a veřejné zakázky) (Buckingham: Open University Press, 1992); Flexible Integration: Towards a more effective and democratic Europe (Flexibilní integrace: k efektivnější a demokratičtější Evropě) (Londýn Cepr, 1995) a European Economic and Monetary Union: The Institutional Framework (Evropská hospodářská a měnová unie: institucionální rámec) (Kluwer Law International, 1997). Je členem sdružení Association française de droit constitutionnel a „Skupiny pro parlamentní studia“ ve Spojeném království a čestným profesorem univerzity v Sheffieldu.  Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Právní odbor Právní odbor se skládá především z právníků, jejichž hlavním úkolem je analyzovat stížnosti zaslané evropskému veřejnému ochránci práv a provádět šetření pod dohledem vedoucího práv-"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well, why don't we first say to those helping us out, \"Don't be shy about infrastructure. That health that you're working on cannot be sustainable without infrastructure. That education will work better if we've got electricity and railroads, and so on. That agriculture will work better if there are railroads to get the goods to market. Don't be shy of it. Invest some of your resources in that, too.\" And then we can see that this is one combination of private, international, multilateral money, private sector and the African that we can put together as a partnership, so that aid can be a facilitator. That is all aid can be. Aid cannot solve our problems, I'm firmly convinced about that. But it can be catalytic. And if we fail to use it as catalytic, we would have failed. One of the reasons why China is a bit popular with Africans now -- one of the reasons is not only just that, you know, these people are stupid and China is coming to take resources. It's because there's a little more leverage in terms of the Chinese. If you tell them, \"We need a road here,\" they will help you build it. They don't shy away from infrastructure. In fact, the Chinese minister of finance said to me, when I asked him what are we doing wrong in Nigeria. He said, \"There are two things you need only. Infrastructure, infrastructure, infrastructure and discipline.", "cs": "Proč jako první neřekneme těm, kteří nám pomáhají: \"Neváhejte s investicemi do infrastruktury!\" Pomoc, kterou směřujete do zdravotnictví, nemůže být udržitelná bez infrastruktury. Že vzdělávání bude fungovat lépe, když budeme mít elektřinu a železnice apod. Že zemědělství bude fungovat lépe, když tam budou železnice, po kterých se zboží dopraví na trh. Nebojte se toho. Investujte některé své zdroje také do infrastruktury. A potom uvidíme, že tato kombinace soukromých, mezinárodních, multilaterálních peněz, soukromého sektoru a Afričanů, kterou dáme dohromady a vytvoříme partnerství, umožní pomoci být opravdu efektivní. Tohle všechno lze dokázat. Pomoc naše problémy nevyřeší, o tom jsem pevně přesvědčená. Ale může fungovat jako katalyzátor. A když ji nedokážeme použít jako katalyzátor, neuspějeme. Jedním z důvodů, proč je Čína oblíbená mezi Afričany -- jenom jedním z důvodů, není to jen tenhle důvod -- víte, tito lidé jsou hloupí, a Čína přichází vzít zdroje. Je to proto, že pomoc od Číny je více vidět. Když jim řeknete: \"Potřebujeme tady silnici\", pomohou ji postavit. Nebojte se investic do infrastruktury. Vlastně, když jsem se ptala čínského ministra financí, co děláme v Nigérii špatně, řekl mi: \"Jsou jen dvě věci, které potřebujete: Infrastruktura, infrastruktura, infrastruktura -- a disciplína."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přírodní řešení změny klimatu OXFORD – Při reakci na změnu klimatu je klíčová krajina. Na zemědělství, lesnictví a další využití půdy dnes připadá zhruba čtvrtina globálních emisí skleníkových plynů. Zavedení strategií udržitelné péče o krajinu by však mohlo zajistit víc než třetinu snížení emisí, jež v krátkodobém výhledu potřebujeme, abychom oteplování udrželi výrazně pod cílovou hladinou – 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi – stanovenou v pařížské klimatické dohodě. Ochranářské organizace jako ta moje už dlouho usilují o nalezení rovnováhy v interakci mezi lidmi a přírodou. Teprve nedávno jsme ale plně porozuměli tomu, jak důležitá při řešení změny klimatu je regulace využití území. S rozvojem dálkového průzkumu, umělé inteligence a biogeochemického modelování dokážeme lépe předpovídat následky a vyvíjet strategie pro řešení a minimalizaci nepříznivých důsledků. K nejslibnějším způsobům jak mírnit změnu klimatu patří postupy, které označujeme za „přírodní klimatická řešení“: ochrana, obnova a lepší využívání půdy, s cílem zvýšit ukládání uhlíku či předejít únikům skleníkových plynů v krajině po celém světě. Úplný potenciál těchto řešení je podrobně popsán v nové studii, vypracované mou organizací Nature Conservancy a 15 dalšími předními institucemi. K nejvýznamnějším přírodním klimatickým řešením patří ochrana „hraničních pralesů“ – nenarušených lesních celků, které slouží jako přírodní uhlíkové jímky. Nedotčené tropické a severské lesy, jakož i savany a pobřežní ekosystémy, uchovávají obrovská množství uhlíku nahromaděná během staletí. Když se tyto oblasti narušují, uhlík se uvolňuje. Ochrana hraničních habitatů pomáhá také regulovat toky vod, snižuje riziko povodní a zachovává biodiverzitu. Dalším důležitým přírodním řešením je zalesňování.", "en": "Natural Solutions to Climate Change OXFORD – In response to climate change, land is key. Today, agriculture, forestry, and other land uses account for roughly a quarter of global greenhouse-gas emissions. But adopting sustainable land management strategies could provide more than one-third of the near-term emission reductions needed to keep warming well below the target – 2°C above pre-industrial levels – set by the Paris climate agreement. Conservation organizations like mine have long been working to balance the interaction between people and nature. But only recently have we fully grasped just how important land-use management is in addressing climate change. With the development of remote sensing, artificial intelligence, and biogeochemical modeling, we can better forecast outcomes, and develop strategies to manage and minimize adverse consequences. Some of the most promising ways to mitigate climate change are what we call “natural climate solutions”: the conservation, restoration, and improved management of land, in order to increase carbon storage or avoid greenhouse-gas emissions in landscapes worldwide. The full potential of these solutions is detailed in a new study produced by my organization, the Nature Conservancy, and 15 other leading institutions. Among the most important natural climate solutions is protecting “frontier forests” – pristine woodlands that serve as natural carbon sinks. Intact tropical and northern forests, as well as savannas and coastal ecosystems, store huge amounts of carbon accumulated over centuries. When these areas are disturbed, carbon is released. Preservation of frontier habitats also helps regulate water flows, reduces the risk of flooding, and maintains biodiversity. Reforestation is another important natural solution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za druhé investice do této oblasti podporují jak trvale udržitelný rozvoj, tak i aktivní boj proti klimatickým změnám. A za třetí je pomoc těm, kdo jsou vůči katastrofám nejzranitelnější, ideálním výchozím bodem snahy pomoci všem lidem stanovením všeobecných cílů rozvoje a klimatických změn. V posledních 12 měsících se v Indii, na Filipínách i jinde podařilo zachránit tisíce životů díky kvalitnějším předpovědím počasí, systémům včasného varování a evakuačním plánům. Pokroky v oblasti snižování rizik, které zabezpečují výdobytky získané rozvojem a podnikatelské investice, musí držet tempo s pokrokem v oblasti připravenosti na katastrofy a současně musíme dělat moudrá rozhodnutí, jež vytvoří větší příležitosti do budoucna. Experti například odhadují, že 60% půdy, která bude do roku 2030 urbanizovaná, zatím není developersky připraveno. Firmy, které ve svých konstrukčních plánech zohlední riziko katastrofy, se vyhnou mnohem vyšším nákladům spojeným s dodatečným zabezpečováním. Obecněji řečeno bude svět v příštích 15 letech významně investovat do městské infrastruktury, energetiky a zemědělství. Budou-li se tyto výdaje zaměřovat na nízkouhlíkové zboží, technologie a služby, dostaneme se na cestu k vytvoření odolnějších společností. Stále více sektorů si to uvědomuje. Na summitu o klimatu, který jsem loni v září svolal do newyorského sídla OSN, slíbily finanční instituce, komerční i státní banky, pojišťovny a penzijní fondy, že do konce letošního roku mobilizují více než 200 miliard dolarů na akční řešení problému klimatických změn. Zároveň formulovaly řadu nových iniciativ včetně vydávání takzvaných zelených dluhopisů a přesunu aktiv do portfolií čisté energie. Se zvlášť důležitým krokem přišli zástupci oboru pojišťovnictví, který představuje aktiva a investice v objemu 30 bilionů dolarů: zavázali se k vytvoření Investičního rámce klimatických rizik, k němuž se má do konce roku připojit celý sektor. Je načase přestat řešit rozvoj a humanitární katastrofy odděleně. Snižování rizika katastrof leží v samotném jádru rozvojové pomoci, která se snaží vytvářet lepší životní podmínky, i v jádru humanitární pomoci, jež začíná po vypuknutí katastrofy. Tím, že zahajujeme mezinárodní kalendář akcí sendaiským jednáním o snižování rizika katastrof, vysíláme jasný signál, že svět je připravený integrovat své strategie. Viděl jsem lidské oběti katastrof – od zemětřesení v Číně a na Haiti přes záplavy v Pákistánu a Bangladéši až po superbouři Sandy, která zasáhla Karibik a Severní Ameriku, a zaplavila dokonce i spodní patra newyorských objektů OSN.", "en": "Second, investment in this area advances both sustainable development and climate action. And, third, helping those who are most vulnerable to disasters is the ideal starting point for the effort to aid all people by establishing universal targets for development and climate change. Over the last 12 months, thousands of lives were saved in India, the Philippines, and elsewhere by improved weather forecasting, early-warning systems, and evacuation plans. Advances in risk reduction that safeguard development gains and business investments must match this progress in disaster preparedness, and we must make wise choices that create greater opportunities in the future. For example, experts estimate that 60% of the land that will be urbanized by 2030 has not yet been developed. Enterprises that factor disaster risk into their construction plans will avert the much higher costs of retrofitting later. More broadly, over the next 15 years, the world will make major investments in urban infrastructure, energy, and agriculture. If this spending is directed toward low-carbon goods, technologies, and services, we will be on our way to creating more resilient societies. More and more industries appreciate this. At the Climate Summit that I convened last September at the UN in New York, financial institutions, commercial and national banks, insurance companies, and pension funds vowed to mobilize more than $200 billion by the end of this year for action to address climate change. They envisioned a host of new initiatives, including issuing so-called green bonds and shifting assets to clean-energy portfolios. In a particularly important move, the insurance industry, representing $30 trillion in assets and investments, committed to creating a Climate Risk Investment Framework for industry-wide adoption by the end of the year. It is time to stop addressing development and humanitarian emergencies separately. Disaster-risk reduction lies at the nexus of development assistance, which seeks to advance better living conditions, and humanitarian aid, which begins after a disaster hits. Starting our international calendar with the Sendai meeting on disaster-risk reduction sends a clear signal that the world is ready to integrate its strategies. I have seen the human toll of disasters – from earthquakes in China and Haiti to floods in Pakistan and Bangladesh to Superstorm Sandy, which affected the Caribbean and North America, even inundating the lower floors of the UN facilities in New York."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ano, Francie v podstatě zakázala službu Uber, jejíž podnikatelský model je možná jedním z nejpřevratnějších a nejdůležitějších pokroků desetiletí. Avšak zatímco je toto rozhodnutí triumfem taxikářských odborů a tragédií pro pasažéry a řidiče Uberu, Francie se zároveň začala zaměřovat na podporu malých technologických firem s velkým potenciálem. Francouzská vláda už nesází jen na velké projekty pod taktovkou státu, jako to dělala v 70. letech, v době masivních investic do vysokorychlostních vlaků a Airbusu. Prezident François Hollande dal Macronovi velký prostor k tomu, aby se pokusil zavést zoufale potřebné strukturální reformy trhů práce a výrobků. Samozřejmě teprve uvid��me, jak velkou politickou podporu si taková tržně orientovaná politika dokáže získat. Progresivní ekonomové milují francouzskou vládu za to, že utrácí závratných 57% HDP, oproti německým vládním výdajům ve výši 44% HDP. A musíme uznat, že v některých klíčových oblastech poskytuje francouzská vláda za tyto peníze skvělou hodnotu. Francouzské zdravotnictví právem získává mnohem lepší hodnocení než britské. Francouzští občané možná platí spoustu daní a trpí vysokým stupněm regulací, ale aspoň za to něco dostávají. Přebujelá francouzská vláda je však jen sotva zdrojem skvělé dynamiky. A samozřejmě lze tušit, co napomáhá měřením francouzského HDP a produktivity: totiž že statistici kvůli absenci tržních cen slepě předpokládají, že občané získávají za každé vládou vynaložené euro hodnotu ve výši jednoho eura, což může být přehnané. Bohužel není zřejmé, jak dobře se může francouzská kultura začleňování vztáhnout na imigranty. Tytéž přísné zákony o propouštění a vysoké minimální mzdy, které mají chránit zaměstnance z řad rodilých Francouzů před globalizací, velmi ztěžují získávání pracovních míst nově příchozím. Přesto prakticky všechny studie globální nerovnosti naznačují, že přínos plynoucí z umožnění větší mobility pracovní síly je mnohem větší než přínos z přerozdělování příjmů mezi rodilými občany. Naopak liberálnější pracovní zákony ve Spojených státech a Velké Británii zajišťují větší příležitosti pro lidi zvenčí. Centra Paříže a dalších francouzských měst jsou možná velkolepá, ale mnoho přistěhovalců ze severní Afriky i odjinud bydlí ve špinavých ghettech na předměstích. Přesná míra nezaměstnanosti konkrétních etnických skupin sice není známá (francouzské zákony brání sběru dat podle etnického klíče), avšak nepřímé důkazy naznačují mnohem vyšší podíl osob bez práce mezi přistěhovalci a jejich potomky.", "en": "Yes, France has sought to limit the car service Uber, whose business model has arguably been one of the most transformative and important advances of the decade. But, while this is a triumph for taxi unions and a tragedy for passengers and Uber drivers, France has also started focusing on nurturing small, high-potential technology companies. The French government is no longer placing all its bets on big, state-led projects, as it did in the 1970s heyday of massive investment in high-speed trains and Airbus. President François Hollande has given Macron wide berth to try to implement desperately needed structural reforms of labor and product markets. Of course, it remains to be seen just how much political support such market-oriented policies can sustain. Progressive economists love the French government for spending a staggering 57% of GDP, compared to government expenditures of 44% of GDP for Germany. And it must be acknowledged that the French government provides excellent value in some key areas. France’s health service justly receives much better reviews than the United Kingdom’s. French citizens might pay a lot of taxes and suffer a high degree of regulation, but at least they get something in return. Still, France’s supersize government is hardly a source of unalloyed dynamism. And indeed, one suspects that France’s GDP and productivity measures are flattered by the fact that, for lack of market prices, statisticians blindly assume that citizens get one dollar of value for each dollar spent on government, which might be an overstatement. Worryingly, it is not clear how well France’s culture of inclusiveness can ever extend to immigrants. The same strict firing laws and high levels of minimum wages that are intended to protect native French workers from globalization make it much more difficult for newcomers to land jobs. Yet virtually every study of global inequality suggests that gains from allowing greater labor mobility dwarf gains from redistributing income among natives. By contrast, the more liberal labor laws in the United States and the United Kingdom ensure more opportunities for outsiders. The center of Paris and other French cities may be grand, but many immigrants from North Africa and elsewhere live in squalid ghettos on the outskirts. Although the precise rate of unemployment for particular ethnic groups is not known (French law precludes collecting data by ethnic classification), anecdotal evidence suggests much higher levels of joblessness for immigrants and their descendants."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I study the future of crime and terrorism, and frankly, I'm afraid. I'm afraid by what I see. I sincerely want to believe that technology can bring us the techno-utopia that we've been promised, but, you see, I've spent a career in law enforcement, and that's informed my perspective on things. I've been a street police officer, an undercover investigator, a counter-terrorism strategist, and I've worked in more than 70 countries around the world. I've had to see more than my fair share of violence and the darker underbelly of society, and that's informed my opinions. My work with criminals and terrorists has actually been highly educational. They have taught me a lot, and I'd like to be able to share some of these observations with you. Today I'm going to show you the flip side of all those technologies that we marvel at, the ones that we love. In the hands of the TED community, these are awesome tools which will bring about great change for our world, but in the hands of suicide bombers, the future can look quite different. I started observing technology and how criminals were using it as a young patrol officer. In those days, this was the height of technology. Laugh though you will, all the drug dealers and gang members with whom I dealt had one of these long before any police officer I knew did. Twenty years later, criminals are still using mobile phones, but they're also building their own mobile phone networks, like this one, which has been deployed in all 31 states of Mexico by the narcos. They have a national encrypted radio communications system. Think about that. Think about the innovation that went into that. Think about the infrastructure to build it. And then think about this: Why can't I get a cell phone signal in San Francisco? (Laughter) How is this possible? (Laughter) It makes no sense. (Applause) We consistently underestimate what criminals and terrorists can do. Technology has made our world increasingly open, and for the most part, that's great, but all of this openness may have unintended consequences. Consider the 2008 terrorist attack on Mumbai. The men that carried that attack out were armed with AK-47s, explosives and hand grenades.", "cs": "Studuji budoucnost zločinu a terorismu, a zcela upřímně, mám obavy. Obavy plynoucí z toho, co vidím. Upřímně chci věřit tomu, že nám technologie může přinést techno-utopii, která nám byla slíbena. Mám za sebou ale kariéru u policie, a ta mi utvořila jistou perspektivu na věci kolem mne. Pracoval jsem jako pouliční strážník, vyšetřovatel v utajení, stratég v boji proti terorismu a pracoval jsem také ve více než 70 zemích po celém světě. Přišel jsem do kontaktu s nadměrným množstvím násilí a temnými stránkami společnosti a tímhle se moje názory zformovaly. Má práce se zločinci a teroristy je vlastně vysoce vzdělávací. Naučili mě toho mnoho a rád bych s vámi některé ze svých postřehů sdílel. Dnes vám ukážu odvrácenou tvář všech těch technologií, nad kterými žasneme, těch technologií, které milujeme. V rukou lidí, kteří jsou součástí TED komunity, jsou to fantastické nástroje, které přinesou velkou změnu pro náš svět, ale v rukou sebevražedných bombových atentátníků může budoucnost vypadat poněkud jinak. Se sledováním technologie a toho, jak zločinci používají technologie, jsem začal jako mladý pochůzkář u policie. Tohle bylo tehdy vrcholem technologie. Smějte se jak chcete, ale drogoví dealeři a členové gangů, se kterými jsem tehdy měl tu čest, měli takovéhle přístroje dřív než jakýkoliv policajt, kterého jsem znal. O dvacet let později zločinci stále používají mobilní telefony, ale také vytvářejí své vlastní mobilní sítě, jako je tato, která byla rozvinuta narkomany ve všech 31 státech Mexika. Mají národní zašifrovaný radiový komunikační systém. Zamyslete se nad tím. Přemýšlejte o té inovaci, kterou museli vymyslet. O infrastruktuře, kterou museli vybudovat. A pak se zamyslete nad tímhle: Jaktože nemůžu chytnout signál v San Francisku? (Smích) Jak je to možné? (Smích) Nedává to smysl. (Potlesk) Neustále podceňujeme to, co zločinci a teroristé dovedou. Technologie náš svět otevřela možnostem, a většinou je to úžasné, ale tahle otevřenost může mít nezamýšlené důsledky. Vezměte si teroristický útok na Bombaj v roce 2008. Muži, kteří byli strůjci toho útoku, byli ozbrojeni AK-47, výbušninami a ručními granáty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Most victims areyoung men in their mid to late 20s or early 30s, althoughages at death appear to be rising. Although considerableinter-country variation is found, in general drug-relateddeaths steadily increased in the EU as a whole over the1980s and 1990s. Between 2000 and 2001, manycountries reported a decrease in the numbers of drugrelated deaths and, as a result, at EU level, there was asmall but statistically significant fall in reported deaths, from8838 to 8306. However, the number of deaths remainshigh from a historical perspective. In general, investment in needle and syringe exchangeprogrammes (NSPs) for drug injectors appears to haveincreased across the EU. Estonia and Latvia have rapidlyexpanded services in this area, and NSPs have also beenintroduced in Northern Ireland and Flanders (Belgium).However, in some countries with established programmesthe number of syringes distributed has fallen, possiblyreflecting lower levels of injecting. The main trends in thedevelopment of lowthreshold services are for greaterintegration with other survival-oriented services, such asshelters and primary healthcare facilities, and for greaterflexibility in opening hours. Drug consumption rooms areprovided by three Member States, and in 2004 the EMCDDA published a detailed study on these facilities. A worrying recent development has been reports of thetrafficking of fentanyl, a synthetic opiate that is up to100times more potent than heroin. Recent seizures havebeen reported in a number of countries bordering the Baltic Sea and in Russia. In Estonia, fentanyl appeared on thedrug market as a heroin substitute at the end of 2001, andin Finland a major consignment of methylfentanyl wasseized in 2002.", "cs": "Většinu obětí tvoří mladí mužive věkovém rozmezí od 25 do 35 let, i když se zdá, ževěk obětí stoupá. Přestože mezi jednotlivými zeměmiexistují významné rozdíly, obecně lze říci, že počet úmrtísouvisejících sdrogami se vE U jako celku v80.a90.letech minulého století neustále zvyšoval. Vletech2000 a 2001 řada zemí hlásila pokles počtu úmrtísouvisejících sdrogami a vdůsledku toho na úrovni EUdošlo kmírnému, avšak statisticky významnému poklesupočtu hlášených úmrtí, a to z8838 na 8306.Zhistorického hlediska je však počet úmrtí nadále vysoký. Celkově se vcelé EU zvyšují investice do programůvýměny jehel a injekčních stříkaček pro uživatele, kteří sidrogy aplikují nitrožilně. Služby poskytované vtéto oblastiznačně rozšířily Estonsko a Lotyšsko a tyto programy bylyrovněž zavedeny v Severním Irsku a Flandrech (Belgie).Vněkterých zemích, kde jsou tyto programy zavedené jiždelší dobu, však došlo kpoklesu počtu vydanýchinjekčních stříkaček, což možná odráží nižší mírunitrožilního užívání drog. Hlavní trendy vývojenízkoprahových služeb směřují květší integraci sdalšímislužbami zaměřenými na přežití uživatelů, knimž patřínapř. útulky a primární zdravotnická zařízení, a květšípružnosti jejich pracovní doby. Místnosti pro aplikaci drogposkytují tři členské země a EMCDDA vroce 2004otěchto zařízeních vydalo podrobnou studii. Vposlední době vyvolávají znepokojení zprávyonezákonném obchodu sfentanylem, syntetickýmopiátem, který má až stokrát vyšší potenci než heroin.Nedávno došlo kzáchytům vřadě pobaltských států avRuské federaci. VEstonsku se fentanyl objevil na trhujako náhrada heroinu koncem roku 2001 a vroce 2002došlo ve Finsku kzáchytu velkého množství metylfentanylu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Někteří italští ekonomové, například Francesco Giavazzi z Bocconiho univerzity, dokonce očekávají značné přínosy pro finanční sektor, protože po odchodu Londýna coby hlavního centra transakcí v eurech by se výrazně zvýšil význam kontinentálních finančních center, jako je Milán. Toto hodnocení je však v rozporu se zkušenostmi s finančním a reálným hospodářským kolapsem po bankrotu banky Lehman Brothers v roce 2008. Během deseti let před velkou recesí po roce 2008 se finanční sektory po celé Evropě hluboce provázaly – z kteréhož procesu značně těžila londýnská City. Londýn jako globální finanční centrum měl sice značnou komparativní výhodu už dříve, avšak členství Británie v EU jeho postavení ještě výrazně zlepšilo, neboť mu umožnilo získat bezpečný přístup do finanční infrastruktury eurozóny. Finanční instituce se sídlem v Londýně dnes mají přístup k platebnímu systému v eurech a otevření swapové linky mezi Evropskou centrální bankou a Bank of England (BoE) dál minimalizovalo riziko zadrhnutí likvidity. Pokud Británie vystoupí z EU, mohlo by dojít k prudkému zvýšení rizik likvidity, což by si vynutilo závislost na swapové lince ECB, stejně jako musel americký Federální rezervní systém po kolapsu Lehman Brothers podpořit dolarový trh v Evropě prostřednictvím swapových linek s ECB. A rizika podobných problémů v britském finančním sektoru by byla ještě větší, poněvadž trhy s deriváty, které tvoří velký podíl všech finančních transakcí v Londýně, jsou extrémně citlivé na potíže s likviditou, a poněvadž transakce denominované v eurech a realizované v Londýně jsou v poměru k britskému HDP obrovské. Ztráta britského přístupu k finanční infrastruktuře eurozóny by navíc obnažila křehkost finančního trhu definovaného obrovským měnovým nepoměrem, což by potenciálně mohlo vyvolat paniku mezi investory. Vzhledem k tomu všemu se jeví jako rozumné očekávat, že brexit by vyvolal velký finanční šok. Pro Itálii, kde se bankovní sektor dosud plně nezotavil z poslední finanční krize – a zůstává zatížený obrovským objemem nesplácených půjček –, by byl takový šok zničující. Když k tomu připočteme nezaměstnanost mladých lidí přesahující 40% a příjmy na stejné úrovni jako před 16 lety (a nižší, než byla příjmová úroveň před rokem 2000), pak se vznik „římské Evropy“, který někteří lidé předvídají, zdá vysoce nepravděpodobný. Jak velkého užitku se koneckonců dosáhne tím, že se do Milána přiláká o pár zúčtovacích středisek víc, když rozbouřené finanční trhy zároveň zvyšují úroková rozpětí u bankovních úvěrů a vládních dluhopisů?", "en": "Some Italian economists, such as Bocconi University’s Francesco Giavazzi, even expect substantial financial-sector benefits, with London’s demise as the main center for euro transactions giving continental financial centers like Milan a big boost. But this assessment is at odds with the experience of financial and real economic collapse following Lehman Brothers’ bankruptcy in 2008. In the decade before the post-2008 Great Recession, financial sectors across Europe became deeply integrated – a process that brought major benefits to the City of London. Though London already had a major comparative advantage as a global financial center, Britain’s EU membership boosted its standing considerably, by enabling it to gain secure access to the eurozone’s financial infrastructure. London-based financial institutions now have access to the euro payment system, and the European Central Bank’s opening of a swap line with the Bank of England (BoE) further minimized the risk of a liquidity crunch. If Britain leaves the EU, liquidity risks could skyrocket, requiring dependence on the ECB swap line, just as the US Federal Reserve had to back the dollar market in Europe through swap lines with the ECB after the Lehman collapse. And the risks of such a challenge to Britain’s financial sector would be even greater, because derivatives markets, which comprise a large share of financial transactions in London, are extremely sensitive to liquidity issues, and because euro-denominated transactions in London are massive, relative to Britain’s GDP. Furthermore, the UK’s loss of access to the eurozone financial infrastructure would highlight the fragility of a financial market defined by such a huge currency mismatch, potentially triggering panic among investors. Given all of this, it seems reasonable to expect Brexit to produce a large financial shock. For Italy, where the banking sector has yet to recover fully from the last financial crisis – and, indeed, remains burdened by a huge volume of non-performing loans – such a shock would be devastating. Add to that youth unemployment rates of more than 40% and incomes at the level they were at 16 years ago (and below pre-2000 levels), and the “Roman Europe” that some envision seems highly unlikely to emerge. After all, how much good will it really do to attract a few more clearing houses to Milan, when turbulent financial markets are increasing the spreads on bank lending and government bonds?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And before long, they think, \"Jeez, this is kind of historic. We may be the first people in the United States listening to this. We should record it.\" So they bring in this big, clunky analog tape recorder and start recording these little bleep, bleeps. And they start writing down the date stamp, time stamps for each little bleep that they record. And then they start thinking, \"Well, gosh, we're noticing small little frequency variations here. We could probably calculate the speed that the satellite is traveling if we do a little basic math here using the Doppler effect.\" And they played around with it a little bit more and talked to a couple of their colleagues who had other specialties. And they said, \"You know, we could actually look at the slope of the Doppler effect to figure out the points at which the satellite is closest to our antenna and the points at which it's furthest away. That's pretty cool.\" Eventually, they get permission -- this is all a little side project that hadn't been officially part of their job description -- they get permission to use the new UNIVAC computer that takes up an entire room that they'd just gotten at the APL. And they run some more of the numbers, and at the end of about three or four weeks, turns out they have mapped the exact trajectory of this satellite around the Earth, just from listening to this one little signal, going off on this little side hunch that they'd been inspired to do over lunch one morning. A couple weeks later, their boss, Frank McClure, pulls them into the room and says, \"Hey, you guys, I have to ask you something about that project you were working on. You've figured out an unknown location of a satellite orbiting the planet from a known location on the ground. Could you go the other way? Could you figure out an unknown location on the ground if you knew the location of the satellite?\" And they thought about it and they said, \"Well, I guess maybe you could. Let's run the numbers here.\" So they went back and thought about it and came back and said, \"Actually, it'll be easier.\"", "cs": "A netrvalo dlouho a řekli si: \"Páni, tohle je historický okamžik. Možná jsme první lidé ve Spojených státech, kteří to poslouchají. Měli bychom to nahrát.\" Tak přinesou takový velký, nemotorný, analogový magnetofon a začnou to pípání nahrávat. A také začnou zapisovat časové značky, ke každému pípnutí, které nahrají. A zase si řeknou: \"Ty jo, koukám, že tady máme malé odlišnosti ve frekvencích. Možná bychom mohli vypočítat rychlost, kterou se satelit pohybuje, když uděláme pár výpočtů a použijeme Dopplerův efekt.\" A pak si s tím pohráli ještě trochu a promluvili si s několika dalšími kolegy, specialisty na jiné oblasti. A řekli si: \"Ty jo, možná bychom se mohli podívat ještě i na strmost Dopplerova efektu, abychom přišli na body, ve kterých je satelit nejblíž k našim anténám a kde je nejdál. To je docela paráda.\" A dokonce dostali povolení pracovat na tom jako na malému projektu, který nebyl součástí jejich práce Dostali povolení použít nový počítač UNIVAC, velký přes celou místnost, který právě na katedře dostali. Nechali jím proběhnout o něco víc dat, a po třech, čtyřech týdnech se ukázalo, že zmapovali přesnou trajektorii satelitu kolem Země jen z toho, jak naslouchali tomuto drobnému signálu, když chvíli sledovali slabé tušení, které pojali jednou kolem oběda. O pár týdnů později si je jejich šéf Frank McClure zavolal do zasedačky a řekl: \"Tak pánové, rád bych si s Vámi popovídal o tom projektu, co na něm děláte. Zmapovali jste neznámou pozici satelitu obíhajícího planetu ze známé pozice na zemi. Dokázali byste to i obráceně? Dokázali byste zaměřit neznámé místo na zemi, pokud byste znali pozici satelitu?\" Oni se nad tím zamysleli a pak řekli: \"No, asi bychom mohli. Nechte nás to propočítat.\" A tak se vrátili, aby o tom popřemýšleli. Pak zase přišli a řekli: \"No, ve skutečnosti to bude ještě snazší.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These predictions strike me as arrogant. These self-proclaimed oracles are in effect saying, \"If I can't think of what people will do for work in the future, then you, me and our kids aren't going to think of it either.\" I don't have the guts to take that bet against human ingenuity. Look, I can't tell you what people are going to do for work a hundred years from now. But the future doesn't hinge on my imagination. If I were a farmer in Iowa in the year 1900, and an economist from the 21st century teleported down to my field and said, \"Hey, guess what, farmer Autor, in the next hundred years, agricultural employment is going to fall from 40 percent of all jobs to two percent purely due to rising productivity. What do you think the other 38 percent of workers are going to do?\" I would not have said, \"Oh, we got this. We'll do app development, radiological medicine, yoga instruction, Bitmoji.\" (Laughter) I wouldn't have had a clue. But I hope I would have had the wisdom to say, \"Wow, a 95 percent reduction in farm employment with no shortage of food. That's an amazing amount of progress. I hope that humanity finds something remarkable to do with all of that prosperity.\" And by and large, I would say that it has. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Tyto předpovědi mi přijdou dost arogantní. Tito samozvaní věštci vlastně říkají: \"Pokud já nemůžu vymyslet, co budou lidé v budoucnosti dělat, pak ty, já a ani naše děti nad tím taky nebudou přemýšlet.\" Nejsem dost odvážný na to, abych si vsadil proti lidské vynalézavosti. Nemůžu vám říct, jakou práci budou lidé zastávat za sto let. Ale budoucnost nezávisí na mojí představivosti. Pokud bych byl farmář z Iowy v letech 1900, teleportoval se za mnou ekonom z 21. století a řekl: \"Hádej co, farmáři Autore, v průběhu dalších sto let spadne zaměstnanost v zemědělském průmyslu o 40 % na dvě procenta jen kvůli zvyšující se produktivitě. Co si myslíš, že bude zbylých 38 % pracovníků dělat za práci?\" Neřekl bych: \"To vím naprosto přesně. Vyvíjení aplikací, radiační léčba, lekce jógy, Bitmoji.\" (Smích) Neměl bych ani tušení. Ale doufám, že bych byl tak moudrý a řekl: \"Páni snížení zaměstnanosti v zemědělství o 95 % a přesto produkujeme dostatek jídla. To je nádherný posun. Doufám, že lidstvo dokáže pozoruhodné věci se vší tou prosperitou.\" Věřím, že jsme to z velké části dokázali. Děkuji za vaši pozornost. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Slabikář pro boj s pandemiemi Rok co rok se světu tu a tam připomene, že hrozba pandemie je všudypřítomná. V roce 2003 to byl SARS. Dnes je to potenciální ptačí virus podobný tomu, jenž po roce 1914 usmrtil 30 milionů lidí. „Ptačí chřipka“ už prokázala, že dokáže přeskočit z drůbeže na člověka a nověji i na kočky, což naznačuje, že by se mohlo jednat o dalšího globálního zabijáka. Existuje ovšem bezpočet jiných potenciálních pandemií a mnohé ani nejsou viry. Bakterie, priony, paraziti, ba dokonce environmentální faktory by se mohli náhle proměnit způsobem, který by pro nás byl zhoubný. Všeobecně se odhaduje, že až k tomu dojde, hospodářské škody i ztráty na životech překonají všechny předchozí války. Je pokořující připomenout si, že některé z nejvražednějších invazí minulosti provedly jednobuněčné organismy, například cholera, dýmějový mor a tuberkulóza. Země, jež na to mají dostatek zdrojů, vyvíjejí obranné plány proti pandemiím – omezené strategie, jež by ochránily jejich vlastní občany. Většina vlád doufá, že díky včasné detekci bude možné šíření pandemie zadržet. Zadržování do velké míry závisí na vakcínách, avšak ty jsou jen částí odpovědi. Třebaže jde o dobrou ochranu před mnoha viry, každá vakcína je vysoce specifická pro konkrétní hrozbu. Viry jsou buněční paraziti a každý virus napadá určitý druh buněk. Virus je tvarován tak, aby se zavrtal hluboko do určitého prvku buňky a vpravil své části dovnitř, čímž buňku poplete a přiměje ji vytvářet další viry a samu sebe při tom zničit. Vzhledem k jejich velice specifickým formám musí být většina protivirových vakcín uzpůsobena na úzkou škálu faktorů. Občas tato vyhraněnost virů pracuje v náš prospěch. Například je pro viry obvykle nesnadné přeskakovat mezi druhy, protože by musely změnit svou stavbu. Pokud se ale velký počet hostitelů – řekněme ptáků – setká s velkým počtem lidí, nakonec si virus najde způsob, jak se v novém typu buňky zařídit. Ptáci dnes budí největší znepokojení jen proto, že šíření lze snadno vidět. Avšak AIDS na nás přeskočil z opic a několik druhů chřipek přeskočilo z prasat. Smrtící mutace všech druhů je třeba neodkladně identifikovat, aby bylo možné vytvořit účinnou vakcínu, než se kmen v lidském těle zabydlí.", "en": "A Primer for Pandemics A few times each year, the world is reminded that a pandemic threat is immanent. In 2003, it was SARS. Today, it is a potential avian virus similar to the one that killed 30 million people after 1914. “Bird flu” has already shown that it can jump from fowl to humans, and now even to cats, which indicates that it might be the next global killer. But there are many other potential pandemics, and many are not even viruses. Bacteria, prions, parasites, and even environmental factors could suddenly change in a way that slays us. It is widely predicted that when this happens, the economic and human losses will exceed that of any previous war. Indeed, it is humbling to remember that some of history’s most deadly invasions were carried out by single-cell organisms, such as cholera, bubonic plague, and tuberculosis. Countries with the resources to do so are making resistance plans against pandemics – limited strategies that would protect their own citizens. Most governments are hoping that early detection will make containment possible. Containment depends heavily on vaccines, but vaccines are only part of the answer. While they are a good defense against many viruses, each vaccine is highly specific to the threat. Viruses are parasites to cells, and each virus attacks a particular type of cell. The virus is shaped so that it can drill into a particular feature of that cell and inject parts of itself inside, confusing the cell into making more viruses and destroying itself in the process. With their very specific forms, the most effective anti-viral vaccines must be designed for a narrow range of factors. Sometimes the tailored nature of viruses works in our favor. For example, they usually find it difficult to jump between species, because they would have to change their structure. But if large numbers of a host – say, birds – encounter a great number of people, eventually the virus will find a way to prosper in a new type of cell. Birds are the greatest concern today only because the spread is easy to see. But AIDS jumped from monkeys and several types of flu jumped from swine. Deadly mutations of any kind need to be identified urgently, so that an effective vaccine can be designed before the strain becomes comfortable in the human body."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But falling in love is not the same thing as staying in love. Falling in love is the easy part. So at the end of my article, I wrote, \"Love didn't happen to us. We're in love because we each made the choice to be.\" And I cringe a little when I read that now, not because it isn't true, but because at the time, I really hadn't considered everything that was contained in that choice. I didn't consider how many times we would each have to make that choice, and how many times I will continue to have to make that choice without knowing whether or not he will always choose me. I want it to be enough to have asked and answered 36 questions, and to have chosen to love someone so generous and kind and fun and to have broadcast that choice in the biggest newspaper in America. But what I have done instead is turn my relationship into the kind of myth I don't quite believe in. And what I want, what perhaps I will spend my life wanting, is for that myth to be true. I want the happy ending implied by the title to my article, which is, incidentally, the only part of the article that I didn't actually write. But what I have instead is the chance to make the choice to love someone, and the hope that he will choose to love me back, and it is terrifying, but that's the deal with love.", "cs": "Ale zamilovat se není totéž jako milovat. Zamilovat se je ta jednodušší část. V závěru svého článku jsem napsala: \"Láska se nám nepřihodila. Milujeme se, protože jsme se pro to rozhodli.\" Trochu mě mrazí, když to teď čtu. Ne protože to není pravda, ale protože tehdy jsem opravdu nezvážila, co všechno znamenala ta volba. Nezvážila jsem, kolikrát budeme muset to rozhodnutí udělat, kolikrát si sama budu muset vybrat, aniž bych věděla, jestli si on vždy vybere mě. Přála bych si, aby stačilo, že jsem položila a zodpověděla 36 otázek, že jsem se rozhodla milovat někoho tak velkorysého a laskavého a zábavného, a že jsem zveřejnila toho rozhodnutí v největších novinách v Americe. Místo toho jsem svůj vztah přetvořila v jakýsi mýtus, na který ani sama nevěřím. Nicméně chci, a asi budu chtít celý život, aby ten můj mýtus byl pravdivý. Chci ten šťastný konec, který naznačuje nadpis mého článku. Mimochodem, ten nadpis je to jediné, co jsem vlastně sama nenapsala. Místo toho mám možnost rozhodnout se někoho milovat a naději, že on se rozhodne mě milovat také. Je to děsivé, ale tak už to s láskou chodí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak výživné jsou vaše investice? NEW HAVEN – Štítky s uvedením všech složek a výživných hodnot, které dnes vidíte na balených potravinách, se začaly používat v důsledku mezinárodního skandálu a snahy vlád konstruktivně se vypořádat s rozhořčením veřejnosti, které po něm následovalo. Zmíněný skandál vypukl v roce 1906 po vydání románu Džungle Uptona Sinclaira – tento bestseller podrobně líčil zkušenosti litevské imigrantské rodiny, která pracovala v americkém masném průmyslu. Reakce veřejnosti na popis neutěšených hygienických podmínek v této branži byla tak silná, že americký Kongres ještě v tomtéž roce schválil Zákon o čistých potravinách a lécích – první zákon, jenž vyžadoval používání štítků s uvedením obsahu na balených potravinách. Do roku 1910 se podle listu Manchester Guardian rozšířilo „strašidlo Sinclairovy Džungle“ do Velké Británie, kde se tohoto tématu ujaly „méně skrupulózní [sic!] noviny v zemi“, které častovaly potravinářský průmysl „nactiutrhačnými“ a „senzacechtivými“ výroky. Možná to byla pravda, ale konečným výsledkem bylo každopádně přijetí zákonů o lepším označování potravin také ve Velké Británii. Skandál nakonec uvedl do pohybu schvalování celé sekvence zákonů v různých zemích z celého světa, které dnes vyžadují, aby štítky na potravinách nevyjmenovávaly pouze jednotlivé složky, ale uváděly také informace o vitaminech, minerálních látkách a počtu kalorií, které dané výrobky obsahují. Tyto štítky jsou pro spotřebitele bezpochyby užitečné, ale je nepravděpodobné, že by je mnoho výrobců zavedlo samo od sebe, kdyby mělo možnost volby. Regulační pokrok mívá tuto podobu často. Dějiny legislativních reforem v podstatě vypadají jako přerušovaná rovnováha s dlouhými periodami, během nichž veřejná apatie brání jakémukoliv pokroku a na jejichž konci stojí skandály, které náhle tento pokrok umožní. Partikulární zájmy (v případě štítků s nutričními hodnotami jsou to potravinářské společnosti) vzdorují změnám s veškerým lobbistickým úsilím, avšak rozhořčení veřejnosti je příliš silné, než aby mohly zvítězit. Musíme doufat, že stejným výsledkem skončí i finanční skandály, které vyvolaly veřejné rozhořčení podobné tomu, jež se za časů Uptona Sinclaira obrátilo proti potravinářskému průmyslu. Stejně jako tehdy má i dnes toto rozhořčení takovou sílu, že by mohlo přemoci lobbistické snažení partikulárních zájmů. Jedna z oblastí, které tento regulační pokrok potřebují, je přesně stejná jako tehdy, pouze se přesunula od potravinářských výrobků k finančním produktům.", "en": "How Nutritious Are Your Investments? NEW HAVEN – Those labels that you see on packaged foods listing their ingredients and nutritional values had their beginnings in an international scandal and in the efforts by governments to deal constructively with the public outrage that followed. The scandal erupted with the publication in 1906 of Upton Sinclair’s novel The Jungle, a bestseller that detailed the experiences of a Lithuanian immigrant family working in America’s meatpacking industry. The public response to the book’s description of unsanitary conditions in the industry was so strong that the United States Congress enacted the Pure Food and Drug Act – the first law to require labeling of contents on food packages – the very same year. By 1910, according to The Manchester Guardian, “The Jungle Scare” had spread to the United Kingdom, where it had been taken up by “less scrupulous [sic] newspapers of this country,” with “slanderous” and “sensational” claims about the food industry. That may have been true, but the eventual effect was better food labeling laws in the UK, too. Indeed, the scandal set in motion a sequence of laws in countries around the world that today require food labeling to go beyond mere lists of ingredients to include information about the vitamins, minerals, and calories that products contain. These labels are undoubtedly useful to consumers, but it is unlikely that many manufacturers, if given the choice, would have introduced them on their own. That is how regulatory progress is often made. The history of legislative reform is substantially a punctuated equilibrium, with long periods of time during which public apathy prevents any progress, interrupted by scandals that suddenly make progress possible. Entrenched interests (food-processing companies, in the case of nutritional labeling) resist change with all of their lobbying efforts, but public outrage is too strong for them to win. We have to hope that the same kind of outcome will emerge from the financial scandals that have produced public outrage analogous to that directed at the food industries in Upton Sinclair’s day. As was the case then, public outrage today is at a level that might well overwhelm the lobbying efforts of entrenched interests. Indeed, one of the areas in need of such regulatory progress is exactly the same, but has merely moved from food products to financial products."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the Israelites dig in along the northern ridge, and the Philistines dig in along the southern ridge, and the two armies just sit there for weeks and stare at each other, because they're deadlocked. Neither can attack the other, because to attack the other side you've got to come down the mountain into the valley and then up the other side, and you're completely exposed. So finally, to break the deadlock, the Philistines send their mightiest warrior down into the valley floor, and he calls out and he says to the Israelites, \"Send your mightiest warrior down, and we'll have this out, just the two of us.\" This was a tradition in ancient warfare called single combat. It was a way of settling disputes without incurring the bloodshed of a major battle. And the Philistine who is sent down, their mighty warrior, is a giant. He's 6 foot 9. He's outfitted head to toe in this glittering bronze armor, and he's got a sword and he's got a javelin and he's got his spear. He is absolutely terrifying. And he's so terrifying that none of the Israelite soldiers want to fight him. It's a death wish, right? There's no way they think they can take him. And finally the only person who will come forward is this young shepherd boy, and he goes up to Saul and he says, \"I'll fight him.\" And Saul says, \"You can't fight him. That's ridiculous.", "cs": "Izraelité se zabarikádovali podél severního hřbetu a Filištíni se zabarikádovali podél jižního hřbetu, a tak tam tyto dvě armády seděly celé týdny a zírali jeden na druhého, protože byli v patové situaci. Nikdo z nich nemohl útočit, protože útočit na druhého by znamenalo sestoupit z hor do údolí a potom opět vylézt nahoru, během čehož by jste byli zranitelní. Takže nakonec, aby prolomili mrtvý bod, poslali Filištíni svého nejsilnějšího bojovníka dolů do údolí, a on zakřičí a řekne Izraelitům: \"Pošlete dolů svého nejsilnějšího bojovníka, a vyřídíme to mezi sebou, jen my dva.\" To byl tradiční postup ve starém válečnictví, souboj muže proti muži. Byl to způsob jak vyřešit spory, aniž by muselo dojít ke krveprolití ve velké bitvě. A Filištínec, který je poslán dolů, tento silný bojovník, je obr. Měří 204 cm. Je oděný od hlavy k patě v blyštivém bronzovém brnění, je opásaný mečem a v ruce má oštěp a kopí. Vypadá hrůzostrašně. Vypadá tak hrozivě, že s nim nikdo z izraelských vojáků nechce bojovat. To by byla sebevražda. Nikdo z nich nevěří, že by ho mohl porazit. A nakonec se přihlásí jediný člověk, takový mladý pasáček, jde za Saulem se slovy: \"Já s ním budu bojovat.\" A Saul mu odpoví: \"Nemůžeš s ním bojovat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are, of course, the therapeutic results of this, but then there are the un-therapeutic ones and they seem to be the ones gaining traction, particularly in the media. This is one of the latest issues of The Economist -- \"Editing humanity.\" It's all about genetic enhancement, it's not about therapeutics. What kind of reactions did you get back in March from your colleagues in the science world, when you asked or suggested that we should actually pause this for a moment and think about it? Jennifer Doudna: My colleagues were actually, I think, delighted to have the opportunity to discuss this openly. It's interesting that as I talk to people, my scientific colleagues as well as others, there's a wide variety of viewpoints about this. So clearly it's a topic that needs careful consideration and discussion. BG: There's a big meeting happening in December that you and your colleagues are calling, together with the National Academy of Sciences and others, what do you hope will come out of the meeting, practically? JD: Well, I hope that we can air the views of many different individuals and stakeholders who want to think about how to use this technology responsibly. It may not be possible to come up with a consensus point of view, but I think we should at least understand what all the issues are as we go forward. BG: Now, colleagues of yours, like George Church, for example, at Harvard, they say, \"Yeah, ethical issues basically are just a question of safety.", "cs": "Tuhle technologii lze využít k léčbě, ale i k jiným účelům, a právě ty přitahují mediální pozornost. V časopise Economist vyšel článek \"Editované lidství\". Je celý o genetickém vylepšování, nikoli o využití k léčbě. Jak tvoji vědečtí kolegové v březnu reagovali, když jsi jim navrhla pozastavit se a zamyslet se? Jennifer Doudna: Myslím, že kolegy potěšila možnost otevřené diskuze. Mluvím o tom s lidmi, nejen s vědeckými kolegy, a existuje široké spektrum názorů. O tématu je tedy určitě třeba pečlivě přemítat a debatovat. BG: Na prosinec jsi s kolegy z Národní akademie věd i odjinud zorganizovala velké setkání. Co konkrétně si od něho slibuješ? JD: To, že zazní názory řady různých jednotlivců a zainteresovaných osob, které chtějí tuto technologii využívat zodpovědně. Dosáhnout shodného pohledu je asi nemožné, ale měli bychom aspoň pochopit, jaké nás odteď čekají problémy. BG: Tvoji kolegové jako George Church z Harvardu, říkají: \"Etika je v podstatě otázka bezpečnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the idea was that this particular representation might convey meaning in its raw form. So I was very excited by this, you know, hopping around all over the place, trying to figure out if I can convert all possible sentences that I hear into this. And I found that this is not enough. Why is this not enough? This is not enough because if you wanted to convey something like negation, you want to say, \"I don't want soup,\" then you can't do that by asking a question. You do that by changing the word \"want.\" Again, if you wanted to say, \"I wanted soup yesterday,\" you do that by converting the word \"want\" into \"wanted.\" It's a past tense. So this is a flourish which I added to make the system complete. This is a map of words joined together as questions and answers, and with these filters applied on top of them in order to modify them to represent certain nuances. Let me show you this with a different example. Let's take this sentence: \"I told the carpenter I could not pay him.\" It's a fairly complicated sentence. The way that this particular system works, you can start with any part of this sentence. I'm going to start with the word \"tell.\" So this is the word \"tell.\" Now this happened in the past, so I'm going to make that \"told.\"", "cs": "A mne napadlo, že tento způsob reprezentace by mohl vyjádřit význam v jeho surové podobě. A já byl tímto nápadem zcela nadšený, poskakoval jsem dokola a přemýšlel jsem, zda bych mohl tímto způsobem převést jakékoliv věty. Došlo mi, že by to takhle nestačilo. Proč ne? Nestačilo by to, protože pokud bychom chtěli převést například negaci, jako: \"Já nechci polévku. \", pomocí otázek by to nešlo. K tomu je nutné změnit slovo \"chtít\". Také chceme-li říct: \"Včera jsem chtěl polévku. \", je nutné změnit slovo \"chci\" na \"chtěl\". Je to minulý čas. A toto jsem tak musel zahrnout do systému, aby byl zcela kompletní. Toto je mapa, která slova spojuje jako otázky a odpovědi a na ně aplikuje tyto filtry, díky nim je pak může použít k vyjádření určitých nuancí. To Vám ukážu na jiném příkladu. Například tato věta: \"Řekl jsem tesaři, že jsem mu nemohl zaplatit.\" To je poměrně složitá věta. Tento systém funguje tak, že je možné začít jakoukoliv částí. Já začnu se slovem \"říct\". Tady je slovo \"říct\". Protože je to v minulosti, změním to na \"řekl\"."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dát městům správný směr WASHINGTON, DC – Rozvojový svět zažívá překotnou urbanizaci; počet obyvatel měst má v roce 2030 dosáhnout čtyř miliard – dvojnásobku oproti roku 2000. Neplánovaný a nekoordinovaný urbánní rozvoj je však rizikový a hrozí, že naděje migrantů na lepší život vystřídají nehygienické podmínky k životu, nezaměstnanost a vysoká exponovanost vůči přírodním katastrofám. V mnoha ohledech je urbanizace rozumná. Města jsou uzly prosperity, kde se koncentruje přes 80 % celosvětové ekonomické aktivity. Hustota jejich osídlení usnadňuje distribuci veřejných služeb, včetně vzdělávání, zdravotní péče a základních služeb. Vždyť rozvod vody vodovodním potrubím v urbánních oblastech vyjde na 0,70-0,80 dolaru na kubický metr, zatímco v řídce osídlených oblastech jde o dva dolary. Vysoká koncentrace majetku a osob, zejména v pobřežních oblastech, je ale ekonomickou přítěží, jelikož majetek v hodnotě kolem tří bilionů dolarů ohrožují rizika přírodních pohrom. V příštích dvaceti letech se rizikovost ještě zvýší, neboť zastavěná plocha měst se ztrojnásobí, na 600 tisíc čtverečních kilometrů, často bez základní infrastruktury či postupů k zamezení výstavby a osidlování zranitelných oblastí, náchylných ke katastrofám. Abychom urbanizaci dali správný směr, tvůrci politik musí naléhavě podnikat kroky k budování udržitelných měst. Efektivním řízením využití půdy mohou rozrůstajícím se městským populacím zajistit spolehlivou a finančně dostupnou dosažitelnost základních služeb, škol, bydlení, dopravy a zdravotní péče a zároveň minimalizovat uhlíkovou stopu. To v prvé řadě vyžaduje zbavit se představy, že se musí hledat kompromis mezi „budováním více měst“ s cílem uspokojit svižný urbánní růst a „správným budováním měst“ ve snaze zlepšit sociální a ekologické důsledky. Důkazy ve skutečnosti ukazují, že správná výstavba měst přináší krátkodobá pozitiva a současně snižuje dlouhodobější újmu související s rozlézáním zástavby do krajiny, dopravními zácpami, znečištěním a změnou klimatu. Druhá možnost – budování měst podle modelu založeného na nízké hustotě osídlení a přepravě osobními vozy – přivede urbanisty k pozdějšímu usilovnému zápasu za zvýšení hustoty a rozvoj soustav veřejné dopravy, což je výzva, s níž se dnes potýkají Spojené státy. Praktický program výstavby udržitelných měst přináší nová zpráva Světové banky. Tento rámec – vzešlý ze tříletého úsilí o vytvoření základny věrohodných fakt a analýz ze zemí s různými urbánními zkušenostmi, například z Ugandy, Číny a Jižní Koreje – může tvůrcům politik pomoci porozumět překážkám urbanizace a najít politicky, technicky a fiskálně schůdné možnosti.", "en": "Getting Cities Right WASHINGTON, DC – The developing world is experiencing rapid urbanization, with the number of city dwellers set to reach four billion in 2030 – double its 2000 level. But unplanned and uncoordinated urban development is risky, threatening to replace migrants’ hopes for a better life with unsanitary living conditions, joblessness, and high exposure to natural disasters. In many respects, urbanization is rational. After all, cities are the hubs of prosperity, where more than 80% of global economic activity is concentrated. And their density facilitates the delivery of public services, including education, health care, and basic services. Indeed, it costs $0.70-0.80 per cubic meter to provide piped water in urban areas, compared to $2 in sparsely populated areas. But the high concentration of assets and people, especially in coastal areas, is an economic liability, with around $3 trillion in assets at risk from natural hazards. Vulnerability will increase further over the next two decades, as cities triple their built-up land, to 600,000 square kilometers, often without basic infrastructure or policies to prevent construction and settlement on disaster-prone and vulnerable sites. To get urbanization right, policymakers must take urgent action to build sustainable cities. Through effective land-use management, they can provide reliable and affordable access to basic services, education, housing, transport, and health care to growing urban populations, while minimizing the carbon footprint. This entails, first and foremost, abandoning the perception of a tradeoff between “building more cities” to accommodate rapid urban growth and “building cities right” to enhance social and environmental outcomes. In fact, evidence shows that building cities right generates near-term benefits, while reducing the longer-term costs associated with sprawl, congestion, pollution, and climate change. The alternative – building cities around a low-density, individual-vehicle transportation model – will leave urban planners struggling to increase density and develop public-transport systems later, a challenge that the United States is currently facing. A new World Bank report provides a practical agenda for building sustainable cities. The framework – which emerged from a three-year effort to develop a foundation of credible facts and analysis from countries with diverse urban experiences, such as Uganda, China, India, and South Korea – can help policymakers to understand the obstacles to urbanization and to identify politically, technically, and fiscally feasible policy options."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Despitetheexisting networks ofscientistsand specialised organisations, project beneficiaries and their experts underlinedtheimportance of EU level networkingandthe need to overcome any barriers. BOX 6 COST EFFECTIVE AND EFFICIENT Most of the beneficiaries audited had made significant efforts toimplement the projects in a cost-effective manner. One project, whichissituatedina highly urbanisedarea withalot ofrecreational use, neededtokeepthelocal populationinformedaboutthe progress oftheconservation measuresimplemented. To avoid the production of updated information panels, the project beneficiaries purchased asiteinformation panel wherethey noted down up-to-dateinformation about project progress. Theinformation onthe panel could be deleted and updatedto provide details on project progress. The same project used material from other project works to create a natural viewing point, therebysaving money which would otherwise have been usedtotransportand deposit the material elsewhere andto buildinstead an expensive observationtower. Another project developed a very cost-efficient method to regulate waterlevels by using simple elbow pipesinstead ofthe costlytraditional barrages. Suchtechniques were communicatedto other national projects, but were not described onthe website norspreadto a wider public. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects KNOWLEDGE TRANSFER REQUIRES REVISED COMMUNICATION STANDARDS Provisions, Articles 11, 16 and 18 (2000-2006), Article 13 (2007). The communication standards21 established by the Commission for the dissemination of projectresultscan beimprovedtoensure thatthe project output and results are adequately accessible to achievea widerknowledgetransfer.In practiceitislefttothe discretion of each project beneficiary to deal with the dissemination activities as they consider appropriate. As a consequence, the emphasis oncommunicationinterms ofvolume,target groups, professionalismand project managementattention differssig-nificantly between projects often only reaching the regional and nationallevels.", "cs": "Přesto, že sítě vědců a specializovaných organizací již existují, zdůrazňovali příjemci a jejich odborníci význam vytváření sítí na úrovni EU a potřebu překonávat případné překážky. RÁMEČEK 6 PROJEKTY BYLY NÁKLADOVĚ ÚČELNÉ A EFEKTIVNÍAVŠAKINFORMACE O NICH NEBYLY ŠÍŘENY Většinakontrolovaných příjemcůvyvinulaznačné úsilí,aby projektyrealizovala účelně z hlediska nákladů. V rámcijednoho projektu, který se nachází ve vysoce urbanizované oblasti s velkým rekreačním využitím, bylo potřeba průběžněinformovat obyvatelstvo o postupu prováděných ochranných opatření. Aby příjemci nemuseli vytvářet aktualizované informační panely, zakoupili prolokalituinformační panel, na němž zaznamenávali aktuálníinformace o postupu projektu.Informace na panelu bylo možnovymazataaktualizovat,a poskytnout tak podrobné údaje o postupu projektu. U téhož projektu se použil materiál zjiných projektových prací na vytvoření přírodní vyhlídky, čímž se ušetřily peníze, které by se jinak místo toho vynaložily na dopravu a uložení materiálujinde a na výstavbu drahé vyhlídkové věže. Vrámcijiného projektusevypracovalavelmi nákladově účelná metodaregulacestavu vody pomocíjednoduchýchtrubkových kolen namísto obvyklých nákladných hrází. Tyto postupy byly sice sděleny osobám odpovědným za jiné národní projekty, avšak nebyly popsány nainternetovéstránce ani předloženyširší veřejnosti. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí PŘEDÁVÁNÍ POZNATKŮ VYŽADUJE PŘEPRACOVAT ZÁSADY KOMUNIKACE Standardní administrativní ustanovení (Standard Administrative Provisions), články 11, 16 a 18 (2000–2006), článek 13 (2007). Zásadykomunikace21stanovené Komisí prošíření projektových výsledkůlzezlepšittak,aby projektovévýstupyavýsledky byly přiměřeně přístupné,a bylotak dosaženoširšího předávání poznatků. V praxi se vhodný způsob,jakým se šířeníinformací bude provádět, ponechává na uvážení každého příjemce. Důraz kladený na komunikaci z hlediska objemu, cílových skupin, profesionality a zaměření projektového řízení na určité oblasti se tudíž mezi jednotlivými projekty výrazněliší a předávání poznatků často do-sahujejenregionální či národní úrovně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Options • Can I apply now? • Will I get a quick funding decision? • Can I decide myself the how long my project will last? CIP: Maybe: There are only certain time-frames for the submission of projects as defined for each specific \"call for proposals\" (See: http://ec.europa.eu/cip). SF: Maybe. This depends on the Structural Funds programme relevant for your region and type of activity. Therefore, from the date of submission of the proposal to the signature of the contract, frequently a 9 month time span or more must be foreseen and the first payments will only be made thereafter. However, a more rapid decision can be expected for the award of service contracts and individual fellowships under FP7-People. CIP: Unlikely, in case of projects, for similar reasons as for FP7. Yes for the Community Financial Instruments for SMEs subject to one or more financial intermediaries having been approved under CIP. SME in search of loans supported by the European Union should visit this page: http://www.access2finance.eu. They will find here the eligibility criteria and application procedures and the list of national financial intermediaries participating in the CIP. Please contact the managing authority for your region for details. o Can I decide myself how long my project will last? Typically, the length of medium to large scale projects will be in a range from 2 to 4 years, while smaller projects may last 1 year or occasionally even less. CIP: Yes, however within certain limits: the work programme indicates the maximum project length. Typically, the length of medium to large scale projects will be in a range from 1.5 to 4 years, while smaller projects may last 1 year or occasionally even less. The duration of a project depends on the Structural Fund programme relevant for your region and type of activity. In any case, the funding cannot continue beyond 2015. Please contact the relevant managing authority for more information (see Annex 4). Step 4: What type of financial support can I obtain? Options • Grant (non-repayable state aid and/or funding from the EC, normally complemented by co-funding from other sources) • Loans/guarantees/venture capital • Service contracts (awarded through procurement procedures) o Grant (non-repayable state aid and/or funding from the EC, normally complemented by co-funding from other sources)", "cs": "Financování činností souvisejících s inovacemi poskytuje řada dalších programů EU například: • Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EZFRV) (http://ec.europa.eu/agriculture/rurdev/index_en.htm) • Program LIFE+ pro ochranu životního prostředí a přírody (http://ec.europa.eu/environment/life/index.htm) • Program Transevropské dopravní a energetické sítě pro rozvoj účinné transevropské sítě v dopravě, energetice a telekomunikacích (http://ec.europa.eu/ten/index_en.html) Existují rovněž iniciativy související s výzkumem na evropské úrovni, které nezávisí na rozpočtu Společenství, například: EUREKA: celoevropská síť nezávislá na EU pro průmyslový VaV zaměřený na trh vytvořená jako mezivládní iniciativa. Podporuje podniky, výzkumná střediska a univerzity, které provádějí celoevropské projekty k rozvoji inovativních výrobků, postupů a služeb. (www.eureka.be) COST (Evropská spolupráce v oblasti vědeckotechnického výzkumu) má 34 členů z evropských zemí a umožňuje vědcům spolupracovat na široké škále činností seskupených do devíti hlavních vědeckých oblastí. Jejím cílem je rovněž maximalizace evropské synergie a přidané hodnoty v nekonkurenčním a prenormativním výzkumu. (www.cost.esf.org) Možnosti • Mohu podat žádost nyní? o Mohu podat žádost nyní? V mnoha případech jsou tyto výzvy zveřejňovány jednou ročně až jednou za dva roky a nikoli nutně pro všechna možná témata. CIP: Možná: Existují pouze určité časové rámce pro předkládání projektů stanovené v jednotlivých zvláštních „výzvách k předkládání návrhů“ (Viz: http://ec.europa.eu/cip). V mnoha případech jsou tyto výzvy zveřejňovány pouze jednou ročně až jednou za dva roky a nikoli nutně pro všechna možná témata. Závisí to na příslušném programu strukturálních fondů pro váš region a druh činnosti. Pro více informací se obraťte na příslušný řídící orgán (viz příloha 4). o Obdržím rychle rozhodnutí o financování? Proto ode dne předložení návrhu po podpis smlouvy je často nutno počítat s obdobím v délce 9 měsíců či více a první platby budou provedeny až posléze. Rychlejší rozhodnutí však lze očekávat u udělování smluv na poskytování služeb a u jednotlivých stipendií v rámci programu Lidé 7. RP."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příští hranice eboly DILLÍ – Které země kromě západoafrických jsou nejnáchylnější k epidemii eboly? Většina epidemiologů nemá velké obavy o rozvinutý svět s efektivními karanténními opatřeními a sledovacími procedurami, ba ani o řídce osídlené rozvojové státy. V obou skupinách zemí by se dal výskyt eboly snadno udržet pod kontrolou. Velké a hustě osídlené oblasti postrádající dostatečné mechanismy kontroly nemoci jsou však vysoce zranitelné. Indie se svou velkou populací emigrantů (druhou největší na světě), vysokou hustotou měst a nedostatečnou infrastrukturou veřejného zdravotnictví by byla při případném rozšíření viru eboly potenciálně nejvíce postižená. Její vazby na západní Afriku jsou úzké a sahají přes celé minulé století – v západoafrickém regionu žije téměř 50 000 Indů či osob indického původu. Mezi městy Accra, Lagos, Freetown, Monrovia nebo Abidžan a Dillí, Bombaj, Kalkata či Čennaj denně létají desítky lidí, a to přes Blízký východ nebo přes Evropu. Na všech mezinárodních letištích v zasažených oblastech sice existují výstupní kontroly, avšak vzhledem k inkubační době viru (která při současné vlně výskytu činí v průměru osm dní, ale může se prodloužit až na 21 dní) by čerstvě nakažený člověk mohl bez příznaků absolvovat cestu do Indie, aniž by aktivoval bezpečnostní opatření. Naše čerstvá osobní zkušenost z letiště v Dillí ukázala, že vládou vyžadované vstupní kontroly se provádějí jen volně a mnozí pasažéři odcházeli z terminálu s vyplněnou informační kartou o ebole, kterou měli předat imigračním úředníkům. Zdá se nepravděpodobné, že si indická vláda dokáže udržet přehled o všech osobách přilétajících ze západní Afriky. Hustota zalidnění v indických megaměstech dosahuje až 10 000 osob na kilometr čtvereční a ve městech druhého a třetího řádu může dosáhnout stejné hodnoty, poněvadž tam jako houby po dešti vyrůstají slumy, v nichž žije bezpočet přistěhovalců z venkovských oblastí. Výdaje na zdravotnickou infrastrukturu jsou žalostně nedostatečné a nedokážou držet krok s rozrůstající se městskou populací. Většina zdravotnických zařízení mimo velká města zase nedokáže zajistit nic jiného než základní péči. Z údajů Světové banky vyplývá, že v Indii v současné době připadá na 10 000 lidí 6,5 lékaře, 13 zdravotních sester a devět nemocničních lůžek – to je necelá polovina celosvětového průměru a mnohem méně, než doporučuje Světová zdravotnická organizace.", "en": "Ebola’s Next Frontier NEW DELHI – Which countries, beyond those in West Africa, are most susceptible to the Ebola epidemic? Most epidemiologists do not fear much for the developed world, with its effective quarantine measures and tracking procedures, or even for sparsely populated developing countries. An outbreak could easily be contained in both groups of countries. But large, densely populated areas, lacking the proper containment mechanisms are highly vulnerable. India, with its large emigrant population (the second largest in the world), high urban density, and inadequate public health-care infrastructure, potentially has the most to lose if the Ebola virus spreads. Links to West Africa are close and go back over the last century, with almost 50,000 Indians or people of Indian origin living in the region. Indeed, scores of people fly between Accra, Lagos, Freetown, Monrovia, or Abidjan and New Delhi, Mumbai, Calcutta, or Chennai on a daily basis, transiting through the Middle East or Europe. While exit controls are in place in all of the international airports in the affected regions, the virus’s incubation period (which averages eight days in the current outbreak but can be up to 21 days) means that someone with no symptoms from a recent infection could make the trip to India without triggering alarms. Recent personal experience at New Delhi airport indicated that nominal arrival checks, as the government requires, were loosely enforced, with a number of passengers exiting the terminal holding completed Ebola information cards that should have been handed to immigration officials. It seems unlikely that India’s government will be able to keep tabs on all of the arrivals from West Africa. Population density in India’s mega-cities is as high as 10,000 people per square kilometer, and can match that level even in second- and third-tier cities, as slums mushroom to accommodate large-scale migration from rural areas. Spending on health-care infrastructure has been woefully inadequate, failing to keep pace with burgeoning urban populations. Outside of the large cities, most health-care facilities are unable to provide anything more than primary care. World Bank data show that India currently has 6.5 doctors, 13 nurses, and nine hospital beds per 10,000 people – levels that are less than half the global average and far below what the World Health Organization recommends."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento proces zajisté přinese další nejistotu a politické riziko, protože od počátku není ve hře jen nějaká skutečná či domnělá výhoda pro Británii, nýbrž samotné přežití evropského projektu. Brexit otevře stavidla dalším protievropským silám v unii. Vždyť sotva byl výsledek referenda vyhlášen, francouzská Národní fronta zveřejnila výzvu k „frexitu“ (odchodu Francie) a holandský populista Geert Wilders udělal reklamu „nexitu“ (odchodu Nizozemska). Navíc možná nepřežije samotné Spojené království. Lze očekávat, že Skotsko, které se v hlasování vyslovilo drtivě pro setrvání v EU, uskuteční další pokus o získání nezávislosti a v Severním Irsku, kde se také voliči postavili za setrvání, už někteří představitelé vyzvali ke sjednocení s Irskou republikou. Další záludností se může ukázat reakce EU na brexit. Evropští lídři, toužící britský příklad dalším členským státům znechutit, nebudou zřejmě v rozpoložení, ve kterém by Británii nabídli podmínky – zejména co se týče přístupu na evropský jednotný trh –, které by bolestivost odchodu mírnily. Jelikož EU tvoří polovinu britského obchodního obratu, dopad na exportéry by mohl být zničující (vzdor konkurenčně příznivějšímu směnnému kurzu). Až v nadcházejících letech finanční ústavy přesunou své podniky a zaměstnance do center v eurozóně, bolesti se nevyhne ani londýnská City (a tamní realitní trh). Důsledky pro Evropu by však mohly být mnohem horší.", "en": "That process is sure to be fraught with further uncertainty and political risk, because what is at stake was never only some real or imaginary advantage for Britain, but the very survival of the European project. Brexit will open the floodgates for other anti-European forces within the Union. Indeed, no sooner was the referendum’s outcome announced than France’s National Front issued a call for “Frexit,” while Dutch populist Geert Wilders promoted “Nexit.” Moreover, the UK itself may not survive. Scotland, which voted overwhelmingly to remain in the EU, can be expected to make another attempt to gain its independence, and some officials in Northern Ireland, where voters also backed Remain, have already called for unification with the Republic of Ireland. The EU’s response to Brexit could well prove to be another pitfall. European leaders, eager to deter other member states from following suit, may be in no mood to offer the UK terms – particularly concerning access to Europe’s single market – that would soften the pain of leaving. With the EU accounting for half of British trade turnover, the impact on exporters could be devastating (despite a more competitive exchange rate). And, with financial institutions relocating their operations and staff to eurozone hubs in the coming years, the City of London (and London’s housing market) will not be spared the pain. But the implications for Europe could be far worse."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The money-holding sector includes all non-MFIs resident in the euro area, excluding the central government sector. M3 comprises M2 and certain marketable instruments issued by the resident MFI sector. These marketable instruments are repurchase agreements, money market fund shares/units and debt securities with a maturity of up to two years (including money market paper).A high degree of liquidity and price certainty make these instruments close substitutes for deposits.As a result of their inclusion, broad money is less affected by substitution between various liquid asset categories than narrower definitions of money, and is more stable. Based on conceptual considerations and empirical studies, and in line with international practice, the Eurosystem has defined a narrow (M1), an intermediate (M2) and a broad monetary aggregate (M3). These aggregates differ with regard to the degree of liquidity of the assets they include. Holdings by euro area residents of liquid assets denominated in foreign currencies can be close substitutes for eurodenominated assets. Therefore, the monetary aggregates include such assets if they are held with MFIs located in the euro area. THE ECB’S MONETARY The reference value for monetary growth In order to signal its commitment to monetary analysis and to provide a benchmark for the assessment of monetary developments, the ECB announced a reference value for the broad monetary aggregate M3 (see Box 5.9). BOX 5.9 THE ECB’S REFERENCE VALUE FOR MONETARY GROWTH The prominent role assigned to money in the ECB’s strategy is signalled by the announcement of a reference value for the growth of the broad monetary aggregate M3.The choice of M3 is based on the evidence, supported by several empirical studies, that this aggregate possesses the desired properties of a stable money demand and leading indicator properties for future price developments in the euro area. The reference value for the growth of M3 has been derived so as to be consistent with the achievement of price stability. Substantial or prolonged deviations of monetary growth from the reference value would, under normal circumstances, signal risks to price stability over the medium term. The reference value embodies the definition of price stability as an increase in the HICP for the euro area of below 2 % per annum. Furthermore, the derivation of the reference value has been based on mediumterm assumptions regarding potential output growth and the trend in the velocity of circulation of M3.", "cs": "Jejich zahrnutí vede k tomu, že agregát širokých peněz je méně ovlivňován substitucí mezi různými kategoriemi likvidních aktiv, než jsou užší definice peněz, a je stabilnější. Sektor emitentů peněz se skládá z měnových finančních institucí, které jsou rezidenty eurozóny. Do sektoru držitelů peněz patří všechny instituce, které jsou rezidenty eurozóny, avšak nejsou měnovými finančními institucemi, s výjimkou sektoru ústředních vládních institucí. Na základě koncepčních úvah i empirických průzkumů a v souladu s mezinárodní praxí definoval Eurosystém úzký (M1), střední (M2) a široký (M3) peněžní agregát. Tyto agregáty se liší podle úrovně likvidity aktiv, které jsou do nich zařazeny. Za blízké substituty lze také považovat situace, kdy rezidenti eurozóny drží likvidní aktiva v cizí měně a kdy drží likvidní aktiva v eurech. Pokud takováto aktiva drží měnové finanční instituce sídlící v eurozóně, zahrnují se také do peněžních agregátů. MĚNOVÁ Referenční hodnota pro růst peněžní zásoby Aby ECB jasně ukázala své odhodlání provádět měnovou analýzu a poskytla měřítko pro hodnocení vývoje peněžní zásoby, vyhlásila referenční hodnotu pro široký peněžní agregát M3 (viz rámeček 5.9). RÁMEČEK 5.9 REFERENČNÍ HODNOTA ECB PRO RŮST PENĚŽNÍ ZÁSOBY celkové množství peněz je potřeba pro určitou úroveň nominálních transakcí. Klíčová úloha, jakou ECB přisuzuje v rámci své strategie penězům, je dána vyhlášením referenční hodnoty pro růst širokého peněžního agregátu M3. Výběr agregátu M3 k tomuto účelu vychází z poznatku (doloženého několika empirickými studiemi), že tento agregát má charakteristiky stabilní poptávky po penězích a je dobrým ukazatelem budoucího vývoje cen v eurozóně. Referenční hodnota pro růst agregátu M3 byla stanovena tak, aby byla v souladu s udržováním cenové stability. Výrazná nebo dlouho trvající odchýlení růstu měnové zásoby od referenční hodnoty by za normálních okolností poukazovala na rizika pro cenovou stabilitu ve střednědobém horizontu. V referenční hodnotě pro růst peněžní zásoby je vestavěna definice cenové stability, jakožto roční růst HICP v eurozóně o méně než 2 %. Dále se při odvozování referenční hodnoty vycházelo z předpokladů ohledně růstu potenciálního produktu a trendu vývoje rychlosti oběhu peněz (M3)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zkrotit hazard s akciovými opcemi CAMBRIDGE – Odměňování manažerů je dnes hlavní starostí řídících orgánů firem i regulačních orgánů vlád. Jeden z aspektů debaty si ovšem zaslouží hlubší přezkoumání: volnost vrcholných manažerů zvolit si okamžik, kdy za své akciově založené pobídky zinkasují peníze. Obvyklá výplatní ujednání dávají řídícím pracovníkům širokou svobodu ohledně toho, kdy prodají akcie a uplatní opce, které v rámci odměn obdrželi. Tato volnost je ale jak zbytečná, tak nežádoucí. Možnost zpeněžení cenných papírů libovolně načasovat dovoluje manažerům využít zvláštních znalostí o jejich společnostech tak, aby prodali před poklesem cen akcií. Přestože zákony o obchodování se znalostí interních informací manažerům zneužití „tvrdých“ pramenných údajů hypoteticky znemožňují, řídící pracovníci obvykle mají po ruce „měkké“ informace, které je oproti trhu zvýhodňují. Je ostatně dobře zdokumentovaným faktem, že manažeři při obchodování s akciemi vlastní firmy dosahují značně „neobvyklých“ výnosů – tedy výnosů ve srovnání s trhem nadprůměrných. Druhý problém volnosti manažerů co do načasování prodeje svých akciových opcí a akcií tkví v tom, že je motivuje k tomu, aby svého vlivu na zveřejňování firemních informací využili k manipulaci ceny akcií a zabránili tak jejímu poklesu, než uskuteční svůj prodej. Empirické studie zjistily spojitost mezi rozsahem prodejů z řad řídících pracovníků a manipulacemi výdělků – legálními i nelegálními. Co s tím? Zaprvé, výplata manažerů za prodej akcií by neměla záviset na jediné akciové ceně. Tato výplata by se měla zakládat spíše na průměrné ceně akcií za delší časové období. Podle jednoho z možných řešení by řídící pracovníci usilující o zpeněžení akcií prodávali tyto akcie samotné firmě za cenu založenou na průměrné ceně akcií, třeba během následných šesti měsíců. Anebo by manažerovi, který se chce zbavit svého podílu, bylo dovoleno akcie prodat na trhu, ale jedině postupně, podle předem stanoveného, automatického plánu, který by se samočinně uskutečňoval (šlo by třeba o šestinu odprodávaného počtu akcií každý první obchodovací den během následujících šesti měsíců). Tento přístup by manažerům stále ponechával volnost v rozhodování, kdy své akcie zpeněží, třebaže ne přesně na den.", "en": "Taming the Stock Option Game CAMBRIDGE – Executive compensation is now a central concern of company boards and government regulators. There is an aspect to this debate, however, that deserves greater scrutiny: the freedom of executives to pick the moment when they can cash out on their equity-based incentives. Standard pay arrangements give executives broad discretion over when they sell shares and exercise options that have been awarded to them. Such discretion is both unnecessary and undesirable. The freedom to time the moment they cash out enables executives to use the special knowledge they have about their companies to sell before a stock-price decline. Although insider-trading laws supposedly prevent executives from using “hard” material information, executives usually also have “soft” information at their fingertips which gives them an advantage over the market. Indeed, it is a well documented fact that executives make considerable “abnormal” profits – that is, above-market returns – when trading in their own firms’ stock. A second problem with executives being free to time the sales of their stock options and shares is that such freedom provides them with an incentive to use their influence over company disclosures to rig the stock price from declining before they execute their trades. Empirical studies have identified a connection between the level of executive selling and earnings manipulation – both legal and illegal. What should be done about this? For starters, executives’ payoff from stock sales should not depend on a single stock price. Rather, the payoff should be based on the average stock price over a significant period of time. Under one possible arrangement, executives seeking to cash out shares would sell them to the company in return for a price based on the average stock price during, say, the subsequent six months. Alternatively, an executive wishing to unload equity could be permitted to sell the shares in the market, but only gradually, according to a pre-specified, automatic plan that would be self-executing (say, one-sixth of the number of shares the executive seeks to sell on the first trading day of each of the subsequent six months). This approach would still leave executives free to select the period in which they cash out shares, though not the exact day."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There, each memory cell consists of a tiny transistor and a capacitor that store electrical charges, a 0 when there's no charge, or a 1 when charged. Such memory is called dynamic because it only holds charges briefly before they leak away, requiring periodic recharging to retain data. But even its low latency of 100 nanoseconds is too long for modern CPUs, so there's also a small, high-speed internal memory cache made from static RAM. That's usually made up of six interlocked transistors which don't need refreshing. SRAM is the fastest memory in a computer system, but also the most expensive, and takes up three times more space than DRAM. But RAM and cache can only hold data as long as they're powered. For data to remain once the device is turned off, it must be transferred into a long-term storage device, which comes in three major types. In magnetic storage, which is the cheapest, data is stored as a magnetic pattern on a spinning disc coated with magnetic film. But because the disc must rotate to where the data is located in order to be read, the latency for such drives is 100,000 times slower than that of DRAM. On the other hand, optical-based storage like DVD and Blu-ray also uses spinning discs, but with a reflective coating. Bits are encoded as light and dark spots using a dye that can be read by a laser. While optical storage media are cheap and removable, they have even slower latencies than magnetic storage and lower capacity as well.", "cs": "V ní je každá paměťová buňka složena z malinkého tranzistoru a kondenzátoru, jenž uchovává elektrické náboje, 0 - když zde není žádný náboj, nebo 1 - když je nabitý. Takové paměti se říká dynamická, protože drží náboje pouze chviličku, než utečou pryč, což vyžaduje pravidelné nabíjení k udržení dat. Avšak i její nízká latence, 100 nanosekund, je příliš dlouhá pro moderní CPU, a proto je zde také malá vysokorychlostní vnitřní paměť cache, tvořená statickou RAM. Ta je obvykle vyrobena ze šesti propojených tranzistorů, jež nepotřebují obnovování. SRAM je nejrychlejší pamětí v počítačovém systému, ale také tou nejdražší, a zabírá třikrát více místa než DRAM. Ale RAM a cache mohou udržovat data pouze pokud jsou napájeny. Pro udržení dat, když je zařízení vypnuté, se musí přenést do dlouhodobého úložiště, které má tři hlavní druhy. V magnetickém úložišti, jež je nejlevnější, jsou data ukládána jako magnetické vzorce na otočný disk pokrytý magnetickým filmem. Ale protože se disk musí otáčet tam, kde jsou data uložena, aby je mohl přečíst, latence této mechaniky je 100 000 krát pomalejší než u DRAM. Na druhou stranu optická úložiště jako DVD nebo Blu-ray také úžívají otáčecí disk, avšak s reflexní vrstvou. Bity jsou zakódovány jako světlé a tmavé skvrny barvivem, které umí přečíst laser. Zatímco jsou optická úložiště levná a odnímatelná, mají dokonce delší latenci než magnetická úložiště a stejně tak nižší kapacitu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, families are approaching us from all around the Gaza Strip. I received a phone call from the team this morning, saying, \"Majd, please, we are under pressure, we work 16 hours a day, we will not be able to work like this. Families are calling us every second. They want solar energy.\" Muna, from one of the families we installed the solar unit for, she told me, \"You know, Majd, I've never imagined I will control something in my life. Now I can control my source of energy. I feel so special.\" What you take for granted is a privilege for others. People like Muna. She doesn't want to fight. She doesn't want to stay in a bad life. She's only looking for a better life. Our vision, or I would say, everyone's vision in Gaza -- which I am very privileged to represent the people back home -- is to have a good life, a future. We need to build the infrastructure of hope. We want to tell them it's possible to happen, it's possible to be treated as a human being. I don't have to cross four borders to come here. I can just go to the airport, see the people outside, see what the world looks like. Thank you so much. (Applause)", "cs": "Dnes nás kontaktují rodiny z celého pásma Gazy. Dnes ráno jsem obdržela telefonát od týmu: „Majd, prosím, jsme pod tlakem, pracujeme 16 hodin denně, nebudeme moci takhle pracovat. Rodiny nám volají každou chvíli. Chtějí solární energii.“ Muna, z jedné z rodin, kde jsme instalovali solární jednotku, mi řekla: „Víš, Majd, nikdy jsem si nepředstavovala, že budu něco ve svém životě ovládat. Nyní mohu ovládat svůj zdroj energie. Cítím se tak výjimečně.“ Co vy máte za samozřejmost, je pro ostatní privilegiem. Lidé mají rádi Munu. Nechce bojovat. Nechce mít špatný život. Usiluje jen o lepší život. Naše vize, nebo vize všech v Gaze ‒ a jsem ráda, že je mohu zastupovat ‒ je mít dobrý život, budoucnost. Musíme vybudovat infrastrukturu naděje. Chceme jim říct, že je možné, aby se to stalo. Je možné, aby se k nám chovali jako k lidským bytostem. Nemusím přejít čtvery hranice, abych se sem dostala. Můžu prostě jít na letiště, navštívit lidi v cizině, vidět, jak vypadá svět. Děkuji mnohokrát. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jiný způsob jak zabránit tomu, aby proces zůstal hrou s nulovým součtem, vlastně neexistuje. Znepokojující je, že „Kodaň 2“ nejenže bude muset prokličkovat tímto komplikovaným územím, ale bude to muset stihnout za necelých pět let. Klimatická bomba tiká a mezi tvůrci politik panuje zřetelný pocit naléhavosti. Vždyť jak výslovně varoval Mezivládní panel OSN ke změně klimatu, pokud emise do roku 2015 nepůjdou dolů a nebudou pak už jen ubývat (přičemž dnes je celkovým trendem jejich růst), překročíme hranici, za níž už nebude návratu. Za takové situace se realitou stanou hororové scénáře rozsáhlých such, rostoucích hladin moří, záplav, válek o energie a suroviny a masové migrace. Vzpomeňte si na záběry nedávných bouří a záplav na Filipínách a ve Vietnamu, které připravily o život a o přístřeší tisíce lidí, a mnohokrát si tyto běsy vynásobte. Právě k takovému světu spějeme. Vyjednávání nad tématem změny klimatu jsou za našeho života nepochybně nejdůležitější, protože jejich plody rozhodnou o osudu planety. Je nezbytné, aby se odehrávaly uvnitř struktur a rámců, které pobídnou k dohodě tím, že k diskusi předloží další zásadní multilaterální témata. Chceme-li aby se pandy a prezidenti jen neusmívali, vlády světa si musí osvojit práci koňských handlířů.", "en": "In fact, there is no other way to prevent the process from remaining a zero-sum game. Worryingly, “Copenhagen 2” will not only have to navigate this complicated terrain, but it must do so in less than five years. The climate bomb is ticking, and there is a palpable sense of urgency among policymakers. For, as the UN’s Intergovernmental Panel on Climate Change has explicitly warned, if emissions do not fall before 2015, and only fall from then onwards (and the overall trend is that they have been rising), we will reach the point of no return. At that point, the Armageddon scenarios of droughts, rising sea levels, floods, energy and resource wars, and mass migration will become a reality. Just think of the images of recent storms and floods in the Philippines and Vietnam that displaced and killed thousands, and multiply those horrors manifold. That is what we are up against. Climate change negotiations are arguably the most important of our lifetime, because their outcome will determine the fate of our planet. It is essential that they take place within structures and frameworks that encourage agreement by putting other major multilateral issues up for discussion. The world’s governments must be able to trade horses if pandas and presidents are to do more than smile."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Biometrická data uložená v databázi jednoho programu sociální ochrany lze díky využití společného identifikátoru snadno propojit s dalšími systémy, což platí i pro systémy nesouvisející se sociální ochranou, ale například s vymáháním zákona nebo komerčním marketingem. Ve většině evropských zemí je nicméně taková integrace databází zakázaná kvůli možnému ohrožení soukromí a ochrany dat. Programy sociální pomoci totiž vyžadují zpracování značného množství dat včetně citlivých informací, jako jsou příjmy domácností, zdravotní stav či zdravotní omezení. V mnoha rozvojových zemích, které rozšiřují programy sociální ochrany a biometrické identifikace, nejsou rámce pro ochranu osobních dat dostatečně vyvinuté. Přesto dárci i státní úřady často prosazují nejširší možnou integraci databází, a to i mezi veřejnými a soukromými organizacemi. Například v Nigérii, která si klade za cíl vydat 100 milionů biometrických e-ID karet, je Národní identifikační databáze propojená s řadou dalších databází včetně těch, které spravují policejní útvary. Tlak na sdílení citlivých dat sociální ochrany včetně biometrických identifikátorů s bezpečnostními složkami – domácími, ale i mezinárodními – je dále posilován obavami z terorismu a migrace. V takovém případě není v ohrožení jen základní soukromí, ale i občanské svobody. Když se k tomu přidá riziko odhalení dat z nedbalosti či neoprávněný přístup třetí strany – mimo jiné kyberzločinců a hackerů –, pak mohou být příjemci sociální pomoci vystaveni rovněž stigmatizaci, vyhrožování nebo vydírání. A pak je zde možnost, že přístup k citlivým datům sociální ochrany včetně biometrických informací bude poskytnut nebo prodán soukromým společnostem.", "en": "Biometric data stored in one social-protection program database can easily be linked to other systems using a common identifier, even those unrelated to social protection, such as for law enforcement or commercial marketing. In most European countries, however, such database integration is prohibited, owing to the threat it poses to privacy and data protection. After all, social-assistance programs require the processing of significant amounts of data, including sensitive information like household assets, health status, and disabilities. In many of the developing countries that are expanding their social-protection and biometric-identification programs, the frameworks for protecting personal data are underdeveloped. Yet donors and government authorities often advocate the widest possible integration of databases, among public and private entities alike. For example, Nigeria, which aims to issue 100 million biometric e-ID cards, has a National Identity Database connected to various other databases, including those maintained by law enforcement agencies. Pressure to share sensitive social-protection data, including biometric identifiers, with law enforcement – domestically, as well as internationally – is compounded by concerns about terrorism and migration. This pressure threatens not only basic privacy, but also civil liberties. Add the risk of negligent data disclosure or unauthorized third-party access – including by cybercriminals and hackers – and social-protection beneficiaries could also be exposed to stigmatization, extortion, or blackmail. Then there is the possibility that access to sensitive social-protection data, including biometric information, will be given or sold to private companies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well, this is 2009. And it's the Bicentenary of Charles Darwin. And all over the world, eminent evolutionists are anxious to celebrate this. And what they're planning to do is to enlighten us on almost every aspect of Darwin and his life, and how he changed our thinking. I say almost every aspect, because there is one aspect of this story which they have thrown no light on. And they seem anxious to skirt around it and step over it and to talk about something else. So I'm going to talk about it. It's the question of, why are we so different from the chimpanzees? We get the geneticists keeping on telling us how extremely closely we are related -- hardly any genes of difference, very, very closely related. And yet, when you look at the phenotypes, there's a chimp, there's a man; they're astoundingly different, no resemblance at all. I'm not talking about airy-fairy stuff about culture or psychology, or behavior. I'm talking about ground-base, nitty-gritty, measurable physical differences. They, that one, is hairy and walking on four legs. That one is a naked biped. Why? I mean -- (Laughter) if I'm a good Darwinist, I've got to believe there's a reason for that. If we changed so much, something must have happened. What happened? Now 50 years ago, that was a laughably simple question. Everybody knew the answer. They knew what happened. The ancestor of the apes stayed in the trees; our ancestors went out onto the plain. That explained everything. We had to get up on our legs to peer over the tall grass, or to chase after animals, or to free our hands for weapons. And we got so overheated in the chase that we had to take off that fur coat and throw it away. Everybody knew that, for generations. But then, in the '90s, something began to unravel. The paleontologists themselves looked a bit more closely at the accompanying microfauna that lived in the same time and place as the hominids. And they weren't savanna species. And they looked at the herbivores. And they weren't savanna herbivores. And then they were so clever, they found a way to analyze fossilized pollen. Shock, horror.", "cs": "Máme rok 2009. Je dvousté výročí narození Charlese Darwina. Všude na světě se to významní vědci chystají oslavit. A plánují to udělat tak, že nás poučí o skoro všech věcech, které se týkají Darwina a jeho života, a o tom, jak změnil naše myšlení. Řekla jsem \"skoro všech věcech\", protože existuje jedna stránka z tohoto příběhu, na kterou nehodlají vrhnout ani trochu světla. Raději ji oběhnou, přeskočí a hned mluví o něčem jiném. Takže o ní budu mluvit já. Je to tato otázka: \"Proč se tak lišíme od šimpanzů?\" Genetikové nám přece pořád říkají jak extrémně blízcí si jsme, téměř žádné odlišné geny, opravdu velmi blízce příbuzní. Ale pokud se podíváme na fenotypy, na jedné straně šimpanz, na druhé člověk, jsou naprosto odlišní, prakticky žádná podobnost. Nemluvím o abstraktních věcech typu kultury nebo chování. Mluvím o základních, hmatatelných, měřitelných tělesných rozdílech. Tady tenhle je chlupatý a chodí po čtyřech, tady ten je holý dvounožec. Proč? Myslím tím -- (Smích) pokud jsem dobrý Darwinista, musím věřit tomu, že to má nějaký důvod. Pokud jsme se tak změnili, něco se muselo stát. Co se stalo? No, před 50 lety to byla směšně jednoduchá otázka. Každý znal odpověď. Věděli, co se stalo. Předek lidoopů žil na stromech. Naši předkové vyšli ven na pláně. To vysvětlilo vše. Museli jsme se postavit na zadní, abychom viděli přes vysokou trávu, nebo abychom dohonili jiná zvířata, nebo si uvolnili ruce pro zbraně. A při tom všem jsme se tak zahřáli, že jsme si museli sundat kožich a odhodit ho pryč. To věděl každý, po generace. Ale později, v devadesátých letech, se začalo objevovat něco zajímavého. Paleontologové se o něco blíže podívali na mikrofaunu, která žila s hominidy ve stejném čase na stejném místě. A nebyly to druhy ze savan. Pak se podívali na býložravce - a nebyly to druhy ze savan. A pak byli tak chytří, že vynalezli metodu jak analyzovat zkamenělý pyl. Hrůza, děs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Británie je také preferovanou lokalitou pro investory ze zbytku světa, kteří hledají atraktivní základnu uvnitř stále rostoucího jednotného trhu. Evropské ekonomiky jako celek oproti rozvojovému světu stagnují. Obchod mezi členskými státy EU však v uplynulém desetiletí stále rychle rostl. Studie CER nenachází žádné důkazy, že členství v EU brzdí britský obchod se zbytkem světa. Zároveň poukazuje na explozivní růst německého vývozu do Číny jako na důkaz, že lze prosperovat na jednotném trhu a současně mimo něj. Euroskeptikové tvrdí, že odchod z EU by umožnil Británii diktovat si podmínky v obchodních jednáních s jinými členskými zeměmi na základě faktu, že s nimi Británie vykazuje obchodní schodek. Oni k nám vyvážejí víc než my k nim, takže nás víc potřebují. I to je však chabý argument. EU nakupuje polovinu britského exportu, zatímco Británie představuje pouze něco přes desetinu exportu ze zbytku EU – to lze sotva označit za silnou vyjednávací pozici. Polovinu obchodního přebytku EU s Británií navíc představují pouhé dva členské státy – Německo a Nizozemsko. Jakákoliv nová dohoda by přitom potřebovala podporu ostatních zemí EU, z nichž některé nakupují od Británie více, než do ní prodávají. Tolik suchá analýza. Chcete-li vědět, co vše to v praxi znamená, věnujte pozornost nedávným prohlášením společnosti Diageo, která je největším producentem skotské whisky na světě. Firma tvrdí, že možnost volně přesouvat zboží v rámci jednotného trhu je pro ni značným přínosem, který eliminuje potřebu drahého papírování kvůli zásilkám uvnitř EU a přináší přímé úspory nákladů i úspory z rozsahu. Členství umožňuje Diageu ovlivňovat pravidla, jež firmě umožňují konkurovat za spravedlivých podmínek v celé Evropě. A protože společnost Diageo obchoduje i mimo Evropu a Severní Ameriku, schopnost EU prosazovat volný obchod a společné standardy po celém světě se stane „ještě důležitější, zejména na rozvíjejících se trzích, kde my i další producenti spotřebního zboží mnohdy čelíme závažnějším problémům s přístupem na trh“. V EU samozřejmě existuje spousta věcí, které je třeba napravit, a členství Británie nelze měřit jen na libry a pence.", "en": "Britain is also a preferred location for investors from the rest of the world who seek an attractive base within what is still a growing single market. European economies as a whole have stagnated relative to the developing world. But trade among EU member states has still grown at a brisk pace over the past decade. The CER study finds no evidence that EU membership has held back Britain’s trade with the rest of the world. It points also to the explosive growth of Germany’s exports to China as evidence of the fact that it is possible to prosper both inside and outside the single market. Euroskeptics claim that leaving the EU would enable the UK to dictate terms in trade negotiations with other members by virtue of the fact that Britain runs a trade deficit with them. They export more to us than we do to them, so they need us more. But that, too, is a weak argument. The EU buys half of Britain’s exports, whereas the UK accounts for only a little more than a tenth of exports from the rest of the EU – hardly a strong negotiating position. Moreover, just two member states – Germany and the Netherlands – account for half of the EU’s trade surplus with Britain. Any new agreement would need the support of other EU countries, some of which buy more from Britain than they sell to it. So much for dry analysis. If you want to know what all of this means in practice, pay attention to recent statements from Diageo, the world’s largest producer of Scotch whisky. The company says that its ability to move goods freely within the single market is a significant benefit, one that eliminates the need for expensive paperwork for intra-EU shipments and brings direct cost savings and economies of scale. Membership allows Diageo to influence the rules that make it possible to compete on fair terms across Europe. And, as Diageo’s trade reach extends beyond Europe and North America, the EU’s ability to push for free trade and common standards around the world will become “even more important, especially in the emerging markets where we and other consumer goods companies tend to face more significant market access issues.” Of course, there are plenty of things that need fixing in the EU, and Britain’s membership cannot be weighed only in terms of pounds and pence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile by byl plně funkční, mechanismus “price-and-rebate“ by motivoval všechny země, aby redukovaly své per capita emise a tím zmenšily mezeru mezi odměnami a platbami. Ideální uhlíková cena by závisela na cílech smlouvy. Cena 1-2 dolary na tunu by generovala 14-28 miliard dolarů, dostatek na nasazení monitoringu, kontroly a ověřovacího procesu v rozvojových zemích. Kodaňská dohoda zahrnovala příslib bohatých zemí, že investují 100 miliard dolarů ročně po roce 2020, aby tak pomohly nerozvinutým zemím zmírnit adaptaci na opatření v rámci klimatické změny. Sazba 7-8 dolarů na tunu by generovala takový zisk, který by tento slib zajistil a peníze by tekly zemím s nízkými per capita emisemi. Z těch 100 miliard by něco přes 60 miliard šlo od západních zemí a Japonska, něco přes 20 miliard by bylo od zemí exportujících uhlovodíky (zejména Rusko a Saudská Arábie) a rychle rostoucích asijských ekonomik (včetně Číny a Korey). Zavedení systému price-and-rebate by tak redistribuovalo finance mezi zeměmi v souladu s principem “společných, avšak diferencovaných odpovědností a příslušných schopností.“ Price-and-rebate systém by byl jak efektivní, tak spravedlivý. Každý občan na světě by měl stejné právo produkovat skleníkový plyn a každá země by se potýkala se stejnými podněty ke snížení emisí. Největší překážka k překonání v zavedení takového systému bude v přesvědčení vlád dárcovských zemí k platbě za jejich uhlíkové emise. Relativně k velikosti jejich ekonomik jde o nevelkou cenu a jakákoliv úspěšná dohoda o klimatické změně bude vyžadovat stejné závazky. Pokud se bohaté země nejsou schopny dohodnout na platbě i nízké ceny za uhlík, debata v Paříži bude jistě posuzována jako neúspěch.", "en": "Once it is fully operational, the price-and-rebate mechanism would encourage all countries to reduce their per capita emissions, thereby reducing the gap between payments and rebates. The ideal carbon price would depend on the objectives of the agreement. A price of $1-2 per ton would generate $14-28 billion, enough to fund the deployment of the monitoring, review, and verification process in developing countries. The Copenhagen Accord included a commitment by rich countries to spend $100 billion a year after 2020 to help underdeveloped countries mitigate and adapt to climate change. A rate of $7-$8 per ton would generate enough revenue to deliver on this promise, with the money flowing to countries with low per capita emissions. Of that $100 billion, a little over $60 billion would come from Western countries and Japan, and just under $20 billion would come from hydrocarbon-exporting countries (Russia and Saudi Arabia in particular) and high-growth Asian economies (including China and Korea). The introduction of a price-and-rebate system would thus redistribute funds among countries in conformity with the principle of “common but differentiated responsibilities and respective capabilities.” A price-and-rebate system would be both efficient and fair. Every citizen in the world would have the same right to emit greenhouse gas, and every country would face the same incentives at the margin to reduce emissions. The main obstacle to be overcome in establishing such a system will be to convince donor countries’ governments to pay for their carbon emissions. This cost will be modest relative to the size of their economies, and any successful climate-change agreement will require similar commitments. If rich countries are unable to agree to pay even a modest price for carbon, the talks in Paris will surely be judged a failure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What we'd really like is a quick fix, something we can get that'll make our lives good and keep them that way. Relationships are messy and they're complicated and the hard work of tending to family and friends, it's not sexy or glamorous. It's also lifelong. It never ends. The people in our 75-year study who were the happiest in retirement were the people who had actively worked to replace workmates with new playmates. Just like the millennials in that recent survey, many of our men when they were starting out as young adults really believed that fame and wealth and high achievement were what they needed to go after to have a good life. But over and over, over these 75 years, our study has shown that the people who fared the best were the people who leaned in to relationships, with family, with friends, with community. So what about you? Let's say you're 25, or you're 40, or you're 60. What might leaning in to relationships even look like? Well, the possibilities are practically endless. It might be something as simple as replacing screen time with people time or livening up a stale relationship by doing something new together, long walks or date nights, or reaching out to that family member who you haven't spoken to in years, because those all-too-common family feuds take a terrible toll on the people who hold the grudges. I'd like to close with a quote from Mark Twain. More than a century ago, he was looking back on his life, and he wrote this: \"There isn't time, so brief is life, for bickerings, apologies, heartburnings, callings to account. There is only time for loving, and but an instant, so to speak, for that.\" The good life is built with good relationships. Thank you. (Applause)", "cs": "Co bychom opravdu chtěli, je rychlá náprava, něco, co můžeme získat, co zlepší naše životy a uchová je tak. Vztahy jsou chaotické a komplikované a námaha vynaložená k opatrování rodiny a přátel nebývá vzrušující ani okouzlující. Také je celoživotní. Nikdy to nekončí. Lidé v našem 75letém výzkumu. kteří byli nejšťastnější v důchodu, byli ti, kteří si dál hledali nové přátele místo bývalých kolegů v práci. Stejně jako ti mladí z přelomu tisíciletí z oné nedávné studie, mnoho mužů, když začínali jako mladí dospělí, opravdu věřilo, že sláva a bohatství a velké pracovní výkony jsou tím nejdůležitějším předpokladem spokojeného života. Ale stále dokola, po 75 letech výzkumu, naše studie ukazuje, že lidé, kterým se dařilo nejlépe, jsou ti, kteří se oddali vztahům s rodinou, přáteli, komunitou. Takže, co vy? Řekněme, že vám je 25, nebo 40, nebo třeba 60. Jak může péče o vztah vlastně vypadat? No, možnosti jsou prakticky nekonečné. Může to být něco tak prostého jako výměna času u obrazovky za čas strávený s lidmi, nebo oživení uvadajícího vztahu nějakou novou společnou činností, dlouhými procházkami, nerušeným časem pro sebe, nebo navázání kontaktu s členem rodiny, se kterým jste již roky nemluvili, protože tyhle až příliš časté rodinné sváry si vybírají strašnou daň na lidech, kteří k sobě cítí zášť. Rád bych to celé uzavřel citátem od Marka Twaina. Před více než stoletím rozjímal na svým životem a napsal toto: \"Není čas, tak krátký je život pro hašteření, omluvy, zlomená srdce a dovolávání se spravedlnosti. Je pouze čas pro lásku, ale abych tak řekl, musí to být hned.\" Dobrý život je postaven na dobrých vztazích. Děkuji Vám. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať už jste klientem usilujícím o absolutní kontrolu nad vlastními smysly uvnitř multiverza vytvořeného jakýmsi zařízením anebo Zuckerbergem usilujícím o vlastnictví digitální říše, do níž už brzy vstoupí miliardy lidí, vaše strádání je zaručené. Úspěšný život totiž vyžaduje schopnost překonat náš hlad po moci. Předpokládá pochopení, že moc v rukou tak rozporuplných bytostí, jako jsme my, představuje nebezpečnou dvousečnou zbraň. Nadměrná moc je kontraproduktivní, ba přímo sebezničující, protože toužíme po interakci s jinými mozky, které nemůžeme ovládat, přestože je ovládat toužíme. Když druzí dělají, co nechceme, cítíme zklamání, vztek nebo smutek. Avšak ve chvíli, kdy bychom je plně ovládali, by nám jejich povolnost neposkytovala žádné potěšení a jejich uznání by nezvyšovalo naši sebeúctu. Není snadné přimět se k pochopení, že ovládání druhých je iluzí, zvláště když jsme ochotni obětovat za ovládnutí druhých téměř vše, zaplatit jakoukoliv cenu. Máme-li však zabránit tomu, aby druzí – kupříkladu Zuckerberg – ovládali nás, musíme si toto ponaučení vzít. Sókratés nás horlivě varoval, abychom nepodlehli pokušení kouzelného prstenu, a poukázal přitom na Gýgovo neštěstí. Dnes, kdy zde máme technofeudalismus a rodí se plány na různá všepohlcující metaverza, je jeho varování aktuálnější než kdykoliv dříve. Stejně jako ve starém Řecku je naším nelehkým úkolem propůjčit moc lidu a sami přitom nepodlehnout jejímu vábení.", "en": "Whether you are a client seeking absolute control of your senses within a multiverse created by some device, or Zuckerberg striving to own the digital realm into which billions will soon be immersed, your misery is guaranteed. A successful life requires the capacity to overcome our hunger for power. It presupposes an understanding that power, in the hands of contradictory beings like us, is a dangerous double-edged sword. Excessive power is counterproductive, even self-defeating, because we crave interaction with other minds that we cannot control, even while craving to control them. When others do what we do not want them to do, we feel disappointed, angry, or sad. But the moment we controlled them fully, their consent would give us no pleasure, and their approval would not boost our self-esteem. Learning to appreciate that control is an illusion is hard, especially when we are prepared to sacrifice almost everything, to pay any price, to control others. But if we are to stop others – Zuckerberg, for example – from controlling us, it is a lesson we must learn. Socrates was keen to warn us against yielding to the temptation of the magical ring, pointing to Gyges’ unhappiness. Today, with techno-feudalism and various immersive metaverses in the pipeline, his warning is more relevant than ever. As in ancient Athens, our tricky task is to empower the demos without succumbing to the lure of power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A přestože jen malý počet Němců má osobní vzpomínky na Třetí říši, mnozí z nich stále cítí potřebu dokazovat, že se z dějin své země poučili. Téměř výhradní zaměření politiků a médií na současnou uprchlickou krizi však zastírá obecnější otázky imigrace. Záběry na zbědované uprchlické rodiny na moři, vydané na milost chamtivým pašerákům a gangsterům, mohou snadno vzbuzovat pocity lítosti a soucitu (a to nejen v Německu). Většinu lidí překračujících evropské hranice ve snaze najít práci a vybudovat si nový život však netvoří uprchlíci. Když britští představitelé vyjádřili „neskrývané zklamání“, že v roce 2014 přišlo do Velké Británie zhruba o 300 000 lidí víc, než z ní odešlo, pak neměli na mysli především uchazeče o azyl. Většina nových příchozích totiž pochází z jiných zemí Evropské unie, například z Polska, Rumunska a Bulharska. Někteří přicházejí jako studenti, jiní si hledají práci. Nejde jim však o to, aby si zachránili životy, nýbrž aby je zlepšili. Pokud házíme uchazeče o azyl do jednoho pytle s ekonomickými migranty, pak druhou skupinu diskreditujeme, jako by se snažila proklouznout do jiné země pod falešnou záminkou. Všeobecně se předpokládá, že ekonomičtí migranti, ať už z EU či mimo ni, jsou především chudí lidé, kteří chtějí žít z peněz relativně bohatých daňových poplatníků. Ve skutečnosti však většinu z nich netvoří příživníci. Tito lidé chtějí pracovat. Výhody pro hostitelskou zemi jsou zřejmé: ekonomičtí migranti často pracují tvrději a za méně peněz než místní obyvatelé. To jistě není v zájmu všech: poukazování na výhody levné pracovní síly těžko přesvědčí lidi, jimž to může podkopat mzdy. Každopádně je snazší apelovat na soucit s uprchlíky než na přijímání ekonomických běženců. Dokonce i v Německu. V roce 2000 chtěl tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder vydat pracovní víza přibližně 20 000 zahraničním expertům na moderní technologie, z nichž mnozí pocházeli z Indie. Německo tyto odborníky zoufale potřebovalo, ale přesto Schröder záhy narazil na odpor. Jeden politik tehdy dokonce zavedl slogan „Kinder statt Inder“ (děti místo Indů). Němci však stejně jako občané mnoha jiných bohatých zemí neplodí dost dětí.", "en": "Even though few Germans have any personal memories of the Third Reich, many still feel the need to prove that they have learned from their country’s history. But the almost exclusive focus by politicians and the media on the current refugee crisis conceals wider immigration issues. Images of miserable refugee families drifting in the sea, at the mercy of rapacious smugglers and gangsters, can easily inspire feelings of pity and compassion (and not just in Germany). Even Cameron has had to soften his tone, promising to accept a few thousand refugees, because he was moved “as a father” by the picture of a drowned Syrian boy. But most people crossing European borders to find work and build new lives are not refugees. When British officials said that it was “clearly disappointing” that about 300,000 more people came to Britain than left in 2014, they were not mainly talking about asylum-seekers. The majority of these newcomers are from other European Union countries, such as Poland, Romania, and Bulgaria. Some enter as students, and some come to find jobs. They do not come to save their lives, but to improve them. By lumping asylum-seekers together with economic migrants, the latter are discredited, as though they were trying to squeeze in under false pretenses. It is widely assumed that economic migrants, from inside or outside the EU, are mainly poor people out to live off the tax money of the relatively rich. In fact, most of them are not spongers. They want to work. The benefits to the host countries are easy to see: Economic migrants often work harder for less money than locals. This is not in everyone’s interest, to be sure: Pointing out the benefits of cheap labor will not persuade people whose wages might be undercut. It is, in any case, easier to appeal to compassion for refugees than to the acceptance of economic migrants. Even in Germany. In 2000, German Chancellor Gerhard Schröder wanted to issue work visas to about 20,000 foreign high-tech experts, many of them from India. Germany needed them badly, but Schröder met swift opposition. One politician coined the slogan “Kinder statt Inder” (children instead of Indians). But Germans, like many other rich countries’ citizens, are not producing enough children."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budoucnost čínského růstu PEKING – Na přední stránky novin vamp posledních týdnech proniklo zpomalení čínské ekonomiky. Ať už jde o korekci setrvalou nebo přechodnou, čínské orgány čeká hodně práce, jíž je zapotřebí kamp položení základů pro silnou hospodářskou výkonnost ve střednědobém a dlouhodobém výhledu. Od začátku transformace na tržní hospodářství vamp roce 1979 čelí Čína navzdory mimořádnému růstu zároveň vážným potížím: sílící nerovnosti, vysokým a narůstajícím hladinám degradace životního prostředí, neústupným externím nevyváženostem a stárnoucí společnosti. Dvanáctá čínská pětiletka (2011-2015) naštěstí uznává nutnost prohloubit tržně orientovanou reformu, změnit rozvojový model země a zaměřit se na kvalitu růstu, strukturální reformy a sociální začleňování samp cílem překonat rozdíl mezi venkovem a městy a zastavit růst příjmové nerovnosti. Vamp souladu samp tímto odvážným dlouhodobým přístupem teď nová zpráva China 2030 (Čína 2030) samp podtitulem Budování moderní, harmonické a kreativní společnosti samp vysokými příjmy navrhuje reformy, jež má vlast potřebuje, aby si do roku 2030 vypěstovala vyspělé a dobře fungující tržní hospodářství. Zpráva je výsledkem dlouhotrvajícího partnerství mezi Čínou a Světovou bankou. Prezident Světové banky Robert B.amp Zoellick u příležitosti 30.amp výročí členství Číny navrhl lídrům země společnou snahu usilující o identifikaci a analýzu střednědobých rozvojových výzev Číny. Čína 2030 vyzývá ke strukturálním reformám, které by nově definovaly úlohu vlády, reorganizovaly státní podniky a banky, rozvíjely soukromý sektor, propagovaly konkurenci a prohloubily liberalizaci trhu samp půdou a trhu pracovního a finančního.", "en": "The Future of China’s Growth BEIJING – The slowdown of China’s economy has captured the headlines in recent weeks. Whether it is a permanent or temporary adjustment, the Chinese authorities have much work to do in laying the groundwork for strong economic performance in the medium and long term. Despite extraordinary growth since the start of its transition to a market economy in 1979, China is facing serious challenges simultaneously: rising inequality, large and growing levels of environmental degradation, stubborn external imbalances, and an aging society. Fortunately, China’s 12th Five-Year Plan (2011-2015) recognizes the need to deepen market-oriented reform, change the country’s development model, and focus on the quality of growth, structural reforms, and social inclusion to overcome the rural-urban divide and stem the rise in income inequality. In line with this bold, long-term approach, a new report, China 2030: Building a Modern, Harmonious, and Creative High-Income Society, proposes reforms that my country needs to develop a mature, well-functioning market economy by 2030. The report is the result of a longstanding China-World Bank partnership. Commemorating the 30th anniversary of China’s membership, World Bank President Robert B. Zoellick proposed to the country’s leaders a joint effort to identify and analyze China’s medium-term development challenges. China 2030 calls for structural reforms that would redefine the role of government, overhaul state-owned enterprises and banks, develop the private sector, promote competition, and deepen liberalization of the land, labor, and financial markets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The budged of the Committee on Regional Development for the provision of external expertise in 2008 amounted to EUR 444 300. An additional funding of EUR 90 000 was also provided to cover all requests for expertise. ABOUT THE POLICY DEPARTMENT CONTACT US Our Publications Catalogue is available on our home page (through Intranet). All our documents, apart from those which are classified as confidential, are available for consultation on-line or on site in the Library. Hard copies may be obtained on request. You are welcome to visit our presentation shelves on the 3d floor of the ASP building and pick up hard copies of our most recent publications. We circulate on a monthly basis an electronic Newsletter which provides concise information on our latest publications and events. For any request for information or to subscribe to our Newsletter, please email us at: poldep-cohesion@europarl.europa.eu. FURTHER READING o help shape the debate of the committee on Regional Development and feed into different policy discussions, Policy Department B has delivered a number of studies and notes. Studies are usually available in English, French and German with executive T summaries in all official languages.A selection of these documents is provided below. The full list is available for consultation on our Intranet page. FURTHER READING COMING SOON ADDITIONAL SOURCES OF INFORMATION You will find below a list of relevant electronic sources of information EUROPEAN PARLIAMENT Committee on Regional Development http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/homeCom. do?language=EN & body=REGI Legislative Observatoryhttp://www.europarl.europa.eu/oeil/ EU INSTITUTIONS AND BODIES European Commission Directorate General for Regional Policyhttp://www.europa.eu/regional_policy/index_fr.htm European Economic and Social Committee (ECO Section)http://www.eesc.europa.eu/sections/eco/index_en.asp European Investment Bankhttp://www.eib.org ADDITIONAL SOURCES OF INFORMATION Eurostat (NUTS-Nomenclature of territorial units for statistics)http://ec.europa.eu/eurostat/ramon/nuts/splash_regions.html EUROPEAN REGIONS’ AND CITIES’ ORGANISATIONS Association of European Border Regions (AEBR)http://www.aebr.net European Urban Knowledge Networkwww.eukn.org/eukn/ REGIONAL POLICY RESEARCH European Spatial Planning Observation Network (ESPON)http://www.espon.eu European Policy Research Centrehttp://www.eprc.strath.ac.uk/eprc/ European Institute of Public Administrationhttp://www.eipa.nl/ European University Institutehttp://www.iue.it/RSCAS/", "cs": "Rozpočet Výboru pro regionální rozvoj na zajištění externích odborných konzultací na rok 2008 dosáhl výše 444 300 EUR. Dále byly poskytnuty dodatečné finanční prostředky ve výši 90 000 EUR, aby byly pokryty všechny žádosti o odbornou konzultaci. O TEMATICKÉ SEKCI OBRAŤTE SE NA NÁS Katalog našich publikací je k dispozici na naší internetové stránce (přes Intranet). Veškeré naše dokumenty jsou kromě důvěrných dokumentů k dispozici on-line nebo na internetových stránkách knihovny. Tištěné podoby lze získat na požádání. Rádi vás přivítáme ve třetím patře budovy ASP, kde můžete shlédnout naši prezentaci a vyzvednout si výtisky našich nejnovějších publikací. Každý měsíc vydáváme elektronický měsíčník Newsletter, který obsahuje stručné informace o našich nejnovějších publikacích a událostech. Máte-li zájem o informace nebo o předplatné našehoměsíčníku Newsletter, pište na: poldep-cohesion@europarl.europa.eu. LITERATURA K TÉMATU ematická sekce B připravila řadu studií a sdělení s cílem přispět do diskuse Výboru pro regionální rozvoj a dalších politických debat. Studie jsou obvykle dostupné v angličtině, francouzštině a němčině, jejich stručný souhrn je ve všech oficiálních jazycích. Výběr z těchto dokumentů uvádíme níže. Úplný seznam je k dispozici na našich intranetových stránkách. LITERATURA K TÉMATU PŘIPRAVUJEME DALŠÍ ZDROJE INFORMACÍ Níže uvádíme seznam důležitých elektronických zdrojů informací: EVROPSKÝ PARLAMENT Výbor pro regionální rozvoj http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/homeCom.do?language=CS & body=REGI Přehled právních předpisůhttp://www.europarl.europa.eu/oeil/ EVROPSKÉ ORGÁNY A INSTITUCE Evropská komise: GŘ pro regionální politiku http://ec.europa.eu/dgs/regional_policy/index_cs.htm Evropský hospodářský a sociální výbor (sekce ECO)http://www.eesc.europa.eu/sections/eco/index_en.asp Evropská investiční bankahttp://www.eib.org DALŠÍ ZDROJE INFORMACÍ Eurostat (NUTS – klasifikace územních statistických jednotek)http://ec.europa.eu/eurostat/ramon/nuts/splash_regions.html ORGANIZACE EVROPSKÝCH REGIONŮ A MĚST Association of European Border Regions (Asociace evropských pohraničních regionů)http://www.aebr.net European Urban Knowledge Network (Evropská síť informací o městech )www.eukn.org/eukn/ VÝZKUM V OBLASTI REGIONÁLNÍ POLITIKY European Spatial Planning Observation Network (Evropská pozorovací síť pro územní plánování)http://www.espon.eu European Policy Research Centre (Výzkumné středisko pro evropskou politiku)http://www.eprc.strath.ac.uk/eprc/ European Institute of Public Administration (Evropský institut veřejné správy)http://www.eipa.nl/ European University Institute (Evropský univerzitní institut)http://www.iue.it/RSCAS/"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly stanovit jako přímočarý poměr vlastního kapitálu k celkovým aktivům, čímž by se upustilo od odkazů na modely řízení rizika samotných bank. Nová míra kapitálové přiměřenosti by se měla zvýšit na 7-10 % celkových aktiv s cílem zmírnit přebírání rizik na banky a minimalizovat dopady rozsáhlého zkracování dluhové páky po ztrátě důvěry v bankovní soustavu na reálnou ekonomiku. Zadruhé, za základ nového systému nařízené dozorčí činnosti by měly posloužit nové míry kapitálové přiměřenosti s několika snižujícími se prahy, které povedou k čím dál dotěrnějším nápravným zásahům. Kontroloři by měli být vázání předpokladem, že zakročí. Mohli by prohlásit, že v konkrétním případě zásah není nutný, ale museli by tak učinit veřejně, čímž by na sebe za svou nečinnost brali zodpovědnost. Aby se vykořenil morální hazard, systém musí mít opravnou proceduru, která umožní banku zavřít, jakmile její kapitál klesne pod minimální práh. Konečně, pravidla solventnosti je třeba doprovodit povinností, aby banky vydaly významný objem nekolateralizovaného dluhu – kolem 100 % jejich kapitálu –, který bude převoditelný na akcie. Tyto dluhopisy by měly být sestaveny tak, aby vytvářely silnou pobídku pro manažery a akcionáře bank, aby raději vydávali akcie, než utrpěli převod. Pokud se tato tři opatření uplatní na všechny banky, zbavila by nás nutnosti vytvářet zvláštní pravidla pro likviditu či financování (které by zůstaly otevřené kontrolnímu dohledu, ale ne závazným omezením). Také by nebylo zapotřebí speciálních restrikcí u aktivit a operací bank.", "en": "First, capital requirements should be set as a straightforward ratio of common equity to total assets, thereby abandoning all reference to banks’ own risk-management models. The new capital ratio should be raised to 7-10% of total assets in order to dampen risk-taking by bankers and minimize the real economic impact of large-scale deleveraging following a loss of confidence in the banking system. Second, new capital ratios with multiple and decreasing capital thresholds, which trigger increasingly intrusive corrective action, should serve as the basis for a new system of mandated supervisory action. Supervisors should be bound by a presumption that they will act. They could argue that action is not necessary in a specific case, but they would have to do so publicly, thus becoming accountable for their inaction. In order to eradicate moral hazard, the system must have a resolution procedure to close banks when their capital falls below a minimum threshold. Finally, solvency rules should be complemented by an obligation that banks issue a substantial amount of non-collateralized debt – on the order of 100% of their capital – that is convertible into equity. These debentures should be designed to create a strong incentive for bank managers and shareholders to issue equity rather than suffer conversion. These three measures, if applied to all banks, would eliminate the need for special rules governing liquidity or funding (which would remain open to supervisory review, but not to binding constraints). There would also be no need for special restrictions on banking activities and operations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnešní rozvojové a rozvíjející se země pravděpodobně do roku 2030 budou tvořit téměř 60 % světového HDP, oproti 40 % v roce 2000, což jim umožní hrát mnohem významnější úlohu na světové scéně. V takovém období transformace může Írán posílit svou globální roli. Letošní volby, k nimž se dostavilo bezmála 75 % oprávněných voličů, ukázaly, jak naše náboženská demokracie dospívá. Starověká íránská kultura a civilizace, dlouhotrvající kontinuita státu, geopolitické postavení, společenská stabilita vprostřed regionálního rozvratu a vzdělaní mladí lidé, to vše nám dává možnost hledět do budoucnosti se sebedůvěrou a aspirovat na převzetí významné globální úlohy, jakou si náš lid zaslouží – úlohy, již žádný účastník v globální politice nebude moci ignorovat. Zvažujeme také, jak na základě vzájemného respektu rekonstruovat a zlepšit bilaterální a multilaterální vztahy s evropskými a severoamerickými státy. Je za tím účelem nutné uvolňovat pnutí a uskutečňovat ucelený přístup, jehož součástí budou ekonomické vazby. Můžeme začít tím, že budeme předcházet novému napětí ve vztazích mezi Íránem a Spojenými státy a současně usilovat o odstranění zděděných pnutí, jež vztahy mezi zeměmi stále kazí. Nedokážeme sice zapomenout nedůvěru a podezřívavost, jež v posledních 60 letech zatěžovaly smýšlení Íránců o vládách USA, ale musíme se teď zaměřit na současnost a hledět do budoucnosti. Z toho plyne nutnost povznést se nad politikaření a nátlakovým skupinám v našich zemích vnutit směr, ne si jej nechat vnucovat od nich. Podle našeho názoru by spolupráce u otázek vzájemných zájmů a obav přispěla k uvolnění napětí i v našem regionu.", "en": "Today’s developing and emerging countries are likely to account for nearly 60% of world GDP by 2030, up from around 40% in 2000, enabling them to play a much greater role on the world stage. In such a period of transition, Iran can enhance its global role. The election this year, in which close to 75% of eligible voters turned out, showed how our religious democracy is maturing. Iran’s ancient culture and civilization, long state continuity, geopolitical position, social stability amid regional turmoil, and well-educated youth enable us to look to the future with confidence, and aspire to assume the major global role that our people deserve – a role that no actor in global politics can ignore. We are also considering how to rebuild and improve our bilateral and multilateral relations with European and North American countries on the basis of mutual respect. This requires easing tensions and implementing a comprehensive approach that includes economic ties. We can begin by avoiding any new strain in relations between Iran and the United States and, at the same time, endeavoring to eliminate inherited tensions that continue to mar relations between our countries. While we may not be able to forget the mistrust and suspicion that have haunted Iranians’ thinking about US governments for the last 60 years, now we must focus on the present and look to the future. That means rising above petty politics and leading, rather than following, pressure groups in our respective countries. In our view, cooperating on issues of mutual interest and concern would contribute to easing tensions in our region as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dá zdravý rozum, že země s nejštědřejšími dávkami sociálního zabezpečení na světě (západní Evropa) musí odmítnout miliony (ba stamiliony) zájemců o vstup. Totéž platí pro USA. Začtvrté, oživit pocit poctivosti a šance v řadách roztrpčené dělnické třídy a těch, jimž finanční krize a odliv pracovních míst podkopaly živobytí. To znamená řídit se sociálnědemokratickým étosem a realizovat štědré sociální výdaje do zdravotnictví, akademického, odborného i učňovského vzdělávání a do podpory rodin, financované zdaněním bohatých a uzavřením daňových rájů, které vykuchávají veřejné příjmy a zhoršují ekonomickou nespravedlivost. Znamená to také konečně Řecku dluhově ulehčit a tím ukončit dlouhotrvající krizi eurozóny. Zapáté, prostředky do zemí s nízkými příjmy, včetně dodatečné pomoci, zacílit na hospodářský rozvoj, ne na válku. Pokud rozvojový potenciál Afriky, Střední Ameriky a Karibiku, Středního východu a střední Asie rozvrátí změna klimatu, krajní chudoba a nedostatek dovedností a vzdělání, neřízená migrace z dnešních chudých a konflikty sužovaných regionů začne být drtivá, bez ohledu na migrační politiky. To vše zdůrazňuje nutnost odklonu od válečné strategie ke strategii udržitelného rozvoje, zejména ze strany USA a Evropy. Migranty prchající před násilím, extrémní chudobou, hladověním, nemocemi, suchem, záplavami a dalšími metlami nezastaví ploty ani zdi. Uspět může jedině globální spolupráce.", "en": "It is common sense that countries with the world’s most generous social-welfare provisions (Western Europe) must say no to millions (indeed hundreds of millions) of would-be migrants. The same is true for the US. Fourth, restore a sense of fairness and opportunity for the disaffected working class and those whose livelihoods have been undermined by financial crises and the outsourcing of jobs. This means following the social-democratic ethos of pursuing ample social spending for health, education, training, apprenticeships, and family support, financed by taxing the rich and closing tax havens, which are gutting public revenues and exacerbating economic injustice. It also means finally giving Greece debt relief, thereby ending the long-running eurozone crisis. Fifth, focus resources, including additional aid, on economic development, rather than war, in low-income countries. Uncontrolled migration from today’s poor and conflict-ridden regions will become overwhelming, regardless of migration policies, if climate change, extreme poverty, and lack of skills and education undermine the development potential of Africa, Central America and the Caribbean, the Middle East, and Central Asia. All of this underscores the need to shift from a strategy of war to one of sustainable development, especially by the US and Europe. Walls and fences won’t stop millions of migrants fleeing violence, extreme poverty, hunger, disease, droughts, floods, and other ills. Only global cooperation can do that."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Such action also shows that the institution knows what it has done wrong and can thus avoid similar maladministration in the future.It is equally with a view to improving the EU institutions' performance in the future that the Ombudsman has made increasing use of further remarks, when he identifies an opportunity to enhance the quality of the administration. The Ombudsman made further remarks in a total of 41 cases in 2008, including the following: Delayed handing of an infringement complaint The Ombudsman received a complaint from an individual about the Commission's handling of an infringement complaint concerning Spanish legislation on increases in capital taxation. He issued a critical remark concerning the Commission's failure to adequately inform the complainant, once it had decided to formally start an infringement proceeding. The Ombudsman also issued a further remark, containing suggestions as to how the Commission might consider improving its procedures.3737/2006/(BM)JMA  It is with a view to ensuring that the institutions and bodies learn from their mistakes and that maladministration is avoided in future that the Ombudsman published on his website, in 2008, two studies of the followup undertaken by the institutions involved to all critical remarks and further remarks issued in 2006 and 2007. The Ombudsman identified a small number of cases in these studies, which should serve as a model for other institutions of how best to react to critical and further remarks. He has designated these as star cases. They are summarised below. The Ombudsman envisages informing the public on an annual basis of his findings on the institutions' followup to critical and further remarks. Followup given to critical and further remarks→→→ Star cases in the Study Six of the followup actions examined in the Ombudsman's 2007 study warrant special mention as star cases. The European Parliament took several initiatives to give better effect to the principle of equal treatment of candidates in competitions in relation to pregnancy and childbirth (3278/2004/ELB). The Commission took a number of constructive steps, including establishing a consultancy service, to ensure that scientific fellows at its Joint Research Centre receive adequate information and advice about their contractual rights and obligations and the applicable national law (272/2005/DK).", "cs": "Toto jednání rovněž prokazuje, že daný orgán ví, co učinil nesprávně, může se proto v budoucnu nesprávných úředních postupů vyvarovat.V zájmu zlepšení činnosti orgánů EU v budoucnu veřejný ochránce práv obdobně využívá více dalších poznámek, pokud zjistí možnost zvýšení kvality správy. V roce 2008 vydal veřejný ochránce další poznámky v celkem 41 případech, včetně těchto: Opožděné vyřízení stížnosti na porušení předpisů Veřejný ochránce práv obdržel od jednotlivce st�žnost týkající se vyřízení st�žnosti na protiprávní jednání Komisí v souvislosti se španělskými právními předpisy o vyšším zdanění kapitálu. Vydal kritickou poznámku týkající se nepřiměřeného informování stěžovatele Komisí, jakmile se rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení. Veřejný ochránce práv vydal rovněž další poznámku obsahující návrhy, jak by Komise mohla uvážit zlepšení svých postupů.3737/2006/(BM)JMA  S cílem zajistit, aby se orgány a instituce poučily ze svých chyb a aby se v budoucnu předešlo nesprávným úředním postupům, zveřejnil veřejný ochránce práv na svých internetových stránkách v roce 2008 dvě studie týkající se opatření přijatých dotčenými orgány v návaznosti na všechny kritické poznámky a další poznámky vydané v roce 2006 a 2007. Veřejný ochránce práv určil v těchto studiích malý počet případů, které by měly pro ostatní orgány sloužit jako vzor, jak co nejlépe reagovat na kritické a další poznámky. Tyto případy označil jako nejdůležitější případy a jsou shrnuty níže. Veřejný ochránce práv předpokládá, že bude veřejnost každoročně informovat o svých zjištěních ohledně opatření orgánů přijatých v návaznosti na kritické a další poznámky. Opatření přijatá v návaznosti na kritické a další poznámky→→→ Nejdůležitější případy ve studii pro rok Zvláštní zmínku jako nejdůležitější případy si zasluhuje šest z následných opatření zkoumaných ve studii veřejného ochránce práv za rok 2007. Evropský parlament přijal několik iniciativ s cílem uplatňovat lépe zásadu rovného zacházení s uchazeči při konkurzech s ohledem na těhotenství a narození dítěte (3278/2004/ELB). Komise podnikla řadu konstruktivních kroků, včetně zřízení konzultační služby, s cílem zajistit, aby vědečt� pracovníci v jejím společném výzkumném středisku obdrželi odpovídající informace a doporučení ohledně jejich smluvních práv a povinnost� a použitelného vnitrostátního práva (272/2005/DK)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hlavní myšlenkou Kissingerovy iniciativy jsou rozsáhlá snížení amerických a ruských jaderných zásob, doplněná dokonalejšími bezpečnostními opatřeními ohledně štěpných materiálů, dotěrnějším režimem inspekcí jaderných velmocí a pomocí s civilními jadernými programy. Lepší systém kontroly zbraní by sice státům bez jaderných zbraní získávání jaderného potenciálu nepochybně ztížil, ale je těžké pochopit, proč by samotné snížení obrovského počtu amerických a ruských hlavic, ať jakkoli dramatické, mělo státy usilující o jaderný status přimět, aby od své ambice upustily. I kdyby se Amerika a Rusko dohodly, že své zásoby jaderných hlavic každá ze zemí z 5 až 6 tisíc sníží na 1000, proč by měl Írán ztratit zájem na sestavení 50 až 100 jaderných hlavic a odpalovacích systémů s kratším dostřelem, jestliže se domnívá, že je to v jeho národním zájmu? Riziko tkví v tom, že pokud se Íránu povolí bomba, bude následovat nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní. Avšak od doby, kdy v roce 1970 vstoupila v účinnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), se objevily jen tři nové jaderné státy – Indie, Pákistán a Izrael. To má dva důvody. Zaprvé, díky kontrolnímu systému zavedenému NPT je získání potenciálu jaderných zbraní pro nejaderné státy velice těžké. Zadruhé, většina nejaderných států byla dostatečně spokojená se životem pod bezpečnostním deštníkem, který poskytoval jaderný duopol supervelmocí. Vzhledem k obrovským překážkám – technickým, ekonomickým a politickým – na cestě k pořízení jaderných zbraní musí mít stát k touze po jaderném potenciálu naprosto konkrétní důvod, například potřebu zajistit si bezpečí před regionální hrozbou anebo pocit, že jeho politickou nezávislost ohrožuje přímo supervelmoc. Nezávisle na NPT tedy šíření jaderných zbraní brzdí velké překážky. Není důvod se domnívat, že by padly, kdyby Írán postavil svou vlastní zbraň. Zdá se, že hlavním důvodem jaderné ctižádosti Íránu není Izrael, ale strach z USA. Právě proto se nejeví realisticky jinak svůdná myšlenka na bezjaderný Střední východ, kde by se Írán zřekl jaderných zbraní výměnou za tentýž krok ze strany Izraele. Íránští zastánci tvrdé linie nechtějí odstrašit Izrael, nýbrž USA, přičemž Izrael chtějí využít jako rukojmí. Získání jaderného potenciálu považují za způsob, jak omezit vojenské a geopolitické angažmá USA na Středním východě. Sázejí na to, že Amerika nakonec bude souhlasit, jako se stalo v případě Indie. Takže co teď?", "en": "The main idea of the Kissinger initiative is large reductions in US and Russian nuclear stockpiles, backed by improved security arrangements for fissile materials, a more intrusive inspection regime for the nuclear powers, and assistance for civilian nuclear programs. A better arms control system would undoubtedly make it more difficult for non-nuclear weapons states to acquire nuclear capability; but it is hard to see why reductions alone, however dramatic, in the huge number of American and Russian warheads should induce aspiring nuclear powers to give up their nuclear ambitions. Even if America and Russia agreed to reduce their stockpiles of nuclear warheads from 5,000-6,000 each to 1,000 each, why should that stop Iran from wanting to build 50-100 nuclear warheads and short-range delivery systems if it perceives this to be in its national interest? The risk is that if Iran is allowed its bomb, uncontrollable nuclear proliferation would follow. However, since the Non-Nuclear Proliferation Treaty (NPT) came into force in 1970, only three new nuclear states have emerged – India, Pakistan, and Israel. There are two reasons for this. First, the control system established by the NPT made it very hard for non-nuclear states to acquire nuclear weapons capability. Second, most non-nuclear states were happy enough to live under the security umbrella provided by the superpower nuclear duopoly. Given the huge obstacles – technological, economic, and political – to acquiring nuclear weapons, states must have quite specific reasons for wanting to go nuclear, such as the need for security against a regional threat or a perception that a superpower itself threatens the state’s political independence. Large barriers to nuclear proliferation thus exist independent of the NPT. There is no reason to believe that they would fall if Iran built its own weapon. It seems that fear of the US rather than Israel has been the main reason for Iran’s nuclear ambition. That is why the attractive idea of a nuclear-free Middle East, in which Iran would renounce nuclear weapons in exchange for a similar move by Israel, appears unrealistic. It is the US, not Israel, that Iranian hardliners want to deter, using Israel as a hostage. They see going nuclear as a way of limiting US military and geopolitical involvement in the Middle East. They bank on eventual American acquiescence, as happened with India. Where do we go from here?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak překonat tržní překážky nových antibiotik LONDÝN – Ze striktního pohledu některých investorů je vychytralé finanční řízení firmy s cílem zvýšit cenu jejích akcií správná věc. Podle této omezené logiky by nás nemělo trápit, pokud cenu akcií farmaceutických firem nezvyšují nové objevy, nýbrž finanční operace, jako jsou zpětné odkupy akcií nebo účelové změny sídla společnosti. Farmaceutický průmysl však není obor jako každý jiný. Je vnitřně spjatý s veřejným blahem a v minulosti nesčetněkrát přinesl léčebné inovace, bez nichž by společnost nedokázala bojovat s nemocemi. Ačkoliv jsou navíc spotřebitelem pacienti, za zboží často platí vlády. Dokonce i ve Spojených státech mají veřejní odběratelé minimálně čtyřicetiprocentní podíl na trhu s léky na předpis. Vlády také financují velkou část výzkumu, na němž farmaceutický průmysl zakládá své zisky. Vláda Spojených států je největším světovým financovatelem lékařského výzkumu a vývoje; celosvětově daňoví poplatníci financují třetinu výdajů na zdravotnický výzkum. Nikoho by tedy nemělo překvapit, když politici trvají na tom, aby se inovační úsilí farmaceutických firem soustředilo na oblasti, které jsou nejpřínosnější pro daňové poplatníky a pacienty, a nikoliv na oblasti typu finančních manévrů, jež mohou být krátkodobě nejziskovější pro sektor samotný. Farmaceutickému průmyslu se daří nejlépe, když jsou soukromá ziskovost a společenský přínos ve vzájemném souladu, což nastává v situaci, kdy užitečné nové léky zajistí velký tržní podíl. Bohužel tomu tak nebývá vždy – což může mít tragické důsledky. Zejména v oblasti vývoje antibiotik přivádí divergence mezi honbou za ziskem a veřejným blahem svět na pokraj krize. Když se antibiotika ve 40. letech poprvé začala běžně používat, staly se do té doby nebezpečné zdravotní problémy typu zápalu plic nebo zanícených ran neškodnými a snadno léčitelnými záležitostmi. Antibiotika tvoří základ moderní medicíny; chirurgické zákroky nebo chemoterapie jsou bez nich mnohem riskantnější. Postupem času však antibiotika ztrácejí účinnost. A zatímco předchozí generace vědců rychle nacházely nové náhrady, dnes museli lékaři v mnoha případech ustoupit na poslední obrannou linii. U řady infekcí – včetně některých kmenů pneumonie, E. coli a kapavky – nezbývá v zásobě žádná náhrada. Člověk by řekl, že to farmaceutické společnosti a jejich investory ponoukne k tomu, aby se předháněli ve vývoji nových antibiotik.", "en": "Overcoming Market Obstacles to New Antibiotics LONDON – From the strict perspective of some investors, astute financial management by a company to bolster its share price is a good thing. By this narrow logic, when it comes to the pharmaceutical industry, we should be unconcerned if drug firms’ share prices are boosted not by new discoveries, but by financial maneuvers, such as share buybacks or tax inversion. But the pharmaceutical industry is not an industry like any other. It is intrinsically bound up with the public good, having historically provided the medical innovation that is essential to society’s ability to fight disease. Furthermore, while patients are the consumers, the actual buyers are often governments. Even in the United States, public purchasers account for at least 40% of the prescription drug market. Governments also bankroll much of the research underlying the industry’s profits. The US government is the world’s largest funder of medical research and development; globally, taxpayers finance a third of spending on health research. So it should come as no surprise when policymakers insist that the industry’s efforts at innovation be channeled into areas that provide the most benefit to taxpayers and patients, rather than those – like financial maneuvers – that might be most profitable for the industry in the short term. The pharmaceutical industry is at its best when private profitability and social good coincide, as it does when useful new drugs attract large market shares. But, unfortunately, that is not always the case – and the results can be tragic. In the field of antibiotics development, in particular, the divergence between profit-seeking behavior and the public good is taking the world to the brink of crisis. When antibiotics first entered into common use in the 1940s, previously dangerous conditions, such as pneumonia or infected cuts, became benign conditions that could be treated easily. Antibiotics underpin modern medicine; without them, surgery or chemotherapy become much riskier. But antibiotics lose their effectiveness over time. And whereas previous generations of scientists quickly found new substitutes, today, in many cases, doctors are down to their last line of defense. For a range of infections – including strains of pneumonia, E. coli, and gonorrhea – there are no replacements in reserve. One would think this would cause drug companies and their investors to compete to develop new antibiotics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But I also had grandfathers who died in refugee camps. My cousin Polle died because he could not get adequate healthcare. One of my closest friends, Okoloma, died in a plane crash because our fire trucks did not have water. I grew up under repressive military governments that devalued education, so that sometimes, my parents were not paid their salaries. And so, as a child, I saw jam disappear from the breakfast table, then margarine disappeared, then bread became too expensive, then milk became rationed. And most of all, a kind of normalized political fear invaded our lives. All of these stories make me who I am. But to insist on only these negative stories is to flatten my experience and to overlook the many other stories that formed me. The single story creates stereotypes, and the problem with stereotypes is not that they are untrue, but that they are incomplete. They make one story become the only story. Of course, Africa is a continent full of catastrophes: There are immense ones, such as the horrific rapes in Congo and depressing ones, such as the fact that 5,000 people apply for one job vacancy in Nigeria. But there are other stories that are not about catastrophe, and it is very important, it is just as important, to talk about them. I've always felt that it is impossible to engage properly with a place or a person without engaging with all of the stories of that place and that person. The consequence of the single story is this: It robs people of dignity.", "cs": "Ale měla jsem i dědečky, kteří zemřeli v uprchlických táborech. Můj bratranec Polle zemřel, protože nedostal odpovídající zdravotní péči. Jeden z mých nebližších přátel, Okoloma, zemřel při leteckém neštěstí, protože hasící vozy neměly vodu. Vyrůstala jsem pod represivními vojenskými vládami, které devalovaly vzdělání, takže moji rodiče občas nedostali výplatu. A tak jsem jako dítě viděla, jak ze snídaně mizí marmeláda, pak zmizel margarín, pak už byl i chleba moc drahý a mléko začalo být na příděly. A především jakýsi normalizovaný politický strach vtrhnul do našich životů. Všechny tyto příběhy mě utvářely. Ale trvat jen na těch negativních příbězích znamená zploštit moje zážitky a přehlédnout tu spoustu ostatních příběhů, které mě utvářely. Jediný příběh vytváří stereotypy. A problém se stereotypy není, že jsou nepravdivé, ale že jsou neúplné. Z jednoho příběhu dělají jediný. Samozřejmě, že Afrika je kontinent plný katastrof. Obrovských, jako hrůzná znásilnění v Kongu. Skličujících, jako třea fakt, že na každé volné pracovní místo v Nigérii připadá 5000 uchazečů. Ale existují jiné příběhy, které nejsou o katastrofách. A je velice důležité, úplně stejně důležité, o nich mluvit. Vždycky mi připadalo nemožné řádně se zabývat místem nebo osobou, aniž bychom se zabývali všemi příběhy, které se k nim vážou. Následek jediného příběhu je jeden: bere lidem důstojnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americké klapky na očích SINGAPUR – Přišel čas myslet si nemyslitelné: éra americké nadvlády v mezinárodních záležitostech se dost možná chýlí ke konci. A jak se tento okamžik blíží, bude hlavní otázka znít, jak dobře jsou na to Spojené státy připravené. Vzestup Asie v posledních několika desetiletích je něčím víc než pouhým příběhem o rychlém hospodářském růstu. Je to příběh o regionu procházejícím renesancí, při níž se znovu otevřela mysl lidí a obnovily se jejich vyhlídky. Pohyb Asie směrem k opětovnému získání někdejší stěžejní role v globální ekonomice má takovou dynamiku, že se prakticky nedá zastavit. A přestože transformace možná není vždy bezbolestná, nelze nadále pochybovat o tom, že se na obzoru rýsuje asijské století a že se tím zásadně změní poměry ve světě. Globální lídři – ať už politici nebo intelektuálové – nesou zodpovědnost za to, aby připravili své společnosti na blížící se globální posuny. Až příliš mnoho amerických špiček se však této zodpovědnosti vyhýbá. Loni na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se dva američtí senátoři, jeden člen americké Sněmovny reprezentantů a jeden náměstek poradce pro otázky národní bezpečnosti účastnili fóra o budoucnosti americké moci (jemuž jsem předsedal). Na otázku, jakou budoucnost americké moci předpokládají, všichni podle očekávání deklarovali, že USA zůstanou nejmocnější zemí světa. A když dostali dotaz, zda je Amerika připravená stát se druhou největší světovou ekonomikou, byli zamlklí.", "en": "America’s Blinders SINGAPORE – The time has come to think the unthinkable: the era of American dominance in international affairs may well be coming to an end. As that moment approaches, the main question will be how well the United States is prepared for it. Asia’s rise over the last few decades is more than a story of rapid economic growth. It is the story of a region undergoing a renaissance in which people’s minds are re-opened and their outlook refreshed. Asia’s movement toward resuming its former central role in the global economy has so much momentum that it is virtually unstoppable. While the transformation may not always be seamless, there is no longer room to doubt that an Asian century is on the horizon, and that the world’s chemistry will change fundamentally. Global leaders – whether policymakers or intellectuals – bear a responsibility to prepare their societies for impending global shifts. But too many American leaders are shirking this responsibility. Last year, at the World Economic Forum in Davos, two US senators, one member of the US House of Representatives, and a deputy national security adviser participated in a forum on the future of American power (I was the chair). When asked what future they anticipated for American power, they predictably declared that the US would remain the world’s most powerful country. When asked whether America was prepared to become the world’s second-largest economy, they were reticent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I came to the conclusion, this is a symptom of a larger problem. That, for centuries, we've inherited a view of human nature based on the notion that we're divided selves, that reason is separated from the emotions and that society progresses to the extent that reason can suppress the passions. And it's led to a view of human nature that we're rational individuals who respond in straightforward ways to incentives, and it's led to ways of seeing the world where people try to use the assumptions of physics to measure how human behavior is. And it's produced a great amputation, a shallow view of human nature. We're really good at talking about material things, but we're really bad at talking about emotions. We're really good at talking about skills and safety and health; we're really bad at talking about character. Alasdair MacIntyre, the famous philosopher, said that, \"We have the concepts of the ancient morality of virtue, honor, goodness, but we no longer have a system by which to connect them.\" And so this has led to a shallow path in politics, but also in a whole range of human endeavors. You can see it in the way we raise our young kids. You go to an elementary school at three in the afternoon and you watch the kids come out, and they're wearing these 80-pound backpacks. If the wind blows them over, they're like beetles stuck there on the ground.", "cs": "Dospěl jsem k závěru, že je to jen známka většího problému. Po staletí jsme věřili představě, že člověk je rozdělená bytost, že rozum je oddělený od emocí a že se společnost vyvíjí jen do té míry, do které dokáže rozum potlačovat vášně. Dovedlo nás to k přesvědčení, že člověk je racionální bytost, která reaguje přímo na podněty. Vedlo to ke vnímání světa, podle kterého lidé používají předpoklady z fyziky na měření lidského chování. Kvůli tomu máme dnes omezenou představu o lidské povaze. Dokážeme skvěle mluvit o materiálních věcech, ale máme potíže mluvit o emocích. Bez problému mluvíme o dovednostech, bezpečnosti a zdraví, ale nevíme, jak mluvit o charakteru. Slavný filosof Alasdair MacIntyre jednou řekl: \"Máme koncepty starodávné morálky, cti, počestnosti, dobroty, ale už dlouho nemáme systém, který by je spojoval.\" To vedlo k povrchnosti v politice, ale také k celé řadě lidských počinů. Je to patrné v tom, jak vychováváme naše děti. Ve tři odpoledne jdete před základní školu, díváte se, jak děti vycházejí z budovy, a na zádech vlečou třicetikilové krosny. Když zafouká vítr, jsou jako bezbranní brouci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Many rooms are not so good. Let me give you some examples from a couple of areas which I think we all care about: health and education. (Hospital noises) When I was visiting my terminally ill father in a hospital, I was asking myself, how does anybody get well in a place that sounds like this? Hospital sound is getting worse all the time. Noise levels in hospitals have doubled in the last few years, and it affects not just the patients but also the people working there. I think we would like for dispensing errors to be zero, wouldn't we? And yet, as noise levels go up, so do the errors in dispensing made by the staff in hospitals. Most of all, though, it affects the patients, and that could be you, it could be me. Sleep is absolutely crucial for recovery. It's when we regenerate, when we rebuild ourselves, and with threatening noise like this going on, your body, even if you are able to sleep, your body is telling you, \"I'm under threat. This is dangerous.\" And the quality of sleep is degraded, and so is our recovery. There are just huge benefits to come from designing for the ears in our health care. This is an area I intend to take on this year. Education. When I see a classroom that looks like this, can you imagine how this sounds? I am forced to ask myself a question.", "cs": "Mnohé místnosti ale nejsou tak dobré. Uvedu pár příkladů z oblastí, na kterých nám všem záleží: zdravotnictví a školství. Když jsem byl navštívit mého umírajícího otce v nemocnici, ptal jsem se sám sebe, jak se někdo může uzdravit v prostředí s takovými zvuky okolo. Nemocniční zvuky se zhoršují po celou dobu. Za poslední roky hlasitost hluku v nemocnici se zdvojnásobila. A to ovlivňuje nejenom pacienty, ale i lidi, kteří tam pracují. Myslím, že bychom všichni chtěli, aby lidské chyby byly minimální. A tedy, čím více se hluk zvětšuje, tím více zaměstnanci nemocnicí chybují. Což má hlavně dopad na pacienty, kterými můžete být vy nebo já. Spánek je velice důležitý během léčby. Během spánku dochází k regeneraci, zotavujeme se. A při takovémto hrozivém zvuku jako je tento, vaše tělo, i když jste schopni spát, vám říká: \"Hrozí mi nebezpečí. To je nebezpečné.\" A tím je kvalita spánku degradována a také naše uzdravování. Přinese to spoustu výhod, pokud budeme navrhovat nemocniční prostory pro naše uši. Toto je oblast, na kterou se letos chci zaměřit. Vzdělání. Když vidíte třídu, která vypadá jako tato, dokážete si představit, jak to v ní zní? Jsem nucen se sám sebe zeptat:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Then we got home and we see the cat. And she goes, \"Mom, how do cats do it?\" And I go, \"Oh, it's the same. It's basically the same.\" And then she got all caught up in the legs. \"But how would the legs go, Mom? I don't understand the legs.\" She goes, \"Mom, everyone can't do the splits.\" And I go, \"I know, but the legs ...\" and I'm probably like, \"The legs get worked out.\" And she goes, \"But I just can't understand it.\" So I go, \"You know, why don't we go on the Internet, and maybe we can see ... like on Wikipedia.\" (Laughter) So we go online, and we put in \"cats mating.\" And, unfortunately, on YouTube, there's many cats mating videos. And we watched them and I'm so thankful, because she's just like, \"Wow! This is so amazing.\" She goes, \"What about dogs?\" So we put in dogs mating, and, you know, we're watching it, and she's totally absorbed. And then she goes, \"Mom, do you think they would have, on the Internet, any humans mating?\"", "cs": "Pak jsme přijeli domů a viděli jsme kočku. A ona říká: \"Mami, jak to dělají kočky?\" A já říkám: \"No, to je stejné. V podstatě to samé.\" A pak ji úplně zaujaly nohy. \"Ale mami, kam by daly nohy? Nechápu, jak by to udělaly.\" Říká: \"Mami, každý neumí udělat provaz.\" A já říkám: \"Já vím, ale ty nohy...\" řekla jsem něco jako: \"Ty nohy se vyřeší.\" A ona říká: \"Ale já tomu prostě nerozumím.\" Tak jsem řekla: \"Víš ty co, proč vlastně nejdeme na internet, tam možná něco najdeme ... třeba na Wikipedii.\" (Smích) Takže jsme šli na internet a zadali jsme \"páření koček\". A, naneštěstí, na YouTube se nachází mnoho videí pářících se koček. Tak jsme je zhlédli a já jsem vděčná, protože ona pronesla: \"Vau! To je vážně úžasný!\" A říká: \"A co psi?\" Tak jsme zadali psí páření a, víte, sledovali jsme to a ona bylo naprosto unesená. A pak říká: \"Mami, myslíš, že by na internetu mohlo být, jak se páří lidé?\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trumpovy neuvěřitelné sliby – včetně závazků, že mezi USA a Mexikem postaví zeď a vydobude zpět ze zahraničí pracovní místa ve výrobě – se přesto mnoha voličům stále zdají věrohodné. Tyto paralely směřují k jednomu závěru: řada voličů z řad dělnické a středn�� třídy, kteří se cítí odstrčení globalizací, se hněvá mnohem víc, než si lídři establishmentu uvědomovali. Už je nelze opomíjet; lídři naopak musí přijít na to, jak se s jejich obavami vypořádat. Globalizace má své vítěze a poražené. Zásadní teze v ekonomice ovšem říká, že když se jedinci mohou svobodně účastnit obchodu, velikost ekonomického koláče naroste tak, že vítězové teoreticky mohou poražené kompenzovat, takže se mají lépe všichni. Globalizační skeptici mají pravdu, že v praxi má tato kompenzace sklon zůstávat jen hypotézou. Návrh, abychom se pokusili globalizaci postupně zatlačit zpět, je však problematický z prostého důvodu: globalizaci nelze zvrátit. Každý pokus dostat džina zpět do láhve nejenže by mohl vyvolat obchodní války, s vážnými důsledky pro hospodářský růst, ale také by nedokázal omezit obchod na úrovně z doby před 50 lety. Žádný národní lídr nedokáže vrátit třeba zaměstnanost v ocelářství na úroveň roku 1966. Naštěstí existuje lepší možnost. Můžeme globalizaci přijmout jako daný stav a zavést opatření, která pomohou kompenzovat ty, kdo na ní mohou přirozeně tratit. K opatřením, která by v tomto ohledu mohla pomoci, v USA patří program Trade Adjustment Assistance, konkrétně zaměřený na pomoc těm, kdo kvůli obchodu přišli o práci. K důležitějším programům – které by mohly pomoci těm, kdo pokulhávají kvůli obchodu, technologiím či čemukoli jinému – patří rozšířené daňové úlevy u příjmu z výdělečné činnosti a zdravotní pojištění. Demokraté, včetně prezidenta Baracka Obamy a Hillary Clintonové, předpokládané demokratické kandidátky na jeho post, tyto politiky z velké části podporují. Proti nim se však staví republikáni. Zdá se pravděpodobné, že by takové snahy odmítl i Trump, přestože tvrdí, že je spasitelem dělnické třídy. Trumpův vzestup je odrazem míry, v jaké se v USA během posledních osmi let prohloubila politická polarizace. Političtí umírněnci byli vytlačeni a politický pat se ještě zhoršil, takže republikáni v kongresu důsledně blokují prezidentské iniciativy, i když jsou předložené návrhy v souladu s republikánskými idejemi.", "en": "Yet Trump’s own implausible promises – including his pledges to construct a wall between the US and Mexico and bring back manufacturing jobs from overseas – still seem credible to many voters. These parallels point to one conclusion: many working- and middle-class voters, who feel left behind by globalization, are far angrier than establishment leaders realized. They can no longer be dismissed; instead, leaders must figure out how to address their concerns. There are winners and losers in globalization. But a fundamental proposition in economics holds that when individuals are free to engage in trade, the size of the economic pie increases enough that the winners could, in theory, compensate the losers, leaving everyone better off. Globalization skeptics are right that, in practice, the compensation tends to remain hypothetical. But the suggestion that we should try to roll back globalization is problematic for a simple reason: globalization can’t be undone. Any effort to put the genie back in the bottle might not only trigger trade wars, with serious consequences for economic growth, but would also fail to reduce trade to the levels of 50 years ago. No national leader could restore, say, steel-industry employment to what it was in 1966. Fortunately, there is a better option. We can take globalization as a given, and adopt measures to help compensate those who might naturally lose out. In the US, measures that could help to achieve that include Trade Adjustment Assistance, a program aimed specifically at helping those who have lost their jobs due to trade. More important programs – which could help those left behind by trade, technology, or something else – include an expanded Earned Income Tax Credit and health insurance. Democrats, including President Barack Obama and Hillary Clinton, the presumptive Democratic nominee to succeed him, largely support these policies. Yet Republicans have opposed them. It seems likely that Trump would reject such efforts as well, even as he claims to be the savior of the working class. Trump’s rise reflects the extent to which political polarization in the US has deepened during the last eight years. As political moderates have been pushed out, policy gridlock has worsened, with presidential initiatives routinely blocked by congressional Republicans, even when such proposals were consistent with Republican ideas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "While transnational cooperation is one of the core ideas in the CIP and FP7, the bulk of Structural Funds spending is within specific Member States and regions. Nevertheless, Cohesion policy also provides opportunities to contribute to transnational cooperation, notably through the European Territorial Cooperation Objective (previously known as INTERREG), a specific part of the Structural Funds that supports the development of cross-border, interregional or transnational cooperation, in particular through networking. Such possibilities are also offered by rural development policy, especially in the area of the Leader initiative8. Transnational and interregional actions are now also well embedded within the 20072013 national and regional Operational Programmes of the European Social Fund (ESF)9 which provide support for transnational exchange and cooperation: - in all policy areas identified for ESF interventions, such as adaptability, labour market policies, social inclusion, human capital and strengthening public administration; - for all types (strategic stakeholders such as social partners, NGOs, training and regional development organisations, public administrations, ESF management bodies, beneficiaries, participants in projects) and levels of actors, and - for all types of exchange and cooperation (joint projects; events; focus groups and networks; mobility and exchange of people).", "cs": "Zatímco nadnárodní spolupráce je jednou z hlavních myšlenek CIP a 7. RP, převážná část výdajů ze strukturálních fondů se uskutečňuje v konkrétních členských státech a regionech. Politika soudržnosti nicméně umožňuje přispět rovněž k nadnárodní spolupráci, zejména prostřednictvím cíle Evropské územní spolupráce (dříve známý jako INTERREG), zvláštní části strukturálních fondů, která podporuje rozvoj přeshraniční, meziregionální nebo nadnárodní spolupráce, zejména prostřednictvím vytváření sítí. Tyto možnosti nabízí rovněž politika rozvoje venkova, zejména v oblasti iniciativy Leader8. Nadnárodní a meziregionální akce jsou nyní zahrnuty rovněž v národních a regionálních operačních programech Evropského sociálního fondu (ESF)9na období 2007–2013, které poskytují podporu pro nadnárodní výměnu a spolupráci: - ve všech oblastech politiky určených pro zásahy ESF, například přizpůsobivost, politiky trhu práce, sociální začlenění, lidský kapitál a posílení veřejné správy; - pro všechny kategorie (strategické zúčastněné strany, například sociální partneři, nevládní organizace, vzdělávací a regionální rozvojové organizace, veřejné správy, řídící orgány ESF, příjemci, účastníci projektů) a úrovně účastníků a - pro všechny druhy výměny a spolupráce (společné projekty; akce; účelové pracovní skupiny a sítě; mobilita a výměna osob). V důsledku toho hodlají členské státy a regiony ve svých operačních programech v rámci ESF 2007–2013 využít na nadnárodní spolupráci 2 % (3 miliardy EUR) rozpočtových prostředků programů. Jednou z inovací v programovém období 2007–2013 je vytvoření nového právnického subjektu. „Evropské seskupení pro územní spolupráci“ (ESÚS) usnadňuje spolupráci mezi regiony a zvyšuje jejich schopnosti rozvíjet a realizovat společné projekty zaměřené na růst a konkurenceschopnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ti ale drtivou většinou volí republikány, takže by se zdálo, že ani tady Obama nemá mnoho co ztratit. Pravda, jisté proizraelské organizace, zejména Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (AIPAC), dokážou získat obrovské sumy peněz, aby prosadily či zneškodnily politické kandidáty, posuzované výhradně podle přístupu k Izraeli. A právě peníze, přihozené či stažené, by mohly být – stejně jako Židé odmítající z pocitu uraženosti hlasovat pro Obamu – jazýčkem na vahách ve významných „kyvadlových státech“, jako je Florida. Odhlédneme-li od peněz, voličů a lobbingu, v posledních letech se cosi podstatného změnilo a demokraty to děsí: americká pravice dnes konflikt Izraele s Palestinou používá jako kyj, jímž tluče liberály. Dříve tomu tak nebylo. Izrael v prvních několika desetiletích existence, kdy mu vládli převážně socialisté, podporovala hlavně světová liberální levice. Ostatně poslední americkou administrativu, jež byla vůči izraelské vládě poněkud přísná, vedl republikán George H.W. Bush. Židé, v Evropě i v USA, měli tradičně sklon k levicovosti. Pravicové politiky, zejména pokud vycházejí z etnického nacionalismu, jsou zřídka příznivé pro menšiny, jimž se daří spíše v otevřeném, kosmopolitním prostředí. V 50. a 60. letech Židé patřili k nejvášnivějším stoupencům boje amerických černochů za občanská práva. Dokud byl Izrael liberálním státem, pro většinu amerických Židů bylo snadné, ba přirozené jej podporovat. Mozek a srdce, citová náklonnost k Izraeli a politická oddanost liberální myšlence se nedostávaly do sporu. Situace se ale začala měnit, když izraelská Strana práce ztratila pozice ve prospěch Likudu, který vyznává tvrdší linii. Čím dál silněji začala Izrael zamořovat přesně taková politika, jaké se Židé tradičně obávali, zejména etnický nacionalismus. Izrael, zčásti vyprovokovaný nepřátelstvím arabských sousedů a zatvrzelostí palestinských lídrů, se začal stáčet ostře doprava. Šlo rovněž o důsledek demografických změn: Židé ze Středního východu byli niterně namíření proti Arabům víc než jejich evropští bratři a židovští přistěhovalci z Ruska byli zase niterně antilevicoví. Navíc se rychle zvyšoval počet ortodoxních židů.", "en": "But they vote overwhelmingly for Republicans, so Obama would not seem to have much to lose there. True, certain pro-Israeli organizations, notably the American Israel Public Affairs Committee (AIPAC), can generate a great deal of money to make or break political candidates, who are judged solely on their attitudes towards Israel. And money, given or withdrawn, as well as Jews refusing to vote for Obama out of pique, could make all the difference in crucial “swing states” such as Florida. Cash, voters, and lobbies aside, something fundamental has changed in recent years, and this scares the Democrats: Israel’s conflict with Palestine is now being used by the American right as a cudgel to beat up liberals. This was not true before. In the first few decades of its modern existence, when it was largely run by socialists, Israel was mainly supported by the world’s liberal left. In fact, the last US administration to be somewhat tough on the Israeli government was that of the Republican George H.W. Bush. Jews, in both Europe and the US, traditionally tended to lean towards the left. Right-wing politics, especially when based on ethnic nationalism, are rarely good for minorities, who fare better in a more open, cosmopolitan environment. Jews were among the most ardent supporters of black Americans’ struggle for civil rights in the 1950’s and 1960’s. As long as Israel was a liberal state, it was easy, even natural, for most American Jews to support it. There was no conflict between the head and the heart, between an emotional attachment to Israel and a political commitment to liberal causes. But things began to change when the Israeli Labor Party lost ground to the harder-line Likud. More and more, Israel began to be infected by precisely the type of politics most Jews have traditionally feared, especially ethnic nationalism. Provoked, in part, by Arab neighbors’ hostility and Palestinian leaders’ intransigence, Israel began to turn sharply to the right. This was also the result of demographic changes: Middle Eastern Jews were more viscerally anti-Arab than their European brethren, and Jewish immigrants from Russia were viscerally anti-left. Moreover, the number of Orthodox Jews continued to grow apace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And then through the various years we invented various vehicles. Actually the critical point was in 1989, when we demonstrated the stability of this vehicle -- how completely stable it was in all circumstances, which is of course very critical. Still not a practical vehicle during all of this, but moving in the right direction, we believe. Finally, in the early part of -- or actually the middle of 2002, we flew the 400 -- M400, which was the four-passenger vehicle. In this case here, we're flying it remotely, as we always did at the beginning. And we had very small power plants in it at this time. We are now installing larger powerplants, which will make it possible for me to get back on board. A vertical-takeoff aircraft is not the safest vehicle during the test flight program. There's an old adage that applied for the years between 1950s and 1970s, when every aeronautical company was working on vertical-takeoff aircraft. A vertical-takeoff aircraft needs an artificial stabilization system -- that's essential. At least for the hover, and the low-speed flight. If that single-stability system, that brain that flies that aircraft, fails, or if the engine fails, that vehicle crashes. There is no option to that. And the adage that I'm referring to, that applied at that time, was that nothing comes down faster than a VTOL aircraft upside down. (Laughter) That's a macabre comment because we lost a lot of pilots.", "cs": "A pak v průběhu let jsme vyvinuli nejrůznější vozidla. Krizovým bodem byl rok 1989, kdy jsme předváděli stabilitu tohoto vozidla -- bylo naprosto stabilní za všech okolností, což je pochopitelně naprosto zásadní požadavek. Stále nejde o praktické vozidlo, ale jsme přesvědčeni, že pokračujeme správným směrem. Konečně na začátku -- nebo vlastně v průběhu roku 2002 jsme letěli s M400, což bylo čtyřmístné vozidlo. V tomto případě jsme jej ovládali dálkově, což děláme vždy během prvních testů. Navíc jsme tehdy měli málo výkonné pohonné jednotky. V současnosti provádíme zástavbu výkonějších motorů, které by mi mohly umožnit být v průběhu letu na palubě. Letadlo s kolmým vzletem není nejbezpečnějším vozidlem v průběhu letových testů. Je staré rčení, které platilo v době mezi lety 1950 a 1970, kdy všechny letecké společnosti pracovaly na letadle s kolmým vzletem. Letadlo s kolmým vzletem potřebuje umělý stabilizační systém -- to je naprosto zásadní. Přinejmenším pro vznášení se ve vzduchu a let na malých rychlostech. Pokud stabilizační systém, ten mozek, který řídí letadlo, selže, případně pokud motor selže, prostředek havaruje. Není jiná možnost. A rčení, na které narážím, které tehdy platilo, zní, že „nic nepadá rychleji než VTOL (kolmo startujicí a přistávajicí) letadlo hlavou dolů.\" (Smích) Je to dost černý humor, protože jsme přišli o hodně pilotů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Teď si republikáni musí vybrat mezi schválením svých daňových škrtů (směřujících ke zvýšení veřejného dluhu o dva biliony dolarů) a uskutečněním mnohem mírnější reformy. První scénář je nepravděpodobný ze tří důvodů. Zaprvé, proti nezodpovědnému zvýšení veřejného dluhu budou brojit fiskálně konzervativní republikánští kongresmani. Zadruhé, rozpočtová pravidla Kongresu vyžadují, aby daňové škrty, které nejsou plně financované jinými příjmy nebo škrty ve výdajích, do deseti let vypršely, takže republikánský plán by měl na ekonomiku jen omezený pozitivní vliv. A zatřetí, pokud daňové škrty a zvýšené vojenské a infrastrukturní výdaje vyšroubují schodky a veřejný dluh, budou muset stoupat úrokové sazby. To by brzdilo výdaje, které jsou na ně citlivé, například do bytové výstavby, a vedlo by to k posilování amerického dolaru, což by mohlo zničit miliony pracovních míst a nejsilněji postihnout Trumpovu klíčovou základnu – bělošské dělnické voliče. Navíc pokud republikáni nafouknou dluh, reakce trhů by mohla vést k havárii americké ekonomiky. Vzhledem k tomuto riziku budou republikáni nuceni financovat daňové škrty spíš z nových příjmů než dluhově. Řvoucí lev jejich daňové reformy se proto nejspíš bude muset proměnit v pištící myš. Už snížení daně právnických osob z 35 % na 30 % by bylo těžké. Republikáni by museli rozšířit daňovou základnu tím, že by celé sektory, které v současnosti na daních platí málo, například farmaceutický průmysl a technologie, přiměli začít platit víc. A při stlačení sazby daně právnických osob pod 30 % by republikáni museli uvalit vysokou minimální daň na zahraniční zisky těchto firem. To by znamenalo odklon od současného systému, v němž zůstávají biliony dolarů zahraničních zisků nezdaněné, pokud se nepřevedou zpět do vlasti. Během prezidentské kampaně Trump navrhl jednorázové 10% „prázdniny“ u repatriační daně, aby americké společnosti povzbudil k převedení zahraničních zisků zpět do Spojených států. To by ale vyneslo jen 150-200 miliard dolarů nových příjmů – necelých 10 % ze dvou bilionů fiskálního schodku plynoucího z republikánského plánu. Každopádně výnosy z repatriační daně by se měly použít na financování infrastrukturních výdajů nebo k vytvoření infrastrukturní banky. Někteří republikánští kongresmani, kteří už vědí, že BAT nemá šanci, teď navrhují, že by se daň z příjmu právnických osob měla nahradit daní z přidané hodnoty, již pravidla WTO připouštějí.", "en": "The Republicans must now choose between passing their tax cuts (and adding $2 trillion to the public debt) and pursuing a much more modest reform. The first scenario is unlikely for three reasons. First, fiscally conservative congressional Republicans will object to a reckless increase in the public debt. Second, congressional budget rules require any tax cut that is not fully financed by other revenues or spending cuts to expire within ten years, so the Republicans’ plan would have only a limited positive impact on the economy. And, third, if tax cuts and increased military and infrastructure spending push up deficits and the public debt, interest rates will have to rise. This would hinder interest-sensitive spending, such as on housing, and lead to a surge in the US dollar, which could destroy millions of jobs, hitting Trump’s key constituency – white working-class voters – the hardest. Moreover, if Republicans blow up the debt, markets’ response could crash the US economy. Owing to this risk, Republicans will have to finance any tax cuts with new revenues, rather than with debt. As a result, their roaring tax-reform lion will most likely be reduced to a squeaking mouse. Even cutting the corporate tax rate from 35% to 30% would be difficult. Republicans would have to broaden the tax base by forcing entire sectors – such as pharmaceuticals and technology – that currently pay little in taxes to start paying more. And to get the corporate-tax rate below 30%, Republicans would have to impose a large minimum tax on these firms’ foreign profits. This would mark a departure from the current system, in which trillions of dollars in foreign profits remain untaxed unless they are repatriated. During the presidential campaign, Trump proposed a one-time 10% repatriation-tax “holiday” to encourage American companies to bring their foreign profits back to the United States. But this would deliver only $150-200 billion in new revenues – less than 10% of the $2 trillion fiscal shortfall implied by the Republicans’ plan. In any case, revenues from a repatriation tax should be used to finance infrastructure spending or the creation of an infrastructure bank. Some congressional Republicans who already know that the BAT is a non-starter are now proposing that the corporate income tax be replaced with a value-added tax that is legal under WTO rules."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It complained to the Ombudsman that, after a change of the officials responsible for the matter within the Office for Official Publications, its products were systematically excluded from being selected in tender procedures. The company referred to four cases which the Ombudsman investigated. He concluded that the Publications Office had failed to carry out a proper review of the first contract. He also criticised it for having excluded the possibility of extending the second contract on the basis of reasons that were clearly unfounded and erroneous. However, the Ombudsman concluded that there was no evidence that the Publications Office had systematically excluded the complainant's product from tender procedures.1128/2004/GG  Public access to allowances paid to Members of the European Parliament In 2005, Parliament rejected a journalist's request for information about the allowances paid to the five Maltese MEPs, citing data protection reasons. The journalist lodged a complaint with the Ombudsman, arguing that taxpayers have a right to know how MEPs spend public money. After having consulted the European Data Protection Supervisor, who agreed with the Ombudsman's position, the Ombudsman called on Parliament to disclose the requested information, in the light of the public's legal right of access to documents. Parliament maintained its refusal. It announced, however, that it would publish general Complaints and inquiries information on MEPs' allowances on its website and alluded to the possibility of re-as-sessing the situation in 2009. The Ombudsman issued a critical remark, regretting that Parliament had not complied with the law as interpreted by the Court of First Instance. He, however, welcomed Parliament's decision to better inform the public about MEPs' allowances via its website.3643/2005/(GK)WP  In some cases, the complainant's only claim, express or implied, is public acknowledgment that there was maladministration. In such cases, a critical remark also provides adequate redress to the In some cases, the complainant's only claim, express or implied, is public acknowledgment that there was maladministration. However, a better outcome from the perspective of improving relations between citizens and the Union institutions is for the institution concerned itself to acknowledge and apolo- gise for the maladministration.", "cs": "Veřejnému ochránci práv si stěžovala, že po změně úředníků odpovědných za danou záležitost v Úřadu pro úřední tisky jsou její produkty z výběrových řízení systematicky vylučovány. Společnost poukázala na čtyři případy, které veřejný ochránce práv prošetřil. Dospěl k závěru, že Úřad pro úřední tisky neprovedl náležitý přezkum první smlouvy. Kritizoval jej rovněž za to, že vyloučil možnost prodloužení druhé smlouvy z důvodů, jež jsou jednoznačně nepodložené a chybné. Veřejný ochránce práv však dospěl k závěru, že neexistují žádné důkazy, že by Úřad pro úřední tisky systematicky vylučoval produkt stěžovatele z výběrových řízení.1128/2004/GG  Přístup veřejnosti k příspěvkům vyplaceným poslancům Evropského parlamentu V roce 2005 Parlament zamítl žádost novináře týkající se informací o příspěvcích vyplacených pěti maltským poslancům Evropského parlamentu s odkazem na důvody ochrany osobních údajů. Novinář předložil st�žnost veřejnému ochránci práv a tvrdil, že daňoví poplatníci mají právo vědět, jak poslanci Evropského parlamentu nakládají s veřejnými prostředky. Po konzultaci evropského inspektora ochrany údajů, který souhlasil se stanoviskem veřejného ochránce práv, veřejný ochránce práv Parlament vyzval, aby požadované informace zveřejnil na základě zákonného práva veřejnosti na přístup k dokumentům. Parlament trval na svém odmítnut�. Oznámil však, že na svých internetových stránkách Stížnosti a šetření zveřejní obecné informace o příspěvcích pro poslance Evropského parlamentu a zmínil možnost situaci znovu posoudit v roce 2009. Veřejný ochránce práv vydal kritickou připomínku a litoval, že Parlament nedodržel právní předpisy, jak je vykládá Soud prvního stupně. Uvítal však rozhodnut� Parlamentu lépe informovat veřejnost o příspěvcích pro poslance Evropského parlamentu prostřednictvím svých internetových stránek.3643/2005/(GK)WP  V některých případech je jediným požadavkem stěžovatele, výslovným nebo implicitním, veřejné uznání, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rovněž v těchto případech poskytuje kritická V některých případech je jediným tvrzenímstěžovatele, výslovným nebo implicitním, veřejnéuznání, že došlo k nesprávnému veřejnémupostupu. Lepším výsledkem z hlediska zlepšení vztahů mezi občany a orgány Unie však je, pokud samotný dotčený orgán uzná nesprávný úřední postup a omluví se za něj."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We are the most compassionate, most violent, most creative and most destructive animal that has ever been on this planet, and we are all of those things all jumbled up together. But love is not the thing that makes us human. It's not special to us. We are not the only ones who care about our mates. We are not the only ones who care about our children. Albatrosses frequently fly six, sometimes ten thousand miles over several weeks to deliver one meal, one big meal, to their chick who is waiting for them. They nest on the most remote islands in the oceans of the world, and this is what it looks like. Passing life from one generation to the next is the chain of being. If that stops, it all goes away. If anything is sacred, that is, and into that sacred relationship comes our plastic trash. All of these birds have plastic in them now. This is an albatross six months old, ready to fledge -- died, packed with red cigarette lighters. This is not the relationship we are supposed to have with the rest of the world. But we, who have named ourselves after our brains, never think about the consequences. When we welcome new human life into the world, we welcome our babies into the company of other creatures. We paint animals on the walls. We don't paint cell phones. We don't paint work cubicles. We paint animals to show them that we are not alone. We have company. And every one of those animals in every painting of Noah's ark, deemed worthy of salvation is in mortal danger now, and their flood is us. So we started with a question: Do they love us? We're going to ask another question. Are we capable of using what we have to care enough to simply let them continue? Thank you very much. (Applause)", "cs": "Jsme ti nejsoucitnější, nejagresivnější, nejtvořivější a nejdestruktivnější zvířata na této planetě. A to všechno se v nás míchá dohromady. Ale nejsme lidmi kvůli tomu, že milujeme. Nejsme jediní, kdo miluje. Nejsme jediní, kdo se stará o své partnery. Nejsme jediní, kdo se stará o své děti. Albatrosové během několika týdnů nalétají 10 až 15 tisíc kilometrů, aby mláďatům, jež na ně čekají, přinesli jedno velké jídlo. Hnízdí na těch nejodlehlejších oceánských ostrovech. A takhle to tam vypadá. Předávat život z generace na generaci, to je koloběh bytí. Když to skončí, už nic nebude. A do tohoto posvátného vztahu vstupuje odpad z našich plastů. Všichni tihle ptáci teď mají v sobě plasty. Tohle je šestiměsíční albatros, ještě s prachovým peřím. Zemřel, protože měl vnitřnosti plné zapalovačů. Takhle by náš vztah se zbytkem světa vypadat neměl. Ale i když jsme se pojmenovali podle naší schopnosti myslet, nikdy neuvažujeme o následcích. Naše děti uvádíme do prostředí, ve kterém jim dělají společnost další tvorové. Na stěny jim kreslíme zvířátka. Nekreslíme mobilní telefony. Nekreslíme kancelářské přepážky. Kreslíme zvířátka, aby děti viděly, že nejsme sami. Máme společnost. Jenže všem zvířátkům, která kreslíme na Noemově arše, dnes hrozí smrtelné nebezpečí. A ta potopa jsme my. Na začátku jsme se ptali: \"Mají nás rádi?\" Teď si položme další otázku: Jsme schopní použít naše schopnosti tak, abychom zvířatům umožnili dál tu s námi existovat? Děkuji mnohokrát (Potlesk.)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I have five sisters, and none of them could go to school, and you will be astonished, two weeks before, when I was filling out the Canadian visa form, and I was filling out the family part of the form, I could not recall the surnames of some of my sisters. And the reason was that I have never, never seen the names of my sisters written on any document. That was the reason that I valued my daughter. What my father could not give to my sisters and to his daughters, I thought I must change it. I used to appreciate the intelligence and the brilliance of my daughter. I encouraged her to sit with me when my friends used to come. I encouraged her to go with me to different meetings. And all these good values, I tried to inculcate in her personality. And this was not only she, only Malala. I imparted all these good values to my school, girl students and boy students as well. I used education for emancipation. I taught my girls, I taught my girl students, to unlearn the lesson of obedience. I taught my boy students to unlearn the lesson of so-called pseudo-honor. Dear brothers and sisters, we were striving for more rights for women, and we were struggling to have more, more and more space for the women in society. But we came across a new phenomenon. It was lethal to human rights and particularly to women's rights. It was called Talibanization. It means a complete negation of women's participation in all political, economical and social activities. Hundreds of schools were lost. Girls were prohibited from going to school. Women were forced to wear veils and they were stopped from going to the markets. Musicians were silenced, girls were flogged and singers were killed. Millions were suffering, but few spoke, and it was the most scary thing when you have all around such people who kill and who flog, and you speak for your rights. It's really the most scary thing. At the age of 10, Malala stood, and she stood for the right of education. She wrote a diary for the BBC blog, she volunteered herself for the New York Times documentaries, and she spoke from every platform she could. And her voice was the most powerful voice.", "cs": "Mám pět sester a žádná z nich nemohla jít do školy a udiví vás, že když jsem před dvěma týdny vyplňoval žádost o kanadské vízum, a vyplňoval jsem část o rodině, nemohl jsem si vzpomenout na příjmení některých mých sester. A důvodem bylo, že jsem nikdy, nikdy neviděl jména mých sester napsaná na žádné listině. Proto si cením své dcery. Myslel jsem si, že to, co můj otec nemohl dát mým sestrám a svým dcerám musím změnit. Ceníval jsem si inteligence a bystrosti své dcery. Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou seděla když mí přátele přicházeli. Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou chodila na různá setkání. A všechny tyto dobré hodnoty jsem se jí snažil vštípit. A nebyla to jen ona, jen Malala. Předával jsem všechny tyto dobré hodnoty studentkám i studentům z mé školy. Používal jsem vzdělávání k emancipaci. Učil jsem své dívky, učil jsem své studentky, aby se odnaučily lekci poslušnosti. Učil jsem své studenty, aby se odnaučili lekci takzvané pseudocti. Drazí bratři a sestry, usilovali jsme o víc práv pro ženy a bojovali jsme za to, aby bylo víc, víc a víc prostoru pro ženy ve společnosti. Ale narazili jsme na nový fenomén. Byl smrtelný pro lidská práva a zvláště pro ženská práva. Jmenoval se talibanizace. Znamená to úplné popření ženského podílu na všech politických, ekonomických a sociálních činnostech. Stovky škol byly ztraceny. Dívkám bylo zakázáno chodit do školy. Ženy byly nuceny nosit závoje a bylo jim zabráněno chodit na trhy. Hudebníci byli umlčeni, dívky byly bičovány a zpěváci byli zabiti. Miliony trpěly, ale jen málo promluvilo a to byla ta nejděsivější věc, když máte kolem sebe takové lidi, kteří zabíjejí a bičují a hlásíte se o svá práva. Je to opravdu ta nejděsivější věc. V 10 letech si Malala stála za svým právem na vzdělání. Psala deník pro blog BBC, dělala dobrovolnici pro dokumentaristy z New York Times a mluvila při každé příležitosti, kdy mohla. A její hlas byl tím nejsilnějším hlasem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm McKenna Pope. I'm 14 years old, and when I was 13, I convinced one of the largest toy companies, toymakers, in the world, Hasbro, to change the way that they marketed one of their most best-selling products. So allow me to tell you about it. So I have a brother, Gavin. When this whole shebang happened, he was four. He loved to cook. He was always getting ingredients out of the fridge and mixing them into these, needless to say, uneatable concoctions, or making invisible macaroni and cheese. He wanted to be a chef really badly. And so what better gift for a kid who wanted to be a chef than an Easy-Bake Oven. Right? I mean, we all had those when we were little. And he wanted one so badly. But then he started to realize something. In the commercials, and on the boxes for the Easy-Bake Ovens, Hasbro marketed them specifically to girls. And the way that they did this was they would only feature girls on the boxes or in the commercials, and there would be flowery prints all over the ovens and it would be in bright pink and purple, very gender-specific colors to females, right? So it kind of was sending a message that only girls are supposed to cook; boys aren't. And this discouraged my brother a lot. He thought that he wasn't supposed to want to be a chef, because that was something that girls did. Girls cooked; boys didn't, or so was the message that Hasbro was sending. And this got me thinking, God, I wish there was a way that I could change this, that could I have my voice heard by Hasbro so I could ask them and tell them what they were doing wrong and ask them to change it. And that got me thinking about a website that I had learned about a few months prior called Change.org. Change.org is an online petition-sharing platform where you can create a petition and share it across all of these social media networks, through Facebook, through Twitter, through YouTube, through Reddit, through Tumblr, through whatever you can think of.", "cs": "Jsem McKenna Pope. Je mi 14 let a když mi bylo 13, přesvědčila jsem jednu z největších firem na výrobu hraček na světě, Hasbro, aby změnila způsob, jakým nabízela jeden z jejich nejlépe prodávaných výrobků. Dovolte mi o tom něco říct. Mám brášku Gavina. Když se celá tahle věc stala, měl čtyři roky. Miloval vaření. Porád vytahoval z ledničky ingredience a míchal je do takových, netřeba říkat, nepoživatelných míchanic nebo dělal neviditelné makarony se sýrem. Strašně moc chtěl být šéfkuchařem. Takže jaký lepší dárek pro prcka, který chce být šéfkuchařem, než trouba Easy-Bake Oven, že jo? Myslím, že jsme ji měli všichni, když jsme byli malí. A on ji tak strašně chtěl. Jenže pak si začal něco uvědomovat. V reklamách a na krabicích Easy-Bake Oven se Hasbro zaměřilo speciálně na holky. Udělali to tak, že se na krabicích a v reklamách objevovaly jenom holky, a všude na těch troubách byly květinové potisky a byly v zářivě růžové a fialové, hodně typické barvy pro ženy, že jo? Tak nějak tím vysílali zprávu, že jenom holky mají vařit, kluci ne. A tohle mého brášku hodně odradilo. Myslel si, že se nemůže stát šéfkuchařem, protože to bylo něco, co dělají holky. Holky vařily, kluci ne, nebo to aspoň byla zpráva, kterou vysílalo Hasbro. Donutilo mě to přemýšlet. Bože, kéž by existoval způsob, jakým to můžu změnit, kéž by můj názor Hasbro vyslyšelo, abych se jich mohla zeptat a říct jim, co dělají špatně a požádat je o změnu. A tohle mě donutilo přemýšlet o stránce, o které jsem se dozvěděla několik měsíců předtím, nazvanou Change.org. Change.org je online platforma na sdílení peticí, kde můžete vytvořit petici a sdílet ji na všech sociálních mediálních sítích, na Facebooku, na Twitteru, na Youtube, na Redditu, na Tumblr, na čemkoli jen chcete."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When I was about 16 years old I can remember flipping through channels at home during summer vacation, looking for a movie to watch on HBO -- and how many of you remember \"Ferris Bueller's Day Off\"? Oh yeah, great movie, right? -- Well, I saw Matthew Broderick on the screen, and so I thought, \"Sweet! Ferris Bueller. I'll watch this!\" It wasn't Ferris Bueller. And forgive me Matthew Broderick, I know you've done other movies besides Ferris Bueller, but that's how I remember you; you're Ferris. But you weren't doing Ferris-y things at the time; you were doing gay things at the time. He was in a movie called \"Torch Song Trilogy.\" And \"Torch Song Trilogy\" was based on a play about this drag queen who essentially was looking for love. Love and respect -- that's what the whole film was about. And as I'm watching it, I'm realizing that they're talking about me. Not the drag queen part -- I am not shaving my hair for anyone -- but the gay part. The finding love and respect, the part about trying to find your place in the world. So as I'm watching this, I see this powerful scene that brought me to tears, and it stuck with me for the past 25 years. And there's this quote that the main character, Arnold, tells his mother as they're fighting about who he is and the life that he lives.", "cs": "Když mi bylo okolo 16 let, pamatuji si, že jsem doma během letních prázdnin přepínal mezi programy a hledal film na HBO -- a kolik z vás si pamatuje Volný den Ferrise Buellera? Jo, bezva film, že? No, na obrazovce jsem viděl Matthew Brodericka a tak jsem si říkal: \"Super! Ferris Bueller. Na to se podívám!\" Nebyl to Ferris Bueller. A odpusť mi, Matthew Brodericku, já vím, že jsi udělal jiné filmy než Ferrise Buellera, ale to je, jak si tě pamatuji; jsi Ferris. Ale tehdy jsi nedělal nic Ferrisovského; tehdy jsi dělal homosexuální věci. Byl ve filmu nazvaném Mučivá láska. A Mučivá láska byla založená na hře o tomto drag queen, který v podstatě hledal lásku. Láska a respekt -- to je náplní celého filmu. A jak jsem to sledoval, docházelo mi, že mluví o mně. Ne ta část o drag queen -- pro nikoho na světě bych si svoji hlavu neoholil -- ale část o homosexuálech. Hledání lásky a respektu, část o snaze nalézt své místo ve světě. A jak jsem to sledoval, viděl jsem tuto silnou scénu, ze které mně vyhrkly do očí slzy a která mně utkvěla v paměti celých 25 let. A je v ní tahle věta, kterou hlavní postava, Arnold, říká své matce, když se hádají o tom, kým je a jaký život vede."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As you've been walking through that world, we've been cleverly causing the parts of it that you're not in to vanish, and the parts of it in front of you to appear. A good trick, but not the basis for the revolution that I promised you in the beginning of this talk. But the reality is, for those of you that are passionate gamers and might be excited about this, and for those of you that are afraid and may not be, all of that is about to change. Because finally, the technology is in place to go well beyond the limits that we've previously seen. I've dedicated my career to this, there are many others working on the problem -- I'd hardly take credit for it myself, but we're at the point now where we can finally do this impossible hard thing of weaving together thousands of disparate machines into single simulations that are convenient enough to not be one-offs, but to be buildable by anybody. And to be at the point where we can start to experience those things that we can't yet fathom. Let's just take a moment to visualize that. I'm talking about not individual little simulations but a massive possibility of huge networks of interaction. Massive global events that can happen inside that. Things that even in the real world become challenging to produce at that kind of scale. And I know some of you are gamers, so I'm going to show you some footage of some things that I'm pretty sure I'm allowed to do, from some of our partners. TED and me had a back-and-forth on this. These are a few things that not many people have seen before, some new experiences powered by this type of technology. I'll just [take] a moment to show you some of this stuff. This is a single game world with thousands of simultaneous people participating in a conflict. It also has its own ecosystem, its own sense of predator and prey. Every single object you see here is simulated in some way. This is a game being built by one of the biggest companies in the world, NetEase, a huge Chinese company. And they've made an assistant creative simulation where groups of players can cocreate together, across multiple devices, in a world that doesn't vanish when you're done.", "cs": "A jak jste se procházeli tím světem, my jsme vám chytře nechávali mizet to, kde už jste byli, a ukazovali vám to, co bylo před vámi. Je to dobrý trik, ale není to základ revoluce, kterou jsem vám slíbil na začátku přednášky. Nicméně pro vás, kteří jste vášnivými hráči a jste tím nadšeni, i pro vás, kteří se toho děsí a nadšeni nejsou, se tohle všechno změní. Konečně je totiž technologie tak daleko, že může klidně překonat limity, které tu byly dříve. Věnoval jsem tomu kariéru a pracovali na tom mnozí další ‒ těžko si mohu připisovat zásluhy, ale nyní jsme v okamžiku, kdy můžeme konečně provést něco obtížného až nemožného, tedy propojit tisíce různých zařízení do samostatných simulací, natolik jednoduchých a víceúčelových, aby si je mohl stvořit kdokoli. A tehdy budeme schopni začít prožívat takové věci, které zatím nedokážeme ani pochopit. Pojďme si to na chvilku ukázat. Už nemluvím o individuálních malých simulacích, ale o zásadní možnosti mít obrovské sítě interakcí. V nich se mohou odvíjet ohromné globální události. Věci, které jsou i v reálném světě tak náročné, aby mohly vznikat v takovém rozsahu. Vím, že někteří z vás hry hrají, takže vám ukážu pár záběrů z něčeho, o čem vím, že mohu, tedy od některých partnerů. S TED jsem to důkladně probral. Tohle je pár věcí, které zatím moc lidí nevidělo, nové zážitky, které vzešly z tohoto typu technologie. Teď vám tedy něco z toho ukážu. Tohle je svět jediné hry s tisícem lidí, kteří se všichni současně zapojují do konfliktu. Má to i svůj vlastní ekosystém, své vlastní predátory a oběti. Každý objekt, který tu vidíte, je svým způsobem simulací. Tato hra vznikla v NetEase, obří čínské firmě, jedné z největších na světě. Vytvořili pomocnou kreativní simulaci, v níž mohou spolupracovat skupiny hráčů na různých zařízeních, ve světě, který nezmizí, když skončíte."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve Francii je rozhodování silně centralizované, politické přístupy uniformní (vzdor určitým nesmělým pokusům Macronovy vlády propagovat flexibilitu) a občanská participace slabá. Zdráhavost elit důvěřovat občanům křížená s nedostatečnou angažovaností a občasnou infantilností občanů plodí sebenaplňující se proroctví. Za takových okolností není divu, že hmatatelným rysem zážitku žlutých vest se stal pocit „existence“ – účasti na dobrodružství a hlasu v médiích. Problém je, že vzhledem k dřívější odtažitosti od politiky a chabému porozumění pro ekonomickou realitu jsou francouzští občané náchylní spíš předkládat kategorické požadavky než prosazovat realistické reformy. Vhodně strukturované konzultace, v nichž francouzští občané zváží klady a zápory různých možností, uznají objektivní fakta a znovuobjeví smysl pro společenství, by mohly ohromně uspět. Jakmile například všichni připustí existenci pnutí mezi snižováním daní a zlepšováním veřejných služeb, je možné vést debatu, jak nejlépe dosáhnout optimální kombinace příslušných politik. Na jednacím stole musí být všechno. Je třeba, aby Francouzi zvážili účel každé jednotlivé veřejné služby, zda daná služba dosahuje svých cílů, a to za přiměřenou cenu, a zda se nenabízejí lepší alternativy. Právě tak postupovali Kanaďané a Skandinávci v 90. letech minulého století, kdy se také potýkali s dysfunkčními veřejnými sektory, stoupajícími veřejnými dluhy a vysokou nezaměstnaností. Francie konečně vstupuje do procesu usilujícího o modernizaci hospodářství a zároveň stále chrání své občany. Země se však ocitá na rozcestí a její občané by ji ještě mohli strhnout na cestu neliberalismu a demagogie.", "en": "In France, decision-making is highly centralized, policies are uniform (despite some timid attempts by Macron’s government to promote flexibility), and civic participation is weak. The elite’s reluctance to trust citizens, combined with citizens’ own lack of engagement and occasional puerility, creates a self-fulfilling prophecy. Against this backdrop, it is little wonder that the feeling of “existing” – of participating in an adventure and having one’s voice heard in the media – has become a palpable feature of the yellow-vest experience. The problem is that French citizens’ previous disengagement and poor understanding of economic realities predisposes them to make categorical demands, rather than pushing for realistic reforms. A properly structured consultation in which French citizens ponder tradeoffs, acknowledge objective facts, and rediscover a sense of community could be a tremendous success. For example, once everyone accepts that there is a tension between reducing taxes and improving public services, a debate can be held on how best to achieve an optimal policy mix. Everything should be on the table. The French must consider the purpose of each and every public service; whether those services are fulfilling their objectives, and at a reasonable cost; and whether there are better alternatives on offer. This is what the Canadians and the Scandinavians did in the 1990s, when they, too, were facing dysfunctional public sectors, rising public debts, and high unemployment. France is finally engaging in a process to modernize the economy while still protecting its citizens. But the country is at a crossroads, and its citizens could still drag their country down the path of illiberalism and demagogy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "· Německo nedokáže pomoci odpovědět na otázku, jakou roli hodlá hrát ve formování rozšířené Evropské unie. Až se bude v roce 2003 debatovat o dohodě o přistoupení deseti nových států do EU, bude středolevicový populista Schröder připraven odolat nelibosti - která se dá předpokládat - obyvatel Německa s tím, že členy Unie se stanou jejich východní sousedi? · Německo se musí zavázat, že bude posilovat roli EU coby globálního aktéra. Bez německého intelektuálního, finančního a vojenského přispění zůstane ekonomický obr Evropská unie ve světových věcech politickým trpaslíkem. Německo musí přestat naříkat nad americkým unilateralismem - jak to dělal Schröder ve své volební kampani -, a začít pomáhat Evropské unii, aby překonala svou bezvýznamnost ve věcech globální bezpečnosti a obrany. Jedna z prvních věcí, které Schröder bude muset udělat hned poté, co jej ,,rudo-zelená\" parlamentní většina zvolí staronovým kancléřem, je napravit bezpříkladnou škodu, jíž on sám napáchal v německo-amerických vztazích. Nejde o to, aby Berlín pokorně kýval na všechno, co řekne Washington. Je však na Berlínu, aby udělal první krok na cestě k obnovení dialogu s Washingtonem, přerušeného Schröderovým prásknutím dveřmi. Zadruhé: Berlín se bude muset dát znovu dohromady s Paříží. Vhodná formální příležitost nastane příští rok v lednu, kdy se bude slavit čtyřicáté výročí francouzsko-německé Elysejské dohody. Cílem není vytvořit bilaterální hegemonii nad rozšířenou Evropskou unií. Jde zde totiž o schopnost EU mluvit jedním hlasem a jednat tváří v tvář ostatním mocnostem - a�� už spřáteleným nebo ne - jako jedno tělo. V posledních několika letech francouzsko-německé vztahy značně ochladly. V tomto světle je nad slunce jasné, že oživení tohoto zvláštního vztahu je nezbytnou (i když ne dostatečnou) podmínkou k tomu, aby se z EU stal významný hráč na poli světové politiky. A konečně bude Schröder a jeho vláda muset najít nové způsoby, jak se vypořádat s mnoha zájmy, které dosud překážely všem zásadnějším pokusům o zevrubnou modernizaci německého hospodářství a společnosti. Podíváme-li se zpět na čtyři roky ,,rudo-zelené\" vlády od roku 1998, jsme nuceni konstatovat, že neokorporatistický styl dohod od ,,kulatého stolu\" mezi Velkým byznysem, Velkými odbory a Velkou vládou už nefunguje. Strukturálně konzervativní síti vzájemně propletených institucí chybí flexibilita a kreativita, bez níž nelze na výzvy globalizace reagovat inovativními způsoby.", "en": "Germany cannot help answering the question what role it is willing to play in the shaping of an enlarged European Union. When the treaty on the incorporation of ten new members into the EU will be debated in 2003, will Schröder, the center-left populist, be prepared to firmly resist the likely public sentiment against letting in neighbours from the East? Germany must commit itself to the strengthening of the EU's role as a global player. Without Germany's intellectual, financial and military contribution, the EU, an economic giant, will remain a political dwarf in world affairs. Instead of complaining about American unilateralism, as Schröder did during the election campaign, Germany should help overcome the EU's irrelevance in matters of global security and defense. One of the first things Schröder will have to do after the \"red-green\" majority in Parliament has re-elected him is to repair the unparalleled damage he has done to German-American relations. The point is not that Berlin should humbly accept whatever Washington says. But it is Berlin that has to do the first step towards resuming dialogue with Washington after Schröder slammed the door. Secondly, Berlin will have to reconnect with Paris. The 40 th anniversary of the Franco-German Elysée treaty in January next year will be a good formal opportunity to do so. The aim is not to create a bilateral hegemony over the enlarged EU. What is at stake is the ability of the EU to speak with one voice and act as one body vis-à-vis other powers, whether friends or not. During the last couple of years, the Franco-German relations have dramatically deteriorated; as a consequence, it has become visible that the revitalisation of this special relationship is the necessary (though not sufficient) condition for the EU to become a relevant player in world politics. Finally, Schröder and his government will have to find new ways of coping with the many vested interests that have until now obstructed all major attempts to thoroughly modernize German economy and society. Looking back to the four \"red-green\" years since 1998, one has to conclude that the neocorporatist style of \"round-table\" agreements between Big Business, Big Labour, and Big Government no longer works. The structurally conservative network of intertwined institutions lacks the flexibility and creativity needed to give an innovative answer to globalization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud Hillary Clintonová jakožto pravděpodobná příští americká prezidentka opravdu věří v mír a trvale udržitelný rozvoj, měla by ohlásit záměr podpořit vznik GFE, podobně jako se stal prezident George W. Bush v roce 2001 první hlavou státu, která schválila nově navržený Globální fond boje proti AIDS, TBC a malárii. A měla by vyzvat Čínu a další země, aby se k tomuto multilaterálnímu úsilí připojily. Druhá varianta – totiž pokračovat v mohutných výdajích na obranu namísto globálního vzdělávání – by odsoudila USA do role upadajícího imperialistického státu, jenž je tragicky závislý na stovkách zahraničních vojenských základen, prodeji zbraní za desetimiliardy dolarů ročně a ustavičných válkách. Bez GFE budou chudé země postrádat prostředky ke vzdělávání svých dětí, stejně jako nedokázaly před založením Globálního fondu financovat boj proti AIDS, TBC a malárii. Základní rozpočtový problém je tento: roční vzdělávání dítěte stojí v chudé zemi nejméně 250 dolarů, avšak nízkopříjmové země si v průměru mohou dovolit vynaložit jen asi 90 dolarů na jedno dítě za rok. Vzniká tak propast ve výši 160 dolarů na dítě za rok, což při celkovém počtu zhruba 240 milionů potřebných dětí ve školním věku činí asi 40 miliard dolarů ročně. Nedostatečně financované školství má tragické následky. Děti odcházejí ze škol brzy, často bez schopnosti číst nebo psát alespoň na základní úrovni. Často pak vstupují do gangů a stávaj�� se z nich drogoví překupníci, či dokonce džihádisté. Dívky se vdávají a ve velmi mladém věku rodí děti. Úmrtnost zůstává vysoká a nedostatečně vzdělané matky (a otcové) mají jen malé reálné vyhlídky, že vybřednou z chudoby. Cenou za neschopnost vytvořit slušná pracovní místa prostřednictvím slušného školství jsou politická nestabilita, masová migrace do USA (ze střední Ameriky a Karibiku) i do Evropy (z Blízkého východu a Afriky) a také násilí spojené s chudobou, drogami, obchodem s lidmi a etnickými konflikty. Zanedlouho se v těchto místech objeví americké drony, které současnou nestabilitu ještě zhorší. Stručně řečeno se potřebujeme posunout od CIA ke GFE, od drahých a neúspěšných amerických snah o změnu režimu (včetně těch, které si braly na mušku afghánský Taliban, iráckého prezidenta Saddáma Husajna, libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a syrského prezidenta Bašára Asada) k investicím do zdraví, vzdělání a slušných pracovních míst. Někteří kritikové pomoci tvrdí, že fondy určené na vzdělání se jednoduše promrhají.", "en": "If Hillary Clinton, the likely next US president, genuinely believes in peace and sustainable development, she should announce her intention to back the GFE’s creation, just as President George W. Bush in 2001 was the first head of state to endorse the newly proposed Global Fund to Fight AIDS, TB, and Malaria. She should call on China and others to join this multilateral effort. The alternative – to continue spending massively on defense rather than on global education – would condemn the US to the status of a declining imperial state tragically addicted to hundreds of overseas military bases, tens of billions of dollars in annual arms sales, and perpetual wars. Without a GFE, poor countries will lack the resources to educate their kids, just as they were unable to finance the fight against AIDS, TB, and malaria until the Global Fund was established. Here’s the basic budgetary challenge: it costs at least $250 in a poor country to educate a child for a year, but low-income countries can afford, on average, only around $90 per child per year. There is a gap of $160 per child for around 240 million school-aged kids in need, or about $40 billion per year. The consequences of underfunded education are tragic. Kids leave school early, often without being able to read or write at a basic level. These dropouts often sign up with gangs, drug traffickers, even jihadists. Girls marry and begin to have children very young. Fertility rates stay high and the children of these poor, under-educated mothers (and fathers) have few realistic prospects of escaping poverty. The cost of failing to create decent jobs through decent schooling is political instability, mass migration to the US (from Central America and the Caribbean) and Europe (from the Middle East and Africa), and violence related to poverty, drugs, human trafficking, and ethnic conflict. Soon enough, the US drones arrive to exacerbate the underlying instability. In short, we need to shift from the CIA to the GFE, from the expensive failures of US-led regime change (including those targeting Afghanistan’s Taliban, Iraq’s Saddam Hussein, Libya’s Muammar el-Qaddafi, and Syria’s Bashar al-Assad) to investments in health, education, and decent jobs. Some critics of aid argue that funds for education will simply be wasted."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Volný obchod zůstává NEWTON, MASSACHUSETTS – Dne 7. prosince zástupci 159 členských zemí Světové obchodní organizace (WTO) dospěli ke shodě na první multilaterální obchodní dohodě v 19leté historii WTO. Přestože Dohoda o usnadnění obchodu – přezdívaná „balíček z Bali,“ podle ostrova, kde se zasedání konalo – neřeší nejnaléhavější potíže obchodu mezi Severem a Jihem, představuje významný ekonomický a politický milník. Balíček z Bali zavazuje členy WTO k úsilí o snížení necelních obchodních bariér – například zavedením transparentnější celní regulace a zjednodušením papírování souvisejícího s obchodem. Mohlo by se zdát, že takové změny jsou jen administrativní maličkosti, ale význam dohody – zvýšení globálního výstupu o bilion dolarů a vytvoření 21 milionů pracovních míst po celém světě – bude značný. Dohoda čelí kritice, že nesplnila cíle, které si WTO roku 2001 stanovila v Rozvojové agendě z Dauhá. Uvedené cíle – mimo jiné zlepšení přístupu na trh v oblasti zemědělství, výroby a služeb, vyjasnění pravidel mezinárodního obchodu a pokrok při řešení souvisejících environmentálních problémů – však byly přehnaně ambiciózní. I skromný balíček z Bali prošel jen o fous a vyžadoval den vyjednávání navíc, aby bylo dosaženo dohody u kontroverzních témat, jako jsou indické zemědělské subvence či americké embargo vůči Kubě. Je nicméně zřejmé, že hybná síla liberalizace obchodu mohutní. Uvažme působivou škálu a rozsah dalších aktuálně dojednávaných multilaterálních obchodních dohod – například Transpacifické partnerství a Dohodu o obchodu se službami (TiSA).", "en": "Free Trade Forever NEWTON, MASSACHUSETTS – On December 7, representatives from the World Trade Organization’s 159 member countries reached agreement on the first multilateral trade deal in the WTO’s 19-year history. Although the Trade Facilitation Agreement – dubbed the “Bali package,” after the Indonesian island where the meeting took place – did not address the most pressing North-South trade issues, it remains an important economic and political milestone. The Bali package commits WTO members to moving toward lowering non-tariff trade barriers – for example, by establishing more transparent customs regulations and reducing trade-related paperwork. These changes might seem like bureaucratic minutiae, but the agreement’s impact – adding $1 trillion to global output and creating 21 million jobs worldwide – will be substantial. The agreement has been criticized for failing to meet the goals set out in the WTO’s 2001 Doha Development Agenda. But these objectives – including improvement of market access in agriculture, manufacturing, and services; clarification of international trade rules; and progress on addressing relevant environmental issues – were overly ambitious. Even the modest Bali package was touch and go, requiring an extra day of negotiations to reach agreement on contentious issues like Indian farm subsidies and the US embargo of Cuba. Nonetheless, it is clear that trade liberalization is gaining momentum. Consider the impressive scale and scope of other multilateral trade agreements – such as the Trans-Pacific Partnership, the Transatlantic Trade and Investment Partnership, and the Trade-in-Services Agreement – that are currently being negotiated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To lze zajistit měnovou a fiskální politikou: nízkými úrokovými sazbami a rozsáhlými programy státních investic. Krátce, Keynesovým cílem bylo dosáhnout stěžejní sociálnědemokratické mety, aniž by se měnilo vlastnictví průmyslu. Měl nicméně za to, že přerozdělování by k zajištění plné zaměstnanosti přispělo. Silnější tendence ke spotřebě by „zároveň posloužila k zesílení popudu investovat“. Nízké úrokové sazby potřebné k zachování plné zaměstnanosti by zase časem vedly k „eutanázii rentiéra“ – těch, koho živí renty z kapitálu. Umírněné přerozdělování bylo politicky radikálnějším důsledkem Keynesovy ekonomické teorie, ale výše nastíněná opatření pro něj představovala meze státní intervence. Jestliže „je stát schopen stanovit úhrnné množství zdrojů vynaložených na rozmnožování nástrojů [tj. kapitálové báze] a základní odměnu pro ty, kdo je vlastní,“ neexistuje žádný „zjevný argument“ pro další angažovanost. Veřejné nikdy nemělo nahradit soukromé, ale pouze jej doplnit. Úvahy o plné zaměstnanosti a rovnosti dodnes zůstávají jádrem sociální demokracie. Politický zápas je ale třeba vést na nových bitevních polích. Dříve frontová linie oddělovala vlády a vlastníky výrobních prostředků – průmyslníky, rentiéry –, kdežto dnes vede mezi vládami a finančním sektorem. Soudobým výrazem přání potlačit schopnost finančních spekulací poškozovat ekonomiku jsou kroky jako třeba snaha Evropského parlamentu regulovat trh s deriváty, zákaz vydaný britskou vládou, který v návaznosti na finanční krizi znemožnil prodeje nakrátko, anebo požadavek na stanovení stropu u prémií pro bankéře. Nové zaostření na nutnost zkrotit moc finančnictví je z velké části důsledkem globalizace. Kapitál se přes hranice pohybuje volněji a rychleji než zboží či lidé. Ačkoliv velké globální firmy běžně využívají vysoké koncentrace svých finančních prostředků k nátlaku na další deregulaci („nebo se odstěhujeme jinam“), krize jejich velikost proměnila v přítěž. Být příliš velký na krach prostě znamená být příliš velký. Keynes si uvědomoval, že „vůbec ne malou část našeho současného problému ve věci zajištění dostatečných investic tvoří ošidnost finanční trhů“. Dnes – po více než 70 letech – to zní ještě pravdivěji než v jeho vlastní době.", "en": "This could be achieved by monetary and fiscal policy: low interest rates and large state investment programs. In short, Keynes aimed to achieve a key social democratic objective without changing the ownership of industry. Nevertheless, he did think that redistribution would help secure full employment. A greater tendency to consume would “serve to increase at the same time the inducement to invest.” And the low interest rates needed to maintain full employment would lead in time to the “euthanasia of the rentier” – of those who live off the rents of capital. Moderate re-distribution was the more politically radical implication of Keynes’s economic theory, but the measures outlined above were also the limits of state intervention for him. As long as “the state is able to determine the aggregate amount of resources devoted to augmenting the instruments [i.e., the capital base] and the basic reward to those who own them,” there is no “obvious case” for further involvement. The public was never to substitute for the private, but merely to complement it. Today, ideas about full employment and equality remain at the heart of social democracy. But the political struggle needs to be conducted along new battle lines. Whereas the front used to run between government and the owners of the means of production – the industrialists, the rentiers – now, it runs between governments and finance. Such measures as the efforts by the European Parliament to regulate the derivatives market or the British government’s ban on short selling in the wake of the financial crisis or the demand to caps bankers’ bonuses are contemporary expressions of the wish to reduce the power of financial speculation to damage the economy. The new focus on the need to tame the power of finance is largely a consequence of globalization. Capital moves across borders more freely and more quickly than goods or people do. Yet, while large global firms habitually use their high concentration of financial resources to press for further de-regulation (“or we will go somewhere else”), the crisis has turned their size into a liability. Being too big to fail simply means being too big. Keynes saw that “it is the financial markets’ precariousness which creates no small part of our contemporary problem of securing sufficient investment.” That rings truer today – more than 70 years later – than in his own day."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In reality, nominal wages are normally fixed for about one year, and in some cases for up to two years. If workers or unions do not accept the lower real wages caused by higher inflation they will use the next wage negotiations to demand compensation in the form of higher wages. If real wages return to the level they were at before the increase in the price level (and if production technology is unchanged), firms will no longer find it profitable to maintain production and employment at the higher level and will thus make cuts. In other words, if real wages cannot be reduced by higher inflation in the long run, employment and production will also be independent of price developments in the long run. This means that the long-term aggregate supply curve will be vertical. What happens if the economy faces a state of disequilibrium? Therefore, some suppliers will lower their prices, which in turn leads to an increase in aggregate demand. This process will go on until an equilibrium situation is reached, i.e. a situation where the wishes and plans of buyers and sellers coincide at a certain price and output level. FACTORS DETERMINING PRICE CHART 2 AGGREGATE DEMAND AND LONG-RUN AGGREGATE SUPPLY Factors affecting aggregate supply and aggregate demand According to the simple model we have been using, the combination of prices and real income that an economy is experiencing is obviously determined by the interplay of aggregate supply and demand. This raises questions regarding the factors leading to shifts in the two curves. The factors leading to an increase in aggregate demand (i.e. a shift in AD outwards or to the right) include an increase in government expenditure, a reduction in taxes, a depreciation of the home currency and an increase in real wealth (e.g. higher stock and land prices), which in turn lead to higher private consumption and investment expenditure. Private consumption and investment may also be driven by expectations. For example, if firms expect higher future profits, they will tend to increase investment expenditures. And if households expect higher real income as a result of higher expected labour productivity, consumer expenditure will increase. For this reason, an improvement in consumer and investor confidence is normally related to an increase in aggregate demand.", "cs": "Ve skutečnosti jsou nominální mzdy obvykle stanoveny na období jednoho roku, v některých případech až na dva roky. Pokud pracovníci nebo odboráři nebudou ochotni zachovat nižší reálné mzdy způsobené vyšší inflací, budou během příštích mzdových vyjednávání požadovat kompenzaci v podobě vyšší mzdy. Pokud se reálné mzdy vrátí na stejnou úroveň, na jaké byly před nárůstem cenové hladiny (a pokud nedojde ke změně výrobní technologie), nebude už pro podniky výhodné, aby udržovaly vyšší úroveň objemu výroby a zaměstnanosti, a rozhodnou se propouštět a omezovat výrobu. Jinak řečeno, pokud vyšší inflace nesnižuje reálné mzdy v dlouhém období, jsou zaměstnanost a objem výroby v dlouhém období nezávislé na vývoji cen. To znamená, že křivka agregátní nabídky v dlouhém období je svislá. Co se děje v ekonomice, která není v rovnováze? Předpokládejme například, že cenová hladina v dané ekonomice je vyšší než rovnovážná cenová hladina. V takové situaci je v porovnání s rovnovážným stavem agregátní nabídka příliš vysoká a agregátní poptávka zase příliš nízká. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ Dlouhodobá rovnováha GRAF 2: AGREGÁTNÍ POPTÁVKA A AGREGÁTNÍ NABÍDKA V DLOUHÉM OBDOBÍ cenová hladina Faktory ovlivňující agregátní nabídku a agregátní poptávku V jednoduchém modelu, který jsme doposud používali, určují vztahy mezi agregátní nabídkou a poptávkou kombinaci cena reálných příjmů v ekonomice. V této souvislosti je na místě otázka, jaké faktory způsobují pohyb křivek agregátní nabídky a poptávky. Mezi faktory, které vedou ke zvýšení agregátní poptávky (tedy k posunu křivky AD nahoru nebo doprava), patří zvýšení vládních výdajů, snížení daní, depreciace domácí měny nebo zvýšení reálného bohatství (např. zvýšení cen akcií nebo nemovitostí), tedy faktory, které způsobují zvýšení soukromé spotřeby a investičních výdajů. Soukromou spotřebu a investice mohou také ovlivnit očekávání. Pokud například podniky očekávají vyšší zisky v budoucnu, budou mít tendenci ke zvýšení investičních výdajů. A pokud domácnosti očekávají vyšší reálné příjmy v důsledku očekávání vyšší produktivity práce, vzrostou spotřební výdaje. Proto je zvýšení důvěry spotřebitelů a investorů obvykle spojeno se zvýšením agregátní poptávky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lepší svět je zde KODAŇ – Optimisté a pesimisté už po staletí vedou spory o stav světa. Pesimisté vidí svět, kde větší počet lidí znamená méně potravin, kde rostoucí poptávka po zdrojích znamená jejich vyčerpání a válku a kde zvýšení výrobní kapacity v posledních desetiletích znamená větší znečištění a globální oteplování. Jeden z posvátných textů současné generace pesimistů, kniha Meze růstu, dodnes ovlivňuje ekologické hnutí. Naproti tomu optimisté radostně tvrdí, že všechno – lidské zdraví, životní úroveň, kvalita životního prostředí a tak dále – se mění k lepšímu. Jejich oponenti v nich vidí ekonomy spoléhající na „roh hojnosti“ a vkládající víru do trhu jako nástroje, jenž vyřeší všechny problémy. Namísto účelového vypichování fakt a příběhů tak, aby zapadaly do nějaké velkolepé interpretace úpadku či pokroku, bychom se však měli snažit porovnávat všechny oblasti lidské existence, abychom zjistili, zda se světu ve skutečnosti daří lépe, nebo hůře. Spolu s jednadvaceti špičkovými světovými ekonomy jsem se pokusil právě o to, když jsem vytvořil bilanční kartu pokrývající období 150 let. V deseti oblastech – mimo jiné zdravotnictví, školství, války, rovnost pohlaví, znečištění ovzduší, klimatické změny nebo biodiverzita – odpovídali ekonomové na tutéž otázku: Jaké byly relativní náklady na řešení tohoto problému v každém roce od roku 1900 do roku 2013, včetně prognózy do roku 2050? S využitím klasického ekonomického hodnocení všech faktorů – od ztracených životů, špatného zdraví a negramotnosti až po ničení mokřadů a zvýšených škod po hurikánech v důsledku globálního oteplování – ekonomové ukazují, kolik daný problém stojí. A aby ocenili velikost problému, porovnali ho s celkovými dostupnými prostředky k jeho nápravě. Tím vznikl údaj o velikosti problému, vyjádřený jako podíl HDP. A trendy od roku 1900 jsou leckdy překvapivé. Vezměme si například nerovnost pohlaví. V podstatě lze říci, že jsme téměř polovinu světové populace vylučovali z výrobního procesu. V roce 1900 představovaly ženy jen 15% globální pracovní síly. A jaké jsou ztráty z nižší participace ženské pracovní síly? I když vezmeme v úvahu, že někdo musí dělat neplacenou domácí práci, a zvýšené náklady na vzdělávání žen, činila ztráta v roce 1900 nejméně 17% globálního HDP. Dnes, kdy je participace žen vyšší a mzdové rozdíly se snížily, činí ztráta 7% – a předpokládá se, že do roku 2050 klesne na 4%.", "en": "A Better World Is Here COPENHAGEN – For centuries, optimists and pessimists have argued over the state of the world. Pessimists see a world where more people means less food, where rising demand for resources means depletion and war, and, in recent decades, where boosting production capacity means more pollution and global warming. One of the current generation of pessimists’ sacred texts, The Limits to Growth, influences the environmental movement to this day. The optimists, by contrast, cheerfully claim that everything – human health, living standards, environmental quality, and so on – is getting better. Their opponents think of them as “cornucopian” economists, placing their faith in the market to fix any and all problems. But, rather than picking facts and stories to fit some grand narrative of decline or progress, we should try to compare across all areas of human existence to see if the world really is doing better or worse. Together with 21 of the world’s top economists, I have tried to do just that, developing a scorecard spanning 150 years. Across ten areas – including health, education, war, gender, air pollution, climate change, and biodiversity – the economists all answered the same question: What was the relative cost of this problem in every year since 1900, all the way to 2013, with predictions to 2050. Using classic economic valuations of everything from lost lives, bad health, and illiteracy to wetlands destruction and increased hurricane damage from global warming, the economists show how much each problem costs. To estimate the magnitude of the problem, it is compared to the total resources available to fix it. This gives us the problem’s size as a share of GDP. And the trends since 1900 are sometimes surprising. Consider gender inequality. Essentially, we were excluding almost half the world’s population from production. In 1900, only 15% of the global workforce was female. What is the loss from lower female workforce participation? Even taking into account that someone has to do unpaid housework and the increased costs of female education, the loss was at least 17% of global GDP in 1900. Today, with higher female participation and lower wage differentials, the loss is 7% – and projected to fall to 4% by 2050."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neplatí, že se lidé znenadání začnou chovat lépe, předložíme-li jim více faktů a statistik nebo lepší argumenty. Neměli bychom tedy ukvapeně zavrhovat úvahu, že by mohla pomoci věda – v prvé řadě tím, že nám pomůže vytvořit účinnější instituce, podnětnější mravní výchovu či přesvědčivější etické argumenty. Věda ale může nabídnout i bezprostřednější způsoby ovlivňování našich mozků. Science fiction naše možnosti občas spíš zužuje, než rozšiřuje. Pokoušet se mravnost prosazovat brutálním donucováním by bylo přinejmenším odsouzeno k nezdaru. Vlády nesmí získat pravomoc řídit mravní kodex svých občanů – víme, že kdyby takovou moc získaly, zneužily by ji. Bylo by ideální, kdyby jedinci mohli svobodně zkoušet různé způsoby sebezdokonalování, ať už praktickou dbalostí, čtením etických spisů anebo užíváním „pilulky mravnosti“. Je ale také pravda, že ačkoliv někteří lidé rádi berou prášky, po nichž se lépe cítí nebo bystřeji myslí, není až tak jisté, že by lidé skutečně chtěli užívat pilulky, které by je mravně zdokonalovaly. Není zřejmé, zda lidé chtějí být morálně lepší. Navíc ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, jako psychopatický Alex, by to pravděpodobně chtěli nejméně. Jde samozřejmě o hypotetické otázky. Dosud nevíme, co je možné. Je ale lepší tuto etickou diskusi začít raději příliš brzy než příliš pozdě. I když jsou „pilulky mravnosti“ jen science fiction, vyvolávají hluboké otázky. Budeme je chtít užívat, budou-li jednou k dostání? A pokud chtít nebudeme, co to o nás vypovídá?", "en": "It is not as if people would suddenly begin to behave better if we just gave them more facts and statistics, or better arguments. So we shouldn’t be too quick to dismiss the suggestion that science might help – in the first instance, by helping us design more effective institutions, more inspiring moral education, or more persuasive ethical arguments. But science might also offer more direct ways of influencing our brains. Science fiction sometimes limits rather than expands our sense of what is possible. It would be self-defeating, or worse, to try to promote morality through brutal coercion. Governments must not be given the power to control its citizens’ moral code – we know that if they had such power, they would misuse it. It would be ideal if individuals could freely explore different ways to improve themselves, whether by practicing mindfulness, reading moral philosophy, or, yes, by taking a ’morality’ pill. But it is also true that although some people are eager to take pills that make them feel better or think faster, it is not so obvious that people would really want to take pills that would make them morally better. It is not clear that people really want to be morally better. And those who, like the psychopathic Alex, need the most help are probably those who would want it least. These are, of course, hypothetical questions. We don’t yet know what is possible. But it is better to begin the ethical discussion too early than too late. And even if “moral pills” are just science fiction, they raise deep questions. Will we want to take them if they ever become available? And what does it say about us if we won’t?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pro ty, kdo tehdy žili, by bylo dnes neuspokojivé 3% tempo růstu nepředstavitelné. Jak by bývali mohli předvídat průmyslovou revoluci, která průměrný roční celosvětový růst v letech 1820 až 2003 zvedla na 2,25 %? Dnes vytlačení růstu do nových výší slibuje digitální revoluce. Jsme vprostřed dramatických technických průlomů a pokroky v digitálních technologiích propojují všechny kouty světa. V důsledku toho nejenže stoupá produktivita pracujících, ale také získávají větší přístup k zaměstnanosti. Jednotlivci v rozvojových zemích například dnes mohou pracovat pro nadnárodní společnosti. Ve výsledku se do trhu práce zapojuje víc pracujících. Ekonomické účinky tohoto trendu se neprojevily vždy pozitivně. Například ve Spojených státech průměrná reálná (inflačně očištěná) mzda sotva roste, byť nezaměstnanost klesla na 4,3 %. Tento „maximální strop mezd“ upevňuje technika, jelikož umožňuje přesouvat víc činností na hůře placené pracující v zahraničí – a rostoucí měrou na stroje. Klíčem k prolomení tohoto stropu je změnit druhy prací, jimž se lidé věnují. Lepším vzděláváním a průpravou a také efektivnějším přerozdělováním můžeme usnadnit kreativnější práci – od umění po vědecký výzkum –, již stroje nebudou schopné v dohledné budoucnosti vykonávat.", "en": "For someone living at that time, today’s disappointing 3% growth rate would have been inconceivable. How could they anticipate the Industrial Revolution, which lifted average annual global growth to 2.25% from 1820 to 2003? Today, it is the Digital Revolution that promises to lift growth to new heights. Indeed, we are in the midst of dramatic technological breakthroughs, with advances in digital technology connecting all corners of the world. As a result, workers are not just becoming more productive; they are gaining greater access to employment. Individuals in developing countries, for example, are now able to work for multinational companies. The upshot is that more workers are participating in the labor market. The economic effects of this trend have not been all positive. In the United States, for example, the average real (inflation-adjusted) wage has barely risen, even as unemployment has fallen to 4.3%. By enabling lower-wage workers abroad – and, increasingly, machines – to do more jobs, technology has reinforced this “maximum wage ceiling.” The key to breaking through this ceiling is to change the kinds of work in which people are engaged. Through improved education and training, as well as more effective redistribution, we can facilitate more creative work – from art to scientific research – which machines will not be able to do in the foreseeable future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Návrat amerického realismu NEW YORK – V�americké zahraniční politice existuje mnoho debat, které se neustále vracejí – například debata o izolacionismu versus internacionalismu nebo debata o unilateralismu versus multilateralismu. Žádná debata však není trvalejší než ta, která se vede mezi zastánci názoru, že hlavním cílem americké zahraniční politiky by mělo být ovlivňování vnějšího chování jiných států, a stoupenci názoru, že je třeba formovat i jejich vnitřní uspořádání. Tato debata mezi „realisty“ a „idealisty“ je intenzivní a dlouhodobá. V�období studené války existovali lidé, kteří tvrdili, že Spojené státy by se měly snažit „obrátit“ Sovětský svaz, svrhnout komunistický systém a nahradit ho demokratickým kapitalismem. Jiní to v�éře charakterizované jadernými zbraněmi pokládali za příliš nebezpečné a USA se tehdy rozhodly pro politiku dvou bloků, přičemž se snažily omezit velikost sovětské síly a vlivu. Po 40 letech této politiky se Sovětský svaz a jeho impérium skutečně rozpadly, ačkoliv byl tento výsledek vedlejším produktem americké politiky, nikoliv jejím hlavním cílem. George W. Bush byl zatím posledním stoupencem „idealistického“ pojetí, v�jehož rámci byla hlavní prioritou zahraniční politiky USA podpora demokracie. Osvojil si takzvanou „teorii demokratického míru“, která tvrdí, že demokracie se chovají lépe nejen ke svým občanům, ale i k sousedním a jiným státům. Silným zastáncem alternativního „realistického“ přístupu americké zahraniční politiky byl samozřejmě Bushův otec George H. W. Na velkou část této debaty lze pohlížet optikou amerického angažmá v�Iráku. George W. Bush šel v�roce 2003 do války s�Irákem proto, aby změnil tamní vládu. Očekával, že změna režimu v Bagdádu povede k�vytvoření demokratického Iráku a že tento vývoj posléze promění celý region, jakmile lidé v�jiných koutech arabského světa uvidí irácký příklad a donutí vlastní vlády k�jeho následování. Naproti tomu v�předchozí irácké válce nepokračoval prezident Bush starší v�tažení do Bagdádu, aby svrhl Saddáma Husajna a jeho vládu, přestože se mu podařilo sestavit nevídanou mezinárodní koalici, která úspěšně osvobodila Kuvajt, a přestože na něj mnozí lidé naléhali, aby učinil právě to. Stejně tak neintervenoval ve prospěch šíitských a kurdských povstání, která vypukla krátce po skončení války počátkem roku 1991.", "en": "The Return of American Realism NEW YORK – There are many recurring debates in American foreign policy – for example, isolationism versus internationalism, and unilateralism versus multilateralism. But no debate is more persistent than that between those who believe that American foreign policy’s principal purpose should be to influence the external behavior of other states and those who hold that it should be to shape their internal nature. This debate between “realists” and “idealists” is intense and long-standing. During the Cold War, there were those who argued that the United States should try to “roll back” the Soviet Union, bring down the communist system, and replace it with democratic capitalism. Others deemed this to be too dangerous in an era defined by nuclear weapons, and the US opted instead for a policy of containment, working to limit the reach of Soviet power and influence. As it turned out, after 40 years of containment, the Soviet Union and its empire unraveled, though this outcome was a byproduct of US policy, not its principal purpose. George W. Bush was the most recent “idealist” proponent of making democracy promotion the main priority for US foreign policy. Bush embraced the so-called “democratic peace” theory, which holds that democracies not only treat their own citizens better, but also act better toward their neighbors and others. It was, of course, his father, George H.W. Bush, who was a strong representative of the alternative, “realist” approach to American foreign policy. Much of this debate can be viewed through the lens of American involvement with Iraq. George W. Bush went to war with Iraq in 2003 to change the government. He expected regime change in Baghdad to lead to a democratic Iraq, a development that would in turn transform the region when people elsewhere in the Arab world saw this example and forced their own governments to follow suit. By contrast, in the earlier Iraq war, the first President Bush, after amassing an unprecedented international coalition that succeeded in liberating Kuwait, did not press ahead to Baghdad to oust Saddam Hussein and his government, despite the urging of many that he do just that. Nor did he intervene on behalf of the Shia and Kurdish uprisings that erupted just after the war ended early in 1991."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sbohem, (slavná) armádo Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku. Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku. Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé. Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo. Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh. Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku. Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem. Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci. Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce. Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství. Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají. Zatímco války od dob Hannibalovy porážky Římanů v roce 216 před Kristem až po válku v Perském zálivu v roce 1991 toto těžiště měly, takže se nepřítel dal srazit na kolena mohutnou koncentrací sil, dnes se „průmyslové“ mezistátní války tohoto druhu staly historickým přežitkem. Většina států dnes leží v hranicích, jež jsou všeobecně uznávány jako legitimní, a v dobách války se státy ve stále větší míře řídí mezinárodními normami chování. Povinnost států dodržovat pravidla humánního chování, zatímco jejich nepřátelé mohou bez zábran dodávat válce barbarský charakter, je ostatně důvodem, proč jsou asymetrické války obzvláště neřešitelné.", "en": "A Farewell to (Glorious) War In recent days, Italy’s government fell after losing a parliamentary vote on the country’s troop deployment in Afghanistan, while Britain and Denmark announced that they are to begin withdrawing their troops from Iraq. Whereas the Bush administration is deploying an additional 21,000 American soldiers in Iraq, and is pushing for more allied troops in Afghanistan, America’s allies are rejecting its Middle East policy. They are increasingly convinced that “victory” will be elusive in any asymmetric conflict between states, however powerful, and religiously driven armed insurgents. Donald Rumsfeld’s dogma of military “transformation” – the technological upgrading of an army’s capacity to enable decisive victory with fewer troops – failed resoundingly in Iraq. Nor could Israel, with its overwhelming technological advantage, defeat Hezbollah in Lebanon. More rockets and missiles fell on northern Israel in 33 days than hit Britain during all of World War II. So the Israelis now must reckon with an entirely new phenomenon: an asymmetric entity, Hezbollah, with nation-state firepower. So the fierce debate over whether to increase the size of American ground forces in Iraq is beside the point. Neither the Soviet experience in Afghanistan in the 1980’s nor NATO’s today vindicates the claim that troop numbers are what matter most on the modern battlefield. When geo-strategic military front lines are non-existent, as in Kosovo, Afghanistan, and Iraq, mass no longer equals victory. The great military thinker Carl von Clausewitz’s notion of “decisive battles” as the “center of gravity” of war is simply irrelevant to conflicts that have no visible “center of gravity.” Indeed, while wars from the time of Hannibal’s defeat of the Romans in 216 B.C. to the Gulf War of 1991 had this center of gravity, with a massive concentration of force capable of bringing an enemy to its knees, such industrial inter-state wars have now become an historical anachronism. Most states nowadays lie within borders that are widely accepted as legitimate, and they increasingly abide by international norms of behavior in times of war. In fact, the obligation of states to abide by humanitarian rules of conduct while their enemies are free to barbarize warfare is what makes asymmetric wars especially insoluble."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Které politiky boje proti chudobě fungují? VIDŽAJAVADA, Indie – Některé politiky se zdají tak lidumilné, že proti nim téměř nelze nic namítat. Například cílem půjčování malých částek krajně chudým lidem či odepisování jejich dluhů je pomoci těm nejzranitelnějším a oba přístupy se zdají naprosto rozumné. Při pečlivém prověření však vychází najevo, že tyto dobře míněné politiky jsou scestné. Nevládky, mezinárodní organizace a filantropové před asi deseti lety nadšeně prohlašovali mikroúvěry za kouzelný lék, který skoncuje s krajní chudobou. Organizace spojených národů vyhlásila rok 2005 za Mezinárodní rok mikroúvěrů, a když byla rok nato udělena Nobelova cena míru Muhammadu Yunusovi a bance Gramín, Nobelův výbor označil mikroúvěry za „stále důležitější nástroj v boji proti chudobě“. Humanitární popová hvězda Bono šla ještě dál: „Dej člověku rybu a nají se na den. Dej ženě mikroúvěr a ona, její manžel, děti a širší rodina budou jíst celý život.“ Důkazy pečlivě shromážděné během mnoha let bohužel ukazují, že žádný kouzelný všelék proti chudobě neexistuje – a že rozhodně neexistuje žádná levná, jednoduchá politika, která by nasytila širokou rodinu na celý život. Série pokusů zdůraznila význam nastavení programu mikroúvěrů; v mnoha případech přitom tyto projekty k potírání chudoby jednoduše mnoho nepřispívají. Zřídka bylo zjištěno, že by výrazněji zvýšily průměrné příjmy. Ještě horší je, že přinášejí riziko dalšího zatížení chudých břemenem dluhu. Nový výzkum ukazuje, že nepříjemné otázky je třeba si klást také u politik odpouštění dluhů, které byly zavedeny v několika indických státech. Státy Uttarpradéš, Maháráštra a Paňdžáb v loňském roce uskutečnily rozsáhlé umazání zemědělských dluhů, které dohromady stálo 0,5 % indického HDP. Profesor Nilandžan Banik z Bennettovy univerzity se sídlem v indické Větší Noidě na zakázku od Nadací Tata a Kodaňského konsenzu tyto programy pro Indický konsenzus prostudoval. Jeho analýza ukazuje, že kdyby například indický Rádžasthán napodobil jiné státy a rolníkům s nanejvýš dvěma hektary prominul oficiální půjčky, stálo by to 117,4 miliard rupií (1,7 miliardy dolarů). Jenže přístup k formálním úvěrům má jen 15 % nejmenších zemědělců (s méně než hektarem půdy), takže odpuštění dluhů pomůže těm nejchudším jen málo.", "en": "Which Anti-Poverty Policies Work? VIJAYAWADA, INDIA – Some policies seem so altruistic that it is almost impossible to imagine any objection to them. For example, lending small amounts of money or writing off debts to help the extreme poor are intended to help the most vulnerable, and both approaches seem entirely sensible. However, scrutiny reveals these well-intentioned policies to be misguided. Around a decade ago, NGOs, international organizations, and philanthropists trumpeted microcredit as a silver bullet that would end extreme poverty. The United Nations designated 2005 as the International Year of Microcredit, and when the Nobel Peace Prize was awarded to Muhammad Yunus and Grameen Bank the following year, the Nobel committee declared microcredit “an ever more important instrument in the fight against poverty.” The humanitarian pop star Bono went further: “Give a man a fish, he’ll eat for a day. Give a woman microcredit, she, her husband, her children, and her extended family will eat for a lifetime.” Unfortunately, evidence carefully collected over many years shows that there is no such thing as a silver bullet for poverty – and certainly no such thing as a cheap, easy policy that can feed an entire family for a lifetime. A series of trials has underscored the importance of microcredit program design, and, in many cases, these schemes simply don’t do much good in eradicating poverty. Seldom have they been found to increase average incomes by very much. Worse, they run the risk of burdening the poor with additional debt. New research reveals that hard questions should also be asked about debt-waiver policies, which have been implemented in several Indian states. Last year, Uttar Pradesh, Maharashtra, and Punjab undertook large-scale farm-debt waivers that collectively cost 0.5% of India’s GDP. Commissioned by Tata Trusts and Copenhagen Consensus for India Consensus, Professor Nilanjan Banik from Bennett University, Greater Noida, studied the schemes. His analysis shows that if, for example, the Indian state of Rajasthan were to copy other states and waive formal loans for land holders with less than two hectares, this would cost 117.4 billion rupees ($1.7 billion). However, only 15% of the most marginal farmers (those with less than one hectare of land) have access to formal credit, so a loan waiver does little to help the poorest."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I didn't want to take responsibility. I blamed everybody from my parents to the system. I rationalized my decision to shoot because in the hood where I come from, it's better to be the shooter than the person getting shot. As I sat in my cold cell, I felt helpless, unloved and abandoned. I felt like nobody cared, and I reacted with hostility to my confinement. And I found myself getting deeper and deeper into trouble. I ran black market stores, I loan sharked, and I sold drugs that were illegally smuggled into the prison. I had in fact become what the warden of the Michigan Reformatory called \"the worst of the worst.\" And because of my activity, I landed in solitary confinement for seven and a half years out of my incarceration. Now as I see it, solitary confinement is one of the most inhumane and barbaric places you can find yourself, but find myself I did. One day, I was pacing my cell, when an officer came and delivered mail. I looked at a couple of letters before I looked at the letter that had my son's squiggly handwriting on it. And anytime I would get a letter from my son, it was like a ray of light in the darkest place you can imagine. And on this particular day, I opened this letter, and in capital letters, he wrote, \"My mama told me why you was in prison: murder.\" He said, \"Dad, don't kill. Jesus watches what you do. Pray to Him.\" Now, I wasn't religious at that time, nor am I religious now, but it was something so profound about my son's words. They made me examine things about my life that I hadn't considered. It was the first time in my life that I had actually thought about the fact that my son would see me as a murderer. I sat back on my bunk and I reflected on something I had read in [Plato], where Socrates stated in \"Apology\" that the unexamined life isn't worth living. At that point is when the transformation began. But it didn't come easy. One of the things I realized, which was part of the transformation, was that there were four key things.", "cs": "Nechtěl jsem přijmout odpovědnost. Vinu jsem dával každému, počínaje rodiči a konče systémem. Ospravedlňoval jsem si rozhodnutí ke střelbě, protože v mé rodné čtvrti je lepší být střelcem než zastřeleným. Zatímco jsem seděl ve své chladné cele, přepadala mě bezmocnost, opuštěnost a pocit, že mě nikdo nemá rád. Připadalo mi, že nikoho nezajímám, a na své uvěznění jsem reagoval nepřátelsky. Dostával jsem se do čím dál větších problémů. Dělal jsem černé obchody, lichvu a prodával jsem drogy, které se ilegálně pašovaly do věznice. Fakticky jsem se stal typem člověka, pro kterého měl správce michiganské věznice označení \"nejhorší z nejhorších\". Kvůli svým aktivitám jsem skončil na samotce, a to na sedm a půl roku ze svého pobytu ve vězení. Samotka podle mého názoru patří mezi ta nejvíce nelidská a barbarská místa, na kterých se můžete ocitnout, nicméně shledávám, že jsem to zvládl. Jednoho dne jsem tak přecházel po svojí cele a přišel dozorce s poštou. Zhlédl jsem několik dopisů a pak mi přišel pod ruku ten, na kterém bylo klikaté písmo mého syna. Kdykoliv jsem dostal dopis od svého syna, bylo to jako paprsek světla v nejtemnějším místě, které si lze představit. A tak jsem toho dne otevřel synův dopis, ve kterém mi velkými písmeny psal: \"Mamka mi řekla, proč jsi ve vězení.\" \"Vražda.\" Psal mi: \"Táto, nezabíjej. Ježíš vidí, co děláš. Modli se k němu.\" Nebyl jsem v té době pobožný, což nejsem ani teď, ale slova mého syna ve mně zanechala něco velmi hlubokého. Přinutila mě přemýšlet o aspektech mého života, jež jsem dříve nebral v úvahu. Poprvé v životě jsem přemýšlel o tom, že mě můj syn bude vnímat jako vraha. Posadil jsem se zpátky na svoje lůžko a uvažoval jsem o tom, co jsem četl v Platónovi, kde Sókratés v Obraně říká, že život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít. V tomto okamžiku začala moje změna. Nebylo to nicméně jednoduché. Mimo jiné jsem si uvědomil, že pro mou změnu byly klíčové čtyři věci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A Carbon Price-and-Rebate Plan PAŘÍŽ – Do současné chvíle selhaly všechny mezinárodní debaty o klimatu snažící se najít mechanismus, který by úspěšně redukoval globální emise skleníkových plynů. Kjótský protokol se v roce 1997 pokusil použít sytém globálně obchodovatelných kvót, aby se tak stanovily ceny na emise oxidu uhličitého, ale ztroskotal poté, co se Spojené státy a několik nově se formujících zemí odmítly připojit. Copenhagen Climate Change Conference představila v roce 2009 “pledge-and-review“ proces, ve kterém by země unilaterálně rozhodly, o kolik emise omezí. Výsledkem bylo, že Spojené státy a některé rodící se ekonomiky poprvé učinily závazek, že emise sníží. Tento systém je ale také hodně chybný. Co totiž neřeší, je klasický problém černých pasažérů a také garance redukcí v rozvojových zemích. Některé země tak opravdu mohly být povzbuzeny k tomu, aby dělaly méně a zachovaly si tak lepší vyjednávací pozici. Když se světoví lídři sejdou v Paříži na jednání od 30. listopadu do 11. prosince, v rámci Konference OSN o klimatické změně, budou mít zcela novou příležitost vypracovat novou a efektivní smlouvu. Aby se vlády motivovaly ke společné činnosti, je klíčové, aby se snaha upínala k vytvoření takového systému stanovení cen uhlíku, který bude přímočarý a transparentní. My navrhujeme uhlíkový mechanismus “price-and-rebate,“ který simultánně nastavuje ceny emisí nad určitou hranici a definuje, jak by měly být využity získané výnosy. Studie předcházející pařížské konferenci naznačují, že mezinárodní spolupráce by mohla umožnit rychlou redukci skleníkových plynů. Zdůrazňují také řetězové výhody, které by rychlá akce na klimatickou změnu mohla mít, včetně redukce lokálního znečištění, lepší energetické a potravinové bezpečnosti a rychlejší inovace. K urychlení cesty směrem k nízkouhlíkové ekonomice musí být mezinárodní smlouva použitelná pro všechny země; včetně společného a konzistentního systému monitoringu, reportování a ověřování. Musí také poskytnout silné ekonomické podněty v globální měřítku. Náš mechanismus “price-and-rebate“ se inspiroval schématem “bonus/malus“ ve Francii, ve kterém jsou kupující nových vozidel daněni, nebo jim je naopak přiznán bonus podle emisí CO2 jejich vozidel. V našem systému by země, která přesahuje celosvětový emisní průměr per capita, platila specifické částku za každou tunu CO2 (nebo ekvivalent) nad nastavenou hranicí. Země s emisemi pod průměrem by naopak byly kompenzovány za menší znečištění. Z tohoto systému by v počátku profitovaly země s nejnižšími emisemi per capita, což by znamenalo, že nejvíce financí by teklo do nejméně rozvinutých zemí.", "en": "A Carbon Price-and-Rebate Plan PARIS – So far, international climate talks have failed to find a mechanism that will successfully reduce global greenhouse-gas emissions. The 1997 Kyoto Protocol attempted to use a system of tradable quotas to establish a price on carbon-dioxide emissions, but foundered after the United States and several emerging countries refused to join. The 2009 Copenhagen Climate Change Conference introduced a pledge-and-review process, in which countries unilaterally decided how much they would cut. As a result, the US and several emerging economies made commitments to reduce emissions for the first time. But this system, too, is badly flawed. What it does not do is resolve the classical free-rider problem or guarantee reductions in developing countries. Indeed, some countries may have been encouraged to do less than they otherwise would have in order to maintain a strong negotiating position. As world leaders meet in Paris from November 30 to December 11 for the United Nations Conference on Climate Change, they will have a new opportunity to forge an effective agreement. To encourage governments to act in concert, it is essential to work toward a system of carbon pricing that is both straightforward and transparent. We propose a carbon “price-and-rebate” mechanism, which simultaneously sets a price on emissions above a certain threshold and defines how the revenues raised should be used. Studies ahead of the Paris conference suggest that international cooperation could allow for rapid reduction of greenhouse gases. They also highlight the knock-on benefits that taking quick action on climate change could have, including reduction of local pollution, greater energy and food security, and faster innovation. To accelerate the move toward a low-carbon economy, an international agreement must be applicable to all countries; include a common and consistent system for monitoring, reporting, and verification; and provide strong economic incentives at a global scale. Our price-and-rebate mechanism is inspired by the “bonus/malus” scheme in France, in which buyers of new cars are taxed or given a bonus depending on the vehicle’s CO2 emissions. In our system, a country exceeding the worldwide average for per capita emissions would pay a specified amount on every ton of CO2 (or its equivalent) above a set threshold. Countries with lower-than-average emissions would be compensated for polluting less. This system would initially benefit countries with the lowest per capita emissions, meaning that most of the funds would flow towards the least-developed countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Války prohlížečů II PRINCETON – Deset let po svém zrodu hrozí Google opětovným rozpoutáním „války prohlížečů“ z 90. let, kdy Internet Explorer z dílny Microsoftu porazil svého rivala, prohlížeč Navigator od firmy Netscape. Tentokrát je to však prohlížeč Chrome od firmy Google, kdo slibuje proměnit ekonomické vztahy, jimiž se řídí celý softwarový průmysl, a to nejen díky svým technickým inovacím, které v jediném prohlížeči spojují velmi odlišné typy softwaru. Chrome rovněž eliminuje nutnost používat program, jako je Windows, který až dosud kontroloval přístup ke všem druhům softwaru. Nová technologie Googlu je působivá a po vyřešení počátečních problémů se zabezpečením bude bezpochyby vyhovovat celé řadě zákazníků. Základní inovace však spočívá v něčem jiném. Chrome znamená průlom, protože nabízí naprosto novátorský přístup k dilematu vyvolanému právním a regulačním režimem antimonopolní politiky ve dvou hlavních právních prostředích světa, totiž ve Spojených státech a Evropské unii. V letech 1995 až 1997 Explorer téměř zcela vytlačil Navigator, přestože program firmy Netscape na počátku zpřístupnil celosvětovou síť většině uživatelů a jeho dominantní postavení se zdálo neotřesitelné. Hlavní výhodou Exploreru nebyla ani tak technická vyspělost jako spíše fakt, že drtivá většina osobních počítačů používala operační systém Windows od firmy Microsoft. V důsledku toho se dal internetový prohlížeč – jakož i další multimediální software – začlenit do rámce Windows jako ucelený softwarový balík. Možnost mít operační systém a software v jednom balíku velmi usnadnila život průměrnému uživateli.", "en": "Browser Wars II PRINCETON – Ten years after its birth, Google is threatening to re-open the “Browser Wars” of the 1990’s, when Microsoft’s Internet Explorer eliminated its rival, Netscape’s Navigator. This time, however, it is Google’s Chrome that promises to transform the economics underlying the entire software industry, and not only because of its technical innovation in linking very different kinds of software to an Internet browser. In doing so it eliminates the need for a program such as Windows, which previously controlled access to every kind of software. Google’s new technology is impressive, and will no doubt prove convenient for many consumers once the initial security problems are resolved. But the fundamental innovation lies elsewhere. Chrome is a breakthrough because it offers a completely novel approach to a dilemma created by the legal and regulatory regime of competition policy in the world’s two major legal jurisdictions, the United States and the European Union. Between 1995 and 1997, Explorer almost completely eradicated Navigator, although Navigator had initially opened up the World Wide Web for most users and its dominance appeared unassailable. The major advantage of Explorer was not so much a technical one, but rather that Microsoft’s Windows provided the operating software for the overwhelming majority of personal computers. As a result, an Internet browser – and, indeed, other media software – could be integrated into the Windows framework as an entire software package. The ability to have operating systems and software bundled together made life much easier for the average consumer."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální ekonomika v roce 2067 NEW YORK – Svět zažívá zpomalenou hospodářskou krizi – a většina expertů se shodne, že přetrvá do předvídatelné budoucnosti. Globální ekonomika od hospodářské krize roku 2008 – jedné z nejdelších zaznamenaných stagnací moderní éry – roste přerývaně. Prakticky ve všech zemích se středními a vysokými příjmy už téměř 40 let vytrvale klesají mzdy (jako podíl HDP). Jak tomu ale bude v příštích 50 letech? Dnes situace rozhodně vypadá ponuře. Hospodářská stagnace a rozšiřující se nerovnost přispívají k vzestupu xenofobie a nacionalizmu ve vyspělých zemích, jak dokládá britské hlasování o odchodu z Evropské unie, zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA – a čerstvě jeho rozhodnutí odstoupit od Pařížské klimatické dohody. Současně se velké části rozvojového světa – zejména Blízký východ a severní Afrika – propadly do konfliktu a některé vrávorají na pokraji selhání státu. Přestože takové turbulence v blízké budoucnosti patrně přetrvají, neexistuje mnoho konsenzu, co je vyvolává. Jistěže, dlouhodobé prognózy jsou obvykle bláhové snahy. V podobně rozkymácených časech roku 1930 svůj um v této disciplíně vyzkoušel samotný John Maynard Keynes, v proslulé eseji „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“. Ve svém odhadu se mýlil. Přesto Keynesův pokus nesporně vytváří úctyhodný precedent pro upírání zraků do ekonomické budoucnosti. Takže tady je můj pokus: předpovídám, že za 50 let bude světová ekonomika patrně (byť ne zaručeně) vzkvétat, globální HDP poroste až o 20 % ročně a příjem a spotřeba se zhruba každé čtyři roky zdvojnásobí. Na první pohled se tento scénář zřejmě zdá přehnaný. Vždyť aktuálně globální ekonomika roste tempem pouhých 3 % ročně (v posledních několika letech ještě méně). Nebylo by to ale poprvé, kdy globální hospodářský růst zrychlil na dříve nepředstavitelné úrovně. V letech 1500 až 1820 roční tempo světového růstu podle dat, která shromáždil zesnulý Angus Maddison, dosahovalo jen 0,32 % a rozsáhlé části světa nezažívaly vůbec žádný růst. V Číně roční příjem na hlavu během tohoto období setrvával na 600 dolarů.", "en": "The Global Economy in 2067 NEW YORK – The world is experiencing a slow-motion economic crisis – one that, most experts agree, will continue for the foreseeable future. The global economy has grown in fits and starts since the economic crisis of 2008 – one of the longest recorded stagnations of the modern era. In virtually all middle- and high-income countries, wages (as a share of GDP) have been steadily declining for nearly 40 years. But what about the next 50? Today, the situation certainly looks bleak. Economic stagnation and widening inequality have contributed to a surge in xenophobia and nationalism in the advanced countries, exemplified by the United Kingdom’s vote to exit the European Union and the election of US President Donald Trump – and now his decision to withdraw from the Paris climate agreement. Meanwhile, large parts of the developing world – notably, the Middle East and North Africa – have been embroiled in conflict, with some teetering on the edge of state failure. But while such turbulence is likely to continue for the near future, there is little consensus on what lies beyond that. To be sure, long-run forecasting is usually a fool’s errand. In 1930, in similarly troubled times, none other than John Maynard Keynes tried his hand at it, with the famous essay “Economic Possibilities for our Grandchildren.” He got his forecast wrong. Nonetheless, Keynes’s attempt surely sets a respectable precedent for economic future gazing. So here I go: in 50 years, I predict that the world economy is likely (though not guaranteed) to be thriving, with global GDP growing by as much as 20% per year, and income and consumption doubling every four years or so. At first, this scenario probably seems farfetched. After all, the global economy currently is growing at a rate of just 3% annually (a bit worse, in the last few years). But it wouldn’t be the first time global economic growth accelerated to previously unimaginable levels. From 1500 to 1820, according to data collected by the late Angus Maddison, the world’s annual growth rate was just 0.32%, with large sections of the world experiencing no growth at all. In China, annual per capita income stood at $600 throughout this period."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odstraněním volných radikálů z těla narušujeme důležité obranné mechanismy eliminující poškozené buňky, včetně buněk rakovinných. Antioxidační látky tedy mohou lidem i škodit. Naše strava obvykle obsahuje bezpečnou hladinu, kdežto vysoce koncentrované antioxidační doplňky mohou být nebezpečné. Ve skutečnosti dávky antioxidantů propůjčující ochranu nejsou známé a pravděpodobně se mezi jedinci liší. Lidé vystavení zvýšenému oxidačnímu stresu mohou mít vyšší potřebu antioxidantů. Antioxidační doplňky v pilulkách jsou navíc syntetické a oproti jejich přirozeně se vyskytujícím protějškům biochemicky nevyvážené. Nepodléhají ani týmž přísným studiím toxicity jako jiné farmaceutické látky. Ba stále nám schází zásadní informace o tom, jak je tělo metabolizuje a jak vzájemně reagují. Je tudíž stále nejasné, zda dávkování, délka doby užívání nebo souběžný příjem jiných látek určují rozdíly v jejich účinku. Není jasné ani to, zda je oxidační stres u chronických nemocí a u procesu stárnutí primární příčinou, anebo druhotným jevem. U většiny lidských onemocnění je oxidační stres pouhým symptomem. Spojitost mezi oxidačním stresem a onemocněním by se tedy neměla přeceňovat. Naše znalost mechanismů působení antioxidačních doplňků má stále mnoho mezer. Je třeba rozřešit základní otázky ohledně účinnosti a bezpečnosti konzumace relativně vysokých dávek antioxidačních doplňků. Ke zdokonalení našeho vědění je zapotřebí výsledků probíhajících klinických experimentů a dalších studií. Prozatím víme, že antioxidanty mohou zapříčinit nechtěné zdravotní důsledky. Optimálním zdrojem antioxidantů tedy nejsou doplňky stravy, nýbrž strava samotná. Krátce, měli bychom přestat užívat prášky a jíst více ovoce a zeleniny.", "en": "By eliminating free radicals from our body, we interfere with important defensive mechanisms for eliminating damaged cells, including cancerous cells. So antioxidant substances can also harm people. Whereas our diets typically contain safe levels, highly concentrated antioxidant supplements can be hazardous. In fact, the amounts of antioxidants that lend protection are not known and probably differ among individuals. People exposed to increased oxidative stress may have elevated antioxidant requirements. Moreover, antioxidant supplements in pills are synthetic and biochemically unbalanced compared to their naturally occurring counterparts. Nor are they subjected to the same rigorous toxicity studies as other pharmaceutical agents. Indeed, we still lack substantial information on how our bodies metabolize them and how they interact with one another. As a result, it is still unclear whether dosage, duration of use, or parallel intake of other agents determine differences in their effect. It also is unclear whether oxidative stress is a primary cause or a secondary phenomenon of chronic diseases, as well as of the aging process. In most human disease, oxidative stress is merely a symptom. So the link between oxidative stress and disease should not be overemphasized. There are still many gaps in our knowledge of the mechanisms of action of antioxidant supplements. Basic issues concerning the efficacy and safety of consuming relatively high doses of antioxidant supplements need to be resolved. Results of ongoing clinical trials and further studies are required to improve our knowledge. In the meantime, we know that antioxidants can cause unwanted health consequences. So the optimal source for antioxidants is diet, not supplements. In short, we should stop taking pills and eat more fruits and vegetables."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What do you do when you have a headache? You swallow an aspirin. But for this pill to get to your head, where the pain is, it goes through your stomach, intestines and various other organs first. Swallowing pills is the most effective and painless way of delivering any medication in the body. The downside, though, is that swallowing any medication leads to its dilution. And this is a big problem, particularly in HIV patients. When they take their anti-HIV drugs, these drugs are good for lowering the virus in the blood, and increasing the CD4 cell counts. But they are also notorious for their adverse side effects, but mostly bad, because they get diluted by the time they get to the blood, and worse, by the time they get to the sites where it matters most: within the HIV viral reservoirs. These areas in the body -- such as the lymph nodes, the nervous system, as well as the lungs -- where the virus is sleeping, and will not readily get delivered in the blood of patients that are under consistent anti-HIV drugs therapy. However, upon discontinuation of therapy, the virus can awake and infect new cells in the blood. Now, all this is a big problem in treating HIV with the current drug treatment, which is a life-long treatment that must be swallowed by patients. One day, I sat and thought, \"Can we deliver anti-HIV directly within its reservoir sites, without the risk of drug dilution?\"", "cs": "Co uděláte, když vás bolí hlava? Vezmete si aspirin. Ale proto, aby se prášek dostal do vaší hlavy, kde sídlí bolest, prochází žaludkem, střevami a dalšími orgány. Polykání prášků je nejefektivnější a bezbolestný způsob doručení jakéhokoli léku do těla. Nevýhodou je, že spolknutí léku vede k jeho rozředění. A to je velký problém, především pro HIV pacienty. Když si berou své léky proti HIV, jsou tyto léky dobré pro snížení množství viru v krvi, a zvýšení počtu CD4 buněk. Jsou také nechvalně známé pro své nepříznivé vedlejší účinky. Fungují špatně, protože se zředí, než se dostanou do krve, a ještě hůře, když už se dostanou na místo, kde na tom nejvíce záleží: do HIV virové nádrže. To jsou místa v těle – například lymfatické uzliny, nerový systém, a také plíce – kde virus přespává a nedostává se ihned do krve pacienta, který je pod soustavnou anti-HIV léčbou. Avšak po ukončení léčení se virus může probudit a infikovat nové buňky v krvi. Toto je velký problém při léčbě HIV současnou medikací, která musí být celoživotní a pacienti léky polykají. Jednou jsem si řekl: \"Mohli bychom doručit anti-HIV přímo do reservoárů bez rizika zředění léku?\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyvarujme se strnulé, vertikální a umělé dělby práce, kde USA hrají roli osamělého globálního vůdce (zatímco Evropa jde v závěsu) a EU se zaměřuje výlučně na rozšiřování svého „domu“ (zatímco USA rezignují na obranu Evropy). To by bylo nezdravé řešení a vedlo by k neudržitelnosti transatlantického tábora. Protilékem může být upřímná účast na řešení možností a rozhodování. Bude-li třeba přijmout rozporuplná rozhodnutí, zdravé partnerství zaručí, že se o nich bude diskutovat věcně a upřímně. Příkladem může být otázka protiraketové obrany. Bez ohledu na to, jakou politiku Bushova administrativa nakonec přijme, neměla by ignorovat evropské výhrady a pochybnosti. Chce-li Evropa tuto otázku nějakým způsobem ovlivnit, musí hrát sjednocující roli; například tak, že podpoří Ameriku v tom, aby znovu projednala dohodu o protibalistických řízených střelách. To by pomohlo zabránit znesváření Ruska (které je stále základním faktorem bezpečnosti v Evropě) a zhoršení již tak nestabilního bezpečnostního klimatu v Asii. Totéž platí i pro další věc, a to styk s tzv. „rebelantskými“ státy: také zde by vhodné spojení americké a evropské strategie mohlo vyprodukovat efektivnější přístup, podložený kombinací závazky a předsevzetími. Nová dělba práce a nová vzájemná odpovědnost budou záviset na bezpečnosti stejně jako na ekonomice. Stabilní euro bude umožňovat – a dokonce vyžadovat – hlubší spolupráci: nejen proto, aby nedošlo ke globální finanční nejistotě, ale také proto, aby se zabránilo vzniku konfliktů mezi měnovými bloky. Pokud se Bushova vláda pragmaticky zasadí o větší liberalizaci obchodu, budeme moci prohloubit integraci transatlantického trhu, což by povzbudilo obě ekonomiky. Bude pak také existovat prostor pro revitalizaci Světové obchodní organizace, pro níž je silné evropsko-americké spojenectví ne-li řešením, pak alespoň nezbytným předpokladem. Zde je třeba důkladného přehodnocení našich jednacích taktik a starých zvyků. WTO, ale i MMF a Světová banka musejí začít lépe chápat vyvíjející se potřeby těch společností, které jsou vůči dopadům globalizace bezmocné. Musíme zbytek světa oslovit otevřeněji a přesvědčivěji. Proces G8, kterému letos předsedá Itálie, toto odhodlání – na němž spočívá legitimita celého procesu – podrobí praktické zkoušce. Obnovené evropsko-americké partnerství, založené na vlastních stylech a nástrojích zahraniční politiky, prospěje nám všem. Evropská unie správně hledá svou identitu kolektivního aktéra.", "en": "What should not be pursued is a rigid, vertical and artificial division of labor, whereby the US plays the lone global leader (with Europe simply following) while the EU concentrates exclusively on enlarging its “house” (with the US disengaging from Continental security). This would be unhealthy and make the transatlantic compound unsustainable. The antidote is a genuine sharing of choices and decisions. If divisive decisions must be taken, healthy partnership requires that they be discussed openly and honestly. A case in point is the issue of National Missile Defense. No matter what policy the Bush administration adopts, European reservations and doubts should be taken into account. If Europeans want to have some influence here, they must play a unitary role by, say, encouraging America to update the ABM Treaty in agreement with Moscow. That would help strategic stability, prevent antagonizing Russia (which remains a fundamental factor in European security) and avoid deteriorating the security climate in Asia. The same is true of dealing with so-called “rogue States”: here again, a better combination of US and European strategies could produce a more effective approach, based on a blend of engagement and resolve. A new division of labor, and a new sharing of responsibilities, depends as much on economics as on security. A stable Euro makes stronger cooperation possible and desirable: not only to prevent global financial instability but to avoid the risk of conflicting currency blocs arising. Provided that the Bush Administration pragmatically pushes for more trade liberalization, we will be able to deepen transatlantic market integration, which will act as a boost for our economies. Scope will also then exist for revitalizing the WTO, for which a strong European-American commitment is a necessary precondition, though not the entire solution. Here a serious reassessment of our negotiating tactics and old habits is needed. The WTO, but also the IMF and World Bank, must understand the evolving needs of those societies most vulnerable to the impact of globalization. We need to reach out to the rest of the world in a more open and persuasive way. The G-8 process, which Italy chairs this year, will test such resolve - on which rests the legitimacy of the entire process. A renewed Euro-American partnership based on our own respective styles and instruments in foreign policy will benefit both sides. The EU is rightly searching for its identity as a collective actor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And also it takes them forever to act on cells. So it will not allow us to control a memory in real time. So Steve, how about let's zap the brain with electricity? SR: So electricity is pretty fast, but we probably wouldn't be able to target it to just the specific cells that hold onto a memory, and we'd probably fry the brain. XL: Oh. That's true. So it looks like, hmm, indeed we need to find a better way to impact the brain at the speed of light. SR: So it just so happens that light travels at the speed of light. So maybe we could activate or inactive memories by just using light -- XL: That's pretty fast. SR: -- and because normally brain cells don't respond to pulses of light, so those that would respond to pulses of light are those that contain a light-sensitive switch. Now to do that, first we need to trick brain cells to respond to laser beams. XL: Yep. You heard it right. We are trying to shoot lasers into the brain. (Laughter) SR: And the technique that lets us do that is optogenetics. Optogenetics gave us this light switch that we can use to turn brain cells on or off, and the name of that switch is channelrhodopsin, seen here as these green dots attached to this brain cell. You can think of channelrhodopsin as a sort of light-sensitive switch that can be artificially installed in brain cells so that now we can use that switch to activate or inactivate the brain cell simply by clicking it, and in this case we click it on with pulses of light. XL: So we attach this light-sensitive switch of channelrhodopsin to the sensor we've been talking about and inject this into the brain. So whenever a memory is being formed, any active cell for that particular memory will also have this light-sensitive switch installed in it so that we can control these cells by the flipping of a laser just like this one you see. SR: So let's put all of this to the test now.", "cs": "A taky trvá celou věčnost než začnou působit. Takže by nám neumožnily kontrolovat mozek v reálném čase. Ale co kdybychom prohnali mozkem elektrický šok, Steve? SR: Elektřina je dost rychlá, ale asi bychom ji nedokázali zacílit na konkrétní buňky, které udržují vzpomínky a taky bychom asi usmažili mozek. XL: Aha, to je pravda. Takže to vypadá, že skutečně potřebujeme najít jiný způsob, jak ovlivnit mozek rychlostí světla. SR: Takové světlo se šíří rychlostí světla. Možná bychom mohli k aktivaci a deaktivaci vzpomínek prostě použít světlo -- XL: To je celkem rychlé. SR: -- a protože buňky mozku běžně nereagují na světelné pulzy, pak ty, které by na ně reagovaly, by v sobě měly spínač citlivý na světlo. Proto musíme nejprve přelstít mozkové buňky, aby reagovaly na laserové paprsky. XL: Ano, slyšeli jste správně. Snažíme se do mozku střílet laserem. (Smích) SR: A technika, která nám to umožňuje, se nazývá optogenetika. Optogenetika nám poskytuje onen světelný spínač, který používáme k zapnutí nebo vypnutí mozkové buňky, název tohoto spínače je channelrhodopsin, který zde představují zelené tečky připojené k mozku. Můžete se na channelrhodopsin dívat jako na spínač citlivý na světlo, který lze uměle připojit k mozkové buňce, díky čemuž jej můžeme použít k aktivaci a deaktivaci mozkových buněk jeho sepnutím, v tomto případě sepnutím skrze světelné pulzy. XL: Tento spínač channelrhodopsinu připojíme k senzoru, o kterém jsme před chvíli mluvili, a vstříkneme ho do mozku. Takže pokaždé, když je utvářena vzpomínka, připojí se tyto spínače citlivé na světlo ke všem aktivním buňkám spojeným s danou vzpomínkou, a tak můžeme tyto buňky ovládat jednoduchým zapínáním takovéhoto laseru. SR: Nyní tohle všechno otestujeme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Ombudsman did not find maladministration, however, as regards the complainant's allegation of age discrimination.1162/2007/FOR (Confidential)  Maladministration found The Ombudsman concluded that there was maladministration in 15% of cases closed in 2008. In 44 such cases, the case was closed with critical remarks to the institution or body concerned (55 cases in 2007). Eight cases were closed when the institution concerned accepted a draft recommendation made by the Ombudsman. In one case where the Commission failed to do so, the Ombudsman submitted a special report to the European Parliament. These findings are analysed in more detail below. Figure 3.10: Inquiries where maladministration was found ritical remarls addressed to the institution �� S�ecial Ze�ort �resented to the uro�ean Warliament � = 10 cases If a friendly solution is not possible or if the search for such a solution is unsuccessful, the Ombudsman either closes the case with a critical remark to the institution or body concerned or If a friendly solution is not possible or if the search for such a solution is unsuccessful, the Ombudsman either closes the case with a critical remark to the institution or body concerned or makes a draft recommendation. makes a draft recommendation. A critical remark is normally made if (i) it is no longer possible for the institution concerned to eliminate the instance of maladministration, (ii) the maladministration appears to have no general implications, and (iii) no followup action by the Ombudsman seems necessary.", "cs": "Veřejný ochránce práv však nezjistil nesprávný úřední postup, co se týká tvrzení stěžovatele ohledně diskriminace na základě věku.1162/2007/FOR (Důvěrné)  ■■Případy, kdy byl zjištěn nesprávný úřední postup Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v 15 % případů uzavřených v roce 2008. Ve 44 těchto případech byl případ uzavřen s kritickou poznámkou pro dotčený orgán nebo instituci (55 případů v roce 2007). Osm případů bylo uzavřeno, když daný orgán přijal návrh doporučení vydaného veřejným ochráncem práv. V jednom případě, kdy tak Komise neučinila, byla Evropskému parlamentu předložena zvláštní zpráva. Tato zjištění jsou podrobněji analyzována níže. Obr. 3.10: Šetření, v nichž byl zjištěn nesprávný úřední postup ��% vropslému parlamentu byla předlo�ena zvláštní zpráva � = 10 případů Pokud smírného řešení nelze dosáhnout nebo pokud je snaha o takové řešení neúspěšná, veřejný ochránce práv buď případ uzavře kritickou poznámkou pro daný orgán či instituci, nebo podá návrh Pokud smírného řešení nelze dosáhnout nebopokud je snaha o takové řešení neúspěšná, veřejný ochránce práv buď případ uzavře kritickoupoznámkou pro daný orgán či instituci, nebo podánávrh doporučení. doporučení. Kritická poznámka je obvykle použita v případě, že (i) dotyčná instituce již nemůže nesprávný úřední postup napravit, (ii) tento nesprávný úřední postup zřejmě nemá obecné důsledky a (iii) podle všeho není třeba, aby veřejný ochránce práv činil následné kroky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We can do it two people together trying to improve trust. But trust, in the end, is distinctive because it's given by other people. You can't rebuild what other people give you. You have to give them the basis for giving you their trust. So you have to, I think, be trustworthy. And that, of course, is because you can't fool all of the people all of the time, usually. But you also have to provide usable evidence that you are trustworthy. How to do it? Well every day, all over the place, it's being done by ordinary people, by officials, by institutions, quite effectively. Let me give you a simple commercial example. The shop where I buy my socks says I may take them back, and they don't ask any questions. They take them back and give me the money or give me the pair of socks of the color I wanted. That's super. I trust them because they have made themselves vulnerable to me. I think there's a big lesson in that. If you make yourself vulnerable to the other party, then that is very good evidence that you are trustworthy and you have confidence in what you are saying. So in the end, I think what we are aiming for is not very difficult to discern. It is relationships in which people are trustworthy and can judge when and how the other person is trustworthy.", "cs": "Dva lidé se můžou snažit vylepšit vzájemnou důvěru. Ale ve výsledku je důvěra individuální, protože je dána ostatními. Nemůžete obnovit to, co vám dávají jiní. Musíte jim poskytnout základy, aby vám důvěřovali. Takže si myslím, že musíte být důvěryhodní. A to je proto, že samozřejmě nemůžete pokaždé oblbnout všechny lidi, většinou. Ale také musíte poskytnout užitečné důkazy o tom, že jste důvěryhodní. Jak to udělat? Každodenně, všude, je to vykonáváno obyčejnými lidmi, úředníky a institucemi docela efektivně. Dovolte mi říct jednoduchý komerční příklad. V obchodě, kde si kupuji ponožky je můžu vrátit bez toho, že se mě budou vyptávat. Vrátí mi peníze, nebo mi je vymění za ponožky té barvy, kterou jsem chtěla. Je to super. Věřím jim, protože mi ukázali, že jsou zranitelní. Myslím, že to je velká lekce. Když druhé straně ukážete, že jste zranitelní, prokážete velmi dobrou evidenci o tom, že jste důvěryhodní a jste si jistí tím, co říkáte. Myslím, že to, kam míříme není těžké rozeznat. Je to vztah, ve kterém jsou lidé důvěryhodní a umějí posuzovat, kdy a jak je jiný člověk důvěryhodný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Until now, the publication of the names of the beneficiariesof these funds was up to these authorities to decide. However the new rulesmake the publication of the names of beneficiaries of agricultural andstructural funds obligatory. It is a major breakthrough in making EU fundingfully transparent, as these funds make up three-quarters of EU expenditure. The publication of names of beneficiaries will be mandatory for the structuralfunds under the 2007 budget. This means that the names of beneficiaries willbe published as of 2008. For the beneficiaries of agricultural funds, this rule willbecome applicable for the 2008 budget, so the names will be published as of2009. •Who receives money from the European Commission?By 30 June each year the Commission departments publish on the Europa website lists of grants that theyawarded during the previous year, with the exception of those awarded in theform of scholarships to individuals. On top of that, the European Commissioncompiles a detailed annual report on the allocation of its grants, intended foruse by Members of the European Parliament and the Council of Ministers. •Transparent procedures for all: whether you apply for a grant directly from the European Commission or through a national programme co-financed by the EU,or you take part in a call for tender to deliver services or products to an EUinstitution, you will benefit from the same strict principles of transparency andequal treatment laid down in the Financial Regulation and its implementingrules. •Transparent procedures also mean equal access to information. Calls forproposals are published on the European Commission web sites; the sameprinciple applies to EU funds managed at the national or regional level: the rulesconcerning information and publicity requirements are set by the European Commission and applied consistently throughout the EU. Calls for tenders fromthe European Commission can be found on the Europa web pages of the various Directorates-General of the European Commission and in the Supplement to the Official Journal of the European Union, whose electronic online format is the TED database. ...Better transparencyand control Accountability and control •The College of the 27 European Commissioners have the ultimate politicalresponsibilityfor ensuring that EU funds are spent properly. Each year theyendorse the EU's annual accounts, including data on all money spent during theyear, which are then subject to the annual discharge of the European Parliament. They are an objective source of information: directors areobliged to enter reservations in areas where audits have indicated potentialproblems.", "cs": "Až dosud bylo na těchto orgánech, aby rozhodly, zda jména příjemců těchtofinančních prostředků zveřejní. Nová pravidla však zavádějí povinné zveřejňování jmenpříjemců zemědělských a strukturálních fondů. To je významný průlom, pokud jde o zajištění úplné transparentnosti financování EU, jelikož tyto fondy tvoří tři čtvrtiny výdajů EU. Zveřejňování jmen příjemců bude povinné pro strukturální fondy v rámci rozpočtu na rok2007. To znamená, že jména příjemců budou zveřejňována od roku 2008. U příjemcůzemědělských fondů bude toto pravidlo použitelné pro rozpočet na rok 2008, takže jménabudou zveřejňována od roku 2009. •Kdo dostává peněžní prostředky od Evropské komise?Do 30. června každého rokuzveřejní odbory Komise na internetových stránkách Evropa seznamy grantů, které bylyposkytnuty v průběhu předchozího roku, vyjma grantů udělených v podobě stipendií projednotlivce. Mimoto Evropská komise sestavuje podrobnou výroční zprávu o přidělovánígrantů, která je určena pro členy Evropského parlamentu a Radu ministrů. •Transparentní postupy pro všechny: pokud žádáte o grant přímo od Evropské komise neboprostřednictvím národního programu spolufinancovaného EU nebo se účastníte výzvy k předkládání nabídek na poskytování služeb nebo výrobků instituci EU, budete mítprospěch ze stejných přísných zásad týkajících se transparentnosti a rovného zacházenístanovených ve finančním nařízení a jeho prováděcích pravidlech. •Transparentní postupy znamenají rovněž rovný přístup k informacím. Výzvy k předkládánínabídek jsou zveřejňovány na internetových stránkách Komise; stejná zásada se vztahujena finanční prostředky EU řízené na vnitrostátní nebo regionální úrovni: pravidla týkajícíse požadavků na informování a zveřejňování jsou stanovena Evropskou komisí a uplatňována jednotně v celé EU. Výzvy Evropské komise k předkládání nabídek lze najítna internetových stránkách Evropa různých generálních ředitelství Komise a v Dodatku k Úřednímu věstníku Evropské unie, jehož elektronickou podobou on-line je databáze TED. ...Větší transparentnosta kontrola Odpovědnost a kontrola •Konečnou politickou odpovědnostza zajištění toho, aby finanční prostředky EU bylyvynakládány řádně, má kolegium 27 evropských komisařů. Ti každý rok schvalují ročníúčetní závěrku EU, včetně údajů o všech peněžních prostředcích vynaložených v průběhudaného roku, která poté podléhá každoročnímu udělení absolutoria Evropskýmparlamentem. Jsou objektivnímzdrojem informací: ředitelé jsou povinni uvést výhrady v oblastech, v nichž audity naznačilymožné problémy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sen pro digitální éru PRINCETON – Před padesáti lety snil Martin Luther King o Americe, která jednoho dne dostojí svému slibu rovnosti pro všechny občany, černé i bílé. Dnes má sen také zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg: chce poskytnout přístup k internetu pěti miliardám lidí, kteří ho dosud nemají. Zuckerbergova vize může znít jako sobecká snaha získat další uživatele Facebooku. Svět však v současné době čelí stále hlubšímu technologickému rozkolu, jehož dopady na rovnost, svobodu a právo usilovat o štěstí nejsou o nic méně závažné než v případě rasového rozkolu, proti němuž kázal King. Více než dvě miliardy lidí na celém světě žijí v digitální éře. Mají přístup k obrovské studnici informací, mohou s malými či nulovými náklady komunikovat s přáteli a příbuznými, mohou se spojovat s jinými lidmi a spolupracovat s nimi novými způsoby. Zbylých pět miliard lidí stále vězí v papírové éře, v níž vyrostla moje generace. Když jste za těch dob chtěli něco vědět a nevlastnili jste drahou encyklopedii (případně vaše encyklopedie nebyla dost aktuální na to, aby vám řekla, co chcete vědět), museli jste se odebrat do knihovny a hodiny hledat, co potřebujete. Pokud jste chtěli kontaktovat přátele nebo kolegy v zahraničí, museli jste jim napsat dopis a nejméně dva týdny čekat na odpověď. Mezinárodní telefonní hovory byly odrazujícím způsobem drahé a představa, že někoho během telefonátu uvidíte, byla jako z říše science fiction. Internet.org, globální partnerství, které Zuckerberg minulý měsíc založil, plánuje přivést dvě třetiny světové populace bez přístupu k internetu do digitální éry. Partnerství tvoří sedm velkých informačních společností, ale i neziskové organizace a místní komunity. U vědomí, že lidi nelze žádat, aby si vybrali, zda si koupí jídlo, nebo zda si koupí data, bude partnerství hledat nové a levnější způsoby propojení počítačů, datově úspornější software a nové obchodní modely. Zakladatel Microsoftu Bill Gates naznačil, že přístup k internetu není pro nejchudší země vysokou prioritou. Podle něj je důležitější řešit problémy, jako jsou průjmová onemocnění nebo malárie. Mám jen slova chvály pro Gatesovu snahu snížit počet úmrtí na tato onemocnění, která postihují převážně nejchudší lidi světa.", "en": "A Dream for the Digital Age PRINCETON – Fifty years ago, Martin Luther King dreamed of an America that would one day deliver on its promise of equality for all of its citizens, black as well as white. Today, Facebook founder Mark Zuckerberg has a dream, too: he wants to provide Internet access to the world’s five billion people who do not now have it. Zuckerberg’s vision may sound like a self-interested push to gain more Facebook users. But the world currently faces a growing technological divide, with implications for equality, liberty, and the right to pursue happiness that are no less momentous than the racial divide against which King preached. Around the world, more than two billion people live in the Digital Age. They can access a vast universe of information, communicate at little or no cost with their friends and family, and connect with others with whom they can cooperate in new ways. The other five billion are still stuck in the Paper Age in which my generation grew up. In those days, if you wanted to know something but did not own an expensive encyclopedia (or your encyclopedia was no longer sufficiently up-to-date to tell you what you wanted to know), you had to go to a library and spend hours searching for what you needed. To contact friends or colleagues overseas, you had to write them a letter and wait at least two weeks for a reply. International phone calls were prohibitively expensive, and the idea of actually seeing someone while you talked to them was the stuff of science fiction. Internet.org, a global partnership launched by Zuckerberg last month, plans to bring the two-thirds of the world’s population without Internet access into the Digital Age. The partnership consists of seven major information-technology companies, as well as non-profit organizations and local communities. Knowing that you cannot ask people to choose between buying food and buying data, the partnership will seek new, less expensive means of connecting computers, more data-efficient software, and new business models. Microsoft founder Bill Gates has suggested that Internet access is not a high priority for the poorest countries. It is more important, he says, to tackle problems like diarrhea and malaria. I have nothing but praise for Gates’s efforts to reduce the death toll from these diseases, which primarily affect the world’s poorest people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Útok covidových zombie CHICAGO – Jak západní ekonomiky vybředají z krize covidu-19, banky a vlády se potýkají s novým problémem: co dělat s chodícími mrtvolami firem. Řešení by ovšem mohl nabídnout inovativní program zaměřený na pracující. Během 15 měsíců pandemie ubylo ve Spojených státech i Evropské unii firemních bankrotů, vzdor závažné doprovodné recesi. Tento úbytek je důsledkem toho, že vlády bohatých zemí v pochopitelné snaze zmírnit ekonomický úder pandemie rozšířily na firmy všemožné záchranné sítě. Často tak ale činily, aniž by se alespoň pokusily odlišit ty s dobrými ekonomickými vyhlídkami od těch bez šance. V podnikatelském sektoru tak zeslábl postup přirozeného výběru právě v době, kdy covid-19 urychlil mnohé dřívější trendy, takže vzrostl podíl firem, které je namístě považovat za zombie. Tvůrci politik se teď však musí vypořádat s širšími hospodářskými dopady zachovávání neživotaschopných společností. Vlády samozřejmě nemohou znenadání všechny podnikové subvence ukončit. Během pandemie se nahromadilo značné zadlužení i v jinak zdravých firmách. Všechny je náhle vystavit strohé tržní kázni by vyústilo ve velice vysoký počet zbytečných bankrotů. Hospodářské a finanční důsledky okamžitého odříznutí podpory by navíc byly pro každou volenou vládu politicky sebevražedné. Negativní šok HDP by měl závažné dopady na nezaměstnanost i veřejné finance a ztráty, jež by vlna bankrotů nutně způsobila věřitelům, by dále oslabily bilance bank. Téměř jistým výsledkem by byla ohromná nespokojenost voličů, která by vládě prakticky zaručeně přinesla prohru v příštích volbách. Zároveň však tvůrci politik nemůžou dál pomáhat všem zombie firmám. Taková výpomoc by vyšla fiskálně draho a brzdila by růst produktivity, který západní vlády zoufale potřebují k vyřešení mnoha svých fiskálních a politických problémů. Změny vyvolané pandemií se dovolávají nových a inovativních firem. Pro takové firmy ale bude těžké vstoupit na trh a růst, jestliže budeme plýtvat tolika hmotnými, lidskými a finančními zdroji na to, abychom při životě udrželi zombie podniky. Oddělit živé firmy od hynoucích není snadné ani za normálních časů: právě v tom je podstata bankovního umění.", "en": "Attack of the COVID Zombies CHICAGO – As Western economies emerge from the COVID-19 crisis, banks and governments are facing a new problem: how to deal with the corporate walking dead. But an innovative worker-centered scheme could offer a possible solution. In both the United States and the European Union, corporate bankruptcies have declined during the 15 months of the pandemic, despite the severe accompanying recession. That decline is a result of rich-country governments – in their understandable desire to soften the pandemic’s economic blow – extending every possible safety net to firms. Often, however, they did so without even trying to separate those with good economic prospects from those with none. As a result, the business sector’s natural selection process has weakened precisely when COVID-19 has accelerated many preexisting trends, increasing the share of firms that should be considered zombies. But policymakers must now address the wider economic impact of sustaining unviable companies. Governments cannot abruptly discontinue all business subsidies, of course. During the pandemic, many otherwise healthy firms have accumulated a lot of debt. Suddenly subjecting all of them to rigid market discipline would result in a very large number of unnecessary bankruptcies. Moreover, the economic and financial impact of an immediate cut-off of support would be politically suicidal for any elected government. The negative GDP shock would have severe effects on both unemployment and public finances, and the losses that a wave of bankruptcies would force on lenders would further weaken banks’ balance sheets. The near-certain result would be massive voter discontent, all but ensuring the government’s loss at the next election. At the same time, policymakers cannot continue to help all zombie firms. Such assistance would have large fiscal costs and hamper the productivity growth that Western governments desperately need to solve many of their fiscal and political problems. The changes produced by the pandemic call for new and innovative firms. But it will be difficult for such firms to enter the market and grow if we waste so many physical, human, and financial resources in keeping zombie businesses alive. Separating the corporate living from the corporate dead is not easy even in normal times: This is what the art of banking is all about."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Why should it be there? Well they do know, that if you look at other aquatic mammals, the fat that in most land mammals is deposited inside the body wall, around the kidneys and the intestines and so on, has started to migrate to the outside, and spread out in a layer inside the skin. In the whale it's complete: no fat inside at all, all in blubber outside. We cannot avoid the suspicion that in our case it's started to happen. We have got skin lined with this layer. It's the only possible explanation of why humans, if they're very unlucky, can become grossly obese, in a way that would be totally impossible for any other primate, physically impossible. Something very odd, matter-of-factly, never explained. The question of why we can speak. We can speak. And the gorilla can't speak. Why? Nothing to do with his teeth or his tongue or his lungs or anything like that -- purely has to do with its conscious control of its breath. You can't even train a gorilla to say \"Ah\" on request. The only creatures that have got conscious control of their breath are the diving animals and the diving birds. It was an absolute precondition for our being able to speak. And then again, there is the fact that we are streamlined. Trying to imagine a diver diving into water -- hardly makes a splash. Try to imagine a gorilla performing the same maneuver, and you can see that, compared with gorilla, we are halfway to being shaped like a fish. I am trying to suggest that, for 40-odd years, this aquatic idea has been miscategorized as lunatic fringe, and it is not lunatic fringe. And the ironic thing about it is that they are not staving off the aquatic theory to protect a theory of their own, which they've all agreed on, and they love. There is nothing there. They are staving off the aquatic theory to protect a vacuum. (Laughter) (Applause) How do they react when I say these things? One very common reaction I've heard about 20 times is, \"But it was investigated. They conducted a serious investigation of this at the beginning, when Hardy put forward his article.\" I don't believe it.", "cs": "Proč tam tedy je? Všichni ví, že když se podíváme na jiná vodní zvířata, zjistíme, že tuk, který je u suchozemských zvířat uložen uvnitř těla, kolem ledvin, střev a tak dále, začal migrovat k vnějšku těla a rozprostřel se ve vrstvě pod kůží. U velryby to je kompletní. Žádný tuk vevnitř, všechen pod kůží. Nelze se vyhnout podezření, že v našem případě se to začalo dít také. Pod kůží máme tuto vrstvu tuku. Je to jediné vysvětlení toho, proč lidé, pokud nemají štěstí, mohou trpět obezitou v míře, která by byla pro jakéhokoliv jiného primáta fyzicky nemožná. To je něco velmi zvláštního, co vlastně nikdy nebylo vysvětleno. Pak je tu otázka toho, že umíme mluvit. Umíme mluvit a gorila mluvit neumí. Proč? Nemá to nic společného s jejími zuby, plícemi nebo něčím podobným. Může za to vědomá kontrola dýchání. Gorilu ani nemůžete vycvičit, aby na povel říkala \"á\". Jediní tvorové, kteří mají nad svým dechem vědomou kontrolu jsou potápějící se zvířata a ptáci. Kontrolovaný dech je nezbytným předpokladem naší schopnosti mluvit. Také je tu skutečnost, že jsme aerodynamicky tvarovaní. Představte si skokana do vody, skoro nezčeří hladinu. Teď si představte gorilu předvádějící ten samý manévr a uvědomíte si, že v porovnání s gorilou jsme tvarovaní napůl jako ryba. Snažím se naznačit, že po zhruba 40 let byla tato vodní teorie mylně zařazována mezi šílené výplody něčí mysli, čímž není. Ironické je na tom to, že ostatní neodsuzují vodní teorii, aby ochránili teorii vlastní, na které se shodli a kterou mají rádi. Žádná taková neexistuje. Odsuzují vodní teorii, aby ochránili vakuum. (Smích) (Potlesk) Jak reagují, když říkám tyto věci? Jedna z častých reakcí, které jsem slyšela asi dvacetkrát, je: \"Ale vždyť to bylo zkoumáno. Vypracovali o tom seriózní studii, hned na začátku, když Hardy publikoval svůj článek.\" Nevěřím tomu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dodrží EU svůj závazek Turecku? EMBARGO DO 6. ZÁŘÍ 2004 Před více než čtyřiceti lety požádalo Turecko o přidružené členství v Evropském hospodářském společenství. Podepsáním Smlouvy o přistoupení v roce 1963 byl ustaven zvláštní vztah, který vyvrcholil vytvořením celní unie v roce 1996. Během všech těchto let evropské vlády důsledně potvrzovaly nárok Turecka na plné členství, přičemž jeho vstup podmiňovaly splněním členských kritérií. Formální uznání Turecka za kandidátskou zemi v roce 1999 vedlo Turecko k nevídanému reformnímu úsilí v oblasti lidských práv a práv menšin, včetně zrušení trestu smrti, pojistek proti mučení, podpory náboženských svobod, rovnosti pohlaví a omezení role armády v politickém životě. Pokud EU uzná, že se přístupová kritéria plní, musí rozhodnout o zahájení přístupových jednání počátkem roku 2005. Neučinit tak by znamenalo porušit politické závazky a vážně poškodit důvěryhodnost EU ve světě. V mnoha částech Evropy se však na vstup Turecka do EU pohlíží se skepticismem vzhledem k jeho velikosti, relativně slabému hospodářství, obavám z masového přistěhovalectví a především kulturním a společenským rozdílům - což je eufemismus pro islám. Bylo by bláhové popírat, že některé z těchto faktorů představují vážný problém. Zároveň jsou však často zveličovány a rozhodně nejsou nepřekonatelné. Jednání s Tureckem by byla zdlouhavá a ke vstupu země nemusí dojít dříve než v roce 2015. Toto časové období by poskytlo Turecku i unii příležitost k dohodě. S 80 miliony obyvateli by se Turecko stalo jednou z největších členských zemí EU. Velikost země však v rozhodovacím procesu EU hraje jen omezenou roli, poněvadž politický vliv uvnitř unie závisí spíše na ekonomické síle. Turecko je navíc po mnoho desetiletí zodpovědným členem mnoha evropských institucí a není důvod se domnívat, že by se v EU chovalo jinak. Vzhledem ke slabé ekonomice by se Turecko stalo uchazečem o významnou pomoc ze strany EU. Velikost těchto transferů by však závisela na finanční politice EU v době přijetí, výsledku přístupových jednání a hospodářském vývoji v Turecku. Zvyk Evropské unie „zazátkovat\" rozpočet by každopádně zabránil explozi finančních nákladů spojených se vstupem Turecka. Ani přistěhovalectví by nemělo být důvodem k nepřiměřenému znepokojení.", "en": "Will the EU Keep Faith with Turkey? EMBARGO 6 SEPTEMBER 2004 More than forty years ago, Turkey applied for associate membership of the European Economic Community. With the Association agreement of 1963, a special relationship was established, culminating in the customs union of 1996. During all these years, European governments consistently confirmed Turkey's eligibility for full membership, making accession dependent on compliance with membership criteria. Turkey's formal recognition as a candidate state in 1999 led Turkey to undertake unprecedented reform efforts in the area of human and minority rights, including abolition of the death penalty, safeguards against torture, promotion of religious freedoms, gender equality, and restriction of the military's role in political life. Should the EU consider the accession criteria as having been fulfilled, it must decide to open negotiations in early 2005. Not to do so would mean to renege on political commitments and to severely damage the EU's credibility in the world. In many parts of Europe, however, Turkey's admission to the EU is viewed with skepticism owing to its size, relatively poor economy, fears of massive immigration, and, above all, cultural and societal differences - a euphemism for Islam. It would be foolish to deny that some of these factors represent serious challenges. However, they are often exaggerated and certainly not insurmountable. Negotiations with Turkey would be lengthy and accession may not occur before 2015. This period of time would offer both Turkey and the Union an opportunity to come to terms. With 80 million people, Turkey would be one of the largest EU states. But the size of a country plays only a limited role in the EU's decision-making process, because political influence within the Union depends more on economic power. Moreover, for decades Turkey has been a responsible member of many European institutions, and there is no reason to believe that it would act differently in the EU. Because of its weak economy, Turkey would be eligible for substantial EU assistance. The size of these transfers, however, would depend on the EU's financial policies at the time of admission, the outcome of accession negotiations, and economic developments in Turkey. In any case, the EU's practice of \"capping\" its budget would prevent an explosion in the financial costs entailed by Turkey's accession. Immigration should not be a cause for undue concern, either."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zadržet evropské hospodářské nacionalisty PAŘÍŽ – Německá a francouzská vláda se překotně snaží zachránit svou výrobu osobních a nákladních automobilů prostřednictvím velkých fiskálních injekcí a dávají tím najevo, že do velké části Evropské unie se s plnou silou vrátila průmyslová politika. V průběhu uplynulého roku však vedoucí představitelé Francie, Německa a dalších států EU pracovali při zavádění své politiky do praxe spíše proti sobě, místo aby spolupracovali. V důsledku toho získaly některé evropské sektory neodpovídající ochranu, zatímco jiné byly vytlačeny z trhu. Poučení je zřejmé: evropské vlády musí při zavádění průmyslové politiky spolupracovat. Zároveň však musí dělat mnohem více pro podporu inovací a konkurenceschopnosti. Vlády Francie a Německa loni intervenovaly kapitálovými injekcemi, aby nahradily prchající akcionáře. Podpořily ochabující poptávku dotovanými prodeji, stimulovaly výzkum čistších technologií a chránily pracovní místa. Tato schémata zotavení kladla na první místo národní zájmy a používala přitom argument, že peníze daňových poplatníků musí být využity k obraně domácích firem a zaměstnanců. Francouzské úřady nyní dovedly tento přístup ještě o krok dále, když založily „Fonds stratégique d’investissement“ (FSI), jenž si klade za cíl chránit domácí kapitál před predátorskými úmysly zahraničních investorů. Tento masový návrat k průmyslové politice včerejška a neochota vlády nechat padnout alespoň nekonkurenceschopné firmy by měly být důvodem k všeobecným obavám. S ohledem na reakce vlád na krizi lze snad člověku odpustit názor, že když je ekonomika stabilní, měli by hrát hlavní roli tržní regulátoři a úřady pro hospodářskou soutěž, zatímco průmyslová politika by se měla zavádět v době krize. Evropské vlády bohužel nereagovaly na krizi společnou politikou ani nevyužily příležitost posílit pravomoci institucí eurozóny. Místo toho se všechny členské země EU rozhodly starat se samy o sebe. Zdálo se, že společný arzenál intervencionistických nástrojů členských zemí – záruky za vklady, rekapitalizace bank, záruky za mezibankovní půjčky a nákupy toxických aktiv – propůjčuje důvěryhodnost představě evropské jednoty. Realita se však ukázala jako velmi odlišná: intervencionistická opatření členských států ve skutečnosti vytvořila po celém kontinentu pokřivení a nepravidelnosti. V oblasti rekapitalizací bank zvolily některé země represivnější cestu kvaziznárodnění, zatímco jiné půjčovaly veřejné prostředky na záchranu za velmi výhodných podmínek a spojily rekapitalizaci s rozvojem úvěrů nebo s omezen��m dividend.", "en": "Holding Back Europe’s Economic Nationalists PARIS – The German and French governments have been scrambling to save their automobile and truck industries though big fiscal injections, making it clear that, within much of the European Union, industrial policy has returned with a vengeance. But, throughout last year, French, German, and other EU leaders worked against rather than with each other when putting their policies in place. As a result, some European industries got undue protection, while others were squeezed out of the market. The lesson is clear: European governments must work together when implementing industrial policy. But they also need to do much more to promote innovation and competitiveness. The French and German governments intervened last year with capital injections to replace deserting shareholders. They buttressed weakening demand by subsidizing sales, stimulating research into cleaner technologies, and protecting jobs. These recovery schemes put national interests first, using the argument that taxpayers’ money must be used to defend the nation’s companies and workers. The French authorities have now taken this approach a step further with the creation of a Fonds stratégique d’investissement (FSI), which aims to protect domestic capital from the predatory designs of foreign investors. This wholesale return to the industrial policies of yesteryear, and governments’ reluctance to let even uncompetitive companies fail, should be cause for widespread concern. Judging by governments’ reactions to the crisis, one could be forgiven for thinking that market regulators and competition authorities should take the lead when an economy is stable, and that industrial policies should be implemented in times of emergency. Unfortunately, European governments did not respond to the crisis with common policies, nor did they seize the opportunity to strengthen the powers of eurozone authorities. Instead, each EU member state opted to fend for itself. The member states’ common arsenal of interventionist tools – deposit guarantees, re-capitalization of banks, guarantees for inter-bank loans, and purchases of toxic assets – seemed to give credence to the notion of European unity. But the reality turned out to be very different; member states’ interventionist measures have in fact created distortions and irregularities up and down the Continent. On bank re-capitalizations, some countries adopted the more punitive approach of quasi-nationalization, while others lent public bailout funds on very advantageous terms, linking re-capitalization to the development of credit or the restriction of dividends."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V 30. letech vynesla velká hospodářská krize k moci autoritářské režimy v Evropě i v Asii a nakonec vedla až k druhé světové válce. Dnešní obroda režimů a vůdců neliberálního státního kapitalismu má k rozeštvání války daleko, poněvadž ve většině Evropy stále vládnou středopravé a středolevé vlády věrné liberální demokracii, osvícené hospodářské politice a solidním sociálním systémům. Toxická směs populismu, která dnes získává na síle, však stále může otevřít Pandořinu skříňku a vést k nepředvídatelným důsledkům. Vzhledem k této stoupající vlně neliberalismu je o to důležitější vyhnout se rozpadu eurozóny či EU. K tomu však bude zapotřebí makroekonomická a strukturálně ekonomická politika, která zvedne agregátní poptávku, tvorbu pracovních míst a růst, omezí nerovnost příjmů a bohatství, poskytne ekonomické příležitosti mladým lidem a bude spíše integrovat než odmítat uprchlíky a ekonomické migranty. Pouze smělá politika může zastavit sklouzávání Evropy k sekulární stagnaci a nacionalistickému populismu. Bojácnost, jaké jsme byli v posledních pěti letech svědky, pouze zvýší rizika. Nedokážeme-li ihned rozhodně jednat, povede to až ke krachu mírumilovného, integrovaného, globalizovaného nadnárodního státu, jímž dnešní EU je, a k vzestupu antiutopických nacionalistických režimů. Obrysy takových režimů už byly vykresleny v literárních dílech, jako jsou romány 1984 George Orwella, Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho nebo nejnovější román Michela Houellebecqa s názvem Soumission (Podvolení). Doufejme, že zůstanou jen na papíře.", "en": "In the 1930’s, the Great Depression brought to power authoritarian regimes in Europe and even Asia, eventually leading to World War II. Today’s resurgence of illiberal state capitalist regimes and leaders is nowhere close to inciting a war, because center-right and center-left governments still committed to liberal democracy, enlightened economic policies, and solid welfare systems still rule most of Europe. But the toxic brew of populism now gaining strength may yet open a Pandora’s box, unleashing unpredictable consequences. This rising tide of illiberalism makes avoiding a break-up of the eurozone or the EU ever more vital. But, to ensure this, macro and structural economic policies that boost aggregate demand, job creation and growth, reduce income and wealth inequality, provide economic opportunity to the young, and integrate rather than reject refugees and economic migrants will be needed. Only bold policies can halt Europe’s slide toward secular stagnation and nationalist populism. Timidity of the type witnessed in the past five years will only increase the risks. Failure to act decisively now will lead to the eventual failure of the peaceful, integrated, globalized, supra-national state that is the EU, and the rise of dystopian nationalist regimes. The contours of such places have been reflected in literary work such as George Orwell’s 1984, Aldous Huxley’s Brave New World, and Michel Houellebecq’s latest novel Submission. Let us hope that they remain confined to the printed page."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potřebujeme Mezinárodní trestní soud pro ochranu životního prostředí NAIROBI – Oznámení vítězů letošních Goldman Environmental Prize je příležitostí k oslavě aktivistů. Je to ale také moment k uvědomění si, kolik odvahy jejich (těch mnoha dalších) snaha vyžaduje. Když jsme spolu s mou dobrou kamarádkou Bertou Cácares v roce 2015 tuto cenu vyhráli, řekla Berta v jejím děkovném projevu: “Svůj život jsem zasvětila službě pro matku Zemi.“ Nedlouho poté byla Berta zavražděna v Hondurasu. Její příběh je tragický, ale není jedinečný. Jen o pár měsíců později byl zastřelen další nositel Goldman Environmental Prize, Isidro Baldenegro López. Ještě nebyla nebezpečnější doba pro to být ekologickým aktivistou. Vezměme například násilí, které se rozpoutalo proti ochráncům životního prostředí protestujícím proti dakotskému přístupovému potrubí ve Spojených státech. Policie byla obviněna z nadměrného užití síly při snaze rozptýlit dav členů kmenu Siouxů Standing Tribe a jejich příznivců, kteří argumentovali, že projekt kontaminuje vodu a zničí posvátná pohřebiště. Během těchto protestů nebyl naštěstí nikdo zabit. Avšak jinde, v křehčích demokraciích, si ekologičtí aktivisté, kteří se postaví proti znečišťovatelům, hrají s vlastními životy. Zpráva od Global Witness dokládá za rok 2015 185 zabití napříč šestnácti zeměmi. To je skoro dvojnásobek oproti počtu zabitých novinářů za stejný rok. Moje vlastní zkušenost zdůrazňuje nebezpečí, kterému čelí zastánci životního prostředí. Moje společenství ve venkovské oblasti Owino Uhuru v Keni bylo po osm let vystaveno toxické otravě olovem, způsobené státem licencovanou tavírnou. Světová zdravotnická organizace stanovuje hodnotu otravy olovem na úroveň 5 mikrogramů na 1 decilitr. Nejvyšší zaznamenaná úroveň v Owino Uhuru byla 420 mikrogramů na decilitr. V hodně propagovaném případu kontaminace ve Flintu ve státě Michigan byly hodnoty 35 mikrogramů na decilitr. Když moje komunita zjistila, že je postupně trávena, bojovali jsme. Napsali jsme dopisy vládě a zorganizovali nenásilný protest. S podporou mé komunity jsem založila Center for Justice, Governance, and Environmental Action (CJGEA) s cílem to udržet stát a korporace zodpovědné za zajištění čistého a zdravého životního prostředí. V únoru 2016 šla CJGEA k soudu proti šesti státním agenturám a dvěma korporátním subjektům. Nic se nestalo.", "en": "We Need an International Environmental Criminal Court NAIROBI – The announcement of the winners of this year’s Goldman Environmental Prize is an opportunity to celebrate activist leaders. But it is also a moment to recognize just how much courage their efforts (and those of a great many others) can demand. When my dear friend Berta Cáceres and I won the prize in 2015, Berta said in her acceptance speech, “I have given my life for the service of mother earth.” Not long after, Berta was assassinated in Honduras. Her story is tragic, but not unique. Indeed, just months later, Isidro Baldenegro López, another Goldman Environmental Prize recipient, was shot dead. There has never been a more dangerous time to be an environmental activist. Consider the violence unleashed against the environmental defenders protesting the Dakota Access Pipeline in the United States. Police were accused of using excessive force to try to disperse members of the Standing Rock Sioux Tribe and their supporters, who argued that the project would contaminate water and damage sacred burial sites. Fortunately, no one was killed during those protests. But elsewhere, in more fragile democracies, environmental campaigners who stand up to polluters are paying with their lives. A Global Witness report documented 185 killings across 16 countries in 2015 alone. That is almost double the number of journalists killed that year. My own experience highlights the dangers facing environmental crusaders. For eight years, my community in rural Kenya, Owino Uhuru, has been exposed to toxic lead poisoning caused by the operations of a state-licensed smelter. The World Health Organization’s measure of lead poisoning is five micrograms per deciliter. The highest lead level recorded in Owino Uhuru was 420 micrograms per deciliter. In the highly publicized contamination case in Flint, Michigan, the readings were 35 micrograms per deciliter. When my community found out that we were being poisoned, we fought back. We wrote letters to the government and organized peaceful protests. With the support of my community, I founded the Center for Justice, Governance, and Environmental Action (CJGEA) to hold the state and corporations accountable for ensuring a clean and healthy environment. In February 2016, the CJGEA went to court against six state agencies and two corporate entities. Nothing happened."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čím to ale, že Izrael, který byl ještě před několika lety podvody a korupcí téměř nedotčen, je jimi znenadání prolezlý? Domnívám se, že současné případy korupce pramení z rozpornosti dvou naprosto odlišných souborů norem a hodnot, existující od roku 1967. Na jedné straně se v Izraeli stále uplatňují mravní a jurisdikční zásady demokratického státu, v souladu s tradicí právního řádu. Na druhé straně se na palestinských územích postupně ustavil nový systém hodnot. Tyto dva systémy působí vedle sebe, ale prostupnost hranice, která je odděluje, pomalu sílí a otevřené trhliny v ní jsou čím dál větší. Na rozdíl od koloniálních států, v nichž kolonialisté pocházeli ze vzdálených metropolí (a byli nepočetní), palestinská území jsou hned za hranicí Izraele. Soudní orgány na Západním břehu fungují naprosto odlišně. Palestinská půda se nelegálně konfiskuje. Židovští osadníci jednají mimo zákon a dopouštějí se provokativních činů poškozujících Palestince, ale trestná opatření je postihují zřídka. Nespravedlnost a vykořisťování jsou každodenním jevem, ospravedlňovaným odkazy na bezpečnost nebo na ideologii Velkého Izraele. Hranice mezi těmito dvěma typy zákonnosti nemohly zůstat navždy neproniknutelné. Stav okupace, který měl být jen dočasný, se pozvolna stal neměnnou realitou a politika vytváření izraelských osad v nitru palestinského osídlení vazbu mezi Izraelem a okupovanými územími ještě posílila. Normy koloniálního a vojenského režimu začaly prosakovat do vládních orgánů izraelské demokracie a narušují jejich řádnou činnost. Politici, funkcionáři, armádní důstojníci – obvykle z pravicového tábora – do izraelského politického života vnesli hanebné normy, které platí na okupovaných územích. Proto přibylo korupce. Soudní systém Izraele naštěstí zůstává nezávislý a spočívá na základech prověřené poctivosti. Přítomnost mnoha žen u smírčích soudů a v policii také podle mého názoru výrazně přispěla k posílení systému. Když se ale v tichosti začnou tolerovat nepřijatelné normy, destabilizuje to i ten nejsilnější soudní systém. Zapomínat bychom neměli ani na to, že globální ekonomika, do níž je Izrael úzce zapojen, vytváří nekonečné a spletité příležitosti k finančním zločinům. Za těchto okolností pevný soudní systém a policejní síly na potlačení korupce ne vždy stačí.", "en": "But how is it that Israel, which only a few years ago was hardly touched by fraud and corruption, is now swept by them? The recent episodes of corruption, I believe, are rooted in the division, beginning in 1967, of two altogether distinct sets of norms and values. On the one hand, the moral and jurisdictional principles of the democratic state have continued to be applied in Israel in accordance with the tradition of the rule of law. On the other hand, in the Palestinian territories, a new system of values has been progressively established. These two systems operate side by side, but the border that separates them has gradually become more porous, and the open breaches in it have become ever greater. Unlike colonial states, in which colonizers came from distant metropolises (and only in small numbers) the Palestinian territories are just across the border from Israel. In the West Bank the organs of jurisdiction operate in a completely different way. Palestinian lands are illegally confiscated. Jewish settlers act outside of the law and commit provocative acts harming Palestinians, rarely incurring any penal sanctions. Injustice and exploitation are an everyday occurrence, justified by references to security or the ideology of Greater Israel. The boundaries between the two types of legalities could not remain impenetrable forever. Little by little, the state of occupation, which should have been temporary, became a stable reality, and the policy of creating Israeli settlements in the heart of the Palestinian population strengthened the connection between Israel and the occupied territories. The norms of a colonial and militarist regime have begun to infiltrate the governing organs of Israel’s democracy, perverting their proper activities. Politicians, functionaries, army officials – usually coming from the right – introduced into Israeli political life the disgraceful norms in force in the occupied territories. So corruption has grown. Fortunately, Israel’s judicial system remains independent and rests on foundations of proven integrity. The presence of many women in the magistrature and the police has also contributed significantly, in my view, to reinforcing the system. But when inadmissible norms become tolerated in silence, even the strongest juridical system becomes destabilized. Nor should we forget that the global economy, with which Israel is deeply integrated, creates infinite and complex opportunities for financial crimes. In these conditions, a strong judicial system and police force do not always suffice to contain corruption."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak stromy dělají města zdravější WASHINGTON, DC – Minulý květen jsem měl pochybné štěstí navštívit indickou Bombaj během nejteplejšího zaznamenaného měsíce. Teploty se po dlouhé dny držely nad 40°C. Stát ve stínu stromu byl oproti přímému slunci stejný rozdíl jako mezi dnem a nocí. Takové vlny horka nejsou jen nepříjemné. Představují také vážné zdravotní riziko – takové, které se často při debatách o extrémech počasí přehlíží. Vlny veder jsou ve skutečnosti odpovědné za více úmrtí, než jakákoliv jiná událost spojená s počasím, s celkovým počtem více než 12 000 úmrtí ročně na celém světě. Nebezpečí je zejména patrné ve městech, kde efekt “městského ostrovu horka“ způsobuje teploty až o 12°C vyšší, než jaké jsou v přilehlých, méně rozvinutých oblastech. A toto téma se neomezuje jen na tropická města jako je Bombaj. V srpnu 2003 v Evropě zabila devastující vlna veder jen v Paříži na 3000 lidí. Co je ještě horší, je že města mají tendenci mít vyšší hodnoty znečištění ovzduší, zejména jemných částice (PM), které jsou produktem spalování fosilních paliv a biomasy a přispívají až ke třem milionům úmrtí ročně. Pro mnoho obyvatel měst je tedy největší zdravotní a bezpečnostní hrozba vzduch okolo nich. Světová zdravotnická organizace již nyní odhaduje, že 92% světové populace je vystaveno nebezpečnému znečištění ovzduší. Vzhledem k rychlé urbanizaci – do roku 2050 bude až 70% všech lidí žít ve městech – roste rychle i míra vystavení vyšším stupňům znečištění.", "en": "How Trees Make Cities Healthier WASHINGTON, DC – Last May, I had the dubious fortune of visiting Mumbai, India during the city’s hottest month on record. Temperatures remained at over 40°C (104°F) for days at time. The difference between standing in the shade of a tree and standing in full sunlight was like night and day. Such heat waves are not merely uncomfortable. They pose a serious health threat – one that is often overlooked when addressing extreme weather. In fact, heat waves account for more deaths than any other type of weather-related event, killing more than 12,000 people worldwide each year. The danger is particularly pronounced in cities, where the “urban heat island” effect results in temperatures as much as 12°C higher than in less-developed areas nearby. And the issue is not confined to tropical cities like Mumbai. In August 2003, a devastating heat wave across Europe killed more than 3,000 people in Paris alone. Making matters worse, cities tend to have higher rates of air pollution, especially fine particulate matter (PM) resulting from the combustion of fossil fuels and biomass, which contributes to up to three million deaths every year. For many city residents, the greatest health and safety threat is the air around them. Already, the World Health Organization estimates that 92% of the world’s population is exposed to dangerous air pollution. Given rapid urbanization – up to 70% of all people will live in cities by 2050 – the rate of exposure to higher levels of pollution is rising rapidly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální konsenzus proti terorismu Zmíníte-li se o Organizaci spojených národů, první reakce se nejspíš bude týkat současného skandálu kolem programu ropa za potraviny a toho, jak skandál ovlivní schopnost generálního tajemníka Kofiho Annana organizaci vést po zbývající rok a půl jeho pobytu v úřadu. V OSN se však odehrává mnohem víc než jen vyšetřování. Na spadnutí je reforma – zčásti kvůli skandálu, ale rovněž kvůli neschopnosti OSN účinně řešit vážné problémy sahající od Rwandy a Kosova až po Irák a nejnověji Súdán. I nejhorlivější zastánci OSN si nyní uvědomují, že změna je nezbytná, má-li organizace významně přispět k mezinárodnímu míru a bezpečnosti. Část debat o reformě se týká složení Rady bezpečnosti OSN. Rada bezpečnosti je ztělesněním toho, jak si Spojenci z druhé světové války představovali poválečný svět a způsob jeho řízení. Právě díky tomu lze vysvětlit, proč bylo značně vysílené Francii uděleno stálé členství v Radě – a proč bylo opominuto Německo a Japonsko (a tehdy ještě nikoliv nezávislá Indie). Obhajovat současnou skladbu Rady bezpečnosti nelze; potřeba reformy je mimo veškerou diskusi. Avšak navrhnout konkrétní přístup, který získá širokou mezinárodní podporu, bude krajně obtížné. Velká Británie a Francie budou vzdorovat výměně svého členství za jediné křeslo pro EU, zatímco udělení stálého členství Německu by pouze zjitřilo problém relativní nadreprezentace Evropy. Pákistán by protestoval proti přizvání Indie do Rady bezpečnosti; Argentina, Chile a Mexiko proti přizvání Brazílie; Nigérie proti přizvání Jižní Afriky (a naopak); a několik zemí, mimo jiné Čína, Indonésie a Jižní Korea, by mohlo vystoupit proti vytvoření permanentího křesla pro Japonsko. Náprava Rady bezpečnosti si nesporně vyžádá značné množství času a úsilí. Než se tak stane, je třeba konat důležitou práci. Jednou plodnou cestou by bylo jednat v souladu s doporučeními Výboru na vysoké úrovni, schválenými Annanem; konkrétně jde o to, aby všechny členské státy OSN veřejně vystoupily s prohlášením, že terorismus nemá v dnešním světě místo. To bude těžší, než se zpočátku zdá. Mezinárodní společenství už příliš dlouho toleruje terorismus – záměrné zabíjení civilistů a lidí neúčastných bojů nestátními subjekty z politických důvodů – s odůvodněním, že někdy „kdo je podle jedněch terorista, je podle jiných bojovník za svobodu“.", "en": "A Global Consensus Against Terrorism Mention the United Nations and the first reaction is likely to be the ongoing oil-for-food scandal and what it will mean for Secretary-General Kofi Annan’s ability to lead the organization for the remaining year and a half of his tenure. But there is much more going on at the UN than investigations. Reform is in the air – in part because of the scandal, but also because of the UN’s inability to deal effectively with challenges ranging from Rwanda and Kosovo to Iraq and, most recently, Sudan. Even the UN’s most ardent supporters now recognize that change is called for if the organization is to make a significant contribution to international peace and security. Some of the reform talk concerns the UN Security Council’s composition. The Security Council represents what the World War II Allies believed the post-war world would look like and how it should be run. This helps to explain why a much-weakened France was made a permanent member of the Council – and why Germany and Japan (and a not-yet independent India) were not. Defending the Security Council’s current make-up is impossible; the need for change is beyond debate. But coming up with an approach that gains broad international support will prove extremely difficult. Great Britain and France will resist being replaced by a single EU seat, while making Germany a permanent member would only exacerbate the problem of Europe’s relative over-representation. Pakistan would object to adding India to the Security Council; Argentina, Chile, and Mexico to adding Brazil; Nigeria to South Africa (and vice-versa); and several countries, including China, Indonesia, and South Korea, might resist creating a permanent seat for Japan. Clearly, fixing the Security Council will require considerable time and political effort. In the meantime, there is important work to be done. One productive avenue would be to follow up on one of the recommendations of the High Level Panel that was endorsed by Annan; namely, that all UN members go on record declaring that terrorism has no place in today’s world. This will prove more difficult than it first sounds. For too long, the international community has tolerated terrorism – the intentional killing of civilians and noncombatants by non-state actors for political purposes – on the grounds that, on occasion, “one man’s terrorist is another man’s freedom fighter.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Existuje také rozdíl mezi vládními výdaji s vysokým multiplikačním efektem, jako je podpora skupin s nižšími příjmy a vysokým sklonem ke spotřebě, a daňovými úlevami pro bohaté, jejichž značná část pravděpodobně poputuje na spoření. V neposlední řadě existují i dlouhodobější strukturální reformy, jako jsou reformy trhu práce, jež zvyšují flexibilitu, aniž vedou k rozsáhlému propouštění (model, který dosti úspěšně použilo Německo). Podobně i reformy odchodů do důchodu a penzijního systému mohou zvýšit dlouhodobou fiskální udržitelnost, aniž vyvolají sociální konflikt. Starší zdravý člověk si může klidně vážit práce na částečný úvazek, pokud má tato práce pružný charakter. Úkolem je integrovat pomocí odpovídajících regulací a pobídek takovou práci do celkového fungování pracovního trhu. A za třetí by koordinovaná strategie, která by poskytla víc času na fiskální konsolidaci a formulovala politiku citlivou k růstu, přinesla obzvláště v Evropě, kde jsou státy úzce propojené vzájemným obchodem, značné výhody oproti strategiím jednotlivých zemí, a to díky přelévání pozitivních efektů do dalších oblastí (a zamezení stigmatizace určitých konkrétních států). Místo španělské, italské či irské růstové strategie by měla existovat strategie evropská. Kdyby země jako Německo, které vykazují přebytek na běžném účtu, pomohly stimulovat evropskou ekonomiku jako celek, pomohly by tím i samy sobě. Pomalejší fiskální škrty, prostor pro investice ve vládních rozpočtech, fiskální balíky citlivé k růstu a koordinace národních politik s kritickými podněty od přebytkových zemí mohou velmi výrazně pomoci Evropě překonat ve střednědobém výhledu současnou krizi. Řecko se bohužel stalo speciálním případem vyžadujícím soustředěnou a specifickou léčbu, která bude s největší pravděpodobností zahrnovat i další kolo odpouštění veřejného dluhu. Nedostatečné a někdy i kontraproduktivní kroky v kombinaci s panikou a přehnanými reakcemi na finančních trzích však přivedly některé země, jako je například Španělsko, které má v zásadě solventní a silnou ekonomiku, na okraj propasti – a spolu s nimi i celou eurozónu. V bezprostředním krátkodobém měřítku nemají žádná opatření – ani dokonale kvalitní projekt veřejných investic či rekapitalizace banky – vůbec žádný smysl, pokud si vláda musí na jejich financování půjčovat za úrokovou sazbu 6% a více. Tyto úrokové sazby se musí snížit prostřednictvím nákupu vládních dluhopisů na sekundárním trhu Evropskou centrální bankou až do doby, kdy bude dosaženo dostatečně nízkých anoncovaných cílů pro náklady na půjčky, případně využitím prostředků z Evropského stabilizačního mechanismu. Nejlepším řešením by bylo posílit efektivitu obou kanálů využitím obou těchto metod – a to neprodleně.", "en": "There is also the distinction between government spending with high multiplier effects, such as support to lower-income groups with a high propensity to spend, and tax reductions for the rich, a substantial portion of which would likely be saved. Last but not least, there are longer-term structural reforms, such as labor-market reforms that increase flexibility without leading to large-scale lay-offs (a model rather successfully implemented by Germany). Similarly, retirement and pension reforms can increase long-term fiscal sustainability without generating social conflict. A healthy older person may well appreciate part-time work if it comes with flexibility. The task is to integrate such work into the overall functioning of the labor market with the help of appropriate regulation and incentives. Finally, particularly in Europe, where countries are closely linked by trade, a coordinated strategy that allows more time for fiscal consolidation and formulates growth-friendly policies would yield substantial benefits compared to individual countries’ strategies, owing to positive spillovers (and avoidance of stigmatization of particular countries). There should be a European growth strategy, rather than Spanish, Italian, or Irish strategies. Countries like Germany that are running a current-account surplus would also help themselves by helping to stimulate the European economy as a whole. Slower fiscal retrenchment, space for investment in government budgets, growth-friendly fiscal packages, and coordination of national policies with critical contributions from surplus countries can go a long way in helping Europe to overcome its crisis in the medium term. Unfortunately, Greece has become a special case, one that requires focused and specific treatment, most probably involving another round of public-debt forgiveness. But insufficient and sometimes counterproductive actions, coupled with panic and overreaction in financial markets, have brought some countries, such as Spain, which is a fundamentally solvent and strong economy, to the edge of the precipice, and with it the whole eurozone. In the immediate short run, nothing makes sense, not even a perfectly good public-investment project, or recapitalization of a bank, if the government has to borrow at interest rates of 6% or more to finance it. These interest rates must be brought down through ECB purchases of government bonds on the secondary market until low-enough announced target levels for borrowing costs are reached, and/or by the use of European Stability Mechanism resources. The best solution would be to reinforce the effectiveness of both channels by using both – and by doing so immediately."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Měly by se tudíž zbavit své tradiční rozpolcenosti, jež na jedné straně požaduje dospělejší a rovnocennější Evropu, která ji přitom ale na straně druhé znepokojuje. Pravda, Amerika oficiálně přivítala zrod společné evropské bezpečnostní a obranné politiky. Na americké straně je přesto znát nervozita, pokud jde o povahu tohoto procesu. Američané se ptají, zda jde o lepší evropský potenciál – což by pro NATO bylo dobré – anebo zda jde o evropskou integraci (tj. zda jde o politický nástroj). Já říkám, že jde o obojí a že Washington by měl obojí podporovat. Střízlivé hodnocení tohoto procesu mě vede k domněnce, že schopnější a jednotnější Evropa je předzvěstí schopnější a účinnější Severoatlantické aliance a ne, jak mnozí věří, postupného odstavování USA od závazků v Evropě. Evropská unie nechce kopírovat struktury Aliance ani k ní budovat alternativu. EU chce řešit krize v Evropě a jejím bezprostředním okolí – ať už společně s americkými jednotkami nebo čistě s evropskými, pokud se NATO jako celek rozhodne v těchto zásazích neangažovat. Evropa totiž nebuduje obranu – ta zůstává úkolem NATO -, nýbrž svou bezpečnostní roli regionálního stabilizátora; roli: jež bude posílena rozšířením Evropské unie o kandidátské země střední a východní Evropy. Totiž, narozdíl od toho, co se často tvrdí v Kongresu USA, Evropa už nese lví podíl mírotvorného břemene (neřkuli pomoci při obnově) na Balkáně. Za vybranými daněmi musí být pochopitelně vidět nějaký výsledek. Pokud bude mít evropská obranná a zahraniční politika úspěch, mělo by se NATO stát více evropskou organizací. Washington by to ale nemělo nijak znepokojovat: budou-li totiž Evropané vnímat NATO jako organizaci více evropskou, budou se mnohem více zasazovat (i rozpočtově) o její budoucí zdar. Podobná partnerská logika by se měla vztahovat také na proces rozšiřování Evropské unie. Koncept Evropy není neměnný, což je jedině dobře. Na základě širšího pojetí bezpečnosti a stability je rozšiřování Evropské unie stejně důležité jako její prohlubování. Společný transatlantický přístup k rozšiřování jak NATO, tak EU by zde mohl přispět ke stabilizaci a integraci postkomunistické Evropy – a to by bylo k užitku všech. Nová a funkční dělba práce mezi Evropou a Amerikou je představitelná za předpokladu, že si uchová rámec společných politických povinností a společné zodpovědnosti.", "en": "It should therefore do away with the traditional ambivalence of demanding a more mature and active Europe on one hand, all the time feeling uncomfortable with it on the other. True, America officially welcomed the launching of a common European security and defense policy. But recurring signs of US nervousness about the nature of this process exist. Americans often ask whether it is all about better European capabilities – which would be fine for NATO – or about European integration (i.e. instrumental to a political project). My response is that it is about both, and that Washington should support both. A sober assessment of this process leads me to assert that a more capable and united Europe will usher in a more effective Atlantic Alliance and not, as some believe, in American disengagement from European commitments. What the EU aims at is not a duplication of NATO structures or an alternative to the Atlantic Alliance. The EU is preparing to deal – jointly with US forces or with purely European forces when NATO as a whole decides not to engage – with crises in and around Europe. More than defense – which will remain NATO-centered – Europe is building up its security role as a regional stabilizer: a role that EU enlargement to include candidate countries in Central and Eastern Europe will strengthen. For, contrary to what is often said in America’s Congress, Europe already bears the lion’s share of the peacekeeping burden (let alone reconstruction aid) in the Balkans. It goes without saying that there should be “no taxation without representation.” If Europe’s foreign and defense policies succeed, NATO should become more European. Washington, however, should not worry about this: if Europeans see the Alliance as a more European organization they are more likely to commit themselves (in budgetary terms, too) to its success. A similar logic of partnership applies to enlargement. The concept of Europe is not immutable, and rightly so. On the basis of a broad notion of security and stability, EU enlargement is every bit as important as deepening the EU. Here a common transatlantic approach to both EU and NATO enlargement would enhance stabilization and integration in post-Cold War Europe – to everyone’s benefit. A new and functional division of labor between Europeans and Americans is thus conceivable, provided it retains the framework of common political commitments and shared responsibilities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At least four countries will be needed to form a blocking minority. This system places countries with a smaller population on a fairer footing with the larger Member States. In certain areas, decisions will continue to require unanimous approval. This change will improve the EU’s ability to act, especially in external affairs. The Lisbon Treaty will allow the EU to act more effectively, coherently and credibly in its relations with the rest of the world. n(aned ooeration odeision roedure #ordinary legislative roedure Recognising the fact that the Union has grown so big, the Treaty on the European Union (as amended by the Treaty of Amsterdam and the LisbonTreaty) sets down rules for situations where some Member States wish to proceed with cooperation in a specific area. This is known as‘enhanced cooperation’. Co-decision is the term for the European Parliament’s power to make laws jointly on an equal footing with the Council of Ministers. The Lisbon Treaty brings co-decision into general use. Through the Lisbon Treaty the procedure by which the European Parliament co-decides with the Council has become the ‘ordinary legislative procedure’. Enhanced cooperation means that a group of countries can act together without all 27 necessarily participating. It allows Member States to remain outside if they do not wish to join, without stopping other Member States from acting together. This means that the decisionmaking of the European Union will be based on the double legitimacy of the people (as represented by their MEPs in the European Parliament) and the Member States (as represented by the Ministers in the Council).", "cs": "Pro vytvoření blokační menšiny budou zapotřebí nejméně čtyři země. Tento systém zajišťuje zemím s nižším počtem obyvatel spravedlivější postavení vůči velkým členským státům. Tato změna zlepší schopnost EU jednat, zejména ve vnějších záležitostech. V určitých oblastech budou rozhodnutí i nadále vyžadovat jednomyslný souhlas. K těmto oblastem patří daně a obrana. Spolurozhodování („řádný legislativní postup“) Smlouva o Evropské unii (pozměněná Amsterodamskou smlouvou a Lisabonskou smlouvou) uznává skutečnost, že se Unie tak zvětšila, a stanoví pravidla pro případy, kdy některé členské státy chtějí spolupracovat v určité oblasti. To se nazývá „posílenou spoluprací“. Spolurozhodování je výraz pro pravomoc Evropského parlamentu přijímat právní předpisy společně a na stejné úrovni s Radou ministrů. Lisabonská smlouva zajišťuje obecné používání spolurozhodování. Prostřednictvím Lisabonské smlouvy se postup, v jehož rámci Evropský parlament rozhoduje společně s Radou, stal„řádným legislativním postupem“. Posílená spolupráce znamená, že určitá skupina zemí může jednat společně, aniž by se nutně muselo zúčastnit všech 27 členských států. To členským státům umožňuje zůstat mimo, pokud se nechtějí připojit, aniž by ostatním členským státům bránily jednat společně. To znamená, že rozhodování Evropské unie bude založeno na dvojí legitimitě, a to občanů (zastoupených svými poslanci v Evropském parlamentu) a členských států (zastoupených ministry v Radě)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato problematika je rámcem třetí zásadní složky prospotřební agendy nové pětiletky – nutnost vybudovat záchrannou sociální síť, aby se snížilo preventivní spoření motivované strachem. Konkrétně to znamená sociální zabezpečení, soukromé penze, zdravotní pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti – na papíře sice plány existují, ale jsou žalostně podfinancované. V roce 2009 například čínská aktiva penzijního systému – celostátního sociálního zabezpečení, programů penzijních příspěvků správ nižších správních celků a penzí v soukromém sektoru – dosahovala celkem 2,4 bilionů jüanů (364 miliard dolarů). To se pro průměrného čínského pracujícího scvrkává na pouhých asi 470 dolarů doživotního starobního důchodu. Není divu, že rodiny ze strachu z budoucnosti spoří. Nový pětiletý plán Číny musí tento nedostatek okamžitě napravit. Vedle těchto tří pilířů politiky podporující spotřebu bude 12. pětiletka zahrnovat i mnoho dalšího. Za povšimnutí stojí také zaměření pětiletého plánu na urychlený rozvoj několika nastupujících strategických odvětví průmyslu – od biotechnologií a alternativních energií po nové materiály a informační technologie příští generace. Úhelným kamenem plánu ale zřejmě bude právě důraz na čínské spotřebitele – podle mého názoru dostatečný na to, aby soukromou spotřebu jako podíl čínského HDP do roku 2015 posunul ze současného naprostého minima kolem 36 % někam do pásma 42-45 %. Byť by to bylo podle mezinárodních měřítek stále málo, představoval by takový vzestup pro Čínu zásadní krok na cestě k nalezení nové rovnováhy. Šlo by o významné povzbuzení i pro přední obchodní partnery Číny – nejen ve východní Asii, ale i v růstově svázaných ekonomikách Evropy a USA. Vskutku, 12. pětiletý plán pravděpodobně vyvolá největší spotřební epochu v moderních dějinách. Dnešní postkrizový svět si stěží může přát víc. Má to ale háček: posunem k dynamice více tažené spotřebou Čína sníží svůj převis úspor a zbude jí méně na financování pokračujících schodků úspor v zemích, jako jsou USA. Možnost takto asymetrické nové globální rovnováhy – Čína ujímající se vedení a vyspělé země postupující jen zdráhavě – by mohla být klíčovým nezáměrným důsledkem 12. čínské pětiletky.", "en": "That issue frames the third major component of the new Plan’s pro-consumption agenda – the need to build a social safety net in order to reduce fear-driven precautionary saving. Specifically, that means social security, private pensions, and medical and unemployment insurance – plans that exist on paper but are woefully underfunded. For example, in 2009, China’s retirement-system assets – national social security, local government retirement benefit plans, and private sector pensions – totaled just RMB2.4 trillion ($364 billion). That boils down to only about $470 of lifetime retirement benefits for the average Chinese worker. Little wonder that families save out of fear of the future. China’s new Plan must rectify this shortfall immediately. There will be far more to the 12th Five-Year Plan than these three pillars of pro-consumption policy. The Plan’s focus on accelerated development of several strategic emerging industries – from biotech and alternative energy to new materials and next-generation information technology – is also noteworthy. But the emphasis on the Chinese consumer is likely to be the new Plan’s defining feature – sufficient, in my opinion, to boost private consumption as a share of Chinese GDP from its current rock-bottom reading of around 36% to somewhere in the 42-45% range by 2015. While still low by international standards, such an increase would nonetheless represent a critical step for China on the road to rebalancing. It would also be a huge boost for China’s major trading partners – not just those in East Asia, but also growth-constrained European and US economies. Indeed, the 12th Five-Year Plan is likely to spark the greatest consumption story in modern history. Today’s post-crisis world could hardly ask for more. But there is a catch: in shifting to a more consumption-led dynamic, China will reduce its surplus saving and have less left over to fund the ongoing saving deficits of countries like the US. The possibility of such an asymmetrical global rebalancing – with China taking the lead and the developed world dragging its feet – could be the key unintended consequence of China’s 12th Five-Year Plan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I don't think I've ever felt so happy in my entire life. It was a bit like finishing a marathon and getting out of solitary confinement and winning an Oscar all rolled into one. I was euphoric. And to see all the people coming out to greet me and standing along the cliff tops and clapping and cheering, I just felt like a movie star. It was absolutely wonderful. And I really learned then that, the bigger the challenge, the bigger the sense of achievement when you get to the end of it. So this might be a good moment to take a quick time-out to answer a few FAQs about ocean rowing that might be going through your mind. Number one that I get asked: What do you eat? A few freeze-dried meals, but mostly I try and eat much more unprocessed foods. So I grow my own beansprouts. I eat fruits and nut bars, a lot of nuts. And generally arrive about 30 pounds lighter at the other end. Question number two: How do you sleep? With my eyes shut. Ha-ha. I suppose what you mean is: What happens to the boat while I'm sleeping? Well, I plan my route so that I'm drifting with the winds and the currents while I'm sleeping. On a good night, I think my best ever was 11 miles in the right direction. Worst ever, 13 miles in the wrong direction. That's a bad day at the office. What do I wear? Mostly, a baseball cap, rowing gloves and a smile -- or a frown, depending on whether I went backwards overnight -- and lots of sun lotion. Do I have a chase boat? No I don't. I'm totally self-supporting out there. I don't see anybody for the whole time that I'm at sea, generally. And finally: Am I crazy? Well, I leave that one up to you to judge. So, how do you top rowing across the Atlantic? Well, naturally, you decide to row across the Pacific. Well, I thought the Atlantic was big, but the Pacific is really, really big. I think we tend to do it a little bit of a disservice in our usual maps.", "cs": "Ve svém životě jsem jsem se nikdy necítila takhle šťastná. Bylo to trochu jako dokončit maraton, trochu jako propuštění ze samovazby a trochu jako výhra Oskara, vše v jednom. Byla jsem nadšená. A lidé přicházeli a zdravili mne a tleskali a smáli se na mne. Cítila jsem se jako filmová hvězda. Bylo to naprosto úžasné. To jsem se opravdu naučila, čím větší výzva, tím větší pocit naplnění, když se vám podaří uspět. Teď by mohla být dobrá chvíle na přestávku a zodpovězení častých dotazů ohledně veslování přes oceán, co vás mohly napadnout. Otázka číslo jedna: Co jíte? Trochu mrazem vysušených potravin, ale se snažím jíst převážně neupravenou potravu. Takže si pěstuji fazolové výhonky, jím ovoce a müsli tyčinky, spoustu oříšků a do cíle obvykle dorazím o 13 kg lehčí, než když vyplouvám. Otázka číslo dvě: Jak spíte? Se zavřenýma očima. Haha. Pravděpodobně máte na mysli: Co se děje s lodí, když spím? No, plánuji svou cestu tak, abych driftovala s větrem a proudy, když spím. Můj rekord byl 11 mil ve správném směru Nejhorší noc byla 13 mil ve špatném směru. To je jako špatný den v kanceláři. Co si oblékám? Hlavně baseballovou čepici rukavice na veslování a usměvavý nebo zamračený pohled v závislosti na tom, zda-li jsem přes noc jela dopředu nebo zpět. A spoustu opalovacího krému. Máte doprovodnou loď? Ne, nemám. Jsem závislá čistě sama na sobě. Obecně jsem sama celou dobu, co jsem na moři. A poslední: Přeskočilo vám? No, to nechám na vás. Jak překonáte to, že převeslujete přes Atlantik? Přirozeně se jsem se rozhodla převeslovat Pacifik. Myslela jsem si, že Atlantik je velký, ale Pacifik je opravdu, opravdu velikánský. Myslím, že naše obvyklé mapy jsou trošku zavádějící."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatřetí, problém globálního oteplování je tak obrovský, že je nezbytné zapojit všechny nástroje. Součástí řešení musejí být lepší pobídky. Vede se ale prudký spor o to, zda lépe funguje systém Kjótského protokolu založený na limitech a obchodu s povolenkami, anebo zdanění. Problémem kjótského systému je přidělování limitů, které budou přijatelné jak pro vyspělé, tak pro rozvojové země. Rozdělování emisních povolenek se podobá rozdávání peněz – potenciálně stovek miliard dolarů. Stěžejní kjótský princip – to, že země, které vypouštěly víc emisí v roce 1990, mají dovoleno vypouštět víc i v budoucnu – je pro rozvojové země nepřijatelný, protože zemím s vyšším HDP přiděluje větší emisní práva. Jediným principem, který má nějakou mravní oporu, je přidělení rovných emisních práv dle počtu obyvatel (s jistými úpravami – například USA už svůj podíl ve světové atmosféře vyčerpaly, takže by měly mít emisních povolenek méně). Z přijetí tohoto principu by však plynuly tak obrovské platby vyspělých zemí ve prospěch zemí rozvojových, že jej ty prvé velice pravděpodobně nepřijmou. Ekonomická efektivita vyžaduje, aby náklady hradili ti, kdo emise vytvářejí, a uhlíková daň je nejjednodušším způsobem, jak je k tomu donutit. Mohla by vzniknout mezinárodní dohoda, že všechny země zavedou uhlíkovou daň ve smluvené výši (odrážející globální společenskou cenu emisí). Má skutečně mnohem větší smysl zdanit spíše špatné věci jako znečištění než dobré věci jako práci a úspory. Taková daň by zvýšila světovou efektivitu. Ovšemže, průmyslovým branžím znečišťujícím životní prostředí se systém limitů a obchodování s povolenkami líbí. Přestože je pobízí, aby se znečišťování vyhýbaly, emisní povolenky kompenzují velkou část toho, co by musely v daňovém systému uhradit. Některé firmy dokonce z této dohody finančně těží. Evropa si navíc na koncepci limitů a povolenek zvykla a mnozí mají averzi ke zkoušení jiné možnosti. Nikdo však dosud nenavrhl přijatelný soubor principů pro udělování emisních práv. Některé lidi to neznepokojuje. Vzhledem k tomu, že rozvojové země mohou očekávat větší újmu než země vyspělé, jestliže se s globálním oteplováním nic neudělá, ledaskdo je přesvědčen, že je lze lákadly, hrozbami nebo přemlouváním ke vstupu do celosvětové dohody přimět. Vyspělé země jen potřebují zjistit, jakou nejnižší cenu budou muset rozvojovým zemím zaplatit, aby se přidaly.", "en": "Third, the problem of global warming is so vast that every instrument must be employed. Better incentives must be part of the solution. But there is a raging controversy over whether the Kyoto protocol’s cap-and-trade system or taxes work better. The problem with the Kyoto system is assigning caps that will be acceptable to developed and developing countries. Giving emission allowances is like giving away money – potentially hundreds of billions of dollars. Kyoto’s underlying principle – that countries that emitted more in 1990 are allowed to emit more in the future – is unacceptable to developing countries, as is granting greater emission rights to countries with a higher GDP. The only principle that has some ethical basis is equal emission rights per capita (with some adjustments – for instance, the US has already used up its share of the global atmosphere, so it should have fewer emission allowances). But adopting this principle would entail such huge payments from developed countries to developing countries, that, regrettably, the former are unlikely to accept it. Economic efficiency requires that those who generate emissions pay the cost, and the simplest way of forcing them to do so is through a carbon tax. There could be an international agreement that every country would impose a carbon tax at an agreed rate (reflecting the global social cost). Indeed, it makes far more sense to tax bad things, like pollution, than to tax good things like work and savings. Such a tax would increase global efficiency. Of course, polluting industries like the cap-and-trade system. While it provides them an incentive not to pollute, emission allowances offset much of what they would have to pay under a tax system. Some firms can even make money off the deal. Moreover, Europe has grown used to the concept of cap-and-trade, and many are loathe to try an alternative. Yet, no one has proposed an acceptable set of principles for assigning emission rights. For some, this is not a concern. With developing countries standing to lose even more than developed countries if nothing is done about global warming, many believe they can be cajoled, threatened, or induced to be part of a global agreement. Developed countries need only figure out the minimum price they have to pay developing countries to go along."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The goal of SpaceX is to try to advance rocket technology, and in particular to try to crack a problem that I think is vital for humanity to become a space-faring civilization, which is to have a rapidly and fully reusable rocket. CA: Would humanity become a space-faring civilization? So that was a dream of yours, in a way, from a young age? You've dreamed of Mars and beyond? EM: I did build rockets when I was a kid, but I didn't think I'd be involved in this. It was really more from the standpoint of what are the things that need to happen in order for the future to be an exciting and inspiring one? And I really think there's a fundamental difference, if you sort of look into the future, between a humanity that is a space-faring civilization, that's out there exploring the stars, on multiple planets, and I think that's really exciting, compared with one where we are forever confined to Earth until some eventual extinction event. CA: So you've somehow slashed the cost of building a rocket by 75 percent, depending on how you calculate it. How on Earth have you done that? NASA has been doing this for years. How have you done this? EM: Well, we've made significant advances in the technology of the airframe, the engines, the electronics and the launch operation. There's a long list of innovations that we've come up with there that are a little difficult to communicate in this talk, but -- CA: Not least because you could still get copied, right? You haven't patented this stuff. It's really interesting to me. EM: No, we don't patent.CA: You didn't patent because you think it's more dangerous to patent than not to patent. EM: Since our primary competitors are national governments, the enforceability of patents is questionable.(Laughter) (Applause) CA: That's really, really interesting. But the big innovation is still ahead, and you're working on it now. Tell us about this. EM: Right, so the big innovation— CA: In fact, let's roll that video and you can talk us through it, what's happening here. EM: Absolutely. So the thing about rockets is that they're all expendable.", "cs": "Cílem SpaceX je pokrok v oblasti raketových technologií, a hlavně řešení problému, který je podle mě nejdůležitější pro to, aby se lidstvo stalo civilizací schopnou cestovat vesmírem, což je plně znovupoužitelná raketa. CA: Bude lidstvo schopno cestovat vesmírem? Takže tohle byl Váš dětský sen? Snil jste o dobývání Marsu a zbytku vesmíru? EM: Jako dítě jsem stavěl rakety, ale nemyslel jsem si, že bych někdy dělal tohle. Vždycky jsem k tomu přistupoval s tím, co se musí stát, aby pro nás byla budoucnost vzrušující a inspirující. A myslím se, že když se zamyslíte nad budoucností, přijdete na zásadní rozdíl mezi společností, která umí cestovat vesmírem, která je tam venku, na mnoha planetách a objevuje hvězdy, což se mi zdá velmi zajímavé, v porovnání se společností, která je navždy připoutána k Zemi až do svého vyhynutí. CA: Takže se vám nějak podařilo snížit cenu rakety až o 75 %, podle toho, jak počítáte. Jak se vám to proboha podařilo? NASA se tím zabývá po léta. Jak jste to udělali? EM: Tak podařilo se nám dosáhnout podstatného pokroku v technologii šasi, motorů, elektroniky a řízení startu. Podařilo se nám přijít s opravdu mnoha inovacemi, které je trochu obtížné tady popsat, ale -- CA: Hlavně, když by je stále někdo mohl okopírovat, že? Nepatentovali jste si to. To se mi zdá opravdu zajímavé. EM: Ne, nepatentujeme nic. CA: Nepatentovali jste, protože si myslíte, že je pro vás nebezpečnější si objevy nechat patentovat, než nenechat. EM: Vzhledem k tomu, že naší hlavní konkurencí jsou vlády jiných zemí, tak je jakákoliv vymahatelnost patentů sporná. (Smích) (Potlesk) CA: To je opravdu zajímavé. Ale váš největší průlom je stále teprve na cestě a právě na něm pracujete. Můžete nám o tom něco říci? EM: Dobře, takže ten velký průlom -- CA: Nebo ještě lépe, pusťme si to video a Vy nás jím můžete provést. EM: Určitě. Takže tím, co je třeba brát v úvahu u raket, je fakt, že jsou na jedno použití."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, of course our situation in the world can be understood at many levels -- from the level of the genome on up to the level of economic systems and political arrangements. But if we're going to talk about human well-being we are, of necessity, talking about the human brain. Because we know that our experience of the world and of ourselves within it is realized in the brain -- whatever happens after death. Even if the suicide bomber does get 72 virgins in the afterlife, in this life, his personality -- his rather unfortunate personality -- is the product of his brain. So the contributions of culture -- if culture changes us, as indeed it does, it changes us by changing our brains. And so therefore whatever cultural variation there is in how human beings flourish can, at least in principle, be understood in the context of a maturing science of the mind -- neuroscience, psychology, etc. So, what I'm arguing is that value's reduced to facts -- to facts about the conscious experience of conscious beings. And we can therefore visualize a space of possible changes in the experience of these beings. And I think of this as kind of a moral landscape, with peaks and valleys that correspond to differences in the well-being of conscious creatures, both personal and collective. And one thing to notice is that perhaps there are states of human well-being that we rarely access, that few people access. And these await our discovery. Perhaps some of these states can be appropriately called mystical or spiritual.", "cs": "Naši situaci ve světě můžeme chápat v mnoha rovinách -- počínaje rovinou genomu a konče rovinou ekonomických systémů a politických uspořádání. Ale budeme-li hovořit o blahobytu lidstva, musíme nutně hovořit o lidském mozku. Víme totiž, že svou zkušenost světa a nás samotných v něm si uvědomujeme v mozku -- ať už se po smrti stane cokoli. I kdyby sebevražedný útočník v posmrtném životě získal 72 panen, ve svém životě, ve své osobnosti -- ve své poněkud nešťastné osobnosti -- je produktem svého mozku. Takže k příspěvku kultury: pokud nás kultura mění, což skutečně dělá, mění nás tím, že mění naše mozky. Ať tedy existuje jakákoli kulturní variace toho, jak lidské bytosti prosperují, dá se to přinejmenším v principu chápat v kontextu vyvíjející se vědy o myšlení -- neurovědy, psychologie a podobně. Tvrdím tedy, že hodnotu lze redukovat na fakta -- na fakta o vědomé zkušenosti -- vědomých bytostí. Můžeme si proto představit prostor možných změn zkušenosti těchto bytostí. Představuji si ho jako jakýsi morální prostor s vrcholy a údolími, jež odpovídají rozdílům v pocitu blahobytu vědomých tvorů, ať již osobního nebo kolektivního. Za pozornost přitom stojí, že zřejmě existují stavy lidského blahobytu, jež jsou přístupné jen zřídka, pár lidem. Ty čekají na naše objevení. Některé z těchto stavů lze snad příhodně nazvat jako mystické nebo duchovní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jinou možností je vzpomenout na zesnulého Rudiho Dornbusche, jenž učil, že každý ekonom, který předpovídá úrokové míry podle základních makroekonomických ukazatelů, je blázen, protože tyto ukazatele jsou spletité a nestálé a mění se nenadále a zásadně. I když ekonom základním ukazatelům správně rozumí, varoval Dornbusch, neznamená to, že jim rozumí trhy. Při předpovídání úrokových měr se člověk nepouští jen do zvažování základních ukazatelů, ale též do odhadování toho, jaký průměrný názor trhů na tyto ukazatele očekává právě průměrný názor trhů. Rudi sám se však svojí radou nikdy neřídil. Dovolte mi tedy, abych si vsadil - ač úspěch považuji za pravděpodobný jen ze 60% - a řekl, že podle mého nejlepšího odhadu reálné úrokové míry budou během příští generace vysoké a že současné ceny dluhopisů (a ceny nemovitostí) nejsou udržitelné. K tomuto závěru mě vedou čtyři rysy moderní politiky ve světovém postindustriálním jádru: · Krach „dospělých\" republikánů v Kongresu USA - mimořádný neúspěch fiskálních konzervativců vytvořit jakoukoli účinnou opozici vůči opětovné destabilizaci amerických vládních financí pod Bushovou administrativou. Schodkové orgie Reaganovy éry už tolik nevypadají jako bizarní politické neštěstí, ale spíše jako nosný prvek vlády Republikánské strany - tedy to, k čemu má moderní republikánská vládní koalice sklon, jakmile se dostane k moci; · Souběžný krach přítomnosti vyzrálých republikánů ve výkonné složce. Ron Suskind v nedávno vydaném životopise Bushova prvního ministra financí Paula O'Neilla poznamenává, že bývalý Bushův vedoucí rozpočtu Mitch Daniels kdysi sám k sobě na konci katastrofální schůzky utrousil: „To není zrovna typický republikánský balíček. To tedy ne.\" Než aby se však postavil za zdravou fiskální politiku, Daniels se raději rozhodl kandidovat na úřad guvernéra v Indianě; · Nezdar západoevropských vlád začít alespoň přemýšlet o tom, jak se vypořádat s nadcházející fiskální krizí sociálního státu v důsledku stárnutí jejich obyvatel; · Neschopnost západoevropských vlád uzákonit dostatečně odvážné liberalizující reformy, jež by vytvořily možnost úplné zaměstnanosti, společně s neschopností západoevropské měnové politiky dostatečně stimulovat a vytvořit realitu plné zaměstnanosti. Zdá se mi, že argumenty pro nízké úrokové míry vyžadují jistou úroveň vládní kompetentnosti, již vzhledem k současnému stavu politických stran a stávající struktuře institucí vytvářejících fiskální politiku nelze očekávat. Doufám, že ještě budu překvapen.", "en": "Another alternative is to recall the late Rudi Dornbusch, who taught that any economist who forecasts interest rates based on fundamentals is a fool, because fundamentals are complex and unstable, shifting suddenly and substantially. Even if an economist correctly understands fundamentals, Dornbusch warned, that doesn't mean that markets do. In forecasting interest rates one is engaged not in examining fundamentals, but in predicting what average market opinion expects average market opinion about fundamentals to be. But Rudi never followed his own advice. So let me place my bet - which I think is only 60% likely - and say that my best guess is that world real interest rates will be high over the next generation, and that current bond prices (and real estate prices) are not sustainable. Four features of modern politics in the world's post-industrial core lead me to this conclusion: · In the US, the collapse of \"grownup\" Republicans in Congress - the extraordinary failure of fiscal conservatives to mount any effective opposition to the Bush administration's renewed destabilization of American government finances. The deficit orgy of the Reagan era is looking less like a freak political accident and more like a structural feature of Republican Party governance - what the modern Republican governing coalition tends to do whenever it gains power; · The parallel collapse of a grownup Republican presence in the executive branch. As Ron Suskind reports in his recent biography of Bush's first Treasury Secretary, Paul O'Neill, former Bush Budget Director Mitch Daniels once whispered to himself at the end of a disastrous meeting, \"Not a typical Republican package. Definitely not.\" But Daniels decided he would rather run for office in Indiana than take a stand in support of sound fiscal finance; · The failure of Western European governments to even begin to think about how to address the coming fiscal crisis of the social-insurance state as a result of their aging populations; · The inability of Western European governments to enact sufficiently bold liberalizing reforms to create the possibility of full employment, together with the failure of western European monetary policy to be sufficiently stimulative to create the reality of full employment. The arguments for low interest rates seem to me to require a degree of government competence that is unlikely, given political parties' current positions and the existing structure of the institutions that make fiscal policy. I hope to be surprised."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Současný pokrok v oblasti liberalizace obchodu jasně ukazuje, jak se obchodní politika – hlavně Spojených států – za posledních sto let zlepšila. Na počátku devatenáctého století byly pro Evropu i USA charakteristické vysoké celní sazby. Během závěrečných dekád století se však evropská cla výrazně snížila, převážně v reakci na to, že Velká Británie jednostranně zrušila obilné zákony, které dříve dovoz zrna zatěžovaly citelnou celní sazbou. Spojené státy však dále uplatňovaly mnohem vyšší tarify. Americkou obchodní politiku před druhou světovou válkou, na rozdíl od Evropy, utvářela partajní politika, kdy republikáni sazby zvyšovali a demokraté snižovali. K jednomu z nejvýraznějších nárůstů došlo v roce 1922, když republikány řízená vláda schválila Fordneyho a McCumberův sazebník, který průměrnou sazbu dovozního cla zvýšil o 64 %. To vyvolalo vehementní protesty – a silnou odvetu – amerických obchodních partnerů. V letech 1925 až 1929 bylo ve 26 evropských zemích provedeno 33 úprav sazebníků a v Latinské Americe sedmnáct. Mezinárodní konference v Bruselu roku 1920, Portoroži roku 1921 a Janově roku 1922 – jakož i Světová hospodářská konference Společnosti národů v Ženevě roku 1927 – schválily sice celní příměří, leč marně. V roce 1930 americký prezident Herbert Hoover a republikánský Kongres přijali Smootův a Hawleyho zákon o celním sazebníku, jenž celní válku rozpoutal naplno. Přestože nárůsty sazeb podle Smoota a Hawleyho byly oproti těm podle Fordneyho a McCumbera skrovné, jejich načasování udělalo ze zákona prakticky synonymum špatné obchodní politiky. Podle Společnosti národů Smootův a Hawleyho zákon vyvolal „poryv celní činorodosti v dalších zemích, přinejmenším dílem odvetné,“ přičemž k výraznému zvýšení sazeb přistoupily téměř okamžitě Kanada, Kuba, Francie, Itálie, Mexiko a Španělsko. Přestože Smootův a Hawleyho zákon nebyl přímou příčinou Velké hospodářské krize, jak mnozí tvrdili, skutečně přispěl k rozpadu mezinárodního obchodu právě v době, kdy si to svět mohl nejméně dovolit. Dvoutřetinový propad dovozního úhrnu v letech 1929 až 1933 byl jen zčásti důsledkem klesajících příjmů, tedy poptávky po dovozu; ke krachu globálního obchodu přispěly též odvetné obchodní a kurzovní politiky. I když se světový obchod začal po krizi konečně zotavovat, zůstával roztříštěný a vyvíjel se převážně uvnitř obchodních bloků a regionů.", "en": "Current progress toward trade liberalization underscores how trade policy – especially that of the United States – has improved over the last hundred years. The early nineteenth century was characterized by high tariff rates in both the US and Europe. But, during the last few decades of the century, European tariff rates fell substantially, largely in response to the United Kingdom’s unilateral repeal of the Corn Laws, which had imposed substantial tariffs on imported grain. The US, however, continued to charge much higher tariffs. Unlike in Europe, partisan politics shaped US trade policy before World War II, with the Republicans raising tariffs and the Democrats reducing them. One of the most notable hikes occurred in 1922, when the Republican-controlled government passed the Fordney-McCumber Tariff, which raised the average import tariff rate by 64%. This triggered vehement protests – and strong retaliation – from America’s trading partners. From 1925 to 1929, 33 tariff revisions were made in 26 European countries, and 17 were made in Latin America. International conferences in Brussels in 1920, Portorose in 1921, and Genoa in 1922 – as well as the League of Nations’ World Economic Conference in Geneva in 1927 – endorsed a tariff truce, but to no avail. In 1930, US President Herbert Hoover and a Republican Congress, enacted the Smoot-Hawley Tariff Act, sending the tariff war into high gear. Though the Smoot-Hawley tariff increases were modest compared to those under Fordney-McCumber, their timing turned the act into a virtual synonym for bad trade policy. According to the League of Nations, Smoot-Hawley triggered “an outburst of tariff-making activities in other countries, at least partly by way of reprisals,” with substantial duty hikes made almost immediately by Canada, Cuba, France, Italy, Mexico, and Spain. Thus, though Smoot-Hawley was not a direct cause of the Great Depression, as many have claimed, it did contribute to a breakdown of international trade precisely when the world could least afford it. The two-thirds decline in aggregate imports from 1929 to 1933 was only partly a result of falling incomes, and hence import demand; retaliatory trade and exchange-rate policies also played a major role in bringing about the global trade collapse. Even when world trade finally began to revive after the depression ended, it remained fragmented, developing primarily within trading blocs and regions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Intervention: Any action or operation, carried out by public authorities or other organisations, regardless of its nature (policy, programme, measure or project). LIFE: Financial instrument for the environment (from the French L’Instrument Financier pour l’Environnement) LIFE III: LIFE for the 2000–2006 period LIFE+: LIFE for the 2007–2013 period LIFE-Nature: A component of LIFE which shall contribute to maintaining or restoring natural habitats and/or species populations to a favourable conservation status. MS: Member State Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects Objective: Initial statement of the outcomesintended to be achieved by anintervention. A distinction should be made between global,intermediate,immediate and operational objectives: - a global objective corresponds to the global impact of an intervention and is generally defined by Community legislation in very broad terms; it is usually translated by the Commission and Member States into intermediate objectives which correspond to the expected intermediate impacts of programmes financed; - immediate objectives concern the results of an intervention on direct addressees and are normally defined by Member States within theimplementation of programmes financed; - operational objectives specify the outputs to be produced. Outcome: Change that arisesfrom theimplementation of anintervention and which normally relates to the objectives of this intervention. Outcomes include results and impacts. Outcomes may be expected or unexpected, positive or negative. Output: That which is produced or accomplished with the resources allocated to an intervention (e.g. X hectares of habitat Y restored). Project: Non-divisible operation, delimitedin terms of schedule and budget, and placed under the responsibility of an organisation whichimplements, closest to thefield, the resources allocated to the intervention. Result: Immediate changes that arise for direct addressees at the end of their participation in an intervention. SCI: Site of community importance SPA: Special Protection Area Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects EXECUTIVE SUMMARY The audit assessed the effectiveness of the Commission’s management ofthe grants paid to LIFE-Nature projects in terms of thesustainability oftheirresults.Inthis context, the beneficiaries’ management of thevisited projects as regards their sustainability was also examined (paragraphs 12to 16). LIFE-Natureco-financesprojectsinthe Member States, mainlyinrelationto Natura 2000sites,infavour oftheconserva-tion of species and habitats.", "cs": "Intervence: Akce nebo operace, kterou provádějí orgány veřejné správy nebo jiné organizace, bez ohledu na její povahu (politika, program, opatření nebo projekt). LIFE: Finanční nástroj pro životní prostředí (L’Instrument Financier pour l’Environnement) LIFE III: Nástroj LIFE na období 2000–2006 LIFE+: Nástroj LIFE na období 2007–2013 LIFE-příroda: Oblast nástroje LIFE, která má přispět k zachování nebo obnovení přírodních stanovišť a/nebo populací druhů tak, aby bylo dosaženo stavu příznivého z hlediska ochrany. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí Opatření: Základní jednotka řízení programu v rámci dané politiky, která se skládá z několika podobných projektů a má přesně stanovený rozpočet. Projekt: Nedělitelná operace, vymezená časovým plánem arozpočtem, za niž odpovídá organizace, která nejblíže terénu implementuje zdroje přidělené na intervenci. SEBI: Optimalizace evropských ukazatelů biologické rozmanitosti(Streamlining European Biodverstity Indicators) Směrnice o ptácích: Směrnice Rady 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků Směrnice o stanovištích: Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin Úř. věst.: Úřední věstník Evropské unie Vstup: Finanční, lidské a materiální zdroje, které jsou uvolněny pro provedení intervence. Výsledek: Okamžité změny, k nimž dojde u přímých adresátů na koncijejich účasti nain-tervenci. Výstup: To, co se vyprodukuje nebo čeho se dosáhne se zdroji přidělenými na určitou intervenci (např. X hektarů obnoveného stanoviště Y). Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí SHRNUTÍ Audit posuzoval, jak účelně Komise řídí granty vyplácené na projekty LIFE-příroda, pokudjde o udržitelnostjejichvýsledků. V této souvislosti se rovněž zkoumalo,jak příjemciřídí navštívené projekty ve vztahu kjejich udržitelnosti(body 12–16). Nástrojem LIFE-příroda se spolufinancují projektyvčlenskýchstátech, především v souvislosti slokalitami Natura 2000, které přispívají k ochraně druhů astanovišť."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Drafted by a Convention including MEPs and members of national parliaments, the Charter was formally proclaimed in December 2000 at a European Summit in Nice. In December 2007 in Lisbon, with the signing of the new treaty, the EU’s Heads of State or Government agreed to make it legally binding, as called for by the European Parliament. Certain Member States, such as the United Kingdom and Poland, have however obtained an opt-out in respect of its legal status. With the principle of human dignity at the core of their political action, MEPs invoke this Charter whenever they condemn human rights violations in the European Union. Parliament is particularly sensitive to the issue of tolerance, and ghts determinedly against all forms of discrimination, whether on the basis of sex, race, ethnic or social origin, language, religion, political opinion, disability, age or sexual orientation. opportunity to highlight the need for compliance with European gender equality standards and uses its power to ensure that the rights of people with disabilities are respected. Combating all forms of exploitation of women Eorts to combat all forms of violence against women, combat tracking in human beings for sexual exploitation and help women escape poverty are in many cases initiated by the European Parliament. Parliament does all it can to promote gender equality, and was instrumental in setting up the European Gender Institute, which is responsible for monitoring progress in this area. Through its plenary resolutions it keeps up pressure on EU governments and institutions to improve the lot of all women. Protecting freedoms in all circumstances", "cs": "Byla vypracována Konventem, tvořeným především evropskými a národními poslanci, a slavnostně vyhlášena na evropském summitu v Nice v prosinci 2000. V prosinci 2007 v Lisabonu podpisem nové Smlouvy stanovili vedoucí představitelé států a vlád EU, že bude právně závaznou, jak požadoval Evropský parlament. Některé členské státy, jako například Spojené království či Polsko, nicméně obdržely výjimku. Jelikož Listina klade do středu politického působení poslanců důstojnost jednotlivců, odkazují na ni evropští poslanci vždy, když jsou odhalena zjevná porušení lidských práv v Evropské unii. Parlament je zejména velmi citlivý na zásadu tolerance a důsledně bojuje proti každé diskriminaci, ať je založená na pohlaví, rase, etnickém nebo sociálním původu, jazyku, náboženství, politických názorech, postižení, věku či sexuální orientaci. se tak proti rasismu a xenofobii, využije každé příležitosti příležitost připomenout, že je nezbytné dodržovat evropské normy v oblasti rovných příležitostí pro muže a ženy, a uplatňuje svou pravomoc při zajišťování práv postižených osob. Boj proti všem formám zneužívání žen Evropský parlament je v mnoha případech původcem úsilí věnovaného potírání všech druhů násilí páchaného na ženách, boji proti sexuálnímu zneužívání lidí a ochraně žen před chudobou. Všemožně se snaží podporovat rovné postavení žen a mužů a uvést do provozu evropský institut pověřený sledováním pokroku v této oblasti. Pomocí usnesení přijatých na plenárním zasedání vyvíjí tlak na vlády a orgány EU, aby zlepšovaly postavení žen. Ochrana svobod za všech okolností"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obojí se musí změnit. Evropský parlament musí uplatňovat efektivní demokratickou kontrolu na evropské úrovni. Musí získat plnou rozhodovací pravomoc nad rozpočtem EU a právo rušit rozhodnutí kvalifikované většiny v Radě. Pokud jde o výkonnou moc Evropské unie, Komise - nebo alespoň její předseda - musí být volená; v budoucnu by ji mohli volit přímo evropští občané, do té doby přinejmenším členové Evropského parlamentu. Konference v Nice neuspěla, protože se politici členských zemí evropské patnáctky nedokázali přenést přes bezprostřední zájmy svých zemí a akceptovat panevropské hledisko. Ale schopnost Unie jednat \"v unii\" - tedy jednotně - je teď základní podmínkou zajištění národních zájmů každé evropské země. Události z 11. září ukázaly, že na zásadní otázky nemohou země reagovat samy, protože takový způsob reakce buď nemají k dispozici nebo je nerealizovatelný. S tím, jak bude uvnitř EU docházet k reformám, jež posílí její demokratický charakter a jež z ní učiní opravdu otevřenou společnost, je třeba dbát na to, aby se Unie neuzavřela svému okolí. V době, kdy dnešní kandidátské země usilují o členství, ostatní státy, které se k EU v dohledné době nepřipojí, mají z rozšiřování EU stále větší obavu. Po tomto kole rozšiřování se východní hranice EU pravděpodobně posunou až na východ pobaltských republik, Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska, přičemž Rusko, Bělorusko, Ukrajina a Moldávie zůstanou na druhé straně evropské hranice.", "en": "Both must change. The European parliament must exercise effective democratic control on the European level. It must receive full sovereignty over EU budget-making and the right to sign-off on all decisions taken by a qualified majority in the Council. As to the EU's executive, the Commission, or at least its president, must be elected - in the long-term it may be elected directly by European citizens, and in the interim, at least by members of the European parliament. The Nice conference failed because the EU's national leaders could not, or would not, reach beyond their immediate national interests to take a pan-European perspective. But the Union's capacity to act as a union is now a pre-condition to securing each European country's national interests. If the events of September 11 th have taught us anything, they have shown that purely national answers to vital questions are either unavailable or unviable. As the Union reforms itself internally to strengthen its democratic character and become a truly open society, it must not close itself off from those outside it. At the very moment when today's candidate countries strive for EU membership, EU enlargement is feared by those states that are unlikely to join the Union for the foreseeable future. After the current round of enlargement is completed, the EU's eastern border will likely run to the east of the Baltic states, Poland, Slovakia, Hungary and Romania, with Russia, Belarus, Ukraine and Moldova on the other side."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak mohou noví členové srovnat krok? Z deseti nových členských zemí EU jich osm prošlo transformací, jejíž rychlost a rozsah neměly obdoby. Kamkoliv se člověk v postkomunistických přistupujících zemích podívá - na peněžní trhy, strukturu vlastnictví, bankovní sektor, zahraniční obchod, ochranu životního prostředí či školství -, vidí instituce, které byly od základu přebudovány. V mnoha těchto transformujících se zemích byla inflace stlačena z raketových výšin - v roce 1989 činila v Polsku 251% - a všechny tyto státy dnes mají plně směnitelné měny. Ve výrobě i v zaměstnanosti převládá soukromé podnikání, zatímco ještě v roce 1989 nepředstavovalo více než 23,1% HDP v Polsku a pouhopouhá 4% v České republice a na Slovensku. Také po rozpadu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v roce 1991 transformující se země rychle přesměrovaly svůj zahraniční obchod na Západ. Několikanásobně se zvýšily vzdělávací příležitosti, znečištění vody a vzduchu se radikálně snížilo a průměrný věk obyvatel vzrostl v celém regionu bezmála na úroveň západní Evropy. Od počátku devadesátých let pomáhala tyto institucionální změny urychlovat vyhlídka konečného přijetí do EU. Dnes však před novými členskými státy - které tvoří 20% obyvatelstva rozšířené EU, ale pouze 5% jejího HDP - stojí neméně obtížný úkol: dosáhnout rychlého „stíhacího\" růstu potřebného pro překonání ekonomického odstupu od předních států EU. Samotné členství v unii tomu dozajista napomůže. Zvýšení politické důvěryhodnosti přinese růst přímých zahraničních investic (FDI), zatímco strukturální fondy EU budou podporovat další budování institucí, investice do infrastruktury a ochranu životního prostředí. Z empirického hlediska existuje jen málo pochybností o pozitivním dopadu FDI. Ty podněcují přenos technologií a přispívají k hospodářskému růstu relativně vydatněji než investice domácí, poněvadž zvyšují celkové investice do ekonomiky více než formou „jedna za jednu\", a to díky komplementaritě s domácími firmami. Empirické výzkumy rovněž potvrzují pozitivní dopad strukturálních fondů na růst. Strukturální pomoc EU zvýšila roční růst HDP v Řecku, Portugalsku a Irsku v průměru o 0,4 až 0,9%, ve Španělsku pak o 0,3 až 0,5%, čímž pomohla chudším zemím dohnat bohatší členské státy. Členství v EU představuje příležitost srovnat krok, ale skutečné ekonomické výsledky budou záviset na kvalitě domácí hospodářské politiky - a také na tom, zda budou strategie EU, již nejvíce přispívají k ekonomickému růstu, posíleny, a nikoliv oslabeny.", "en": "How Can the New Members Catch Up? Of the ten new EU member states, eight have undergone a transformation whose speed and scope has been unprecedented. Wherever one looks in the postcommunist accession countries ­­- at money, markets, ownership structures, banking sectors, foreign trade, health care, environmental protection, and education - one sees institutions that have been reconstructed from the ground up. In many of the transition countries, inflation was brought down from majestic heights - 251% in Poland in 1989 - and all now have fully convertible currencies. Private enterprise dominates production and employment, whereas it accounted for only 23.1% of GDP in Poland in 1989 and just 4% in the Czech Republic and Slovakia. Similarly, after the collapse of the Council for Mutual Economic Assistance (COMECON) in 1991, the transition countries quickly redirected their foreign trade to the West. Educational opportunities have multiplied, air and water pollution have plummeted, and life expectancy has increased almost to West European levels across the region. Since the early 1990's, the prospect of eventual admission to the EU has helped spur these institutional changes. But now the task for the new member states - which account for 20% of the enlarged EU's population but only 5% of its GDP - is no less difficult: to achieve the rapid catch-up growth rates needed to close the economic gap with the EU's leaders. Membership itself will certainly help. Increased policy credibility will boost inflows of foreign direct investment (FDI), while EU structural funds will support further institution building, infrastructure investment, and environmental protection. There is little empirical doubt about the positive impact of FDI inflows. FDI promotes technology transfer and contributes relatively more to economic growth than domestic investment, because it increases total investment in the economy more than one for one, owing to complementarities with domestic firms. Empirical research also confirms the positive impact of EU structural funds on growth. EU structural assistance has increased annual GDP growth, on average, by 0.4-0.9% in Greece, Portugal and Ireland, and by 0.3 to 0.5% in Spain, thereby helping poorer countries catch up with richer member states. EU membership provides the opportunity to catch up, but the actual economic outcomes will depend on the quality of domestic policies - and whether the EU policies most conducive to economic growth are strengthened, not weakened."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Half of the contribution is borne by the employer. You are solely responsible for an additional contribution to statutory sickness insurance at a rate of 0.9% (as at 2006). The contribution rate for nursingcare insurance (Pflegeversicherung) is 1.7%. Insured persons without children pay an additional contribution of 0.25% once they reach the age of 23. The ceiling for statutory sickness insurance and nursingcare insurance was EUR 3 937.50 per month in 2006. As soon as you have taken up employment, your employer will take the necessary steps to register you for social security. You will first be registered with the sickness insurance fund (Krankenkasse), which will then inform the competent pension and unemployment insurance bodies. You will be given an insurance number (Versicherungsnummer), under which the pension insurance institution will record your periods of insurance and your contributable income. For general pension insurance, the total amount in 2006 was 19.5% of earnings up to the contribution ceiling (in 2006, this was EUR 5 250 in the old Länder and EUR 4 400 in the new Länder). Half of the contribution is borne by the employer. In 2006, the rate of contribution to unemployment insurance was 6.5% of earnings up to the contribution ceiling applicable to pension insurance. Half of the contribution is borne by the employer. No contributions are payable for family allowances (which are financed by public funds). This contains your surname, maiden name (where appropriate), given name and your insurance number. Types of social security Sickness and maternity benefits whom you may choose at the commencement of treatment or at the beginning of each calendar quarter. Sickness insurance benefits in kind A list of these practitioners is available from your sickness insurance institution. Preventive examinations If your doctor considers it necessary to refer you to a specialist, a polyclinic or a similar institution, he will give you a referral note (Überweisungsschein). For the early detection of diseases, you and the members of your family are entitled to the following preventive medical examinations: •screening examinations for children's diseases up to the age of six and from the age of ten; Per quarter, and for each initial consultation of a doctor or dentist which has not been requested by another practitioner during the same quarter, you must pay a special tax (Praxisgebühr) of EUR 10.", "cs": "Polovinu příspěvků hradí zaměstnavatel. Doplňkový příspěvek na zákonné nemocenské pojištění ve výši 0,9 % (v roce 2006) hradíte výlučně vy. Výše příspěvku na pojištění pro případ odkázanosti (Pegeversicherung) činí 1,7 %. Bezdětní pojištěnci hradí po dosažení věku 23 let ještě doplňkový příspěvek ve výši 0,25 %. Měsíční limit pro povinné nemocenské pojištění a pojištění pro případ odkázanosti činí v roce 2006 3 937,50 EUR. V prvním zaměstnání dostanete od důchodové pojišťovny potvrzení o sociálním pojištění (SV-Ausweis). V tomto potvrzení je uvedeno příjmení, rodné jméno, křestní jméno a číslo sociálního pojištění pojištěnce. U některých profesí (například ve stavebnictví) musí být součástí potvrzení fotograe a potvrzení musí být na požádání předloženo během pracovní doby. Pro důchodové pojištění obecně činí v roce 2006 celková částka 19,5 % platu do výše limitu pro výpočet příspěvků (v roce 2006 je to 5 250 EUR ve starých spolkových zemích a 4 400 EUR v nových spolkových zemích). Polovinu příspěvku hradí zaměstnavatel. V roce 2006 činí příspěvek na pojištění pro případ ztráty zaměstnání 6,5 % platu do výše limitu pro výpočet příspěvků na důchodové pojištění. Polovinu příspěvku hradí zaměstnavatel. Pokud jako pracovník vykonáváte činnost, jejíž příjmy přesahují zanedbatelnou výši, jste povinni platit příspěvky na nemocenské pojištění, na pojištění pro případ odkázanosti, na pojištění pro případ ztráty zaměstnání a na důchodo- Na pobírání rodinných přídavků se neplatí žádné příspěvky (jsou financovány z veřejných fondů). Odvětví sociálního zabezpečení Jednou za čtvrt roku a při každé první návštěvě lékaře nebo dentisty, která není vyžádána jiným subjektem v praxi během téhož čtvrtletí, musíte uhradit zvláštní poplatek (Praxisgebühr) 10 EUR. Věcné dávky nemocenského pojištění Léky, další zdravotní péče, protézy a pomůcky Preventivní prohlídky V rámci opatření diagnostiky chorob máte vy a vaše rodina nárok na tyto preventivní lékařské prohlídky: • diagnostiku dětských chorob do šesti let věku a do deseti let věku dítěte, Léky jsou vydávány na recept od smluvního lékaře a můžete je obdržet v jakékoliv lékárně. Obecně platí, že se za každý lék kupovaný v lékárně hradí příplatek ve výši 10 % prodejní ceny, nejméně však 5 EUR a nejvíce 10 EUR, přičemž příplatek nesmí přesahovat cenu léku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(let me write this down) Half a year! half a year... The Sun is HUGE! The Sun is huge! Now, that by itself may or may not be strange Actually, let me give you a sense of scale here I have this other diagram of a Sun. This other diagram of a sun... We'll talk more about the rest of the Solar Sytem in the next video. But over here, at this scale, the Sun the Sun, atleast on my screen, if I were to complete it it would be about 20 inches in diameter. The Earth is just this little thing over here! Smaller, smaller than a raindrop it's just this small little thing over here. If I were to draw it on this scale, where the Sun is even smaller, the Earth would be about that, the Earth would be right about that big. Now, what isn't obvious, because we've all done our science projects in 3rd and 4th grade, (or you) we always see these diagrams, of the solar system, that looks something like this: Is that the planets are WAY further away even though these are (this is) (these are), uhm depicted to scale, they are WAY further away from the Sun than this makes it look. So the Sun (sorry), the Earth; is 150 million kilometres from the Sun. So the Earth, Earth is: so this distance, (this is) if this is the Sun right here", "cs": "Napíšu to. Půl roku! Půl roku... Slunce je OBROVSKÉ! Slunce je OBROVSKÉ! To samo o sobě nemusí připadat zvláštní. Takže, abychom to lépe pochopili. Tady mám další obrázek Slunce. Tohle je Slunce. O zbytku Sluneční soustavy si promluvíme v příštím videu. Ale tohle, v tomhle měřítku, je Slunce. Slunce, alespoň na mé obrazovce, má zhruba 60 cm. Země je pouze tahle malinkatá tečka. Menší než třeba kapka, je tady to malé. Kdybych ji měl nakreslit tady, kde Slunce je ještě menší. Vypadala by takhle, Země by byla takhle velká. Co ale není hned jasné, protože jsme všichni dělali vědecké projekty ve škole, vždycky diagramy vypadaly zhruba takhle, ale planety jsou MNOHEM dál od sebe, i když tyhle jsou v přesném měřítku velikostně, jsou od sebe mnohem DÁL, než to vypadá. Takže Slunce, tedy Země je 150 milionů kilometrů od Slunce. Takže Země, Země je: takhle daleko od Slunce tady."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "My name is Kate Hartman. And I like to make devices that play with the ways that we relate and communicate. So I'm specifically interested in how we, as humans, relate to ourselves, each other and the world around us. (Laughter) So just to give you a bit of context, as June said, I'm an artist, a technologist and an educator. I teach courses in physical computing and wearable electronics. And much of what I do is either wearable or somehow related to the human form. And so anytime I talk about what I do, I like to just quickly address the reason why bodies matter. And it's pretty simple. Everybody's got one -- all of you. I can guarantee, everyone in this room, all of you over there, the people in the cushy seats, the people up top with the laptops -- we all have bodies. Don't be ashamed. It's something that we have in common and they act as our primary interfaces for the world. And so when working as an interaction designer, or as an artist who deals with participation -- creating things that live on, in or around the human form -- it's really a powerful space to work within. So within my own work, I use a broad range of materials and tools. So I communicate through everything from radio transceivers to funnels and plastic tubing. And to tell you a bit about the things that I make, the easiest place to start the story is with a hat. And so it all started several years ago, late one night when I was sitting on the subway, riding home, and I was thinking. And I tend to be a person who thinks too much and talks too little. And so I was thinking about how it might be great if I could just take all these noises -- like all these sounds of my thoughts in my head -- if I could just physically extricate them and pull them out in such a form that I could share them with somebody else. And so I went home, and I made a prototype of this hat. And I called it the Muttering Hat, because it emitted these muttering noises that were kind of tethered to you, but you could detach them and share them with somebody else.", "cs": "Jmenuji se Kate Hartman. A ráda navrhuji věci, jež si pohrávají se způsoby, kterými se sbližujeme a komunikujeme. Takže mě obzvlášť zajímá, jak se my lidé sbližujeme sami se sebou, s druhými, ale i se světem okolo nás. (Smích) Tedy, abych Vás uvedla do souvislostí, jak řekla June, jsem umělkyně, technoložka a pedagožka. Přednáším o „physical computing“ a obléknutelné elektronice. A mnoho z toho, co vyrábím, je buď obléknutelné, nebo se nějak týká podoby člověka. A když mluvím o tom, co dělám, vždy s oblibou zmíním, proč jsou těla důležitá. A je to vcelku jednoduché. Každý jedno má -- vy všichni. Můžu vám garantovat, že všichni v této místnosti, vy všichni támhle, ti lidé na měkoučkých sedadlech, lidé tam nahoře s těmi laptopy -- my všichni máme těla. Nestyďte se za to! Je to něco, co je nám všem společné a plní roli našeho primárního rozhraní pro svět. Takže pracovat jako projektantka interakcí nebo jako umělkyně vyžadující spoluúčast -- když vytvářím věci, které se točí okolo lidské formy -- znamená pohybovat se ve velmi silné oblasti. Ve své tvorbě používám širokou škálu materiálů a nástrojů. Ke komunikaci využívám všechno možné od rádiových vysílačů po trychtýře a plastové trubky. Abych vám představila věci, které vyrábím, nejjednodušší bude začít tento příběh kloboukem. Všechno to začalo před několika lety, když jsem jednou, pozdě v noci, seděla v metru na cestě domů a přemýšlela. Mám tendenci příliš myslet a málo mluvit. Tak jsem uvažovala o tom, jak skvělé by bylo, kdybych mohla všechny ty zvuky -- všechny ty zvuky vytvářené myšlenkami ve své hlavě -- kdybych je mohla osvobodit a převést do formy, kterou bych je mohla sdílet s ostatními. Tak jsem šla domů a vyrobila prototyp tohoto klobouku. Nazvala jsem ho Mručící klobouk, protože vydával takové mručivé zvuky, které patřily nositeli, ale šlo je i od nositele oddělit a sdílet je s někým dalším."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "‘lost in …’ supports the player with a unique combination of help options, both for playing the game and for learning the language. Vocabulary trainers, a context-sen-sitive screen dictionary and numerous interactive learning exercises make for a new kind of learning experience. ‘lost in …’ is designed for independent learners, but is also suitable for use in school language classes. (DE), *fictionfarmer (DE), Helix (DE), Tschechisches Zentrum Berlin (DE),Universität Flensburg (DE), Sprogcentrets Forlag (DK), Talenacademie Nederland (NL), Prolog Szkola Jezykow Obcych (PL)TARGET LANGUAGES: Czech, Danish, Dutch, Polish AGE GROUP: 16–66WEBSITE: http://www.lost-in.info PROJECT DURATION: Start: 2004End: 2006 Mission Europe — Save Europe and learn a language Mission Europe aims to give young Europeans a ‘taste’ of other European languages and cultures through the medium of radio. The series works on the basis of the similarity between a quest and the struggles of someone trying to understand the language and culture of a foreign country. The series features a gamer and his/her on-screen avatar absorbed in a mission to conquer a band of time-travelling terrorists. The heroes’ lives are in danger and to uncover the enemy they must learn to get by in the local language. In ‘Mission Berlin’, the gamer and avatar, Anna, are up against enemies of a unified Germany. In ‘Misja Kraków’, the gamer and avatar, Suzanna, must thwart an enemy that wants to prevent Poland’s entry into the EU. In ‘Mission Paris’, the gamer and avatar, Eva, have to prevent the enemy organising a return to Napoleon III and the second empire. The project has developed three exciting radio adventures — ‘Mission Berlin’, ‘Misja Kraków’ and ‘Mission Paris’ — each of which comes in 26 five-minute episodes and offers an original bilingual approach. The heroes of each adventure think in the language of their listeners and discover the language and culture of a foreign country as their adventures unwind. They can also find downloadable tools, activities, games and cultural information, providing first steps in the chosen language. For radio professionals, there is a re-broadcast service, while teachers can download ready-made class material.", "cs": "Lost in… podporuje hráče jedinečnou kombinací možností nápovědy jak pro hraní hry, tak i pro studium jazyka. zkušenostem při učení. Všechny pomoci jsou volitelné a mohou být přizpůsobeny individuální zkušenosti s jazykem a potřebám studia. Lost in… je určen pro nezávislé studenty, avšak je vhodný také pro použití výuky jazyků na školách. (DE), *fictionfarmer (DE), Helix (DE), Tschechisches Zentrum Berlin (DE), Universität Flensburg (DE), Sprogcentrets Forlag (DK), Talenacademie Nederland (NL), Prolog Szkola Jezykow Obcych (PL)CÍLOVÉ JAZYKY: čeština, dánština, holandština, polštinaAGE VĚKOVÁ SKUPINA: 16–66 let INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.lost-in.info DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2004Datum ukončení: 2006 Mission Europe – Zachraňte Evropu a naučte se jazyk Mission Europe si klade za cíl poskytnout pomocí rozhlasu mladým Evropanům „ochutnávku“ jiných evropských jazyků a kultur. Série pracuje na základě podobnosti mezi pátráním a úsilím někoho, kdo se snaží porozumět jazyku cizí země. Série uvádí hráče a jeho grafické zosobnění zcela ponořeného do úkolu zdolat bandu teroristů cestujících v čase. Životy hrdinů jsou v nebezpečí a aby hrdinové mohli odhalit nepřítele, musí se naučit přežít v místním jazyce. V „Mission Berlin“ hráč a jeho zosobnění, Anna, bojují proti nepřátelům nově sjednoceného Německa. V „Misja Kraków“ hráč a jeho zosobnění, Suzanna, musí zkřížit plány nepříteli, který chce zabránit vstupu Polska do EU. V „Mission Paris“ hráč a jeho zosobnění, Eva, musí zabránit tomu, aby nepřítel zorganizoval návrat druhého císařství Napoleona III. Projekt zpracoval tři vzrušující rozhlasové dobrodružné příběhy – „Mission Berlin“, „Misja Kraków“ a „Mission Paris“ – každý z nich přichází ve 26 pětiminutových epizodách a nabízí originální dvojjazyčný přístup. Hrdinové každého dobrodružného příběhu myslí v jazyce svých posluchačů a postupně, jak se vyvíjí jejich příběh, objevují jazyk a kulturu cizí země. Speciální internetová stránka spojující partnerské stanice umožňuje uživatelům na vyžádání poslouchat série a stáhnout si jazykového průvodce. Uživatelé také mohou stáhnout nástroje, činnosti, hry a kulturní informace poskytující první kroky ve zvoleném jazyce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Twenty-three years of civil war have completely destroyed the road system, and a motorbike can be the easiest way to get around. Aden saw an opportunity and seized it. He started a motorbike company. He began renting out motorbikes to local residents who couldn't normally afford them. He bought 10 bikes, with the help of family and friends, and his dream is to eventually expand to several hundred within the next three years. How is this story different? What makes his story different? I believe it is his ability to identify and seize a new opportunity. It's entrepreneurship, and I believe entrepreneurship can be the most powerful tool against waithood. It empowers young people to be the creators of the very economic opportunities they are so desperately seeking. And you can train young people to be entrepreneurs. I want to talk to you about a young man who attended one of my meetings, Mohamed Mohamoud, a florist. He was helping me train some of the young people at the summit in entrepreneurship and how to be innovative and how to create a culture of entrepreneurship. He's actually the first florist Mogadishu has seen in over 22 years, and until recently, until Mohamed came along, if you wanted flowers at your wedding, you used plastic bouquets shipped from abroad. If you asked someone, \"When was the last time you saw fresh flowers?\" for many who grew up under civil war, the answer would be, \"Never.\" So Mohamed saw an opportunity. He started a landscaping and design floral company.", "cs": "Dvacet tři let občanské války naprosto zničilo dopravní infrastrukturu a motocykly tak mohou být ten nejsnazší způsob jak cestovat. Aden viděl příležitost a chopil se jí. Založil si společnost s motocykly. Začal pronajímat motocykly místním lidem, kteří si je běžně nemohli dovolit. Koupil 10 motorek, s pomocí jeho rodiny a přátel a jeho sen je se jednou rozrůst na několik set, během následujících tří let. V čem je tento příběh jiný? Co je to, co dělá jeho příběh jiný? Věřím, že je to jeho schopnost rozpoznat a chopit se nové příležitosti. Je to podnikání a já věřím, že podnikání může být ten nejmocnější nástroj proti \"flákačství\". Dává to mladým lidem možnost být tvůrci samotných ekonomických příležitostí, které tak zoufale hledají. A vy můžete naučit mladé lidi jak podnikat. Chtěl bych vám říct o jednom mladém muži, který se zúčastnil jednoho z mých setkání. Mohamed Mohamoud, květinář. Pomáhal mi učit některé mladé lidi na podnikatelském shromáždění a to jak být inovativní a jak vytvářet podnikatelskou kulturu. V podstatě je to první květinář, kterého Mogadišu za posledních 22 let vidělo a donedávna, než se Mohamed objevil, tak pokud jste chtěli květiny na vaší svatbě, použili jste plastové kytice dovezené ze zahraničí. Pokud jste se někoho zeptali, \"Kdy jsi naposledy viděl čerstvé květiny?\" u mnoha z těch, kteří vyrostli během občanské války, by odpověď byla, \"Nikdy\". Takže Mohamed viděl příležitost. Založil společnost pro zahradní architekturu a květinářství."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Gruzie na srdci Evropy Éra, kdy Evropa mohla spoléhat na Ameriku s vedením válek, zajišťováním míru i budováním demokracie na jejím vlastním zápraží, je za námi. Vzhledem k rozšíření Evropské unie toto zápraží, jak předvedla nedávná krize kolem ruského plynu, v současnosti zahrnuje nejen Ukrajinu, ale i Gruzii. Gruzie, stejně jako Ukrajina, prochází zkouškou demokracie, již si Evropa nemůže dovolit přehlížet. Gruzie byla první postsovětskou zemí, která uskutečnila svou „barevnou revoluci“ a tím demonstrovala, s důstojností a vyspělostí, že její lid si zvolil demokracii a evropské hodnoty. Vlajky Evropské unie, které se od té doby třepotají na všech gruzínských veřejných budovách, dávají najevo přirozené sympatie, stejně staré jako dějiny země, jež byla pro starověké Řeky nedílnou součástí tehdy známého světa. Prométheus, Médeia, Amazonky a v sousední Arménii Noemova archa – počátky Evropy našich mýtů jsou právě zde. Pro její dějiny, kulturu a tradice – včetně kritického, nezávislého, ba vzdorovitého ducha uvnitř bývalého Sovětského svazu –, by se zdálo, že Gruzie je ideálním kandidátem na demokratizaci. Je tedy tím znepokojivější, že tu demokratizace troskotá. Vše se zdálo začínat dosti slibně. S odporem se nesetkaly politické reformy, privatizace, protikorupční opatření, snaha najít nové lídry neposkvrněné ústupky vůči minulému režimu ani uskutečňování proevropské zahraniční politiky. Mezi lídry, kteří si s tvrzením, že zastupují vůli většiny, přivlastňují víc a víc moci, se však znovu objevily totalitní přístupy. Gruzínská politická elita, podobna starořecké Hydře, neustále umírá a opět se rodí. Titíž lidé a metody vládnutí, o jejichž potření „růžová revoluce“ z listopadu 2003 usilovala, se znovu objevili v ohnisku moci, prostřednictvím svých osobních konexí, jež sahají mimo gruzínské hranice, i svého obrovitého bohatství a jemně vycizelovaného umu politických pletich a manipulací. To nemá mnoho společného s podstatou demokracie, která se zakládá nejen na hlasovacích urnách, ale rovněž na rozdělení moci. Vláda se vměšuje do záležitostí parlamentu, který se zase snaží zasahovat do rozhodování vlády – v mém případě kupříkladu do nominace velvyslanců a jejich každodenních pracovních povinností.", "en": "Georgia on Europe’s Mind The era in which Europe could rely on America to wage war, make peace, and establish democracy in its own backyard is over. With European Union enlargement, and as the recent Russian gas crisis demonstrated, that backyard now includes not just Ukraine, but Georgia as well. Indeed, as in Ukraine, Georgia is undergoing a test of democracy that Europe cannot afford to ignore. Georgia was the first post-Soviet country to stage a “color revolution,” and thus to demonstrate, with dignity and maturity, its people’s choice for democracy and European values. The European Union flags that have flown on all Georgian public buildings since then signal a natural attachment, as old as the history of a country that, for the ancient Greeks, was an integral part of the world as it was then known. Prometheus, Medea, the Amazons and, in neighboring Armenia, Noah’s Ark – the Europe of our myths starts here. With its history, culture, and traditions – including its critical, independent, and even rebellious spirit within the former Soviet Union – Georgia would seem to be an ideal candidate for successful democratization. So it is all the more worrisome that democratization there is foundering. Everything seemed to have started well enough. Political reforms, privatization, anti-corruption measures, a search for new leaders untainted by compromise with the former regime, and implementation of a pro-European foreign policy met no resistance. But the totalitarian mindset has since resurfaced in leaders who, with their claim to represent the will of the majority, appropriate more and more power. Like the ancient Greeks’ Hydra, Georgia’s political elite never ceases to die and be reborn. The same people and governing methods that the “Rose Revolution” of November 2003 sought to defeat have reemerged at the center of power by using their personal networks, which extend outside Georgia’s borders, as well as their tremendous wealth and finely honed skills at political scheming and manipulation. This bears little in common with the essence of democracy, which consists not merely in ballot boxes, but in the separation of powers. The government meddles in the affairs of the parliament, which in turn seeks to micro-manage the government – including, in my case, the nomination of ambassadors and their daily routines!"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Místo toho se strašák finanční globalizace používá jako výmluva pro setrvalé hýčkání neefektivních a monopolistických domácích finančních soustav. Neschopnost zaostalých domácích finančních systémů efektivně alokovat investice je významný činitel vytlačující finance z chudých zemí do USA. V neposlední řadě by se měl ve vůdčí roli více angažovat MMF, multilaterální agentura pověřená udržováním globální finanční stability. Ostatně jde zřejmě o jediného hráče s celosvětovou politickou a intelektuální legitimitou, který by se měl snažit najít cestu vpřed pro společný postup ohledně finanční globalizace. MMF naneštěstí ochromuje nutnost vyrovnat se s problémy interního řízení, z nichž největší je neexistence rozumného způsobu přepočítání hlasovacích podílů jednotlivých zemí, neboť jejich relativní vliv v globálním hospodářství se vyvíjí. Naléhavě potřebné je zejména radikální zvýšení váhy asijského hlasu. Co by tedy ministři měli udělat, až se Washingtonu setkají? V prvé řadě je tu dlouholetý nářek nad politickými reakcemi, jichž je zapotřebí k řešení globálních obchodních nevyvážeností. Mezi ty patří větší fiskální kázeň v USA, větší spoleh na domácí poptávku v Evropě i v Asii a pružnější měnové kurzy v Asii. Je však načase jít dál a začít průbojně prosazovat rychlejší finanční liberalizaci v rozvojovém světě. Pravda, většina studií naznačuje, že rozvojové země by před jakýmkoli prudkým otevřením se mezinárodním finančním trhům měly nejprve liberalizovat obchod. V účinnosti musí být také stabilní makroekonomické politiky, zatímco pevným měnovým kurzům je třeba se vyhýbat. Mnohé rozvojové země jsou však na dobré cestě ke splnění těchto podmínek. Je ironické, že ještě dnes představují překážku špatné vzpomínky na první, předčasný pokus MMF o prosazování dlouhodobé liberalizace kapitálového trhu. Pokus MMF vepsat liberalizaci kapitálového trhu do své charty, který přišel v průběhu asijské finanční krize 90. let, byl co do vztahu s veřejností pohromou. Nadešel ale čas tuto myšlenku oživit, přinejmenším v upravené podobě, která zohlední více nuancí. Chatrné finanční soustavy na vznikající trzích jsou hlavní překážkou vyváženého rozvoje. Dále jsou významným faktorem způsobujícím globální obchodní nevyváženosti. Naléhat na větší liberalizaci kapitálových trhů po debaklu 90. let bude kontroverzní. Stěžejní myšlenka ovšem tehdy byla správná a je správná i teď.", "en": "Instead, the bogeyman of financial globalization is used as an excuse for continuing to coddle inefficient and monopolistic domestic financial systems. The inability of backward domestic financial systems to allocate investment efficiently is a big factor pushing funds out of poor countries and into the US. Last but not least, the IMF, as the multilateral agency charged with maintaining global financial stability, ought to be providing more leadership. Indeed, it is probably the only player with the universal political and intellectual legitimacy to find a way forward on collective action to address financial globalization. Unfortunately, the IMF is paralyzed by the need to confront some internal governance problems, the biggest of which is the lack of a sensible way to recalculate the voting shares of countries as their relative influence in the global economy evolves. In particular, a radical increase in the weight of Asia’s vote is urgently needed. What, then, should ministers do when they gather in Washington? First, there is the long-standing litany of policy responses needed to deal with the global trade imbalances. These include greater fiscal discipline in the US, greater reliance on domestic demand in both Europe and Asia, and more flexible exchange rates in Asia. But it is time to go further and begin to lobby aggressively for faster financial liberalization in the developing world. True, most studies suggest that developing countries ought to precede any sharp opening to international financial markets by liberalizing trade. Stable macroeconomic policies also need to be in place, while fixed exchange rates are to be avoided. Many developing countries, however, are well on their way to achieving these preconditions. Ironically, bad memories of the IMF’s first, premature attempt to promote long-term capital market liberalization remain an obstacle today. The IMF’s attempt to enshrine capital market liberalization in its charter, coming as it did in the middle of the 1990’s Asian financial crisis, was a public relations disaster. But it is now time to revisit the idea, at least in a modified and more nuanced form. Weak financial systems in emerging markets are a major obstacle to balanced development. They are also a big factor behind the global trade imbalances. Pushing for greater capital market liberalization after the debacle of the 1990’s will be controversial. But the core of the idea was right then, and it is right now."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Momentálně jde vývoj špatným směrem. Japonsko v žebříčcích genderových rozdílů sestavovaných Světovým ekonomickým fórem sklouzlo z 80. místa v roce 2006 na 98. místo v roce 2011, což je varovný signál, že mu mezi prsty protéká příležitost zásadního významu. Co se týče zapojení žen do pracovních sil, Japonsko zůstává Saúdskou Arábií vyspělého světa. Prvním krokem ke zvrácení tohoto trendu by mohlo být vytvoření pracovních prostředí lépe vyhovujících potřebám japonských žen a podporujících jejich schopnosti. Vládní představitelé sice udělali skromné kroky v tomto směru, ale kultura a setrvačnost zůstávají mocnými překážkami. Platí však, že zisk z úspěchu takové snahy stojí za potřebné úsilí. Studie Goldman Sachs z roku 2010 dospěla k závěru, že zvýšení účasti žen v pracovních silách na paritu s muži by do japonské ekonomiky přivedlo 8,2 milionu pracujících, prakticky v zemi vymazalo prognózovaný úbytek populace v produktivním věku a posílilo růst HDP o 15 %. Problém není v tom, že by Japonkám chyběly příležitosti k vyššímu vzdělávání; co do počtu osmnáctiletých zapsaných na univerzity předehnaly muže už v roce 2005. Jenže v současnosti jen 65 % žen s vysokoškolským vzděláním pracuje. Jedna potíž tkví v tom, že práce pro japonské firmy často vyžaduje jak dlouhou pracovní dobu, tak sociální styk s kolegy po pracovní době – zvyky komplikující život pracujícím matkám. Větší část rodičovských povinností by však na sebe mohli vzít japonští muži, kteří péčí o děti stráví méně času než otcové ve většině ostatních průmyslových zemích. Lepší rovnováha mezi prací a životem by prospěla mužům i ženám. Ku prospěchu by bylo také zvýšení dostupnosti finančně dosažitelné péče o děti. Odpůrci feminizace pracovního prostředí možná namítnou, že takový vývoj by znamenal méně dětí – a tedy novou demografickou komplikaci. Důkazy ale naznačují něco jiného. Země OECD s vyšší účastí žen v pracovních silách mají také vyšší porodnost. Japonská míra porodnosti už klesla na pouhých 1,37 dítěte na ženu, výrazně pod úroveň potřebnou k udržení neměnného počtu obyvatel. Mimo oblast kulturních překážek by japonští tvůrci politik mohli udělat řadu konkrétních kroků. Podle japonského ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí bylo 54,7 % žen v roce 2011 zaměstnáno přechodně. Představitelé státu by mohli pobídnout zaměstnavatele, aby ženám nabízeli stálá pracovní místa na plný úvazek, namísto až příliš obvyklých smluv na dobu určitou, které znamenají nižší výdělek, méně stability a nemožnost kariérního postupu.", "en": "For the moment, things are moving in the wrong direction. Japan slipped from 80th place in the World Economic Forum’s gender-gap rankings in 2006 to 98th in 2011, a worrying sign that a critical opportunity is being missed. For women in the workplace, Japan remains the Saudi Arabia of the developed world. The first step toward reversing this trend could be to create work environments that are better suited to the needs of Japanese women, and that promote their talents. Government officials have taken modest steps in this direction, but culture and inertia remain powerful obstacles. Still, the prize for getting this right is worth the effort. A 2010 Goldman Sachs study concludes that an increase in female labor-force participation rates to parity with men would add 8.2 million workers to Japan’s economy, virtually erase the projected decline in the country’s working-age population, and boost GDP growth by 15%. The problem is not that Japanese women lack opportunities for higher education; the university enrollment rate for 18-year-old women already exceeded that of men in 2005. But just 65% of women with college degrees are now working. One problem is that working for Japanese firms often requires both long hours on the job and post-work socializing with colleagues – customs that make life harder for working mothers. But Japanese men, who spend less time caring for children than fathers in most other industrialized countries, could share more of the responsibilities of parenting. Better work-life balance would benefit both men and women. And increasing the availability of affordable child care would help, too. Those who resist feminizing the workforce might argue that doing so would mean fewer children – and thus a new demographic complication. But the evidence suggests otherwise. OECD countries with higher female labor-force participation rates also have higher birth rates. Japan’s birthrate has already fallen to just 1.37 children per female, far below the level that would keep the population constant. Beyond the cultural obstacles, Japanese policymakers could take many concrete steps. According to Japan’s Ministry of Health, Labor, and Welfare, 54.7% of women were employed on a non-regular basis in 2011. Officials could encourage employers to offer women permanent, full-time positions, rather than all-too-common temporary contracts, which mean lower pay, less stability, and a lack of opportunity for advancement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To způsobilo zadrhnutí úvěrů a prodloužilo deflaci v závěru 90. let, kdy se centrální vláda snažila vzniklý nepořádek uklidit. Díky privatizaci státních podniků a kvalitnější finanční regulaci, včetně dohledu nad bankami a řízení rizik, jsou jak centrální, tak lokální rozpočty od roku 2000 v zásadě v dobrém stavu. V letech 2007 až 2008, před globální finanční krizí, podíl celkového veřejného dluhu k HDP činil necelých 22 %. Samozřejmě že stále docházelo k půjčkám ze strany místních samospráv, ale jen v omezené míře (v úhrnu šlo o 3-4% HDP), díky institucializované kontrole půjček. Pak přišla finanční krize a centrální vláda přijala fiskální stimul a uvolnila měnovou politiku. Místní samosprávy byly v zájmu udržení růstu pobídnuty ke zvýšení výdajů do projektů rozvoje veřejné infrastruktury. V důsledku toho se objem bankovních úvěrů financujících lokální investice jen v roce 2009 zvýšil šestinásobně. Celkové výpůjčky místních samospráv teď dosahují zhruba 900 miliard dolarů, přičemž meziročně vyrostly ze 150 miliard dolarů a představují ekvivalent téměř 20 % HDP. Tato hladina výpůjček představuje pro Čínu nový typ finančního rizika. Jenže jak nebezpečné je toto riziko? Jsem přesvědčen, že je stále zvladatelné. Oprávněnost části místních výpůjček lze potvrdit alokací prostředků z centrálního rozpočtu na lokální projekty. K části místních výpůjček navíc došlo v regionech, které se budou v předvídatelné budoucnosti nadále těšit vysokému růstu příjmů z daní, což zajistí obsluhu dluhů. Problematická je jen asi třetina celkového objemu půjček; zbytek by měl být či bude i napříště bez potíží. Nejvýznamnější změna, díky níž snad problém zůstává zvladatelný, tkví v tom, že čínské měnové orgány od konce minulého roku šlapou na brzdu růstu těchto dluhů. Obecně platí, že dveře lokálních výpůjček se uzavřely a probíhají inspekce, které mají sestavit přesný obrázek situace. Za pokračujícího hospodářského růstu se potenciální riziko plynoucí z tohoto dluhu ztenčí. Čínští funkcionáři si z tohoto těžkého dluhového břemene berou ponaučení, neboť se obávají představy, že místní samosprávy zbytku Číny přivodí vnitrostátní „řeckou krizi“. Úřady chápou nutnost přísné fiskální disciplíny a finanční regulace. Dluhově financované investice každého veřejného orgánu je třeba sledovat, kontrolovat a omezovat. Samozřejmě že čínské samosprávy nikdy neměly naprostou finanční ani fiskální autonomii.", "en": "This caused a credit crunch and prolonged deflation in the late 1990’s, as the central government tried to clean up the mess. Due to privatization of state-owned enterprises and improved financial regulation, including bank supervision and risk control, since 2000 both central and local budgets have basically been in good order. The ratio of total public debt to GDP was less than 22% in 2007-2008, before the global financial crisis. There was still some borrowing by local governments, of course, but on a limited scale (totaling 3-4% of GDP), owing to institutionalized surveillance of lending. Then came the financial crisis, with the central government adopting fiscal stimulus and relaxing monetary policy. Local governments were encouraged to increase their spending on public infrastructure projects in order to maintain growth. As a result, the volume of bank credits financing local investments increased six-fold in 2009 alone. Indeed, total borrowing by local government now amounts to roughly $900 billion, up from $150 billion year on year and the equivalent of almost 20% of GDP. This level of borrowing poses a new type of financial risk for China. But how big and dangerous is that risk? I believe that it remains manageable. Some local borrowing can be justified by the central budgetary allocation to local projects. Moreover, some local spending took place in regions that will continue to enjoy high growth in tax revenues for the foreseeable future, thus ensuring that the debts will be serviced. Perhaps only one-third of the total volume of loans is problematic; the rest may or will continue to perform. The most important change that may keep the problem manageable is that China’s monetary authorities have been putting the brake on the growth of these debts since late last year. In general, local borrowing windows are closed, and inspections are underway to gain an accurate picture of the situation. With economic growth continuing, the potential risk posed by this debt will diminish. Chinese officials are drawing lessons from this heavy debt burden, as they fear the prospect of local governments creating an internal “Greek crisis” for the rest of China. The authorities recognize the need for strict fiscal discipline and financial regulation. The leverage of any public entity must be monitored, supervised, and restricted. Of course, Chinese local governments have never had total financial or fiscal autonomy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V éře globálních médií a mezinárodních tribunálů pro válečné zločiny se navíc kritéria nasazení vojenské síly určitým státem stala spletitějšími než kdykoliv dříve. K válčení mezi státy může dodnes docházet tam, kde lze nalézt strategické frontové linie, jakými jsou například hranice mezi Izraelem a Sýrií, hranice mezi Indií a Pákistánem nebo hranice rozdělující obě Koreje. V takových případech může válka stále sloužit jako prostředek vyřešení konfliktu, jak v roce 1973 ukázali Egypťané. Také Sýrie by mohla cítit pokušení zahájit ofenzívu proti Izraeli s cílem prolomit bezvýchodnou situaci ohledně budoucnosti Golanských výšin. V případě Kašmíru by se však asymetrický konflikt, který v současné době vedou zástupné a teroristické skupiny, nemusel zvrhnout v otevřenou válku právě proto, že Indie i Pákistán disponují vzájemným jaderným odstrašením. Podobné asymetrické konflikty vedené v zastoupení se tak staly novým konvenčním způsobem, jak se mohou státy vyhnout placení účtů za všeobecnou válku. Tato měnící se povaha bojiště v podstatě znamená, že se válka coby rozhodná událost v mezinárodním konfliktu přežila. Jednoduchá Clausewitzova moudrost, že vojenská akce nakonec vede k politickému řešení, již nezní přesvědčivě. „Vítězství“ nemůže přinést mír jednoduše proto, že po válce bude vždy následovat válka. A tak například konvenční válka v Kosovu trvala dva měsíce a posloužila jen k vyvolání šestiletého asymetrického konfliktu. Podobně i třítýdenní americká operace „šok a hrůza“ provedená v roce 2003 v Iráku sice skončila „vítězstvím“, ale zároveň pro okupanty i obyčejné Iráčany otevřela brány pekel. A šest měsíců po nemilosrdném bombardování jižního Libanonu je Hizballáh stejně silný jako dříve. Ostatně ani návrat Talibanu do Afghánistánu šest let po jeho svržení se dnes nezdá nikterak nereálný. Teprve několik po sobě jdoucích válek odhalí slabiny okupanta, neboť jeho neustálé posilování zvyšuje počet cílů pro povstalce, a to mnohem rychleji, než se okupant dokáže přizpůsobovat měnícímu se bojišti. Britové připouštějí, že se iráčtí povstalci za pouhé tři roky vyrovnali s technologickou převahou nepřítele takovým způsobem, jakým se to IRA v Severním Irsku nepodařilo za 30 let. Válka v Iráku i izraelské války s Hamásem a Hizballáhem ukazují hranice toho, čeho lze dosáhnout vojenskou silou, a současně ospravedlňují diplomacii a mírové řešení konfliktů.", "en": "Moreover, in an era of global media and international war crimes courts, the criteria for states’ use of military force have become more complex than ever. Inter-state combat may still occur where strategic front lines can be found, such as Israel’s border with Syria, India’s border with Pakistan, and the border dividing the two Koreas. In such cases, war, as the Egyptians showed in 1973, might still serve as an avenue to resolving a conflict. The Syrians might be tempted to launch an offensive against Israel with the objective of breaking the deadlock over the future of the Golan Heights. However, in the case of Kashmir, the asymmetric conflict currently fought by proxies and terrorist groups might not degenerate into all-out war precisely because India and Pakistan have mutual nuclear deterrence.Indeed, such asymmetric conflicts through proxies have become the new conventional way that states avoid the price of a general war. This changing nature of the battlefield essentially means that war as a conclusive event in an international conflict has become obsolete. The facile Clausewitzian wisdom that military action ultimately leads to a political solution is no longer convincing. “Victory” cannot bring peace, simply because there will always be a war after the war. Thus, for example, the conventional war in Kosovo lasted for two months, only to usher in a six-year asymmetric conflict. Likewise, America’s three-week “shock and awe” campaign in Iraq in 2003 ended in “victory,” but opened the gates of hell for occupiers and ordinary Iraqis alike. And six months after the merciless pounding of southern Lebanon, Hezbollah is as strong as it was before. Nor does the return of the Taliban in Afghanistan six years after their overthrow now seen too far-fetched. It is during the war after the war that the occupier’s inferiority is revealed, with constant reinforcements increasing the number of targets for the insurgents far more quickly than the occupier can adapt to the changing battlefield. The insurgents in Iraq, as the British admit, were able in just three years to cope with their enemies’ technological superiority in a way that the IRA in Northern Ireland was unable to do in 30 years. The Iraq war and Israel’s wars with Hamas and Hezbollah show the limits of what military power can achieve, as well as vindicate diplomacy and conflict resolution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stabilita pro Srbsko BĚLEHRAD: Existuje obecná představa, že kdyby byl Slobodan Milošević zbaven moci, dalo by se Srbsko automaticky na cestu obnovy. Skutečnost je ale mnohem složitější a problematičtější. Má-li se Srbsku letos v zimě vyhnout humanitární katastrofa, musí své mocenské ambice dát stranou všichni místní politici. Totiž jen tak bude země moci nastartovat proces obnovy. Již před kosovskou tragédií bylo Srbsko příkladem ekonomického koše. Klíčové ekonomické reformy, které transformovaly valnou část postkomunistické Evropy, tj. makroekonomická stabilizace, uvolnění cenové politiky a zahraničního obchodu, či privatizace, byly v Srbsku odstaveny na vedlejší kolej ve prospěch autoritářského systému. Režim se nesnažil o integraci Srbska do mezinárodního společenství ani o nápravu zhoršujících se životních podmínek jeho obyvatel; místo toho je vysokou inflací, nelítostným černým trhem a tolerováním korupce přiměl k poslušnosti. Bombardování ze strany NATO bylo pro zmírající ekonomiku ranou z milosti. Situace v Srbsku je dnes natolik zlá, že je ohroženo pouhé přežití národa. Škody způsobené bombardováním se odhadují na 30 miliard dolarů, tedy na trojnásobek letošního hrubého domácího produktu. Průmyslová výroba se letos vyšplhá na pouhou pětinu hodnoty z roku 1989. Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele bude činit 975 dolarů, tedy jednu třetinu hodnoty z roku 1989. Jeden ze dvou Srbů je dnes bez práce. Bez mezinárodní pomoci, a pokud se naše země bude „spoléhat jen na své vlastní zdroje“, jak hlásá současný režim, bude trvat čtyřicet až osmdesát let, než se Srbsko dostane na úroveň z doby před deseti lety, kdy se prezident Milošević poprvé chopil moci. Srbové si uvědomují, že bez integrace země do světového společenství je obnova prakticky nemožná. Další roky izolace budou znamenat další generace chudoby. Pravda, je si toho vědom i režim, ale je vidět, že by rád, kdyby si na to srbský národ zvykl. Ačkoli si vláda uvědomuje, že doma žádné peníze na obnovu nejsou, a že k zahraničním účtům se nedostane, snaží se národ ukonejšit. Prohlašuje, že na obnově chce spolupracovat se světovým společenstvím a organizuje dojímavé marketinkové akce, například slavnostní otevírání pontonových mostů (z nichž jeden vzala voda hned druhý den), přívozů a jiných narychlo zprovozněných služeb.", "en": "A Stability Pact for Serbia BELGRADE: It is widely believed that if only Slobodan Milosevic were removed from power, Serbia would be set on a path of renewal. But reality here is more complex and more troubling. If Serbia is to avoid a humanitarian disaster this winter, all of its politicians must put ambition aside so that the country can begin to rebuild. Even before the disaster of Kosovo, Serbia was an economic basket case. Key economic reforms that transformed much of postcommunist Europe -- macro-economic stabilization, freeing prices and foreign trade, privatization -- were scorned in order to sustain an authoritarian regime. Instead of integrating Serbia into the international community and stopping the rot in the country's living standards, the regime opted to cow its people into submission through high inflation, a brutal black market economy, and tolerance of massive corruption. NATO's bombing was the coup de grace for an economy dying on its feet. So stark are conditions now that the very survival of the nation is at stake. Bomb damage has been estimated at $30 billion, triple this year's GDP. Industrial production will drop this year to one fifth of its value in 1989, while GDP per capita will be only $975, a third of its value ten years ago. One out of every two people in Serbia are unemployed. Without international help, and if our country \"relies on our own resources\" to rebuild, which is the stated policy of the regime, it will take between 40 and 80 years for Serbia to return to the economic level it enjoyed when President Milosevic first took power a decade ago. Serbia's people recognize that without reintegration into the world community reconstruction is impossible. Continued isolation will mean generations of misery. The truth is that the regime knows this, too, but seems to want the nation to go down with it. Although the government realizes that there is no money for reconstruction at home and that its accounts abroad are frozen, it tries to buy time by declaring its intention to reform and cooperate with the world, and by using pathetic marketing ploys such as glamorous opening ceremonies for pontoon bridges (one was washed away the next day), ferry-ports, and other quick-fix rebuilding jobs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při tomto přístupu je jeho zjištění, že bohatství rostlo rychleji než příjmy, veskrze logické – je to přímý důsledek klesajících úrokových sazeb. Jaký dopad mají nižší úrokové sazby na měřenou nerovnost? Pokud vlastním jeden dům, přičemž můj soused vlastní dva a klesající úrokové sazby způsobí, že se hodnota těchto domů zdvojnásobí, pak se zdvojnásobí rovněž měnová nerovnost mezi námi dvěma, což ovlivní řadu statistických ukazatelů a vyvolá dobře míněné obavy. Skutečnost je však taková, že já stále vlastním jeden dům a soused stále vlastní dva. Ani relativní dostupnost domů na tom příliš nezmění, poněvadž nižší úrokové sazby umožňují vyšší hypotéky. Chceme-li vidět další důkazy tohoto fenoménu, zamysleme se přímo nad Pikettyho daty. V Evropě si Piketty vybírá It��lii jako zemi, kde poměr bohatství k příjmům vzrostl nejvíce, zhruba na 680% v roce 2010 oproti 230% v roce 1970. Německo se jeví jako „chvályhodnější“ země, kde se poměr bohatství k příjmům zvýšil z 210% v roce 1970 na 400%. Piketty však zapomíná uvést, že úrokové sazby klesly během tohoto období mnohem více v Itálii (z 20% na 4%) než v Německu (z 10% na 2%). Reálný dopad této dynamiky na nerovnost je právě opačný, než by Piketty očekával. Nejenže jsou Italové v průměru mnohem bohatší než Němci; také celková distribuce bohatství je v Itálii daleko vyváženější. Studie financí domácností v eurozóně, kterou v roce 2013 provedla Evropská centrální banka, ukázala, že v roce 2010 – což byl poslední rok zahrnutý do Pikettyho výzkumu – byla průměrná italská domácnost o 41% bohatší než průměrná domácnost německá. Zatímco navíc rozdíl mezi průměrnou a střední hodnotou bohatství domácností činí v Itálii 59%, v Německu je to ohromujících 282%. Tento rozdíl lze do značné míry vysvětlit faktem, že 59% italských domácností vlastní dům, zatímco v Německu je to jen 26%. Z výraznějšího propadu úrokových sazeb tak profitoval vyšší podíl Italů. Tento příklad ozřejmuje, jak investiční rozhodnutí domácností ovlivňují výsledky týkající se bohatství. Měření bohatství dále komplikuje skutečnost, že jak nedávno poznamenalMartin Feldstein, pro drtivou většinu domácností má velké procento bohatství podobu blíže neurčených budoucích sociálních benefitů.", "en": "By this approach, his finding that wealth grew faster than incomes makes perfect sense – it is a direct consequence of falling interest rates. What impact do lower interest rates have on measured inequality? If I own one house and my neighbor owns two, and falling interest rates cause the value of those houses to double, the monetary inequality between us also doubles, affecting a variety of statistical indicators and triggering much well-intended concern. But the reality is that I still own one house and my neighbor still owns two. Even the relative affordability of houses doesn’t change much, because lower interest rates make larger mortgages possible. For further evidence of this phenomenon, consider Piketty’s own data. In Europe, Piketty singles out Italy as the country where the wealth-to-income ratio rose the most, to about 680% in 2010, compared to 230% in 1970. Germany appears to be a more “virtuous” country, with a wealth-to-income ratio of 400%, up from 210% in 1970. What Piketty fails to highlight is that, over this period, interest rates fell much more in Italy (from 20% to 4%) than in Germany (from 10% to 2%). The real-world impact of this dynamic on inequality is precisely the opposite of what Piketty would expect. Indeed, not only are Italians, on average, much richer than Germans; Italy’s overall wealth distribution is much more balanced. A 2013 study of household finances in the eurozone, conducted by the European Central Bank, showed that in 2010 – the last year in Piketty’s research – the average Italian household was 41% richer than the average German household. Moreover, whereas the difference between mean and median household wealth is 59% in Italy, it is a whopping 282% in Germany. This difference can be explained largely by the fact that 59% of households in Italy own homes, compared to only 26% in Germany. A larger share of Italians has thus benefited more from a larger drop in interest rates. This example highlights how household investment decisions shape wealth outcomes. Complicating wealth measurements further is the fact that, as Martin Feldstein recently pointed out, for the vast majority of households, a large proportion of wealth is in the form of unaccounted future social benefits."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příští kroky Evropy Terorismus v Londýně a francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie opět vrátily do módy europesimismus. Krach červnového summitu EU a trpké rozbroje mezi Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem dokonce podnítily některé pozorovatele k vyhlášení začátku konce Evropy. Tito lidé se však mýlí. Evropa není mrtvá ani neumírá. Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace – vize o „stále těsnější unii“, z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí. Této vizi však nebylo dáno přežít ještě před nedávnými nezdary. V okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severoevropské, jihoevropské a nejnověji i o východoevropské země, byla stará federální vize odsouzena k zániku. Ústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát. Chirakova rétorika často obsahuje zmínky o „multipolárním světě“, v němž již Spojené státy nejsou jedinou supervelmocí. Nedávný výzkum Pewova střediska zjistil, že pro mnoho Evropanů ztratily USA přitažlivost a přivítali by, kdyby Evropa hrála ve světové politice významnější roli. I kdyby však Amerika přišla o část své atraktivní „měkké síly“, evropská postindustriální veřejnost není ochotna zaplatit cenu – v podobě zdvojnásobení či ztrojnásobení podílu obranných výdajů na celkovém HDP – za investici do armádního sektoru, která by byla zapotřebí k vyrovnání její „tvrdé síly“. Evropské vyhlídky přesto nejsou tak chmurné, jak pesimisté předpokládají. Síla je v dnešní světové politice rozložena jako trojrozměrná šachová partie, která se hraje nejen horizontálně, ale i vertikálně. Na horní šachovnici mezistátních vojenských vztahů jsou USA jedinou světovou supervelmocí s celosvětovým dosahem. Je nepravděpodobné, že by Evropa nebo Čína v příštích dvou desetiletích Američany předstihly. Na této úrovni je svět unipolární. Na střední šachovnici ekonomických vztahů je již svět multipolární. Jde o šachovnici, na které už Evropa působí jako unie a významnou roli hrají i další země jako Japonsko a Čína. USA nemohou dosáhnout obchodní dohody nebo urovnat antimonopolní spor bez souhlasu Evropské komise. Právě nedávno musel americký Kongres přepracovat daňovou legislativu v objemu několika miliard dolarů, když Světová obchodní organizace rozhodla ve prospěch evropské stížnosti.", "en": "Europe’s Next Steps Terrorism in London and the French and Dutch rejections of the European Union’s Constitutional Treaty have brought Euro-pessimism back into fashion. The failure of the June EU summit and the bitter clashes between Tony Blair and Jacques Chirac have even inspired some to proclaim the beginning of the end for Europe. They are wrong. Europe is neither dead nor dying. But recent events do spell the end of one version of European integration – the vision of an “ever closer union” producing a federal country that would become a new superpower. That vision, however, was not in the cards even before the recent setbacks. Once the original six core countries began to expand to include northern, southern, and, most recently, eastern European countries, the old federal vision was doomed. The constitution was designed to make a Europe of 25 members more efficient, not produce a strong federal state. Chirac’s rhetoric often includes references to a “multi-polar world” in which the United States is no longer the only superpower. A recent Pew poll found that many Europeans have lost their attraction to the US and would like Europe to play a larger role in world politics. But even if America has lost some of its attractive “soft power,” Europe’s post-industrial publics are not willing to pay the price – a doubling or tripling of defense spending as a share of GDP – to invest in the military power that would be required to balance its hard power. Even so, the picture for Europe is not as bleak as pessimists assume. Power in world politics today is distributed like a three-dimensional chess game that is played vertically as well as horizontally. On the top board of military relations among states, the US is the world’s only superpower with global reach. Europe or China are unlikely to overtake the Americans in the next two decades. Here the world is uni-polar. On the middle board of economic relations, the world is already multi-polar. This is the board where Europe acts as a union, and other countries like Japan and China play significant roles. The US cannot reach a trade agreement or settle anti-trust cases without the approval of the EU Commission. Just recently, after the World Trade Organization ruled in favor of a European complaint, the US Congress had to rewrite billions of dollars of tax legislation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "2000-2003 EC reporting to DAC (following the same method: LDCs/LICs country-specific allocations -including EIB- /Total disbursements) 2004 Annual Report information2005, 2006, 2007 Annual Report information according to DAC List of recipients updated in 20062008 Annual Report information - According to DAC List of recipient updated in 20082009 Provisional figures Annual Report exercise - According to DAC List of recipients updated in 2008 REGION/UNALLOC: Regional Programmes and Unallocated The decrease of the % for the LDC can be in part explained by the increase of total ODA disbursements in particular to regional/unallocated programmes. These programmes also benefit the poorest countries.In the new DAC list, which took effect in 2008, a number of OLICs have been reclassified as LMICs: Cameroon, Cape Verde, India, Republic of Moldova, Mongolia, Nicaragua, and Republic of the Congo. European Commission Highlights — Annual Report 2010 on the European Union’s development and external assistance policies and their implementation in 2009. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2010. Further information on external cooperation : Info Point External Cooperation Europe Direct is a service to help you find answersto your questions about the European Union Freephone number (*): : (*) Certain mobile telephone operators do not allow access to 00 800 numbers or these calls may be billed. How to obtain EU publications Publications for sale :• via EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu); • from your bookseller by quoting the title, publisher and/or ISBN number; ;", "cs": "Zpráva Evropské komise Výboru pro rozvojovou pomoc za období 2000–2003 (podle stejné metody: přidělené prostředky pro konkrétní LDC/LIC - včetně EIB - / celkové platby)Údaje z výroční zprávy za rok 2004Údaje z výročních zpráv za rok 2005, 2006, 2007 podle seznamu příjemců Výboru pro rozvojovou pomoc aktualizovaného v roce 2006Údaje z výroční zprávy za rok 2008 - podle seznamu příjemců Výboru pro rozvojovou pomoc aktualizovaného v roce 2008Předběžné údaje z výroční zprávy za rok 2009 - podle seznamu příjemců Výboru pro rozvojovou pomoc aktualizovaného v roce 2008 REGION/UNALLOC: Regionální programy a nepřidělené programy Snížení % u LDC vysvětluje částečně zvýšení plateb celkové oficiální rozvojové pomoci zejména pro regionální a nepřidělené programy.Těchto pogramů využívají i nejchudší země.V novém seznamu Výboru pro rozvojovou pomoc, který nabyl účinnosti v roce 2008, byla řada OLIC překlasifikována jako země s nižšími středními příjmy: Kamerun, Kapverdy, Indie, Moldavská republika, Mongolsko, Nikaragua a Konžská republika. Evropská komise Hlavní body — Výroční zpráva za rok 2010 o politikách rozvoje a vnější pomoci Evropské unie a o jejich provádění v roce 2009. Lucembursko: úřad pro publikace Evropské unie 2010. Další informace o vnější spolupráci: Informační místo: vnější spolupráce Europe Direct je služba, která Vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Bezplatná telefonní linka (*): (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00800 nebo mohou tyto hovory účtovat. Jak získat publikace EU Publikace na prodej:• prostřednictvím EU Bookshopu (http://bookshop.europa.eu); • u Vašeho knihkupce – uveďte název, vydavatele a/nebo číslo ISBN;"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Makropotenciál mikrofinancí LONDÝN – Mikrofinance jsou v podstatě snahou poskytovat finanční služby lidem, které formální bankovní soustava neobslouží – nebo je obslouží nedostatečně. Jsou-li finanční služby odpovídající, dostupné a spravedlivě oceněné, mohou lidé spořit, hradit neočekávané výdaje a investovat do zdraví, bydlení a vzdělání svých rodin. Mezinárodní finanční korporace odhaduje, že mikrofinance v posledních 15 letech dosáhly ke zhruba 130 milionům lidí na celém světě. Během této doby byly opěvovány za svůj potenciál podporovat finanční začleňování občanů a umožňovat jim, aby se vyhnuli chudobě. Také se však setkaly s ostrou kritikou, když někteří půjčovatelé čelili obviněním ze spekulantství. Navzdory široce medializovaným nástrahám mikrofinancí nelze přehlížet jejich potenciál zlepšovat životy chudých lidí. Otázka nyní zní, jak zajistit, aby se mikrofinance staly oborem, který svět potřebuje. Za tímto účelem je nutné učinit tři důležité kroky. Prvním krokem je lepší regulace. Mikrofinanční instituce (MFI) mají mnoho forem – banky hlavního proudu, banky se speciální licencí, nefinanční společnosti, finanční a leasingové společnosti, nevládní organizace, družstva a trusty – a řídí se mnoha různými podnikatelskými modely. Všichni tito zprostředkovatelé musí být uznáváni a regulováni podle potřeb ekonomik, ve kterých působí. Nedostatečná regulace je nejškodlivější pro ty, kdo mikrofinanční služby potřebují nejvíce. Nikde to nebylo zjevnější než během krize mikrofinancí v indickém státě Ándhrapradéš – kter�� je centrem aktivit MFI – v roce 2010, když deset let explozivního růstu živeného agresivními a bezohlednými úvěrovými praktikami dospělo do bodu zvratu. Předluženost v kombinaci s donucovacími praktikami vymáhání vedla k řadě silně medializovaných sebevražd, což místní představitele podnítilo k zavedení nových restrikcí na MFI a odrazení vypůjčovatelů od splácení. A s propadem poměru splácených dluhů se zadrhly i mikroúvěry. Aby se předešlo podobným výsledkům, musí vlády vytvářet takové regulace, které podpoří model trvalého finančního začleňování a umožní MFI nabízet dlouhodobou podporu vypůjčovatelům. Současně musí regulace odradit MFI od bezohledného chování vůči zranitelnému segmentu klientů. Navíc by regulace neměly být založeny na dřívějších zkušenostech, jako je tomu nyní, nýbrž na budoucích možnostech; jinými slovy musí být regulační rámec natolik flexibilní, aby se přizpůsobil novým inovacím.", "en": "Microfinance’s Macro Potential LONDON – Microfinance is, at its heart, an effort to provide financial services to people who are not served – or are under-served – by the formal banking system. With appropriate, accessible, and fairly priced financial services, people can build their savings, cover the costs of unexpected emergencies, and invest in their families’ health, housing, and education. The International Finance Corporation estimates that microfinance has reached some 130 million people worldwide in the last 15 years. Over this period, microfinance has been lauded for its potential to advance financial inclusion and enable people to escape poverty. But it has also faced harsh criticism, with some lenders being accused of profiteering. Despite the industry’s widely publicized pitfalls, its potential to improve the lives of the poor cannot be ignored. The question now is how to ensure that microfinance becomes the industry that the world needs. To this end, three important steps must be taken. The first step is better regulation. Microfinance institutions (MFIs) come in many forms – mainstream banks, specially licensed banks, non-financial companies, finance and leasing companies, non-governmental organizations, cooperatives, and trusts – and follow a variety of business models. All of these intermediaries must be recognized and regulated according to the needs of the economies in which they operate. Inadequate regulation is most damaging to those who need microfinance services the most. Nowhere was this more apparent than in the 2010 microfinance crisis in the Indian state of Andhra Pradesh – a hub of MFI activity – when a decade of explosive growth, fueled by aggressive and reckless lending practices, came to a head. Over-indebtedness, together with coercive recovery practices, led to a series of widely publicized suicides, spurring local officials to implement new restrictions on MFIs and discourage borrowers from repaying their debts. As repayment rates plummeted, micro-lending ground to a halt. In order to prevent such outcomes, governments must design regulations that foster a sustainable financial-inclusion model, one that enables MFIs to offer long-term support to borrowers. At the same time, regulation must deter MFIs from behaving recklessly with a vulnerable client segment. And regulation should be based not on past experience, as it is now, but on future possibilities; in other words, the regulatory framework must be flexible enough to accommodate new innovations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At the European level, drug prevention is included in thehealth determinants strand of the public health programme(12). Cannabis remained an important topic of debate,particularly in Germany, where the main focus was oncannabis use by young people, and in Luxembourg and Portugal, where it has been proposed that it should bemade available on medical prescription. The use ofcannabis, or more generally drug use in school and byyoung people, was widely reported by the media in Belgium, the Czech Republic, Germany, Cyprus,Luxembourg and Austria. In the Netherlands, media focused on the Council recommendation of 18 June 2003and the development, with the involvement of the EMCDDA, of an appropriate base for an inventory ofactivities in the EU. The Commission encouragedstakeholders to submit proposals involving a lifestyle Coffee shops can hold stock of up to 500g of cannabis for sale but they can only acquire it through illegal markets. This is the so-called ‘back door problem’. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe implementation plans on demand and supply reduction ofdrugs and the supply of synthetic drugs. Setting up a sustainable health monitoring system The establishment and operation of a sustainable healthmonitoring system is among the key objectives of the publichealth programme (2003–08). The Commission haspursued consultations with Member States and internationalbodies with a view to consolidating a set of European Community health indicators. In this context, ‘drug-relateddeaths’ and ‘consumption of psychotropic drugs’ wereincluded in the draft core indicators list, thereby reinforcingstructural links with the EMCDDA as a potential dataproducer. This establishes harmonised measures forthe intra-Community control and monitoring of certainsubstances frequently used in the illicit manufacture ofnarcotic drugs or psychotropic substances, with a view topreventing the diversion of such substances. approach to addressing the abuse of all substances withaddictive potential, especially in recreational places(e.g.nightclubs) and prisons. It was particularly interestedin the development of best practice and improvementsincommunications and the dissemination of informationinvolving modern techniques. The Commission selectedfour projects in 2004, which aimed to prevent risk-takingbehaviour, to harmonise international knowledge on thebiomedical side-effects of doping, to reinforce the transferof knowledge on responses to drug consumption and toextend to the new Member States an existing web resourceof information on licit and illicit drugs.", "cs": "Na evropské úrovni je protidrogová prevence součástí zdravotních faktorů programu veřejného zdraví (12).Pracovní plán tohoto programu na rok 2004 se zaměřil na doporučení Rady ze dne 18. června 2003 a navybudování odpovídající základny souboru aktivit v rámci EU za účasti EMCDDA. Důležitým tématem debaty zůstalo konopí, a to zvláště v Německu, kde byla hlavní pozornost věnována užíváníkonopí mladými lidmi, a v Lucembursku a Portugalsku, kde byl vznesen návrh, že by konopí mělo být zpřístupněnona lékařský předpis. Užívání konopí nebo obecněji užívánídrog ve školách a mladými lidmi bylo častým předmětemzpráv sdělovacích prostředků v Belgii, České republice a Německu, na Kypru a v Lucembursku a Rakousku. Návrhy právních předpisů obhajující jeholegalizaci byly předloženy v Belgii, Dánsku a v některýchměstských radách v Nizozemsku (s cílem řešit „problémpokoutního obchodu“ (8)). Tyto návrhy vyvolaly silný a veřejný odpor většiny členů parlamentu a ministrů vlád. (8)Kavárny mohou mít na prodej až 500 g konopí, ale získat je mohou pouze na nelegálním trhu. Jedná se o takzvaný „problém pokoutního obchodu“. (9)MILDT (2004), str. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Nové vnitrostátní právní předpisy Vytvoření a provoz udržitelného systému sledování zdravípatří mezi klíčové cíle programu ve��ejného zdraví(2003–2008). Komise konzultovala členské státy a mezinárodními orgány s cílem konsolidovat soustavuzdravotních ukazatelů Evropského společenství. V souvislosti s tím byly ukazatele „úmrtí související s drogami“ a „konzumace psychotropních drog“ zahrnutydo návrhu seznamu základních ukazatelů, čímž se posílilastrukturální návaznost mezi EMCDDA jako možnýmposkytovatelem údajů. Změny vnitrostátních právních předpisů v několikačlenských státech během sledovaného období zahrnovalyopatření na ochranu mládeže před delikventy nebo naprevenci možnosti užívání drog. Ochranu lze poskytnout prostřednictvím přímých neboobecnějších postupů. V Maďarsku chrání zákon z března2003 osoby mladší 18 let před zneužíváním narkotickýchdrog a také zpřísňuje tresty pro dospělé za trestné činytýkající se nezletilých. Od začátku roku 2004 stanovujínovelizované zákony v Estonsku přísnější tresty za většinutrestných činů souvisejících s drogami, včetně podněcovánínezletilých k užívání nelegálních drog."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klid zbraní pro Sýrii BERLÍN – Druhá ženevská konference o Sýrii, která začíná 22. ledna ve švýcarském Montreux, pravděpodobně nedosáhne svého cíle vytvořit přechodný vládní orgán s plným rozsahem výkonných pravomocí. Může však zahájit tolik potřebný politický proces, a co je ještě důležitější, přinést dohodu o příměří mezi vládními a opozičními silami. Opravdového pokroku směrem k politické transformaci může Sýrie dosáhnout jedině po zastavení bojů. Samozřejmě že džihádistické skupiny s vazbou na al-Káidu, jako Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), který se v oblasti stal mocnou silou, a Džabhat an-nusra, nebudou a nemají být v Montreux zastoupeny – nejen proto, že se nebudou cítit vázané jakoukoli dohodou. To by však nemělo sloužit jako výmluva před snahou dosáhnout příměří. Vždyť významným úspěchem by bylo už zastavení bojů mezi silami režimu a částí ozbrojených skupin – těmi, které se hlásí k Syrské národní koalici nebo jsou alespoň ochotné koordinovat svůj postup se Svobodnou syrskou armádou (FSA) a Islámskou frontou, zčásti sponzorovanou ze Saúdské Arábie. Příměří má zásadní význam, jelikož boje slouží zájmům nejbrutálnějších složek na obou stranách konfliktu. To platí i pro nejužší vedení režimu prezidenta Bašára al-Asada, jejž teď podporují Hizballáh a irácké milice, jakož i pro ISIS, složený převážně z nesyrských bojovníků bez zájmu o obnovu země či zajištění budoucnosti pro tamní lid.", "en": "A Syrian Farewell to Arms BERLIN – The Geneva II conference on Syria, set to begin in Montreux, Switzerland, on January 22, is unlikely to achieve its goal of forming a transitional governing authority with full executive powers. But what it can do is launch a much-needed political process and, more important, produce a ceasefire agreement between government and opposition forces. Only when the fighting has stopped can Syria make genuine progress toward a political transition. Of course, Al Qaeda-linked jihadist groups like the Islamic State of Iraq and Syria (ISIS), which has become a potent force on the ground, and the Nusra Front will not and should not be represented in Montreux – not least because they will not feel bound by any agreement. But this should not serve as an excuse not to pursue a ceasefire. After all, even stopping the fighting between regime forces and some armed groups – that is, those that associate themselves with the Syrian National Coalition, or are at least willing to coordinate with the Free Syrian Army (FSA) and the partly Saudi-sponsored Islamic Front – would be a major achievement. A ceasefire is critical, because the fighting serves the interests of the most brutal elements on both sides of the conflict. This includes the core leadership of President Bashar al-Assad’s regime, which is now supported by Hezbollah and Iraqi militias, as much as the ISIS, which is composed largely of non-Syrian fighters who are unconcerned about rebuilding the country or safeguarding its people’s future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozhodovací proces je dnes na celém světě pod vlivem bankovního sektoru, příkladem čehož je jeho přetrvávající právo na neomezené spekulace nebo jeho schopnost inkasovat zisky, s jakými se žádný jiný sektor nemůže rovnat, zejména v případě vysokých manažerů, a současně vystavovat svět obrovskému riziku. Politici nesmějí dopustit, aby jediný sektor vedený vlastními zájmy diktoval fungování celé ekonomiky, a místo toho musí přesně stanovit, jaká je přijatelná rovnováha mezi riskantními spekulativními aktivitami a finanční stabilitou – a zajistit, aby se tím finanční sektor řídil. Vlády by měly vždy klást důraz na snižování nezaměstnanosti, nestability a nerovnosti. Třetí velkou překážkou globálního míru a prosperity je vymizení etiky z fungování států a trhů. Vlády a multilaterální orgány, jako je OSN, byly postupně zdiskreditovány i s hodnotovými systémy, na nichž jsou založeny. Velká náboženství si sice zachovávají jistou autoritu založenou na hodnotách, avšak většina z nich se v podstatě nevyjadřuje ke skutečným politickým, ekonomickým, ekologickým a bezpečnostním problémům, s nimiž se svět potýká. Proč se křesťanské církve dál zaměřují na chování lidí v soukromí, a ne na pravidla společenské a ekonomické hry? Proč Vrchní rabinát Izraele nikdy nediskutuje o míru, natož aby se vyjádřil k otázce, co by v Božích očích mělo mít prioritu: kus země, nebo miliony lidských životů? Proč muslimské autority tak zřídkakdy odsuzují zločiny údajně spáchané ve jménu proroka Mohameda? I to se možná změní. Například se zdá, že papež František vede katolickou církev směrem k většímu společenskému angažmá. Je úkolem globální veřejnosti vydat se stejnou cestou.", "en": "Nowadays, the banking industry shapes decision-making worldwide, exemplified in its enduring right to unlimited speculation and its capacity to capture profits that are unmatched by any other industry, especially for its senior managers, while exposing the world to overwhelming risk. Instead of allowing a single self-interested sector to dictate the economy’s functioning, policymakers must determine precisely what the acceptable balance is between risky speculative activities and financial stability – and ensure that the financial sector adheres to it. Governments’ emphasis should always be on reducing unemployment, instability, and inequality. The third major obstacle to global peace and prosperity is the disappearance of ethics from the functioning of states and markets. Governments and multilateral bodies like the UN have gradually been discredited, along with the value systems on which they are based. While major religions retain some value-based authority, most have remained largely silent on the real political, economic, environmental, and security challenges that the world faces. Why do Christian churches continue to focus on people’s private behaviors and not on the rules of the social and economic game? Why does the Chief Rabbinate of Israel never discuss peace, much less make a statement on what, in the eyes of God, should have priority: a piece of land or millions of human lives? Why do Muslim authorities so rarely condemn crimes supposedly committed in the name of the Prophet? Perhaps that will change, too. Pope Francis, for example, appears to be leading the Catholic Church in the direction of greater social engagement. It is the global public’s duty to take the same route."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ti, kdo mají rozsáhlé rezervy, vědí, že držet dolary není dobrý obchod: nulový nebo nízký výnos a vysoké riziko inflace nebo měnové devalvace, což by v obou případech srazilo reálnou hodnotu jejich majetku. Během posledního dne konference, kdy Amerika vyjádřila výhrady už jen k záměru diskutovat na půdě OSN o této otázce, která má vliv na blahobyt všech zemí, Čína znovu zopakovala, že nadešel čas začít pracovat na globální rezervní měně. Jelikož měna určité země může být měnou rezervní, pouze jsou-li ostatní ochotni ji jako takovou přijmout, éra dolaru se možná chýlí ke konci. Rozdíl mezi konferencemi OSN a G-20 dobře vystihovala diskuse o bankovním tajemství: skupina G-20 se zaměřovala na daňové úniky, kdežto konference OSN řešila také korupci, která podle tvrzení některých expertů způsobuje v některých nejchudších zemích odliv financí převyšující zahraniční pomoc, kterou dostávají. USA a další vyspělé průmyslové země prosazovaly globalizaci. Současná krize ale ukazuje, že globalizaci neřídily tak dobře, jak měly. Má-li globalizace fungovat pro dobro všech, rozhodovat o způsobu jejího řízení se musí demokraticky a inkluzivně – za účasti těch, kdo se chyb dopustili, i těch, kdo jimi utrpěli. Navzdory všem jejím nedostatkům je OSN nejpřednější inkluzivní mezinárodní institucí. Tato konference OSN, stejně jako dřívější konference o financování rozvojových zemí, předvedla klíčovou úlohu, již OSN musí sehrávat v každé globální diskusi o reformě celosvětové finanční a hospodářské soustavy.", "en": "Those with large amounts of reserves know that holding dollars is a bad deal: no or low return and a high risk of inflation or currency depreciation, either of which would diminish their holdings’ real value. On the last day of the conference, as America was expressing its reservations about even discussing at the UN this issue which affects all countries’ well being, China was once again reiterating that the time had come to begin working on a global reserve currency. Since a country’s currency can be a reserve currency only if others are willing to accept it as such, time may be running out for the dollar. Emblematic of the difference between the UN and the G-20 conferences was the discussion of bank secrecy: whereas the G-20 focused on tax evasion, the UN Conference addressed corruption, too, which some experts contend gives rise to outflows from some of the poorest countries that are greater than the foreign assistance they receive. The US and other advanced industrial countries pushed globalization. But this crisis has shown that they have not managed globalization as well as they should have. If globalization is to work for everyone, decisions about how to manage it must be made in a democratic and inclusive manner – with the participation of both the perpetrators and the victims of the mistakes. The UN, notwithstanding all of its flaws, is the one inclusive international institution. This UN conference, like an earlier one on financing for developing countries, demonstrated the key role that the UN must play in any global discussion about reforming the global financial and economic system."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velká americká série proher JERUZALÉM – Prozatímní dohoda uzavřená v Ženevě mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Německem (P5+1) na jedné straně a Íránem na druhé straně je pravděpodobně nejlepší dohodou o omezení íránského jaderného programu, jíž bylo za daných okolností možné dosáhnout. Spojené státy a jejich západní spojenci nebyli ochotni riskovat vojenské řešení a neuzavření žádné dohody by umožnilo Íránu bez zábran pokračovat ve snaze získat jaderné zbraně. V ideálním světě by měl být Írán donucen, aby se zcela vzdal svého jaderného programu a předal veškerý obohacený uran nějaké vnější mocnosti; v praxi však bylo takové řešení nedosažitelné. Výsledek ženevských rozhovorů je tedy takový, že si Írán zajistil určitou mezinárodní legitimizaci coby mocnost stojící na jaderném prahu, což hluboce znepokojuje jeho regionální sousedy, od Saúdské Arábie a Izraele až po Turecko, Egypt a malé a zranitelné státy Perského zálivu. Západní státníci si právem blahopřejí k tomu, že odvrátili bezprostředně hrozící velkou krizi. Mylně se však domnívají, že se jim podařilo vyřešit íránskou jadernou hrozbu. Je vskutku naivní si představovat, že během nadcházejících šesti měsíců bude dosaženo konečné dohody s Íránem: ostřílení íránští diplomaté se už postarají o to, aby se to nestalo. Ačkoliv tedy prozatímní dohoda nemusí být opakováním Mnichovské dohody z roku 1938, jak mnozí kritikové tvrdí, může vytvořit podmínky pro ještě třaskavější budoucnost. Až oheň vzplane, současný americký prezident Barack Obama už nemusí být ve funkci, avšak pokud se situace ošklivě vymkne z ruky, může se na něj vzpomínat jako na dalšího státníka, jenž byl podobně jako Neville Chamberlain slepý vůči následkům svých mírumilovných záměrů. Hlavní důvod k pesimismu pramení z širšího geopolitického kontextu prozatímní dohody, který byl opomenut ve prospěch regionální dimenze. Dohoda, jež do značné míry zmírňuje ekonomický tlak na íránský režim, je ve skutečnosti výsledkem úspěšného ruského oddalování sankcí proti Íránu a tvrdošíjného odmítání tyto sankce ještě zpřísnit. Pro Kreml je íránský jaderný program jen jednou kapitolou v kampani za opětovné prosazení role Ruska coby světové velmoci. Na prozatímní dohodu by se tedy mělo pohlížet jako na další kamínek v mozaice nedávných ruských diplomatických vítězství nad USA. Současná americká administrativa postrádá velkou strategii toho typu, jaký vlévá krev do žil ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.", "en": "The Great American Losing Streak JERUSALEM – The interim agreement reached in Geneva between the five permanent members of the United Nations Security Council plus Germany (the P5+1) and Iran is probably the best deal to curtail Iran’s nuclear program that could be reached, given current circumstances. The United States and its Western allies were unwilling to risk a military option, and not concluding a deal would have allowed Iran to proceed unimpeded toward acquiring nuclear weapons. In an ideal world, Iran should have been forced to scrap its nuclear program altogether and hand over all of its enriched uranium to an outside power; but, realistically, that was unattainable. So the outcome of the Geneva talks is that Iran has secured some international legitimation as a nuclear-threshold power, which deeply worries its regional neighbors, from Saudi Arabia and Israel to Turkey, Egypt, and the small and vulnerable Gulf states. Western statesmen are right to congratulate themselves on averting an immediate major crisis. But they are wrong to believe that they have resolved the Iranian nuclear threat. Indeed, it is naïve to imagine that a final agreement with Iran will be achieved in the coming six months: Iran’s seasoned diplomats will make sure that that does not happen. So, while the interim agreement may not be a replay of the Munich Agreement in 1938, as many critics contend, it may have set the stage for an even more combustible future. US President Barack Obama may not be in office when the fire ignites, but if things do go terribly wrong, he may be remembered as another statesman who, like Neville Chamberlain, was blind to the consequences of his peaceful intentions. The main reason for pessimism stems from the interim agreement’s wider geopolitical context, which has been ignored in favor of the regional dimension. In fact, the agreement, which alleviates much of the economic pressure on the Iranian regime, is a result of Russia’s success in delaying international sanctions against Iran and its stubborn refusal to tighten them further. For the Kremlin, Iran’s nuclear program is only one chapter in a campaign to reassert Russia’s role as a great power. Indeed, the interim agreement should be viewed as another in a string of recent Russian diplomatic victories over the US. The current US administration lacks the type of grand strategy that animates Russian President Vladimir Putin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ponaučení z perestrojky po 20 letech Dvacet let poté, co Michail Gorbačov zahájil perestrojku, začali mnozí lidé bědovat nad pomalým krokem reforem v Rusku za prezidenta Vladimira Putina. Mohlo to být ale jinak? Vývoj by neměl překvapovat, protože bouřlivá období Gorbačova a Jelcina zemi vyčerpala. Kdo může mít Rusům za zlé, že trpí reformní únavou? Má-li se však Rusko opět postavit na nohy, další reformy jsou nezbytné. Přesto před zahájením nového kola reforem bude nejprve potřeba porozumět několika základním principům týkajícím se politických schopností Ruska. První otázka, kterou by si každý, kdo se chce stát ruským reformátorem, měl dnes klást (a kterou jsme si během Gorbačovovy přestavby nekladli), zní: je společnost připravená vydržet krátkodobé reformní bolesti a jak ochotná je tyto bolesti snášet? Zkušenosti z dob perestrojky podtrhují význam této otázky. K přestavbě došlo v jedinečném okamžiku ruských dějin. Po velkých reformách minulosti, včetně osvobození nevolníků v roce 1861, následovalo mnoho let diskusí mezi západníky, slavjanofily a dalšími. Revoluce let 1905 a 1917 přišly ve chvíli, kdy už bylo po debatách, a každý věděl, kdo se za co staví. Kdysi jsem četl, že volba Stalina na jeho první partajní post byl omyl. Je však stále jasné, že celá strana věděla, kdo je Stalin.", "en": "The Lessons of Perestroika, 20 Years After Twenty years after Mikhail Gorbachev launched perestroika, many people have come to lament the slow pace of reform in Russia under President Vladimir Putin. But could it have been otherwise? This should not be a surprise, because the tumultuous Gorbachev and Yeltsin eras left the country exhausted. So who can blame Russians for suffering from the reform fatigue? But if Russia is to get back on its feet, more reforms are needed. Yet before a new round of reforms is to begin, some basic principles about Russia's political capacities must be understood. The first question that any would-be Russian reformer should ask nowadays (and which we did not ask during Gorbachev's perestroika) is the following, is society prepared to endure the short-term pains of reforms, and how willing it is to endure the pain? The experience of perestroika underscores the importance of this question. Perestroika took place at a unique moment in Russian history. The great reforms of the past, including the liberation of the serfs in 1861, followed many years of discussions among westerners, slavophiles, and others. The revolutions of 1905 and 1917 also came at a time when those discussions were finished, and everyone knew who stood for what. Indeed, I once read that Stalin's appointment to his first key party post was a mistake. But it is still obvious that the entire party knew who Stalin was."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But whenever you've got really new technology, it generally takes about three major versions in order to make it a compelling mass-market product. And so I think we're making progress in that direction, and I feel confident that we'll get there. CA: I mean, right now, if you've got a short commute, you can drive, you can get back, you can charge it at home. There isn't a huge nationwide network of charging stations now that are fast. Do you see that coming, really, truly, or just on a few key routes? EM: There actually are far more charging stations than people realize, and at Tesla we developed something called a Supercharging technology, and we're offering that if you buy a Model S for free, forever. And so this is something that maybe a lot of people don't realize. We actually have California and Nevada covered, and we've got the Eastern seaboard from Boston to D.C. covered. By the end of this year, you'll be able to drive from L.A. to New York just using the Supercharger network, which charges at five times the rate of anything else. And the key thing is to have a ratio of drive to stop, to stop time, of about six or seven. So if you drive for three hours, you want to stop for 20 or 30 minutes, because that's normally what people will stop for.", "cs": "Ale kdykoliv přijdete s novou technologií, tak to obvykle trvá tři zásadní verze, aby se produkt stal masovým. Takže si myslím, že postupujeme ve správném směru a troufám si tvrdit, že se nám to podaří. CA: V současné době, když potřebujete, můžete jet tam a zpět a auto nabít doma. Neexistuje velká celostátní síť nabíjecích stanic, které by byly dostatečně rychlé. Myslíte, že je něco takového reálné nebo to bude jen několik klíčových tras. EM: Ve skutečnosti už je mnohem více nabíjecích stanic, než si lidé uvědomují, a v Tesle vyvíjíme technologii, které se říká Supercharging (Supernabíjení), a pokud si koupíte model S, nabízíme ji zcela zdarma, a to navždy. A tohle je něco, co si možná mnoho lidí neuvědomuje. Ve skutečnosti máme pokrytou Kalifornii a Nevadu, dále pak východní pobřeží, od Bostonu po Washington D. C. Koncem tohoto roku budete moci zajet z Los Angeles do New Yorku jen za pomoci sítě Supercharger (Supernabíjení), která je 5x rychlejší než cokoliv jiného. A klíčovou věcí je zde poměr doby jízdy k době zastavení, kolem 6 nebo 7. Takže, když pojedete 3 hodiny budete zastavovat na 20 až 30 minut, protože to je zhruba doba, na kterou lidé zastavují."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je násilí cestou, jak bojovat s rasismem? PRINCETON – Měla by shromáždění neonacistů a hlasatelů nadřazenosti bílé rasy narážet na násilný odpor? Tato otázka vyvstala po tragických událostech, k nimž došlo 12. srpna v Charlottesville v americkém státě Virginie. Bílí nacionalisté tam zorganizovali protestní shromáždění proti plánovanému odstranění sochy Roberta E. Leeho, velitele konfederačních vojsk během americké občanské války, z veřejného parku. Jejich odpůrci uspořádali kontraprotest a situace vyústila v pouliční boje. Při nich zahynula jedna žena, Heather Heyerová, a 19 lidí utrpělo zranění, když bílý nacionalista James Fields najel vysokou rychlostí automobilem do davu kontrademonstrantů. Prezident Donald Trump na pozdější tiskové konferenci prohlásil, že vinu za tyto události nesou „obě strany“. Trumpovo zjevné srovnávání rasistů a odpůrců rasismu se setkalo s nejtvrdšími odsudky, a to i od některých čelních republikánů. Neonacisty a hlasatele nadřazenosti bílé rasy samozřejmě nelze klást na roveň těm, kdo se proti rasismu stavějí. Pozorná četba přepisu Trumpových výroků však umožňuje i shovívavější interpretaci. Trump možná nehodil rasisty a antirasisty do jednoho pytle, ale spíše prohlásil, že za vzniklé násilí mohou obě strany. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že někteří stoupenci levice „přišli s holemi v rukou, oháněli se holemi“, a dodal: „Je to problém? Podle mě ano.“ Toto konstatování stále ignoruje skutečnost, že bílý nacionalista použil jako zbraň automobil, což mělo smrtelné následky. Žádný antirasista nic srovnatelného neučinil. Pravdou nicméně zůstává, že jak uvedli novináři pokrývající tuto akci pro deník New York Times, někteří kontrademonstranti použili proti bílým nacionalistům hole a jeden z napadených odcházel z parku s krvavým zraněním na hlavě. V Times neopomněli dodat, že mnozí kontrademonstranti se žádného násilí nedopouštěli, avšak následný článek popisoval růst volného sdružení levičáků, kteří si říkají „antifa“ – což je zkrácená verze termínu „antifašismus“ – a jsou připraveni bojovat s neonacisty holemi a pěstmi. Aktivisté antify vysvětlili svůj postoj v rozhovorech. „Potřebujete násilí, abyste ochránili nenásilí,“ prohlásila Emily Rose Nauerová. „Momentálně je to naprosto vyloženě nutné.", "en": "Is Violence the Way to Fight Racism? PRINCETON – Should rallies by neo-Nazis and white supremacists be met with violence? That question was raised by the tragic events in Charlottesville, Virginia, on August 12. White supremacists held a rally to protest the planned removal from a public park of a statue of Robert E. Lee, the leader of the Confederate army during the Civil War. A counter-protest was organized, and street fighting broke out. A woman, Heather Heyer, was killed and 19 people injured when James Fields, a white nationalist, drove his car at high speed into a crowd of counter-protesters. At a subsequent press conference, President Donald Trump said that “both sides” were to blame for what happened. Trump’s apparent equation of racists and opponents of racism was condemned in the strongest terms, even by some leading Republicans. There can, of course, be no equating of neo-Nazis and white supremacists with those who oppose racism. But a close reading of the transcript of Trump’s remarks suggests that a more charitable interpretation is possible. Rather than putting the racists and anti-racists on the same footing, Trump was saying that both sides were to blame for the violence that broke out. In support of that claim, he said that some on the left “came charging with clubs in their hands, swinging clubs,” and added: “Do they have a problem? I think they do.” That statement still ignores the fact that a white supremacist used his car as a weapon, with lethal results. Nothing comparable was done by any of the anti-racists. Still, it is true that, as journalists covering the event for The New York Times reported, some of the counter-protesters used clubs against white nationalists, one of whom left the park bleeding from the head. The Times was careful to note that many of the counter-protesters were non-violent, but in a subsequent article, the newspaper described the growth of a loose association of leftists who call themselves “antifa,” a term derived from “anti-fascist,” and are ready to fight neo-Nazis with sticks and fists. In interviews, antifa activists explained their position. “You need violence to protect nonviolence,” said Emily Rose Nauert."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Začněme brát světovou chudobu vážně Instituce a vlády, stejně jako jednotlivci, činí na začátku každého roku odhodlaná předsevzetí. Milionům lidí, kteří vlečou drtivé břemeno chudoby, však pouhé proklamace, že pomoc je na cestě, na zajištění pracovních míst a posílení rozvoje nestačí. Mezinárodní společenství musí letos ve snaze omezit chudobu rázně přejít od závazků k činům. Co to bude vyžadovat? V roce 2005 mezinárodní společenství nově potvrdilo své závazky pomoci nejchudším zemím splnit Rozvojové cíle tisíciletí (RCT) Organizace spojených národů, jejichž záměrem je do roku 2015 snížit chudobu na polovinu. Tyto závazky zahrnují významné posílení odpouštění dluhů i rozvojové pomoci. Zatímco při realizaci opatření k umazání dluhů došlo k pokroku, mezinárodní společenství musí pokročit s druhou půlí svého slibu a zajistit navýšenou rozvojovou pomoc a prosazovat její lepší využití. Multilaterální věřitelé už dlouho chápou význam odpouštění dluhů pro snižování chudoby. Společná iniciativa MMF a Světové banky Silně zadlužené chudé země (Heavily Indebted Poor Countries, HIPC) byla zahájena v roce 1996, aby koordinovala snahy multilaterálních organizací a vlád usilující o snížení dluhového břemene chudých zemí na udržitelnou úroveň. Prozatím jsou výsledky povzbuzující. Před iniciativou HIPC utratily státy, na něž se vztahuje, za placení úroků z dluhu v průměru o něco víc než za zdravotnictví a školství dohromady. Ve 28 zemích, kde bylo odpuštění schváleno, už se dluh snížil průměrně o dvě třetiny, zatímco výdaje za zdravotnictví, školství a další sociální služby se zvýšily na bezmála čtyřnásobek výše úhrad úroků. V roce 2005 mezinárodní společenství šlo dál a odsouhlasilo Multilaterální iniciativu za odpouštění dluhů (Multilateral Debt Relief Initiative, MDRI), která odepíše 100% dluhů mnoha chudých států u MMF, Světové banky a Africké rozvojové banky. MMF proto čerstvě v prosinci schválil okamžité a úplné oddlužení 19 států – třinácti v Africe, čtyř v Latinské Americe a dvou v Asii – od všech nevyrovnaných dluhů vůči Fondu vzniklých před 1. lednem 2005. Nárok mají i další státy a MMF jim pomáhá s urychleným postupem ke splnění podmínek, přičemž se očekává, že celková odpuštěná částka převýší 5 miliard dolarů. Stejně jako iniciativa HIPC, jíž je součástí, zajistí MDRI víc než jen redukci zadlužení: uvolní prostředky, které lze věnovat na omezování chudoby a hospodářský rozvoj.", "en": "Getting Serious About Global Poverty Institutions and governments, like people, make bold resolutions at the beginning of every year. But, for the millions who face the crushing burden of poverty, mere proclamations that help is on the way are not enough to create jobs or foster development. This year, the international community must move decisively from pledges to action in the effort to reduce poverty. What will this require? In 2005, the international community renewed its commitments to help the poorest countries meet the United Nations’ Millennium Development Goals (MDG’s), which aim to halve poverty by 2015. These commitments include significant increases in debt relief and aid. While there has been progress on implementing debt-relief measures, the international community must follow through on the other part of its pledge, by delivering increased aid and promoting its better use. Multilateral lenders have long understood the importance of debt relief to poverty reduction. Indeed, the joint IMF-World Bank Heavily Indebted Poor Countries (HIPC) Initiative was launched in 1996 to coordinate efforts by multilateral organizations and governments to reduce poor countries’ debt burdens to sustainable levels. So far, the results are encouraging. Before the HIPC Initiative, eligible countries spent, on average, slightly more on debt service than on health and education combined. Now, debt in the 28 countries for which relief has been approved has declined by an average of two-thirds, while their expenditures on health, education, and other social services have risen to almost four times the amount of debt-service payments. In 2005, the international community went further, agreeing on the Multilateral Debt Relief Initiative (MDRI), which will write off 100% of many poor countries’ debts to the IMF, the World Bank, and the African Development Bank. As a result, just this past December, the IMF approved immediate, full relief for 19 countries – including 13 in Africa, four in Latin America, and two in Asia – on all outstanding debt to the Fund disbursed before January 1, 2005. Other countries are eligible, and the IMF is helping these states make rapid progress to qualify, with total debt relief expected to be more than $5 billion. As with the HIPC Initiative of which it is a part, the MDRI will do more than reduce debt: it will free up resources that can be devoted to poverty reduction and economic development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "K tomu však ochotni nejsme. Tyto dva faktory – nízké hypoteční úrokové míry a fakt, že země je natolik přeplněná, že automobily už neodsouvají cenu lokality do pozadí – do veliké míry vysvětlují prudký vzestup cen bydlení za zhruba poslední dekádu. Nepředstavují ale vysvětlení úplné. Na těchto dvou fundamentálních faktorech leží bublina. Tuto bublinu nafukují lidé s dostatkem peněz, kteří skupují domy, neboť si myslí, že ceny nadále porostou, a lidé s nedostatkem peněz, již si pořizují domy za nějakých 400 tisíc dolarů v méně oblíbených čtvrtích, hotově neplatí nic a volí pohyblivé úrokové sazby. Poptávka obou skupin je z podstaty prchavá. Až první skupina zjistí, že ceny bydlení nejdou vždycky nahoru, bude se snažit svých nemovitostí zbavit. A jakmile druhá skupina zjistí, že úrokové sazby nezůstávají navždy nízké, mnozí nebudou schopni hradit vyšší hypoteční splátky a pravděpodobně se budou chtít svých nemovitostí taktéž zbavit. Americká bublina bydlení nemusí skončit špatně. Pokud ovšem špatně dopadne, bude to nejspíš kvůli prudkému vzestupu úrokových měr. K tomu by mohlo dojít ze dvou důvodů. Zaprvé, investoři by po zjištění, že dolar je nadhodnocen a že pravděpodobně utrpí obrovské ztráty, až se měna vrátí k základní hodnotě, mohli začít prodávat své státní i firemní dluhopisy a hypotečně zajištěné cenné papíry. Jak budou padat ceny těchto aktiv, jejich výnosy porostou.", "en": "But we aren’t willing to do that. These two factors – low mortgage rates, and the fact that the country has filled up so much that our cars no longer marginalize location costs – go a long way toward explaining the surge in housing prices over the past decade or so. But they don’t go all the way. On top of these two powerful fundamental factors sits a bubble. The bubble is filled by people with money who are buying extra houses because they think home prices will continue to rise, and by people without money who are buying $400,000 houses in less-fashionable neighborhoods with zero percent down and floating interest rates. Both groups’ demand is inherently ephemeral. When the first group discovers that housing prices don’t always go up, they will try to dump their properties. And when the second group discovers that interest rates don’t always stay low, many of them will be unable to meet their higher mortgage payments and will likewise try to dump their properties. The end of the American housing bubble might not turn out badly. But if it does, it will probably be due to a sharp rise in interest rates. This could happen for two reasons. First, investors, recognizing that the dollar is overvalued and that they are likely to suffer large losses when it returns to its fundamental value, could start selling their Treasury bonds, corporate bonds, and mortgage-backed securities. As the prices of these assets fall, their yields will rise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, vědci z celého světa opět těsněji utáhli své odhady, jak mnoho se zvýší hladiny moří. V 80. letech americká Agentura ochrany životního prostředí předpokládala, že se oceány do roku 2100 zvýší o několik metrů. V 90. letech IPCC očekávala zvýšení o 67 centimetrů. Před šesti lety předpovídala, že hladiny moří oproti současnosti vystoupí o 48,5 centimetru. V letošní zprávě činí odhadovaný nárůst v průměru 38,5 centimetru. To je obzvlášť zajímavé, neboť to zásadním způsobem zavrhuje nejdrásavější scény z filmu Nepohodlná pravda Ala Gorea. Gore s obrazovými podrobnostmi demonstroval, jak zvýšení hladiny moří o 20 stop (přes 6 metrů) zaplaví velkou část Floridy, Šanghaje a Holandska. Zpráva IPCC jasně ukazuje, že přehánění v takovémto rozsahu nemá žádnou oporu ve vědě – třebaže zřetelně děsí lidi a Goreovi možná vynese Oscara. Zpráva rovněž odhalila nepravděpodobnost dalšího Goreova scénáře: totiž že by globální oteplování mohlo zastavit Golfský proud a tím proměnit Evropu v novou Sibiř. IPCC nám prostě a stručně říká, že tento scénář – taktéž živě vykreslený v hollywoodském filmu Den poté – se považuje za „velice nepravděpodobný“. Navíc, i kdyby se Golfský proud měl během tohoto století oslabit, bylo by to příznivé , neboť by došlo ke slabšímu čistému zahřátí nad pevninskými oblastmi. Proč jsme si tedy ze zprávy klimatického panelu odnesli naprosto odlišný dojem? IPCC je statutárně „politicky neutrální“ – má nám předat fakta a zbytek přenechat politikům a lidem, kteří je volí. Právě proto je zpráva pečlivý a uvážlivý dokument. Vědci a novináři – vystupující jako zprostředkovatelé mezi zprávou a veřejností – se však angažují ve skleníkovém aktivismu. Ředitel IPCC, jenž jinde vyzýval k okamžitým a výrazným snížením uhlíkových emisí, dokonce prohlásil, že doufá, že zpráva „lidi, vlády šokuje a přiměje je k podniknutí mnohem vážnějších činů“. Je nevhodné, aby se někdo v takto významné a nepolitické roli angažoval v křiklavém aktivismu. Představte si, že by ředitel CIA zveřejnil nový posudek Íránu a prohlásil: „Doufám, že tato zpráva lidi, vlády šokuje a přiměje je k podniknutí mnohem vážnějších činů.“ Změna klimatu je reálný a vážný problém.", "en": "First, the world’s scientists have re-jigged their estimates about how much sea levels will rise. In the 1980’s, America’s Environmental Protection Agency expected oceans to rise by several metres by 2100. By the 1990’s, the IPCC was expecting a 67-centimeter rise. Six years ago, it anticipated ocean levels would be 48.5 centimeters higher than they are currently. In this year’s report, the estimated rise is 38.5 centimeters on average. This is especially interesting since it fundamentally rejects one of the most harrowing scenes from Al Gore’s movie An Inconvenient Truth . In graphic detail, Gore demonstrated how a 20-foot rise in the sea level would inundate much of Florida, Shanghai, and Holland. The IPCC report makes it clear that exaggerations of this magnitude have no basis in science – though clearly they frightened people and perhaps will win Gore an Academy Award. The report also revealed the improbability of another Gore scenario: that global warming could make the Gulf Stream shut down, turning Europe into a new Siberia. The IPCC simply and tersely tells us that this scenario – also vividly depicted in the Hollywood movie The Day After Tomorrow – is considered “very unlikely.” Moreover, even if the Gulf Stream were to weaken over the century, this would be good , as there would be less net warming over land areas. So why have we been left with a very different impression of the climate panel’s report? The IPCC is by statute “politically neutral” – it is supposed to tell us just the facts and leave the rest to politicians and the people who elect them. This is why the report is a careful and sensible document. But scientists and journalists – acting as intermediaries between the report and the public – have engaged in greenhouse activism. Elsewhere calling for immediate and substantial cuts in carbon emissions, the IPCC’s director even declared that he hoped the IPCC report would “shock people, governments into taking more serious action.” It is inappropriate for somebody in such an important and apolitical role to engage in blatant activism. Imagine if the director of the CIA published a new assessment of Iran, saying “I hope this report will shock people, governments into taking more serious action.” Climate change is a real and serious problem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Předběžné vyjádření soudu k této otázce navíc obsahovalo podezření, že ECB možná překračuje svůj mandát. Bude-li soud v této argumentační linii pokračovat a vysloví se proti účasti Bundesbanky v programu OMT, vyvolá toto rozhodnutí zvýšení úrokového rozpětí mezi zdravými a krizovými ekonomikami tak, aby odráželo skutečné riziko pro investory. To sice bude znamenat konec některých bláhových snů, ale zároveň to bude krok k posílení zodpovědnosti a navrácení eurozóny na dráhu tvrdých rozpočtových omezení, bez nichž nemůže žádný ekonomický systém přežít. Druhé rozhodnutí týkající se členství Velké Británie v EU by mohlo být ještě závažnější. Hlasování je dalším křečovitým záchvěvem v dlouhé historii bouřlivých vztahů mezi Británií a zbytkem Evropy. Britové vstoupili v roce 1973 do tehdejšího Evropského hospodářského společenství až na třetí pokus, když francouzský prezident Charles de Gaulle jejich přihlášky v letech 1963 a 1967 vetoval. Vzájemný vztah však byl od počátku napjatý. Silný odpor Britů vůči podmínkám vstupu vedl v roce 1975 k referendu o členství. Většina britských voličů tehdy hlasovala pro setrvání v EHS. A když se v roce 1979 dostala k moci premiérka Margaret Thatcherová, upokojila skeptiky tím, že vyjednala pro Británii zvláštní podmínky. Krize eura však v posledních letech skepticismus vůči Evropě oživila. Británie se sice do financování reakce EU na krizi zapojila jen okrajově, avšak v zemi přesto sílí obavy, že její daňoví poplatníci budou jednoho dne muset sanovat jihoevropské státy a banky v EU. Současně s tím začala Britům brnkat na nervy evropská uprchlická krize. Za Thatcherové a předtím za premiéra Edwarda Heatha učinila Británie přítrž snadné imigraci ze států Commonwealthu. Dnes panují obavy, že zemi hrozí nová vlna imigrace z EU. Nerozhodnutí voliči, kteří se obávají rizik „brexitu“, pravděpodobně vychýlí jazýček vah na stranu britského setrvání v unii. Referendum nicméně odhalilo vážné nedostatky EU a neschopnost jejích představitelů předložit důvěryhodnou a přesvědčivou strategii řešení problémů, jimž kontinent čelí. Ať už bude výsledek obou červnových rozhodnutí jakýkoliv, jedna věc je jistá: éra bezvýhradné důvěry v EU a její instituce skončila.", "en": "Furthermore, the court’s preliminary opinion expressed suspicion that the ECB might be overstretching its mandate. If the court follows this line of reasoning and rules against the Bundesbank’s participation in the OMT program, the decision would cause the interest-rate spread between healthy and crisis-hit economies to widen, reflecting the true risk to investors. That would put an end to some pipe dreams, but it would also mean taking a step toward strengthening accountability and put the eurozone back on the path to hard budget constraints, without which no economic system can survive. The second decision, regarding the UK’s membership in the EU, could be even more consequential. The vote is one more convulsion in a long history of tumultuous relations between the UK and the rest of Europe. The UK joined the European Economic Community, the predecessor to the EU, in 1973, on its third attempt, after French President Charles de Gaulle vetoed its applications in 1963 and 1967. But the relationship was strained from the outset. Powerful resistance in Britain to the conditions for joining led to a referendum on membership in 1975. The majority of UK voters opted for staying in. After Prime Minister Margaret Thatcher came to power in 1979, she appeased skeptics by negotiating special conditions for Britain. But the euro crisis in recent years has revived skepticism about Europe. The UK may have been only marginally involved in financing the EU’s response to the crisis, but fears are mounting in the UK that the country and its taxpayers will one day have to bail out southern European countries and EU banks. At the same time, the European refugee crisis has begun to fray British nerves. Under Thatcher, and Prime Minister Edward Heath before her, the UK put a stop to easy immigration from the Commonwealth. Today, the fear is that the country is at risk of a new wave of immigration from the EU. Undecided voters worried about the risks of “Brexit” are likely to provide the margin needed to keep the UK from leaving. But the referendum nonetheless has exposed the EU’s serious shortcomings and its leaders’ inability to present a credible and convincing strategy for addressing the challenges facing the continent. Whatever the outcome of the two decisions in June, one thing is clear: The era of unconditional trust in the EU and its institutions has come to an end."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "New Deal skončil obrovským úspěchem. Roosevelt samotný však navzdory svému kvaziaristokratickému vzezření nebyl génius ani hrdina. Podobně jako Biden to byl jen zdatný politik. A také se podobně jako Biden rozhodně nedal pokládat za revolucionáře. Jeho úkolem bylo zachránit americký kapitalismus. Byl to opravář, správce. Program New Deal se podařilo naplnit nikoliv díky Rooseveltově genialitě či hrdinství, nýbrž díky faktu, že dostatečné množství lidí věřilo, že jedná v dobré víře. A právě to lidé očekávají i od Bidena. Musí zachránit americkou demokracii před spouští politické krize. Aby toho dosáhl, musí obnovit důvěru v systém. Slíbil, že se zasadí o to, aby země nebyla tak polarizovaná, a že do politické rozpravy vrátí slušnost a pravdu. Při tomto úsilí se z jeho nedostatku charismatu může vyklubat jeho nejsilnější stránka. Vše, co mu chybí na velkoleposti, totiž vynahrazuje slušností, kterou vyzařuje do okolí. Bude to stačit k prosazení nezbytných politických změn? Odpověď samozřejmě nebude záviset jen na Bidenovi. Všechny jeho velké iniciativy mohou ztroskotat na republikánských obstrukcích. Pravděpodobnost úspěchu je však u něj vyšší, než by byla u okázalejších a radikálnějších politiků. Starý harcovník jako Biden, který přesně ví, jak systém funguje – zná sílu kompromisu, plácání po zádech, páčení ruky i radostné snášení hlupáků –, by mohl být přesně takovým vůdcem, jakého dnes Amerika potřebuje. Přinejmenším bychom v to měli doufat. Po příchodu do Bílého domu Biden odstranil z Oválné pracovny Churchillovu bustu, kterou si Trump postavil na viditelné místo za stolem. To není špatný začátek.", "en": "The New Deal was a great achievement. But despite his quasi-aristocratic airs, Roosevelt was not a brilliant or heroic man. Like Biden, he was a skilled political operator. And, like Biden, Roosevelt was certainly no revolutionary. His task was to save American capitalism. He was a repairer, a fixer. The New Deal was achieved not because of Roosevelt’s genius or heroism, but because enough people trusted him to act in good faith. That is precisely what people are expecting from Biden, too. He must save US democracy from the ravages of a political crisis. To do so, he must reestablish trust in the system. He has promised to make his country less polarized, and to restore civility and truth to political discourse. In this endeavor, his lack of charisma may turn out to be his greatest strength. For all that he lacks in grandeur, he makes up for by exuding an air of decency. Will that be enough to push through the necessary political changes? The answer won’t depend only on him, of course. All of his big initiatives might run into the sand of Republican obstruction. But he is more likely to succeed than flashier, more radical politicians would be. An old hand like Biden, who knows exactly how the system works – the compromises, the pats on the back, the twisting of arms, and the suffering of fools gladly – might be exactly the leader America needs now. At least we should hope so. Moving into the Oval Office, Biden removed the bust of Churchill that Trump had prominently displayed behind the desk. Not a bad start."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ebola a nerovnost NEW YORK – Krize kolem eboly nám znovu připomíná nevýhodu globalizace. Nejen dobré věci – například principy sociální spravedlnosti a rovnosti pohlaví – překračují hranice snáze než kdykoliv dříve; totéž platí i o neblahých vlivech, jako jsou ekologické problémy a nemoci. Krize nám také připomíná význam vlády a občanské společnosti. Se žádostí o kontrolu šíření nemocí, jako je ebola, se neobracíme na soukromý sektor. Místo něj se obracíme na instituce – na Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ve Spojených státech, na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) nebo na Lékaře bez hranic, pozoruhodné uskupení lékařů a sester, kteří riskují vlastní životy, aby zachránili životy jiných lidí v chudých zemích po celém světě. Dokonce i pravicoví fanatici toužící demontovat vládní instituce se na ně obracejí, když narazí na krizi podobnou té, kterou způsobila ebola. Vlády možná při řešení takových krizí neodvádějí dokonalou práci, ale jedním z důvodů, proč si nevedou tak dobře, jak bychom doufali, je skutečnost, že nedostatečně financujeme příslušné agentury na státní i globální úrovni. Epizoda s ebolou skrývá i další ponaučení. Mezi důvody, proč se toto onemocnění v Libérii a Sieře Leone tak rychle rozšířilo, patří i fakt, že se obě země zmítají ve válce, velká část obyvatel trpí podvýživou a zdravotnický systém je zdevastovaný. Tam, kde soukromý sektor hraje podstatnou roli – tedy ve vývoji vakcín –, má jen malou motivaci vyčleňovat zdroje na onemocnění, která postihují chudé lidi či chudé země. Teprve když se v ohrožení ocitnou vyspělé státy, získá soukromý sektor dostatečný podnět investovat do vakcín nebo bojovat s nemocemi, jako je ebola. To není ani tak kritika soukromého sektoru; farmaceutické společnosti koneckonců nevykonávají svou činnost z dobrosrdečnosti, přičemž z prevence nebo léčby onemocnění chudých lidí nekoukají žádné peníze. Krize kolem eboly spíše zpochybňuje naše spoléhání se, že soukromý sektor udělá věci, které nejlépe dělají vlády. Zdá se totiž, že při vyšším objemu veřejných financí mohla být vakcína proti ebole vyvinuta už před lety. Americká neschopnost si v tomto ohledu získala mimořádnou pozornost – dokonce do té míry, že některé africké státy přistupují k návštěvníkům z USA se zvláštní obezřetností. To jsou však jen ozvěny zásadnějšího problému: do značné míry soukromý systém amerického zdravotnictví selhává.", "en": "Ebola and Inequality NEW YORK – The Ebola crisis reminds us, once again, of the downside of globalization. Not only good things – like principles of social justice and gender equality – cross borders more easily than ever before; so do malign influences like environmental problems and disease. The crisis also reminds us of the importance of government and civil society. We do not turn to the private sector to control the spread of a disease like Ebola. Rather, we turn to institutions – the Centers for Disease Control and Prevention (CDC) in the United States, the World Health Organization (WHO), and Médecins Sans Frontières, the remarkable group of doctors and nurses who risk their lives to save those of others in poor countries around the world. Even right-wing fanatics who want to dismantle government institutions turn to them when facing a crisis like that caused by Ebola. Governments may not do a perfect job in addressing such crises, but one of the reasons that they have not done as well as we would hope is that we have underfunded the relevant agencies at the national and global level. The Ebola episode holds further lessons. One reason that the disease spread so rapidly in Liberia and Sierra Leone is that both are war-ravaged countries, where a large proportion of the population is malnourished and the health-care system has been devastated. Moreover, where the private sector does play an essential role – vaccine development – it has little incentive to devote resources to diseases that afflict the poor or poor countries. It is only when advanced countries are threatened that there is sufficient impetus to invest in vaccines to confront diseases like Ebola. This is not so much a criticism of the private sector; after all, drug companies are not in business out of the goodness of their hearts, and there is no money in preventing or curing the diseases of the poor. Rather, what the Ebola crisis calls into question is our reliance on the private sector to do the things that governments perform best. Indeed, it appears that with more public funding, an Ebola vaccine could have been developed years ago. America’s failures in this regard have drawn particular attention – so much so that some African countries are treating visitors from the US with special precautions. But this just echoes a more fundamental problem: America’s largely private health-care system is failing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podobně jsou viněni bankéři a ostatní finančníci, kteří, všeobecně vnímaní jako zastánci úzkých zájmů své vlastní branže, nebyli o nic přesvědčivější. V této kritice je jistě kus pravdy, ale jádrem problému nebylo příliš složité vyjadřování ani neproniknutelný žargon. Ekonomové vycházeli z předpokladu, že se Británii daří dobře, neboť růst HDP je výrazně nad evropským průměrem a nezaměstnanost výrazně pod průměrem. Zdálo se samozřejmé, že členství v EU je pro Británii přínosné, zejména když jsme se vyhnuli přistoupení k euru, a nejsme tedy sešněrovaní měnovými a fiskálními uzly vázanými v Bruselu a Frankfurtu. Problém byl v tom, že tento růžový obrázek nesouzněl s voliči mimo Londýn a jihovýchod Anglie, z příčin, které velmi jasně v nedávném projevu vyložil Andy Haldane, hlavní ekonom britské centrální banky. Haldane cituje národní statistiky dokládající, že britský HDP převyšuje předkrizový vrchol o 7 %, zaměstnanost je vyšší o 6 % a bohatství se rozrostlo o 30 %. Jenže, dodává, stagnuje národní důchod na hlavu. Medián reálných (inflačně očištěných) mezd se od roku 2005 téměř nezvýšil. Britská populace se rozrůstá, zčásti vlivem přistěhovalectví. Zaznamenaný vzestup bohatství vychází také zejména z nárůstů cen nemovitostí v oblíbených místech, především v Londýně, a hodnoty zaměstnaneckých penzí. Nemáte-li to št��stí, že vlastníte nemovitost na jihovýchodě Anglie, a nejste v penzijním programu vycházejícím z výše vaší poslední výplaty, vaše bohatství stagnuje nebo ubývá.", "en": "A similar charge is made against bankers and other financiers, who, widely perceived to be arguing from narrow sectoral self-interest, were equally unpersuasive. There is undoubtedly some truth in this criticism, but the problem was not simply over-complex language and impenetrable jargon. The economists all began from the assumption that the UK was doing fine, with GDP growth well above the European average, and unemployment well below. It seemed self-evident that EU membership was good for Britain, especially as we had avoided joining the euro and were thus not tied up in monetary and fiscal knots designed in Brussels and Frankfurt. The problem was that this rosy picture did not resonate with voters outside London and the Southeast of England, for reasons set out with great clarity in a recent speech by Andy Haldane, the Bank of England’s chief economist. Haldane cites national statistics showing that Britain’s GDP is 7% above its pre-crisis peak, employment is 6% higher, and wealth is 30% greater. But, he adds, national income per head is flat. Median real (inflation-adjusted) wages have barely risen since 2005. The UK population has grown, partly owing to immigration. The recorded increase in wealth has come about mainly from increases in property prices in favored areas, especially London, and in the value of occupational pensions. If you are not lucky enough to own property in the Southeast of England, and are not in a final-salary pension scheme, your wealth has stagnated or fallen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There's nothing holding us back, except our own mentality about play. So some steps that we can take -- to finish up -- how to make this revolution through play. First of all, you have to believe me. If you don't believe me, well just go home and think about it some more or something. Second of all, if you don't have the feeling of play in you, you need to rediscover play. Whatever it was that as a kid you used to enjoy, that you enjoyed only six months ago, but now that you've got that promotion you can't enjoy, because you feel like you have to be serious, rediscover it. I don't care if it's mountain biking or reading a book or playing a game. Rediscover that because you're the leaders, the innovation leaders, the thought leaders. You're the ones that have to go back to the office or talk to your friends and ignite the fire of change in the play revolution. You guys have to, and if you're not feeling it, your colleagues, your employees, aren't going to feel it. You've got to go back and say, \"Hey, I'm going to trust you.\" Weird concept: I hired you; I should trust you. I'm going to let you make decisions. I'm going to empower you, and I'm going to delegate to the lowest level, rather than the top. I'm going to encourage constructive criticism.", "cs": "Nic nás nedrží zpátky, kromě naší vlastní mentality ohledně hraní. A tak nějaké kroky, které můžeme podniknout, abychom uskutečnili tuto revoluci pomocí hraní. Nejdříve ze všeho mi musíte věřit. Pokud mi nevěřite, tak prostě běžte domů a zamyslete se nad tím trochu víc nebo něco. Za druhé, pokud v sobě nemáte cit pro hru, musíte hraní znovu objevit. Ať to bylo cokoli, co jste si užívali jako děti, co jste si užívali před šesti měsíci, ale teď musíte prosazovat něco, co vás nebaví, protože cítíte, že musíte být vážní, znovuobjevte to. Nezáleží na tom, jestli je to jízda na horském kole, čtení knih, nebo hraní her. Znovuobjevte to, protože vy jste vůdci, vůdci inovace, myšlenkoví vůdci. Vy jste ti, kdo musí jít zpátky do práce nebo se pobavit se svými přáteli a zažehnout oheň změny v herní revoluci. Lidi, vy musíte, a pokud to tak necítíte, vaši kolegové, zaměstnanci to také neucítí. Musíte jít zpátky a říct: \"Hej, já vám budu věřit.\" Zvláštní koncept: Najal jsem tě a měl bych ti věřit. Nechám vás rozhodovat. Dám vám pravomoci a budu delegovat až na nejnižší úroveň namísto směrem nahoru. Budu podporovat konstruktivní kritiku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přesně totéž však kritikové říkali v roce 2000 o kontrole nemocí, když jsem navrhoval rozšíření financování veřejného zdraví. O šestnáct let později tu máme výsledky: zátěž nemocnosti se prudce snížila a Globální fond zaznamenal obrovský úspěch (dnes už si to myslí i dárci, kteří v poslední době plní jeho účty). Chtějí-li USA a další země napodobit tento úspěšný model i v oblasti vzdělávání, měly by nejprve vložit prostředky určené na pomoc do jediného fondu. Ten by pak vyzval nízkopříjmové země k předložení návrhů na podporu. Technická a nepolitická hodnotící komise by jednotlivé návrhy posoudila a doporučila ty, které by se měly financovat. Schválené návrhy by pak obdržely podporu, přičemž GFE by monitoroval a vyhodnocoval jejich realizaci a umožňoval úspěšným vládám vybudovat si bilanci a reputaci zdravého managementu. Od roku 2000 promrhaly USA a další země biliony dolarů na válkách a nákupech zbraní. Přišel čas na rozumný, humánní a profesionální nový přístup, jenž by zvýšil investice do vzdělávání a omezil výdaje na války, převraty a zbraně. Vzdělávání mladých lidí ve světě představuje nejjistější cestu – ba přímo jedinou cestu – ke globálnímu trvale udržitelnému rozvoji.", "en": "Yet the critics said exactly the same about disease control in 2000 when I proposed a scale-up of funding for public health. Sixteen years later, the results are in: disease burdens have fallen sharply, and the Global Fund proved to be a great success (the donors now think so, too, and have recently replenished its accounts). To establish a successful counterpart for education, first the US and other countries would pool their assistance into a single new fund. The fund would then invite low-income countries to submit proposals for support. A technical and non-political review panel would assess the proposals and recommend those that should be funded. Approved proposals would then receive support, with the GFE monitoring and evaluating implementation, enabling well-performing governments to build track records and reputations for sound management. Since 2000, the US and other countries have squandered trillions of dollars on wars and arms purchases. The time has come for a sensible, humane, and professional new approach that would scale up investment in education while scaling back expenditures on wars, coups, and weaponry. The education of the world’s youth offers the surest path – indeed, the only path – to global sustainable development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jemnějším způsobem jak dosáhnout mírného snížení veřejného a soukromého dluhového břemene by bylo odhodlat se k periodě vytrvalé, ale nevysoké inflace, jak jsem v prosinci 2008 doporučil v komentáři nazvaném „Inflace je dnes menším zlem“. Vytrvalá umírněná inflace by přispěla k rychlejšímu poklesu reálné hodnoty nemovitostí a možná by také usnadnila rychlejší pokles německých mezd oproti mzdám v zemích na periferii. Před čtyřmi a půl roky by to byl skvělý nápad. Skvělý nápad je to i dnes. Co dalšího se musí stát? K dalším krokům patří hospodářská restrukturalizace na národní úrovni a politická integrace eurozóny. V dalším komentáři, „Bez centra euro nemůže vydržet“, jsem dospěl k závěru, že „bez další hluboké politické a hospodářské integrace – která nakonec nemusí zahrnovat všechny současné členy eurozóny – euro nemusí vydržet ani do konce současné dekády“. Všechny oči se sice v této věci upírají na Německo, ale ve skutečnosti je dnes Francie tím, kdo při rozhodování o budoucnosti eura bude hrát hlavní úlohu. Německo nemůže nést euro na svých bedrech samo donekonečna. Druhou kotvou růstu a stability se musí stát Francie. Přechodná keynesiánská opatření na straně poptávky mohou pomoci zachovat krátkodobý vnitrostátní růst, ale nevyřeší dlouhodobé problémy Francie s konkurenční schopností. Zároveň se Francie a Německo musí smířit s přístupem, který během několika desetiletí povede k mnohem silnější politické unii. Jinak nadcházející bankovní unii a fiskálním transferům bude scházet nezbytná politická legitimita. Jak podotkl kolega Jeffrey Frankel, německé elity už víc než dvacet let neústupně tvrdí, že eurozóna nebude transferovou unií. V posledku se ale ukázalo, že pravdu mají obyčejní Němci a elity se mýlily. Vždyť má-li eurozóna přežít, země na severu budou muset vytrvat v pomoci periferii novými půjčkami, dokud opět nezíská přístup na soukromé trhy. Jelikož tedy Německo bude hradit řadu dalších účtů (bez ohledu na to, zda přežije eurozóna), jak nejlépe může využít sílu své bilance ve snaze zmírnit růstové problémy Evropy? Německo se musí rozhodně nadále podvolovat čím dál silnější roli Evropské centrální banky, vzdor zřetelným implicitním fiskálním rizikům. Žádná bezpečná cesta vpřed neexistuje.", "en": "A gentler way to achieve some modest reduction in public and private debt burdens would be to commit to a period of sustained but moderate inflation, as I recommended in December 2008 in a commentary entitled “Inflation is Now the Lesser Evil.” Sustained moderate inflation would help to bring down the real value of real estate more quickly, and potentially make it easier for German wages to rise faster than those in peripheral countries. It would have been a great idea four and a half years ago. It remains a good idea today. What else needs to happen? The other steps involve economic restructuring at the national level and political integration of the eurozone. In another commentary, “A Centerless Euro Cannot Hold,” I concluded that “without further profound political and economic integration – which may not end up including all current eurozone members – the euro may not make it even to the end of this decade.” Here, all eyes may be on Germany, but today it is really France that will play the central role in deciding the euro’s fate. Germany cannot carry the euro on its shoulders alone indefinitely. France needs to become a second anchor of growth and stability. Temporary Keynesian demand measures may help to sustain short-run internal growth, but they will not solve France’s long-run competitiveness problems. At the same time, France and Germany must both come to terms with an approach that leads to far greater political union within a couple of decades. Otherwise, the coming banking union and fiscal transfers will lack the necessary political legitimacy. As my colleague Jeffrey Frankel has remarked, for more than 20 years, Germany’s elites have insisted that the eurozone will not be a transfer union. But, in the end, ordinary Germans have been proved right, and the elites have been proved wrong. Indeed, if the eurozone is to survive, the northern countries will have to continue to help the periphery with new loans until access to private markets is restored. So, given that Germany will be picking up many more bills (regardless of whether the eurozone survives), how can it best use the strength of its balance sheet to alleviate Europe’s growth problems? Certainly, Germany must continue to acquiesce in an ever-larger role for the European Central Bank, despite the obvious implicit fiscal risks. There is no safe path forward."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podivný německý obrat proti obchodu BERLÍN – Okno příležitosti k uzavření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Spojenými státy a Evropskou unií se rychle uzavírá. V letošním a příštím roce se v USA, ve Francii a v Německu uskuteční všeobecné volby a předvolební kampaně budou probíhat v prostředí, které je vůči mezinárodním dohodám v jakékoliv podobě stále nepřátelštější. Největší riziko přitom možná přichází z nejméně pravděpodobného zdroje: z Německa coby hnacího motoru exportu. V současné situaci se proti TTIP staví zhruba 70% německých občanů, což je téměř dvojnásobek průměru v jiných evropských zemích. Lidé jsou v drtivé většině přesvědčeni, že Německo nebude mít z TTIP ekonomický prospěch, že utrpí méně kvalifikovaní zaměstnanci, že velké korporace získají ještě větší moc na úkor spotřebitelů, že dojde k narušení ochrany dat a životního prostředí a že budou podkopána občanská práva. Množství studií však prokázalo, že všechna tato tvrzení jsou nafouknutá či vyloženě nesprávná. Německo – jehož hospodářský pokrok od konce druhé světové války táhla právě důsledná otevřenost vůči mezinárodnímu obchodu a hospodářské integraci a které zůstává jednou z nejotevřenějších a nejvíce obchodně založených ekonomik v Evropě – by ve skutečnosti patřilo k zemím, které by z TTIP těžily nejvíce. Předpokládá se, že TTIP by do roku 2035 zvýšilo roční příjem na obyvatele v Německu o 1-3% neboli o 300-1000 eur. Protože je navíc téměř 50% německých pracovních míst přímo či nepřímo navázáno na sektor obchodu, pomohla by dohoda ochránit také zaměstnanost. A díky tomu, že by zvýšila schopnost USA a Evropy určovat globální obchodní standardy, by vzrostla i mezinárodní konkurenceschopnost německých firem. Ne každý jednotlivec či firma by na TTIP vydělal, ale čistý efekt na německou ekonomiku a občany by byl jednoznačně pozitivní. Proč se tedy tolik lidí v Německu této dohodě brání? Jedním z důvodů je skutečnost, že zjevný ekonomický úspěch Německa zvýšil averzi ke změně. Nejenže země přestála globální finanční krizi v letech 2008-2009 i evropskou suverénní dluhovou krizi; v posledních letech dokonce prosperuje, zažívá robustní růst HDP a působivý růst mezd. Míra nezaměstnanosti se od roku 2005 snížila na polovinu a dnes dosahuje rekordního minima 4,6%, přičemž přebytek běžného účtu země se vyšplhal na závratných 8% HDP.", "en": "Germany’s Strange Turn Against Trade BERLIN – The window of opportunity to complete the Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP) between the United States and the European Union is closing quickly. National elections will be held this year and next in the US, France, and Germany, and the campaigns will play out in an environment that is increasingly hostile to international agreements in any form. The biggest risk might come from the least likely source: Germany, an export powerhouse. As it stands, some 70% of Germans citizens oppose the TTIP, almost twice the average in other European countries. They overwhelmingly believe that Germany will not benefit economically, that lower-skill workers’ wages will suffer, that large corporations will gain power at the expense of consumers, that data and environmental protection will be compromised, and that citizens’ rights will be undermined. But a slew of studies have proved all of these claims to be overblown or outright wrong. In fact, Germany – whose economic progress since the end of World War II has been driven by its consistent openness to international trade and economic integration, and which remains one of Europe’s most open and trade-dependent economies – would be among the main beneficiaries of the TTIP. It is projected that the TTIP would raise annual per capita income in Germany by 1-3%, or €300-1,000 per year by 2035. Moreover, with nearly 50% of German jobs linked, directly or indirectly, to the tradable sector, the deal would also help protect employment. And, by boosting the ability of the US and Europe to set global business standards, German firms’ international competitiveness would rise. Not every individual or company stands to gain from the TTIP, but the net effect on Germany’s economy and citizens would be clearly positive. Why, then, do so many in Germany oppose the deal? One reason is that Germany’s apparent economic success has increased aversion to change. The country not only endured the global financial crisis of 2008-2009 and the European sovereign debt crisis; it has actually thrived in recent years, experiencing robust GDP growth and impressive wage gains. The unemployment rate has been halved since 2005, reaching a record low of 4.6% today, and its current-account surplus has soared to a staggering 8% of GDP."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•The website of the Directorate-General for Regional Policy provides information on the European Union's action in support of regional development: http://ec.europa.eu/regional_policy/index_en.htm This includes a list of managing authorities for structural funds in every region:http://ec.europa.eu/regional_policy/manage/authority/authority_en.cfm •The European Social Fund: http://ec.europa.eu/employment_social/esf2000/index_en.html •Information about financial allocations per region:http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/fiche_index_en.htm •For funding opportunities by policy area see the Commission's portal on grants:http://ec.europa.eu/grants/index_en.htm •Jessica and Jaspers: http://ec.europa.eu/regional_policy/funds/2007/jjj/index_en.htm •The Committee of the Regions: http://www.cor.europa.eu •Council of European Municipalities and Regions: http://www.ccre.org/ •European Globalisation Adjustment Fund:http://ec.europa.eu/employment_social/egf/index_en.html •The ICT Policy Support Programme:http://ec.europa.eu/information_society/activities/ict_psp/index_en.htm Did you know? •The town-twinningmovement began in Europe shortly after theSecond World War. Each year the European Commission awards the'Golden Stars of Town-twinning' to 10 outstanding projects that havecontributed successfully to European integration. Easieraccessto EU funding The EU's financial management rules are laid down in the Financial Regulationand its implementing rules, whichtogether with sector-specific legal bases govern all transactions concerning EU funds. In this section you will findexamples of the main practical improvements to make access to EU funding easier. •Lighter documentationrequirements will apply to the newly defined grants ofsmall amount(less than or equal to €25,000). •Beneficiary organisations must partially finance their projects (so-called co-financing). Now, where justified, they will be able to replace this with co-financing in kind (for example through the work done by some of their staff). •To obtain significant payments at the outset of their project (so-called prefinancing), beneficiary organisations such as NGOs need to provide financialguarantees, which often represent a substantial financial obstacle. With the newrules, after assessing the risks, this requirement for grant pre-financing below€60,000 may be waived.", "cs": "•Program na podporu politiky informačních a komunikačních technologií:http://ec.europa.eu/information_society/activities/ict_psp/index_en.htm Věděli jste? •Hnutí partnerství městzačalo v Evropě krátce po druhésvětové válce. Evropská komise každý rok uděluje „zlatéhvězdy partnerství“ 10 vynikajícím projektům, které úspěšněpřispěly k evropské integraci. Snazší přístup k financování UE Pravidla EU v oblasti finančního řízení jsou stanovena ve finančním nařízenía jeho prováděcích pravidlech, jež spolu s odvětvovými právními základy upravují veškeré operace týkající se finančních prostředků EU. V tomto oddíle jsouuvedeny příklady hlavních praktických zlepšení s cílem usnadnit přístup k finančním prostředkům EU. •Menší požadavky na dokumentacise budou vztahovat na nově definované granty nižšíhodnoty(jejichž hodnota je 25 000 EUR nebo nižší). •Přijímající organizace musí své projekty částečně financovat (tzv. spolufinancování). Tobude nyní možno v odůvodněných případech nahradit spolufinancováním formouvěcného plnění(např. prostřednictvím práce vykonané některými jejich zaměstnanci). •K získání významných plateb na začátku projektu (tzv. předběžné financování) musípřijímající organizace, např. nevládní organizace, poskytnout finanční záruky, které častopředstavují významnou finanční překážku. Podle nových pravidel je možno po posouzenírizik od tohoto požadavku upustit u předběžného financování do výše 60 000 EUR."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k úrovním produktivity a stupni rozvoje Číny by byl přiměřenější úhrnný povinný příspěvek na všechny vládou zajišťované sociální výhody ve výši asi 35-40 %. Zavedení takové sazby, společně s dalšími opatřeními ke zvýšení flexibility trhu práce, by mohlo značně zvýšit ekonomickou odolnost Číny. Poslední reformou, která by výrazně přispěla k upevnění čínského hospodářství, by bylo dočasné snížení sazeb daní z příjmů právnických osob a z přidané hodnoty. Dočasné daňové škrty navrhuji ze dvou důvodů. Přechodné snížení by oproti trvalému vytvořilo mnohem menší tlak na veřejný rozpočet a současně by firmy silněji motivovalo k investicím. V tomto smyslu by se takový škrt rovnal jak reformě na straně nabídky, tak řízení agregátní poptávky. Čínští lídři si potřebnost většiny těchto reforem uvědomují; vždyť reformy na straně nabídky učinili svou oficiální politickou mantrou. Prozatím se ale zaměřují na snižování nadbytečných kapacit a zkracování dluhové páky, nikoli na opatření, která posílí důvěru soukromých podnikatelů, sníží zranitelnost ekonomiky působením šoků a podpoří růst. Vzhledem k tomu, že dvě z těchto reforem – konkurenční neutralita a zvýšení otevřenosti vůči domácím soukromým podnikům a mezinárodním firmám – by rovněž přispěly k uklidnění USA, lepší chvíle jednat už nepřijde.", "en": "Given China’s productivity levels and stage of development, a combined mandatory contribution rate of about 35-40% for all government-provided benefits would be more appropriate. The adoption of that rate, together with other measures to enhance labor-market flexibility, could boost China’s economic resilience considerably. A final reform that would go a long way toward fortifying China’s economy would be a temporary reduction of the corporate-income and value-added tax rates. I suggest a temporary tax cut for two reasons. A temporary cut would put far less pressure on the public budget than a permanent one, while simultaneously providing more incentive for firms to invest. In this sense, such a cut would amount to both supply-side reform and aggregate demand management. China’s leaders are aware of the need for most of these reforms; indeed, they have made supply-side reform their official policy mantra. But, so far, they have been focusing on reducing excess capacity and deleveraging, rather than on measures that will boost private entrepreneurs’ confidence, reduce the economy’s vulnerability to shocks, and buttress growth. Given that two of these reforms – competitive neutrality and greater openness to both domestic private-sector firms and international firms – would also help to assuage the US, the moment to act could not be better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cesta ke dvojšroubovici jako struktuře DNA Je tomu padesát let, co 25. dubna 1953 James Watson a Francis Crick publikovali krátký dopis ve vědeckém časopise Nature . Popisoval pozoruhodnou spirálovitou dvojvlákennou stavbu DNA - genetického materiálu živých organismů. Jejich dvojšroubovitý model nabízel klíč k pochopení, jak živé buňky mohou vytvářet dvě shodné kopie sebe sama a jak genetický materiál uchovává veškeré informace pro syntetickou produkci bílkovin, jichž je třeba při stavbě živého organismu. Další významný pokrok učinil o několik měsíců později Max Perutz, když objevil způsob určení stavby makromolekul, jako je myoglobin a hemoglobin. Od té doby nám rentgenová strukturní analýza molekul bílkovin pomáhala rozumět chemické podstatě biologických reakcí. K oběma objevům - objevu struktury DNA a struktury bílkovin - došlo v Cavendishově laboratoři na Cambridgeské univerzitě. Proč byly tyto dva základní kameny revoluce v biologii a medicíně, jež dominovaly vědě ve druhé polovině 20. století, objeveny v britské fyzikální laboratoři? Tyto průlomové úspěchy roku 1953 se opíraly o kvalitu experimentální fyziky v Cambridgi, jejíž počátky sahají do konce 19. století. Tato tradice utvářela intelektuální prostředí, v němž se vzdělával tým otce a syna Williama a Lawrence Braggových a kde Lawrence Bragg - nejprve jako posluchač a později jako doktorand - rozvinul roku 1912 myšlenky, které vyústily v rentgenovou strukturní analýzu. Přestože difrakci paprsků X na krystalech objevili Max von Laue, Walter Friedrich a Paul Knipping, byl to Lawrence Bragg, kdo pochopil, jak by jí šlo vědecky využít. Odraz prostřednictvím ,,Braggových rovin\" - vrstev atomů, jež dokáží ohýbat paprsky X pod konkrétními úhly, které závisí na odstupu mezi vrstvami - Braggům umožnil vypočítat přesné uspořádání sodíkových a chloridových atomů v krystalu soli. William Bragg v Cambridgi dokončil studium matematiky roku 1884 a stal se profesorem fyziky v Adelaide v Austrálii. V roce 1909 se vrátil do Británie, aby pracoval na univerzitě v Leedsu a pokračoval ve svém zkoumání podstaty paprsků X. Roku 1923 se stal ředitelem Královské společnosti v Londýně, kam přilákal několik vynikajících mladých vědců zajímajících se o oblast paprsků X. Mezi nimi byli i dva čerství absolventi Cambridgeské univerzity, William Astbury a John Desmond Bernal, kteří se začali zabývat problematikou stavby bílkovin - Astbury poté, co jej Bragg požádal, aby pořídil rentgenové snímky vlny a hedvábí.", "en": "The Road to the Double Helix, the Structure of DNA Fifty years ago, on April 25, 1953, James Watson and Francis Crick published a short letter in the science magazine Nature . It described a remarkable two-chain helical structure for DNA--the genetic material in living organisms. Their double-helix model provided the key to understanding how living cells can produce two exact copies of themselves and how genetic material stores all the information for synthesizing the proteins needed to build a living organism. A second major advance came a few months later, when Max Perutz discovered a technique to determine the structures of large molecules like myoglobin and hemoglobin. Since then, X-ray structural analysis of protein molecules has helped us to understand the chemistry of biological reactions. Both discoveries--DNA structure and protein structure--were made at Cambridge University's Cavendish Laboratory. So why were these two foundation stones of the revolution in biology and medicine that dominated science in the second half of the 20th century uncovered in a British physics lab? The great breakthroughs of 1953 rested on the strength of experimental physics at Cambridge, beginning in the late 19th century. This legacy shaped the intellectual environment in which the father-and-son team of William and Lawrence Bragg were trained, and where Lawrence Bragg--first as an undergraduate and then as a research student--developed in 1912 the ideas that led to X-ray structural analysis. Although Max von Laue, Walter Friedrich, and Paul Knipping had discovered the diffraction of X-rays by crystals, it was Lawrence Bragg who understood how it could be exploited scientifically. Reflection by \"Bragg planes\"--sheets of atoms that can diffract X-rays at specific angles that are determined by the separation between sheets--enabled the Braggs to calculate the exact arrangement of sodium and chloride atoms in a crystal of salt. William Bragg graduated in mathematics in Cambridge in 1884, and became professor of physics in Adelaide, Australia. In 1909 he returned to Britain to take up a chair at Leeds, continuing his work on the nature of X-rays. He became director of the Royal Institution in London in 1923, where he attracted some outstanding young scientists interested in the X-ray field. Among them were two recent Cambridge graduates, William Astbury and John Desmond Bernal, who became interested in the problem of protein structure--Astbury as a result of being asked by Bragg to provide X-ray diagrams of wool and silk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "However, if a person with an annual income of less than 4 221.70 euros is living with other family members, the total annual income of the family unit must be less than the amounts given below (increased by 50% if there is an entitlement to a pension supplement): To be eligible for the noncontributory retirement pension the person must be a Spanish national or an alien legally resident in Spain and meet the qualifying conditions stated below: • if the person lives only with his spouse and/or kindred to the second degree: – number of persons in the household = 2 7 176.89 euros/year See under section 2.9.3 for the noncontributory disability allowance. – number of persons in the household = 3 10 132.08 euros/year – number of persons in the household = 4 13 087.27euros/year • Residence: the person must be resident in Spain and have been resident in Spain for at least ten years • if the blood relatives living with the person include any of his own parents or children: th birthday and the date of retirement, between his 16 including the two calendar years immediately preceding the date of the application. The Royal Decree currently in force abolished the social assistance allowances governed by the Act of 21 June 1960 and Royal Decree 2620/1981 of 24 July 1981. However, anyone whose entitlement to these allowances had been recognised before Royal Decree 5/92 came into force will continue to receive them in the conditions laid down in the specific implementing legislation. A noncontributory retirement pension cannot be combined with a noncontributory disability allowance, social assistance allowances (Pensiones Asistenciales - PAS), the guaranteed minimum income support and the allowance for a care-giver, provided for in the legislation on the integration of the disabled (LISMI), or with the family benefit payable on account of a disabled child. Assistance under Royal Decree 2620/81 Similarly, applications for recognition of these allowances that were awaiting a ruling at the time when the decree came into force will be treated in accordance with their specific rules. Although Article 7 of Royal Decree 5/92 on emergency budgetary measures abolished new social assistance allocations, those who were already receiving such assistance continue to do so. For social assistance and the special regime for civil servants, see section 4. Useful websites National social security institute (INSS) provincial directorates National public employment service (INEM) provincial directorates", "cs": "Tento důchod mohou pobírat španělští občané a státní příslušníci jiných zemí se zákonným pobytem ve Španělsku, kteří splňují níže uvedené podmínky: Pokud jsou však prostředky nižší než 4 221,70 eur ročně a dotčená osoba žije se členy své rodiny, jsou výše uvedené podmínky naplněny pouze tehdy, pokud součet ročních důchodů nebo výdělků všech členů jeho ekonomické jednotky je nižší než níže uvedené částky; tyto částky se zvýší o 50 % v případě nároku na příplatek k důchodu: • pokud daná osoba žije pouze s manželem nebo manželkou a/nebo příbuznými až do druhého stupně: – počet osob v domácnosti = 2 7 176,89 eur ročně Zvláštní podmínky pro přidělení nepříspěvkového starobního důchodu – počet osob v domácnosti = 3 10 132,08 eur ročně – počet osob v domácnosti = 4 13 087,27 eur ročně • Pobyt: pobývat na území Španělska po dobu nejméně deseti let v období mezi 16. narozeninami a datem odchodu do důchodu, z nichž dva po sobě jdoucí roky musí bezprostředně předcházet datu žádosti. • pokud se mezi pokrevními příbuznými, s nimiž dotčená osoba žije, vyskytuje někdo z vlastních rodičů nebo dětí: – počet osob v domácnosti = 4: 32 718,18 eur ročně Nepříspěvkový starobní důchod nelze kombinovat s nepříspěvkovým invalidním důchodem, příspěvky sociální pomoci (Pensiones Asistenciales - PAS), zaručeným minimálním příjmem a příspěvkem na pomoc od třetí osoby, které stanoví zákon o sociální integraci zdravotně postižených osob (LISMI). Rovněž jej nelze kombinovat s rodinnými dávkami, na něž vzniká nárok při péči o zdravotně postižené dítě. Zvláštní podmínky pro přidělení nepříspěvkového invalidního důchodu Podpora, která se řídí královským nařízením s mocí zákona 2620/81 • Pobyt: pobývat na území Španělska po dobu nejméně pěti let, z nichž dva po sobě jdoucí roky musí bezprostředně předcházet datu žádosti; I když článek 7 královského nařízení s mocí zákona 5/92 o nouzových rozpočtových opatřeních zrušil další vyplácení příspěvků sociální pomoci, osoby, jimž byl tento nárok přiznán, je i nadále pobírají. • Postižení / pracovní neschopnost: 65 % nebo více. Internetové stránky Provinční Ředitelství Státního Ústavu Sociálního Zabezpečení (INSS) Provinční Ředitelství Státní Veřejné Služby Zaměstnanosti (INEM)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This exoskeleton was covered with an artificial skin invented by Gordon Cheng, one of my greatest friends, in Munich, to allow sensation from the joints moving and the foot touching the ground to be delivered back to the patient through a vest, a shirt. It is a smart shirt with micro-vibrating elements that basically delivers the feedback and fools the patient's brain by creating a sensation that it is not a machine that is carrying him, but it is he who is walking again. So we got this going, and what you'll see here is the first time one of our patients, Bruno, actually walked. And he takes a few seconds because we are setting everything, and you are going to see a blue light cutting in front of the helmet because Bruno is going to imagine the movement that needs to be performed, the computer is going to analyze it, Bruno is going to certify it, and when it is certified, the device starts moving under the command of Bruno's brain. And he just got it right, and now he starts walking. After nine years without being able to move, he is walking by himself. And more than that -- (Applause) -- more than just walking, he is feeling the ground, and if the speed of the exo goes up, he tells us that he is walking again on the sand of Santos, the beach resort where he used to go before he had the accident. That's why the brain is creating a new sensation in Bruno's head. So he walks, and at the end of the walk -- I am running out of time already -- he says, \"You know, guys, I need to borrow this thing from you when I get married, because I wanted to walk to the priest and see my bride and actually be there by myself. Of course, he will have it whenever he wants. And this is what we wanted to show during the World Cup, and couldn't, because for some mysterious reason, FIFA cut its broadcast in half. What you are going to see very quickly is Juliano Pinto in the exo doing the kick a few minutes before we went to the pitch and did the real thing in front of the entire crowd, and the lights you are going to see just describe the operation.", "cs": "Exoskeleton je pokryt umělou kůží, kterou v Mnichově vynalezl můj skvělý přítel Gordon Cheng. Ta umožňuje, aby vjemy z pohybu kloubů a z dotyku nohy se zemí mohly přes vestu putovat zpět k pacientovi. Tento oblek je pokryt mikrosnímači, které vytvářejí zpětnou vazbu a ošálí tak pacientův mozek, protože vzbudí pocit, že ho nenese stroj, ale že on sám znovu chodí. Podařilo se nám to. Teď uvidíte, jak jeden z našich pacientů, Bruno, vskutku chodí. Několik vteřin trvá, než všechno nastavíme. Pak uvidíte modré světlo vepředu na helmě, když si Bruno představuje pohyb, který má být proveden. Počítač to zanalyzuje, Bruno to potvrdí, a když je vše potvrzené, zařízení se začne pohybovat podle pokynů Brunova mozku. Právě se to povedlo a teď začíná chůze. Po devíti letech bez možnosti se pohnout sám chodí. A co víc – (potlesk) – víc, než že jen chodí, on cítí dotyk země. Když se rychlost exoskeletonu zvýší, řekne nám, že se znovu prochází po pláži v Santos, kam chodíval, než se mu stala nehoda. Proto je důležitá i zpětná vazba z pohybu. Takhle šel, a na konci procházky nám řek: \"Lidičky, tuhle věc potřebuju půjčit na svatbu, abych mohl sám dojít ke knězi, vidět svoji nevěstu a být tam osobně.\" Pochopitelně mu to půjčíme, kdykoli bude chtít. Chtěli jsme tohle promítat během mistrovství světa, ale z neznámých důvodů z toho na straně FIFA sešlo. Uvidíte Juliana v exoskeletonu, jak kope do míče, chvíli před tím, než jsme šli na hřiště a provedli vše naostro před celým publikem. Uvidíte ta světýlka, která znázorňují průběh akce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "project. Third prize, ‘Prodima’ (Saxony-Anhalt, Germany), knowledge transfer project in the field of mechanics and engineering. Theme 2 — The information society serving regional development. First prize, ‘Gnulinex’ (Extremadura, Spain), online educational project. Second prize, ‘Pilot Wireless Care’ (Overijssel, the Netherlands), telemedicine project. Third prize, ‘IT Quality Seal’ (Schleswig–Holstein, Germany), quality label for electronic commerce. At a plenary session of the Committee of the Regions at the European Parliament, the awards were granted to the regions which presented the most innovative projects.The competition was organised by the Regional Policy DG and was open to regions who are exploring new ideas and methods in the framework of regional programmes for innovative actions, co-financed by the ERDF. Three winners were selected for each of the three themes of the regional programmes for innovative actions. To find out more: http://europa.eu.int/comm/regional_policy/innovation/ Visit the Inforegio website for a more comprehensive insight into European regional policy, and get all the latest news at the Inforegio newsroom: http://europa.eu.int/comm/regional_policy/newsroom/index_en.htm European Commission Directorate-General for Regional Policy Responsible editor: Thierry Daman, EC, Regional Policy DG, Unit 01, Fax (32-2) 296 60 03.", "cs": "logický projekt; Třetí cena,„Prodima“ (Sasko-Anhaltsko, Německo), projekt přenosu znalostí do oblasti mechaniky a inženýrských služeb. Téma 2 - Informační společnost ve službách regionálního rozvoje: První cena, „Gnulinex“ (Extramadura, Španělsko), projekt vzdělávání on-line; Druhá cena,„Pilot wireless care“ (Overijssel, Nizozemí), projekt lékařství na dálku; Třetí cena,„IT Quality Seal“ (Šlesvic-ko-Holštýnsko, Německo), kvalitní značka elektronického obchodu. Seznam vítězů první „Evropské soutěže za regionální novátorství“ byl zveřejněn 22. dubna v Bruselu. V průběhu plenárního zasedání Výboru regionů, které se konalo v Evropském parlamentu, byly uděleny ceny regionům, které předložily nejvíce novátorských projektů. Soutěž, kterou uspořádalo GŘ REGIO, se obracela k regionům, jež se v rámci Regionálních programů novátorských činností, na jejichž financování se podílí Evropský fond pro regionální rozvoj, věnují novým nápadům a novým možnostem. Nezávislá porota pod vedením bývalého portugalského předsedy vlády Antonia Guterrese vybrala ze 72 projektů, předložených regiony z celé Evropské unie, devět projektů. Za každé ze tří témat zapsaných do Regionálních programů novátorských činností byli vybráni tři vítězové. Pro více informací: Chcete-li získat celkový přehled evropské regionální politiky, prostudujte si webovou stránku Inforegio. Poslední informace jsou k dispozici v kapitole„Newsroom“: http://europa.eu.int/comm/regional_policy/newsroom/index_en.htm Evropská komise Generální ředitelství pro Regionální politiku Odpovědný editor: Thierry Daman, CEC, GŘ Regionální politika, Unité 01, Fax: +32 2 296 60 03."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc Trumpovy činy budou napadeny soudně a téměř jistě prohraje. Vyhecuje hrstku voličů v Západní Virginii a zajistí si pochvalu od energetického konglomerátu Koch Industries. Zvrátit regulaci emisí CO2 zavedenou EPA se mu ale nepodaří. Zavedené normy chrání zákon o čistém ovzduší a Trumpovi výrazně scházejí hlasy v Kongresu, aby legislativu změnil. Američtí voliči zase výrazně upřednostňují posun od fosilních paliv k obnovitelné energii. I ve zkorumpované americké politice na názorech voličů pořád ještě záleží. Stejně tak se Trumpovi nepodaří oživit skomírající uhelný sektor. Proti uhlí dnes hovoří úplně všechno. Mezi horníky a u veřejnosti v okolí uhelných elektráren způsobuje onemocnění plic. Uvolňuje víc CO2 na jednotku energie než ropa a plyn a stejně jako ostatní fosilní paliva jej rostoucí měrou konkurenčně porážejí zdroje větrné, solární, vodní a jiné bezuhlíkové energie. Co se týče pracovních míst, těžba uhlí začíná být natolik automatizovaná, že celý sektor zaměstnává jen několik desítek tisíc pracujících v pracovní síle čítající víc než 150 milionů osob. Těžba uhlí v budoucích trendech americké zaměstnanosti nebude hrát významnou úlohu, zcela bez ohledu na Trumpa. Z téhož důvodu sázím na to, že se nikdy nepostaví ropovod Keystone XL, který by vyšel na několik miliard dolarů. Svět nepotřebuje kanadské ropné písky, vzhledem k naléhavé globální nutnosti přejít k bezuhlíkovým zdrojům energie. Z kanadských ropných písků je nákladné těžit, způsobí značné znečištění a jsou daleko od trhů. Nehledě na Trumpův souhlas, investoři nejspíš odmítnou ropovod, který by pravděpodobně dlouho před koncem své užitnosti zbankrotoval. Čínu, Evropu, ba ani oblast Perského zálivu Trumpovy kroky nezviklají. Čína je odhodlaná snižovat emise CO2, vyčistit si ovzduší a stát se lídrem jedenadvacátého století v oblasti nízkouhlíkových technologií, jako jsou fotovoltaika a elektromobily. Evropa má našlápnuto k ekonomice s nulovými emisemi. Země Perského zálivu budují rozsáhlé nové kapacity v obnovitelné energetice, zejména solární. Nakonec můžeme užasnout nad bláhovostí amerického prezidenta a zkorumpovaností Republikánské strany USA.", "en": "Moreover, Trump’s actions will be challenged in court, and he will almost surely lose. He will pump up a few voters in West Virginia and receive praise from Koch Industries. But he will not be able to overturn the EPA’s regulation of CO2 emissions. Those standards are protected by the Clean Air Act, and Trump lacks the votes in Congress – by a wide margin – to change that legislation. And American voters, by a wide margin, favor a shift from fossil fuels to renewable energy. Even with America’s corrupt politics, the voters’ views still matter. Nor can Trump revive the dying coal sector. Coal has everything against it these days. It causes lung disease among miners and the public living near coal-fired power plants. It releases more CO2 per unit of energy than oil and gas, and it – and all the fossil fuels – is increasingly being outcompeted by wind, solar, hydropower, and other zero-carbon energy sources. As for jobs, coal mining is becoming so automated that the entire sector employs just a few tens of thousands of workers in a labor force of more than 150 million. Coal mining will play no significant role in future US employment trends, Trump or no Trump. For the same reason, my bet is that the Keystone XL Pipeline, which would cost several billion dollars, will never be built. The world does not need Canada’s oil sands, given the urgent global need to move to zero-carbon energy sources. Canada’s oil sands are expensive to exploit, highly polluting, and far from markets. Regardless of Trump’s approval, investors are likely to reject a pipeline that would probably go bankrupt well before the planned horizon for its use. China, Europe, and even the Gulf region will not be swayed by Trump’s moves. China is intent on lowering CO2 emissions, cleaning its air, and becoming the twenty-first-century leader in low-carbon technologies such as photovoltaics and electric vehicles. Europe is well on its way to a zero-emission economy. The Gulf countries are deploying large new capacity in renewable energy, especially solar energy. In the end, we can be amazed at the foolishness of America’s president and the corruption of the US Republican Party."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The activities of the trade unions will be mainly focused on the implementation of the Lisbon strategy and the introduction of systems for information and consultation at the workplace, as well as integration into the European social dialogue and the dialogue with European civil society. What have been the effects of your cooperation with the EESC? Unfortunately, we can say that civil society has hardly been involved at all in the accession negotiations. The only thing we could do was to express our full support for this process and try to present a genuine image of Romania, so that the EU members could be persuaded that we want and we are capable of making the necessary efforts for accession. As a result, all the parties that received enough votes to enter Parliament have supported EU accession. What are the challenges you are still facing? The process of joining the EU is leading to many changes in your country. In your opinion, what are the biggest changes for organised civil society? Romania has 50 years of dictatorship behind it, which have affected our mentality and knowledge. Getting used to freedom and democracy and developing a correct perception of the market economy have been much more difficult than we had expected. For a significant part of the population, these concepts are not yet part of everyday life. Moreover, the notion of governance is not yet perceived as a service to the people, and those who govern still believe that when coming to power one becomes the owner of an absolute truth. Consequently, I believe that the biggest challenge the civil society has to face is to change mentalities. To my mind, this collaboration had an exceptionally beneficial influence. Through the work of the EU–Bulgaria Joint Consultative Committee the representatives of Bulgarian civil society got acquainted with the work of the EESC. Also, the Joint Committee itself developed and took positions on a number of issues in connection with our accession to the EU. As a result of some of the positions the Joint Consultative Committee took, we can observe significant progress, including the attitude of the government towards civil society. I have to mention that Group II of the EESC has been inviting representatives of CITUB and CL ‘Podkrepa’ since 2003 and, after the creation of the Bulgarian Economic and Social Council, we received strong support from the EESC.", "cs": "Odbory se ve své činnosti zaměří na provádění Lisabonské strategie a zavedení systému konzultace a výměny informací na pracovišti a také na integraci do evropského sociálního dialogu s evropskou občanskou společností. Jaký byl dopad spolupráce s EHSV? Bohužel musím konstatovat, že občanská společnost nebyla téměř vůbec zapojena do přístupových jednání. Jedinou věc, kterou jsme mohli udělat, bylo vyjádřit náš úplný souhlas s tímto procesem a pokusit se prezentovat skutečný obraz Rumunska, aby se nám podařilo přesvědčit členy EU, že chceme vyvinout úsilí nezbytné pro přístup a že jsme schopni toto úsilí vyvinout. V důsledku tohoto přístupu všechny strany, jež získaly potřebný počet hlasů do Parlamentu, podpořily přístup k EU. S jakými úkoly se ještě musíte vyrovnat? Proces přistoupení k EU vede ve Vaší zemi k mnoha změnám. Které změny jsou podle Vašeho názoru největší pro organizovanou občanskou společnost? Rumunsko má za sebou 50 let diktatury, což ovlivnilo naši mentalitu a znalosti. Zvykání si na svobodu a demokracii, správné vnímání tržní ekonomiky, to jsou všechno věci, které si osvojujeme mnohem obtížněji, než jsme očekávali. Pro většinu lidí jsou to stále pojmy, které ještě nevstoupily do každodenního života. Ani pojem správy ještě není vnímán jako služba lidu a ti, kdo vládnou, se stále domnívají, že získá-li člověk moc, stane se také vlastníkem absolutní pravdy. Domnívám se tudíž, že největším úkolem, s nímž se musí občanská společnost vyrovnat, je změna způsobu my��lení. Podle mého názoru byla tato spolupráce nanejvýš přínosná. Prostřednictvím práce Smíšeného poradního výboru EU–Bulharsko se zástupci bulharské občanské společnosti mohli seznámit s prací EHSV. Smíšený výbor se také rozvinul a zaujal pozice v množství otázek spojených s naším přístupem k EU. Jako výsledek některých z těchto pozic, které Smíšený poradní výbor zaujal, můžeme pozorovat značný pokrok, včetně přístupu vlády k občanské společnosti. Musím zmínit, že Skupina II EHSV pravidelně zve od roku 2003 zástupce odborových organizací Bulharska (CITUB) (Confederation of Independent Trade Unions of Bulgaria) a Konfederace práce „Podkrepa“ a po vytvoření Bulharské hospodářské a sociální rady se nám od EHSV dostalo velké podpory."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rovněž vládní záchranné balíčky byly nahrazeny věřitelskou sanací, přinejmenším tam, kde to neohrožuje finanční stabilitu. Nic z toho ale neodvrátí nezbytnost veřejných záchranných balíků, až udeří příští krize, kvůli strachu, že prvotní reakci trhu umocní finanční nákaza. Nové evropské nástroje krizového řízení zároveň mají zřetelné meze. Evropský stabilizační mechanismus (ESM), jehož úvěrová kapacita dosahuje pouhých 500 miliard eur, během příští krize mnoho neovlivní. Alternativní možností by bylo spustit program „přímých měnových transakcí“ (OMT) Evropské centrální banky, v jehož rámci by ECB na sekundárním trhu kupovala dluhopisy členských států eurozóny. Program OMT, vyhlášený v září 2012, leč nikdy nepoužitý, by ale bylo politicky náročné realizovat. A protože je, stejně jako ESM, podmíněný, k uvolnění napětí mezi věřiteli a dlužníky by nikterak nepřispěl. Dokonce ani druhé kolo Programu nákupů aktiv veřejného sektoru (PSPP) ECB by problém evropské asymetrie nevyřešilo. Jelikož ECB, společně s národními centrálními bankami, kupuje státní dluhopisy v poměru k podílu každé země na kapitálu ECB, PSPP nedokáže země pod tlakem zvýhodnit. Silně zadlužené země mají omezenou schopnost uskutečňovat proaktivní politiky fiskální stimulace. Na vrcholu poslední krize některé země musely vydávat přes 5 % HDP jen na úhradu úroků z nesplaceného dluhu.", "en": "And government bailouts have been replaced with creditor bail-ins, at least when the latter does not threaten financial stability. But none of this will avert the need for public bailouts when the next crisis hits, out of fear that financial contagion will amplify the initial market reaction. At the same time, Europe’s new crisis-management tools have obvious limitations. With a lending capacity of only €500 billion ($535 billion), the European Stability Mechanism (ESM) will likely not make much of a difference in the next crisis. An alternative option would be to activate the European Central Bank’s “outright monetary transactions” program, in which the ECB would purchase eurozone member states’ bonds in secondary markets. But the OMT, announced in September 2012 but never applied, would be politically difficult to implement. And because, like the ESM, it is conditional, it would do nothing to alleviate the tension between creditors and debtors. In fact, even a second round of the ECB’s Public Sector Purchase Program would not solve Europe’s asymmetry problem. Because the ECB, together with national central banks, buys government bonds in proportion to each country’s share of ECB capital, the PSPP cannot privilege the countries that are under stress. High-debt countries are limited in their ability to pursue proactive fiscal-stimulus policies. During the peak of the last crisis, some countries had to spend over 5% of their GDP just paying interest on their outstanding debt."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Instituce, které se domnívaly, že převedly rizika na trh, navíc zjistily, že zánik jimi zaštítěných SIV by nevratně poškodil jejich dobré jméno. To je přimělo tyto SIV zachránit. Želbohu neukládaly si stranou dostatek kapitálu na nepředvídané události a na pomoc tak musely přijít externí investoři, třeba fondy svrchovaného majetku z Číny, Singapuru a Středního východu. Nakonec jsou v ohrožení i vzájemné fondy, protože jejich údajně bezpečné investice mohou zklamat a pojištění, jež je podpírá, teď vypadá vachrlatě. Nákaza fondů peněžního trhu podřadnými hypotékami by vyústila v katastrofu a důsledky by zasáhly mnohem dál, než jsme dosud zažili. Údajný přenos rizika by se ukázal jako přelud. Jsou na vině banky, trhy nebo regulátoři? Odpověď možná napoví, jaká budoucnost banky čeká. Někteří regulátoři byli nezodpovědní, neboť u institucí, které podle zakládacích listin ručí omezeně, ani u manažerů, již jsou prakticky chráněni před neúspěchem, nepředvídali racionální chování zaměřené na maximalizaci zisku. Co mají ostatně banky dělat, když místo aby si podřadné hypotéky ponechávaly v účetnictví, kontrolovaly jejich plnění a přivodily si požadavky na kapitál, mohou je výhodně sekuritizovat (protože ratingové agentury mají na obchodování zájem), vyhnout se kapitálovým nárokům a těžit z nezkušenosti investorů s těmito produkty. Ba i kdyby se věci zhatily a utrpěl vlastní kapitál bank, manažeři věděli, že jejich štědré prémie a penzijní balíčky to s největší pravděpodobností nepoškodí. Za této situace se měli regulátoři pořádně zamyslet, než bez dalších výhrad povolili mimobilanční transakce. Zásadní otázka dnes spočívá v tom, kdo dohlíží na neprůhledné úvěry, ať už podřadné hypotéky či jiné odrůdy. Tradiční odpovědí bylo, že banky; v sekuritizovaném světě zůstává otazník. Existuje tedy ke staromódnímu dohledu bank nad úvěry nějaká alternativa? Možná že kdyby byly sekuritizované balíčky řádně rizikově ohodnocené, jejich mateřská instituce by byla nucena si díl ponechat, aby dala trhu signál, že riziko je pod kontrolou. A ovšemže byla mylná představa, že u mimobilančních aktivit bank nejsou kapitálové požadavky nezbytné (protože banky nenesou riziko). Dostatečná regulace – včetně regulace ratingových agentur – by s největší pravděpodobností tradičním bankám opět zajistila popularitu. Ještě větším krokem k obnově věrohodnosti by bylo přehodnocení stanov bank zakládající omezené ručení.", "en": "Moreover, institutions that thought they had transferred risk to the market realized that the demise of sponsored SIV’s would damage their reputations irreversibly. This implied that they had to rescue these SIV’s. Alas, they failed to set aside enough capital for this unforeseen contingency, and external investors such as the sovereign wealth funds of China, Singapore, and the Middle East have had to come to the rescue. Finally, mutual funds are at risk as well, because their supposedly safe investments may sour and the insurance that backs them now appears shaky. The sub-prime contamination of money market funds would prove disastrous, with consequences far beyond what we have seen up to now. The supposed transfer of risk would turn out to have been a mirage. Are banks, markets, or regulators to blame? The answer may indicate what future awaits banks. Some regulators were irresponsible for not anticipating the rational profit-maximizing behavior of institutions with a limited liability charter and of executives effectively protected from failure. After all, what should banks do when, instead of keeping sub-prime mortgages on their books, monitoring their performance, and incurring capital requirements, they can securitize them advantageously (because the rating agencies have a stake in the business), avoid capital requirements, and profit from investors’ inexperience with such products. Indeed, even if things turned ugly and banks’ equity suffered, executives knew that their own generous bonuses and pension packages most likely would not. Given this, regulators should have thought twice before permitting off-balance sheet operations without any further provision. The fundamental question today is who monitors opaque loans, whether of the sub-prime or any other variety. Traditionally, the answer was banks; in the securitized world, it remains a question. So, is there an alternative to the old-fashioned monitoring of loans by banks? Perhaps if those securitized packages had been properly rated, the originating institution would be obliged to retain a share to signal to the market that risk was being controlled. And, clearly, the idea that capital requirements were not needed for banks’ off-balance sheet activities (because the banks were not bearing the risk), was simply wrong. Appropriate regulation – including regulation of rating agencies – would most likely make traditional banks popular again. A reconsideration of banks’ limited liability charter would go even further in restoring credibility."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konec čečenské noční můry Ruská válka v Čečensku - která probíhá už více než deset let - dorazila do moskevských ulic. Hrozná daň, jíž si vybrala na nevinných životech Moskvanů, kteří si vyrazili do divadla, dokládá, že boj Ruska proti Čečencům je jednou z rozhodujících a ovšem krvavých front v globální válce proti terorismu. Tuto válku je nutno vyhrát. Je ale načase, aby Rusko změnilo svou strategii. Čečensko by mělo zůstat součástí Ruské federace. Tohoto cíle však nelze dosáhnout výhradně vojenskými prostředky. Ruské federální jednotky zasazují čečenským vzbouřencům jednu zničující ránu za druhou. Čečenský odpor však nelze potlačit snadno. Důkazem je nejen incident z moskevského divadla, kde čečenští teroristé uvěznili na osm set rukojmích, ale i četná a úspěšná čečenská přepadení ruských jednotek v Čečensku a jeho okolí. Bylo by chybou svalovat všechnu vinu za neschopnost Ruska rozdrtit čečenské povstalce na naše vojenské velitele, ačkoli jejich plánování by mohlo být lepší. Proč? Protože čečenská vzpoura začala v politice a skončit může zase jen přes politické porozumění. Co je tedy třeba dělat? Prvním krokem musí být odlišení mírumilovných Čečenců od rebelů. To se bohužel Rusku od samého začátku povstání nedařilo. Především proto, že bandité sídlili jak na vesnicích, tak ve městech. Ruský frontální útok pak měl samozřejmě na svědomí spoustu civilních obětí. Dnes se ruské federální jednotky snaží oddělit řadové obyvatele od povstalců tak, že pravomoci místní samosprávy a bezpečnostních sil v čečenských osadách svěřují domácím Čečencům. Tato metoda ovšem nefunguje a fungovat nebude, dokud se bude provádět tak jako dosud. Většina mírumilovných Čečenců se totiž k povstalcům neotočila zády úplně, dost možná proto, že povstalci chytají kolaboranty s ruským režimem. Mnozí Čečenci se navíc ruských úředníků bojí víc než povstalců. Přesun výkonných pravomocí na čečenskou samosprávu nebude fungovat, dokud k jednacímu stolu nebudou přizváni také místní velitelé čečenských rebelů. Jde zhusta o vůdce klanů, kteří nikdy nebyli voleni a kteří by ani svou autoritu ve volbách nikdy nenabídli. Jen tito lidé jsou s to přinést do oblasti mír, ne-li demokracii. Pokud je udržení jejich autority a místní autonomie cenou, kterou je nutno zaplatit, aby zabíjení ustalo, nebo se alespoň omezilo, musí Rusko souhlasit.", "en": "Ending the Chechen Nightmare Once again, Russia's war in Chechnya - which has rumbled murderously on for a decade - has blasted its way onto Moscow's streets. The horrific death toll among innocent theater-going Muscovites confirms Russia's struggle against Chechen rebels as a distinct and bloody front in the global war on terrorism. That war must be won. But the time has also come for Russia to change its policy. Chechnya should remain part of the Russian Federation. But, clearly, that strategic goal cannot be achieved by military means alone. Time after time, Russian federal forces deliver devastating blows on Chechen insurgents. But the Chechen resistance is never crushed as was proved, not only by the taking hostage of over 800 Muscovites last week, but by the numerous successful Chechen raids on Russian troops in and around Chechnya. It would be wrong to put the entire blame for Russia's inability to crush the rebellion on our military commanders, although their planning could be better. Why not? Because the Chechen rebellion began in politics and it can only end through a political understanding. What should be done? The first step must be to separate peaceful Chechens from the rebels. Regrettably, Russia failed to do this at the insurrection's onset, primarily because the bandits resided in villages and towns, which meant that many civilian deaths ensued when Russian forces attacked the rebels head-on. Today, Russian federal forces are trying to separate common people from the bandits by entrusting the powers of self-government and security in Chechen settlements to indigenous Chechens. But this method is not working and won't work if pursued along the current lines. Most peaceful Chechens have not fully turned their backs on the bandits, perhaps because the bandits hunt down those who collaborate with Russian authorities. Moreover, many Chechens fear Russian officials more than the bandits. This transfer of executive authority to local Chechen self-governments will continue to fail unless local Chechen rebel commanders are induced to join the talks. These commanders are often clan leaders who have never stood for election, and won't ever consider putting their authority up for a vote. These men alone have the ability to deliver peace, if not democracy. If maintaining their authority and local autonomy is the price that must be paid to end, or at least limit the slaughter, Russia should agree."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Traditional prescriptions for growth in Africa are not working very well. After one trillion dollars in African development-related aid in the last 60 years, real per capita income today is lower than it was in the 1970s. Aid is not doing too well. In response, the Bretton Woods institutions -- the IMF and the World Bank -- pushed for free trade not aid, yet the historical record shows little empirical evidence that free trade leads to economic growth. The newly prescribed silver bullet is microcredit. We seem to be fixated on this romanticized idea that every poor peasant in Africa is an entrepreneur. (Laughter) Yet my work and travel in 40-plus countries across Africa have taught me that most people want jobs instead. My solution: Forget micro-entrepreneurs. Let's invest in building pan-African titans like Sudanese businessman Mo Ibrahim. Mo took a contrarian bet on Africa when he founded Celtel International in '98 and built it into a mobile cellular provider with 24 million subscribers across 14 African countries by 2004. The Mo model might be better than the everyman entrepreneur model, which prevents an effective means of diffusion and knowledge-sharing. Perhaps we are not at a stage in Africa where many actors and small enterprises leads to growth through competition. Consider these two alternative scenarios. One: You loan 200 dollars to each of 500 banana farmers allowing them to dry their surplus bananas and fetch 15 percent more revenue at the local market.", "cs": "Obvyklé recepty pro růst nefungují v Africe moc dobře. Přes jednu biliardu dolarů vynaložených na rozvojovou pomoc během posledních 60 let je příjem na osobu nižší než v sedmdesátých letech. Pomoc příliš nepomáhá. V reakci na to začaly Brettonwoodské instituce - IMF a Světová banka - prosazovat místo pomoci volný obchod, ačkoliv historie skýtá jen malou empirickou oporu pro domněnku, že volný obchod vede k ekonomickému růstu. Stříbrnou kulkou dneška se staly mikroúvěry. Zdá se, že nám imponuje romantická představa, že každý chudý rolník v Africe je podnikatel. (smích) Ve skutečnosti mě má práce a cesty po více než 40 zemích Afriky naučily, že většina lidí by ocenila spíše pracovní příležitosti. Moje řešení: zapomeňme na mikropodnikání. Raději investujme do vytvoření velkých afrických společností, jako to udělal súdánský podnikatel Mo Ibrahim. Mo v roce 1998 vsadil na Afriku, když zde založil Celtel International a úspěšně vybudoval telekomunikační společnost, která v roce 2004 měla více než 24 milionů uživatelů ze 14 afrických zemích. Model, který Mo použil, je lepší než průměrný podnikatelský model, protože podporuje pestrost a efektivní šíření znalostí. Dost možná, že Afrika ještě nedospěla do fáze, kdy by malé podniky mohly v hospodářské soutěži uspět. Zvažme tyto dva alternativní scénáře. Za prvé, půjčíme 200 dolarů každému z 500 pěstitelů banánů, což jim umožní přebytek banánů usušit a dosáhnout o 15 % většího zisku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You get them closer and closer and closer and then at some point the strong force grips them together. For a moment they become helium 5, because they've got five particles inside them. So, that's that process there. Deuterium and tritium goes together makes helium 5. Helium splits out, and a neutron comes out and lots of energy comes out. If you can get something to about 150 million degrees, things will be rattling around so fast that every time they collide in just the right configuration, this will happen, and it will release energy. And that energy is what powers fusion. And it's this reaction that we want to do. There is one trickiness about this reaction. Well, there is a trickiness that you have to make it 150 million degrees, but there is a trickiness about the reaction yet. It's pretty hot. The trickiness about the reaction is that tritium doesn't exist in nature. You have to make it from something else. And you make if from lithium. That reaction at the bottom, that's lithium 6, plus a neutron, will give you more helium, plus tritium. And that's the way you make your tritium. But fortunately, if you can do this fusion reaction, you've got a neutron, so you can make that happen. Now, why the hell would we bother to do this? This is basically why we would bother to do it. If you just plot how much fuel we've got left, in units of present world consumption.", "cs": "Můžete je přibližovat a přibližovat až do okamžiku, kdy je silná jaderná síla stiskne dohromady. V tom momentě se z nich stává hélium 5, protože mají uvnitř 5 částic. Takže toto je ten proces. Deuterium a tritium se sloučí, a vytvoří helium 5. Helium se rozdělí, unikne z něj neutron, a s ním i spousta energie. Když dosáhnete okolo 150 miliónů stupňů, částice budou svištět tak rychle, že pokaždé, když se srazí ve správném nastavení, uvolní energii. Takto vzniklá energie pohání fúzi. Přesně takové reakce chceme docílit. Je v tom ale jeden háček -- musíte dosáhnout teploty 150 miliónů stupňů, ale to není vše. To je pořádný žár. Tato reakce je obtížná, protože tritium se v přírodě nevyskytuje. Musíte jej vytvořit z něčeho jiného. A vytvoříte ho z lithia. Ta reakce dole, to je lithium 6 plus neutron, vytvoří více hélia, plus tritium. Tímto způsobem vytvoříte tritium. Ale naštěstí, pokud jste schopni vyvolat tuto fúzní reakci, máte neutron, takže to můžete uskutečnit. K čertu, proč bychom se měli s tímto obtěžovat? Základní důvod dostaneme, když znázorníme, kolik paliva nám stále zbývá v jednotkách současné světové spotřeby."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Oldage insurance for farmers, insurance for craftsmen and social insurance for artists and publicists are not included in this guide. Further information concerning these types of insurance can be obtained from the competent insurance institutions. •retired persons and pension claimants, subject to completion of the necessary periods of insurance. The insurance institutions have set up liaison bodies for dealings in the field of social security with the other EU Member States. If you have problems or questions concerning social security in Germany and one or more other Member States, you should get in touch with the competent liaison body. The addresses, telephone numbers and websites of the insurance institutions’ liaison bodies are given in Section 3. Statutory sickness insurance Family insurance under statutory sickness insurance Statutory sickness insurance is managed by some 260 sickness insurance funds (regional sickness insurance funds (AOK), supplementary sickness funds, company sickness funds (BKK), sickness insurance funds for trade guilds (IKK), the federal insurance fund for miners and the sickness insurance fund for seamen). The sickness insurance funds are organised at either regional (for example, AOK) or national (for example, most of the supplementary funds) level and are open to almost all insured persons, regardless of their profession or the company which employs them, with the exception of the funds for miners, seamen and farmers. Insured persons With the exception of a few professions (for example, civil servants, judges and military personnel), all workers are subject to compulsory insurance, unless their salary", "cs": "Osoby nepodléhající povinnému pojištění se mohou za určitých podmínek dobrovolně zaregistrovat do systému nemocenského pojištění. Žádosti o účast v systému volitelného pokračujícího pojištění musí být předloženy do tří měsíců po skončení poskytování dávek povinného pojištění. Rodinné pojištění v rámci nemocenského pojištění stanoveného zákonem Pro vztahy s jinými členskými státy Evropské unie v oblasti sociálního zabezpečení byla vytvořena styčná místa. V případě problémů nebo otázek týkajících se sociálního zabezpečení v Německu nebo v jiném či několika jiných členských státech se můžete obrátit na příslušná styčná místa. Adresy, telefonní čísla a internetové adresy styčných míst pojistitelů jsou uvedeny v bodě 3. Zákonné nemocenské pojištění Zákonné nemocenské pojištění spravuje přibližně 260 zdravotních pojišťoven (oblastní zdravotní pojišťovny (AOK), vyrovnávací fondy, podnikové zdravotní pojišťovny (BKK), oborové zdravotní pojišťovny (IKK), zdravotní pojišťovny pro horníky a námořníky). Obecně jsou rodinnými příslušníky manžel či manželka nebo partner či partnerka v rámci registrovaného partnerství a děti do věku 18 let; na děti se pojištění vztahuje do věku 23 let, pokud nevykonávají profesní činnost, nebo do věku 25 let, pokud jsou studenty nebo navštěvují kurzy odborného vzdělávání. Aby se na rodinné příslušníky vztahovalo pojištění, nesmí být sami pojištěni ani vykonávat samostatnou výdělečnou činnost na plný úvazek a jejich celkový příjem nesmí přesahovat stanovenou výši (v roce 2006 byl měsíční limit 350 EUR a v případě zanedbatelné činnosti 400 EUR). Pojištěné osoby Rodinní příslušníci, kteří mají trvalý nebo přechodný pobyt v jiném členském státě, mohou také případně pobírat dávky nemocenského pojištění."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se zamlží zrcátko do minulosti CAMBRIDGE – George Soros je vynikající člověk. Svou finanční prozíravost doložil výsledky. Zároveň platí, že pro změnu světa k lepšímu ve druhé polovině dvacátého století udělal víc než kterýkoli jiný filantrop či dobročinná instituce. Bohužel na události roku 2008 a několik rozhovorů, které jsme tehdy vedli, si vzpomíná chybně. Jeho analýza politických možností, které před vládou USA stály v 2009, navíc zdaleka nedosahuje u něj obvyklé míry promyšlenosti. Jistěže bylo možné se s finanční krizí roku 2008 a jejími bezprostředními dopady vypořádat lépe; lékaři na frontě nikdy neodvedou dokonalou práci. Pro obvinění vlády, v níž jsem působil, z pošetilé neobratnosti, jež vznesli Johnson a Soros, však neexistuje ani prima facie argument. Čtenáři jejich výkladu by mohli chtít zvážit následující body. Zaprvé, kapitálové injekce do bank namísto nákupů aktiv na podporu finanční soustavy prosazovala řada komentátorů, odborníků a politických osobností. Zdá se přehnané, aby si zásluhu za legislativní úpravy, které to umožnily, nárokoval právě Soros. Zadruhé, o tom, že se nebude postupovat selektivně, ale kapitál se nalije do všech bank, bylo rozhodnuto dlouho před prezidentskými volbami roku 2008, v nichž zvítězil Barack Obama. Z pohledu Obamovy administrativy to už při nástupu do úřadu v lednu 2009 bylo fait accompli. Nejsem si jistý, za co bych se tehdy postavil.", "en": "When Hindsight Is Not 20/20 CAMBRIDGE – George Soros is a great man. His record speaks to his financial acumen. And no philanthropist or philanthropic institution did more than he to make the world a better place in the second half of the twentieth century. Unfortunately, his memory of events in 2008 and the couple of conversations we had back then is faulty. Moreover, his analysis of the policy options open to the US government in 2009 falls well short of his usual degree of sophistication. Surely the financial crisis of 2008 and its immediate aftermath could have been handled better; battlefield medicine is never perfect. But there is not even a prima facie case to be made for Johnson and Soros’s allegations of foolish ineptitude on the part of the administration in which I served. Readers of their argument may want to consider the following points. First, many commentators, experts, and political figures argued for capital infusions into banks rather than asset purchases to support the financial system. It seems exaggerated for Soros to take credit for the provisions in the legislation that made this possible. Second, the decision to infuse capital into all banks, rather than doing so selectively, was taken well before the presidential election of 2008, won by Barack Obama. It was a fait accompli from the point of view of the Obama administration when it took office in January 2009. I’m not sure what I would have advocated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Povinné očkování naráží na značný odpor – na odpor, o kterém jsem se vyjádřil, že je pomýlený. U dřívějších variant existovala vyšší pravděpodobnost, že neočkovaní nakazí ostatní. U nakažlivější mutace omikron je míra, do jaké mohou současné vakcíny omezovat možnost nákazy a šíření viru, méně zřejmá. Víme však, že vakcína snižuje závažnost průběhu onemocnění, a tím i potřebu hospitalizace. Pro situaci, kterou popsal Davidson a jež podle přesvědčení Weeksových dětí vedla k úmrtí jejich otce, je přitom k dispozici jiné řešení, které respektuje volbu těch, kdo se rozhodli nenechat se očkovat, ale zároveň vyžaduje, aby nesli za tuto volbu následky. Nemocnice, které jsou na pokraji nebo téměř na pokraji své kapacity, by měly varovat občany ve spádové oblasti, že od určitého data – dostatečně vzdáleného, aby lidé měli dost času nechat se plně očkovat – budou očkovaným pacientům dávat přednost před neočkovanými pacienty nakaženými COVID-19. Pokud po ohlášeném datu budou poslední dostupné lůžko na jednotce intenzivní péče potřebovat jak očkovaný pacient, tak neočkovaný pacient s COVID-19, měl by ho dostat očkovaný pacient. A pokud se na poslední volné lůžko na JIP umístí neočkovaný pacient, protože ho v danou chvíli nepotřeboval nikdo jiný, a poté do nemocnice přivezou očkovaného pacienta s větší či stejnou potřebou tohoto lůžka, mělo by být lůžko uvolněno pro očkovaného pacienta. Neočkovaný pacient nebo jeho rodina proti tomu mohou mít námitky.", "en": "There has been considerable opposition to vaccine mandates – opposition that I have argued is misguided. With earlier variants, the unvaccinated are more likely to infect others. With the more contagious Omicron variant, the extent to which current vaccines reduce infection and the ability to spread the virus is less clear. But we do know that vaccination reduces the severity of the illness, and therefore the need for hospitalization. For the situation that Davidson described, and that Weeks’ children believe led to their father’s death, a different solution is available, one that respects the decisions of those who choose not to be vaccinated but requires them to bear the consequences of their choice. Hospitals that are at or near capacity should warn the populations they serve that, after a certain date – far enough in the future to allow ample time for people to get fully vaccinated – they will give vaccinated patients priority over unvaccinated patients with COVID-19. After the announced date, when both a vaccinated and an unvaccinated patient with COVID-19 need the last available bed in the intensive care unit, the vaccinated patient should get it. If the last ICU bed is given to an unvaccinated patient because at the time there was no one else who needed it, and a vaccinated patient with a greater or equal need for the facility then arrives, the bed should be reallocated to the vaccinated patient. The unvaccinated patient, or the family of that patient, may object."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem ke stagnaci mezd a silnému dolaru se inflace pohybuje pod úrovní Fedem stanoveného dvouprocentního cíle, nemluvě o čtyřprocentní sazbě, pro niž se vyslovila řada ekonomů (včetně bývalého hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu Oliviera Blancharda). Inflační jestřábi tvrdí, že drakovi inflace se musí setnout hlava dříve, než začne dštít síru: pokud nezakročíme hned, za rok nebo za dva nás sežehne. V současných podmínkách by však vyšší inflace byla pro ekonomiku dobrá. Nehrozí prakticky žádné riziko natolik rychlého přehřívání ekonomiky, že by Fed nestihl zareagovat včas, aby zabránil nadměrné inflaci. Bez ohledu na to, jak vysoká je míra nezaměstnanosti, při níž by inflační tlaky začaly být vážné – což je pro tvůrce ekonomické politiky klíčová otázka –, víme, že jde o mnohem nižší číslo, než je současná míra nezaměstnanosti. Bude-li se Fed přehnaně soustředit na inflaci, prohloubí nerovnost a ta potažmo zhorší celkový ekonomický výkon. Mzdy během recesí zadrhávají; pokud tedy Fed zvýší úrokové sazby pokaždé, co se na obzoru objeví známka mzdového růstu, pak podíl zaměstnanců na tomto zvýšení opět klesne – takže zaměstnanci nikdy nezískají zpět, co při poklesu ztratili. Argument pro zvýšení úrokových sazeb se zaměřuje nikoliv na blaho zaměstnanců, nýbrž na blaho finančníků. Panuje obava, že v prostředí nízkých úrokových sazeb přiživí iracionální „hledání výnosu“ na straně investorů pokřivení finančního sektoru. V dobře fungující ekonomice by člověk očekával, že nízké kapitálové náklady budou základem zdravého růstu. V USA se od zaměstnanců žádá, aby obětovali své živobytí a blahobyt kvůli ochraně dobře zajištěných finančníků před jejich vlastní bezohledností. Fed by měl stimulovat ekonomiku a současně krotit finanční trhy. Dobrá regulace znamená víc než jen bránit bankovnímu sektoru v tom, aby poškozoval nás ostatní (ačkoliv Fed před krizí nedělal příliš dobře ani to). Znamená to také přijímat a vymáhat pravidla, která omezí příliv zdrojů do spekulativních obchodů, a podněcovat finanční sektor, aby hrál v naší ekonomice konstruktivní roli tím, že bude poskytovat kapitál na zakládání nových firem a umožňovat expanzi úspěšných společností. Často mám k představitelům Fedu velké sympatie, protože musí dělat nelehká rozhodnutí v prostředí značné nejistoty. Dnešní rozhodnutí však není nelehké.", "en": "Indeed, given wage stagnation and the strong dollar, inflation is well below the Fed’s own 2% target, not to mention the 4% rate for which many economists (including the International Monetary Fund’s former chief economist, Olivier Blanchard) have argued. Inflation hawks argue that the inflation dragon must be slayed before one sees the whites of its eyes: Fail to act now and it will burn you in a year or two. But, in the current circumstances, higher inflation would be good for the economy. There is essentially no risk that the economy would overheat so quickly that the Fed could not intervene in time to prevent excessive inflation. Whatever the unemployment rate at which inflationary pressures become significant – a key question for policymakers – we know that it is far lower than the rate today. If the Fed focuses excessively on inflation, it worsens inequality, which in turn worsens overall economic performance. Wages falter during recessions; if the Fed then raises interest rates every time there is a sign of wage growth, workers’ share will be ratcheted down – never recovering what was lost in the downturn. The argument for raising interest rates focuses not on the wellbeing of workers, but that of the financiers. The worry is that in a low-interest-rate environment, investors’ irrational “search for yield” fuels financial-sector distortions. In a well-functioning economy, one would have expected the low cost of capital to be the basis of healthy growth. In the US, workers are being asked to sacrifice their livelihoods and wellbeing to protect well-heeled financiers from the consequences of their own recklessness. The Fed should simultaneously stimulate the economy and tame the financial markets. Good regulation means more than just preventing the banking sector from harming the rest of us (though the Fed didn’t do a very good job of that before the crisis). It also means adopting and enforcing rules that restrict the flow of funds into speculation and encourage the financial sector to play the constructive role in our economy that it should, by providing capital to establish new firms and enable successful companies to expand. I often feel a great deal of sympathy for Fed officials, because they must make close calls in an environment of considerable uncertainty. But the call right now is not a close one."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Korupční sítě utkané kolem starého sovětského systému plynovodů dopravujících plyn ze Sibiře do západní Evropy evidentně zbrzdily politický vývoj Ukrajiny. Ať už je však člověk světec nebo hříšník, zaslouží si spravedlivé slyšení, ne parodii na proces. Zákon musí platit pro všechny a jen velmi málo lidí věří, že jakékoliv obvinění proti Tymošenkové by mělo u západního soudu sebemenší naději na úspěch. Všechno to zavání politicky řízeným pokusem Janukovyče a jeho stoupenců zbavit se před příštími volbami silné soupeřky. Spolu s dalšími podobnými případy vyvolávají tyto procesy vážné pochybnosti o soudnictví a policejních institucích na Ukrajině. Představují dosud nejjasnější náznak, že se Ukrajina navzdory ujišťování Janukovyčovy vlády ubírá špatným směrem. Jednání o asociační dohodě s EU by měla pokračovat – pro Evropu je to otázka strategického významu –, ale následující kroky budou nevyhnutelně záviset na tom, do jaké míry bude Ukrajina oddaná hodnotám a principům, na nichž evropská integrace stojí. Budou-li pokračovat bizarní scény, jichž jsme momentálně v Kyjevě svědky, pak bude i pro nejbližší evropské přátele Ukrajiny velmi obtížné najít argumenty pro prohloubení vztahů. Proces s Tymošenkovou i způsob, jakým se k ní budou ukrajinské úřady chovat, musí být nejen spravedlivý, ale musí být také vidět, že je spravedlivý. Ukrajinské kroky směrem k EU odrážejí snahu země modernizovat a reformovat hospodářství. Ukrajina by se mohla rozvinout v jakousi miniaturní Čínu, která bude poskytovat obrovské výrobní kapacity v bezprostředním sousedství největšího integrovaného trhu v globální ekonomice. A potenciál Ukrajiny coby zemědělského producenta je neméně působivý. Přesto se Ukrajina v současnosti potýká s tím, aby splnila podmínky asistenčního programu MMF. Parlament rozředil návrh dalekosáhlé penzijní reformy tak, že nová úprava je téměř bezcenná, a opakované sliby, že země přestane dotovat plýtvavou spotřebu energie prostřednictvím nízkých cen plynu, rovněž zůstaly nesplněny. Odhodlaná reformní politika by měla tyto překážky překonat, ale chce-li se Ukrajina nadále ubírat cestou EU, musí pochopit, že podmínkou smysluplné integrace je i vláda zákona. Janukovyčův kabinet musí své chování přehodnotit. Organizace Freedom House dospěla počátkem letošního roku k názoru, že od Janukovyčova nástupu k moci v roce 2010 se Ukrajina „stala méně demokratickou, a zůstanou-li současné trendy bez kontroly, může země směřovat na dráhu autokracie a kleptokracie“.", "en": "The corruption networks surrounding the old Soviet pipeline system carrying gas from Siberia to Western Europe have obviously impeded Ukraine’s political development. But, whether saint or sinner, everyone deserves a fair hearing, not a show trial. The rule of law must apply to all, and very few believe that any of the charges against Tymoshenko would stand the slightest chance of being upheld in a Western court. It all smacks of a politically directed attempt by Yanukovych and his supporters to rid themselves of a powerful opponent before the next election. Together with other similar cases, these trials raise serious questions about Ukraine’s judicial system and law enforcement agencies. They provide the clearest indication yet that Ukraine, despite assurances by Yanukovych’s government, is developing in the wrong direction. Negotiations on the EU association agreement should proceed – this is an issue of strategic importance to Europe – but subsequent steps will inevitably depend on Ukraine’s commitment to the values and principles underpinning European integration. If the bizarre scenes now being witnessed in Kyiv continue, even Ukraine’s closest friends in Europe will find it very difficult to make the case for a deepening of relations. Tymoshenko’s trial, and how she is treated by the Ukrainian authorities, must not only be fair, but also must be seen to be fair. Ukraine’s moves in the direction of the EU reflect its efforts to modernize and reform its economy. Indeed, the country could develop into a mini-China, placing massive manufacturing capacity immediately adjacent to the global economy’s largest integrated market. And Ukraine’s potential as an agricultural producer is equally impressive. Yet Ukraine currently is struggling to meet the conditions of its IMF assistance program. Parliament watered down a proposal for far-reaching pension reform to the point that it borders on useless, and repeated promises to stop subsidizing wasteful energy consumption through low gas prices have not been honored. Determined reform policies could overcome these obstacles; but, if Ukraine wants to proceed on the EU path, it must understand that the rule of law is a precondition for substantial integration. Yanukovych’s government must take stock of its behavior. Freedom House concluded earlier this year that, since Yanukovych came to power in 2010, Ukraine “has become less democratic and, if current trends are left unchecked, may head down a path toward autocracy and kleptocracy.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Level A1 is multilingual and concentrates on comprehension of the language, making it particularly well-suited to the preparation for cross-border mobility within a Comenius exchange, for example. CPI O Cruz Cerceda (ES), CRDP de Bretagne (FR), CRDP des Pays de la Loire (FR), Universita degli Studi di Parma Centro Linguistico di Ateneo (IT), Escola Superior de Educação de Santarém (PT), Universitatea Babes-Bolyai Cluj-Napoca (RO), Karlstads universitet (SE)TARGET LANGUAGES: English, French, German, Italian, Portuguese, Romanian, Spanish, Swedish AGE GROUP: 10–15WEBSITE: http://europensemble.crdp-nantes.eu PROJECT DURATION: Start: 2004End: 2007 ‘Fairy tales before take-off’ promoted language learning and linguistic diversity using an innovative approach in an unusual location. Multilingual storyteller events were hosted at seven European airports as gateways to other languages and cultures. The project targeted a unique audience of various age groups, aiming to reach travellers, especially families, during the summer holidays in 2006. Fairy tales are usually told only in languages that the audience understands, but in this project the storytellers performed together in eight European languages, each in his or her mother tongue. Through the multilingual fairy tale performances, the target groups were exposed to a truly multilingual environment and thus were motivated to know more about other languages in order to take language learning into consideration. Representatives of national cultural institutes were at the airports in order to give information about language learning possibilities. and cultural institutes in order to sustain the project beyond the airport events. The project idea was also spread via a web quiz on fairy tales in the eight project languages and English. About 1 300 participants from all over Europe received the brochure as a gift and four winners won language courses in Brussels, Budapest, Helsinki and Prague. The staging of fairy tale performances at international airports was something that had never been attempted before but which created all kinds of encounters which will live on beyond the project. These included first-time encounters between airport marketing managers and representatives of cultural institutes, bringing together very different working methods to present a positive image of airports as a multilingual environment. They also included fruitful artistic encounters between the storytellers themselves, who had never before combined such a variety of languages in their performances.", "cs": "Úroveň A1 je mnohojazyčná a zaměřuje se na porozumění jazyku, což dobře vyhovuje zejména v přípravě na přeshraniční pohyb, například při výměně v rámci programu Comenius. CPI O Cruz Cerceda (ES), CRDP de Bretagne (FR), CRDP des Pays de la Loire (FR), Universita degli Studi di Parma Centro Linguistico di Ateneo (IT), Escola Superior de Educação de Santarém (PT),Universitatea Babes-Bolyai Cluj-Napoca (RO), Karlstads universitet (SE)CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, francouzština, italština, němčina, portugalština, rumunština, španělština, švédština VĚKOVÁ SKUPINA: 10–15 let INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://europensemble.crdp-nantes.eu DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2004Datum ukončení: 2007 Projekt Fairy Tales Before Take-Off (pohádky před odletem) podporuje studium jazyků a jazykovou rozmanitost pomocí inovačního přístupu na neobvyklých místech. Vícejazyčné příběhy byly uváděny na sedmi evropských letištích jako brány k jiným jazykům a kulturám. Projekt se zaměřil na jedinečné publikum různých věkových skupin s cílem oslovit cestovatele, zejména rodiny, během letních prázdnin roku 2006. Pohádky jsou obvykle vyprávěny pouze v jazycích, kterým publikum rozumí, avšak v tomto projektu vypravěči účinkovali společně v osmi evropských jazycích, každý ve své rodné řeči. Mnohojazyčným představením pohádek byly cílové skupiny vystaveny působení skutečně mnohojazyčného prostředí, a byly tak motivovány poznat něco víc o jiném jazyku s cílem o studiu jazyka uvažovat. Na letištích byli přítomni zástupci národních kulturních ústavů, aby mohli poskytovat informace o možnostech studia jazyka. Brožura byla také rozdávána ve školách a v kulturních ústavech, aby se projekt udržel i mimo letiště. Myšlenka projektu byla také šířena formou pohádkového kvizu na internetu v osmi jazycích projektu a v angličtině. Brožuru dostalo jako dárek více než 1300 účastníků z celé Evropy a čtyři vítězové vyhráli jazykové kurzy v Bruselu, Budapešti, Helsinkách a v Praze. Inscenování pohádek na mezinárodních letištích bylo něco, o co se doposud nikdo nepokusil, co však vyvolalo mnoho různých setkání, která přetrvají i mimo projekt. Patří sem první setkání vedoucích marketingu na letištích a zástupců kulturních ústavů a spojení velmi rozdílných pracovních metod s cílem přinést kladný dojem o letištích jako mnohojazyčném prostředí. Patří sem také plodná umělecká setkání samotných vypravěčů, kteří nikdy předtím při svých představeních nekombinovali takovou pestrost jazyků."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak ukončit náboženské násilí na Blízkém východě FÁS – Eskalace radikalismu, násilí a občanských válek na Blízkém východě od roku 2010, kdy vypukla takzvaná povstání arabského jara, si vyžádala obrovskou daň na lidských životech a majetku. Potřeba vybudovat efektivní státy, které podporují mír, zajišťují větší příležitosti a prosperitu a chrání lidská práva, snad ani nemůže být naléhavější. Násilí, které se v posledních několika letech rozšířilo, si už vyžádalo více než 180 000 obětí mezi Iráčany a 470 000 obětí mezi Syřany. Více než 6,5 milionu Syřanů je navíc vnitřně vysídlených a dalších 4,8 milionu muselo odejít ze země. Často jsou mučeni ve věznicích a ponižováni v uprchlických táborech. Podle odhadů tvoří 70-80% obětí civilisté, většinou ženy a děti. Syrské centrum pro politický výzkum uvádí, že polovina uprchlíků a vnitřně vysídlených lidí je ve věku do 18 let. To má velký dopad na jejich budoucí vyhlídky. Zpráva UNICEF konstatuje, že 2,1 milionu dětí v Sýrii a 700 000 dětí syrských uprchlíků nechodí do školy. Přístup ke vzdělání postrádá celkem 80 000 dětských uprchlíků v Jordánsku. Všechny tyto lidské náklady jsou ovšem příznakem hlubšího problému – a navzdory všeobecnému přesvědčení není tímto problémem islám. Skutečnost, že radikální islamisté nebo džihádisté jsou muslimy, ještě neznamená, že jejich náboženství, natožpak jejich etnicita či kultura jsou zákonitě násilné. Když člověk sleduje západní zprávy, snadno pochopí, proč tolik lidí obviňuje islám. Ať už jde o brutalitu Islámského státu (ISIS) v Sýrii a Iráku, teroristické útoky prováděné al-Káidou nebo kamenování nevěrných žen podle práva šaría v Afghánistánu, blízkovýchodní násilí se téměř vždy připisuje náboženství. V důsledku toho je islám často vnímán převážně jako hrozba. Jak ovšem vysvětluje kanadský filozof Charles Taylor, skutečnou hrozbou není islám samotný, ale „blokové myšlení“. Islámští extremisté představují necelých 0,5% globální muslimské populace, avšak jejich světový názor dominuje mediálnímu zpravodajství nejen o islámu, ale i o politickém vývoji na Blízkém východě. Tím, že smazává obrovské rozdíly mezi muslimy, posiluje toto zpravodajství jediné a zjednodušené vnímání islámu. To je podstata blokového myšlení. A jak dokládá Michael Griffin ve své knize Islámský stát: Přepisování dějin, získává takové myšlení ve Spojených státech i v Evropě půdu pod nohama.", "en": "Ending Religious Violence in the Middle East FEZ – The escalation of radicalism, violence, and civil wars in the Middle East since the so-called Arab Spring revolts began in 2010 has exacted a massive toll in human lives and welfare. The need to build effective states that support peace, provide greater opportunity and prosperity, and protect human rights could not be more urgent. Already, the violence that has surged in the last few years has left more than 180,000 Iraqis and 470,000 Syrians dead. Moreover, 6.5 million Syrians have been internally displaced, and another 4.8 million driven from the country altogether. They have often been tortured in prisons and humiliated in refugee camps. An estimated 70-80% of the victims are civilians, most of them women and children. In fact, according to the Syrian Center for Policy Research, half of the refugees and internally displaced people are under the age of 18. This has a major impact on their future prospects. UNICEF reports that 2.1 million children in Syria and 700,000 Syrian refugee children are out of school. A total of 80,000 child refugees in Jordan lack access to an education. But all of these human costs are symptoms of a deeper problem – and, contrary to popular belief, that problem is not Islam. The fact that radical Islamists or jihadists are Muslim does not mean that their religion, not to mention their ethnicity or culture, is inherently violent. Watching Western news, it is easy to see why so many blame Islam. From the brutality of the Islamic State (ISIS) in Syria and Iraq to the terrorist attacks carried out by al-Qaeda to the stoning of adulterous women under Sharia law in Afghanistan, Middle East violence is almost always attributed to the religion. As a result, Islam is often viewed primarily as a threat. But, as the Canadian philosopher Charles Taylor explains, the real threat is not Islam itself, but “block thinking.” Islamic extremists comprise less than 0.5% of the global Muslim population, yet their worldview dominates media coverage not just of Islam, but also of political developments in the Middle East. By erasing the huge differences among Muslims, such coverage reinforces a single, simplistic perception of Islam. That is block thinking. And, as Michael Griffin documents in his book Islamic State: Rewriting History, such thinking is gaining ground in the United States and Europe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navzdory předvolební rétorice by obyčejný protekcionismus poškodil spotřebitele. Nedávná studie Rady ekonomických poradců amerického prezidenta zjistila, že střední vrstva Američanů čerpá více než čtvrtinu své kupní síly z obchodu. Uvalení cel na zahraniční zboží každopádně nikomu ztracená pracovní místa ve výrobě nevrátí. Je načase změnit parametry debaty a uvědomit si, že globalizace se stala veskrze odlišným živočišným druhem: křivka globálního zbožního obchodu se zploštila z řady různých důvodů, mezi něž patří propad cen komodit, loudavý růst v mnoha velkých ekonomikách nebo trend vyrábět zboží blíže místu spotřeby. Naproti tomu přeshraniční datové toky se v uplynulém desetiletí pětačtyřicetinásobně zvýšily a dnes mají větší ekonomický dopad než toky tradičních výrobků. Digitalizace mění vše: charakter směňovaného zboží, svět potenciálních dodavatelů a zákazníků, metodu dodávek, ale i kapitál a objem produkce potřebné ke globálnímu působení. A také se postarala o to, že globalizace už není výlučně doménou firemních gigantů z žebříčku Fortune 500. Velký a stále rostoucí podíl na globálním internetovém provozu představují firmy komunikující se svými zahraničními pobočkami, dodavateli a zákazníky. Plná polovina světových obchodovaných služeb už je digitalizovaná a 12% globálního zbožního obchodu se uskutečňuje prostřednictvím mezinárodní elektronické výměny (e-commerce). Místa elektronického obchodování, jako jsou Alibaba, Amazon a eBay, proměňují miliony drobných podniků v exportéry. To představuje enormní a zatím nevyužitou příležitost pro USA, odkud exportuje méně než 1% firem – to je daleko nižší podíl než u kterékoliv jiné rozvinuté ekonomiky. Navzdory vší antiobchodní rétorice je nezbytně důležité, aby Američané měli na paměti, že většina světových zákazníků žije v zahraničí. V nadcházejících letech se největším zdrojem růstu spotřeby stanou rychle rostoucí rozvíjející se ekonomiky. Na budování bariér by dnes byla nejhorší možná doba. Nová digitální krajina se stále utváří a státy mají příležitost předefinovat své komparativní výhody. USA možná tratily na tom, že se svět hnal za nízkými náklady práce, ale ve světě definovaném digitální globalizací stále operují z pozice síly. V ničím nerušeném pohybu inovací, informací, zboží, služeb a také – ano – lidí se skrývá reálná hodnota. V době, kdy se USA usilovně snaží nastartovat ekonomiku, si nemohou dovolit odříznout se od důležitého zdroje růstu.", "en": "Contrary to campaign rhetoric, simple protectionism would harm consumers. A recent study by the US President’s Council of Economic Advisers found that middle-class Americans gain more than a quarter of their purchasing power from trade. In any event, imposing tariffs on foreign goods will not bring back lost manufacturing jobs. It is time to change the parameters of the debate and recognize that globalization has become an entirely different animal: The global goods trade has flattened for a variety of reasons, including plummeting commodity prices, sluggishness in many major economies, and a trend toward producing goods closer to the point of consumption. Cross-border flows of data, by contrast, have grown by a factor of 45 during the past decade, and now generate a greater economic impact than flows of traditional manufactured goods. Digitization is changing everything: the nature of the goods changing hands, the universe of potential suppliers and customers, the method of delivery, and the capital and scale required to operate globally. It also means that globalization is no longer exclusively the domain of Fortune 500 firms. Companies interacting with their foreign operations, suppliers, and customers account for a large and growing share of global Internet traffic. Already half of the world’s traded services are digitized, and 12% of the global goods trade is conducted via international e-commerce. E-commerce marketplaces such as Alibaba, Amazon, and eBay are turning millions of small enterprises into exporters. This remains an enormous untapped opportunity for the US, where fewer than 1% of companies export – a far lower share than in any other advanced economy. Despite all the anti-trade rhetoric, it is crucial that Americans bear in mind that most of the world’s customers are overseas. Fast-growing emerging economies will be the biggest sources of consumption growth in the years ahead. This would be the worst possible moment to erect barriers. The new digital landscape is still taking shape, and countries have an opportunity to redefine their comparative advantages. The US may have lost out as the world chased low labor costs; but it operates from a position of strength in a world defined by digital globalization. There is real value in the seamless movement of innovation, information, goods, services, and – yes – people. As the US struggles to jump-start its economy, it cannot afford to seal itself off from an important source of growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For example, in this case, even though the left and right wheels are connected with a single axle rotating at the same angle of velocity, we simply change the length of the spoke, it affects the diameter, then can turn to the left and to the right. These are just some examples of the neat things we can do with IMPASS. This robot is called CLIMBeR: Cable-suspended Limbed Intelligent Matching Behavior Robot. I've been talking to a lot of NASA JPL scientists -- at JPL, they are famous for the Mars rovers -- and the scientists, geologists always tell me that the real interesting science, the science-rich sites, are always at the cliffs. But the current rovers cannot get there. So, inspired by that, we wanted to build a robot that can climb a structured cliff environment. So this is CLIMBeR. It has three legs. It's probably difficult to see, but it has a winch and a cable at the top. It tries to figure out the best place to put its foot. And then once it figures that out, in real time, it calculates the force distribution: how much force it needs to exert to the surface so it doesn't tip and doesn't slip. Once it stabilizes that, it lifts a foot, and then with the winch, it can climb up these kinds of cliffs. Also for search and rescue applications as well. Five years ago, I actually worked at NASA JPL during the summer as a faculty fellow. And they already had a six-legged robot called LEMUR.", "cs": "Například, v tomto případě, i když levé a pravé kolo je spojeno jednou osou a otáčejí se stejnou úhlovou rychlostí, jednoduše jenom změníme délku špice. To ovlivní průměr a pak může zatočit doleva, či doprava. Takže toto jsou jen nějaké příklady věcí, které můžeme s IMPASSem dělat. Tento robot se jmenuje CLIMBeR: anglická zkratka pro Lanově Zavěšený Robot Inteligentně Pohybující Končetinami. Mluvil jsem s mnoha vědci z NASA JPL (Laboratoř proudového pohonu) -- JPL je známé především díky vozítkám pro Mars -- a vědci, geologové mi vždy říkají, že opravdu vědecky zajímavé, pro vědu nejzajímavější místa, jsou vždy útesy. Ale současná vozítka se tam nedostanou. Takže inspirováni touto potřebou jsme chtěli postavit robota, který dokáže šplhat po komplikovaných prostředích útesů. Tedy toto je CLIMBeR. Jak tedy pracuje, když má tři nohy. Jde to patrně špatně vidět, ale má nahoře naviják a lanko -- a snaží se najít nejlepší místo, kam umístit nohu. A pak, když na to přijde, v reálném čase vypočítá rozložení sil: kolik síly potřebuje na povrch vyvíjet, aby neuklouzl. Jakmile toto vyřeší, zvedne nohu, a pak díky navijáku může šplhat po podobných místech. Rovněž je vhodný jako robot pro pátrací a záchranné akce. Před pěti lety jsem pracoval v Laboratoři proudového pohonu (NASA JPL) během léta jako výzkumník na fakultě. Měli už šestinohého robota jménem LEMUR."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Revoluce a reakčnost v biopharmingu STANFORD – Získávání léčiv z rostlin není ničím novým. Aspirin se poprvé podařilo izolovat v osmnáctém století z vrbové kůry. A mnoho dalších běžných farmaceutik včetně morfia, kodeinu a doplňku vlákniny s názvem metamucil se rafinuje ze světové flóry. Vědci nedávno vyvinuli metody, jak tento proces posunout ještě o krok dál: pomocí genetického inženýrství syntetizují ze zemědělských plodin farmaceutika vysoké hodnoty. Obrovský příslib této technologie známé jako „biopharming“ („biotechnologická výroba léčiv“) vyšel najevo asi před 15 lety, kdy se uskutečnily klinické zkoušky vakcín a léků vyrobených v banánech, rajčatech a tabáku. Od té doby se pokrok bohužel zastavil kvůli úporné neochotě regulátorů podstupovat rizika. Jedním z prvních příkladů biopharmingu byla výroba rýže obsahující dva lidské proteiny, laktoferin a lysozym, společností Ventria Bioscience. Jakmile se tato rýže vypěstuje a sklidí, oba proteiny se extrahují a rafinují a pak se používají v ústních rehydratačních roztocích určených k léčbě průjmových onemocnění, která jsou po respiračních chorobách druhou nejvýznamnější příčinou úmrtí dětí do pěti let na infekční onemocnění v rozvojových zemích. Zmíněné proteiny mají stejnou strukturu a funkční vlastnosti jako ty, které jsou obsažené v přírodním mateřském mléce, a proces jejich extrakce je analogický s tím, jenž se běžně používá k výrobě léčivých proteinů z organismů typu bakterií a kvasnic. Výzkum v Peru ukázal, že obohacení rehydratačního roztoku proteiny získanými z rýže upravené firmou Ventria podstatně zkracuje dobu trvání průjmu a snižuje četnost rekurencí – což je pro lidi v rozvojovém světě téměř zázračný pokrok.", "en": "Revolution and Reaction in Biopharming STANFORD – Obtaining medicines from plants is not new. Aspirin was first isolated from the bark of the willow tree in the eighteenth century. And many other common pharmaceuticals, including morphine, codeine, and the fiber supplement Metamucil, are purified from the world’s flora. More recently, scientists have developed techniques that take this process a step further, using genetic engineering to induce agricultural crops to synthesize high-value pharmaceuticals. Known as “biopharming,” the great promise of this technology emerged about 15 years ago, with clinical trials of vaccines and drugs produced in bananas, tomatoes, and tobacco. Unfortunately, progress has since stalled, owing to the vehement risk-aversion of regulators. One early example of biopharming was the production by the biotech company Ventria Bioscience of rice that contained two human proteins, lactoferrin and lysozyme. Once grown and harvested, the rice kernel is processed to extract and purify the proteins for use in oral rehydration solution for treating diarrhea, which is surpassed only by respiratory diseases as the leading infectious killer of children under the age of five in developing countries. The proteins have the same structure and functional properties as those found in natural breast milk, and the process for extracting them is analogous to that used routinely for the production of therapeutic proteins from organisms like bacteria and yeast. Research in Peru showed that fortifying an oral-rehydration solution with the proteins extracted from Ventria’s rice substantially lessens the duration of diarrhea and reduces the rate of recurrence – a near-miraculous advance for people in the developing world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Totéž však lze říci o většině čínských partajních šéfů. Všichni mají víc peněz, než kolik jich lze našetřit z oficiálního platu. Děti většiny z nich studují na drahých britských či amerických univerzitách. A všichni se chovají, jako by stáli nad zákony, které svazují normální občany. Na Poovi byly neobvyklé jeho neskrývané ambice. Čínští straničtí bossové mají být stejně jako japonští politici – nebo i mafiánští kmotři – ve své touze po moci diskrétní. Po se však choval spíš jako americký politik. Rád veřejně stavěl na odiv svou důležitost. K rozladění jiných stranických šéfů to stačilo. A protože rivalitu mezi partajními frakcemi nelze řešit diskrétně, nabyli někteří Poovi kolegové dojmu, že Po musí odejít. V Číně stejně jako v Japonsku se přitom partajní šéfové zbavují svých nepohodlných rivalů tím, že je zapletou do veřejných skandálů a ty vyzradí poslušnému tisku, který pak rozdmýchá plameny. Přítomnost zkažené ženy je v čínských veřejných skandálech běžným úkazem. Když Mao Ce-tung zahrnul během kulturní revoluce do svých čistek i svého nejvyššího stranického šéfa Liou Šao-čch‘, promenovala se Liouova manželka v ulicích s ping-pongovými míčky kolem krku, čímž prý symbolizovala zkaženou dekadenci a extravaganci. Když později zemřel samotný Mao, byla jeho manželka Ťiang Čching zatčena a vykreslována jako čínská lady Macbeth. Je možné, že obviňování Poovy choti Ku Kchaj-laj z vraždy je součástí stejného politického divadla. Poův pád z výsluní však nezahrnuje pouze jeho manželku, nýbrž celou jeho rodinu.", "en": "But the same could be said of most Party bosses in China. They all have more money than can be explained by their official pay. Most have children studying at expensive British or American universities. All behave as though they are above the laws that constrain normal citizens. What was unusual about Bo was his open ambition. Chinese party bosses, like Japanese politicians – or, indeed, Mafia dons – are supposed to be discreet in their appetite for power. Bo behaved more like an American politician. He liked to throw his weight around in public. That was enough to annoy other party bosses. Since factional rivalry inside the Party cannot be handled discreetly, some of Bo’s colleagues felt that he had to go. The way that party bosses, in China no less than in Japan, get rid of irksome rivals is to bring them down through public scandals, leaked to an obedient press, which then fans the flames. The appearance of a wicked wife in Chinese public scandals is a common phenomenon. When Mao Zedong purged his most senior Party boss, Liu Shaoqi, during the Cultural Revolution, Liu’s wife was paraded through the streets wearing ping-pong balls around her neck as a symbol of wicked decadence and extravagance. After Mao himself died, his wife Jiang Qing was arrested and presented as a Chinese Lady Macbeth. It is possible that the murder accusations against Bo’s wife, Gu Kailai, are part of such political theater. In fact, Bo’s fall from grace involves not only his wife, but his entire family."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The red color you see here is not due to minerals. It's actually due to the presence of a tiny algae. In this region, the U.V. radiation is really nasty. Anywhere on Earth, 11 is considered to be extreme. During U.V. storms there, the U.V. Index reaches 43. SPF 30 is not going to do anything to you over there, and the water is so transparent in those lakes that the algae has nowhere to hide, really, and so they are developing their own sunscreen, and this is the red color you see. But they can adapt only so far, and then when all the water is gone from the surface, microbes have only one solution left: They go underground. And those microbes, the rocks you see in that slide here, well, they are actually living inside rocks and they are using the protection of the translucence of the rocks to get the good part of the U.V. and discard the part that could actually damage their DNA. And this is why we are taking our rover to train them to search for life on Mars in these areas, because if there was life on Mars three and a half billion years ago, it had to use the same strategy to actually protect itself. Now, it is pretty obvious that going to extreme environments is helping us very much for the exploration of Mars and to prepare missions. So far, it has helped us to understand the geology of Mars. It has helped to understand the past climate of Mars and its evolution, but also its habitability potential.", "cs": "Ta červená barva, kterou vidíte, není způsobena minerály. Je způsobena přítomností drobné řasy. V této oblasti je UV záření skutečně nepříjemné. Kdekoliv jinde na Zemi, 11 by bylo považováno za extrém. Tam, během UV bouří, dosahuje UV index hodnoty 43. Ochranný faktor (SPF) 30 vás tu nezachrání, a voda je v těchto jezerech tak průzračná, že se tu řasy nemají kde schovat, a tak si produkují vlastní odstínění, a tím je právě ta červená barva. Ale mohou se přizpůsobit jen takto a pokud všechna voda z povrchu zmizí, mikrobům zbývá pouze jedno řešení: Jdou pod zem. A tito mikrobi ve skutečnosti žijí uvnitř kamenů a jejich průsvitnost používají jako svou ochranu k získaní užitečné části UV záření a k odstínění té části UV záření, která by mohla poškodit jejich DNA. A to je důvod, proč s sebou bereme vozítko abychom je vytrénovali na hledání života v těchto místech, protože pokud před 3,5 miliardou let na Marsu život byl, musel použít stejnou strategii ke své ochraně. Je celkem zřejmé, že návštěva extrémního prostředí nám velmi pomáhá k přípravě misí na Mars a jeho prozkoumávání. Zatím nám to pomohlo pochopit geologii Marsu. Pomohlo nám to pochopit předchozí klima na Marsu a jeho vývoj, ale také jeho potenciální obyvatelnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč zámořští Číňané ovládají čínský export Od počátku devadesátých let do Číny přiteklo více přímých zahraničních investic než do jakékoli jiné země s výjimkou Spojených států. Na tomto kapitálovém přílivu mají lví podíl tzv. zámořští Číňané – z Hongkongu, Tchaj-wanu, Macaa a jihovýchodní Asie. Investice proudící z Hongkongu a Macaa tvořily na počátku devadesátých let celých 70 procent přímých zahraničních investic v Číně. Od té doby podíl těchto dvou oblastí klesl, stále však představují 50 procent celkových přímých zahraničních investic v zemi. Celý svět Číně závidí, že do ní její emigranti investují tolik kapitálu. Indie může jen naříkat, že Indové žijící v zahraničí nemají peníze a vlastně snad ani chuť investovat ve své rodné zemi. Ekonomové a odborníci na čínské dění zase oslavují pohotový přísun kapitálu, know-how a marketinkových kanálů, díky nimž se Čína během krátké doby stala výrobní základnou a exportním obrem Asie. Ti, kdo opěvují přímé zahraniční investice od čínských emigrantů, však pro samou chválu nevidí jejich zásadní vady na kráse. Ano, firmy, do nichž investují čínští emigranti, produkují významnou část čínského exportu, ale často se tak děje převzetím exportně orientovaných podniků od domácích Číňanů. Svědčí o tom dva údaje. Prvním je poměr mezi exportem a HDP, který od roku 1990 do roku 1990 vzrostl z 15 na 20 procent. Druhým číslem je podíl vývozu zahraničních firem na celkovém vývozu Číny: ten se během téže doby zvýšil z 15 na téměř 40 procent. Zahraniční firmy jsou sice pro Čínu zdrojem exportu, ale spolu s tím zabírají velkou část exportního koláče domácím čínským podnikatelům.", "en": "Why Overseas Chinese Dominate China's Exports Since the early 1990s, more foreign direct investment (FDI) has flowed into China than to any country except America. Of this vast capital inflow, overseas Chinese – from Hong Kong, Taiwan, Macao and Southeast Asia – delivered the lion’s share. Investments from Hong Kong and Macao claimed 70% of Chinese FDI in the early 90s; since then their share has decreased, yet it still accounts for 50% of China’s total FDI. That China receives so much capital from expatriates is a global source of envy. Indian officials bemoan the fact that overseas Indians lack both the wealth and the propensity to invest back home. Economists and China-watchers celebrate this ready supply of capital, know-how, and marketing channels which enabled China to become – in a short period of time – Asia’s manufacturing base and export power-house. Lavish praise for this stream of expatriate FDI, however, misses its deep flaws. Yes, expatriate-invested firms produce many Chinese exports, but they often do it by seizing control of export-oriented businesses from indigenous Chinese. Two ratios tell the story. One is the export/GDP ratio, which rose from 15% in 1990 to 20% in 1999, an increase of 5%. The other is the share of exports by foreign firms of total Chinese exports: this rose from 15% to almost 40% during the same period. So, foreign firms may create exports for China, but they also divert a big slice of the export pie away from indigenous Chinese entrepreneurs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je to herec, jemuž dala zkušenost moderátora televizní reality show schopnost vyniknout v nahuštěném pelotonu republikánských primárek a přitáhnout značnou mediální pozornost. Náležitě upraven ve své vlajkové červené kšiltovce s heslem „Make America Great Again“ využil zřejmě slabiny systému a prosadil se vypouštěním „politicky nekorektních“ výroků, aby na sebe upoutal pozornost a zdarma získal enormní publicitu. Trump však prokazuje nedostatek sebeovládání, který mu znemožňuje posouvat se před všeobecnými volbami do středu. Také se mu nedaří projevit disciplínu nezbytnou ke zvládnutí detailů zahraniční politiky, takže oproti Nixonovi budí dojem naivity v oblasti světových záležitostí. Trump má ve styku se spolupracovníky pověst tyrana, ale to samo o sobě nevadí. Jak podotkl stanfordský psycholog Roderick Kramer, prezident Lyndon Johnson jednal despoticky a přístup mnoha podnikatelů v Silicon Valley je neurvalý. Kramer ale takové osobnosti označuje za despoty s vizí, která ostatní inspiruje k jejich následování. Konečně Trumpa jemu vlastní narcisismus vede k přehnaným a často kontraproduktivním reakcím na kritiku a urážky. Zapletl se třeba do sváru s americkými muslimskými manželi, jejichž syn padl v Iráku jako voják USA, a do malicherné rozepře s Paulem Ryanem, předsedou Sněmovny reprezentantů, když se Trump cítil znevážen. V takových případech Trump pošlapává své vlastní poselství.", "en": "He is an actor whose experience hosting a reality-television show enabled him to dominate the crowded Republican primary field and attract considerable media attention. Dressing for the occasion in his signature red baseball cap with the slogan “Make America Great Again,” he appeared to have gamed the system with a winning strategy of using “politically incorrect” statements to focus attention on himself and gain enormous free publicity. But Trump has proven deficient in terms of self-control, leaving him unable to move toward the center for the general election. Likewise, he has failed to display the discipline needed to master the details of foreign policy, with the result that, unlike Nixon, he comes across as naive about world affairs. Trump has a reputation as a bully in interactions with peers, but that is not bad per se. As the Stanford psychologist Roderick Kramer has pointed out, President Lyndon Johnson was a bully, and many Silicon Valley entrepreneurs have a bullying style. But Kramer calls such figures bullies with a vision that inspires others to want to follow them. And Trump’s narcissism has led him to overreact, often counter-productively, to criticism and affronts. For example, he became embroiled in a dispute with an American Muslim couple whose son, a US soldier, was killed in Iraq, and in a petty feud with Paul Ryan, the Speaker of the House of Representatives, after Trump felt slighted. In such cases, Trump stepped on his own message."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Závěr, který z toho Saunders a jeho spoluautoři vyvozují, je překvapivý a současně těžko vyvratitelný: zavádění stále účinnějších světelných technologií nesnižuje naši spotřebu elektřiny, ale s daleko vyšší pravděpodobností vede k „mohutnému… nárůstu spotřeby světla“. Význam těchto zjištění pro klimatickou politiku lze jen těžko označit jinak než jako nedozírný. V kostce řečeno nám sdělují, že zvyšování energetické účinnosti je sice bezpochyby dobrá věc, ale téměř jistě to není lék na globální oteplování. Nebo jak to formuluje Saunders, „energetická účinnost může přinést čistý pozitivní efekt při zvyšování ekonomické produktivity a růstu, ale nemělo by se na ni spoléhat jako na způsob, jak snížit spotřebu energie a tím i emise skleníkových plynů“. Toto není argument, který by měl kohokoliv motivovat k tomu, aby šel a koupil si automobil Hummer. Neměli bychom se však klamat v názoru, že když vyměníme své současné auto za Toyotu Prius nebo nahradíme své žárovky energeticky úspornými zářivkami, zasadíme tím významnou ránu klimatickým změnám. Skutečné řešení tohoto problému přijde až ve chvíli, kdy se vlády zaměří na výzkum a vývoj s cílem zvýšit podíl zelených energetických zdrojů na celkové spotřebě. Možná je hřejivé věřit, že existují levné a snadné věci, které jako jednotlivci můžeme pro zástavu globálního oteplování učinit, nebo že odpovědí je pokračovat v honbě za chimérou globální dohody o uhlíkových škrtech, jak se nyní děje v Cancúnu. Skutečnou akcí, kterou můžeme podniknout, je však vyvíjet tlak na naše politiky, aby položili na stůl chytřejší nápady.", "en": "The conclusion that Saunders and his co-authors draw from this is both surprising and hard to dispute: rather than shrinking our electricity use, the introduction of ever more efficient lighting technologies is much more likely to lead to “massive…growth in the consumption of light.” It’s difficult to overstate what these findings mean for climate policy. In a nutshell, they tell us that, while increasing energy efficiency is undoubtedly a good thing, it is most assuredly not a remedy for global warming. Or, as Saunders puts it, “energy efficiency may be a net positive in increasing economic productivity and growth, but should not be relied upon as a way to reduce energy consumption and thus greenhouse gas emissions.” This is not an argument that should encourage anyone to go out and buy a Hummer. But we shouldn’t fool ourselves into thinking that swapping our current car for a Prius, or replacing our incandescent lights with energy-efficient fluorescent bulbs, will strike a meaningful blow against climate change. The real fix to this problem will come when governments focus on research and development aimed at boosting the proportion of green energy sources in overall consumption. It may be reassuring to believe there are cheap and easy things we can do as individuals to stop global warming, or that the answer is to continue chasing a chimerical global agreement on carbon cuts, as in Cancún. But the real action that we can take is to press our politicians to put smarter ideas on the table."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I said no to every request for the two of us to do a media appearance together. I turned down TV interviews, and I said no to every request for photos of the two us. I think I was afraid that we would become inadvertent icons for the process of falling in love, a position I did not at all feel qualified for. And I get it: people didn't just want to know if the study worked, they wanted to know if it really worked: that is, if it was capable of producing love that would last, not just a fling, but real love, sustainable love. But this was a question I didn't feel capable of answering. My own relationship was only a few months old, and I felt like people were asking the wrong question in the first place. What would knowing whether or not we were still together really tell them? If the answer was no, would it make the experience of doing these 36 questions any less worthwhile? Dr. Arthur Aron first wrote about these questions in this study here in 1997, and here, the researcher's goal was not to produce romantic love. Instead, they wanted to foster interpersonal closeness among college students, by using what Aron called \"sustained, escalating, reciprocal, personalistic self-disclosure.\" Sounds romantic, doesn't it? But the study did work. The participants did feel closer after doing it, and several subsequent studies have also used Aron's fast friends protocol as a way to quickly create trust and intimacy between strangers.", "cs": "Odmítla jsem všechny pozvánky na rozhovory, kde bychom byli oba dva. Odmítla jsem všechny rozhovory v TV a odmítla jsem každou žádost o fotku nás dvou. Myslím, že jsem se bála, že se staneme bezděčnými ikonami zamilovávání se. To byla pozice, na kterou jsem se vůbec necítila. Chápu to, lidé nechtějí vědět jen to, jestli ta studie funguje, ale jestli opravdu zabírá: jestli je schopná vytvořit trvalou lásku – ne jen tak něco, ale pravou, udržitelnou lásku. Ale tohle byla otázka, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců a cítila jsem, že se lidé ptají špatně. Na co by jim bylo vědět, jestli jsme nebo nejsme pořád spolu? Kdyby odpověď byla ne, učinilo by to zkušenost s 36 otázkami méně hodnotnou? První, kdo zmínil tyto otázky, byl Dr. Arthur Aron ve své studii v roce 1997. V ní nebylo cílem vytvořit romantickou lásku. Místo toho chtěl rozvinout blízkost mezi vysokoškolskými studenty použitím toho, čemu Aron říkal \"trvale stupňující se reciproční osobní sebeodhalení\". To zní romanticky, že? Jeho studie fungovala. Účastníci se po absolvování cítili jeden druhému blíž, a následně několik dalších studií použilo Aronův protokol rychlých přátel jako způsob vytvoření důvěry a intimity mezi cizinci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dohoda z roku 2010 byla přece jen kompromisem, ač tvrdě vybojovaným, který záležitost dlouho opožděných reforem MMF posouval vpřed jen okrajově. Existovaly navíc jen nedostatečné záruky, že se omezené změny v posledku stanou odrazovým můstkem k mnohem smysluplnějším reformám. To, co by mnozí pokládali za neuspokojivý, a přesto finální dílčí kompromis, přijatý namísto modernizace ekonomického multilateralismu a aktualizace jeho řízení, by mohlo hrát do karet těm, kdo prosazují regionální struktury jako náhradu multilateralismu, ne jako jeho doplněk. Tato nová příležitost, zrozená ze zklamání, však vyjde naprázdno, bude-li mezinárodní společenství prostě jen čekat, až americký prezident opět předloží Kongresu tentýž soubor omezených reforem. Lídři se naopak musí sejít a podpořit zahájení diskusí o komplexnějším souboru reforem. Takové reformy by mohly začít zaměřením pozornosti na důraznější a velmi potřebné přeskupení síly volebních hlasů a zastoupení v MMF – aby výsledek reflektoval svět dneška a zítřka, nikoli svět několik desítek let staré minulosti. Toho by se mohlo dosáhnout prosazováním tří konkrétních snah.  Lídři by se měli zaměřit na mnohem větší změnu ve prospěch rozvíjejících se ekonomik a snížit váhu Evropy – v síle volebních hlasů, zastoupení ve Výkonné radě MMF a finančních povinnostech.  Zastaralý pozůstatek systému, v němž je post generálního ředitele fakticky vyhrazen občanům Evropy, by měl být jednou provždy odstraněn.  Zatřetí by tvůrci politik měli stavět na nedávném pokroku, aby zajistili rovnější provozní hřiště pro uskutečňování dohledu nad Fondem. Nejvhodnější okamžik pro započetí prací na těchto třech iniciativách je teď. Poslední dvě – další zlepšení postupů, jimiž se bude řídit volba příštího generálního ředitele, a nestrannější dohled – by se mohly prosadit celkem rychle a bez nutnosti získat parlamentní souhlas. Nezbytná je silnější politická vůle vlád a v případě Evropy víc pokory. První z iniciativ, týkající se síly hlasovacích práv a zastoupení, by nevyhnutelně potřebovala delší čas a bylo by složitější ji realizovat. V mnoha zemích by si vlády musely zajistit parlamentní souhlas. Postup k cíli by vyžadoval náročná vyjednávání a tvrdé kompromisy.", "en": "The 2010 agreement was, after all, a compromise – albeit a hard-fought one – that advanced only marginally the cause of long-delayed IMF reforms. Moreover, there were insufficient assurances that the limited changes would end up providing a springboard for more meaningful reforms down the road. Indeed, rather than modernizing economic multilateralism and revamping its governance, what many would have regarded as an unsatisfactory yet final partial compromise could have played into the hands of those who advocate regional arrangements as a substitute for multilateralism, not a compliment to it. But this new opportunity, born of disappointment, will not be seized if the international community’s approach is simply to wait for the US president to submit the same set of limited reforms to Congress again and again. Instead, leaders need to come together and support the initiation of discussions on a more comprehensive set of reforms. Such reforms could start by targeting a more aggressive, and much-needed, realignment of voting power and representation at the IMF – one that reflects the world of today and tomorrow, rather than that of decades ago. This could be achieved by pursuing three specific initiatives. · Leaders should target a much bigger shift in favor of emerging economies and away from Europe – in voting power, representation on the IMF’s Executive Board, and funding obligations. · The outmoded relic of a system that de facto reserves the position of Managing Director for European citizens should be eliminated once and for all. · Third, policymakers should build on recent progress to ensure a more level operational playing field for the implementation of Fund surveillance. There is no better time than now to start working on these three initiatives. The last two – further improving the procedures governing the election of the next Managing Director, and more even-handed surveillance – could be pursued rather quickly and without having to secure parliamentary approval. What is required is stronger political will by governments and, in the case of Europe, greater humility. The first initiative, pertaining to voting power and representation, would inevitably take longer and be much more complicated to implement. In many countries, governments would need to obtain parliamentary approval. And the process of getting there is bound to require difficult negotiations and hard compromises."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "By focusing the monetary policy of the ECB on this primary objective, the Treaty makes it clear that ensuring price stability is the most important contribution that monetary policy can make to achieving a favourable economic environment and a high level of employment. The NCBs of the Member States which had not adopted the euro in 2009 are not involved in the decisionmaking regarding the single monetary policy for the euro area and conduct their own monetary policies. An EU country can adopt the euro at a later stage but only once it has fulfilled the convergence criteria (see Box 5.2 below for a more detailed description). The Eurosystem The euro area NCBs and the ECB together form the Eurosystem. This term was chosen by the Governing Council of the ECB to describe the arrangement by which the ESCB carries out its tasks within the euro area. As long as there are EU Member States which have not yet adopted the euro, this distinction between the Eurosystem and the ESCB will need to be made. BOX 5.2 CONVERGENCE CRITERIA measured by means of the consumer price index on a comparable basis, taking into account differences in national definitions”. The conditions for the adoption of the euro are laid down in Article 121 of the Treaty and the Protocol annexed to the Treaty on the convergence criteria referred to in Article 121. To assess whether a Member State has achieved a high degree of sustainable convergence, four criteria are used: price stability, a sound fiscal position, exchange rate stability and converging interest rates.", "cs": "Zaměřením měnové politiky ECB na tento prvořadý cíl Smlouva jednoznačně ukazuje, že zajištění cenové stability je nejvýznamnějším prvkem, kterým může měnová politika přispět k dosažení příznivého hospodářského prostředí a vysoké míry zaměstnanosti. Kterákoli země EU může zavést euro později, ale jen pokud splní kritéria konvergence (podrobnější popis je uveden v rámečku níže). Tak tomu bylo v případě Slovinska, které euro zavedlo 1. ledna 2007. Eurosystém Eurosystém tvoří národní centrální banky eurozóny společně s ECB. Název Eurosystém vybrala Rada guvernérů pro pojmenování systému, jehož prostřednictvím Evropský systém centrálních bank (ESCB) plní své úkoly v eurozóně. Dokud existují členské státy EU, které dosud nezavedly euro, je třeba rozlišovat mezi Eurosystémem a ESCB. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“ Podmínky pro zavedení eura jsou stanoveny v článku 121 Smlouvy a v Protokolu o kritériích konvergence, který je ke Smlouvě připojen a který na kritéria konvergence uvedená v článku 121 odkazuje. K posouzení, zda členský stát dosáhl vysokého stupně udržitelné konvergence, se používají čtyři kritéria: cenová stabilita, udržitelnost veřejných financí, kurzová stabilita a dlouhodobé úrokové sazby."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Twenty-three years ago, at the age of 19, I shot and killed a man. I was a young drug dealer with a quick temper and a semi-automatic pistol. But that wasn't the end of my story. In fact, it was beginning, and the 23 years since is a story of acknowledgment, apology and atonement. But it didn't happen in the way that you might imagine or think. These things occurred in my life in a way that was surprising, especially to me. See, like many of you, growing up, I was an honor roll student, a scholarship student, with dreams of becoming a doctor. But things went dramatically wrong when my parents separated and eventually divorced. The actual events are pretty straightforward. At the age of 17, I got shot three times standing on the corner of my block in Detroit. My friend rushed me to the hospital. Doctors pulled the bullets out, patched me up, and sent me back to the same neighborhood where I got shot. Throughout this ordeal, no one hugged me, no one counseled me, no one told me I would be okay. No one told me that I would live in fear, that I would become paranoid, or that I would react hyper-violently to being shot. No one told me that one day, I would become the person behind the trigger. Fourteen months later, at 2 a.m., I fired the shots that caused a man's death. When I entered prison, I was bitter, I was angry, I was hurt.", "cs": "Před třiadvaceti lety, když mně bylo 19, jsem zmáčkl spoušť a zabil člověka. Byl jsem mladý drogový dealer s výbušnou povahou a poloautomatickou pistolí. Ale nebyl to konec mého příběhu. Ve skutečnosti to byl začátek. A těch uplynulých 23 let je příběhem o přijetí, omluvě a odčinění. Nedělo se to však způsobem, který si lehce představíte. Tyto záležitosti do mého života přišly překvapivou cestou, zejména pak pro mě. Stejně jako mnoho z vás jsem byl úspěšný student, měl jsem stipendium a sen, že se stanu lékařem. Ale všechno se dramaticky zhoršilo, když se moji rodiče rozešli a nakonec rozvedli. Věci se děly celkem přímočaře. Když mi bylo sedmnáct, postřelili mě třemi ranami, zatímco jsem stál na rohu své čtvrti v Detroitu. Kamarád mě rychle dopravil do nemocnice. Doktoři vytáhli kulky ven, dali mě dohromady a poslali mě zpátky do čtvrti, ve které jsem byl postřelen. Po celou dobu toho trápení mě nikdo neobjal, nikdo mi neporadil, nikdo mi neřekl, že budu v pořádku. Nikdo mi neřekl, že budu žít ve strachu, že se stanu paranoidním, nebo že budu na postřelení reagovat zvýšenou agresivitou. Nikdo mi neřekl, že jednoho dne se stanu tou osobou, která zmáčkne spoušť. Ve 2 hodiny ráno o čtrnáct měsíců později jsem vystřelil rány, které způsobily smrt člověka. Po nástupu do vězení jsem byl zatrpklý a naštvaný, byl jsem zraněný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, v letech 2010-2011 se většina ekonomik rozvíjejících se trhů přehřívala, růst přesahoval potenciál a rostoucí inflace převyšovala cíle. Mnohé z nich proto v roce 2011 zpřísnily měnovou politiku, což mělo během roku 2012 důsledky na růst, které se přelévají i do letošního roku. Zadruhé, přehnaná byla představa, že by se ekonomiky rozvíjejících se trhů mohly zcela izolovat od hospodářské ochablosti vyspělých ekonomik: z recese v eurozóně, ze stavu blízkého recesi ve Spojeném království a Japonsku během let 2011-2012 a z pomalého hospodářského růstu ve Spojených státech plynula vždy pravděpodobnost negativního vlivu na výkon rozvíjejících se trhů – skrze obchod, finanční vazby a důvěru investorů. Například trvající pokles eurozóny vlivem obchodních vazeb poškodil Turecko a ekonomiky rozvíjejících se trhů ve střední a východní Evropě. Zatřetí, většina BRICS a několik dalších rozvíjejících se trhů spěje k určité podobě státního kapitalismu. To vyvolává zpomalení reforem zvyšujících produktivitu a ekonomický podíl soukromého sektoru, způsobuje nárůst ekonomické úlohy státních podniků (a státních bank při alokaci úvěrů a úspor) a stává se pramenem nacionalismu ve vztahu k přírodním zdrojům a pohnutkou k obchodnímu protekcionismu, industrializačním politikám zaměřeným na nahrazování dovozu a zavádění regulace kapitálu. Takový přístup snad mohl fungovat v dřívějších fázích vývoje a v době, kdy finanční krize zapříčinila propad soukromých výdajů, ale teď pokřivuje ekonomickou aktivitu a stlačuje potenciální růst. Platí, že čínské zpomalení je odrazem ekonomického modelu, který je, řečeno slovy bývalého premiéra Wen Ťia-paa, „nestabilní, nevyvážený, nekoordinovaný a neudržitelný,“ a že dnes negativně postihuje růst v rozvíjející se Asii a na rozvíjejících se trzích vyvážejících komodity, od Asie přes Latinskou Ameriku až po Afriku. Další újmu by mnoha rozvíjejícím se ekonomikám mohlo způsobit riziko, že Čína v příštích dvou letech může zakusit tvrdé přistání. Začtvrté, komoditní supercyklus, který pomohl Brazílii, Rusku, Jižní Africe a mnoha dalším rozvíjejícím se trhům exportujícím komodity, už je možná za námi. Boom by bylo ostatně těžké udržet, vzhledem k čínskému zpomalení, vyšším investicím do energeticky úsporných technologií, slabšímu důrazu na kapitálově a zdrojově orientované modely růstu po celém světě a zpožděnému vzestupu nabídky v důsledku vysokých cen. Pátým a nejčerstvějším faktorem jsou signály americké centrální banky, že by mohla politiku kvantitativního uvolňování ukončit dřív, než se očekává, a náznaky, že se blíží konečný ústup od nulových úrokových sazeb, což v obou případech zapříčinilo turbulence na finančních trzích rozvíjejících se ekonomik.", "en": "First, most emerging-market economies were overheating in 2010-2011, with growth above potential and inflation rising and exceeding targets. Many of them thus tightened monetary policy in 2011, with consequences for growth in 2012 that have carried over into this year. Second, the idea that emerging-market economies could fully decouple from economic weakness in advanced economies was far-fetched: recession in the eurozone, near-recession in the United Kingdom and Japan in 2011-2012, and slow economic growth in the United States were always likely to affect emerging-market performance negatively – via trade, financial links, and investor confidence. For example, the ongoing eurozone downturn has hurt Turkey and emerging-market economies in Central and Eastern Europe, owing to trade links. Third, most BRICS and a few other emerging markets have moved toward a variant of state capitalism. This implies a slowdown in reforms that increase the private sector’s productivity and economic share, together with a greater economic role for state-owned enterprises (and for state-owned banks in the allocation of credit and savings), as well as resource nationalism, trade protectionism, import-substitution industrialization policies, and imposition of capital controls. This approach may have worked at earlier stages of development and when the global financial crisis caused private spending to fall; but it is now distorting economic activity and depressing potential growth. Indeed, China’s slowdown reflects an economic model that is, as former Premier Wen Jiabao put it, “unstable, unbalanced, uncoordinated, and unsustainable,” and that now is adversely affecting growth in emerging Asia and in commodity-exporting emerging markets from Asia to Latin America and Africa. The risk that China will experience a hard landing in the next two years may further hurt many emerging economies. Fourth, the commodity super-cycle that helped Brazil, Russia, South Africa, and many other commodity-exporting emerging markets may be over. Indeed, a boom would be difficult to sustain, given China’s slowdown, higher investment in energy-saving technologies, less emphasis on capital- and resource-oriented growth models around the world, and the delayed increase in supply that high prices induced. The fifth, and most recent, factor is the US Federal Reserve’s signals that it might end its policy of quantitative easing earlier than expected, and its hints of an eventual exit from zero interest rates, both of which have caused turbulence in emerging economies’ financial markets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příroda nepočká SAN JOSÉ – Kostarika letos slaví 200 let nezávislosti. Je to příležitost uctít naše předky i myslet na naše potomky a vyzýváme svět, aby slavil s námi. Ti, kdo naši zemi nemohou navštívit osobně, by měli slavit tím, že budou chránit pevninu i oceány na zeměkouli, neboť právě ony jsou zdrojem všeho života. Konkrétně by vlády, firmy, komunity i jednotlivci měli přispět k ochraně nejméně 30% pevniny a oceánů na planetě do roku 2030. Vědci totiž stanovili, že tento cíl „30x30“ představuje minimální úroveň ochrany potřebné k prevenci katastrofální ztráty přírodního bohatství a k omezení klimatických změn. Cíl 30x30 se však nesplní sám od sebe; bude to vyžadovat čas, pozornost a peníze. Ekonomové odhadují, že splnění tohoto cíle – ochranou nejdůležitějších nedotčených přírodních oblastí na světě a obnovou klíčových zničených lokalit – by si vyžádalo necelou třetinu částky, kterou vlády vynakládají na dotace činností poškozujících přírodu. Je povzbudivé, že devět velkých dobročinných organizací se nedávno zavázalo přispět k iniciativě 30x30 sumou 5 miliard dolarů, což je největší dar přírodě v dějinách. Ostatní teď musí jejich příklad následovat. Od roku 1970 zaniklo 60 procent suchozemských divoce žijících populací na světě a téměř třetina globálních stavů ryb se využívá s trvale neudržitelnou intenzitou. Při ničení přírodních oblastí se navíc uvolňují obrovská množství skleníkových plynů, což napomáhá klimatickým změnám. Je pravda, že náklady na ochranu přírody se mohou zdát vysoké zejména v době, kdy se země potýkají s ekonomickými dopady pandemie COVID-19.", "en": "Nature Can't Wait SAN JOSÉ – Costa Rica is celebrating 200 years of independence this year. It is an opportunity to honor our ancestors and think about our descendants, and we invite the world to celebrate with us. Those who cannot visit in person should do so by protecting the Earth’s land and oceans, the source of all life. Specifically, governments, businesses, communities, and individuals should commit to conserving at least 30% of the planet’s land and oceans by 2030. Scientists have determined that this “30x30” goal is the minimum level of conservation needed to prevent a catastrophic loss of nature and to stem climate change. But 30x30 will not happen by itself; it will require time, attention, and money. Economists estimate that achieving this goal – by conserving the world’s most important intact wild areas and restoring crucial degraded habitats – would represent less than one-third of the amount that governments spend on subsidies to activities that destroy nature. It is encouraging that nine major philanthropic organizations recently pledged $5 billion to the 30x30 effort, the largest donation to nature in history. Others must now follow their lead. Sixty percent of the world’s terrestrial wildlife populations have been lost since 1970, and almost one-third of global fish stocks are being exploited at an unsustainable level. The destruction of natural areas also releases huge quantities of greenhouse gases, contributing to climate change. True, the cost to protect nature may seem like a lot, especially as countries grapple with the economic fallout of the COVID-19 pandemic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nad Dauhá neplačte CAMBRIDGE – Podepíšou, nebo nepodepíšou? Dohodnou se konečně ministři obchodu z celého světa na podpisu mnohostranné obchodní dohody, která sníží zemědělské dotace a průmyslová cla, anebo se rozejdou s prázdnýma rukama? Tato sága trvá už od listopadu 2001, kdy bylo v katarském Dauhá zahájeno současné kolo vyjednávání, které už mnohokrát stoupalo k cíli, propadalo se, bezmála krachovalo, prodlužovalo se. Poslednímu kolu rozhovorů v Ženevě se opět nezdařilo dosáhnout dohody. Soudě podle toho, co říká finanční tisk a někteří ekonomové, v sázce už nemohlo být víc. Dovršíte-li takzvané „rozvojové kolo“ zdárně, pozvednete z bídy stovky milionů zemědělců v chudých zemích a zajistíte, že globalizace přežije. Selžete-li, uštědříte systému světového obchodu bezmála smrtelnou ránu a rozdmýcháte deziluzi na jihu a protekcionismus na severu. A jak nám úvodníky spěšně připomínají, riziko negativního vývoje je obzvlášť veliké v době, kdy světová finanční soustava je otřesena krizí podřadných hypoték a Spojené státy vstupují do recese. Pohlédneme-li ale na agendu z Dauhá méně zaujatýma očima, začneme se podivovat k čemu všechen ten poprask. Pravda, politiky zemědělských subvencí v bohatých zemích mají tendenci snižovat světové ceny a společně s nimi i příjmy zemědělských producentů v rozvojových zemích. U většiny zemědělských výrobků ale útlum těchto subvencí bude mít pravděpodobně jen skromný účinek na světové ceny – nanejvýš několik procentních bodů. Ve srovnání s překotným zvýšením cen, které v poslední době světové trhy zažily, jde o drobnost, která by se každopádně ztrácela ve vysoké proměnlivosti, jíž tyto trhy běžně podléhají. Vyšší světové ceny zemědělských výrobků sice pomáhají jejich producentům, ale poškozují domácnosti ve městech rozvojových zemí, z nichž mnohé jsou rovněž chudé. Právě proto nedávný prudký nárůst cen potravin přiměl mnoho zemí produkujících potraviny k zavedení exportních restrikcí a mezi těmi, kdo se zabývají globální chudobou, vyvolal bezmála paniku. Je těžké najít soulad mezi těmito obavami a názorem, že obchodní kolo započaté v Dauhá by mohlo vytrhnout z chudoby desítky, ne-li stovky milionů lidí. Přinejlepším můžeme říct, že zemědělská reforma v bohatých zemích by chudým ve světě přinesla směs dobrého a zlého.", "en": "Don’t Cry for Doha CAMBRIDGE – Will they or won’t they? Will the world’s trade ministers eventually sign a new multilateral trade agreement that reduces agricultural subsidies and industrial tariffs, or will they walk away empty-handed? The saga has been ongoing since November 2001, when the current round of negotiations was launched in Doha, Qatar, with numerous subsequent ups and downs, near-collapses, and extensions. The latest round of talks in Geneva has once again failed to produce an agreement. Judging by what the financial press and some economists say, the stakes could not be higher. Conclude this so-called “development round” successfully, and you will lift hundreds of millions of farmers in poor countries out of poverty and ensure that globalization remains alive. Fail, and you will deal the world trading system a near-fatal blow, fostering disillusionment in the South and protectionism in the North. And, as the editorialists hasten to remind us, the downside is especially large at a time when the world’s financial system is reeling under the sub-prime mortgage crisis and the United States is entering a recession. But look at the Doha agenda with a more detached set of eyes, and you wonder what all the fuss is about. True, farm-support policies in rich countries tend to depress world prices, along with the incomes of agricultural producers in developing countries. But for most farm products, the phasing out of these subsidies is likely to have only modest effects on world prices – at most a few percentage points. This is small potatoes compared to the significant run-up in prices that world markets have been experiencing recently, and it would in any case be swamped by the high volatility to which these markets are normally subject. While higher world farm prices help producers, they hurt urban households in developing countries, many of which are also poor. That is why the recent spike in food prices has led many food-growing countries to impose export restrictions and has caused near panic among those concerned about global poverty. It is hard to square these fears with the view that the Doha trade round could lift tens, if not hundreds, of millions out of poverty. The best that can be said is that farm reform in rich countries would be a mixed blessing for the world’s poor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sečteme-li v této rovnici stranu přínosů, získáme: okamžité zvýšení počtu pracovních míst, o 500 miliard dolarů vyšší spotřebu zboží a služeb v příštích dvou letech a poté každoroční zvýšené příjmy a produkci o 40 miliard dolarů ročně. A jaké jsou pravděpodobné náklady dodatečných půlbilionových výdajů do infrastruktury v příštích dvou letech? Pro začátek by dodatečné vládní výdaje v objemu 500 miliard dolarů pravděpodobně byly vyváženy zvýšeným výběrem daní z intenzivnější ekonomické činnosti, a to v objemu 300 miliard dolarů. Čistým výsledkem by tedy bylo zvýšení státního dluhu o 200 miliard dolarů. Američtí daňoví poplatníci by pak museli po dobu 30 let platit dvě miliardy dolarů ročně jako reálný úrok z tohoto vyššího státního dluhu a poté celých 200 miliard splatit nebo si prodloužit lhůtu splatnosti. Intenzivnější ekonomická aktivita ve výši 40 miliard dolarů ročně by nicméně generovala zhruba 10 miliard ročně v podobě dodatečných daňových příjmů. Kdybychom část použili ke splácení reálného úroku a zbytek uspořili, znamenalo by to, že jakmile by nadešel čas splacení dluhu, rezervy získané z daní díky zdravější ekonomice by bohatě postačovaly k umoření dodatečného státního dluhu. Jinými slovy na tom daňoví poplatníci vydělají, protože přínosy ze zdravější ekonomiky bohatě vykompenzují náklady na obsloužení vyššího státního dluhu, což by vládě umožnilo poskytovat více služeb bez zvyšování daňových sazeb. Také domácnosti na tom vydělají, protože si budou moci za svůj příjem koupit větší objem příjemnějších věcí. Vydělají i firmy, protože zboží i zaměstnanci mohou využívat zdokonalené infrastruktury.", "en": "In sum, on the benefits side of the equation: more jobs now, $500 billion of additional consumption of goods and services over the next two years, and then a $40 billion a year flow of higher incomes and production each year thereafter. So, what are the likely costs of an extra $500 billion in infrastructure spending over the next two years? For starters, the $500 billion of extra government spending would likely be offset by $300 billion of increased tax collections from higher economic activity. So the net result would be a $200 billion increase in the national debt. American taxpayers would then have to pay $2 billion a year in real interest on that extra national debt over the next 30 years, and then pay off or roll over the entire $200 billion. The $40 billion a year of higher economic activity would, however, generate roughly $10 billion a year in additional tax revenue. Using some of it to pay the real interest on the debt and saving the rest would mean that when the bill comes due, the tax-financed reserves generated by the healthier economy would be more than enough to pay off the additional national debt. In other words, taxpayers win, because the benefits from the healthier economy would more than compensate for the costs of servicing the higher national debt, enabling the government to provide more services without raising tax rates. Households win, too, because they get to buy more and nicer things with their incomes. Companies win, because goods and workers get to use the improved infrastructure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Employment growth in the United States and in much of the developed world looks something like a barbell with increasing poundage on either end of the bar. On the one hand, you have high-education, high-wage jobs like doctors and nurses, programmers and engineers, marketing and sales managers. Employment is robust in these jobs, employment growth. Similarly, employment growth is robust in many low-skill, low-education jobs like food service, cleaning, security, home health aids. Simultaneously, employment is shrinking in many middle-education, middle-wage, middle-class jobs, like blue-collar production and operative positions and white-collar clerical and sales positions. The reasons behind this contracting middle are not mysterious. Many of those middle-skill jobs use well-understood rules and procedures that can increasingly be codified in software and executed by computers. The challenge that this phenomenon creates, what economists call employment polarization, is that it knocks out rungs in the economic ladder, shrinks the size of the middle class and threatens to make us a more stratified society. On the one hand, a set of highly paid, highly educated professionals doing interesting work, on the other, a large number of citizens in low-paid jobs whose primary responsibility is to see to the comfort and health of the affluent. That is not my vision of progress, and I doubt that it is yours. But here is some encouraging news. We have faced equally momentous economic transformations in the past, and we have come through them successfully.", "cs": "Růst zaměstnanosti v USA a ve většině vyspělého světa vypadá trochu jako činka s přibývající vahou na každém konci. Na jedné straně máte vysokoškolské vzdělání, vysoce placená zaměstnání jako jsou doktoři, sestry, programátoři a technici, marketingoví a sales manažeři. Zaměstnanost v těchto oborech je silná a roste. Stejně zaměstnanost stoupá u mnoha prací s malou potřebou znalostí, jako je stravování, úklid, bezpečnost nebo domácí zdravotnická pomoc. Zároveň zaměstnanost klesá v mnoha oborech se středním vzděláním a střední mzdou, jako dělníci a manuální pracovníci a úředníci a prodejci. Důvody pro zmenšující se střed nejsou záhadou. Hodně těchto prací se středním vzděláním využívají dobře pochopitelná pravidla a principy, které mohou být více a více programovány do software a vykonávány počítači. Výzva, kterou ten fenomén vytváří, kterou ekonomové nazývají polarizace zaměstnanosti, je vyřazování příček v ekonomickém žebříčku, snižování velikosti střední třídy a vytvoření tak více vrstvené společnosti. Na jedné straně skupina vysoce placených a vzdělaných profesionálů, která dělá zajímavou práci, a na druhé straně velké množství občanů na špatně placených pozicích, jejichž hlavní povinností je dohlížet na pohodlí a zdraví bohatých. Takto si pokrok nepředstavuji a obávám se, že vy také ne. Ale mám i dobré zprávy. Takovýmto ekonomickým změnám už jsme v minulosti čelili a prošli jsme jimi úspěšně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Víc než z čehokoliv jiného to vychází z mezinárodní neochoty vznášet námitky proti kterékoliv vládě kvůli tomu, co dělá na svém vlastním území. To odráží široce rozšířený pohled na suverenitu jako na právo vlád prakticky si uvnitř svých hranic dělat, co chtějí. Takové myšlení je neadekvátní a zastaralé. Předně je tu jistý morální ohled. Hledíme-li stranou, když dochází k vraždění našich lidských bližních, něco není v pořádku. Všichni k sobě máme určitou vzájemnou základní povinnost. Existují i pragmatické zřetele. V globálním světě platí, že dění v jedné zemi může velice snadno ovlivnit země jiné. Tak například, běženci prchající ze Súdánu mohou přetěžovat stabilitu sousedního Čadu. Opozice vůči genocidě a jiným rozsáhlým násilnostem proti určité populaci také reflektuje uznávaný princip, že jak občané, tak vlády mají jistá práva. Tento princip je zaznamenán v mnoha mezinárodních dokumentech, počínajíc Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Vlády by neměly mít právo masakrovat svůj vlastní lid. A slabé vlády by neměly mít právo dovolovat, aby na jejich území k masakrům docházelo, třebaže samy toto násilí nepáchají. Všechny tyto úvahy nás vedou k jednomu: je potřeba koncepce státní suverenity, která nebude absolutní. Konkrétně, je třeba si osvojit smluvní přístup ke svrchovanosti, který bude připouštět jak práva, tak povinnosti a zodpovědnost těch, kdo jí požívají. Takový přístup k suverenitě by dal vládám a jejich předákům prakticky najevo, že práva a ochrany, jež si spojují se státností, jsou ve skutečnosti podmínečné a že vlády i lídři některá z těchto práv, ba v krajních případech všechna tato práva pozbudou, nesplní-li své povinnosti. Tato myšlenka se prosadí, jedině pokud je mezinárodní společenství připraveno jít dál než jen k vyhlášení této zásady a přijme nevyhnutelný důsledek: že totiž ostatní státy a svět jako celek mají právo a povinnost konat, aby ochránily životy nevinných lidí, jsou-li ohroženy ve velkém měřítku. Jistý posun v tomto směru naznačovala široká mezinárodní podpora humanitárních intervencí v Bosně, Kosovu a Východním Timoru. Dalším znamením změny je základní dokument („Ustavující akt\") Africké unie, regionální organizace založené v červenci 2000, aby nahradila neúčinnou Organizaci africké jednoty.", "en": "More than anything else it stems from international reluctance to challenge any government over what it is doing within its own territory. This reflects a widely-held view of sovereignty, one that allows governments to do essentially what they want within their own borders. Such thinking is inadequate and outmoded. To begin with, there is a moral element. There is something wrong in looking the other way when one’s fellow human being is being slaughtered. We all have some basic obligation to one another. There are as well pragmatic considerations. In a global world, what happens within one country can all too easily affect others. For example, refugees leaving Sudan can strain the stability of neighboring Chad. Opposition to genocide and other large-scale acts of violence against a population also reflects the established principle that citizens as well as governments have rights. This principle is enshrined in various international documents, beginning with the 1948 Universal Declaration of Human Rights. Governments ought not to be allowed to massacre their own people. And weak governments should not be allowed to permit massacres to take place on their own territory even if they are not themselves carrying out the massacre. What all this adds up to is a requirement for a concept of state sovereignty that is less than absolute. To be precise, we need to embrace a contractual approach to sovereignty, one that recognizes the obligations and responsibilities as well as the rights of those who enjoy it. Such an approach to sovereignty would essentially communicate to governments and their leaders that the rights and protections they associate with statehood are in fact conditional, and that governments and leaders would forfeit some or, in extreme cases, all of these rights and protections if they failed to meet their obligations. This idea will only have an impact if the international community is prepared to go beyond voicing this principle and accept the necessary consequence: that other states and the world at large have a right and a duty to act to protect innocent life when it is jeopardized on a large scale. Some movement in just this direction was suggested by widespread international support for the humanitarian interventions in Bosnia, Kosovo, and East Timor. Another sign of change is the basic document (“Constitutive Act”) of the African Union, the regional organization launched in July 2000 to replace the ineffective Organization of African Unity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "No, they're in fact two sides of the same goal: to understand, preserve and improve life into the future. The extreme environments of our own world are alien vistas. They're just closer to home. If we can understand how to create and maintain habitable spaces out of hostile, inhospitable spaces here on Earth, perhaps we can meet the needs of both preserving our own environment and moving beyond it. I leave you with a final thought experiment: Fermi's paradox. Many years ago, the physicist Enrico Fermi asked that, given the fact that our universe has been around for a very long time and we expect that there are many planets within it, we should have found evidence for alien life by now. So where are they? Well, one possible solution to Fermi's paradox is that, as civilizations become technologically advanced enough to consider living amongst the stars, they lose sight of how important it is to safeguard the home worlds that fostered that advancement to begin with. It is hubris to believe that interplanetary colonization alone will save us from ourselves, but planetary preservation and interplanetary exploration can work together. If we truly believe in our ability to bend the hostile environments of Mars for human habitation, then we should be able to surmount the far easier task of preserving the habitability of the Earth. Thank you.", "cs": "Ne, ve skutečnosti tvoří dvě strany stejného cíle: pochopit, zachovat a zlepšit život do budoucna. Extrémní prostředí na naší planetě jsou mimozemskými krajinami. Jen jsou o něco blíže domovu. Kdybychom dokázali přijít na to, jak z nehostinných míst tady na Zemi vytvořit obyvatelná místa a udržet si je, pak možná dokážeme naplnit obojí, zachovat naše životní prostředí a posunout se ještě dál. Rozloučím se s vámi závěrečným myšlenkovým experimentem: Fermiho paradoxem. Před mnoha lety se v něm fyzik Enrico Fermi ptal, proč, když náš vesmír existuje tak dlouhou dobu a je v něm nejspíše spousta planet, tak proč jsme doposud nenašli nějaký důkaz o mimozemském životě. Takže kde jsou? Jedno z možných řešení Fermiho paradoxu je to, že když se civilizace stanou dostatečně technologicky vyspělými, aby mohly uvažovat o životu mezi hvězdami, přestanou mít na zřeteli, jak důležité je chránit svůj domovský svět, který jim umožnil onoho pokroku dosáhnout. Je příliš sebevědomé myslet si, že nás samotná kolonizace cizích planet zachrání před námi samými, ale záchrana planet a mezihvězdný průzkum mohou fungovat ruku v ruce. Pokud opravdu věříme v naši schopnost změnit nepříznivé podmínky pro život lidí na Marsu, pak bychom měli zvládnout i mnohem snadnější úkol – zachovat Zemi obyvatelnou. Děkuji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová geoekonomika COLOMBO, SRÍ LANKA – Loňský rok byl pro globální ekonomiku snadno zapamatovatelný. Nejenže její celkový výkon přinesl zklamání, ale nastaly i hluboké změny – k lepšímu i k horšímu – v globálním ekonomickém systému. Nejvýznamnější byla pařížská klimatická dohoda uzavřená před měsícem. Sama o sobě ani zdaleka nestačí k tomu, aby se vzestup globálních teplot omezil na cílovou hodnotu 2º Celsia oproti předindustriální úrovni. Zároveň však dala všem na vědomí: svět neúprosně kráčí směrem k zelené ekonomice. Jednoho nepříliš vzdáleného dne budou fosilní paliva v podstatě věcí minulosti, takže když dnes někdo investuje do uhlí, činí tak na vlastní nebezpečí. Doufejme, že až se dostanou do popředí další zelené investice, pak ti, kdo je financují, vyváží mocnou lobby uhelného průmyslu, která je při prosazování svých krátkozrakých zájmů ochotná ohrozit svět. Odklon od uhlíkové ekonomiky, v níž často převládají zájmy uhelných, plynárenských a ropných firem, je jen jednou z několika velkých změn v globálním geoekonomickém řádu. A mnoho dalších změn je nevyhnutelných vzhledem k prudce rostoucímu podílu Číny na globálním výkonu a poptávce. Během roku zahájila činnost Nová rozvojová banka, kterou založily státy BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), a stala se první velkou mezinárodní finanční institucí vedenou rozvíjejícími se státy. A navzdory odporu amerického prezidenta Baracka Obamy byla založena také Asijská infrastrukturální investiční banka, která má tento měsíc zahájit činnost pod taktovkou Číny. V otázce čínské měny jednaly USA s větší moudrostí. Nebránily přijetí jüanu do koše měn tvořících rezervní aktivum Mezinárodního měnového fondu s názvem „zvláštní práva čerpání“ (SDR). Pět let poté, co Obamova administrativa přistoupila na mírné změny v hlasovacích právech Číny a dalších rozvíjejících se trhů v MMF – coby drobný ústupek nové ekonomické realitě –, navíc americký Kongres konečně schválil příslušné reformy. Nejkontroverznější geoekonomická rozhodnutí se loni týkala obchodu. Po letech nárazových rozhovorů bylo v tichosti a téměř bez povšimnutí pohřbeno kolo rozvojových jednání Světové obchodní organizace z Dauhá – které mělo původně řešit nerovnováhy v předchozích obchodních dohodách zvýhodňujících rozvinuté země.", "en": "The New Geo-Economics COLOMBO, SRI LANKA – Last year was a memorable one for the global economy. Not only was overall performance disappointing, but profound changes – both for better and for worse – occurred in the global economic system. Most notable was the Paris climate agreement reached last month. By itself, the agreement is far from enough to limit the increase in global warming to the target of 2º Celsius above the pre-industrial level. But it did put everyone on notice: The world is moving, inexorably, toward a green economy. One day not too far off, fossil fuels will be largely a thing of the past. So anyone who invests in coal now does so at his or her peril. With more green investments coming to the fore, those financing them will, we should hope, counterbalance powerful lobbying by the coal industry, which is willing to put the world at risk to advance its shortsighted interests. Indeed, the move away from a high-carbon economy, where coal, gas, and oil interests often dominate, is just one of several major changes in the global geo-economic order. Many others are inevitable, given China’s soaring share of global output and demand. The New Development Bank, established by the BRICS (Brazil, Russia, India, China, and South Africa), was launched during the year, becoming the first major international financial institution led by emerging countries. And, despite US President Barack Obama’s resistance, the China-led Asian Infrastructure Investment Bank was established as well, and is to start operation this month. The US did act with greater wisdom where China’s currency was concerned. It did not obstruct the renminbi’s admission to the basket of currencies that constitute the International Monetary Fund’s reserve asset, Special Drawing Rights (SDRs). In addition, a half-decade after the Obama administration agreed to modest changes in the voting rights of China and other emerging markets at the IMF – a small nod to the new economic realities – the US Congress finally approved the reforms. The most controversial geo-economic decisions last year concerned trade. Almost unnoticed after years of desultory talks, the World Trade Organization’s Doha Development Round – initiated to redress imbalances in previous trade agreements that favored developed countries – was given a quiet burial."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Uchylovat se k mlhavým – a často bigotním – kulturním, náboženským či etnickým vysvětlením, to je recept na neprozíravou či vůbec žádnou akci. Blízký východ potřebuje efektivní sociální a ekonomické strategie a politiky, které budou řešit složité nenáboženské důvody tvořící příčinu násilí – a také jejich veskrze nenáboženské dopady. Kulturní, etnické a náboženské faktory je možná rovněž zapotřebí brát v úvahu, avšak nepředstavují hlavní příčinu nezaměstnanosti a marginalizace. Blízkovýchodní vlády se musí zavázat k prosazování smělých a kreativních politik, které budou řešit otázky nedostatečného vzdělání, vysoké nezaměstnanosti a všudypřítomné korupce, jež přispívají k rozdmýchávání násilí a neklidu v regionu. Toto úsilí by si rovněž mělo klást za cíl prosazovat demokratizaci, hospodářský rozvoj a vznik silné občanské společnosti a pokrokových médií. Klíčem není „islamizovat“ každé téma, ale spíše vyvíjet reálná politická řešení, která naplní potřeby lidí. Vzdělání je samozřejmě pro úspěch stěžejní: školní osnovy se musí stát mnohem inkluzivnější a rozšiřovat znalosti náboženství a kultur mezi studenty. V obecnější rovině by školy měly být také příkladem odluky církve od státu – a dobře chráněné náboženské svobody –, jež bude zapotřebí k ukončení nábožensky založeného násilí na Blízkém východě. Rozsáhlé násilí, k jakému dochází na Blízkém východě, devastujícím způsobem poškozuje jednotlivce, nahlodává kapitálovou základnu, brzdí produktivitu a podkopává hospodářský růst. Jeho vliv na politické, společenské a ekonomické struktury je zapotřebí řešit a schopnost státu zajišťovat tato řešení by se neměla podceňovat ani přehlížet. Dokud však bude stát vytvářet rámec své politiky nebo se ji snažit legitimizovat podle náboženských intencí, pak násilí neustane.", "en": "Resorting to fuzzy – and often bigoted – cultural, religious, or ethnic explanations is a recipe for ill-advised action, or no action at all. What the Middle East needs are effective social and economic strategies and policies that tackle the complex non-religious reasons behind the violence – and its decidedly non-religious effects. While cultural, ethnic, and religious factors may need to be considered, they are not the main causes of unemployment and marginalization. Middle Eastern governments must commit to pursuing bold and creative policies that address the inadequate education, high unemployment, and pervasive corruption that are helping to fuel violence and unrest in the region. Such efforts should aim to advance democratization, economic development, and the emergence of a strong civil society and progressive media. The key is not to “Islamize” every issue, but rather to develop real policy solutions that meet people’s needs. Education is of course critical to success: school curricula must become more inclusive, to broaden students’ knowledge of religions and cultures. More broadly, schools should also embody the separation of church and state – and well-protected religious freedom – that will be needed to end religion-based violence in the Middle East. Large-scale violence like that occurring in the Middle East causes devastating harm to individuals, erodes the capital base, hampers productivity, and undermines economic growth. Its impact on political, social, and economic structures needs to be addressed, and the capacity of the state to do so should not be underestimated or overlooked. But so long as the state frames or seeks to legitimize its policies in religious terms, the violence will not stop."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The universe is really big. We live in a galaxy, the Milky Way Galaxy. There are about a hundred billion stars in the Milky Way Galaxy. And if you take a camera and you point it at a random part of the sky, and you just keep the shutter open, as long as your camera is attached to the Hubble Space Telescope, it will see something like this. Every one of these little blobs is a galaxy roughly the size of our Milky Way -- a hundred billion stars in each of those blobs. There are approximately a hundred billion galaxies in the observable universe. 100 billion is the only number you need to know. The age of the universe, between now and the Big Bang, is a hundred billion in dog years. (Laughter) Which tells you something about our place in the universe. One thing you can do with a picture like this is simply admire it. It's extremely beautiful. I've often wondered, what is the evolutionary pressure that made our ancestors in the Veldt adapt and evolve to really enjoy pictures of galaxies when they didn't have any. But we would also like to understand it. As a cosmologist, I want to ask, why is the universe like this? One big clue we have is that the universe is changing with time. If you looked at one of these galaxies and measured its velocity, it would be moving away from you. And if you look at a galaxy even farther away, it would be moving away faster. So we say the universe is expanding. What that means, of course, is that, in the past, things were closer together. In the past, the universe was more dense, and it was also hotter. If you squeeze things together, the temperature goes up. That kind of makes sense to us. The thing that doesn't make sense to us as much is that the universe, at early times, near the Big Bang, was also very, very smooth. You might think that that's not a surprise. The air in this room is very smooth. You might say, \"Well, maybe things just smoothed themselves out.\" But the conditions near the Big Bang are very, very different than the conditions of the air in this room.", "cs": "Vesmír je skutečně veliký. Žijeme v galaxii, v galaxii Mléčná dráha. V Mléčné dráze je asi sto miliard hvězd. A když vezmete foťák, zamíříte jím na náhodné místo oblohy a necháte otevřenou závěrku, pokud je váš foťák připevněný k Hubbleovu vesmírnému teleskopu, uvidíte něco jako toto. Každá z těchto malých teček je galaxie zhruba stejně velká jako naše Mléčná dráha - sto miliard hvězd v každé z těchto teček. V pozorovatelném vesmíru je zhruba sto miliard galaxií. Sto miliard je jediné číslo, které potřebujete znát. Stáří vesmíru, od tohoto okamžiku až po Velký třesk, je sto miliard psích let. (Smích) Což vám něco říká o našem místě ve vesmíru. Jednou z věcí, kterou můžete s takovou fotkou udělat, je jednoduše ji obdivovat. Je nesmírně krásná. Často se divím, jaký evoluční tlak přiměl naše předky ze stepí k adaptaci a takovému vývoji, aby si dovedli užívat fotky galaxií, když žádné neměli. My bychom jim však také chtěli porozumět. Jako kosmolog se chci zeptat, proč je vesmír takovýto? Velkou nápovědou, kterou máme, je skutečnost, že vesmír se mění v čase. Kdybyste se podívali na jednu z těchto galaxií a změřili její rychlost, pohybovala by se od vás pryč. A kdybyste se podívali na ještě vzdálenější galaxii, pohybovala by se pryč rychleji. Proto hovoříme o tom, že se vesmír rozpíná. To samozřejmě znamená, že v minulosti byly věci blíže u sebe. V minulosti měl vesmír větší hustotu a také vyšší teplotu. Když stlačíte věci dohromady, teplota se zvýší. To nám celkem dává smysl. Co nám však smysl tak moc nedává je, že vesmír byl zpočátku, nedlouho po Velkém třesku, také opravdu velmi uspořádaný. Možná vám to nepřijde jako žádné překvapení. Vzduch v této místnosti je velice uspořádaný. Možná řeknete: \"Dobře, snad se věci samy uspořádaly.\" Podmínky v době blízké Velkému třesku byly ale ohromně odlišné od podmínek vzduchu v této místnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This will be paid six weeks before the delivery and eight weeks afterwards (12 weeks in the case of premature or multiple births). The amount is dependent upon your wage or salary and will not exceed EUR 13 per day. The difference between this allowance and your wage or salary will be paid by your employer. The allowance is not paid to women whose employer continues to pay their wage or salary during the period before and after confinement. Benefits in respect of accidents at work and occupational diseases The amount of benefit depends on the degree to which a person is in need of such care and on whether the care is provided by a nursing service or by someone chosen by the person concerned. If the care is provided by a nursing service, the benefit is EUR 384 per month for someone who needs regular care, EUR 921 for someone who needs permanent care and EUR 1 432 for someone in need of constant care. If the care is provided by someone chosen by the person in need of care, the benefit amounts to approximately half these figures. Accident insurance benefits are paid only in case of insured events, meaning accidents at work and occupational diseases. Accidents at work include not only those that occur while exercising a professional activity but also commuting accidents. The latter concern accidents suffered by insured persons on the way to or from work. Occupational diseases are diseases suffered by insured persons as a result of their work and are defined in the Ordinance on Occupational Diseases. Persons who provide nursing care are insured under statutory schemes against the risk of accidents. They also have to pay contributions for pension insurance. These contributions are regularly paid by the nursingcare fund (Pflegekasse) responsible. Important: Not all accidents at work are insured. Insurance coverage is valid only where there is a causal link between the insured activity and the accident, and between the accident and the damage to health. Maternity benefits By way of compensation for damage to health caused by an insured event, you may claim the following benefits: All women entitled to sickness insurance benefits in kind (see Section 2.1.1) are also entitled to benefits in kind during pregnancy and after delivery. If you are pregnant, you should obtain a maternity card (Mutterschaftspaß), which contains information about your entitlement to further examinations. Maternity benefits in kind include: Curative treatment and injury benefit (Verletztengeld)", "cs": "• lékařská péče a pomoc porodní asistentky během těhotenství a po porodu, Dávky na účast v pracovním procesu • pomoc porodní asistentky, která je nápomocná lékaři při porodu, Dávky na účast v pracovním procesu zahrnují zejména dávky na zachování či získání zaměstnání, na hledání zaměstnání, na stáže, přípravu na zaměstnání, odborné vzdělávání a další vzdělávání a rekvalikaci. Dávky na účast na sociálním životě • úhrada nákladů v případě porodu v ústavním zařízení, Jedná se především o podpory, jejichž předmětem je: • domácí ošetřovatelská péče, • pochopení životního prostředí, • získání, údržba a vybavení bytu pro zdravotně postižené osoby, • samostatný život v ubytovacím středisku, • účast na kulturním a sociálním životě. Kromě věcných dávek máte v případě potřeby nárok na příspěvky v mateřství. Ty se vyplácejí šest týdnů před porodem a osm týdnů po porodu (12 týdnů v případě předčasného nebo několikanásobného porodu). Jejich výše závisí na vaší mzdě, avšak nesmí přesáhnout 13 EUR za jeden kalendářní den. Případný rozdíl mezi výší těchto příspěvků a vaší mzdou hradí váš zaměstnavatel. Příspěvky nejsou přiznány ženám, kterým zaměstnavatel vyplácí mzdu i během ochranné lhůty. Doplňkové dávky Dávky v případě odkázanosti Stanete-li se odkázaným v důsledku pojistné události, máte nárok na dávky na péči nebo na denní příspěvek na péči (i když už pobíráte důchod). Pracovní úrazy jsou nejen pracovní úrazy v pravém slova smyslu, k nimž došlo při výkonu profesní činnosti, ale také úrazy na cestě do zaměstnání. Posledně jmenované úrazy jsou takové, které se pojištěnci stanou cestou do práce nebo z práce. Denní odškodné v případě úrazu a dočasné příspěvky"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kamp#160;tomu je ještě nutné přičíst dopady politiky FAIRTRADE na nejchudší lidi ve zmíněných zemích – nikoliv na farmáře, nýbrž na příležitostné pracovníky –, kteří jsou zamp#160;programu vyloučeni kvůli drahým regulacím a náročným pracovním standardům. Jinými slovy chrání FAIRTRADE farmáře před jejich konkurenty a také před zemědělskými pracovníky. Rovněž spotřebitelé jsou podle Sidwella klamáni. Jen titěrný podíl – pouhopouhé 1% – zamp#160;přirážky, kterou zaplatíme za čokoládovou tyčinku zamp#160;programu FAIRTRADE, někdy doputuje kamp#160;producentům kakaa. Stejně tak není FAIRTRADE nutně zárukou kvality: jelikož producenti dostávají za fairtrade zboží minimální mzdu, nejlepší část úrody prodávají na volném trhu. Navzdory vratkým ekonomickým základům bychom však neměli hnutím fairtrade opovrhovat. Cynikové sice tvrdí, že jeho jediným přínosem je dát spotřebitelům možnost mít při nákupu lepší pocit – podobně jako když se vamp#160;katolické církvi kdysi kupovaly odpustky –, ale to by bylo vůči fairtrade nespravedlivé. Ve skutečnosti představuje toto hnutí jiskru protestu proti bezmyšlenkovitému důrazu na spotřebu, lidový odpor proti neosobní logice a projev komunálního aktivismu. Toto ospravedlnění asi nepřesvědčí ekonomy, kteří preferují exaktnější zdůvodňování. Není však na škodu si připomenout, že věci nemusí vždy vypadat tak, jak by si přáli ekonomové a byrokraté.", "en": "This is without considering the effect that FAIRTRADE has on the poorest people in these countries – not farmers but casual laborers – who are excluded from the scheme by its expensive regulations and labor standards. In other words, FAIRTRADE protects farmers against their rivals and against agricultural laborers. Consumers, Sidwell argues, are also being duped. Only a tiny proportion – as little as 1% – of the premium that we pay for a FAIRTRADE chocolate bar will ever make it to cocoa producers. Nor is FAIRTRADE necessarily a guarantee of quality: because producers get a minimum price for fair-trade goods, they sell the best of their crop on the open market. But, despite its shaky economics, the fair-trade movement should not be despised. While cynics say that its only achievement is to make consumers feel better about their purchases – rather like buying indulgences in the old Catholic Church – this is to sell fair trade short. In fact, the movement represents a spark of protest against mindless consumerism, grass-roots resistance against an impersonal logic, and an expression of communal activism. That justification will not convince economists, who prefer a dryer sort of reasoning. But it is not out of place to remind ourselves that economists and bureaucrats need not always have things their own way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co je úkolem MMF? BERKELEY – Mezinárodní měnový fond je jednou z mála institucí, které na globální ekonomické krizi vydělaly. Ještě předloni se zmenšoval a seriózní lidé si kladli otázku, zda by neměl být zcela zrušen. Poté se však poptávka po půjčkách od MMF obnovila. Členové se dohodli na ztrojnásobení jeho zdrojů a fond dostal svolení k nabytí dodatečných prostředků prodejem vlastních dluhopisů. MMF srší aktivitou. Současná krize však nepotrvá věčně. Kritikové fondu nevymizeli, pouze dočasně ztichli. Fond jejich kritiku dále podněcuje, poněvadž není schopen definovat svou roli. Je potřeba, aby to napravil, dokud mu ještě svět účastně naslouchá. První rolí MMF je pomáhat zemím, které v důsledku domácí politiky procházejí krizí platební bilance. Jejich vlády nemají jinou možnost než si půjčit od fondu. Aby zabezpečil své prostředky – tedy aby měl jistotu, že jeho akcionáři získají peníze zpět –, musí fond požadovat, aby dlužníci uskutečnili nelehké změny své politiky. Problém spočívá v tom, že MMF přistoupil na rétoriku svých kritiků a souhlasil s „uhlazením“ podmínek pro poskytování úvěrů. Tam, kde jsou příčinou problémů strukturální slabiny, by však měl fond i nadále podmiňovat svou pomoc strukturálními změnami. MMF však vyvolává dojem, že ve snaze „získat si přátele a působit na lidi“ v této otázce ustupuje, čímž vytvořil zbytečný zmatek. Druhou rolí MMF je působit jako globální rezervní fond. Jednotlivé země nahromadily značné rezervy, aby se pojistily proti šokům. To je však nákladné pro chudé ekonomiky, které by tyto prostředky mohly lépe využít k investicím a spotřebě. Nedávná ukázka rozkolísanosti finančních trhů bohužel pouze prohlubuje tendenci k hromadění rezerv. Efektivnější by bylo vložit tyto rezervy do společného fondu, ze kterého různé země potřebují čerpat v různou dobu. MMF již podnikl kroky tímto směrem, když založil Fond krátkodobé likvidity (STLF), jehož prostřednictvím mohou země se silnou hospodářskou politikou bez dalších podmínek čerpat prostředky až do výše pětinásobku své kvóty. Podmínkou přístupu k STLF je však stále zatěžující proces podávání a posuzování žádosti, který byly zatím ochotny podstoupit jen Mexiko, Kolumbie a Polsko.", "en": "What is the IMF’s Mission? BERKELEY – The International Monetary Fund has been one of the few beneficiaries of the global economic crisis. Just two years ago, it was being downsized, and serious people were asking whether it should be closed down. Since then, there has been a renewed demand for IMF lending. Members have agreed to a tripling of its resources. It has been authorized to raise additional funds by selling its own bonds. The Fund is a beehive of activity. But the crisis will not last forever. Meanwhile, the IMF’s critics have not gone away; they have merely fallen silent temporarily. The Fund only encourages their criticism by failing to define its role. It needs to do so while it still has the world’s sympathetic ear. The IMF’s first role is to assist countries that, as a result of domestic policies, experience balance-of-payments crises. Their governments have no choice but to borrow from the Fund. To safeguard its resources – that is, to be sure that its shareholders are paid back – the Fund must demand difficult policy adjustments on the part of these borrowers. The problem is that the IMF has bought into the rhetoric of its critics by agreeing to “streamline” its conditionality. In fact, where structural weaknesses are the source of problems, the Fund should still require structural adjustment as the price of its assistance. By seeming to give ground on this point in the effort to win friends and influence people, the IMF has created unnecessary confusion. A second role for the IMF is to act as a global reserve pool. Countries have accumulated large reserves in order to insure against shocks. This is costly for poor economies, which could better use the resources for investment and consumption. Unfortunately, the recent demonstration of the volatility of global financial markets only encourages the tendency to stockpile reserves. It would be more efficient to pool the reserves of countries that need them at different times. The IMF has moved in this direction by creating a Short-Term Liquidity Facility through which countries with strong policies can draw from the Fund up to five times their quota without conditionality. But the STLF still requires a burdensome application process, which only Mexico, Colombia, and Poland have been willing to endure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kde je Evropa? Jak se globální finanční krize nezadržitelně proměňuje v krizi hospodářskou a nově i průmyslovou, po celé EU je slyšet volání: „Kde je Evropa?“ Reakce Bruselu nebyla doposavad vůbec povzbudivá. Hlavní heslo Evropské komise zní, že neposkvrněnost jednotného trhu je třeba bránit za každou cenu a že využije drtivých zákonných pravomocí, aby zajistila, že finanční injekce ani jiné státní výpomoci poskytované vládami EU nepokřiví poctivou soutěž. Jde o dobře známou mantru a zdá se, že mezi průmyslníky teď sílí názor, že to nestačí. Napříč Evropou přibývá obav, že průmyslové odstávky budou znamenat zavírání významných provozů a lavinu propouštění v tisících menších firem, a národní vlády se tak ocitají na cestě, kde hrozí srážka s EU, přestože vědí, že nejlepší naděje na záchranu tkví v koordinované evropské snaze. V Bruselu existuje povědomí, že krize nabízí skutečnou politickou příležitost, třebaže Komise ji teprve musí pochopit. Nadešel čas na nový rámec průmyslové politiky EU, který by Bruselu umožnil využívat postavení „čestného zprostředkovatele“ k řízení soupeřících zájmů. Eurokraté Komise by měli oprášit 30 let staré šanony a rozvzpomenout se, jak jejich předchůdci řešili ocelovou krizi, která hrozila rozpoutáním vnitroevropské obchodní války. Na konci 70. let Komise vyhlásila stav „zjevné krize“ a sjednala s členskými vládami plán, jemuž se začalo říkat Davignonův. Několik ustanovení tohoto plánu, koncipovaného belgickým komisařem, jenž tehdy zodpovídal za oblast průmyslu, zjevně souvisí se současnou situací, obzvláště v automobilovém průmyslu. Davignonův plán zaváděl celoevropské kontrolní mechanismy produkce a cen, monitoroval a koordinoval státní pomoc národních vlád, organizoval zavírání zastaralých továren, pobízel k fúzím a přiděloval finanční prostředky EU na rekvalifikační kurzy pro propuštěné oceláře. Jeho celkovým záměrem bylo posílit mezinárodní konkurenční schopnost páteře evropského sektoru těžkého průmyslu. Autor plánu, vikomt Etienne Davignon, nedávno v belgickém tisku prohlásil, že nechápe, proč dnes Komise nedělá něco podobného. „Takový postup by sice legitimizoval národní výpomoc (automobilkám), ale zajistil by, že bude založená na společné strategii na úrovni EU,“ napsal.", "en": "Where’s Europe? As the global financial crisis transforms itself inexorably into economic crisis and now industrial crisis, the cry “where’s Europe?” can be heard across the EU. So far, Brussels’ response has been less than reassuring. The European Commission’s watchword has been that the integrity of the Single Market must be defended at all costs, and that it will use its formidable legal powers to ensure that bailouts and other state aid by EU governments do not distort fair competition. It is a familiar mantra, and among industrialists the mood now seems to be hardening that it is not enough. With anxiety mounting across Europe that industrial lay-offs will mean major plant closures and cascading job losses in thousands of smaller companies, national governments find themselves on a collision course with the EU, though they know that their best chance of salvation lies in concerted European action. In Brussels, there is awareness that the crisis offers real political opportunity, even if the Commission has yet to grasp it. The time has come for a new EU industrial-policy framework that would permit Brussels to use its “honest broker” status to manage competing interests. The Commission’s eurocrats should dust-off their files from 30 years ago and recall how their predecessors handled the steel crisis that then threatened to provoke an intra-European trade war. In the late 1970’s, the Commission declared a state of “manifest crisis” and agreed with member governments the details of what came to be called the Davignon Plan. Drawn up by the Belgian member of the Commission who held the industry portfolio, several of its provisions are clearly relevant to the current situation, not least to the automobile industry. The Davignon Plan imposed Europe-wide production and price controls, monitored and coordinated national governments’ state aids, organized the closures of outdated plants, encouraged mergers, and awarded EU funding to retraining schemes for redundant steel workers. Its overall aim was to make the backbone of Europe’s heavy-engineering sector more competitive internationally. The plan’s author, Vicomte Etienne Davignon, recently commented in the Belgian press that he can’t understand why the Commission is not doing something similar today. “To do so would legitimate national aids (to carmakers) but would ensure they are based on a common EU-level strategy,” he wrote."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They have found a patch of shade under the palm trees under which to let their babies sleep, while they doze but remain vigilant. We make perfect sense of that image just as they make perfect sense of what they're doing because under the arc of the same sun on the same plains, listening to the howls of the same dangers, they became who they are and we became who we are. We've been neighbors for a very long time. No one would mistake these elephants as being relaxed. They're obviously very concerned about something. What are they concerned about? It turns out that if you record the voices of tourists and you play that recording from a speaker hidden in bushes, elephants will ignore it, because tourists never bother elephants. But if you record the voices of herders who carry spears and often hurt elephants in confrontations at water holes, the elephants will bunch up and run away from the hidden speaker. Not only do elephants know that there are humans, they know that there are different kinds of humans, and that some are OK and some are dangerous. They have been watching us for much longer than we have been watching them. They know us better than we know them. We have the same imperatives: take care of our babies, find food, try to stay alive. Whether we're outfitted for hiking in the hills of Africa or outfitted for diving under the sea, we are basically the same. We are kin under the skin.", "cs": "Našli kousek stínu pod palmami, kde nechávají odpočinout mláďata. Podřimují, ale stále hlídají. Tohle počínání nám dává smysl, stejně jako jim samotným. Žijeme pod stejným sluncem, známe tytéž rostliny, i nás zneklidňují zvuky nebezpečí. Máme se slony mnoho společného. Už věky jsme my a sloni sousedé. Nikdo si nebude myslet, že tihle slonové jsou klidní. Je zřejmé, že je něco zneklidnilo. Co to bylo? Když nahrajete hlasy turistů a přehrajete je z reproduktorů ukrytých v křoví, sloni si jich nebudou všímat. Turisté jim nevadí. Ale pokud nahrajete hlasy pastevců, kteří mají oštěpy a často jimi slony násilně odhánějí od vodních zdrojů, vypukne mezi slony tlačenice a budou se hnát pryč. Nejenom že poznají člověka. Vědí, že jsou různí lidé a že někteří znamenají hrozbu. Sledují nás déle než my je. Znají nás lépe než my je. Jde nám o totéž, o co jim: postarat se o děti, najít potravu, usilovat o přežití. Ať už jsme uzpůsobení ke zdolávání kopců v Africe, nebo k potápění pod mořem, v jádru se tak moc nelišíme. Pod vnější slupkou jsme bratři."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Těžkosti mají všechny země silně závislé na vývozu energií, zejména ty, které, tak jako Rusko, nediverzifikovaly hospodářství. Ekonomický kolaps v rozsahu, jaký zažívá Rusko, by v západní demokracii bylo nesmírně těžké strávit politicky, jak dokládá globální vzestup populizmu. Putinovi se přesto daří držet moc pevně v rukou a se vší pravděpodobností si snadno dokáže zařídit další drtivé vítězství v prezidentských volbách, které mají proběhnout v březnu 2018. Molochovi ruských státních médií se daří svádět vinu za neúspěchy vlády na západní sankce a burcováním zajišťovat podporu zahraničnímu avanturizmu – včetně uchvácení Krymu, vojenské intervence v Sýrii a vměšování se do amerických voleb. Většina Rusů, neustále manipulovaných tamními školami a médii, je přesvědčena, že poměry na Západě jsou mnohem horší (což je přehnané tvrzení i v éře „falešných zpráv“). Takové dezinformace jsou bohužel stěží receptem na tvorbu reforem. Bez reforem přitom existuje jen málo důvodů k optimizmu ohledně dlouhodobého růstového trendu Ruska, vzhledem k jeho chatrnému demografickému profilu, slabým institucím a zoufalé neschopnosti diverzifikovat svou ekonomiku, navzdory nesmírně talentovanému a kreativnímu obyvatelstvu. Co přinese budoucí růst? Bude-li svět nadále směřovat k nízkouhlíkové budoucnosti, bude Rusko stát před nevyhnutelnou volbou: zahájit hospodářské a politické reformy, anebo dál ztrácet na významu, ať už se západními sankcemi či bez nich. Ani setkání prezidentů USA a Ruska nedokáže na této realitě nic změnit.", "en": "All countries that rely heavily on energy exports have suffered, especially those, like Russia, that have failed to diversify their economies. In a Western democracy, an economic collapse on the scale experienced by Russia would have been extremely difficult to digest politically, as the global surge in populism demonstrates. Yet Putin has been able to remain firmly in control and, in all likelihood, will easily be able to engineer another landslide victory in the presidential election due in March 2018. Russia’s state-owned media juggernaut has been able to turn Western sanctions into a scapegoat for the government’s own failures, and to whip up support for foreign adventurism – including the seizure of the Crimea, military intervention in Syria, and meddling in US elections. Most Russians, constantly manipulated by their country’s schools and media, are convinced that conditions are much worse in the West (a hyperbolic claim even in the era of “fake news”). Unfortunately, such disinformation is hardly a recipe for generating reform. And, without reform, there is little reason to be optimistic about Russia’s long-run growth trend, given its poor demographic profile, weak institutions, and abject failure to diversify its economy, despite having an enormously talented and creative population. Where will future growth come from? If the world continues to move toward a low-carbon future, Russia will confront an inevitable choice: launch economic and political reforms, or face continuing marginalization, with or without Western sanctions. No meeting between the US and Russian presidents can change that reality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But what happens if we were to zoom in even further? Is it possible to see something that, by definition, is impossible to see? Well, it turns out that if we were to zoom in at radio wavelengths, we'd expect to see a ring of light caused by the gravitational lensing of hot plasma zipping around the black hole. In other words, the black hole casts a shadow on this backdrop of bright material, carving out a sphere of darkness. This bright ring reveals the black hole's event horizon, where the gravitational pull becomes so great that not even light can escape. Einstein's equations predict the size and shape of this ring, so taking a picture of it wouldn't only be really cool, it would also help to verify that these equations hold in the extreme conditions around the black hole. However, this black hole is so far away from us, that from Earth, this ring appears incredibly small -- the same size to us as an orange on the surface of the moon. That makes taking a picture of it extremely difficult. Why is that? Well, it all comes down to a simple equation. Due to a phenomenon called diffraction, there are fundamental limits to the smallest objects that we can possibly see. This governing equation says that in order to see smaller and smaller, we need to make our telescope bigger and bigger. But even with the most powerful optical telescopes here on Earth, we can't even get close to the resolution necessary to image on the surface of the moon.", "cs": "Ale co se stane, pokud bychom přiblížili ještě více? Je možné vidět něco, co, podle definice, nemůže být spatřeno? No, ukázalo se, že pokud bychom zaměřili na radiové vlny, mohli bychom spatřit prstenec světla zapříčiněný gravitačním zakřivením horké plasmy prolétající kolem černé díry. Jinými slovy, černá díra vrhá stín na pozadí světlého materiálu, čímž vykrajuje temný kruh. Tento světlý prstenec odhaluje horizont událostí černé díry, kde se gravitační tah stává tak velkým, že ani světlo nemůže uniknout. Einsteinovy rovnice předpověděly velikost a tvar tohoto prstence, proto by pořízení fotky nebylo pouze hodně vzrušující, ale také by nám to umožnilo ověřit, že tyto rovnice platí v těchto extrémních podmínkách kolem černé díry. Jenomže, tato černá díra je od nás tak daleko, že ze Země se tento prstenec jeví neskutečně malým -- stejně veliký jako pomeranč na povrchu Měsíce. To dělá pořízení snímku extrémně náročným. Proč to tak je? Inu, všechno se to dá shrnout jednoduchou rovnicí. Vzhledem k fenoménu, kterému se říká difrakce, existují zásadní limity nejmenších objektů, které můžeme vidět. Tato řídící rovnice říká, že abychom viděli menší a menší, musíme náš teleskop udělat větší a větší. Ale i s nejsilnějšími optickými teleskopy tady na Zemi se nemůžeme dostat ani trochu k potřebnému rozlišení, které by zobrazilo povrch Měsíce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Between 11% and 44% ofyoung Europeans aged 15 to 34 years report that theyhave ever tried cannabis, with the lowest prevalence ratesbeing found in Greece, Portugal and Poland and thehighest in France (39.9%), the United Kingdom (43.4%) the range 9–21%(38). )Note that the age range in the US survey (12 years and over) is wider than the age range reported by the EMCDDA for EU surveys (15–64 years). On the other hand, the age range for young adults (18–25 years) is narrower than the range used in most EU surveys (15–24 years). )See Figure GPS-2 in the 2005 statistical bulletin. Chapter 3: Cannabis In recent surveys, rates of use in the last month werereported by 0.5–9% of all adults (with many countries inthe range 2–4%), by 1.5–13% of young adults (withmany countries in the range 3–8%) and by 1.2–16% of15- to 24-year-olds (with many countries in the range5–10%) (Figure 3). A very rough estimation will be that1in 10 to 20 young Europeans is a current user ofcannabis. The countries with the lowest current prevalencerates included Malta, Greece, Sweden, Poland and Finland, while the United Kingdom and Spain had thehighest. As with other illicit drugs, rates of cannabis use arenotably higher among males than among females,although the extent of this difference varies betweencountries.", "cs": "11–44% mladých Evropanů ve věku 15–34 let uvádí, že ve svém životěvyzkoušelo konopí. Nejnižší míra prevalence byla zjištěna v Řecku, Portugalsku a Polsku a nejvyšší ve Francii(39,9%), Spojeném království (43,4%) a Dánsku(44,6%). )Věkové rozpětí v průzkumu provedeném v USA (dvanáctiletí a starší) je širší než věk uváděný EMCDDA pro průzkumy EU (15–64 let). Naopak věkové rozpětí mladých dospělých (18–25 let) je užší než rozpětí používané ve většině průzkumů EU (15–24 let). )Viz obrázek GPS-2 ve Statistickém věstníku 2005. Kapitola 3: Konopí konopí během minulých 30 dnů (podíl těch, kteří s užívánímdrog pokračují). V posledních průzkumech uvedlo míru užívání v minulémměsíci 0,5–9% všech dospělých (v mnoha zemích v rozpětí 2–4%), 1,5–13% mladých dospělých (v mnohazemích v rozpětí 3–8%) a 1,2–16% osob ve věku 15–24 let (v mnoha zemích v rozpětí 5–10%) (obr. 3). Dle velmi hrubých odhadů užívá v současné době konopí 1 z 10 až 20 mladých Evropanů. Mezi země s nejnižšíprevalencí užívání v současné době patří Malta, Řecko,Švédsko, Polsko a Finsko, zatímco ve Spojeném království a Španělsku byl tento typ prevalence nejvyšší. Stejně jako u dalších nelegálních drog je míra užívánípodstatně vyšší u mužů než u žen, i když velikost tohoto rozdílu se v jednotlivých zemích liší."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Comfort has also increased greatly as the new quieter carriages have come into service, not to mention the ecological benefits of electrifi cation.’ The result is a 30 % increase in passenger traffic, ‘but also a new, more dynamic image for the rail-ways,’ adds Jorge. Built in 1965 and benefiting from European aid on several occasions to permit modernisation and expansion, today Faro is Portugal’s number two airport in terms of passenger traffic (4.7 million in 2004). As Antonio explains, ‘it is essentially an ‘incoming’ airport, an entry point for foreign tourists and people with a second home in the region.’ The property boom in the Algarve over recent years has made these second-home owners as numerous as the tourists. The second tourist revolution Campos Correia, President of the Algarve Regional Development Coordination Committee (RDCC), sums up the regional strategy: ‘Our objective is to make the Algarve one of Portugal’s and Europe’s most competitive regions within the next 10 to 15 years. Improved transport systems are very much a part of our territorial action plan that has a number of aims. Firstly, to link the Algarve to the ‘backbone of Portugal’, which is effectively achieved with completion of the A2 motorway (to Setúbal, Lisbon, Porto) and modernisation of the Lisbon–Faro rail link. Then we must eff ec-tively link our region to Spain, which we are doing thanks to the ‘Via do Infante’, and ultimately provide a rail link between the Algarve and Andalusia. Finally, we must also develop local transport, such as surface metros within the regional conurbations of Lagos–Portimão–Lagoa and Loulé–Faro–Olhão, each of which has a population of between 100 000 and 200 000.’ A traditional butcher’s in Monchique: the improved road network is opening up better markets for local produce. sure areas, signposted walks, etc.) and adapt infrastructure (dredging, replacement of the breakwater with other more effective forms of protection, new quays, landing stages, mooring areas and various equipment for fishermen and users of the pleasure port, restoration of the old covered market, etc.) for a total amount of nearly EUR 6 million, half of it financed by the ERDF.", "cs": "Jorge Rodriguez, regionální vedoucí signalizace portugalských železnic REFER, vysvětluje výhody takovéto důkladné modernizace následovně: „Ušetřil se čas, ale můžeme se nyní pochlubit i větší bezpečností, spolehlivostí a přesností – odchylky od jízdního řádu už činí jen tři minuty, zatímco dřív to bylo patnáct až dvacet minut“, říká a pokračuje: „Také pohodlí se výrazně zvětšilo, protože do provozu byly dány nové, tišší vagóny, a to nemluvím o ekologických přínosech elektrifikace trati.“ Výsledkem je třicetiprocentní nárůst osobní dopravy, „ale též nový, dynamičtější image železnic,“ dodává Jorge a uzavírá: „Ve vlacích teď například vidíte čím dál víc lidí, kteří během cesty pracují s notebooky.“ Z hlediska počtu cestujících (v roce 2004 jich bylo 4,7 milionů) je to dnes již druhé největší letiště v Portugalsku, které ostatně několikrát využilo evropskou pomoc za účelem modernizace a rozšíření. „Jde v zásadě o letiště typu incoming, jinými slovy o vstupní bránu pro zahraniční turisty a osoby, které mají v regionu druhé bydliště,“ vysvětluje Antonio. V Algarve totiž v uplynulých několika letech došlo k rozmachu na trhu s nemovitostmi, takže těch majitelů druhých domovů je už stejně jako turistů. „Takovéto změny jsme nakonec svěd- Regionální strategii v následujících řádcích shrnuje Campos Correia, prezident Koordinačního výboru regionálního rozvoje v Algarve (RDCC): „Klademe si za cíl v příštích deseti až patnácti letech přeměnit Algarve na jednu z nejkonkurenceschopnějších oblastí Portugalska a Evropy vůbec, přičemž zdokonalený dopravní systém je rozhodně součástí našeho územního akčního plánu, který si staví celou řadu úkolů. Tím prvním je spojení Algarve s tzv. páteří Portugalska, což bude umožněno dokončením dálnice A2 vedoucí do Setúbalu, Lisabonu a Porta, a modernizace železnice Lisabon-Faro. Druhým cílem je účinně propojit náš region se Španělskem, na čemž už pracujeme výstavbou Via do Infante, abychom jednou mohli nabídnout železniční spojení mezi Algarve a Andalusií. Konečně třetím cílem je rozvinout místní dopravu, například povrchové metro v regionálních aglomeracích Lagos-Portimão-Lagoa a Loulé-Faro--Olhão, které mají každé 100 000 až 200 000 obyvatel.“ Tradiční řeznictví v Monchique: zlepšení silniční sítě otevírá lepší odbytiště pro místní výrobky. nahrazování vlnolamů jinými, efektivnějšími způsoby ochrany, budování nových mol, přístavních můstků, míst pro ukotvení a nejrůznějšího vybavení pro rybáře i ty, kteří využívají rekreační část přístavu, obnova starého zastřešeného tržiště, atd.)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozervanec Sarkozy „Proč nás nenávidí?“ ptali se Američané po 11. září 2001 na adresu islámských fundamentalistů. „Proč mě nemají rádi?“ mohl by se ptát Nicolas Sarkozy Francouzů po více než jednom roce u moci. Sarkozy je na domácí i mezinárodní scéně všudypřítomný. Třináctého července se nejvyšší představitelé více než 40 zemí zúčastnili v Paříži první schůzky „Unie pro Středomoří“. Francie je zpátky ve světě a v Evropě. Na domácí scéně započal ambiciózní a obtížný program dlouho očekávaných reforem, které většina francouzských občanů uznává jako nevyhnutelné, přičemž v oblasti pracovního práva a školství již bylo dosaženo prvních výsledků. Sarkozyho energii, vůli a aktivismus lze směle označit za velkolepé. A přesto je Sarkozy ze všech prezidentů Páté republiky nejméně oblíbený a jeho „upadnutí v nemilost“ u Francouzů ze všech nejvýraznější, nejrychlejší a nejtrvalejší, takže si politologové, jeho přátelé i jeho protivníci kladou otázku, zda se z něj ještě dokáže vzpamatovat. Co se stalo špatně? „Nechci dobrého generála, chci takového, který má štěstí,“ vtipkoval kdysi francouzský císař Napoleon I. Podle těchto měřítek by si byl Sarkozyho nepřál. Sarkozy, který založil předvolební kampaň na slibu, že obnoví a zvýší kupní sílu Francouzů, nastoupil do úřadu v květnu 2007, pouhých pár týdnů předtím, než vypukla krize kolem špatných hypoték, a několik měsíců předtím, než začaly raketově stoupat ceny komodit. Předsednictví Evropské unie se pak ujal pouhých několik dní poté, co senzační irské „Ne“ Lisabonské smlouvě redukovalo jeho roli přinejlepším na roli záchranáře, který se snaží minimalizovat škody. A aby toho nebylo málo, francouzská fotbalová reprezentace, jejíž titul mistrů světa umožnil v roce 1998 jeho předchůdci Jacquesi Chirakovi krátký oddech a dočasný vzestup popularity, odešla z červnového Eura pokořena. Mezinárodní kontext s jeho nepředvídatelnými událostmi ovšem na vysvětlení Sarkozyho neoblíbenosti u Francouzů nestačí. Jeho problém pramení z kombinace jeho esence a stylu, která ve výsledku vytváří brutální nesoulad. V době, kdy Francii i většinu světa zachvacuje hospodářská krize, nevidí Francouzi v mladém a energickém prezidentovi dostatečnou jistotu. V tomto pocitu je samozřejmě ukryt prvek hluboce nespravedlivé subjektivity.", "en": "Sarkozy Agonistes “Why do they hate us?” asked the Americans of the Islamic fundamentalists after 9/11. “Why do they not like me?” could be the question asked by Nicolas Sarkozy to the French after more than one year in power. Sarkozy is omnipresent both domestically and internationally. On July 13, the leaders of more than 40 countries attended the first gathering of the “Union for the Mediterranean” in Paris. France is back in the world and in Europe. Domestically, an ambitious and difficult program of long-awaited reforms, which a majority of French citizens recognize are inevitable, has begun, with some early results in the field of labor law and education. Sarkozy’s energy, willpower, and activism are nothing short of spectacular. And yet he is the least popular of the Fifth Republic’s presidents, the one whose “fall from grace” with the French has been the most spectacular, rapid, and durable, to the point where political experts, and his friends and foes alike, wonder whether he can rebound. What went wrong? “I don’t want a good General, I want a lucky one” the French Emperor Napoleon I used to quip. By that standard, he would not have wanted Sarkozy. Having campaigned on a promise to restore and improve the French people’s purchasing power, Sarkozy came to power, in May 2007, just a few weeks before the sub-prime mortgage crisis erupted, and a few months before commodity prices exploded. He then assumed the European Union presidency just days after the resounding Irish “No” to the Lisbon Treaty reduced his role to an exercise in damage control at best. And, to make matters worse, the French soccer team, whose World Cup victory in 1998 gave his predecessor Jacques Chirac a short respite and a passing popularity boom, was humiliated in June’s Euro championship. Yet the international context, with its unforeseen events, does not suffice to explain Sarkozy’s unpopularity with the French. His problem stems from the combination of his essence and style, which adds up to a brutal lack of coherence. As economic crisis engulfs France and most of the world, the French are not reassured by their young and energetic president. Of course, there is an element of deeply unfair subjectivity in this perception."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A tak se zapojil do řízení – nejprve jako zákazník a později jako poradce a ředitel – národní sítě kampeliček Farm Credit, aby pomohl místním farmářům přestát složitá léta „prachové pánve“. Kromě toho pomohl založit Nebraské podnikatelské sdružení farmářů, které shromažďovalo údaje získané jím a jeho kolegy a poté z nich stanovovalo nejlepší postupy. A navíc spolupracoval s matkou Alice, která provozovala rodinnou drůbežářskou firmu. Kampelička Farm Credit i laboratoře a skleníky Nebraské univerzity byly produktem amerických vládních programů, které vznikly za účelem zlepšení výkonnosti zemědělského sektoru. Ten se v roce 1933 ocitl pod vodou; čtvrtina obyvatel žila v té době na farmách a zapotřebí byly další investice. Téhož roku schválil Kongres první „farmářský zákon“ s názvem Zákon o zemědělských úpravách, jenž podpořil investice do venkovské ekonomiky a pomohl zvýšit příjmy farem o 50% během dvou let. Federální farmářské programy pokládaly farmaření za podnikatelskou činnost, což umožnilo podnikatelům, jako byl můj otec, prosperovat. O osmdesát let později potřebují afričtí farmáři stejnou změnu: musí začít pokládat své živobytí za rodinnou firmu. A podobně jako můj otec během let „prachové pánve“ mají i oni k dispozici novátorské prostředky: širokou paletu nových semen a dalších technologií, které byly vyvinuty pro vyu��ití na afrických rodinných farmách – o rozloze 1,5-2 hektary či méně. V říjnu obdržela skupina vědců Světovou potravinovou cenu za vytvoření a rozšíření sladké odrůdy brambor, která obohacuje jídelníček v subsaharské Africe o vitamin A, a existují i další nové odrůdy semen, jež pomáhají farmářům přežít ničivá sucha. Jak ovšem jasně uvádí nedávná zpráva Aliance za zelenou revoluci v Africe (AGRA), vědeckým poznatkům musí jít těsně v patách vládní investice. V subsaharské Africe zaměstnává zemědělství téměř dvě třetiny pracovní síly a Africká unie vyzvala v roce 2003 členské země, aby zvýšily investice do tohoto sektoru na ambiciózních 10% celkových vládních výdajů. Na tuto výzvu zareagovalo pouhých 13 zemí, avšak jejich investice – do výzkumu a vývoje, do služeb, které farmářům pomáhají využít nových poznatků z výzkumu, do komoditních burz a do dalších marketingových činností – už přinesly ovoce. V těchto 13 zemích nastalo výrazné zlepšení výživy i zemědělské produkce vyjádřené jako HDP na obyvatele.", "en": "So he helped guide – first as a customer, and later as an adviser and director – Farm Credit, a national banking cooperative network, in its efforts to help local farmers weather the Dust Bowl years. He also helped found the Nebraska Farm Business Association, which aggregated the data that he and his peers collected, so that they could determine best practices. And he worked together with my mother, Alice, who ran the family poultry business. Farm Credit and the University of Nebraska’s labs and greenhouses emerged out of United States government programs that had been created to improve the agriculture sector’s performance. That sector was under water in 1933; with one-quarter of the population living on farms at the time, more investment was needed. That year, Congress passed the first “farm bill,” the Agricultural Adjustment Act, which boosted investment in the rural economy and helped lift farm income by 50% within two years. Federal farm programs treated farming as a business enterprise, enabling businessmen like my father to prosper. Eighty years later, African farmers need to make the same switch, by treating their subsistence operations as family-owned enterprises. And, like my father during the Dust Bowl years, they have novel means at their disposal: a wide range of new seeds and other technologies have been developed for African family farms – those with 4-5 acres or less – to use in the field. In October, a group of scientists received the World Food Prize for producing and disseminating a sweet potato variety that adds vitamin A to Sub-Saharan Africans’ diets, and other new seed varieties are helping farmers survive the harvest-crushing drought. But, as a recent report from the Alliance for a Green Revolution in Africa (AGRA) makes clear, government investment must follow the science. Agriculture comprises almost two-thirds of Sub-Saharan Africa’s workforce, and in 2003 the African Union called for countries to increase their investment in the sector to an ambitious 10% of all government spending. Only 13 countries answered that call, but their investments – in research and development, services that help farmers take advantage of new research findings, credit and financing initiatives, commodity exchanges, and other marketing efforts – have already paid dividends. Those 13 countries have experienced marked improvements in agricultural production, per capita GDP, and nutrition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Japonsko ještě není odsouzeno k zániku TOKIO/STOCKHOLM: Pesimismus ohledně japonských hospodářských vyhlídek je snadno pochopitelný a dnes již zasahuje všechny možné stránky problému. Japonské finanční potíže se protahují, hospodářský růst je nulový, nezaměstnanost stoupá a jen nedávno se ještě přidala deflace. Je z toho všeho nějaká cesta ven? Pro Švédy jsou japonské hospodářské problémy jakýmsi déja vu. V roce 1992 si konečně přiznali, že jejich “švédský model” prostě nefunguje. Přijmout tento fakt a porozumět bylo velice obtížné, protože ve Švédsku vše fungovalo tak dobře a tak dlouhou dobu. Ovšem když se začalo hospodářství rozpadat a finanční sektor bankrotovat, bylo zapotřebí radikálních reforem. Změny byly zahájeny v bankovnictví. Švédská zkušenost Japonsku připomíná, že jeho nejnaléhavějším problémem je právě domácí finanční krize. Tak jako ve Švédsku před 8 lety, i zde existuje příliš mnoho špatných úvěrů a příliš mnoho bank. Insolventnost ve finančním sektoru se postupně přelévá do dalších, a to ve formě úvěrových tlaků, protože japonské bankovní domy nejsou ochotny půjčovat další peníze. Tato forma finanční krize není žádným japonským unikem. Země, kde se ceny půdy a akcií dramaticky rozhýbaly nahoru a dolu, si prožily podobnou kritickou zkušenost. Amerika třicátých a osmdesátých let prošla bankovními krizemi podobného druhu, jež měly přímé ekonomické dopady. To samé se přihodilo ve Švédsku počátkem let devadesátých. Švédská krize je ukázkovým případem, který by mělo Japonsko pečlivě studovat, ne jen pro její podobnost, ale rovněž proto, že ji Švédsko nakonec vyřešilo. Stejně jako učinilo nedávno Japonsko, švédská vláda převzala většinu špatných úvěrů soukromých bank, tak, aby tyto finanční domy mohly začít fungovat za relativně normálních podmínek. Na rozdíl od Japonska ale Švédsko současně restrukturalizovalo celý bankovní sektor a nemilosrdně uzavřelo banky, které nebyly schopné přežít. Restrukturalizace byla klíčovým momentem revitalizace švédského bankovního sektoru a je nezbytné ji provést i v Japonsku. Rychlá a účinná restrukturalizace pomůže ukončit úvěrovou tíseň a položit základy nového ekonomického růstu. Při bližším pohledu vypadají dlouhodobé japonské demografické trendy hrozivě. Japonsko jen nedávno dosáhlo nejdelší průměrné délky života ze všech sledovaných zemí. V roce 2040 bude celá jedna třetina Japonců starší 65-ti let, což bude dvojnásobek úrovně roku 1995. Současně také míra porodnosti poklesne na hodnotu 1,4 na jednu ženu. Tyto demografické faktory nakonec vyvolají na počátku 21. století vážný nedostatek pracovní síly, tedy právě v okamžiku, kdy bude stárnoucí generace kriticky zvyšovat tlak na zdravotní a sociální požadavky.", "en": "Japan Isn't Doomed TOKYO/STOCKHOLM: Pessimism about Japan is easy and pervasive nowadays. Its financial crisis drags on, growth is nil, unemployment rises, and, recently, deflation appeared. Is there any way out? For a Swede, Japan's economic problems are a form of déjŕ vu. In 1992, Swedes accepted that their \"Swedish Model\" didn't work. This was hard to understand, because everything had gone so well in Sweden for so long. With an economy falling apart and a bankrupt financial sector, radical reforms were needed. Change began in banking. Sweden's experience suggests that Japan's most urgent problem is its financial crisis. As in Sweden 8 years ago, there is too much bad debt and too many banks. Insolvency in the financial sector spills into other sectors in the form of a credit crunch, because Japanese banks are unwilling to lend money. This type of financial crisis is not unique to Japan. Countries where land and stock prices rose and fell dramatically also experienced similar crisis. America in the 1930's and 1980's had banking crisis of this sort which had real economic effects. So, also, Sweden in the early 1990s. Sweden's crisis is a case for Japan to study, not only because it was similar, but also because Sweden solved it. Just as Japan has done, Sweden's government took over most bad loans from private banks so that they could begin operating more normally. In contrast to Japan, however, Sweden simultaneously restructured the entire banking sector by closing down inefficient banks. Restructuring was crucial to revitalizing Sweden's financial sector, and is necessary in Japan. Quick, forceful restructuring will help end the credit crunch and lay the base for renewed growth. Longer term, a closer look at Japanese demographic trends is crucial. Japan recently achieved the longest life expectancy of all countries. One-third of Japanese will be over 65 years of age in 2040, double 1995's level. Simultaneously, fertility rates dropped to 1.4 per woman. These demographic influences will incite severe labor shortages early in the 21st century, just when an aging population places severe pressure on health and welfare facilities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There's a beautiful statement on the screen that says, \"Light creates ambiance, light makes the feel of a space, and light is also the expression of structure.\" Well, that was not by me. That was, of course, by Le Corbusier, the famous architect. And here you can see what he meant in one of his beautiful buildings -- the chapel Notre Dame Du Haut De Ronchamp -- where he creates this light that he could only make because there's also dark. And I think that is the quintessence of this 18-minute talk -- that there is no good lighting that is healthy and for our well-being without proper darkness. So this is how we normally would light our offices. We have codes and standards that tell us that the lights should be so much Lux and of great uniformity. This is how we create uniform lighting from one wall to the other in a regular grid of lamps. And that is quite different from what I just showed you from Le Corbusier. If we would apply these codes and standards to the Pantheon in Rome, it would never have looked like this, because this beautiful light feature that goes around there all by itself can only appear because there is also darkness in that same building. And the same is more or less what Santiago Calatrava said when he said, \"Light: I make it in my buildings for comfort.\" And he didn't mean the comfort of a five-course dinner as opposed to a one-course meal, but he really meant the comfort of the quality of the building for the people. He meant that you can see the sky and that you can experience the sun. And he created these gorgeous buildings where you can see the sky, and where you can experience the sun, that give us a better life in the built environment, just because of the relevance of light in its brightness and also in its shadows. And what it all boils down to is, of course, the sun. And this image of the Sun may suggest that the Sun is something evil and aggressive, but we should not forget that all energy on this planet actually comes from the Sun, and light is only a manifestation of that energy. The sun is for dynamics, for color changes.", "cs": "Na obrazovce je zajímavý výrok: \"Světlo tvoří atmosféru, světlo dotváří vnímání prostoru a světlo je projev struktury.\" Tento výrok není můj. Je to výrok Le Corbusiera, známého architekta. A zde můžete vidět, co tím myslel. V jedné z jeho budov, kaple Notre Dame du Haut Ronchamp, kde vytvořil toto světlo jenom díky tomu, že je zde i tma. Myslím si, že toto je podstata mé 18 minutové přednášky -- neexistuje dobré osvětlení, které je zároveň zdravé a prospěšné, bez existence tmy. Takto bychom normálně osvětlili naše kanceláře. Jsou na to pravidla a normy, které uvádí intenzitu světla a také jednotnost. Takto tvoříme standardní osvětlení, od jedné stěny k druhé, v pravidelné síti světel. A to je naprosto odlišné od toho, co jsem vám právě ukazoval od Le Corbusiera. Pokud bychom uplatnili tyto pravidla a normy na římský Pantheon, nikdy by takto nevypadal, protože tento krásný světelný prvek, který se sám pohybuje, může existovat pouze díky přítomné tmě. A to je víceméně co Santiago Calatrava myslel, když řekl: \"Světlo, to tvořím ve svých stavbách pro komfort.\" A nemyslel tím komfort večeře o pěti chodech v porovnání s večeří o jednom chodu, myslel komfort jakožto kvalitu stavby pro život lidí. Myslel tím, že můžete vidět nebe a cítit sluneční svit. A proto vytvořil tyto skvostné stavby, ve kterých vidíte nebe a cítíte sluneční svit. To nám zlepšuje životní prostor jednoduše díky světlu -- a to v obou jeho formách, světle i stínu. Jádrem věci je samozřejmě slunce. Z tohoto obrázku se slunce může zdát jako cosi zlého a agresivního. Ovšem neměli bychom zapomenout, že všechna energie na zemi pochází ze slunce. A světlo je pouze projev této energie. Slunce tvoří dynamiku, barevnost,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Otevřený ozbrojený střet nebo jaderný incident na Korejském poloostrově by vyvolal humanitární katastrofu, přerušil obchod s Jižní Koreou – 13. největší ekonomikou světa – a spustil politické otřesy po celém světě. Přesto by taková katastrofa byla nejspíš krátká a její výsledek by byl téměř okamžitě jasný. Hlavní mocnosti světa by zůstaly víceméně sjednocené a budoucí peněžní toky by u většiny investic nerušeně pokračovaly. Totéž lze říct o Saúdské Arábii, kde korunní princ Muhammad bin Salmán právě provedl čistku ve vládě a bezpečnostním aparátu, aby upevnil svou moc. I kdyby snad náhlý otřes v království změnil rovnováhu sil na Blízkém východě, země by stále chtěla zachovat svůj vývoz. A kdyby přece jen došlo k narušení globálních ropných toků, tlumili by jej konkurenční producenti a nové technologie. Taktéž naprosté politické či ekonomické zhroucení ve Venezuele by mělo vážné regionální důsledky a mohlo by v zemi vyústit v ještě hlubší humanitární krizi. S největší pravděpodobností by však nemělo širší, natož systémový dopad na energetické a finanční trhy. Takové scénáře jsou často v titulcích novin, takže je méně pravděpodobné, že by jejich nástup překvapil. I když ale nějaká krize, třeba kybernetický útok nebo epidemie, propukne neočekávaně, následné narušení trhu obvykle trvá jen do doby, než investoři stihnou přehodnotit diskontní sazby a toky budoucích zisků. Naproti tomu u změn obecně sdílených ekonomických předpokladů je mnohem pravděpodobnější, že vyvolají výprodej, neboť pobídnou investory přehodnotit šance, že se očekávané finanční toky opravdu uskuteční. Mezi investory může začít klíčit povědomí, že zpomalují tempa růstu nebo že centrální banky opět přehlédly nástup inflace. Anebo změna může přijít rychleji, řekněme při odhalení rozsáhlých ložisek toxických úvěrů, které nejspíš nebudou splaceny. Jak dobře vědí investoři do rozvíjejících se trhů, politické změny mohou ovlivnit ekonomické předpoklady. Opět ale platí, že riziko nepramení především z nepředvídatelných šoků, ale spíš z pomalého rozrušování institucí, jimž investoři důvěřují, že nejistému světu dodají na předvídatelnosti. Investoři v Turecku například vědí, že odvrat země od demokracie ji vzdaluje od Evropy a vytváří nová rizika pro budoucí výnosy.", "en": "Open warfare or a nuclear incident on the Korean Peninsula would trigger a humanitarian disaster, interrupt trade with South Korea – the world’s 13th largest economy – and send political shockwaves around the world. And yet such a disaster would most likely be brief, and its outcome would be clear almost immediately. The world’s major powers would remain more or less aligned, and future cash flows on most investments would continue undisturbed. The same can be said of Saudi Arabia, where Crown Prince Mohammed bin Salman just purged the government and security apparatus to consolidate his power. Even if a sudden upheaval in the Kingdom were to transform the balance of power in the Middle East, the country would still want to maintain its exports. And if there were an interruption in global oil flows, it would be cushioned by competing producers and new technologies. Similarly, a full-scale political or economic collapse in Venezuela would have serious regional implications, and might result in an even deeper humanitarian crisis there. But it would most likely not have any broader, much less systemic, impact on energy and financial markets. Such scenarios are often in the headlines, so their occurrence is less likely to come as a surprise. But even when a crisis, like a cyber attack or an epidemic, erupts unexpectedly, the ensuing market disruption usually lasts only as long as it takes for investors to reassess discount rates and future profit streams. By contrast, changes in broadly shared economic assumptions are far more likely to trigger a sell-off, by prompting investors to reassess the likelihood of actually realizing projected cash flows. There might be a dawning awareness among investors that growth rates are slowing, or that central banks have missed the emergence of inflation once again. Or the change might come more suddenly, with, say, the discovery of large pockets of toxic loans that are unlikely to be repaid. As emerging-market investors well know, political changes can affect economic assumptions. But, again, the risk stems less from unpredictable shocks than from the slow erosion of institutions that investors trust to make an uncertain world more predictable. For example, investors in Turkey know that the country’s turn away from democracy has distanced it from Europe and introduced new risks for future returns."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zavedení Velkého skoku vpřed a politiky plánování rodičovství z dílny KS Číny se – podobně jako investice do zdravotnictví, školství, obnovitelné energie či fyzické infrastruktury – opíralo o schopnost strany podněcovat mobilizaci zdola s cílem přesvědčovat stoupence a donucovat zbloudilce. V ekonomických základech však existuje jedna významná odlišnost. Většinu přínosů ze zemědělské produkce a porodnosti sklízejí jednotlivci, kteří za ně platí; společenské a soukromé hodnoty se zde velmi podobají. Pokud se zájmy jednotlivců shodují se společenskými potřebami, nejsou státní zásahy příliš zapotřebí. Přičtou-li se k tomu problémy s jejich zaváděním – včetně vyhodnocování, kolik potravin by měl farmář vyprodukovat nebo kolik dětí by měla rodina mít –, jsou intervence v těchto oblastech nejen neužitečné, ale i mimořádně nákladné. Siův projev ke stému výročí věnoval obrovskou pozornost plánům strany do budoucna i jejímu cíli „vybudovat z Číny velkou moderní socialistickou zemi ve všech ohledech“ do roku 2049, kdy stoleté výročí existence oslaví sama lidová republika. Aby KS Číny uspěla, bude muset využít své politické síly k prosazení hospodářské politiky. Lze však jen doufat, že s touto silou bude nakládat uvážlivě, zaměří se na veřejné statky jen tam, kde je společenská hodnota mnohem vyšší než hodnota soukromá, a zbytek přenechá čínským občanům.", "en": "The implementation of the Great Leap Forward and the CPC’s family-planning policies – like its investments in health, education, renewable energy, or physical infrastructure – rested on the Party’s ability to spur grassroots mobilization to convince followers and coerce stragglers. But there is an important distinction in economic fundamentals. Most of the benefits of agricultural production and fertility are absorbed by the individuals paying for them; the social and private values are very similar. When individual interests’ are aligned with social needs, there is little need for state intervention. Add to that implementation challenges – including assessing how much food a farmer should produce or how many children a family should have – and interventions in these areas are not just unhelpful; they are extremely costly. Xi’s centennial address devoted a lot of attention to the Party’s plans for the future and its goal of “building China into a great modern socialist country in all respects” by 2049, the 100th anniversary of the People’s Republic. To succeed, the CPC will need to use its political power to push through economic policies. One hopes, however, that it will exert power judiciously, focus on public goods where the social value is much higher than private value, and leave the rest to the Chinese people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pět let finanční nereformy STANFORD – Pět let poté, co zhroucení Lehman Brothers vyvolalo největší globální finanční krizi od dob Velké hospodářské krize, nadměrné bankovní sektory otřásly hospodářstvím v Irsku, na Islandu a Kypru. Banky v Itálii, Španělsku i jinde neposkytují dostatek úvěrů. Čínský úvěrový flám se láme v kocovinu. Krátce, světová finanční soustava zůstává nebezpečná a dysfunkční. Ještě horší je, že navzdory rokům debat se dosud nezformoval žádný konsenzus nad podstatou problémů finanční soustavy. A to podle všeho odráží politickou moc bank. Britský ministr obchodu Vince Cable například nedávno obvinil regulátory Bank of England, jež označil za „kapitálový Tálibán“, že zdržují hospodářské oživení země, jelikož banky zatěžují přehnanými břemeny. Cable zřejmě věří lobbistům bank, když prohlašují, že budou-li banky nuceny „držet víc kapitálu,“ utrpí poskytování půjček a růst. Podobné výroky vysoce postavených tvůrců politik jsou stěží britským unikátem; jsou však mylné a zavádějící. Bankovní kapitál neznamená peněžní rezervy, které je třeba „dát stranou“; jedná se o nevypůjčené peníze, které lze využít k poskytování půjček. Řečeno jednoduše, úvěrování a hospodářský růst od roku 2007 trpí proto, že silně zadlužené finanční instituce nedokázaly absorbovat své ztráty, ne kvůli regulím usilujícím o snížení jejich zadluženosti. Předpisy platné v době, kdy krize propukla, byly nedostatečné a nedostatečně vymáhané a reformy navržené od té doby nepřinášejí výraznější zlepšení.", "en": "Five Years of Financial Non-Reform STANFORD – Five years after the collapse of Lehman Brothers triggered the largest global financial crisis since the Great Depression, outsize banking sectors have left economies shattered in Ireland, Iceland, and Cyprus. Banks in Italy, Spain, and elsewhere are not lending enough. China’s credit binge is turning into a bust. In short, the world’s financial system remains dangerous and dysfunctional. Worse, despite years of debate, no consensus about the nature of the financial system’s problems – much less how to fix them – has emerged. And that appears to reflect the banks’ political power. For example, Vince Cable, the United Kingdom’s business secretary, recently accused Bank of England regulators – whom he called “capital Taliban” – of holding back the country’s economic recovery by imposing excessive burdens on banks. Cable appears to believe the banks’ lobbyists when they claim that lending and growth would suffer if banks were forced to “hold more capital.” Such claims by senior policymakers are hardly unique to the UK; but they are false and misleading. Bank capital is not cash reserves that must be “set aside”; it is unborrowed money that can be used to make loans. Simply put, lending and economic growth have suffered since 2007 because highly indebted financial institutions could not absorb their losses, not because of regulations that sought to reduce their indebtedness. The regulations in place when the crisis erupted were both inadequate and inadequately enforced, and the reforms proposed since then do little better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What do Harry Potter, Katniss Everdeen, and Frodo all have in common with the heroes of ancient myths? (Roar) What if I told you they are all variants of the same hero? Do you believe that? Joseph Campbell did. He studied myths from all over the world and published a book called \"The Hero with a Thousand Faces,\" retelling dozens of stories and explaining how each represents the mono-myth, or Hero's Journey. So, what is the \"hero's journey\"? Think of it as a cycle. The journey begins and ends in a hero's ordinary world, but the quest passes through an unfamiliar, special world. Along the way, there are some key events. Think about your favorite book or movie. Does it follow this pattern? Status quo, that's where we start. 1:00: Call to Adventure. The hero receives a mysterious message. An invitation, a challenge? 2:00: Assistance The hero needs some help, probably from someone older, wiser. 3:00: Departure The hero crosses the threshold from his normal, safe home, and enters the special world and adventure. We're not in Kansas anymore. 4:00: Trials Being a hero is hard work: our hero solves a riddle, slays a monster, escapes from a trap. 5:00: Approach It's time to face the biggest ordeal, the hero's worst fear. (Roar) 6:00: Crisis This is the hero's darkest hour. He faces death and possibly even dies, only to be reborn. 7:00: Treasure (Roar) As a result, the hero claims some treasure, special recognition, or power. 8:00: Result This can vary between stories. Do the monsters bow down before the hero, or do they chase him as he flees from the special world? 9:00: Return After all that adventure, the hero returns to his ordinary world. 10:00: New Life This quest has changed the hero; he has outgrown his old life. 11:00: Resolution All the tangled plot lines get straightened out. 12:00: Status Quo, but upgraded to a new level. Nothing is quite the same once you are a hero.", "cs": "Co mají Harry Potter, Katniss Everdeen a Frodo společného s hrdiny dávných mýtů? ... Co kdybych vám řekl, že jsou všichni jen různou verzí téhož hrdiny? Věřili byste tomu? Joseph Campbell tomu věřil. Studoval mýty ze všech koutů světa a napsal knihu nazvanou \"Tisíc tváří hrdiny\". Převyprávěl v ní mnoho příběhů a vysvětlil, že každý z nich je obměnou téhož příběhu, CESTOU HRDINY. Jak tedy \"cesta hrdiny\" vypadá? Představte si ji jako kruh. Cesta začíná a končí v hrdinově \"obyčejném světě\", ale vede jej do neznámého, \"neobyčejného světa\". Během cesty se přihodí jisté klíčové události. Vzpomeňte si na svoji oblíbenou knihu či film. Následuje tuto strukturu? Výchozí stav, tady začináme. Na 1. hodině: Volání k dobrodružství Hrdina obdrží tajemnou zprávu. Pozvání? Výzvu? Na 2. hodině: Pomoc Hrdina potřebuje pomoc, nejspíš od někoho staršího a moudřejšího. Na 3. hodině: Vykročení na cestu Hrdina překročí práh, opustí svůj každodenní, bezpečný domov, vstoupí do neobyčejného světa a vydá se na dobrodružství. Na 4. hodině: Zkoušky Být hrdinou je dřina: náš hrdina vyřeší hádanku, zabije nestvůru, unikne z léčky. Na 5. hodině: Přiblížení se Přišel čas čelit největší zkoušce, hrdinově největšímu strachu. ... Na 6. hodině: Krize Hrdina zažívá nejtěžší chvíle. Čelí smrti a možná dokonce zemře, jen proto, aby znovu povstal. Na 7. hodině: Poklad ... Díky své odvaze získá hrdina nějaký poklad, uznání či zvláštní schopnosti. Na 8. hodině: Následek Ten se liší příběh od příběhu. Skloní se nestvůry před hrdinou? Nebo jej pronásledují na útěku z neobyčejného světa? Na 9. hodině: Návrat Po všech dobrodružstvích se hrdina vrací do obyčejného světa. Na 10. hodině: Nový život Výprava hrdinu změnila. Svůj starý život nechal za sebou. Na 11. hodině: Rozuzlení Všechny části a zápletky příběhu se uzavřou. Na 12. hodině: Výchozí stav, ale povýšený na novou úroveň. Když jste hrdinou, nic není stejné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Decades of overfishing had brought them close to collapse. In 1995, local fisherman convinced the authorities to proclaim their waters a marine reserve. But what happened next was nothing short of miraculous. In 2005, after only a single decade of protection, scientists measured the largest recovery of fish ever recorded. But don't take my word for it -- come with me. On a single breath, swim with me in deep, into one of the largest and densest schools of fish I have ever encountered. (Music) We all have the ability to be creators of hope. And through my photography, I want to pass on the message that it is not too late for our oceans. And particularly, I want to focus on nature's resilience in the face of 7.3 billion people. My hope is that in the future, I will have to search much, much harder to make photographs like this, while creating images that showcase our respectful coexistence with the ocean. Those will hopefully become an everyday occurrence for me. To thrive and survive in my profession, you really have to be a hopeless optimist. And I always operate on the assumption that the next great picture that will effect change is right around the corner, behind the next coral head, inside the next lagoon or possibly, in the one after it. (Music)", "cs": "Dekády nadměrného rybolovu přivedly zdejší populaci na pokraj vyhynutí. V roce 1995, místní rybáři přesvědčili autority k vyhlášení těchto vod námořními rezervacemi. Ale co se dělo dál byl takřka zázrak. V roce 2005, tedy pouze po jedné dekádě ochrany vědci naměřili největší nárůst rybí populace, jaká kdy byla zaznamenána. Ale nevěřte všemu co říkám, a pojďte se mnou. Na jeden nádech poplujte se mnou do hlubin, mezi jedno z největších a nejhustších hejn ryb, s jakým jsem se v životě setkal. (hudba) Všichni máme schopnost být tvůrci naděje. A mými fotografiemi chci předat zprávu, že není příliš pozdě pro naše oceány. A částečně chci také upozornit na nezdolnost přírody, která čelí 7.3 miliardám lidí. Doufám, že v budoucnu bude pro mne stále těžší a těžší pořídit takovéto fotografie, a spíše bude přibývat těch, které budou vyjadřovat naši koexistenci s oceánem. Ty se, doufejme, pro mne v budoucnu stanou každodenní událostí. K přežití a rozvoji mé profese, musíte být skutečně beznadějným optimistou. a vždy pracovat s předpokladem že možná další fotografie bude tou, která vyvolá změnu a čeká na vás přímo za rohem, za dalším korálem, uvnitř další laguny nebo možná uvnitř té další po ní. (hudba)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Spravedlnost vítězů na irácký způsob Saddám Husajn je mrtev, ale ne všichni Iráčané oslavují. Právě naopak: reakce nejrůznějších náboženských a etnických skupin v Iráku na jeho popravu dokládají, jak obtížně se Irák udržuje pohromadě jako celistvý útvar. Pro šíitskou většinu, kterou Saddám i všechny předchozí, sunnity ovládané irácké režimy utiskovaly, je Saddámova smrt symbolem dosažení politické hegemonie. Jejich triumfální oslavy navíc slouží jako krutá připomínka, že jsou-li utiskovaní osvobozeni, mohou se velmi snadno sami změnit v utiskovatele. Pro sunnitskou menšinu, kterou americká invaze odstavila od moci a jež dává průchod pocitům zmaru prostřednictvím každodenních útoků na šíitské obyvatelstvo a jeho svatá místa, zůstane Saddám ještě dlouho hrdinou. Kurdové – které Saddám podobně jako šíity celá desetiletí tyranizoval – si zase v tichosti užívají faktické nezávislosti na severu a dbají na to, aby se již nikdy neocitli pod nadvládou Arabů. Irácký premiér Núrí Málikí, jenž zastupuje vládnoucí šíitsko-kurdskou koalici, vyjádřil naději, že diktátorův konec pomůže zahojit sektářské sváry. Jakkoliv upřímně však mohou jeho slova znít, ve skutečnosti se situace vyvíjí směrem právě opačným a ošklivé slovní přestřelky provázející samotný akt popravy také rozhodně nepřispějí k rozptýlení obav, že šlo o „spravedlnost vítězů“ – přičemž vítězem zde nebyly Spojené státy, nýbrž šíité.", "en": "Victors’ Justice, Iraqi-Style Saddam Hussein is dead, but not all Iraqis are celebrating. On the contrary, the way in which the various religious and ethnic groups in Iraq responded to his execution is emblematic of the difficulty of holding Iraq together as a coherent entity. To the Shiite majority, long brutally oppressed by Saddam and all previous Sunni-dominated Iraqi regimes, Saddam’s death symbolizes their attainment of political hegemony. Moreover, their triumphalist rejoicing is a cruel reminder that when the oppressed become liberated, they can very easily turn into oppressors themselves. To the Sunni minority, pushed from power by the American invasion and giving vent to their frustration with daily attacks on the Shi’a population and their holy sites, Saddam will remain a hero for a long time to come. The Kurds – who, like the Shi’a, were victimized by Saddam for decades – quietly cling to their de facto independence in the north, making sure that they will never again come under Arab rule. Iraq’s prime minister, Nuri el-Maliki, representing the ruling Shi’a-Kurdish coalition, expressed the hope that the dictator’s end would help to heal the sectarian divides. But, however sincere his words may sound, reality is moving in the opposite direction, and the ugly verbal exchanges surrounding the act of execution itself will certainly do little to dispel the notion that this was “victors’ justice” – the victors being not the United States, but the Shi’a."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednou z příčin drahoty při tankování do rozměrných vozů třídy SUV i do skromnějších rodinných aut na amerických čerpacích stanicích je podle Bushova mluvčího růst světové poptávky po ropě, například v Asii. Vláda USA přitom zastírala fakt, že Američané, již tvoří méně než 4% světové populace, vlastní a řídí 250 milionů z celkového počtu 520 milionů aut na světě. Další rozhořčení po celém světě nad americkým dvojím metrem. Jde ovšem o víc než jen o dovádění mezinárodní politiky. Už brzy budou Bush i Cheney z úřadu pryč. Pořád ale budeme narážet na nejtěžší globální problém, před nímž jsme kdy stáli: když se daří většímu počtu z nás, jak se spravedlivě vypořádat s ekonomickými a ekologickými důsledky? Co máme dělat s miliardou na dně, která stále vězí v otřesné chudobě, zatímco my ostatní žijeme lépe a déle? Jak se postavíme k rovnosti v celosvětovém měřítku, když se s ní neumíme vypořádat ani v jednotlivých zemích? Tento hlavolam bude napřesrok tvořit jádro diplomatických jednání, při nichž se bude hledat nástupce dohody z Kjóta. Dokážeme zabránit katastrofálnímu zvýšení globálního oteplování způsobem, který bude spravedlivý, zohlední dřívější i současnou zodpovědnost a nezmaří naděje na lepší život na celém světě? Těžší politický úkol před námi ještě nikdy nestál. Prozatím tu máme potravinovou krizi, kterou je třeba řešit.", "en": "According to Bush’s press spokesman, the growth in world demand for oil – in Asia, for example – was one of the causes of the high price of filling the tanks of gas-guzzling Sports Utility Vehicles, as well as more modest family cars, at America’s pumps. Meanwhile, the US government papered over the fact that Americans, who make up less than 4% of the world’s population, own and drive 250 million of the world’s 520 million cars. More outrage around the world at American double standards. Now, all this is more than the knock-about of international politics. One day soon, Bush and Cheney will be out of office. But we will still be left with the most difficult global issue we have ever faced: as more of us prosper, how do we deal fairly with some of the economic and environmental consequences? What do we do about the bottom billion in the world who remain in grinding poverty while the rest of us live better and longer lives? How do we deal with equity on a global scale when we cannot even deal with it country by country? This conundrum will lie at the heart of the diplomacy next year to find a successor to the Kyoto agreement. Can we prevent a calamitous increase in global warming in a way that is fair, that takes account of past and present responsibility, and that does not thwart legitimate hopes for a better life everywhere? We have never faced a more difficult political task. Meanwhile, there is a food crisis to solve."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Úsporný růst? WASHINGTON – Reakce německé vlády na výzvu nově zvoleného francouzského prezidenta Françoise Hollandea k prorůstověji orientované politice zněla tak, že na úsporných programech pro eurozónu by se nemělo nic měnit. Opatření na podporu růstu, jako jsou vyšší půjčky od Evropské investiční banky nebo vydání společně krytých projektových dluhopisů na financování konkrétních investic, by se prý spíše měla k těmto programům „přiřadit“. Mnozí lidé v Německu i jinde tvrdí, že zapotřebí jsou jak úsporné programy, tak i vyšší růst a že větší důraz na růst neznamená zmírnění úsporných opatření. Drama probíhající krize v eurozóně přesunulo těžiště pozornosti na Evropu, avšak otázka, jak tam debata o úsporách a růstu dopadne, má mnohem širší význam, mimo jiné i pro Spojené státy. Je třeba zdůraznit tři základní body. Za prvé platí, že v situaci charakterizované rozšířenou nezaměstnaností a přebytkem kapacit determinuje krátkodobou výkonnost převážně poptávka, nikoliv nabídka. V členských zemích eurozóny je na národní úrovni možné realizovat pouze fiskální politiku, protože měnovou politiku kontroluje Evropská centrální banka. Takže ano, bezprostřednější růst skutečně vyžaduje pomalejší snižování fiskálních schodků. Jediný protiargument zní tak, že pomalejší fiskální úpravy by dále snížily důvěru, a tím popřely vlastní cíle, poněvadž výsledkem by byly nižší soukromé výdaje. To by mohla být pravda v případě, že by určitá země deklarovala, že se v podstatě vzdává plánů na fiskální konsolidaci a s ní spojené mezinárodní podpory, ale je to vysoce nepravděpodobné v případě, že se nějaká země rozhodne po konzultacích s podpůrnými institucemi, jako je Mezinárodní měnový fond, pouze prodloužit dobu fiskálních úprav. MMF dokonce ve svém Světovém ekonomickém výhledu pro rok 2012 výslovně doporučil pomalejší fiskální konsolidaci v případě Španělska. Bez větší krátkodobé podpory efektivní poptávky mohou mnohé země v krizi čelit sestupné spirále výdajových škrtů, snížené výkonnosti, vyšší nezaměstnanosti a ještě vyšších schodků v důsledku růstu výdajů do sociální záchranné sítě a poklesu daňových příjmů v souvislosti s klesající výkonností a zaměstnaností. Za druhé je možné, i když ne snadné, zvolit takové balíky fiskální konsolidace, které jsou k růstu citlivější než jiné. Existuje zřetelný rozdíl mezi výdaji investičními a běžnými, jak zdůraznil italský premiér Mario Monti. Jsou-li investiční výdaje správně koncipované, mohou položit základy dlouhodobějšího růstu.", "en": "Austere Growth? WASHINGTON, DC – The German government’s reaction to newly elected French President François Hollande’s call for more growth-oriented policies was to say that there should be no change in the eurozone’s austerity programs. Rather, growth-supporting measures, such as more lending by the European Investment Bank or issuance of jointly guaranteed project bonds to finance specific investments, could be “added” to these programs. Many inside and outside of Germany declare that both austerity and more growth are needed, and that more emphasis on growth does not mean any decrease in austerity. The drama of the ongoing eurozone crisis has focused attention on Europe, but how the austerity-growth debate plays out there is more broadly relevant, including for the United States. Three essential points need to be established. First, in a situation of widespread unemployment and excess capacity, short-run output is determined primarily by demand, not supply. In the eurozone’s member countries, only fiscal policy is possible at the national level, because the European Central Bank controls monetary policy. So, yes, more immediate growth does require slower reduction in fiscal deficits. The only counterargument is that slower fiscal adjustment would further reduce confidence and thereby defeat the purpose by resulting in lower private spending. This might be true if a country were to declare that it was basically giving up on fiscal consolidation plans and the international support associated with it, but it is highly unlikely if a country decides to lengthen the period of fiscal adjustment in consultation with supporting institutions such as the International Monetary Fund. Indeed, the IMF explicitly recommended slower fiscal consolidation for Spain in its 2012 World Economic Outlook. Without greater short-term support for effective demand, many countries in crisis could face a downward spiral of spending cuts, reduced output, higher unemployment, and even greater deficits, owing to an increase in safety-net expenditures and a decline in tax revenues associated with falling output and employment. Second, it is possible, though not easy, to choose fiscal-consolidation packages that are more growth-friendly than others. There is the obvious distinction between investment spending and current expenditure, which Italian Prime Minister Mario Monti has emphasized. The former, if well designed, can lay the foundations for longer-term growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In his opinion, Mr Ehnmark stresses the need to involve civil society actors in order to raise awareness and take concrete steps to fight climate change. Towards a diversified energy mix with all options open by Ulla Birgitta Sirkeinen that market actors make decisions on investments in various technologies. coal technologies: improved power plant efficiency and commercial applications of carbon capture and storage. In a strategy towards this goal, our first target should be energy efficiency, including combined heat and power production, since better efficiency supports all energy policy targets (competitiveness, security of supply and climate change). In transport for instance, a variety of measures such as alternative fuels, intelligent traffic planning, hybrid vehicles, etc. could help energy policy targets to be better implemented. Tomorrow’s energy mix — what form should it take? Energy has become a top priority in the past few months. We have all experienced the sharp rise in the price of oil, gas and electricity and have witnessed problems of supply from external energy sources. In the light of the fact that the European Economic and Social Committee has already worked extensively on energy issues and acquired a comprehensive expertise in this area, the European Commission asked us to contribute to the revision of its energy strategy for the years to come with an opinion on a strategy for an optimal energy mix. Greater efforts should be put into research and development, both shorter term technology development and longer term fundamentally new solutions, like a hydrogen economy and fusion. Renewable energy sources have great potential in the EU, but need specifically adapted support. However, we should bear in mind that even if the European Parliament proposal is achieved (i.e. even if we manage to substitute 20 % of traditional energy sources with renewable sources by 2020), a total substitution is not likely in the foreseeable future. We asked ourselves whether any source or form of energy can, at this point, be left aside without hampering the energy policy objectives of security of supply, competitive prices and combating climate change. In response, we believe that all options should be kept open. All energy sources and technologies have, in relation to these objectives, benefits and drawbacks, which have to be taken into account in an open and balanced way. The present energy mix should be developed towards less external dependence and more non-emitting sources, bearing in mind", "cs": "Zároveň je třeba mít na paměti, že o investicích do různých technologií rozhodují subjekty trhu. gie – vyšší účinnost elektráren a lepší komerční využití technologií zachycování a uchovávání uhlíku. Co se týče výzvy, kterou představuje klimatická změna, neměli bychom zapomínat, že celosvětovou hladinu emisí opravdu ovlivní pouze globální řešení politik v oblasti klimatu pro období po Kjótu, do kterého Naším prvořadým úkolem v rámci strategie směřující k tomuto cíli by měla být energetická účinnost, včetně kombinované výroby tepla a elektřiny, jelikož vyšší účinnost je základem pro všechny cíle energetické politiky (konkurenceschopnost, zabezpečení dodávek a boj proti klimatické změně). Například v dopravě by bylo možné lépe realizovat cíle energetické politiky prostřednictvím různých opatření, např. alternativních paliv, inteligentního plánování dopravy nebo používáním hybridních vozů. budou zapojeni alespoň hlavní producenti emisí. Energie se v posledních měsících stala jednou z hlavních priorit. Všichni jsme zaznamenali prudký nárůst cen ropy, plynu a elektřiny a byli svědky problémů s dodávkou z vnějších zdrojů energie. Evropský hospodářský a sociální výbor se již ve velkém rozsahu zabýval otázkami spojenými s energií a získal v této oblasti široké odborné znalosti. Evropská komise nás proto požádala, abychom přispěli k revizi energetické strategie pro nadcházející léta a vypracovali stanovisko ke strategii pro optimální energetický mix. Je zapotřebí vynaložit vyšší úsilí na výzkum a vývoj, a to jak krátkodobý vývoj technologií, tak na dlouhodobá řešení v zásadě nová, jako jsou vodíkové hospodářství a vodíková fúze. Obnovitelné zdroje energie mají v EU velký potenciál, ale potřebují specificky přizpůsobenou podporu. Musíme si však uvědomit, že i když bude dosaženo cíle návrhu EP (tzn. pokud se nám do roku 2020 podaří nahradit 20 % tradičních zdrojů energie obnovitelnými zdroji), úplné nahrazení není v blízké budoucnosti pravděpodobné. Položili jsme si otázku, zda v tuto chvíli může být ponechán stranou některý zdroj nebo druh energie, aniž by to narušilo cíle energetické politiky týkající se zabezpečení dodávek, konkurenčních cen a boje proti klimatické změně. Domníváme se, že by měly zůstat otevřené všechny alternativy. Všechny zdroje energie a technologie její výroby mají v souvislosti s uvedenými cíli výhody a nevýhody, které je nutné otevřeně a objektivně zvážit. Současný energetický mix by se měl vyvíjet směrem k menší vnější závislosti a většímu počtu zdrojů, které nevypouštějí do ovzduší škodliviny, jež přispívají ke"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na štěstí je cosi průměrného, je to pravý opak konceptu, jemuž romantici říkali Sturm und Drang, Bouře a vzdor. „Cesta za štěstím“ je však zakódovaná v americké DNA, a Thomas Jefferson ji dokonce vtělil do Prohlášení nezávislosti. Snad proto revolucionáři na pravici i na levici tak často opovrhují Spojenými státy. Samozřejmě existují chvíle, kdy i demokracie potřebují hrdiny. Neville Chamberlain, konzervativec hlavního proudu, nikterak nápaditý muž a mistr kompromisu, nebyl lídrem, kterého jeho země v roce 1940 potřebovala, aby se postavil Hitlerovi. V době míru to byl efektivní premiér, kdežto Winston Churchill byl pokládán za nespolehlivého chvastouna. V květnu 1940, kdy byla Velká Británie sotva připravena vést válku s nacistickým Německem, však tato země potřebovala právě zapáleného romantika Churchillova typu, aby lidem vdechl svého heroického ducha. Takové chvíle jsou ovšem vzácné. Bohužel se až příliš mnoho poválečných amerických prezidentů rozhodlo napodobovat spíše Churchilla než Chamberlaina, což někdy vedlo k pošetilým válkám. Cestě ke štěstí málokdy prospívají lidé usilující o válečnou slávu a národní velkolepost. Mnohem víc pro ni udělá vůdce jako Biden. Možná však právě dnes žijeme v jedné z oněch vzácných chvil, kdy jsou heroismus a velké myšlenky zapotřebí. Jak řekl Biden ve svém povolebním projevu, čelíme dnes řadě nástrah: pandemii, hluboké hospodářské krizi a obecné absenci důvěry v demokratické instituce. A je zde i prudký vzestup pravicových populistických demagogů na několika kontinentech. Významné procento americké populace vzhledem ke kanonádě zlovolné propagandy věří, že Biden volby ukradl. Nově inaugurovaný prezident bývá někdy přirovnáván k Franklinu D. Rooseveltovi. Mnozí jeho stoupenci se domnívají, podle mého názoru právem, že přišel čas na revidovaný plán New Deal a významné politické reformy. Příliš mnoho peněz se soustředí v příliš málo rukou. A v posledních čtyřech letech se toho poničilo tolik (mimo jiné i představa, že existuje něco jako pravda), že se USA nemohou jednoduše vrátit do starých kolejí. V jistých ohledech tak bude Bidenův úkol těžší než Rooseveltův. Hospodářská krize sice byla ve 30. letech horší, avšak Roosevelt disponoval v obou komorách Kongresu výraznou většinou a Republikánská strana nevězela v područí nebezpečné sekty.", "en": "There is something mediocre about happiness, the opposite of what Romantics used to call Sturm und Drang, Storm and Stress. But the “pursuit of happiness” is in America’s DNA, enshrined by Thomas Jefferson in the Declaration of Independence. Perhaps that is why revolutionaries on the right and the left so often despise the United States. To be sure, there are times when even democracies need heroes. Neville Chamberlain, a mainstream Conservative, not overly imaginative, and a man of compromise, was not the leader his country needed to face Hitler in 1940. In peacetime, Chamberlain was an effective prime minister, whereas Winston Churchill was regarded as an unreliable blowhard. But in May 1940, when Britain was hardly ready to fight a war with Nazi Germany, the country needed a fierce romantic like Churchill to inspire its people with his heroic spirit. Such times are rare, however. Unfortunately, too many postwar US presidents have chosen to emulate Churchill, rather than Chamberlain, which has sometimes led to foolish wars. The pursuit of happiness is rarely well served by seekers of martial glory and national grandeur. It is far better served by a leader like Biden. But perhaps we are now living through one of those rare moments when heroism and big ideas are required. As Biden said in his acceptance speech, we face multiple dangers: a pandemic, a severe economic crisis, and a general lack of trust in democratic institutions. Then there is the sharp rise on several continents of right-wing populist demagogues. A significant percentage of the US population, exposed to a barrage of malicious propaganda, believes that Biden stole the election. The newly inaugurated president is sometimes hopefully compared to Franklin D. Roosevelt. Many of his supporters believe, rightly in my view, that it is time for a revised New Deal and substantial political reforms. Too much money is concentrated in too few hands. And too much has been smashed in the last four years (not least the idea that there is such a thing as truth) to think the US can simply revert to the way things were. In some ways, Biden’s task will be harder than Roosevelt’s. Although the economic crisis was worse in the 1930s, Roosevelt had large majorities in Congress, and the Republican Party was not in thrall to a dangerous cult."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bezostyšná velkorysost PRINCETON – Ježíš řekl, že bychom neměli dávat almužnu před očima ostatních, ale v soukromí. To souhlasí s úvahou zdravého rozumu, že pokud někdo prokazuje dobrodiní pouze na veřejnosti, může být motivován touhou vydobýt si renomé šlechetného člověka. Když se ale nikdo nedívá, možná že štědrý vůbec není. Takové uvažování nás může vést k pohrdání filantropickými nápisy na zdech, jejichž smyslem je na význačných místech v koncertních síních, uměleckých muzeích a vysokoškolských kolejích hlásat jména dárců. Ba jejich jmény se často ověnčí nejen celá budova, ale i tolik jejích součástí, kolik se jen organizátorům dobročinnosti a architektům zdaří. Podle evolučních psychologů jsou takové projevy křiklavé velkorysosti lidskou obdobou pavích per. Tak jako samec páva dává najevo sílu a zdatnost předváděním svého obřího chvostu – z praktického hlediska jde o naprosté mrhání prostředky – i nákladné veřejné projevy velkorysosti jsou signálem pro potenciální partnery, že jedinec má dostatek zdrojů na to, aby mohl tolik darovat. Pohlédneme-li však na věc z etické perspektivy, měli bychom tolik dbát na čistotu motivu, kvůli němuž k daru dochází? Určitě záleží na tom, že něco bylo darováno ve prospěch dobré věci. Na okázalou novou koncertní síň zajisté můžeme hledět s pochybami, ale ne proto, že do mramorového průčelí je vytesáno jméno dárce. Spíš bychom se měli tázat, zda tento svět, kde den co den zbytečně zemře 25 tisíc zbídačených dětí, potřebuje právě novou koncertní síň. Značná část současného psychologického výzkumu hovoří v neprospěch Ježíšovy rady. Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který určuje, zda lidé přispívají na charitu, je jejich přesvědčení o tom, co dělají ostatní. Ti, kdo zveřejňují, že na charitu přispívají, zvyšují pravděpodobnost, že tak učiní i ostatní. Možná že nakonec dojdeme až do bodu zlomu, kdy věnování podstatné částky na pomoc nejchudším lidem na světě bude už natolik rozšířené, že předejdeme většině ze zmíněných 25 tisíců zbytečných každodenních úmrtí. Právě to by prostřednictvím svých webových stránek, www.boldergiving.org , rádi dokázali Chris a Anne Ellingerovi. Tyto webové stránky přinášejí příběhy více než 50 členů „50% ligy“ – lidí, kteří darovali buď 50% svého majetku, anebo 50% svého příjmu v každém z uplynulých tří let.", "en": "Blatant Benevolence PRINCETON – Jesus said that we should give alms in private rather than when others are watching. That fits with the commonsense idea that if people only do good in public, they may be motivated by a desire to gain a reputation for generosity. Perhaps when no one is looking, they are not generous at all. That thought may lead us to disdain the kind of philanthropic graffiti that leads to donors’ names being prominently displayed on concert halls, art museums, and college buildings. Often, names are stuck not only over the entire building, but also on as many constituent parts of it as fundraisers and architects can manage. According to evolutionary psychologists, such displays of blatant benevolence are the human equivalent of the male peacock’s tail. Just as the peacock signals his strength and fitness by displaying his enormous tail – a sheer waste of resources from a practical point of view – so costly public acts of benevolence signal to potential mates that one possesses enough resources to give so much away. From an ethical perspective, however, should we care so much about the purity of the motive with which the gift was made? Surely, what matters is that something was given to a good cause. We may well look askance at a lavish new concert hall, but not because the donor’s name is chiseled into the marble façade. Rather, we should question whether, in a world in which 25,000 impoverished children die unnecessarily every day, another concert hall is what the world needs. A substantial body of current psychological research points against Jesus’s advice. One of the most significant factors determining whether people give to charity is their beliefs about what others are doing. Those who make it known that they give to charity increase the likelihood that others will do the same. Perhaps we will eventually reach a tipping point at which giving a significant amount to help the world’s poorest becomes sufficiently widespread to eliminate the majority of those 25,000 needless daily deaths. That is what Chris and Anne Ellinger hope their Web site, www.boldergiving.org , will achieve. The Web site tells the story of more than 50 members of the 50% League – people who have given away either 50% of their assets or 50% of their income in each of the last three years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zapáté, někteří pozorovatelé tvrdili, že vysoce zadlužení suverénní aktéři budou investory tlačit ke zlatu, neboť státní dluhopisy budou čím dál rizikovější. Děje se teď ale pravý opak. Řada těchto vysoce zadlužených vlád má rozsáhlé zásoby zlata, kterých se možná rozhodnou zbavit, aby snížily své dluhy. Ostatně zpráva, že Kypr by mohl prodat malou část – za zhruba 400 milionů eur (520 milionů dolarů) – svých zlatých rezerv, vyvolala v dubnu 13% pokles cen zlata. V podobném pokušení by mohly být i země jako Itálie, která má obrovské zlaté rezervy (přes 130 miliard dolarů), což ceny dále snižuje. Zašesté, někteří krajní političtí konzervativci, zejména ve Spojených státech, halasně velebili zlato tak, že to nakonec bylo kontraproduktivní. Pro tento nejvychýlenější okraj pravice je zlato jedinou pojistkou proti riziku vládních intrik usilujících o zcizení soukromých majetků. Tito fanatici jsou rovněž přesvědčeni o nevyhnutelnosti návratu ke zlatému standardu, neboť „degradace“ papírových peněz uskutečňovaná centrálními bankami povede k hyperinflaci. Vzhledem k neexistenci komplotu, klesající inflaci a nemožnosti využívat zlato jako měnu však nelze takovou argumentaci udržet. Měna plní tři funkce: funguje jako platební prostředek, účetní jednotka a uchovatel hodnoty. Zlato může být uchovatelem hodnoty majetku, ale nejde o platební prostředek – nemůžete jím v obchodě zaplatit za nákup. Není ani účetní jednotkou, jelikož ceny zboží a služeb ani ceny finančních aktiv nejsou denominovány ve zlatě. Zlato tedy zůstává „barbarským přežitkem“, jak jej označil John Maynard Keynes, nemá žádnou přirozenou hodnotu a používá se hlavně jako pojistka proti iracionálnímu strachu a panice. Ano, všichni investoři by ve svém portfoliu měli mít velmi skrovný díl zlata jako pojistku proti krajním rizikům s nízkou pravděpodobností. Podobnou pojistkou se ale mohou stát i jiná reálná aktiva, a byť mezní rizika nejsou zcela zažehnána, jsou dnes rozhodně nižší než na vrcholu globální finanční krize. Ceny zlata se sice v příštích několika letech mohou přechodně zvyšovat, ale budou velmi kolísavé a postupem času bude jejich trend sestupný, jak se bude globální ekonomika dávat do pořádku. Zlatá horečka je za námi.", "en": "Fifth, some argued that highly indebted sovereigns would push investors into gold as government bonds became more risky. But the opposite is happening now. Many of these highly indebted governments have large stocks of gold, which they may decide to dump to reduce their debts. Indeed, a report that Cyprus might sell a small fraction – some €400 million ($520 million) – of its gold reserves triggered a 13% fall in gold prices in April. Countries like Italy, which has massive gold reserves (above $130 billion), could be similarly tempted, driving down prices further. Sixth, some extreme political conservatives, especially in the United States, hyped gold in ways that ended up being counterproductive. For this far-right fringe, gold is the only hedge against the risk posed by the government’s conspiracy to expropriate private wealth. These fanatics also believe that a return to the gold standard is inevitable as hyperinflation ensues from central banks’ “debasement” of paper money. But, given the absence of any conspiracy, falling inflation, and the inability to use gold as a currency, such arguments cannot be sustained. A currency serves three functions, providing a means of payment, a unit of account, and a store of value. Gold may be a store of value for wealth, but it is not a means of payment; you cannot pay for your groceries with it. Nor is it a unit of account; prices of goods and services, and of financial assets, are not denominated in gold terms. So gold remains John Maynard Keynes’s “barbarous relic,” with no intrinsic value and used mainly as a hedge against mostly irrational fear and panic. Yes, all investors should have a very modest share of gold in their portfolios as a hedge against extreme tail risks. But other real assets can provide a similar hedge, and those tail risks – while not eliminated – are certainly lower today than at the peak of the global financial crisis. While gold prices may temporarily move higher in the next few years, they will be very volatile and will trend lower over time as the global economy mends itself. The gold rush is over."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na rozvíjejících se trzích mělo v roce 2014 pouze 55% dospělých osob bankovní nebo jiný peněžní účet, ale téměř 80% jich disponovalo mobilním telefonem. Tento pětadvacetiprocentní rozdíl by se dal smazat zavedením mobilního bankovnictví a digitálních peněženek. Překlenout se však musí i genderová propast: celosvětově má mobilní telefon nebo přístup k internetu zhruba o 200 milionů méně žen než mužů. Za druhé digitální finance snižují náklady: MGI odhaduje, že nabízet zákazníkům digitální účty by stálo poskytovatele finančních služeb o 80-90% méně, než když nabízejí účty prostřednictvím tradičních bankovních poboček – konkrétně jde o zhruba 10 dolarů ročně, oproti dnešním 100 dolarům. Využívání ryze digitálních kanálů tedy umožňuje naplňovat potřeby zákazníků s nízkými příjmy. Finanční inkluze se stává pro poskytovatele ziskovou, i když jsou zůstatky na účtu i transakce malé. Díky digitálním financím by plných 1,6 miliardy „lidí bez banky“ – z toho více než polovina žen – mohlo získat přístup k finančním službám, čímž by se do formální finanční soustavy přesunulo přibližně 4,2 bilionu dolarů ve formě hotovosti a úspor, které jsou v současné době drženy neformálními způsoby. To by umožnilo poskytnutí dodatečných úvěrů v celkové výši 2,1 bilionu dolarů jednotlivcům a malým podnikům. Převodem hotovostních transakcí na digitální platby by firmy mohly ušetřit také pracovní náklady, a to ve výši 25 miliard hodin ročně. A vlády by mohly každoročně vybrat dalších 110 miliard dolarů – a investovat je do prorůstových veřejných statků, jako je vzdělání –, poněvadž digitální kanály snižují cenu a zvyšují spolehlivost výběru daní. Nové služby mobilních peněz už dnes ukazují potenciál digitálních financí. Keňská M-Pesa – která mění telefon v mobilní peněženku – vyvolala silné síťové efekty, jež přinesly obrovské zvýšení podílu dospělých osob využívajících digitální finanční služby. Za pouhé tři roky vzrostl tento podíl z nuly na 40% a do konce loňského roku dosáhl hodnoty 68%. Tradiční účty finančních služeb mají sklon růst stejným tempem jako národní důchod, avšak rychlost zavádění M-Pesy je podstatně vyšší, což dokládá, že digitální finance mohou i v nejchudších zemích světa rychle dosáhnout značné tržní penetrace. Takto úspěšné příběhy však nevznikají ve vakuu. Především k nim každý potřebuje mobilní telefon s dostupným plánovacím kalendářem. Firmy sice mohou tomuto vývoji napomoci, avšak je na vládách a nevládních organizacích, aby se zasadily o rozšíření mobilních sítí i do oblastí s nízkou návratností a k odlehlým populacím.", "en": "In emerging markets in 2014, only about 55% of adults had a bank or financial-services account, but nearly 80% had a mobile phone. That 25-percentage-point gap could be closed by making mobile banking and digital wallets a reality. But a gender gap will also have to be closed: worldwide, about 200 million fewer women than men have mobile phones or Internet access. Second, digital finance reduces costs: MGI estimates that it would cost financial-service providers 80-90% less – about $10 per year, compared to the $100 per year it costs today – to offer customers digital accounts than accounts through traditional bank branches. Using purely digital channels thus makes it feasible to meet the needs of low-income customers. Financial inclusion becomes profitable for providers even when account balances and transactions are small. With digital finance, as many as 1.6 billion unbanked people – more than half of whom are women – could gain access to financial services, shifting about $4.2 trillion in cash and savings currently held in informal vehicles into the formal financial system. This would allow for an additional $2.1 trillion to be extended as credit to individuals and small businesses. Businesses could also save on labor costs, to the tune of 25 billion hours annually, by swapping cash transactions for digital payments. And governments could take in an additional $110 billion every year – to invest in growth-enhancing public goods like education – because digital channels make tax collection cheaper and more reliable. New mobile-money services are already demonstrating digital finance’s potential. In Kenya, M-Pesa – which transforms one’s phone into a mobile wallet – has leveraged powerful network effects to bring about a vast expansion in the share of adults using digital financial services. That share grew from zero to 40% in just three years, and had risen to 68% by the end of last year. Traditional financial-services accounts tend to grow at the pace of national income, but M-Pesa’s adoption rate has been dramatically faster, demonstrating that digital finance can achieve significant market penetration rapidly even in the world’s poorest countries. But such success stories do not happen in a vacuum. For starters, everyone needs a mobile phone with an affordable data plan. While businesses can help, it is incumbent upon governments and non-governmental organizations to extend mobile networks to low-return areas and remote populations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And even being here -- I mean, the last few days, I've known heights of obsessive behavior I never thought about. (Laughter) Which I think is just fascinating. I will tell you a little bit about irrational behavior, and I want to start by giving you some examples of visual illusion as a metaphor for rationality. So think about these two tables. And you must have seen this illusion. If I asked you what's longer, the vertical line on the table on the left, or the horizontal line on the table on the right, which one seems longer? Can anybody see anything but the left one being longer? No, right? It's impossible. But the nice thing about visual illusion is we can easily demonstrate mistakes. So I can put some lines on; it doesn't help. I can animate the lines. And to the extent you believe I didn't shrink the lines, which I didn't, I've proven to you that your eyes were deceiving you. Now, the interesting thing about this is when I take the lines away, it's as if you haven't learned anything in the last minute. (Laughter) You can't look at this and say, \"Now I see reality as it is.\" Right? It's impossible to overcome this sense that this is indeed longer. Our intuition is really fooling us in a repeatable, predictable, consistent way. and there is almost nothing we can do about it, aside from taking a ruler and starting to measure it.", "cs": "A taky to, že jsem tady. Myslím tím pár posledních dnů, kdy jsem poznal skutečné vrcholy posedlosti, o kterých jsem nikdy nepřemýšlel. (Smích) Což si myslím, že je úžasné. Povím Vám trochu o iracionálním chování. A začnu tím, že Vám ukáži přiklady zrakové iluze jako metafory pro racionalitu. Koukněte se na tyto dva stoly. Určitě jste tuto iluzi již někdy viděli. Když se Vás zeptám, co je delší - vertikála na levém stole a nebo horizontála na pravém stole? Která vypadá delší? Vidí někdo něco jiného než že ta levá je delší? Nikdo, že ano? Je to nemožné. Dobré na zrakových iluzích je, že si na nich můžeme velmi jednodušše ověřit chyby. Takže můžu sem dát čáry. To moc nepomohlo. Mohu přesunout tyto čáry. A pokud mi věřite, že jsem ty čáry nezkrátil, což jsem opravdu neudělal, tak jsem Vám dokázal, že Vás Váš zrak klame. Na tomto příkladu je velmi zajímavé, že když odstraním čáry, tak to vypadá, že jste se za posledních pár minut nic nenaučili. (Smích) Nemůžete se podívat na tento obrázek a říci: \"Okej, nyní vidím tu správnou realitu.\" Mám pravdu? Je nemožné překonat vjem toho, že jeden je opravdu delší. Naše vjemy nás opakovaně, pravidelně a konzistentně klamou. A my s tím nemůžeme skoro nic udělat. Kromě toho, že si vezmeme pravítko a začneme měřit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "if this was the Sun right here, you wouldn't even at this scale, you wouldn't even be able to see the Earth! Wouldn't be able to see the Earth... It wouldn't even be a pixel. But it would be a 150, it would be 150 MILLION 150 000 000km from the Earth. And this distance right here is called an astronomical unit we'll be using that term in the next few videos just cause it's an easier way to think about distance. Sometimes abbreviated \"AU\": \"Astronomical Unit\". Astronomical... Astronomical Unit... And just to give a sense of how far this is light, which is something that we think is almost infinitily fast (that, you know) something that looks instantaneous THAT takes 8 minutes to travel from the Sun to the Earth! If the Sun were to disappear, it would take 8 minutes for that light, for us to know, that it disappeared on Earth. Or another way, just to put it in the sense of this jet air plane let's get the calculator back out So we have a hundred, we're talking about 150 that's thousand, million! That's 150 million kilometres. So if we're going at 1000km/hour going at 1000km/hour, it would take us: 150 000 hours, at the speed of a bullet, or the speed of a jet plane to get to the Sun, and just to (get) put that in perspective:", "cs": "Pokud by Slunce bylo tady, ani byste v tomto měřítku neviděli Zemi. Neviděli byste Zemi. Nebyla by ani pixel. Ale bylo by to 150, bylo by to 150 milionů 150 000 000 km ze Země. A tahle vzdálenost se nazývá Astronomická jednotka. Tenhle pojem budeme užívat v dalších videích., protože se tak lépe měří vzdálenost. Někdy má zkratku \"AU\" (Astronomical Unit). Astronomická Astronomická jednotka. Abyste pochopili, jak daleko to je, světlo, které je téměř nekončně rychlé, něco co vypadá okamžitě, cestuje 8 MINUT ze Slunce na Zemi. Pokud by Slunce zmizelo, trvalo by 8 minut, než by světlo zmizelo na Zemi. Abychom se vrátili k letadlu, vytáhneme znovu kalkulačku. Takže máme 100, bavíme se o 150 milionech! To je 150 milionů kilometrů. Takže pokud poletíme 1 000 km/h, touto rychlostí to bude 150 000 hodin rychlostí kulky nebo letadla ke Slunci, abychom to dali do perspektivy,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klimatická změna a přechod ve financování POSTUPIM, PAŘÍŽ, CURYCH – Pokud svět rychle nesníží emise skleníkových plynů, je pravděpodobné, že lidé vstoupí do éry bezprecedentních klimatických hrozeb. Již nyní se zvyšuje frekvence devastujících extrémů v počasí, ale většina ze škod se vztahem ke klimatu, jako je nepolevující nárůst hladin oceánů, bude brána v potaz až tehdy, kdy bude na akce pozdě. Je zřejmé, že časový horizont klimatického systému není dobře sladěn s mnohem kratšími politickými a ekonomickými cykly světa. Kotované společnosti podávají zprávy na čtvrtletní bázi a nedávné regulační změny, jako ty přikazující zvýšené užívání mark-to-market účetnictví, omezují dlouhodobé plánování. Vlády mají obvykle legislativní cykly trvající ne déle než 4 roky a musí reagovat také na okamžitý vývoj. Stabilizace klimatu však vyžaduje udržitelnou a konzistentní činnost během delší doby, než jsou 4 roky. AXA a UBS, dohromady s Institutem pro výzkum dopadu klimatu v Postupimi, CDP (dříve Carbon Disclosure Project) a Climate-KIC Evropské unie (Knowledge and Information Community) nedávno zorganizovali konferenci v Berlíně. Zde, společně s experty na oblast zelených investic a odprodej fosilních paliv, diskutovali, jak mohou zprostředkovatelé financování pomoci s řešením klimatických rizik. Aktivní zapojení finančního průmyslu je zoufale potřeba. V klimatické smlouvě z Paříže, uzavřené minulý prosinec, souhlasily celosvětově země s omezením globálního oteplování hluboko pod 2° Celsia, čímž definovali, směr, kterým svět musí rychle pokročit. Během příštích 15 let bude na investice do nízkouhlíkaté infrastruktury zapotřebí odhadem 93 bilionů dolarů. Vládní financování samo o sobě tuto poptávku nemůže uspokojit a mezeru tak musí pomoci zaplnit finanční sektor. Přesměrováním kapitálových toků směrem k proaktivním snahám o zmírnění a adaptaci na klimatickou změnu mohou finanční instituce chránit majetek svých klientů před globálními klimatickými riziky a také před ekonomickými riziky, která jsou spojena s oteplující se planetou. Mohou tím také demonstrovat jejich společenskou odpovědnost za spokojenost příštích generací. Změna financování však vyžaduje změnu financí. A tento proces už probíhá. Rozvojové instituce, jako je Světová banka, přehodnocují svou investiční politiku. V soukromém sektoru roste nadšení pro “zelené“ dluhopisy, půjčky, indexy a investice do infrastruktury. I přesto, jak uvádí Evropská komise, je celosvětově investováno do aktiv šetrných k životnímu prostředí méně než 1% institučního majetku.", "en": "Financing the Climate-Change Transition POTSDAM, PARIS, ZURICH – Unless the world reduces greenhouse-gas emissions rapidly, humanity is likely to enter an era of unprecedented climate risks. Devastating extreme-weather events are already increasing in frequency, but much of the worst climate-related damage, such as a sustained rise in sea levels, will be recognized only once it is too late to act. Clearly, the climate system’s time horizon does not align well with the world’s much shorter political and economic cycles. Listed companies report on a quarterly basis, and recent regulatory changes, such as those mandating increased use of mark-to-market accounting, limit long-term thinking. Governments usually have legislative cycles of no more than four years, and they must also respond to immediate developments. Yet stabilizing the climate requires sustained and consistent action over an extended period. AXA and UBS, together with the Potsdam Institute for Climate Impact Research, CDP (formerly the Carbon Disclosure Project), and the EU’s Climate-KIC (Knowledge and Information Community) recently organized a conference in Berlin. There, they discussed with leading experts in green investments and fossil-fuel divestment how financial intermediaries can help to address climate risks. The financial industry’s active involvement is urgently needed. In the Paris climate agreement reached last December, countries worldwide agreed to limit global warming to well below 2° Celsius, thereby defining the track on which the world must progress rapidly. Over the next 15 years, an estimated $93 trillion will be needed for investments in low-carbon infrastructure. Government funding alone cannot meet this demand, so the financial sector must help fill the gap. By redirecting capital flows toward proactive efforts to mitigate and adapt to climate change, financial institutions can protect client assets from global climate risks, and from the economic risks that will attend a warming planet. They are also demonstrating their social responsibility for the wellbeing of future generations. But financing change requires changing finance. And this process is already underway. Development institutions such as the World Bank are reconsidering their investment policies. And, in the private sector, there is growing enthusiasm for “green” bonds, loans, indices, and infrastructure investments. Still, as the European Commission notes, less than 1% of institutional assets worldwide are invested in environmentally friendly infrastructure assets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Izrael podnikl některé kroky k minimalizaci civilních obětí, když například varuje Palestince, aby evakuovali oblasti, které budou zasaženy. Naopak Hamás neprojevuje žádný zájem vyhnout se civilním obětem, a to v Izraeli ani v Gaze. Celým smyslem odpalování raket na izraelská města je napáchat oběti na civilistech a skutečnost, že je tato snaha do značné míry neúspěšná, je dána nepřesností raket, izraelskou protiraketovou obranou „Železná kopule“ a možná i trochou štěstí. Strategie Hamásu odpalovat rakety z obytných oblastí a přechovávat je ve školách zjevně odráží ochotu lídrů vystavovat palestinské civilisty nebezpečí s cílem postavit Izrael před úděsnou volbu: buď zabíjet civilisty, nebo dopustit pokračování raketových útoků. Ať už tedy mohou být morální výhrady vůči počínání Izraele v posledním měsíci jakékoliv, ještě vážnější výhrady je třeba mít vůči Hamásu. Arabské země, jako jsou Egypt, Jordánsko nebo Saúdská Arábie, se oproti předchozím epizodám chovají ve své kritice Izraele velmi zdrženlivě, třebaže je k tomu možná nevedou ani tak morální důvody jako spíše skutečnost, že militantní islám vnímají z hlediska svých režimů jako větší hrozbu než Izrael. Argument, že počínání Izraele není tak zjevně špatné jako počínání Hamásu, však není dostatečný. Izrael má v Gaze legitimní vojenské cíle: zastavovat rakety a ničit tunely. Tyto cíle by měl sledovat dál a přitom projevovat maximální ohled k uvězněným civilistům v Gaze.", "en": "Israel has taken some steps to minimize civilian casualties by warning Palestinians to evacuate areas that were about to be targeted. Hamas, by contrast, has shown no interest in avoiding civilian casualties, either in Israel or in Gaza. The whole point of firing rockets at Israeli cities is to inflict civilian casualties, and the fact that the rockets have largely failed to do so is due to their inaccuracy, Israel’s “Iron Dome” missile-defense system, and perhaps some good luck. Hamas’s strategy of launching rockets from residential areas and storing them in schools clearly reflects its leaders’ willingness to put Palestinian civilians in harm’s way in order to confront Israel with the grim choice of killing civilians or allowing the rocket attacks to continue. So, whatever moral objections to Israel’s actions over the past month there might be, there are even more serious objections to be made against Hamas. In contrast to previous episodes, Arab countries like Egypt, Jordan, and Saudi Arabia have been very restrained in their criticism of Israel, though perhaps less for moral reasons and more because they regard militant Islam as a graver threat than Israel to their own regimes. But to say that Israel’s actions are less clearly wrong than those of Hamas is not to say much. Israel has legitimate military objectives in Gaza: to stop the rockets and destroy the tunnels. It should be pursuing those objectives while showing the utmost concern for Gaza’s trapped civilians."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And if we move back again, here, and we put trails on them, like this, you can see again that the speed of development is very, very different, and the countries are moving more or less at the same rate as money and health, but it seems you can move much faster if you are healthy first than if you are wealthy first. And to show that, you can put on the way of United Arab Emirates. They came from here, a mineral country. They cached all the oil; they got all the money; but health cannot be bought at the supermarket. You have to invest in health. You have to get kids into schooling. You have to train health staff. You have to educate the population. And Sheikh Zayed did that in a fairly good way. In spite of falling oil prices, he brought this country up here. So we've got a much more mainstream appearance of the world, where all countries tend to use their money better than they used it in the past. Now, this is, more or less, if you look at the average data of the countries -- they are like this. That's dangerous, to use average data, because there is such a lot of difference within countries. So if I go and look here, we can see that Uganda today is where South Korea was in 1960. If I split Uganda, there's quite a difference within Uganda. These are the quintiles of Uganda. The richest 20 percent of Ugandans are there.", "cs": "Pokud se zase vrátíme zpět a necháme je dělat stopy, uvidíme, že rychlost vývoje se opravdu liší a že se země pohybují víceméně stejnoměrně, ale zdá se, že se zlepšíte mnohem rychleji, když jste nejdřív zdraví, než když jste nejdřív bohatí. Abych to na něčem ukázal, zvýrazním cestu Spojených arabských emirátů. Začali zde - země nerostného bohatství. Zpeněžili všechnu ropu, získali dostatek peněz, ale zdraví si nekoupíte v obchodě. Do zdraví se musí investovat. Musíte dostat děti do škol, připravovat zdravotníky, vzdělat celou populaci. A to šejk Sayid zvládl docela dobře. Navzdory klesajícím cenám ropy svou zemi dostal až sem. Dostali jsme tedy mnohem stejnorodější vzhled světa, ve kterém se všechny země snaží utrácet své peníze lépe, než tomu bylo v minulosti. Tedy, zhruba to platí, když bereme v úvahu průměrná data z těchto zemí. Vypadají takto. Používat průměrná data je ale nebezpečné, protože v rámci jednotlivých zemí existují velké rozdíly. Když se podíváme sem, uvidíme, že Uganda je dnes tam, kde byla Jižní Korea v roce 1960. Pokud Ugandu rozdělím, uvidíme, že vůbec není jednolitá. Tohle jsou kvintily - pětiny - Ugandy. Nejbohatších 20% Uganďanů je zde."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Commentary — identifying drug trends in Europe The public health impact of stimulant use in Europe isdifficult to quantify, although the evidence suggests that weshould not be complacent about current consumptionpatterns. Cocainerelated treatment demands areincreasing. Although there is considerable variationbetween countries, cocaine accounts for about 10% of alltreatment demands across Europe. The use of crackcocaine, a form of the drug particularly associated withhealth and other problems, remains limited in Europe.Reports of crack cocaine use are generally restricted toafew major cities, but within the communities where thisdrug is used the resulting harm can be considerable.Anumber of practical and methodological issues make theassessment of the number of stimulant-related deaths in Europe difficult. Though small in comparison with reportedopiate-related deaths, the number of stimulant-relateddeaths may be increasing and is probably under-reported.Although data are currently very limited, a number ofcountries indicate that cocaine plays a determining roleinaround 10% of all drugrelated deaths. Ecstasy-relateddeaths remain rare in most EU countries, althoughreporting procedures could be improved. expanding services for those with drug problems is foundwithin both the old and the new EU action plan on drugs.Although it is difficult to map comprehensively the scale ofprovision for those with drug problems in Europe, severalindicators strongly suggest that both treatment services andsome forms of harm reduction services have increasedconsiderably. That said, the nature and scale of differenttypes of services vary considerably between countries.", "cs": "Komentář – identifikace drogových trendů v Evropě Vliv užívání stimulantů na veřejné zdraví v Evropě lzeobtížně kvantifikovat, i když důkazy svědčí o tom, žebychom neměli být se současnými vzorci užívání spokojeni.Počet žádostí o léčbu související s kokainem se zvyšuje. I když mezi zeměmi existují velké rozdíly, kokain jedůvodem zhruba 10% všech žádostí o léčbu v Evropě.Užívání cracku, formy kokainu, která výrazně souvisí sezdravotními a dalšími problémy, zůstává v Evropěomezeno. Hlášení o užívání cracku jsou obecně omezenana několik velkých měst, ale v komunitách, kde je tatodroga užívána, mohou být výsledné škody velké.Hodnocení řady úmrtí v Evropě souvisejících se stimulantyje znesnadněno několika praktickými a metodickýmiproblémy. I když ve srovnání s počtem hlášených úmrtíspojených s opiáty je množství úmrtí souvisejících sestimulanty malé, může se zvyšovat a oznámené údaje jsoupravděpodobně nižší než ve skutečnosti. Ačkoli jsou údajev současné době velmi omezené, několik zemí uvádí, že kokain hraje rozhodující roli asi v 10% všech úmrtísouvisejících s drogami. Úmrtí související s extází jsou vevětšině zemí EU i nadále vzácná, i když postupy hlášení by mohly být zkvalitněny. pro osoby s drogovými problémy je součástí starých i nových akčních plánů boje proti drogám. I když je obtížnékomplexně mapovat rozsah poskytování služeb osobám s drogovými problémy v Evropě, několik indikátorů jasnědokládá, že se výrazně zvýšilo poskytování léčby i určitýchforem snižování škodlivých účinků drog. Zároveň platí, že charakter a rozsah různých typů služeb se v jednotlivýchzemích výrazně liší."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is a photograph of my collaborators, my earliest collaborators when I started working on language and autism and various other things. The girl's name is Pavna, and that's her mother, Kalpana. And Pavna's an entrepreneur, but her story is much more remarkable than mine, because Pavna is about 23. She has quadriplegic cerebral palsy, so ever since she was born, she could neither move nor talk. And everything that she's accomplished so far, finishing school, going to college, starting a company, collaborating with me to develop Avaz, all of these things she's done with nothing more than moving her eyes. Daniel Webster said this: He said, \"If all of my possessions were taken from me with one exception, I would choose to keep the power of communication, for with it, I would regain all the rest.\" And that's why, of all of these incredible applications of FreeSpeech, the one that's closest to my heart still remains the ability for this to empower children with disabilities to be able to communicate, the power of communication, to get back all the rest. Thank you. (Applause) Thank you. (Applause) Thank you. Thank you. Thank you. (Applause) Thank you. Thank you. Thank you. (Applause)", "cs": "Toto je fotografie mých spolupracovníků, mojich nejstarších spolupracovníků, se kterými jsem začínal pracovat s jazykem, autismem a dalšími věcmi. Jméno té dívky je Pavna a to je její matka, Kalpana. Pavna je podnikatelka, ale její příběh je mnohem zajímavější než ten můj, protože Pavně je asi 23 let. Je ochrnutá v důsledku mozkové obrny, a tak od svého narození nemohla se hýbat, ani mluvit. A vše, co zatím dokázala, jako dokončení střední školy, nástup na vysokou, založení společnosti, spolupráce se mnou na rozvoji Avazu, všechno to dokázala pouze pohybem svých očí. Daniel Webster řekl toto: Řekl: \"Pokud všechno, co mám, mělo být odebráno, s jedinou výjimkou, vybral bych si moc komunikovat, neboť s ní bych mohl znovu získat vše ostatní.\" A to je důvod, proč ze všech těch různých aplikací FreeSpeech je mému srdci nejblíž, její schopnost obohatit handicapované děti tak, aby byly schopné komunikovat, aby získaly moc komunikace a s ní pak to zbývající. Děkuji Vám. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk) Děkuji Vám. Děkuji. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. Děkuji. Děkuji Vám. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výsledky italských voleb by pro Evropu mohly být předzvěstí vývoje. Populistické Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla získalo 25 % všech hlasů – nejvyšší podporu pro jednotlivou stranu. Bývalý premiér Silvio Berlusconi vyrazil dech všem, kdo předpovídali jeho politickou smrt, a je zpět jako vůdce středo-populistické koalice, kterou od vítězství dělily pouhé 0,3 procentního bodu. Krátce, jsme svědky rychlého slábnutí vazby mezi finančními trhy a inkluzivním sociálním a ekonomickým blahobytem. V USA a mnoha dalších oblastech jsou zisky firem jako podíl národního důchodu na nejvyšší hladině za několik desetiletí, zčásti díky technice, která v řadě sektorů šetří pracovní síly. Velké korporace navíc dokážou plně využívat globalizace (například arbitráží mezi daňovými režimy s cílem minimalizovat odvody). Příjem globální elity ve výsledku roste svižně a nezávisle na tom, co se děje s celkovým výstupem a růstem zaměstnanosti. Poptávka po luxusním zboží zažívá konjunkturu, zatímco poptávka po zboží a službách konzumovaných skupinami s nižšími příjmy je slabá. To vše se děje za mimořádně expanzivních měnových politik a téměř nulových úrokových sazeb, s výjimkou zemí, které čelí bezprostřední krizi. Strukturální koncentraci příjmů na vrcholu doplňují laciné peníze a hon za výnosy, což tlačí nahoru ceny akcií. Navzdory široce rozšířeným obavám a znepokojení kvůli chudobě, nezaměstnanosti, nerovnosti a extrémní koncentraci příjmů a bohatství se však dosud neobjevil žádný alternativní model.", "en": "The Italian election results could be a bellwether for Europe. Beppe Grillo’s populist Five Star Movement emerged with 25% of the popular vote – the highest support for any single party. Former Prime Minister Silvio Berlusconi, confounding those who had forecast his political demise, re-emerged at the head of a populist-rightist coalition that ended up only 0.3 percentage points away from winning. In short, we are witnessing a rapid decoupling between financial markets and inclusive social and economic well-being. In the US and many other places, corporate profits as a share of national income are at a decades-long high, in part owing to labor-saving technology in a multitude of sectors. Moreover, large corporations are able to take full advantage of globalization (for example, by arbitraging tax regimes to minimize their payments). As a result, the income of the global elite is growing both rapidly and independently of what is happening in terms of overall output and employment growth. Demand for luxury goods is booming, alongside weak demand for goods and services consumed by lower-income groups. All of this is happening in the midst of extremely expansionary monetary policies and near-zero interest rates, except in the countries facing immediate crisis. Structural concentration of incomes at the top is combining with easy money and a chase for yield, driving equity prices upward. And yet, despite widespread concern and anxiety about poverty, unemployment, inequality, and extreme concentration of incomes and wealth, no alternative growth model has emerged."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Putin opět znárodnil či spíše dostal pod kremelskou kontrolu těžbu ropy a plynu a další průmyslová odvětví, která se v 90. letech privatizovala. Na vlně vysokých světových cen energií dokázal vyplatit dlužné mzdy a penze, jež finančně vyčerpaná Jelcinova vláda dlužila horníkům, železničářům a učitelům. Tak jako za Peróna byli občané k podpoře režimu uplaceni. Jak ale do státní pokladny přitékaly příjmy z ropy a plynu, Putin si začal plnit své vlastní kapsy. Jeho osobní bohatství – zahrnující mimo jiné paláce, jachty, hodinky a auta – se odhaduje na 40-70 miliard dolarů. Přestože on sám trvá na tom, že jeho bohatstvím nejsou peníze ani majetky, nýbrž důvěru jeho lidu, jen málo Rusů pochybuje o tom, že patří k nejmovitějším lidem světa. Podobně jako za Peróna, i Putinovo prezidentství začalo dobře. Veřejnost nového mocenského siláka obdivovala, když v zahraničí předváděl ruské politické svaly, trestal „nečestné“ oligarchy z Jelcinovy éry, omezoval „nezodpovědná“ média a opět centralizoval moc. Putinova podobnost s Evitou nebyla až donedávna tak zřejmá (ač vlivem pravidelných aplikací botoxu začal vypadat jako Evita poté, co byla nabalzamována). Rysy, jež je spojují, vycházejí ovšem čím dál jasněji na povrch. Její vášnivé „vzkazy trpícím“ souzněly s argentinskou chudinou stejně jako s většinou Rusů, zejména z vnitrozemí a provinčních měst, souzní kouzlo Putinova machistického holedbání. Evitě a Putinovi je společná také úzkoprsost. Evita zničila život každému, kdo vzbudil dojem, že pochybuje o jejím obraze „kmotry“ Argentiny. Putin se mstí každému – ať už oligarchovi a politickému vězni Michailu Chodorkovskému, členkám rockové kapely Pussy Riot či obyčejným občanům účastnícím se protikremelských protestů –, kdo zpochybní jeho postavení „otce národa“. Zřejmě není náhodou, že sílí únik kapitálu a zemi každoročně opustí kolem 300 tisíc Rusů, mezi nimi i někteří s nejlepším vzděláním. Okamžikem pravdy pro Rusko se teď stává Ukrajina, kde rozhodnutí prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií vyburcovalo miliony protestujících. Ač leckdo „euromajdanu“ fandí, mnozí trvají na tom, že Ukrajina si musí zachovat úzké vazby s Ruskem.", "en": "Putin renationalized, or rather brought under Kremlin control, the oil, gas, and other industries that had been privatized in the 1990’s. Buoyed by high world energy prices, he was able to pay the back wages and pensions that Yeltsin’s cash-strapped government still owed to miners, railroad workers, and teachers. As with Perón, citizens were bribed into backing the regime. But, with oil and gas revenues flowing into state coffers, Putin started to fill his own pockets. His personal wealth – including palaces, yachts, watches, and cars – has been estimated at $40-70 billion. Although he insists that his riches consist not of money and assets, but of the trust of his people, few Russians doubt that he is one of the world’s wealthiest men. As with Perón’s presidency, Putin’s began well. The public adored the new strongman as he flexed Russia’s political muscle abroad, punished the “dishonest” Yeltsin-era oligarchs, restricted the “irresponsible” media, and re-centralized power. Until recently, Putin’s resemblance to Evita was not so obvious (though his regular Botox treatments have given him the look that she took on after she was embalmed). But the similarities are becoming increasingly evident. Her passionate “messages for the suffering” resonated with Argentina’s poor in the way that Putin’s macho swagger appeals to a majority of Russians, mostly from the country’s hinterland and provincial cities. Evita and Putin also share a streak of pettiness. Evita ruined the life of anyone who appeared to doubt her image as Argentina’s “godmother.” Putin takes revenge on anyone – whether the oligarch-cum-political prisoner Mikhail Khodorkovsky, members of the rock band Pussy Riot, or ordinary citizens joining anti-Kremlin protests – who challenges his status as “father of the nation.” Perhaps not coincidentally, capital flight is on the rise, and around 300,000 Russians – including many of the best educated – leave the country every year. Now Ukraine, where President Viktor Yanukovych’s decision not to sign an association agreement with the European Union has mobilized millions of protesters, represents Russia’s moment of truth. While many cheer the “Euromaidan,” many others insist that Ukraine must maintain close ties with Russia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během posledního měsíce znepokojení občané v Rusku i v Gruzii začali usilovat o budování aliancí a navazování styků mimo státem ovládané sdělovací prostředky a struktury. Na internetu kolovaly akční výzvy a prohlášení pobízející obyvatele regionu, aby se spojili a nedovolili vládám stavět mezi nimi vyšší hradby. Navzdory státní propagandě lidé v oblasti nesmí zapomínat, že Rusové nejsou něco víc než Gruzínci, že Gruzínci nejsou něco víc než Osetinci či Abcházové a tak dále. Musíme zastavit tyto územní bitvy založené na národní hrdosti a touze vládnout a ovládat. Saakašviliho je třeba přinutit k ústupu od snahy získat kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií. Zároveň je třeba přinutit ruskou vládu, aby se z Kavkazu stáhla a dovolila lidem v oblasti, aby si o své budoucnosti rozhodli sami. Právě teď nadešel čas, aby gruzínští, ruští, abcházští a osetinští civilisté, kteří snášejí hlavní nápor konfliktu, spojili síly a zastavili imperiální šachové partie, které berou životy tisícům lidí a tisíce dalších vyhánějí z domovů a citově zraňují. Je na čase pomoci občanské společnosti v oblasti vybudovat svět, v němž pravidlem není válka, nýbrž mír. Aktivisté prosazující ženská práva v regionu se nesmí chytit do pasti vymývání mozků nacionalismem a územními spory a stát se tak dalším nástrojem v rukou politiků. Je zapotřebí, aby svým vládám dali najevo, je rozvratné ideologii nepodlehnou.", "en": "Over the past month, concerned citizens in both Russia and Georgia have started to make attempts to build alliances and reach out to each other outside of the government-controlled media and structures. There have been action calls and statements circulated on the Web calling on the people of the region to unite and not allow governments to build bigger walls between them. Despite government propaganda, the region’s people must remember that Russians are not superior to Georgians, Georgians to Ossetians or Abkhazians, and so on. We need to stop these territorial battles based on national pride and desire to control and rule. Saakashvili must be pressured to abandon his effort to wield full control over Abkhazia and South Ossetia. At the same time, the Russian government must be pressured to pull out of the Caucasus and let people there decide their future for themselves. Now is the time for Georgian, Russian, Abkazian, and Ossetian civilians who are bearing the brunt of the conflict to come together to stop imperial chess games that kill thousands of people and leave thousands more displaced and emotionally wounded. It is time to help civil society in this area build a world where peace, not warfare, is the rule. Women’s rights activists in the region should not fall into a brainwashing trap of nationalism and territorial disputes, becoming another tool in the hands of politicians. They should demonstrate to their governments that they will not succumb to divisive ideology."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• Regulation (EC) No 1082/2006 of the European Parliament and of the Council of 5 July 2006 on a European grouping of territorial cooperation. Source: Author’s data processing BACKGROUND STRUCTURAL FUNDS 2007-2013: Competitiveness and Employment Regions Source: European Commission, Directorate General for Regional Policy EU budget (in EUR billion at 2004 prices) Structural Funds budget (in EUR billion at 2004 prices) Structural Funds budget compared with the EU budget (%) Source: Author’s data processing Hence, at the beginning of the 1980s the efficiency of Community instruments became an issue and their integration was sought for in a number of pilot programmes. In 1986 key events brought with them the impetus for a more genuine European Cohesion Policy, most notably the Single European Act, the accession of Greece, Spain and Portugal and the adoption of the single market programme. In March 1988, the European Council in Brussels decided to allocate ECU 64 billion to the Structural Funds which represented a doubling of annual resources over the period 1989-1993. On 24 June 1988, the Council adopted the first regulation integrating the Structural Funds under the umbrella of Cohesion Policy. This landmark reform introduced key principles such as focusing on the poorest and most backward regions, multi-annual programming, strategic orientation of investments and the involvement of regional and local partners. Agreed in Maastricht on 7 February 1992, the Treaty on the European Union and the revisedTreaty on the European Communities (TEC) entered into force on 1 November 1993.", "cs": "• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1082/2006 ze dne 5. července 2006 o evropském seskupení pro územní spolupráci (ESÚS). Zdroj: údaje zpracované autorkou SOUVISLOSTI Mapka 1:Strukturální fondy v období 2007–2013 Regionální konkurenceschopnostzaměstnanost Zdroj: Evropská Komise, Generální ředitelství pro regionální politiku Rozpočet EU (v miliardách EUR, v cenách roku 2004) Rozpočet strukturálních fondů (v miliardách EUR, v cenách roku 2004) Podíl rozpočtu strukturálních fondů na rozpočtu EU (%) Zdroj: údaje zpracované autorkou Na začátku osmdesátých let se tudíž efektivita nástrojů Společenství stala důležitým tématem a na jejich integraci se zaměřila řada pilotních programů. V roce 1986 došlo k významným událostem, které se staly impulsem k vytvoření skutečné evropské politiky soudržnosti. Byly jimi především Jednotný evropský akt, přistoupení Řecka, Španělska a Portugalska a přijetí programu jednotného trhu. V březnu roku 1988 rozhodla Evropská rada v Bruselu o přidělení 64 miliard ECU strukturálním fondům, což znamenalo zdvojnásobení prostředků na období 1989–1993. Dne 24. června 1988 přijala Rada první nařízení, jímž se strukturální fondy staly součástí politiky soudržnosti. Touto rozsáhlou reformou byly zavedeny hlavní zásady, mezi něž patří zaměření na nejchudší a nejzaostalejší regiony, víceleté programy, strategické zaměření investic a zapojení regionálních a místních partnerů. Smlouva o Evropské unii, schválená v Maastrichtu dne 7. února 1992, a revidovaná Smlouva o Evropských společenstvích (Smlouva o ES) vstoupily v platnost dne 1. listopadu 1993."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We continued to make aid more effective through the increased use of countries’ own systems to channel aid, better coordination among donors and better quality technical cooperation. In this context, the Commission has been in the forefront of initiatives adopted by high-level fora on aid effectiveness and acted as catalyst and coordinator to improve synergies among Member States. e Commission continued to strengthen relationships with its partners throughout the world in 2009, with a new policy framework for relations between the EU and Latin America, further enhancement of the Joint Africa-EU Strategy and the first EU-Pakistan summit. To help shape the debate into 2010, particularly towards the MDG Review summit taking place in September 2010, the Commission drew up preparatory documents in the core MDG areas of human development like health, education and gender equality. Andris Piebalgs EuropeanCommissioner for Development Responding to global challenges of the financial and economic crisis on the poorest countries were fully taken into account and that specific measures were taken to help them. It also strengthened its efforts to ensure that the crises did not call into question the progress towards the Millennium Development Goals (MDGs) achieved in recent years. 6 e year 2009 was also marked by increased efforts to address the impact of climate change. In the run-up to the Copenhagen climate negotiations in December 2009, the EUintensifi ed its cooperation and dialogue with developing country partners. e Commission issued a Communication on Stepping up international climate finance : A European blueprint for the Copenhagen deal to help developing countries combat climate change2. In December, the EU agreed on‘fast-start’ funding of €2.4 billion annually for 2010–2012, to assist developing countries in adapting to climate change and in moving to low-carbon strategies. e intention was also to prepare them for handling the bigger amounts of funding for mitigation and adaptation pledged for the period post–2012. In 2009, the Global Climate Change Alliance (GCCA) received an allocation of €35 million to support poor countries most vulnerable to climate change, in particular the least-developed countries and small island developing states. In February 2009, the Communication EU Strategy for supporting Disaster Risk Reduction in developing countries3was published. It aims to reduce the burden of disasters on the most vulnerable countries. Active relationships around the world", "cs": "Dále jsme usilovali o zefektivnění pomoci zvýšeným využíváním vlastních systémů dotyčných zemí pro účely distribuce pomoci, lepší koordinaci mezi dárci a vyšší kvalitu technické spolupráce. V tomto kontextu byla Komise v čele iniciativ přijatých v rámci fór na vysoké úrovni ohledně účinnosti poskytované pomoci a působila jako katalyzátor a koordinátor zlepšování součinnosti mezi členskými státy. Komise v roce 2009 dále posilovala vztahy se svými partnery po celém světě. Podmínky jí přitom tvořily nový politický rámec pro vztahy mezi EU a Latinskou Amerikou, další posílení společné strategie Afrika-EU a první summit EU–Pákistán. Aby napomohla podobě diskuse v roce 2010, zejména v souvislosti se summitem OSN věnovaným přezkumu rozvojových cílů tisíciletí, který se bude konat v září 2010, vypracovala Komise přípravné dokumenty věnované hlavním oblastem lidského rozvoje v rámci MGD, jako je zdraví, vzdělávání a rovnost pohlaví. Andris Piebalgsevropský komisař pro rozvoj Evropská komise hrála na různých mezinárodních fórech (zejména v rámci skupiny G8, G20 a OSN) aktivní úlohu s cílem zajistit, aby byly vzaty plně v úvahu dopady finanční a hospodářské krize na nejchudší země a aby byla přijata zvláštní opatření s cílem těmto zemím pomoci. Zvýšila rovněž své úsilí o zajištění toho, aby krize nezpochybnila pokrok směrem k rozvojovým cílům tisíciletí, jehož bylo dosaženo v minulých letech. Rok 2009 se vyznačoval rovněž zvýšeným úsilím o řešení dopadu změny klimatu. V období do jednání o klimatu, která proběhla v prosinci 2009 v Kodani, EU prohloubila svou spolupráci a dialog s partnery z řad rozvojových zemí. Komise vydala sdělení s názvem Posílení mezinárodního fi nanco-vání pro změnu klimatu: evropský návrh pro kodaňskou dohodu, aby rozvojovým zemím pomohla bojovat proti změně klimatu 2. V prosinci se EU dohodla na financování rychlého startu ve výši 2,4 miliardy EUR ročně v období 2010–2012 s cílem pomoci rozvojovým zemím přizpůsobit se změně klimatu a přejít na nízkouhlíkové strategie. Záměrem bylo rovněž připravit tyto země na větší částky financování na zmírňování a přizpůsobení, které byly přislíbeny na období po roce 2012. V roce 2009 obdržela globální aliance pro boj proti změně klimatu částku ve výši 35 milionů EUR na podporu chudých zemí, které jsou nejvíce ohroženy změnou klimatu, zejména nejméně rozvinutých zemí a malých ostrovních rozvojových států. V únoru 2009 bylo zveřejněno sdělení Strategie EU na podporu snižování rizika katastrof v rozvojových zemích 3. Jeho cílem je zmírnění dopadu katastrof na nejzranitelnější země. Aktivní vztahy po celém světě"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In fact, anyone who says we shouldn't, you know, just needs to be put aside, because, as we go forward, in fact, the greatest discoveries we will ever know is ahead of us. The entrepreneurs in the space business are the furry mammals, and clearly the industrial-military complex -- with Boeing and Lockheed and NASA -- are the dinosaurs. The ability for us to access these resources to gain planetary redundancy -- we can now gather all the information, the genetic codes, you know, everything stored on our databases, and back them up off the planet, in case there would be one of those disastrous situations. The difficulty is getting there, and clearly, the cost to orbit is key. Once you're in orbit, you are two thirds of the way, energetically, to anywhere -- the moon, to Mars. And today, there's only three vehicles -- the U.S. shuttle, the Russian Soyuz and the Chinese vehicle -- that gets you there. Arguably, it's about 100 million dollars a person on the space shuttle. One of the companies I started, Space Adventures, will sell you a ticket. We've done two so far. We'll be announcing two more on the Soyuz to go up to the space station for 20 million dollars. But that's expensive and to understand what the potential is -- (Laughter) -- it is expensive. But people are willing to pay that! You know, one -- we have a very unique period in time today.", "cs": "Vlastně každý, kdo říká, že bychom neměli, má být odstrčen stranou, protože jedině při cestě vpřed nás čekají ty největší objevy. Podnikatelé ve vesmírném byznysu jsou savci, kdežto vojensko-průmyslový komplex Boeingu a Lockheedu a NASA jsou dinosauři. Schopnost přístupu k těmto zdrojům, k planetární hojnosti, nám dovolí shromáždit veškeré informace, genetický kód, všechno uložené v našich databázích a zazálohovat je mimo naši planetu pro případ, že by nastala nějaká z katastrofických situací. Tady se objevuje obtíž. Klíčem k jejímu překonání je cesta na oběžnou dráhu. Jakmile jste jednou na oběžné dráze, jste ve dvou třetinách cesty, energeticky, kamkoli -- na Měsíc, na Mars. V současnosti existují jen tři prostředky -- americký raketoplán, ruský Sojuz a čínské rakety -- které vás tam dopraví. Cena je přibližně 100 milionů dolarů na osobu v raketoplánu. Jedna ze společností, kterou jsem založil -- Space Adventures -- vám prodá letenku. Zatím jsme prodali dvě. Nabídneme další dva lety na Mezinárodní vesmírnou stanici v Sojuzu za 20 milionů dolarů. Je to dost drahé a pochopit, kde je v tom potenciál, je -- (Smích) -- je to nákladné. Ale lidé jsou ochotni za to platit! Jak víte, naše doba je v určitém ohledu unikátní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Audit evidence was collected from DG Environment, the European Environment Agency, the European Topic Centre on Biological Di-versity,theoutsourced monitoringandcommunicationteams, the evaluators, a sample of beneficiaries and the relevant national authorities. Evidence was obtainedthrough documentary reviews,interviews and questionnaires. Audit visits were carried out on-the-spotfor a sample of 35 LIFEIII projects approved between 2000 and 2005 and implemented in six Member States: Belgium, Germany,Italy, Slovenia, Spain and the United Kingdom (see Annex I)14 . The projectssampledcorrespondto 13 % ofthe LIFEIII EU expenditure of 436 million euro and,therefore,it pro-videssufficient evidenceforthe audit carried out. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects OBSERVATIONS LIFE ACHIEVEMENTS ANDIMPROVEMENT OPPORTUNITIES The Commission has consistently improved the management of the LIFE grants since 1992. However, the audit highlighted shortcomings whichshould be addressed to safeguard the sustainability of project results. Table 1 gives a synoptic view of the type of shortcomingsidentifiedin projects audited on-the-spot, grouped in categoriesin accordance withthe projectlife cycle. TABLE 1 TYPE OF SHORTCOMINGS DETECTEDIN PROJECTS AUDITED ONTHESPOT Selection procedure: •inadequate preparation of project proposal,•beneficiaries’ insufficientlegal and technical capacities for maintaining the project results after LIFE financing,•non-transparent structure of co-financers and partners,•no predefined criteria andindicators to assess project outcome,•no budget for maintaining project results after LIFE financing. Implementation phase: •difficultiesin obtainingland parcels foreseen for the project site,• weaknessesin the partnerships responsible for the management of the project,•demographic pressure affecting the project site,•competinginterests,in particular with agriculture,• weak monitoring of project results,• missing guarantees to safeguard purchasedland for nature conservation,• missing support from stakeholders. Dissemination of results: •local population not adequatelyinformed orinvolved, or opposed to the projectitself,•dissemination of results mainly focused on reachinglocal and regional public,•project websites not systematically maintained or oflimited quality,•project websites not used efficiently for disseminating project outputs and outcomes. Long-term management of project results: • management plan not approved by the Member State authorities, • insufficient integration of LIFE project conservation measuresin the surrounding areas,•insufficientlegal and financial capacities of those responsible for sustaining the project results after the LIFE financing,•insufficient monitoring of species or habitats for assessingimpact. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects", "cs": "Důkazní informace byly získány od generálního ředitelství pro životní prostředí, Evropské agentury pro životní prostředí, Evrop-skéhotematickéhostřediska biologickérozmanitosti(European Topic Centre on Biological Diversity), externích týmů pro monitorování a komunikaci, hodnotitelů, vzorku příjemců a od příslušných vnitrostátníchorgánů. Důkazníinformace bylyshromažďovány pomocí dokumentárních přezkumů, pohovorůa dotazníků. Byly provedeny kontroly na místě u vzorku 35 projektů LIFEIII schválených vletech 2000–2005 a prováděných v šesti členských státech: Belgii, Německu, Itálii, Slovinsku, Španělsku a Spojeném království (viz příloha I) 14. Projekty ve vzorku odpovídají 13 % výdajů EU na LIFE III ve výši 436 milionů EUR,a představujítak dostatečné důkazníinformace pro provedený audit. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí PŘIPOMÍNKY ČEHO NÁSTROJLIFE DOSÁHLAJAKÉJSOU MOŽNOSTI ZLEPŠENÍ Komise odroku1992řízení grantů na projekty LIFE trvale zlepšuje. Nicméně audit upozornil na nedostatky, kterýmijetřeba se zabývat,aby byla udržitelnost projektovýchvýsledkůzajištěna. Tabulka 1 podávásouhrnný přehledtypů nedostatkůzjištěných v projektechkontrolovaných na místě,kteréjsouseskupeny do kategorií podle projektového cyklu. TABULKA 1 TYPY NEDOSTATKŮ ZJIŠTĚNÉ U PROJEKTŮ KONTROLOVANÝCH NA MÍSTĚ Výběrové řízení: •nedostatečně připravené návrhy projektů,•nedostatečné právní a technické kapacity příjemců pro zachování projektových výsledků po ukončení financování nástrojem LIFE,•neprůhledná struktura spolufinancovatelů a partnerů,•neexistence předem daných kritérií a ukazatelů pro posouzení důsledků projektů,•neexistence rozpočtu pro zachování projektových výsledků po ukončení financování nástrojem LIFE. Fáze realizace: •obtíže při získávání předpokládaných pozemků pro projektovoulokalitu,•nedostatky ve sdruženích odpovědných za řízení projektu,•demografický tlak působící na projektovoulokalitu,•protichůdné zájmy, zejména se zemědělstvím,•nedostatečné monitorování projektových výsledků,•chybějící záruky zajišťující zakoupené pozemky pro ochranu přírody, •chybějící podpora zainteresovaných stran. Šíření výsledků: • místní obyvatelstvo nebylo dostatečněinformováno či zapojeno nebo se stavělo proti projektu samému,•šíření výsledků se zaměřovalo hlavně na místní a regionální veřejnost,•internetové stránky projektů nebyly systematicky udržovány nebo byly omezené kvality,•internetové stránky projektů nebyly efektivně využívány pro šíření výstupů a důsledků projektů. Dlouhodobé řízení projektových výsledků: •orgány členského státu neschválily plán péče,•nedostatečné začlenění ochranných opatření v rámci projektů LIFE do okolních oblastí,•nedostatečné právní a finanční kapacity subjektů odpovědných za udržování projektových výsledků po ukončení financování nástrojem LIFE,•nedostatečné monitorování druhů nebo stanovišť, aby mohl být posouzen dopad. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But that failed, too. I guessed making building blocks out of mud would be a great idea. But unfortunately, it didn't work out. During the process of burning the mud blocks, we had a huge amount of ashes. And I was like, \"Why don't we use those ashes?\" The idea flashed in my mind. \"Let's use it and combine it with the rubble of the demolished houses and make building blocks out of it.\" After more than 150 failed experiments, and over six months of research, I actually made it. (Applause) I created a building block out of the ashes and rubble of the demolished houses. It's here, it came all the way with me. Well, it came before me. So, it's lighter, it's cheaper, and it's stronger. (Applause) This building block -- of course, you ask yourself, \"How did this girl do it?\" It's not that hard, and it's not that easy. First, we collected rubble from all around the Gaza Strip. Then we combined it with the ashes that came from the landfills. When the recipe is done, it's time for baking. So we mold the blocks, as you can see in the photo, and we cure it using water steam. I call the material \"Green Cake,\" and people now can use it not only to rebuild old houses, but also to build new complete structures. Green Cake so far has created jobs for more than 30 people. And we were able to rebuild around 50 apartments, each one of them the size of a household almost for eight people. We also trained fresh graduates, female and male, which is not very common in the community. And we got several awards, locally and globally. This block is not just only a building block. It changed the stereotype about women in Gaza that stated this type of work is meant for men. Education is the strongest weapon we have to fight for our freedom, decent life and future. My background helped me to do this block. I went to the Islamic University of Gaza, and I studied civil engineering, where there was a one-to-six female-to-male ratio. Everyone told me I would end up without a job.", "cs": "Ale to se taky nepodařilo. Myslela jsem, že dělat stavební bloky z bahna by mohl být skvělý nápad. Ale bohužel to nevyšlo. V průběhu procesu vypalování bahenních bloků jsme měli obrovské množství popela. A já se zamyslela: „Proč nevyužít tento popel?“ Myšlenka se zablýskla v mysli. „Pojďme ho použít a smíchat ho se sutinami ze zbořených domů a vytvořit z toho tvárnice.“ Po více než 150 neúspěšných pokusech a více než šesti měsících výzkumu jsem to dokázala. (potlesk) Vytvořila jsem tvárnici z popela a trosek zbořených domů. Je tady, letěla celou cestu se mnou. Tedy, přiletěla přede mnou. Takže, je lehčí, je levnější a je silnější. (potlesk) Tato stavební tvárnice ‒ samozřejmě, můžete se ptát: „Jak to ta dívka udělala?“ Není to těžké, ale ani jednoduché. Za prvé jsme shromáždili sutiny z celého pásma Gazy. Pak jsme je míchali s popelem ze skládek. Když je recept hotov, je čas na pečení. Takže tvarujeme bloky, jak můžete vidět na fotografii, a vulkanizujeme to pomocí vodní páry. Říkám tomu materiálu „zelená buchta“ a lidé ho nyní mohou použít nejen k obnově starých domů, ale také k budování zcela nových staveb. Zelená buchta dosud vytvořila pracovní místa pro více než 30 lidí. A byli jsme schopni obnovit asi 50 bytů. Každý z nich o velikosti pro téměř 8 osob v domácnosti. Také jsme vyškolili čerstvé absolventy, muže a ženy, což není v komunitě příliš běžné. A dostali jsme několik ocenění, domácích i celosvětových. Tato tvárnice není jen stavebním blokem. Změnila stereotyp o ženách v Gaze, který říkal, že tento druh práce je určen pro muže. Vzdělání je nejsilnější zbraň, kterou máme v boji za naši svobodu, za slušný život a budoucnost. Moje vzdělání mi ke tvárnici pomohlo. Chodila jsem na Islámskou univerzitu v Gaze a studovala stavební inženýrství, kde byl poměr žen a mužů jedna ku šesti. Každý mi říkal, že skončím bez práce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V případě pěstování stromů nelze mít jistotu, zda je toto řešení jedinečné, pokud nevíme, zda by lesní porost nevyrostl tak jako tak. A otázka trvalosti rovněž není jednoznačná, protože hrozí riziko, že les shoří – což je problém, který je v posledních letech stále viditelnější a palčivější. Přesto mohou uhlíkové kompenzace hrát pozitivní roli. Náklady na snížení emisí skleníkových plynů a ochota a schopnost za taková snížení platit se stát od státu výrazně liší podle hlavního zdroje emisí a fáze jejich rozvoje. Některé státy nemusí být ochotné či schopné platit za drahé snižování emisí doma, ale dokázaly by zaplatit méně nákladné snížení v zahraničí. Jakmile k tomu dojde, může trh s uhlíkovými kompenzacemi zprostředkovat snížení emisí, k němuž by jinak nedošlo, případně by k němu nedošlo bez politiky penalizující emise CO2. V tomto případě mohou být offsety užitečné přinejmenším v tom, že posouvají svět k nulovým čistým emisím. Abychom však tohoto cíle dosáhli, bude je třeba v určité fázi zcela utlumit. Ve světě s nulovými emisemi koneckonců nemají offsety uplatnění. Do té doby by politici a zástupci firem udělali dobře, kdyby se věnovali související zanedbávané otázce: neschopnosti rozlišovat mezi takzvanými emisemi kategorie jedna, dvě a tři. Kategorie jedna zahrnuje emise vznikající přímo v dané firmě, do kategorie dvě spadají emise vznikající při výrobě elektrické energie, kterou daná firma nakupuje a spotřebovává, a kategorii tři tvoří emise vznikající v jiných částech nabídkového řetězce, zejména při spotřebě finálního produktu. Pokud sečteme veškeré emise napříč firmami, pak je zjevné, že je zde potenciál pro masivní dvojí započítávání. Nakoupí-li moje firma elektřinu od místní energetické společnosti, patří emise s ní spojené z mého pohledu do kategorie dva a z pohledu energetické společnosti do kategorie jedna. Prodává-li firma Exxon letecké palivo společnosti American Airlines, která ho používá v letadlech Boeing, spadají vzniklé emise pro Exxon a Boeing do kategorie tři a pro American Airlines do kategorie jedna. Tyto emise se započítávají třikrát, což je pro jakýkoliv kompetentní účetní systém cesta do záhuby. Každé emise z kategorie dva a tři jsou pro někoho jiného emisemi z kategorie jedna. Naštěstí se lze takovým zmatkům vyhnout. Pokud všechny firmy sníží emise kategorie jedna na nulu, celkové emise firem budou nulové. Proto dává smysl, aby se každá firma zaměřovala pouze na tento faktor.", "en": "Growing trees raises issues of both additionality and permanence – additionality because it is hard to be sure that the forest growth would not have occurred anyway, and permanence because there is a risk that the forest will burn, a problem that has grown more visible and severe in recent years. Still, offsets can play a positive role. The costs of reducing GHG emissions, and the willingness and ability to pay for such reductions, vary greatly from country to country, depending on the sources of its emissions and its stage of development. Some countries may not be willing or able to pay for an expensive reduction in emissions at home but could still pay for less costly reductions abroad. When this happens, an offset market can facilitate a reduction in emissions that would not otherwise have occurred, or that would not occur without a policy that penalizes CO2 emissions. In this case, offsets may be useful at least in moving the world closer to net-zero emissions. But to reach the finish line, they will have to be phased out at some point. There ultimately is no place for offsets in a zero-emissions world. In the meantime, policymakers and business leaders would do well to attend to a related issue that has been neglected: the failure to distinguish between so-called scope-one, scope-two, and scope-three emissions. Scope one refers to emissions that arise from a company’s own operations, whereas scope two applies to those associated with the production of electric power purchased by the company, and scope three to those arising from other parts of the supply chain, particularly from the consumption of the product. Clearly, there is potential for massive double counting here if one adds up all the emissions across companies. If my company purchases electricity from a local utility, the associated emissions are scope two for me and scope one for the utility. If Exxon sells jet fuel to American Airlines for use in Boeing aircraft, the emissions are scope three for Exxon and Boeing, and scope one for American Airlines. These emissions are counted three times, which is anathema to any competent accounting system. Every scope-two or -three emission is someone else’s scope-one emission. Fortunately, such confusion is avoidable. If every company has reduced its scope-one emissions to zero, aggregate corporate emissions will be zero. It therefore makes sense for every company to focus only on this factor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chiméra burzovního krátkodobismu CAMBRIDGE – Často zaznívá refrén, v americké politice čím dál oblíbenější, že americké korporace jsou pod sílícím vlivem krátkodobých burzovních ohledů. Prezidentské volby se sice momentálně na politické přístupy nijak zvlášť nezaměřují, ale kampaň brzy skončí a pak se začne vládnout a politiky se budou zavádět do praxe. Vzhledem k tomu, že „krátkodobismus“ už kritizovali republikáni i demokraté, některé z realizovaných politik by ho mohly chtít řešit. Není pravděpodobné, že by něco změnily. Nejenže se problém uvažování zúženého na krátkodobé výhledy ohromně zveličuje, ale návrhy politik k jeho řešení mají také zoufalé mezery. Vezměme si návrh demokratické prezidentské kandidátky Hillary Clintonové, odsouhlasený vicepresidentem Joem Bidenem, využít daně z kapitálových výnosů k pobídnutí akcionářů, aby své podíly drželi delší dobu. Uvažuje se tak, že když akcionáři se svými podíly zběsile obchodují, šéfové firem se cítí nuceni zajistit každé čtvrtletí vysoké zisky, aby cena akcií neklesla. Investice, řekněme, do výzkumu a vývoje mohou vzdor dlouhodobým přínosům pobízet akcionáře k prodeji, čímž společnosti s klesající cenou akcií trestají. Nižší sazba z kapitálových výnosů je dnes dostupná u zisků, jež akcionáři mají z prodeje podílů, které drželi alespoň rok. Clintonová a její poradci doufají, že namísto toho kapitálové výnosy u podílů držených do dvou let zdaní běžnou sazbou a poté nechají sazbu klesat o čtyři procentní body ročně, až by po několika letech dosáhla aktuální dlouhodobé sazby, která u bohatých investorů dosahuje vrcholu na 20 %. Budou-li vlastníci akcií vědět, že držet podíl ve společnosti jim nakonec umožní využít nižší sazby daně, argumentuje se, projeví více ochoty strpět pokles čtvrtletních zisků společnosti. Při větším uplatnění dlouhodobějšího uvažování by vedení firem činilo dlouhodobě výnosná rozhodnutí, ačkoli dnes budou nákladná. Plán zajisté zní rozumně. Problém je, že klesající sazba daně z kapitálových výnosů většinu akcionářů od obchodování neodradí; nanejvýš některé z nich přiměje obchodovat méně často. Výkonní ředitelé se stále budou muset strachovat o cenu, již obchodníci jejich akciím připisují. Samozřejmě že potlačování rychlosti obchodování může mít další účinky, příznivé i nepříznivé.", "en": "The Chimera of Stock-Market Short-Termism CAMBRIDGE – An often-heard refrain, increasingly voiced in US politics, is that corporate America is excessively influenced by short-term stock-market considerations. While the US presidential election is not particularly focused on policy at the moment, the campaign will soon end, at which point people will govern and policies will be adopted. Given that both Republicans and Democrats have criticized short-termism, it is possible that some of those policies might aim to address it. They are unlikely to make any difference. Not only has the problem of short-termism been woefully exaggerated, but the policy proposals for addressing it are severely lacking. Consider Democratic presidential nominee Hillary Clinton’s proposal – which Vice President Joe Biden has endorsed – to use the capital gains tax to encourage shareowners to hold on to their stock for a longer time. The idea is that when shareowners furiously trade their stock, corporate executives feel pressed to ensure high earnings every quarter, so that the share price does not fall. Investment in, say, research and development, despite its long-term benefits, can induce shareowners to sell, punishing the company with a declining stock price. Today, the lower capital gains rate is available on shareholder profits made when selling stock held for one year or more. Clinton and her advisors hope, instead, to tax capital gains at ordinary rates for stock held for up to two years, after which the rate would decline by four percentage points per year until, after several years, it reached the current long-term rate, which tops out for wealthy investors at 20%. If stockholders know that holding a company’s stock will eventually allow them to benefit from a lower tax rate, the argument goes, they will be more willing to withstand a drop in that company’s quarterly earnings. With greater scope for longer-term thinking, executives would make decisions that have a long-term payoff, even if they are costly today. The plan certainly sounds reasonable. The problem is that a falling tax rate for capital gains will not stop most stockholders from trading; at most, it will impel some of them trade less often. Executives will still have to worry about the price that traders accord to their stock. Of course, curtailing the velocity of trading may have other effects, both good and bad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So two dogs, raised in the same household, exposed to the very same things, one may develop, say, a debilitating fear of motorcycles, or a phobia of the beep of the microwave, and another one is going to be just fine. So one thing that people ask me pretty frequently: Is this just an instance of humans driving other animals crazy? Or, is animal mental illness just a result of mistreatment or abuse? And it turns out we're actually so much more complicated than that. So one great thing that has happened to me is recently I published a book on this, and every day now that I open my email or when I go to a reading or even when I go to a cocktail party, people tell me their stories of the animals that they have met. And recently, I did a reading in California, and a woman raised her hand after the talk and she said, \"Dr. Braitman, I think my cat has PTSD.\" And I said, \"Well, why? Tell me a little bit about it.\" So, Ping is her cat. She was a rescue, and she used to live with an elderly man, and one day the man was vacuuming and he suffered a heart attack, and he died. A week later, Ping was discovered in the apartment alongside the body of her owner, and the vacuum had been running the entire time.", "cs": "Takže jsou-li dva psi vychovaní ve stejné domácnosti, vystavení úplně stejným věcem, u jednoho se může vyvinout, řekněme, ochromující strach z motorek nebo fóbie z pípání mikrovlnky, a druhý bude zcela v pořádku. Lidé se mě poměrně často ptají, jestli je to jen ukázka toho, že lidé dělají ze zvířat blázny. Nebo jsou zvířecí duševní nemoci jen výsledkem zneužívání a týrání? Ukázalo se, že jsme vlastně mnohem komplikovanější. Podařila se mi skvělá věc. Nedávno jsem o tom publikovala knihu a teď každý den, když otevřu e-mail nebo když jdu na čtení nebo na večírek, lidé mi vyprávějí své příběhy o zvířatech, které potkali. Nedávno jsem měla čtení v Kalifornii a po přednášce se přihlásila jedna žena a řekla: „Doktorko Braitmanová, myslím, že moje kočka má PTSD.\" A já jsem řekla: „Proč myslíte? Řekněte mi o tom něco.\" Takže, její kočka se jmenuje Ping a jedná se o nalezence. Dříve žila s postarším mužem, který jednoho dne vysával a dostal infarkt a zemřel. Za týden našli v bytě Ping, vedle těla majitele, a celou dobu běžel ten vysavač."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pád domu Murdochů NEW YORK – Během čtyř desetiletí od doby, co amerického prezidenta Richarda Nixona pohltila aféra Watergate, politici opakovaně ignorují hlavní ponaučení z tohoto skandálu: totiž že zametání pod koberec je horší než zločin samotný. I oni podobně jako Nixon zaplatili vyšší cenu za utajování svých poklesků, než by bývali zaplatili za pouhé tyto poklesky. Dnes konečně přichází skandál, který zmíněné pravidlo porušuje: jde o britskou aféru kolem telefonních odposlechů, která od základů otřásla tamní politikou. Bulvární list News of the World vlastněný společností News Corporation Ruperta Murdocha napíchl během posledních deseti let hlasovou schránku 4000 lidí. Jejich seznam čítá nejen členy královské rodiny, celebrity a další VIP osoby, ale i rodiny vojáků zabitých v Afghánistánu a Iráku a rodiny obětí teroristického útoku v Londýně v červenci 2005. Všechno vyšlo najevo, když deník Guardian přinesl zprávu, že se zmíněný bulvár naboural do hlasové schránky pohřešované třináctileté Milly Dowlerové – zřejmě v naději, že získá záznamy soukromých projevů zármutku nebo zoufalství rodinných příslušníků této dívky, které by mohl použít na titulní stránce. Když se o šest měsíců později našla dívka zavražděná, rodina a policie si mysleli, že by mohla být stále naživu, poněvadž operativci z News of the World mazali vzkazy, jakmile se její hlasová schránka naplnila. (Podle Scotland Yardu Murdochovi pisálci podpláceli také středně postavené policejní důstojníky, aby jim poskytovali informace.) V rozsáhlých análech odposlouchávání je tohle všechno novinka. Dokonce ani Stalin neodposlouchával mrtvé. Následovalo zametání pod koberec. James Murdoch, Rupertův syn a zároveň předseda představenstva a výkonný ředitel evropských a asijských operací News Corporation, schválil tajnou platbu ve výši jednoho milionu liber, aby si u obětí těchto hackerských praktik koupil mlčení. Údajně byly zničeny také miliony vnitrofiremních e-mailů. Přesto asi můžeme směle říci, že mimořádně ohavná nelidskost původních činů zůstane šokující více než podrobnosti o tomto či kterémkoliv jiném zametání pod koberec. Politické důsledky skandálu kolem telefonních odposlechů budou nicméně záviset na mnohem větším počtu okolností než jen na výsledku oficiálních šetření, která momentálně probíhají ve Velké Británii. Především bude dopad skandálu záviset na tom, jak vlády a občané vyhodnotí, čím společnost News Corporation doopravdy je. Murdochové označují News Corporation za „novinářskou firmu“.", "en": "The Fall of the House of Murdoch NEW YORK – During the four decades since the Watergate affair engulfed US President Richard Nixon, politicians have repeatedly ignored the scandal’s main lesson: the cover-up is worse than the crime. Like Nixon, they have paid a higher price for concealing their misdeeds than they would have for the misdeeds alone. Now, for once, comes a scandal that breaks that rule: the United Kingdom’s phone-hacking affair, which has shaken British politics to its foundations. Over the past decade, the tabloid newspaper The News of the World, owned by Rupert Murdoch’s News Corporation, targeted 4,000 people’s voicemail. The list includes not only royalty, celebrities, and other VIPs, but also the families of servicemen killed in Afghanistan and Iraq, and those of victims of the July 2005 terrorist attack in London. It all unraveled when The Guardian reported that the tabloid had hacked into the voicemail of missing 13-year-old Milly Dowler, apparently in the hope of obtaining some private expressions of family members’ grief or desperation that it could splash on its front page. When the girl’s murdered body was found six months later, the family and the police thought she might still be alive, because The News of the World’s operatives were deleting messages when her phone’s mailbox became full. (According to Scotland Yard, Murdoch hacks reportedly bribed mid-level police officers to supply information as well.) In the extensive annals of eavesdropping, all of this is something new. Not even Stalin wiretapped the dead. A cover-up ensued. James Murdoch, Rupert’s son and Chairman and Chief Executive of News Corporation’s European and Asian operations, authorized a secret payment of £1 million ($1.6 million) to buy the silence of hacking victims. Millions of in-house emails reportedly have been destroyed. Still, it seems safe to say that the peculiarly repellant inhumanity of the original deeds will remain more shocking than the details of this or any other cover-up. Even so, the political consequences of the phone-hacking scandal will depend on far more than the outcome of the official investigations now underway in Britain. Above all, the scandal’s impact will depend on how governments and citizens assess what News Corporation really is. The Murdochs call News Corporation a journalistic enterprise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k opakovanému porušování schodkových nároků PSR, doprovázenému obdobnou absencí věrnosti dluhovému limitu paktu (60 % HDP), stěží překvapuje, že některé státy nakonec stihl trest trhů. Dluhová krize v eurozóně zdůraznila neochotu či neschopnost politiků udržovat fiskální politiku slučitelnou s požadavky stability. Namísto toho dlouhodobé cíle a udržitelné veřejné finance padaly za oběť krátkodobému příslibu volebního úspěchu. V eurozóně je tedy zapotřebí oddělit správu státního zadlužení od krátkodobých volebních tlaků. Je nezbytné dát větší důraz na automatické sankce za fiskální rozmařilost a nadměrné zadlužení, než jaký obsahuje současný reformní návrh Evropské komise. Je naprosto správné a vhodné bránit nežádoucím ekonomickým jevům zavčasu, jak plán Komise slibuje, ale okamžik, kdy je třeba začít, nenastává, až když skutečně hrozí fiskální pokřivení. Takovým pokřivením obyčejně předchází hromadění makroekonomických nevyvážeností. Překotně rostoucí či přehřívající se realitní trhy a prosperující, leč přebujelá bankovní soustava mohou zastírat postupnou ztrátu konkurenční schopnosti a riskovat fiskální udržitelnost, jak se stalo v eurozóně. Zdánlivě neotřesitelné státní rozpočty se dostaly pod silný tlak, až když už bylo pozdě. Účinná prevence musí začínat, už když nežádoucí ekonomické trendy vznikají. V tomto ohledu by mohl významně přispět nezávislý expertní orgán, který by na základě objektivních a srozumitelných ukazatelů, jako jsou třeba jednotkové mzdové náklady, veřejně vyzýval členské státy ke korekci jejich makroekonomického směřování.", "en": "Given these repeated breaches of the SGP’s deficit requirements, together with a similar lack of commitment to the pact’s debt limit (60% of GDP), it is hardly surprising that punishment for some states has come from the markets. The debt crisis in the euro area has highlighted the unwillingness or inability of politicians to maintain a fiscal policy consistent with the stability requirements. Instead, both long-term objectives and sustainable public finances have been sacrificed for the short-term promise of electoral success. This implies the need to separate national debt management in the euro area from short-term electoral constraints. What is required is a stronger emphasis on automatic sanctions for fiscal profligacy and excessive debt than is contained in the EU Commission’s current proposal for reform. It is all well and good to counter undesirable economic developments at an early stage, as the Commission’s plan promises, but the time to begin is not when fiscal distortions actually threaten. Such distortions are generally preceded by a buildup of macroeconomic imbalances. For a while, booming or overheating real-estate markets and a thriving, but oversized banking sector can disguise a gradual loss of competitiveness and risks to fiscal sustainability, as occurred in the euro area. Only when it was too late did seemingly solid national budgets come under substantial pressure. Effective prevention must start when undesirable economic trends arise. An independent body of experts that publicly calls for member states to correct their macroeconomic course – based on objective and comprehensible indicators, such as unit labour costs – could make an important contribution in this regard."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Populace a papež MELBOURNE – Když se papež František minulý měsíc vracel z Filipín, řekl novinářům o ženě, která měla sedm dětí císařským řezem a nyní byla znovu těhotná. To, jak řekl, bylo „pokoušení Boha.“ Zeptal se jí, jestli po sobě chce zanechat sedm sirotků. Dále řekl, že katolíci odsouhlasili způsoby pro regulaci porodnosti a měli by praktikovat „zodpovědné rodičovství“ spíše než „množení se jako králíci.“ O „králičím“ komentáři papeže Františka bylo hodně napsáno v médiích, ale již méně se psalo o jeho tvrzení, že by žádná vnější instituce neměla vnucovat své postoje k regulaci velikosti rodiny v rozvojovém světě. „Každý člověk“ by měl být schopen zachovat si vlastní identitu, aniž by byl „ideologicky kolonizován“, trval na svém papež. Ironií této poznámky je, že na Filipínách, zemi, která má více než 100 milionů obyvatel, ze kterých jsou čtyři pětiny římskokatolického vyznání, je to právě katolická církev, která byla ideologickým kolonizátorem. Koneckonců je to církev, kdo se vytrvale snažila vnucovat odpor k antikoncepci, kdy oponovala dokonce i poskytování antikoncepce vládou venkovské chudině. Mezitím opakovaně ukázaly průzkumy, že Filipínci upřednostňují dostupnost antikoncepce, což není překvapivé vzhledem k tomu, že církví odsouhlasené metody pro kontrolu početí zmiňované papežem jsou prokazatelně méně spolehlivé než moderní alternativy. Těžko se věří tomu, že kdyby byly Filipíny kolonizovány řekněme například protestantskou Británií a ne katolickým Španělskem, použití antikoncepce by dnes bylo problémem.", "en": "Population and the Pope MELBOURNE – As Pope Francis was returning to Rome from the Philippines last month, he told journalists about a woman who had had seven children by caesarean section and was now pregnant again. This was, he said, “tempting God.\" He asked her if she wanted to leave seven orphans. Catholics have approved ways of regulating births, he continued, and should practice “responsible parenthood\" rather than breeding “like rabbits.\" Francis's “rabbit\" comment was widely covered in the media, but fewer reported that he had also said that no outside institution should impose its views about regulating family size on the developing world. “Every people,\" he insisted, should be able to maintain its identity without being “ideologically colonized.\" The irony of this remark is that in the Philippines, a country of more than 100 million people, of whom four out of five are Roman Catholic, it is precisely the Church that has been the ideological colonizer. It is the Church, after all, that has vigorously sought to impose its opposition to contraception on the population, opposing even the provision of contraceptives by the government to the rural poor. Meanwhile, surveys have repeatedly shown that most Filipinos favor making contraceptives available, which is not surprising, given that the Church-approved birth-control methods mentioned by Francis are demonstrably less reliable than modern alternatives. It is hard to believe that if the Philippines had been colonized by, say, Protestant Britain rather than Catholic Spain, the use of contraception would be an issue there today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We feel overcome, we feel overwhelmed, we feel anxious, maybe depressed, frustrated or cynical. We never have those feelings when we're playing games, they just don't exist in games. So that's what I wanted to study when I was a graduate student. What about games makes it impossible to feel that we can't achieve everything? How can we take those feelings from games and apply them to real-world work? So I looked at games like World of Warcraft, which is really the ideal collaborative problem-solving environment. And I started to notice a few things that make epic wins so possible in online worlds. The first thing is whenever you show up in one of these online games, especially in World of Warcraft, there are lots and lots of different characters who are willing to trust you with a world-saving mission, right away. But not just any mission, it's a mission that is perfectly matched with your current level in the game. Right? So you can do it. They never give you a challenge you can't achieve. But it is on the verge of what you're capable of, so you have to try hard. But there's no unemployment in World of Warcraft; no sitting around, wringing your hands -- there's always something specific and important to be done. There are also tons of collaborators. Everywhere you go, hundreds of thousands of people ready to work with you to achieve your epic mission.", "cs": "Cítíme se přemoženi. Cítíme se zdrceni. Cítíme se úzkostně, možná deprimovaně, frustrovaně nebo cynicky. Při hraní her tyhle pocity nikdy nemáme, ve hrách prostě neexistují. Právě tohle jsem chtěla zkoumat, když jsem studovala postgraduálně. Co ve hrách brání pocitu, že nemůžeme ničeho dosáhnout? Jak si můžeme tyto pocity z her vzít a uplatnit je při práci ve skutečném světě? Podívala jsem se na hry jako je World of Warcraft, což je skutečně ideální prostředí pro řešení problémů pomocí spolupráce, a všimla jsem si několika věcí, které umožňují epická vítězství v online hrách. Zaprvé, kdykoliv vstoupíte do těchto online her, zejména do Warcraftu, jsou tam spousty různých postav ochotných důvěřovat vám při misi na záchranu světa, a to hned. Nejde o libovolnou misi, ale takovou, která přesně odpovídá vaší dosažené úrovni ve hře. Tím pádem jste schopni ji zvládnout. Nikdy nedostanete úkol, který nemůžete zvládnout, ale je na hranici vašich schopností, takže se musíte tvrdě snažit. Ve Warcraftu však nejsou žádní nezaměstnaní. Neexistuje tam vysedávání s rukama v klíně. Vždy existuje něco konkrétního a důležitého, co je třeba udělat. A také jsou tam davy spolupracovníků. Kamkoliv přijdete, všude jsou stovky a tisíce lidí připravených s vámi pracovat na uskutečnění vaší epické mise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You can see, on the right, a mammogram showing a faint tumor, the edges of which are blurred by the dense tissue. But the MBI image shows that tumor much more clearly, as well as a second tumor, which profoundly influence that patient's surgical options. In this example, although the mammogram found one tumor, we were able to demonstrate three discrete tumors -- one is small as three millimeters. Our big break came in 2004. After we had demonstrated that we could find small tumors, we used these images to submit a grant to the Susan G. Komen Foundation. And we were elated when they took a chance on a team of completely unknown investigators and funded us to study 1,000 women with dense breasts, comparing a screening mammogram to an MBI. Of the tumors that we found, mammography found only 25 percent of those tumors. MBI found 83 percent. Here's an example from that screening study. The digital mammogram was read as normal and shows lots of dense tissue, but the MBI shows an area of intense uptake, which correlated with a two-centimeter tumor. In this case, a one-centimeter tumor. And in this case, a 45-year-old medical secretary at Mayo, who had lost her mother to breast cancer when she was very young, wanted to enroll in our study. And her mammogram showed an area of very dense tissue, but her MBI showed an area of worrisome uptake, which we can also see on a color image. And this corresponded to a tumor the size of a golf ball. But fortunately it was removed before it had spread to her lymph nodes. So now that we knew that this technology could find three times more tumors in a dense breast, we had to solve one very important problem. We had to figure out how to lower the radiation dose, and we have spent the last three years making modifications to every aspect of the imaging system to allow this. And I'm very happy to report that we're now using a dose of radiation that is equivalent to the effective dose from one digital mammogram. And at this low dose, we're continuing this screening study, and this image from three weeks ago in a 67-year-old woman shows a normal digital mammogram, but an MBI image showing an uptake that proved to be a large cancer.", "cs": "Na pravé straně je mamograf, který ukazuje nezřetelný nádor, jehož hrany jsou zastíněny hustou tkání. Ale MBI obraz nalevo ukazuje ten nádor jasněji a také druhý nádor, který podstatně mění indikaci pro operaci. V tomto případě, kde mamograf našel jeden nádor, jsme byli schopni ukázat tři oddělené nádory, každý z nich jen 3 mm velký. Naše velká příležitost přišla v roce 2004. Potom, co jsme ukázali, že můžeme najít i malé nádory, použili jsme tyto obrázky k návrhu na dotaci od nadace S.G. Komen. Byli jsme nadšeni, když přijali riziko podporovat tým zcela neznámých pracovníků a financovali náš výzkum. Pro tisíc žen s hustými prsy jsme porovnali mamografy a MBI obrazy. ze všech nádorů, které jsme našli, mamografie našla jen 25 procent. MBI našla 83 procent. Zde je jeden příklad z této studie. Digitální mamograf byl vyhodnocen jako 'normální' a ukazuje spoustu husté tkáně, ale MBI ukazuje oblast silné absorpce, která měla korelaci s 2 cm nádorem. V tomto případě s 1 cm nádorem. A v tomto případě se 45 letá zdravotní sestra kliniky Mayo, která ztratila v útlém věku kvůli nádoru svou matku, chtěla zúčastnit naší studie. Její mamograf ukázal oblast husté tkáně, ale její MBI ukázal oblast podezřelé absorpce, kterou můžete vidět zde na barevném obrazu. To odpovídalo nádoru velikosti golfového míčku. Naštěstí byl nádor odstraněn, než se mohl rozšířit do lymfatických uzlin. Takže když jsme věděli, ze tato technologie může najít trojnásobek nádorů v hustém prsu, museli jsme vyřešit další problém. Museli jsme zjistit, jak snížit radiační dávku. Na tom jsme strávili poslední tři roky, děláním změn všech detailů zobrazovacího systému, který by to umožnil. Jsem šťastná, že mohu prohlásit, že dnes užíváme dávku, která odpovídá dávce záření stejné jako při mamografu. S touto nízkou dávkou pokračujeme ve studiu. Tento obraz, starý 3 týdny, ženy, které je 67 let, ukazuje normální mamograf, ale MBI obraz ukazuje absorpci, způsobenou velkou rakovinou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I think the beautiful Malin [Akerman] put it perfectly. Every man deserves the opportunity to grow a little bit of luxury. Ladies and gentlemen, and more importantly, Mo Bros and Mo Sistas — (Laughter) — for the next 17 minutes, I'm going to share with you my Movember journey, and how, through that journey, we've redefined charity, we're redefining the way prostate cancer researchers are working together throughout the world, and I hope, through that process, that I inspire you to create something significant in your life, something significant that will go on and make this world a better place. So the most common question I get asked, and I'm going to answer it now so I don't have to do it over drinks tonight, is how did this come about? How did Movember start? Well, normally, a charity starts with the cause, and someone that is directly affected by a cause. They then go on to create an event, and beyond that, a foundation to support that. Pretty much in every case, that's how a charity starts. Not so with Movember. Movember started in a very traditional Australian way. It was on a Sunday afternoon. I was with my brother and a mate having a few beers, and I was watching the world go by, had a few more beers, and the conversation turned to '70s fashion — (Laughter) — and how everything manages to come back into style. And a few more beers, I said, \"There has to be some stuff that hasn't come back.\" (Laughter) Then one more beer and it was, whatever happened to the mustache? Why hasn't that made a comeback? (Laughter) So then there was a lot more beers, and then the day ended with a challenge to bring the mustache back. (Laughter) So in Australia, \"mo\" is slang for mustache, so we renamed the month of November \"Movember\" and created some pretty basic rules, which still stand today.", "cs": "Myslím, že nádherná Malin to vystihla skvěle: Každý muž by měl mít příležitost vypěstovat si trochu přepychu. Dámy a pánové, především však Mo bratři a Mo sestry -- (Smích) -- v následujících 17 minutách se s vámi podělím o moji pouť vedoucí k Movembru a jak jsme během ní přeformulovali charitu, proces světové spolupráce vědců zkoumajících rakovinu prostaty, a doufám, že vás takto inspiruji k tomu, abyste za svůj život vytvořili něco výjimečného, něco významného, co se rozroste a změní svět k lepšímu. Nejčastěji se mě lidi ptají na to, jak to všechno začalo. Odpovím na to hned teď, abych to nemusel vysvětlovat večer u skleničky. Jak vznikl Movember? Obvykle charitu něco zapříčiní a organizují ji lidé, kterých se daná věc dotýká. Tito lidé pak uspořádají událost a také zřídí nadační fond. Takto vzniká většina charit. To se netýká Movemberu, který začal v tradičním australském duchu. Jednoho nedělního odpoledne jsme s bratrem a dalšími kamarády popíjeli piva a jak jsem tak pozoroval okolní svět a piva přibývala, konverzace se stočila k módě 70. let -- (Smích) -- a jak se všechny módní hity minulosti vrací zpět. Po několika dalších pivech jsem prohlásil: \"Musí existovat něco, co se nevrátilo.\" (Smích) Po jednom dalším pivu vyplulo na povrch téma knírů. Kam zmizely všechny kníry? (Smích) Hodně se pak ještě pilo a celý den skončil s předsevzetím, že vrátíme kníru zašlou slávu. (Smích) V Austrálii je \"mo\" slang pro knír, (anglicky moustache, pozn. překl.) takže jsme měsíc listopad (anglicky November) přejmenovali na \"Movember\" a ustanovili několik základních pravidel, která platí dodnes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "On the basis of an inspection of the document, the Ombudsman considered it possible that public access to the whole document could actually and specifically undermine the protection of the privacy and integrity of the persons concerned. As the complainant made clear that he did not wish to pursue the complaint, the Ombudsman considered that there were no grounds for further inquiries.The other two cases concerned complaints against the European Parliament arising from requests which Parliament chose to handle in the framework of Regulation 1049/2001. The decisions closing the two cases were made on the same day.Case 3643/2005/WP concerned a journalist's request for information concerning the allowances paid to the Maltese MePs. Parliament rejected the request on grounds of data protection. The EDPS advised that although MePs should not be denied protection of their privacy, the basic consideration had to be that the public had a right to be informed about their behaviour and especially about the expenditure of public funds entrusted to them. The Ombudsman made a draft recommendation that the requested information should be disclosed. Parliament accepted only part of the draft recommendation, rejecting the rest by relying on a legal interpretation of the relationship between 17.\"The institutions shall refuse access to a document where disclosure would undermine: (…) (b) the protection of privacy and the integrity of the individual, in particular in accordance with Community legislation regarding the protection of personal data.\" Complaints and inquiries Regulation 1049/2001 and Regulation 45/200118 which the Ombudsman considered inconsistent with the judgment of the Court of First Instance in the Bavarian Lager case19.In case 655/2006/ID, Parliament refused to give the complainant access to the list of members of the Additional Pension Scheme for MePs. The Ombudsman made a preliminary finding of maladministration and proposed a friendly solution, which Parliament rejected. Since Parliament rejected in plenary a concrete proposal from its Budgetary Control Committee to publish the list of names, the Ombudsman closed the case on the grounds that, in so acting, Parliament transformed the issue into a matter of political responsibility, for which it, appropriately, is accountable to the electorate and not the Ombudsman. Public access to information The Ombudsman dealt with nine inquiries into complaints alleging failure to provide information20. In two cases, the Ombudsman found that Parliament had in fact provided the information requested.", "cs": "Na základě prověření dokumentu veřejný ochránce práv považoval za možné, že by přístup veřejnosti k celému dokumentu mohl skutečně a konkrétně narušit ochranu soukromí a osobnosti dotčených osob. Jelikož stěžovatel uvedl, že nechce ve stížnosti pokračovat, veřejný ochránce měl za to, že neexistují důvody pro další šetření.Další dva případy se týkaly stížností podaných na Evropský parlament v souvislosti s žádostmi, jež se Parlament rozhodl vyřídit v rámci nařízení č. 1049/2001. Rozhodnutí o uzavření obou případů byla vydána téhož dne.Případ 3643/2005/WP se týkal žádosti novináře o informace ohledně příspěvků vyplacených maltským poslancům Evropského parlamentu. Parlament žádost zamítl z důvodu ochrany osobních údajů. Evropský inspektor ochrany údajů doporučil, aby i přesto, že by poslancům Evropského parlamentu nemělo být odepřeno právo na ochranu jejich soukromí, bylo základním aspektem to, že veřejnost má právo být informována o jejich chování, a zejména o vynakládání veřejných prostředků, jež jim byly svěřeny. Veřejný ochránce práv podal návrh doporučení, aby požadované informace byly zveřejněny. Parlament přijal návrh doporučení pouze částečně a zbytek odmítl, přičemž vycházel z právního výkladu vztahu mezi nařízením č. 1049/2001 a nařízením č. 17.„Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: (…) (b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů.“18.Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. Stížnosti a šetření V případu 655/2006/ID Parlament odmítl udělit stěžovateli přístup k seznamu účastníků systému důchodového připojištění pro poslance Evropského parlamentu. Veřejný ochránce práv učinil předběžné zjištění, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a navrhl smírné řešení, které Parlament odmítl. Jelikož Parlament odmítl v plénu konkrétní návrh svého Výboru pro rozpočtovou kontrolu týkající se zveřejnění seznamu jmen, veřejný ochránce práv případ uzavřel z toho důvodu, že Parlament tím převedl záležitost na věc politické odpovědnosti, za kterou náležitě odpovídá voličům, nikoli veřejnému ochránci práv. Přístup veřejnosti k dokumentům Veřejný ochránce práv se zabýval devíti šetřeními stížností o údajném neposkytnutí informací20. Ve dvou případech veřejný ochránce práv zjistil, že Parlament ve skutečnosti požadované informace poskytl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So I thought, \"I will talk about death.\" Seemed to be the passion today. Actually, it's not about death. It's inevitable, terrible, but really what I want to talk about is, I'm just fascinated by the legacy people leave when they die. That's what I want to talk about. So Art Buchwald left his legacy of humor with a video that appeared soon after he died, saying, \"Hi! I'm Art Buchwald, and I just died.\" And Mike, who I met at Galapagos, a trip which I won at TED, is leaving notes on cyberspace where he is chronicling his journey through cancer. And my father left me a legacy of his handwriting through letters and a notebook. In the last two years of his life, when he was sick, he filled a notebook with his thoughts about me. He wrote about my strengths, weaknesses, and gentle suggestions for improvement, quoting specific incidents, and held a mirror to my life. After he died, I realized that no one writes to me anymore. Handwriting is a disappearing art. I'm all for email and thinking while typing, but why give up old habits for new? Why can't we have letter writing and email exchange in our lives? There are times when I want to trade all those years that I was too busy to sit with my dad and chat with him, and trade all those years for one hug. But too late.", "cs": "Tak jsem uvažovala \"budu hovořit o smrti\". Vypadá to, že je to dnešní vášeň. Vlastně to není o smrti. Je nevyhnutelná, hrozná, ale o čem vlastně doopravdy chci mluvit je, že jsem fascinována odkazem lidí, kteří umírají. To je to, o čem chci mluvit. Tak Art Buchwald nechal svůj legrační odkaz pomocí videa které se objevilo brzy po tom, co umřel. \"Ahoj! Jsem Art Buchwald a právě jsem umřel.\" A Mike, kterého jsem potkala v Galapagos, na výletě, který jsem vyhrála na TEDu, nechává poznámky na kyberprostoru, kde zaznamenává svoji cestu rakovinou. A můj otec mi zanechal odkaz v podobě ručního psaní v dopisech a poznámkovém bloku. V posledních dvou letech jeho života, když byl nemocný, zaplnil svůj poznámkový blok svými myšlenkami o mě. Napsal o mých silných a slabých stránkách a jemnými doporučeními pro zlepšení citováním specifických situací a nastavil zrcadlo mému životu. Poté, co umřel, jsem zjistila, že nikdo další mi už nepíše. Ruční psaní je mizící umění. Mám ráda emaily a myšlení během vyťukávání, ale proč se vzdávat starých zvyků pro nové? Proč nemůžeme mít oboje - psaní dopisů i emailů - ve svých životech? Nékdy bych ráda vyměnila všechny tyto roky kdy jsem byla příliš zaneprázdněná, než abych si sedla se svým otcem a mluvila s ním, za jedno jediné objetí. Ale je příliš pozdě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co se stane, když je primární péče všeobecná? BOSTON – Dva roky po smrti svého chotě žije sedmašedesátiletá Valeria z kostarického San José sama. Loni jí byly diagnostikovány vysoký krevní tlak a cukrovka, které ji sice bezprostředně neohrožují na životě, avšak život s nimi vyžaduje zdravotní péči. Díky kvalitě primární péče na Kostarice se naštěstí Valerii daří udržovat si nezávislost a zdraví i při absenci rodiny. Kostarika – středněpříjmová země, která svým obyvatelům zajišťuje všeobecnou zdravotní péči, vykazuje v oblasti zdravotnictví lepší výsledky a utrácí méně než většina jiných států světa. Dokonce dosáhla třetí nejvyšší střední délky života na americkém kontinentu – za Kanadou a Bermudami a výrazně před Spojenými státy. Tajemství kostarického úspěchu odhaluje naše nová zpráva „Jak vybudovat prosperující systém primární zdravotní péče: Příběh Kostariky“. Jakmile Valerii diagnostikovali cukrovku, automaticky vstoupila do programu chronické diabetologické péče na spádové klinice, která se nachází deset minut chůze od jejího domu. Každé tři měsíce tam navštěvuje tým primární péče, který jí měří krevní tlak a dbá na to, aby byla její cukrovka pod kontrolou. A jednou ročně ji doma navštíví komunitní zdravotník, ubezpečí se, že je všechno v pořádku, podá jí vakcínu a sdělí jí informace o zdravém životním stylu.", "en": "What Happens When Primary Health Care Is Universal? BOSTON – Two years after the death of her husband, Valeria, a 67-year-old grandmother in San José, Costa Rica, lives alone. Last year, she was diagnosed with high blood pressure and diabetes, conditions that, while not immediately life threatening, require health care to manage. But, thanks to the quality of Costa Rica’s primary health-care system, Valeria has been able to maintain her independence and her health, even in the absence of family. Costa Rica, a middle-income country that is committed to universal health care for its people, produces better health outcomes, while spending less than most other countries in the world. In fact, Costa Rica has achieved the third-highest life expectancy in the Americas – behind only Canada and Bermuda, and well ahead of the United States. The secret of its success is revealed in our new report, “Building a Thriving Primary Health-Care System: The Story of Costa Rica.” After her diabetes diagnosis, Valeria was automatically entered into the diabetes chronic-care program at her assigned clinic, a ten-minute walk from her house. She visits with her primary-care team every three months to have her blood pressure checked, and to make sure her diabetes is under control. And, once a year, a community health worker visits her home to ensure that it is safe, to administer vaccinations, and to share information about maintaining a healthy lifestyle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's not just that they're damn cute; it's because they can't completely express what they're thinking and what their intentions are. And it's like a magnet. We can't stop ourselves from wanting to complete the sentence and fill it in. I first started really understanding this storytelling device when I was writing with Bob Peterson on \"Finding Nemo.\" And we would call this the unifying theory of two plus two. Make the audience put things together. Don't give them four, give them two plus two. The elements you provide and the order you place them in is crucial to whether you succeed or fail at engaging the audience. Editors and screenwriters have known this all along. It's the invisible application that holds our attention to story. I don't mean to make it sound like this is an actual exact science, it's not. That's what's so special about stories, they're not a widget, they aren't exact. Stories are inevitable, if they're good, but they're not predictable. I took a seminar in this year with an acting teacher named Judith Weston. And I learned a key insight to character. She believed that all well-drawn characters have a spine. And the idea is that the character has an inner motor, a dominant, unconscious goal that they're striving for, an itch that they can't scratch. She gave a wonderful example of Michael Corleone, Al Pacino's character in \"The Godfather,\" and that probably his spine was to please his father.", "cs": "Není to jen proto, že jsou úžasně roztomilí, je to tím, že nemohou úplně vyjádřit, co si myslí a jaké jsou jejich záměry. Je to jako magnet. Nemůžeme si pomoct, Sami chceme dokončit větu a dát ji na správné místo. Poprvé jsem začal opravdu chápat tento způsob vyprávění příběhů, když jsem s Bobem Petersonem psal \"Hledá se Nemo\". Nazvali bychom to sjednocující teorií dva plus dva. Přinuťte diváky, aby si to dali dohromady. Neříkejte jim rovnou, že to je čtyři, řekněte dva plus dva. Předložit jednotlivé prvky ve správném pořadí je zásadní pro váš úspěch či neúspěch při získání zájmu diváků. Střihači a scénáristi to vědí celou dobu. Je to neviditelná aplikace, která drží naši pozornost u příběhu. Nechci, aby to vyznělo jako exaktní věda, tak to není. To je na příbězích tak jedinečné. Nejsou to udělátka, nejsou exaktní. Příběhy jsou nevyhnutelné, pokud jsou dobré, ale nejsou předvídatelné. Letos jsem se zúčastnil semináře, který pořádá profesorka herectví Judith Weston. Tady jsem pochopil hlavní rys postavy. Profesorka je přesvědčená, že dobře vykreselné postavy mají páteř. Jde o to, že postava musí mít vnitřní motor, dominantní podvědomý cíl, o který usiluje, nutkání, kterému nemůže vyhovět. Dala krásný příklad v postavě Michaela Corleone, kterou ztvárnil Al Pacino ve filmu \"Kmotr\". Jeho páteří, osou jeho jednání bylo potěšit svého otce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatímco se MDG koncentrují na snížení extrémní chudoby, SDG se zaměří na všechny tři pilíře trvale udržitelného rozvoje: skoncování s extrémní chudobou, sdílení přínosů hospodářského rozvoje celou společností a ochranu zeměkoule. SDG se samozřejmě stanovují snadno, ale obtížnější je jich dosáhnout. Celý problém je dobře patrný na jedné klíčové záležitosti: na klimatických změnách. Dnes žije na planetě sedm miliard lidí a každý z nich je v průměru zodpovědný za vypuštění více než čtyř tun oxidu uhličitého do atmosféry ročně. Tento CO2 se uvolňuje, když spalujeme uhlí, ropu a zemní plyn za účelem výroby elektřiny, když jedeme v autě nebo když si vytápíme byt či dům. Celkově vzato vypustí lidé do atmosféry zhruba 30 miliard tun CO2 za rok, což postačuje k tomu, aby se klima během několika desítek let prudce změnilo. Do roku 2050 bude na zeměkouli s největší pravděpodobností žít přes devět miliard lidí. Budou-li tito lidé bohatší než dnes (a tudíž budou spotřebovávat větší množství energie na hlavu), mohly by se celkové celosvětové emise zdvojnásobit či dokonce ztrojnásobit. Z toho vyplývá obrovské dilema: potřebujeme emitovat méně CO2, ale v globálu máme nakročeno k tomu, abychom ho emitovali mnohem více. Takový scénář by nás měl znepokojovat, protože pokud setrváme na cestě zvyšujících se globálních emisí, téměř jistě to vyvolá chaos a utrpení miliard lidí, které zasáhne příval such, obrovských veder, hurikánů a dalších extrémních jevů. Počátek této mizérie jsme už zažili v posledních letech, kdy nás postihlo mnoho ničivých hladomorů, záplav a jiných katastrof souvisejících se stavem klimatu. Jak tedy mohou obyvatelé zeměkoule – zejména její chudí obyvatelé – těžit z většího množství elektřiny a lepšího přístupu k moderním dopravním prostředkům způsobem, jenž bude planetu spíše chránit než ničit? Pravda je taková, že to nedokážeme – pokud dramaticky nezdokonalíme technologie, které využíváme. Energii musíme využívat mnohem moudřeji a současně přecházet z fosilních paliv na nízkouhlíkové energetické zdroje. Taková výrazná zlepšení jsou zajisté možná a ekonomicky realistická. Vezměme si například energetickou neúčinnost automobilu. V současné době přesunujeme přibližně 1000 až 2000 kilogramů vážící stroj, abychom dopravili z místa na místo pouze jednu nebo několik málo osob, z nichž každá váží v průměru 75 kilogramů.", "en": "Whereas the MDGs focus on reducing extreme poverty, the SDGs will focus on all three pillars of sustainable development: ending extreme poverty, sharing the benefits of economic development for all of society, and protecting the Earth. It is, of course, one thing to set SDGs and quite another to achieve them. The problem can be seen by looking at one key challenge: climate change. Today, there are seven billion people on the planet, and each one, on average, is responsible for the release each year of a bit more than four tons of carbon dioxide into the atmosphere. This CO2 is emitted when we burn coal, oil, and gas to produce electricity, drive our cars, or heat our homes. All told, humans emit roughly 30 billion tons of CO2 per year into the atmosphere, enough to change the climate sharply within a few decades. By 2050, there will most likely be more than nine billion people. If these people are richer than people today (and therefore using more energy per person), total emissions worldwide could double or even triple. This is the great dilemma: we need to emit less CO2, but we are on a global path to emit much more. We should care about that scenario, because remaining on a path of rising global emissions is almost certain to cause havoc and suffering for billions of people as they are hit by a torrent of droughts, heat waves, hurricanes, and more. We have already experienced the onset of this misery in recent years, with a spate of devastating famines, floods, and other climate-related disasters. So, how can the world’s people – especially its poor people – benefit from more electricity and more access to modern transportation, but in a way that saves the planet rather than destroys it? The truth is that we can’t – unless we improve dramatically the technologies that we use. We need to use energy far more wisely while shifting from fossil fuels to low-carbon energy sources. Such decisive improvements are certainly possible and economically realistic. Consider the energy inefficiency of an automobile, for example. We currently move around 1,000 to 2,000 kilograms of machinery to transport only one or just a few people, each weighing perhaps 75 kilograms (165 lbs.)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For total unemployment, the benefit is 70% of the regulatory base for the first 180 days and 60% of the regulatory base after that. The regulatory base is the average of the contribution bases for the six preceding months. Persons entitled to unemployment benefit are also entitled to medical care. A pre-retirement scheme may be defined as an agreement between the company and an employee who has not yet reached retirement age, by which the latter stops working in return for an assured income similar to that which he previously enjoyed, until he does. The fact that he has stopped working does not entitle him to a retirement pension. A special unemployment allowance may be paid to those who are not entitled to contributory benefits because they have not paid enough insurance contributions, and to those whose entitlement to contributory benefit has run out but who are still unemployed. Noncontributory benefits are paid solely to job-seekers whose income is less than 75% of the monthly guaranteed minimum wage, who have been signed up with an employment agency for one full month and who have tection.The allowance is stopped if the person begins to work, whether on his own account or for another, and resumes if this activity ceases; to a degree of at least 65%, and for minors in permanent or pre-adoptive foster care. Unless a child is disabled, family allowances are not paid when the family income is over a certain amount. • need: the person must not be receiving (or be entitled to receive) any age-related or other benefit or assistance of the same kind or with the same object, and equal or superior in amount, from any other state organisation. If the amount of the allowance is less than this benefit or assistance, the person will receive the difference; • income: the person’s annual income must not be more than 70% of the guaranteed minimum wage in effect at the time. If the beneficiary has dependents, this amount is increased by 10% for each family member other than the beneficiary himself, up to 100% of that figure;", "cs": "V případě úplné nezaměstnanosti se dávky zvyšují na 70 % výpočetního základu během prvních 180 dní a na 60 % výpočetního základu po zbytek období výplaty dávek; výše dávek se vždy pohybuje mezi minimální a maximální hodnotou (v závislosti na rodinných výdajích). Výpočetní základ se rovná průměru příspěvkových základů za posledních šest měsíců. V případě částečné nezaměstnanosti se dávky poměrným způsobem sníží. Nezaměstnané osoby, které jsou schopné a ochotné pracovat a které ztratily zaměstnání nebo jejichž pracovní doba (a odpovídající mzda) byla zkrácena minimálně o třetinu v důsledku propouštění z hospodářských důvodů, mají nárok na ochranu před nezaměstnaností. Nezaměstnanost může být úplná nebo částečná. Osoby, které mají nárok na dávky v nezaměstnanosti, mohou rovněž žádat o lékařskou péči. Co se týče dalších dávek sociálního zabezpečení, považuje se doba pobírá- du jsou důchodci, což není přesné. V této souvislosti je zajímavé, že neexistují předpisy pro tuto oblast. ní dávek v nezaměstnanosti za období placení příspěvků sociálního zabezpečení. Dávky předčasného důchodu je možno denovat jako dohodu uzavřenou mezi podnikem a zaměstnancem, na jejímž základě zaměstnanec přeruší svoji činnost, nicméně má zaručeny hospodářské podmínky podobné těm, na něž by měl nárok až do dosažení důchodového věku. Toto přerušení práce nezakládá nicméně nárok na starobní důchod z důvodu věku, obvykle nižšího než 65 let. Tyto hospodářské podmínky jsou zaručeny buď prostřednictvím vyplácení odstupného ze strany podniku, nebo dávek a příspěvků v nezaměstnanosti ze strany INEM, nebo kombinací obou systémů. Během tohoto období zaměstnanec podepíše zvláštní dohodu s Obecným fondem sociálního zabezpečení o placení příspěvků sociálního zabezpečení až do chvíle dosažení důchodového věku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto cíle jsou stále více slučitelné se společenským a hospodářským rozvojem Ruska i s jeho strategickým přibližováním se Západu. Vzhledem k výši dosaženého vzdělání, vývoji politického systému a struktuře HDP je volba evropských standardů pochopitelná i vhodná. Na několik věcí je ovšem nutno dávat pozor. Za prvé: aplikace institucionálních kritérií EU se nesmí zaměňovat s cílem přistoupení k EU. Vstup do EU je politická otázka, přičemž ruská společnost zatím není připravena o ní diskutovat. Rusko potřebuje standardy vyvinuté v Rusku a pro Rusko, ne soubor mechanických pravidel realizovaných pod kontrolou evropských subjektů. Jde o to, aby Rusko mohlo určovat své vlastní cíle, ne o to, aby formalizovalo své přání vstoupit do EU. Druhou věcí, na kterou je třeba dát pozor a která se úzce dotýká první, je to, že by nemělo docházet k formální aproximaci k institucím EU tam, kde by tím mohlo docházet k narušení konkurenčních výhod Ruska. V několika oblastech, jako jsou daňová legislativa a fiskální politika (jejichž cílem je vyrovnaný rozpočet) či pracovněprávní vztahy, se Rusko díky reformám posledních několika let dostalo dokonce nad úroveň Evropské unie. Také ruská zemědělská politika je efektivnější než v EU. Třetí oblastí zvýšené pozornosti jsou neujasněné právní a technické parametry navrhované Společné evropské hospodářské oblasti . Cíle pro Rusko je nutno detailně dopracovat. Existuje však precedens: Evropská hospodářská oblast, do které spadají členské země EU plus Norsko, Island a Lichtenštejnsko.", "en": "These targets are increasingly compatible with Russia's social and economic development, as well as its strategic rapprochement with the West. The level of educational attainment, the evolution of the political system, and the structure of GDP make the choice of European standards the most natural and appropriate. But several caveats are in order. First, the use of EU institutional criteria must not be confused with the goal of EU accession. The latter is a political issue, and Russian society is not yet ready to discuss it. Russia needs standards that are developed in Russia and for Russia, not a set of mechanical rules implemented under the control of European entities. The idea is that Russia should determine its own targets and goals rather than formalize its desire to join the EU. Second, and related to the first caveat, there should be no formal approximation to EU institutions when this would impair Russia's competitive advantages. Indeed, reforms of the past few years have already put Russia ahead of the EU in several areas, including tax legislation, fiscal policy (which aims at balanced budgets), and labor rules. Russia's agricultural policy is similarly more efficiency-oriented than that of the EU. Third, the legal and technical parameters of the proposed Common European Economic Area remain vague. More work is needed to develop detailed targets for Russia. But a precedent exists: the European Economic Area (EAA), which incorporates EU countries along with Norway, Iceland, and Liechtenstein."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americký příbuzenský kapitalismus BUENOS AIRES – Plných 20 let odsuzovali Američané „příbuzenský kapitalismus“ v zemích třetího světa, zejména v Asii. Avšak právě v době, kdy tyto regiony zlepšují kvalitu veřejného i firemního řízení – Hongkong nedávno zažil průlomové soudní rozhodnutí proti telekomunikačnímu magnátovi, jenž je synem nejbohatšího a nejmocnějšího muže v provincii –, zapouští „kamaráčoftský“ kapitalismus kořeny ve Spojených státech, tedy v zemi, kterou svět dlouho pokládal za zlatý standard rovných podmínek podnikání. Nedávno dokončené „zátěžové testy“ amerických bank jsou jen posledním v řadě náznaků, že bratříčkující se kapitalisté dobyli Washington, D. C. Není žádným překvapením, že se výsledky zátěžových testů, které ministr financí Spojených států Timothy Geithner předepsal velkým americkým bankám, akciovým trhům líbily, neboť obecný výsledek prosákl na veřejnost už o několik týdnů dříve. Většina profesionálních investorů nicméně jejich výsledky odmítla jako nepoctivé, přestože jejich holdingy na rostoucím trhu vydělaly. Dokonce i list Wall Street Journal, obvykle nejhlasitější roztleskávač finančních trhů, otevřeně zpochybnil poctivost testů. Vláda totiž umožnila bankéřům, aby o výsledcích „smlouvali“, jako když studentka absolvuje závěrečnou zkoušku a poté smlouvá o známce. Testy měly odhalit skutečný stav bank obtěžkaných neauditovanými toxickými aktivy v podobě půjček na bydlení a finančních derivátů. Zdůvodnění testů se zdálo nenapadnutelné. Bylo však opravdu takové? Každý ostřílený bankéř ví, že dobře řízená banka by měla absolvovat vnitřní „zátěžové testy“ pravidelně jako součást kvalitní „péče o domácnost“. Po příchodu finanční krize se měly tyto testy změnit na průběžné, aby bylo nejvyšší vedení bank denně informováno o situaci. Proč tedy v USA musela toto finanční cvičení provádět vláda, když to mohli a měli daleko lépe a rychleji udělat bankéři samotní? Pravda je taková, že cílem těchto testů nebylo nalezení odpovědí. Wallstreetští pohlaváři i Obamova administrativa již pravdu znali. Věděli, že kdyby byly zveřejněny informace o skutečném stavu řady velkých bank, mnohé z nich by okamžitě vyhlásily bankrot a vláda by v nich byla nucena vyhlásit nucenou správu, aby zastavila cunami hromadných výběrů. Obamova administrativa však nechtěla dostat nálepku „socialistická“, protože znárodňuje banky, byť by to bylo dočasně – ačkoliv experti, jako je bývalý šéf americké Federální rezervní banky Paul Volcker, doporučovali právě to.", "en": "America’s Crony Capitalism Buenos Aires – For 20 years, Americans have denounced the “crony capitalism” of Third World countries, especially in Asia. But, just as those regions have been improving their public and corporate governance – Hong Kong just witnessed a breakthrough court decision against a telecom tycoon who is the son of the province’s richest and most powerful man – crony capitalism is taking root in the United States, a country that the world long considered the gold standard of a level playing field in business. The recently completed “stress tests” of US banks are but the latest indication that crony capitalists have now captured Washington, DC. It is no surprise that stock markets liked the results of the stress tests that US Treasury Secretary Timothy Geithner administered to America’s big banks, for the general outcome had been leaked weeks before. Indeed, most professional investors trashed the tests as dishonest even as their holdings benefited from a rising market. Even The Wall Street Journal, usually financial markets’ loudest cheerleader, openly disparaged the tests’ integrity. The government had allowed bankers to “negotiate” the results, like a student taking a final examination and then negotiating her grade. The tests were supposed to reveal the true conditions of banks saddled with unaudited toxic assets in housing loans and financial derivatives. The reasoning behind the tests seemed unimpeachable. But was it? As any seasoned banker knows, a well-managed bank should undertake internal “stress tests” regularly as a matter of good housekeeping. The financial crisis should have mandated a running stress test to keep senior management up to date daily. Why, then, did the US need the government to conduct a financial exercise that bankers themselves could and should have done far better and faster? The truth is that the tests were not designed to find answers. Both Wall Street’s chieftains and the Obama administration already knew the truth. They knew that if the true conditions at many big banks were publicly revealed, many would have been immediately declared bankrupt, necessitating government receivership to stop a tsunami of bank runs. But the Obama administration did not want to be tagged as “socialist” for nationalizing banks, however temporarily, even though experts such as former US Federal Reserve Chairman Paul Volcker had recommended just that."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is the gay agenda: equality. Not special rights, but the rights that were already written by these people -- these elitists, if you will. Educated, well-dressed, (Laughter) some would dare say questionably dressed. (Laughter) Nonetheless, our forefathers, right? The people that, we say, knew what they were doing when they wrote the Constitution -- the gay agenda, if you will. All of that flies in the face of what they did. That is the reason why I felt it was imperative that I presented you with this copy of the gay agenda. Because I figured if I made it funny, you wouldn't be as threatened. I figured if I was a bit irreverent, you wouldn't find it serious. But when you see the map, and you see our state of Michigan -- it's legal to fire someone for being gay, lesbian, bisexual or transgendered, that it's legal to remove someone from their home because they're gay, lesbian, bisexual or transgendered, then you realize that this whole conversation about marriage equality is not about stripping someone's rights away, it's about granting them the rights that [have] already been stated. And we're just trying to walk in those rights that have already been stated, that we've already agreed upon. There are people living in fear of losing their jobs so they don't show anyone who they really are right here at home. This isn't just about North Carolina; all those states that were clear, it's legal.", "cs": "Toto je homosexuální agenda: rovnost. Žádná zvláštní práva, ale práva, která už byla napsána těmito lidmi -- těmito elitami, pokud chcete. Vzdělaní, dobře oblečení, (Smích) někteří by řekli pochybně oblečení. (Smích) Přesto však naši předci, že? Lidé, kteří, jak říkáme, věděli, co dělají, když psali Ústavu, homosexuální agendu, pokud chcete. Tohle všechno jde proti tomu, co udělali. To je důvod, proč jsem cítil, že je nutné vám tu předvést tento výtisk homosexuální agendy. Protože jsem si říkal, že když to udělám vtipné, nebudete tak ohrožení. Usoudil jsem, že když budu trochu neuctivý, nebudete to brát vážně. Ale když se podíváte na mapu a vidíte na ní náš stát Michigan -- je legální vyhodit někoho z práce za to, že je gay, lesba, bisexuál nebo transsexuál, je legální vystěhovat někoho z jejich domova, protože jsou to gayové, lesby, bisexuálové nebo transsexuálové, uvědomíte si pak, že celá tahle debata o rovnosti manželství není o tom, že se někomu ubírají práva, ale o tom, že se přiznají práva, která už byla dříve ustanovena. A my se jenom snažíme podílet na právech, která už byla ustanovena, na kterých jsme už souhlasili. Existují lidé žijící ve strachu ze ztráty zaměstnání, takže nikomu neukazují, kým doopravdy jsou, přímo tady, doma. Toto není jenom o Severní Karolíně; ve všech těch státech, které byly neoznačené, je to legální."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the storyline is, there's this crazy thing, Wikipedia, but academics hate it and teachers hate it. And that turns out to not be true. The last time I got an email from a journalist saying, \"Why do academics hate Wikipedia?\" I sent it from my Harvard email address because I was recently appointed a fellow there. And I said, \"Well, they don't all hate it.\" (Laughter) But I think there's going to be huge impacts. And we actually have a project that I'm personally really excited about, which is the Wikibooks project, which is an effort to create textbooks in all the languages. And that's a much bigger project. It's going to take 20 years or so to come to fruition. But part of that is to fulfill our mission of giving an encyclopedia to every single person on the planet. We don't mean we're going to Spam them with AOL-style CDs. We mean we're going to give them a tool that they can use. And for a lot of people in the world, if I give you an encyclopedia that's written at a university level, it doesn't do you any good without a whole host of literacy materials to build you up to the point where you can actually use it. The Wikibooks project is an effort to do that. And I think that we're going to see -- it may not even come from us; there's all kinds of innovation going on.", "cs": "Mezi řádky se tam říká: Nějaká šílenost, Wikipedie nebo co, ale akademici ji nenávidí a učitelé také. Ukazuje se, že to není pravda. Posledně mi psal nějaký novinář: 'Proč akademici nenávidí Wikipedii?' Odepsal jsem mu z harvardské emailové adresy, protože jsem tam byl poslední dobou jako vědecký pracovník. Napsal jsem mu: \"Ne všichni ji nenávidí.\" (Smích) Myslím si ale, že bude mít obrovský vliv. Pracujeme vlastně na projektu, z kterého jsem osobně vážně nadšený. Je to projekt Wiki knihy, což je snaha vytvořit učebnice ve všech jazycích. A to je mnohem větší projekt; potrvá přibližně 20 let, než ho uskutečníme. Část toho však naplní naše poslání dát encyklopedii každému člověku na zemi. Nemáme na mysli je spamovat reklamními CDéčky. Myslíme tím, že jim dáme nástroj, který mohou používat. Mnoha lidem na světě, když jim dám encyklopedii psanou na univerzitní úrovni, nebude jim k ničemu bez spousty gramotnostních materiálů, po kterých se dostanou až do úrovně, ve které ji můžete skutečně využít. A projekt Wiki knih je snahou o toto. Myslím si, že uvidíme opravdu velký skok - nemusí vzejít ani od nás; rodí se spousta inovací."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Islámistická identita Kamkoliv se dnes podíváte, je islám využíván (a zneužíván) jako politická síla. Někteří muslimové ho používají jako výzvu k akci; mnozí lidé na Západě (i jinde) ho zase vnímají jako ,,něco jiného\" a žádají jeho omezení a odmítnutí. Já jako Turek se dokážu přímo vcítit do obou stran této debaty. Důvodem, proč se islám v západních očích jeví jako náboženství ,,jiného\", je skutečnost, že Západ je dnes svědkem systematické deinstitucionalizace náboženství. Z moderního západního života pochopitelně nevymizelo samo náboženství, nýbrž spíše nároky, které mohou náboženské instituce klást na život jednotlivce. Náboženství v moderním světě je mnohem více než kdykoliv jindy osobním a duchovním prožitkem. Proces deinstitucionalizace náboženské zkušenosti se však odehrává také v rámci islámu. Politizace islámu oslabuje autoritu islámských náboženských tříd, takzvaných ulema . Stejně jako v případě Západu se i islámský náboženský prožitek stává osobnějším. Jedním z výsledků je výklad náboženských textů jednotlivými muslimy včetně politických radikálů, intelektuálů a žen. Druhým je pak vulgarizace náboženských vědomostí, zneužívání učení koránu a vytrhávání určitých pasáží z kontextu za účelem podpory politických cílů. Kdo nyní posoudí, co je v islámu legitimní, a co nezákonné? Kdo má autoritu vykládat náboženské texty? Kdo může vydat ,,fatvu\" nebo vyhlásit ,,džihád\"? Aktivismus a terorismus dnes poskytují - nebo spíše vnucují - nový zdroj legitimity. O tom, co islám znamená a neznamená, tak rozhodují laikové bez autority náboženských škol a specializované přípravy. Islám je dnes vykládán převážně politickými činiteli a kulturními hnutími, nikoliv náboženskými institucemi. Tato deinstitucionalizace umožnila, aby islám přestal být pouze místním a národním společenským pojivem a začal se podílet na utváření imaginárních pout mezi všemi muslimy, kteří se kdekoliv na světě cítí utlačováni nebo vyháněni. Islámismus tak dnes dokáže sjednocovat stoupence, mezi nimiž dříve panovaly hluboké rozpory: spirituální sufie a vysvěcené zastánce šaríi, šíity a sunnity, konzervativní Saúdskou Arábii a revoluční Írán. Současně s tím je celý islám v pohybu, neboť jeho věřící opouštějí venkovské oblasti a směřují do měst, včetně měst na Západě. Mnozí lidé pokládají tento pohyb za cosi negativního a zdůrazňují skutečnost, že tito muslimové jsou sociálně vykořeněni, což vede k odcizení a v některých případech i k terorismu. Sociální mobilita je však zároveň podmínkou vytvoření moderního světonázoru.", "en": "The Islamist Identity Everywhere you look nowadays, Islam is used (and misused) as a political force. Some Muslims employ it as a call to action; many in the West (and elsewhere) perceive it as an \"other\" demanding containment and exclusion. As a Turk, I feel both sides of this debate directly. The reason that Islam seems like a religion of the \"other\" to Western eyes is that the West has witnessed a systematic de-institutionalization of religion. It is not religion that disappeared from modern Western life, of course, but rather the claims that religious institutions can make on individual behavior. Religion in the modern world is a much more personal and spiritual experience than ever before. Yet a process of de-institutionalization of religious experience is also taking place within Islam. Politicization of Islam is displacing the authority of Islam's religious classes, the ulema . As in the West, Islamic religious experience is becoming more personal. Interpretation of religious texts by individual Muslims, including political militants, intellectuals and women, is one result. Another is the vulgarization of religious knowledge, with the Koran's teachings abused and taken out of context to support political ends. Who now decides what is legitimate and what is illicit in Islam? Who has the authority to interpret religious texts? Who can issue a \"fatwa\" or declare \"jihad\"? Nowadays, activism and terrorism provide, or rather impose, a new source of legitimacy. So lay people decide what Islam does and does not mean, without the authority of religious schools and specialized training. Indeed, Islam today is primarily interpreted through political actors and cultural movements, not religious institutions. This de-institutionalization has enabled Islam to move from being a local and national social bond to forging imaginary ties between all Muslims, everywhere, who feel oppressed or displaced. Thus, Islamism can unite adherents who previously were deeply divided: spiritual Sufi and canonized Shariat Muslims; Shia and Sunni Muslims; conservative Saudi Arabia and revolutionary Iran. At the same time, Islam is on the move, with its believers leaving rural areas for cities, including the cities of the West. Many see this movement as something negative, emphasizing the fact that these people are socially uprooted, which leads to alienation and, for some, to terrorism. But social mobility is also a precondition for creating a modern outlook."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Then, they said, \"Do you believe that God speaks to us through his righteous prophets?\" And I said, \"No, I don't,\" because I was sort of upset about this Lamanite story and this crazy gold plate story, but the truth was, I hadn't really thought this through, so I backpedaled a little and I said, \"Well, what exactly do you mean by 'righteous'? And what do you mean by prophets? Like, could the prophets be women?\" And they said, \"No.\" And I said, \"Why?\" And they said, \"Well, it's because God gave women a gift that is so spectacular, it is so wonderful, that the only gift he had left over to give men was the gift of prophecy.\" What is this wonderful gift God gave women, I wondered? Maybe their greater ability to cooperate and adapt? (Laughter) Women's longer lifespan? The fact that women tend to be much less violent than men? But no -- it wasn't any of these gifts. They said, \"Well, it's her ability to bear children.\" I said, \"Oh, come on. I mean, even if women tried to have a baby every single year from the time they were 15 to the time they were 45, assuming they didn't die from exhaustion, it still seems like some women would have some time left over to hear the word of God.\" And they said, \"No.\" (Laughter) Well, then they didn't look so fresh-faced and cute to me any more, but they had more to say. They said, \"Well, we also believe that if you're a Mormon, and if you're in good standing with the church, when you die, you get to go to heaven and be with your family for all eternity.\" And I said, \"Oh, dear. (Laughter) That wouldn't be such a good incentive for me.\" (Laughter) And they said, \"Oh. (Laughter) Hey! Well, we also believe that when you go to heaven, you get your body restored to you in its best original state.", "cs": "No, pak se mě zeptali: \"Věříte, že Bůh k nám promlouvá skrze své pravé proroky?\" A já řekla: \"Ne, nevěřím,\" protože jsem byla tak trochu vyvedená z míry tím příběhem o Lamanitech a bláznivém příběhu o zlatých tabulkách, ale pravdou je, že jsem to moc nepromyslela, tak jsem z toho trochu vycouvala a zeptala se: \"Co přesně myslíte pravými? A co myslíte proroky? Mohou jimi být třeba ženy?\" A oni řekli: \"Ne.\" A já na to: \"Proč?\" A oni řekli: \"No, protože Bůh dal ženám dar, který je tak úžasný, tak nádherný, že jediný dar, který mu zbyl pro muže, byl dar proroctví.\" Přemýšlela jsem, co je tím nádherným darem, který dal Bůh ženám. Možná jejich větší schopnost spolupracovat a přizpůsobit se? Větší délka života? Fakt, že ženy bývají mnohem méně násilné než muži? Ale ne, nebyl to žádný z těchto darů. Oni řekli: \"No, je to jejich schopnost rodit děti.\" Já na to: \"Ale no tak. Totiž, i kdyby se ženy snažily mít dítě každý rok od doby, kdy je jim 15, až do věku 45 let, za předpokladu, že nezemřou vyčerpáním, pořád to vypadá, že nějaké ženy by měli trochu přebytečného času, aby slyšely Boží slovo.\" A oni řekli: \"Ne.\" (Smích) No, už se mi nezdáli tak svěží a šikovní, ale měli ještě něco na srdci. Řekli: \"Také věříme tomu, že pokud jste mormonem a žijete v souladu s církví, když zem��ete, dostanete se do nebe a budete až na věky se svou rodinou.\" A já na to: \"Bože můj -- (Smích) -- to by pro mě nebyla moc dobrá motivace.\" (Smích) A oni řekli: \"Ah, no, my také věříme, že když jdete do nebe, vaše tělo bude navráceno do nejlepšího původního stavu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skutečné riziko pro globální ekonomiku WASHINGTON, DC – Jedna z velkých záhad současných globálních trhů je jejich nezkrotný entuziasmus, ačkoliv svět kolem nich se zdá být na pokraji chaosu či kolapsu. Přesto jsou možná investoři s ohledem na cenové zohlednění politických rizik racionálnější, než se zdá. Jestliže jádrem investování je v prvé řadě diskontování budoucích peněžních toků, je důležité přesně se zaměřit na to, co bude a co nebude mít na tyto propočty vliv. Od potenciálních krizí, které mohou být nejdramatičtější či nejdivočejší, je pro trh paradoxně nesnazší odhlížet. Mnohem nebezpečnější jsou postupné posuny ve světových mezinárodních institucích, které převrátí očekávání toho, jak se budou klíčoví hráči chovat. K takovým posunům může docházet jen pomalu, ale mohou zásadně měnit kalkulaci cen rizika a potenciálních výnosů. Dnešní trh je z pohledu základních faktorů snadné vysvětlit: výdělky rostou, inflaci se daří držet na uzdě a globální ekonomika zřejmě zažívá širokou, souběžnou expanzi. Mezinárodní měnový fond v říjnu aktualizoval svůj globální výhled a předpokládá, že recese příští rok postihne jen hrstku malých zemí. A přestože významné centrální banky plánují zpřísnit měnovou politiku, případně s tím už začaly, úrokové sazby prozatím zůstanou nízké. Politické krize sice mohou být ohromně senzační, ale ekonomické kalkulace investorů pravděpodobně nezmění. I po největších pohromách dvacátého století se trhy poměrně rychle vzpamatovaly. Po japonském útoku na Pearl Harbor americké akciové trhy klesly o 10 %, ale zotavily se během šesti týdnů. Podobně po teroristických útocích z 11. září 2001 se americké akcie propadly o téměř 12 %, ale za měsíc byly zpátky. Po atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho ceny akcií klesly o necelá 3 % a vzchopily se následující den. Ano, každá politická krize je jiná. Během většiny z nich, jak poznamenává ostřílený investor do rozvíjejících se trhů Jens Nystedt, se však účastníci trhu mohou spolehnout na odpověď tvůrců politik. Centrální banky a ministři financí téměř vždy přispěchají, aby úpravou úrokových sazeb nebo fiskální politiky kompenzovali rostoucí rizikové prémie a investoři opět nabízejí aktiva za předkrizové ceny. Na vrcholu většiny seznamů potenciálních krizí je dnes konflikt se Severní Koreou kvůli jejím jaderným a raketovým programům.", "en": "The Real Risk to the Global Economy WASHINGTON, DC – One of the great mysteries of today’s global markets is their irrepressible enthusiasm, even as the world around them appears on the verge of chaos or collapse. And yet, investors may be more rational than they appear when it comes to pricing in political risks. If investing is foremost about discounting future cash flows, it’s important to focus precisely on what will and will not affect those calculations. The potential crises that may be most dramatic or violent are, ironically, the ones that the market has the easiest time looking through. Far more dangerous are gradual shifts in international global institutions that upend expectations about how key players will behave. Such shifts may emerge only slowly, but they can fundamentally change the calculus for pricing in risks and potential returns. Today’s market is easy to explain in terms of fundamental factors: earnings are growing, inflation has been kept at bay, and the global economy appears to be experiencing a broad, synchronized expansion. In October, the International Monetary Fund updated its global outlook to predict that only a handful of small countries will suffer a recession next year. And while the major central banks are planning, or have already begun, to tighten monetary policy, interest rates will remain low for now. Political crises, however sensational they may be, are not likely to change investors’ economic calculus. Even after the greatest calamities of the twentieth century, markets bounced back fairly quickly. After Japan’s attack on Pearl Harbor, US stock markets fell by 10%, but recovered within six weeks. Similarly, after the terrorist attacks of September 11, 2001, US stocks dropped nearly 12%, but bounced back in a month. After the assassination of President John F. Kennedy, stock prices fell less than 3%, and recovered the next day. Yes, each political crisis is different. But through most of them, veteran emerging-markets investor Jens Nystedt notes, market participants can count on a response from policymakers. Central banks and finance ministries will almost always rush to offset rising risk premia by adjusting interest rates or fiscal policies, and investors bid assets back to their pre-crisis values. Today, a conflict with North Korea over its nuclear and missile programs tops most lists of potential crises."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lepší než Basilej ŘÍM – Basilejské dohody, zaměřené na ochranu vkladatelů a veřejnosti obecněji před škodlivými praktikami bank, zesílily ekonomický propad ve spirále, vyvolaný finanční krizí roku 2008. Během krize, kdy se vypařila podnikatelská důvěra, byly banky nuceny prodávat aktiva a seškrtávat půjčky, aby vyhověly kapitálovým požadavkům stanoveným v těchto dohodách. Takové přiškrcení úvěrů vyústilo v prudký propad HDP a zaměstnanosti, přičemž překotný odprodej aktiv vyvolal další poklesy. Studie Time to Set Banking Regulation Right (Je načase správně nastavit bankovní regulaci), již jsme s Jacopem Carmassim nedávno publikovali, dokládá, že povolováním nadměrné dluhové páky a rizikového chování u velkých mezinárodních bank – v některých případech se bankám povolovala akumulace pasiv do 40násobku, či dokonce 50násobku jejich základního kapitálu – basilejská pravidla bankovnictví krizi nejen umožnila, ale paradoxně zintenzivnila. Po odeznění krize světoví lídři a centrální bankéři provedli generální revizi bankovní regulace, v prvé řadě nápravou preventivních basilejských pravidel. Nová Basilejská dohoda III a následná Směrnice EU o kapitálových požadavcích ale bohužel nenapravily dva hlavní nedostatky mezinárodních preventivních pravidel – konkrétně to, že při kalkulaci kapitálových požadavků spoléhají na modely řízení rizik samotných bank a že schází dozorčí zodpovědnost. Nejčerstvějším příkladem, který tento nedostatek zdůrazňuje, je Dexia, belgicko-francouzská bankovní skupina, která v roce 2011 zkrachovala – krátce poté, co se vší vlajkoslávou prošla zátěžovým testem Evropského orgánu pro bankovnictví. Omračující neprůhlednost míry solventnosti přiměla regulátory k tomu, aby u bank přehlíželi nadměrné přebírání rizik. Problém tkví v tom, že basilejská kapitálová pravidla – ať už Basilej I, II nebo III – nejsou žádnou pomocí pro odlišení slabých bank od těch zdravých. Vždyť banky, které v důsledku finanční krize roku 2008 zkrachovaly nebo potřebovaly finanční záchranu, vykazovaly většinou vyšší míru solventnosti než ty banky, které se udržely bez pomoci. Problém dále zhoršuje to, že rozmanitost v míře kapitalizace bank je též ukazatelem dramatického pokřivení mezinárodní hrací plochy, neboť podmínky čím dál silnějšího konkurenčního soupeření na finančních trzích vedly k uplatňování možnosti národního uvážení při aplikaci pravidel. Neprůhlednost kapitálových indikátorů přitom znemožnila vymáhání tržní disciplíny. Je tudíž pravděpodobné, že velké banky budou nadále držet příliš málo kapitálu a podstupovat nadměrná rizika, čímž budou posilovat vyhlídky na návrat záchvatů finanční nestability. Aby se tyto nedostatky v mezinárodní regulaci bankovnictví odstranily, jsou potřebná tři nápravná opatření.", "en": "Better than Basel ROME – The Basel Accords – meant to protect depositors and the public in general from bad banking practices – exacerbated the downward economic spiral triggered by the financial crisis of 2008. Throughout the crisis, as business confidence evaporated, banks were forced to sell assets and cut lending in order to maintain capital requirements stipulated by the Accords. This lending squeeze resulted in a sharp drop in GDP and employment, while the sharp sell-off in assets ensured further declines. My recent study with Jacopo Carmassi, Time to Set Banking Regulation Right, shows that by permitting excessive leverage and risk-taking by large international banks – in some cases allowing banks to accumulate total liabilities up to 40, or even 50, times their equity capital – the Basel banking rules not only enabled, but, ironically, intensified the crisis. After the crisis, world leaders and central bankers overhauled banking regulations, first and foremost by rectifying the Basel prudential rules. Unfortunately, the new Basel III Accord and the ensuing EU Capital Requirements Directive have failed to correct the two main shortcomings of international prudential rules – namely, their reliance on banks’ risk-management models for the calculation of capital requirements, and the lack of supervisory accountability. The latest example highlighting this flaw is Dexia, the Belgian-French banking group that failed in 2011 – just after passing the European Banking Authority’s stress test with flying colors. The stunning opacity of solvency ratios encouraged regulators to turn a blind eye to banks’ excessive risk-taking. The problem is that the Basel capital rules – whether Basel I, II, or III – are of no help in separating the weak banks from the sound ones. Indeed, more often than not, the banks that failed or had to be rescued in the wake of the 2008 financial crisis had solvency ratios higher than those of banks that remained standing without assistance. Compounding the problem, the diversity in banks’ capital ratios also indicates a dramatic distortion of the international playing field, as increasingly competitive conditions in financial markets have led to national discretion in applying the rules. Meanwhile, the opacity of capital indicators has made market discipline impossible to impose. Thus, large banks are likely to continue to hold too little capital and to take excessive risks, raising the prospect of renewed bouts of financial instability. In order to overcome these shortcomings in international banking regulations, three remedies are needed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To access these texts, go to the address indicated below, click on the target language and choose Section 14 (Regional policy and coordination of structural instruments). EUR 2.5 million is to be allocated to 14 pilot projects in the framework of the‘Regions of knowledge’ (Know-REF) initiative which encourages local players to draw up regional knowledge development models. The projects selected will help to improve regional research and innovation strategies, public–private regional partnerships, links between researchers, companies and financial institutions, and the networking of technological innovators in all European regions. To find out more: http://europa.eu.int/rapid/ start/cgi/guesten.ksh? p_action.gettxt=gt & doc=IP/ 04/548_BAR_0_BAR_RAPID & lg=EN The European Parliament supports the new cohesion policy On 22 April, the European Parliament adopted the report by Mr Konstantinos Hatzidakis supporting the new approach to cohesion policy for the enlarged Union during the 2007–13 period, as presented by the European Commission in its Third report on economic and social cohesion of 18 February. In this context, they welcomed the proposal to limit the number of funds to three and to introduce the principle of just one fund per programme. Enlargement will bring a considerable increase in economic, social and territorial disparities. A radical review of regional policy is therefore inevitable. To meet these challenges, the Parliament has repeated its conviction that the application of the Lisbon and Gothenburg strategies to promote competitiveness and sustainable development must be a priority for the Union if the stated goals are to be achieved. The European Parliament wants particular attention to be paid to regions affected by structural handicaps (islands, mountain regions, thinly populated regions) which must benefit from specific regional cooperation as well as other Union sectorial policy. Among other recommendations, Parliament stressed that the towns must be viewed as essential elements in economic and social cohesion. Financing below this level risks compromising prospects of achieving the objectives of the Union’s cohesion policy. Given the need for financial discipline, the members of Parliament nevertheless accepted the compromise of 0.41 % proposed by the Commis- Regional innovation rewarded The European Commission’s Regional Policy DG has granted a‘European award for regional innovation’ to nine Union regions.", "cs": "Po zvolení níže uvedené adresy klikněte na cílový jazyk a zvolte rubriku č. 14 („Regionální politika a koordinace strukturálních nástrojů“)(„Regional policy and coordination of structural instru- V rámci iniciativy„Poznejte regiony“ (knowREG), která podporuje místní orgány ve vypracovávání regionálních modelů s cílem rozvoje znalostí o těchto regionech, bude přiděleno 14 pilotním projektům 2,5 milionu eur. Vybrané projekty přispějí ke zlepšení regionálního výzkumu a inovačních strategií, k regionálnímu partnerství mezi veřejnou a soukromou sférou, ke vztahům mezi vědci, podniky a finančními institucemi, k zapojení technologických inovátorů ze všech evropských regionů do jedné sítě. Pro více informací: http://europa.eu.int/rapid/ start/cgi/guesten.ksh? p_action.gettxt=gt & doc= IP/04/548_BAR_0_BAR_RAPID & lg=FR Evropský parlament podporuje novou politiku soudržnosti Evropský parlament přijal dne 22. dubna zprávu pana Konstantina Hatzidakise, jenž podporuje nový přístup politiky soudržnosti rozšířené Unie na období 20072013, kterou představila Evropská komise ve své Třetí zprávě o ekonomické a sociální soudržnosti z 18. února t.r. Poslanci také gratulují Komisi k potvrzení toho, že regionální politika se týká všech regionů všech členských zemí Unie. S rozšířením se významně zvyšují ekonomické, sociální a územní rozdíly. Je proto nezbytně nutné regionální politiku důkladně přezkoumat. Parlament veden snahou těmto výzvám čelit opakuje své přesvědčení, že aplikace strategií z Lisabonu a Göteborgu s cílem podporovat konkurenceschopnost a trvalý rozvoj musí být v Unii prioritou, pokud chceme stanovených cílů dosáhnout. Evropský parlament žádá, aby byla věnovaná zvláštní pozornost regionům zasaženým strukturálními handicapy (ostrovy, horské oblasti, oblasti s nízkou hustotu obyvatelstva), které by měly využívat specifické regionální spolupráce i jiných strukturálních politik Unie. Mezi ostatními doporučeními zdůrazňují evropští poslanci, že jako základní prvky ekonomické a sociální soudržnosti musí být považována města. Pokud jde o financování regionální politiky, potvrdil Evropský parlament znovu, že současný práh 0,45 % HDP v EU určený na politiku soudržnosti je prahem minimálním. Pod ním by realizace cílů politiky soudržnosti byla kompromisní. Vzhledem k finanční kázni však parlamenty přijaly kompromisní návrh Komise na 0,41 %. Odměna pro regionální novátorství Generální ředitelství pro Regionální politiku Evropské komise udělilo„Evropskou cenu za regionální novátorství“ devíti regionům Unie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So if a child with autism wanted to say, \"I want soup,\" that child would pick three different pictures, \"I,\" \"want,\" and \"soup,\" and they would put these together, and then the therapist or the parent would understand that this is what the kid wants to say. And this has been incredibly effective; for the last 30, 40 years people have been doing this. In fact, a few years back, I developed an app for the iPad which does exactly this. It's called Avaz, and the way it works is that kids select different pictures. These pictures are sequenced together to form sentences, and these sentences are spoken out. So Avaz is essentially converting pictures, it's a translator, it converts pictures into speech. Now, this was very effective. There are thousands of children using this, you know, all over the world, and I started thinking about what it does and what it doesn't do. And I realized something interesting: Avaz helps children with autism learn words. What it doesn't help them do is to learn word patterns. Let me explain this in a little more detail. Take this sentence: \"I want soup tonight.\" Now it's not just the words here that convey the meaning. It's also the way in which these words are arranged, the way these words are modified and arranged.", "cs": "Tak například, pokud dítě chce říct \"Já chci polévku. \", vybere tři různé obrázky: \"já\" \"chtít\" a \"polévka\" a když se pak složí dohromady, terapeut nebo rodič pochopí, co chce dítě říct. Tento způsob je ohromně účinný a v posledních zhruba 30, 40 letech se hodně využíval. Já jsem, před několika lety, vyvinul aplikaci pro iPady, která dělá přesně to samé. Jmenuje se Avaz a funguje tak, že si dítě vybere odlišné obrázky. Tyto obrázky jsou poté zformovány do vět a tyto věty se nahlas přečtou. Takže Avaz je v podstatě překladatel, který tlumočí obrázky do mluvené řeči. Toto se ukázalo jako velmi účinné. Po celém světě tuto aplikaci používají tisíce dětí, a já se začal zamýšlet nad tím, co přesně dělá a co už ne. A uvědomil jsem si něco zajímavého - Avaz pomáhá autistickým dětem naučit se slova. To, co je ale nenaučí, je struktura vět. To se teď pokusím vysvětlit detailněji. Vezměme si například větu: \"Já chci dnes večer polévku.\" Nejsou to jen slova samotná, co vytváří význam. ale i způsob, jakým jsou tato slova upravena a seskupena."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zákazy názorů NEW YORK – V květnu 1980 se studenti z jihokorejského města Kwangdžu vzbouřili proti nepopulárnímu vojenskému režimu. Mnoho set jich bylo brutálně zavražděno příslušníky polovojenských oddílů, kteří měli povstání potlačit. Šéf vojenské vlády, generál Čon Tu-hwan, prohlásil, že studenti jsou revoluční loutky nastrčené ze Severní Koreje. Během nadcházejících dvou desetiletí se Jižní Korea stala demokracií a Čon skončil ve vězení. Avšak zatímco korejští liberálové stále oplakávají studenty z Kwangdžu coby mučedníky demokracie, někteří konzervativci se domnívají, že Čon měl pravdu, když za povstáním viděl severokorejské spiknutí. Současný liberální prezident Jižní Koreje Mun Če-in prosazuje zákony, které by podobné názory zakázaly coby „překrucování dějin“. Kdo tvrdí, že povstání v Kwangdžu bylo čímkoliv jiným než bojem za svobodu, může skončit až na pět let ve vězení. A vychvalování některých aspektů japonské koloniální vlády v Koreji může člov��ku vynést ještě delší nepodmíněný trest. Stoupenci této legislativy v Jižní Koreji poukazují na skutečnost, že v několika evropských zemích platí zákony zakazující popírání židovského holocaustu. Naopak odpůrci pokládají tyto zákony za útok na svobodu slova a tvrdí, že vlády by neměly mít právo rozhodovat, co je v historických debatách správné či nesprávné. Samozřejmě jsou zde historická fakta: Osvětim skutečně existovala, atomové pumy byly skutečně svrženy a v Kwangdžu byli skutečně zabiti studenti. Zároveň však řada věcí podléhá interpretaci. Špatným argumentům a falešným tvrzením se musí čelit lepšími argumenty a větší přesností. Každopádně je to idealizovaný případ svobody slova. Ve skutečnosti všude existují právní a společenská omezení, mnohdy i z dobrých důvodů. Podněcování nenávisti a diskriminace na základě rasy, vyznání či sexuální orientace je v Evropské unii nezákonné. A i když je ústava Spojených států méně svazující, také ona zakazuje projevy, které směřují k „bezprostřednímu nezákonnému činu“ nebo ho podněcují. A americké soudy nevztahují ochranu svobody projevu na dětskou pornografii či urážky na cti. Stačí to? Není ideál svobody slova trochu naivní v době, kdy americký prezident může přes internet šířit škodlivé lži a adresovat je milionům voličů? Neměly by se nebezpečné konspirační teorie, které zhoršují globální pandemii nebo podkopávají demokratické instituce, ze sociálních médií vyloučit? Postačují lepší argumenty a větší přesnost k tomu, aby falešná tvrzení nenapáchala vážné škody?", "en": "Banning Opinion NEW YORK – In May 1980, students in the South Korean city of Gwangju rebelled against the unpopular military regime. Many hundreds were brutally murdered by paratroopers sent in to quell the uprising. General Chun Doo-hwan, the leader of the military government, claimed that the students were North Korean revolutionary stooges. Over the following two decades, South Korea became a democracy, and Chun was put in prison. While Korean liberals still mourn the students of Gwangju as martyrs to democracy, some conservatives believe that Chun was right to see the uprising as a North Korean plot. Now, South Korea’s current liberal president, Moon Jae-in, is pushing for laws to ban such views as “historical distortions.” Denying that the Gwangju uprising was anything but a quest for freedom can now land a person in jail for five years. Praising aspects of Japanese colonial rule in Korea can lead to an even longer prison sentence. Proponents of such legislation in South Korea point to laws in several European countries that prohibit denial of the Jewish Holocaust. Opponents, meanwhile, regard such laws as an attack on free speech, arguing that governments should not be allowed to decide what is right or wrong in historical debates. There are historical facts, of course: Auschwitz existed, atom bombs were dropped, and students were killed in Gwangju. But much is also open to interpretation. Bad arguments and falsehoods must be contested with better arguments and more accuracy. That is the ideal case for free speech, anyway. In reality, legal and social constraints exist everywhere, often for good reason. Inciting hatred and discrimination on the grounds of race, creed, or sexuality is illegal in the European Union. Though the constitution of the United States is less restrictive, it still bans speech that directs or incites “imminent lawless action.” Similarly, US courts do not extend free-speech protections to child pornography or defamation. Is this enough? Is the ideal of free speech not a little naive in an age when a US president can spread noxious lies to millions of voters via the internet? Should dangerous conspiracy theories that aggravate a global pandemic or undermine democratic institutions be banned from social media? Are better arguments and more accuracy enough to stop these falsehoods from doing serious damage?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jasné cesty k udržitelnému rozvoji BUDAPEŠŤ – K záměrům Cílů udržitelného rozvoje OSN do roku 2030 patří základní školní docházka pro všechny děti, práce pro všechny dospělé a ukončení hladovění a chudoby. To jsou vznešené aspirace – ale velmi nákladné. Skutečně si je můžeme všechny dovolit? OECD odhaduje, že splnění všech 17 CUR, které se skládají ze 169 konkrétních rozvojových met, by stálo 3,3-4,5 bilionu dolarů ročně – to se zhruba rovná výši letošního federálního rozpočtu Spojených států a dalece převyšuje téměř 132 miliard dolarů, které byly loni celosvětově vynaloženy na zahraniční rozvojovou pomoc. Jen zajištění všeobecného základního vzdělávání by vyžadovalo přinejmenším 17 miliard dolarů dodatečných výdajů ročně a mezivládní komise Valného shrom��ždění OSN odhaduje, že k vykořenění chudoby by celosvětově byly nutné roční investice do infrastruktury ve výši 5-7 bilionů dolarů. Pravda, odhady se různí, protože si nikdo není úplně jistý, kolik budou CUR stát. Přitom není pravděpodobné, že by dárcovské země v brzké době přistoupily k významným zvýšením rozvojového financování. Ve Spojeném království voliči chtějí porušit dřívější závazek v oblasti zahraniční pomoci – ve výši 0,7 % HDP – o rozdíl v poměru dvou ku jedné. Ve Spojených státech republikánský prezidentský kandidát Donald Trump řekl, že federální vláda by měla „přestat posílat zahraniční pomoc zemím, které nás nenávidějí“. V Austrálii už vláda svůj rozpočet pomoci v poměru k hrubému národnímu důchodu ořezala na historické minimum. Jestliže nemůžeme spoléhat na plné financování všech CUR, měli bychom dostupné prostředky vynakládat moudře a neutrácet víc za investice, které mají historicky nízké přínosy. Například ve vzdělávání neměly investice do menší početnosti tříd a do vyšších platů učitelů žádný podstatný vliv na výsledky studentů v testech. Jinou oblastí, která slibuje víc, než přináší, je „klimatická pomoc,“ která přiděluje rozvojové finance na snahy o zmírňování důsledků globálního oteplování. Toto financování velice často slouží kosmetickému účelu – dodává dárcům environmentálně přátelské vzezření –, leč nevyvolává opravdovou změnu. Ostatně zatímco se množí programy klimatické pomoci, mnohé země stále mrhají miliardami na umělé snižování cen paliv. Náklady na dotace do fosilních paliv tvořily v roce 2014 celkem 20-30 miliard dolarů v Číně, Egyptě, Venezuele a Alžírsku, 40 miliard dolarů v Rusku a Indii a 70 miliard dolarů v Íránu a Saúdské Arábii.", "en": "No-Brainer Sustainable Development BUDAPEST – The 2030 United Nations Sustainable Development Goals have among their objectives primary-school education for all children, jobs for all adults, and an end to hunger and poverty. These are noble aspirations – but very expensive. Can we really afford them all? The OECD has estimated that meeting all 17 SDGs, which comprise 169 specific development targets, would cost $3.3-4.5 trillion annually – about the same as the United States’ 2016 federal budget, and far more than the nearly $132 billion spent globally on overseas development aid last year. In fact, just providing universal primary education would require at least $17 billion of additional spending per year, and a UN General Assembly intergovernmental committee estimates that eradicating poverty would require annual investments in infrastructure of $5-7 trillion globally. In truth, estimates vary because nobody is quite sure how much the SDGs will cost. Meanwhile, donor countries are unlikely to provide meaningful increases in development funding anytime soon. In the United Kingdom, voters want to renege on a previous foreign-aid commitment – amounting to 0.7% of GDP – by a margin of two to one. In the United States, Republican presidential candidate Donald Trump has said that the federal government should “stop sending foreign aid to countries that hate us.” And in Australia, the government has already slashed its aid budget to an all-time low, measured against gross national income. If we can’t count on full funding for every SDG, then we should spend what we have wisely, and not spend more on investments that historically yield low returns. For example, in education, investing in smaller class sizes and higher teacher salaries has not had any significant impact on student test scores. Another area that promises more than it delivers is “climate aid,” which allocates development funds to efforts to mitigate the effects of global warming. Too often, this funding serves a cosmetic purpose – making donors appear environmentally friendly – rather than effecting genuine change. Indeed, while climate-aid schemes proliferate, many countries are still wasting billions to reduce gas prices artificially. In 2014, spending on fossil-fuel subsidies amounted to $20-30 billion in China, Egypt, Venezuela, and Algeria; $40 billion in Russia and India; and $70 billion in Iran and Saudi Arabia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Demokratický náhubek pro strůjce válek WASHINGTON – Když Thomas Jefferson pobýval v Paříži jako první velvyslanec Spojených států ve Francii, zamýšlel se nad otázkou, jak by se nová americká vláda mohla vyhnout chybám evropských „despotů“, kteří udržují svůj lid v porobě prostřednictvím válek a dluhů. V dopise Jamesi Madisonovi Jefferson poznamenal, že americká ústava přinejmenším drží „válečného psa“ na uzdě tím, že převedla „pravomoc k jeho vypouštění z výkonného na zákonodárný orgán, tedy od těch, kdo mají utrácet, k těm, kdo mají platit“. Současně však americká ústava označuje exekutivce za „nejvyššího velitele“ a američtí prezidenti více než dvěstěkrát využili této pravomoci k nasazení vojenské síly bez schválení Kongresem. Také prezident Barack Obama se na tuto pravomoc spolehl, když sdělil Kongresu i americkému lidu, že je oprávněn nařídit omezené údery na Sýrii, aniž tuto otázku předloží Kongresu. Tím, že se odvolává na tuto pravomoc a současně usiluje o souhlas Kongresu s jejím uplatněním, se Obama řadí k malé skupině vůdců, kteří se aktivně snaží omezit vlastní moc. Je to dáno tím, že on sám vidí svůj dějinný odkaz jako odkaz prezidenta, který ukončil války a ztížil jejich rozpoutávání, přičemž začal opětovně investovat americké zdroje do vlastního lidu. V roce 2003 se postavil proti válce v Iráku a v roce 2008 slíbil, že ukončí neomezenou „válku proti terorismu“, z níž se stal potenciální bianko šek pro americké prezidenty, aby mohli používat sílu kdekoliv na světě. Odhlédneme-li však od systému politických „kontrolních a vyvažovacích mechanismů“ obsažených v americké ústavě, dává smysl, aby se vedoucí představitelé obraceli s rozhodnutími o použití síly na lid? Každopádně to vůdcům ztěžuje život. Britský premiér David Cameron odešel s nepořízenou, když se obrátil na parlament se žádostí o schválení britské účasti na amerických úderech proti Sýrii. Francouzský prezident François Hollande čelil v Národním shromáždění ostré kritice pravicových stran za svůj souhlas s účastí na úderech. A turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, který se dobrovolně přihlásil k účasti na vojenské koalici, čelí za svou politiku vůči Sýrii silné domácí opozici. Existuje několik argumentů, proč neumožnit zástupcům lidu, aby zasahovali do složitých zahraničně-politických tanečků mezi silou a diplomacií.", "en": "Muzzling the Dogs of War WASHINGTON, DC – Sitting in Paris as the United States’s first ambassador to France, Thomas Jefferson reflected on how the new US government could avoid the errors of European “despots” who kept their people subjugated through war and debt. Writing to James Madison, he observed that the US Constitution had at least checked “the Dog of war,” by transferring “the power of letting him loose from the Executive to the Legislative body, from those who are to spend to those who are to pay.” At the same time, however, the Constitution designates the executive as the “Commander in Chief,” a power that American presidents have invoked to use military force without Congressional authorization on more than 200 occasions. President Barack Obama relied on that power when he told both Congress and the American people that he had the authority to order limited strikes on Syria without going to Congress. By simultaneously claiming that authority and seeking Congressional authorization to use it, Obama enters a small class of leaders who actively seek to constrain their own power. That is because he sees his historical legacy as that of a president who ended wars and made them harder to start, instead reinvesting America’s resources in its own people. He opposed the Iraq war in 2003 and promised in 2008 that he would end the unlimited “war on terror,” which had become a potential blank check for US presidents to use force anywhere in the world. But, beyond the system of political “checks and balances” created by the US Constitution, does it make sense for leaders to take decisions regarding the use of force to the people? It certainly makes the leaders’ lives harder. British Prime Minister David Cameron came up short when he turned to Parliament to authorize British participation in US strikes against Syria. French President François Hollande faced intense criticism from right-wing parties in the National Assembly for his agreement to participate in the strikes. And Turkish Prime Minister Recep Tayyip Erdoğan, who volunteered to participate in a military coalition, is facing strong domestic opposition to his Syria policy. There are several arguments for not allowing the people’s representatives to intervene in the complicated foreign-policy dance between force and diplomacy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svoboda, bezpečnost a terorismus Amerika se v současnosti nachází uprostřed zmateného hledání ústředního principu, kolem něhož by vystavěla svou zahraniční a obrannou politiku. Po téměř půlstoletí - až do okamžiku zhroucení sovětské soustavy na počátku 90. let - bylo stěžejní doktrínou, jež udávala směr politikám národní bezpečnosti USA, potlačování komunismu. ,,Válka proti terorismu`` posloužila jako sikovná náhrada. Nedokáže ovsem nabídnout pevný (či obzvlástě obdivuhodný) podklad, na němž by spočinula role Ameriky ve světě 21. století. Hledání nové velké strategie či alespoň jednotícího principu uvádějí ve zmatek revoluční časy, v nichž žijeme - ocitáme se v nevídané epose několika souběžných revolucí, z nichž vsechny jsou velkolepé a dějinné. Globalizace znamená internacionalizaci trhů, financí a obchodu, zatímco informační revoluce mění způsoby toho, jak pracujeme, učíme se a komunikujeme. Obě revoluce přinásejí prospěch vyspělému západnímu světu, avsak dále ,,majetné`` oddělují od ,,nemajetných``, v tomto případě těch, kdo nemají hotové výrobky, služby či zdroje, s nimiž by obchodovali, ani nové technologie. Přispívají také ke třetí revoluci, erozi suverenity - a tedy autority - národního státu. Selhávání států, obzvlástě těch, které po válkách uměle vytvořily velmoci nebo které jako ze stavebnice vyskládaly bývalé koloniální mocnosti, se stává závažným mezinárodním problémem a zdá se, že tak to i zůstane.", "en": "Freedom, Security, and Terrorism America currently finds itself in the midst of a confused search for a central principle around which to organize its foreign and defense policies. For almost a half-century, until the collapse of the Soviet system in the early 1990's, containing communism was the core doctrine guiding US national security policies. The ``war on terrorism'' has come to serve as a handy substitute. But it fails to provide a solid (or particularly admirable) foundation upon which to base America's role in the world in the 21 st century. The search for a new grand strategy, or at the very least a new organizing principle, is confounded by the revolutionary times in which we live--an unprecedented era of several simultaneous revolutions, all of which are epic and historic. Globalization is internationalizing markets, finance, and commerce, while the information revolution is changing the way we work, learn, and communicate. Both revolutions are benefiting the developed, Western world but further dividing the ``haves'' from the ``have-nots,'' in this case those without finished products, services, or resources to trade or without access to new technologies. They are also contributing to a third revolution, the erosion of the sovereignty--and thus the authority--of the nation state. The failure of states, especially those artificially constructed by great powers after wars or cobbled together by older colonial powers, is becoming a serious international issue and promises to remain so."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vezměme si únik ropy společnosti British Petroleum (BP) v Mexickém zálivu v roce 2010. Tato nehoda byla jedním z prvních případů, kdy byla firma nucena bojovat s mocí sociálních médií – a kdy si lidé uvědomili potenciál nástrojů, které mají k dispozici. Stejně jako většina firem v té době byla i BP zvyklá komunikovat s tradičními mocenskými centry – Bílým domem, Kremlem a tak dále – a činit tak prostřednictvím tradičních forem komunikace, jako bylo informování pečlivě vybraných novinářů a šíření přesně formulovaných tiskových prohlášení. Ropná skvrna v Mexickém zálivu to všechno změnila. Komunity se sjednotily kolem jednoho tématu a našly hlas na Facebooku. Rozproudila se mohutná konverzace, přičemž firma BP nebyla ani jejím účastníkem, ani ji nebyla schopná kontrolovat tradičními metodami komunikačního managementu. Od té doby došlo k výraznému vzestupu tohoto typu přímých akcí. Sociální média šíří myšlenky okamžitě a nespoutaně. Dokument, snímek nebo video se nasdílí a to, co bylo tajné či skrývané, se náhle stává globálně odhaleným. A ačkoliv se mylné nebo falešné informace šíří stejně rychle jako ty pravdivé, jejich korekce bývají často neméně promptní. Pro mladší lidi je dnes aplikace sociálních médií jako nástroje aktivismu druhou přirozeností. Dovedně využívají YouTube, Twitter, Facebook nebo Reddit k tomu, aby komunikovali a vytvářeli komunitu zaměřenou na určitou myšlenku, téma či námitku – a aby podporovali růst malé skupiny v masové hnutí. A starší lidé nezůstávají příliš pozadu. S rostoucí mocí firem je stále důležitější vést je k zodpovědnosti. Také rozsah zodpovědnosti se musí rozšířit, aby zahrnoval chování manažerů i ostatních zaměstnanců. A členové představenstev budou stále více voláni k zodpovědnosti za to, jak dobře volají k zodpovědnosti nejvyšší management. S tím vším přichází kultura zpochybňování toho, co se dříve nezpochybňovalo – včetně otázky, jak jsou firmy řízené a zda je počínání určité organizace etické. Kdokoliv může zpochybnit jakýkoliv krok, a pokud začnou ostatní lidé pokládat toto zpochybnění za zajímavé či důležité, začne se šířit – a to nejen uvnitř malé komunity nebo specializované skupiny, ale i dál a po celém světě. Tento posun změnil podstatu aktivismu a kolektivní akce.", "en": "Consider the British Petroleum oil spill in the Gulf of Mexico in 2010. The BP spill was one of the first instances in which companies were forced to contend with the power of social media – and in which people realized the potential of the tools at their disposal. Like most companies at the time, BP was accustomed to communicating with traditional seats of power – the White House, the Kremlin, and so on – and to doing so via traditional modes of communication, such as briefing carefully selected journalists and distributing precisely worded press releases. The Gulf oil spill changed all of that. Communities united around an issue and found a voice on Facebook. There was a massive conversation going on, and BP was neither a part of it nor able to control it via traditional communication-management methods. Since then, there has been a marked increase in this sort of direct action. Social media spread ideas in an immediate and unfettered manner. A document, an image, or a video is shared, and suddenly what was secret or shielded is globally exposed. And, though wrong or false information spreads just as quickly as true information, corrections are often swift as well. For younger people today, using social media as a tool for activism is second nature. They are fluent in using YouTube, Twitter, Facebook, and Reddit to communicate and create a community around an idea, issue, or objection – and to nurture the growth of a small group into a mass movement. And older people are not far behind. As corporate power rises, holding companies to account becomes increasingly important. The scope of accountability must expand as well, in order to affect the behavior of executives and non-executives alike. And companies’ board members will be increasingly held to account for how well they hold senior management to account. With all of that comes a culture of questioning that which was previously unquestioned – including how companies are run and whether an organization’s actions are ethical. Any action can be questioned by anyone, and if others find it interesting or important, the question will spread – and not just within a small community or a specialist group, but more broadly and around the world. This shift has changed the nature of activism and collective action."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle průzkumu Gallup Poll z roku 1979 považovalo 62% Američanů inflaci za “nejdůležitější problém, se kterým se národ potýká.“ Volcker přijal radikální kroky, aby se s tím vypořádal a zvýšil krátkodobé úrokové sazby tak prudce a vysoko, že vytvořil významnou recesi. Udělal si také mnoho nepřátel (a dokonce čelil výhružkám zabití). Lidé byli zvědaví, zda se z toho dostane politicky, nebo bude obžalován. Co se týká trhů s cennými papíry a s bydlením, možná budou jednoho dne silně korigováni směrem dolů. Bude to však mít pravděpodobně málo společného s krizí na trhu s dluhopisy. Byl to i případ největších korekcí amerického trhu s cennými papíry v posledním století (po letech 1907, 1929, 1973, 2000 a 2007) a také největších korekcí všech dob na trhu s bydlením v US (po letech 1979, 1989 a 2006). Je pravda, že výjimečně nízké výnosy z dlouhodobých dluhopisů nás staví mimo záběr zkušeností z minulosti. Ale to by platilo i pro scénář, ve kterém by náhlý krach trhu s dluhopisy srazil ceny na trzích s cennými papíry a bydlením. Když k nějaké události ještě nikdy nedošlo, nelze ji předvídat s jakýmkoliv zdáním jistoty.", "en": "A 1979 Gallup Poll had shown that 62% of Americans regarded inflation as the “most important problem facing the nation.\" Volcker took radical steps to deal with it, hiking short-term interest rates so high that he created a major recession. He also created enemies (and even faced death threats). People wondered whether he would get away with it politically, or be impeached. Regarding the stock market and the housing market, there may well be a major downward correction someday. But it probably will have little to do with a bond-market crash. That was the case with the biggest US stock-market corrections of the last century (after 1907, 1929, 1973, 2000, and 2007) and the biggest US housing-market corrections of all time (after 1979, 1989, and 2006). It is true that extraordinarily low long-term bond yields put us outside the range of historical experience. But so would a scenario in which a sudden bond-market crash drags down prices of stocks and housing. When an event has never occurred, it cannot be predicted with any semblance of confidence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The European Parliament Contents ■Welcome to the European Parliament! ■The European Parliament — working for you ■Managing the European purse ■The European Parliament and EU enlargements ■The European Parliament on the world stage ■Defending human rights ■How the European Parliament works ■Co-decision: how it works ■How the EU budget is adopted ■EU keywords ■Milestones in European integration ■European Parliament addresses Welcome to the European Parliament The European Parliament is the European Union institution which is elected by universal surage. It represents half a billion citizens in the EU’s 27 Member States. It is a place where lively political debates are held. It decides on matters which concern all the citizens of the European Union. Since 1979, when it was first elected by universal surage, the European Parliament has gained more and more powers, particularly as co-legislator with the Council of the European Union and as budgetary authority. The European Parliament champions the respect for human rights and is the guardian of freedom and democracy. This brochure will give you an insight into its workings and its role, and hopefully encourage you to take an active part in building a dynamic European Union which is open to the world. Jerzy Buzek President of the European Parliament The European Parliament is the only multinational parliamentary assembly in the world elected by universal surage and, since June 1979, the European Union’s only directly elected institution. Elections are held every five years. The June 2009 elections coincided with the 30th anniversary of the first European elections by universal surage. 736 Members from 27 countries were elected in June 2009, sitting in groups formed on the basis of political aliation rather than nationality. The European Parliament’s ocial seat is in Strasbourg, on the border between France and Germany, a location that symbolises reconciliation in Europe after two world wars. As decided by the Member States of the EU, Parliament holds 12 plenary sessions every year in Strasbourg. Its committees meet in Brussels, where additional plenary sessions are also held. Debates in Parliament’s chamber are conducted in all the EU’s ocial languages, reecting its commitment to a varied and multicultural Union which is‘united in diversity’. Since 1979 successive European treaties have increased the powers of the European Parliament.", "cs": "Evropský parlament Obsah ■Vítejte v Evropském parlamentu! ■Evropský parlament pracuje pro vás ■Dobře spravované evropské peníze ■Evropský parlament a rozšíření EUě ■Evropský parlament ve světě ■Lidská práva především ■Soukolí Evropského parlamentu ■Spolurozhodování: jak funguje? ■Jak se schvaluje rozpočet EU? ■Klíčová slova Evropské unie ■Milníky evropské integrace ■Adresy Evropského parlamentu Vítejte v Evropském Vítejte v Evropském parlamentu! Evropský parlament je jedním z orgánů Evropské unie. Je volen v přímých volbách a zastupuje půl miliardy občanů, kteří žijí v sedmadvaceti členských státech Evropské unie. Je to místo, kde probíhá živá politická diskuse. Rozhoduje o záležitostech, které zajímají všechny občany Evropské unie. Od roku 1979, kdy byl poprvé zvolen v přímých volbách, stále rozšiřuje své pravomoci, zejména jako legislativní orgán – tuto pravomoc vykonává společně s Radou Evropské unie – a jako rozpočtový orgán. Evropský parlament usiluje o dodržování lidských práv a vystupuje také na obranu občanských svobod a demokracie. Tato publikace by Vám měla pomoci lépe porozumět jeho fungování a jeho úloze a měla by Vás podnítit k aktivní účasti na budování dynamické Evropské unie otevřené světu. Jerzy Buzek Předseda Evropského parlamentu Evropský parlament je jediným nadnárodním parlamentním shromážděním na světě, jehož členové jsou voleni ve všeobecných volbách, a jediným orgánem Evropské unie, který je od června 1979 volen v přímých volbách. Volby se konají každých pět let. Při volbách v červnu 2009 jsme si zároveň připomněli třicáté výročí prvních voleb přímým hlasováním. Po těchto volbách čítá Parlament 736 poslanců ze 27 zemí, přičemž poslanci se řadí do skupin podle své politické příslušnosti, nikoli podle toho, ze kterého státu pocházejí. Úřední sídlo Evropského parlamentu je ve Štrasburku, na hranicích Francie a Německa, a jeho poloha symbolizuje usmíření Evropy po dvou světových válkách. Jak rozhodly členské státy EU, pořádá Parlament ve Štrasburku 12 plenárních zasedání. Výbory zasedají v Bruselu, kde mohou být také pořádána dodatečná plenární zasedání. Rozpravy, které se konají v jednacím sále, probíhají ve všech úředních jazycích EU a odrážejí příslušnost Parlamentu k různorodé a multikulturní Unii, „jednotné v rozmanitosti“! Od roku 1979 byly pravomoci Parlamentu postupně rozšiřovány evropskými smlouvami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But if I had to put it in a nutshell these days, I sort of feel that globalization has taken us by surprise, and we've been slow to respond to it. If you look at the downside of globalization, it really does seem to be sometimes overwhelming. All of the grand challenges that we face today, like climate change and human rights and demographics and terrorism and pandemics and narco-trafficking and human slavery and species loss, I could go on, we're not making an awful lot of progress against an awful lot of those challenges. So in a nutshell, that's the challenge that we all face today at this interesting point in history. That's clearly what we've got to do next. We've somehow got to get our act together and we've got to figure out how to globalize the solutions better so that we don't simply become a species which is the victim of the globalization of problems. Why are we so slow at achieving these advances? What's the reason for it? Well, there are, of course, a number of reasons, but perhaps the primary reason is because we're still organized as a species in the same way that we were organized 200 or 300 years ago. There's one superpower left on the planet and that is the seven billion people, the seven billion of us who cause all these problems, the same seven billion, by the way, who will resolve them all. But how are those seven billion organized?", "cs": "Kdybych však měl tyto dny shrnout, mám trochu pocit, že nás globalizace zaskočila, a že na ni reagujeme pomalu. Pokud zvážíte negativa globalizace, opravdu to občas vypadá, že jsou nad naše síly. Všechny velké výzvy, kterým dnes čelíme, jako změna klimatu, lidská práva, demografie, terorismus, pandemie, obchod s drogami, otroctví a vymírání druhů, mohl bych dále pokračovat. Nedosahujeme pokroku u strašného množství těchto výzev. V kostce, to je ta výzva, které dnes všichni čelíme v tomto zajímavém bodě historie. To je přesně to, co musíme udělat dál. Nějak se sjednotit a přijít na to, jak lépe globalizovat řešení, abychom se jednoduše nestali druhem, který je obětí globalizace problémů. Proč těchto pokroků dosahujeme tak pomalu? Jaký to má důvod? Samozřejmě je tu hodně důvodů, ale pravděpodobně tím hlavním je to, že jsme stále organizováni jako živočišný druh. Stejně tak, jako jsme byli organizováni před 200 nebo 300 lety. Jedna supersíla však na planetě zůstává a tou je sedm miliard lidí, sedm miliard původců těchto problémů. Mimochodem stejných sedm miliard, které je všechny vyřeší. Ale jak je těch sedm miliard organizováno?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Blízký východ za minutu dvanáct JERUZALÉM – V důsledku pomýlené americké politiky se nad Blízkým východem jako temný mrak vznáší hrozba další vojenské konfrontace. Nepřátelé Spojených států posílili a Írán – třebaže dostal cejch člena takzvané „osy zla“ – byl katapultován do role regionálního hegemona. Osamoceně by toho Írán nikdy nedosáhl, rozhodně ne za tak krátkou dobu. Dosavadní latentní rivalita mezi Íránem a Izraelem se tak přetavila v otevřený zápas za dominanci na Blízkém východě. Výsledkem je vznik několika překvapivých, ne-li přímo bizarních aliancí: Írán, Sýrie, Hizballáh, Hamás a Američany podporovaný a šíity ovládaný Irák stojí proti Izraeli, Saúdské Arábii a většině ostatních sunnitsko-arabských států, které bez výjimky vnímají vzestup Íránu jako existenční hrozbu. Riziko velké konfrontace dále zvyšuje řada faktorů: přetrvávající vysoké ceny ropy, které poskytly Íránu nové finanční a politické příležitosti; porážky Západu a jeho regionálních spojenců ve válkách v zastoupení v Gaze a Libanonu a neschopnost Rady bezpečnosti Organizace spojených národů přimět Írán, aby akceptoval byť jen dočasné zmrazení svého jaderného programu. Íránský jaderný program je v této rovnici rozhodujícím faktorem, poněvadž nezvratně ohrožuje strategickou rovnováhu v regionu. Možnost, že by Írán – země, jejíhož prezidenta nikdy nepřestanou bavit výzvy k vyhlazení Izraele a která prostřednictvím mohutné podpory válek Hizballáhu a Hamásu ohrožuje severní i jižní izraelskou hranici – mohl mít jednoho dne rakety s jadernými hlavicemi, je pro izraelskou bezpečnost nejhorší noční můrou. Politiku netvoří jen fakta, ale i dojmy. Otázka, zda je určitý dojem přesný nebo ne, je vedlejší, poněvadž v obou případech vede k rozhodnutím. To platí zejména v případě, kdy se tento dojem týká toho, co zúčastněné strany pokládají za ohrožení samotné své existence. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád a jeho hrozby vyhlazením jsou kvůli traumatu holocaustu brány v Izraeli vážně. A většinu arabských vlád spojuje strach z jaderného Íránu. V polovině května oslavil Izrael 60. narozeniny a americký prezident George W. Bush se vydal do Jeruzaléma, aby při oslavách sehrál jednu z hlavních rolí.", "en": "High Noon in the Middle East Jerusalem – As a result of misguided American policy, the threat of another military confrontation hangs like a dark cloud over the Middle East. The United States’ enemies have been strengthened, and Iran – despite being branded as a member of the so-called “axis of evil” – has been catapulted into regional hegemony. Iran could never have achieved this on its own, certainly not in such a short time. A hitherto latent rivalry between Iran and Israel thus has been transformed into an open struggle for dominance in the Middle East. The result has been the emergence of some surprising, if not bizarre, alliances: Iran, Syria, Hezbollah, Hamas, and the American-backed, Shia-dominated Iraq are facing Israel, Saudi Arabia, and most of the other Sunni Arab states, all of which feel existentially threatened by Iran’s ascendance. The danger of a major confrontation has been heightened further by a series of factors: persistent high oil prices, which have created new financial and political opportunities for Iran; the defeat of the West and its regional allies in proxy wars in Gaza and Lebanon; and the United Nations Security Council’s failure to induce Iran to accept even a temporary freeze of its nuclear program. Iran’s nuclear program is the decisive factor in this equation, for it threatens irreversibly the region’s strategic balance. That Iran – a country whose president never tires of calling for Israel’s annihilation and that threatens Israel’s northern and southern borders through its massive support of proxy wars waged by Hezbollah and Hamas – might one day have missiles with nuclear warheads is Israel’s worst security nightmare. Politics is not just about facts, but also about perceptions. Whether or not a perception is accurate is beside the point, because it nonetheless leads to decisions. This applies in particular when the perception concerns what the parties consider to be threats to their very existence. Iranian President Mahmoud Ahmadinejad’s threats of annihilation are taken seriously in Israel because of the trauma of the Holocaust. And most Arab governments share the fear of a nuclear Iran. Earlier this month, Israel celebrated its 60th birthday, and President George W. Bush went to Jerusalem to play a leading part in the commemoration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I mean, if a bunch of experts come to me and say, \"We are heavy-duty neurobiologists and we've done a study of you, Searle, and we're convinced you are not conscious, you are a very cleverly constructed robot,\" I don't think, \"Well, maybe these guys are right, you know?\" I don't think that for a moment, because, I mean, Descartes may have made a lot of mistakes, but he was right about this. You cannot doubt the existence of your own consciousness. Okay, that's the first feature of consciousness. It's real and irreducible. You cannot get rid of it by showing that it's an illusion in a way that you can with other standard illusions. Okay, the second feature is this one that has been such a source of trouble to us, and that is, all of our conscious states have this qualitative character to them. There's something that it feels like to drink beer which is not what it feels like to do your income tax or listen to music, and this qualitative feel automatically generates a third feature, namely, conscious states are by definition subjective in the sense that they only exist as experienced by some human or animal subject, some self that experiences them. Maybe we'll be able to build a conscious machine. Since we don't know how our brains do it, we're not in a position, so far, to build a conscious machine. Okay. Another feature of consciousness is that it comes in unified conscious fields. So I don't just have the sight of the people in front of me and the sound of my voice and the weight of my shoes against the floor, but they occur to me as part of one single great conscious field that stretches forward and backward. That is the key to understanding the enormous power of consciousness. And we have not been able to do that in a robot. The disappointment of robotics derives from the fact that we don't know how to make a conscious robot, so we don't have a machine that can do this kind of thing. Okay, the next feature of consciousness, after this marvelous unified conscious field, is that it functions causally in our behavior.", "cs": "Pokud za mnou dojde parta expertů a řeknou mi: „Jsme neurobiologové a provedli jsme na Vás studii a jsme přesvědčeni, že nemáte vědomí, jste jen velmi mazaně sestrojený robot,\" tak si nepomyslím: „Možná mají tihle chlapíci pravdu.\" Nepomyslím si to ani na okamžik, protože Descartes se mohl dopustit mnoha chyb, ale v tomhle měl pravdu. Nemůžete pochybovat o existenci svého vlastního vědomí. Fajn, tohle je první vlastnost vědomí. Je reálné a neredukovatelné. Nemůžete se jej zbavit tím, že uká��ete, že je iluzí, tak jak to můžete udělat s běžnými iluzemi. Fajn, druhá vlastnost je ta, která byla zdrojem už mnoha potíží, tedy že všechny naše vědomé stavy mají kvalitativní povahu. Existuje například pocit, jaké je to pít pivo, což není jako pocit při počítání daně z příjmu nebo poslouchání hudby, přičemž tento kvalitativní pocit automaticky vytváří třetí vlastnost, a to že vědomé stavy jsou už z definice subjektivní ve smyslu, že existují pouze jako zakoušené určitým člověkem nebo zvířecím subjektem, nějakým „já\", které je zakouší. Možná budeme schopni vytvořit vědomý stroj. Ale dokud nebudeme vědět, jak toho dosahují naše mozky, nejsme ve stavu, abychom takový stroj sestrojili. Fajn, další vlastností vědomí je, že přichází ve sjednocených vědomých polích. Nemám odděleně vjem lidí přede mnou, zvuku svého hlasu, tlaku mých bot na podlahu, ale jeví se mi jako součást jednotného většího vědomého pole, které se rozpíná dopředu a dozadu. Tohle je klíč k porozumění enormní síly vědomí. Prozatím jsme toho nebyli schopni dosáhnout u robota. Neúspěchy robotiky se odvíjejí od faktu, že nevíme, jak stvořit vědomého robota. Nemáme stroj, který by dokázal takovéto věci. Fajn, další vlastností vědomí po těchto podivuhodných sjednocených polích vědomí je, že funguje v našem chování kauzálně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Bankovní zombie“ – tedy mrtvoly, které stále chodí mezi živými – řečeno s Edem Kanem „sázejí na vzkříšení“. Přitom opakují debakl družstevních záložen v 80. letech a používají špatné účetnictví (například jim bylo umožněno držet v účetních knihách poškozená aktiva a neodepisovat je v bláhové naději, že by mohla vyzrát a nějakým způsobem ozdravět). Ještě horší je, že si smějí levně půjčovat od Federálního rezervního systému oproti špatnému zajištění a současně nabývat riskantní pozice. Některé banky zveřejnily příjmy za první čtvrtletí letošního roku, které se většinou opíraly o účetní eskamotérství a obchodní zisky (čti spekulace). Tohle však ekonomiku hned tak nenastartuje. A pokud se tyto sázky nevyplatí, budou náklady pro amerického daňového poplatníka ještě vyšší. Také americká vláda sází na to, že se krizí protrmácí: díky opatřením Fedu a vládním zárukám mají banky přístup k levným prostředkům a úroky z úvěrů jsou vysoké. Nestane-li se nic ošklivého – ztráty z hypoték, komerčních nemovitostí, obchodních půjček a kreditních karet –, mohly by být banky schopny projít tímto obdobím bez další krize. Za několik let budou rekapitalizovány a ekonomika se vrátí do normálu. To je růžový scénář. Zkušenosti z celého světa však naznačují, že je to nejistá vyhlídka. I kdyby byly banky zdravé, kvůli rozmotávání klubka dluhů a s tím spojené ztrátě bohatství bude ekonomika spíše slabá než silná. A slabá ekonomika znamená s vysokou pravděpodobností další bankovní ztráty. Problémy se neomezují pouze na USA. Také další země (například Španělsko) čelí krizi na trhu nemovitostí. Východní Evropa má vlastní problémy, které pravděpodobně budou mít vliv na vysoce zadlužené západoevropské banky. V globalizovaném světě se problémy v jedné části systému rychle projeví jinde. V předchozích krizích, jako například ve východní Asii před deseti lety, bylo zotavení rychlé, protože postižené země se dokázaly propracovat k obnovené prosperitě exportem. Nyní však čelíme synchronnímu globálnímu poklesu. Amerika a Evropa nemohou své nesnáze vyřešit exportem. Náprava finančního systému je pro zotavení nezbytná, ale ne dostatečná.", "en": "“Zombie” banks – dead but still walking among the living – are, in Ed Kane’s immortal words, “gambling on resurrection.” Repeating the Savings ampamp; Loan debacle of the 1980’s. the banks are using bad accounting (they were allowed, for example, to keep impaired assets on their books without writing them down, on the fiction that they might be held to maturity and somehow turn healthy). Worse still, they are being allowed to borrow cheaply from the United States Federal Reserve, on the basis of poor collateral, and simultaneously to take risky positions. Some of the banks did report earnings in the first quarter of this year, mostly based on accounting legerdemain and trading profits (read: speculation). But thiswon’t get the economy going again quickly. And, if the bets don’t pay off, the cost to the American taxpayer will be even larger. The American government, too, is betting on muddling through: the Fed’s measures and government guarantees mean that banks have access to low-cost funds, and lending rates are high. If nothing nasty happens – losses on mortgages, commercial real estate, business loans, and credit cards – the banks might just be able to make it through without another crisis. In a few years time, the banks will be recapitalized, and the economy will return to normal. This is the rosy scenario. But experiences around the world suggest that this is a risky outlook. Even were banks healthy, the deleveraging process and the associated loss of wealth means that, more likely than not, the economy will be weak. And a weak economy means, more likely than not, more bank losses. The problems are not limited to the US. Other countries (like Spain) have their own real estate crises. Eastern Europe has its problems, which are likely to impact Western Europe’s highly leveraged banks. In a globalized world, problems in one part of the system quickly reverberate elsewhere. In earlier crises, as in East Asia a decade ago, recovery was quick, because the affected countries could export their way to renewed prosperity. But this is a synchronous global downturn. America and Europe can’t export their way out of their doldrums. Fixing the financial system is necessary, but not sufficient, for recovery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "From Jeffrey Gutierrez: "OMG, shut up. You just want money and attention." So it was comments like these that really discouraged me from wanting to make change in the future because I thought, people don't care, people think it's a waste of time, and people are going to be disrespectful to me and my family. It hurt me, and it made me think, what's the point of making change in the future? But then I started to realize something. Haters gonna hate. Come on, say it with me. One, two, three: Haters gonna hate. So let your haters hate, you know what, and make your change, because I know you can. I look out into this crowd, and I see 400 people who came out because they wanted to know how they could make a change, and I know that you can, and all of you watching at home can too because you have so much that you can do and that you believe in, and you can trade it across all these social media, through Facebook, through Twitter, through YouTube, through Reddit, through Tumblr, through whatever else you can think of. And you can make that change. You can take what you believe in and turn it into a cause and change it. And that spark that you've been hearing about all day today, you can use that spark that you have within you and turn it into a fire. Thank you. (Applause)", "cs": "Od Jeffreyho Gutierreze: \"OMG, sklapni. Chceš jen peníze a pozornost\". Byly to tyhle komentáře, které mě skutečně odrazovaly od toho chtít v budoucnosti něco změnit, protože jsem si myslela, že to nikoho nezajímá, lidé si myslí, že to je ztráta času, a lidé se ke mně a mé rodině budou chovat neslušně. Ubližovalo mi to a nutilo mě přemýšlet, jaký smysl má v budoucnosti provádění změn? Ale pak jsem si začala něco uvědomovat. Hateři budou nenávidět. Pojďme, říkejte se mnou. Raz, dva, tři: Hateři budou nenávidět. Nechte vaše hatery nenávidět, a klidně dělejte změny, protože já vím, že to dokážete. Dívám se tady do davu a vidím 400 lidí, kteří sem přišli, protože se chtějí dozvědět, jak můžou něco změnit, a já vím, že můžete, a vy co se díváte doma můžete taky, protože je toho tolik, co můžete udělat, to, v co, co věříte a můžete na to upozornit ve všech sociálních médiích, na Facebooku, na Twitteru, na Youtube, na Redditu, na Tumblr, na čemkoli, co vás napadne. A vy to dokážete změnit. Můžete to, v co věříte, vzít, přeměnit na případ a změnit to. A vy můžete tuhle jiskru, o které jste dnes celý den slyšeli, tu jiskru, kterou máte v sobě, můžete použít a proměnit ji v oheň. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je pravděpodobné, že pravdu má Pačaurí a že Gore se mýlí: ani Čína, ani Indie se bez vysoké úplaty k významným redukcím nezaváží. Jejich důvody jsou naprosto pochopitelné. Nejdůležitějším faktorem je vysoká nákladnost a titěrný přínos. Snižování emisí je jediná odpověď na změnu klimatu, o níž ekologičtí aktivisté hovoří, navzdory skutečnosti, že opakovaným pokusům plán uskutečnit – v Riu roku 1992 a v Kjótu roku 1997 – se nezdařilo s výší emisních úrovní ani hnout. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že dřívější dohody nešly dost daleko, ale Kjóto se ve skutečnosti ukázalo jako přehnaně ambiciózní. Devadesát pět procent předpokládaných redukcí se nikdy neuskutečnilo. I kdyby se ale Kjóto plně realizovalo po dobu celého současného století, snížilo by teploty o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně. Čína a Indie zažívají rychlý růst, který pomáhá milionům lidí pozvednout se z chudoby. Indický ministr zahraničí Pranáb Mucherdž�� nedávno řekl: „Indie je změnou klimatu vážně znepokojena, ale je třeba na tuto problematiku pohlížet z perspektivy naší povinnosti potírat chudobu, aby všichni Indové mohli žít důstojný život.“ Čínský premiér Wen Ťia-pao zase před časem prohlásil: „Pro Čínu je těžké přijmout na kodaňské konferenci kvantifikovaná snížení emisí, protože tato země je stále v rané fázi rozvoje. Evropa započala s industrializací před několika staletími, ale pro Čínu to zatím byly jen desítky let.“ Někteří ekologičtí aktivisté tvrdí, že vzhledem k důsledkům globálního oteplování, musí konat všechny státy. Pohlédneme-li ale blíže na Čínu, tento argument se drolí. Klimatické modely ukazují, že přinejmenším po zbytek tohoto století bude globální oteplování Číně prospívat. Vyšší teploty posílí zemědělskou produkci a zlepší zdraví. Počet obětí vln veder sice vzroste, ale počet životů zachráněných v zimě poroste mnohem rychleji: oteplování bude mít dramatičtější účinek na nejnižší teploty v zimě než na nejvyšší teploty v létě. Existuje jen hrstka důvodů, proč by se Čína a Indie měly upsat uhlíkovým limitům – a pádné argumenty pro to, aby tlaku na takový postup odolaly. Nástupce Kjóta nebude úspěšnější, nepodaří-li se Čínu a Indii nějak angažovat.", "en": "It is likely that Pachauri is right and Gore is wrong: neither China nor India will commit to significant cuts without a massive payoff. Their reasons are entirely understandable. The biggest factor is the massive cost and the tiny reward. Reducing emissions is the only response to climate change that environmental campaigners talk about, despite the fact that repeated attempts to do so – in Rio in 1992 and in Kyoto in 1997 – failed to make a dent in emission levels. Some believe that past agreements did not go far enough, but Kyoto actually turned out to be overly ambitious. Ninety-five percent of its envisioned cuts never happened. Yet, even if Kyoto were fully implemented throughout this century, it would reduce temperatures by an insignificant 0.3°F (0.2oC), at an annual cost of $180 billion. China and India are enjoying swift growth that is helping millions of people lift themselves out of poverty. India’s External Affairs Minister Pranab Mukherjee recently said, “India is very concerned about climate change, but we have to see the issue in the perspective of our imperative to remove poverty so that all Indians can live a life of dignity.” And Chinese Premier Wen Jiabao recently said, “it’s difficult for China to take quantified emission reduction quotas at the Copenhagen conference, because this country is still at an early stage of development. Europe started its industrialization several hundred years ago, but for China, it has only been dozens of years.” Some environmental campaigners argue that, given the effects of global warming, every nation must act. But if one takes a closer look at China, this argument disintegrates. Climate models show that for at least the rest of this century, China will actually benefit from global warming. Warmer temperatures will boost agricultural production and improve health. The number of lives lost in heat waves will increase, but the number of deaths saved in winter will grow much more rapidly: warming will have a more dramatic effect on minimum temperatures in winter than on maximum temperatures in summer. There are few arguments for China and India to commit to carbon caps – and compelling reasons for them to resist pressure to do so. Kyoto’s successor will not be successful unless China and India are somehow included."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And this enabled us to do a really interesting kind of analysis, because it allowed us to compare the predictions of people, say, 18 years old, to the reports of people who were 28, and to do that kind of analysis throughout the lifespan. Here's what we found. First of all, you are right, change does slow down as we age, but second, you're wrong, because it doesn't slow nearly as much as we think. At every age, from 18 to 68 in our data set, people vastly underestimated how much change they would experience over the next 10 years. We call this the \"end of history\" illusion. To give you an idea of the magnitude of this effect, you can connect these two lines, and what you see here is that 18-year-olds anticipate changing only as much as 50-year-olds actually do. Now it's not just values. It's all sorts of other things. For example, personality. Many of you know that psychologists now claim that there are five fundamental dimensions of personality: neuroticism, openness to experience, agreeableness, extraversion, and conscientiousness. Again, we asked people how much they expected to change over the next 10 years, and also how much they had changed over the last 10 years, and what we found, well, you're going to get used to seeing this diagram over and over, because once again the rate of change does slow as we age, but at every age, people underestimate how much their personalities will change in the next decade.", "cs": "A to nám umožnilo udělat velmi zajímavou analýzu, protože jsme mohli porovnat předpovědi lidí, kterým bylo řekněme 18 let se zprávami lidí, kterým bylo 28 a udělat tuto analýzu během celého lidského života. A zjistili jsme tohle. Zaprvé, máte pravdu, změna zpomaluje tím, jak stárneme, ale zadruhé, mýlíte se, protože nezpomaluje zdaleka tak moc, jak si myslíme. V každém věku, od 18 do 68 v našem vzorku lidé ohromně podcenili, jak moc se změní během následujících 10 let. Říkáme tomu \"iluze o konci historie\". Abyste si udělali představu o síle tohoto efektu, můžete spojit tyto dvě čáry a vidíme, že osmnáctiletí očekávají změnu pouze tolik, jako padesátiletí. A netýká se to jenom hodnot, ale i řady dalších věcí. Například osobnosti. Mnozí z vás ví, že psychologové teď tvrdí, že je pět základních dimenzí osobnosti neuroticismus, otevřenost zkušenostem, přívětivost, extraverze a svědomitost. Znovu jsme se zeptali lidí, jak očekávají, že se změní v příštích 10 letech, a také jak se změnili za posledních 10 let a zjistili jsme, zvykněte si, že tenhle diagram uvidíte pořád a pořád dokola, protože rychlost změny opět klesá s tím, jak stárneme, ale v každém věku lidé podceňují jak moc se jejich osobnost změní v příští dekádě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the other half of the videos, the children told the truth. And let's find out how these adults performed. Because there are as many liars as truth tellers, if you guess randomly, there's a 50 percent chance you're going to get it right. So if your accuracy is around 50 percent, it means you are a terrible detector of children's lies. So let's start with undergrads and law school students, who typically have limited experience with children. No, they cannot detect children's lies. Their performance is around chance. Now how about social workers and child-protection lawyers, who work with children on a daily basis? Can they detect children's lies? No, they cannot. (Laughter) What about judges, customs officers and police officers, who deal with liars on a daily basis? Can they detect children's lies? No, they cannot. What about parents? Can parents detect other children's lies? No, they cannot. What about, can parents detect their own children's lies? No, they cannot. (Laughter) (Applause) So now you may ask why children's lies are so difficult to detect. Let me illustrate this with my own son, Nathan. This is his facial expression when he lies. (Laughter) So when children lie, their facial expression is typically neutral. However, behind this neutral expression, the child is actually experiencing a lot of emotions, such as fear, guilt, shame and maybe a little bit of liar's delight.", "cs": "Ve druhé polovině mluvily pravdu. Pojďme zjistit, jak si testovaní dospělí vedli. Protože je zde stejné množství lhářů jako pravdomluvných, budete-li náhodně hádat, máte padesátiprocentní šanci, že se trefíte. Pokud se tedy vaše přesnost pohybuje kolem 50 procent, znamená to, že v odhalování dětských lží selháváte. Začněme s vysokoškoláky a studenty práv, kteří jsou typičtí svými nízkými zkušenostmi s dětmi. Ne, oni dětské lži neodhalí. Jejich výkon odpovídá náhodě. Co třeba sociální pracovníci a právníci věnující se ochraně dětí, kteří s dětmi pracují denně? Jsou oni schopni odhalit, zda dítě lže? Nikoli. (smích) Jak si stojí soudci, celníci a policisté, kteří se denně setkávají se lháři? Jsou oni schopni poznat dětské lháře? Nejsou. A co rodiče? Dokáží rodiče poznat, když jim jiné dítě lže? Ne, nedokáží. A jsou schopni odhalit lež vlastního dítěte? Ne, nejsou. (smích a potlesk) Nabízí se otázka, proč je lež dětí tak těžké odhalit. Dovolte mi vám odpovědět na příkladu mého syna Nathana. Takto vypadá jeho výraz, když lže. (smích) Tedy, pokud děti lžou, výraz v jejich obličeji je typicky neutrální. Avšak pod tímto neutrálním obličejem dítě zažívá mnoho pocitů, jako je strach, vina, stud a možná i trochu rozjaření z toho, že právě lže."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to introduce you to an emerging area of science, one that is still speculative but hugely exciting, and certainly one that's growing very rapidly. Quantum biology asks a very simple question: Does quantum mechanics -- that weird and wonderful and powerful theory of the subatomic world of atoms and molecules that underpins so much of modern physics and chemistry -- also play a role inside the living cell? In other words: Are there processes, mechanisms, phenomena in living organisms that can only be explained with a helping hand from quantum mechanics? Now, quantum biology isn't new; it's been around since the early 1930s. But it's only in the last decade or so that careful experiments -- in biochemistry labs, using spectroscopy -- have shown very clear, firm evidence that there are certain specific mechanisms that require quantum mechanics to explain them. Quantum biology brings together quantum physicists, biochemists, molecular biologists -- it's a very interdisciplinary field. I come from quantum physics, so I'm a nuclear physicist. I've spent more than three decades trying to get my head around quantum mechanics. One of the founders of quantum mechanics, Niels Bohr, said, If you're not astonished by it, then you haven't understood it. So I sort of feel happy that I'm still astonished by it. That's a good thing. But it means I study the very smallest structures in the universe -- the building blocks of reality. If we think about the scale of size, start with an everyday object like the tennis ball, and just go down orders of magnitude in size -- from the eye of a needle down to a cell, down to a bacterium, down to an enzyme -- you eventually reach the nano-world. Now, nanotechnology may be a term you've heard of. A nanometer is a billionth of a meter. My area is the atomic nucleus, which is the tiny dot inside an atom. It's even smaller in scale. This is the domain of quantum mechanics, and physicists and chemists have had a long time to try and get used to it. Biologists, on the other hand, have got off lightly, in my view. They are very happy with their balls-and-sticks models of molecules. (Laughter) The balls are the atoms, the sticks are the bonds between the atoms.", "cs": "Rád bych vám představil rodící se oblast vědy, která je stále ještě spekulativní, ale obrovsky vzrušující a která se nepochybně velmi rychle rozvíjí. Kvantová biologie si klade velice jednoduchou otázku: Hraje kvantová mechanika ‒ ta podivná a nádherná a mocná teorie subatomárního světa atomů a molekul, který tvoří základ velké části moderní fyziky a chemie ‒ také nějakou roli v živých buňkách? Jinými slovy: Existují v živých organismech procesy, mechanismy, jevy, které lze vysvětlit výlučně pomocí kvantové mechaniky? Kvantová biologie není nová věc. Objevila se někdy na začátku 30. let. Ale teprve v posledních asi deseti letech došlo na pečlivé experimenty ‒ v biochemických laboratořích, za použití spektroskopie ‒ které nám daly velmi jasné a pádné důkazy, že existují určité specifické mechanismy, které se bez kvantové mechaniky nedají vysvětlit. Kvantová biologie spojuje kvantové fyziky, biochemiky, molekulární biology ‒ je velice interdisciplinární vědou. Mým oborem je kvantová fyzika, jsem jaderný fyzik. Přes třicet let se snažím do kvantové mechaniky nějak proniknout. Jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, Niels Bohr, říkal: „Pokud vás nenaplňuje úžasem, tak jste ji nepochopili.“ Mám tak trochu štěstí, že mě pořád ještě úžasem naplňuje. To je dobře. Znamená to ale, že studuji nejmenší struktury ve vesmíru – základní kameny reality. Když uvážíme škálu rozměrů, začneme u obyčejných věcí jako je tenisový míček a půjdeme vždy o řád směrem dolů – přes ucho jehly k buňce, dál k bakterii, enzymu ‒ až se nakonec dostaneme do nano-světa. Asi jste už slyšeli o pojmu nanotechnologie. Nanometr je miliardtina metru. Mým oborem jsou atomová jádra, což jsou ty malinké tečky uvnitř atomů. To je ještě o řád menší rozměr. Je to oblast kvantové mechaniky a fyzikům a chemikům trvalo hodně dlouho, než si ji vyzkoušeli a než si na ni zvykli. Naopak biologové si to podle mě trošku ulehčili. Ke štěstí jim úplně stačí modely molekul z tyček a míčků. (Smích) Míčky jsou atomy a tyčky vazby mezi nimi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A také lze snadno přecenit schopnost nového regulačního prostředí předcházet krizím. Je to jako s novou dálnicí: ta je technicky bezpečnější než okresní silnice, ale zároveň přitahuje větší počet automobilů, které po ní jezdí mnohem rychleji, takže k dopravním nehodám dochází i nadále. Nejsme-li schopni novou krizi vyloučit, nakolik jsme uzpůsobeni k tomu, abychom si s ní dokázali poradit? Stručná odpověď zní: nepříliš. Kdyby měla finanční krize vypuknout dnes, její důsledky pro reálnou ekonomiku by mohly být ještě horší než v minulosti. Centrální banky si dnes samozřejmě uvědomují, že jejich zodpovědnost přesahuje rámec pouhé stabilizace cen a zahrnuje i prevenci a řízení finančních tlaků, takže by na jakýkoliv šok bezpochyby rychle zareagovaly baterií tržních operací. Nástroje dostupné centrálním bankám k tomu, aby v případě krize zabránily deflaci a kolapsu reálné ekonomiky, jsou však zejména dnes silně omezené. Počátkem dvacátého století mohly všechny centrální banky devalvovat své měny vůči zlatu, tím zvýšit cenovou úroveň a vyhnout se dluhové deflaci. A devět zemí včetně Velké Británie to také v roce 1931 udělalo, přičemž dalších osm států, mimo jiné i USA, je následovalo během příštích pěti let. Dnes je však znehodnocování měn hrou s nulovým součtem. Bez možnosti společného znehodnocení měny reagovaly centrální banky na krizi z roku 2008 seškrtáním úrokových sazeb, které co do rozsahu, velikosti i rychlosti nemělo obdoby, a také masivními nákupy dlouhodobých cenných papírů (takzvaným kvantitativním uvolňováním neboli QE). A tato snaha byla účinná. Úrokové sazby však zůstávají extrémně nízké, v některých zemích dokonce záporné, a QE se již ocitlo na hranici možností, přičemž veřejná podpora této politiky slábne. V důsledku toho je schopnost zmíněných nástrojů zabezpečit ekonomiku před dalšími šoky značně omezená. Avizování budoucí politiky („forward guidance“) centrálními bankami sice také pomohlo, avšak ani tento nástroj pravděpodobně nedokáže zajistit účinnou nárazníkovou zónu proti novému šoku. Tím nechci říci, že se další globální finanční krize nutně blíží. Právě naopak: ekonomiky po celém světě se úspěšně zotavují z katastrofy z roku 2008 a zpřísnění politiky americkým Federálním rezervním systémem loni v prosinci naznačuje, že se globální cyklus úrokových sazeb posouvá do další fáze. To je dobrá zpráva.", "en": "And it is easy to overestimate the crisis-preventing power of the new regulatory environment, which is analogous to a new highway: It is technically safer than a country road, but it also attracts more cars that are traveling at much higher speeds, so traffic accidents continue. Unable to rule out a new crisis, how well are we equipped to cope with one? The short answer is: not very. In fact, if a financial crisis were to occur today, its consequences for the real economy might be even more severe than in the past. Of course, because central banks now recognize that their responsibilities extend beyond stabilizing prices to include the prevention and management of financial tensions, they would undoubtedly be quick to respond to any shock with a battery of market operations. But, in the event of a crisis, the tools available to central banks to prevent deflation and a collapse of the real economy are severely constrained, especially today. In the early twentieth century, central banks could all devalue their currencies against gold, thereby raising the price level and escaping debt deflation. And, indeed, nine countries, including the UK, did exactly that in 1931, with another eight countries, including the US, following suit over the next five years. Today, however, currency depreciation is a zero-sum game. Without the joint-depreciation option, central banks responded to the 2008 crisis with interest-rate cuts that were unprecedented in scope, size, and speed, as well as massive purchases of long-term securities (so-called quantitative easing, or QE). And those efforts were effective. But interest rates remain extremely low, and are even negative in some countries, and QE has been taken close to its limits, with public support for the policy waning. As a result, these tools’ ability to cushion an economy against further shocks is severely constrained. While forward guidance by central banks has also helped, it, too, is unlikely to be able to provide an effective buffer against a new shock. None of this is to say that another global financial crisis is necessarily imminent. On the contrary, economies worldwide are making progress in recovering from the 2008 disaster, and the US Federal Reserve’s tightening of policy last December signals that the global interest-rate cycle is moving into the next phase. This is good news."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přepisování nedávných hospodářských dějin Ruska Tento měsíc před deseti lety se ruský parlament, nazývaný duma, pokusil sesadit prezidenta Borise Jelcina, čímž započalo patové období a zápas, který vyvrcholil o sedm měsíců později, když Jelcin dal rozkaz, aby sídlo dumy ostřelovaly tanky. Jelcinovo vítězství vyjasnilo, kdo v Rusku vládne a kdo bude určovat hospodářskou politiku. Ale byly Jelcinem zvolené ekonomické přístupy tím, co Rusko potřebovalo? Když se po roce 1991 Rusko posunulo od komunismu ke kapitalismu, soudilo se, že se dostaví nebývalá prosperita. Nestalo se tak. Do období krize rublu v srpnu roku 1998 se produkce snížila o téměř polovinu a chudoba se rozšířila ze 2% populace na více než 40%. Od té doby byla ruská výkonnost působivá, přesto se jeho HDP drží téměř 30% pod úrovní, jíž dosahoval v roce 1990. Při čtyřprocentním ročním růstu bude ruské hospodářství potřebovat další dekádu, aby se vrátilo tam, kde bylo, když se zhroutil komunismus. Transformace, která trvá dvě desítky let, během nichž se ohromně rozšíří chudoba a nerovnost, neboť zbohatne nepočetná skupina, se nemůže nazývat vítězstvím kapitalismu ani demokracie. Dlouhodobé vyhlídky navíc nejsou ani trochu růžové: dosahují-li investice pouhých 10% stavu z roku 1990 - i když jsou tyto investice lépe rozděleny - jak lze růst udržet? Neoliberálové vyšlechtění MMF dnes stále omílají takový výklad skutečnosti, který se rovná opožděnému prohlášení vítězství. Období ekonomického úpadku před rokem 1998 dle jejich pohledu odráželo stagnaci transformačního procesu, kdežto krize rublu nakonec vytrhla úřady z nečinnosti a po zavedení rozsáhlých reforem přišlo oživení. Skutečné vysvětlení ale spočívá v něčem jiném - a je mnohem jednodušší. Do roku 1998 byl rubl nadhodnocen, a proto domácí výrobci nedokázali konkurovat dovozu. MMF nechtěl, aby Rusko devalvovalo a poskytoval zemi miliardy dolarů na posilování měnového kurzu. MMF a americké ministerstvo financí se obávaly, že jakákoli změna by znovu spustila inflaci, protože přebytek výrobní kapacity v zemi je buď nevýznamný nebo vůbec žádný. Slo o pozoruhodné přiznání: tito úředníci se očividně domnívali, že jejich taktiky obrátily v trosky téměř polovinu ruské ekonomické kapacity v průběhu pouhých několika let - takovou ničivou sílu nevyvinula ani Hitlerova nacistická vojska.", "en": "Rewriting Russia's Recent Economic History Ten years ago this month, Russia's parliament, the Duma, was seeking to impeach then President Boris Yeltsin, initiating a time of stalemate and struggle that ended seven months later when Yeltsin ordered tanks to fire on the Duma's headquarters. Yeltsin's victory settled who ruled Russia and who would determine economic policy. But were Yeltsin's economic policy choices the right ones for Russia? The move from communism to capitalism in Russia after 1991 was supposed to bring unprecedented prosperity. It did not. By the time of the ruble crisis of August 1998, output had fallen by almost half and poverty had increased from 2% of the population to over 40%. Russia's performance since then has been impressive, yet its GDP remains almost 30% below what it was in 1990. At 4% growth per annum, it will take Russia's economy another decade to get back to where it was when communism collapsed. A transition that lasts two decades, during which poverty and inequality increase enormously as a few become wealthy, cannot be called a victory for capitalism or democracy. Moreover, the longer-run prospects are far from rosy: with investment a mere 10% of what it was in 1990, even if that investment is better allocated, how can growth be sustained? IMF-style neo-liberals are now trotting out an interpretation that amounts to a belated declaration of victory. The pre-1998 period of economic decline, on their view, reflected a stalled transition process, whereas the ruble crisis finally jolted the authorities into action, with recovery following implementation of far-reaching reforms. But the real explanation lies elsewhere--and is much simpler. Until 1998, the ruble was overvalued, making it impossible for domestic producers to compete with imports. The IMF did not want Russia to devalue, and it provided billions of dollars to prop up the exchange rate. The IMF and the US Treasury worried that any change would restart inflation, because there was little or no excess productive capacity. This was a remarkable confession: these officials evidently believed that their policies had wrecked nearly half of Russia's economic capacity in the space of just a few years--a level of destruction not even Hitler's Nazi armies had achieved."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It also issues forms E 101, E 102 and E 103, relating to migrant workers. As a general rule a person must be employed and paying contributions in order to be entitled to benefits. There are, however, several situations that are treated as insurance contribution periods (“altas”), even if the person is not actively employed. Similarly, provided certain conditions have been met, a person who is not paying contributions may still be entitled to an old age pension, a permanent disability (total or near-total disability) pension, and death and survivor’s benefits (except the funeral expenses grant). • The National Social Security Institute (Instituto Nacional de la Seguridad Social - INSS) is responsible for granting and calculating all the cash benefits provided for by all the schemes (except for the special scheme for sea workers, noncontributory old age and disability allowances and unemployment benefits) and all family allowances (in all schemes, including the special scheme for sea workers). • The Social Marine Institute (Instituto Social de la Marina - ISM) has a double function: it is responsible both for the social problems of the marine and fishing sector and for administering the special social security scheme for sea workers. As soon as a person begins to work he begins to pay social security contributions. The contributions are calculated as a percentage (contribution rate) of a base sum (the contribution base). These contribution bases and rates are legislated by the government each year in its finance bill. • Medical care is handled by the health services of the Autonomous Communities and, in Ceuta and Melilla, by the Public Health Service (Instituto Nacional de Gestion Sanitaria - INGESA). In the general insurance scheme, the contribution base corres ponds roughly to the employee’s real wage / salary. There is, however, a floor rate, which is equivalent to the guaranteed minimum wage (SMI) increased by one sixth for full-time employment, and a ceiling, which is equivalent to a little more than five times the guaranteed minimum wage. • The Institute of Social Services and the Elderly (Instituto de Mayores y Servicios Sociales - IMSERSO) administers, with the Autonomous Communities, the pensions paid under the noncontributory system, the benefits for the elderly and the handicapped, and the related social services.", "cs": "Období, kdy neprobíhá profesní činnost, se nazývají „bajas“. Stav zaměstnanosti a placení příspěvků je téměř vždy nutnou podmínkou toho, aby dotčená osoba měla nárok na dávky. Je však třeba poznamenat, že se do pojistných období („altas“) zahrnuje více stavů, dokonce i když dotčená osoba nevykonává žádnou profesní činnost. • Obecný fond sociálního zabezpečení (Tesorería General de la Seguridad Social - TGSS) má na starosti registraci podniků, zaměstnanců a samostatně výdělečně činných osob a ověřování jejich stavu zaměstnanosti a příspěvků na sociální zabezpečení, vybírání příspěvků, stejně jako vyplácení veškerých dávek. Stejně tak osoba, která není ve stavu zaměstnanosti spojeném s placením příspěvků, může mít za splnění určitých podmínek nárok na důchodové dávky, na dávky při trvalé neschopnosti (celkové a vážné invalidity), v případě úmrtí a pozůstalostní dávky (kromě dávek pohřebného). • Státní ústav sociálního zabezpečení (Instituto Nacional de la Seguridad Social - INSS) je orgánem, který je zodpovědný za poskytování a výpočet veškerých peněžitých dávek vyplácených v rámci všech režimů (kromě zvláštních režimů pro námořníky, nepříspěvkových starobních a invalidních důchodů a dávek v nezaměstnanosti) a rodinných přídavků ve všech režimech (včetně zvláštního režimu pro námořníky). Povinnost platit příspěvky vzniká od počátku provádění příslušné činnosti. Příspěvky se vypočtou pomocí procentní sazby, které se říká sazba příspěvku na sociální zabezpečení, z částky, které se říká příspěvkový základ. Příspěvkové základy a sazby příspěvku stanoví každý rok finanční zákon Španělska. • Sociální ústav pro námořníky (Instituto Social de la Marina - ISM) má dvojí funkci: je orgánem, který má na starosti sociální problematiku odvětví námořní dopravy a rybolovu, a současně má v kompetenci řízení zvláštního režimu pro námořníky. V obecném režimu odpovídá příspěvkový základ přibližně reálné mzdě zaměstnance. Existuje však strop, který se rovná minimální mzdě (SMI), zvýšený o šestinu v případě pracovní činnosti na plný úvazek, stejně jako strop rovnající se o něco více než pětinásobku minimální mzdy. • Ústav pro problematiku seniorů a sociálních služeb (Instituto de Mayores y Servicios Sociales -IMSERSO) řídí spolu s autonomními oblastmi vyplácení důchodů z nepříspěvkového systému, dávek určených starým a zdravotně postiženým osobám, stejně jako poskytování sociálních služeb."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They said, where are people going to find the morality, where are they going to find guidance, and where are they going to find sources of consolation? And influential voices came up with one answer. They said culture. It's to culture that we should look for guidance, for consolation, for morality. Let's look to the plays of Shakespeare, the dialogues of Plato, the novels of Jane Austen. In there, we'll find a lot of the truths that we might previously have found in the Gospel of Saint John. Now I think that's a very beautiful idea and a very true idea. They wanted to replace scripture with culture. And that's a very plausible idea. It's also an idea that we have forgotten. If you went to a top university -- let's say you went to Harvard or Oxford or Cambridge -- and you said, \"I've come here because I'm in search of morality, guidance and consolation; I want to know how to live,\" they would show you the way to the insane asylum. This is simply not what our grandest and best institutes of higher learning are in the business of. Why? They don't think we need it. They don't think we are in an urgent need of assistance. They see us as adults, rational adults. What we need is information. We need data, we don't need help. Now religions start from a very different place indeed. All religions, all major religions, at various points call us children. And like children, they believe that we are in severe need of assistance. We're only just holding it together. Perhaps this is just me, maybe you. But anyway, we're only just holding it together. And we need help. Of course, we need help. And so we need guidance and we need didactic learning. You know, in the 18th century in the U.K., the greatest preacher, greatest religious preacher, was a man called John Wesley, who went up and down this country delivering sermons, advising people how they could live. He delivered sermons on the duties of parents to their children and children to their parents, the duties of the rich to the poor and the poor to the rich.", "cs": "„Kde se vezme morálka, kdo dá lidem duchovní vedení, a kde najdou útěchu?“ A vlivní přišli s odpovědí. Prý kultura. V kultuře se dá najít vedení, útěcha, morálka. Vezměme Shakespearovy hry, Platónovy dialogy, romány Jane Austen. V nich jsou mnohé pravdy, jež jsme dříve hledali v Evangeliu svatého Jana. Já si myslím, že je to nádherná a pravdivá myšlenka, nahradit Písmo svaté kulturou. Přesvědčivá myšlenka. Také je to myšlenka, na kterou jsme zapomněli. Pokud přijdete na špičkovou univerzitu, řekněme Harvard, Oxford nebo Cambridge, a řeknete: „Přicházím, hledaje duchovní vedení, morálku a útěchu; chci vědět jak mám žít,“ nasměrují vás leda do blázince. Naše nejprestižnější vzdělávací instituce tohle zkrátka nedělají. Proč? Prý to nepotřebujeme. Prý nemáme naléhavou potřebu podpory. Vidí nás jako racionální dospělé. Prý potřebujeme informace, údaje, a ne pomoc. Náboženství na to jdou docela odjinud. Všechna světová náboženství nás někdy mají za děti. A jako děti urgentě potřebujeme podporu. Div že se nerozsypeme... nebo to jenom já? I vy? Tedy je div že se nerozsypeme... A pomoc, ovšemže potřebujeme pomoc. A vedení, výchovu a výuku. Víte, v 18. století žil v Británii nejslavnější náboženský kazatel jménem John Wesley. Jezdil po celé zemi a kázal, radil lidem, jak žít. Kázal o povinnostech rodičů k dětem a dětí k rodičům, bohatých k chudým a chudých k bohatým."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Škola mi zachránila život NEW YORK – Rodinu mi vyvraždili dřív, než jsem si dokázal zavázat tkaničky. Roky, kdy jsem si měl bezstarostně hrát, jsem jako chlapec v Sierra Leone strávil boji ve válce mně cizích lidí. Dětství mi bylo noční můrou, útěk se vždy zdál nemožný. Když ale roku 2002 válka oficiálně skončila, začal jsem nacházet cesty k zotavení. Jednou z nejdůležitějších byla příležitost, již jsem si jako vzteklý, negramotný, devítiletý voják nedokázal ani představit: škola. Jsem živoucím důkazem transformačního účinku vzdělávání. Díky pilné práci a velkému štěstí se mi podařilo absolvovat střední školu a poté univerzitu. Za pár měsíců zahájím postgraduální studium na právnické fakultě Fordhamské univerzity v New Yorku, pro většinu bývalých dětských vojáků v mé vlasti naprosto nepředstavitelném místě. Přesto mě během mé krátké cesty školami od počátku sužuje jedna otázka: proč měla tak zásadní roli štěstěna? Vždyť vzdělání by mělo být všeobecným lidským právem. Kéž by to bylo tak jednoduché. Do školy dnes nechodí přes 260 milionů dětí a víc než 500 milionů chlapců a dívek, kteří školu navštěvují, nedostává kvalitní vzdělání, jak zjistila Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí. Do roku 2030 budou více než polovině dětí školního věku na světě – zhruba 800 milionů – chybět základní dovednosti potřebné k prosperitě či uplatnění na pracovištích budoucnosti. Řešení vyžaduje peníze. Ale byť je vzdělávání asi nejlepší investicí, jíž vláda může svým obyvatelům zajistit lepší budoucnost, celosvětově je financování školství příliš nízké. Ostatně vzdělávání tvoří jen 10 % celkové mezinárodní rozvojové pomoci, přitom před deseti lety se jednalo o 13 %. Abych to uvedl do souvislostí, v oblasti podpory globálního vzdělávání dostávají rozvojové země jen 10 dolarů na jedno dítě ročně, což sotva stačí na pokrytí ceny jedné učebnice. Ve věku samořiditelných aut a chytrých ledniček je taková nouze o financování prostě nepřijatelná. V posledních několika letech jsem vystupoval jako obhájce tří globálních vzdělávacích iniciativ – Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí (Komise pro vzdělávání), Globálního partnerství pro vzdělávání (GPE) a fondu Vzdělávání nepočká (ECW).", "en": "Education Saved My Life NEW YORK – My family was murdered before I could tie my shoes. As a young boy in Sierra Leone, years that should have been playful and carefree were spent fighting in someone else’s war. For me, childhood was a nightmare; escape always seemed impossible. But when the war officially ended, in 2002, I began finding ways to recover. One of the most important has been an opportunity I couldn’t have imagined as an angry, illiterate, nine-year-old soldier: school. I am living proof of the transformative power of education. Thanks to hard work and lots of good fortune, I managed to graduate from high school and then university. Now, in just a few months, I will begin graduate classes at the Fordham University School of Law, an unimaginable destination for most of the former child soldiers in my country. And yet, throughout my brief educational journey, one question has always nagged me: why did luck play such a crucial role? After all, education is supposed to be a universal human right. If only it were that simple. Today, more than 260 million children are out of school, and over 500 million boys and girls who do attend are not receiving a quality education, as the International Commission on Financing Global Education Opportunity discovered. By 2030, more than half of the world’s school-age children – some 800 million kids – will lack the basic skills needed to thrive or secure a job in the workplace of the future. Addressing this requires money. But while education may be the best investment a government can make to ensure a better future for its people, education financing worldwide is far too low. In fact, education accounts for just 10% of total international development aid, down from 13% a decade ago. To put this in perspective, developing countries receive just $10 per child annually in global education support, barely enough to cover the cost of a single textbook. In an age of self-driving cars and smart refrigerators, this dearth of funding is simply unacceptable. Over the past few years, I have advocated on behalf of three global education initiatives – the International Commission on Financing Global Education Opportunity (Education Commission), the Global Partnership for Education (GPE), and the Education Cannot Wait fund (ECW)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zasaďme se o trvale udržitelnou budoucnost PEKING – Zdá se, že poprvé po několika letech je namístě zdravá dávka optimismu. Globální ekonomika – pomineme-li pár problémových míst – konečně překonává finanční krizi. Technologické objevy dostaly obnovitelnou energii na úroveň, na níž může konkurovat fosilním palivům. A mezinárodní společenství má nakročeno k uzavření klíčových dohod o trvale udržitelném rozvoji a boji proti klimatickým změnám. Přesto přetrvává riziko, že tyto úspěchy budou promrhány, neboť politici, špičkoví podnikatelé a investoři se zaměřují na krátkodobé otázky na úkor rýsujících se hrozeb pro globální ekonomiku. Máme-li dosavadní pokrok potvrdit, budeme muset vyřešit selhání naší finanční soustavy přímo u kořenů a zavést takové standardy, regulace a postupy, které ji uvedou do souladu s dlouhodobými potřebami inkluzivnější trvale udržitelné ekonomiky. Letos má svět potenciál toho dosáhnout. Zdá se, že přechod na zelenou ekonomiku je už dnes spíše jistotou než toužebnou nadějí, neboť investice do čisté energie jsou díky sílícímu veřejnému povědomí a technologickým pokrokům stále praktičtější. Podle nedávné zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) se v roce 2014 globální investice do obnovitelné energie zvýšily o 17%, přestože se ceny ropy propadly. Hnacím motorem tohoto trendu byl boom solární energie v Číně a Japonsku a zvyšující se evropské investice do mořské větrné energie. Akciové burzy od Šanghaje po São Paolo zavedly do výkaznictví požadavek informovat investory o tom, jak firmy zapracovávají do svých strategií trvalou udržitelnost.", "en": "Seize the Sustainable Future BEIJING – For the first time in years, a healthy dose of optimism seems to be in order. The global economy – a few trouble spots aside – is finally moving beyond the financial crisis. Technological breakthroughs have put renewable energy on a competitive footing with fossil fuels. And the international community seems poised to forge critical agreements on sustainable development and the fight against climate change. And yet the risk remains that these gains will be frittered away, as policymakers, business leaders, and investors focus on short-term concerns at the expense of looming threats to the global economy. If we are to lock in our progress, we will need to address the failures of our financial system at their roots, putting in place standards, regulations, and practices that make it compatible with the long-term needs of a more inclusive, sustainable economy. This year, the world has the potential to do just that. The transition to a green economy now seems to be a certainty, rather than a hopeful aspiration, as growing public acceptance and technological advances make investments in clean energy increasingly practical. In 2014, global investment in renewable energy increased by 17%, even as oil prices plummeted, according to a recent report by the United Nations Environment Programme (UNEP). The trend was driven by a boom in solar energy in China and Japan and increasing European investment in off-shore wind power. Stock exchanges from Shanghai to São Paulo have established reporting requirements to inform investors about how companies are weaving sustainability into their strategies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak opravit financování globálního obchodu PAŘÍŽ – Zboží a služby se po světě přesouvají pomocí kritické infrastruktury: silnic, přístavů, železničních sítí, přepravních tras a datových serverů. Neméně podstatný je ekosystém financování globálního obchodu v hodnotě 5,2 bilionu dolarů, který tyto toky usnadňuje. Bohužel ne vždy funguje tak dobře, jak by mohl. Dnešní systém financování obchodu charakterizuje složitá síť desetiletí starých listinných procesů a novějších „digitálních ostrovů“ – uzavřených systémů obchodních partnerů odpojených od globálního celku. Nový výzkum uskutečněný Poradní skupinou Mezinárodní obchodní komory pro oblast financování obchodu, Fung Business Intelligence a McKinsey & Company upozorňuje, jak by zjednodušování procesů a propojování a integrace těchto ostrovů napříč sítěmi a platformami mohlo transformovat globální ekonomiku. Podle Asijské rozvojové banky se díra ve financování globálního obchodu v roce 2020 zvětšila na rekordních 1,7 bilionu dolarů – což je ekvivalent 10 % světového obchodu se zbožím a vzestup z 8 % v roce 2018. Ještě akutnější je tento deficit u mikropodniků a malých a středních podniků, na něž v roce 2020 připadlo 40 % zamítnutých žádostí o financování obchodu. Přestože jsou tedy digitální sítě nepochybně budoucností obchodu, při rozšiřování jejich současné podoby hrozí riziko prohlubování propasti mezi velkými, propojenými nadnárodními korporacemi a mikropodniky a malými a středními podniky, které mají zásadní význam pro hospodářský růst a tvorbu pracovních míst napříč rozvojovým světem. Představme si kupříkladu podnikající řemeslnici v jihovýchodní Asii, jejíž mikropodnik zaměstnává čtyři místní. Vyzná se v digitálních technologiích a na druhé straně zeměkoule si našla malé, ale hodnotné online odbytiště pro své výrobky. Daňový, úvěrový ani celní systém její země, včetně nákladních listů a nákupních objednávek, není ovšem konstruovaný tak, aby její malé společnosti posloužil. Její aktiva nedosahují hraničních hodnot pro splnění testů úvěruschopnosti a všechny doklady se musí předkládat v listinné podobě. Dovozní doklady v cílové zemi jsou navíc úplně jiné než vývozní listy v její zemi, což přidělává práci a zvyšuje náklady. Teď si představte, že se něco ztratí. Čím menší podnik, tím těžší je takovou složitostí, roztříštěností a neprůhledností proplout. Digitálně propojenější systém obchodování by ale mikropodnikům a malým a středním podnikům pomohl prodávat do zemí a zákaznických segmentů, které jsou pro ně nyní nedosažitelné. Je nezbytné současný systém opravit.", "en": "Fixing Global Trade Finance PARIS – Goods and services move around the world via critical infrastructure: roads, ports, rail networks, shipping routes, and data servers. The $5.2 trillion global trade finance ecosystem that facilitates these flows is just as essential. Unfortunately, it does not always work as well as it could. Today’s trade finance system is characterized by a complex web of decades-old manual processes and more recent “digital islands” – closed systems of trading partners that are disconnected from the global whole. New research by the International Chamber of Commerce’s Advisory Group on Trade Finance, Fung Business Intelligence, and McKinsey & Company highlights how simplifying processes and connecting and integrating these islands across networks and platforms could transform the global economy. According to the Asian Development Bank, the global trade financing gap increased in 2020 to a record $1.7 trillion – equivalent to 10% of global goods trade, up from 8% in 2018. The shortfall is even more acute for micro, small, and medium-size enterprises (MSMEs), which accounted for 40% of rejected trade-finance applications in 2020. So, while digital networks are undoubtedly the future of trade, expanding them in their current form risks widening the gap between large, connected multinationals and the MSMEs that are central to economic growth and job creation throughout the developing world. For example, imagine an entrepreneurial artisan in Southeast Asia whose micro-business employs four people locally. She’s digitally savvy and has found a small but valuable online market for her products on the other side of the world. But her country’s tax, credit, and customs system, including bills of lading and purchase orders, is not built to serve her small company. Her assets are below the thresholds required to pass credit-assessment tests, and all paperwork needs to be filed manually. And the destination country’s import documents are totally different from her country’s export documentation, adding more work and cost. Now imagine that something gets lost. The smaller the business, the more difficult it is to navigate such complexity, fragmentation, and opacity. But a more digitally interconnected trade system would help MSMEs sell to countries and customer segments that they currently cannot reach. Fixing the system is vital."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "During 2008, 101 cases were settled after the Ombudsman's intervention succeeded in obtaining a rapid reply to unanswered correspondence (see section 2.9 of the Annual Report 1998 for details of the procedure). A simplified procedure was also used, for example, in the following cases, which feature among this year's star cases: The Ombudsman's mandate and procedures →→→ Information provided by the Registry of the European Court of Justice (E) An Austrian citizen sent a letter to the EC�, stating that she wished to sue Austria for a breach of Community law. The Registry of the Court informed her that the Court was only competent to hear such cases if they were brought before it by the Commission or a Member State. It advised her to turn to the Commission. She turned to the Ombudsman, complaining that the Registry had not informed her about where to turn in the Commission. After the Ombudsman's services intervened by telephone, the Registry sent a letter with more detailed information to the complainant. Furthermore, the Registry informed the Ombudsman that it had included these additional indications in its standard letters regarding similar cases. 2448/2008/WP  Starting an inquiry Should the Ombudsman decide to open a written inquiry, the first step is to forward the complaint to the institution or body concerned and request that it send an opinion to the Ombudsman, normally within three calendar months. The European Parliament and Commission agreed in 2004 to accept a shorter time limit of two months for complaints against refusal of access to documents.", "cs": "Zjednodušený postup byl použit například v níže uvedených případech, které se objevují mezi nejdůležitějšími případy v tomto roce: Veřejný ochránce práv případ uzavřel jako vyřešený daným orgánem a pochválil rychlý a příkladný způsob, jakým Komise tuto záležitost vyřídila. Působnost a postupy veřejného ochránce práv →→→ Informace poskytnuté kanceláří Evropského soudního dvora (E) Jedna rakouská občanka zaslala Esd dopis, v němž uvedla, že chce žalovat Rakousko za porušení práva Společenství. Kancelář Soudního dvora ji informovala, že pro projednání takovýchto případů je Soudní dvůr příslušný pouze tehdy, pokud mu byly předloženy Komisí nebo členským státem. Doporučil jí, aby se obrátila na Komisi. Tato občanka se obrátila na veřejného ochránce práv a stěžovala si, že ji kancelář neinformovala, na koho se má v Komisi obrátit.Po telefonickém zásahu útvarů úřadu veřejného ochránce práv zaslala kancelář stěžovatelce dopis s podrobnějšími informacemi. Kancelář rovněž informovala veřejného ochránce práv, že tyto dodatečné údaje zahrnula do svých standardních dopisů týkajících se obdobných případů.2448/2008/WP  ■■Zahájení šetření Pokud se veřejný ochránce práv rozhodne zahájit písemné šetření, je prvním krokem předání stížnosti dotčenému orgánu nebo instituci se žádostí o zaslání stanoviska veřejnému ochránci práv, obvykle do tří kalendářních měsíců. Evropský parlament a Komise se v roce 2004 rozhodly přistoupit na zkrácení této lhůty na dva měsíce u stížností, které se týkají odmítnutí zpřístupnit dokumenty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Contents Languages in the Lifelong Learning Programme Languages for Europe Thematic index Further information It gives me great pleasure to introduce this selection of first-class European projects promoting language learning and linguistic diversity. Multilingualism helps build bridges between peoples and cultures. It contributes to the legitimacy, transparency and democracy of the European integration process. It promotes labour mobility, enhances employability and competitiveness. It fosters tolerance and social inclusion. Leonard Orban,European Commissioner for Multilingualism Indeed, multilingualism is part of the genetic code of the Union, being written into the very first Regulation adopted in 1958, which determined the languages to be used by the then European Economic Community. Since then several initiatives and activities have been developed at European level to serve the cause of languages. Language is an integral part of our identity and the most direct expression of culture. In a European Union founded on ‘unity in diversity’ the ability to communicate in several languages is a must for individuals, organisations and companies alike. We are committed to preserving and promoting this key feature of the European project. I am proud to take up this challenge: encouraging language learning and linguistic diversity in society, promoting a healthy multilingual economy, and giving citizens access to European Union legislation in their own languages. The European projects included in this brochure represent a major contribution towards the promotion of multilingualism in Europe. They were developed with the support of the European Union’s Lingua action, whose goals were to contribute to an improvement in the quality of language teaching and learning and to promote access to lifelong language learning opportunities in our societies.", "cs": "Obsah Jazyky v programu celoživotního vzdělávání Jazyky pro Evropu Tematický index Další informace Mám velké potěšení uvést tento výběr vynikajících evropských projektů podporujících studium jazyků a jazykovou rozmanitost. Mnohojazyčnost pomáhá postavit mosty mezi lidmi a kulturami. Přispívá k legitimnosti, průhlednosti a demokracii procesu evropské integrace. Podporuje pracovní mobilitu, zvyšuje zaměstnatelnost a konkurenceschopnost. Vychovává k toleranci a sociálnímu zařazení. Leonard Orban,evropský komisař pro mnohojazyčnost Mnohojazyčnost je skutečně součástí „genetického kódu Unie“, protože byla uvedena v jednom z prvních nařízení, přijatém v roce 1958, které stanovilo jazyky, jež se mají používat v Evropském hospodářském společenství. Od té doby byly na evropské úrovni vyvinuty různé iniciativy a aktivity, jejichž účelem bylo sloužit věci jazyků. Jazyk je nedílnou součástí naší identity a nejpřímočařejší vyjádření kultury. V Evropě je jazyková rozmanitost součástí života. V Evropské unii, založené na „jednotě v rozmanitosti“, je pro jednotlivce, organizace a společnosti schopnost komunikovat v různých jazycích nutností. Máme závazek udržovat a podporovat tento klíčový prvek evropského projektu. S hrdostí přijímá tuto výzvu: podporovat studium jazyků a jazykovou rozmanitost ve společnosti, propagovat zdravé mnohojazyčné hospodářství a umožnit občanům přístup k právním předpisům Evropské unie v jejich vlastních jazycích. Evropské projekty zařazené do této brožury představují hlavní příspěvek k propagaci mnohojazyčnosti v Evropě. Byly vyvinuty s podporou akce Evropské unie Lingua, jejímiž cíli byla snaha přispět ke zlepšení kvality výuky a studia jazyků a podpořit přístup k možnostem celoživotního studia jazyků v našich společnostech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento recept po druhé světové válce hrůzostrašným způsobem popsal Hermann Göring ze své cely v norimberském žaláři: „Lid lze vždy přimět k tomu, aby poslouchal rozkazy vůdců. Je to jednoduché. Stačí lidem říct, že jsou terčem útoku, a osočit pacifisty z nedostatku vlastenectví a ohrožování vlasti. Ve všech zemích to funguje stejně.“ Podle další teorie jsou všichni tři Trumpové – Putinův přítel, vršitel bohatství a demagog – ve skutečnosti jedinou osobou: byznysmena Trumpa už dlouho podporují Rusové, kteří ho léta využívají jako zástěrku pro vyprané peníze. Dalo by se říct, že vyhráli jackpot, když proměnili malou sázku – na to, že ovlivní výsledek voleb, u nichž sami s největší pravděpodobností nikdy neočekávali vítězství – v obrovskou výhru. Podle tohoto výkladu je konkrétním cílem Trumpových útoků na média, zpravodajské agentury a FBI zdiskreditovat tyto organizace dříve, než přinesou další odhalení o jeho stycích s Ruskem. Ti z nás, kdo zažili aféru Watergate, si pamatují, jak obtížné bylo přivést Richarda Nixona k zodpovědnosti. Nebýt odhalení tajných nahrávek z Bílého domu, Nixon by téměř jistě unikl sesazení a své funkční období by dokončil. Totéž platí i o Flynnovi, který opakovaně lhal veřejnosti i viceprezidentovi Michaelu Penceovi o své komunikaci s ruským velvyslancem před nástupem do funkce. Stejně jako Nixon byl přistižen pouze díky tomu, že se jeho lži ocitly na záznamu, který v tomto případě pořídily americké zpravodajské služby.", "en": "Hermann Göring chillingly explained the formula from his Nuremberg jail cell after World War II: “[T]he people can always be brought to the bidding of the leaders. That is easy. All you have to do is tell them they are being attacked and denounce the pacifists for lack of patriotism and exposing the country to danger. It works the same way in any country.” Another theory is that all three Trumps – friend of Putin, wealth maximizer, and demagogue – are really one: Trump the businessman has long been supported by the Russians, who have used him for years as a front for laundered money. One might say they won the jackpot, parlaying a small bet – on manipulating the outcome of an election they most likely never expected him to win – into a huge payoff. On this interpretation, Trump’s attacks on the press, the intelligence agencies, and the FBI specifically aim to discredit these organizations in advance of further revelations regarding his dealings with Russia. Those of us who lived through Watergate remember how difficult it was to hold Richard Nixon to account. Without the revelation of secret White House tapes, Nixon almost surely would have escaped impeachment and served out his term. The same was true with Flynn, who lied time and again to the public, and to Vice President Michael Pence, about his communications with the Russian ambassador before he assumed his post. Yet, like Nixon, he was tripped up only because his lies were recorded, in this case by the US intelligence agencies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co je na současném kapitalismu špatně? PRINCETON – Kapitalismus vcelku náhle viditelně ochořel. Znovu se objevil virus socialismu a infikuje mladé. Moudřejší lidé, kteří respektují dřívější výdobytky kapitalismu, ho chtějí zachránit a navrhují diagnózy a léčby. Jejich návrhy se však leckdy překrývají s těmi, které chtějí zničit celý systém, což činí z tradičního pravolevého dělení obyčejnou pošetilost. Naštěstí se tímto problémem zabývá Raghuram G. Rajan, bývalý guvernér Indické rezervní banky, který dnes vyučuje na Boothově obchodní fakultě Chicagské univerzity, a vnáší do něj své neopakovatelné znalosti a zkušenosti. Ve své nové knizeThe Third Pillar: How Markets and the State Leave Community Behind („Třetí pilíř: Jak trhy a stát nechávají komunitu napospas osudu“)tvrdí, že rakovina, která prostupuje současným kapitalismem, není selháním „Leviatana“ (státu) ani „Behemota“ (trhu), nýbrž komunity, která už nefunguje jako pojistka proti kterékoliv z těchto příšer. Rajan proto předepisuje „inkluzivní lokalismus“, jenž obnoví komunity a ty poté dodají lidem sebeúctu, postavení a význam. Rajanova publikace je stejně jako kniha The Future of Capitalism („Budoucnost kapitalismu“) ekonoma Oxfordské univerzity Paula Colliera součástí rychle se rozvíjejícího žánru kritických rozborů z pera přátel kapitalismu. Rajan je stoupenec kapitalismu, který dospěl k závěru, že tento systém už nepracuje v zájmu společenského dobra, a je třeba ho dostat zpátky pod kontrolu. Třetí pilíř nabízí hluboký dějinný kontext, na němž vysvětluje současnost, ale ze všeho nejpřesvědčivější je v pasážích, kdy provází čtenáře událostmi po druhé světové válce a vysvětluje, proč se kolem roku 1970 všechno začalo rozpadat. Do té doby se svět usilovně snažil zotavit a obnovit a hospodářský růst získal dodatečný impulz díky zavádění špičkových technologií prostřednictvím investic do obměny zařízení. Od roku 1970 však trendový růst zpomaluje, což vysvětluje řadu našich současných obtíží. Po celou tuto dobu neměly vlády žádnou představu, jak zpomalení řešit, kromě slibů, že obnoví ztracený poválečný ráj. Ve většině případů to znamenalo další půjčky. A v Evropě usilovaly elity o sjednocení kontinentu se vznešeným cílem zastavit opakující se epizody krveprolévání. Do honby za zabezpečením zjevných přínosů integrace však zapomněly přibrat i občany. Od té doby zjišťují, že pýcha předchází pád.", "en": "What’s Wrong with Contemporary Capitalism? PRINCETON – Rather suddenly, capitalism is visibly sick. The virus of socialism has reemerged and is infecting the young once more. Wiser heads, who respect capitalism’s past achievements, want to save it, and have been proposing diagnoses and remedies. But their proposals sometimes overlap with those who would tear the system down, making nonsense of traditional left-right distinctions. Fortunately, Raghuram G. Rajan, a former governor of the Reserve Bank of India who teaches at the University of Chicago Booth School of Business, brings his unparalleled knowledge and experience to bear on the problem. In his new book,The Third Pillar: How Markets and the State Leave Community Behind, he arguesthat the cancer afflicting contemporary capitalism is the failure neither of “Leviathan” (the state) nor of “Behemoth” (the market), but of community, which no longer serves as a check against either monster. Rajan thus prescribes an “inclusive localism” to rebuild communities that can furnish people with self-respect, status, and meaning. Rajan’s book, like Oxford University economist Paul Collier’s The Future of Capitalism, is part of a rapidly growing genre of critiques by capitalism’s friends. Rajan is a proponent of capitalism who has accepted that it no longer works in the interest of the social good, and must be brought back under control. The Third Pillar offers deep historical context to explain the current moment, but it is most successful when it retraces developments after World War II to explain why everything started unraveling around 1970. Until then, the world had been busy recovering and rebuilding, and economic growth had received an added boost from the adoption of frontier technologies through replacement investment. But trend growth has decelerated since 1970, accounting for many of our current difficulties. Through it all, governments have had no idea how to address the slowdown, other than to promise a restoration of the lost postwar paradise. In most cases, that has meant additional borrowing. And in Europe, elites have pursued continental unification with the great aim of stopping recurrent episodes of carnage. Yet in their rush to secure the obvious benefits of integration, they forgot to bring their citizens along. They have since learned that after hubris comes nemesis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At 14, she became the third wife of a 60-year-old man, and by the time she was 18, she was a divorced mother of three. Despite her poverty, despite her social status as a divorcée in an ultra-conservative society, and despite the opposition of her parents to her going back to school, Fayza knew that her only way to control her life was through education. She is now 26. She received a grant from a local NGO to fund her business studies at the university. Her goal is to find a job, rent a place to live in, and bring her kids back with her. The Arab states are going through tremendous change, and the struggles women face are overwhelming. Just like the women I photographed, I had to overcome many barriers to becoming the photographer I am today, many people along the way telling me what I can and cannot do. Umm El-Saad, Asma and Fayza, and many women across the Arab world, show that it is possible to overcome barriers to education, which they know is the best means to a better future. And here I would like to end with a quote by Yasmine, one of the four activist women I interviewed in Tunisia. Yasmine wrote, \"Question your convictions. Be who you to want to be, not who they want you to be. Don't accept their enslavement, for your mother birthed you free.\" Thank you. (Applause)", "cs": "Ve 14 se stala třetí ženou 60letého muže, a když jí bylo 18, byla z ní rozvedená matka tří dětí. I přes svou chudobu, společenské postavení rozvedené ženy v ultrakonzervativní společnosti, a přes nesouhlas rodičů se Fayza rozhodla vrátit do školy. Věděla, že nad svým životem může získat kontrolu jen pomocí vzdělání. Teď je jí 26. Získala grant od místní neziskové organizace, aby si mohla zaplatit obchodní studia na univerzitě. Chce si najít práci, pronajmout si byt a vzít si k sobě zpět své děti. V arabských zemích teď probíhají ohromné změny, boje, které musejí ženy svádět jsou nesmírné. Tak jako ženy, které jsem fotila, jsem i já musela překonat mnoho překážek, abych se mohla stát fotografkou. Hodně lidí mi přitom říkalo, co smím a nesmím. Umm El-Saad, Asma a Fayza, ale i mnoho dalších žen v arabském světě nám ukazují, že je možné překonat překážky na cestě za vzděláním, jež, jak vědí, je nejlepším prostředkem k lepší budoucnosti. Nyní bych ráda skončila citátem Yasminy, jedné ze čtyř aktivistek, se kterými jsem mluvila v Tunisku. Yasmina napsala: „Zpochybňujte svá přesvědčení. Buďte tím, kým chcete být, ne tím, koho z vás chtějí mít. Nenechte se zotročovat, narodily jste se přece svobodné.“ Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Okay, now I don't want to alarm anybody in this room, but it's just come to my attention that the person to your right is a liar. (Laughter) Also, the person to your left is a liar. Also the person sitting in your very seats is a liar. We're all liars. What I'm going to do today is I'm going to show you what the research says about why we're all liars, how you can become a liespotter and why you might want to go the extra mile and go from liespotting to truth seeking, and ultimately to trust building. Now, speaking of trust, ever since I wrote this book, \"Liespotting,\" no one wants to meet me in person anymore, no, no, no, no, no. They say, \"It's okay, we'll email you.\" (Laughter) I can't even get a coffee date at Starbucks. My husband's like, \"Honey, deception? Maybe you could have focused on cooking. How about French cooking?\" So before I get started, what I'm going to do is I'm going to clarify my goal for you, which is not to teach a game of Gotcha. Liespotters aren't those nitpicky kids, those kids in the back of the room that are shouting, \"Gotcha! Gotcha! Your eyebrow twitched. You flared your nostril. I watch that TV show 'Lie To Me.' I know you're lying.\"", "cs": "Dobrá, nechci tady nikoho vystrašit, ale zrovna jsem zjistila, že osoba napravo od vás je lhář. (Smích) A osoba nalevo je také lhář. Stejně tak ten, kdo sedí přímo na vašem místě; to je také lhář. Všichni jsme lháři. Co se vám dnes chystám ukázat, je výzkum, který zodpoví, proč jsme všichni lháři, jak lež odhalit a proč bychom chtěli ještě něco víc, abychom nejen lež odhalili, ale zároveň poznali pravdu, a abychom mohli budovat důvěru. Když už mluvíme o důvěře, od doby, kdy jsem napsala knížku \"Odhalení lži\" se se mnou nikdo nechce setkat osobně, ne, ne, ne, ne, ne. Říkaji, \"To je v pohodě, pošlu ti email.\" (Smích) Už si ani nemůžu dát schůzku ve Starbucks. Můj muž mi říká \"Miláčku... podvody? Možná ses mohla zaměřit spíš na vaření. Co takhle francouzská kuchyně?\" Takže než začnu, vysvětlím vám můj cíl, což není naučit vás hru \"Mám tě!\" Lidé, co odhalují lži, nejsou ty přehnaně kritické děti, ty děti, které vzadu v místnosti křičí \"Mám tě! Mám tě!\" Zacukalo ti obočí. Rozšířily se ti nozdry. Viděla jsem pořad \"Lži mi,\" vím, že lžeš.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Režim to donutilo volit mezi použitím síly, která by sílící vzdor zlomila, a ukončením vlastní činnosti dřív, než bude pozdě. Bezpočetná dobrovolnická armáda demokratů odmítla opustit ulice a náměstí Kyjeva a tím staré šedivé muže včerejška naší země donutila k odchodu do minulosti. To je průlom, který přetrvá. Už 70 cynických let – a po celá staletí předtím – se vše, co bylo vykonáno ve jménu Ukrajinců, dělo bez našeho souhlasu. Zkorumpované režimy se pomocí zastrašování a uplácení domáhaly loajálnosti byrokracie, policie a ozbrojených složek. Tisk i rozhlasové a televizní vysílání byly plné lží. Ohromné bohatství Kučmova režimu, získané okrádáním obyčejných Ukrajinců, naznačovalo, že vláda lupičství a podvodů by mohla trvat navždy. Ukrajinci teď však dali svůj hlas demokracii a otevřené společnosti. Odteď bude vítězit síla myšlenek, nikoliv síla zbraní. Karel Marx, ona zákeřná příčina velké části ukrajinského strádání, se jednou trefil: „cílem,“ řekl o světě, „je změnit jej.“ Samozřejmě, naše hnutí vyrostlo z opozice: opozice vůči korupci, opozice vůči vzdávání se národní nezávislosti, opozice vůči vládě neurvalce. Štěstím opozice je její prostota; Ukrajinci chápali, proti čemu se stavíme, a stáli nám po boku. Teď musíme vést národ, jehož některé součásti, jak se zdá, jsou – kvůli cynickým manévrům a nenávistné rétorice zdiskreditovaného režimu – proti demokracii, již se snažíme vybudovat. Žádná součást Ukrajiny však není naším nepřítelem a s nikým tak nebudeme jednat. Vždyť nám není třeba připomínat, co musí být prioritou Ukrajiny. Volali jsme to ze všech tribun v zemi: skoncujme s korupcí a zneužíváním moci pro osobní a stranické obohacení. Toto poselství je vytesáno do našich srdcí. Naším prvním úkolem je tedy reforma práva a soudnictví a tady nám dává naději odvaha ukrajinského Nejvyšší soudu, který zvrácením ukradených voleb z 21. listopadu uhájil právo a svobody Ukrajinců oproti režimu, který je chtěl smést. Odoláme pokušení sáhnout po pomstě a odplatě. To je cesta, která vede k demoralizaci a novým sporům.", "en": "This left the regime to choose between using force to quell the growing resistance or cutting its losses. By refusing to leave the streets and squares of Kyiv, Ukraine’s mass volunteer army of democrats forced our country’s gray old men of the past to retreat into the past. This is a breakthrough that will endure. For 70 cynical years, and for centuries before that, everything done in the name of Ukrainians was done without our consent. Corrupt regimes, through intimidation and bribery, insisted on the loyalty of the bureaucracy, police, and armed services. Newspapers and broadcasts were packed with lies. The Kuchma regime’s vast wealth, stolen from ordinary Ukrainians, suggested that the reign of thuggery and deceit could go on forever. But Ukrainians have now given their seal of approval to democracy and an open society. From now on, the force of ideas, not the force of arms, will win the day. For once, Karl Marx, the mischievous cause of so much of Ukraine’s misery, got something right: “the point,” he said about the world, “is to change it.” Of course, our movement was created out of opposition: opposition to corruption, opposition to surrendering our national independence, opposition to the rule of the bully. The joy of opposition is its simplicity; Ukrainians understood what we opposed and stood side by side with us. Now we must lead a nation in which – thanks to the cynical ploys and hate-filled rhetoric of a discredited regime – some sections seem to be set against the democracy we seek to build. But no section of Ukraine is our enemy and none will be treated that way. For we need no reminding of what must be Ukraine’s priority. We have shouted it from every platform in the country: end corruption and abuse of power for personal and partisan gain. It is a message carved on our hearts. Thus, our first task is legal and judicial reform, and here we are given hope by the courage of Ukraine’s Supreme Court, which in overturning the stolen election of November 21 upheld the law and the liberties of Ukrainians against a regime determined to sweep them away. So we will resist the temptation of revenge and retribution. That way lays demoralization and new divisions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Byly to mé ekonomické návrhy – jejichž spoluautorem byl Jeff Sachs (s přispěním Normana Lamonta, bývalého britského ministra financí za konzervativce, Larryho Summerse z Harvardovy univerzity a Jamese K. Galbraitha z Texaské univerzity)? Anebo za to mohla výslovná hrozba trojky, že uzavře banky (k čemuž skutečně došlo, když jsme se loni v červenci opovážili předložit ultimátum našich věřitelů řeckým voličům k všelidovému hlasování)? Jinými slovy: šlo o „Varufakisův efekt“, nebo o „efekt trojky“? Chce-li analytik odpovědět na tuto otázku tak, aby to pro investory mělo nějaký užitek, musí přinejmenším projevit snahu stanovit, zda pozorovaná korelace ukazuje na příčinnou souvislost. Také by nebylo od věci přečíst si naše politické návrhy a porovnat je s programem trojky. To by ovšem vyžadovalo práci, kterou si někteří analytici bohužel raději nedávají. Relevantní otázka zní, zda jsme postupovali správně, když jsme trojku konfrontovali – což byl ústřední bod naší volební platformy z ledna 2015 –, nebo zda jsme měli rovnou přistoupit na „řecký program“ našich věřitelů. Podle mého názoru jsme neměli jinou možnost než se plánu trojky postavit. Důvod je jednoduchý: řecký stát začal být počátkem roku 2010 nesolventní. Od května 2010 se tato insolvence řešila sledem půjček typu „prodlužovat a předstírat“ poskytovaných za podmínek, které zákonitě musely snížit národní důchod, investice a úvěry. Stav insolvence navíc zhoršovalo pokračující předstírání, že jde o pouhý problém likvidity. Zlepšoval se stav řecké ekonomiky koncem roku 2014? Samozřejmě ne. Nominální HDP nikdy nepřestal klesat, veřejný a soukromý dluh byl stále méně udržitelný a investice i úvěry zůstávaly celou dobu v kómatu. Bez restrukturalizace dluhu, nízkého cíle primárního rozpočtového přebytku (očištěného o dluhové platby), „špatné banky“ řešící otázku nesplácených úvěrů a rozsáhlé reformní agendy, která si vezme na paškál nejhorší případy dobývání renty, je Řecko odsouzené k trvalé depresi. Trojka bohužel zvolila cestu politicky motivovaného popírání a hlubokého nezájmu o naše návrhy hospodářské politiky. Znovu a znovu jednoduše požadovala kapitulaci. Tuto konfrontaci jsme jistě mohli zvládnout lépe.", "en": "Was it my policy proposals – jointly authored with Jeff Sachs (with input from Norman Lamont, a former Tory Chancellor of the Exchequer in the United Kingdom, Harvard’s Larry Summers, and James K. Galbraith of the University of Texas) – that were responsible? Or was it the Troika’s explicit threat of bank closures (which were actually imposed when we dared to put our creditors’ ultimatum to the Greek people in a referendum last July)? In other words, was it the “Varoufakis effect” or the “Troika effect”? To answer this question in ways that are helpful to investors, an analyst must at least make an effort to establish whether the observed correlation points to a causal link. Reading our policy proposals and comparing them to the Troika’s program would have helped. Unfortunately, this would have required work that some analysts prefer not to do. The relevant question is whether we were right to confront the Troika – a central plank in our January 2015 electoral platform – or whether we should have signed up to our creditors’ “Greek program.” My view is that we had no alternative but to resist the Troika’s plan. The reason is simple: the Greek state became insolvent in early 2010. From May 2010, this insolvency was addressed by means of sequential extend-and-pretend loans on conditions that were guaranteed to shrink national income, investment, and credit. A case of insolvency was made increasingly worse by continuing to pretend that it was a mere liquidity problem. Was the Greek economy on the mend in late 2014? Of course not. Nominal GDP never stopped shrinking, public and private debt continued to become less and less sustainable, and all along investment and credit remained comatose. Without debt restructuring, a low target for the primary budget surplus (net of debt payments), a “bad bank” to deal with non-performing loans, and a comprehensive reform agenda that tackles the worst cases of rent seeking, Greece is condemned to permanent depression. Alas, the Troika was in politically motivated denial and deeply uninterested in our policy proposals. Time and again, they simply demanded capitulation. To be sure, we could have handled that confrontation better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za poslední tři desítky let ceny v USA a Evropě tíhly k vývoji ve třech pomalu postupujících a vzájemně souvisejících cyklech vzestup-propad. Po všech dřívějších kulminacích následovalo několik let klesajících cen (v reálných hodnotách). Není důvod předpokládat, že současný cyklus se bude lišit. Ceny v USA už od loňska poklesly. Poněvadž data pro eurozónu budou k dispozici až mnohem později, nelze prozatím určit, zda se ceny otočily i na starém kontinentu. Platí-li ovšem vzorec z minula, ceny domů by v (kontinentální) Evropě měly začít klesat velice brzy. Jak v USA, tak v Evropě se zdá, že ceny vyšplhaly o 20-30% nad svou dlouhodobou průměrnou hodnotu. Po zásazích tak vysoko nad terč bude zřejmě následovat období střelby pod cíl. Z toho by vyplývalo, že se ceny pravděpodobně budou muset snížit nejméně o 20-30%, ale možná o mnohem víc, než narazí na dno. Evropští tvůrci politik tudíž mají důvod ke znepokojení. Třebaže v eurozóně není mnoho známek o rozsáhlém rizikovém úvěrování, ledacos dokládá, že ceny domů mají významný dopad na domácí poptávku, byť se značnými odlišnostmi mezi jednotlivými zeměmi. Vyšší ceny domů se téměř všude pojily se silnější spotřebou. Nižší ceny bydlení napříč Evropou tedy zřejmě bude provázet slabší spotřebitelská poptávka, tak jako v USA. V Německu se kupříkladu ceny domů drží relativně nízko a spotřeba je slabá. Dopad cen domů na stavební činnost je proměnlivější.", "en": "Over the last three decades, prices in the US and Europe have tended to follow three slow-moving, related boom-bust cycles. All previous peaks were followed by several years of declining prices (in real terms). There is no reason to assume that this cycle will be any different. Since last year, prices have declined in the US. Because data for the euro area will become available only much later, it is not yet possible to determine whether prices have already turned on the Continent as well. But if the past pattern holds, house prices should start to fall very soon in (continental) Europe as well. In both the US and Europe it seems that prices went 20-30% above their longer-term average values. Such a large overshooting is likely to be followed by some undershooting. This would imply that prices will probably have to fall at least by 20-30 %, but possibly considerably more before they find a bottom. European policy makers thus have cause for concern. While there is little evidence in the euro area of large-scale sub-prime lending, there is considerable evidence to suggest that house prices have an important impact on domestic demand, albeit with wide variations among individual countries. Almost everywhere, higher house prices have been associated with strong consumption. Lower house prices throughout Europe are thus likely to be accompanied by weaker consumption demand, as in the US. In Germany, for example, house prices have remained relatively low and consumption weak. The impact of house prices on construction activity has been more varied."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If the trend continues, the top one percent will share over 30 percent of national [income] in another 30 years, while the bottom 50 percent of Americans will share just six. You see, the problem isn't that we have some inequality. Some inequality is necessary for a high-functioning capitalist democracy. The problem is that inequality is at historic highs today and it's getting worse every day. And if wealth, power, and income continue to concentrate at the very tippy top, our society will change from a capitalist democracy to a neo-feudalist rentier society like 18th-century France. That was France before the revolution and the mobs with the pitchforks. So I have a message for my fellow plutocrats and zillionaires and for anyone who lives in a gated bubble world: Wake up. Wake up. It cannot last. Because if we do not do something to fix the glaring economic inequities in our society, the pitchforks will come for us, for no free and open society can long sustain this kind of rising economic inequality. It has never happened. There are no examples. You show me a highly unequal society, and I will show you a police state or an uprising. The pitchforks will come for us if we do not address this. It's not a matter of if, it's when. And it will be terrible when they come for everyone, but particularly for people like us plutocrats. I know I must sound like some liberal do-gooder. I'm not. I'm not making a moral argument that economic inequality is wrong.", "cs": "Pokud bude tento trend pokračovat, horní 1 % procento si během příštích 30 let rozdělí přes 30 % celostátních příjmů, zatímco dolních 50 % Američanů se bude dělit jen o 6 %. Víte, problém není v tom, že tu máme nějakou nerovnost. Nějaká ta nerovnost je nutná, aby kapitalistická demokracie hladce fungovala. Problémem ale je, že nerovnost je dnes na historických maximech a každým dnem je to horší. Pokud se bohatství, moc a příjmy budou nadále koncentrovat na samé špičce, naše společnost se změní z kapitalistické demokracie na neofeudální rentiérskou společnost jako ve Francii 18. století. To byla Francie před revolucí s těmi davy a vidlemi. Takže tady je moje poselství pro přátele plutokraty a miliardáře a kohokoliv, kdo žije v bublině za plotem s branami: Proberte se. Proberte se. Tohle nemůže vydržet. Protože když neuděláme něco, čím bychom napravili do očí bijící ekonomickou nerovnost v naší společnosti, ty vidle si pro nás přijdou, protože žádná svobodná a otevřená společnost nemůže dlouhodobě udržet rostoucí ekonomickou nerovnost. Ještě nikdy se to nestalo. Neexistují žádné příklady. Dejte mi příklad velmi nerovné společnosti a já vám v ní najdu policejní stát nebo povstání. Ty vidle si pro nás přijdou, pokud se tomu nebudeme věnovat. Není otázkou jestli, ale kdy. A až přijdou, bude to hrůza pro všechny, ale obzvlášť pro lidi, jako jsme my plutokrati. Vím, že asi vypadám jako nějaký liberální dobrodinec. To nejsem. Nehledám žádný morální důvod pro to, že je ekonomická nerovnost špatná."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento náhled má za to, že americká tajná válka v Sýrii je nezákonná jak podle Ústavy USA (která k vyhlášení války zmocňuje výhradně Kongres), tak podle Charty Organizace spojených národů a že americká dvojaká válka v Sýrii je cynický a nezodpovědný hazard. Cílem snah svrhnout Asada pod taktovkou USA není ochránit syrský lid, jak tu a tam Obama a Clintonová nadnesli; jedná se o zástupnou válku proti Íránu a Rusku, v níž má Sýrie tu smůlu, že se stala bojištěm. Ve hře je v této válce mnohem víc a partie je to mnohem nebezpečnější, než si američtí váleční šachisté představují. Zatímco USA provozují svou válku proti Asadovi, Rusko vystupňovalo vojenskou podporu jeho vlády. Podle amerických médií hlavního proudu je chování Ruska urážkou: jak se Kreml opovažuje bránit USA ve svržení syrské vlády? Výsledkem je rozšiřující se diplomatický střet s Ruskem, který by mohl eskalovat a vést – snad neúmyslně – až k vojenskému konfliktu. Jedná se o záležitosti, které by měly podléhat právnímu přezkumu a demokratické kontrole. Jsem si jistý, že americký lid by na probíhající válku v Sýrii, která pod vedením USA usiluje o změnu režimu, reagoval hlasitým „ne“. Američané chtějí bezpečnost, včetně porážky ISIS, ale také jsou si vědomi dlouhé a katastrofální historie snah o změny režimů v režii USA, mimo jiné v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, Střední Americe, Africe a jihovýchodní Asii. Právě to je hlavní důvod, proč bezpečnostní složky USA odmítají říct pravdu. Americký lid by nežádal neutuchající válku, ale mír. Obamovi ještě zbývá v úřadu několik měsíců, kdy může napravit svůj pošramocený odkaz. Měl by začít tím, že Američanům nalije čistého vína.", "en": "This view holds that America’s secret war in Syria is illegal both under the US Constitution (which gives Congress the sole power to declare war) and under the United Nations Charter, and that America’s two-sided war in Syria is a cynical and reckless gamble. The US-led efforts to topple Assad are not aimed at protecting the Syrian people, as Obama and Clinton have suggested from time to time, but are a US proxy war against Iran and Russia, in which Syria happens to be the battleground. The stakes of this war are much higher and much more dangerous than America’s proxy warriors imagine. As the US has prosecuted its war against Assad, Russia has stepped up its military support to his government. In the US mainstream media, Russia’s behavior is an affront: how dare the Kremlin block the US from overthrowing the Syrian government? The result is a widening diplomatic clash with Russia, one that could escalate and lead – perhaps inadvertently – to the point of military conflict. These are issues that should be subject to legal scrutiny and democratic control. I am confident that the American people would respond with a resounding “no” to the ongoing US-led war of regime change in Syria. The American people want security – including the defeat of ISIS – but they also recognize the long and disastrous history of US-led regime-change efforts, including in Afghanistan, Iraq, Libya, Syria, Central America, Africa, and Southeast Asia. This is the main reason why the US security state refuses to tell the truth. The American people would call for peace rather than perpetual war. Obama has a few months left in office to repair his broken legacy. He should start by leveling with the American people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Násilí a inovace ABÚ ZABÍ – V britském filmu Třetí muž z roku 1949 poznamenává postava jménem Harry Lime, že za vlády rodu Borgiů v renesanční Itálii země „zažila války, násilí, vraždy a krveprolití. Zrodila ale Michelangela, Leonarda da Vinciho a renesanci.“ Naproti tomu, prohlašuje, 500 let švýcarské demokracie a míru nepřineslo o mnoho víc než kukačkové hodiny. Usuzovat, že novátorství a tvořivost je plodem střetů, je extrémní (ostatně Švýcarsko je světovou špičkou v oblasti inovací), ale Lime poukazuje na významný fakt. Přestože se mír, řád a politická stabilita všeobecně považují za zásadní předpoklady vynalézavosti, podnikavosti a hospodářského rozvoje, zaznamenali jsme už mnoho výjimek z tohoto pravidla – zejména co se týče kreativity a novátorství. Spojené státy se vytrvale umisťují v žebříčku deseti nejúspěšnějších zemí v oblasti inovací, mimo jiné v Globálním indexu inovací INSEAD. V Globálním indexu míru se však ze 153 zemí umístily na 88. příčce. Rovněž Velká Británie a Nizozemsko obsadily páté, respektive šesté místo v indexu inovací, ale až 28. a 29. místo v indexu míru. Naopak Bhútán patří mezi dvacet nejmírovějších států, ale do indexů novátorství se vůbec nepropracoval. Samozřejmě že kriminalita, terorismus, konflikty a politická nestabilita v takovém rozsahu, že vyvolávají úplné zhroucení právního řádu, jsou pro kreativitu a novátorství výraznou brzdou. Některé země ale vůči všudypřítomnému násilí a volatilitě projevují značnou odolnost. Například Mexiko a Jižní Afrika dosahují navzdory velkému výskytu násilných trestných činů vysokých úrovní novátorství (měřeno podle počtu podaných patentových přihlášek a registrací obchodních značek). Když zohledníme indikátory terorismu, jako odolní inovátoři se ukazují Libanon, Turecko, Jordánsko a Izrael. Takže stejně jako mír a stabilita nevedou vždy k tvořivosti a vynalézavosti, boje a nejistota jim zase nemusí nutně bránit. Mír, politická stabilita a veřejný pořádek jsou důležité faktory, které se zvažují při výběru umístění velkého zahraničního výrobního zařízení nebo podniku služeb, ale jsou méně významné, co se týče hledání dodavatelů kreativity a uskutečňování souvisejících investic. Konkrétně tvůrčí odvětví jako animace, umělecká tvorba, design a software – založená především na dovednostech a talentu jedince – jsou obvykle oproti jiným branžím vůči střetům odolnější.", "en": "Violence and Innovation ABU DHABI – In the 1949 British film The Third Man, the character Harry Lime observes that, during the Borgia family’s rule in Renaissance Italy, the country “had warfare, terror, murder, and bloodshed. But [it] produced Michelangelo, Leonardo da Vinci, and the Renaissance.” By contrast, he contends, Switzerland’s 500 years of democracy and peace produced little more than the cuckoo clock. While the implication that innovation and creativity are born only of conflict is extreme – in fact, Switzerland is a world leader in innovation – Lime makes a crucial point. Although peace, order, and political stability are widely perceived as essential prerequisites for invention, entrepreneurship, and economic development, there have been many exceptions to this rule – especially when it comes to creativity and innovation. The United States is consistently ranked among the world’s top ten countries for innovation, including by INSEAD’s Global Innovation Index. But, on the Global Peace Index, it is ranked 88th of 153 countries. Likewise, the United Kingdom and the Netherlands rank, respectively, fifth and sixth on the Innovation Index, but only 28th and 29th on the Peace Index. Conversely, Bhutan is among the top 20 most peaceful nations, but does not even make it onto innovation indices. Of course, crime, terrorism, conflict, and political instability severe enough to cause a total breakdown of law and order significantly impede creativity and innovation. But some countries show strong resilience in the face of pervasive violence and volatility. For example, despite widespread violent crime, Mexico and South Africa have high levels of innovation (measured by patent filing and trademark registration). When terrorism indicators are taken into account, Lebanon, Turkey, Jordan, and Israel emerge as resilient innovators. Just as peace and stability do not always lead to creativity and innovation, fighting and uncertainty do not necessarily deter it. Although peace, political stability, and civil order are important factors to consider when selecting a location for a large-scale foreign production or service operation, they are far less important when it comes to sourcing creativity and making the related investments. In particular, creative industries, such as animation, arts, design, and software – which are mostly based on individual skills and talent – tend to be more resilient to conflict than others."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se neetické chování politických a podnikatelských lídrů začne všeobecně pokládat za „normální,“ veřejné mínění jej netrestá, čímž se opět posiluje jeho normalita – a vzniká „past beztrestnosti“. Například ve Spojených státech dnes zámožní sponzoři uplácejí politiky tak flagrantně a neúnavně, že velká část veřejnosti přijímá nová odhalení nečestných finančních praktik (třeba mravně pochybné finanční vazby Nadace Clintonových) s cynickým zívnutím. Poměry v sektoru globálního bankovnictví jsou obzvlášť zneklidňující. Nedávná důkladná studie etických postojů v odvětví finančních služeb v USA a Velké Británii ukázala, že neetické a nezákonné jednání se skutečně považuje za všudypřítomné. Zhruba 47 % respondentů odpovědělo, že je „pravděpodobné, že se jejich konkurenti podílejí na neetických a nelegálních aktivitách,“ a 23 % dotázaných bylo přesvědčeno, že jsou do takových činností zapojeni jejich firemní kolegové. Mladší generace si odnesla ponaučení: 32 % respondentů zaměstnaných ve finanční branži méně než deset let uvedlo, že by se „patrně dopustili zneužití důvěrných informací v obchodním styku, aby si vydělali deset milionů dolarů, kdyby neexistovala šance, že budou zatčeni“. Šance, že za takový delikt budou zatčeni, je přitom bohužel nejspíš velice nízká. V pasti beztrestnosti ale neuvízly všechny společnosti a sektory. V některých společnostech, nejvýrazněji ve Skandinávii, žije očekávání, že tamní veřejní činitelé a obchodní lídři mají jednat eticky a čestně a že se tak skutečně děje. Za drobné přešlapy, které by se jinde zdály nepodstatné, jsou v těchto zemích nuceni odstoupit ministři.", "en": "When unethical behavior by political and business leaders becomes widely viewed as “normal,” it then goes unpunished by public opinion, and is reinforced as normal – creating an “impunity trap.” For example, with politicians in the United States now so flagrantly and relentlessly on the take from wealthy donors, much of the public accepts new revelations of financial impropriety (such as the Clinton Foundation’s morally dubious financial dealings) with a cynical yawn. The situation in the global banking sector is especially alarming. A recent careful study of ethical attitudes in the financial-services industry in the US and the United Kingdom showed that unethical and illegal behavior is indeed now viewed as pervasive. Some 47% of respondents said that it is “likely that their competitors have engaged in unethical and illegal activity,” and 23% believed that their fellow employees have engaged in such activities. The younger generation has learned the lesson: 32% of respondents employed in the financial industry for less than ten years said that, “they would likely engage in insider trading to make $10 million if there was no chance of being arrested.” The chance of being arrested for such malfeasance is, alas, probably very low. Yet not all societies or sectors are caught in an impunity trap. Some societies, most notably in Scandinavia, maintain the expectation that their public officials and business leaders should and will act ethically and honestly. In these countries, ministers are forced to resign for petty infractions that would seem trivial in other countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínská ekonomika: internet versus komunismus PEKING: Čínu zachvátila euforie Nové ekonomiky. Mobilní telefony jsou stejně všudypřítomné v Šanghaji jako v Helsinkách, „dot.com“ firmy stejně běžné jako v San Francisku. Ačkoli v tomto případě nelze použít výrazu „rozmařilá nevázanost“, jímž kdysi americký centrální bankéř Alan Greenspan označil vývoj na americké burze, nebývalý zájem o nové ekonomické investice – navzdory pouhé vidině čínské verze NASDAQu kdesi na hodně vzdáleném obzoru – přispívá k obnově čínské ekonomiky. Avšak s tím, jak Čína přijímá novinky, dostává se starý průmysl pod enormní tlak. Ve světle nedávné asijské finanční paniky je čínská euforie překvapující. Zdá se, že vláda bere novou ekonomiku jako způsob, jak zemi obrnit proti budoucím krizím. To je ale jen zbožné přání. Nikdo nemůže čekat, že jediná krize vymýtí všechen hospodářský plevel země, ani to, že se nová ekonomika stane šémem pro bezrizikový růst. Během posledních dvou set let prožíval vyspělý svět na své cestě k prosperitě periodická období rozmachu a úpadku. Tyto krize zbavily hospodářské systémy a společnosti jejích neefektivních rysů a pomohly zdokonalit jejich klíčové instituce. Zázrak východní Asie (Čínu v to počítaje) v posledních třiceti až čtyřiceti letech nespočívá jen ve vysokém růstu, ale také v tom, že solidní dlouhodobý růst se dostavil, aniž by s sebou přivodil jakoukoli vážnější krizi. Asijská finanční panika v letech 1997-1999 byla pro tento region jen první v řadě – proto také všechny omráčila – ale není zdaleka poslední. Navzdory všemu nadšení není nová ekonomika s to ochránit zemi proti chaosu.", "en": "China's Dot.Communist Economy BEIJING: New Economy euphoria is gripping China. Cell phones seem as ubiquitous in Shanghai as in Helsinki, with dot com firms as common as in San Francisco. Although the term “irrational exuberance,” once applied by America’s central banker Alan Greenspan to the US stock market, does not apply here, the rush into New Economy investments, with even the prospect of a Chinese NASDAQ in the offing, has rejuvenated China’s economy. As China embraces the new, however, its old industries are coming under enormous pressure. Coming just a few years after Asia’s financial panic, China’s euphoria is surprising. The government seems to be embracing the New Economy as a means to immunize China against future crisis. This is wishful thinking. No one should expect that a single crisis can burn away all of a country’s economic weeds, nor that the New Economy is a magic bullet for risk-free growth. Over the past two centuries the developed world experienced periodic booms and busts on its way to prosperity. Those crises purged economies and societies of inefficiencies and helped improve their core institutions. The miracle of East-Asia (including China) over the past 30-40 years was not high growth alone but the fact that robust long term growth came about without inciting any major crisis. Asia’s financial panic of 1997-1999 was a first for the region - which is why it stunned everyone - but it won’t be the last. Despite all the hype, the New Economy cannot vaccinate a country from tumult."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pro EU z brexitu nic nekouká MILÁN – Až donedávna věnovali Evropané blížícímu se britskému referendu o členství v Evropské unii pramalou pozornost. Dnes, kdy se možnost „brexitu“ stala reálnou, jsou naopak stále fascinovanější jejími důsledky. Místo aby však seriózně posuzovali rizika, chovají se mnozí z nich jako členové početné rodiny, která už brzy ztratí zámožného příbuzného a v duchu si rozděluje jeho dědictví, ještě než si vůbec někdo přečetl závěť. Rozhodně to platí pro Itálii, kde mnozí lidé očekávají, že jim brexit přinese nečekané štěstí, neboť silně prounijní premiér Matteo Renzi stojí v čele cesty vedoucí k integrovanější Evropě s prosperujícím Apeninským poloostrovem v jeho středu. Taková očekávání však značně přeceňují přínos brexitu pro zbytek EU a zároveň nesmírně podhodnocují rizika. Tak především by vyšší náklady na obchod s Velkou Británií, která je významným dovozcem italského zboží, poškodily italské exportéry právě v době, kdy se země usilovně snaží vybřednout z nejhorší recese od konce druhé světové války. Všeobecné očekávání, že Británie ani EU vůči sobě nezavedou obchodní omezení, se zdá přinejlepším nepřesvědčivé vzhledem k protekcionistickým tendencím, které pomohly rozdmýchat britský euroskepticismus, a vzhledem k možnosti, že se evropští politici pokusí odstrašit další členské státy od následování britského příkladu. Brexit by rovněž vyvolal značný chaos na finančních trzích. I v tomto případě mnozí lidé toto riziko zlehčují tvrzením, že turbulence by neměly dlouhého trvání.", "en": "No Brexit Spoils for the EU MILAN – Until very recently, Europeans paid little attention to the British referendum on its European Union membership. Now that the potential for “Brexit” has become real, they are increasingly consumed by its implications. But rather than seriously considering the risks, many are behaving like members of a large family that is about to lose a wealthy relative, mentally dividing up their inheritance even before the will is read. This is certainly the case in Italy, where many expect a windfall from Brexit, with the strongly pro-EU Prime Minister Matteo Renzi leading the way toward a more integrated Europe, with a prosperous Appenine Peninsula at its center. But such expectations significantly overestimate the benefits of Brexit for the rest of the EU, while vastly underestimating the risks. For starters, higher costs of trading with the United Kingdom, a significant importer of Italian goods, would hurt Italy’s exporters, at a time when the country is struggling to escape its worst recession since World War II. The popular expectation that neither the UK nor the EU will impose trade restrictions on the other seems unconvincing, at best, given the protectionist tendencies that have helped spur British Euroskepticism and the possibility that European policymakers will attempt to deter other member states from following the UK’s lead. Brexit would also spur significant financial-market turmoil. Again, many are downplaying this risk, claiming that the turbulence will be short-lived."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Besides the provision oftreatment for drug addiction, these include theimprovement of education and the dissemination ofinformation on overdose risk and management amongdrug users and their peers and families; and proactivestrategies to reach those who are out of contact withservices through outreach work and easily accessible,attractive drug services. The level of implementation of therecommendation and the effects thereof are under closeassessment by the Commission with a report expectedin2006. )See the overview table: Strategies and selected measures to reduce drugrelated deaths (http://www.emcdda.eu.int/?nnodeid=10697).)See the EU drug strategy 2005–2012 (http://www.emcdda.eu.int/?nnodeid=6790). ) http://eldd.emcdda.eu.int/?nnodeid=5173 & pluginMethod=eldd.showlegaltextdetail & id=2603 & lang=en & T=2 ) European report on drug consumption rooms (http://www.emcdda.eu.int/?nnodeid=1327). Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe Table 3: Applied substances in medically assisted treatment in Europe (including trials) Country Czech Republic Lithuania Poland United Kingdom No information is available for Slovakia or Turkey.Standard table on drugrelated treatment availability. The latest figures show that in 2003 there were more than450 000 clients in substitution treatment in specialisedunits in the EU (Table 4), of whom more than 90%werereceiving methadone. In addition to these were clientsreceiving other kinds of substitution treatment (such asdihydrocodeine, slow-release morphine or heroin) andthose who received substitution treatment in settings suchas at their general practitioner. Unfortunately, reliabledata on these aspects of substitution treatment are notcurrently available in many Member States and Clients receivingmethadone treatment through their general practitioner in2003 numbered 8 500 in France, 2 682 in Ireland, Chapter 6: Heroin and injecting drug use Table 4: Estimates of clients in substitution treatment in Europe in 2003 Country Clients in methadone treatment in specialised units Clients in buprenorphine treatment in specialised units Total of clients in substitution treatment in specialised units Czech Republic Lithuania Poland United Kingdom Total ( This is the number of cases rather than individuals treated in the year.In Austria, around 46 % of clients are receiving substitution treatment other than methadone and buprenorphine, which have been added to give the correcttotal.", "cs": "Z nových členskýchstátů jen dva, a to Česká republika a Slovinsko, poskytujíodhady prevalence problémového užívání drog a v oboutěchto zemích je substituční léčba dostupná pro menší částproblémových uživatelů drog (v České republice pro 16%a ve Slovinsku pro 26%), než je průměr pro evropskoupatnáctku (35%). Navzdory nedostatku odhadůprevalence problémového užívání drog je úroveňsubstituční léčby v dalších nových členských státech a kandidátských zemích daleko za úrovní v členskýchstátech evropské patnáctky. Nejnovější údaje ukazují, že v roce 2003 se substitučníholéčení ve specializovaných zařízeních v EU účastnilo vícenež 450 000 klientů (tabulka 4), z nichž více než 90%dostávalo metadon. Kromě nich to byli klienti, kteří se podrobovali jiným typům substituční léčby (např. dihydrokodeinem, morfinem s prodlouženýmuvolňováním nebo heroinem), a klienti, kterým bylaposkytována substituční léčba v takových prostředích jakonapř. u praktického lékaře. Kapitola 6: Heroin a nitrožilně užívané drogy Tabulka 3: Látky používané při léčbě s farmakologickou podporou v Evropě (včetně studií) Země Česká republika Litva Polsko Spojené království Poznámka:Pro Slovensko a Turecko nejdou k dispozici žádné informace.Zdroj:Standardní tabulka dostupnosti léčby drogových závislostí. Abstinenčně orientovaná léčba zahrnuje aplikacipsychosociálních a výchovných technik k dosaženídlouhodobé abstinence v užívání drog. Abstinenčněorientovaná léčba je tradičně ústavní a dlouhodobá, např. v terapeutických společenstvích. V dnešní době se často nabízí v prostředí komunity. Na rozdíl od léčby s farmakologickou podporou, prokterou v mnoha členských státech existují centralizované Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Tabulka 4: Odhady počtu klientů substituční léčby v Evropě v roce 2003 Země Klienti metadonové léčby ve specializovaných zařízeních Klienti léčby buprenorfinem ve specializovaných zařízeních Celkový počet klientů substituční léčby ve specializovaných zařízeních Česká republika Litva Polsko Spojené království Celkem ( (1)Jedná se spíše o počet případů než o počet osob léčených v daném roce.(2)V Rakousku je přibližně 46 % klientům poskytována jiná substituční léčba než léčba metadonem a buprenorfinem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Afrika není na měnové unie připravená ABIDŽAN – Západoafričtí političtí lídři nedávno ohlásili, že frank CFA – měnu vytvořenou Francií v roce 1945 pro vlastní kolonie a dodnes užívanou 14 africkými zeměmi – nahradí letos nová měna zavěšená k euru, nazvaná eko. Ponaučení z vlastní zkušenosti se zónou franku CFA a z eurozóny však vyvolávají vážné pochybnosti ohledně připravenosti regionu na výzvy, jež tato nová měnová unie přinese. Kritici zóny franku CFA se už dlouho zaměřují na pociťovanou dominanci Francie, která podle názoru mnohých vyústila ve stav, jejž zesnulý kamerunský ekonom Joseph Tchundjang Pouemi nazval „měnovým poddanstvím“ Afriky CFA. Nové reformy se pokusí to změnit uvolněním vazeb na Francii, včetně ukončení požadavku, aby tam členské státy ukládaly polovinu svých zahraničních rezerv. (Dříve byla součástí pravidla francouzská záruka za směnitelnost franku CFA.) Skutečné výzvy, jimž africké měnové unie čelí, však nemají nic společného s politickou suverenitou. Souvisejí s ekonomikou. Navzdory 75leté existenci je zóna franku CFA stále domovem části nejchudších zemí světa (Niger, Mali, Burkina Faso, Středoafrická republika). I v nejbohatších a nejvyspělejších zemích franku CFA (Kamerun a Pobřeží slonoviny) byly reálné příjmy na osobu v roce 2019 nižší než před zhruba čtyřmi desetiletími. Právě proto eko – a další regionální měnové záměry jako Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) a Východoafrické společenství (EAC) – představuje jednu z největších výzev v oblasti hospodářské politiky v dějinách Afriky. Kontinent se skládá z malých, otevřených ekonomik, spoléhajících na obchod jako hlavní motor růstu. Vzhledem ke struktuře jejich výroby a skladbě vývozu rozhodnutí tvůrců politik ohledně kurzovních režimů a politik přímo ovlivňují růstové vyhlídky, vývoj sektorů a zaměstnanosti, strukturální transformaci a institucionální rozvoj. Měnová unie chudých zemí se společnou měnou zavěšenou k silnému euru přitom ohrozí externí konkurenční schopnost, která má zásadní význam pro jejich růst. V několika zásadních ohledech je neméně znepokojivé, že země franku CFA v současnosti nesplňují ekonomická kritéria pro vstup do měnové unie.", "en": "Africa Isn’t Ready for Currency Unions ABIDJAN – West African political leaders recently announced that the CFA franc – a currency created by France in 1945 for its colonies and still used by 14 African countries – will be replaced this year by a new currency pegged to the euro called the eco. But lessons from the CFA franc zone’s own experience and from the eurozone raise serious doubts about the region’s preparedness for the challenges this new monetary union will bring. Critics of the CFA franc zone have long focused on France’s perceived dominance, which many believe has resulted in what the late Cameroonian economist Joseph Tchundjang Pouemi called CFA Africa’s “monetary servitude.” New reforms will aim to change that by loosening ties with France, including by ending the requirement that member states deposit half of their foreign reserves there. (Previously, that rule included France’s guarantee of the convertibility of the CFA franc.) But the real challenges facing African monetary unions have nothing to do with political sovereignty. They relate, instead, to economics. Despite 75 years of existence, the CFA franc zone is still home to some of the world’s poorest countries (Niger, Mali, Burkina Faso, and the Central African Republic). Even in the richest and most advanced of the CFA franc countries (Cameroon and Côte d’Ivoire), real incomes per capita in 2019 were lower than they were some four decades ago. That is why the eco – and other regional currency projects, such as the Southern African Development Community (SADC) and East African Community (EAC) – represents one of the biggest economic policy challenges in Africa’s history. The continent comprises small, open economies that rely on trade as their main engine of growth. Because of their production structure and export portfolios, policymakers’ choice of exchange-rate regimes and policies directly determines growth prospects, sectoral and employment dynamics, structural transformation, and institutional development. And a monetary union of poor countries with a common currency pegged to a strong euro will jeopardize the external competitiveness that is so critical to their growth. Equally worrying, in several crucial respects, the CFA franc countries currently do not meet the economic criteria for joining a monetary union."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato zdánlivě nekonečná „mimořádnost“ vedla k silnému omezení osobních a politických práv, ba i k jejich odejmutí. Další ustanovení zahrnují omezení rozsáhlých pravomocí, jež ústava z roku 1971 uděluje prezidentovi, a zavedení přímých prezidentských voleb s více kandidáty. Tento návrh ústavy by Egypt proměnil v parlamentní republiku. Nejvlivnější Národně demokratická strana má jiný názor a tvrdí, že politických změn lze dosáhnout bez ústavní reformy. Strana je podle všeho přesvědčená, že demokratizace musí začít změnou politické kultury a vštěpováním demokratických hodnot. Tyto kroky by předcházely konkrétním právním a ústavním reformám, například těm, jež navrhuje Hizb al ghad. Až dosud však Národně demokratická strana promeškala všechny myslitelné příležitosti k získání všeobecné podpory tím, že by navrhla reformní program zaměřený na dosažení skutečných pokroků v účasti veřejnosti v politice. To je jeden z důvodů, proč Mubarakova výzva ke konání prezidentských voleb s více uchazeči nedokázala egyptské voliče elektrizovat. Vláda skutečně s oblibou nabízí jen prázdné iniciativy úzce zaměřené na ekonomiku. Rozpor mezi dvěma vizemi reformy by neměl zastírat skutečnost, že v Egyptě existuje široký konsenzus: zásadní reforma určitého druhu je nezbytná a už dávno zpožděná. Nejdůležitější je fakt, že liberální hlasy v Egyptě nejsou pouhou ozvěnou demokratických iniciativ USA. Jedná se o domácí výzvu pro zavedený politický pořádek, která se veze na mohutné historické vlně.", "en": "That seemingly endless “emergency” has resulted in the severe restriction, or even suspension, of individual and political liberties. Other provisions include curbing the far-reaching powers granted to the President in the 1971 constitution and introducing direct presidential elections with multiple candidates. The draft constitution would transform Egypt into a parliamentary republic. The dominant National Democratic Party (NDP) takes a different view, arguing that political change can be achieved without constitutional reform. The NDP appears to believe that democratization must begin with changing the political culture and instilling democratic values. These steps would precede concrete legal and constitutional reforms, such as those proposed by Hizb al ghad. So far, however, the NDP has missed every opportunity imaginable to gain popular support by proposing a reform program designed to bring real increases in public participation. This is one reason why Mubarak’s call to hold a multi-candidate presidential election failed to galvanize Egypt’s electorate. The government, indeed, prefers to offer only hollow initiatives focused narrowly on the economy. The conflict between the two visions of reform should not obscure the fact that there is a general consensus in Egypt: substantial reform of some kind is necessary and long overdue. Most importantly, liberal voices in Egypt are not merely a response to US democratic initiatives. They are a homegrown challenge to an entrenched political order, and they are riding a powerful historical current."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Hi. I'm going to ask you to raise your arms and wave back, just the way I am -- kind of a royal wave. You can mimic what you can see. You can program the hundreds of muscles in your arm. Soon, you'll be able to look inside your brain and program, control the hundreds of brain areas that you see there. I'm going to tell you about that technology. People have wanted to look inside the human mind, the human brain, for thousands of years. Well, coming out of the research labs just now, for our generation, is the possibility to do that. People envision this as being very difficult. You had to take a spaceship, shrink it down, inject it into the bloodstream. It was terribly dangerous. (Laughter) You could be attacked by white blood cells in the arteries. But now, we have a real technology to do this. We're going to fly into my colleague Peter's brain. We're going to do it non-invasively using MRI. We don't have to inject anything. We don't need radiation. We will be able to fly into the anatomy of Peter's brain -- literally, fly into his body -- but more importantly, we can look into his mind. When Peter moves his arm, that yellow spot you see there is the interface to the functioning of Peter's mind taking place. Now you've seen before that with electrodes you can control robotic arms, that brain imaging and scanners can show you the insides of brains.", "cs": "Ahoj. Chtěl bych abyste zvedli své paže a mávali zpět, zrovna jako já -- takové vladařské mávání. Můžete imitovat, co vidíte. Můžete programovat stovky svalů ve své paži. Brzy se budete moci podívat dovnitř svého mozku a programovat a kontrolovat stovky mozkových částí, které uvidíte. Řeknu vám o této technologii. Lidé se chtěli dívat dovnitř lidské mysli, lidského mozku po tisíce let. No, co přichází z výzkumných laboratoří právě teď pro naši generaci, je možnost to udělat. Lidé si to představují jako velmi těžké. Musíte vzít vesmírnou sondu, zmenšit ji, a vstříknout ji do krevního řečiště. Bylo to hrozně nebezpečné. Můžete být napadeni bílými krvinkami v tepnách. Ale nyní máme skutečnou technologii jak to dělat. Poletíme do mozku mého kolegy Petra. Uděláme to neinvazivně pomocí MRI. Nemusíme nic píchat. Nepotřebujeme radiaci. Budeme schopni letět do anatomie Petrova mozku -- doslovně letět do jeho těla -- ale co je důležitější, můžeme se podívat do jeho mysli. Když Petr pohne svojí paží, ta žlutá tečka, kterou vidíte tady je rozhraní Petrovi mysli k této aktivitě. Již jste viděli,že elektrodami můžete kontrolovat robotické paže, že zobrazování mozku si a skenery vám mohou ukázat vnitřek mozku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vedle odhalování pravdy se MAAE ujala vůdčí úlohy v propagaci nových iniciativ, jejichž cílem je omezit šíření jaderných zbraní. Naléhá na mnohonárodní zařízení k výrobě jaderného paliva, která by eliminovala potřebu národních provozů, jež vzbuzují obavy z proliferace. Generální ředitel Muhammad Al-Baradej vyzval USA k přímým jednáním s Íránem ohledně jeho atomového programu. Také se pokusil dát do pohybu vznik zóny bez jaderných zbraní na Středním východě. Pohlédneme-li vpřed, MAAE stojí před vnitřními i vnějšími výzvami. Co se interních potíží týče, povinné odchody do penze brzy agenturu připraví o 50% jejího vyššího managementu. Dále platí, že rozpočet agentury nedrží krok s nárůstem jejího pracovního vytížení. Závažnější je nezdar MAAE překonat odpor vůči uzavření komplexních zabezpečovacích dohod. Některé země se staví proti uplatňování bezpečnostních klauzulí NPT vůči malým množstvím jaderného materiálu. Neochota více než poloviny členstva NPT uvést do praxe dodatečný protokol, který dává MAAE novou pružnost v odhalování utajovaných jaderných aktivit, podkopává globální bezpečnost. Projektovaný prudký růst jaderné energie s sebou přinese další výzvy. Stavba reaktorů se dosud soustřeďovala v průmyslovém světě. V nadcházejících letech se do svižného atomového vlaku pokusí naskočit rozvojové země s malou jadernou zkušeností – Indonésie, Vietnam, Thajsko, Jordánsko, Turecko, Egypt a další. Bez pravomoci vymáhat bezpečné postupy MAAE nemůže v těchto ani v jiných zemích lépe zajistit jadernou bezpečnost. A bez kvalitnější výzvědné činnosti a podpory ze strany Rady bezpečnosti OSN při ukládání podstatných, včasných a jistých trestů jaderným provinilcům bude pro MAAE těžké splnit její bezpečnostní mandát.", "en": "Beyond truth seeking, the IAEA has taken a leadership role in promoting new initiatives to reduce weapons proliferation. It has pressed for multinational nuclear fuel facilities that would eliminate the need for national installations that draw proliferation concerns. Director General Mohamed El Baradei has called upon the US to negotiate directly with Iran over its atomic program. He also has attempted to generate momentum for a Middle East nuclear weapons-free zone. Looking forward, the IAEA confronts both internal and external challenges. Internally, mandatory retirements will soon cost the Agency 50% of its senior management. Nor has the Agency’s budget kept pace with its increasing workload. More significant is the IAEA’s failure to overcome resistance to conclude comprehensive safeguard agreements. Some countries oppose the application of NPT safeguards to small quantities of nuclear materials. The unwillingness of more than half the NPT membership to apply the Additional Protocol, which gives the IAEA new flexibility to uncover clandestine nuclear activity, undermines global security. The projected rapid growth of nuclear energy will generate yet more challenges. To date, reactor construction has been concentrated in the industrial world. In coming years, developing countries with little nuclear experience – Indonesia, Vietnam, Thailand, Jordan, Turkey, Egypt, and others – will attempt to leap onto the atomic bandwagon. Without authority to enforce safe practices, the IAEA cannot better assure nuclear safety in these or other countries. And without better intelligence and backing from the UN Security Council to impose significant, timely, and certain penalties on nuclear violators, the IAEA will have difficulty in fulfilling its security mandate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poté, co obdržel desetitisíce odpovědí, zjistil, že navzdory rozdílům v národnosti, etnické příslušnosti, náboženském vyznání, věku a pohlaví panuje v odpovědích pozoruhodná shoda. Filozofové si lámou hlavu, jak ospravedlnit naše intuice v podobných situacích s ohledem na skutečnost, že v obou případech jde zdánlivě o rozhodnutí, zda zachránit pět životů na úkor zmaření jediného. Greene se však spíše snažil pochopit, proč tyto intuice máme. Pomocí magnetické rezonance (MRI) tedy zkoumal, co se lidem při podobných morálních úvahách odehrává v mozku. Přitom zjistil, že lidé, kteří byli požádáni o morální úsudek týkající se „osobních“ přestupků typu postrčení neznámého člověka z můstku, vykazovali zvýšenou aktivitu v mozkových oblastech souvisejících s emocemi. U lidí požádaných o úsudek ve věci relativně „neosobního“ zásahu typu přehození výhybky tomu tak nebylo. I ona menšina subjektů, jež zvažovala možnost, že by bylo správné shodit neznámého člověka z můstku, navíc k tomuto úsudku dospěla za delší dobu než lidé, kteří prohlásili, že by něco takového správné nebylo. Proč se náš úsudek a naše emoce takovým způsobem odlišují? Lidské bytosti – i naši předkové z řad primátů – žili po většinu evolučních dějin v malých skupinách, v nichž se násilí dalo páchat pouze zblízka a osobní formou: bitím, postrkováním, škrcením nebo používáním kyje či kamene. Abychom se s těmito situacemi vyrovnali, vyvinuly se u nás bezprostřední a emočně založené intuitivní reakce na projevy osobního násilí vůči ostatním.", "en": "After receiving tens of thousands of responses, he finds remarkable consistency despite differences in nationality, ethnicity, religion, age, and sex. Philosophers have puzzled about how to justify our intuitions in these situations, given that in both cases, the choice seems to be between saving five lives at the cost of taking one life. Greene, however, was more concerned to understand why we have the intuitions, so he used functional Magnetic Resonance Imaging, or fMRI, to examine what happens in people’s brains when they make these moral judgments. Greene found that people asked to make a moral judgment about “personal” violations, like pushing the stranger off the footbridge, showed increased activity in areas of the brain associated with the emotions. This was not the case with people asked to make judgments about relatively “impersonal” violations like throwing a switch. Moreover, the minority of subjects who did consider that it would be right to push the stranger off the footbridge took longer to reach this judgment than those who said that doing so would be wrong. Why would our judgments, and our emotions, vary in this way? For most of our evolutionary history, human beings – and our primate ancestors – have lived in small groups, in which violence could be inflicted only in an up-close and personal way, by hitting, pushing, strangling, or using a stick or stone as a club. To deal with such situations, we developed immediate, emotionally based intuitive responses to the infliction of personal violence on others."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na konci studené války většinu dříve komunistických zemí zasáhla hyperinflace, která nemůže nepodlomit důvěru veřejnosti ve stát. Výsledkem je obvykle autoritářská vláda, jakou člověk často nachází napříč někdejším Sovětským svazem. Ruský prezident Vladimir Putin přitom už netvrdí, že vede válku jen proti Ukrajině. Říká teď, že má proti sobě „kolektivní Západ“. My na Západě bychom ho měli vzít za slovo a přiznat si, že máme společnou povinnost během války držet ukrajinský stát nad vodou. V krátkodobém výhledu lze tento cíl splnit jedině většími západními příspěvky do ukrajinského rozpočtu. Přestože je rozumné očekávat nutnost dalších reforem a alternativních finančních mechanismů, tato práce bude muset počkat, dokud neskončí válka. Navíc vzhledem k tomu, že veřejný dluh Ukrajiny strmě roste – z 50 % HDP na konci roku 2020 na odhadovaných 85 % HDP do konce letošního roku –, je zásadní, aby Ukrajina dostala granty a ne úvěry. Zatímco USA to zřejmě chápou, EU očividně ne. Její makrofinanční pomoc zahrnuje pouze úvěry (ačkoli bilaterální pomoc většiny členů EU má především podobu grantů). To se musí změnit. Nemůžeme dopustit, aby Ukrajina bez vlastního zavinění finančně selhala jednoduše proto, že EU je příliš zaujatá vlastními byrokratickými pravidly.", "en": "At the end of the Cold War, most of the formerly communist countries were hit by hyperinflation, which cannot fail to undermine public trust in the state. The result is usually authoritarian rule, as one finds across the former Soviet Union. For his part, Russian President Vladimir Putin no longer claims to be waging war against only Ukraine. Instead, he now says that he is confronting “the collective West.” We Westerners should take him at his word and recognize that we have a common duty to keep the Ukrainian state afloat during the war. In the short term, greater Western contributions to the Ukrainian budget are the only way to meet this objective. While it is reasonable to anticipate the need for other reforms and alternative financial mechanisms, that work will need to wait until the war has ended. Moreover, with Ukraine’s public debt skyrocketing – from 50% of GDP at the end of 2020 to an estimated 85% of GDP by the end of this year – it is vital that Ukraine receives grants rather than credits. While the US seems to understand this, the EU clearly does not. Its macro-financial assistance comprises only credits (though most EU members’ bilateral assistance has primarily taken the form of grants). This must change. We cannot allow Ukraine to fail financially through no fault of its own, simply because the EU is too preoccupied with its own bureaucratic rules."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naproti tomu ekonomická pomoc je s to podpořit demokratický vývoj a lze ji navíc použít jako prostředek proti vzpurným vládám. Tato myšlenka se naneštěstí těší jen mizivé podpoře. Zahraniční pomoc selhala v Africe a postkomunistických zemích a existuje nebezpečí, že selže i na Balkáně. To ale neznamená, že bychom se měli této myšlenky vzdát docela. Místo toho musíme zkoumat důvody, proč zahraniční pomoc v těchto regionech selhala, a hledat lepší způsoby jejího použití. Zahraniční pomoc je až příliš často zaměřena na uspokojení potřeb dárce, nikoli jejího příjemce. Na základě zkušeností mých nadací v zemích, jako je Rusko, si odvažuji tvrdit, že pomoc zvenčí může být účinná. Hlavním záměrem nedávných změn v globální finanční architektuře po mezinárodních finančních krizích bylo prosadit větší tržní disciplínu, jejímž cílem je eliminovat mravní riziko, pojmenované Mezinárodním měnovým fondem. To sice sníží nebezpečí nadměrného toku kapitálu do rozvojových trhů, ale další krize může vzejít z nedostatečných kapitálových toků. Dnešní tržní fundamentalista nedokáže či nechce pochopit, že finanční trhy jsou nestabilní už svou podstatou. Vynucování tržní disciplíny se v tomto případě de facto rovná usilování o nestabilitu. Globální finanční trhy potřebují globální centrální banku nebo jinou mezinárodní finanční instituci, která bude úroveň jednotlivých finančních trhů vyrovnávat. Totéž platí pro Světovou obchodní organizaci. Zde jsou hlavními potřebami normy práce a ochrany životního prostředí. Ale chudé země si nemohou dovolit řídit se jimi. Místo donucování v podobě pokut a kárných opatření bychom chudé země měli naopak stimulovat, například formou sazebních úlev, aby těmto normám mohly jednoho dne bez problémů vyhovět. Meltzerova komise, zřízená americkým Kongresem, nedávno předložila návrh na přeměnu Světové banky z půjčovatele na jakousi Světovou rozvojovou agenturu. To je sice skvělé, ale Meltzerova komise by to nejraději provedla tak, že by Světovou banku zredukovala a nespotřebovaný kapitál vrátila akcionářům – obrovské zdroje by tak putovaly do rukou bohatých. Já bych nespotřebovaný kapitál nechal dále pracovat a naopak bych ještě rozšířil dotační aktivity Světové banky. Světová banka by dále měla přestat vyžadovat záruku za poskytované půjčky, což vládám, jež pomoc přijímají, dává větší kontrolu nad rozdělováním financí mezi soukromé společnosti, instituce státní správy a nevládní organizace. Taková kontrola totiž škodí rozvoji otevřených společností. Odstranění tohoto omezení by sice mohlo ohrozit „tříáčkové“ hodnocení země, ale přispělo by k jeho vyšší hodnověrnosti. Navrhuji, aby otevřené společnosti světa vytvořily jakousi globální alianci s dvojím cílem: podporovat rozvoj jednak otevřených společností v rámci jednotlivých zemích a jednak globální otevřené společnosti.", "en": "By contrast, economic aid can foster democratic development; it can also be used as leverage against recalcitrant governments. Unfortunately, there is scant support for this idea. Foreign aid failed in Africa and the post-communist states, and is in danger of failing in the Balkans. But that does not mean we should abandon the idea. Rather, we must examine the reasons for failure and devise better ways. Foreign aid is all too often directed at satisfying the needs of the donor, not the recipient. Based on the experience of my foundations in countries like Russia, I assert that outside assistance can be effective. Recent changes to the global financial architecture in the wake of the international financial crises aim exclusively at imposing greater market discipline. The goal is to eliminate the moral hazard introduced by the IMF. This will reduce the danger of excessive capital flows to emerging markets, but the next crisis is likely to arise from inadequate capital flows. Today's market fundamentalist creed fails to recognize that financial markets are inherently unstable. By imposing market discipline, it is, in fact, imposing instability. Global financial markets require a global central bank or some other international financial institutions to keep financial markets on an even keel. The same applies to the World Trade Organization. There is a crying need for both labor standards and environmental protection. But poor countries cannot afford them. Instead of punitive measures to enforce such standards, poor countries ought to be given incentives, such as tariff relief, to comply. The Meltzer Commission established by the US Congress recently recommended converting the World Bank from a lender to a World Development Agency. Splendid, but the Meltzer Commission would shrink the World Bank, returning unused capital to shareholders – a major resource transfer to the rich. I would put the unused capital to productive use and increase grant-giving activities of the Bank. The World Bank should also stop insisting that recipient governments guarantee its loans, which gives governments control over which private sector company, local government, or non-governmental organization receives financing. Such control is detrimental to the evolution of open societies. Removing this constraint might endanger the Bank's triple A rating, but will make it more effective. I propose that the world's open societies form an alliance with a dual purpose: fostering both development of open societies in individual countries and the evolution of a global open society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) I'm going to try to answer that question tonight, and along the way, I'm going to tell you what this means for the future of work and the challenges that automation does and does not pose for our society. Why are there so many jobs? There are actually two fundamental economic principles at stake. One has to do with human genius and creativity. The other has to do with human insatiability, or greed, if you like. I'm going to call the first of these the O-ring principle, and it determines the type of work that we do. The second principle is the never-get-enough principle, and it determines how many jobs there actually are. Let's start with the O-ring. ATMs, automated teller machines, had two countervailing effects on bank teller employment. As you would expect, they replaced a lot of teller tasks. The number of tellers per branch fell by about a third. But banks quickly discovered that it also was cheaper to open new branches, and the number of bank branches increased by about 40 percent in the same time period. The net result was more branches and more tellers. But those tellers were doing somewhat different work. As their routine, cash-handling tasks receded, they became less like checkout clerks and more like salespeople, forging relationships with customers, solving problems and introducing them to new products like credit cards, loans and investments: more tellers doing a more cognitively demanding job. There's a general principle here. Most of the work that we do requires a multiplicity of skills, and brains and brawn, technical expertise and intuitive mastery, perspiration and inspiration in the words of Thomas Edison. In general, automating some subset of those tasks doesn't make the other ones unnecessary. In fact, it makes them more important. It increases their economic value. Let me give you a stark example. In 1986, the space shuttle Challenger exploded and crashed back down to Earth less than two minutes after takeoff. The cause of that crash, it turned out, was an inexpensive rubber O-ring in the booster rocket that had frozen on the launchpad the night before and failed catastrophically moments after takeoff. In this multibillion dollar enterprise that simple rubber O-ring made the difference between mission success and the calamitous death of seven astronauts.", "cs": "(Smích) Dnes večer se vám pokusím tuto otázku zodpovědět. Stejně tak vám nastíním, co to znamená pro budoucnost práce a jaké výzvy automatizace představuje a nepředstavuje pro naši společnost. Proč je tu tolik pracovních míst? V sázce jsou zde dva základní ekonomické principy. Jeden se týká lidského nadání a kreativity. Druhý se týká lidské nenasytnosti, nebo chamtivosti, chcete-li. Té první budeme říkat princip O-kroužku a představuje druh práce, který zastáváme my. Druhý princip je nikdy-nemáš-dost a představuje, kolik pracovních míst ve skutečnosti existuje. Začněme s O-kroužkem. Bankomaty měly dva protichůdné vlivy na zaměstnanost pokladníků. Jak asi chápete, nahrazují hodně jejich úkolů. Počet pokladníků na pobočce se snížil asi o třetinu. Banky však brzy přišly na to, že otevírání nových poboček je mnohem levnější, a tak se zároveň počet nových poboček zvýšil asi o 40%. Výsledkem je zvýšení počtu poboček a tím pádem více pokladníků. Tito pokladníci ale dělají odlišnou práci. Tím, jak se změnila jejich práce a snížila se manipulace s penězi, přestali být pokladníky a stali se spíše obchodníky, kteří upevňují vztahy se zákazníky, řeší jejich problémy a nabízí jim nové produkty jako kreditní karty, úvěry a investice. Více pokladníků dělá více kognitivně náročnou práci. V tom je základní princip. Většina práce, kterou děláme, vyžaduje vícero schopností, fyzickou i psychickou zdatnost, odborné technické znalosti a intuitivní schopnosti, námahu a inspiraci podle slov Thomase Edisona. Obecně, zautomatizování části naší práce nedělá zbytek našich schopností zbytečnými. Ve skutečnosti je dělá o to důležitějšími. Zvyšuje to jejich ekonomickou hodnotu. Ukážu vám to na příkladu. V roce 1986 méně než dvě minuty po startu explodoval a spadl zpět na Zem raketoplán Challenger. Ukázalo se, že příčinou havárie byl levný gumový O-kroužek u přídavné rakety, který zamrzl noc před startem a katastroficky selhal chvíli po startu. Tento jednoduchý gumový O-kroužek znamenal pro multimiliardovou společnost rozdíl mezi úspěchem mise a katastrofickou smrtí sedmi astronautů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Politika Světové banky zaměřená na zbavování se fosilních paliv a přijímání „klimatické optiky“ v praxi často znamená podporu ostrovních solárních článků, které poskytují dostatek energie pro pouhou jednu žárovku či dobití mobilního telefonu. V některých místech to může být důležité. Pro řešení hlavních potíží nejchudších lidí světa ve vztahu k elektřině jsou ale solární články mimo rozvodnou síť ve většině případů bezvýznamné. Není v dějinách země, která by díky energii mimo rozvodnou síť získala prosperitu a globální konkurenční schopnost. Každá ekonomika s vysokými příjmy se opírá o hojnou, lacinou a převážně z fosilních paliv získávanou energii. Zároveň v současnosti tři miliardy lidí trpí otřesným znečištěním vzduchu ve vnitřních prostorách, protože je chudoba nutí spalovat špinavá topiva jako dřevo a trus, aby si uvařili a zahřáli se. Solární panely ale nedokážou pohánět čisté sporáky ani topná tělesa; stejně tak neumí pohánět ledničky, které by předešly kažení vakcín a potravin. Nedokážou sloužit ani jako pohon zemědělských a průmyslových strojů, které jsou oporou zaměstnanosti a cestiček z chudoby. V tomto ohledu je rozdávání solárních panelů především způsob, jak bohatým lidem zajistit dobrý pocit, že něco dělají proti globálnímu oteplování. Bohaté i chudé země používají uhlí, protože často stále jde o nejlevnější, nejspolehlivější zdroj energie. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že ještě k roku 2040 bude nová sluneční a větrná energie na všech hlavních trzích pořád dražší než stávající uhlí, při zohlednění přerušované produkce zelené energie. Obdobně se studie Kodaňského konsenzu zabývala účinky budování uhelných elektráren v Bangladéši. Studie odhadla, že by tyto elektrárny příspěvkem ke změně klimatu během příštích 15 let způsobily škody v hodnotě 0,6 miliardy dolarů. To není bezvýznamné. Jenže posílením energetiky dostupné pro průmyslový rozvoj by tento záměr zajistil celkové přínosy ve výši 258 miliard dolarů – zhruba 500krát převyšujících vzniklé škody. Průměrný Bangladéšan by díky němu byl do roku 2030 o 16 % bohatší. Projekt by si mohl dovolit emise kompenzovat a stále by byl ohromně efektivní. Právě takovými výpočty by se Světová banka měla zabývat. Zamítnutím úvěru k financování těchto uhelných elektráren by Banka předešla nákladům ve výši 23 centů a zároveň by se vzdala rozvojových přínosů v hodnotě sto dolarů. To není ani mravné, ani rozumné. Existuje přímá spojitost mezi dodávkami energie a prosperitou.", "en": "In practice, the World Bank’s policy of ditching fossil fuels and adopting a “climate lens” often means supporting off-grid solar cells that provide only enough power for a single lightbulb or to recharge a mobile phone. In some places, that can be important. But in most situations, off-grid cells are useless for tackling the main power challenges of the world’s poor. No country in history has become prosperous and globally competitive through off-grid energy. Every high-income economy relies on abundant, cheap, and mostly fossil fuel-driven energy. At the same time, three billion people currently suffer from terrible indoor air pollution, because poverty forces them to burn dirty fuels such as wood and dung to cook and keep warm. But solar panels cannot power clean stoves or heaters, or refrigerators that would stop vaccines and food from spoiling. Nor can they power the agricultural and industrial machinery that supports jobs and pathways out of poverty. In that respect, distributing solar panels is mostly a way for rich people to feel good about taking action on global warming. Rich and poor countries alike use coal because it is often still the cheapest, most dependable source of energy. The International Energy Agency estimates that even by 2040, new solar and wind power will still be more expensive in all major markets than existing coal, after the intermittent production of green energy is taken into account. Similarly, a Copenhagen Consensus study looked at the effects of building coal-fired power plants in Bangladesh. The study estimated that these plants would cause global climate damage worth $0.6 billion over the next 15 years. That’s not trivial. But by increasing the energy available for industrial development, the project would generate total benefits of $258 billion – about 500 times greater than the damages. As a result, the average Bangladeshi would be 16% richer by 2030. The project could afford to offset emissions and still be hugely effective. These are the calculations the World Bank should make. By denying a loan that would finance such coal-fired power plants, the Bank would avoid 23 cents of costs while foregoing $100 of development benefits. That’s neither moral nor sensible. There is a direct connection between power supplies and prosperity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, estimating odds, as difficult as it may seem, is a piece of cake compared to trying to estimate value: trying to say what something is worth, how much we'll enjoy it, how much pleasure it will give us. I want to talk now about errors in value. How much is this Big Mac worth? Is it worth 25 dollars? Most of you have the intuition that it's not -- you wouldn't pay that for it. But in fact, to decide whether a Big Mac is worth 25 dollars requires that you ask one, and only one question, which is: What else can I do with 25 dollars? If you've ever gotten on one of those long-haul flights to Australia and realized that they're not going to serve you any food, but somebody in the row in front of you has just opened the McDonald's bag, and the smell of golden arches is wafting over the seat, you think, I can't do anything else with this 25 dollars for 16 hours. I can't even set it on fire -- they took my cigarette lighter! Suddenly, 25 dollars for a Big Mac might be a good deal. On the other hand, if you're visiting an underdeveloped country, and 25 dollars buys you a gourmet meal, it's exorbitant for a Big Mac. Why were you all sure that the answer to the question was no, before I'd even told you anything about the context?", "cs": "Teď, odhadnout pravděpodobnost, i když se to může zdát obtížné, je brnkačka oproti odhadování hodnoty. Odhadování co má jakou cenu, jaký z toho budeme mít prospěch, kolik potěšení z toho budeme mít. Chci nyní hovořit o chybách v oceňování. Kolik stojí tenhle Big Mac? 25 dolarů? Většina z vás tuší, že nikoliv -- tolik by jste nezaplatili. Ale k tomu, aby jste rozhodli, zda má Big Mac hodnotu 25 dolarů se musíte zeptat jedinou, jen jedinou otázku: Co jiného můžu dělat s 25 dolary? Pokud jste někdy byli na těch dlouhých letech do Austrálie a uvědomili jste si, že nebudou podávat žádné jídlo, ale někdo v řadě před vámi si právě otevřel pytlík s McDonaldem, a vůně zlatých žebírek zalétá až k vám, myslíte si, stejně nemůžu nic dělat s těmi 25 dolary ještě 16 hodin. Dokonce je ani nemůžu zapálit -- vzali mi zapalovač! Najednou, 25 dolarů za BigMaca může být dobrý obchod. Na druhou stranu, pokud navštívíte zaostalou zemi, kde si za 25 dolarů můžete koupit královskou krmi, je to za BigMaca přemrštěné. Ale proč jste si byli všichni jistí, že odpověď je ne, před tím, než jsem vám řekl něco o kontextu?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The first perspective is aimed at assessing the short to mediumterm determinants of price developments, with a focus on real activity and financial conditions in the economy. It takes account of the fact that price developments over those horizons are influenced largely by the interplay of supply and demand in the goods, services and factor markets (see also Section 4.4). The ECB refers to this as the “economic analysis”. The second perspective, referred to as the “monetary analysis”, focuses on a longerterm horizon, exploiting the long-run link between money and prices (see also Section 4.5). The monetary analysis serves mainly as a means of cross-checking, from a medium to long-term perspective, the short to mediumterm indications for monetary policy coming from the economic analysis. Analysis of short to mediumterm risks to price stability … The economic analysis focuses mainly on the assessment of current economic and financial developments and the implied short to mediumterm risks to price stability. The economic and financial variables that are the subject of this analysis include, for example, developments in overall output; aggregate demand and its components; fiscal policy; capital and labour market conditions; a broad range of price and cost indicators; developments in the exchange rate, the global economy and the balance of payments; financial markets; and the balance sheet positions of euro area sectors. All these factors are helpful in assessing the dynamics of real activity and the likely development of prices from the perspective of the interplay between supply and demand in the goods, services and factor markets at shorter horizons (see also Section 4.4).", "cs": "První hledisko se zabývá hodnocením krátkodobých až střednědobých faktorů cenového vývoje, se zaměřením na reálnou aktivitu a finanční podmínky v ekonomice. Bere v úvahu skutečnost, že cenový vývoj je v uvedených časových horizontech ovlivňován z velké míry vztahem nabídky a poptávky na trzích zboží, služeb a výrobních faktorů (viz také část 4.4). ECB pro tuto část používá označení hospodářská analýza. Druhé hledisko, tzv. měnová analýza, se zaměřuje na dlouhodobější výhled a zkoumá dlouhodobý vztah mezi penězi a cenami (viz také část 4.5). Měnová analýza poskytuje střednědobou až dlouhodobou perspektivu, pomocí které lze ověřit krátkodobé až střednědobé ukazatele pro měnovou politiku, které pocházejí z hospodářské analýzy. Analýza krátkodobých až střednědobých rizik pro měnovou stabilitu... V rámci hospodářské analýzy se především hodnotí aktuální ekonomický a finanční vývoj a z něj vyplývající krátkodobá až střednědobá rizika pro cenovou stabilitu. Mezi ekonomické a finanční proměnné, které se při této analýze využívají, patří například vývoj celkové produkce, agregátní poptávky a jejích složek, fiskální politiky, podmínek na trzích práce a kapitálu, celé řady cenových a nákladových ukazatelů, a dále vývoj směnných kurzů, světové ekonomiky a platební bilance, situace na finančních trzích a rozvahové pozice jednotlivých sektorů v eurozóně. Všechny tyto faktory přispívají k hodnocení reálné hospodářské aktivity a k odhadu pravděpodobného vývoje cen podle vzájemného působení nabídky a poptávky na trzích zboží, služeb a výrobních faktorů v kratším období (viz také část 4.4)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není tedy překvapením, že námi dotazovaná skupina zařadila chronické fiskální nerovnováhy na druhé místo mezi 50 globálními riziky, které se v příštích deseti letech budou s největší pravděpodobností projevovat. Silná ekonomika dává prostor k investicím do adaptací na klimatické změny a ekologická stabilita zase zajišťuje potřebnou volnost k řešení ekonomických problémů. Pokud se oba systémy ocitnou současně pod tlakem, je to, jako když se letadlu uprostřed letu porouchají oba motory. Druhá případová studie se zaměřuje z jiné perspektivy na úvahy o systémech. Co se stane, když zdánlivě „malý“ systém – například sociální média – vyvolá „velkou“ geopolitickou krizi? Vzhledem k rostoucímu dosahu sociálních sítí se mohou informace téměř okamžitě šířit do celého světa. Výhody tohoto stavu jsou dobře zdokumentované, avšak rizika dezinformací nikoliv. Vezměme si případ, kdy v reálném světě začne někdo v přeplněném divadle křičet: „Hoří!“ Mohlo by se něco podobného stát i v digitálním světě, kde dezinformační jiskra vyvolá požár a napáchá spoušť dříve, než vyjde najevo pravda? Třetí případová studie obsažená ve zprávě se zaměřuje na to, co se stane, když v souvislosti s určitým životně důležitým systémem podlehneme přehnanému uspokojení. Neustálé inovace v oblasti lékařské vědy v posledních sto letech u nás například vyvolávají dojem, že naše zdravotnické systémy se nikdy nemohou vrátit o krok zpět. Experty však stále více znepokojuje možnost vypuknutí pandemií způsobených bakteriemi rezistentními vůči všem současným antibiotikům, přičemž náš systém duševního vlastnictví nedokáže vytvářet dostatečné podněty k vývoji nových druhů antibiotik. Generální ředitelka Světové zdravotnické organizace varovala, že pokud se svět vrátí do preantibiotické éry, mohou se i pouhý škrábanec nebo infekce krku opět stát potenciálně smrtelnými. Každý z těchto případů podtrhuje potřebu zamyslet se nad otázkou, jak zvýšit odolnost systémů, což znamená, že systémy nelze posuzovat izolovaně. Jednak jsou totiž zasazené do větších systémů, a jednak se samy skládají z menších podsystémů. A zatímco v ideálním případě by se globální rizika setkávala s globálními reakcemi, skutečnost je taková, že se tato rizika projevují hlavně na národní úrovni a jednotlivé státy je musí řešit do značné míry samy. Musíme tedy vyhodnocovat odolnost států tím, že budeme pravidelně hodnotit klíčové podsystémy uvnitř nich. WEF vyvíjí v současné době metriku, která by mohla vyhodnocovat národní podsystémy na základě pěti faktorů odolnosti – nadbytku, robustnosti, nápaditosti, schopnosti reakce a schopnosti zotavení – kombinováním dat založených na vnímání respondentů s veřejně dostupnými statistickými daty.", "en": "Not surprisingly, our survey group ranked chronic fiscal imbalances second among 50 global risks that are most likely to manifest themselves over the next ten years. Strong economies provide the leeway to invest in climate adaptation, while environmental stability ensures the breathing space needed to attend to economic problems. Facing stresses on both systems simultaneously is like losing both engines on an airplane in mid-flight. The second case study takes another perspective on systems thinking. What happens if an apparently “minor” system – such as social media – sparks a “major” geopolitical crisis? With the growing reach of social networks, information can spread worldwide almost instantaneously. The benefits of this are well documented, but the risks of misinformation are not. Consider the real-world case of someone shouting “Fire!” in a crowded theater. Could something similar happen digitally, with a spark of misinformation igniting a conflagration and wreaking havoc before the truth is revealed? The report’s third case study looks at what happens when we become complacent about a vital system. For example, constant innovation in medical science over the last 100 years has left us with the impression that our health-care systems can never regress. But experts are increasingly concerned about the potential for pandemics caused by bacteria resistant to all current antibiotics, while our intellectual-property system is failing to create adequate incentives for the development of new varieties. The director-general of the World Health Organization has warned that if the world falls back into a pre-antibiotic age, a scratch or throat infection could become lethal once again. Each case highlights the need to consider how to make systems more resilient, which means that systems cannot be considered in isolation. They are both plugged into larger systems and comprised of smaller subsystems. While, ideally, global risks would be met with global responses, the reality is that these risks manifest themselves mainly at the national level, and countries must address them largely on their own. So we need to assess national resilience by regularly evaluating critical subsystems within countries. The WEF currently is developing metrics that could evaluate national subsystems across five factors of resilience – redundancy, robustness, resourcefulness, response, and recovery – by combining perception-based data with publicly available statistical data."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oba muži mají v úmyslu využít příležitosti, která se jim naskytla po britském referendu o brexitu. To jasně ukázalo, že v dnešní EU může způsob debaty upřednostňovaný neliberáln��mi demokraty – totiž lži a očerňování – přinášet politické i profesní ovoce (schválně se zeptejte nového britského ministra zahraničí Borise Johnsona, čelního stoupence brexitu). Kombinace schopností obou mužů by z nich mohla učinit větší hrozbu, než si mnozí Evropané rádi namlouvají. Co do tohoto partnerství přináší Orbán, je zřejmé: svou stranu Fidesz spojil s Evropskou lidovou stranou, díky čemuž se formálně drží v hranicích politického mainstreamu a jeho spojenkyní je německá kancléřka Angela Merkelová, která mu navzdory jeho neliberálnímu vládnutí poskytuje politické krytí. Naopak Kaczyński se rozhodl spřáhnout PiS s okrajovou Aliancí evropských konzervativců a reformistů a téměř ustavičně vede spory s Německem a s evropskou komisí. Orbán navíc lépe vychází s lidmi než jeho polský protějšek. Stejně jako Donald Tusk, bývalý polský premiér, jenž dnes předsedá Evropské radě, hraje i Orbán fotbal s jinými politiky. Naproti tomu Kaczyński je spíše poustevník, který žije sám a večery tráví sledováním býčích zápasů v televizi. Zdá se, že žije mimo společnost, avšak jeho stoupenci ho stavějí nad ni – dělají z něj asketického mesiáše nově zrozeného Polska. A právě toto mystické zanícení vnáší Kaczyński do partnerského svazku s oportunistickým Orbánem. Je to mesiášství vykované z polských dějin – pocit, že tento národ má jakési zvláštní poslání, k němuž si ho vyvolil Bůh, přičemž důkazy lze nalézt v mimořádně tragické historii země. Povstání, války, dělení státu: na tyto věci by měl Polák myslet každý den. Mesiášská identita upřednostňuje určitý typ lídra – takového, jehož stejně jako Putina zjevně vzrušuje pocit poslání (v Putinově případě je to stejné poslání, k jakému se hlásili carové: pravoslaví, autokracie a národnost). Zatímco je tedy Orbán cynikem, Kaczyński je fanatikem, pro něhož je pragmatismus známkou slabosti. Orbán by nikdy nejednal proti vlastním zájmům; Kaczyński to učinil mnohokrát.", "en": "The two men intend to seize the opportunity presented by the United Kingdom’s Brexit referendum, which demonstrated that, in today’s EU, illiberal democrats’ preferred mode of discourse – lies and smears – can be politically and professionally rewarding (just ask the UK’s new foreign secretary, Boris Johnson, a leading Brexiteer). The fusion of the two men’s skills could make them a more potent threat than many Europeans would like to believe. What Orbán brings to the partnership is clear: a strain of “pragmatic” populism. He has aligned his Fidesz party with the European People’s Party, which keeps him formally within the political mainstream and makes German Chancellor Angela Merkel an ally who provides political protection, despite his illiberal governance. Kaczyński, however, chose to ally the PiS with the marginal Alliance of European Conservatives and Reformists, and quarrels almost ceaselessly with Germany and the EU Commission. Moreover, Orbán has more of the common touch than his Polish partner. Like Donald Tusk, the former Polish prime minister who is now President of the European Council, he plays soccer with other politicians. Kaczyński, by contrast, is something of a hermit, who lives alone and spends his evenings watching Spanish rodeo on TV. He seems to live outside of society, whereas his supporters seem to place him above it – the ascetic messiah of a Poland reborn. It is this mystical fervor that Kaczyński brings to his partnership with the opportunistic Orbán. It is a messianism forged from Polish history – a sense that the nation has a special mission for which God has chosen it, with the proof to be found in Poland’s especially tragic history. Uprisings, war, partitions: these are the things a Pole should think about every day. A messianic identity favors a certain type of leader – one who, like Putin, appears to be animated by a sense of mission (in Putin’s case, it is the same mission proclaimed by the czars: Orthodoxy, autocracy, and nationality). So, whereas Orbán is a cynic, Kaczyński is a fanatic, for whom pragmatism is a sign of weakness. Orbán would never act against his own interests; Kaczyński has done so many times."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Across the range of activities supported by FP7, companies may also participate (see: http://cordis.europa.eu/fp7/sme_en.html). Enterprises are also the main players in the European Technology Platforms (ETP - http://cordis.europa.eu/technology-platforms/home_en.html) and Joint Technology Initiatives (JTI - http://ec.europa.eu/information_society/tl/research/priv_invest/jti/index_en.htm). Collaborative and frontier research, training and career development In the case of the Cooperation Programme, themes that would be of particular interest to researchers in companies would include ICT, Industrial technologies (NMP), Food, agriculture and biotechnology, Transport (including aeronautics), Energy and Space. In addition, FP7 contains a range of actions that are specifically aimed at addressing the needs of companies. SMEs In the case of SMEs, a specific action under the Capacities Programme allows them to strengthen their overall position through networking and relationship building with international partners, access to research centres of excellence and development of research. It is implemented through two funding schemes where the key component is the outsourcing of research to RTD performers: Research for SMEs will support small groups of innovative SMEs in solving common or complementary technological problems. Regions of Knowledge FP7 is establishing new Regions of Knowledge that bring together the various research partners within a region to develop research-driven clusters. An obligatory partner in a research driven cluster is an enterprise (including SMEs), along with a research entity and a regional or local authority. The aim of support under Regions of Knowledge is to allow the elements of the cluster to link up and strengthen their research abilities and potential (see: http://cordis.europa.eu/fp7/capacities/regions-knowledge_en.html) ). Risk-Sharing Finance Facility Improving access to loans for RTD actions requires public support to overcome market deficiencies for the financing of riskier actions. In order to address this problem, a new Risksharing Finance Facility (RSFF) aims to enhance backing for private investors in research projects, improving access to loans from the European Investment Bank (EIB) for large European research actions. How to apply? Unfortunately, it is not simply a case of writing in and asking for a grant. There are a number of steps that must be followed.", "cs": "Realizují je konsorcia složená z účastníků z různých zemí a z průmyslových podniků a vysokých škol. Toho je dosaženo „společným programem činností“, který je založen na integrovaném a doplňkovém využití zdrojů z celých výzkumných útvarů, oddělení, laboratoří nebo velkých týmů. Koordinační a podpůrná opatření To jsou opatření, která se netýkají samotného výzkumu, nýbrž koordinace a vytváření sítí projektů, programů a politik. To zahrnuje například: • činnosti související s koordinací a vytvářením sítí, šíření a využívání poznatků • studie nebo skupiny odborníků, které pomáhají realizovat rámcový program • podpora pro nadnárodní přístup k důležitým výzkumným infrastrukturám • akce k podnícení účasti malých a středních podniků, občanské společnosti a jejich sítí. Podpora odborné přípravy a profesního rozvoje výzkumných pracovníků Základní výzkum obdrží 7,5 miliardy EUR, program Lidé bude financován částkou ve výši 4,75 miliardy EUR, program Kapacity má k dispozici částku ve výši 4 miliard EUR a Euratom 2,7 miliardy EUR. 7. Maximální sazby náhrady nákladů projektu závisí na režimu financování, právním postavení účastníků a druhu činnosti. • Běžná sazba náhrady nákladů pro činnosti v oblasti výzkumu a technologického rozvoje činí 50 % způsobilých nákladů. Některé právnické subjekty mohou obdržet až 75 % způsobilých nákladů (neziskové veřejné subjekty, malé a střední podniky, výzkumné organizace, vysokoškolské instituce). U demonstrací může sazba náhrady nákladů dosáhnout 50 % způsobilých nákladů. • U ostatních činností (řízení konsorcia, vytváření sítí, odborná příprava, koordinace, šíření atd.) může sazba náhrady nákladů činit až 100 % způsobilých nákladů. Plná úhrada nákladů se vztahuje rovněž na činnosti týkající se hraničního výzkumu v rámci Evropské rady pro výzkum a na všechny akce programu Lidé. země přidružené k 7. RP prostřednictvím řady právních nástrojů (dohoda o vědecké a technologické spolupráci, Dohoda o EHP a memoranda o porozumění)13."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To nás přivádí k obecnějšímu faktu ohledně úlohy vojenské síly. Někteří analytici tvrdí, že vojenská moc má natolik omezené využití, že už nepředstavuje rozhodující měřítko. Jenže skutečnost, že vojenská moc k rozhodnutí v konkrétních situacích ne vždy dostačuje, neznamená, že ztratila veškerou užitečnost. Situací a kontextů, v nichž je vojenská moc stěží využitelná, sice přibylo, přesto však zůstává významným zdrojem moci. Trhy a ekonomická moc se opírají o politické rámce, které zase závisejí na normách, institucích a vztazích, ale také na řízení donucovací moci. Dobře organizovaný moderní stát se vyznačuje monopolem na legitimní použití síly a právě to umožňuje fungování domácích trhů. Na mezinárodním poli, kde je řád chatrnější, mohou zbytkové obavy z donucovacího nasazení síly, byť je pravděpodobnost nízká, vyvolávat významné účinky – včetně stabilizačního. Metaforicky řečeno, vojenská moc zajišťuje jistý stupeň bezpečí, který je pro řád totéž, co kyslík pro dýchání: bez povšimnutí, dokud nezačne docházet, přičemž nedostatek zastíní všechno ostatní. V jedenadvacátém století sice vojenská moc nebude státům přinášet tentýž prospěch jako ve století devatenáctém a dvacátém, zásadní složkou moci ve světové politice ale zůstane.", "en": "This leads to a larger point about the role of military force. Some analysts argue that military power is of such restricted utility that it is no longer the ultimate measuring rod. But the fact that military power is not always sufficient to decide particular situations does not mean that it has lost all utility. While there are more situations and contexts in which military force is difficult to use, it remains a vital source of power. Markets and economic power rest upon political frameworks, which in turn depend not only upon norms, institutions, and relationships, but also upon the management of coercive power. A well-ordered modern state is one that holds a monopoly on the legitimate use of force, and that allows domestic markets to operate. Internationally, where order is more tenuous, residual concerns about the coercive use of force, even if a low probability, can have important effects – including a stabilizing effect. Indeed, metaphorically, military power provides a degree of security that is to order as oxygen is to breathing: little noticed until it becomes scarce, at which point its absence dominates all else. In the twenty-first century, military power will not have the same utility for states that it had in the nineteenth and twentieth centuries, but it will remain a crucial component of power in world politics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V případě islámského fundamentalismu taktéž nedochází k tomu, že by se tradiční náboženství prosazovalo proti křesťanskému Západu. Když se roku 1996 dostal v Afghánistánu k moci Tálibán, měl zpočátku s Američany výborné vztahy a Zápaďané mohli mezi lety 1996 a 1998 v Afghánistánu volně cestovat. Tálibán nebojoval proti kultuře Západu, nýbrž proti tradiční afghánské kultuře. Proč zakazovat chov zpěvných ptáků? Proč zakazovat papírové draky? Zdůvodnění je společné všem podobám fundamentalismu: tento svět tu je jako příprava věřících na spásu. Úlohou státu není zabezpečovat sociální spravedlnost a právní řád, ale vytvářet pro věřící příležitosti k nalezení cesty ke spáse, a to i donucovacími prostředky. Argumentace Tálibánu byla prostá: jestliže váš pták začne zpívat, když se modlíte, ztratíte soustředění a vaše modlitba přijde vniveč. Jste-li dobrý muslim, začnete znovu od začátku. Ale protože si nejsme jisti, že jste dobrý muslim, je jednodušší zakázat chov zpěvných ptáků, kteří tak nebudou vaši spásu ohrožovat. Podobně platí, že papíroví draci se často zapletou do stromů a pokud byste vylezli na strom, abyste jej vymotali, mohli byste se podívat přes zeď k sousedovi a spatřit jeho ženu bez šátku, čímž byste zhřešili. Proč riskovat, že se budete smažit v pekle kvůli papírovému drakovi? To je lepší je zakázat. Fundamentalismus tedy není protestem původních kultur v ohrožení, nýbrž reflexí jejich vymírání. Je proto hrubou chybou spojovat moderní podoby fundamentalismu s představou střetu civilizací.", "en": "With Islamic fundamentalism, too, we are not witnessing a traditional religion asserting itself against the Christian West. When the Taliban came to power in Afghanistan in 1996, they initially had excellent relations with the Americans, and Westerners could travel freely in Afghanistan between 1996 and 1998. The Taliban were not fighting Western culture, but traditional Afghan culture. Why forbid owning songbirds? Why ban kites? The rationale is common to all forms of fundamentalism: this world exists to prepare believers for salvation. The state's role is not to ensure social justice and the rule of law, but to create opportunities - even through coercion - for believers to find salvation. The Taliban's argument was simple: if your bird starts singing while you are praying, you will be distracted and your prayer will be nullified. If you are a good Muslim, you will start again from the beginning. But, because we are unsure that you are a good Muslim, it is easier to forbid owning songbirds, so that they cannot jeopardize your salvation. Similarly, kites get tangled in trees, and if you climb the tree to free it, you might look over your neighbor's wall and see a woman without her veil, which would put you in sin. Why risk burning in hell for a kite? Better to ban them. Fundamentalism is thus not a protest by original cultures under threat; it reflects these cultures' disappearance. So it is a grave mistake to link modern forms of fundamentalism with the idea of a clash of civilizations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pro Řecko to představuje potenciální ztrátu více než 10% výkonu. Vzhledem k absenci exportního růstu je tedy recese v Řecku mnohem delší a hlubší, než by byla za jiných okolností. Kdyby se řecký vývoz zvyšoval stejným tempem jako portugalský (nebo španělský), recese už by byla u konce. Absence exportního růstu navíc ztěžuje fiskální reformy. Vyšší export by znamenal nejen přímé vyšší příjmy; měl by také multiplikační efekt na domácí ekonomiku, čímž by zvýšil příjmy ze spotřebních daní. Řecko má dnes vyvážený běžný účet – po dvouciferných deficitech (vyjádřených jako procento HDP) před několika lety je to velký úspěch. Oproti jiným ekonomikám na okraji eurozóny však tohoto zlepšení dosáhlo výlučně prostřednictvím snížení importu. Z toho vyplývá, že dokud export nezačne růst, nemůže existovat žádná naděje na trvalé zotavení. Často se tvrdí, že při méně přísných úsporných opatřeních by byla domácí poptávka silnější. To je možná pravda, avšak silnější domácí poptávka by vedla k vyššímu dovozu, za který by se muselo platit vyššími exportními příjmy, poněvadž země si nemůže dovolit hromadit další zahraniční dluh. Bez exportu není růst: trvalá dluhová udržitelnost Řecka v konečném důsledku závisí na tomto klíčovém parametru. Tím, co se v Řecku nepovedlo, nebyly fiskální reformy. Právě naopak: úsporný program byl možná až příliš úspěšný (a bolestný). Byl to však nesprávný cíl. Skutečně důležitým cílem pro jakoukoliv zemi zahajující reformní program s dvouciferným schodkem běžného účtu musí být růst exportu. Právě nesplnění tohoto cíle oddělilo Řecko od ostatních. Okolní svět bohužel může udělat jen velmi málo, aby Řecku zajistil vyšší export. Vládu lze přinutit ke schválení dekretů, na parlament lze zatlačit, aby přijal veškeré reformní zákony, jaké kdy lidstvo poznalo. Nakonec však záleží jen na tom, jak je reforma aplikována v praxi a jak na ni ekonomika zareaguje. Program finančních reforem uspěje či ztroskotá doma, ne v Bruselu či Washingtonu.", "en": "This represents a potential loss of more than 10% of output for Greece. Lack of export growth thus has made the recession in Greece much longer and deeper than it would have been otherwise. If Greek exports had increased at the same rate as those of Portugal (or Spain), the recession would have ended by now. Moreover, the lack of export growth made the fiscal adjustment much more difficult. Higher exports would not only have yielded directly higher revenues; they would have had a multiplier effect on the domestic economy as well, thereby increasing consumption tax revenues. Greece now has a balanced current account – quite an achievement after double-digit deficits (as a percentage of GDP) a few years ago. But, in contrast to other economies on the eurozone periphery, this improvement was achieved entirely through import compression. This implies that there cannot be any hope for a sustained recovery unless exports start growing. It is often argued that with less austerity, domestic demand would be stronger. That might be true, but stronger domestic demand would lead to higher imports, which would need to be paid for with higher export revenues, because the country cannot afford to accumulate more foreign debt. No exports, no growth: Greece’s debt sustainability ultimately depends on this key parameter. What went wrong in Greece was not the fiscal adjustment. On the contrary, austerity was perhaps too successful (and painful). But it was the wrong target. The really important target for any country starting an adjustment program with a double-digit current-account deficit must be export growth. Missing this target is what has set Greece apart. Unfortunately, there is very little the outside world can to do to ensure that the Greece exports more. The government can be forced to pass decrees, and Parliament can be pressured to adopt all the reform legislation known to humanity. But, in the end, it is how reform is applied on the ground, and how the economy responds, that counts. An adjustment program succeeds or fails at home, not in Brussels or Washington."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Given the complexity of current risks, especially climate change, new thinking on mechanisms to improve the evidence base to support action on soils is needed. The exchange of best practices between countries and regions with similar soil conditions could reduce remediation costs across many soil threats, and provide an important basis for cooperation. Overview of economic activities causing soil contamination in some WCE and SEE countries (% of investigated sites) Others 9 % Transport spills on land 3 % Storage 4 % Industrial waste treatment and disposal 9 % Source: Figure 2.4.2 of The fourth assessment. The chemical industry has been growing worldwide. In the European Union the production of toxic chemicals has increased at almost the same rate as total chemical production, and both have grown faster than GDP. Globalisation is resulting in a shift of environmental burdens to developing countries and the re-import of hazards via transboundary pollution and contaminated products. Recently, signiicant new policies and legislation addressing the management of chemicals have been agreed upon, both in Europe and globally. For the EU, this includes the legislation on Registrati on, Evaluation and Authorisation of Chemicals (REACH), which entered into force in 2007. At the international level, the Strategic Approach to International Chemical Management (SAICM) was adopted in 2006. Additionally, the Global Harmonised System on classiication and labelling (GHS) was agreed and the Stockholm Convention on Persistent Organic Pollutants (POPs) and the Rotterdam Convention on Prior Informed Consent (PIC) entered into force. Emissions of greenhouse gases have increased in recent years in most European countries and are projected to continue to do so in the future. Many European countries have adopted national programmes to reduce emissions, but some of them will still have dificulties in reaching their Kyoto targets.", "cs": "S ohledem na složitost současných rizik, zejména klimatických zm)n, je nutno nov) se zamýšlet nad mechanismy, jež by zkvalitnily faktograickou základnu na podporu opat9ení zam)9ených na p A d u . Vým)na osv)dčených po st u p A mezi zem)mi a regiony s obdobnými p A d n í m i podmínkami by mohla snížit náklady na nápravná opat9ení zam)9ená na rA z n é typy ohrožení p A d y a zárove3 by poskytla významný základ spolupráce. P9ehled ekonomických činností, které z p A s o b u j í znečišt)ní p A d y v n)kterých zemích WCE a SEE (podíl v rámci zkoumaných lokalit v %) DAlní činnost 2 % Skladování 4 %Elektrárny 4 % Odvoz a likvidace obecního odpadu Obr. 2.4.2 čtvrtého kola hodnocení. Chemický pr A m y sl se rozvíjí na celém sv)t). V Evropské unii se výroba jedovatých chemikálií zvyšovala tém)9 stejným tempem jako chemická výroba celkov), p9ičemž ob) rostou rychleji než HDP. Globalizace z p A s o b u j e , že ekologická zát)ž se p9esouvá do rozvojových zemí, a vede také ke zp)tnému dovozu rizik v podob) p9eshraničního znečišt)ní a kontaminovaných v ý r o b k A . Nedávno došlo k dohod) o významných nových politických zásadách a o nové legislativ) pro nakládání s chemikáliemi v Evrop) i v celosv)tovém m)9ítku. V rámci EU jde o právní p9edpis o Registraci, hodnocení a povolování chemických látek (REACH), který vstoupil v platnost v roce 2007. Na mezinárodní úrovni byl v roce 2006 p9ijat Strategický p9ístup k mezinárodnímu nakládání s chemickými látkami (SAICM). Byl také schválen globální harmonizovaný systém klasiikace a značení (GHS) a vstoupila v platnost Stockholmská úmluva o perzistentních organických znečiš\"ujících látkách (POP) jakož i Rotterdamská úmluva o postupu p9edchozího souhlasu (PIC). V posledních letech v z rA st aj í emise skleníkových p l y nA ve všech evropských zemích a dle v ý h l e d A by m)l tento vývoj do budoucna ješt) jistou dobu pokračovat. 8ada evropských zemí p9ijala vnitrostátní programy zam)9ené na snižování emisí, n)které státy se však dále potýkají s obtížemi p9i pln)ní svých z á va z k A z Kjóta."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And this is the face that we need to see on millions of problem-solvers all over the world as we try to tackle the obstacles of the next century -- the face of someone who, against all odds, is on the verge of an epic win. Now, unfortunately this is more of the face that we see in everyday life now as we try to tackle urgent problems. This is what I call the \"I'm Not Good At Life\" face. This is actually me making it. This is me making the \"I'm Not Good At Life\" face. This is a piece of graffiti in my old neighborhood in Berkeley, California, where I did my PhD on why we're better in games than we are in real life. And this is a problem that a lot of gamers have. We feel that we are not as good in reality as we are in games. I don't mean just good as in successful, although that's part of it. We do achieve more in game worlds. But I also mean good as in motivated to do something that matters -- inspired to collaborate and to cooperate. And when we're in game worlds, I believe that many of us become the best version of ourselves -- the most likely to help at a moment's notice, the most likely to stick with a problem as long at it takes, to get up after failure and try again. And in real life, when we face failure, when we confront obstacles, we often don't feel that way.", "cs": "a právě tuhle tvář potřebujeme vidět u milionů lidí řešících problémy po celém světě, chceme-li se pokusit vypořádat s překážkami příštího století - tvář někoho, kdo je navzdory vyhlídkám na prahu epického vítězství. Bohužel tohle je tvář, kterou nyní častěji vídáme v každodenním životě, když se snažíme vypořádat s naléhavými problémy. Tuhle tvář nazývám \"Nejsem v životě dobrý\" a tohle jsem ve skutečnosti já při pořizování tváře s výrazem \"Nejsem v životě dobrý\". Je to část graffiti z mého bývalého sousedství v Berkley v Kalifornii, kde jsem dělala doktorát na téma, proč jsme ve hrách lepší než ve skutečném životě, což je problém, který má spousta hráčů. Máme pocit, že nejsme tak dobří v realitě jako ve hrách. A nemyslím jen dobří ve smyslu úspěšní, i když to k tomu patří - v herním světě dokážeme víc - ale mám na mysli také dobří ve smyslu motivovaní udělat něco, co má smysl, inspirovaní ke společné práci. Když se pohybujeme v herním světě, věřím, že mnoho z nás se stává nejlepší verzí nás samotných. Tou, která dokáže okamžitě pomoci, která vydrží u problému tak dlouho, jak je třeba, která se zvedne po neúspěchu a zkouší to znovu. Ve skutečném životě, když nás potká neúspěch, když se střetneme s překážkami, často se tak necítíme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lepší záchrana byla možná NEW YORK – Nedávná výměna názorů mezi Joem Stiglitzem a Larrym Summersem ohledně „sekulární stagnace“ a jejího vztahu k vlažnému hospodářskému zotavení po finanční krizi v letech 2008-2009 je důležitá. Historie se neopakuje, ale rýmuje se, prohlásil prý jednou Mark Twain. Abychom však ve světle našich nedávných hospodářských dějin parafrázovali Boba Dylana, historie se neopakuje, nýbrž nadává. Stiglitz se Summersem se zjevně shodují v názoru, že politická reakce nestačila na vyřešení strukturálních problémů, které krize odhalila a zintenzivnila. Jejich debata se točí kolem velikosti fiskálního stimulu, role finanční regulace a důležitosti přerozdělování příjmů. Existují však i další témata, která se musí do hloubky probádat. Domníváme se, že se promeškala klíčová příležitost, když se rovnováha zátěže spojené s finančním vyrovnáním v reakci na krizi silně vychýlila ve prospěch věřitelů oproti dlužníkům, a že to přispělo k vleklé stagnaci, jež po krizi následovala. Dlouhodobé sociální a politické důsledky této promeškané příležitosti jsou velmi hluboké. Když tehdejší americký ministr financí Hank Paulson zavedl v září 2008 Program na podporu problémových aktiv (TARP) v objemu 700 miliard dolarů, navrhl, aby se tyto prostředky použily na sanaci bank, avšak bez nabytí jakéhokoliv majetkového podílu v nich. My jsme tehdy s kolegou Robertem Duggerem tvrdili, že peníze daňových poplatníků by se využily mnohem efektivněji a spravedlivěji, kdyby se snížila hodnota hypoték držených běžnými Američany tak, aby odrážela pokles cen nemovitostí, a kdyby se poskytla majetková injekce finančním institucím, které se staly podkapitalizovanými. Protože by majetek dokázal podpořit účetní rozvahu, která by byla dvacetkrát vyšší, vykonala by částka 700 miliard dolarů mnoho práce směrem k obnově zdravé finanční soustavy. Možnost využívat prostředky k majetkovým injekcím bankám nebyla součástí návrhu zákona předloženého americké Sněmovně reprezentantů. Dohodli jsme se tedy s kongresmanem Jimem Moranem, aby položil předsedovi sněmovního výboru pro finanční služby Barneymu Frankovi předem připravenou otázku, zda je v souladu s duchem legislativy TARP umožnit ministerstvu financí, aby používalo peníze daňových poplatníků formou majetkových injekcí. Frank odpověděl přímo na půdě sněmovny kladně. Paulson tento nástroj použil v posledních dnech administrativy George W. Bushe.", "en": "A Better Bailout Was Possible NEW YORK – The recent exchange between Joe Stiglitz and Larry Summers about “secular stagnation” and its relation to the tepid economic recovery after the 2008-2009 financial crisis is an important one. History does not repeat itself, but it rhymes, Mark Twain reportedly once said. But, to paraphrase Bob Dylan, in light of our recent economic history, history doesn’t rhyme, it swears. Stiglitz and Summers appear to agree that policy was inadequate to address the structural challenges that the crisis revealed and intensified. Their debate addresses the size of the fiscal stimulus, the role of financial regulation, and the importance of income distribution. But additional issues need to be explored in depth. We believe a critical opportunity was missed when the balance of the burden of adjustment was tilted heavily in favor of creditors relative to debtors in the response to the crisis and that this contributed to the prolonged stagnation that followed the crisis. The long-term social and political ramifications of this missed opportunity have been profound. Back in September 2008, when then-US Secretary of the Treasury Hank Paulson introduced the $700 billion Troubled Asset Relief Program (TARP), he proposed using the funds to bail out the banks, but without acquiring any equity ownership in them. At that time, we and our colleague Robert Dugger argued that a much more effective and fair use of taxpayers’ money would be to reduce the value of mortgages held by ordinary Americans to reflect the decline in home prices and to inject capital into the financial institutions that would become undercapitalized. Because equity could support a balance sheet that would have been 20 times larger, $700 billion could have gone a long way toward restoring a healthy financial system. The ability to use funds to inject equity into the banks was not part of the bill presented to the US House of Representatives. So we organized for Representative Jim Moran to ask House Financial Services Chairman Barney Frank in a pre-arranged question whether it was in the spirit of the TARP legislation to allow the Treasury to use taxpayers’ money in the form of equity injections. Frank replied in the affirmative on the House floor. This was in fact a tool that Paulson used in the closing days of George W. Bush’s administration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Reformy, jež potřebuje Čína NEW YORK – Na letošek připadá desetileté výročí propuknutí finanční krize. Pro Spojené státy je rok 2018 zcela jiný, než byl rok 2008. Ekonomika přešla od pokraje kolapsu k pokraji přehřátí, díky rozsáhlému snížení daní, které bylo zavedeno, když už byl růst robustní. Dramaticky se proměnil také postoj vůči Číně. Uznání, že za účelem řízení globální poptávky je nezbytné s Čínou spolupracovat, vystřídalo ochranářství a nepřátelství. Čína ovšem pociťuje roky 2018 a 2008 v jednom významném ohledu jako podobné: negativní šoky pocházející ze Spojených států představují závažnou hrozbu pro její hospodářský růst. V roce 2008 byl tímto šokem pokles poptávky po jejím vývozu, v důsledku pádu Lehman Brothers a navazující celosvětové finanční krize. Dnes je jím obchodní válka zahájená administrativou amerického prezidenta Donalda Trumpa. Rizika, jimž Čína čelí, se jí nevymykají z kontroly. Situace by se mohla zhoršit, kdyby země zopakovala své politické reakce roku 2008 – konkrétně kdyby se s cílem posílit poptávku spolehla výhradně na mohutnou fiskální a monetární stimulaci. Reakce čínských orgánů před deseti lety sice odvrátila strmou recesi, ale zároveň vydláždila cestu mnoha jiným problémům, včetně vzdouvajících se hladin zadlužení místních samospráv a státních podniků, rozšíření stínového bankovnictví, opětovného vzniku nadbytečných kapacit v několika odvětvích a poklesu relativní síly soukromých firem. Trumpova administrativa na některé z těchto důsledků odkázala jako na důvody k obchodní válce. Za těchto okolností by Čína mohla být v pokušení zdvojnásobit sázku na stimulaci agregátní poptávky pomocí krátkodobých opatření, jako je pumpování většího množství infrastrukturních investic skrz místní samosprávy a další uvolnění úvěrů pro státní podniky. Takový přístup by však vytvářel riziko, že zplodí problémy na dalších deset let. Lepší strategií by bylo zaměřit se na strukturální reformy. V prvé řadě musí soukromé firmy vědět, že co se týče regulace a prosazování práva, přístupu k bankovním úvěrům a dalším zdrojům a příležitosti získat vládní kontrakty, soupeří se státními podniky za rovných podmínek. Nejvýznamnějším zdrojem růstu v posledních čtyřech desetiletích byly právě nestátní podniky, a proto je povzbudivé, že guvernér Čínské lidové banky I Kang tento princip „konkurenční neutrality“ v nedávném projevu zdůraznil. Vedení na vyšší úrovni zatím tento pojem neopakuje.", "en": "The Reforms China Needs NEW YORK – This year marks a decade since the global financial crisis erupted. For the United States, 2018 is very different from 2008. The economy has gone from the brink of collapse to the brink of overheating, thanks to a massive tax cut enacted when growth was already robust. The attitude toward China has also changed dramatically. Recognition that cooperation with China was necessary to manage global demand has given way to protectionism and hostility. Yet, for China, 2018 feels similar to 2008 in an important way: negative shocks originating in the United States pose a significant threat to its economic growth. In 2008, the shock was a decline in demand for its exports, owing to the collapse of Lehman Brothers and the ensuing global financial crisis. Today, it is the trade war initiated by US President Donald Trump’s administration. The risks China faces are not entirely outside its control. The situation could be made worse if the country repeats the policy responses of 2008 – namely, relying exclusively on massive fiscal and monetary stimulus to prop up demand. While the authorities’ response a decade ago did avert a sharp recession, it also paved the way for many other problems, including soaring debt levels for local governments and state-owned enterprises (SOEs), the expansion of shadow banking, the re-emergence of excess capacity in several sectors, and a decline in the relative strength of private firms. The Trump administration has invoked some of these consequences as justifications for its trade war. In these circumstances, China might be tempted to double down on stimulating aggregate demand with short-term measures like channeling more infrastructure investment through local governments and further credit easing for state-owned firms. But that approach would risk creating another decade’s worth of problems. A better strategy would be to focus on structural reforms. For starters, private firms need to know that they are competing with SOEs on a level playing field in terms of regulation and law enforcement, access to bank loans and other resources, and opportunities to secure government contracts. Non-state-owned firms have been the most important source of growth in the last four decades, so it is encouraging that People’s Bank of China Governor Yi Gang emphasized this principle of “competitive neutrality” in a recent speech. So far, this term has not been repeated by higher-level leadership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Máme v úmyslu překonat rozdílné názory a formou TPP společně vytvořit ekonomický řád pro Asii a Pacifik jednadvacátého století, jenž bude fungovat jako neochvějný základ růstu. Moje vláda rovněž pilně usiluje o realizaci EPA s Evropskou unií. Vzhledem k tomu, že USA a EU už spolu vedou rozhovory o obchodu, vznikne po uzavření EPA mezi Japonskem a Evropskou unií v kombinaci s TPP vskutku obrovský trh – jediný obří růstový motor, z něhož bude mít prospěch celá globální ekonomika. Ekonomické hranice Japonska však dalece přesahují Asii a Pacifik a vedou až do Latinské Ameriky a Afriky – což je další důvod, proč opustit do sebe zahleděný přístup, který jsme dlouho zaujímali. Do Japonska už přicestoval velký počet vysoce motivovaných a ctižádostivých lidí z celého světa, zejména ze sousedních asijských zemí, aby zde studovali nebo pracovali. Japonsko musí zůstat jejich nadějí. Nesmíme k nim být neuctiví a vždy je musíme vítat s otevřenou náručí. Věřím, že Japonsko takovou zemí je. V blízké budoucnosti stanovíme šest Národních strategických oblastí hospodářského růstu – Tokio, Kansai, prefekturu Okinawa a dále města Niigata, Jabu a Fukuoka –, které budou sloužit jako modely pro zbytek ekonomiky. V oblasti zdravotnictví, školství, zemědělství a zaměstnávání lidí identifikujeme ty politiky a postupy, které již nestačí držet krok s potřebami dneška, a budeme rychle pracovat na jejich reformě.", "en": "We intend to overcome our differences and together forge, in the form of the TPP, a twenty-first-century economic order for Asia and the Pacific that will serve as an unshakable foundation for growth. My government is also pushing hard to realize an EPA with the European Union. Given that the US and the EU already are engaged in trade talks, an EPA between Japan and the EU, coupled with the TPP, will give rise to a truly immense market – a single enormous growth engine that will benefit the entire global economy. But Japan’s economic frontiers extend well beyond Asia and the Pacific, to Latin America and Africa – more reason to abandon our long-held inward-looking perspective. A large number of highly motivated and ambitious young people have already come to Japan from around the world, especially from neighboring Asian countries, to study or work. Japan must remain their hope. We must not be disrespectful of them, and our arms must always be wide open towards them. Japan, I believe, is that kind of country. In the near future, we will designate six National Strategic Economic Growth Areas – Tokyo, Kansai, Okinawa Prefecture, and the cities of Niigata, Yabu, and Fukuoka – to serve as models for the rest of the country. In health care, education, agriculture, and employment practices, we are identifying policies and practices that have fallen out of step with today’s needs, and we will move quickly to reform them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jádro nové strategie ECB LONDÝN – Evropská centrální banka se vydala ve stopách Federálního rezervního systému USA a zahájila hloubkovou revizi své strategie měnové politiky. V úvahách o zásadních změnách svého přístupu by ale centrální banky měly mít na paměti možná narušení prostředí, v němž působí. Nikde to neplatí víc než u strategií řešení změny klimatu, jednoho z nejdůležitějších problémů naší doby. Evropské země se zavázaly, že do roku 2050 promění své ekonomiky v uhlíkově neutrální, a proto teď ECB musí přemýšlet, jak by její měnověpolitický rámec mohl s touto transformací pomoci. Smlouva o fungování Evropské unie prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank (ESCB) určuje udržování cenové stability, ale prohlašuje rovněž, že „aniž je dotčen [tento] cíl…, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosažení cílů Unie, jak jsou vymezeny v článku 3 Smlouvy o Evropské unii.“ Podle článku 3 Unie usiluje o udržitelný rozvoj založený na „…vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“. Je zřejmé, že dekarbonizace ekonomiky nelze dosáhnout bez hlubokých strukturálních změn. Průmět do reality tu nabízí krize COVID-19. Zatímco Mezinárodní měnový fond odhaduje, že pandemie letos sníží globální HDP o zhruba 4,9 %, Mezinárodní energetická agentura předvídá 8% globální úbytek emisí oxidu uhličitého.", "en": "The Core of the ECB’s New Strategy LONDON – Following in the footsteps of the US Federal Reserve, the European Central Bank has launched an in-depth review of its monetary-policy strategy. But as central banks contemplate fundamental changes in their approach, they should be mindful of possible disruptions in their operational environment. Nowhere is this truer than in strategies to address climate change, one of the most important issues of our time. Since European countries have pledged to make their economies carbon-neutral by 2050, the ECB now must reflect on how its monetary-policy framework could help with that transition. Although the Treaty on the Functioning of the European Union makes maintaining price stability the primary objective of the European System of Central Banks, it also states that, “Without prejudice to [that] objective, … the ESCB shall support the general economic policies in the Union with a view to contributing to the achievement of the objectives of the Union as laid down in Article 3 of the Treaty on European Union.” According to Article 3, the Union “shall work for … a highly competitive social market economy, aiming at full employment and social progress, and a high level of protection and improvement of the quality of the environment.” Obviously, a decarbonized economy cannot be achieved without profound structural changes. Here, the COVID-19 crisis has provided a reality check. While the International Monetary Fund estimates that the pandemic will reduce global GDP this year by about 4.9%, the International Energy Agency anticipates an 8% global reduction in carbon dioxide emissions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So my thinking here is that we try to motivate those kids to start driving home ideas. Let them understand what sustainability is, and that they have a vested interest in it to happen. And one of the ways I thought of doing it is to use my prize, so I would take 30,000 or 40,000 dollars of the winnings, and the rest is going to be to manage this project, but to use that as prizes for kids to get into their hands. But the other thing that I thought would be fantastic was to create these -- call them \"prize targets.\" And so one could be for the best sustainable idea for an in-school project, the best one for a household project, or it could be the best community project for sustainability. And I also thought there should be a nice prize for the best artwork for \"In My World.\" And what would happen -- it's a scalable thing. And if we can get people to put in things -- whether it's equipment, like a media lab, or money to make the prize significant enough -- and to open it up to all the schools that are public schools, or schools that are with kids that age, and make it a wide-open competition for them to go after those prizes and to submit them. And the prize has to be a verifiable thing, so it's not about just ideas. The art pieces are about the ideas and how they present them and do them, but the actual things have to be verifiable.", "cs": "Takže moje myšlenka je taková, že se pokusíme motivovat tyto děti, aby začaly domů nosit nápady. Nechme je porozumět tomu, co to je udržitelnost, tak aby měly opravdový zájem o ní usilovat. A jeden ze způsobů, jak by se to dalo udělat, je využít moji cenu, takže já bych si vzal 30.000 nebo 40.000 dolarů z té ceny, a zbytek by šel na tento projekt. Ale použít to na ceny pro děti, které se jim opravdu dostanou do rukou. Ale další věc, o které si myslím, že by byla skvělá, by bylo vytvoření takových... nazývejme je oceňovanými cíli. A tak jedna cena by byla za nejlepší nápad na téma udržitelnosti pro nějaký školní projekt. Nejlepší pro domácí projekt. Nebo by to mohl být nejlepší komunitní projekt pro udržitelnost. A taky jsem si myslel, že by měla existovat nějaká hezká cena za nejlepší umělecký výtvor „V mém světě“. A co by se stalo... je to rozšířitelné. A pokud se nám podaří přesvědčit lidi, aby do toho vložili věci, ať už je to vybavení, jako např. mediální laboratoř, nebo peníze, aby se ta cena stala dostatečně zajímavou, a nabídnout účast všem školám, které jsou veřejné, nebo školám, které navštěvují děti tohoto věku, a udělat z toho pro ně široce přístupnou soutěž, aby se předháněly o ty ceny a přispívaly svými nápady. A ta cena musí být za něco ověřitelného, aby to nebylo jen o myšlenkách. Ty umělecké výtvory jsou o myšlenkách a o jejich prezentaci a provedení, ale ty vlastní nápady musí být ověřitelné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And notice, most of that went to the motherland, to the imperial metropoles, not to their colonial possessions. Now you can't just blame this on imperialism -- though many people have tried to do so -- for two reasons. One, empire was the least original thing that the West did after 1500. Everybody did empire. They beat preexisting Oriental empires like the Mughals and the Ottomans. So it really doesn't look like empire is a great explanation for the Great Divergence. In any case, as you may remember, the Great Divergence reaches its zenith in the 1970s, some considerable time after decolonization. This is not a new question. Samuel Johnson, the great lexicographer, [posed] it through his character Rasselas in his novel \"Rasselas, Prince of Abissinia,\" published in 1759. \"By what means are the Europeans thus powerful; or why, since they can so easily visit Asia and Africa for trade or conquest, cannot the Asiaticks and Africans invade their coasts, plant colonies in their ports, and give laws to their natural princes? The same wind that carries them back would bring us thither?\" That's a great question.", "cs": "A všimnětě si, že jeho většina končí v mateřské zemi, v imperiálních metropolích, nikoli v koloniálních državách. Nemůžete to ale jen tak přičítat imperialismu - byť mnozí se o to pokoušeli - a to ze dvou důvodů. Zaprvé, impérium bylo tou nejotřepanější věcí, do níž se Západ po roce 1500 pustil. Impéria budovali všichni. Západ porazil již existující východní impéria, jako například Mughalskou nebo Osmanskou říši. Opravdu se tedy nezdá, že by budování impérií poskytovalo úžasné vysvětlení pro Velké vzdalování. V každém případě si asi vzpomínáte, že Velké vzdalování vrcholí až v 70.letech 20.století, tedy značnou dobu po dekolonozaci. Tohle není nová otázka. Samuel Johnson, onen velký slovníkář, ji položil ústy své postavy Rasselase v románu \"Rasselas, Princ Habešský,\" vydaném roku 1759. \"Jakými prostředky se Evropané stali tak mocnými; tedy proč, když oni mohou tak snadno zavítat do Asie nebo Afriky jako obchodníci či dobyvatelé, nemohou Asijci nebo Afričané vpadnout na jejich břehy, osázet koloniemi jejich přístavy, a předepsat zákony jejich přirozeným vladařům? Tentýž vítr, jenž je nese zpět, by nás dopravil k nim.\" To je vynikající otázka."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Libye po Kaddáfím BENGHÁZÍ – Autokraté Středního východu své občany pravidelně straší potoky krve, západní okupací, chudobou, chaosem a al-Káidou, dojde-li ke svržení jejich režimu. Tyto hrozby zaznívaly v Tunisku, Egyptě, Jemenu, Bahrajnu, Sýrii a – střiženy ve stylu černé komedie – v Libyi. Napříč regionem však existuje pevné přesvědčení, že cena za svržení autokracií, ať už vyšplhá jakkoli vysoko, je stále nízká ve srovnání se škodami, jež současní vládci způsobují. Krátce, že svoboda za to stojí. Vyhlídky na demokratizaci v Libyi mohou negativně poznamenat čtyři scénáře vývoje: občanská či kmenová válka, vojenská vláda, „zaseknutí se“ ve stavu transformace a rozdělení země. Vzhledem k vysoké ceně, kterou už Libyjci zaplatili, by se těmto scénářům mělo předejít, ne se z nich později zotavovat. Nejhorší riziko představuje možnost občanské či kmenové války. Egyptští revolucionáři si jej uvědomovali. Když v zemi po pádu Husního Mubáraka propuklo sektářské násilí, revoluční koalice si osvojila heslo: „Tuhle radost ti, Mubáraku, nedopřejeme.“ Represivní diktatury ve svobodných a poctivých volbách nedokážou zvítězit. Mohou ale využít krajní násilí, aby upevnily svou moc nad státem, jeho obyvateli a institucemi. Aby vyhrál, libyjský plukovník Muammar al-Kaddáfí tedy kampaň občanského vzdoru záměrně a úspěšně proměnil v ozbrojený konflikt. To bude mít v postautoritářském kontextu své důsledky.", "en": "Libya After Qaddafi BENGHAZI – Middle Eastern autocrats routinely warn their people of rivers of blood, Western occupation, poverty, chaos, and Al Qaeda if their regimes are toppled. Those threats were heard in Tunisia, Egypt, Yemen, Bahrain, Syria, and – rendered in black-comedy style – in Libya. But there is a strong belief across the region that the costs of removing autocracies, as high as they might be, are low compared to the damage inflicted by the current rulers. In short, freedom is worth the price. In Libya, four scenarios may negatively affect prospects for democratization: civil/tribal war, military rule, becoming “stuck in transition,” and partition. Given the high price Libyans have paid, those scenarios should be prevented rather than cured. The civil/tribal war scenario is the worst risk. Egypt’s revolutionaries understood this. When sectarian violence erupted there following the removal of Hosni Mubarak, the revolutionary coalitions adopted the slogan, “You won’t gloat over this, Mubarak.” Repressive dictatorships cannot win free and fair elections. But they can use extreme violence to consolidate their control over the state, its people, and its institutions. So, to win, Libya’s Colonel Muammar el-Qaddafi has deliberately and successfully turned a civil-resistance campaign into an armed conflict. That will have ramifications in the post-authoritarian context."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I wasn't raised in a religious Jewish home, but when I was young, my grandmother used to tell me stories from the Hebrew Bible, and one of them stuck with me and came to define much of what I care about. As she recounts: \"On the third day of Creation, God commands the Earth to grow a fruit-bearing fruit tree.\" For this first fruit tree, there was to be no differentiation between trunk, branches, leaves and fruit. The whole tree was a fruit. Instead, the land grew trees that have bark and stems and flowers. The land created a world made of parts. I often ask myself, \"What would design be like if objects were made of a single part? Would we return to a better state of creation?\" So we looked for that biblical material, that fruit-bearing fruit tree kind of material, and we found it. The second-most abundant biopolymer on the planet is called chitin, and some 100 million tons of it are produced every year by organisms such as shrimps, crabs, scorpions and butterflies. We thought if we could tune its properties, we could generate structures that are multifunctional out of a single part. So that's what we did. We called Legal Seafood -- we ordered a bunch of shrimp shells, we grinded them and we produced chitosan paste. By varying chemical concentrations, we were able to achieve a wide array of properties -- from dark, stiff and opaque, to light, soft and transparent.", "cs": "Nepocházím sice z religiózní židovské rodiny, ale když jsem byla malá, vyprávěla mi babička příběhy z hebrejské bible. Jeden z nich mi utkvěl v paměti a přesně definuje, o co mi především jde. Babička mi líčila: \"Třetí den Bůh řekl, ať ze Země vyroste ovocný strom, který ponese plody.\" Tento první strom neměl mít oddělené větve, kmen, listí ani plody. Celý strom měl být ovocem. Místo toho vyrostly stromy s kůrou, kmenem a květy. Na Zemi vznikl svět vytvořený z dílů. Často si říkám, jak by asi vypadal design, kdyby bylo vše z jediného kusu. Vrátili bychom se k lepší tvorbě? Začali jsme hledat ten biblický materiál podobný materiálu ovocnému stromu a objevili jsme ho. Druhý nejhojněji se vyskytující biopolymer na Zemi je chitin a krevety, krabi, štíři a motýli ho vyprodukují přibližně 100 milionů tun ročně. Napadlo nás, že kdybychom si pohráli s jeho vlastnostmi, mohli bychom generovat multifunkční struktury z jediného kusu. A přesně to jsme udělali. Zavolali jsme do restaurace Legal Seafood a objednali hromadu krunýřů z krevet, rozemleli jsme je a vyrobili z nich chitosanovou pastu. Měnili jsme její chemické koncentrace a podařilo se nám získat celou škálu vlastností - od temné, pevné a neprůhledné, až po světlou, měkkou a průhlednou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální standardy pro stablecoiny HONGKONG/LONDÝN – Napříč finančnictvím, zejména v oblasti plateb, rychlé technologické změny čím dál častěji podněcují soukromé iniciativy, často prosazované firmami z okruhu „Big Tech“. Globální finanční soustava se tak ocitá v okamžiku, který by mohl úplně proměnit poměry. Nedávné dění zahrnuje takzvané stablecoiny, které mají v názvu stabilitu a unikají volatilitě svých exponovanějších bratranců mezi kryptoměnami, jako je bitcoin, protože se jejich hodnota opírá o soubor aktiv. Stablecoiny mají potenciál posílit konkurenci v platbách, neboť zavádějí technologie a inovace s cílem snížit náklady a nabídnout nové služby. Když se ale jako platidlo použijí ve velkém, přinášejí závažná rizika pro finanční soustavu. Miliony domácností a podniků, jakož i finanční sektor den co den při převodu finančních prostředků spoléhají na platební systémy. Tyto sítě jsou podložím finanční soustavy a opírá se o ně prakticky každá transakce v ekonomice. Když u nich dojde k jakémukoli narušení nebo když v ně uživatelé ztratí důvěru, dopady na finanční stabilitu a reálnou ekonomiku mohou být enormní. Pro setrvalý rozvoj měnových a platebních soustav jsou technologická změna a novátorství zásadní. Způsob, jakým dnes platíme, se výrazně liší od způsobu, jímž jsme platili před padesáti či sto lety. Bez technologických inovací bychom dosud pro všechny transakce používali kovové mince. Vzhledem k závažnosti věci ale nesmějí takové pokroky vyústit v nižší bezpečnostní standardy a vyšší rizika. Nové platební iniciativy by měly uspět proto, že nabízejí lepší služby a potenciálně větší finanční dostupnost, nikoli proto, že dokážou fungovat za snížených standardů či zcela bez nich. Po finanční krizi roku 2008, která zřetelně odhalila dopady nespoutaných inovací na reálný svět, spolupracovaly centrální banky a regulátoři cenných papírů na stanovení jasných mezinárodních standardů pro platební systémy. Plodem těchto snah byly Zásady pro infrastruktury finančního trhu (PFMI), vydané v roce 2012 Mezinárodní organizací komisí pro cenné papíry (IOSCO) a Výborem pro platební a tržní infrastruktury při Bance pro mezinárodní platby. Zásady jsou utvářeny tak, aby zajistily, že všechny klíčové prvky infrastruktury finančních trhů, včetně platebních systémů, jsou bezpečné a odolné, a uživatelé v ně mohli mít důvěru. CPMI a IOSCO právě proto teď uveřejnily poradní zprávu k uplatnění mezinárodních platebních standardů na stablecoiny. Tato nová zpráva je milníkem ve třech ohledech.", "en": "Global Standards for Stablecoins HONG KONG/LONDON – Rapid technological change is increasingly spurring private – and often Big Tech-promoted – initiatives throughout the world of finance, particularly in the payments domain. As a result, the global financial system has arrived at a potentially game-changing moment. Recent developments include so-called stablecoins, which avoid the volatility of their higher-profile crypto cousins, like Bitcoin, because their value is supported by a pool of assets. Stablecoins have the potential to support competition in payments, deploying technology and innovation to reduce cost and offer new services. But when used at scale as a means of payment, they can present material risks to the financial system. Every day, millions of households and businesses, as well as the financial sector, rely on payment systems to transfer funds. These networks are the bedrock of the financial system, supporting virtually every transaction in the economy. If they are disrupted for any reason, or if users lose confidence in them, the impact on financial stability and the real economy can be enormous. Technological change and innovation are essential to the continued development of monetary and payment systems. The way we pay today is very different from the way we made payments 50 or 100 years ago. Without technological innovation, we would still be using metal coins for all transactions. But, given the stakes involved, such advances must not lead to lower safety standards and higher risks. New payment initiatives should succeed because they offer better service and potentially greater financial access, not because they are able to operate according to lower or no standards. In the wake of the 2008 global financial crisis, which clearly exposed the real-world consequences of unfettered innovation, central banks and securities regulators worked together to establish clear international standards for payment systems. These efforts produced the Principles for Financial Market Infrastructures (PFMI), which were issued in 2012 by the International Organization of Securities Commissions (IOSCO) and the Committee on Payments and Market Infrastructures (CPMI) at the Bank for International Settlements. The principles are designed to ensure that all key elements of financial-market infrastructure, including payment systems, are safe and robust, and that users can have confidence in them. For this reason, the CPMI and IOSCO have just published a consultative report on applying the international payments standards to stablecoins. The new report is a milestone in three respects."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They also promote trade in goods and services by establishing equivalent conditions for companies in all Member States. So when, every five years, European citizens elect their representatives to the European Parliament they are participating in the process of creating laws that concern them directly. Furthermore, under the Lisbon Treaty, it will be possible for one million citizens to come together to ask the EU to propose new laws. Using chemicals in complete safety Chemical products are everywhere in our lives. While there is no doubting their usefulness, questions persist over their safety for our health and for the environment. Recognising this, the EU has adopted a regulation (called ‘REACH’) requiring a reassessment of the thousands of chemical products on the market and the withdrawal of the most dangerous ones. Thanks to MEPs’persistence, the emphasis was put on developing new and less harmful substances, and in so doing minimising the use of animal testing. For more information, see the section ‘Co-decision: how it works’ on page 35. ■Managing the European purse New motorways, cleaner beaches, medical research, studying abroad: we all benet in one way or another from activities funded by the European Union. And who decides on the framework for programmes and actions to be financed at European level? Answer: the European Parliament does, with the agreement of the Member States’ governments. Here are some examples of activities supported by your MEPs.", "cs": "Snaží se také podpořit obchod se zbožím a službami tím, že vytvářejí rovné konkurenční podmínky pro podniky ve všech členských státech. Tím, že každých pět let volí své evropské poslance, přispívají občané k tvorbě znění právních aktů, které se jich přímo dotýkají. Lisabonská smlouva dále stanoví, že jeden milion občanů může vyzvat Evropskou unii, aby navrhla nové zákony. Používání bezpečných chemických výrobků Chemické výrobky jsou v našem životě všudypřítomné. I když se nezpochybňuje jejich potřebnost, je jejich bezpečnost, pokud jde o zdraví nebo životní prostředí, značně nejistá. Evropská unie tedy přijala právní předpis nazvaný „REACH“, který má přehodnotit tisíce chemických výrobků v oběhu, s cílem stáhnout z trhu ty nejnebezpečnější. Díky neústupnosti poslanců byl upřednostněn rozvoj nových, méně škodlivých látek, a to vše s maximálním omezením pokusů na zvířatech. Pro další informace viz „Spolurozhodování: jak funguje?“, strana 35. ■Dobře spravované evropské peníze Nové dálnice, čistší pláže, výzkum nových léků, studium v zahraničí: všichni máme větší či menší výhody z činností financovaných Evropskou unií. Kdo rozhoduje o rámci programů a činností financovaných na evropské úrovni? Je to Evropský parlament se souhlasem vlád členských států. Zde je několik příkladů činností podporovaných vašimi poslanci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V podstatě tak chudí pomáhají bohatým. Biodiverzita a klimatická stabilita jsou celosvětovými veřejnými statky. Přínos ochrany přírody pro svět jako celek vysoce překračuje hodnotu vykořisťování země, jako je Papua-Nová Guinea (PNG). Vláda PNG by ráda učinila správnou věc, totiž zachovala svůj přírodní kapitál pro budoucí generace. Tamní představitelé však mají pocit, že v současné době nemají na vybranou. V Kjótu se země (z řady důvodů) dopustily obrovské chyby. Zatímco jednotlivé státy lze finančně kompenzovat za sázení lesů, nelze je kompenzovat za to, že brání odlesňování. Země jako PNG na tom tedy budou dvojnásobně lépe, pokud pokácejí své prastaré lesy s kvalitním dřívím a vysázejí nové. To však nemá z ekonomického ani sociálního hlediska logiku. Těmto zemím by se měly adresovat pobídky, aby své lesy udržovaly . (Jako vždy je zde zapotřebí vyřešit technické problémy spojené s monitorováním a měřením, ale ty lze snadno překonat pomocí moderních technologií.) Přinejmenším by měly trhy jako ETS oceňovat snižování emisí plynoucí z omezeného odlesňování. Bez takového programu nemají bohužel rozvojové země prostředky ani pohnutky připojit se k ochraně životního prostředí. Ve více než 60 rozvojových zemích, na jejichž území rostou světové tropické pralesy, žije asi 2,7 miliardy lidí. Kácení kvalitních dřevin – přestože za ně v současné době získávají pouhých 5% z konečné ceny kupříkladu v New Yorku – je jediným způsobem, jak tito lidé mohou vyžít. Objevily se návrhy, aby se s řešením této otázky počkalo do roku 2012, kdy má vstoupit v platnost revidovaný protokol. Můžeme však čekat? Při současném tempu odlesňování by pouze příspěvek Brazílie a Indonésie ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů vyvážil téměř 80% úbytku emisí na základě Kjótského protokolu. Na nové iniciativě deštných pralesů je obzvláště působivé, že vychází přímo od samotných rozvojových zemí; je výrazem jejich kreativity a sociální obětavosti. Zdá se, že rozvojové země jsou vůbec poprvé ochotny přijmout takové závazky, jaké na sebe vzaly Evropa, Japonsko a další rozvinuté průmyslové země (s výjimkou USA), aby se vyhnuly možné celosvětové katastrofě. Například Kostarika již ukázala, že systém plateb za zajišťování ekologických služeb (jako je udržování přírodních lesů) může fungovat způsobem, jenž chrání životní prostředí a zároveň podporuje ekonomiku.", "en": "In effect, the poor are aiding the rich. Biodiversity and climatic stability are global public goods. The benefits of conservation to the world as a whole far exceed the value of exploitation to a country like Papua New Guinea (PNG). The PNG government would like to do the right thing, to maintain its natural capital for future generations. But officials there believe that that they have currently no choice. A huge mistake was made (for a variety of reasons) at Kyoto. While countries can be compensated for planting forests, they cannot be compensated for avoiding deforestation. Countries like PNG would thus be doubly better off if they cut down their ancient hardwood trees and replanted. But this makes no sense economically or socially. These countries should be given incentives to maintain their forests. (There are, as always, technical issues to be resolved, concerning monitoring and measurement, but these can be overcome easily with modern technologies.) At the very least, markets like ETS should credit emissions reductions that result from limiting deforestation. Without such a program, unfortunately, developing countries have neither the means nor incentives to underwrite conservation. There are some 2.7 billion people in over 60 developing countries that are home to the world’s tropical forests. Cutting down the hardwood forests – even when they presently receive just 5% of the final price in, say, New York – is the only way people can make ends meet. Some have suggested waiting to address this issue until 2012, when a revised protocol is supposed to come into effect. But, can we wait? At currents rates of deforestation, the combined contributions to greenhouse gas concentrations from Brazil and Indonesia alone would offset nearly 80% of the emission reductions gained from the Kyoto protocol. What is so impressive about the new rainforest initiative is that it comes from the developing countries themselves; it represents their creativity and social commitment. For the first time, developing countries seem willing to undertake the kinds of commitments that Europe, Japan, and the other advanced industrial countries (except the US) have made to avoid what could be a global disaster. Costa Rica, for example, has already shown that a system of paying for the provision of environmental services (like maintaining natural forests) can work in ways that preserve the environment and boost the economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A zatímco doma i v zahraničí ztrácejí podíl na trhu, poklesne i konkurenční schopnost ocelářství, protože je chráněné před zahraniční konkurencí. Jak dokládá prostý počet žádostí o výluku, administrace ochranářské politiky je neobyčejně složitá, a to i v jediném odvětví. Trumpův protekcionistický močál se přitom prohlubuje. Jižní Korea, která výměnou za osvobození od amerických ocelových cel souhlasila se zavedením „dobrovolných omezení exportu“, žádá své domácí svazy výrobců, aby mezi své členy rozdělily vývozní kvóty. Celní orgány USA přesto budou muset nést náklady na dohled nad veškerým dovozem oceli, aby zajistily, že není chybně klasifikována. Nad Trumpovými cly z dovozu oceli zůstává rozum stát ještě víc, když člověk uváží, že už dnes existuje celosvětová nadbytečná kapacita, jejíž stopy vedou z velké části do Číny. Namísto prosazování multilaterálního řešení prostřednictvím Světové obchodní organizace se Trump raději snaží zvýšit produkci oceli v USA, čímž přebytek jedině posiluje. Aby toho nebylo málo, Trumpova administrativa také zvažuje další cla. Na srpnovém shromáždění Trump zopakoval pohrůžky, že zavede 25 % clo z dovozu automobilů – zejména z Evropské unie. Pokud k tomu přikročí, Petersonův ústav pro mezinárodní ekonomiku odhaduje, že by se cena nového vozu v USA mohla zvýšit o 1 400 až 7 000 dolarů bez ohledu na to, zda je domácí či zahraničí výroby.", "en": "And while they lose market share, both at home and abroad, the US steel industry’s competitiveness will also decline, because it is being sheltered from foreign competition. As the sheer number of exemption applications demonstrates, administering a protectionist policy is exceedingly complex, even in a single industry. And now, Trump’s protectionist quagmire is getting deeper. South Korea, which has agreed to adopt “voluntary export restraints” in exchange for an exemption from US steel tariffs, is asking its domestic producers’ association to allocate export quotas among its members. But US customs authorities will still have to incur the cost of monitoring all steel imports to ensure that they are not misclassified. Trump’s steel tariffs are even more mind-boggling when one considers that there is already overcapacity worldwide, much of which can be traced back to China. Rather than pursuing a multilateral solution through the World Trade Organization, Trump is instead trying to increase US steel production, which will only add to the glut. Making matters worse, the Trump administration is also contemplating additional tariffs. At a rally in August, Trump reiterated threats about imposing a 25% tariff on automobiles – particularly those from the European Union. If he follows through, the Peterson Institute for International Economics estimates that the cost of a new car in the US could increase by $1,400-$7,000, regardless of whether it is made domestically or abroad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zdravotničtí inovátoři rozvojového světa DHÁKA – Žijeme ve věku tragických zdravotních paradoxů. Masivní imunizační kampaně eliminovaly některé choroby, ale děti v zemích, jako je Haiti či Bangladéš nadále umírají na snadno léčitelné choroby způsobené běžnými patogeny. Globalizace pozdvihla mnoho lidí z extrémní chudoby, ale nechala je napospas neinfekčním chorobám postindustriální doby – od diabetu po onemocnění srdce – v zemích, které nemají zdroje na to, aby se s nimi vypořádali. Tyto paradoxy podtrhuje ještě další věc: drtivá většina zdravotního výzkumu probíhá v bohatých ekonomikách, zatímco drtivá většina zátěže na globální zdraví připadá na nízko a středně příjmové země. Tato alokace zdrojů je hrubě neefektivní – a dokonce i nemorální – což zpomaluje vývoj zdravotních řešení pro ty, kdo ho potřebují nejvíce. Buďme si jistí, že řešit první generaci globálních rozvojových cílů bylo možné, a to prostřednictvím přímých převodů kapitálu a řešení od bohatých zemí směrem k těm chudým. Příklady zahrnují programy na posílení základní školní docházky a v sektoru veřejného zdraví také masivní imunizační kampaně. Ale nová generace rozvojových problémů, od kvality vzdělání až po dětská úmrtí na léčitelné choroby, na vyřešení jednoduchá nebude. Vyžaduje dlouhodobé budování kapacit a převod znalostí z bohatých zemí do těch chudých, které tím získají mnohem více možností v rozvojových otázkách. Jinými slovy by se soustředění globálních strategií a investic ve veřejném zdraví mělo posunout směrem ke snižování strukturálních nerovností mezi bohatými a chudými zeměmi, s ohledem na jejich kapacitu v lékařském výzkumu a jeho implementaci ve veřejném zdravotnictví. Tato mise, která by podle mě měla být hlavním cílem globálních snah dneška ve veřejném zdravotnictví, by znamenala centrální roli institucí jako je Mezinárodní centrum pro výzkum průjmových onemocnění (icddr,b) v bangladéšském Dháka, kde pracuji jako vědec. V současné chvíli zahrnuje většina globálních aktivit ve veřejném zdravotnictví vědce z rozvinutých zemí, kteří vedou v rozvojových zemích místní týmy. Ačkoliv je to lepší než vnucovat rozvojovému světu hotová řešení, jako se to dělo během studené války, není to dobré dost. Lékařský výzkum a implementace politických řešení v rozvojovém světě musí být prováděny výzkumníky a specialisty z nízko a středně příjmových zemí – lidmi, kteří mohou kombinovat nejmodernější vědeckou expertízu s detailním porozuměním lokálnímu kontextu. Hodnota inovace z rozvojové země se již mockrát prokázala.", "en": "The Developing World’s Health Innovators DHAKA – We live in an age of tragic health paradoxes. Mass immunization campaigns have eliminated entire diseases, but children in countries like Haiti and Bangladesh continue to die of easily treatable diseases caused by common pathogens. Globalization has lifted millions of people out of extreme poverty, but has left them exposed to the non-communicable diseases of the post-industrial age – from diabetes to heart disease – in countries that lack the resources to treat them. Underlying these paradoxes is yet another: the vast majority of health research is conducted in wealthy economies, but the vast majority of the global public-health burden falls on low- and middle-income countries. There is something grossly inefficient – even immoral – about this allocation of resources, which undermines the development of health solutions for those who need them most. To be sure, it was possible to address the first generation of global development problems with straightforward transfers of capital and solutions from rich to poor countries. Examples include programs to boost primary-school enrollment and, in public health, mass immunization campaigns. But the new generation of development problems, from the quality of education to child deaths from treatable diseases, will not be so easy to resolve. They demand long-term capacity building and knowledge transfers from rich to poor countries, with the latter gaining far more agency in developing solutions. In other words, the focus of global public-health strategies and investments should shift toward reducing the structural disparities between rich and poor countries, in terms of their capacity for medical research and public-health implementation. This mission – which, I would argue, should be the main goal of global public-health efforts today – would entail a central role for institutions like the International Centre for Diarrhoeal Disease Research (icddr,b), based in Dhaka, Bangladesh, where I work as a scientist. As it stands, most global public-health activities involve researchers from advanced countries leading local teams in developing countries. While this is better than imposing ready-made solutions on the developing world, as occurred during the Cold War, it is not good enough. Medical research and policy implementation in the developing world must be led by researchers and specialists from low- and middle-income countries – people who can combine cutting-edge scientific expertise with an intimate understanding of local contexts. The value of developing-country-led innovation has been demonstrated time and again."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trojí hrozba pro Evropu PALO ALTO – Evropa trpí současnými krizemi suverénních dluhů, bankovnictví a měny. Těžké hospodářské nesnáze a politické tlaky zasazují silné rány vztahům mezi občany, suverénními státy a nadnárodními institucemi, jako je Evropská centrální banka. Šíří se výzvy k rezignaci na fiskální suverenitu, k drastické rekapitalizaci finančně zranitelné bankovní soustavy, případně i k tomu, aby Řecko a možná i další problémové členské státy eurozóny opustily euro (nebo aby se zřídila prozatímní dvourychlostní měnová unie). V tomto výbušném prostředí politici zoufale používají nejrůznější nástroje – včetně ECB, Mezinárodního měnového fondu a Evropského fondu finanční stability –, aby se pokusili zastavit finanční paniku, nákazu a riziko recese. Jdou však oficiální činitelé správným směrem? Krize suverénních dluhů, bankovnictví a eura jsou úzce provázané. Vzhledem k tomu, že nedostatečně kapitalizované evropské banky drží velké objemy nekvalitních suverénních dluhů států z okraje eurozóny, byly by mnohé z nich nesolventní, kdyby se jejich aktiva účtovala v cenách „marked to market“. Jejich oddlužování zpomaluje hospodářské zotavení. A rozsáhlé fiskální úpravy, které se nutně musí provést v Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i v Itálii a ve Španělsku, přinesou hospodářský a sociální rozvrat. Státní bankrot by pravděpodobně doprovázela těžká hospodářská kontrakce – po krachu Argentiny v roce 2002 kleslo HDP této země o 15%. Navzdory zátěžovým testům, sanačním fondům a nepřetržitému jednání zatím trvalé a funkční řešení evropským politikům uniká. Nezdar bude znamenat obrovskou překážku pro hospodářský růst v Evropě v následujících letech a mohl by ohrozit i přežití samotného eura. Neshody mezi hlavami států a ECB v otázce nákupů suverénního dluhu problémových zemí centrální bankou tuto nejistotu ještě prohloubily. Slušné celoevropské hospodářské zotavení a úspěšná postupná fiskální konsolidace by umožnily, aby dluhopisy problémových zemí získaly postupem času na hodnotě. Do té doby budou přetrvávat tahanice o to, kdo ponese ztráty, kdy je ponese a jak. Budou to řečtí občané? Němečtí, francouzští a nizozemští daňoví poplatníci? Držitelé dluhopisů? Akcionáři finančních institucí? Základním problémem je navíc otázka, jaký dopad bude mít výsledek této bitvy na celkový objem ztrát. Ceny bankovních akcií a úrokové rozpětí Euribor-OIS (což je měřítko finanční tísně) signalizují hlubokou absenci důvěry v suverénní dluh problémových zemí, kdy výnos z desetiletých řeckých dluhopisů nedávno dosáhl 25%.", "en": "Europe’s Triple Threat PALO ALTO – Europe is suffering from simultaneous sovereign-debt, banking, and currency crises. Severe economic distress and political pressure are buffeting relationships among citizens, sovereign states, and supranational institutions such as the European Central Bank. Calls are rampant for surrendering fiscal sovereignty; for dramatic recapitalization of the financially vulnerable banking system; and/or for Greece and possibly other distressed eurozone members to quit the euro (or for establishing an interim two-tier monetary union). In this combustible environment, policymakers are desperately using various vehicles – including the ECB, the International Monetary Fund, and the European Financial Stability Facility – in an attempt to stem the financial panic, contagion, and risk of recession. But are officials going about it in the right way? The sovereign debt, banking, and euro crises are closely connected. Given their large, battered holdings of peripheral eurozone countries’ sovereign debt, many of Europe’s thinly capitalized banks would be insolvent if their assets were marked to market. Their deleveraging inhibits economic recovery. And the large fiscal adjustment necessary for Greece, Ireland, and Portugal, if not Italy and Spain, will be economically and socially disruptive. Default likely would be accompanied by severe economic contraction – Argentina’s GDP fell 15% after it defaulted in 2002. Despite stress tests, bailout funds, and continual meetings, a permanent workable fix has so far eluded European policymakers. Failure will erect a huge obstacle to European economic growth for years to come, and could threaten the survival of the euro itself. Disagreement among and between heads of state and the ECB over the Bank’s purchases of distressed sovereign debt have only added to the uncertainty. A decent pan-European economic recovery, and successful gradual fiscal consolidation, would allow the distressed sovereign bonds to rise in value over time. Until then, the jockeying will continue over who will bear the losses, when, and how. Will it be Greek citizens? German, French, and Dutch taxpayers? Bondholders? Financial institutions’ shareholders? And the fundamental problem is that how the battle is resolved will affect the amount of the losses. Prices of bank shares and the Euribor-OIS spread (a measure of financial stress) signal a profound lack of confidence in the sovereign debt of distressed countries, with yields on ten-year Greek bonds recently hitting 25%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Extrémní počasí a globální růst CAMBRIDGE – Až donedávna byl mezi makroekonomy obvyklý názor, že krátkodobé výkyvy počasí nemají pro hospodářskou činnost velký význam. Je-li březnové počasí nezvykle mírné, může se to odrazit ve větším počtu přijatých pracovníků ve stavebnictví, ale v dubnu a květnu se tento výkyv vyrovná. Odradí-li silné deště od srpnových nákupů, budou lidé jednoduše utrácet více v září. Nedávný ekonomický výzkum podpořený výjimečně silným El Niño – komplexním globálním klimatickým jevem, který se projevuje mimořádně teplým Pacifikem u pobřeží Ekvádoru a Peru – však vybízí k přehodnocení tohoto názoru. Extrémní počasí rozhodně dokáže zpřeházet klíčové krátkodobé makroekonomické statistiky. Měsíční zaměstnanost v USA, což je nejsledovanější ekonomická statistika na světě a všeobecně se pokládá za jednu z nejpřesnějších, se může zvýšit nebo snížit až o 100 000 pracovních míst. Dopad meteorologických jevů souvisejících s El Niño, jako byly letošní události (které vešly ve známost pod přesnějším označením „jižní oscilace El Niño“), může být obzvlášť velký vzhledem k jejich celosvětovému dosahu. Nedávný výzkum Mezinárodního měnového fondu naznačuje, že země jako Austrálie, Indie, Indonésie, Japonsko či Jihoafrická republika se v letech, kdy se projevuje El Niño, potýkají s nepříznivými vlivy (často kvůli suchu), zatímco pro jiné oblasti včetně Spojených států, Kanady a Evropy může být tento jev příznivý. Například Kalifornie, která několik let zažívala velké sucho, má konečně dešťové srážky. Obecně – ale ne vždy – platí, že působení El Niño má inflační účinek, zčásti i proto, že nízké výnosy plodin vedou k vyšším cenám. Po dvou šílených zimách v Bostonu, kde bydlím já, by bylo těžké přesvědčit lidi, že počasí nemá žádný význam. Loni město zažilo největší příval sněhu v doložených dějinách. Nakonec už nezbylo místo, kam ho ukládat: čtyřproudové silnice se zúžily na dvouproudové a dvouproudové na jednoproudové. Propadaly se střechy a „ledové přehrady“ tvořící se kolem okapů způsobovaly silné zátopy. Veřejná doprava přestala fungovat a mnoho lidí se nemohlo dostat do práce. Byla to přírodní katastrofa ve zpomaleném záběru, která trvala několik měsíců. USA jako celek nezažily v první části roku 2015 tak extrémní zimu jako Nová Anglie a dopady počasí na celkovou ekonomiku země byly spíše tlumen��.", "en": "Extreme Weather and Global Growth CAMBRIDGE – Until recently, the usual thinking among macroeconomists has been that short-term weather fluctuations don’t matter much for economic activity. Construction hiring may be stronger than usual in a March when the weather is unseasonably mild, but there will be payback in April and May. If heavy rains discourage people from shopping in August, they will just spend more in September. But recent economic research, bolstered by an exceptionally strong El Niño – a complex global climactic event marked by exceptionally warm Pacific Ocean water off the coast of Ecuador and Peru – has prompted a rethink of this view. Extreme weather certainly throws a ringer into key short-term macroeconomic statistics. It can add or subtract 100,000 jobs to monthly US employment, the single most-watched economic statistic in the world, and generally thought to be one of the most accurate. The impact of El Niño-related weather events like the one this year (known more precisely as “El Niño Southern Oscillation” events) can be especially large because of their global reach. Recent research from the International Monetary Fund suggests that countries such as Australia, India, Indonesia, Japan, and South Africa suffer adversely in El Niño years (often due to droughts), whereas some regions, including the United States, Canada, and Europe, can benefit. California, for example, which has been experiencing years of severe drought, is finally getting rain. Generally, but not always, El Niño events tend to be inflationary, in part because low crop yields lead to higher prices. After two crazy winters in Boston, where I live, it would be hard to convince people that weather doesn’t matter. Last year, the city experienced the largest snow accumulation on record. Eventually, there was no longer any place to put it: four-lane highways narrowed to two lanes, and two-lane roads to one. Roofs collapsed and “ice dams” building up from gutters caused severe flooding. Public transport closed, and many people couldn’t get to their jobs. It was a slow-motion natural catastrophe that lasted for months. The US as a whole did not have a winter as extreme as New England’s in the first part of 2015, and the effects of the weather on the country’s overall economy were subdued."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) Smith -- and I want you to go and bow down before his statue in the Royal Mile; it's a wonderful statue -- Smith, in the \"Wealth of Nations\" published in 1776 -- that's the most important thing that happened that year ... (Laughter) You bet. There was a little local difficulty in some of our minor colonies, but ... (Laughter) \"China seems to have been long stationary, and probably long ago acquired that full complement of riches which is consistent with the nature of its laws and institutions. But this complement may be much inferior to what, with other laws and institutions, the nature of its soil, climate, and situation might admit of.\" That is so right and so cool. And he said it such a long time ago. But you know, this is a TED audience, and if I keep talking about institutions, you're going to turn off. So I'm going to translate this into language that you can understand. Let's call them the killer apps. I want to explain to you that there were six killer apps that set the West apart from the rest. And they're kind of like the apps on your phone, in the sense that they look quite simple. They're just icons; you click on them. But behind the icon, there's complex code. It's the same with institutions. There are six which I think explain the Great Divergence. One, competition. Two, the scientific revolution. Three, property rights.", "cs": "(Smích) Smith ... a chci, abyste se šli poklonit před jeho sochou na Královské míli; je to nádherná socha – Smith píše v \"Bohatství národů\", vydaném roku 1776 – a to je ta nejdůležitejší událost onoho roku ... (Smích) To si pište, že ano. Došlo sice k menším místním potížím v některých našich druhořadých državách, ale... (Smích) \"Čína je zjevně už dlouhou dobu bez hnutí, a asi už před dávnými časy naplnila onu míru bohatství, jež odpovídá charakteru jejích zákonů a institucí. Nicméně tato míra je možná mnohem nižší, než ta, již by jiné zákony a instituce, vlastnosti její půdy, podnebí a zeměpisné polohy mohly umožnit.\" To je tak trefné, no prostě super. A napsal to tak dávno. Ale víte co, tohle je TEDovské publikum, a budu-li stále mluvit o institucích, vypnete. Takže vám to přeložím do srozumitelného jazyka. Říkejme jim bomba aplikace. Jak vám vysvětlím, existuje šest bomba aplikací, které umožnily Západu vyniknout nad zbytkem světa. Podobají se trochu aplikacím na vašem mobilu, také totiž vypadají velmi jednoduše. Jsou to prostě ikony, na které klikáte. Za ikonem se ale skrývá složitý kód. Tak je tomu i s institucemi. Je jich šest, které podle mě objasňují Velké vzdalování. První je konkurence. Druhou je vědecká revoluce. Třetí jsou vlastnická práva."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V 80. letech se Jihokorejské republice, Filipínám a Tchaj-wanu podařilo svrhnout své diktátory zčásti i proto, že byli bezvýhradně závislí na amerických zbraních a penězích. A v době, kdy se studená válka chýlila k závěru, už antikomunismus nezaručoval ochranu ze strany USA. Když tedy Korejci, Filipínci a Tchajwanci povstali proti svým vládcům, zareagovaly USA tak – byť opožděně –, že sdělily svým vojenským chráněncům, ať odstoupí. Něco podobného pravděpodobně diskrétním způsobem proběhlo i v Egyptě. Tento druh tlaku bohužel nemohl fungovat v Číně, když lid této země požadoval to, co Asiaté v jiných zemích získali. Komunistická strana Číny i Lidově osvobozenecká armáda totiž mohly bez amerického patronátu přežít. Totéž platí i o poloteokratickém režimu v Íránu. A pokud Kaddáfí nakonec odejde, nebude to proto, že je jeho armáda závislá na USA. Převzetí vedoucí role v politických revoltách na Blízkém východě Spojenými státy však souvisí s jiným problémem. Někteří z těch, kdo dnes obviňují Obamu z „měkkosti“, byli horlivými zastánci války v Iráku. Tehdy očekávali, že „šok a děs“ americké vojenské síly nejen svrhne diktátora (což nakonec byla pravda), ale že se Američany vedená invaze setká s nadšenou reakcí osvobozených Iráčanů, kteří se poté stanou předvojem nové demokratické éry na Blízkém východě.", "en": "During the 1980’s, South Korea, the Philippines, and Taiwan managed to ditch their dictators, partly because they were utterly dependent on US arms and money. When the Cold War was drawing to a close, anti-Communism no longer guaranteed US protection. So, when Koreans, Filipinos, and Taiwanese rose up against their rulers, the US, albeit belatedly, was in a position to tell their military clients to back off. In a discreet way, something like this probably happened in Egypt as well. Unfortunately, this type of pressure could not work in China when its people demanded what other Asians had won. Both the Chinese Communist Party and the People’s Liberation Army could survive without US patronage. The same is true of the semi-theocratic regime in Iran. If Qaddafi finally goes, it will not be because his army is dependent on the US. But there is another problem with the US taking a leading role in political revolts in the Middle East. Some of the same people who accuse Obama today of being “soft” were keen promoters of the war in Iraq. Back then, they expected that the “shock and awe” of US force would not only topple the dictator (which turned out to be true), but also that the US-led invasion would be greeted with enthusiasm by the liberated Iraqis, who would then herald a new democratic era in the Middle East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Práva digitálního člověka ABÚ ZABÍ – Vytvořili jsme onlinový svět, jehož nedozírnost přesahuje naše chápání. Abychom získali měřítko jeho velikosti, zkusme si představit toto: v roce 2012 vytvořil nový systém internetových adres IPv6 více než 340 bilionů bilionů bilionů (3,4 x 1038) adres – tedy přibližně 4,8 x 1028 adres pro každého člověka na zeměkouli. To by mělo stačit na obsloužení pěti miliard zařízení, která se v současné době připojují k internetu, a 22 miliard zařízení, jež se podle prognóz budou používat do roku 2020. Obtížnou součástí této exploze konektivity není budování kapacit, nýbrž otázka, jak by se měly spravovat. Musíme si odpovědět na hluboké otázky týkající se našeho způsobu života. Měl by být každý člověk trvale ke všemu připojený? Kdo vlastní která data a jak by se měly informace zpřístupňovat veřejnosti? Může se a mělo by se využívání dat regulovat, a pokud ano, jak? A jakou roli by při řešení těchto záležitostí měla hrát vláda, firmy a obyčejní uživatelé internetu? Tyto otázky již nelze ignorovat. S rozšiřováním virtuálního světa přibývá také případů porušování důvěry a zneužívání osobních údajů. Sledování posílilo neklid – a dokonce i paranoiu – veřejnosti ve vztahu ke státním agenturám. Soukromé firmy obchodující s osobními daty podnítily vznik hnutí za „návrat soukromí“. Jak poznamenal jeden delegát během nedávné debaty Světového ekonomického fóra: „Čím propojenějšími jsme se stali, tím větší části soukromí jsme se vzdali.“", "en": "The Rights of Digital Man ABU DHABI – We have created an online world whose vastness exceeds our comprehension. As a measure of its magnitude, consider this: In 2012, the new Internet address system, IPv6, created more than 340 trillion trillion trillion (3.4 x 1038) addresses – that is, around 4.8 x 1028 addresses for every person on earth. That should be sufficient to service the five billion devices that currently connect to the internet, and the 22 billion devices forecast to be in use by 2020. The hard part of the connectivity explosion is not building capacity, but how it should be managed. We must answer profound questions about the way we live. Should everyone be permanently connected to everything? Who owns which data, and how should information be made public? Can and should data use be regulated, and, if so, how? And what role should government, business, and ordinary Internet users play in addressing these issues? Such questions can no longer be ignored. As the virtual world expands, so, too, do breaches of trust and misuse of personal data. Surveillance has increased public unease – and even paranoia – about state agencies. Private companies that trade in personal data have incited the launch of a “reclaim privacy” movement. As one delegate at a recent World Economic Forum debate, noted: “The more connected we have become, the more privacy we have given up.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Slouží mu ke cti, že se za jeho vlády o 40% snížila dětská úmrtnost, etiopská ekonomika se stala diverzifikovanější, rozvinula se v ní nová odvětví, jako jsou výroba aut, výroba nápojů nebo pěstování květin, a byly zahájeny velké infrastrukturální projekty včetně výstavby největší africké hydroelektrárny. Etiopie, tento kdysi zoufale chudý stát, který si světová veřejnost spojovala jen s hladomorem a suchem, se stala jednou z největších afrických ekonomik – a to i bez příjmů z těžby zlata či ropy. Ještě důležitější než Melesovy domácí úspěchy však možná byla jeho bilance na diplomatickém poli. Byl nepostradatelným spojencem Západu v boji proti islamistickému terorismu, což vyvrcholilo etiopskou vojenskou operací v sousedním Somálsku v roce 2006. Nedávno Meles koordinoval s Keňou úsilí o podniknutí omezených úderů proti milicím aš-��abáb, které svádějí nelítostný boj za proměnu Somálska ve fundamentalistickou islámskou teokracii. Současně se Meles dvořil Číně, kterou vnímal jako investora a současně jako pojistku proti západní kritice jeho počínání v oblasti lidských práv. Přesto kontroverzním, ale správným způsobem podal přátelskou ruku odtrženeckému regionu Somaliland dříve, než to začalo být módní, a zastavil se až těsně před oficiálním opětovným uznáním tohoto paprsku demokratické naděje v Africkém rohu. Melese budou bolestně postrádat v hlavním městě Somalilandu Hargeyse, neboť plánoval vést Číňany financovaný plynovod z náhorní plošiny Ogaden na pobřeží právě přes území Somalilandu. Ještě důležitější je, že Meles dostal Addis Abebu na mapu jako sídlo Africké unie a jako hlavní město, kde lze pragmaticky a bez zátěže koloniálních nevraživostí diskutovat o nejhorších problémech Afriky. Meles sám se stal významným diplomatickým hráčem, zejména v otázce boje proti klimatickým změnám, a v poslední době hrál aktivní zprostředkovatelskou roli ve sporech o hranice a přírodní zdroje mezi Súdánem a čerstvě nezávislým (a na ropu bohatým) Jižním Súdánem. V paměti lidí zůstane i díky tomu, jak v roce 1993 raději akceptoval bolestné odtržení Eritreje, než aby prodlužoval občanskou válku, a díky svému úsilí dosáhnout dohody s Egyptem v otázce využívání vod Modrého Nilu. Velkou skvrnou na Melesově bilanci bude vždy jeho netolerance vůči disentu. Jistě, jeho bilance v oblasti lidských práv byla vždy lepší než bilance komunistické junty. Například umožnil rozkvět soukromého tisku a v roce 2000 se stal prvním etiopským lídrem, který uspořádal parlamentní volby za účasti více stran.", "en": "To his credit, child mortality was reduced by 40% under his government; Ethiopia’s economy became more diversified, with new industries like car manufacturing, beverages, and floriculture; and major infrastructure projects, including Africa’s largest hydroelectric dam, were launched. Once a basket-case associated in the world’s eyes only with famine and drought, Ethiopia has become one of Africa’s largest economies – and without the benefit of gold or oil. Perhaps more important than Meles’s domestic achievements was his diplomatic record. He was an indispensable ally of the West in the fight against Islamist terrorism, culminating in Ethiopia’s military operation in neighboring Somalia in 2006. More recently, Meles coordinated efforts with Kenya to stage limited strikes against the al-Shabaab militia, which has waged an unrelenting war to turn Somalia into a fundamentalist Islamic theocracy. At the same time, Meles courted China as both an investor and as a hedge against the West’s criticism of his human-rights record. And yet he controversially but rightly held out a hand of friendship to the breakaway region of Somaliland, before it became fashionable, and went as far as he could short of formal re-recognition of that ray of democratic hope in the Horn of Africa. Meles will be sorely missed in Hargeisa, as he planned to run a Chinese-financed gas pipeline through Somaliland territory from the Ogaden to the coast. More important, Meles put Addis Ababa on the map as the home of the African Union, and as a capital where Africa’s worst problems could be discussed in a pragmatic manner, unburdened by colonial grudges. Meles himself became a major diplomatic player, particularly over climate-change policy, and most recently was active in mediating border and natural-resource disputes between Sudan and the newly independent (and oil-rich) South Sudan. He will be remembered for accepting the painful secession of Eritrea in 1993, rather than prolong the civil war, and for his efforts to reach an agreement with Egypt over the use of the Blue Nile waters. The great stain on Meles’s record will always be his intolerance of dissent. To be sure, his human-rights record was far better than the Derg’s. For example, he allowed a private press to flourish, and in 2000 he became the first Ethiopian leader to hold multi-party parliamentary elections."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It also called for a sustainable transport policy that should tackle rising volumes of road traffic, congestion levels, noise and pollution by encouraging the use of environment-friendly modes of transport as well as prices that reflect the social and environmental costs. In this context, sustainable transport has become one of the four pillars of the Union’s sustainable development strategy. Decoupling transport growth from economic growth is, in the long run, a key aim of EU transport policy. Developing a sustainable transport system means not only new infrastructure investment but also investments that will make the use of existing infrastructure more efficient and environment-friendly. Sustainable transport thus requires the conjunction of many policies, including the adoption of regulatory instruments (such as increasingly confronting transport users with ‘real’ prices that include adverse external effects, in particular the impact of greenhouse gases). It therefore touches upon fields that are closely linked to regional policy (management of urban development, for example). The first steps towards achieving its objectives must nevertheless be taken immediately. The Commission stresses the need to be more active in taking policy initiatives to limit the negative effects of transport growth trends. In particular, it proposes three sets of action: a) to encourage the shift from road transport to modes with a reduced environmental impact; b) to introduce infrastructure that has a downward effect on transport demand by creating a situation in which the price paid by the user reflects the full costs to society; c) to promote actions to improve the urban environment and land-use management. The promotion of sustainable transportin the period 2000–06 The guidelines adopted by the Commission in accordance with the general provisions of the Structural Funds for the A regional policy concentrating on economic and social cohesion must therefore: take into account environmental sustainability when financing new infrastructure, especially when it could trigger a modal shift; assist operations that aim to improve existing transport infrastructure, such as ‘intelligent transport systems’ (1), interoperability and intermodality; place the emphasis on sustainable urban transport; and develop infrastructure mainly where plans, measures or conditions exist to stimulate economic growth. period 2000–06 (3), recommend that Member States incorporate transport projects co-financed by the European Union in coherent strategies aimed at developing sustainable transport systems.", "cs": "Rada také vyzvala k udržitelné dopravní politice, která by začala řešit vzrůstající silniční provoz, dopravní zácpy, hluk a znečištění, a to podporou způsobů dopravy, které jsou přátelské k životnímu prostředí, a cen, které budou odrážet sociální a ekologické náklady. Udržitelná doprava se v této souvislosti stala jedním ze čtyř opěrných bodů unijní strategie udržitelného rozvoje a rozhodujícím cílem dopravní politiky EU je z dlouhodobého hlediska oddělení růstu dopravy od růstu hospodářského. Vytvoření ekologicky udržitelného dopravního systému je samozřejmě během na dlouhou trať, vždyť také bílá kniha o dopravě (2), vydaná Komisí,pro něj vytyčila třicetileté ob- Rozvoj udržitelného dopravního systému ovšem nevyžaduje pouze investice do nové infrastruktury, ale také do efektivnějšího a ekologičtějšího využívání té stávající. Taková doprava tudíž potřebuje kombinaci různých strategií, včetně regulačních nástrojů (například stále více připomínat těm, kdo ji používají, jaké jsou „skutečné“ ceny, tedy zahrnující i nepříznivé vnější vlivy, zejména dopad skleníkových plynů). Princip udržitelné dopravy se tedy dotýká i sfér, které už úzce souvisí s regionální politikou (např. řízení rozvoje měst). dobí, první kroky k dosažení takového cíle musí být nicméně podniknuty okamžitě. Komise zdůrazňuje potřebu větší iniciativy při vytyčování politiky, která by omezila negativní důsledky růstu dopravy, a v této souvislosti navrhuje zejména následující tři soubory opatření: a) podpořit přechod od silniční dopravy k formám s méně nepříznivým vlivem na životní prostředí; b) snažit se vytvořit situaci, kdy cena hrazená uživatelem odráží všechny náklady společnosti, a tedy budovat infrastrukturu, která má přímý dopad na poptávku po dopravě; c) prosazovat aktivity, které by zlepšily prostředí ve městech, jakož i využití půdy. Podpora udržitelné dopravy v letech 2000–2006 Směrnice, které přijala Komise v souladu s všeobecnými předpisy strukturálních fondů na období let 2000–2006 (3), doporučují členským státům zahrnout do- Regionální politika, soustřeďující pozornost na ekonomickou a sociální soudržnost, tudíž musí: brát v úvahu udržitelnost životního prostředí při financování nové infrastruktury, obzvláště pokud by mělo vést k přechodu na jiný druh dopravy; zapojit se do činností, jejichž úkolem je zlepšit existující dopravní infrastrukturu, například prostřednictvím tzv. inteligentních dopravních systémů (1), interoperability a intermodality; klást důraz na udržitelnou městskou dopravu; infrastrukturu rozvíjet především tam, kde existují plány, opatření či podmínky podporující hospodářský růst. pravní projekty spolufinancované Evropskou unií do ucelených strategií, jejichž cílem je rozvoj udržitelných dopravních systémů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Even if you get your values from religion, even if you think that good and evil ultimately relate to conditions after death -- either to an eternity of happiness with God or an eternity of suffering in hell -- you are still concerned about consciousness and its changes. And to say that such changes can persist after death is itself a factual claim, which, of course, may or may not be true. Now, to speak about the conditions of well-being in this life, for human beings, we know that there is a continuum of such facts. We know that it's possible to live in a failed state, where everything that can go wrong does go wrong -- where mothers cannot feed their children, where strangers cannot find the basis for peaceful collaboration, where people are murdered indiscriminately. And we know that it's possible to move along this continuum towards something quite a bit more idyllic, to a place where a conference like this is even conceivable. And we know -- we know -- that there are right and wrong answers to how to move in this space. Would adding cholera to the water be a good idea? Probably not. Would it be a good idea for everyone to believe in the evil eye, so that when bad things happened to them they immediately blame their neighbors? Probably not. There are truths to be known about how human communities flourish, whether or not we understand these truths. And morality relates to these truths. So, in talking about values we are talking about facts.", "cs": "I když máte své hodnoty od náboženství, i když si myslíte, že dobro a zlo nakonec souvisí s podmínkami po smrti -- ať už s věčným štěstím s Bohem nebo s věčným utrpením v pekle -- pořád vám záleží na vědomí a jeho změnách. A říct, že takové změny mohou přetrvávat i po smrti, znamená dopustit se faktického tvrzení, které samozřejmě může nebo nemusí být pravdivé. Máme-li hovořit o podmínkách blahobytu v tomto životě, pro lidské bytosti, víme, že existuje kontinuum takových faktů. Víme, že je možné žít neúspěšně, kdy se pokazí všechno, co se pokazit může -- kdy matky nemohou nakrmit své děti, kdy cizinci nemohou najít základ mírové spolupráce, kdy jsou lidé vražděni hlava nehlava. A víme, že je možné v tomto kontinuu pokračovat směrem k něčemu trochu idyličtějšímu, k místu, kde je možné dokonce uvažovat o konferenci, jako je tato. A víme, že existují správné a špatné odpovědi na to, jak se do tohoto prostoru dostat. Byl by dobrý nápad přidat choleru do vody? Pravděpodobně ne. Bylo by dobré, kdyby všichni věřili v uhrančivý pohled, takže kdyby se jim stalo něco zlého, ihned by obviňovali své sousedy? Pravděpodobně ne. Existují pravdy, které musíme znát a jež se týkají toho, jak lidské komunity vzkvétají, ať už těmto pravdám rozumíme či nikoli. K těmto pravdám se vztahuje morálka. Takže když mluvíme o hodnotách, mluvíme o těchto faktech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The March European Council meeting, and the EESC’s report on progress achieved, will thus represent an important milestone for the Committee, but also, it is to be hoped, an important step forward for the strategy. I have singled out just three important challenges. There are of course many more. It is a once-in-a-lifetime chance to be President of a European institution during the term of one’s own country’s Council Presidency. I am thus personally thrilled by the opportunities of cooperation in a period marked by challenges which will require a great deal of resolve and joint action. The JET research centre in Culham, England, home of a very promising branch of technology intended to resolve the enormous energy challenges of the future, hosted the 65thTEN section meeting on 24 November 2005. The EESC is preparing a global opinion setting out important principles of energy policy, which could underpin workable and realistic options for a future energy mix. One element of its past work is the opinion on fusion energy adopted in 2004, in which the Committee expressed its support for this technology and the further development of nuclear fusion. President of the European Economic and Social Committee (Continued on page 3) TEN section members visit the research centre. IN THIS ISSUE • Exploring the impact of migration within the EU: How can we harness talent? page 2 • The Committee’s response to ‘Plan D’ by Jillian van Turnhout page 3 • Everyone must take part in the knowledge society by Jan Olsson page 3", "cs": "Březnové zasedání Evropské rady a zpráva EHSV o dosaženém pokroku budou pro Výbor významným milníkem, ale zároveň, a v to musíme doufat, také důležitým krokem pro pokračování strategie. Zmínila jsem se jen o třech důležitých výzvách. Samozřejmě jich je však mnohem více. Být předsedkyní evropské instituce v období, kdy rodná země předsedá Radě, je příležitostí, která se naskytne jen jednou v životě. Proto mě osobně velice těší možnosti spolupráce v období, které se vyznačuje výzvami vyžadujícími pevné odhodlání a mnoho společného úsilí. 65. schůze specializované sekce TEN se uskutečnila dne 24. listopadu 2005 v sídle výzkumného centra JET v anglickém Culhamu, jež dosahuje velmi slibných technologických výsledků v oblasti řešení značných energetických nároků budoucnosti. V současnosti EHSV připravuje souhrnné stanovisko, v němž vytyčí důležité zásady energetické politiky, jež by se mohly stát základem proveditelných řešení budoucí skladby zdrojů energie. Výbor se již v minulosti ve svých pracích zabýval tématem jaderné syntézy a mimo jiné přijal v roce 2004 stanovisko, v němž vyjádřil podporu této technologii a dalšímu vývoji jaderné syntézy. předsedkyně Evropského hospodářského a sociálního výboru (pokračování na straně 3) Členové specializované sekce TEN při návštěvě výzkumného centra V TOMTO VYDÁNÍ • Zkoumání vlivu migrace v EU – jak můžeme využít talentů? strana 2 • Odpověď Výboru na „plán D“, Jillian van Turnhout strana 3 • Každý se musí podílet na znalostní společnosti, Jan Olsson strana 3"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sdružení zaměstnanců Světové banky napsalo v srpnu dopis Sboru výkonných ředitelů, ve kterém varovalo před „krizí vedení“ za Kimova prezidentského působení. „Kážeme principy kvalitního řízení, průhlednosti, diverzity, mezinárodního soutěžení a výběru na základě výsledků,“ píše se v dopise. „Při jmenování předchozích prezidentů Skupiny Světové banky se bohužel žádný z těchto principů neuplatnil.“ Kim posunul laťku prezidentského působení tak nízko, že najít lepšího kandidáta by nebylo obtížné. Na seznamu by mohli figurovat bývalá ministryně financí Nigérie Ngozi Okonjová-Iwealová, podnikatel Nandan Nilekani, který stál v čele působivého programu bioidentifikace v Indii, nebo singapurský vicepremiér Tharman Šanmugaratnam. I kdyby však měl Kim odejít, problematická role Spojených států by přetrvala. USA už dlouho trvají na tom, aby byl prezidentem banky občan Spojených států, přičemž však opakovaně jmenují do čela této instituce nevhodné kandidáty. Například působení někdejšího náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze v prezidentské funkci od června 2005 do července 2007 bylo katastrofální, ale USA za to nenesly žádné následky (například ztrátu práva vybírat příštího kandidáta). USA kárají Čínu za to, že odmítá rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu proti čínským územním nárokům v Jihočínském moři. Tím, že podporují Kima do dalšího funkčního období – navzdory výhradám samotných zaměstnanců Světové banky –, však Američané dávají najevo, že pokud jsou v sázce jejich vlastní zájmy, nechovají se o nic méně vzdorovitě. Na tom, že velké mocnosti určují a porušují pravidla, jak se jim to hodí, není nic nového ani překvapivého. Překvapením je spíše zjevná lhostejnost rozvíjejících se ekonomik vůči svévolnému americkému panování ve Světové bance. A přestože jiné členské vlády často vyjadřují rozhořčení nad americkým monopolem na vedení banky i nad podobným monopolem Evropy na vedení Mezinárodního měnového fondu, i ony se nakonec této šarády ochotně účastní. Jedním z důvodů je skutečnost, že jednotlivé země s chutí uzavírají postranní dohody, aby si zajistily velkorysé půjčky. Tento fakt se odráží i v oficiálním vedení Skupiny Světové banky, kde jsou první tři lidé uvedení na seznamu za prezidentem – v současné době pocházejí z Brazílie, Číny a Indie – pečlivě rozdělení podle národnosti.", "en": "Last month, in a letter to the Bank’s board warning of a “crisis of leadership” under Kim, the World Bank Staff Association wrote, “We preach principles of good governance, transparency, diversity, international competition, and merit-based selection. Unfortunately, none of these principles have applied to the appointment of past World Bank Group Presidents.” Kim has set such a low bar for the Bank presidency that it would not be difficult to find a better candidate. A short list would include Ngozi Okonjo-Iweala, a former finance minister of Nigeria; Nandan Nilekani, an entrepreneur who led an impressive bio-identification program in India; and Tharman Shanmugaratnam, Singapore’s deputy prime minister. But even if Kim were to go, America’s problematic role would remain. The US has long insisted that the Bank’s president be a US national, and yet it has repeatedly nominated unsuitable candidates to run the institution. For example, former US Deputy Secretary of Defense Paul Wolfowitz’s World Bank stint, from June 2005 to July 2007, was a disaster, but the US faced no consequences (such as losing the right to choose the next nominee). The US has chastised China for rejecting the Permanent Court of Arbitration’s ruling against Chinese territorial claims in the South China Sea. And yet, in supporting Kim for another term – in the face of objections from the World Bank’s own staff – the US is showing itself to be no less defiant when its own interests are at stake. There is nothing new or surprising about great powers making and breaking rules as it suits them. The surprise has been emerging economies’ apparent nonchalance regarding America’s roughshod reign at the World Bank. While other member governments often express outrage at the US monopoly over the Bank’s leadership, and at Europe’s similar monopoly over the International Monetary Fund’s leadership, they, too, are willing participants in the charade. One reason is that countries are happy to strike their own side deals to ensure generous lending. This fact is reflected in the World Bank Group’s official leadership, where the first three people listed after the president – hailing from Brazil, China, and India, respectively – are carefully distributed by nationality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "December 2001 — The Laeken European Council adopts a declaration on the future of the Union. This opens the way for a major reform of the EU and the establishment of a convention to draft a European Constitution. January 2002 — Euro notes and coins enter circulation in 12 countries, replacing the previous national currencies. February 2003 — The Treaty of Nice enters into force, preparing the EU for the entry of 10 new members the following year. The Charter of Fundamental Rights is adopted. July 2003 — The Convention on the Future of Europe completes its work on the draft European Constitution. June 2004 — European Parliament elections: 25 countries elect 732 MEPs. October 2004 — EU Heads of State or Government sign the Treaty establishing a Constitution for Europe. June 2005 — Start of a period of reection following the rejection of the Treaty establishing a Constitution for Europe in referendums held in France and the Netherlands. January 2007 — Bulgaria and Romania join the EU. The number of MEPs rises to 785. Slovenia introduces the euro and becomes the thirteenth Member State to join the euro zone. March 2007 — To mark the 50th anniversary of the Treaty of Rome, Parliament signs, with the Council and Commission, the Berlin Declaration. December 2007 — The Presidents of the Parliament, the Commission and the Council of the European Union sign and solemnly proclaim the Charter of Fundamental Rights and the Heads of State or Government sign the Lisbon Treaty. January 2008 — Cyprus and Malta join the euro zone. March 2008 — 50th anniversary of the establishment of the European Parliament.", "cs": "Prosinec 2001 – Evropská rada v Laekenu přijímá Prohlášení o budoucnosti Unie, které otevírá cestu nové významné reformě EU a vytvoření Konventu, který má vypracovat evropskou ústavu. Leden 2002 – Ve 12 zemích začínají obíhat eurobankovky a euromince a nahrazují dosud používanou národní měnu. Únor 2003 – Vstupuje v platnost Niceská smlouva. Připravuje EU k přistoupení 10 nových členů následující rok. Je přijata Listina základních práv. Červenec 2003 – Konvent o budoucnosti Evropy dokončil práci na znění evropské ústavy. Červen 2004 – Volby do Evropského parlamentu: je zvoleno 732 evropských poslanců pocházejících z 25 zemí. Říjen 2004 – Představitelé států a vlád podepisují Smlouvu o ústavě pro Evropu. Červen 2005 – Poté, co Francie a Nizozemsko zamítly návrh ústavy v referendu, začalo období reexe. Leden 2007 – Do EU vstupuje Bulharsko a Rumunsko. Počet evropských poslanců se zvyšuje na 785. Slovinsko přijímá euro a stává se třináctým členským státem eurozóny. Březen 2007 – U příležitosti 50. výročí Římské smlouvy podepisuje Parlament společně s Radou a Komisí Berlínskou deklaraci. Prosinec 2007 – Předsedové Parlamentu, Komise a Rady EU slavnostně podepisují Listinu základních práv a hlavy států a vlád podpisují Lisabonskou smlouvu. Leden 2008 – Kypr a Malta přijímají euro. Březen 2008 – Padesáté výročí Evropského parlamentu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "My name is Amit. And 18 months ago, I had another job at Google, and I pitched this idea of doing something with museums and art to my boss who's actually here, and she allowed me to do it. And it took 18 months. A lot of fun, negotiations and stories, I can tell you, with 17 very interesting museums from nine countries. But I'm going to focus on the demo. There are a lot of stories about why we did this. I think my personal story is explained very simply on the slide, and it's access. And I grew up in India. I had a great education -- I'm not complaining -- but I didn't have access to a lot of these museums and these artworks. And so when I started traveling and going to these museums, I started learning a lot. And while working at Google, I tried to put this desire to make it more accessible with technology together. So we formed a team, a great team of people, and we started doing this. I'm going to probably get into the demo and then tell you a couple of the interesting things we've had since launch. So, simple: you come to GoogleArtProject.com. You look around at all these museums here. You've got the Uffizi, you've got the MoMA, the Hermitage, the Rijks, the Van Gogh. I'm going to actually get to one of my favorites, the Metropolitan Museum of Art in New York. Two ways of going in -- very simple. Click and, bang, you're in this museum. It doesn't matter where you are -- Bombay, Mexico, it doesn't really matter. You move around, you have fun. You want to navigate around the museum? Open the plan up, and, in one click, jump. You're in there, you want to go to the end of the corridor. Keep going. Have fun. Explore. (Applause) Thanks. I haven't come to the best part. (Laughter) So now I'm in front of one of my favorite paintings, \"The Harvesters\" by Pieter Bruegel at the Met. I see this plus sign. If the museum has given us the image, you click on it. Now this is one of the images.", "cs": "Jmenuji se Amit. A před 18 měsíci, v době kdy jsem dělal jiný projekt pro Google, jsem předložil takový nápad týkající se galerií a umění své šéfce, která tu náhodou je, a ona souhlasila. Trvalo to 18 měsíců. Byla to spousta vyřizování a veselých příhod při jednání se 17 zajímavými galeriemi z 9 zemí. Ale já se zaměřím na demo. Existuje mnoho důvodů, proč jsme toto vytvořili. Můj osobní důvod je jednoduše vysvětlen na tomto obrázku... Jedná se o dostupnost. Vyrostl jsem v Indii. Dostalo se mi skvělého vzdělání, na nic si nestěžuji -- ale neměl jsem přístup ke všem těmto galeriím a uměleckým dílům. Když jsem začal cestovat a chodit do galerií, hodně jsem se naučil. A zatímco jsem pracoval pro Google, pokoušel jsem se svou touhu zpřístupnit muzea spojit s technologií. Tak jsme utvořili tým výborných lidí a začali jsme na tom pracovat. Ukážu vám toto demo a popíšu vám pár zajímavých věcí, které se nám povedly od spuštění. Jednoduše: přijdete na stránku GoogleArtProject.com. Podíváte se na muzea, která jsou v nabídce. Máte tu Uffizi, The Museum of Modern Art v New Yorku, the Hermitage, Rijksmuseum, muzeum Van Gogha. Já vám ukážu jedno z mých oblíbených, Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Jsou dva způsoby jak vstoupit -- velmi jednoduché. Kliknete a jste v muzeu. Nezáleží na tom, kde se nacházíte. Bombaj, Mexiko, opravdu na tom nezáleží. Prohlédnete si muzeum, bavíte se. Chcete se v muzeu zorientovat? Otevřete si jeho plán a jedním kliknutím přeskočíte. Jste tam. Teď třeba můžete na konec chodby. Nebo kamkoliv jinam. Je to zábava. Můžete sami objevovat. (Potlesk) Děkuji. Ještě jsem ale neukázal to nejlepší. (Smích) Takže nyní se koukám na jedno z mých oblíbených děl. Žně od Pietera Bruegela z Metropolitan Museum of Art. Vidíte tento symbol plus. Pokud nám muzeum poskytlo tento obraz, dá se na něj kliknout. Toto je jedno z děl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Garang bojoval za jednotný, sekulární a demokratický Súdán, vznešený sen, jehož uskutečnění rozhodně není záměrem islamistického režimu v Chartúmu. Sebeurčení jihu se tak stalo prakticky jediným východiskem z dilematu země, které je plně v souladu s mírovou dohodou z roku 2005. Jelikož sever je schopen, ale ne politicky ochoten CPA realizovat a jih je zase ochoten, ale nikoli schopen, vyhlídky na mír by mohla zhatit přetrvávající nezainteresovanost mezinárodního společenství. Vládu Jižního Súdánu sužují vážná finanční omezení, kvůli nerealistickým předpokladům ohledně ropných výnosů. V důsledku toho je vážně narušena její schopnost zajišťovat služby – a vojenský potenciál, jímž by kontrovala manévrům chartúmské vlády zaměřeným proti mírové dohodě. Vytvářet podmínky potřebné k realizaci CPA jsou podle všeho odhodlané pouze Spojené státy. Prezident George W. Bush, který v Bílém domě dvakrát přijal jihosúdánského prezidenta Salvu Kiira, schválil v roce 2006 program transformace SLOA v profesionální armádu. Před časem zase čelní američtí kongresmani před prezidentem Barackem Obamou důrazně poukázali na nezbytnost rozhodného úsilí, které zajistí realizaci CPA. Doporučení představená nedávno před senátním Výborem pro zahraniční vztahy přednesly návrh na poskytnutí bezpečnostních záruk Jižnímu Súdánu, které by odrazovaly od oživení občanské války. Finanční pomoc je samozřejmě nezbytná, ale politický závazek mezinárodního společenství je neméně důležitý. Přestože například Mise OSN v Súdánu má dohlížet na realizaci CPA, její pozornost si prakticky uzurpoval Dárfúr. Navíc ať už probíhá jakýkoli monitoring, zřídkakdy následují nějaké činy. Odštěpení jihosúdánského křesťanského státu od muslimské země, významného člena Arabské ligy, by mělo dalekosáhlé strategické důsledky. Čína, blízký spojenec vlády v Chartúmu, teď pečlivě zvažuje své ropné zájmy a strategické záměry na jihu. Do Džuby, jihosúdánského hlavního města, přijela nedávno vysoce postavená ruská delegace s deklarovaným cílem „hrát na africkém kontinentu aktivnější roli“. Japonsko, významný spotřebitel ropy ze Středního východu, zase nedávno do Tokia pozvalo prezidenta Kiira. V této diplomatické aktivitě bohužel chybí Evropská unie.", "en": "Garang fought for a united, secular, and democratic Sudan, a lofty dream that the Islamist regime in Khartoum admittedly has had no intention of implementing. Self-determination for the South has thus become the only practical way out of the country’s dilemma, and one fully consistent with the 2005 peace agreement. Because the North possesses the capacity, but not the political will, to implement the CPA, and the South has the will but not the capacity, continued disengagement by the international community might doom the prospects for peace. The Government of Southern Sudan suffers from serious financial constraints, owing to unrealistic assumptions about its oil revenues. As a result, its ability to maintain services – and the military capacity to respond to any maneuver by the Khartoum government aimed against the peace agreement – is seriously compromised. Only the United States appears to be committed to creating the conditions needed to implement the CPA. President George W. Bush, who twice received Southern Sudanese president Salva Kiir at the White House, approved a program in 2006 to transform the SPLA into a professional army. More recently, leading American congressmen have been impressing on President Barack Obama the need for a muscular effort to implement the CPA. Recommendations presented recently to the Senate’s Foreign Relations Committee, suggested that security guarantees for Southern Sudan be given in order to deter a renewal of the civil war. Financial assistance is of course vital, but the political commitment of the international community is just as important. For example, although the United Nations Mission in Sudan is supposed to monitor implementation of the CPA, Darfur has practically monopolized its attention. Moreover, whatever monitoring is taking place is rarely followed by action. The secession of a Southern Sudanese Christian state from a Muslim country, a major member of the Arab League, would have far-reaching strategic implications. China, a close ally of the government in Khartoum, is now carefully weighing its oil interests and its strategic concerns in the South. A high-powered Russian delegation recently arrived in Juba, the South Sudanese capital, with the proclaimed aim of “playing a more active role on the African continent.” And Japan, a major consumer of Middle East oil, has recently invited President Kiir to Tokyo. Sadly missing in this diplomatic action is the European Union."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Náš dluh vůči Stalingradu BERKELEY – Nejsme nově stvořenými, nevinnými, racionálními a rozumnými bytostmi. Nejsme zčerstva stvoření v nepoznamenaném Edenu pod nějakým novým Sluncem. Místo toho jsme produkty stamilionů let krátkozraké evoluce a tisíců let nepsaných a poté zaznamenávaných dějin. Naše minulost navršila vrstvy a vrstvy instinktů, sklonů, myšlenkových návyků, schémat interakce a hmotných prostředků. Na těchto historických základech budujeme civilizaci. Nebýt našich dějin, naše práce by nejen přišla nazmar; byla by vyloučená. A v lidských dějinách existují také zločiny. Strašlivé zločiny. Neuvěřitelné zločiny. Dějiny nás svírají jako noční můra, neboť zločiny minulosti zjizvují přítomnost a podněcují další zločiny v budoucnosti. A pak zde také existuje úsilí zastavit a odčinit následky minulých zločinů. Je tedy namístě, když tento měsíc nepíšu o ekonomii, ale o něčem jiném. Před devětasedmdesáti lety Německo zešílelo. Byly zde zločiny. Byly zde i dějiny a smůla. Zločinci jsou dnes téměř všichni mrtví. Jejich potomci a nástupci v Německu si při konfrontování a zvládání nezvládnutelné minulosti své země vedli – a stále vedou – lépe, než mohl kdokoliv očekávat. Před sedmdesáti lety překročilo 200 000 sovětských vojáků – v drtivé většině mužů a převážně Rusů – řeku Volhu a vstoupilo do města Stalingrad. Jako příslušníci 62. armády Vasilije Čujkova sevřeli špičku nacistické armády a už ji nepustili. Bojovali pět měsíců. A v troskách města možná 80% z nich zahynulo. Čujkovův bojový deník u 15. října – takový vcelku běžný den – uvádí, že ve 12.20 obdržel rádiové hlášení od 416. pluku: „Jsme obklíčení, munice a voda k dispozici, smrt před kapitulací!“ V 16.35 podplukovník Ustinov povolal dělostřelectvo na vlastní obklíčené velitelské stanoviště. Vydrželi však. A tak byla v listopadu před 70 lety – přesně řečeno 19. listopadu – záloha Rudé armády čítající jeden milion vojáků převedena na Jihozápadní front generála Nikolaje Vatutina, Donský front maršála Konstantina Rokossovského a Stalingrandský front maršála Andreje Jeremenka.", "en": "Our Debt to Stalingrad BERKELEY – We are not newly created, innocent, rational, and reasonable beings. We are not created fresh in an unmarked Eden under a new sun. We are, instead, the products of hundreds of millions of years of myopic evolution, and thousands of years of unwritten and then recorded history. Our past has built up layer upon layer of instincts, propensities, habits of thought, patterns of interaction, and material resources. On top of this historical foundation, we build our civilization. Were it not for our history, our labor would not just be in vain; it would be impossible. And there are the crimes of human history. The horrible crimes. The unbelievable crimes. Our history grips us like a nightmare, for the crimes of the past scar the present and induce yet more crimes in the future. And there are also the efforts to stop and undo the effects of past crimes. So it is appropriate this month to write not about economics, but about something else. Seventy-nine years ago, Germany went mad. There was delinquency. There was also history and bad luck. The criminals are almost all dead now. Their descendants and successors in Germany have done – and are doing – better than anyone could have expected at grappling with and mastering the nation’s unmasterable past. Seventy years ago, 200,000 Soviet soldiers – overwhelmingly male and predominantly Russian – crossed the Volga River to the city of Stalingrad. As members of Vasily Chuikov’s 62nd Army, they grabbed hold of the nose of the Nazi army and did not let go. For five months, they fought. And perhaps 80% of them died in the ruins of the city. On October 15 – a typical day – Chuikov’s battle diary records that a radio message was received from the 416th Regiment at 12:20 PM: “Have been encircled, ammunition and water available, death before surrender!” At 4:35 PM, Lieutenant Colonel Ustinov called down the artillery on his own encircled command post. But they held on. And so, 70 years ago this November – on November 19 to be precise – the million-soldier reserve of the Red Army was transferred to General Nikolai Vatutin’s Southwestern Front, Marshal Konstantin Rokossovsky’s Don Front, and Marshal Andrei Yeremenko’s Stalingrad Front."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "How do I apply? Direct payments •Direct payments are administered through paying agenciesappointed bynational authorities. •To be eligible for the single payment, a farmer requires payment entitlementsand land. Entitlements are calculated on the basis of the payments received bythe farmer during a reference period (historical model) or the number of eligiblehectares farmed (regional model). Rural Development •These funds are distributed through programmes run by national governments:the government appoints the Managing Authority whose task at projectmanagement level is to inform potential beneficiaries of how to get support,those rules which apply and the EU contribution available. ...Funding opportunities for you Where can I find further details? •Information on agriculture and rural development policy: http://ec.europa.eu/agriculture/index_en.htm Did you know? •To receive direct payments, farmers must meet standardsconcerning public, animal and plant health, the environment andanimal welfare and keep their land in good agricultural andenvironmental condition. Where farmers fail to meet thesestandards, the direct payments they can claim for could be reducedor even withdrawn completely for the year concerned. Funding opportunities foryou Public bodies What are the main sources of funding available to me? •Public bodies, including local authorities, can benefit from many EU fundingopportunities, ranging from investments to develop the institutional capacityand efficiency of public services, to local infrastructure projects. Below are justa few examplesof the many options available. Cohesion policy F Fu un d in go pp or n d in go pp or for y for y o ou u t un itie s t un itie s •This is where most funding for local infrastructure projects or initiatives to boostemployment comes from. This money is available through programmes understructural funds, which are largely managed by national or regional authorities.Between 2007-2013 the EU will spend over €347 billion on regional projects tostimulate job creation and growth:›more than 80% of these funds will go to the EU's poorest 84 regions in 17Member States;›almost 16% of the money will be available for the remaining regions;›more than 2.5% will be spent on cross-border cooperation through joint localand regional initiatives.•Funding from the European Social Fund will be available for national, regionaland local administrations to strengthen their institutional capacity and theactivities they run, especially in those services which have a direct impact onthe labour market (employment services, education and training institutions).", "cs": "Jak mám podat žádost? Přímé platby •Přímé platby jsou spravovány platebními agenturamijmenovanými vnitrostátními orgány.•Aby byl zemědělec způsobilý pro jednotnou platbu, potřebuje platební nároky a pozemky.Nároky jsou vypočítávány na základě plateb, které zemědělec obdržel během rozhodnéhoobdobí (historický model), nebo podle počtu způsobilých obdělávaných hektarů (regionálnímodel). Rozvoj venkova •Tyto finanční prostředky jsou rozdělovány prostřednictvím programů řízených vládamijednotlivých členských států: vláda jmenuje řídící orgán, jehož úkolem je na úrovni řízeníprojektu informovat možné příjemce o tom, jak získat podporu, o pravidlech, která platí,a o dostupném příspěvku EU. ...Možnosti financovánípro vás Kde najdu další podrobnosti? •Informace o zemědělství a politice rozvoje venkova:http://ec.europa.eu/agriculture/index_en.htm Věděli jste? •Aby zemědělci mohli obdržet přímé platby, musí splňovatnormy týkající se veřejného zdraví, zdraví zvířat a rostlin,životního prostředí a dobrých životních podmínek zvířat a udržovat zemědělskou půdu v dobrých zemědělských a environmentálních podmínkách. Jestliže zemědělci tytonormy nesplní, mohou být přímé platby, jež mohoupožadovat, pro dotyčný rok sníženy či dokonce zcela zrušeny. Možnosti financování pro vás Veřejné subjekty Jaké jsou hlavní zdroje finančních prostředků, které jsou pro mne dostupné? •Veřejné subjekty včetně místních orgánů mohou využít mnoho možnosti financování EU, kterésahají od investic k rozvoji institucionálních kapacit a účinnosti veřejných služeb po místníinfrastrukturní projekty. Níže je uvedeno pouze několik příkladů mnoha dostupných možností. Politika soudržnosti Fundingopportunities Možnostifinancování foryou provás •Odtud pochází většina finančních prostředků pro místní infrastrukturní projekty neboiniciativy ke zvýšení zaměstnanosti. Tyto finanční prostředky jsou k dispoziciprostřednictvím programů v rámci strukturálních fondů, které jsou řízeny převážněvnitrostátními nebo regionálními orgány. V období 2007–2013 EU vynaloží více než 347 miliard EUR na regionální projekty na podporu vytváření pracovních míst a růstu:›více než 80 % těchto prostředků půjde do 84 nejchudších oblastí v 17 členských státech EU;›téměř 16 % finančních prostředků bude k dispozici pro ostatní regiony;›více než 2,5 % bude vynaloženo na přeshraniční spolupráci prostřednictvím společnýchmístních a regionálních iniciativ.•Financování z Evropského sociálního fondu bude k dispozici pro vnitrostátní, regionální a místní správy na posílení jejich institucionální kapacity a činností, které uskutečňují, a tozejména ve službách, které mají přímý dopad na trh práce (služby zaměstnanosti,vzdělávací instituce a instituce odborné přípravy)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nepojmenovaný neúspěch Západu v Afghánistánu CHICAGO – Stažení Spojených států z Afghánistánu upoutalo světovou pozornost. Chaos, nesnáze a všeobecný smutek těch, které Amerika a její spojenci opustili, podnítily značnou kritiku. Zdá se nepředstavitelné, že 20 let války, desetitisíce životů a dva biliony dolarů nestačily k vybudování nového Afghánistánu. Ve spojení s debaklem Západu se hojně ukazuje prstem a mnozí byli označeni za viníky. Projevuje se však velká zdráhavost hovořit o nejzásadnějším problému: absenci společné afghánské národní identity a rozpačitosti koalice vedené USA ohledně jejího pěstování. Všechny funkční státy mají určitou míru společné národní identity. Ta je často vytyčena podél náboženských, jazykových či etnických hranic, které jsou občas výslovně vytvořeny právě za účelem budování národa. Během devatenáctého století například Prusové vytvořili německou etnickou identitu a prosazovali ji napříč svým rozpínajícím se územím. Nový německý jazyk byl příbuzný se starou horní němčinou, ale než se Prusové začali snažit vybudovat nový německý národ, reálně neexistoval. Budování národů ve Francii a Itálii v osmnáctém, respektive devatenáctém století postupovalo v podobném duchu. Národní identity se samy evolučně vyvíjejí, ale obvykle je také tříbí proaktivní vládní opatření, soustředěná hlavně na veřejné základní školství. Důvodem je to, že vzděláváním ve společném jazyce, výukou společných dějin a povzbuzováním společné kultury dokážou školy mladé a tvárné lidi ovlivnit. Přední představitelé USA v osmnáctém a devatenáctém století měli za to, že veřejné školy pomohou ke splnění úkolu integrovat přistěhovalce z různých koutů světa a zajistit, aby se cítili jako Američané. Prezident George Washington a školský reformátor Horace Mann například tvrdili, že školy jsou podstatné pro budování společných občanských hodnot a jednoty. Etablovat národní identitu je ale dlouhý proces. Ke zřízení veřejných škol, vypracování učebních osnov a vyškolení učitelů je zapotřebí čas. Pak trvá mnoho let, než děti projdou školní výchovou, a další roky, než se ve společnosti ujmou vůdčích rolí. USA potřebovaly generace, aby dospěly k jednotě dostačující k řešení domácích politických sporů bez ozbrojeného střetu. Přesto se výuka výhradně v angličtině stala v amerických základních školách standardem až ve 30. letech 20. století.", "en": "The West's Unspoken Failure in Afghanistan CHICAGO – The United States’ withdrawal from Afghanistan has captured the world’s attention. The chaos, distress, and general sadness of those left behind by America and its allies have drawn significant criticism. It seems inconceivable that 20 years of war, tens of thousands of lives, and $2 trillion were not enough to build a new Afghanistan. Many fingers have been pointed and many culprits suggested in connection with the West’s debacle. But there is great reluctance to talk about the most fundamental problem: the absence of a common Afghan national identity and the US-led coalition’s diffidence about nurturing one. All functional states have some degree of common national identity. This is most often delineated along religious, linguistic, or ethnic lines, which are sometimes created explicitly for the purpose of nation-building. During the nineteenth century, for example, Prussians created the Germanic ethnic identity and promoted it throughout their expanding territory. The new German language was related to old high German, but did not really exist before the Prussians tried to build a new German nation. Nation-building in France and Italy in the eighteenth and nineteenth centuries, respectively, proceeded along similar lines. National identities evolve organically but are usually also fostered by proactive government measures, centered mainly on basic public education. That is because schools can influence young and impressionable people by instructing them in a common language, teaching a common history, and encouraging a common culture. Eighteenth- and nineteenth-century US leaders thought public schools would help meet the challenge of integrating immigrants from around the world and making them feel American. President George Washington and the educational reformer Horace Mann, for example, argued that schools were essential for building common civic values and unity. But establishing a national identity is a long process. Public schools take time to build, curricula take time to develop, and teachers take time to train. It then takes many years to educate children, and more before they assume leadership roles in society. The US needed generations to achieve enough unity to resolve domestic political disagreements without armed conflict. And even then, English-only instruction did not become standard in US elementary schools until the 1930s."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak Gruzie, tak Moldavsko čelí separatisticky naladěným enklávám, jimž vévodí Rusové a jež jsou do velké míry řízené z Moskvy – jde o Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii a o Podněstří v Moldavsku. Obě země trpí ruským obchodním embargem na své nejvýznamnější produkty – vína a potraviny. Moldavsko už je podle všeho na cestě k podlehnutí ruskému tlaku, zčásti proto, aby přilákalo zoufale potřebný příliv investic, když ze Západu, zejména z EU, přichází jen málo pomoci. Vskutku, Moldavsko a Gruzie jsou stejně jako Ukrajina ponechány bez jakéhokoli jasného signálu z EU, že někdy v budoucnosti budou mít vyhlídky na členství. Rusko ukazuje své svaly také nad otázkou kosovské budoucnosti, když v Radě bezpečnosti OSN vznáší námitky proti plánu OSN na nezávislost a otevřeně podporuje srbskou snahu zachovat si nad Kosovem nadvládu. Rusko argumentuje, že nezávislost pro Kosovo by mohla „vytvořit precedens“ – což je skrytá hrozba, která má mobilizovat jeho separatistické prostředníky nejen v Gruzii a Moldavsku, ale také na ukrajinském Krymu. Rusko navíc naráží na bezpočet obav uvnitř některých zemí EU ohledně potenciálních požadavků na samosprávu například Basků ve Španělsku, Turků na Severním Kypru a rozsáhlých maďarských menšin v Rumunsku a na Slovensku. Všechny tyto země teď v debatě o Kosovu vystupují velice zdrženlivě, zřetelně pod vlivem ruských výstrah před „nastavením precedentu“. Tento argument však přehlíží z��sadní rozdíl mezi Kosovem a situací ve všech ostatních oblastech s početnými národnostními menšinami.", "en": "Georgia and Moldova both face secessionist-minded, Russian-dominated enclaves that are to a large extent controlled from Moscow – Abkhasia and South Ossetia in Georgia and Transdniestria in Moldova. Both countries suffer from Russian trade embargoes on their most important export products – wines and foodstuffs. Moldova appears set to cave in to Russia’s pressure, partly to attract desperately needed inward investment at a time when little aid has come from the West, particularly the EU. Indeed, like Ukraine, Moldova and Georgia have been left without any clear signals from the EU that they will have the prospect of membership at some point in the future. Russia is also flexing its muscles over the question of Kosovo’s future, raising objections in the United Nations Security Council to the UN’s plan for independence and openly supporting Serbia’s quest to maintain its supremacy over Kosovo. Russia argues that independence for Kosovo may “create a precedent” – a veiled threat to mobilize its secessionist proxies not only in Georgia and Moldova, but also in Ukraine’s Crimea region. Moreover, Russia is hinting at the many worries within EU countries about potential demands for self-rule, by, for example, the Basques in Spain, the Turks in northern Cyprus, and the large Hungarian minorities in Romania and Slovakia. All of these countries are now acting with great hesitation in the debate about Kosovo, clearly influenced by Russian warnings about “setting a precedent.” But this argument overlooks the fundamental difference between Kosovo and the situation in all other areas with large national minorities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "24.Cases 118/2006/PB, 1667/2007/(BM)JMA, 494/2006/TN, 3006/2004/BB and 3114/2004/IP.25.Case 3148/2007/BEH.26.Case 2989/2006/OV. The European Ombudsman — Annual Report 2008 It should be noted that, in 2008, the Ombudsman closed an own-initiative inquiry (OI/5/2007/GG) into late payment by the Commission, which concluded that progress in this area still has to be made.A further type of problem dealt with by the Ombudsman in contractual cases relates to the particular contracts the Commission establishes for executing EU-funded actions or programmes. The In 2008, the institutions, and particularly the Commission, made a real effort to accept friendly solutions proposed by the Ombudsman in contractual disputes. Commission establishes a contractual relation with a certain firm or consortium which then implements the project in question by using sub-contractors, experts or its own employees. Some of these contracts and the respective framework programmes give the Commission some rights in relation to the contractor's experts or employees. This particular contractual environment can give rise to disputes between the Commission's contractors and their staff or experts, with respect to which the Ombudsman considers that the Commission has a certain degree of responsibility33. Case 193/2007/JMA concerned the dismissal of a project leader after the Commission expressed its dissatisfaction with the work he had provided. Although the Ombudsman found no maladministration, he drew attention to the fact that the position expressed by the institution should be made in writing so as to allow the person in question to present his views to his employer who was the Commission's contractor. The Ombudsman made the same remark in case 1084/2006/MHZ, concerning relations between the contractor and its sub-con-tractor.The Ombudsman would like to underline that, in 2008, the institutions, and particularly the Commission, made a real effort to accept friendly solutions proposed by the Ombudsman in contractual disputes. →→→ In case 3490/2005/(ID)PB, which features among this year's star cases, the Ombudsman found the Commission's response to be exemplary. It had been thorough and constructive throughout the procedure, even to the point of accepting additional relevant payments identified by its own services and the complainant.", "cs": "27.Případ 2392/2005/OV.28.Případ 1331/2007/JMA.29.Případy 3394/2005/(TN)DK, 3736/2006/JF, 1367/2007/ELB, 2689/2005/BB a 1785/2005/OV.30.Případ 1644/2007/FOR.31.Případy 3794/2006/FOR a 1564/2006/VIK.32.Případy 338/2008/BEH, 1945/2007/WP, 2272/2008/JMA a 2273/2007/MF. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Další typ problému, jímž se veřejný ochránce práv zabývá v případech týkajících se smluv, souvisí s konkrétními smlouvami, které Komise uzavře za účelem provedení akcí nebo programů financo- V roce 2008 orgány, a zejména Komise, vyvinulyskutečné úsilí o to, přijmout smírná řešení navrhovaná veřejným ochráncem práv ve smluvních sporech. vaných EU. Komise naváže smluvní vztah s určitým podnikem nebo sdružením, které poté dotyčný projekt realizuje pomocí subdodavatelů, odborníků nebo vlastních zaměstnanců. Některé z těchto smluv a příslušných rámcových programů udělují Komisi určitá práva ve vztahu k odborníkům nebo zaměstnancům zhotovitele. Toto zvláštní smluvní prostředí může vést ke sporům mezi dodavateli Komise a jejich zaměstnanci nebo odborníky, s ohledem na něž se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise má určitý stupeň odpovědnosti33. Případ 193/2007/JMA se týkal propuštění vedoucího projektu poté, co Komise vyjádřila nespokojenost s jeho prací. Ačkoli veřejný ochránce práv nezjistil nesprávný úřední postup, upozornil na skutečnost, že postoj orgánu musí být vyjádřen písemně, aby dotyčná osoba mohla předložit své názory zaměstnavateli, kterým je dodavatel Komise. Veřejný ochránce práv učinil stejnou poznámku v případu 1084/2006/MHZ, který se týkal vztahů mezi dodavatelem a jeho subdodavatelem.Veřejný ochránce práv chce zdůraznit, že v roce 2008 orgány, a zejména Komise, vyvinuly skutečné úsilí o to, přijmout smírná řešení navrhovaná veřejným ochráncem práv ve smluvních sporech. →→→ V případu 3490/2005/(ID)PB, který patří k nejdůležitějším případům v tomto roce, veřejný ochránce práv považoval reakci Komise za příkladnou. Byla důkladná a konstruktivní během celého řízení, a to i s ohledem na uznání dodatečných příslušných plateb zjištěných jejími vlastními útvary a stěžovatelem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Data z USA – rostoucí nezaměstnanost, ubývající spotřeba domácností, stále klesající průmyslová výroba a slabý realitní trh – naznačují, že americká recese ještě trvá. Obdobná analýza mnoha dalších vyspělých ekonomik ukazuje, že dno je tak jako v USA poměrně blízko, ale ještě jsme ho nedosáhli. Většina rozvíjejících se ekonomik se už asi vrací k růstu, ale jejich výkon je výrazně pod jejich potenciálem. Navíc je z mnoha příčin pravděpodobné, že růst ve vyspělých zemích přinejmenším několik let zůstane mdlý a zřetelně pod úrovní trendu. První příčina bude zřejmě brzdit růst nadlouho: domácnosti se musí vymanit z dluhů a více šetřit, což na léta sešněruje spotřebu. Zadruhé, finanční soustava – jak banky, tak nebankovní instituce – je vážně pošramocená. Chybějící robustní růst úvěrů bude dusit soukromou spotřebu i investiční výdaje. Zatřetí, podnikový sektor se vyrovnává s přebytkem kapacit, a pokud bude růst bezkrevný a přetrvají deflační tlaky, pravděpodobným výsledkem bude nevýrazné zotavení ziskovosti. Podniky tudíž zřejmě nebudou zvyšovat kapitálové výdaje. Začtvrté, opětovné zadlužování veřejného sektoru obrovskými fiskálními deficity a hromaděním dluhu vytváří riziko, že vytěsní oživení útrat soukromého sektoru. Účinky politického stimulu se navíc zkraje příštího roku vytratí, takže k podpoře setrvalého růstu bude zapotřebí silnější soukromé poptávky. Domácí soukromá poptávka, zejména spotřeba, je v současnosti chabá; v nadměrně utrácejících zemích (USA, Velká Británie, Španělsko, Irsko, Austrálie, Nový Zéland atd.) slábne, kdežto v přespříliš spořivých zemích (Čína, Asie, Německo, Japonsko atd.) nepřibývá tak rychle, aby vykompenzovala úbytek čistých exportů těchto zemí. Dochází tudíž ke globálnímu oslabování agregátní poptávky vůči nadbytku kapacity nabídky, což bude brzdit robustní globální ekonomické oživení. Existují dva důvody k obavám z recese se dvěma propady. Zaprvé, strategie odklonu od měnového a fiskálního uvolňování může být zpackaná, protože tvůrci politik to schytají, ať už udělají krok vpřed, anebo se drží zpátky. Vezmou-li vážně své fiskální deficity (a potenciální monetizaci těchto schodků) a zvýší daně, omezí výdaje a vysají nadbytečnou likviditu, mohli by už beztak slabému oživení podrazit nohy.", "en": "Data from the US – rising unemployment, falling household consumption, still declining industrial production, and a weak housing market – suggest that America’s recession is not over yet. A similar analysis of many other advanced economies suggests that, as in the US, the bottom is quite close but it has not yet been reached. Most emerging economies may be returning to growth, but they are performing well below their potential. Moreover, for a number of reasons, growth in the advanced economies is likely to remain anemic and well below trend for at least a couple of years. The first reason is likely to create a long-term drag on growth: households need to deleverage and save more, which will constrain consumption for years. Second, the financial system – both banks and non-bank institutions – is severely damaged. Lack of robust credit growth will hamper private consumption and investment spending. Third, the corporate sector faces a glut of capacity, and a weak recovery of profitability is likely if growth is anemic and deflationary pressures still persist. As a result, businesses are not likely to increase capital spending. Fourth, the re-leveraging of the public sector through large fiscal deficits and debt accumulation risks crowding out a recovery in private-sector spending. The effects of the policy stimulus, moreover, will fizzle out by early next year, requiring greater private demand to support continued growth. Domestic private demand, especially consumption, is now weak or falling in over-spending countries (the US, the United Kingdom, Spain, Ireland, Australia, New Zealand, etc.), while not increasing fast enough in over-saving countries (China, Asia, Germany, Japan, etc.) to compensate for the reduction in these countries’ net exports. Thus, there is a global slackening of aggregate demand relative to the glut of supply capacity, which will impede a robust global economic recovery. There are also now two reasons to fear a double-dip recession. First, the exit strategy from monetary and fiscal easing could be botched, because policymakers are damned if they do and damned if they don’t. If they take their fiscal deficits (and a potential monetization of these deficits) seriously and raise taxes, reduce spending, and mop up excess liquidity, they could undermine the already weak recovery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• MARIE CURIE ACTIONS: Industry-Academia Partnerships and Pathways (IAPP) provides funding for research performing commercial enterprises to collaborate on a research project with public research institutions. In addition, commercial enterprises can receive funding as members of an Initial Training Network (ITN). For more details see http://ec.europa.eu/mariecurieactions. Please note: Besides receiving grants to carry out research and innovation activities, companies (including consultancies) can be funded as project coordinators. They can also participate in calls for tender to deliver analytical or organisational services related to the implementation of the programmes or for providing expertise. See under Step 2. o Research organisation/university, including private sector research organisations FP7: Yes for all strands of FP7. CIP: Sometimes. Research organisations and universities can participate in certain projects and networking activities, depending on the conditions described in the respective call for proposals. Opportunities exist in particular in the programmes addressing information technology, intelligent energy and environmental technologies. They can also apply for procurement contracts for analytical or organisational services. Research organisations and universities may, in the context of technology transfer, benefit from the Community Financial Instruments. These research organisations should contact a financial intermediary located in their country or region for information on eligibility criteria and application procedures. (See Annex 2, Point 6.1“How to apply”) The ERDF (European Regional Development Fund – see Annex 3) can support a range of activities of public and private research organisations and universities. The ESF (European Social Fund – see Annex 3) can support, among others, networking activities between higher education institutions, research and technological centres and enterprises. Conditions and topics depend on the relevant national/regional programme, so it is necessary to consult the operational programmes in each Member State or region for details. However, FP7-People and FP7-Ideas are the only programmes mainly designed for individual researchers. Vacancies can be accessed from the Marie Curie Actions website. Individual researchers may also apply as Principal Investigators for funding from the European Research Council under FP7-Ideas12. Experts may also be hired under a service contract as evaluators of FP7 proposals or reviewers of FP7 projects.", "cs": "• AKCE „MARIE CURIE“: Partnerství a spojovací mosty mezi průmyslovými podniky a vysokými školami (IAPP) poskytuje finanční prostředky obchodním společnostem provádějícím výzkum za účelem spolupráce na výzkumném projektu s veřejnými výzkumnými institucemi. Obchodní společnosti mohou mimoto získat finanční prostředky jako členové sítě počáteční odborné přípravy (ITN). Více informací viz http://ec.europa.eu/mariecurieactions. Upozornění: Kromě získání grantů na provádění výzkumných a inovačních činností mohou být podniky (včetně poradenských společností) financovány jako koordinátoři projektů. Mohou se rovněž zúčastnit výzev k podávání nabídek na poskytování analytických nebo organizačních služeb v souvislosti s prováděním programů nebo poskytování odborných znalostí. Viz krok č. 2. o Výzkumná organizace / univerzita, včetně výzkumných organizací ze soukromého sektoru CIP: Někdy. Výzkumné organizace a univerzity se mohou zúčastnit některých projektů a činností souvisejících s vytvářením sítí v závislosti na podmínkách popsaných v příslušné výzvě k předkládání návrhů. Možnosti existují zejména v programech zaměřených na informační technologie, inteligentní energii a environmentální technologie. Mohou se rovněž ucházet o zadání zakázek týkajících se analytických nebo organizačních služeb. Výzkumné organizace a univerzity mohou v rámci přenosu technologií využít finanční nástroje Společenství. Tyto výzkumné organizace by se měly obrátit na finančního zprostředkovatele ve své zemi nebo regionu, pokud jde o informace o kritériích způsobilosti a postupech podávání žádostí. (Viz příloha 2, bod 6.1 „Jak podat žádost“.) EFRR (Evropský fond pro regionální rozvoj – viz příloha 3) může podpořit řadu činností veřejných a soukromých výzkumných organizací a univerzit. ESF (Evropský sociální fond – viz příloha 3) může podpořit mimo jiné činnosti týkající se vytváření sítí mezi vysokoškolskými institucemi, výzkumnými a technologickými středisky a podniky. Podmínky a témata závisí na příslušném národním/regionálním programu, je proto nutno obrátit se na operační programy jednotlivých členských států nebo regionů, pokud jde o podrobnosti. o Samostatný výzkumný pracovník / doktorand / odborník RP12: Výzkumní pracovníci mohou podat žádost v rámci výzvy k předkládání návrhů na individuální stipendium nebo přímo pro projekty financované v rámci akcí „Marie Curie“. Informace o výběrových řízeních jsou k dispozici na internetových stránkách akcí „Marie Curie“. Jednotliví výzkumní pracovníci mohou jako hlavní výzkumníci požádat rovněž o finanční prostředky Evropské rady pro výzkum v rámci programu Myšlenky 7. RP12. Odborníci mohou být najati rovněž na základě smlouvy o poskytování služeb jako hodnotitelé návrhů v rámci 7."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Únik ze Světové banky PHILADELPHIA – Slony v místnosti na výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu/Světové banky v Limě v Peru byly Čínou inspirovaná Asijskou bankou pro investice do infrastruktury (AIIB) a Novou rozvojovou bankou (nebo “Rozvojovou bankou BRICS,” jak se jmenovala původně). Budou se tyto nové instituce chovat jako Světová banka, nebo jako konvenčnější a “bankovnější“ Evropská investiční banka (EIB)? A především, nebudou způsobem jak prosazovat – nebo paradoxně omezovat – čínské zájmy? Realitou je, že během příští dekády nebudou tyto nové instituce nějak velkými věřiteli. Vstupní kapitál každé z nich je 10 miliard dolarů; takže i s poměrem úvěru vlastního kapitálu 20% (což je současné minimum u Světové banky) by každá v příští dekádě mohla půjčit pouze 50 miliard dolarů – ne maličkost, ale těžko měnič pravidel hry – pokud do sebe nezahrnou nějakou zásadní soukromou investici. Na čem ale záleží je fakt, že větší rostoucí trhy dávají zásadní kapitál do institucí, kterým bude dominovat Čína – indikátor toho, jak frustrovaní jsou ze Světové banky a IMF. Světová banka je jako stará loď; za svých sedm dekád existence se na její trup nalepili různí korýši – lepkavé rozpočtové akrece transakční náklady – kteří stabilně brání její rychlosti a výkonu. Ve finančním roce 2015 půjčila EIB více než dvakrát tolik než Světová banka a to při šestině personálu. Ať již měříme toky (výplaty půjček) či akcie (nesplacené půjčky), Světová banka je masivně personálně přetížena a má mnohem vyšší rozpočet na administrativu než EIB. Když banka vznikala, hlavním správním mechanismem byla rezidentní Rada ředitelů, která podléhala Radě guvernérů – obvykle ministrům financí, nebo ekvivalentním autoritám členských zemí. S postupem času se objevily nové úřady; kancelář interního auditu, kancelář nezávislého posuzování, inspekční panel, hlavní úředník pro etiku a také kancelář instituční integrity. Většina tohoto byrokratického růstu byla výsledkem tlaku od rozvinutých zemí, které své snahy časovaly v souladu s periodickým vyčerpáním Mezinárodní rozvojové asociace (okno Světové banky pro zvýhodněné půjčky). Kritika západních, dobře organizovaných neziskových organizací vystavila banku ještě většímu tlaku, čímž odvrátilo pozornost od jakýchkoliv reálných strukturálních změn v jejím vedení.", "en": "Escape from the World Bank PHILADELPHIA – The elephants in the room at the annual International Monetary Fund/World Bank meeting in Lima, Peru, were the China-inspired Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB) and New Development Bank (or “BRICS Development Bank,” as it was originally called). Will these new institutions behave like the World Bank or the more conventionally “bank-like” European Investment Bank (EIB)? Above all, will they be vehicles to promote – or, paradoxically, constrain – China’s interests? The reality is that over the next decade, these new institutions will not be huge lenders. The paid-in capital of each is $10 billion; so, even with an equity-to-loan ratio of 20% (the current floor for the World Bank), each will be able to lend only about $50 billion over the next decade – not chump change, but hardly a game changer – unless they “crowd in” substantial private investment. What matters is that the larger emerging markets are putting substantial capital into institutions that will be dominated by China – an indication of how frustrated they are with the World Bank and the IMF. The World Bank is like an old ship: in its seven decades, all kinds of barnacles – sticky budgetary accretions and transaction costs – have accumulated on its hull, steadily impeding its speed and performance. In the 2015 financial year, the EIB lent more than twice the amount provided by the Bank, but with one-sixth the staff. Whether measured by flows (loan disbursements) or stock (loans outstanding), the World Bank is massively over-staffed, with a much higher administrative budget than the EIB. When the Bank was formed, the key governance mechanism was a resident Board of Directors that reported to a Board of Governors – usually finance ministers or equivalent senior authorities from member countries. Over time, new offices proliferated: an Office of Internal Audit, an Independent Evaluation Office, an Inspection Panel, a Chief Ethics Officer, and an Office of Institutional Integrity. Most of this bureaucratic growth was the result of pressure from developed countries, which timed their efforts with the periodic replenishment of the International Development Association (the World Bank’s window for soft loans). Criticism from well-organized Western NGOs put more pressure on the Bank, deflecting attention from any real structural changes in the institution’s governance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A total of 168 regions in the EU Member States will be eligible, representing 314 million inhabitants. Within these, 13 regions which are home to a total of 19 million inhabitants represent so-called “phasingin” areas and are subject to special financial allocations due to their former status as “Objective 1” regions. The amount available of € 55 billion – of which € 11.4 billion is for the “phasingin” regions – represents just below 16% of the total allocation. Regions in 19 EU Member States are concerned with this objective. • The European Territorial Cooperation objective will strengthen cross-border cooperation through joint local and regional initiatives, transnational cooperation aiming at integrated territorial development, and interregional cooperation and exchange of experience. This objective is based on the experience drawn from the former Community initiative - INTERREG. – Cross-border cooperation covers cooperation in neighbouring small-scale land or maritime border regions (e.g. Germany-Poland or France-UK – see: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/crossborder/index_en.htm). – interregional cooperation, networking and exchange of experience throughout the European Community are funded through two SF programmes: \"INTERREG IV C\" (concrete interregional cooperation projects – see: www.interreg4c.eu) and \"URBACT\" (networking and exchange of experience linked to integrated urban development, see: http://urbact.eu http://urbact.eu). For the individual enterprise or researcher looking for funding opportunities, these differentiations between the objectives and funds are not very relevant. It was relevant for the negotiations between the Commission and the Member States/regions to design the operational programmes with their priorities and funding conditions. What counts to find out about the detailed conditions and modalities for funding is the content of the operational programme(s) that cover the region in which the applicant is located. How much funding? Based on the information provided by the Managing Authorities of the Member States and regions during the planning phase of the programming period 2007-2013, the EU investment for innovation and research in 20072013 will be around €86 billion15, which corresponds to almost 25% of the total new envelope for the 27 Member States. Of this amount", "cs": "Způsobilých bude celkem 168 regionů v členských státech EU s 314 miliony obyvatel. Z těchto regionů představuje 13 regionů, v nichž žije celkem 19 milionů obyvatel, tzv. „postupně zařazované“ oblasti a vztahují se na ně zvláštní finanční příděly kvůli jejich dřívějšímu postavení regionů „Cíle 1“. Dostupná částka ve výši 55 miliard EU (z toho je 11,4 miliardy EUR určeno na „postupně zařazované“ regiony) představuje o něco méně než 16 % celkové přidělené částky. Tento cíl se týká regionů v 19 členských státech EU. • Cíl „Evropská územní spolupráce“ posílí přeshraniční spolupráci prostřednictvím společných místních a regionálních iniciativ, nadnárodní spolupráce zaměřené na integrovaný územní rozvoj a meziregionální spolupráce a výměny zkušeností. Tento cíl vychází ze zkušeností získaných s předchozí iniciativou Společenství – INTERREG. – Nadnárodní spolupráce zahrnuje spolupráci v sousedních velkých oblastech (např. Pobaltí, alpský prostor, jihozápadní Evropa – viz: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/transnat/index_en.htm). – Meziregionální spolupráce, vytváření sítí a výměna zkušeností v celém Evropském společenství jsou financovány ze dvou programů SF: „INTERREG IV C“ (konkrétní projekty meziregionální spolupráce – viz: www.interreg4c.eu) a „URBACT“ (vytváření sítí a výměna zkušeností v souvislosti s integrovaným rozvojem měst – viz: http://urbact.eu http://urbact.eu). Pro jednotlivý podnik nebo výzkumného pracovníka hledajícího možnosti financování není toto rozlišování cílů a fondů velmi důležité. Bylo důležité pro jednání mezi Komisí a členskými státy / regiony při navrhování operačních programů s jejich prioritami a podmínkami financování. To, co je důležité pro zjištění podrobných podmínek a možností financování, je obsah operačního programu nebo programů, které se vztahují na region, v němž se žadatel nachází. Kolik finančních prostředků je k dispozici? Na základě informací poskytnutých řídícími orgány členských států a regionů během plánovací fáze programového období 2007–2013 budou investice EU na inovace a výzkum v období 2007–2013 činit přibližně 86 miliard EUR15, což odpovídá téměř 25 % celkové nové obálky pro 27 členských států. Z této částky je"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) TL: But we can see that it actually works, even though you can only hold it for a little bit of time. As I said, it's a very difficult process to imagine this. And the great thing about it is that we've only given the software one instance of how he thinks about \"disappear.\" As there is a machine learning algorithm in this -- (Applause) Thank you. Good job. Good job. (Applause) Thank you, Evan, you're a wonderful, wonderful example of the technology. So, as you can see, before, there is a leveling system built into this software so that as Evan, or any user, becomes more familiar with the system, they can continue to add more and more detections, so that the system begins to differentiate between different distinct thoughts. And once you've trained up the detections, these thoughts can be assigned or mapped to any computing platform, application or device. So I'd like to show you a few examples, because there are many possible applications for this new interface. In games and virtual worlds, for example, your facial expressions can naturally and intuitively be used to control an avatar or virtual character. Obviously, you can experience the fantasy of magic and control the world with your mind. And also, colors, lighting, sound and effects can dynamically respond to your emotional state to heighten the experience that you're having, in real time.", "cs": "(Smích) TL: Ale můžeme vidět, že to opravdu funguje, i když je to možné udržet jen na chvíli. Jak už jsem řekla, je velmi těžké si to představit. A skvělou věcí na tom je, že jsme programu dali jen jednu představu o tom, jak on přemýšlí o zmizení. A má to taky algoritmus pro strojové učení se -- (Potlesk) Děkujeme. Dobrá práce. Dobrá práce. (Potlesk) Děkujeme ti, Evane, jsi úžasný, úžasný příklad této technologie. Jak jsme mohli vidět, program má úrovńový systém, takže jak se Evan, nebo kterýkoliv jiný uživatel, bude více seznamovat se systémem, tak může přidávat další a další detekce mozku, aby systém začal rozpoznávat mezi různými myšlenkami. A když jste se naučili detekce, tyto myšlenky mohou být přidané nebo zmapované na kteroukoliv počítačovou platformu, program nebo zařízení. Takže bych vám ráda ukázala pár příkladů, protože existuje množství možných aplikací tohoto nového rozhraní. V hrách a virtuálních světech, například, vaše výrazy tváře mohou být přirozené a intuitivně používané na ovládání avatara nebo virtuální postavy. Taky můžete zažít fantazii magie a kontrolovat svět svou myslí. A také barvy, světlo, zvuk a efekty mohou dynamicky reagovat na váš emociální stav, aby zvýšily sílu zážitku, který prožíváte, v reálném čase."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jejich principy zůstávají neodzkoušenými ideály, které nikdy nemusely být konfrontovány s praktickou realitou vládnutí. Zesnulý jordánský král Husajn se k tomuto problému postavil čelem po povstání za chléb v jihojordánském městě Ma´an v roce 1989. Král tehdy pozval všechny politické strany, aby sepsaly národní chartu politické participace. Islamisté ji podepsali, čímž se zavázali k respektování pravidel hry. V následujících letech se islamisté účastnili čtyř jordánských voleb. Poprvé získali podíl na vládě, uvedli své slogany do praxe, ale nepodařilo se jim lidovou podporu udržet. Na čtyřech ministerstvech, která řídili, začali zavádět restrikce vůči zaměstnankyním, čímž vyvolali rozsáhlé protesty, které nakonec donutily čtveřici jejich ministrů k rezignaci. V následujících volbách zaznamenali prudký úbytek počtu získaných hlasů. Naproti tomu by bylo chybou se domnívat, že islamistická hnutí lze eliminovat silou. Politické reformy by s nimi naopak měly počítat – za následujících podmínek: Respekt k ústavě země, vládě zákona a nezávislosti soudnictví; Přistoupení na střídání se u moci na základě svobodných, spravedlivých a mezinárodně monitorovaných voleb; Zaručení rovných práv a plného politického zastoupení nemuslimských menšin; Plná a rovnoprávná účast žen na veřejném životě. Při prosazování demokracie na Blízkém východě je klíčová také role vnějších hráčů. Mnohé již bylo řečeno o „křížové výpravě“ vedené Američany s prezidentem Georgem W. Bushem v čele, která měla přinést muslimskému světu demokracii. Války v Afghánistánu a Iráku byly přinejmenším zčásti založeny na šíření svobody; podobně i Iniciativa partnerství na Blízkém východě má učinit z demokracie středobod americké pomoci v oblasti. Je však důležité mít na paměti, že demokracie byla součástí mezinárodní agendy již před útokem na Spojené státy v září 2001. Na základě Barcelonské deklarace z roku 1995 nabídla Evropská unie několika arabským zemím pomoc a prohloubení obchodu výměnou za pokrok v demokratických reformách. Ke zlepšení obchodu skutečně došlo, ale v otázce domácích reforem v arabských zemích bylo dosaženo málo. Helsinská smlouva ze sedmdesátých let pomohla svrhnout sovětské impérium. Pro Blízký východ potřebujeme srovnatelnou formuli. Na americkou vojenskou intervenci mohou panovat různé názory, ale je nutno připustit, že změnila dynamiku v regionu.", "en": "Their principles remain untested ideals, never forced to confront the practical realities of governance. The late King Hussein took up this challenge in 1989, after bread riots in the southern Jordanian city of Ma’an. The King brought all the political forces together to draft a national charter for political participation. The Islamists signed on, pledging their respect for the rules of the game. In the years since, Islamists have participated in four Jordanian elections. The first time, they gained a governing plurality, put their slogans into practice, and failed to maintain their popular support. In the four ministries the Islamists ran, they imposed restrictions on female staff members, triggering widespread protests that ultimately forced the four ministers to resign. Their share of the vote in subsequent elections declined sharply. By contrast, it is a mistake to believe that force can eliminate Islamist movements. Instead, political reform ought to include them – under the following conditions: Respect for the national constitution, the rule of law, and the independence of the judiciary; Acceptance of the rotation of power, based on free, fair and internationally monitored elections; Guaranteed equal rights and full political participation for non-Muslim minorities; Full and equal participation by women in public life. The role of external actors in promoting democracy in the Middle East is also critical. Much has been said of President George W. Bush’s American-led “crusade” to bring democracy to the Muslim world. Wars in Afghanistan and Iraq were predicated, at least in part, on spreading freedom; similarly, the Middle East Partnership Initiative is supposed to make democracy the centerpiece of American assistance in the region. It is important to remember, though, that democracy was on the international agenda before the United States was attacked in September 2001. Under the Barcelona Accord of 1995, the European Union offered aid and trade to several Arab countries, in exchange for progress on democratic reform. The trade improvements have been delivered, but little has been accomplished on Arab domestic reform. In the 1970’s, the Helsinki Accord helped bring down the Soviet Empire. We need a comparable formula for the Middle East. Whatever one thinks of American military intervention, one must concede that it has altered the region’s dynamics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes víme, že tento údaj nebyl založen na realitě. Když už byly eurobankovky s řeckými motivy natištěné a distribuované, oznámil evropský statistický úřad Eurostat, že řecký schodek dosáhl v roce 1999 ve skutečnosti 3,3% HDP. I tento revidovaný údaj však byl až příliš shovívavý a Eurostat ho později vzal zpět. Dnes není k dispozici žádný oficiální údaj o rozpočtovém schodku v roce 1999, na němž EU založila své rozhodnutí o vstupu Řecka do eurozóny. Zprávy vydané Řeckem v roce 2009 byly podobně zavádějící a po bližším prozkoumání Eurostatem vyskočily z 5% HDP na 12,7% HDP. Oficiální čísla byla tak nespolehlivá, že Eurostat cítil nutnost vyjádřit „rezervovanost vůči údajům hlášeným Řeckem kvůli významným nejistotám ohledně čísel oznamovaných řeckými statistickými úřady“ – což bylo v byrokratické řeči ostré pokárání. Řecko tak dosáhlo přesně toho, čemu se prostřednictvím svých nespolehlivých údajů snažilo vyhnout: zvýšení úrokového rozpětí u řeckých státních dluhopisů. Tento trik umožnil Řekům prožít několik dobrých let. Od vstupu do eurozóny v roce 2001 se výdaje na sociální zabezpečení zvyšovaly ročním tempem o 3,6 procentních bodů vyšším, než činil růst HDP. Podle statistiky OECD dosáhly penze v Řecku, na které mají lidé nárok po pouhých 15 letech práce, neuvěřitelných 111% průměrného čistého příjmu. Naproti tomu v Německu představuje průměrná penze zhruba 61% průměrného čistého příjmu lidí, kteří si odpracovali nejméně 35 let. Z řecké snahy vytvořit prostřednictvím přemrštěných půjček zemi oplývající mlékem a strdím vstávají člověku vlasy na hlavě. Nepřijde-li pomoc ze zahraničí, bude muset Řecko oficiálně vyhlásit dluhové moratorium, čímž deklaruje, že obslouží pouze část svého dluhu, jako to v roce 1982 učinily Mexiko a Brazílie a v letech 1923 a 1948 Německo. Ostatní země eurozóny však nenechají Řecko padnout na dno, protože se obávají dominového efektu podobného tomu, jejž v roce 2008 vyvolal mezi bankami pád Lehman Brothers. Kdyby Řecko zkrachovalo, investoři z celého světa by ztratili víru ve stabilitu slabších členů eurozóny – zejména Irska, ale i Portugalska, Itálie a Španělska. Pokud by se tyto země staly insolventními a omezily výdaje, pravděpodobně by nastala nová celosvětová recese.", "en": "That figure, we now know, had no basis in reality. After euro banknotes with Greek motifs had already been printed and distributed, Eurostat, Europe’s statistics agency, reported that Greece’s deficit had actually been 3.3 % of GDP in 1999. Yet the revised number was also overly generous, and Eurostat later withdrew it. Today, no official figure on the budget deficit in 1999, the year on which the EU based its decision about Greece’s entry, is available. Reports issued by Greece in 2009 were similarly misleading, jumping from 5% of GDP to 12.7% after Eurostat had a closer look. Indeed, the official figures were so unreliable that Eurostat felt forced to express “reservation on the data reported by Greece due to significant uncertainties over the figures notified by the Greek statistical authorities” – a stiff rebuke in bureaucratic language. So what Greece got exactly is what it sought to avoid with its dodgy data: the rise in interest-rate spreads for Greek state bonds. This trickery allowed the Greeks to have several good years. Since entering the euro zone in 2001, social-welfare expenditures increased at an annual rate that was 3.6 percentage points higher than that of GDP growth. According to OECD statistics, pensions in Greece, available after only 15 years of work, reach an incredible 111% of average net incomes. By contrast, in Germany the average pension level is about 61% of average net earnings for people who have worked at least 35 years. The Greek attempt to create a land of milk and honey by excessive borrowing is hair-raising. If no support comes from abroad, Greece will have to announce a formal debt moratorium, thereby declaring that it will only service part of its debt, as was done by Mexico and Brazil in 1982 and Germany in 1923 and 1948. The other euro-zone countries, however, will not let Greece go under, because they fear a domino effect similar to the one triggered among banks by the collapse of Lehman Brothers in 2008. If Greece went bust, investors from all over the world would lose their trust in the stability of the weaker euro-zone members, primarily Ireland, but also Portugal, Italy, and Spain. If these countries became insolvent and curtailed their expenditure, a new worldwide recession would be likely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jde však o necelé 1% globálního HDP (který v roce 2019 činil zhruba 87 bilionů dolarů) a jen o něco více než třetinu z téměř 2 bilionů dolarů vynaložených v roce 2020 na celkové vojenské výdaje ve světě. Navíc je tato částka pouhým zlomkem ztrát, které by ekonomiky utrpěly, pokud by se zhroutily klíčové ekosystémy. Světová banka nedávno odhadla, že kolaps tří služeb ekosystému – opylování, zajišťování potravin z mořského rybolovu a zajišťování dřeva z přírodních lesů – by mohl snížit roční globální HDP o 2,7 bilionu dolarů. A protože nemůžeme spoléhat výlučně na soukromé filantropy, že tento účet uhradí, musí nezbytné globální investice vzejít z kombinovaného navýšení veřejných a soukromých financí. Každá země musí přispět svým dílem, přičemž do čela by se měla postavit zejména skupina G7 se solidními zárukami financování. Vlády by mohly uvolnit dodatečné zdroje tím, že utlumí dotace, které poškozují přírodu, místo aby ji chránily. V současné době například státy jednají ve Světové obchodní organizaci o ukončení dotací rybolovu v objemu 35 miliard dolarů ročně. Z těchto dotací totiž mají prospěch velké průmyslové flotily a výsledkem je drancování globálních stavů ryb. Značná část potřebných prostředků by měla směřovat do nízkopříjmových zemí, v nichž se nachází většina světové biodiverzity. Například Kostarika představuje jen 0,03% světové pevniny, ale obsahuje odhadem 5% celkové světové biodiverzity. Značné prostředky by se dále měly věnovat na ochranu pozemkových práv domorodých národů a místních komunit, které jsou nejlepšími a cenově nejefektivnějšími strážci přírody. Příroda nám vynaložené investice mnohokrát vrátí. Ekonomický přínos ochrany 30% světové pevniny a oceánů do roku 2030 – včetně tvorby pracovních míst v sektorech jako lesnictví a cestovní ruch – by pravděpodobně převýšil náklady v poměru nejméně pět ku jedné. Kostarická ekonomika je založená na činnostech prospívajících přírodě, jako jsou ochrana lesů, výroba obnovitelné elektrické energie a ochrana biodiverzity. Od 80. let země zastavila a poté obrátila úbytek lesů, přičemž její ekonomika vzrostla v reálných hodnotách přibližně o 250% . Dnes máme systém národních parků a chráněných oblastí, které pokrývají více než 26% naší pevniny. Zisk jedné z vůbec prvních cen Earthshot nám pomůže zopakovat naše úspěchy z pevniny i v oce��nu.", "en": "But it is less than 1% of global GDP (roughly $87 trillion in 2019), and little more than one-third of the nearly $2 trillion in total military spending worldwide in 2020. Moreover, this sum is a fraction of what economies would lose should crucial ecosystems fail. The World Bank recently estimated that the collapse of three ecosystem services – pollination, food provision from marine fisheries, and timber from native forests – could reduce annual global GDP by $2.7 trillion. Because we cannot rely solely on private philanthropists to foot the bill, the necessary global investments must come from a combination of enhanced public and private finance. Every country must commit its share, with the G7 in particular leading the way with solid funding pledges. Governments could free up additional resources by phasing out subsidies that harm nature instead of protecting it. For example, countries are currently negotiating at the World Trade Organization to end $35 billion in annual fishing subsidies that support large-scale industrial fleets and have driven the depletion of global fish stocks. A substantial portion of the funds we need should go to low-income countries that host the majority of the world’s biodiversity. Costa Rica, for example, accounts for only 0.03% of the planet’s landmass, but contains an estimated 5% of its biodiversity. Furthermore, significant funds should be dedicated to protecting the land rights of indigenous peoples and local communities, who are nature’s best and most cost-effective stewards. Nature will repay us many times over for the investments we make. The economic benefits of protecting 30% of the world’s land and oceans by 2030 – including job creation in sectors such as forestry and tourism – would likely outweigh the costs by a ratio of at least five to one. Costa Rica’s economy is based on nature-positive activities such as forest conservation, renewable electricity generation, and biodiversity protection. Since the 1980s, the country has stopped and then reversed forest loss, while the economy has grown by some 250% in real terms. We now have a system of national parks and protected areas that cover more than 26% of our land area. Winning one of the first-ever Earthshot prizes will help us replicate in the ocean our successes on land."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In a deflationary environment, monetary policy may therefore not be able to sufficiently stimulate aggregate demand by using its interest rate instrument. Any attempt to bring the nominal interest rate below zero would fail, as the public would prefer to have cash rather than to lend or hold deposits at a negative rate. Although some monetary policy actions can still be carried out even when nominal interest rates are at zero, the effectiveness of these alternative policies is not fully certain. It is thus preferable for monetary policy to have a safety margin against deflation. THE ECB’S MONETARY By aiming at “an increase of the HICP of below but close to 2 %”, a possible measurement bias in the HICP and the potential implications of inflation differentials in the euro area are also taken into account. As outlined above, this reflects the consensus that monetary policy cannot, and therefore should not, aim to attempt to fine-tune developments in prices or inflation over short horizons of a few weeks or months (see also Section 4.4). Changes in monetary policy only affect prices with a time lag, and the magnitude of the eventual impact is uncertain. This implies that monetary policy cannot offset all unanticipated disturbances to the price level. BOX 5.5 THE MEDIUM-TERM ORIENTATION OF THE ECB’S MONETARY POLICY An economy is continuously subject to largely unforeseeable shocks that also affect price developments. At the same time, monetary policy can only affect price developments with significant time lags, which are variable and, like most economic relationships, highly uncertain.", "cs": "Je tedy proto vhodné, aby měnová politika disponovala ochranným pásmem proti deflaci. Nominální úrokové sazby totiž nemohou klesnout pod nulu, protože jinak by nebyl nikdo ochoten půjčovat peníze, pokud by po určité době dostal zpět méně, než půjčil. V deflačním prostředí nemusí být tedy měnová politika schopna dostatečně stimulovat agregátní poptávku používáním svého úrokového nástroje. Jakýkoli pokus snížit nominální úrokové sazby pod nulu by byl neúspěšný, protože veřejnost by peníze raději držela, než aby je půjčovala nebo ukládala za MĚNOVÁ Snaha o zajištění „růstu HICP o méně než 2 %, avšak blízko této úrovni“ rovněž zohledňuje možnou chybu v měření HICP a potenciální vliv inflačních diferenciálů v eurozóně. se o něj ani neměla snažit (viz také část 4.4). Změny v měnové politice ovlivňují ceny pouze se zpožděním a rozsah jejich vlivu nelze přesně stanovit. To znamená, že měnová politika nem��že vyrovnávat veškerá nepředvídaná narušení cenové hladiny. Určitá krátkodobá volatilita inflace je tedy nevyhnutelná. RÁMEČEK 5.5 STŘEDNĚDOBÁ ORIENTACE MĚNOVÉ POLITIKY ECB Každé hospodářství je neustále vystaveno velmi nepředvídatelným šokům, které ovlivňují také cenový vývoj. Měnová politika navíc může cenový vývoj ovlivňovat jen se značným zpožděním, které je proměnlivé, a podobně jako většina ekonomických vztahů, velmi špatně odhadnutelné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Egyptský Sacharov Sa'ad Eddin Ibrahim je nejvýznamnějším egyptským sociologem - navíc jedním z nejsvobodněji uvažujících v konformní společnosti, kde vládne autoritativní režim prezidenta Husního Mubaraka. Profesor Ibrahim šéfoval káhirskému Ibn Chaldúnově institutu, který s podporou Evropské unie uskutečnil průkopnickou studii o ženách, právech menšin a volebních praktikách v Egyptě. V zemi, kde je prezident od roku 1980 opakovaně volen 97 procenty volebních hlasů, je Ibrahimův ústav jedinou akademickou výzkumnou institucí, která se odvažuje klást nepříjemné otázky na téma egyptských politických způsobů. Před dvěma lety byl prof. Ibrahim spolu s prakticky všemi zaměstnanci Ibn Chaldúnova institutu zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění postaven před národní bezpečnostní soud. Obžaloba je vinila mimo jiné z účetních nesrovnalostí, z využívání fondů EU bez řádného ministerského povolení a z \"poškozování pověsti Egypta\". Prof. Ibrahim byl odsouzen k sedmi letům vězení. Po diplomatickém nátlaku Spojených států (Ibrahim má díky své ženě, narozené v USA, americké občanství) a Evropské unie byl soud obnoven. Obnovené řízení skončilo před týdnem s tím, že původní rozsudek byl potvrzen: sedm let vězení. K odnětí svobody bylo odsouzeno rovněž sedmadvacet zaměstnanců ústavu, takže institut prakticky zanikl. Takovým zneužitím moci by se mohl chlubit lecjaký diktátor, Saddámem Husajnem počínaje a Robertem Mugabem konče. Poněvadž je ale Mubarakův režim považován na umírněný, prozápadní a v kontextu izraelsko-palestinských vztahů užitečný, jsou reakce Západu na tento a další případy zneužívání moci zdrženlivé. Americký chargé d'affaires v Káhiře nad rozsudkem vyjádřil jen své \"zklamání\" - taková reakce je snad až urážkou zdrženlivosti. Od loňských teroristických útoků na New York a Washington Amerika i EU přiznávají (alespoň to tvrdí), že nedostatek zákonných opozičních kanálů v arabských zemích tlačí lidi, kteří by za jiných okolností byli jen vládními kritiiky, do náruče extrémních islámských fundamentalistů. Sa'ad Eddin Ibrahim je liberál; je také neochvějný Egypťan a arabský nacionalista. Izraelskou politiku vůči Palestincům vehementně odsuzoval a z mnoha úhlů kritizoval i zahraniční politiku Spojených států. Vždy však byl hlasem odpovědné opozice.", "en": "An Egyptian Sakharov Saad Eddin Ibrahim is Egypt's most prominent social scientist--and the most independent-minded in a conformist society ruled by President Hosni Mubarak's authoritarian regime. For years, Prof. Ibrahim headed the Cairo-based Ibn-Khaldun Institute, which undertook, with the European Union's encouragement, pioneering studies on women and minority rights, as well as electoral practices, in Egypt. In a country where the President has been consistently re-elected with 97% of the vote since 1980, Ibrahim's institute is the only academic research organization that dares to ask troubling questions about the way Egypt is run. Two years ago, Prof. Ibrahim, together with practically all of the Ibn-Khaldun Institute staff, were arrested and put on trial before a State Security Court on trumped up charges. The allegations included financial irregularities, receiving EU funds without the proper ministerial authorization, and \"tarnishing Egypt's image.\" Prof. Ibrahim was sentenced to seven years imprisonment. After diplomatic pressure was applied by the United States (through his American-born wife, Prof. Ibrahim holds US citizenship) and the EU, he was granted a re-trial. This ended days ago with the old verdict reaffirmed: seven years in prison. Twenty-seven of the Institute's staff members also received jail sentences, and the Institute is now practically destroyed. Any dictator, from Saddam Hussein to Robert Mugabe, could take pride in this abuse of power. But because Mubarak regime's is considered moderate, pro-Western, and helpful in the context of Israeli-Palestinian relations, the West's response to this and other abuses remains muted. Indeed, the US Charge d'Affaires in Cairo expressed mere \"disappointment\" at the verdict--a response that gives understatement a bad name. Since the terrorist attacks on New York and Washington last year, America and the EU recognize (or say that they do) that the lack of legitimate channels of opposition in Arab countries pushes people who might otherwise be mere critics of governments into the arms of extreme Islamic fundamentalists. Saad Eddin Ibrahim is a liberal: he is also a staunch Egyptian and Arab nationalist. He has vehemently condemned Israeli policies vis-à-vis the Palestinians, and is a critic of many aspects of US foreign policy. But his has always been the voice of a responsible opposition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In fact, a member of society is only truly dead when the extended family can agree upon and marshal the resources necessary to hold a funeral ceremony that is considered appropriate in terms of resources for the status of the deceased. And this ceremony has to take place in front of the eyes of the whole community with everyone's participation. So after a person's physical death, their body is placed in a special room in the traditional residence, which is called the tongkonan. And the tongkonan is symbolic not only of the family's identity but also of the human life cycle from birth to death. So essentially, the shape of the building that you're born into is the shape of the structure which carries you to your ancestral resting place. Until the funeral ceremony, which can be held years after a person's physical death, the deceased is referred to as \"to makala,\" a sick person, or \"to mama,\" a person who is asleep, and they continue to be a member of the household. They are symbolically fed and cared for, and the family at this time will begin a number of ritual injunctions, which communicates to the wider community around them that one of their members is undergoing the transition from this life into the afterlife known as Puya. So I know what some of you must be thinking right now. Is she really saying that these people live with the bodies of their dead relatives? And that's exactly what I'm saying.", "cs": "Ve skutečnosti je člen společnosti opravdu mrtvý, když se na tom jeho široká rodina shodne a urovná všechny prostředky nezbytné pro uspořádání pohřebního ceremoniálu, který bude přiměřený co do vynaložených zdrojů s ohledem na společenský status zemřelého. A tento ceremoniál se musí konat před očima celé komunity za účasti všech. Takže po fyzické smrti je tělo člověka umístěno do speciálního pokoje v tradičním obydlí, které se nazývá tongkonan. A tongkonan symbolizuje nejen rodinnou identitu, ale také cyklus člověka od narození po smrt. V podstatě je tedy tvar budovy, ve které jste se narodili, také tvarem kontrukce, která vás vynese do místa odpočinku vašich předků. Do pohřebního ceremoniálu, který se může konat celé roky po fyzické smrti zemřelého, se o zesnulém mluví jako o \"to makala\" - nemocné osobě, nebo jako o \"to mama\" - osobě spící, a tito zesnulí jsou stále součástí domácnosti. Symbolicky je krmí s pečují o ně, a v tomto čase rodina začne s množstvím rituálních opatření, kterými sděluje do širší komunity kolem nich, že jeden z jejich členů prochází přechodem z tohoto života do posmrtného života zvaného Puya. Vím, co si většina z vás teď musí myslet. Opravdu mluví o tom, že tito lidé žijí s těly svých mrtvých příbuzných? Ano, to je přesně to, co říkám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "HIGHLIGHTS Annual report 2010 on the European Union’s development and external assistance policies and their implementation in 2009 European Commission At the back of this publication you will find a CD-ROM with the full version of the Annual Report 2010 in English and French, plus the EU Donor Atlas 2009, case studies, publications and videos on external assistance.You can also consult the full report in French and English as well as the Highlights in 22 official languages of the European Union on the Internet at: : Hard copies of both publications are available on request (europeaid-info@ec.europa.eu). Highlights 2010 Neither the European Commission nor any person acting on behalf of the Commission is responsible for the use which might be made of the following information. © European Union, 2010Reproduction is authorised provided the source is acknowledged. Cataloguing data can be found at the end of this publication. Conception/pre-press: Tipik Communication Agency. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2010.Printed in September 2010, in Belgium.Printed on recycled paper that has been awarded the EU Ecolabel for graphic paper (www.ecolabel.eu). HIGHLIGHTS In 2009, the EU (27 Member States and the European Commission) was once again the largest provider of development aid, with more than half of global Official Development Assistance, or €48.2 billion. Of this amount, €10 billion were disbursed by the Commission. is is something we can be proud of especially as we can see progress towards the Millennium Development Goals and poverty alleviation. 2009 was a difficult year throughout the world. It is critically important how this aid is delivered and with which impact.", "cs": "HLAVNÍ BODY 2010 o politikách rozvoje a vnější pomoci Evropské unie a o jejich provádění v roce 2009 Evropská komise Tato publikace obsahuje také CD-ROM s plným anglickým a francouzským zněním výroční zprávy za rok 2010, Dárcovský atlas EU 2009, případové studie, publikace a videonahrávky týkající se vnější pomoci.Úplná zpráva je dostupná ve francouzštině a angličtině včetně hlavních bodů ve všech 22 úředních jazycích Evropské unie na internetových stránkách: Výtisky obou publikací jsou k dispozici na požádání: europeaid-info@ec.europa.eu Hlavní body2010 Evropská komise ani osoby jednající jménem Komise neodpovídají za použití informací uvedených v této publikaci. © Evropská unie, 2010 Reprodukce je možná pouze v případě uvedení zdroje. Katalogové údaje jsou uvedeny na konci této publikace.Koncepce/příprava tisku: Tipik Communication Agency. Lucembursko: úřad pro publikace Evropské unie, 2010Vytištěno v Belgii v září 2010.Vytištěno na recyklovaném papíře, kterému byla udělena ekoznačka EU pro grafický papír (www.ecolabel.eu). HLAVNÍ BODY V roce 2009 byla Evropská unie (tedy 27 členských států a Evropská komise) opět největším poskytovatelem rozvojové pomoci. Poskytla více než polovinu celosvětové oficiální rozvojové pomoci, tedy 48,2 miliardy EUR. Z této částky bylo 10 miliard EUR vynaloženo Komisí. To znamenalo potřebu rychlé a účinné reakce ze strany EU. Je nanejvýš důležité, jak bude tato pomoc realizována a s jakým účinkem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Novátorství ve věku pandemie PEKING – Koronavirus COVID-19 představuje hrozbu v rozsahu nevídaném od doby, kdy takzvaná španělská chřipka v letech 1918-19 zabila víc než 50 milionů lidí. V zápase s pandemií mnohé vlády přikázaly lidem zdržovat se doma, nebo dokonce zavedly přísné zákazy vycházení, což přivedlo globální ekonomiku téměř k nehybnosti. Skutečným řešením krize ale není zadržování. Je jím novátorství. Ovšemže, v krátkodobém výhledu má zadržování a potlačování zásadní význam, aby byli chráněni ti nejohroženější – senioři, chudí a lidé bez vhodného ubytování či s narušenou imunitou – a aby nedošlo k zahlcení zdravotnických soustav, jak se stalo v Itálii, Španělsku a ve městě New Yorku. Během středověkých morových ran a během pandemie španělské chřipky zadržování zachránilo bezpočet životů. Dnes může posloužit stejně. Zkušenosti Číny, Singapuru a Jižní Koreje vskutku ukazují, že rezolutní zadržovací opatření, jako restrikce vycházení a dohledávání kontaktů, dokážou počet nových infekcí COVID-19 účinně srazit. A jelikož viry neuznávají hranice, přední mezinárodní prioritou by měla být pomoc rozvojovým zemím s chabými veřejnými institucemi a zdravotnickými soustavami s cílem posílit jejich vlastní snahy infekci zadržovat a zajistit adekvátní péči. Restrikce vycházení ale nemohou trvat navždy a COVID-19 pravděpodobně sám neustoupí. Svět musí maximálně využít své kolektivní zdroje a zužitkovat moc vědy, inovací a trhů, aby vynašel udržitelnější řešení – konkrétně lék nebo očkování. Zároveň je nutné, aby si tvůrci politik uvědomili, že vlády musí zajistit, aby vědecké a lékařské inovace nesloužily jen akcionářům obchodních společností, ale veřejnosti.", "en": "Innovation in the Pandemic Age BEIJING – The COVID-19 coronavirus poses a threat on a scale not seen since the so-called Spanish flu killed more than 50 million people in 1918-19. To confront the pandemic, many governments have imposed stay-at-home orders and even strict lockdowns, bringing the global economy nearly to a standstill. But the real solution to this crisis is not containment. It is innovation. To be sure, in the near term, containment and mitigation are essential to protect the most vulnerable people – the elderly, the poor and badly housed, and the immunocompromised – and to avoid overwhelming health-care systems, as has occurred in Italy, Spain, and New York City. Containment saved countless lives during the plagues of the Middle Ages, and during the Spanish flu pandemic. It can do the same today. And, indeed, the experiences of China, Singapore, and South Korea show that resolute containment measures – such as lockdowns and contact tracing – can be effective in slashing new COVID-19 infections. And, because viruses don’t respect borders, helping developing countries with weak public institutions and health-care systems to strengthen their own containment efforts and provide adequate care should be a top international priority. But lockdowns cannot last forever, and COVID-19 is unlikely to disappear on its own. The world must leverage its collective resources to harness the power of science, innovation, and markets to devise a more sustainable solution – namely, a cure or a vaccine. And policymakers must recognize that governments must ensure that scientific and medical innovation serves the public, rather than just companies’ shareholders."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jejich přetrvávající vliv nejlépe odráží role, kterou v rodném Peru hraje nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa. I on se pochopitelně angažoval vždy: počátkem 60. let, kdy podpořil kubánskou revoluci, o něco později, kdy se stal jedním z nejzuřivějších a nejúčinnějších kritiků Fidela Castra, a pak i v roce 1989, kdy kandidoval na funkci peruánského prezidenta (prohrál s Albertem Fujimorim). V nedávných prezidentských volbách ve své zemi pak působil jako zapálený straník. V jistém smyslu je Vargas Llosa protichůdně angažovanou postavou: v evropském slova smyslu je zřejmě nejliberálnější ze všech latinskoamerických veřejně činných intelektuálů, ale zároveň je z nich nejhlasitější a nejodvážnější. Kandidaturou na úřad peruánského prezidenta podepřel svá slova činy a nedávno se stal faktickým strůjcem úspěchu jiného kandidáta, když podpořil Ollantu Humalu, který, jak se zdá, odhodil populismus a osvojil si principy moderní latinskoamerické demokratické levice. Humala získal v prvním kole prezidentských voleb víc hlasů než všichni jeho soupeři, ale ve druhém kole se musel utkat s Fujimoriho dcerou Keiko. Vargas Llosa původně deklaroval, že tato volba je jako vybírat si mezi AIDS a rakovinou, ale později získal od Humaly záruky v oblasti hospodářské politiky, demokratického vládnutí a omezení administrativy na jediné funkční období. Jakmile byly tyto podmínky splněny, podpořil spisovatel právě Humalu, bývalého vojenského důstojníka se zálibou v převratech a poťouchlých nápadech.", "en": "This persistence is best reflected in the role that Nobel Prize-winning novelist Mario Vargas Llosa plays in his native Peru. He was, of course, always an engagé: in the early 1960’s, when he supported the Cuban Revolution; when he later became one of Fidel Castro’s most ferocious and effective critics; and when he ran for Peru’s presidency in 1989 (losing to Alberto Fujimori). And he was a committed partisan in Peru’s recent presidential election. In a sense, Vargas Llosa is a contradictory committed figure: in the European meaning of the word, he is probably the most liberal of Latin America’s public intellectuals, but also the most vocal and daring. He put his money where his mouth was by running for Peru’s presidency, and he became a virtual king-maker by throwing his support to Ollanta Humala, who has apparently abandoned populism to embrace the tenets of the modern Latin American democratic left. Humala drew more votes than all of his rivals in the first round of the presidential election, but had to face Fujimori’s daughter, Keiko, in a run-off. Vargas Llosa initially declared that the choice was between AIDS and cancer, but later secured commitments from Humala on economic policy, democratic rule, and a one-term administration. With those conditions met, the novelist endorsed the former military officer with a penchant for coups and quirky ideas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But in America's early days, we lived in what historians call a culture of character, where we still, at that point, valued people for their inner selves and their moral rectitude. And if you look at the self-help books from this era, they all had titles with things like \"Character, the Grandest Thing in the World.\" And they featured role models like Abraham Lincoln, who was praised for being modest and unassuming. Ralph Waldo Emerson called him \"A man who does not offend by superiority.\" But then we hit the 20th century, and we entered a new culture that historians call the culture of personality. What happened is we had evolved an agricultural economy to a world of big business. And so suddenly people are moving from small towns to the cities. And instead of working alongside people they've known all their lives, now they are having to prove themselves in a crowd of strangers. So, quite understandably, qualities like magnetism and charisma suddenly come to seem really important. And sure enough, the self-help books change to meet these new needs and they start to have names like \"How to Win Friends and Influence People.\" And they feature as their role models really great salesmen. So that's the world we're living in today. That's our cultural inheritance. Now none of this is to say that social skills are unimportant, and I'm also not calling for the abolishing of teamwork at all. The same religions who send their sages off to lonely mountain tops also teach us love and trust. And the problems that we are facing today in fields like science and in economics are so vast and so complex that we are going to need armies of people coming together to solve them working together. But I am saying that the more freedom that we give introverts to be themselves, the more likely that they are to come up with their own unique solutions to these problems. So now I'd like to share with you what's in my suitcase today. Guess what? Books. I have a suitcase full of books. Here's Margaret Atwood, \"Cat's Eye.\" Here's a novel by Milan Kundera. And here's \"The Guide for the Perplexed\" by Maimonides. But these are not exactly my books.", "cs": "Ovšem v tehdejší Americe lidé žili v tom, co historici nazývají kulturou charakteru, kdy jsou lidé – v tomto ohledu – hodnoceni dle svých vnitřních stránek a morální čistoty. Když se podíváte na příručky osobního rozvoje z té doby, budou mít názvy jako třeba „Charakter, nejlepší věc na světě.“ Odkazovaly na vzory jako Abraham Lincoln, který byl vyzdvihován pro skromnost a neokázalost. Ralph Waldo Emerson ho nazval „mužem, který neurážel nadřazeností.“ Ale pak jsme se dostali do 20. století a vstoupili jsme do kultury, kterou historici nazývají kulturou osobnosti. Vyvinuli jsme se z agrární ekonomiky do světa velkého byznysu. Lidé se najednou stěhují z malých městeček do měst. A namísto toho, aby pracovali s lidmi, které znali od narození, nyní musí prokázat své kvality mezi zástupy cizinců. Takže se celkem pochopitelně kvality jako je přitažlivost a charisma najednou zdají být docela důležitými. Knihy o osobním rozvoji se samozřejmě změnily, aby naplnily nové potřeby, a začaly se objevovat názvy jako „Jak získávat přátele a působit na lidi.“ Za vzor vyzdvihují skvělé obchodníky. To je tedy svět, ve kterém dnes žijeme. To je naše kulturní dědictví. Nikdo tady netvrdí, že sociální dovednosti nejsou důležité, a také nežádám, aby se zrušila veškerá týmová práce. Stejná náboženství, která vysílají své mudrce do osamělých vrcholků hor nás také učí milovat a důvěřovat. Problémy, kterým dnes čelíme na poli vědy či ekonomie, jsou tak obsáhlé a komplexní, že budeme potřebovat shromáždit celé armády lidí, aby je vyřešili pospolu. Říkám však, že čím víc svobody dáme introvertům, aby byli sami sebou, tím spíše přijdou s vlastním jedinečným řešením těchto problémů. Chtěla bych se s vámi nyní podělit o obsah svého kufru. Co tam asi je? Knihy. Mám kufr plný knih. Tady je „Cat's Eye“ Margaret Atwoodové. Toto je román od Milana Kundery. „Průvodce zbloudilých“ od Maimonida. Nejsou to však tak úplně moje knihy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trend průmyslové výroby, služeb, výstavby, spotřeby a především výběru daní se během prvních tří měsíců nové vlády obrátil. Ačkoli se očekávalo, že nominální HDP vzroste v prvním čtvrtletí roku 2000 meziročně o 2 procenta, nominální objem vybraných daní poklesl o 1,5 % a odhalil tak nedostatky De la Ruova balíčku. Vládní ekonomové nyní přiznávají, že zotavení bude pomalé, ale zároveň očekávají zlepšení následkem nižších úrokových sazeb a zvýšení exportu, i když obojí je jen následkem pokračujícího zpomalování. Bankovní sektor naproti tomu prokazuje nadměrnou likviditu v důsledku sníženého zájmu o úvěry. Očekává se, že tento stav bude kompenzován snížením bankovních rezerv, přestože to odporuje pravidlům „convertibilidad“ a může vést až k podstatnému snížení mezinárodních rezerv. Finanční systém, stále silný díky „convertibilidad“ a prosperující globální ekonomice, jistému, ovšem pozdějšímu, zotavení přispívá. Avšak nic nenasvědčuje tomu, že Argentina se opět dostane na roveň pěti- až osmiprocentního růstu z devadesátých let. Aby se růst i investice zlepšily, potřebuje Argentina dlouhodobou strategii integrace v rámci světového obchodního systému, která by zvýšila její produktivitu. Mercosur, regionální obchodní organizace, jíž je Argentina členem, byla motorem růstu v devadesátých letech; dnes, zdá se, její síly přestávají stačit. Prezident De la Rua si nemůže dovolit z Mercosuru vystoupit, země však v této organizaci nemůže zůstat donekonečna. Tento paradox volá po řešení: pouhé přežívání nepřiláká investice ani nezvýší objem nových exportních projektů. Investoři chtějí vědět, zda budou soutěžit jen s Brazílií anebo s celým světem. Za daných podmínek Argentina nemůže závodit na globální úrovni; to by nejprve musela deregulovat trh pracovními příležitostmi a reformovat daňový systém. Vysoké zaměstnanecké náklady a nominální daňové sazby dávají zelenou malým firmám, kterým se daří zaměstn��vat lidi načerno a neplatit daně. Když se převážná část průmyslu skládá z drobných firem, není divu, že nejsou schopny mezinárodní konkurence. De la Rua není v tomto ohledu úplně nečinný. Jeho kabinetem navržený zákon o pracovní reformě se právě projednává v perónisty ovládaném Senátu. Přestože tento návrh nelikviduje všechny nesrovnalosti, které tolik vyhovují odborům, je to nepochybně krok správným směrem a je pravděpodobné, že jej perónisté přijmou. Přijetím zákona by De la Rua mohl získat ztracenou hybnou energii a snad přilákat nové investice.", "en": "During the new government's first three months, trends in industrial production, services, construction, consumption and, worst of all, tax collection reversed. Although nominal GDP was expected to be 2% higher (in annual terms) in the first quarter of 2000, nominal tax collection fell by 1.5 %, exposing the inadequacies of De la Rua's tax package. Government economists now accept that recovery will be slow, but expect improvements due to lower interest rates and higher exports, even though both may only be the result of ongoing slowdown. The banking sector, indeed, is showing excess liquidity as a result of a fall in demand for credit. To offset this, a reduction in bank reserve requirements is expected, although this cuts against the rules of Convertibility and may cause a fall in international reserves. The financial system, still strong thanks to Convertibility and a buoyant global economy, favors recovery - but a later recovery. Nothing, however, indicates that Argentina will grow again at the 5% to 8% rates of the 1990's. For growth and investment to improve, Argentina needs a long term strategy for integration in the world trading system which pushes productivity up. Mercosur, the regional trading pact of which Argentina is a member, served as a growth engine in the 1990's, seems insufficient to the task now. President De la Rua cannot take Argentina out of Mercosur, yet the country cannot live permanently within it. This paradox demands a solution: muddling through will not attract investment or induce appropriate scale in new export projects. Investors need to know whether they must compete with Brazil alone or the whole world. Under prevailing conditions, Argentina cannot compete globally. To do so requires labor market deregulation and tax reform. High employment costs and nominal tax rates promote small scale enterprises that only thrive on black market employment and tax evasion. With much industry operating at small scale, it is no surprise that many firms cannot compete internationally. De la Rua has not been completely idle here. A proposed Labor Reform Law is now being considered by the Peronist controlled Senate. While the proposed law does not kill all the distortions favored by unions, it is clearly a step in the right direction and may be accepted by the Peronists. Legislative approval will help De la Rua recover lost momentum and perhaps encourage new investments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lidé jako Bill Gates nebo Kofi Annan přednesou argumenty, proč si imunizační programy zaslouží dostatečné financování a politickou podporu. Já nebudu mít takové publikum jako Gates nebo Annan, ale chtěla bych k jejich hlasu připojit ten svůj. Pro miliony zdravotníků, jako jsem já nebo moji kolegové, je imunizace každodenní prací. Dosáhli jsme obrovských pokroků v tom, že poskytujeme větší počet vakcín většímu počtu dětí, takže dnes přežívá víc dětí než kdykoliv v minulosti. Stále však zbývají děti, které je nutné zachránit, a my potřebujeme pomoc, abychom mohli práci v terénu vykonávat. Protože jsou vakcíny neúčinné, pokud je rodiče odmítají svým dětem poskytnout, tvoří významnou součást mé pracovní náplně spolupráce se zdravotníky, vůdci komunit a místními politiky na vakcinační osvětě pro rodiče. Pouhá podpora komunity však nestačí. Stejně tak je nezbytné zajistit, aby se vakcíny dostaly ve správnou dobu a ve správném stavu na správné místo. Organizace VillageReach, pro kterou pracuji, například ve snaze předejít nedostatku vakcín pomohla korigovat údaje o počtu obyvatel, na jejichž základě se odhaduje potřebný počet vakcín v každém zdravotnickém centru. VillageReach rovněž založila společnost, která dodává propan do zdravotnických center v severním Mosambiku, kde je podobně jako v mnoha venkovských oblastech země nespolehlivá nebo zcela nedostupná dodávka elektřiny potřebné pro provoz ledniček, které udržují vakcíny v chladu. Díky propanu dokážeme zajistit, že se vakcíny během cesty od výrobce k matce a dítěti nezkazí. A jednou za měsíc se ujišťujeme, že zdravotníci v odlehlých venkovských oblastech skutečně doručí vakcíny a další zdravotnické služby „poslední míli“ až k matkám a dětem. A konečně jsem se naučila, že klíčovým předpokladem pomoci většímu počtu dětí je také pečlivé vedení záznamů a měření výsledků. Proto vyhodnocujeme různé metody sběru dat v terénu, včetně využití mobilních aplikací k digitalizaci papírových záznamů. Vybudování těchto běžných imunizačních systémů nám už nyní pomohlo vymýtit nemoci, jako jsou obrna a všechny typy spalniček s výjimkou jediného. Počátkem dubna jsme těchto systémů poprvé v dějinách Mosambiku využili k vakcinaci dětí proti zápalu plic a doufáme, že napřesrok začneme potírat rotavirus, který způsobuje průjmová onemocnění a je hlavní příčinou úmrtí dětí do pěti let věku.", "en": "People like Bill Gates and Kofi Annan will make the case that immunization programs deserve adequate funding and political support. I don’t have an audience like Gates or Annan, but I would like to add my voice to theirs. Millions of health workers like my colleagues and I make immunization their daily work. We have made tremendous strides in reaching more children with more vaccines, which is why more children are surviving than ever before. But there are still even more children to save, and we need help to do our work on the ground. Because vaccines are useless if parents refuse to give them to their children, a big part of my job is to collaborate with health workers, community leaders, school teachers, and local political figures to educate parents about vaccines. But having the community’s support is not enough. It is also vital to ensure that vaccines get to the right place, at the right time, and in the right condition. For example, in order to prevent shortages, VillageReach, the organization for which I work, helped to correct the population figures used to forecast the number of vaccines needed in each health center. VillageReach also started a company that delivers propane gas to health centers in northern Mozambique, where, like in many of the country’s rural areas, electricity is unreliable or completely unavailable to power the refrigerators that keep vaccines cool. Through the use of propane, we can ensure that the vaccines do not spoil during the journey from manufacturer to mother and child. And once a month, we make sure that health workers deliver vaccines and other health services “the last mile” to mothers and children in remote rural areas. Finally, I have learned that meticulous record-keeping and measuring results is critical to reaching more children. That is why we are assessing different methods for gathering data from the field, including the use of mobile applications to digitize paper records. Building these routine immunization systems has already helped us to eradicate diseases like polio and all but one type of measles. Earlier this month, we used them to vaccinate children against pneumonia for the first time in Mozambique’s history, and we hope that next year we will begin to address rotavirus, which causes diarrhea and is the number one killer for children under five years old."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In certain situations this may mean subscribing to the corresponding social protection scheme, depending on the person’s occupation. In such cases the insurance contribution is paid entirely by the subscriber. • five special schemes, for: agricultural workers, the self-employed, domestic servants, coal miners and sea workers. Students are covered by a special protection plan (school insurance). Registration There is also a special contributory scheme for civil servants. Noncontributory system In Spain, a person entering the labour market for the first time has to register with the social security service and join the insurance scheme for his type of occupation. Registration with the social security service is compulsory. It is done once only, when the person begins to work for the first time, and is valid for his entire working life. Persons in need who are in a situation entitling them to protection and whose incomes are below a certain legally prescribed level are eligible for noncontributory benefits even if they have never paid social security contributions or have not done so for long enough to entitle them to the benefits paid under the contributory system. Noncontributory benefits include: Once a person has registered he is given a registration card with his personal details and a personal social security identification number. This card is valid for his whole lifetime and is used for all dealings with the social security system, and so must be kept very carefully. • medical assistance; • retirement and disability allowances; • special assistance for the unemployed (subsidio por desempleo); • family allowances. In addition, certain limited categories of persons may claim supplementary benefits from the central or local Once a person has registered with the appropriate social security scheme and started to work, he begins to pay social security contributions and is automatically ensured. Changes in a person’s employment situation – a change of jobs, for example, or a period of unemployment – affect his insurance status. when a person is working and paying contributions are called “altas”, and those when he is not working are called “bajas”. • The General Social Security Revenue Office (Tesorería General de la Seguridad Social - TGSS) keeps the registration records of companies, employees and selfemployed workers, monitors their employment status and social security contributions, collects social security contributions and pays out all benefits.", "cs": "V některých situacích může nicméně uzavření této dohody s sebou přinést členství v systému sociálního zabezpečení podle vykonávané činnosti. V takovém případě je hrazení příslušných příspěvků výlučně odpovědností zájemce. • pěti zvláštních režimů pro pracovníky v odvětví zemědělství, osoby samostatně výdělečně činné, pracovníky v domácnosti, horníky v uhelných dolech a námořníky. Existuje rovněž zvláštní zabezpečení pro studenty (školní pojištění). Registrace Kromě toho existuje zvláštní příspěvkový režim pro úředníky. Nepříspěvkový systém Než začnete ve Španělsku pracovat, musíte se zaregistrovat v systému sociálního zabezpečení a zvolit si režim pojištění odpovídající typu vykonávané profesní činnosti, a to ve stanovených lhůtách. Registrace v systému sociálního zabezpečení je povinná a platí po celý profesní život oprávněné osoby. Provádí se pouze jednou, když daná osoba začne poprvé pracovat. Nepříspěvkové dávky se poskytují osobám, které se ocitly ve stavu nouze, na jejímž základě mají právo na ochranu, a které nemají dostatečné zdroje, které by jim umožnily zajistit si obživu za zákonem stanovených podmínek, i když nikdy neplatily příspěvky nebo je neplatily dostatečně dlouhou dobu na to, aby měly nárok na dávky vyplácené v rámci příspěvkového systému. Mezi nepříspěvkové dávky patří: Po registraci vám bude vystaven doklad o registraci s informacemi o vaší osobě a s vaším registračním číslem. Toto číslo zůstane stejné během celého vašeho profesního života a pro celý systém sociálního zabezpečení. Tento doklad si pečlivě schovejte. • úhrady lékařské péče; Při výkonu jedné profesní činnosti není možné být současně pojištěn v rámci dvou režimů. • starobní a invalidní důchody; • dávky zvláštní pomoci v nezaměstnanosti (subsidio por desempleo); Po registraci může dojít ke změnám v profesním životě zaměstnance (změna zaměstnání, období nezaměstnanosti atd.). Tyto změny se na jeho situaci odrazí tímto způsobem: pokud někdo začne vykonávat profesní čin- Systém sociálního zabezpečení spravují tyto orgány, jejichž adresy jsou uvedeny v bodě 3. nost, začne přispívat do systému sociálního zabezpečení, a tím je také pojištěn. Období zaměstnanosti, v nichž jsou placeny příspěvky sociálního zabezpečení, se nazývají „altas“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stručně řečeno je drtivá většina Američanů pojištěná, přičemž hlavním financovatelem zdravotní péče je vláda. Zbývá však přibližně 54 milionů občanů, kteří nejsou formálně pojištění, a některým pojištěným občanům stále hrozí riziko placení finančně zničujících léčebných výloh, pokud je jejich lékařská péče velmi drahá. Obama vedl kampaň s tím, že každý by měl mít zdravotní pojištění, že vysoké léčebné výlohy by neměly nikoho přivést k bankrotu a že zvýšená efektivita poskytování a zajišťování péče by měla zpomalit celkový růst výdajů na zdravotnictví. Místo aby však předložil konkrétní návrh, nechal na Kongresu, aby legislativní podobu koncipoval on. Objevilo se tedy několik konkurujících si plánů z dílny různých kongresových výborů, které mají v této otázce pravomoci. Hlavní návrh předložený finančním výborem Senátu nesplňuje žádný z Obamových cílů. Počet nepojištěných osob by se sice snížil zhruba na polovinu, ale bez pojištění by i nadále zůstalo přibližně 25 milionů lidí – které by od získání péče odrazovala hrozba likvidačně vysokých léčebných výloh. Navíc neexistuje žádný zřejmý plán, jak zpomalit růst nákladů na zdravotnictv��. Farmaceutický a nemocniční průmysl na projev podpory cílů Obamovy administrativy společně přislíbily, že sníží náklady celkem asi o 20 miliard dolarů ročně, avšak to je spíše symbolická částka s ohledem na to, že vládní výdaje na zdravotnictví dosahují zhruba jednoho bilionu dolarů a celkové výdaje na zdravotnictví přesahují dva biliony. Nadstranický Kongresový rozpočtový úřad (CBO) odhaduje, že plán senátního finančního výboru by stál od nynějška do roku 2019 asi 800 miliard dolarů. Většina z těchto zvýšených nákladů by se v zásadě financovala z 215 miliard dolarů vybraných na dani z pojistek s vysokým pojistným a z přibližně 400 miliard dolarů ve formě škrtů plateb lékařům a nemocnicím, které poskytují služby starším pacientům v rámci programu Medicare. Jsou-li odhady nákladů a financování přesné a nezmění-li Kongres v budoucnu jakékoliv z těchto ustanovení, pak z výpočtů CBO vyplývá, že plán finančního výboru Senátu by snížil fiskální deficity od nynějška do roku 2019 o 49 miliard dolarů, což je méně než 1% předpokládaných deficitů, jejichž celková výše přesáhne 7 bilionů dolarů. Dokonce existuje značné riziko, že tato legislativní úprava nakonec fiskální deficit zvýší.", "en": "In short, an overwhelming majority of Americans are insured, with government a major financer of health care. But there remain about 54 million individuals who are not formally insured, and some insured individuals still face the risk of financially ruinous medical costs if they have very expensive medical treatment. Obama campaigned on the goals that everyone should have health insurance, that high medical costs should not bankrupt anyone, and that increased efficiency in the production and delivery of care should slow the overall growth of health-care costs. But, rather than producing a specific proposal, he left it to Congress to design the legislation. Several competing plans emerged from the different Congressional committees that have jurisdiction over the issue. The leading proposal, produced by the Senate Finance Committee, fails to achieve any of Obama’s goals. It would cut the number of uninsured roughly in half, but would still leave about 25 million people uninsured – with the threat of ruinously high medical bills deterring them from getting care. There is also no clear plan to slow the growth of health-care costs. As a sign of their support for the administration’s goals, the pharmaceutical industry and the hospital industry have together promised to reduce costs by a total of about $20 billion a year – a token amount, given government health spending of roughly $1 trillion and total health outlays of more than $2 trillion. The non-partisan Congressional Budget Office (CBO) estimates that the Senate Finance Committee plan would cost about $800 billion between now and 2019. Most of this increased cost would, in principle, be financed by $215 billion of taxes on high-premium insurance policies, and by about $400 billion of cuts in payments to physicians and hospitals that provide services to older patients in the Medicare program. If the cost and financing estimates are accurate, and if Congress does not change any of these provisions in the future, the CBO’s calculations imply that the Senate Finance Committee plan would reduce fiscal deficits between now and 2019 by $49 billion, less than 1% of the projected deficits of more than $7 trillion. In fact, there is a strong risk that this legislation would ultimately add to the fiscal deficit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What would be a good end of life? And I'm talking about the very end. I'm talking about dying. We all think a lot about how to live well. I'd like to talk about increasing our chances of dying well. I'm not a geriatrician. I design reading programs for preschoolers. What I know about this topic comes from a qualitative study with a sample size of two. In the last few years, I helped two friends have the end of life they wanted. Jim and Shirley Modini spent their 68 years of marriage living off the grid on their 1,700-acre ranch in the mountains of Sonoma County. They kept just enough livestock to make ends meet so that the majority of their ranch would remain a refuge for the bears and lions and so many other things that lived there. This was their dream. I met Jim and Shirley in their 80s. They were both only children who chose not to have kids. As we became friends, I became their trustee and their medical advocate, but more importantly, I became the person who managed their end-of-life experiences. And we learned a few things about how to have a good end. In their final years, Jim and Shirley faced cancers, fractures, infections, neurological illness. It's true. At the end, our bodily functions and independence are declining to zero. What we found is that, with a plan and the right people, quality of life can remain high. The beginning of the end is triggered by a mortality awareness event, and during this time, Jim and Shirley chose ACR nature preserves to take their ranch over when they were gone. This gave them the peace of mind to move forward. It might be a diagnosis. It might be your intuition. But one day, you're going to say, \"This thing is going to get me.\" Jim and Shirley spent this time letting friends know that their end was near and that they were okay with that. Dying from cancer and dying from neurological illness are different. In both cases, last days are about quiet reassurance. Jim died first. He was conscious until the very end, but on his last day he couldn't talk.", "cs": "Jaký může být dobrý konec života? Mám na mysli ten úplný konec. Myslím umírání. Každý z nás hodně přemýšlí, jak dobře žít. Já bych však chtěla mluvit o tom, jak můžeme zvýšit své šance na dobrou smrt. Nejsem však lékař - geriatr. Věnuji se navrhování čtecích programů pro předškoláky. Ale to, co o tomto tématu vím, pochází z jedné studie, které se zúčastnili dva lidé. Několik uplynulých let jsem pomáhala svým dvěma přátelům aby měli takový konec života, jaký si přáli. Jim a Shirley Modiniovi žili spolu 68 let na svém ranči o rozloze 1700 akrů v horách v kraji Sonoma. Měli jen tolik zvířat, aby je to uživilo, a tak jejich ranč se z velké většiny stal útočištěm medvědů, lvů a dalších zvířat, která tam žila. To byl jejich sen. Já jsem se seznámila s Jimem a Shirley, když jim bylo přes osmdesát. Oba byli jedináčci, kteří se rozhodli, že nebudou mít děti. Když jsme se spřátelili, stala jsem se jejich důvěrnicí. a jejich zdravotním zastáncem, ale zejména jsem se stala tím, kdo zařizoval zážitky posledních dní jejich života. A naučili jsme se pár věcí o tom, jak dosáhnout dobrého konce. Jim a Shirley bojovali ve svých posledních letech s rakovinou, zlomeninami, infekcemi, neurologickými nemocemi. Ano, je pravda, že na konci života se naše tělesné funkce a nezávislost snižují na nulu. Zjistili jsme, že pokud máme plán a máme navíc ty správné lidi, můžeme udržet kvalitu života na vysoké úrovni. Začátek konce nastane uvědoměním si vlastní smrtelnosti, a v tu chvíli Jim a Shirley vybrali organizaci ACR aby se postarala o jejich ranč, až odejdou. To jim dalo klid na to, aby se posunuli kupředu. Může to být diagnóza. Může to být vaše intuice. Ale jednu si řeknete \"Už se mi čas krátí.\" Jim a Shirley využili tu dobu k tomu, aby oznámili kamarádům, že se blíží jejich konec a že to jsou s tím vyrovnaní. Umírání na rakovinu a umírání na neurologickou poruchu jsou jiné. V obou případech jsou poslední dny o tichém ujištění. Jim zemřel jako první. Až do úplného konce byl při vědomí, ale poslední den nemohl mluvit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vítáme volání rozvíjejících se ekonomik po reformě globálních institucí. Dobrým příkladem je obchod. Je v osvíceném zájmu nás všech nepodléhat svodům protekcionismu. Hospodářská krize jen zdůraznila význam pokroku rozvojové agendy Světové obchodní organizace z Dauhá. Rámec WTO, jemuž EU vždy dávala prioritu, je stále více uznáván jako základní předpoklad naší prosperity. Pomáhá ukotvit globální ekonomiku v otevřeném systému založeném na pravidlech a mezinárodním právu. Je dobré vidět proaktivnější přístup našich asijských partnerů směrem k posouvání tohoto procesu kupředu, ale je třeba dělat více. Další složitou otázkou je bezpečnost, neboť svět čelí tradičním i netradičním hrozbám. Řada našich zemí je terčem terorismu a musíme si přiznat, že osm let po útocích z 11. září 2001 je sice terorismus na ústupu, ale v žádném případě nevymizel. Potýkat se musíme s nestabilními státy, ale i s nebezpečím šíření zbraní hromadného ničení, autoritářskými režimi a hrozbou extremismu. Globalizace také obnažila netradiční bezpečnostní výzvy, které nerespektují národní hranice. Globální pandemie se mohou šířit rychleji, nedostatek bezpečné a trvale udržitelné energie by nás mohl zavléci do celosvětové recese a klimatické změny by kromě ekologických dopadů mohly mít i závažné geopolitické a sociální důsledky. Při řešení těchto hrozeb je nezbytností multilaterální angažmá. EU má multilateralismus v DNA. Také jiné země mohou těžit z jejích zkušeností. Evropané jsou dlouhodobými zastánci spolupráce v rámci Organizace spojených národů a mezinárodního společenství a neustále se snaží zajistit, aby se stabilita, svoboda, demokracie a spravedlnost prosadily jako základní stavební kameny mezinárodních vztahů. EU na sebe bere také svůj díl povinností. V různých ohniscích konfliktů na celém světě má téměř 100 000 příslušníků mírových sborů, policie a bojových oddílů, kteří pomáhají upevňovat mír. Rovněž na politické úrovni nese EU na svých bedrech stále větší zátěž. Příkladem byla mise EU do Moskvy a Tbilisi, které jsem se zúčastnil s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Umožnila nám dosáhnout konkrétního pokroku při zavádění šestibodového plánu EU na příměří mezi Ruskem a Gruzií. Bezprostřední prioritou pro nás všechny je dosažení dohody o klimatických změnách. Tento úkol m��žeme řešit pouze při vzájemné spolupráci.", "en": "We welcome the emerging economies’ call for reform of global institutions. Trade is a case in point. It is in the enlightened self-interest of us all not to give in to the temptations of protectionism. The economic crisis has made progress in the negotiations of the Doha Development Agenda in the World Trade Organization even more important. The WTO framework, to which the EU has always given priority, is increasingly recognized as being fundamental to our prosperity. It helps to anchor the global economy in an open, rules-based system based on international law. It is good to see the more proactive attitude of our Asian partners toward taking this process forward, but more needs to be done. Security is another challenge, with the world facing traditional and non-traditional threats. Many of our countries are targets of terrorism, which, eight years on from the attacks of September 11, 2001, we must recognize is down, but by no means out. There are fragile states to contend with, as well as the dangers of proliferation of weapons of mass destruction, authoritarian regimes, and the threat of extremism. Globalization has also thrown up non-traditional security challenges that do not respect national frontiers. Global pandemics can spread faster; a lack of secure and sustainable energy could push us into a worldwide recession; and climate change, beyond its environmental consequences, could have serious geopolitical and social repercussions. Multilateral engagement is essential for dealing with these threats. The EU has multilateralism in its DNA. Others, too, can benefit from its experience. Europeans are long-standing champions of the United Nations and international cooperation, and continually seek to ensure that stability, freedom, democracy, and justice prevail as cornerstones of international relations. The EU is also doing its share of the heavy lifting. It has nearly 100,000 peacekeepers, police, and combat troops on the ground in the world’s hot spots, helping to consolidate peace. At the political level, too, the EU is increasingly shouldering its share of the burden. An example was the EU mission to Moscow and Tbilisi by French President Nicolas Sarkozy and me. This allowed us to make concrete progress on implementation of the EU's six-point ceasefire plan between Russia and Georgia. Reaching agreement on climate change is an immediate priority for all of us. We can only tackle this if we work together."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The most apparent problem with a barter economy is that people have to find a counterpart who wants exactly the same good or service that they are offering and who is offering what they want in return. In other words: a successful barter transaction requires a mutual coincidence of wants to exist. A baker who, for instance, wanted a haircut in exchange for some loaves of bread would have to find a hairdresser willing to accept those loaves of bread in exchange for a haircut. However, if the hairdresser needed a pair of shoes instead, he would have to wait until a shoe-shop owner wanted to get a haircut in exchange. Such a barter economy would therefore imply substantial costs related to searching for the appropriate counterpart and waiting and stockpiling. Goods such as flowers or tomatoes, for instance, might in principle serve as a medium of exchange. However, they would not be useful as a store of value and would therefore probably not have been used as money. Money as a medium of exchange To avoid the inconveniences associated with a barter economy, one of the goods can be used as a medium of exchange. This crude form of money used for exchange is then called commodity money. Bartering one good against money and then money against another good might at first glance further complicate transactions. MONEY – A SHORT Money should serve as a medium of exchange, a store of value and a unit of account. Therefore, if all prices were labelled in money terms, transactions would be much easier. More generally speaking, not only can the prices of goods be expressed in money terms, but so too can the price of any asset. All economic agents in a currency area would then calculate things such as costs, prices, wages, income, etc. in the same units of money. As in the above-mentioned functions of money, the less stable and reliable the value of money, the more difficult it is for money to fulfil this important function. A commonly accepted reliable unit of account thus forms a sound basis for price and cost calculations, thereby improving transparency and reliability. Over time, the nature of goods serving as money has changed. It is widely agreed that what at times became the prime function of these goods was often not the same as their original purpose.", "cs": "Peníze jako prostředek směny Aby se předešlo nepříjemnostem, které vznikají v důsledku směnného obchodu, může se jeden druh zboží vyčlenit jako prostředek směny. Zboží používané jako prostředek směny se nazývá komoditní peníze. Na první pohled se může zdát, že systém, kdy se jedna věc vymění za peníze a ty se následně vymění za jinou věc, transakce pouze komplikuje. Při pečlivějším pohledu je však zjevné, že použití jednoho statku jako prostředku směny celý proces výrazně usnadňuje, protože pro směnu zboží a služeb už není nutná vzájemná shoda potřeb. Jednou z podmínek proto, aby mohl tento druh zboží plnit funkci peněz, nepochybně je, že musí být jako prostředek směny přijímán v celé ekonomice, ať již na základě tradice, neformálních konvencí nebo zákona. Zároveň je zjevné, že zboží, které slouží jako prostředek směny, musí mít určité vlastnosti. Zboží používané jako komoditní peníze musí být především snadné přenášet, musí být trvanlivé, Peníze jako zúčtovací jednotka Stejně důležitá je i funkce peněz jako zúčtovací jednotky. Tu si můžeme ukázat pomocí našeho předchozího příkladu. I kdyby se při směnném obchodu překonal problém vzájemné shody potřeb, lidé by stále museli najít přesný poměr, za jaký se má například směňovat chléb za ostříhání vlasů nebo ostříhání za boty. PODOBY PENĚZ Peníze slouží jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a zúčtovací jednotka. S postupem času se měnila podoba zboží, které plnilo roli peněz. Obecně platí, že hlavní využití těchto statků ve funkci peněz bylo často jiné, než jejich původní účel. Je pravděpodobné, že určité typy zboží byly vyčleněny jako peníze, protože je bylo možné běžně a snadno skladovat, měly vysokou hodnotu, ale relativně malou hmotnost, bylo možné je snadno přepravovat a byly trvanlivé. Tyto obecně poptávané druhy zboží bylo možné snadno směnit, a proto začaly být přijímány jako peníze. Proto lze konstatovat, že vývoj peněz závisí na mnoha faktorech, například na relativním významu obchodu a na rozvinutosti ekonomiky. _______ x ( n – 1 ) relativních cen. 2 nutné určit relativní cenu u každé dvojice zboží nebo služeb a každý, k doby se účastnil směny, by musel znát všechny informace o směnných relacích mezi všemi druhy zboží."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We exist yet. I was last week at the Brazilian National Indian Foundation, and only in the Amazon we have about 110 groups of Indians that are not contacted yet. We must protect the forest in this sense. And with these pictures, I hope that we can create information, a system of information. We tried to do a new presentation of the planet, and I want to show you now just a few pictures of this project, please. Well, this — (Applause) — Thank you. Thank you very much. This is what we must fight hard to hold like it is now. But there is another part that we must together rebuild, to build our societies, our modern family of societies, we are at a point where we cannot go back. But we create an incredible contradiction. To build all this, we destroy a lot. Our forest in Brazil, that antique forest that was the size of California, is destroyed today 93 percent. Here, on the West Coast, you've destroyed your forest. Around here, no? The redwood forests are gone. Gone very fast, disappeared. Coming the other day from Atlanta, here, two days ago, I was flying over deserts that we made, we provoked with our own hands. India has no more trees. Spain has no more trees. And we must rebuild these forests. That is the essence of our life, these forests. We need to breathe. The only factory capable to transform CO2 into oxygen, are the forests.", "cs": "Ještě stále existujeme. Minulý týden jsem navštívil Nadaci Brazilských Indiánů a jen v Amazonii žije okolo 110 skupin Indiánů, se kterými dosud nebyl navázán kontakt. V tomto smyslu musíme lesy chránit. A já věřím, že tyto obrázky mohou vytvářet informace, informační systém. Pokusili jsme se ukázat planetu jinak a já vám chci nyní ukázat pár záběrů z tohoto projektu, prosím. Takže, zde... (Potlesk) ... Děkuji. Děkuji mnohokrát. Musíme velmi tvrdě bojovat, abychom toto udrželi tak, jak to je. Je tam ovšem jiná část, kterou musíme společně přetvořit, naše společenství, moderní rodinu společenství, nacházíme se v bodě, ze kterého není cesty zpátky. My však vytváříme neuvěřitelný protiklad. Abychom toto všechno vytvořili, mnoho ničíme. Náš les v Brazílii, ten prastarý les velikosti Kalifornie je dnes zničený z 93 procent. Zde na Východním pobřeží jste zničili svůj les. Tady kolem, ne? Lesy sekvojí jsou ty tam. Zmizely příliš rychle. Když jsem sem před dvěma dny cestoval z Atlanty, letěl jsem přes pouště, které jsme vyrobili, vydráždili vlastníma rukama. V Indii už nejsou stromy. Ve Španělsku už nejsou stromy. A my tamní lesy musíme znovu založit. Ty lesy jsou podstatou našeho života. Pot��ebujeme dýchat. Jediná továrna schopná přeměnit oxid uhličitý na kyslík jsou právě ty lesy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Henry Paulson se mýlí CHICAGO – Když u ziskové společnosti vznikne velmi vysoký závazek, řešením není nechat vládu odkoupit její aktiva za přemrštěné ceny. Řešením je požádat o ochranu na základě zákona o bankrotu, což ve Spojených státech konkrétně znamená uplatnit kapitolu 11. Na základě této kapitoly společnosti se zdravou podnikatelskou činností v podstatě vyměňují dluh za akcie. Staří držitelé akcií jsou vytěsněni a staré pohledávky se transformují v nároky na akcie v nově vzniklé společnosti, která pokračuje v podnikání s novou kapitálovou strukturou. Případně mohou věřitelé souhlasit se snížením nominální hodnoty dluhu výměnou za určité záruky. Proč tedy nevyužít tohoto zavedeného přístupu k vyřešení současných problémů finančního sektoru? Nabízí se zřejmá odpověď, že na to nemáme čas. Procedury na základě kapitoly 11 jsou obecně dlouhé a složité, přičemž současná krize dospěla do fáze, kdy je čas prvořadým faktorem. Nacházíme se však ve výjimečné době a vláda již přijala a je připravena přijímat bezprecedentní opatření. Jako by záchrana velké pojišťovny AIG a zákaz jakýchkoliv spekulací na pokles (short-sellingu) finančních akcií nestačily, americký ministr financí Henry Paulson nyní navrhuje odkup problémových aktiv finančního sektoru (za peníze daňových poplatníků). Za jakou ovšem cenu? Pokud banky a finanční instituce zjišťují, že se jen obtížně rekapitalizují (tj. vydávají nové akcie), je to proto, že si investoři nejsou jisti hodnotou aktiv v jejich portfoliu a nechtějí je přeplatit. Povede si vláda při oceňování těchto aktiv lépe?", "en": "Henry Paulson is Wrong CHICAGO – When a profitable company is hit by a very large liability, the solution is not to have the government buy its assets at inflated prices. The solution, instead, is protection under bankruptcy law, which in the United States means Chapter 11. Under Chapter 11, companies with a solid underlying business generally swap debt for equity. Old equity holders are wiped out and old debt claims are transformed into equity claims in the new entity which continues operating with a new capital structure. Alternatively, the debt-holders can agree to reduce the face value of debt, in exchange for some warrants. So why not use this well-established approach to solve the financial sector’s current problems? The obvious answer is that we do not have time; Chapter 11 procedures are generally long and complex, and the current crisis has reached a point where time is of the essence. But we are in extraordinary times, and the government has taken and is prepared to take unprecedented measures. As if rescuing the big insurer AIG and prohibiting all short selling of financial stocks was not enough, now US Treasury Secretary Henry Paulson proposes buying up (with taxpayers’ money) the distressed assets of the financial sector. But at what price? If banks and financial institutions find it difficult to recapitalize (i.e., issue new equity), it is because investors are uncertain about the value of the assets in their portfolios and do not want to overpay. Will government do better at valuing those assets?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Může se Egypt stát skutečnou demokracií? WASHINGTON, DC – Rezignace Husního Mubáraka na post egyptského prezidenta představuje začátek významného stadia přechodu země k novému politickému systému. Dospěje však nakonec tato politická transformace k demokracii? S jistotou to vědět nemůžeme, ale na základě dějin demokratického vládnutí a zkušeností jiných zemí – což je téma mé knihy Dobré jméno demokracie: Vzestup a rizika světově nejoblíbenější formy vlády – dokážeme na cestě Egypta k budování politické demokracie rozeznat překážky, před nimiž země stojí, jakož i výhody, jimž se těší. Snaha porozumět demokratickým vyhlídkám té či oné země musí vždy vycházet z definice demokracie, která je hybridní formou vlády, směsí dvou odlišných politických tradicí. První je suverenita či vláda lidu, která se uplatňuje prostřednictvím voleb. Druhou, starší a neméně významnou, je volnost – čili svoboda. Svoboda existuje ve třech podobách: politická svoboda, která má formu individuálních práv svobody projevu a sdružování, náboženská svoboda, z níž plyne svoboda konfese pro všechny víry, a ekonomická svoboda, která se materializuje právem vlastnit majetek. Volby bez svobody nezakládají pravou demokracii a právě tady Egypt čelí vážné výzvě: jeho nejlépe organizované uskupení, Muslimské bratrstvo, odmítá náboženskou svobodu a práva jednotlivce, zejména práva žen. Odnož Bratrstva, palestinské hnutí Hamás, nastolila v pásmu Gazy brutální, netolerantní diktaturu. Za stavu chaosu, jemuž by Egypt mohl čelit, kontrolu nad vládou často získá nejlépe organizované a nejbezohlednější uskupení. Právě takový byl osud Ruska po tamní revoluci roku 1917, která k moci vynesla Leninovy bolševiky a zemi odsoudila k 75 rokům totalitní vlády. Podobným způsobem by v Egyptě mohlo uchvátit moc Muslimské bratrstvo a zavést mnohem represivnější režim, než jaký kdy byl ten Mubárakův. I když se Egypt vyhne nadvládě náboženských extremistů, dvoudílná anatomie demokracie svižný a hladký vývoj směrem k demokratickému systému komplikuje. Uspořádat volby je relativně snadné, kdežto zavést a udržet svobodu už je těžší, neboť to vyžaduje instituce – kupříkladu právní systém s nezávislými soudy –, které Egyptu schází a jejichž budování trvá roky.", "en": "Can Egypt Become a True Democracy? WASHINGTON, DC – Hosni Mubarak’s resignation as President of Egypt marks the beginning of an important stage in that country’s transition to a new political system. But will the political transition ultimately lead to democracy? We cannot know with certainty, but, based on the history of democratic government, and the experiences of other countries – the subject of my book, Democracy’s Good Name: The Rise and Risks of the World’s Most Popular Form of Government – we can identify the obstacles that Egypt faces, as well as the advantages it enjoys, in building political democracy. Understanding any country’s democratic prospects must begin with a definition of democracy, which is a hybrid form of government, a fusion of two different political traditions. The first is popular sovereignty, the rule of the people, which is exercised through elections. The second, older and equally important, is liberty – that is, freedom. Freedom comes in three varieties: political liberty, which takes the form of individual rights to free speech and association; religious liberty, which implies freedom of worship for all faiths; and economic liberty, which is embodied in the right to own property. Elections without liberty do not constitute genuine democracy, and here Egypt faces a serious challenge: its best-organized group, the Muslim Brotherhood, rejects religious liberty and individual rights, especially the rights of women. The Brotherhood’s offshoot, the Palestinian movement Hamas, has established in the Gaza Strip a brutal, intolerant dictatorship. In conditions of chaos, which Egypt could face, the best-organized and most ruthless group often gets control of the government. This was Russia’s fate after its 1917 revolution, which brought Lenin’s Bolsheviks to power and condemned the country to 75 years of totalitarian rule. In the same way, the Muslim Brotherhood could seize power in Egypt and impose a far more oppressive regime than Mubarak’s ever was. Even if Egypt avoids control by religious extremists, democracy’s two-part anatomy makes swift and smooth progress to a democratic system problematic. While elections are relatively easy to stage, liberty is far more difficult to establish and sustain, for it requires institutions – such as a legal system with impartial courts – that Egypt lacks, and that take years to build."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The other thing that's worrying, frankly, is that, imagine the best case scenario. So imagine we hit upon a design of superintelligent AI that has no safety concerns. We have the perfect design the first time around. It's as though we've been handed an oracle that behaves exactly as intended. Well, this machine would be the perfect labor-saving device. It can design the machine that can build the machine that can do any physical work, powered by sunlight, more or less for the cost of raw materials. So we're talking about the end of human drudgery. We're also talking about the end of most intellectual work. So what would apes like ourselves do in this circumstance? Well, we'd be free to play Frisbee and give each other massages. Add some LSD and some questionable wardrobe choices, and the whole world could be like Burning Man. (Laughter) Now, that might sound pretty good, but ask yourself what would happen under our current economic and political order? It seems likely that we would witness a level of wealth inequality and unemployment that we have never seen before. Absent a willingness to immediately put this new wealth to the service of all humanity, a few trillionaires could grace the covers of our business magazines while the rest of the world would be free to starve. And what would the Russians or the Chinese do if they heard that some company in Silicon Valley was about to deploy a superintelligent AI? This machine would be capable of waging war, whether terrestrial or cyber, with unprecedented power.", "cs": "Je tu i další znepokojivá věc – představte si optimální situaci. Představte si, že se nám podaří navrhnout superinteligentní AI, která nebude dbát na bezpečnost. Hned napoprvé budeme mít dokonalou verzi. Jako kdyby se naplnila nějaká věštba, která by fungovala tak, jak bylo určeno. Takový stroj by lidem dokonale usnadňoval práci. Dokázal by navrhnout stroj, který by uměl stavět stroje schopné jakékoli manuální práce, napájené sluneční energií, víceméně za cenu surovin. Takže mluvíme o konci lidské dřiny. Mluvíme také o konci většiny intelektuální práce. Ale co by takové opice jako my v téhle situaci dělaly? No, měli bychom čas hrát frisbee a vzájemně se masírovat. Přidali bychom nějaké to LSD a kontroverzní oblečení a svět by mohl vypadat jako „Burning Man“. (smích) Asi to zní krásně. Ale zeptejte se sami sebe, co by se stalo, kdyby ekonomika a politika fungovaly tak jako dnes. Pravděpodobně bychom zažili takovou sociální nerovnost a nezaměstnanost jako nikdy předtím. Zavládla by neochota dát okamžitě toto bohatství do služeb lidstvu. Několik bilionářů by zdobilo obálky obchodních časopisů, zatímco zbytek světa by mohl v klidu hladovět. A co by udělali Rusové nebo Číňani, kdyby se doslechli, že se v Silicon Valley někdo chystá zapojit superinteligentní AI? Takový stroj by byl schopný vést válku, ať už pozemní nebo kybernetickou, s nebývalou silou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globalizovat Fed OXFORD – Měly by se Spojené státy trápit tím, jestli jejich měnová politika vyvolává v rozvíjejících a rozvojových zemích (RRZ) rozvrat? Této otázce čelila americká centrální banka (Fed), když vrcholil její program kvantitativního uvolňování a její měsíční nákupy dlouhodobých aktiv vyháněly investory lačnící po výnosech právě do těchto zemí, což vyvolávalo zpevňování tamních měn a růst cen aktiv. Naléhavá otázka je to i dnes, kdy Fed své nákupy zeštíhluje, čímž způsobuje obrat kapitálových toků a ponechává RRZ na holičkách. Oproti názoru, jemuž zřejmě věří většina pozorovatelů, se odpovědi nedobereme analýzou mandátu americké centrální banky ani debatou o dosavadním výkonu tvůrců politik rozvojových zemí. Otázka se spíš týká toho, zda a jak chtějí USA vést globální hospodářství. Chtějí-li USA zachovat otevřený, stabilní globální finanční řád, nemohou si dovolit současný rozvrat na rozvíjejících se trzích ignorovat. Od doby, kdy se loni začalo hovořit o „taperingu,“ narůstající počet RRZ se dostává pod tlak: jejich měny devalvují, kapitál prchá a tamním centrálním bankám zůstává nevyhnutelný úkol zasahovat proti zpomalování domácího růstu a zároveň udržet externí stabilitu. Rašící zotavení vyspělých ekonomik, zdá se, vyvolává širokou nestabilitu, od Argentiny přes Turecko až po Indii. Jistěže, část současných nesnází RRZ pramení ze slabých míst domácího původu. Domácí politika je ale jen jedním dílem celého příběhu. Ostatně trpí i některé země s pevnými ekonomickými fundamenty a zodpovědnými makroekonomickými politikami, například Mexiko. Právě tak jako sousledné cykly uvolňování měnové politiky v USA a EU zapříčinily v RRZ rozsáhlé změny ve finančních podmínkách a cenách aktiv, jež z větší části neměly vazbu na fundamenty, tak i současná nestabilita v mnoha RRZ vyplývá spíš z utlumování těchto politik než z domácích faktorů. Existuje tedy něco, čím se RRZ mohou bránit tomu, aby byly zmítány stoupajícími a klesajícími vlnami mezinárodního kapitálu? Oproti době před deseti či dvaceti lety RRZ mají k dispozici (alespoň teoreticky) širší škálu nástrojů. Tyto instrumenty – mimo jiné opatření zaměřená na řízení kapitálových toků, intervence na měnovém trhu (sterilizované či nesterilizované), makroprudenční finanční regulace a hromadění rezerv – zajišťují určitý manévrovací prostor. Tyto nástroje jsou však nákladné, techniky komplikované a ne vždy účinné, i když se nasadí správně.", "en": "Globalizing the Fed OXFORD – Should the United States worry about whether its monetary policy is wreaking havoc on emerging and developing countries (EMDCs)? That was the question faced by the Federal Reserve at the height of its quantitative-easing program, when its monthly purchases of long-term assets drove yield-hungry investors into these countries, causing their currencies and asset prices to rise. And it is still a pressing question today, now that the Fed is winding down its asset purchases, causing capital flows to reverse and leaving many EMDCs high and dry. Contrary to what most observers seem to believe, the answer does not lie in scrutinizing the Federal Reserve’s mandate or debating the record of developing-country policymakers. Rather, the question concerns whether, and how, the US wants to lead in the global economy. If the US wants to preserve an open, stable global financial order, it cannot afford to ignore the current turmoil in emerging markets. Since talk of “tapering” began last year, a growing number of EMDCs have come under pressure: their currencies are depreciating, capital is fleeing, and their central bankers are left with the unenviable task of combating a domestic growth slowdown while maintaining external stability. The incipient recovery in the advanced economies appears to be sparking widespread instability, from Argentina to Turkey to India. To be sure, some of the EMDCs’ recent struggles are rooted in homegrown weaknesses. But domestic politics is only part of the story. Indeed, some countries with strong economic fundamentals and responsible macroeconomic policies – such as Mexico – are still suffering. Just as successive rounds of monetary-policy loosening in the US and the EU caused large shifts in EMDCs’ financial conditions and asset prices that were largely unrelated to underlying fundamentals, so the current instability in many EMDCs is driven more by the unwinding of these policies than by domestic factors. So, is there anything EMDCs can do to avoid being buffeted by flooding and receding waves of international capital? Compared to a decade or two ago, EMDCs (at least theoretically) have an expanded toolkit at their disposal. These instruments – including measures aimed at capital-flow management, currency-market interventions (either sterilized or unsterilized), macro-prudential financial regulation, and the accumulation of reserves – provide some room for maneuver. Yet these tools are costly, technically complicated, and – even when executed perfectly – not always effective."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednou z obětí tohoto brutálního podniku se vedle zhruba 100 000 Iráčanů, kteří při něm zahynuli, a milionů dalších, kteří se proměnili v uprchlíky, stala také důvěra v USA coby síly dobra. Operace Irácká svoboda, nemluvě o operaci Trvalá svoboda v Afghánistánu, udělala americkému úsilí o podporu demokracie strašlivé jméno. Lidé chtějí svobodu, ale ne pokud vychází z hlavně americké pušky. V povstáních, která dnes zachvátila Blízký východ, je antiamerická rétorika prozatím pozoruhodně utlumená. Jedním z důvodů tohoto mlčení je bezpochyby cynická snaha despotů zdiskreditovat veškerou opozici jako výsledek působení zahraničních agentů. Dalším důvodem je však také Obamova veřejná diskrétnost. Jeho smířlivý projev v Káhiře 4. června 2009, jemuž se jestřábi v USA tolik vysmívali, spolu s jeho obecnou neochotou hrozit pěstí vytvořily odpůrcům blízkovýchodních diktátorů dostatečný prostor ke vzpouře, aniž by se museli nechat jakkoliv poskvrnit zahraniční intervencí. Je to jejich představení a mělo by to tak zůstat. To samozřejmě neznamená, že USA musí být vždy pasivní. Ony však pasivní nejsou. Tam, kde lze uplatnit americký vliv, jako v případě egyptské armády, tam se tento vliv uplatnil. A Obama dal svou podporu demokratickým aspiracím jasně najevo – ke zděšení spojenců, jako jsou Izrael nebo Saúdská Arábie. Jak ovšem ukázaly nedávné dějiny, svržení mužů silné ruky představuje pouze začátek procesu demokratizace.", "en": "One casualty of that brutal enterprise, apart from the roughly 100,000 Iraqis who have died and the millions more who have become refugees, is trust in the US as a force for good. Operation Iraqi Freedom, not to mention Operation Enduring Freedom in Afghanistan, gave American efforts to promote democracy a terrible name. People want freedom, but not when it comes from the barrel of a US gun. So far, anti-American rhetoric has been remarkably muted in the uprisings sweeping the Middle East. The cynical way in which despots try to discredit all opposition as the work of foreign agents no doubt plays a part in this silence. But so does Obama’s public discretion. His conciliatory speech in Cairo on June 4, 2009, much derided by hawks in the US, together with his general lack of bluster, created enough space for the opponents of Middle Eastern dictators to rebel without being tainted in any way by foreign intervention. It is their show, and so it should be. But that is not to say that the US must always be passive. In fact, it has not been. Where America’s influence counts, as in the case of the Egyptian military, it has been used. And Obama has made his support of democratic aspirations clear, to the dismay of allies like Israel and Saudi Arabia. However, as recent history has shown, toppling strongmen is only the beginning of the democratization process."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) Ok? I just, this is why I love what Michael does, because it's like, if he's debunking it, then I don't have to. But God -- my God -- doesn't show up on sprinkler images. He's got a few more powerful ways than that to do whatever he wants to do. But he doesn't do miracles just to show off. Second thing is, if God ever asks you a question, he already knows the answer. Obviously, if he's God, then that would mean that when he asks the question, it's for your benefit, not his. So he's going, \"What's in your hand?\" Now, what was in Moses' hand? Well, it was a shepherd's staff. Now, follow me on this. This staff represented three things about Moses' life. First, it represented his identity; he was a shepherd. It's the symbol of his own occupation: I am a shepherd. Second, it's a symbol of not only his identity, it's a symbol of his income, because all of his assets are tied up in sheep. In those days, nobody had bank accounts, or American Express cards, or hedge funds. Your assets are tied up in your flocks. So it's a symbol of his identity, and it's a symbol of his income. And the third thing: it's a symbol of his influence. What do you do with a shepherd's staff?", "cs": "(Smích) OK? To je prostě to, proč mám rád to, co dělá Michael, protože to je jako OK, jestli on odhalí podstatu toho, já nemusím. Ale Bůh – můj Bůh – se neukazuje na obrázcích postřikovačů. Má několik mocnějších způsobů než udělat cokoliv, co chce udělat. Ale On nedělá zázraky jenom aby se předvedl. Druhá věc je, že jestli vám Bůh někdy položí otázku, už zná odpověď. Očividně, jestli On je Bůh, pak by to znamenalo, že když pokládá otázku, je to pro váš prospěch, ne Jeho. Tak se ptá: \"Co máš v ruce?\" A teď, co je v Mojžíšově ruce? No, je to pastýřská hůl. A teď mě poslouchejte. Tahle hůl označuje tři věci v Mojžíšově životě. Zaprvé označuje jeho identitu. Byl pastýř. Je to symbol jeho povolání. Já jsem pastýř. Je to symbol jeho identity, jeho kariéry, jeho práce. Zadruhé je to symbol nejen jeho identity, je to symbol jeho příjmu, protože všechno jeho jmění je spojeno s ovcemi. V těch dnech neměl nikdo účty v bance, nebo platební karty nebo ohrazené zásoby. Vaše jmění je spojeno s vašimi stády. Takže je to symbol jeho identity a je to symbol jeho příjmu. A ta třetí věc: je to symbol jeho vlivu. Co děláte s pastýřskou holí?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What we can do is we can take our mice and then we can put them in a box that looks exactly like this box here, and then we can give them a very mild foot shock so that they form a fear memory of this box. They learn that something bad happened here. Now with our system, the cells that are active in the hippocampus in the making of this memory, only those cells will now contain channelrhodopsin. XL: When you are as small as a mouse, it feels as if the whole world is trying to get you. So your best response of defense is trying to be undetected. Whenever a mouse is in fear, it will show this very typical behavior by staying at one corner of the box, trying to not move any part of its body, and this posture is called freezing. So if a mouse remembers that something bad happened in this box, and when we put them back into the same box, it will basically show freezing because it doesn't want to be detected by any potential threats in this box. SR: So you can think of freezing as, you're walking down the street minding your own business, and then out of nowhere you almost run into an ex-girlfriend or ex-boyfriend, and now those terrifying two seconds where you start thinking, \"What do I do? Do I say hi? Do I shake their hand? Do I turn around and run away? Do I sit here and pretend like I don't exist?\" Those kinds of fleeting thoughts that physically incapacitate you, that temporarily give you that deer-in-headlights look. XL: However, if you put the mouse in a completely different new box, like the next one, it will not be afraid of this box because there's no reason that it will be afraid of this new environment. But what if we put the mouse in this new box but at the same time, we activate the fear memory using lasers just like we did before? Are we going to bring back the fear memory for the first box into this completely new environment? SR: All right, and here's the million-dollar experiment.", "cs": "Vezmeme naše myši, dáme je do krabice, která vypadá přesně jako tato, a potom jim dáme velmi malý elektrický šok, aby si v paměti vytvořily zážitek strachu spojený s touto krabicí. Naučí se, že se zde děje něco zlého. Díky našemu systému budou aktivní buňky v hipokampu obsahovat channelrhodopsin. XL: Pokud jste tak malí jako myš, připadá vám to, jako by se vás celý svět snažil dostat. Takže nejlepší obranná reakce je snaha zůstat nezpozorován. Pokaždé, když myš pocití strach, objeví se toto typické chování, při kterém myš zůstane stát v rohu krabice, aniž by pohla jedinou svou částí, a tento postoj se nazýv�� zamrznutí. Pokud si tedy myš zapamatuje, že se v krabici děje něco zlého, a my ji poté dáme opět do stejné krabice, v podstatě zamrzne, protože nechce být spatřena žádnou potenciální hrozbou v krabici. SR: Zamrznutí si můžete představit jako když kráčíte ulicí, hledíte si svého a najednou skoro narazíte do své ex-přítelkyně nebo ex-přítele, a během dvou sekund vám proběhne hlavou „Co mám dělat? Mám jí říct ahoj? Mám jí podat ruku? Mám se otočit a utéct? Mám si tu sednout a předstírat, že neexistuji?\" Jde o druh letmých myšlenek, které vás v podstatě znehybní, podobně jako jelen hledí do předních světel vozidla. XL: Když ale dáte myš do úplně jiné krabice, jako je tato, nebude mít z této krabice strach, protože nemá žádný důvod děsit se tohoto nového prostředí. Ale co se stane, dáme-li myš do této nové krabice, ale ve stejnou chvíli aktivujeme vzpomínku na strach použitím laseru, jako jsme to udělali předtím? Vyvoláme tím zážitek strachu z první krabice v tomto úplně novém prostředí? SR: Tento experiment byl okamžikem pravdy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropa vede v produktivitě Revize amerického ekonomického zázraku je na spadnutí. Nejenže praskla americká bublina, ale teď se navíc zdá, že k valné části amerického hospodářského zázraku vůbec nedošlo. Jde-li o výkon, je králem Evropa, ne Amerika. Studie zdrojů ekonomického růstu, kterou provedla OECD, přinesla celou řadu zajímavých údajů a spolu s nimi nový pohled na to, komu se daří a komu ne. Jedním z takových nových závěrů je právě to, že americký ekonomický zázrak není tak skvoucí, jak se původně myslelo. V níže uvedené tabulce je zachycena zásadní skutečnost: USA sice v 90. letech zažívaly vysoký růst, mnohem vyšší než nejvýznamnější evropské ekonomiky, pokud však jde o produktivitu - Spojené státy coby zázrak produktivity - byly dosavadní názory mylné. To jasně vyplývá z běžného výkonu za jednoho pracovníka. Věc se má ovšem mnohem hůř, uvědomíme-li si, že v Evropě odpracuje standardní zaměstnaný mnohem méně hodin než v Americe. Když se podíváme na hodinový výkon, celá situace se obrátí. Najednou je v čele Německo, země považovaná za stagnující, ne-li hůř. Němci moc nepracují, ale pokud ano, nemá jejich produktivita konkurenci. S časem se jejich skóre ještě zlepšuje. Z těchto čísel by se mohlo zdát, že Evropa přišla na dobrý trik: málo pracovat a mít se dobře. V Evropě byl ostatně lepší nejen růst produktivity, ale i úrovně produktivity.", "en": "Europe is Winning on Productivity Revision is in the air about America's economic miracle. Not only did America's bubble crash, but also it now appears that much of the US economic miracle of the 1990s never happened. When it comes to performance, Europe is king, not the US. A study of the sources of economic growth by the OECD has brought together a formidable set of data and with it new views about who is doing well and who poorly. One new conclusion is that America's economic performance is not as glittering as previously thought. The accompanying table captures the central fact: true, the US had high growth in the 1990s, more than Europe's largest economies by a long shot. But the productivity part - the US as a productivity miracle - is wrong. This is apparent at the conventional level of output per person employed. But it gets even worse when we recognize that in Europe many fewer hours are worked per person than in America. By the time we look at output per hour worked, Europe shows a full reversal. Suddenly a place thought dull if not worse - Germany - is the big winner. Germans don't work much, but when they do, it is with unmatched productivity, and the story gets better over time. It might seem from these numbers that Europe has figured out a neat trick: work little, work well. In fact, not only was productivity growth better in Europe, but so also were productivity levels."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "About 10 years ago, I took on the task to teach global development to Swedish undergraduate students. That was after having spent about 20 years, together with African institutions, studying hunger in Africa. So I was sort of expected to know a little about the world. And I started, in our medical university, Karolinska Institute, an undergraduate course called Global Health. But when you get that opportunity, you get a little nervous. I thought, these students coming to us actually have the highest grade you can get in the Swedish college system, so I thought, maybe they know everything I'm going to teach them about. So I did a pretest when they came. And one of the questions from which I learned a lot was this one: \"Which country has the highest child mortality of these five pairs?\" And I put them together so that in each pair of countries, one has twice the child mortality of the other. And this means that it's much bigger, the difference, than the uncertainty of the data. I won't put you at a test here, but it's Turkey, which is highest there, Poland, Russia, Pakistan and South Africa. And these were the results of the Swedish students. I did it so I got the confidence interval, which is pretty narrow. And I got happy, of course -- a 1.8 right answer out of five possible. That means there was a place for a professor of international health and for my course. (Laughter) But one late night, when I was compiling the report, I really realized my discovery. I have shown that Swedish top students know, statistically, significantly less about the world than the chimpanzees. (Laughter) Because the chimpanzee would score half right if I gave them two bananas with Sri Lanka and Turkey. They would be right half of the cases. But the students are not there. The problem for me was not ignorance; it was preconceived ideas. I did also an unethical study of the professors of the Karolinska Institute, which hands out the Nobel Prize in Medicine, and they are on par with the chimpanzee there.", "cs": "Před zhruba deseti lety jsem se ujal výuky kurzu světového rozvoje pro švédské vysokoškolské studenty. Předtím jsem strávil asi dvacet let v Africe, kde jsem spolu s tamními institucemi studoval nedostatek potravin, takže se ode mě tak trochu očekávalo, že o světě něco málo vím. Na naší lékařské univerzitě, institutu Karolinska, jsem zahájil výuku předmětu \"Globální zdraví\". Když ale dostanete takovou příležitost, začnete být trochu nervózní. Říkal jsem si, že studenti, kteří k nám přicházejí, měli to nejlepší vzdělání, jaké mohou švédské školy poskytnout - takže možná už znají vše, co je chci učit. Než jsme tedy začali, nechal jsem je napsat test. Jedna z otázek, ze které jsem se hodně poučil, byla: \"Která země z každé z následujících pěti dvojic má vyšší dětskou úmrtnost?\" Poskládal jsem je tak, aby v každé z dvojic měla jedna země dvojnásobnou úmrtnost oproti druhé. To znamená, že rozdíl je daleko větší než by mohla způsobit nepřesná data. Nebudu vás tu zkoušet, správně je Turecko, které ji zde má vyšší, Polsko, Rusko, Pákistán a Jihoafrická republika. A tohle jsou výsledky švédských studentů. Získal jsem poměrně úzký interval spolehlivosti, což mě samozřejmě potěšilo, konkrétně 1,8 správné odpovědi z pěti možných. To znamená, že existovalo místo pro profesora mezinárodního zdravotnictví - (Smích) a pro můj předmět. Ale jednou pozdě večer, když jsem zpracovával referát, jsem si uvědomil svůj objev. Ukázal jsem, že nejlepší švédští studenti vědí statisticky významně méně o světě než šimpanzi. (Smích) Šimpanz by totiž získal polovinu správných odpovědí, pokud bych mu dal dva banány s nápisy \"Srí Lanka\" a \"Turecko\". V polovině případů by měli pravdu. Studenti tak dobří nebyli. Problém podle mě nespočíval v ignoranci - byly to předsudky. Provedl jsem také neetickou studii na profesorech institutu Karolinska, (Smích) který uděluje Nobelovu cenu za medicínu, a ti dopadli stejně jako šimpanzi. (Smích)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud by byl pochopen, mohl by vést k léčbě mnoha ochromujících nemocí, a to jak neurologických (například Parkinsonova nebo Alzheimerova nemoc), tak degenerativních (včetně onemocnění spojených se stárnutím, jako je rakovina). Jedním ze způsobů, jak pochopit vznik této soudržnosti na vyšší úrovni, je zkoumat ho v přístupnější formě. Shodou okolností existuje přirozeně se vyskytující informační struktura, v jejímž rámci se potřebné chování snáze pozoruje a vysvětluje. Tuto strukturu lze nalézt v příbězích. Příběhy jsou pozoruhodné tím, jak nám umožňují pochopit nové koncepty a nacházet v nich logiku, přestože obsahují bezpočet kontextů a nečekaných asociací. Výsledné interpretační efekty pak bereme jako samozřejmost: překvapivá rozuzlení, fascinující situace a nutkání číst nebo se dívat až do konce. Kdyby modely biologie a umělé inteligence obsahovaly tuto dynamiku, ukázaly by, jak z vyvíjející se soudržnosti mohou vznikat nečekané prvky. Začlenění tohoto principu do obou oborů by skutečně mohlo přinést nové diagnostické schopnosti a nové formy individualizované léčby s odlišnou terapií šitou na míru každému člověku. Proti infekci, jako je koronavirus, se v současnosti bojuje vakcínou vyvinutou tak, aby ji blokovala. Co kdyby však existoval způsob, jak „naladit“ tělo k tomu, aby odmítalo veškeré infekce? Existuje například několik případů přirozené imunity vůči HIV, ale my nedokážeme pochopit proč. Úkolem pro biomedicínský a výpočetní výzkum je modelovat dynamiku mezi rozmanitými procesy na úrovni celých systémů.", "en": "If it were understood, it could lead to cures for many crippling diseases, both neurological (like Parkinson’s and Alzheimer’s) and degenerative (including those, like cancer, associated with aging). One way to understand how this higher-level coherence emerges is to study it in a more accessible form. As it happens, there is a naturally occurring information structure in which the needed behaviors are easier to observe and explain. That structure can be found in stories. Stories are remarkable for the way that they allow us to comprehend new concepts, and continue to make sense of them, even when they involve numerous contexts and unexpected associations. We take the resulting narrative effects for granted: surprise endings, intriguing situations, and a compulsion to read or watch until the finish. If models of biology and AI included these dynamics, they would demonstrate how unexpected elements can emerge from an evolving coherence. Indeed, incorporating this principle into both fields could result in new diagnostic capabilities and new forms of individualized treatment, with a different therapy designed for each person. An infection such as the coronavirus is currently countered with a vaccine tailored to block it. But what if there was a way to “tune” bodies to reject all infections? For example, there are a few cases of natural immunity to HIV, but we are unable to understand why. The challenge in biomedical and computational research is to model the dynamics between diverse processes at the level of whole systems."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oběti neočkovaných MELBOURNE – Novak Djokovič, nejlepší tenista světového žebříčku, nedávno dostal zdravotnickou výjimku a může se zúčastnit turnaje Australian Open. Djokovič, který tento turnaj devětkrát vyhrál (a jediné vítězství ho dělí od rekordních 21 titulů z grandslamových turnajů), předtím odmítl předložit důkaz o svém očkování, který je podmínkou vstupu do Austrálie. „Nebudu zveřejňovat, zda jsem, nebo nejsem očkovaný,“ sdělil tenista srbskému deníku Blic a označil to za „soukromou záležitost a nepatřičné vyzvídání“. Rodina Dalea Weekse, který v prosinci zemřel ve věku 78 let, by s tím nesouhlasila. Weeks se léčil v malé nemocnici ve venkovské Iowě na otravu krve. Nemocnice se ho snažila přeložit do většího zařízení, kde by ho mohli operovat, ale kvůli přílivu pacientů s COVID-19, téměř bez výjimky neočkovaných, neměli v tomto zařízení volná lůžka. Trvalo 15 dní, než Weekse převezli jinam, a to už bylo pozdě. Weeks se stal další z mnoha nepřímých obětí nemoci COVID-19 – lidí, kteří tento virus nikdy neměli, ale přesto zemřeli, protože jiní lidé, kteří ji měli, odčerpali omezené zdravotnické zdroje, zejména lůžka na jednotkách intenzivní péče. Jeho dcera k tomu řekla: „Nejvíc mě na tom trápí, že se lidé sobecky rozhodují nenechat se očkovat a nevidí, jaký dopad to má na širší skupinu lidí. Tohle je opravdu těžké překousnout.“ Rob Davidson, lékař pracující na urgentním příjmu jedné michiganské nemocnice, napsal v prosinci pro deník New York Times článek, v němž vykreslil barvitý obraz života v lékařském zařízení, které je už několik týdnů zaplněné na maximální kapacitu nebo se jí blíží. Drtivá většina tamních pacientů měla COVID-19 a 98 % z těch, kdo potřebovali akutní kritickou péči, bylo neočkovaných. To, co se stalo Weeksovi, se přitom dělo i v Davidsonově nemocnici: lidé vyžadující specializovanější léčbu nemohli být přeloženi do většího zařízení, jelikož téměř všechny nemocnice v regionu už byly plné nebo téměř plné. Davidson nedokáže vnímat rozhodnutí nenechat se očkovat jako osobní záležitost. „Nutí to pacienty s prasklým slepým střevem nebo se zlomeninou, aby na našem akutním příjmu čekali dlouhé hodiny, bezpočtu dalších lidí to oddaluje chirurgické zákroky a vysiluje to lékaře i sestry.“", "en": "Victims of the Unvaccinated MELBOURNE – Novak Djokovic, the world’s top-ranking tennis player, has just been granted a medical exemption to take part in the Australian Open. Djokovic, who has won the event nine times (one more victory would give him a record-breaking 21 major titles), refused to show proof of vaccination, which is required to enter Australia. “I will not reveal my status whether I have been vaccinated or not,” he told Blic, a Serbian daily, calling it “a private matter and an inappropriate inquiry.” The family of Dale Weeks, who died last month at the age of 78, would disagree. Weeks was a patient at a small hospital in rural Iowa, being treated for sepsis. The hospital sought to transfer him to a larger hospital where he could have surgery, but a surge in COVID-19 patients, almost all of them unvaccinated, meant that there were no spare beds. It took 15 days for Weeks to obtain a transfer, and by then, it was too late. Weeks became another of the many indirect victims of COVID-19 – people who never had the virus, but died because others who did were taking up scarce health-care resources, especially beds in intensive care units. His daughter said: “The thing that bothers me the most is people’s selfish decision not to get vaccinated and the failure to see how this affects a greater group of people. That’s the part that’s really difficult to swallow.” Last month, Rob Davidson, an emergency room physician at a hospital in Michigan, wrote an essay for the New York Times that provided a vivid picture of life in a hospital that had consistently been at or near capacity for several weeks. The overwhelming majority of the patients had COVID-19, and 98% of those needing acute critical care were unvaccinated. What happened to Weeks was happening at Davidson’s hospital, too: those in need of more specialized treatment could not be transferred to a larger facility because nearly every hospital in the region was already full or close to it. Davidson is unable to view the choice not to get vaccinated as a private matter. “It forces patients with ruptured appendixes and broken bones to wait for hours in my emergency department; it postpones surgeries for countless other people and burns out doctors and nurses.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Energy markets in the three pan-European sub‑regions are closely linked. A signiicant share of natural gas and oil imports into WCE and SEE come from EECCA and this share is projected to rise substantially to 2030. Total energy consumption by fuel source Other sources Natural gas Oil and petrolium products Source: Figure 7.3.3 of The fourth assessment. 'Environment for Europe' highlights First Ministerial Conference in Dobris Signature: Convention on Environmental Impact Assessment in a Transboundary Context (EIA Convention); VOC Protocol to Convention on Long-range Transboundary Air Pollution (CLRTAP) Second Ministerial Conference in Lucern Signature: Sulphur Emissions Protocol to CLRTAP Entry into force: Transboundary Water Convention (TWC) Entry into force: Convention on Environmental Impact Assessment in a Transboundary Context (EIA Convention); VOC Protocol to CLRTAP Signature: Aarhus Convention (AC); POPs Protocol to CLRTAP; Heavy Metal Protocol to CLRTAP Entry into force: Sulphur Emissions Protocol to CLRTAP Signature: Water and Health Protocol to TWC; Ground-level Ozone Protocol to CLRTAP Entry into force: Convention on Transboundary Effects of Industrial Accidents (CTEIA) Adoption of EECCA Strategy Kiev Resolution on Biodiversity Signed, but not in force (Status June 2007): PRTR Protocol to AC; Civil Liability Protocol to TWC; SEA Protocol to EIA Signature: Convention on Environment Protection and Sustainable Development of the Carpathians (Carpathian Convention) Entry into force: POPs Protocol to CLRTAP; Heavy Metal Protocol to CLRTAP", "cs": "Trhy s energiemi jsou ve všech evropských regionech úzce propojeny. Významný podíl zemního plynu a ropy se dováží do zemí WCE a SEE z regionu EECCA, a podle v ý h l e d A se očekává, že se tento podíl do roku 2030 podstatn) zvýší. Celková spot9eba energie v člen)ní podle zdroje paliva Jiné zdroje Zemní plyn Jaderné e l ek t r á r n y U h l í a produkty z uhlí Obr. 7.3.3 čtvrtého kola hodnocení. „Životní prost9edí pro Evropu“ — klíčové události První konference m in is t rA v Dob9íši Podepsané dokumenty: Úmluva o posuzování v li vA na životní prost9edí p9esahujících hranice s tá tA (Úmluva EIA); Protokol o omezení emisí t)kavých organických látek k Úmluv) o dálkovém znečiš\"ování ovzduší p9esahujícím hranice s tá tA (VOC Protocol to Convention on Long-range Transboundary Air Pollution — CLRTAP) Druhá konference m in is t rA v Luzernu Podepsaný dokument: Protokol o dalším snížení emisí síry k CLRTAP Vstup v platnost: Úmluva o ochran) a využívání p9eshraničních vodních to k A a mezinárodních jezer Vstup v platnost: Úmluva o posuzování v li vA na životní prost9edí p9esahujících hranice s tá tA (Úmluva EIA) a Protokol o t)kavých organických látkách k Úmluv) o dálkovém p9eshraničním p9enosu látek znečiš\"ujících ovzduší Podepsané dokumenty: Aarhuská úmluva; Protokol o persistentních organických znečiš\"ujících látkách k CLRTAP; Protokol o t)žkých kovech k CLRTAP Vstup v platnost: Protokol o dalším snížení emisí síry k CLRTAP Podepsaný dokument: Protokol o vod) a zdraví k Úmluv) o ochran) a využívání p9eshraničních vodních to k A a mezinárodních jezer Vstup v platnost: Úmluva o p9eshraničních vlivech provozních havárií Strategie EECCA p9ijata Kyjevské usnesení o biodiverzit) Dokument podepsán, nenabyl však platnosti (stav k červnu 2007): Protokol o rejst9íku uvol3ování a p9enosu znečiš\"uj ících látek k Aarhuské úmluv);Protokol o občanskoprávní odpov)dnosti a náhrad) za škodu z p A s o be n ou účinky pr A m y slo v ý ch havárií p9esahujícími hranice s tá tA na vody k úmluv) TWC; Protokol o posuzování vlivu na udržitelnost (SEA) k úmluv) EIAPodepsané dokumenty: Úmluva o ochran) a udržitelném rozvoji Karpat (Karpatská úmluva) Vstup v platnost: Protokol o persistentních organic kých znečiš\"ujících látkách k CLRTAP a Protokol o t)žkých kovech k CLRTAP"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém Evropy si však vysvětluji jinak. Už proto, že je těžké posoudit, zda jsou kulturní vzorce příčinou, či důsledkem dynamických ekonomik. Podle mého názoru závisí stupeň dynamiky hospodářství určitého státu na tom, zda tento stát zavede některé klíčové ekonomické instituty - jako jsou zákon o podniku, firemní dohled, připravenost obyvatel k podnikatelskému životu, rozvoj finančních nástrojů typu akciového trhu a tak dále. Obecné nástroje jako vláda zákona či zajištění dostatečné osobní a národní bezpečnosti pro ochranu výdělků, úspor a investic jsou zapotřebí pro jakoukoliv tržní ekonomiku, dokonce i pro tržní socialismus; pro dynamiku jsou však nedostatečné. Pro toto tvrzení existují důkazy. Před nedávným boomem se dalo předvídat, jak si 12 velkých ekonomik OECD povede, podle pouhé znalosti procenta populace s univerzitním diplomem, indexu OECD hodnotícího překážky v podnikání a šíře akciového trhu (měřené tržní hodnotou akcií v oběhu v poměru k HDP během let před boomem). Tyto důkazy, které spojují zaměstnanost s dynamikou a dávají do souvislosti dynamiku jak s prospěšnými institucemi, jako je vyvinutý akciový trh, tak i s institucemi obstruktivními, například s nesčíslným počtem povolení nutných pro založení nové firmy, představují pokrok v našem pohledu na stimulaci zdravých ekonomik. Je užitečné vědět, že vytvoření ekonomické dynamiky předpokládá daleko více než jen soukromé vlastnictví a že z omezení na trhu práce nelze vinit výlučně vysokou nezaměstnanost. Existují důkazy, které dávají do přímé souvislosti vysokou výkonnost - tedy vysokou zaměstnanost a vysokou produktivitu - s existencí institucí, jež jsou z hlediska dynamiky pokládány za užitečné, a naopak s absencí institucí pokládaných za škodlivé? Takový důkaz vychází najevo i na malém příkladu dvanácti velkých ekonomik OECD. Podle odhadu jedné průřezové analýzy těchto zemí je univerzitní vzdělání prospěšné pro všechny tři prvky ekonomické výkonnosti: míru zaměstnanosti (v poměru k počtu obyvatel v produktivním věku), míru nezaměstnanosti (v poměru k počtu pracovních sil) i produktivitu práce. Vysoké skóre v indexu OECD hodnotícím překážky v podnikání naproti tomu ovlivňuje všechny tři prvky výkonnosti nepříznivě. Index ochrany pracovního místa je pak nepříznivý pro produktivitu, ale nemá jednoznačný dopad na zaměstnanost či nezaměstnanost. Již jsem naznačil, že výkonnost ekonomik kontinentální Evropy omezuje jejich organizační struktura.", "en": "But that is not my explanation of Europe's problem. For one thing, it is hard to decide whether such cultural patterns are causes or effects of dynamic economies. My thesis is that the degree of dynamism in a nation's economy hinges on its development of some key economic institutions - company law and corporate governance, the population's preparation for business life, the development of financial instruments such as the stock market and so forth. Such general institutions as the rule of law and provision of enough personal and national security to safeguard earning, saving and investing are needed for any market economy, even market socialism; they are insufficient for dynamism. Evidence exists for this thesis. One could have predicted in advance of the recent boom how the 12 large OECD economies would rank simply by knowing the percentage of the population with a university degree, the OECD index of barriers to entrepreneurs, and the breadth of the stock exchange (measured by the market value of outstanding shares relative to GDP years before the boom). This evidence linking employment to dynamism and tracing dynamism to favorable institutions, such as a well-developed stock market, and to obstructive institutions, such as myriad licenses for entry by new firms, is an advance in our understanding of healthy economies. It is useful to know that there is vastly more to creating economic dynamism than private property; and that high unemployment is not to be laid solely to labor market restrictions. Is there evidence directly associating high performance - that is, high employment and high productivity - with the presence of institutions believed helpful to dynamism and the absence of those believed harmful? Such evidence emerges even with the small sample of just 12 large OECD economies. A cross-country analysis estimates that university education is good for all three elements of economic performance: the employment rate (relative to the working-age population), the unemployment rate (relative to labor force), and labor productivity too. Scoring high on the OECD index of barriers to entrepreneurs is bad for all three elements of performance. A high level of job protection is bad for productivity but does not have a clear effect on either employment rate or unemployment rate. I have suggested that the organizational structure of the Continental economies limits their performance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•are under the age of 27 and are studying or receiving vocational training or in a transitional period (lasting no longer than four months) between two periods of training or study, or are taking a voluntary social or ecological 'gap' year or participating in European Voluntary Service or other service abroad within the meaning of Article 14b of the Civil Service Act (Zivildienstgesetz), and if their income does not exceed EUR 7 680 in the course of the calendar year; This means that anyone who is unable to maintain him or herself through his or her own resources, whether financial (income and assets) or physical (capacity for work), or with the help of a third party, is entitled to claim social assistance. Social assistance benefits are financed entirely by taxation. For further information, please contact your sickness insurance fund (Krankenkasse), your accident insurance association (Berufsgenossenschaft), the competent pension insurance institution or your employment office (Arbeitsamt). The following is a list of the names and addresses of the insurance institutions serving as liaison bodies for the different social security branches. If you have problems or questions concerning social security in Germany or one or more other Member States, you should get in touch with the competent liaison body. Liaison bodies for statutory pension insurance Unemployment insurance and family benefits Liaison body for all countries once contributions have been paid to the insurer Deutsche Rentenversicherung Knappschaft-Bahn-See[German pension insurance scheme for miners, railway workers and mariners]Pieperstraße 14-2844789 Bochum Tel. (49-234) 304 0http://www.deutsche- rentenversicherung knappschaft-bahn-see.de How to obtain EU publications", "cs": "Podle právních předpisů příslušných spolkových zemí mohou osoby postižené částečnou nebo úplnou slepotou za určitých podmínek pobírat příspěvky pro nevidomé a příspěvky na péči poskytovanou spolkovou zemí (Landesblindengeld a Landespegegeld). V některých spolkových zemích mohou o příspěvky na péči žádat rovněž osoby postižené hluchotou a osoby trpící určitými vážnějšími druhy zdravotního postižení. Nárok na tyto dávky je podmíněn trvalým nebo obvyklým bydlištěm v dotčené spolkové zemi. K získání dalších informací se laskavě obraťte na svou zdravotní pojišťovnu (Krankenkasse), na svůj zaopatřovací fond (Berufsgenossenschaft), na příslušnou instituci ve věci důchodového pojištění a na svůj pracovní úřad. V níže uvedeném seznamu najdete názvy a adresy pojišťoven, které jsou vašimi styčnými místy pro různá odvětví sociálního zabezpečení. V případě problémů nebo otázek týkajících se sociálního zabezpečení v Německu nebo v jednom nebo několika členských státech se můžete obrátit na příslušné styčné místo. Styčná místa pro zákonné důchodové pojištění Pojištění pro případ ztráty zaměstnání a rodinné přídavky Styčné místo pro všechny země v případě placení příspěvků pojišťovně Evropská mobilita (v Evropské unii, v Evropském hospodářském prostoru a ve Švýcarsku) Vaše nároky na sociální zabezpečení v Německu — Situace k 1. březnu 2006 Jak získat publikace EU"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V době, kdy Spojené státy jakožto největší historický emitent skleníkových plynů dohodu odmítají, se musí zbytek globálního společenství opětovně přihlásit ke svému závazku snížit emise oxidu uhličitého. Je nutné učinit dramatické, smysluplné a okamžité kroky. Nejlepší dostupné vědecké poznatky odhadují, že svět má pouhé tři roky na to, aby začal trvale snižovat emise skleníkových plynů, pokud si chce zachovat naději na dosažení „pařížského“ cíle udržet oteplování na hodnotě „výrazně nižší než 2°C oproti předindustriální úrovni“. A i kdyby věda nedokázala naléhavost tohoto problému dostatečně ozřejmit, nejlépe ji dokládá planeta samotná – formou zběsilého víru hurikánů, záplav, lesních požárů a ničivých such. Co v této naléhavé situaci můžeme a měli bychom udělat, abychom odvrátili krizi? Řešení začínají u peněz a hlavním cílem summitu One Planet je mobilizace veřejných a soukromých financí na projekty, které dokážou ještě dnes snížit znečištění měnící klima. Během „Dne klimatických financí“, jenž bude součástí summitu, oznámí firmy, banky, investoři a státy nové iniciativy, které pomohou financovat nákladný přechod na bezuhlíkovou budoucnost. Na tomto setkání nebude místo na prázdné sliby; diskutovat se bude pouze o skutečných závazcích skutečných peněz na hmatatelné projekty. S ohledem na to doufáme, že vlády vyčlení stamiliony dolarů na financování řešení na všech frontách boje proti klimatickým změnám. Spousta peněz poputuje do projektů obnovitelné energie, avšak prostředky budou vyčleněny i na čistou dopravu, zemědělství, infrastrukturu a městské systémy. Finance budou vyhrazeny rovněž na projekty, které pomáhají chránit komunity nejzranitelnější vůči dopadům globálního oteplování. Summit One Planet bude pro státy, firmy i soukromé instituce příležitostí zformulovat konkrétní strategie odklonu od fosilních paliv. Na klimatických rozhovorech OSN, které se v listopadu uskutečnily v německém Bonnu, oznámilo 20 zemí v čele s Kanadou a Velkou Británií plány postupného vytěsňování uhlí z výroby elektrické energie. Schůzka v Paříži poskytne i dalším zemím příležitost vstoupit do Aliance za neuhelnou energii, která si klade za cíl formalizovat cílevědomý odklon od uhlí a pomoci firmám dosáhnout nulových čistých emisí. A konečně by se summit měl stát příští týden místem, kde vlády, firmy, investoři a další klíčoví protagonisté vzájemně spolupracují a vyměňují si nápady, předvádějí úspěšné projekty a koordinují cíle.", "en": "With the United States, the world’s largest historical emitter of greenhouse gases, dismissive of the accord, the rest of the global community must reaffirm its commitment to reducing carbon dioxide emissions. Dramatic, meaningful, and immediate steps must be taken. The best available science estimates that the world has only three years to begin a permanent reduction in greenhouse-gas emissions if there is to be any hope of achieving the Paris accord’s goal of keeping warming to “well below 2°C” relative to pre-industrial levels. And, whatever urgency science cannot convey is being communicated by the planet itself – through a ferocious display of hurricanes, floods, wildfires, and deadly droughts. Given the immediacy of the challenge, what can and should be done to avert crisis? Solutions start with money, and a main objective of the One Planet Summit is to mobilize public and private financing to fund projects that can reduce climate-changing pollution today. During the summit’s “Climate Finance Day,” companies, banks, investors, and countries will announce new initiatives to help fund the costly transition to a carbon-free future. Hollow promises will have no place at this gathering; only real commitments of real money for tangible projects will be discussed. As a result, we hope to see hundreds of millions of dollars committed by governments to fund solutions across all fronts of the climate-change battle. Plenty will go to renewable-energy projects, but money will also be committed to clean transportation, agriculture, infrastructure, and urban systems. Funding will also be earmarked for projects that help protect communities that are most vulnerable to the impact of global warming. The One Planet Summit will be an occasion for countries, companies, and private institutions to forge concrete strategies to shift away from fossil fuels. At the UN climate talks in Bonn, Germany, last month, 20 countries, led by Canada and the United Kingdom, announced plans to phase out coal from electricity generation. The gathering in Paris will provide an opportunity for other countries to join the Powering Past Coal Alliance, which aims to formalize a deliberate transition from coal, and to help companies achieve net-zero emissions. Ultimately, next week’s summit should be a place where governments, businesses, investors, and other key stakeholders collaborate and share ideas, showcase successful projects, and coordinate goals."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is when the two superpowers were fighting a war by proxy, along the periphery of the sphere of influence, fully funding arms organizations. A mix of legal and illegal activities is used. So, the link between crime and terror is established very early on. And here is the best example, the Contras in Nicaragua, created by the CIA, legally funded by the U.S. Congress, illegally funded by the Reagan administration via covert operation, for example, the Iran-Contra Affair. Then comes the late 1970s, early '80s, and some groups successfully carry out the privatization of terrorism. So, they gain independence from the sponsor, and start funding themselves. Now, again we see a mix of legal and illegal activities. So, Arafat used to get a percentage of the smuggling of hashish from Bekáa Valley, which is the valley between Lebanon and Syria. And the IRA, which control the private transportation system in Northern Ireland, did exactly the same thing. So, every single time that somebody got into a taxi in Belfast without knowing, actually, was funding the IRA. But the great change came, of course, with globalization and deregulation. This is when arms organization were able to link up, also financially, with each other. But above all, they started to do serious business with the world of crime. And together they money-laundered their dirty business through the same channel. This is when we see the birth of the transnational arms organization Al Qaeda. This is an organization that can raise money across border. But also that is able to carry out attacks in more than one country. Now, deregulation also brought back rogue economics. So what is rogue economics? Rogue economics is a force which is constantly lurking in the background of history. It comes back at times of great transformation, globalization being one of those transformations. It is at this times in which politics actually loses control of the economy, and the economy becomes a rogue force working against us. It has happened before in history. It has happened with the fall of the Roman Empire. It has happened with Industrial Revolution. And it actually happened again, with the fall of the Berlin wall. Now, I calculated how big was this international economic system composed by crime, terror, and illegal economy, before 9-11.", "cs": "Dvě hlavní supervelmoci vedly války v zastoupení, po obvodu sfér vlivu, plně financujíce ozbrojené organizace. Používala se směs zákonných a nezákonných aktivit. Takže propojení mezi zločinem a terorem bylo brzy navázáno. Nejlepším příkladem byly Contras v Nikaragui. Stvořené CIA, legálně financované americkým kongresem, nezákonně financované Reaganovou administrativou tajnými operacemi, jejichž příkladem byla aféra Iran-Contra. Pak přišel konec 70tých a začátek 80tých let, kdy stejné skupiny úspěšně provedly privatizaci terorismu. Tak získaly nezávislost na sponzorovi a začaly se financovat sami. Zde opět spatřujeme směs zákonných a nezákonných aktivit. Arafat dostával procenta z pašováni Hašiše z údolí Bekáa, které leží mezi Libanonem a Sýrií. IRA, která má pod kontrolou soukromou dopravu v Severním Irsku dělala přesně to samé. Takže pokaždé, když někdo nastoupil do taxi v Belfastu, bez toho že by to věděl, ve skutečnosti financoval IRA. Ale největší změna nastala, samozřejmě, s globalizací a deregulací. Tehdy byly ozbrojené organizace schopny se navzájem propojit také finančně. Navrch začaly vážně podnikat se světem kriminálního zločinu. Společně praly peníze ze špinavých obchodů, užívajíce stejných kanálů. Tady spatřujeme zrození nadnárodní ozbrojené organizace Al Kajda. To je organizace, které dokáže získávat peníze i za hranicemi. A je také schopná útočit ve více, než v jedné zemi. Deregulace také vrátila na scénu zlotřilou ekonomiku. Co je to zlotřilá ekonomika? Zlotřilá ekonomika je síla, jež přetrvává v pozadí historie. Vrací se v dobách velkých transformací, jako je globalizace. V takových dobách politika ztrácí kontrolu nad ekonomikou a ekonomika se stává zlotřilou silou, která pracuje proti nám. V minulosti se to už stalo. Stalo se to při pádu Římské říše. Stalo so to během průmyslové revoluce. Stalo se to znovu při pádu Berlínské zdi. Spočítala jsem, jak velký byl mezinárodní ekonomický systém, složený z kriminálního zločinu, terorismu a nezákonných aktivit před jedenáctým zářím (2001)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Někdo by mohl namítnout, že většina lidí mimo Evropu jistě evropskou krizi bedlivě nesledovala a ti nejméně informovaní o ní ani neslyšeli. Tvůrci veřejného mínění a přátelé a příbuzní nejméně informovaných občanů v každé zemi ji však sledovali a jejich vliv může vytvořit atmosféru, v níž budou všichni méně ochotní utrácet. Zdá se, že řecký příběh je v myslích mnoha lidí spojený s příběhy o bublinách na trhu nemovitostí a na akciových trzích, které v roce 2007 předcházely současné krizi. Tyto bubliny aktiv nafoukla benevolentní kritéria půjčování v kombinaci s nadměrnou ochotou brát si úvěry, která jako by se podobala ochotě řecké vlády financovat z dluhu rozmařilé penze. Lidé tak v řecké krizi nespatřovali pouze metaforu, ale i příběh s morálním ponaučením. Přirozeným důsledkem byla podpora vládních úsporných programů, které mohou situaci pouze zhoršit. Evropský příběh dnes s námi po celém světě žije tak barvitým životem, že i když se krize eura bude jevit jako uspokojivě vyřešená, nezapomene se na ni až do chvíle, kdy pozornost veřejnosti upoutá nějaký nový příběh. Tehdy stejně jako dnes nebudeme schopni plně porozumět světové hospodářské vyhlídce, aniž se zamyslíme nad příběhem, který bude lidem ležet v hlavách.", "en": "One might object that most people outside of Europe surely were not following the European crisis closely, and the least informed have not even heard of it. But opinion leaders, and friends and relatives of the least informed in each country, were following it, and their influence can create an atmosphere that makes everyone less willing to spend. The Greek story seems connected in many people’s minds with the stories of the real-estate and stock-market bubbles that preceded the current crisis in 2007. These asset bubbles were inflated by lax lending standards and an excessive willingness to borrow, which seemed similar to the Greek government’s willingness to take on debt to pay lavish pensions. Thus, people saw the Greek crisis not just as a metaphor, but also as a morality tale. The natural consequence was to support government austerity programs, which can only make the situation worse. The European story is with us now, all over the world, so vivid that, even if the euro crisis appears to be resolved satisfactorily, it will not be forgotten until some new story diverts public attention. Then as now, we will not be able to understand the world economic outlook fully without considering the story on people’s minds."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "COVID-19 a hodina pravdy pro globální vedení LONDÝN – Tento týden se vedoucí představitelé z oblasti medicíny, ekonomie, politiky a občanské společnosti sjednocují na požadavku okamžité a koordinované mezinárodní akce, která by měla – v příštích několika dnech – mobilizovat zdroje potřebné k vyřešení krize kolem COVID-19, předejít tomu, aby se současná zdravotnická katastrofa stala jednou z nejhorších v dějinách, a odvrátit globální hospodářský pokles. Jak se uvádí v dopise adresovaném vedoucím světovým představitelům, jelikož tak silně zaostáváme za křivkou COVID-19, zbytečně ztrácíme mnoho lidských životů, opomíjíme jiné zdravotnické problémy a ničíme společnosti i ekonomiky. Během globální finanční krize v roce 2008 pracovali vedoucí představitelé skupiny G20 na koordinaci globální reakce. A v jiných předchozích krizích – jako byly cunami, občanské války či epidemie – svolaly koalice států dárcovské konference, aby generovaly nutné zdroje. Dnes potřebujeme obojí: společný tým G20, jenž by koordinoval mezinárodní podporu, a dárcovskou konferenci, díky níž bude tato podpora efektivní. Před deseti lety se bezprostřední hospodářskou krizi podařilo překonat, když se vyřešil problém podkapitalizace globální bankovní soustavy. Tentokrát hospodářská krize neskončí tak dlouho, dokud nebude vyřešena krize zdravotnická, a ta neskončí ústupem nemoci pouze v jedné zemi. Může skončit až ve chvíli, kdy se z COVID-19 zotaví všechny země a kdy se zabrání jejímu pravidelnému návratu. Pod tíhou koronaviru se napínají všechny zdravotnické systémy a společnosti – i ty nejpropracovanější a nejbohatší. Pokud však nepodnikneme nic a necháme virus volně šířit v afrických, asijských a latinskoamerických městech a menších komunitách – které mají málo testovacího vybavení i křehké zdravotnické systémy a kde nebude možné účinně zavést metodu sociálního odstupu –, pak to způsobí devastaci, zkázu a nevyhnutelně to vyvolá další vypuknutí nemoci v jiných částech světa. Jediným způsobem, jak krizi poměrně brzy ukončit, je dělat to, co jsme léta opomíjeli: financovat veřejné zdravotnické organizace, vědecké ústavy a hospodářské agentury, které představují hráz mezi námi a globální katastrofou. Vedoucí světoví představitelé by se měli okamžitě dohodnout na počátečním závazku ve výši 8 miliard dolarů – jedna miliarda by se měla poskytnout Světové zdravotnické organizaci, aby během roku 2020 pokračovala ve své životně důležité práci, a zbytek by měl jít na podporu Koalice za inovace připravenosti na epidemie, jež by koordinovala úsilí o vývoj, výrobu a distribuci účinných diagnostických, léčebných a vakcinačních prostředků.", "en": "Now or Never for Global Leadership on COVID-19 LONDON – This week, leaders from medicine, economics, politics, and civil society are uniting to demand immediate and coordinated international action – in the next few days – to mobilize the resources needed to address the COVID-19 crisis, prevent the current health catastrophe from becoming one of the worst in history, and avert a global depression. As a letter to the world’s leaders notes, because we are so far behind the COVID-19 curve, many lives are being lost needlessly, other health issues are being ignored, and societies and economies are being devastated. During the global financial crisis of 2008, G20 leaders worked to coordinate a global response. And in other previous emergencies – such as tsunamis, civil wars, or epidemics – coalitions of countries have convened donor conferences to generate the necessary resources. Today, we need both: a G20 task force to coordinate international support and a donors’ conference to make that support effective. A decade ago, the immediate economic crisis could be surmounted when the under-capitalization of the global banking system was addressed. This time, the economic crisis will not end until the health emergency is addressed, and the health emergency will not end by addressing the disease in one country alone. It can end only when all countries recover from COVID-19 and it is prevented from returning on a regular basis. All health-care systems and societies – even the most sophisticated and richest – are buckling under the strain caused by the coronavirus. But if we do nothing as it spreads in African, Asian, and Latin American cities and smaller communities – which have little testing equipment and fragile health systems, and where social distancing will be impossible to achieve – it will cause devastation, persist, and perhaps inevitably fuel other outbreaks worldwide. The only way we can end the crisis sooner rather than later is to do what we have omitted to do for years: fund the public health, scientific, and economic agencies that stand between us and global disaster. World leaders should immediately agree to an initial commitment of $8 billion – $1 billion for the World Health Organization to continue its vital work during 2020, and the remainder to support the Coalition for Epidemic Preparedness Innovations to coordinate efforts to develop, manufacture, and distribute effective diagnostics, therapeutics, and vaccines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But I can also see myself more clearly, and I can see that what I want is sometimes more than can reasonably be asked for. What I want from love is a guarantee, not just that I am loved today and that I will be loved tomorrow, but that I will continue to be loved by the person I love indefinitely. Maybe it's this possibility of a guarantee that people were really asking about when they wanted to know if we were still together. So the story that the media told about the 36 questions was that there might be a shortcut to falling in love. There might be a way to somehow mitigate some of the risk involved, and this is a very appealing story, because falling in love feels amazing, but it's also terrifying. The moment you admit to loving someone, you admit to having a lot to lose, and it's true that these questions do provide a mechanism for getting to know someone quickly, which is also a mechanism for being known, and I think this is the thing that most of us really want from love: to be known, to be seen, to be understood. But I think when it comes to love, we are too willing to accept the short version of the story. The version of the story that asks, \"Are you still together?\" and is content with a yes or no answer. So rather than that question, I would propose we ask some more difficult questions, questions like: How do you decide who deserves your love and who does not? How do you stay in love when things get difficult, and how do you know when to just cut and run? How do you live with the doubt that inevitably creeps into every relationship, or even harder, how do you live with your partner's doubt? I don't necessarily know the answers to these questions, but I think they're an important start at having a more thoughtful conversation about what it means to love someone. So, if you want it, the short version of the story of my relationship is this: a year ago, an acquaintance and I did a study designed to create romantic love, and we fell in love, and we are still together, and I am so glad.", "cs": "Také vidím sama sebe jasněji a vidím, že někdy chci víc, než co je rozumné žádat. To, co žádám od lásky, je záruka, že jsem nejen milovaná dnes a budu milovaná zítra, ale že ten, koho miluji, bude navždy milovat mne. Zřejmě po téhle možné záruce se vlastně lidé ptali, když chtěli vědět, jestli jsme stále s přítelem spolu. Příběh, který média vyprávěla o 36 otázkách byl, že možná existuje zkratka k zamilování se. Může tady být způsob, jak zmírnit risk, a to je velmi lákavá představa, protože zamilovat se je úžasné, ale taky strašidelné. V ten moment, kdy si přiznáte, že někoho milujete, přiznáváte i to, že máte co ztratit. Je pravda, že tyto otázky poskytují prostředek k tomu, abyste někoho rychle poznali, což je zároveň způsob, jak se sám nechat poznat. A myslím, že právě tohle většina z nás očekává od lásky: být poznaný, viděný, pochopený. Když přijde na lásku, jsme příliš ochotní přijmout zkrácenou verzi příběhu. Verzi, která se ptá: \"Jste stále spolu?\" a je spojena s odpovědí ANO/NE. Raději než se ptát takto, bychom si klást složitější otázky jako: Jak se rozhodnout, kdo si mou lásku zaslouží, a kdo ne? Jak zůstat zamilovaný, když se věci ztíží, a jak poznat, kdy to zabalit a utéct? Jak žít s pochybnostmi, které se vkrádají do každého vztahu, nebo ještě hůře, jak žít s pochybnostmi vašeho partnera? Já odpověď na tyto otázky neznám, ale myslím, že jsou dobrým začátkem pro vážný rozhovor o tom, co to znamená někoho milovat. Takže, jestli vás to zajímá, zkrácená verze příběhu o mém vztahu je: před rokem jsem já a jeden známý vyzkoušeli studii navrženou pro vytvoření romantické lásky, zamilovali jsme se, jsme stále spolu a já jsem za to moc ráda."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozšiřování a demokracie v Evropě Evropa se nachází na prahu dvou bezmála revolučních událostí: rozšiřování na východ a možnosti návrhu ústavy pro Evropskou unii. Obě dvě by měly být vnímány jako neoddělitelné. Rozšiřování Evropské unie podporuji. Je to historická nezbytnost. Toto rozšíření však musí jít ruku v ruce s institucionálními reformami, jež pozvednou jak akceschopnost Evropské unie, tak její demokratickou legitimitu. Od pádu komunismu procházejí země střední a východní Evropy radostnou, leč mnohdy trýznivou transformací. Největší nebezpečí spojené s tímto poněkud náhlým a drsným procesem transformace je v tom, že ve snaze o větší otevřenost společnost riskuje rozpad. Může se tak stát v případě, kdy staré struktury, jež odvál čas, nejsou obezřele nahrazeny novými. Otevřená společnost vyžaduje spolehlivé instituce, a ty nelze vytvořit přes noc. Tento obtížný přechod od uzavřené k otevřené společnosti byl pro země střední a východní Evropy nutným krokem k tomu, aby se mohly stát kandidátskými zeměmi a - možná brzy - plnoprávnými členy Evropské unie. Vynaložily bezmezné úsilí - jež si dnešní členové EU zřejmě ne zcela uvědomují - k tomu, aby svou domácí transformaci završily a přizpůsobily se rozsáhlé legislativě Evropské unie. Evropská unie musí zemím, jež o členství v ní usilují, dokázat, že je skutečně otevřenou a demokratickou společností, takovou společností, v jakou se tyto země snaží přeměnit. Tato otázka má svůj praktický dopad, neboť má-li EU dokázat, že opravdu je svobodnou a otevřenou společností, musí si být jista, že po rozšíření bude schopna fungovat jak účinně, tak efektivně.", "en": "Expansion and Democracy in Europe Europe is poised on the rim of two nearly revolutionary undertakings: eastward expansion and the possibility of a draft constitution for the European Union. Both should be treated as inextricably linked. I support EU-enlargement. It is an historical necessity. However, expansion must go hand-in-hand with institutional reforms that improve both the EU's capacity to act and its democratic legitimacy. Since communism's fall, the nations of Central and Eastern Europe have undergone exhilarating yet wrenching transitions. The biggest danger posed by that rather abrupt and harsh process of transformation is that, in trying to become open, a society risks disintegrating in the effort. This may happen when old structures are swept away, and are not replaced with new ones in a prudent way. Open societies demand reliable institutions, and these cannot be created overnight. Making that difficult passage from closed to open society was a necessary step for the states of Central and Eastern Europe to become candidate members and - perhaps soon - full members of the EU. Enormous effort was expended by them - something not fully understood by current EU members - to accomplish their domestic transformations and so adapt themselves to the incredibly extensive acquis of the Union. But the EU still must prove to the countries seeking to join it that the Union is a truly open, democratic society of the type they have struggled to make of themselves. That question has practical implications, for if the EU is to manifest itself as a free and open society it must assure its ability to function both effectively and efficiently when expansion takes place."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velká část farmaceutického průmyslu však toto úsilí vzdala. Vývoj nových antibiotik je složitý a drahý – a především mnohem méně ziskový než investice do jiných důležitých oborů, jako jsou léčba rakoviny a cukrovky. K problému přispívá i jedinečný význam těchto léčiv. Firmy nemají pokaždé možnost získat zpět své investice tím, že stanoví vysokou cenu patentovaných antibiotik. Jakmile je nové antibiotikum vyvinuto, úřady veřejného zdraví ho právem chtějí ponechat jako náhradní řešení a trvají na tom, že se začne používat až ve chvíli, kdy selžou všechny ostatní možnosti. V důsledku toho se nové antibiotikum leckdy začne široce využívat teprve poté, co vyprší jeho patent, a firma, která ho vyvinula, pak musí svádět konkurenční boj s generickými výrobci. V lednu učinil farmaceutický průmysl významný krok k vyřešení tohoto problému, když více než 100 firem a obchodních sdružení z více než 20 zemí podepsalo deklaraci vyzývající vlády, aby přijaly nový model vývoje antibiotik. V rámci tohoto nového modelu se signatáři zavázali poskytnout přístup k novým lékům všem, kdo je potřebují, zvýšit investice do výzkumu a vývoje splňujícího globální potřeby veřejného zdraví a pomoci zpomalit rozvoj rezistence na léčiva u lidí i zvířat. Vlády by měly farmaceutický průmysl povzbudit a umožnit mu, aby tyto cíle splnil. Jednou z možností by bylo přijmout můj loňský návrh a zavést odměny ve výši 1 miliardy i více dolarů pro ty, kdo vyvinou nejpotřebnější typy antibiotik. Takový přístup by umožnil nalezení rovnováhy mezi komerčními výnosy a dostupností, globálním přístupem a hospodárností, přičemž by v dlouhodobém výhledu ušetřil vládám peníze. Využití tohoto přístupu k doplnění skladby antibiotik by stálo zhruba 25 miliard dolarů za deset let. Pokud se tato částka rozprostře mezi vlády států skupiny G-20, je velmi nízká a byla by pozoruhodně dobrou investicí – zejména s ohledem na to, že rezistence na antibiotika v současné době zatěžuje jen americké zdravotnictví částkou přibližně 20 miliard dolarů ročně. Vlády by mohly zavést pobídky na výzkum a vývoj antibiotik a financovat je ze stávajících nebo i nových zdrojů, které by byly inovativní a soběstačné. Jednou možností by bylo zavedení drobného poplatku za přístup na trh, který by na velkých trzích vybírali farmaceutičtí regulátoři. Tento systém uznává, že antibiotika jsou společným a vyčerpatelným zdrojem, na kterém závisí životaschopnost řady jiných farmaceutických produktů a léčebných prostředků – od chemoterapie po výměny kloubů.", "en": "But much of the pharmaceutical industry has abandoned this pursuit. Developing new antibiotics is difficult and expensive – and, crucially, far less profitable than investments in other important fields, such as cancer and diabetes. Part of the problem is these drugs’ unique importance. Companies are not always able to recoup their investments by setting a high price on patented antibiotics. When a new antibiotic is discovered, public health authorities rightly want to keep it in reserve, insisting that it be used only when all other options have failed. As a result, a new antibiotic may not become widely used until after its patent has expired and its inventors are forced to compete with generic manufacturers. In January, the pharmaceutical industry took a big step toward solving this problem when more than 100 companies and trade associations from more than 20 countries signed a declaration calling on governments to adopt a new model of antibiotic development. As part of this new model, the signatories committed themselves to provide access to new drugs for all those who need them, increase investment in R&D that meets global public health needs, and help slow the development of drug resistance in humans and animals. Governments should encourage and enable the industry to meet these objectives. One way would to be adopt a proposal I made last year and introduce rewards of $1 billion or more to those who develop the most-needed types of antibiotics. Such an approach would balance commercial returns with affordability, global access, and conservation, while saving governments money in the long run. Using this approach to restock the antibiotics pipeline would cost roughly $25 billion over ten years. Shared among G-20 governments, this is very little money, and would be a remarkably good investment – especially given that antibiotic resistance currently costs the US health-care system alone about $20 billion per year. Governments could introduce incentives for antibiotics R&D, paid for with their existing funding streams or new funding streams that are innovative and self-sustaining. One option would be a small access-to-market fee that could be collected by pharmaceutical regulators in large markets. This system recognizes that antibiotics are a shared and exhaustible resource on which the viability of a range of other pharmaceutical products and medical devices – from chemotherapy to joint replacements – depends."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ostatně většina zemí realizuje pevné směnné kurzy, měnové cíle nebo řízené plovoucí kurzy a všechny tyto možnosti z podstaty zahrnují nákup a prodej deviz za účelem zmírnění či odvrácení měnových fluktuací. Čína není členem TPP, ale Japonsko ano a mnozí kritici v Kongresu jej zmiňují jako důvod, proč trvají na tom, aby se součástí dohody stala ustanovení znemožňující manipulaci měny. Jen poslední rok strmě devalvuje a některé americké zájmové skupiny, zejména automobilový průmysl, obviňují Japonsko z manipulace, která má zachovat podhodnocení měny. Jenže tamní centrální banka na devizovém trhu naposledy intervenovala v roce 2011. V roce 2013 se Japonsko připojilo k ostatním zemím G7 a souhlasilo s návrhem ministerstva financí USA vyhýbat se devizovým intervencím. Také euro v posledním roce výrazně devalvovalo vůči dolaru a někteří američtí kritici chtějí, aby se ustanovení bránící měnové manipulaci přidalo do TTIP. Evropská centrální banka ale na devizovém trhu nezasáhla od roku 2000 – a tehdy to bylo k posílení eura, nikoli k jeho oslabení. Kritici obviňující Japonsko a další země z manipulace měny patrně vědí, že v posledních letech na devizovém trhu nezasahovaly. Obvykle spíše poukazují na nedávné měnové uvolňování. Devalvace jenu a eura byla předvídatelným vedlejším účinkem kvantitativního uvolňování (QE) – nákupů domácích dluhopisů – uskutečňovaného japonskou centrální bankou a ECB.", "en": "Indeed, a majority of countries pursue either fixed exchange rates, exchange-rate targets, or managed floating, all of which by definition entail buying and selling foreign exchange to moderate or eliminate exchange-rate fluctuations. China is not a party to the TPP, but Japan is, and many congressional critics cite it as the target of their insistence that provisions to prevent currency manipulation be included in the deal. The yen has depreciated sharply over the last year, and some US economic interests, particularly the auto industry, accuse Japan of manipulation to keep the currency undervalued. But the last time the Bank of Japan intervened in the foreign exchange market was in 2011. In 2013, Japan joined other G-7 countries in agreeing to a proposal by the US Treasury to refrain from foreign-exchange intervention. The euro, too, has depreciated significantly against the dollar over the last year, and some US trade critics want provisions to prevent currency manipulation added to the TTIP. But the European Central Bank has not intervened in the foreign-exchange market since 2000 – and that was to support the euro, not weaken it. Critics who accuse Japan and other countries of currency manipulation presumably know that they have not been intervening in the foreign-exchange market in recent years. They generally point instead to recent monetary loosening. The predictable side effect of quantitative easing (QE) – that is, the purchase of domestic bonds – by the BOJ and the ECB has been the depreciation of the yen and the euro."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ruská průmyslová nadvláda neohrožovala říšské Německo tak, jak se von Moltke obával, a selhaly také německé vojenské počty. Německu se nepodařilo položit na lopatky Francii a poté dobýt Rusko. Místo toho se válka zadrhla v krvavém patu. Carské Rusko se nakonec zhroutilo, čímž se otevřela cesta k bolševické revoluci. Rozpoutání první světové války Německem tento měsíc před devadesáti lety mělo na světovou ekonomiku ničivější dopad než jakákoliv jiná samostatná událost v dějinách lidstva. Válka prolila krev celé generace evropského mládí a připravila půdu pro druhou válku o generaci později. Otevřela cestu 75 let trvajícímu sovětskému komunismu a uvedla do pohybu finanční nestabilitu, která vyústila ve velkou hospodářskou krizi i ve zhroucení mezinárodního obchodního systému. To vše je dnes důležité, protože i Spojené státy rozpoutaly v loňském roce válku, ve které byl teroristický útok záminkou, nikoliv skutečnou příčinou. Bushova administrativa chtěla bojovat se Saddámem Husajnem již dlouho před teroristickými útoky na USA z 11. září 2001, ale nedařilo se jí získat podporu veřejnosti. Stejně jako Fromkin ukazuje na příkladu Německa v roce 1914, také Bushova administrativa zmanipulovala americké veřejné mínění pro podporu války v Iráku jakožto války proti terorismu, přestože Irák neměl s žádným teroristickým útokem na USA nic společného. Svět se Bushovou administrativou nikdy nenechal ošálit, ale většina Američanů ošálena byla, přinejmenším na chvíli. Díky dlouhé řadě dokumentů, memoárů a rozhovorů víme, že teroristické útoky z 11. září 2001 byly záminkou. Richard Cheney, Donald Rumsfeld a Paul Wolfowitz si přáli válku se Saddámem Husajnem po celá devadesátá léta a naléhali na „změnu režimu\" jako na strategii pro prezidenta Clintona, který ovšem tak nezodpovědnou radu moudře odmítl. Jejich lačnost po válce měla několik příčin. Chtěli získat kontrolu nad iráckou ropou. Chtěli mít novou „domovskou základnu\" na Blízkém východě pro případ, že by Saúdská Arábie zatrpkla. Chtěli před Saddámem ochránit Izrael. A také oni zveličili obavy z americké slabosti, stejně jako kdysi von Moltke zveličil obavy z německé slabosti tváří v tvář Rusku. Jak víme díky příkladu první světové války, konflikty založené na lžích s velkou pravděpodobností přinesou řadu nepředvídaných katastrofálních důsledků. Druhotné dopady války v Iráku společně přinesly stále silnější ohrožení stability a bezpečnosti.", "en": "Imperial Germany was not threatened by Russian industrial dominance in the way von Moltke feared, and its military calculations also failed. Germany did not knock out France and then conquer Russia. Instead, the war ground to a bloody stalemate. Eventually, Czarist Russia collapsed, opening the way to the Bolshevik Revolution. Germany's launch of WWI ninety years ago this month had a more devastating effect on the world economy than any single event in human history. The war bled Europe of a generation of youth, and set the stage for a second war a generation later. It opened the way for 75 years of Soviet communism, and set in motion the financial instability that led to the Great Depression as well as the collapse of the international trading system. All of this matters now because last year America launched a war in which a terrorist attack was also an excuse, not the real cause. The Bush administration wanted to fight Saddam Hussein well before the terrorist attacks on the US of September 11, 2001, but it could not have gained public support. Just as Fromkin shows with regard to Germany in 1914, the Bush administration manipulated US public opinion to support the Iraq War as a war on terror, even though Iraq had nothing to do with any terrorist attack against the US. The world was never fooled by the Bush administration's case, but most Americans were fooled, at least for a while. We know from a long trail of documents, memoirs, and interviews that the terrorist attacks of September 11, 2001 were a pretext. Richard Cheney, Donald Rumsfeld, and Paul Wolfowitz wanted war with Saddam all through the 1990's, and urged \"regime change\" as a policy for President Clinton, who wisely rejected such irresponsible advice. Their eagerness for war had several causes. They wanted to seize control of Iraq's oil. They wanted a new \"home base\" in the Middle East if Saudi Arabia soured. They wanted to protect Israel from Saddam. They also had exaggerated fears about American weaknesses, just as von Moltke had exaggerated fears about German weaknesses vis-à-vis Russia. As we know from WWI, wars founded on lies are likely to produce a series of disastrous unforeseen consequences. The ricochet effects of the Iraq War have combined to yield a mounting threat to stability and security."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So I sent them many hours of recordings of my voice, including several audio commentary tracks that I'd made for movies on DVDs. And it sounded like me, it really did. There was a reason for that; it was me. But it wasn't that simple. The tapes from my TV show weren't very useful because there were too many other kinds of audio involved -- movie soundtracks, for example, or Gene Siskel arguing with me -- (Laughter) and my words often had a particular emphasis that didn't fit into a sentence well enough. I'll let you hear a sample of that voice. These are a few of the comments I recorded for use when Chaz and I appeared on the Oprah Winfrey program. And here's the voice we call Roger Jr. or Roger 2.0. Roger 2.0: Oprah, I can't tell you how great it is to be back on your show. We have been talking for a long time, and now here we are again. This is the first version of my computer voice. It still needs improvement, but at least it sounds like me and not like HAL 9000. When I heard it the first time, it sent chills down my spine. When I type anything, this voice will speak whatever I type. When I read something, it will read in my voice. I have typed these words in advance, as I didn't think it would be thrilling to sit here watching me typing. The voice was created by a company in Scotland named CereProc. It makes me feel good that many of the words you are hearing were first spoken while I was commenting on \"Casablanca\" and \"Citizen Kane.\" This is the first voice they've created for an individual. There are several very good voices available for computers, but they all sound like somebody else, while this voice sounds like me. I plan to use it on television, radio and the Internet. People who need a voice should know that most computers already come with built-in speaking systems. Many blind people use them to read pages on the Web to themselves. But I've got to say, in first grade, they said I talked too much, and now I still can.", "cs": "Tak jsem jim poslal mnoho hodin s mým nahraným hlasem, včetně několika zvukových stop s komentáři, které jsem namluvil pro filmy na DVD. A znělo to jako já, opravdu. Mělo to svůj důvod -- byl jsem to já. Ale nebylo to tak jednoduché. Nahrávky z mých televizních show nebyly příliš užitečné, protože tam bylo příliš mnoho dalších zvuků -- například zvukové nahrávky k filmům či Gene Siskel, když se se mnou hádá.\" (Smích) A má slova měla často určitý důraz, který do věty moc dobře nepasoval. Pustím vám ukázku tohoto hlasu. Toto je několik komentářů, které jsem nahrál, když jsme byli s Chaz v programu Oprah Winfrey. A toto je hlas, kterému říkáme Roger junior nebo Roger 2.0. Roger 2.0: \"Oprah, nemůžu vyjádřit, jak úžasné je být zpět v tvé show. Dlouho jsme spolu mluvili a teď jsme tu opět spolu. Toto je první verze mého počítačového hlasu. Stále potřebuje vylepšení, ale aspoň zní jako já a ne jako HAL 9000. Když jsem jej slyšel poprvé, naskočila mi husí kůže. Když něco napíšu, ten hlas to všechno řekne. Když něco čtu, čte to mým hlasem. Napsal jsem tato slova předem, protože jsem si myslel, že by nebylo zábavné sedět a sledovat mě, jak píšu. Tento hlas byl vytvořen skotskou firmou CereProc. Cítím dobrý pocit, když mnoho ze slov, která teď slyšíte, jsem poprvé řekl, když jsem komentoval filmy 'Casablanca' a 'Občan Kane.' Toto je první hlas, který vytvořili pro konkrétního člověka. Existuje mnoho velmi dobrých hlasů na počítačích, ale všechny zní jako někdo jiný, zatímco tento hlas zní jako já. Chci jej používat v televizi, rádiu a na Internetu. Lidé, kteří potřebují hlas, by měli vědět, že většina počítačů dnes obsahuje zabudované systémy řeči. Mnoho slepých lidí je používá, když si čtou stránky na webu. Ale musím především říct, říkalo se o mně, že moc mluvím, a nyní opět mohu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Namísto toho jsou tamní podnikatelské talenty a zákonná práva k aktivům zaznamenány ve stovkách roztříštěných záznamů a systémů pravidel, takže jsou mezinárodně mimo dosah. Za takových podmínek je pro většinu lidstva nemožné efektivně se zapojit do národních ekonomik, natož do té globální. Bez nástrojů k účasti v procesech tvorby kombinací s vysokou hodnotou nemají lidé šanci zmocnit se části vznikající nadhodnoty. Nerovnost tedy celosvětově nevyvolává volný obchod, nýbrž nedostatek konsolidovaných, zdokumentovaných znalostí. Vypořádat se s tímto problémem však nebude snadné. Jen určení, kolik lidí je vlastně opomíjeno, si od mé organizace, Institutu pro svobodu a demokracii (ILD), vyžádalo dvě dekády terénních prací, uskutečněných více než tisíci badateli ve zhruba 20 zemích. Hlavní problém je právní mezera. Právní a firemní elity, které sestavují a zavádějí legislativu a regulaci, jimiž se řídí globalizace, jsou odtrženi od těch, kdo by postupy měli zavádět na místní úrovni. Jinými slovy, v právním řetězci schází několik podstatných ok. Zkušenosti z Japonska, Spojených států a Evropy ukazují, že přímočarý právní postup k zajištění rovných práv a příležitostí může trvat sto let i déle. Existuje ale rychlejší způsob: neřešit chybějící spojení jako přetržení právního řetězce, nýbrž řetězce znalostí. My v ILD něco o znalostních řetězcích víme. Strávili jsme 15 let zapojováním milionů lidí do globalizované právní soustavy, a to vnášením znalostí obsažených v okrajových účetních knihách do hlavního proudu práva – to vše bez pomoci počítačů. Nemáme však desítky let, které bychom tímto postupem strávili; potřebujeme vtáhnout do hry další miliardy lidí – a rychle. K tomu bude nutná automatizace. Loni ILD s nezištnou podporou firem ze Silicon Valley začal zjišťovat, zda by informační technologie, konkrétně blockchain (transparentní, bezpečné a decentralizované online účetní záznamy, na nichž stojí bitcoin), mohly umožnit většímu množství světové populace vstup do globalizace. Odpovědí je hlasité ano. Překladem řeči právního řetězce do digitálního jazyka – úspěch, který vyžadoval, abychom vyvinuli soubor 21 typologií – jsme vytvořili systém, který by dokázal dohledat a zachytit každou účetní knihu na světě a zveřejnit ji.", "en": "Instead, their entrepreneurial talents and legal rights to assets are recorded in hundreds of scattered records and rules systems throughout their countries, making them internationally inaccessible. Under these conditions, it is impossible for the majority of humanity to participate effectively in their national economies, much less the global one. Without any means of participating in the process of producing high-value combinations, people have no chance of seizing some of the surplus value created. So it is a lack of consolidated, documented knowledge – not free trade – that is fueling inequality worldwide. But addressing this problem will not be easy. Just determining how many people are left out took my organization, the Institute for Liberty and Democracy (ILD), two decades of fieldwork, conducted by more than 1,000 researchers in some 20 countries. The main problem is legal lag. The lawyers and corporate elites who draft and enact the legislation and regulations that govern globalization are disconnected from those who are supposed to implement the policies at the local level. In other words, the legal chain is missing a few crucial links. Experience in Japan, the United States, and Europe shows that a straightforward legal approach to ensuring equal rights and opportunities can take a century or more. But there is a faster way: treating the missing links as a break not in a legal chain, but in a knowledge chain. We at the ILD know something about knowledge chains. We spent 15 years adding millions of people to the globalized legal system, by bringing the knowledge contained in marginal ledgers into the legal mainstream – all without the help of computers. But we do not have decades more to spend on this process; we need to bring in billions more people, and fast. That will require automation. Last year, ILD began, with pro bono support from Silicon Valley firms, to determine whether information technology, and specifically blockchain (the transparent, secure, and decentralized online ledger that underpins Bitcoin), could enable more of the world’s population to get in on globalization. The answer is a resounding yes. By translating the language of the legal chain into a digital language – an achievement that required us to develop a set of 21 typologies – we have created a system that could locate and capture any ledger in the world and make it public."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To ovšem znamená, že chtějí-li noviny přežít, budou muset opustit svůj povýšený tón, svou hodnotovou hierarchii typu „my rozhodujeme, co je důležité,“ a vytvořit vstřícnější druhy dokumentace a zpětné vazby s občany. To neznamená jen umožnit komentáře pod články vydávanými na internetu; znamená to také vytvořit více příležitostí k tomu, aby sami občané mohli dokumentovat, zaznamenávat, spravovat a editovat zprávy z vlastní komunity. Z tohoto změněného mocenského vztahu mezi editory a občany by se mohla vyvinout nová forma, která by se potenciálně mohla stát stejně mocnou jako tradiční žurnalistika, ne-li dokonce mocnější. Za prvé budou muset internetové zpravodajské kanály odkazovat nejen na zdroje, ale i na živé záběry, v ideálním případě natočené občany. Já osobně jsem napsala několik komentářů v partnerství s organizací Glass Bead Collective, která shromažďuje videozprávy občanů. V dokumentech obsahujících hyperlinky na záběry ležících veteránů, po nichž na demonstraci u příležitosti prezidentských debat v USA projíždí jízdní policie, je cosi silně bezprostředního, stejně jako na záběrech studentů, do jejichž pokojů je během nedávného summitu G-20 pouštěn plyn. V době, kdy se ze stále většího počtu občanů stávají dokumentaristé, budou muset internetové noviny ošetřovat svou práci tak, aby odrážela realitu na úrovni vizuální naléhavosti, kterou noví čtenáři berou jako samozřejmost. Za druhé budou muset být zpravodajské kanály interaktivní: například by měly pravidelně učit občany komentovat události, aby editoři mohli získávat skutečně rozmanitou sadu příspěvků – dobře zdrojovaných, dobře napsaných a dobře vyargumentovaných – od lidí ze všech společenských sfér. A konečně by měli být občané schopni pokračovat v rozvíjení zpravodajského článku. Kupříkladu na Facebooku jsem objevila úžasný potenciál, kdy někdo zašle příspěvek a poté vyzve svou „komunitu“, aby pokračovala v jeho prověřování a také v diskusi. Jistě, setkala jsem se i s bezcennými zdroji a noviny budoucnosti by měly pomoci čtenářům zjišťovat, co je to kvalitní zdroj a co vyžaduje dobrá občanská žurnalistika. Řada zkušeností mi však zároveň otevřela oči, neboť lidé z celého světa a ze všech segmentů společnosti prohlubují moje chápání a nacházení zdrojů u tak rozmanitých témat, jako jsou vojenské právo, náboženské praktiky a prasečí chřipka. S každým posunem v určitém médiu přichází i období truchlení nad médiem starým. Nepředstírám, že disponuji novinářským Svatým grálem, jakýmsi trvale udržitelným byznysplánem pro noviny budoucnosti.", "en": "But this means that newspapers, in order to survive, will have to abandon their top-down tone, their “we decide what's important” sense of hierarchy, and create more collaborative kinds of documentation and feedback with citizens. This does not mean merely permitting comments on an article that is published online; it means creating more opportunities for citizens to document, record, curate, and edit news from their own communities. A new form could evolve from this changed power relationship between editors and citizens, potentially becoming as powerful as traditional journalism, if not more so. First, online news outlets will have to link not just to sources, but to live footage, ideally shot by citizens. I have created op-eds in partnership with a citizens’ video news collective, The Glass Bead collective. There is a potent immediacy to documents that have hyperlinks to footage of veterans being trodden underfoot by mounted police at a demonstration at the US presidential debates, or students being gassed in their rooms during the recent G-20 summit. As more citizens become documentarians, online newspapers will have to curate their work to reflect reality on a level of visual urgency that new readers take for granted. Second, news outlets will have to be interactive: they should regularly teach citizens op-ed writing, for example, so that editors can receive a truly diverse set of submissions – well sourced, well written, and well argued – from people from all walks of life. Finally, citizens should be able to continue to curate a news story. On Facebook, of all places, I experienced the amazing potential of posting an item and then inviting my “community” to continue the research as well as the debate. To be sure, I have been exposed to flimsy sources, and newspapers of the future should help readers learn what a good source is, and what good citizen journalism requires. But I have also had many eye-opening experiences as people from around the world and from every background deepen my understanding and sourcing about issues as far-ranging as military law, religious practices, and swine flu. With every shift in medium, there is a period of mourning for the old one. I don’t pretend to possess journalism’s Holy Grail: a sustainable business plan for the newspaper of the future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Popularita ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka nedosahuje ani 5%, přestože po „oranžové revoluci“ v roce 2004 vyvedl svou zemi z krize. Gruzínský prezident Michail Saakašvili se po katastrofální vojenské avantýře v srpnu 2008 potýká s domácími protesty. Rovněž Arménie čelí po kontroverzním zvolení Serže Sarkisjana v únoru 2008 protestům, které vedly k zabití deseti lidí. Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev zase v březnu 2009 zorganizoval referendum o ústavě, které otevřelo cestu k jeho doživotnímu setrvání v prezidentské funkci. Nejkontroverznější ze všech však byl a je „poslední evropský diktátor“, běloruský prezident Aleksandr Lukašenko. Bělorusko nebylo dříve ani součástí Evropské politiky sousedství. Pět let po „velkém třesku“, kdy se EU rozšířila o osm někdejších komunistických zemí na východ od svých hranic, unii hrozí, že kvůli svému sebeuspokojení a rozvláčnému přístupu ke krizím ztratí přízeň svých východních sousedů. Ti jsou jiní než středoevropské státy, které se dohodly na vstupu do EU v 90. letech. Jejich státnost je slabá, jejich vedení často ještě slabší a navíc postrádají konsensus o svém osudu v evropském rámci, který v Polsku, na Slovensku a v pobaltských státech umožnil prosazení obtížných reforem. Vinou byrokratického načasování pokládají mnozí lidé na východě VP za pouhou reakci EU na globální hospodářskou krizi, nikoliv za strategii šitou na míru jejich regionu. Moldavský prezident Vladimir Voronin například označuje celý projekt za „cukrátko“. Technokratický důraz EU na strukturální reformy bezpochyby má na region určitý dopad. Všech šest zemí s výjimkou Běloruska dnes s EU obchoduje více než s Ruskem. Politický význam této měnící se ekonomické reality se však blíží nule. Region se každopádně posouvá nesprávným směrem: bezpečnostní napětí a dokonce i války (loni v létě v Gruzii) jsou tam stále častějším jevem a zfalšované volby se rychle stávají normou. Šestice států nemá čas ani chuť spolknout byrokracii EU jediným hltem. Od roku 2004, kdy se Rusko hrubě vměšovalo do záležitostí Ukrajiny a spálilo si prsty, se této zemi podařilo změnit způsob svého fungování v regionu.", "en": "Ukraine’s President Viktor Yushchenko’s popularity ratings are below 5% after steering his country from crisis to crisis since the “Orange Revolution” in 2004. Georgia’s Mikheil Saakashvili is dealing with domestic protests after his disastrous military misadventure in August 2008. Armenia also faces protests, following the controversial election of Serzh Sarksyan in February 2008, which led to the killing of ten people. In March 2009 Azerbaijani President Ilham Aliyev staged a constitutional referendum that opened the way for his lifetime presidency. Most controversial of all has been “Europe’s last dictator,” Belarusan President Alyaksandr Lukashenka. Previously, Belarus was not even in the European Neighborhood Policy. Five years after the EU’s “big bang” expansion took in eight former communist countries to its east, the Union is in danger of losing the hearts and minds of its eastern neighbors because of its complacency and long-winded approach to crises. The eastern neighbors are not like the central European states that negotiated EU accession in the 1990’s. Their statehood is weak, their leadership often weaker, and they lack the consensus about their European destiny that enabled difficult reforms in Poland, Slovakia, and the Baltic States to be pursued. By an accident of bureaucratic timing, the EaP is seen by many in the east as merely the EU’s response to the global economic crisis, not as a strategy tailored for the region. Indeed, Moldova’s President Vladimir Voronin dismisses it as “candies.” To be sure, the EU’s technocratic focus on structural reforms is having some effect in the region. All six states, except Belarus, now trade more with the EU than with Russia. But the political relevance of these changing economic realities is close to nil. If anything, the region has been moving in the wrong direction, with security tensions and even war (in Georgia last summer) increasingly frequent. Fake elections are rapidly become the norm. The six states do not have the time or the inclination to swallow the EU’s bureaucracy in one gulp. Russia has managed to revamp the way it operates in the region since it got its fingers burned by interfering so crudely in Ukraine in 2004."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skvělá izolace? LONDÝN – Členství v Evropské unii připoutalo ekonomiku Velké Británie k mrtvole. Nákladný úřední šiml uvázal Británii k hromadě skomírajících ekonomik s nulovými vyhlídkami na růst. Britským exportérům je v důsledku toho upírán přístup na rychle rostoucí trhy Commonwealthu a rozvojového světa. Takový je v kostce pohled britských euroskeptiků, který v posledních několika letech charakterizovaných evropskou „krizí ve zpomaleném záběru“ získal značnou sílu. Fakta však říkají něco úplně jiného. Nová studie Centra pro evropskou reformu (CER) si klade otázku: Jakou skutečnou hodnotu má pro Velkou Británii účast na jednotném trhu? Standardní odpověď zní, že úzká integrace se zbytkem Evropy umožňuje přístup na více než pětisetmilionový trh a vnáší do britské ekonomiky zdravé dávky konkurence a investic, čímž napomáhá ke zvyšování její produktivity. CER však dovedlo tuto analýzu ještě o mnoho dále, když měří britský obchod se zeměmi uvnitř a vně EU a výsledky koriguje o ekonomickou velikost a další faktory ovlivňující obchod, například vzdálenost od trhů. Na tomto základě lze stanovit, zda je britský obchod s ostatními zeměmi EU vzhledem k velikosti a poloze jejich ekonomik vyšší nebo nižší než očekávaný. Model ukazuje, že členství v EU zvýšilo britský zbožní obchod s ostatními zeměmi unie o více než polovinu – jeho objem činí zhruba 130 miliard liber (219 miliard dolarů) z celkové hodnoty britského obchodu ve výši 364 miliard liber. Pro srovnání: objem britského bilaterálního obchodu s Čínou dosáhl v loňském roce 43 miliard liber. Čím lze tento velký „efekt EU“ vysvětlit? Odpověď zní, že jednotný trh je mnohem více než jen zónou volného obchodu. Obchod je bez cel už několik desítek let; velký impulz přišel až s omezením necelních bariér daných odlišnými národními regulacemi. Automobil vyrobený v Británii lze dnes prodávat kdekoliv v EU, aniž by musel vyhovovat bezpečnostním a emisním standardům osmadvaceti členských států. Členství v EU navíc pomohlo Velké Británii přilákat velmi velké investice odjinud z Evropy. V roce 1997 představovaly ostatní státy EU 30% vnitřních přímých zahraničních investic; do roku 2012 se podíl EU zvýšil na 50%.", "en": "Splendid Isolation? LONDON – Membership of the European Union has shackled Britain’s economy to a corpse. The United Kingdom has been bound by swaths of costly red tape to a bunch of moribund economies with no growth prospects. As a result, UK exporters have been held back from the fast-growing markets of the Commonwealth and the developing world. That, in a nutshell, is the view of British euroskeptics, and it has gained considerable force in the past few years of Europe’s slow-motion crisis. The facts, however, tell a very different story. A new study by the Center for European Reform (CER) asks the question: What is membership of the single market actually worth to the UK? The standard answer is that close integration with the rest of Europe brings access to a market of more than 500 million people and injects healthy doses of competition and investment into the British economy, helping to raise productivity. The CER has taken this analysis a lot further, by measuring UK trade with countries inside and outside the EU and adjusting the results for economic size and other factors that affect trade, such as distance to markets. On this basis, one can work out whether British trade with other EU countries is higher or lower than one would expect, given the size and location of their economies. The model shows that EU membership has boosted Britain’s trade in goods with other EU countries by more than half – accounting for roughly £130 billion ($219 billion) of total turnover of £364 billion in 2013. For comparison, the value of Britain’s bilateral trade with China was £43 billion last year. What explains this big “EU effect”? The answer is that the single market is much more than a free-trade area. Trade has been tariff-free for decades: the big impact has come from reducing non-tariff barriers arising from different national regulations. A British-made car can now be sold anywhere in the EU without having to comply with 28 member states’ safety and emissions standards. Moreover, EU membership has helped the UK to attract very large investments from elsewhere in Europe. In 1997, other EU states accounted for 30% of inward foreign direct investment: by 2012, the EU’s share had risen to 50%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Japonsko pravděpodobně s tím, jak bude jeho obyvatelstvo stárnout, také zakusí dopady zpomalení své tradičně velmi vysoké míry úspor. To přivodí dramatické snížení investic a dlouhodobé míry růstu, dokud nebude tento proces vykompensován vzrůstem produktivity. Z historického hlediska se ale bude muset Japonsko vyrovnat s velikými změnami, které restrukturalizace jeho hospodářství i kultury přinese. Aby bylo možné japonské hospodářství oživit, bude z dlouhodobého hlediska nutné provést následující tři velké úpravy: Musí dojít k liberalizaci na trhu práce a k většímu zapojení žen coby pracovních sil. Všeobecně je přijímán názor, že to byla nízká nezaměstnanost a nízká míra změn pracovního místa, tolik vlastní systému “celoživotního zaměstnání” a oddanosti zaměstnance jeho firmě, jež tak výrazně přispěly k rychlému poválečného hospodářskému růstu Japonska. Firmy investovaly do vzdělání zaměstnanců velké částky, zaměřené především na zajištění velkého nasazení během výrobních aktivit, zvýšení produktivity a firemních inovací. Potřeba po velice úzce specializovaných firemních zaměstnancích pomalu mizí, což souvisí s tím, jak expanduje sektor služeb, především v oblasti telekomunikací, počítačů a jejich softwarového vybavení a finančních služeb. A tak potřeba firemních zaměstnanců, školených na výrobu, se bude i nadále snižovat. Při řešení problému rostoucího nedostatku pracovní síly přinese jednadvacáté století novou roli japonským ženám. Ženy byly tradičně, vhledem k úrovni vzdělání, které mohly dosáhnout, nedostatečně využívány v pracovním procesu. Přestože se v poslední době výrazně zvýšil počet žen v celkovém počtu pracovních sil, pořád dosahuje v Japonsku zaměstnanost mezi ženami pouhých 50% (ve srovnání s téměř 80-ti procenty mezi muži). Druhá strukturální změna se týká reformy řízení ekonomiky.", "en": "Japan will likely experience a slowing in its traditionally high savings rate as its population ages. This implies a dramatic slowdown in investment and long-term growth rates unless offsetting increases in productivity emerge. Throughout history, however, Japan confronted big challenges by restructuring its culture and economy. To revitalize Japan's economy in the long run, three big adjustments are necessary. Liberalization of labor markets and greater inclusion of women in the workforce must occur. Conventional wisdom says that low unemployment and job turnover rates, attributable to a system of ‘life-time employment' and worker devotion to their firms, contributed to Japan's rapid postwar growth. Firms invested heavily in worker education, which focused on providing broad exposure to manufacturing activities, increasing productivity, and firm-specific innovations. The need for narrowly specialized firm-specific workers is disappearing as service sectors like telecommunications, computers, software, and finance expand. So the need for broad-based, firm-specific worker training in manufacturing will shrink. In response to increasing labor shortages, the 21st century will bring new roles for Japanese women. Women have traditionally been underutilized given their education levels. While the increase in women in the labor force has recently been rapid, female employment is only 50% in Japan (relative to almost 80% amongst men). A second structural adjustment concerns regulatory reform."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Musíme zlepšit energetickou účinnost, prostřednictvím „zelených budov“ a účinných spotřebičů. Od automobilů se spalovacími motory budeme muset přejít k hybridům, hybridním vozům s dobíjením ze zásuvky a vozům napájeným akumulátory a palivovými články. Vývoj nové generace elektrických vozidel si vyžádá dekádu partnerství veřejného a soukromého sektoru, která přinese technologický rozvoj (třeba lepší akumulátory), odolnější rozvodnou síť, novou infrastrukturu pro dobíjení automobilů a mnohé další. Rovněž bude zapotřebí desetiletí veřejných a soukromých investic, aby se prokázala realizovatelnost uhelných elektráren, které budou zachytávat svůj oxid uhličitý. Přechod k novým technologiím není v prvé řadě věcí vyjednávání, ale technického vývoje, plánování, financování a pobídek. Jak může svět tyto nové technologie co nejefektivněji vyvinout, prověřit a pak rozšířit? Kde není pravděpodobné, že by soukromým investorům vznikaly zisky, kdo by měl platit rané předváděcí modely, které si vyžádají miliardy dolarů? Jak bychom měli zachovat soukromé pobídky k výzkumu a vývoji a zároveň se zavázat k přenosu úspěšných technologií do rozvojových zemí? To jsou naléhavé a nevyřešené otázky. Vyjednávání nad tématem změny klimatu se však zaměřuje na odlišné soubory otázek. Vyjednávání se z velké části týká toho, které země by měly snižovat emise, o kolik, jak rychle a ve vztahu k jakému výchozímu roku. Na jednotlivé země se naléhá, aby do roku 2020 snížily emise o určité procentní cíle, aniž by se seriózně diskutovalo o tom, jak těchto snížení lze dosáhnout. Odpovědi samozřejmě závisejí na tom, jaké nízkoemisní technologie budou dostupné a jak rychle je bude možné zavést do praxe.", "en": "We will need improved energy efficiency, through “green buildings” and more efficient appliances. We will need to switch from cars with internal-combustion engines to hybrids, plug-in hybrids, battery-powered, and fuel-cell-powered vehicles. Achieving a new generation of electric vehicles will require a decade of public and private partnership to achieve basic technological development (such as improved batteries), a more robust electric grid, new infrastructure for re-charging the automobiles, and much more. Similarly, it will take a decade of public and private investments to demonstrate the feasibility of coal-fired plants that capture their carbon dioxide. The switchover to new technologies is not mainly a matter of negotiation but of engineering, planning, financing, and incentives. How can the world most effectively develop, demonstrate, and then spread these new technologies? Where the benefits are unlikely to accrue to private investors, who should pay for the early demonstration models, which will require billions of dollars? How should we preserve private incentives for research and development while committing to transfer successful technologies to developing countries? These are pressing, unsolved questions. Yet the global negotiations on climate change are focusing on a different set of questions. The negotiations are mainly about which groups of countries should cut their emissions, by how much, how fast, and relative to which baseline year. Countries are being pressed to cut emissions by 2020 by certain percentage targets, without much serious discussion about how the cuts can be achieved. The answers depend, of course, on which low-emission technologies will be available, and on how fast they can be deployed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto okolnosti nevěstí nic dobrého pro budoucnost celku, jemuž bychom si měli zvyknout říkat „někdejší Irák“. Washingtonská diskuse o otázce, jak „napravit Irák“, je totiž irelevantní, poněvadž něco, co už neexistuje – tedy fungující Irák –, nelze dost dobře napravit. Pod rouškou ústavních opatření inspirovaných Spojenými státy se šíitské většině podařilo zajistit si téměř absolutní moc. A tak je to, co ještě před pár měsíci vypadalo z Washingtonu jako úspěšný přechod k nějaké formě zastupitelské demokracie, očividně pouhou parodií: stejně jako za Saddáma dnes moc vyvěrá z hlavně – s tím rozdílem, že stát dnes nemá na násilné prostředky monopol. Každá radikální skupina, každý duchovní úřad, každá šíitská politická frakce má vlastní zbraně, hrdlořezy a zabijácké čety – přičemž sunnité dál využívají arzenálu, který nahromadili během Saddámovy vlády, a vedou ústupový boj proti novému uspořádání, zdánlivě legitimizovanému volbami. Neexistuje žádná síla – snad s výjimkou nenásilné diktatury –, jež by dokázala přimět šíity, sunnity a Kurdy k životu v jediném politickém celku. Bludný americký sen, že se podaří přes noc demokratizovat hluboce rozdělenou společnost zvyklou pouze na násilí a donucování, vypustil z lahve děsivou snůšku politických démonů. Za těchto okolností je debata, jež se ve Washingtonu rozproudila po zveřejnění Baker-Hamiltonovy zprávy, pro budoucnost Iráku do značné míry vedlejší – třebaže má i nadále klíčový význam pro budoucnost americké moci, prestiže a postavení ve světě. O budoucnosti Iráku rozhodne irácký lid, avšak učiní tak pomocí kulek, nikoliv hlasovacích lístků. USA a celé mezinárodní společenství jsou veskrze nezpůsobilé vyrovnat se s touto blízkovýchodní verzí Jugoslávie a jejími regionálními důsledky. Na rozdíl od nástupnických států Jugoslávie, které mohly vzhlížet k Evropě, je navíc nastolení demokratického uspořádání v Iráku kvůli absenci legitimního demokratického příkladu na arabské straně ještě obtížnější. Někteří lidé v Evropě i jinde mohou mít škodolibou radost z amerického nezdaru v Iráku a z nejapnosti – ne-li něčeho horšího – amerického postokupačního vzývání politických nebes. Kořeny tohoto nezdaru však sahají hlouběji: až do 20. let minulého století, kdy Irák uměle vytvořili britští imperialističtí plánovači, kteří jednoduše „spíchli dohromady“ tři nesourodé provincie poražené Osmanské říše ve stát, jenž nikdy neměl soudržnou identitu.", "en": "None of this augurs well for the future of what we should get used to calling “the former Iraq.” Indeed, the Washington debate surrounding how to “fix Iraq” is irrelevant, because something that does not exist any longer – namely, Iraq as a functioning state – cannot be fixed. Under the guise of US-inspired constitutional arrangements, the Shia majority has succeeded in arrogating near-absolute power to itself. Thus, what only a few months ago had looked from Washington like a successful transition to some sort of representative government is obviously a travesty: just as under Saddam, power today grows out of the barrel of the gun – only now the state does not hold a monopoly on the means of violence. Every militia, every ministry, every Shia political faction, has its own guns, goons, and death squads – while the Sunnis continue to use the stockpiles of weapons they accumulated under Saddam to fight a rear-guard action against the new order, apparently legitimized by elections. There is no power – save a new violent dictatorship – that can bring Shi’a, Sunnis, and Kurds to live once again in one body politic. America’s chimerical dream of democratizing overnight a deeply divided society accustomed only to violence and coercion has unleashed a terrifying array of political demons. In these circumstances, the post-Baker-Hamilton debate in Washington is largely irrelevant to the future of Iraq – though it continues to be crucial to the future of US power, prestige, and standing in the world. The future of Iraq will be decided by the people of Iraq, but with bullets, not ballots. The US and the entire international community are utterly unequipped to deal with this Middle Eastern version of Yugoslavia and its regional consequences. And, unlike Yugoslavia’s successor states, which could look to Europe, the lack of a legitimate Arab democratic role model makes crafting a democratic order even more difficult. Some Europeans and others may gloat over America’s failure in Iraq, and the ineptness – or worse – of US post-occupation policy cries to heaven. Yet the root causes of that failure go deeper, to Iraq’s creation as an artificial entity in the 1920’s by British imperialist planners, who stitched together three disparate provinces of the defeated Ottoman Empire into a state that never had a coherent identity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etika výzkumu a zvířecí subjekty PRINCETON – Vydavatelství Springer Nature, které vydává 3000 akademických časopisů včetně portfolia Nature sestávajícího z nejvlivnějších vědeckých periodik světa, ohlásilo v srpnu nové etické směrnice pro své editory. Směrnice řeší otázku rovnováhy mezi akademickou svobodou a rizikem zveřejnění výzkumu, který poškodí určité konkrétní skupiny lidí. A zároveň se zmiňují, byť mnohem stručněji, o výzkumu s využitím zvířat. Existují dlouho zavedená pravidla, která zapovídají publikace článků založených na experimentech či zkouškách porušujících práva lidských subjektů výzkumu. Nové směrnice jdou ještě dál a stanovují, že editoři by měli odmítnout i výzkum, který sice přispívá k obecným znalostem a náležitě chrání subjekty výzkumu, ale zároveň nepřímo přispívá například ke stigmatizaci určité zranitelné skupiny lidí. Aktualizované etické směrnice tak k nelehkým rozhodnutím, která již dnes musí přijímat editoři vědeckých časopisů, přidávají zbrusu nový a složitý soubor ohledů. Směrnice přitom ponechávají široký prostor různým interpretacím, které se mohou buďto přiklánět k akademickým svobodám, nebo naopak k ochraně práv a důstojnosti členů konkrétních skupin lidí. Uvidíme, zda tyto směrnice zúží okruh témat – a pokud ano, do jaké míry –, u nichž bude vědecká komunita moci doufat, že budou publikována v některém předním vědeckém magazínu. Časopis Journal of Controversial Ideas, jehož jsem zakládajícím spolušéfredaktorem, už publikoval studie, které jiné magazíny odmítly, a to nikoliv kvůli chybám ve výzkumu, ale proto, že tyto studie podporovaly stanoviska odporující rozšířeným a silně zakořeněným politickým či etickým názorům. Nepřekvapilo by mě, kdyby nám nové směrnice Springer Nature přinesly takových studií víc. Jednou ze směrnic, které bezvýhradně a v plném rozsahu vítám, je konstatování, že „výzkum by měl respektovat také práva živočichů“. Bylo by mnohem užitečnější, kdyby směrnici doprovázel stručný výčet práv, jimiž živočichové disponují. Dokážu pochopit, proč se o to nikdo nepokusil. Seznam újem, jimž je podle směrnice nutné se vyhnout, však obsahuje mimo jiné „zbytečné utrpení zvířat v důsledku experimentů“. Posuďte z tohoto pohledu článek s názvem „Chronický nepředvídatelný mírný stres vede u dospívajících makaků k depresivnímu chování, hyperkortizolémii a metabolickým dysfunkcím“, který vyšel v roce 2021 v časopise Translational Psychiatry z vydavatelství Springer Nature.", "en": "Research Ethics and Non-Human Subjects PRINCETON – In August, Springer Nature, the publisher of 3,000 academic journals, including the Nature portfolio of the world’s most influential science journals, announced new ethics guidance for its editors, addressing the balance between academic freedom and the risk that publication of some research will harm specific groups of humans. The guidance also mentions, though much more briefly, research using animals. There are long-established guidelines proscribing the publication of articles based on experiments or trials that fail to protect the rights of human research subjects. The new guidance goes beyond this, implying that editors should reject research that contributes to knowledge, and properly protects its research subjects, if, for example, it indirectly contributes to the stigmatization of a vulnerable human group. The updated ethics guidance therefore adds a new and complex set of considerations to the already difficult decisions that the editors of scientific journals must make. The guidance leaves ample scope for varying interpretations, either more favorable to academic freedom, or more protective of the rights and dignity of members of specific groups of humans. It remains to be seen whether the guidance will narrow the range of topics – and if so, to what extent – on which scientists can hope to be published in a leading scientific journal. The Journal of Controversial Ideas, of which I am a founding co-editor, has already published papers that other journals rejected, not because of flaws in the research, but because they support views contrary to widespread and strongly-held political or ethical beliefs. I would not be surprised if the new Springer Nature ethics guidance brings us more such papers. One aspect of the guidance that I welcome unreservedly, as far as it goes, is the statement that, “Research should also respect the rights of non-human life.” This would have been more helpful if it had been accompanied by a brief list of the rights that non-human life possesses. I can understand why that task was not attempted. But the guidance does include, among a list of harms to be avoided, “unnecessary suffering of non-human animals as a result of experimentation.” Against this background, consider an article entitled “Chronic unpredictable mild stress produces depressive-like behavior, hypercortisolemia, and metabolic dysfunction in adolescent cynomolgus monkeys,” published in 2021 in the Springer Nature journal Translational Psychiatry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He was trying to tell people how they should live through the medium of sermons, the classic medium of delivery of religions. Now we've given up with the idea of sermons. If you said to a modern liberal individualist, \"Hey, how about a sermon?\" they'd go, \"No, no. I don't need one of those. I'm an independent, individual person.\" What's the difference between a sermon and our modern, secular mode of delivery, the lecture? Well a sermon wants to change your life and a lecture wants to give you a bit of information. And I think we need to get back to that sermon tradition. The tradition of sermonizing is hugely valuable, because we are in need of guidance, morality and consolation -- and religions know that. Another point about education: we tend to believe in the modern secular world that if you tell someone something once, they'll remember it. Sit them in a classroom, tell them about Plato at the age of 20, send them out for a career in management consultancy for 40 years, and that lesson will stick with them. Religions go, \"Nonsense. You need to keep repeating the lesson 10 times a day. So get on your knees and repeat it.\" That's what all religions tell us: \"Get on you knees and repeat it 10 or 20 or 15 times a day.\" Otherwise our minds are like sieves. So religions are cultures of repetition. They circle the great truths again and again and again. We associate repetition with boredom. \"Give us the new,\" we're always saying. \"The new is better than the old.\" If I said to you, \"Okay, we're not going to have new TED. We're just going to run through all the old ones and watch them five times because they're so true. We're going to watch Elizabeth Gilbert five times because what she says is so clever,\" you'd feel cheated. Not so if you're adopting a religious mindset. The other things that religions do is to arrange time. All the major religions give us calendars. What is a calendar? A calendar is a way of making sure that across the year you will bump into certain very important ideas.", "cs": "Vysvětloval lidem, jak mají žít, prostřednictvím kázání, sdělovacího prostředku náboženství. S kázáními je ale konec. Zkuste říct modernímu liberálnímu individualistovi: „Poslyš, co takhle kázání?“ asi by řekl: „Kdepak, to není nic pro mě. Jsem nezávislý, samostatný člověk.“ Jaký je rozdíl mezi kázáním a přednáškou, naším sekulárním sdělovacím prostředkem? Cílem kázání je změnit váš život, cílem přednášky je předat informace. Myslím, že musíme zpátky k tradici kázání. Tradice kázání je nesmírně hodnotná, protože potřebujeme vedení, morálku a útěchu... a náboženství o tom vědí. Ještě ke vzdělávání: Dnes se předpokládá, že lidé si věci zapamatují na poprvé. Ve 20 uslyší ve škole o Platónovi a po 40 letech práce v managementu si to ještě budou pamatovat. Náboženství říká: „Nesmysl. Ponaučení se musí opakovat 10× denně. Takže na kolena, a opakovat.“ Říkají to všechna náboženství: „Na kolena a opakovat, 10×, 20×, 15× denně.“ Aby to hlava děravá nezapomněla. Náboženství opakují, obkružují velké pravdy znovu a znovu. Pro nás je opakování nuda. „Chceme něco nového,“ říkáme, „tohle je staré.“ Kdybych řekl: „Tak, místo nové přednášky vám tady přehraju starší TEDy a protože jsou tak dobré, dáme si je 5×; podíváme se 5× na Elizabeth Gilbert, protože co říká, je hodně chytré.“ Necítili byste se podvedeni? V rámci náboženského myšlení ne. Náboženství nám také dávají uspořádání času. Každé velké náboženství má svůj kalendář. Co je kalendář? Kalendář je způsob, jak se ujistit, že během roku narazíte na určité velmi důležité myšlenky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Islámský demokratický paradox Rozhořčení napříč arabským světem nad tím, že v Dánsku byly (před několika měsíci) otištěny karikatury zobrazující proroka Muhammada, společně s vítězstvím Hamasu v Palestině a narůstající radikalizací íránské politiky, učinilo z „politického islámu“ zásadní otázku mezinárodní diplomacie. Nerozlišující reakce však nikam nepovedou. Musíme opustit myšlenku, že existuje holistické či globální islamistické hnutí. Politický islám všech odstínů se objevil jako hlavní alternativa sekulárních arabských nacionalistických režimů, jejichž legitimita, založená na boji za národní osvobození, se vytratila, neboť nedokázaly řešit hospodářské a sociální problémy, ustavit právní řád a zaručit základní svobody. V Palestině například islamisté zvítězili nad Fatahem kvůli rokům špatné vlády za nevlídných podmínek zplozených izraelskou okupací. Evropské i americké vlády jedna za druhou sdílejí atavistický strach z „islámské alternativy“ k arabským sekulárním nacionalistům, jako je Fatah, a proto až dosud obhajovaly status quo. Avšak represe všech arabských opozičních hnutí ze strany místních panovníků a sekulárních diktátorů zapříčinila, že jedinou záštitou, pod níž se lze politicky angažovat, se stala „ochrana mešity“. Dnes už politický islám nelze potlačovat, neboť demokracii není možné budovat zaháněním stran, jež mají silnou společenskou základnu, do ilegality, jak se před 15 lety tragicky ukázalo v Alžírsku. Jedinou alternativou k autoritářství je vymodelovat transformaci, která islamistům umožní podílet se na veřejném životě a povzbudí je k jednoznačnému přijetí pravidel demokratické hry. Existuje už mnoho příkladů více či méně konzervativních islamistických stran, jež jsou ochotné hrát podle pravidel. Není náhodou, že islamisté jsou zastoupeni v zákonodárných sborech všech zemí procházejících nějakou formou politické reformy, mimo jiné v Libanonu, kde je Hizballáh součástí svobodně zvolené vlády, a dále v Jordánsku a Maroku. V Egyptě se Muslimské bratrstvo stalo mocnou silou v parlamentu, navzdory omezením uvaleným na účast islamistických skupin v loňských volbách. V Iráku svobodné volby odhalily obrovský vliv islamistických proudů. V Turecku transformace v demokracii přivedla k moci islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje. Tato vláda provedla různé významné demokratické reformy a zahájila přístupová jednání s EU.", "en": "The Islamic Democratic Paradox The rage across the Arab world over the publication in Denmark (months ago) of cartoons depicting the prophet Mohammed, together with the victory of Hamas in Palestine and the increasing radicalization of Iran’s politics, has made “political Islam” a fundamental question of international diplomacy. But a one-size-fits-all response won’t work. Indeed, we need to abandon the idea that there is a holistic or global Islamist movement. Political Islam of all colors has emerged as the main alternative to secular Arab nationalist regimes whose legitimacy, based on the struggle for national liberation, has evaporated due to their inability to resolve economic and social problems, establish the rule of law, and guarantee fundamental freedoms. In Palestine, for example, the Islamists triumphed over Fatah because of years of bad governance under the harsh conditions spawned by Israeli occupation. Successive European and American governments share an atavistic fear of the “Islamic alternative” to Arab secular nationalists like Fatah, and so have defended the status quo. But repression of all Arab opposition movements by the region’s monarchs and secular dictators meant that “protection of the Mosque” became the only umbrella under which to engage politically. Now political Islam can no longer be contained, because democracy cannot be built by driving underground parties that have a strong social base, as was tragically demonstrated in Algeria 15 years ago. The only alternative to authoritarianism is to craft a transition that allows Islamists to participate in public life and encourages them to accept unequivocally the rules of the democratic game. There are already many examples of more or less conservative Islamist parties that are willing to play along. It is no accident that there are Islamists in the legislatures of all the countries undergoing some form of political reform, including Lebanon, where Hezbollah is part of a freely elected government, as well as Jordan and Morocco. In Egypt, the Muslim Brotherhood has become a strong force in parliament despite the limits imposed on the participation of Islamist groups in last year’s elections. In Iraq, free elections have revealed the enormous influence of Islamist currents. In Turkey, the transition to democracy led the Islamist Justice and Development Party to power. That government has undertaken various important democratic reforms and initiated accession negotiations with the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak spravit zprávy NEW YORK – Minulý týden se to jen hemžilo zvěstmi ze světa tištěných médií: sto reportérů zpravodajství New York Times má být vyplaceno, a pokud to odmítnou, přijdou bez náhrady o místo, britské noviny prudce snižují stavy a nakladatelství Condé Nast propouští zaměstnance – jen z časopisu Glamour odešlo osm respektovaných editorů. Ve Spojených státech i jinde panuje pocit, že dlouho předvídané zhroucení zpravodajských publikací se zrychluje a již v podstatě dosáhlo kritické hmotnosti. Ředitelka jedné proslulé žurnalistické školy shrnula pocity, které jsou mezi jejími kolegy běžné, když mi nedávno řekla: „Připravujeme studenty na povolání, které v době jejich absolutoria nebude existovat v podobě, v jaké je známe dnes.“ Realita se nedá zastřít: čtenáři novin přinejmenším na Západě stárnou a ti mladší dávají přednost získávání informací na internetu, kde ovšem čtenáři tráví skutečným čtením zpráv daleko méně času než čtenáři tiskovin – a co je pro tuto branži ze všeho nejtrýznivější, lidé, kteří byli ochotni platit za noviny, nejsou ochotni platit za stejný obsah na obrazovce. Znamená to však smrt zpráv, anebo jejich vývoj? Domnívám se, že jsme svědky zrodu něčeho nového. Na odchodu staršího modelu zpravodajství lze oplakávat mnohé. Měla jsem tu čest zúčastnit se premiéry filmu Nejnebezpečnější muž v Americe , nového dokumentu o Danielu Ellsbergovi a jeho odvážném předání tzv. Akt Pentagon proti vůli americké vlády deníku New York Times v roce 1971. V té době stály noviny v centru veřejné pozornosti a mohly fungovat jako mocní rýpalové. Pokud byl člověk prezidentem Richardem Nixonem, nemohl ignorovat, co se objeví na titulní stránce New York Times . Internet má mnoho kladů, avšak jednou z obětí naší segmentace do onlinových subkultur je ztráta společného ohniska zájmů. Pro prezidenta nebo premiéra je snadné ignorovat tisíc webových stránek; mnohočetnost internetových kanálů a hlasů tak paradoxně oslabila schopnost médií nutit politické lídry k zodpovědnosti. Odchod starého modelu zpravodajství má však také prospěšný účinek. Vztah lidí k autoritám – lékařům, politikům, náboženským vůdcům a koneckonců i novinářům – už není otrocky podřízený.", "en": "Renewing the News NEW YORK – Last week, rumors from the world of print media were rife: a hundred reporters from The New York Times news desk to be bought out – or to lose their jobs if they refuse; steep cutbacks at British newspapers; staffs slashed at Condé Nast – eight respected editors axed at Glamour magazine. In the United States and elsewhere, there is a sense that the long-foreseen implosion of news publishing is accelerating, having reached a kind of critical mass. The head of a famous journalism school, echoing sentiments common among her peers, told me recently, “We are preparing students to enter a profession that won’t exist as we know it by the time they graduate.” There is no way to disguise the reality: newspaper readers, in the West at least, are getting older; younger readers prefer to get their information online, where readers spend far less time actually reading news than print readers do; and, most agonizingly of all for the industry, people who were willing to pay for newspapers are unwilling to pay for the same content on a screen. But does this mean the death of news, or its evolution? I think we are witnessing something new being born. There is a great deal to mourn about the passing of the older news model. I had the honor of attending the premiere of The Most Dangerous Man in America , the new documentary about Daniel Ellsberg and his daring release of the Pentagon Papers – against the will of the US government – to The New York Times back in 1971. At that time, newspapers held the public’s focus and could be a powerful gadfly. If you were President Richard Nixon, there was no ignoring what appeared on the front page of The New York Times . The blessings of the Internet are many, but one casualty of our segmentation into online subcultures is the loss of a common focal point. It is easy for a president or prime minister to ignore a thousand Web sites; the multiplicity of outlets and voices online, paradoxically, has weakened the media’s power to force accountability from leaders. But the passing of the old news model has also had a salutary effect. People’s relationship to authority figures – doctors, politicians, religious leaders, or, indeed, journalists – is no longer slavishly deferential."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These are the cars. Osorio: Absolutely, Mr. Mayor. Let me get you the fleet of our waste collection trucks. This is live transmission. We have GPS's in all of our trucks. And you can see them working in all parts of the city. Waste collection on time. Public services working well. EP: Okay, Osorio, thank you very much. It was great to have you here. We're going to move so that I can make a conclusion. (Applause) Okay, so no files, this place, no paperwork, no distance, 24/7 working. So the fourth commandment I want to share with you here tonight is, a city of the future has to use technology to be present. I don't need to be there anymore to know and to administrate the city. But everything that I said here tonight, or the commandments, are means, are ways, for us to govern cities -- invest in infrastructure, invest in the green, open parks, open spaces, integrate socially, use technology. But at the end of the day, when we talk about cities, we talk about a gathering of people. And we cannot see that as a problem. That is fantastic. If there's 3.5 billion now, it's going to be six billion then it's going to be 10 billion. That is great, that means we're going to have 10 billion minds working together, 10 billion talents together. So a city of the future, I really do believe that it's a city that cares about its citizens, integrates socially its citizens. A city of the future is a city that can never let anyone out of this great party, which are cities. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Toto jsou ta vozidla. Osorio: Přesně tak, pane starosto. Teď vám ukážu vozový park popelářských vozů. Toto je živý přenos. Máme GPS přijímače ve všech našich vozech. A můžete je vidět pracovat ve všech částech města. Svoz odpadu probíhá včas. Veřejné služby pracují dobře. EP: Ok, Osorio, děkujeme. Rádi jsme tě viděli. Posuneme se dále, abych se dostal k závěru. (potlesk) Ok, takže tu nemáme žádné šanony, žádné papírování, žádná vzdálenost, funguje 24 hodin 7 dní v týdnu. Takže čtvrté přikázání, o které se s vámi chci podělit je, že město budoucnosti musí používat technologie, aby udrželo krok. Nemusím tam být, abych řídil město. Ale vše, co jsem dnes zde zmínil, přikázání, atd jsou způsoby, jak řídit město - investovat do infrastruktury, do zeleně, volných parků, otevřených prostorů, sjednocovat společnost, používat technologie. Ale koneckonců, když mluvíme o městech, mluvíme o shromažďování lidí. A nemůžeme v tom vidět problém. To je úžasné. Pokud je teď populace 3,5 miliardy lidí, bude to 6 a potom 10 miliard. To je skvělé, znamená to, že budeme mít 10 miliard myslí pracujících dohromady. 10 miliard talentů dohromady. Já opravdu věřím, že město budoucnosti je město, které se stará o své obyvatele, sjednocuje jejich společenství. Město budoucnosti je město, které nikdy nikoho nevynechá z této skvělé párty, což jsou města. Děkuji mnohokrát. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokud však Kongres nevytvoří lákavější politický program a nenalezne působivé charisma (kromě toho, jež strana zdědila po rodině Nehrúů), čeká na ni jen opozice. Nehrúovo dědictví samozřejmě v Indii dodnes požívá úcty i oddanosti, ovšem pro stranu v demokratické společnosti to nejsou politické základy, na nichž lze stavět. Významná jména rodiny Nehrúů a Gándhíů jsou navíc pro stranu nemalou přítěží, neboť mnozí členové Indického národního kongresu se dodnes ve volbách spoléhají na jejich sílu a to straně brání vymanit se z její nemohoucnosti. Dobré vlády musí klást důraz na skutečný rozvoj - tedy na odstraňování podmínek, jež indický ekonom Amartja Sen, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, nazývá nesvobodou negramotnosti, nezdraví a sociální deprivace. Doutnající konflikt v Gudžarátu je pro indického politika příležitostí uskutečnit to, co navrhuje Sen. Je příležitostí urychleně a nestranně rehabilitovat oběti a transparentním způsobem předvést pachatele tamějších zločinů před soud. Tyto rozhodné kroky představují jedinou cestu, jak zastavit sestupnou spirálu destruktivní vlády v Indii. Do svobodných nebes, otče můj, vlast má nechť se probudí , napsal roku 1912 v Džitandžálí Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Jeho pocity ale v nezmenšené míře platí i pro dnešní Indii. Probuď se, Gudžaráte! Probuď se, Indie!", "en": "But until Congress forges an attractive political program, and acquires charisma beyond that inherited from the Nehru family, it seems condemned to opposition. Of course, the Nehru family name still commands loyalty among India's masses, but that is a shallow political foundation in a democracy. Moreover, reliance on the Nehru/Gandhi name prevents the party from addressing its malaise because many party leaders still think that they can rely on the old magic to win. Good governments must emphasise real development, which means removing what the Nobel laureate Amartya Sen calls the unfreedoms of illiteracy, ill-health and social deprivation. The smouldering fires of Gujarat provide India's politician with a moment to do as Sen suggests. It calls for speedy and impartial rehabilitation to the victims and bringing to trial in a transparent manner the perpetrators of these crimes. Only such decisive actions can break India's cycle of divide and misrule. \"Into that heaven of freedom, my Father, let my country awake,\" wrote the Nobel laureate Rabindra Nath Tagore in Gitanjali in 1912. His sentiments remain relevant for today's India. Wake up Gujarat! Wake up India!"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Krize porozumění NEW HAVEN – Současnou hospodářskou krizi předpověděla jen hrstka ekonomů a panuje mezi nimi jen chabá shoda ohledně jejích prapříčin. Není tedy divu, že ekonomové nejsou v dobrém postavení, aby předložili prognózu, jak rychle krize skončí. Samozřejmě, bezprostřední příčiny hospodářské krize známe všichni: lidé neutrácejí, protože jim poklesly příjmy, ztratili jistotu zaměstnání anebo obojí. Můžeme ale udělat ještě jeden krok vzad: příjmy lidí jsou nižší a pracovní místa ohroženější proto, že neutráceli před nedávnem – a tak dále, zpět v čase, v opakujícím se koloběhu zpětných vazeb. Jde o začarovaný kruh, ale kde a proč začal? Proč se zhoršil? Co jej zvrátí? Právě u těchto otázek ekonomové nedokážou nabídnout jasné odpovědi. Stav ekonomického poznání byl stejně mizerný během Velké hospodářské krize, která následovala po krachu burzy v roce 1929. Ani tuto událost ekonomové nepředvídali. Ve 20. letech někteří sice varovali před nadhodnoceným akciovým trhem, avšak deset let trvající depresi, která postihne celou ekonomiku, nečekali.", "en": "A Crisis of Understanding NEW HAVEN – Few economists predicted the current economic crisis, and there is little agreement among them about its ultimate causes. So, not surprisingly, economists are not in a good position to forecast how quickly it will end, either. Of course, we all know the proximate causes of an economic crisis: people are not spending, because their incomes have fallen, their jobs are insecure, or both. But we can take it a step further back: people’s income is lower and their jobs are insecure because they were not spending a short time ago – and so on, backwards in time, in a repeating feedback loop. It is a vicious circle, but where and why did it start? Why did it worsen? What will reverse it? It is to these questions that economists have been unable to offer clear answers. The state of economic knowledge was just as bad in the Great Depression that followed the 1929 stock market crash. Economists did not predict that event, either. In the 1920’s, some warned about an overpriced stock market, but they did not predict a decade-long depression affecting the entire economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak nedávno zdůraznil premiér Wen Ťia-pao, Čína dnes musí přijmout rozsáhlá opatření na kontrolu roztáčející se inflace, rostoucích bublin v oblasti aktiv a přehřívající se ekonomiky. Tyto obavy sdílíme i my. V americko-čínských vztazích se stal kurz jüanu prubířským kamenem vedoucím k rozsáhlejším obavám z čínské konkurence. Jak globalizace postupuje a ekonomiky začínají být těsněji provázané, obavy z dopadů zahraniční konkurence – ať už prostřednictvím obchodu, anebo zahraničních investic – přiživily ekonomický nacionalismus a protekcionistické nálady. Američané už tento typ debaty jednou zažili. Před dvaceti lety nás ovládl strach, že roli vedoucí ekonomiky světa převezme Japonsko – tato obava byla nepodložená a při zpětném ohlédnutí se jeví i jako hluboce mylná. Spojené státy mají ve světě stále vedoucí roli co do životní úrovně, produktivity a inovací. Pokračující hospodářský růst Číny a její integrace do globální ekonomiky nabízejí Americe ještě větší příležitosti růst a uspět. Největším rizikem pro prosperitu USA i Číny je hrozba, že se čínský růst zadrhne nebo že tato země rezignuje na další globální integraci a bude se reformovat příliš pomalu. Také v Číně ovšem sílí hospodářský nacionalismus. Někteří Číňané mají podezření, že americké naléhání na zhodnocení jüanu a liberalizaci finančního trhu je ve skutečnosti pokusem získat obchodní výhody a zajistit zisky americkým společnostem, přestože to zpomalí hospodářskou expanzi Číny. Tito lidé se mylně domnívají, že zhodnocování jenu v polovině 80. let způsobilo slabý hospodářský výkon Japonska v 90. letech.", "en": "As Premier Wen Jiabao recently emphasized, China must now undertake comprehensive measures to control mounting inflation, growing asset bubbles, and an overheating economy. We share these concerns. In the US-China relationship, the RMB exchange rate has become a touchstone for broader anxieties about competition from China. As globalization advances and economies become more tightly integrated, worries about the effects of foreign competition – through trade or through foreign investment – have fueled economic nationalism and protectionist sentiments. Americans have been through this type of debate before. Twenty years ago, we were gripped by fear that Japan would overtake our economic leadership – a concern that was unfounded then and, in hindsight, looks profoundly mistaken. America continues to lead the world in standard of living, productivity, and innovation. China’s continued economic growth and integration into the global economy gives America even greater opportunities to grow and succeed. The biggest risk to both US and Chinese prosperity is that China’s growth stalls, or that it pulls back from further global integration and reforms too slowly. Indeed, economic nationalism is growing in China, too. Some Chinese are suspicious that the US push for RMB appreciation and financial-market liberalization is really an attempt to gain trade advantages and generate profits for American companies while slowing China’s economic expansion. They mistakenly believe that yen appreciation during the mid-1980’s caused Japan’s weak economic performance in the 1990’s."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při jejich prosazování se Varufakis cítil posílený velikostí volebního vítězství Syrizy a byl přesvědčený, že z ekonomického hlediska je logické klást důraz na tři otázky, které se podle mnoha ekonomů musí vyřešit, má-li být obnoven trvale udržitelný růst: mírnější a inteligentnější úsporná opatření, strukturální reformy, které lépe splňují společenské cíle, a snížení dluhu. Dnes, kdy už Varufakis ve vládě není, jsou tyto otázky stejně důležité jako v době, kdy je neúnavně prosazoval během svých návštěv v evropských hlavních městech a při vypjatých pozdně nočních jednáních v Bruselu. Mnozí pozorovatelé pokládají dohodu o třetím sanačním programu, kterou Řecko uzavřelo se svými věřiteli – sotva týden po Varufakisově rezignaci –, v podstatě za pokračování téhož. Přinejlepším přinese tato dohoda přestávku na oddech – který však bude příliš krátký i příliš povrchní. Kritika na Varufakisovu adresu do jisté míry neodráží ani tak podstatu jeho návrhů jako spíše styl, jakým přistupoval ke svým protějškům. Vyhýbal se tradiční dvojakosti otevřených soukromých diskusí a zdrženlivých veřejných komentářů a místo toho prosazoval své argumenty agresivně, otevřeně a přímočaře, přičemž tak činil stále osobnějším způsobem. Ať už byl tento přístup pokládán za naivní či svárlivý, nepopiratelně rozrušil a rozčilil evropské politiky. Ti místo aby upravili rámec hospodářské politiky, která pět let nedokázala dosáhnout stanovených cílů, zatvrdili se a nakonec se uchýlili k ekonomickému ekvivalentu diplomacie dělových člunů. A evidentně dali také najevo Varufakisovu šéfovi Tsiprasovi, že budoucnost vyjednávání závisí i na tom, zda svého nekonvenčního ministra odstaví na vedlejší kolej – což premiér učinil nejprve tím, že vedením vyjednávání pověřil někoho jiného, a poté jmenováním zcela nového ministra financí. Když je nyní z úřadu pryč, je Varufakis obviňován z mnohem více věcí než jen z neschopnosti přizpůsobit svůj přístup politické realitě. Někteří mu přikládají zodpovědnost za obnovený kolaps řecké ekonomiky, za bezprecedentní uzavření bankovního systému i za zavedení dusivých kapitálových kontrol. Jiní volají po kriminálním vyšetřování a charakterizují jeho činnost na Plánu B (v jehož rámci by Řecko zavedlo nový platební systém, buďto paralelně s eurem nebo místo něj) jako ekvivalent zrady. Ať už ho však milujete či nenávidíte (a zdá se, že velmi málo lidí, kteří se s ním setkali, se k němu staví lhostejně), Varufakis nikdy nebyl arbitrem řeckého osudu.", "en": "In pursuing them, Varoufakis felt empowered by the scale of Syriza’s electoral win and compelled by economic logic to press three issues that many economists believe must be addressed if sustained growth is to be restored: less and more intelligent austerity; structural reforms that better meet social objectives; and debt reduction. These issues remain as relevant today, with Varoufakis out of government, as they were when he was tirelessly advocating for them during visits to European capitals and in tense late-night negotiations in Brussels. Indeed, many observers view the agreement on a third bailout program that Greece reached with its creditors – barely a week after Varoufakis resigned – as simply more of the same. At best, the deal will bring a respite – one that is likely to prove both short and shallow. In part, the criticism of Varoufakis reflects less the substance of his proposals than the manner in which he approached his interlocutors. Eschewing the traditional duality of frank private discussions and restrained public commentary, he aggressively advocated his case openly and bluntly, and did so in an increasingly personal manner. Whether deemed naive or belligerent, this approach undeniably upset and angered European politicians. Rather than modifying a policy framework that had failed for five years to deliver on its stated objectives, they dug in their heels, eventually resorting to the economic equivalent of gunboat diplomacy. And they evidently also made it clear to Varoufakis’s boss, Tsipras, that the future of negotiations depended on him casting aside his unconventional minister – which he did, first by assigning someone else to lead the negotiations and then by appointing a new finance minister altogether. Now that he is out of office, Varoufakis is being blamed for much more than failing to adapt his approach to political reality. Some hold him responsible for the renewed collapse of the Greek economy, the unprecedented shuttering of the banking system, and the imposition of stifling capital controls. Others are calling for criminal investigations, characterizing the work he led on a Plan B (whereby Greece would introduce a new payments system either in parallel or instead of the euro) as tantamount to treason. But, love him or hate him (and, it seems, very few people who have encountered him feel indifferent), Varoufakis was never the arbiter of Greece’s fate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Barack Obama a americká moc CAMBRIDGE – Jedním z prvních problémů, s nimiž se bude prezident Barack Obama potýkat, jsou dopady současné finanční krize, která zpochybňuje budoucnost americké moci. Článek v měsíčníku Far Eastern Economic Review tvrdí, že „krach Wall Streetu zvěstuje globální tektonický posun: počátek úpadku americké moci“. Ruský prezident Dmitrij Medveděv chápe krizi jako znamení, že se globální vedení Ameriky chýlí ke konci, a venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil, že na Pekingu dnes záleží mnohem více než na New Yorku. A přesto dolar coby symbol americké finanční síly spíše stoupá než klesá. Jak poznamenává Kenneth Rogoff, profesor Harvardovy univerzity a bývalý hlavní ekonom MMF: „Vzhledem k tomu, jak jsme právě všechno neskutečně zpackali, je paradoxní, že cizinci reagují tím, že do nás nalévají další peníze. Nejsou si jistí, kam jinam by měli jít. Zdá se, že mají v naši schopnost řešit problémy větší důvěru než my sami.“ Kdysi se tvrdilo, že když Amerika kýchne, dostane zbytek světa rýmu. V poslední době začalo mnoho lidí tvrdit, že díky vzestupu Číny a ropných států by zpomalení v Americe nemuselo mít na okolní svět vliv. Když však Spojené státy dostaly finanční chřipku, ostatní je následovali. Mnozí zahraniční představitelé rychle přešli od škodolibosti ke strachu – a uchýlili se do bezpečí amerických státních pokladničních poukázek. Krize často vyvracejí konvenční moudra a tato krize odhaluje, že americká ekonomika má i nadále působivou sílu.", "en": "Barack Obama and American Power CAMBRIDGE – One of the first challenges that President Barack Obama will face is the effects of the ongoing financial crisis, which has called into question the future of American power. An article in The Far Eastern Economic Review proclaims that “Wall Street’s crack-up presages a global tectonic shift: the beginning of the decline of American power.” Russian President Dmitri Medvedev sees the crisis as a sign that America’s global leadership is coming to an end, and Venezuelan President Hugo Chávez has declared that Beijing is now much more relevant than New York. Yet the dollar, a symbol of American financial power, has surged rather than declined. As Kenneth Rogoff, a Harvard professor and former chief economist of the IMF notes, “It is ironic, given that we just messed up big-time, that the response of foreigners is to pour more money into us. They’re not sure where else to go. They seem to have more confidence in our ability to solve our problems than we do.” It used to be said that when America sneezed, the rest of the world caught a cold. More recently, many claimed that with the rise of China and the petro-states, an American slowdown could be decoupled from the rest of the world. But when the United States caught the financial flu, others followed. Many foreign leaders quickly switched from schadenfreude to fear – and to the security of US treasury bills. Crises often refute conventional wisdom, and this one reveals that the underlying strength of the American economy remains impressive."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So we had to somehow recruit and activate millions of citizens in dozens of countries to put pressure on their leaders to behave altruistically. And as we did so, we discovered something really thrilling, that when you make global citizenship your mission, you suddenly find yourself with some extraordinary allies. See, extreme poverty isn't the only issue that's fundamentally global. So, too, is climate change, human rights, gender equality, even conflict. We found ourselves shoulder to shoulder with people who are passionate about targeting all these interrelated issues. But how did we actually go about recruiting and engaging those global citizens? Well, we used the universal language: music. We launched the Global Citizen Festival in the heart of New York City in Central Park, and we persuaded some of the world's biggest artists to participate. We made sure that these festivals coincided with the UN General Assembly meeting, so that leaders who need to hear our voices couldn't possible ignore them. But there was a twist: you couldn't buy a ticket. You had to earn it. You had to take action on behalf of a global cause, and only once you'd done that could you earn enough points to qualify. Activism is the currency. I had no interest in citizenship purely as some sort of feel-good thing. For me, citizenship means you have to act, and that's what we required. And amazingly, it worked. Last year, more than 155,000 citizens in the New York area alone earned enough points to qualify. Globally, we've now signed up citizens in over 150 countries around the world. And last year, we signed up more than 100,000 new members each and every week of the whole year. See, we don't need to create global citizens from nothing. We're already everywhere. We just need to be organized and motivated to start acting. And this is where I believe we can learn a lot from Davinia, who started taking action as a global citizen back in 2012. Here's what she did. It wasn't rocket science. She started writing letters, emailing politicians' offices. She volunteered her time in her local community. That's when she got active on social media and started to collect pennies -- a lot of pennies.", "cs": "Takže jsme nějak potřebovali zapojit a přimět k akci miliony občanů v desítkách zemí, aby vyvíjeli tlak na své čelní představitele směrem k altruismu. A když jsme začali, zjistili jsme jednu skvělou věc, že když ze světoobčanství uděláte svou misi, najednou zjistíte, že kolem sebe máte úžasné spojence. Extrémní chudoba není jediný problém, který je ve své podstatě globální. Stejné je to se změnou klimatu, lidskými právy, rovností pohlaví a dokonce i s konflikty. A my jsme se ocitli po boku lidí, kteří jsou vášnivě zaměřeni na tyto vzájemně propojené problémy. Ale jak jsme v praxi tyhle světoobčany sháněli a zapojovali? Použili jsme k tomu univerzální jazyk: hudbu. Zorganizovali jsme Global Citizen Festival, v Central Parku, v srdci New Yorku, a k vystoupení jsme přizvali některé z největších světových umělců. Datum festivalů jsme stanovili na dobu zasedání Valného shromáždění OSN, aby lídři, kteří měli slyšet naše hlasy, aby je rozhodně nemohli ignorovat. Ale pozor: vstupenky se nedaly koupit. Bylo třeba si je vydělat. Museli jste podniknout něco pro věc na celosvětové úrovni, jedině tak jste mohli získat dost bodů, abyste se kvalifikovali. Naší měnou je aktivismus. Mě nezajímalo občanství čistě jako něco, kvůli čemu bych se měl cítit dobře. Občanství pro mě znamená, že musíte jednat, a přesně to jsme vyžadovali. A kupodivu to fungovalo. Minulý rok se jen v oblasti New Yorku kvalifikovalo víc než 155 000 občanů díky bodům, které získali. Dnes už máme zaregistrované občany ve více než 150 zemích světa. A minulý rok jsme zaregistrovali přes 100 000 nových členů za každý týden po celý rok. Jak vidíte, nemusíme vytvářet světoobčany z ničeho. Všude už totiž jsme. Potřebujeme jen organizaci a motivaci, abychom začali jednat. A v tomhle se podle mě můžeme hodně naučit od Davinie, která začala jednat jako světoobčanka v roce 2012. Udělala to takhle. Nebyla to žádná věda. Začala psát dopisy, rozesílala e-maily do kanceláří politiků. Svůj čas věnovala místní komunitě. Tehdy začala být aktivní na sociálních sítích a začala sbírat pence -- spoustu pencí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dodatečný půvab pro její kontinentální zastánce tkví ve skutečnosti, že 60 až 70 % výnosů by pocházelo z Londýna. Odpůrci předkrizovým jazykem tvrdí, že DFT by omezovala tržní efektivitu a vyháněla obchodování do jiných oblastí. „No a co?“ odpovídají zastánci daně: toto obchodování je možná z velké části „společensky neužitečné“ a bylo by nám bez něj líp. Volckerovo pravidlo (pojmenované podle bývalého předsedy Federálního rezervního systému Paula Volckera) vyvolávalo podobné sváry. Kritici namítají, že by omezovalo likviditu na důležitých trzích, třeba na trhu s neamerickým svrchovaným dluhem. Volcker své dílo brání, obrací se zpět ke srozumitelnějším dobám ve finanční soustavě a hovoří o „přehnaně likvidních trzích s cennými papíry se sklonem ke spekulacím“. Jeho sdělení je jasné: nižších objemů obchodování se neobává. Na obzoru je další písek a štěrk. Andy Haldane z Bank of England v pronikavé analýze „bleskového zhroucení“ dne 6. května 2010, kdy Dow během 30 minut ztratil bilion dolarů tržní hodnoty, tvrdí, že zatímco rostoucí kapitalizace akciového trhu skutečně může mít spojitost s finančním rozvojem a hospodářským růstem, mezi tržním obratem a růstem žádná taková vazba není. Obrat na amerických finančních trzích během dekády před krizí vzrostl čtyřnásobně. Prospělo to reálné ekonomice? Haldane uvádí ohromující statistiku: v roce 1945 průměrný investor vlastnil průměrnou americkou akcii čtyři roky. Do roku 2000 se průměrná doba držení snížila na osm měsíců, do roku 2008 pak na dva měsíce. Zdá se, že existuje spojitost mezi tímto překotným zkrácením doby držení akcií a jevem zvaným „korporace bez majitele“, kdy akcionáři mají chabou motivaci vyžadovat od managementu kázeň. Tato absence zodpovědnosti přispěla k závratnému zvýšení kompenzací pro vrcholné vedení a ve finančních firmách k odklonu od výnosů pro akcionáře ve prospěch vyšších výplat pro insidery. Haldaneova hlavní obava se ale týká stability trhů, konkrétně hrozeb, jež představuje vysokofrekvenční obchodování (HFT). Poukazuje na to, že HFT už na některých trzích s dluhy a devizami tvoří polovinu obratu a že na amerických akciových trzích je dominantní, neboť představuje víc než třetinu denních obchodů, přičemž ještě v roce 2005 to byla necelá pětina. Prudké, dramatické změny, jež HFT přináší, budou zřejmě pokračovat.", "en": "The fact that 60-70% of the receipts would come from London is an added attraction for its continental advocates. Opponents argue, in pre-crisis language, that the FTT would reduce market efficiency and displace trading to other locations. “So what?” supporters reply: maybe much of the trading is “socially useless,” and we would be better off without it. The Volcker rule (named for former Federal Reserve Chairman Paul Volcker) provoked similar arguments. Critics have complained that it would reduce liquidity in important markets, such as those for non-US sovereign debt. Defending his creation, Volcker harks back to a simpler time for the financial system, and refers to “overly liquid, speculation-prone securities markets.” His message is clear: he is not concerned about lower trading volumes. There is more grit on the horizon. In a penetrating analysis of the “Flash Crash” of May 6, 2010, when the Dow lost $1 trillion of market value in 30 minutes, Andy Haldane of the Bank of England argues that while rising equity-market capitalization might well be associated with financial development and economic growth, there is no such relationship between market turnover and growth. Turnover in US financial markets rose four-fold in the decade before the crisis. Did the real economy benefit? Haldane cites a striking statistic: in 1945, the average investor held the average US share for four years. By 2000, the average holding period had fallen to eight months; by 2008, it was two months. There appears to be a link between this precipitous drop in the average duration of stock holdings and the phenomenon of the so-called “ownerless corporation,” whereby shareholders have little incentive to impose discipline on management. That absence of accountability, in turn, has contributed to the vertiginous rise in senior executives’ compensation and, in financial firms, to a shift away from shareholder returns and towards large payouts to insiders. But Haldane’s main concern is with the stability of markets, particularly the threats posed by high-frequency trading (HFT). He points out that HFT already accounts for half of total turnover in some debt and foreign-exchange markets, and that it is dominant in US equity markets, accounting for more than one-third of daily trading, up from less than one-fifth in 2005. The rapid, dramatic shifts brought about by HFT are likely to continue."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zdá se, že patří k lidské povaze vědomě popírat možnost obrovských krizí nebo ji alespoň zlehčovat. „To není možné,“ případně: „Tak zlé to nebude,“ to jsou dvě kouzelné formulky, na které máme sklon spoléhat. Navíc si z černé labutě odmítáme vzít ponaučení dokonce i v době, kdy již všichni vidí labuť další! Ačkoliv současné generace zažily v uplynulých 20 letech dvě naprosto nečekané krize epických rozměrů, uchylujeme se k šokujícímu kolektivnímu zlehčování klimatické katastrofy s mnohem závažnějšími – a předvídatelnějšími – důsledky. Spojením odpovědí na globální klimatickou a globální hospodářskou krizi však můžeme najít cestu z obou. Řešení klimatické krize jsou již dobře známá, peníze jsou k dispozici, technologie také a tam, kde k dispozici nejsou, se dají vyvinout. Chybí však strategická vize a odhodlaná akce na straně velkých politických hráčů. Pokud jde o hospodářskou krizi, plánují se nebo se již zavádějí sanace a stimulační balíky v řádu miliard dolarů, eur, jenů nebo jüanů, které mají zabránit dalšímu poklesu globální ekonomiky. Zatímco jsou však srovnání s velkou hospodářskou krizí oprávněná, ponaučení z této krize a z programu New Deal zní, že i účinné programy mohou přinejlepším zmírnit dopad a stabilizovat situaci. Skutečné hospodářské zotavení – a to je špatná zpráva – se dostavilo až s druhou světovou válkou a dlouhou studenou válkou, která následovala. Mezinárodní společenství by se však nemělo spoléhat na válku coby ekonomický megaprojekt na ukončení současné recese, ale spíše vsadit na boj proti klimatické krizi, poněvadž globalizace bude pokračovat a rychle zesílí ohrožení světového klimatu. V roce 1929 žily na zeměkouli něco málo přes dvě miliardy lidí; dnes je jich 6,7 miliard a v roce 2050 jich bude 9 miliard. Díky globalizaci a novým komunikačním technologiím budou všichni toužit po víceméně stejné životní úrovni, což nutně povede k přetížení globálního ekosystému. Otázka, zda využívat uhlí, nebo jadernou energii, už není případná: bez průlomu v oblasti obnovitelné energie se globální energetickou poptávku jednoduše nepodaří uspokojit, nemluvě o rizicích nového Černobylu.", "en": "It seems to be part of human nature willfully to deny the possibility of great crises, or at least to downplay them. “Impossible” or “It won’t be all that bad” are the two magic formulae on which we tend to rely. And we refuse to learn the lesson of the black swan even when the next one is already visible for all to see! Although the generations alive today have witnessed two completely unexpected crises of epic proportions within the last 20 years, we indulge in a shocking collective repression of a climate disaster with far more serious – and foreseeable – consequences. But, in fact, by linking the answers to the global climate and economic crises, we can find a way out of both. The solutions to the climate crisis are already well known, the money is available, and so are the technologies, or where they aren’t, they could be developed. What is lacking is the strategic vision and determined action of the major political players. As for the economic crisis, bailouts and stimulus packages on the order of billions of dollars, euros, yen, or yuan have been planned or implemented to stem the further slide of the global economy. But, while references to the Great Depression are justified, the lesson of that crisis, and of the New Deal, is that effective programs can at best cushion the fall and bring about stabilization. The real economic recovery – and this is the bad news – came only with WWII and the long Cold War that followed. Rather than relying on war as an economic mega-project to end today’s recession, the international community should bet on the fight against the climate crisis, because globalization will continue, rapidly increasing the threats to the world’s climate. In 1929, there were slightly more than two billion people living on the planet; today, there are 6.7 billion, and in 2050 there will be nine billion. All of them, thanks to globalization and new communication technologies, will strive for the same standard of living, give or take, which will necessarily lead to an overstretched global ecosystem. The question of whether to use coal or nuclear power is simply no longer apposite: without a breakthrough in renewable energies, global energy demand cannot be met, not to mention the dangers of a new Chernobyl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Opozice vůči dominantnímu hlavnímu proudu v Evropě je rozštěpena mezi stále příliš často „starou“ levici, která se horko těžko přizpůsobuje realitě jedenadvacátého století, a populistické, proticizinecké a občas otevřeně fašistické strany na pravici. V USA má krajní pravice mnoho společných rysů s jejími populistickými evropskými protějšky. Díky schopnosti amerického systému dvou stran politicky integrovat však extremistické síly zůstávají na okraji, vzdor rétorice hnutí Tea Party. Zejména prezidentu Baracku Obamovi se daří přitahovat podporu jako liberálně levicový idealista a současně jako centristický realista, což mu umožnilo dosáhnout znovuzvolení navzdory slabému hospodářství a ještě slabšímu trhu práce. Nicméně bez hlubokých socioekonomických reforem zůstane růst HDP v Americe pravděpodobně přinejlepším pomalý, zatímco tamní politický systém se zdá paralyzovaný. Nikde neexistuje věrohodný plán jak omezit koncentraci bohatství a moci, rozprostřít ekonomické přínosy do šíře skrze solidní růst reálných příjmů chudých a zachovat makroekonomickou stabilitu. Absence takového plánu v USA (a Evropě) přispívá k odpojování finančních trhů z vazby na inkluzivní vývoj hospodářství, protože ukazuje, že současné trendy jsou politicky udržitelné. Přestože však narušování této vazby může ještě nějakou dobu pokračovat, neobjeví-li se nějaký alternativní program, obří propast mezi výkonem finančních trhů a blahobytem většiny lidí v dlouhodobém výhledu pravděpodobně nepřetrvá. Když ceny aktiv přestřelí realitu, nemají nakonec jinou možnost než klesat.", "en": "The opposition to the dominant mainstream in Europe is split between what is still too often an “old” left that has trouble adjusting to twenty-first-century realities, and populist, anti-foreigner, and sometimes outright fascist parties on the right. In the US, the far right shares many of the characteristics of its populist European counterparts. But it is a tribute to the American two-party system’s capacity for political integration that extremist forces remain marginalized, despite the rhetoric of the Tea Party. President Barack Obama, in particular, has been able to attract support as a liberal-left idealist and as a centrist-realist at the same time, which enabled him to win re-election in the face of a weak economy and an even weaker labor market. Nonetheless, without deep socio-economic reforms, America’s GDP growth is likely to be slow at best, while its political system seems paralyzed. Nowhere is there a credible plan to limit the concentration of wealth and power, broaden economic gains through strong real-income growth for the poor, and maintain macroeconomic stability. The absence of such a plan in the US (and in Europe) has contributed to the decoupling of financial markets from inclusive economic progress, because it suggests that current trends are politically sustainable. But, while this disconnect could continue for some time if no alternative program emerges, the huge gap between financial markets’ performance and most people’s well-being is unlikely to persist in the longer term. When asset prices overshoot reality, eventually they have nowhere to go but down."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But in English it's 20 words or a sentence with a short link. Maybe in Germany, in German language, it may be just \"Aha!\" (Laughter) But in Chinese language, it's really about 140 characters, means a paragraph, a story. You can almost have all the journalistic elements there. For example, this is Hamlet, of Shakespeare. It's the same content. One, you can see exactly one Chinese tweet is equal to 3.5 English tweets. Chinese is always cheating, right? So because of this, the Chinese really regard this microblogging as a media, not only a headline to media. And also, the clone, Sina company is the guy who cloned Twitter. It even has its own name, with Weibo. \"Weibo\" is the Chinese translation for \"microblog\". It has its own innovation. At the commenting area, [it makes] the Chinese Weibo more like Facebook, rather than the original Twitter. So these innovations and clones, as the Weibo and microblogging, when it came to China in 2009, it immediately became a media platform itself. It became the media platform of 300 million readers. It became the media. Anything not mentioned in Weibo, it does not appear to exist for the Chinese public. But also, Chinese social media is really changing Chinese mindsets and Chinese life. For example, they give the voiceless people a channel to make your voice heard.", "cs": "V angličtině to je jenom 20 slov nebo věta s krátkým odkazem. Možná, že v Německu, v němčině je to jenom \"Aha!\" (Smích) V čínštině je to ale opravdu 140 znaků, což je odstavec, celý příběh. Najdete tam skoro všechny prvky žurnalistiky. Například, toto je Hamlet od Shakespeara. Úplně stejný obsah. Můžete vidět, že jeden čínský tweet odpovídá 3,5 anglickým tweetům. Čínština vždycky podvádí, že? A právě proto je pro číňany mikroblogování médium, ne jenom titulek médií. A stejně tak klon, společnost Sina, která naklonovala Twitter. Má své vlastní jméno, Weibo. \"Weibo\" v čínštině zmanená \"mikroblog\". Mají vlastní inovace. Co se týče komentářů, tak to má čínské Weibo spíše jako Facebook, než jako původní Twitter. Když v roce 2009 vznikly v Číně tyto inovace a klony, jako weibo a mikroblogování, hned se staly platformou pro média. Staly se mediální platformou pro 300 milionů čtenářů. Staly se médiem. Cokoli, co není zmíněno na Weibu, jakoby pro čínskou veřejnost neexistovalo. Čínská sociální média ale také mění smýšlení a životní postoje číňanů. Například lidé bez hlasu tak mají cestu, kterou mohou být vyslyšeni."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový úděl pro křehké státy PAŘÍŽ – Zhruba čtvrtina světové populace dnes žije v konflikty sužovaných a nestabilních státech. Vzdor ohromným sumám peněz vynaloženým v posledních 50 letech na pomoc takovým státům ozbrojené konflikty a násilnosti nadále ničí životy milionů lidí po celém světě. Mezinárodní a národní partneři musí radikálně změnit způsob, jímž k takovým státům přistupují. V roce 2004 jsem potřebnost nového přístupu viděl na vlastní oči na Srí Lance. Během prvních dvou měsíců po ničivém cunami, které tam tehdy v prosinci udeřilo, navštívilo zemi bezmála 50 hlav států a ministrů zahraničí. Každý přijel s vlastními programy, vlastními organizacemi občanské společnosti a vlastními televizními štáby. Málokdo ovšem s hlubší znalostí dynamiky politického konfliktu mezi militantními Tamily a srílanským státem. Udělaly se velké chyby, které podnítily další násilí. Významnou výzvou, před níž dnes stojíme, je odklonit se od modelu partnerství, v němž se priority, politiky a finanční potřeby stanovují v hlavních městech dárcovských zemí a v sídlech rozvojových partnerů. Konflikty postižené státy musí dostat příležitost určovat svůj vlastní osud. Měly bychom zavést modely postkonfliktní transformace, jako je ten, který propaguje g7+, skupina osmnácti křehkých států. Jedná se o jednoduchý model: země hodnotí svou vlastní situaci pomocí nástrojů, které si samy vyvinou a které odpovídají okolnostem, aby formulovaly vizi a plán s cílem konsolidovat mír a dosáhnout prosperity. To sice možná vypadá jako vzdušné zámky, ale máme s tím už zkušenost v Africe, kde potenciál takových programů dokládá sierraleonská Agenda pro prosperitu 2013-2017 a Vize Libérie 2030. Pokrok při naplňování národních priorit, jako je upevňování míru, rozšiřování přístupu ke spravedlnosti či zvyšování bezpečnosti, se monitoruje lokálně. Jak se ukazuje, místní systémy a prostředky se používáním posilují. Právě takový model navrhuje „Nový úděl v přístupu ke křehkým státům“, stavějící na sérii mezinárodních závazků týkajících se pomoci a rozvoje a schválený roku 2011 na Čtvrtém fóru vysoké úrovně o efektivitě pomoci v jihokorejském Pusanu. Zakotvuje to, co je pro budování mírových států a společností nejpodstatnější: závazky – cíle budování míru a státu – ke zlepšování toho, jak národní a mezinárodní partneři působí v konflikty sužovaných a křehkých kontextech.", "en": "A New Deal for Fragile States PARIS – Today, roughly one-quarter of the world’s population lives in conflict-affected and fragile states. Despite vast sums of money spent aiding such states over the last 50 years, armed conflict and violence continue to blight the lives of millions of people around the world. International and national partners must radically change the way they engage such states. I experienced firsthand the need for a new approach in 2004 in Sri Lanka. Within the first two months of the devastating tsunami that struck that December, close to 50 heads of state and foreign ministers visited the island. Each came with their own programs, their own civil-society organizations, and their own television crews. Few came with any deep understanding of the dynamics of the political conflict between militant Tamils and the Sri Lankan state. Big mistakes were made, fueling further violence. Our major challenge today is to move away from the model of partnership according to which priorities, policies, and funding needs are determined in donor capitals and development partners’ headquarters. Conflict-affected states need to be able to determine their own destinies. We should establish models of post-conflict transition like the one advocated by the g7+, a group of eighteen fragile states. The model is simple: Countries assess their own situation, using tools that they develop and that are appropriate to the context, in order to formulate a vision and a plan to consolidate peace and achieve prosperity. This may sound like pie in the sky, but we have already tasted it in Africa, where Sierra Leone’s Agenda for Prosperity 2013-2017 and the Liberia Vision 2030 exemplify the potential of such programs. Progress on meeting national priorities such as peace consolidation, expanding access to justice, or increasing security is monitored locally. Using local systems and capacities, it turns out, can strengthen them. The “New Deal for Engagement in Fragile States,” which builds on a series of international commitments regarding aid and development, and was endorsed at the at the Fourth High-Level Forum on Aid Effectiveness in Busan, South Korea in 2011, proposes just such a model. It enshrines what matters most in building peaceful states and societies: commitments – the Peace- and State-building Goals – to improve how national and international partners engage in conflict-affected and fragile contexts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Machismus po mexicku Sedíme v restauraci v hlavním městě Mexika a Monica najednou začne cosi usilovně hledat v kabelce. Vytáhne mobilní telefon a kontroluje si zprávy. ,,Děje se něco?\" ptám se. ,,Ne, ne, to nic,\" usměje se, ,,jenom můj manžel. Je celý nesvůj, když volá a já to neberu. Vždycky musím mít zapnutý mobil - aby věděl, kde jsem.\" ,,Jako že chce o tobě vždycky všechno vědět,\" pravím a ona se zasměje. Monika mi trochu rozpačitě vykládá, že Estéban je vlastně docela otevřený, a mně v tu chvíli dochází, že od svých přítelkyň a pacientek slýchám poslední dobou totéž. Mobilní telefon se pro muže stal novým nástrojem, jak kontroloval jejich ženy. Telefonují jim a nutí je, aby byly doma co nejdříve. Machismus se v Mexiku už moc nenosí, ale kontrola je ,,in\" pořád. Dnes už se skoro nevidí, že by muž své ženě nedovolil studovat, pracovat nebo jít během dne ven. Téměř čtyřicet procent žen v aktivním věku chodí do práce, na střední i vysoké školy chodí zhruba stejný počet mužů i žen a průměrný rozdíl ve výdělku mezi muži a ženami, kdy ženy vydělávají přibližně sedmdesát procent mzdy mužů, je srovnatelný s vyspělým světem. Ženy v Mexiku si stále více uvědomují svá práva a požadují rovné zacházení na pracovišti i v politice. V těchto podmínkách tradiční machismus zmutoval. Dnes už se více spoléhá na psychologický nátlak a kontrolu než na diskriminaci a fyzické omezování. Svým způsobem se machismus dostal do ilegality.", "en": "Mexico's Machismo Machine Monica rummages frantically in her bag as we dine at a Mexico City restaurant. She pulls out her cell phone and checks for messages. \"Is anything wrong?\" \"No, it's nothing,\" she smiles, \"just my husband. He becomes upset if he calls and I don't answer. I'm always supposed to have my cell phone on--he likes to know where I am.\" \"You mean he likes to keep track of you,\" I say, and she laughs. As Monica explains, sheepishly, that Esteban is actually open-minded, it dawns on me that I've been hearing a lot of similar stories recently, from female friends and patients. The cell phone has become a new way for men to keep tabs on their wives, calling them and pressuring them to come home as soon as possible. Machismo might be out of fashion in today's Mexico, but control is definitely in. You rarely hear of men not allowing their wives to study, work, or go out during the day. Almost 40% of working-age women hold jobs, school and university enrollment is evenly split between the sexes, and the average wage differential, whereby women earn about 70% of what men make, is comparable to that of industrialized nations. Women are increasingly aware of their rights, demanding equal treatment in the workplace and in politics. Under these conditions, machismo mutated. Nowadays, it relies more on psychological coercion and control than on discrimination or physical constraints. In a sense, machismo has gone underground."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So my choices are meaningless. So we don't want to live in that special reality. And as for the special reality of nothingness, we wouldn't be having this conversation. So I think living in a generic reality that's mediocre, there are nasty bits and nice bits and we could make the nice bits bigger and the nasty bits smaller and that gives us a kind of purpose in life. The universe is absurd, but we can still construct a purpose, and that's a pretty good one, and the overall mediocrity of reality kind of resonates nicely with the mediocrity we all feel in the core of our being. And I know you feel it. I know you're all special, but you're still kind of secretly mediocre, don't you think? (Laughter) (Applause) So anyway, you may say, this puzzle, the mystery of existence, it's just silly mystery-mongering. You're not astonished at the existence of the universe and you're in good company. Bertrand Russell said, \"I should say the universe is just there, and that's all.\" Just a brute fact. And my professor at Columbia, Sidney Morgenbesser, a great philosophical wag, when I said to him, \"Professor Morgenbesser, why is there something rather than nothing?\" And he said, \"Oh, even if there was nothing, you still wouldn't be satisfied.\" So — (Laughter) — okay. So you're not astonished. I don't care.", "cs": "Takže na mém výběru nezáleží. V takové speciální realitě žít nechceme. A v případě reality tvořené prázdnotou bychom tu spolu nerozmlouvali. Myslím si, že žít v obecné realitě, která je jen průměrná a skládá se z nepříjemných i příjemných chvilek, kde můžeme ty příjemné prodlužovat a ty nepříjemné zkracovat, dává našemu životu nějaký smysl. Vesmír je absurdní, ale pořád mu můžeme dávat smysl a jeden docela dobrý existuje a celková průměrnost reality tak nějak souzní s průměrností, kterou všichni v jádru našeho bytí cítíme. Vím, že to cítíte. Vím, že jste všichni neobyčejní, ale kdesi vskrytu jste pořád průměrní, nemyslíte? (Smích) (Potlesk) Stejně si možná říkáte, že tato hádanka, toto tajemství existence je jen pošetilé honění se za záhadou. Existence vesmíru vás nijak neudivuje a to se stává i lidem v lepších rodinách. Bertrand Russell řekl: „Řekl bych, že vesmír prostě je a tím to končí.“ Jako holý fakt. A Sidney Morgenbesser, můj profesor z Columbijské univerzity, velký filozofický šprýmař, když jsem se ho ptal: „Profesore Morgenbessere, proč existuje něco namísto toho, aby neexistovalo nic?“ řekl: „Oh, i kdyby tu nic nebylo, stejně bys nebyl spokojený.“ Takže — (Smích) — dobrá. Nejste ohromení. Mně je to jedno."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As Figure 3.6 reveals, the number of inquiries opened in 2008 (296) is slightly lower than it was in 2007 (309), 2005 (343), and 2004 (351), but higher than it was in 2006 (267), and 2003 (253). Inquiries closed will be analysed in section 3.3 below. Figure 3.6: Evolution in the number of inquiries 7.It should be noted that the analysis in this section is based on the number of inquiries opened in 2008, rather than — as in previous years — the total number of inquiries dealt with during the year (i.e., including cases carried over from previous years). This new method of calculating the statistics should give a better indication of trends, year-on-year. Complaints and inquiries A total of 74% of complaints leading to inquiries were submitted by individual citizens, whereas 26% were submitted by companies and associations. Table 3.3: Source of complaints leading to inquiries Most inquiries opened by the Ombudsman in 2008 concerned the European Commission (66%). Given that the Commission is the main Community institution that makes decisions having a direct impact on citizens, it is logical that it should be the principal object of citizens' complaints. Complainants also targeted the administration of the European Parliament (10%), the European Personnel Selection Office (7%), the Council (3%), and the European Anti-Fraud Office, OLAF (2%)8. Twenty other EU institutions and bodies were the subject of a further 37 inquiries9. Figure 3.7: Institutions and bodies subject to inquiry", "cs": "Jak udává obr. 3.6, počet šetření zahájených v roce 2008 (296) je o něco nižší než v roce 2007 (309), 2005 (343) a 2004 (351), avšak vyšší, než tomu bylo v roce 2006 (267) a 2003 (253). Uzavřená šetření budou analyzována v oddíle 3.3. Obr. 3.6: Vývoj počtu šetření 7.Je nutno podotknout, že analýza v tomto oddíle vychází z počtu šetření zahájených v roce 2008, nikoli (jak tomu bylo v předchozích letech) z celkového počtu šetření vedených v průběhu daného roku (tj. včetně případů převedených z předchozích let). Tento nový způsob výpočtu statistik by měl umožnit lepší přehled o meziročních tendencích. Stížnosti a šetření Celkem 74 % stížností vedoucích k šetření bylo podáno jednotlivými občany, zatímco 26 % předložily podniky a sdružení. Tabulka 3.3: Zdroj stížností vedoucích k šetření Většina šetření, jež veřejný ochránce práv v roce 2008 zahájil, se týkala Evropské komise (66 %). Vzhledem k tomu, že Komise je hlavním orgánem Společenství, který vydává rozhodnutí, jež mají přímý dopad na občany, je logické, že musí být hlavním předmětem stížností občanů. Stěžovatelé se zaměřovali rovněž na správu Evropského parlamentu (10 %), Evropského úřadu pro výběr personálu (7 %), Rady (3 %) Evropského úřadu pro boj proti podvodům, Olaf (2 %)8. Předmětem dalších 37 šetření bylo dvacet jiných orgánů a institucí EU9. Obr. 3.7: Orgány a instituce, jichž se šetření týkalo"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podhoubí vraždy v Pákistánu Smrt Bénazír Bhuttové, první muslimské ženy, která vedla muslimskou zemi, je vážná rána vyhlídkám Pákistánu na demokracii, ba jeho životaschopnosti jako státu. Jak propuká chaos a zmatek, neměli bychom pouštět ze zřetele částečnou zodpovědnost prezidenta Parvíze Mušarafa za tento zvrat událostí. Přinejmenším jej nelze zprostit viny za to, že jeho vláda nedokázala Bhuttové zajistit dostatečnou bezpečnost. Bhuttová tak musela zaplatit životem za to, že se kurážně postavila extremistům všech odstínů – od al-Káidy a Tálibánu po místní náboženské politické strany a armádní příznivce tvrdé linie. Coby dědička Zulfikara Alího Bhutta, legendárního demokratického lídra, jehož v roce 1979 nechal oběsit generál Muhammad Zijául Hak, se Bénazír už v mladém věku stala symbolem odporu – v 80. letech však strádala ve věznicích a v exilu. Odkazem Z. A. Bhutta bylo dodávat moc chudým a bránit práva obyčejných lidí obklopených feudalistickou politikou a vojenskou vládou. Než aby se před vojenskou juntou shrbil, přijal raději šibenici. Několik hodin před otcovou popravou bylo Bénazír dovoleno jej naposledy vidět, o čemž ve své autobiografii napsala: „V cele smrti jsem mu přísahala, že v jeho díle budu pokračovat.“ Velkou měrou svůj slib splnila. Její první období ve funkci předsedkyně vlády (1988-90) bylo krátké a nepřehledné. Generálporučík Hamíd Gul, bývalý šéf tajné služby ISI, potvrdil, že podporoval alianci pravicových politických stran, aby Bhuttové zabránil v získání parlamentní většiny. Informace o pákistánském jaderném programu a operacích ISI v Afghánistánu byly mimo její pole působnosti. Její druhé období v úřadu (1993-96) bylo delší a lepší, avšak její vláda opět předčasně padla, kvůli obviněním ze špatného hospodaření a korupce. Ve skutečnosti také sehrály svou úlohu machinace tajných služeb. Armáda si k ní vypěstovala hlubokou nedůvěru, vzhledem k jejímu postavení prozápadní vůdkyně s všeobecnou podporou, která si přála mír s Indií. Po téměř deseti letech dobrovolného exilu přinesl Bhuttové její říjnový návrat do Pákistánu nový politický začátek. Pákistán se změnil, neboť vojenská diktatura a náboženský extremismus na severu narušily strukturu společnosti.", "en": "The Making of a Murder in Pakistan The assassination of Benazir Bhutto, the first Muslim woman to lead a Muslim country, is a serious blow to Pakistan’s prospects for democracy and, indeed, its viability as a state. As chaos and confusion set in, we should not lose sight of President Pervez Musharraf’s partial responsibility for this turn of events. At the very least, he cannot be absolved from his government’s failure to provide Bhutto with adequate security. Instead, Bhutto had to pay with her life for courageously challenging extremists of all stripes – from Al-Qaeda and Taliban to the country’s religious political parties and military hardliners. As heir to Zulfikar Ali Bhutto, the legendary democratic leader who was hanged by General Muhammad Zia-ul-Haq’s government in 1979, Benazir emerged as a symbol of resistance at a young age – but languished in jails and exile in the 1980’s. Z. A. Bhutto’s legacy was empowerment of the impoverished and defense of ordinary people’s rights amid feudalistic politics and military rule. Rather than bowing to the military junta, he embraced the gallows. Hours before his hanging, Benazir was allowed to see her father for the last time, writing in her autobiography: “I told him on my oath in his death cell, I would carry on his work.” She largely lived up to the promise. Her first stint as prime minister (1988-90) was brief and disorganized. Lt. Gen. Hamid Gul, the former Inter-Services Intelligence (ISI) chief, confirmed that he sponsored an alliance of right-wing political parties to stop her from getting a parliamentary majority. Information about Pakistan’s nuclear program and ISI operations in Afghanistan were out of her domain. Her second term in office (1993-96) was longer and better, but her government again fell early, owing to charges of mismanagement and corruption. In reality, machinations by the intelligence agencies also played a part. The military had developed an entrenched distrust of her, given her position as a popularly supported pro-Western leader who wanted peace with India. After almost a decade in self-imposed exile, Bhutoo’s return to Pakistan in October gave her a fresh political start. Pakistan had changed, as military dictatorship and religious extremism in the north played havoc with the fabric of society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecká blízkovýchodní cesta do Evropy ISTANBUL – Před pouhými pár lety vévodila turecké agendě Evropa. Nově zvolená vláda Recepa Tayyipa Erdoğana zahájila řadu ambiciózních reforem s cílem splnit politická kritéria členství v Evropské unii. Na konci roku 2004 se EU rozhodla zahájit s Tureckem přístupové rozhovory. Proevropská euforie však nakonec neměla dlouhého trvání: přístupová jednání jsou dnes ze všech možných praktických důvodů ve slepé uličce. Euroskepticismus dosahuje v Turecku rekordních výšin, zvláště když ho přiživují někteří evropští politici vyslovující se proti vstupu Turecka i neschopnost samotné EU rozptýlit pochyby o realizovatelnosti konečného přijetí této země. Domácí podpora vstupu do EU dosahovala na začátku jednání sedmdesáti procent, zatímco dnes se blíží čtyřiceti procentům. Rovněž turecká vláda vcelku pochopitelně ztratila chuť do reforem podle vzoru EU. Už déle než dva roky nachází Evropská komise ve svých výročních zprávách o pokroku politických reforem jen málo pozitivního. V době, kdy se Evropa jeví stále vzdálenější, se však na obzoru vynořuje Blízký východ, poněvadž Turecko přesouvá pozornost od Bruselu k Bejrútu a dále. Zmar z jednání s nerozhodnutou Evropou vedl turecké politiky k tomu, že soustředili své úsilí na oblast, kde je očekávaný výnos jejich investice bezprostřednější a konkrétnější. Faktem zůstává, že zatímco Erdoğan nedávno navštívil řadu blízkovýchodních zemí – Sýrii, Libanon, Egypt, Alžírsko, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Írán i Irák –, v Bruselu byl tento měsíc poprvé od roku 2005. Turecko hrálo v blízkovýchodní politice tradičně roli přihlížejícího. Jeho vedoucí představitelé se domnívali, že účastí na řešení problémů regionu ničemu významnému nenapomohou ani nic nezískají a že vzhledem k osmanskému odkazu země by se na ně arabští sousedé dívali podezíravě. Vývoj v posledních letech však Turecku umožnil stát se aktivnějším hráčem v regionu a zaznamenat několik diplomatických úspěchů. Turecko napomohlo k ukončení sporů mezi znesvářenými libanonskými frakcemi a jeho předběžné rozhovory se Sýrií – uskutečněné navzdory varování Spojených států – se vrchovatě vyplatily. Turecko dokázalo nejen uvolnit mezinárodní napětí obklopující tohoto arabského souseda, ale i zorganizovat zahájení přímých rozhovorů mezi Sýrií a Izraelem.", "en": "Turkey’s Middle Eastern Road to Europe ISTANBUL – Just a few years ago, Europe headed Turkey’s agenda. Recep Tayyip Erdoğan’s newly elected government had embarked on a series of ambitious reforms to meet the European Union’s political criteria for membership. At the end of 2004, the EU decided to initiate accession talks. But pro-European euphoria proved short-lived: for all practical purposes, the accession negotiations are now at an impasse. Euro-skepticism is now at an all-time high in Turkey, fueled by some European political leaders’ rhetoric opposing Turkey’s accession, and by the EU’s own failure to dispel doubts about the feasibility of Turkey’s eventual membership. Domestic support for EU accession was 70% at the start of the negotiations, but is now closer to 40%. Not surprisingly, Turkey’s government has also lost its appetite for EU-related reforms. For more than two years, the European Commission has found little positive to say in its annual progress reports on political reform. Yet, just as Europe is looking more distant, the Middle East is looming larger, as Turkey shifts its attention from Brussels to Beirut and beyond. The frustrations of dealing with an undecided Europe have led Turkish policymakers to focus their efforts on an area where the expected return on their investment is more immediate and more concrete. In fact, whereas Erdoğan recently visited many Middle East countries – Syria, Lebanon, Egypt, Algeria, Jordan, Saudi Arabia, Iran, and Iraq – until this month, he had not been to Brussels since 2005. Turkey was traditionally a bystander in Middle East politics. Its leaders believed that there was little to be contributed or gained by getting involved in the region’s problems, and that Turkey’s Ottoman legacy would leave its Arab neighbors suspicious. But developments in recent years have enabled Turkey to become a more active player in the region, and to score several diplomatic successes. Turkey was instrumental in bringing about an end to Lebanon’s factional strife, and its overtures to Syria – undertaken despite warnings from the United States – have paid off handsomely. Turkey was able not only to defuse the international tensions surrounding its Arab neighbor, but also to engineer the start of direct talks between Syria and Israel."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co nám tedy tato ponaučení říkají o tom jak dál postupovat v Iráku, Afghánistánu a Íránu? V případě Iráku prezident Barack Obama zopakoval svůj závazek ukončit veškeré bojové operace do konce srpna a všechny vojenské síly USA stáhnout do konce příštího roku. Avšak soudě podle neschopnosti iráckých politiků řadu měsíců po celostátních volbách sestavit novou vládu, bezúspěšných snah zajistit základní služby a především podle pokračujícího zhoubného násilí, budování národa v Iráku stále není ani zdaleka dovršené. Až se objeví nová irácká vláda, Obamova administrativa si slib, že se stáhne, možná raději rozmyslí a spíše dojedná novou dohodu (která by umožnila až 20 tisícům amerických vojáků zůstat v nadcházejících letech v Iráku). V Afghánistánu se ponaučení točí kolem podstaty toho, o co se vlastně usiluje. Historie ukazuje, že USA měly dvakrát měřit, než se rozhodly pro pokračování snahy o přetvoření afghánské společnosti či tamní vlády. USA by se zachovaly moudřeji, kdyby se omezily na protiteroristickou misi, podobnou aktivitám v Somálsku a Jemenu (a v určitém rozsahu v Pákistánu). Co se týče Íránu, první irácká válka nás poučila, že ekonomické sankce pravděpodobně nebudou stačit k tomu, abychom Revoluční gardy (které zemi rostoucí měrou dominují) přiměli k přijetí ověřitelných mezí jejich jaderného programu.", "en": "So what do these lessons tell us about how to move forward in Iraq, Afghanistan, and Iran? In the case of Iraq, President Barack Obama has repeated his pledge to end all US combat operations by the end of August, and to withdraw all US military forces by the end of next year. But, judging by Iraqi politicians’ inability to form a new government months after national elections, their failure to provide essential services, and, above all, the continuing deadly violence, nation-building in Iraq is far from complete. The Obama administration may want to reconsider its commitment to leave and, instead, negotiate a new accord (one that would allow as many as 20,000 US troops to stay in Iraq for years to come) if and when a new Iraqi government emerges. In Afghanistan, the lessons revolve around the nature of what is being sought. History suggests that the US ought to think twice before continuing its effort to remake Afghan society or its government. Instead, the US would be wiser to limit itself to a narrower counterterrorism mission, one akin to what is being done in Somalia and Yemen (and, to some extent, in Pakistan). In the case of Iran, the first Iraq war teaches us that economic sanctions will likely not be enough to persuade the Revolutionary Guards (who increasingly dominate the country) to accept verifiable limits on their nuclear program."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Místo zavedení hlubokých a trvalých škrtů v odvodech ze mzdy, jež hradí podniky, dala vláda obchodním společnostem úlevu z daně z příjmu ve výši 20 miliard eur během příštích dvou let. A jelikož se od firem vyžaduje, aby vrácené peníze použily na investice a tvorbu pracovních míst, vláda opatření vykreslila jako snížení daní z práce, které povzbudí zaměstnanost. Jenže dočasná daňová úleva nemůže změnit pobídky. Firmy navíc peníze dostanou až v letech 2014-2015, vzhledem ke spletitosti francouzské daňové správy. A když už je dostanou, stát vůbec nemůže vědět, jestli jejich reinvestice do týchž podniků bude prospěšnější než kupříkladu vyplacení dividend, které by pak akcionáři mohli využít k financování nového podnikání. Francouzští zákonodárci opět jednají s přesvědčením, že vědí lépe než účastníci trhu. Kromě slibů, že dojde ke snížení regulace zaměstnanosti, je jádrem všech nových opatření to, že úředníci posílají státní peníze a dotace společnostem a projektům dle svého uvážení. Smrtelné křeče francouzské ekonomiky tedy pokračují. Jak to skončí, teprve uvidíme. Ať už konec přijde ve formě kapitálové stávky zahraničních držitelů dluhopisů nebo stávek domácích pracujících a širšího sociálního a politického neklidu, francouzští lídři stále nejsou na takové nevyhnutelné dění vůbec připraveni.", "en": "Instead of implementing deep and permanent cuts in payroll taxes on businesses, the government will give companies a €20 billion ($26 billion) income-tax credit over the next two years. And, with companies required to apply the rebated cash to investment and job creation, the government has portrayed the measure as a cut in taxes on labor that will boost employment. But a temporary tax break cannot change incentives. Furthermore, companies will not receive the cash until 2014-2015, owing to the complexity of France’s tax administration. And, when they do get it, the state cannot possibly know that reinvesting in the same enterprise will be more beneficial than, say, paying out dividends that shareholders could then use to finance a new venture. Once again, French lawmakers are acting on the conviction that they know better than market participants. Apart from promises to reduce employment regulation, all of the new measures boil down to officials directing state money and subsidies to companies and projects of their choosing. So the death rattle of the French economic model continues. What remains to be seen is how the end will come. And, whether it comes in the form of a capital strike by foreign bondholders, or of domestic labor strikes and wider social and political unrest, France’s leaders remain entirely unprepared for the inevitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Praskne bublina dluhopisů? Jestliže výrazně neklesne inflace, je teď ideální doba stát se dlužníkem a nevhodná doba stát se věřitelem nebo investovat do dlouhodobých dlužních úpisů. V mnoha zemích přehnané obavy z deflace drží úrokové sazby na nízké úrovni a cenu kapitálu na historickém minimu. Nejnižší sazby byly zaznamenány 13. června. Výnos desetiletých dluhopisů v USA činil 3,11%, tedy jen o málo přesahoval 2,1% míru inflace za posledních dvanáct měsíců. Výnos desetiletých vládních dluhopisů v eurozóně se rovnal 3,54%, přičemž tamní míra inflace byla 1,9%. Výnos v Británii dosahoval 3,86% při 3% inflaci a v Japonsku 0,44% při inflaci na hodnotě -0,1%. Ve všech případech platí, že i drobný nárůst dnešní velmi nízké míry inflace by skoncoval s reálným ziskem z investic do dluhopisů. Pokud se dlouhodobé míry neudrží, ceny dlouhodobých dluhopisů prudce klesnou a investorům zbude ztráta. Vývoj trhů s obligacemi byl ve vyspělých zemích za poslední půlstoletí poměrně přímočarý. Spotřebitelská inflace rostla celkem plynule (ač s výraznými krátkodobými výkyvy), dokud ji ropné krize let 1973-4 a 1979-81 nevystřelily v Evropě, Severní Americe, Japonsku a v dalších zemích na historická maxima. Poté se trend obrátil a inflace dosti plynule klesala. Ropné krize byly bodem obratu jak v politice, tak v hospodářství. Až do jejich příchodu postupně ztrácely centrální banky, obávající se recese, kontrolu nad inflací. Ovšem vzhledem k hněvu veřejnosti kvůli závratnému růstu cen v důsledku ropných krizí nakonec mohli představitelé centrálních bank zpřísnit úvěrové podmínky a zadusit tak inflaci prostřednictvím silných celosvětových recesí. Manažeři firem zároveň získali veřejnou podporu, již potřebovali, aby dokázali vzdorovat mnoha vyrovnávacím příplatkům, jež roztáčely spirálu vzájemného vlivu mezd a cen. Investoři z řad široké veřejnosti těmto trendům nikdy skutečně neporozuměli. Nechápali stoupající trend cen před rokem 1980, a proto byly výnosy z dluhopisů, zaostávající za rostoucí inflací, příliš nízké. Mezi rokem 1953, kdy roční průměrná inflace činila jen 0,63%, a březnem roku 1980, kdy inflace vrcholila na hodnotě 14,66%, dosahoval v USA výnos z desetiletých dluhopisů ministerstva financí v průměru pouhých 1,46% nad mírou inflace. Investorské kruhy nikdy úplně nepochopily ani sestupnou tendenci inflace po roce 1980, takže dlouhodobé výnosy dluhopisů, opožděně reagující na klesající inflaci, byly příliš vysoké.", "en": "Will the Bond Bubble Burst? Unless inflation drops much more, now is an ideal time to be a borrower and a bad time to be a lender or investor in long-term bonds. Indeed, in many countries, exaggerated fears of deflation are keeping interest rates depressed and the cost of capital at historic lows. The lowest rates were seen on June 13 th . Ten-year bonds in the US yielded 3.11%, not much above the 2.1% inflation rate of the past 12 months. Ten-year government bonds in the Euro-area yielded 3.54%, while the Euro-area inflation rate was 1.9%. The yield in the UK was 3.86%, while inflation was 3%, and Japanese bonds yielded 0.44%, compared with inflation of -0.1%. In each case, a small increase in today's very low inflation rates would eliminate any real gain from investing in bonds. If low long-term rates do not hold, long-term bond prices will drop sharply, leaving investors with a loss. The history of developed-country bond markets in the last half-century is relatively straightforward. Consumer inflation increased fairly steadily (albeit with major short-run swings), until the oil crises of 1973-4 and 1979-81 propelled it to historic highs in Europe, North America, Japan and other countries. Afterwards, the trend was reversed, and inflation declined fairly steadily. The oil crises marked a political as well as an economic turning point. Until that time, central banks, fearing recession, were gradually losing their grip on inflation. But public anger over sky-high price growth precipitated by the oil crises finally allowed central banks to tighten credit and smother inflation with massive global recessions. Corporate managers, meanwhile, got the public support needed to resist many cost-of-living allowances that were fueling a wage-price spiral. The general investing public never really understood these trends. They did not comprehend the upward trend in prices before 1980, so bond yields, lagging behind rising inflation, were too low. In the US, ten-year US Treasury yields averaged only 1.46% above the inflation rate between 1953, when annual average inflation was only 0.63%, and March 1980, when inflation peaked at 14.66%. Nor did the investing public fully comprehend the downtrend in inflation after 1980, so long-term bond yields, lagging behind falling inflation, were too high."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pnutí mezi členskými státy dosáhlo bodu zlomu, nejen vlivem uprchlíků, ale i v důsledku mimořádné zátěže mezi věřitelskými a dlužnickými zeměmi v eurozóně. Zároveň se teď oslabení lídři ve Francii a Německu zaměřují výhradně na domácí problémy. V Itálii 10% propad na akciovém trhu po hlasování o brexitu jasně ukazuje náchylnost země k plnokrevné bankovní krizi – která by už napřesrok snadno mohla k moci vynést populistické Hnutí pěti hvězd, které právě v Římě získalo post primátora. Nic z toho nevěští nic dobrého pro seriózní program reformy eurozóny, který by musel zahrnovat skutečnou bankovní unii, omezenou fiskální unii a mnohem silnější mechanismy demokratické zodpovědnosti. Nadto pro Evropu nehraje čas, neboť její vnitřní politický svár zjitřují vnější tlaky ze zemí jako Turecko a Rusko – obě využívají neshody ke svému prospěchu. Takový je dnešní stav. Ztrátou společného trhu a společných hodnot, k jejichž ochraně byla EU vytvořena, by utrpěla celá Evropa, včetně Británie. Je však pravda, že EU troskotá a přestává naplňovat potřeby a touhy svých občanů. Směřuje k neřízenému rozpadu, po němž na tom bude Evropa hůř, než kdyby EU vůbec nevznikla. Nesmíme to ale vzdávat. Je třeba přiznat, že EU je nedokonalá stavba.", "en": "Tensions among member states have reached a breaking point, not only over refugees, but also as a result of exceptional strains between creditor and debtor countries within the eurozone. At the same time, weakened leaders in France and Germany are now squarely focused on domestic problems. In Italy, a 10% fall in the stock market following the Brexit vote clearly signals the country’s vulnerability to a full-blown banking crisis – which could well bring the populist Five Star Movement, which has just won the mayoralty in Rome, to power as early as next year. None of this bodes well for a serious program of eurozone reform, which would have to include a genuine banking union, a limited fiscal union, and much stronger mechanisms of democratic accountability. And time is not on Europe’s side, as external pressures from the likes of Turkey and Russia – both of which are exploiting the discord to their advantage – compound Europe’s internal political strife. That is where we are today. All of Europe, including Britain, would suffer from the loss of the common market and the loss of common values that the EU was designed to protect. Yet the EU truly has broken down and ceased to satisfy its citizens’ needs and aspirations. It is heading for a disorderly disintegration that will leave Europe worse off than where it would have been had the EU not been brought into existence. But we must not give up. Admittedly, the EU is a flawed construction."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Uveďte zpět volenou vládu Egypta NEW YORK – K ukončení prohlubující se polarizace a sílícího krveprolití v Egyptě je nezbytné udělat jeden naléhavý úvodní krok: opětovně uvést Muhammada Mursího do úřadu jako řádně zvoleného egyptského prezidenta. Jeho sesazení prostřednictvím vojenského puče bylo nedůvodné. Je sice pravda, že proti Mursího vládě se vyslovily miliony demonstrantů, ale ani masivní pouliční protesty nejsou dostatečným důvodem pro vojenský puč ve jménu „lidu“, když výsledky voleb opakovaně ukazují něco jiného. Není pochyb, že egyptská společnost je hluboce rozdělená podél sektářských, ideologických, třídních a regionálních hranic. Od svržení třicetileté Mubárakovy vlády v únoru 2011 už ale země několikrát šla k volebním urnám. Výsledky ukázaly pevnou všelidovou podporu islamistických stran a postojů, přestože jasně odhalily i trhliny, které zemi roztínají. Na přelomu let 2011 a 2012 proběhly v Egyptě parlamentní volby. Mursího Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, utržila největší díl odevzdaných hlasů a dva hlavní islamistické bloky společně získaly zhruba dvě třetiny hlasů. V prezidentských volbách v červnu 2012 Mursí svého protivníka Ahmada Šafíka, Mubárakova posledního premiéra, porazil v poměru 52 ku 48 %. Při celonárodním referendu v prosinci 2012 schválila 64% většina hlasujících návrh ústavy podporovaný Muslimským bratrstvem (byť účast byla nízká). Sekulární argumentace, že Mursího touha po moci ohrožovala rodící se egyptskou demokracii, neobstojí.", "en": "Bring Back Egypt’s Elected Government NEW YORK – Putting an end to Egypt’s deepening polarization and rising bloodshed requires one urgent first step: the reinstatement of Mohamed Morsi as Egypt’s duly elected president. His removal by military coup was unjustified. While it is true that millions of demonstrators opposed Morsi’s rule, even massive street protests do not constitute a valid case for a military coup in the name of the “people” when election results repeatedly say otherwise. There is no doubt that Egyptian society is deeply divided along sectarian, ideological, class, and regional lines. Yet the country has gone to the polls several times since the February 2011 overthrow of Mubarak’s 30-year rule. The results have demonstrated strong popular support for Islamist parties and positions, though they also make clear the country’s schisms. In late 2011 and early 2012, Egypt held parliamentary elections. Morsi’s Freedom and Justice Party, created by the Muslim Brotherhood, secured a plurality, and the two major Islamist blocs together received roughly two-thirds of the vote. In June 2012, Morsi defeated his rival Ahmed Shafik, Mubarak’s final prime minister, by a margin of 52-48% to win the presidency. In a national referendum in December 2012, a 64% majority of those voting approved a draft constitution backed by the Muslim Brotherhood (though turnout was low). The secular argument that Morsi’s lust for power jeopardized Egypt’s nascent democracy does not bear scrutiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I notice that MBA students really exhibit the full range of power nonverbals. So you have people who are like caricatures of alphas, really coming into the room, they get right into the middle of the room before class even starts, like they really want to occupy space. When they sit down, they're sort of spread out. They raise their hands like this. You have other people who are virtually collapsing when they come in. As soon they come in, you see it. You see it on their faces and their bodies, and they sit in their chair and they make themselves tiny, and they go like this when they raise their hand. I notice a couple of things about this. One, you're not going to be surprised. It seems to be related to gender. So women are much more likely to do this kind of thing than men. Women feel chronically less powerful than men, so this is not surprising. But the other thing I noticed is that it also seemed to be related to the extent to which the students were participating, and how well they were participating. And this is really important in the MBA classroom, because participation counts for half the grade. So business schools have been struggling with this gender grade gap. You get these equally qualified women and men coming in and then you get these differences in grades, and it seems to be partly attributable to participation. So I started to wonder, you know, okay, so you have these people coming in like this, and they're participating.", "cs": "Vidím, že studenti MBA předvádějí celou řadu neverbálních projevů moci. Máme lidi, kteří jsou jako karikatury alfa samců, přijdou do třídy, přímo doprostřed místnosti ještě předtím než začne výuka, jakoby chtěli obsadit celý prostor. Když se posadí, jakoby se roztahovali. Takto zvedají ruce. Jiní se v podstatě hroutí, když přijdou do místnosti. Vidíte to hned, jak vstoupí. Vidíte to na jejich obličeji a těle, a na židli sedí tak, že se celí stáhnou do sebe a dělají se malými, a když zvedají ruku, dělají toto. Všimla jsem si několika věci. První věc nás nepřekvapí. Zdá se, že to souvisí s pohlavím. Je mnohem pravděpodobnější, že se takto chovají ženy a ne muži. Ženy se dlouhodobě cítí méně mocné než muži, takže to není překvapující. Ale další věc, které jsem si všimla, se vztahuje k míře, v jaké se studenti zapojují v hodině a jak dobře jim to jde. A to je u MBA studentů velmi důležité, protože aktivita v hodině tvoří polovinu známky. Obchodní školy zápasí s touto propastí mezi známkami obou pohlaví. Přicházejí podobně nadané ženy a muži, ale potom mají takové rozdíly ve známkách, a zdá se, že to částečně souvisí s jejich aktivitou. Takže jsem si řekla, dobrá, máme tu lidi, kteří jsou aktivní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Given its central role in EU recruitment activities, and therefore relations with European citizens, EPSO accounts for a relatively high proportion of inquiries carried out by the Ombudsman. To help Given its central role in EU recruitment activities, and therefore relations with European citizens, EPSO accounts for a relatively high proportion of inquiries carried out by the Ombudsman. ensure the highest standards of service to citizens in this area, the Ombudsman and his staff met with the Director of EPSO, Mr David BeARFIeLD, and his team a number of times in 2008. Mr DIAMAN-DOUROS presented his work to EPSO staff on 15 April. This was followed by a lively exchange of views on how best to respond to complaints. Mr BeARFIeLD also used this opportunity to explain EPSO's plans to modernise EU recruitment procedures, under the heading of the \"EPSO Development Programme\". He presented this programme again on 9 October when he and a delegation of EPSO staff visited the Ombudsman's Brussels antenna to meet with the The Ombudsman meets regularly with colleagues from other EU institutions to exchange information and best practice. The Ombudsman gave an overview of his relations with the EDPS at an event on 17 December 2008, marking five years of the EDPS and the departure of Mr BAYO DELGADO. 3.Memorandum of Understanding between the European Ombudsman and the European Investment Bank concerning information on the Bank's policies, standards and procedures and the handling of complaints, including complaints from non-citizens and non-residents of the European Union, OJ 2008 C 244, p. 1.4.Information about the EIB's Complaints Mechanism Policy is available at: http://www.eib.org The European Ombudsman — Annual Report 2008 Ombudsman, the Secretary-General, the Head of the Legal Department, and the Heads of Legal Unit. The purpose of this meeting was for both sides to get to know each other's work better. The Ombudsman and Mr BeARFIeLD held a further meeting on 17 December. The Ombudsman's Secretary-General, Mr Ian HARDeN, attended the Heads of Agencies meeting on 24 October in Lisbon. At that meeting, the Agencies agreed that they all accept the European Code of Good Administrative Behaviour and would consider how best to publicise it among themselves. The Ombudsman very much welcomed this development, which should help clarify for citizens what they can expect when they contact the Agencies.", "cs": "Vzhledem ke své ústřední úloze při činnostech EU souvisejících s náborem pracovníků, a tedy vztazích s evropskými občany, přispívá Epso relativně velkou měrou k šetřením prováděným Vzhledem ke své ústřední úloze při činnostech EU souvisejících s náborem pracovníků, a tedy vztazích s evropskými občany, přispívá Epso relativně velkou měrou k šetřením prováděným veřejným ochráncem práv. veřejným ochráncem práv. Aby se v této oblasti občanům zajistila co nejvyšší úroveň služeb, setkali se veřejný ochránce práv a zaměstnanci jeho úřadu v roce 2008 několikrát s ředitelem Epso panem Davidem BearfIelDem a jeho týmem. Pan DIaman-DoUros představil svou činnost pracovníkům Epso dne 15. dubna. Poté následovala živá výměna názorů o tom, jak stížnosti nejlépe řešit. Pan BearfIelD rovněž využil této příležitosti, aby objasnil plány Epso na modernizaci výběrových řízení EU, která proběhne v rámci „Rozvojového programu Epso“. Tento program znovu představil dne 9. října, kdy společně s delegací Epso navštívil bruselské pracoviště veřejného ochránce práv, aby se sešel s ním, generálním tajemníkem, vedoucím právního odboru a vedoucími právních oddělení. Účelem jednání bylo, aby se obě strany navzájem lépe seznámily se svou činností. Veřejný ochránce práv a pan BearfIelD se sešli ještě 17. prosince. 3.Memorandum o porozumění mezi evropským veřejným ochráncem práv a Evropskou investiční bankou týkající se informací o politikách, normách a postupech banky a vyřizování stížností, včetně stížností osob, které nejsou občany a rezidenty Evropské unie, Úř. věst. C 24, 2008, s. 1.4.Informace o politice EIb stanovující mechanismus pro vyřizování stížností naleznete na adrese: http://www.eib.org Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Veřejný ochránce práv se pravidelně setkává s kolegy z jiných orgánů EU, aby si vyměnili informace a osvědčené postupy. Zde je vyfotografován v rozhovoru s panem Peterem Hustinxem, evropským inspektorem ochrany údajů, a panem Joaquínem Bayo Delgadem, asistentem inspektora. Na akci konané dne 17. prosince 2008, kterou se připomínala pětiletá existence instituce evropského inspektora ochrany údajů a která byla uspořádána při příležitosti odchodu pana Bayo Delgadem, veřejný ochránce práv podal přehled svých vztahů s evropským inspektorem ochrany údajů. Generální tajemník veřejného ochránce práv pan Ian HarDen se zúčastnil setkání vedoucích představitelů agentur, které se konalo dne 24. října v Lisabonu. Na tomto setkání agentury souhlasily s tím, že všechny přijmou Evropský kodex řádné správní praxe a zváží, jak ho nejlépe propagovat mezi sebou. Veřejný ochránce práv tento vývoj vřele přivítal, neboť by měl pomoci občanům objasnit, co mohou čekat při kontaktu s agenturami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Snaha Ruska zatáhnout Gruzii do své imperiální sítě začala v létě roku 2003, kdy ruský energetický monopol United Energy System získal kontrolu nad 75 procenty gruzínské přenosové sítě. Po „růžové revoluci“ v listopadu 2003 se ruské firmy staly nejhorlivějšími kupci gruzínských podniků a jejich aktiv. První významnou překážku ruských záměrů s Gruzií představovala intervence USA, které požadovaly, aby gruzínská vláda ukončila jednání s Gazpromem, a zakázaly Gruzii prodej plynovodu vedoucího přes gruzínské území a spojujícího Rusko s Arménií. Rusko za to Gruzii téměř okamžitě potrestalo: zakázalo dovoz gruzínských vín a minerálek, jež představují klíčový vývozní artikl. A jak se vyhlídky Gruzie na vstup do NATO postupně zvyšovaly, začaly být kroky Ruska stále neliberálnější. Etničtí Gruzínci žijící v Rusku, a to včetně těch, kteří mají ruské občanství, se stali terčem perzekuce. Cílem ruských akcí je rozdmýchání protivládního odporu v Gruzii, který by měl vydláždit cestu k nástupu proruských politických sil k moci. Neliberálnost obsažená v ruském imperialismu se však neomezuje pouze na nedávné chování – a co je znepokojivější, nezastavuje se ani před otázkou územní celistvosti Gruzie, neboť ruské jednotky nadále podporují odtrženecké regiony. Moskva doufá, že provokováním etnických střetů na území někdejších sovětských republik udrží tyto oblasti pod svou kontrolou a vlivem. Paradoxem je, že ruským jednotkám rozmístěným v odpadlických gruzínských regionech Abcházie a Jižní Osetie byl přiznán status „mírových sil“. Ve skutečnosti jsou to však nezákonní okupanti, což dokládá i rozhodnutí Ruska vydat obyvatelům těchto regionů ruské pasy. Rusko dnes vyhrožuje, že uzná nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, pokud Západ uzná srbskou provincii Kosovo za nezávislý stát. S ohledem na to, že většině obyvatel Abcházie a Jižní Osetie již bylo přiznáno ruské občanství, by bylo uznání suverenity obou těchto region�� veskrze fiktivní a v podstatě by šlo jen o dočasné opatření na cestě k plné anexi Ruskem. Ve snaze posílit politický vliv Ruska v gruzínských odtrženeckých oblastech zahájila firma Gazprom – aniž se obtěžovala požádat o svolení demokraticky zvolených představitelů Gruzie – výstavbu plynovodu, který má přímo spojovat Rusko s Jižní Osetií.", "en": "Russia’s attempt to drag Georgia into its imperial net started in the summer of 2003, when the Russian power monopoly United Energy System took control of 75% of Georgia’s electricity network. After the Rose Revolution of November 2003, Russian companies turned out to be the most avid purchasers of Georgian enterprises and their assets. The first significant obstacle in the way of Russia’s designs on Georgia was intervention by the US, which demanded that the Georgian government drop negotiations with Gazprom and banned Georgia from selling the gas pipeline that connects Russia and Armenia through Georgian territory. Russia punished Georgia almost immediately, banning the import of Georgian wines and mineral waters – both of which are key export goods. As Georgia’s prospects of joining NATO seemed to increase, Russian actions became more illiberal. Ethnic Georgians living in Russia, including those who are Russian citizens, became targets of persecution. Russia’s actions are aimed at fomenting an anti-government backlash in Georgia, thereby paving the way for pro-Russian political forces to come to power. But the illiberalism inherent in Russian imperialism is not limited to recent behavior, and, more disturbingly, it extends to the question of Georgia’s territorial integrity, as Russian troops continue to prop up secessionist regions. By provoking ethnic conflicts in the territories of former Soviet republics, Moscow hopes to keep them under its control and influence. Ironically, the Russian troops deployed in the renegade Georgian regions of Abkhazia and South Ossetia have been accorded the status of “peacekeepers.” But they are really illegal occupiers, as Russia’s decision to give Russian passports to these regions’ residents attests. Now Russia is threatening to recognize the independence of Abkhazia and South Ossetia if the West recognizes the Serbian province of Kosovo as an independent nation. To the extent that most of the residents of Abkhazia and South Ossetia have already been given Russian citizenship, the recognition of those two regions’ sovereignty would be entirely fictitious and, in fact, an interim measure on the way to their full annexation by Russia. To strengthen Russia’s political influence over Georgia’s separatist regions, Gazprom, without taking the trouble to ask for permission from Georgia’s democratically elected leaders, has begun constructing a gas pipeline connecting Russia and South Ossetia directly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To dále vedlo ke globální honbě za výnosy, umělé inflaci cen aktiv a pokřivené alokaci kapitálu. Čím déle tedy QE trvá, tím větší budou kolaterální škody v reálné ekonomice. V současnosti panuje obava, že až Fed přistoupí k zužování QE a na globálních trzích začne vysychat dolarová likvidita, na povrch opět vyjdou strukturální problémy a nevyváženosti. Vždyť reformy na podporu konkurenční schopnosti v mnoha vyspělých ekonomikách stále nejsou ani zdaleka dokončené, zatímco poměr celkového veřejného a soukromého dluhu těchto zemí vůči HDP v současnosti převyšuje předkrizovou hladinu o třicet a víc procent. Tento zdroj nejistoty přichází zároveň se slábnoucí výkonností v mnoha rozvíjejících se zemích. V roce 2007 se očekávalo, že rozvíjející se trhy růstem výrazně překonají vyspělé ekonomiky, než se sblíží. Dnes vyspělé ekonomiky přispívají ke globálnímu růstu HDP víc než rozvíjející se země, kde má růst podle odhadů v nadcházejících letech dosáhnout průměrně 4 %. V zemích s vysokými příjmy se hospodářské poměry pomalu zlepšují, ale ještě roky může přetrvávat řada tlaků, které je srážejí. Hospodářství USA například stále vězí v podprůměrném oživení: inflace je příliš nízká a nezaměstnanost příliš vysoká. Oficiální údaje jsou často lepší, než se očekává, což ukazuje, jak odolná, adaptivní a inovativní je americká ekonomika, ale není pravděpodobné, že by se vrátily předkrizové vzorce spotřebitelských výdajů a růstu. Projevy zlepšení v eurozóně jsou reálné, ale chatrné. Dobrou zprávou je, že se podařilo předejít katastrofě předpovídané mnoha učenci a recese se blíží ke konci. Jenže zlepšení neznamená oživení: dosažení robustního růstu potřebného ke snížení vysoké nezaměstnanosti, stlačení poměru dluhu vůči HDP a zlepšení fiskálního výhledu zůstává v nedohlednu. Největším rizikem pro eurozónu není v dohledné době neřízený odchod některých zemí, ale spíš vleklé období stagnujícího růstu a vysoké nezaměstnanosti. Zároveň dost možná přetrvá zpomalení rozvíjejících se trhů, zejména v největších ekonomikách. V posledních 15 letech země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) dosáhly pozoruhodného pokroku, ale tamní reformy – včetně nových bankovních regulací a měnových režimů – patřily k těm nejméně náročným na realizaci. Pro dlouhodobý růst jsou ale nezbytné takzvané reformy druhé generace, které jsou svou povahou strukturálnější, avšak ty je těžší realizovat.", "en": "This has led, in turn, to a global search for yield, artificial asset-price inflation, and misallocation of capital. As a result, the longer QE lasts, the greater the collateral damage to the real economy. The concern now is that when the Fed begins to taper QE and dollar liquidity drains from global markets, structural problems and imbalances will resurface. After all, competitiveness-enhancing reforms in many advanced economies remain far from complete, while the ratio of these countries’ total public and private debt to GDP is now 30% higher than before the crisis. This source of uncertainty coincides with weakening performance in many emerging countries. Back in 2007, emerging-market growth was expected to outpace that of advanced economies by a wide margin, before converging. Today, the advanced economies contribute more to global GDP growth than emerging countries, where growth is forecast to average 4% in the coming years. Economic conditions are slowly improving in high-income countries, but a range of downward pressures may persist for years. The US economy, for example, remains stuck in a subpar recovery: inflation is too low and unemployment is too high. Official data have often been better than expected, reflecting how resilient, adaptive, and innovative the US economy is, but pre-crisis consumer-spending and growth patterns are unlikely to recur. Improvements in the eurozone are real but tenuous. The good news is that the disaster predicted by many pundits has been avoided, and the recession is coming to an end. But improvement does not mean resurgence: achieving the robust growth needed to reduce high unemployment, lower the debt/GDP ratio, and improve the fiscal outlook remains elusive. The greatest risk for the eurozone in the foreseeable future is not a disorderly exit by some countries, but rather a prolonged period of stagnant growth and high unemployment. Meanwhile, the emerging-market slowdown may well persist, particularly in the largest economies. Over the past 15 years, the BRICs (Brazil, Russia, India, and China) have achieved remarkable progress, but their reforms – including new banking regulations and currency regimes – have been among the least difficult to implement. So-called second-generation reforms, which are more structural in nature, are vital to long-term growth but much more difficult to realize."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) So, we have an entire parallel track of education going on, where young people are learning as much about what it takes to be a good gamer as they're learning about everything else in school. Some of you have probably read Malcolm Gladwell's new book \"Outliers,\" so you would have heard of his theory of success, the \"10,000 hours\" theory of success. It's based on this great cognitive-science research that says if we can master 10,000 hours of effortful study at anything by the age of 21, we will be virtuosos at it. We will be as good at whatever we do as the greatest people in the world. And so, now what we're looking at is an entire generation of young people who are virtuoso gamers. So, the big question is, \"What exactly are gamers getting so good at?\" Because if we could figure that out, we would have a virtually unprecedented human resource on our hands. This is how many people we now have in the world who spend at least an hour a day playing online games. These are our virtuoso gamers, 500 million people who are extraordinarily good at something. And in the next decade, we're going to have another billion gamers who are extraordinarily good at whatever that is. If you don't know it already, this is coming. The game industry is developing consoles that are low-energy and that work with the wireless phone networks instead of broadband Internet, so that gamers all over the world, particularly in India, China, Brazil, can get online. They expect one billion more gamers in the next decade. It will bring us up to 1.5 billion gamers. So I've started to think about what these games are making us virtuosos at. Here are the four things I came up with. The first is urgent optimism. OK, think of this as extreme self-motivation. Urgent optimism is the desire to act immediately to tackle an obstacle, combined with the belief that we have a reasonable hope of success. Gamers always believe that an epic win is possible, and that it's always worth trying, and trying now. Gamers don't sit around. Gamers are virtuosos at weaving a tight social fabric.", "cs": "Probíhají tedy dvě paralelní linie vzdělávání, kde se mladí lidé učí, co to obnáší být dobrými hráči a souběžně všechno ostatní ve škole. Někteří z vás asi četli novou knihu Malcoma Gladwella, Outliers, takže znáte jeho teorii úspěchu, teorii úspěchu deseti tisíce hodin. Je založená na velkém výzkumu kognitivní vědy, který říká, že pokud zvládneme 10000 hodin namáhavého studia čehokoliv do věku 21 let, budeme v tom mistři. Budeme v tom stejně dobří jako nejlepší lidé na světě. To, co dnes vidíme je celá generace mladých lidí, kteří jsou mistry hraní. Velkou otázkou je \"V čem přesně jsou hráči tak dobří? \", protože kdybychom na to přišli, měli bychom na dosah naprosto nevídané lidské zdroje. Tohle je počet lidí na celém světě, kteří tráví hraním online her aspoň hodinu denně. Tohle jsou naši mistrovští hráči - 500 milionů lidí, kteří jsou neobyčejně dobří - v něčem. A v příští dekádě přibude další miliarda hráčů, kteří jsou mimořádně dobří - v čemkoliv, co to je. Pokud o tom ještě nevíte, je to za dveřmi. Herní průmysl vyvíjí konzole s nízkou spotřebou, které fungují v bezdrátových telefonních sítích místo na širokopásmovém internetu, takže hráči po celém světě, především v Indii, Číně, Brazílii, budou moci být online. V příští dekádě se předpokládá miliarda nových hráčů. Celkový počet hráčů tak stoupne na 1,5 miliardy. Začala jsem proto přemýšlet, v čem z nás tyto hry dělají mistry. Přišla jsem na čtyři věci. Tou první je naléhavý optimismus. Chápejte to jako extrémní sebemotivaci. Naléhavý optimismus je touha bezprostředně jednat tak, abychom se vypořádali s překážkou kombinovaná s vírou, že máme rozumnou naději na úspěch. Hráči vždy věří, že epické vítězství je možné a že vždycky má cenu to zkoušet - a zkoušet to teď. Hráči nelelkují. Hráči jsou mistry ve spřádání pevné sociální sítě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Financovat je lze z firemního sponzoringu (jako ve Spojených státech), ze státních peněz (jako v Číně) nebo z kombinace národní loterie a státních peněz (jako ve Velké Británii). Zde se nabízejí dvě otázky. Za prvé: proč by se měla určitá země soustředit na hromadění olympijských trofejí na úkor jiných žádoucích statků? A za druhé: lze recept na „výběr vítězů“ ve sportu přenést i do mezinárodního obchodu, a prosadit se tak v konkurenci? Odpověď na první otázku není zřejmá. Ekonom by pravděpodobně tvrdil, že peníze investované do vzdělání, bydlení a zdravotnictví přinášejí větší „blaho“ než honba za medailemi. V konečném důsledku je totiž sport zábava, zatímco ostatní věci jsou nezbytné potřeby. Tento argument však opomíjí dopad sportovního úspěchu na morálku národa, přičemž pokud jde o úspěchy dané země v jiných, „serióznějších“ sférách jejího snažení, nelze tento faktor dost dobře uchopit. Země, která dokáže uspět v jedné sféře mírového soutěžení, je podněcována k pocitu, že dobře obstojí i v jiných. Na toto tvrzení lze pohlížet s jistou dávkou skepse – olympijské hry v Aténách v roce 2004 koneckonců neodstartovaly řecký hospodářský zázrak. To nás však vede ke druhé otázce: lze metody vytvářející olympijské vítěze aplikovat i jinde? Nic není v angloamerické ekonomice zdiskreditovanější než politika „výběru vítězů“. Panuje shoda, že v důsledku takového přístupu stát vždy nakonec „podporuje břídily“. Podle tohoto názoru je nejlepší nechat o hospodářském úspěchu rozhodnout tržní síly. S touto filozofií však silně otřásly dvě nepříjemné události: finanční kolaps z let 2007-2008 a zkušenosti zemí jako Japonsko, Jižní Korea, Německo, a dokonce i USA, kde hospodářský úspěch silně závisí na setrvalých vládních investicích stejného typu, jaký „vyrábí“ olympijské medaile. Jak ve sportu, tak v hospodářském životě: vládní angažmá může nastartovat blahodárnou spirálu úspěchu, zatímco vládní opomíjení může vést k neblahé spirále úpadku. Hlad obyvatel po sportovních úspěších a výtrysky oslav, které tyto úspěchy vyvolávají, však budou leckoho zákonitě znepokojovat. Naznačují totiž, že lidstvo sklouzává k infantilismu. Dokáže-li však hračka v podobě sportu přetavit agresivní vášně v neškodné nebo i triviální zápolení, proč upírat jeho hvězdným protagonistům status hrdinů?", "en": "The funding can be corporate sponsorship (as in the United States), state money (as in China), or a mixture of National Lottery and state money (as in the United Kingdom). Two questions arise. First, why should a country concentrate on accumulating trophies at the expense of other desirable goods? And, second, can the formula for “picking winners” in sports be replicated for competitive success in international trade? The answer to the first is not obvious. An economist would probably argue that money spent on education, housing, and health care brings more “welfare” than money spent in the quest for medals. When all is said and done, sports is entertainment; the others are necessities. But that argument ignores the effect of sporting success on national morale, an intangible factor in a country’s success in other, more “serious,” spheres of endeavor. A country that can succeed in one sphere of peaceful competition is encouraged to feel that it can do well in others. One can treat this claim with a certain degree of skepticism – after all, the 2004 Athens Olympics failed to produce a Greek economic miracle. But it does lead to the second question: Can the methods that produce Olympic winners be applied elsewhere? Nothing is more discredited in Anglo-American economics than the policy of “picking winners.” The consensus has been that it inevitably leads to the state “backing losers.” Economic success, on this view, is best left to the unfettered play of market forces. This philosophy has been heavily jolted by two inconvenient facts: the financial collapse of 2007-2008 and the experience of countries like Japan, South Korea, Taiwan, Germany, and even the US, where economic success depended heavily on sustained government investment of the kind that has produced Olympic medals. As in sports, so in economic life: government commitment can start a virtuous circle of success, while government neglect can trigger a vicious circle of decline. Nevertheless, the popular hunger for sporting success, and the celebratory outpouring that it evokes, is bound to provoke some disquiet. It seems to mark humanity’s retreat into infantilism. But if the douceur of sports can channel aggressive passions into benign, if trivial pursuits, why should we deny our star performers their heroic stature?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The money will (for the most part) be spent on grants to research actors all over Europe and beyond, in order to co-finance research, technological development and demonstration projects. Grants are determined on the basis of calls for proposals and a peer review process, which is highly competitive. Thus, a key characteristic of FP7, and one that differentiates it from the Structural Funds, is that there are no fixed national or regional allocations. The 7th Euratom Framework Programme for Nuclear Research and Training Activities (Euratom FP7) will last from 2007 until 2011 and has a total budget of € 2.75 billion. There are a number of legal and practical differences between the EC and Euratom FPs, and these will be highlighted where important for the purposes of the present guide. In particular, the Euratom fusion activities are implemented largely using specialised funding schemes and not via calls for proposals. In order to complement national research programmes, activities funded from FP7 must have a “European added value”. One key aspect of the European added value is the transnational nature of many actions: research projects are carried out by consortia which include participants from different European (and other) countries while research fellowships in FP7 require mobility over national borders. Indeed, many research challenges (e.g. major research infrastructures), are so complex that they can only be addressed at European level. However, there are also opportunities for individual teams with no obligation for transnational cooperation. In this case, the “European added value” lies in raising the competition between scientists in “frontier” research from the national to the European level. How is it structured? The major building blocks of FP7 are the Specific Programmes: Cooperation, Ideas, People, Capacities and Euratom. This programme also includes the new Joint Technology Initiatives (http://cordis.europa.eu/fp7/jtis/home_en.html) and Joint Undertakings, which are industry driven, large-scale multi-financed actions, supported in certain cases by a mix of public and private funding. It is being implemented by the new European Research Council (ERC – http://erc.europa.eu). People programme – boosting European research careers The People programme provides significant support for research mobility and career development, both for researchers inside the European Union and externally.", "cs": "Finanční prostředky budou (z větší části) vynaloženy na granty pro výzkumné subjekty v celé Evropě i mimo ni s cílem spolufinancovat projekty v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a demonstrací. Granty jsou stanoveny na základě výzev k předkládání návrhů a procesu vzájemného hodnocení, který je vysoce konkurenční. Hlavním rysem 7. EP, který jej odlišuje od strukturálních fondů, je to, že neexistují pevně stanovené částky přidělené pro jednotlivé státy nebo regiony. 7. rámcový program Euratomu v oblasti jaderného výzkumu a odborné přípravy (7. RP Euratom) potrvá od roku 2007 do roku 2011 a má celkový rozpočet ve výši 2,75 miliardy EUR. Mezi rámcovými programy ES a Euratomu existuje řada právních a praktických rozdílů a tyto budou vyzdviženy, jsou-li důležité pro účely této příručky. Konkrétně činnosti Euratomu v oblasti jaderné syntézy jsou prováděny většinou pomocí zvláštních režimů financování, a nikoli prostřednictvím výzev k předkládání návrhů. K doplnění národních výzkumných programů musí mít činnosti financované ze 7. RP „evropskou přidanou hodnotu“. Jedním z hlavních aspektů evropské přidané hodnoty je nadnárodní povaha mnoha akcí: výzkumné projekty provádějí konsorcia, která zahrnují účastníky z různých evropských (a ostatních) zemí, zatímco výzkumná stipendia v rámci 7. RP vyžadují mobilitu přesahující hranice jednotlivých států. Mnoho problémů v oblasti výzkumu (např. důležité výzkumné infrastruktury) je natolik složitých, že mohou být řešeny pouze na evropské úrovni. Existují však rovněž příležitosti pro jednotlivé týmy bez povinnosti nadnárodní spolupráce. V tomto případě „evropská přidaná hodnota“ spočívá v přenesení soutěže mezi vědci v „hraničním“ výzkumu z vnitrostátní úrovně na evropskou úroveň. Jak je strukturován? Hlavními stavebními kameny 7. RP jsou zvláštní programy: Spolupráce, Myšlenky, Lidé, Kapacity a Euratom. Posílení spolupráce v průmyslu a na vysokých školách a mezi nimi s cílem dosáhnout prvenství v hlavních technologických oblastech. Podpora základního výzkumu na hranicích vědy (prováděný Evropskou radou pro výzkum). Podpora mobility a profesního rozvoje výzkumných pracovníků v Evropě i mimo ni."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výmarskou republiku rozvrátily obě, neboť působily jako zhoubná dvojčata, která se sice vzájemně nesnášela, ale sdílela společnou nenávist vůči křesťanství a demokracii. Nová interpretace, nastoupivší s radikalizovaným německým hnutím mládeže roku 1968, prohlašovala, že Hitlerova éra nepředstavovala v německých dějinách ostrý zlom, ale že s nimi byla spíš jednolitá. Jediným vláknem v německé kultuře, které nevedlo k duchovní propasti nacismu, byl podle tohoto radikálně nového výkladu marxismus. Samozřejmě že nešlo o zkostnatělý marxismus Německé demokratické republiky, ale nový „kritický“ marxismus zastávaný osobnostmi, jako byl Herbert Marcuse. Vzhledem k pokřivenosti reality, o niž se tato vize opírala, je snadné pochopit, jak se stalo, že Pius XII. začal být jejími zastánci považován za Hitlerova spojence. Ostatně na tomtéž základě mohl být za národního socialistu považován Adenauer (a také že za něj pokládán byl). Pravda, Pius XII. nacismus během války neodsoudil. To však už před ním učinil jeho předchůdce papež Pius XI. v encyklice Mit Brennender Sorge („S palčivou starostí“). Pius XI. odsoudil taktéž komunismus, v encyklice Divini Redemptoris . Takže učení církve o špatnostech nacismu bylo všem naprosto jasné. Proč tedy Pius XII. toto odsouzení národního socialismu během války nezopakoval? Abychom tuto otázku dokázali zodpovědět, musíme na situaci pohlédnout očima muže, jenž byl v oněch letech v čele katolické církve. Je to pohled naprosto odlišný od toho našeho. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele byla válka během 40. let především soubojem nacismu s komunismem. Evropa byla cenou pro vítěze. Západní demokracie, jak dnes mnozí historici přiznávají, hrály v tomto velkém vojenském střetu poměrně malou úlohu. Papež byl přesvědčen, že může odsoudit buď obě totalitní mocnosti, anebo ani jednu. Jakýkoli Piův odsudek komunismu by však byl nacistickou propagandou zneužit jako podpora Hitlerova válečného úsilí. A odsudek nacismu mohl být překrouceně vykládán ne jako výpad proti nacismu, ale jako útok na Německo v jeho zápase na život na a smrt se Stalinovým komunistickým režimem. Velice málo lidí ve Vatikánu – ba v Evropě všeobecně – mělo tehdy skutečné ponětí o nesmírné průmyslové síle Spojených států.", "en": "Both destroyed the Weimar Republic, acting as a kind of evil twins who hated each other, yet shared a common hatred of Christianity and democracy. The new interpretation that came with the radicalized German youth movement of 1968 argued that the Hitler era was not a sharp break with German history, but rather continuous with it. The only direction for German culture that did not lead to the spiritual abyss of Nazism – according to this radical new interpretation – was Marxism. Not the fossilized Marxism of the German Democratic Republic, of course, but the new “critical” Marxism espoused by figures such as Herbert Marcuse. Given the distortion of reality that lay behind this vision, it is easy to understand how Pius XII came to be considered by its advocates an ally of Hitler. Indeed, on the same basis, Adenauer could be (and was) considered a national socialist. True, Pius XII did not condemn Nazism during the war. But his predecessor Pope Pius XI had already done that, in the Encyclical Mit Brennender Sorge (“With Burning Concern”). Pius XI had also condemned Communism, in the Encyclical Divini Redemptoris . So the Church’s teachings about the evils of Nazism were crystal clear to everyone. So why didn’t Pius XII reiterate this condemnation of National Socialism during the war? To answer this question, we need to see the situation through the eyes of the man who led the Catholic Church during those years. It is a vision very different from ours. To a neutral observer in the 1940’s, the war was mainly a war of Nazism versus Communism. Europe was the prize. The Western democracies, as most historians now acknowledge, played a comparatively minor role in the great military struggle. The Pope believed that he could either condemn both totalitarian powers or condemn neither of them. But any condemnation by Pius of Communism would have been exploited by Nazi propaganda as support for Hitler’s war effort. And a condemnation of Nazism could have been misinterpreted as an attack not against Nazism, but against Germany in its life-and-death struggle with Stalin’s Communist regime. Very few people in the Vatican – indeed, in Europe at large – had any real knowledge in those days of the vast industrial might of the United States."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Třetí fáze by se dala nejlépe popsat jako „léto naší nespokojenosti“: Spojené státy zavedly nové kolo dovozních cel a Čína je v témže rozsahu opětovala a současně odpověděla na americký „seznam subjektů“. V reakci na zařazení společnosti Huawei a dalších pěti čínských technologických firem na černou listinu hrozí poeticky nazvaný čínský „seznam nespolehlivých subjektů“ cíleným vylučováním amerických firem. Proč by měl někdo za takového vývoje očekávat, že příští kolo rozhovorů uspěje? V prvé řadě platí, že v nesnázích je jak ekonomika USA, tak Číny. V USA pesimismus nad vyhlídkami ekonomiky posílila nedávná chabá čísla ohledně výroby a zaměstnanosti v soukromém sektoru. Kdyby se poměry dál zhoršily, do ohrožení by se dostala Trumpova kandidatura na znovuzvolení v listopadu 2020. Rovněž Siho by oslabilo jakékoli významnější zpomalení v předvečer oslav stoletého výročí Komunistické strany Číny v roce 2021, které budou předehrou k jeho kandidatuře do už beztak kontroverzního třetího funkčního období od roku 2022. Každá ze stran veřejně prohlašuje, že obchodní válka poškozuje druhou stranu. Samozřejmě ale poškozuje obě, neboť destabilizuje trhy, ničí podnikatelskou důvěru a podkopává růst. Každá ze stran také tvrdí, že disponuje ekonomickou odolností potřebnou k tomu, aby přestála vleklý konflikt. U této otázky není jasné, kdo má pádnější argumenty. Amerika je na obchodu nesporně méně závislá než Čína, ale ta, ač oslabena špatnými rozhodnutími v domácí politice z doby před obchodní válkou, má stále k dispozici silnější fiskální, monetární a úvěrové nástroje.", "en": "Phase three could best be described as the “summer of our discontent”: the United States imposed a fresh round of import tariffs, and China retaliated in kind, while also unveiling its answer to the US “entity list.” In response to the blacklisting of Huawei and five other Chinese tech companies, China’s poetically titled “unreliable entities list” threatens to target US firms for exclusion. Given these developments, why should anyone expect the next round of talks to succeed? For starters, the US and Chinese economies are both in trouble. In the US, recent poor manufacturing and private-sector employment figures have reinforced pessimism about the economy’s prospects. If conditions were to deteriorate further, Trump’s bid for re-election in November 2020 would be endangered. Likewise, Xi would be weakened by any significant slowdown on the eve of the Communist Party of China’s centenary celebrations in 2021, which will be a prelude to his bid for an already controversial third term starting in 2022. Each side says publicly that the trade war is hurting the other side more. But, of course, it is hurting both, by destabilizing markets, destroying business confidence, and undermining growth. Each side also claims to have the economic resilience needed to ride out an extended conflict. On this question, it is unclear who has the stronger argument. America is certainly less trade-dependent than China; but China, though weakened by poor domestic policy choices enacted before the trade war, still has stronger fiscal, monetary, and credit tools at its disposal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve vzdělaných vrstvách je v podstatě nepostřehnutelný. Nepostřehnutelný, ale přesto pořád přítomný a hluboce zakořeněný v každodenních zvycích. Ženy mají sice v mnoha oblastech lidské činnosti rovnoprávnost, ale muži jsou přece jen rovnější. Mexickým ženám například nepatří jejich volný čas. Když jdou ven, když nakupují, nebo se scházejí s přítelkyněmi, pokaždé musí skládat účty. Otcové, bratři, milenci i manželé cítí, že mají právo chtít po ženách, aby jim podrobně líčily svoje každodenní činnosti - ovšem nepřipustí, aby se na to, co dělají oni, někdo vyptával jich. Doma mohou muži v klidu říct: ,,Nech mě, dívám se na televizi.\" Ženy však ne, protože od těch se čeká, že budou svým mužům a dětem k dispozici ve dne v noci. Tento dvojí metr je pilířem dnešního machismu. Jistě, vidět je více v soukromí domova než na pracovišti nebo na veřejnosti. Podle průzkumů jsou muži ochotní jít jednou týdně nakoupit nebo se na chvíli postarat o děti, ale odmítají žehlit, šít, krájet zeleninu nebo čistit troubu či záchod, neboť to jsou prý ženské práce. Muži tedy vypomáhají, ale striktně v určených mezích. Díky této dělbě práce ve všech oblastech života jsou muži i ženy překvapivě neschopní vykonávat úkoly druhého pohlaví. Víme, že existují vzdělaní muži, kteří neumějí uvařit kávu a ženy - odbornice ve svém oboru, které nemají potuchy, jak se vyměňuje pojistka. Muži nerozumí miminkům a ženy se nevyznají v účetních knihách - protože se to od nich ani nečeká. Machismus tak plodí lidi, kteří umějí jen polovinu věcí, které vyžaduje moderní život. Místo aby napomáhal ke zdravému vzájemnému doplňování obou pohlaví, posiluje vzájemnou závislost a vytváří všudypřítomnou neschopnost. Součástí tohoto problému je hluboce zakořeněná představa, že ženy mají pečovat o potřeby mužů. Od chvíle, kdy se muž narodí, soustřeďuje se kolem něj neustálá péče žen. Od matek, tet, babiček, sester a později přítelkyň, manželek a dcer se očekává, že budou plnit - ba dokonce předvídat - každé mužovo přání. Matky říkají malým holčičkám, aby se ,,postaraly\" o bratříčka, a chlapečkům, aby ,,dávali pozor\" na sestřičku. Toto neustálé hýčkání pak ještě zhoršuje přítomnost pomocnic v domácnosti, počínaje guvernantkou ve vysoké společnosti a konče služkou na půl úvazku ve středostavovských rodinách.", "en": "Deeply buried within our daily customs, it is all but invisible among the educated classes--invisible, but ever present. Women may be considered equal in many areas, but men remain more equal. In Mexico, women's time is not their own. When they go out, spend money, see friends, they are still expected to render accounts. Fathers, brothers, boyfriends, and husbands feel entitled to a detailed explanation of their everyday activities--but refuse to be questioned about their own. At home, men can say, \"Don't bother me now, I'm watching TV\"; women can't, because they are expected to be available, day and night, for their husband and children. These double standards form a pillar of today's machismo. Of course, it is far more evident in the privacy of the home than in the workplace or in public. Surveys show that men are willing to go to the supermarket once a week or mind the children for a while; but they refuse to iron, sew, chop vegetables, or clean the oven or toilet, because these tasks are considered unmanly. Men help out, but within rigidly defined parameters. This division of labor in all areas of life means that men and women remain surprisingly inept at tasks assigned to the other sex. We see educated men who don't know how to make a cup of coffee, and professional women with no idea about how to change a fuse. Men know little about babies; women know little about checkbooks--because they aren't supposed to. So machismo creates people with only half the skills that modern life requires. Far from creating a healthy complementarity between the sexes, it perpetuates dependence on both sides and creates widespread inefficiency. Part of the problem is the deep-seated assumption that women are meant to attend to men's needs. From the moment of their birth, men are surrounded by the constant care of women. Mothers, aunts, grandmothers, sisters, and later girlfriends, wives, and daughters are expected to fulfill--even anticipate--a man's every desire. Mothers tell little girls to \"attend\" their brothers, while little boys are instructed to \"watch over\" their sisters. This non-stop pampering is aggravated by female domestic servants, ranging from the high society governess to the part-time maid of a middle-class family."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak ochladit nejrozpálenější města WASHINGTON – Extrémní horka se ocitla na výsluní. Letošní titulky byly stejně neúprosné jako samotné teploty: „Španělsko zažívá rekordní vlnu veder“, „Ničivá vlna veder v jižní Asii“, „Texas překonává teplotní rekord“, „Dá se vůbec ještě smrtící vedro nazývat ‚extrémním‘?“ Tato celosvětová mediální pozornost dostala do popředí obrovský problém, jehož rozsah i závažnost se budou pouze zvětšovat. Nikde nejsou opatření na snížení teplot naléhavější než v našich městech, kde by ulice, budovy, průmyslové podniky a automobily mohly do konce století zvýšit teploty o katastrofální 4° Celsia, čímž by vystavily nejchudší lidi světa maximálnímu riziku. Hledání řešení už probíhá, ale je zapotřebí, aby získalo dynamiku. Na loňské klimatické konferenci Organizace spojených národů (COP26) zveřejnilo partnerství Cool Coalition („Chladná koalice“) čítající 120 organizací pod vedením Ekologického programu OSN a za účasti RMI rozsáhlého průvodce trvale udržitelným ochlazováním měst. A minulý měsíc v Davosu spustilo partnerství Cool Coalition spolu s Centrem odolnosti Adrienne Arshtové a Rockefellerovy nadace internetovou Akční platformu oteplování, která politikům a plánovačům usnadňuje identifikaci nejdůležitějších řešení. Chtějí-li si zástupci měst udržet náskok, budou muset přijmout řadu opatření včetně chytřejšího městského plánování. Aby dostali do města chladný vzduch, mohou plánovači a developeři orientovat ulice a navrhovat výšky budov v souladu s převažujícími větry a strategičtěji rozmísťovat zelené a vodní plochy.", "en": "Cooling the Hottest Cities WASHINGTON, DC – Extreme heat is having its moment in the sun. This year’s headlines have been as relentless as the temperatures: “Spain endures record heatwave,” “Devastating heatwave in South Asia,” “Texas shatters heat record,” “Can you even call deadly heat ‘extreme’ anymore?” This worldwide coverage has called attention to a massive challenge that will only grow in scope and seriousness. Nowhere are cooling measures more urgent than in our cities, where streets, buildings, industries, and vehicles could increase temperatures by a catastrophic 4° Celsius by the end of the century, putting the world’s poorest people at highest risk. The search for solutions is already underway, but it needs to gather momentum. At last year’s United Nations Climate Change Conference (COP26), the Cool Coalition, a 120-organization partnership led by the UN Environment Programme and including RMI, released a comprehensive guide to sustainable urban cooling. And in Davos last month, the Cool Coalition and the Adrienne Arsht-Rockefeller Foundation Resilience Center launched an online Heat Action Platform that makes it easy for policymakers and planners to identify the solutions most relevant to them. To stay ahead of the problem, municipal leaders will need to embrace many measures, including smarter urban design. To draw cool air through a city, planners and developers can orient streets and building heights with the prevailing winds and develop more strategically placed green and blue spaces."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The work of democracies is to maximize the inclusion of the many in order to create prosperity, not to enable the few to accumulate money. Government does create prosperity and growth, by creating the conditions that allow both entrepreneurs and their customers to thrive. Balancing the power of capitalists like me and workers isn't bad for capitalism. It's essential to it. Programs like a reasonable minimum wage, affordable healthcare, paid sick leave, and the progressive taxation necessary to pay for the important infrastructure necessary for the middle class like education, R and D, these are indispensable tools shrewd capitalists should embrace to drive growth, because no one benefits from it like us. Many economists would have you believe that their field is an objective science. I disagree, and I think that it is equally a tool that humans use to enforce and encode our social and moral preferences and prejudices about status and power, which is why plutocrats like me have always needed to find persuasive stories to tell everyone else about why our relative positions are morally righteous and good for everyone: like, we are indispensable, the job creators, and you are not; like, tax cuts for us create growth, but investments in you will balloon our debt and bankrupt our great country; that we matter; that you don't. For thousands of years, these stories were called divine right. Today, we have trickle-down economics. How obviously, transparently self-serving all of this is. We plutocrats need to see that the United States of America made us, not the other way around; that a thriving middle class is the source of prosperity in capitalist economies, not a consequence of it. And we should never forget that even the best of us in the worst of circumstances are barefoot by the side of a dirt road selling fruit. Fellow plutocrats, I think it may be time for us to recommit to our country, to commit to a new kind of capitalism which is both more inclusive and more effective, a capitalism that will ensure that America's economy remains the most dynamic and prosperous in the world. Let's secure the future for ourselves, our children and their children. Or alternatively, we could do nothing, hide in our gated communities and private schools, enjoy our planes and yachts — they're fun — and wait for the pitchforks. Thank you.", "cs": "Úkolem demokracií je maximalizovat zapojení mnoha lidí, aby byla dosažena prosperita. Ne umožňovat několika málo lidem kumulovat peníze. Vláda opravdu prosperitu a růst vytváří, a to tvorbou podmínek, které umožňují jak podnikatelům, tak jejich zákazníkům, aby se jim dařilo. Vyvažování moci kapitalistů, jako jsem já, a dělníků, není pro kapitalismus špatné. Je to pro něj naopak zásadní. Programy jako rozumná minimální mzda, dosažitelná zdravotní péče, placená nemocenská a progresivní zdanění nutné na financování infrastruktury důležité pro střední třídu, jako jsou vzdělání, věda a výzkum. To jsou nepostradatelné nástroje, které by inteligentní kapitalisté měli přijmout, aby posílili růst, protože nikdo z toho nevytěží tolik jako my. Mnozí ekonomové by vám chtěli napovídat, že jejich obor je objektivní věda. Nesouhlasím a myslím si, že je to stejnou měrou nástroj, který lidé používají, aby prosadili a uzákonili své společenské a morální preference a předsudky o statutu a moci. Proto plutokrati jako já vždycky potřebovali přesvědčivé historky, kterými by všem ostatním vysvětlili, že naše vzájemné pozice jsou morálně oprávněné a dobré pro všechny: jako třeba že jsme nepostradatelnými tvůrci pracovních míst a vy ne; jako že snižování našich daní vytváří růst, ale investice do vás nám nafouknou dluh a přivedou naši skvělou zemi k bankrotu; že záleží na nás a na vás ne. Tyto báchorky byly po tisíce let nazývány právem od Boha. Dnes tu máme zase ekonomii prosakování. Jak je to všechno průhledné a očividně prospěchářské. My plutokrati si musíme uvědomit, že Spojené státy americké stvořily nás, ne my je; že prospívající střední třída je pro kapitalistické ekonomiky zdrojem prosperity a ne jejím důsledkem. A neměli bychom nikdy zapomenout, že i ti nejlepší z nás by v těch nejhorších podmínkách stáli bosí v blátě u cesty a prodávali ovoce. Přátelé magnáti, myslím, že už nastal čas, abychom se znovu zavázali naší zemi, zavázali se novému druhu kapitalismu, který obsáhne více lidí a je efektivnější. Kapitalismu, který zajistí, že americká ekonomika zůstane nejdynamičtější a nejlépe prosperující ekonomikou na světě. Pojďme zajistit budoucnost sobě, svým dětem a dětem našich dětí. Nebo také nemusíme dělat nic a schovávat se v uzavřených klubech a soukromých školách, můžeme si užívat svá letadla a jachty ‒ jsou bezva ‒ a čekat, až přijdou vidle. Děkuji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Z toho pro EU i nové členské země vyplývá několik závazných pravidel. Hájit Pakt stability a růstu. V dlouhodobém měřítku vedou velké rozpočtové schodky buďto ke krizím, nebo ke zpomalení hospodářského růstu. Avšak i z krátkodobého hlediska existuje negativní souvztažnost mezi vysokými rozpočtovými schodky, pomalým hospodářským růstem, vysokou inflací a pokřivením devizového trhu. Fiskální deficity a inflace navíc vytěsňují investice a omezují růst produktivity. Posílit politiku jednotného trhu. Výhody jednotného trhu jsou evidentní a v neposlední řadě spočívají v tom, že vytvářejí mnohem atraktivnější prostředí pro zahraniční investory. Výzkumy ukazují, že vnitřní trh pomohl více než 60 procentům společností exportujících do více než pěti zemí EU zvýšit svůj přeshraniční prodej a že se 80% zákazníků domnívá, že se zvýšil rozsah nabízeného zboží, přičemž 67 % z nich současně tvrdí, že se rovněž zlepšila jeho kvalita. Přeshraniční obchod se zbožím vzrostl od vytvoření jednotného trhu v roce 1992 přibližně o třetinu, a to díky dvěma principům: principu vzájemného uznávání, který firmám umožňuje aplikovat vlastní národní pravidla, a směrnicím EU, které tato národní pravidla harmonizují. Vzájemné uznávání však nefunguje dobře u relativně náročnějšího zboží a směrnice EU týkaj��cí se položek, jako jsou stavební produkty, stroje či tlaková zařízení, se zavádějí problematicky. Ceny nových automobilů bez daně se dnes mohou mezi jednotlivými členskými zeměmi lišit až o 70%, což je z velké části dáno předpisy, které potlačují konkurenci. Služby jsou vůči bariérám vnitřního trhu ještě náchylnější než zboží. Jedna nová směrnice EU například požaduje, aby si firmy mohly do července 2004 vybrat ze služeb více elektrárenských společností a do července 2007 i ze služeb více společností plynárenských. Tato směrnice však ignoruje klienty z řad domácností, kteří si v roce 2001 mohli vybrat elektrárenskou společnost pouze v pěti státech EU a plynárenskou společnost v pouhých třech. Pokud jde o mobilitu pracovních sil, praxe zatím pokulhává za teorií. V letech 1992 až 2002 se pouhá 4% celkové populace EU přestěhovala do jiného státu za prací nebo za penzí. Během stejného období dokončilo pouze 8% studentů ze zemí EU část studia v jiném členském státě. Integraci finančních trhů EU - zahájenou v roce 1999 přijetím Akčního plánu pro finanční služby (FSAP) - je rovněž zapotřebí urychlit.", "en": "This implies several imperatives for the EU and the new member countries alike. Defend the Stability and Growth Pact. In the long term, large budget deficits lead either to a crisis or to slower economic growth. But even in the short term, there is a negative correlation between large budget deficits, slow economic growth, high inflation, and a distorted foreign-exchange market. Moreover, fiscal deficits and inflation squeeze out investment and limit productivity gains. Strengthen single-market policies. The benefits of the single market are evident, not least by creating a much more attractive location for foreign investors. Surveys indicate that the internal market has helped more than 60% of companies that export to more than five EU countries boost their cross-border sales, and that 80% of consumers believe that the range of goods has increased, while 67% say that their quality has improved. Cross-border trade in goods has grown by around a third since the creation of the Internal Market in 1992 due to two principles: mutual recognition, which allows companies to apply their own national rules, and EU directives that harmonize national rules. But mutual recognition does not work well for relatively more complex products, and EU directives affecting items like construction products, machinery, and pressure equipment have been problematic to implement. Pre-tax prices of new cars can differ up to 70% between member states due in large part to regulations that suppress competition. Services are even more susceptible than goods to internal market barriers. For example, a new directive requires non-household customers to be able to choose their electricity supplier by July 2004 and their gas supplier by July 2007. But the directive ignores household customers, who in 2001 were able to choose their electricity supplier in only five EU States and their gas supplier in only three. As for labor mobility, practice has yet to catch up with theory. In 1992-2002, only 4% of the total EU population moved across borders either to work or to retire. During this period, only 8% of EU students completed part of their studies in another member state. Integration of EU financial markets - launched in 1999 with the adoption of the Financial Services Action Plan (FSAP) - also needs to accelerate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Schröder se prosazováním své deutscher Weg (německé cesty), jíž se úmyslně distancoval od britských a francouzských iniciativ a otevřeně podnítil protiamerické pocity ve společnosti, zalíbil nejen postatu smýšlející levici, ale oslovil i neutrální část širší německé populace, zvlášť obyvatel bývalé NDR. Všichni jeho předchůdci, včetně sociálních demokratů Willyho Brandta a Helmuta Schmidta, razili onu německou verzi pacifismu ,, ohne mich \". Schröder je první poválečný kancléř, který ji využil i ve své předvolební kampani. Spolkové republice Schröderova protiamerická taktika možná strategicky ublížila. Ovšem čistě machiavellsky vzato, jeho skromný úspěch dokazuje, že měl pravdu. Na východoněmecké voliče hluboce zapůsobil nejen tím, jak dokázal z srpnu zvládnout ničivé povodně, ale i svým zářijovým ad hoc neutralismem s ohledem na Irák. Byli to oni, kdo jej zachránili před porážkou; většina západoněmeckých voličů totiž dala přednost CDU/CSU (40,8 procent) před SPD (38,3) a středopravicové koalici (48.4) před koalicí ,,rudo-zelenou\" (47.4). Před dvanácti lety - v průběhu znovusjednocování a po něm - se široce diskutovalo o tom, zda německý kolos bude chtít nad celým kontinentem získat nejprve ekonomickou a pak politickou hegemonii. Tyto obavy ale byly mylné. Dnes o sílu Německa vůbec nejde; jde o jeho slabost. Holou pravdou je, že Německu schází sebemenší expanzionistická energie. Ztratilo téměř všechnu svou dřívější pověst vzoru ekonomické efektivnosti. Za tu dobu začalo také mnohem více hledět do sebe. Dobrou zprávou tedy je, že se nikdo nemusí obávat špatných zpráv z Německa: tento kolos totiž bezděky funguje jako jakýsi pasivní hegemon, jehož letargie zpomaluje dynamiku celé Evropy. Německo - jakožto největší stát Evropské unie - si ale provinčnost nemůže dovolit. A to jak ve vlastním zájmu, tak v zájmu celé Evropy. · Německo musí začít chápat, že jeho dlouho odkládané vnitřní reformy - tj. smělá modernizace jeho sociálního státu, trhu práce a školského sytému - by na jeho partnery, nemluvě o Evropské hospodářské a měnové unii, jíž je samo nejdůležitějším členem, zapůsobilo jako vitamínová dávka.", "en": "By asserting what he called the \"German course\" (deutscher Weg) , deliberately dissociating himself from British and French initiatives and openly rousing anti-American feelings, Schröder not only appealed to old resentments on the left, but also addressed a neutralist mood in the German population at large, especially among East Germans. All his predecessors, including the Social Democrats Willy Brandt and Helmut Schmidt, had fought that German \"leave me alone\" (ohne mich) version of pacifism. Schröder has been the first post-war Chancellor to exploit it for campaign purposes. For the Federal Republic, Schröder's anti-American tactics may have caused strategic damage. But in purely Machiavellian terms, his modest success shows he was right. The East German voters were not only impressed by his decisive handling of severe floods in August, but also by his ad hoc neutralism with regard to Iraq in September. They saved him from defeat; a narrow majority of West German voters preferred the CDU/CSU (40.8 percent) to the SPD (38.3) and a center-right coalition (48.4) to a \"red-green\" one (47.7). Twelve years ago, during and after reunification, the question was whether the German colossus would be tempted to establish first an economic and then a political hegemony over the continent. These fears have turned out to be mistaken. Today, German strength is not a matter of concern; German weakness is. The plain truth is that Germany is lacking any kind of expansionary drive. It has lost much of its former reputation as a model of economic efficiency. Meanwhile, it has become more inward-looking than ever. So the good news that nobody has to be afraid of Germany is accompanied by bad news: Unintentionally, the colossus is exerting a kind of passive hegemony; his lethargy is slowing down Europe's dynamism. Being the EU's biggest member state, however, Germany cannot afford parochialism - in its own as well as in Europe's interest: Germany must begin to understand that the long overdue domestic reforms - that is, the bold modernisation of its welfare state, labor market and system of education - would work like a vitamin shot for its partners, too, not least for the European Economic and Monetary Union of which it is the most important member."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) So I make other hats as well. This one is called the Talk to Yourself Hat. (Laughter) It's fairly self-explanatory. It physically carves out conversation space for one. And when you speak out loud, the sound of your voice is actually channeled back into your own ears. (Laughter) And so when I make these things, it's really not so much about the object itself, but rather the negative space around the object. So what happens when a person puts this thing on? What kind of an experience do they have? And how are they transformed by wearing it? So many of these devices really kind of focus on the ways in which we relate to ourselves. So this particular device is called the Gut Listener. And it is a tool that actually enables one to listen to their own innards. (Laughter) And so some of these things are actually more geared toward expression and communication. And so the Inflatable Heart is an external organ that can be used by the wearer to express themselves. So they can actually inflate it and deflate it according to their emotions. So they can express everything from admiration and lust to anxiety and angst. (Laughter) And some of these are actually meant to mediate experiences. So the Discommunicator is a tool for arguments. (Laughter) And so actually it allows for an intense emotional exchange, but is serves to absorb the specificity of the words that are delivered. (Laughter) And in the end, some of these things just act as invitations.", "cs": "(Smích) A ušila jsem i další klobouky. Tenhle se jmenuje Klobouk samomluvy. (Smích) Jeho účel je celkem zjevný. Vytváří prostor pro rozhovor jedné osoby. Takže když si ho nasadíte a začnete nahlas mluvit, zvuk vašeho hlasu je přenesen zpět do vašich uší. (Smích) Když tyhle věci vyrábím, nemám na srdci objekt samotný, ale spíš negativní prostor okolo daného objektu. Co se stane, když si takový klobouk člověk nasadí? Jaký mu to dá zážitek? Jak ho nošení takového klobouku změní? Mnoho z mých vynálezů se soustředí na způsoby, jakými se můžeme sblížit sami se sebou. Například tohle zařízení se nazývá Vnitřní naslouchač. A je to pomůcka, která vám umožní poslouchat vaše vlastní vnitřnosti. (Smích) Některé z mých věcí zase podporují lidské vyjádření a komunikaci. Mé Nafouknutelné srdce je vnější orgán, který nositeli napomáhá k vyjadřování. Může je nafouknout a vyfouknout v souladu se svými emocemi. Takže může vyjádřit cokoli, od obdivu a chtíče po strach a úzkost. (Smích) Jiné mé výrobky se zase stanou vaším prostředníkem. Diskomunikátor je užitečný při hádkách. (Smích) Umožňuje intenzivní dialog emocí, přičemž však absorbuje konkrétnost vyřčených slov. (Smích) Nakonec některé z mých věcí přímo vybízejí k interakci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Last year I showed these two slides so that demonstrate that the arctic ice cap, which for most of the last three million years has been the size of the lower 48 states, has shrunk by 40 percent. But this understates the seriousness of this particular problem because it doesn't show the thickness of the ice. The arctic ice cap is, in a sense, the beating heart of the global climate system. It expands in winter and contracts in summer. The next slide I show you will be a rapid fast-forward of what's happened over the last 25 years. The permanent ice is marked in red. As you see, it expands to the dark blue -- that's the annual ice in winter, and it contracts in summer. The so-called permanent ice, five years old or older, you can see is almost like blood, spilling out of the body here. In 25 years it's gone from this, to this. This is a problem because the warming heats up the frozen ground around the Arctic Ocean, where there is a massive amount of frozen carbon which, when it thaws, is turned into methane by microbes. Compared to the total amount of global warming pollution in the atmosphere, that amount could double if we cross this tipping point. Already in some shallow lakes in Alaska, methane is actively bubbling up out of the water. Professor Katey Walter from the University of Alaska went out with another team to another shallow lake last winter. Video: Whoa! (Laughter) Al Gore: She's okay. The question is whether we will be. And one reason is, this enormous heat sink heats up Greenland from the north. This is an annual melting river. But the volumes are much larger than ever. This is the Kangerlussuaq River in southwest Greenland. If you want to know how sea level rises from land-base ice melting this is where it reaches the sea. These flows are increasing very rapidly. At the other end of the planet, Antarctica the largest mass of ice on the planet. Last month scientists reported the entire continent is now in negative ice balance. And west Antarctica cropped up on top some under-sea islands, is particularly rapid in its melting. That's equal to 20 feet of sea level, as is Greenland.", "cs": "Minulý rok jsem vám ukazoval tyto dva snímky demonstrující, že polární ledový příkrov, který po většinu z posledních tří milionů let zabíral plochu velkou jako kontinentální USA, ze 40% zmizel. To ale ještě neříká naplno, jak vážný je to problém, protože ze snímků není poznat tloušťka ledu. Polární ledový příkrov je svým způsobem tlukoucím srdcem globálního klimatického systému. V zimě expanduje a v létě se zmenšuje. Další snímek, který Vám ukážu, bude zrychlený záznam toho, k čemu došlo za posledních 25 let. Trvalý led je vyznačený červeně. Jak vidíte, rozšiřuje se do tmavě modré. To je sezónní led v zimě. A ten v létě ubývá. Ten takzvaný trvalý led, v odstupech pěti let, vidíte skoro jako krev, vytékající z těla. Během 25 let se dostal odsud...sem. To je problém, protože oteplování zahřívá zmrzlou pevninu kolem Severního ledového oceánu, ve které je obrovské množství zmrzlého uhlíku, který, když rozmrzne, je mikroorganismy přeměněn na metan. Vezmeme-li celkové množství skleníkových plynů v atmosféře, tak se toto může zdvojnásobit, pokud překročíme bod zlomu. Už dnes v některých mělkých jezerech na Aljašce metan aktivně probublává skrz vodu. Profesorka Katey Walterová z Aljašské univerzity se vloni v zimě vydala s dalším týmem k jinému mělkému jezeru. Video: Wow! (Smích) Al Gore: Je v pořádku. Otázka je, jestli budeme i my. Důvodem k obavám je fakt, že tento obří pasivní chladič teď ohřívá Grónsko ze severu. Tohle je sezónní řeka roztátého sněhu. Každý rok ji napájí větší množství tajícího sněhu. Tohle je řeka Kangerlussuaq na jihozápadě Grónska. Pokud chcete vědět jak se zvedá hladina moří kvůli tání pevnínského ledu, tak tady se řeka vlévá do moře. Tyto toky velice rychle mohutní. A na druhé straně planety máme Antarktidu největší masu ledu na Zemi. Minulý měsíc vědci oznámili, že celý kontinent teď má \"negativní ledovou bilanci\" a odtává. A západní Antarktida, pevnina tvořená ledem spojenými ostrovy, roztává obzvláště rychle. Představuje to 6 metrů hladiny moře, tak jako v Grónsku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now I've been working on this for a long time. I think now you might actually get tenure by working on consciousness. If so, that's a real step forward. Okay, now why then is this curious reluctance and curious hostility to consciousness? Well, I think it's a combination of two features of our intellectual culture that like to think they're opposing each other but in fact they share a common set of assumptions. One feature is the tradition of religious dualism: Consciousness is not a part of the physical world. It's a part of the spiritual world. It belongs to the soul, and the soul is not a part of the physical world. That's the tradition of God, the soul and immortality. There's another tradition that thinks it's opposed to this but accepts the worst assumption. That tradition thinks that we are heavy-duty scientific materialists: Consciousness is not a part of the physical world. Either it doesn't exist at all, or it's something else, a computer program or some damn fool thing, but in any case it's not part of science. And I used to get in an argument that really gave me a stomachache. Here's how it went. Science is objective, consciousness is subjective, therefore there cannot be a science of consciousness. Okay, so these twin traditions are paralyzing us. It's very hard to get out of these twin traditions.", "cs": "Pracoval jsem na tom dlouhou dobu. Myslím si, že v současnosti můžete získat definitivu, když se budete zabývat vědomím. Takže je-li tomu tak, je to opravdový krok vpřed. Proč se vlastně objevuje tahle podivná neochota a podivné nepřátelství k vědomí? Inu, myslím, že je to kombinace dvou vlastností naší intelektuální kultury, která ráda přemýšlí v protikladech, jež ale ve skutečnosti sdílí společný soubor předpokladů. Jednou z těchto vlastností je tradice náboženského dualismu: Vědomí není součástí fyzikálního světa. Je to součást duchovního světa. Náleží duši, přičemž duše není součástí fyzikálního světa. Je to tradice Boha, duše a nesmrtelnosti. Je tu další tradice, která se vůči ní považuje za protikladnou, ale přijímá ten nejhorší předpoklad. Tato tradice si myslí, že jsme vědečtí materialisté: Vědomí není součástí fyzikálního světa. Ať už neexistuje vůbec, nebo je něčím jiným, počítačovým programem nebo jinou podobně bláznivou věcí, není v žádném případě součástí vědy. Dostával jsem se tak k polemice, ze které jsem míval žaludeční potíže. Vypadalo to následovně: Věda je objektivní, vědomí je subjektivní, tedy nemůže existovat věda o vědomí. Fajn, tyto tradice nás ochromují. Je totiž velmi obtížné se z nich vymanit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We've also worked with Volkswagen Oracle, on Shelley, an autonomous race car that has raced at 150 miles an hour through the Bonneville Salt Flats, gone around Thunderhill Raceway Park in the sun, the wind and the rain, and navigated the 153 turns and 12.4 miles of the Pikes Peak Hill Climb route in Colorado with nobody at the wheel. (Laughter) (Applause) I guess it goes without saying that we've had a lot of fun doing this. But in fact, there's something else that we've developed in the process of developing these autonomous cars. We have developed a tremendous appreciation for the capabilities of human race car drivers. As we've looked at the question of how well do these cars perform, we wanted to compare them to our human counterparts. And we discovered their human counterparts are amazing. Now, we can take a map of a race track, we can take a mathematical model of a car, and with some iteration, we can actually find the fastest way around that track. We line that up with data that we record from a professional driver, and the resemblance is absolutely remarkable. Yes, there are subtle differences here, but the human race car driver is able to go out and drive an amazingly fast line, without the benefit of an algorithm that compares the trade-off between going as fast as possible in this corner, and shaving a little bit of time off of the straight over here. Not only that, they're able to do it lap after lap after lap.", "cs": "Také jsme už pracovali společně s Volkswagen Oracle na Shelley, nezávislém závodním autě, které se hnalo rychlostí 150 mil za hodinu přes Bonneville Salt Flats, jelo kolem Thunderhill Raceway Park na slunci, ve větru a dešti a navigované ve 153 obratech a po 12,4 míle silnice na Pikes Peak Hill Climb v Coloradu bez řidiče za volantem. (Smích) (Potlesk) Počítám, že je samozřejmé, že jsme si u toho užili spoustu zábavy. Ale ve skutečnosti jsme během procesu vývoje těchto nezávislých aut objevili něco jiného. Dospěli jsme k obrovskému uznání schopností lidských závodních řidičů. Protože jsme brali v úvahu otázku toho, co všechno mohou tahle auta dokázat, chtěli jsme je porovnat s jejich lidskými protějšky. A zjistili jsme, že jejich lidské protějšky jsou úžasné. Můžeme teď vzít mapu závodní dráhy, můžeme vzít matematický model auta a po několika opakováních jsme schopni najít nejrychlejší způsob průjezdu tratí. Srovnali jsme to s daty, která jsme nahráli u profesionálního řidiče a podobnost je naprosto nápadná. Ano, jsou zde drobné rozdíly, ale lidský závodní řidič je schopen vyjet a uřídit úžasně rychlou stopu bez přispění algoritmu, který srovnává výhodnost co možná nejrychlejší jízdy v daném úhlu a vyšetřením trošky času přímým projetím. A nejen to, jsou schopni to dělat kolo za kolem a dalším kolem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They also promote a sound and complementary transport infrastructure for northwestern Europe to support polycentric spatial development. The new stations must serve as major drivers for the regeneration of neglected urban areas while preserving a high quality environment interwoven with the surrounding urban fabric. A key objective is to improve station design and functionality for travellers as well as to fully integrate stations into the local community. The station and immediate station vicinity are seen as spatial, social and economic crossroads for urban areas. Closely linked to the HST4i, the ‘HSTconnect’ project aims to improve connections between the secondary regional transport network and the primary transEuropean high-speed train (HST) network. The project has 14 international strategic and investment partners and a budget of EUR 19 million, including 8 million from the European Union. Two examples of HST investment The two HST projects are funding very diverse investments, ranging from multi-billion euro developments connected to the 2012 Olympic Games to improvements to cross-border links at the Lille Europe HST station. To expand the knowledge base of the partners and inform the wider community, both the HST4i and HST-connect projects include a varied programme of international activities in the form of studies, workshops and best practice visits, one of which — the HST design workshop — was held in Utrecht on 10 November on the subject of HST station design, access planning and layout of the immediate vicinity. The workshop conclusions have been published in the form of an HST design guide. Another joint activity of the two projects is production of an HST impact study that aims to demonstrate the added value of the HST4i and HSTconnect projects in terms of their socioeconomic and environmental impacts. In Stratford (London), the Borough of Newham is building a pedestrian link between the new international station, the local station and the old Stratford city centre. This will connect the new Stratford development area with the existing urban fabric, integrating the surrounding residential communities. Both railway stations will serve the 2012 Olympic Park. A strategic approach In Belgium, the Intercommunale Leiedal is modernising the regional network serving communities along the River Leie, linking them to Lille Europe. Particular The HST projects are creating the right conditions to encourage economic growth and employment in and around stations. They are contributing to the search for sustainability by addressing questions of mobility and competition at local and regional levels.", "cs": "Kromě toho projekty podporují kvalitní, vzájemně se doplňující dopravní infrastrukturu pro tuto část našeho kontinentu s cílem pomoci vytvořit polycentrický rozvoj prostoru. Nová nádraží se musejí stát rozhodujícími faktory při regeneraci zanedbaných urbanistických území, zároveň je však nutné, aby byla zachována i vysoká kvalita životního prostředí, které by bylo úzce propojeno s okolní městskou zástavbou. Klíčovým úkolem je navíc i zlepšení designu stanic a jejich účelnosti pro cestující, ale také plně je integrovat do místních komunit. Jak nádraží samotná, tak jejich bezprostřední okolí by se měla stát jakýmisi prostorovými, sociálními a ekonomickými křižovatkami urbanizovaných oblastí. S HST4i je pak úzce spojen projekt HSTconnect, který se snaží zlepšit spojení mezi primární sítí transevropských vysokorychlostních vlaků (HST) a sekundární sítí regionální dopravy. Tento projekt, kterého se účastní 14 mezinárodních strategických a investičních partnerů, má k dispozici 19 milionů EUR, z toho 8 milion�� poskytla Evropská unie. Dva příklady HST investic Ze zmíněných HST projektů jsou financovány značně rozlišné investice sahající od mnohamiliardových částek v souvislosti s olympijskými hrami v roce 2012 po zlepšení přeshraničního spojení ze stanice vysokorychlostních vlaků Lille Europe. Projekty HST4i a HSTconnect si mj. kladou za cíl rozšiřovat znalosti partnerů a informovat i širší veřejnost, takže zahrnují různorodý program mezinárodních aktivit ve formě studií, seminářů a návštěv, při kterých jsou popisovány nejvhodnější postupy. V Utrechtu se v této souvislosti 10. listopadu konal tzv. HST Design Workshop na téma vzhledu HST stanic, plánování přístupových cest a úpravy bezprostředního okolí; závěry jednání vyšly v příručce HST Design Guide. Další společnou činností obou projektů je vypracování studie o vlivu vysokorychlostních vlaků (HST Impact Study). Ta chce poukázat na přidanou hodnotu jak HST4i, tak HSTconnect, a to z hlediska jejich sociálně-ekonomického i ekologického dopadu. V londýnské části Stratford zase obvodní úřad Newham investuje do spojení pro pěší mezi novým mezinárodním vlakovým nádražím, místní stanicí a centrem starého Stratfordu. To propojí novou stratfordskou oblast rozvoje s existující urbanistickou strukturou a dojde k integraci okolních rezidenčních čtvrtí. Obě nádraží navíc v roce 2012 poslouží Olympijskému parku. Strategický přístup V Belgii pro změnu Intercommunale Leiedal modernizuje regionální síť využívanou obyvateli žijícími podél řeky Leie, kteří tak získají spojení s Lille Europe. Projekty HST vytvářejí optimální podmínky pro podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti na námi popisovaných stanicích i kolem nich. Tím, že se snaží řešit otázky mobility a konkurence na místních i regionálních úrovních, navíc přispívají k hledání udržitelného rozvoje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pustošivý odkaz Smootova a Hawleyho zákona byl konečně překonán až po druhé světové válce, kdy Všeobecná dohoda o clech a obchodu (již v roce 1995 nahradila WTO) zahájila proces mnohostranné liberalizace obchodu. Ovšemže se od té doby občas projevily protekcionistické tlaky. Například Ross Perot během americké prezidentské kampaně roku 1992 prohlásil, že ratifikace Severoamerické dohody o volném obchodu by vyvolala „obří mlaskavý zvuk“ při přesunu amerických pracovních míst do Mexika a propadu mezd amerických pracujících. Řada zemí od druhé světové války zavedla drobné – a ne tak drobné – překážky obchodu. Nicméně celkovým trendem je směřování k větší otevřenosti. Poválečná éra je ve skutečnosti nejdelším souvislým obdobím liberalizace obchodu v dějinách – což je obzvlášť působivý úspěch, uvážíme-li, že svět nedávno utrpěl nejhorší hospodářský pokles od Velké hospodářské krize. Opravdu se zdá, že tvůrci politik dnes nemají chuť se uchylovat ke zvyšování cel. Nikdo nepopírá, že balíček z Bali nebyl naprostým úspěchem a že velká část agendy WTO z Dauhá zůstává nesplněná. Ale skutečnost, že státy v časech slabého hospodářského růstu pokračují v prosazování liberalizace obchodu, třebaže povlovně, naznačuje, že volný obchod se uchytil a zůstává.", "en": "It was only after World War II – when the General Agreement on Tariffs and Trade (succeeded in 1995 by the WTO) began the process of multilateral trade liberalization – that Smoot-Hawley’s destructive legacy was finally overcome. Of course, protectionist pressures have occasionally arisen since then. For example, during the 1992 US presidential campaign, Ross Perot argued that ratifying the North American Free Trade Agreement would lead to a “giant sucking sound,” as US jobs migrated to Mexico and American workers’ wages fell. And many countries have introduced minor – and not so minor – impediments to trade since WWII. Nonetheless, the overall trend has been toward increased openness. In fact, the post-war era has been the longest sustained period of trade liberalization in history – a particularly impressive feat, given that the world has just suffered the worst economic downturn since the Great Depression. Indeed, policymakers nowadays seem genuinely disinclined to resort to tariff increases. There is no denying that Bali was not a complete success, and much of the WTO’s Doha agenda remains unfulfilled. But the fact that countries have continued to pursue trade liberalization, however gradually, at a time of weak economic growth, suggests that free trade is here to stay."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are never any lights there, except the lights that we bring. Here they go. On one of the last dive series, we counted 200 species in these areas -- 198 were new, new species. BL: One of the big problems is that for the biologists working at these sites, it's rather difficult to collect these animals. And they disintegrate on the way up, so the imagery is critical for the science. DG: Two octopods at about two miles depth. This pressure thing really amazes me -- that these animals can exist there at a depth with pressure enough to crush the Titanic like an empty Pepsi can. What we saw up till now was from the Pacific. This is from the Atlantic. Even greater depth. You can see this shrimp is harassing this poor little guy here, and he'll bat it away with his claw. Whack! (Laughter) And the same thing's going on over here. What they're getting at is that -- on the back of this crab -- the foodstuff here is this very strange bacteria that lives on the backs of all these animals. And what these shrimp are trying to do is actually harvest the bacteria from the backs of these animals. And the crabs don't like it at all. These long filaments that you see on the back of the crab are actually created by the product of that bacteria. So, the bacteria grows hair on the crab. On the back, you see this again.", "cs": "Není tam žádné světlo s výjimkou toho od nás. A je to tady. U jedné ze sérií našich potápění jsme napočítali 200 druhů v těchto lokalitách. 198 z nich bylo nových. BL: Jeden z zásadních problémů je, že pro biology pracující v těchto místech, je dost těžké nasbírat ony živočichy. Navíc se pak cestou nahoru rozpadnou, takže obrazové záznamy jsou pro vědu zásadní. DG: Dvě chobotnice v hloubce okolo dvou mil. Ten tlak mě vážně fascinuje, že ta zvířata dokáží žít zde v hloubkách s tlakem, jenž by rozmáčknul Titanic jako prázdnou plechovku od Pepsi. To, co jsme viděli doposud, bylo z Pacifiku. Toto je z Atlantiku. Dokonce z větších hloubek. Tady vidíte krevetu, jak obtěžuje tamtoho chudáka a on ji odpálkuje svým klepetem. Kuš! (Smích) A to samé se odehrává tamhle. Co je zajímá tady na zádech toho kraba je jídlo v podobě velmi zvláštní bakterie žijící na zádech všech těchto tvorů. A co tyto krevety zkoušejí provést, je sklidit všechny ty bakterie ze zad oněch tvorů. Krabům se to ale vůbec nelíbí. Tato dlouhá vlákna, co vidíte na zádech kraba jsou ve skutečnosti tvořeny produktem těchto bakterií. Takže, bakterie na krabovi pěstuje vlasy. Na zádech to vidíme znova."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I to je však chiméra. USA rovněž vykazují s EU obchodní schodek, a přesto si při jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství nemohou diktovat podmínky. Vývoz do EU je navíc při objemu 13% HDP pro Británii důležitější než vývoz do Británie pro EU (pouhá 3% unijního HDP). Stručně řečeno by karty rozdávala EU – a nepochybně by byla na Británii tvrdá. Řada ekonomických aktérů – od německých automobilek přes francouzské zemědělce až po finanční centra v celé unii – by si přála omezit britské konkurenty. Vlády členských zemí EU by zase chtěly Británii potrestat – věděly by totiž, že sametový rozvod s Británií posílí protiunijní politické strany, jako je krajně pravicová Národní fronta ve Francii, která už vyzvala k referendu o členství v EU. Rovněž nové obchodní dohody mezi Británii a zeměmi stojícími mimo EU by pravděpodobně obsahovaly horší podmínky. Velká Británie by sice nebyla svázaná protekcionistickými zájmy v EU, avšak její menší ekonomika, převážně otevřené trhy a zoufalý hlad po dohodách by oslabily její vliv. USA už konstatovaly, že nemají bezprostřední zájem jednat o obchodní dohodě s Británií. A protekcionistický tón současné předvolební prezidentské kampaně v USA naznačuje, že se v příštích letech žádné velké liberalizace obchodu nedočkáme. Promyslet všechny hospodářské důsledky brexitu je složité. Základní myšlenka je však prostá: po odchodu z EU by na tom Británie byla mnohem hůře.", "en": "But this, too, is a delusion. The US also has a trade deficit with the EU, yet it doesn’t get to dictate terms in the negotiations over the Transatlantic Trade and Investment Partnership. Moreover, exports to the EU, at 13% of GDP, matter more to the UK than exports to Britain (just 3% of GDP) do to the EU. In short, the EU would call the shots – and doubtless be tough with the UK. Many economic actors – from German car manufacturers to French farmers to financial centers around the EU – would want to hamper their British competitors. For their part, EU governments would want to punish Britain, not least because they know that a velvet divorce with Britain would bolster anti-EU parties, such as France’s far-right National Front, which has already called for a referendum on EU membership. Britain’s new trade deals with non-EU countries would also probably involve worse terms. While the UK wouldn’t be hamstrung by protectionist interests in the EU, its smaller economy, largely open markets, and desperation for deals would weaken its clout. Indeed, the US has stated that it has no immediate interest in negotiating a trade deal with Britain. And the protectionist tone of the current US presidential election campaign suggests that the next few years will not see much trade liberalization. Thinking through all the economic implications of Brexit is complicated. But the bottom line is simple: Leaving the EU would make Britain much worse off."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly ztrojnásobit, a to nejen v& USA, ale napříč skupinou G20, aby banky uchovávaly přinejmenším 20-25& % aktiv v& základním kapitálu. Hlavní úlohu těch, kdo nutí banky k& rozumnému chování, by pak neplnili regulátoři, ale akcionáři. Zadruhé, jsou-li banky „příliš velké, než aby padly“, musí se zmenšit, aby je daňoví poplatníci nemuseli sanovat, kdykoli propukne krize. V& kontextu USA je třeba novelizovat Rieglův-Nealův zákon o vnitrostátním bankovnictví z& roku 1994, který stanovil velikostní strop tak, aby žádná banka nemohla držet víc než 10& % retailových vkladů. Tento rozumný obecný přístup musíme aktualizovat a prosadit a dále stanovit limit velikosti, do níž může banka dorůst ve srovnání s& celkovou ekonomikou. Obama se právem přiklání k& přísnosti vůči šesti největším americkým bankám, mimo jiné JP Morgan Chase , Goldman Sachs , Citigroup a Bank of America, jejichž úhrnná aktiva mají hodnotu převyšující 60& % HDP. Jde o bezprecedentní míru finanční koncentrace. Jak už před více než sto lety poukázal Teddy Roosevelt, koncentrovaná ekonomická moc má sklon uzurpovat si moc politickou, což je v& rozporu s& demokratickou tradicí. Teď jsme zjistili, že je to v& rozporu i se zdravou hospodářskou politikou.", "en": "First, capital requirements should be tripled – not just in the US, but across the G-20 – so that banks hold at least 20-25% of assets in core capital. That way, shareholders rather than regulators would play the leading role in making banks behave sensibly. Second, if banks are “too big to fail,” they must be shrunk, so that taxpayers do not need to bail them out every time a crisis erupts. In the US context, the Riegle-Neal Interstate Banking Act of 1994, which set a size cap so that no bank can have more than 10% of retail deposits, needs to be amended. We need to update and enforce this sensible general notion and set a limit on how big any bank can become relative to the overall economy. Obama is right to get tough with the six largest US banks – including JP Morgan Chase, Goldman Sachs, Citigroup, and Bank of America ­– which now have total assets worth more than 60% of GDP. This is an unprecedented degree of financial concentration. As Teddy Roosevelt pointed out more than 100 years ago, concentrated economic power tends to take over political power, which runs counter to the democratic tradition. We have now learned that it also runs counter to sound economic policy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vhodná doba k experimentům CAMBRIDGE – Světová ekonomika vstupuje do roku 2009 s větší nejistotou (a úzkostí) než do kterékoliv jiného roku v nedávné době. Ačkoliv se zdá, že se finanční krizi podařilo omezit na Spojené státy a Evropu, její plné důsledky nebudou ještě nějakou dobu zřejmé. Rozvinuté země zažívají nejhorší ekonomický pokles od velké hospodářské krize. Jak dlouhá a hluboká však tato recese bude a jak silně postihne rozvíjející se a rozvojové státy? Odpovědi na tyto otázky neznáme částečně i proto, že důsledky budou záviset na počínání politických představitelů. Zareagují-li správně, světová ekonomika se může začít koncem roku 2009 zotavovat. Špatná politická rozhodnutí naopak zotavení přinejlepším oddálí a přinejhorším napáchají trvalé škody. Zde je seznam věcí, kterým je třeba věnovat pozornost. Bude reakce USA dostatečně „smělá“? Barack Obama slíbil, že ano, čímž dal alespoň částečně vzpomenout na slavnou výzvu Franklina D. Roosevelta ke „smělému, vytrvalému experimentování“ z roku 1932, kdy velká hospodářská krize vrcholila. Obama má po svém boku skupinu prvotřídních ekonomů, což zaručuje, že se nedopustí ničeho nepředloženého. Okolnosti americké krize jsou však natolik výjimečné, že bude potřebovat poradce ochotné zkoušet nové a dosud neotestované nápady – jinými slovy experimentovat à la Roosevelt. Zejména bude potřebovat překročit rámec keynesiánské politiky fiskálních stimulů, aby vyléčil hluboce pošramocenou důvěru v ekonomiku, která leží u kořenů současné krize. Opatření na pozvednutí důvěry se zatím omezují na finanční trhy prostřednictvím veřejných záruk, podpory likvidity a kapitálových injekcí. Zaměstnanci, kteří se bojí propuštění, však pravděpodobně nebudou utrácet bez ohledu na to, kolik peněz jim fiskální stimuly nastrkají do kapes. Stejně jako banky hromadí hotovost, budou se i domácnosti snažit udržet bohatství zvyšováním úspor. Součástí řešení proto budou muset být pobídky zaměřené přímo na udržení zaměstnanosti. Bude Evropa postupovat společně? Toto mohla být chvíle pro Evropu. Krize koneckonců vznikla v USA a americká politika se kvůli ní zaměřuje na domácí problémy, což otevřelo prostor pro globální vedení jiným. Krize však místo toho odhalila hluboké rozpory uvnitř Evropy, a to ve všech otázkách od finanční regulace až po potřebnou politickou reakci.", "en": "A Time to Experiment CAMBRIDGE – The world economy enters 2009 with more uncertainty (and anxiety) than at any time in recent memory. Although the financial crisis appears to be contained in the United States and Europe, its full repercussions will not be clear for some time. The advanced countries are in for the worst economic downturn since the Great Depression. But how long and deep will this recession be, and how badly will it affect emerging and developing nations? We don’t have the answers to these questions, in part because the consequences will depend on what actions policymakers take. The right responses will ensure that the world economy can begin to recover by late 2009. Poor policy choices, on the other hand, will at best delay recovery and at worst do permanent damage. Here is a list of things to watch for. Will the US response be “bold” enough? Barack Obama has promised that it will be, echoing at least part of Franklin D. Roosevelt’s famous call for “bold, persistent experimentation” at the height of the Great Depression in 1932. Obama has a first-rate group of economists on his side, which ensures that he will not do anything silly. But America’s circumstances are sufficiently exceptional that he will need advisers who are willing to try new, untested ideas – in other words, experimentation à la FDR. In particular, he will need to go beyond Keynesian fiscal-stimulus policies to heal the deep wounds to economic confidence that lie at the root of the current crisis. So far, confidence-building measures have been limited to financial markets, through public guarantees, liquidity support, and capital injections. But workers who worry about being laid off are unlikely to go spend, regardless of how much money fiscal stimulus puts in their pockets. Just as banks are hoarding cash, households will try to preserve wealth by increasing their saving. So incentives targeted directly at preserving employment will have to be part of the solution. Will Europe get its act together? This could have been Europe’s moment. After all, the crisis originated in the US and left American policy focused on its domestic troubles, opening up room for global leadership by others. Instead, the crisis demonstrated the deep divisions within Europe – on everything from financial regulation to the requisite policy response."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The conference’s closing session, entitled ‘European identity: mobilising people around a vision of the future of European society’, was addressed by Mr Friedrich Buttler, Director at the International Labour Organisation (ILO), who called for dialogue as an essential element of good governance, and by Odile Quintin, Director-General of the European Commission’s Education and Culture DG, who called upon Europe to be ‘specific, in order to be accepted by Europeans’. She foresaw a‘new era of participation’ evolving in the continued absence of the Constitution, a time when the EESC would have a key role to play. The main finding of the ‘culture of economy’ workshop, chaired by Giacomo Regaldo, Group I President, was that the EU should attach greater importance to action rather than to simple declarations of intent. Its values should be clearly reflected in its policies and not simply function as slogans, as Anne-Marie Sigmund later stressed in the closing session. Jacques Delors, Anne-Marie Sigmund and Michel Delebarre discussing European identity at the opening of the Living Europe conference. A working group during discussions on day two. Culture creates collective identity The ‘culture of solidarity’ workshop, chaired by Mario Sepi, Group II President, argued that there was a need to relaunch solidarity, a fundamental value of the European venture. Enlargement had highlighted the existence of significant disparities but, despite the differences in the various social models, the 25 Member States shared the same common values and challenges. What is more, solidarity should act as a vital element structuring the European Union’s external policy. The EU could assert itself as leader in numerous global issues and promote its social model at the same time. In his opening remarks, Jacques Delors addressed the question of the balance between society and the individual in a century of public opinion and the ‘McDonaldisation of the media’. Quoting Simone Weil’s L’enracinement and the need for commitment, Workshop III on the ‘culture of dialogue and participation’, chaired by Staffan Nilsson, Group III President, looked into various mechanisms for consultation. To ensure that Europe ceased to be solely the preserve of the elite, there was a need to get the public involved", "cs": "Podle jejího prohlášení nastává „nové období angažovanosti“, které by mohlo přinést značný pokrok navzdory tomu, že dosud neexistuje Ústava. Výbor by v tomto období mohl hrát zásadní úlohu. Druhý den se konference rozdělila na tři workshopy, které se týkaly ekonomické kultury, kultury solidarity a kultury dialogu a angažovanosti. Workshop „ekonomická kultura“, který vedl předseda Skupiny I Giacomo Regaldo, dospěl k zásadnímu závěru, že EU by měla dát větší prostor spíše činům než pouhým vyjádřením záměrů. Její hodnoty by se měly konkrétně odrážet v politikách a neměly by být pouhými slogany, jak dále zdůraznila Anne-Marie Sigmund na závěrečném zasedání. Jacques Delors, Anne-Marie Sigmund a Michel Delebarre diskutují o evropské identitě při zahájení konference „Žít Evropou“. Snímek workshopu při diskusi, která probíhala druhého dne. „Kultura je zdrojem kolektivní identity“ Druhý workshop, nazvaný „kultura solidarity“, jejž vedl předseda Skupiny II Mario Sepi, prosazoval myšlenku, že je třeba dát nový impuls solidaritě, nedílné hodnotě evropské integrace. Po rozšíření vyšly najevo velké rozdíly, avšak přes odlišnost sociálních systémů jsou hodnoty a výzvy 25 členských států stejné. Solidarita by též měla být prvkem struktury vnější politiky Evropské unie. Může být vedoucí myšlenkou v mnoha globálních otázkách, a podporovat tak evropský model společnosti. V úvodním projevu se Jacques Delors zabýval otázkou rovnováhy mezi jedincem a společností v době, kdy rozhoduje mínění veřejnosti a převažuje „macdonaldizace sdělovacích prostředků“. Jacques Delors připomněl „Zakořenění“ od Simone Veilové a nezbytnost angažovat se a zamýšlel se nad tím, jak se buduje společnost. Navrhl Třetí worskhop, „kultura dialogu a angažovanosti“, jejž vedl předseda Skupiny III Staffan Nilsson, se zabýval různými systémy konzultace. Je třeba mobilizovat občany a rozšířit procesy konzultací, aby Evropa nebyla jen dílem elity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A pokud vypukne pandemie, bude už příliš pozdě na to, abychom se vyhnuli vážným dopadům na komunity. Proto jsou naléhavě zapotřebí investice, které zajistí život zachraňující zdravotnické technologie komunitám, jež je nejvíce potřebují. Připravenost na výskyt nemocí však není jen otázkou lékařskou, ale ve stejné míře i sociální, politickou a bezpečnostní, přičemž efektivní akci brání faktory typu snižující se důvěry v instituce nebo záměrného šíření dezinformací. Je to vidět na současném výskytu eboly v Demokratické republice Kongo. Světová zdravotnická organizace a její partneři po vypuknutí eboly v západní Africe v letech 2014-2016 v mnoha směrech výrazně zlepšili své reakční schopnosti, a to včetně nasazení průlomových vakcín, léků a novátorských technologií. Současné šíření nemoci v Demokratické republice Kongo však probíhá v mnohem složitějším prostředí charakterizovaném politizací a absencí důvěry v autority i zdravotníky a zasahuje komunity trpící těžkou a dlouhodobou nejistotou. V tomto kontextu řešení diktovaná shora nestačí. Výskyt nemocí začíná a končí v komunitách, avšak národní i mezinárodní autority si jen málokdy udělají čas nebo zajistí nezbytné investice, aby je zapojily. Lepší přístup by pochopil potřeby dané komunity a zajistil, aby se do plánovacích a rozhodovacích mechanismů plně zapojili místní lidé. Ochrana proti výskytu nemocí samozřejmě bude něco stát. Ne však tolik, jak by si člověk mohl myslet: podle údajů Světové banky by k dosažení přijatelné úrovně připravenosti na zdravotnické krize ve většině zemí stačilo vynaložit pouhé 1-2 dolary na osobu ročně. To odpovídá návratnosti investice v poměru deset ku jedné či ještě více. Návratnost investice přitom nebere v úvahu přínosy pro ekonomiku či sociální stabilitu, které přesahují oblast zdraví. V dnešním hluboce provázaném světě platí, že pokud jedna komunita nedokáže předcházet výskytům nemocí nebo je zvládat, pak jsou v ohrožení všichni. Vzhledem k tomu se do prevence a plánování musí zapojit všechny složky společnosti včetně bezpečnostního sektoru a bohatší země musí více investovat do pomoci zemím s nižšími příjmy, aby i ony dosáhly dostatečné úrovně připravenosti. To zahrnuje nejen cílené iniciativy, ale i šířeji pojaté investice, které zlepšují kvalitu, dosah a udržitelnost veřejných zdravotnických systémů a plné zapojení komunit.", "en": "And if a pandemic erupts, it will be too late to avoid serious damage to communities. That is why investment is urgently needed to deliver life-saving health technologies to the communities that are most in need. But outbreak preparedness is as much a social, political, and security issue as it is a medical one, with factors like diminished trust in institutions and the deliberate spread of misinformation impeding effective action. This can be seen in the current Ebola outbreak in the Democratic Republic of Congo. In many ways, the World Health Organization and its partners have significantly improved their response capabilities since the 2014-2016 Ebola outbreak in West Africa, including by employing breakthrough vaccines, medicines, and innovative technologies. But the current outbreak in the Democratic Republic of Congo is unfolding in a far more complex environment, characterized by politicization and lack of trust in authorities and health workers, and it is affecting communities suffering from severe and longstanding insecurity. In such a context, top-down solutions are not enough. Outbreaks begin and end in communities, yet national and international authorities rarely take the time or make the necessary investments to involve them. A better approach would recognize each community’s needs and ensure that local people are fully engaged in planning and accountability mechanisms. Of course, protecting against disease outbreaks will cost money. But not as much as one might think: according to data from the World Bank, most countries would need to spend just $1-2 per person per year to reach an acceptable level of health-emergency preparedness. That amounts to a return on investment of ten to one, or even higher. And the return on investment does not consider the benefits beyond health for the economy or social stability. In today’s deeply interconnected world, if one community cannot prevent or manage disease outbreaks, everyone is at risk. Given this, all parts of society, including the security sector, must be involved in prevention and planning, and wealthier countries need to invest more in helping lower-income countries to reach adequate levels of preparedness. This includes not only targeted initiatives, but also more broad-based investments that improve the quality, reach, and sustainability of public health systems and the full engagement of communities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konec německé hegemonie BRUSEL – Aniž by si toho kdokoliv příliš všímal, vnitřní mocenská rovnováha v Evropě se mění. Dominantní postavení Německa, které se od finanční krize v roce 2008 jevilo jako absolutní, postupně oslabuje – a pro Evropskou unii to má dalekosáhlé důsledky. Z hlediska měkké síly samozřejmě platí, že pokud lidé věří, že Německo je silné, pak už samotný tento fakt posiluje postavení a strategickou pozici země. Zanedlouho si však lidé začnou všímat, že hlavní hnací motor tohoto dojmu – totiž fakt, že německá ekonomika pokračovala v růstu, zatímco většina ostatních ekonomik v eurozóně zažívala vleklou recesi – představuje výjimečnou situaci, která brzy vymizí. Ve dvanácti z posledních 20 let bylo německé tempo růstu nižší než průměrné tempo růstu ostatních tří velkých ekonomik v eurozóně (Francie, Itálie a Španělska). Během postkrizového období sice německý růst prudce vylétl nahoru, jak ukazuje graf, avšak Mezinárodní měnový fond předpovídá, že do pěti let opět klesne pod průměrnou úroveň dotyčných tří zemí – a hluboko pod průměr celé eurozóny, která zahrnuje i menší středoevropské a východoevropské státy zaznamenávající vysoký růst. Jistě, Německo má některé očividné výhody. Bližší zkoumání však odhalí, že tyto výhody nejsou tak pozitivní, jak se na první pohled zdá. Tak například se Německo blíží plné zaměstnanosti – což ostře kontrastuje s dvojcifernou mírou nezaměstnanosti převažující ve velké části eurozóny. Kombinace plné zaměstnanosti a nízkého tempa růstu však ve skutečnosti ukazuje na skrytý problém: velmi pomalý růst produktivity. Když se k tomu přičte zmenšující se okruh zaměstnanců schopných uspokojit potřeby německého trhu práce – německá populace stárne a přijíždějící uprchlíci nemají potřebnou kvalifikaci –, pak se zdá, že německou ekonomiku čeká dlouhé období loudavého výkonu. Další zdánlivou výhodou jsou velké finanční rezervy Německa, které ho nejen ochránily před krizí, ale zároveň s sebou nesly značný politický vliv. Německé prostředky byly pro záchranu hluboce zasaženého okraje eurozóny nepostradatelné, a tak se tato země logicky stala klíčovou součástí všech snah o vyřešení krize. Německý souhlas byl zapotřebí k vytvoření evropské „bankovní unie“, která zahrnovala převod kontrolních pravomocí na Evropskou centrální banku a založení společného fondu na řešení situace krachujících bank.", "en": "The End of German Hegemony BRUSSELS – Without anyone quite noticing, Europe’s internal balance of power has been shifting. Germany’s dominant position, which has seemed absolute since the 2008 financial crisis, is gradually weakening – with far-reaching implications for the European Union. Of course, from a soft-power perspective, the mere fact that people believe Germany is strong bolsters the country’s status and strategic position. But it will not be long before people begin to notice that the main driver of that perception – that Germany’s economy continued to grow, while most other eurozone economies experienced a prolonged recession – represents an exceptional circumstance, one that will soon disappear. In 12 of the last 20 years, Germany’s growth rate been lower than the average of the other three large eurozone countries (France, Italy, and Spain). Although German growth surged ahead during the post-crisis period, as the graph shows, the International Monetary Fund predicts that it will fall back below that three-country average – and far below the eurozone average, which includes the smaller high-growth countries of Central and Eastern Europe – within five years. To be sure, Germany still has some apparent advantages. But a closer examination shows that they are not quite as positive as they seem. For starters, Germany is close to full employment – in sharp contrast to the double-digit unemployment rates that prevail in much of the eurozone. But the combination of full employment and low growth rates actually points to an underlying problem: very slow productivity growth. Add to that a shrinking pool of workers capable of meeting the needs of Germany’s labor market – the country’s population is aging, and the arriving refugees lack the needed skills – and the German economy seems set for a protracted period of sluggish performance. Another apparent advantage is Germany’s large financial reserves, which not only cushioned it from the crisis, but also conferred upon it considerable political sway. Indeed, because German funds were indispensable in bailing out the eurozone’s deeply stressed periphery, the country became central to all efforts to address the crisis. Germany’s consent was needed to create Europe’s “banking union,” which entailed the transfer of supervisory powers to the European Central Bank and the creation of a common fund to resolve failing banks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Arabské jaro, byť jeho výsledky jsou stále neuzavřené, výrazně oslabilo úlohu Egypta v regionální politice a umožnilo ministerskému předsedovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi profilovat Turecko – a sám sebe – jako lídra muslimského bloku a vzor soužití islámu a demokracie. V neposlední řadě vítězství AKP v nedávných parlamentních volbách pobídlo Erdoğana, aby si přisvojil putinovské ambice. To vše odhalilo niternou ambivalentnost Davutoğluovy politiky „nulových konfliktů“. Třebaže byla zpočátku nahlížena jako smířlivá a umírněná, jejím základním tmelem byl pohled na Turecko jako hegemonickou regionální mocnost – rozhodčího sporů, ale v posledku také siláka, který si u menších hráčů své názory vynutí. Není asi správné označovat chování Turecka za „neoosmanské“, ale některé sousední země, které zprvu čekaly zprostředkovatele a pomocníka, mají teď pocit, že čelí možnému násilníkovi. Změnu Erdoğanovy politiky ve vztahu k Izraeli lze chápat jako pokus nejen o překonání tradiční arabské podezřívavosti vůči Turecku, vzhledem k jeho imperiální minulosti, ale také o předložení umírněnější islámské alternativy k teokratickému Íránu a jeho nevyzpytatelnému prezidentovi. Avšak Erdoğanova pohrůžka, že bude uvažovat o nasazení tureckých námořních sil jako vojenského doprovodu příštích flotil do Gazy, hraničí už s řinčením zbraněmi, stejně jako jeho deklarovaná ochota využít vojenských sil, aby Kyperské republice zabránil v pátrání po plynu v jejích pobřežních vodách. Ostatně Erdoğan pohrozil diplomatickou roztržkou s EU, jestliže se Kypr v roce 2012 ujme rotačního předsednictví Unie. Obnovení násilných vpádů do severního Iráku při pronásledování údajných geril zároveň naznačuje opětovný obrat k silovým protikurdským politikám. Stahování amerických sil z Iráku podle všeho ještě upevnilo tureckou vůli vytvořit na irácké straně hranice „sanitární kordon“ – a případně vytvořit protiváhu k vlivu Íránu na šíity vedenou vládu v Bagdádu. A přestože snad turecký souhlas stát se hostitelskou zemí protiraketových radarových zařízení NATO a zadržení lodi se zbraněmi pod syrskou vlajkou dělají Západu radost, i tady platí, že jde o politiky zaměřené na „tvrdou“ vojenskou moc. Podobně ambivalentnost nového nároku Turecka na regionální hegemonii odkrývá nedávná Erdoğanova cesta do Egypta, Libye a Tuniska.", "en": "The Arab Spring, despite its still-inconclusive outcome, greatly weakened Egypt’s role in regional politics and made it possible for Prime Minister Recep Tayyip Erdoğan to position Turkey – and himself – as the leader of a Muslim bloc and a model of co-existence between Islam and democracy. Last but not least, the AKP’s victory in recent parliamentary elections has encouraged Erdoğan to embrace Putinesque ambitions. All of this exposed the built-in ambivalence in Davutoğlu’s “zero conflict” policy. While initially viewed as pacific and moderate, it was underpinned by an overarching view of Turkey as the hegemonic regional power – as an arbiter of conflicts, but ultimately also as an enforcer of its own views on lesser players. It may be incorrect to call Turkey’s behavior “neo-Ottoman,” but some neighboring countries, after expecting a mediator and facilitator, may now feel faced by a possible bully. Erdoğan’s policy re-orientation vis-à-vis Israel can be understood as an attempt not only to overcome traditional Arab suspicion of Turkey, given its imperial past, but also to present a more moderate Islamic alternative to theocratic Iran and its unpredictable president. But Erdoğan’s threat to consider using the Turkish navy as a military escort for further flotillas to Gaza already borders on saber rattling, as does his declared willingness to use force to prevent the Republic of Cyprus from exploring for gas in its continental shelf. Indeed, Erdoğan’s has warned of a diplomatic rupture with the EU if Cyprus accedes to the Union’s rotating presidency in 2012. At the same time, renewed violent incursions into northern Iraq in pursuit of alleged guerillas suggest a reversion to hardline anti-Kurdish policies. The withdrawal of US forces from Iraq only seems to have encouraged Turkey’s will to create a cordon sanitaire on the Iraqi side of the border – and possibly to establish a counterweight to Iran’s influence on a Shia-led government in Baghdad. And, while Turkey’s agreement to host NATO anti-missile radar facilities, and its recent seizure of a Syrian-registered arms ship, may please the West, here, too, its policies are focused on “hard” military power. Similarly, Erdoğan’s recent visit to Egypt, Libya, and Tunisia brings out the ambivalence of Turkey’s new claim to regional hegemony."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This tips into the territory of mental illness when you do things like compulsively over-wash your hands or paws, or you develop a ritual that's so extreme that you can't sit down to a bowl of food unless you engage in that ritual. So for humans, we have the \"Diagnostic and Statistical Manual,\" which is basically an atlas of the currently agreed-upon mental disorders. In other animals, we have YouTube. (Laughter) This is just one search I did for \"OCD dog\" but I encourage all of you to look at \"OCD cat.\" You will be shocked by what you see. I'm going to show you just a couple examples. This is an example of shadow-chasing. I know, and it's funny and in some ways it's cute. The issue, though, is that dogs can develop compulsions like this that they then engage in all day. So they won't go for a walk, they won't hang out with their friends, they won't eat. They'll develop fixations like chasing their tails compulsively. Here's an example of a cat named Gizmo. He looks like he's on a stakeout but he does this for many, many, many hours a day. He just sits there and he will paw and paw and paw at the screen. This is another example of what's considered a stereotypic behavior. This is a sun bear at the Oakland Zoo named Ting Ting.", "cs": "Do oblasti duševních onemocnění už ale spadá, když děláte věci jako kompulzivní nadumývání rukou či pacek nebo si vytvoříte návyk natolik extrémní, že se neposadíte k jídlu, dokud tento rituál neprovedete. Pro lidi máme „Diagnostický a statistický manuál\", což je v podstatě atlas v současnosti uznávaných duševních poruch. Pro ostatní zvířata máme YouTube. (Smích) Toto je jen jedno vyhledávání, které jsem udělala pro „OCD pes\", ale všem doporučuju, podívat se na „OCD kočka\". Budete šokováni tím, co uvidíte. Ukážu vám jen pár příkladů. Toto je ukázka honění stínu. Vím, je to vtipné a svým způsobem roztomilé. Problém je ale v tom, že si psi mohou vypěstovat takovéto nutkání, kterému se pak věnují celý den. Nejdou pak na procházku, nejsou s kamarády, nepřijímají potravu. Vytvoří si fixace, jako nutkavé honění vlastního ocasu. Tady je ukázka kočky jménem Gizmo. Vypadá, že je na sledovačce, ale dělá to mnoho, mnoho, mnoho hodin denně. Jen tam sedí a škrabe a škrabe a škrabe na okno. Toto je další příklad považovaný za stereotypní chování. Tohle je Malajský medvěd jménem Ting Tang ze zoo v Oaklandu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naštěstí zde existuje třetí přístup, který je patrný na četných úspěších inovací v Evropě, Asii, na Blízkém východě i jinde a jenž neměl ani státní podporu, ani se nevyskytl uvnitř nějaké neopakovatelně kreativní podnikatelské kultury. Vezměme si například internetovou telekomunikační firmu Skype založenou v Estonsku, videohru „Angry Birds“ od finské firmy Rovio, navigační systém GPS TomTom vyvinutý v Nizozemsku, jiný navigační systém Navigon nebo hudební stahovací službu SoundCloud, obojí vytvořené v Německu, arabského poskytovatele internetových služeb Maktoob nebo rychle se vyvíjející firmu Rubicon zabývající se animačním vzděláváním, která byla podobně jako Maktoob založena v Jordánsku, případně společnosti Infosys a Wipro, dva z mnoha úspěšných technologických podniků z Indie. Během studia těchto a dalších případů identifikovala Inovační a strategická iniciativa při INSEAD čtyři faktory – čtyři „cé“ –, které podporují technologické inovace a podnikatelského ducha: náklady („cost“), příhodnost („convenience“), kalibr („caliber“) a kreativní destrukci („creative destruction“). Úspěch spočívá ve schopnosti firem kombinovat tyto faktory buďto v jediné zemi nebo na několika trzích současně. Například Niklas Zennström a Janus Friis odešli z rodného Švédska, respektive Dánska do Estonska a v této zemi s nízkými náklady a množstvím talentů vytvořili Skype. Kreativně destruktivní myšlení obou Skandinávců se tak zkombinovalo s estonským prostředím, levným a vstřícným vůči podnikání. Švédští zakladatelé serveru SoundCloud, Alexander Ljung a Eric Wahlforss, se zase rozhodli, že se jim bude lépe působit v relativně levném Berlíně, srdci evropské undergroundové hudební scény. Stejně tak Samíhu Tukanovi a Hassámu Chúrymu, kteří vytvořili Maktoob (dnes vlastněný společností Yahoo), se podařilo skloubit komparativní výhodu jordánského tvůrčího talentu a nízkých nákladů s kvalitou a příhodností dubajské infrastruktury a obchodních sítí. Někdy je převažující přínos jednoho či více faktorů rozhodující. Kalibr finské infrastruktury, pracovní síly a domácích sítí „přebil“ obavy finských zakladatelů firmy Rovio z vysokých nákladů a nepříhodné polohy jejich země, takže se rozhodli založit novou firmu doma. Inovativní začínající firmy působící v mobilním a globalizovaném světě však budou stále častěji zjišťovat, že dokážou obejít omezení určité lokality tím, že přesunou některá nebo všechna svá aktiva či provozy do lokality jiné.", "en": "Fortunately, there is a third approach, evident in the numerous innovation successes in Europe, Asia, the Middle East, and elsewhere that neither had state backing nor occurred within a uniquely creative business culture. Consider, for example, the Internet-based telecoms firm Skype, created in Estonia; Rovio’s “Angry Birds” video game, made in Finland; the TomTom GPS navigation system, developed in the Netherlands; Navigon, another navigation system, and SoundCloud, a music download service, both made in Germany; Maktoob, an Arabic Internet service provider, and Rubicon, a burgeoning animation educational company, both established in Jordan; and Infosys and Wipro, two of many successful technology ventures in India. In studying these and other cases, the Innovation and Policy Initiative at INSEAD has identified four factors – the “Four Cs” – that support technological innovation and entrepreneurship: cost, convenience, caliber, and creative destruction. Success lies in the ability of firms to combine these factors either in a single country or across several markets. For example, Niklas Zennström and Janus Friis left their native Sweden and Denmark, respectively, for low-cost, talent-rich Estonia to create Skype. Thus, the two Scandinavians’ creative-destructive thinking was combined with Estonia’s low-cost, enterprise-friendly environment. The Swedish founders of SoundCloud, Alexander Ljung and Eric Wahlforss, decided that they were better off in relatively cheap Berlin, at the heart of Europe’s underground music scene. Similarly, Samih Toukan and Hussam Khoury, who created Maktoob (now owned by Yahoo), were able to combine the comparative advantage of Jordan’s creative talent and low costs with the quality and convenience of Dubai’s infrastructure and business networks. Sometimes, the overwhelming benefits of one or more factors are decisive. The caliber of Finland’s infrastructure, workforce, and domestic networks overrode the concerns of Rovio’s Finnish founders about their country’s high costs and inconvenient location, so they decided to start their new business at home. But, increasingly, innovative startups operating in a mobile, globalized world will find that they can circumvent constraints in one location by shifting some or all of their assets or operations to another."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "21.Article 211 of the EC Treaty requires the Commission to \"ensure that the provisions of the Treaty and the measures taken by the institutions pursuant thereto are applied\".22.Communication to the European Parliament and the European Ombudsman on relations with the complainant in respect of infringements of Community law, OJ 2002 C 244, p. 5.23.\"As a general rule, Commission departments will investigate complaints ... within not more than one year from the date of registration ... Where this time limit is exceeded, the Commission department responsible for the case will inform the complainant in writing.\" Complaints and inquiries standards of good administration to be followed by its services in pursuing infringement proceedings. The same kind of failure to inform a complainant was detected in case 2697/2006/(ID)MF, but the Ombudsman closed the inquiry without making a critical remark because the Commission apologised for its failure.Still in relation to procedural obligations laid down in the Communication, the Ombudsman, in case 1512/2007/JMA, made a further remark, in which, while confirming that there was no maladministration in the Commission's handling of the complaint, invited the institution to try and implement point 4(5) of its Communication by explaining to complainants the possible alternative forms of redress in cases of alleged infringement of Community law by Member States.A further recurrent problem detected in the Ombudsman's inquiries in this area relates to the registration of complaints. The Commission's Communication foresees an obligation to register the complaints it receives in the central registry (point 3(1) of the Communication).", "cs": "22.Sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případech porušení právních předpisů Společenství, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.23.„Oddělení Komise zpravidla šetří stížnosti ... nejpozději do jednoho roku od zapsání stížnosti ... Dojde-li k překročení této lhůty, oddělení Komise odpovědné za daný případ informuje stěžovatele písemně.“ Stížnosti a šetření Další opakující se problém zjištěný v šetřeních veřejného ochránce práv v této oblasti souvisí s registrací stížností. Sdělení Komise stanoví povinnost registrovat stížnosti, které obdrží, v ústředním rejstříku (bod 3 první odstavec sdělení)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ochota jaderných mocností realizovat svůj závazek k odzbrojení, na němž se dohodly v NPT, má svrchovanou důležitost. NPT, která byla více než tři desítky let základním kamenem míru, je založena na politické dohodě mezi jadernými a nejadernými státy: nejaderné státy upustí od nákupu či výroby jaderných zbraní a jaderné státy zničí své arzenály. Realizována byla bohužel jen první část této dohody (i když ne zcela), zatímco druhá část stále čeká na naplnění. NPT je i nadále nepostradatelná a naléhavě potřebuje revizi. Momentálně je však tento ústřední pilíř mezinárodní kontroly šíření na pokraji kolapsu. Poslední hodnotící konference, která se konala v květnu 2005 v New Yorku, skončila prakticky bez jakéhokoliv výsledku. Základní vada NPT je dnes patrná na jaderném sporu mezi Íránem a Radou bezpečnosti Organizace spojených národů: smlouva povoluje vývoj všech jaderných komponent nepostradatelných pro vojenské využití – zejména obohacování uranu –, pokud daná země nemá konkrétní jaderný zbrojní program. To znamená, že v rýsujících se jaderných státech stačí k „vyzbrojení“ jaderného programu jediné politické rozhodnutí. Taková „bezpečnost“ je nedostatečná. V souvislosti se současným jaderným sporem s Íránem se dostala do popředí také další kontroverzní otázka: nediskriminační přístup k jaderným technologiím. Řešení tohoto problému bude vyžadovat internacionalizaci přístupu k civilním jaderným technologiím v kombinaci se zaplněním bezpečnostní mezery v současné NPT a podstatně dalekosáhlejším monitoringem všech států, které chtějí být součástí takového systému.", "en": "Here, the willingness of nuclear powers to implement their commitment to disarmament, as agreed in the NPT, is of prime importance. The NPT – a bedrock of peace for more than three decades – is based on a political agreement between nuclear and non-nuclear states: the latter abstain from obtaining nuclear weapons, while the former destroy their arsenals. Unfortunately, only the first part of this agreement was realized (though not completely), while the second part still awaits fulfillment. The NPT remains indispensable and needs urgent revision. However, this central pillar of international proliferation control is on the brink of collapse. The most recent Review Conference in New York, in May 2005, ended virtually without any result. The essential defect of the NPT is now visible in the nuclear dispute between Iran and the United Nations Security Council: the Treaty permits the development of all nuclear components indispensable for military use – particularly uranium enrichment – so long as there is no outright nuclear weapons program. This means that in emerging nuclear countries only one single political decision is required to “weaponize” a nuclear program. This kind of “security” is not sufficient. Another controversial issue also has also come to the fore in connection with the current nuclear conflict with Iran: discrimination-free access to nuclear technology. Solving this problem will require the internationalization of access to civilian nuclear technology, along with filling the security gap under the existing NPT and substantially more far-reaching monitoring of all states that want to be part of such a system."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vystudoval jsem práva, abych pomohl hájit příslušníky své komunity. Dnes žiji a pracuji v Bruselu, kde vedu organizaci, která radí Evropské unii a národním vládám ohledně politik dotýkajících se Romů. Uživím rodinu a ve své kariéře jsem dosáhl naplnění. Jsem ale výjimkou. Právě kvůli významu vzdělání pro to, že jsem se stal výjimkou, mě tak hluboce znepokojilo nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Případ předneslo 18 romských dětí z města Ostravy v České republice, jež byly přeloženy do speciálních pomocných škol pro „mentálně zaostalé“. Ve střední a východní Evropě jsou Romové často nespravedlivě umisťováni do těchto zvláštních škol, jež poskytují podprůměrné vzdělání, které je bezmála garancí života v chudobě a manuální dřině. Vystupoval jsem jako jeden z právních zástupců těchto dětí. Důkazy prokázaly, že v Ostravě byla do zvláštních škol umístěna více než polovina romských dětí a že více než polovina žáků zvláštních škol byla romského původu. Celkově vzato, v Ostravě je u romských dětí 27krát pravděpodobnější než u dětí neromských, že budou do takových škol umístěny. Nejde o ojedinělou situaci. Ani zdaleka ne. Tytéž nepoměrné vzorce umisťování dětí do škol existují napříč střední a východní Evropou. Jak se vyslovil expertní orgán Organizace spojených národů, jedná se o rasovou segregaci, zřetelně a očividně. Soudem to ale nepohnulo. Jeho rozsudek uznal, že navrhovatelé předložili „řadu vážných argumentů“ a že vzdělávací soustava v Ostravě zvěčňuje rasovou segregaci. Soud ovšem prohlásil, že bez doložení faktické rasové zaujatosti v myšlení těch, kdo žáky testují a kdo spravují školy – což je prakticky nemožné –, není všudypřítomná skutečnost rasového znevýhodnění nezákonná. V procesu, jenž se mohl stát význačným vítězstvím, které by otevřelo dveře možností pro evropské Romy, se štrasburský soud místo toho rozhodl ponechat přístup ke slušnému vzdělání pro Romy uzamčený. Jeho rozhodnutí zní ozvěnou napříč Kontinentem – nejen mezi Romy, ale mezi všemi, kdo mají zájem na prosazování hodnot tolerance a rovnosti v demokratické Evropě. Každého, kdo věří v právo všech dětí na kvalitní vzdělání, by tak krátkozraké rozhodnutí mělo znepokojovat. Rasová segregace v evropských školách už celá desetiletí stigmatizuje generace romských dětí jako hloupé a postižené.", "en": "I obtained a law degree to help advocate for members of my community. Today, I live and work in Brussels, where I lead an organization that advises the European Union and national governments on Roma-related policies. I support my family and have achieved fulfillment in my career. But I am an exception. It is because of the importance of education in making me an exception that I am so deeply troubled by a recent decision of the European Court of Human Rights. The case was brought by 18 Roma children from the city of Ostrava in the Czech Republic who had been assigned to special remedial schools for the “mentally deficient.” In Central and Eastern Europe, Roma are often unfairly placed in these special schools, which provide sub-par education that all but guarantees a life of poverty and manual labor. I served as one of the lawyers for the children. The evidence showed that more than half of the Roma children in Ostrava were placed in special schools, and that more than half of the population of special schools was Roma. All told, Roma children in Ostrava are more than 27 times more likely than non-Roma to be placed in such schools. This is not a unique situation. Far from it. The same disproportionate patterns of school assignment exist throughout much of Central and Eastern Europe. As a United Nations expert body has declared, this is racial segregation, plain and simple. But the Court was unmoved. Its judgment recognized that the claimants raised “a number of serious arguments,” and that the education system in Ostrava perpetuated racial segregation. But the Court ruled that, absent a showing of actual racial bias in the minds of testers and administrators – virtually impossible to prove – the pervasive reality of racial disadvantage was not unlawful. In what could have been a landmark victory that would open the doors of opportunity for Europe’s Roma, the Strasbourg Court instead chose to keep Roma locked out of a decent education. Its decision reverberates across the Continent – not just for the Roma, but for all who have a stake in promoting the values of tolerance and equality in a democratic Europe. Anyone who believes in the rights of all children to quality education should be troubled by a decision so myopic. For decades, racial segregation in European schools has stigmatized generations of Roma children as stupid and disabled."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecko může být pro státy Středního východu vzorem, pokud při prosazování svých regionálních strategických a ekonomických zájmů odolá autoritářskému pokušení a bude nadále dokládat, že islám je plně slučitelný s�demokracií. Dlouho opožděné poselství pro Izrael tkví v�tom, že jeho budoucnost na Středním východě nespočívá ve strategických spojenectvích s�nearabskými regionálními mocnostmi, nýbrž v�dosažení smíru s arabským světem. V�60.�letech minulého století fatalistický pesimismus Davida Ben-Guriona ohledně možnosti dosáhnout vůbec někdy mírového urovnání s�arabskými zeměmi vedl ke zformování „Aliance periferie“ s�nearabskými státy na vnějším okraji Středního východu – Íránem, Etiopií a Tureckem (snil také o tom, že by se součástí aliance stala komunita libanonských maronitů). Ani jedna z�těchto zemí neměla s�Izraelem žádné konkrétní roztržky a všechny měly různou měrou napjaté vztahy se svými arabskými sousedy. Izraelská vazba byla pro tyto země obzvlášť přitažlivá díky kombinaci mýtu o vojenské síle Izraele, jeho důvtipu v�oblastech ekonomiky a zemědělství a zveličeném vnímání jeho jedinečné schopnosti vyvíjet nátlak na americkou politiku a ovlivňovat ji. „Aliance periferie“ byla nápaditým pokusem uniknout důsledkům arabsko-izraelského konfliktu. Odrážela touhu židovského státu uvolnit své tvůrčí energie v�ekonomických a sociálních oblastech, neboť vytvářela nezávislou, vynalézavou zahraniční politiku, která se nevázala k�ochromujícím omezením arabsko-izraelského konfliktu ani jimi nebyla podmíněna. Bezpečnosti, již toto uspořádání mělo přinést, však nikdy nebylo možné dosáhnout; ústřední význam arabsko-izraelského konfliktu nelze rozředit. Schopnost Arabů vyvíjet na Izrael setrvalý tlak a udržet pozornost světového mínění upřenou na strádání Palestinců proměnila úsilí Izraele vyhnout se důsledkům konfliktu buď pravidelnými válkami, anebo alternativními regionálními aliancemi v�marné snažení. Po islámské revoluci v�Íránu, změnách v�Etiopii po skončení vlády Haile Selassieho, pádu maronitského Libanonu a převzetí země Hizballáhem zůstalo Turecko jako poslední zbývající člen izraelské Aliance periferie.", "en": "Turkey can be a model for Middle Eastern countries if, while promoting its regional strategic and economic interests, it resists the authoritarian temptation and continues to show that Islam and democracy are fully compatible. For Israel, the long overdue message is that its future in the Middle East does not lie in strategic alliances with the region’s non-Arab powers, but in reconciling itself with the Arab world. In the 1960’s, David Ben-Gurion’s fatalistic pessimism about the possibility of ever reaching a peace settlement with the Arab countries led him to forge an “Alliance of the Periphery” with the non-Arab countries in the outer circle of the Middle East – Iran, Ethiopia, and Turkey (he also dreamed of having Lebanon’s Maronite community as part of that alliance). All of these countries did not have any particular dispute with Israel, and all, to varying degrees, had tense relations with their Arab neighbors. The myth of Israel��s military power, resourcefulness in economic and agricultural matters, and an exaggerated perception of its unique capacity to lobby and influence American policy combined to make the Israeli connection especially attractive to these countries. The “Alliance of the Periphery” was a creative attempt to escape the consequences of the Arab-Israeli conflict. It reflected the yearning of the Jewish state to unleash its creative energies in economic and social matters, as it created space for an independent, imaginative foreign policy that was not linked to, or conditioned by, the paralyzing constraints of the Arab-Israeli conflict. But the security that this scheme was supposed to produce could never really be achieved; the centrality of the Arab-Israeli conflict could not be attenuated. The Arabs’ capacity to maintain their pressure on Israel and to keep world opinion focused on the Palestinians’ plight made Israel’s quest for evading the consequences of the conflict, either through periodic wars or by forging alternative regional alliances, a futile exercise. The Islamic revolution in Iran, the changes in Ethiopia following the end of Haile Selassie’s rule, the collapse of Maronite Lebanon, and Hezbollah’s takeover of that country left Turkey as the last remaining member of Israel’s Alliance of the Periphery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Throughout 2008, the European Ombudsman's Web Developer continued to work closely with the Head of the Communication Unit, as well as with the technical services of the European Parliament, in preparing for the transformation of the Ombudsman's website into a modern, dynamic, informative, interactive, and constantly evolving service to citizens. The new website is scheduled to be launched at the beginning of 2009.The Ombudsman's website was regularly updated with decisions, press releases, and details of his communication activities. From 1 January to 31 December 2008, the Ombudsman's website received around 440 000 unique visitors. received around 440 000 unique visitors. The English-language pages of the site were the most consulted, followed by the French, German, Spanish and Italian pages. In terms of the geographical origin of visits, the greatest number of visitors came from the United Kingdom, followed by Germany, France, Spain and Italy. The links section of the Ombudsman's website includes links to the sites of national and regional ombudsmen throughout Europe. Over 97 000 visits were made to the links pages during 2008, clearly demonstrating the added value for citizens of the services provided through the European Network of Ombudsmen. In order to ensure that the Ombudsman's website stays at the forefront of EU websites, the Office of the Ombudsman participated throughout 2008 in the work of the EU Inter-Institutional Internet Editorial Committee (CEiii). For the first time in 2008, the Ombudsman's office participated in an internet chat, which was organised by the European Institute in Bulgaria, as part of a project entitled \"Now, Interacting with the European Parliament\". Under the heading \"The role of the European Ombudsman: helping to improve relations between the EU and its citizens\", members of the Ombudsman's staff responded to questions on a range of issues linked to the Ombudsman's complaint-handling. The web chat generated a lot of media coverage of the Ombudsman's work in Bulgaria and was deemed to be very successful. Resources Resources Personnel To ensure that the institution can properly carry out the tasks of dealing with complaints about maladministration in 23 Treaty languages, and of raising awareness about the right to complain, the Ombudsman has the support of a well-qualified, multilingual staff. This section describes the work carried out by the various departments and units within the Ombudsman office.", "cs": "Během celého roku 2008 pokračoval správce internetových stránek evropského veřejného ochránce práv v těsné spolupráci s vedoucím oddělení komunikace a s technickými útvary Evropského parlamentu v přípravách na přeměnu internetové stránky veřejného ochránce práv v moderní, dynamickou, informativní, interaktivní a neustále se vyvíjející službu občanům. Spuštění nové internetové stránky je naplánováno na začátek roku 2009.Internetová stránka veřejného ochránce práv byla pravidelně aktualizována rozhodnutími, tiskovými zprávami, a podrobnostmi o jeho komunikačních činnostech. Od 1. ledna do 31. prosince 2008 Od 1. ledna do 31. prosince 2008 internetovéstránky veřejného ochránce práv přijaly kolem440 000 jednotlivých návštěvníků. internetové stránky veřejného ochránce práv přijaly kolem 440 000 jednotlivých návštěvníků. Nejnavštěvovanější byly stránky v anglickém jazyce, následovány francouzskými, německými, španělskými a italskými stránkami. Z hlediska geografického původu návštěv pocházel největší počet návštěvníků ze Spojeného království, následován Německem, Francií, Španělskem a Itálií. Část odkazy internetových stránek veřejného ochránce práv obsahuje odkazy na stránky národních a regionálních veřejných ochránců práv v Evropě. V roce 2008 byli stránky této části navštíveny více než 97 000 krát, což jasně prokazuje přidanou hodnotu služeb poskytovaných Evropskou sítí veřejných ochránců práv občanům. Aby internetová stránka veřejného ochránce práv zůstala na předním místě mezi internetovými stránkami EU, účastnil se úřad veřejného ochránce práv po celý rok 2008 práce interinstitucionálního edičního výboru pro internet (CEiii). V roce 2008 se úřad veřejného ochránce práv poprvé zúčastnil internetové diskuse, kterou zorganizoval bulharský Evropský institut jako součást projektu nazvaného „Nyní, interakce s Evropským parlamentem“. Pod názvem „Úloha evropského veřejného ochránce práv: podpora zlepšování vztahů mezi EU a jejími obyvateli“ odpovídali zaměstnanci úřadu veřejného ochránce práv na celou řadu otázek týkajících se vyřizování stížností veřejným ochráncem práv. Díky internetové diskusi se dostalo práci veřejného ochránce práv v Bulharsku značné pozornosti sdělovacích prostředků a byl považován za velmi úspěšný. Zdroje Zdroje Zaměstnanci Aby veřejný ochránce práv zajistil, že jeho úřad bude řádně plnit úkoly spojené s řešením stížností na nesprávný úřední postup ve 23 jazycích Smlouvy a zvyšováním informovanosti občanů o právu stěžovat si, opírá se o vysoce kvalifikované zaměstnance hovořící mnoha jazyky. Tato část popisuje pracovní úkoly, jež plní jednotlivé odbory a oddělení úřadu veřejného ochránce práv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rizikoví boháči NEW YORK – Dnešní nafouklé fiskální deficity a veřejný dluh přiživují v mnoha rozvinutých ekonomikách obavy o tzv. riziko země (sovereign risk). Toto riziko se tradičně soustředilo na rozvíjející se tržní ekonomiky. V uplynulém desetiletí koneckonců vyhlásily neschopnost splácet své závazky Rusko, Argentina a Ekvádor, přičemž Pákistán, Ukrajina a Uruguay pod hrozbou platební neschopnosti nuceně restrukturalizovaly svůj veřejný dluh. Rozvíjející se tržní ekonomiky však z velké části – s několika výjimkami ve střední a východní Evropě – zlepšily svůj fiskální výkon tím, že snížily celkové deficity, začaly vykazovat vysoké primární přebytky, snížily poměr veřejného dluhu k HDP a snížily měnové diskrepance a nepoměr mezi aktivy a pasivy s různou dobou splatnosti. V důsledku toho je dnes riziko země v rozvinutých ekonomikách větším problémem než ve většině rozvíjejících se tržních ekonomik. Snižování ratingu, zvyšující se rozpětí u dluhů suverénních vlád a neúspěšné aukce veřejného dluhu v zemích, jako jsou Velká Británie, Řecko, Irsko a Španělsko, to vše nám loni pádně připomnělo, že nezačnou-li rozvinuté ekonomiky dělat ve svém fiskálním domě pořádek, pak se investoři, strážcové trhu cenných papírů a ratingové agentury mohou proměnit z jejich přátel v nepřátele. Těžká recese spojená s finanční krizí v letech 2008-2009 zhoršila fiskální pozice rozvinutých zemí kvůli stimulačním výdajům, nižším daňovým výnosům a posilování a zajišťování vlastních finančních sektorů. Dopad byl větší v zemích, které měly v minulosti strukturální fiskální problémy, vedly uvolněnou fiskální politiku a během boomu ignorovaly fiskální reformy. Slabé hospodářské zotavení a stárnoucí populace v budoucnu pravděpodobně zvýší dluhové zatížení mnoha rozvinutých ekonomik včetně Spojených států, Velké Británie, Japonska a několika zemí eurozóny. Ještě zlověstnější je, že se v mnoha rozvinutých ekonomikách stává normou monetizace těchto fiskálních deficitů, neboť centrální banky začaly nafukovat monetární základnu mohutnými nákupy krátkodobých i dlouhodobých vládních dluhopisů. Velké monetizované fiskální deficity nakonec povedou k neodvratné fiskální katastrofě a/nebo růstu inflačních očekávání, což by mohlo prudce zvýšit výnosy z dlouhodobých vládních dluhopisů a potlačit nesmělé a dosud křehké hospodářské zotavení. Fiskální stimul je ošemetná záležitost. Politici jsou zatracováni, když ho použijí i když ho nepoužijí. Odstraní-li stimul příliš brzy zvýšením daní, omezením výdajů a odsátím přebytečné likvidity, může ekonomika upadnout zpět do recese a deflace.", "en": "The Risky Rich NEW YORK – Today’s swollen fiscal deficits and public debt are fueling concerns about sovereign risk in many advanced economies. Traditionally, sovereign risk has been concentrated in emerging-market economies. After all, in the last decade or so, Russia, Argentina, and Ecuador defaulted on their public debts, while Pakistan, Ukraine, and Uruguay coercively restructured their public debt under the threat of default. But, in large part – and with a few exceptions in Central and Eastern Europe – emerging-market economies improved their fiscal performance by reducing overall deficits, running large primary surpluses, lowering their stock of public debt-to-GDP ratios, and reducing the currency and maturity mismatches in their public debt. As a result, sovereign risk today is a greater problem in advanced economies than in most emerging-market economies. Indeed, rating-agency downgrades, a widening of sovereign spreads, and failed public-debt auctions in countries like the United Kingdom, Greece, Ireland, and Spain provided a stark reminder last year that unless advanced economies begin to put their fiscal houses in order, investors, bond-market vigilantes, and rating agencies may turn from friend to foe. The severe recession, combined with the financial crisis during 2008-2009, worsened developed countries’ fiscal positions, owing to stimulus spending, lower tax revenues, and backstopping and ring-fencing of their financial sectors. The impact was greater in countries that had a history of structural fiscal problems, maintained loose fiscal policies, and ignored fiscal reforms during the boom years. In the future, a weak economic recovery and an aging population are likely to increase the debt burden of many advanced economies, including the United States, the UK, Japan, and several euro-zone countries. More ominously, monetization of these fiscal deficits is becoming a pattern in many advanced economies, as central banks have started to swell the monetary base via massive purchases of short- and long-term government paper. Eventually, large monetized fiscal deficits will lead to a fiscal train wreck and/or a rise in inflation expectations that could sharply increase long-term government bond yields and crowd out a tentative and so far fragile economic recovery. Fiscal stimulus is a tricky business. Policymakers are damned if they do and damned if they don’t. If they remove the stimulus too soon by raising taxes, cutting spending, and mopping up the excess liquidity, the economy may fall back into recession and deflation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's not enough to simply write people off. But let's move on to Stage Two. Now, Stage One, you'll notice, says, in effect, \"Life Sucks.\" So, this other book that Steve mentioned, that just came out, called \"The Three Laws of Performance,\" my colleague, Steve Zaffron and I, argue that as people see the world, so they behave. Well, if people see the world in such a way that life sucks, then their behavior will follow automatically from that. It will be despairing hostility. They'll do whatever it takes to survive, even if that means undermining other people. Now, my birthday is coming up shortly, and my driver's license expires. And the reason that that's relevant is that very soon I will be walking into what we call a Stage Two tribe, which looks like this. (Laughter) Now, am I saying that in every Department of Motor Vehicles across the land, you find a Stage Two culture? No. But in the one near me, where I have to go in just a few days, what I will say when I'm standing in line is, \"How can people be so dumb, and yet live?\" (Laughter) Now, am I saying that there are dumb people working here? Actually, no, I'm not. But I'm saying the culture makes people dumb. So in a Stage Two culture -- and we find these in all sorts of different places -- you find them, in fact, in the best organizations in the world. You find them in all places in society. I've come across them at the organizations that everybody raves about as being best in class. But here is the point. If you believe and you say to people in your tribe, in effect, \"My life sucks. I mean, if I got to go to TEDx USC my life wouldn't suck. But I don't. So it does.\" If that's how you talked, imagine what kind of work would get done. What kind of innovation would get done? The amount of world-changing behavior that would happen? In fact it would be basically nil.", "cs": "Nestačí lidi prostě jen odepsat. Ale pojďme se podívat na úroveň dva. Úroveň jedna prakticky říká \"Život nestojí za nic\" V knize, jak zmiňoval Steve která právě vyšla s názvem \"Tři zákony výkonnosti\" spolu s kolegou Stevem Zaffronem tvrdíme, že lidé se chovají přesně podle toho, jak vidí svět. Takže, pokud mají pohled \"život nestojí za nic\", jejich chování tomu přesně odpovídá. Bude \"bytostně nenávistné\". Udělají cokoliv, aby přežili, i když to bude znamenat ublížit druhým. Zadnedlouho budu mít narozeniny a vyprší mi řidičák. A důvod proč mi to není jedno je že brzo přijdu do styku s kmenem úrovně dva. Ten vypadá takhle. -- Říkám tím, že na každém dopravním inspektorátě vládne kultura úrovně dva? To ne. Ale tam, kde bydlím já a kam budu muset za pár dnů zajít si budu při čekání ve frontě říkat: \"Proč musí mít každý tupec právo na život?\" - Říkám tím, že lidé, kteří tam pracují, jsou tupci? To ne. Ale říkám, že to, co dělá lidí z lidí tupce, je kultura. Kulturu úrovně dva najdeme na mnoha místech včetně těch nejlepších organizací na světě. Najdete ji všude ve společnosti. Přišel jsem s ní do styku v organizacích které platí za nejlepší v branži. Jde o tohle: Lidi v kmeni druhé úrovně tvrdí \"Můj život nestojí za nic.\" Kdybych třeba jel poslouchat TEDxUSC tak by za něco stál, ale nejedu, takže za nic nestojí. Představte si, kolik by se toho udělalo, kdybyste mluvili takto. Jaké inovace by to přineslo? Co by se na světě změnilo k lepšímu? Prakticky nic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm here today to share with you an extraordinary journey - extraordinarily rewarding journey, actually - which brought me into training rats to save human lives by detecting landmines and tuberculosis. As a child, I had two passions. One was a passion for rodents. I had all kinds of rats, mice, hamsters, gerbils, squirrels. You name it, I bred it, and I sold them to pet shops. (Laughter) I also had a passion for Africa. Growing up in a multicultural environment, we had African students in the house, and I learned about their stories, so different backgrounds, dependency on imported know-how, goods, services, exuberant cultural diversity. Africa was truly fascinating for me. I became an industrial engineer, engineer in product development, and I focused on appropriate detection technologies, actually the first appropriate technologies for developing countries. I started working in the industry, but I wasn't really happy to contribute to a material consumer society in a linear, extracting and manufacturing mode. I quit my job to focus on the real world problem: landmines. We're talking '95 now. Princess Diana is announcing on TV that landmines form a structural barrier to any development, which is really true. As long as these devices are there, or there is suspicion of landmines, you can't really enter into the land. Actually, there was an appeal worldwide for new detectors sustainable in the environments where they're needed to produce, which is mainly in the developing world. We chose rats. Why would you choose rats?", "cs": "Jsem tu dnes, abych se s vámi podělil o výjimečnou cestu. Vlastně výjimečně úspěšnou cestu, která mě dovedla k trénování krys na záchranu lidských životů detekováním min a tuberkulózy. Jako dítě jsem měl dvě vášně. Jedna byla posedlost hlodavci. Měl jsem všechny možné druhy krys, myší, křečků, pískomilů a veverek. Cokoli, na co si dovedete vzpomenout. Odchoval jsem je a prodal do zverimexů. (Smích) Také jsem měl vášeň pro Afriku. Vyrůstal jsem v multikulturním prostředí; v domě s námi bydleli afričtí studenti a já se dozvěděl jejich příběhy. Dozvěděl jsem se o rozdílných prostředích, ze kterých pocházeli, o závislosti na cizím know-how, na zboží a službách a o bohaté kulturní rozmanitosti. Afrika mne opravdu fascinovala. Stal jsem se průmyslovým inženýrem, inženýrem ve výrobním vývoji, a soustředil jsem se na adekvátní detekovací technologie, vlastně první vhodné technologie určené rozvojovým zemím. Začal jsem pracovat v průmyslu, ale nebyl jsem opravdu spokojený s přispíváním do konzumní společnosti v přímočarém dobývajícím průmyslovém stylu. Nechal jsem práce, abych se soustředil na opravdové světové problémy -- -- zemní miny. Bavíme se teď o roce 1995. V televizi princezna Diana oznamuje, že zemní miny tvoří konstrukční bariéru pro jakýkoli rozvoj; což je skutečně pravda. Dokud tu tyto zbraně budou nebo bude podezření na jejich existenci, nemůžete doopravdy na tu zem vstoupit. Vlastně byla vznesena světová výzva na nové detektory, udržitelné v prostředí, kde jsou potřebné, což je převážně v rozvojovém světě. Vybrali jsme krysy. Proč zrovna krysy?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Among the allegations examined in relation to such cases in 2008 were delays, the provision of inadequate information to the complainant, and failure to register complaints. The third section of the thematic analysis deals with complaints about the award, or non-award, of tenders and grants. The Ombudsman's review in such cases is limited to checking whether the rules governing the procedure are complied with, the facts are correct, and no manifest error of assessment or misuse of powers has occurred. He may also review if the institutions have complied with their duties to state reasons and if these are coherent and reasonable. In 2008, the Ombudsman examined issues of improper handling of tender procedures, inadequate information, and unfounded accusations.The fourth category looks at cases in which complainants contest the institutions' failure to fulfil obligations arising from contracts. With regard to contractual disputes, the Ombudsman considers it justified to limit his inquiry to examining whether the Community institution or body has provided him with a coherent and reasonable account of the legal basis for its actions and why it believes that its view of the contractual position is justified. In 2008, the Ombudsman examined issues of late payment, unfair treatment, and problems relating to sub-contractors. The fifth category looks at complaints concerning the administrative activities of the institutions, notably, in terms of the application of the Staff Regulations for officials and other relevant texts. The nature of these cases varies considerably and they concern almost all institutions and bodies.The sixth section of the thematic analysis examines complaints relating to open competitions and other selection procedures. Most of these cases concern the European Personnel Selection Office (EPSO), and relate to lack of transparency, material problems encountered in connection with the tests, and allegations of unfair treatment. The final, residual category covers a range of complaints made against the institutions concerning their policy-making activities or their general functioning. Relations with institutions, ombudsmen, and other stakeholders Relations with EU institutions and bodies Constructive relations with the EU institutions and bodies are hugely important for the European Ombudsman in that they help achieve the best possible results for complainants. The Ombudsman Constructive relations with the EU institutions and bodies are hugely important for the European Ombudsman in that they help achieve the best possible results for complainants.", "cs": "K tvrzením, jež byla v roce 2008 ověřována s ohledem na takovéto případy, patřily průtahy, poskytnutí nepřiměřených informací stěžovateli a nezaznamenání stížností.Třetí část tématické analýzy pojednává o stížnostech týkajících se zadání či nezadání zakázek a udělení či neudělení grantů. Přezkum veřejného ochránce práv v těchto případech je omezen na ověření, zda jsou dodržena pravidla upravující řízení, zda jsou skutečnosti správné a zda se nevyskytla zjevná chyba posouzení nebo nedošlo k zneužití pravomocí. Může rovněž přezkoumat, zda orgány splnily své povinnosti uvádět důvody a zda jsou tyto logické a přiměřené. V roce 2008 veřejný ochránce práv ověřil záležitosti týkající se nesprávného postupu ve výběrových řízeních, nepřiměných informací a nepodložených obvinění.Čtvrtá kategorie se zabývá případy, v nichž stěžovatelé napadají nesplnění povinností vyplývajících ze smluv ze strany orgánů. Co se týká sporů v souvislosti se smlouvami, veřejný ochránce práv považuje za opodstatněné omezit své šetření na ověření, zda dotyčný orgán nebo instituce Společenství poskytly soudržný a přiměřený přehled právního základu pro své jednání a proč se domnívají, že jejich názor na smluvní postoj je odůvodněný. V roce 2008 veřejný ochránce práv zkoumal záležitosti týkající se pozdních plateb, nespravedlivého zacházení a problémů v souvislosti se subdo-davateli.Pátá kategorie se zabývá stížnostmi, které se týkají správních činností orgánů, zejména s ohledem na uplatňování služebního řádu pro úředníky a ostatních příslušných textů. Povaha těchto případů se značně liší a týkají se téměř všech orgánů a institucí.Šestá část tématické analýzy zkoumá stížnosti týkající se vyhlášených konkurzů a jiných výběrových řízení. Většina těchto případů se týká Evropského úřadu pro výběr personálu (Epso) a souvisí s nedostatkem transparentnosti, závažnými problémy v souvislosti se zkouškami a tvrzeními o nespravedlivém zacházení.Poslední zbývající kategorie zahrnuje celou škálu stížností podaných na orgány v souvislosti s jejich činností v oblasti tvorby politiky nebo jejich celkovým fungováním. Vztahy s orgány, veřejnými ochránci práv a dalšími zainteresovanými subjekty Vztahy s orgány a institucemi EU Konstruktivní vztahy s orgány a institucemi EU mají pro evropského veřejného ochránce práv obrovský význam, jelikož mu pomáhají dosáhnout co nejlepších výsledků pro stěžovatele. Veřejný Konstruktivní vztahy s orgány a institucemi EU mají pro evropského veřejného ochránce práv obrovský význam, jelikož mu pomáhají dosáhnout co nejlepších výsledků pro stěžovatele."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chce-li volená vláda, aby jistá banka nabídla skupině podniků levné úvěry a tím jim umožnila nabrat víc lidí, proč by měl této demokratické vůli stát v cestě n��jaký dohled? Jestliže se od podniků chce, aby daly práci stoupencům vládnoucí strany, což se stává nevyslovenou podmínkou získání dotovaného úvěru, jedná se také o projev volebně legitimizované vůle lidu. Na opačné straně spektra jsou zatvrzelí technokratičtí obhájci regulačních orgánů, kteří jsou přesvědčeni, že politici i voliči jsou beznadějně zmatení, nevzdělaní a často zkorumpovaní. Správa ekonomiky by se měla svěřit kompetentním a nezávislým expertům, skupině „platónských strážců“ zmocněné jednat ve vyšších zájmech státu, bez ohledu na volební výsledky či veřejné mínění. Za takové technokratické instituce, které zároveň podporují technokratický element v jednotlivých státech a společnostech po celém světě, se považují Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka. Na vrcholu krize eurozóny MMF, EK i ECB (o finančních trzích ani nemluvě) srdečně vítaly ekonomy Maria Montiho a Lucase Papadimose jako „technokratické“ premiéry Itálie a Řecka. Zkušenost posledních desetiletí ukázala, že je v těchto věcech nutný vyvážený a „umírněný“ přístup. Volební cykly (a související politické tlaky) mají takový vliv, že na měnovou politiku, bankovnictví a řadu dalších oblastí politické a ekonomické aktivity musí dohlížet osoby s profesionální zdatností a mnohem delším časovým horizontem, než mají politici. Regulaci, již trhy potřebují, nemůže ovládat každodenní politika. Vůbec nejvýznamnější jednotlivou institucionální reformou, která je po celém světě základem cenové stability, je silnější nezávislost centrálních bank. Pokud ale nezávislým technokratům dovolíme určovat dlouhodobé politiky a stanovovat cíle, aniž by je mohly ovlivňovat demokratické většiny, do vážného ohrožení se dostává samotná demokracie. Pokládám například za nedemokratické, že ECB může jednostranně vyhlašovat inflační cíl pro celou eurozónu. Jak vysokou inflaci považuje společnost za vhodnou či přijatelnou (při zohlednění dalších důležitých proměnných, jako je zaměstnanost, růst HDP či chudoba) je z podstaty politická otázka, která by se měla probírat v parlamentu. Centrální banka má mít poradní hlas, ale jejím úkolem by mělo být uskutečňovat stanovený cíl bez politických zásahů: jde o nezávislost ve smyslu politických nástrojů, nikoli cílů.", "en": "If an elected government wants a bank to offer cheap credit to a group of enterprises so that they can hire more people, why should a supervisor be able to obstruct this democratic will? If these enterprises are told to hire the governing party’s supporters as an implicit condition of obtaining subsidized credit, that, too, is the expression of electorally legitimized popular will. At the other end of the spectrum are technocratic super-defenders of regulatory bodies who believe that politicians and electorates are hopelessly confused, uneducated, and often corrupt. Management of the economy should be entrusted to competent and independent experts, a group of “Platonic Guardians” empowered to act in the state’s higher interests, regardless of electoral outcomes or public opinion. The International Monetary Fund, the European Commission, and the European Central Bank are often viewed as such technocratic institutions – and as supporting the technocratic element within states and societies around the world. At the height of the eurozone crisis, the IMF, the EC, and the ECB (not to mention financial markets) warmly welcomed the economists Mario Monti and Lucas Papademos as highly respected “technocratic” prime ministers for Italy and Greece, respectively. Experience in recent decades has shown that a balanced and “moderate” approach is needed on these matters. Electoral cycles (and the accompanying political pressures) are such that monetary policy, banking, and many other areas of policy and economic activity must be overseen by those with professional competence and a much longer time horizon than that of politicians. Day-to-day politics cannot dominate the regulation that markets need. The single most important institutional reform underlying price stability throughout the world has been the stronger independence of central banks. But, if independent technocrats are allowed to determine long-term policy and set objectives that cannot be influenced by democratic majorities, democracy itself is in serious jeopardy. I find it undemocratic, for example, that the ECB can set the eurozone-wide inflation target unilaterally. How much inflation a society finds desirable or tolerable (taking into account other important variables, such as employment, GDP growth, or poverty) is an inherently political question that should be debated in parliament. The central bank should be consulted, but its role should be to implement the objective without political interference: independence in terms of policy tools, not goals."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Taková je však politika. Částečně za to může prezidentovo fyzické vzezření a řeč těla – kdyby měl být shakepearovskou postavou, pravděpodobně by byl zrádcem Jagem v Othellovi. Jeho nervozita, jeho impulzivnost hraničící s vulgaritou působí znepokojivě dokonce i na většinu Francouzů, kteří pro něj hlasovali. Na domácí scéně je například zoufale potřebná reforma armády provázena zbytečnou záštiplností, jako by někdejší ministr vnitra nasáklý „policejní kulturou“ naprosto nebyl schopen pochopit „armádní kulturu“ a její smysl pro čest. A Sarkozyho nepopiratelný úspěch při zavádění změn v oblasti pracovního práva, jehož dokladem byl nízký počet pouličních demonstrací, zase podkopala jeho nepotlačitelná touha provokovat, obsažená v jeho bezdůvodné poznámce, že „když je dnes ve Francii stávka, nikdo si jí nevšimne!“ Rovněž v zahraniční politice jako by Sarkozy kombinoval správné intuice s nesprávnou taktikou – tedy pokud celou jeho strategii nezmaří snaha dosahovat protichůdných cílů. Francouzská politika vůči Číně a otázka účasti prezidenta Francie a předsedající země EU na slavnostním zahájení olympijských her v Pekingu představují do očí bijící doklad této absence důslednosti. Sarkozy špatně vyhodnotil rovnováhu sil mezi Francií a Čínou a Francie vyšla z této diplomatické epizody s těžkými šrámy, když její prezident musel spolknout požadavky na dodržování lidských práv a podvolit se diktátu reálpolitiky. Podobný nesoulad existuje i v Sarkozyho přístupu k Evropě: jde o nesoulad mezi obsahem a formou, mezi obezřetnou diplomacií potřebnou k vytvoření nového konsensu uvnitř Evropské unie a se zeměmi jako Irsko a prezidentovým poněkud autoritativním stylem. Sarkozyho popularita je sice stále nízká, avšak většina Francouzů si přeje, aby uspěl, neboť má před sebou ještě další čtyři roky a na obzoru se nerýsuje žádná alternativa. Levice se i nadále zmítá v chaosu, drásána vnitřními půtkami a vzestupem antikapitalistického extremismu na okrajích. Pro prezidenta odhodlaného zavádět reformy může „méně být více“ – méně agresivity a méně ega. Dokáže však člověk jednat v rozporu se svou nejhlubší podstatou? Odpověď zní pravděpodobně záporně.", "en": "But this is what politics is all about. The president’s physical appearance and his body language – if he was a Shakespeare character, he would probably be the traitor Iago in Othello – are part of the problem. His nervousness, his impulsiveness verging on vulgarity, is disconcerting even for the majority of French who voted for him. At home for example, the badly needed reform of the army has been accompanied by unnecessary malignity, as if a former interior minister imbued with a “police culture” was utterly incapable of understanding the “army culture” and its sense of honor. And his undeniable success in implementing his labor laws, exemplified by sparse street demonstrations, has been undermined by his irrepressible will to provocation, reflected in his gratuitous remark that “today when there is a strike in France, no one notices it!” In his foreign policy, too, Sarkozy seems to combine the right intuitions with the wrong tactics – that is, when his entire strategy is not marred by the pursuit of contradictory objectives. France’s policy toward China and the issue of the French and EU president’s attendance at the opening ceremony of the Beijing Olympics has represented a spectacular illustration of this lack of consistency. Sarkozy misjudged the balance of power between France and China, and France came out of that diplomatic episode badly bruised, with its president swallowing his human rights claims and bending to the diktat of realpolitik. In the same vein, there is a mismatch in Sarkozy’s approach to Europe between the message and the messenger, between careful diplomacy needed to create a new consensus within the European Commission and with countries like Ireland, and president’s rather authoritarian style. While Sarkozy’s popularity remains low, a majority of the French want him to succeed, for he has four more years to go, and there is no alternative around the corner. The left remains in disarray, caught between its internal feuds and the rise of anti-capitalist extremism at its margins. For a president bent on implementing reforms, “less can be more” – less aggressiveness and less ego. But can a man act against his deepest nature? The answer is probably no."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V čem dělá populistická pravice Evropy to pravé FILADELFIE – Evropská lidová strana (ELS), konzervativní blok v Evropském parlamentu, bude 20. března rozhodovat, zda ze svých řad vyloučí maďarskou vládnoucí stranu Fidesz. K zavržení Fidesz a maďarského autokratického premiéra Viktora Orbána za útoky na demokracii a právní stát spěla ELS pomalu. Orbánovi západní kritici jsou ovšem neméně pomalí v chápání sociálních a hospodářských politik, o něž se opírá jeho popularita. Vezměme si smělý soubor rodinných politik, jež Orbán oznámil 10. února. Hodnocení těchto politik, jejichž cílem je řešit nízkou porodnost v zemi a dále snižovat přistěhovalectví, je zatím na Západě bouřlivě negativní a prakticky slepé k jejich účinnosti při upevňování Orbánovy podpory mezi maďarskými voliči. Západní analytici si neuvědomují, že autoritářští nacionalisté jako Orbán získávají podporu nejen útočením na přistěhovalce, ale také zaváděním hospodářských politik, které prospívají průměrným lidem. Politické strany hlavního proudu na Západě si toto ekonomické ponaučení musí vzít urychleně k srdci, chtějí-li svým populistickým vyzyvatelům konkurovat. Orbán své nacionalistické poselství zapáleně spojuje se štědrými a populárními sociálními politikami a zároveň povzbuzuje maďarské ženy a rodiny, aby měly víc dětí. Současná maďarská porodnost ve výši 1,45 dítěte na ženu nezajišťuje ani přirozenou obměnu. Obyvatel země ubývá už od roku 1989, což odpovídá poklesům v dalších bývalých komunistických zemích, které rodinám zajišťovaly rozsáhlou sociální podporu. Středobodem plánu je celoživotní osvobození od daně z příjmu fyzické osoby u žen, které porodí a vychovají čtyři a víc dětí (Orbán a jeho žena jich mají pět). Tato a další politiky nového balíčku budou mít v Maďarsku skutečný dopad na všechny rodiny. Ženy do 40 let, které se poprvé vdají a odpracovaly alespoň tři roky, budou mít nárok na „mateřský“ úvěr ve výši 10 milionů forintů (přes 800 000 Kč) se zvýhodněnou úrokovou sazbou, který jim bude odpouštěn, až budou mít děti. Větší rodiny mohou požádat o vládní grant ve výši 2,5 milionu forintů (zhruba 200 000 Kč) na koupi sedmimístného automobilu. Prarodiče starající se o vnoučata budou mít nárok na uvolnění z práce a dávky. Konečně vláda vytvoří 21 000 nových dotovaných míst v zařízeních předškolní péče. Přední západní média, analytici a politici jsou k plánu téměř bez výjimky kritičtí a chytají se tak přímo do Orbánovy pasti.", "en": "What Europe’s Populist Right Is Getting Right PHILADELPHIA – On March 20, the European People’s Party, the conservative bloc in the European Parliament, will decide whether to expel Hungary’s ruling party, Fidesz. The EPP has been slow to censure Fidesz and Hungary’s autocratic prime minister, Viktor Orbán, for its assault on democracy and rule of law. Yet, Orbán’s Western critics have been equally slow to understand the social and economic policies that underpin his popularity. Consider the bold set of family policies that Orbán announced on February 10. So far, the verdict in the West on these policies, which are aimed at addressing the country’s low fertility rate and further reducing immigration, has been thunderously negative and all but blind to their effectiveness in entrenching Orbán’s support among Hungarian voters. Western analysts fail to recognize that authoritarian nationalists such as Orbán win support not only by attacking immigrants, but also by delivering economic policies that benefit average people. Mainstream political parties in the West need to learn this economic lesson fast if they want to compete against their own populist challengers. Orbán is keen to connect his nationalist message to generous and popular social policies, while encouraging Hungarian women and families to have more children. Hungary’s current fertility rate of 1.45 children per female is below replacement rate. And its population has been shrinking since 1989, mirroring declines in other former communist countries that used to provide extensive social support to families. The plan’s centerpiece is a lifetime exemption from personal income tax for women who bear and raise four or more children (Orbán and his wife have five). This and other policies in the new package will have a real impact on all families in Hungary. Women under 40 who marry for the first time and have worked for at least three years will be eligible for a $36,000 “childbearing” loan at a discounted rate, which will be forgiven as they have children. Larger families can apply for an $9,000 government grant toward the purchase of a seven-seat automobile. Grandparents taking care of children will be eligible for leave from work and benefits. And the government will create 21,000 new subsidized childcare places. Leading Western media, analysts, and politicians have been almost universally critical of the plan, thereby falling right into Orbán’s trap."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Širokopásmové osvobození NOVÉ DILLÍ – V červenci jsem se ocitl mezi 30 muži a ženami z celého světa – ministry vlád, úředníky, techniky a strategickými mysliteli –, kteří se sešli v Ženevě na půdě Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), aby diskutovali o tom, jak širokopásmový přístup k internetu může změnit svět k lepšímu. Tato „Komise pro širokopásmový internet“ (Broadband Commission) zasedala pod předsednickým vedením rwandského prezidenta Paula Kagameho a mexického telekomunikačního magnáta Carlose Slima. ITU, orgán Organizace spojených národů, zřídila komisi ve spolupráci s UNESCO a společné předsednictví nebylo náhodné. OSN si uvědomuje, že má-li se informační revoluce dále rozvíjet, bude zapotřebí společného úsilí veřejného a soukromého sektoru. Generální tajemník ITU Hamadoun Touré to vyjádřil takto: „V jedenadvacátém století budou mít finančně dostupné a všudypřítomné širokopásmové sítě zásadní význam pro společenskou a ekonomickou prosperitu, tak jako sítě dopravní, vodovodní a elektrické.“ Švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch kdysi techniku odmítl jako „umění uspořádat svět tak, abychom s ním nemuseli přijít do styku“. Dnes je však technika nezbytná pro účinnou účast na dění ve světě. A přestože lidstvo nemůže žít z techniky samotné, platí, že informační revoluce osvobodila miliony lidí. Informace osvobozují v tradičním politickém smyslu slova: šíření informací má přímý dopad na míru zodpovědnosti a transparentnosti, jíž se musí vyznačovat vlády, chtějí-li přežít. Osvobozují i ekonomicky. Informační technologie jsou nákladově efektivní formou kapitálu. Estonsko a Kostarika jsou dobře známé příklady toho, jak strategie informační dostupnosti mohou pomoci urychlit růst výstupu a zvýšit hladiny příjmů. Některé z nejméně vyspělých zemí, například Mali a Bangladéš, doložily, jak odhodlané vedení a novátorské přístupy mohou s mezinárodní podporou připojit odlehlé a venkovské oblasti k internetu a do sítí mobilní telefonie a tím osvobodit samozásobitelské zemědělce, kteří byli dříve sevřeni místními znalostmi a lokálními trhy. Podobně mobilní sítě zajišťují zdravotnické služby v nejodlehlejších oblastech Indie. Jednou úspěšnou iniciativou UNESCO je vytváření víceúčelových komunitních telecenter napříč rozvojovým světem, která zajišťují komunikační a informační techniku – telefony, faxy, internet, počítače, audiovizuální vybavení – pro širokou škálu komunitních uživatelů. Indický projekt Unikátního identifikačního čísla, pod kvalifikovaným řízením průkopníka informačních technologií Nandana Nilekaniho, zajistí dostupnost vládních, bankovních a pojišťovacích služeb pro nejširší vrstvy populace.", "en": "Broadband Liberation NEW DELHI – In July, I was among 30 men and women from around the world – government ministers, bureaucrats, technologists, and strategic thinkers – who gathered at the International Telecommunications Union (ITU) in Geneva to discuss how broadband can transform the world for the better. This “Broadband Commission” met under the Chairmanship of Rwanda’s President Paul Kagame and the Mexican communications mogul Carlos Slim. The ITU, a United Nations body, established the Commission in partnership with UNESCO, and the joint chairmanship was no accident. The UN recognizes that if the information revolution is to advance further, it will take a public-private effort. As ITU Secretary-General Hamadoun Touré has put it, “In the twenty-first century, affordable, ubiquitous broadband networks will be as critical to social and economic prosperity as networks like transport, water, and power.” The Swiss writer and playwright Max Frisch once dismissed technology as “the art of arranging the world so that we need not experience it.” Today, however, technology is essential to effective participation in our world. And, although mankind cannot live by technology alone, the information revolution has liberated millions of people. Information is liberating in the traditional political sense of the term: the spread of information has had a direct impact on the degree of accountability and transparency that governments must deliver if they are to survive. It is also liberating economically. Information technologies are a cost-effective form of capital. Estonia and Costa Rica are well-known examples of how information-access strategies can help accelerate output growth and raise income levels. Some of the least developed countries, such as Mali and Bangladesh, have shown how determined leadership and innovative approaches can, with international support, connect remote and rural areas to the Internet and mobile telephony, thereby helping to liberate subsistence farmers who were previously tied to local knowledge and local markets. Likewise, mobile networks are delivering health services to the most remote areas of India. One successful UNESCO initiative is the creation of multipurpose community telecenters throughout the developing world, providing communication and information facilities – phone, fax, Internet, computers, audio-visual equipment – for a wide range of community uses. India’s Unique Identification Number project, under the capable stewardship of information-technology pioneer Nandan Nilekani, will enable access to government, banking, and insurance services at the grass-roots level."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nejvyšší čínští vůdci místo toho na veřejnosti trvají na tom, že řídí nejcentralizovanější vládu na světě s výsostnou pravomocí jmenovat a odvolávat starosty, vlády a všechny státní úředníky. Přísně vzato mají pravdu. Ale otevřenou obchodní etiku regionálních států - zdroj prosperity jejich země - se překročit neodváží. Debaty o Číně nelze vnímat na rovině dobra a zla, ale z pohledu kdy a jak. Politicky je Čína srovnatelná se Spojenými státy na prahu 19. století: vzmáhající se země s velkými ideály, ale všudypřítomnou chudobou a praktikami, jež jsou pro ostatní země nepřijatelné. Bude stačit deset dvacet let hospodářské svobody a růstu - a čínský národ může najít takové zalíbení v sebeurčení a veřejné účasti, že nás všechny překvapí. Už dnes jsou starostové některých vesnic voleni. Odtud by se tento trend mohl rozšířit na regionální úroveň a pak ještě výš, do centrální vlády. Změnu přiznávají a akceptují i nejvyšší komunističtí představitelé. Čínský prezident Ťiang Ce-min nedávno uvedl, že komunistická strana \"reprezentuje\" každou dobrou stránku Číny: chudinu, vykořisťované a proletariát, ale i bohaté kapitalisty. Nemělo by nás tedy moc překvapit, pokud v nejbližší době - možná už na letošním výročním sjezdu strany - čínští vůdci formálně oznámí, že je třeba hledat novou doktrínu, která bude vyhovovat novému modelu Číny.", "en": "Instead, China's highest officials publicly insist that they run the most centrally controlled government in the world, with full authority to appoint or dismiss mayors, governments, and bureaucrats. Strictly speaking, they are right. But they dare not overrun the open, commercial ethic of China's region-states--the source of their country's prosperity. So debates about China should not be cast as a simple matter of right or wrong, but of when and how. Politically, China is comparable to the US in 1800: an emerging nation with high ideals but widespread poverty and many practices that others find intolerable. A decade or two of economic freedom and growth will give China's people an appetite for self-determination and participation that may surprise the rest of us. Already, some village leaders are elected; this may slowly spread to regional officials, and then upward to the central government. Even top communists appear to acknowledge and embrace change. Recently, China's head of state, Jiang Zemin, said that the Communist Party \"represents\" every good aspect of China, including wealthy capitalists, not just the poor, the exploited, and the proletariat. We should not be surprised if soon--perhaps at the Party's 2002 General Assembly--China's leaders formally call for a new doctrine to match its new model."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trumpova hospodářská politika je této starší a bělejší Americe narozené v USA šitá na míru. Trump upřednostňuje daňové škrty pro starší bohaté občany, které by zatížily mladé lidi vyšším dluhem. K převisu studentských dluhů ve výši bilionu dolarů je netečný. Opakuje debatu z 90. let, jejímž tématem byly NAFTA a volný obchod, místo aby se postavil čelem k mnohem důležitějšímu ohrožení pracovních míst v 21. století, které představují robotika a umělá inteligence. A je posedlý snahou ždímat ještě pár dalších let zisky z amerického uhlí, ropy a plynu, a to i za cenu budoucí ekologické katastrofy. Leckdo by mohl Trumpovy zpozdilé názory připsat jeho věku. V 70 letech je Trump nejstarším člověkem, který se kdy stal prezidentem USA (Ronald Reagan byl o něco málo mladší, když v roce 1981 nastupoval do úřadu). Věk však může být jen sotva jediným nebo i hlavním faktorem. Berniemu Sandersovi, člověku s jednoznačně nejsvěžejším duchem ze všech loňských prezidentských kandidátů a hrdinovi voličů z řad mileniálů, je 75 let. A mladí lidé jsou okouzlení osmdesátiletým papežem Františkem, protože ten zasazuje jejich obavy – ať už je to strach z chudoby, potíže se zaměstnáním nebo zranitelnost vůči globálnímu oteplování – do morálního rámce, místo aby je zlehčoval se zabedněným cynismem Trumpa a jemu podobných. Hlavním problémem zde není chronologický věk, nýbrž myšlenkové založení a politická orientace. Trump má ze všech prezidentů, co paměť sahá, nejkratší časový obzor (a schopnost udržet pozornost). Navíc je totálně odtržený od skutečných problémů, s nimiž se mladá generace potýká: nových technologií, měnících se trhů práce a ubíjejících studentských půjček. Obchodní válka s Mexikem a Čínou nebo tragicky pomýlený zákaz pro muslimské migranty jen těžko naplní skutečné potřeby těchto lidí. Trumpův politický úspěch není bodem zvratu, nýbrž odchylkou. V americké politice budou už brzy dominovat dnešní mileniálové orientovaní na budoucnost. Amerika se stane multietnickou, společensky liberální a klimaticky uvědomělou zemí, která bude mnohem spravedlivěji sdílet ekonomické přínosy nových technologií. Až příliš mnoho pozorovatelů se dodnes upíná na tradiční stranické štěpení v americkém Kongresu a opomíjí hlubší demografické změny, které budou zanedlouho rozhodující. Sanders téměř získal demokratickou nominaci (a ve volbách by byl pravděpodobně zvítězil) díky platformě, která silně oslovovala mileniály. Jejich čas přichází – s největší pravděpodobností už s prezidentem, kterého podpoří v roce 2020.", "en": "Trump’s economic policies are geared to this older, whiter, native-born America. He favors tax cuts for the older rich, which would burden the young with higher debt. He is indifferent to the $1 trillion overhang of student debt. He is reprising the 1990s NAFTA debate over free trade, rather than facing the far more important twenty-first-century jobs challenge posed by robotics and artificial intelligence. And he is obsessed with squeezing a few more years of profit out of America’s coal, oil, and gas reserves at the cost of a future environmental catastrophe. One might attribute Trump’s backward-looking mindset to his age. At 70, Trump is the oldest person ever to become president (Ronald Reagan was slightly younger when he took office in 1981). Yet age is hardly the sole or even the main factor here. Bernie Sanders, certainly the freshest mind of all the 2016 presidential candidates and the hero of millennial voters, is 75. The young are enchanted with Pope Francis, 80, because he puts their concerns – whether about poverty, employment difficulties, or vulnerability to global warming – within a moral framework, rather than dismissing them with the crass cynicism of Trump and his ilk. The main issue here is mindset and political orientation, not chronological age. Trump has the shortest time horizon (and attention span) of any president in historical memory. And he is utterly out of touch with the real challenges facing the young generation as they grapple with new technologies, shifting labor markets, and crushing student debt. A trade war with Mexico and China, or a tragically misconceived ban on Muslim migrants, will hardly meet their real needs. Trump’s political success is a blip, not a turning point. Today’s millennials, with their future-oriented perspective, will soon dominate American politics. America will be multiethnic, socially liberal, climate conscious, and much fairer in sharing the economic benefits of new technology. Too many observers remain fixated on the traditional party divides in the US Congress, not on the deeper demographic changes that will soon be decisive. Sanders nearly captured the Democratic nomination (and would likely have triumphed in the general election) with a platform appealing powerfully to the millennials. Their time is coming, most likely with a president they support in 2020."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Záludná obchodní dohoda Kdy je dohoda o volném obchodu špatná? Když se skrytý smysl dohody netýká ani obchodu, ani volnosti. Takový pakt - volající po ,,jednotném hospodářském prostoru\" - právě uzavírá Rusko, Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko. Na povrchu se ,,jednotný hospodářský prostor\" jeví jako něco, čemu je třeba zatleskat. Dohoda ale naneštěstí pouze upevní postkomunistické korupční a kriminální obchodní praktiky a nikterak neposílí ani obchod, ani prosperitu. Ohromným přínosem pro kandidátské země, jež se připravovaly na vstup do EU, byla skutečnost, že byly nuceny přizpůsobit se evropským obchodním, politickým a právním normám. Navrhovaný ,,jednotný hospodářský prostor\" také bude mít své normy - zvyklosti oligarchů, zkorumpovaných úředníků, spřátelených podnikatelů a politicky motivovaných prokurátorů. Pochybuje někdo o tom, že uvěznění prezidenta ropné společnosti Jukos Michaila Chodorkovského bylo politicky motivované? Já sama jsem musela přestát nespočet politicky motivovaných vyšetřování své někdejší firmy a žalob proti ní, jež mě měly vypudit z politiky. Dokáže si někdo představit, že k takovému trestnímu stíhání dojde v EU? To, že pan Chodorkovskij tráví ve vězení měsíce, aniž by byl formálně obviněn, vypovídá mnohé o povaze podnikání, politiky a práva ve státech bývalého Sovětského svazu. V zemích ,,jednotného hospodářského prostoru\" vláda zákona obvykle znamená: ,,Já vládnu a já jsem zákon.\" ,,Jednotný hospodářský prostor\" tedy nebude podporovat růst, nýbrž jej brzdit, protože bude odrazovat od konkurenčního soutěžení a od investic. Evropskou stabilitu neposílí, ale podkope, neboť Evropu rozdělí na jednotný trh EU a ekonomicko-obchodní oblast opanovanou svévolnými nařízeními a výnosy. Avšak nejsou z pohledu ekonomických zásad, praktické diplomacie a vizionářské politiky regionální zóny volného obchodu přinejmenším krokem správným směrem? Vždyť země, jež zruší vzájemná cla, více obchodují a v důsledku toho se často zvýší tempo jejich hospodářského růstu. Dohody o volném obchodu jsou navíc obvykle vnímány jako politicky cenné: u obchodně provázaných zemí je údajně méně pravděpodobné, že začnou jedna druhou ostřelovat. ,,Jednotný hospodářský prostor\" bohužel neslibuje žádný z těchto přínosů. Svou podstatou diskriminuje země mimo uzavřený klub, s nimiž se obchod liberalizovat nebude.", "en": "A Tricky Trade Treaty When is a free-trade agreement bad? When the treaty's underlying purpose is neither about trade nor freedom. Such a pact - calling for a \"united economic space\" - is now being entered into by Russia, Ukraine, Kazakhstan, and Belarus. On the surface, a \"united economic space\" sounds like something to applaud. But, sadly, the treaty will only entrench postcommunism's corrupt and criminal business practices, not increase trade or prosperity. A huge benefit for the accession countries in preparing themselves to join the EU was that they were forced to conform to European business, political, and legal norms. The proposed \"united economic space\" will also have its own norms - the ways of the oligarch, the corrupt bureaucrat, the crony capitalist, and the politically motivated prosecutor. Does anyone doubt that the jailing of Mikhail Khodorkovsky, chairman of Yukos oil, is politically motivated? I myself have endured numerous politically inspired investigations and prosecutions of my former business as a means to drive me out of politics. Can anyone imagine such a prosecution occurring in the EU? That Mr. Khodorkovsky is spending months in jail before he is formally charged tells us much about the nature of business, politics, and law in the nations of the former Soviet Union. In the countries of the \"united economic space,\" the rule of law typically means, \"I rule, and I am the law.\" So, instead of promoting growth, the \"united economic space\" will retard it by discouraging competition and investment. Instead of enhancing European stability, it will undermine it by dividing Europe into the EU's single market and an economic trading area ruled by arbitrary fiat and decree. But, as a matter of economic principle, practical diplomacy, and visionary politics, aren't regional free-trade areas at least a step in the right direction? After all, countries that scrap tariffs among themselves trade more and often raise their economic grow rates as a result. Moreover, free-trade agreements are typically seen as politically valuable: countries tied by commerce are supposedly less likely to shoot at each other. Unfortunately, the \"united economic space\" promises no such benefits. By definition, it discriminates against countries outside the club, with which trade will not be liberalized."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Některé musí vyvážet ocel. Jiné budou muset exportovat nábytek nebo textil. A ještě jiné budou muset exportovat citrusy, obilí, zpracované potraviny atd. Přesto už téměř deset let nedošlo k žádnému posunu v otevírání světového obchodu. Vzhledem k názorové orientaci volební základny americké Demokratické strany to není překvapením. Naopak překvapuje, že prezident Clinton měl v roce 1993 a 1994 tolik odhodlání jít proti proudu své zaměstnanecky a protekcionisticky zaměřené základny, že ustavil NAFTA a WTO. Velkým překvapením je i to, že republikánská administrativa George W. Bushe, která se dostala k moci na konci roku 2000, byla dosud vůči volnějšímu obchodu velmi nepřátelská. Bush skutečně podpořil několik zásadních antiliberálních iniciativ: clo na ocel, rozšíření zemědělských dotací a prohlášení, že při jednáních o Americké zóně volného obchodu (FTAA) nelze ani uvažovat o dopadech amerických zemědělských dotačních programů na obchod. Překážky kladené světovému obchodu ohrožují globální ekonomický rozvoj. Transfer technologií je nesmírně obtížný. Je dost možné, že se prokáže, že čtyři dolary pomoci jsou chabou náhradou jediného dolaru vývozu, protože jen málo škol, kde si lze osvojit organizační formy a technologie vzniklé od počátku průmyslové revoluce, dokáže naučit víc než škola vývozu. Je-li v ohrožení globální rozvoj, pak je v ohrožení i konečné vítězství nad Malthusem. Nevymaní-li se nejchudší země z chudoby, tempo jejich populačního růstu by mohlo klesat mnohem pomaleji, než Organizace spojených národů předpovídá. Klesající porodnost závisí na zlepšení postavení žen, důvěře ve veřejné zdravotnictví, růstu prosperity a silných kulturních signálech, které lidi přesvědčí, že existují jiné a lepší ukazatele úspěchu než velká rodina. Fakt, že většina zemí prochází demografickou proměnou, nezaručuje, že jí projdou všechny země. Je možné, že jednou bude Malthus opět vládnout - v geograficky malých, ale hustě zalidněných chudých částech světa. Země s vysokými a středními příjmy by si neměly malovat, že se relativně bohaté národy můžou navždy zabarikádovat před bídou a utrpením nejchudších zemí. Nacionalismus je už dlouho významnou příčinou politického násilí. Nic neposílí nacionalismus silněji a nic jej nepromění v násilí určitěji než pocit, že ostatní národy mou zemi zneužívají a drží ji v chudobě a bezmoci, aby uspokojovaly své vlastní sobecké zájmy.", "en": "Some need to export steel. Others will have to export furniture or textiles. Still others will have to export citrus, grains, processed foods, etc. Yet there has been little forward motion in opening up world trade for nearly a decade. Given the complexion of the US Democratic Party's key constituencies, this is not surprising. On the contrary, what is surprising is that President Clinton was so willing to swim against the tide generated by his own labor/protectionist base in 1993 and 1994 and establish NAFTA and the WTO. It is also very surprising that the post-2000 Republican administration of George W. Bush has been so hostile to freer trade. Indeed, Bush has backed several major anti-liberal initiatives: a steel tariff, the expansion of agricultural subsidies, and a declaration that FTAA [Free Trade Agreement of the Americas] negotiations cannot even consider the impact of US agricultural subsidy programs on trade. Blockages to world trade jeopardize global economic development. Technology transfer is incredibly difficult. It may well turn out that $4 worth of aid are a poor substitute for even $1 worth of exports, because there are few better schools in which to internalize the organizational forms and technologies built since the start of the Industrial Revolution than the school of exporting. If global development is at risk, then so is the final defeat of Malthus. If the poorest countries stay poor, their rates of population growth might fall much more slowly than the United Nations predicts. Falling birthrates depend on a rise in the status of women, confidence in public health, growing prosperity, and strong cultural cues to convince people that there are other, better indicators of success than a large family. The fact that most countries are completing the demographic transition does not guarantee that all will. Perhaps Malthus will rule again, in geographically small but densely populated and immensely poor parts of the globe. The world's high- and middle-income countries should not imagine that the relatively rich can fence themselves off indefinitely from poverty and misery in the poorest countries. Nationalism has long been a powerful cause of political violence. Nothing is more likely to strengthen nationalism and turn it to violence than a sense that one's own homeland is being exploited-kept poor and powerless-by other nations to satisfy their own selfish interests."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Finally the priest, finally he trusted me to rebuild. He said, \"As long as you collect money by yourself, bring your students to build, you can do it.\" So we spent five weeks rebuilding the church. It was meant to stay there for three years, but actually it stayed there 10 years because people loved it. Then, in Taiwan, they had a big earthquake, and we proposed to donate this church, so we dismantled them, we sent them over to be built by volunteer people. It stayed there in Taiwan as a permanent church even now. So this building became a permanent building. Then I wonder, what is a permanent and what is a temporary building? Even a building made in paper can be permanent as long as people love it. Even a concrete building can be very temporary if that is made to make money. In 1999, in Turkey, the big earthquake, I went there to use the local material to build a shelter. 2001, in West India, I built also a shelter. In 2004, in Sri Lanka, after the Sumatra earthquake and tsunami, I rebuilt Islamic fishermen's villages. And in 2008, in Chengdu, Sichuan area in China, nearly 70,000 people were killed, and also especially many of the schools were destroyed because of the corruption between the authority and the contractor. I was asked to rebuild the temporary church. I brought my Japanese students to work with the Chinese students. In one month, we completed nine classrooms, over 500 square meters. It's still used, even after the current earthquake in China. In 2009, in Italy, L'Aquila, also they had a big earthquake. And this is a very interesting photo: former Prime Minister Berlusconi and Japanese former former former former Prime Minister Mr. Aso -- you know, because we have to change the prime minister ever year. And they are very kind, affording my model. I proposed a big rebuilding, a temporary music hall, because L'Aquila is very famous for music and all the concert halls were destroyed, so musicians were moving out. So I proposed to the mayor, I'd like to rebuild the temporary auditorium. He said, \"As long as you bring your money, you can do it.\" And I was very lucky.", "cs": "Pan farář ke mně konečně získal důvěru a nechal mě postavit kostel, musel jsem sám sehnat peníze a mít na pomoc své studenty. Obnova kostela nám trvala 5 týdnů. Měl vydržet 3 roky, ale byl tam 10 let, lidé ho milovali. Potom na Tchaj-wanu bylo velké zemětřesení a já jsem navrhl darování kostela z Kobe. Rozebrali jsme ho a dobrovolníci ho znovu postavili. A zůstal v Tchaj-wanu jako stálý kostel dodnes. Tak se tato budova stala budovou stálou. Tak se ptám, jaký je rozdíl mezi stálou a provizorní stavbou? I stavba z papíru může být na stálo, když ji lidé milují, a betonová stavba může být provizorní, pokud má jenom vydělat peníze. V roce 1999 bylo zemětřesení v Turecku, jel jsem tam a měl jsem využít místní materiál na postavení přístřešků. V roce 2001 v Indii jsem také postavil přístřešky. V roce 2004 na Srí Lance po zemětřesení v Sumatře a tsunami jsem obnovoval islámské rybářské vesnice. V roce 2008 v Čcheng-tu, v čínské oblasti Sečuán, zemřelo téměř 70 000 lidí, bylo zničeno mnoho škol kvůli korupci mezi vládou a smluvními partnery. Byl jsem požádán o stavbu provizorního kostela. Vzal jsem tam japonské studenty, aby pracovali s čínskými studenty. Za jeden měsíc jsme postavili 9 učeben na ploše 500 m². Jsou stále používané i po nynějším zemětřesení v Číně. V roce 2009, v italské L'Aquila bylo velké zemětřesení, a tohle je velmi zajímavá fotka. Premiér Berlusconi a japonský bývalý bývalý premiér Aso... U nás se mění premiér každý rok. Pomohli nám vybrat peníze, dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády na přestavbu tohoto hudebního sálu, protože L'Aquila je proslavená hudbou a všechny koncertní sály byly zničené a hudebníci se začali stěhovat pryč. Takže jsem nabídl starostovi přestavbu provizorního sálu a on s tím souhlasil za předpokladu, že si seženu peníze. Měl jsem velké štěstí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trvale udržitelné lidstvo ADDIS ABEBA – Trvale udržitelný rozvoj znamená dosahování hospodářského růstu, který je všeobecně sdílený a chrání životně důležité zdroje planety. Naše současná globální ekonomika však trvale udržitelná není, neboť více než miliarda lidí zůstává stranou hospodářského pokroku a lidská činnost páchá na životním prostředí zeměkoule strašlivé škody. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje mobilizaci nových technologií, jejichž směr určují sdílené společenské hodnoty. Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun právem označil trvale udržitelný rozvoj za hlavní bod globální agendy. Vstoupili jsme do nebezpečného období, v němž dnes hrozí, že obrovská a stále rostoucí populace v kombinaci s rychlým hospodářským růstem bude mít katastrofální dopady na klima, biodiverzitu a zásoby sladké vody na zeměkouli. Vědci označují toto nové období jako antropocén – éru, v níž se hlavní příčinou fyzických a biologických změn na zeměkouli stali lidé. Panel pro globální udržitelnost (GSP) založený generálním tajemníkem OSN zveřejnil novou zprávu, která nastiňuje rámec trvale udržitelného rozvoje. GSP správně poznamenává, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ukončení extrémní chudoby, zajištění, že prosperitu budou sdílet všichni včetně žen, mládeže a menšin, a ochranu přírodního prostředí. Tyto tři předpoklady lze označit za hospodářské, sociální a ekologické pilíře trvale udržitelného rozvoje nebo jednodušeji za jeho „trojí východisko“. GSP vyzval světové vůdce, aby přijali novou sadu „cílů trvale udržitelného rozvoje“ neboli SDG, které pomohou utvářet globální politiku a činy po roce 2015, kdy vyprší lhůta pro dosažení „rozvojových cílů tisíciletí“ (MDG).", "en": "Sustainable Humanity ADDIS ABABA – Sustainable development means achieving economic growth that is widely shared and that protects the earth’s vital resources. Our current global economy, however, is not sustainable, with more than one billion people left behind by economic progress and the earth’s environment suffering terrible damage from human activity. Sustainable development requires mobilizing new technologies that are guided by shared social values. United Nations Secretary-General Ban Ki-moon has rightly declared sustainable development to be at the top of the global agenda. We have entered a dangerous period in which a huge and growing population, combined with rapid economic growth, now threatens to have a catastrophic impact on the earth’s climate, biodiversity, and fresh-water supplies. Scientists call this new period the Anthropocene – in which human beings have become the main causes of the earth’s physical and biological changes. The Secretary-General’s Global Sustainability Panel has issued a new report that outlines a framework for sustainable development. The GSP rightly notes that sustainable development has three pillars: ending extreme poverty; ensuring that prosperity is shared by all, including women, youth, and minorities; and protecting the natural environment. These can be termed the economic, social, and environmental pillars of sustainable development, or, more simply, the “triple bottom line” of sustainable development. The GSP has called for world leaders to adopt a new set of Sustainable Development Goals, or SDGs, that will help to shape global policies and actions after the 2015 target date for achieving the Millennium Development Goals (MDGs)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it also became the theme that I felt that I could hold onto, and not have to re-invent myself -- that this theme was large enough to become a life's work, to become something that I could sink my teeth into and just research and find out where these industries are. And I think one of the things I also wanted to say in my thanks, which I kind of missed, was to thank all the corporations who helped me get in. Because it took negotiation for almost every one of these photographs -- to get into that place to make those photographs, and if it wasn't for those people letting me in at the heads of those corporations, I would have never made this body of work. So in that respect, to me, I'm not against the corporation. I own a corporation. I work with them, and I feel that we all need them and they're important. But I am also for sustainability. So there's this thing that is pulling me in both directions. And I'm not making an indictment towards what's happening here, but it is a slow progression. So I started thinking, well, we live in all these ages of man: the Stone Age, and the Iron Age, and the Copper Age. And these ages of man are still at work today. But we've become totally disconnected from them. There's something that we're not seeing there. And it's a scary thing as well. Because when we start looking at the collective appetite for our lifestyles, and what we're doing to that landscape -- that, to me, is something that is a very sobering moment for me to contemplate. And through my photographs, I'm hoping to be able to engage the audiences of my work, and to come up to it and not immediately be rejected by the image. Not to say, \"Oh my God, what is it?\" but to be challenged by it -- to say, \"Wow, this is beautiful,\" on one level, but on the other level, \"This is scary. I shouldn't be enjoying it.\"", "cs": "A taktéž se to proměnilo v ono téma, o kterém jsem cítil, že se ho mohu držet, aniž bych musel znovuobjevovat sám sebe. Téma, které je dostatečně velké, aby se mohlo stát celoživotní prací, do kterého bych se mohl pořádně zakousnout a hledat a zjišťovat, kde se tyto průmyslové objekty nacházejí. A myslím, že jednou z věcí, které jsem chtěl zmínit v mém poděkování, které jsem nějak přeskočil, bylo poděkovat všem podnikům, které mi umožnily přístup. Protože skoro každá z těchto fotografií znamenala vyjednávání o přístupu do objektu, aby bylo možné ji pořídit. A nebýt těchto lidí, kteří mě pustili dovnitř, lidí ve vedení těchto podniků, nikdy by se mi nepodařilo vytvořit toto dílo. Takže z tohoto úhlu pohledu nemám nic proti podnikům. Sám vlastním jednu společnost. Pracuji s nimi a mám pocit, že je potřebujeme a že jsou důležití. Ale na druhé straně jsem také pro udržitelnost. Takže mě tato záležitost táhne na obě strany. A já zde nikoho neobviňuji z toho, co se tu děje, ale je to pozvolný vývoj. Tak začínám přemýšlet... Žijeme stále ve všech těch historický dobách: době kamenné, době železné a době bronzové. A tyto fáze lidského vývoje jsou tu pořád s námi. Pouze jsme se od nich naprosto oddělili. Jsou něčím, co nevidíme. A to nahání strach. Protože když se začneme dívat na společný hlad po našem životním stylu, a na to, co děláme krajině... To je pro mě moment vystřízlivění, vyzývající k zamyšlení. A doufám, že skrze mé fotografie budu schopen zapojit své obecenstvo a přiblížit se mu, a nebýt okamžitě odmítnut pro obrazy, které ukazuji. Aby neřekli: „Ó můj Bože, co to je?“. Aby to brali jako výzvu. Aby řekli: „Hm, tohle je v jistém smyslu krásné. Ale v jiném smyslu je to odstrašující. To by se mi nemělo líbit.“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A survey among Austrianpsychotherapists revealed that only some are willing toadmit drug-addicted patients as clients (Springer, 2003).From Italy it is reported that there are no clear rules for thereferral of clients from drug treatment services to mentalhealth services and that there is resistance in mental healthservices because of lack of expertise. In Greece, 54%of drug-treatment programmes do notadmit drug users with psychiatric disorders. In drug-freeresidential treatment in Slovenia, and also in othercountries, treatment programmes require patients to bedrug-free as a condition for admission. In the case of dualdiagnosis patients, this presents a serious obstacle, ascomplete abstinence would require the termination of othertreatments, which is not always possible. The international literature describes three service deliverymodels for the treatment of co-morbidity: One of the main obstacles to the diagnosis and treatment ofco-morbidity is the fact that psychiatric staff generally havelittle knowledge of drug treatment and drug-treatment staffgenerally know little about psychiatry. The paradigms of thetwo specialties are quite different: one is based on thedisciplines of medicine and science, the other onpsychosocial methods and theories. Additionally, thephilosophy of mental health services is usually concernedprincipally with preserving the safety of individuals and thepublic, whereas addiction services expect clients to bemotivated, to some degree, to attend treatment. Thesedifferent points of departure often prevent a global,integrated perception. 1.Sequential or serial treatment. Psychiatric and substancedisorders are treated consecutively and there is littlecommunication between the services. Patients usuallyreceive treatment for the most serious problems first,and, once this treatment is completed, they are treatedfor their other problems. However, this model may alsolead to patients being passed between services, with noservice being able to meet their needs. As discussed above, both psychiatric teams and substanceservices regularly fail to identify significant numbers ofpatients with co-morbidity. When patients with dualdiagnosis seek treatment, their acute psychiatric syndromesare often mistaken for substance-induced symptoms or,conversely, withdrawal or intoxication phenomena aremisinterpreted as psychiatric illness. Too often, mentalhealth workers are inclined to send people with comorbidity to addiction care and workers in addiction carepromptly send them back — or vice versa. These generalisations do not, of course,exclude the fact that some psychiatric and drug servicesachieve very good results with patients with co-morbidity. 3.Integrated treatment. Treatment is provided within apsychiatric or a drug treatment service or a special comorbidity programme or service. The actuality of comorbidity treatment in the EU, asdescribed in the national reports, is not easily categorised", "cs": "U dvou třetinze 46dívek podstupujících povinnou léčbu drogovézávislosti vzařízeních pro děti a mladistvé byla stanovenapsychiatrická diagnóza nebo u nich byly zjištěny poruchyosobnosti (Jansson a Fridell, 2003). Podobně mohou být klienti vyloučenizléčby drogové závislosti, protože trpí duševnímiproblémy. Ve Španělsku například většina psychiatrickýchzařízení odmítá léčit klienty sporuchami spojenýmisužíváním návykových látek a jejich personál nenípatřičně vyškolen. Vprůzkumu postojů rakouskýchterapeutů ktéto otázce jen někteří respondenti uvedli, žejsou ochotni léčit klienty sdrogovou závislostí (Springer,2003). I v Norsku je přechod zpéče nízkoprahových služeb prodrogově závislé do péče psychiatrických zařízení obtížný. Jednou zhlavních překážek stanovení diagnózy a léčbykomorbidity je skutečnost, že pracovníci psychiatrickýchzařízení toho obecně ví málo o léčbě drogové závislostiapracovníci zařízení pro péči o drogově závislé tohozase většinou ví jen málo o psychiatrii. Paradigmata těchtodvou specializací se dosti liší: jedno je založeno nadisciplinách lékařské vědy, druhé na psychosociálníchmetodách a teoriích. Filozofie péče o duševní zdraví senavíc obvykle zabývá především zachováním bezpečíjednotlivých občanů a veřejnosti, zatímco zařízení prodrogově závislé od svých klientů očekávají, že budou dourčité míry motivováni ktomu, aby podstoupili léčbu. Tatorozdílná východiska často brání globálnímu, ucelenémuvnímání tohoto problému. VŘecku je zúčasti na programech léčby drogovézávislosti vyloučeno 54% uživatelů drog trpících duševníporuchou. Ve Slovinsku a dalších zemích vyžadují některéspecializované ústavní léčebny, kde je zakázáno užívatjakékoli drogy (tak zvaně „bezdrogové“ léčebny), aby seléčebných programů účastnili pouze ti pacienti, kteříneužívají žádné návykové látky. Pro pacienty sduálnídiagnózou takováto praxe představuje vážnou překážku,protože jejich naprostá abstinence by vyžadovalaukončení jiné léčby, což není vždy možné. Vmezinárodní literatuře jsou popsány tři modelyposkytování služeb při léčbě morbidity: 1.Sekvenční neboli sériová léčba.Duševní poruchaaporucha spojená sužíváním návykových látek se léčíodděleně od sebe, jedna po druhé, a služby, kterétuto léčbu poskytují, spolu příliš nekomunikují. Obvyklese léčí nejprve nejzávažnější problémy pacientůateprve po skončení této léčby se věnuje pozornostjejich dalším problémům. Tento model však může véstktomu, že různá zařízení si pacienty předávajíažádné znich není schopno řešit jejich potřeby. Jak bylo uvedeno výše, psychiatři i odborníci zabývajícíse problematikou užívání návykových látek obvyklenedokáží identifikovat velké množství pacientůskomorbiditou. 2.Paralelní léčba.Léčí se současně dvě různé poruchy,přičemž služby pro klienty, kteří mají problémysdrogami, a služby duševního zdraví spolupracují"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oficiální linií je prozatím „nepřipustit platební neschopnost“, a tak nepřichází v úvahu insolvence svrchovaného aktéra ani banky. Má-li být tato linie zachována, je nutné okamžitě výrazně rozšířit únikový východ a mávat obřími hasicími přístroji. Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka musí investorům ukázat, že mají dostatek financí k úhradě souběžného odchodu všech krátkodobých investorů. Mohlo by to zabrat. Ukázka rázné síly by na trzích mohla obnovit klid. Je to ale riskantní podnik: kdyby investoři přesto odešli, nezbytné finanční prostředky by byly tak rozsáhlé, že by se daňoví poplatníci ve věřitelských zemích bouřili. Alternativou je změnit strategii a zaměřit se spíš na pobídky investorů. Je vhodné odměňovat trpělivé investory. Konkrétně by měli mít možnost očekávat, že na tom budou lépe než ti, kdo chvatně utíkají. Tento přístup závisí na dvou zásadních změnách politiky. Zaprvé, vlády by se neměly nechat tlačit do platební neschopnosti jen proto, aby zachránily všechny banky. To znamená, že irská vláda (možná že až ta příští) by měla požadovat, aby se držitelé dluhopisů bank na ztrátách podíleli, třeba nabídkou jednoduché výměny dluhu za akcie. Pochybnosti ohledně solventnosti irské vlády by se pak rychle rozptýlily a její garance za bankovní vklady už by nevypadala tak vachrlatě. Něco podobného by mohlo být zapotřebí i ve vztahu ke zranitelnosti španělské bankovní soustavy tamním trhem s bydlením. Druhou složkou trvalého protikrizového mechanismu je stanovení minimální ceny dluhopisů – a tedy stropu ztrát.", "en": "The official line so far has been “no default,” meaning no sovereign default or that of any bank can be considered. If this line is to be maintained, the exit door must immediately be made much wider, and huge fire extinguishers must be brandished. The International Monetary Fund and the European Central Bank must show investors that they have enough funding to finance the simultaneous exit of all short-term investors. It could work. A show of overwhelming force might restore calm to the markets. But it is a risky proposition: if investors exit nonetheless, the required funds might be so large that creditor countries’ taxpayers’ revolt. The alternative is to change strategy and focus instead on investors’ incentives. Patient investors should be rewarded. In particular, they should be able to expect to be better off than those rushing to the exit. This approach depends on two major policy shifts. First, governments should not be pushed into insolvency just to save all banks. This means that the Irish government (maybe the next one) should demand that holders of bank bonds share the losses, perhaps by offering them a simple debt-equity swap. Doubts about the Irish government’s solvency would then disappear quickly, and its guarantee of bank deposits would no longer look so shaky. Something similar might have to be done for the Spanish banking system’s exposure to the local housing market. The second component of a permanent anti-crisis mechanism is a floor for bond prices – and thus a ceiling for losses."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak posílit africkou vědu URBANA, ILLINOIS – Koncem března se ve rwandském Kigali sešli přední afričtí vědci, vynálezci a zákonodárci, aby se podělili o nápady jak řešit čím dál naléhavější problém: nízkou kvalitu vědy na kontinentu. Každý dobrý lídr ví, že vědecké objevy a inovace jsou palivem pokroku, usnadňují rozvoj a mohou pomoci řešit témata, jako je narušená potravinová bezpečnost, nedostatek vody a změna klimatu. Přesto většina afrických vlád výzkum a vývoj ve svých zemích dostatečně nefinancuje. Podle Statistického ústavu UNESCO země subsaharské Afriky vynaloží na výzkum a vývoj v průměru jen 0,5 % HDP. Na Západě se tento podíl blíží ke 3 %. Tato disproporce podtrhuje rozvojové obtíže, s nimiž se Afričané potýkají. Afrika je domovem 15 % světové populace a 5 % světového HDP, ale připadá na ni ubohé 1,3 % celkových výzkumných výdajů. Navíc afričtí vynálezci drží jen 0,1 % patentů na světě, což znamená, že i když se peníze na vědu, inovace a výzkum vynaloží, objevy se zřídka promítnou do řešení nejnaléhavějších problémů kontinentu. Jistěže tyto trendy nejsou zcela paušální; některé africké vlády masivně investují do vědou taženého novátorství. Kupříkladu v Jižní Africe se stát zavázal do roku 2020 výdaje do výzkumu a vývoje zdvojnásobit – na 1,5 % HDP. To navazuje na závazek hlav afrických států z roku 2016 rozšířit rozpočty v oblasti vědy a techniky nejméně na 1% HDP do roku 2025.", "en": "Strengthening African Science URBANA, ILLINOIS – In late March, Africa’s leading scientists, innovators, and policymakers met in Kigali, Rwanda, to brainstorm solutions to an increasingly pressing problem: the low quality of science on the continent. Any good leader knows that scientific discovery and innovation fuels progress, facilitates development, and can help tackle issues like food insecurity, water shortages, and climate change. And yet most African governments are failing to fund research and development adequately in their countries. According to the UNESCO Institute for Statistics, countries in Sub-Saharan Africa spend, on average, just 0.5% of GDP on research and development. In the West, the share is closer to 3%. This disparity underscores the development challenges that Africans face. Africa is home to 15% of the world’s population and 5% of its GDP, but accounts for a paltry 1.3% of total research spending. Moreover, African inventors hold just 0.1% of the world’s patents, meaning that even when money is spent on science, innovation, and research, the findings rarely translate into solutions for the continent’s most immediate challenges. To be sure, these trends are not universal; some African governments are investing heavily in science-led innovation. In South Africa, for example, authorities have pledged to double R&D spending by 2020 – to 1.5% of GDP. This follows a 2016 commitment by African heads of state to increase science and technology budgets to at least 1% of GDP by 2025."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The concept of social responsibility means going beyond the fulfilment of legal requirements by investing ‘more’ in human capital, the environment, and relations with stakeholders. It is a voluntary instrument, but must be implemented reliably so that it fosters trust and confidence among stakeholders. CSR presents enterprises with an opportunity to raise their commitment to OSH. However, this means treading a careful path that builds upon existing achievements in OSH and avoids the pitfalls that might accompany the arrival of yet another management priority. People – Planet – Profit. With increasing globalisation, greater environmental and social awareness and more efficient communication, the concept of companies’ responsibilities beyond the purely legal or profit-related has gained new impetus. Businesses need to be seen acting responsibly towards‘people, planet and profit’. Why is CSR important? 5 Customers and clients are influenced by a company’s reputation in social and environmental areas. 5 The employment market is competitive and good recruits want to work for and stay with companies that care. 10 tips on integrating OSH and CSR 5 Social performance increasingly influences investors’ decisions, as the ethical investment market grows ever more quickly. 5 CSR enables the strategic management of internal and external risks in social as well as environmental areas. Build on existing activities 5 Existing socially responsible actions become more visible and are better communicated. 5 Social and environmental responsibility has been demonstrated to reduce operating costs. How does occupational safety and health fit in with CSR? Companies embarking on a CSR strategy need to view their performance in safety and health as an essential and positive cornerstone of CSR. Therefore, look at existing actions and initiatives (such as corporate/brand values) and use them as a basis for new and innovative ideas. Think about connecting OSH with different areas, such as personnel, marketing, etc. Consider opening up your internal communication, for instance on OSH performance, to a wider audience (see tip No 10 on reporting). CSR is a voluntary initiative that must always address goals and actions clearly above the minimum levels of worker protection ) European Green Paper (2001):‘Promoting a European framework for corporate social responsibility’. A g e n c y f o r Learn from others supply chain. This means ensuring that risks are not externalised by contracting them out to other organisations.", "cs": "Pojem sociální odpovědnosti jde nad rámec dodržování zákonných požadavků tím, že se investuje„více“ do lidského kapitálu, životního prostředí a vztahů se zainteresovanými osobami. Je to nástroj dobrovolný, ale vyžaduje odpovědnou implementaci tak, aby podněcoval pocity spolehlivosti a důvěry mezi zúčastněnými. PSO nabízí podnikům příležitost posílit svou angažovanost v BOZP. Znamená to nicméně opatrně vyšlapat cestičku, která staví na dosavadních výsledcích BZP a vyhne se léčkám, které by mohly doprovázet vznik další priority pro vedení podniku. Lidé – Země – Zisk. S rostoucí globalizací dostává pojem podnikové odpovědnosti, jdoucí nad rámec čistě zákonné a na zisk orientované odpovědnosti nový podnět, účinnější komunikací a růstem povědomí v oblasti sociální a životního prostředí. Podniky mají potřebu jednat tak, aby se na ně nahlíželo jako na odpovědné činitele vůči lidem, planetě a zisku. další sociální otázky 5 Pověst podniku v oblasti sociální a životního prostředí ovlivňuje zákazníky a klienty. 5 Trh práce je kompetitivní a odpovědní zájemci o práci chtějí pracovat a zachovat věrnost sociálně odpovědnému podniku. 10 rad pro integraci BOZP a PSO 5 Výsledky podniku v sociální oblasti rostoucí měrou ovlivňují rozhodování investorů, protože rychle roste i trh etiky v podnikání. 5 PSO umožňuje strategické řízení vnitřních i vnějších rizik v oblasti sociální i životního prostředí. Stavte na současných aktivitách 5 Existující aktivity sociální odpovědnosti více zviditelňují podnik a informace o nich jsou šířeny v mediích. 5 Prokázalo se, že odpovědnost v oblasti sociální a životního prostředí snižuje provozní náklady. Jak bezpečnost a zdraví při práci zapadají do PSO? Společnosti, které se rozhodnou pro politiku PSO musí pohlížet na výsledky v bezpečnosti a zdraví při práci jako na pozitivní a základní kámen PSO. Analyzujte proto nejprve současné aktivity a iniciativy (jako je hodnotový systém podniku a obchodní značky) a použijte je jako základ pro nové a inovační myšlenky. Přemýšlejte o propojení BOZP s jinými oblastmi, jako jsou personální politika, marketing atd. Posuďte možnosti otevřít interní komunikaci, například o výsledcích BOZP, pro širší publikum (viz radu č. 10 o publikování zpráv). PSO je dobrovolnou iniciativou, která vždy musí oslovit cíle a činnosti jdoucí zřetelně nad minimální úrovní ochrany ) Evropská zelená kniha (2001): Podpora evropské struktury pro podnikovou sociální odpovědnost Evropská agentura pro bezpečnost a o c h r a n u zdraví při práci Učte se od jiných externalizována tím, že se přesunou do obchodních smluv s jinými organizacemi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "vyvraždění kolem sta tisíc Kurdů během operace ,,Anfal\" v období od února do září 1988, převážně převozem obětí do pouštích oblastí, kde byly nahnány do příkopů, postříleny kulomety a pomocí buldozerů zahrnuty pískem; zničení starobylé civilizace Arabů obývajících rozlehlé bažiny na jihovýchodě Iráku a následné násilné vystěhování a vraždy bývalých obyvatel regionu; činy v Kuvajtu poté, co jej Irák napadl roku 1990, včetně dosud nevyřešených zmizení stovek kuvajtských občanů; brutální odvetná opatření proti Síitům v jižním Iráku v období po válce v Zálivu roku 1991; perzekuci všech Iráčanů podezřelých z nesouhlasu či zrady. Každý z těchto činů naplňuje podstatu válečného zločinu, zločinu proti lidskosti a v případě akce Anfal a jejího masového vraždění - a možná i v případě Arabů z bažinatých oblastí - nejtěžšího zločinu vůbec, totiž genocidy. Přestože nemůžeme vědět, kolik ztrát na životech a kolik strádání by zapříčinila invaze do Iráku, jež by chtěla svrhnout Saddámův režim, cena by byla bezesporu vysoká. Ať je podmanivost uvalení trestu na Saddáma Husajna a jeho komplice, jakým je třeba Alí Hasan al-Madžíd (Kurdy přezdívaný ,,chemický Alí\"), Saddámův bratranec a hlavní organizátor akce Anfal, sebevětší, naše povinnost minimalizovat utrpení živých se jí vyrovná. Očividný konflikt mezi jednáním ve jménu spravedlnosti a zachováním míru by mohlo vyřešit mezinárodní právo. Za současných podmínek neexistuje žádný mechanismus, jak přivést Saddáma Husajna před soud.", "en": "murdering about 100,000 Kurds during the \"Anfal\" campaign between February and September 1988, mainly by transporting the victims to a desert area where they were forced into trenches, machine-gunned, and then covered with sand by bulldozers; destroying the ancient civilization of the Marsh Arabs in southeastern Iraq, followed by the forced resettlement and murder of the region's former residents; his actions in Kuwait when Iraq invaded in 1990, including the disappearance--still unresolved--of hundreds of Kuwaiti citizens; savage reprisals against the Shiites in southern Iraq in the aftermath of the 1991 Gulf War; and persecution of any and all Iraqis suspected of dissent or disloyalty. Each of these constitutes a war crime, a crime against humanity and, in the case of the Anfal campaign and its mass slaughter, and perhaps also in the case of the Marsh Arabs, the gravest crime of all, genocide. Although we cannot know how many lives would be lost and how much misery would be inflicted in an invasion of Iraq to oust Saddam's regime, the cost would unquestionably be great. No matter how compelling the case for punishing Saddam Hussein and such partners in crime as Ali Hassan al-Majid (\"Ali Chemical\" to the Kurds), Saddam's cousin and the principal organizer of the Anfal campaign, it is equaled by our duty to try to minimize harm to the living. The apparent conflict between doing justice and preserving peace may be resolved through international law. As matters currently stand, there is no mechanism for bringing Saddam Hussein to trial."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Máme kývnout afirmativní akci? Rovnoprávnost vÅ¡ech občanů je základním prvkem liberálního řádu. Rovná práva nabízejí příležitost účastnit se politiky, sdružovat se a svobodně vyjadřovat vlastní názor. Otevírají ale také dveře hospodářské angažovanosti a účasti v sociálních institucích, jako je Å¡kolství. Ústavní záruky těchto práv jsou obrovským úspěchem dlouhého boje za postavení občana, charakteristického pro uplynulá dvě století. Tyto zákonné záruky práv jsou ovÅ¡em často nedostatečné. Dokonce ani právo volit nemá velký význam pro někoho, kdo je naprosto závislý na jiných lidech či institucích. Rovnost před zákonem zůstává prázdným slibem pro každého, kdo si nemůže dovolit jí využít nebo prostě neví, jak to učinit. Právo občanů na vzdělání v souladu s nadáním vyžaduje podporu mnoha druhů. Jedním z velkých témat sociálního rozvoje bylo proto v minulém století naplňování abstraktní koncepce rovnosti práv sociálním obsahem.", "en": "Should We Affirm Affirmative Action? Equal rights for all citizens are fundamental to a liberal order. Such rights offer opportunities for political participation, to form associations, and to speak one's mind. But they also open doors to economic participation, and doors to participation in social institutions like education. Constitutional guarantees of these rights are the great achievement of the long battle for citizenship that marked the last two centuries. However, such legal guarantees of rights are often insufficient. Even the right to vote means little for someone who is totally dependent on other people or institutions. Equality before the law remains an empty promise for those who cannot afford to make use of it or simply do not know how to do so. The civil right to an education according to talent requires encouragement of many kinds. Thus, one great theme of social progress in the last century was to imbue the abstract concept of equal rights with social substance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 1967 Severní Korea zavrhla marxismus-leninismus a obrátila se definitivně k „juche“. Sovětské dotace přesto až do roku 1991 držely hospodářství Severní Koreje nad vodou. Po oslabení vyvolaném rozpadem SSSR se její hospodářství po sérii záplav a such v letech 1995, 1996 a 1997 dostalo na samé dno. Kim Čong-il si už asi uvědomil, že „juche“ coby filozofie prohrává, ačkoli doma o tom nemluví. A tak se pro radu obrátil na Čínu. Kim chce od Číny slyšet, co má dělat a jak to má udělat. Při své první ze dvou loňských misí do Pekingu se Kim Čong-il zeptal čínského prezidenta Ťianga Ce-mina, jak dospět k tržní ekonomice a neohrozit přitom totalitní diktaturu. S radostí Vám poradím, řekl Ťiang. Předně – pevnou rukou potlačujte veškerý politický disent už v jeho zárodku. A za druhé – prostudujte burzy a zvláštní ekonomické zóny v naší zemi. Při druhé návštěvě Číny, jíž předcházelo historické setkání s jihokorejským prezidentem Kim Te-džungem loni v červnu, pozval čínský premiér Ču Žung-ťi severokorejského vůdce do Šanghaje, kde mu ukázal její burzu a rozsáhlé staveniště ekonomické zóny Pchu-tung. Nepochybujme o tom, že Ťiang Ce-min ví, jak udržet autoritativní režim. Mohou ale jeho rady nějak pomoci obrátit chod severokorejského hospodářství? Sotva. Severní Korea není Čína. Politika, díky které se Čína za posledních dvacet let transformovala, v Severní Koreji nejspíš fungovat nebude. Bude trvat hrozně dlouho, než „milovaný vůdce“ jen přesvědčí své následovníky o tom, že burzovní trh – se svou potřebou korporatizace a dokonce privatizace – je významnou složkou první fáze „juche“. Jedním z nejvýznamnějších skutků Tengovy vlády v Číně bylo, že dokázal celé vedení přesvědčit o nevyhnutelnosti reforem. V Číně ekonomické zóny – zvláště pět „speciálních ekonomických zón“ a nová zóna Pchu-tung v Šanghaji – fungují, poněvadž už od jejich vzniku byly pojímány jako laboratoře pro hospodářské, společenské a dokonce politické experimenty. Hlavním přínosem těchto zón je, že umožnily experimentování s tržními silami v malém, a tudíž politicky přijatelném měřítku; výsledky a zkušenosti těchto experimentů pak byly použity v celé zemi. Teng Siao-pching, který dal zónám zelenou, přitom věděl, že když otevře čínskou ekonomiku vnějšímu světu, dostanou se těmito zónami do Číny „mouchy“.", "en": "Despite shunning Marxism/Leninism in favour of \"juche\" in 1967, the Soviet subsidies kept North Korea’s economy above water until 1991. Weakened by the collapse of the USSR, the economy was sent into a tailspin after successive floods and droughts in 1995, 1996 and 1997. Although he avoids talking about it at home, even Kim Jung Il may now believe that \"juche\" is a losing philosophy. So he has turned to China for advice. Specific \"how to\" advice is what Kim wants from China. During his first of two missions to China last year, Kim Jung Il asked President Jiang Zemin about how to move towards a market economy yet maintain an authoritarian dictatorship. My pleasure, said President Jiang. First, firmly suppress political dissent as soon as it emerges. Second, examine our stock exchanges and special economic zones. On his second trip to China, which followed Kim Jung Il’s historic meeting with President Kim Dae Jung of South Korea last June, North Korea’s leader was taken to Shanghai by Premier Zhu Rongji and shown its stock exchange and the vast Pudong development zone. No one doubts that Jiang Zemin knows how to maintain an authoritarian regime. But is he the best source of advice on how to turn North Korea’s economy around? Probably not: North Korea is not China. The policies that transformed in China over the last two decades are unlikely to work in North Korea. It will be along time before the “Dear Leader” will be able to convince his followers that a stock market, with its demand for corporatization and even privatisation, is at all connected to the primary stage of \"juche.” Convincing themselves that reform was unavoidable was one of the major feats of China’s leadership under Deng. In China, economic zones – especially the five Special Economic Zones and the Pudong area of Shanghai – work because, from their inception, they were envisioned as laboratories for economic, social, and even political experiments. The main contribution of the zones was to experiment with market forces in a limited, and therefore politically acceptable, way before applying their lessons across the country. Deng Xiao Ping, who gave the zones the go-ahead, understood that by opening China’s economy to the outside world, the zones would inevitably permit \"mosquitoes\" to fly into China."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The average worker in 2015 wanting to attain the average living standard in 1915 could do so by working just 17 weeks a year, one third of the time. But most people don't choose to do that. They are willing to work hard to harvest the technological bounty that is available to them. Material abundance has never eliminated perceived scarcity. In the words of economist Thorstein Veblen, invention is the mother of necessity. Now ... So if you accept these two principles, the O-ring principle and the never-get-enough principle, then you agree with me. There will be jobs. Does that mean there's nothing to worry about? Automation, employment, robots and jobs -- it'll all take care of itself? No. That is not my argument. Automation creates wealth by allowing us to do more work in less time. There is no economic law that says that we will use that wealth well, and that is worth worrying about. Consider two countries, Norway and Saudi Arabia. Both oil-rich nations, it's like they have money spurting out of a hole in the ground. (Laughter) But they haven't used that wealth equally well to foster human prosperity, human prospering. Norway is a thriving democracy. By and large, its citizens work and play well together. It's typically numbered between first and fourth in rankings of national happiness. Saudi Arabia is an absolute monarchy in which many citizens lack a path for personal advancement. It's typically ranked 35th among nations in happiness, which is low for such a wealthy nation. Just by way of comparison, the US is typically ranked around 12th or 13th. The difference between these two countries is not their wealth and it's not their technology. It's their institutions. Norway has invested to build a society with opportunity and economic mobility. Saudi Arabia has raised living standards while frustrating many other human strivings. Two countries, both wealthy, not equally well off. And this brings me to the challenge that we face today, the challenge that automation poses for us. The challenge is not that we're running out of work. The US has added 14 million jobs since the depths of the Great Recession. The challenge is that many of those jobs are not good jobs, and many citizens cannot qualify for the good jobs that are being created.", "cs": "Pokud by chtěl průměrný zaměstnanec v roce 2015 žít na úrovni zaměstnance z roku 1915 stačilo by mu pracovat 17 týdnů v roce, jednu třetinu času. Ale to není to, co si většina lidí vybere. Jsou ochotní tvrdě pracovat, aby si mohli užívat technologickou hojnost, která je jim dostupná. Materiální hojnost nikdy neodstranila vnímání nedostatku. Podle slov ekonoma Thorsteina Veblena: \"Pokrok je matkou nezbytnosti.\" Teď ... Pokud přijmete tyto dva principy, principy O-kroužku a nikdy-není-dost, potom se mnou souhlasíte. Pracovní místa budou. Znamená to, že není čeho se obávat? Automaty, zaměstnanost, roboti a pracovní místa -- vše se o sebe postará? Ne. To není můj názor. Automatizace s sebou přináší bohatství tím, že nám umožňuje udělat více práce za kratší dobu. Není žádný ekonomický zákon, který říká, že toto bohatství využijeme správně, a toho bychom se měli obávat. Zamyslete se nad dvěma státy, Norsko a Saúdská Arábie. Obě země bohaté na ropu, jako by jim peníze tryskaly dírou ze země. (Smích) Ale ne každá země využila toto bohatství stejně, aby podpořila blahobyt, aby podpořila prosperitu. Norsko je úspěšná demokracie. Celkem vzato občané spolu dobře spolupracují. Většinou se v žebříčcích národního štěstí řadí na první až čtvrté místo. Saúdská Arábie je absolutistická monarchie, ve které mnoha občanům chybí cesta k osobnímu růstu. Většinou se řadí na 35. místo v žebříčku štěstí, což je pro tak bohatý stát, velice nízké hodnocení. Jen pro srovnání, USA jsou obvykle okolo 12. až 13. místa. Rozdíl mezi těmito dvěma státy není v jejich bohatství, ani v jejich technologiích. Jsou to jejich instituce. Norsko investovalo do vytvoření společnosti příležitostí a ekonomické mobility. Saudská Arábie zvýšila životní standardy, zatímco frustrovala mnoho dalších lidí. Dvě země, obě mají dostatek peněz, a přesto nejsou stejně bohaté. A to mě přivádí k výzvě, které v současnosti čelíme, výzvě, kterou nám přinesla automatizace. Problém není, že bychom přicházeli o pracovní místa. Od dob Velké recese přibylo v USA 14 milionů pracovních míst. Problém je v tom, že mnoho zaměstnání není dobrým zaměstnáním. A většina obyvatel nemá kvalifikaci pro dobrá zaměstnání, která vznikají."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But when I haul out my pocket calculator and do the calculation, the only intrinsic phenomenon is the electronic circuit and its behavior. That's the only absolute phenomenon. All the rest is interpreted by us. Computation only exists relative to consciousness. Either a conscious agent is carrying out the computation, or he's got a piece of machinery that admits of a computational interpretation. Now that doesn't mean computation is arbitrary. I spent a lot of money on this hardware. But we have this persistent confusion between objectivity and subjectivity as features of reality and objectivity and subjectivity as features of claims. And the bottom line of this part of my talk is this: You can have a completely objective science, a science where you make objectively true claims, about a domain whose existence is subjective, whose existence is in the human brain consisting of subjective states of sentience or feeling or awareness. So the objection that you can't have an objective science of consciousness because it's subjective and science is objective, that's a pun. That's a bad pun on objectivity and subjectivity. You can make objective claims about a domain that is subjective in its mode of existence, and indeed that's what neurologists do. I mean, you have patients that actually suffer pains, and you try to get an objective science of that. Okay, I promised to refute all these guys, and I don't have an awful lot of time left, but let me refute a couple more of them.", "cs": "Ale když vytáhnu svoji kalkulačku a provedu výpočet, jediný vnitřní fenomén je elektronický obvod a jeho chování. To je jediný absolutní fenomén. Zbytek je námi interpretovaný. Výpočet existuje pouze relativně vůči vědomí. Ať už vykonává výpočet vědomý agent, anebo používá nějaký nástroj, interpretaci výpočtu provádí vždy on. To neznamená, že výpočet je nahodilý, za tenhle nástroj jsem dal hodně peněz. Ale cloumá s námi tento přetrvávající zmatek mezi objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností reality a objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností tvrzení. Závěr mé přednášky zní takto: Můžete disponovat zcela objektivní vědou, vědou, kdy tvoříte zcela objektivně pravdivá tvrzení o sférách, jejichž existence je subjektivní, jejichž existence je v lidském mozku, který se skládá ze subjektivních stavů vnímání, pociťování nebo uvědomění. Takže námitka, že nemůžete disponovat objektivní vědou o vědomí, protože je subjektivní, kdežto věda je objektivní, je jen slovní hříčkou. Je to špatná slovní hříčka o objektivitě a subjektivitě. Můžete pronášet objektivní tvrzení o sféře, která je v oblasti existence subjektivní, to ostatně neurologové běžně dělají. Vezměte si pacienty, kteří trpí bolestmi, a zkuste si na ně aplikovat objektivní vědu. Fajn, slíbil jsem, že zneškodním všechny tyhle námitky, a už mi na to nezbývá zrovna moc času, ale dovolte mi pár z nich ještě zneškodnit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nezískají-li čínské domácnosti spravedlivý podíl na přínosech hospodářského růstu, pak si lze jen těžko představit, jak by mohl nastat boom spotřeby. Je tedy zjevné, že Čína musí podniknout smělé kroky, aby uvolnila dynamiku soukromého sektoru a zvýšila poptávku domácností. Peking už prokázal schopnost zavádět radikální reformy, které eliminují velká pokřivení, a tím zvyšují růst a absorbují nadměrný dluh. Koncem 80. let klesající růst HDP (roční tempo na obyvatele dosáhlo v roce 1989 minima ve výši 2%) a rostoucí objem nesplácených úvěrů přiživily očekávání hospodářské imploze. Ta však nikdy nepřišla. Místo toho zahájila čínská vláda řadu radikálních reforem včetně rozsáhlé privatizace průmyslu či eliminace cenových kontrol a protekcionistických politik a regulací. Zatímco podíl státu na nezemědělské zaměstnanosti klesl ze 30% v polovině 90. let na 13% do roku 2007, produktivita soukromého sektoru rostla v letech 1998 až 2007 průměrným tempem 3,7% ročně. Produktivita ve státním sektoru přitom rostla ještě rychleji, konkrétně o 5,5% za rok. Tento růst produktivity přispíval v daném období zhruba z jedné třetiny k celkovému růstu HDP Číny – který se zrychlil na dvouciferné hodnoty. Vstup Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 – což byl další smělý krok – se na tomto úspěchu významně podílel. Úkol, před nímž stojí čínská vláda dnes, však komplikují politická a sociální omezení. Hospodářské reformy, které dnes Čína potřebuje, předpokládají reformu politickou; té však brání obavy ze sociálních důsledků. Má-li se Čína vyhnout hospodářskému poklesu, bude muset přebudovat svůj systém vládnutí – a filozofii, na níž tento systém stojí –, aniž vyvolá nadměrnou společenskou nestabilitu. Dobré je, že Čína má na této frontě slibnou bilanci. Právě zásadní ideologický posun koneckonců umožnil této zemi hospodářský boom trvající 35 let. Tento posun vyzdvihl hospodářský rozvoj nade všechno ostatní, přičemž šampioni tohoto růstu byli chráněni, podporováni a v nezbytném případě i pardonováni. Dnes je zapotřebí podobný ideologický posun, avšak tentokrát je třeba klást důraz na rozvoj institucí. Trvale udržitelný dlouhodobý růst – založený na zlepšování efektivity, růstu produktivity a inovacích – je možný jen při efektivním institucionálním rámci, a ten vyžaduje zásadní změny politických a regulačních systémů.", "en": "Unless Chinese households are able to reap their fair share of the benefits of economic growth, it is difficult to imagine how a consumption boom is supposed to happen. Clearly, China must take bold steps to unleash the dynamism of the private sector and boost household demand. China has proved its capacity to implement radical reforms that eliminate major distortions, thereby boosting growth and absorbing excess debt. In the late 1980s, falling GDP growth (the annual per capita rate reached a low of 2% in 1989) and a rising volume of non-performing loans (NPLs) fueled expectations of an economic implosion. It never came. Instead, the Chinese government launched a raft of radical reforms, including large-scale privatization of industry and elimination of price controls and protectionist policies and regulations. As the state’s share of non-agricultural employment fell – from 30% in the mid-1990s to 13% by 2007 – private-sector productivity rose at an average annual rate of 3.7% from 1998 to 2007. State-sector productivity grew even faster, at 5.5% per year. This productivity growth contributed about one-third of China’s total GDP growth – which accelerated to double-digit rates – over this period. China’s entry into the World Trade Organization in 2001 – another bold step – was a major factor in this success. This time around, however, the task facing China’s government is complicated by political and social constraints. The economic reforms China needs now presuppose political reform; but those reforms are hampered by fears of the social repercussions. If China is to avoid economic decline, it will have to overhaul its governance system – and the philosophy that underpins it – without triggering excessive social instability. The good news is that China has a promising track record on this front. After all, it was a fundamental ideological shift that enabled China’s 35-year-long economic boom. That shift emphasized economic development above all else, with the champions of growth being protected, promoted, and, if necessary, pardoned. A similar ideological shift is needed today, only this time the focus must be on institutional development. Sustainable long-term growth – based on efficiency improvements, productivity gains, and innovation – is possible only with an effective institutional framework, and that requires fundamental changes to the political and regulatory systems."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Návrat Francouzů? PAŘÍŽ – Jak obtížné je vymazat koloniální minulost země? Tunisko je nezávislé 55 let a Pobřeží slonoviny 51 let, avšak Francie přesto hraje v těchto státech opět rozhodující roli. Mnoho Afričanů přirozeně není přesvědčeno o tom, že Francie vystupuje pouze na obranu životů několika málo tisíc svých občanů, a nikoliv na obranu svých ekonomických a strategických zájmů, které jsou v prvním případě zanedbatelné a ve druhém nulové. Škody způsobené ve zmíněných zemích otroctvím a kolonialismem v nich zanechaly silný odkaz. A ačkoliv tyto země spravují své záležitosti už několik desetiletí samy, Francie má stále povinnost přátelství, která jí brání zapomenout a vyžaduje, aby přijala určitý druh chování. Pobřeží slonoviny disponuje značným zemědělským bohatstvím (a také zlatem, diamanty a železnou rudou), v Tunisku najdeme velká ložiska fosfátů, Libye má ropu a všechny tři země se těší relativně mírnému klimatu. Žádná z nich však po získání nezávislosti nezažila hospodářský rozmach. Proč? Francouzský historik a sociolog Emmanuel Todd tvrdil, že hospodářský rozmach obvykle všude na světě přichází 60-70 let poté, co 50% obyvatel dosáhne gramotnosti. Navíc platí, že čím vyšší je průměrný věk sňatku u žen, tím rychleji se gramotnost šíří. Čím déle tedy byla žena svobodná a mohla získávat vědomosti, tím silnější je její touha a schopnost předávat tyto vědomosti dětem. Severní Německo a jižní Skandinávie byly prvními oblastmi, které masovou gramotnost zažily, a o několik desetiletí později zde následoval rychlejší hospodářský rozvoj. Jde o místa, kde se ženy po nějaký čas vdávaly v průměru asi ve 23 letech. Naproti tomu v arabském světě a většině Afriky se ženy v průměru vdávají ve věku kolem 15 let. Tunisko, Egypt a Libye jsou tři zjevné případy rozhněvanosti mas kvůli nedostatečnému hospodářskému rozvoji a diktaturám, jimž byl nedostatečný rozvoj oprávněně přičítán. Hlavní rozdíl mezi těmito třemi zeměmi spočívá v tom, že v Tunisku a Egyptě dospěl hospodářský rozvoj tak daleko, že zde vznikla střední vrstva drobných obchodníků, která zahájila povstání a měla dost členů na to, aby mohla uspět – přinejmenším v úsilí svrhnout diktátora. Libye je úplně jiný případ. Zdejší zloba přiživovaná bídou a nedostatkem potravin nemá buržoazní, nýbrž lidový ráz.", "en": "The Return of the French? PARIS – How difficult is it to erase one’s past as a colonial power? Tunisia has been independent for 55 years, and Côte d’Ivoire for 51 years, yet France is once more playing a decisive role in these countries. Naturally, many Africans are unconvinced that France is acting only to defend the lives of a few thousand of its citizens, rather than its economic and strategic interests, which are negligible for the former and null for the latter. The damage that slavery and colonialism inflicted in these countries has left a powerful legacy. And, though they have been handling their own business for decades, France still has a duty of friendship that forbids it to forget and requires it to adopt a certain mode of conduct. Côte d’Ivoire enjoys large agricultural wealth (along with gold, diamonds, and iron); Tunisia possesses large phosphate deposits; Libya has oil; and all three have a relatively moderate climate. But none experienced economic takeoff at independence. Why? The French historian and sociologist Emmanuel Todd has argued that, everywhere in the world, economic takeoff usually occurs 60-70 years after 50% of the population achieves literacy. Moreover, the higher the average age of marriage for women, the faster literacy spreads. The more time a woman has had to live alone and acquire knowledge, the stronger her desire and capacity to pass it on to her children. Northern Germany and southern Scandinavia were the first regions to experience mass literacy, which was followed by faster economic development a few decades later. These are places where women’s average age at marriage has been around 23 for some time. In the Arab world and most of Africa, women marry, on average, at around 15. Tunisia, Egypt, and Libya are three clear cases of massive popular anger against economic underdevelopment and the dictatorships that were justifiably blamed for it. The major difference between the three is that in Tunisia and Egypt, economic development had gone far enough to give rise to a small trading and salaried middle class, which initiated the rebellions and whose members were sufficient in number to succeed – at least in deposing the dictators. Libya is entirely different. The anger there, fueled by misery and insufficient food, is popular, not bourgeois."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Orgány sociální ochrany a soukromé firmy, jako jsou MasterCard nebo Visa, totiž často uzavírají obchodní dohody o vytvoření chytrých karet určených pro programy sociální pomoci, případně o zajištění, aby firmy tyto karty používaly. Například jihoafrická biometrická karta sociální pomoci je kartou MasterCard. Ještě horší je, že tyto dohody – jejichž podoba často není zveřejněna – mnohdy neobsahují mechanismy nápravy v případech zneužití informací. Nedávné mediální zprávy přitom naznačují, že tato rizika jsou značná. Například v Chile byly téměř rok veřejně přístupné lékařské záznamy několika milionů pacientů – včetně osob s HIV a pohlavně zneužitých žen. V Jihoafrické republice navíc soukromé společnosti využívaly informace o milionech příjemců sociální pomoci k navyšování firemních zisků na úkor zájmů těchto příjemců. Jedny indické noviny uvedly, že jejich reportéři získali neomezený přístup k databázi Aadhaar. A další reportáž zdokumentovala, jak se čísla z Aadhaaru spolu s citlivými finančními informacemi staly veřejně přístupnými na vládních webových stránkách. Ohrožení příjemců sociální ochrany nemizí ani v případě, že jsou data k dispozici pouze vládě. Jak popisuje politoložka Virginia Eubanksová, ve Spojených státech umožňuje automatizované rozhodování o poskytnutí sociálních dávek, aby vláda „profilovala, dozorovala a trestala chudé lidi“. S dalším rozvojem technologií tyto hrozby jedině porostou. Například technologie rozpoznávání obličeje může vládám umožnit identifikaci demonstrantů pobírajících sociální pomoc díky digitálním fotografiím, které tito lidé poskytnou výměnou za přístup k dávkám. Například Malta už zvažuje možnost využívat průmyslových kamer vybavených softwarem pro rozpoznávání obličejů k prevenci „protispolečenského chování“.", "en": "Social-protection authorities and private companies, such as MasterCard or Visa, frequently enter into commercial agreements to create smart cards for social-assistance programs or to arrange for businesses to accept those cards. For example, South Africa’s social-assistance biometric card is a MasterCard. Worse still, such agreements – which often are not publicly disclosed – tend not to include mechanisms for redress in cases of abuse and misuse of information. Yet recent media reports suggest that these risks are considerable. For example, in Chile, millions of patients’ medical records – including those of HIV patients and women who had been sexually abused – were publicly exposed for almost a year. Moreover, in South Africa, private companies used the information of millions of social-protection beneficiaries to increase corporate profits to the detriment of beneficiary interests. In India, a newspaper claimed that its reporters had gained unrestricted access to the Aadhaar database. Another report documented how Aadhaar numbers, with sensitive financial information, had been made publicly available on government websites. The threat to social-protection beneficiaries is not eliminated even when data are accessible only to government. As the political scientist Virginia Eubanks recounts, in the United States, automated decision-making in social-welfare provision enables the government to “profile, police, and punish poor people.” As technology continues to advance, these threats will only grow. For example, facial-recognition technology may enable governments to identify protesters who receive social assistance using the digital photographs they have provided in exchange for access to benefits. Malta, for example, is already considering using CCTV cameras with facial-recognition software to prevent “antisocial behavior.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém s nadějí PAŘÍŽ – Předvolební prezidentská kampaň ve Spojených státech je v Evropě sledována s vášnivým zaujetím. Evropané ji vidí jako dlouhou ságu plnou překvapení. Na lidské a intelektuální kvality tří zbývajících kandidátů je na této straně Atlantiku dokonce pohlíženo s jistou závistí a ozývají se tu prohlášení typu: „Mohli bychom si aspoň jednoho z vašich kandidátů půjčit?“ Mnozí Evropané mají pocit, že všichni tři kandidáti jsou skvělí a že na rozdíl od předchozích voleb trpí Amerika rozpaky z hojnosti. Zájem Evropanů o tyto prezidentské volby však nemůže zakrýt skutečnost, že zdaleka není jasné, co od nich vlastně očekávají. Evropané si sice přejí „normálnější“ Ameriku, která bude mít blíže k vlastním hodnotám, ale současně se obávají, že skromnější Amerika by od nich vyžadovala více v oblasti „tvrdé“ vojenské síly. Amerika jako vzor, nebo Amerika jako ochránce – toto „evropské dilema“ je samo o sobě nové. Bezprostředně po druhé světové válce totiž většina Evropanů pokládala Spojené státy za ochránce před rozpínavými cíli Sovětského svazu a současně za klíčového vnějšího aktéra morální a hospodářské obnovy jejich hluboce raněného kontinentu. Dnes už to neplatí. Rozpad SSSR, šrámy, které si Amerika způsobila sama – zejména v Iráku – a oslnivý vzestup Asie změnily evropské vnímání USA. Amerika už není ochráncem či vzorem jako dříve a ani v oblasti vlivu a moci dnes není osamocená.", "en": "The Trouble with Hope PARIS – America’s presidential election campaign is being followed in Europe with passionate interest. It is seen as a long saga full of surprises. The human and intellectual qualities of the three remaining candidates are even viewed with some envy on this side of the Atlantic, where you can hear statements such as: “Could we borrow just one of your candidates?” Many Europeans feel all three candidates are superb, and that, contrast to previous elections, America is suffering from an embarrassment of riches. But Europeans’ interest in this presidential election cannot mask the fact that what they expect from it is far from clear. Europeans may want a more “normal” America, closer to their own values, but they simultaneously worry that a more modest America would demand more of them in the realm of “hard” military power. America as a model or America as a protector – this “European dilemma” is in itself new. For, in the immediate aftermath of World War II, most Europeans viewed the United States as both its defender against the Soviet Union’s expansionist aims and the key external actor for their deeply wounded continent’s moral and economic reconstruction. This is no longer the case. The collapse of the USSR, America’s self-inflicted wounds – particularly in Iraq – and the spectacular rise of Asia have changed European perceptions of the US. America is no longer the protector or model that it used to be, nor is it alone in terms of influence and power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problémy uprostřed dostatku v rozvíjející se Africe NEW YORK – Afrika se dramaticky mění – a stejně tak se mění i postoje ostatních k ní, přičemž se zdá, že se USA konečně odhodlaly dohnat ve svém zájmu o tento kontinent Čínu, Evropu a Indii. Nedávný summit amerického prezidenta Baracka Obamy se čtyřiceti africkými hlavami států a více než dvěma sty americkými a africkými podnikatelskými špičkami naznačuje novou, sebevědomější náladu. To je povzbudivé; dokud se však budou některé kouty subsaharské Afriky dál potýkat s násilným konfliktem, chudobou a korupcí, nebude ekonomický potenciál tohoto kontinentu plně realizován. Hospodářský růst a obchodní příležitosti Afriky jsou vzrušující a podmanivé. Třísetmilionová střední třída v tomto regionu se zvětšuje o více než 5% ročně. Kontinent představuje špičku v oblasti mobilního bankovnictví. Spotřebitelské výdaje na obyvatele se blíží indické a čínské úrovni. Mohou-li zahraniční investice v partnerství s dynamickým soukromým sektorem prospívat klíčovým odvětvím – zejména školství, zdravotnictví a infrastruktuře –, může Afrika získat široce pojatý rozvojový impulz, který její obyvatelé potřebují. Investice a růst – „Afrika na vzestupu“ – však představují jen jednu část příběhu. Existuje také Afrika, která zápolí s konflikty a krizemi zasahujícími velkou část kontinentu, zejména desetimiliony lidí žijících v pásu zemí táhnoucím se od Mali po Somálsko. Už před nedávným vypuknutím Eboly v Libérii a Sieře Leone panovalo nebezpečí, že se Jižní Súdán, Středoafrická republika (SAR) a Mali připojí k dlouhé řadě křehkých či krachujících států, mezi které už patří i Somálsko a Demokratická republika Kongo. Etnické, náboženské, hospodářské a další formy sporů v těchto zemích až příliš často zastiňují cíle efektivního vládnutí a zajišťování nejzákladnějších služeb. Tyto země se dostávají do širšího centra světové pozornosti – a i tehdy pouze nakrátko – jen po hromadné vraždě nebo krizi kolem uprchlíků. Poté se pozornost přesune jinam, takže problémy rostou a životní podmínky se zhoršují. V Jižním Súdánu coby nejmladší zemi světa se během boje za nezávislost dařilo udržovat politickou jednotu napříč etnickými liniemi, avšak ta se letos zhroutila a změnila se v násilný konflikt. Zhruba 1,5 milionu lidí už přišlo o domov a 400 000 jich uprchlo do sousedních států. Uprostřed všeobecného teroru není nikdo v bezpečí.", "en": "Trouble Amid Plenty in Emerging Africa NEW YORK – Africa is changing dramatically – and so are outsiders’ attitudes toward it, with the US finally seeming determined to catch up with China, Europe, and India in their interest in the continent. US President Barack Obama’s recent summit with 40 African heads of state and more than 200 US and African business leaders suggests a new, more confident mood. That is encouraging; but as long as parts of Sub-Saharan Africa continue to struggle with violent conflict, poverty, and corruption, the continent’s economic potential will not be fully realized. Africa’s economic growth and commercial opportunities are exciting and enticing. The region’s 300 million-strong middle class is growing by more than 5% annually. The continent leads in mobile banking. Consumer spending per capita is close to Indian and Chinese levels. If foreign investment, in partnership with the continent’s vibrant private sector, can benefit key sectors – particularly education, health care, and infrastructure – Africa may gain the broad-based development boost that its people need. But investment and growth – “Africa rising” – are only part of the story. There is also the Africa that is struggling, with conflict and crisis afflicting much of the continent, especially the tens of millions of people living in a belt of countries running from Mali to Somalia. Even before the recent Ebola outbreak in Liberia and Sierra Leone, South Sudan, the Central African Republic (CAR), and Mali were at risk of joining a long list of fragile or failing states that already includes Somalia and the Democratic Republic of Congo. Ethnic, religious, economic, and other forms of strife in these countries too often overshadow the objectives of effective governance and the delivery of the most basic services. These countries come to the wider world’s attention – and then only briefly – following a mass killing or a refugee crisis. Then attention shifts, leaving problems to grow and living conditions to worsen. In South Sudan, the world’s newest country, political unity across ethnic lines was maintained during the fight for independence, but collapsed this year into violent conflict. Roughly 1.5 million people have now lost their homes, and 400,000 have fled to neighboring states. Amid the widespread terror, no one is safe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co se vlastně stalo v Argentině? Tajemství argentinské ekonomiky se pomalu a jistě rozplývá v pouličních demonstracích, vyrabovaných obchodech a politickém chaosu. Podle vseobecně přijímaného názoru za to může smrtonosná kombinace lehkovážných vládních výdajů a pevného směnného kurzu. Podle této teze zvýsily obrovské daňové deficity domácí poptávku, což urychlilo inflaci a způsobilo reálné zvýsení hodnoty pesa, přestože bylo svázáno s dolarem v nominálním poměru jedna ku jedné. Státní dluh narůstal a vládě zůstávala jediná naděje, jak jej splatit: výraznou deflací disponibilních peněžních prostředků a úvěrů - jež s sebou téměř nevyhnutelně musela přinést snížení produkce, zvýsení nezaměstnanosti a občanské nepokoje. To je přijatelné uvažování, neboť spatný směnný kurz zřejmě opravdu stál u zrodu argentinských problémů (i když z velmi odlisných důvodů, o nichž zde nebudeme mluvit, totiž důvodů spojených s náhlým zastavením kapitálových toků). Samotná daňová hýřivost vsak zhroucení argentinské ekonomiky nevysvětluje. V devadesátých letech rozpočtový schodek Argentiny nikdy nepřesáhl 2 procenta HDP, s výjimkou roku 1999, kdy stoupl na 2,5 procenta, a roku 2000, kdy klesl na 2,4 procenta. Přestože půjčkami veřejného sektoru se zahraniční dluh země zvýsil z 28,4 procenta HDP v roce 1991 na 51,4 procenta v roce 2000, zasluhuje si stále úspěsné srovnání se zeměmi známými svou daňovou bezúhonností. Evropská unie například od svých členských zemí vyžaduje, aby jejich rozpočtový deficit nepřesahoval 3 procenta a státní dluh 60 procent HDP. Větsina zemí EU se navíc přijetím eura - podobně jako Argentina stabilizací svého pesa vůči dolaru - vzdala kontroly nad směnnými kurzy svých měn.", "en": "What Went Wrong in Argentina? As Argentina's economy unravels in street demonstrations, food riots, and political tumult, conventional wisdom suggests that a lethal combination of reckless government spending and a fixed exchange rate is to blame. Large fiscal deficits, so this argument goes, pumped up domestic demand, which fueled inflation and caused the peso to appreciate in real terms, even though it was pegged to the US dollar at a nominal one-to-one exchange rate. As public debt grew, the government's only hope of paying it back was a deflationary clampdown on available money and credit--with a collapse in output, soaring unemployment, and civil disorder almost inevitable. This line of reasoning is plausible, because exchange rate misalignment may indeed be at the heart of Argentina's problems (albeit for very different reasons that we will not explore here, one associated with a sudden stop in capital flows). But fiscal profligacy alone cannot explain Argentina's meltdown. Throughout the 1990s, Argentina's budget deficit never exceeded 2% of GDP, with the exception of 1999, when it rose to 2.5%, before falling back to 2.4% in 2000. While public-sector borrowing pushed external debt from 28.4% of GDP in 1991 to 51.4% in 2000, this still compares favorably with countries renowned for their fiscal probity. The European Union, for example, requires its member states to cap budget deficits and public debt, respectively, at 3% and 60% of GDP. Moreover, like Argentina's dollar peg, most EU countries abandoned control over their exchange rates by adopting the euro."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is not necessarily a negative outcome for the complainant, who at least benefits from receiving a full explanation from the institution or Whenever possible in inquiries, the Ombudsman tries to achieve a positive-sum outcome that satisfies both the complainant and the institution complained against. body concerned of what it has done, as well as the Ombudsman's view of the case. The Ombudsman concluded that there was maladministration in 15% of cases (53), but was nevertheless able to obtain a posi- tive outcome for the complainant in eight of these cases through the acceptance of the draft recommendation that he made to the institution concerned. In one case where the Commission failed to accept a draft recommendation concerning age discrimination (185/2005/ELB), the Ombudsman submitted a special report to the European Parliament. This constitutes the Ombudsman's ultimate weapon and is the last substantive step he takes in dealing with a case. In 44 cases, the inquiry was closed with a critical remark to the institution or body concerned. A critical remark confirms to the complainant that his or her complaint was justified and indicates to the institution or body concerned what it has done wrong, so as to help it avoid maladministration in the future. It is similarly with a view to improving the EU institutions' performance in the future that the Ombudsman has made increasing use of further remarks, when he identifies an opportunity to enhance the quality of the administration. The Ombudsman made further remarks in a total of 41 cases in 2008.It is important for the institutions and bodies to follow up critical and further remarks from the Ombudsman and to take action to resolve outstanding problems. With this in mind, the Ombudsman It is important for the institutions and bodies to follow up critical and further remarks from the Ombudsman and to take action to resolve outstanding problems. published on his website, in 2008, two studies of the followup undertaken by the institutions involved to all critical remarks and further remarks issued in 2006 and 2007. The Ombudsman envisages informing the public on an annual basis of his findings on the institutions' followup to critical and further remarks. Star cases exemplifying best practice [→→→] Eight cases closed in 2008 constitute illustrative examples of best practice.", "cs": "To nutně neznamená negativní výsledek pro stěžovatele, který alespoň od dotčeného orgánu nebo instituce obdrží úplné vysvět- Kdykoli je to možné, snaží se veřejný ochránce práv dosáhnout oboustranně pozitivního výsledku, který uspokojí stěžovatele i instituci, vůči níž je st�žnost vznesena. lení jeho kroků a rovněž názor veřejného ochránce práv na daný případ. Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v 15 % případů (53), nicméně v osmi z těchto případů byl schopen dosáhnout pozitivního výsledku pro stěžovatele přijetím návrhu doporučení, které vydal dotyčnému orgánu. V jednom případě, kdy Komise nepřijala návrh doporučení v souvislosti s diskriminací na základě věku (185/2005/ELB), veřejný ochránce zpráv předložil Evropskému parlamentu zvláštní zprávu. To představuje poslední možnost veřejného ochránce práv a je posledním věcným krokem, který veřejný ochránce práv v souvislosti s případem podniká. Ve 44 případech bylo šetření uzavřeno s kritickou poznámkou vůči dotyčnému orgánu nebo instituci. Kritická poznámka stěžovateli potvrzuje, že jeho stížnost byla odůvodněná, a dotyčnému orgánu nebo instituci sděluje, co bylo provedeno špatně, aby v budoucnu bylo možno zamezit nesprávnému úřednímu postupu.V zájmu zlepšení činnosti orgánů EU v budoucnu veřejný ochránce práv obdobně využije ve větší míře další poznámky, pokud zjistí možnost zvýšení kvality správy. Veřejný ochránce práv vydal v roce 2008 další poznámky v celkem 41 případech.Je důležité, aby orgány a instituce přijaly opatření v návaznosti na kritické a další poznámky veřejného ochránce práv a jednaly s cílem odstranit nevyřešené problémy. V této souvislosti veřejný Je důležité, aby orgány a instituce přijaly opatření v návaznosti na kritické a další poznámky veřejného ochránce práv a jednaly s cílem odstranit nevyřešené problémy. ochránce práv na svých internetových stránkách zveřejnil v roce 2008 dvě studie o opatřeních přijatých dotčenými orgány v návaznosti na všechny kritické a další poznámky vydané v roce 2006 a 2007. Veřejný ochránce práv plánuje, že bude veřejnost každo- ročně informovat o svých zjištěních týkajících se opatření orgánů přijatých v návaznosti na kritické a další poznámky. Nejdůležitějšípřípady,kteréjsoupříklademosvědčenýchpostupů [→→→] Osm případů uzavřených v roce 2008 představuje názorné příklady osvědčených postupů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odstartovaly zelené dluhopisy, jejichž emise přesáhly v roce 2014 hodnotu 40 miliard dolarů a se zaváděním jasnějších standardů a regulací budou pravděpodobně stále populárnější. A dokonce i centrální banky zaměřily pozornost na životní prostředí. Čínská lidová banka se spojila s UNEP při identifikaci praktických kroků k zajištění „zelené“ reformy finančních trhů a Bank of England (BoE) zahájila uvážlivé posuzování systémových rizik souvisejících s klimatickými změnami pro sektor britského pojišťovnictví. V září budou zahájeny Cíle trvale udržitelného rozvoje OSN, první celosvětově přijaté a měřitelné cíle zaměřené na ukončení chudoby a hladu při současné ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů planety. A také se očekává, že se mezinárodní společenství na sklonku letošního roku dohodne na závazcích snížení emisí a financování boje proti klimatickým změnám. Přestože však signály ukazují správným směrem, výsledek zdaleka není zaručený. Propásneme-li správný okamžik, mohly by nám úspěchy proklouznout mezi prsty. Skutečná otázka souvisí s načasováním a s nezvratnými škodami, které by napáchala případná zdržení. Více než 80% ze 140 zemí zkoumaných ve zprávě UNEP o „inkluzivním bohatství“ zaznamenalo zhoršení kvality svého přírodního kapitálu. Ekonomické škody vyplývající ze zhoršení životního prostředí se odhadují zhruba na 7 bilionů dolarů ročně, z čehož je velká část nezvratná. Čím déle budeme čekat, tím horší budou naše problémy. Zapotřebí je rozsáhlé mezinárodní úsilí o harmonizaci finančních a kapitálových trhů způsoby, jež budou podporovat trvale udržitelný rozvoj. Současné uspořádání naší finanční soustavy v podstatě zaručuje to, co guvernér BoE Mark Carney označil za „tragédii obzorů“ – tržní selhání pramenící z neschopnosti investorů, firem a vlád zabývat se problémy typu klimatických změn, jejichž důsledky se projeví až daleko v budoucnu. Politici a špičkoví podnikatelé uvádějí řadu důvodů, proč se zaměřovat na bezprostřední otázky. Už samotné politické kroky potřebné ke snížení rizik další finanční krize koneckonců nutí banky a správce aktiv k tomu, aby půjčovali a investovali krátkodobě a nechávali si ujít mnohdy ziskovější, ale méně likvidní dlouhodobější příležitosti.", "en": "Green bonds have taken off, with upwards of $40 billion issued in 2014, and they are likely to become only more popular as clearer standards and regulations are established. Even central banks have turned their attention to the environment. The People’s Bank of China has joined with UNEP to identify practical steps to ensure “green” financial-market reform, and the Bank of England (BoE) has initiated a prudential review of the systemic risks posed by climate change to the United Kingdom’s insurance sector. September will mark the launch of the UN’s Sustainable Development Goals, the world’s first universally adopted, measurable targets for ending poverty and hunger while protecting the environment and the planet’s natural-resource base. And, later this year, the international community is expected to agree on binding commitments to cut emissions and finance the fight against climate change. But, although the signs are all pointing in the right direction, success is far from guaranteed. The gains could slip away if the moment is not seized. The real question is one of timing, and the irreversible damage that delays could inflict. More than 80% of the 140 countries surveyed in UNEP’s “Inclusive Wealth” report registered a deterioration in their stock of natural capital. The economic damage resulting from environmental degradation is estimated to be roughly $7 trillion a year, much of it irreversible. The longer we wait, the worse our problems will become. What is needed is a major international effort to realign financial and capital markets in ways that support sustainable development. Our financial system’s current design all but guarantees what BoE Governor Mark Carney has called the “tragedy of horizons” – a market failure resulting from the inability of investors, companies, and governments to act on problems, such as climate change, with consequences that will be felt only far in the future. Policymakers and business leaders cite many reasons for focusing on immediate concerns. Indeed, the very policy actions needed to reduce the risks of another financial crisis force banks and asset managers to lend and invest for the short term, passing up often more profitable, but less liquid, longer-term opportunities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "From the outset of my mandate, I underlined my commitment to ‘communicating Europe’. The Committee has made important contributions to the debate and listening processes at the Brussels level. During the Austrian Presidency the Committee will be busy encouraging similar processes in the Member States, particularly through the organisation of a number of decentralised‘stakeholders’ forums’. The good progress that Turkey has made on adopting the Community acquis should not be confined to Istanbul, Ankara or the main Turkish cities. Secondly, many prejudices remain both in the EU and in Turkey. ‘We need to work on Turkey’s image in Europe,’ noted Joost Lagendijk, co-chairman of the JCC. Civil society organisations should also play a key role in the information campaign on Turkey’s accession. Although there might still be more questions than answers, the JCC is on the right track, ‘calling for the proper implementation of reforms adopted in the spirit of shared democratic values, the rule of law and human rights,’ said Olli Rehn, Commissioner for enlargement. EU–Turkey JCC members. TEN section meeting at the JET research centre Nuclear fusion — the solution to the energy crisis? The Committee will put particular efforts into the fulfilment of its mandate, granted by the Spring 2005 European Council meeting, to promote the implementation of, and the involvement of organised civil society in the Lisbon strategy.", "cs": "Od počátku mandátu jsem zdůrazňovala svůj závazek k cíli „Informovat o Evropě“. Výbor významně přispěl k procesům diskuse i naslouchání na úrovni Bruselu. V průběhu rakouského předsednictví se Výbor bude zabývat podporou provádění podobných procesů v členských státech, zejména prostřednictvím organizování řady decentralizovaných „fór zainteresovaných stran“. Pokrok, kterého Turecko dosáhlo při přijímání acquis Společenství, by se neměl omezovat na Istanbul, Ankaru nebo jiná velká turecká města. Za druhé, v Turecku i EU zůstává ještě mnoho předsudků. „Musíme pracovat na lepším obrazu Turecka v Evropě,” poznamenal spolupředseda SPV Joost Lagendijk. Organizace občanské společnosti musí rovněž hrát klíčovou roli při informační kampani týkající se přistoupení Turecka. Ačkoli otázek může být stále víc než odpovědí, SPV je na správné cestě, když „žádá řádné provádění reforem přijatých v duchu sdílených demokratických hodnot, právního státu a lidských práv,” řekl komisař pro rozšíření Olli Rehn. Členové Smíšeného poradního výboru EU–Turecko Schůze specializované sekce TEN ve výzkumném centru JET Jaderná syntéza – řešení energetické krize? Výbor bude zvlášť usilovat o plnění svého mandátu, jenž mu byl udělen na zasedání Evropské rady na jaře roku 2005 a jehož předmětem je podpora provádění Lisabonské strategie a zapojení organizované občanské společnosti do tohoto procesu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It also gives fathers an equal opportunity to participate in their child’s development. The project encourages language learning in the relaxed and informal atmosphere of the clubs through playing, singing, dancing, drama, Twelve clubs have opened, welcoming more than 150 children and parents in five countries. ‘Opening the door to language learning’ tested a number of models of good practice in open language learning in different local and national contexts. It promoted learning outside the formal classroom, in a manner designed to suit the needs and interests of the learners. This was achieved by opening university resource centres to the public, providing independent learning packs to learners and resource centres, taking resources out to the public (e.g. in the local library or through language roadshows), providing online and distance learning, using drama to motivate learners, offering learner training and setting up study groups. The target groups varied according to the learning model used. They included the local community in general, parents, young people, lapsed learners, unemployed people, retired people, people with special needs, and distance learners. They were given an opportunity to set their own This approach, which values all learning experiences, helps citizens and employers to see the value of lifelong learning. The project changed attitudes among both learners and providers. Many of the former realised for the first time that they could learn languages in the way that suited them best and that there was a much wider range of resources available to them.", "cs": "Zapojení rodičů do procesu má zásadní význam a je inovač- Bylo otevřeno dvanáct klubů v pěti zemích, které přivítaly více než 150 dětí a rodičů. Koncept je také šířen sítí učitelů školených v metodice projektu. Projekt Opening the Door to Language Learning (Otevření dveří pro studium jazyků) vyzkoušel řadu modelů osvědčených postupů pro otevřené studium jazyků v různých místních a národních souvislostech. Propagoval studium mimo formální učebny způsobem navrženým tak, aby vyhovoval potřebám a zájmům studentů. Toho bylo dosaženo otevřením univerzitních informačních středisek veřejnosti, poskytnutím nezávislých studijních balíčků studentům a informačním střediskům, obstaráním zdrojů pro veřejnost (např. v místní knihovně nebo prostřednictvím putovních jazykových kampaní), poskytnutím online a dálkového studia, použití divadelních her pro motivaci studentů, nabízením vzdělávání studentům a vytvořením studijních skupin. Cílové skupiny se měnily podle použitého modelu výuky. Patřily k nim: místní komunita obecně, rodiče, mladé lidi, studenti, kteří zanechali studií, nezaměstnaní, důchodci, lidé se speciálními potřebami a dálkoví studen- Tento přístup, který oceňuje všechny zkušenosti ze studia, pomáhá občanům a zaměstnancům vidět význam celoživotního studia. Projekt změnil postoje studentů i organizátorů. Mnozí z nich si poprvé uvědomili, že se mohou učit jazyk způsobem, který jim nejlépe vyhovuje, a že měli k dispozici mnohem širší výběr zdrojů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tuny levných potravin (například kukuřice) se používají kamp#160;výrobě drahých potravin (třeba steaků). Spousta potravin znamená přemíru tuku, masa, cukru a kalorií. Spousta potravin znamená přemíru lidí samp#160;nadváhou. Pokud se vám představa úniku před hromadným hladověním zamlouvá – a mně rozhodně ano, dlužíte dík dvěma vědeckým kolektivům: jednomu, který nám vamp#160;80.amp#160;letech minulého století odolnými a vysoce výnosnými osivy přinesl zelenou revoluci, a druhému, který přišel na to, jak získávat chléb ze vzduchu . Slyšeli jste správně. Rozhlížíte-li se po někom, na koho svalit vinu za dnešní éru hojnosti, věnujte pozornost dvěma německým vědcům, kteří žili před sto lety. Ti si uvědomovali, že problémem není samotný nedostatek potravin, ale nedostatek hnojiv – a pak přišli na to, jak jich vyrábět nekonečná množství. Nejvýznamnější složkou všech hnojiv je dusík a první ze zmíněných německých výzkumníků, Fritz Haber, přišel na to, jak zvládnout nebezpečný a složitý chemický postup nezbytný kamp#160;získávání dusíku zamp#160;atmosféry – kde se vyskytuje vamp#160;obrovském množství, ale pro hnojiva je nepoužitelný – a jeho přeměně vamp#160;látku, která dokáže vyživovat rostliny. Postup byl poprvé předveden před 100 lety. Carl Bosch, mladý génius pracující pro chemickou společnost, záhy Haberův postup rozšířil do průmyslových rozměrů. Oba získali Nobelovu cenu.", "en": "Tons of cheap food (corn, for instance) is used to create more expensive food (like steak). Lots of food means lots of grease, and meat, and sugar, and calories. Lots of food means lots of overweight people. If you like the idea of avoiding mass starvation – and I certainly do – you owe thanks to two groups of scientists: one that gave us the Green Revolution back around the 1980’s via strains of hardy, high-yielding grains, and another that figured out how to make bread out of air . You heard me right. If you’re looking for someone to blame for today’s era of plenty, look to a couple of German scientists who lived a century ago. They understood that the problem was not a lack of food per se, but a lack of fertilizer – then they figured out how to make endless amounts of fertilizer. The number-one component of any fertilizer is nitrogen, and the first of the two German researchers, Fritz Haber, discovered how to work the dangerous, complex chemistry needed to pull nitrogen out of the atmosphere – where it is abundant but useless for fertilizer – and turn it into a substance that can grow plants. A first demonstration was made 100 years ago. Carl Bosch, a young genius working for a chemical company, quickly ramped up Haber’s process to industrial levels. They both won Nobel Prizes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Applause) David Gallo: This is Bill Lange. I'm Dave Gallo. And we're going to tell you some stories from the sea here in video. We've got some of the most incredible video of Titanic that's ever been seen, and we're not going to show you any of it. (Laughter) The truth of the matter is that the Titanic -- even though it's breaking all sorts of box office records -- it's not the most exciting story from the sea. And the problem, I think, is that we take the ocean for granted. When you think about it, the oceans are 75 percent of the planet. Most of the planet is ocean water. The average depth is about two miles. Part of the problem, I think, is we stand at the beach, or we see images like this of the ocean, and you look out at this great big blue expanse, and it's shimmering and it's moving and there's waves and there's surf and there's tides, but you have no idea for what lies in there. And in the oceans, there are the longest mountain ranges on the planet. Most of the animals are in the oceans. Most of the earthquakes and volcanoes are in the sea, at the bottom of the sea. The biodiversity and the biodensity in the ocean is higher, in places, than it is in the rainforests. It's mostly unexplored, and yet there are beautiful sights like this that captivate us and make us become familiar with it. But when you're standing at the beach, I want you to think that you're standing at the edge of a very unfamiliar world. We have to have a very special technology to get into that unfamiliar world. We use the submarine Alvin and we use cameras, and the cameras are something that Bill Lange has developed with the help of Sony. Marcel Proust said, \"The true voyage of discovery is not so much in seeking new landscapes as in having new eyes.\" People that have partnered with us have given us new eyes, not only on what exists -- the new landscapes at the bottom of the sea -- but also how we think about life on the planet itself. Here's a jelly.", "cs": "(Potlesk) David Gallo: To je Bill Lange. Já se jmenuji Dave Gallo. Budeme Vám vyprávět pár příběhů z moří zde na videu. Pořídili jsme ty nejskvělejší videozáběry Titaniku, jaké kdy kdo viděl, a neukážeme Vám z nich vůbec nic. (Smích) Pravda je taková, že Titanic přestože láme všechny druhy kasovních rekordů - není tím nejvzrušujícím mořským příběhem. A problém je, že my považujeme oceán za něco, co nám bylo věnováno. Pokud o tom přemýšlíte, oceány představují 75% povrchu planety. Většina planety je oceánská voda. Průměrná hloubka je kolem dvou mil (3 km). Část problému, myslím, pramení z toho, že stojíme na břehu nebo se díváme na obrázky z oceánu jako je tento, a Vy hledíte na na tu velkou modrou hladinu a na to mihotání ono se to pohybuje a jsou tam vlny, příboj, příliv a odliv, ale nemáte nejmenší tušení o tom, co tam je. V oceánech se nacházejí nejdelší horské hřebeny planety. Většinu živočichů najdeme v oceánech. Většina zemětřesení a vulkánů je v moři - na mořském dně. Biodiverzita a hustota osídlení je v oceánech větší, než je v deštných pralesích. Je převážně neprozkoumaný, a stále poskytuje pozoruhodné pohledy jako tento jež nás uchvacují a díky nimž se pro nás stává důvěrně známým. Když ale stojíte na břehu, rád bych, abyste pomysleli že stojíte na prahu velmi cizího světa. Musíme mít velmi nestandardní technologie abychom pronikli do tohoto cizího světa. Používáme ponorku Alvin a také kamery, a právě kamery jsou to, co Bill Lange vyvinul s pomocí Sony. Marcel Proust řekl, \"Skutečná cesta objevu nespočívá ani tak v hledání nových krajin, jako v tom, mít nové oči.\" Lidé, kteří se na tom s námi podíleli, nám ty nové oči dali, ne pouze o tom, co existuje - o nových krajinách na dně moří - ale též jak přemýšlíme o životě na planetě samotné. Tady je medúza."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Here's a startling fact: in the 45 years since the introduction of the automated teller machine, those vending machines that dispense cash, the number of human bank tellers employed in the United States has roughly doubled, from about a quarter of a million to a half a million. A quarter of a million in 1970 to about a half a million today, with 100,000 added since the year 2000. These facts, revealed in a recent book by Boston University economist James Bessen, raise an intriguing question: what are all those tellers doing, and why hasn't automation eliminated their employment by now? If you think about it, many of the great inventions of the last 200 years were designed to replace human labor. Tractors were developed to substitute mechanical power for human physical toil. Assembly lines were engineered to replace inconsistent human handiwork with machine perfection. Computers were programmed to swap out error-prone, inconsistent human calculation with digital perfection. These inventions have worked. We no longer dig ditches by hand, pound tools out of wrought iron or do bookkeeping using actual books. And yet, the fraction of US adults employed in the labor market is higher now in 2016 than it was 125 years ago, in 1890, and it's risen in just about every decade in the intervening 125 years. This poses a paradox. Our machines increasingly do our work for us. Why doesn't this make our labor redundant and our skills obsolete? Why are there still so many jobs?", "cs": "Tohle je překvapující skutečnost: za posledních 45 let od zavedení bankomatů, těch, co vám vydávají peníze, se počet lidských pokladníků zaměstnaných v USA zhruba zdvojnásobil, z 250 tisíc na 500 tisíc. 250 tisíc zaměstnanců v roce 1970 a 500 tisíc zaměstnanců dnes, z toho 100 tisíc jich přibylo od roku 2000. Tyto fakta, na které upozornil ekonom James Bessen z Bostonské Univerzity, vyvolávají zajímavou otázku: Co všichni ti pokladníci dělají? A proč je už dávno nenahradily automaty? Když se nad tím zamyslíte, mnoho významných vynálezů za posledních 200 let bylo navrženo, aby nahradily lidskou práci. Traktory byly vytvořeny za účelem nahrazení lidské dřiny mechanickou silou. Montážní linky byly vytvořeny, aby nahradily nepravidelnou lidskou ruční práci za přesnou práci strojů. Počítače byly naprogramovány tak, aby vyměnily chybující lidskou mysl za digitální přesnost. Tyto vynálezy fungují. Už nehloubíme jámy ručně, nevyrábíme nářadí z kovaného železa, ubytování si nezamlouváme zapsáním do knihy. A přesto je teď, v roce 2016, poměr lidí zaměstnaných jako dělníci vyšší, než byl 125 let zpátky, v roce 1890. A stoupal každou dekádu v předcházejících 125 letech. To představuje paradox. Stroje za nás dělají čím dál více práce. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná a naše znalosti zastaralé? Proč je tu stále tolik pracovních míst?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Všude kolem nich, zejména však v rušných letoviscích jižního Sinaje, se investují miliardy do silnic, letišť a pláží; rozlehlé pozemky jsou velkoryse přidělovány bohatým Egypťanům z údolí Nilu a cizincům, nikoliv sinajským rodákům. Sinajští beduíni mají samozřejmě právo na využívání, nikoliv vlastnictví půdy, protože letargická a příležitostně i zkorumpovaná byrokracie stále pokládá Sinaj za vojenskou zónu a loajalitu jeho domorodých obyvatel za pochybnou. Před dvěma lety během výročí války z října 1973 bombardovali mladí sinajští radikálové hotel Taba Hilton. Loni v červenci u příležitosti jiného státního svátku zaútočili na tři turistická místa nedaleko od komplexu Mubarakovy rodiny v Šarm aš-Šajchu. Tato symbolická, ale potenciálně i vražedná varování prezidentově rodině, která se rozrostla do faraonských rozměrů co do velikosti, stylu i moci, zůstala bez povšimnutí. Třetí z nedávných domácích válek, totiž válka o právo na občanství pro křes��anské Kopty, doutná už řadu let. Koptové jsou původem Egypťané, kteří až do desátého století představovali většinovou populaci. Když byl poté Egypt arabizován a islamizován, stali se ve své vlasti menšinou. V Mubarakově Egyptě je sice rovnost občanů před zákonem zakotvena v ústavě, ale ve skutečnosti není respektována ani dodržována, zejména ve vztahu k výstavbě a ochraně koptských kostelů. Když muslimští fanatici zaútočili loni v listopadu na koptský kostel v Alexandrii, zranili několik Koptů. O šest měsíců později zaútočil jiný fanatik během nedělních bohoslužeb na tři různé kostely, přičemž několik věřících zabil a řadu dalších zranil. Během následujících tří dnů vyšli Koptové do alexandrijských ulic, aby protestovali proti liknavosti bezpečnostních složek vůči příčinám podobných útoků, proti snaze činit z příslušníků své komunity obětní beránky, a dokonce i proti účasti oficiálních míst na útocích, které se měly stát záminkou k prodloužení Krizového zákona. Čtyři domácí války Husního Mubaraka jsou rozdmychávány Egypťany vyřazenými ze společnosti, kteří se stále více bouří proti režimu, jenž dávno překročil svůj legitimní mandát. Z bitvy se soudci se může docela dobře stát Mubarakova Achillova pata. Spravedlnost je totiž pro Egypťany stěžejní hodnotou a její absence leží v jádru všech protestů. Neexistuje pro to přesvědčivější důkaz než bezprecedentní počet lidí, kteří se shromáždili, aby pokojně vyjádřili solidaritu se soudci.", "en": "All around them, but especially in the ebullient resorts of southern Sinai, billions are spent on roads, airports, and beaches; sizeable parcels of land are allocated generously to rich Egyptians from the Nile Valley and to foreigners, but not to Sinai natives. Indeed, Sinai Bedouins have the right of use but not ownership of land, because a lethargic, occasionally corrupt bureaucracy still deems the Sinai a military zone and its natives’ loyalty questionable. Two years ago, on the anniversary of the war of October 1973, young Sinai militants bombed the Taba Hilton. Last July, on another national holiday, they hit three tourist spots not far from the Mubarak family compound in Sharm el-Sheikh. These symbolic as well as lethal warnings to a family that has grown Pharaonic in scale, style, and power have gone unheeded. The third recent domestic war, this one over Christian Coptic citizenship rights, has been brewing for years. Copts are the original Egyptians, and they were the majority population until the tenth century. As Egypt was Arabized and Islamized, the Copts became a minority in their original homeland. In Mubarak’s Egypt, citizens’ legal equality, while stipulated in the constitution, is not respected or observed, especially with regard to the construction and protection of Coptic churches. Last November, when Muslim zealots attacked a Coptic church in Alexandria, several Copts were injured. Six months later, a fanatic targeted three churches during Sunday services, killing a few worshippers and injuring many. Copts marched in the streets of Alexandria for the next three days, protesting the security authorities’ leniency toward the culprits, the scapegoating of their community, or even an official hand in the attacks to justify an extension of the Emergency Law. Hosni Mubaraks’ four domestic wars are fuelled by Egypt’s excluded, who are increasingly in rebellion against a regime that has long outlived its legitimate mandate. The battle with the judges may well prove to be Mubarak’s Achilles’ heel. Justice is a central value for Egyptians, and its absence is at the core of all protests. There can be no evidence more compelling than the unprecedented numbers of people who have rallied peacefully in solidarity with the judges."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve vyspělých zemích zase vyšší počet pracujících žen může pomoci zmírňovat důsledky ubývajících pracovních sil a snižovat nákladnost stárnoucí populace. Z čeho tedy plyne úpornost šklebící se nerovnosti a stagnující pokrok? Hledání legálního placeného zaměstnání ženám v mnoha zemích stále znemožňuje právní, regulatorní a společenská diskriminace. Ženy proto převládají na černém trhu práce, kde jsou místa často dočasná a výdělky nízké. Kromě toho jsou daňové soustavy a programy sociálního zabezpečení v mnoha zemích nastaveny tak, že ženy od práce odrazují. Na základě těchto skutečností by se vládní daňové a výdajové politiky a regulace trhu práce měly reformovat tak, aby zaměstnanost žen dostala vzpruhu. Ženy by k hledání zaměstnání pobídlo například zdanění příjmu jednotlivce namísto rodiny, které v mnoha ekonomikách znamená vyšší mezní daně pro druhou výdělečně činnou osobu v domácnosti. Pomoci může také navázání dávek sociálního zabezpečení na účast v pracovních silách, vzdělávání či programech aktivní zaměstnanosti a totéž platí pro kvalitní institucionální péči o děti a větší příležitosti k čerpání rodičovské dovolené. V Brazílii se například podíl žen v pracovních silách za posledních 20 let strmě zvýšil, ze zhruba 45 % na 60 %, zčásti díky politikám vstřícným k rodinám. Jedná se jen o několik příkladů; dokázat lze mnohem víc. Ženám prospívá zavedení možností pružné pracovní doby a snížení bariér mezi prací na částečný a plný úvazek, jak úspěšně předvedlo Nizozemsko. Dostupnost vody a lepší dopravní systémy na venkově mohou ženám v rozvojových zemích pomoci lépe hospodařit s časem.", "en": "And, in advanced countries, a larger female labor force can help to counteract the impact of a shrinking workforce and mitigate the costs of an aging population. So what underlies the persistence of gaping inequality and stalled progress? Legal, regulatory, and social discrimination against women in many countries still prevents them from seeking paid work in the formal sector. As a result, women dominate the informal economy, where jobs are often transient and earnings are low. In addition, tax systems and social-welfare programs in many countries are designed in ways that discourage women from working. Against this background, government tax and spending policies, as well as labor-market regulation, should be reformed to help boost female employment. For example, taxing individual rather than family income – which in many economies imposes a higher marginal tax on the second earner in households – would encourage women to seek employment. Linking social-welfare benefits to participation in the workforce, training, or active labor-market programs also can help, as can affordable, high-quality childcare and greater opportunities for paternity and maternity leave. In Brazil, for example, the share of women in the workforce has risen sharply over the past 20 years, from about 45% to almost 60%, owing in part to family-friendly policies. These are just a few examples; far more can be done. Women benefit when flexible work arrangements are introduced and the barriers between part-time and full-time work contracts are lowered, as the Netherlands has successfully done. In developing countries, accessible water and better transportation systems in rural areas can help women manage their time better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It has only, on one side, this big, big glass window that helps to let the sunlight enter deep into the space and create a beautiful quality there and a great dynamic range. So it can be very dim over there, and you do your work, and it can be very bright over there, and you do your work. But actually, the human eye turns out to be remarkably adaptable to all these different light conditions that together create an environment that is never boring and that is never dull, and therefore helps us to enhance our lives. I really owe a short introduction of this man to you. This is Richard Kelly who was born 100 years ago, which is the reason I bring him up now, because it's kind of an anniversary year. In the 1930s, Richard Kelly was the first person to really describe a methodology of modern lighting design. And he coined three terms, which are \"focal glow,\" \"ambient luminescence\" and \"play of the brilliants\" -- three very distinctly different ideas about light in architecture that all together make up this beautiful experience. So to begin with, focal glow. He meant something like this -- where the light gives direction to the space and helps you to get around. Or something like this, which is the lighting design he did for General Motors, for the car showroom. And you enter that space, and you feel like, \"Wow! This is so impressive,\" just because of this focal point, this huge light source in the middle.", "cs": "Má pouze toto velké okno po celé stěně, které umožní vstup světla hluboko do prostoru a vytvoří kvalitní rozložení a dynamiku světla. Může tedy být trochu šero a vy pracujete. Může být ale i světla hodně a vy pracujete. Ukazuje se, že lidské oko je pozoruhodně přizpůsobivé různým světelným podmínkám, které dohromady tvoří prostředí, které není nikdy nudné a jednotvárné, a proto obohacuje náš život. Tento muž si zaslouží zmínku. Toto je Richard Kelly, narozený před 100 lety, což je důvod proč ho zmiňuji, jde totiž o výročí. Ve 30. letech 20. století byl Richard Kelly první, kdo popsal metodiku moderního světelného designu. Přišel s třemi pojmy -- \"světlo pro vidění\", \"světlo pro dojem\" a \"světlo pro pohled\" -- tři odlišná pojetí světla v architektuře, která společně tvoří krásný zážitek. Začneme světlem pro vidění. Myslel něco takového -- světlo udává rozměr prostoru a pomáhá vám při pohybu. Nebo něco takového -- toto je světelný design, který udělal pro předváděcí místnost General Motors. Člověk vstoupí do prostoru a řekne si: \"Ty jó! To je úchvatný,\" a to jednoduše díky tomuto ohnisku, tomuto obrovskému zdroji světla uprostřed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The EMCDDA is coordinatinga cooperative project of mortality cohorts in eight countries,and preliminary results have been presented in previous EMCDDA reports. Further analysis is being conducted, withthe addition of cohorts from France and Scotland. It isexpected that the results will be presented in future annualreports. Reduction in drugrelated deaths Figure 18:Changes in the number of acute drugrelated deaths —EU and Norway total 1990–2001 (indexed to 100 for the averageover the period 1990–2001) Reducing the number of drugrelated deaths is a target at European level (EU drugs strategy 2000–04 Target 2) andreiterated in a growing number of national drugs strategies in the Member States (108). Data on the number of cases per country can be found in DRDeaths_Tbl 2 and Tbl 3 (2004statistical bulletin).In the United Kingdom, data from the Office of National Statistics (ONS)have been selected because they are available for a longer time period.Sources: Reitox national reports 2003, taken from general mortality registries or special registries (forensic or police). Based on national definitions as presentedin the methodological notes on national definitions of acute drug-relateddeaths (2004 statistical bulletin). The dissemination to drug users and their social networks ofinformation and educational materials on overdose risksand management (leaflets, posters, brochures or videos) iscommon practice in most of the old Member States, but isnot usual in the new ones. )See also Figure 12 OL: Trends in acute drugrelated deaths in the different EU countries and the EU as a whole 1985–2001.", "cs": "Většinu (70–93%) obětí předávkovánídrogami tvoří mladí muži na konci druhé nebo ve třetídekádě života se střední věkovou hodnotou 21 až 40 let.Věk těchto obětí ve většině zemí EU roste, což naznačuje„kohortní efekt stárnutí“(105). Tento trend není patrný ve Finsku a vmenší míře ani vŘecku a ve Velké Británii. Totozjištění si zasluhuje pozornost, protože může naznačovatzvýšený výskyt injekčního užívání nebo užívání opiátůvposledních letech (obr.17). Trendy u náhlých úmrtí zpŠsobených drogami Obr.18: Změny vpočtech náhlých úmrtí souvisejícíchsužíváním drog v EU a v Norsku celkem za období 1990–2001(Indexováno vůči 100, což představuje průměr za období 1990–2001) Řada zemí EU oznámila vletech 2000 a 2001–2002pokles počtu úmrtí způsobených drogami. U některýchzemí (Německo, Řecko, Irsko, Itálie a Portugalsko) byltento pokles statisticky významný. V Norsku hlásila vroce2002 také policie významný pokles počtu úmrtí vespojitosti sdrogami. Rostoucí trend úmrtí způsobených drogami lze očekávatvnových členských státech i vkandidátských zemích.Kvalita informací o úmrtích způsobených drogamivněkterých ztěchto zemí je vsoučasné době nízkáazjišťované trendy je třeba interpretovat opatrně. Rostoucítrend vykazují Estonsko a Slovinsko, zatímco v Bulharsku a České republice nelze žádný takový trend rozpoznat. Přes příznivé faktory, jako je například odklon od injekčníaplikace u uživatelů opiátů vněkterých zemích a rozšířeníléčby, je pokles úmrtí způsobených drogou zaznamenanývposledních dvou letech nízký (přičemž vněkterýchzemích vůbec nenastal) a současná čísla zůstávajívdlouhodobé perspektivě nadále vysoká. 12 OL: Trendy u náhlých úmrtí způsobených drogami vjednotlivých zemích EU a v EU celkem 1985–2001."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Novoroční předsevzetí Nadešel čas novoročních předsevzetí a ta letošní jsou jasná. Když se otevíralo nové tisíciletí, světoví lídři se zavázali usilovat o mír, vymýcení chudoby a čistější životní prostředí. Od té doby svět zažil bezpočet případů násilí, terorismu, hladomoru a degradace životního prostředí. V roce 2005 můžeme začít měnit směr. Znalosti, vědecký pokrok, cestování a globální komunikace nám dávají mnoho příležitostí nacházet řešení největších světových problémů. Když loni v Číně udeřila nová nemoc nazvaná SARS, Světová zdravotnická organizace koordinovala kroky desítek vlád a krize se brzy dostala pod kontrolu, tedy alespoň prozatím. Když Bill Gates daroval miliardu dolarů na očkovací látky pro chudé děti, umožnil ochránit miliony mladých lidí před nemocemi, jimž lze předcházet prevencí. Když zemědělský výzkumný ústav World Agroforestry Center zjistil, že určitý strom by mohl africkým zemědělcům pomoci vypěstovat víc potravin, představil nový a cenný přístup k překonání chronické potravinové krize v Africe. Tyto příklady mezinárodní spolupráce jsou bohužel nejen fascinující, ale i vzácné. S našimi znalostmi, vědou a technikou by bylo možné otřesné životní podmínky nejchudších obyvatel světa dramaticky zlepšit. Miliony lidí bychom mohli ušetřit malárie, HIV/AIDS, hladu a života ve slumech. Problém není v tom, že by nám chyběla dobrá řešení. Problém tkví v tom, že nejsme schopni globálně spolupracovat, abychom tato řešení uvedli do praxe. Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan mě poctil tím, že mě jmenoval svým zvláštním poradcem pro Rozvojové cíle tisíciletí a požádal mě, abych vedl skupinu vědců a rozvojových odborníků, která má stanovit praktické kroky pro dosažení těchto cílů do plánovaného data v roce 2015. Tato snaha, známá jako Projekt tisíciletí OSN, vydá 17. ledna 2005 zprávu pro generálního tajemníka Annana. Naše studie Investice do rozvoje s podtitulem Praktický plán pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí bude ze všech koutů světa dostupná zdarma na www.unmillenniumproject.org . Naše zjištění jsou shrnuta snadno pochopitelným způsobem. Pro každý zásadní problém - hlad, negramotnost, podvýživu, malárii, AIDS, sucho a tak dále - existují praktická řešení, jež jsou ověřená a dostupná. Tyto investice by ve svých důsledcích posílily soukromý sektor a hospodářský růst.", "en": "A New Year's Resolution It is time for New Year's resolutions, and this year's are obvious. When the millennium opened, world leaders pledged to seek peace, the end of poverty, and a cleaner environment. Since then, the world has seen countless acts of violence, terrorism, famine, and environmental degradation. In 2005, we can begin to change direction. Knowledge, scientific advance, travel, and global communications give us many opportunities to find solutions for the world's great problems. When a new disease called SARS hit China last year, the World Health Organization coordinated the actions of dozens of governments, and the crisis was quickly brought under control, at least for now. When Bill Gates donated $1 billion to bring vaccines to poor children, he made it possible to protect tens of millions of young people from preventable diseases. When an agricultural research unit called the World Agroforestry Center discovered that a certain tree could help African farmers grow more food, they introduced a new and valuable approach to overcoming Africa's chronic food crisis. Unfortunately, such examples of international cooperation are as rare as they are impressive. With our knowledge, science, and technology, the horrendous living conditions of the world's poorest people could be dramatically improved. Millions of people could be spared malaria, HIV/AIDS, hunger, and life in slums. The problem is not that we lack good solutions. The problem is that we fail to cooperate globally to put those solutions into practice. United Nations Secretary-General Kofi Annan has honored me by making me his Special Adviser on the Millennium Development Goals and asking me to lead a group of scholars and development experts in identifying practical steps to reach the goals by the target date in 2015. This effort, known as the UN Millennium Project, will issue its report to Secretary-General Annan on January 17, 2005. Our study, Investing in Development: A Practical Plan to Achieve the Millennium Development Goals , will be available for free around the world at www.unmillenniumproject.org . What we learned is easily summarized. For every major problem - hunger, illiteracy, malnutrition, malaria, AIDS, drought, and so forth - there are practical solutions that are proven and affordable. These investments, in turn, would strengthen the private sector and economic growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Udržitelnost jako poslání G7 FRANKFURT – Za šest měsíců se v Paříži sejdou zástupci zemí z celého světa, aby se pokusili dospět k celosvětové dohodě na boji proti změně klimatu. Až se příští týden v Německu sejdou lídři skupiny G7, měli by příležitost využít k prvním krokům v úsilí předejít nejnebezpečnějším důsledkům globálního oteplování. V sázce je bezpečnost a prosperita světa, takže otázkou není, zda a kdy začít s přechodem k nízkouhlíkové ekonomice, ale jak takové směřování řídit. Investice do čisté energetiky po dvou letech poklesů dosáhly v roce 2014 nového maxima ve výši 310 miliard dolarů. To je dobrá zpráva, přesto stále výrazně zaostává za částkou 1,1 bilionu dolarů ročně, která je podle odhadu Mezinárodní energetické agentury (IEA) v sektoru nízkouhlíkové energetiky potřebná. Přitom do ropy, plynu a uhlí se v roce 2013 investovalo kolem 950 miliard dolarů ­– suma, která se v reálných hodnotách od roku 2000 zdvojnásobila. Hodnota investice obvykle vychází z dojmu, o jak rizikový podnik se jedná. Investice se rozhodným způsobem nepřikloní k zelenějším zdrojům energie, dokud správci portfolií nezačnou započítávat rizika nebezpečné změny klimatu. Investoři také musí brát v úvahu „uhlíkové bubliny,“ tedy nadhodnocení společností zaměřených na fosilní paliva, které vychází z předpokladu, že budou moci pokračovat ve spalování světových zásob až do jejich úplného vyčerpání. Tradiční podoby výroby energie měly až donedávna tu výhodu, že se opíraly o zavedená a vyspělá odvětví. Trendy se ale mění. Fondy suverénního bohatství a institucionální i soukromí investoři si čím dál silněji uvědomují, že jim změna klimatu podryje výnosy a že vlády nakonec začnou tento problém řešit. Také britská centrální banka odvádí důležitou práci s ohledem na riziko, že by aktiva jako zásoby uhlí a ropy mohla být „zbavena přízně“ v důsledku změn politik zacílených na zmírnění nebezpečné změny klimatu. Ministři financí G20 zase nedávno vyzvali, aby Rada pro finanční stabilitu vypracovala široké zhodnocení rizik a příležitostí ve vazbě na klima. Země G7 by měly vyslat zřetelný signál, že přechod k nízkouhlíkové transformaci berou vážně, a nejúčinnějším způsobem jak to udělat by bylo podpořit globální cíl snížení čistých emisí skleníkových plynů na nulu do roku 2050. Nadto vlády a regulatorní orgány mohou podniknout konkrétní kroky, kterými povzbudí investice soukromého sektoru do čistějších forem energetiky.", "en": "The G-7’s Sustainability Mission FRANKFURT – In six months, representatives from countries around the world will gather in Paris in an effort to reach a global accord to fight climate change. When the G-7’s leaders meet next week in Germany, they should use the occasion to take the first steps toward avoiding the most dangerous consequences of global warming. With the world’s safety and prosperity at stake, the question is not whether or when to begin the transition to a low-carbon economy, but how to manage the effort. In 2014, investments in clean energy reached a new high of $310 billion, after two years of decline. That is good news, but it is still far short of the $1.1 trillion per year that the International Energy Agency (IEA) estimates is needed in the low-carbon energy sector. In the meantime, some $950 billion was invested in oil, gas, and coal in 2013 – a figure that has doubled in real terms since 2000. The value of an investment is based largely on the perception of how risky it is. Investment will not shift decisively toward greener sources of energy unless and until portfolio managers begin to account for the risks of dangerous climate change. Investors also need to consider “carbon bubbles,” the overvaluation of fossil-fuel companies based on the assumption that they will be able to continue burning the world’s reserves until depletion. Until recently, traditional forms of energy production have had the advantage of being based on established and mature industries. But the tides are shifting. Sovereign wealth funds and institutional and private investors are increasingly recognizing that climate change will undermine their returns, and that governments eventually will begin to address the problem. Likewise, the Bank of England is undertaking important work on the risk that assets like coal or oil reserves could be “stranded” by policy changes intended to limit dangerous climate change. And the G-20 finance ministers recently requested that the Financial Stability Board undertake a broad assessment of climate-related risks and opportunities. The G-7 countries should clearly signal that they are serious about the low-carbon transition, and the most effective way to do that would be to support a global goal of cutting net greenhouse-gas emissions to zero by 2050. In addition, governments and regulators can take concrete steps to stimulate private-sector investment in cleaner forms of energy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "McCain jako by naopak zastával názor, že podobné schůzky jsou svého druhu odměnou, která se nabízí až po splnění předběžných podmínek (na mysl se znovu dere Írán) a lze ji odvolat, pokud dojde k překročení určité hranice, čehož se podle mínění Američanů dopustilo letos v srpnu Rusko v Gruzii. Navzdory těmto rozdílům by oba kandidáti vedli politiku, která by měla blíže nikoliv k prvnímu, nýbrž ke druhému funkčnímu období prezidenta Bushe. Vzhledem k přetížené armádě a sužované ekonomice nebude mít budoucí prezident začasté mnoho jiných možností než jednat. V dalších otázkách, jako je obchod, existují mezi oběma kandidáty patrné rozdíly. McCain je silnějším zastáncem volného obchodu než Obama. Tento rozdíl však může mít menší dopad, než se na první pohled zdá. V obchodní politice hraje velkou roli Kongres, a jelikož je téměř jisté, že se většina Demokratické strany v Kongresu po volbách prohloubí, zvýší se spolu s ní také protekcionismus. Těžké hospodářské časy zkomplikují zajišťování podpory pro obchodní pakty, a to navzdory současnému významu exportně orientovaných firem pro americkou ekonomiku. Pokud jde o přístup ke světu, existují mezi oběma kandidáty skutečné a důležité rozdíly. Zároveň jsou si však oba podobnější, než by se podle předvolebních debat a kampaně mohlo zdát. Jednotlivé aspekty zahraniční politiky příštího prezidenta lze snadno vysledovat, dokážou-li pozorovatelé číst mezi řádky a věnovat stejnou pozornost tomu, co je řečeno, jako tomu, co řečeno není.", "en": "McCain appears to embrace the view that such meetings are something of a reward, to be offered when preconditions are met (Iran comes to mind) and withdrawn when certain lines are crossed, as Russia was judged to have done this August in Georgia. Despite such differences, either would carry out policies closer to those of Bush’s second term than his first. With a strained military and a struggling economy, the next president will often have little choice other than to talk. On other issues, such as trade, there are distinctions between the candidates. McCain is a stronger advocate of free trade than Obama is. But this difference may have less impact than meets the eye. Congress plays a large role in trade policy, and the near certainty that the Democratic Party’s majority in Congress will grow after the election means that protectionism will grow as well. Difficult economic times will make it hard to generate support for trade pacts, despite the current importance of export-oriented firms for the American economy. There are real and important differences between the two candidates when it comes to how they would approach the world. But there are also more similarities than might be evident from the debates and the campaign. Aspects of the next president’s foreign policy are there to see if observers read between the lines and take as much note of what is not said as what is."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A protože čínské mzdy prudce rostou a stoupající ceny ropy ženou vzhůru náklady na dopravu, jeví se výroba v Mexiku náhle mnohem atraktivněji, a to i při zohlednění bezpečnostních problémů. Řada věcí se samozřejmě může pokazit. Za prvé a především by politická elita náhle mohla upustit od nezbytných strukturálních reforem, což by vedlo ke kolapsu současného optimismu mexické podnikatelské sféry. Nebylo by to poprvé. Hrozí také riziko, že zahraniční investoři, kterým se Mexiko už dnes začíná líbit, by ho nakonec mohli milovat až příliš. Obrovský příliv kapitálu by mohl vést ke značnému zhodnocení směnného kurzu pesa, což by prodražilo dnes velmi lákavé náklady na mexickou pracovní sílu. Případně by USA mohly sklouznout do recese (jakkoliv je dnes hlavním scénářem umírněný růst). A pak je zde otázka bezpečnosti, která zatěžuje podnikání v mnoha koutech Mexika obrovskou dodatečnou daní. Jedním z důležitých úspěchů administrativy bývalého prezidenta Felipeho Calderóna bylo například prosazení výstavby 220-kilometrové dálnice spojující město Durango uvnitř země s tichomořským přístavem Mazatlán. Dálnice, která vede mimořádně náročným terénem a nachází se na ní 200 tunelů a mostů, slibuje snížit tranzitní dobu o tři až čtyři hodiny. Nebýt počasí, připadáte si na ní jako ve Švýcarsku. Nová komunikace však vyvolala zejména v USA obavy, že by mohla sloužit jako pašerácká trasa pro drogy a zbraně, takže armáda cítí povinnost vybudovat na ní několik kontrolních stanovišť. První indicie bohužel naznačují, že tyto pojistné mechanismy mohou zpomalit dopravu zhruba o stejné množství času, o jaké ji měl projekt urychlit! Mexičtí představitelé si vnitřní problémy země uvědomují, ale tři z nich kladou za vinu Spojeným státům. Za prvé vytvářejí USA obrovskou poptávku po zakázaných látkách, která dává živobytí celé latinskoamerické mafii, podobně jako americký experiment s prohibicí na alkohol ve 20. letech přiživil vzestup gangsterů typu Ala Caponeho. Nikdo přesně nezná roční zisky mexických drogových kartelů, ale rozhodně se pohybují v řádu miliard dolarů. Za druhé USA se svými neuvěřitelně benevolentními podmínkami pro nákup zbraní slouží jako faktický zbrojní sklad pro bohaté mexické drogové magnáty. Pravdou je, že by si mafiáni pravděpodobně dokázali obstarat podobné zbraně jinde, ale nemuseli by je získávat tak levně a pohodlně.", "en": "With China’s wages soaring and rising oil prices driving up shipping costs, production in Mexico is suddenly looking much more attractive, even taking security concerns into account. Of course, any number of things can go wrong. First and foremost, the political elite might suddenly back away from essential structural reforms, and the Mexican business community’s current optimism could collapse. It wouldn’t be the first time. There is also a risk that foreign investors, who already are starting to like Mexico, might come to love it a little too much. A huge influx of capital could lead to a significant appreciation of the peso’s exchange rate, causing an increase in Mexico’s currently very attractive labor costs. Or the US could slip into recession (though modest growth is certainly the central scenario nowadays). Then there is the matter of security, which constitutes a huge tax on business in many parts of Mexico. For example, one important achievement of former President Felipe Calderón’s administration was to push through a 140-mile highway connecting the interior city of Durango and the Pacific port at Mazatlán. Traversing extremely rough terrain with 200 tunnels and bridges, it promises to cut the transit time by three or four hours. Except for the weather, the highway has the feel of Switzerland. But the new road has raised concerns, particularly in the US, that it could serve as a smuggling route for drugs and weapons, so the military feels obliged to set up checkpoints. Unfortunately, early anecdotal evidence suggests that these safeguards may ultimately slow down traffic by roughly the same amount of time that the project was meant to speed it up! Mexican leaders acknowledge the country’s internal problems, but place three of them at America’s doorstep. First and foremost, the US generates the huge demand for illicit drugs that sustains the entire Latin American mafia, just as the US experiment with alcohol prohibition in the 1920’s fueled the rise of gangsters like Al Capone. No one knows precisely the Mexican drug cartels’ annual profits, but they certainly amount to billions of dollars. Second, the US, with its incredibly lax restrictions on gun purchases, serves as a veritable arms depot for rich Mexican drug lords. True, they could arguably acquire similar weapons elsewhere, but not necessarily as cheaply and conveniently."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Existují četné další hrozby pro ekonomickou stabilitu, od kybernetických útoků a selhání umělé inteligence po napětí na trzích s dluhopisy a platební neschopnosti u suverénních dluhů. Až se ekonomiky budou zotavovat z pandemie, centrální banky a regulatorní orgány si nemohou dovolit bagatelizaci objevujících se nových rizik na nedozorovaných finančních trzích a v technologiích ani zmírnění vlastní ostražitosti v dozorovaných sektorech. Konečně existuje nebezpečí recidivy. Pokud se nám nepodaří populace mimo hlavní vyspělé ekonomiky plně naočkovat proti koronaviru, budeme riskovat, že u neočkovaných skupin umožníme vývin nových variant, které povedou k novým vzplanutím covidu-19. Vakcinace světa s cílem odvrátit takový vývoj by vyšla podle odhadu na 38 miliard dolarů – to je za péči o rozvoj pevného globálního zotavení ekonomiky zanedbatelná cena. Bohaté země musí dát k dispozici nezbytné prostředky a přestat hromadit vakcíny. Tváří v tvář těmto rizikům si tvůrci politik ve vyspělých ekonomikách musí být vědomi vedlejších účinků svých agresivních měnových a fiskálních opatření. Jejich úkol bude ještě těžší, pokud vlády G20 – vedené USA – nedokážou přislíbit skromné prostředky nezbytné k naočkování světa proti covidu-19. Opakované recidivy, pandemická vzedmutí a ekonomická ochromení si jednoduše nemůžeme dovolit.", "en": "Other threats to economic stability abound, from cyberattacks and artificial-intelligence failures to bond-market stresses and sovereign-debt defaults. As economies recover from the pandemic, central bankers and regulators cannot afford to discount emerging new risks in unsupervised financial markets and technologies, or relax their vigilance in supervised sectors. Lastly, there is the danger of relapse. If we fail to inoculate fully populations outside the core advanced economies against the coronavirus, we risk allowing unvaccinated groups to incubate new strains, leading to new COVID-19 surges. Vaccinating the world to avert this scenario would cost an estimated $38 billion – a negligible price to pay for fostering a robust global economic recovery. Rich countries must make the necessary funds available and stop hoarding vaccines. Faced with these risks, policymakers in the advanced economies must be mindful of the side effects of their aggressive monetary and fiscal measures. Their task will be even harder if G20 governments – led by the US – fail to commit the modest resources needed to inoculate the world against COVID-19. We simply cannot afford repeated relapses, pandemic surges, and economic standstills."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Z důvodů, jimž jestě úplně nerozumíme, se toto soužití rozpadá, jakmile jsou koráli vystaveni nezvykle vysokým teplotám. Koráli vypudí rostlinu a barva korálů se změní na zářivě bílou. Pokud se teploty brzy vrátí k normálu, soužití se může obnovit. Jestliže ale koráli zůstanou ,,vybělení`` přílis dlouho, zemřou. U mnoha druhů korálů je tento práh vybělení obvykle jen několik stupňů Celsia nad obvyklou maximální teplotou v dané lokalitě. Nahlížíme-li na tuto skutečnost ve světle i těch nejoptimističtějsích scénářů globálního oteplování, jde o znepokojující zprávu. Jsou-li prahy vybělení korálů neměnné, budou je lokální letní teploty za několik desítek let pravidelně překračovat. Koráli rostou pomalu, a proto se útesy, jež utrpí závažným vybělením, nezotaví, než dojde k dalsímu vybělení. Nastěstí existují důkazy o tom, že se prahy vybělení vyvíjejí. Větsina druhů korálů je siroce geograficky rozsířená a k vybělení dochází v závislosti na lokalitě při různých teplotách. Mnohé druhy, které na australském Velkém bariérovém útesu zbělají při 28 či 29°C, v Arabském moři běžně snásejí teplotu 34°C či více. Bohužel ale nevíme, jak dlouho trvá, než k takové adaptaci dojde. Na ochranu korálů můžeme udělat dvojí. První věc je jasná: je třeba minimalizovat globální oteplování, a to kupříkladu tím, že budeme respektovat Kjótskou dohodu. Za druhé je třeba obnovit schopnost korálových útesů vyrovnat se se změnami životního prostředí (tedy jejich odolnost) tím, že budeme chránit stavy ryb, které drží na uzdě mořské řasy a napomáhají tak obnově populací korálů po vybělení. Tyto ozdravné fáze umožňují adaptaci na vyssí teploty. Bez ryb ovsem převaha mořských řas ozdravení znemožní. Katastrofický celosvětový úbytek stavu ryb - na korálových útesech i jinde - nám dal nelítostně za vyučenou ohledně řízení oblastí rybolovu. Mnohé usilovně regulované oblasti rybolovu prožily úpadek stejně jako oblasti neregulované. Dochází tedy stále silněji k obecné shodě v tom, že je nezbytné standardní prostředky řízení oblastí rybolovu doplnit systémem ,,nedotknutelných zón`` - oblastí, kde bude rybolov úplně zakázán. Jakmile se populace ryb v těchto nedotknutelných zónách obnoví, dojde k efektu ,,přetékání``, přičemž úlovky mimo nedotknutelné zóny často porostou. Podstatnějsí ovsem je, že zóny poskytnou útočistě rybím populacím a budou tak jakýmsi pojistěním proti kolapsu stavu ryb. Na korálových útesech tyto nedotknutelné zóny mohou napomoci, aby si část přirozeného prostředí korálových útesů udržela zdravá rybí společenství, která zajistí odolnost korálových útesů.", "en": "For reasons that are not yet fully understood, this partnership breaks down when corals experience unusually high temperatures. The plant is expelled, and corals turn a brilliant white color. If temperatures soon return to normal, the partnership can be restored. But if corals remain ``bleached'' for too long, they die. For many species of coral, this bleaching threshold is usually only a couple of degrees centigrade above the typical maximum temperature for a given location. Interpreted in light of even the most optimistic global warming scenarios, this is disturbing news. If coral bleaching thresholds remain steady, local summer temperatures will exceed those thresholds regularly within a few decades. Corals grow slowly, so reefs sustaining severe bleaching will not recover before they bleach again. Fortunately, there is evidence that bleaching thresholds evolve. Most coral species have broad geographical distributions, and bleach at different temperatures depending on location. Many species that bleach at 28o or 29o centigrade on Australia's Great Barrier Reef routinely tolerate temperatures of 34o or more in the Arabian Sea. Unfortunately, we do not know how long it takes for such adaptation to occur. Two things can be done to protect coral reefs. The first is obvious: minimize global warming by, say, honoring the Kyoto Treaty's emissions targets. Second, we must restore coral reefs' capacity to cope with environmental change--their resilience--by protecting the fish stocks that keep seaweed in check, and thereby facilitate the recovery of coral populations from bleaching. These recovery phases enable adaptations to higher temperatures to spread. Without fish, seaweed dominance will prevent that recovery. The catastrophic collapse of fish stocks around the world--on coral reefs and elsewhere--has provided hard lessons about managing fisheries. Many intensively regulated fisheries have collapsed along with the unregulated ones. So there is a growing consensus that standard techniques for managing fisheries must be complemented with a system of ``no-take zones''--areas in which fishing is prohibited altogether. As fish populations in these no-take zones recover, they create ``spill-over'' effects, with catches often increasing in areas outside the no-take zones. More importantly, they provide a refuge for fish populations, a kind of insurance policy against stock collapse. On coral reefs, these no-take zones can help insure that a portion of coral reef habitat sustains a healthy fish community, and secure the coral reef resilience that this brings."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "CIP: No, except in the framework of calls for tender to deliver analytical services or as an external evaluator in the framework of certain calls for proposals. Under the ESF (European Social Fund – see Annex 3), the development of human potential in research and innovation can be supported, notably through post graduate studies and the training of researchers. For details and conditions, please contact you regional/national ESF managing authority. For the ERDF, certain support measures for individual researchers may be possible, provided they are included in the relevant operational programme. CIP: Yes, if set out in the relevant call for proposals, to carry out pilot and market replication projects or networking activities. Conditions and topics depend on the national/regional programme, so please consult the operational programmes in each Member State or region for details. o Public authority - local, regional, national government, regional/local development and/or innovation agency, intermediate body (which acts under the responsibility of a managing or certifying authority, or carries out duties on behalf of such an authority), or any other body governed by public law These partnerships are set up through Joint Undertakings and Joint Technology Initiatives (JTIs). For details see http://cordis.europa.eu/fp7/jtis/home_en.html and http://www.sesarju.eu. Public bodies can apply for most of the CIP calls for proposals related to networking, innovation policy development, intelligent energy and ICT. Public bodies can directly benefit from funding. The ERDF (European Regional Development Fund – see Annex 3) can support the activities of public bodies to reinforce economic and social cohesion by redressing the main regional imbalances, including infrastructure measures and technical assistance. Under the ESF (European Social Fund – see Annex 3) the strengthening of institutional capacity and the efficiency of public services at national, regional and local level can be financed. Also, in the case of economically less well-developed regions (under the 'Convergence' objective – see Step 6 below), there is a special emphasis on capacity building, which includes training as well as networking measures, in particular as regards adaptability of workers and enterprises. Please consult the operational programmes in each Member State or region for details. Step 2: Is my type of research, innovation or enterprise development activity eligible?", "cs": "CIP: Ne, vyjma na základě výzev k podávání nabídek na poskytování analytických služeb nebo jako externí hodnotitel v rámci některých výzev k předkládání návrhů. V rámci ESF (Evropský sociální fond – viz příloha 3) je možno podporovat rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu a inovací, zejména prostřednictvím postgraduálního studia a odborné přípravy výzkumných pracovníků. Pokud jde o podrobnosti a podmínky, obraťte se na svůj regionální/vnitrostátní řídící orgán ESF. Co se týká EFRR, mohou být možná určitá podpůrná opatření pro jednotlivé výzkumné pracovníky, jsou-li zahrnuta v příslušném operačním programu. CIP: Ano, je-li tak stanoveno v příslušné výzvě k předkládání návrhů na provádění pilotních projektů nebo projektů tržní replikace nebo činností souvisejících s vytvářením sítí. Podmínky a témata závisí na národním/regionálním programu, obraťte se proto na operační programy v jednotlivých členských státech nebo regionech, pokud jde o podrobnosti. o Orgán veřejné správy – místní nebo regionální samospráva, vláda členského státu, regionální/místní rozvojová a/nebo inovační agentura, zprostředkovatelský subjekt (který jedná v rámci odpovědnosti řídícího nebo certifikačního orgánu či plní povinnosti jménem takovéhoto orgánu) nebo jiný veřejnoprávní subjekt Veřejné subjekty, které provádějí výzkum, mohou být součástí projektů v rámci programů Spolupráce a Lidé 7. RP, zejména v partnerstvích veřejného RP jsou však programy určenými zejména pro jednotlivé výzkumné pracovníky. Veřejné subjekty mohou přímo využít finanční prostředky. EFRR (Evropský fond pro regionální rozvoj – viz příloha 3) může podporovat činnosti veřejných subjektů k posílení hospodářské a sociální soudržnosti odstraněním zásadních regionálních rozdílů, včetně infrastrukturních opatření a technické pomoci. V rámci ESF (Evropský sociální fond – viz příloha 3) je možno financovat posílení institucionálních kapacit a účinnosti veřejných služeb na vnitrostátní, regionální a místní úrovni. Rovněž v případě hospodářsky méně rozvinutých regionů (v rámci cíle „Konvergence“ – viz krok č. 6) je zvláštní důraz kladen na budování kapacit, což zahrnuje opatření v oblasti odborné přípravy a vytváření sítí, zejména co se týká přizpůsobivosti pracovníků a podniků. Pokud jde o podrobnosti, obraťte se na operační programy v jednotlivých členských státech nebo regionech. Krok č. 2: Je můj druh činnosti v oblasti výzkumu, inovací nebo rozvoje podniku způsobilý?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Černý uhlík, jenž pohlcuje sluneční teplo, se zároveň z 10% až více než 45% podílí na globálním oteplování a souvisí rovněž se zrychleným táním ledovců v Asii, protože usazeniny sazí ztmavují led a činí ho náchylnějším k tání. Jedna studie odhaduje, že 26% emisí černého uhlíku pochází z kamen a pecí na topení a vaření, přičemž více než 40% tohoto objemu je ze spalování dřeva, zhruba 20% ze spalování uhlí, 19% ze zbytků zemědělských plodin a 10% z hnoje. Některé firmy již vyvinuly kamna, která využívají pasivního toku vzduchu, jsou lépe izolovaná a spotřebují o 60% méně dřeva, díky čemuž snižují emise černého uhlíku přibližně o 70%. Masové zavádění takových kamen by mohlo znamenat řadu přínosů pro zelenou ekonomiku. Zatímco CO2 se může v atmosféře udržet po celá staletí, jiné znečišťující látky, například černý uhlík nebo ozon, v ní zůstávají relativně krátkou dobu – dny, týdny, měsíce nebo roky –, takže snížení nebo odbourání jejich emisí slibuje téměř okamžitý klimatický přínos. Nadřazeným zájmem mezinárodního společenství musí být uzavření seriózní a významné dohody na prosincovém klimatickém summitu Organizace spojených národů v Kodani – dohody, která omezí emise CO2 a pomůže zranitelným zemím s adaptací. Má-li svět nasadit všechny dostupné prostředky k boji proti klimatickým změnám, musí vědecky vyhodnotit a naléhavě řešit otázku emisí veškerých látek, které k těmto změnám přispívají.", "en": "Black carbon, which absorbs heat from the sun, also accounts for anywhere from 10% to more than 45% of the contribution to global warming, and is also linked to accelerated losses of glaciers in Asia, because the soot deposits darken, ice making it more vulnerable to melting. One study estimates that 26% of black carbon emissions are from stoves for heating and cooking, with more than 40% of this amount from wood burning, roughly 20% from coal, 19% from crop residues, and 10% from dung. Some companies have developed stoves that use passive air flows, better insulation, and 60% less wood to reduce black carbon emissions by around 70%. Mass introduction of such stoves could deliver multiple green-economy benefits. While CO2 can remain in the atmosphere for centuries, other pollutants, including black carbon and ozone, remain for relatively periods – days, weeks, months, or years – so that reducing or ending emissions promises almost immediate climate benefits. The international community’s over-arching concern must be to seal a serious and significant deal at the United Nations climate summit in Copenhagen in December to curtail C02 emissions and assist vulnerable countries to adapt. If the world also is to deploy all available means to combat climate change, emissions of all substances that contribute to it must be scientifically evaluated and urgently addressed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S příslovečnou vaničkou komunismu však bylo vylito i mnoho sociálně demokratických ideálů zakořeněných v marxistickém pojetí sociální spravedlnosti a rovnosti. Tento proces probíhal už před pádem Berlínské zdi v podobě radikalismu volného trhu thatcherovsko-reaganovské éry. Společnost, jak kdysi slavně prohlásila Margaret Thatcherová, neexistuje. Počítají se jen jednotlivci a rodiny. Všichni ať vystupují pouze sami za sebe. Pro mnoho lidí to mělo nádech liberalizace – osvobození se od přeregulovaných trhů, nadutých odborů a třídních privilegií. Proto se tomu také říkalo neoliberalismus. Radikalismus volného trhu však podkopal roli státu při budování lepší, spravedlivější a rovnější společnosti. Liberálové nejeví zájem ani tak o spravedlnost, jako spíše o větší efektivitu, vyšší produktivitu a konečný účet. Ve stejné době, kdy si neoliberálové neurvale klestili cestu starými sociálně demokratickými pořádky, plýtvala levice energií na kulturní politiku, „identitu“ a ideologický multikulturalismus. Demokratický idealismus býval kdysi doménou levice, včetně sociálních demokratů a liberálů. Ve Spojených státech to byli demokraté jako John F. Kennedy, kdo prosazoval svobodu po celém světě. Na sklonku dvacátého století se však pro mnoho levičáků stalo důležitějším zachránit kulturu „třetího světa“ bez ohledu na to, jak byla barbarská, před „neokolonialismem“ než podporovat rovnost a demokracii. Lidé na levici byli ochotni hájit i brutální diktátory (Castra, Maa, Pol Pota, Chomejního atd.) jednoduše proto, že se tito vůdci stavěli proti „západnímu imperialismu“.", "en": "But many social-democratic ideals, rooted in Marxist notions of social justice and equality, were thrown out, like the proverbial baby, with the bathwater of communism. This process was already underway before the fall of the Berlin Wall, with the free-market radicalism of the Thatcher-Reagan era. Society, Margaret Thatcher once famously declared, doesn’t exist. Only individuals and families counted. It was everyone for themselves. For many people, this had the ring of liberation – from overregulated markets, overbearing trade unions, and class privilege. That is why it was called neo-liberalism. But free-market radicalism undermined the role of the state in building a better, more just, and more equal society. Neo-liberals are not so much interested in justice as in greater efficiency, more productivity, the bottom line. At the same time that neo-liberals were slashing and burning their way through old social-democratic arrangements, the left was dissipating its energies on cultural politics, “identity,” and ideological multiculturalism. Democratic idealism was once the domain of the left, including social democrats and liberals. In the United States, it was Democrats, such as John F. Kennedy, who promoted freedom around the world. But, in the late twentieth century, it became more important to many leftists to save “Third World” culture, no matter how barbaric, from “neo-colonialism,” than to support equality and democracy. People on the left would defend brutal dictators (Castro, Mao, Pol Pot, Khomeini, et al.) simply because they opposed “Western imperialism.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celkové poskytování zdravotnických služeb v nízkopříjmových a středněpříjmových zemích financují v převážné míře dárci, a jak během letošní konference Women Deliver uvedla Pauline Irunguová, vedoucí keňského zastoupení v mezinárodní zdravotnické neziskové skupině PATH, v oblasti plánování rodičovství je patrné výrazné podfinancování. Odhaduje se, že pouze v eliminaci preventabilních úmrtí matek, dětí a adolescentů dosahuje výpadek financí výše 33 miliard dolarů ročně. Ani stávající finance přitom nejsou zaručené kvůli různým faktorům, od kolísání směnných kurzů až po měnící se politické agendy. Trumpova administrativa jasně demonstruje, jak jsou země kvůli tomu zranitelné. Téměř okamžitě po nástupu do úřadu Trump opětovně zavedl takzvané globální roubíkové pravidlo – oficiálně nazývané Politika Mexico City –, jež zamezuje poskytování amerických federálních financí jakékoliv nevládní organizaci, která nabízí potratové poradenství, posílá pacientky k potratům nebo bojuje za potratová práva ve své zemi. Ve snaze potrestat všechny organizace respektující právo pacientek na relevantní – a potenciálně život zachraňující – lékařské informace Trumpova administrativa v podstatě odřízla miliony lidí nejen od služeb sexuálního a reprodukčního zdraví, ale i od služeb v nijak nesouvisejících oblastech, jako jsou HIV/AIDS, malárie či tuberkulóza. Není nijak překvapivé, že globální roubíkové pravidlo je spojováno s vyšším výskytem sexuálně přenosných infekcí včetně HIV, nebezpečných potratů a preventabilních úmrtí. USA také zablokovaly financování Populačního fondu OSN – jednoho z předních světových poskytovatelů služeb sexuálního a reprodukčního zdraví, zejména v oblastech konfliktu. Trumpova administrativa tvrdí – neopodstatněně –, že Populační fond OSN během své práce v Číně porušil Kemp-Kastenův dodatek. Toto ustanovení schválené v roce 1985 blokuje pomoc jakékoliv organizaci, která se podle USA dopouští donucovacích praktik, jako jsou nucené sterilizace. Trumpova administrativa navíc loni prosazovala odstranění výrazu „sexuální a reprodukční zdraví“ z každoročních multilaterálních dohod, jako například v Komisi OSN pro postavení žen, na základě tvrzení, že taková rétorika schvaluje potraty. V dubnu zase USA tlačily na Německo, aby rozředilo rezoluci OSN zaměřenou na prevenci znásilňování v konfliktních situacích odstraněním rétoriky uznávající právo žen na reprodukční zdraví. A aby podkopaly zodpovědnost ještě více, vyškrtly USA reprodukční práva také z každoroční zprávy ministerstva zahraničí o stavu lidských práv a opustily Radu OSN pro lidská práva. Jistě, některé dárcovské země vystupují na ochranu SRHR ještě intenzivněji.", "en": "Overall health-service provision in lower- and middle-income countries is funded largely by donors, and, as Pauline Irungu, the advocacy and policy country lead for Kenya at the international health nonprofit PATH, noted during this year’s Women Deliver conference, there is a large financing shortfall for family planning. The annual funding gap just to eliminate preventable maternal, child, and adolescent deaths stands at an estimated $33 billion. Even existing funding is not guaranteed, owing to factors ranging from fluctuating exchange rates to changing political agendas. The Trump administration has offered a stark demonstration of just how vulnerable this leaves countries. Almost immediately upon taking office, Trump reinstated the so-called global gag rule – officially called the Mexico City Policy – which blocks US federal funding for any non-governmental organization that provides abortion counseling or referrals or advocates for domestic abortion rights. In punishing any organization that respects patients’ right to relevant – and potentially life-saving – medical information, the Trump administration effectively cut off millions of people not only from sexual and reproductive health services, but also unrelated services, such as for HIV/AIDS, malaria, and tuberculosis. Not surprisingly, the global gag rule is associated with higher rates of STIs, including HIV, unsafe abortions, and preventable deaths. The US has also blocked funding to the UN Population Fund – one of the leading global providers of sexual and reproductive health services, especially in conflict areas. The Trump administration claims – without basis – that, in its work in China, the UNFPA has violated the Kemp-Kasten Amendment. Enacted in 1985, Kemp-Kasten blocks aid to any organization that the US deems to be involved in coercive practices, such as forced sterilizations. Moreover, last year, the Trump administration pushed for the removal of the phrase “sexual and reproductive health” from annual multilateral agreements, such as at the UN Commission on the Status of Women, claiming that such language condones abortion. Similarly, in April, the US pressured Germany to water down a UN resolution aimed at preventing rape in conflict situations by removing language recognizing women’s right to reproductive health. To undermine accountability further, it has also eliminated reproductive rights from the US State Department’s annual Human Rights Reports, and quit the UN Human Rights Council. To be sure, some donor countries are stepping up to the challenge of protecting SRHR."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For 75 years, we've tracked the lives of 724 men, year after year, asking about their work, their home lives, their health, and of course asking all along the way without knowing how their life stories were going to turn out. Studies like this are exceedingly rare. Almost all projects of this kind fall apart within a decade because too many people drop out of the study, or funding for the research dries up, or the researchers get distracted, or they die, and nobody moves the ball further down the field. But through a combination of luck and the persistence of several generations of researchers, this study has survived. About 60 of our original 724 men are still alive, still participating in the study, most of them in their 90s. And we are now beginning to study the more than 2,000 children of these men. And I'm the fourth director of the study. Since 1938, we've tracked the lives of two groups of men. The first group started in the study when they were sophomores at Harvard College. They all finished college during World War II, and then most went off to serve in the war. And the second group that we've followed was a group of boys from Boston's poorest neighborhoods, boys who were chosen for the study specifically because they were from some of the most troubled and disadvantaged families in the Boston of the 1930s. Most lived in tenements, many without hot and cold running water. When they entered the study, all of these teenagers were interviewed. They were given medical exams. We went to their homes and we interviewed their parents. And then these teenagers grew up into adults who entered all walks of life. They became factory workers and lawyers and bricklayers and doctors, one President of the United States. Some developed alcoholism. A few developed schizophrenia. Some climbed the social ladder from the bottom all the way to the very top, and some made that journey in the opposite direction. The founders of this study would never in their wildest dreams have imagined that I would be standing here today, 75 years later, telling you that the study still continues. Every two years, our patient and dedicated research staff calls up our men and asks them if we can send them yet one more set of questions about their lives.", "cs": "Po 75 let jsme sledovali životy 724 mužů, rok co rok, a ptali se na jich na práci, osobní život a jejich zdraví, a samozřejmě jsme se ptali celou tu dobu aniž bychom tušili, jak se jejich život vyvine. Podobné výzkumy jsou naprosto výjimečné. Skoro všechny projekty tohoto druhu se rozpadnou již během prvního desetiletí, protože příliš mnoho lidí ze studie odstoupí, nebo vyschnou finanční zdroje, nebo výzkumníci přesunou pozornost jinam, nebo umřou a nikdo nepřevezme otěže. Ale souhrou štěstí a vytrvalosti několika generací výzkumníků, tato studie přežila. Okolo 60 z původních 724 mužů je stále naživu, stále se účastní studie, většině z nich je přes devadesát let. A my nyní začínáme sledovat více než 2.000 potomků těchto mužů. A já jsem čtvrtým vedoucím této studie. Od roku 1938 jsme sledovali životy dvou skupin mužů. První skupina se do výzkumu zapojila v době, kdy byli druháci na Harvardské univerzitě. Všichni dokončili univerzitu v období 2. světové války a většina z nich pak odešla do války. A druhá skupina, již jsme sledovali, byla skupina chlapců z chudých čtvrtí Bostonu, chlapců, kteří byli vybráni do studie, zejména proto, že pocházeli z nejproblematičtějších a nejvíce znevýhodněných rodin v Bostonu ve 30. letech 20. století. Většina žila v činžácích, často bez teplé i studené vody. Když vstoupili do studie, všichni prošli uvodním pohovorem. Absolvovali zdravotní prohlídku. Šli jsme do jejich domovů a dotazovali se jejich rodičů. A pak tito náctiletí dospěli a nastoupili rozličné cesty životem. Stali se z nich dělníci v továrnách, právníci, zedníci a lékaři, jeden prezident Spojených států. Z některých se stali alkoholici. U několika se rozvinula schizofrenie. Někteří vyšplhali po společenském žebříčku z naprostého dna celou cestu až úplně nahoru a někteří touto cestou prošli v opačném směru. Zakladatelé této studie by si ani v těch nejodvážnějších snech nepředstavili, že tu budu o 75 let později stát a říkat vám, že studie stále pokračuje. Každé dva roky naši trpěliví a oddaní kolegové osloví naše muže ze skupiny a zeptají se, zda jim mohou zaslat ještě jednu sadu otázek o jejich životě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The mapping of gas hydrates is, for example, an area in which more research is needed to assess their importance in terms of both risk (sub-marine landslides and subsidence) and as a new source of energy. The BONUS ERA-NET has united the national research agencies of nine countries around a common goal – protecting the Baltic Sea and ensuring the sustainable management of this shared resource. The network, which also includes Russia, is a clear demonstration of the benefits of approaching marine research on a regional basis. The EUR-OCEANS Network of Excellence (NoE), launched in January 2005, gathers together over 60 research organisations and universities from 25 countries. The network hopes to bring about the longterm integration of European research into the effects of climate and human activities on the food-web dynamics of pelagic ecosystems in the open ocean. This will require an interdisciplinary approach progressively integrating the work of major research organisations into a ‘virtual’, multisite European research facility. Maintaining diversity The seas and oceans cover over 70% of the earth’s surface and over 50% of the territory of the European Union stretching from the Arctic, through the Baltic, Atlantic, Mediterranean and the Black Sea. They are a major source of food, employment and economic income and a potential supply of as yet unknown mineral and biological resources. But the marine environment is under threat – primarily from overexploitation, the intensification of human activities, and the effects of climate change. The challenge for the future will be to ensure that we can continue to benefit from this precious resource, whilst protecting it for future generations. We can only do this by improving our understanding of the processes at work and continuously striving to improve the technologies we use to make them less invasive. Growing pressure on fish stocks is posing a major threat to marine ecosystems. Technological advances have made it possible to fish practically every corner of our oceans and demand is such that overfishing is now a real problem globally. This, combined with the impact of pollution and other human activities (dredging, destruction of natural habitats, oil spills), is already producing marked changes in marine ecosystems. The depths of our seas and oceans are the least-known areas of our planet. Just developing tools able to explore them has taken decades of research.", "cs": "Tento projekt, do kterého patří i Rusko, je jasnou ukázkou přínosů přístupu k výzkumu moří na regionální bázi. Je to také významný zdroj fosilních paliv a potenciální zdroj dalších energetických rezerv. Zmapování plynových hydrátů je příkladem oblasti, kterou je nutné více prozkoumat, abychom mohli posoudit její význam z hlediska rizika (podmořské sesuvy a poklesy terénu), i jako nový zdroj energie. Projekt Síť excelence EUR-OCEANS (NoE), zahájený v lednu roku 2005, zahrnuje přes 60 výzkumných organizací a univerzit z 25 zemí. Tento projekt věří, že se mu podaří v dlouhém horizontu integrovat evropský výzkum do dopadů klimatických a lidských aktivit na dynamiku potravinového řetězce hlubokomořských ekosystémů na volném moři. K tomu bude nutný interdisciplinární přístup progresivně zahrnující práci předních výzkumných organizací do jednoho ‚virtuálního‘, distribuovaného evropského výzkumného zařízení. Udržování rozmanitosti Moře a oceány pokrývají přes 70 % povrchu země a více než 50 % území Evropské unie sahající od Severního ledového oceánu, přes Baltské moře, Atlantik, Středozemní a Černé moře. Jsou hlavním zdrojem potravy, práce a ekonomických příjmů a potenciálním zdrojem dosud nepoznaných minerálních a biologických prostředků. Mořské prostředí je ale nyní ohroženo – v první řadě nadměrným čerpáním zdrojů, zintenzivňováním lidské činnosti a dopady klimatických změn. Výzvou do budoucnosti bude zajistit, abychom mohli tento vzácný zdroj nadále zužitkovávat, a přitom jej chránit pro budoucí generace. Toho můžeme dosáhnout jen tak, že lépe pochopíme probíhající procesy, a budeme neustále usilovat o zdokonalení používaných technologií tak, aby byly méně invazní. Rostoucí tlak na zásoby ryb vytváří velkou hrozbu pro mořské ekosystémy. Technologický pokrok umožnil rybaření prakticky v každém koutě našich oceánů a poptávka je taková, že nadměrný odlov ryb je nyní skutečně globálním problémem. V kombinaci s dopadem znečišťování a dalšími aktivitami lidí (bagrování, ničení přirozených habitatů, ropné znečištění) to již nyní způsobuje zřetelné změny v mořských ekosystémech. Hlubiny našich moří a oceánů jsou nejméně známými oblastmi naší planety. Už jen vývoj nástrojů schopných je prozkoumat si vyžádal celá desetiletí výzkumů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Of particular importance is that there should besufficient availability of oral substitution treatment forinjecting opioid users, as this significantly reduces drugrelated behaviour with a high risk of HIV transmission(Gowing et al., 2005; Sullivan et al., 2005). Needle and syringe programmes (NSPs) started in the European Union in the mid-1980s as an immediateresponse to the threat of an HIV epidemic among drug limited and they are only available in Athens(139). )In two recent conferences, European government representatives have confirmed their partnership in the fight against HIV/AIDS and defined measures to strengthen their responses in this area (Dublin Declaration, February 2004, and Vilnius Declaration, September 2004). All key EU documents on HIV/AIDScan be found on the European Commission’s public health website (http://europa.eu.int/comm/health/ph_threats/com/aids/keydocs_aids_en.htm). Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe Figure 17: Notified cases of hepatitis C, percentage of casesreported as IDU, 1992–2003 UK England and Wales (1) ACUK Greater Glasgow (1) UK Scotland (1 The data are not for the national level.A, acute cases; AC, acute and chronic cases; C, chronic cases.Reitox national focal points. To lower theirthreshold of access, agencies are placed in specificlocations and have opening hours that are adapted to theirclients’ needs, including late evening or night-time opening.Low-threshold agencies often also deliver their servicesthrough outreach workers. Such agencies target current users whohave never been in contact with other drugs and healthservices and those who have lost this contact. Their servicesare targeted towards the ‘hard-to-reach’ groups andspecific highrisk groups of users and also experimentalusers (for example, through delivering their services inclubs and discos or other party settings). The low-thresholdsetting can apply to street agencies, drop-in day centresand field healthcare stations and also to emergencyshelters. Within a comprehensive system of care, theseagencies, because of their easy accessibility, have animportant role in reaching out to the more ‘hidden’ or‘difficult-to-reach’ populations of drug users. Besidesmotivating users to seek treatment and making referrals,they often deliver ‘survival-oriented’ services, includingfood, clothes, shelter, sterile injecting equipment andmedical care.", "cs": "Zvláště důležité je, abyexistovala dostatečná dostupnost ústní substituční léčby pro injekční uživatele opiových látek, protože významněsnižuje drogově závislé chování představující vysoké riziko přenosu HIV (Gowing a kol., 2005; Sullivan a kol., 2005). )Viz obrázek INF-14 ve Statistickém věstníku 2005.)Na dvou nedávných konferencích zástupci evropských vlád potvrdili svou spoluúčast v boji proti HIV/AIDS a definovali opatření k posílení jejich (136 (137 reakcí v této oblasti (Dublinská deklarace, únor 2004, a Vilniuská deklarace, září 2004). Všechny klíčové dokumenty lze nalézt na webové stránce Evropské komise o veřejném zdraví (http://europa.eu.int/comm/health/ph_threats/com/aids/keydocs_aids_en.htm). Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Obrázek 17:Hlášené případy hepatitidy C, procento případůhlášených jako injekční uživatelé drog, 1992–2003 Spojené království Anglie a Wales (1) AC Spojené království Skotsko (1) C Programy výměny jehel a stříkaček (needle and syringeprogrammes; NSP) byly v Evropské unii zahájeny v polovině 80. let 20. století jako okamžitá reakce nahrozbu epidemie HIV mezi osobami, které drogy užívalynitrožilně, a rychle se rozšiřovaly v průběhu 90. let 20. století (obr. 18). V roce 1993 již existovaly programyfinancované z veřejných prostředků ve více než polovině ze současných 25 členských států EU a v Norsku. Dnes jsouprogramy výměny jehel a stříkaček k dispozici v Bulharsku,Rumunsku a Norsku i ve všech zemích EU, s výjimkou Kypru,kde však lze sterilní vybavení volně získat v lékárnách a zavedení oficiálních programů výměny jehel a stříkaček se zvažuje (138). Jakmile jsou takové programy výměny jehela stříkaček v zemi zavedeny, dochází všeobecně ke stálelepšímu geografickému pokrytí při zajišťování míst výdeje.Mnohé země nyní dosáhly úplného geografického pokrytíproto, že v několika členských státech jsou rozhodujícímipartnery lékárny. Nicméně ve Švédsku dva programyzahájené v roce 1986 na jihu země zůstávají jedinými a v Řecku je počet programů výměny jehel a stříkačekomezen a jsou k dispozici jen v Aténách (139)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Největší naději na zvládnutí hlubokých strukturálních problémů přineslo předvolební oznámení vlády ministerské předsedkyně Mayové o záměru přijmout průmyslovou strategii. Průmyslová politika sice ladí s Mayové korporativistickými instinkty, ale britské politické kruhy jsou už od konce 70. let na tuto myšlenku alergické. Úředníkům běhá mráz po zádech při vzpomínce na nepovedené intervence, jejichž záměrem bylo vypomoci krachujícím společnostem (třeba automobilkám či ocelárnám) nebo investovat do nových technologií, které nakonec propadly (Concorde, automobily DeLorean). Margaret Thatcherové netrvalo po volbách v roce 1979 dlouho a Národní úřad pro hospodářský rozvoj (přezdívaný Neddy), který zodpovídal za strategické státní intervence, potlačila; její nástupce John Major jej v roce 1992 zrušil. Alergie na průmyslovou politiku je obzvlášť silná mezi těmi, kdo si ji ztotožňují s dotacemi a daňovými úlevami. Ale jelikož vláda do ekonomiky neustále zasahuje, má dozajista smysl o vlastních činech a o interakcích se soukromým sektorem přemýšlet mnohem strategičtějším způsobem. Ostatně některé nepovšimnuté – či dokonce náhodné – průmyslové politiky byly a jsou celkem úspěšné. Jedním zvýhodněným je finančnictví, díky příznivé regulaci a obřím investicím do infrastruktury v londýnských čtvrtích City a Canary Wharf. Dalším je farmaceutický průmysl, vzhledem ke zvláštním daňovým úlevám jako „patent box“ a zdravotní soustavě NHS coby obřímu zákazníkovi. Dobře je na tom také tvůrčí sektor, díky BBC. Přestože je pod neustálým politickým tlakem, BBC působí přesně tak, jak by veřejný partner měl, neboť uskutečňuje výzkum a vývoj, určuje technické standardy, poskytuje praktický zácvik a drží se nákupů skrze otevřená výběrová řízení od malých a středních dodavatelů, kteří patří k nejúspěšnějším britským producentům a vývozcům. Ekonomické argumenty pro průmyslovou politiku jsou přesvědčivé, je-li chápána jako nástroj strategické koordinace, sdílení rizik a zajišťování veřejných statků. Starým chybám – podpoře hynoucích odvětví či sázkám na konkrétní technologie – lze do velké míry předejít silnými politikami v oblasti hospodářské soutěže a státní pomoci (s cílem zajistit, že třeba podpora automobilového průmyslu nebudí dojem podpory pouze momentálně zavedených firem) a ujednáními o časovém omezení konkrétní pomoci. Argumentace proti absenci explicitní průmyslové politiky je také přesvědčivá. Nahodilý charakter vládních intervencí zčásti vysvětluje, proč je ekonomika tak regionálně nesouměrná.", "en": "The best hope to tackle the profound structural problems came with the May government’s pre-election announcement of its intention to adopt an industrial strategy. Although industrial policy is in line with May’s corporatist instincts, the UK’s policy classes have been allergic to the idea since the late 1970s. Officials shudder at the memory of ill-fated interventions designed to prop up failing companies (such as carmakers and steel producers) or invest in ultimately doomed new technologies (Concorde, DeLorean cars). It did not take Margaret Thatcher long after her election in 1979 to downgrade the National Economic Development Office (known as Neddy), the body responsible for strategic state interventions, which was finally dismantled under Thatcher’s successor, John Major, in 1992. The allergy to industrial policy is particularly acute among those who equate it with subsidies and tax breaks. Yet, given that the government constantly intervenes in the economy, it surely makes sense to think about its actions and interactions with the private sector in a far more strategic way. Indeed, some below-the-radar – or even accidental – industrial policies have been rather successful. Finance is one beneficiary, thanks to benign regulation and huge investment in infrastructure in the City of London and Canary Wharf. The pharmaceutical industry has been another, owing to special tax breaks such as the “patent box” and the NHS as a huge customer. The creative sector has benefited as well, thanks to the BBC. Although under constant political attack, the BBC acts exactly as a public partner should, undertaking research and development, setting technical standards, providing skills training, and adhering to open procurement from small and medium-size suppliers, which are among the UK’s most successful producers and exporters. The economic case for industrial policy is compelling, so long as it is understood as a vehicle for strategy coordination, risk pooling, and the provision of public goods. The old mistakes – propping up lame-duck industries or betting on specific technologies – can largely be avoided through strong policies on competition and state aid (to ensure that support for the auto sector, say, is not seen as support only for current incumbents) and sunset clauses for specific assistance. The case against not having an explicit industrial policy is also compelling. The accidental character of government intervention helps explain why the economy is so regionally lopsided."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V oficiální koncepční zprávě i v agendě však fosilní paliva nápadně chybějí a rovněž v podkladech ke třem dialogům vedení, které mají informovat o výsledku summitu, o nich prakticky není zmínka. Toto opominutí není náhodné. Lobby fosilních paliv má desítky let zkušeností se zaséváním pochybností o škodách, které tento obor páchá, a se zakrýváním spojitosti mezi fosilními palivy a toxickými chemikáliemi používanými v průmyslovém zemědělství a při výrobě plastů. Když přímé popírání nezabralo, začal průmysl předkládat falešná řešení včetně spekulativních technologických receptů, tržní mechanismy s obřími mezerami a zavádějící záruky „čisté nuly“. Cílem je odvést politickou pozornost od naléhavé akce, která je zapotřebí k ukončení závislosti na fosilních palivech, a od osvědčených přístupů, jako jsou obnovitelná energie, agroekologie nebo méně intenzivní a opakované používání plastů. Konference Stockholm+50 musí přijít právě s takovými transformativními kroky. Účastnické vlády a vedoucí činitelé musí vzít na vědomí, že fosilní paliva jsou hlavním hnacím motorem současné trojnásobné krize, a musí nastolit smělou agendu, která zastaví expanzi fosilních paliv, zajistí rychlý a spravedlivý ústup od ropy, plynu i uhlí a urychlí spravedlivý přechod na budoucnost bez fosilních paliv. Jedním z možných bodů takové agendy je Smlouva o nešíření fosilních paliv – iniciativa, která si získala širokou podporu mimo jiné od několika tisíc organizací občanské společnosti, několika set vědců a poslanců, více než sta nositelů Nobelovy ceny a desítek městských zastupitelstev.", "en": "Yet fossil fuels are conspicuously absent from the official concept note and agenda, and they are barely mentioned in the background papers of the three Leadership Dialogues that are supposed to inform the summit’s outcome. This omission is no accident. The fossil-fuel lobby has decades of experience sowing doubt about the damage the industry is causing and obscuring the link between fossil fuels and the toxic chemicals used in industrial agriculture and plastic products. When outright denial has not worked, the industry has touted false solutions, including speculative technological fixes, market mechanisms with gigantic loopholes, and misleading “net-zero” pledges. The goal is to divert political attention from the urgent action needed to end reliance on fossil fuels and scale-up proven approaches, like renewable energy, agroecology, and plastic reduction and reuse. Such transformative action is precisely what Stockholm+50 must deliver. Participating governments and decision-makers must acknowledge that fossil fuels are the main driver of the triple crisis we face, and they must set a bold agenda for halting fossil-fuel expansion, ensuring a rapid and equitable decline of oil, gas, and coal, and accelerating a just transition to a fossil-free future. One possible feature of such an agenda would be a Fossil Fuel Non-Proliferation Treaty – an initiative that has attracted wide support, including from thousands of civil-society organizations, hundreds of scientists and parliamentarians, more than 100 Nobel laureates, and dozens of municipal governments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je doping špatný? Diskuse o zakázaných látkách ve sportu má dnes svou pravidelnou sezonu, která se každoročně dostavuje spolu s cyklistickým závodem Tour de France. Letos byli v důsledku pozitivního dopingového testu nebo nedostavení se k němu vyloučeni ze závodu nebo z něj odstoupili průběžný lídr, dva další jezdci a dva týmy. Také konečný vítěz Alberto Contador čelí obvinění, že měl v loňském roce pozitivní test. Již tolik předních cyklistů bylo na doping pozitivně testováno nebo se z bezpečí sportovní výslužby přiznalo k jeho užívání, že lze dost dobře pochybovat, zda je vůbec možné být bez něj v tomto závodě konkurenceschopným. Ve Spojených státech přiživil tuto debatu hon baseballisty Barryho Bondse za rekordem všech dob v počtu homerunů dosažených během kariéry. Všeobecně se předpokládá, že si Bonds vypomáhá léky a syntetickými hormony. Fanoušci na něj často bučí a posmívají se mu a podle řady lidí neměl komisař baseballové ligy Bud Selig navštěvovat utkání, při nichž Bonds mohl rekord vyrovnat či překonat. Na špičkové úrovni je rozdíl mezi šampionem a polem poražených tak titěrný, a přitom na něm tolik záleží, že jsou sportovci tlačeni k tomu, aby udělali cokoliv kvůli zisku i té nejmenší výhody nad svými konkurenty. Je tedy rozumné chovat podezření, že zlaté medaile neputují k těm, kdo jsou „čistí“, nýbrž k těm, kdo nejúspěšněji maskují užívání dopingu tak, aby bez odhalení maximalizovali výkon. V době, kdy se události typu Tour de France mění ve frašku, navrhl profesor bioetiky Julian Savulescu radikální řešení. Savulescu, jenž vede Uehirovo centrum pro praktickou etiku při Oxfordské univerzitě a má diplomy z medicíny i bioetiky, tvrdí, že bychom měli zrušit zákaz léků podporujících zvýšení výkonnosti a umožnit sportovcům, aby brali, co chtějí, za předpokladu, že je to pro ně bezpečné. Podle Savuleska bychom se namísto snahy odhalit, zda bral sportovec podpůrné látky, měli soustředit na měřitelné známky toho, zda riskuje zdraví. Má-li tedy nějaký sportovec v důsledku užívání erythropoietinu (EPO) nebezpečně vysokou hladinu červených krvinek, neměl by mít závodění povoleno. Hlediskem je zde počet červených krvinek, nikoliv prostředky použité k jeho zvýšení.", "en": "Is Doping Wrong? There is now a regular season for discussing drugs in sports, one that arrives every year with the Tour de France. This year, the overall leader, two other riders, and two teams were expelled or withdrew from the race as a result of failing, or missing, drug tests. The eventual winner, Alberto Contador, is himself alleged to have had a positive test result last year. So many leading cyclists have tested positive for drugs, or have admitted, from the safety of retirement, that they used them, that one can plausibly doubt that it is possible to be competitive in this event otherwise. In the United States, the debate has been fueled by the baseball player Barry Bonds’ march towards the all-time record for home runs in a career. Bonds is widely believed to have been helped by drugs and synthetic hormones. He is frequently booed and mocked by fans, and many thought that baseball’s commissioner, Bud Selig, should not attend games at which Bonds might tie or break the record. At the elite level, the difference between being a champion and an also-ran is so miniscule, and yet matters so much, that athletes are pressured to do whatever they can to gain the slightest edge over their competitors. It is reasonable to suspect that gold medals now go not to those who are drug-free, but to those who most successfully refine their drug use for maximum enhancement without detection. As events like the Tour de France turn farcical, bioethics professor Julian Savulescu has offered a radical solution. Savulescu, who directs the Uehiro Centre for Practical Ethics at Oxford University and holds degrees in both medicine and bioethics, says that we should drop the ban on performance-enhancing drugs, and allow athletes to take whatever they want, as long as it is safe for them to do so. Savulescu proposes that instead of trying to detect whether an athlete has taken drugs, we should focus on measurable indications of whether an athlete is risking his or her health. So, if an athlete has a dangerously high level of red blood cells as a result of taking erythropoietin (EPO), he or she should not be allowed to compete. The issue is the red blood cell count, not the means used to elevate it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Před dvěma léty, pane nadporučíku,” řekl plukovník, „přál jste si být přeložen do Budějovic k 91. pluku. Víte, kde jsou Budějovice? Na Vltavě, ano, na Vltavě a vtéká tam Ohře nebo něco podobného. Město je velice, abych tak řekl, přívěti­vé, a jestli se nemýlím, má nábřeží. Víte, co je to nábřeží? To jest zeď vystavěná nad vodou. Ano. Ostatně to sem nepatří. Dělali jsme tam manévry.” „Vy jste se o-opili,” řekl polní kurát, „opili jste se ve službě a za to vás dám za-zavřít. Švejku, vy jim vezmete ručnice a odvedete je do kuchyně a budete je hlídat, dokud nepřijde patrola, aby je odvedla. Já hned zatelefonu-nu-nu-nu-ju do kasáren.” „Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád ,Osiřelo dítě'?” Polní kurát podíval se dolů. Tam stál Švejk a utíral si pěstí oči. Kolem bylo vidět radostný souhlas.", "en": "“Two years ago, Lieutenant,” the Colonel began, “you wanted to be transferred to the 91st regiment in Budejovice. Do you know where Budejovice is? On the Vltava River. Yes, on the Vltava River. The Ohre, or something similar, flows into it. The town is very, I should say, friendly. And, if I’m not mistaken, it even has an embankment. Do you know what embankment is? It is a wall built above the water. Yes. However, that’s beside the point. We had maneuvers there, once.” “You got d-d-drunk,” said the Field Chaplain. “You got drunk on duty, and for that I will have you locked up. Švejk, you will take their rifles from them and escort them to the kitchen. You’ll guard them until the patrol comes to take them away. I will immediately call-ca-call the garrison.” “Just drink, soldier boy. Who knows if we’ll ever meet again? Should I have the band play something for you? Do you like ‘A Child Was Orphaned?’” Otto Katz looked down and there stood Švejk, wiping his eyes with his fist. All around him could be seen signs of joyous approval."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budoucnost řízení migrace DHÁKA – Žijeme v rychle se vyvíjejícím a hyperpropojeném světě, kde jsou zboží, kapitál i lidé mobilnější než kdykoliv dříve. Zatímco však země dávají najevo ochotu spolupracovat na výměně zboží a kapitálu, mezinárodní společenství projevuje jen malou chuť zlepšovat způsoby řízení lidské mobility. Po rozsáhlé perzekuci a vyhánění lidí z domovů během druhé světové války podnikli vedoucí světoví představitelé smělý krok a v roce 1951 sepsali Úmluvu o uprchlících. Přijetím principu nevydávání perzekvovaných osob se v ní vzdali jisté míry národní suverenity, aby podpořili globální solidaritu vůči uprchlíkům. Vedoucí představitelé států na druhou stranu spatřovali v migraci dočasný jev, který lze zvládat ad hoc prostřednictvím unilaterálních či bilaterálních dohod určených převážně k zajištění konkrétních potřeb na trzích práce v rozvinutých zemích. Při zpětném ohlédnutí je zřejmé, že tento přístup nebyl adekvátní pro řešení vzestupu lidské mobility, jež šla ruku v ruce s globální a regionální hospodářskou integrací. Když psal švýcarský dramatik Max Frisch o gastarbeiterech ve své zemi, poznamenal: „Žádali jsme pracovníky. Místo nich jsme dostali lidi.“ Měl tím na mysli, že migranti nejsou zboží, které lze vyvážet nebo dovážet, a že by neměli být využíváni tak, jak využíváni jsou. Migranti jsou lidské bytosti, které mají svá práva, a motivuje je složitá kombinace osobních tužeb, obav a rodinných závazků. Mnozí z nich hledají práci, jelikož jim proklouzly mezi prsty nerovnoměrně distribuované zisky globalizace, a pokud zůstanou na místě, nevidí pro sebe žádnou budoucnost; bezpočet jiných migrantů vyhnaly z domovů konflikty či přírodní katastrofy. Neřízená migrace dnes ohrožuje geopolitickou stabilitu, zatěžuje hraniční kontroly a vytváří po celém světě chaos. Současné mechanismy řízení migrace zjevně nedokážou uspokojit stávající potřeby. Svět potřebuje nový a obsáhlý rámec globálního řízení, aby mohl řešit všechny otázky týkající se lidské mobility. Dosažení takového výsledku představuje hlavní cíl Bangladéše, který v roce 2016 předsedá Globálnímu fóru pro migraci a rozvoj (GFMD). Toto fórum vyvrcholí devátým výročním zasedáním, jež se uskuteční 10. až 12. prosince v Dháce. V roce 2015 se vedoucí světoví představitelé v rámci Cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů pro rok 2030 zavázali, že budou v otázkách migrace spolupracovat a „napomáhat ke spořádané, bezpečné, poklidné a zodpovědné migraci“.", "en": "The Future of Migration Governance DHAKA – We live in a rapidly evolving, hyper-connected world, where goods, capital, and people are more mobile than ever before. But, whereas countries have shown a willingness to cooperate on exchanging goods and capital, the international community has shown little appetite for improving how it governs human mobility. After the wide-scale persecution and displacement of people in World War II, world leaders took the bold step of crafting the 1951 Refugee Convention. In doing so, they relinquished a measure of national sovereignty – by accepting the principle of non-refoulement – in order to promote global solidarity toward refugees. On the other hand, country leaders saw migration as something temporary that could be managed ad hoc, through unilateral or bilateral agreements primarily designed to fill specific labor-market needs in developed economies. In hindsight, it is now clear that this approach was inadequate for dealing with the upsurge in human mobility that came with global and regional economic integration. When writing about guest workers in Switzerland, Swiss playwright Max Frisch once observed that, “We asked for workers. We got people instead.” He meant that migrants are not goods that can be exported or imported, and they should not be exploited as if they were. Migrants are human beings with rights, and they are motivated by a complex combination of personal desires, fears, and familial obligations. Many migrants are searching for jobs because they have missed out on globalization’s unequally distributed gains, and they see no future for themselves if they remain where they are; countless others have been displaced by conflicts or natural disasters. Today, ungoverned migration is threatening geopolitical stability, burdening border controls, and creating chaos around the world. The current mechanisms for managing migration have clearly failed to meet existing needs. The world needs a new, comprehensive global-governance framework to address all issues relating to human mobility. Achieving such an outcome is Bangladesh’s primary objective as Chair of the 2016 Global Forum on Migration and Development (GFMD), which culminates with the Ninth Annual Forum Meeting in Dhaka on December 10-12. In 2015, as part of the United Nations Sustainable Development Goals for 2030, world leaders pledged to cooperate on migration issues and to “facilitate orderly, safe, regular and responsible migration.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But if we want to understand what's going on, we need to go a little further. And the other thing about those sites is that exactly like on Mars three and a half billion years ago, the climate is changing very fast, and water and ice are disappearing. But we need to go back to that time when everything changed on Mars, and to do that, we need to go higher. Why is that? Because when you go higher, the atmosphere is getting thinner, it's getting more unstable, the temperature is getting cooler, and you have a lot more U.V. radiation. Basically, you are getting to those conditions on Mars when everything changed. So I was not promising anything about a leisurely trip on the time machine. You are not going to be sitting in that time machine. You have to haul 1,000 pounds of equipment to the summit of this 20,000-foot volcano in the Andes here. That's about 6,000 meters. And you also have to sleep on 42-degree slopes and really hope that there won't be any earthquake that night. But when we get to the summit, we actually find the lake we came for. At this altitude, this lake is experiencing exactly the same conditions as those on Mars three and a half billion years ago. And now we have to change our voyage into an inner voyage inside that lake, and to do that, we have to remove our mountain gear and actually don suits and go for it. But at the time we enter that lake, at the very moment we enter that lake, we are stepping back three and a half billion years in the past of another planet, and then we are going to get the answer came for. Life is everywhere, absolutely everywhere. Everything you see in this picture is a living organism. Maybe not so the diver, but everything else. But this picture is very deceiving. Life is abundant in those lakes, but like in many places on Earth right now and due to climate change, there is a huge loss in biodiversity. In the samples that we took back home, 36 percent of the bacteria in those lakes were composed of three species, and those three species are the ones that have survived so far. Here's another lake, right next to the first one.", "cs": "Ale pokud chceme porozumět tomu, co se zde děje, musíme jít ještě o něco dále. Další ze zajímavostí těchto míst je, že přesně jako na Marsu před 3,5 miliardami let, se zde klima mění velmi rychle a vody i led mizí. Ale my se potřebujeme vrátit do doby, kdy se na Marsu vše změnilo, a k tomu potřebujeme jít ještě výše. Proč? Protože když jdete výše, atmosféra se ztenčuje a stává se méně stabilní, teplota klesá a je tu i mnohem více UV záření. V podstatě se dostáváte do podmínek na Marsu, když se vše změnilo. Neslibovala jsem žádný pohodlný výlet ve stroji času. Nebudete sedět ve stroji času. Musíte vytáhnout 500 kilo vybavení na vrchol na tuto 20 000 stop vysokou sopku v Andách. To je něco kolem 6 000 metrů. A taky musíte spát ve svahu, který má sklon 42 stupňů a musíte doufat, že v noci nebude zemětřesení. Ale na vrcholu najdeme jezero, kvůli kterému jsme sem přišli. V této nadmořské výšce se jezero nachází ve stejných podmínkách, jako ty na Marsu, před 3,5 miliardy let. Teď musíme naše putování pozměnit, a dostat se dovnitř jezera. Abychom to mohli udělat, musíme sundat horolezecké vybavení, převléct se do neoprenu a vlézt dovnitř. Ale v okamžiku, kdy vstoupíme do toho jezera, se dostáváme zpět, do minulosti jiné planety před 3,5 miliardami let, a pak si můžeme jít pro odpovědi, kvůli kterým tu jsme. Život je všude, úplně všude. Vše, co vidíte na obrázku, je žijící organismus. Možná ne ten potápěč, ale vše ostatní ano. Ale tento obrázek je velmi klamavý. Život v těchto jezerech bují, ale stejně jako na mnoha místech na Zemi, právě teď a vlivem klimatické změny, je zde veliký úbytek biologické rozmanitosti. Ve vzorcích, které jsme si odebrali v těchto jezerech jsou v 36 % bakterie zastoupeny třemi druhy, a tyto 3 druhy jsou ty přeživší až do dnešních dnů. Zde je další jezero, hned vedle toho prvního."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak vyplnit vakuum globálního vedení SOUL – Vstoupil svět do nové éry chaosu? Kolísavá americká politika vůči Sýrii tomu rozhodně nasvědčuje. Vzhledem k trpkému odkazu invazí do Iráku a Afghánistánu, po nichž v roce 2008 následovala finanční krize, se dnes Spojené státy nejen zdráhají použít svou vojenskou sílu, a to i při překročení „červené čáry“, ale jako by nejevily ani ochotu brát na svá bedra jakoukoliv větší zátěž, aby si udržely pozici globálního lídra. Pokud však už Amerika nejeví ochotu vést, kdo zaujme její místo? Vedoucí představitelé Číny dávají najevo nezájem o aktivní globální vedoucí roli, když otevřeně odmítají výzvy, aby se stali „zodpovědnými podílníky“ v mezinárodních politických a ekonomických soustavách. A ačkoliv si Rusko možná přeje udržovat iluzi, že je globální mocností, v poslední době jako by ho především zajímalo, jak házet Americe klacky pod nohy, kdykoliv to bude možné – i když takové kroky nejsou v jeho vlastním dlouhodobém zájmu. A Evropa čelí příliš mnoha vnitřním problémům, než aby mohla převzít významnou vůdčí roli v globálních záležitostech. Není proto překvapením, že tento nedostatek vedení vážně podkopává efektivitu mezinárodních institucí, o čemž svědčí mimo jiné neúčinné reakce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů na syrskou krizi a na krach současného kola obchodních jednání Světové obchodní organizace (WTO). Tento stav připomíná situaci v 30. letech, kdy – jak tvrdil ekonomický historik Charles P. Kindleberger – vakuum vedení způsobilo podprodukci globálních veřejných statků, což prohloubilo velkou hospodářskou krizi. Za těchto okolností musí USA a Čína – jediní životaschopní kandidáti na roli globálního lídra – dospět k velkému kompromisu, jenž uvede v soulad jejich základní zájmy, a umožní jim tak poskytovat a chránit ve vzájemné shodě globální veřejné statky. Vytvořit globální systém, který bude podporovat mír a společnou prosperitu, lze pouze při stabilizaci bilaterálního čínsko-amerického vztahu. Takový kompromis by měl začít soustředěnou snahou USA zvýraznit roli Číny v mezinárodních ekonomických institucích, jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo WTO. Jmenování čínského centrálního bankéře Ču Mina zástupcem výkonné ředitelky MMF bylo pozitivním krokem, avšak nenásledovala po něm žádná další jmenování ani žádné další kroky, které by vliv Číny zvýšily.", "en": "Filling the Global Leadership Vacuum SEOUL – Has the world entered a new era of chaos? America’s vacillating policy toward Syria certainly suggests so. Indeed, the bitter legacy of the invasions of Iraq and Afghanistan, followed by the 2008 financial crisis, has made the United States not only reluctant to use its military might, even when “red lines” are crossed, but also seemingly unwilling to bear any serious burden to maintain its global leadership position. But, if America is no longer willing to lead, who will take its place? China’s leaders have demonstrated their lack of interest in active global leadership by openly rejecting calls to become a “responsible stakeholder” in the international political and economic systems. Meanwhile, though Russia may wish to maintain the illusion that it is a global power, it lately seems interested primarily in thwarting America whenever possible – even when doing so is not in its own long-term interests. And Europe faces too many internal problems to assume any significant leadership role in global affairs. Unsurprisingly, this dearth of leadership has seriously undermined the effectiveness of international institutions, exemplified by the United Nations Security Council’s ineffectual response to the Syria crisis and the failure of the current round of World Trade Organization (WTO) trade negotiations. This situation resembles the 1930’s – a decade when, as the economic historian Charles P. Kindleberger argued, a leadership vacuum led to the under-production of global public goods, deepening the Great Depression. In these circumstances, the US and China – the only viable candidates for global leadership – must achieve a grand compromise that reconciles their fundamental interests, in turn enabling them to act in concert to provide and protect global public goods. Only by stabilizing the bilateral Sino-American relationship can a global system that supports peace and shared prosperity be achieved. Such a compromise should begin with a concerted effort by the US to enhance China’s role in international economic institutions like the International Monetary Fund, the World Bank, and the WTO. While the appointment of the Chinese central banker Zhu Min as IMF Deputy Managing Director was a positive step, it has not been followed by other appointments or steps that would increase China’s influence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nakonec jsme se sblížili i v otázce Vietnamu, neboť McNamara po dvou desetiletích mlčení vydal knihu In Retrospect ( Při zpětném ohlédnutí ), v níž zavrhl vlastní někdejší odůvodnění této války. Kennedyho a Johnsonově administrativě dokonce napsal slavnou větu: „Mýlili jsme se, strašlivě jsme se mýlili.“ Mnozí McNamarovi kritici tvrdí – podle mne právem –, že tento muž nedospěl k plnému pochopení tehdejších událostí a že se usilovně snažil poukazovat na vznešené záměry, které realita nedokázala naplnit. Jak vznešené však mohou být záměry, když jsou fakta odhalující jejich strašlivé důsledky snadno k dispozici, avšak zůstávají přehlížena? Měl být McNamara ve své lítosti otevřenější? Měl. Měl ji vyjádřit dříve? Zajisté. A především: měl nikdy nedoporučit válku, měl se nikdy nepostavit se do jejího čela a měla americká válka ve Vietnamu nikdy nezačít? Probůh, ano. Dvacáté století za sebou zanechalo hromady mrtvol, které se nyní opět vrší. Kolik veřejných činitelů McNamarova významu však někdy vyjádřilo jakoukoliv lítost nad vlastními přehmaty, pošetilostmi a zločiny? Mohu uvést pouze jedno jméno: Robert McNamara. Kdyby mu byla nějakou nepravděpodobnou náhodou někdy odhalena socha, nechť ho zachycuje při pláči. V tom byl nejlepší.", "en": "But, in fact, by then we were closer on Vietnam as well, for he had, after two decades of silence regarding the war, published his book In Retrospect , in which he repudiated his former justifications for the war, famously writing of the Kennedy and Johnson administrations, “We were wrong, terribly wrong.” Many of McNamara’s critics assert – rightly, I think – that he stopped short of full understanding, that he sought to hold fast to claims of noble intentions that the record could not sustain. How noble are intentions when the facts showing their horrific results are readily at hand yet overlooked? Should McNamara have been more forthcoming in his regrets? He should. Should he have expressed them earlier? Certainly. Should he never have recommended the war, or presided over it in the first place, and should there never been an American war in Vietnam? Oh lord, yes. The twentieth century left heaps of corpses in its wake, and now they are piling up again. And yet, how many public figures of McNamara’s importance have ever expressed any regret for their mistakes and follies and crimes? I can name only one: Robert McNamara. In the unlikely event that a statue of him is ever unveiled, let it show him weeping. That was the best of him."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Válka s terorismem po Iráku Oslnivá vojenská vítězství v Afghánistánu a v Iráku nás mohou uvádět v omyl ohledně války s terorismem. Kdyby se jednalo výhradně o záležitost ničemných států, dalo by se usuzovat, že dochází k pokroku. Rozvoj technologií ovšem dává ničivé možnosti, které se kdysi omezovaly především na vlády a armády, do rukou deviantních skupin a jedinců. I když se prokáže, že je nemožné zabránit všem teroristickým incidentům, snížení jejich četnosti a omezení jejich smrtonosného potenciálu bude mít velký vliv na jejich dopady na společnost. Svět potřebuje mnohavrstevnou strategii, která delegitimizuje útoky na civilisty jako způsob boje, odradí státy od toho, aby poskytovaly zdroje nebo útočiště těm, kdo takové metody boje využívají, opevní naše domácí cíle, zbaví teroristy snadného přístupu ke zbraním hromadného ničení a omezí pobídky k používání terorismu. Vojenská opatření nesmí řešit větší část problému, ale občas jsou zásadní. Připravit Al Kajdu o její afghánské útočiště nebylo sice dostatečným krokem, ale bylo to nezbytné. Počet států financujících terorismus se za posledních deset let snížil. Diplomacie opřená o vojenskou hrozbu dokáže toto číslo ještě dále snížit. Některé rozpadající se státy mají tak zmatečnou organizační strukturu, že není možné jen odstrašovat od poskytování útočišť teroristům. V takových případech může být na místě vojenská pomoc, v jiných může být nezbytná intervence. Nejúčinnější přední linií obrany často bývá výměna zpravodajských informací a policejní spolupráce. Kvůli citlivosti zdrojů a nebezpečí vyzrazení většina této práce probíhá prostřednictvím bilaterálních smluv. Multilaterální spolupráce je možná při sledování finančních toků, kde může pomoci zbavit teroristy prostředků a dále zpřístupnit užitečné informace. Výměnu informací by bylo možné zlepšit zvýšením rozpočtů nedostatečně financovaných organizací, jako je Interpol. Snaha o zvětšování překážek, jež musí teroristé překonávat, vyžaduje systematický přístup, protože zatarasení jedněch dveří může jednoduše nasměrovat teroristy k jiným dveřím. Naše společnosti jsou zranitelné jako nejslabší mezinárodní spojení. Nemá smysl posilovat letištní bezpečnost v Londýně, když se teroristé do systému mohou snadno dostat řekněme v Římě nebo v Lagosu. Zranitelná místa moderních společností jsou si velmi podobná, a proto se jednotlivé země mohou v mnohém poučit z chyb a osvědčených postupů ostatních. Vlády by měly dát vzniknout pravidelným kontaktům mezi orgány zodpovědnými jak za technický, tak politický rozměr vnitřní bezpečnosti státu. Vnitřní bezpečnost je mezinárodní záležitostí.", "en": "The War On Terrorism After Iraq Dazzling military victories in Afghanistan and Iraq may mislead us about the war on terrorism. If it were merely a matter of rogue states, we could think that progress is being made. But technological progress is putting into the hands of deviant groups and individuals destructive capabilities that were once limited primarily to governments and armies. Even if eliminating all terrorist incidents proves impossible, reducing their frequency and lethal potential will make a large difference in their impact on our societies. The world needs a multi-faceted strategy that de-legitimizes attacks on civilians as a method of conflict; discourages states from providing resources or safe harbor to those who use such methods; hardens our targets at home; denies terrorists easy access to weapons of mass destruction; and reduces incentives to use terrorism. Military measures may not deal with the largest part of the problem, but they are essential sometimes. Depriving Al Qaeda of its Afghan safe haven was not sufficient, but it was necessary. The number of states sponsoring terrorism has decreased over the past decade. Diplomacy backed by military threat can reduce the number further. Some failed states are so chaotically organized that they cannot be deterred from providing a haven for terrorists. In such instances, military assistance may be relevant; in others, intervention may be necessary. Intelligence sharing and police cooperation is often the most effective front line of defense. Because of the sensitivity of sources and the dangers of disclosure, much of this work is carried out through bilateral arrangements. Multilateral cooperation is possible in tracing financial flows, which can help to deprive terrorists of resources as well as provide useful information. Information sharing can also be enhanced by devoting more resources to under-funded organizations like Interpol. Working to raise the thresholds that terrorists must overcome requires a systemic approach, since plugging one hole can simply divert terrorists to others. Our societies are as vulnerable as the weakest international link. It makes no sense to beef up airport security in London if a terrorist can enter the system easily in, say, Rome or Lagos. Because modern societies are similar in their vulnerabilities, countries have a great deal to learn from each others' mistakes and best practices. Governments should establish regular contacts among agencies responsible for both the technical and policy dimensions of homeland security. Homeland security is an international issue."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Rights which everyone should enjoy include personal data protection, the right to asylum, equality before the law and non-discrimination, equality between men and women, the rights of children and elderly people and important social rights such as protection against unfair dismissal and access to social security and social assistance. The Lisbon Treaty will also allow the EU to accede to the European Convention on Human Rights. The convention, and the European Court of Human Rights which oversees it, are the foundations of human rights protection in Europe. FIND OUT MORE Inevitably the Lisbon Treaty is a lengthy document — over 300 pages in the consolidated form, including annexes and protocols. It includes many provisions of earlier EU treaties, amended and updated. This guide places particular emphasis on the new elements in the Lisbon Treaty. Below is more information on key changes. You can download the full text of the Lisbon Treaty and the consolidated versions of the treaties as amended by the Lisbon Treaty and find out more about it on europa.eu/lisbon_treaty/full_text/index_en.htm Member States about what reforms were needed to meet the challenges Treatyof Paris establishing the European Coal and Steel 1957: Treaties Trea of Rome establishing the European Economic 1986: Single European Act 1992: Treaty of Maastricht 1992: Tre 1997: Treaty of Amsterdam 2001: Treaty of Nice 2007: Signature of the Lisbon Treaty by the 20 to May 2009: Lisbon Treaty obtains parliamentary approval in 26 out of 27 Member States a", "cs": "K právům, jichž požívají všichni občané, patří ochrana osobních údajů, právo na azyl, rovnost před zákonem a zákaz diskriminace, rovnost mužů a žen, práva dětí a starších osob a důležitá sociální práva, jako je ochrana před neoprávněným ukončením pracovní smlouvy a přístup k sociálnímu zabezpečení a sociální pomoci. Smlouva rovněž umožní, aby se EU připojila k Evropské úmluvě o lidských právech. Úmluva a Evropský soud pro lidská práva, který na ni dohlíží, představují základy ochrany lidských práv v Evropě. DALŠÍ INFORMACE Lisabonská smlouva je nevyhnutelně dlouhým dokumentem, který má v konsolidované podobě více než 300 stran, včetně příloh a protokolů. Zahrnuje mnoho ustanovení předchozích smluv EU v pozměněném a aktualizovaném znění. Tento průvodce klade zvláštní důraz na nové prvky v Lisabonské smlouvě. Níže je uvedeno více informací o hlavních změnách. Celé znění Lisabonské smlouvy a konsolidované verze Smluv ve znění pozměněném Lisabonskou smlouvou si můžete stáhnout a více informací nalézt na adrese europa.eu/lisbon_treaty/full_text/index_cs.htm státy o tom, jaké reformy jsou zapotřebí k řešení problémů 21. století. 1951: Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli 1957: Římské Římské smlouvy smlouvy o o založení založení Evropského 1986: Jednotný evropský akt 1992: Maastrichtská smlouva 1992: Maastrichtská smlouva 1997: Amsterodamská smlouva 2001: Niceská smlouva 2007–květen 2009: Lisabonská smlouva je schválena parlamenty ve 26 z celkem 27 členských států."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Greenpeace is launched. SilentSpring, Rachel Carson’s book on how pesticides damage the environment, gives birth to the green movement in theWest. West. Directive on classification, packaging and labelling of dangerous substances is the first piece of European legislation to impact on the environment. Accidental release of endosulfan insecticide pollutes more than 600 km of the Rhine, killing over 20 million fish. fish. Jacques Cousteau and Prince Rainier III of Monaco publicly oppose French proposal to dump radioactive waste into the Mediterranean Sea, and the plan is dropped. Seven Baltic coastal states sign the Helsinki Convention, bringing all the pollution sources around an entire sea under the jurisdiction of a single convention for the first time ever. Scientists F. Sherwood Rowland and Mario Molina suggest for the first time that CFCs damage the ozone layer. World population reaches 4 billion. Chernobyl nuclear reactor explodes in Ukraine, spreading radioactive contamination for thousands of kilometres. Accidental release of dioxins in Seveso, Italy, leads to Seveso Directive I (1982) and II (1996), designed to prevent major accidents involving dangerous substances. Directive establishing minimum quality and control standards for drinking water – upgraded in 1998. Oil tanker AmocoCadiz spills 68 million gallons off the coast of France. First United Nations Conference on the Human Environment, in Stockholm, establishes the UN Environment Programme (UNEP). Partial meltdown ofThree Mile Island nuclear power plant (US) casts doubt on the future of nuclear energy.", "cs": "Zahájení činnosti Greenpeace. TichéJaro, kniha Rachel Carsonsové o tom, jak pesticidy poškozují životní prostředí, dává vzniknout hnutí zelených na Západě. Trvalý smog zabíjí tisíce lidí v Londýně, což vede k přijetí zákona o čistotě ovzduší Insekticid endosulfan, který při havárii unikl do Rýna, znečišťuje více než 600 km této řeky a zabíjí více než 20 milionů ryb. Jacques Cousteau a monacký princ Rainier III veřejně protestují proti francouzskému návrhu ukládat radioaktivní odpad ve Středozemním moři a plán je zamítnut. Sedm přímořských baltských států podepisuje Helsinskou konvenci, která vede vůbec poprvé k zahrnutí všech zdrojů znečištění okolo celého moře pod jurisdikci jediné konvence. Vědci F. Sherwood Rowland a Mario Molina poprvé prohlašují, že freony (CFC) poškozují ozonovou vrstvu. Světová populace dosahuje 4 miliard. Na Ukrajině exploduje jaderná elektrárna Černobyl, radioaktivní znečištění je rozptýleno do vzdálenosti tisíců kilometrů. Vstupuje v platnost Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států. Směrnice ustavující minima kvality pitné vody a mechanismy pro jejich kontrolu – aktualizována v roce 1998. Ropný tanker AmocoCadiz znečišťuje 68 miliony galony francouzské pobřeží. První konference Organizace spojených národů o životním prostředí člověka, která se koná ve Stockholmu, zakládá Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Konvence OSN o mořském právu zavádí enviromentální standardy pro všechny světové oceány a moře."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) So I sat them down and I got them glasses of water, and after niceties, they said, \"Do you believe that God loves you with all his heart?\" And I thought, \"Well, of course I believe in God, but you know, I don't like that word 'heart,' because it anthropomorphizes God, and I don't like the word, 'his,' either, because that sexualizes God.\" But I didn't want to argue semantics with these boys, so after a very long, uncomfortable pause, I said, \"Yes, yes, I do. I feel very loved.\" And they looked at each other and smiled, like that was the right answer. And then they said, \"Do you believe that we're all brothers and sisters on this planet?\" And I said, \"Yes, I do.\" And I was so relieved that it was a question I could answer so quickly. And they said, \"Well, then we have a story to tell you.\" And they told me this story all about this guy named Lehi, who lived in Jerusalem in 600 BC. Now, apparently in Jerusalem in 600 BC, everyone was completely bad and evil. Every single one of them: man, woman, child, infant, fetus. And God came to Lehi and said to him, \"Put your family on a boat and I will lead you out of here.\" And God did lead them.", "cs": "OK. Takže jsem je posadila, donesla jim sklenice vody a po úvodních zdvořilostech řekli: \"Věříte, že vás Bůh celým svým srdcem miluje?\" A já jsem si říkala: \"No, jasně, že věřím v Boha, ale, víte, nemám ráda to slovo srdce, protože Boha polidšťuje, a také nemám ráda slovo 'jeho', protože mu připisuje pohlaví.\" Ale nechtěla jsem se s těmi chlapci hádat o sémantice, takže jsem po velmi dlouhé a nepříjemné odmlce řekla: \"Ano, ano, věřím. Cítím se velmi milovaná.\" A oni se podívali jeden na druhého a usmáli se, jako že to byla správná odpověď. A pak řekli: \"Věříte, že jsme všichni na této planetě bratry a sestrami?\" A já odpověděla: \"Ano, věřím. Ano, věřím.\" A ulevilo se mi, že to byla otázka, na niž jsem mohla odpovědět tak rychle. A oni řekli: \"Dobře, pak máme příběh, který bychom vám rádi řekli.\" A pak mi vykládali příběh o muži jménem Lehi, který žil v Jeruzalému v roce 600 před naším letopočtem. No, podle všeho byli všichni v Jeruzalémě v roce 600 před naším letopočtem totálně zkažení a špatní. Každičký z nich: muž, žena, dítě, kojenec, plod. A Bůh přišel k Lehimu a řekl mu: \"Dej svou rodinu do lodě a já tě odsud odvedu.\" A Bůh je skutečně vedl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The job of uncovering the global food waste scandal started for me when I was 15 years old. I bought some pigs. I was living in Sussex. And I started to feed them in the most traditional and environmentally friendly way. I went to my school kitchen, and I said, \"Give me the scraps that my school friends have turned their noses up at.\" I went to the local baker and took their stale bread. I went to the local greengrocer, and I went to a farmer who was throwing away potatoes because they were the wrong shape or size for supermarkets. This was great. My pigs turned that food waste into delicious pork. I sold that pork to my school friends' parents, and I made a good pocket money addition to my teenage allowance. But I noticed that most of the food that I was giving my pigs was in fact fit for human consumption, and that I was only scratching the surface, and that right the way up the food supply chain, in supermarkets, greengrocers, bakers, in our homes, in factories and farms, we were hemorrhaging out food. Supermarkets didn't even want to talk to me about how much food they were wasting. I'd been round the back. I'd seen bins full of food being locked and then trucked off to landfill sites, and I thought, surely there is something more sensible to do with food than waste it. One morning, when I was feeding my pigs, I noticed a particularly tasty-looking sun-dried tomato loaf that used to crop up from time to time. I grabbed hold of it, sat down, and ate my breakfast with my pigs. (Laughter) That was the first act of what I later learned to call freeganism, really an exhibition of the injustice of food waste, and the provision of the solution to food waste, which is simply to sit down and eat food, rather than throwing it away. That became, as it were, a way of confronting large businesses in the business of wasting food, and exposing, most importantly, to the public, that when we're talking about food being thrown away, we're not talking about rotten stuff, we're not talking about stuff that's beyond the pale.", "cs": "Když mi bylo 15 let, začal jsem pracovat na skandálním odhalení globálního plýtvání jídlem. Koupil jsem si nějaká prasata. Žil jsem v Sussexu. A začal jsem je krmit tím nejtradičnějším a ekologicky přívětivým způsobem. Šel jsem do naší školní jídelny a řekl jsem: \"Dejte mi zbytky, nad kterými moji spolužáci ohrnují nos.\" Šel jsem do místní pekárny a vzal si jejich okoralý chleba. Šel jsem k místnímu zelináři a k farmářovi, který vyhazoval brambory, protože měly tvar nebo velikost nevhodné pro supermarkety. To bylo skvělé. Moje prasata z toho vyhozeného jídla udělala skvělé vepřové. Prodal jsem to vepřové rodičům svých spolužáků a získal jsem pěkný přivýdělek ke svému kapesnému. Všiml jsem si ale, že většina jídla, které jsem dával svým prasatům byla ve skutečnosti vhodná i pro lidi a že jsem jenom vlastně jenom seškrábnul slabou povrchovou vrstvu. Tam přímo nahoře, na vrcholu potravinového řetězce, v supermarketech, v zelinářstvích, pekařstvích a v našich domácnostech, v továrnách a na farmách, nesmírně plýtváme jídlem. Supermarkety se mnou ani nechtěly mluvit o tom, kolik jídla vyhazují. Obešel jsem supermarket. Viděl jsem popelnice plné jídla, které byly zamčené a pak je náklaďáky vyvezly na skládku. Řikal jsem si, že s jídlem se dá určitě dělat něco užitečnějšího, než ho jen vyhodit. Jednou ráno, když jsem krmil svoje prasata, všimnul jsem si obzvlášť chutně vypadajícího, sluncem vysušeného plátku rajčete, který se čas od času vynořil. Chytil jsem ho, sedl jsem si a snídal se svými prasaty. To byl první můj počin v oblasti, kterou jsem později nazval freeganiánství, které doopravdy ukazuje, jak je nesprávné plýtvat jídlem a předkládá řešení tohoto problému. To znamená jednoduše si sednout a jídlo sníst místo toho, abychom ho vyhodili. Postupně se z toho stal způsob konfrontace s velkými podniky v odvětví plýtvání jídlem, a zejména jejich zveřejňování, aby bylo jasné, že pokud se mluví o vyhazování jídla, nejde o jídlo zkažené nebo jídlo, které je za svým zenitem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Logika se zdála být jasná: jestliže potlačíme bezpříznakové, ale hrozivě vyhlížející arytmie, snížíme četnost náhlých úmrtí. Když výzkumníci provedli randomizované experimenty, zjistili bohužel u léčených pacientů vyšší úmrtnost. Kliničtí lékaři přestali léky používat, ale až poté, co způsobili velký počet zbytečných úmrtí. Povědomí o tom, že principy medicíny založené na důkazech by se měla řídit také zdravotnická politika, se však uchytává pomaleji. Byť v této oblasti nelze uskutečnit randomizované experimenty, zůstává možnost držet se základního pravidla medicíny založené na důkazech: opírat činnost o systematické souhrny nejkvalitnějších dostupných důkazů. Uvažme otázku, zda by státy měly financovat zdravotní péči veřejně, prostřednictvím daní, anebo soukromě, prostřednictvím zdravotního pojištění a přímých poplatků. Soukromé zdravotní pojištění se ukázalo jako nesmírně neúsporné, s vysokými administrativními výdaji za činnosti zahrnující vytváření pojistných balíčků, marketing těchto balíčků a vyhodnocování nároků. Veřejné financování tyto činnosti odbourává, takže administrativní náklady jsou mnohem nižší. Obdobně platí, že přímé poplatky odrazují chudé a starší lidi od přístupu k potřebným zdravotnickým službám, zatímco veřejné financování do velké míry nerovnost v poskytování péče odstraňuje a zároveň přináší zdravotní výsledky, které jsou stejně dobré jako u smíšených veřejno-soukromých modelů financování, ne-li ještě lepší. Veřejné financování rovněž prospívá ekonomice země, protože velcí zaměstnavatelé jsou ušetřeni výdajů za poskytování zdravotních příspěvků svým pracujícím. Důkazy tedy naznačují, že veřejné financování všech klíčových aspektů zdravotní péče – lékařských a nemocničních služeb, léků a přístrojů – nabízí přínosy ohledně rovnosti, efektivity a výhody práce ve velkém. Lékařská obec se naučila chápat potřebu systematických přezkumů, o něž se opírají rozhodnutí týkající se léčiv a chirurgických terapií, ale jejich využití ve zdravotnické politice se uchytává až teď. Systematické přezkumy utřídily důkazy ohledně poskytování nemocničních služeb velkými ziskovými společnostmi a neziskovými poskytovateli. Hlavní studie tvořící jádro těchto přezkumů pocházejí především ze Spojených států, kde vedle sebe ve stejném prostředí fungují ziskoví i neziskoví poskytovatelé a kde rozsáhlé administrativní databáze umožňují přesné zjišťování úmrtnosti. Třebaže tyto pozorovací výzkumy ohrožuje zkreslení způsobené selekcí pacientů – nemocnější pacienti například znamenají vyšší úmrtnost –, dostupné administrativní databáze zaznamenávají charakteristiky pacientů jako věk, závažnost onemocnění a výskyt dalších chorob, jako je diabetes nebo vysoký krevní tlak. Tyto informace umožňují statistické přístupy, které vyrovnávají výchozí podmínky, čímž přispívají k ochraně proti pokřivením souvisejícím se selekcí pacientů.", "en": "The logic seemed clear: suppress the asymptomatic but nasty-looking arrhythmias, and you will reduce sudden death. Unfortunately, when investigators undertook randomized trials, they found that treated patients had a higher death rate. Clinicians stopped using the drugs, but not before causing a large number of unnecessary deaths. But awareness that principles of evidence-based medicine should also guide health policy has been slower to take root. Here, although randomized trials are not feasible, it remains possible to follow evidence-based medicine’s primary rule: to base action on systematic summaries of the highest quality evidence available. Consider the issue of whether countries should fund health care publicly, through taxes, or privately, through health insurance and user fees. Private health insurance has proved enormously wasteful, with large administrative expenditures on activities that include developing insurance packages, marketing those packages, and assessing claims. Public funding eliminates these activities, resulting in far lower administrative costs. Likewise, user fees discourage the poor and elderly from accessing needed health services, whereas public funding largely eliminates inequities in the provision of care while producing health outcomes that are as good as, if not better than, mixed public-private funding models. Public funding also benefits a country’s economy, because large employers are spared the expense of providing health benefits to their workers. Thus, the evidence suggests that public funding of all key aspects of medical care – physician and hospital services, drugs, and devices –- offers benefits of equity, efficiency, and industrial advantage. The medical community has come to accept the need for systematic reviews to guide decisions regarding drugs and surgical therapies, but their use in health policy is only now taking hold. Systematic reviews have summarized the evidence regarding the provision of hospital services by large for-profit companies versus not-for-profit providers. The primary studies forming the basis of these reviews come largely from the United States, where for-profit and not-for-profit providers work side by side in the same environment, and where large administrative databases allow accurate detection of death rates. But, while these observational studies are threatened by bias from patient selection – sicker patients mean higher death rates, for example ­– the available administrative databases document patient characteristics such as age, severity of illness, and co-morbidity, including diabetes and high blood pressure. This information allows statistical approaches that level the playing field, helping to protect against biases associated with patient selection."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The means of transport include trolleybuses in Lithuania, trams in Poland, buses in Romania and Users are initially attracted to the campaign through eye-catching posters at transport stops or stations. Once they step onto their bus, tram or train they are greeted with more posters containing useful phrases in one or more of the target languages, as well as voice recordings in those languages. Forms can also be picked up while travelling, containing useful phrases along with tasks to test users’ language skills. They are encouraged to complete the tasks and return the form to the local partner institution, with the chance of winning a free language course. The local institu- tion will then contact them about language learning opportunities in their area. A language fair is also being organised in each partner country at one of the transport stops or stations used in the campaign. In addition, the project is producing a CD and a phrasebook containing phrases in all the target languages, learning tasks and information on further language learning opportunities. ‘Learning by moving’ has adopted a very public and democratic approach to language learning which has attracted a good deal of publicity as well as strong support from municipal transport authorities. (MT), International House Wroclaw (PL), Fundatia EuroEd (RO),West of England Language Service (UK)TARGET LANGUAGES: English, German, Italian, Lithuanian, Maltese, Polish, Romanian, Spanish, Turkish AGE GROUP: 16 and above WEBSITE: http://www.learningbymoving.eu PROJECT DURATION: Start: 2005End: 2007 Lingoland — The European platform for children on the Internet Lingoland developed an attractive Internet platform to promote linguistic and cultural exchanges between schoolchildren in different European countries. By enabling communication with native speakers in the same age group, the project succeeded in bringing the way of life of other countries to children in an immediate and meaningful way, thereby increasing their appreciation of other European cultures. The project aimed to inspire children in primary and early secondary schools to learn about other European countries, languages and cultures and to promote exchanges between them. The project developed an Internet platform that allows teachers and pupils to contact each other and develop joint learning projects, with languages and cultures being introduced on the basis of entertaining, interactive tasks. This platform is divided into open and closed areas.", "cs": "Mezi dopravní prostředky zahrnuté do projektu patřily trolejbusy v Litvě, tramvaje v Polsku, autobusy Uživatelé jsou nejprve upoutáni kampaní tak, že zahlédnou plakáty na zastávkách nebo nádražích. Jakmile nastoupí do svého autobusu, tramvaje nebo vlaku, jsou přivítáni větším množstvím plakátů, které obsahují užitečné fráze v jednom nebo více cílových jazycích a také hlasové záznamy v těchto jazycích. Během cestování si lze také vyzvednout formuláře, které obsahují užitečné fráze společně s úkoly, jež mají ověřit jazykové znalosti uživatelů. Ti jsou vybízeni ke splnění úkolů a vrácení formuláře místnímu partnerskému ústavu, s Místní ústav se s nimi potom spojí a vysvětlí jim možnosti studia jazyka v jejich oblasti. V každé partnerské zemi se také pořádá jazykový veletrh na některé ze zastávek nebo na nádraží, které byly pro kampaň využity. Kromě toho se v rámci projektu vytvořilo CD a kniha, obsahující fráze ve všech cílových jazycích, studijní úkoly a informace o dalších příležitostech studia jazyka. Projekt Learning by Moving přijal velmi veřejný a demokratický přístup ke studiu jazyků, který získal hodně pozornosti a také silnou podporu městských organizací provozujících veřejnou dopravu. (MT), International House Wroclaw (PL), Fundatia EuroEd (RO), West of England Language Service (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, italština, litevština, maltština, němčina, polština, rumunština, španělština, turečtina VĚKOVÁ SKUPINA: 16 let a více INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.learningbymoving.eu DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2005Datum ukončení: 2007 LINGOLAND – Evropská platforma pro děti na internetu LINGOLAND vyvinul přitažlivou platformu na internetu, aby propagoval jazykovou a kulturní výměnu mezi školáky v různých evropských zemích. Tím, že dětem byla umožněna komunikace s rodilými mluvčími ve stejné věkové skupině, se děti seznámily se způsobem života v jiných zemích bezprostřední a smysluplnou formou, a tím zvýšil jejich chápání jiných evropských kultur. Projekt měl za cíl inspirovat děti z prvních stupňů a z nižších tříd druhých stupňů základní školy k tomu, aby se něco naučily o jiných evropských zemích, jazycích a kulturách, a podporovat jejich výměnu. Vyvinul internetovou platformu, která umožňuje učitelům a žákům vzájemně se kontaktovat a rozvíjet společné výukové projekty, do kterých jsou zahrnuty jazyky a kultury na základě zábavných, interaktivních úkolů. Tato platforma je rozdělena na otevřenou a uzavřenou oblast."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For them, it was such a surprise -- they had never, ever been interrupted before -- that it was such an impressive event for them, that we've heard from our partners they have not been back since. They were, in fact, great guys. They showed us how the entire operation works, and what they really convinced us on the spot was that if you can show up in real time and stop people, it's enough of a deterrent they won't come back. So -- Thank you. (Applause) Word of this spread, possibly because we told a lot of people, and in fact, then some really amazing stuff started to happen. People from around the world started to send us emails, phone calls. What we saw was that people throughout Asia, people throughout Africa, people throughout South America, they told us that they could use it too, and what's most important, what we'd found that we thought might be exceptional, in the forest there was pretty good cell phone service. That was not exceptional, we were told, and that particularly is on the periphery of the forests that are most under threat. And then something really amazing happened, which was that people started sending us their own old cell phones. So in fact what we have now is a system where we can use people on the ground, people who are already there, who can both improve and use the existing connectivity, and we're using old cell phones that are being sent to us by people from around the world that want their phones to be doing something else in their afterlife, so to speak. And if the rest of the device can be completely recycled, then we believe it's an entirely upcycled device. So again, this didn't come because of any sort of high-tech solution. It just came from using what's already there, and I'm thoroughly convinced that if it's not phones, that there's always going to be enough there that you can build similar solutions that can be very effective in new contexts. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Pro ně to bylo veliké překvapení – nikdy předtím nebyli přerušeni. Byl to pro ně tak impozantní zásah, že, jak jsme slyšeli, se už nikdy nevrátili. Oni byli vlastně fajn kluci. Ukázali nám, jak to vše funguje, a opravdu nás přesvědčili, že pokud se objevíte a zastavíte je, je to dost odstrašující a už se nevrátí. Takže Děkuji. (Potlesk) Ta myšlenka se šíří, možná, protože jsme o tom řekli mnoha lidem, a začalo se dít něco úžasného. Začali nám psát a volat lidé z celého světa. Lidé z celé Asie. Lidé z celé Afriky, z celé Jižní Ameriky, nám říkali že by se jim to také hodilo. Nejdůležitější, na co jsme přišli, o čem jsme si mysleli, že je jen náhodou, v pralese je velmi dobrý telefonní signál. Bylo nám řečeno, že to není výjimečné, a nejvíce jsou ohroženy především okraje pralesa. A pak se stalo něco opravdu úžasného. Lidé nám začali posílat své staré mobily. To, co nyní máme, je vlastně systém, kde můžeme použít lidi, kteří už tam jsou, kteří mohou využít a vylepšit současné připojení, a používáme staré mobily, co nám posílají lidé z celého světa, kteří chtějí, aby jejich telefon byl využit i po své smrti, abych tak řekl. A v případě, že zbytek zařízení může být zcela recyklován, pak jsme přesvědčeni, že je to plně využitý materiál. Takže znovu, nevzniklo tu nějaké hi-tech řešení. Prostě se povedlo použít něco, co už je k dispozici. Jsem naprosto přesvědčen, že pokud to nebudou staré telefony, že je tu vždy dostatek zdrojů, k vytvoření podobných řešení, která mohou být velmi účinná v nových souvislostech. Děkuji mnohokrát. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Finally, it is of course the particular responsibility of the Member States and regional authorities to prevent irregularities such as double financing and unauthorised cofinancing with another Community instrument. When such abuses are discovered, it is normal to proceed with financial penalties. See conclusions of Commission Communication \"Competitive European Regions through Research and Innovation\" COM(2007)474 CHECKLIST FOR EU INNOVATION AND RESEARCH FUNDING Step 1: Am I eligible for a given programme or funding source? Options: • Companies • Research organisation/university, including private sector research organisations • Individual researcher/PhD student/expert • NGO/business or research association/chamber of commerce • Public authority o Companies (micro, small, medium, large – profit/non-profit making, public-private partnership, service provider, project coordinator, etc.) other than research organisations Companies can participate in almost all FP7 activities and are encouraged to do so. In addition, under the FP7-PEOPLE Programme there is a specific Marie Curie Action for commercial enterprises and the FP7- Capacities Programme has specific schemes for research relating to SMEs. Companies may benefit from the CIP Financial Instruments if they are SMEs and subject to being accepted by financial intermediaries approved under these instruments. SMEs in search of finance should contact a financial intermediary located in their country or region. The list of financial intermediaries, and information on eligibility criteria and application procedures, can be found at: http://www.access2finance.eu/. Pilot and market replication projects are also addressed to companies, independent of their size, although CIP Eco-innovation mainly targets SMEs. Grants for networking projects are in most cases addressed to public bodies or business organisations only or through public-private partnerships. The Structural Funds offer many funding possibilities for companies (in particular SMEs). Conditions and topics vary across programmes, so it is necessary to consult the operational programmes in each Member State or region for details11. • Enterprise Europe Network. Links to operational programme summaries and to lists of managing authorities can be found in the Structural Funds section of Annex 4. Services from the Network are particularly designed for SMEs, but are also available to all businesses, research centres and Universities across Europe.", "cs": "Členské státy a regionální orgány mají samozřejmě zvláštní odpovědnost za předcházení nesrovnalostem, například dvojímu financování a nedovolenému spolufinancování s jiným nástrojem Společenství. Je-li odhaleno takovéto zneužívání, je obvykle přikročeno k finančním postihům. Viz závěry sdělení Komise „Konkurenceschopnost evropských regionů na základě výzkumu a inovací“ KOM(2007)474. KONTROLNÍ SEZNAM PRO FINANČNÍ PROSTŘEDKY EU NA VÝZKUM A INOVACE Krok č. 1: Jsem způsobilý pro daný program nebo zdroj financování? Možnosti: • Podniky • Výzkumná organizace / univerzita, včetně výzkumných organizací ze soukromého sektoru • Samostatný výzkumný pracovník / doktorand / odborník • Nevládní organizace / obchodní nebo výzkumné sdružení / obchodní komora • Orgán veřejné zprávy o Podniky (mikropodniky, malé, střední, velké podniky – ziskové/neziskové, partnerství veřejného a soukromého sektoru, poskytovatel služeb, koordinátor projektu atd.) jiné než výzkumné organizace Podniky se mohou účastnit téměř všech činností v rámci 7. RP a jsou k tomu vybízeny. Mimoto v rámci programu LIDÉ 7. RP existuje zvláštní akce „Marie Curie“ pro obchodní společnosti a program Kapacity 7. RP má zvláštní režimy pro výzkum týkající se malých a středních podniků. Podniky mohou využít finanční nástroje CIP, jsou-li malými nebo středními podniky a jsou-li uznány finančními zprostředkovateli schválenými v rámci těchto nástrojů. Malé a střední podniky, které usilují o finance, by se měly obrátit na finančního zprostředkovatele ve své zemi nebo regionu. Seznam finančních zprostředkovatelů a informace o kritériích způsobilosti a postupech podávání žádostí jsou k dispozici na adrese: http://www.access2finance.eu/. Pilotní projekty a projekty tržní replikace jsou rovněž určeny podnikům bez ohledu na jejich velikost, ačkoli ekologické inovace v rámci CIP se zaměřují hlavně na malé a střední podniky. Granty pro projekty vytváření sítí jsou ve většině případů určeny pouze veřejným subjektům nebo obchodním organizacím nebo prostřednictvím partnerství veřejného a soukromého sektoru. Strukturální fondy poskytují podnikům (zejména malým a středním) mnoho možností financování. Podmínky a témata se mezi jednotlivými programy liší, proto je nutno obrátit se na operační programy v jednotlivých členských státech nebo regionech, pokud jde o podrobnosti11. Viz rovněž: Odkazy na souhrny operačních programů a na seznamy řídících orgánů jsou uvedeny v oddíle o strukturálních fondech v příloze 4. • Evropský portál pro MSP pro informace o politikách a iniciativách EU, které poskytují přímou či nepřímou podporu malým a středním podnikům: http://ec.europa.eu/enterprise/sme/index_en.htm"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokonce lze říci, že se Evropská unie pomalu stala „normativní“ světovou silou při reakci na vývoj americké moci. Evropa již dlouho ví, že se v oblasti „tvrdé síly“ nikdy nedokáže Americe vyrovnat, ale s úpadkem americké „měkké síly“ se stala významnější než kdykoliv dříve, neboť ztělesňuje „humánní“ a zákonů dbalou tvář Západu. V tomto smyslu začala Evropa alespoň zčásti pohlížet sama na sebe jako na alternativní sen pro každého, kdo přestal snít o Americe. Při pohledu zevnitř se však model EU často zdá méně přesvědčivý. Mnozí Evropané proto dál cítí nostalgii po Americe jakožto vzoru. Barack Obama, který vede předvolební boj pod vlajkou „naděje“, je pro tyto Evropany ideální volbou, jenž by dokázala jako mávnutím kouzelného proutku obnovit měkkou sílu Ameriky. Koneckonců je i on sám zosobněním amerického snu. Někteří Evropané ovšem dávají přednost Hillary Clintonové, nebo dokonce i Johnu McCainovi, poněvadž se obávají důsledků pro evropské partnery Spojených států v případě, že by se moci ujal zdrženlivější a méně zkušený prezident. Dělají si starosti nejen o kompetentnost, ale i o starou transatlantickou otázku „sdílení zátěže“. Nevyslovené pochybnosti skryté za výhradami některých Evropanů vůči Obamovi lze formulovat do jediné otázky: „Budeme muset dělat více v Afghánistánu i jinde?“ Mohlo by se ukázat, že obnovení mezinárodní reputace Ameriky je pro Evropu špatné, poněvadž nahlodává její nový monopol na reprezentaci západních hodnot a povolává ji zpět k povinnostem spojeným s tvrdou silou? Nemůže to být tak, že kandidát strachu – McCain nebo ve stále větší míře i Clintonová – ve skutečnosti slouží evropským zájmům lépe než kandidát naděje? S Obamou u moci by bylo pro Evropany – přinejmenším zpočátku – obtížnější osočovat Ameriku, i když „nová Francie“ Nicolase Sarkozyho už od tohoto laciného pokušení upustila. Zároveň by však bylo méně snadné odmítat výzvy k většímu sdílení zátěže ve světě. Tento „defenzivní“ pohled na transatlantické vztahy je problematický. Nejlepší Amerikou pro Evropu a svět je totiž sebevědomá Amerika – taková, která odhodí kulturu strachu a znovuobjeví kořeny své kultury naděje. Je to Obamova Amerika.", "en": "One can even say that the European Union has slowly become a “normative” force in the world in reaction to the evolution of America’s power. Europe has long known that it could never balance America in the realm of “hard power”; but, with the decline of America’s “soft power,” it became more important than ever to incarnate the “humane” and law-abiding face of the West. In this sense, Europe has come to see itself, at least in part, as an alternative dream for everyone who had stopped dreaming about America. But, seen from within, the EU model often appears less convincing. Thus, many Europeans continue to be nostalgic for America as a model. For these Europeans, Barack Obama, campaigning under the banner of “hope,” is the ideal choice to restore, as if by magic, America’s soft power. After all, he himself incarnates the American Dream. But some Europeans prefer Hillary Clinton or even John McCain, because they are apprehensive about the consequences for America’s European partners of a more restrained and less experienced president. They worry about not only competence, but also the old transatlantic issue of “burden sharing.” The implicit question behind some European reservations about Obama may be formulated in one question: “Will we have to do more in Afghanistan and beyond?” Could the restoration of America’s international reputation turn out to be bad for Europe, by eroding its new monopoly on representing Western values and calling it back to its hard power duties? Could it be that a candidate of fear – McCain or, increasingly, Clinton – really serves Europe’s interests better than a candidate of hope? With Obama in power, it would become – at least initially – more difficult for Europeans to denounce America, even if the “New France” of Nicolas Sarkozy has already moved away from this easy temptation. But it would also be less easy to reject a call for greater burden sharing in the world. This “defensive” view of transatlantic relations is problematic. The best America for Europe and the world is a confident America – an America that sheds its culture of fear and rediscovers the roots of its culture of hope. This is Obama’s America."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proti zjednodušování NEW YORK – Říká se, že Američané mají geniální schopnost zjednodušovat. Snaha o zjednodušování se však postupně stala celosvětovým trendem, který dobývá nová území podobně jako kdysi džínsy. Tento nezadržitelný vývoj viditelně zvýšil rychlost našeho každodenního života – a to nikoliv k lepšímu. Zdá se, že všechna složitá dilemata naší doby poznamenává tyranie pragmatismu. Až příliš mnoho právoplatných rozhodnutí se ignoruje nebo odsouvá na okraj prostřednictvím rutiny zkratkovitosti. Nikde není tento trend škodlivější než v dnešním kupeckém přístupu k umění. Dokonce i tolik ceněný koncept konkurence se zdá falešný a cynicky manipulovaný „korporátní“ mentalitou, která dnes prostupuje světem kultury – finančním předvýběrem, jenž rozhoduje o tom, co vydavatelé, producenti a další impresáriové podpoří. Jen si představte, co se bývalo mohlo stát například s díly Prousta, Kafky, Musila, Faulknera nebo Borgese, kdyby byla vystavena konkurenci na masovém trhu, stejně jako obuv nebo kosmetika. Kultura představuje nezbytný oddech od každodenního shonu, od našeho chaotického a často vulgárního politického prostředí, a nabízí příležitost k obnově naší duchovní energie. Skvělé knihy, hudba a obrazy nejsou jen mimořádnou školou krásy, pravdy a dobra, ale i způsobem, jak odhalit naši vlastní krásu, pravdu a dobro – potenciál ke změně, ke zlepšení sebe sama, ba dokonce i některých našich spoludiskutérů.", "en": "Against Simplification NEW YORK – It is said that Americans have a genius for simplification. Gradually, however, the quest for it has become a global trend, one that continues to conquer new territories, just as blue jeans once did. The speed of our daily life is visibly increased – and not for the better – by this unstoppable evolution. The tyranny of pragmatism seems to mark all of the complex dilemmas of our time. Too many valid choices are ignored or skirted through the routine of short-cuts. Nowhere is this trend more damaging than in today’s mercantile approach to art. Even the much-praised notion of competition seems fake and cynically manipulated by the “corporate” mentality that now pervades the world of culture – by the financial pre-selection that determines what publishers, producers, and other impresarios will support. Just imagine what might have happened with the works of, say, Proust, Kafka, Musil, Faulkner, or Borges had they been subjected to mass-market competition like shoes or cosmetics. Culture is a necessary pause from the daily rat race, from our chaotic and often vulgar political surroundings, and it is a chance to recover our spiritual energy. Great books, music, and paintings are not only an extraordinary school of beauty, truth, and good, but also a way of discovering our own beauty, truth, and good – the potential for change, of bettering ourselves and even some of our interlocutors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ztracení evropští keynesiáni CAMBRIDGE – Na neduhy eurozóny neexistuje žádný zázračný keynesiánský lék. Velkolepě pomatený argument, že Evropu zabíjí příliš mnoho úsporných opatření, je však dnes stěží překvapivý. Komentátory stravuje politika a cepují každý dohledný terč, zatímco masy namířené proti úsporám zjevně věří, že na složité strukturální problémy existují snadná cyklická řešení. Těžkosti eurozóny, tvrdím už dlouho, pramení z toho, že finanční a měnová integrace Evropy příliš výrazně předběhla skutečnou politickou, fiskální a bankovní unii. O takovém problému neměl Keynes potuchy, natož aby z něj hledal východisko. Každá realistická strategie k řešení krize eurozóny musí především zahrnovat rozsáhlé odpisy (odpuštění) dluhů zemí na periferii. V důsledku tamního obrovského celkového dluhu bank a vlád – rozdíl se všude v Evropě rozostřil – je svižný a vytrvalý růst pouhým snem. Zdaleka to není poprvé, co potřebnost masových odpisů dluhů zdůrazňuji. Před dvěma lety jsem v komentáři „Tvrdé hlavy šéfů eura a měkký MMF“ napsal, že „Evropa je v ústavní krizi. Nikdo podle všeho nemá tu moc, aby prosadil rozumné řešení dluhové krize zemí na jejím okraji. Namísto restrukturalizace zjevně neudržitelných dluhových břemen Portugalska, Irska a Řecka (zemí označovaných anglickým zkratkovým slovem PIG) politici a tvůrci politik naléhají na stále větší záchranné balíčky s čím dál méně realistickými nároky na úsporná opatření.“ Má občasná spoluautorka Carmen Reinhartová hovoří o tomtéž, snad ještě zřetelněji. V úvodníku pro Washington Post v květnu 2010 společně s Vincentem Reinhartem popsali „Pět mýtů kolem evropské dluhové krize“ – součástí byl „Mýtus č. 3: Fiskální úspory vyřeší dluhové trápení Evropy.“ Tuhle mantru jsme opakovali při desítkách různých příležitostí, jak by potvrdil každý poctivý pozorovatel. Při restrukturalizaci dluhů budou země na severu eurozóny (včetně Francie) sledovat, jak stamiliardy eur vyletí komínem. Daňoví poplatníci na severu budou nuceni nalít obrovské sumy kapitálu do bank, i když úřady uvalí výrazné ztráty na velké a velkoobchodní věřitele, což by určitě měly. Tyto stamiliardy eur už jsou ztraceny a hra na to, že tomu tak není, nemůže trvat donekonečna.", "en": "Europe’s Lost Keynesians CAMBRIDGE – There is no magic Keynesian bullet for the eurozone’s woes. But the spectacularly muddle-headed argument nowadays that too much austerity is killing Europe is not surprising. Commentators are consumed by politics, flailing away at any available target, while the “anti-austerity” masses apparently believe that there are easy cyclical solutions to tough structural problems. The eurozone’s difficulties, I have long argued, stem from European financial and monetary integration having gotten too far ahead of actual political, fiscal, and banking union. This is not a problem with which Keynes was familiar, much less one that he sought to address. Above all, any realistic strategy for dealing with the eurozone crisis must involve massive write-downs (forgiveness) of peripheral countries’ debt. These countries’ massive combined bank and government debt – the distinction everywhere in Europe has become blurred – makes rapid sustained growth a dream. This is hardly the first time I have stressed the need for wholesale debt write-downs. Two years ago, in a commentary called “The Euro’s Pig-Headed Masters,” I wrote that “Europe is in constitutional crisis. No one seems to have the power to impose a sensible resolution of its peripheral countries’ debt crisis. Instead of restructuring the manifestly unsustainable debt burdens of Portugal, Ireland, and Greece (the PIGs), politicians and policymakers are pushing for ever-larger bailout packages with ever-less realistic austerity conditions.” My sometime co-author Carmen Reinhart makes the same point, perhaps even more clearly. In a May 2010 Washington Post editorial (co-authored with Vincent Reinhart), she described “Five Myths About the European Debt Crisis” – among them, “Myth #3: Fiscal austerity will solve Europe’s debt woes.” We have repeated the mantra dozens of times in various settings, as any fair observer would confirm. In a debt restructuring, the northern eurozone countries (including France) will see hundreds of billions of euros go up in smoke. Northern taxpayers will be forced to inject massive amounts of capital into banks, even if the authorities impose significant losses on banks’ large and wholesale creditors, as well they should. These hundreds of billions of euros are already lost, and the game of pretending otherwise cannot continue indefinitely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "By increasing the vigilance onchemicals necessary for the production of drugs likeheroin, cocaine and ecstasy, measures can beimplemented to disrupt or inhibit supply. Ketamine identifications were reported from Belgium,Denmark, Greece, France, Hungary, the Netherlands,Sweden, the United Kingdom and Norway. Most of theseizures were of white powder, but France and the UnitedKingdom also reported seizures/acquisitions of ketaminein liquid form. The highest numbers of detections in bodyfluids and specimens were reported by Sweden and Norway (51 and 30 respectively), but neither countrydistinguished between medical and illegal use. GHB identifications, including seizures of its precursors GBL and 1,4-BD (chemicals that are commercially widelyavailable), were reported from Belgium, the Czech Republic, Denmark, Estonia, France, the Netherlands,Sweden, Finland, the United Kingdom and Norway. GHBhas been seized in both powder and liquid form. In the last two months of 2004, several cases ofintoxication due to consumption of cocaine adulteratedwith relatively high doses of atropine(88) were reported in Belgium, France, Italy, and the Netherlands. As soon asthe risk of combined cocaine/atropine intoxicationbecame apparent, the EMCDDA issued an alert to the EWS partners, advising them to inform their networks and,in particular, the relevant health authorities on the signs ofcocaine/atropine intoxication so that it can be diagnosedat an early stage. As a result, several Member States alsochose to release early warnings to their networks or publichealth authorities. Project Prism is particularly important in consideration ofthe production of synthetic drugs within the EU.", "cs": "Zvýšením pozornosti věnované chemickým látkámnutným k výrobě drog jako heroin, kokain a extáze jemožné zavést opatření ke znemožnění nebo potlačenídodávky. V současné době existují v této oblasti tři hlavnímezinárodní programy. Operace „Purple“ se týkámanganistanu draselného, který se používá při výroběkokainu. Operace „Topaz“ sleduje mezinárodní obchod s acetanhydridem, prekurzorem používaným při výroběheroinu. Projekt „Prism“ je zaměřen na zpětné sledovánívyšetřování záchytů prekurzorů stimulantů amfetaminovéhotypu na vstupech nebo v laboratořích vyrábějícíchnelegální drogy. INCB dostala oznámení o celkem Zjištění ketaminu bylo oznámeno z Belgie, Dánska, Řecka,Francie, Maďarska, Nizozemska, Švédska, Spojenéhokrálovství a Norska. Většina záchytů se týkala bíléhoprášku, avšak Francie a Spojené království uvádělyzáchyty/akvizice ketaminu také v tekuté formě. Nejvyššípočty zjištění v tělesných tekutinách a vzorcích byly hlášenyze Švédska a Norska (51 ve Švédsku a 30 v Norsku), )Viz tabulka PPP-4 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.)Společná akce z roku 1997 o výměně informací, hodnocení rizika a kontrole nových syntetických drog (Úř. věst. L 167, 25.6.1997) definuje nové"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "G nula v Sýrii NEW YORK – Uzavřela se zasedání skupiny G20 a diskuse nad večeří o tom, co dělat s obviněními, že syrský prezident Bašár al-Assad použil jedovatý plyn k usmrcení více než 1400 svých spoluobčanů. Francie, Británie, Turecko a Kanada vyjádřily různé stupně podpory pro výzvu amerického prezidenta Baracka Obamy k vojenskému zásahu, zatímco ruský prezident Vladimír Putin označil amerického ministra zahraničí Johna Kerryho za lháře a prohlásil, že důkazy proti Assadovi jsou neprůkazné. Rusko a Čína trvaly na tom, že USA nemohou zasáhnout bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, kde ale každý takový pokus budou vetovat. Od postranní čáry varovala Evropská unie a papež František, že žádné „vojenské řešení“ v Sýrii není možné. Jinými slovy, vše proběhlo dle očekávání. Američané, Francouzi a další nadále naléhají na Rusy, aby připustili, že syrská vláda použila chemické zbraně, kdežto Rusové, toužící ochránit svého syrského spojence, odmítají důkazy jako nepřesvědčivé – a krveprolití pokračuje. Ohnisko střetu se přesouvá do Kongresu USA, kde se prezidentovy plány pokusí zablokovat vzácná koalice liberálních demokratů a izolacionistických republikánů. Těm, kdo by chtěli usilovat o zastavení krveprolití, se nenaskýtá žádná dobrá možnost. To platí pro Obamu, Evropany soustředěné na domácí politický bolehlav i arabské lídry, které by sice pád Assadovy vlády potěšil, ale nejsou ochotni to říct nahlas. Britský ministerský předseda David Cameron říká, že jeho vláda má proti Assadovi nové důkazy, ovšem tamní parlament usnesením odepřel podporu vojenské reakci. Francie je ochotná se zapojit, ale ne jít v čele. Arabská liga chce, aby „mezinárodní společenství“ ukončilo krveprolití bez použití síly. Obama požádá kongres, aby schválil omezené letecké údery, které by mohly odradit od budoucího nasazení chemických zbraní, ale rozložení sil v syrské občanské válce nezmění. Kritiku si zaslouží Assad, syrští vzbouřenci, Američané, Rusové i Arabové. Ukazovat prstem na provinilce ale míjí podstatu věci: syrská situace je dosud nejzřetelnějším dokladem nového světového řádu „G nula,“ v němž na sebe náklady a rizika globálního vůdcovství nebere žádná jednotlivá velmoc ani mocenský blok.", "en": "Syria’s G-Zero Fate NEW YORK – The G-20 has concluded its meetings and dinner discussions of what to do about charges that Syrian President Bashar al-Assad has used poison gas to kill more than 1,400 of his own people. France, Britain, Turkey, and Canada expressed varying degrees of support for US President Barack President Obama’s call for military action, while Russian President Vladimir Putin called US Secretary of State John Kerry a liar and claimed that the evidence against Assad is inconclusive. Russia and China insisted that the US cannot take action without approval from the United Nations Security Council, where they will veto any such move. From the sidelines, the European Union and Pope Francis warned that no “military solution” is possible in Syria. In other words, it all went exactly as expected. The Americans, French, and others continue to push the Russians to accept that Syria’s government has used chemical weapons; the Russians, anxious to protect their Syrian ally, reject the evidence as inconclusive; and the carnage continues. The focus of the fight now moves to the US Congress, where a rare coalition of liberal Democrats and isolationist Republicans will try to block the president’s plans. Those who would seek to halt the bloodshed have no good options. That is true for Obama, for Europeans preoccupied with domestic political headaches, and for Arab leaders eager to see Assad’s government collapse but unwilling to say so publicly. British Prime Minister David Cameron says that his government has new evidence against Assad, while Parliament has voted to withhold support for a military response. France is ready to follow, but not to lead. The Arab League wants the “international community” to end the carnage, but without using force. Obama will ask Congress to approve limited air strikes that may deter the future use of chemical weapons, but will not shift the balance in Syria’s civil war. Assad, Syrian rebels, Americans, Russians, and Arabs all merit criticism. But finger-pointing misses the point: Syria’s situation is the strongest evidence yet of a new “G-Zero” world order, in which no single power or bloc of powers will accept the costs and risks that accompany global leadership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Současně s tím musíme maximálně využít vědeckých pokroků uplynulého půlstoletí, díky nimž se staly vakcíny proti dalším léčitelným nemocem nejsilnější a finančně nejefektivnější zdravotnickou investicí, jaká v současné době existuje. Vakcíny už vymýtily pravé neštovice a dramaticky snížily počet úmrtí a onemocnění dětí v souvislosti se spalničkami, záškrtem a tetanem. Přesto bohužel stále umírá každých 20 vteřin jedno dítě na nemoci, jako je zápal plic, jimž lze rovněž předcházet vakcinací. Většina těchto dětí žije v chudých a odlehlých komunitách, které stále nemají přístup k základním vakcínám, jež jsou v lépe situovaných zemích všeobecně dostupné. To je jeden z důvodů, proč u dítěte narozeného v zemi s vysokými příjmy existuje osmnáctkrát nižší pravděpodobnost, že zemře před dosažením pěti let věku. Naštěstí svět nezůstává v nečinnosti. Tento týden pořádá korunní princ Muhammad bin Zajíd bin Sultán Nahján – v partnerství s generálním tajemníkem Organizace spojených národů Pan Ki-munem a Billem Gatesem – v Abú Dhabí první globální summit věnovaný snaze zajistit, aby všechny děti všude na světě měly přístup ke všem výhodám spojeným s vakcinací. Summit o vakcínách vychází z loňského závazku téměř 200 zemí vymýtit obrnu, vyvinout nové a zdokonalené vakcíny za dostupné ceny a zpřístupnit je do roku 2020 všem dětem na světě. Vykořenění obrny bude na cestě k realizaci této vize klíčovým milníkem.", "en": "At the same time, we must make the most of scientific advances over the last half-century, which have made vaccines for other preventable diseases the most powerful and cost-effective health-care investment that currently exists. Vaccines are inexpensive and easy to deliver, and they protect children for a lifetime. Vaccines have already eradicated smallpox, and dramatically reduced child deaths and disease associated with measles, diphtheria, and tetanus. Yet, sadly, a child still dies every 20 seconds from diseases like pneumonia, which can be prevented by a vaccine. Most of them live in poor and remote communities that still lack access to the basic vaccines that are universally available in better-off countries. This is one of the reasons why a child born in a high-income country is 18 times less likely than a child born in a low-income country to die before reaching the age of five. Fortunately, the world is taking action. This week in Abu Dhabi, Mohamed bin Zayed bin Sultan Al Nahyan, Crown Prince of Abu Dhabi – in partnership with United Nations Secretary-General Ban Ki-moon and Bill Gates – is hosting the world’s first global summit dedicated to ensuring that all children everywhere have access to the full benefits of vaccines. The vaccine summit builds on a commitment last year by nearly 200 countries to eradicate polio, develop new and improved vaccines at affordable prices, and deliver them to every child by 2020. Ending polio will be a key milestone on the path to realizing this vision."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, they got the frames from these big bikes, put them together with the gears from the racing bikes, got the brakes from motorcycles, and sort of mixed and matched various ingredients. And for the first, I don't know, three to five years of their life, mountain bikes were known as \"clunkers.\" And they were just made in a community of bikers, mainly in Northern California. And then one of these companies that was importing parts for the clunkers decided to set up in business, start selling them to other people, and gradually another company emerged out of that, Marin, and it probably was, I don't know, 10, maybe even 15, years, before the big bike companies realized there was a market. Thirty years later, mountain bike sales and mountain bike equipment account for 65 percent of bike sales in America. That's 58 billion dollars. This is a category entirely created by consumers that would not have been created by the mainstream bike market because they couldn't see the need, the opportunity; they didn't have the incentive to innovate. The one thing I think I disagree with about Yochai's presentation is when he said the Internet causes this distributive capacity for innovation to come alive. It's when the Internet combines with these kinds of passionate pro-am consumers -- who are knowledgeable; they've got the incentive to innovate; they've got the tools; they want to -- that you get this kind of explosion of creative collaboration. And out of that, you get the need for the kind of things that Jimmy was talking about, which is our new kinds of organization, or a better way to put it: how do we organize ourselves without organizations? That's now possible; you don't need an organization to be organized, to achieve large and complex tasks, like innovating new software programs. So this is a huge challenge to the way we think creativity comes about.", "cs": "Tak vzali rámy z těchto velkých kol, přidělali k nim přehazovačky ze závodních kol, vzali brzdy z motocyklů a tak nějak to namíchali z různých částí. A během prvních asi tří až pěti let byla horská kola známá jako \"rachotiny\". A byla vyráběna jen v komunitě bikerů především v Severní Karolíně. A pak se jedna z firem, které dovážely součástky pro rachotiny, rozhodla vytvořit byznys, začala je prodávat dalším lidem a postupně z toho vznikla další firma, Marin, a uběhlo nějakých 10, možná 15 let než si velké bicyklové firmy uvědomily, že je zde trh. O 30 let později prodej horských kol a vybavení pro horská kola představuje 65 procent z prodeje kol v Americe. To je 58 miliard dolarů. Je to kategorie kompletně vytvořená spotřebiteli, která by jinak v hlavním bicyklovém trhu nevznikla, protože neviděli tu potřebu, tu příležitost. Neměli potřebu nic inovovat. Jedna věc, se kterou nesouhlasím u Yochaiovy prezentace je, když řekl, že Internet způsobuje, že distributivní kapacita pro inovaci ožije. Je to spíše tak, že když zkombinujeme Internet s těmito typy vášnivých spotřebitelů -- kteří mají znalosti, mají potřebu inovovat, mají nástroje, chtějí -- tak získáte tuto explozi tvořivé spolupráce. A z toho vám vznikne potřeba pro ty věci, o kterých mluvil Jimmy, tedy náš nový druh organizace, či lépe řečeno: Jak se zorganizujeme sami bez organizací? To je nyní možné. Nepotřebujete organizaci, abyste byli organizovaní, abyste dosáhli velkých a složitých úkolů, jako je inovace nových softwarových programů. Tohle je obrovská výzva ve způsobu, jak si myslíme, že vzniká kreativita."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So under normal circumstances it can be expected that arise in interest rates will lead to a decline in consumption and investment expenditures, which – all other things being equal – should ultimately lower inflationary pressures.While monetary policy can have some impact on real activity, this effect is only transitory and not permanent. However, monetary policy has a lasting impact on price developments and, as a result, inflation. After a short section illustrating some of the problems associated with measuring inflation, the chapter goes on to describe the benefits of price stability. Price stability supports higher living standards by reducing uncertainty about general price developments, thereby improving the transparency of the price mechanism. It makes it easier for consumers and companies to recognise price changes which are not common to all goods (so-called “relative price changes”). Moreover, price stability contributes to general wellbeing by reducing inflation risk premia in interest rates, by rendering activities which aim at hedging against inflation risks unnecessary and by reducing the distortive effects of taxation systems and social security systems. Finally, price stability prevents the arbitrary distribution of wealth and income associated, for instance, with the erosion of the real value of nominal claims (savings in the form of bank deposits, government bonds, nominal wages) resulting from inflation. Large erosions of real wealth and income due to high inflation can be a source of social unrest and political instability. To sum up, by maintaining price stability, central banks help broader economic goals to be achieved, thus contributing to general political stability. PRICE STABILITY: WHY IS IT The closing chapter contains a short description of the monetary policy of the ECB. Following a closer look at the process leading to Economic and Monetary Union, the subsequent sections deal with the institutional framework of the single monetary policy, the ECB’s monetary policy strategy and the monetary policy instruments used by the Eurosystem. In order to clarify the Eurosystem’s objective of maintaining price stability, as laid down in the Treaty, the Governing Council of the ECB gave the following quantitative definition in 1998: “Price stability shall be defined as a year-on-year increase in the Harmonised Index of Consumer Prices (HICP) for the euro area of below 2 %. Price stability is to be maintained over the medium term”.", "cs": "Za normálních okolností lze tedy očekávat, že zvýšení úrokových sazeb povede k poklesu spotřeby a investičních výdajů, a v důsledku toho by se (pokud se ostatní faktory nezmění) měly také snížit inflační tlaky. Měnová politika tak sice může ovlivnit reálnou hospodářskou aktivitu, tento její vliv je však pouze přechodný. Naopak dlouhodobě může ovlivnit vývoj cen, a tedy také inflaci. Po krátkém popisu některých problémů souvisejících s měřením inflace se tato kapitola zabývá výhodami cenové stability. Cenová stabilita přispívá k vyšší životní úrovni tím, že snižuje nejistotu ohledně budoucího vývoje cen, a zvyšuje tak transparentnost cenového mechanismu. V cenově stabilním prostředí si spotřebitelé i podniky snáze všimnou změn ceny zboží, které nejsou důsledkem obecného vývoje všech cen (a jedná se tedy o tzv. změny relativních cen). Cenová stabilita navíc přispívá k obecnému blahobytu tím, že snižuje rizikové prémie obsažené v úrokových sazbách, omezuje nutnost zajištění proti inflačním rizikům a zmírňuje rušivé vlivy systémů zdanění a sociální péče. V neposlední řadě zabraňuje cenová stabilita nepřirozenému rozdělení bohatství a příjmů, ke kterému například dochází, když inflace snižuje reálnou hodnotu nominálních pohledávek (např. ve formě bankovních vkladů, státních dluhopisů nebo nominálních mezd). Velká znehodnocení reálného bohatství a příjmů v důsledku inflace mohou dokonce vyvolat sociální nepokoje a politicky nestabilní situaci. Proto centrální banky, tím že udržují cenovou stabilitu, přispívají k dosažení obecnějších ekonomických cílů a k obecné politické stabilitě. PROČ JE PRO VÁS DŮLEŽITÁ Závěrečná kapitola přináší krátký přehled měnové politiky ECB. Začíná popisem procesu, který vedl ke vzniku Hospodářské a měnové unie a dále se věnuje institucionálnímu rámci jednotné měnové politiky, strategii měnové politiky ECB a měnověpolitickým nástrojům, které používá Eurosystém. Pro přesnější vymezení cíle Eurosystému, tedy udržování cenové stability tak, jak ho stanoví Smlouva, vyhlásila Rada guvernérů ECB v roce 1998 tuto kvantitativní definici: „cenová stabilita se definuje jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) pro eurozónu o méně než 2 %. Cenová stabilita má být zachována ve střednědobém horizontu.“ V květnu 2003 Rada guvernérů dále upřesnila, že v rámci této definice hodlá udržet míru inflace pod 2 %, avšak že se „bude úrovni 2 % ve střednědobém horizontu přibližovat“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tito analytici mají pravdu, že Orbánovy politiky jsou koncipovány tak, aby ženy pobízely se vdát, koupit dům, porodit víc dětí a zůstat v Maďarsku. Jejich kritika ale v důležitých ohledech míří vedle. Obecně nejsou tyto návrhy nátlakové. Ani se nesnaží udržet ženy v papučích a uvázané doma. Orbánův plán je naopak navržen tak, aby ženám pomohl zvládnout rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Za to by měl být veleben, ne stahován z kůže. Vezměme si doživotní osvobození od daně z příjmu pro ženy se čtyřmi a více dětmi. Tento program prospěje v prvé řadě pracujícím ženám, protože ženy bez příjmu nezískají žádnou výhodu. V domácnostech s oběma rodiči, kde mají partneři podobnou či shodnou výdělečnou schopnost, může mít smysl, aby žena vydělávala nezdaněné peníze a muž zůstal doma s dětmi. Rovněž přiznání dávek na výchovu dětí prarodičům pomůže ženám vstoupit do pracovních sil. Totéž platí o dotované péči o děti. A nový úvěrový program sice skutečně ženy pobízí, aby měly děti, ale také jim dává možnost koupit dům. Krátce, tyto politiky poskytují státní podporu za neplacenou práci žen. Ať už se nám to líbí nebo ne, část nejsmělejších nových evropských iniciativ v oblasti sociální politiky přichází od tamních nejméně liberálních vlád. Negativní reakce názorových lídrů hlavního proudu na Západě dávají najevo, jak špatně jsou připraveni s Orbánem a dalšími zápasit o srdce a smýšlení voličů. Populistická pravice protlačuje slovník a přístupy sociální demokracie do služeb autoritářského nacionalismu. Jestliže Západ nedokáže rozpoznat či pochopit přitažlivost takového postupu, nebude schopen odpovědět protiútokem.", "en": "These analysts are right that Orbán’s policies are designed to encourage women to marry, buy houses, bear more children, and stay in Hungary. But their criticism misses the mark in important ways. Overall, these proposals are not coercive. Nor do they seek to keep women barefoot and homebound. Instead, Orbán’s plan is designed to help women manage their work-life balance. For that, it should be celebrated, not excoriated. Consider the lifetime income-tax exemption for women with four or more children. The primary beneficiaries of this program will be women who work, because those with no income will gain no advantage. In two-parent families where both partners have similar or equal earning potential, it may make sense for the woman to work tax-free, or run the family business, while the man stays at home with the children. Likewise, giving grandparents childrearing benefits helps women to enter the labor force. So does subsidized childcare. And although the new loan programs do encourage women to have children, they also may enable them to buy a home. In short, these policies provide state support for women’s unpaid labor. Like it or not, some of Europe’s boldest new social-policy initiatives are coming from its most illiberal governments. The negative reactions of mainstream opinion leaders in the West show how unprepared they are to do battle with Orbán and others for voters’ hearts and minds. The populist right is pressing the rhetoric and policies of social democracy into the service of authoritarian nationalism. If the West cannot see or understand the appeal of this, it will be unable to fight back."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecká tvrdost JERUZALÉM – Nedávný nárůst vojenských zásahů Turecka proti Kurdům v severním Iráku je známkou toho, že turecká zahraniční politika poněkud překvapivě – byť ne zcela nečekaně – udělala za necelé dva roky obrat o 180 stupňů. Turecká ofenziva je také příznakem toho, že tyto změny přesahují současná pnutí mezi Tureckem a Izraelem, která jsou jen jednou stránkou mnohem hlubších trendů. Před několika málo lety, poté, co Evropská unie přibouchla Turecku dveře před nosem (navzdory významným vojenským a trestním reformám vlády pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje, AKP), Turecko svou politiku přeorientovalo z Evropy na svůj nejbližší region. Strategický a teoretický základ této změně orientace dodal přístup ministra zahraničí Ahmeta Davutoğlu ukotvený v heslu „nulové konflikty se sousedy“. Turecko otevřelo novou, působivou kapitolu a vstoupilo do kontaktu s Arménií, zmírnilo svůj postoj vůči Kypru, snažilo se vtáhnout Írán do pozitivního dialogu se Západem, přesvědčovalo Sýrii k urovnání probublávajících pohraničních sporů mezi těmito dvěma zeměmi a jako korunovaci svého úspěchu zahájilo mírové rozhovory mezi Sýrií a Izraelem za tureckého zprostředkovatelství. Tyto politiky dobrých sousedských vztahů se ale neosvědčily, jak se očekávalo. Sbližování s Arménií ustrnulo, u otázky Kypru nebylo dosaženo výraznějšího pokroku, zejména poté, co byl v Severokyperské turecké republice (což je subjekt uznávaný pouze Tureckem) zvolen méně vstřícný lídr, otevírání se Íránu nezjemnilo názor mulláhů na rozvoj jaderných technologií (a napjalo vztahy se Spojenými státy), syrsko-izraelské vztahy selhaly a účast Turecka na flotile do Gazy v roce 2010 a brutální reakce Izraele na ni byly signálem konce desítek let úzké izraelsko-turecké spolupráce. Jako vyvrcholení všeho se syrský prezident Bašár al-Assad, deklarovaný nejbližší nový spojenec Turecka, projevil jako nejrepresivnější a nejkrvavější tyran v regionu. Assad už větší část roku 2011 strávil zabíjením svých vlastních obyvatel proto, že demonstrují za liberalizaci a reformy. Strategická váha Turecka navzdory těmto nezdarům neutrpěla, zčásti proto, že redukce amerického angažmá za prezidenta Baracka Obamy dala Turecku možnost zaplnit vzniklé regionální mocenské vakuum.", "en": "Hard Turkey JERUSALEM – The recent surge in Turkey’s military actions against the Kurds in northern Iraq is an indication that, somewhat surprisingly – but not entirely unpredictably – Turkish foreign policy has undergone a 180-degree turn in less than two years. The Turkish offensive is also an indication that these changes go beyond the current tensions between Turkey and Israel, which are just one facet of much deeper trends. Just a couple of years ago, after the European Union slammed the door in Turkey’s face (despite some significant military and penal reforms by the Justice and Development Party (AKP) government), Turkey re-oriented its policy away from Europe towards its immediate region. Foreign Minister Ahmet Davutoğlu’s “zero conflicts with neighbors” approach gave this re-orientation its strategic and theoretical foundation. Opening an impressive new page, Turkey reached out to Armenia; softened its position on Cyprus; tried to draw Iran into a positive dialogue with the West; convinced Syria to settle the two countries’ simmering border dispute; and, as a crowning achievement, launched peace talks between Syria and Israel under Turkish mediation. Yet these good-neighborhood policies did not work out as intended. Rapprochement with Armenia stalled; no significant progress was made on Cyprus, especially after a less-accommodating leader was elected in the Turkish Republic of Northern Cyprus (an entity that only Turkey recognizes); the opening to Iran did not soften the mullahs’ position on nuclear development (and strained relations with the United States); the Syria-Israel talks failed; and Turkey’s participation in the 2010 flotilla to Gaza, and Israel’s brutal response to it, signaled an end to decades of close Israeli-Turkish cooperation. To top it all off, Syria’s President Bashar al-Assad, ostensibly Turkey’s closest new ally, emerged as the most oppressive and bloody regional tyrant. Assad has now spent the better part of 2011 killing his own people as they demonstrate for liberalization and reform. Notwithstanding these failures, Turkey’s strategic stature did not suffer, partly because the diminution of US engagement under President Barack Obama enabled Turkey to fill the ensuing regional power vacuum."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Den osvobození Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila. Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo. Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti. Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“ Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc. Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození. Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál. Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv. V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo. V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok. Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka. Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“. Způsob, jakým lidé nazírají na minulost, nám toho o jejich současných postojích vypovídá více než minulost sama. Právě to má označovat výraz „politika paměti“. A právě proto také nezáleží na tom, zda se příslušné události odehrály před 60 lety (jako druhá světová válka), 90 lety (jako v případě genocidy Arménů), nebo dokonce před 600 lety (jako bitva na Kosově poli v roce 1389).", "en": "A Day of Liberation When I was seven years old, in 1960, my grandmother Angelica opened my eyes to the meaning of 8 May 1945, the day when Nazi Germany surrendered and World War II ended in Europe. We were spending our summer holidays in Normandy where the liberation of Europe from Nazism had started on D-Day, 6 June 1944. One evening, I listened to my parents and my grandmother talking about the past. I have forgotten the details of their conversation, but I can still hear my grandmother’s sigh of relief when she said “Thank God we lost that war!” From a child’s perspective, it wasn’t self-evident that losing was a good thing. But of course, my grandmother was right to equate defeat with liberation. The more I have thought about the lesson she taught me 45 years ago, the clearer I have seen another, less obvious dimension in what she said: It is “we” who lost the war. Collectively, the Germans had not been the innocent victims of a small gang of criminal outsiders called “Nazis” – Nazism had been an inside ideology supported by millions of Germans, and every German was liable for its atrocities whether or not he or she had adhered to it individually. In today’s Germany, an overwhelming majority subscribes to the proposition that 8 May 1945 was a day of liberation – not only for Europe, but also for Germany itself. Compared to public opinion in 1960, that’s certainly an enormous progress. But paradoxically, it may also contain an element of forgetfulness, because it tends to conceal the fact that liberation required a military defeat. To use my grandmother’s parlance, it is not “us” who were the liberators, but “them”. The way people see the past tells us more about their present attitudes than about the past itself. This is what the term “politics of memory” is meant to indicate. And this is why it doesn’t matter whether the relevant events happened 60 years ago (as World War II), 90 years (as in the case of the Armenian genocide) or even 600 years (such as the battle of Kosovo in 1389)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V červnu, když Spojené státy donutily Izrael umožnit odjezd z pásma Gazy držitelům Fulbrightova stipendia, izraelská armáda oznámila, že povolení vycestovat udělí několika dalším studentům s „uznávanými“ stipendii – ale ne „stovkám“. Takže nás stovky stále čekají, většina bez prestižních stipendií, které by upoutaly pozornost světa. Jsem si jistý, že budu jedním z mnoha, komu nebude dovoleno vycestovat. Život v Gaze ze mne vysál veškerý optimismus. Můj otec je učitel a majitel obchodu s oblečením pro děti. Má matka je hospodyně. Mám šest bratrů a tři sestry. Do Palestiny jsme se v roce 1996 vrátili ze Saúdské Arábie, kde můj otec pracoval jako učitel. To bylo v nejsvětlejších dnech mírového procesu. Moji rodiče vkládali naděje do Dohod z Osla podepsaných v roce 1993 a měli za to, že nám dokážou zajistit lepší život. Když mi však bylo deset let, začala druhá intifáda. Během mého dospívání se mírový proces hroutil. Když jsem byl ve třetím ročníku střední školy, izraelské úřady pásmo Gazy uzavřely. Izraelské pohraniční kontroly omezily tok lidí přes hranice na pouhý pramínek a zadusily hospodářství Gazy, když znemožnily dovoz i vývoz a přeťaly dodávky paliv a elektřiny. V prodejně mého otce, která mě a mého bratra měla podporovat na studiích, už nejsou žádné dětské šaty. Ve snaze porazit Hamás, který v roce 2006 zvítězil ve volbách, Izrael s oporou v USA, Kanadě a Evropské unii tuto blokádu udržuje. Blokáda ale pouze uvrhá lidi do hlubšího zoufalství. Já vím, Hamás a jiné ozbrojené skupiny odpalují z pásma Gazy rakety, které zabíjejí civilisty v izraelských městech a vesnicích. Byl jsem ale také svědkem toho, jak se Izrael mstí vzdušnými údery a ozbrojenými vpády do pásma Gazy, včetně Džabalíje. Izraelská blokáda se rovná kolektivnímu trestu. Ubližuje nám všem, ať už Hamás podporujeme, nebo ne. Ničí také můj sen, že si za jméno napíšu „specialista v kostním lékařství“. Občas je mi líto, že pocházím z Gazy. Stále však doufám, že se dostanu do ciziny, získám kvalifikace a vrátím se, abych tu pomáhal ostatním.", "en": "In June, after the United States pressured Israel to allow Fulbright scholarship winners to leave the Gaza Strip, the Israeli military announced that it would grant exit permits for a few more students with “recognized” scholarships – but not “hundreds.” So hundreds of us are still waiting, most without prestigious scholarships to draw the world’s attention. I am sure to be one of the many who will not be allowed to leave. Life in Gaza has bled away my optimism. My father is a teacher and owns a children’s clothing shop. My mother is a housekeeper. I have six brothers and three sisters. We returned to Palestine in 1996 from Saudi Arabia, where my father had been working as a teacher. That was at the height of the peace process. My parents put their hope in the Oslo Accords signed in 1993, and decided that they could give us a better life here. But when I was ten, the second intifada began. The peace process was collapsing throughout my teenage years. During my third year of high school, the Israeli authorities closed off the Gaza Strip. Israeli border controls have reduced the flow of people crossing the border to a trickle, and have suffocated Gaza’s economy, choking off imports and exports and cutting fuel deliveries and electricity. There is no clothing left in my father’s shop, which was supposed to support my brother and me during our studies. With the backing of the US, Canada, and the European Union, Israel has maintained its blockade in an attempt to defeat Hamas, which won the elections here in 2006. But the blockade only makes people more desperate. Hamas and other armed groups, I know, have launched rocket attacks from the Gaza Strip that have killed civilians in Israeli towns and villages. But I also have witnessed how Israel has retaliated with air strikes and armed incursions into the Gaza Strip, including Jabalia. Israel’s blockade amounts to collective punishment. It is hurting all of us, whether we support Hamas or not. It is also destroying my dream to write “Specialist in Bone Medicine” after my name. Sometimes, I am sorry that I am from Gaza. But my hope is still to go abroad, learn skills, and return to help others here."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pouze po překonání partikulárních zájmů a vybudování efektivnější státní správy, která bude pevně zakotvená ve vládě zákona, lze prosadit reformy, jež Čína potřebuje. Situaci dále komplikují sílící sociální konflikty, například mezi městskou a venkovskou populací, mezi průmyslovými obory a mezi soukromým a státním sektorem. Potenciální hrozba masových protestů a občanských nepokojů dnes brzdí odhodlání vlády uskutečňovat změny. Při společném úsilí vytvořit spravedlivé podmínky pro všechny, které zajistí lidem větší díl ze společného ekonomického koláče, nemluvě o transparentnějším vládnutí a pevnější sociální záchranné síti, by však čínská vláda mohla posílit svou legitimitu a důvěryhodnost. A to by zase posílilo schopnost institucí zajišťovat stabilitu. Čínské zkušenosti z 90. let naznačují, že země může vyjít ze současného zápasu silnější. Významné reformy zůstávají jen napůl dokončené a existují obrovské příležitosti ke stabilnímu růstu založenému na růstu efektivity a produktivity, nikoliv na pouhé spotřebě. Jakmile se podaří odstranit hlavní pokřivení a efektivněji alokovat zdroje – včetně pracovní síly, kapitálu a talentu –, bude Čína moci pokračovat v cestě za statusem vysokopříjmové země. Čínská vláda možná bude mít zpočátku potíže; chirurgická operace sebe sama se koneckonců obtížně zahajuje a ještě obtížnější je provést ji správně. Pokud se však zhorší ekonomické podmínky, což se zdá pravděpodobné, akce se stane nevyhnutelnou. Dobré časy plodí na Západě krizi; v Číně naopak krize plodí dobré časy.", "en": "Only by overcoming vested interests and building a more efficient bureaucracy, bound firmly by the rule of law, can the reforms China needs be pushed through. Complicating matters further are mounting social conflicts, such as between urban and rural populations, among industries, and between the private and state sectors. The potential for mass protests and civil unrest is now hampering the government’s determination to create change. But with a concerted effort to create a level playing field that gives more people a bigger piece of the economic pie, not to mention more transparent governance and a stronger social safety net, China’s government could reinforce its legitimacy and credibility. That, in turn, would strengthen the authorities’ capacity to ensure stability. China’s experience in the 1990s suggests that the country can bounce back from its current struggles. With major reforms only half-complete, there are significant opportunities for stable growth based on efficiency and productivity gains, rather than merely on consumption. Once key distortions are eliminated and resources – including labor, capital, and talent – are being allocated more efficiently, China will be able to continue its march toward high-income status. China’s government may struggle at first; after all, performing surgery on oneself is difficult to initiate and even more difficult to get right. But if economic conditions worsen, as seems plausible, action will become unavoidable. Good times may breed crises in the West; in China, it is crises that bring better times."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Piano, \"p\", is my favorite musical symbol. It means to play softly. If you're playing a musical instrument and you notice a \"p\" in the score, you need to play softer. Two p's -- even softer. Four p's -- extremely soft. This is my drawing of a p-tree, which demonstrates no matter how many thousands upon thousands of p's there may be, you'll never reach complete silence. That's my current definition of silence: a very obscure sound. I'd like to share a little bit about the history of American Sign Language, ASL, plus a bit of my own background. French sign language was brought to America during the early 1800s, and as time went by, mixed with local signs, it evolved into the language we know today as ASL. So it has a history of about 200 years. I was born deaf, and I was taught to believe that sound wasn't a part of my life. And I believed it to be true. Yet, I realize now that that wasn't the case at all. Sound was very much a part of my life, really, on my mind every day. As a Deaf person living in a world of sound, it's as if I was living in a foreign country, blindly following its rules, customs, behaviors and norms without ever questioning them. So how is it that I understand sound? Well, I watch how people behave and respond to sound.", "cs": "Piano, \"p\", je moje oblíbená hudební značka. Znamená, hraj jemně. Když hrajete na hudební nástroj a uvidíte v notách \"p\", máte hrát tišeji. Dvě p - ještě tišeji. Čtyři p - extrémně tiše. Toto je má kresba stromu p, který demonstruje, že nezáleží na tom, kolik tisíc tisíců p naskládáte na sebe, úplného ticha nikdy nedosáhnete. Toto je má momentální definice ticha: velmi podivný zvuk. Ráda bych se podělila o kousek historie Amerického znakového jazyka, ASL, a o něco málo i z mé vlastní. Francouzský znakový jazyk přišel do Ameriky na začátku 19. století, a v průběhu času se promísil s místními znaky a vyvinul se v jazyk, dnes známý jako Americký znakový jazyk. Má tedy dvousetletou historii. Já se narodila neslyšící, a naučili mě věřit, že zvuk není součástí mého života. Věřila jsem, že je to pravda. Ale teď už vím, že tomu tak vůbec nebylo. Zvuk byl velkou součástí mého života, opravdu, denně jsem na něj myslela. Když jako neslyšící žijete ve světě zvuků, je to jako žít v cizí zemi, slepě poslouchat její pravidla, zvyky, chování a normy, a nikdy je nezpochybňovat. Tak jak to, že rozumím zvuku? Sleduji, jak se lidé chovají a jak reagují na zvuk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "My students and I work on very tiny robots. Now, you can think of these as robotic versions of something that you're all very familiar with: an ant. We all know that ants and other insects at this size scale can do some pretty incredible things. We've all seen a group of ants, or some version of that, carting off your potato chip at a picnic, for example. But what are the real challenges of engineering these ants? Well, first of all, how do we get the capabilities of an ant in a robot at the same size scale? Well, first we need to figure out how to make them move when they're so small. We need mechanisms like legs and efficient motors in order to support that locomotion, and we need the sensors, power and control in order to pull everything together in a semi-intelligent ant robot. And finally, to make these things really functional, we want a lot of them working together in order to do bigger things. So I'll start with mobility. Insects move around amazingly well. This video is from UC Berkeley. It shows a cockroach moving over incredibly rough terrain without tipping over, and it's able to do this because its legs are a combination of rigid materials, which is what we traditionally use to make robots, and soft materials. Jumping is another really interesting way to get around when you're very small.", "cs": "S mými studenty pracuji na maličkých robotech. Můžete si je představit jako robotické verze něčeho, co všichni dobře známe: mravenců. Víme, že mravenci i další hmyz podobných rozměrů jsou schopni dost neuvěřitelných věcí. Každý určitě viděl skupinku mravenců jak si třeba při pikniku odtahují jeden z jeho chipsů. Co je ale potřeba ke zkonstruování takových mravenců? Zaprvé, jak dostat schopnosti mravence do stejně malého robota? Zaprvé, jak ho vůbec rozpohybujeme, když je tak malý? Pro pohyb potřebujeme mechanické součástky jako nohy a výkonné motory, a dále senzory, energii a ovládání, které ze součástek udělají polo-inteligentního robota-mravence. Aby vše dohromady fungovalo, musí tyto věci navzájem spolupracovat. Takže začnu s pohyblivostí. Hmyz se pohybuje úžasně snadno. Video Kalifornské university v Berkeley ukazuje pohyb švába neuvěřitelně nerovným terénem, aniž by se převrátil, a to jen kvůli tomu, že jeho nohy jsou kombinací tuhých materiálů, ty se běžně používají k výrobě robotů, a měkkých materiálů. Skákání je další zajímavý pohyb, když jste maličcí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V poslední době však začaly svůj přístup umírňovat. Vzhledem k tomu, že jejich využití fosilních paliv naráží na geopolitické a ekologické limity, byly donuceny významně investovat do alternativ – zejména do obnovitelných zdrojů energie. Dostaly se tak do přední linie celoplanetární proměny, který by v několika málo dekádách mohla zcela eliminovat využívání fosilních paliv. Ekonomické argumenty používané proti obnovitelným zdrojům energie – že mohou být drahé, dočasné, nebo nedostatečně koncentrované – jsou snadno vyvratitelné. A zatímco oponentů obnovitelných zdrojů jsou spousty, jsou motivováni více zájmem o zachování status quo fosilních paliv a nukleární energie, než obavami, že větrné turbíny a solární farmy poskvrní krajinu. V každém případě ti, co si přejí zastavit expanzi obnovitelných zdrojů, zvítězí jen stěží nad jednoduchou ekonomií. Revoluce obnovitelných zdrojů energie není poháněna emisními povolenkami nebo dotacemi na čistou energii; je výsledkem snížení nákladů na výrobu, které brzy učiní výrobu energie z vody, větru a slunce nákladově efektivnější, než tu z hořícího uhlí. Země mohou stavět svou cestu k energetické bezpečnosti na investicích do industriální kapacity nutné k produkci větrných turbín, solárních článků a dalších zdrojů obnovitelné energie. Tím, že Čína a Indie přispěly svou ekonomickou vahou do industriální revoluce s obnovitelnými zdroji energie, spustily globální řetězovou reakci známou jako “oběžná kumulativní kauzalita.“ Na rozdíl od těžby či vrtných prací, výrobci těží z učební křivky, která dělá výrobu stále účinnější – a levnější. Investice do obnovitelné energie snižují náklady na jejich produkci, což rozšiřuje trh pro jejich přijetí a činí další investice ještě atraktivnější. Podle Lazard’s Power, Energy & Infrastructure Group snížily tyto mechanismy mezi lety 2009 a 2014 náklady ve fotovoltaické energii o 80% a dále snížily náklady na pozemní větrnou energii o 60%,. Dopad rychlého rozšíření obnovitelné energie by mohl mít stejně hluboké následky jako ty, které rozpoutaly průmyslovou revoluci. V osmnáctém století iniciovaly ekonomiky Evropy a Spojených států přechod k energetickému systému založenému na fosilních palivech, aniž by plně rozuměly tomu, co se děje. Tentokrát ale vidíme způsob, jakým se věci mění, a můžeme se připravit na možné dopady. Pro tuto chvíli vypadají vyhlídky slibně.", "en": "Recently, however, they have begun to moderate their approach. As their use of fossil fuels brushes up against geopolitical and environmental limits, they have been forced to invest seriously in alternatives – most notably, renewables. In doing so, they have put themselves in the vanguard of a planetary transition that in a few short decades could eliminate the use of fossil fuels altogether. The economic arguments advanced against renewable sources of energy – that they can be expensive, intermittent, or not sufficiently concentrated – are easily rebutted. And while renewables’ opponents are legion, they are motivated more by interest in preserving the status quo of fossil fuels and nuclear energy than by worries that wind turbines or solar farms will blot the landscape. In any case, those wishing to halt the expansion of renewables are unlikely to triumph over simple economics. The renewable energy revolution is not being driven by a tax on carbon emissions or subsidies for clean energy; it is the result of reductions in the cost of manufacturing that will soon make it more cost-effective to generate power from water, wind, and the sun than from burning coal. Countries can build their way to energy security by investing in the industrial capacity needed to produce wind turbines, solar cells, and other sources of renewable energy at scale. As China and India throw their economic weight into the renewables industrial revolution, they are triggering a global chain reaction known as “circular and cumulative causation.” Unlike, mining, drilling, or extraction, manufacturers benefit from learning curves that make production increasingly efficient – and cheaper. Investments in renewable energy drive down the cost of their production, expanding the market for their adoption and making further investment more attractive. From 2009 to 2014, these mechanisms drove down the cost of solar photovoltaic energy by 80% and reduced the cost of land-based wind power by 60%, according to Lazard’s Power, Energy & Infrastructure Group. The impact of the rapid uptake in renewable energy could have consequences as profound as those unleashed by the Industrial Revolution. In the eighteenth century, the economies of Europe and the United States initiated the transition to an energy system based on fossil fuels without fully understanding what was happening. This time, we can see the way things are changing and prepare for the implications. For the moment, the outlook appears promising."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na svém pochodu vpřed postkrizovou Evropou využívají nositelé standardy nacionalismu velmi často otázku imigrace, pomocí níž „vytěžují“ předkrizový odpor vůči globalizaci, jmenovitě vůči erozi kultur a identit, slábnoucímu smyslu pro komunitu, stagnaci mezd, rostoucí nerovnosti, nekontrolované činnosti bank a vysoké nezaměstnanosti. Kladou si otázku, zda se lidé mohou těšit z výhod globalizace a současně být chráněni před jejími náklady – a jaké existují alternativy vůči „tržnímu fundamentalismu“, který od konce dvacátého století definuje kapitalismus. V této náladě jsou lidé ochotnější nebrat v potaz náklady nacionalismu, poněvadž začali zpochybňovat přínosnost jeho soupeře zvaného liberální kapitalismus. Například obyčejní Rusové se odmítají postavit čelem k nákladům spojeným s politikou jejich vlády na Ukrajině, a to nejen proto, že tyto náklady podceňují, ale i proto, že jim připadají nedůležité ve srovnání s obrovskou psychologickou vzpruhou, kterou jim zmíněná politika přináší. Nacionalismus dnes není zdaleka tak zhoubný, jako byl ve 30. letech, protože ekonomická tíseň je mnohem méně výrazná. Jeho oživení však slouží jako předzvěst, co se stane, když jistá forma politiky tvrdí, že uspokojí veškeré lidské potřeby kromě vědomí sounáležitosti s komunitou – a pak lidi zklame.", "en": "In nationalism’s forward march in post-crash Europe, its standard-bearers often use immigration to exploit pre-crash resentment against globalization, notably the erosion of cultures and identities, declining sense of community, wage stagnation, rising inequality, uncontrolled banks, and high unemployment. They question whether people can enjoy the benefits of globalization while being sheltered from its costs – and what alternatives there are to the “market fundamentalism” that has defined capitalism since the late twentieth century. In this mood, people are more willing to discount nationalism’s costs, because they have come to doubt the benefits of its liberal capitalist rival. Ordinary Russians, for example, refuse to face the costs of their government’s Ukraine policy, not just because they underestimate them, but because they somehow seem unimportant relative to the huge psychological boost the policy brings. Nationalism today is not nearly as virulent as it was in the 1930s, because economic distress is much less pronounced. But its revival is a portent of what happens when a form of politics claims to satisfy every human need except the coziness of communal belonging – and then lets the people down."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They said, \"You roll the ball, you hear some pins go down. It's dark, you can't see which one goes down until the lights come on, and then you an see your impact.\" Real-time data turns on the lights. So what's the second thing that Coke's good at? They're good at tapping into that local entrepreneurial talent. Coke's been in Africa since 1928, but most of the time they couldn't reach the distant markets, because they had a system that was a lot like in the developed world, which was a large truck rolling down the street. And in Africa, the remote places, it's hard to find a good road. But Coke noticed something -- they noticed that local people were taking the product, buying it in bulk and then reselling it in these hard-to-reach places. And so they took a bit of time to learn about that. And they decided in 1990 that they wanted to start training the local entrepreneurs, giving them small loans. They set them up as what they called micro-distribution centers, and those local entrepreneurs then hire sales people, who go out with bicycles and pushcarts and wheelbarrows to sell the product. There are now some 3,000 of these centers employing about 15,000 people in Africa. In Tanzania and Uganda, they represent 90 percent of Coke's sales. Let's look at the development side. What is it that governments and NGOs can learn from Coke?", "cs": "Řekl doslova: \"Vrhneš kouli a slyšíš spadnout pár kuželek. A jelikož je tma, nevíš které, dokud se nerozsvítí, a až pak vidíš dopad tvého vrhu.\" Aktuální data vám rozsvítí. Jaká je druhá věc, kterou má Kola tak dobře podchycenou? Oni jsou dobří při napojování místních podnikatelských talentů. Kola byla v Arfice od roku 1928, ale většinu času nebyli schopní oslovit vzdálené trhy, protože měli systém, který velice připomínal rozvojové země, což byl obrovský kamion jedoucí ulicí. A v Africe, na těch vzdálených místech, je velmi težké najít dobrou silnici. Ale vlastníci Koly si všimli, že místní lidé nakupují produkt ve velkých baleních, která následně rozprodávali v těch obtížně dosažitelných místech. A než to zjistili, tak jim to chvíli trvalo. Ale v roce 1990 se rozhodli, že chtějí začít školit místní podnikatele, a poskytnout jim malé půjčky. Převedli je do nově zřízených tzv. mikro-distribučních center, a tito místní podnikatelé pak najímali obchodníky, kteří jezdili na kolech nebo s dvoukoláky nebo vozíky a prodávali Kolu. V současné době existuje zhruba 3 tisíce center, která zaměstnávají 15 tisíc lidí v Africe. V Tanzánii a Ugandě, představují 90 procent prodejů Koly. Podívejme se teď jak ovlivnit vývoj. Co by se vlády a neziskové ogranizace mohly naučit od Coca-Coly?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud by nějaký stát – řekněme Jugoslávie – měl za jistých okolností sklon ke špatnému zacházení se svými občany, nepocítí žádnou reciproční výhodu, přizpůsobí-li se mezinárodní normě, která požaduje vyšší míru respektu k lidským právům. Je nepravděpodobné, že by se stát jako Jugoslávie přizpůsobil mezinárodní právní úpravě o lidských právech, pokud by ostatní státy – řekněme NATO �� netrestaly nedodržování takové normy. Je velice nákladné takové sankce uvalit. Proto také většina porušení mezinárodních lidských práv zůstane bez nápravy. A proto se také nečastá vynucení lidských práv, jichž býváme svědky, přizpůsobují politickým zájmům států, které vynucovací akce provádějí. Například: vláda Spojených států zasahuje na Haiti, aby zabránila přílivu uprchlíků a uvaluje sankce na Kubu pro svůj vlastní domácí politický prospěch. Na druhé straně však netrestá porušování lidských práv v Turecku nebo Číně, protože takové sankce by byly ze strategického hlediska příliš nákladné. Vynucení mezinárodních lidských práv závisí tedy na mocnostech, což v důsledku znamená, že mocnosti nebudou mezinárodním lidským právům podléhat, pokud je samy poruší. To, zda nakonec bude nebo nebude nezákonnost akcí vynucujících aplikaci lidských práv brána v úvahu, bude záviset na úspěchu těchto akcí. V této chvíli není vůbec jasné, zda humanitární prospěch intervence Severoatlantické aliance převáží cenu této intervence – cenu měřenou lidskými životy zmařenými v důsledku útoků NATO a také širším nebezpečím, kterému je díky této intervenci vystaven mezinárodní pořádek.", "en": "If one nation -- say, Yugoslavia -- is otherwise inclined to abuse its citizens, it will perceive no reciprocal benefit from compliance with an international norm that requires greater respect for human rights. A nation like Yugoslavia is unlikely to comply with international human rights law unless other nations -- say, NATO -- sanction non-compliance. Such sanctions are very costly to impose. This is why most violations of international human rights law go unredressed. It is also why the rare enforcement of human rights law that we do see tends to conform to the enforcing nation's political interests. For example, the U.S. government intervenes in Haiti to avoid a flood of refugees and imposes sanctions on Cuba because of domestic political benefits. But it does not sanction Turkey or China for their human rights abuses, because such sanctions are strategically too costly. International human rights law thus depends on powerful nations for enforcement, which in turn means that powerful nations are not subject to this law when they violate it. Whether the illegality of human rights enforcement actions ultimately matters will depend on the success of these actions. At this point, it is far from obvious that the humanitarian benefits of NATO's intervention will outweigh the costs of the intervention -- costs measured in lives lost as a result of NATO acts and in the larger danger that the intervention poses to international order."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But memory is not. And also, there's way more cells in your brain than the number of straws in a typical haystack. So yeah, this task does seem to be daunting. But luckily, we got help from the brain itself. It turned out that all we need to do is basically to let the brain form a memory, and then the brain will tell us which cells are involved in that particular memory. SR: So what was going on in my brain while I was recalling the memory of an ex? If you were to just completely ignore human ethics for a second and slice up my brain right now, you would see that there was an amazing number of brain regions that were active while recalling that memory. Now one brain region that would be robustly active in particular is called the hippocampus, which for decades has been implicated in processing the kinds of memories that we hold near and dear, which also makes it an ideal target to go into and to try and find and maybe reactivate a memory. XL: When you zoom in into the hippocampus, of course you will see lots of cells, but we are able to find which cells are involved in a particular memory, because whenever a cell is active, like when it's forming a memory, it will also leave a footprint that will later allow us to know these cells are recently active.", "cs": "Ale paměť ne. A mozek se skládá z podstatně většího množství buněk než kolik je stébel v běžné kupě sena. Takže ano, tento úkol může působit skličujícím dojmem. Ale naštěstí nám v tom pomáhá samotný mozek. Ukázalo se, že všechno, co potřebujeme, je nechat mozek zformovat vzpomínku, načež nám mozek sám řekne, které buňky se na dané vzpomínce podílí. SR: Takže, co se dělo v mém mozku, zatímco jsem vzpomínal na svou ex? Pokud byste na chvíli nechali stranou morálku a rozřezali můj mozek na plátky, spatřili byste úžasné množství oblastí v mozku, které se aktivovaly během tohoto vzpomínání. Jedna oblast mozku, která by byla zvláště aktivní, se nazývá hipokampus, jenž se po dlouhá léta považoval za místo, kde se uchovávají nám nejdražší vzpomínky, což z něj zároveň činí ideální cíl pro to, abychom se zde pokusili najít a snad i obnovit paměť. XL: Když se podíváte na hipokampus zblízka, uvidíte samozřejmě mnoho buněk, ale dokážeme určit, které buňky souvisí s konkrétními vzpomínkami, protože kdykoli je buňka aktivní, když třeba vytváří vzpomínku, zanechá za sebou stopy, které nám umožní určit, že byla v nedávné době aktivní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropské možnosti se zužují PRINCETON – Portugalské úřady nedávno věřitelům země předložily předkupní nabídku: namísto umoření dluhopisů splatných v září 2013 vláda svůj splátkový závazek protáhne do října 2015. Dohoda byla uzavřena 3. října a byla interpretována jako úspěšná tržní prověrka Portugalska. Irské úřady v poslední době uskutečnily podobné operace a krátkodobé cenné papíry vyměnily za dlouhodobější dluh. Tyto transakce poukazují na širší strategii kupování si času. Obě země se snaží vytvořit si delší, zvladatelnější splátkový profil pro svůj soukromě držený dluh, zatímco si začínají odvykat od závislosti na oficiálních „sanačních“ fondech, jež zajišťuje „trojka“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond). Soukromí investoři připouštějí skutečnost, že splátky se zřejmě protáhnou, protože trvat na stávajících termínech by mohlo zapříčinit neudržitelné nahromadění splátek dluhové služby, s potenciálně nepříjemnými důsledky. Úspěch této strategie staví na předpokladu, že hospodářský růst v mezidobí posílí schopnost splácet později dluh. Očekává se, že celková míra zadluženosti Irska a Portugalska dosáhne v roce 2013 vrcholu kolem 120 % HDP a poté bude dle odhadů opadat. Vyvrcholení zadluženosti a následná klesající trajektorie zásadním způsobem závisejí na předpokládaném tempu hospodářského růstu. Avšak růstové vyhlídky zůstávají ponuré. U portugalské ekonomiky se teď očekává, že se v roce 2013 o procento zmenší. Koncem června MMF předpovídal mírný růst a v době dohody o „sanaci“ v květnu 2011 prognóza HDP očekávala v roce 2013 růst o 1,25 %. Takové souslednosti revizí prognóz směrem dolů už začaly být běžné. Poslední odhady pro Itálii a Španělsko počítají s hlubší kontrakcí, prodlouženou do příštího roku. Irsku se daří lépe, třebaže i jeho růstová prognóza byla korigována směrem dolů, těsně pod 0,5 % v roce 2012 a na 1,4 % napřesrok. Nadto nadále klesá irský HNP (příjem připadající tamním občanům, oproti zahraničním firmám, které v Irsku působí). Každá revize směrem dolů znamená odklad data, kdy se poměr dluhu k HDP přehoupne přes vrchol. Po roce 2013 bude muset růst spoléhat buď na elixír strukturálních reforem, anebo na přesvědčivé ozdravení globální ekonomiky. Oživení hospodářského růstu v krátkodobém výhledu je však nepravděpodobné.", "en": "The Eurozone’s Narrowing Window PRINCETON – Portuguese authorities recently made a preemptive offer to their country’s creditors: Instead of redeeming bonds maturing in September 2013, the government would stretch its repayment commitment out to October 2015. The deal was concluded on October 3, and has been interpreted as a successful market test for Portugal. Ireland’s authorities have conducted similar recent operations, exchanging short-maturity paper for longer-term debt. These transactions highlight the broader strategy of buying time. Both countries are seeking to create a longer, more manageable repayment profile for their privately-held debt as they begin weaning themselves from dependence on official “bailout” funds provided by the “troika” (the European Commission, the European Central Bank, and the International Monetary Fund). Private investors are acknowledging the reality that repayments will likely be drawn out, because insisting on existing terms could cause an untenable bunching of debt-service payments, with possibly unpleasant consequences. This strategy’s success presupposes that, in the interim, economic growth will strengthen the capacity to repay debt down the line. The debt ratios for both Ireland and Portugal are expected to peak at about 120% of GDP in 2013, after which they are projected to fall. The peak ratio and the subsequent downward trajectory depend crucially on the assumed pace of economic growth. But growth prospects remain grim. The Portuguese economy is now expected to contract by 1% in 2013. In late June, the IMF projected modest growth, and, at the time of the “bailout” agreement in May 2011, GDP in 2013 was expected to grow by 1.25%. Such successive downward forecast revisions have become commonplace. The latest estimates for Italy and Spain project a deeper contraction, prolonged into next year. Ireland is doing better, although its growth forecast has also been revised downward, to just under 0.5% in 2012 and 1.4% next year. Moreover, Irish GNP (the income accruing to its nationals, as distinct from foreign firms operating in Ireland) continues to shrink. Each downward revision implies postponement of the date on which the debt/GDP ratio will peak. Beyond 2013, growth must depend on either the elixir of structural reforms, or a strong revival of the global economy. But a revival of economic growth in the short term is unlikely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odchod za osmnáct měsíců nebo za sto let? BLOOMINGTON, INDIANA – Winston Churchill kdysi řekl, že za války je pravda tak cenná, že je nutné ji obklopit „tělesnou stráží lží“. Iráckou válku v americké kampani před volbou prezidenta – a bohužel v samotném dnešním Iráku – tělesná stráž lži sice snad neobklopuje, ale rozhodně se na ni nabalil početný průvod partajních polopravd, cynické lhostejnosti a nepoučené paličatosti. Američtí demokraté setrvale obhajují úplné stažení vojsk Spojených států z Iráku během osmnácti měsíců, navzdory skutečnosti, že nikdo z racionálně uvažujících pozorovatelů nevěří, že irácké síly budou do té doby schopné zabezpečit hranice Iráku a potlačit bezpočet místních milic, které jsou stále po zuby ozbrojené. Plán demokratů (lze-li jej označit za plán) ignoruje podrývání iráckých státních institucí ze strany Íránu, které bude pokračovat, dokud tyto instituce nezesílí natolik, aby se dokázaly takovým intrikám bránit. Fakt, že Barack Obama trvá na tom, že Irák ve válce proti teroru nikdy nepředstavoval hlavní frontu, je navíc urážkou vzpomínky na desítky tisíc – ba možná stovky tisíc – iráckých civilistů a amerických vojáků, jež sebevražední atentátníci al-Káidy od roku 2003 zavraždili. Ostatně už v roce 2004 sami teroristé považovali Irák za hlavní frontu svého tažení. Člověka nerozveselí ani opakované výzvy Josepha Bidena k „měkkému rozdělení“ Iráku, třebaže celá irácká politická třída tuto představu odmítla.", "en": "Out in Eighteen Months or One Hundred Years? BLOOMINGTON, INDIANA – Winston Churchill once said that, in wartime, truth was so precious that it needed to be surrounded by a “bodyguard of lies.” In America’s presidential campaign – and, sadly, within Iraq itself nowadays – the Iraq War may not be surrounded by a bodyguard of lies, but it has certainly picked up a vast entourage of partisan half-truths, cynical indifference, and uninformed stubbornness. America’s Democrats continue to argue for complete withdrawal of United States forces from Iraq within 18 months, despite the fact that no rational observer believes that Iraqi forces will by then be able to secure Iraq’s borders and face down the country’s numerous militias, which remain armed to the teeth. Indeed, the Democratic plan (if it can be called one) ignores Iran’s ongoing subversion of Iraq’s state institutions, which will continue unless and until they become strong enough to resist such machinations. Moreover, Barack Obama’s insistence that Iraq has never constituted a central front in the war on terror insults the memory of tens of thousands – perhaps hundreds of thousands – of Iraqi civilians and US troops murdered by al-Qaeda’s suicide bombers since 2003. Indeed, by 2004, the terrorists themselves regarded Iraq as the central front of their campaign. Nor can one be buoyed by Joseph Biden’s repeated calls for a “soft partition” of Iraq, even though the entire Iraqi political class has rejected the notion."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you stopped working as a result of permanent incapacity to work provided you have resided in the host Member State for more than two years.If such incapacity is the result of an accident at work or an occupationaldisease no condition of length of residence applies; If after three years of continuous employment and residence in the host Member State, you work in another Member State, while retaining yourresidence in the host Member State, to which you return, as a rule, everyday or at least once a week. If you have acquired yourself the right of permanent residence as a result ofone of the above-mentioned circumstances, your family members who residewith you in the host Member State will have also this right in this country. 17.Is my entry and residence in the host Member State subject toany restrictions? Your right of residence in a Member State may be terminated if you are not aworker any longer or do not retain that status and you do not fulfil the conditions to have a right of residence under the Community law with another status (e.g. as non active, as a student, etc.).", "cs": "• pokud jste přes ta li pra co vat v důsledku trvalé pra covní neschop nosti zapřed po kla du, že jste v hos ti tel ském členském státě pobý va li déle než dvaroky. Pokud je tato neschopnost důsledkem pra covní ho úrazu nebonemo ci z povo lá ní, neplatí pod mín ka délky pobytu; tu; • pokud jste po třech letech nepře tr ži té ho zaměs tná ní a pobytu v hos ti tel -ském členském státě začali pra co vat v jiném členském státě, ale sou čas -ně si podr že li své místo pobytu v hos ti tel ském státě, do nějž se pra vi del -ně denně nebo alespoň jednou týdně vrací te. Pokud jste v důsledku jedné z výše uve dených okol nos tí zís ka li právo trvalé -ho pobytu v hos ti tel ském členském státě, získá vají toto právo i vaši rodin nípří sluš ní ci, kteří s vámi v této zemi pobý va jí. 17.Podléhá můj vstup a pobyt v hos ti tel ském členském státěněja kým ome ze ním? Vaše právo pobytu v členském státě může být ukon če no, pokud již nejste pra -cov ní kem nebo pokud si toto posta ve ní neu dr žu je te a nespl ňu je te pod mín kypro udě le ní práva na pobyt podle práv ních před pi sů Společenství na zákla dějiné ho posta ve ní (např. jako nevý dě leč ná osoba, jako student atd.)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It was like manna from heaven. Here was an army that had just had experience in the First World War, where millions of men fought each other in the trenches, getting nowhere, making no progress, and here someone had come up with a device that allowed them to fly up in the skies high above enemy territory and destroy whatever they wanted with pinpoint accuracy. And the U.S. military spends 1.5 billion dollars -- billion dollars in 1940 dollars -- developing the Norden bombsight. And to put that in perspective, the total cost of the Manhattan project was three billion dollars. Half as much money was spent on this Norden bombsight as was spent on the most famous military-industrial project of the modern era. And there were people, strategists, within the U.S. military who genuinely thought that this single device was going to spell the difference between defeat and victory when it came to the battle against the Nazis and against the Japanese. And for Norden as well, this device had incredible moral importance, because Norden was a committed Christian. In fact, he would always get upset when people referred to the bombsight as his invention, because in his eyes, only God could invent things. He was simply the instrument of God's will. And what was God's will? Well God's will was that the amount of suffering in any kind of war be reduced to as small an amount as possible. And what did the Norden bombsight do? Well it allowed you to do that. It allowed you to bomb only those things that you absolutely needed and wanted to bomb. So in the years leading up to the Second World War, the U.S. military buys 90,000 of these Norden bombsights at a cost of $14,000 each -- again, in 1940 dollars, that's a lot of money. And they trained 50,000 bombardiers on how to use them -- long extensive, months-long training sessions -- because these things are essentially analog computers; they're not easy to use. And they make every one of those bombardiers take an oath, to swear that if they're ever captured, they will not divulge a single detail of this particular device to the enemy, because it's imperative the enemy not get their hands on this absolutely essential piece of technology.", "cs": "Bylo to jako mana z nebes. Armáda po zkušenostech z první světové války, kde miliony mužů v zákopech bojovaly proti sobě bez viditelného postupu, a tady někdo vynalezne zařízení, které umožňuje letět vysoko v oblacích nad nepřátelským úžemím a ničit cokoli se mu zachce s dokonalou přesností. Americká armáda investovala 1.5 miliard dolarů -- tehdejších dolarů -- do vývoje zaměřovače Norden. A teď to srovnejme s celkovými náklady Manhattan projektu, který vyšel na 3 miliardy dolarů. Celkově se do zaměřovače Norden investovalo tolik peněz, jako do poloviny nejznámějšího vojensko-průmyslového projektu moderní éry. A byli tady lidé, stratégové uvnitř Americké armády, kteří upřímně věřili, že toto jediné zařízení dokáže rozhodnout mezi prohrou a výhrou, když došlo na souboj proti nacistům a proti japoncům. Pro Nordena se také jednalo o zařízení vysoké morální důležitosti, protože Norden byl silně věřící křesťan. Ve skutečnosti ho vždy trápilo, když lidé mluvili o zaměřovači jako o jeho vynálezu, protože v jeho očích pouze Bůh mohl tvořit věci. On byl pouze nástrojem Boží vůle. A co bylo Boží vůlí? No, Boží vůlí bylo snížit počet zasažených válkou na co nejméně. A co zaměřovač dělal? Přece nám to umožnil. Umožnil shodit bombu na věci, které absolutně měly být bombardovány. Takže v letech vedoucích k 2. světové válce zakoupila Americká armáda 90 tisíc těchto Norden zaměřovačů za cenu 14 tisíc dolarů za kus -- opakuji, že v roce 1940 se jednalo o hodně peněz. Vycvičili také 50 tisíc členů obsluhy, aby byli schopni je využívat -- vyžadovalo to důkladný několikaměsíční trénink -- protože tyhle věci jsou v základu analogové počítače; nejsou jednoduché na použití. Donutili také obsluhu složit přísahu, že pokud budou zajati, tak nikdy neprozradí jediný detail tohoto zařízení nepříteli, protože je důležité, aby se nepřítel nedostal k této naprosto zásadní technologii."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za mezinárodní soud se Saddámem Husajnem Poté, co byl Saddám Husajn dopaden, se pozornost celého světa upřela na proces s ním. Měli by Saddáma soudit Iráčané v Iráku, nebo by měl stanout před mezinárodním tribunálem? Nadcházející konference o demokracii, lidských právech a roli Mezinárodního trestního soudu, která proběhne od 10. do 12. ledna v Jemenu, poskytne fórum k debatě o těchto otázkách. Pochopitelně je jisté, že Saddám Husajn neunikne procesu za mimosoudní, nelegitimní a hromadné popravy, mučení a systematickou perzekuci statisíců Iráčanů, které poznamenaly několik desetiletí jeho vražedné hrůzovlády. Cílem procesu s ním by však nemělo být pouhé vykonání spravedlnosti na diktátorovi a jeho komplicích, ale i podpora národního usmíření tím, že Iráčané přijmou za své univerzální principy, jako jsou nediskriminace, poctivost a průhlednost. Po celá léta znal Irák pouze brutální zákony síly a zastrašování. Má-li se soud nad Saddámem Husajnem a jeho režimem stát milníkem při budování svobodného, demokratického a usmířeného Iráku, pak by měly USA jakožto vůdčí síla koalice, která jej vypudila, učinit vše, co je v jejich silách, aby této příležitosti využily a nastavily velmi vysokou laťku spravedlnosti. Prezident George W. Bush prohlásil, že bude ,,s Iráčany pracovat na takovém způsobu souzení [Saddáma Husajna], který obstojí před mezinárodním dohledem\". Nejlepší cestou, jak takovému dohledu vyhovět a vyhnout se obviněním ze ,,spravedlnosti vítězů\", je zahrnout do celého procesu další mezinárodní hráče.", "en": "For an International Trial of Saddam Hussein Now that Saddam Hussein has been captured, the world's attention has turned to his trial. Should Saddam be tried by Iraqis in Iraq, or should he face an international tribunal? The forthcoming conference on democracy, human rights and the role of the International Criminal Court in Yemen on January 10-12 will provide a forum to debate these questions. It is, of course, certain that Saddam Hussein will not escape trial for the extra-judicial, extra-legal and summary executions, torture, and systematic persecution of hundreds of thousands of Iraqis that marked his decades of murderous misrule. However, the aim of his trial should be not only to bring to justice the dictator and his accomplices, but also to foster national reconciliation through the affirmation by Iraqis of universal principles such as non-discrimination, fairness, and transparency. For years, Iraq has only known the brutal laws of force and intimidation. If judging Saddam Hussein and his regime is to become a cornerstone in the building of a free, democratic, and reconciled Iraq, then the US, as the leader of the coalition that ousted him, should do everything in its power to pursue this opportunity and set a very high standard of justice. President George W. Bush has stated that he would \"work with Iraqis to develop a way to try [Saddam Hussein] that will withstand international scrutiny.\" The best way to address that scrutiny and avoid accusations of \"victor's justice\" is to involve other international players in the exercise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od klimatické spravedlnosti ke klimatické právní odpovědnosti LONDÝN – Mnozí lidé označili listopadovou klimatickou konferenci COP27 za neúspěch kvůli absenci pokroku v otázce záruk učiněných na loňském summitu COP26 a také kvůli absenci jasných závazků utlumení fosilních paliv. V obecnější rovině je samotný proces COP terčem kritiky coby nedostatečný a v konečném důsledku neproveditelný vzhledem k tomu, že je závislý na jednomyslném souhlasu všech zúčastněných stran. Konference COP27 však přinesla i jeden pozoruhodný průlom: rozvinuté světové ekonomiky včetně Spojených států a Evropské unie konečně akceptovaly nějakou zodpovědnost za „újmu a škody“ způsobené klimatickými změnami. Řečeno byrokratickým jazykem závěrečného komuniké se dohodly na „vytvoření nových aranžmá financování pomoci rozvojovým zemím, které jsou obzvláště zranitelné vůči nepříznivým důsledkům klimatických změn, a to v reakci na újmu a škody“. Zároveň byla zřízena speciální komise složená ze zástupců 24 zemí, která stanoví, jak se nový fond bude financovat, spravovat a distribuovat. Její závěry mají být předloženy na summitu COP28 ve Spojených arabských emirátech koncem příštího roku. Vzhledem k tomu, že americkou Sněmovnu reprezentantů již brzy ovládnou republikáni, lze jen těžko uvěřit, že USA položí na stůl významnou částku. Stejně tak není jisté, zda se velkým přispěvatelem stane Čína. Ačkoliv je dnes tato země čelním zdrojem emisí, Organizace spojených národů ji stále pokládá za „rozvojový“ stát.", "en": "From Climate Justice to Climate Liability LONDON – Many have dismissed last month’s COP27 climate conference as a failure, owing to the lack of progress on pledges made at the COP26 summit last year, and to the absence of clear commitments to phase out fossil fuels. More broadly, the COP process itself has been criticized as inadequate and ultimately unworkable, given its reliance on unanimity among all the parties. But COP27 did produce one notable breakthrough: the world’s advanced economies, including the United States and the European Union, finally accepted some responsibility for the “loss and damage” caused by climate change. In the bureaucratic language of the final communiqué, they agreed “to establish new funding arrangements for assisting developing countries that are particularly vulnerable to the adverse effects of climate change in responding to loss and damage.” A special committee comprising 24 countries has been established to determine how the new fund will be financed, managed, and distributed. Their conclusions are due at the COP28 summit in the United Arab Emirates late next year. Yet, given that the Republicans will soon have control of the House of Representatives, it is hard to believe that the US will be putting much cash on the table. There is also uncertainty about whether China will be a major contributor. Although it is now a leading source of emissions, the United Nations still considers it a “developing” country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Summing up the intense and rich discussions, Anne-Marie Sigmund stated that the ‘values and objectives of the Union had to be at the heart of all its policies, and should not be mere slogans’. In her opinion, culture creates collective identity, and this emotional side would help Europeans to participate in a European civil society. She stated that the EU had to make participatory democracy a reality in order to regain the public’s support. (Continued from page 1 — Interview with Jacques Delors) Renaming of the Jacques Delors building The challenge of participatory democracy is to involve organised civil society more fully in the process of European integration. Do you share that view even although the Constitution is not yet in force? During an official ceremony on 17 September, Anne-Marie Sigmund, outgoing President of the EESC, and Michel Delebarre, President of the CoR, set out the many reasons for associating the name of Jacques Delors with the homes of organised civil society and the regions, in particular his commitment to a European society characterised by dialogue, participation and decentralised action. Michel Delebarre and Anne-Marie Sigmund presenting Jacques Delors with the commemorative plaque. Self-taught, he managed to successfully combine his studies, professional activities and commitment to Christian trade unionism. He quickly became an expert in social and economic affairs. Former member of the European Parliament, Economics and Finance Minister under François Mitterrand and President of the European Commission from 1985 to 1995, Jacques Delors profoundly influenced European integration and made excellent use of his experience in economic and social affairs. The Constitution is another matter as not all the countries have accepted it. It is now time for reflection and new ways of thinking. As I see it, we have made progress in parliamentary democracy by strengthening the Parliament’s powers and extending co-decision to certain areas. I myself was a proponent of social dialogue and pushed it through as a way of involving key economic and social players. Thanks to the EESC’s hard work since 1989 in consolidating firmly held beliefs and winning over sceptics and opponents, the idea of organised civil society has taken hold. It now needs to be given a framework and a vision. And I would like to pay tribute here to Anne-Marie Sigmund and to many others as well. Democracy has three basic foundations: politics, the economic and social field and civil society.", "cs": "Anne-Marie Sigmund shrnula obsah jednání, která byla velmi bohatá a intenzivní, a zdůraznila, že„všechny politiky Unie by měly vycházet z jejích hodnot a cílů a měly by být více než pouhými slogany“. Podle jejího názoru je kultura zdrojem kulturní identity a tato emocionální stránka pomůže evropským občanům, aby se zapojili do evropské občanské společnosti. Prohlásila, že EU musí učinit participativní demokracii skutečností, pokud si přeje znovu získat podporu občanů. (pokračování ze strany 1 – Jacques Delors) Křest budovy„Jacques Delors“ Pokud jde o participativní demokracii: úkolem je více zapojit organizovanou občanskou společnost do procesu evropské integrace. Souhlasíte s touto analýzou, ačkoli Ústava zatím neplatí? Anne-Marie Sigmund, předsedkyně EHSV, jejíž funkční období se chýlí ke konci, a předseda VR Michel Delebarre uvedli na oficiální oslavě dne 17. září četné důvody, proč by mělo sídlo občanské organizované společnosti a sídlo regionů nést jméno Jacquesa Delorse. Je to především proto, že vždy prosazoval evropskou společnost založenou na dialogu, angažovanosti a decentralizované činnosti. Michel Delebarre a Anne-Marie Sigmund ukazují Jacquesu Delorsovi tabulku s jeho jménem. Věnoval se své profesní kariéře a zároveň studiu jako samouk, přičemž též působil v křesťanské odborové organizaci. Brzy se stal odborníkem na sociální záležitosti a ekonomickou problematiku. Jako bývalý evropský poslanec, ministr hospodářství a financí ve vládě Françoise Mitterranda a předseda Evropské komise v období od roku 1985 do roku 1995 ovlivnil Jacques Delors významným způsobem proces budování Evropy a uplatnil své odborné znalosti v hospodářské a sociální oblasti. Návrh Ústavy je něco jiného, protože ne všechny země jej přijaly. Nyní je potřeba se zamyslet a najít nová souhrnná řešení. Zdá se mi, že jsme pokročili na poli parlamentní demokracie tím, že jsme posílili pravomoci Parlamentu zavedením spolurozhodování do určitých oblastí. Já sám jsem navrhl a poté prosadil sociální dialog, který pro hybné síly hospodářského a sociálního sektoru představuje jeden ze způsobů, jak o sobě dát vědět. Díky ohromné práci EHSV od roku 1989, jejímž cílem je posílit přesvědčení zastánců a bojovat se skeptiky a protivníky této myšlenky, byla idea organizované občanské společnosti prosazena. Nyní zbývá dodat jí rámec a inspiraci, a zejména je třeba vzdát hold paní Anne-Marie Sigmundové, ale také řadě dalších. Stojíme před třemi pilíři demokracie, politickým, hospodářským a sociálním, a občanskou společností."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it is also interesting that this so-called code of honor, it does not only affect the life of a girl, it also affects the life of the male members of the family. I know a family of seven sisters and one brother, and that one brother, he has migrated to the Gulf countries, to earn a living for his seven sisters and parents, because he thinks that it will be humiliating if his seven sisters learn a skill and they go out of the home and earn some livelihood. So this brother, he sacrifices the joys of his life and the happiness of his sisters at the altar of so-called honor. And there is one more norm of the patriarchal societies that is called obedience. A good girl is supposed to be very quiet, very humble and very submissive. It is the criteria. The role model good girl should be very quiet. She is supposed to be silent and she is supposed to accept the decisions of her father and mother and the decisions of elders, even if she does not like them. If she is married to a man she doesn't like or if she is married to an old man, she has to accept, because she does not want to be dubbed as disobedient. If she is married very early, she has to accept. Otherwise, she will be called disobedient. And what happens at the end? In the words of a poetess, she is wedded, bedded, and then she gives birth to more sons and daughters.", "cs": "A je také zajímavé, že tento takzvaný řád cti neovlivňuje jen život dívky, ovlivňuje také život mužů v rodině. Znám rodinu, kde je sedm sester a jeden bratr a ten bratr odešel do zemí Zálivu, aby vydělal na živobytí pro svých sedm sester a pro rodiče, protože si myslí, že by bylo ponižující, kdyby se jeho sedm sester něco naučilo a odešly by z domova a vydělávaly by si na živobytí. Tak tento bratr obětuje radosti svého života a štěstí svých sester na oltář takzvané cti. A je ještě jedno pravidlo patriarchálních společností, které se jmenuje poslušnost. Dobrá dívka má být velmi tichá, velmi pokorná a velmi poddajná. To jsou kritéria. Vzorná dívka by měla být velmi tichá. Má být potichu a má přijímat rozhodnutí svého otce a matky a rozhodnutí starších, i když se jí nelíbí. Pokud je provdána za muže, kterého nemá ráda nebo pokud je provdána za starého muže, musí to přijmout protože nechce být označena za neposlušnou. Pokud je provdána velmi brzo musí to přijmout. Jinak bude nazvána neposlušnou. A co se stane nakonec? Slovy básnířky, vdá se, usadí se a pak porodí další syny a dcery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They need to work on their own because that is where deep thought comes from in part. Okay, number two: Go to the wilderness. Be like Buddha, have your own revelations. I'm not saying that we all have to now go off and build our own cabins in the woods and never talk to each other again, but I am saying that we could all stand to unplug and get inside our own heads a little more often. Number three: Take a good look at what's inside your own suitcase and why you put it there. So extroverts, maybe your suitcases are also full of books. Or maybe they're full of champagne glasses or skydiving equipment. Whatever it is, I hope you take these things out every chance you get and grace us with your energy and your joy. But introverts, you being you, you probably have the impulse to guard very carefully what's inside your own suitcase. And that's okay. But occasionally, just occasionally, I hope you will open up your suitcases for other people to see, because the world needs you and it needs the things you carry. So I wish you the best of all possible journeys and the courage to speak softly. Thank you very much. (Applause) Thank you. Thank you. (Applause)", "cs": "Musí pracovat samy, protože právě odtud se rojí hluboké myšlenky. Dobře, číslo dvě: Jděte do divočiny. Buďte jako Buddha, zažijte si vlastní prozření. Neříkám, že teď máme všichni jít a postavit si chatky v lesích a nikdy už na sebe nepromluvit; říkám jen, že bychom si nemuseli sedět na vedení a podívat se do nitra vlastní mysli trochu častěji. Číslo tři: Dobře se podívejte, co je ve vašich kufrech a proč jste to tam dali. Takže extroverti, možná máte kufry také plné knih. Možná jsou plné sklenek na šampaňské nebo parašutistického vybavení. Ať už to je cokoli, doufám, že to vytáhnete ven pokaždé, když to jde, a oblažíte nás svou energií a radostí. Avšak introverti, takoví, jací jste, nejspíš máte nutkání pečlivě si strážit obsah svých kufrů. To je v pořádku. Ale občas, jen občas, byste mohli kufry otevřít a nechat do nich nahlédnout i jiné, protože svět potřebuje vás a potřebuje i to, co máte. Přeji vám tedy to nejlepší na všech cestách a odvahu mluvit potichu. Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Díky vám. Díky. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I really hope that I'll be able to show you soon that the human brain is giving us the tools to repair itself. Thank you. (Applause) Bruno Giussani: Jocelyne, this is amazing, and I'm sure that right now, there are several dozen people in the audience, possibly even a majority, who are thinking, \"I know somebody who can use this.\" I do, in any case. And of course the question is, what are the biggest obstacles before you can go into human clinical trials? Jocelyne Bloch: The biggest obstacles are regulations. (Laughs) So, from these exciting results, you need to fill out about two kilograms of papers and forms to be able to go through these kind of trials. BG: Which is understandable, the brain is delicate, etc. JB: Yes, it is, but it takes a long time and a lot of patience and almost a professional team to do it, you know? BG: If you project yourself -- having done the research and having tried to get permission to start the trials, if you project yourself out in time, how many years before somebody gets into a hospital and this therapy is available? JB: So, it's very difficult to say. It depends, first, on the approval of the trial. Will the regulation allow us to do it soon? And then, you have to perform this kind of study in a small group of patients.", "cs": "A tak doufám, že vám někdy brzy budu moci předvést, že nám náš vlastní mozek dává nástroj, aby se sám opravil. Děkuji. (Potlesk.) Bruno Giussani: Jocelyne, to bylo fantastické. Spousta posluchačů si teď určitě říká: \"Pár lidem, co znám, by se něco takového šiklo.\" (Smích.) Mně například určitě. Hlavní otázka ovšem zní, co teď nejvíc brání, aby se začalo s klinickým testováním na lidech? Jocelyne Bloch: Nejvíc tomu brání regulační předpisy. (Smích.) Než budeme moci k testům na lidech přistoupit, musíme všechna naše zjištění sesumírovat asi tak na dvě kila úředních listin. BG: To chápu. Mozek je ožehavá záležitost. JB: To jistě ano. Stojí to ovšem dost času, trpělivosti a je to úkol div ne pro školené úředníky. BG: Vy jste v pozici osoby, která ten výzkum prováděla. Teď usilujete o povolení k dalším testům. Máte představu, jak dlouho by to mohlo trvat? Za kolik let by tato léčba mohla být dostupná v nemocnicích? JB: To se dá jen těžko říct. Teď záleží nejvíc na tom, kdy dostaneme povolení k testům. Jestli to bude někdy v dohledné době. Pak musíme nejprve provést testy na malé skupince pacientů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První cesta možná nabídne málo plodů na dolních větvích; takové ovoce ovšem může odvádět pozornost nebo působit ještě hůř. Důvod k obavám je následující. Nejsnazším způsobem jak do roku 2030 snížit emise je předělat uhelné elektrárny na paroplynové. Ty první vypouštějí asi 1000 gramů CO2 na kilowatthodinu, ty druhé zhruba polovinu. V průběhu příštích 15 let by nebylo těžké vystavět nové paroplynové elektrárny, které nahraní dnešní uhelné. Dalším nízko visícím ovocem jsou značné nárůsty palivové účinnosti spalovacích motorů, díky nimž se dojezd automobilu v USA do roku 2025 zvýší z 35 mílí na galon na 55 mílí na galon. Problém spočívá v tom, že paroplynové elektrárny a vozy s účinn��jšími spalovacími motory ani zdaleka nestačí na dosažení nulových čistých emisí do roku 2070. Do roku 2050 potřebujeme dospět ke zhruba 50 gramům na kilowatthodinu, nikoliv k 500 gramům na kilowatthodinu. Nepotřebujeme vozy s účinnějším spalováním benzinu, nýbrž vozy s nulovými emisemi, zejména za situace, kdy se celosvětově může počet vozidel snadno do poloviny století zdvojnásobit. K hluboké dekarbonizaci není zapotřebí zemní plyn a palivově účinné vozy, nýbrž bezuhlíková elektřina a elektromobily nabíjené ze sítě s bezuhlíkovou elektřinou. Tato zásadní transformace na rozdíl od plodů na nízkých větvích, po nichž dnes řada politiků pokukuje, nabízí jedinou cestu ke klimatické bezpečnosti (tedy k dodržení limitu ve výši 2ºC). Prosazováním přechodu z uhlí na plyn či účinnějších vozidel se spalovacími motory riskujeme, že se uvrhneme do pasti vysokých hladin uhlíku. Tento zapeklitý problém ilustruje výše uvedený obrázek. Cesta otrhávání snadno dostupných plodů (vyznačená červeně) dosahuje strmého poklesu do roku 2030. Podaří se jí to pravděpodobně za nižší cenu než cestě hluboké dekarbonizace (zelená), protože přechod na bezuhlíkovou elektřinu (například z větrné a solární energetiky) a elektromobily může být nákladnější než prosté zdokonalení současných technologií. Problém je v tom, že cestou snadných plodů dojdeme ke slabým redukcím po roce 2030. Povede do slepé uličky. Jedině cesta hluboké dekarbonizace posune ekonomiku do roku 2050 do nezbytného stadia dekarbonizace a do roku 2070 k nulovým čistým emisím. Krátkodobá zlepšení jsou velice přitažlivá, zejména pro politiky se zraky upřenými na volební cyklus. Jsou však přeludem.", "en": "The first path might offer little low-hanging fruit; indeed, the low-hanging fruit can become a distraction or worse. Here is the reason for worry. The simplest way to reduce emissions to 2030 is by converting coal-fired power plants to gas-fired power plants. The former emit about 1,000 grams of CO2 per kilowatt-hour; the latter emit around half of that. During the coming 15 years, it would not be hard to build new gas-fired plants to replace today’s coal plants. Another low-hanging fruit is great gains in the fuel efficiency of internal combustion engines, taking automobile mileage from, say, 35 miles per gallon in the US to 55 miles per gallon by 2025. The problem is that gas-fired power plants and more efficient internal-combustion vehicles are not nearly enough to get to zero net emissions by 2070. We need to get to around 50 grams per kilowatt-hour by 2050, not 500 grams per kilowatt-hour. We need to get to zero-emission vehicles, not more efficient gas-burning vehicles, especially given that the number of vehicles worldwide could easily double by mid-century. Deep decarbonization requires not natural gas and fuel-efficient vehicles, but zero-carbon electricity and electric vehicles charged on the zero-carbon electricity grid. This more profound transformation, unlike the low-hanging fruit eyed today by many politicians, offers the only path to climate safety (that is, staying below the 2ºC limit). By pursuing coal to gas, or more efficient gas-burning vehicles, we risk putting ourselves into a high-carbon trap. The figure above illustrates the conundrum. The low-hanging-fruit pathway (red) achieves a steep reduction by 2030. It probably does so at lower cost than the deep-decarbonization pathway (green), because the conversion to zero-carbon electricity (for example, wind and solar power) and to electric vehicles might be more costly than a simple patch-up of our current technologies. The problem is that the low-hanging-fruit pathway will achieve fewer reductions after 2030. It will lead into a dead end. Only the deep-decarbonization pathway gets the economy to the necessary stage of decarbonization by 2050 and to zero net emissions by 2070. The allure of the short-term fix is very powerful, especially to politicians watching the election cycle. Yet it is a mirage."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ještě bezprostředněji platí, že nebudou-li rodiny Gazanů dobře živeny, obnovení přeshraničního násilí, ne-li propuknutí třetí intifády bude jen otázkou času. Třebaže hospodářská situace v Gaze je velice důležitou záležitostí, budoucnost palestinsko-izraelského konfliktu bude záviset zejména na dalším směřování mírového procesu. O otázkách trvalého významu, jež se týkají hranic, Západního břehu, Jeruzaléma a uprchlíků, se musí jednat bilaterálně. Každý seriózní pozorovatel palestinsko-izraelského konfliktu bude nesporně souhlasit s tím, že žádnou z těchto otázek nelze řešit jednostranně. Co se týče multilaterálních ručitelů mírového procesu, Spojené státy a jejich partneři do kvarteta – Evropská unie, Organizace spojených národů a Rusko – nedokázali předložit nejzákladnější fakta ohledně izraelského stažení či toho, jak se stažení váže k „cestovní mapě“ domluvené v roce 2003. Nemohou nadále zůstávat v roli diváků. Donkichotská snaha Washingtonu označit izraelský jednostranný krok za součást cestovní mapy mnohé Palestince nikterak nepřesvědčil. Názorem převažujícím mezi Palestinci je to, že cestovní mapa bude uložena k ledu, jakmile Izraelci stažení z Gazy dokončí. Avšak palestinský a izraelský lid, jejich lídři i mezinárodní společenství musí společně reagovat na výzvy, které budou následovat. Nejpodstatnější je to, že budoucnost konfliktu a naděje na opravdový mír v regionu budou záviset na pochopení mezí útočné vojenské síly, obranného vzdoru a unilateralismu.", "en": "More immediately, if Gazan families are not well fed, the recurrence of cross-border violence, if not the eruption of a third intifada, will only be a matter of time. While the economic situation in Gaza is a critical issue, the future of the Palestinian-Israeli conflict will be determined mainly by the next steps in the peace process. Permanent-status issues concerning borders, the West Bank, Jerusalem, and refugees must be dealt with bilaterally. Any serious observer of the Palestinian-Israeli conflict will no doubt acknowledge that there can be no unilateral solution to these issues. As for the peace process’s multilateral guarantors, the United States and its quartet partners – the European Union, the United Nations, and Russia – have failed to provide even the most basic facts regarding Israel’s withdrawal or how it relates to the “road map” agreed in 2003. They cannot continue to sit on the sidelines. Washington’s quixotic decision to call Israel’s unilateral move part of the road map has failed to convince many Palestinians. The prevailing opinion among Palestinians is that the road map will be put into deep freeze once the Israelis complete their Gaza withdrawal. But the Palestinian and Israeli peoples, their leaders, and the international community must all respond to the challenges that will follow. Most importantly, the future of the conflict and the chances for genuine peace in the region will depend on understanding the limits of offensive military power, defensive resistance, and unilateralism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Strukturalistický pohled na makroekonomické chování vedl ke konceptu, kterému se začalo říkat „přirozená“ míra nezaměstnanosti – odvozoval se od představy „přirozené“ úrokové míry, která vznikla v Evropě v meziválečných letech. Pojem „přirozený“ byl ovšem zavádějící. Základní myšlenka strukturalistického přístupu zní tak, že zatímco tržní síly neustále kolísají, míra nezaměstnanosti vždy tíhne k určité úrovni. Nachází-li se tedy pod touto „přirozenou“ úrovní, bude mít tendenci růst až k ní – a míra inflace se zvýší. (Nový poptávkový šok by samozřejmě mohl vystřelit nezaměstnanost směrem vzhůru a snížit inflaci, avšak „přirozená míra“ neustále působí na okolí svou dostředivou silou.) Je tu však jedna komplikace, kterou už dlouho zdůrazňuji. Strukturální posuny mohou zvyšovat nebo snižovat „přirozenou míru“ samotnou. Vliv mohou mít i změny v lidských postojích a normách. Tuto hypotézu ovšem naboural prapodivný vývoj událostí. Amerika i eurozóna zažívají boom. V Americe dosáhla nezaměstnanost velmi nízké úrovně a nevykazuje žádné známky návratu k předchozí přirozené míře – ať už se tato nová míra nachází kdekoliv. A protože další důkazy nemáme, predikoval by strukturalistický model zvýšenou a stále rostoucí míru inflace – ve skutečnosti však inflace vysoká není, přestože americký Federální rezervní systém zaplavuje ekonomiku likviditou. Také v eurozóně nezaměstnanost klesá, avšak míra inflace zůstává rovněž nízká. Čím lze vysvětlit paradox nízké nezaměstnanosti navzdory nízké inflaci (nebo naopak)? Ekonomové – strukturalisté i zarytí keynesiáni – jsou zatím v koncích. Odpovědí musí být, že „přirozená míra“ není fyzikální konstantou jako například rychlost světla. Bezpochyby ji mohou posouvat technologické či demografické strukturální síly. Například je možné, že demografické trendy zpomalují růst mezd a snižují přirozenou míru. Od 70. let do prvních let nového tisíciletí byla demografie v podstatě spícím oborem. Dnes silné ročníky odcházejí do penze a opouštějí relativně dobře placená pracovní místa, zatímco na trh práce stále proudí mladí lidé, kteří nastupují za relativně nízké mzdy.", "en": "The structuralist perspective on macroeconomic behavior led to the concept that came to be called the “natural” rate of unemployment, borrowing from the notion, which arose in Europe during the interwar years, of a “natural” interest rate. Yet the term “natural” was misleading. The basic idea of the structuralist approach is that while market forces are always fluctuating, the unemployment rate actually has a homing tendency. If it is, say, below its “natural” level, it will rise toward this level – and the rate of inflation will pick up. (Of course, a fresh shock to demand could send unemployment back up and reduce inflation; but the “natural rate” always exerts its centripetal force.) But there is a complication I have long emphasized. The “natural rate” itself may be pushed up or pulled down by structural shifts. Moreover, shifts in human attitudes and norms may also have an impact. Yet a curious development has posed a challenge to this view. America and the eurozone are in the midst of a boom. In America, unemployment has reached very low levels and shows no sign of rising back to its former natural rate – whatever its new level may be. With no more evidence than that, a structuralist model would predict an inflation rate that is already elevated and rising – and the inflation rate is not running high, even though the US Federal Reserve has flooded the economy with liquidity. In the eurozone, too, unemployment is falling, yet inflation rates are still low there, too. What explains the paradox of low unemployment despite low inflation (or vice versa)? So far, economists – structuralists as well as diehard Keynesians – have been stumped. The answer must be that the “natural rate” is not a constant of nature, like the speed of light. Certainly, it could be moved by structural forces, whether technological or demographic. It is possible, for example, that demographic trends are slowing wage growth and reducing the natural rate. From the 1970s to the late 2000s, demography was essentially a dormant issue. Now, the baby boomers are retiring from relatively high-wage jobs while young people, who start at relatively low wages, are still pouring in to the labor market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když jsem před několika dny navštívil prodejnu Apple, u pultu oprav mi bylo řečeno, že nový iPhone můžu financovat s 0% úrokem. Také prodejci aut nabízejí bezúročné financování. Navíc strmě vystoupal americký akciový trh, protože výnosy z bankovních depozitních certifikátů působí tak titěrně. Když jsem byl v 70. letech dítě, má matka vložila rodinné úspory do banky a získala nejen 6% výnos, ale ještě mixér. Dnes by bankovní depozitní certifikát mohl vynést jen třetinu procentního bodu. A moje matka už za uložení peněz do banky nemůže očekávat mixér, ba ani lízátko. Konečně, nízké úrokové sazby znamenají, že když americké podniky nakupují vybavení, mohou získat financování téměř zdarma. Díky nízkým výpůjčním nákladům a novým daňovým odpisům hospodářství USA v roce 2018 vytvořilo 215 000 nových pracovních míst ve výrobě strojů. Zahraniční investoři si přitom uvědomují, že nové vybavení posílí konkurenční schopnost amerických firem. Ovšemže, učebnice trvají na tom, že kulhající globální ekonomika zaškrtí americký vývoz. To je pravda – zejména ve spojení s novými čínskými cly na americké zboží a silným dolarem, kvůli němuž je americký export z mezinárodního hlediska dražší. Vývoz však tvoří jen 12 % ekonomiky USA a téměř třetina ho směřuje do Kanady a Mexika, jejichž hospodářstvím se daří.", "en": "When I visited an Apple store a few days ago, an employee at the repair counter told me that I could finance a new iPhone at 0% interest. Car dealers are offering zero-interest financing, too. Moreover, the US stock market has soared because yields on bank certificates of deposit (CDs) look so puny. When I was a kid in the 1970s, my mother placed our family savings in a bank and received not only a 6% return, but also a blender. Today, a six-month bank CD might pay only one-third of a percentage point. And my mother can no longer expect a blender or even a lollipop from the bank in return for parking her money there. Finally, low interest rates mean that US businesses can obtain nearly free financing when they purchase equipment. As a result of low borrowing costs and new tax write-offs, the US economy added 215,000 new machine manufacturing jobs in 2018. And foreign investors realize that new equipment will make US companies more competitive. But surely, the textbooks insist, a hobbled global economy will squeeze US exports. That is true – especially when combined with China’s new tariffs on American goods and a strong dollar, which makes US exports more expensive internationally. Still, exports make up only 12% of the US economy, and nearly one-third of them go to Canada and Mexico, whose economies have been doing okay."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Fifty-two minutes ago, I took this picture about 10 blocks from here. This is the Grand Café here in Oxford. I took this picture because this turns out to be the first coffeehouse to open in England, in 1650. That's its great claim to fame. And I wanted to show it to you, not because I want to give you the Starbucks tour of historic England -- (Laughter) but rather because the English coffeehouse was crucial to the development and spread of one of the great intellectual flowerings of the last 500 years, what we now call the Enlightenment. And the coffeehouse played such a big role in the birth of the Enlightenment in part because of what people were drinking there. Because, before the spread of coffee and tea through British culture, what people drank -- both elite and mass folks drank -- day in and day out, from dawn until dusk, was alcohol. Alcohol was the daytime beverage of choice. You would drink a little beer with breakfast and have a little wine at lunch, a little gin, particularly around 1650, and top it off with a little beer and wine at the end of the day. That was the healthy choice, because the water wasn't safe to drink. And so, effectively, until the rise of the coffeehouse, you had an entire population that was effectively drunk all day.", "cs": "Před pár minutami jsem pořídil tento snímek, jen pár ulic odtud. Toto je Grand Café zde v Oxfordu. Tuhle fotku jsem si udělal, když jsem zjistil, že to byla první kavárna otevřená v Anglii - roku 1650. To si zaslouží obdiv. Nechci Vám tady dělat žádnou Starbucks tour historií Anglie, ale spíš ukázat, jakou velkou roli sehrály anglické kavárny sehrály při vzniku a růstu velkého intelektuálního rozkvětu posledních pěti set let, které dnes nazýváme dobou Osvícenství. Kavárna sehrála tak velkou roli při zrodu Osvícenství také díky tomu, co v ní lidé pili. Protože ještě předtím, než anglickou kulturu ovládly káva a čaj, elita národa i běžní lidé, všichni, den za dnem, od úsvitu do soumraku pili jen alkohol. Alkohol byl tím pravým nápojem pro celý den. Troška piva k snídani, sklenka vína s obědem, trocha ginu - zejména kolem roku 1650, a opět trochu piva a vína na závěr dne. A to byla zdravá volba, protože pít vodu by nebylo bezpečné. Takže až do rozkvětu kaváren byla celá populace Velké Británie vlastně celý den nalitá."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Krocení financí v éře úspor NEW YORK – Není tomu dlouho, co jsme mohli říct: „Teď jsme keynesiáni všichni.“ Finanční sektor a jeho volnotržní ideologie přivedly svět na pokraj krachu. Trhy se evidentně samy nekorigovaly. Deregulace se ukázala jako žalostný neúspěch. „Inovace“, jež moderní finančnictví pustilo ze řetězu, nevedly k vyšší dlouhodobé efektivitě, rychlejšímu růstu ani větší prosperitě pro všechny. Byly spíš konstruované tak, aby obcházely účetní standardy a vyhýbaly se daním a krátily je, ač právě daní je zapotřebí k financování veřejných investic do infrastruktury a technologií – jako je internet –, o něž se opírá reálný růst, nikoli fantomový růst propagovaný finančním sektorem. Finanční sektor nás nepoučoval jen o tom jak konstruovat dynamickou ekonomiku, ale také o tom co dělat v případě recese (již podle jejich ideologie mohlo zapříčinit jedině pochybení vlády, nikoli trhů). Kdykoli ekonomika vstoupí do recese, příjmy klesají a výdaje – třeba dávky v nezaměstnanosti – se zvyšují. Takže rostou schodky. Schodkoví jestřábi z řad finančního sektoru prohlásili, že vlády by se měly zaměřit na potlačování deficitů, ideálně seškrtáváním výdajů. Nižší schodky by obnovily důvěru, což by zase oživilo investice – a tedy růst. Ať se však tato argumentace zdá jakkoli věrohodná, historické důkazy ji opakovaně vyvrátily. Když tento recept vyzkoušel prezident Herbert Hoover, přispělo to k proměně burzovního krachu roku 1929 ve Velkou hospodářskou krizi.", "en": "Taming Finance in an Age of Austerity NEW YORK – It was not long ago that we could say, “We are all Keynesians now.” The financial sector and its free-market ideology had brought the world to the brink of ruin. Markets clearly were not self-correcting. Deregulation had proven to be a dismal failure. The “innovations” unleashed by modern finance did not lead to higher long-term efficiency, faster growth, or more prosperity for all. Instead, they were designed to circumvent accounting standards and to evade and avoid taxes that are required to finance the public investments in infrastructure and technology – like the Internet – that underlie real growth, not the phantom growth promoted by the financial sector. The financial sector pontificated not only about how to create a dynamic economy, but also about what to do in the event of a recession (which, according to their ideology, could be caused only by a failure of government, not of markets). Whenever an economy enters recession, revenues fall, and expenditures – say, for unemployment benefits – increase. So deficits grow. Financial-sector deficit hawks said that governments should focus on eliminating deficits, preferably by cutting back on expenditures. The reduced deficits would restore confidence, which would restore investment – and thus growth. But, as plausible as this line of reasoning may sound, the historical evidence repeatedly refutes it. When US President Herbert Hoover tried that recipe, it helped transform the 1929 stock-market crash into the Great Depression."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Furthermore, the Governing Council has selected and made public its monetary policy strategy to deliver price stability, and uses an efficient and well-functioning operational framework in order to conduct its single monetary policy. In short, the Eurosystem has all the tools and skills needed to conduct a successful monetary policy. Like any important and independent institution in modern society, the Eurosystem needs to be close to the general public and understood by the citizens of Europe. It is therefore important that its mandate and policy are explained to a wide audience.This book aims to provide a comprehensive but easily accessible overview of the reasons why price stability is so important in ensuring that prosperity is sustained and of how the ECB’s monetary policy is geared towards achieving this mandate. PRICE STABILITY: WHY IS IT SUMMARY The Treaty establishing the European Community has assigned the Eurosystem1 – which comprises The benefits of price stability, as well as the costs associated with inflation or deflation, are closely associated with money and its functions. Chapter 2 is therefore devoted to the functions and history of money. This chapter explains that in a world without money, i.e. in a barter economy, the costs associated with the exchange of goods and services, such as information, search and transportation costs, would be very high. It illustrates that money helps goods to be exchanged more efficiently and therefore enhances the wellbeing of all citizens. These considerations are followed by a more detailed discussion of the role and the three basic functions of money. Money serves as a medium of exchange, as a store of value and as a unit of account. The precise forms of money used in different societies have changed over time. Commodity money, metallic money, paper money and electronic money are particularly noteworthy.The main developments in the history of money are briefly reviewed and explained. the European Central Bank (ECB) and the national central banks (NCBs) of those countries that have adopted the euro as their currency – the primary mandate of maintaining price stability.This mandate is considered to be the principal objective of the Eurosystem for good economic reasons. It reflects the lessons we have learnt from previous experience and is supported by economic theory and empirical research, which indicate that by maintaining price stability, monetary policy will make a significant contribution to general welfare, including high levels of economic activity and employment.", "cs": "Rada guvernérů pro provádění jednotné měnové politiky zvolila a zveřejnila strategii k zajištění cenové stability a používá efektivní a dobře fungující postupy. Eurosystém má tedy k dispozici všechny nástroje i zkušenosti odborníků, které jsou k provádění úspěšné měnové politiky nezbytné. Eurosystém však stejně jako jakákoliv jiná významná a nezávislá instituce v moderní společnosti musí mít blízko k veřejnosti a je nezbytné, aby občané jeho povinnosti chápali. Je proto důležité, aby jeho mandát a měnová politika byly obecně srozumitelné. Tato publikace si klade za cíl podat podrobný a srozumitelný přehled důvodů, proč je cenová stabilita důležitá pro zajištění dlouhodobé prosperity, a ukázat, jak ECB pomocí své měnové politiky plní svůj mandát. PROČ JE PRO VÁS DŮLEŽITÁ SHRNUTÍ Smlouva o založení Evropského společenství pověřila Eurosystém1 – který se skládá z Evropské Výhody cenové stability i náklady spojené s inflací a deflací úzce souvisejí s penězi a jejich funkcemi. Kapitola 2 se proto věnuje funkcím a historii peněz. Vysvětluje se v ní, že ve světě, kde neexistují peníze, tedy v barterové ekonomice (neboli ekonomice se směnným obchodem), by náklady spojené se směnou zboží a služeb (např. náklady na získání informací, na vyhledání vhodného zboží a na dopravu) byly velmi vysoké. Tato kapitola dále ukazuje, že peníze usnadňují směnu zboží, a tím zvyšují obecný blahobyt. Po tomto úvodu následuje podrobnější rozbor tří základních funkcí peněz. Peníze slouží jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a zúčtovací jednotka. Podoby peněz používané v různých společnostech se s postupem času měnily. Za zmínku stojí zejména komoditní peníze, kovové peníze, papírové peníze a elektronické peníze. V této kapitole jsou také popsána hlavní období v historii peněz. centrální banky a národních centrálních bank zemí, které zavedly euro jako svou měnu – udržováním cenové stability. Udržování cenové stability bylo zvoleno jako hlavní cíl Eurosystému na základě přesvědčivých ekonomických argumentů. Je výsledkem zkušeností z minulosti a vychází z ekonomické teorie a výzkumů, jež ukazují, že měnová politika, která udržuje cenovou stabilitu, výrazně přispívá k hospodářskému blahobytu včetně vysoké úrovně hospodářské aktivity a zaměstnanosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skutečná demokracie nemůže existovat, když se kapitál a moc silně koncentrují v rukou úzké skupiny, nadnárodní korporace napadají pravomoci demokraticky volených zástupců, organizovaní zločinci mohou uplácet policejní důstojníky, soudce a politiky a monopolizace médií podrývá základní svobody. Demokratizace globalizace jistý čas potrvá. Můžeme ale tento proces uspíšit posílením regionální kooperace a integrace. To vyžaduje nové prostředky spolupráce s progresivními silami v ostatních částech světa – v Číně, Spojených státech, Indii a arabském světě. Abychom se vypořádali s globálními problémy, musíme posílit a demokratizovat mezinárodní instituce, jako je Organizace spojených národů. Náš výhled se ovšem nesmí omezovat jen na reformu Rady bezpečnosti a musíme začít budovat demokratickou světovou strukturu, která dá globalizaci do služeb občanů, nikoli trhů. Nejvyšší prioritou socialistů je dnes opětovné nastolení rovnováhy mezi hospodářskou produktivitou a sociální spravedlností. Třebaže před sebou máme některé úspěšné vzory, například skandinávský model, pro jednotlivé státy je těžké tuto rovnováhu nalézt. Vzhledem k tomu, že kapitalistické trhy ustupují ohromným komerčním sítím a tržní ekonomiky se proměňují v tržní společnosti, vlády a odbory mají čím dál omezenější prostor. To oslabilo a rozdělilo naše občany. Občané vyspělých zemí se čím dál větší měrou cítí jako pouhé objekty konzumu, zatímco občané rozvojových zemí denně zápasí o přežití. V obou případech se lidé cítí ožebračovaní, třebaže odlišným způsobem. Jistěže, naše společnosti jsou velice rozmanité, ale čelíme rovněž novým formám nerovnosti. Nedostatek pracovních norem v jedné části světa podkopává sociální blahobyt pracujících v ostatních částech světa. Masová migrace z chudých států vyvolala v bohatších státech strach a xenofobii, zejména v dělnické třídě. Volný obchod proti sobě obdobně postavil zemědělce a pracující ve službách v rozvojovém a ve vyspělém světě. Ekologické záležitosti se proměnily ve svalování viny na ostatní. Vyspělý svět se obává vyčerpání nepostradatelných přírodních zdrojů rozvojovým světem, který zase na oplátku obviňuje vyspělý svět z ničení životního prostředí v honbě za ziskem. Abychom tyto rozpory přemostili, musíme přehodnotit postatu zaměstnanosti v čím dál automatizovanější a mobilnější globální ekonomice bez hranic. Kapitál se globalizoval, a proto by měly být globální i základní pracovní normy. Je třeba odstranit nucenou práci, zaměstnávání dětí a diskriminaci na pracovišti.", "en": "There can be no real democracy when we have a massive concentration of capital and power in the hands of the few; when multinational corporations challenge the power of democratically elected representatives; when organized criminals can buy off police officers, judges, and politicians; when monopolization of the media erodes fundamental freedoms. Democratizing globalization will take time. But we can accelerate the process by strengthening regional cooperation and integration. This calls for new channels of cooperation with progressive forces in other parts of the world – in China, the United States, India, and the Arab world. To tackle global problems, we need to strengthen and democratize international institutions like the United Nations. But we need to look beyond reform of the Security Council and start creating a democratic global architecture that puts globalization at the service of citizens, not markets. Today, the top priority for socialists is to re-establish a balance between economic productivity and social justice. While we have some successful precedents, such as the Nordic model, it is difficult for nations to achieve this balance. As capitalist markets give way to vast commercial networks, and as market economies become market societies, governments and unions are increasingly restricted in scope. This has disempowered and divided our citizens. Citizens of developed countries increasingly feel like mere objects of consumerism, while citizens of developing countries struggle for daily survival. In both cases, but in different ways, people feel impoverished. To be sure, we have very diverse societies, but we also face new forms of inequality. Lack of labor standards in one part of the world undermines the social welfare of workers in other parts of the world. Mass migration from poor countries has created fear and xenophobia in richer countries, especially among the working class. Similarly, free trade has turned farmers and service workers in the developing and developed world against each other. Environmental concerns have become a “blame game.” The developed world fears the depletion of vital resources by the developing world, which in turn blames the developed world for destroying the environment in pursuit of profit. To bridge these divides, we must rethink the nature of employment in an increasingly automated, borderless, and mobile global economy. As capital is globalized, so basic labor standards should be global. Forced labor, child labor, and discrimination in the workplace must be eliminated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Code should also act as a guide for staff in the Agencies responsible for relations with the public. Other EU institutions and bodies The Ombudsman held a range of other meetings with representatives of the EU institutions and bodies during 2008. On 24 January, he met with the Presidents of the Staff Committees of the EU institutions to explain his role in raising the quality of the EU administration. On 5 September, he participated in a workshop organised by the Director of the European Union Agency for Fundamental Rights, Mr Morten KJAeRUM, in Vienna. On 20 and 21 November, the Ombudsman went to Luxembourg to see the Presidents of the European Court of Justice, Mr Vassilios SKOURIS, the Court of First Instance, Mr Marc JAeGeR, and the Civil Service Tribunal, Mr Paul J. MAhONeY. Finally, on 17 December, the Ombudsman gave an overview of relations between his institution and that of the European Data Protection Supervisor (EDPS) at a Seminar organised by the EDPS, Mr Peter HUSTINX, in Brussels. This Seminar marked five years of the EDPS, as well as the departure of the Assistant Supervisor, Mr Joaquín BAYO DeLGADO. Relations with ombudsmen and similar bodies The European Ombudsman co-operates closely with his counterparts at the national, regional and local levels to ensure that citizens' complaints are dealt with promptly and effectively. This The European Ombudsman co-operates closely with his counterparts at the national, regional and local levels to ensure that citizens' complaints are dealt with promptly and effectively. co-operation is equally vital for exchanging information about EU law, tracking important developments in the world of ombudsmen, and sharing best practice. For the most part, this co-operation takes place under the aegis of the European Network of Ombudsmen, although the European Ombudsman also partici- pates in conferences, seminars and meetings outside of the Network. The European Network of Ombudsmen The European Network of Ombudsmen now comprises almost 90 offices in 31 countries, covering the national and regional levels within the Union, as well as the national level in the applicant coun-The Network serves as an effective mechanism tries for EU membership plus Norway and Iceland. The Network for co-operation on case handling.serves as an effective mechanism for co-operation on case handling.", "cs": "Kodex by měl rovněž sloužit pracovníkům agentur odpovědným za vztahy s veřejností jako příručka. ■■Ostatní orgány a instituce EU Během roku 2008 se veřejný ochránce práv rovněž několikrát sešel se zástupci orgánů a institucí EU. Dne 24. ledna se setkal s předsedy výborů zaměstnanců orgánů EU, aby vysvětlil svoji úlohu při zvyšování kvality správy EU. Dne 5. září se ve Vídni zúčastnil semináře pořádaného ředitelem Evropské agentury pro základní práva panem Mortenem KjaerUmem. Ve dnech 20. a 21. listopadu veřejný ochránce práv navštívil Lucemburk, aby se setkal s předsedou Evropského soudního dvora panem Vassiliem SkoUrIsem, předsedou Soudu prvního stupně panem Marcem Jaegerem a předsedou Soudu pro veřejnou službu panem Paulem J. Mahoneym. Dne 17. prosince poskytl veřejný ochránce práv přehled vztahů mezi jeho úřadem a úřadem evropského inspektora ochrany údajů na semináři, který v Bruselu uspořádal evropský inspektor ochrany údajů pan Peter HUstInx. Tento seminář se konal při příležitosti pětiletého působení úřadu evropského inspektora ochrany údajů a rovněž odchodu zástupce inspektora ochrany údajů pana Joaquína Baya DelgaDa. Vztahy s veřejnými ochránci práv a obdobnými institucemi Evropský veřejný ochránce práv úzce spolupracuje se svými protějšky na národní, regionální a místní úrovni, aby zajistil, že stížnosti občanů budou neprodleně a efektivně projednány. Tato Evropský veřejný ochránce práv úzce spolupracujese svými protějšky na národní, regionální a místníúrovni, aby zajistil, že st�žnosti občanů budouneprodleně a efektivně projednány. spolupráce je rovněž klíčová pro výměnu informací o právních předpisech EU, sledování důležitého vývoje ve světě veřejných ochránců práv a sdílení osvědčených postupů. Z největší části se tato spolupráce odehrává pod záštitou Evropské sítě veřejných ochránců práv, i když se evropský veřejný ochránce práv účastní také konferencí, seminářů a setkání mimo rámec této sítě. ■■Evropská síť veřejných ochránců práv Evropská síť veřejných ochránců práv se skládá z téměř 90 úřadů v 31 evropských zemích. V rámci Evropské unie se jí účastní veřejní ochránci práv a obdobné instituce na vnitrostátní a regionální Síť slouží jako účinný mechanismus spolupráce úrovni, na vnitrostátní úrovni zahrnuje i Norsko, Island a země při vyřizování případů. žádající o členství v EU. Síť slouží jako účinný mechanismus spolupráce při vyřizování případů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Objímání hořícího stromu PRAHA – Jsme vychováváni k tomu, abychom recyklací papíru zachraňovali stromy. V emailech dostáváme nespočet upozornění: „Před vytištěním prosím zvažte dopad na životní prostředí.“ Ostatně environmentalismus se zrodil právě z výzvy k ochraně lesů. Teď ale kvůli záchraně planety před změnou klimatu environmentalisté předkládají rozsáhlou celosvětovou kampaň za kácení a spalování stromů a křovin s cílem omezit využívání fosilních paliv. Mohli bychom tuto iniciativu pustit z hlavy jako podivnou ironii, kdyby s sebou ovšem nenesla tak neobyčejně vysokou cenu, jejíž součástí je pravděpodobná destrukce biodiverzity, zvýšená spotřeba vody a úbytek světové produkce potravin. Navíc může v posledku zapříčinit zvýšení globálních emisí CO2. Většina lidí si při uvažování o obnovitelných zdrojích energie představí solární panely a větrné turbíny. Globálně však slunce a vítr tvoří jen malou část obnovitelných zdrojů – v roce 2010 necelých 7 %. Mnohem větším hráčem jsou vodní elektrárny, se zhruba 17 %. Zdaleka nejdůležitější je ale biomasa – nejstarší lidstvem používané palivo tvoří až 76 % dnešní obnovitelné energie a 10 % veškeré energie. Z toho asi 60 % tvoří dřevo, klestí a zvířecí trus. Ty využívají téměř tři miliardy lidí bez přístupu k moderním palivům, což je příčinou děsivého znečištění vzduchu a milionů úmrtí. Zbývajících 40 % biomasy ovšem používá Západ k výrobě tepla a bude ji čím dál víc využívat k výrobě elektřiny. Dává to smysl, protože sluneční a větrná energie jsou z podstaty nespolehlivé – elektřinu potřebujeme, i když je zataženo a bezvětří. Biomasu (společně s hydroenergetikou) lze využívat k vyrovnání kolísavosti, která je větru a slunci vlastní. Biomasa zažívá renesanci, protože se považuje za neutrální vzhledem k produkci CO2. Všeobecně se má za to, že spalováním dřeva se uvolňuje uhlík zachycený během růstu dřevin, takže čistý účinek na klima je nulový. Narůstající počet hlasů ale tento názor zpochybňuje. Vědecký výbor Evropské agentury pro životní prostředí jej označil za „mylný předpoklad“ založený na „vážné účetní chybě“, jelikož když se kvůli spalování dřeva vytěží les, bude trvat velmi dlouho, než uvolněný CO2 pohltí nová zeleň. Klima může zaznamenat čistý nárůst emisí, vykácí-li se lesy s cílem vytvořit plantáže energetických dřevin.", "en": "Hugging a Burning Tree PRAGUE – We are all brought up to recycle paper to save trees. We get countless e-mail admonitions: “Please consider the environment before printing.” Indeed, environmentalism was born with a call to preserve the forests. But now, in the name of saving the planet from climate change, environmentalists are proposing an immense global campaign to cut down and burn trees and scrubs in order to reduce fossil-fuel use. The initiative could be dismissed as a weird irony, if it weren’t for its phenomenal costs, which include likely destruction of biodiversity, increased water use, and reduced global food production. And it may end up increasing global CO2 emissions to boot. When most people think of renewable energy sources, they imagine solar panels and wind turbines. Globally, however, solar and wind are only a small part of total renewables – less than 7% in 2010. Hydropower is a much bigger player, at 17%. But the most important by far is biomass – humanity’s oldest fuel makes up 76% of today’s renewable energy and 10% of all energy. About 60% of this is wood, twigs, and dung, used by almost three billion people who lack access to modern fuels – and resulting in terrible air pollution and millions of deaths. But the West uses the other 40% of biomass to produce heat, and it will increasingly use it to generate electricity. This makes sense, because solar and wind power are inherently unreliable – we still need electricity on cloudy days or when the wind dies down. Biomass (along with hydropower) can be used to smooth the fluctuations inherent to wind and solar. Biomass is experiencing a revival, because it is considered CO2-neutral. The conventional wisdom is that burning wood only releases the carbon sucked up while the tree was growing, and hence the net climate effect is zero. But a growing number of voices challenge this view. The European Environment Agency’s Scientific Committee has called it a “mistaken assumption” based on “a serious accounting error,” because if a forest is cut down to burn wood, it will take a long time for new growth to absorb the CO2 emissions. The climate effect could be a net increase in emissions if forests are cleared to create energy-crop plantations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je teď na řadě evropský trh s bydlením? Bublina na americkém trhu s rezidenčními nemovitostmi – nafukovaná zčásti takzvanými „sub-prime“ hypotékami pro méně bonitní klienty – byla katalyzátorem dnešní turbulence na finančním trhu. Tato bublina se ale neomezila jen na Spojené státy. V Evropě ceny domů za poslední dekádu také prudce rostly – v mnoha případech ještě dramatičtěji než v USA. Totéž platí pro ostatní země OECD i pro vyspívající trhy, kde na ceny aktiv vyvíjejí tlak rychle rostoucí příjmy. Skutečně, s nemnoha výjimkami (v zásadě jde o Německo a Japonsko) téměř všude ceny bydlení vzrostly na nevídané úrovně. Jak mohl takový celosvětový trend vzniknout, když reality jsou ze všech aktiv nejlokálnější? Nedávný výzkum naznačuje, že globální boom bydlení se úzce váže k bezprecedentnímu zvýšení nabídky likvidity ze strany hlavních centrálních bank. Jistěže, svou roli sehrály také finanční inovace jako půjčky zájemcům o koupi bydlení, kteří by podmínky hypotečních úvěrů běžně nesplňovali („sub-prime“ vypůjčovatelé čili ti pod běžnou laťkou bonity). Kdyby však centrální banky nevytvořily prostředí nasycené likviditou a typické vytrvale nízkými úrokovými sazbami, tyto rizikové hypotéky by se zřejmě v tomtéž rozsahu neposkytovaly. Krize rizikových hypoték dosud postihla finanční trhy zejména v USA a Evropě. To nepřekvapuje, uvážíme-li, že ceny dosáhly historických rekordů a až donedávna zrychlovaly na obou březích Atlantiku. Není to pouhá náhoda. Mezi americkými a evropskými cenami domů vždy existovala korelace.", "en": "Is Europe’s Housing Market Next? A bubble in the American housing market – fueled in part by so-called “sub-prime” mortgages – was the catalyst for today’s financial market turbulence. But the bubble was not confined to the United States. In Europe, house prices have also increased sharply over the last decade – more dramatically than in the US in many cases. The same is true of other OECD countries and emerging markets, where rapidly increasing incomes have put pressure on asset prices. Indeed, with a few exceptions (essentially Germany and Japan), housing prices have risen almost everywhere to levels never seen before. How could such a global pattern emerge when real estate is the most local of all assets? Recent research suggests that the global housing boom was closely linked to the unprecedented increase in the supply of liquidity by major central banks. To be sure, financial innovation, like lending to buyers who would not normally have qualified for mortgage loans (sub-prime borrowers) also played a role. But sub-prime mortgages would probably not have been supplied on the same scale if central banks had not created an environment of ample liquidity and persistently low interest rates. The sub-prime crisis has so far affected mainly financial markets in the US and Europe. This is not surprising if one considers that on both sides of the Atlantic prices have reached historical peaks and, until recently, had accelerated. This is no mere coincidence. There has always been a correlation between American and European house prices."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm going to have a pretty simple idea that I'm just going to tell you over and over until I get you to believe it, and that is all of us are makers. I really believe that. All of us are makers. We're born makers. We have this ability to make things, to grasp things with our hands. We use words like \"grasp\" metaphorically to also think about understanding things. We don't just live, but we make. We create things. Well I'm going to show you a group of makers from Maker Faire and various places. It doesn't come out particularly well, but that's a particularly tall bicycle. It's a scraper bike; it's called -- from Oakland. And this is a particularly small scooter for a gentleman of this size. But he's trying to power it, or motorize it, with a drill. (Laughter) And the question he had is, \"Can I do it? Can it be done?\" Apparently it can. So makers are enthusiasts; they're amateurs; they're people who love doing what they do. They don't always even know why they're doing it. We have begun organizing makers at our Maker Faire. There was one held in Detroit here last summer, and it will be held again next summer, at the Henry Ford. But we hold them in San Francisco -- (Applause) -- and in New York.", "cs": "Chci vám představit velmi jednoduchý nápad, který vám budu říkat tak dlouho, až mi uvěříte, a to je to, že my všichni jsme tvůrci. Opravdu tomu věřím. My všichni jsme tvůrci. Narodili jsme se jako tvůrci. Máme schopnost vytvářet věci, uchopit věci našima rukama. Používáme slova jako 'uchopit' obrazně, abychom také přemýšleli o chápání věcí. Nejenom že žijeme, ale také tvoříme; vytváříme věci. Chci vám ukázat skupinu tvůrců z Maker Faire a dalších míst. Tohle nevyšlo zrovna nejlíp, ale je to mimořádně vysoké kolo. Je to \"stírací kolo;\" jak se mu říká -- z Oaklandu. A toto je zvláště malý skútr pro muže této velikosti. Ale on se ho snaží pohánět nebo zmotorizovat, vrtačkou. (Smích) Ptal se sám sebe, \"Můžu to zvládnout? Může to být uděláno?\" Zřejmě může. Takže tvůrci jsou nadšenci, amatéři, jsou lidmi, kteří milují dělat to, co dělají. Oni ani nevědí proč to dělají. Začali jsme organizovat tvůrce v našem Maker Faire. Jedna událost se konala minulé léto v Detroitu a bude se znovu konat příští léto, v Henry Ford. Ale pořádáme je také v San Franciscu -- (Potlesk) -- a v New Yorku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The stricter financial and selection criteria applied in the selection process since 2006 ensure that only organisations withasustainableandsoundfinancial background are selectedfor co-financing of projects. The Commission agrees that sustainability related criteria have become less visible in LIFE+ compared with LIFE III. This is because thereis now a single selection process for the three LIFE+ components, withallprojectscompetingwitheach other and being assessed equally. The Commissionsharesthe Court'sview that management plans, whenendorsed andimplemented,constituteoneofthe main guaranteesforthesustainability of project results, and for this reason it insists ontheir endorsement. Sustainability is assessed at the technical selection stage (question 1b.2, which queriessustainabilityattheselection phase). Theawardcriteria'contribution to the general objectives of LIFE+' and 'complementarityand optimal use of EU funding' also need to be taken into account when consideringsustainability. The new Common Provisions and the new guidelinesfor applicants to LIFE+include morestringentrequirements,whereby costsrelatingto management plans, action plans and similar plans, drafted or modifiedin the context of a LIFE+ project, will beineligibleif the related planis not legallyendorsedanddoesnotbecome operational beforethe project end date. The work carried out by the European Environment Agency and the European Topic Centre on Biological Diversityistaken intoaccountasit becomesavailableand whererelevantfor defining selection criteria or other management aspects of the LIFEprogramme. The workofthesetwo entities is followed closely by the Commission. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects REPLY OF THE COMMISSION Theapplication package published with theyearlycallsforproposalsincludes guidelines for each LIFE+ component, together withan evaluation guide which explains to the public the criteria and procedures usedfortheevaluation of LIFE+ proposals. 75.The Commissionconsidersthatasa general rule, the project monitoring performed by external nature conservation expertsincludesadequate monitoring of the achievement of specific conservation objectives. Project beneficiaries are required to monitor theimpact of measures onthetargetedspecies and habitats. Most LIFE-Nature projectsincludeindica-tors allowing the attainment of set object-ivesto be verified. The monitoringrequirements have been gradually reinforced, and are now stricter and clearer under LIFE+. Thelengthy decision-making processfor grantawards, whichis mainly duetothe unavoidable interinstitutional procedures, may affect the feasibility of projectimple-mentationin some cases. The Commission has soughtto addressthisissue byintro-ducingin LIFE+ aninception report allowing both the beneficiary and the Commis-siontore-examine whetherappropriate conditionsforimplementationstill exist. Recommendation 1(i-ii) The Commission will consider ways to makethesustainabilitycriterion more visible for the Nature and Biodiversity component. Recommendation 2(i) The Commission welcomes the Court's recommendationonimprovingproject monitoring, building ontheelements of thecurrentapproach, whichalready prioritises monitoringofresultsachieved, sustainability of LIFE-fundedinvestments and adoption and implementation of management plans.", "cs": "Přísnější finanční a výběrová kritéria, která se používají ve výběrových řízení od roku 2006,zaručují,žesekspolufinancování projektů vybírají pouze organizace s udržitelným a zdravýmfinančním zázemím. Komisesouhlasí,žekritériatýkajícíse udržitelnostijsou v rámci programu LIFE+ (vesrovnánís programem LIFE III) méně viditelná. Toje způsobeno tím, že existuje jednotnévýběrovéřízení provšechnytři složky LIFE+, vjehož rámci soutěží všechny projekty se všemi konkurenty a jsou hodnoceny podlestejných měřítek. Komise sdílí názor Účetního dvora, že plány péče,jakmilejsou potvrzeny a prováděny, představují hlavnízáruku udržitelnosti projektových výsledků, a proto Komisetrvá najejich potvrzování. Udržitelnostsehodnotívtechnickéfázi výběru(otázka 1b.2, která se dotazuje na udržitelnost v této výběrové fázi). Hodno-tícíkritéria „přínoskesplněníobecných cílů LIFE+“ a „komplementarita a optimální využití finančních prostředků EU“ se musí při hodnocení udržitelnostirovněž vzít v potaz. Nováspolečnáustanoveníapokynypro žadatele nástroje LIFE+ zahrnují přísnější požadavky, najejichžzákladě náklady spojené s plány péče, akčními plány a ob-dobnýmiplány,aťužnavrženýminebo pozměněnými v rámci projektu LIFE+, ne-budoupovažoványzazpůsobilé,pokud související plány nebudou právně potvrzeny a nebudou účinné před koncem projektu. Výsledky práce Evropské agentury pro životní prostředí a Evropského tematického střediska biologické rozmanitosti jsou brány v potaz,jakmilejsou dostupné a pokud mají význam pro stanovení výběrových kritérií nebojiných aspektůřízení programu LIFE. Komise pozorně sleduje prácetěchto dvousubjektů. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ODPOVĚDI KOMISE Složka žádosti, zveřejňovaná každoročně současněsvýzvouk předkládání návrhů, obsahuje pokyny pro každou složku LIFE+ a příručku pro hodnocení vysvětlující ve-řejnostikritériaa postupy používané při hodnocení návrhů LIFE+. 75.Komise se domnívá, že obecně monitorování projektů prováděné externími odbor-níkynaochranupřírodyzahrnuje moni-torovánítoho,zdajsou plněnykonkrétní cíle ochrany přírody. Příjemci prostředků na projekty musí monitorovat dopad opatření na cílové druhy astanoviště. Většina projektů nástroje LIFE-příroda zahrnuje ukazatele umožňující ověřit, zda bylo dosaženostanoveného cíle. Požadavkyna monitorovánísepostup-nězvyšovaly a nyníjsou vrámci nástroje LIFE+ přísnější ajasnější. Zdlouhavý rozhodovací proces přidělování grantů, doznačné míryzpůsobený nevyhnutelnými interinstitucionálními postupy, můžev některých případech ovlivnit, zda bude projekt možno realizovat. Komise se pokouší řešit tuto otázku zavedením zahajovací zprávy LIFE+ umožňující jak příjemci,tak Komisi přezkoumat,zda jsou podmínky stále vhodné pro provedení projektu. Doporučení 1i-ii)Komisezváží možnosti, jak učinit kritérium udržitelnosti viditelnějším v rámci složky Příroda a biologickározmanitost. Doporučení 2i) Komisevítádoporučení Účetníhodvora týkajícísezlepšení monitorování projektů, které na základěsoučasného přístupu již nyníklade důraz na monitorování do-saženýchvýsledků, udržitelnostinvestic financovaných nástrojem LIFE a na přijetí a provádění plánů péče."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dvojí zkouška pro EU MNICHOV – Letošní červen má nakročeno k tomu, aby se stal pro Evropskou unii osudovým měsícem. Jednadvacátého června zveřejní německý Ústavní soud nález v otázce zpochybnění programu nákupu dluhopisů, jenž tvoří klíčovou součást reakce Evropské centrální banky na dluhovou krizi v Evropě. A o dva dny později voliči ve Velké Británii rozhodnou, zda by jejich země měla vystoupit z EU. Obě rozhodnutí budou mít vážné důsledky pro dlouhodobou politickou a ekonomickou stabilitu unie. Rozhodování německého soudu je méně spektakulární, avšak dotýká se samotného srdce výkladu Maastrichtské smlouvy Evropskou centrální bankou. Žalobci, mezi nimiž figurují i členové Bundestagu, vyjadřují pochybnosti, zda se Bundesbanka smí účastnit programu přímých měnových transakcí (OMT) Evropské centrální banky. Podle jejich názoru totiž tento program porušuje články 123 a 125 Smlouvy o EU, jež podle nich zakazují vládní sanace prostřednictvím rotaček na peníze. Konkrétně vznesli námitky proti neomezenému závazku ECB (prezident ECB Mario Draghi použil dnes už slavný výrok „ať to stojí, co to stojí“) nakupovat vládní cenné papíry států zasažených krizí. Podle podmínek OMT se už investoři, kteří nakoupí takové cenné papíry, nemusí obávat potenciálního státního bankrotu. Než se totiž riziko bankrotu objeví, bude ECB k dispozici, aby vykoupila ohrožené cenné papíry z portfolií investorů. Stačí se přihlásit u Evropského stabilizačního mechanismu, fondu schopného poskytovat rychlou finanční pomoc všem členům eurozóny. Riziko bankrotu se tak přenáší z držitelů cenných papírů na daňové poplatníky v ekonomicky zdravých zemích eurozóny, kteří by u vládních dluhopisů natrvalo ztratili úrokový příjem. Otázka na německý Ústavní soud zní, zda je tato úprava, kterou už požehnal Evropský soudní dvůr (ECJ), v souladu s německou ústavou – konkrétně zda OMT nepodkopává rozpočtové pravomoci Bundestagu. O této otázce nemůže rozhodnout ECJ. Existují dva důvody, proč soud pravděpodobně stanoví pro účast Bundesbanky v programu OMT podmínky. Zástupci Bundesbanky už údajně konzultovali s Ústavním soudem program kvantitativního uvolňování ECB a soud prý volal po faktickém vyloučení společné zodpovědnosti centrálních bank za nákupy vládních dluhopisů na základě tohoto programu.", "en": "Twin Tests for the EU MUNICH – June is shaping up to be a fateful month for the European Union. On June 21, the German Constitutional Court will rule on a challenge to a bond-buying program that is central to the European Central Bank’s response to the continent’s debt crisis. Two days later, voters in the United Kingdom will decide whether the UK should exit the EU. Both decisions will have serious consequences for the EU’s long-term political and economic stability. The judgment by the German court is the less spectacular of the two, but it addresses the heart of the ECB’s interpretation of the Maastricht Treaty. The plaintiffs, who include members of the Bundestag, have questioned whether the Bundesbank should be allowed to participate in the ECB’s outright monetary transactions (OMT) program, arguing that it violates Articles 123 and 125 of the EU Treaty, which they claim forbids government bailouts with the printing press. In particular, they have objected to the ECB’s unlimited commitment (“whatever it takes,” in ECB President Mario Draghi’s famous phrase) to the purchase of crisis-hit countries’ government securities. Under the OMT program, investors who buy such securities no longer need to worry about a potential default. Before the risk of bankruptcy presents itself, the ECB will be available to buy the endangered securities off investors’ portfolios. All that is required is an application to the European Stability Mechanism, a fund capable of providing rapid financial assistance to all members of the eurozone. As a result, the risk of bankruptcy is transferred from the bondholders to taxpayers in economically healthy eurozone countries, who would permanently lose interest income on the government bonds. The question before Germany’s Constitutional Court is whether that arrangement, which has already received the blessing of the European Court of Justice, is compatible with the country’s Basic Law – specifically, whether OMT undermines the Bundestag’s budgetary authority. This is not a question that the ECJ can decide. There are two reasons why the court is likely to impose conditions on the Bundesbank’s participation in the OMT program. The Bundesbank is said to have consulted the court already regarding the ECB’s program of quantitative easing, and the court is reported to have called for the effective exclusion of joint liability of central banks for government-bond purchases under that program."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle Le Bona „jedinec v davu“ – nejen v rozzuřeném zástupu v ulicích, ale i v jiné vzájemně psychologicky spojené skupině osob – „je zrnkem písku mezi mnoha dalšími, jež vítr po libosti víří“. Le Bon byl přesvědčen, že davy potřebují silné vůdce, kteří je vyvedou z přirozeného šílenství a promění v civilizace vyznačující se velkolepostí, svěžestí a genialitou. Z knihy čerpal inspiraci Mussolini i Hitler a její myšlenky zapracovali do fašistické a nacistické ideologie; tyto ideje ale s uvedenými režimy neodumřely. Slovo „dav“ však v našem století získalo úplně jiný význam i politické souvislosti. Využití schopností davu (crowdsourcing) a davové financování (crowd-funding) vytvořily nové typy davů, jaké si Le Bon mohl stěží představit. Jak Le Bon zdůraznil, vykonat skvělé věci jako jednotlivec není jednoduché. Lidé musí působit společně v organizacích, které přeorientují psychologii davu, napomůžou tvořivosti a jsou vedeny poctivými lidmi. Každé takové organizační uspořádání je ale omylné a je nutné jít cestou pokusů. Když byla roku 2001 spuštěna Wikipedie, využívající crowdsourcing, její úspěch nebyl zjevný. I pro Jimmyho Walese, jednoho z jejích zakladatelů, bylo poněkud těžké tomu uvěřit: „Je docela překvapivé, že stačí spustit web a nechat lidi pracovat.“ Když prezident Barack Obama v roce 2012 podepsal zákon o podpoře amerických podnikatelských startupů (JOBS), který usnadnil davové financování podniků, jednalo se také o experiment. Mnozí kritici uvedli, že skončí zneužitím naivních investorů. Stále nevíme, jestli to je pravda ani jak úspěšně se experiment vyvine. Pokud ovšem zákon JOBS neuspěje, neměli bychom nápad zahazovat, ale poupravit jej. Nakonec potřebujeme ekonomické instituce, které budou tak či onak motivovat ke koordinovanému kreativnímu úsilí širokého spektra lidí po celém světě. Nemělo by se jednat o korporativistické instituce, jimž dominují centrální lídři, ale měly by svou moc odvozovat od tekutých aktivit moderních davů. Některé z těchto aktivit budou nutně rozvratné, protože organizace se vlastním pohybem mohou dostat za hranice užitečnosti. Je ale zapotřebí také dostatek kontinuity, aby lidé mohli takovým organizacím důvěřovat s ohledem na svou kariéru a budoucnost.", "en": "For Le Bon, “An individual in a crowd” – not only angry mobs on the street, but also other psychologically interconnected groups of people – “is a grain of sand amid other grains of sand, which the wind stirs up at will.” Le Bon believed that crowds need strong leaders, to distance them from their natural madness and transform them into civilizations of splendor, vigor, and brilliance. Mussolini and Hitler both took inspiration from his book, and incorporated his ideas into Fascist and Nazi ideology; and those ideas did not die with those regimes. Still, the word “crowd” has taken on an entirely different meaning – and political valence – in our century. Crowdsourcing and crowd-funding have created new kinds of crowds, of the sort that Le Bon never could have imagined. As Le Bon emphasized, people cannot easily do great things as individuals. They need to operate together within organizations that redirect crowd psychology, facilitate creativity, and are led by people of integrity. Any such organizational technology, however, is subject to error and requires experimentation. When the crowd-sourced Wikipedia was started in 2001, its success was not obvious. Even one of its founders, Jimmy Wales, found it a little hard to believe: “It’s kind of surprising that you could just open up a site and let people work.” When the United States’ Jumpstart Our Business Startups (JOBS) Act, which facilitated true crowd-funding of enterprises, was signed by President Barack Obama in 2012, it was an experiment, too. Many critics said that it would result in the exploitation of naive investors. We still do not know whether that is true, or how well the experiment will work. But if the JOBS Act does not succeed, we should not abandon the idea, but try to modify it. Ultimately, we need economic institutions that somehow promote the concerted creative actions of a wide swath of the world’s people. They should not be corporatist institutions, dominated by central leaders, but should derive their power from the fluid actions of modern crowds. Some of those actions will have to be disruptive, because the momentum of organizations can carry them beyond their usefulness. But there must also be enough continuity that people can trust their careers and futures to such organizations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Listen and Touch developed a methodology to teach foreign languages to blind and visually impaired adults, as well as creating teaching materials adapted from a successful course in English for sighted learners. These methods were based on a communicative approach that had not been previously trialled with blind learners. Foreign language teaching for the blind is notoriously limited in resources and methods in most European countries and its delivery is hindered by many barriers. The methods developed by the project place the learner at the centre of the teaching process, with the teacher acting as a facilitator and co-communicator rather than an instructor. A multi-sensory approach using the four senses available to blind people (hearing, smell, taste and touch), and the additional use of the total physical response method, provided alternative techniques to the use of visual stimuli. The project created a number of successful products that were welcomed by teachers and learners alike. The Methodology of teaching a foreign language to the blind promotes the concept of learning a foreign language through a multi-sensory, communicative approach, including both (UK)TARGET LANGUAGES: Bulgarian, English, German, Greek AGE GROUP: 16 and above WEBSITE: http://www.listenandtouchproject.org PROJECT DURATION: Start: 2002End: 2004 The book covers the four main language skills (speaking, reading, writing and listening) and is available in Bulgarian, English, German and Greek. For the adapted English language course (Streamline English), a braille manual was specially developed for blind learners. In addition, an interactive course was produced on CD-ROM, enriched with vocabulary exercises, tests, a talking dictionary and specially selected audio recordings for the improvement of listening comprehension skills. Apart from the development of the teaching and learning products, the project partners carried out pilot courses that formed an important part of the project and actively involved blind learners in the project development process. The European Blind Union gave a positive response to the outputs of the project and the partners have received ongoing proof of interest in the project not only from countries in Europe but from as far afield as the Middle East and Argentina. The primary aim of Lolipop is to create an online, interactive version of the European Language Portfolio (ELP)(3) for higher education purposes.", "cs": "Projekt Listen & Touch (Poslouchej a dotýkej se) vyvinul metodiku výuky cizích jazyků pro slepé a zrakově postižené dospělé osoby, a také vytvořil výukový materiál upravený z úspěšných kurzů angličtiny pro vidoucí studenty. Tyto metody byly založeny na komunikativním přístupu, který se předtím u slepých studentů nezkoušel. Výuka cizích jazyků u slepců je ve většině evropských zemích velmi omezena zdroji i metodami a jejímu poskytování brání mnoho překážek. Jednou z nich je to, že moderní výuka cizích jazyků se silně spoléhá na vizuální styly učení. Metody vyvinuté projektem umístí studenta do centra výukového procesu, s učitelem působícím spíše jako koordinátor a společník než jako instruktor. Vícesmyslový přístup využívá čtyř smyslů slepých lidí (sluch, čich, chuť a hmat) a doplňkové používání metody úplné fyzické odezvy poskytují alternativní techniky k využívání vizuálních podnětů. Projekt vytvořil řadu úspěšných produktů, které přivítali učitelé stejně jako studenti. Metodika výuky cizích jazyků u slepých podporuje pojetí studia cizího jazyka formou vícesmyslového, komunikativního přístupu, včetně teoretických i praktických informací pro učitele. Kniha pokrývá čtyři hlavní (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, bulharština, němčina, řečtina VĚKOVÁ SKUPINA: 16 let a více INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.listenandtouchproject.org DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2002Datum ukončení: 2004 jazykové dovednosti (mluvení, čtení, psaní a poslech) a je dostupná v angličtině, bulharštině, němčině a řečtině. Pro upravený kurz angličtiny (Streamline English) byl pro slepé studenty speciálně vyvinut manuál v Brailově písmu. Kromě toho byl vytvořen interaktivní kurz na CD-ROMu, doplněný o cvičení se slovíčky, testy, mluvící slovník a speciálně vybrané audio nahrávky pro zlepšení dovednosti porozumět slyšenému textu. Kromě vývoje výukového a studijního produktu realizovali partneři projektu pilotní kurzy, které vytvořily důležitou část projektu a aktivně zapojily slepé studenty do procesu vývoje projektu. Na výstupy projektu kladně odpověděl Evropský svaz nevidomých a partneři dostávali nepřetržité důkazy o zájmu o projekt nejen z evropských zemí, ale i z takových dálek, jako je Střední východ a Argentina. Prvotním účelem projektu LOLIPOP je vytvořit online interaktivní verzi tzv. evropského jazykového portfolia (ELP)(3) pro účely vyššího vzdělání."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Under Article 104(1) of the Treaty, Member States “shall avoid excessive government deficits”. The Commission examines compliance with budgetary discipline, based in particular on the following criteria: The first indent of Article 121(1) of the Treaty requires “the achievement of a high degree of price stability” and states that “this will be apparent from a rate of inflation which is close to that, at most, of the three best performing Member States in terms of price stability”.Article 1 of the Protocol states in addition that “the criterion on price stability (…) shall mean that a Member State has a price performance that is sustainable and an average rate of inflation, observed over a period of one year before the examination, that does not exceed by more than 11/2 percentage points that of, at most, the three best performing Member States in terms of price stability. Inflation shall be “(a) whether the ratio of the planned or actual government deficit to gross domestic product exceeds a reference value (defined in the Protocol the Member State and of its participation in the exchange rate mechanism of the European Monetary System being reflected in the long-term interest rate levels”.", "cs": "Podle článku 104 odst. 1 Smlouvy se členské státy „vyvarují nadměrných schodků veřejných financí“. Komise zkoumá dodržování rozpočtové disciplíny zejména na základě těchto kritérií: „a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu (definovanou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), ledaže by: První odrážka článku 121 odst. 1 Smlouvy požaduje „dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“. b) zda poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu (definovanou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.“ systému, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As a result, Member States and regions, in their Operational Programmes under the ESF 2007-2013, plan to use 2 % (€ 3 bn) of the programme budgets for transnational cooperation. See Art. 8 of Regulation No 10812006 of 5 July 2006. Besides providing a legal personality for the management body of transnational Structural Fund projects, it can also be used for instance for managing multi-country research infrastructures. In practical terms, communication and information are the most important preconditions for fostering the complementary use of the different funding instruments. In effect, the necessary synergies can only be achieved if the different administrative actors delivering FP7, the CIP and the Structural Funds know about the opportunities offered by the other instruments. Thus, policy makers and those involved in implementation or dissemination of information most know each other. As a next step, answers to basic questions of the type \"What support can FP7/CIP/ Structural Funds offer my region/area of activity?\" must be widely and readily available. Databases of projects financed by the different funding sources should also be available to all concerned. In addition, the formal monitoring structures for the different instruments (Monitoring Committees for the Structural Funds and Programme Committees for FP and CIP) should establish regular and up-to-date information flows. This means that the relevant authorities should ensure that the national representatives in the FP7/CIP Programme Committees regularly provide information to the Structural Funds Monitoring Committees of their countries, and vice-versa.10", "cs": "Kromě poskytnutí právní subjektivity řídícímu orgánu nadnárodních projektů strukturálních fondů je lze využít rovněž například k řízení výzkumných infrastruktur zahrnujících více zemí. Viz článek 8 nařízení č. 1081/2006 ze dne 5. července 2006. Další informace http://ec.europa.eu/employment_social/esf/fields/transnational_en.htm a www.transnationality.eu. V praxi jsou nejdůležitějšími předpoklady pro posílení doplňkového využívání jednotlivých nástrojů financování komunikace a informace. Potřebných synergií lze dosáhnout pouze v případě, pokud jednotliví správní účastníci provádějící 7. RP, CIP a strukturální fondy vědí o možnostech, jež nabízejí ostatní nástroje. Jako další krok musí být obecně a snadno dostupné odpovědi na základní otázky typu „Jakou podporu mohou 7. RP / CIP / strukturální fondy poskytnout mému regionu / oblasti činnosti?“. Všem zúčastněným stranám by měly být rovněž dostupné databáze projektů financovaných z různých zdrojů financování. Mimoto by formální monitorovací struktury pro jednotlivé nástroje (monitorovací výbory pro strukturální fondy a programové výbory pro RP a CIP) měly vytvořit pravidelné a aktuální informační toky. To znamená, že by příslušné orgány měly zajistit, aby zástupci členských států v programových výborech 7. RP/CIP pravidelně poskytovali informace monitorovacím výborům strukturálních fondů ve svých zemích a naopak10."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Členové ligy chtějí změnit očekávání ohledně toho, jaká částka věnovaná na dobročinnost je „normální“ či „rozumná“. Jde o pestrou skupinu lidí. Tom White řídil velkou stavební společnost a začal dávat miliony na úsilí Paula Farmera zajistit zdravotnické služby pro venkovskou chudinu na Haiti. Tom Hsieh a jeho žena Bree se zavázali, že budou žít za méně, než kolik je celostátní medián příjmů, tedy v současnosti 46 tisíc dolarů za rok. Poněvadž si pan Hsieh (36) vydělal víc, větší část rozdali, zejména organizacím, které pomáhají chudým v rozvojových zemích. Hal Taussig a jeho žena darovali asi 3 miliony dolarů, což činilo 90% jejich majetku, a teď spokojeně žijí z výplat sociálního pojištění. Většina zúčastněných považuje dárcovství za osobně přínosné. Hsieh říká, že ať už jeho dary pomohly zachránit životy ostatních či nikoliv, jeho vlastní život zachránily: „Mohl jsem snadno vést nudný a bezvýznamný život. Teď jsem poctěn životem naplněným službou a smyslem.“ Když lidé obdivují štědrost Hala Taussiga, odpovídá jim: „Upřímně řečeno, dělám to proto, aby měl život nějakou šťávu.“ 50% liga klade laťku vysoko – pro většinu lidí zřejmě příliš vysoko. James Hong spustil webové stránky www.hotornot.com , které umožňují ohodnotit, jak smyslní a přitažliví jsou ostatní. Díky nim zbohatl. Zavázal se, že na dobročinné účely věnuje 10% všech peněz nad sto tisíc dolarů, které si vydělá. Hongovy webové stránky www.10over100.org vyzývají ostatní, aby se zachovali také tak. Zatím se přidalo přes 3500 lidí. Hong klade laťku nízko. Když si vyděláte méně než sto tisíc dolarů, nedarujete vůbec nic, a když si vyděláte třeba 110 tisíc dolarů, vaším závazkem je darovat jen tisíc dolarů – méně než 1% příjmů. To není vůbec štědré. Mnozí z těch, kdo vydělávají méně než sto tisíc dolarů, si také mohou dovolit něco darovat. Přesto platí, že Hongův vzorec je jednoduchý a řeže do živého, jakmile jsou vaše příjmy skutečně vysoké. Pokud ročně vyděláte milion dolarů, zavázali jste se darovat 90 tisíc dolarů, tedy 9% svých příjmů, což je víc, než většina bohatých na charitu věnuje.", "en": "Members of the league want to change expectations about what is a “normal” or “reasonable” amount to give. They are a diverse group of people. Tom White ran a big construction company, and started giving millions to Paul Farmer’s efforts to bring health services to Haiti’s rural poor. Tom Hsieh and his wife, Bree, made a commitment to live on less than the national median income, currently $46,000 a year. As Hsieh, who is 36, earned more, they gave away more, mostly to organizations helping the poor in developing countries. Hal Taussig and his wife have given away about $3 million, amounting to 90% of their assets, and now live happily on their social security checks. Most donors see giving as personally rewarding. Hsieh says that whether or not his giving has saved the lives of others, it has saved his own: “I could easily have lived a life that was boring and inconsequential. Now I am graced with a life of service and meaning.” When people praise Hal Taussig for his generosity, he tells them, “Frankly, it’s my way of getting kicks out of life.” The 50% League sets the bar high – perhaps too high for most people. James Hong started www.hotornot.com , a Web site that allows people to rate how “hot” other people are. It made him rich. He has pledged to give away 10% of everything he earns over $100,000. Hong’s Web site, www.10over100.org , invites others to do likewise. So far, more than 3,500 people have. Hong sets the bar low. If you earn less than $100,000, you don’t have to give away anything at all, and if you earn, say, $110,000, you would be required to give away only $1,000 – less than 1% of your income. That is not generous at all. Many of those earning less than $100,000 can also afford to give something. Still, Hong’s formula is simple, and it starts to bite when earnings get really big. If you earn a million dollars a year, you have pledged to give $90,000, or 9% of what you earn, which is more than most rich people give."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Baronka Mary Warnocková, filozofka morálky a předsedkyně britského vládního výboru, jenž v roce 1984 vypracoval „Zprávu Warnockové“, která vytvořila rámec pro průkopnický britský zákon o umělém oplodnění a embryonálním výzkumu, s tím nesouhlasí. Místo toho tvrdí, že na pocitu, že člověk by měl zemřít nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním, není nic špatného. V rozhovoru zveřejněném v roce 2008 v časopise Life and Work vydávaném Skotskou církví podpořila právo nesnesitelně trpících ukončit vlastní život. „Pokud někdo absolutně a zoufale chce zemřít, protože je zátěží pro svou rodinu či pro stát,“ prohlásila, „pak si myslím, že by se mu to mělo umožnit.“ Jelikož kanadské veřejné zdravotnictví zajišťuje péči lidem trpícím demencí, kteří se o sebe nedokážou postarat, Bennettová věděla, že by nebyla zátěží pro rodinu; nicméně ji znepokojovalo, jakou zátěž by představovala pro veřejnou pokladnu. V nemocnici by mohla přežívat ve vegetativním stavu ještě dalších deset let, přičemž náklady by se podle konzervativního odhadu pohybovaly kolem 50 000 až 75 000 dolarů ročně. Protože by Bennettová neměla z pokračujícího přežívání žádný prospěch, pokládala to za mrhání prostředky. Na srdci jí leželi také zdravotníci, kteří by o ni museli pečovat. „Zdravotní sestry, které si myslely, že jejich práce bude mít obrovský smysl, by náhle zjistily, že mi jen donekonečna mění pleny a podávají zprávy o fyzických změnách prázdné slupky.“ Taková situace by podle jejích slov byla „absurdní, marnotratná a nespravedlivá“. Leckdo vznese námitku proti označení osoby s pokročilou demencí za „prázdnou slupku“. Protože jsem však viděl, jak tato nemoc zachvátila mou matku a mou tetu – obě tyto kdysi energické a inteligentní ženy nakonec celé měsíce či (v případě mé tety) roky jen netečně ležely na lůžku –, připadá mi tento popis naprosto přesný. Za určitou hranicí demence je člověk, kterého jsme znali, jednoduše tentam. Pokud daná osoba nechce v takovém stavu žít, jaký smysl má udržování jejího těla při životě? Všechny zdravotnické systémy se potýkají s omezenými prostředky a ty by se měly využívat k péči, o kterou pacient stojí nebo z níž bude mít prospěch.", "en": "Baroness Mary Warnock, the moral philosopher who chaired the British government committee responsible for the 1984 “Warnock Report,” which established the framework for her country’s pioneering legislation on in vitro fertilization and embryo research, disagrees. She has suggested that there is nothing wrong with feeling that you ought to die for the sake of others as well as for yourself. In an interview published in 2008 in the Church of Scotland’s magazine Life and Work, she supported the right of those suffering intolerably to end their lives. “If somebody absolutely, desperately wants to die because they’re a burden to their family, or the state,” she argued, “then I think they too should be allowed to die.” Because Canada’s public health service provides care for people with dementia who are unable to care for themselves, Bennett knew that she would not have to be a burden on her family; nonetheless, she was concerned about the burden that she would impose upon the public purse. In a hospital, she might survive for another ten years in a vegetative state, at a cost she conservatively estimated to be around $50,000-$75,000 per year. As Bennett would not benefit from remaining alive, she regarded this as a waste. She was concerned, too, about the health care workers who would have to care for her: “Nurses, who thought they were embarked on a career that had great meaning, find themselves perpetually changing my diapers and reporting on the physical changes of an empty husk.” Such a situation would be, in her words, “ludicrous, wasteful, and unfair.” Some will object to the description of a person with advanced dementia as an “empty husk.” But, having seen this condition overtake my mother and my aunt – both vibrant, intelligent women, who were reduced to lying, unresponsive, in a bed for months or (in my aunt’s case) years – it seems to me entirely accurate. Beyond a certain stage of dementia, the person we knew is gone. If the person did not want to live in that condition, what is the point of maintaining the body? In any health-care system, resources are limited and should be used for care that is wanted by the patient, or from which the patient will benefit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V Tunisku zase nechvalně proslulá marnotratnost bin Alího rozvětvené rodiny zahrnovala mimo jiné chov tygra v kleci a dovoz zmrzliny ze St. Tropez soukromým tryskáčem. A pokud jde o Marcose, kdo může zapomenout na 3000 párů bot jeho manželky Imeldy? Jeden návštěvník Janukovyčova panství sdělil deníku New York Times, že všechno bylo ukradeno lidu. Stejný hněv zavládl po pádu bin Alího a Marcose, když obyčejní lidé viděli, jak jejich vládci žili. Ačkoliv se však na jedné mramorem obložené ložnici v bin Alího paláci záhy objevilo graffiti s heslem „Bohatí bohatnou a chudí chudnou“, nejde pouze o otázku ekonomické nerovnosti. Lze tvrdit, že nerovnost příjmů je oprávněná, neboť dává podnikatelům podnět k poskytování zboží a služeb, které jsou lepší či levnější než zboží a služby poskytované ostatními, a z této konkurence mají prospěch všichni. Naproti tomu nelze ani zdaleka tvrdit, že političtí vládci by měli mít možnost nabývat nesmírné osobní bohatství prostřednictvím úplatků či přidělování veřejných prostředků vlastní rodině a přátelům. To už se rovná okrádání lidu. Dopad takového počínání navíc přesahuje hodnotu ukradených zdrojů. V depeších zveřejněných na WikiLeaks varoval velvyslanec Spojených států v Tunisku Robert Godec už před revolucí, že úroveň korupce vycházející od bin Alího a jeho rodiny brzdí investice, a tím přispívá k vysoké nezaměstnanosti v zemi. Zdá se pravděpodobné, že méně zkorumpovaná Ukrajina by rovněž lépe prosperovala. Za podobných situací je hněv veřejnosti snadno pochopitelný a veskrze ospravedlnitelný.", "en": "In Tunisia, the notorious extravagance of Ben Ali’s extended family included a caged tiger and the use of a private jet to fly in ice cream from St. Tropez. As for Marcos, who can forget his wife Imelda’s 3,000 pairs of shoes? One visitor to Yanukovych’s estate told The New York Times that everything had been stolen from the people. There was the same anger when Ben Ali and Marcos fell, and ordinary people saw how their rulers had lived. But, though one marble-tiled bedroom in a Ben Ali mansion soon acquired graffiti saying, “The rich get rich and the poor get poorer,” the issue is not simply one of economic inequality. Arguably, income inequality is justified, because it provides incentives for entrepreneurs to provide goods and services that are better, or cheaper, than the goods or services that others are providing, and this competition benefits everyone. By contrast, it is not remotely arguable that political rulers should be able to acquire immense personal wealth through bribery or by distributing public resources to their family and friends. This is stealing from the people. Moreover, its impact goes beyond the amounts stolen. In cables made public by WikiLeaks, Robert Godec, the US Ambassador to Tunisia before the revolution, warned that the level of corruption stemming from Ben Ali and his family was deterring investment, and thus contributing to the country’s high unemployment. It seems likely that a less corrupt Ukraine would also have been more prosperous. In these situations, the public’s anger is easy to understand and entirely justifiable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Může Islámský stát sjednotit Evropu? MNICHOV – Během finanční krize severní členové eurozóny zachránili své protějšky na jihu poskytnutím obřích finančních výpomocí a podporou slibu Evropské centrální banky, že euro zachrání za každou cenu. Když však nedávno Německo požadovalo systém kvót k řešení masivního přílivu uprchlíků, jeho partneři takovou solidaritu neprojevili. Konečně, když teď Francie otřesená pařížskými útoky vyhlásila válku Islámskému státu, ostatní evropské země krčí rameny, mumlají kondolence a tiše doufají, že konfliktu budou ušetřeny. Plyne z toho zřetelný závěr: Evropa udělala značný pokrok na cestě k fiskální unii, leč unii politické zůstává velmi vzdálena. Půlstoletí od založení společného trhu a 15 let od zavedení jednotné měny Evropě stále schází sjednocené policejní síly a společná zahraniční politika. Snad největší problém tkví v tom, že EU je stále domovem 28 armád s 28 náčelníky štábu, svázaných jen volně v rámci NATO. Někteří evropští lídři – včetně francouzského prezidenta Françoise Hollanda a předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera – působí dojmem, že je tato skutečnost nechává v klidu. Prohlašují, že by Evropa zavedením společných programů pojištění depozit, jednotného rozpočtu, eurobondů, většího sdílení rizik a sjednoceného systému dávek v nezaměstnanosti měla dále uspíšit pokrok směřující k fiskální unii. Mýlí se. Taková opatření by vady ve struktuře eurozóny ještě zhoršila. Upevnila by chybné relativní ceny – důsledek inflační úvěrové bubliny na jihu, vzniknuvší po zavedení eura –, jež jihoevropským zemím platícím eurem znemožňují obnovení konkurenční schopnosti. Ve Francii a jižní Evropě by tak přetrvala strukturální nezaměstnanost. Nadto by navržená opatření zhoršila problémy Evropy s veřejnými dluhy, neboť by dále ztenčila rozpětí úrokových sazeb mezi zeměmi, zachovala bubliny cen aktiv a zničila alokační úlohu kapitálového trhu. Právě tuto chybu udělaly Spojené státy po svém založení, kdy různé série mutualizace dluhu nafoukly neudržitelnou úvěrovou bublinu, která v letech 1835 až 1842 přivedla devět z 29 států a teritorií USA k bankrotu a vydláždila cestu k americké občanské válce. Ani tady nevýhody posilování evropské fiskální unie nekončí.", "en": "Can the Islamic State Unify Europe? MUNICH – During the financial crisis, the eurozone’s northern members rescued their southern counterparts by offering huge bailouts and backing the European Central Bank’s promise to save the euro at all costs. When Germany recently requested a quota system to cope with the massive influx of refugees, however, its partners showed no such solidarity. And now that France, reeling from the Paris attacks, has declared war on the Islamic State, other European countries are shrugging their shoulders, mumbling condolences, and silently hoping that the conflict will spare them. The implication is clear: although Europe has made significant progress toward fiscal union, it remains far removed from political union. A half-century after the foundation of a common market and 15 years after the launch of the common currency, Europe still lacks a united police force and a single foreign policy. Perhaps most problematic, the EU is still home to 28 armies, with 28 commanders-in-chief, bound together only loosely by NATO. Some European leaders – including French President François Hollande and European Commission President Jean-Claude Juncker – seem unbothered by this reality. They argue that Europe should be accelerating progress toward fiscal union even further, by introducing a common insurance scheme for deposits, a single budget, Eurobonds, more financial risk-sharing, and a unified unemployment-benefits system as quickly as possible. They are wrong. In fact, such measures would only exacerbate the flaws in the eurozone’s structure. They would sustain false relative prices – the result of the inflationary credit bubble in the south that formed after the euro’s adoption – that are preventing the euro’s southern European countries from regaining competitiveness. As a result, structural unemployment in France and Southern Europe would persist. Moreover, the proposed measures would compound Europe’s public-debt problems by reducing interest-rate spreads among countries even further, sustaining asset-price bubbles, and destroying the capital market’s allocative role. This was the mistake the United States made after its founding, when various rounds of debt mutualization fueled an unsustainable credit bubble that drove nine of the 29 US states and territories into bankruptcy from 1835 to 1842 and paved the way for the American Civil War. The disadvantages of strengthening Europe’s fiscal union further do not end there."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I don't know why, but I'm continually amazed to think that two and a half billion of us around the world are connected to each other through the Internet and that at any point in time more than 30 percent of the world's population can go online to learn, to create and to share. And the amount of time each of us is spending doing all of this is also continuing to go grow. A recent study showed that the young generation alone is spending over eight hours a day online. As the parent of a nine-year-old girl, that number seems awfully low. (Laughter) But just as the Internet has opened up the world for each and every one of us, it has also opened up each and every one of us to the world. And increasingly, the price we're being asked to pay for all of this connectedness is our privacy. Today, what many of us would love to believe is that the Internet is a private place; it's not. And with every click of the mouse and every touch of the screen, we are like Hansel and Gretel leaving breadcrumbs of our personal information everywhere we travel through the digital woods. We are leaving our birthdays, our places of residence, our interests and preferences, our relationships, our financial histories, and on and on it goes. Now don't get me wrong, I'm not for one minute suggesting that sharing data is a bad thing.", "cs": "Nevím proč, ale neustále žasnu při představě, že je na celém světě dvě a půl miliardy lidí spolu propojeno přes internet a že v jakoukoliv dobu může být víc než 30 procent světové populace online, učit se, vytvářet a sdílet. A množství času, které tím vším každý z nás tráví, také průběžně roste. Nedávná studie ukazuje, že jen sama mladá generace tráví přes osm hodin denně online. Jako rodiči devitileté dívky se mi zdá toto číslo děsně malé. (Smích) Ale právě s tím, jak internet každému z nás otevřel svět, tak také každého z nás světu vystavil. A cena, kterou jsme nuceni se vzrůstající měrou platit za všechnu tu propojenost, je naše soukromí. Dneska by mnozí z nás rádi věřili, že je internet soukromým místem; není. A s každým kliknutím myší a každým dotykem obrazovky jsme jako Jeníček a Mařenka, když zanecháváme drobky chleba našich osobních informací všude, kde procházíme digitálním lesem. Svěřujeme svá data narození, svá bydliště, svoje zájmy a preference, svoje vztahy, svoje finanční situace, a tak dále a tak dále. Teď mě nechápejte nijak zle, ani na minutu teď nenavrhuji, že podělit se o data je špatná věc."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak pomoci Barmě RANGÚN – Na celém Blízkém východě a nyní i v Barmě (Myanmaru) se znovu vynořila jedna z velkých otázek současné globální politiky: Jak mohou státy přejít od krachujícího autoritářského režimu k nějaké formě samonosného pluralismu? Ministři zahraničí všude na světě čelí i dalším zásadním politickým otázkám: Jakmile určitá země takový politický přerod zahájí, kdy jí mají jiné země pomoci a jakým způsobem je nejlepší to udělat? Abychom parafrázovali Tolstého, šťastné přerody jsou všechny stejné, zatímco každý nešťastný přerod je nešťastný po svém. Šťastné přerody napříč velkou částí střední Evropy na konci studené války usnadnila skutečnost, že starý komunistický řád víceméně uhynul sám a vzdal se moci pokojnou cestou. To v kombinaci s velkorysou podporou ze západní Evropy, Spojených států a dalších zemí pomohlo vytvořit atmosféru klonící se k usmíření, která každé zemi umožnila řešit mnoho obtížných morálních problémů vyplývajících z nedávné temné minulosti uměřenou a nepomstychtivou cestou. A především je možné, že se tyto přerody odehrály v širší síti legitimních institucí – Evropské unie, OBSE, NATO a Rady Evropy –, které hájí vládu zákona. Tento podpůrný kontext poskytl národním politikům mapu a pomohl jim vybudovat demokratické instituce a vytěsnit na okraj extremisty. Jinde na světě nejsou okolnosti tak příznivé. Zdiskreditované režimy mohou lpět na moci o to nemilosrdněji a zhoubněji, jako například v Sýrii. Případně mohou na cestě od moci vytvářet všemožné nové problémy, jak se stalo v Libyi. Anebo se mohou usilovně snažit zavést demokratickou zodpovědnost, a přitom udržet stabilitu, jak se děje v Egyptě. V Barmě vidíme ještě jiný model – smělý pokus nastoupit po několika desetiletích vojenské vlády na kontrolovanou, ale cílevědomou cestu k nové, vstřícnější formě vládnutí. Najdeme zde nápadné podobnosti s děním v Polsku v době, kdy tam končil komunismus. Vojenská elita upřednostňuje postupnou reformu, ale chce chránit své postavení a je odhodlaná vyhnout se zabřednutí do chaosu. Opozici vede charismatická vůdkyně s obrovskou podporou. A vládnoucí elita vyčleňuje určitý počet parlamentních křesel k lidovému hlasování a poté je šokována drtivým vítězstvím opozice.", "en": "How to Help Burma RANGOON – Across the Middle East, and now in Burma (Myanmar), one of the great questions of contemporary global politics has resurfaced: How can countries move from a failing authoritarianism to some form of self-sustaining pluralism? Foreign ministers everywhere, in turn, face crucial policy questions: When a country launches such a political transition, when should other countries help, and what is the best way to do so? Happy transitions, to paraphrase Tolstoy, are all alike; but every unhappy transition is unhappy in its own way. The happy transitions across much of Central Europe following the end of the Cold War were made easier by the fact that the old communist order more or less died on its feet and surrendered power peacefully. This, along with generous support from Western Europe, the United States, and others, helped to create a mood conducive to reconciliation, allowing each country to tackle in a measured, non-vengeful way the many difficult moral issues arising from the recent dark past. Above all, perhaps, these transitions took place amidst a wider network of legitimate institutions – the European Union, OSCE, NATO, and the Council of Europe – championing the rule of law. This supportive context provided a roadmap for national policymakers, helping them to build democratic institutions and marginalize extremists. Elsewhere in the world, things are not so easy. Discredited regimes may cling all the more ruthlessly and ruinously to power, as in Syria. Or they may create all sorts of new problems on their way out of power, as in Libya. Or they may be struggling to introduce democratic accountability while maintaining stability, as in Egypt. In Burma, we see another model – a bold attempt after decades of military rule to move in a controlled but purposeful way toward a new, inclusive form of government. Here there are striking similarities to what happened in Poland as communism ended. A military elite favors step-by-step reform, but wants to protect its position and is determined to avoid a descent into chaos. The opposition is led by a charismatic leader with huge popular support. And the ruling elite opens a number of parliamentary seats to a popular vote, only to be shocked by a landslide opposition win."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Například v Lotyšsku rostly jednotkové náklady práce v letech 2001-2008 desetkrát rychleji než ve Spojených státech. Podobně i potenciální zisky z vylepšených obchodních dohod se po vstupu těchto zemí do Evropské unie vyčerpávaly. Do budoucna se neočekává, že hlavní vývozní trhy tohoto regionu, které se nacházejí převážně v rozvinuté Evropě, porostou tak rychle jako v minulosti. Region se navíc při podpoře růstu přehnaně spoléhal na zahraniční úspory a řada zemí vykazovala vysoké dlouhodobé deficity na běžném účtu. Ty se do značné míry financovaly z přílivu přímých zahraničních investic, které nevytvářejí dluh, avšak současně s tím velmi rychle rostly také vnější půjčky, zejména soukromého sektoru. Zahraniční financování přiživovalo růst úvěrů v zahraniční měně, a to i pro vypůjčovatele bez příjmu v zahraniční měně. V důsledku toho se kurzové riziko přesunulo na ty, kdo byli k jeho zvládání nejméně uzpůsobeni: na domácnosti. A banky se staly silně exponovanými. Jelikož mzdy rostly v předvečer krize rychleji než produktivita, utrpěla také konkurenceschopnost a hlavním motorem růstu se stala domácí poptávka. Snadný přístup k levnému financování a vysoké ceny komodit zmírnily potřebu prosazovat nelehké reformy infrastruktury, podniků veřejných služeb, školství a zdravotnictví, abychom jmenovali alespoň některé oblasti. Diverzifikace výroby se při politickém rozhodování dostala na druhou kolej, neboť ceny komodit dál rozdmýchávaly rychlý růst. Rozvíjející se Evropa potřebuje nové zdroje konkurenceschopnosti. Další zlepšování širšího podnikatelského prostředí může stále přinášet důležité zisky. Rozsáhlý průzkum provedený mezi obchodními manažery a zveřejněný v letošní Zprávě EBRD o přechodu odhaluje vážné obavy o dostupnost kvalifikované pracovní síly, obavy o předvídatelnost a průhlednost daňové soustavy a také obavy z korupce. Při řešení těchto problémů nelze pokrok jakkoliv zázračně urychlit, avšak ponaučení z regionu by se měla stát inspirací hodnou následování. Některým zemím, jako je Maďarsko, se podařilo udržet kvalitu vzdělávání, která je pro dlouhodobou konkurenceschopnost klíčová. Estonsko zase ukázalo cestu ke zjednodušené daňové správě modelované podle skandinávských zkušeností. Gruzii se podařilo radikálně omezit korupci na nižších stupních, a to prostřednictvím výrazného snížení počtu zaměstnanců, zlepšeného odměňování zbylých státních úředníků a tvrdších trestů za podplácení. Základní růstový model rozvíjející se Evropy je zdravý. Zavedou-li tyto ekonomiky nezbytné reformy, zlepší svůj potenciální růst.", "en": "In Latvia, for example, unit labor costs grew ten times faster than in the United States from 2001-2008. Similarly, the potential gains from improved trade arrangements were being exhausted as they joined the European Union. Looking ahead, the region’s main export markets, primarily in advanced Europe, are not expected to grow as fast as in the past. Moreover, the region had relied excessively on foreign savings to support growth, with many countries running large long-term current-account deficits. A significant part was financed by non-debt-creating inflows of foreign direct investment, but external borrowing, particularly by the private sector, also grew very rapidly. Foreign financing fueled foreign-currency credit growth, even for borrowers without foreign-currency income. As a result, the exchange-rate risk was passed on to those least able to manage it: households. And banks were saddled with large exposures. As wages grew faster than productivity in the run-up to the crisis, competitiveness also suffered, and domestic demand became the main engine of growth. Easy access to cheap funding and high commodity prices alleviated the need to press ahead with difficult reforms of infrastructure, utilities, education, and health care, to name a few areas. Diversification of production took a back seat in policy decisions as commodity prices continued to fuel rapid growth. Emerging Europe needs new sources of competitiveness. There are still important gains to be had from further improvements in the broader business environment. A large-scale survey of business managers, reported in this year’s EBRD Transition Report, reveals grave concerns with the availability of skilled labor, the predictability and transparency of taxation, and corruption. There are no shortcuts to progress on addressing these problems, but lessons from the region should inspire emulation. Some countries, like Hungary, have managed to sustain the quality of education, critical for long-term competitiveness. Estonia has shown the way towards a simplified tax administration, modeled on the Scandinavian experience. Georgia has managed to reduce low-level corruption radically, through deep staff cuts, improved compensation to remaining government employees, and stiffer penalties for bribery. Emerging Europe’s fundamental growth model is sound. If these economies introduce the necessary reforms, they will improve their potential growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Interpretační struktura globálního oslabení NEW HAVEN – Nedávné náznaky oslabení světové ekonomiky vedou mnoho lidí k otázce, nakolik pronikavá bude tato slabá hospodářská výkonnost v nadcházejících letech. Čeká nás vleklý globální pokles, nebo dokonce deprese? Dnešní prognózy narážejí na ten stěžejní problém, že základní příčiny zpomalení jsou ve skutečnosti psychologické a sociologické a souvisejí s kolísavou důvěrou a měnícím se „životním elánem“, o němž píšeme s Georgem Akerlofem. Tvrdíme, že takové posuny odrážejí měnící se historie, epidemie nových interpretací a s nimi spojené světonázory, které se obtížně kvantifikují. Ve skutečnosti většina profesionálních ekonomů nevidí vyhlídky globální ekonomiky nijak zvlášť chmurně. Šestého září například OECD zveřejnila prozatímní hodnocení krátkodobých globálních vyhlídek, v němž autor Pier Carlo Padoan suše poukazuje na „značná rizika“ na obzoru – jde o typický příklad jazyka nejistoty. Problém tkví v tom, že statistické modely, které tvoří pracovní nástroj ekonomů, se nejlépe aplikují v normálních dobách, takže ekonomové rádi popisují situaci jako normální. Je-li současné zpomalení typické i pro jiná zpomalení v posledních desetiletích, pak můžeme předpovídat stejný typ zotavení. Ve studii prezentované na jaře v Brookingsově institutu ve Washingtonu například James Stock z Harvardovy univerzity a Mark Watson z Princetonské univerzity představili nový „model dynamického faktoru“, jenž využíval data z let 1959 až 2011. Autoři se vyhnuli velké hospodářské krizi a prohlásili, že nedávné zpomalení ve Spojených státech se v podstatě ničím neliší od dřívějších zpomalení, pouze je větší. Jejich model redukuje zdroje všech recesí na pouhých šest šoků – „ropný šok, šok monetární politiky, šok produktivity, šok nejistoty, šok likvidity/finančního rizika a šok fiskální politiky“ –, přičemž většinu poklesu po roce 2007 vysvětluje pouhými dvěma z těchto faktorů: nejistotou a likviditou/finančním rizikem. I když však tento závěr přijmeme, nezbývá nám než si položit otázku, co v nedávných letech způsobilo velký šok nejistoty a šok likvidity/finančního rizika a nakolik spolehlivě lze podobné šoky předvídat. Zamyslíme-li se nad důkazy o vnějších hospodářských šocích v průběhu posledního roku či dvou, vytanou nám příběhy, jejichž přesný význam není znám. Víme jen, že je většina z nás slyšela už mnohokrát.", "en": "The Narrative Structure of Global Weakening NEW HAVEN – Recent indications of a weakening global economy have led many people to wonder how pervasive poor economic performance will be in the coming years. Are we facing a long global slump, or possibly even a depression? A fundamental problem in forecasting nowadays is that the ultimate causes of the slowdown are really psychological and sociological, and relate to fluctuating confidence and changing “animal spirits,” about which George Akerlof and I have written. We argue that such shifts reflect changing stories, epidemics of new narratives, and associated views of the world, which are difficult to quantify. In fact, most professional economists do not seem overly glum about the global economy’s prospects. For example, on September 6, the OECD issued an interim assessment on the near-term global outlook, written by Pier Carlo Padoan, that blandly reports “significant risks” on the horizon – the language of uncertainty itself. The problem is that the statistical models that comprise economists’ toolkit are best applied in normal times, so economists naturally like to describe the situation as normal. If the current slowdown is typical of other slowdowns in recent decades, then we can predict the same kind of recovery. For example, in a paper presented last spring at the Brookings Institution in Washington, DC, James Stock of Harvard University and Mark Watson of Princeton University unveiled a new “dynamic factor model,” estimated using data from 1959 to 2011. Having thus excluded the Great Depression, they claimed that the recent slowdown in the United States is basically no different from other recent slowdowns, except larger. Their model reduces the sources of all recessions to just six shocks – “oil, monetary policy, productivity, uncertainty, liquidity/financial risk, and fiscal policy” – and explains most of the post-2007 downturn in terms of just two of these factors: “uncertainty” and “liquidity/financial risk.” But, even if we accept that conclusion, we are left to wonder what caused large shocks to “uncertainty” and to “liquidity/financial risk” in recent years, and how reliably such shocks can be predicted. When one considers the evidence about external economic shocks over the past year or two, what emerges are stories whose precise significance is unknowable. We only know that most of us have heard them many times."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So in the animal kingdom, they are about expanding. So you make yourself big, you stretch out, you take up space, you're basically opening up. It's about opening up. And this is true across the animal kingdom. It's not just limited to primates. And humans do the same thing. (Laughter) So they do this both when they have power sort of chronically, and also when they're feeling powerful in the moment. And this one is especially interesting because it really shows us how universal and old these expressions of power are. This expression, which is known as pride, Jessica Tracy has studied. She shows that people who are born with sight and people who are congenitally blind do this when they win at a physical competition. So when they cross the finish line and they've won, it doesn't matter if they've never seen anyone do it. They do this. What do we do when we feel powerless? We do exactly the opposite. We close up. We wrap ourselves up. We make ourselves small. So again, both animals and humans do the same thing. And this is what happens when you put together high and low power. So what we tend to do when it comes to power is that we complement the other's nonverbals. So if someone is being really powerful with us, we tend to make ourselves smaller. We don't mirror them. We do the opposite of them. So I'm watching this behavior in the classroom, and what do I notice?", "cs": "V říši zvířat to jsou projevy roztahování se. Děláte se velkými, natahujete se, zabíráte prostor, v podstatě se otevíráte. Je to o otevírání se. A to platí napříč celou říší zvířat. Není to omezeno jen na primáty. A lidé dělají úplně to samé. (Smích) Dělají to, když mají moc po delší dobu i tehdy, když se cítí mocně v jedné určité chvíli. A toto je obzvlášť zajímavé, protože nám to ukazuje, jak jsou projevy moci univerzální a staré. Tímto projevem, který je známý jako pýcha, se zabývala Jessica Tracy. Dokazuje, že lidé, kteří se narodili se zrakem a lidé, kteří jsou od narození nevidomí, se takto chovají, když vyhrají v nějakém sportovním závodě. Když překročí cílovou čáru a vyhrají, tak nezáleží na tom, jestli to předtím viděli někoho udělat. Prostě to udělají. Paže vztyčené do V, brada je lehce zvednutá. Co děláme, když se cítíme bezmocní? Přesný opak. Uzavřeme se. Schoulíme se do sebe. Jakoby se zmenšíme. Nechceme narazit do člověka vedle nás. Takže znovu vidíme, že zvířata a lidé dělají úplně to samé. A přesně to se stane, když se velká moc setká s malou. Máme ve zvyku doplnit neverbální projevy druhých. Jestliže se nacházíme v přítomnosti někoho mocného, máme tendenci se jakoby zmenšit. Neděláme to samé co oni. Děláme přesný opak. Tento projev chování sleduji ve třídě, a co vidím?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Regionální vliv Íránu – zejména v Iráku, ale i v Sýrii a Libanonu – je dnes silnější než před 15 lety. Tamní vývoj balistických raket je mnohem vyspělejší. Konečně k pozastavení íránského vývoje jaderných zbraní nedošlo vlivem Bushova militarismu a hrozeb, ale výhradně díky diplomacii prezidenta Baracka Obamy. Podobně neúspěšný byl Bushův přístup vůči Severní Koreji. Začátkem roku 2002 severokorejské úsilí vyvinout jaderné zbraně ještě tlumila křehká dohoda z roku 1994 mezi USA a Severní Koreou, přestože u několika částí dohody se postup USA vlekl. Dohodu, jíž zastánci tvrdé linie v Bushově administrativě opovrhovali, rozvrátilo vzájemné osočování v roce 2002. V lednu 2003 Severní Korea odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a v plném rozsahu obnovila snažení ve zbrojní oblasti. Teď má termonukleární bomby a balistické rakety. Všechny čtyři případy jsou projevem téhož amerického selhání. USA opakovaně opovrhly vyjednáváním jako známkou slabosti a ustupování. Tvrdá linie je u velké části americké veřejnosti zpočátku populární, ale vždy skončí hořem. Trump ještě zvyšuje sázky. Téměř už vyhlásil úmysl odstoupit od jaderné dohody s Íránem, již podepsaly nejen USA, ale také čtyři stálí členové Rady bezpečnosti (Čína, Francie, Rusko a Velká Británie) a Německo. Odstoupit od dohody z roku 2015 by bylo podobné, jako když Bush odstoupil od jaderné dohody se Severní Koreou. Izrael a Saúdská Arábie Trumpovu íránskou politiku lehkovážně podporují, třebaže obě země na případný rozpad dohody krutě doplatí. Co se týče Severní Koreje, Trumpův přístup je ještě bezhlavější, když vyhrožuje, že USA zemi „totálně zničí“, pokud nekývne na ukončení svého jaderného programu. Pravděpodobnost, že Severní Korea na americký požadavek přistoupí, se blíží nule. Pravděpodobnost podnícení jaderné války je značná a stoupá. Ostatně Severní Korea už prohlásila, že jí USA v zásadě vyhlásily válku, přestože Bílý dům tento výklad popřel. Trump, stejně jako Bush, obrátil proslulý výrok prezidenta Johna F. Kennedyho vzhůru nohama. JFK řekl Američanům, že by nikdy neměli vyjednávat ze strachu, ale nikdy by neměli mít strach vyjednávat. Trump, tak jako Bush, odmítá vyjednávání ze strachu, aby nepůsobil jako slaboch, a dává přednost jednostranným požadavkům opřeným o pohrůžky či silovou realitu.", "en": "Iran’s regional influence – particularly in Iraq, but also in Syria and Lebanon – is stronger today than 15 years ago. Its ballistic missile development is much further advanced. And the halt in its development of nuclear weapons is due entirely to President Barack Obama’s diplomacy, not Bush’s militarism and threats. Bush’s approach vis-à-vis North Korea was similarly unsuccessful. At the start of 2002, a fragile 1994 agreement between the US and North Korea was still restraining the North’s efforts to develop nuclear weapons, though the US had dragged its feet on several parts of the agreement. Scorned by Bush administration hardliners, the agreement collapsed in mutual recrimination in 2002. In January 2003, North Korea withdrew from the Nuclear Non-Proliferation Treaty and resumed full-scale weapons-development efforts. Now the country has thermonuclear bombs and ballistic missiles. All four cases reflect the same US failing. The US has repeatedly disdained negotiation as a sign of weakness and appeasement. The hardline approach is initially popular with much of the US public, but invariably ends in grief. Trump is doubling down. He has all but declared his intention to abandon the nuclear agreement with Iran, signed not only by the US but also by the other four permanent Security Council members (China, France, Russia, and the United Kingdom) and Germany. Abandoning the 2015 deal would parallel Bush’s abandonment of the nuclear agreement with North Korea. Israel and Saudi Arabia recklessly encourage Trump’s Iran policy, but both countries stand to lose grievously if the deal falls apart. In the case of North Korea, Trump’s approach is even more reckless, threatening that the US will “totally destroy” the country if it does not agree to abandon its nuclear program. The probability that North Korea will accede to the US demand is close to zero. The probability of provoking a nuclear war is high and rising. Indeed, North Korea has asserted that the US has effectively declared war, though the White House has denied that interpretation. Trump, like Bush, has turned President John F. Kennedy’s famous dictum on its head. JFK told Americans that they should never negotiate out of fear, but never fear to negotiate. Trump, like Bush, rejects negotiations, for fear of appearing weak, in favor of unilateral demands backed by the threat or reality of force."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Některé z nich - Sen-čen, Sanghaj, Ta-li-an, Tchien-ťin, Sen-jang, Sia-men, Čching-tao a Su-čou - vykazují v současnosti hospodářský růst ve výši 15 až 20 procent ročně, což je více, než kolik kdy dosáhli proslulí asijští \"tygři\" jako Malajsie, Tchaj-wan, Thajsko či Korea. Tyto menší regionální státy pak pohánějí růst větších megaregionů s obyvatelstvy blížícími se 100 milionům. Megaregiony, které často spojuje společný dialekt, národnostní identita a dějiny, se pomalu stávají ekonomickou laboratoří vlastního druhu. Kdyby byly samostatnými státy, pět z nich - delta řeky Jang-c', severovýchodní trojstátí (dříve známé jako Mandžusko), delta Perlové řeky, koridor mezi Pekingem a Tchien-ťinem a San-tung - by se zařadilo mezi největší asijské ekonomiky. Etika a.s. Čchung-chua posiluje také regionální vlády. Úředníci jsou sice většinou jmenováni, ne tedy voleni, ale jejich funkce nejsou žádným teplým místečkem. Nejenže jejich pozice závisí na splnění nejméně sedmiprocentního hospodářského růstu (jako u manažerů ve firmách), ale musí zároveň zkvalitňovat životní prostředí, budovat kvalitnější infrastrukturu a snižovat kriminalitu. V několika čínských velkoměstech musel v říjnu roku 2001 pro nesplnění kritérií ekonomického růstu a bezpečnosti odejít ze státní správy nejméně půltucet úředníků. Místní úředníci jsou často považováni za hrdiny, ne utlačovatele. V lednu roku 2001 byl bývalý starosta Ta-li-anu Po Si Laj povýšen na guvernéra provincie Liao-ning. Do městského parku se s ním přišly rozloučit tisíce plačících žen. Během svého devítiletého funkčního období se Ta-li-an vyvinul z polorozpadlého přístavu v jedno z nejčistších a nejvíce prosperujících měst v Asii. Dnes je z něj město rušnější než Singapur, svým uspořádáním připomíná Paříž před příchodem automobilu a u japonských turistů se díky kvalitním hotelům, dopravě a restauracím těší dobrému jménu. To vše se děje v zemi, které dodnes dominuje komunistická ideologie, která je v mnoha ohledech vojenskou diktaturou, jež hrozí násilným dobytím Tchaj-wanu a která jako záminku pro vývoj zbraní označuje Severní Koreu, Pákistán a Libyi. Příchod zahraničních společností, přejímání technologií a zavedení neomezené svobody pohybu pro firmy i osoby - to vše by pro komunistický systém představovalo hrozbu. To by to ovšem musel někdo veřejně přiznat.", "en": "Some of these--Shenzhen, Shanghai, Dalian, Tianjin, Shenyang, Xiamen, Qingdao, and Suzhou--are now growing economically at a rate of 15-20% per year--faster than such Asian \"tigers\" as Malaysia, Taiwan, Thailand, and Korea ever did. These smaller region-states, in turn, are propelling the growth of larger mega-regions, with populations approaching 100 million each. The mega-regions, which tend to share common dialects, ethnic identities, and histories, are becoming economic powerhouses in their own right. If they were separate nations, five of them--the Yangtze Delta, the Northeastern Tristates area (formerly known as Manchuria), the Pearl River Delta, the Beijing-Tianjin corridor, and Shandong--would rank among Asia's ten largest economies. Regional governments have also been toughened up by the Chung-hua , Inc. ethic. Most officials are appointed, not elected, but their posts are not sinecures. Not only are they held to targets of 7% annual economic growth or better (like many corporate executives), they must also improve environmental quality, build better infrastructure, and reduce local crime levels. In October 2001, a half-dozen bureaucrats were expelled from one of China's major cities for not meeting their economic growth and security targets. Local officials are often considered heroes, not oppressors. In January 2001, Bo Xhi Lai, then mayor of Dalian, was promoted to governor of Liaoning province. Thousands of women, many in tears, spontaneously came to a park to bid him farewell. During his nine-year tenure, Dalian evolved from a ramshackle port into one of the cleanest and most prosperous cities in Asia. It now has a street life more vibrant than Singapore, a layout reminiscent of Paris before the automobile, and a reputation among Japanese tourists for high-quality hotels, transportation, and restaurants. All of this is taking place in a nation where Communist ideology remains strong and that remains in many respects a military dictatorship which threatens to conquer Taiwan by force, as well as uses North Korea, Pakistan, and Libya as stalking horses for weapons development. Introduction of foreign companies, technologies, and unfettered mobility for corporations and people would all be viewed as a threat to the Communist system if it were publicly acknowledged."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's not. I come from a place where kids can buy 35 flavors of blunt wrap at any day of the moment, where ice cream freezers are filled with slushy malt liquor. Okay? My dear friend Majora Carter once told me, we have everything to gain and nothing to lose. So here, and at a time when we've gone from the audacity to hope to hope for some audacity, I urge you to do something. I urge you to do something. Right now, we're all tadpoles, but I urge you to become a big frog and take that big, green leap. I don't care if you're on the left, on the right, up the middle, wherever. Join me. Use -- I've got a lot of energy. Help me use it. We can do something here. And along the way, please take time to smell the flowers, especially if you and your students grew them. I'm Steve Ritz, this is Green Bronx Machine. I've got to say thank you to my wife and family, for my kids, thank you for coming every day, and for my colleagues, believing and supporting me. We are growing our way into a new economy. Thank you, God bless you and enjoy the day. I'm Steve Ritz. Sí se puede! (Applause)", "cs": "Není. Tam, kde bydlím, si děti můžou koupit papírky na balení cigaret ve 35 příchutích, zmrzlinové boxy jsou nacpané podřadným alkoholem. Jasný? Moje drahá kamarádka Majora Carter mi jednou řekla: \"Můžeme získat všechno a nemáme, co ztratit.\" Takže teď, když jsme se dostali od troufalých nadějí k nadějné troufalosti, vás vyzývám, abyste něco udělali. Vyzývám vás, udělejte něco. Teď jsme všichni ještě pulci, ale vyzývám vás, staňme se velkou žábou a udělejme ten velký zelený skok. Nezajímá mě, jestli jste levičáci, pravičáci, na středu, cokoliv. Přidejte se ke mně. Já mám spoustu energie. Pomozte mi ji využít. Můžeme v této oblasti něco dokázat. A při tom, prosím, přivoňte si ke květinám, zvlášť pokud je vy a vaši žáci pěstujete. Já jsem Steve Ritz, toto je Green Bronx Machine. Musím poděkovat své ženě, rodině i dětem, děkuju, že chodíte každý den. Děkuji mým kolegům, že mi důvěřují a podporují mě. Pěstujeme si naši cestu do nové ekonomiky. Děkuji vám, bůh vám žehnej a hezký den všem. Já jsem Steve Ritz. Sí se puede! (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bush a Evropa ŘÍM: Co pro nás chystá budoucnost transatlantických vztahů? Tuto otázku si Evropa klade s každou novou americkou administrativou. O obavách z „prohlubování atlantické propasti“ se mluví už od počátku sedmdesátých let, což svádí ke zdání, že by transatlantické vztahy mohly zůstat i nadále na zhruba stejné vlnové délce jako dosud. Skutečnost je ovšem taková, že USA i EU se vyvíjejí svým směrem: obě strany Atlantiku tak stojí před výzvou vyrovnat se s čím dál komplikovanějším vztahem. Kromě toho se nesmíme dát svést dvěma dalšími skutečnostmi. Na evropské straně jde o lákavou představu urychlit vznik Unie coby hráče na mezinárodním poli hlásáním autonomie a nezávislosti na Spojených státech. Všudypřítomný protiamerický podtón zákonitě jednou vyplave na povrch, neboť – jako v každém dlouhém a nevyrovnaném vztahu – má slabší partner sklon k prohlášením, jež plodí neporozumění. Tomuto pokušení by Evropané měli odolat, poněvadž přesun od závislosti k rovnocennému partnerství není měřen frázemi. Skutečně společnou evropskou zahraniční politikou musí Evropané na svá bedra přijmout spravedlivější díl transatlantického břemene a uvažovat a jednat jako regionální mocnost s globálním dosahem. Pokud se euro ujme jako globální platidlo, a já doufám, že ano, a pokud se rychlá reakční síla Evropy stane skutečností, a já rovněž doufám, že ano, získá Evropská unie všechny předpoklady, aby se stala rovnocenným partnerem – tedy tak, že místo planých řečí nastoupí peníze (a vojsko). Na americké straně pak jde o pokušení přehánět roli „jediné supervelmoci“ jednostranným jednáním. To je však osamělost převlečená za vůdcovství a to není v americkém zájmu. Státní zájem nelze v dnešní době sledovat jednostranně. Globálním zájmům USA lze nejlépe sloužit na dvoustranné úrovni. I když vojensky Amerika zůstává jedinou supervelmocí, v běžném chodu zahraniční politiky má vojenská moc omezené možnosti. Amerika nebude mít o nic menší prospěch než Evropa z účinného systému globálního vedení při dosahování svých cílů – ať už jde o volný obchod, životaschopný režim nešíření jaderných zbraní, kontrolu a prevenci regionálních konfliktů, nebo lépe regulovatelné finanční trhy. V tomto směru mají Spojené státy podstatný zájem na dorůstání Evropské unie do role mezinárodního aktéra.", "en": "Europe and President Bush ROME: What does the future hold for transatlantic relations? That question arises with every new American administration. Because worries about a “widening Atlantic” gap have existed since the early 1970s, it is tempting to proceed as if transatlantic relations will remain on roughly the same wavelength as before. The truth is, however, that the US and the EU are rapidly evolving along their own paths: both sides of the Atlantic thus face the challenge of managing an ever more complex relationship. Two other temptations must also be resisted. On the European side is the temptation to speed the emergence of the Union as an international actor by constantly claiming autonomy or independence from the US. Lingering anti-American undertones, of course, will invariably surface for, as in any long unbalanced relationship, the junior partner will tend to make declaratory statements that generate misperceptions. Europeans should not succumb to this temptation, for the move from dependency to equal partnership is not measured by rhetoric. Instead, Europeans must assume a fairer share of the transatlantic burden, putting in place a truly common European foreign policy, and think and act as a regional power with a global outreach. If the Euro succeeds as a global currency, which I believe it will, and if Europe’s rapid reaction force becomes a reality soon, as I also think it will, the EU will have secured the preconditions for a more equal partnership – literally by putting its money (and soldiers) where its mouth is. On the American side, the temptation is to overplay its “sole superpower” role by acting unilaterally. But this is loneliness disguised as leadership and is not in America’s interest. National interests can no longer be effectively pursued unilaterally; US global interests are served best by multilateral action and bodies. Even if, in military terms, America remains the sole superpower, military might is of limited use in the daily conduct of foreign policy. America would benefit not less than Europe from an effective system of global governance in the achievement of its goals – be it freer trade, a viable non-proliferation regime, containment and prevention of regional conflicts, or better regulated financial markets. To this end, the US has a vital stake in the EU’s coming of age as an international actor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Chapter 6: Heroin and injecting drug use associated with a range of behavioural problems andsocial deprivation (United Kingdom national report). In most countries, between 60% and 90% of opiateclients use the drug daily, whereas some clients have not used opiates in the last month or used them onlyoccasionally; this is probably explained by clientsstopping use of the drug before entering treatment( The prevalence of opiate clients who continue in treatmentfor many years is reported to be increasing, while theincidence of new opiate treatment demands is decreasing(Reitox national reports, 2004; Drug Misuse Research Division, 2004). For some countries, trends in heroin useamong new clients in treatment can be tracked from 1996to 2003, and these show an overall decline in absolutenumbers seeking treatment. Forty per cent of clients inject the drug and another 40%smoke or inhale it. Differences in the method of use are reported between old and new Member States(117) (Figure14), with the proportion of opiate injectors beinghigher than 60% in the new Member States and lowerthan 60% in the old Member States (with the exception of Finland, where the proportion of opiate injectors amongclients is 78.4%). The proportion of injectors among opiate clients is lowest in the Netherlands (8.3%)(118). The relative contribution of opiate treatment to the size of thenew-to-treatment population has decreased more markedly,owing to an increase in the number of reported clients withproblems primarily related to other drugs.", "cs": "Kapitola 6: Heroin a nitrožilně užívané drogy s řadou problémů v chování a se sociální deprivací(národní zpráva Spojeného království). Ve většině zemí užívá 60% až 90% opiátových klientůdrogu denně, zatímco někteří klienti v minulém měsíciopiáty nebrali nebo je užívali jen příležitostně; tutoskutečnost pravděpodobně vysvětlují klienti přestávající užívat drogu před nástupem na léčení (116). Uvádí se, že prevalence opiátových klientů, kteří pokračujív léčení po mnoho let, je na vzestupu, zatímco četnostnových žádostí o léčbu opiátové závislosti klesá (národnízprávy zemí zapojených do sítě Reitox, 2004; Drug Misuse Research Division, 2004 (Divize výzkumuzneužívání drog, 2004). Pro některé země lze trendy v užívání heroinu mezi novými klienty v léčení vysledovat z let 1996 až 2003. Tyto trendy ukazují celkový pokles v absolutních počtech osob vyhledávajících léčbu. Čtyřicet procent klientů užívá drogu nitrožilně a dalších 40% ji kouří nebo inhaluje. Rozdíly v metodě užívání uvádějí staré i nové členské státy (117) (obr. 14) s tím, že podíl osob, které opiáty užívají nitrožilně, je vyšší než 60% v novýchčlenských státech a nižší než 60% ve starých členskýchstátech (s výjimkou Finska, kde je mezi klienty až 78,4%injekčních uživatelů opiátů). Podíl osob užívajících opiátynitrožilně mezi klienty je nejnižší v Nizozemsku (8,3%) (118 Relativní podíl léčby závislosti na opiátech na velikostinově léčené populace se značně snížil, protože vzrostlpočet klientů, u nichž se uváděly problémy primárněsouvisející s jinými drogami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Elektromobily a udržitelný rozvoj NEW YORK – Klíč k získání kontroly nad změnou klimatu leží v dokonalejší technice. Musíme najít nové způsoby jak vyrábět a využívat energii, uspokojit své výživové potřeby, přepravovat se a vytápět a klimatizovat svá obydlí tak, abychom omezili úlohu ropy, plynu, uhlí, dusíkatých hnojiv a dalších zdrojů skleníkových plynů, které změnu klimatu vyvolávají. Máme po ruce dostatek dobrých možností, které naznačují, že svět může dosáhnout cíle a získat kontrolu nad změnou klimatu za rozumnou cenu (snad 1 % globálního důchodu ročně) a přitom světové ekonomice ponechat prostor k růstu a zvyšování životních úrovní. Jednou z nejzajímavějších linií vývoje na obzoru je nová generace elektrických vozů. Během raných let automobilu na konci devatenáctého století si konkurovala řada typů aut – s parním pohonem, akumulátory a spalovacím motorem. Benzínové a naftové spalovací motory v soutěži zvítězily díky úspěchu Fordova Modelu T, který poprvé vyjel z montážní linky v roce 1908. Uběhlo sto let a konkurence se znovu probouzí. Za dveřmi je věk elektrických vozů. Prvním průlomem byla Toyota Prius, hybridní elektrický vůz uvedený na trh v Japonsku roku 1997. Po připojení malého generátoru a akumulátoru k brzdovému systému běžného auta hybrid doplňuje běžný motor elektromotorem. Benzínový dojezd se zvyšuje natolik, že hybrid je komerčně životaschopný, a vozidla šetřící benzín budou komerčně ještě úspěšnější, až se na spotřebitele uvalí daň za oxid uhličitý, který ze svých aut vypouštějí. Mnoho dalších inovací je na cestě, v čele se zásuvkovým hybridním vozem od General Motors, nazvaným Chevy Volt, který se očekává na konci roku 2010. Zatímco Prius je běžný benzínový automobil s malým přidaným elektromotorem, Volt je elektromobil s přidaným spalovacím motorem. Akumulátorem Voltu bude špičková, vysoce výkonná lithium-iontová baterie, která po nabití slibuje dojezd až 40 mil (zhruba 65 km) a šestihodinovou dobíjecí lhůtu při zapojení do zásuvky běžné elektrické sítě. Na základě struktury jízd typického řidiče najezdí Volt na baterii tolik, že dosáhne spotřeby kolem 1 litru benzínu na 100 kilometrů!", "en": "Electric Cars and Sustainable Development NEW YORK – The key to climate change control lies in improved technology. We need to find new ways to produce and use energy, meet our food needs, transport ourselves, and heat and cool our homes that will allow us to cut back on oil, gas, coal, nitrogen-based fertilizer, and other sources of the climate-changing greenhouse gases. There are enough good options available to suggest that the world can accomplish the goal of controlling climate change at a reasonable cost (perhaps 1% of global income per year) while enabling the world economy to continue to grow and raise living standards. One of the most exciting developments on the horizon is the new generation of electric automobiles. In the earliest days of the automobile in the late nineteenth century, many kinds of cars competed with each other – steam, battery, and internal combustion engine (ICE). The gasoline and diesel-powered internal combustion engines won the competition with the success of the Model T, which first rolled off of the assembly line in 1908. One hundred years later, competition is again stirring. The age of electric vehicles is upon us. The Toyota Prius, a hybrid-electric vehicle first introduced in Japan in 1997, marked an initial breakthrough. By connecting a small generator and rechargeable battery to the braking system of a standard car, the hybrid augments the normal engine with a battery-powered motor. Gasoline mileage is sufficiently enhanced to make the hybrid commercially viable, and gasoline-saving vehicles will become even more commercially viable when consumers are taxed for the carbon dioxide they emit from their vehicles. Much more innovation is on the way, led by General Motors’ plug-in hybrid vehicle, the Chevy Volt, at the end of 2010. While the Prius is a normal ICE automobile with a small motor, the Volt will be an electric vehicle with an engine alongside. The Volt’s battery will be a cutting-edge, high-performance lithium-ion battery, which promises a range of 40 miles per charge and a six-hour recharge time drawing from a normal wall socket. Based on typical driving patterns, the Volt will get so many miles on the battery that it will achieve around 230 miles per gallon of gasoline!"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stěžejní pilíře starého režimu kontroly zbraní a nešíření byly buďto zničeny jako v případě Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM) nebo podstatně oslabeny jako v případě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Zodpovědnost za to padá do značné míry na Bushovu administrativu, která odstoupením od ABM nejen oslabila mezinárodní systémy kontroly jaderných zbraní, ale také nečinně přihlížela blížícímu se kolapsu NPT. Na počátku jednadvacátého století představuje šíření vojenských jaderných technologií jednu z velkých hrozeb pro lidstvo, zvláště pokud tyto technologie padnou do rukou teroristů. Použití jaderných zbraní teroristy by nejen způsobilo velkou humanitární tragédii, ale s největší pravděpodobností by také uvrhlo svět přes práh skutečné jaderné války. Důsledky by byly strašlivé. Téměř stejně znepokojivé je jaderné předefinovávání státní suverenity, protože povede nejen ke vzniku velkého množství malých a politicky nestabilních jaderných mocností, ale zároveň zvýší riziko rozšíření jaderných zbraní do rukou teroristů. Pákistán by pak s největší pravděpodobností přestal být ojedinělým případem. Chceme-li řešit tato i všechna ostatní rizika nové jaderné éry, pak naléhavě potřebujeme mezinárodní iniciativu za obnovu a zdokonalení režimu mezinárodní kontroly pod vedením obou velkých jaderných mocností. Má-li být odzbrojení účinné, musí podnět k němu přijít shora – ze strany USA a Ruska.", "en": "Vital pillars of the old arms-control and anti-proliferation regime have either been destroyed amp#45;amp#45; as was the case with the Anti-Ballistic Missile (ABM) Treaty amp#45;amp#45; or substantially weakened, as with the Nuclear Non-Proliferation Treaty (NPT). Responsibility for this lays largely with the Bush administration which, by terminating the ABM Treaty, not only weakened the international control systems for nuclear weapons, but also sat on its hands when confronted with the NPT’s imminent collapse. At the beginning of the twenty-first century, proliferation of military nuclear technology is one of the major threats to humanity, particularly if this technology falls into terrorists’ hands. The use of nuclear weapons by terrorists would not only result in a major humanitarian tragedy, but also would most likely move the world beyond the threshold for actually waging a nuclear war. The consequences would be a nightmare. Nearly equally worrisome is the nuclear redefinition of state sovereignty because it will not only lead to a large number of small, politically unstable nuclear powers, but will also increase the risk of proliferation into the hands of terrorists. Pakistan would, most likely, no longer be an isolated case. An international initiative for the renewal and improvement of the international control regime, led by both big nuclear powers, is urgently needed to meet these and all other risks of the new nuclear age. For, if disarmament is to become effective, the signal must come from the top – the US and Russia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, our data processing on this is still preliminary, but it really seems that these phenomenal feats that the race car drivers are performing are instinctive. They are things that they have simply learned to do. It requires very little mental workload for them to perform these amazing feats. And their actions are fantastic. This is exactly what you want to do on the steering wheel to catch the car in this situation. Now, this has given us tremendous insight and inspiration for our own autonomous vehicles. We've started to ask the question: Can we make them a little less algorithmic and a little more intuitive? Can we take this reflexive action that we see from the very best race car drivers, introduce it to our cars, and maybe even into a system that could get onto your car in the future? That would take us a long step along the road to autonomous vehicles that drive as well as the best humans. But it's made us think a little bit more deeply as well. Do we want something more from our car than to simply be a chauffeur? Do we want our car to perhaps be a partner, a coach, someone that can use their understanding of the situation to help us reach our potential? Can, in fact, the technology not simply replace humans, but allow us to reach the level of reflex and intuition that we're all capable of? So, as we move forward into this technological future, I want you to just pause and think of that for a moment.", "cs": "Naše zpracování dat je v tomto ohledu stále předběžné, ale opravdu se zdá, že tyto neobyčejné výkony, které řidiči závodních aut předvádějí, jsou instinktivní. Jsou věci, které se dají jednoduše naučit. Vyžaduje to pro ně velmi málo duševního zatížení, aby předváděli tyhle úžasné výkony. A jejich zákroky jsou fantastické. To je přesně to, co byste si přáli dělat za volantem, abyste rozuměli autu v takové situaci. Toto nám poskytlo ohromný náhled a inspiraci pro naše vlastní nezávislá vozidla. Začali jsme se ptát: Dokážeme je vyrobit o trochu méně algoritmicky a trochu více intuitivní? Můžeme vzít tenhle reflexivní úkon, který jsme viděli u těch opravdu nejlepších závodních řidičů, zavést ho do našich aut a možná dokonce do systému, který by se mohl dostat v budoucnu do vašich aut? To by nás posunulo o dlouhý krok na cestě za nezávislým vozidlem, které řídí tak dobře jako ti nejlepší lidé. Ale přimělo nás to také se hlouběji zamyslet. Chceme od našich aut něco víc než jednoduše být řidičem? Chceme, aby naše auta snad byla společníkem, trenérem, někým, kdo dokaze využít svoje chápání situace, aby nám pomohl přijít na náš potenciál? Může vlastně technologie nejen jednoduše nahradit lidi, ale i dovolit nám dosáhnout té úrovně reflexu a předvídání, kterých jsme všichni schopni? Takže, zatímco se přesuneme směrem k této technologické budoucnosti, chci, abyste se jen na chvíli zastavili a přemýšleli o tom."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Investujme do afrických edukátorů JOHANNESBURG – Zkvalitňování vzdělání je všude na světě pomalý, náročný a dlouhodobý proces, přičemž nikde to neplatí více než v Africe, kde tvrdé ekonomické překážky často brání trvalým investicím do lidského kapitálu. Lidé pracující ve vzdělávacím sektoru na tomto kontinentu proto musí hledat řešení, která jsou rychlejší, levnější a lze je rozšiřovat. Ukazuje se však, že pohodlná ��ešení bývají až příliš často krátkozraká a nedokážou zapojit místní lídry, kteří drží klíč k hospodářskému a sociálnímu pokroku. Hlasy zdola, jež vyjadřují bezprostřední zkušenosti s řešením problémů daných komunit, mnohdy zůstávají bez povšimnutí. Na summitu globálních lídrů skupiny G20, který tento týden probíhá v Hamburku, se dostane do popředí nové partnerství G20-Afrika. Ti, kdo chtějí pomoci Africe, by se však měli jednoznačně zaměřit na samotné základy pomoci a rozvoje – a to znamená investovat do místního vedení. Nejlépe financovanými humanitárními organizacemi v Africe jsou bohužel často ty, které řídí lidé ze Západu, případně Afričané s rozsáhlými vazbami na Západ. Nedávno jsem mluvila s několika podnikateli, kteří mají indicie, že africké organizace se spoluzakladatelem ze Západu vyberou více než dvojnásobek prostředků oproti organizacím vedeným Afričany. Tyto finanční předsudky jsou patrné i jinde, což prohlubuje nedostatek místních talentů. Tato prozápadní zaujatost by měla znepokojovat každého, kdo pracuje na budování lepších komunit pro naše děti. Pokud jde o řešení sociálních otázek – ať už jde o nerovnost ve vzdělání, chudobu či diskriminaci –, jsou nejzapálenější ti, kdo mají bezprostřední znalosti problematiky, kterou se snaží řešit. Osobní zkušenosti jsou nejlepším způsobem, jak vytvořit hybatele změn, neboť právě na nich stojí dlouhodobé a osobní investice lidí do demontáže systémů prohlubujících nerovnost a nespravedlnost. Jak by to vypadalo, kdyby tahouni reformy těchto systémů pocházeli přímo z komunit, které ji nejvíce potřebují? Některé organizace už dávají na tuto otázku odpověď. Více než 12 000 lidí se přihlásilo ke vstupu do národní organizace Teach For Nigeria, která rekrutuje, školí a umísťuje mladé učitele do vysoce potřebných škol. Program, který je koncipovaný jako nadace, vybere z nejlepších nigerijských absolventů univerzit a profesionálů necelých 60 kandidátů nejen proto, aby z nich udělal skvělé učitele, ale také aby posílil příští generaci sociálních podnikatelů odhodlaných bojovat s nerovností a silně provázaných s místními aktivitami, které v komunitách napříč jejich vlastí probíhají už dnes.", "en": "Investing in Africa’s Educators JOHANNESBURG – Improving education is a slow, arduous, long-term undertaking everywhere, and nowhere more so than in Africa, where tight economic constraints often prevent sustained investment in human capital. Those who work in the education sector on the continent have to seek solutions that are faster, cheaper, and can be scaled up. Too often, though, expedient approaches prove shortsighted, and fail to engage local leaders who hold the keys to economic and social progress. Too often, grassroots-level voices, reflecting firsthand experience addressing their communities’ problems, are ignored. When global leaders gather in Hamburg this week for the G20 summit, the new G20-Africa Partnership will take center stage. But those committed to helping Africa should focus squarely on the nuts and bolts of aid and development – and that means investing in local leadership. Sadly, the best-funded aid organizations in Africa are often run by Westerners, or by Africans who have extensive ties to the West. I recently spoke to several entrepreneurs who shared anecdotal evidence that organizations in Africa with a Western co-founder raise more than twice the funds of African-run organizations. This financial prejudice is visible elsewhere, too, and it is perpetuating the dearth of local talent. The pro-Western bias should worry everyone working to build better communities for our children. When it comes to addressing social issues – whether it’s educational inequity, poverty, or discrimination – the most committed advocates are those who have first-hand knowledge of the problem they seek to solve. Personal experience is the best way to create agents for change, because it underpins people’s long-term, personal investment in dismantling systems that exacerbate inequity and injustice. What would it look like if the leaders overhauling such systems were cultivated from the very communities that needed them most? Some organizations are answering that question already. More than 12,000 people have applied to join Teach For Nigeria, a national organization that recruits, trains, and places young teachers in high-need schools. The program, designed as a fellowship, will choose fewer than 60 of Nigeria’s brightest university graduates and professionals, not only to develop excellent classroom teachers, but also to empower the next generation of social entrepreneurs committed to tackling inequity and deeply connected to local efforts already underway in communities across their country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "negotiations. Firms’ costs increase if wage settlements are based on these expectations and these costs could be passed on to customers in the form of higher prices. A similar case can be made for price-setting on the part of firms. As many individual prices remain fixed for a particular period (for one month or one year, for example; see Box 4.1), firms which had planned to publish a new price list may increase their individual prices with immediate effect if they anticipate increases in the general price level or in wages in the future. So if people expect inflation in the future, their behaviour can already cause arise in inflation today. This is another reason why it is very important for monetary policy to be credible in its objective of maintaining price stability – in order to stabilise longerterm inflation expectations at low levels, in line with price stability. If the factors described above work in the other direction, we will see an increase in aggregate supply. For example, an increase in productivity (e.g. based on new technologies) would, all things being equal, lead to lower prices and higher employment in the short run as it becomes more profitable to hire labour at given wages. However, if real wages were to increase in line with productivity, employment would remain unchanged. Taken together, a variety of factors and shocks can influence the price level in the short run. Among them are developments in aggregate demand and its various components, including developments in fiscal policy.", "cs": "náklady by se pak v podobě vyšších cen mohly přenést na zákazníky. Podobně lze uvažovat i o procesu, kdy podniky stanoví ceny svých výrobků. Jelikož řada jednotlivých cen je vždy pevně stanovena pro určité období (například na jeden měsíc nebo jeden rok, viz rámeček 4.1), mohou podniky, které plánují zveřejnění nového ceníku, do svých cen již s předstihem zahrnout očekávané zvýšení obecné cenové hladiny nebo mezd v budoucnosti. Tudíž lze tvrdit, že pokud lidé očekávají inflaci v budoucnu, jejich chování může vyvolat zvýšení inflace v současnosti. A to je další důvod, proč je velmi důležité, aby měnová politika důvěryhodně plnila svůj cíl udržování cenové stability. Tím totiž stabilizuje dlouhodobá inflační očekávání na nízké úrovni, která odpovídá cenové stabilitě. Pokud budou výše popsané faktory působit v opačném směru, dojde ke zvýšení agregátní nabídky. Například zvýšení produktivity (např. v důsledku zavedení nových technologií) bude při zachování ostatních faktorů mít za následek nižší ceny a vyšší zaměstnanost v krátkém období, jelikož pro podniky bude najímání dalších pracovníků při dané mzdě výhodnější. Pokud by však reálné mzdy rostly v souladu s růstem produktivity, zaměstnanost by se nezměnila. Lze tedy shrnout, že cenovou hladinu může v krátkém období ovlivnit celá řada faktorů a šoků. Patří mezi ně změny agregátní poptávky a jejích jednotlivých složek, včetně změn fiskální politiky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(\"Kill him.\") We all worry about our privacy settings on Facebook, but the fact of the matter is, our openness can be used against us. Terrorists are doing this. A search engine can determine who shall live and who shall die. This is the world that we live in. During the Mumbai siege, terrorists were so dependent on technology that several witnesses reported that as the terrorists were shooting hostages with one hand, they were checking their mobile phone messages in the very other hand. In the end, 300 people were gravely wounded and over 172 men, women and children lost their lives that day. Think about what happened. During this 60-hour siege on Mumbai, 10 men armed not just with weapons, but with technology, were able to bring a city of 20 million people to a standstill. Ten people brought 20 million people to a standstill, and this traveled around the world. This is what radicals can do with openness. This was done nearly four years ago. What could terrorists do today with the technologies available that we have? What will they do tomorrow? The ability of one to affect many is scaling exponentially, and it's scaling for good and it's scaling for evil. It's not just about terrorism, though. There's also been a big paradigm shift in crime. You see, you can now commit more crime as well. In the old days, it was a knife and a gun. Then criminals moved to robbing trains. You could rob 200 people on a train, a great innovation. Moving forward, the Internet allowed things to scale even more. In fact, many of you will remember the recent Sony PlayStation hack. In that incident, over 100 million people were robbed. Think about that. When in the history of humanity has it ever been possible for one person to rob 100 million? Of course, it's not just about stealing things. There are other avenues of technology that criminals can exploit. Many of you will remember this super cute video from the last TED, but not all quadcopter swarms are so nice and cute. They don't all have drumsticks. Some can be armed with HD cameras and do countersurveillance on protesters, or, as in this little bit of movie magic, quadcopters can be loaded with firearms and automatic weapons.", "cs": "(\"Zabijte ho.\") Všichni se bojíme nastavení soukromí na našem Facebooku, ale faktem je, že naše otevřenost může být použita proti nám. Toho zneužívají teroristé. Vyhledávač může určovat, kdo bude žít a kdo zemře. Tohle je svět, ve kterém žijeme. Během okupace v Bombaji byli teroristé tak závislí na technologii, že podle výpovědi několika svědků masakru teroristé jednou rukou stříleli rukojmí a druhou si kontrolovali zprávy na telefonu. Nakonec bylo 300 lidí vážně zraněno, a více než 172 mužů, žen a dětí toho dne přišlo o život. Přemýšlejte o tom, co se stalo. Během 60-ti hodinového obléhání Bombaje bylo 10 mužů ozbrojených nejen zbraněmi, ale také technologií, schopno uvést 20 miliónů obyvatel Bombaje do naprosté strnulosti. Deset lidí uvedlo 20 miliónů lidí do slepé uličky a tahle informace se rozšířila do celého světa. Vidíme, jak radikálové dokáží zneužít otevřenosti. Tohle se stalo před téměř 4 lety. Co by mohli teroristé udělat dnes s technologiemi, které jsou nám nyní k dispozici? Co udělají zítra? Schopnost jednoho ovlivnit mnoho jiných narůstá exponenciálně. To platí jak pro věci dobré, tak pro věci špatné. Nejedná se však jenom o terorismus. Objevil se také velký posun ve formě, jakou je zločin páchán. V dnešní době můžeme také páchat více typů zločinu. V minulosti jste mohli použít nůž a pistoli. Pak se zločinci přesunuli k vykrádání vlaků. Tohle byla nesmírná inovace, neboť ve vlaku jste mohli oloupit takových 200 lidí. Postupem času se díky internetu začaly věci šířit ještě víc. Mnoho z vás si nejspíš pamatuje hacknutí Sony Play Stationu z poslední doby. Při tomhle incidentu bylo přes 100 milionů lidí okradeno. Jen si to vezměte. Kdy v historii lidstva bylo vůbec možné, aby jeden člověk okradl 100 milionů jiných lidí? Samozřejmě se nejedná jenom o krádeže věcí. Existují další zákoutí technologie, která mohou zločinci zneužít. Mnoho z vás si pamatuje takové to super roztomilé video z poslední TED konference, ale ne všechny roje helikoptér jsou tak pěkné a roztomilé. Ne všechny mají paličky na bicí. Některé mohou být vybaveny HD kamerami a za pomoci přístrojů sledovat protestující osoby, anebo jako v tomhle lehce filmovém kouzlu mohou být tyhle helikoptéry naloženy střelnými zbraněmi a automatickými pistolemi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rok rozbíhavosti LAGUNA BEACH – Významným globálním ekonomickým tématem nadcházejícího roku bude „rozbíhavost“ projevující se u hospodářských trendů, politik a výkonnosti. V průběhu roku bude čím dál těžší tyto divergence uvést do souladu, takže tvůrci politik si budou muset vybrat: buď překonají překážky, které dosud brzdí účinné jednání, anebo budou riskovat, že dopustí destabilizaci ekonomik. Vícerychlostní globální ekonomice budou dominovat čtyři skupiny zemí. První, v čele se Spojenými státy, bude zažívat další zlepšování hospodářské výkonnosti. Trhy práce těchto zemí budou silnější a tvorbu pracovních míst doprovodí zotavení mezd. Přínosy hospodářského růstu budou rozloženy méně nerovně než v posledních několika letech, přestože z nich budou nadále nadměrně těžit ti, kdo se už teď mají lépe. Druhá skupina, vedená Čínou, se ustálí na nižších tempech růstu, než jsou historické průměry, a bude dále strukturálně zrát. Postupně přeorientují své růstové modely, aby je učinily udržitelnějšími – občasné záchvaty nestability globálních finančních trhů jimi sice otřesou, ale nezpůsobí karambol. Budou také pracovat na prohlubování svých vnitřních trhů, zlepší regulatorní rámce, posílí soukromý sektor a rozšíří rozsah tržně založeného ekonomického řízení. Třetí skupina, vedená Evropou, se bude potýkat s obtížemi, jelikož vytrvalá ekonomická stagnace bude v některých zemích vyvolávat společenské a politické rozčarování a komplikovat rozhodování o politikách regionu. Anemický růst, deflační síly a ohniska předluženosti zbrzdí investice a převáží bilanci rizik do minusu. V nejhůře postižených ekonomikách přetrvá povážlivě vysoká a neústupná nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi. Poslední skupinu tvoří země s „divokou kartou,“ jejichž velikost a schopnost zapojit se mají významné systémové důsledky. Nejvýraznějším příkladem je Rusko. Tváří v tvář prohlubující se hospodářské recesi, hroutící se měně, úniku kapitálu a nedostatkům zboží v důsledku ubývajícího dovozu se prezident Vladimír Putin bude muset rozhodnout, jestli změní přístup k Ukrajině, obnoví úzké vazby se Západem, aby umožnil zrušení sankcí, a vytvoří udržitelnější, diverzifikovanou ekonomiku. Alternativou by bylo pokusit se odklonit všeobecnou domácí nespokojenost expanzí ruské intervence na Ukrajině.", "en": "A Year of Divergence LAGUNA BEACH – In the coming year, “divergence” will be a major global economic theme, applying to economic trends, policies, and performance. As the year progresses, these divergences will become increasingly difficult to reconcile, leaving policymakers with a choice: overcome the obstacles that have so far impeded effective action, or risk allowing their economies to be destabilized. The multi-speed global economy will be dominated by four groups of countries. The first, led by the United States, will experience continued improvement in economic performance. Their labor markets will become stronger, with job creation accompanied by wage recovery. The benefits of economic growth will be less unequally distributed than in the past few years, though they will still accrue disproportionately to those who are already better off. The second group, led by China, will stabilize at lower growth rates than recent historical averages, while continuing to mature structurally. They will gradually reorient their growth models to make them more sustainable – an effort that occasional bouts of global financial-market instability will shake, but not derail. And they will work to deepen their internal markets, improve regulatory frameworks, empower the private sector, and expand the scope of market-based economic management. The third group, led by Europe, will struggle, as continued economic stagnation fuels social and political disenchantment in some countries and complicates regional policy decisions. Anemic growth, deflationary forces, and pockets of excessive indebtedness will hamper investment, tilting the balance of risk to the downside. In the most challenged economies, unemployment, particularly among young people, will remain alarmingly high and persistent. The final group comprises the “wild card” countries, whose size and connectivity have important systemic implications. The most notable example is Russia. Faced with a deepening economic recession, a collapsing currency, capital flight, and shortages caused by contracting imports, President Vladimir Putin will need to decide whether to change his approach to Ukraine, re-engage with the West to allow for the lifting of sanctions, and build a more sustainable, diversified economy. The alternative would be to attempt to divert popular discontent at home by expanding Russia’s intervention in Ukraine."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Statute of the Ombudsman and the implementing provisions are available on the Ombudsman's website (http://www.ombudsman.europa.eu). The implementing provisions are also available in hard copy from the Ombudsman's Office. Complaints and own-initiative inquiries Article 195 EC empowers the Ombudsman to receive complaints from any citizen of the Union or any natural or legal person residing or having its registered office in a Member State. The Ombudsman also has the power to open inquiries on his own initiative. Using the own-initiative power, the Ombudsman may investigate a possible case of maladministration brought to his attention by a person who is not entitled to make a complaint. The Ombudsman's practice in such cases is to give the person concerned the same procedural opportunities during the inquiry as if the matter had been dealt with as a complaint. The Ombudsman normally approaches on a case-by-case basis the question of whether to use the own-initiative power in this way. Two such own-ini-tiative inquiries were opened in 2008. Memorandum of Understanding with the European Investment Bank (E) In his Annual Report for 2006, the Ombudsman declared that, subject to possible future resource constraints, he envisaged using the own-initiative power whenever the only reason not to inquire into a complaint alleging maladministration by the EIB in its lending activities outside the EU (external lending) is that the complainant is not a citizen or resident of the Union.", "cs": "Statut veřejného ochránce práv a prováděcí předpisy jsou k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv na adrese (http://www.ombudsman.europa.eu). Tištěná kopie prováděcích předpisů je rovněž k dispozici u úřadu veřejného ochránce práv. ■■Stížnosti a šetření z vlastního podnětu Článek 195 Smlouvy o ES zmocňuje veřejného ochránce práv k přijímání stížností od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické osoby s bydlištěm či právnické osoby se statutárním sídlem v jednom z členských států. Veřejný ochránce práv je rovněž oprávněn zahajovat šetření z vlastního podnětu. Pomocí své pravomoci zahájit šetření z vlastního podnětu může veřejný ochránce práv vyšetřit možný případ nesprávného úředního postupu, na nějž ho upozorní osoba, která není oprávněna podat stížnost. Obvyklým postupem veřejného ochránce práv v těchto případech je poskytnout dotčené osobě stejné procesní možnosti během šetření, jako kdyby byla daná věc projednávána jako stížnost. O tom, zda takto použít pravomoc zahájit šetření z vlastního podnětu, rozhoduje veřejný ochránce práv obvykle případ od případu. V roce 2008 byla zahájena dvě takováto šetření z vlastního podnětu. Memorandum o porozumění s Evropskou investiční bankou (E) Ve své výroční zprávě za rok 2006 veřejný ochránce práv prohlásil, že s výhradou možného budoucího omezení zdrojů předpokládá, že využije svou pravomoc zahájit šetření z vlastního podnětu, kdykoli je jediným důvodem, proč nešetřit st�žnost na údajný nesprávný postup Eib při poskytování úvěrů mimo EU (poskytování úvěrů třet�m zemím), skutečnost, že stěžovatel není občanem Unie ani osobou s trvalým bydlištěm v Unii."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Firmy jako Monsanto sice tvrdí, že pesticidy jsou nezbytné pro zajištění potravinové bezpečnosti, avšak důsledky působení chemických látek na pracovníky, jako byl Tomasi – jehož tělo zůstalo po letech nechráněné manipulace s chemikáliemi zkroucené a znetvořené –, odhalují cenu za jejich používání. Dokonce i v rozvinutých zemích prodělá každý pětitisící pracovník v zemědělství akutní otravu pesticidy a bezpočet dalších zaměstnanců je dennodenně vystaveno účinkům jedovatých látek. Bohužel je jen málo zemědělských pracovníků v situaci, kdy by se mohli brát za svá práva. Sezonní a venkovští pracovníci nemají přístup ke kolektivnímu vyjednávání a migranti bez dokladů se vyhýbají odborům ze strachu, že na ně zaměstnavatelé na oplátku zavolají imigrační úředníky. Základní benefity, jako jsou sociální pojištění, zdravotní péče nebo zaměstnanecké odměny, zde navíc prakticky neexistují. Protože se velká část pracovních předpisů na zemědělství nevztahuje, může si tento sektor dovolit upřednostnit úspory nákladů a maximalizaci zisku před ohledem na zaměstnance. Je načase, abychom přestali pasivně strkat vidličku do jídla na talíři a využili svou kupní sílu k tomu, abychom odolali nutkání platit za potraviny vždy nejnižší cenu. Přivést lidi k zodpovědnosti za špatné zacházení se zemědělci bude náročné, ale ne nemožné. Začít můžeme tím, že vyzveme vlády, aby ochraně zemědělských pracovníků věnovaly více času než zkoumání jejich imigračního statusu. Aby to bylo možné, potřebujeme samozřejmě více informací o tom, odkud se naše potraviny berou. Dnes se obvykle spoléháme na informační štítky a certifikáty. Příběh, který tyto dokumenty popisují, je ovšem rozdrobený, neúplný a někdy i zavádějící. Musíme podniknout další kroky, abychom se dozvěděli celou pravdu.", "en": "While companies like Monsanto argue that pesticides are necessary to ensure food security, the consequences of chemical exposure to workers like Tomasi – whose body was left twisted and mangled after years of handling chemicals without protection – reveal the human cost of their use. Even in developed countries, acute pesticide poisoning affects one in every 5,000 agricultural workers, and countless more employees are exposed to toxins on a daily basis. Unfortunately, few agricultural workers are in a position to advocate for their rights. Seasonal and rural workers lack access to collective bargaining, and undocumented migrant workers avoid unions for fear that employers will retaliate by calling the immigration authorities. Moreover, basic benefits such as social security, health care, and workers’ compensation are typically nonexistent. Exempt from much workplace regulation, this is an industry that can afford to put cost-savings and profits above the wellbeing of employees. It is time for us to stop passively sticking a fork into what lands on our plates, and use our purchasing power to resist paying the cheapest price for food. Holding people accountable for mistreating farm workers will be challenging, but not impossible. We can begin by calling on governments to spend more time protecting farm workers than investigating their immigration status. Of course, for this to be possible, we need more information about where our food comes from. Nowadays, we tend to rely on informational labels and certifications to tell us that. But the story they tell is fragmented, incomplete, and at times even misleading. We need to take the extra steps to learn the full story."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle Evropské komise by vytvoření jednotného evropského kapitálového trhu snížilo podnikům v EU náklady na akciový kapitál o 0,5%, náklady na firemní dluhové financování by pak poklesly o 0,4%. Kromě toho by se v evropské patnáctce v průběhu deseti let zvýšil HDP asi o 1,1% a zaměstnanost by vzrostla o 0,5%. Do roku 2002 však bylo uvedeno do praxe pouze 31 ze 42 ustanovení FSAP. Zaměřit se na brzký vstup do EMU. Co nejrychlejší zavedení eura je pro přistupující země nejlepší strategií, protože je zmobilizuje k dokončení strukturálních reforem tak, aby splňovaly Maastrichtská kritéria pro inflaci, úrokové sazby, fiskální deficity a veřejný dluh. To by bylo pro dlouhodobý hospodářský růst očividně přínosné, podobně jako vyloučení kurzových rizik, nákladů na zajišťovací operace a transakčních nákladů v zahraničním obchodě. Přistupující země jsou již dnes s ekonomikou EU značně provázány a mezi nimi a členskými státy EU existuje výrazná cyklická konvergence. Pokračování integrace EU pravděpodobně srovná hospodářské cykly těchto zemí způsobem podobným synchronizaci nabídkových a poptávkových šoků v EU v devadesátých letech. Náklady spojené s opuštěním nezávislé monetární politiky a plovoucího směnného kurzu by tak nebyly nijak významné. V každé z těchto oblastí čeká ještě přistupující země obtížná cesta k plné integraci. V mnoha z těchto oblastí čeká obtížná cesta rovněž EU.", "en": "According to the European Commission, creating a single European capital market would reduce the cost of equity capital for EU businesses by 0.5% and lower the cost of corporate debt financing by 0.4%. It would also boost GDP in the EU-15 over ten years by about 1.1% and raise employment by 0.5%. But, by 2002, only 31 of the FSAP's 42 provisions had been implemented. Target early EMU entry. Entry into the euro as soon as possible is the best strategy for the accession countries, because it will mobilize them to complete structural reforms in order to meet the Maastricht criteria for inflation, interest rates, fiscal deficits, and public debt. This would have obvious benefits for long-term economic growth, as would elimination of exchange-rate risks, hedging costs, and transaction costs in foreign trade. The accession countries are already highly integrated with the EU economy, with pronounced cyclical convergence between the accession countries and the EMU countries. Continuing EU integration is likely to align the business cycles of these countries in a manner similar to the synchronization of supply and demand shocks in the EU in the 1990's. Thus, costs associated with giving up an independent monetary policy and a flexible exchange rate would not be significant. In each of these areas, the Union's new members still face a difficult path to full integration. In many of them, so does the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the study showed that, compared to other buildings, there is a reduced incidence of eye irritation by 52 percent, respiratory systems by 34 percent, headaches by 24 percent, lung impairment by 12 percent and asthma by nine percent. And this study has been published on September 8, 2008, and it's available on the government of India website. Our experience points to an amazing increase in human productivity by over 20 percent by using these plants. And also a reduction in energy requirements in buildings by an outstanding 15 percent, because you need less fresh air. We are now replicating this in a 1.75-million-square-feet building, which will have 60,000 indoor plants. Why is this important? It is also important for the environment, because the world's energy requirements are expected to grow by 30 percent in the next decade. 40 percent of the world's energy is taken up by buildings currently, and 60 percent of the world's population will be living in buildings in cities with a population of over one million in the next 15 years. And there is a growing preference for living and working in air-conditioned places. \"Be the change you want to see in the world,\" said Mahatma Gandhi. And thank you for listening. (Applause)", "cs": "Studie také ukázala, v porovnání s ostatními budovami, že v ní byla snížená pravděpodobnost podráždění očí o 52 procent, problémů s dýcháním o 34 procent, bolestí hlavy o 24 procent, zhoršení stavu plic o 12 procent a výskytu astma o 9 procent. A tato studie byla publikována 8. Září 2008, a je k dispozici na webu vlády Indie. Naše zkušenosti poukazují na úžasný nárůst v lidské produktivitě přes 20 procent užíváním těchto rostlin. A také snížením energetických nároků v budovách o vynikajících 15 procent, protože potřebujete méně čerstvého vzduchu. Nyní toto zopakujeme v budově o rozloze asi 160 tisíc metrů čtverečních, která bude mít 60 tisíc rostlin. Proč je toto důležité? Je to také důležité pro životní prostředí, protože nároky na energii světa jsou očekávány růst o 30 procent v příští dekádě. 40 procent světové energie se spotřebuje v současnosti budovami a 60 procent světové populace bude žít v budovách ve městech s populací přes 1 milion obyvatel v příštích 15 letech. A je tu narůstající zájem o život a práci v klimatizovaných místech. \"Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.\" řekl Mahátma Gándhí. Děkuji za poslech. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatímco Řecko přešlo od paternalismu k politice laissez faire, Itálie se vydala opačným směrem. Rozhodnutí řecké vlády v čele se stranou Syriza je samozřejmě podivnější vzhledem k faktu, že Syriza má ve většině ostatních politických oblastí sklon upřednostňovat robustní státní zásahy. V Itálii vláda reaguje na antivakcinační agendu populistického Hnutí pěti hvězd, která se stala součástí jeho obecnější kampaně proti státu, etablovaným politickým stranám a „expertům“ zodpovědným za finanční krizi z roku 2008 a za vleklé ekonomické potíže eurozóny. Pokud však odhlédneme od politiky, existují přesvědčivé důvody, proč by vlády měly nařídit povinné vakcinace všech dětí a nenechávat takové rozhodnutí na rodičích. Koneckonců má stát zodpovědnost chránit zranitelné občany – v tomto případě malé děti – před újmami, které lze předvídat. V roce 1990 podepsalo Řecko Úmluvu OSN o právech dítěte, ve které uznává právo všech dětí na „nejvyšší dosažitelný zdravotní standard a zařízení pro léčbu onemocnění a navrácení zdraví“. Pokud však Řecko umožní neinformovaným rodičům zříkat se vakcinací, pak tím vystavuje děti preventabilním infekčním onemocněním a otevřeně porušuje závazek zajistit, aby „žádné dítě nebylo zbaveno práva na přístup k takovým zdravotnickým službám“. Vláda má navíc zodpovědnost zajišťovat legislativou veřejné statky a „stádní imunita“ takovým statkem je. Termín „stádní imunita“ označuje takovou úroveň pokrytí obyvatelstva vakcinací, že dokáže zabránit šíření určité nemoci v populaci. Dosažení stádní imunity je přitom jedním z mála způsobů, jak chránit zranitelné členy komunity, které nelze očkovat, protože jsou imunokompromitovaní nebo prostě příliš staří. Kromě toho je vakcinace klíčovým nástrojem v boji proti jednomu z největších zdravotnických problémů jednadvacátého století: antimikrobiální rezistenci. Díky tomu, že předcházejí infekci, brání vakcíny rovněž nadužívání antibiotik, čímž zpomalují rozvoj rezistence na léky. Navíc je všeobecně známo, že vysoké pokrytí vakcinací znamená zdravější populaci a že zdraví lidé mohou ekonomicky i společensky více přispívat svým komunitám. Žádné lékařské ani technické překážky nám nebrání v tom, abychom vymýtili preventabilní infekční onemocnění, jako jsou spalničky nebo obrna. Největší překážku tak představuje odpor občanů vůči vakcinaci.", "en": "Whereas Greece moved from paternalism to laissez faire, Italy moved in the opposite direction. The decision by Greece’s Syriza-led government is surely the stranger of the two, given that Syriza tends to favor robust state intervention in most other policy areas. In Italy, the government is responding to the populist Five Star Movement’s anti-vaccination agenda, which has become a part of its broader campaign against the state, established political parties, and the “experts” responsible for the 2008 financial crisis and the eurozone’s prolonged economic malaise. But, putting politics aside, there are compelling reasons for why governments should mandate vaccinations for all children, rather than leaving it up to parents to decide. Ultimately, the state has a responsibility to protect vulnerable individuals – in this case young children – from foreseeable harm. In 1990, Greece signed the United Nations Convention on the Rights of the Child, in which it recognized all children’s right to “the highest attainable standard of health and to facilities for the treatment of illness and rehabilitation of health.” But by allowing misinformed parents to forego vaccinations, Greece is exposing children to preventable infectious diseases and openly violating its pledge to ensure “that no child is deprived of his or her right of access to such health-care services.” Moreover, governments have a responsibility to establish public goods through legislation, and “herd immunity” is one such good. Herd immunity describes a level of vaccination coverage that is high enough to prevent a disease from spreading through the population. Achieving herd immunity is one of the only ways to protect vulnerable members of a community who cannot be vaccinated because they are immunocompromised, or simply too old. In addition, vaccination is a crucial instrument in the fight against one of the twenty-first century’s biggest health challenges: antimicrobial resistance. By preventing infections, vaccines also prevent overuse of antibiotics, thereby slowing down the development of drug resistance. More generally, it is widely known that high vaccination coverage results in a healthier population, and that healthier people can contribute more, both economically and socially, to their communities. No medical or technical obstacles are blocking us from eradicating preventable infectious diseases such as measles and polio. Rather, the biggest hurdle has been popular resistance to vaccination."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For example, you can't post the name of the president, Hu Jintao, and also you can't post the city of Chongqing, the name, and until recently, you can't search the surname of top leaders. So, the Chinese are very good at these puns and alternative wording and even memes. They even name themselves -- you know, use the name of this world-changing battle between the grass-mud horse and the river crab. The grass-mud horse is caoníma, is the phonogram for motherfucker, the Netizens call themselves. River crab is héxiè, is the phonogram for harmonization, for censorship. So that's kind of a caoníma versus the héxiè, that's very good. So, when some very political, exciting moments happened, you can see on Weibo, you see a lot of very weird stories happened. Weird phrases and words, even if you have a PhD of Chinese language, you can't understand them. But you can't even expand more, no, because Chinese Sina Weibo, when it was founded was exactly one month after the official blocking of Twitter.com. That means from the very beginning, Weibo has already convinced the Chinese government, we will not become the stage for any kind of a threat to the regime. For example, anything you want to post, like \"get together\" or \"meet up\" or \"walk,\" it is automatically recorded and data mined and reported to a poll for further political analyzing.", "cs": "Nemůžete například zmínit jméno prezidenta - Hu Jintao - a taky nemůžete napsat název města Chongqing. Donedávna jste nemohli vyhledávat příjmení předních představitelů. Proto jsou Číňani experti na různé slovní hříčky, alternativní názvy a taky memy. I sami sebe pojmenovávají slangovými výrazy jako \"grass-mud horse\" a \"river crab\". Grass-mud horse se řekne Cǎonímǎ, což je fonogram pro slovo zkurvysyn. tak si netizeni říkají. River crab se řekne héxié, to je fonogram pro harmonizaci, pro cenzuru. Takže proti sobě stojí caoníma a héxié, to je dobré. Takže když dojde k nějaké zajímavé politické události, najdete na Weibu mnoho zvláštních příběhů. Zvláštní fráze a slova. I kdyby jste měli doktorát z čínštiny, tak tomu nebudete rozumět. Ale dál už nemůžete zajít, protože čínský Sina Weibo byl založen jen měsíc po oficiálním zablokování Twiiteru. To znamená, že Weibo od počátku přesvědčilo čínskou vládu, že se nestane dějištěm žádného ohrožení režimu. Napříkad pokud chcete napsat něco jako \"sejdeme se\", \"srazit se\" nebo \"projít se\", automaticky se to zaznamená a uchová pro další politickou analýzu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm going to speak today about the relationship between science and human values. Now, it's generally understood that questions of morality -- questions of good and evil and right and wrong -- are questions about which science officially has no opinion. It's thought that science can help us get what we value, but it can never tell us what we ought to value. And, consequently, most people -- I think most people probably here -- think that science will never answer the most important questions in human life: questions like, \"What is worth living for?\" \"What is worth dying for?\" \"What constitutes a good life?\" So, I'm going to argue that this is an illusion -- that the separation between science and human values is an illusion -- and actually quite a dangerous one at this point in human history. Now, it's often said that science cannot give us a foundation for morality and human values, because science deals with facts, and facts and values seem to belong to different spheres. It's often thought that there's no description of the way the world is that can tell us how the world ought to be. But I think this is quite clearly untrue. Values are a certain kind of fact. They are facts about the well-being of conscious creatures. Why is it that we don't have ethical obligations toward rocks? Why don't we feel compassion for rocks? It's because we don't think rocks can suffer. And if we're more concerned about our fellow primates than we are about insects, as indeed we are, it's because we think they're exposed to a greater range of potential happiness and suffering. Now, the crucial thing to notice here is that this is a factual claim: This is something that we could be right or wrong about. And if we have misconstrued the relationship between biological complexity and the possibilities of experience well then we could be wrong about the inner lives of insects. And there's no notion, no version of human morality and human values that I've ever come across that is not at some point reducible to a concern about conscious experience and its possible changes.", "cs": "Dnes budu mluvit o vztahu mezi vědou a lidskými hodnotami. Obecně se má za to, že na otázky morálky -- otázky dobra a zla a toho, co je dobré a špatné -- nemá věda oficiálně žádný názor. Má se za to, že věda nám může pomoci získat to, čeho si vážíme, ale nemůže nám říct, čeho bychom si vážit měli. A proto si většina lidí -- pravděpodobně většina lidí tady -- myslí, že věda nikdy neodpoví na nejdůležitější otázky v lidském životě: otázky jako \"Proč žít? \", \"Kvůli čemu umírat? \", \"Co patří k dobrému životu?\" Proto budu argumentovat, že je to iluze -- že oddělení vědy a lidských hodnot je iluze -- a v tomto okamžiku lidských dějin vlastně docela nebezpečná. Často se říká, že věda nám nemůže dát základ pro morálku a lidské hodnoty, protože se zabývá fakty, a zdá se, že fakta a hodnoty patří do různých sfér. Často se má za to, že žádný popis toho, jak to na světě chodí, nám nemůže říct, jaký by svět měl být. Já si však myslím, že to prostě není pravda. Hodnoty jsou určitým druhem faktu. Jsou to fakta o blahobytu tvorů s vědomím. Proč nemáme etické závazky vůči skalám? Proč s nimi nemáme soucit? Protože si myslíme, že nemohou trpět. A pokud nám víc záleží na našich příbuzných primátech než na hmyzu, což záleží, pak proto, že si myslíme, že jsou konfrontováni s širší stupnicí potenciálního štěstí a utrpení. Za povšimnutí přitom stojí zásadní věc, totiž to, že jde o faktické tvrzení: můžeme mít pravdu, nebo se mýlit. A pokud jsme špatně pochopili vztah mezi biologickou komplexitou a možnostmi zkušenosti, pak jsme se možná zmýlili ve vnitřním životě hmyzu. Nesetkal jsem se s představou ani s obdobou lidské morálky a lidských hodnot, kterou by nebylo možné v určitém okamžiku redukovat na starost o vědomou zkušenost a její možné změny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak poukázal, nošení niqábu nepřikazuje Korán a nepředstavuje náboženskou povinnost, nýbrž kulturní volbu. Jestliže tedy muslimky mají možnost zakrývat si hlavu jinak, souhlas s nenošením niqábu je způsobem jak projevit svou příslušnost k liberální společnosti, a to za minimální cenu pro vlastní náboženské závazky. Pro liberály otázka nikdy nestojí tak, zda mají být hranice zcela otevřené, nebo uzavřené; společnost otevřená všem by neměla žádná práva hodná ochrany, zatímco společnost uzavřená všem by neměla žádná práva hodná nápodoby. Hledáme-li abstraktní princip, jehož bychom se měli v otázkách přistěhovalectví držet, liberalismus jej nedokáže zajistit. Liberální společnost však nebude lidem znemožňovat vstup a vytvářet výjimky pro situace, kdy by vpuštěni být měli, nýbrž lidem vstup umožní a bude vytvářet výjimky pro okolnosti, za nichž je třeba je udržet za hranicemi. Liberální společnost rovněž bude považovat svět za prostor potenciálu, který, byť by sebevíc ohrožoval způsoby života brané za samozřejmost, nutí lidi přizpůsobovat se novým výzvám, aniž by se snažili chránit se před cizím a neznámým. Konečně, liberální společnost se nebude zaměřovat na to, co my můžeme poskytnout imigrantům, nýbrž co mohou oni nabídnout nám. Cíl otevřenosti obsažený v přistěhovalectví stojí za to chránit, zejména pokud se jeho požadavky i příslib vztahují na všechny.", "en": "As he pointed out, wearing the nijab is not commanded by the Koran and represents a cultural choice, not a religious duty. So long as other ways are available for Muslim women to cover their heads, agreeing not to wear the nijab is a way of signifying one’s membership in a liberal society at minimal cost to one’s religious commitments. For liberals, the question is never whether borders should be completely open or closed; a society open to all would have no rights worth protecting, while a society closed to all would have no rights worth emulating. If one is looking for an abstract principle to follow on questions of immigration, liberalism cannot provide it. But a liberal society will allow people in and make exceptions for conditions under which they must be kept out, rather than keeping people out and making exceptions for when they should be allowed in. A liberal society will also view the world as teeming with potential that, however threatening to ways of life that are taken for granted, forces people to adapt to new challenges rather than trying to protect themselves against the foreign and unknown. Finally, a liberal society will not focus on what we can offer immigrants, but on what they can offer us. The goal of openness implied by immigration is worth preserving, especially if both its demands and its promise apply across the board."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The intersection of the AS curve with the horizontal axis (see AS* in Chart 2) is what economists call the potential level of output.The potential level of output represents the value of final goods and services produced when the economy’s resources are fully employed, given the current state of technology and structural features of the economy (such as labour market regulations, welfare and tax systems, etc.). With regard to the impact of monetary policy, we can observe that an increase in money supply and the related lower real interest rates will cause aggregate demand to increase, thus shifting the demand curve to the right.11 If these variables change in the opposite direction, aggregate demand will fall (i.e. AD will shift to the left). So far we have discussed movements along the curves, with all other factors but prices and real output remaining unchanged. We now need to understand what happens if these other factors change. In essence, such changes shift the curves to the right or the left. DEVELOPMENTS CHART 3 SHIFTS IN AGGREGATE DEMAND AND LONG-RUN AGGREGATE SUPPLY Regarding aggregate supply, we can see that increases in the prices of production factors, such as wages, or increases in oil prices will lead to a shift to the left in aggregate supply. On the other hand, technological progress or increases in productivity will shift aggregate supply to the right, as this allows for more production at the same cost with a given quantity of labour input. Real output", "cs": "Průsečík křivky agregátní nabídky (AS) s vodorovnou osou (bod AS* v grafu 2) označují ekonomové jako potenciální úroveň výstupu nebo potenciální produkt. Potenciální produkt představuje objem zboží nebo služeb určených k finální spotřebě, které se za dané technické úrovně a za dané strukturální podoby hospodářství (např. omezení na trhu práce, systému sociálního zabezpečení a důchodového pojištění) v ekonomice vyrobí, pokud jsou využity všechny zdroje. Doposud jsme se zabývali pohyby po křivkách v situaci, kdy se všechny faktory kromě cena reálného produktu nemění. Nyní si ukážeme, co se stane, když se tyto ostatní faktory změní. Taková změna v podstatě vede k posunu celých křivek doprava nebo doleva. VÝVOJ CEN GRAF 3: ZMĚNY AGREGÁTNÍ POPTÁVKY A DLOUHODOBÉ AGREGÁTNÍ NABÍDKY cenová hladina Pokud jde o dopady měnové politiky, lze vysledovat, že zvýšení nabídky peněz as ním související pokles reálných úrokových sazeb povede ke zvýšení agregátní poptávky, a posune tedy poptávkovou křivku doprava.11 Pokud dojde u těchto proměnných k posunu v opačném směru, agregátní poptávka se sníží (a křivka AD se tedy posune doleva). AS* reálný produkt"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč vznikly osady i v oblastech nejhustěji zalidněných Palestinci? Ta území, která měla být po roce 1967 použita jako trumfy při jednáních o uznání Izraele a o míru, jsou dnes trvale okupována proto, aby se zabránilo vzniku palestinského státu, který by se těšil svrchovanosti a územní celistvosti, jež malý, ale autonomní stát potřebuje. Ve skutečnosti jsou tato území rozšířením izraelské suverenity - úkolem armády je ochraňovat osadníky a prosazovat faktickou izraelskou svrchovanost nad nimi. Okupace ale s sebou přinesla zhoubné následky: omezení svobody pohybu, každodenní obtěžování a ponižování, zátarasy na silnicích. Okupovaná území se v důsledku stala překážkou dosažení míru a paradoxně i hrozbou pro bezpečnost samotného Izraele, jeho obyvatel a vojáků. Izraelci nemohou dominovat jinému národu a žít v demokratickém státě v souladu se sionistickými ideály, pokud se od těchto území ,,neosvobodí\" a nezvolí si za cíl soužití dvou států s uznávanými hranicemi a dobrými sousedskými vztahy. Uvážíme-li rozsah osad a moc lobbistických skupin, vynucená evakuace okupovaných území je nemyslitelná. Ovšem jakákoli dohoda mezi Izraelem a Palestinci bude požadovat první fázi vystěhování alespoň padesáti či šedesáti tisíců lidí žijících ve vzdálenějších a roztroušených osadách. Před třemi lety premiér Ehud Barak navrhl možné řešení pro přibližně 150 tisíc osadníků: sloučení některých větších osad do sevřených útvarů a jejich připojení k Izraeli společně s rozrůstajícími se předměstími Jeruzaléma výměnou za předání izraelské půdy budoucímu palestinskému státu. Je ale nepravděpodobné, že by Palestinci takové řešení přijali. Je tedy potřeba vytvořit nějaký systém pobídek, které by přesvědčily velkou část osadníků k repatriaci a umožnily pokračující přítomnost ostatních, aniž by docházelo k narušení palestinské suverenity. To bude snazší u osadníků, kteří se přestěhovali z pragmatických důvodů (dotované bydlení, úroveň předměstského života, daňové pobídky), protože jde v zásadě o lidi dojíždějící za prací a jejich životní styl by se v Izraeli příliš nezměnil. Uvážíme-li dnešní teroristické útoky v ulicích a nejistotu a budoucí ustavení palestinského státu, tito osadníci se zřejmě budou chtít vrátit a žít uvnitř Izraele.", "en": "Why have settlements been established even in areas most densely populated by Palestinians? Those territories that were to be used after the 1967 war as bargaining chips in exchange for recognition of Israel and peace are now permanently occupied in order to prevent the formation of a Palestinian state with the sovereignty and territorial continuity necessary for a small but autonomous state. In reality, the territories are an extension of Israeli sovereignty; the army is there to protect the settlers and to assert Israel's de facto sovereignty over them. But the occupation has produced malignant effects: restrictions on freedom of movement, daily harassment and humiliation, road blocks. As a result, the occupied territories have become an obstacle to peace and, paradoxically, a threat to the very security of Israel, its citizens, and its soldiers. Israelis cannot dominate another people and live in a democratic state in keeping with Zionist ideals unless they \"free\" themselves of the territories and aim at the coexistence of two states with recognized borders and good neighborly relations. Given magnitude of settlement and the power of vested interests, a forced evacuation of the occupied territories is unthinkable. But any agreement between Israel and the Palestinians, will call for a first phase of evacuation of the at least 50,000-60,000 people living in the more distant and scattered settlements. Three years ago, Premier Ehud Barak proposed a possible solution for approximately 150,000 settlers: combining some of the large settlements into contiguous blocks and annexing them to Israel along with the sprawling suburbs of Jerusalem, with Israeli land handed over to the future state of Palestine in exchange. But it is unlikely that the Palestinians would accept such a solution. So some kind of system of incentives must be devised to encourage a large portion of settlers to repatriate and to allow for the continued presence of the others in the territories while respecting Palestinian sovereignty. This will be easier for those settlers who moved to the territories for pragmatic reasons (subsidized housing, the quality of suburban life, tax incentives), because they are basically commuters, with a lifestyle that is not much different than if they were living in Israel. Today, with the terrorist attacks along the roads and the insecurity, and tomorrow, with the establishment of a Palestinian state, these settlers will probably want to return to live within Israel's borders."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The doomsday predictions of a flood of workers from Central and Eastern Europe have proved to be unfounded. Labour migration from new to old member states has been modest, rarely reaching even 1% of the active working population of the host country. This is the case both in those member states that applied restrictions to access to their labour market and in those which did not. These workers have helped to ease labour shortages in sectors such as agriculture and construction. Ireland, the UK and Sweden have successfully opened their labour markets to the workers from Eastern and Central Europe right from the start, on 1 May 2004. In Ireland, the arrival of workers from the new member states has played a major role in sustaining the country’s high growth rate. In the UK, workers from the new member states have helped to fill a part of the half a million job vacancies. In light of these positive experiences, Finland, Portugal and Spain have now decided that they too will open their labour markets. Others – such as Belgium and France – have opted for partial opening. Employment grew 1% on average in 2005 both in the new and in the old member states. Enlargement favours legal migration, which is easier to control, whereas the real problem in many member states is illegal migration, mainly from third countries. By opening up opportunities for legal work in the old member states, the 2004 enlargement has helped to reduce the grey economy (and the black labour market). Legal workers are less prone to exploitation and poor labour standards; they also pay taxes and social security contributions. The increase in the registered working population from new member states in the old members had no relevant impact in social security spending. In the UK, only 1 out of each 100 newly registered workers from the new member states has made any claims for social security benefits. Meanwhile, the EU requires the new members to adopt its health, safety and other labour standards, improving working conditions for people in those countries and contributing to fair competition between companies. There is no evidence that enlargement has caused social dumping. On the contrary, through enlargement, harmonised social standards are slowly but surely spreading across the EU. Studies confirm that relocation of companies from the old to the new Member States remains a marginal phenomenon.", "cs": "Předpovědi o konci světa ve smyslu záplavy pracovníků ze střední a východní Evropy se ukázaly jako neopodstatněné. Migrace pracovníků z nových členských států do těch starých proběhla jen ve velmi omezené míře a stěží dosáhla úrovně 1% aktivní pracující populace hostitelské země. To platí jak pro členské státy, které uplatňují omezení týkající se vstupu na jejich trh práce, tak pro ty, které takové omezení nemají. Tito pracovníci naopak pomáhají doplnit nedostatek pracovních sil v odvětvích, jako je zemědělství a stavebnictví. Irsko, Spojené království a Švédsko úspěšně otevřely své pracovní trhy pracovníkům z východní a střední Evropy hned od začátku, dne 1. května 2004. V Irsku hrál příchod pracovníků z nových členských států zásadní roli ve snaze udržet v zemi dosavadní vysokou míru růstu. Ve Spojeném království pomohli pracovníci z nových členských států zaplnit část z půl milionu volných pracovních míst. S ohledem na tyto pozitivní zkušenosti nyní rozhodnutí o otevření svých pracovních trhů učinilo i Finsko, Portugalsko a Španělsko. Jiní – jako je Belgie a Francie – se rozhodly pro částečné otevření. Míra zaměstnanosti v nových i starých členských státech v roce 2005 vzrostla průměrně o 1%. Rozšíření podporuje zákonnou migraci, kterou lze snadněji kontrolovat. Skutečný problém v mnoha zemích však představuje nezákonná migrace, a to zejména ze třetích zemí. Otevřením příležitostí k legální práci ve starých členských státech nám rozšíření v roce 2004 pomohlo snížit podíl šedé ekonomiky (a černého trhu práce). Legální pracovníci nemohou být tak snadno vykořisťováni a vystavováni špatným pracovním podmínkám. Nárůst registrované pracující populace z nových členských států zaznamenaný ve starých členských státech neměl žádný významný dopad na výdaje v oblasti sociálního zabezpečení. Ve Spojeném království uplatňoval jen 1 ze 100 nově registrovaných pracovníků z nových členských států jakékoli nároky v oblasti sociálního zabezpečení. Mezitím EU po nových členských státech požaduje, aby přijaly zdravotní, bezpečnostní a jiné pracovní normy, které zlepší pracovní podmínky lidí v těchto státech a přispějí ke spravedlivé soutěži mezi společnostmi. Neexistuje důkaz o tom, že by rozšíření způsobilo sociální dumping. Naopak, prostřednictvím rozšíření se harmonizované sociální normy pomalu ale jistě šíří po celé EU. Hlavní destinací navíc není střední a východní Evropa, ale spíše Asie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• was no longer registered with a social security scheme or in an equivalent situation, but had paid social security contributions for a minimum of fifteen years; Spain also has a flexible pension scheme, under which persons receiving retirement pensions can work parttime (25-85% of a working day), in which case their pension will be reduced proportionally. • was receiving a contributory retirement or permanent incapacity allowance; Noncontributory old age pension • was receiving temporary incapacity benefits, risk during pregnancy benefits or maternity benefits; Elderly persons living on low incomes who have never paid social security contributions, or have not done so for long enough to entitle them to a contributory pension, are entitled to a noncontributory old age pension, if they: • disappeared following an accident at work or other accident in circumstances justifying the presumption of death and there was no news of the missing person for 90 days after the accident. • are legally resident in Spain and have been for 10 t h Whatever the years between the date of their 16 birthday and the there is no surviving spouse, the amount of that entitlement is added to the orphan’s pension. cause of death, one or more of the following will be paid: Death grants Pensions and temporary benefits for other family members Concurrent benefits With certain specific exceptions, a person who was joined in marriage to the deceased and who has not remarried is entitled to a survivor’s pension (reversionary pension); this applies to the surviving spouse and to those who were divorced or separated or whose marriage was annulled. In the three latter cases, the amount of the pension will be proportion al to the length of time the spouses lived together. The survivor’s pension is payable to the surviving spouse regardless of any personal income or personal pension(s) the beneficiary may have. However, entitlement is lost if the surviving spouse remarries, except in the following circumstances:", "cs": "• zaměstnavatel současně uzavře pracovní smlouvu s náhradníkem, jejíž doba trvání musí být povinně zajištěna až do dne, kdy nahrazovaný zaměstnanec odejde do důchodu (tato podmínka se nevyžaduje, pokud osoba pobírající částečný důchod nedosáhla věku 65 let). Při patnácti letech placení příspěvků se částka důchodu zvyšuje na 50 % výpočetního základu, každý další rok placení příspěvků mezi 16. a 25. rokem včetně narůstá o 3 % a od 26. roku narůstá o 2 %, až dosáhne 100 % při 35 letech placení příspěvků. Příjemci starobních důchodů mohou využít pružného důchodu: starobní důchod se může kumulovat s pracovní smlouvou na částečný úvazek (mezi 25 % a 85 % pracovního dne), kdy se částka důchodu sníží v opačném poměru k odpracované době. Nepříspěvkové starobní důchody Výpočetní základ se rovná kvocientu, který získáme, když příspěvkové základy žadatele za 180 měsíců předcházejících měsíci, kdy nastala skutečnost odůvodňující nárok, dělíme 210. Senioři, kteří nemají dostatečné finanční prostředky a kteří nikdy neplatili příspěvky sociálního zabezpečení nebo je neplatili dostatečně dlouhou dobu na to, aby měli nárok na příspěvkový důchod, mohou mít nárok na nepříspěvkový starobní důchod. Aby měl příjemce nárok na tento důchod, musí splňovat tyto podmínky: Na začátku každého roku se všechny důchody revalorizují podle indexu spotřebitelských cen. • musí být starší než 65 let; Obecný zákon o sociálním zabezpečení stanoví ve svém článku 171 dávky v případě úmrtí a pozůstalostní dávky. Z těchto deseti let musejí být 2 roky po sobě jdoucí a bezprostředně předcházející dni předložení žádosti o důchod; Pohřebné • nesmí mít k dispozici finanční prostředky. Vdovský a vdovecký důchod Pokud výše důchodu (nebo souhrnná částka důchodů, pokud se jich vyplácí více) nedosahuje úrovně stanoveného minimálního důchodu, vyplácí se doplatek rovnající se rozdílu mezi tímto minimálním a pobíraným důchodem, pokud dotčená osoba nemá profesní nebo kapitálové příjmy převyšující určitou částku. Tento doplatek nelze konsolidovat. Výše minimálního důchodu se stanoví na začátku každého roku. Příjemci pozůstalostního (vdovského a vdoveckého) důchodu jsou ty osoby, které žily se zemřelou osobou v manželství a neuzavřely manželství nové (kromě zvláštních výjimek): pozůstalý/á manžel/ka, odloučení a rozvedení manželé a osoby, jejichž manželství bylo prohlášeno za neplatné. V případě odluky, rozvodu nebo neplatnosti manželství se výše důchodu stanoví v poměru k době, kdy spolu manželé žili."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And there was two journalists involved that clearly weren't insurgents because that's their full-time job. CA: I mean, there's been this U.S. intelligence analyst, Bradley Manning, arrested, and it's alleged that he confessed in a chat room to have leaked this video to you, along with 280,000 classified U.S. embassy cables. I mean, did he? JA: We have denied receiving those cables. He has been charged, about five days ago, with obtaining 150,000 cables and releasing 50. Now, we had released, early in the year, a cable from the Reykjavik U.S. embassy, but this is not necessarily connected. I mean, I was a known visitor of that embassy. CA: I mean, if you did receive thousands of U.S. embassy diplomatic cables ... JA: We would have released them. (CA: You would?) JA: Yeah. (CA: Because?) JA: Well, because these sort of things reveal what the true state of, say, Arab governments are like, the true human-rights abuses in those governments. If you look at declassified cables, that's the sort of material that's there. CA: So let's talk a little more broadly about this. I mean, in general, what's your philosophy? Why is it right to encourage leaking of secret information? JA: Well, there's a question as to what sort of information is important in the world, what sort of information can achieve reform. And there's a lot of information. So information that organizations are spending economic effort into concealing, that's a really good signal that when the information gets out, there's a hope of it doing some good -- because the organizations that know it best, that know it from the inside out, are spending work to conceal it. And that's what we've found in practice, and that's what the history of journalism is. CA: But are there risks with that, either to the individuals concerned or indeed to society at large, where leaking can actually have an unintended consequence? JA: Not that we have seen with anything we have released. I mean, we have a harm immunization policy. We have a way of dealing with information that has sort of personal -- personally identifying information in it.", "cs": "A jsou tam dva novináři, tedy zjevně ne povstalci, protože tohle je jejich práce. CA: Zatkli dokonce amerického analytika rozvědky Bradleyho Manninga. Prý se na chatu přiznal, že vám to video předal spolu s 280 000 tajnými telegramy americké ambasády. Udělal to? JA: Přijetí těch telegramů jsme popřeli. Před pěti dny byl obviněn, že získal 150 000 telegramů a 50 z nich zveřejnil. Na začátku roku jsme zveřejnili telegram z americké ambasády v Reykjavíku. Jenže to s tím nutně nesouvisí. To velvyslanectví jsem často navštěvoval. CA: Pokud jste dostali tisíce diplomatických telegramů americké ambasády... JA: Zveřejnili bychom je. (CA: Opravdu?) JA: Ano. (CA: Proč?) JA: Protože tyhle věci odhalují skutečný stav věcí, například rozhodování arabských vlád, jejich skutečné zneužívání lidských práv. Pokud se podíváte na odtajněné telegramy, toto v nich najdete. CA: Proberme to trochu důkladněji. Jaká je obecně vaše filozofie? Proč je správné podporovat zveřejňování tajných informací? JA: Je otázka, jaké informace jsou na světě důležité a jaké informace mohou způsobit změny. Existuje spousta informací. Pokud se objeví informace, do jejichž utajení organizace investují, je to opravdu dobrý signál, že jejich zveřejnění může být prospěšné. Protože organizace, které je znají nejlíp, které je znají zevnitř, vynakládají úsilí, aby je utajily. To jsme zjistili v praxi. A taková je i podstata žurnalistiky. CA: Ale neexistují rizika, ať už pro jednotlivé osoby nebo celou společnost, že zveřejnění může mít nechtěné důsledky? JA: To se nám ještě nestalo. Máme svoje zásady ochrany. Víme, jak nakládat s informacemi, které obsahují osobní... údaje o konkrétní osobě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Spain, the Netherlands, Finland and the United Kingdom,where recent survey evidence suggests that use of ecstasynow equals, or even exceeds, amphetamine use. Despitethis rise in ecstasy use, in 2002 Europe continued toaccount for the majority of global seizures of amphetamine(86% by volume). Lifetime prevalence rates for ecstasy usegenerally range from 0.5% to 7% of the adult population,although rates are higher in younger males. For example,lifetime prevalence rates of between 11% and 17% arereported among 15- to 24-year-old males in the Czech Republic, Spain, the Netherlands and the United Kingdom.Overall, the increase in the use of ecstasy that occurredduring the 1990s now appears to have stabilised, with onlya few countries still reporting an upward trend. Studies ofparticular populations repeatedly show that ecstasy use ismore common among young people attending what havebecome known as ‘dance events/parties’, although somerecent evidence suggests that this link may be weakening. Cannabis remains the most commonly used illegalsubstance in the EU, with a high level of variation betweencountries. Recent studies among 15-year-old school studentssuggest that lifetime prevalence varies from under 10% toover 30%, with the highest rates being reported by boys inthe United Kingdom (42.5%). A small but consistentproportion (about 15%) of 15-year-old school students whohave used cannabis in the last year report doing so on 40or more occasions. Such intensive use of cannabis isconcerning, particularly the possibility that this group mightbe at risk of experiencing negative consequences.", "cs": "Amfetamin je vEvropě po konopí historicky druhounejužívanější drogou. To se však nyní vřadě zemí zřejměmění, zejména vNěmecku, Španělsku, Nizozemsku,Finsku a Velké Británii, kde je podle zjištění průzkumůprovedených vposlední době užívání extáze nyní stejně,nebo dokonce více rozšířené než užívání amfetaminu.Navzdory tomuto růstu užívání extáze byla vEvropě i vroce 2002 zachycena většina amfetaminu zachycenéhovcelosvětovém měřítku (86% objemu). Celoživotníprevalence užívání extáze se obecně pohybuje vrozmezí0,5% až 7% celkové populace, ačkoli u mladých mužůje tato hodnota vyšší. Např. celoživotní prevalencevrozpětí 11% až 17% je hlášena z České republiky,Španělska, Nizozemska a Velké Británie. Celkově se zdá,že nárůst užívání extáze, k němuž došlo během 90. letminulého století, se nyní stabilizoval. Pouze několik málozemí nadále uvádí rostoucí trend. Konopí je vrámci EU stále nejužívanější nelegální látkou,přičemž mezi jednotlivými zeměmi existují značné rozdíly.Zprůzkumů provedených vposlední době mezipatnáctiletými studenty vyplývá, že celoživotní prevalencese pohybuje vrozmezí od necelých 10% po více než30%, přičemž nejvyšší hodnoty jsou uváděny u chlapcůve Velké Británii (42,5%). Malá, ale stabilní část(asi15%) patnáctiletých studentů, kteří konopí užiliběhem posledních 12 měsíců, uvádí, že konopí užilialespoň při 40 příležitostech. Takto intenzivní užíváníkonopí je znepokojivé, a zejména pak možnost, že u tétoskupiny existuje riziko nepříznivých následků."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Brexit a budoucnost Evropy NEW YORK – Británie, mám za to, měla nejlepší ze všech možných dohod s Evropskou unií: byla členem společného trhu, aniž přináležela k euru, a zajistila si řadu výjimek z unijních pravidel. Přesto to britským voličům nestačilo a neodradilo je to od hlasování pro odchod. Proč? Odpověď lze najít v průzkumech veřejného mínění během měsíců před referendem o „brexitu“. Evropská migrační krize a debata o brexitu se vzájemně přiživovaly. Kampaň za odchod z EU zneužívala zhoršující se uprchlické situace – symbolizované děsivými záběry tisíců uchazečů o azyl soustředěných v Calais a zoufale odhodlaných použít všechny prostředky k průniku do Británie – s cílem podněcovat strach z „neřízeného“ přistěhovalectví z ostatních členských států EU. Evropské orgány přitom odkládaly důležitá rozhodnutí v oblasti uprchlické politiky, aby se vyvarovaly negativním vlivům na hlasování v britském referendu, čímž výjevy chaosu, třeba právě v Calais, prodlužovaly. Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové otevřít dveře své země uprchlíkům dokořán bylo inspirativním gestem, ale nebylo důkladně promyšlené, protože přehlédlo faktor přitažlivosti. Nenadálý příliv žadatelů o azyl narušil každodenní životy lidí napříč EU. Nedostatek adekvátní regulace navíc vyvolal paniku, která postihla všechny: místní populaci, orgány zodpovědné za veřejnou bezpečnost i samotné uprchlíky. Vydláždil také cestu ke svižnému vzestupu xenofobních protievropských stran, například britské Strany nezávislosti, která byla v čele kampaně za odchod, jelikož se zdá, že národní vlády a evropské instituce nejsou schopné krizi zvládnout. Katastrofický scénář, jehož se mnozí obávali, se teď zhmotnil a rozpad EU už je prakticky nevratný. Nakonec se Británie v důsledku odchodu z EU může a nemusí mít relativně lépe než ostatní země, ale v krátkodobém až střednědobém výhledu tamní ekonomika a obyvatelé nutně výrazně utrpí. Libra se ihned po hlasování sesunula na nejnižší úroveň za víc než tři desítky let a finanční trhy po celém světě zřejmě zůstanou neklidné, dokud se bude dlouhý, komplikovaný proces politického a ekonomického odchodu z EU dojednávat. Důsledky pro reálnou ekonomiku budou srovnatelné jedině s finan��ní krizí let 2007-2008.", "en": "Brexit and the Future of Europe NEW YORK – Britain, I believe, had the best of all possible deals with the European Union, being a member of the common market without belonging to the euro and having secured a number of other opt-outs from EU rules. And yet that was not enough to stop the United Kingdom’s electorate from voting to leave. Why? The answer could be seen in opinion polls in the months leading up to the “Brexit” referendum. The European migration crisis and the Brexit debate fed on each other. The “Leave” campaign exploited the deteriorating refugee situation – symbolized by frightening images of thousands of asylum-seekers concentrating in Calais, desperate to enter Britain by any means necessary – to stoke fear of “uncontrolled” immigration from other EU member states. And the European authorities delayed important decisions on refugee policy in order to avoid a negative effect on the British referendum vote, thereby perpetuating scenes of chaos like the one in Calais. German Chancellor Angela Merkel’s decision to open her country’s doors wide to refugees was an inspiring gesture, but it was not properly thought out, because it ignored the pull factor. A sudden influx of asylum-seekers disrupted people in their everyday lives across the EU. The lack of adequate controls, moreover, created panic, affecting everyone: the local population, the authorities in charge of public safety, and the refugees themselves. It has also paved the way for the rapid rise of xenophobic anti-European parties – such as the UK Independence Party, which spearheaded the Leave campaign – as national governments and European institutions seem incapable of handling the crisis. Now the catastrophic scenario that many feared has materialized, making the disintegration of the EU practically irreversible. Britain eventually may or may not be relatively better off than other countries by leaving the EU, but its economy and people stand to suffer significantly in the short to medium term. The pound plunged to its lowest level in more than three decades immediately after the vote, and financial markets worldwide are likely to remain in turmoil as the long, complicated process of political and economic divorce from the EU is negotiated. The consequences for the real economy will be comparable only to the financial crisis of 2007-2008."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "28.What can I do if the national authorities or my employer donot respect my rights as a migrant worker? If you feel that your rights as a migrant worker are not being respected by thenational authorities of the Member State where you work or by your employer, it is extremely important that first of all you seek redress before the national authorities whenever you think a particular rule or a specific decisionwhich concerns you might be contrary to the EC rules on free movement ofworkers. You can also: Seek assistance through the SOLVIT system Seek assistance through the Citizens Signpost Service35; Address a complaint to the European Commission36; however, the Commission will not be able to intervene if your problem relates to decisions made by a private employer. Moreover, lodging the complaint willnot have a direct effect on your individual case. Send a petition to the European Parliament Do you want to work in another EU Member State? – Find out about your rights! 29.What is the role of the Court of Justice of the European Communities?", "cs": "28.Co mohu dělat, když vnit ro stát ní orgány nebo můj zaměs t -na va tel neres pek tu jí má práva migru jí cí ho pra covní ka? Pokud máte pocit, že vnit ro stát ní orgány členské ho státu, kde pra cu je te, nebováš zaměs tna va tel neres pek tu jí vaše práva migru jí cí ho pra covní ka, je veli cedůle ži té, abyste nej pr ve usi lo va li o nápravu u vnit ro stát ních orgánů, pokud sedomní vá te, že by určité pra vid lo nebo kon krét ní roz hod nu tí, které se vástýká, mohlo být v roz po ru s před pi sy ES pro volný pohyb pra covní ků. Rovněž můžete: te: 3 4 ), hledat pomoc pro střed nic tvím sítě SOLVIT( • • • hledat pomoc pro střed nic tvím Občanského roz cest ní ku(35),zas lat stížnost Evropské komisi (36); Komise nic mé ně nemůže zasáhnout, nout, Předložení stíž nosti navíc nemá přímý vliv na váš jed not li vý pří -pad. Proto je nutné, abyste se sna ži li dosáhnout nápravy u vnit ro stát níchorgá nů, • zaslat petici Evropskému par la men tu ( Chcete pracovat v jiném členském státě EU? Zjistěte, jaká jsou vaše práva! 29.Jaká je úloha Soudního dvora Evropských spo le čen ství?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velká opičí debata Ve svých Dějinách evropské morálky, které vyšly v roce 1869, irský historik a filozof W. E. Laskavé chování zprvu zahrnuje toliko rodinu, záhy se však kruh rozšíří a obsáhne nejprve třídu, poté národ, poté koalici národů, nato veškeré lidstvo, až nakonec jest jeho vliv patrný i na počínání člověka ve světě zvířecím… Je možné, že toto rozšiřování kruhu morálky vbrzku učiní významný krok kupředu. Francisco Garrido, bioetik a poslanec španělského parlamentu, navrhl rezoluci, která nabádá vládu, aby „deklarovala svou podporu projektu ‚Great Ape‘ a podnikla na mezinárodních fórech a v organizacích veškerá nezbytná opatření pro ochranu lidoopů před špatným zacházením, zotročováním, mučením, smrtí a vyhynutím“. Tato rezoluce by neměla sílu zákona, ale její schválení by se stalo prvním případem, kdy by zákonodárný sbor některého státu uznal zvláštní postavení lidoopů a potřebu chránit je nejen před vyhynutím, ale i před týráním jednotlivých kusů. Projekt „Great Ape“ („Lidoop“) jsem založil v roce 1993 spolu s italskou filozofkou a bojovnicí za práva zvířat Paolou Cavalieriovou. Naším cílem bylo zajistit lidoopům některá základní práva: právo na život, svobodu a ochranu před mučením. Projekt se ukázal jako kontroverzní. Někteří odpůrci namítají, že rozšiřováním práv za hranice našeho druhu zacházíme příliš daleko, zatímco podle jiných projekt nezachází dostatečně daleko, poněvadž omezuje přiznání práv pouze na lidoopy. První druh kritiky veskrze odmítáme. Neexistuje žádný rozumný morální důvod, proč by se základní práva měla omezovat na příslušníky určitého konkrétního druhu. Pokud bychom se setkali s inteligentními a sympatickými mimozemšťany, také bychom jim upřeli základní práva, jeliko�� nejsou příslušníky našeho druhu? Přinejmenším bychom tedy měli přiznat základní práva všem bytostem, které projevují inteligenci a vědomí (včetně určité míry uvědomění si vlastního já) a jež mají emocionální a sociální potřeby. Ke druhému typu kritiky se stavíme shovívavěji. Projekt „Great Ape“ neodmítá myšlenku přiznání základních práv i jiným živočichům. Pouze tvrdí, že potřeba takových práv je nejsilnější právě ve vztahu k lidoopům.", "en": "The Great Ape Debate In his History of European Morals, published in 1869, the Irish historian and philosopher W.E.H. Lecky wrote: At one time the benevolent affections embrace merely the family, soon the circle expanding includes first a class, then a nation, then a coalition of nations, then all humanity and finally, its influence is felt in the dealings of man with the animal world... The expansion of the moral circle could be about to take a significant step forwards. Francisco Garrido, a bioethicist and member of Spain’s parliament, has moved a resolution exhorting the government “to declare its adhesion to the Great Ape Project and to take any necessary measures in international forums and organizations for the protection of great apes from maltreatment, slavery, torture, death, and extinction.” The resolution would not have the force of law, but its approval would mark the first time that a national legislature has recognized the special status of great apes and the need to protect them, not only from extinction, but also from individual abuse. I founded the Great Ape Project together with Paola Cavalieri, an Italian philosopher and animal advocate, in 1993. Our aim was to grant some basic rights to the nonhuman great apes: life, liberty, and the prohibition of torture. The Project has proven controversial. Some opponents argue that, in extending rights beyond our own species, it goes too far, while others claim that, in limiting rights to the great apes, it does not go far enough. We reject the first criticism entirely. There is no sound moral reason why possession of basic rights should be limited to members of a particular species. If we were to meet intelligent, sympathetic extraterrestrials, would we deny them basic rights because they are not members of our own species? At a minimum, we should recognize basic rights in all beings who show intelligence and awareness (including some level of self-awareness) and who have emotional and social needs. We are more sympathetic to the second criticism. The Great Ape Project does not reject the idea of basic rights for other animals. It merely asserts that the case for such rights is strongest in respect to great apes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zalévání Blízkého východu FEZ – World Water Development Report od OSN potvrzuje to, co již mnoho lidí ví: statisíce lidí na Blízkém východě a v Severní Africe (MENA) – zejména v Alžírsku, Jordánsku, Maroku, Palestině, Súdánu, Sýrii a Jemenu – čelí v roce 2016 největšímu nedostatku vody za poslední dekády. Je to to poslední, co region potřebuje, když se snaží o ekonomický růst a diverzifikaci. K současné situaci přispělo mnoho faktorů, včetně klimatické změny, přeměn v poušť, znečištění vody a zneužívání přírodních zdrojů. Nedostatek informací, vzdělání a komunikace činí mnohé z těchto výzev ještě těžší, protože posilují nedostatek povědomí o praktikách šetrných k životnímu prostředí – nemluvě o závazku k tomu je dodržovat. K tomu přidejme nedostatečné snižování rizika katastrof a správu vládami, z nichž se mnohé potýkají s dalšími konflikty a krizemi, a situace je vskutku strašná. Například Alžírsko zažívá nejhorší sucho za poslední polovinu století. Díky tomu, že většina země spoléhá z velké části na dešťovou vodu (díky nerozvinuté infrastruktuře), byly letošní výnosy z obilovin nižší o 40%. Alžírsko nezajistilo dostatek dostupných vodních zdrojů pro své obyvatelstvo a to navzdory jeho obřímu bohatství v podobě ropy a zemního plynu, nemluvě o adekvátních zaměstnaneckých příležitostech. Výsledkem je, že je země trmácena v občanských protestech. Libye čelila mnohem větší nestabilitě, způsobené roky vnitřního konfliktu. Výsledné výpadky energie a nedostatek paliva v zemi oslabil distribuci vody.", "en": "Watering the Middle East FEZ – The United Nations World Water Development Report confirms what many already know: hundreds of thousands of people in the Middle East and North Africa (MENA) – especially in Algeria, Jordan, Libya, Morocco, Palestine, Sudan, Syria, and Yemen – have faced the worst water shortages in decades in 2016. This is the last thing the region needs, as it works toward economic growth and diversification. Multiple factors have contributed to the current situation, including climate change, desertification, water pollution, and misuse of natural resources. Inadequate information, education, and communication exacerbate many of these challenges, as it reinforces a lack of awareness of – much less commitment to – environmentally friendly practices. Add to that inadequate disaster-risk reduction and management by governments – many of which are dealing with other conflicts and crises – and the situation has become truly dire. Algeria, for example, has been experiencing its worst drought in five decades. With much of the country’s agriculture relying heavily on rainfall, owing to underdeveloped infrastructure, cereal yields are down 40% this year. Despite its vast oil and gas wealth, Algeria has failed to ensure sufficient affordable water resources for its population, not to mention adequate employment opportunities. As a result, the country is now being rocked by popular protests. Libya has faced even greater instability, wrought by years of internal conflict. The resultant power cuts and fuel scarcity undermined water distribution in the country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pan Ki-munova tichá moc NEW YORK – Několik dní poté, co vláda na Srí Lance v květnu porazila svého odvěkého nepřítele, tamilské tygry, odletěl generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun na čtyřiadvacetihodinovou návštěvu hlavního města země Colomba, aby naléhavě vyzval prezidenta Srí Lanky k otevření uprchlických táborů v zemi i pro mezinárodní humanitární skupiny. Byla to jen další v řadě několika naléhavých Panových cest do válkou zmítaného hlavního města země – tyto cesty tvoří součást jeho povinností vyplývajících z funkce nejvyššího představitele OSN, jenž se snaží udržet mír a obnovit globální porozumění. Kdo však o tomto nejnovějším „nájezdu“ šéfa OSN do problémového regionu něco podstatného věděl? Mnoho takových lidí nebylo. Pan Ki-munovi, jenž se právě přehoupl do druhé poloviny svého pětiletého funkčního období, se zatím nepodařilo upoutat na své aktivity pozornost světové veřejnosti. Zčásti je to dáno stylovými důvody a zčásti vrtochy diplomatického úsilí OSN. Ve svém typickém poklidu tráví Pan Ki-mun více než třetinu času na cestách a v uplynulých 30 měsících lecčeho dosáhl. Díky intenzivní zákulisní diplomacii zaznamenal hned ve svém prvním roce v úřadu úspěch v Dárfúru: podařilo se mu dostat mírové jednotky Africké unie do vražedné zóny v Súdánu. A ačkoliv politický proces od té doby uvízl na mrtvém bodě, generální tajemník prosazuje posílení o další mírové jednotky a vrtulníky. V Kosovu se mu podařilo zchladit horké hlavy v ožehavé otázce nezávislosti provincie. Přesvědčil Evropskou unii a Spojené státy, aby umožnily OSN pokračovat v dohledu nad Kosovem a současně povolily postupné zavádění samosprávy – to vše bez vyvolání nebezpečných konfrontací se dvěma státy, které se stavějí proti odtržení, totiž se Srbskem a jeho blízkým spojencem Ruskem. Na Barmě Pan Ki-mun navzdory zatvrzelému odporu vojenského režimu naléhal na úřady, aby po cyklonu Nargis, který loni zpustošil zemi, umožnily přísun humanitární pomoci. Jeho veřejné i soukromé úsilí skládající se z desítek telefonátů a jednání, zachránilo na půl milionu životů. Dnes pokračuje ve výzvách k propuštění demokratické vůdkyně Aun Schan Su Ťij. Na Haiti, které stále trpí nedostatečným rozvojem, politickým chaosem a následky ničivých hurikánů, jmenoval Pan bývalého prezidenta USA Billa Clintona svým zvláštním zástupcem, jenž mu má pomoci řešit nelehký úděl země. Stalo se tak po dvou jeho návštěvách Haiti v uplynulých 18 měsících a po dárcovské konferenci, kterou v dubnu zaštítil a jež si vytkla za cíl získat rozvojovou pomoc a investice v hodnotě 300 milionů dolarů.", "en": "Ban Ki-moon’s Hushed Power NEW YORK – Days after Sri Lanka’s government defeated its long-time foe, the Tamil Tigers, in May, United Nations Secretary-General Ban Ki-moon flew into the country’s capital, Colombo, for a 24-hour visit to urge its president to open up its refugee camps to international aid groups. This was another urgent trip by Ban to a war-torn capital, as part of his regular duties as the UN’s chief representative, seeking to uphold peace and restore global comity. But who really knew much about this latest foray into a troubled region by the UN chief? Not many. Ban, who has just marked the half-way point in his five-year term in office, has so far been unable to attract a large worldwide audience for his activities. This is due, in part, to stylistic reasons, but also to the vagaries of UN diplomacy. Still in his quiet way, Ban is spending more than a third of his time on the road, and has accomplished much over the past 30 months. In Darfur, he managed to get African Union peacekeepers into Sudan’s killing zone in his first year in office through intensive behind-the-scenes diplomacy. Though the political process has since stalled, he has pushed for more peacekeepers and helicopters. In Kosovo, Ban was able to lower the temperature on the boiling issue of the province’s independence. He persuaded the European Union and the United States to allow continued UN oversight in Kosovo while gradually permitting self-governance – all without triggering dangerous confrontations with the two states which oppose its breakaway, Serbia and its close ally, Russia. In Myanmar, despite bitter resistance from the military regime, Ban pressured the authorities to let in humanitarian aid after Cyclone Nargis devastated the country last year. His public and private entreaties, including dozens of phone calls and meetings, saved perhaps a half-million lives. Today, he continues his call for the release of the democracy leader, Aung San Suu Kyi. In Haiti, which still suffers from underdevelopment, political turmoil, and the effects of destructive hurricanes, Ban appointed former US President Bill Clinton as his Special Representative to help deal with the country’s plight. This followed two visits he made to Haiti over the past 18 months and a donor’s conference he sponsored in April that sought to raise $300 million in aid and investment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So go inside these open spaces and make it that people can get inside and use those spaces. This is going to be the third largest park in Rio by June this year. It's going to be a place where people can meet, where you can put nature. The temperature's going to drop two, three degrees centigrade. So the first commandment I want to leave you tonight is, a city of the future has to be environmentally friendly. Every time you think of a city, you've got to think green. You've got to think green and green. So moving to our second commandment that I wanted to show you. Let's think that cities are made of people, lots of people together. cities are packed with people. So how do you move these people around? When you have 3.5 billion people living in cities -- by 2050, it's going to be 6 billion people. So every time you think about moving these people around, you think about high-capacity transportation. But there is a problem. High-capacity transportation means spending lots and lots of money. So what I'm going to show here is something that was already presented in TED by the former mayor of Curitiba who created that, a city in Brazil, Jaime Lerner. And it's something that we're doing, again, lots in Rio. It's the BRT, the Bus Rapid Transit. So you get a bus. It's a simple bus that everybody knows. You transform it inside as a train car. You use separate lanes, dedicated lanes.", "cs": "Takže jděte do těchto otevřených prostor a uzpůsobte je tak, aby do nich přišli lidé a používali je. V červnu 2012 bude toto třetí největší park v Riu. V červnu 2012 bude toto třetí největší park v Riu. Bude to místo, kde se lidé budou scházet, kde je příroda. Teplota tam klesne o dva až tři stupně. Takže první přikázání, které vám chci dnes sdělit je, že město budoucnosti musí být ohleduplné k přírodě. Pokaždé, když uvažujete o městě, musíte myslet \"zeleně\". Musíte myslet \"zeleně a jen zeleně\". Přesuňme se k druhému přikázání, které bych vám chtěl ukázat. Uvažujme o městech tak, že jsou tvořena lidmi, mnoha lidmi pohromadě. Města jsou napěchována lidmi. Takže jak je přesunovat? Dnes žije 3,5 miliardy lidí ve městech. V roce 2050 už to bude 6 miliard. Takže pokaždé, když přemýšlíte o tom, jak přesouvat tyto lidi, přemýšlíte o vysokokapacitní dopravě. Ale je tady jeden problém. Vysokokapacitní doprava znamená utrácení spousty a spousty peněz. Takže to, co vám teď ukážu, je něco, co už na TEDu bylo prezentováno bývalým starostou brazilského města Curitiba, Jaimem Lernerem, autorem tohoto nápadu. A mnoho z toho děláme i my v Riu. Jmenuje se to Metrobus Představte si autobus, jednoduchý autobus, který každý zná. Přeměníte jeho vnitřek na vagon. Použijete oddělené jízdní pruhy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Teror, nebo reforma na širším Blízkém východě Brutální bombový útok v Madridu minulý týden je součástí vlny teroru, jíž padli za oběť křesťané i muslimové. Na všech frontách se nyní debata soustředí na nejlepší způsob, jak s touto formou terorismu bojovat, a na iniciativu pro širší Blízký východ, jejíž červnové schválení chtějí Spojené státy po zemích skupiny G8 a alianci NATO. Dohoda je nejistá. Na rozdíl od čelních evropských představitelů, jako je německý ministr zahraničí Joschka Fischer, vyčleňují USA z této iniciativy izraelsko-arabský konflikt a chtějí se soustředit výhradně na sociální a ekonomické problémy, které jsou živnou půdou extremismu a terorismu v islámském světě. Zájem o tento region však nezačal s útoky na USA v září 2001 ani s pumovými útoky v Madridu. Již v osmdesátých a devadesátých letech odstartovala Evropa takzvaný Barcelonský proces, který měl podporovat demokracii, bezpečnost a rozvoj v oblasti. Již tehdy stejně jako dnes panovaly značné obavy z regionální nestability, hospodářské stagnace a sociální zaostalosti. Strach vyvolávala rovněž možnost, že z rostoucí ztráty legitimity arabských nacionalistických režimů budou mít prospěch radikální islamisté - tyto obavy potvrdila krvavá občanská válka v Alžírsku v devadesátých letech minulého století. I když se však zdá, že obhajoba současného stavu věcí není nadále možná, změna režimu vyvolává své vlastní obavy. Mnozí lidé usuzují, že velkými vítězi jakéhokoliv demokratického otevření se stanou islámští radikálové. To vedlo některé činitele k podpoře vojenského zásahu alžírské vlády poté, co v prvním kole voleb do zákonodárných orgánů v roce 1991 zvítězili islamisté. Zatvrzelá liknavost autoritářských režimů však pouze podněcuje radikalizaci, takže zde vyvstává jasná potřeba postupného procesu liberalizace. Toto dilema jen podtrhuje obtížnost formulování demokratizační strategie pro tak obrovský region, jakým je „širší Blízký východ\", který se táhne od Mauretánie po Pákistán. Jakákoliv strategie musí koneckonců již ze samotné definice ignorovat místní specifika a reálný stav v regionech. Místo toho je zde zapotřebí politika, která bude odrážet konkrétní poměry v různých státech a regionech u vědomí skutečnosti, že demokracie je především výpovědí o reálném stavu věcí ve státě a závisí zejména na domácích faktorech. Není-li zavedení jednotné strategie životaschopné, jak by měla vypadat evropská alternativa a jakou politiku by měly G8 a NATO přijmout? Jakákoliv vskutku životaschopná strategie musí zajistit osm věcí: · Získat si veřejné mínění. Angažovat by se neměly pouze vlády blízkovýchodních zemí.", "en": "Terror Or Reform In The Greater Middle East Last week's brutal bombing in Madrid is part of a wave of terror that has made victims of Christians as well as Muslims. Everywhere debate is focused on the best way to combat this form of terrorism and on the importance, in this context, of the Greater Middle East initiative that the United States wants the G8 and NATO to approve in June. Agreement is uncertain. Unlike European leaders such as Joschka Fischer, Germany's Foreign Minister, the US excludes the Israeli-Arab conflict from the initiative, and wants to concentrate solely on the social and economic problems that feed extremism and terrorism in the Islamic world. Concern with the region did not begin with the attacks in the US in September 2001 or with the Madrid bombings. Already in the 1980's and 1990's, Europe had launched the \"Barcelona Process\" to promote democracy, security and development in the region. Then, as now, fears about regional instability, economic stagnation, and social backwardness abounded. There were anxieties, too, that the increasing loss of legitimacy of Arab nationalist regimes would benefit radical Islamists - fears confirmed by Algeria's bloody civil war of the 1990's. But if defending the status quo no longer seems possible, regime change incites its own fears. Many suspect that Islamist radicals will be the big winners in any democratic opening. This led some to support the Algerian government's military crackdown after Islamists won the first round of 1991 legislative elections. But the stubborn inertia of authoritarian regimes only encourages radicalization, so there is a clear need for a gradual process of liberalization. This dilemma underscores the difficulty in crafting a democratization strategy for so vast a region as \"the Greater Middle East,\" which stretches from Mauritania to Pakistan. After all, any such strategy must, by definition, ignore local specificities and regional realities. What is needed instead are policies that reflect particular circumstances in different states and regions, together with an awareness that democracy is, above all, a statement about national realities and depends primarily on domestic factors. If imposing a single strategy is unviable, what should the European option be, and what policy should the G8 and NATO adopt? Any truly viable policy must get eight things right: · Court public opinion. It is not only Middle East governments that should be involved."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kiplingova moudrost LONDÝN – Počátkem října jsme si připomněli sedmé výročí zahájení Američany vedeného bombardování Afghánistánu. O sedm let později Taliban stále bojuje. Při útoku na Laškar Gah, hlavní město provincie Helmand, ned��vno zahynulo přibližně 50 povstalců. Usáma bin Ládin není nikde k nalezení. Nastal čas, aby NATO deklarovalo vítězství a odešlo? Do francouzského satirického magazínu Le Canard Enchainé nedávno prosákl francouzský diplomatický telegram týkající se rozhovoru, který spolu 2. září vedli francouzský velvyslanec v Afghánistánu Francois Fitou a jeho britský protějšek Sherard Cowper-Coles. Brit údajně prohlásil, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se zhoršuje, že ji zhoršuje přítomnost NATO a že oba americké prezidentské kandidáty je třeba přesvědčit, aby do této šlamastyky nezabředli ještě hlouběji. Jedinou realistickou politikou by prý bylo vyšlechtění „přijatelného diktátora“. Britské ministerstvo zahraničí pochopitelně popřelo, že by tyto úvahy odrážely názor britského kabinetu. Odstupující velitel britských jednotek v Afghánistánu, brigadýr Mark Carleton-Smith, prohlásil, že porážka Talibanu není „uskutečnitelná ani podporovatelná“. Dva dny po tomto chmurném hodnocení se k němu připojil francouzský náčelník obranného štábu, generál Jean-Louis Georgelin. A zvláštní zástupce generálního tajemníka Organizace spojených národů v Afghánistánu Kai Eide vyslovil souhlas s názorem, že situaci nelze stabilizovat pouze vojenskými prostředky. Všichni volají po společném politickém úsilí, které by zahrnovalo i jistou formu vyjednávání s Talibanem. Rovněž koncept zprávy amerických zpravodajských agentur dospěl k závěru, že se Afghánistán nachází na „sestupné spirále“, a vyjádřil vážné pochyby o schopnosti afghánské vlády udržet na uzdě povstání Talibanu. Saúdskoarabský král Abdalláh navíc uspořádal během ramadánu společnou snídani představitelů afghánské vlády a Talibanu. Jak se dalo čekat, obě strany popírají, že se nějaká seriózní jednání uskutečnila, a Spojené státy i Velká Británie prohlásily, že o této „saúdské iniciativě“ nic nevědí. Afghánský ministr obrany Abdul Ráhim Wardak se však později nechal slyšet, že vyřešení konfliktu vyžaduje „politické urovnání“ s Talibanem. Přes to všechno vyzval americký ministr obrany Robert Gates na nedávném summitu NATO v Budapešti členské státy aliance, aby poskytly na mise v Afghánistánu další jednotky.", "en": "Kipling’s Wisdom LONDON – The beginning of October marked the seventh anniversary of the beginning of the American-led bombardment of Afghanistan. Seven years later, the Taliban are still fighting. Some 50 insurgents died recently in an assault on Lashkar gar, the capital of Helmand province. Osama bin Laden is nowhere to be found. Has the time come for NATO to declare victory and leave? Recently, a French diplomatic cable relating a conversation on September 2 between the French ambassador to Afghanistan, Francois Fitou, and his British colleague, Sherard Cowper-Coles, was leaked in Le Canard Enchainé , a French satirical magazine. Cowper-Coles was reported to have said that the security situation in Afghanistan was deteriorating, that NATO’s presence was making it worse, and that the two American presidential hopefuls should be dissuaded from getting bogged down further. The only realistic policy would be to cultivate an “acceptable dictator.” Of course, the British Foreign Office denied that these thoughts reflected the British government’s views. The departing commander of British forces in Afghanistan, Brigadier Mark Carleton-Smith, has claimed that defeating the Taliban was “neither feasible nor supportable.” Two days after making that gloomy assessment, the French chief of the defense staff, General Jean-Louis Georgelin, followed suit. And Kai Eide, the United Nations Secretary-General’s special representative in Afghanistan, has agreed that the situation cannot be stabilized by military means alone. All call for a concerted political effort implying some form of negotiation with the Taliban. A draft report by American intelligence agencies has also concluded that Afghanistan is in a “downward spiral” and casts serious doubt on the Afghan government’s ability to stem the Taliban’s resurgence. Moreover, King Abdullah of Saudi Arabia hosted a Ramadan breakfast for the Afghan government and Taliban representatives. Predictably, both parties deny that any serious negotiations took place, while the United States and Britain claimed to know nothing about this “Saudi initiative.” But Afghan Defense Minister Abdul Rahim Wardak subsequently said that resolution of the conflict required a “political settlement” with the Taliban. Yet at the recent NATO summit in Budapest, US Defense Secretary Robert Gates called on NATO members to provide more troops for missions in Afghanistan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Paul Willen z Bostonské federální rezervní banky však v jiné studii představené na našem zasedání tvrdí, že vytvoření takové překážky je jen stěží nejlepším způsobem, jak může vláda zlepšit fungování finančních trhů. Investoři už vědí, že lidé mají silnější motivaci kvalitněji řídit rizika, pokud se jich tato rizika dotýkají. Investoři však také vědí, že v určitých specifických případech mohou nad výhodami držení rizik převážit jiné faktory. A snaha nalézt rovnováhu mezi těmito aspekty je nad síly vlády. Nadále tedy platí, že nejzásadnější reformu trhů bydlení by představovalo řešení, které by snížilo předlužení a absenci diverzifikace na straně majitelů nemovitostí. Ve svém vlastním projevu na zasedání jsem se vrátil k myšlence, že by vláda podporovala soukromě poskytované hypotéky předem naplánovanými programy, čímž by je pojistila proti možnosti, že po pádu cen nemovitostí skončí v červených číslech. Podobně jako partnerství v bydlení by to byla zásadní reforma, poněvadž by řešila jádro problému, jež bylo základní příčnou finanční krize. Současné zájmové skupiny ani sdělovací prostředky však nedávají k takové reformě žádný podnět. Jeden z našich diskutujících, Joseph Tracy z Newyorské federální rezervní banky (spoluautor knihy Partnerství v bydlení), formuloval tento problém lapidárně: „Hašení požáru je okázalejší než požární prevence.“ Stejně jako se většina lidí víc zajímá o požáry a s nimi spojené příběhy než o chemické složení zpomalovačů hoření, jeví také větší zájem o příběhy spojené s finančními krachy než o opatření nezbytná k jejich prevenci. To není recept na happy end.", "en": "But, in another paper presented at our session, Paul Willen of the Federal Reserve Bank of Boston argued that creating such a restriction is hardly the best way for a government to improve the functioning of financial markets. Investors already know that people have a stronger incentive to manage risks better if they retain some interest in the risk. But investors also know that other factors may offset the advantages of risk retention in specific cases. In trying to balance such considerations, the government is in over its head. The most fundamental reform of housing markets remains something that reduces homeowners’ overleverage and lack of diversification. In my own paper for the session, I returned to the idea of the government encouraging privately-issued mortgages with preplanned workouts, thereby insuring them against the calamity of ending up underwater after home prices fall. Like housing partnerships, this would be a fundamental reform, for it would address the core problem that underlay the financial crisis. But there is no impetus for such a reform from existing interest groups or the news media. One of our discussants, Joseph Tracy of the Federal Reserve Bank of New York (and co-author of Housing Partnerships), put the problem succinctly: “Firefighting is more glamorous than fire prevention.” Just as most people are more interested in stories about fires than they are in the chemistry of fire retardants, they are more interested in stories about financial crashes than they are in the measures needed to prevent them. That is not a recipe for a happy ending."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jako vystudovaný právník by měl v zásadě rozumět významu právního řádu. Coby místopředseda vlády od roku 2005 zase dohlížel na Projekty ruských národních priorit (soubor politik k rozvoji sociálního blahobytu), čímž získal jasnější přehled o hlubokých nedostatcích Ruska, než mohl kdy získat kdokoli ze siloviků, typických zaměřeností na získání a udržení osobní moci. Medveděv vybočuje i sliby, že modernizuje feudální poměry ruské armády, vzhledem k naprostému neúspěchu armádní reformy za Putinovy éry. Navíc se zdá, že střety mezi státem a občanskou společností považuje za kontraproduktivní. Ba trvá na tom, že úkolem vlády je občanskou společnost založenou na právním řádu posilovat. To vše zní dobře. Potíž je v tom, že tohle všechno jsme slyšeli už od Putina – taktéž vzděláním právníka – na počátku jeho prezidentské kariéry, kdy sliboval „diktaturu zákona“, vojenskou reformu, pozemkovou reformu a následný návrat k ruskému zemědělskému snu, zmařenému plánovaným hospodářstvím po roce 1917. Namísto toho se ale společně se svými soudruhy ve zbrani z KGB povýšil nad zákon, upustil od smysluplné sociální a hospodářské reformy a těží z vysokých světových cen ropy. Je tu však naděje, že by Medveděv na rozdíl od Putina mohl svá slova mínit vážně. Jeho kořeny mimo KGB i armádu naznačují, že jeho koncepci právního řádu nemusela plně formovat cynická láska k moci. Přehled dosavadního Medveděvova konání ale není povzbudivý.", "en": "As a trained lawyer, he should in principle understand the importance of the rule of law. And, as deputy prime minister since 2005, he oversaw the Russian National Priority Projects (a set of policies to develop social welfare), which has given him a clearer insight into Russia’s deep flaws than any of the siloviks , with their focus on getting and maintaining personal power, could ever have. Medvedev’s promises to modernize the feudal conditions of Russia’s army also set him apart, given the absolute failure of military reform during the Putin era. Moreover, he appears to believe that confrontations between the state and civil society are counterproductive. Indeed, he insists that the government’s job is to strengthen civil society based on the rule of law. All of this sounds good. The problem is that we have heard it all before from Putin – another trained lawyer – at the start of his presidency, when he promised a “dictatorship of law,” military reform, land reform, and, consequently, a return of Russia’s agriculture dream, ruined by the post-1917 planned economy. Instead, he and his ex-KGB comrades-in-arms placed themselves above the law, abandoned meaningful social and economic reform, and coasted on high world oil prices. There is hope, however slight, that, unlike Putin, Medvedev may mean what he says. His non-KGB, non-military background suggests that his conception of the rule of law may not be entirely shaped by a cynical love of power. But Medvedev’s track record is not encouraging."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is no surprise, though, if you look at the insights of contemporary psychology. It turns out that we can't even be in a group of people without instinctively mirroring, mimicking their opinions. Even about seemingly personal and visceral things like who you're attracted to, you will start aping the beliefs of the people around you without even realizing that that's what you're doing. And groups famously follow the opinions of the most dominant or charismatic person in the room, even though there's zero correlation between being the best talker and having the best ideas -- I mean zero. So -- (Laughter) You might be following the person with the best ideas, but you might not. And do you really want to leave it up to chance? Much better for everybody to go off by themselves, generate their own ideas freed from the distortions of group dynamics, and then come together as a team to talk them through in a well-managed environment and take it from there. Now if all this is true, then why are we getting it so wrong? Why are we setting up our schools this way, and our workplaces? And why are we making these introverts feel so guilty about wanting to just go off by themselves some of the time? One answer lies deep in our cultural history. Western societies, and in particular the U.S., have always favored the man of action over the \"man\" of contemplation.", "cs": "Nic překvapivého, když nahlédnete pod pokličku současné psychologie. Ukázalo se, že ani nedokážeme být ve skupině lidí, aniž bychom instinktivně nezrcadlili jejich postoje. I co se týče osobních a niterných záležitostí – jako např. ke komu jste přitahováni – začnete zrcadlit postoje lidí kolem vás, aniž byste si uvědomovali, co vůbec děláte. Je známo, že skupiny následují názory nejdominantnějších nebo nejcharismatičtějších lidí v místnosti, ačkoli je nulová korelace mezi schopností dobře mluvit a mít skvělé myšlenky – zdůrazňuji, nulová. Takže… (Smích) Můžete naslouchat člověku s nejlepšími myšlenkami – nebo taky ne. Ale opravdu to chcete nechat na náhodě? Pro všechny je lepší jít si po svých, přijít s vlastními nápady nespoutanými vlivy skupinové dynamiky a pak se zase sejít v týmu, probrat je v dobře vedeném prostředí a pak s nimi něco udělat. Jestli je toto pravda, proč to tedy stále děláme tak špatně? Proč naše školy a pracoviště stále vypadají takhle? A proč se kvůli nám introverti cítí mizerně, když chtějí čas od času pracovat na vlastní triko? Jedna odpověď leží hluboko v historii naší kultury. Západní společnosti, zejména Spojené státy, vždy preferovaly muže činu než lidi rozjímající nebo dokonce muže rozjímající."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For example, he discouraged giving the diagnosis to children who had seizures but now we know that epilepsy is very common in autism. He once bragged that he had turned nine out of 10 kids referred to his office as autistic by other clinicians without giving them an autism diagnosis. Kanner was a smart guy, but a number of his theories didn't pan out. He classified autism as a form of infantile psychosis caused by cold and unaffectionate parents. These children, he said, had been kept neatly in a refrigerator that didn't defrost. At the same time, however, Kanner noticed that some of his young patients had special abilities that clustered in certain areas like music, math and memory. One boy in his clinic could distinguish between 18 symphonies before he turned two. When his mother put on one of his favorite records, he would correctly declare, \"Beethoven!\" But Kanner took a dim view of these abilities, claiming that the kids were just regurgitating things they'd heard their pompous parents say, desperate to earn their approval. As a result, autism became a source of shame and stigma for families, and two generations of autistic children were shipped off to institutions for their own good, becoming invisible to the world at large. Amazingly, it wasn't until the 1970s that researchers began to test Kanner's theory that autism was rare. Lorna Wing was a cognitive psychologist in London who thought that Kanner's theory of refrigerator parenting were \"bloody stupid,\" as she told me.", "cs": "Například nediagnostikoval děti, které měly epileptické záchvaty, ale teď už víme, že epilepsie je častá v kombinaci s autismem. Jednou vyprávěl, že devět z deseti dětí, které mu pošlou ostatní lékaři, nediagnostikuje jako autismus. Kanner byl chytrý chlap, ale řada jeho terorií neplatila. Zařadil autismus jako formu dětské psychózy způsobené chladnými a necitelnými rodiči. Tyto děti, jak říkal, byly drženy v mrazáku, který se neodmrazuje. Ve stejné době si ale Kanner si všimnul, že někteří jeho mladí pacienti mají zvláštní schopnosti, které byly většinou určitého typu jako hudba, matematika nebo paměť. Jeden chlapec u něj na klinice byl schopen rozlišit 18 symfonií dříve, než dosáhl věku dvou let. Když mu maminka pustila jednu z jeho oblíbených nahrávek, tak mohl správně prohlásit: \"Beethoven!\" Ale Kanner měl zatemněný pohled na tyto schopnosti a prohlašoval, že tyto děti jenom papouškují věci, které slyšeli říkat své pompézní rodiče, aby se jim zavděčili. Výsledkem bylo to, že se autismus bral jako ostuda a stigma pro rodiny a dvě generace autistických dětí byly pro vlastní dobro poslány do ústavu, čímž zmizely z očí. Překvapivě až v 70. letech výzkumníci začali ověřovat Kannerovu teorii, že je autismus vzácný. Lorna Wingová byla kognitivní psycholožka v Londýně, která si myslela, že Kannerova teorie mrazničkové výchovy je \"úplná kravina\", jak mi později řekla."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to now switch to talk about another key shortcoming of today's vaccines, and that is the need to maintain the cold chain. As the name suggests -- the cold chain -- it's the requirements of keeping a vaccine right from production all the way through to when the vaccine is applied, to keep it refrigerated. Now, that presents some logistical challenges but we have ways to do it. This is a slightly extreme case in point but it helps illustrate the logistical challenges, in particular in resource-poor settings, of what's required to get vaccines refrigerated and maintain the cold chain. If the vaccine is too warm the vaccine breaks down, but interestingly it can be too cold and the vaccine can break down as well. Now, the stakes are very high. The WHO estimates that within Africa, up to half the vaccines used there are considered to not be working properly because at some point the cold chain has fallen over. So it's a big problem, and it's tied in with the needle and syringe because it's a liquid form vaccine, and when it's liquid it needs the refrigeration. A key attribute of our Nanopatch is that the vaccine is dry, and when it's dry it doesn't need refrigeration. Within my lab we've shown that we can keep the vaccine stored at 23 degrees Celsius for more than a year without any loss in activity at all. That's an important improvement. (Applause) We're delighted about it as well.", "cs": "Rád bych nyní odbočil a věnoval se dalšímu klíčovému nedostatku dnešních vakcín, kterým je potřeba udržovat chladící řetězec. Jak jméno naznačuje - chladící řetězec - jedná se o to, že pro vakcíny je potřeba od výroby po celou cestu až k momentu, kdy se vakcína aplikuje, zajistit jejich chlazení. To představuje jisté logistické překážky, ale máme způsoby, jak to zvládat. Toto je trochu extrémní příklad z praxe, ale pomáhá nám si ty logistické překážky představit, zvlášť v oblastech s nedostatkem zdrojů pro zajištění podmínek na chlazení vakcín a dodržení chladícího řetězce. Pokud je vakcína příliš teplá, naruší se, ale zajímavé je, že může být také příliš studená a vakcína se také může narušit. Jde tedy opravdu o hodně. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že v Africe až polovina použitých vakcín nefunguje tak, jak má, protože někde po cestě selhalo chlazení. Takže je to velký problém spojený s injekční jehlou a stříkačkou, protože u nich se používají tekuté vakcíny a když máte tekutinu, musíte ji chladit. Hlavní vlastností naší Nanopatch je, že vakcína je vždy vysušená a když je vysušená, nepotřebuje chlazení. V mojí laboratoři jsme prokázali, že dokážeme uskladňovat vakcínu při 23 stupních Celsia déle než rok, aniž by ztratila jakékoli své vlastnosti. To je důležitý pokrok. (Potlesk) Taky z toho máme velkou radost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problémy s výpočtem HDP jsou obzvláště akutní v subsaharské Africe kvůli slabým národním statistickým úřadům a historickým podjatostem, které zkreslují klíčová měření. Mortena Jervena, docenta na kanadské Univerzitě Simona Frasera, natolik znepokojovaly možné problémy v národní statistice Zambie, že plné čtyři roky zkoumal, jak africké země získávají data a na jaké obtíže narážejí, když tato data přetavují v odhady HDP. Jeho nová kniha s názvem Poor Numbers: How We Are Misled by African Development Statistics and What to Do about It (Špatná čísla: Jak nás africká rozvojová statistika uvádí v omyl a co s tím lze dělat) přináší silné argumenty na podporu tvrzení, že mnohá měření HDP, která jsme pokládali za přesná, zdaleka přesná nejsou. Jerven uvádí, že mnoho afrických států má problémy s měřením relativně velkého segmentu hospodaření pro vlastní potřebu a nezaznamenané ekonomické aktivity. Jak zohledníte produkci zemědělce, který si vypěstuje potraviny a sám je zkonzumuje? Pokud se farmaření pro vlastní potřebu systematicky podceňuje, pak to, co vypadá jako růst, může být zčásti pouhým přesunem od hospodaření pro vlastní potřebu k něčemu, co se statisticky snáze podchycuje. S údaji o HDP chudých zemí jsou i další problémy. Mnoho států v subsaharské Africe například neaktualizuje své údaje dostatečně často, takže jejich čísla o HDP nemusí postihovat velké a rychle rostoucí ekonomické sektory, jako jsou mobilní telefony. Když Ghana před několika lety aktualizovala své údaje, vyskočilo její HDP o 60% vzhůru. Mnoho lidí přitom nechápalo, že je to jen statistická anomálie, nikoliv skutečná změna životní úrovně Ghaňanů.", "en": "The challenges of calculating GDP are particularly acute in Sub-Saharan Africa, owing to weak national statistics offices and historical biases that muddy crucial measurements. Bothered by what he regarded as problems in Zambia’s national statistics, Morten Jerven, an assistant professor at Simon Fraser University, spent four years examining how African countries obtain their data and the challenges they face in turning them into GDP estimates. His new book, Poor Numbers: How We Are Misled by African Development Statistics and What to Do about It, makes a strong case that a lot of GDP measurements that we thought were accurate are far from it. Jerven notes that many African countries have trouble measuring the size of their relatively large subsistence economies and unrecorded economic activity. How do you account for the production of a farmer who grows and eats his own food? If subsistence farming is systematically underestimated, some of what looks like growth as an economy moves out of subsistence may merely reflect a shift to something that is easier to capture statistically. There are other problems with poor countries’ GDP data. For example, many countries in Sub-Saharan Africa do not update their reporting often enough, so their GDP numbers may miss large and fast-growing economic sectors, like cell phones. When Ghana updated its reporting a few years ago, its GDP jumped by 60%. But many people didn’t understand that this was just a statistical anomaly, not an actual change in Ghanaians’ standard of living."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're not getting enough, so they're not going to move. And so they're holding off until they get a deal with them. And they've been actually quite successful in getting better deals because most of them are getting a raw deal. They're being put out about two hours -- the communities that have been around for literally hundreds of years, or maybe even thousands of years, are being broken up and spread across in the suburban areas outside of Shanghai. But these are a whole series of guys holding out in this reconstruction of Shanghai. Probably the largest urban-renewal project, I think, ever attempted on the planet. And then the embrace of the things that they're replacing it with -- again, one of my wishes, and I never ended up going there, was to somehow tell them that there were better ways to build a house. The kinds of collisions of styles and things were quite something, and these are called the villas. And also, like right now, they're just moving. The scaffolding is still on, and this is an e-waste area, and if you looked in the foreground on the big print, you'd see that the industry -- their industry -- they're all recycling. So the industry's already growing around these new developments. This is a five-level bridge in Shanghai. Shanghai was a very intriguing city -- it's exploding on a level that I don't think any city has experienced.", "cs": "Nedostávají dost dobrou nabídku, a tak se nehodlají pohnout. A tak protahují jednání, dokud se nedohodnou. Ve skutečnosti jsou poměrně úspěšní ve vyjednávání lepších podmínek prodeje, protože většina z nich zprvu dostává mizerné nabídky. Jsou vystrčeni z domu během dvou hodin, společenství, která tam sídlila doslova stovky let, nebo možná tisíce let, jsou rozdrobena a rozprostřena po příměstských částech mimo Šanghaj. Ale toto jsou celé skupiny lidí stavějící se na odpor v této rekonstrukci Šanghaje. Pravděpodobně největší projekt obnovy města, myslím, o který se na této planetě kdy kdo pokusil. A pak to přejímání věcí, kterými to nahrazují... ...opět, jedno z mých přání, a nakonec jsem se tam nikdy nedostal, bylo nějak jim říci, že existují lepší řešení, jak postavit dům. To míchání stylů a věcí, to bylo něco. A tyto nazývají vilami. A asi právě teď se do nich stěhují. Lešení ještě pořád stojí. A toto je oblast e-odpadu [elektronického odpadu] a když se podíváte na popředí této fotografie, uvidíte ten průmysl, jejich průmysl. Všichni recyklují. A toto průmyslové odvětví roste okolo této nové výstavby. Toto je pěti úrovňový most v Šanghaji. Šanghaj je velmi pozoruhodné město. Prožívá explozi v takovém rozměru, v jakém ji, myslím, žádné jiné město nezažilo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Katani z Taškentu NEW YORK – Režim prezidenta Islama Karimova se v Uzbekistánu drží už 19 let, nemalou měrou proto, že se pravidelně uchyluje k policejní brutalitě a mučení, aby z lidí, kteří nespáchali žádný zločin, vymlátil doznání, zlomil odhodlání politických odpůrců a zastrašil každého, kdo by o vstupu do řad disidentů uvažoval. Občas jsou policisté až příliš horliví. Občas oběť zemře. Občas se režim snaží vraždy ututlat. Karimov ale nikdy mučení neodsoudil a nezavedl jediné opatření, které by mu bránilo. Na veřejnost pronikne nemnoho případů, a to jedině tehdy, když věc zajde příliš daleko a oběť brutality či mučení zemře. Naposledy vyplul na povrch případ třicetiletého Muzaffara Tujčijeva. Když jej 24. května 2008 v taškentském okrese zatkla policie, byl to zdravý mladý muž. Pak jej převezli na policejní stanici v Angrenu, sto kilometrů na jih od hlavního města. Druhý den ráno byl Tujčijev mrtev. Za jeho vraždu stanuli před soudem čtyři policisté. Tujčijevovi rodiče říkají, že výše postavení funkcionáři zůstávají na svobodě. Tálib Jakubov, obhájce lidských práv z Uzbekistánu, říká, že mučení je nedílnou součástí domácí politiky Karimovova režimu. Mučení, prohlašuje Jakubov, umožňuje vládě udržovat veřejnost ve strachu a podřízenosti. K ospravedlnění represí vůči politickým oponentům a absence demokratických reforem zneužívá vláda hrozby teroristických útoků. Jakubov ovšem říká: „Pouze kvůli mučení se stovky a tisíce lidí přiznávají, že jsou vinni náboženským extremismem a terorismem. Bez mučení by se nikdo z nich za zločince neprohlásil.“ Mezinárodní společenství se v roce 2003 pokusilo Karimova přesvědčit, aby před každoroční schůzkou Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) mučení veřejně odsoudil. Dva měsíce před setkáním zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů zveřejnil posudek odsuzující Uzbekistán za „široce rozšířené a systematické“ používání mučení. Zpráva rozpoutala vlnu kritiky EBRD za to, že si za místo své schůzky zvolila právě Taškent. V reakci na to EBRD přislíbila, že na Karimova vyvine tlak, aby mučení odsoudil. Jak se dalo očekávat, Karimov uhýbal a kličkoval.", "en": "The Torturers of Tashkent NEW YORK – President Islam Karimov’s regime in Uzbekistan has survived for 19 years, in no small part because it has resorted time and again to police brutality and torture to extract confessions from people who have committed no crime, and to break the spirits of political opponents and intimidate anyone who might think of becoming one. Sometimes the police are overzealous. Sometimes the victims die. Sometimes the regime tries to cover up the killings. But Karimov has never condemned torture, and he has instituted no measures to prevent it. A few cases make it to the public eye, but only when things go too far and victims of brutality or torture die. The latest to surface is the case of 30-year-old Muzaffar Tuychiyev, a healthy young man when the police detained him on the evening of March 24, 2008, in the region of Tashkent. They then transported Tuychiyev to a police station in Angren, 100 kilometers south of the capital. By the next morning, Tuychiyev was dead. Four police officers are on trial for his killing. His parents say higher-ranking officers are going free. Talib Yakubov, a human-rights advocate in Uzbekistan, says that torture is an integral part of the Karimov regime’s domestic policy. Torture, Yakubov says, enables the government to keep the public in fear and submission. The government uses the threat of terrorist attacks to justify domestic repression of political opponents and the absence of democratic reforms. But, according to Yakubov, “Only thanks to torture, hundreds and thousands of people admit that they are guilty of religious extremism and terrorism. Without torture, none of them would have incriminated themselves.” In 2003, the international community tried to persuade Karimov to publicly denounce torture before an annual meeting of the European Bank for Reconstruction and Development (EBRD). Two months prior to the gathering, a United Nations special reporter published a paper condemning Uzbekistan for “widespread and systematic” use of torture. The report unleashed a wave of criticism of the EBRD for choosing to hold its meeting in Tashkent. In response, the EBRD promised to pressure Karimov to condemn torture. Karimov, not surprisingly, dodged and weaved instead."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It entered into force on 1 July and involved the creation of four Units within each of the existing Departments: the Legal Department and the Administration and Finance Department. This restructuring is aimed at establishing a management structure in which the office's two Heads of Department, corresponding to directors, and reporting to the Secretary-General, are each supported by four Heads of Unit with increased managerial prerogatives.Section 5.1 also contains information about the Ombudsman's staff retreats and staff meetings. The staff retreats form an integral part of the Ombudsman's strategic planning, most notably by providing useful guidance for policy-making and the preparation of the Annual Management Plan (AMP). They form part of an annual cycle of events that provide staff and trainees with an opportunity to share views on subjects directly linked to the Ombudsman's work. The institution held its second retreat from 27 to 29 February 2008. The immediate feedback from staff clearly suggests that the second retreat was seen as a very positive experience, with the themes and subjects discussed considered to be highly relevant. The establishment plan of the Ombudsman showed a total of 57 posts in 2008, the same as for 2006 and 2007. The budgeted appropriations in 2008 amounted to eUR 8 505 770. Ombudsman's mandate and procedures The Ombudsman's mandate and procedures hIS Chapter contains a detailed explanation of the European Ombudsman's role, covering T the legal basis of his work, a description of his mandate, and information regarding admissi- bility and grounds for opening inquiries.", "cs": "Tento program vstoupil v platnost dne 1. července a zahrnoval vytvoření čtyř oddělení v rámci jednotlivých stávajících odborů: právního odboru a administrativního a finančního odboru. Cílem této restrukturalizace bylo vytvoření řídící struktury, v níž se oba dva vedoucí odborů úřadu, jejichž funkce odpovídají funkcím ředitelů a kteří podléhají generálnímu tajemníkovi, opírají o čtyři vedoucí oddělení s rozšířenými řídícími pravomocemi.Oddíl 5.1 obsahuje rovněž informace o setkáních a schůzích zaměstnanců úřadu veřejného ochránce práv. Setkání zaměstnanců tvoří nedílnou součást strategického plánování úřadu veřejného ochránce práv, zejména tím, že poskytují užitečný návod pro tvorbu politiky a přípravu ročního plánu řízení. Je součástí každoročního cyklu akcí, jež poskytují zaměstnancům i stážistům možnost podělit se o názory přímo související s činností veřejného ochránce práv. Úřad uspořádal druhé setkání ve dnech 27. až 29. února 2008. Okamžitá zpětná vazba od zaměstnanců jasně ukázala, že druhé setkání zaměstnanců bylo vnímáno jako velmi pozitivní zkušenost. Témata a předměty diskuse byly považovány za velmi důležité.Plán pracovních míst úřadu veřejného ochránce práv vykazoval v roce 2008 celkem 57 pracovních míst, což je stejně jako v roce 2006 a 2007. Rozpočtové prostředky v roce 2008 činily 8 505 770 eUr. Působnost a postupy veřejného ochránce práv Působnost a postupy veřejného ochránce práv ato kapitola obsahuje podrobné vysvětlení úlohy evropského veřejného ochránce práv, včetně T právního základu jeho práce, popisu jeho působnosti a informací ohledně přípustnosti a důvodů pro zahájení šetření."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Complaints and inquiries inquiries and recommendations. For instance, case 1678/2005/(ID)MF concerned a series of selection procedures organised by the European Medicines Agency (EMeA). After a thorough analysis of the evidence provided, the Ombudsman confirmed that there had been maladministration and called on EMeA to apologise and pay the complainant eUR 1 000 as compensation for moral damages suffered. EMeA agreed and informed the Ombudsman that it would take his observations and conclusions into account in future selection procedures. In case 1332/2007/(BM)MF against the European Centre for Disease Prevention and Control (ECDC), the Ombudsman welcomed the ECDC's decision to adopt its own Code of Good Administrative Behaviour and its commitment to respect principles of good administration. As for the substance of the case, the Ombudsman considered that the ECDC provided a reasonable explanation, which was both sufficient and coherent, for its decision to reject the complainant's application. →→→ One complainant turned to the Ombudsman regarding a selection procedure that was organised by the European Aviation Safety Agency (EASA). EASA reacted very positively to the Ombudsman's inquiry. In case 893/2006/BU, which constitutes a further star case for the year 2008, the agency not only acknowledged the mistake and apologised for it, but also agreed, during the inquiry, to give the complainant the information he required and committed itself to doing so in future procedures. ←←←Two parallel cases, one against Parliament (186/2005/ELB) and another against the Commission (185/2005/ELB), led to different outcomes. Whereas Parliament accepted the Ombudsman's draft recommendation, the Commission refused to do so. These cases relate to discrimination on the grounds of age, and more specifically, the decision to stop hiring Auxiliary Conference Interpreters (ACIs), that is, freelance interpreters hired for specific conferences and meetings, who are older than 65 years of age. The complainant had worked for these institutions for more than 35 years as an ACI, but stopped receiving job offers once he turned 65. The Ombudsman took the view that the Commission had not adequately justified why it treated ACIs over 65 differently. Since the case raised an important issue of principle, the Ombudsman submitted a special report to Parliament. This was the only special report issued by the Ombudsman in 2008.", "cs": "Například případ 1678/2005/(ID)MF se týkal řady výběrových řízení uspořádaných Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (Emea). Po důkladné analýze předložených důkazů veřejný ochránce práv potvrdil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a vyzval Emea, aby se omluvila a zaplatila stěžovateli částku ve výši 1 000 eUr jako odškodnění za utrpěnou újmu. Emea souhlasila a veřejnému ochránci práv sdělila, že vezme jeho připomínky a závěry v úvahu při budoucích výběrových řízeních. V případu 1332/2007/(BM)MF proti Evropskému středisku pro prevenci a kontrolu nemocí (EcDc) veřejný ochránce práv uvítal rozhodnutí EcDc přijmout vlastní kodex řádné správní praxe a jeho závazek dodržovat zásady řádné správy. Co se týká podstaty tohoto případu, veřejný ochránce práv usuzoval, že EcDc poskytlo přiměřené vysvětlení, které bylo dostatečné a logické, pokud jde o jeho rozhodnutí odmítnout žádost stěžovatele. →→→ Jeden stěžovatel se na veřejného ochránce práv obrátil v souvislosti s výběrovým řízením, které uspořádala Evropská agentura pro bezpečnost letectví (Easa). Easa reagovala na šetření veřejného ochránce práv velmi pozitivně. V případu 893/2006/BU, který představuje další nejvýznamnější případ v roce 2008, agentura nejenže uznala chybu a omluvila se za ni, nýbrž rovněž v průběhu šetření souhlasila s tím, že stěžovateli poskytne požadované informace, a zavázala se tak činit i v budoucích řízeních. ←←←Dva souběžné případy, jeden proti Parlamentu (186/2005/ELB) a druhý proti Komisi (185/2005/ELB), vedly k odlišným výsledkům. Zatímco Parlament přijal návrh doporučení veřejného ochránce práv, Komise toto odmítla. Tyto případy se týkaly diskriminace na základě věku, konkrétně rozhodnutí ukončit najímání pomocných konferenčních tlumočníků, tj. externích tlumočníků najímaných pro určité konference a zasedání, kteří jsou starší 65 let. Stěžovatel pracoval pro tyto orgány jako pomocný konferenční tlumočník více než 35 let, přestal však dostávat zakázky, jakmile dosáhl věku 65 let. Veřejný ochránce práv zastával názor, že Komise neodůvodnila přiměřeně, proč zachází s pomocnými konferenčními tlumočníky staršími 65 let odlišně. Jelikož případ nadnesl důležitou otázku zásady, předložil veřejný ochránce práv Parlamentu zvláštní zprávu. Jednalo se o jedinou zvláštní zprávu, kterou veřejný ochránce práv v roce 2008 vydal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kujný pan Medveděv LONDÝN – Zatímco Dmitrij Medveděv čeká v zákulisí na inauguraci, která proběhne 7. května, Západ zvažuje každé jeho slovo a prahne po nejnepatrnějších známkách toho, že nový ruský prezident bude „uvážlivější“ a vstřícnější při vyjednávání než Vladimír Putin, muž, který mu zajistil zvolení. Přistoupí-li člověk k dostupným náznakům selektivně, dá se pro ty, kdo jsou dostatečně zoufalí, aby uvěřili, sestavit zpola rozumná argumentace. Když se rozpadl Sovětský svaz, Medveděvovi bylo přes dvacet, takže je méně „nakažený“ sovětskou mentalitou. Hovoří plynně anglicky, nepochází z prostředí tajných služeb a jako čelný představitel ruského energetického průmyslu téměř deset let přicházel do styku se Západem. Navíc je vzděláním právník – ve škole mu snad vštípili alespoň něco úcty k právnímu řádu – a jeho projevy a rozhovory tak prozatím byly převážně umírněné, ba liberální. Slova však v natolik byzantinské zemi naneštěstí neznamenají téměř nic. Fakticky bude Medveděv nejkujnějším ruským vůdcem od dob cara Mikuláše II. Zatímco Medveděvovy liberální instinkty jsou sporné, silami, jež se mimo veškerou pochybnost šikují proti němu, jsou: Sečinův klan, Čerkesovův klan, silovici z vojenských a tajných služeb, soupeři, jež v zápase o nejvyšší post předstihl, a samozřejmě jeho předchůdce a učitel Putin. Je paradoxní, že Medveděv nemá téměř žádný manévrovací prostor, ač zastává jeden z nejmocnějších prezidentských úřadů na světě.", "en": "The Malleable Mr. Medvedev LONDON – As Dmitri Medvedev waits in the wings for his inauguration on May 7, the West is examining his every word, eager for the slightest sign that Russia’s new president will be more “reasonable” and easier to deal with than Vladimir Putin, the man who got him elected. If one is selective with the evidence, a semi-reasonable case can be built for those desperate enough to believe it. Medvedev was in his twenties when the Soviet Union broke up, and thus is less “contaminated” by a Soviet mentality. He is a fluent English speaker who does not have a secret-service background and has been dealing with the West for almost a decade as the Russian energy industry’s leading figure. Moreover, he is a lawyer by training – presumably instilling in him at least some respect for the rule of law – and his pronouncements and interviews thus far have been largely moderate, even liberal­. Unfortunately, however, words mean almost nothing in such a Byzantine country. In fact, Medvedev will be Russia’s most malleable leader since Tsar Nicholas II. While Medvedev’s liberal instincts are debatable, the forces arrayed against him not in doubt are: the Sechin clan, the Cherkessov clan, the siloviki of the military and security services, his rivals who he beat to the top job, and of course, his predecessor and mentor, Putin. The irony is that Medvedev has almost no room for maneuver, despite holding one of the most powerful presidencies in the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co dál po referendu v Likudu? Návrh ministerského předsedy Ariela Šarona na jednostranné stažení Izraele z pásma Gazy a části Západního břehu byl v referendu uvnitř jeho vlastní strany Likud drtivou většinou hlasů zamítnut. To se jeví jako pokořující porážka. Přesto událost nejspíš Šaronův záměr plán uskutečnit postihne jen málo, ba možná vůbec. Na první pohled to vypadá překvapivě, neboť premiér před referendem řekl, že se jeho výsledku podřídí. Šaronovi je však 75 let a za dva roky zřejmě odejde do penze. Je pevně rozhodnut, že se plán stane jeho politickým odkazem. Vzhledem k tomu, že k vnitrostranickému referendu neexistuje precedent, může tvrdit, že jej výsledek hlasování nezavazuje. Šaron si navíc dal záležet, aby plán podpořili jeho hlavní straničtí rivalové, především bývalý ministerský předseda Benjamin (Bibi) Netanjahu. Ti se mu teď coby šampióni opozice uvnitř Likudu postavit nemohou. Ač ze strany možná vystoupí někteří členové, Šaron si nad ní snadno udrží kontrolu. Navíc, mnozí Šaronovi příznivci, rozpolcení tím, co se jim při zvažování plánu jevilo jako kombinace zisků a ztrát, buď zůstali doma, nebo dokonce hlasovali proti návrhu, přesto ale Šarona chtějí za svého lídra. Šaron je však odhodlán jít v politickém riskování ještě dál, aby stažení prosadil. Malé pravicové strany jeho koalice už oznámily, že premiérovo rozhodnutí plán uskutečnit pro ně bude důvodem k opuštění vlády. Šaron se pak obrátí na předáka opozice, osmdesátiletého expremiéra Šimona Perese, s nabídkou vytvoření vlády národní jednoty. A Peres je připraven přijmout. Vášnivá debata, již Šaronův plán rozdmýchal, prokazuje, jak opravdu revoluční jeho návrh je. Povolání armády k vykořenění židovských osad - s nevyhnutelnými scénami vzdoru osadníků a jejich odvlékání - bude pro zemi traumatickým zážitkem. Plán s sebou přináší i závažná strategická rizika, jež vysvětlují hlasité „ne\" členů Likudu zřejmě ještě lépe než představa odsunutých osad. Hlavní obavou je precedent odchodu z jižního Libanonu z roku 2000. Dnes většina Izraelců soudí, že tento krok, ač tváří v tvář neustálým útokům libanonského uskupení Hizballáh strategicky oprávněný, přesvědčil Palestince, že násilí se vyplácí.", "en": "What Next After the Likud Referendum? Prime Minister Ariel Sharon's proposal for a unilateral Israeli withdrawal from the Gaza Strip and part of the West Bank has been overwhelmingly defeated by a referendum within his own party, Likud, in what seems to be a humiliating defeat. Yet this is likely to have little or no effect on Sharon's intention to carry through with the plan. At first, this seems surprising, since he said before the referendum that he would abide by its outcome. But Sharon is 75 years old and probably within two years of retirement. He is determined that his plan becomes his political legacy. Since there is no precedent for a party referendum, he can argue that the vote does not bind him. Moreover, Sharon made sure that his main political rivals - notably former Prime Minister Benjamin (Bibi) Netanyahu - supported his plan. They are now in no position to challenge him as the champions of the opposition within Likud. So while some members may walk out, Sharon can easily hold on to control of the party. In addition, many Sharon supporters, torn by what they saw as the plan's combination of costs and benefits, stayed home or even voted against it, but still want Sharon as their leader. But Sharon is prepared to go even further in taking political risks to push through the withdrawal. Small right-wing parties in his coalition have already announced that his determination to do so will make them walk out of the government. Sharon will then turn to the leader of the opposition, 80-year-old former prime minister Shimon Peres, to form a national unity government. And Peres is ready to do so. The passionate debate stirred up by Sharon's plan shows how truly revolutionary his proposal is. Having the army uproot Jewish settlements - with inevitable scenes of settlers resisting and being dragged off - will be a traumatic event for the country. The plan also entails considerable strategic risks, which, probably more than the prospect of uprooted settlements, account for the large \"no\" by Likud members. A key concern is the precedent of withdrawal from southern Lebanon in 2000. Today, most Israelis believe that this step, though justified on strategic grounds in the face of constant attacks by the Lebanese group Hizbollah, convinced Palestinians that violence worked."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The first prize of EUR 10 000 was awarded to the European Physical Society (EPS) for the contribution it had made to European citizens by raising their awareness of the roots, values and aims shared by all countries that unite under the banner of European integration. Two joint second prizes of EUR 5 000 each were awarded to the European Civic Forum and to The Future of Europe, a Hungarian association. EESC Info is not an official record of the EESC’s proceedings; for this, please refer to the Official Journal of the European Union or to the EESC’s other publications. Reproduction is permitted if EESC Info is mentioned as the source and a copy is sent to the editor. Address • European Economic and Social Committee Jacques Delors Building Rue Belliard 99, B-1040 Brussels Tel. (32-2) 546 93 96 or 546 95 86 Fax (32-2) 546 97 64 E-mail: press@eesc.europa.eu Internet: http://www.eesc.europa.eu Print run: 42 000 copies. A PDF version of this newsletter is available on the EESC’s website: URL: http://www.eesc.europa.eu/activities/press/eescinfo/ index_en.asp Created in 1968 and bringing together over 100 000 members, the EPS was the first professional scientific association to be set up at European level. Next issue: November 2006.", "cs": "První cenu spojenou s odměnou 10 000 EUR získala Evropská fyzikální společnost (EPS) za svůj příspěvek, jímž evropským občanům pomáhá uvědomit si kořeny, hodnoty a cíle, které společně sdílejí země sdružené pod vlajkou evropské integrace. Taktéž byla udělena dvě druhá místa spojená s odměnou 5000 EUR, a to Evropskému občanskému fóru a maďarskému sdružení„Budoucnost Evropy“. EHSV-Info nelze pokládat za oficiální shrnutí prací EHSV, k tomu je třeba nahlédnout do Úředního věstníku Evropské unie či do jiných publikací Výboru. S uvedením loga EHSV-Info je další reprodukce povolena (kopii je třeba zaslat redaktorovi). Adresa • Evropský hospodářský a sociální výbor budova Jacques Delors Rue Belliard, 99, B-1040 Bruxelles, Belgique Tel.: (+32 2) 546 93 96 nebo 546 95 86 Fax: (+32 2) 546 97 64 E-mail: press@eesc.europa.eu Internet: http://www.eesc.europa.eu/ Náklad: 42 000 výtisků Evropská fyzikální společnost, založená roku 1968 a sdružující dnes více než sto tisíc členů, byla prvním vědeckým odborným sdružením, které vzniklo na evropské úrovni. PDF verze tohoto bulletinu je k dispozici na internetových stránkách EHSV: http://www.eesc.europa.eu/activities/press/eescinfo/ index_en.asp Příští číslo vyjde v listopadu roku 2006."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravda, občas se tvrdí, že centrální banky by měly cílovat indexy spotřebitelských cen jako HICP, protože ty lépe odrážejí kupní sílu a zjednodušují vysvětlování politických rozhodnutí. Nedávné průzkumy ovšem ukazují, že veřejnost dobře nerozumí už současnému rámci. Centrální banky zjevně musí zlepšit své komunikační politiky. Není ale nikterak zřejmé, že co se týče komunikace s veřejností, by cílování jádrového indexu cen očištěného o ceny energií bylo problematičtější než současný přístup. Pro odborníky by pak bedlivé sledování otázek měnové politiky mělo být ještě méně problematické. Kromě změny cílované ceny by ECB měla také uvažovat o reformách, které by její rámec zpevnily proti nabídkovým šokům. Jednou možností je cílovat směřování nominálního HDP, aby nabídkou vyvolávané a ekonomickými zpomaleními doprovázené šoky nezpůsobovaly nežádoucí vzestupy úrokových sazeb. V postpandemickém prostředí, kde budou nominální hladiny zadlužení nadlouho vysoké, by bylo problematické muset zpřísňovat jen proto, že negativní nabídkový šok vytlačil inflaci přes 2 %. Kdyby byl reálný (inflačně očištěný) růst HDP stlačený, měnové utužení by mohlo destabilizovat dluhovou dynamiku a vést k dramatickým důsledkům. Naproti tomu v rámci s cílováním nominálního HDP a věrohodnými fiskálními pravidly eurozóny by byla ECB v lepším postavení, aby dohlížela na spořádané, povlovné snižování poměrů zadlužení k HDP, zatímco ve střednědobém výhledu by byla cenová stabilita zaručena. Každopádně v očekávání důležitých strukturálních posunů, které se před námi rýsují, je první úkol ECB zřejmý.", "en": "True, it is sometimes argued that central banks should target consumer price indices like the HICP because these better reflect purchasing power and make policy decisions easier to explain. Yet recent surveys show that the current framework already is not well understood by the public. Clearly, central banks need to improve their communication policies. But it is not obvious that targeting a core price index that has been purged of energy prices would be any more problematic than the current approach when it comes to communicating with the public. And it should be even less problematic for experts who follow monetary-policy issues closely. Beyond changing its target price, the ECB could also consider reforms to make its framework more robust against supply shocks. One option is to target a path for nominal GDP, so that cost-push shocks accompanied by economic slowdowns do not trigger unwanted interest-rate increases. In a post-pandemic environment where nominal debt levels will be high for a long time, it would be problematic to have to tighten monetary policy just because an adverse supply shock pushed inflation past 2%. If real (inflation-adjusted) GDP growth were subdued, monetary tightening could destabilize debt dynamics and lead to dramatic consequences. By contrast, under a framework with nominal-GDP targeting and credible eurozone fiscal rules, the ECB would be better positioned to preside over an orderly, gradual decrease of debt-to-GDP ratios while price stability would be guaranteed in the medium term. At any rate, in anticipation of the important structural shifts that lie ahead, the ECB’s first task is obvious."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And if you want to know what you ought to be doing with your life, you need to look at your shape -- \"What am I wired to do?\" Why would God wire you to do something and then not have you do it? If you're wired to be an anthropologist, you'll be an anthropologist. If you're wired to be an undersea explorer, you'll be an undersea explorer. If you're wired to make deals, you make deals. If you're wired to paint, you paint. Did you know that God smiles when you be you? When my little kids -- when my kids were little -- they're all grown now, I have grandkids -- I used to go in and sit on the side of their bed, and I used to watch my kids sleep. And I just watched their little bodies rise and lower, rise and lower. And I would look at them: \"This is not an accident.\" Rise and lower. And I got joy out of just watching them sleep. Some people have the misguided idea that God only gets excited when you're doing, quote, \"spiritual things,\" like going to church or helping the poor, or, you know, confessing or doing something like that. The bottom line is, God gets pleasure watching you be you. Why? He made you. And when you do what you were made to do, he goes, \"That's my boy! That's my girl!", "cs": "A jestli chcete vědět, co byste měli dělat ve svém životě, musíte se podívat na svůj tvar. K čemu jsem spleten? Proč by vás Bůh pojil k něčemu a pak vás nenechal to dělat? Jestli jste spojeni k tomu, abyste byli antropologové, budete antropology. Jestli jste spojeni k tomu, abyste byli podmořští výzkumníci, budete podmořští výzkumníci. Jestli jste spojeni k uzavírání obchodů, uzavíráte obchody. Jestli jste spojeni k malování, malujete. Víte, že se Bůh usmívá, když vy jste vy? Když moje malé děti byli malé – všechny už vyrostli, teď už mám vnoučata – chodíval jsem k nim a sedával jsem u jejich postele a díval jsem se, jak spí. A jenom jsem pozoroval jejich malá tělíčka zvedat se a klesat, zvedat se a klesat. A já se na ně koukal, tohle není náhoda. Zvedat se a klesat. A těšilo mě to, sledovat je, jak spí. Někteří lidé si chybně myslí, že Bůh je nadšený, jenom když děláte, cituji, \"duchovní věci\", jako chození do kostela nebo pomáhání chudým nebo, víte co, vyznávání se nebo tak podobně. Pravda ale je, že Bůh je nadšený, když vidí, že vy jste vy. Proč? On vás stvořil. A když děláte to, k čemu jste byli stvořeni, říká: \"To je můj kluk. To je moje holčička."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "During 2008, the Ombudsman closed inquiries into 12 complaints concerning the application of Regulation 1049/2001, six of which were against the European Commission, two against the European Parliament, two against the European Anti-Fraud Office (OLAF), one against Europol, and one against the European Medicines Agency (EMeA). Five complaints involved allegations of delay. The Commission apologised for late handling of two applications. In case 255/2007/PB, it explained that the service concerned had a heavy workload Figure 3.11 provides information on all inquiries opened in 2008 based on subject matter, while the thematic analysis provides an overview of the most significant findings contained in a selection of cases closed in 2008. The European Ombudsman — Annual Report 2008 in dealing with the reform of Regulation 1049/2001 and reassured the Ombudsman that it would be reorganised and strengthened by the recruitment of additional staff. In case 2420/2007/BEH, the Commission apologised for its failure to decide on the complainant's confirmatory application. The complainant accepted its explanation as to why it could not give access to the document concerned. The Ombudsman criticised the Commission in case 3208/2006/GG for failing to set up a comprehensive register of the documents it produces or receives, as required by Regulation 1049/2001. Case 1161/2007/TN concerned applications to the European Medicines Agency (EMeA). The Ombudsman considered that the distinction and categorisation made by EMeA as to whether the requests were for access to documents or for access to information was reasonable.", "cs": "1049/2001 si mohou žadatelé vybrat, jaké opravné prostředky použijí: mohou zamítnutí žádosti buď předložit soudu podle článku 230 Smlouvy o ES, nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv. V roce 2008 uzavřel veřejný ochránce práv šetření 12 stížností týkajících se uplatňování nařízení č. Komise se omluvila za pozdní vyřízení dvou žádostí. V případu 255/2007/PB objasnila, že dotyčný útvar byl velmi zaneprázdněn kvůli reformě nařízení č. 3.11 poskytuje informace o všech šetřeních zahájených v roce 2008 podle předmětu, zatímco tématická analýza podává přehled o nejdůležitějších zjištěních obsažených ve výběru případů uzavřených v roce 2008. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 zaměstnanců. V případu 2420/2007/BEH se Komise omluvila za to, že nerozhodla o potvrzující žádosti stěžovatele. Stěžovatel přijal její vysvětlení, proč nemohla poskytnout přístup k dotyčnému dokumentu. Veřejný ochránce práv v případu 3208/2006/GG kritizoval Komisi za to, že nevytvořila úplný rejstřík dokumentů, které vypracuje nebo obdrží, jak požaduje nařízení č. 1049/2001. Případ 1161/2007/TN se týkal žádostí překládaných Evropské agentuře pro léčivé přípravky (Emea). Veřejný ochránce práv měl za to, že rozlišování a kategorizace, kterou Emea provádí, pokud jde o to, zda se žádosti týkají přístupu k dokumentům nebo přístupu k informacím, je nepřiměřené."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What keeps us healthy and happy as we go through life? If you were going to invest now in your future best self, where would you put your time and your energy? There was a recent survey of millennials asking them what their most important life goals were, and over 80 percent said that a major life goal for them was to get rich. And another 50 percent of those same young adults said that another major life goal was to become famous. (Laughter) And we're constantly told to lean in to work, to push harder and achieve more. We're given the impression that these are the things that we need to go after in order to have a good life. Pictures of entire lives, of the choices that people make and how those choices work out for them, those pictures are almost impossible to get. Most of what we know about human life we know from asking people to remember the past, and as we know, hindsight is anything but 20/20. We forget vast amounts of what happens to us in life, and sometimes memory is downright creative. But what if we could watch entire lives as they unfold through time? What if we could study people from the time that they were teenagers all the way into old age to see what really keeps people happy and healthy? We did that. The Harvard Study of Adult Development may be the longest study of adult life that's ever been done.", "cs": "Co nás udržuje zdravé a šťastné v průběhu života? Kdybyste měli nyní investovat do vašeho budoucího já, kam byste vložili svůj čas a energii? Nedávný výzkum mladých lidí z přelomu tisíciletí se dotazoval, jaké jsou jejich nejdůležitější životní cíle, a přes 80 % sdělilo, že hlavním životním cílem je zbohatnout. A dalších 50 % z téže skupiny mladých lidí řeklo, že další významný životní cíl je získat věhlas. (smích) Stále slyšíme, že se musíme opřít do práce a trochu přitlačit a dosáhnout víc. Získáváme dojem, že toto jsou hodnoty, které je třeba následovat abychom měli hezký život. Představu o celých životech lidí, o rozhodnutích, která dělají, a jak se jim vyplácí, takovouto představu je téměř nemožné získat. Většinu toho, co víme o lidském životě, víme z dotazování lidí, kteří vzpomínají na minulost, a jak víme, minulost ve vzpomínkách je všechno jen ne přesná. Zapomínáme obrovskou část toho, co se nám v životě stane a někdy je naše paměť značně kreativní. Ale co kdybychom mohli sledovat běh života tak, jak se vyvíjí v čase? Co kdybychom mohli studovat lidi od jejich puberty po celý život až do stáří, abychom viděli, co je opravdu udržuje šťastné a zdravé? Právě to jsme udělali. Harvardská Studie vývoje v dospělosti je dost možná nejdelší studií dospělého života, která kdy byla provedena."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "0 Most opiate clients report having used opiates for the firsttime when they were between 15 and 24 years old, witharound 50% of clients first using the drug before the age UnitedKingdom CzechRepublic Average of 20(115 Comparing the age at first use with the age at Only countries where there are clients with opiates as primary drug and/orcountries supplying data are reported.Reitox national reports (2004). first treatment, the time lag between first use and firstdemand for treatment is generally between 5 and10years. An early age at onset of opiate use is often (112)See Table TDI-3 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(113)See Table TDI-22 in the 2005 statistical bulletin.(114)See Table TDI-10 (part iii) in the 2005 statistical bulletin.(115)See Table TDI-11 (part ii) in the 2005 statistical bulletin.(116)See Table TDI-18 (part i) in the 2005 statistical bulletin. Only Germany reports 70% of new clients using opiates occasionally or not having used them inthe last month. )Only countries for which data were available.)See Table TDI-17 (part i) in the 2005 statistical bulletin. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe", "cs": "Většina klientů užívající opiáty uvádí, že poprvé užili opiátyve věku 15až 24 let a přibližně 50% klientů poprvé užilo Spojenékrálovství Českárepublika Průměr drogu před dosažením 20 let (115 Pokud srovnáváme věk Poznámka:Uvedeny jsou pouze země, kde jsou klienti, kteří užívají opiáty jakoprimární drogu, anebo země, které poskytly údaje.Zdroj:Národní zprávy zemí zapojených do sítě Reitox (2004). při prvním užití s věkem při prvním léčení, časový intervalmezi prvním užitím a první žádostí o léčbu je obecně 5 až10 let. Nízký věk na začátku užívání opiátů je často spojen (112)Viz tabulka TDI-3 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.(113)Viz tabulka TDI-22 ve Statistickém věstníku 2005.(114)Viz tabulka TDI-10 (část iii) ve Statistickém věstníku 2005.(115)Viz tabulka TDI-11 (část ii) ve Statistickém věstníku 2005.(116)Viz tabulka TDI-18 (část i) ve Statistickém věstníku 2005. Pouze Německo uvádí 70% nových klientů užívajících příležitostně opiáty neboneužívajících opiáty v posledním měsíci. )Pouze země, pro které byly údaje k dispozici.)Viz tabulka TDI-17 (část i) ve Statistickém věstníku 2005. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V Libanonu v roce 2006 bojoval Hizballáh proti Izraeli pomocí dobře vycvičených buněk, které kombinovaly propagandu, konvenční vojenskou taktiku a odpalování raket z oblastí hustě osídlených civilisty, čímž dosáhly výsledku, který mnozí lidé v regionu považovali za politické vítězství. Nedávno zase Hamás a Izrael vedli letecké a pozemní operace v hustě osídleném pásmu Gazy. Tento typ války se objevil do značné míry v reakci na drtivou konvenční vojenskou převahu, kterou Spojené státy získaly po rozpadu Sovětského svazu a již umocnilo vítězství USA v první válce v Perském zálivu v roce 1991, kde padlo jen 148 Američanů, a také intervence v Kosovu v roce 1999, kde USA neztratily jediného člověka. Vzhledem k této asymetrii začali odpůrci Ameriky – státní i nestátní aktéři – klást důraz na nekonvenční taktiku. Například v Číně vyvinuli vojenští plánovači strategii „neomezené války“, která kombinuje elektronické, diplomatické, kybernetické, proxy-teroristické, hospodářské a propagandistické nástroje s cílem oklamat a vyčerpat americké systémy. Jak se vyjádřil jeden čínský vojenský představitel, „první pravidlo neomezené války zní, že žádná pravidla neexistují“. Teroristické skupiny si zase uvědomují, že nemohou porazit konvenční armádu v přímé válce, a proto se proti ní snaží využít sílu samotných vlád. Usáma bin Ládin například svou násilnou teatrálností pohoršoval a provokoval USA tak účinně, až je přinutil reagovat přehnaným způsobem, který zničil jejich důvěryhodnost, oslabil jejich aliance v muslimském světě a nakonec vyčerpal i jejich armádu – a v jistém smyslu i americkou společnost.", "en": "In Lebanon in 2006, Hezbollah fought Israel through well-trained cells that combined propaganda, conventional military tactics, and rockets launched from densely populated civilian areas, achieving what many in the region considered a political victory. More recently, Hamas and Israel have conducted air and land operations in the densely populated Gaza Strip. This kind of warfare emerged largely in response to America’s overwhelming conventional military advantage after the Soviet Union’s collapse, underscored by its victory in the 1991 Iraq War, with only 148 American casualties, and its intervention in the 1999 conflict in Kosovo, in which no American lives were lost. In the face of this asymmetry, America’s opponents – both state and non-state actors – began to emphasize unconventional tactics. In China, for example, military planners developed a strategy of “unrestricted warfare” that combines electronic, diplomatic, cyber, terrorist-proxy, economic, and propaganda tools to deceive and exhaust US systems. As one Chinese military official put it, “the first rule of unrestricted warfare is that there are no rules.” For their part, terrorist groups, recognizing that they cannot defeat a conventional military in a direct war, attempt to use governments’ own power against them. With violent theatrics, Osama bin Laden outraged and provoked the US, driving it to overreact in ways that destroyed its credibility, weakened its alliances in the Muslim world, and ultimately exhausted its military – and, in a sense, its society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He assures me this was a cool screen design at the time. (Laughter) I've never been entirely convinced. He published it in the form of two floppy disks, at a time where floppy disks genuinely were floppy, and his approach was the same as the economists': sit down with a lawyer, get her to explain to you how it was she solved a legal problem, and then try and capture that explanation in a set of rules for a machine to follow. In economics, if human beings could explain themselves in this way, the tasks are called routine, and they could be automated. But if human beings can't explain themselves, the tasks are called non-routine, and they're thought to be out reach. Today, that routine-nonroutine distinction is widespread. Think how often you hear people say to you machines can only perform tasks that are predictable or repetitive, rules-based or well-defined. Those are all just different words for routine. And go back to those three cases that I mentioned at the start. Those are all classic cases of nonroutine tasks. Ask a doctor, for instance, how she makes a medical diagnosis, and she might be able to give you a few rules of thumb, but ultimately she'd struggle. She'd say it requires things like creativity and judgment and intuition. And these things are very difficult to articulate, and so it was thought these tasks would be very hard to automate. If a human being can't explain themselves, where on earth do we begin in writing a set of instructions for a machine to follow? Thirty years ago, this view was right, but today it's looking shaky, and in the future it's simply going to be wrong. Advances in processing power, in data storage capability and in algorithm design mean that this routine-nonroutine distinction is diminishingly useful. To see this, go back to the case of making a medical diagnosis. Earlier in the year, a team of researchers at Stanford announced they'd developed a system which can tell you whether or not a freckle is cancerous as accurately as leading dermatologists. How does it work? It's not trying to copy the judgment or the intuition of a doctor. It knows or understands nothing about medicine at all.", "cs": "Otec mě ujišťoval, že na svou dobu byl jeho návrh senzační. (Smích) Nikdy mě úplně nepřesvědčil. Publikoval ho na dvou disketách, v té době byly diskety opravdu ohebné. Jeho přístup byl stejný jako ten ekonomů: sejít se s právničkou, nechat ji, ať vysvětlí, jak by řešila právní problém a popsat vysvětlení pomocí souboru pravidel, která může stroj vykonat. Kdyby lidé mohli tímto způsobem popsat sami sebe, v ekonomii to můžeme označit jako rutinu a lze ji automatizovat. Pokud lidé takto sami úlohy vysvětlit neumí, nejsou rutinou a donedávna jsme mysleli, že nemohou být automatizovány. Dnes je toto rozlišení velmi rozšířené. Vzpomeňte si, jak často slyšíte lidi říkat: stroje mohou dělat pouze úkoly, které jsou předvídatelné, opakující se, založené na pravidlech nebo dobře definovatelné. To jsou pouze jiná označení pro rutinu. A vzpomeňte si na tři příklady, které jsem uvedl na začátku. Právě to jsou příklady nerutinních úkolů. Zeptejte se lékařky, jak určuje diagnózu. Může vám dát pár základních tipů, ale nakonec by si nevěděla rady. Řekla by, že určení diagnózy vyžaduje kreativitu, úsudek a intuici, ale tyto věci je velmi těžké vyjádřit slovy. Proto jsme si mysleli, že bude těžké tyto činnosti automatizovat. Pokud vám tedy člověk nedokáže vyložit postup, jak bychom mohli být schopni napsat instrukce, které bude stroj plnit? Před 30 lety byla tato úvaha správná, nyní již nevypadá tak důvěryhodně a v budoucnu bude prostě špatná. Pokroky ve výpočetním výkonu, skladování dat a návrhu algoritmů znamenají, že rozdělení na rutinní a nerutinní úkoly začíná ztrácet smysl. Aby to bylo jasné, vraťme se k příkladu určení lékařské diagnózy. Před nedávnem oznámil tým vědců ve Stanfordu, že vyvinuli systém, který rozpozná, zda jsou pihy kožním nádorem stejně přesně jako přední dermatologové. Jak tento systém funguje? Nesnaží se napodobit úsudek nebo intuici doktora. O medicíně neví vůbec nic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S řadou závažných otázek, kupříkladu finanční stabilitou či změnou klimatu, vojenská moc jednoduše nehne. Čína a USA jsou dnes v silném vzájemném ekonomickém vztahu, ale mnozí analytici si důsledky tohoto faktu pro mocenskou politiku špatně vysvětlují. Pravda, kdyby Čína pohrozila prodejem svých dolarových zásob, mohla by srazit USA na kolena. Jenže takový postup nejenže by společně s oslabováním dolaru snižoval hodnotu jejích rezerv, ale také by ohrozil americkou poptávku po čínském zboží, což by v Číně vedlo k propouštění a nestabilitě. Jinými slovy, kdyby Čína srazila USA na kolena, dost dobře by tím mohla podrazit nohy sama sobě. Chceme-li posoudit, zda vzájemná závislost přináší moc, je nutné vyhodnotit bilanci asymetrií. Ta se v tomto případě jeví jako „rovnováha finančního teroru“, obdoba vzájemné vojenské závislosti za studené války, kdy USA a Sovětský svaz měly potenciál zničit se při jaderné roztržce navzájem. V únoru roku 2010 skupina vysokých důstojníků čínské armády, pobouřených prodejem amerických zbraní na Tchaj-wan, vyzvala čínskou vládu, aby přikročila k odvetě a odprodala vládní dluhopisy USA. Jejich návrh nebyl vyslyšen. Ekonomické zdroje mohou přinášet jak chování odrážející měkkou moc, tak tvrdou vojenskou moc. Úspěšný ekonomický model nejenže financuje vojenské zdroje potřebné k výkonu tvrdé moci, ale může také lákat ostatní k napodobování příkladu. Měkká moc Evropské unie na konci studené války a dnešní Číny vděčí za mnohé právě úspěšnosti ekonomických modelů EU a Číny. Význam ekonomických zdrojů v současném století sice narůstá, ale odepsat roli vojenské moci by bylo omylem. Ostatně prezident Barack Obama při přebírání Nobelovy cenu míru v roce 2009 prohlásil: „Začít musíme tím, že si připustíme krutou pravdu, že za našeho života násilné konflikty nevykořeníme. Budou chvíle, kdy státy – jednotlivě či v součinnosti – zjistí, že nasazení síly je nejen nezbytné, ale i mravně oprávněné.“ Třebaže pravděpodobnost použití síly či hrozeb, že bude použita, je dnes ve vztazích mezi státy nižší než v dřívějších obdobích, obrovské dopady války vedou racionálně uvažující aktéry k tomu, že si pořizují nákladné vojenské pojištění. Jestliže tvrdá moc Číny děsí její sousedy, budou patrně takové pojistné politiky realizovat a hlavním dodavatelem budou nejspíš USA.", "en": "Many crucial issues, such as financial stability or climate change, simply are not amenable to military force. Today, China and the US are highly interdependent economically, but many analysts misunderstand the implications of this for power politics. True, China could bring the US to its knees by threatening to sell its dollar holdings. But doing so would not only reduce the value of its reserves as the dollar weakened; it would also jeopardize US demand for Chinese imports, leading to job losses and instability in China. In other words, bringing the US to it knees might well mean that China would bring itself to its ankles. Judging whether economic interdependence produces power requires looking at the balance of asymmetries. In this case, it resembles a “balance of financial terror,” analogous to the Cold War military interdependence in which the US and the Soviet Union each had the potential to destroy the other in a nuclear exchange. In February 2010, a group of senior Chinese military officers, angered over US arms sales to Taiwan, called for China’s government to sell off US government bonds in retaliation. Their suggestion was not heeded. Economic resources can produce soft-power behavior as well as hard military power. A successful economic model not only finances the military resources needed for the exercise of hard power, but it can also attract others to emulate its example. The European Union’s soft power at the end of the Cold War, and that of China today, owes much to the success of the EU and Chinese economic models. Economic resources are increasingly important in this century, but it would be a mistake to write off the role of military power. As US President Barack Obama said when accepting the Nobel Peace Prize in 2009, “We must begin by acknowledging the hard truth that we will not eradicate violent conflict in our lifetimes. There will be times when nations – acting individually or in concert – will find the use of force not only necessary but morally justified.” Even if the probability of the use of force among states, or of threats of its use, is lower now than in earlier eras, the high impact of war leads rational actors to purchase expensive military insurance. If China’s hard power frightens its neighbors, they are likely to seek such insurance policies, and the US is likely to be the major provider."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Extrémní altruismus PRINCETON – Před více než 40 lety jsem v eseji nazvané “Hladomor, bohatství a morálka“ pozval čtenáře, aby si představili, jak procházejí kolem mělkého rybníčku a vidí malé dítě, co do něj spadlo a topí se. Snadno byste to dítě mohli zachránit, ale zničily by se tak vaše nové, drahé boty. Bylo by špatné dítě ignorovat a jít dál? Když se posluchačů ptám, ať zvednou ruku, obvykle jednoznačně tvrdí, že dát přednost vlastním botám by bylo špatné. Já poté poukazuji na to, že darováním na charitu, která chrání děti v rozvojových zemích před malárií, průjmy, spalničkami či nedostatečnou výživou, můžeme zachránit dětský život všichni. Je to jednoduchý argument, dokud si neuvědomíme, že přispěním charitě k zachránění dítěte máme příležitost zachránit další a další a další. Musíme tedy všichni přestat utrácet za luxusní věci, abychom tak mohli zachránit další život, dávat až do momentu kdy z nás dávání učiní stejně chudé, jako jsou ti, které zachraňujeme? Můj příklad záchrany topícího se dítěte rezonuje v názvu nejnovější knihy Larissy MacFarguharové, Strangers Drowning. Jádrem knihy je série profilů lidí, kteří žijí podle velice náročných morálních standardů. A stojí za to na profily některých osob v knize MacFarquharové nahlédnout. Dokonce jako dítě cítila Julia Wiseová, že pokud je každá osoba stejně cenná, neměla by se starat o svou pohodu více než o pohodu kohokoliv jiného. Pokud by někdo jiný mohl získat více prospěchu z peněz, které by Julia utratila za zmrzlinu, bylo by lepší, kdyby ty peníze té osobě dala. Julia začala své úspory dávat charitám jako je Oxfam. Když se zamilovala do Jeffa Kaufmana, shodli se, že budou darovat velkou část toho, co vydělají – v současné době je to zhruba polovina jejich příjmů. (Wiseová bloguje na www.givinggladly.com). Kimberly Brown-Whaleová byla pastorkou v kostele v Essexu, Maryland, když viděla ve zprávách reportáž o mladé ženě, která potřebovala transplantaci ledvin. Bez velkého přemýšlení nabídla jednu svou ledvinu.", "en": "Extreme Altruism PRINCETON – More than 40 years ago, in an essay entitled “Famine, Affluence, and Morality,” I invited readers to imagine that they are walking past a shallow pond when they see a small child who has fallen in and seems to be drowning. You could easily rescue the child, but your expensive new shoes would be ruined. Would it be wrong to ignore the child and walk on? When I ask audiences for a show of hands on that question, they are usually unanimous in saying that it would be wrong to put one’s shoes first. I then point out that by donating to a charity that protects children in developing countries from malaria, diarrhea, measles, or inadequate nutrition, we can all save a child’s life. It’s a simple argument, until we realize that, having saved one child by donating to an effective charity, we have the opportunity to save another, and another, and another. Must we stop all spending on luxuries, so that we can save yet another life, giving until giving more would make us as poor as those we are helping? My example of saving the drowning child echoes in the title of Larissa MacFarquhar’s recent book, Strangers Drowning. The core of the book is a series of profiles of people who live according to a highly demanding moral standard. It is well worth taking a glimpse at some of the people MacFarquhar profiles in her book. Even as a child, Julia Wise felt that if each person is equally valuable, she should not care more for her own wellbeing than for anyone else’s. If someone else could derive greater benefit from the money Julia would pay for ice cream, it would be better if she gave the money to that person. Julia started giving her savings to charities like Oxfam. When she fell in love with Jeff Kaufman, they agreed that they would both donate a large part of what they earned – currently it’s about half of their income. (Wise blogs at www.givinggladly.com.) Kimberly Brown-Whale was a pastor at a church in Essex, Maryland, when she saw a news report about a young woman who needed a kidney transplant. Without a lot of thought, she called to offer one of her kidneys."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Duchové dávných hospodářských potíží Ve skvělém románu Vánoční koleda od Charlese Dickense bezcitného obchodníka Ebenezera Vydřigroše potrápí návštěva ducha minulých Vánoc. Dnes ekonomy obdobně znepokojují nevítaní duchové, když uvažují nad návratem hospodářských potíží, o nichž se už dlouho soudilo, že jsou mrtvými pojmy. Ekonomové na celém světě se obávají deflace - od Stephena Roache z banky Morgan Stanley, přes Paula Krugmana z Princetonské univerzity, guvernéry amerického Fedu a vysokých úředníků Evropské centrální banky, až po téměř všechny ekonomy v Japonsku. Jejich uvažování se ubírá cestou myšlení doby před padesáti lety, kdy ekonomové došli k závěru, že jediné, co lze s deflací dělat, je vyhýbat se jí jako čert kříži. Roku 1933 Irving Fisher - jeden z význačných předchůdců Miltona Friedmana z americké monetaristické školy - prohlásil, že vlády by mohly zabránit hlubokým krizím, pokud se budou vyhýbat deflaci. Deflace - ustavičný pokles cen - byla pro firmy a spotřebitele silnou pobídkou k omezování výdajů a ke spoření peněz. Omezovala schopnost firem a bank splácet úroky a hrozilo, že vyvolá řetěz velkých bankrotů, které by zničily důvěru ve finanční systém a byly tak další pobídkou ke střádání. Takto silné podněty ke střádání a omezování výdajů můžou zapříčinit pád poptávky a růst nezaměstnanosti, a to dlouhodoběji, než se dříve jakýkoli tržně zaměřený politik či ekonom odvažoval si připustit. Odtud keynesiánské řešení: využít měnovou politiku (nižší úrokové sazby) a fiskální politiku (růst vládních výdajů a snížení daní) a tím odvrátit hospodářství od směřování do propasti, kde může dojít k deflaci.", "en": "The Ghosts of Economics Past In Charles Dicken's great novel \"A Christmas Carol,\" the soulless businessman Ebeneezer Scrooge is tormented by a visit from the Spirit of Christmas Past. Today, economists are similarly troubled by unwanted ghosts, as they ponder the reappearance of economic ills long thought buried and dead. From Stephen Roach at Morgan Stanley to Paul Krugman at Princeton, to the Governors of the US Federal Reserve and the senior staff at the European Central Bank, to almost everyone in Japan, economists all over the world are worrying about deflation. Their thoughts retrace the economic thinking of over fifty years ago, a time when economists concluded that the thing to do with deflation was to avoid it like the plague. Back in 1933 Irving Fisher --Milton Friedman's predecessor atop America's monetarist school of economists-- announced that governments could prevent deep depressions by avoiding deflation. Deflation --a steady ongoing decline in prices-- gave businesses and consumers powerful incentives to cut spending and hoard cash. It reduced the ability of businesses and banks to service their debt, and might trigger a chain of big bankruptcies that would destroy confidence in the financial system, providing further incentives to hoard. Such strong incentives to hoard rather than spend can keep demand low and falling, and unemployment high and rising, for a much longer time than even the most laissez-faire-oriented politician or economist had ever dared contemplate. Hence the Keynesian solution: use monetary policy (lower interest rates) and fiscal policy (expanded government spending and reduced taxes) to keep the economy from ever approaching the precipice where deflation becomes possible."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So here I show a sample reconstruction done using simulated data, when we pretend to point our telescopes to the black hole in the center of our galaxy. Although this is just a simulation, reconstruction such as this give us hope that we'll soon be able to reliably take the first image of a black hole and from it, determine the size of its ring. Although I'd love to go on about all the details of this algorithm, luckily for you, I don't have the time. But I'd still like to give you a brief idea of how we define what our universe looks like, and how we use this to reconstruct and verify our results. Since there are an infinite number of possible images that perfectly explain our telescope measurements, we have to choose between them in some way. We do this by ranking the images based upon how likely they are to be the black hole image, and then choosing the one that's most likely. So what do I mean by this exactly? Let's say we were trying to make a model that told us how likely an image were to appear on Facebook. We'd probably want the model to say it's pretty unlikely that someone would post this noise image on the left, and pretty likely that someone would post a selfie like this one on the right. The image in the middle is blurry, so even though it's more likely we'd see it on Facebook compared to the noise image, it's probably less likely we'd see it compared to the selfie. But when it comes to images from the black hole, we're posed with a real conundrum: we've never seen a black hole before. In that case, what is a likely black hole image, and what should we assume about the structure of black holes? We could try to use images from simulations we've done, like the image of the black hole from \"Interstellar,\" but if we did this, it could cause some serious problems. What would happen if Einstein's theories didn't hold? We'd still want to reconstruct an accurate picture of what was going on. If we bake Einstein's equations too much into our algorithms, we'll just end up seeing what we expect to see.", "cs": "Tady ukazuji příklad rekonstrukce pomocí simulovaných dat, kdy předstíráme, že naše teleskopy zaměříme na černou díru uprostřed naší galaxie. Ačkoliv je toto pouze simulace, takováto rekonstrukce nám dává naději, že budeme brzy schopni spolehlivě pořídit první obrázek černé díry a z něj odvodit velikost jejího prstence. Přesto, že bych strašně ráda pokračovala v detailech tohoto algoritmu, naštěstí pro vás, nemám čas. Ale i tak bych vám ráda předala krátkou myšlenku, o tom, jak definujeme, jak náš vesmír vypadá, a jak to můžeme použít k rekonstrukci a ověření našich výsledků. Vzhledem k tomu, že je nekonečné množství možných obrázků, které perfektně odpovídají měřením našich teleskopů, musíme z nich nějakým způsobem vybrat. Děláme to pomocí hodnocení obrázků na základě toho, jak moc se jedná o obrázek černé díry, a pak vybíráme ten, který je nejpravděpodobnější. Takže, co to přesně znamená? Řekněme, že se snažíme vytvořit model, který nám řekne, jaká je šance, že se obrázek objeví na Facebooku. Asi bychom chtěli, aby nám model řekl, že je dost nepravděpodobné, že někdo publikuje tenhle obrázek šumu nalevo, a dost pravděpodobné, že někdo publikuje selfie, jako je tato napravo. Obrázek uprostřed je rozmazaný, takže ačkoliv bychom na Facebooku viděli spíše tento, než obrázek šumu, je méně pravděpodobné, že bychom ho viděli v porovnání se selfie. Ale když přijde na obrázky z černé díry, jsme postaveni před opravdový hlavolam: nikdy předtím jsme černou díru neviděli. V tom případě, jak asi vypadá obrázek černé díry a co bychom měli předpokládat o struktuře černých děr? Mohli bychom se pokusit použít obrázky ze simulací, které jsme udělali, jako obrázek černé díry z filmu \"Interstellar\", ale pokud bychom to udělali, mohlo by to způsobit několik vážných problémů. Co by se stalo, kdyby Einsteinovy teorie neobstály? Stále bychom chtěli rekonstruovat přesný obrázek toho, co se děje. Pokud bychom zapekli Einsteinovy rovnice příliš do našich algoritmů, viděli bychom jen to, co chceme vidět."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are good liars and bad liars. There are no real original liars. We all make the same mistakes. We all use the same techniques. So what I'm going to do is I'm going to show you two patterns of deception. And then we're going to look at the hot spots and see if we can find them ourselves. (Video) Bill Clinton: I want you to listen to me. I'm going to say this again. I did not have sexual relations with that woman, Miss Lewinsky. I never told anybody to lie, not a single time, never. And these allegations are false. And I need to go back to work for the American people. Thank you. (Applause) Pamela Meyer: Okay, what were the telltale signs? Well first we heard what's known as a non-contracted denial. Studies show that people who are overdetermined in their denial will resort to formal rather than informal language. We also heard distancing language: \"that woman.\" We know that liars will unconsciously distance themselves from their subject, using language as their tool. Now if Bill Clinton had said, \"Well, to tell you the truth ...\" or Richard Nixon's favorite, \"In all candor ...\" he would have been a dead giveaway for any liespotter that knows that qualifying language, as it's called, qualifying language like that, further discredits the subject.", "cs": "Prostě jsou dobří lháři a špatní lháři. Neexistují žádní lháři od přírody. Všichni děláme stejné chyby. Všichni používáme stejné techniky. Takže vám teď hodlám ukázat 2 vzory podvodu. A pak se podíváme na znaky podvodu a jestli je na příkladu dokážeme najít. A začneme s projevem. (Video) Bill Clinton: Chci, abyste mě poslouchali. Řeknu to ještě jednou. Neměl jsem sexuální vztah s tou ženou, paní Lewinskou. Nikdy jsem nikoho nepřemlouval aby lhal. ani jednou, nikdy. A tato obvinění jsou lichá. Musím jít zpět pracovat pro americký lid. Děkuji. Pamela Meyer: Dobrá, kde byly ty prozrazující znaky? Tak zaprvé jsme slyšeli neco, čemu se říká nezkrácené popírání. Studie prokazují, že se lidé snažící se až příliš něco popřít uchylují více k formálnímu než neformálnímu vyjadřování. Také jsme mohli slyšet snahu o distancování se: \"ta žena\". Víme, že lháři se nevědomě snaží držet odstup od jejich subjektu používáním řeči jako svého nástroje. Nebo když Bill Clinton řekl: \"Takže, abych vám řekl pravdu...\" nebo oblíbené Richarda Nixona: \"Se vší upřímností...\" byl by jasnou kořistí pro každého kdo odhaluje lži a ví, že kvalifikační jazyk, jak se tomu říká, kvalifikační jazyk jako tento ještě více diskredituje subjekt."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina jich odpověděla, že není, ale když se jich Haidt dotázal proč, uváděli důvody, které už vyloučil samotný příběh – například riziko zplození postiženého potomka nebo riziko, že tím utrpí jejich vztah. Možná není náhoda, že když byla mluvčí německých křesťanských demokratů, strany kancléřky Angely Merkelové, požádána o komentář k doporučení rady pro etiku, řekla mimo jiné něco, co s problémem naprosto nesouviselo: poukázala na potřebu chránit děti. Zpráva však nedala k incestu dětí žádná doporučení a někteří lidé, kteří uvízli v síti trestního zákona, se jako děti vůbec navzájem neznali. Když Haidt před svými subjekty poukázal na skutečnost, že jimi předložené důvody se na daný případ nevztahují, často odpovídali stylem: „Neumím to vysvětlit; vím jenom, že to není správné.“ Haidt to označuje za „morálně popletené“. V případě tabu incestu má naše reakce zjevné evoluční vysvětlení. Měli bychom však dopustit, aby o našem posuzování otázky, co je trestný čin, rozhodovaly pocity odporu, které snad kdysi posílily evoluční výbavu našich předků postrádajících účinnou antikoncepci? I samotná diskuse o této otázce se ukazuje jako kontroverzní. Profesor filozofie krakovské Jagellonské univerzity Jan Hartman zveřejnil v Polsku komentář, v němž prezentoval stanoviska Německé rady pro etiku. Vedení univerzity se však nechalo slyšet, že Hartmanův text „podkopává důstojnost povolání vysokoškolského učitele“, a předalo záležitost kárné komisi.", "en": "Most said that it was not, but when Haidt asked them why, they offered reasons that were already excluded by the story – for example, the dangers of inbreeding, or the risk that their relationship would suffer. Perhaps not coincidentally, when a spokesperson for German Chancellor Angela Merkel’s Christian Democrats was asked to comment on the Ethics Council’s recommendation, she also said something completely beside the point, referring to the need to protect children. The report, however, made no recommendations about incest involving children, and some of those caught by the criminal law did not even know each other as children. When Haidt pointed out to his subjects that the reasons they had offered did not apply to the case, they often responded: “I can’t explain it, I just know it’s wrong.” Haidt refers to this as “moral dumbfounding.” In the case of the incest taboo, our response has an obvious evolutionary explanation. But should we allow our judgment of what is a crime to be determined by feelings of repugnance that may have strengthened the evolutionary fitness of ancestors who lacked effective contraception? Even discussing that question has proved controversial. In Poland, a comment presenting the views of the German Ethics Council was posted online by Jan Hartman, a philosophy professor at the Jagiellonian University in Krakow. The university authorities described Hartman’s statement as “undermining the dignity of the profession of a university teacher” and referred the matter to a disciplinary commission."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We really do have it going right that the continent is growing at rates that people had thought would not happen. After decades of 2 percent, we are now at 5 percent, and it's going to -- projected -- 6 and 7 percent even. And inflation has come down. External debt -- something that I can tell you a long story about because I personally worked on one of the biggest debts on the continent -- has come down dramatically. You know, as you can see, from almost 50 billion down to about 12 or 13 billion. Now this is a huge achievement. You know, we've built up reserves. Why is that important? It's because it shows off our economies, shows off our currencies and gives a platform on which people can plan and build, including businesses. We've also seen some evidence that all this is making a difference because private investment flows have increased. I want to remind you again -- I know you saw these statistics before -- from almost 6 billion we are now at about 18 billion. In 2005, remittances -- I just took one country, Nigeria skyrocketing -- skyrocketing is too dramatic, but increasing dramatically. And in many other countries this is happening. Why is this important? Because it shows confidence. People are now confident to bring -- if your people in the diaspora bring their money back, it shows other people that, look, there is emerging confidence in your country. And instead of an outflow, you are now getting a net inflow. Now, why is all this important, to have to go really fast? It's important that we build this platform, that we have the president, Kikwete, and others of our leaders who are saying, \"Look, we must do something different.\" Because we are confronted with a challenge. 62 percent of our population is below the age of 24. What does this mean? This means that we have to focus on how our youth are going to be engaged in productive endeavor in their lives. You have to focus on how to create jobs, make sure they don't fall into disease, and that they get an education. But most of all that they are productively engaged in life, and that they are creating the kind of productive environment in our countries that will make things happen.", "cs": "Opravdu to jde správným směrem -- kontinent roste tempem, o kterém se lidem ani nesnilo. Po desetiletích 2% růstu jsme na 5 % a bude to -- dle předpovědí -- 6 až dokonce 7 %. A míra inflace klesla. Zahraniční dluh -- něco, o čem bych vám mohla dlouho vyprávět, protože jsem osobně pracovala na snížení jednoho z největších dluhů na kontinentu -- se výrazně snížil. Jak vidíte -- o téměř 50 miliard na 12 nebo 13 miliard (USD). To je opravdu velký úspěch. Vybudovali jsme devizové rezervy. Proč je to tak důležité? Protože to ukazuje vývoj našich ekonomik, vývoj našich měn a poskytuje základy, na kterých lidé mohou plánovat a budovat a to včetně firem. Také jsme viděli fakta, že toto všechno opravdu dokáže něco změnit, protože se zvýšily toky soukromých investic. Chci vám ještě jednou připomenout, vím, že jste ty statistiky viděli už předtím, z 6 miliard jsme na 18 miliardách. Remitence v roce 2005 -- vybrala jsem jednu zemi, Nigérii -- vidíte, raketově rostou -- dobře, raketově je poněkud dramatické vyjádření, ale výrazně rostou. A v mnoha dalších zemích se to děje také. Proč je to důležité? Protože to ukazuje důvěru. Lidé mají důvěru přinášet -- pokud váš lid žijící v diaspoře přináší zpátky do země své peníze, ostatním lidem to dává signál, podívejte se, roste důvěra ve vaši zemi. A místo odtoku kapitálu máte čistý příliv. A proč je tohle všechno důležité? Je důležité, že budujeme tyto základy, že máme prezidenta Kikwete a další naše lídry, kteří říkají: \"Podívejte se, musíme udělat něco jiného.\" Protože jsme postaveni před výzvu. 62 % naší populace je mladších 24 let. Co to znamená? Znamená to, že se musíme zaměřit na to, jak naši mladí budou zapojeni do ekonomiky v průběhu jejich života. Musíme se zaměřit na vytváření pracovních příležitostí, zajistit, že je neskolí nemoc, že se jim dostane vzdělání. Ale především se musíme zaměřit na to, že budou moci svůj život prožít produktivně a že budou v našich zemích vytvářet produktivní prostředí, které umožní tyto věci uskutečnit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "His facial disfigurement did not affect him because he had the support of a family; he had a successful, fulfilling job. So we've seen that we can change people's faces. But when we change people's faces, are we changing their identity -- for better or for worse? For instance, there are two different types of facial surgery. We can categorize it like that. We can say there are patients who choose to have facial surgery -- like Sue. When they have facial surgery, they feel their lives have changed because other people perceive them as better people. They don't feel different. They feel that they've actually gained what they never had, that their face now reflects their personality. And actually that's probably the difference between cosmetic surgery and this kind of surgery. Because you might say, \"Well, this type of surgery might be regarded as cosmetic.\" If you do cosmetic surgery, patients are often less happy. They're trying to achieve difference in their lives. Sue wasn't trying to achieve difference in her life. She was just trying to achieve the face that matched her personality. But then we have other people who don't choose to have facial surgery. They're people who have their face shot off. I'll move it off, and we'll have a blank slide for those who are squeamish amongst you. They have it forced upon them. And again, as I told you, if they have a caring family and good work life, then they can lead normal and fulfilled lives. Their identity doesn't change. Is this business about appearance and preoccupation with it a Western phenomenon? Muzetta's family give the lie to this. This is a little Bangladeshi girl from the east end of London who's got a huge malignant tumor on the right side of her face, which has already made her blind and which is rapidly growing and is going to kill her shortly. After she had surgery to remove the tumor, her parents dressed her in this beautiful green velvet dress, a pink ribbon in her hair, and they wanted the painting to be shown around the world, despite the fact that they were orthodox Muslims and the mother wore a full burqa. So it's not simply a Western phenomenon. We make judgments on people's faces all the time.", "cs": "Jeho znetvoření obličeje ho neovlivnilo, protože měl podporu své rodiny, byl úspěšný a spokojený ve své práci. A tak jsme viděli, že můžeme změnit obličeje lidí. Ale když měníme obličeje lidí, měníme jejich identitu k lepšímu nebo horšímu? Kupříkladu, existují dva druhy operací obličeje. Můžeme je roztřídit takto. Můžeme říct, že jsou pacienti, kteří si zvolí operaci obličeje -- jako Sue. Když oni mají operaci obličeje, cítí, že se jejich život změnil, protože ostatní je pak považují za lepší lidi. Necítí se jinak. Cítí, že získali to, co nikdy neměli, že jejich obličej nyní zobrazuje jejich osobnost. A tohle je vlastně ten rozdíl mezi kosmetickou chirurgií a tímto druhem chirurgie. Ale můžete namítnout: \"I tento druh operace se dá považovat za kosmetickou.\" Pokud uděláte kosmetickou operaci, pacienti jsou často nespokojení. Snaží se docílit v jejich životech změny. Sue se nesnažila docílit změny v jejím životě, snažila se, aby její obličej korespondoval s její osobností. Ale také máme lidi, kteří se nerozhodli mít operaci obličeje. Lidé, kterým někdo obličej ustřelil. Posunu to na prázdnou stránku pro ty z vás kdo jsou citlivější. Tito ji měli z donucení. A opět zdůrazňuji, že pokud mají starostlivou rodinu a dobrý pracovní život, mohou žít naprosto plnohodnotný život. Jejich identita se nezmění. Je tato záležitost okolo vzhledu a jeho posedlostí jím fenoménem západu? Rodina Muzzety by mohla vyprávět. Tohle je malá holčička původem z Bangladéše žijící ve východním Londýně, která má obrovský zhoubný nádor na pravé části obličeje, který ji již oslepil a který se rychle zvětšuje a brzo ji zabije. Po operaci, která odstranila tento nádor ji její rodiče oblékli do nádherných zelených sametových šatiček, do vlasů dali růžovou stužku a chtěli, aby tato malba byla zobrazena všude na světě i přes to, že to byli silně věřící islamisté a její matka byla zahalena v burce. Tudíž to není západní fenomén. Neustále soudíme lidi podle jejich obličeje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Scestná investiční mánie Evropy BRUSEL – Současnou mantrou v Bruselu a napříč Evropou je, že klíč k hospodářskému oživení je v investicích. Nosníkem nové ekonomické strategie Evropské komise je její nedávno odhalený plán posílit investice během příštích tří let o 315 miliard eur. Návrh Komise se ale zakládá na omylu, jak co se týče důrazu na investice, tak s ohledem na navrženou strukturu financování. Záměr komise, erbovní iniciativa předsedy Jeana-Clauda Junckera na počátku jeho funkčního období, nepřekvapuje. Eurozóna uvízla ve zdánlivě nekonečné recesi, a tak se ve veřejné rozpravě pevně uchytila představa, že pro udržitelný růst jsou zásadní investice posilující růst. Vychází z předpokladu, že víc investic je vždy ku prospěchu, protože zvyšují objem kapitálu, a tedy výstup. To momentálně v Evropě nutně neplatí. Orgány Evropské unie (a mnohé další) tvrdí, že Evropu – zejména eurozónu – sužuje „investiční mezera“. Nezvratným důkazem má být roční propad o 400 miliard eur oproti roku 2007. Jenže takové srovnání je zavádějící, protože rok 2007 byl vrcholem bubliny úvěrů, která vedla k mnoha nehospodárným investicím. To Komise uznává v podpůrné dokumentaci k Junckerově balíčku, kde argumentuje, že referenčním měřítkem pro žádoucí hladiny investic v současnosti by se měla stát léta před úvěrovým boomem. Při takovém srovnání je investiční mezera jen poloviční. Ani roky předcházející boomu ale bohužel nejsou pro dnešní evropskou ekonomiku dobrým vodítkem, protože se cosi změnilo mnohem rychleji, než si obvykle uvědomujeme: evropské demografické trendy. Populace eurozóny v produktivním věku se do roku 2005 rozrůstala, ale od roku 2015 jí začne ubývat. Vzhledem k tomu, že produktivita se nezvyšuje, menší počet pracujících znamená výrazně nižší potenciální tempa růstu. A nižší tempo růstu zase znamená, že k udržení poměru kapitálu k výstupu je zapotřebí méně investic. Kdyby eurozóna zachovala investiční tempo na úrovni let před boomem, brzy by měla mnohem víc kapitálu v poměru k velikosti ekonomiky. Může být lákavé si říct: No a co? Víc kapitálu vždycky prospěje. Neustále rostoucí objem kapitálu v poměru k výstupu však znamená vytrvale ubývající výnosy z kapitálu, a tedy časem čím dál víc nesplácených úvěrů v bankovním sektoru.", "en": "Europe’s Misguided Investment Mania BRUSSELS – The mantra in Brussels and throughout Europe nowadays is that investment holds the key to economic recovery. The lynchpin of the new European Commission’s economic strategy is its recently unveiled plan to increase investment by €315 billion ($390 billion) over the next three years. But the Commission’s proposal is misguided, both in terms of its emphasis on investment and its proposed financing structure. The Commission’s plan, the signature initiative of President Jean-Claude Juncker at the start of his term, comes as no surprise. With the eurozone stuck in a seemingly never-ending recession, the idea that growth-enhancing investment is crucial for a sustainable recovery has become deeply entrenched in public discourse. The underlying assumption is that more investment is always better, because it increases the capital stock and thus output. This is not necessarily the case in Europe at the moment. European Union authorities (and many others) argue that Europe – particularly the eurozone – suffers from an “investment gap.” The smoking gun is supposedly the €400 billion annual shortfall relative to 2007. But the comparison is misleading, because 2007 was the peak of a credit bubble that led to a lot of wasteful investment. The Commission recognizes this in its supporting documentation for the Juncker package, in which it argues that the pre-credit-boom years should be used as the benchmark for desirable investment levels today. According to that measure, the investment gap is only half as large. Unfortunately, even the pre-boom years are not a good guide for today’s European economy, because something fundamental has changed more quickly than is typically recognized: Europe’s demographic trends. The eurozone’s working-age population had been growing until 2005, but it will fall from 2015 onward. Given that productivity has not been picking up, fewer workers mean significantly lower potential growth rates. And a lower growth rate implies that less investment is needed to maintain the capital/output ratio. If the eurozone maintained its investment rate at the level of the pre-boom years, there would soon be much more capital relative to the size of the economy. One might be tempted to say: So what? More capital is always good. An ever-increasing capital stock relative to output, however, means ever-lower returns to capital and thus ever more non-performing loans in the banking sector over time."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Válka v Afghánistánu nikdy nebyla jen afghánskou občanskou válkou; země byla celá desetiletí spíš dějištěm regionálních střetů a hegemonických zápasů. Takže ačkoliv oživení Tálibánu plyne zčásti z žalostně zanedbané rekonstrukce jižní a východní paštunské části země, má také vnější příčiny. Především Pákistán se už víc než dva roky vzdaluje bonnskému konsenzu, vsází na renesanci Tálibánu a poskytuje mu rozsáhlou podporu. Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez pákistánského finančního zajištění vlastně nebylo možné. Jednání Pákistánu vysvětluje hlavně jeho strategická změna kurzu ve světle slabosti USA v Iráku a v regionu jako celku a nově upevněné vztahy mezi Indií a Afghánistánem, jež vedou k zesilování indické přítomnosti ve střední Asii. V této spojitosti považuje Pákistán Karzáího vládu v Kábulu za nepřítele Islámábádu a hrozbu pro jeho klíčové strategické zájmy. Znovuzrození ozbrojeného povstání Tálibánu proti afghánské centrální vládě by bez útočišť Tálibánu na pákistánské straně afghánské hranice a bez podpory pákistánské tajné služby ISI nebylo možné. Napomáháním Tálibánu si ale Pákistán hraje s ohněm, poněvadž dnes už existují pákistánští Tálibové, kteří představují hrozbu právě pro Pákistán. Americká politika vůči Pákistánu je rovněž nebezpečně krátkozraká a připomíná chyby, jichž se USA dopustily v Íránu před islámskou revolucí roku 1979.", "en": "The war in Afghanistan was never just an Afghan civil war; rather, for decades the country has been a stage of regional conflicts and hegemonic struggles. So, while the rebirth of the Taliban is in part due to the woefully neglected reconstruction of the Pashto Southern and Eastern part of the country, it also has external causes. Most notably, for more than two years now, Pakistan has been moving away from the Bonn consensus, betting on the rebirth of the Taliban and giving it massive support. Indeed, without Taliban sanctuaries on the Pakistani side of the Afghan border, and without Pakistani financial backing, the rebirth of the Taliban’s armed insurgency against the central Afghan government would have been impossible. Pakistan’s actions are explained mainly by its strategic readjustment in light of US weakness in Iraq and the region as a whole, and by the newly strengthened relationships between India and Afghanistan, resulting in an increased Indian presence in Central Asia. In this connection, Pakistan views the Karzai government in Kabul as unfriendly to Islamabad and a threat to its key strategic interests. Without Taliban sanctuaries on the Pakistani side of the Afghan border and the backing by the Pakistani intelligence service ISI, the rebirth of the Taliban’s armed insurgency against the central Afghan government would have been impossible. But, by aiding the Taliban, Pakistan is playing with fire, because there are now also Pakistani Talibans who pose a threat to Pakistan. US policy toward Pakistan is also dangerously shortsighted and reminiscent of the mistakes the US made in Iran prior to the 1979 Islamic revolution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V určitý okamžik budou výnosy z dluhopisů a hypoték dostatečně vysoké na to, že zálusk investorů na zisk vyváží jejich strach ze znehodnocování kurzu dolaru. Na chodbách kolem mé pracovny se všichni ekonomové shodují, že tento faktor měl tlačit úrokové sazby USA nahoru už před třemi lety. Až dosud se tak ale nestalo. Znamená to, že na světových finančních trzích může kdykoli udeřit hurikán? Ano. Nebo by to rovněž mohlo znamenat, že ústřední model, jejž ekonomové používají pro mezinárodní ekonomiku – zejména předpoklad „nepokryté úrokové parity“, podle něhož se příjmy ze zahraničních úroků vyjádřené v domácí měně mají rovnat domácí úrokové míře –, je prostě mylný. Druhým faktorem, který by mohl vystřelit úrokové míry USA prudce nahoru není strach z propadu budoucí hodnoty dolaru, ale skutečnost poklesu jeho hodnoty v minulosti. USA dovážejí ekvivalent 16% svého HDP. To znamená, že 40% propad hodnoty dolaru – z čehož polovina vyústí ve zvýšení dolarových cen importů – představuje 3,2% nárůst celkové cenové hladiny. Federální rezervní úřad dbalý efektivní stability cen zřejmě raději zvýší úrokové sazby, než aby v daném roce nechal míru inflace vyskočit ze 3% na 6%. Dojde-li k ostrému zvýšení úrokových sazeb – způsobenému buď únikem kapitálu kvůli očekávání poklesu dolaru, nebo přísnou měnovou politikou reagující na nastalý pokles dolaru –, uvidíme, jak dobrý Federální rezervní úřad skutečně je. Pokud vzrostou úrokové sazby přespříliš, kolaps hodnoty bydlení povede k masovému zabavování nemovitostí pro nesplácení hypotečního dluhu a dále též k propadu spotřebních výdajů. To by znamenalo depresi nejen pro USA, ale také pro Asii a zřejmě i pro Evropu, neboť USA mohou zůstávat světovým dovozcem poslední záchrany a ručitelem za efektivní poptávku pouze tehdy, je-li silná jejich domácí spotřeba. Jestliže však úrokové míry neporostou dostatečně rychle, hodnota dolaru se bude propadat a inflace USA bude šplhat nahoru jako v 70. letech, takže přichystá situaci pro obdobu krajně bolestivých opatření, jež zavedl tehdejší předseda Federálního rezervního úřadu Paul Volcker. Za těchto okolností Federální rezervní úřad nesmí sejít z úzké cestičky, jež se vine vpřed – jen stěží jde o záviděníhodný úkol.", "en": "At some point, the yields on bonds and mortgages will be high enough that investors’ appetite for yield will balance their fear of exchange-rate depreciation. In the corridors around my office, all the economists agree that this factor should have pushed US interest rates up three years ago. But so far it has not. Does this mean that a hurricane could hit world financial markets at any moment? Yes. Or it could also mean that economists’ baseline model of the international economy – especially the assumption of “uncovered interest parity,” which holds that foreign interest income expressed in the domestic currency should equal the domestic interest rate – is simply wrong. The second factor that could push US interest rates sharply upward is not fear of a decline in the future value of the dollar, but the fact of a past decline in its value. The US imports the equivalent of 16% of its GDP. A 40% fall in the value of the dollar – of which half passes through to increased dollar prices of imports – thus implies a 3.2% rise in the overall price level. A Federal Reserve committed to effective price stability will likely raise interest rates rather than allow any year’s inflation rate to jump from 3% to 6%. If there is a sharp spike in interest rates – caused either by capital flight in anticipation of a dollar decline or by tight monetary policy in reaction to a dollar decline comes to pass – we will see how good the Federal Reserve really is. If interest rates rise too far, then the collapse in housing values will lead to large-scale foreclosures and a collapse in consumption spending as well. This would mean a depression not just for the US, but for Asia and probably Europe as well, for the US can remain the world’s importer of last resort and guarantor of effective demand only as long as its domestic consumption is strong. But if interest rates don’t rise far enough, the value of the dollar will spiral downward and US inflation will spiral upward like in the 1970’s, setting the stage for the type of extremely painful measures imposed by then Federal Reserve Chairman Paul Volcker. In these circumstances, straight is the gait and narrow is the path that the Federal Reserve will have to walk – hardly an enviable position."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokrytectví Ameriky – která hlásala volný obchod, ale odmítla ukončit dotace bavlny a dalších zemědělských komodit – představovalo pro jednání z Dauhá nepřekonatelnou překážku. Namísto globálních obchodních rozhovorů zvolily USA a Evropa strategii „rozděl a panuj“ založenou na vzájemně se překrývajících obchodních blocích a dohodách. To, co bylo původně zamýšleno jako celosvětový režim volného obchodu, v důsledku toho ustoupilo nesourodému režimu obchodu řízeného. Obchod ve velké části pacifického a atlantického regionu budou napříště upravovat dohody čítající tisíce stran a hemžící se složitými pravidly, které jsou v rozporu se základními principy efektivity a volného pohybu zboží. USA uzavřely tajná jednání o takzvaném Transpacifickém partnerství (TPP), ze kterého se může vyklubat nejhorší obchodní dohoda za posledních několik desetiletí, a nyní stojí před nelehkou bitvou o ratifikaci, neboť všichni čelní demokratičtí kandidáti na prezidenta a také mnozí republikáni se postavili proti této dohodě. Problémem nejsou ani tak její obchodní ustanovení, jako spíše kapitola o „investicích“, která silně omezuje ekologické, zdravotnické a bezpečnostní regulace, a dokonce i finanční regulace se značnými makroekonomickými dopady. Zejména dává tato kapitola zahraničním investorům právo žalovat vlády u soukromých mezinárodních tribunálů v případě, že vládní regulace budou podle jejich přesvědčení v rozporu s podmínkami TPP (sepsanými na více než 6000 stranách). V minulosti přitom tyto tribunály interpretovaly požadavek, aby se zahraničním investorům dostávalo „spravedlivého a rovnocenného zacházení“, jako záminku k rušení nových vládních regulací – přestože byly nediskriminační a vlády je přijímaly jednoduše proto, aby ochránily občany před nově odhalenými křiklavými nepravostmi.", "en": "America’s hypocrisy – advocating free trade but refusing to abandon subsidies on cotton and other agricultural commodities – had posed an insurmountable obstacle to the Doha negotiations. In place of global trade talks, the US and Europe have mounted a divide-and-conquer strategy, based on overlapping trade blocs and agreements. As a result, what was intended to be a global free-trade regime has given way to a discordant managed-trade regime. Trade for much of the Pacific and Atlantic regions will be governed by agreements, thousands of pages in length and replete with complex rules of origin that contradict basic principles of efficiency and the free flow of goods. The US concluded secret negotiations on what may turn out to be the worst trade agreement in decades, the so-called Trans-Pacific Partnership (TPP), and now faces an uphill battle for ratification, as all the leading Democratic presidential candidates and many of the Republicans have weighed in against it. The problem is not so much with the agreement’s trade provisions, but with the “investment” chapter, which severely constrains environmental, health, and safety regulation, and even financial regulations with significant macroeconomic impacts. In particular, the chapter gives foreign investors the right to sue governments in private international tribunals when they believe government regulations contravene the TPP’s terms (inscribed on more than 6,000 pages). In the past, such tribunals have interpreted the requirement that foreign investors receive “fair and equitable treatment” as grounds for striking down new government regulations – even if they are non-discriminatory and are adopted simply to protect citizens from newly discovered egregious harms."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We test and test and test again, in animals and in labs, and then once we feel it's safe enough, we move on to humans.\" So that's kind of the other school of thought, that we should actually use this opportunity and really go for it. Is there a possible split happening in the science community about this? I mean, are we going to see some people holding back because they have ethical concerns, and some others just going forward because some countries under-regulate or don't regulate at all? JD: Well, I think with any new technology, especially something like this, there are going to be a variety of viewpoints, and I think that's perfectly understandable. I think that in the end, this technology will be used for human genome engineering, but I think to do that without careful consideration and discussion of the risks and potential complications would not be responsible. BG: There are a lot of technologies and other fields of science that are developing exponentially, pretty much like yours. I'm thinking about artificial intelligence, autonomous robots and so on. No one seems -- aside from autonomous warfare robots -- nobody seems to have launched a similar discussion in those fields, in calling for a moratorium. Do you think that your discussion may serve as a blueprint for other fields? JD: Well, I think it's hard for scientists to get out of the laboratory. Speaking for myself, it's a little bit uncomfortable to do that. But I do think that being involved in the genesis of this really puts me and my colleagues in a position of responsibility. And I would say that I certainly hope that other technologies will be considered in the same way, just as we would want to consider something that could have implications in other fields besides biology. BG: Jennifer, thanks for coming to TED. JD: Thank you. (Applause)", "cs": "Stačí jen dostatečně dlouho testovat, a pak můžeme přejít i na člověka.\" Část odborníků si tedy myslí, že bychom se do toho měli naplno opřít. Může se vědecká komunita kvůli tomu rozdělit? Že by se část vědců z etických důvodů držela zpátky, ale v zemích, kde by nebyla regulace, by se pokračovalo? JD: Každá nová technologie, a zvlášť taková jako tahle, přináší řadu různých pohledů. To je úplně pochopitelné. Podle mě nakonec ke genetickým úpravám lidí s touto technologií dojde. Ale bylo by nezodpovědné dělat to bez úvah a debat o případných rizicích a komplikacích. BG: Podobně překotně se rozvíjejí i jiné technologie a vědní obory. Umělá inteligence, samostatní roboti a podobně. Kromě tematiky válečných robotů ale k podobným debatám nedochází. Nikdo nenavrhuje žádná moratoria. Může vaše debata inspirovat další obory? JD: Pro vědce není jednoduché vylézt z laboratoře. Pro mě osobně to není zrovna příjemné. Ale to, že jsem stála u zrodu téhle technologie, mě činí spolu s mými kolegy zodpovědnou. A doufám, že i u ostatních technologií dojde k zamyšlení, tak jako se my zamýšlíme nad dopady mimo biologii. BG: Díky za účast na TEDu. JD: Děkuju. (Potlesk.)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Panteři politiky identity LONDÝN – Byl jsem právě v Jordánsku, oné nádherné oáze klidu a umírněnosti ve složitém a nebezpečném prostředí, když jsem se doslechl, že odštěpení republikánští teroristé v Severním Irsku zavraždili dva britské vojáky a katolického policistu. Shlíželi jsme předtím z jordánských kopců na to, co křesťané nazývají Svatou zemí. Jak jsem si vybavoval dny, které jsem kdysi strávil v Severním Irsku, ohromovalo mě, jak velmi malý je tady i tam tavicí kotlík tak obrovského zápasu, hořkosti a krveprolití. Ráz krajiny v Severním Irsku, Gaze i na Západním břehu vyvolává jistou důvěrnost, v jejímž světle se násilí jeví tím nevysvětlitelnější a obscénnější. Je toto násilí nevyhnutelné kvůli střetu kultur, náboženství a etnik? Naprogramovaly jej do DNA dějiny, jazyk a odlišnosti ve způsobu naplňování našich duchovních tužeb? Poštěstilo se mi, že jsem v Jordánsku četl knihu nazvanou Hledání identity od Amina Maaloufa. Jde o brilantní výpad proti tomu, co autor, Libanonec, Francouz, Arab a křesťan, nazývá „pantery“ politiky identity. Maalouf doufá, že jednou za svůj domov bude moci označit celý Střední východ a že jeho vnukovi bude jeho kniha připadat jako zvláštní memento doby, kdy bylo nezbytné tyto argumenty předkládat. Co platí o politice identity na Středním východě a při formování amerického a evropského vztahu s islámským světem, platí nejinak i pro Severní Irsko. Nebo alespoň platilo.", "en": "The Panthers of Identity Politics LONDON – I was in Jordan, that beautiful oasis of calm and moderation in a difficult and dangerous neighborhood, when I first heard the news about the murder of two British soldiers and a Catholic policeman by dissident republican terrorists in Northern Ireland. We had looked out across what Christians call the Holy Land from the Jordanian hills. What struck me, thinking back to the days I once spent in Northern Ireland, was how both there and here the crucible of so much struggle, bitterness, and bloodshed is very small. There is an intimacy about the geography of Northern Ireland, Gaza, and the West Bank that makes the violence seem all the more inexplicable and obscene. Is this violence made inevitable by the clash of cultures, religions, and ethnicities? Is it programmed into DNA by history, language, and our different ways of meeting our spiritual yearnings? It was my good fortune to be reading in Jordan a book called On Identity by Amin Maalouf. It is a brilliant assault on what the author, who is Lebanese, French, Arab and Christian, calls “the panthers” of identity politics. Maalouf hopes that one day he can call all of the Middle East his homeland, and that his grandson will find his book a strange memento of a time when these arguments had to be put forward. What is true of identity politics in the Middle East, and in shaping America’s and Europe’s relationship with the Islamic world, is equally true about Northern Ireland. Or at least it was as true."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In Spain, since 2002, general practitionersworking in drug treatment have been able to obtain the title‘specialist in psychiatry’ if they pass an exam and havedocumented experience of working with patients withmental disorders. In Portugal, it is mandatory foraccreditation and certification for a treatment centre tohave at least one psychiatrist on the staff. However, not allpsychiatrists working in drug treatment services have thespecialist knowledge and training necessary to treat drugusers and further specific training may be necessary. The treatment of clients with comorbidity is characterisedby many problems and is extremely demanding on staffand often unrewarding. Clients are often difficult to managebecause of their disruptive and aggressive social behaviour,especially those with the more ‘dramatic’ type of personalitydisorders, and their emotional instability. Resistance to orfailure to comply with treatment rules and requirements, forexample keeping appointments or taking medication, iscommon and the disillusion this causes is made worse byunrewarding personal relationships. Success is generallylow and drop-out rates high, which makes treatment timeconsuming and costly, as well as frustrating for staff, who,not surprisingly, often experience impatience, suppressedaggression and symptoms of burn-out. In spite of this difficult situation, professionals are constantlysearching for and developing more effective approaches.Regular, interdisciplinary case discussions and intensivecooperation could remedy the mutual lack of understandingamong staff. Such endeavours provide everyone involvedwith more detailed information about clients and facilitatethe development of best practice or strategies for care. Thequality of treatment is the most important factor inachieving positive results. Case management as a method of coordinating clients’treatment to ensure individualised sequential orsimultaneous care as well as helping clients find their waythrough the treatment system appears to be infrequent inthe EU. From France it is reported that cooperation betweendrug treatment and psychiatric services is being establishedwith a view to organising joint admissions and casemanagement for patients with psychiatric disturbances andaddictions; however, such collaboration is often limited to aparticular case. In Luxembourg as well as in the Netherlands, professionals have come to recognise thatcase management is the most effective method of dealingwith dual diagnosis patients, but it is costly and timeconsuming and requires specific professional skills.However, in some countries, a type of case managementknown as ‘assertive community treatment’ is beingimplemented (see below). Selected issue 3: Comorbidity The Cochrane collaboration reviewed psychosocial treatmentprogrammes (Ley et al., 2003). Some 47%showed a positive change in psychiatric disorders(Krausz et al., 1999).", "cs": "Ne všichni psychiatři, kteří pracujívoblasti léčby závislostí, však mají odborné znalostiakvalifikaci nutnou pro léčbu uživatelů drog a vmnohapřípadech potřebují další specifický výcvik. co jsou doporučeni k hospitalizaci vpsychiatrickéléčebně. Pravidla platná ve Velké Británii kladou důraz nazapojení odborníků na léčbu drogových závislostí aodborníků na duševní zdraví do plánování péče o klientysduální diagnózou, vzájmu stanovení priorit postupuléčby (Department of Health, 2002a). Podle tohoto modelu se léčbou obou typů poruch zabývájeden tým. Výhodou je, že se klientovi nedostává dvojíhorozporuplného „sdělení“ (pokynů, rad apod., které sivzájemně odporují). Vněkterých zemích tuto integraciztěžují oddělené administrativní systémy (např. ve Španělsku) nebo různé systémy financování (např. v Německu). Ve většině zemí existuje jen několik málo specializovanýchprogramů nebo jednotek pro léčbu komorbidních pacientůajejich nabídka zdaleka neuspokojuje poptávku, jak ukazujetabulka 8, obsahující dostupné informace tohoto druhu. Case management jakožto metoda koordinace léčby,scílem zajistit klientům individuální sekvenční nebosimultánní péči a pomoci jim orientovat se vsystémuléčebných služeb, se vzemích EU zřejmě příliš nepoužívá.Ve Francii se podle dostupných zpráv zavádí systémspolupráce mezi zařízeními pro léčbu závislostíapsychiatrickými zařízeními, scílem společně organizovatpřijímání klientů a case management pro pacienty trpícíduševními poruchami a závislostí na návykových látkách;tato spolupráce se však často omezuje na jednotlivépřípady. VLucembursku a Nizozemsku si odborníciuvědomili, že case management je nejúčinnější metodouléčby pacientů sduální diagnózou, ale také metodounákladnou, časově náročnou a vyžadující specifickouodbornou kvalifikaci. Vněkterých zemích se nicméněuplatňuje typ case managementu známý pod názvem„asertivní komunitní léčba“ (viz níže). Léčba klientů skomorbiditou se vyznačuje mnohýmiproblémy, klade velké nároky na personál a často jenevděčná – vynaložené úsilí neodpovídá výsledkům.Klienty, zvláště ty, kteří trpí „dramatičtějším“ typemporuchy osobnosti, není snadné zvládnout, protože sechovají rozvratnicky a agresivně a jsou citově labilní.Běžně se stává, že se brání léčbě, nedodržují její pravidla Nejběžnější způsob implementace modelu integrovanéléčby spočívá vtom, že zařízení pro léčbu závislostízaměstnávají psychiatry nebo že naopak specialisté naproblematiku závislostí pracují vpsychiatrickýchzařízeních. Ve Španělsku od roku 2002 praktičtí lékaři, kteří pracujívoblasti péče o závislé na drogách, mohou získat titul„specialista voboru psychiatrie,“ pokud složí příslušnouzkoušku a mají prokazatelné zkušenosti spacienty trpícímiduševními poruchami. VPortugalsku musí léčebná centražádající o akreditaci a certifikaci zaměstnávat alespoň Vybrané téma 3: Komorbidita terapeutickou schůzku nebo neber Úspěšnost ocento klientů ji evzata zr a glund a kol., 2003): vyhoř 1.Je tř eďovat na změnu drogového r"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "However, few concrete outcomes have emerged, and implementation strategies and tools to measure environmental impacts need to be put in place. Per capita resource use levels have remained stable in all regions over recent years, and some decoupling has been achieved between resource use and economic growth. Resource use eficiency varies signiicantly between countries, and is several times higher in the EU‑15 than in the EU‑10 and SEE countries, and up to twenty times higher than in EECCA. Patterns of consumption are changing rapidly, driven by socio-economic changes. The consumption categories causing the highest life-cycle environmental impacts are food and beverages, private transport, and housing. In the EU, tourism and air travel are emerging as key areas of future impacts. The pan-European region is generating ever more waste. Landill, environmentally the least preferred option, is still the most common method of waste management across the pan‑European region. EU Member States have made some progress in limiting the share of municipal waste going to landill. Many EECCA and SEE countries have developed waste strategies and legislation for waste, but these still need to be implemented effectively. Municipal waste collected Source: Figure 6.20 of The fourth assessment. Proper waste collection and safe landilling remain a challenge. In some EECCA countries an even bigger challenge is ensuring the environmental safety and clean-up of hazardous waste sites inherited from the past. Modern, intensive agriculture often has a negative impact through its use and pollution of air, water and soil. On the other hand, farming still plays a positive role in preserving Europe's landscapes and biodiversity. The area of irrigated land in the southern EU‑15 and SEE has increased, showing a continuing trend of agricultural intensiication.", "cs": "Konkrétních v ý sl e d k A se však objevilo jen málo a je t9eba zavést provád)cí strategie a nástroje, které umožní m)9it dopady na životní prost9edí. Úrove3 využívání z d r oj A v p9epočtu na jednoho obyvatele z A s tá v á v posledních letech ve všech oblastech stabilní; poda9ilo se dosáhnout určitého oslabení souvztažnosti využívání z d r oj A a hospodá9ského rA st u . Účinnost využívání z d r oj A se mezi jednotlivými zem)mi významn) liší a v zemích skupiny EU-15 je n)kolikanásobn) vyšší než v zemích skupiny EU-10 a v zemích regionu SEE, a zárove3 až dvacetkrát vyšší než v zemích regionu EECCA. Vzorce spot9eby se v d A sl e d k u sociálních a ekonomických zm)n rychle m)ní. Ke kategoriím spot9eby, které vykazují nejv)tší dopad na životní prost9edí po celou dobu své životnosti, pat9í potraviny a nápoje, soukromá doprava a bydlení. Klíčovými oblastmi takového budoucího vlivu se v Evropské unii stávají cestovní ruch a letecká doprava. Evropa jako celek produkuje stále v)tší množství odpadu. Skládky, které jsou z ekologického hlediska nejmén) vhodným 9ešením, z A s tá v aj í v celoevropském m)9ítku stále nejobvyklejší metodou nakládání s odpadem. Členské státy EU dosáhly určitého pokroku v omezování podílu domovního odpadu odváženého na skládky. Mnohé zem) z region A EECCA a SEE vypracovaly strategie nakládání s odpadem a p9ijaly odpovídající legislativu, ale nutné bude jejich efektivní provád)ní. Sb)r domovního odpadu kg/na obyvatele Zdroj:Obr. 6.20 čtvrtého kola hodnocení. Problém vhodného z p A s o b u sb)ru odpadu a jeho bezpečného ukládání na skládky p9etrvává. Ješt) v)tším problémem je v n)kterých zemích z regionu EECCA zajišt)ní ekologické bezpečnosti a odstran)ní skládek nebezpečného odpadu p Av o d e m z minulosti. Moderní intenzívní zem)d)lství p A s o b í často negativn) znečiš\"ováním vzduchu, vody a p A d y , které vzužívá. Zárove3 však zem)d)lská činnost sehrává také pozitivní úlohu p9i zachovávání evropské krajiny a biologické rozmanitosti. Plocha zavlažované p A d y v jižních zemích EU-15 a SEE se ve shod) s pokračující intenziikací zem)d)lství rozši9uje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As discussed earlier, ensuring stable prices is the most important contribution that monetary policy can make in order to achieve a favourable economic environment and a high level of employment. Both inflation and deflation can be very costly to society economically and socially speaking (see in particular Section 3.3). Without prejudice to its primary objective of price stability, the Eurosystem also supports the general economic policies in the European Community. Furthermore, the Eurosystem acts in accordance with the principles of an open market economy, as stipulated by the Treaty establishing the European Community. The definition both anchors inflation expectations and adds to the ECB’s transparency and accountability The Governing Council decided to publicly announce a quantitative definition of price stability for a number of reasons. First, by clarifying how the Governing Council interprets the goal that it has been assigned by the Treaty, the definition helps to make the monetary policy framework easier to understand (i.e. it makes monetary policy more transparent). Second, the definition of price stability provides a clear and measurable yardstick against which the public can hold the ECB accountable. In case of deviations of price developments from the definition of price stability, the ECB would be required to provide an explanation for such deviations and to explain how it intends to re-establish price stability within an acceptable period of time. Finally, the definition gives guidance to the public, allowing it to form its own expectations regarding future price developments (see also Box 3.2). The ECB has defined price stability in quantitative terms While the Treaty clearly establishes the maintenance of price stability as the primary objective of the ECB, it does not give a precise definition. In order to specify this objective more precisely, the Governing Council of the ECB announced the following quantitative definition in 1998: “Price stability shall be defined as a year-on-year increase in the Harmonised Index of Consumer Prices (HICP) for the euro area of below 2 %. Price stability is to be maintained over the medium term”. In 2003, the Governing Council further clarified that, within the definition, it aims to maintain inflation rates below but “close to 2 % over the medium term”. THE ECB’S MONETARY The HICP The definition also identifies a specific price index – namely the HICP for the euro area – as the index to be used for assessing whether price stability has been achieved.", "cs": "Jak již bylo uvedeno výše, zajištění stabilních cen je nejvýznamnějším prvkem, jakým může měnová politika přispět k vytvoření příznivého hospodářského prostředí a dosažení vysoké míry zaměstnanosti. Inflace i deflace může být z hospodářského i sociálního hlediska pro společnost velmi nákladná (viz část 3.3). Aniž je dotčen tento prvořadý cíl cenové stability, podporuje Eurosystém také obecné hospodářské politiky v Evropském společenství a jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, jak stanoví Smlouva o založení Evropského společenství. Tato definice zakotvuje inflační očekávání a zároveň je dokladem transparentnosti a odpovědnosti ECB Rada guvernérů se pro zveřejnění kvantitativní definice cenové stability rozhodla z několika důvodů. Zaprvé, tím, že Rada guvernérů pomocí této definice vysvětluje, jak si vykládá úkol, který jí byl svěřen Smlouvou, usnadňuje pochopení rámce měnové politiky (měnová politika je tak transparentnější). Zadruhé, definice cenové stability je jednoznačným kritériem, podle něhož může veřejnost poměřovat, nakolik ECB plní své úkoly. Pokud by se cenový vývoj odchyloval od definice cenové stability, ECB by musela tuto odchylku vysvětlit a sdělit, jak hodlá v přijatelné době opět dosáhnout cenové stability. Definice také poskytuje veřejnosti vodítko, aby si mohla vytvořit vlastní představu o budoucím cenovém vývoji (viz také rámeček 3.2). ECB definovala cenovou stabilitu kvantitativně Smlouva sice jasně stanovuje udržování cenové stability jako prvořadý cíl ECB, ale neuvádí její přesnou definici. Pro přesnější vymezení tohoto cíle vyhlásila Rada guvernérů v roce 1998 tuto kvantitativní definici: „cenová stabilita se definuje jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) pro eurozónu o méně než 2 %. Cenová stabilita má být zachována ve střednědobém horizontu.“ V roce 2003 Rada guvernérů dále upřesnila, že v rámci této definice hodlá udržet míru inflace pod 2 %, avšak že se „bude úrovni 2 % ve střednědobém horizontu přibližovat“. MĚNOVÁ Harmonizovaný index spotřebitelských cen Definice cenové stability rovněž určuje specifický cenový index – pro eurozónu je to HICP – který se používá pro hodnocení, zda bylo dosaženo cenové stability."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kirchner, potomek evropských přistěhovalců, sice neuchvátil davy, ale získal hlasy té voličské základny, která doufá ve vládu, jež vytvoří více pracovních příležitostí, zajistí vyšší platy a posílí ochranu proti zločinu. Dokáže-li uspět, Argentinci by se mohli odhodlat dát sbohem caudillistické formě vlády, která dominovala dějinám země. Potíže, před nimiž Kirchner stojí, jsou ohromné. Nové vedení země musí znovu projednat argentinské mezinárodní dluhy. MMF a další věřitelé požadují ekonomická opatření na podporu fiskálního přebytku, včetně vyšších sazeb za privatizované veřejné služby a zmrazení mezd zaměstnanců veřejného sektoru. Zároveň Argentinci a jejich lídři musí upevnit pučící ekonomiku, vypořádat se se sociální nerovností, reorganizovat politický systém a zajistit integritu soudnictví. Zdá se, že Kirchner je připraven se do takového nesnadného programu pustit. V sedmdesátých letech, kdy studoval na univerzitě, jeho politický náhled formovala levicová militantnost perónismu. Jak plynutí času, tak jeho politické vyzrávání na postu guvernéra Patagonie jej proměnily v sociálního demokrata evropského střihu. Je pravda, že Kirchner vstoupil do volebního klání nikoliv proto, aby zvítězil, ale aby se připravil na příští prezidentské volby. Jakmile ale Menemovi odpůrci padli, středem pozornosti se stal Kirchner. Má-li Kirchner uspět, bude potřebovat energii a představivost velkého státníka. Od okamžiku vítězství bude mít jen málo času, aby s politickými silami, které mu mohou být oporou, dosáhl jisté úmluvy. Bude také muset okamžitě přesvědčit skeptickou populaci, která už dnes trpí, že je potřeba dalších obětí. Pokud Kirchner nedosáhne rychle výsledků, jeho vláda by nemusela trvat déle než šest měsíců. Jestliže ovšem zažije rychlý sled úspěchů - třeba jen malých - pomůže nástupu nového období. V argentinské minulosti nastaly krizové okamžiky, kdy se objevila veliká hnutí. Na samém počátku 20. století Radikální strana nabídla střední třídě volební právo. V polovině století, když se země industrializovala, Perónistická strana plnila stejnou úlohu pro řekněme dělnickou třídu. Těmto dvěma dějinným okamžikům ovšem vévodili dva předáci: Hipólito Irigoyen a Juan Perón.", "en": "Kirchner, descended from European immigrants, has not captivated the masses, but he did capture the votes of an electorate with hopes and dreams for a government that can bring more jobs, assure better wages, and increase security against crime. If he can deliver, Argentines may be ready to bid farewell to the caudillo form of government that has dominated the country's history. The difficulties Kirchner faces are enormous. The country's new leadership must renegotiate Argentina's debts. The IMF and other creditors are demanding economic adjustments to increase the fiscal surplus, including higher tariffs on privatized public services and a wage freeze for public employees. At the same time, Argentines and their leaders need to consolidate the budding economy, deal with social inequality, and reconstitute the political system and the integrity of the judiciary. Kirchner appears ready to take on this difficult agenda. During his university days in the 1970's, his politics were shaped by the leftist militancy of Peronism. But both the passage of time and his political maturation as the governor of Patagonia have converted him into a European-style Social Democrat. True, Kirchner entered the campaign not so much to win as to prepare for the next presidential election, but as Menem's opponents fell, he captured the spotlight. To succeed, Kirchner will need the energy and imagination of a great statesman. From the moment of victory, he will have scant time to put together a pact with the principal political forces that can sustain him. He will also immediately have to convince a skeptical populace, already hurting, that more sacrifices are needed. If he fails to get results quickly, his government may not last beyond six months. If, on the other hand, he experiences a quick series of successes--even small ones--he will have helped usher in a new era. There have been moments of crisis in Argentina during which great movements have arisen. At the turn of the 20 th century, the Radical Party offered the middle class an electoral voice. In the middle of that century, when the country was industrializing, the Peronist Party functioned in much the same say for the working class. These two historic moments were, however, dominated by two bosses: Hipólito Irigoyen and Juan Perón."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hlavním důvodem je to, že v postmaoistické Číně – podobně jako v Sovětském svazu po Stalinově smrti – fyzická likvidace politických nepřátel skončila s nástupem reformních vůdců, kteří chtěli učinit přítrž dřívějším „krajnostem“. Protože však zatčení pomalu přestávalo znamenat smrt nebo doživotí, rostla šance, že se disidenti dříve nebo později dostanou z vězení nebo pracovních táborů na svobodu. Po smrti Stalina a Mao Ce-tunga tak začaly v Sovětském svazu i v Číně vznikat podzemní sítě disidentů. Pro následníky těchto diktátorů byl ovšem tento vývoj událostí nechtěnou komplikací jejich politického „tání“. Zrodila se potřeba sofistikovanějších mechanismů, jak mezi lidmi vyvolat strach. Je opravdu jen málo lepších a účinnějších odstrašujících prostředků než hrozba hospitalizace v ústavu pro choromyslné zločince. Okolní svět není v boji proti zneužívání psychiatrie v Číně až tak bezmocný. V roce 1983 donutila dlouhotrvající kampaň západních profesních sdružení a mezinárodních organizací na obranu lidských práv Sovětskou všesvazovou společnost psychiatrů a neuropatologů k vystoupení ze Světové psychiatrické asociace, aby se vyhnula potupnému vyloučení. Znovu byla přijata až v roce 1989, po letech perestrojky a poté, co se delegacím západních psychiatrů otevřely dveře sovětských soudních psychiatrických ústavů. V první fázi boje proti zneužívání psychiatrie v čínské soudní praxi by Světová psychiatrická asociace měla požádat o přímý přístup do ústavů v síti An-kchang a do dalších podobných zařízení. Tlak ze strany místních a mezinárodních psychiatrických seskupení by pak také mohl přimět vlády západních zemí a Evropskou unii, aby problematiku politického zneužívání psychiatrie v Číně zařadila do oficiálního programu pravidelných jednání věnovaných lidským právům, jež jsou v současné době ústředním tématem čínsko-západních vztahů.", "en": "One reason is that in post�Mao China, as in the Soviet Union after Stalin's death, physical liquidation of political enemies was ended by reformist leaders dedicated to curtailing past “excesses.” But because arrest no longer meant execution but long imprisonment, dissidents acquired a reasonable chance to emerge from prison or labor camps. As a result, networks of dissidents arose in both the USSR and China after the deaths of Stalin and Mao. The successors to those dictators, however, found this turn of events to be an unwanted complication in their political “thaws”; more sophisticated mechanisms to induce fear among their peoples were needed, and there are few deterrents to dissident activity more potent than the threat of removal to an institution for the criminally insane. The outside world is not helpless in fighting against China’s abuse of psychiatry. In 1983, a protracted campaign by Western psychiatric professional bodies and international human rights organizations led the Soviet All�Union Society of Psychiatrists and Neuropathologists to withdraw from the World Psychiatric Association so as to avoid expulsion. It was not readmitted until 1989, after years of perestroika and the opening of direct access to Western psychiatric delegations by Soviet forensic�psychiatric institutions. As a first step in this struggle, the World Psychiatric Association and national professional bodies should demand direct access to the Ankang network and other places of psychiatric incarceration. Advocacy by local and international psychiatric bodies may also encourage Western governments and the European Union to place the issue of political�psychiatric abuse on the formal agenda of the regular sessions devoted to human rights that are now a staple of Sino�Western relations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velké nebezpečí na spodní hranici CAMBRIDGE – Trhy jsou dnes fixované na otázku, jak vysoko americký Federální rezervní systém zvedne v příštích 12 měsících úrokové sazby. To je ovšem nebezpečně krátkozraké: skutečné obavy by se měly týkat otázky, jak dalece by mohl snížit sazby při příští hluboké recesi. Vzhledem k tomu, že Fed bude mít možná co dělat, aby v nadcházejícím roce dostal svou základní úrokovou sazbu na 2%, bude v případě recese existovat velmi malý prostor na její snižování. Šéfka Fedu Janet Yellenová se v projevu na konci srpna pokusila trhy upokojit naznačováním, že kombinace masivních nákupů vládních dluhopisů a avizování úrokové politiky by mohla vytvořit stejný stimul jako snížení sazby na noční úložky („overnight rate“) na minus 6%, pokud by záporné úrokové sazby byly možné. Může mít pravdu, avšak většina ekonomů zastává skeptický názor, že nekonvenční nástroje Fedu zdaleka nejsou tak účinné. Existují i jiné nápady, které by se daly vyzkoušet. Fed by například mohl napodobit nedávný krok japonské centrální banky a zaměřit cílení na desetiletou úrokovou sazbu namísto velmi krátkodobé sazby, na kterou se obvykle soustředí. Idea je taková, že i když velmi krátkodobé úrokové sazby klesnou na nulu, dlouhodobější sazby budou stále kladné. U desetiletých dluhopisů amerického ministerstva financí se úroková sazba pohybovala na konci října kolem 1,8%. Tento přístup by mohl nějakou dobu fungovat. Je tu však i značné riziko, že by nakonec mohl zkrachovat, stejně jako fixní devizové kurzy obvykle nějakou dobu fungují a pak způsobí katastrofu. Kdyby byl Fed ve svém plánu držet desetiletou úrokovou sazbu dole vysoce důvěryhodný, pak by mu tento přístup pravděpodobně prošel, aniž by musel příliš intervenovat na trzích, jejichž účastníci by za normálních okolností měli příliš velký strach bojovat s nejmocnější centrální bankou světa. Představme si však, že by trhy začaly mít pochybnosti a že by byl Fed nucen masivně investovat do nákupu obrovského procenta celkového vládního dluhu. Fed by se pak stal extrémně zranitelným vůči enormním ztrátám, kdyby globální síly náhle vyšroubovaly rovnovážné úrokové sazby vzhůru, takže americká vláda by pak byla nucena platit daleko vyšší úrokové sazby, aby prodloužila splatnost svého dluhu. Dva nejlepší způsoby řešení nulové hranice úrokových sazeb se zdají pro tuto chvíli zapovězené. Optimálním přístupem by bylo zavést veškeré rozličné právní, daňové a institucionální změny potřebné k tomu, aby se úrokové sazby dostaly výrazně do záporného pásma, čímž by se eliminovala nulová hranice.", "en": "Big Danger at the Lower Bound CAMBRIDGE – Markets nowadays are fixated on how high the US Federal Reserve will raise interest rates in the next 12 months. This is dangerously shortsighted: the real concern ought to be how far it could cut rates in the next deep recession. Given that the Fed may struggle just to get its base interest rate up to 2% over the coming year, there will be very little room to cut if a recession hits. Fed chair Janet Yellen tried to reassure markets in a speech at the end of August, suggesting that a combination of massive government bond purchases and forward guidance on interest-rate policy could achieve the same stimulus as cutting the overnight rate to minus 6%, were negative interest rates possible. She might be right, but most economists are skeptical that the Fed’s unconventional policy tools are nearly so effective. There are other ideas that might be tried. For example, the Fed could follow the Bank of Japan’s recent move to target the ten-year interest rate instead of the very short-term one it usually focuses on. The idea is that even if very short-term interest rates are zero, longer-term rates are still positive. The rate on ten-year US Treasury bonds was about 1.8% at the end of October. That approach might work for a while. But there is also a significant risk that it might eventually blow up, just the way pegged exchange rates tend to work for a while and then cause a catastrophe. If the Fed could be highly credible in its plan to hold down the ten-year interest rate, it could probably get away without having to intervene too much in markets, whose participants would normally be too scared to fight the world’s most powerful central bank. But imagine that markets started to have doubts, and that the Fed was forced to intervene massively by purchasing a huge percentage of total government debt. This would leave the Fed extremely vulnerable to enormous losses should global forces suddenly drive up equilibrium interest rates, with the US government then compelled to pay much higher interest rates to roll over its debt. The two best ideas for dealing with the zero bound on interest rates seem off-limits for the moment. The optimal approach would be to implement all of the various legal, tax, and institutional changes needed to take interest rates significantly negative, thereby eliminating the zero bound."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čína během své infrastrukturní konjunktury dovážela obrovské objemy komodit, čímž tlačila nahoru jejich ceny, a tedy i růst v zemích, které jsou světovými vývozci komodit, včetně velkých rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie. Připočtěme k tomu vyšší úvěry z Číny a rozsáhlejší kapitálové přílivy poháněné nízkými úrokovými sazbami v USA a je jasné, že rozvíjející se ekonomiky vzkvétaly. Globální hospodářská krize let 2008-2009 tento svižný růst narušila, ale zcela nezhatila a rozvíjející se ekonomiky až do roku 2013 zažívaly neobvykle bezkrizovou dekádu. Příklon Federálního rezervního systému USA ke zvyšování úrokových sazeb, společně se zpomalujícím růstem (a následně i investicemi) v Číně a kolabujícími cenami komodit a ropy, však přivedl zlatý důl kapitálových přílivů k rychlému konci. V poslední době řada měn rozvíjejících se trhů strmě sklouzla, takže náklady na dluhovou službu u externích dolarových dluhů vzrostly. Poklesly příjmy veřejného sektoru a z exportu a ustoupily rozšiřujícím se schodkům běžného účtu a rozpočtu. Růst a investice zpomalily téměř plošně. Z historické perspektivy se zdá, že rozvíjející se ekonomiky směřují k významné krizi. Samozřejmě, mohou prokázat, že jsou odolnější než jejich předchůdci. Neměli bychom na to ale spoléhat.", "en": "During China’s infrastructure boom, it was importing huge volumes of commodities, pushing up their prices and, in turn, growth in the world’s commodity exporters, including large emerging economies like Brazil. Add to that increased lending from China and huge capital inflows propelled by low US interest rates, and the emerging economies were thriving. The global economic crisis of 2008-2009 disrupted, but did not derail, this rapid growth, and emerging economies enjoyed an unusually crisis-free decade until early 2013. But the US Federal Reserve’s move to increase interest rates, together with slowing growth (and, in turn, investment) in China and collapsing oil and commodity prices, has brought the capital inflow bonanza to a halt. Lately, many emerging-market currencies have slid sharply, increasing the cost of servicing external dollar debts. Export and public-sector revenues have declined, giving way to widening current-account and fiscal deficits. Growth and investment have slowed almost across the board. From a historical perspective, the emerging economies seem to be headed toward a major crisis. Of course, they may prove more resilient than their predecessors. But we shouldn’t count on it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fed musí opět zabrat NEW YORK – Bezprecedentní fiskální stimulace spuštěná ve Spojených státech od začátku pandemie covidu-19 si žádá souměřitelnou dodatečnou měnovou stimulaci. Restrikce vyhlášené s cílem omezit šíření koronaviru způsobují nejhlubší globální recesi od druhé světové války. Vládami uvalené zákazy vycházení se liší co do délky i intenzity, což patrně přetrvá, neboť zdravotní hrozby, jež pandemie přináší, se vyvíjejí. Existují ale také značné odlišnosti v míře, do jaké veřejně nařízená omezení doplňují a upevňují soukromě uvalené a vymáhané restrikce chování. Každopádně skutečnost, že aktuální recesi jsme si přivodili sami, poskytuje důvody k optimismu ohledně rychlosti zotavení, již můžeme očekávat, jakmile bude současná zdravotní pohroma pod kontrolou. Připomeňme, že ačkoli byl virus zjištěn v lednu 2020, rozsah a dosah nadcházející hospodářské újmy začaly být zřejmé až v březnu. V prvním čtvrtletí roku 2020 klesal reálný (inflačně očištěný) HDP v USA anualizovaným 5% tempem, pak se ale ve druhém čtvrtletí propadl o 31,4 %. Ve třetím čtvrtletí, když došlo k uvolnění lockdownů a soukromý sektor se naučil nové podmínky lépe zvládat, se americký reálný HDP vyhoupl zpět úctyhodným anualizovaným tempem dosahujícím 33,4 %, byť zaostal hluboko pod úrovní, která se počátkem roku očekávala. Poslední čtvrtletí pravděpodobně přineslo další oslabení (oficiální data nejsou dosud k dispozici) a přinese je také první čtvrtletí roku 2021, vzhledem k nedávným mutacím viru a souvisejícímu návratu restrikcí. Obrázek neúplného zotavení dále podporují údaje z trhu práce, které naznačují, že se blíží další ekonomická oslabení. Podle Úřadu statistik práce USA v prosinci 2020 dosáhla míra nezaměstnanosti 6,7 %. To je rozhodně lepší než míra ve výši 14,8 % zaznamenaná v dubnu 2020, ale také výrazně horší než 3,5% výsledek z loňského února. Ztráta 22 milionů pracovních míst od března do dubna 2020 zdůrazňuje jak závratnou škodu zapříčiněnou lockdowny, tak potenciální rychlost zotavení; vždyť už loni od dubna do prosince se do práce vrátilo 16 milionů lidí. Je to do velké míry tím, že fiskální reakce USA na pandemii je takřka ohromující.", "en": "The Fed Must Step Up Again NEW YORK – The unprecedented fiscal stimulus unleashed in the United States since the start of the COVID-19 pandemic calls for commensurate additional monetary stimulus. The restrictions imposed to control the spread of the coronavirus have caused the deepest global recession since World War II. Government-imposed lockdowns have varied in duration and intensity, and this is likely to continue as the medical threats posed by the pandemic evolve. But there have also been wide variations in the degree to which privately imposed and enforced behavioral restrictions have complemented and reinforced the publicly mandated ones. In any case, the fact that the current recession is largely self-inflicted provides grounds for optimism about the speed of the recovery that we can expect once the public-health disaster is under control. Recall that, although the virus was identified in January 2020, the scale and scope of the coming economic damage did not become clear until March. In the first quarter of 2020, real (inflation-adjusted) GDP in the US decreased at an annualized rate of 5%, but then plummeted by 31.4% in the second quarter. In the third quarter, after lockdowns had been relaxed and the private sector had learned to cope better with the new realities, US real GDP bounced back at a respectable 33.4% annualized rate, though it remained far short of the level expected at the start of the year. The last quarter is likely to have produced further weaknesses (official data are not yet available), as will the first quarter of 2021, owing to the recent mutations of the virus and the attendant return of restrictions. This picture of an incomplete recovery is further supported by labor-market data, which hint at additional economic weaknesses to come. According to the US Bureau of Labor Statistics, the unemployment rate as of December 2020 was 6.7%. That is certainly better than the 14.8% rate recorded in April 2020, but it is well below the 3.5% figure reported last February. The loss of 22 million jobs between March and April 2020 underscores both the breathtaking damage caused by the lockdowns and the potential speed of recovery; indeed, between April and December 2020, 16 million people had already returned to work. In large part, this is because the US fiscal response to the pandemic has been little short of staggering."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Může to být tím, že změny vyžadují investice do nových technologií, nový výcvik zaměstnanců nebo jednoduše nákup souhlasu akcionářů. Peníze vyčleněné v rozpočtu na takovou restrukturalizaci vládních programů by byly dobrou investicí. Za čtvrté by vlády měly podporovat inovace ve veřejném sektoru. Oproti lidovým předsudkům místní vlády a veřejné agentury opravdu inovují; schází však mechanismus, jak vybírat a šířit inovace stejným způsobem, jakým trh vybírá nové produkty či procesy šetřící náklady. Lepší způsob, jak zajišťovat veřejnou službu, možná zůstane ještě léta neznámý. Mohlo by se to změnit v případě, že vlády podniknou jednoduché kroky typu vyčlenění větších zdrojů na projektovou základnu a organizaci soutěží. Například školám ve znevýhodněných čtvrtích by mělo být umožněno ucházet se o prostředky na vzdělávací inovace. A v neposlední řadě by se měla dát větší moc lidem. Občané chtějí pružnější stát, který bude šít svou činnost na míru místním potřebám. Chtějí, aby stát v digitálním věku splňoval nová měřítka rychlosti, spolehlivosti a personalizace. Stále více zpochybňují tradiční názor, že efektivita a rovnost znamenají menší možnost volby pro jednotlivce. A také chtějí, aby vláda byla otevřená, zaručovala přístup k datům a umožnila přímé sledování vlastní efektivity a účinnosti. Jsou to silné podněty ke změně a vlády zatížené problémy by jich měly využít k dosažení restrukturalizace, kterou tak naléhavě potřebují. Jinak nezbývá než akceptovat zhoršení kvality veřejných služeb, což by vedlo pouze ke ztrátě legitimity vlády a spolu s ní i ke snížení ochoty platit daně.", "en": "This may be because the changes require investment in new technology, retraining of employees, or simply buying stakeholders’ consent. Money earmarked in the budget for such reengineering of government programs would be a good investment. Fourth, governments should promote public-sector innovation. Contrary to popular prejudice, local governments and public agencies do innovate; what is missing is a mechanism to select and disseminate innovations in the same way the market selects new products or cost-saving processes. A better way to deliver a public service may remain unknown for years. That might well change if governments took simple steps like allocating more funding on a project basis and organizing contests. For example, schools in disadvantaged neighborhoods should be allowed to tender for funds for educational innovation. Last but not least, people should be empowered. Citizens want a more nimble state that tailors its operations to local needs. In the digital age, they want it to meet new standards of speed, reliability, and personalization. They increasingly challenge the traditional view that efficiency and equality imply less individual choice. And they want the government to be open, to guarantee access to data, and to make its efficiency and effectiveness directly observable. These are powerful forces for change, and embattled governments should harness them to the goal of achieving the reengineering they so urgently need. The alternative is to accept the deterioration of the quality of public services, which would lead only to a loss of government legitimacy and, with it, a diminishing willingness to pay taxes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podobně důležité je pochopení vývoje americké legislativy týkající se přistěhovalectví od 20. let minulého století a pochopení posunů a pokrytectví při uplatňování těchto zákonů. Například imigrační reformy, které v roce 1996 zavedla spolu s dalšími strukturálními trendy Clintonova administrativa, zastavily tradiční každoroční pendlování Mexičanů do USA a zpět. Místo toho se Mexičané začali usazovat v komunitách nacházejících se dále od hranic, což značně zvýšilo jejich počet v USA. A konečně platí, že úsilí mexické a americké vlády, které se od roku 2001 snaží dosáhnout v této otázce urovnání, nebylo dobře pochopeno. Důvěrné dokumenty Bushovy a Foxovy administrativy ukazují, že rozhovory se dostaly dále, než se do té doby vědělo. USA a zejména tehdejší ministr zahraničí Colin Powell byli podle neutajeného memoranda adresovaného koncem srpna 2001 Bushovi ochotni zajít velmi daleko, aby v této otázce dosáhli s Mexikem dohody. Podstata vyjednávání se přitom příliš nelišila od obsahu Bushovy a Kennedyho „velké dohody“ vytvořené v roce 2007. Nejlepším vysvětlením významu imigrační rovnice v dnešních prezidentských kampaních jsou tak možná volební údaje. Je pravděpodobné, že v roce 2008 budou Hispánci představovat 9 až 10% oprávněných voličů, což je nejvyšší podíl v historii. Rozhodující význam přitom budou mít ve státech, kde se miska vah může vychýlit na obě strany, jako jsou Colorado, Nové Mexiko, Florida nebo Nevada. Díky Bushově podpoře imigrační reformy se sice republikánům v letech 2000 a 2004 podařilo „ulovit“ značné procento hispánských voličů, avšak dnes může Republikánská strana kvůli svému tvrdému protiimigračnímu postoji spoléhat sotva na 20% tohoto celku – zejména díky Američanům kubánského původu. Pokud tedy demokraté projeví alespoň minimum soucitu, citlivosti a realismu, mohou ve všelidovém hlasování počítat se sedmiprocentní výhodou. Zároveň by však za to demokraté draze zaplatili ve starých průmyslových státech, jako jsou Pensylvánie, Ohio a Michigan, kde příliv mexických migrantů, kteří se změnili v imigranty, vyvolává vášně. A protože vítězství demokratů bude s největší pravděpodobností záviset právě na těchto státech, může v prezidentských volbách zvítězit ten demokratický kandidát, jenž dokáže tuto kvadraturu kruhu vyřešit – případně republikán, který tento kruh poruší.", "en": "It is similarly important to understand the evolution of US legislation on immigration since the 1920’s, and the shifts and hypocrisy involved in the application of those laws. For example, the 1996 immigration reforms implemented by the Clinton administration, along with other, underlying structural trends, halted the traditional circular pattern whereby Mexicans came and went to the US every year. Instead, they began to settle in communities farther from the border, greatly increasing the stock of Mexicans in the US. Finally, the efforts of the Mexican and US governments since 2001 to reach an accommodation on the issue have not been well understood. Confidential papers from the Bush and Fox administrations show that talks went further than previously known. The US, and particularly then-Secretary of State Colin Powell, was willing, as stated in a unclassified memo addressed to Bush in late August 2001, to go to great lengths to reach an understanding with Mexico on the issue. Indeed, the substance of the negotiations was not much different from the content of the Bush-Kennedy “grand bargain” that was fashioned in 2007. The electoral numbers perhaps best explain the immigration equation’s importance in today’s presidential campaigns. In 2008, it is likely that Latinos will make up 9% to 10% of the electorate, the highest share ever. They will wield decisive importance in swing states like Colorado, New Mexico, Florida, and Nevada. Having made significant inroads among Hispanic voters in 2000 and 2004, thanks to Bush’s support for immigration reform, Republicans now can barely count on 20% of that total – mainly among Cuban-Americans – thanks to their strident anti-immigration stance. Thus, if the Democrats demonstrate a minimum of compassion, sensitivity, and realism, they can count on a 7% advantage in the popular vote. But doing so could cost Democrats dearly in old industrial states like Pennsylvania, Ohio, and Michigan, where the arrival of Mexican migrants, transformed into immigrants, has stoked passions. Since the Democrats’ victory will most likely depend on these states, the Democratic candidate who can square this circle, or the Republican who can break it, may well win the presidency."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's a place to tell stories and have adventures. Even the weather is simulated. And that's kind of awesome. And this is my personal favorite. This is a group of people, pioneers in Berlin, a group called Klang Games, and they're completely insane, and they'll love me for saying that. And they found a way to model, basically, an entire planet. They're going to have a simulation with millions of non-player characters and players engaging. They actually grabbed Lawrence Lessig to help understand the political ramifications of the world they're creating. This is the sort of astounding set of experiences, well beyond what we might have imagined, that are now going to be possible. So if we step beyond that, what happens? Well, computer science tends to be all exponential, once we crack the really hard problems. And I'm pretty sure that very soon, we're going to be in a place where we can make this type of computational power look like nothing. And when that happens, the opportunities ... It's worth taking a moment to try to imagine what I'm talking about here. Hundreds of thousands or millions of people being able to coinhabit the same space. The last time any of us as a species had the opportunity to build or do something together with that may people was in antiquity. And the circumstances were less than optimal, shall we say. Mostly conflicts or building pyramids. Not necessarily the best thing for us to be spending our time doing.", "cs": "Je to místo pro příběhy a dobrodružství. Nasimulováno je i počasí. A to je prostě úžasné. A toto je moje nejoblíbenější. Tihle lidé jsou průkopníci z Berlína, skupina zvaná Klang Games, jsou to úplní blázni a bude se jim líbit, že to říkám. Našli způsob, jak vymodelovat prakticky celou planetu. Budou mít simulaci s milionem NPC a zapojených hráčů. Odchytili si i Lawrence Lessiga, aby jim pomohl pochopit politické důsledky světa, který vytvářejí. To je ohromující soubor zážitků, jež přesahují to, co jsme si dosud představovali, že teď bude možné. A jde přitom jen o první krůček této technologie. Takže co nastane, pokud budeme pokračovat? Jakmile překonáme těžké problémy, poroste počítačová věda exponenciálně. Jsem si docela jistý, že velmi brzy dosáhneme bodu, kdy bude tato počítačová síla vypadat jako naprosté nic. A až tohle nastane, ty možnosti... Stojí za to pokusit se představit si, o čem to tady vlastně mluvím. Stovky tisíců nebo miliony lidí budou schopny společně obývat jeden prostor. Poslední takovou příležitost, abychom vybudovali nebo udělali něco společně, měl náš druh ve starověku. A připusťme, že podmínky tehdy nebyly úplně optimální. Většinou jen konflikty či stavba pyramid. To nebyly zrovna ty nejlepší způsoby, jak trávit čas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Uncovering this -- that is the power of conservation photography. (Music) I've visited hundreds of marine locations, but there are a handful of seascapes that have touched me incredibly deeply. The first time I experienced that kind of high was about 10 years ago, off South Africa's rugged, wild coast. And every June and July, enormous shoals of sardines travel northwards in a mass migration we call the Sardine Run. And boy, do those fish have good reason to run. In hot pursuit are hoards of hungry and agile predators. Common dolphins hunt together and they can separate some of the sardines from the main shoal and they create bait balls. They drive and trap the fish upward against the ocean surface and then they rush in to dine on this pulsating and movable feast. Close behind are sharks. Now, most people believe that sharks and dolphins are these mortal enemies, but during the Sardine Run, they actually coexist. In fact, dolphins actually help sharks feed more effectively. Without dolphins, the bait balls are more dispersed and sharks often end up with what I call a sardine donut, or a mouth full of water. Now, while I've had a few spicy moments with sharks on the sardine run, I know they don't see me as prey. However, I get bumped and tail-slapped just like any other guest at this rowdy, rowdy banquet. From the shores of Africa we travel east, across the vastness that is the Indian Ocean to the Maldives, an archipelago of coral islands.", "cs": "Odhalení -- to je ta síla ochranného fotografování-- (hudba) Navštívil jsem stovky námořních míst, ale na světě je mnoho takových, která mne skutečně hluboce zasáhla. Poprvé jsem zažil tento vznosný pocit někdy před 10 lety, na divokém a drsném africkém pobřeží. Každý červen a červenec putuje obrovské hejno sardinek na sever v masivní migraci, které říkáme 'Útěk sardinek'. A řeknu vám, že mají dobrý důvod utíkat. V závěsu za nimi jsou hordy hladových mrštných predátorů. Běžní delfíni loví společně a dovedou oddělit některé sardinky od hlavního hejna co tak vytvoří návnadu. Nahání ryby k hladině oceánu a tam je uvězní a pak si rychle pochutnají na této dynamické a pulzující hostině. Nedaleko za nimi jsou žraloci. Většina lidí věří že žraloci a delfíni jsou nepřátelé na život a na smrt, ale během Útěku sardinek spolu vlastně koexistují. Ve skutečnosti delfíni pomáhají žralokům mnohem efektivněji se nakrmit. Bez delfínů jsou vytvářené shluky rozptýlenější a žraloci častěji končí s tím co nazývám Sardinkový koblih, případně s tlamou plnou vody. I když jsem se žraloky zažil pár perných okamžiků během Útěku sardinek, vím, že mne nevnímají jako svou kořist. Nicméně už jsem dostal pár facek ploutví, stejně jako každý další host tohoto divokého banketu. Od pobřeží Afriky se přesuneme na východ přes obovský a rozlehlý Indický oceán na Maledivy, souostroví korálových ostrovů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Hi, my name is Frank, and I collect secrets. It all started with a crazy idea in November of 2004. I printed up 3,000 self-addressed postcards, just like this. They were blank on one side, and on the other side I listed some simple instructions. I asked people to anonymously share an artful secret they'd never told anyone before. And I handed out these postcards randomly on the streets of Washington, D.C., not knowing what to expect. But soon the idea began spreading virally. People began to buy their own postcards and make their own postcards. I started receiving secrets in my home mailbox, not just with postmarks from Washington, D.C., but from Texas, California, Vancouver, New Zealand, Iraq. Soon my crazy idea didn't seem so crazy. PostSecret.com is the most visited advertisement-free blog in the world. And this is my postcard collection today. You can see my wife struggling to stack a brick of postcards on a pyramid of over a half-million secrets. What I'd like to do now is share with you a very special handful of secrets from that collection, starting with this one. \"I found these stamps as a child, and I have been waiting all my life to have someone to send them to. I never did have someone.\" Secrets can take many forms. They can be shocking or silly or soulful. They can connect us to our deepest humanity or with people we'll never meet. (Laughter) Maybe one of you sent this one in. I don't know.", "cs": "Zdravím vás, jmenuji se Frank a sbírám tajemství. Všechno to začalo bláznivým nápadem v listopadu roku 2004. Vytiskl jsem 3000 pohlednic se svojí adresou, zrovna jako tahle. Na jedné straně byly prázdné a na druhou stranu jsem napsal pár jednoduchých instrukcí. Žádal jsem lidi, aby anonymně sdíleli tajemství, které ještě nikdy nikomu neřekli. Tyto pohlednice jsem náhodně rozdával v ulicích Washingtonu D.C a netušil, co čekat. Ale brzy se ten nápad začal šířit jako lavina. Lidé si začali kupovat vlastní pohlednice a vyrábět vlastní pohlednice. Začal jsem do své schránky dostávat tajemství nejenom s razítky z Washingtonu D.C., ale také z Texasu, Kalifornie, Vancouveru, Nového Zélandu, Iráku. Brzy můj bláznivý nápad nevypadal tak bláznivě. PostSecret.com je nejnavštěvovanějším blogem bez reklam na světě. A toto je sbírka mých pohlednic dnes. Můžete vidět moji ženu, jak se snaží dát cihličku pohlednic na pyramidu více než půl milionu tajemství. Rád bych s vámi teď sdílel pár velmi speciálních tajemství z této sbírky, počínaje tímto. \"Našel jsem tyto známky jako dítě a celý svůj život jsem čekal, až budu mít někoho, komu bych je poslal. Nikdy jsem nikoho takového neměl.\" Tajemství mají mnoho podob. Mohou být šokující nebo hloupá nebo dojemná. Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí či s lidmi, které nikdy nepotkáme. (Zákazníkům, kteří jsou na mě sprostí, dávám kávu bez kofeinu.) (Smích) Možná to poslal někdo z vás. Nevím."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And when we looked at the digital skeleton, we realized that yes, this was a dinosaur unlike any other. It's bigger than a T. rex, and yes, the head has \"fish-eating\" written all over it, but really the entire skeleton has \"water-loving\" written all over it -- dense bone, paddle-like feet, and the hind limbs are reduced in size, and again, this is something we see in animals that spend a substantial amount of time in the water. So, as we fleshed out our Spinosaurus -- I'm looking at muscle attachments and wrapping our dinosaur in skin -- we realize that we're dealing with a river monster, a predatory dinosaur, bigger than T. rex, the ruler of this ancient river of giants, feeding on the many aquatic animals I showed you earlier on. So that's really what makes this an incredible discovery. It's a dinosaur like no other. And some people told me, \"Wow, this is a once-in-a-lifetime discovery. There are not many things left to discover in the world.\" Well, I think nothing could be further from the truth. I think the Sahara's still full of treasures, and when people tell me there are no places left to explore, I like to quote a famous dinosaur hunter, Roy Chapman Andrews, and he said, \"Always, there has been an adventure just around the corner -- and the world is still full of corners.\" That was true many decades ago when Roy Chapman Andrews wrote these lines. And it is still true today.", "cs": "Když jsme se na tu digitální kostru podívali, uvědomili jsme si, že je to dinosaurus jako žádný jiný. Je větší než Tyrannosaurus rex, a vskutku, jeho hlava má na sobě jasně napsáno: rybožravec, ale vlastně celá kostra má na sobě jasně napsáno: vodomil. Husté kosti, pádlovitá chodidla, zadní nohy jsou zmenšené, a zase, tohle je něco, co vídáme u zvířat, jež tráví podstatnou část svého času ve vodě. Takže, když jsme našemu spinosaurovi přidali svaly ‒ teď se dívám na svalové úpony a obaluji našeho dinosaura kůží ‒ uvědomili jsme si, že máme co do činění s říčním netvorem, s dravým dinosaurem větším než T. rex, s vládcem této prastaré řeky obrů krmícím se četnými vodními zvířaty, která jsem vám ukazoval předtím. Takže proto je to tak neuvěřitelný objev. Dinosaurus, jaký nemá obdoby. Někteří lidé mi říkali: \"Tedy, tohle je životní objev. Na světě toho už moc k objevení nezbývá, co?\" No, myslím, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Myslím, že Sahara je stále plná pokladů, a když mi lidé říkají, že už nejsou žádná místa k prozkoumání, s oblibou cituji známého lovce dinosaurů Roye Chapmana Andrewse, který řekl: \"Dobrodružství číhá odjakživa hned za rohem a na světě je ještě pořád plno rohů.\" Byla to pravda před mnoha desetiletími, když Roy Chapman Andrews psal tyto řádky. A je to pravda i dnes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dohoda EU-Čína pro dobu dávno minulou WASHINGTON, DC – Na konci minulého měsíce Evropská unie a Čína uvolnily nové podrobnosti o Komplexní dohodě o investicích (KDI), již uzavřely v prosinci. Na papíře vyjednavači EU dosáhli pokroku v důležitých oblastech jako přístup na trh, liberalizace investic a udržitelný rozvoj. Dokáže ale postupná bilaterální dohoda jako KDI skutečně řídit ekonomické vztahy s dnešní Čínou? Jistě, EU si zajistila přístup na trh v důležitých sektorech – včetně elektromobilů, cloud computing, finančních služeb a zdravotní péče – zejména prostřednictvím uvolnění restrikcí u vlastního jmění. Podrobné přílohy k dohodě ale nebyly ještě zveřejněny a teprve se uvidí, kolik z těchto závazků je úplně nových. Je možné, že dohoda převážně kodifikovala kroky, které už Čína učinila s cílem posílit přístupnost trhů, ať už skrze své vlastní investiční zákony a podzákonné normy, anebo ad hoc způsobem. Nadto byť restrikce vlastního jmění představují pro přístup na trh nelehkou překážku, nejsou překážkou jedinou. Zahraniční společnosti se často potýkají se sérií dalších regulatorních zátarasů, které lze odstranit jedině získáním souhlasů od řady čínských vládních agentur – což je nezřídka zdlouhavý a ubíjející proces. Podle nejnovějšího průzkumu, který loni na jaře uskutečnila US-China Business Council, je získávání povolení a souvisejících souhlasů pro americké firmy působící v Číně šestou největší těžkostí. Každopádně obsah KDI je jen jedna část příběhu: Čína často bilaterální závazky přehlíží. Dobrým příkladem je Austrálie. Navzdory komplexní bilaterální dohodě o volném obchodu Čína nedávno zatížila restrikcemi dovoz australského vína, ječmene a uhlí, vedle dalších produktů, a to v zásadě kvůli politické ukřivděnosti. (Číny se například dotklo rozhodnutí Austrálie nevpustit čínský gigant Huawei do tamní sítě 5G, jakož i její výzvy k nezávislému vyšetření původu pandemie covidu-19.) Austrálie přitom není ojedinělý případ. Když se Jižní Korea v roce 2016 rozhodla umístit na své území americký systém protiraketové obrany, Čína na ni uvalila těžké ekonomické sankce, navzdory bilaterální dohodě o volném obchodu, která vešla v účinnost rok předtím. Jestliže čínské orgány neváhají své obchodní závazky odhazovat, jaký má smysl si je zabezpečovat? Snaha KDI vypořádat se s deformacemi trhu zapříčiněnými aktivistickým přístupem čínské vlády ke správě ekonomiky je neméně pochybná.", "en": "An EU-China Deal for a Bygone Era WASHINGTON, DC – Late last month, the European Union and China released new details about the Comprehensive Agreement on Investment they concluded in December. On paper, EU negotiators made some progress in important areas like market access, investment liberalization, and sustainable development. But can an incremental bilateral agreement like the CAI really govern economic relations with today’s China? To be sure, the EU has secured market access in important sectors – including electric vehicles, cloud computing, financial services, and health care – largely through the relaxation of equity restrictions. But detailed annexes to the agreement have yet to be made public, and it remains to be seen how many of these commitments are entirely new. It is possible that the deal largely codified steps China has already taken to boost market access, either through its own investment laws and regulations or on an ad hoc basis. Furthermore, while equity restrictions form a formidable barrier to market access, they are hardly the only one. Foreign companies often face a series of other regulatory hurdles, which they can clear only by securing approvals from multiple Chinese government agencies – an often time-consuming and frustrating process. According to the latest US-China Business Council survey, conducted last spring, securing licensing and related approvals is the sixth-biggest challenge American firms face when operating in China. In any case, the content of the CAI is only part of the story: China often disregards its bilateral commitments. Australia is a case in point. Despite a comprehensive bilateral free-trade agreement, China recently imposed restrictions on imports of Australian wine, barley, and coal, among other products, over what are essentially political grievances. (For example, China took issue with Australia’s decision to ban the Chinese giant Huawei from its 5G network and its calls for an independent inquiry into the origins of the COVID-19 pandemic.) Australia is not an isolated case. After South Korea’s 2016 decision to deploy an American missile-defense system within its borders, China imposed heavy economic sanctions, despite the bilateral free-trade agreement that had come into force the previous year. If the Chinese authorities are not hesitant about abandoning their trade commitments, what is the point of securing them? The CAI’s attempt to address market distortions caused by the Chinese government’s hands-on approach to economic management is similarly dubious."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm going to let you challenge authority. Because it's by challenging the way things are always done is that we are able to break out of the rut that we're in and create innovative solutions to problems of today. We're not always right as leaders. We're going to eradicate fear. Fear is the enemy of play. And we're going to do things like eliminate restrictions. You know what, let them use their mobile phone for personal calls -- heaven forbid. Let them be on the Internet. Let them be on instant messengers. Let them take long lunches. Lunch is like the recess for work. It's when you go out in the world and you recharge your brain, you meet your friends, you have a beer, you have some food, you talk, you get some synergy of ideas that maybe you wouldn't have had before. Let them do it. Give them some freedom, and in general, let them play. Let them have fun at the workplace. We spend so much of our lives at the workplace, and it's supposed to be, what, a miserable grind, so that 20 years from now, we wake up and say, \"Is this it? Is that all there was?\" Unacceptable. Nepriemliv. (Laughter) So in summary, we need a drastic change in the way we think and behave, but we don't need a workers' revolution. We don't need a workers' revolution. What we need is a players' uprising.", "cs": "Nechám vás vznášet námitky vůči autoritám. Protože vznášením námitek můžeme uskutečnit věci, můžeme se dostat z rutiny, ve které jsme uvězněni, a vytvořit kreativní řešení k vyřešení dnešních problémů. Nemáme vždy jako vůdci pravdu. Vymýtíme strach. Strach je nepřítelem hraní. A my uděláme věci jako odstranění restrikcí. Víte vy co, nechme je používat mobil pro osobní hovory -- chraň Bůh. Nechme je být na Internetu. Nechme je chatovat. Nechme je mít dlouhé obědové pauzy. Oběd je jako pracovní prázdniny. To je když jdete ven, nabijete mozek, potkáte přátele, dáte si pivo, pojíte, popovídáte si, vyměníte si nápady, získáte synergii, kterou byste bývali možná předtím neměli. Nechme je to udělat. Dejme jim trochu svobody a obecně, nechme je si hrát. Nechme je se bavit na pracovišti. Strávíme na svých pracovištích tolik času ze svých životů, a má to být mizerná rutina, takže se za 20 let probudíte a řeknete si: \"To je ono? To je jako všechno?\" Nepřijatelné. Nepriemliv(Bulharsky). (Smích) Takže ve zkratce, potřebujeme zásadní změnu toho, jak myslíme a chováme se, ale nepotřebujeme dělnickou revoluci. Nepotřebujeme dělnickou revoluci. Co potřebujeme, je povstání hráčů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zahraniční kontrola nad tolika exportně orientovanými podniky svědčí o zásadních nedostatcích v čínském finančním systému. Čína je sice po Singapuru zemí s druhou nejvyšší mírou spořivosti na světě, většinu těchto peněz ale obvykle spolknou neefektivní státní podniky. Tyto investice nejenže nezvýšily konkurenceschopnost čínských státních podniků, ale zároveň připravily schopné místní podnikatele o finanční podporu, kterou zoufale potřebují. V důsledku toho zahraniční Číňané skupují firmy domácích podnikatelů téměř za pakatel, protože peníze, které přinášejí, jsou jediným zdrojem financí pro obchodní expanzi. Tedy fakt, že Čína umí přilákat tolik exportně orientovaných přímých zahraničních investic, je varováním, že je cosi velmi špatného ve finančním systému země. Diskriminace domácích čínských podnikatelů nekončí jen u peněz. Až donedávna nemohly čínské soukromé čínské firmy prodávat své zboží přímo zahraničnímu kupci a nemohly si ponechat své příjmy ve valutách. Jenže firma, která produkuje na export, nutně potřebuje zahraniční měnu, aby mohla dovážet návrhy a výrobní materiál. Zákaz nakládání s valutami tak soukromým podnikatelům vzal jejich nezávislost. Také čínské právo místní exportní firmy diskriminuje. Zahraniční investoři si často stěžují na to, že jejich vlastnická práva nejsou patřičně chráněna. To je snad i pravda, ale čínští podnikatelé jsou na tom mnohem hůř. Čínská ústava už od roku 1982 obsahuje klauzuli o ochraně vlastnických práv zahraničních investorů. Domácím podnikatelům se přitom stejné ústavní ochrany dostalo až v roce 1999! Říká se, že spojení čínské levné pracovní síly a podnikatelského ducha čínských emigrantů je dar z nebes. Háček je v tom, že pak by podle této teorie museli všichni domácí čínští podnikatelé být naprosto neschopní. Tady jde především o to, že s přímými zahraničními investicemi do Číny přicházejí nejen peníze, ale i zahraniční kontrola. A zahraniční kontrola má smysl jen tehdy, pokud s ní přichází know-how, který místnímu managementu chybí. Je to opravdu smysluplné vysvětlení toho, proč čínští podnikatelé předávají kontrolu nad svými podniky emigrantům? Podívejme se na další země v podobné situaci. Indičtí a turečtí podnikatelé mají ve svých zemích úspěšné oděvní podniky a uzavírají kontrakty se zahraničními kupci, kteří dále prodávají jejich zboží. Zahraniční kupci jim poskytují návrhy a dokonce suroviny a domácí podnikatelé je pak dávají dohromady podle předepsaných pokynů.", "en": "Expatriate control of so much export-oriented businesses reflects a fundamental failing in China’s financial system. China may have the second highest savings rate in the world, lagging behind only Singapore, but these funds are usually wasted on inefficient state-owned enterprises (SOEs). These investments have failed to increase the competitiveness of Chinese SOEs, yet have starved efficient local entrepreneurs of the credits they need. As a result, expatriate Chinese investors buy up businesses controlled by indigenous entrepreneurs on the cheap because the money they bring is the only source of funds available for business expansion. China’s ability to attract so much export-oriented FDI is thus a warning that there is something very wrong with the financial system. Discrimination against indigenous private entrepreneurs in China goes beyond finance. Until recently, private Chinese firms could not export directly to foreign buyers and could not retain foreign exchange earnings. But if you are in the export business, you need foreign exchange to import designs or intermediate inputs. The restriction of access to foreign exchange made it impossible for private entrepreneurs to run independent export businesses. Chinese law also discriminated against local export businesses. Foreign investors often complain that their property rights go unprotected. True, perhaps, but private Chinese entrepreneurs get a far worse deal. As early as 1982, China’s Constitution contained a clause to protect property rights of foreign investors; domestic private entrepreneurs were not offered the same protection until 1999! Supposedly, the match between China’s cheap labor costs and the entrepreneurship of expatriate Chinese investors is made in heaven. The problem with this view is that it implies that indigenous Chinese entrepreneurs are somehow incompetent. What matters about FDI is not only that foreign money comes into China, but also that it brings foreign control of business. And foreign control only makes sense if it brings in the management know-how that local entrepreneurs lack. Is this a plausible explanation as to why Chinese entrepreneurs cede control to expatriates? A look at other countries may be instructive. Native Indian and Turkish entrepreneurs run successful export garment businesses in their countries and contract with foreign buyers to sell goods. The foreign buyers provide designs and even raw materials, while domestic entrepreneurs put them together according to required specifications."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální ekonomika s jediným motorem TOKIO – Globální ekonomika je jako proudové letadlo, u něhož musí fungovat všechny motory, aby mohlo odstartovat a vyhnout se mračnům a bouřkám. Bohužel dnes správně funguje pouze jeden ze čtyř motorů: anglosféra (tedy Spojené státy a jejich blízká sestřenice Velká Británie). Druhý motor – eurozóna – se po neduživém restartu po roce 2008 zasekl. Stačí jediný další šok a Evropa sklouzne k otevřené deflaci a další vlně recese. Také třetímu motoru, Japonsku, dochází po roce fiskálního a měnového stimulu palivo. A rozvíjející se trhy (čtvrtý motor) prudce zpomalují, neboť z desetiletého větru vanoucího do zad – rychlý čínský růst, nulové úrokové sazby, kvantitativní uvolňování americkým Federálním rezervním systémem a komoditní supercyklus – se stal protivítr. Otázka tedy zní, zda a na jak dlouho se dokáže globální ekonomika udržet ve vzduchu s jediným funkčním motorem. Slabost ostatního světa povede k silnějšímu dolaru, který zákonitě oslabí americký růst. Čím hlubší bude zpomalení v jiných zemích a čím výše se dolar vyšplhá, tím méně budou USA schopné odpoutat se od paniky jinde na světě, i kdyby se jejich domácí poptávka jevila jako robustní. Výrazně klesající ceny ropy mohou poskytnout levnější energii producentům a domácnostem, ale zároveň poškozují vývozce energií a jejich výdaje. A zatímco zvýšená nabídka – zejména ze severoamerických břidlicových zdrojů – způsobila tlak na ceny, stejný efekt má i slabší poptávka v eurozóně, Japonsku, Číně a na mnoha rozvíjejících se trzích. Setrvale nízké ceny ropy navíc vyvolávají pokles investic do nových kapacit, což globální poptávku podkopává ještě více. Mezitím se zvýšila volatilita trhů, jejíž korekce stále probíhá. Špatné makrozprávy mohou být pro trhy dobré, poněvadž promptní reakce v oblasti měnové politiky může sama o sobě zvýšit ceny aktiv. Nedávné špatné makrozprávy jsou však špatné i pro trhy kvůli vnímané politické liknavosti. Evropská centrální banka váhá v otázce, do jaké míry rozšířit svou účetní bilanci nákupy suverénních dluhopisů, zatímco japonská centrální banka se teprve nyní rozhodla zvýšit tempo svého kvantitativního uvolňování vzhledem k důkazům, že letošní zvýšení spotřební daně brzdí růst a další zvýšení plánované na příští rok ho oslabí ještě více. Pokud jde o fiskální politiku, Německo dál brání tolik potřebnému stimulu na podporu poptávky v eurozóně.", "en": "The Single-Engine Global Economy TOKYO – The global economy is like a jetliner that needs all of its engines operational to take off and steer clear of clouds and storms. Unfortunately, only one of its four engines is functioning properly: the Anglosphere (the United States and its close cousin, the United Kingdom). The second engine – the eurozone – has now stalled after an anemic post-2008 restart. Indeed, Europe is one shock away from outright deflation and another bout of recession. Likewise, the third engine, Japan, is running out of fuel after a year of fiscal and monetary stimulus. And emerging markets (the fourth engine) are slowing sharply as decade-long global tailwinds – rapid Chinese growth, zero policy rates and quantitative easing by the US Federal Reserve, and a commodity super-cycle – become headwinds. So the question is whether and for how long the global economy can remain aloft on a single engine. Weakness in the rest of the world implies a stronger dollar, which will invariably weaken US growth. The deeper the slowdown in other countries and the higher the dollar rises, the less the US will be able to decouple from the funk everywhere else, even if domestic demand seems robust. Falling oil prices may provide cheaper energy for manufacturers and households, but they hurt energy exporters and their spending. And, while increased supply – particularly from North American shale resources – has put downward pressure on prices, so has weaker demand in the eurozone, Japan, China, and many emerging markets. Moreover, persistently low oil prices induce a fall in investment in new capacity, further undermining global demand. Meanwhile, market volatility has grown, and a correction is still underway. Bad macro news can be good for markets, because a prompt policy response alone can boost asset prices. But recent bad macro news has been bad for markets, owing to the perception of policy inertia. Indeed, the European Central Bank is dithering about how much to expand its balance sheet with purchases of sovereign bonds, while the Bank of Japan only now decided to increase its rate of quantitative easing, given evidence that this year’s consumption-tax increase is impeding growth and that next year’s planned tax increase will weaken it further. As for fiscal policy, Germany continues to resist a much-needed stimulus to boost eurozone demand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Boj proti klimatickým změnám se vrací do Paříže PAŘÍŽ – Od chvíle, kdy tehdejší francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius klepl kladívkem a prohlásil: „Pařížská dohoda o klimatu je přijata,“ uplynuly téměř dva roky. Příští týden přivítají prezident Emmanuel Macron a francouzská vláda vedoucí světové představitele i nestátní aktéry na summitu One Planet. Cílem tohoto shromáždění bude oslavit pokrok dosažený v oblasti klimatu od roku 2015 a upevnit politickou a ekonomickou podporu pro plnění cílů pařížské dohody. Pařížskou klimatickou dohodu, tento historický úspěch diplomacie, jímž započala nová éra mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany klimatu, umožnila řada politických a společenských sil. Mezi nejvlivnější z nich patřila skupina více než 100 zemí známých jako „koalice vysokých ambicí“, která pomohla dohodu finalizovat v závěrečných dnech Konference OSN o změnách klimatu 2015 (COP21). Tato rozmanitá koalice lídrů – od nejbohatších států po nejzranitelnější tichomořské ostrovní státečky – zlomila politický pat, který několik let, ne-li desetiletí bránil klimatickému pokroku. Když se nad tímto úspěchem zamýšlíme, jedna věc je naprosto zřejmá: potřeba ambiciózních koalic se vrátila. Silné globální vedení v oblasti klimatických změn vedlo předloni k diplomatickému vítězství a dnes je zapotřebí uzavřít nové ekonomické a politické aliance, aby se tyto závazky proměnily v činy. Diplomatický úspěch pařížské dohody je sám o sobě chvályhodný; byl to pozoruhodný krok vpřed v boji proti klimatickým změnám. Nesmíme však usnout na vavřínech.", "en": "The Climate-Change Fight Returns to Paris PARIS – Nearly two years have passed since France’s then-foreign minister, Laurent Fabius, struck his gavel and declared: “The Paris agreement for the climate is accepted.” Next week, President Emmanuel Macron and the French government will host world leaders and non-state actors for the One Planet Summit. The purpose of this gathering is to celebrate climate gains made since 2015, and to boost political and economic support for meeting the goals and targets of the Paris agreement. The Paris climate agreement, a historic feat of diplomacy that ushered in a new era of international climate collaboration, was facilitated by a number of political and social forces. One of the most influential of these was a group of more than 100 countries known as the “high ambition coalition,” which helped finalize the deal in the waning days of the 2015 United Nations Climate Change Conference (COP21). This diverse coalition of leaders – from the richest countries to the most vulnerable Pacific island states – broke a political deadlock that had impeded climate progress for years, if not decades. As we reflect on that success, one thing is abundantly clear: the need for ambitious coalitions has returned. Strong global leadership on climate change scored a diplomatic victory two years ago, and today, new economic and political alliances are needed to turn those commitments into action. The diplomatic success of the Paris accord is worthy of praise in its own right; it was a remarkable leap forward in the fight against climate change. But we must not rest on our laurels."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Předseda Evropské komise před sedmi lety požádal Evropskou skupinu pro etiku ve vědě a nových technologiích (jíž jsem byla tehdy členem) o přezkoumání ,,etických aspektů označování potravin vyvinutých na základě poznatků moderní biotechnologie\". Podle našeho stanoviska, publikovaného v květnu roku 1995, je základním etickým imperativem bezpečnost potravin a doporučili jsme proto zákaz komercionalizace podezřelých produktů. V našem posudku se dále pravilo, že označování geneticky modifikovaných potravin musí být povinné, a to v souladu s právem spotřebitele na kvalifikované rozhodování o tom, co bude konzumovat. Posudek mimo jiné obsahoval tuto poznámku: ,,Moderní biotechnolo gii jakožto metodu potravinářské výroby nelze samu o sobě považovat za etickou či neetickou\" . Pro mě to byl nepodstatný a neškodný výrok. Když jsem ale při zveřejnění posudku tuto větu odcitovala novinářům, způsobila jsem hotový mediální poprask. Rázem jsem si uvědomila, že odpor vůči geneticky upravovaným potravinám pramení nejen z obav o zdraví a bezpečnost, ale stejnou měrou také ze společenských a politických hodnot. K lepšímu pochopení rozdílných postojů USA a ostatních částí světa k otázce GMO je nezbytný upřímný a otevřený mezinárodní dialog. Takové diskusní fórum může vyjednavačům pomoci urovnat trvající spory nad globálními standardy výživy ,,Codex Alimentarius\", vydanými Světovou zdravotnickou organizací a Organizací OSN pro výživu a zemědělství, vyhláškou EU o označování a sledování geneticky modifikovaných organismů a praktickou aplikací pravidel Světové obchodní organizace. Zvláště dvě otázky si zaslouží pozornost. Zaprvé proč Evropané mnohem více než Američané váhají přijmout biotechnologie? A zadruhé proč je otázku GMO třeba řešit v globálním měřítku? V Evropě - na rozdíl od USA - informace o geneticky modifikovaných organismech vyzdvihují rizika, nikoli výhody (předev��ím snížení aplikace pesticidů a insekticidů). Národní poradní orgány ve Velké Británii, Nizozemsku a Francii se například nedávno pokoušely prosadit doplňková regulační opatření s cílem omezit nežádoucí účinky GMO (např. alergické reakce) na zdraví spotřebitelů. Amerika nedokáže pochopit, proč Evropa na takových restrikcích trvá a obviňuje EU z bio-obchodního protekcionismu. Pokud jde o obecný pokrok, jsou Evropané bezpochyby mnohem pesimističtější než Američané, a nedávné události jejich postoj, zdá se, ještě upevnily. Evropu během pár let postihlo několik vážných nákaz - nejprve BSE a pak slintavka a kulhavka. Pokud jde o potraviny, cítíme se tedy zvlášť nejistě. Nejistotou navíc netrpí jen spotřebitelé.", "en": "Seven years ago, the President of the European Commission requested the European Group on Ethics in Science and New Technologies (of which I was a member) to examine the \"ethical aspects of the labeling of foods derived from modern biotechnology.\" Our opinion, released in May 1995, deemed food safety a fundamental ethical imperative and called for barring the commercialization of questionable products. It also argued that labeling GM foods is required in accordance with consumers' right to make informed choices about what they eat. The opinion also included the following remark: \" modern biotechnology, as a technique used in food production, cannot be regarded in itself as ethical or unethical .\" It seemed to me a trivial and harmless dictum. Yet when the opinion was released, I provoked a general outcry by quoting it to the assembled journalists. I realized at once that opposition to GM crops and foods has as much to do with social and political values as with concerns about health and safety. A candid international dialogue is indispensable to a better understanding of Europe's differences with the US and other parts of the world concerning GMOs. Such discussions might help negotiators settle ongoing disputes over the \"Codex Alimentarius\" (global food standards set by the World Health Organization and the UN Food and Agriculture Organization), the EU regulation on labeling and tracing genetically modified organisms, and the application of World Trade Organization rules. Two questions, in particular, merit attention. First, why are Europeans more reluctant than Americans to embrace biotechnology? Second, why must GMOs be addressed as a global issue? In contrast to the US, information on GMOs in Europe emphasizes risk rather than benefits (in particular, reduced use of pesticides and insecticides). For example, national advisory bodies in the UK, the Netherlands, and France recently insisted on additional regulatory measures for GMOs intended to prevent adverse side effects--for example, allergic reactions--on consumers' health. Americans find it difficult to understand why Europeans insist on such restrictions, and accuse the EU of practicing bio-trade protectionism. Europeans are undoubtedly more pessimistic than Americans about progress in general, and recent events merely seem to have reinforced this stance. Having faced successive contamination crises in recent years--first BSE and then hoof and mouth disease--we feel particularly insecure about food. Nor is this fear limited to consumers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pojišťovací společnosti se musí vypořádávat s těžkostmi při určování rizik a pojistky musí kreativně přizpůsobovat lidským slabostem, omezujícím absorpci nového. Pojišťovny také musí věnovat pozornost širokému spektru subjektivních rizik – pokřivených pobídek k rizikovému chování – a problémům s výběrovým zkreslením při získávání klientů. Aby se státy účinněji vyrovnaly s katastrofami, musí najít dostatek vůle vytvořit prostředí, v němž bude moci vzkvétat mnohem rozvinutější soukromé pojišťovnictví. V USA zavedl Národní program pojištění proti povodni z roku 1968 povinnost zajistit si pojištění proti záplavě pro ty, kdo financují výstavbu nebo opravu budov ve „zvláštních oblastech ohrožených zátopami“. Nemá-li být pojištění stanoveno povinně, musí být přinejmenším účinně propagováno. Lidé jinak budou stavět v zátopových územích s přesvědčením, že jejich vláda nebo vlády světa budou cítit povinnost jim vypomoci v tísni, tudíž že pojistí rizika, která by na sebe nikdo neměl brát. Mnohé nejhorší následky se v Asii objevily v oblastech ohrožených cunami, například v nízko položených přímořských oblastech Srí Lanky. Soukromé pojištění by prostřednictvím přemrštěně vysokého pojistného odrazovalo od výstavby v nejnebezpečnějších lokalitách a zároveň by v okrajových oblastech vedlo k zavedení stavebních standardů omezujících dopady cunami. Mezinárodní instituce pro řízení rizik se naštěstí ustavičně zlepšují. V posledních letech se na finančn��ch trzích začalo obchodovat s různými pojistnými dluhopisy, pokrývajícími zemětřesení a další přírodní katastrofy, a s deriváty na počasí. Kjótský protokol vytvořil mechanismus pro obchod s emisemi oxidu uhličitého, který vzbuzuje naděje na řízení rizik plynoucích z ještě větší potenciální katastrofy: globálního oteplování. Trhy pro tyto produkty jsou sice stále malé, ale mají silný růstový potenciál, a jejich další rozvoj by posílil schopnost pojišťovacích společností pokrýt rizika velkých mezinárodních katastrof. Zamysleme se nad absencí systému včasného varování před cunami v nejhůře postižených zemích. Je snadné vinit lidi z nedostatku předvídavosti, ale systém nevyvinula žádná z devíti nejsilněji zasažených zemí. Stěží mohou být všichni vrtáci. Problém není chybou jednotlivců. Nezdar zapříčinila absence vhodných mezinárodních institucí, jež by bděly nad širokým spektrem potenciálních katastrof. Diskuse systémů včasného varování před cunami se zatím zaměřovala na vládní programy. Včasné varování ale znamená víc než jen oceánické snímače a satelity; zahrnuje také směřování výstavby dál od nejohroženějších oblastí a pobízení soukromých podniků, aby vyvíjely účinné bezpečnostní a evakuační postupy. To jsou obvyklé činnosti pojišťovacích společností.", "en": "Insurance companies face inherent difficulties in measuring risks, and they must tailor their policies creatively around the human foibles that limit uptake. Insurers must also be attentive to a wide array of possible moral hazards – perverse incentives to risky behavior – and to problems of selection bias in attracting clients. To deal with disasters more effectively, countries must find the will to create an environment in which a much more developed private insurance industry can flourish. In the US, the National Flood Insurance Program of 1968 made it mandatory for those financing construction or improvement of structures within Special Flood Hazard Areas to buy flood insurance. If not made mandatory, insurance must at least be promoted effectively. Otherwise, people will build on flood plains in the belief that their government, or the governments of the world, will feel obligated to bail them out, thereby insuring, in effect, bad risks that should not be taken. Many of the worst outcomes in Asia occurred in tsunami-prone areas, such as the low-lying coastal areas of Sri Lanka. Private insurance would discourage construction in the most dangerous locations, owing to prohibitively high premiums, while encouraging the adoption of tsunami-resistant building standards in marginal areas. Fortunately, our international risk-management institutions are steadily improving. Various catastrophe bonds, covering earthquakes and other disasters, and weather derivatives have begun trading on financial markets in recent years. The Kyoto Protocol created a mechanism for trading carbon dioxide emissions, which promises to manage the risks of an even bigger potential disaster: global warming. The markets for these products are still small, but they have strong growth potential, and their further development would enhance insurance companies’ ability to cover risks of major international disasters. Consider the absence of an early tsunami warning system in the worst affected countries. It is easy to blame people for lack of foresight, but none of the nine hardest hit countries had developed one. They can’t all be bunglers. The problem is not individual error. The failure was caused by the absence of appropriate international institutions that would be alert to the broad spectrum of potential disasters. Discussion of early warning systems for tsunamis has focused on government programs. But early warning means more than ocean sensors and satellites; it also implies directing construction away from disaster-prone areas and prodding private businesses to develop effective safety and evacuation procedures. These are normal activities of insurance companies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak stimulovat rovnost NEW YORK – Vzhledem ke stoupající nezaměstnanosti ve Spojených státech i dalších zemích OECD je klíčovým cílem politiků tvorba pracovních míst. V USA nedávno prezident Barack Obama navrhl zvýšení veřejných výdajů v příštích dvou letech o zhruba 600 miliard dolarů, což by vytvořilo další čtyři miliony pracovních míst. Obama se však také snaží zvrátit ostrý vzestup nerovnosti příjmů (která dnes dosahuje osmdesátiletého maxima). Je možné, aby vedoucí představitelé dělali obojí najednou? Odpověď je jednoznačně kladná, avšak pouze v případě, že se zaměří spíše na vládní výdaje než na reformu daňových systémů. Toto poučení je ještě silnější v případě rozvinutých zemí, jako jsou Německo a Francie, které na veřejné programy vynakládají daleko vyšší procento HDP (v roce 2005 to bylo 35%, respektive 43%) než USA (pouhých 25%). Americký daňový systém má překvapivě malou redistributivní údernost. Díky uplatnění takzvaného „souhrnného příjmu“ – skládajícího se z peněžních příjmů, celkových kapitálových zisků, příjmů z pronájmu domů s majitelem, nehotovostních vládních dávek a veřejné spotřeby – jsou daně z příjmu obecně progresivní. Federální daně z příjmu vyjádřené jako podíl na příjmu setrvale stoupají od 2% na desátém percentilu (to znamená u rodiny, která je na stočlenném žebříčku desátá zdola) na 14% na devadesátém percentilu, přičemž na samotném vrcholu mírně klesají na 13%, což odráží příznivý postoj ke kapitálovým ziskům a příjmům z investic v zákonech o dani z příjmu schválených Bushovou administrativou.", "en": "Stimulating Equality NEW YORK – With unemployment climbing in the United States and other OECD countries, job creation is a key objective for policymakers. In the US, President Barack Obama recently proposed to increase public spending by about $600 billion over the next two years to create an additional four million jobs. But Obama is also concerned with reversing a sharp rise in income inequality (which is now at an 80-year high). Is it possible for leaders to do both at the same time? The answer is unequivocally yes, but only if they focus on government spending rather than reforming their tax systems. That lesson is even more powerful for other advanced countries like Germany and France, which spend a far higher percentage of GDP on public programs (35% and 43%, respectively, in 2005) than the US (only 25%). America’s tax system has surprisingly little redistributional punch. Using a measure of “comprehensive income” – money income, total capital gains on wealth, imputed rent on owner-occupied housing, non-cash government benefits, and public consumption – income taxes are generally progressive. Federal income taxes as a proportion of income increase steadily from 2% at the 10th percentile (that is, a family ranked tenth from the bottom out of 100) to 14% at the 90th percentile, but then falls off slightly to 13% at the very top, reflecting the favorable treatment of capital gains and investment income under the Bush administration’s income-tax laws."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "CA: Yeah. Have you had information from inside BP? JA: Yeah, we have a lot, but I mean, at the moment, we are undergoing a sort of serious fundraising and engineering effort. So our publication rate over the past few months has been sort of minimized while we're re-engineering our back systems for the phenomenal public interest that we have. That's a problem. I mean, like any sort of growing startup organization, we are sort of overwhelmed by our growth, and that means we're getting enormous quantity of whistleblower disclosures of a very high caliber but don't have enough people to actually process and vet this information. CA: So that's the key bottleneck, basically journalistic volunteers and/or the funding of journalistic salaries? JA: Yep. Yeah, and trusted people. I mean, we're an organization that is hard to grow very quickly because of the sort of material we deal with, so we have to restructure in order to have people who will deal with the highest national security stuff, and then lower security cases. CA: So help us understand a bit about you personally and how you came to do this. And I think I read that as a kid you went to 37 different schools. Can that be right? JA: Well, my parents were in the movie business and then on the run from a cult, so the combination between the two ... (Laughter) CA: I mean, a psychologist might say that's a recipe for breeding paranoia. JA: What, the movie business? (Laughter) (Applause) CA: And you were also -- I mean, you were also a hacker at an early age and ran into the authorities early on. JA: Well, I was a journalist. You know, I was a very young journalist activist at an early age. I wrote a magazine, was prosecuted for it when I was a teenager. So you have to be careful with hacker. I mean there's like -- there's a method that can be deployed for various things. Unfortunately, at the moment, it's mostly deployed by the Russian mafia in order to steal your grandmother's bank accounts. So this phrase is not, not as nice as it used to be.", "cs": "CA: Ano. Měli jste informace přímo ze společnosti BP? JA: Ano, máme jich hodně, ale v tuhle chvíli získáváme peníze a řešíme technické věci. Proto jsme zveřejňování v posledních několika měsících tak trochu omezili, než znovu vytvoříme záložní systémy kvůli nesmírnému veřejnému zájmu. Je to problém. Jako každá rozvíjející se a začínající organizace jsme zaskočeni svým rozvojem. To znamená, že od donašečů dostáváme ohromné množství velmi závažných informací, ale nemáme dost lidí, kteří by je zpracovali. CA: Takže toto je hlavní překážka všech dobrovolných novinářů, a/nebo financování novinářských platů? JA: Ano. A důvěryhodní lidé. Jsme organizace, kterou je těžké rozvíjet rychle už kvůli materiálům, se kterým pracujeme. Proto se musíme restrukturalizovat, abychom měli lidi, kteří se budou zabývat otázkami národní bezpečnosti a pak méně závažnými případy. CA: Řekněte nám něco o sobě a o tom, jak jste se k tomu dostal. Někde jsem četl, že jako dítě jste chodil do 37 různých škol. Je to pravda? JA: Moji rodiče byli u filmu a na útěku před sektou, a kombinace těchto dvou věcí... (smích) CA: Psycholog by řekl, že se z toho může vyvinout paranoia. JA: Z filmového průmyslu? (smích) (potlesk) CA: Jako hodně mladý jste byl také hacker a dostal se do konfliktu s úřady. JA: Byl jsem novinář. Byl jsem hodně mladý novinářský aktivista. Psal jsem časopis, a kvůli němu mě v pubertě vyšetřovali. Se slovem \"hacker\" se musíte mít na pozoru. Hackerství je metoda, která se dá využít pro různé věci. V současnosti ji bohužel nejvíc využívá ruská mafie, aby vybírala bankovní konto vaší babičky. Takže to slovo už nezní tak pěkně jako dřív."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak rozvinout jihoafrickou dividendu rozmanitosti KAPSKÉ MĚSTO – Po velmi podnětné a příjemné návštěvě Jihoafrické republiky – do této nádherné země jsem zavítal poprvé po 15 letech – odtud odjíždím ze smíšenými pocity. Pokračující proces hospodářského a politického rozvoje vyvolal u lidí, kteří zde žijí, i u zainteresovaných pozorovatelů, jako jsem já, naděje a současně i obavy z budoucnosti. Před čtvrt stoletím nastoupila Jihoafrická republika mimořádnou cestu odchodu od téměř padesáti let dusivého apartheidu, když se přihlásila k zásadové vizi Nelsona Mandely „odpustit, ale nikdy nezapomenout“. Jakmile černošská většina v zemi konečně dostala právo mluvit do vládnutí v zemi, zvolila vládu Afrického národního kongresu (ANC), která upustila od konfiskací a znárodňování soukromého majetku vlastněného privilegovanou menšinou, a tím se odlišila od mnoha jiných států v Africe i jinde, které se vymanily z útisku koloniální vlády. Vláda v čele s Mandelou si místo toho uvědomila, že rozmanitost země je potenciálním zdrojem její dlouhodobé jednoty a blahobytu, a rozhodla se pro pozoruhodně inkluzivní přístup. Tento model inspiroval mnoho dalších lidí mimo Jižní Afriku, a to i v zemích, kde stále vládnou autoritářské režimy, které používají zastrašovací taktiku k tomu, aby se udržely u moci. Mandelův přístup ukázal, že spořádané a inkluzivní změny režimu jsou možné a že dříve utiskovaní a věznění bojovníci za svobodu se mohou proměnit a vytvořit legitimní a efektivní vládu. Výsledky jihoafrického přerodu však zdaleka nejsou dokonalé. Dnešní růst je nedostatečně inkluzivní a příliš pomalý a loňský růst HDP se jen stěží přehoupl do kladných čísel. Giniho koeficient patří mezi nejhorší na světě a odráží zarážející úroveň nerovnosti příjmů; míra nezaměstnanosti dosahující 26,5% je alarmující a nejtvrději doléhá na mladé lidi; až příliš mnoho občanů navíc vězí v katastrofálním začarovaném kruhu chudoby. K této skličující situaci nepochybně přispělo špatné vládnutí, které nedosahuje úrovně, již si Mandela pro svou milovanou zemi představoval. Vedle dalších věcí vláda špatně nakládá s veřejnými financemi a klopýtá v úsilí vytvořit nový model hospodářského růstu. K hospodářským a měnovým potížím země navíc v posledních letech přispívají klesající ceny komodit. Protože Jižní Afrika zdaleka nenaplňuje svůj značný potenciál, trpí také snaha o „hospodářské zrovnoprávnění černochů“, které má zmenšit historické nerovnosti.", "en": "Boosting South Africa’s Diversity Dividend CAPE TOWN – After an insight-filled and enjoyable visit to South Africa – my first to this beautiful country in 15 years – I am leaving with mixed feelings. The country’s ongoing process of economic and political development has left those living here, as well as concerned observers like me, both hopeful and worried about the future. A quarter-century ago, South Africa embarked on its extraordinary transition away from nearly 50 years of stifling apartheid, by following Nelson Mandela’s principled vision to “forgive but never forget.” When its black majority was finally given a say in governance, it elected an African National Congress (ANC) government that, by refraining from confiscating and nationalizing private property held by the privileged minority, distinguished the country from many others, in Africa and elsewhere, that have emerged from repressive colonial rule. Instead, the Mandela-led government recognized the country’s diversity as a potential source of long-term unity and wellbeing, and decided to pursue a remarkably inclusive approach. This model has inspired many others outside of South Africa, not least in countries still ruled by authoritarian regimes that use fear tactics to maintain their grip on power. Mandela’s approach showed that orderly and inclusive transitions are possible, and that previously suppressed and imprisoned freedom advocates can transform themselves to form a legitimate and effective government. But the outcomes of South Africa’s transition are far from perfect. Today, growth is insufficiently inclusive and far too slow, with the annual GDP growth barely positive last year. The country’s Gini coefficient is one of the worst in the world, reflecting stark levels of income inequality; its rate of unemployment, at 26.5%, is alarmingly high and hits young people the hardest; and too many people are stuck in disastrous poverty cycles. Poor governance has undoubtedly contributed to this disappointing situation, which falls short of what Mandela envisioned for the country he loved. Among other things, the government has mismanaged public finances, and it has stumbled in its pursuit of a new economic-growth model. At the same time, falling commodity prices in recent years have only added to the economy’s economic and monetary challenges. With the country performing well below its considerable potential, “black economic empowerment” efforts that are meant to reduce historical inequalities have suffered."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínská přeshraniční výbojnost DILLÍ – Čínská Lidově-osvobozenecká armáda (PLA) využívá v posledních letech svého rostoucího politického vlivu k vyvolávání lokalizovaných potyček a rozmíšek s Indií tím, že narušuje dlouhou a spornou himálajskou hranici mezi oběma zeměmi. Nedávné zintenzivnění tohoto narušování hranic ze strany PLA bude mít významný dopad na chystanou návštěvu prezidenta Si Ťin-pchinga v Indii – i na budoucnost bilaterálních vztahů. Faktem je, že podobné provokace předcházely návštěvám čínských představitelů v Indii často. Těsně před návštěvou tehdejšího prezidenta Chu Ťin-tchaa v roce 2006 například Čína oprášila svůj nárok na velký stát Arunáčalpradéš na severovýchodě Indie. Před cestou premiéra Wen Ťia-paa do Indie v roce 2010 zase začala Čína vydávat víza na volné listy papíru přicvaknuté do pasů obyvatel Kašmíru žádajících o vstup do Číny – bylo to nepřímé zpochybnění indické suverenity. Kromě toho Čína náhle zkrátila délku své hranice s Indií tím, že odvolala své uznání 1597 kilometrů dlouhé linie oddělující indický Kašmír od Kašmíru drženého Čínou. A květnové návštěvě premiéra Li Kche-čchianga předcházel vpád PLA hluboko do indického regionu Ladak, zřejmě s cílem vyjádřit touto formou čínský hněv kvůli opožděné snaze Indie zesílit svou obranu hranic. Nyní to Čína provádí znovu, mimo jiné v blízkosti trojmezí Číny, Indie a Pákistánu – tedy na stejném místě, kde loňské narušení hranic ze strany PLA vyvolalo třítýdenní vojenské manévry. Tento scénář naznačuje, že hlavním cílem návštěv čínských představitelů v Indii není rozvoj spolupráce v rámci společné agendy, nýbrž posilování zájmů Číny počínaje jejími územními nároky. Ani vysoce lukrativní a rychle rostoucí čínský obchod s Indií nezmírnil sílící územní asertivitu Číny. Naproti tomu indičtí premiéři cestují už od dob Džaváharlála Néhrúa do Číny proto, aby vyjádřili dobrou vůli a přivezli strategické dárky. Není tedy divu, že Indie často tahá v bilaterálních dohodách za kratší konec. Mimořádně křiklavým příkladem bylo zahození indické tibetské karty premiérem Atalem Bihárím Vádžpejím v roce 2003. Vádžpejí zašel tak daleko, že vůbec poprvé použil právní termín „uznání“ k akceptování teritoria, které Čína označuje jako Tibetskou autonomní oblast (TAR), coby „součásti území Čínské lidové republiky“.", "en": "China’s Borderline Belligerence NEW DELHI – In recent years, the People’s Liberation Army has been taking advantage of its rising political clout to provoke localized skirmishes and standoffs with India by breaching the two countries’ long and disputed Himalayan frontier. The PLA’s recent intensification of such border violations holds important implications for President Xi Jinping’s upcoming visit to India – and for the future of the bilateral relationship. In fact, such provocations have often preceded visits to India by Chinese leaders. Indeed, it was just before President Hu Jintao’s 2006 visit that China resurrected its claim to India’s large northeastern state of Arunachal Pradesh. Likewise, prior to Premier Wen Jiabao’s trip to India in 2010, China began issuing visas on loose sheets of paper stapled into the passports of Kashmir residents applying to enter China – an indirect challenge to India’s sovereignty. Moreover, China abruptly shortened the length of its border with India by rescinding its recognition of the 1,597-kilometer (992-mile) line separating Indian Kashmir from Chinese-held Kashmir. And Premier Li Keqiang’s visit last May followed a deep PLA incursion into India’s Ladakh region, seemingly intended to convey China’s anger over India’s belated efforts to fortify its border defenses. Now, China is at it again, including near the convergence point of China, India, and Pakistan – the same place last year’s PLA encroachment triggered a three-week military standoff. This pattern suggests that the central objective of Chinese leaders’ visits to India is not to advance cooperation on a shared agenda, but to reinforce China’s own interests, beginning with its territorial claims. Even China’s highly lucrative and fast-growing trade with India has not curbed its rising territorial assertiveness. By contrast, Indian prime ministers since Jawaharlal Nehru have traveled to China to express goodwill and deliver strategic gifts. Unsurprisingly, India has often ended up losing out in bilateral deals. Particularly egregious was Prime Minister Atal Bihari Vajpayee’s 2003 surrender of India’s Tibet card. Vajpayee went so far as to use, for the first time, the legal term “recognize” to accept what China calls the Tibet Autonomous Region (TAR) as “part of the territory of the People’s Republic of China.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well what is the implication of that? That implication was studied by Boltzmann back in the 19th century. He said, well, entropy increases because there are many, many more ways for the universe to be high entropy, rather than low entropy. But that's a probabilistic statement. It will probably increase, and the probability is enormously huge. It's not something you have to worry about -- the air in this room all gathering over one part of the room and suffocating us. It's very, very unlikely. Except if they locked the doors and kept us here literally forever, that would happen. Everything that is allowed, every configuration that is allowed to be obtained by the molecules in this room, would eventually be obtained. So Boltzmann says, look, you could start with a universe that was in thermal equilibrium. He didn't know about the Big Bang. He didn't know about the expansion of the universe. He thought that space and time were explained by Isaac Newton -- they were absolute; they just stuck there forever. So his idea of a natural universe was one in which the air molecules were just spread out evenly everywhere -- the everything molecules. But if you're Boltzmann, you know that if you wait long enough, the random fluctuations of those molecules will occasionally bring them into lower entropy configurations. And then, of course, in the natural course of things, they will expand back. So it's not that entropy must always increase -- you can get fluctuations into lower entropy, more organized situations.", "cs": "Jaké to má tedy důsledky? Botlzmann je studoval v 19. století. Říkal, že entropie vzrůstá, protože je mnohem více možností jak může mít vesmír vysokou entropii spíše než nízkou. Ale je to tvrzení založené na pravděpodobnosti. Ona pravděpodobně vzroste a ta pravděpodobnost je obrovská. Není to nic, co by vás mělo trápit -- jako kdyby se vzduch v této místnosti všechen přeskupil z jedné části místnosti do druhé a udusil nás. To je velmi, velmi nepravděpodobné. S výjimkou toho, že by zamkli dveře a nechali nás zde doslova věčně, pak by se to stalo. Vše, co je dovolené, jakékoliv uspořádání, které může mezi molekulami v této místnosti nastat, by se časem skutečně přihodilo. Takže Boltzmann říká, že můžete začít s vesmírem, který byl v tepelné rovnováze. Nevěděl o Velkém třesku. Nevěděl o rozpínání vesmíru. Myslel si, že prostor a čas byly vysvětleny Isaacem Newtonem -- že jsou absolutní; prostě tu budou navždy. Jeho představa přirozeného vesmíru tedy byla taková, že molekuly vzduchu jsou prostě všude rozprostřené rovnoměrně -- molekuly všeho. Ale pokud jste Boltzmannem, tak víte, že když počkáte dostatečně dlouho, náhodná fluktuace těchto molekul je čas od času přivede k uspořádání s nižší entropií. A potom se samozřejmě, za normálního běhu věcí, zase rozšíří zpět. Takže to není tak, že entropie musí vždycky vzrůstat -- může dojít k fluktuaci do nižší entropie, do uspořádanějších situací."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Moc lidí na Kavkaze Ženy v Gruzii, které byly během konfliktu v roce 1993 vysídleny z Abcházie, jsou už měsíc svědkyněmi zpětného chodu dějin; vše, co prožily před 15 lety, se opakuje. Tyto ženy teď poskytují přístřeší nové záplavě civilistů vyhnaných do těchto míst jak z Abcházie a Jižní Osetie po ruské agresi, tak odjinud z gruzínských území, která ruské síly od invaze okupují. V samotném Tbilisi se nachází přes 500 táborů pro vnitřně přesídlené osoby, z nichž mnozí jsou ženy a děti žijící v potravinové a lékové nouzi. Gruzínce dnes jejich pocity stěží vedou k podpoře prezidenta Michaila Saakašviliho, který v bláhovém pokusu získat zpět kontrolu nad Jižní Osetií vyprovokoval Rusko k rozmístění své mírové mise v regionu a nasazení veškeré své vojenské síly k vypuzení gruzínských jednotek z Jižní Osetie a Abcházie a poté k okupaci značné části Gruzie. Rusové v Gruzii bombardovali četné strategické i civilní cíle, zničili infrastrukturu a zapříčinili sílící nedostatek potravin, paliva a léků. Lidé jsou zoufalí; hněvají se na Rusko za jeho agresi i na svou vlastní vládu za to, že tento nerovný střet vyprovokovala. V tomto regionu vedle sebe žijí lidé různých národností a etnik stovky let a mají společné zvyky, tradice, chléb i víno a vzájemnou úctu ke kulturám a jazykům ostatních. Už od dob ruského, britského a osmanského impéria, které tu kdysi zápasily, jsou však neustále vykořisťováni politiky a generály. Během konfliktů nejvíce trpí ženy a děti. Připočtěte si k tomu staleté patriarchální tradice, patnáct let stará traumata z války, dvacetiletou hospodářskou krizi a současnou ruskou agresi a snad začnete chápat, co ženy v Jižní Osetii, Abcházii a Gruzii musejí v současnosti snášet. Vedle obvyklého pustošení, jež moderní válčení přináší, se zbídačení a rozzuření ruští vojáci mstili na civilistech, kradli opuštěný majetek a znásilňovali ženy. Stav bezpráví navíc navnadil lupiče k překračování hranice a ničení a vykrádání domů opouštěných prchajícími utečenci. Zpravodajství a „analýzy“ státních kanálů v Rusku i v Gruzii, propagujících negativní obrázky „nepřítele“, slouží jen k prohlubování trhliny mezi etnickými skupinami.", "en": "People Power in the Caucasus For the past month, women in Georgia who were displaced from Abkhazia during the 1993 conflict have witnessed history moving backwards; everything they lived through 15 years ago is repeating itself. These women are now hosting a new flood of displaced civilians from Abkhazia and South Ossetia after Russia’s aggression in those regions, as well as within the Georgian territories that Russian forces have occupied since the invasion. In Tbilisi alone, there are more than 500 camps for internally displaced people, many of them women and children living with shortages of food and medical supplies. Georgians today hardly feel supportive of their president, Mikheil Saakashvili, who, in a foolish attempt to regain control over South Ossetia, provoked Russia to drop its peacekeeping mission in the region and turn its full military might to pushing Georgian troops out of South Ossetia and Abkhazia, and then to occupying much of Georgia. The Russians bombed numerous strategic and civilian targets in Georgia, destroying infrastructure and producing growing shortages of food, fuel, and medicine. People are in despair; they are angry at Russia for its aggression and at their own government for provoking this uneven conflict. People of different nationalities and ethnicities have been living in this region side by side for centuries, sharing customs, traditions, bread and wine, and mutual respect for each another’s cultures and languages. But, going back to the Russian, British, and Ottoman Empires that once battled here, they have been continually exploited by politicians and generals. Women and children suffer the most in times of conflict. Add to this centuries-old patriarchal traditions, 15-year-old post-war traumas, a 20-year economic crisis, and current Russian aggression, and you may begin to grasp what women in South Ossetia, Abkhazia, and Georgia are enduring these days. Besides the general devastation that modern warfare brings, impoverished and angry Russian soldiers were wreaking havoc on civilians by stealing belongings left behind and raping women. In addition, lawlessness was enticing bandits to cross the border and vandalize and rob properties left by fleeing refugees. News reports and “analysis” by state-controlled channels in both Russia and Georgia that promote negative images of “the enemy” serve only to widen the gap between ethnic groups."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Modelem, který se uplatnil na vznikajících trzích, jež liberalizovaly příliv kapitálu, je tedy méně investic do moderních sektorů ekonomiky a nakonec pomalejší hospodářský růst (jakmile odezní spotřební boom související s přílivem kapitálu). Naproti tomu země jako Čína a Indie, jež se vyhnuly vzestupu přílivu kapitálu, dokázaly zachovat vysoce konkurenční domácí měny, a tudíž i udržet vysokou ziskovost a investice. Ponaučení pro země, které ještě skok do víru finanční globalizace neučinily, je jasné: mějte se na pozoru. Nic nedokáže zlikvidovat růst účinněji než nekonkurenční měna a neexistuje rychlejší cesta ke zhodnocování měny než prudký vzestup přílivu kapitálu. Pro země, které už tento krok učinily, jsou možnosti mnohem složitější. Jakmile kapitál může volně přitékat a odtékat, jak se mu zachce, začne být mnohem těžší řízení měnového kurzu. Není to však nemožné – pokud zákonodárci chápou zásadní úlohu, již právě měnový kurz hraje, a potřebu podřídit kapitálové toky požadavkům konkurenční schopnosti. Vzhledem k veškerému úsilí, jež „nově vznikající trhy“ světa vynaložily, aby se chránily před finanční nestálostí, mají důvod se ptát: kampak se poděly výhody finanční liberalizace? To je otázka, nad níž bychom se měli zamyslet všichni.", "en": "Thus, the pattern in emerging market economies that liberalized capital inflows has been lower investment in the modern sectors of the economy, and eventually slower economic growth (once the consumption boom associated with the capital inflows plays out). By contrast, countries like China and India, which avoided a surge of capital inflows, managed to maintain highly competitive domestic currencies, and thereby kept profitability and investment high. The lesson for countries that have not yet made the leap to financial globalization is clear: beware. Nothing can kill growth more effectively than an uncompetitive currency, and there is no faster route to currency appreciation than a surge in capital inflows. For those countries that have already made the leap, the choices are more difficult. Managing the exchange rate becomes much more difficult when capital is free to come and go as it pleases. But it is not impossible – as long as policymakers understand the critical role played by the exchange rate and the need to subordinate capital flows to the requirements of competitiveness. Given all the effort that the world’s “emerging markets” have devoted to shielding themselves from financial volatility, they have reason to ask: where in the world is the upside of financial liberalization? That is a question all of us should consider."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se sami členové komise pro vyšetření události z 11. září zřeknou vlastních závěrů (protože se zakládaly na důkazech získaných při mučení), je překvapivé, že mnozí lidé požadují druhé šetření? Poměrně často právě občané zkoumající okraje diskurzu – kvůli svému zájmu o tyto teorie – zveřejní zprávy, jež média hlavního proudu ignorují. Bylo například zapotřebí „konspiračního teoretika“ Alexe Jonese, aby se přišlo na dokumenty o mikrovlnných zařízeních, které mají policejní síly používat proti americkým občanům. Časopis The New Yorker tuto novinku mnohem později potvrdil – aniž by vyjádřil uznání původnímu zdroji. Tendence médií hlavního proudu neprověřovat a nezveřejňovat, co v konspiračních teoriích na internetu ve skutečnosti představuje zajímavou zprávu, zčásti reflektuje třídní předsudek. Konspirační teorie se považují za nevkusné a nekultivované. Takže špičkově vzdělaní formální žurnalisté považují za kontaminované i dobré, kritické otázky či kvalitně zdokumentované údaje, vynesou-li je na světlo investigativci z řad občanů. Skutečný problém tohoto horečnatého „konspiračního teoretizování“ tkví v tom, že občany emočně zneklidňuje, ale nenabízí jim žádný pevný důkazní základ, o který by opřeli svůj pohled na svět, ani konstruktivní směr, jímž by své emoce obrátili. Právě to je důvod, proč tolik diskusí přechází od potenciálně zajímavých spekulací občanů k nenávistným výlevům a paranoie. V horečnatém prostředí, bez řádné redakční kontroly a bez nástrojů k citaci zdrojů, se občané mohou stát kořistí demagogů, kteří je vyburcují, jak jsme v posledních týdnech viděli na shromážděních Sarah Palinové poté, co internetoví teoretici vykreslili Baracka Obamu jako teroristu či člověka spolčeného s teroristy. Musíme změnit tok informací ve věku internetu. Občané by měli mít možnost snadněji předávat informace, upozorňovat na události a zasílat podněty investigativním reportérům hlavního proudu. Měli by na internetu zřídit nové entity, kde by bylo možné za poplatek přímo zveřejňovat investigativní reportáže, nezprostředkované firemními tlaky. A občanské investigativce je třeba školit v základech žurnalistiky: hledání kvalitních údajů, ověřování událostí ze dvou nezávislých zdrojů, zodpovědné využívání citací a vyhýbání se anonymitě – tedy uvádění vlastního jména pod titulkem článku, tak jako klasičtí novináři. Právě tak můžeme občany brát vážně – a oni sami sebe – jako dokumentaristy a investigativní zpravodaje naší společné situace. V době lží z oficiálních míst by zdravý investigativní elán měl přinášet světlo, ne jen stupňovat dusné horko.", "en": "When even the 9/11 commissioners renounce their own conclusions (because they were based on evidence derived from torture), is it surprising that many want a second investigation? Frequently enough, it is citizens digging at the margins of the discourse – pursuing such theories – who report on news that the mainstream media ignores. For example, it took a “conspiracy theorist,” Alex Jones, to turn up documentation of microwave technologies to be used by police forces on US citizens. The New Yorker confirmed the story much later – without crediting the original source. The mainstream media’s tendency to avoid checking out or reporting what is actually newsworthy in Internet conspiracy theories partly reflects class bias. Conspiracy theories are seen as vulgar and lowbrow. So even good, critical questions or well-sourced data unearthed by citizen investigators tend to be regarded as radioactive to highly educated formal journalists. The real problem with this frantic conspiracy theorizing is that it leaves citizens emotionally agitated but without a solid ground of evidence upon which to base their worldview, and without constructive directions in which to turn their emotions. This is why so many threads of discussion turn from potentially interesting citizen speculation to hate speech and paranoia. In a fevered environment, without good editorial validation or tools for sourcing, citizens can be preyed upon and whipped up by demagogues, as we saw in recent weeks at Sarah Palin’s rallies after Internet theories painted Barack Obama as a terrorist or in league with terrorists. We need to change the flow of information in the Internet age. Citizens should be able more easily to leak information, pitch stories, and send leads to mainstream investigative reporters. They should organize new online entities in which they pay a fee for direct investigative reporting, unmediated by corporate pressures. And citizen investigators should be trained in basic journalism: finding good data, confirming stories with two independent sources, using quotes responsibly, and eschewing anonymity – that is, standing by their own bylines, as conventional reporters do. This is how citizens can be taken – and take themselves – seriously as documenters and investigators of our common situation. In a time of official lies, healthy investigative energy should shed light, not just generate heat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Španělsko a jeho noví conquistadoři BARCELONA: España va bien – Španělsku se daří dobře. Tuhle větu dnes říká kdekdo. A je proč. Španělsko naposledy vzkvétalo a cítilo se sebevědomě v době velkých zámořských objevů. Španělské firmy ale dnes do světa nevysílají své chvastounské dobyvatele, nýbrž prozkoumávají svět ve snaze nalézt nové příležitosti. Počínaje BSCH a BBVA v bankovnictví, firmami Repsol-YPF, Endesa a Iberdrola v energetickém průmyslu a konče Telefónicou v telekomunikacích, španělské firmy neohroženě sesadily americké giganty z předních míst žebříčku investorů v Latinské Americe. Tyto aktivity vrátily Madrid zpět na mapu nejen globálního trhu, ale i diplomacie. Motorem této zámořské expanze je liberalizace doprovázená ekonomickým růstem. V posledních třech letech rostla španělská ekonomika tříprocentním tempem a v současnosti rychlost jejího růstu dosahuje dokonce čtyř procent. Během tohoto období se pětkrát snížil rozpočtový deficit, který tak dnes představuje pouhé jedno procento hrubého domácího produktu a nezaměstnanost poklesla z 23 na 15 procent. Není přitom ale divu, že silný růst opět rozdmýchal inflaci, která se nyní pohybuje na hranici tolerance Evropské centrální banky. Španělé si nicméně uvědomují, že už dlouho se neměli tak dobře, a tak nedávno do premiérského křesla znovu dosadili Josého Mariu Aznara spolu s parlamentní většinou, která se již nemusí spoléhat na koaliční partnery, a s mandátem dále a více zemi zmodernizovat. Španělská cesta k liberalizaci vzhlíží k britskému liberálnímu modelu, a nikoli – jak je ve Španělsku tradičně zvykem – ke způsobu francouzskému.", "en": "Spain’s New Conquistadors BARCELONA: Espańa va bien (Spain is doing well). That phrase is on everyone’s tongue nowadays. So it should be. Spain has not boomed nor felt as self-confident since its Age of Discovery. Instead of sending out swashbuckling conquistadors, however, Spanish companies are exploring the world in search of new opportunities. From BSCH and BBVA in banking, Repsol-YPF, Endesa, Iberdrola in energy, and Telefónica in telecoms, Spanish companies have boldly displaced US firms as prime investors in Latin America. All this activity has put Madrid back on the map, not only as a force in the global marketplace but in diplomacy too. Liberalization, accompanied by economic growth, is the engine for this overseas expansion. Spain’s economy has grown at over 3% for the past four years, and is now growing at 4%. In that time, the budget deficit was reduced 5 fold, and is now only about 1% of GDP, with unemployment dropping from 23% to 15%. Not surprisingly, strong growth rekindled inflation, now bumping up against the European Central Bank’s tolerance level. Nonetheless, Spaniards recognize that they have not had it so good for a long time, and recently returned Prime Minister José Maria Aznar to office with both a parliamentary majority no longer dependent on coalition partners and a mandate to modernize Spain even more. Spain’s path to liberalization looks to the liberal British model, not, as is traditional in Spain, to the way things are done in France."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Taková přeinvestovanost pak zákonitě způsobuje kolaps. Banky prohlubují boom tím, že příliš zvyšují dostupnost úvěrů, a poté zhoršují pokles tím, že úvěrovou politiku příliš prudce zpřísňují. Výsledkem je nicméně efektivnější rozložení investičního majetku. Dennis Robertson, teoretik „reálných“ hospodářských cyklů z počátku dvacátého století, napsal: „Nejsem přesvědčen, že politika, která ve snaze o stabilitu cen, výkon a zaměstnanost udusila v samém zárodku boom anglických železnic ve čtyřicátých letech, boom amerických železnic v letech 1869-71 nebo německý elektrický boom v letech devadesátých, by byla celkově vzato přínosná pro obyvatele dotyčných zemí.“ Podobně jako jeho současník Schumpeter pokládal také Robertson hospodářské cykly, které obnášejí tvorbu nového kapitálu i destrukci kapitálu starého, za neoddělitelné od pokroku. Současná teorie „reálného“ hospodářského cyklu zatěžuje tyto rané modely hromadou matematiky, přičemž hlavním výsledkem je minimalizace „destruktivity tvoření“. Daří se jí kombinovat technologiemi tažené cykly boomu a recesí s trhy, které se vždy pročišťují (tzn. neexistuje žádná nezaměstnanost). Jak se tohoto triku dosahuje? Když pozitivní technologický „šok“ zvýší reálné mzdy, začnou lidé pracovat více, což vyvolá zvýšení výkonnosti. Tváří v tvář negativnímu „šoku“ naopak zaměstnanci zvýší objem volného času, což vede k poklesu výkonnosti. Jde o efektivní reakce na změny reálných mezd. Žádná vládní intervence není zapotřebí. Záchrana neefektivních automobilek, jako je General Motors, pouze zpomaluje tempo pokroku. Zatímco většina škol ekonomického myšlení zastává názor, že jednou z klíčových zodpovědností vlády je zmírňování hospodářského cyklu, teorie „reálného“ hospodářského cyklu tvrdí, že snižování volatility snižuje bohatství! Lze jen těžko pochopit, jak tento typ teorie vysvětluje dnešní ekonomické turbulence nebo nabízí spolehlivé instrukce, jak se s nimi vyrovnat. Za prvé lze na rozdíl od boomu internetových společností jen těžko identifikovat technologický „šok“, který ho odstartoval. Vzestup se samozřejmě nesl ve znamení superzbytnělých úvěrů. Ty se však nepoužívaly k financování nových vynálezů: ony samy byly vynálezem. Říkalo se jim sekuritizované hypotéky a nezanechaly za sebou žádné pomníky lidské nápaditosti – pouze hromady finančních trosek. Za druhé tento model silně naznačuje, že vlády by ve světle podobných „šoků“ neměly dělat nic.", "en": "Such over-investment produces an inevitable collapse. Banks magnify the boom by making credit too easily available, and they exacerbate the bust by withdrawing it too abruptly. But the legacy is a more efficient stock of capital equipment. Dennis Robertson, an early twentieth-century “real” business-cycle theorist, wrote: “I do not feel confident that a policy which, in the pursuit of stability of prices, output, and employment, had nipped in the bud the English railway boom of the forties, or the American railway boom of 1869-71, or the German electrical boom of the nineties, would have been on balance beneficial to the populations concerned.” Like his contemporary, Schumpeter, Robertson regarded these boom-bust cycles, which involved both the creation of new capital and the destruction of old capital, as inseparable from progress. Contemporary “real” business-cycle theory builds a mountain of mathematics on top of these early models, the main effect being to minimize the “destructiveness” of the “creation.” It manages to combine technology-driven cycles of booms and recessions with markets that always clear (i.e., there is no unemployment). How is this trick accomplished? When a positive technological “shock” raises real wages, people will work more, causing output to surge. In the face of a negative “shock,” workers will increase their leisure, causing output to fall. These are efficient responses to changes in real wages. No intervention by government is needed. Bailing out inefficient automobile companies like General Motors only slows down the rate of progress. In fact, whereas most schools of economic thought maintain that one of government’s key responsibilities is to smooth the cycle, “real” business-cycle theory argues that reducing volatility reduces welfare! It is hard to see how this type of theory either explains today’s economic turbulence, or offers sound instruction about how to deal with it. First, in contrast to the dot-com boom, it is difficult to identify the technological “shock” that set off the boom. Of course, the upswing was marked by super-abundant credit. But this was not used to finance new inventions: it was the invention. It was called securitized mortgages. It left no monuments to human invention, only piles of financial ruin. Second, this type of model strongly implies that governments should do nothing in the face of such “shocks.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "MMF pouští Argentině žilou Když finanční krize v Argentině vypukla poprvé, přičítal jsem primární odpovědnost Argentině, nikoli mezinárodním institucím, jako je MMF. Dnes, o půl roku později, je nutno váhy odpovědnosti znovu posoudit. Podle poslední analýzy nese hlavní díl odpovědnosti za svůj osud Argentina, ale MMF jí v tom nemálo pomohl. Problém není jen v tom, či především v tom, že MMF poskytl Argentině peníze pozdě. Závažnějším problémem je nedostatek správných úvah, které MMF Argentině předával. MMF nemá jasnou představu o tom, co by v Argentině měl udělat. A tak stále jen omílá jedno a totéž: ekonomická krize v Argentině je výsledkem daňové marnotratnosti a důsledkem toho, že si vláda žila si nad své poměry a možnosti. MMF poukazuje na to, že by Argentina měla seškrtat rozpočtové výdaje. Teď, kdy se argentinská krize dále zhoršuje, kdy produkce má za tento rok klesnout o 10 až 15 procent a kdy nezaměstnanost den ode dne narůstá, MMF žádá další škrty. Je to něco na způsob léčby, jíž se v 18. století \"léčili\" pacienti s horečkou: lékaři jim pouštěli žilou, čímž je prakticky ještě více oslabovali a vlastně urychlovali jejich smrt. Tento přístup bohaté země zavrhly už před sedmdesáti lety, v době velké hospodářské krize. Když se kvůli hluboké bankovní a finanční krizi (jež měla souvislost z kolapsem zlatého standardu) začal hroutit výkon, příjmy z daní v USA a Evropě prudce klesly a konzervativní vlády se škrtáním v rozpočtových výdajích snažily zastavit rozpočtový deficit. S tím, jak se tyto výdaje snižovaly, výkon se dále rozpadal a hospodářská bída se prohlubovala.", "en": "The IMF Is Bleeding Argentina to Death When Argentina's financial crisis first exploded, I pinned the primary responsibility on Argentina itself, rather than on international institutions such as the IMF. Now, half-a-year later, the balance of responsibility needs to be reconsidered. Even though Argentina is, in the last analysis, mainly responsible for its fate, the IMF is not helping. The problem is not only, or even mainly, the IMF's delay in providing money to Argentina. The bigger problem is the paucity of correct ideas coming from the IMF. The IMF lacks a clear idea about what to do in Argentina. It continues to pound on one theme alone: that Argentina's economic crisis is the result of fiscal profligacy, the result of a government living beyond its means. So it emphasizes the need for Argentina to cut budget expenditures. As Argentina's crisis worsens, indeed with output possibly collapsing by 10 to 15% this year and with unemployment soaring, the IMF keeps asking for deeper cuts. This is something like the 18 th century medical practice in which doctors \"treated\" feverish patients by drawing blood from them, weakening the patients further and frequently hastening their deaths. This IMF approach was abandoned in rich countries about seventy years ago during the Great Depression. When output crumbled due to a profound banking and financial crisis (linked to the collapse of the gold standard), tax revenues plummeted in the US and Europe, and conservative governments tried to cut budget spending to limit budget deficits. As they cut, output fell further and economic misery deepened."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Opozice vůči Sarkozymu přesto zůstává silná, a to nejen mezi menšinami a mladými lidmi, kteří se v hojném počtu registrovali k volbám – údajně proto, aby se postavili jemu osobně i jeho častému nasazování policie na předměstích. „Bonaparte“ má možná nakročeno ke snadnému vítězství nad „Johankou z Arku“, jak někteří zahraniční komentátoři s oblibou popisují oba čelní kandidáty, avšak Sarkozyho údajně „bonapartovské“ kvality vyvolávají u voličů rovněž silné obavy. Přetrvávání silných výhrad vůči Royalové i Sarkozymu tak pomáhá vysvětlit vzestup popularity třetího kandidáta, tradičního centristy a proevropského politika Françoise Bayroua. Ten na tom nikdy nebyl tak dobře jako nyní, ale nenastane-li vcelku nepravděpodobný kolaps volební kampaně některého z obou čelních kandidátů, nedostane se do druhého kola. V dnešní době ovládané sdělovacími prostředky záleží na osobnostech v konečném důsledku více než na programech, což znamená, že eliminace bude mít navrch nad selekcí. Zdá se, že tento proces favorizuje Sarkozyho. V některých kruzích francouzské společnosti sice existuje reflex „kdokoliv, jen ne Sarkozy“, ale má-li tento postoj převážit, je zapotřebí mít věrohodnou alternativu. Royalová zatím tuto roli hrát nedokáže.", "en": "Yet opposition to Sarkozy remains high, and not only among minorities and young people, who have registered to vote in high numbers, supposedly to oppose him and his heavy use of the police in the banlieues . “Bonaparte” may be about to triumph easily over “Joan of Arc,” as some foreign commentators like to describe the two leading candidates, but Sarkozy’s supposedly “Bonapartist” qualities have fueled a potent sense of apprehension. In fact, the persistence of strong reservations about both Royal and Sarkozy helps explain the surge in popularity for a third candidate, Francois Bayrou, a traditional centrist, pro-European politician. Bayrou has never had it so good, but, barring the unlikely collapse of one of the two leading candidates’ campaigns, he will fail to qualify for the second-round runoff. In our media-dominated age, personalities ultimately matter more than programs, which means that elimination prevails over selection. That process seems to favor Sarkozy. An anybody-but-Sarkozy reflex may exist in some circles of French society, but, in order to prevail, a credible alternative is required. So far, Royal has failed to play that role."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Indicated prevention focuses on individuals identified ashaving risk factors for drug problems, for instance attentiondeficit/hyperactivity disorder (ADHD). However, drug The Italian action plan places a strong focus onpsychopathological conditions and serious behaviouralproblems in children and adolescents which are predictiveof drug use and misuse if ignored at an early stage. Theproblems identified include behavioural problems;hyperactivity and attention deficit; anxiety accompaniedby mood disorders; bulimia and psychogenic obesity;personality disturbances; interpersonal communicationproblems; post-traumatic stress disorders; and panicattacks. Both universal and selective preventionapproaches are foreseen as responses. Prevalence and patterns Estimating drug use in the population Drug use in the general population is assessed throughsurveys, which provide estimates of the proportion of thepopulation that has used drugs over defined periods oftime: lifetime use (experimentation), last 12 months’ use (recent use) or last 30 days’ use (current use) (1). Cannabis is by far the most commonly used illegalsubstance in Europe. Recent population surveys indicatethat between 3% and 31% of adults (aged 15 to64years) have tried the substance at least once (lifetimeuse). The lowest prevalence rates of lifetime use are foundin Malta (3.5%), Portugal (7.6%) and Poland (7.7%) andthe highest in France (26.2%), the United Kingdom(30.8%) and Denmark (31.3%). In most countries (15 of23 countries with information) lifetime prevalence liesbetween 10% and 25%. Between 1% and 11% of adults report having usedcannabis in the last 12 months, with Malta, Greece and Sweden presenting the lowest prevalence rates and the Czech Republic, France, Spain and the United Kingdomthe highest. Most countries (14) reported prevalence ratesof recent use of between 3% and 7%. The EMCDDA has developed a set of common core items(‘European model questionnaire’, EMQ) that isimplemented in, or compatible with, most surveys in the EUMember States. The EMQ is included in a report availableon the EMCDDA website (2).", "cs": "Jeho cílem je protidrogová prevenceprostřednictvím posílení způsobilosti rodiny a rodinnýchvazeb (Kumpfer a kol., 2003). Italský akční plán klade velký důraz na psychopatologickéstavy a závažné problémy chování dětí a mládeže, které, pokud jim není věnována pozornost v ranné fázi,jsou prediktivním faktorem užívání a zneužívání drog. Mezi zjištěné problémy patří problémy s chováním, lehká mozková dysfunkce, úzkost doprovázená poruchaminálad, bulimie a psychogenní obezita, narušená osobnost,problémy s mezilidskou komunikací, posttraumatickéstresové poruchy a záchvaty paniky. Má se za to, že odpovědí na danou situaci jsou přístupy všeobecné i selektivní prevence. Prevalence a vzorce užívání Odhad užívání drog v populaci Užívání drog běžnou populací je hodnoceno průzkumy,jež poskytují odhady procenta populace, které užívalodrogy za definované časové období: celoživotní užívání(experimentování), užívání během posledních 12 měsíců(užívání v poslední době) nebo užívání během posledních 30 dnů (užívání v současné době) (1). Konopí je vůbec nejběžněji užívanou nelegální látkou v Evropě. Nedávné veřejné průzkumy ukazují, že 3 až 31%dospělých (ve věku 15–64 let) tuto látku vyzkoušelo nejménějednou (celoživotní užívání). Nejnižší míra prevalenceceloživotního užívání byla zjištěna na Maltě (3,5%), v Portugalsku (7,6%) a Polsku (7,7%) a nejvyšší ve Francii(26,2%), Spojeném království (30,8%) a Dánsku (31,3%).Ve většině zemí (15 z 23 zemí, o nichž existují informace) se celoživotní prevalence pohybuje v rozmezí 10–25%. Užití konopí během posledních 12 měsíců uvádí 1–11%dospělých. Nejnižší míru prevalence hlásí Malta, Řecko a Švédsko a nejvyšší Česká republika, Francie, Španělskoa Spojené království. Většina zemí (14) uvedla míruprevalence užívání v poslední době v rozpětí 3–7%. EMCDDA vypracovalo soustavu společných základníchbodů („evropský modelový dotazník“ (European Model Questionnaire, EMQ), která je používána ve většiněprůzkumů v členských státech EU nebo je s těmito průzkumykompatibilní. Evropský modelový dotazník je součástízprávy, která je k dispozici na internetových stránkách EMCDDA (2)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem ke geografickým poměrům a vojenské bilanci je ale přímá obrana Ukrajiny takřka nemožná. Biden právem shodil přímou vojenskou intervenci USA ze stolu: nesplnění takové pohrůžky by jen upevnilo přibývající pochyby o spolehlivosti Ameriky. Biden ale také Rusko právem zapuzuje. Spojené státy a Velká Británie, společně se samotným Ruskem, poskytly Ukrajině v roce 1994 ujištění, že výměnou za to, že se vzdá jaderného arzenálu, který zdědila po Sovětském svazu, bude respektována její suverenita a hranice. Nevznikl tím bezpečnostní závazek jako v NATO, ale vyplynulo z toho, že Ukrajina nezůstane opuštěná. Přesto někteří z těch, kdo jsou v případě ruské agrese proti Ukrajině proti přímému odporu, právě takový odpor podporují u možné čínské agrese proti Tchaj-wanu. V obou případech hrají geografické poměry proti americkým vojenským možnostem a ani v jednom nejsou Spojené státy vázány železným bezpečnostním závazkem. V případě Ukrajiny však spojenci z NATO nejsou připraveni bránit ruskému útoku a neočekávají, že by tak postupovaly Spojené státy. Naproti tomu čínské agresi jsou američtí spojenci a partneři připraveni vzdorovat a očekávají, že Spojené státy pomohou zmařit každý čínský pokus o regionální hegemonii. To neznamená, že by Rusko mělo ve vztahu k Ukrajině volnou ruku. Veškerý řád, který na světě existuje, vychází ze zásady, že žádnému státu není dovoleno vpadnout do jiné země a měnit hranice silou. To víc než opravňuje k poskytování zbraní Ukrajině, aby se sama bránila, jakož i k pohrůžkám zavedením tvrdých ekonomických sankcí, které by ruskou ekonomiku, už teď křehkou a závislou na energiích, vyšly tak draho, že by to podstatným způsobem pocítila. Biden také správně nabízí Putinovi diplomatickou cestu, jestliže Putin usoudí, že bude moudřejší od srázu poodstoupit. Bylo nadneseno několik nápadů hodných pozornosti: vystupňování účasti USA v minském diplomatickém procesu zahájeném v důsledku ruské intervence na východní Ukrajině v roce 2014, oboustranné stažení ruských a ukrajinských sil od společné hranice a ochota diskutovat s Ruskem o uspořádání evropské bezpečnosti. Bidenova administrativa také svou nabídku Putinovi vhodně omezuje. Nezačlenit dnes Ukrajinu do NATO je jedna věc; natrvalo to ale vyloučit by byla věc úplně jiná. Totéž platí pro veškerá ujištění, která by Rusku bylo možné předložit ohledně politik NATO. Diplomacii bychom si nikdy neměli plést s kapitulací.", "en": "But geography and military balance make direct defense of Ukraine all but impossible. Biden was right to take direct US military intervention off the table: not acting on such a threat would only reinforce mounting doubts as to America’s reliability. But Biden is also right to push back against Russia. The US and the United Kingdom, along with Russia itself, provided assurances to Ukraine in 1994 that, in exchange for giving up the nuclear arsenal it had inherited from the Soviet Union, its sovereignty and borders would be respected. This did not constitute a NATO-like security commitment, but it did imply that Ukraine would not be abandoned. And yet some who oppose direct resistance of Russian aggression against Ukraine support it in the case of possible Chinese aggression against Taiwan. In both instances, geography works against US military options, and in neither is the US bound by an ironclad security commitment. But in the case of Ukraine, NATO allies are not prepared to defend against a Russian attack and are not expecting the US to do so. By contrast, US allies and partners are prepared to resist Chinese aggression and expect that the US would help frustrate any Chinese bid for regional hegemony. This does not mean Russia should have a free hand versus Ukraine. Whatever order does exist in the world is premised on the principle that no country is permitted to invade another and change borders by force. This more than justifies providing Ukraine with arms to defend itself, as well as threatening to impose severe economic sanctions that would exact a significant cost on Russia’s already fragile, energy-dependent economy. Biden is also right to offer a diplomatic path for Putin if he decides it would be wiser to walk back from the brink. Several worthy ideas have been suggested: stepped-up US diplomatic participation in the Minsk diplomatic process initiated in the wake of Russia’s intervention in eastern Ukraine in 2014, a mutual pull-back of Russian and Ukrainian forces from their shared border, and a willingness to discuss with Russia the architecture of European security. The Biden administration is also right to limit what it offers to Putin. It is one thing not to bring Ukraine into NATO now; it would be quite another to rule it out permanently. The same holds for any assurances that might be extended to Russia about other NATO policies. Diplomacy should never be confused with capitulation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ženy z evropského snu LAUSANNE – Narodil jsem se v roce 1945. Můj dědeček byl německý Žid. Nikdo z mé nejbližší rodiny naštěstí nezahynul při holocaustu. Jeho stín se však nade mnou vznášel po celá moje formativní léta. Když jsem se jako teenager začal setkávat s německými současníky, zpočátku jsem byl zamlklý a nesvůj. Pak jsme se však bavili a bavili a bavili. Nikdo se nesnažil zakrývat minulost, ale planula v nás touha vytvořit jinou budoucnost. Nakonec se ze mě stal zapálený eurofil. Před dvaceti lety strhly jásající davy Berlínskou zeď. Deset bývalých komunistických států je dnes plně integrovanými členy Evropské unie. Kdyby se znenadání objevil můj otec a já mu řekl, že členskou zemí je i Litva, nevěřícně by zíral a kladl si otázku, co kouřím. Smutnou zprávou však je, že jakmile se vytvořila struktura unie (například jednotný trh a jednotná měna), duch jednoty odumřel. Evropský „projekt“ se stal přehlídkou ryzího cynismu. Nejdepresivnější ilustrací tohoto faktu bylo nakládání s „evropskou ústavou“ a Lisabonskou smlouvou a také totálně nechutný způsob, jímž se volí evropský prezident coby klíčová součást Lisabonské smlouvy. Dobrou zprávou je, že kandidatura Tonyho Blaira byla zřejmě zavržena. Důvodů jeho nevhodnosti na tento post je tolik, že ani nestojí za to je zmiňovat – mělo by postačit jediné slovo „Irák“.", "en": "The Women of Europe’s Dream LAUSANNE – I was born in 1945. My grandfather was a German Jew. Fortunately, none of my immediate family perished in the Holocaust. But its shadow hung over me throughout my formative years. When I began, in my teens, to meet with German contemporaries, there was an initial reticence and discomfort. But we talked and talked and talked. There was no attempt to hide the past, but there was a burning desire to make a different future. It followed that I became an ardent Europhile. Two decades ago, the Berlin Wall was torn asunder by jubilant crowds. Today, ten former communist nations are fully integrated members of the European Union. Were my father to reappear suddenly and I told him that Lithuania was a member state, he would stare in disbelief and wonder what I was smoking. The sad news, however, is that as the structure of the Union (for example, the single market and the single currency) has been put in place, the spirit of unity has died. The European “project” has become an exercise of unalloyed cynicism. The most depressing illustration of this has been the handling of the “European Constitution” and the Lisbon Treaty, and the totally unedifying means by which the European president, a key part of the Lisbon Treaty, is being selected. The good news is that Tony Blair’s candidacy seems to have been ditched. The reasons for his inappropriateness for the post are too numerous to mention – the single word “Iraq” should suffice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nové představy o budoucnosti čínských měst PEKING – Zhruba 100 milionů Číňanů žije v extrémní chudobě a zhruba 275 milionů jich neutratí více než dva dolary denně. Drtivá většina chudých Číňanů bydlí ve venkovských oblastech a pro většinu z nich se naděje na lepší život nachází ve městech, kde jsou snáze dostupná lépe placená pracovní místa. Za posledních pětatřicet let se do měst přesunulo závratných pět set milionů Číňanů, takže se podíl počtu obyvatel žijících ve městech zvýšil z necelých 20% v roce 1980 na dnešní polovinu. Očekává se, že do roku 2030 bude žít ve velkých městech 70% všech Číňanů. Urbanizace Číny bezpochyby podpořila impozantní růst a rychlou hospodářskou proměnu země. Čínská města poskytují levné pozemky a dostatek pracovní síly, přičemž místní vlády dychtivě lákají investice a vytvářejí pracovní místa. Začínají se však projevovat napětí. Čínskému růstovému modelu taženému investicemi a exportem dochází dech. Rozšiřování měst a jejich ucpávání se šíří, což vyvolává nepokoje mezi farmáři, kteří mají pocit, že dostávají nedostatečné kompenzace za ztrátu půdy – ta je přitom stěžejní formou zástavy za dluh místních vlád (jenž dnes činí 30% HDP). Prohlubující se rozdíly mezi městy a venkovem navíc zvýšily nerovnost příjmů a bohatství v zemi. Do oči bijící nerovnost dnes existuje i uvnitř měst, zejména mezi lidmi disponujícími chu-kchou (záznamem v čínském systému oficiální evidence domácností) a přistěhovalci, kteří záznam nemají. Mzdy migrantů již sice srovnaly krok s ostatními, avšak kvůli nerovnosti ve veřejných službách (přístup k nimž vyžaduje městské chu-kchou) propast přetrvává, ohrožuje životní vyhlídky i blahobyt dětí přistěhovalců a odrazuje budoucí migraci. Zhoršují se i ekologické tlaky. Některá opatření proti znečištění měst se sice zkvalitňují, avšak urbanizace vystavuje mnohem větší počet lidí špatnému vzduchu, což zvyšuje celkové lidské a ekonomické náklady. Úřady jsou si těchto problémů vědomy a již ohlásily plán nového modelu „urbanizace orientované na lidi“, jenž bude efektivnější, vstřícnější a ekologicky udržitelnější. Společná zpráva Světové banky a Centra pro výzkum rozvoje (DRC) čínské Státní rady nedávno nastínila, jak proměnit tento plán v realitu. Jeho úspěšné zavedení by bezpochyby zlepšilo podmínky chudých lidí během příští fáze čínské urbanizace. Za prvé a především by tento plán reformoval pozemkovou politiku.", "en": "Reimagining China’s Urban Future BEIJING – Around 100 million Chinese live in extreme poverty, and roughly 275 million spend less than $2 a day. The overwhelming majority of China’s poor live in rural areas, and, for most, hope for a better life lies in the cities, where better-paying jobs are easier to find. Indeed, over the past three and a half decades, a staggering half-billion Chinese have already made the move, raising the urban share of the country’s population from less than 20% in 1980 to one-half today. By 2030, 70% of all Chinese are expected to live in cities. China’s urbanization has undoubtedly supported the country’s impressive growth and rapid economic transformation. Its cities have provided cheap land and abundant labor, while local governments have been eager to attract investment and create jobs. But strains are starting to show. China’s growth model, driven by investment and exports, is running out of steam. Urban sprawl and congestion are spreading, fueling unrest among farmers who feel undercompensated for the loss of their land – a vital source of collateral for local-government debt (which now amounts to 30% of GDP). Moreover, the widening urban-rural divide has increased the country’s income and wealth disparities. Stark inequalities also exist within cities, mainly between those with a hukou (a record in China’s official household-registration system) and migrants without one. Although migrant wages have now caught up, inequality in public services (access to which requires an urban hukou) ensures that this divide persists, risking migrant children’s lifetime prospects and welfare, and deterring future migration. Environmental pressures are also worsening. Although some measures of urban pollution are improving, urbanization exposes many more people to bad air, increasing the total human and economic cost. The authorities are aware of these issues and have announced plans for a new, “people-oriented” urbanization model that would be more efficient, inclusive, and environmentally sustainable. A joint report by the World Bank and the Development Research Center of China’s State Council recently outlined how to make this plan a reality. Its successful implementation would undoubtedly improve conditions for the poor during China’s next phase of urbanization. First, and foremost, the plan would reform land policies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Smrtící odklady restrukturalizace řeckého dluhu ATÉNY – Smyslem restrukturalizace dluhu je snížit objem nových úvěrů potřebných k záchraně nesolventní entity. Věřitelé nabízejí odpuštění dluhů, aby získali zpět větší hodnotu a poskytli nesolventní entitě co nejméně nových financí. Kupodivu se však zdá, že věřitelé Řecka nejsou schopni vzít tento zdravý finanční princip na vědomí. Pokud jde o řecký dluh, objevilo se v posledních pěti letech jasné schéma, které zůstává nedotčené dodnes. V roce 2010 poskytly Evropa a Mezinárodní měnový fond nesolventnímu řeckému státu úvěry rovnající se 44% HDP země. I pouhá zmínka o restrukturalizaci dluhu se pokládala za nepřípustnou a byla důvodem k výsměchu těm z nás, kdo se odvážili naznačit její nevyhnutelnost. Když se v roce 2012 prudce zvýšil poměr dluhu k HDP, byl soukromým věřitelům Řecka naordinován výrazný „sestřih“ ve výši 34%. Současně se však řecký státní dluh zvýšil o nové úvěry v hodnotě 63% HDP. O několik měsíců později, v listopadu, naznačila euroskupina (tvořená ministry financí členských zemí eurozóny), že odpuštění dluhů bude finalizováno do prosince 2014, jakmile bude program z roku 2012 „úspěšně“ završen a řecký státní rozpočet dosáhne primárního přebytku (který nezahrnuje úrokové platby). Když však bylo v roce 2015 primárního přebytku dosaženo, věřitelé Řecka odmítli o odpuštění dluhů vůbec diskutovat.", "en": "The Lethal Deferral of Greek Debt Restructuring ATHENS – The point of restructuring debt is to reduce the volume of new loans needed to salvage an insolvent entity. Creditors offer debt relief to get more value back and to extend as little new finance to the insolvent entity as possible. Remarkably, Greece’s creditors seem unable to appreciate this sound financial principle. Where Greek debt is concerned, a clear pattern has emerged over the past five years. It remains unbroken to this day. In 2010, Europe and the International Monetary Fund extended loans to the insolvent Greek state equal to 44% of the country’s GDP. The very mention of debt restructuring was considered inadmissible and a cause for ridiculing those of us who dared suggest its inevitability. In 2012, as the debt-to-GDP ratio skyrocketed, Greece’s private creditors were given a significant 34% haircut. At the same time, however, new loans worth 63% of GDP were added to Greece’s national debt. A few months later, in November, the Eurogroup (comprising eurozone members’ finance ministers) indicated that debt relief would be finalized by December 2014, once the 2012 program was “successfully” completed and the Greek government’s budget had attained a primary surplus (which excludes interest payments). In 2015, however, with the primary surplus achieved, Greece’s creditors refused even to discuss debt relief."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kniha je tak intelektuální lahůdkou pro každého, kdo nechce ani tak pochopit, „na čem záleží“, jako spíše zda na něčem vůbec v objektivním smyslu záležet může. Mnozí lidé předpokládají, že racionalita má vždy instrumentální charakter: rozum nám dokáže říct jen to, jak dostat, co chceme, ale naše základní potřeby a tužby se vymykají sféře rozumového zdůvodnění. Parfit tvrdí, že tomu tak není. Stejně jako dokážeme pochopit pravdivost výroku 1 + 1 = 2, můžeme také chápat, že já mám důvod vyhnout se někdy v budoucnu trápení bez ohledu na to, zda mi dnes záleží na tom, budu-li v té době trápení pociťovat, nebo zda mám v tomto ohledu nějaké tužby. Stejně tak můžeme mít důvody (i když to nejsou vždy důvody přesvědčivé) předcházet trápení druhých. Tyto samozřejmé normativní pravdy představují základ Parfitovy obhajoby objektivity v etice. Jeden významný argument proti objektivismu v etice zní tak, že lidé spolu hluboce nesouhlasí v otázce, co je správné a co nesprávné, a že se tato neshoda týká i filozofů, které nikdo nemůže nařknout, že by byli nevědomí či zmatení. Pokud mají velcí myslitelé jako Immanuel Kant a Jeremy Bentham odlišné názory na to, co bychom měli dělat, může opravdu existovat objektivně pravdivá odpověď na tuto otázku? Reakce na tuto argumentační linii vede Parfita k tvrzení, které je možná ještě smělejší než jeho obhajoba objektivismu v etice. Parfit se zamýšlí nad třemi hlavními teoriemi obestírajícími otázku, co bychom měli dělat – jedna je odvozena z Kanta, jedna z tradice společenské smlouvy Hobbese, Lockea a Rousseaua i soudobých filozofů Johna Rawlse a T.", "en": "Thus, the book is an intellectual treat for anyone who wants to understand not so much “what matters” as whether anything really can matter, in an objective sense. Many people assume that rationality is always instrumental: reason can tell us only how to get what we want, but our basic wants and desires are beyond the scope of reasoning. Not so, Parfit argues. Just as we can grasp the truth that 1 + 1 = 2, so we can see that I have a reason to avoid suffering agony at some future time, regardless of whether I now care about, or have desires about, whether I will suffer agony at that time. We can also have reasons (though not always conclusive reasons) to prevent others from suffering agony. Such self-evident normative truths provide the basis for Parfit’s defense of objectivity in ethics. One major argument against objectivism in ethics is that people disagree deeply about right and wrong, and this disagreement extends to philosophers who cannot be accused of being ignorant or confused. If great thinkers like Immanuel Kant and Jeremy Bentham disagree about what we ought to do, can there really be an objectively true answer to that question? Parfit’s response to this line of argument leads him to make a claim that is perhaps even bolder than his defense of objectivism in ethics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Further information about the target languages (with survival phrases) and cultures can be found at http://www1018.vu.lt. ‘SignOn!’ — English for deaf sign language users on the Internet The objective of this course is to teach deaf adults with basic English and Internet skills to use written English for international contacts (e-mail correspondence, reading English websites, etc.). ‘SignOn!’ consists of 10 lessons on Internet and deaf topics. The topics are of a varying complexity. There is no fixed structure, i.e. the users can choose the topics according to their individual interests or needs. Each lesson contains a main text, which also introduces the most important words and phrases connected to the respective topic. More information and links serve to extend the users’ knowledge on their own. For this they can also use the ‘toolkit’ which refers them to online dictionaries and recommended websites for English as a second language. All of the main texts can be called up in the national sign languages of all the partner countries as well as in international sign language. Individual sentences and words/phrases are also available as sign language videos, as are the grammar explanations. The word/phrase section also serves as an online dictionary for the course. ‘Signs in the city’ — Using city signposts to promote languages ‘Signs in the city’ seeks to promote languages through city signs. describing the atmosphere of the city, including sports and games, music, dance, religion, celebrations, festivals, rituals, superstition, artistic expression, etc. The project website includes online versions of the phrasebooks, information about the languages and cities concerned, language quizzes and games. Also available is a documentary film about an open-air photo exhibition of city signs in Dobrich, with subtitles in all target languages. Five ‘Signs in the city’ phrasebooks have been developed, one for each target language. The books include information about the respective alphabet and language, how to read the language and a narrative about the city; everyday phrases linked to the social aspects of the language; words and phrases for finding one’s way in the city; words and phrases for shops, restaurants and services; words and phrases linked to the most important places in the city; and words and phrases", "cs": "Další informace o cílových jazycích (s frázemi pro přežití) a kulturách naleznete na adrese (http://www1018.vu.lt). SignOn! – Angličtina pro uživatele znakové řeči pro neslyšící na internetu Záměr tohoto kurzu je naučit neslyšící dospělé základy angličtiny a práce na internetu, aby mohli používat psanou angličtinu při mezinárodních kontaktech (e-mailo-vá korespondence, čtení anglických internetových stránek atd.). Každá lekce obsahuje hlavní text, který uvádí nejdůležitější slova a fráze související s příslušným tématem. Více informací a odkazů slouží k rozšíření znalostí uživatele z jeho vlastní iniciativy. K tomu může také použít „soubor nástrojů“ (Toolkit), který mu poskytuje odkazy na online slovníky a doporučuje internetové stránky pro angličtinu jako druhý jazyk. SignOn! se skládá z deseti lekcí obsahujících témata týkající se internetu a neslyšících. Témata mají různou složitost. Není vytvořena pevná struktura, to znamená, že uživatel si může vybrat témata podle svých individuálních zájmů nebo potřeb. Všechno z hlavního textu lze otevřít v národní znakové řeči všech partnerských zemí i v mezinárodní znakové řeči. Jednotlivé věty a slova/fráze jsou k dispozici také jako videa ve znakové řeči, například pro vysvětlení gramatiky. Oddíl slov/frází také slouží jako online slovník kurzu. Signs in the City – Používání dopravních značek ve městě k propagaci jazyků uměleckých prostředků atd. Tyto fráze se opakují na CD, které je přiloženo ke knize. Projekt Signs in the City (Značky ve městě) se snaží propagovat jazyky pomocí značek ve městě. Internetová stránka projektu obsahuje online verze frázových knih, informace o příslušných jazycích a městech, jazykové kvizy a hry. K dispozici je také dokumentární film o venkovní výstavě fotografií značek ve městě Dobrich s titulky ve všech cílových jazycích. Bylo vytvořeno pět frázových knih Signs in the City, pro každý cílový jazyk jedna. Knihy obsahují: informace o příslušné abecedě a o příslušném jazyce, jak číst v jazyce a příběh o městě, denní fráze související se sociálními hledisky jazyka, slova a fráze pro nalezení cesty ve městě, slova a fráze pro obchody, restaurace a služby, slova a fráze související s nejdůležitějšími místy ve městě a slova a fráze popisující atmosféru města, včetně sportu a her, hudby, tance, náboženství, slavností, festivalů, zvyků, pověr,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropané zakusí také rozpad svých sociálních států a systémů sociálního zabezpečení; existuje riziko, že tolik opečovávaný „evropský model“ penzí, zdravotní péče a podpor v nezaměstnanosti bude nahrazen opovrhovaným a všeobecně obávaným „americkým modelem“. Netřeba dodávat, že se tak nestane proto, že by Evropané bažili po nezhýčkané drsnosti sociálních podmínek v Americe, nýbrž proto, že je to pro evropské vlády jediná cesta, jak se finančně udržet nad hladinou. Prapříčinou tohoto vývoje je úbytek obyvatelstva v Evropě. „Demografická časovaná bomba“, o níž ekonomičtí analytici diskutují deset i více let, nyní vybuchuje. Výsledkem je rozsáhlý nedostatek pracovníků v mnoha státech EU a alarmující snížení podílu lidí v produktivním věku, z jejichž daní se platí důchody a zdravotní výlohy těch, kdo již odešli do penze. Řada zemí tento problém sama zhoršila, když buďto podporovala brzký odchod do důchodu, nebo se – tak jako Francie – snažila vytvářet pracovní místa „zázračnými“ prostředky typu pětatřicetihodinového pracovního týdne. Přibližně jedna třetina mužských zaměstnanců v Evropě odešla do výslužby krátce po padesátce. Když se k tomu přičtou dvě generace, během nichž porodnost v celé Evropě klesla hluboko pod hodnotu přirozené reprodukce neboli dvou dětí na pár, a také „oslnivé“ zvýšení dlouhověkosti, jak to označuje Evropská komise, pak do roku 2050 nebudou na každého penzistu připadat čtyři zaměstnanci, nýbrž pouze dva. Stručně řečeno se evropští politici nacházejí v neřešitelné situaci. Politické smýšlení se ve většině zemí EU i nadále silně zaměřuje na nezaměstnanost jakožto na hlavní zlo, které je potřeba léčit, avšak skutečnou hrozbu představuje zhoršující se nedostatek lidí, kteří by obsadili volná pracovní místa. Evropská komise varovala, že se tím sníží strop tempa růstu HDP. Podle generálního ředitele komise pro ekonomické a finanční záležitosti Klause Reglinga se produktivní evropská populace scvrkla natolik, že od roku 2010 poklesne maximální roční ekonomický růst v západní Evropě z průměrných 2,3% v posledních letech na 1,8%, přičemž od roku 2030 bude činit pouhá 1,3% ročně. Hospodářská stagnace v takovém měřítku má alarmující důsledky, protože znamená méně a méně daňových příjmů k financování všech reformních projektů a infrastrukturních investic, které Evropa zoufale potřebuje, aby opět získala svou konkurenční výhodu v oblasti produktivity a špičkových technologií.", "en": "Europeans will also see the dismantling of their welfare states and social security systems; the cherished “European model” of pensions, healthcare, and unemployment benefits risks being replaced by the despised and widely feared “American model.” This is not, needless to say, because Europeans crave the rigors of America’s less cosseted social conditions, but because it’s the only way that European governments will be able to stay afloat financially. The root cause of all these developments is Europe’s population shrinkage. The “demographic time bomb” that economic analysts have been discussing for a decade or more is now exploding. The result is widespread labor shortages in many EU countries and an alarming reduction in the proportion of working-age people whose taxes pay the pensions and medical costs of those who have retired. Many countries have themselves aggravated the problem, either by encouraging early retirement or – as with France – through job-creation nostrums like the 35-hour working week. About one-third of male workers in Europe quit their jobs by their early fifties. That, together with two generations in which birth rates across Europe have dropped well below the two-children-per-couple replacement rate, and what the European Commission describes as “spectacular” increases in longevity, means that by 2050, instead of four workers supporting each retiree, there will be only two. In short, European policymakers are in an impossible position. The political mindset in most EU countries remains firmly focused on unemployment as the chief ill to be cured, whereas the real threat is the worsening shortage of people to fill job vacancies. The European Commission has warned that this will put a lower ceiling on GDP growth rates. According to Klaus Regling, the Commission’s Director-General for Economic and Financial Affairs, Europe’s working population has so shrunk that from 2010 onward maximum annual economic growth in western Europe will drop to 1.8%, from an average of 2.3% in recent years, and to just 1.3% a year from 2030. Economic stagnation on this scale has alarming implications, because it means less and less tax revenues to fund all the reform projects and infrastructural investments Europe badly needs to regain its productivity and high-tech competitive edge."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We need to know what they say they want, not what they want in their heart of hearts, not what they think they can get, but what they say they want, because that is a strategically chosen position, and we can work backwards from that to draw inferences about important features of their decision-making. We need to know how focused they are on the problem at hand. That is, how willing are they to drop what they're doing when the issue comes up, and attend to it instead of something else that's on their plate -- how big a deal is it to them? And how much clout could they bring to bear if they chose to engage on the issue? If we know those things we can predict their behavior by assuming that everybody cares about two things on any decision. They care about the outcome. They'd like an outcome as close to what they are interested in as possible. They're careerists, they also care about getting credit -- there's ego involvement, they want to be seen as important in shaping the outcome, or as important, if it's their druthers, to block an outcome. And so we have to figure out how they balance those two things. Different people trade off between standing by their outcome, faithfully holding to it, going down in a blaze of glory, or giving it up, putting their finger in the wind, and doing whatever they think is going to be a winning position.", "cs": "Potřebujeme vědět, co říkají, že chtějí, ne co chtějí v nitru svého srdce, ne co si myslí, že můžou dostat, ale co říkají, že chtějí, protože to je strategicky zvolená pozice, a z té posice můžeme postupovat zpětně abychom zjistili závěry o důležitých okolnostech jejich rozhodování, Potřebujeme vědět, jak moc se soustředí na daný problém. Tedy, jak moc, až dojde k rozhodujícímu okamžiku, se tomu budou věnovat, a místo aby udělali něco jiného, co také je před nimi - jak moc je to pro ně důležité? A kolik si toho na sebe můžou naložit, pokud se rozhodnou zasáhnout do problému. Pokud víme tyto věci, můžeme predikovat jejich chování předpokládaje, že všichni u každého rozhodnutí se starají o dvě věci Starají se o výsledek. Chtějí daný výsledek podle toho, co si sami nejvíce přejí. Jsou kariéristé, takže také se starají o získání zásluh - jsou egoisté, chtějí být viděni, jako důležití u vytváření výsledku, nebo naopak u jeho zablokování. A tak potřebujeme zjistit, jak vyvažují tyto dvě věci. Různí lidé se rozhodují mezi podporováním jejich výsledku, kterého se drží i když, že to může znamenat i jejich konec, nebo se vzdají a jdou tam kam vítr fouká a dělají to, o čem předpokládají, že nakonec vyhraje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Moving within Europe Your Rights to Social Security in Spain European Commission Moving within Europe (the European Union, the European Economic Area and Switzerland) Your Rights to Social Security in Spain as at 15 February 2006 European Commission Directorate-General for Employment, Social Affairs and Equal Opportunities Unit E.3 Neither the European Commission nor any person acting on behalf of the Commission may be held responsible for the use that may be made of the information contained in this publication. Disclaimer: This brochure is based on information provided by Spain on 15 February 2006. It is important to check that the national laws have not changed in the meantime and that the information is still valid. To do this, please check with the relevant bodies or institutions, whose contact details are provided in Section 3 “Useful Addresses and Websites”. Europe Direct is a service to help you find answers to your questions about the European Union (*) Certain mobile telephone operators do not allow access to 00 800 numbers or these calls may be billed. Contents", "cs": "Evropská mobilita Vaše nároky na sociální zabezpečení ve Španělsku Evropská komise Evropská mobilita (v Evropské unii, v Evropském hospodářském prostoru a ve Švýcarsku) Vaše nároky na sociální zabezpečení ve Španělsku Evropská komise Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Oddělení E.3 Evropská komise ani nikdo jiný jednající jménem Evropské komise není zodpovědný za jednání, které by se mohlo řídit informacemi obsaženými v této publikaci. Upozornění: Tato brožura vznikla na základě informací, které Španělsko poskytlo dne 15. února 2006. Je třeba se ujistit, zda od té doby nebyly ve vnitrostátním právu provedeny změny a zda jsou tyto informace dosud platné. Za tímto účelem se obraťte na kompetentní orgány a instituce, jejichž kontaktní adresy jsou uvedeny v bodě 3. – Kontaktní údaje institucí a užitečné internetové adresy . Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie (*) Někteří operátoři mobilních sítí neumožňují přístup k číslům 00800 nebo mohou tyto hovory účtovat. Obsah"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In case of dispute, the text of the guide in English shall be considered the authentic version. The text is copyright and its content may not be incorporated in other documents or media without the permission of the Commission. Last updated on: 2009-02-06 The knowledge economy – with its emphasis on education, research, technological development, innovation and entrepreneurship – is at the heart of the renewed Partnership for Growth and Jobs, a programme to develop Europe's economy and guarantee quality of life for its population. In an open global economy, competitiveness lies in the capacity of businesses to create high valueadded goods and services. A move towards innovation-based sustainable growth is therefore at the heart of the EU's response to globalisation. Research and innovation can also offer solutions to overcome the great challenges that face our continent and the whole world, challenges such as energy security, climate change, environmental degradation, exclusion of vulnerable groups, ageing population and disabilities, global health threats, and demographic developments. At the Community level, the Union possesses three key funding instruments to support research and innovation: Cohesion policy which is funded through the Structural Funds and Cohesion Fund; the Research Framework Programme and the Competitiveness and Innovation Framework Programme. In 2007 the European Commission published its ideas on 'Competitive European Regions through Research and Innovation'1 and called on Member States and regions to make more effective use of the available funding instruments.", "cs": "V případě sporu se za závazné znění považuje znění příručky v angličtině. Text je chráněn autorským právem a jeho obsah nelze začlenit do jiných dokumentů či na jiná média bez povolení Komise. Naposledy aktualizováno 6.2.2009 Znalostní ekonomika – s důrazem na vzdělávání, výzkum, technologický rozvoj, inovace a podnikavost – je základem obnoveného partnerství pro růst a zaměstnanost, programu pro rozvoj evropského hospodářství a zajištění kvality života jejích obyvatel. V otevřené globální ekonomice spočívá konkurenceschopnost ve schopnosti podniků vytvářet zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou. Přechod k udržitelnému růstu založenému na inovacích je proto základem reakce EU na globalizaci. Výzkum a inovace mohou poskytnout rovněž řešení k překonání velkých potíží, s nimiž se náš kontinent a celý svět potýká, jako jsou energetická bezpečnost, změna klimatu, zhoršování životního prostředí, vyloučení zranitelných skupin, stárnutí obyvatelstva a zdravotní postižení, celosvětové ohrožení zdraví a demografický vývoj. Na úrovni Společenství má Unie k dispozici tři hlavní nástroje financování na podporu výzkumu a inovací: politiku soudržnosti financovanou ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti; rámcový program pro výzkum a rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace. V roce 2007 zveřejnila Evropská komise své představy týkající se „Konkurenceschopnosti evropských regionů na základě výzkumu a inovací“1 a vyzvala členské státy a regiony, aby účinněji využívaly dostupné nástroje financování."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při projevu na schůzce se chvástal, že Uzbekistán je partnerem Spojených států ve válce proti teroru – ovšem pro Karimova je válka proti teroru totéž co koncese k mučení ve snaze udržet se u moci. Když 13. května 2005 začala vládní vojska ve městě Andižan na východě země střílet z obrněných transportérů do tisíců lidí demonstrujících proti chudobě a zneužívání moci, kulky usmrtily stovky lidí. Od té doby je mučení v Uzbekistánu běžné. Promluvit s obětí mučení v Uzbekistánu se dosud nikomu nepodařilo. Desítky lidí v důsledku trýznění zahynuly. Většina přeživších strádá ve věznicích. Ti, kdo byli propuštěni, o svých zážitcích raději mlčí. (Psychologický výzkum dokládá, že mučení způsobuje obětem vážná psychologická traumata a že negativní důsledky často postihují i jejich rodiny.) Měla jsem příležitost jednu z obětí uzbeckého režimu vidět. Když byl Rasúl Hajtov společně se svým dvaatřicetiletým bratrem Ravšanem v říjnu roku 2001 v Taškentu zatčen, bylo mu 27 let. Příslušníci policie se uchýlili k mučení, aby je přinutili k doznání, že jsou členy islamistické strany Hízb ut-Tahrír. Policisté je dusili pomocí igelitových tašek. Vráželi jim jehly pod nehty a pak jim je strhávali. Análně je zneužívali skleněnými lahvemi, mlátili je holemi a házeli jimi po místnosti. Ravšan zemřel. Rasúl sotva přežil. Když jsem jej viděla v soudní síni, byl slabý a vetchý a vypadal jako zlomený člověk.", "en": "During a speech at the meeting, he boasted that Uzbekistan was a partner of the United States in the war on terror – and for Karimov the war on terror is tantamount to a license to torture in his quest to remain in power. On May 13, 2005, when government troops in the eastern city of Andijan opened fire from armored personnel carriers on thousands of people demonstrating against poverty and abuse of power, the guns killed hundreds of people. Thereafter, torture in Uzbekistan became routine. No one has managed to speak to a victim of torture in Uzbekistan. Dozens have died as a result of their ordeals. Most survivors languish in prison. Those who have been released prefer to keep silent about their experiences. (Psychological research shows that torture causes serious psychological trauma to its victims, whose families often suffer negative consequences as well.) I had a chance to see one of the victims of Uzbekistan’s regime. Rasul Haitov was 27 years old when he was detained in Tashkent with his brother Ravshan, 32, in October 2001. Police officers resorted to torture to get them to admit that they were members of an Islamist party, Hizb-ut Tahrir. The police choked the brothers with plastic bags. They drove needles under their fingernails, and then tore them out. They sodomized them with glass bottles, beat them up with clubs, and threw their bodies around a room. Ravshan died. Rasul barely survived. When I saw him in a courtroom, he was weak and feeble and looked like a broken old man."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu. Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit. Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku. Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv. Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“. Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější. Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí. Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži. Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn. Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií. Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn. Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%. V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv. Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší. Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu.", "en": "A consensus of such magnitude is as close as we ever get to a recognized scientific fact. Given that even Krauthammer concedes that pumping the atmosphere full of carbon dioxide “can’t be very good,” the next logical step in the debate is to determine the best way to address the problem. As an economist, I favor an auction-based cap-and-trade system to put a price on carbon. But I also understand the potential usefulness of regulatory measures like targets for renewable energy, bans on incandescent light bulbs, and mandates for the use of biofuels. What I cannot accept is for somebody who offers no solutions to claim that those of us who do are “talking through our hats.” Fortunately, voices like Krauthammer’s are becoming increasingly rare. To be sure, there are still holdouts, like Australian Prime Minister Tony Abbott, who replaced a carbon tax with a plan to tax the country’s citizens in order to pay polluters to cut emissions. As a policy, this is inequitable, inefficient, and unlikely to lower emissions at a pace that is sufficient to meet the conditions of the global climate-change agreement expected to be reached in Paris in December. A sure sign of a shift in mentality is the growing recognition by financial institutions that loans and investments may be overexposed to the risks of climate change. These risks include natural disasters, more extreme weather, efforts by governments to reduce greenhouse-gas emissions, and the knock-on effect of a technological revolution in renewables, energy efficiency, and alternative technologies. According to the Asset Owners Disclosure Project, which I chair, the top 500 global asset owners are alarmingly exposed to the dangers of climate change. More than half of their investments are in industries exposed to the dangers of climate change; less than 2% are in low-carbon intensive industries. As a result, there is a risk that their investments and holdings will become “stranded,” as changes in policy or market conditions cut the value of infrastructure, other property, and fossil-fuel reserves. As Hank Paulson, Secretary of the US Treasury when the global financial crisis erupted in 2008, once warned, the risks of a climate-induced financial crisis would dwarf those of the sub-prime crisis. The price of coal, for example, has plunged to around half of its peak level, with plenty of room remaining on the downside."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vaší reakcí bude nejspíš úlek: „Panebože! Jestli Janet s Mariem uvažují o dalším snížení sazeb, musejí mít dobrý důvod k přesvědčení, že poptávka zůstane nízká!“ Svůj investiční plán pustíte k vodě. „Bude lepší půjčit si skoro zadarmo peníze,“ pomyslíte si, „a vykoupit zpět ještě několik akcií mé firmy, posílit jejich cenu, vydělat víc na burze a výnosy uložit do banky na horší časy, které se blíží.“ Tak tedy cena peněz klesá, přestože jejich nabídka kvete. Centrální bankéři, kteří Velkou deflaci nikdy nepředvídali, mají plné ruce práce s hledáním východiska za pomoci ekonomických a ekonometrických modelů, kterým se nikdy nepodařilo ji vysvětlit, natož aby dokázaly naznačit řešení. Neschopni zpochybnit dogma, že centrální banky musejí být apolitické, odmítají o penězích přemýšlet jako o něčem víc než pouhé „věci“. Dál tedy hledají technokratickou nápravu problému a hlasitě se domáhají filozoficky prozíravého politického řešení. To je marná snaha. Jakmile cena peněz (úrokové sazby) klesla na nulu, centrální banky se snažily skupovat hory veřejného a soukromého dluhu od komerčních bank, aby je pobídly k neomezenému půjčování. ECB šla dokonce tak daleko, že bankám za půjčování podnikům platí a zároveň je za nepůjčování trestá (prostřednictvím záporných úrokových sazeb u přebytečných rezerv). Banky a podniky, považující tato opatření za zoufalé reakce na sebenaplňující se deflační očekávání, však zahájily investiční stávku a peníze od centrálních bank používají k nafukování cen svých vlastních aktiv (zásob, umění, nemovitostí a tak dále). To pro potlačení Velké deflace neudělalo vůbec nic, jen bohatí dále zbohatli – a tento výsledek nějak posílil víru centrálních bankéřů v nezávislost centrálních bank. Naštěstí ne všichni centrální bankéři jsou neschopni reagovat na Velkou deflaci tvůrčím způsobem. Andy Haldane, hlavní ekonom britské centrální banky, odvážně nadnesl, že by se peníze měly digitalizovat, což by umožnilo uvalit v reálném čase záporné úrokové sazby na nás všechny a tím nás přimět k bezodkladným výdajům.", "en": "Your reaction is most likely to be one of alarm: “Oh, my God! If Janet and Mario are considering another interest-rate cut, they must have good reason to believe that demand will remain low!” So you abandon your investment plan. “Better to borrow money at almost no cost,” you think, “and buy back a few more of my company’s shares, boost their price, earn more on the stock exchange, and bank the profits for the rainy days that are coming.” And so it is that the price of money falls, even as the supply of it burgeons. Central bankers who never predicted the Great Deflation are now busily trying to find a way out with economic and econometric models that could never explain it, let alone point to solutions. Unwilling to question the political dogma that central banks must be apolitical, they refuse to think of money as more than a “thing.” And so they continue the search for a technocratic fix to a problem crying out for a philosophically astute political solution. It’s a futile quest. Once the price of money (interest rates) hit zero, central banks tried buying mountains of public and private debt from commercial banks to give them an incentive to lend freely. The ECB went so far as to pay banks to lend to business while, at the same time, punishing them for not lending (via negative interest rates for excess reserves). But bankers and businesses, viewing these measures as desperate responses to self-fulfilling deflationary expectations, went on an investment strike, while using the central-bank money to inflate the prices of their own assets (stocks, art, real estate, and so forth). This did nothing to defeat the Great Deflation; it only made the rich richer, an outcome that somehow reinforced central bankers’ belief in central bank independence. Not all central bankers, thankfully, are incapable of responding creatively to the Great Deflation. Andy Haldane, Chief Economist at the Bank of England, has courageously suggested that all money should become digital, which would permit real-time negative interest rates to be imposed on all of us, thus forcing everyone to spend at once."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They are intended to increase the volume of credit available to SMEs andto encourage these intermediaries to develop their SME lending capacity.•Under the Competitiveness and Innovation Framework Programme(CIP), €1130 million has been allocated for financial instruments for the period 2007-2013.These are organised under three schemes, managed in cooperation with the European Investment Fund(EIF) and other international financial institutions:›the High Growth and Innovative SME Facility (GIF) aims to increase the supply ofequity for innovative SMEs both in their early stages (GIF1) and in the expansionphase (GIF2). GIF shares risk and reward with private equity investors, providingimportant leverage for the supply of equity to innovative companies;›the SME Guarantee Facility provides additional guarantees in order to increasethe supply of debt finance to SMEs; ›the Capacity Building Scheme supports financial intermediaries in some Member States. ...Funding opportunities for you How do I apply? •For EU grants, application procedures are set out in the calls for proposals forspecific programmes, and you will apply directly to the European Commission oran executive agency which runs the programme in question.•Programmes funded through structural funds are managed at national orregional level, where the projects are selected.•Financial instruments for SMEs are usually available through financialintermediaries such as banks or credit institutions. Where can I find further details?", "cs": "Mají zvýšit objem úvěrů dostupných pro maléa střední podniky a vybízet tyto zprostředkovatele, aby rozvíjeli svou kapacitu propřidělování úvěrů malým a středním podnikům.•Na základě rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovace(CIP) byla profinanční nástroje na období 2007–2013 přidělena částka ve výši 1 130 milionů EUR. Tytonástroje jsou uspořádány v rámci tří režimů řízených ve spolupráci s Evropským investičnímfondem(EIF) a jinými mezinárodními finančními institucemi:›mechanismus pro inovační malé a střední podniky a malé a střední podniky s vysokýmrůstem (GIF) má zlepšit poskytování vlastního kapitálu pro inovační malé a střednípodniky v počáteční fázi (GIF1) a ve fázi rozvoje (GIF2). GIF sdílí rizika i odměnu s investory soukromého kapitálu, čímž se zajišťuje významný pákový účinek připoskytování vlastního kapitálu inovačním společnostem;›záruční prostředky pro malé a střední podniky poskytují dodatečné záruky s cílem zvýšitnabídku financování dluhem pro malé a střední podniky;›program pro budování kapacit podporuje finanční zprostředkovatele v některýchčlenských státech. ...Možnosti financovánípro vás Jak mám podat žádost? •Pokud jde o granty EU, postupy předkládání žádostí jsou stanoveny ve výzvách k předkládání návrhů pro konkrétní programy a žádost předkládáte přímo Evropské komisinebo výkonné agentuře, která dotyčný program řídí.•Programy financované ze strukturálních fondů jsou řízeny na vnitrostátní nebo regionálníúrovni, kde se vybírají projekty.•Finanční nástroje pro malé a střední podniky jsou obvykle dostupné prostřednictvímfinančních zprostředkovatelů, např. bank nebo úvěrových institucí. Kde najdu další podrobnosti?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obrazy nedostatku NEW HAVEN – Může být televizní záběr na grónský ledovec hroutící se do oceánu, který jsme všichni viděli, nějakým nepřímým a psychologickým způsobem spoluzodpovědný za vysoké ceny ropy a dalších komodit? Obvyklá vysvětlení dnešního nedostatku a vysokých cen se zaměřují na explozivní růst v rozvíjejících se ekonomikách, zejména v Číně a v Indii, jejichž poptávka po nedostatkových zdrojích je „neukojitelná“. Psychologie se však uplatňuje i na spekulativních trzích a onen obraz mizejícího grónského ledovce možná zvyšuje uvěřitelnost představy, že se vyčerpává i všechno ostatní – půda, voda, ba dokonce i čerstvý vzduch. Vezměme si klasický příklad, totiž poslední generalizovaný cyklus boomu a poklesu v cenách komodit, který způsobil, že zhruba od 60. do 80. let tyto ceny obecně (více či méně) rostly a poté až do poloviny 90. let obecně klesaly. Pro vysvětlení tohoto jevu jsou možná obrazy stejně důležité jako jeho podstata. Konvenční „fundamentální“ vysvětlení tohoto cyklu poukazuje na jeho spojitost s politickými událostmi. Ropnou krizi v letech 1973-1974 prý způsobilo přerušení dodávek ropy po jomkippurské válce mezi Araby a Izraelem. Ropná krize v letech 1979-1981 prý zase odrážela přerušení dodávek ropy kvůli íránské revoluci a válce mezi Íránem a Irákem. A pokles cen ropy ve druhé polovině 80. let byl údajně důsledkem rozpadu ropného kartelu OPEC. Někteří ekonomové však pochybují, zda tyto události podávají úplný obrázek. Jistě, ceny ropy zaznamenaly v jejich důsledku ostré výkyvy, ale možná existovaly i další, ještě důležitější faktory ovlivňující obecný trend v cenách ropy. Zmíněné události totiž dost dobře nevysvětlují, proč vývoj cen ropy často kopírovaly ceny dalších komodit. Důležitější než tyto války v 70. letech byla možná skutečnost, že se lidé po celém světě začali obávat vyčerpání zdrojů. Byla to doba „velkých populačních obav“, která proměnila myšlení lidí na celém světě a bezpochyby přispěla k vyšším cenám komodit v době, kdy tento strach panoval. Pro tyto obavy zjevně existovalo určité opodstatnění. Tempo růstu světové populace se zvýšilo z 1,8% v roce 1951 na 2,1% v roce 1971. To však byla jen suchá statistika. Větší význam měly pravděpodobně obrazy.", "en": "Images of Scarcity NEW HAVEN – Could the television image we’ve all seen of the Greenland ice cap crumbling into the ocean because of global warming somehow – indirectly and psychologically – be partly responsible for high oil and other commodity prices? The usual explanation of today’s scarcity and high prices focuses on explosive growth in emerging countries, China and India in particular, whose demand for scarce resources is “insatiable.” But psychology also matters in speculative markets, and perhaps that image of the Greenland ice disappearing makes it seem all too plausible that everything else– land, water, even fresh air – is running out too. Let’s take a case study, the last generalized boom-bust cycle in commodity prices, which caused these prices generally to rise (more or less) from some time in the 1960’s until the 1980’s, and then generally to fall until the mid-1990’s. Maybe images matter just as much as substance in explaining that. The conventional “fundamental” explanation for that cycle relates it to political events. The 1973-1974 oil crisis is said to have been due to the cutoff of oil following the Arab-Israeli Yom Kippur War. The 1979-1981 oil crisis is said to reflect the cutoff in oil due to the Iranian Revolution and the Iran-Iraq war. The drop in oil prices after the mid-1980’s is said to be due to the collapse of the OPEC oil cartel. But some economists doubt that these events tell the whole story. Sure, there were sharp movements in oil prices corresponding to these events, but maybe there were other, even more important factors affecting general trends in oil prices. After all, these events don’t really explain why prices of other commodities often followed that of oil. Maybe more important than those wars in the 1970’s was that people throughout the world got worried about running out of things. This was the time of the “great population scare,” which transformed thinking worldwide, no doubt contributing to higher commodity prices while the fear lasted. There seemed to be some basis for this scare. The rate of increase in the world’s population rose from 1.8% in 1951 to 2.1% in 1971. But those were just dry statistics. Images likely mattered more."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zřídkakdy v dějinách nějaké národní hnutí vpochodovalo do své země zaslíbené s tak oslnivou přehlídkou diplomatického bontonu a vojenského umu jako sionisté na cestě ke státnosti. Úžasné vítězství Izraele v boji proti třem arabským armádám v roce 1967 však nepřineslo jen velkolepost, ale i mravní a politický úpadek. Jedenačtyřicet let nato se Izrael stále nedokáže oprostit od rozvratné okupace palestinských území ani od bláznovství osad. Právě to je paradoxem izraelské existence: pocit moci kombinovaný s neustálým apokalyptickým strachem ze zničení, zrcadleným v nepřátelských reakcích na každou iniciativu, která se dotýká fyzické bezpečnosti Izraele. Samozřejmě, dějinná zkušenost Židů nepřeje snadnému usmíření. Krize židovského svědomí z traumatického přechodu od holocaustu ke státnosti ještě není zcela překonaná. Izrael, zdá se, volí vždy fatalistický výklad regionálních výzev. Mučivým úkolem dneška je pro něj osvojit si radikální změnu strategie a překonat tradiční sklon svých předáků rozhodovat se výhradně na základě scénářů nejhoršího možného vývoje. Smutně cyklickým stavem arabsko-izraelského konfliktu bylo dosud to, že žádná válka, již pokořená arabská strana prohrála, neotevřela cestu k mírovému urovnání, stejně jako žádná válka, v níž Izrael drtivě zvítězil, nepřiměla jeho lídry, aby byli ve svém vítězství velkodušní. Mírové snahy začaly téměř pokaždé díky arabským, nikoli izraelským krokům. To byl případ války roku 1973, již prezident Anwar Sadat zahájil s cílem donutit Spojené státy, aby zprostředkovaly egyptsko-izraelský mír.", "en": "Rarely in history has a national movement marched to its Promised Land with such a brilliant display of diplomatic savoir-faire and military skill as the Zionists did on their way to statehood. But Israel’s breathtaking victory against three Arab armies in 1967 brought it not only grandeur, but also moral and political decay. Forty-one years later, Israel is still incapable of extricating itself from the corrupting occupation of Palestinian lands, and from the folly of settlements. This is the paradox of Israel’s existence: a sense of power combined with an ever-present apocalyptic fear of annihilation, reflected in its hostile reaction to any initiative that touches its physical security. Of course, Jews’ historical experience is not conducive to easy conciliation. The crisis of the Jewish conscience in the traumatic transition from Holocaust to statehood has not yet been fully overcome. Israel always, it seems, opts for a fatalistic interpretation of regional challenges, and its agonizing task today is to adopt a radical change of strategy by overcoming its leaders’ traditional tendency to make decisions only on the basis of worst-case scenarios. It has been a sadly recurrent condition of the Arab-Israeli conflict that no war lost by a humiliated Arab side has ever ushered in a peace settlement, just as no war overwhelmingly won by Israel has ever led its leaders to be magnanimous in victory. Peace efforts began almost invariably thanks to Arab, not Israeli, moves. Such was the case of the 1973 war, which was started by President Anwar Sadat with the aim of forcing the United States to broker an Egyptian-Israeli peace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový úsvit pro čínskou žurnalistiku? Čínské novináře povzbudil pozoruhodný incident. Vláda letos pozastavila vydávání týdeníku Ping-tien, čímž vyvolala nebývale otevřený vzdor, kterému se po celém světě dostalo rozsáhlé mediální pozornosti. Ještě překvapivější je, že vláda pod tlakem veřejného mínění povolila Ping-tien pokračovat v publikační činnosti. Šéfredaktor a jeho zástupce byli sice propuštěni, ale otevřené zpochybnění legitimity pravomoci vlády regulovat žurnalistiku bude mít nesporně hluboké dopady. Zahraniční pozorovatelé si obvykle incident Ping-tien spojují s dalšími nedávnými zásahy proti čínským masmédiím a soudí, že čínská novinářská svoboda je za současné autokratické regulace beznadějná. Nelze popřít, že ve vládním systému regulace žurnalistiky nedošlo od doby, kdy Čína před 30 lety přijala politiku „otevřeních dveří“, k žádné podstatné změně. Právě naopak, stal se ještě přísnějším a skrytějším. Přesto však věřím, že k jemným proměnám dochází. Předpoklad účinné kontroly médií tkví v tom, že kontrolovaní akceptují kontrolorovu ideologii. Po roce 1949 si Komunistická strana pěstovala houf „teoretických expertů“ a dalších ideologických služebníků, aby sepisovali zdlouhavé články propagující „marxismus a myšlení Mao Ce-tunga“. V současnosti je však nesnadné takové autory najít a čtenáři jejich dílo přijímají s posměchem a sarkasmem. Ideologický dohled Ústředního oddělení propagandy lze udržovat pouze prostřednictvím interních oznámení a telefonátů, jimiž se všeobecně pohrdá.", "en": "A New Dawn for Chinese Journalism? A remarkable incident has emboldened Chinese journalists. Earlier this year, the government suspended publication of the newspaper Bing Dian Weekly, provoking unprecedented open protest, which received extensive media coverage worldwide. Even more surprisingly, the government, under the pressure of public opinion, has allowed Bing Dian to resume publication. The editor-in-chief and deputy editor-in-chief were sacked, but the open questioning of the legitimacy of the government’s authority to regulate journalism is bound to have a profound impact. Foreign observers are prone to associate the Bing Dian incident with other recent crackdowns on China’s mass media, and to conclude that Chinese journalism freedom is hopeless under the present autocratic regulation. Undeniably, there has been no significant change in the government’s system of journalism’s regulation since China adopted its “open door” policy almost 30 years ago. On the contrary, it has become more rigorous and covert. But I still have faith that subtle changes are occurring. A prerequisite of effective control of the media is that the controlled accept the controller’s ideology. After 1949, the Communist Party cultivated a stable of “theoretical experts” and other ideological servants to write lengthy articles propagating “Marxism and Mao Zedong Thought.” But nowadays, such writers are hard to find, and their work is received by readers with mockery and sarcasm. In fact, the Central Propaganda Department’s ideological control can be maintained only through internal notices and telephone calls, which are widely scorned."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Osvobození NASA NEW YORK – Dovolte mi, abych předem přiznala, že nejsem nestranná: jako dítě jsem nesnila o tom, že poletím do vesmíru. Brala jsem to jako samozřejmost. Můj otec byl (opravdový) raketový vědec a já si říkala, že stejně jako se během jeho života stala běžnou záležitostí letadla, stanou se během mého života běžnou záležitostí lety do vesmíru. Když jsem byla teenagerka, přistáli lidé poprvé na Měsíci a já se začala věnovat jiným zájmům – žurnalistice, internetu, začínajícím firmám. Po několika desítkách let jsem se však probudila a zjistila jsem, že lety do vesmíru jsou stále vyhrazené malé skupince astronautů a kosmonautů a hrstce zámožných vesmírných turistů – prozatím jich bylo šest. Kosmický průmysl byl hájemstvím několika málo vlád a řady velkých smluvních dodavatelů, kteří žili v symbióze se svými vládními zákazníky. A pak se objevila soukromá společnost Space Adventures, která spolu s ruskou federální kosmickou agenturou Roskosmos organizuje turistické výlety do kosmu, jejichž cena převyšuje 35 milionů dolarů za let. Investovala jsem do Space Adventures a také do výrobce raket XCOR Aerospace. Stejně jako v případě internetu jsem viděla záblesk energie, která vzniká, když začínající komerční firmy vtrhnou na trh ovládaný velkými zavedenými organizacemi. Chtěla jsem vědět více o letech do vesmíru (nikoliv o začínajících firmách!) a říkala jsem si, že šest měsíců vesmírného výcviku organizovaného firmou Space Adventures u agentury Roskosmos je nejlepším způsobem, jak se do věci zcela ponořit.", "en": "Liberating NASA NEW YORK – Let me disclose my biases up front: I did not dream of going into space as a child. I took it for granted. My father was a (genuine) rocket scientist, and I figured that just as airplanes had become commonplace over the course of his life, space travel would become commonplace over the course of mine. People first landed on the Moon while I was a teenager, and I turned to other pursuits – journalism, the Internet, startup companies. But then, decades later, I woke up and discovered that space travel was still reserved for a small corps of astronauts and cosmonauts, and a tiny group of wealthy space tourists – six so far. The space business was the preserve of a few governments, plus a number of large cost-plus contractors who lived in symbiosis with their government customers. Then there was Space Adventures, the private company that arranges the space tourist trips with Roskosmos, the Russian Federal Space Agency, for upwards of $35 million a flight. I invested in Space Adventures, and also in XCOR Aerospace, a rocket maker. As with the Internet, I could see the glimmer of the energy that results when commercial startups invade a market dominated by large, established organizations. I wanted to know more about space travel (not about startups!) and figured that six months of space training with Roskosmos, organized by Space Adventures, was the best way to get totally immersed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropa je například předním světovým výrobcem automobilů, avšak naše analýza ukazuje, že američtí výrobci se podílejí téměř na 70% celkového nájezdu autonomních vozidel úrovně 4. Evropské firmy také vyrábějí 95% globálních luxusních značek, ale mají jen skromné zastoupení v oblasti nositelné elektroniky, zatímco tržní podíl firem Apple, Huawei, Samsung a Xiaomi zde celkově dosahuje téměř 65%. Ve světě technologické disrupce, kde záleží na velikosti a činorodosti, musí být evropské firmy schopné růst a jednat rychleji. To bude vyžadovat překonání řady handicapů, které mají negativní dopad na výkonnost evropských firem. Nejvýznamnější jsou čtyři z nich: rozdrobenost a absence dostatečného měřítka, nedostatek etablovaných technologických ekosystémů, méně rozvinuté financování rizikovým kapitálem a regulační prostředí, které by mělo více podporovat disrupci a inovace. Političtí činitelé a regulátoři se mohou výrazně zasadit o narovnání podmínek pro evropské firmy. V případě tranzverzálních technologií, kde záleží na velikosti, by Evropa mohla například navýšit a spojit své prostředky, formulovat regionální firemní pravidla pro rychle rostoucí podniky nebo umožnit a podporovat přeshraniční konsolidaci. Evropské země by také mohly zesílit soukromý rozšiřující kapitál a zvážit spojení většího počtu veřejných zakázek a podpory výzkumu a vývoje, i kdyby to znamenalo vzdát se části národní suverenity. V zájmu zvýšení provozní rychlosti by Evropa mohla promyslet také odklon od svých zásad předběžné opatrnosti a zavedení systému zrychleného regulačního schvalování a zrychlených rozhodovacích procesů. Evropa je právem hrdá na svou bilanci trvalé udržitelnosti a inkluze; současný socioekonomický model dosud sloužil regionu dobře. S šířením technologické disrupce však musí politici přehodnotit minulé kompromisy. Evropa dnes musí využít impulzu ke spolupráci, který vyvolala válka na Ukrajině, a přijmout za své špičkové technologie, jež jsou klíčové pro její budoucí konkurenceschopnost a prosperitu.", "en": "While Europe is a leading global automotive manufacturer, for example, US manufacturers account for close to 70% of all kilometers covered by Level 4 autonomous vehicles, our analysis shows. Likewise, European companies account for 95% of luxury brands globally, but have only a modest presence in wearable devices, whereas Apple, Huawei, Samsung, and Xiaomi have a combined market share of almost 65%. European companies need to be able to scale up and act faster in a technologically disrupted world where size and agility matter. That will require tackling a range of handicaps that negatively affect European firms’ performance. Four stand out: fragmentation and lack of scale; a dearth of established technology ecosystems; less developed risk-capital funding; and a regulatory environment that could be more supportive of disruption and innovation. Public policymakers and regulators can do much to help level the playing field for European firms. In the case of transversal technologies, where scale matters, Europe could, for example, increase and pool its resources, develop a regional corporate rule book for high-growth firms, and facilitate and encourage cross-border consolidation. European countries might also amplify private scale-up capital and consider pooling more public procurement and R&D support, even if that means giving up some national sovereignty. To enable greater operating speed, Europe could consider rebalancing from its precautionary principle and developing fast-track regulatory approval and decision-making processes. Europe is rightly proud of its record on sustainability and inclusion; the region’s current socioeconomic model has served it well thus far. But as technological disruption spreads, policymakers must re-evaluate past trade-offs. Europe now needs to harness the cooperative momentum triggered by the war in Ukraine and embrace the cutting-edge technologies that are crucial to its future competitiveness and prosperity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zadruhé, dobře fungující finanční soustavy propojují velké, nelikvidní investiční záměry s relativně malými sumami peněz poskytovanými jednotlivými střadateli, kteří si likvidity vysoce cení. Během posledních dvou generací došlo k jedné důležité inovaci: podniky teď mohou vydávat dluhopisy s vysokými výnosy. Vzhledem k nákladnosti konkurzního procesu však nikdy nebylo jasné, proč by vlastně podnik měl chtít vydávat dluhopisy s vysokými výnosy (kromě čachrů v soustavě daní) ani proč by je investoři měli chtít upřednostnit před akciovým podílem. Zatřetí, zdokonalené možnosti vypůjčit si umožňují člověku víc utrácet teď, kdy je chudý, a víc spořit, až bude bohatý. Domácnosti mají rozhodně mnohem větší schopnost půjčovat si, díky ručení hodnotou domu, kreditním kartám a rychlým půjčkám. Jenže co si ve skutečnosti kupují? Mnozí si nekupují schopnost utrácet, když jsou chudí, a šetřit, až budou bohatí, ale spíš se zdá, že si kupují oddálení rozhovoru s ostatními členy domácnosti o „nepříjemném omezení finančních výdajů“. A to není něco, co by si člověk chtěl kupovat. Začtvrté, došlo k významnému usnadnění uskutečňování transakcí. Jestliže ale elektronické transakce velkou část finančního života podstatně zjednodušily, nemělo tuto změnu doprovázet zvýšení, ale snížení podílu finančnictví na HDP, stejně jako v telekomunikacích vedly automatizované rozvodny ke snížení počtu spojovatelů v přepočtu na uskutečněný hovor. Věru, fungování těch částí finanční soustavy, které se nejúžeji vážou k technologickým zdokonalením, se skutečně zřetelně zeštíhlilo: jen uvažte, jak se změnilo zpracovávání šeků regionálními Federálními rezervními bankami. Konečně, lepší finančnictví by mělo znamenat lepší firemní správu. Jelikož akcionářská demokracie nezajišťuje účinnou kontrolu pevně usazeného, neřízeného a nestřídmého vedení, finančnictví má potenciál hrát silnou roli při zajišťování toho, aby manažeři firem pracovali v zájmu svých akcionářů. Přitom během posledních dvou generací skutečně došlo k podstatné změně: ředitelé věnují více pozornosti snaze dělat radost akciovému trhu, což je pravděpodobně dobrá věc. Celkově vzato je však znepokojivé, že na mikroúrovni ani makroúrovni nepozorujeme zřetelné velké přínosy pro účinnost ekonomiky USA, které by ospravedlňovaly každoroční vynakládání dodatečných 5,6 % HDP na financování a pojištění.", "en": "Second, well-functioning financial systems match large, illiquid investment projects with the relatively small pools of money contributed by individual savers who value liquidity highly. There has been one important innovation over the past two generations: businesses can now issue high-yield bonds. But, given the costs of the bankruptcy process, it has never been clear why a business would rather issue high-yield bonds (besides gaming the tax system), or why investors would rather buy them than take an equity stake. Third, improved opportunities to borrow allow one to spend more now, when one is poor, and save more later, when one is rich. Households are certainly much more able to borrow, thanks to home-equity loans, credit-card balances, and payday loans. But what are they really buying? Many are not buying the ability to spend when they are poor and save when they are rich, but instead appear to be buying postponement of the “unpleasant financial retrenchment” talk with the other members of their household. And that is not something you want to buy. Fourth, we have seen major improvements in the ease of transactions. But, while electronic transactions have made a great deal of financial life much easier, this should have been accompanied by a decrease, not an increase, in the finance share of GDP, just as automated switching in telecommunications led to a decrease in the number of telephone switchboard operators per phone call. Indeed, the operations of those parts of the financial system most closely related to technological improvements have slimmed down markedly: consider what has happened to the checking operations of the regional Federal Reserve Banks. Finally, better finance should mean better corporate governance. Since shareholder democracy does not provide effective control over entrenched, runaway, self-indulgent management, finance has a potentially powerful role to play in ensuring that corporate managers work in the interest of shareholders. And a substantial change has indeed occurred over the past two generations: CEOs focus much more attention than they used to on pleasing the stock market, and this is likely to be a good thing. Overall, however, it remains disturbing that we do not see the obvious large benefits, at either the micro or macro level, in the US economy’s efficiency that would justify spending an extra 5.6% of GDP every year on finance and insurance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ochrana investorů je samozřejmě důležitá, a jak se vyjádřil laureát Nobelovy ceny Eugene Fama, „prvořadou úlohou kapitálového trhu je alokace vlastnictví akciového kapitálu ekonomiky“. Regulátor zaměřený na tento cíl by byl obzvlášť důsledný při dozírání na transparentní zveřejňování informací a usiloval by o podporu živé soutěže mezi společnostmi a také, což je pro tento cíl stěžejní, mezi investory. Nemělo by být přijatelné, aby si správci aktiv připisovali extravagantní výnosy za to, že se drží tržního standardu. Hádanka produktivity má bezpochyby ještě další rozměry. Možná že správně neměříme výstup. Jak jsou vyspělé ekonomiky rostoucí měrou založené na službách, naše měření výstupu je čím dál méně objektivní. V mnoha odvětvích služeb se výstup fakticky měří podle vstupů. Možná že neměříme zvyšování kvality, což by mohlo znamenat, že nárůsty výstupu jsou podhodnocené. Dospěli jsme možná do bodu, kdy jsme už přínos internetových technologií pro produktivitu inkasovali a potřebujeme další technologický skok, abychom se pohnuli vpřed. Jak se však blížíme k normalizaci úrokových sazeb, jednou podstatnou výzvou pro centrální banky bude vyvinout rámec pro uvažování o vlivu měnové politiky na alokaci kapitálu. Jedná se naléhavý úkol, neboť sociální a politické důsledky vleklého období bez růstu produktivity či reálných mezd mohou být velice vážné. Ostatně zapůsobily už zřejmě jako faktory formující politické otřesy v USA a Británii.", "en": "Investor protection is important, of course, but as the Nobel laureate Eugene Fama put it, “the primary role of the capital market is allocation of ownership of the economy’s capital stock.” A regulator focused on that objective would be especially rigorous in overseeing the transparent disclosure of information, and would seek to promote vigorous competition among companies and also, crucially for this objective, among investors. It should not be acceptable for asset managers to earn extravagant returns for following a market benchmark. There are, no doubt, other dimensions to the productivity puzzle. Maybe we are not measuring output well. As developed economies become more service-based, our measures of output become less objective. In many service industries, outputs are effectively measured by inputs. Maybe we are not measuring enhancements in quality, which may mean that output increases are understated. Maybe we have reached a point at which the productivity boost from Internet-based technology has been cashed, and we need another technological leap to move forward again. But one key challenge for central banks, as we edge toward the normalization of interest rates, will be to develop a framework for thinking about the impact of monetary policy on the allocation of capital. The task is urgent, as the social and political implications of a prolonged period of no productivity or real wage growth may be very serious. Indeed, arguably they have been factors behind the political upheavals in the US and the UK already."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jelikož čínské firmy pobírají značné subvence a další veřejnou finanční pomoc, je pro zahraniční společnosti čím dál těžší s čínskými firmami soutěžit, v Číně i ve třetích zemích. Tento trend bude pokračovat. Čínský prezident Si Ťin-pching loni v červenci přislíbil „posílit finanční podporu tržních aktérů“ a poznamenal, že státní podniky „by měly hrát hlavní roli v roztáčení kol ve všech typech podniků po proudu i proti proudu v dodavatelském řetězci“. K řešení těchto distorzí KDI obsahuje ustanovení o posílení transparentnosti subvencí souvisejících se službami. Její mechanismus pro rozhovory o dalších škodlivých subvencích – kde tkví část největších problémů – je však nevymahatelný. Navíc ačkoliv jsou pravidla KDI pro státní podniky přísnější než ta, která uplatňuje Světová obchodní organizace, jsou slabší než pravidla obsažená v Komplexní a progresivní dohodě o Transpacifickém partnerství. Aby bylo uzavírání obchodních a investičních dohod s Čínou smysluplné, jsou nezbytná robustnější ustanovení právě v těchto oblastech. Poslední zásadní slabina KDI souvisí s ustanoveními o pracovní síle v oddílu o udržitelném rozvoji. Konkrétně Čína nabídla jen vágní a nevymahatelný závazek, že bude „vyvíjet ustavičné a setrvalé úsilí“ o dosažení ratifikace dvou podstatných úmluv Mezinárodní organizace práce (ILO), které se věnují nucené práci. Nenechme se mýlit: při vysoce centralizovaném čínském vládnutí by tamní vůdci dokázali úmluvy ILO rychle ratifikovat. Oni prostě nechtějí. Čínští předáci dosud důsledně vzdorují mezinárodním závazkům, které povolují dotíravé inspekce, mimo jiné v reakci na čím dál hrůznější zprávy o nucené práci ujgurských muslimů v Sin-ťiangu. Poněvadž otázka nucené práce byla údajně poslední, co bylo při vyjednávání o KDI urovnáno, zdá se zřejmé, že ke zpečetění dohody bylo nutné, aby EU u této stěžejní lidskoprávní otázky ustoupila. Co za to získala? Tato skromná a postupná dohoda zajistí Evropě jen omezené hospodářské přínosy. KDI možná dávala smysl v roce 2013, kdy vyjednávání začala. Rozhodně ale není vybavena k řešení výzev, jež Čína představuje pro globální ekonomiku dnes. Právě naopak, může dodat Číně svaly k odmítání mezinárodních výzev ke smysluplné reformě. Ostatně byla uzavřena krátce před inaugurací amerického prezidenta Joea Bidena, přestože Bidenův tým dával najevo znepokojení. V tomto ohledu by mohla komplikovat úsilí nové americké administrativy ustavit koalici podobně smýšlejících zemí, aby se vypořádaly s výzvami, jež Čína představuje.", "en": "With Chinese firms receiving large subsidies and other official financial assistance, it has become increasingly difficult for foreign companies to compete with Chinese firms, both in China and in third countries. This trend is set to continue. Last July, Chinese President Xi Jinping pledged to “strengthen financial support for market players,” and noted that state-owned enterprises (SOEs) “should play a leading role to drive upstream and downstream enterprises of all kinds.” To address these distortions, the CAI includes provisions for enhancing the transparency of services-related subsidies. But its mechanism for discussing other harmful subsidies – where some of the greatest problems lie – is unenforceable. Moreover, while the CAI’s rules on SOEs are stronger than those imposed by the World Trade Organization, they fall far short of those contained in the Comprehensive and Progressive Agreement for Trans-Pacific Partnership. More robust provisions in these areas are essential to make any trade and investment agreement with China meaningful. The CAI’s final crucial weakness relates to the labor provisions in the section on sustainable development. In particular, China offered only a vague and unenforceable pledge to “make continuous and sustained efforts” to pursue ratification of the two relevant International Labor Organization conventions addressing forced labor. Make no mistake: given China’s highly centralized government, its leaders could quickly ratify the ILO conventions. They simply don’t want to. Chinese leaders have consistently resisted international obligations that permit intrusive inspections, including in response to increasingly dire reports of forced labor by Uighur Muslims in Xinjiang. With the forced-labor issue reportedly the last to be settled in the CAI negotiations, it seems clear that sealing the deal required the EU to yield on this vital human-rights issue. And for what? This modest and incremental agreement will deliver only limited economic gains to Europe. The CAI might have made sense in 2013, when negotiations began. But it is certainly not equipped to address the challenge China poses to the global economy today. On the contrary, it may strengthen China’s hand in rebuffing international calls for meaningful reform. After all, it was concluded just before US President Joe Biden’s inauguration, despite signals of concern from Biden’s team. In this sense, it could complicate the new US administration’s efforts to build a coalition of like-minded countries to address the challenges posed by China."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Some ambitious projects for the ‘port and free zone’ put forward in the early decades of the 20thcentury, which envisaged building major port infrastructure south of Mount Montjuïc, already saw the River Llobregat as the physical limit of the future port. The Spanish Civil War and period of international isolation that followed subsequently slowed Spanish economic growth considerably and that of the Port of Barcelona along with it. The 1959 ‘stabilisation plan’ marked the resurgence of the Spanish economy and its reopening to the outside world. Barcelona went on to regain its role as an inter-oceanic port and the need to expand was once again felt. Diverting the River Llobregat was a precondition for port expansion. It was first envisaged in the 1960s and certain projects at the time — such as the one drawn up by the Barcelona Chamber of Commerce, Industry and Navigation — proposed works that would have had a very significant ecological impact, with a rerouting of the river to flow into the sea nine kilometres south of the present outlet. Maximum attention is being paid to the environment in extending the Port of Barcelona, with a set of measures designed to reduce the possible negative impact of the works. In addition to strictly respecting the port regulations and environmental legislation, the port development includes a number of provisions designed to improve the state of the Llobregat delta as a whole. For example, a 10-hectare area of wetlands has been preserved at the site of the former riverbed in order to protect the fauna that lives there. Another operation currently under way — the import of millions of tonnes of sand to lay out a 2 km long beach south of the new river mouth — is a further example of the desire of the port authorities to create sustainable infrastructure that respects the environment. It was in 1994 that the authorities first came up with what has since become known as the ‘Delta plan’. Under this plan, the canalisation and rerouting by two kilometres of the Llobregat is the central feature of a range of works that not only expands the port but also develops the airport, provides new road and rail links, a water purification station and a vast protected natural area. After rerouting the river, work on expanding the Port of Barcelona was finally able to start in December 2001.", "cs": "Již některé ambiciózní projekty na zdejší „přístav a volnou zónu“ z prvních dekád 20. století navrhující výstavbu rozsáhlé přístavní infrastruktury jižně od hory Montjuïc tuto řeku označovaly za fyzickou překážku takového přístavu v budoucnosti. Hospodářský růst země a tedy i přístavu v Barceloně ovšem výrazně zpomalily španělská občanská válka a následné období mezinárodní izolace. Ekonomika tohoto státu se znovu začala otevírat okolnímu světu až v roce 1959 díky tzv. Stabilizačnímu plánu a Barcelona znovu zaujala své postavení zaoceánského přístavu, takže se opět začala pociťovat potřeba jeho zvětšení. Podmínkou pro takové rozšíření, a to ještě před jeho zahájením, byl právě odklon Llobregatu. První plány se objevily již v šedesátých letech minulého století, některé – například ten, s nímž přišla Obchodní, průmyslová a námořní komora Barcelony – však navrhovaly postup s výrazným dopadem na životní prostředí, kdy by do moře řeka nově vtékala devět kilometrů na jih od stávajícího ústí. Při rozšiřování přístavu v Barceloně je maximální pozornost věnována životnímu prostředí, případné negativní dopady prací má snižovat řada opatření. Přísně se dodržují veškeré přístavní vyhlášky, jakož i příslušná ekologická legislativa, a projekt obsahuje i řadu direktiv, které by měly zlepšit stav celé delty Llobregatu. V jedné části bývalého říčního koryta byly například zachovány mokřady o rozloze deseti hektarů, aby mohla být chráněna tamní fauna. Také další operace, která právě probíhá, totiž dovoz milionů tun písku na vytvoření dva kilometry dlouhé pláže jižně od nového ústí řeky do moře, je důkazem odhodlání přístavních úřadů vytvořit udržitelnou infrastrukturu respektující životní prostředí. V roce 1994 pak úřady poprvé předložily projekt, kterému se začalo říkat „Plán Delta“. Rozhodující částí celé škály prací, zahrnující rozšíření přístavu, ale i modernizaci letiště a vybudování nových silničních a železničních spojení, jakož i čističky vod a rozsáhlého chráněné území, by podle tohoto plánu bylo usměrnění Llobregatu a jeho odklonění o dva kilometry. Když tedy byla řeka přeložena, mohly konečně v prosinci 2001 začít práce na rozšíření barcelonského přístavu, a to s rozpočtem jedné miliardy EUR, z čehož 277 milionů poskytuje Fond soudržnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozvojová pomoc v zájmu rozvoje Spojené státy a evropské země se téměř denně ohánějí výhrůžkami, že zavedou ekonomické sankce nebo přeruší rozvojovou pomoc, pokud nějaká zranitelná vláda nepřijme jejich politická nařízení. Nejnověji směřují hrozby na adresu nové palestinské vlády, v níž má hlavní slovo Hamas. Jako další nedávné příklady jmenujme třeba pohrůžky Čadu, Etiopii, Haiti, Keni, Bolívii, Ugandě a také dlouhodobé sankce proti Barmě. Podobná taktika se však míjí účinkem. Využívání rozvojové pomoci jako politického klacku pouze prohlubuje utrpení zbídačelých a nestabilních zemí, aniž by vedlo k dosažení politických cílů, o něž dárci usilují. Pochopení, proč tomu tak je, vyžaduje dlouhodobý pohled na geopolitiku, zejména na postupné slábnutí globální nadvlády USA a Evropy. V Asii i celém rozvojovém světě se rozšiřují technologie a hospodářský rozvoj, přičemž rozšíření gramotnosti a politického uvědomění v průběhu minulého století učinilo zdaleka nejdominantnější ideologií naší doby národní sebeurčení, které vedlo ke konci kolonialismu. Nacionalismus přitom i nadále vytváří silné politické „protilátky“ vůči americkému a evropskému vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí. Neschopnost to pochopit stojí v pozadí opakovaných debaklů americké zahraniční politiky na Blízkém východě, přinejmenším od sesazení íránského šáha v roce 1979. USA na Blízký východ i nadále naivně pohlížejí jako na předmět manipulace, ať už kvůli ropě, či za jiným účelem. Válka v Iráku je na Blízkém východě všeobecně interpretována jako válka za americkou kontrolu ropy z Perského zálivu – což je vzhledem k tomu, co víme o jejích skutečných pramenech, poměrně přijatelný názor.", "en": "Development Aid for Development’s Sake Almost daily, the United States and Europe brandish threats to impose economic sanctions or cut off development assistance unless some vulnerable government accepts their political strictures. The most recent threats are towards the new Hamas-led government in Palestine. Other recent examples include threats vis-à-vis Chad, Ethiopia, Haiti, Kenya, Bolivia, Uganda, and long-standing sanctions against Myanmar. Such tactics are misguided. The use of development aid as a political stick merely deepens the suffering of impoverished and unstable countries, without producing the political objectives sought by donors. To understand why requires taking a long-term view of geopolitics, particularly the gradual decline of US and European global domination. Technology and economic development are proliferating across Asia and the developing world, while the spread of literacy and political awareness during the past century made national self-determination by far the dominant ideology of our age, leading to the end of colonialism. Nationalism continues to produce powerful political “antibodies” to American and European meddling in other countries’ internal affairs. The failure to understand this lies behind repeated US foreign policy debacles in the Middle East, at least since the toppling of the Shah of Iran in 1979. The US naively continues to view the Middle East as an object of manipulation, whether for oil or for other purposes. In the Middle East, the Iraq war is widely interpreted as a war for US control of Persian Gulf oil – a rather plausible view given what we know about the war’s true origins."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Archeologové budoucnosti udělají dobře, nebudou-li se snažit tyto odlišnosti vysvětlovat pomocí viditelných rozdílů naší kosterní stavby! „Moderní\" chování se mohlo objevovat v různých regionech a mezi různými skupinami lidských bytostí, tedy právě tak, jak se historicky později dělo i s vynálezy zemědělství, písma a dopravy. Podstatnější je, že chování je nesporně významným prvkem, který rozhoduje o adaptaci druhu, jeho geografickém rozšíření a způsobu vyhledávání partnera - což vše přispívá k zachovávání hranic mezi druhy. To však neznamená, že se moderní chování muselo vyvinout u jediného druhu. Biologické druhy, jež jsou si velice blízké, mohou mít podobné behaviorální soustavy; v případě našich předchůdců mezi společné rysy pravděpodobně patří mnohé vlastnosti, jež jsme rádi považovali za výhradní vlastnictví našeho druhu, včetně symbolického chování. Nepodstatnějším důsledkem přesvědčení, že kulturní modernita se nevyvinula jen u jediného druhu, je to, že z velké části ruší dichotomii, již Západ tradičně spatřoval mezi světem přírody a lidskou kulturou. Archeologie raně moderních a neandrtálských populací naznačuje, že nejsme národem vyvoleným, jejž Bůh obdaroval světlem, oním božským pobídnutím, abychom kráčeli vpřed, množili se a vyhubili své polozvířecí bližní. To je pohled, který nás osvobozuje a zároveň nám sráží hřebínek. Jestliže skutečnost, že jsme na světě jediným přežívajícím lidským druhem, není výsledkem darwinovského soupeření, nýbrž dějinné náhody, můžeme rozšířit své obzory a připustit si, že část své „kultury\" sdílíme jak se svými živými, tak s již zaniklými příbuznými. Naše modernita je pravděpodobně součástí i jejich odkazu.", "en": "Future archaeologists would do well not to seek an explanation of this variation in terms of visible differences in our skeletal biology! \"Modern\" behavior may have appeared in different regions and among different groups of humans, much as would happen later in history with the inventions of agriculture, writing, and transport. More fundamentally, behavior is certainly a significant component in determining a species' adaptation, geographic range, and mate-recognition system - all of which contribute to the maintenance of species boundaries. But this does not imply that modern behavior must have developed in a single species. Very close species may have similar behavioral systems and, in the case of our close predecessors, the shared features probably included many traits we have preferred to consider the monopoly of our species, including symbolic behavior. The most important implication of believing that cultural modernity emerged in more than one species is that it largely eliminates the dichotomy that Western thought has traditionally detected between the natural world and human culture. The archaeology of early modern and Neanderthal populations suggests that we are not the chosen people who received from God the light, the divine mandate to go forth, multiply, and eliminate their subhuman neighbors. This is a liberating, as well as a humbling, prospect. If the fact that we are the only human species left on earth is the result of an historical accident rather than Darwinian competition, we can open our minds and accept that we share some of our \"culture\" with both our living and no longer living relatives. Our modernity is probably a part of their legacy as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Cultural Forum (BE), Brussels Airport (BE), Czech Centre (BE), Danish Cultural Institute Benelux (BE), Finnish Cultural Institute Benelux (BE), Hungarian Cultural Institute (BE), La Roseraie (BE),Louvain Institute for Ireland in Europe (BE), Vlaams Nederlands Huis (BE), Goethe-Institut Prague (CZ), Prague Airport (CZ), Danish Cultural Institute Bonn (DE), Frankfurt Airport (DE), German Lufthansa (DE), Goethe-Institut Frankfurt (DE), Copenhagen Airport (DK), Institut Français Copenhagen (DK), Helsinki Airport (FI), Budapest Airport (HU), Goethe-Institut Budapest (HU), Dublin Airport (IE), The Danish Cultural Institute in GB (UK)TARGET LANGUAGES: Czech, Danish, Dutch, Finnish, French, German, Hungarian, Irish AGE GROUP: Children and parents WEBSITE: http://www.goethe.de/ins/be/bru/eur/cic/de1377402.htm PROJECT DURATION: Start: 2005End: 2006 ‘FEEL’ — Sparking interest in the EU’s newest languages", "cs": "Cultural Forum (BE), Brussels Airport (BE), Czech Centre (BE),Danish Cultural Institute Benelux (BE), Finnish Cultural Institute Benelux (BE), Hungarian Cultural Institute (BE), La Roseraie (BE),Louvain Institute for Ireland in Europe (BE), Vlaams Nederlands Huis (BE), Goethe-Institut Praha (CZ), Letiště Praha (CZ),Danish Cultural Institute Bonn (DE), Frankfurt Airport (DE),German Lufthansa (DE), Goethe-Institut Frankfurt (DE), Copenhagen Airport (DK), Institut Français Copenhagen (DK),Helsinki Airport (FI), Budapest Airport (HU), Goethe-Institut Budapest (HU), Dublin Airport (IE), The Danish Cultural Institute in GB (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: čeština, dánština, finština, francouzština, holandština, irština, maďarština, němčina VĚKOVÁ SKUPINA: Děti a rodiče INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.goethe.de/ins/be/bru/eur/cic/de1377402.htm DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2005Datum ukončení: 2006 FEEL – Podnícení zájmu o nejnovější jazyky EU ných do projektu, jazykovou soupravu pro „přežití“, brožury a CD s konverzacemi v jazycích projektu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We might think about‘in kind’ con-tributions, for example: ‘Donate 15 minutes of your time every day!’. As for younger citizens, the way is definitely the motorway of the information society: the Internet. We should act jointly with national and European civil society organisations. ere may be projects related to EU citizenship but also energy efficiency or the European Year of Volunteering 2011. János Tóth: e EC has recently taken decisions to implement the organisational consequences. Two new directorates-general have been created: Energy and Climate Action. Mr Oettinger, the new Energy Commissioner, is responsible for keeping an eye on energy supply security and promoting the use of cleaner technologies to protect the climate. Earlier we had excellent cooperation with his predecessor, Mr Andris Piebalgs. Now is the time to build an equally good relationship with Mr Oettinger. We have to continue work on requests for exploratory opinions, so as to be in the frontline of EU policy-making. AICESIS is a global organisation of economic and social councils and similar institutions. I spoke about how to involve civil society, stakeholders and citizens in the preparation of a national development plan. As a part of the renewed Lisbon strategy, the EC requested the Member States to present a development plan aiming to achieve the goals of the strategy. is is a stimulating exercise for every country: respecting subsidiarity, but coordinated at EU level. With the open method of coordination and the annual evaluation of progress and recommendations by the EC, we in Europe have invented and are implementing a framework for sustainable growth and jobs. is is an innovative European model of multilateral development and cooperation that we can be proud of. (acc) Do you feel that the EESC can inspire younger citizens to make a small contribution EESC Info: Energy efficiency and energy choices are daily challenges for every EU citizen. With the changes brought by the Lisbon Treaty and a new Commissioner for Energy freshly appointed, what are the key actions through which the EESC could You have been president of the AICESIS. In December you went to Paris to speak about the Hungarian experience to an audience of civil society representatives, mainly from developing countries. Is there a Hungarian/European model to draw lessons from? MEMBERS’NEWS NEWS President Sepi’s blog: Strengthening democracy in the Euromed region Social affairs and a real employment policy — top priorities in the EU 2020 strategy", "cs": "„Věnujte každý den 15 minut svého času!“ Pokud jde o mladší občany, správnou cestou je bezesporu dálnice informační společnosti, tedy internet. Měli bychom spolupracovat s národními a evropskými organizacemi občanské společnosti. Naše projekty by se mohly týkat evropského občanství, ale také energetické účinnosti nebo Evropského roku dobrovolnictví 2011. János Tóth: Evropská komise nedávno rozhodla o provedení organizačních změn. Byla vytvořena dvě nová generální ředitelství: generální ředitelství pro energetiku a generální ředitelství pro oblast klimatu. Nový komisař pro energetiku pan Oettinger má za úkol dohlížet na zabezpečení dodávek energie a ochranu klimatu prostřednictvím podpory využití ekologičtějších technologií. Doposud jsme se těšili výtečné spolupráci s předchůdcem pana Oettingera panem Andrisem Piebalgsem. Nyní je třeba navázat podobně dobré vztahy s panem Oettingerem. Musíme pokračovat v práci na vyžádaných průzkumných stanoviscích, abychom se aktivně podíleli na rozhodovacím procesu EU. AICESIS je Mezinárodní asociace hospodářských a sociálních rad a obdobných institucí. Ve svém projevu jsem uvedl, jak zapojit občanskou společnost, zainteresované strany a občany do přípravy národního plánu rozvoje. V rámci obnovené Lisabonské strategie požádala Evropská komise členské státy, aby předložily plán rozvoje zaměřený na plnění cílů strategie.Pro každou zemi je to podnětný úkol: dodržuje zásadu subsidiarity, je však koordinován na úrovni EU. Pomocí otevřené metody koordinace a každoročního hodnocení pokroku a doporučení ze strany Evropské komise jsme v Evropě vytvořili a zavedli rámec udržitelného růstu a udržitelných pracovních míst. Jde o inovativní evropský model vícestranného rozvoje a spolupráce, na který můžeme být právem hrdi. (acc) EHSV info: Energetická účinnost a volba zdrojů energie jsou otázky, s nimiž se denně setkává každý občan EU. Žijeme v době změn vyplývajících z Lisabonské smlouvy a jmenování nového komisaře pro energetiku. Jakým způsobem by měl EHSV Jste předsedou AICESIS. V prosinci jste v Paříži přednesl projev o maďarských zkušenostech před zástupci občanské společnosti, především z rozvíjejících se zemí. Existuje nějaký maďarský nebo evropský model, jenž by mohl být příkladem? NOVINKY ČLENŮ Blog pana předsedy Sepiho:Posilování demokracie v regionu Euromed Sociální věci a skutečná politika zaměstnanosti – to jsou hlavní priority strategie EU 2020 nosti spojenou se souhrnnými strategiemi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dračí setba velkých technologických firem? CAMBRIDGE – Digitální technologie proměnily způsob naší komunikace, dojíždění, nakupování, učení a zábavy. Technologie jako umělá inteligence (UI), velká data a internet věcí by už brzy mohly přetvořit zdravotní péči, energetiku, dopravu, zemědělství, veřejný sektor, přírodní prostředí, a dokonce naše myšlení a těla. Uplatňování vědy na sociální problémy přinášelo v minulosti obrovské dividendy. Lékařské a technické inovace nám výrazně zpříjemňovaly a prodlužovaly život dávno před vynálezem křemíkového čipu. Dějiny ale oplývají také pohromami zapříčiněnými silou vědy a zápalem zlepšovat lidské poměry. Ohromně se kupříkladu vymstily snahy zvýšit zemědělské výnosy vědeckým či technickým zlepšováním v rámci kolektivizace v Sovětském svazu či Tanzanii. Úmysly přetvořit města silou moderního územního plánování je občas téměř zničily. Politolog James Scott takové snahy transformovat pomocí vědy životy druhých nazval „vrcholným modernismem“. Vrcholný modernismus, ideologie stejně nebezpečná jako dogmaticky sebejistá, odmítá připustit, že lecčemu ve zvycích a chování lidí je vlastní logika uzpůsobená složitému prostředí, v němž se rozvíjely. Když vrcholní modernisté takové zvyky zavrhují, aby zavedli vědečtější a racionálnější přístup, téměř vždy selžou. Historicky záměry vrcholného modernismu škodily nejvíc v rukou autoritářského státu, který usiloval o transformaci vyčerpané, slabé společnosti. V případě sovětské kolektivizace vycházelo autoritářství státu ze samozvané „vedoucí úlohy“ komunistické strany a prosazovalo své plány za absence organizací, které by jim mohly účinně vzdorovat nebo zajišťovat ochranu rolníkům, jež drtily. Autoritářství ovšem není výhradní doménou států. Může vycházet i z nároku na nespoutaně dokonalejší znalosti nebo schopnosti. Vezměme si současné snahy korporací, podnikatelů a dalších, kteří náš svět chtějí zlepšit prostřednictvím digitálních technologií. Nedávné inovace nesmírně zvýšily produktivitu ve výrobě, zlepšily komunikaci a obohatily životy miliard lidí. Snadno by se ale mohly proměnit ve vrcholně modernistické fiasko. Hraniční technologie jako UI, velká data a internet věcí se často prezentují jako všelék k optimalizaci práce, rekreace, komunikace i zdravotní péče.", "en": "Big Tech’s Harvest of Sorrow? CAMBRIDGE – Digital technology has transformed how we communicate, commute, shop, learn, and entertain ourselves. Soon enough, technologies such as artificial intelligence (AI), Big Data, and the Internet of Things (IoT), could remake health care, energy, transportation, agriculture, the public sector, the natural environment, and even our minds and bodies. Applying science to social problems has brought huge dividends in the past. Long before the invention of the silicon chip, medical and technological innovations had already made our lives far more comfortable – and longer. But history is also replete with disasters caused by the power of science and the zeal to improve the human condition. For example, efforts to boost agricultural yields through scientific or technological augmentation in the context of collectivization in the Soviet Union or Tanzania backfired spectacularly. Sometimes, plans to remake cities through modern urban planning all but destroyed them. The political scientist James Scott has dubbed such efforts to transform others’ lives through science instances of “high modernism.” An ideology as dangerous as it is dogmatically overconfident, high modernism refuses to recognize that many human practices and behaviors have an inherent logic that is adapted to the complex environment in which they have evolved. When high modernists dismiss such practices in order to institute a more scientific and rational approach, they almost always fail. Historically, high-modernist schemes have been most damaging in the hands of an authoritarian state seeking to transform a prostrate, weak society. In the case of Soviet collectivization, state authoritarianism originated from the self-proclaimed “leading role” of the Communist Party, and pursued its schemes in the absence of any organizations that could effectively resist them or provide protection to peasants crushed by them. Yet authoritarianism is not solely the preserve of states. It can also originate from any claim to unbridled superior knowledge or ability. Consider contemporary efforts by corporations, entrepreneurs, and others who want to improve our world through digital technologies. Recent innovations have vastly increased productivity in manufacturing, improved communication, and enriched the lives of billions of people. But they could easily devolve into a high-modernist fiasco. Frontier technologies such as AI, Big Data, and IoT are often presented as panaceas for optimizing work, recreation, communication, and health care."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravice jednoduše opakuje své staré triky jak zužitkovat spravedlivý hněv a zmařené touhy obětí k prosazování vlastního odporného programu. Vše začalo zánikem mezinárodní měnové soustavy zřízené roku 1944 v Bretton Woods, která vytvořila poválečný politický konsenzus založený na „smíšené“ ekonomice, mezích nerovnosti a silné finanční regulaci. Tato „zlatá éra“ skončila v roce 1971 takzvaným Nixonovým šokem, kdy Amerika přišla o přebytky, které díky opětovnému mezinárodnímu oběhu zachovávaly stabilitu globálního kapitalismu. Je pozoruhodné, že v tomto druhém poválečném stadiu společně s obchodním a rozpočtovým schodkem USA rostla i americká hegemonie. Kvůli dalšímu financování těchto schodků však bylo nutné vyvázat bankéře z mezí, které jim určil Nový úděl a brettonwoodský systém. Jedině to zajistilo, že povzbuzovali a řídili příliv kapitálových toků potřebných k financování dvojího amerického deficitu, ve fiskální oblasti a na běžném účtu. Metou byla financializace ekonomiky, ideologickým hávem neoliberalismus, spouštěčem strmá zvýšení úrokových sazeb z dílny Federálního rezervního systému za éry Paula Volckera a dovršitelem této faustovské úmluvy prezident Bill Clinton. Ani načasování nemohlo být příznivější: rozpad sovětské říše a otevření Číny vyvolaly příliv pracovních sil do systému globálního kapitalismu – miliardu pracujících navíc – a ten napříč Západem zvýšil zisky a zadusil růst mezd. Důsledkem extrémní financializace byla enormní nerovnost a nesmírná zranitelnost. Dělnická třída na Západě měla však alespoň přístup k laciným půjčkám a nafouklé ceny domů, což dopady stagnujících mezd a ubývajících fiskálních transferů kompenzovalo. Pak přišel krach roku 2008, který v USA a Evropě vyvolal masivní přebytek peněz i lidí. Zatímco mnozí přišli o práci, domov i naděje, světovými finančními centry od té doby stále šplouchají biliony dolarů úspor, vedle dalších bilionů, jež vychrlily zoufalé centrální banky v dychtivé snaze nahradit toxické peníze finančníků. Jelikož firemní a institucionální aktéři mají příliš velký strach investovat do reálné ekonomiky, kvetou kurzy akcií, nejbohatší 0,1 % lidí nemůže uvěřit, jak příznivě je jim nakloněna štěstěna, a zbytek bezmocně přihlíží, jak se hrozny hněvu „…nalévají a těžknou, těžknou ke sklizni“.", "en": "The right is simply repeating its old trick of drawing upon the righteous anger and frustrated aspirations of the victims to advance its own repugnant agenda. It all began with the death of the international monetary system established at Bretton Woods in 1944, which had forged a post-war political consensus based on a “mixed” economy, limits on inequality, and strong financial regulation. That “golden era” ended with the so-called Nixon shock in 1971, when America lost the surpluses that, recycled internationally, kept global capitalism stable. Remarkably, America’s hegemony grew in this second post-war phase, in parallel with its trade and budget deficits. But to keep financing these deficits, bankers had to be unleashed from their New Deal and Bretton Woods restraints. Only then would they encourage and manage the inward capital flows needed to finance America’s twin fiscal and current-account deficits. Financialization of the economy was the goal, neoliberalism was its ideological cloak, the Paul Volcker-era Federal Reserve’s interest-rate hikes were its trigger, and President Bill Clinton was the ultimate closer of the Faustian bargain. And the timing couldn’t have been more congenial: the Soviet empire’s collapse and China’s opening generated a surge of labor supply for global capitalism – a billion additional workers – that boosted profits and stifled wage growth throughout the West. The result of extreme financialization was enormous inequality and profound vulnerability. But at least the West’s working class had access to cheap loans and inflated house prices to offset the impact of stagnant wages and declining fiscal transfers. Then came the crash of 2008, which in the US and Europe produced a massive excess supply of both money and people. While many lost jobs, homes, and hopes, trillions of dollars in savings have been sloshing around the world’s financial centers ever since, on top of more trillions pumped out by desperate central banks eager to replace the financiers’ toxic money. With companies and institutional players too frightened to invest in the real economy, share prices have boomed, the top 0.1% can’t believe their luck, and the rest are helplessly watching as the grapes of wrath are “…filling and growing heavy, growing heavy for the vintage.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tucet převratných technologií SAN FRANCISCO – Dějiny jsou plné technologií, které byly ve své době opěvovány jako další převratná novinka. Zákazníky to může obtěžovat, když si například uvědomí, že kvadrofonní hudební soustava, kterou si koupili, byla vyhozenými penězi. Když však na nesprávnou technologii vsadí firmy, může to pro ně mít zničující následky. Například víra, že burzy B2B se stanou příští „převratnou aplikací“ v oblasti obchodu, vedla k tomu, že se jich koncem 90. let vyrojilo více než 1500. Většina jich od té doby zanikla a spolu s nimi zanikly i investice v hodnotě několika miliard dolarů. Ve snaze proniknout pod povrch humbuku, který obklopuje nástup téměř všech nových technologií, prozkoumala společnost McKinsey Global Institute (MGI) více než sto rychle se vyvíjejících technologií a identifikovala mezi nimi dvanáct takových, které v příštích letech téměř jistě povedou k převratné změně současného stavu. MGI odhaduje, že kombinovaný roční hospodářský dopad tohoto „tuctu převratníků“ – do něhož patří objevy z oblasti informačních technologií, strojírenství, automobilového průmyslu, energetiky, biověd a materiálového inženýrství – dosáhne do roku 2025 hodnoty 14-33 bilionů dolarů. Velká část této hodnoty – v mnoha případech výrazná většina – pravděpodobně připadne spotřebitelům. Vezměme si například mobilní internet, jehož roční hospodářský dopad má do roku 2025 dosáhnout 10 bilionů dolarů. Zatímco spotřebitelé v rozvinutých zemích budou dál hromadit výhody spojené s nepřetržitým přístupem ke stále většímu objemu informací, aplikací a internetových služeb, více než dvě miliardy občanů rozvojových zemí by mohlo získat přístup ke stejným výhodám díky technickému pokroku ve zbytku světa. Hodnota tohoto přínosu by byla neporovnatelně vyšší než objem peněz, které by pravděpodobně inkasovali dodavatelé mobilních zařízení a poskytovatelé internetových služeb. K podobným přesunům hodnoty směrem k uživatelům dochází prakticky u všech technologií souvisejících s internetem – včetně těch, které se neřadí mezi „tucet převratníků“. Například jen malý zlomek z jednoho bilionu dolarů, což je odhadovaná roční hodnota internetového vyhledávání, pravděpodobně připadne poskytovatelům této služby. Pro zaměstnance však tato zpráva není veskrze pozitivní, poněvadž ve stále větším počtu sfér – dalece přesahujícím běžné fyzické a úřední činnosti – nahrazují člověka stroje. S rostoucím výpočetním výkonem počítačů a pokroky v oblasti umělé inteligence a souvisejícího softwaru dokážou stroje ve stále větší míře plnit složité úkoly, které vyžadují abstraktní myšlení, například hledání smyslu a vyvozování závěrů. V důsledku toho začínají firmy automatizovat větší počet kvalifikovaných znalostních pracovních míst v oborech, jako jsou právo či medicína.", "en": "The Disruptive Dozen SAN FRANCISCO – History is littered with technologies that were once hailed as the next big thing. That can be annoying for consumers when they realize that, say, the quadrophonic stereo they purchased was a waste of money. But when companies bet on the wrong technologies, the consequences can be devastating for them. In the late 1990’s, for example, the belief that B2B exchanges would prove to be the “killer app” for commerce resulted in the formation of more than 1,500 of them. Most have since vanished, taking billions of dollars in investment with them. To help cut through the hype that surrounds the arrival of almost all new technologies, the McKinsey Global Institute examined more than 100 rapidly evolving technologies and identified 12 that are almost certain to disturb the status quo in the coming years. The MGI estimates that the combined annual economic impact of this “disruptive dozen” – which span information technology, machinery and vehicles, energy, bioscience, and materials – will reach $14-33 trillion by 2025. Much of this value – in many cases, a significant majority – is likely to accrue to consumers. Consider the mobile Internet, with an annual economic impact that is projected to reach $10 trillion by 2025. As advanced-country consumers continue to amass benefits from constant access to an increasing amount of information, apps, and online services, more than two billion developing-country citizens could gain access to the same benefits from technological progress in the rest of the world. The value of these benefits would dwarf the value likely to be reaped by suppliers of mobile devices and Internet services. Similar user-oriented value shifts are occurring across Internet-related technologies, including those not among the disruptive dozen. For example, only a small fraction of the $1 trillion in estimated annual value of online search will likely go to the service providers. But, for workers, the news is not all positive, with machines replacing humans in an increasing number of domains – far beyond routine physical and clerical activities. As computer-processing power grows and artificial-intelligence software advances, machines are increasingly able to perform complex tasks requiring abstract thinking, such as inferring meaning and making judgments. As a result, companies are beginning to automate more highly skilled knowledge-based jobs in fields like law and medicine."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And in Austria, although drug-relatedmonitoring has improved substantially in recent years,neither provincial plans (other than preliminary evaluationsin Vorarlberg) nor the overall drug policy have been thesubject of evaluation (Austrian national report, p.63). Inthe remaining countries (Cyprus, Latvia, Malta and Slovakia, as well as Bulgaria, Romania and Turkey), there isinsufficient information to report on evaluation of nationaldrugs strategies (where they exist at all). Evaluations: ‘ex ante’, ‘mid-term’ and ‘ex post’ The guide to the evaluation of EU activities (European Commission, 2003) identifies four main reasons forcarrying out evaluations: (1) to contribute to the design of strategies call for an overall (149) and sectorial evaluation, insome cases of effectiveness (Irish national report). However,data received show that, in fact, evaluations conducted sofar have been a judgment more of the level ofimplementation than of the effectiveness of the strategy. In France, the evaluation of the threeyear action plan1999–2002 (carried out by the Observatoire Français des Drogues et des Toxicomanies (OFDT) from 2000 to 2003)included both an ‘overall evaluation’ and the evaluation offive priority programmes (150). The evaluation stopped shortof judging the impact of measures taken on the overall drugsituation. It was, therefore, essentially an assessment ofprogress, against which the achievement of operationalobjectives has been assessed. In Ireland, the national drugsstrategy calls for ‘an independent evaluation on theeffectiveness of the overall framework by end of 2004’ Table 6: Characteristics of some national strategies’ evaluations", "cs": "A i když semonitorování voblasti drog v Rakousku vposledníchletech podstatně zlepšilo, nejsou tam hodnoceny ani plányjednotlivých spolkových zemí (s výjimkou předběžnéhohodnocení ve Vorlarberlsku), ani celková protidrogovápolitika(rakouská národní zpráva, str.63). Ve zbývajícíchzemích (na Kypru, v Litvě, na Maltě a na Slovensku, stejnějako v Bulharsku, Rumunsku a Turecku) není dostatekinformací ktomu, aby bylo možno podávat hlášeníohodnocení národních drogových strategií (v zemích,které tyto strategie mají). Hodnocení: „ex-ante“, „interim“ a „ex-post“ Francouzská, irská a portugalská národní protidrogovástrategie požaduje celkové(149)a sektorové hodnocení,vněkterých případech i hodnocení efektivity (irská národnízpráva). Obdržená data však ukazují, že dosudprovedená hodnocení se týkala spíše posouzení úrovněrealizace dané strategie než její efektivity. Hodnocenífrancouzského Tříletého akčního plánu pro období let1999–2002 (které vletech 2000 až 2003 provedla Observatoire Français des Drogues et des Toxicomanies(OFDT)) zahrnovalo jak „celkové hodnocení“, takihodnocení pěti prioritních programů(150). Hodnocení sevšak nezaměřilo na dopad podniknutých opatření nacelkovou situaci voblasti drog, takže se vpodstatějednalo o posouzení pokroku, vůči němuž se hodnotívýsledky voblasti operačních cílů. Irská národní strategiepožaduje provést koncem roku 2004 „nezávisléhodnocení efektivity celkového rámce“ (National Drugs Strategy 2001–2008: Building on Experience,str.111).Zdá se však, že toto hodnocení bude představovat spíšezjišťování, nakolik byla protidrogová strategie realizována Tabulka 6: Charakteristiky vyhodnocení nåkterých národních strategií"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká inflace přináší zlatý déšť pro suverénní dlužníky CAMBRIDGE – Zatímco se rozvojové země potýkají s novou érou zvýšené inflace, stoupajících úrokových sazeb, silnějšího dolaru a kapitálových odlivů, některé vlády co nevidět osvěží zlatý déšť, dosud stranou pozornosti. Během období „Velkého zklidnění“, které předcházelo pandemii covidu-19, vedly roky nízké inflace k růstu suverénního dluhu vydávaného za fixních úrokových sazeb a dlouhých lhůt splatnosti. Dva roky nečekané inflace ve Spojených státech teď tento dluh vlastně rozředily. Nečekaný přínos inflace pro samotnou americkou vládu je podle našich výpočtů podstatný. Ekonomické vyhlídky světa vydané Mezinárodním měnovým fondem v říjnu 2019 odhadly, že americká inflace bude 2,4 % v roce 2021 a 2,3 % v roce 2022. Jenže americká inflace v roce 2021 vystoupala na 4,7 % a letošní míru teď MMF očekává ve výši 7,7 %. Velikost toho, co nazýváme „šokem z nečekané inflace“, tedy během let 2021-22 dosahuje 7,7 % (součet skutečných měr inflace minus prognózované míry). Hlavním vítězem za takových podmínek bude největší emitent dolarového dluhu: strýček Sam. Dlouhodobý dluh americké vlády s fixovanou sazbou byl na konci roku 2020 téměř 21 bilionů dolarů a americká měnová báze (která zahrnuje množství měny v oběhu) byla kolem 5,2 bilionu dolarů. Zatímco na měnovou bázi dolehne plný nápor inflace let 2021-22 (tedy 12,4 %), její nečekaná složka (7,7 %) sníží hodnotu dluhu vlády Spojených států, protože držitelé dluhu jsou odměňováni úrokem při očekávané inflaci. Pokladně USA to tedy vynese enormní snížení o dva biliony dolarů – téměř 11 % HDP – z reálné hodnoty jejích inflačně exponovaných závazků ve výši 26 bilionů dolarů. Očištěním výsledku o dlouhodobé pokladniční poukázky v držení Federálního rezervního systému USA se číslo sníží na 9 % HDP. Podle konvenčního mínění se k inflačnímu obrušování svých dluhů uchylují především rozvojové země. Současné období vysoké americké inflace ale slouží jako připomínka, že vyspělé země také často spoléhaly na nekonvenční strategie typu „inflační daně“, aby se vypořádaly se svými závazky. Dlouhodobé cenné papíry americké pokladny ve výši celkem 6,6 bilionu dolarů drží zahraniční subjekty jako centrální banky a penzijní fondy a Fed odhaduje, že cizozemci drží také bezmála bilion dolarů v hotovosti.", "en": "The US Inflation Bonanza for Sovereign Debtors CAMBRIDGE – As developing countries confront a new era of elevated inflation, rising interest rates, a stronger dollar, and capital outflows, some governments stand to benefit from a little-noticed bonanza. During the “Great Moderation” that preceded the COVID-19 pandemic, years of low inflation led to the growth of sovereign debt issued at fixed interest rates and long maturities. Now, two years of unexpected inflation in the United States have effectively diluted this debt. According to our calculations, the US government’s own inflation windfall is substantial. In October 2019, the International Monetary Fund’s World Economic Outlook forecast that US inflation would be 2.4% in 2021 and 2.3% in 2022. But US inflation clocked in at 4.7% in 2021, and the IMF now expects a rate of 7.7% this year. The size of what we call the “unexpected inflation shock” over 2021-22 is thus 7.7% (the sum of the actual inflation rates minus the projected rates). Under such conditions, the biggest winner will be the largest issuer of dollar debt: Uncle Sam. At the end of 2020, the US government’s long-term fixed-rate debt was nearly $21 trillion, and the US monetary base (which includes the amount of currency in circulation) was about $5.2 trillion. While the full brunt of 2021-22 inflation (12.4%) falls on the monetary base, its unexpected component (7.7%) reduces the value of the US government’s debt, because debt holders are compensated with interest for expected inflation. The US Treasury thus nets an enormous $2 trillion reduction – nearly 11% of GDP – in the real value of its $26 trillion in inflation-exposed liabilities. Netting out the US Federal Reserve’s holdings of long-term Treasuries brings the figure down to 9% of GDP. According to the conventional wisdom, it is primarily developing countries that resort to inflating away their debts. But the current period of high US inflation serves as a reminder that developed countries have also often relied on unconventional strategies like the “inflation tax” to deal with their liabilities. Long-term US Treasury securities totaling about $6.6 trillion are held by foreign entities such as central banks and pension funds, and the Fed estimates that nearly $1 trillion of dollar cash is also held by non-residents."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kongres pracuje na řadě kontroverzních návrhů zákona, které s největší pravděpodobností zničí přírodní zdroje a naruší institucionální pojistky, což bude mít strašlivé důsledky pro životní prostředí a pro práva domorodých obyvatel. Například návrh zákona 2159/21 zruší ekologické licence. Návrhy 2633/20 a 510/21 podněcují k nezákonnému obsazování veřejné půdy, návrh 6299/02 usnadňuje schvalování pesticidů a návrh 490/07 zavádí kritérium časového rámce (marco temporal) – konkrétně 5. říjen 1988, což je datum vyhlášení brazilské federální ústavy – jako podmínku demarkace domorodé půdy. A konečně návrh zákona 191/20 umožňuje těžbu nerostů a provoz hydroelektráren na domorodých územích, přičemž nedávno prošel Kongresem ve zrychleném řízení s minimem diskuse a s minimem průhlednosti. Pro ty, kdo se snaží ochránit neocenitelné přírodní zdroje Brazílie a její domorodé kmeny, by měly být přirozenou poslední instancí soudy. Brazilský nejvyšší soud (STF) musí aktuálně rozhodnout ve věci sedmi žalob známých jako „zelená etiketa“, které napadají ekologické počínání vlády. Na závěrečná rozhodnutí se sice ještě čeká, avšak počáteční protichůdná stanoviska dvou soudců naznačují, jakým překážkám zelená etiketa čelí. Soudkyně Cármen Lúciová na jedné straně přirovnala útoky vlády na zelenou agendu ke „kolonii termitů“ a zdůraznila, že tyto útoky účinně likvidují ochranné mechanismy a v konečném důsledku i demokracii samotnou. Lúciová přitom zašla ještě dál a konstatovala, že neschopnost vlády chránit životní prostředí vytvořila „neústavní situaci“. Jak vysvětluje César Rodríguez-Garavito z Newyorské univerzity, takové prohlášení může vyústit i v nařízení soudu „různým státním institucím, aby podnikly koordinované kroky na ochranu celé dotčené populace, a nikoliv jen konkrétních předkladatelů žaloby“. Rozhodnutí tohoto typu naráží na různá zpochybnění, mimo jiné ze strany kritiků soudcovského aktivismu. Vzhledem k systémovému selhání, které volené instituce záměrně podněcují, a vzhledem k tomu, že alarmující ekologická situace má přímý dopad na přežití domorodých skupin v Brazílii, by však měl STF naplnit svou ústavní roli. Slibný nález Lúciové bohužel pozastavil jediný soudce, André Mendonça, který byl nedávno jmenován Bolsonarem a dříve působil jako jeho ministr spravedlnosti. Podle zvyklostí STF není opětovné posouzení pozastavené žaloby vázané na konkrétní termín.", "en": "Congress is working on a raft of controversial bills that will most likely destroy natural resources and erode institutional safeguards, with dire consequences for the environment and indigenous people’s rights. For example, bill 2159/21 will abolish environmental licensing. Bills 2633/20 and 510/21 encourage illegal occupation of public land, bill 6299/02 facilitates pesticide approvals, and bill 490/07 adopts a timeframe criterion (marco temporal) – October 5, 1988, the date when the Brazilian Federal Constitution was promulgated – as a condition for demarcating indigenous land. Finally, bill 191/20 allows for mining and hydroelectric dams on indigenous lands and has recently been fast-tracked through Congress with little debate or transparency. For those seeking to preserve Brazil’s invaluable natural resources and to protect its indigenous peoples, the judiciary should be the natural forum of last resort. The Brazilian Supreme Court (STF) currently must decide seven lawsuits, known as the “green docket,” challenging the government’s environmental record. But while final decisions are pending, the contrasting initial votes of two justices highlight the obstacles the green docket faces. On the one hand, Justice Cármen Lúcia likened the government’s attacks on the green agenda to a “colony of termites,” emphasizing the assault’s effectiveness in destroying protective mechanisms and, ultimately, democracy itself. But Lúcia went further, declaring that the government’s failure to protect the environment had created an “unconstitutional state of affairs.” As César Rodríguez-Garavito of New York University explains, such a declaration may entail the court instructing “various government agencies to take coordinated actions to protect the entire affected population and not just the specific complainants in the case.” A decision of this nature invites several challenges, including from critics of judicial activism. But in the face of a systemic failure deliberately provoked by elected institutions, and an environmental emergency directly affecting Brazilian indigenous groups’ survival, the STF should assume its constitutional role. Unfortunately, Lúcia’s promising decision was suspended by a single justice, André Mendonça, a recent Bolsonaro appointee who previously served as his minister of justice. According to STF practice, there is no deadline for reconsidering a suspended lawsuit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The national health insurance system also covers hospitalisation and emergency care (with or without hospitalisation) in an emergency medical cen tre. Except in emergencies, to be admitted to hospital you need to be referred by your GP. If an ambulance is needed, the cost will be covered by the national health insurance system. Cash benefits for temporary incapacity are paid to persons registered with a social security scheme who have to stop working – there are specific conditions for the selfemployed – because of illness or accident. For outpatient treatment, medicines are free for certain beneficiaries, particularly pensioners and those receiving benefits for accidents at work or occupational diseases. Others must pay part of the cost (generally 40% of the price). No charge is made for medicines administered as part of hospital treatment. Where the incapacity is the result of an accident at work or an occupational disease, no prior insurance period is required; otherwise, the claimant must have paid contributions for a total of 180 days within the five preceding years. The compensation for risk during pregnancy is intended to protect the health of the worker or the foetus while her work contract is suspended if she has to change her job for one compatible with her condition (or, for the self-employed, stop work) and this is not possible in her present employment circumstances. Maternity benefits calculated daily are paid throughout the period of entitlement and amount to 100% of the regulatory base. Maternity benefits are paid to all registered workers who are entitled to the maternity leave prescribed by labour legislation for the birth, adoption or fostering of a child. Maternity benefits and compensation for risk during pregnancy are paid directly by the INSS or the ISM, upon application. For employed persons, temporary incapacity benefits are usually paid by the employer on behalf of the national insurance provider. To be eligible for maternity benefits or compensation for risk during pregnancy, both employed persons and the selfemployed must have paid insurance contributions for 180 days within the five years preceding the event entitling them to these benefits. Specific rules for special schemes As a general rule, temporary incapacity benefits are paid after a waiting period of 3 days. This does not apply if the temporary incapacity is work-related.", "cs": "Státní zdravotní systém hradí i hospitalizaci a naléhavou péči ve středisku lékařské pohotovosti (zahrnující i nezahrnující hospitalizaci). Pacient je do nemocnice přijat na doporučení praktického lékaře, kromě naléhavých případů. Pokud pacienta nelze převézt běžnými dopravními prostředky, hradí Státní zdravotní systém i převoz sanitním vozem. Psychiatrická a zubní péče však není hrazena v plné výši. V případě ambulantní péče se zdarma poskytují léky některým oprávněným osobám, zejména důchodcům a příjemcům dávek vyplácených na základě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Ostatní osoby musejí Peněžní dávky při dočasné pracovní neschopnosti se poskytují zaměstnancům, kteří platí příspěvky sociálního zabezpečení a v důsledku nemoci nebo úrazu musejí přerušit svou profesní činnost, za níž pobírají mzdu, nebo činnost nezávislou, pokud prokáží, že splňují určité podmínky nutné pro výkon nezávislé výdělečné činnosti,. Pokud je pracovní neschopnost způsobena pracovním Výše dávek úrazem nebo nemocí z povolání, považují se zaměstnanci v každém případě za osoby platící příspěvky sociálního zabezpečení a dávky se v příslušných případech vyplácí buď ze systému sociálního zabezpečení, nebo je hradí zaměstnavatel. V případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se dávky vyplácejí od následujícího dne po ukončení pracovní činnosti stanovené lékařem a rovnají se 75 % výpočetního základu. Hrubou mzdu ke dni ukončení pracovní činnosti stanoví zaměstnavatel. Pokud je pracovní neschopnost způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, není třeba dokládat placení příspěvků v předchozím období. Pokud pracovní neschopnost způsobila jiná nemoc než nemoc z povolání, je třeba doložit, že před přerušením pracovní činnosti byly v průběhu pěti let placeny příspěvky po dobu 180 dní. Pokud se nejedná o nemoc z povolání nebo pracovní úraz, vyplácejí se od čtvrtého dne po ukončení pracovní činnosti stanovené lékařem až do dvacátého dne včetně dávky rovnající se 60 % výpočetního základu (obvykle příspěvkového základu za předchozí měsíc). Od dvacátého prvního dne se dávky zvýší na 75 % výše uvedeného výpočetního základu. Výši dávek vyplácených během prvních čtrnácti dnů po ukončení pracovní činnosti stanoví výhradně zaměstnavatel."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lesní František WASHINGTON, DC – Když papež František navštívil v červenci Latinskou Ameriku, vyjádřil naléhavou prosbu o ochranu amazonského pralesa a jeho obyvatel. “Náš společný domov je pleněn, pustošen a beztrestně poškozován,“ řekl aktivistům shromážděným na Světovém setkání lidových hnutí v Bolívii. “Zbabělé obhajování výše zmíněného je vážný hřích.“ Věnovat pozornost Františkově výzvě k činům není jen otázka morální roviny, ale také ryze praktické. Až se později v tomto roce sejdou v Paříži světoví lídři na konferenci OSN pro změnu klimatu, aby vytvořili reakci na výzvy globálního oteplování, měli by zavést opatření k ochraně tropických lesů a lidí, pro které jsou tyto lesy domovem. František je stěží prvním misionářem, který navštívil Amazonii. Františkánští, jezuitští a dominikánští kněží šířili v regionu evangelium po staletí. Co činí Františkovu výzvu jinou je skutečnost, že jeho slova nebyla ani tak namířena na lokální obyvatelstvo, jako spíše na obyvatele Severní Ameriky a Evropy, kde poptávka po dřevu, biopalivech a zemědělských produktech živí destrukci deštných pralesů a ohrožuje životy domorodých obyvatel. Amazonské komunity těžce trpí kvůli ekonomickým stimulům plynoucím z kácení deštných pralesů. Domorodci po celém světě jsou zabíjeni, je jim vyhrožováno a jsou vytlačováni ze svých domovů. Z celkového počtu 116 ekologických aktivistů, kteří byli zabiti v roce 2014, bylo 40% lokálních lídrů. Například Edwin Chota a tři další lídři komunity Ashaninka v Peru, byli v září 2014 brutálně zavražděni, s největší pravděpodobností lokálními těžaři. O dva měsíce později byl při cestě na protest proti těžařským projektům, které ohrožují domácí obyvatelstvo, mučen a zavražděn José Isidro Tendetza Antún, vůdce lidu Shuar v Ekvádoru. Vedle toho, že jde o urážku lidských práv, je odlesňování a k němu přidružený útok na původní obyvatelstvo vážnou hrozbou pro boj s klimatickými změnami. Pojítko mezi ztrátou lesního porostu a globálním oteplováním je velmi dobře zdokumentováno. Emise oxidu uhličitého z kácení a vypalování lesů tvoří téměř 10% světových emisí. Mezitím ukázali lidé žijící v lesích, že jsou mnohdy nejlepšími ochránci stromů, na kterých závisí jejich živobytí.", "en": "Francis of the Forest WASHINGTON, DC – When Pope Francis visited Latin America in July, he made an impassioned plea for the protection of the Amazon rainforest and the people who live there. “Our common home is being pillaged, laid waste and harmed with impunity,” he told activists gathered in Bolivia for the World Meeting of Popular Movements. “Cowardice in defending it is a grave sin.” Heeding Francis’s call for action is not only a moral issue; it is a practical one. When world leaders meet at the United Nations Climate Change Conference in Paris later this year to craft a response to the challenges of global warming, they should put in place policies to protect tropical forests and the people who make them their home. Francis is hardly the first missionary to have visited the Amazon. Franciscan, Jesuit, and Dominican priests have been spreading the gospel in the region for centuries. What makes Francis’s appeal different is that his words were directed not so much at the local population, but at the residents of North America and Europe, where demand for timber, biofuels, and agricultural products drives the destruction of the rainforests and imperils the lives of indigenous populations. Communities in the Amazon have suffered grievously from the economic incentives to cut down the rainforests. Around the world, indigenous people are being threatened, murdered, and driven from their homelands. Of the 116 environmental activists killed in 2014, 40% were indigenous leaders. In September 2014, for example, Edwin Chota and three other leaders of the Asháninka communities in Peru, were brutally murdered, most likely by illegal loggers. Two months later, José Isidro Tendetza Antún, a leader of the Shuar people in Ecuador, was tortured and killed while headed to a protest against a mining project that threatened his people’s homeland. In addition to being an affront to human rights, deforestation and the accompanying assault on indigenous cultures is a serious threat to the fight against climate change. The links between the loss of forest cover and global warming has been well documented. Carbon-dioxide emissions from forest clearing and burning account for nearly 10% of global emissions. Meanwhile, forest people have demonstrated that they are often the best guardians of the trees on which their livelihoods depend."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Take one square meter of soil and make it bare like this is down here, and I promise you, you will find it much colder at dawn and much hotter at midday than that same piece of ground if it's just covered with litter, plant litter. You have changed the microclimate. Now, by the time you are doing that and increasing greatly the percentage of bare ground on more than half the world's land, you are changing macroclimate. But we have just simply not understood why was it beginning to happen 10,000 years ago? Why has it accelerated lately? We had no understanding of that. What we had failed to understand was that these seasonal humidity environments of the world, the soil and the vegetation developed with very large numbers of grazing animals, and that these grazing animals developed with ferocious pack-hunting predators. Now, the main defense against pack-hunting predators is to get into herds, and the larger the herd, the safer the individuals. Now, large herds dung and urinate all over their own food, and they have to keep moving, and it was that movement that prevented the overgrazing of plants, while the periodic trampling ensured good cover of the soil, as we see where a herd has passed. This picture is a typical seasonal grassland. It has just come through four months of rain, and it's now going into eight months of dry season. And watch the change as it goes into this long dry season. Now, all of that grass you see aboveground has to decay biologically before the next growing season, and if it doesn't, the grassland and the soil begin to die. Now, if it does not decay biologically, it shifts to oxidation, which is a very slow process, and this smothers and kills grasses, leading to a shift to woody vegetation and bare soil, releasing carbon. To prevent that, we have traditionally used fire. But fire also leaves the soil bare, releasing carbon, and worse than that, burning one hectare of grassland gives off more, and more damaging, pollutants than 6,000 cars. And we are burning in Africa, every single year, more than one billion hectares of grasslands, and almost nobody is talking about it. We justify the burning, as scientists, because it does remove the dead material and it allows the plants to grow.", "cs": "Vezměte jeden metr čtvereční půdy a učiňte ji holou jako tuto dole, a slibuji vám, že zjistíte, že je mnohem chladnější za úsvitu a mnohem teplejší v poledne, než úplně stejný kus země pokrytý podestýlkou, plevelem. Změnili jste mikroklima Teď, když to tak děláte a zvyšujete podíl holé země, na více než polovině světové plochy, měníte světové klima. A stále jsme neporozuměli, proč se tak začalo dít už před 10 000 lety? Proč se to v poslední době tak zrychlilo? Nerozumíme tomu. To, co nemůžeme pochopit bylo, že tyto proměnlivě vlhká světová prostředí, jejich půdy a vegetace se vyvíjely s velkým počtem pasoucí se zvěře, a tato pasoucí se zvířata, se vyvinula společně s divokými predátory. Hlavní obrana proti predátorům, je dostat se do stáda, a čím větší stádo je, tím víc je jednotlivec v bezpečí Velká stáda kálí a močí všude okolo jejich vlastní potravy, a musí být stále v pohybu a byl to tento pohyb, který bránil nadměrnému vypásání rostlin, přičemž pravidelné pošlapání, zajistilo dobré krytí půdy, jak vidíme v místech, kudy prošla stáda. Tento obrázek je z typicky sezónně proměnlivé zatravněné oblasti. Právě prošla čtyřmi měsíci dešťů, a teď ji čeká osm měsíců sucha. A pozorujte změny, když se dostává do dlouhodobě suchého období. Všechna ta tráva co vidíte na povrchu, se musí biologicky rozložit před příštím vegetačním obdobím, a pokud ne, pastviny a půda začnou odumírat. Pokud se biologicky nerozloží, dostává se k oxidaci, což je velice pomalý proces, který zadusí a zabijí traviny. která vede k změně na dřevnatou vegetaci a holou půdu, vypouštějící uhlík. Aby jsme tomu zabránili, tak jsme tradičně používali oheň. Ale oheň také zanechával půdu holou, uvolňující uhlík, a ještě hůře než to - spálením jednoho hektaru pastvin vznikne více a více škody, znečištění, než z 6 000 aut. A v Africe každoročně spálíme více než jednu miliardu hektarů pastvin, a skoro nikdo o tom nemluví. Ospravedlňujeme toto pálení, jako vědci, protože odstraňuje mrtvý materiál a umožňuje rostlinám růst."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "No, no, I didn't write that. In fact, that was a piece by Beethoven, and so I was not functioning as a composer. Just now I was functioning in the role of the interpreter, and there I am, interpreter. So, an interpreter of what? Of a piece of music, right? But we can ask the question, \"But is it music?\" And I say this rhetorically, because of course by just about any standard we would have to concede that this is, of course, a piece of music, but I put this here now because, just to set it in your brains for the moment, because we're going to return to this question. It's going to be a kind of a refrain as we go through the presentation. So here we have this piece of music by Beethoven, and my problem with it is, it's boring. I mean, you — I'm just like, a hush, huh -- It's like -- (Laughter) It's Beethoven, how can you say that? No, well, I don't know, it's very familiar to me.", "cs": "Ne, ne, nesložil jsem to. Vlastně je to Beethovenova skladba, a já jsem tu nebyl za skladatele. Právě jsem tu stanul v roli interpreta, zde mě máte, interpret. Ale interpret čeho? Hudební skladby, že ano? Ale můžeme přeskočit otázku: \"Ale je to hudba?\" A je to pouze řečnická otázka, protože samozřejmě, podle jakéhokoli metru bychom museli připustit že toto je, samozřejmě, hudební skladba, a říkám to teď pouze proto, abych vám ji pro tuto chvíli nasadil do hlavy, protože se k ní ještě vrátíme. Bude to takový refrén během této prezentace. Takže tady máme Beethovenou skladbu, a mám s ní problém, je nudná. Chce se mi říct - udělat pšššt, hm - jakože - (Smích) Je to Beethoven, jak to můžete říct? No, víte, nevím, znám ji až příliš dobře."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Intervence by z�jeho pohledu vyslala americké vojáky doprostřed složitého domácího zápasu, jehož vyřešení by si vy��ádalo enormní prostředky, pokud by se vůbec vyřešit dal. Zdá se, že prezident Obama s�tímto realistickým přístupem souhlasí. Nová americká politika vůči Afghánistánu se nezmiňuje o snaze proměnit tuto zemi v�demokracii. Je to právě naopak, jak potvrdil i ministr obrany Robert Gates ve svém lednovém vystoupení před Kongresem: „Pokud si stanovíme za cíl vytvořit tam nějakou středoasijskou Valhallu, pak prohrajeme.“ Sám Obama v�březnu prohlásil, že „máme jasný a soustředěný cíl: rozvrátit, rozklížit a porazit al-Káidu v�Pákistánu a Afghánistánu a zabránit jejímu budoucímu návratu do kterékoliv z�obou zemí“. Tento posun je patrný také v�americké politice vůči Číně. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala během své únorové cesty po Asii najevo, že otázky lidských práv budou hrát v�americko-čínských vztazích druhotnou roli. Rovněž společné prohlášení Obamy a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva po jejich schůzce v�Londýně 1. dubna se sice zmínilo, že americko-ruské vztahy se budou „řídit vládou zákona, úctou k�základním svobodám a lidským právům a tolerancí k�odlišným názorům“, ale mnohem větší důraz kladlo na snížení počtu jaderných zbraní, vyřešení otázky íránského jaderného programu a stabilizaci Afghánistánu. Americká podpora přijetí Ruska do Světové obchodní organizace nebyla vázána na žádné podmínky. Tato změna americké zahraniční politiky je žádoucí i nezbytná.", "en": "To him, intervention would have placed US soldiers in the midst of a complex domestic struggle, one that would have cost enormous resources to sort out if it could be sorted out at all. President Barack Obama appears to agree with this realist approach. The new US policy toward Afghanistan makes no mention of trying to transform that country into a democracy. On the contrary, as Secretary of Defense Robert Gates stated before Congress in January, “If we set ourselves the objective of creating some sort of Central Asian Valhalla over there, we will lose.” For his part, Obama said in March that “We have a clear and focused goal: to disrupt, dismantle, and defeat al-Qaeda in Pakistan and Afghanistan, and to prevent their return to either country in the future.” This shift is also evident in US policy toward China. Speaking during her trip to Asia in February, Secretary of State Hillary Clinton made clear that human rights issues would be a secondary concern in US-China relations. Similarly, the joint statement issued by Obama and Russian President Dmitry Medvedev after their April 1 meeting in London, while mentioning that US-Russia relations would be “guided by the rule of law, respect for fundamental freedoms and human rights, and tolerance for different views,” placed far greater emphasis on reducing nuclear arms, addressing Iran’s nuclear program, and stabilizing Afghanistan. US support for Russia’s admission to the World Trade Organization was unconditional. This change in US foreign policy is both desirable and necessary."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dobré zprávy ve špatných časech NEW YORK – V době, kdy jsou novinové titulky plné finančních krizí a násilností, je obzvláště důležité uznat kreativitu mnoha vlád při boji proti chudobě, nemocem a hladu. Nejde jen o to, abychom se cítili o něco lépe, ale spíše abychom se postavili čelem k jedné z nejtěžších světových hrozeb: k všeobecnému pesimismu, podle něhož jsou dnešní problémy příliš velké, než aby se daly vyřešit. Zkoumání úspěchů nám poskytuje znalosti a sebedůvěru, abychom vystupňovali naše společné úsilí o vyřešení velkých globálních výzev dneška. Za prvé klobouk dolů před Mexikem, které se stalo průkopníkem myšlenky „podmíněných hotovostních transferů“ chudým domácnostem. Tyto transfery umožňují zmíněným domácnostem investovat do zdraví, výživy a vzdělání svých dětí a zároveň je k tomu podněcují. Mexický „Program příležitostí“, v jehož čele stojí prezident Felipe Calderón, je dnes široce napodobován v celé Latinské Americe. Z popudu zpěváků Shakiry a Alejandra Sanze i společenského hnutí, v jehož čele oba stojí, se nedávno všichni latinskoameričtí vůdci zavázali na základě dosud prokázaných úspěchů zintenzívnit regionální programy rozvoje v raném dětství. Norsko pod vedením premiéra Jense Stoltenberga udržuje svou tradici kreativního sociálního a ekologického vedení. Tamní vláda zorganizovala globální alianci, která si klade za cíl bránit úmrtím matek při porodu a investuje do bezpečných porodů i přežití novorozenců. Současně Norsko zahájilo inovační program s Brazílií v objemu jedné miliardy dolarů, který má přimět chudé komunity v Amazonii k ukončení nekontrolovaného odlesňování. Norsko si přitom počíná chytře a vyplácí Brazílii prostředky pouze oproti doložitelným úspěchům v podobě omezení odlesňování (v porovnání s předem dohodnutou základní úrovní). Španělsko vedené premiérem José Luisem Rodríguezem Zapaterem poskytlo významný podnět k pomoci nejchudším zemím při dosahování rozvojových cílů tisíciletí (MDG). Vytvořilo totiž v Organizaci spojených národů nový fond MDG, který uvnitř OSN podporuje spolupráci potřebnou k řešení nejrůznějších výzev spojených s MDG. Španělská vláda správně naznačila, že skutečná řešení otázky chudoby vyžadují současné investice do zdravotnictví, školství, zemědělství a infrastruktury, načež Španělé sehnali prostředky, které pomáhají učinit tuto integrální vizi praktickou realitou. V lednu 2009 bude Španělsko hostit schůzku, která má odstartovat nový boj proti globálnímu hladu.", "en": "Good News in Bad Times NEW YORK – At a time when the headlines are filled with financial crises and violence, it is especially important to recognize the creativity of many governments in fighting poverty, disease, and hunger. The point is not merely to make ourselves feel a little better, but rather to confront one of the world’s gravest threats: the widespread pessimism that today’s problems are too big to be solved. Studying the successes gives us the knowledge and confidence to step up our shared efforts to solve today’s great global challenges. Hats off, first, to Mexico for pioneering the idea of “conditional cash transfers” to poor households. These transfers enable and encourage those households to invest in their children’s health, nutrition, and schooling. Mexico’s “Opportunities Program,” led by President Felipe Calderón is now being widely emulated around Latin America. Recently, at the behest of the singers Shakira and Alejandro Sanz, and a social movement that they lead, all of Latin America’s leaders committed to step up the region’s programs for early childhood development, based on the successes that have been proven to date. Norway, under the leadership of Prime Minister Jens Stoltenberg, is maintaining its tradition of creative social and environmental leadership. The government has put together a global alliance to prevent maternal death in childbirth, investing in both safe delivery and survival of newborns. At the same time, Norway launched an innovative $1 billion program with Brazil to induce poor communities in the Amazon to end rampant deforestation. Cleverly, Norway pays out the funds to Brazil only upon proven success in avoiding deforestation (compared with an agreed baseline). Spain, under the leadership of Prime Minister José Luis Rodríguez Zapatero, has given a major stimulus to helping the poorest countries to achieve the Millennium Development Goals (MDGs). Spain created a new MDG Fund at the United Nations to promote the cooperation needed within the UN to address the various challenges of the MDGs. The Spanish Government rightly proposed that true solutions to poverty require simultaneous investments in health, education, agriculture, and infrastructure, and then the Spanish put up the funds to help make that integrated vision a practical reality. Spain will host a meeting in January 2009 to launch a new fight against global hunger."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Právě to bude 12. pětiletka splňovat, neboť se zaměří na tři hlavní iniciativy podporující spotřebu. Zaprvé se Čína začne odpoutávat od výrobního modelu, z něhož růst tažený exportem a investicemi vycházel. Přestože tento výrobní přístup Číně 30 let dobře sloužil, kvůli závislosti na kapitálově náročném a pracovními silami šetřícím posilování produktivity nedokáže vstřebat obrovský přebytek pracovních sil v zemi. Namísto toho Čína v rámci nové pětiletky zavede model služeb náročnějších na pracovní síly. Lze doufat, že poskytne podrobný plán rozvoje rozsáhlých průmyslových odvětví náročných na transakce, jako jsou velkoobchod a maloobchod, domácí přeprava a logistika nabídkového řetězce, zdravotní péče, volnočasové aktivity a pohostinství. Taková transformace by Číně přinesla mnohem větší potenciál tvorby pracovních míst. Jelikož obsah zaměstnanosti jednotky čínského výstupu je ve službách o 35 % vyšší než ve výrobě a stavebnictví, Čína by svého cíle zaměstnanosti mohla skutečně dosáhnout při nižším růstu HDP. Služby jsou navíc oproti výrobě mnohem méně náročné na zdroje – což Číně navíc nabízí přínosy lehčího, čistějšího a zelenějšího modelu růstu. Druhá prospotřební iniciativa pětiletého plánu bude usilovat o posílení mezd. Hlavní pozornost se obrátí na zaostávající mzdy venkovských dělníků, jejichž příjmy na hlavu v současnosti činí jen 30 % příjmů v urbanizovaných oblastech – přesný opak čínských aspirací stát se „harmoničtější společností“. K reformám budou patřit daňové politiky zacílené na posílení kupní síly ve venkovských oblastech, opatření k rozšíření vlastnictví venkovské půdy a z techniky vycházející programy zvyšování zemědělské produktivity. Nejsilnější důsledky ale nepochybně vyvolají politiky napomáhající pokračující a rychlé migraci z venkova do měst. Od roku 2000 roční migrace z venkova do měst vytrvale čítala 15-20 milionů lidí. Aby migrace nadále pokračovala tímtéž tempem, Čína bude muset uvolnit dlouho zakořeněná omezení systému registrace domácností zvaného chu-kchou, který svazuje flexibilitu trhu práce, neboť pracující a jejich sociální výhody navazuje na jejich rodiště. Posílení zaměstnanosti skrze služby a zvýšení mezd prostřednictvím rozšířené podpory venkovských pracujících udělá v Číně mnoho pro nárůst příjmů fyzických osob, které se dnes pohybují kolem 42 % HDP – oproti Spojeným státům na polovině. Podstatnější než vyšší růst příjmů z výdělečné činnosti však bude povzbudit čínskou soukromou spotřebu. Nezbytné budou také výrazné posuny od spoření k útratám.", "en": "The 12th Five-Year Plan will do precisely that, focusing on three major pro-consumption initiatives. First, China will begin to wean itself from the manufacturing model that has underpinned export- and investment-led growth. While the manufacturing approach served China well for 30 years, its dependence on capital-intensive, labor-saving productivity enhancement makes it incapable of absorbing the country’s massive labor surplus. Instead, under the new Plan, China will adopt a more labor-intensive services model. It will, one hopes, provide a detailed blueprint for the development of large-scale transactions-intensive industries such as wholesale and retail trade, domestic transport and supply-chain logistics, health care, and leisure and hospitality. Such a transition would provide China with much greater job-creating potential. With the employment content of a unit of Chinese output more than 35% higher in services than in manufacturing and construction, China could actually hit its employment target with slower GDP growth. Moreover, services are far less resource-intensive than manufacturing – offering China the added benefits of a lighter, cleaner, and greener growth model. The new Plan’s second pro-consumption initiative will seek to boost wages. The main focus will be the lagging wages of rural workers, whose per capita incomes are currently only 30% of those in urban areas – precisely the opposite of China’s aspirations for a more “harmonious society.” Among the reforms will be tax policies aimed at boosting rural purchasing power, measures to broaden rural land ownership, and technology-led programs to raise agricultural productivity. But the greatest leverage will undoubtedly come from policies that foster ongoing and rapid migration from the countryside to the cities. Since 2000, annual rural-to-urban migration has been running consistently at 15-20 million people. For migration to continue at this pace, China will have to relax the long-entrenched strictures of its hukou, or household registration system, which limits labor-market flexibility by tethering workers and their benefits to their birthplace. Boosting employment via services, and lifting wages through enhanced support for rural workers, will go a long way toward raising Chinese personal income, now running at just 42% of GDP – half that of the United States. But more than higher growth in income from labor will be needed to boost Chinese private consumption. Major efforts to shift from saving toward spending are also required."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": ") See Table TDI-5 (part ii) in the 2005 statistical bulletin. Data for Spain refer to 2002.)See Table TDI-4 (part ii) in the 2005 statistical bulletin.)See Table TDI-24 in the 2005 statistical bulletin. Chapter 5: Cocaine and crack cocaine Treatment of problem cocaine use there is some evidence to suggest that ethnic minoritypopulations may be particularly vulnerable to crackcocaine problems: two thirds of black people requestingdrug treatment in London are primary crack cocaine users(GLADA, 2004) and 30% of crack cocaine clients in the Netherlands have a non-Dutch background. Despiteworries about crack cocaine, it should be rememberedthat, although the drug is associated with particulardamage to both the individuals who use it and thecommunities in which they live, this problem remainshighly localised in Europe. It should be noted that crackcocaine clients are mainly reported by two countries (the Netherlands and the United Kingdom). There is no well-established and widespreadpharmacological treatment available for users withcocaine problems as there is for those suffering fromopiate drug problems. Medicines for systematic relief maysometimes be prescribed to cocaine users, but they areusually short-lived and targeted at reducing problemsrelated to cocaine use, for example anxiety or sleepdisturbances. Longer-term treatment options for cocaineusers are generally carried out within generic drugservices. However, overall treatment options for those withcocaine problems appear to be poorly developed(Haasen, 2003). This may be starting to change as somecountries begin to develop new treatment responsestargeting those with cocaine problems, an example beingthe development of specific services for crack cocaine usebeing developed in England (NTA, 2003).", "cs": "Údaje pro Španělsko se vztahují kroku 2002.(94)Viz tabulka TDI-4 (část ii) ve Statistickém věstníku 2005.(95)Viz tabulka TDI-24 ve Statistickém věstníku 2005. Léčení problémového užívání kokainu Uživatelé cracku mají často jiný sociální původ nežuživatelé kokainového prášku. Uživatelé cracku jsoupravděpodobně sociálně znevýhodněni a existují určitédůkazy, které naznačují, že k problémům cracku jsouzejména náchylné etnické minoritní populace: dvě třetinyosob černé pleti žádajících o léčení drogové závislosti v Londýně jsou primární uživatelé cracku (GLADA, 2004) a 30% klientů závislých na cracku v Nizozemsku neníholandského původu. Navzdory obavám týkajícím se cracku je třeba mít na paměti, že ačkoli je tato droga spojena se zvláštními škodami působenými jakjednotlivcům, kteří ji užívají, tak společenstvím, ve kterýchžijí, zůstává tento problém v Evropě velmi zřetelnělokalizován. Je třeba poznamenat, že klienty užívajícícrack uvádějí zejména dvě země (Nizozemsko a Spojenékrálovství). Na rozdíl od osob trpících problémy s opiátovými drogamineexistuje pro uživatele s kokainovými problémy zavedenéa rozšířené farmakologické léčení. Uživatelům kokainu jesice někdy možné předepsat léky pro systematickou úlevu.Tyto léky však obvykle působí krátkodobě a jsou cílené nazmírnění problémů souvisejících s užíváním kokainu, např.úzkosti nebo poruch spánku. Dlouhodobější možnosti léčbyuživatelů kokainu obvykle poskytují všeobecnáprotidrogová zařízení. Zdá se však, že možnosti celkovéléčby pro osoby s kokainovými problémy jsou špatněrozvinuté (Haasen, 2003). Pravděpodobně právě docházíke změně, protože některé země začínají vyvíjet nováléčebná opatření zaměřená na osoby s kokainovýmiproblémy; příkladem je vývoj zvláštních služeborientovaných na uživatele cracku v Anglii (NTA, 2003)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He presented his work at over 60 events to members of the legal community, business associations, think-tanks, NGOs, representatives of regional and local administrations, lobbyists and interest groups, academics, high level political representatives and civil servants. These conferences, seminars and meetings were organised in Brussels and in the Member States, often as part of the Ombudsman's information visits (see below). Mr DIAMANDOUROS travelled to Budapest, on 15 September, to participate in an information event organised by his Hungarian ombudsman colleagues, Mr Máté SZABÓ, Mr Sándor FÜLÖP, and Mr Ernö KÁLLAI. Many journalists attended the event, along with NGOs, business groups and interested citizens. Involving the Ombudsman's staff The Ombudsman's staff is equally active in promoting awareness of the institution. During 2008, over 75 presentations were made to around 2 500 citizens from throughout the EU. The greatest number of such groups of visitors came from Germany, followed by France. Among the participants at these presentations were students and trainees, lawyers and judges, entrepreneurs and lobbyists, government officials and civil servants, and staff from ombudsman offices. While resource constraints limit the number of presentations that can be made each year, the Ombudsman attempts, as far as possible, to accept invitations and requests from target groups. All of these presentations are extremely important in helping to give the EU administration a \"human face\". Relations with institutions, ombudsmen, and other stakeholders Information visits", "cs": "Svou činnost představil na více než 60 setkáních s členy právnické obce, podnikatelských sdružení, výzkumných organizací, nevládních organizací, zástupci regionální a místní správy, lobbisty a zájmovými skupinami, akademickou obcí, vysoce postavenými politickými představiteli a státními úředníky. Tyto konference, semináře a setkání byly pořádány v Bruselu a v členských státech, často jako součást informačních návštěv veřejného ochránce práv (viz níže). Pan Diamandouros odcestoval do Budapešti, kde se dne 15. září zúčastnil informativní schůzky organizované jeho maďarskými kolegy veřejnými ochránci práv panem Mátém Szabó, panem Sándorem Fülöpem a panem Ernöem Kállaiem. Na schůzce bylo přítomno mnoho novinářů společně s nevládními organizacemi, podnikatelskými skupinami a občany, které akce zajímala. Za účasti pracovníků úřadu veřejného ochránce práv Na propagaci úřadu veřejného ochránce práv se stejně aktivně podílejí i jeho zaměstnanci. Během roku 2008 uskutečnili v celé EU přes 75 prezentací pro zhruba 2 500 občanů. Největší počet těchto skupin návštěvníků pocházel z Německa, následovala Francie. Mezi účastníky těchto prezentací byli studenti a stážisté, právníci a soudci, podnikatelé a lobbisté, vládní i státní úředníci a zaměstnanci úřadů veřejných ochránců práv. Zatímco nedostatek zdrojů omezuje počet prezentací, které mou být každý rok uskutečněny, pokouší se veřejný ochránce práv co možná nejvíce vyhovět pozváním a žádostem cílových skupin. Všechny tyto prezentace jsou velmi důležité, protože pomáhají dát správě EU „lidskou tvář“. Vztahy s orgány, veřejnými ochránci práv a dalšími zainteresovanými subjekty ■■Informační návštěvy"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Můj kolega a současný člen rady guvernérů Fedu Randall Koszner zmíněnou epizodu studoval a ukázal, že když Nejvyšší soud toto rozhodnutí podpořil, vyletěly prudce vzhůru nejen ceny akcií, ale i ceny dluhopisů. Jak je to možné? Experti na podnikové finance již 30 let tvrdí, že držet příliš mnoho dluhů a příliš málo akcií je nákladné, takže snížení nominální hodnoty dluhu může někdy prospět nejen akcionářům, ale i věřitelům. Z odpuštění dluhů mají sice prospěch akcionáři i věřitelé, avšak posledně jmenovaní s ním dobrovolně nesouhlasí, a to ze dvou důvodů. Za prvé platí, že i když mají jednotliví věřitelé z takového řešení prospěch, ještě větší prospěch by měli, kdyby nominální hodnotu dluhu snížili všichni ostatní, jen oni ne. Všichni proto čekají, až první krok učiní někdo jiný, což má za následek evidentní otálení. A za druhé je z hlediska věřitele vládní sanace lepší. Už jen samotné zvěsti o vládní záchraně snižují motivaci věřitelů jednat, což činí sanaci o to nezbytnější. Stejně jako v případě velké hospodářské krize a mnoha restrukturalizací dluhu má i v současné situaci smysl nařídit ve finančním sektoru částečné odpuštění dluhů nebo jejich výměnu za akcie. Je to dobře odzkoušená strategie, která do problému nezatahuje daňové poplatníky. Vynucení výměny dluhů za akcie nebo jejich odpuštění by nebylo o nic větším porušením soukromých vlastnických práv než masivní sanace. Pro velké hráče ve finančním sektoru je však mnohem lákavější nechat se zachránit daňovými poplatníky. Pro finanční sektor je Paulsonův návrh přitažlivý právě v tom, že zdaňuje masu a prospívá hrstce. Protože je masa (daňoví poplatníci) roztříštěná, nemůže se v americkém Kongresu pořádně bránit, zatímco finanční sektor má kvalitní politické zastoupení. Šest z posledních třinácti let byl ministrem financí člověk vzešlý z Goldman Sachs. Rozhodnutí, která dnes Kongres musí učinit, budou mít dopad nejen na krátkodobé vyhlídky americké ekonomiky, ale odpoví také na otázku, jaký typ kapitalismu zde budeme mít v příštích 50 letech. Chceme žít v systému, kde jsou zisky soukromé a ztráty socializované a kde se za peníze daňových poplatníků stavějí na nohy zkrachovalé firmy? Anebo chceme žít v systému, kde jsou lidé hnáni k zodpovědnosti za svá rozhodnutí a kde se nemoudré chování trestá a moudré odměňuje?", "en": "My colleague and current Fed Governor Randall Koszner studied this episode and showed that not only stock prices, but also bond prices, soared after the Supreme Court upheld the decision. How is that possible? As corporate finance experts have been saying for 30 years, having too much debt and too little equity is costly, so reducing the face value of debt can sometimes benefit not only equity-holders, but also debt-holders. But, while debt forgiveness benefits holders of both equity and debt, debt-holders don’t voluntarily agree to it for two reasons. First, even if each individual debt-holder benefits, he or she will benefit even more if everybody else cuts the face value of their debt and he or she does not. Hence, everybody waits for others to move first, creating obvious delay. Second, from a debt-holder’s point of view, a government bailout is better. Even talk of a government bailout reduces the debt-holders’ incentive to act, making the bailout more necessary. As during the Great Depression and in many debt restructurings, it makes sense in the current contingency to mandate partial debt forgiveness or a debt-for-equity swap in the financial sector. It is a well-tested strategy, and it leaves taxpayers out of the picture. Forcing a debt-for-equity swap or debt forgiveness would be no greater a violation of private property rights than a massive bailout. But, for the major players in the financial sector, it is much more appealing to be bailed out by the taxpayers. Indeed, for the financial industry, the appeal of Paulson’s proposal is precisely that it taxes the many and benefits the few. Since the many (taxpayers) are dispersed, we cannot put up a good fight in the US Congress, whereas the financial industry is well represented politically. For six of the last 13 years, the Treasury Secretary was a Goldman Sachs alumnus. The decisions that Congress must make now will affect not only the US economy’s short-term prospects, but will shape the type of capitalism that we will have for the next 50 years. Do we want to live in a system where profits are private, but losses are socialized, where taxpayer money is used to prop up failed firms? Or do we want to live in a system where people are held accountable for their decisions, where imprudent behavior is penalized and prudent behavior rewarded?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak restrukturalizovat vládu PAŘÍŽ – Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 jsou vlády rozvinutých zemí pod značným tlakem. V mnoha státech došlo k náhlému propadu daňových příjmů, když se ekonomika scvrkla, příjmy snížily a transakce na trhu nemovitostí zastavily. Výpadek v daňových výnosech byl ve většině případů okamžitý, hluboký a trvalý. Vlády neměly jinou možnost než zvýšit daně nebo si zvyknout na horší časy. V některých zemích byl šok tak velký, že ani výrazné zvýšení daní nedokázalo tento propad zacelit. Ve Španělsku navzdory daňovému zvýšení odpovídajícímu více než 4% HDP od roku 2010 činil poměr daňových výnosů k HDP v roce 2014 pouhých 38%, oproti 41% v roce 2007. V Řecku se zvýšení daní během téhož období rovnalo 13% HDP, avšak daňový poměr vzrostl o pouhých šest procentních bodů. Jinde narazilo zvyšování daní na politické limity ještě dříve, než propast mohla být zacelena. Priorita se chtě nechtě dává výdajovým škrtům. Také deziluze v otázce budoucího růstu zvyšuje tlak. Bilance produktivity je v posledních několika letech obecně slabá, což naznačuje, že růst by v nadcházejících letech mohl být pomalejší, než se dříve čekalo. Zdá se tedy, že růst příjmů nepostačí k vyrovnání prudkého vzestupu veřejných výdajů na zdravotnictví a penze v důsledku stárnutí obyvatelstva. Tato krize se velmi liší od těch, které jsme přestáli v 80. a 90. letech. Tehdy byl hlavní problém politický: terčem útoku se stala legitimita a efektivita veřejných výdajů. Slovy tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana byla vláda problémem, nikoliv řešením. Hlásalo se, že stát se musí zmenšit. Naproti tomu dnešní obavy mají ekonomický ráz. Neshody stran v otázce optimální velikosti vlády přetrvávají, ale nikdo obecně neodmítá státní zásahy. Škrty veřejných výdajů jsou často nevyhnutelné nikoliv v důsledku zájmů či ideologií, nýbrž v důsledku fakt. Jak mohou vlády tento problém řešit? Riziko, jemuž čelí, je docela zřejmé: při absenci hluboké restrukturalizace budou setrvačné výdaje – dané nárokovými dávkami a mzdami ve státní správě – zákonitě vytěsňovat výdaje na nové priority a nové politické přístupy. Země, které byly nuceny škrtat nejvíce, už v podstatě obětovaly investice do veřejné infrastruktury. Další ohroženou oblastí je výzkum.", "en": "Reengineering Government PARIS – Since the financial crisis erupted in 2008, governments in advanced countries have been under significant pressure. In many countries, tax receipts abruptly collapsed when the economy contracted, income dwindled, and real-estate transactions came to a halt. The fall in tax revenues was in most cases sudden, deep, and lasting. Governments had no choice but to raise taxes or to adjust to leaner times. In some countries, the magnitude of the shock was such that a large tax increase could not fill the gap. In Spain, despite tax hikes worth more than 4% of GDP since 2010, the tax-to-GDP ratio was only 38% in 2014, compared to 41% in 2007. In Greece, tax increases amounted to 13% of GDP during the same period, but the tax ratio increased by only six percentage points. Elsewhere, political limits to tax increases were reached before the gap could be filled. Willingly or not, priority is being given to spending cuts. Disillusion about future growth adds to the pressure. The productivity record has generally been weak over the last few years, and this suggests that growth in the years ahead could be slower than previously expected. Revenue growth thus looks insufficient to match the surge in age-related public spending on health and pensions. This is a very different crisis from those experienced in the 1980s and the 1990s. Back then, the main issue was political: the legitimacy and efficiency of public spending was under attack. In the words of US President Ronald Reagan, government was the problem, not the solution. The state, it was loudly proclaimed, had to be rolled back. By contrast, today’s concerns are economic. Partisan disagreement about the proper scope of government remains, but there is no overall rejection of state intervention. Often, it is not interests or ideologies that make public spending cuts unavoidable – just facts. How can governments rise to the challenge? The risk they face is clear enough: absent a profound reengineering, inertial spending – owing to entitlements and civil-service wages – is bound to crowd out spending on new priorities and new policies. Already, the countries that have been forced to cut the most have generally sacrificed public infrastructure investment. Research is another area at risk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sociální investice do programů, které se vyplatí až dlouhodobě, jako je předškolní péče o děti, v důsledku finančních omezení trpí. Rovněž národní bezpečnosti se navzdory rostoucím hrozbám nevěnuje taková priorita, jakou by si zasloužila. A provizorní řešení typu vleklého zmrazování mezd mohou nakonec nabourat kvalitu veřejných služeb. Naštěstí existuje několik věcí, které vlády mohou udělat, aby zmírnily důsledky setrvačných výdajů. Tak například mohou jednoduše systematizovat vyhodnocování efektivity veřejných peněz. Ve většině zemí jsou tato hodnocení stále vzácná a namátková: parlamenty často uzákoňují politiku, aniž vědí, jestli se za dané peníze vyplatí, a může trvat velmi dlouho, než dojde k ukončení neefektivní či neúčinné politiky. Proto by legislativa umožňující výdajové programy měla obsahovat datum vypršení platnosti, přičemž jejich prodlužování by podléhalo nezávislému posouzení. Za druhé by se měly systematizovat i výdajové posudky. Stanovení priorit – například zda utrácet více za vzdělání a méně za penze nebo zda investovat do infrastruktury, anebo do výzkumu – je spojeno s obtížnými rozhodnutími, která by měla být explicitní. V ideálním světě by tato rozhodnutí byla předmětem předvolebních debat a parlamentní práce. Za každou rozpočtovou položkou se však ukrývají voliči, což svádí politiky k tomu, aby se vyhýbali obtížným rozhodnutím. Proto jsou strukturované posudky výdajů užitečné: nutí oficiální činitele, aby překlenovali propast mezi cíli a prostředky a podněcuje informované demokratické rozhodování. Za třetí by se vlády měly vybavit rozpočtem na restrukturalizaci. Jak soukromé firmy vědí, transformace – tedy hluboké změny ve způsobu, jímž se věci dělají – často nejdříve stojí peníze a teprve pak přinášejí úspory.", "en": "Social investment in programs that pay off over the long term, such as pre-school child care, is suffering from financial constraints. National security is not given the priority it deserves, despite growing threats. Last but not least, makeshift solutions such as protracted wage freezes may eventually erode the quality of public services. Fortunately, there are a few things governments can do to mitigate the effects of inertial spending. For starters, they can simply systematize evaluations of the efficiency of public money. In most countries, such assessments are still rare and haphazard: Parliaments often enact policies without knowing whether they are worth the money, and it may take a very long time before ineffective or inefficient policies are terminated. That is why enabling legislation for spending programs should contain sunset clauses, with extensions subject to independent evaluation. Second, spending reviews, too, should be systematized. Setting priorities – whether to spend more on education and less on pensions, for example, or whether to invest in infrastructure or in research – entails hard choices that should be made explicit. In an ideal world, these choices would be the focus of electoral debates and parliamentary work. But behind every budget line is a constituency tempting policymakers to eschew hard decisions. That is why structured spending reviews are useful: they force officials to bridge the gap between ends and means and encourage informed democratic decision-making. Third, governments should equip themselves with a reengineering budget. As private companies know, transformations – deep changes in the way things are done – often cost money before they bring savings."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Regulaci využití půdy do svých strategií snižování emisí rozpracovalo jen 36 zemí z celkem 160, které se zavázaly naplňovat pařížskou klimatickou dohodu. Překonat setrvačnost nebude snadné. Lesy, farmy a pobřeží se liší velikostí, typem a dostupností. Na tyto ekosystémy jsou navíc navázány životy stamilionů lidí a projekty, které obnovují lesní porosty nebo zlepšují stav půdy, vyžadují soustředěné plánování, co�� je pro mnoho vlád nadlidský úkol. Jedním způsobem jak dát věci do pohybu, zejména v oblasti zemědělství, by bylo zrušit nebo přesměrovat dotace podporující nadměrnou spotřebu hnojiv, vody či energie při produkci potravin. Jak letos během jednání Světové obchodní organizace kolegům připomněli indičtí vládní úředníci, smysluplné zemědělské reformy mohou začít až poté, co bohaté země omezí „neúměrně velké“ dotace, které dávají svým vlastním zemědělcům. Přispět k uskutečňování změn může také podpora novátorství a podnikavosti. Nové postupy a technologie v územním plánování, analýze půd, zavlažování, a dokonce alternativní bílkoviny jako rostlinné maso posilují udržitelnost zemědělství a využívání krajiny. Rovněž změny ve stavebnictví, které se obrací k efektivněji vyráběným produktům, například křížem lepenému dřevu (CLT), mohou přispět ke snižování uhlíkového znečištění. Konečně je třeba dramaticky posílit možnosti financování přirozených klimatických řešení. Přestože v rámci programu OSN REDD+ začínají proudit úhrady za ochranu lesů a Zelený klimatický fond na tyto úhrady přislíbil 500 milionů dolarů, celkové veřejné investice do udržitelného využívání půdy zůstávají nedostatečné.", "en": "Of the 160 countries that committed to implementing the Paris climate agreement, only 36 have specified land-use management in their emissions-reduction strategies. Overcoming inertia will not be easy. Forests, farms, and coasts vary in size, type, and accessibility. Moreover, the lives of hundreds of millions of people are tied to these ecosystems, and projects that restore forest cover or improve soil health require focused planning, a massive undertaking for many governments. One way to get things moving, especially in the agricultural sector, would be to remove or redirect subsidies that encourage excessive consumption of fertilizers, water, or energy in food production. As Indian government officials reminded their peers during a World Trade Organization meeting earlier this year, meaningful agricultural reforms can begin only when rich countries reduce the “disproportionately large” subsidies they give their own farmers. Supporting innovation and entrepreneurship can also help power change. New processes and technologies in landscape planning, soil analysis, irrigation, and even alternative proteins such as plant-based meat are making agriculture and land use more sustainable. Similarly, changes in the construction industry, which is turning to more efficiently produced products like cross-laminated timber (CLT), can help reduce carbon pollution. Finally, financing options for natural climate solutions must be dramatically increased. While payments to conserve forests are starting to flow under the UN’s REDD+ program, and the Green Climate Fund has committed $500 million for forest protection payments, total public investment in sustainable land use remains inadequate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "My goal in this video and the next video is to start giving a sense of the scale of (really, just) the Earth and the solar system, and as we see as we start getting into (like) the galaxy and the universe it just becomes almost impossible to imagine but we'll at least give our best shot. So I think most of us watching this video know that this right here is Earth. This right here is Earth. And just to get a sense of scale here, I think, probably... probably, the largest distance that we can somehow relate to... is about a hundred miles. You can get into a car for about an hour, hour and a half and go about a hundred miles. And on the Earth, that would be about THIS far. It would be a speck that would look something like that. That is a hundred miles! And also to get us a bit of scale, let's think about a speed that at least we can kind of comprehend. And that would be maybe the speed of a... Let's think of the speed of a... Bullet. Speed of a bullet. Maybe we can't comprehend it. But I'll say that this is the fastest thing that we can maybe kind of comprehend. It goes about... (and there are different types of bullets depending on the type of gun and all of that) about 280 meters per second, which is about 1000 kilometers per hour. And this is also roughly the speed of a jet.", "cs": "Mým cílem v tomto a následujícím videu je, ukázat vám v měřítku Zemi a Sluneční soustavu a když začneme postupovat do galaxie a vesmíru, začne být nemožné si něco představit, ale stejně to zkusíme. Myslím, že většina z vás ví, že tohle přímo tady je Země. Tohle tady je Země. A abychom se dostali k měřítku, asi, asi největší vzdálenost, kterou si nějak dokážeme představit je zhruba 100 mil. Sednete na hodinu, hodinu a půl do auta a ujedete 100 mil. Na Zemi to je zhruba takhle daleko. Byl by to pouze takový flíček. To je stovka mil. A znovu trochu měřítka, aspoň trochu chápatelná rychlost pro nás je... Pravděpodobně rychlost... Dejme tomu rychlost.... Kulky. Rychlost kulky. Možná to nechápeme úplně. Ale určitě je to nejrychlejší věc, kterou si dokážeme aspoň trochu představit. Je rychlá zhruba... (záleží na typu kulky a typu zbraně) asi 280 metrů za sekundu. což je asi 1000 kilometrů za hodinu. A to je zhruba rychlost letadla."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Have you ever wondered what animals think and feel? Let's start with a question: Does my dog really love me, or does she just want a treat? Well, it's easy to see that our dog really loves us, easy to see, right, what's going on in that fuzzy little head. What is going on? Something's going on. But why is the question always do they love us? Why is it always about us? Why are we such narcissists? I found a different question to ask animals. Who are you? There are capacities of the human mind that we tend to think are capacities only of the human mind. But is that true? What are other beings doing with those brains? What are they thinking and feeling? Is there a way to know? I think there is a way in. I think there are several ways in. We can look at evolution, we can look at their brains and we can watch what they do. The first thing to remember is: our brain is inherited. The first neurons came from jellyfish. Jellyfish gave rise to the first chordates. The first chordates gave rise to the first vertebrates. The vertebrates came out of the sea, and here we are. But it's still true that a neuron, a nerve cell, looks the same in a crayfish, a bird or you. What does that say about the minds of crayfish?", "cs": "Zajímalo vás někdy, co si myslí a cítí zvířata? Začněme otázkou: Má mě můj pejsek opravdu rád, nebo mu jde jenom o pamlsek? Každý hned pozná, že ho jeho pes má opravdu rád. Každý to vidí, že? Co běží tou chundelatou hlavou. Co tam tedy běží? Něco ano. Ale proč nás zajímá, co zvířata cítí k nám? Proč vždycky \"my\"? Proč jsme takoví narcisti? Já mám pro zvířata jinou otázku. \"Kdo jste?\" Lidská mysl má schopnosti, které podle nás nemá žádná jiná mysl. Ale je to pravda? Jak používají mozek ostatní tvorové? Na co myslí a co cítí? Dá se to nějak zjistit? Podle mě ano. Několika způsoby. Můžeme vyjít z evoluce, zkoumat jejich mozky a sledovat jejich chování. V prvé řadě si musíme uvědomit, že jsme náš mozek zdědili. První neurony pocházejí od medúz. Z medúz se vyvinuli strunatci. Ze strunatců obratlovci. Obratlovci osídlili souš - až jsme přišli my. Ale neurony vypadají pořád stejně. U medúz, u ptáků i u nás. Co nám to prozrazuje například o mysli raka?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To say that we faced high doses of skepticism in those early years is just a huge understatement, but we were so convinced that we might be able to make this work that we chipped away with incremental modifications to this system. This is our current detector. And you can see that it looks a lot different. The duct tape is gone, and we added a second detector on top of the breast, which has further improved our tumor detection. So how does this work? The patient receives an injection of a radio tracer that's taken up by rapidly proliferating tumor cells, but not by normal cells, and this is the key difference from mammography. Mammography relies on differences in the appearance of the tumor from the background tissue, and we've seen that those differences can be obscured in a dense breast. But MBI exploits the different molecular behavior of tumors, and therefore, it's impervious to breast density. After the injection, the patient's breast is placed between the detectors. And if you've ever had a mammogram -- if you're old enough to have had a mammogram -- you know what comes next: pain. You may be surprised to know that mammography is the only radiologic study that's regulated by federal law, and the law requires that the equivalent of a 40-pound car battery come down on your breast during this study. But with MBI, we use just light, pain-free compression. (Applause) And the detector then transmits the image to the computer. So here's an example.", "cs": "Říci, že jsme čelili velké dávce skepticismu v těch prvních letech, by bylo velmi zdrženlivé vyjádření. Ale byli jsme přesvědčeni, že to můžeme dovést k úspěchu, a tak jsme postupné detektor zdokonalovali, až jsme došli k tomuto. Toto je náš současný model a jak vidíte, vypadá docela jinak. Lepicí páska je pryč a přidali jsme druhý detektor, který zvýšil citlivost detektoru. Tak jak to funguje? Pacient dostane injekci stopového prvku, který vstoupí do buněk nádoru, které se rychle množí, ale ne do normálních buněk. Toto je zásadní rozdíl od mamografie. Mamografie spoléhá na rozdíly vzhledu nádoru a okolní tkáně. A viděli jsme, že ten rozdíl mizí u hustého prsu. Ale MBI využívá rozdílného chování molekul nádoru a je tedy nezávislé na hustotě prsu. Po injekci se prs pacientky vloží mezi detektory. Pokud Vám dělali mamograf, pokud jste dost stará a byla jste na mamografu, víte, co přijde potom: bolest. Možná Vás překvapí, že mamograf je jediná radiologická procedura regulovaná federálním zákonem, který vyžaduje, aby váha 20 kilové autobaterie byla vložena na Váš prs, během tohoto měření. Ale pro MBI užíváme bezbolestné, lehké stisknutí. (potlesk) A detektor pošle obraz do počítače. Tady je příklad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The moment a sound of a chainsaw is heard in the forest, the device picks up the sound of the chainsaw, it sends an alert through the standard GSM network that's already there to a ranger in the field who can in fact show up in real time and stop the logging. It's no more about going out and finding a tree that's been cut. It's not about seeing a tree from a satellite in an area that's been clear cut, it's about real-time intervention. So I said it was the cheapest and fastest way to do it, but in fact, actually, as you saw, they weren't able to do it, so it may not be so cheap and fast. But if the devices in the trees were actually cell phones, it could be pretty cheap. Cell phones are thrown away by the hundreds of millions every year, hundreds of millions in the U.S. alone, not counting the rest of the world, which of course we should do, but in fact, cell phones are great. They're full of sensors. They can listen to the sounds of the forest. We do have to protect them. We have to put them in this box that you see here, and we do have to power them.", "cs": "V okamžiku, kdy je slyšet v lese zvuk motorové pily, zařízení zaznamená zvuk pily, vyšle upozornění přes standardní GSM síť, která tam je, strážci v terénu, který se může objevit v reálném čase a zastavit těžbu. Už to není o tom vyjít a najít uříznutý strom. Není to o pozorování stromů přes satelit, ve vykácené oblasti. Je to zásah v reálném čase. Jak jsem řekl, je to nejlěvnější a nejrychlejší způsob, ale oni, jak jste viděli, nejsou schopni to zastavit, takže to nemusí být tak levné a rychlé. Ale pokud by zařízení ve stromech byly opravdu mobily, mohlo by to být docela levné. Mobilní telefony jsou vyhazovány po stovkách milionů ročně, stamiliony jen ve Spojených státech, nepočítaje zbytek světa, což bychom měli, ale ve skutečnosti, mobily jsou skvělé. Jsou plné čidel. Mohou poslouchat zvuky pralesa. Musíme je ochránit. Musíme je dát do obalu, jak vidíte, a musíme je napájet."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You're just going to do it and do it and do it, even if you're terrified and just paralyzed and having an out-of-body experience, until you have this moment where you say, 'Oh my gosh, I'm doing it. Like, I have become this. I am actually doing this.'\" So that's what I did. Five years in grad school, a few years, you know, I'm at Northwestern, I moved to Harvard, I'm at Harvard, I'm not really thinking about it anymore, but for a long time I had been thinking, \"Not supposed to be here.\" So at the end of my first year at Harvard, a student who had not talked in class the entire semester, who I had said, \"Look, you've gotta participate or else you're going to fail,\" came into my office. I really didn't know her at all. She came in totally defeated, and she said, \"I'm not supposed to be here.\" And that was the moment for me. Because two things happened. One was that I realized, oh my gosh, I don't feel like that anymore. And the second was, she is supposed to be here! Like, she can fake it, she can become it. So I was like, \"Yes, you are! You are supposed to be here!", "cs": "Prostě to uděláš a znovu a znovu, i když se budeš bát a budeš paralyzovaná a budeš mít pocit, že jsi mimo, dokud nepřijde chvíle, kdy si řekneš, „No páni, dělám to. Skutečně jsem se tím stala. Opravdu to dělám.“ Takže jsem to tak udělala. Pět let na doktorátě, po pár letech na Northwestern jsem se přesunula na Harvard, a na Harvardu už o tom ani nepřemýšlím, ale dlouho jsem si říkala „Neměla bych tu být. Neměla bych tu být.“ Takže na konci prvního roku na Harvardu, studentka, která za celý semestr ve třídě nepromluvila, které jsem řekla, „Podívej, budeš se muset zapojit, jinak neprojdeš,“ přišla do mé kanceláře. Vůbec jsem ji neznala. Přišla s výrazem poraženého člověka a řekla, „Neměla bych tu být.“ A to byl pro mne ten okamžik. Staly se totiž dvě věci. Zaprvé jsem si uvědomila, oh můj bože, už se tak vůbec necítím. Už se tak necítím, ale ona ano, a já vím, jaké to je. Zadruhé, ona tu má být! Může to předstírat, může se tím stát. Takže jsem jí řekla, „Ano, máš tu být."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Cultural and linguistic organisations, tourist authorities and public information services have their own ‘press area’. The series is being broadcast in 10 European countries and more than 20 radio stations in six other countries are already interested in re-broadcasting it. PARTNERSHIP:Radiofabrik (AT), Deutsche Welle (DE), Polskie Radio (PL)TARGET LANGUAGES: French, German, Polish AGE GROUP: 15–35WEBSITE: http://www.missioneurope.eu PROJECT DURATION: Start: 2004End: 2007 ‘Mum, Dad & Me — Toddlers’ clubs’ get the whole family involved in language learning ‘Mum, Dad & Me — Toddlers’ clubs’ aims to make foreign languages accessible to pre-school children by introducing them to language learning in the company of their closest family members. Very young children — toddlers — attend language clubs with their parents, grandparents, sisters or brothers and become accustomed to other children and to the school environment. An additional objective is to familiarise their family members with the same language, if they do not know it already. art, craft and computers. The involvement of parents in the process is of crucial importance and is an innovative aspect of the project. It is an important start to lifelong learning not only for the children, but also for their parents. By sharing their ideas in friendly and mutu-ally-supportive groups, they too find it easier to study a language.In terms of personal development, the project provides support to mothers, who, while taking care of their children at home, may feel a little isolated and appreciate the chance to learn another language.", "cs": "Svoje vlastní „tiskové středisko“ mají kulturní a jazykové organizace, turistické organizace a služby pro veřejné informační služby. Série se vysílá v deseti evropských zemích a o její opakované vysílání projevilo zájem více než 20 rádiových stanic z dalších šesti zemí. CÍLOVÉ JAZYKY: francouzština, němčina, polština VĚKOVÁ SKUPINA: 15–35 let WEBSITE: http://www.missioneurope.eu DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2004Datum ukončení: 2007 Mum Dad & Me – Toddlers’ Clubs zapojí do studia jazyků celou rodinu ním prvkem. Je to důležitý start celoživotního studia nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče. Sdílením svých myšlenek v přátelských a navzájem se podporujících skupinách také zjistí, že studium jazyka je snazší. Mum Dad & Me – Toddlers’ Clubs (Máma, táta & já – klub malých dětí) se snaží zpřístupnit cizí jazyky pro předškolní děti tím, že je uvede do studia jazyka ve společnosti členů jejich nejbližší rodiny. Velmi malé děti – batolata – navštěvují jazykové kluby se svými rodiči, prarodiči, sestrami nebo bratry, zvyknou si na jiné děti a na školní prostředí. Dalším záměrem je seznámit členy jejich rodiny se stejným jazykem, pokud jej už neznají. Pokud se jedná o osobní rozvoj, poskytuje projekt podporu matkám, které, zatímco pečují doma o děti, se mohou cítit trochu izolované a oceňují šanci učit se jiný jazyk. Projekt dává stejnou příležitost podílet se na rozvoji svých dětí také otcům. Projekt podporuje studium jazyka v uvolněné a neformální atmosféře klubů formou hry, zpěvu, tance, divadelní hry, umění, řemesla a počítačů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je načase nasadit vládě uzdu PALO ALTO – Nynější finanční krize v Evropě nabízí unikátní aktualizaci Leninova výroku, že nic zemi nedestabilizuje tak jako útěk trhů od její měny. Měnovou unii v dnešní EU nedestabilizuje nic tak jako útěk trhů od svrchovaného dluhu jednoho z jejích členů. Rozvrat způsobený řeckou dluhovou krizí a obavou z obdobných problémů v Irsku, Portugalsku, Španělsku a Itálii šíří strach ohledně stability evropských bank, světové finanční soustavy, eurozóny i globální ekonomiky. Tyto obavy nedávno zazněly i ze slov německé kancléřky Angely Merkelové, která ještě přidala znepokojení nad tím, zda krizi vůbec přežije euro. Záchranný balíček ve výši 750 miliard eur (téměř bilion dolarů) od EU, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu zajišťuje na mezinárodních trzích jen krátkou úlevu. Už teď ji střídá střízlivější analýza krize a efektivity reakce na ni. Zásadní problémy, na něž eurozóna naráží, ovšem finanční sanace nevyřeší; přinejlepším zajistí čas na rozšíření nevyhnutelných bolestivých korekcí rozložených v čase a napříč obyvateli. Přináší ale svá vlastní závažná rizika morálního hazardu a ztráty věrohodnosti a nezávislosti ECB. Fundamentálním problémem Řecka jsou jeho zbytnělé fiskální závazky, umožněné nízkými výpůjčními náklady po přístupu k euru. Problémy se ale neomezují jen na Řecko – ani výhradně na další země na okraji eurozóny. Fiskální nerozvážnost je široce rozšířená napříč Evropou a velkou částí okolního světa.", "en": "Time to Constrain Government PALO ALTO –The current financial crisis in Europe providesa unique update to Lenin’s dictum that nothing so destabilizes a country as a run on its currency. In today’s EU, nothing so destabilizes a currency union as a flight from a member’s sovereign debt. The turmoil from the Greek debt crisis and concern over analogous problems in Ireland, Portugal, Spain, and Italy have spread fears about the stability of European banks, the global financial system, the eurozone, and the global economy. German Chancellor Angela Merkel recently echoed these fears in public and added worries over whether the euro will survive the crisis. The €750 billion (almost $1 trillion) bailout package from the EU, the European Central Bank, and the International Monetary Fund provided only a brief respite in international markets. This has now given way to a more sober analysis of the crisis and the efficacy of the response. The bailout is no solution to the fundamental problems that the eurozone confronts; at best, it buys time to spread the inevitable wrenching adjustments over time and across people. And it carries its own serious risks of moral hazard and the loss of the ECB’s credibility and independence. The fundamental problem for Greece is its bloated fiscal commitments, enabled by lower borrowing costs when it joined the euro. But the problems are not limited to Greece – or even to the other countries on the eurozone’s periphery. Fiscal folly is widespread throughout Europe and much of the rest of the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obrovský obchodní deficit nabízí podívanou na to, jak si nejbohatší země na světě půjčuje v zahraničí téměř dvě miliardy dolarů denně, čímž přispívá ke slabému dolaru a představuje významný zdroj globální nejistoty. Možná by mohla existovat určitá naděje do budoucna, kdyby se Bush přihlásil ke svým chybám a změnil kurz. Ale to ne: Bush odmítá přijmout za ekonomiku zodpovědnost, stejně jako jeho administrativa nepřijímá zodpovědnost za selhání v Iráku. Když administrativa v roce 2003 viděla, že její daňové škrty pro bohaté nedokázaly ekonomiku stimulovat, jak bylo přislíbeno, odmítla svou strategii revidovat a místo toho jen předepsala vyšší dávky téhož léku. Dnes slibuje, že zavede tyto daňové škrty natrvalo. Skutečné riziko spočívá v tom, že se Bush v případě znovuzvolení pokusí tento konkrétní slib dodržet. Na konci srpna jsem se připojil k devíti dalším americkým laureátům Nobelovy ceny za ekonomii a podepsal jsem otevřený dopis americké veřejnosti. Je těžké přimět jakékoliv dva ekonomy - tím méně dva nositele Nobelovy ceny -, aby se na něčem shodli. V tomto případě však byly naše obavy natolik hluboké, že překonaly veškeré neshody. Napsali jsme: „Prezident Bush a jeho administrativa nastoupili neuvážený a extrémní kurz, který ohrožuje dlouhodobé hospodářské zdraví naší země… Rozdíly mezi prezidentem Bushem a Johnem Kerrym v otázce řízení ekonomiky jsou větší než v případě kterýchkoliv prezidentských voleb, jež jsme zažili. Prezident Bush se domnívá, že daňové škrty, z nichž mají prospěch nejbohatší Američané, jsou odpovědí téměř na každý ekonomický problém.\" Stejně jako v jiných otázkách se Bush i zde zoufale mýlí a je příliš dogmatický, než aby to přiznal.", "en": "The huge trade deficit provides the spectacle of the world's richest country borrowing almost two billion dollars a day from abroad, contributing to the weak dollar and representing a major source of global uncertainty. There might be some hope for the future if Bush owned up to his mistakes and changed course. But no: Bush refuses to take responsibility for the economy, just as his administration fails to take responsibility for its failures in Iraq. In 2003, having seen that its tax cuts for the rich had failed to stimulate the economy as promised, the administration refused to revise its strategies, but instead just prescribed more of the same medicine. It now promises to make those tax cuts permanent. The real risk is that this is one promise that Bush, if re-elected, will try to keep. At the end of August, I joined nine other American Nobel Prize winners in economics in signing an open letter to the American public. It is hard to get any two economists - let alone two Nobel Prize winners - to agree on anything. But in this case our concerns were so grave as to overcome any disagreements. We wrote: \"President Bush and his administration have embarked on a reckless and extreme course that endangers the long-term economic health of our nation…. The differences between President Bush and John Kerry with respect to leadership on the economy are wider than in any other Presidential election in our experience. President Bush believes that tax cuts benefiting the most wealthy Americans are the answer to almost every economic problem.\" Here, as elsewhere, Bush is dead wrong, and too dogmatic to admit it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ačkoliv se ukázalo, že není vhodným dárcem pro tuto konkrétní mladou ženu, zeptala se jí sestra, jestli by nebyla ochotná darovat někomu jinému. Souhlasila a přidala se tak k rostoucímu počtu těch, co darují ledviny cizím lidem. (Vím o jedné, kterou k tomu dovedla diskuze nad “Hladomor, bohatství a morálka“ v hodinách filozofie) Během jedné deštivé noci narazil Baba Amte, syn bohatého indického vlastníka půdy, na umírajícího malomocného. Baba překonal svou počáteční nechuť a strach z chycení choroby a zakryl malomocného před deštěm. Zkušenost z toho s ním zůstala a dovedla ho až k založení kolonie malomocných. Během pár let zde žilo několik tisíc malomocných a lidí s dalšími postiženími v prosperující komunitě. Když Baba zemřel, jeho syn v této práci pokračoval. Sue Hoagové bylo 12, když četla knihu o rodině, která adoptovala několik chudých dětí a od té doby to chtěla udělat také. Když potkala a vdala se za Hectora Badeau, rozhodli se mít dvě vlastní děti a dvě adoptovat. Tak i udělali, ale nemohli se zbavit vědomí, že byly i další děti zoufale potřebující dobrý domov – děti, u kterých byla adopce nepravděpodobná kvůli jejich postižení, rase, věku, či minulému násilí. Hoagová a Badeau vůbec nebyli bohatí, ale skončili s rodinou 20 adoptovaných dětí, stejně jako jejich dvou biologických.", "en": "Though she turned out not to be a good match for the young woman, a nurse asked her if she would be willing to donate her kidney to someone else. She agreed, joining an increasing number of people who donate their kidneys to strangers. (I know of one who was prompted to do so by a philosophy class discussion of “Famine, Affluence, and Morality.”) One rainy night, Baba Amte, the son of a wealthy Indian landowner, encountered a dying leper. Baba overcame his initial disgust and fear of catching the disease and shielded the leper from the rain. The experience stayed with him, leading him to found a leper colony. Within a few years, several thousand lepers and people with other disabilities were living there in a thriving community. After Baba died, his sons carried on his work. Sue Hoag was 12 when she read a book about a family that adopted several needy children, and from then on she wanted to do that, too. When she met and married Hector Badeau, they decided to have two children of their own and adopt two. They did so, but they could not shut out the knowledge that other children were in desperate need of a good home – children who were unlikely to be adopted because of a disability or their race, age, or a history of violence. Hoag and Badeau were not at all wealthy, but they ended up with a family of 20 adopted children, as well as their two biological children."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For so much of my life, I wanted something else to make me happy. I thought if I had the right house or the right car or the right man in my life, then I could be happy. But when I wrote that obituary exercise, I actually grew up a little bit in that moment and realized that I needed to create my own future. I couldn't just wait passively for happiness to come and find me. And I suppose I'm a selfish environmentalist. I plan on being around for a long time, and when I'm 90 years old, I want to be happy and healthy. And it's very difficult to be happy on a planet that's racked with famine and drought. It's very difficult to be healthy on a planet where we've poisoned the earth and the sea and the air. So, shortly, I'm going to be launching a new initiative called Eco-Heroes. And the idea here is that all our Eco-Heroes will log at least one green deed every day. It's meant to be a bit of a game. We're going to make an iPhone app out of it. We just want to try and create that awareness because, sure, changing a light bulb isn't going to change the world, but that attitude, that awareness that leads you to change the light bulb or take your reusable coffee mug, that is what could change the world. I really believe that we stand at a very important point in history. We have a choice. We've been blessed, or cursed, with free will. We can choose a greener future, and we can get there if we all pull together to take it one stroke at a time. Thank you. (Applause)", "cs": "Hrozně dlouho jsem ve svém životě chtěla něco, co by mne učinilo šťastnou. Myslela jsem, že když budu mít ten pravý dům, to pravé auto, případně toho pravého muže, potom budu šťastná. Ale když jsem si psala tenhle cvičný nekrolog, trošku jsem v ten moment povyrostla a zjistila, že svou budoucnost si musím stvořit sama. Nemohu nečinně čekat, až štěstí přijde a najde si mne. A já jsem sobecká environmentalistka. Plánuji tu být ještě dlouho a až mi bude 90, chci být šťastná a zdravá. A je velmi těžké být šťastná na planetě, která je soužená hladem a žízní. Je velmi těžké být zdravá na planetě, které jsme otrávili zemi a moře a vzduch. V krátkosti, chystám se spustit novou iniciativu nazvanou Eko-Hrdinové. A její myšlenka bude, že všichni naši Eko-Hrdinové se budou snažit zaznamenat aspoň 1 zelený skutek denně. Je to míněno tak trochu jako hra. Chystáme aplikaci na iPhone. Chceme zkusit vytvořit to povědomí, protože, samozřejmě, výměna jedné žárovky svět nezmění, ale ten přístup, to povědomí, které vede k výměně žárovky nebo pořízení si termohrnku na kafe, to svět změnit může. Já opravdu věřím, že stojíme na důležitém místě dějin. Máme na výběr. Jsme požehnáni nebo prokleti darem svobodné vůle. Můžeme si vybrat zelenější budoucnost. A dosáhneme jí, pokud všichni zabereme a uděláme jeden záběr po druhém. Děkuji. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Quantum tunneling suggests that a particle can hit an impenetrable barrier, and yet somehow, as though by magic, disappear from one side and reappear on the other. The nicest way of explaining it is if you want to throw a ball over a wall, you have to give it enough energy to get over the top of the wall. In the quantum world, you don't have to throw it over the wall, you can throw it at the wall, and there's a certain non-zero probability that it'll disappear on your side, and reappear on the other. This isn't speculation, by the way. We're happy -- well, \"happy\" is not the right word -- (Laughter) we are familiar with this. (Laughter) Quantum tunneling takes place all the time; in fact, it's the reason our Sun shines. The particles fuse together, and the Sun turns hydrogen into helium through quantum tunneling. Back in the 70s and 80s, it was discovered that quantum tunneling also takes place inside living cells. Enzymes, those workhorses of life, the catalysts of chemical reactions -- enzymes are biomolecules that speed up chemical reactions in living cells, by many, many orders of magnitude. And it's always been a mystery how they do this. Well, it was discovered that one of the tricks that enzymes have evolved to make use of, is by transferring subatomic particles, like electrons and indeed protons, from one part of a molecule to another via quantum tunneling. It's efficient, it's fast, it can disappear -- a proton can disappear from one place, and reappear on the other. Enzymes help this take place. This is research that's been carried out back in the 80s, particularly by a group in Berkeley, Judith Klinman. Other groups in the UK have now also confirmed that enzymes really do this. Research carried out by my group -- so as I mentioned, I'm a nuclear physicist, but I've realized I've got these tools of using quantum mechanics in atomic nuclei, and so can apply those tools in other areas as well. One question we asked is whether quantum tunneling plays a role in mutations in DNA. Again, this is not a new idea; it goes all the way back to the early 60s.", "cs": "Kvantové tunelování říká, že částice může narazit na nepropustnou bariéru, a přesto nějak, jakoby magicky, zmizet na jedné straně a objevit se na druhé. Nejlépe si to lze vysvětlit tak, že když chcete přehodit míč přes zeď, musíte mu dát dostatek energie, aby se přes ni dostal. V kvantovém světě nemusíte míč přes zeď házet, můžete ho hodit na zeď a on s jistou nenulovou pravděpodobností na vaší straně zmizí a objeví se na druhé. Tohle mimochodem není spekulace. Jsme rádi – no, „rádi“ není to pravé slovo – (Smích) Důvěrně ho známe. (Smích) Ke kvantovému tunelování dochází v jednom kuse. Je to vlastně důvod, proč Slunce svítí. Částice spolu fúzují a Slunce mění pomocí kvantového tunelování vodík na helium. Již v 70. a 80. letech bylo zjištěno, že ke kvantovému tunelování dochází i uvnitř živých buněk. Enzymy, tažní koně života, katalyzátory chemických reakcí – jsou biomolekuly, které urychlují chemické reakce v živých buňkách o mnoho řádů. A vždycky bylo záhadou, jak to dělají. No a zjistilo se, že jedním z triků, který si enzymy vyvinuly k použití, je přesun subatomárních částic, jako jsou elektrony a dokonce protony, z jedné části molekuly do jiné pomocí kvantového tunelování. Je to účinné, rychlé, umožňuje to, aby mizely – proton může z jednoho místa zmizet a objevit se na jiném. Enzymy tomu napomáhají. Toto je výzkum, který se uskutečnil už v 80. letech, zejména skupinou v Berkeley, Judith Klinmanovou. Jiné skupiny ve Velké Británii teď také potvrdily, že to enzymy skutečně dělají. Výzkum vedený mojí skupinou – a jak jsem už zmínil, jsem jaderný fyzik, ale uvědomil jsem si, že mám nástroje využívající kvantovou mechaniku v atomových jádrech, a že je mohu aplikovat také v jiných oblastech. Kladli jsme si otázku, jestli kvantové tunelování hraje roli při mutacích v DNA. A to opět není nová myšlenka, je známa už od začátku 60. let."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Voda jako mírová síla MUMBAÍ – K výměně stráží ve 38. poschodí budovy Organizace spojených národů v New Yorku, kde funkci generálního tajemníka OSN od Pan Ki-muna převzal António Guterres, došlo v době, kdy představa míru a konfliktu prochází jemnou proměnou. Konkrétně se začíná náležitě uznávat úloha přírodních zdrojů, zejména vody. Tato změna pomalu přicházela už dlouho. Pan i jeho předchůdce Kofi Annan už zhruba dvě desítky let tvrdí, že ochrana a sdílení přírodních zdrojů, zejména vody, má pro mír a bezpečnost zásadní význam. Až loni v listopadu však téma získalo všeobecné uznání, když Senegal, předsedající ten měsíc Radě bezpečnosti OSN, uspořádal vůbec první oficiální debatu OSN o vodě, míru a bezpečnosti. Na debatě, otevřené všem členským státům OSN, se sešli zástupci 69 vlád, kteří společně vyzvali, aby se voda změnila z potenciálního zdroje krize v nástroj míru a spolupráce. Několik týdnů nato Guterres jmenoval svou náměstkyní Aminu Mohammed, bývalou nigerijskou ministryni životního prostředí. Sílící uznání strategického významu vody je odrazem globálního dění. Během posledních tří let přehrady Tabqa, Tišrín, Mosul a Fallúdža na řekách Tigris a Eufrat dobyl Islámský stát (ISIS). Následně nad nimi ISIS opět ztratil kontrolu, ale vždy je stihl zneužít k zaplavení či vyhladovění obyvatel po proudu, aby je přinutil se vzdát. Mnozí analytici doufají, že ISIS bude během příštích několika měsíců z Iráku a Sýrie vytlačen. To ale neznamená, že se uskupení rozpadne; právě naopak, mohlo by nejspíš přesídlit do příhraničních oblastí mezi Libyí a Čadem a ohrožovat města a vodohospodářská zařízení na západě Afriky. Tuto taktiku nevyužívá výhradně ISIS. Extremistické skupiny v jižní Asii také vyhrožovaly útoky na vodohospodářskou infrastrukturu. Využít vodních zdrojů k získání strategické výhody navíc samozřejmě mohou i státní aktéři. Význam vody v jedenadvacátém století – srovnatelný s ropou ve století dvacátém – lze stěží nadsadit. Někteří strategičtí experti jej přesto nadále podceňují. Skutečnost je taková, že ropa má alternativy jako zemní plyn, větrnou, solární a jadernou energetiku.", "en": "Water as a Force for Peace MUMBAI – The changing of the guard on the 38th floor of the United Nations building in New York, with António Guterres taking over for Ban Ki-moon as UN Secretary-General, has taken place at a time when notions about peace and conflict are undergoing a subtle change. In particular, the role of resources – and especially water – is getting the recognition it deserves. This has been a long time coming. Both Ban and his predecessor, Kofi Annan, have argued for some two decades that protecting and sharing natural resources, particularly water, is critical to peace and security. But it was not until last November that the issue gained widespread acknowledgement, with Senegal – that month’s UN Security Council president – holding the UN’s first-ever official debate on water, peace, and security. Open to all UN member states, the debate brought together representatives of 69 governments, which together called for water to be transformed from a potential source of crisis into an instrument of peace and cooperation. A few weeks later, Guterres appointed Amina Mohammed, a former Nigerian environment minister, as his deputy secretary-general. The growing recognition of water’s strategic relevance reflects global developments. In the last three years, the Islamic State (ISIS) captured the Tabqa, Tishrin, Mosul, and Fallujah dams on the Tigris and Euphrates Rivers. ISIS subsequently lost control of all of them, but not before using them to flood or starve downstream populations, to pressure them to surrender. Many analysts hope that ISIS will finally be eliminated from Iraq and Syria in the next few months. But that does not mean that the group will disband; on the contrary, it may well relocate to the border areas between Libya and Chad, putting West African cities and water installations at risk. This tactic is not exclusive to ISIS. Extremist groups in South Asia have also threatened to attack water infrastructure. And of course state actors, too, can use water resources to gain a strategic advantage. The importance of water in the twenty-first century – comparable to that of oil in the twentieth – can hardly be overstated. Yet some strategic experts continue to underestimate it. The reality is that oil has alternatives like natural gas, wind, solar, and nuclear energy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve třetím čtvrtletí roku 2013 růst německého exportu zpomalil a francouzský export klesl. Po výkyvu směrem vzhůru počátkem roku se snížil také japonský export. Pouze ten americký si díky slabšímu dolaru udržel určitou sílu. Když se ve 30. letech zhroutil zlatý standard, nedokázali se světoví představitelé dohodnout na koordinované reflaci globální ekonomiky. Ekonom Barry Eichengreen v knize Zlaté okovy uvedl, že absence koordinované akce prodloužila proces globálního zotavování. Takové otálení je nákladné a zvyšuje riziko hnisání patologických jevů, které léčbu dále protáhnou. Navzdory nepříznivým politickým okolnostem by měl tedy dnes Blanchard vystoupit s ještě smělejší výzvou. Stále nežijeme v „normálních“ časech a stále přetrvávají „zlovolné cykly“. Další globální fiskální stimul – zaměřený na veřejné investice do infrastruktury a vzdělání – by poskytl adrenalinovou injekci potřebnou pro robustní zotavení. Vyšší veřejné investice jsou dvojím požehnáním. Mohou vytrhnout svět ze současné strnulosti a mohou fungovat jako pojistka proti „sekulární stagnaci“. USA, Německo, Velká Británie, Francie a Čína by měly postupovat společně a tento stimul poskytnout. Jinak se trvalé globální zotavení opět nemusí dostavit, v kterémžto případě by i rok 2014 mohl skončit na nízkém rychlostním stupni.", "en": "In the third quarter of 2013, Germany’s export growth slowed and French exports fell. After a spike earlier in the year, Japan’s exports have also contracted. Only US exports have maintained some traction, thanks to the weaker dollar. In the 1930’s, after the gold standard broke down, world leaders could not agree on coordinated reflation of the global economy. In his book Golden Fetters, the economist Barry Eichengreen argued that the lack of coordinated action dragged out the global recovery process. Such delays are costly, and risk allowing pathologies to fester, prolonging the healing process further. Now, despite unfavorable political circumstances, Blanchard should make an even bolder call. These are still not “normal” times, and the “vicious cycles” persist. Another global fiscal stimulus – focused on public investment in infrastructure and education – would deliver the adrenaline shot needed for a robust recovery. More public investment is twice blessed. It can shake the world out of its stupor; and it can safeguard against “secular stagnation.” The US, Germany, the United Kingdom, France, and China should act together to provide that boost. Otherwise, a sustainable global recovery may remain elusive, in which case 2014 could end in low gear as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In another case, 3464/2004/(TN)TS, the Ombudsman found no maladministration regarding Parliament's issuance of a recovery order against a retired official, but criticised the institution for the manner in which it had carried this out, that is, without informing the complainant of its decision or of its rationale. After the Ombudsman decided to conduct further inquiries in case 3778/2005/ELB involving a delay of eight years in issuing a recovery order, the Commission cancelled the order, also recognising that the costs of recovering the monies were likely to exceed the debt itself. In another case, 2879/2008/BU, after the Ombudsman initiated a simplified procedure, the Commission agreed to cancel a recovery order of less than eUR 200 concerning interest due.The Ombudsman closed nine cases in 2008 relating to the external relations (ReLeX) domain of the Commission's activities. Three of these cases related to various problems concerning the \"Junior Experts\" programme for the Commission's Delegations. The nature of the problems included selection35, recruitment and working conditions36 and living allowance adaptations37. The Ombudsman also closed several cases concerning grading decisions for local agents38, dismissal of consultants working for an EU-funded project39, refusal to envisage special arrangements concerning the participation of local agents in competitions organised by EPSO40 and recruitment procedures for IT managers in the Commission's Delegations41. The outcome of these inquiries varies consider- The European Ombudsman — Annual Report 2008 ably but the relatively high number of complaints received by the Ombudsman appears to indicate that there is room for improvement in the domain of staff management in this highly decentralised area of the Commission's activity. The Ombudsman is pleased to acknowledge that, in the field of staff complaints, a considerable number of cases resulted in positive outcomes because of the proactive attitude of the administra- The Ombudsman is pleased to acknowledge that, in the field of staff complaints, a considerable number of cases resulted in positive outcomes because of the proactive attitude of the administration. tion. In case 1918/2007/ELB, relating to a complaint about delays in implementing a series of court judgments relating to the complainant's career, the Commission settled the matter to the complainant's satisfaction.", "cs": "V dalším případu,3464/2004/(TN)TS, veřejný ochránce práv nezjistil nesprávný úřední postup při vydání inkasního příkazu Parlamentem pro úředníka, který odešel do důchodu, kritizoval však orgán za způsob, jakým to provedl, tj. aniž by stěžovatele informoval o svém rozhodnutí a jeho důvodech. Poté, co veřejný ochránce práv rozhodl o provedení dalších šetření v případu 3778/2005/ELB, který se týkal prodlevy při vydání inkasního příkazu v délce osmi let, Komise příkaz zrušila a uznala rovněž, že by náklady na zpětné získání peněžních prostředků byly pravděpodobně vyšší než samotný dluh. V jiném případu, 2879/2008/BU, Komise poté, co veřejný ochránce práv zahájil zjednodušené řízení, souhlasila se zrušením inkasního příkazu s částkou nižší než 200 eUr v souvislosti s dlužnými úroky.V roce 2008 veřejný ochránce práv uzavřel devět případů týkajících se oblasti vnějších vztahů (Relex) činností Komise. Tři z těchto případů souvisely s různými problémy týkajícími se programu „Junior Experts“ pro delegace Komise. Povaha problémů zahrnovala výběr35, nábor a pracovní podmínky36 a úpravy příplatků na životní náklady37. Veřejný ochránce práv uzavřel rovněž několik případů týkajících se rozhodnutí o zařazení místních zaměstnanců38, propuštění konzultantů pracujících pro projekt financovaný EU39, odmítnutí zvláštních ujednání týkajících se účasti místních zaměstnanců ve výběrových řízeních pořádaných Epso40 a přijímání manažerů informačních technologií v delegacích Komise41. Výsledek těchto šetření se značně liší, avšak poměrně vysoký počet stížností, které veřejný ochránce práv obdržel, naznačuje, že v této vysoce decentralizované oblasti činnosti Komise existuje prostor pro zlepšení v oblasti personálního řízení.Veřejný ochránce práv s potěšením potvrzuje, že u stížností zaměstnanců vedl značný počet případů k pozitivním výsledkům kvůli aktivnímu postoji daného orgánu. V případu 1918/2007/ELB, který Veřejný ochránce práv s potěšením potvrzuje,že u st�žnost� zaměstnanců vedl značný početpřípadů k pozitivním výsledkům kvůli aktivnímupostoji daného orgánu. souvisel se stížností ohledně průtahů při výkonu řady rozsudků týkajících se profesního postupu stěžovatele, Komise záležitost vyřešila ke spokojenosti stěžovatele."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Just a tiny little minute, but eternity is in it.\" If I were to charge each and every one of us, I would want to say something like, \"Every day, every day, take just one extra minute and do some justice. You don't have to -- I mean, some people spend their careers and their lives, like public defenders, doing justice every day. But in your professional lives, whatever you do, take time out to just do some justice. Make a colleague feel better. If you hear something that's sexist, don't laugh, speak up. If someone is down, lift them up, one extra minute each day, and it'll be a great, great place. I want to show you something. Now, above me is a picture of David McCallum. This is the day he was released from prison. After 30 years, he got to hug a niece he had never been able to touch before. And I asked him then, I said, \"What's the first thing you want to do?\" And he said, \"I just want to walk on the sidewalk without anybody telling me where to go.\" Wasn't bitter, just wanted to walk on the sidewalk. I spoke to Mr. McCallum about two weeks ago. I went to New York. It was on the two-year anniversary of his release. And we talked, we laughed, we hugged, we cried. And he's doing quite well. And one of the things he said when we met with him is that he now has dedicated his life and his career to ensuring that nobody else is locked up unjustly. Justice, my friends, is a decision. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Jen maličkou, krátkou minutu, ale je v ní věčnost.\" Pokud bych měl obvinit každého jednoho z nás, chtěl bych říct něco takového: „Každý den, každý den si vyhraďte jen jednu minutu a vykonejte nějakou spravedlnost. Nemusíte -- Někteří lidé tráví své kariéry a životy, jako veřejní obhájci, konáním spravedlnosti každý den. Ale ve svých profesních životech, ať děláte cokoli, dejte si pauzu a jen vykonejte nějakou spravedlnost. Zlepšete náladu kolegovi. Pokud uslyšíte něco sexistického, nesmějte se, promluvte. Pokud je někdo na dně, pozvedněte ho, jedna minuta navíc každý den, a bude to skvělé, skvělé místo. Chci vám něco ukázat. Nade mnou je fotka Davida McCalluma. Toto je den, kdy byl propuštěn z vězení. Po 30 letech mohl obejmout neteř, které se dosud nemohl nikdy dotknout. Tehdy jsem se ho zeptal, „Co chcete udělat jako první?\" Řekl: „Chci se jen projít po chodníku, aniž by mi někdo říkal, kam mám jít.\" Nebyl zahořklý, chtěl se jen projít po chodníku. Asi před dvěma týdny jsem mluvil s panem McCallumem, jel jsem do New Yorku. Bylo to dvouleté výročí jeho propuštění. Povídali jsme si, smáli jsme se, objali jsme se, plakali jsme. Daří se mu celkem dobře. Když jsme ho potkali, pověděl nám, že nyní věnuje svůj život a svou kariéru tomu, aby zajistil, že nikdo další nebude neprávem vězněn. Spravedlnost, přátelé, je rozhodnutí. Mockrát děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Money provides a nominal anchor The ECB singles out money from within the set of selected key indicators that it monitors and studies closely. This decision was made in recognition of the fact that monetary growth and inflation are closely related in the medium to long run (see also Section 4.5). This widely accepted relationship provides monetary policy with a firm and reliable nominal anchor beyond the horizons conventionally adopted to construct inflation forecasts. BOX 5.8 MONETARY AGGREGATES M1 includes currency, i.e. banknotes and coins, as well as balances that can immediately be converted into currency or used for cashless payments, such as overnight deposits. Given that many different financial assets are close substitutes, and that the nature and characteristics of financial assets, transactions and means of payment are changing over time, it is not always clear how money should be defined and which financial assets belong to which definition of money. Central banks usually define and monitor several monetary aggregates. M2 comprises M1 and, in addition, deposits with an agreed maturity of up to two years or redeemable at a period of notice of up to three months. These deposits can be converted into components of narrow money, but some restrictions may apply, such as the need for advance notification, penalties and fees. The ECB’s definitions of euro area monetary aggregates are based on harmonised definitions of the money-issuing sector and the money-holding sector, as well as of categories of monetary financial institution (MFI) liabilities. The money-issuing sector comprises MFIs resident in the euro area.", "cs": "Peníze jsou nominální kotvou Ve vybrané množině základních ukazatelů, které ECB pozorně sleduje a zkoumá, je výsadní role připisována penězům. Rozhodnutí přisoudit penězům zvláštní postavení bylo založeno na uznání skutečnosti, že růst peněžní zásoby a inflace spolu ve středně dlouhém až dlouhém období úzce souvisejí (viz také část 4.5). Tento obecně uznávaný vztah dává měnové politice jasnou a spolehlivou nominální kotvu i pro období RÁMEČEK 5.8 PENĚŽNÍ AGREGÁTY M1 zahrnuje oběživo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. jednodenní vklady. M2 zahrnuje M1 a navíc vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. Tyto vklady lze převést na složky peněz v užším slova smyslu, ale v některých případech mohou platit určitá omezení, jako např. nutnost dát výpověď, zaplatit pokutu nebo poplatek. Vzhledem k tomu, že mnoho finančních aktiv lze považovat za blízké substituty a že podoba a vlastnosti finančních aktiv, obchodů a platebních prostředků se s postupem času mění, není vždy úplně zjevné, jak definovat peníze a jak určit, která finanční aktiva jsou v různých definicích peněz zahrnuta. Centrální banky obvykle definují a sledují několik peněžních agregátů. M3 zahrnuje M2 a některé obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí, které sídlí v eurozóně. Patří sem dohody o zpětném odkupu, akcie/podílové listy fondů peněžního trhu a dluhopisy se splatností do dvou let (včetně papírů peněžního trhu). Vysoká míra likvidity a cenová jistota zajišťují, že jsou tyto instrumenty velmi podobné vkladům."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) And you can imagine what that would be like in your own life -- and I know this is true of some of you -- if you were drinking all day -- (Laughter) and then you switched from a depressant to a stimulant in your life. You would have better ideas. You would be sharper and more alert. So it's not an accident that a great flowering of innovation happened as England switched to tea and coffee. But the other thing that makes the coffeehouse important is the architecture of the space. It was a space where people would get together, from different backgrounds, different fields of expertise, and share. It was a space, as Matt Ridley talked about, where ideas could have sex. This was their conjugal bed, in a sense; ideas would get together there. And an astonishing number of innovations from this period have a coffeehouse somewhere in their story. I've been spending a lot of time thinking about coffeehouses for the last five years because I've been kind of on this quest to investigate this question of where good ideas come from. What are the environments that lead to unusual levels of innovation, unusual levels of creativity? What's the kind of environmental -- what is the space of creativity?", "cs": "Představte si, jak by vypadal Váš vlastní život - a někteří z Vás to opravdu vědí - jaké to je, pít celý den. A pak, když přepnete z omezovače na stimulant, najednou přichází i lepší nápady. Máte jasnější mysl, jste pozornější. A tak není náhoda, že takový nárůst inovací přišel s tím, jak Anglie přešla na čaj a kávu. Tato kavárna je ale důležitá ještě jedním aspektem a tím je rozvržení prostoru. Byl to prostor, kde se potkávali lidé různého původu a různé odbornosti a leccos vzájemně sdíleli. Byl to prostor, kde by Matt Ridley řekl, že mohou myšlenky mít sex. Manželské lože pro myšlenky. Myšlenky se zde mohou spojovat. A neuvěřitelné množství inovací z tohoto období má někde na počátku takovouto kavárnu. Přemýšlením o kavárnách jsem za posledních pět let strávil mnoho času ve snaze vypátrat odpověď na otázku, odkud se berou dobré nápady. Z jakého podhoubí vzniká neobyčejné množství inovací, neobyčejné kreativity? Jaké prostředí pro život a jaký prostor potřebuje kreativita?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We had 8,000 people play that game for eight weeks. They came up with 500 insanely creative solutions that you can go online, Google \"Superstruct,\" and see. So, finally, the last game, we're launching it March 3rd. This is a game done with the World Bank Institute. If you complete the game, you will be certified by the World Bank Institute as a Social Innovator, class of 2010. Working with universities all over sub-Saharan Africa, and we are inviting them to learn social innovation skills. We've got a graphic novel, we've got leveling up in skills like local insight, knowledge networking, sustainability, vision and resourcefulness. I would like to invite all of you to please share this game with young people, anywhere in the world, particularly in developing areas, who might benefit from coming together to try to start to imagine their own social enterprises to save the world. So, I'm going to wrap up now. I want to ask a question. What do you think happens next? We've got all these amazing gamers, we've got these games that are kind of pilots of what we might do, but none of them have saved the real world yet. Well I hope you will agree with me that gamers are a human resource that we can use to do real-world work, that games are a powerful platform for change. We have all these amazing superpowers: blissful productivity, the ability to weave a tight social fabric, this feeling of urgent optimism and the desire for epic meaning.", "cs": "Měli jsme v té hře 8000 lidí, kteří ji hráli 8 týdnů a přišli na 500 šíleně kreativních řešení, která najdete online, když si do googlu zadáte \"Superstruct\". A konečně, poslední hru jsme spustili 3. března. Je to hra vytvořená ve spolupráci s Institutem světové banky. Pokud hru dokončíte, dostanete certifikát od Institutu světové banky jako Sociální inovátor roku 2010. Spolupracujeme s univerzitami po celé subsaharské Africe a nabízíme jim možnost naučit se dovednosti v oblasti sociální inovace, Máme kreslený příběh. Máme zvyšování úrovní v dovednostech jako je lokální přehled, propojování znalostí, výdrž, představivost a vynalézavost. Ráda bych vás všechny vyzvala, abyste tuto hru šířili mezi mladé lidi po celém světě, zejména v rozvojových oblastech, kteří mohou mít užitek z toho, že se dají dohromady a začnou rozvíjet své vlastní sociální podniky na záchranu světa. Pokusím se to nyní shrnout. Chci vám položit otázku: Co myslíte, že se bude dít dál? Máme všechny ty úžasné hráče, máme hry, které jsou jakousi zkouškou toho, co bychom mohli udělat, ale žádná z nich ještě skutečný svět nezachránila. Doufám, že se mnou souhlasíte, že hráči jsou lidské zdroje, které můžeme využít pro práci ve skutečném světě, a že hry jsou silnou základnou pro změnu. Máme všechny ty úžasné superschopnosti - blaženou produktivitu, schopnost spřádat pevné sociální sítě, pocit naléhavého optimismu a touhu po epickém významu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Then I completed the Pompidou Center in Metz. It's a very popular museum now, and I created a big monument for the government. But then I was very disappointed at my profession as an architect, because we are not helping, we are not working for society, but we are working for privileged people, rich people, government, developers. So they hire us to visualize their power and money by making monumental architecture. That is our profession, even historically it's the same, even now we are doing the same. So I was very disappointed that we are not working for society, even though there are so many people who lost their houses by natural disasters. But I must say they are no longer natural disasters. For example, earthquakes never kill people, but collapse of the buildings kill people. That's the responsibility of architects. Then people need some temporary housing, but there are no architects working there because we are too busy working for privileged people. So I thought, even as architects, we can be involved in the reconstruction of temporary housing. So that is why I started working in disaster areas. 1994, there was a big disaster in Rwanda, Africa. Two tribes, Hutu and Tutsi, fought each other. Over two million people became refugees. But I was so surprised to see the shelter, refugee camp organized by the U.N.", "cs": "Pak jsem postavil muzeum v Metz. To je dnes velmi populární muzeum, tím jsem vytvořil pro vládu velký monument. Ale byl jsem tehdy velmi nespokojený, že moje povolání architekta neznamená pomáhat společnosti, ale práci pro privilegované lidi, bohaté lidi, vládu, developery, kteří mají peníze a moc, které jsou neviditelné, a oni si nás najímají, abychom zviditelnili jejich moc a peníze monumentální architekturou. To je naše profese a je to stejné v historii i v současnosti. Byl jsem velmi nespokojený, že nepracujeme pro společnost. Přestože bylo mnoho lidí, kteří přišli o přístřeší kvůli přírodním katastrofám. Ale musím říct, že už to nejsou přírodní katastrofy. Například zemětřesení nikdy lidi nezabije, zřícení budov ano. To je úkolem architektů. Lidi potřebují po zemětřesení někde bydlet, ale nenajdete tam architekta, protože máme plné ruce práce pro privilegované lidi. Tak jsem si myslel, že se jako architekti můžeme podílet na stavbě provizorního bydlení, můžeme ho zdokonalit. Proto jsem začal pracovat v oblastech po katastrofách. V roce 1994 v africké Rwandě, kde proti sobě bojovali dva kmeny Hutu a Tutsi a kde byli dva milióny uprchlíků. Moc mě překvapilo, když jsem viděl obydlí v uprchlickém táboře poskytnutá OSN,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What do we know about the future? Difficult question, simple answer: nothing. We cannot predict the future. We only can create a vision of the future, how it might be, a vision which reveals disruptive ideas, which is inspiring, and this is the most important reason which breaks the chains of common thinking. There are a lot of people who created their own vision about the future, for instance, this vision here from the early 20th century. It says here that this is the ocean plane of the future. It takes only one and a half days to cross the Atlantic Ocean. Today, we know that this future vision didn't come true. So this is our largest airplane which we have, the Airbus A380, and it's quite huge, so a lot of people fit in there and it's technically completely different than the vision I've shown to you. I'm working in a team with Airbus, and we have created our vision about a more sustainable future of aviation. So sustainability is quite important for us, which should incorporate social but as well as environmental and economic values. So we have created a very disruptive structure which mimics the design of bone, or a skeleton, which occurs in nature. So that's why it looks maybe a little bit weird, especially to the people who deal with structures in general. But at least it's just a kind of artwork to explore our ideas about a different future. What are the main customers of the future? So, we have the old, we have the young, we have the uprising power of women, and there's one mega-trend which affects all of us. These are the future anthropometrics. So our children are getting larger, but at the same time we are growing into different directions. So what we need is space inside the aircraft, inside a very dense area. These people have different needs. So we see a clear need of active health promotion, especially in the case of the old people. We want to be treated as individuals. We like to be productive throughout the entire travel chain, and what we are doing in the future is we want to use the latest man-machine interface, and we want to integrate this and show this in one product. So we combined these needs with technology's themes.", "cs": "Co víme o budoucnosti? Těžká otázka, jednoduchá odpověď: nic. Neumíme předvídat budoucnost. Můžeme jen vytvořit vizi budoucnosti, jak by to mohlo být, vizi, která odhaluje problémové oblasti, což je inspirativní, a je tím nejdůležitějším momentem, který zpřetrhá pouta běžného myšlení. Existuje mnoho lidí, kteří vytvořili své vlastní vize o budoucnosti, například tato vize z počátku dvacátého století. Tady píšou, že je to zaoceánské letadlo budoucnosti. Přeletí Atlantský oceán za pouhý den a půl. Dnes víme, že se tato vize budoucnosti nesplnila. Tohle je naše největší letadlo, které máme -- Airbus A380. Je obrovské, vejde se do něj hodně lidí a je technicky zcela odlišné od vize, kterou jsem vám ukázal. Já pracuji v týmu s Airbusem, a vytvořili jsme naši vizi o udržitelnější budoucnosti letectví. Udržitelnost je pro nás hodně důležitá, měla by zahrnovat sociální, ale i ekologické a ekonomické hodnoty. Vytvořili jsme rozrušenou konstrukci, která napodobuje kosti či celou kostru, jak se vyskytují v přírodě. Což je důvod, proč to možná vypadá trochu divně, zejména pro lidi, kteří se zabývají konstrukcí obecně. Přinejmenším je to určitý náčrt, pomocí kterého zkoumáme naše představy o jiné budoucnosti. Jací jsou naši budoucí zákazníci? Takže, máme staré, máme mladé, stále se posiluje pozice žen, a je tu jeden mega-trend, který nás všechny ovlivňuje. Toto je budoucí antropometrie. Naše děti jsou stále větší, ale zároveň rosteme do různých směrů. Potřebujeme uvnitř letadla prostor, uvnitř velmi hustě zaplněné oblasti. Lidé mají různé potřeby. Víme, že podpora aktivního zdraví je potřebná, zejména u starých lidí. Chceme individuální zacházení. Oceňujeme možnost být produktivní po celou dobu cesty, a v budoucnosti chceme použít nejnovější rozhraní mezi člověkem a strojem, a všechno toto chceme integrovat do jednoho celistvého produktu. Spojili jsme tyto potřeby s technologickými tématy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If there's any power in design, that's the power of synthesis. The more complex the problem, the more the need for simplicity. So allow me to share three cases where we tried to apply design's power of synthesis. Let's start with the global challenge of urbanization. It's a fact that people are moving towards cities. and even if counterintuitive, it's good news. Evidence shows that people are better off in cities. But there's a problem that I would call the \"3S\" menace: The scale, speed, and scarcity of means with which we will have to respond to this phenomenon has no precedence in history. For you to have an idea, out of the three billion people living in cities today, one billion are under the line of poverty. By 2030, out of the five billion people that will be living in cities, two billion are going to be under the line of poverty. That means that we will have to build a one million-person city per week with 10,000 dollars per family during the next 15 years. A one million-person city per week with 10,000 dollars per family. If we don't solve this equation, it is not that people will stop coming to cities. They will come anyhow, but they will live in slums, favelas and informal settlements. So what to do? Well, an answer may come from favelas and slums themselves. A clue could be in this question we were asked 10 years ago. We were asked to accommodate 100 families that had been occupying illegally half a hectare in the center of the city of Iquique in the north of Chile using a $10,000 subsidy with which we had to buy the land, provide the infrastructure, and build the houses that, in the best of the cases, would be of around 40 square meters. And by the way, they said, the cost of the land, because it's in the center of the city, is three times more than what social housing can normally afford. Due to the difficulty of the question, we decided to include the families in the process of understanding the constraints, and we started a participatory design process, and testing what was available there in the market. Detached houses, 30 families could be accommodated. Row houses, 60 families.", "cs": "Jestli má design nějakou sílu, pak je to síla syntézy. Čím více je problém komplexní, tím více je potřeba jednoduchosti. Dovolte mi tedy se podělit o tři případy, kde jsme se snažili aplikovat sílu syntézy. Začněme s celosvětovým problémem urbanizace. Faktem je, že lidé se stěhují do měst. Což je, navzdory intuici, dobrá zpráva. Důkazy nasvědčují tomu, že lidem se lépe žije ve městech. Avšak je zde problém, který bych nazval \"hrozba třech aspektů\" A to rozměr, rychlost a nedostatek prostředků, kterými budeme muset čelit fenoménu, který nemá v historii obdoby. Pro vaši představu: ze tří miliard lidí, kteří dnes žijí ve městech, jedna miliarda žije pod hranicí chudoby. V roce 2030 z pěti miliard lidí, kteří budou žít ve městech, dvě miliardy budou žít pod hranici chudoby. To znamená, že budeme muset postavit týdně město, které má milión obyvatel, s rozpočtem 10 000 dolarů na rodinu během následujících 15 let. Týdně město, které má milión obyvatel, s 10 000 dolary na rodinu. Pokud nevyřešíme tuto rovnici, lidé se nepřestanou stěhovat do měst. Nakonec se stejně přestěhují, ale budou žít ve slumech, favelách a osadách. Takže co s tím? Odpověď může přijít přímo z favel a slumů. Vodítko můžeme najít v otázce, kterou jsme dostali před 10 lety. Dostali jsme za úkol ubytovat 100 rodin, které nelegálně žili na polovině hektaru v centru města Iquique na severu Chile. Z příspěvku 10 000 dolarů na rodinu jsme měli koupit pozemek, zajistit infrastrukturu, a postavit dům, který by přinejlepším měl rozlohu 40 metrů čtverečních. Mimochodem, cena pozemků, jelikož se nacházejí v centru města, je třikrát vyšší, než co si sociální bydlení může obvykle dovolit. Kvůli obtížnosti tohoto úkolu jsme se rozhodili zahrnout rodiny do procesu pochopení daných omezení a začali jsme navrhovat řešení s jejich účastí a zjišťovat, co je v daných podmínkách proveditelné. Ve volně stojících domech lze ubytovat 30 rodin. V řadových domech 60 rodin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The European Union has adopted an initial package of measures to limit the eects of climate change worldwide by reducing greenhouse gas emissions from cars, industry and power stations. Parliament supported the objectives of lowering greenhouse gas emissions by 20%, improving energy eciency by 20% and increasing to 20% the share of renewable energy in the EU’s energy mix by 2020. MEPs at your service If you are a service provider — a tourist guide, perhaps, or a travel agent — the Services Directive now makes it easier for you to work abroad. Much disputed at the outset, this legislation would probably never have come to fruition had it not been for the compromise hammered out by the European Parliament after MEPs found a way to balance conicting national interests, the rights of service providers and consumers and the needs of employees and employers. If Parliament considers a draft law to be inappropriate and does not believe it can be improved, it has the power to reject the text in its entirety. This is what happened, for example, with a directive on liberalising port services, and another concerning software patents. For example, it was the European Parliament which asked the Commission to submit a draft law regulating and facilitating transnational inheritance procedures, on the basis of detailed recommendations. Do you want your opinions to be taken into account? The examples mentioned above show that European laws are about making people’s lives easier within the European Union and promoting equal opportunities and rights for all Europeans.", "cs": "Evropská unie přijala svůj první soubor opatření ke zmírnění dopadů klimatických změn, který má za cíl snížit emise skleníkových plynů z automobilů, průmyslu a elektráren. Parlament také podpořil navržené cíle, které spočívají ve dvacetiprocentním snížení emisí skleníkových plynů, dvacetiprocentním zlepšení energetické účinnosti a dosažení dvacetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů energie v EU do roku 2020. Poslanci jsou vám k službám Jelikož byla původně velmi kontroverzní, pravděpodobně by nikdy nevznikla, kdyby Evropský parlament nenastínil kompromis. Poslanci skutečně uměli nalézt rovnováhu mezi rozdílnými národními zájmy, právy poskytovatelů služeb a spotřebitelů a mezi potřebami zaměstnanců a zaměstnavatelů. Jestliže Parlament považuje návrh právního předpisu za špatný a není jej podle něj možné zlepšit, má také pravomoc celé znění aktu zamítnout. To se například stalo se směrnicí o uvolnění trhu přístavních služeb a s další směrnicí týkající se softwarových osvědčení. Poslanci mají také právo politické iniciativy, které jim umožňuje navrhovat Komisi, aby jim předložila legislativní návrhy. Chcete, abyste byli slyšet? Jak ukazují výše uvedené příklady, evropské právní předpisy se snaží především zjednodušit občanům život v Unii a zajistit, aby všichni Evropané měli stejné možnosti, stejná práva a stejné povinnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "M. Scanlona a jedna z Benthamova utlitarismu –, a tvrdí, že kantovskou teorii a teorii společenské smlouvy je nutné revidovat, aby byly obhajitelné. Dále Parfit tvrdí, že se tyto revidované teorie shodují s jednou konkrétní formou konsekvencialismu, kterážto teorie patří do téže široké rodiny jako utilitarismus. Má-li Parfit pravdu, pak mezi navenek protichůdnými morálními teoriemi existují mnohem menší neshody, než jsme si všichni mysleli. Obhájci všech uvedených teorií podle Parfitova svěžího příměru „lezou z různých stran na stejnou horu“. Čtenáři, kteří se pustí do knihy O tom, na čem záleží ve snaze najít odpověď na otázku obsaženou v jejím názvu, budou možná zklamáni. Parfitovým skutečným zájmem je boj proti subjektivismu a nihilismu. Věří totiž, že pokud se mu nepodaří dokázat pravdivost objektivismu, pak na ničem nezáleží. A když se Parfit přece jen dostane k otázce, „na čem záleží“, může se jeho odpověď zdát překvapivě zjevná. Říká nám například, že dnes ze všeho nejvíce záleží na tom, „abychom se my, bohatí lidé, vzdali části svého luxusu, přestali přehřívat zemskou atmosféru a věnovali této planetě péči i jinak, aby dál podporovala inteligentní život“. Mnozí z nás už k tomuto závěru dospěli také. Z Parfitova díla si odnášíme možnost hájit tato i jiná morální tvrzení jako objektivní pravdy.", "en": "He considers three leading theories about what we ought to do – one deriving from Kant, one from the social-contract tradition of Hobbes, Locke, Rousseau, and the contemporary philosophers John Rawls and T.M. Scanlon, and one from Bentham’s utilitarianism – and argues that the Kantian and social-contract theories must be revised in order to be defensible. Then he argues that these revised theories coincide with a particular form of consequentialism, which is a theory in the same broad family as utilitarianism. If Parfit is right, there is much less disagreement between apparently conflicting moral theories than we all thought. The defenders of each of these theories are, in Parfit’s vivid phrase, “climbing the same mountain on different sides.” Readers who go to On What Matters seeking an answer to the question posed by its title might be disappointed. Parfit’s real interest is in combating subjectivism and nihilism. Unless he can show that objectivism is true, he believes, nothing matters. When Parfit does come to the question of “what matters,” his answer might seem surprisingly obvious. He tells us, for example, that what matters most now is that “we rich people give up some of our luxuries, ceasing to overheat the Earth’s atmosphere, and taking care of this planet in other ways, so that it continues to support intelligent life.” Many of us had already reached that conclusion. What we gain from Parfit’s work is the possibility of defending these and other moral claims as objective truths."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Likviditní tíseň ale nebyla jedinou potíží. Byl tu také problém solventnosti. V USA jsou dnes v platební neschopnosti stovky tisíc – možná že až dva miliony – domácností a nebudou tedy splácet své hypotéky. Zbankrotovalo už asi šedesát poskytovatelů podřadných úvěrů. Platební neschopnosti se blíží nejeden vlastník domu a totéž platí pro některé hedžové fondy a další instituce podnikající na základě rozsáhlých půjček. Platebních prodlení bude přibývat i v americkém podnikovém sektoru, kvůli prudkému zvýšení rozpětí u firemních obligací. Měkčí měnová politika může posílit likviditu, ale krizi solvence nevyřeší. To má dva důvody: 1. obrovskou nejistotu ohledně velikosti ztrát. Zčásti bude tato velikost záviset na tom, o kolik se sníží ceny domů – o 10%? 20%? Navíc je nesnadné stanovit ceny u exotických instrumentů, které jsou nelikvidní (tj. nemají tržní cenu). 2. díky sekuritizaci, soukromému kapitálu, hedžovým fondům a mimoburzovnímu obchodování se zhoršila transparentnost finančních trhů. Tato neprůhlednost znamená, že nikdo neví, co kdo vlastní, a to podlamuje důvěru. Když konečně v září došlo k přecenění rizika, investoři zpanikařili a zapříčinili hon na likviditu a stávku věřitelů. Co je tedy třeba udělat? Bude těžké finanční liberalizaci zvrátit, ale její negativní vedlejší účinky – mimo jiné vyšší systémové riziko – vyžadují řadu reforem. Zaprvé, je zapotřebí více informací a transparentnosti ohledně spletitých aktiv a toho, kdo je vlastní. Zadruhé, komplikované instrumenty by se měly obchodovat na burzách, nikoliv na mimoburzovních trzích, a měly by se standardizovat, aby pro ně mohly vzniknout likvidní sekundární trhy. Zatřetí, potřebujeme lepší dohled nad finanční soustavou a její regulaci, včetně regulace neprůhledných či spekulativních finančních institucí podnikajících z cizích peněz, jako jsou hedžové fondy, ba i fondy svrchovaného majetku. Začtvrté, je nezbytné znovu promyslet úlohu ratingových agentur a zajistit silnější regulaci a konkurenci. Konečně, likviditní riziko by se mělo řádně posuzovat na modelech řízení rizika a jak banky, tak další finanční instituce by takové riziko měly lépe ocenit a řídit. Většinu finančních krizí vyvolají nesoulady splatností. Tato zásadní témata by se měla stát součástí agendy ministrů financí G7, aby se zabránilo vážné protireakci vůči finanční globalizaci a aby se omezilo riziko, že finanční pozdvižení povede k bolestivé ekonomické újmě.", "en": "But the liquidity crunch was not the only problem; there was also a solvency problem. Indeed, in the US today, hundreds of thousands – possibly two million – households are bankrupt and thus will default on their mortgages. Around sixty sub-prime lenders have already gone bankrupt. Many homebuilders are near bankrupt, as are some hedge funds and other highly leveraged institutions. Even in the US corporate sector, defaults will rise, owing to sharply higher corporate bond spreads. Easier monetary policy may boost liquidity, but it will not resolve the solvency crisis. There are two reasons for this: 1. massive uncertainty about the size of the losses. In part, the size will depend on how much home prices fall amp#45;amp#45; 10%? 20%? Moreover, it is hard to price losses on exotic instruments that are illiquid (i.e. do not have a market price). 2. thanks to securitization, private equity, hedge funds, and over-the-counter trading, financial markets have become less transparent. This opacity means that no one knows who is holding what, which saps confidence. When the repricing of risk finally occurred in September, investors panicked causing a liquidity run and a credit strike. So what is to be done? It will be hard to reverse financial liberalization, but its negative side effects – including greater systemic risk – require a series of reforms. First, more information and transparency about complex assets and who is holding them are needed. Second, complex instruments should be traded on exchanges rather than on over-the-counter markets, and they should be standardized so that liquid secondary markets for them can arise. Third, we need better supervision and regulation of the financial system, including regulation of opaque or highly leveraged financial institutions such as hedge funds and even sovereign wealth funds. Fourth, the role of rating agencies needs to be rethought, with more regulation and competition introduced. Finally, liquidity risk should be properly assessed in risk management models, and both banks and other financial institutions should better price and manage such risk; most financial crises are triggered by maturity mismatches. These crucial issues should be put on the agenda of the G7 finance ministers to prevent a serious backlash against financial globalization and reduce the risk that financial turmoil will lead to severe economic damage."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problémy spojené se čtvrtou průmyslovou revolucí (4IR) se navíc časově shodují s rychlým nástupem ekologických omezení, vznikem stále multipolárnějšího mezinárodního řádu a rostoucí nerovností. Tento spletitý vývoj přináší novou éru globalizace. Otázka, zda tato éra zlepší podmínky pro člověka, bude záviset na tom, zda se na ni podnikové, místní, národní i mezinárodní řízení dokáže včas adaptovat. Prozatím se utváří nový rámec globální spolupráce veřejné a soukromé sféry. Podstatou kooperace mezi veřejným a soukromým sektorem je využití soukromého sektoru a otevřených trhů k posílení hospodářského růstu pro veřejné blaho při trvalém zohledňování ekologické udržitelnosti a sociálního začleňování. Chceme-li však definovat veřejné blaho, musíme nejprve popsat základní příčiny nerovnosti. Například otevřené trhy a vyšší konkurence sice na mezinárodním kolbišti bezpochyby vytvářejí vítěze a poražené, avšak zároveň mohou mít ještě výraznější dopad na nerovnost na státní úrovni. Rostoucí propast mezi upozaďovanými a privilegovanými navíc dále prohlubují obchodní modely 4IR, které často dobývají rentu z kapitálového majetku nebo duševního vlastnictví. Chceme-li tuto propast zacelit, musíme si uvědomit, že žijeme v novém typu ekonomiky tažené inovacemi a že k zajištění důvěry veřejnosti jsou zapotřebí nové globální normy, standardy, politické přístupy a konvence. Nová ekonomika už dnes rozbila a přetvořila bezpočet průmyslových oborů a dislokovala miliony zaměstnanců. Dematerializuje výrobu tím, že při tvorbě hodnot zvyšuje podíl znalostí. Zostřuje konkurenci uvnitř domácích výrobních, kapitálových a pracovních trhů, ale i mezi státy zavádějícími odlišné obchodní a investiční strategie. A posiluje nedůvěru, zejména vůči technologickým společnostem a jejich nakládání s našimi daty. Vzhledem k nevídanému tempu technologických změn budou naše systémy zdravotnictví, dopravy, komunikace, výroby, distribuce a energetiky – abych jmenoval jen pár oblastí – zcela přetvořeny. Zvládnutí těchto změn bude vyžadovat nejen nové rámce národní a nadnárodní spolupráce, ale i nový model vzdělávání doplněný o cílené programy vštěpování nových oblastí kvalifikace zaměstnancům. Vzhledem k pokrokům v robotice a umělé inteligenci v kontextu stárnoucích společností se budeme muset přeorientovat z výroby a spotřeby ke sdílení a péči. Globalizace 4.0 teprve začala, ale už dnes se ukazuje, že jsme na ni zoufale špatně připraveni. Lpění na zastaralých konceptech a „vyspravování“ stávajících procesů a institucí stačit nebude.", "en": "Moreover, the challenges associated with the Fourth Industrial Revolution (4IR) are coinciding with the rapid emergence of ecological constraints, the advent of an increasingly multipolar international order, and rising inequality. These integrated developments are ushering in a new era of globalization. Whether it will improve the human condition will depend on whether corporate, local, national, and international governance can adapt in time. Meanwhile, a new framework for global public-private cooperation has been taking shape. Public-private cooperation is about harnessing the private sector and open markets to drive economic growth for the public good, with environmental sustainability and social inclusiveness always in mind. But to determine the public good, we first must identify the root causes of inequality. For example, while open markets and increased competition certainly produce winners and losers in the international arena, they may be having an even more pronounced effect on inequality at the national level. Moreover, the growing divide between the precariat and the privileged is being reinforced by 4IR business models, which often derive rents from owning capital or intellectual property. Closing that divide requires us to recognize that we are living in a new type of innovation-driven economy, and that new global norms, standards, policies, and conventions are needed to safeguard the public trust. The new economy has already disrupted and recombined countless industries, and dislocated millions of workers. It is dematerializing production, by increasing the knowledge intensity of value creation. It is heightening competition within domestic product, capital, and labor markets, as well as among countries adopting different trade and investment strategies. And it is fueling distrust, particularly of technology companies and their stewardship of our data. The unprecedented pace of technological change means that our systems of health, transportation, communication, production, distribution, and energy – just to name a few – will be completely transformed. Managing that change will require not just new frameworks for national and multinational cooperation, but also a new model of education, complete with targeted programs for teaching workers new skills. With advances in robotics and artificial intelligence in the context of aging societies, we will have to move from a narrative of production and consumption toward one of sharing and caring. Globalization 4.0 has only just begun, but we are already vastly underprepared for it. Clinging to an outdated mindset and tinkering with our existing processes and institutions will not do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výzvy, před nimiž rozvojové země stojí, nastiňuje nedávná zpráva „Jak reagovat na rizika covidové dluhové tísně“ od newyorské kanceláře Nadace Friedricha Eberta a organizace Consensus Building Institute. Tato zpráva, koncipovaná skupinou expertů (včetně mě) z řad bývalých vysokých vládních představitelů, soukromých advokátů a akademiků, kteří se zabývají restrukturalizací suverénních dluhů, obsahuje několik klíčových poselství. Ne všechny rozvojové země potřebují restrukturalizovat své dluhy. Ostatně jedním pozoruhodným rysem současné krize je to, že po prudkém počátečním „nenadálém zastavení“ financování během loňského jara severní polokoule se soukromé kapitálové toky do těchto ekonomik rychle vrátily. Homi Kharas z Brookings Institution, člen skupiny expertů, však varuje, že rizika jsou vysoká. Ze 120 rozvojových zemí, které analyzoval, spadá 90 % do kategorie spekulativních či vysoce rizikových dlužníků. Dohromady na ně připadá víc než polovina veškeré dluhové služby splatné v letech 2021-22. Tvůrci mezinárodních politik musí tudíž sledovat dva cíle, které by se, jak zpráva zdůrazňuje, měly vzájemně posilovat. Musí prosazovat úplné, spravedlivé a transparentní zapojení soukromých věřitelů do reprofilace a restrukturalizace dluhu, kdykoli je nutná. Dále musí poskytnout dodatečnou finanční podporu, která rozvojovým zemím umožní zachovat tamní investice do udržitelného rozvoje. První z těchto met vyžaduje transparentnost veřejného a soukromého suverénního dluhu pro věřitele a dlužníky. To v krátkodobém výhledu zahrnuje sdílení detailních informací o suverénním dluhu (pochopitelně s opatřeními na ochranu důvěrnosti obchodně citlivých informací). Součástí by měly být podrobnosti o kolateralizovaných závazcích a dluzích státních podniků a samosprávných celků, které se o národní vládu opírají. Dlouhodobým řešením je vytvořit registr suverénních dluhů, kde bude možné sdílet podrobné informace mezi suverénními dlužníky a jejich věřiteli a zveřejňovat úhrnné informace. Neméně důležitá je nutnost, aby domácí právní soustavy rozvojových zemí zavedly standardy dluhové transparentnosti a aby věřitelské země měly přísnější pravidla omezující vymahatelnost dluhových smluv na případy, kde se tyto standardy uplatňují. Kromě toho je nezbytné prosadit princip srovnatelného přístupu věřitelů při reprofilacích a restrukturalizacích dluhu. Všechny strany účastnící se těchto procesů – s výjimkou uznaných přednostních věřitelů – by se měly veřejně zavázat k dodržování tohoto principu a mezinárodní finanční instituce by měly využívat prostředky, jež mají k dispozici, k zajišťování, aby se jím řídili suverénní dlužníci a všichni věřitelé.", "en": "“Responding to Risks of COVID Debt Distress,” a recent report from the Friedrich Ebert Foundation New York bureau and the Consensus Building Institute, outlines the challenges facing developing countries. Drafted by a panel (including me) comprising former senior government officials, private attorneys, and academics who have studied sovereign-debt restructurings, it contains several key messages. Not all developing countries need to restructure their debts. In fact, one of the notable features of the current crisis has been that private capital flows to these economies returned quickly – in around two months – after a sharp initial “sudden stop” in financing in the northern spring of 2020. But the Brookings Institution’s Homi Kharas, a member of the panel, warns that the risks are high. Of the 120 developing countries he analyzed, 90% are speculative or high-risk debtors. Together, they account for more than half of all debt service due in 2021-22. International policymakers must therefore pursue two objectives that, as the report underscores, should be mutually reinforcing. They need to promote full, equitable, and transparent private-creditor participation in debt reprofiling and restructuring when needed. And they must provide additional financial support that enables developing countries to maintain their investments in sustainable development. The first of these objectives requires transparency of public and private sovereign debt for both creditors and debtors. In the short term, this involves sharing detailed sovereign-debt information (obviously with provisions to preserve the confidentiality of commercially sensitive information). This should include details of collateralized liabilities and the debts of state-owned enterprises and subnational governments that are backed by national governments. The long-term solution is to create a sovereign-debt registry where detailed information can be shared between sovereign debtors and their creditors, with aggregate information being made publicly available. Equally important, developing countries’ domestic legal systems need to adopt debt-transparency standards, and creditor countries need stronger rules limiting the enforceability of debt contracts to cases where these standards are in place. In addition, the principle of comparable treatment of creditors in debt reprofilings and restructurings must be upheld. All parties participating in these processes – with the exception of recognized preferred creditors – should publicly commit to adhere to this principle, and international financial institutions should use the means available to them to ensure that sovereign debtors and all creditors abide by it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And if we asked the leading \"smashed\" question, the witnesses told us the cars were going faster, and moreover, that leading \"smashed\" question caused people to be more likely to tell us that they saw broken glass in the accident scene when there wasn't any broken glass at all. In another study, we showed a simulated accident where a car went through an intersection with a stop sign, and if we asked a question that insinuated it was a yield sign, many witnesses told us they remember seeing a yield sign at the intersection, not a stop sign. And you might be thinking, well, you know, these are filmed events, they are not particularly stressful. Would the same kind of mistakes be made with a really stressful event? In a study we published just a few months ago, we have an answer to this question, because what was unusual about this study is we arranged for people to have a very stressful experience. The subjects in this study were members of the U.S. military who were undergoing a harrowing training exercise to teach them what it's going to be like for them if they are ever captured as prisoners of war. And as part of this training exercise, these soldiers are interrogated in an aggressive, hostile, physically abusive fashion for 30 minutes and later on they have to try to identify the person who conducted that interrogation.", "cs": "A když jsme se ptali „třískající\" otázkou, svědci nám vypověděli, že vozidla jela rychleji, a navíc, tato otázka způsobila, že lidé nám častěji říkali, že viděli na scéně nehody rozbité sklo, i když tam vůbec žádné rozbité sklo nebylo. V jiné studii jsme ukázali simulovanou nehodu, kde automobil projel skrze křižovatku se značkou STOP, a když jsme položili otázku, ve které jsme o této značce mluvili jako o značce „Dej přednost v jízdě\", spousta svědků nám řekla, že si pamatují tuto druhou značku na křižovatce, namísto značky STOP. Můžete si říkat, víte, tohle jsou jenom sehrané události, nejsou nijak zvláště stresující. Udělali by stejnou chybu v opravdu stresující události? Ve studii, kterou jsme publikovali teprve před pár měsíci, jsme tuto otázku zodpověděli, protože co bylo opravdu neobvyklé na této studii, bylo to, že jsme se rozhodli připravit lidem velmi stresující zážitek. Předmětem této studie byli američtí vojáci, kteří procházeli otřesným tréninkovým cvičením, aby se naučili, jaké to pro ně bude, když budou chyceni jako váleční zajatci. A součástí tohoto cvičení byl i agresivní výslech těchto vojáků, nepřátelsky, tělesně hrubě, po dobu 30 minut, a vojáci se později snažili identifikovat osobu, která prováděla výslech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Afghánistán a budoucnost NATO V Afghánistánu se nedaří. Někdy na přelomu let 2001/2002 Bushova administrativa usoudila, že stabilizace a rekonstrukce Afghánistánu už není její nejvyšší prioritou a vsadila místo toho na změnu režimu v Iráku pod taktovkou armády. Afghánistán tedy lze oprávněně považovat za první oběť její pomýlené strategie. Bushova administrativa ale není jediným viníkem zhoršující se situace v Afghánistánu. Zajistit stabilitu a bezpečnost země bylo úkolem NATO a podíl odpovědnosti za zhoršující se poměry tedy nese slabý generální tajemník NATO a evropští spojenci, zejména Německo a Francie. Navzdory všem těžkostem přesto situace v Afghánistánu není na rozdíl od Iráku beznadějná. V prvé řadě existoval dobrý důvod v Afghánistánu vstoupit do války, neboť odtud vzešly útoky z 11. září 2001. Když byla intervence Západu podniknuta, ukončila téměř nepřetržitou občanskou válku a většina obyvatel ji stále vnímá souhlasně. Konečně, intervence na rozdíl od Iráku nerozlámala základy vnitřní struktury afghánského státu ani neohrozila jeho soudržnost. Bude-li Západ prosazovat realistické cíle a bude tak činit s vytrvalostí, jeho hlavní cíl – stabilní centrální vláda, která dokáže vytlačit Tálibán, udržet zemi pohromadě a s pomocí mezinárodního společenství zajistit rozvoj země – je stále dosažitelný. Úspěch Západu závisí na čtyřech předpokladech:", "en": "Afghanistan and the Future of NATO Things aren’t going well in Afghanistan. Sometime at the turn of 2001/2002, the Bush administration concluded that the stabilization and reconstruction of Afghanistan was no longer its top priority and decided to bet instead on military-led regime change in Iraq. Afghanistan can thus rightly be seen as the first victim of the administration’s misguided strategy. But the Bush administration is not the sole culprit for the deteriorating situation in Afghanistan. It was NATO’s job to ensure the country’s stability and security, and thus NATO’s weak General Secretary and the European allies, especially Germany and France, share the responsibility for the worsening situation. Yet, despite all the difficulties, the situation in Afghanistan, unlike that in Iraq, is not hopeless. There was a good reason for going to war in Afghanistan in the first place, because the attacks of September 11, 2001, originated there. Once undertaken, the West’s intervention ended an almost uninterrupted civil war, and is still viewed with approval by a majority of the population. Finally, unlike in Iraq, the intervention did not fundamentally rupture the inner structure of the Afghan state or threaten its very cohesion. If the West pursues realistic aims, and does so with perseverance, its main objective – a stable central government that can drive back the Taliban, hold the country together and, with the help of the international community, ensure the country’s development – is still achievable. There are four preconditions of the West’s success:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve Vallsově verzi minulosti je veřejná nahota opatrovanou francouzskou tradicí a znakem svobody. Zdá se, že k tomu být plně francouzskou musí ženy, stejně jako Marianne, odhalit své poprsí. A přesto v devatenáctém století, kdy se Marianne stala symbolem Francouzské republiky, byla nahota akceptovatelná pouze v idealizované formě, na malbách či v podobě soch řeckých božstev a dalších mýtických hrdinů. Zírat na prsa namalované Marianne či Venuše bylo v pořádku; v reálu však bylo u ženy považováno za vysoce nevhodné i odhalení pouhé části kotníku. Samozřejmě, dnes je tento přístup v západním světě vzácný. Takže ačkoliv je Vallsova verze historie zkreslená, mohl by člověk argumentovat, že evropští muslimové, kteří trvají na zahalování svých žen, jsou mimo – zejména vzhledem k tomu, že ženy samotné v tom někdy mají jen malou možnost volby. Pravdou je, že v některých imigrantských oblastech cítí muslimky povinnost zakrývat si hlavu, ze strachu, že je muslimští muži jinak uvidí jako prostitutky, které mohou být beztrestně obtěžovány. Ale tak to není vždy. Některé muslimky si sami zvolí, že chtějí nosit hidžáb a výjimečných případech burkini. Otázkou je, zda by měl stát určovat, co jeho občané smí a nesmí nosit. Odpověď francouzských republikánů je, že v soukromí si lidé mohou nosit, co chtějí, ale na veřejnosti se musí přizpůsobit sekulárním pravidlům. V nedávných letech byla však tato pravidla mnohem více vztahována na muslimy než na příslušníky jakékoliv jiné víry. Neslyšel jsem o policistech, jak nutí ortodoxní židovky k odhalení hlavy strháváním jejich paruk. No, někdo by mohl oponovat, že ortodoxní židé nejsou odpovědní za masakry ve jménu svého náboženství. A je to pravda. Ale předpoklad, že ženy v Burkinách jsou všechny potenciální teroristky, je přitažený za vlasy. Žena ležící na pláži v celotělovém plaveckém úboru je pravděpodobně tou nejméně pravděpodobnou osobou, co začne střílet či odpalovat se. A k argumentu, že muslimky potřebují stát k tomu, aby je osvobodil od muslimských mužů, kteří je nutí zakrývat si hlavu šátky a podobně; otázkou je, jestli to stojí za zbavení práva se takto oblékat těm ženám, které si to zvolí samy. Mám tendenci si myslet, že stojí.", "en": "In Valls’s version of history, public nudity is a cherished French tradition and a sign of freedom. To be fully French, it seems, women must, like Marianne, bare their breasts. Yet, in the nineteenth century, when Marianne became a symbol of the French Republic, nudity was acceptable only in an idealized form, in paintings or sculptures of Greek deities and other mythical heroines. It was fine to gaze at the breasts of a painted nude Marianne or Venus; but for a real, living woman to expose even part of her ankle was considered highly improper. Of course, nowadays, these attitudes are rare in the Western world. So even though Valls’s version of history is skewed, one might argue that European Muslims who insist that women of their faith should be covered up are out of step – especially given that women sometimes have little choice in the matter. Indeed, in some immigrant areas, Muslim women feel obliged to cover their heads, lest Muslim men see them as prostitutes, who may be molested with impunity. But this is not always the case. Some Muslim women actually choose to wear a hijab and, in rare cases, a burkini. The question is whether the state should be determining what citizens should or should not wear. The French republican answer is that people may wear whatever they like in private, but must conform to secular rules in public. In recent years, however, those rules have been applied more strictly to Muslims than to members of any other faith. I have not heard of policemen forcing orthodox Jewish women to bare their heads by ripping off their wigs. Well, some might argue, orthodox Jews are not responsible for massacres in the name of their religion. And that is true. But the assumption that women in burkinis are all potential terrorists is farfetched. A woman lying on a beach in a body-covering swimsuit is probably the least likely person to start shooting or bombing. As for the argument that Muslim women need the state to free them from Muslim men who force them to wrap their heads in scarves or cover up their bodies, the question is whether this is worth depriving other women of their choice to appear in public in these ways. I am inclined to doubt that it is."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chce-li v blahobytu Španělsko dohnat zbytek kontinentu, nesmí ztrácet odvahu ve čtyřech zásadních bodech: - Regulační orgány a úřady pro hospodářskou soutěž se musí formálně a materiálně oprostit od vládní kontroly. Jen taková moderní struktura regulačních úřadů, která bude držet španělské nadnárodní podniky ve střehu, přispěje k upevnění mezinárodní role země. Neboť jen díky aktivní rivalitě uvnitř země budou španělské firmy natolik bystré, aby dosáhly úspěchu v rizikových rozvojových ekonomikách. - Vzhledem k tomu, že zasahování politiky do regulačních a konkurenčních postupů (ve Španělsku dříve běžná věc) snižuje konkurenceschopnost firem, vláda musí přestat používat regulační mechanismy k řízení inflace i aktivit podniků. Z nemilého sváru mezi vládou a Telefónicou, který vyvrcholil odstoupením šéfa telekomunikačního kolosu Juana Villalongy, nikdo nic nezískal. Nejenže tento spor znemožnil fúzi s holandskou firmou KPN, kterou by trh očividně přivítal, ale navíc postavil španělskou obdobu Komise pro cenné papíry – CNMV – do obtížné pozice zprostředkovatele mezi vládou a ředitelem velkého podniku. - Španělsko musí vědět, zda má nebo nemá zájem na obnově a vývoji jiných zemí, či zda chce dohnat dnešní rychlý globální technologický vývoj a svým dílem k němu přispět. Bez kvalitnějšího výzkumu a vývoje se bude propast mezi Španělskem a zeměmi na předních místech jen prohlubovat. Je pravděpodobné, že nebude stačit ani vládní slib zvýšit do roku 2004 dotace na vývoj a výzkum z dnešního 1 procenta HDP na 4 procenta. Jde zde nejen o zvýšení investic, ale také o celkovou změnu organizace výzkumu, která by tvůrčí potenciál hodnotila a oceňovala podle mezinárodních standardů. - K udržení růstu bude třeba španělský sociální stát – v podstatě důchody a zdravotní péči – zcela přepracovat tak, aby byla zvýšena efektivita a podpořena nestranná spravedlnost. Aznarovy stávající plány jsou příliš opatrné : zaměřují se pouze na výdaje ve státním zdravotnictví, ale nevěnují se reformě základní struktury sociálního státu. Vedle reformy sociálního státu by navíc měla paralelně probíhat také liberalizace pracovního trhu. Bez zkvalitnění těchto složek nelze očekávat přínos v podobě zvýšení konkurenceschopnosti španělských podniků. Také státní správa musí být reorganizována, aby motivací k výkonnosti byla odměna za tvrdou práci a kvalitní službu a nikoli služební věk a přezaměstnanost. Jakkoli bude premiér Aznar odhodlán pokračovat v těchto smělých reformách, jeho program se může lehce zhroutit, pokud nebude podpořen podobně smělým přístupem napříč domácí politickou scénou. Vhodným a konečným způsobem je třeba vyřešit otázku neklidných regionů, především Katalánska a Baskicka.", "en": "In order to catch up with the rest of the Continent in wealth, Spain must remain daring in four big ways: - Regulators and competition authorities must be made formally and materially independent of government control. Such a modern regulatory structure will foster Spain’s international role by keeping Spanish multinationals on their toes. For only vigorous internal rivalry will make Spain’s companies nimble enough to prosper in risk-filled emerging economies. - Because political interference with regulation and competition policy (once old hat in Spain) makes companies uncompetitive, government must refrain from using regulation to control inflation as well as corporate activity. No one gains from the government’s ugly struggle with Telefónica that climaxed with the resignation of Telefónica’s boss, Juan Villalonga. That spat not only prevented a merger, apparently welcomed by the market, with the Dutch firm KPN, it put the Spanish Security and Exchange Commission (CNMV) in a difficult spot as broker between government and a powerful company boss. - Spain must decide whether to let other countries innovate or to contribute to and catch up with, today’s fast paced global technological innovation. Without improved research and development (R&D), the gap between Spain and the world leaders will grow. Even meeting government promises to raise R&D spending from today’s 1% of GDP to 2% by 2004 may not be enough. The issue is not only increased investment, but also of a change in the organization of research to reward creativity and excellence as measured by international standards. - To sustain growth, Spain’s welfare state -- basically pensions and health care -- must be overhauled to increase efficiency and promote fairness. Aznar’s current plans are too timid: they tackle only public health expenditures, not the underlying welfare state structure. Moreover, labor market liberalization must run parallel to welfare state reform. Without improvement here the benefits of increased commercial competition cannot be fully reaped. Public administration, too, must be overhauled to promote efficiency by rewarding hard work and quality of service, not seniority and over-manning. Even if Prime Minister Aznar follows through on these bold reforms, his program might unravel if unmatched by domestic political daring. Imaginative solutions are needed to make Spain’s restless regions, particularly Catalonia and the Basque Country, fit comfortably within Spain."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prezident Lyndon Ronald Bush Prezident Bush propustil a vyměnil ministra financí své vlády a hlavního ekonomického poradce. Budou tyto změny k něčemu? Historik ekonomie Harold James zasazuje Bushovu ekonomickou strategii do jejího historického rámce a vrací se k dřívějším americkým hospodářskopolitickým neúspěchům. V devadesátých letech byl mezinárodní ekonomický a finanční systém stabilnější než v předchozích desetiletích, a to i přes hospodářské otřesy v letech 1997-1998. Tato stabilita se teď ale rychle vytrácí - a to společně s konsensem, na němž spočívala. Jedním z nejdůležitějších prvků konsensu devadesátých let - známého globálně pod názvem washingtonský konsensus - byla myšlenka fiskální odpovědnosti. Ve Spojených státech byl příslib fiskální ,,spořádanosti\" odpovědí na zjištění Clintonovy administrativy, že vyrovnané rozpočty stabilizují finanční trhy, snižují náklady na půjčování, a tím pádem generují vyšší růst. Clintonova strategie prošla dokonce skeptickým Kongresem, byť se Clinton musel vzdát řady sociálních opatření, která nasliboval během své prezidentské kampaně v roce 1992. V Evropě se pak tento konsensus promítl do Paktu růstu a stability Evropské unie a zelenou mu dala přísná maastrichtská kritéria, která omezila rozpočtové deficity členských zemí EU na tři procenta HDP. Teď se fiskální konsensus devadesátých let dostává v celém světě pod vytrvalou palbu kritiky. Portugalsko, Německo a Francie hrdě oznamují svůj záměr porušit maastrichtská kritéria. Je to ale především Amerika, která stojí v čele útoku na fiskální disciplínu. Deficit federálního rozpočtu USA pro rok 2001-2002 činil 159 miliard dolarů, což je (v procentech) podle evropských standardů poměrně úctyhodná částka. Zapotřebí však zřejmě bude ještě více červeného inkoustu, protože nezodpovědný závazek stávající americké administrativy snížit daně stále platí a protože nic nenasvědčuje tomu, že by se George W. Bush - na rozdíl od Clintona či dokonce Bushe seniora - chystal své předvolební sliby zrušit. Bushův pohled na daně se od Clintonova přístupu radikálně liší. Bushův volební program sliboval rozsáhlé daňové škrty, které on plní. Co říká na závratně rostoucí deficit? ,,Deficit máme proto, že příjmy z daní jsou nízké.\" Anebo že balík daňových úlev ,,ekonomice pomohl, ale deficit by bez daňového balíku byl vyšší\". Takže v Bushových očích daňové škrty snižují federální deficit. Jenže to je přesně ten argument, který kdysi předestřel Ronald Reagan a který Bushův otec zesměšnil, když jej nazval jej ,,vúdú\" ekonomikou. S touto teorií jsou spojeny dva panické příběhy.", "en": "President Lyndon Ronald Bush President Bush has fired and replaced his Treasury Secretary and chief economic advisor. Will those changes make any difference? Economic historian Harold James sets the Bush economic strategy in its historical context and hears dangerous echoes of past American failures. In the 1990s, the international economic and financial system was more stable than in previous decades, despite the turbulence of 1997-98. But that stability is now disappearing fast--along with the fundamental consensus on which it rested. One of the most important elements of the 1990s consensus--exported globally as the \"Washington Consensus\"--was the idea of fiscal responsibility. In the US, the commitment to fiscal rectitude followed President Clinton's early realization that balanced budgets would stabilize financial markets, reduce borrowing costs, and thus generate higher growth. He carried this policy through a skeptical Congress, even at the price of abandoning many of the social welfare promises he made during his 1992 presidential campaign. In Europe, meanwhile, the consensus was embodied in the European Union's Growth and Stability Pact and made operational in the rigid Maastricht criteria that capped government budget deficits at 3% of GDP. Now the fiscal consensus of the 1990s is under sustained attack worldwide. Portugal, Germany, and France proudly declare their intention to deviate from the Maastricht criteria. But it is America that is leading the attack on fiscal discipline. The US federal budget deficit for 2001-2 was $159 billion, quite respectable (in percentage terms) by European standards. But more red ink is likely, owing to the current administration's irresponsible commitment to tax reduction, and, unlike Clinton, or, indeed, the first President Bush, George W. Bush does not intend to break his campaign promises. President Bush's view on taxation is strikingly different from his predecessor's. Bush's election program promised big tax cuts, which he followed through on. When asked about the ballooning deficit, he explained that \"we have a deficit because tax revenues are down;\" and that the tax relief package \"has helped the economy, and that the deficit would have been bigger without the tax-relief package.\" So, in Bush's eyes, tax cuts reduce the federal deficit. But this is precisely the so-called \"supply side\" argument that the President's father once famously mocked as \"voodoo\" economics when Ronald Reagan expounded it. Two scare stories underlie this theory."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, has everybody heard of CRISPR? I would be shocked if you hadn't. This is a technology -- it's for genome editing -- and it's so versatile and so controversial that it's sparking all sorts of really interesting conversations. Should we bring back the woolly mammoth? Should we edit a human embryo? And my personal favorite: How can we justify wiping out an entire species that we consider harmful to humans off the face of the Earth, using this technology? This type of science is moving much faster than the regulatory mechanisms that govern it. And so, for the past six years, I've made it my personal mission to make sure that as many people as possible understand these types of technologies and their implications. Now, CRISPR has been the subject of a huge media hype, and the words that are used most often are \"easy\" and \"cheap.\" So what I want to do is drill down a little bit deeper and look into some of the myths and the realities around CRISPR. If you're trying to CRISPR a genome, the first thing that you have to do is damage the DNA. The damage comes in the form of a double-strand break through the double helix. And then the cellular repair processes kick in, and then we convince those repair processes to make the edit that we want, and not a natural edit. That's how it works. It's a two-part system. You've got a Cas9 protein and something called a guide RNA. I like to think of it as a guided missile. So the Cas9 -- I love to anthropomorphize -- so the Cas9 is kind of this Pac-Man thing that wants to chew DNA, and the guide RNA is the leash that's keeping it out of the genome until it finds the exact spot where it matches. And the combination of those two is called CRISPR. It's a system that we stole from an ancient, ancient bacterial immune system. The part that's amazing about it is that the guide RNA, only 20 letters of it, are what target the system. This is really easy to design, and it's really cheap to buy. So that's the part that is modular in the system; everything else stays the same. This makes it a remarkably easy and powerful system to use.", "cs": "Slyšeli jste o CRISPR? Ohromilo by mě, kdyby ne. Jde o technologii pro úpravu genomu a je natolik univerzální a kontroverzní, že rozpoutala různorodé a zajímavé debaty. Měli bychom vzkřísit mamuta? Můžeme upravit lidský zárodek? A má nejoblíbenější: Jak ospravedlnit vyhlazení celého druhu z povrchu země, protože si myslíme, že je pro člověka škodlivý, a to s pomocí této technologie? Tento druh vědy je mnohem dynamičtější než regulační postupy, které ji řídí. Takže posledních šest let jsem se věnovala osvětě, aby co nejvíc lidí těmto technologiím a jejich důsledkům porozumělo. CRISPR je značně medializovaná a často popisovaná jako \"snadná\" a \"levná\". Podíváme se tedy na to víc do hloubky, na některé mýty a fakta o CRISPR. Když upravujete genom pomocí CRISPR, nejdříve musíte DNA poškodit přerušením její dvojité šroubovice. Pak v buňce nastoupí opravné procesy, které přesvědčíme, aby provedly naši úpravu, nikoliv svou vlastní. Takhle to funguje. Ten systém má dvě součásti. Bílkovinu Cas9 a naváděcí RNA. Přirovnala bych to k řízené střele. Ráda věci polidšťuju, takže Cas9 je něco jako Pac-Man, který chce kousnout do DNA, naváděcí RNA je vodítko držící Cas9 mimo genom dokud nenajde zcela shodné místo. Jejich kombinace se nazývá CRISPR. Jde o systém, který jsme převzali z pradávného imunitního systému bakterií. Úžasné je na tom to, že pouhých 20 písmen naváděcí RNA, je tím, co systém navádí. Je to snadno sestavitelné a levné. To je tedy ta modulární část systému, všechno ostatní zůstává beze změny. Proto je systém snadno použitelný a účinný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Smrt je všudypřítomná a často přichází od bomb, bezpilotních letadel a vojáků Spojených států, Francie a dalších západních mocností. A oběťmi často bývají nevinné „vedlejší ztráty“ západních útoků, které zasahují domy, svatby, pohřby a setkání místních občanů. My na Západě si velmi neradi připouštíme – a většina z nás tomu odmítá uvěřit –, že naši vedoucí představitelé už sto let křiklavým způsobem mrhají životy muslimů v nesčetných válkách a vojenských střetech vyvolaných drtivou západní silou. Jaký vzkaz dostali muslimové při Američany vedené invazi do Iráku v roce 2003? Ve válce rozpoutané pod veskrze falešnými záminkami zahynulo více než 100 000 iráckých civilistů – a to je velmi konzervativní odhad. USA se za tuto válku nikdy neomluvily, natož aby masakr civilistů vůbec připustily. Případně se zamysleme nad Sýrií, kde v poslední době zahynulo odhadem 200 000 Syřanů, 3,7 milionu jich uprchlo ze země a 7,6 milionu se muselo odstěhovat na jiné místo v zemi kvůli občanské válce, kterou v nemalé míře rozdmýchaly USA, Saúdská Arábie a další spojenecké mocnosti. CIA a američtí spojenci od roku 2011 chrlili do země zbraně, finance a výcvikové kapacity ve snaze svrhnout prezidenta Bašára Asada. Pro USA a jejich spojence neznamená tato válka o mnoho více než boj za oslabení Asadových ochránců, Íránu a Ruska. Syrští civilisté jsou pouhou potravou pro děla. Dávno předtím, než se na Západě objevil islamistický terorismus, se Velká Británie, Francie a USA opíraly o diplomatickou šikanu a iniciovaly na Blízkém východě převraty, války a tajné operace, aby nad tímto regionem upevnily a udržely západní politickou kontrolu. Historikové tento špinavý příběh znají, ale většina lidí na Západě nikoliv (z nemalé části proto, že řada intervencí probíhala tajně). Od pádu Osmanské říše před sto lety usilují západní mocnosti o kontrolu nad Blízkým východem z řady různých důvodů, mimo jiné kvůli nárokům na ropu, přístupu k mezinárodním námořním trasám, bezpečnosti Izraele nebo geopolitickému soupeření s Ruskem v Egyptě, Sýrii, Iráku a Íránu. Spojené státy dnes mají více než 20 vojenských základen v šesti zemích regionu (v Afghánistánu, Bahrajnu, Džibutsku, Ománu, Spojených arabských emirátech a Turecku) a rozsáhlou vojenskou přítomnost v mnoha dalších státech včetně Egypta, Kuvajtu, Kataru a Saúdské Arábie.", "en": "Death is pervasive, coming as often as not from the bombs, drones, and troops of the United States, France, and other Western powers. And the victims are often the innocent “collateral damage” of Western strikes that hit homes, weddings, funerals, and community meetings. We in the West hate to acknowledge – and most refuse to believe – that our leaders have been flagrantly wasteful of Muslim lives for a century now, in countless wars and military encounters instigated by overwhelming Western power. What is the message to Muslims of the US-led invasion of Iraq in 2003? More than 100,000 Iraqi civilians – a very conservative estimate – died in a war that was based on utterly false pretenses. The US has never apologized, much less even recognized the civilian slaughter. Or consider Syria, where an estimated 200,000 Syrians have recently died, 3.7 million have fled the country, and 7.6 million have been internally displaced in a civil war that was stoked in no small part by the US, Saudi Arabia, and other allied powers. Since 2011, the CIA and US allies have poured in weapons, finance, and training in an attempt to topple President Bashar al-Assad. For the US and its allies, the war is little more than a proxy battle to weaken Assad’s patrons, Iran and Russia. Yet Syrian civilians are the cannon fodder. Long before there was Islamist terrorism in the West, the United Kingdom, France, and the US relied on diplomatic chicanery and launched coups, wars, and covert operations in the Middle East to assert and maintain Western political control over the region. Historians know this sordid story, but most Westerners do not (in no small part because many of the interventions have been covert). Since the fall of the Ottoman Empire a century ago, Western powers have sought to control the Middle East for a variety of reasons, including claims on oil, access to international sea routes, Israel’s security, and geopolitical competition with Russia in Egypt, Syria, Iraq, and Iran. The US now has more than 20 military bases in six countries in the region (Afghanistan, Bahrain, Djibouti, the United Arab Emirates, Oman, and Turkey) and large-scale military deployments in many others, including Egypt, Kuwait, Qatar, and Saudi Arabia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kolik přesně je „dost“? LONDÝN – Hospodářský pokles vyvolal explozi masového vzteku na „hamižnost“ a „nechutné“ bonusy bankéřů. Ruku v ruce s tímto vztekem šla i širší kritika „růstománie“ – usilování o hospodářský růst nebo hromadění bohatství za každou cenu, bez ohledu na škody, které to může napáchat na životním prostředí zeměkoule nebo na společných hodnotách. John Maynard Keynes se touto otázkou zabýval v roce 1930 v krátkém eseji „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“. Předpověděl, že za 100 let – to znamená do roku 2030 – se růst v rozvinutém světě v podstatě zastaví, protože lidé budou „mít dost na to“, aby vedli „dobrý život“. Placená pracovní doba se sníží na tři hodiny denně – tedy na patnáctihodinový pracovní týden. Lidé budou spíše jako „lilie na poli, jež se nelopotí ani neotáčejí“. Keynesova předpověď se opírala o předpoklad, že při dvouprocentním ročním nárůstu kapitálu, jednoprocentním nárůstu produktivity a stabilním počtu obyvatel se průměrná životní úroveň zvýší zhruba osmkrát. To nám umožňuje vypočítat, kolik přesně pokládal Keynes za „dost“. HDP na obyvatele činil ve Velké Británii koncem 20. let (před krachem v roce 1929) přibližně 5200 dnešních liber (8700 dolarů). V souladu s tím Keynes odhadoval, že HDP na hlavu ve výši zhruba 40 000 liber (66 000 dolarů) bude „dost na to“, aby lidé mohli obrátit pozornost k příjemnějším věcem. Není zřejmé, proč si Keynes myslel, že právě osminásobek průměrného britského příjmu na obyvatele bude „dost“. S největší pravděpodobností bral jako měřítko dostatku příjmy buržoazních rentiérů své doby, které představovaly zhruba desetinásobek výdělku průměrného dělníka. Po osmdesáti letech se svět přiblížil ke Keynesově cíli. V roce 2007 (tzn. před krachem) uvedl MMF, že průměrný HDP na obyvatele činí ve Spojených státech 47 000 dolarů a ve Velké Británii 46 000 dolarů. Jinými slovy zaznamenala Británie od roku 1930 pětinásobné zvýšení životní úrovně – a to navzdory nesplnění dvou Keynesových předpokladů: „neexistence velkých válek“ a „nulového populačního růstu“ (v Británii dnes žije o 33% více obyvatel než v roce 1930).", "en": "How Much is Enough? LONDON – The economic downturn has produced an explosion of popular anger against bankers’ “greed” and their “obscene” bonuses. This has accompanied a wider critique of “growthmanship” – the pursuit of economic growth or the accumulation of wealth at all costs, regardless of the damage it may do to the earth’s environment or to shared values. John Maynard Keynes addressed this issue in 1930, in his little essay “Economic Possibilities for our Grandchildren.” Keynes predicted that in 100 years – that is, by 2030 – growth in the developed world would, in effect, have stopped, because people would “have enough” to lead the “good life.” Hours of paid work would fall to three a day – a 15-hour week. Human beings would be more like the “lilies of the field, who toil not, neither do they spin.” Keynes’s prediction rested on the assumption that, with a 2% annual increase in capital, a 1% increase in productivity, and a stable population, average standards of living would rise eight times on average. This enables us to work out how much Keynes thought was “enough.” GDP per head in the United Kingdom in the late 1920’s (before the 1929 crash) was roughly £5,200 ($8,700) in today’s value. Accordingly, he estimated that a GDP per capita of roughly £40,000 ($66,000) would be “enough” for humans to turn their attention to more agreeable things. It is not clear why Keynes thought eight times the average British national income per head would be “enough.” Most likely he took as his standard of sufficiency the bourgeois rentier income of his day, which was about ten times that of the average worker. Eighty years on, the developed world has approached Keynes’s goal. In 2007 (i.e., pre-crash), the IMF reported that average GDP per head in the United States stood at $47,000, and at $46,000 in the UK. In other words, the UK has had a five-fold increase in living standards since 1930 – despite the falsification of two of Keynes’s assumptions: “no major wars” and “no population growth” (in the UK, the population is 33% higher than in 1930)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It organises and schedules the work of Parliament, including the calendar of and agendas for plenary sessions and the composition of committees and delegations. The Bureau is the body responsible for dealing with Parliament’s administrative, stang and organisational matters. It comprises the President of Parliament, the Vice-Presidents and the Quaestors who are elected by Parliament. The Bureau is responsible for Parliament’s budget. MEPs and Parliament are assisted by a large administration. The Secretariat has the task of coordinating the legislative work and organising plenary sittings and other meetings. It consists of almost 5 000 people — a third of whom are translators and interpreters — who work in Brussels, Luxembourg and Strasbourg and in the information oces. Adding the staff of the political groups, about 6 000 people altogether keep Parliament’s wheels turning. Brussels, Luxembourg and Strasbourg are the European Parliament’s‘places of work’, but you can keep an eye on its activities wherever you are. From your computer you can follow a plenary sitting, consult documents and press releases and ask Europe-related questions on line. Not only that, but there are information oces at your service in all the EU’s capital cities. The website: a window on the European Parliament Parliament’s website — the address is easy to remember: www.europarl.europa.eu — contains a mine of interesting information in all the ocial languages. Whether you want to know about Parliament’s most recent work, follow plenary debates and votes as they happen, get to know who MEPs are and find out what they do, submit a petition, or simply discover how an institution representing close to 500 million people works — it’s all on the website. Europarl TV: the European Parliament’s TV package Since September 2008 anyone with access to the Internet can watch a variety of programmes about life in the European Parliament. Europarltv oers a package of four channels each aimed at a dierent audience, from schoolchildren to the most experienced lobbyists, as well as anyone interested in European politics. It is also possible to post content and follow events in Parliament as they happen. Any questions? Drop a line to Parliament’s mailbox Parliament’s website is certainly comprehensive, but it is sometimes dicult to find your way through the EU labyrinth.", "cs": "Konference organizuje a plánuje práci Parlamentu: například časový rozvrh a pořady plenárních zasedání či složení výborů a delegací. Předsednictvo je orgánem zabývajícím se administrativními, personálními a organizačními otázkami Parlamentu. Je složeno z předsedy Evropského parlamentu, místopředsedů a kvestorů volených shromážděním. Předsednictvo také odpovídá za rozpočet Parlamentu. Evropští poslanci a Parlament mají k dispozici rozsáhlou administrativu. Úkolem generálního sekretariátu je koordinovat legislativní práce a organizovat plenární zasedání i ostatní schůze. Celkem v Bruselu, Lucemburku, Štrasburku a informačních kancelářích pracuje okolo 5 000 osob, z nichž jednu třetinu představují překladatelé a tlumočníci. Včetně pracovníků politických skupin pak uvádí parlamentní „stroj“ do chodu přibližně 6 000 lidí. Pracovními místy Evropského parlamentu jsou Brusel, Lucemburk a Štrasburk, ale každý může sledovat jeho práci doma, aniž by musel někam jít! Pohodlně usazeni před svým počítačem můžete sledovat plenární zasedání, pro-hlížet si dokumenty a tisková prohlášení nebo klást on-line otázky k evropským tématům. A navíc ve všech hlavních městech Unie jsou vám k dispozici informační kanceláře. Internetové stránky: okno otevřené do Parlamentu Zapamatovat si adresu je snadné – www.europarl.europa.eu – a každý zde může nalézt množství zajímavých informací o Parlamentu ve svém jazyce: internetové stránky Evropského parlamentu mají bohatou nabídku. Ať se chcete informovat o poslední parlamentní činnosti, sledovat on-line rokování a hla- K dispozici jsou i historické archivy. Sledovat parlamentní dění, vidět poslance při práci, podívat se do zákulisí a nahlédnout do průběhu plenárního zasedání jediné instituce Evropské unie přímo volené občany: to je možné na www.europarltv.eu Rozhodnutí Parlamentu jsou představena prostřednictvím videoklipů týkajících se aktuálního dění v Evropě. Přenosy ze zasedání, magazíny, ale i debaty mezi občany a poslanci umožňují sledovat, se v Evropském parlamentu právě děje. Máte otázky? Obraťte se na elektronickou schránku Parlamentu Internetové stránky jsou velmi ucelené, avšak někdy je složité se v„labyrintu“ EU orientovat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Essentially the entire improvement in this record was due to technology. Still, technology isn't the only thing pushing athletes forward. While indeed we haven't evolved into a new species in a century, the gene pool within competitive sports most certainly has changed. In the early half of the 20th century, physical education instructors and coaches had the idea that the average body type was the best for all athletic endeavors: medium height, medium weight, no matter the sport. And this showed in athletes' bodies. In the 1920s, the average elite high-jumper and average elite shot-putter were the same exact size. But as that idea started to fade away, as sports scientists and coaches realized that rather than the average body type, you want highly specialized bodies that fit into certain athletic niches, a form of artificial selection took place, a self-sorting for bodies that fit certain sports, and athletes' bodies became more different from one another. Today, rather than the same size as the average elite high jumper, the average elite shot-putter is two and a half inches taller and 130 pounds heavier. And this happened throughout the sports world. In fact, if you plot on a height versus mass graph one data point for each of two dozen sports in the first half of the 20th century, it looks like this. There's some dispersal, but it's kind of grouped around that average body type. Then that idea started to go away, and at the same time, digital technology -- first radio, then television and the Internet -- gave millions, or in some cases billions, of people a ticket to consume elite sports performance. The financial incentives and fame and glory afforded elite athletes skyrocketed, and it tipped toward the tiny upper echelon of performance. It accelerated the artificial selection for specialized bodies. And if you plot a data point for these same two dozen sports today, it looks like this. The athletes' bodies have gotten much more different from one another. And because this chart looks like the charts that show the expanding universe, with the galaxies flying away from one another, the scientists who discovered it call it \"The Big Bang of Body Types.\" In sports where height is prized, like basketball, the tall athletes got taller.", "cs": "V podstatě za veškerá vylepšení tohoto rekordu mohla technologie. Přesto technologie není to jediné, co žene sportovce kupředu. Sice jsme se během století nevyvinuli v nový druh, ale genofond se ve sportovních soutěžích zcela jistě změnil. Na počátku dvacátého století měli tělocvikáři a trenéři představu, že pro veškerou atletickou zátěž je nejlepší průměrná postava: střední výška, střední hmotnost, ve všech sportech. A to se projevilo na tělech atletů. V roce 1920 byli průměrný skokan do výšky a průměrný koulař stejně velcí. Ale jak se tento názor vytrácel a trenéři a sportovní vědci si uvědomovali, že spíš než průměrná postava je potřeba postava vysoce specializovaná, která zapadá do určitých měřítek. Probíhal umělý výběr, roztřídění tělesných typů, které se hodí na určité sporty a těla sportovců se začala odlišovat. Dnes není průměrný koulař stejně veliký jako průměrný skokan do výšky, je o šest centimetrů vyšší a o 60 kg těžší. A to se děje napříč sportovním světem. Pokud byste si nakreslili graf závislosti sportu na výšce a hmotnosti sportovců pro každý z dvou tuctů sportů v první polovině 20. století, vypadal by takto: Je tu nějaký rozptyl, ale body jsou seskupené okolo průměrného typu. Poté se od této myšlenky začalo ustupovat a ve stejné době digitální technologie — rádio a pak televize a internet — daly milionům, někdy i miliardám lidí, vstupenku ke sledování špičkových sportovních výkonů. Finanční pobídky, pověst a sláva umožnily raketový vzestup špičkových atletů a přiklonily se k uzounké vyšší úrovni výkonnosti. Urychlil se umělý výběr specializovaných typů. A když nakreslíte graf pro ty samé sporty dnes, vypadá takto: Typy atletů se od sebe začaly mnohem více odlišovat. A protože tento graf vypadá jako grafy rozpínajícího se vesmíru s galaxiemi vzdalujícími se od sebe, vědci, kteří ho objevili, ho nazývají „Velký třesk tělesných typů“. Ve sportech, kde se cení výška, jako je basketbal, se vysocí stali vyššími."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They said to the design engineers: Now, in three years, when the new car is launched on the market, you will move to the after sales network, and become in charge of the warranty budget, and if the warranty budget explodes, it will explode in your face. (Laughter) Much more powerful than 0.8 percent variable compensation. You need also to increase reciprocity, by removing the buffers that make us self-sufficient. When you remove these buffers, you hold me by the nose, I hold you by the ear. We will cooperate. Remove the second TV. There are many second TVs at work that don't create value, they just provide dysfunctional self-sufficiency. You need to reward those who cooperate and blame those who don't cooperate. The CEO of The Lego Group, Jorgen Vig Knudstorp, has a great way to use it. He says, blame is not for failure, it is for failing to help or ask for help. It changes everything. Suddenly it becomes in my interest to be transparent on my real weaknesses, my real forecast, because I know I will not be blamed if I fail, but if I fail to help or ask for help. When you do this, it has a lot of implications on organizational design. You stop drawing boxes, dotted lines, full lines; you look at their interplay. It has a lot of implications on financial policies that we use. On human resource management practices.", "cs": "Řekli konstruktérům: Od teď za tři roky, až bude na trh uveden nový vůz, budete přemístěni do sektoru péče o prodaná auta a budete odpovědní za záruku, a jestli vybuchne, vybuchne vám do obličeje. (Smích) Mnohem působivější než 0,8 procenta odškodnění. Také potřebujete zvýšit reciprocitu, vymazáváním vyrovnávacích pamětí, které nás činí soběstačnými. Když vymažete tyto vyrovnávací paměti, budete mě držet za nos, a já vás za ucho. Budeme spolupracovat. Odstraňte druhou televizi. V práci existuje mnoho druhých televizorů, které nevytvářejí žádnou hodnotu, jen poskytují dysfunkční soběstačnost. Je třeba odměňovat ty, kteří spolupracují a obviňovat ty, kteří nechtějí spolupracovat. Generální ředitel společnosti Lego Group, Jorgen Vig Knudstorp, má skvělý způsob, jak to udělat. Říká totiž, na vině není neúspěch, ale neschopnost pomoci nebo o pomoc požádat. To mění vše. Náhle je to v mém zájmu, být transparentní ohledně mých skutečných slabin, mých skutečných prognóz, protože vím, že mě nebudou vinit, když selžu, ale když nepomůžu nebo nepožádám o pomoc. Když toto uděláte, bude to mít mnoho důsledků na organizační design. Přestanete kreslit rámečky, tečkované čáry, plné čáry; podívejte se na jejich souhru. To má mnoho důsledků na finanční politiku kterou používáme. Na postupy v řízení lidských zdrojů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová turecká mise TEL AVIV – Od doby, kdy Turecko vzniklo jako republika, kolísá tato země mezi západně orientovaným odkazem svého zakladatele Kemala Atatürka a�svým východním, osmanským dědictvím. Tento nikdy nevyřešený hluboký komplex totožnosti moderního Turecka teď podlamuje jeho strategická spojenectví a přetváří jeho regionální i globální roli. Ostatně právě měnící se pohled Turecka na sebe samotné modeluje jeho snahu působit jako zprostředkovatel míru mezi Izraelem a jeho arabskými nepřáteli, Sýrií a Hamásem. Zápal ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana ve snaze nahradit jako hlavní regionální mediátor Egypt a jeho tirády proti chování Izraele v�Gaze působí na mnoho lidí jako úsilí o oživení úlohy Turecka z�osmanských dob coby garanta regionálního míru a bezpečnosti. Jeho renomé v�této roli na Středním východě není vůbec zanedbatelné. Turecko je skutečná regionální supervelmoc a disponuje jednou z největších armád na světě. Zároveň je to jediná muslimská země, která se íránských jaderných ambicí neobává o nic méně než Izrael, a přece dokáže s�Íránem udržovat vynikající ekonomické i politické vztahy, bez ohledu na nevoli Ameriky. Jistěže, Sýrie je také spojencem Íránu, leč žádná země v�regionu vůči němu nemá takové páky, jaké třímá Turecko. A diplomatický vliv Turecka v�regionu se odráží i v�nedávno podepsané smlouvě o přátelství se Saúdskou Arábií, přičemž si ovšem země udržuje výborné vztahy s�Pákistánem i Irákem. Hlavními faktory turecké změny směřování jsou zarputilé evropské přezírání tureckých pokusů o vstup do Evropské unie, vzestup protizápadních lidových nálad v�důsledku irácké války a napjaté vztahy s�USA, vycházející zčásti z�chystaného zákona o arménské genocidě. Probíhá revize civilizačních snah, jež Atatürkova revoluce směřovala dovnitř země v�zájmu odklonu od arabského a muslimského světa. Turecko Erdoganovy dominantní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) budí dojem, že usiluje o novou mission civilisatrice , přičemž jejími alternativními horizonty budou Střední východ a bývalé sovětské republiky. Nesnadnou výzvou pro Turecko je zajistit si nově nalezenou regionální roli, aniž by zradilo Atatürkův demokratický odkaz. Turecká demokracie a sekulární hodnoty se významně zkvalitnily dialogem země s�Evropou a jejími americkými vazbami.", "en": "Turkey’s New Mission TEL AVIV – Ever since Turkey’s establishment as a republic, the country has oscillated between the Western-oriented heritage of its founder, Kemal Ataturk, and its eastern, Ottoman legacy. Never resolved, modern Turkey’s deep identity complex is now shaking its strategic alliances and recasting its regional and global role. Indeed, Turkey’s changing perception of itself has shaped its so-far frustrated drive to serve as a peace broker between Israel and its Arab enemies, Syria and Hamas. Prime Minister Recep Tayyip Erdogan’s missionary zeal to replace Egypt as the essential regional mediator, and his violent tirades against Israel’s behavior in Gaza, looks to many people like an attempt to recover Turkey’s Ottoman-era role as the guarantor of regional peace and security. Its credentials for this role in the Middle East are by no means negligible. Turkey is a true regional superpower, with one of the largest armies in the world. At the same time, it is the only Muslim country that, while no less worried than Israel about Iran’s nuclear ambitions, can maintain excellent economic and political relations with Iran, regardless of American displeasure. Of course, Syria is Iran’s ally, too, but no country in the region has the leverage with it that Turkey possesses. And Turkey’s diplomatic reach in the region is also reflected in its recent signing of a friendship treaty with Saudi Arabia, while maintaining excellent relations with Pakistan and Iraq. Europe’s persistence in snubbing Turkey’s attempts to join the European Union, the rise of violent anti-Western popular sentiment in the wake of the Iraq war, and strained relations with the US – owing in part to the forthcoming Armenian Genocide Act – are major factors in Turkey’s change of direction. The civilizing efforts that Ataturk’s revolution directed inward and in favor of disengagement from the Arab and Muslim worlds are now being revisited. The Turkey of Erdogan’s dominant Justice and Development Party (AKP) appears to be seeking a new mission civilisatrice , with the Middle East and the former Soviet republics as its alternative horizons. The uneasy challenge for Turkey is to secure its newfound regional role without betraying Ataturk’s democratic legacy. Turkish democracy and secular values have been greatly enhanced by the country’s dialogue with Europe and its American ties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ostražitost BoE v kombinaci s faktem, že hospodářské a finanční dohody s Evropou ještě doznají změn, přesvědčila firmy a domácnosti, aby odložily plány na změnu chování. Nyní všichni čekají, zda Británie vyjedná „měkký“, nebo „tvrdý“ brexit, a teprve pak začnou dělat závazné kroky. Schopnost Británie obnovit klid navzdory rozsáhlé nejistotě v otázce hospodářské a finanční budoucnosti země ukazuje, že při správném přístupu mohou političtí aktéři šoky a překvapení zvládat. Kdyby začali britští představitelé překotně demontovat dlouho zavedené systémy obchodování a další ekonomické a finanční dohody s EU ještě předtím, než vytvoří důvěryhodnou a rozsáhlou alternativu, mohla být situace mnohem nestabilnější. Ostatní političtí protagonisté toužící prosadit obdobně sebezahleděnou agendu – ať už jde o nacionalistické evropské strany snažící se omezit mezinárodní konektivitu nebo o americké prezidentské kandidáty navrhující cla, která by mohla snadno vyvolat odplatu obchodních partnerů – by si toho měli dobře všimnout. Za současných okolností mají přínosné účinky zdravého britského vedení samozřejmě své hranice. Až budou podrobnosti o britském rozvodu s EU nakonec zveřejněny, firmy i domácnosti na ně nějak zareagují, zejména pokud se britské obchodní, ekonomické a finanční vazby na EU výrazně promění. Zdá se téměř nevyhnutelné, že tato reakce poškodí hospodářský růst a vyvolá finanční volatilitu. Také zde však může pomoci střízlivý a obezřetný přístup. Britská vláda by měla udělat maximum pro to, aby nejcitlivější části jednání s evropskými partnery uchovala v tajnosti. A jakmile přijde čas oznámit změny, měla by to učinit v kontextu širšího programu důvěryhodných domácích reforem, jejichž cílem bude silný začleňující růst a zlepšení finanční stability. Není snadné udržet letadlo bez potíží ve vzduchu, když se mu mění motor. A přesně takový úkol má vláda Mayové před sebou. Dnes se na tento mimořádně choulostivý manévr připravuje tím, že identifikuje a setřiďuje součástky nového motoru a plánuje jejich rychlé sestavení; teprve pak bude moci rozebrat motor evropského obchodu, aniž by riskovala silné turbulence nebo i bolestivé ztroskotání. Přestože však vláda Mayové sestavila pečlivě odstupňovaný plán, bude muset projevit mnohem větší odolnost a činorodost, než jaké se vyžadovaly od jejích předchůdců, aby zvládla přechod na nový režim a nesjela přitom z dráhy růstu a stability.", "en": "The BoE’s vigilance, together with the fact that economic and financial arrangements with Europe have yet to be altered, has convinced companies and households to postpone plans to change their behavior. They are now waiting to see whether the UK negotiates a “soft” or “hard” Brexit before they make any significant moves. Britain’s ability to restore a sense of calm amid far-reaching uncertainty about its economic and financial future shows how, with the right approach, political actors can manage shocks and surprises. Had Britain’s leaders rushed to dismantle long-standing trading systems and other economic and financial arrangements with the EU, before developing a credible and comprehensive alternative, the situation could be much more volatile. Others aspiring to advance similarly inward-looking agendas – be they nationalistic European parties seeking to roll back international connectivity or US presidential candidates proposing tariffs that could well trigger retaliation from trading partners – should take note. Of course, under the current circumstances, there are limits to the beneficial effects of sound UK leadership. When the details of Britain’s divorce from the EU are eventually announced, companies and households will respond, particularly if the country’s trading, economic, and financial linkages with the EU change considerably. That response, it seems almost inevitable, will hurt economic growth and spur financial volatility. But here, too, a measured and cautious approach can help. The UK government should do its utmost to conduct the most sensitive parts of the negotiations with its European partners in secret. When it is time to announce changes, it should do so in the context of a larger program of credible domestic reforms that target strong, inclusive growth and improved financial stability. It is not easy to keep an airplane flying smoothly while changing the engines. And that is precisely the challenge the May government faces. It is now preparing for this ultra-delicate maneuver by identifying and arranging the components of the new engine, and planning for their quick assembly; only then will it be able to dismantle the engine of European trade without risking heavy turbulence, or even a painful crash. But even with a carefully sequenced plan in place, May’s government will need to show a level of resilience and agility far beyond what has been required of its predecessors, in order to manage the transition without veering off the path of growth and stability."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trable v ráji rozvíjejících se trhů NEW YORK – V posledních několika letech byla skupina BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) hojně zahrnována bombastem. Tvrdí se, že tyto země, charakteristické početnými populacemi a svižným růstem, se brzy propracují mezi největší ekonomiky světa – ostatně Čína bude ze všech největší už v roce 2020. V poslední době ale BRICS, jakož i mnohé další ekonomiky rozvíjejících se trhů, zažívají strmý hospodářský pokles. Je tedy počáteční idylka pryč? Brazilský HDP se loni zvýšil o pouhé procento a letos zřejmě nenaroste o víc než 2 %, přičemž tamní potenciální růst stěží převyšuje 3 %. Ruská ekonomika letos patrně poroste sotva o 2 % a její potenciální růst dosahuje asi 3 %, přestože ceny ropy se pohybují kolem 100 dolarů za barel. Indie nedávno zažila několik let silného růstu (11,2 % roku 2010 a 7,7 % roku 2011), ale v roce 2012 zpomalila na 4 %. Čínské hospodářství rostlo v posledních třech desetiletích o 10 % za rok, ale loni zpomalilo na 7,8 % a hrozí mu tvrdé přistání. Konečně Jižní Afrika rostla loni o pouhá 2,5 % a letos zřejmě poroste nanejvýš 2% tempem. Podobným zpomalením procházejí mnohé další dříve rychle rostoucí ekonomiky rozvíjejících se trhů, například Turecko, Argentina, Polsko, Maďarsko a řada zemí ve střední a východní Evropě. Co tedy BRICS a další rozvíjející se trhy sužuje?", "en": "Trouble in Emerging-Market Paradise NEW YORK – During the last few years, a lot of hype has been heaped on the BRICS (Brazil, Russia, India, China, and South Africa). With their large populations and rapid growth, these countries, so the argument goes, will soon become some of the largest economies in the world – and, in the case of China, the largest of all by as early as 2020. But the BRICS, as well as many other emerging-market economies – have recently experienced a sharp economic slowdown. So, is the honeymoon over? Brazil’s GDP grew by only 1% last year, and may not grow by more than 2% this year, with its potential growth barely above 3%. Russia’s economy may grow by barely 2% this year, with potential growth also at around 3%, despite oil prices being around $100 a barrel. India had a couple of years of strong growth recently (11.2% in 2010 and 7.7% in 2011) but slowed to 4% in 2012. China’s economy grew by 10% per year for the last three decades, but slowed to 7.8% last year and risks a hard landing. And South Africa grew by only 2.5% last year and may not grow faster than 2% this year. Many other previously fast-growing emerging-market economies – for example, Turkey, Argentina, Poland, Hungary, and many in Central and Eastern Europe – are experiencing a similar slowdown. So, what is ailing the BRICS and other emerging markets?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když však potřebují více zdrojů velké ekonomiky, jejichž měny se používají mezinárodně, mohou jednoduše natisknout další peníze. Nejenže samy pociťují menší tržní disciplínu, ale méně disciplíny od nich vyžaduje také MMF, poněvadž tyto země nejsou nuceny si od fondu půjčovat. Jak nám však připomíná debakl kolem špatných hypoték, politika velkých zemí může ohrozit celý globální finanční systém. Fond si pod sebou nechce podřezávat větev, a tak se v podobných případech zdráhá vydávat silná varování. Má-li však mít MMF nějakou budoucnost, bude muset jeho management vydávat silnější varování před dalším nebezpečně vysokým deficitem běžného účtu platební bilance USA, před příštím neudržitelným boomem na trhu realit nebo před jakýmkoliv jiným problémem velkých zemí, který přijde po nich. Hrátky se slovy jsou do budoucna nepřijatelné. A konečně je zapotřebí, aby MMF koordinoval reformu mezinárodního systému. Mají-li zvláštní práva čerpání jakožto nadnárodní měnová jednotka dlouhodobě nahradit národní měny v mezinárodním platebním styku, bude muset fond dohlédnout na jejich vývoj. A budou-li během tohoto přechodu zapotřebí rychlá provizorní opatření, musí hrát fond vedoucí roli i na tomto poli. Prozatím však neotřelé nápady na reformu mezinárodního systému vycházejí od Organizace spojených národů, z Downing Street 10 a z Čínské lidové banky. Fond na sebe poutá pozornost především svým mlčením. Krize ještě není zapomenuta, avšak okno se uzavírá. Příští setkání rady guvernérů MMF se uskuteční počátkem října v Istanbulu. Nenabídne-li fond do té doby jasnou vizi své budoucnosti, pak tuto příležitost promarní.", "en": "But when large economies whose currencies are used internationally need more resources, they can just print more money. Not only do they feel less market discipline, but they are subject to less IMF discipline, since they are not compelled to borrow from the Fund. But, as the sub-prime mortgage debacle reminds us, large countries’ policies can place the global financial system at risk. The Fund, wary of biting the hand that feeds it, has been reluctant to issue strong warnings in such instances. But if the IMF is to have a future, its management will have to issue stronger warnings about the next dangerously large US current-account deficit, the next unsustainable housing boom, or whatever large-country problem succeeds them. There can be no more mincing of words. Finally, the IMF needs to coordinate reform of the international system. If, in the long run, a supra-national unit, the Special Drawing Right, is to replace national currencies in international use, then the Fund will need to guide its development. If stop-gap measures are required during the transition, the Fund must provide leadership there as well. So far, however, the innovative ideas for reforming the international system have come from the United Nations, 10 Downing Street, and the People’s Bank of China. The Fund has been notable mainly for its silence. The crisis is not yet forgotten, but the window is closing. The next meeting of the IMF’s Board of Governors will be in early October in Istanbul. If the Fund does not provide a clear vision of its future by then, the opportunity will have been missed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The amount of the pension for each orphan is calculated in the same way as for the widow’s pension, applying a factor of 20% to the corresponding regulatory base. If Contributory benefits not refused a suitable job offer or an SPEE vocational training programme. A person is entitled to unemployment benefit if: The beneficiary must also meet certain other qualifying conditions: • he is registered with a social security scheme that covers this risk, or is in an equivalent situation; • he is legally unemployed, actively seeking work and willing to accept a suitable job; • he must be more than 45 years of age, without dependents, and have received contributory benefits for at least 12 months; or • he has paid social security contributions for at least 12 months in the 6 years before becoming unemployed or before the end of his obligation to pay contributions; • he must be more than 52 years of age and be otherwise (except for age) entitled to a retirement pension; or • he is under 65 years of age, unless he does not yet qualify for a retirement pension; • there is no concurrent disqualifying factor. How long this benefit will be paid • he must not be entitled to contributory unemployment benefit because he has paid contributions for more than 3 but less than 12 months, or is an emigrant returning from an EEA country or a country with which there is no unemployment insurance convention, or is a released prisoner. How long unemployment benefit is paid depends on how long the person has been paying social security contributions. If he has paid at least 360 days of contributions, he may receive unemployment benefit for up to 120 days. If he has paid more than 2 160 days, he may receive benefits for up to 720 days. This allowance will be paid for between three and thirty months, depending mainly on the age of the beneficiary and whether or not there are dependents. A wage-earn-er over 52 years of age who meets the legal requirements will receive this allowance until he begins receiving a retirement pension. If a person who is receiving unemployment benefit in Spain goes to another EU country to look for work, he may continue to receive his Spanish unemployment benefit for up to three months. Amount of unemployment benefit", "cs": "• v případě manželství (kromě případů, kdy je příjemce postižen úplnou trvalou pracovní neschopností nebo velkou invaliditou); Doživotní důchody a dočasné přídavky pro ostatní rodinné příslušníky Příspěvkové dávky v nezaměstnanosti se vyplácejí, pokud daná osoba splňuje tyto podmínky: Výše dávek vyplácených každé osobě se rovná částce sirotčího důchodu. • je registrovaná a pojištěná v některém režimu sociálního zabezpečení, který pokrývá toto riziko, nebo se nachází v obdobné situaci; • je podle zákona nezaměstnaná a může prokázat, že se aktivně snaží najít zaměstnání, přijmout odpovídající pracovní místo a podepsat pracovní smlouvu; Pozůstalostní důchod lze kumulovat se všemi příjmy nebo důchody, které pobírá pozůstalý/á manžel/ka. • platila příspěvky sociálního zabezpečení minimálně 12 měsíců během 6 let předcházejících nezaměstnanosti nebo okamžiku, kdy skončila povinnost tyto příspěvky platit; Příjemce může přesto nadále pobírat důchod, pokud splňuje tyto podmínky: • je mladší 65 let, kromě případů, kdy nejsou splněny podmínky nutné k získání starobního důchodu; • nevztahuje se na ni nemožnost kumulovat dávky. Doba vyplácení dávek • je mu více než 61 let. Tato věková podmínka však neplatí, pokud má příjemce nárok na důchod v úplné trvalé pracovní neschopnosti nebo ve velké invaliditě nebo pokud prokáže, že trpí zdravotním postižením, jehož stupeň se rovná nebo převyšuje 65 %; Délka doby vyplácení dávek závisí na tom, jak dlouho žadatel platil příspěvky sociálního zabezpečení. Pokud je v souhrnu platil alespoň 360 dní, má nárok na dávky v nezaměstnanosti po dobu 120 dní. Pokud v souhrnu platil příspěvky déle než 2 160 dní, má nárok na dávky v nezaměstnanosti po dobu dalších 720 dní. • nová domácnost má k dispozici roční příjmy, včetně pozůstalostního důchodu, které nepřekračují dvojnásobek částky každoročně vypočtené na základě minimální mzdy platné v danou chvíli. Sirotčí důchod pobíraný po úmrtí jednoho rodiče je možno kumulovat se sirotčím důchodem pobíraným po úmrtí druhého rodiče. Pokud příjemce dávek v nezaměstnanosti cestuje do jiného členského státu Evropské unie za účelem hledání zaměstnání, zachová si nárok na pobírání dávek v nezaměstnanosti ve Španělsku po dobu maximálně tří měsíců. Výše dávek v nezaměstnanosti"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Této skutečnosti bychom ale neměli dávat příliš velkou váhu, neboť vývoz přispěl do růstu HDP jen 0,3 %. Vsup Číny do Světové obchodní organizace může sice dočasně povzbudit její vývoz, pravděpodobnější ale je, že odstraňování vlastních obchodních bariér přinutí zemi ke zvýšenému dovozu. To znamená, že středem tvorby růstové politiky se musí stát čínský domácí trh. Čína je rozvojová země, jejíž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele činí 800 dolarů. Zároveň ale sdílí podobnost s dalšími východoasijskými ekonomikami a (zároveň!) s „transformačními“ ekonomikami nesoucími břemeno centrálního plánování. Domácí ekonomika Číny je tedy místem prožíraným ekonomickými, institučními, strukturálními a politickými problémy. Protože musí čelit problémům jak zemí uprostřed transformace, tak zemí rozvojových, je řešení těchto problémů mnohem složitější než v zemích, které jsou výlučně rozvojové nebo výlučně transformační. To je další důvod, proč se čínští politikové a ekonomové nesmějí nechat slepě zlákat proudem nové ekonomiky v pokusu magicky přeskočit vlastní problémy a dopadnout do jakési utopické budoucnosti. Během posledních padesáti let Čína už několik podobných pokusů zažila a měla by proto vědět, že když přecení své síly, může v nejlepším případě skončit s nemilými odřeninami. Dnešní tempo růstu je pro Čínu udržitelné v případě, že bude dále otevírat své hospodářství konkurenci celého světa a bude přitom nemilosrdně mýtit dědictví socialistické industrializace. S takovou politikou může hospodářský růst země zůstat v rozmezí 7,5 – 8 % a inflace v dohledné době zůstat na nízké úrovni. Nová čínská ekonomika i se svými ambicemi má smysl jen tehdy, pokud nepřestane dávat dobrý pozor na dožívající starou ekonomiku.", "en": "Not too much weight should be given to this, however, as exports only contributed 0.3% to GDP growth. Entry by China into the WTO may temporarily boost exports, but the dismantling of China’s own trade barriers will increase imports quickly. This means that China’s domestic market must become the focus of policymaking for growth. As a developing country with a per capita GDP of $800, sharing similarities with other South-East Asian economies and (at the same time!) a “transition economy” bearing the burden of central planning, China’s domestic economy is a place riddled with economic, institutional, structural, and political problems. Because China is saddled with both transition and developing country difficulties, finding solutions for these problems is more demanding here than in societies that are either purely transitional or developing. This is another reason why Chinese policymakers must not jump on the New Economy bandwagon as an attempt to leap magically out of their problems into some utopian future. China has seen enough experimentation over the last half-century to know that when you attempt a great leap forward you land flat on your face. For China, today’s increasing growth rates are sustainable if China continues to open its economy to competition with the world while ruthlessly excising the legacy of socialist industrialization. If such policies are pursued, Chinese growth may remain in the range of 7.5- 8%, with low inflation continuing for the foreseeable future. It is only by keeping its eyes on its untrendy old economy that China’s New Economy ambitions make any sense."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pocit sociální nespravedlnosti – dojem, že ekonomická hra je zmanipulovaná – ještě sílí při pohledu na bankéře, kteří způsobili finanční krizi, příčinu přetrvávající malátnosti hospodářství, vybruslili s obřími mimořádnými odměnami a téměř nikdo nebyl za jejich pochybení veden k odpovědnosti. Byly páchány masivní podvody, ale jaksi se jich vlastně nikdo nedopustil. Politická elita přislíbila, že „reformy“ přinesou nevídanou prosperitu. A skutečně se tak stalo, ale jen pro horní 1 % nejbohatších. Všem ostatním, včetně mladých, přinesly nevídanou nejistotu. Tyto tři skutečnosti – sociální nespravedlnost nevídaného rozsahu, masivní nerovnost a ztráta důvěry v elity – definují naši politickou současnost. A právem. Další porce téhož není řešením. Právě proto v Evropě ztrácejí středolevé a středopravé strany. Amerika je ve zvláštním stavu: zatímco prezidentští kandidáti republikánů soupeří v demagogii pomocí nedomyšlených návrhů, které by situaci ještě zhoršily, oba demokratičtí kandidáti navrhují změny, které by stavem věcí opravdu pohnuly – pokud by se jim je ovšem podařilo prosadit v kongresu. Kdyby byly zavedeny reformy, jež předložila Hillary Clintonová či Bernie Sanders, potlačily by schopnost finanční soustavy odírat ty, kdo už vedou vratký život. Oba mají také návrhy hlubokých reforem, jež by změnily způsob, jímž Amerika financuje vyšší vzdělávání. Je však potřeba udělat víc, aby si dům byli schopni pořídit nejen ti, jimž rodiče mohou dát na akontaci, a aby bylo možné se zajistit na penzi, vzdor vrtochům akciového trhu a téměř nulovým úrokům ve světě, do něhož jsme vstoupili. Vůbec nejdůležitější je, že dokud se ekonomice nezačne dařit podstatně lépe, mladí lidé nenajdou hladkou cestu na trh práce. „Oficiální“ míra nezaměstnanosti ve Spojených státech, dosahující 4,9 %, maskuje mnohem vyšší hladiny skryté nezaměstnanosti, které přinejmenším udržují nízké mzdy. Nedokážeme však problém napravit, pokud si jej nepřipustíme. Naše mládež tak činí. Vnímají absenci mezigenerační spravedlnosti a jsou právem rozhořčení.", "en": "The sense of social injustice – that the economic game is rigged – is enhanced as they see the bankers who brought on the financial crisis, the cause of the economy’s continuing malaise, walk away with mega-bonuses, with almost no one being held accountable for their wrongdoing. Massive fraud was committed, but somehow, no one actually perpetrated it. Political elites promised that “reforms” would bring unprecedented prosperity. And they did, but only for the top 1%. Everyone else, including the young, got unprecedented insecurity. These three realities – social injustice on an unprecedented scale, massive inequities, and a loss of trust in elites – define our political moment, and rightly so. More of the same is not an answer. That is why the center-left and center-right parties in Europe are losing. America is in a strange position: while the Republican presidential candidates compete on demagoguery, with ill-thought-through proposals that would make matters worse, both of the Democratic candidates are proposing changes which – if they could only get them through Congress – would make a real difference. Were the reforms put forward by Hillary Clinton or Bernie Sanders adopted, the financial system’s ability to prey on those already leading a precarious life would be curbed. And both have proposals for deep reforms that would change how America finances higher education. But more needs to be done to make home ownership possible not just for those with parents who can give them a down payment, and to make retirement security possible, given the vagaries of the stock market and the near-zero-interest world we have entered. Most important, the young will not find a smooth path into the job market unless the economy is performing much better. The “official” unemployment rate in the United States, at 4.9%, masks much higher levels of disguised unemployment, which, at the very least, are holding down wages. But we won’t be able to fix the problem if we don’t recognize it. Our young do. They perceive the absence of intergenerational justice, and they are right to be angry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But this stands as a proxy for all kinds of medical decision-making, and indeed for financial decision-making, and social decision-making -- any kind of decision you have to make that would benefit from a rational assessment of the facts. So suppose you go to your doctor and the doctor says, \"I just got your lab work back, your cholesterol's a little high.\" Now, you all know that high cholesterol is associated with an increased risk of cardiovascular disease, heart attack, stroke. And so you're thinking having high cholesterol isn't the best thing, and so the doctor says, \"You know, I'd like to give you a drug that will help you lower your cholesterol, a statin.\" And you've probably heard of statins, you know that they're among the most widely prescribed drugs in the world today, you probably even know people who take them. And so you're thinking, \"Yeah! Give me the statin.\" But there's a question you should ask at this point, a statistic you should ask for that most doctors don't like talking about, and pharmaceutical companies like talking about even less. It's for the number needed to treat. Now, what is this, the NNT? It's the number of people that need to take a drug or undergo a surgery or any medical procedure before one person is helped. And you're thinking, what kind of crazy statistic is that? The number should be one. My doctor wouldn't prescribe something to me if it's not going to help. But actually, medical practice doesn't work that way. And it's not the doctor's fault, if it's anybody's fault, it's the fault of scientists like me. We haven't figured out the underlying mechanisms well enough. But GlaxoSmithKline estimates that 90 percent of the drugs work in only 30 to 50 percent of the people. So the number needed to treat for the most widely prescribed statin, what do you suppose it is? How many people have to take it before one person is helped? 300. This is according to research by research practitioners Jerome Groopman and Pamela Hartzband, independently confirmed by Bloomberg.com. I ran through the numbers myself.", "cs": "Toto lze ale aplikovat na všechna rozhodování o zdraví, a nejen to, také na finanční nebo společenská -- jakékoliv rozhodnutí, kterým by prospělo racionální vyhodnocení faktů. Předpokládejme, že jdete k lékaři, a on vám řekne: \"Zrovna jsem dostal vaše výsledky, máte zvýšenou hladinu cholesterolu.\" Všichni víme, že zvýšená hladina cholesterolu je spojená se zvýšenou hrozbou kardiovaskulárního onemocnění, infarktu, mrtvice. A tak dojdete k závěru, že vysoký cholesterol není to nejlepší, a lékař vám řekne: \"rád bych vám nabídl léky, které vám pomohou snížit cholesterol - statin.\" Určitě jste už o statinech slyšeli, jsou to momentálně jedny z nejčastěji předepisovaných léků na světě, zřejmě i znáte někoho, kdo je užívá. A tak odpovíte: \"Dobrá, tak mi to napište.\" V této chvíli byste ale měli položit jednu otázku. O datech, na která byste se měli zeptat většina doktorů nerada mluví, a ještě méně o nich mluví farmaceutické společnosti. Jedná se o počet nutný k léčbě. Co je to NNT? Je to počet pacientů, kteří musí brát daný lék nebo podstoupit operaci nebo jakýkoliv lékařský zákrok než dojde ke zlepšení u jednoho z nich. Asi si myslíte, co je to bláznivou statistiku. To číslo by mělo být 1. Můj lékař by mi přece nepředepsal něco, co mi nepomůže. Takhle to ale v lékařství nefunguje. Není to ale chyba lékařů. Jestli je to něčí chyba, tak je to chyba vědců, jako jsem já. Neporozuměli jsme dostatečně tomu, co je v jádře problému. GlaxoSmithKline odhaduje, že 90 procent léků zabírá pouze na 30 až 50 procent lidí. Takže, jaký si myslíte, že je NNT pro léčbu statiny? Kolik lidí si musí ho musí vzít, než někomu pomůže? 300. Podle výzkumu vědců Jeroma Groopmana a Pamely Hartzbandové, výsledky nezávisle potvrdila agentura Bloomberg.com. Sám jsem si ta čísla prošel."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jenže pokud rozsáhlé rozpočtové deficity zachovají a budou je nadále monetizovat, v určitou chvíli – až poněkud ochabnou současné deflační tlaky – se vzbouří trhy s dluhopisy. V takovém okamžiku se zvýší inflační očekávání, vzrostou dlouhodobé výnosy vládních dluhopisů a to vytěsní oživení. Druhý důvod k obavám z recese se dvojím propadem se týká skutečnosti, že ceny ropy, energií a potravin mohou růst rychleji, než budou ospravedlňovat ekonomické fundamenty, a dále by je mohla zvyšovat ještě hradba aktiv pasoucích po likviditě, jakož i spekulativní poptávka. Ropa za 145 dolarů za barel se loni pro globální hospodářství stala poslední kapkou, neboť USA, Evropě, Japonsku, Číně, Indii a dalším ekonomikám dovážejícím ropu způsobila silný příjmový šok. Kdyby snad spekulativní síly překotně vyhnaly cenu ropy ke 100 dolarům za barel, světová ekonomika, sotva se postavivší na nohy, by kontrakční šok nemusela vydržet. Konec této vážné celosvětové recese bude tedy na konci letošního roku blíž než teď, oživení nebude ve vyspělých ekonomikách robustní, ale spíše mdlé a hrozí sílící riziko recese se dvěma propady. Nedávné vzestupy trhu v oblasti akcií, komodit a úvěrů mohly předehnat zlepšení v reálné ekonomice. Je-li tomu tak, korekce na sebe nenechá dlouho čekat.", "en": "But if they maintain large budget deficits and continue to monetize them, at some point – after the current deflationary forces become more subdued – bond markets will revolt. At this point, inflationary expectations will increase, long-term government bond yields will rise, and the recovery will be crowded out. A second reason to fear a double-dip recession concerns the fact that oil, energy, and food prices may be rising faster than economic fundamentals warrant, and could be driven higher by the wall of liquidity chasing assets, as well as by speculative demand. Last year, oil at $145 a barrel was a tipping point for the global economy, as it created a major income shock for the US, Europe, Japan, China, India, and other oil-importing economies. The global economy, barely rising from its knees, could not withstand the contractionary shock if similar speculative forces were to drive oil rapidly towards $100 a barrel. So the end of this severe global recession will be closer at the end of this year than it is now, the recovery will be anemic rather than robust in advanced economies, and there is a rising risk of a double-dip recession. The recent market rallies in stocks, commodities, and credit may have gotten ahead of the improvement in the real economy. If so, a correction cannot be too far behind."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Who here is fascinated by life under the sea? Fantastic. Now, what did we just do? Let's dissect this for a second. The simple action of an individual raising a hand led many others to do the same. Now, it's true that when individuals in a social network have common priorities, it's often beneficial to copy one another. Think back to grade school and dressing like the cool kids made you \"cool.\" But copying behavior is also common in wild animals. For example, some birds copy the alarm calls of other birds to spread information about approaching predators. But could copying behavior in wild animals affect entire ecosystems that we humans depend on? I was led to this question while studying coral reefs, which support millions of people through fisheries and tourism here in Africa and around the world. But coral reefs depend on fish that perform a critical job by eating algae. Because if left unchecked, these algae can kill coral and take over entire coral reefs, a costly change that is difficult or impossible to reverse. So to understand how fish may prevent this, I spy on them while they're eating algae, which can be difficult for them to do in open parts of the reef exposed to predators, some of which, on rare occasion, appear to realize I'm watching them. (Laughter) So clearly, clearly, for reef fish, dining out can be scary. But I wanted to understand how these fish do their job in risky situations.", "cs": "Koho z přítomných fascinuje podmořský život? Fantastické. Co jsme teď udělali? Pojďme si to rozpitvat. Jednoduché rozhodnutí jednotlivce zvednout ruku vede k témuž rozhodnutí další z vás. Je pravda, že pokud lidé v sociální síti mají společné priority, je často prospěšné kopírovat jeden druhého. Třeba ve škole, kde obléknutí se jako \"cool\" děcka vás taky udělalo \"cool\". Kopírování chování je ale běžné i u divokých zvířat. Třeba některé druhy ptáků kopírují výstražné zvuky jiných druhů, aby předali informaci o blížících se predátorech. Mohlo by ale kopírování chování divokých zvířat ovlivnit celé ekosystémy, na kterých jsme my, lidé, závislí? K této otázce jsem dospěl při studiu korálových útesů, které podporují milióny obyvatel skrz rybolov a turismus, zde v Africe a i jinde na světě. Ale korálové útesy jsou závislé na rybách, které vykonávají kritickou funkci pojídáním řas. Pokud zůstanou řasy bez kontroly, mohou korál zabít a pohltit celé útesy, nákladná změna, kterou je obtížné nebo nemožné zvrátit. Abych pochopil, jak tomu ryby brání, špehoval jsem je, když pojídaly řasy, což pro ně může být náročné v otevřených částech útesu, protože jsou vystaveny predátorům. U pár z nich se zdálo, že si uvědomovaly, že je sleduji. (Smích) Je jasné, že pro tyto korálové ryby může být večeření venku nebezpečné. Ale chtěl jsem pochopit, jak v riskantních situacích dělají svoji práci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Additional sources of information for assessing problemdrug use are the numbers of drugrelated deaths andtreatment demands. Analysis of drugrelated deaths (mostcommonly due to opiate overdose) suggests that the victimsconstitute an ageing population, with recorded deathsamong drug users younger than 25 having fallen since1996. An important qualification is that data from thenewer EU countries, although limited, show until recentlyan upwards trend in the proportion of deaths among thoseunder 25, although a degree of stabilisation now appearsto have occurred. Overall, although the number of drugrelated deaths in the EU remains at a historically highlevel, it seems likely to have peaked. In most countries, heroin remains the principal drug forwhich clients seek treatment. In some countries, trends inheroin use among new treatment clients can be trackedhistorically and show a small decrease in absolutenumbers since 1996. Similarly, in some countries a trendsuggesting an ageing population of opiate users isreported, although again this observation does not applyto all countries, and in some of the new Member States — Prevalence of cocaine use varies considerably in Europe,but again the trend generally appears upwards. Surveydata suggest that, in Spain and the United Kingdom inparticular, cocaine use increased substantially during thelate 1990s, and recently there have been further, albeitsmall, increases. In both of these countries, estimates forthe recent use of cocaine among young adults now exceedthose for ecstasy and amphetamine.", "cs": "Evropa zůstává hlavním trhem stimulantů a indikátory svědčí o tom, že v Evropě jako celku stoupá trend užíváníamfetaminů, extáze a kokainu. Podle mnoha ukazatelůextáze předstihla amfetamin a stala se druhou nejužívanějšídrogou v Evropě po konopí. Nejnovější údaje z průzkumů u běžné i školní populace ve Spojeném království, kterémělo od 90. let 20. století podle většiny ukazatelů nejvyššíprevalenci užívání extáze a amfetaminů, však svědčí o tom,že míra užívání obou drog pravděpodobně klesá, a to dostdramaticky u amfetaminů a o něco mírněji u extáze. Míry prevalence ve Spojeném království však zůstávají ve srovnání s ostatními zeměmi dost vysoké, i když rozdíl je nyní méně patrný, neboť řada zemí v současné době hlásíobdobné míry užívání, což je podobné situaci v případěkonopí, která byla popsána výše. Ve většině zemí zůstává heroin hlavní drogou, kvůli nížklienti vyhledají léčbu. V některých zemích lze trendy v užívání heroinu u nových klientů protidrogové léčbyhistoricky sledovat a je patrné, že od roku 1996 došlo k mírnému poklesu jejich absolutních číselných hodnot.Podobně je v některých zemích hlášen trend, který svědčí o stárnutí populace uživatelů opiátů, i když toto zjištěníopět nelze aplikovat na všechny země a v některýchnových členských státech – opět na základě omezenýchúdajů – se zdá, že uživatelé opiátů, kteří nastupují léčbu Prevalence kokainu se v Evropě výrazně liší, ale i zde sezdá, že trend obecně stoupá. Údaje z průzkumů svědčí o tom, že užívání kokainu koncem 90. let 20. stoletívýrazně vzrostlo, a to zvláště ve Španělsku a Spojenémkrálovství, a že v poslední době došlo k dalšímu, byťmalému, zvýšení. V obou těchto zemích nyní odhadyužívání kokainu v poslední době mezi mladými dospělýmipřevyšují odhady užívání extáze a amfetaminů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Finální dohoda ze summitu ale nezahrnovala žádné konkrétní vyjádření ohledně nutnosti odklonit se od fosilních paliv. Konečně k dalším pozitivním posunům v klimatické politice patřilo v roce 2022 zahájení partnerství pro spravedlivou transformaci energetiky v Indonésii, Jižní Africe a Vietnamu. Tato partnerství, jejichž cílem je přeskočit stadium fosilních paliv, by se mohla stát – pokud se uplatní správně – zásadním obratem v přechodu k obnovitelné energii. Mezinárodní společenství udělalo v roce 2022 víc i pro ochranu přírody. Když se rok chýlil ke konci, vlády na Konferenci OSN o biologické rozmanitosti (COP15) přijaly celosvětový rámec pro biologickou rozmanitost z Kchun-mingu a Montrealu pro období po roce 2020 – dohodu, již mnozí pozorovatelé přirovnávají k přelomové Pařížské klimatické dohodě z roku 2015. Se závazkem do roku 2030 chránit 30 % veškerého suchozemského a mořského povrchu tento rámec zahajuje novou kapitolu, po kolektivnímu nezdaru splnit kterýkoli z Cílů z Aiči pro oblast biologické rozmanitosti do roku 2020. Vlády a další zainteresované strany si konečně uvědomují, že změna klimatu a úbytek biologické rozmanitosti jsou neoddělitelně propojená témata. Deštné pralesy a mangrovy jsou nejen stanovišti pro miliony druhů. Zásadní význam mají i pro zpomalení tempa globálního ohřívání, protože pohlcují a ukládají obrovská množství CO2. Vědci doložili, že ochrana a ekosystémová obnova přírodních ploch a lepší nakládání s nimi by ke snížení emisí, které potřebujeme do roku 2030, mohly přispět víc než třetinou. Ještě podstatnější je, že bez otočení trendu úbytku přírody jednoduše nelze zachovat teploty do 1,5° Celsia.", "en": "But the summit’s final agreement did not include any specific language about the need to phase out fossil fuels. Finally, other positive climate-policy developments in 2022 included the launch of Just Energy Transition Partnerships in Indonesia, South Africa, and Vietnam. With the goal of helping countries leapfrog past fossil fuels, JETPs – if done right – could be game changers in the global transition to renewable energy. The international community also did more to protect nature in 2022. As the year drew to a close, governments at the UN Biodiversity Conference (COP15) adopted the Kunming-Montreal Post-2020 Global Biodiversity Framework – a deal that many observers are likening to the landmark 2015 Paris climate agreement. With a commitment to protect 30% of all land and sea areas by 2030, the framework opens a new chapter, following the collective failure to meet any of the Aichi Biodiversity Targets for 2020. Governments and other stakeholders are finally recognizing that climate change and biodiversity loss are inextricably linked. Rainforests and mangroves are not just habitats for millions of species. They are also crucial for slowing the pace of global heating, because they absorb and store vast amounts of CO2. Scientists have shown that conservation, ecosystem restoration, and better management of natural areas could contribute over one-third of the emissions reductions that we need by 2030. More to the point, there simply is no way to keep temperatures within 1.5° Celsius without reversing the decline of nature."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tak za prvé je tu tradiční představa, že politika končí u hranic, za nimiž mají ošklivé domácí půtky ustoupit abstrakci jednoho státu s jednotným národním zájmem. S tím souvisí argument, podle něhož mohou domácí politické procesy ochromit vládu ve velké pokerové či šachové partii, jíž má mezinárodní politika být. Jak právě zjistil Obama, existence zákonodárného orgánu, který zjevně nechce vstoupit do války, oslabuje pozici exekutivce v mezinárodních vyjednáváních. Dalším problémem je načasování. Legislativní procesy jsou pomalé a často křivolaké, zatímco mezinárodní diplomacie se může změnit přes noc v důsledku přesouvajících se koalic, nečekaných příležitostí a dobře skrytých pastí. Diplomacie navíc vzkvétá díky zákulisním dohodám podobným té, kterou spolu nedávno uzavřeli americký ministr zahraničí John Kerry a jeho ruský protějšek Sergej Lavrov v otázce syrských chemických zbraní. Když je během vyjednávání v sázce velmi mnoho, je tím posledním, co aktéři potřebují, veřejná debata o tom, jaké karty drží kdo v ruce. Hrozba ukončení rozhovorů a nasazení tanků musí být věrohodná, což nebude platit v případě, kdy protihráč jednoduše může spočítat hlasy a zjistit, zda u protistrany existuje pro takové řešení nezbytná legislativní většina. Přesto měl Jefferson pravdu. Obrátit se na legislativní orgán sice může být nepohodlné, frustrující, a dokonce kontraproduktivní, ale je to správný postup, a to ze tří důvodů. Za prvé je použití síly nákladné z hlediska lidských životů, peněz i energie a pozornosti vedoucích představitelů. Tyto náklady platí lidé, takže by jejich zástupci měli rozhodovat o tom, zda je vynaložit. Za druhé není pro demokracii v žádném okamžiku důležitější postupovat podle vlastních procedur a dodržovat vlastní principy než během ozbrojeného konfliktu, do něhož jsou zapleteny nedemokratické země. Syrský lid, utiskovaný a brutálně potlačovaný vlastní vládou, by měl vidět, že Američané mají se svými vedoucími představiteli odlišný vztah. A za třetí je klíčovou složkou demokracie sada pravidel a procedur určených k tomu, aby veřejní činitelé museli ospravedlňovat svou politiku důvody, které lze přijmout nebo jim odporovat ve veřejné debatě. Když lídři přemýšlejí o vojenské intervenci v zahraničí, musí vysvětlit svůj postup způsoby, které jasně ukážou, že jsou v sázce strategické a morální zájmy jejich země – například že hrozí šíření bezuzdné agrese a strašlivého utrpení. Lídři by raději mluvili jazykem snadno vypočitatelných zájmů. Řeči o starostlivosti a morálních zábranách představují nepohodlný a nestabilní terén.", "en": "For starters, there is the traditional idea that politics end at the water’s edge, where messy domestic disagreements are supposed to give way to the abstraction of one state with a unified national interest. A related argument is that domestic political processes can hamstring a government in the great game of poker or chess that international politics is supposed to be. As Obama has just discovered, having a legislature that clearly does not want to go to war weakens the executive’s hand in international negotiations. Timing is another problem. Legislative processes are slow and often tortuous, while international diplomacy can change overnight, owing to shifting coalitions, unexpected opportunities, and well-hidden traps. Moreover, diplomacy thrives on back-room deals of the kind that US Secretary of State John Kerry and Russian Foreign Minister Sergei Lavrov have just struck over Syria’s chemical weapons. In high-stakes negotiations, the last thing the players need is public debate about the cards that each of them holds. A threat to turn from talks to tanks must be credible, which it will not be if an opposing player can simply count votes to see if the necessary legislative majority exists. Still, Jefferson had it right. Though turning to the legislature may prove to be inconvenient, frustrating, and even counter-productive, it is the right thing to do, for three reasons. First, the use of force is costly in terms of lives, money, and leaders’ energy and attention. The people pay these costs, so their representatives should decide whether to incur them. Second, it is never more important for a democracy to follow its procedures and uphold its principles than in an armed conflict involving non-democracies. The Syrian people, oppressed and brutalized by their own government, should see that the American people have a different relationship with their leaders. Finally, a core component of democracy is a set of rules and procedures designed to require public officials to justify their policies with reasons that can be accepted or countered in public debate. When contemplating foreign military intervention, leaders must explain their actions in ways that make clear how their country’s strategic and moral interests are at stake – for example, how unbridled aggression and hideous suffering can fester and spread. Leaders would prefer to speak in the language of readily calculable interests. Talk of care and moral scruples is uncomfortable and unstable terrain."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Some European countries reverted to old measurements upon independence. Others realized the value of standardization in an age of international trade. After Portugal and the Netherlands switched to metric voluntarily, other nations followed, with colonial empires spreading the system around the world. As France's main rival, Britain had resisted revolutionary ideas and retained its traditional units. But over the next two centuries, the British Empire slowly transitioned, first approving the metric system as an optional alternative before gradually making it offical. However, this switch came too late for thirteen former colonies that had already gained independence. The United States of America stuck with the English units of its colonial past and today remains one of only three countries which haven't fully embraced the metric system. Despite constant initiatives for metrication, many Americans consider units like feet and pounds more intuitive. And ironically, some regard the once revolutionary metric system as a symbol of global conformity. Nevertheless, the metric system is almost universally used in science and medicine, and it continues to evolve according to its original principles. For a long time, standard units were actually defined by carefully maintained physical prototypes. But thanks to improving technology and precision, these objects with limited access and unreliable longevity are now being replaced with standards based on universal constants, like the speed of light. Consistent measurements are such an integral part of our daily lives that it's hard to appreciate what a major accomplishment for humanity they've been. And just as it arose from a political revolution, the metric system remains crucial for the scientific revolutions to come.", "cs": "Některé evropsk�� země se vrátily ke starým mírám pro svou nezávislost. Ostatní si uvědomily hodnotu standardizace v dobách mezinárodního obchodu. Po tom, co Portugalci a Holanďané převzali metrický systém dobrovolně, následovaly je ostatní národy s koloniálními impérii rozšiřujícími tento systém do celého světa. Jako hlavní rival Francie, Británie odmítala revoluční myšlenky a ponechala si své tradiční jednotky. Ale v průběhu dalších dvou staletí se britské impérium pomalu změnilo, nejdříve schválilo metrický systém jako možnou alternativu, než se postupně stal oficiálním. Avšak tato změna přišla příliš pozdě pro třináct původních kolonií, které již získaly nezávislost. USA zůstaly u anglických jednotek ze své koloniální minulosti a dnes patří mezi jediné tři země, které plně nepřijaly metrický systém. Přes neustálé iniciativy pro přijetí metrického systému, mnoho Američanů pokládá jednotky jako stopa a libra za intuitivnější. A paradoxně někteří považují někdejší revoluční metrický systém za symbol globální konformity. Nicméně, metrický systém je téměř univerzálně užíván ve vědě a medicíně a pokračuje ve vývoji podle svých původních principů. Po dlouhý čas byly standardní jednotky stanoveny pomocí pečlivě uchovaných fyzických prototypů. Ale díky vyvinutým technologiím a přesnosti jsou nyní tyto objekty, omezeně dostupné a s nejistou životností, nahrazeny standardy založenými na univerzálních konstantách, jako je rychlost světla. Stálé míry jsou takovou nedílnou součástí našich každodenních životů, že je těžké ocenit, jak velký úspěch jsou pro lidstvo. A právě tak, jak vzešel z politické revoluce, metrický systém zůstal klíčovým pro příchod revoluce vědecké."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The lowest levelsof lifetime use of ecstasy (2% and under) were found in Denmark, Greece, Cyprus, Lithuania, Malta, Finland,Sweden, Norway, Romania and Turkey. Higher prevalencerates, ranging from 3% to 4%, were reported in Belgium,Germany, France, Italy, Latvia, Austria, Poland, Portugal,Slovenia, Slovakia and Bulgaria. The countries withhighest lifetime prevalence rates for ecstasy use were the Czech Republic (8%); and Estonia, Spain, Ireland, the Netherlands and the United Kingdom (all 5%). Individuals’ values and behaviours are influenced by whatthey perceive to be the normality in their social environment,and this is especially true of young people. If they perceiveexperimental cannabis use as ‘normal’ and sociallyacceptable (associating it with low levels of risk and easyavailability), this may be a key influence on their valuesandbehaviour regarding cannabis use (Botvin, 2000). Regarding prevalence rates over different periods, thehighest rate of lifetime prevalence of ecstasy use in 2003was 8%, compared with 5% for use during the last12months (recent use) and 2% for use during the lastmonth (current use). )A second Eurobarometer survey (Eurobarometer, 2004), ‘Young people and drugs’, was conducted in 2004. This non-probability sample survey comprised 7659 young people aged 15 to 24 in the 15 Member States included in the previous 2002 survey.(26)See Figure EYE-1 (part v) in the 2005 statistical bulletin.(27)See Figure EYE-1 (part vi) in the 2005 statistical bulletin.(28)See Figure EYE-1 (part viii) in the 2005 statistical bulletin.(29)See Figure EYE-2 (part iv) in the 2005 statistical bulletin.(30)See Figure EYE-2 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(31)See Figure EYE-2 (part v) in the 2005 statistical bulletin. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe ground, and Member States are now increasingly linkingtobacco control policies with drug prevention. School-based prevention Thechallenge for prevention is to provide young peoplewith social and cognitive strategies to manage theseinfluences. It is therefore not realistic to assess theeffectiveness of prevention policies using data on drug useby young people, particularly not estimates ofexperimental use, as they reflect societal norms and notgenuine problem behaviour.", "cs": "Nejnižší míraceloživotního užívání extáze (2% a méně) byla zjištěna v Dánsku, Řecku, na Kypru, v Litvě, na Maltě, ve Finsku,Švédsku, Norsku, Rumunsku a Turecku. Vyšší míruprevalence, v rozpětí od 3 do 4%, uvádí Belgie,Německo, Francie, Itálie, Lotyšsko, Rakousko, Polsko,Portugalsko, Slovinsko, Slovensko a Bulharsko. Mezi zeměs nejvyšší mírou celoživotní prevalence extáze patří Česká Průzkum ESPAD zmiňuje užívání „magických hub“ poprvé v roce 2003. Odhady prevalence užívání „magických hub“studenty ve věku 15–16 let jsou ve většině zemí, jež seprůzkumu zúčastnily, vyšší nebo stejně vysoké jako odhadyprevalence užívání LSD nebo jiných halucinogenníchdrog(31). Celoživotníprevalence užívání magických hub byla nulová na Kypru, ve Finsku a Rumunsku, vzrostla na 4% v Německu, Irsku a ve Spojeném království a na 5% v Belgii, Francii a Nizozemsku.Prevalence je nejvyšší v České republice (8%). )Viz obrázek EYE-1 (část vii) ve Statistickém věstníku 2005.)Druhý průzkum Eurobarometru (Eurobarometr, 2004), „Young people and drugs“ (Mladí lidé a drogy) byl proveden v roce 2004. Tento průzkum (24 (25 snenáhodným výběrem vzorku zahrnoval 7 659 mladých lidí ve věku 15–24 let z 15 členských států EU, kteří byli zahrnuti do předcházejícího průzkumu provedeného v roce 2002.(26)Viz obrázek EYE-1 (část v) ve Statistickém věstníku 2005.(27)Viz obrázek EYE-1 (část vi) ve Statistickém věstníku 2005.(28)Viz obrázek EYE-1 (část viii) ve Statistickém věstníku 2005.(29)Viz obrázek EYE-2 (část iv) ve Statistickém věstníku 2005.(30)Viz obrázek EYE-2 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.(31)Viz obrázek EYE-2 (část v) ve Statistickém věstníku 2005. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Nejnovější vývoj prevence Je známo, že vliv preventivních opatření je omezený, pokud jsou tatoopatření v rozporu se společenskou normou a politikou nebopokud jimi nejsou alespoň podpořeny. Iniciativy EU a Světové zdravotnické organizace (Aspect Consortium,2004) v této oblasti se setkávají s uznáním a členské státystále více začínají propojovat politiku kontroly spotřebytabáku s drogovou prevencí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In addition to the seaport of Constanza, lying at the mouth of the Danube–Black Sea canal, there are 44 inland ports lying on the banks of the Danube. The linking of this major water axis with other rail/road corridors is of crucial importance in ensuring the intermodal interconnectivity of the total network, especially as most of the Danube ports have rail and road links that make them attractive for combined transport. The memorandum of understanding (MoU) on the development of Corridor VII, signed by the transport ministers of 10 European countries in Rotterdam on 6 September 2001, highlights the need to strengthen the connections between the Danube, the transEuropean transport network (TEN-T) and the Black Sea. The document sets out a series of actions required to achieve this goal. At the same time, the meetings of the corridor chairs in Brussels clearly highlighted the need for greater cooperation. Hence the decision by Corridors IV, VII and X to launch the ‘Corridors south-east’ cooperation project. Combined transport techniques have progressed greatly in recent years and today the Danube is well placed to become an effective link in the various logistics routes that stretch from the Black Sea to central Europe and on to the Atlantic — by way of the Rhine–Main–Danube axis — and vice versa. The improvement of the Danube as a major European transport artery was also a central theme of the ‘Danube cooperation process (DCP)’ that was launched with a ministerial meeting in Vienna on 27 May 2002 and continued on 14 July 2004 in Bucharest. It was agreed that the Danube, as a cost-efficient and ecologically sustainable transport corridor, should be used to its full capacity for the best possible development of the Danube basin countries. For that purpose it would be necessary to: However, navigation on the Danube continues to face a number of obstacles and ‘bottlenecks’, which prevent it from developing its full potential and playing the role it deserves. The optimisation of transport on the Danube requires a number of measures: deepening and widening works at certain points; modernisation of its ports, shipyards and fleets; rationalisation of operations; harmonisation and simplification of certain institutional and legal matters. But besides the navigational issues, there is another major challenge to be faced: the environmental degradation of the Danube and the Black Sea requires urgent action. Despite the national and international initia-", "cs": "Na březích Dunaje se nachází 44 takovýchto říčních přístavů a Constanţa, tedy přístav mořský ležící na konci kanálu Dunaj-Černé moře. Propojení této významné vodní trasy s jinými, železničními nebo silničními koridory, je životně důležité, protože zajistí intermodální charakter celé sítě, zejména ve světle skutečnosti, že do většiny dunajských přístavů vedou koleje a silnice, čili jsou vhodné pro kombinovanou dopravu. Memorandum porozumění (MoU) týkající se Koridoru VII, které podepsali ministři dopravy deseti evropských zemí v Rotterdamu dne 6. září 2001, upozorňuje na potřebu posílit propojení Dunaje, Černého moře a Transevropské dopravní sítě (TEN-T). Dokument definuje celou řadu činností, které je třeba v zájmu dosažení tohoto cíle vykonat. Představitelé jednotlivých koridorů zase při svých setkáních v Bruselu vyzvedli nutnost větší spolupráce, takže ti z koridorů IV, VII a X se dokonce rozhodli založit projekt zvaný „Koridory Jihovýchod“. Technické vymoženosti takovéto dopravy v uplynulých letech výrazně pokročily, a dnes má proto řeka velkou možnost stát se aktivní součástí nejrůznějších logistických tras, které vedou od Černého moře do střední Evropy a dále (po ose Dunaj-Mo-han-Rýn) až k Atlantiku, jakož i směrem opačným. Vylepšení námi popisované řeky coby stěžejní evropské dopravní tepny se stalo i ústředním tématem „Procesu dunajské kooperace – DCP“, který byl zahájen setkáním na úrovni ministrů ve Vídni 27. května 2002 a pokračoval 14. června 2004 v Bukurešti. Dohodlo se, že řeka by jako nízkonákladový a z hlediska ekologie udržitelný dopravní koridor měla být využívána v plné své kapacitě k maximálně možnému rozvoji zemí v dunajské kotlině. Ke splnění takovéhoto cíle by ovšem bylo nutné: Plavba po Dunaji se nicméně stále potýká s řadou překážek a „úzkých hrdel“, které řece brání v plné míře rozvinout své možnosti a začít hrát úlohu, jaká jí náleží. Optimalizace dopravy na Dunaji vyžaduje konkrétně následující opatření: v určitých místech prohloubení a rozšíření koryta; modernizaci přístavů, doků a lodí; racionalizaci operací; harmonizaci a zjednodušení určitých institucionálních a legislativních záležitostí. Vedle nedostatků spojených s plavbou je zde ovšem ještě další významná překážka, totiž ekologická degradace Dunaje a s ním spojeného Černého moře, což vyžaduje okamžité řešení. V uplynulém desetiletí, pravda, v této souvislosti k nejrůznějším aktivitám"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velký finanční hráč skutečně může plnit stabilizační úlohu. V minulosti očekávání trhu během paniky stabilizovalo kontracyklické chování velkých soukromých institucí. První polovina devatenáctého století byla stabilní díky bankovnímu domu Rothschildů. Během záchvatů paniky let 1895-6 a 1907 uklidnil americkou ekonomiku J.P. Morgan. V době Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století žádná srovnatelná síla neexistovala. V roce 2007 existují určité náznaky, že povinnost stavět se proti větru kvůli stabilizaci trhů cítí Goldman Sachs. MMF by mohl být vlivným stabilizačním činitelem, kdyby spravoval podstatnou část rezervních aktiv zemí s novými přebytky, neboť by byl ve výhodném postavení k sázení proti spekulantům. To by nakonec prospělo vlastníkům rezervních aktiv, již mají vzhledem k hromadění rozsáhlých přebytků obdobný zájem na ekonomické a finanční stabilitě světa. Správa rezervních aktiv mezinárodně řízeným manažerem aktiv by zároveň rozptýlila podezření a pochyby ohledně využívání aktiv k strategickým politickým účelům. Aby však MMF mohl tento zcela nový úkol plnit, potřeboval by si opět získat důvěru svých členů. Nárůst rezerv v mnoha asijských zemích byl záměrnou reakcí na finanční krizi roku 1997, která byla pramenem rozčarování z MMF. Než by se tedy Fond ujal role globálního manažera rezerv, země s novými přebytky by musely získat podstatně větší vliv na jeho řízení. Jedině pak by mohly mít důvěru, že nepodléhají politicky motivované manipulaci.", "en": "Indeed, a large financial actor can play a stabilizing role. In the past, the counter-cyclical behavior of large private institutions stabilized market expectations during panics. The house of Rothschild made the first half of the nineteenth century stable. In the great panics of 1895-6 and 1907, J.P. Morgan calmed the US economy. At the time of the Great Depression in the 1930’s, there was no equivalent power. In 2007, there are some signs that Goldman Sachs feels obliged to lean against the wind in order to stabilize markets. The IMF could be a powerful financial stabilizer if it managed a significant part of the new surplus countries’ reserve assets, for it would be well placed to take bets against speculators. This would ultimately benefit the reserve assets’ owners, who, by virtue of accumulating large surpluses, have a similar interest in world economic and financial stability. At the same time, the management of reserve assets by an internationally controlled asset manager would remove suspicions and doubts about the use of assets for strategic political purposes. But, to carry out this completely new task, the IMF would need to regain the trust of its members. The rise in reserves in many Asian countries was a deliberate response to the 1997 financial crisis, which fueled disillusion with the IMF. So, before it could assume the role of global reserve manager, new surplus countries would need substantially more influence over the Fund’s governance. Only then could they be confident that they would not be subject to politically motivated manipulation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Wolfensohnova kampaň proti korupci znamenala také významnou změnu myšlení, totiž posun od redukce státu k jeho zdokonalování . Začalo se připouštět, že rozvrácené státy nejsou o nic menší překážkou rozvoje než státy zpupné. Zpráva o rozvoji světa , již Banka vydala v roce 1997, reflektovala toto nové úsilí o nalezení vyvážené role státu a prokázala pochopení mezí trhů i vlád. Za Wolfensohna se Banka opakovaně postavila Spojeným státům, takže jak Clintonova, tak Bushova administrativa si mohly přát poddajnějšího prezidenta Banky. Když se náměstek ministra financí USA Lawrence Summers pokusil změnit zprávu o chudobě, již Banka vydává jednou za deset let – šlo mu o zeslabení obav z nedostatku bezpečí a posilování moci a o užší zaměření zprávy na příjmy –, Banka prosadila svou. Když se USA pokusily potlačit volání Banky po vyváženějším režimu intelektuálního vlastnictví, který by více vyhovoval zájmům rozvojových zemí, Banka opět prosadila svou. Jak Bushova administrativa, tak EU by nesporně uvítaly méně kritiky na adresu svých obchodních režimů, jež mají tak negativní dopady na rozvojové země. Pro Bushe by bylo výhodné, kdyby Světová banka mlčky přijala návrhy na financování odpouštění dluhů nejchudším státům prostřednictvím odčerpávání rezerv Banky, takže by snížením své úvěrové schopnosti přiměla za nejchudší zaplatit země chudé. To by však byla chyba a Banka opět stála za zájmy rozvojového světa. O nic menším úspěchem nebyla proměna vztahu mezi Bankou a zeměmi, jež usilují o její pomoc. V minulosti byla Banka vnímána jako šiřitel neoliberální ortodoxie – což je přístup k rozvoji, jehož věrohodnost byla oslabena už v době, kdy Wolfensohn nastupoval, a jehož pověst byla od té doby dále pošramocena. Tato ortodoxie šla často ruku v ruce s národními, podnikovými a finančními zájmy vyspělých průmyslových zemí, nebo tak alespoň byla vnímána. Ještě horší bylo, že Banka obvykle oplátkou za pomoc trvala na bezpočtu podmínek, což je přístup, který rozleptal demokratické procesy a domácí vlastnictví politik, a tudíž oslabil jejich účinnost. Když průzkum Banky prokázal, že podmínečnost nefunguje, Banka vedená Wolfensohnem se od ní odklonila. Banka si začala uvědomovat, že v mnoha klíčových otázkách jsou mezi ekonomy ohledně správného postupu oprávněné neshody.", "en": "Wolfensohn’s campaign against corruption also represented a major change in thinking, a shift from downsizing the state to improving the State. Failed states, it was now acknowledged, were no less an impediment to development than were overbearing states. The Bank’s 1997 World Development Report reflected this new attempt at finding a balanced role for the state, and showed an understanding of the limitations both of markets and government. Under Wolfensohn, the Bank repeatedly stood up to the United States, where both the Clinton and Bush administrations might have preferred a more pliant President. When then US Deputy Secretary of the Treasury Lawrence Summers tried to change the Bank’s Decennial report on poverty – to downgrade concerns about insecurity and empowerment and to focus more narrowly on income – the Bank prevailed. When the US tried to suppress the Bank’s call for a more balanced intellectual property regime – one more consonant with the interests of developing countries – the Bank prevailed yet again. Both the Bush administration and the EU would undoubtedly have preferred less criticism of their trade regimes, which have such adverse effects on developing countries. It would have been helpful for Bush if the World Bank quietly accepted proposals to finance debt relief for the poorest countries by depleting its reserves, thereby making poor countries pay for the poorest by reducing the Bank’s lending capacity. But it would have been wrong, and the Bank again stood up for the interests of the developing world. Changing the relationship between the Bank and the countries seeking its help was no less of an achievement. In the past, the Bank was seen as a purveyor of neoliberal orthodoxy – an approach to development whose credibility had weakened by the time Wolfensohn arrived, and whose standing has eroded further since. That orthodoxy often went hand in hand with the national, corporate, and financial interests of the advanced industrial countries, or so it was perceived. Worse, the Bank typically demanded myriad conditions in return for assistance, an approach that undermined democratic processes and domestic ownership of policies, thereby enervating their effectiveness. When Bank research showed that conditionality did not work, the Bank under Wolfensohn moved away from it. The Bank began to realize that on many key issues there were legitimate disagreements among economists about the right course of action."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při tomto scénáři by primární přebytek (s vyloučením úrokových plateb) „postupně dosáhl ‚únikové rychlosti‘ v absolutním i percentuálním vyjádření“. V důsledku toho by holdingová společnost dostala během roku či dvou „bankovní licenci, čímž by se proměnila v plnokrevnou Rozvojovou banku schopnou přilákat do Řecka soukromé investice a vstupovat do projektů ve spolupráci s Evropskou investiční bankou“. Rozvojová banka, kterou jsme navrhovali, by „umožnila vládě vybírat, která aktiva se mají privatizovat a která nikoliv, a současně garantovat větší dopad vybraných privatizací na snížení dluhu“. Hodnoty aktiv by se koneckonců „měly zvyšovat o víc než jen o skutečnou částku vynaloženou na modernizaci a restrukturalizaci, a to s pomocí programu partnerství veřejného a soukromého sektoru, jejichž hodnota se zvyšuje podle pravděpodobnosti budoucí privatizace“. Náš návrh se setkal s významným mlčením. Přesněji řečeno euroskupina tvořená ministry financí členských zemí eurozóny a také trojka dál našeptávaly celosvětovým médiím, že řecké instituce nenabízejí žádné důvěryhodné a novátorské návrhy – byl to jejich standardní refrén. O několik dní později, jakmile si mocní uvědomili, že se řecká vláda chystá zcela kapitulovat před požadavky trojky, pokládali za příhodné vnutit Řecku svůj ponižující, nenápaditý a zhoubný model Treuhandu. Ve zlomovém okamžiku evropských dějin byla naše novátorská alternativa odhozena do popelnice. Čeká tam, až ji opráší jiní.", "en": "In this scenario, the primary surplus (which excludes interest payments) would “achieve ‘escape velocity’ magnitudes in absolute as well as percentage terms over time.” As a result, the holding company would “be granted a banking license” within a year or two, “thus turning itself into a full-fledged Development Bank capable of crowding in private investment to Greece and of entering into collaborative projects with the European Investment Bank.” The Development Bank that we proposed would “allow the government to choose which assets are to be privatized and which not, while guaranteeing a greater impact on debt reduction from the selected privatizations.” After all, “asset values should increase by more than the actual amount spent on modernization and restructuring, aided by a program of public-private partnerships whose value is boosted according to the probability of future privatization.” Our proposal was greeted with deafening silence. More precisely, the Eurogroup of eurozone finance ministers and the troika continued to leak to the global media that the Greek authorities had no credible, innovative proposals on offer – their standard refrain. A few days later, once the powers-that-be realized that the Greek government was about to capitulate fully to the troika’s demands, they saw fit to impose upon Greece their demeaning, unimaginative, and pernicious Treuhand model. At a turning point in European history, our innovative alternative was thrown into the dustbin. It remains there for others to retrieve."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We need a greater demand for ideas -- those larger markets I was talking about earlier -- and a greater supply of ideas for the world. Now you can see some of the reasons why I'm optimistic. Globalization is increasing the demand for ideas, the incentive to create new ideas. Investments in education are increasing the supply of new ideas. In fact if you look at world history you can see some reasons for optimism. From about the beginnings of humanity to 1500: zero economic growth, nothing. 1500 to 1800: maybe a little bit of economic growth, but less in a century than you expect to see in a year today. 1900s: maybe one percent. Twentieth century: a little bit over two percent. Twenty-first century could easily be 3.3, even higher percent. Even at that rate, by 2100 average GDP per capita in the world will be $200,000. That's not U.S. GDP per capita, which will be over a million, but world GDP per capita -- $200,000. That's not that far. We won't make it. But some of our grandchildren probably will. And I should say, I think this is a rather modest prediction. In Kurzweilian terms this is gloomy. In Kurzweilian terms I'm like the Eeyore of economic growth. (Laughter) Alright what about problems? What about a great depression? Well let's take a look. Let's take a look at the Great Depression. Here is GDP per capita from 1900 to 1929. Now let's imagine that you were an economist in 1929, trying to forecast future growth for the United States, not knowing that the economy was about to go off a cliff, not knowing that we were about to enter the greatest economic disaster certainly in the 20th century. What would you have predicted, not knowing this? If you had based your prediction, your forecast on 1900 to 1929 you'd have predicted something like this. If you'd been a little more optimistic -- say, based upon the Roaring Twenties -- you'd have said this. So what actually happened? We went off a cliff but we recovered. In fact in the second half of the 20th century growth was even higher than anything you would have predicted based upon the first half of the 20th century.", "cs": "Potřebujeme, aby se zvýšila poptávka po dobrých nápadech. Růst trhů, o kterém jsem mluvil před chvílí, a větší zdroj nápadů pro svět. Odtud tedy pramení důvody mého optimismu. Globalizace přispívá k růstu poptávky po nápadech, jako ekonomický podnět pro nové nápady. Investice do vzdělání rozšiřují nabídku kreativních nápadů. Vezmete-li totiž v úvahu světové dějiny, máte více důvodů být optimisty. Od počátků lidstva do 15. století se ekonomický růst pohyboval kolem nuly. Od 15. do 18. století je možné sledovat jakýsi minimální růst. V rámci století to ale bylo méně než se v současnosti očekává za rok. V 19. století to bylo něco kolem jednoho procenta. Ve 20. století něco málo přes 2 procenta. Ve 21. století by to mohlo celkem snadno být 3.3 procent a více. I při takovém růstu by se v roce 2100 světové HDP na osobu vyšplhalo na 200 tisíc dolarů. To sice není číslo srovnatelné s HDP na jednoho Američana, což bude brzy přes milion. Jedná se o světové HDP na osobu, tedy 200 tisíc dolarů. To není nemožné. My se toho nedožijeme. Ale naše vnoučata pravděpodobně ano. A měl bych dodat, že se jedna o spíše skromný odhad. Kurzweilian by to považoval za ponurou předpověď. Pro něj by toto bylo želví tempo ekonomického růstu. (smích) Co když však nastanou problémy? Co taková velká hospodářská krize? Zamysleme se nad tím společně. Vezměme v úvahu HDP na osobu mezi roky 1900 a 1929. Představte si, že jste ekonom v roce 1929, a chcete předpovědět ekonomický růst Spojených států, aniž byste věděl, že přijde ekonomický kolaps. Aniž byste si uvědomoval, že přijde největší ekonomická katastrofa přinejmenším 20. století. Co byste tak asi předpověděli? Kdyby se vaše předpověď zakládala na datech mezi roky 1900 a 1929 vypadala by zhruba následovně. Byla by to celkem optimistická předpověď, založená na rozkvětu 20. let. Co se tedy stalo? Ekonomika se zhrtoutila, pak se ale vzpamatovala. Ve druhé polovině 20. století byl růst dokonce vyšší než by kdo mohl předvídat na základě poloviny první."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Propast v mandátech OSN Mírové operace Organizace spojených národů, které dnes probíhají v Libanonu, nabízejí OSN velkou příležitost demonstrovat svou důležitost a vliv na světovou scénu ve 21. století. Kdyby jen ty členské státy, které se označují za největší přispěvatele OSN, strkaly peníze na správné místo. Řada světových vůdců, především těch evropských, kritizuje podkopávání OSN ze strany Bushovy administrativy, zejména pak od roku 2003. Přesto vedoucí francouzští činitelé, kteří vyjadřovali rozhořčení, když Spojené státy obešly OSN a napadly Irák bez požehnání mezinárodního společenství, ohromili v srpnu svět tím, že nedostáli slibu vyslat do jižního Libanonu 2 000 příslušníků mírových jednotek a místo toho jich vyčlenili jen 200. Naštěstí Francie toto rozhodnutí přehodnocuje, Německo poskytne omezenou námořní pomoc a Itálie svou účast zvýšila na 3 000 členů mírových jednotek. Reakce Evropy, stejně jako reakce USA v jiných případech, nicméně vyzdvihuje do popředí otázku, která je pro všechny podporovatele OSN a mezinárodních institucí obecně klíčová. Nedokážeme-li činit, co je třeba, abychom tyto instituce zefektivnili, budeme ve stále větší míře zjišťovat, že je jednotlivé státy zcela obcházejí. Rezoluce 1701 Rady bezpečnosti OSN „vyzývá Izrael a Libanon, aby podpořili trvalé příměří“. Tím vytvořila představitelům OSN prostor formulovat pro své mírové sbory „pravidla zásahu“, která stanovují, kdy a za jakých okolností mohou jednotky OSN použít zbraň k vlastní obraně.", "en": "The UN’s Mandate Gap The United Nations peacekeeping operations now underway in Lebanon offer a big opportunity for the UN to demonstrate its relevance and impact on the world stage in the 21st century. If only those member states who claim to be the UN’s biggest supporters put their money where their mouths are. Many world leaders, particularly those in Europe, decry the Bush administration’s undermining of the UN, especially since 2003. Yet leaders in France, who expressed outrage when the US sidestepped the UN and invaded Iraq without the international community’s blessing, stunned the world in August when they backed down from their promise to send 2,000 peacekeepers to intervene in southern Lebanon, and instead only committed 200. Fortunately, France has reconsidered, Germany will provide limited naval assistance, and Italy has stepped up to contribute 3,000 peacekeepers. In addition, China has recently pledged 1,000 troops. But Europe’s response, like the US response in other cases, highlights a critical issue for all supporters of the UN and international institutions more generally. If we cannot do what it takes to make them more effective, we will increasingly find that nations will bypass them altogether. UN Security Council Resolution 1701 “calls for Israel and Lebanon to support a permanent ceasefire.” It thus set the stage for UN officials to establish the “Rules of Engagement” (ROEs) for its peacekeepers, which dictate when and under what circumstances UN troops can fire their weapons to defend themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je stimul stále nezbytný? LONDÝN – Oživily stimulační balíky traumatizovaná světová hospodářství? Anebo připravily půdu inflaci a velkému dluhovému zatížení v budoucnu? Odpověď zní, že možná učinily obojí. Klíčová otázka se dnes týká míry, do jaké se oba výsledky projevují. Mohutná snaha o stimulaci ekonomiky, kterou vyvíjí řada vlád, se opírá o teorii „mezery výstupu“. Jde o rozdíl mezi skutečným a potenciálním výstupem ekonomiky. Je-li skutečný výstup nižší než potenciální, znamená to, že celkové výdaje nestačí na zakoupení toho, co ekonomika dokáže produkovat. Stimul je vládou organizované zvýšení celkových výdajů. Vláda může buďto utrácet více peněz sama, nebo se pokusit stimulovat soukromé výdaje snížením daní či úrokových sazeb. To zvedne skutečný výstup na úroveň výstupu potenciálního, čímž mezera výstupu zanikne. Někteří ekonomové – přiznejme, že se jejich počet snižuje – popírají, že mezera výstupu vůbec může existovat. Tvrdí, že v ekonomice vždy existuje plná zaměstnanost. A pokud dnes pracuje méně lidí než včera, je to proto, že se více lidí rozhodlo nepracovat. (Podle této logiky se spousta bankéřů po finančním krachu loni v září jednoduše rozhodla, že si udělá dlouhé prázdniny.) Dnešní výstup je tedy tím, co lidé chtějí produkovat. Pokusy o jeho stimulaci vytvoří pouze vyšší ceny, neboť lidé budou utrácet více peněz za stejný objem zboží a služeb. Rozumnější názor zní tak, že dnešní ekonomika neprodukuje tolik, kolik by mohla, a že lidí, kteří chtějí pracovat, je o mnoho více než dostupných pracovních míst. Stimul tedy zvýší výstup i zaměstnanost. Jak velký však musí takový stimul být? Kongresový rozpočtový úřad Spojených států (CBO) odhaduje, že americký výstup bude v příštích dvou letech zhruba o 7% pod svým potenciálem, což činí ze současné krize nejhorší recesi od druhé světové války. Americká nezaměstnanost má na sklonku roku 2009 nebo na počátku roku 2010 dosáhnout maxima 9,4% a očekává se, že nejméně do konce roku 2011 zůstane nad sedmi procenty. Americká vláda zaručila ekonomický stimul v objemu 787 miliard dolarů, což je asi 7% HDP. Na první pohled to vypadá jako zhruba optimální částka potřebná k odstranění mezery výstupu – bude-li vynaložena letos .", "en": "Is Stimulus Still Necessary? LONDON – Have stimulus packages brought the world’s traumatized economies back to life? Or have they set the scene for inflation and big future debt burdens? The answer is that they may have done both. The key question now concerns the order in which these outcomes occur. The theory behind the massive economic stimulus efforts that many governments have undertaken rests on the notion of the “output gap.” This is the difference between an economy’s actual output and its potential output. If actual output is below potential output, this means that total spending is insufficient to buy what the economy can produce. A stimulus is a government-engineered boost to total spending. Government can either spend more money itself, or try to stimulate private spending by cutting taxes or lowering interest rates. This will raise actual output to the level of potential output, thereby closing the output gap. Some economists – admittedly a diminishing number – deny that there can ever be an output gap. The economy, they argue, is always at full employment. If there are less people working today than yesterday, it is because more people have decided not to work. (By this reasoning, a lot of bankers have simply decided to take long holidays since last September’s financial meltdown.) So today’s output is what people want to produce. Attempts to stimulate it will produce only higher prices as people spend more money on the same quantity of goods and services. A more sensible view is that today’s economy is not producing as much as it could and that there are many more people who want to work than there are jobs available. So a stimulus will boost both output and employment. But how large must such a stimulus be? The United States Congressional Budget Office (CBO) estimates that American output will be roughly 7% below its potential in the next two years, making this the worst recession since World War II. American unemployment is projected to peak at 9.4% towards the end of 2009 or the beginning of 2010, and is expected to remain above 7% at least until the end of 2011. The US government has pledged $787 billion in economic stimulus, or about 7% of GDP. Superficially this looks about right to close the output gap – if it is spent this year ."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He said, \"My knees are still shaking.\" He said, \"For three years, my girlfriend and I, we've made it this Sunday morning ritual to visit the PostSecret blog together and read the secrets out loud. I read some to her, she reads some to me.\" He says, \"It's really brought us closer together through the years. And so when I discovered that you had posted my surprise proposal to my girlfriend at the very bottom, I was beside myself. And I tried to act calm, not to give anything away. And just like every Sunday, we started reading the secrets out loud to each other.\" He said, \"But this time it seemed like it was taking her forever to get through each one.\" But she finally did. She got to that bottom secret, his proposal to her. And he said, \"She read it once and then she read it again.\" And she turned to him and said, \"Is that our cat?\" (Laughter) And when she saw him, he was down on one knee, he had the ring out. He popped the question, she said yes. It was a very happy ending. So I emailed him back and I said, \"Please share with me an image, something, that I can share with the whole PostSecret community and let everyone know your fairy tale ending.\" And he emailed me this picture. (Laughter) \"I found your camera at Lollapalooza this summer.", "cs": "Řekl: \"Moje kolena se ještě třesou.\" Řekl: \"Tři roky jsme, má přítelkyně a já, udělali naším nedělním ranním rituálem, že navštívíme PostSecret blog společně a nahlas si čteme tajemství. Já čtu nějaká jí, ona čte nějaká mně. Říká: \"Opravdu nás to přivedlo během těch let blíže k sobě.\" A tak když jsem zjistil, že jsi zveřejnil moji žádost o ruku mé přítelkyně na samý spodek stránky, byl jsem bez sebe. Snažil jsem se chovat klidně, nedat nic najevo. A jako každou neděli, začali jsme jeden druhému číst tajemství.\" Řekl: \"Ale tentokrát se zdálo, že jí trvá celou věčnost, než se přes každé dostane.\" Ale nakonec to zvládla. Dostala se k tomu spodnímu tajemství, jeho žádosti o ruku. A on řekl: \"Četla to jednou a pak to četla znovu.\" A otočila se k němu a řekla: \"To je naše kočka?\" (Smích) A když ho uviděla, klečel na jednom koleni a měl vytažený prstýnek. Položil jí tu otázku a ona odpověděla ano. Byl to velmi šťastný konec. Napsal jsem mu zpátky a řekl: \"Prosím, poděl se se mnou o fotku, něco, co můžu sdílet s celou PostSecret komunitou, aby se každý dozvěděl váš pohádkový konec.\" A on mi poslal tuhle fotku. (Smích) \"Našel jsem toto léto v Lollapalooze foťák."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když banky snědí ekonomiku LONDÝN – Guvernér britské centrální banky Mark Carney koncem loňského roku překvapil na konferenci obecenstvo spekulací, že do roku 2050 by bankovní aktiva v Londýně mohla vystoupat na víc než devítinásobek britského HDP. Jeho prognóza představovala prostou extrapolaci dvou trendů: vytrvalého celosvětového prohlubování finančních trhů (tj. růstu finančních aktiv předhánějícího růst reálné ekonomiky) a trvání podílu Londýna na globálním finančnictví. Možná že jde o rozumné předpoklady, ale odhad mnohé hluboce znepokojil. Hostit obrovské finanční centrum s nadměrnými domácími bankami může daňové poplatníky vyjít draho. Na Islandu a v Irsku banky přerostly schopnost tamních vlád podpořit je v nouzi. Výsledek byl katastrofální. Někteří ještě zcela mimo potenciální náklady na sanaci bank tvrdí, že finanční hypertrofie škodí reálné ekonomice tím, že odsává nadané lidi a zdroje, které by jinde bylo možné využít lépe. Carney ovšem prohlašuje, že zbytek britské ekonomiky naopak z existence finančního centra ve svém nitru těží. „Být blízko srdci globální finanční soustavy,“ uvedl, „rozšiřuje investiční příležitosti pro instituce, které se starají o britské úspory, a upevňuje schopnost britských výrobních a tvůrčích branží konkurovat v celosvětovém soupeření.“ Je zřejmé, že právě na takovém předpokladu byl londýnský trh vystavěn a že takové směřován�� prosazovala vláda za vládou. Teď se ale dostává pod palbu. Andy Haldane, jeden z náměstků, jež Carney v centrální bance zdědil, ekonomickou prospěšnost finančního sektoru zpochybnil a poukázal na „jeho schopnost rozsáhlé části nefinanční ekonomiky jak vzpružit, tak ochromit“. Prohlásil (v projevu nazvaném výmluvně „Přínos finančního sektoru: zázrak, nebo přelud?“), že uváděné přispění finančního sektoru k HDP se výrazně nadhodnocuje. Další pochybnosti vyplývají ze dvou nedávných prací. Robin Greenwood a David Scharfstein z Harvard Business School ve studii „Růst moderního finančnictví“ dokládají, že podíl finančnictví na americkém HDP se v letech 1980 až 2006, těsně před nástupem finanční krize, téměř zdvojnásobil, ze 4,9 % na 8,3 %. Dvěma hlavními faktory, jež tento vzestup poháněly, byla expanze úvěrů a svižný růst prostředků vyčleněných ke správě aktiv (související, nikoli náhodou, s exponenciálním růstem příjmů finančního sektoru).", "en": "The Banks that Ate the Economy LONDON – Bank of England Governor Mark Carney surprised his audience at a conference late last year by speculating that banking assets in London could grow to more than nine times Britain’s GDP by 2050. His forecast represented a simple extrapolation of two trends: continued financial deepening worldwide (that is, faster growth of financial assets than of the real economy), and London’s maintenance of its share of the global financial business. These may be reasonable assumptions, but the estimate was deeply unsettling to many. Hosting a huge financial center, with outsize domestic banks, can be costly to taxpayers. In Iceland and Ireland, banks outgrew their governments’ ability to support them when needed. The result was disastrous. Quite apart from the potential bailout costs, some argue that financial hypertrophy harms the real economy by syphoning off talent and resources that could better be deployed elsewhere. But Carney argues that, on the contrary, the rest of the British economy benefits from having a global financial center in its midst. “Being at the heart of the global financial system,” he said, “broadens the investment opportunities for the institutions that look after British savings, and reinforces the ability of UK manufacturing and creative industries to compete globally.” That is certainly the assumption on which the London market has been built and the line that successive governments have peddled. But it is coming under fire. Andy Haldane, one of the lieutenants Carney inherited at the BoE, has questioned the financial sector’s economic contribution, pointing to “its ability to both invigorate and incapacitate large parts of the non-financial economy.” He argues (in a speech revealingly entitled “The Contribution of the Financial Sector: Miracle or Mirage?”) that the financial sector’s reported contribution to GDP has been significantly overrated. Two recent papers raise further doubts. In “The Growth of Modern Finance,” Robin Greenwood and David Scharfstein of Harvard Business School show that the share of finance in US GDP almost doubled between 1980 and 2006, just before the onset of the financial crisis, from 4.9% to 8.3%. The two main factors driving that increase were the expansion of credit and the rapid rise in resources devoted to asset management (associated, not coincidentally, with the exponential growth in financial-sector incomes)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes však mají investoři ještě větší důvod obávat se o úvěrový rating americké vlády. Jen v roce 2018 se federální vláda zadrhla třikrát a v částečném „shutdownu“ zůstává dodnes, kvůli Trumpovu požadavku na finanční prostředky k vybudování „velké, nádherné“ zdi na hranici s Mexikem. Kam mohou investoři jít, když ne do USA? Logickou alternativou by se mohla zdát eurozóna. Po dolaru je světově nejpoužívanější měnou právě euro. A kapitálové trhy 19 členských států eurozóny se v součtu velikostně blíží americkému trhu. Jenže Evropa má své vlastní těžkosti. Hospodářský růst zpomaluje, zejména v Německu, a na obzoru se rýsuje bankovní krize v Itálii – čtvrté největší ekonomice eurozóny. Ještě horší je nejistota ohledně brexitu, který by se mohl projevit jako velice rozvratný, pokud se Spojené království z Evropské unie katapultuje bez rozvodové dohody. Netřeba dodávat, že jako bezpečné útočiště lze vyloučit i Británii, přinejmenším než se vyřeší fiasko s brexitem. Co švýcarský Frank? Jeho přitažlivé rysy jsou sice zřejmé, ale švýcarské finanční trhy jsou na to, aby posloužily jako adekvátní náhrada USA, prostě příliš malé. Zůstává tedy Japonsko. S tamní hojnou nabídkou státních dluhopisů se jedná o největší jednotný trh s veřejným dluhem mimo USA. Otázka pro správce portfolií však tkví v tom, zda je opravdu bezpečné investovat do země, kde vládní dluh přesahuje 230 % HDP. Pro srovnání uveďme, že v USA je poměr veřejného dluhu k HDP kolem 88 % a že ani v sužované Itálii nepřesahuje 130%. Pravda, trh s japonským vládním dluhem je stabilnější než většina ostatních, jelikož velkou část drží domácí střadatelé (je tedy bezpečně schovaný pod matrací). Japonsko je ale stárnoucí země s ekonomikou, která už čtvrt století téměř stagnuje. Investoři udělají dobře, budou-li si klást otázku, kde najde prostředky k další obsluze svého obřího dluhového převisu. Dále je tu Čína a její třetí největší národní trh s veřejným dluhem na světě. Nabídka aktiv v Číně je dozajista bohatá.", "en": "Today, however, investors have even more reason to worry about the US government’s credit rating. In 2018 alone, the US government was shut down three times, and it remains in a partial shutdown to this day, owing to Trump’s demand for funds to build a “big, beautiful” wall on the border with Mexico. Where can investors go if not the US? The eurozone might seem like a logical alternative. After the dollar, the euro is the world’s most widely used currency. And, taken together, the capital markets of the eurozone’s 19 member states are close in size to the US market. But Europe has troubles of its own. Economic growth is slowing, not least in Germany, and the risk of a banking crisis in Italy – the eurozone’s fourth-largest economy – looms on the horizon. Worse still is the uncertainty over Brexit, which could prove highly disruptive if the United Kingdom crashes out of the European Union without a divorce agreement. Needless to say, Britain, too, can be ruled out as a safe haven, at least until the Brexit fiasco is resolved. What about the Swiss franc? Though its attractions are obvious, Switzerland’s financial markets are simply too small to serve as an adequate substitute for the US. That leaves Japan. With its abundant supply of government bonds, it is the biggest single market for public debt outside the US. The question for portfolio managers, though, is whether it is really safe to invest in a country where government debt exceeds 230% of GDP. For comparison, the public debt-to-GDP ratio in the US is around 88%; and even in troubled Italy, it is no more than 130%. Admittedly, the market for Japanese government debt is more stable than most, owing to the fact that much of it is held by domestic savers (which is to say, it is safely tucked under the mattress). But Japan is an aging country with an economy that has remained almost stagnant for a quarter-century. Investors would be right to wonder where it will find the resources to continue servicing its massive debt overhang. And then there is China, with the world’s third-largest national market for public debt. Certainly, the supply of assets in China is ample."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Amerika si sama podráží nohy MELBOURNE – Jestliže se chýlí ke konci všeobecná prosperita, která po druhé světové válce přetrvává už šest desítek let, zodpovědnost za to ponesou Spojené státy a Evropa. Až na vzácné výjimky se politika napříč Západem stala zdiskreditovanou profesí. Zítřek se vždy pokládá za důležitější než příští týden a příští týden má zase větší váhu než příští rok, takže se nikdo nestará o zajišťování dlouhodobé budoucnosti. Teď za to Západ platí. Výjimkou jsou snad instinkty prezidenta Baracka Obamy, jenže ten se ve Spojených státech pere se staromilskými silami a s demagogickým populismem v podobě hnutí Tea Party, který je ještě horší – a v roce 2012 by mohl vést k jeho porážce, čímž by Americe přivodil vážnou újmu. Přátelé Ameriky po celém světě nedávno se zděšením sledovali tamní bitku nad zvýšením dluhového stropu federální vlády a neschopnost Kongresu USA dospět k čemukoli, co by připomínalo vyvážený a progresivní kompromis. Výsledek naopak představuje výrazné vítězství přívrženců Tea Party, jejichž záměrem, jak se zdá, je zredukovat závazky a výdaje vlády na holé minimum (někteří mají výhrady i k existenci centrální banky) a zachovat nehorázné daňové úlevy pro bohaté, zavedené prezidentem Georgem W. Bushem. Současné fiskální problémy Ameriky vyrůstají z dlouhého období nekrytých výdajů. Situaci ještě zhoršily Bushovy války v Afghánistánu a Iráku a způsob, jímž uskutečňoval „globální válku proti teroru“, což přispělo k naprosto neudržitelnému stavu.", "en": "America’s Self-Inflicted Decline MELBOURNE – If the broad post-World War II prosperity that has endured for six decades comes to an end, both the United States and Europe will be responsible. With rare exceptions, politics has become a discredited profession throughout the West. Tomorrow is always treated as more important than next week, and next week prevails over next year, with no one seeking to secure the long-term future. Now the West is paying the price. President Barack Obama’s instincts may be an exception here, but he is fighting powerful hidebound forces in the United States, as well as a demagogic populism, in the form of the Tea Party, that is far worse – and that might defeat him in 2012, seriously damaging America in the process. America’s friends around the world watched with dismay the recent brawl in over raising the federal government’s debt ceiling, and the US Congress’s inability to come to anything like a balanced and forward-looking compromise. On the contrary, the outcome represents a significant victory for the Tea Party’s minions, whose purpose seems to be to reduce government obligations and expenditures to a bare minimum (some object even to having a central bank), and to maintain President George W. Bush’s outrageous tax breaks for the wealthy. America’s current fiscal problems are rooted in a long period of unfunded spending. Bush’s wars in Afghanistan and Iraq, and the manner in which he conducted the “global war on terror” made matters much worse, contributing to a totally unsustainable situation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I was at a conference of 60,000 people in breast-imaging last week in Chicago, and I was stunned that there was a heated debate as to whether we should be telling women what their breast density is. Of course we should. And if you don't know, please ask your doctor or read the details of your mammography report. Second, if you're pre-menopausal, try to schedule your mammogram in the first two weeks of your menstrual cycle, when breast density is relatively lower. Third, if you notice a persistent change in your breast, insist on additional imaging. And fourth and most important, the mammography debate will rage on, but I do believe that all women 40 and older should have an annual mammogram. Mammography isn't perfect, but it's the only test that's been proven to reduce mortality from breast cancer. But this mortality banner is the very sword which mammography's most ardent advocates use to deter innovation. Some women who develop breast cancer die from it many years later, and most women, thankfully, survive. So it takes 10 or more years for any screening method to demonstrate a reduction in mortality from breast cancer. Mammography's the only one that's been around long enough to have a chance of making that claim. It is time for us to accept both the extraordinary successes of mammography and the limitations. We need to individualize screening based on density. For women without dense breasts, mammography is the best choice. But for women with dense breasts; we shouldn't abandon screening altogether, we need to offer them something better. The babies that we were carrying when my patient first asked me this question are now both in middle school, and the answer has been so slow to come. She's given me her blessing to share this story with you. After undergoing biopsies that further increased her risk for cancer and losing her sister to cancer, she made the difficult decision to have a prophylactic mastectomy. We can and must do better, not just in time for her granddaughters and my daughters, but in time for you. Thank you. (Applause)", "cs": "Minulý týden jsem byla jsem na konferenci v Chicagu pro 60 tisíc lidí. Ohromilo mě, že tam byla velmi živá debata o tom, zda se má ženám říci, jaká je hustota jejich prsu. Ovšem, že se to má říci. A pokud to nevíte, zeptejte se svého doktora nebo čtěte detaily zprávy o mamografu. Za druhé, pokud jste před menopauzou, snažte se mít mamograf v prvních dvou týdnech menstruačního cyklu, kdy je hustota prsů nižší. Za třetí, když zjistíte trvalou změnu ve Vašem prsu, trvejte na další prohlídce. A za čtvrté - to nejdůležitější, debata o mamografech bude pokračovat, ale já věřím, že všechny ženy nad 40 let mají mít mamograf každý rok. Mamografie není perfektní, ale je to jediný test, u kterého bylo prokázáno, ze snižuje úmrtnost z rakoviny prsu. Tento argument o úmrtnosti se stal zbraní, kterou obhájci mamografie užívají k tomu, aby potlačili inovaci. Některé ženy, které dostanou rakovinu prsu, na ni zemřou až po mnoha letech. Většina žen, chválabohu, ji přežije. Takže trvá nejméně 10 let, než jakákoli metoda detekce prokáže redukci mortality z rakoviny prsu. Mamografie je jediná metoda, která tu byla dost dlouho, aby měla příležitost svou účinnost prokázat. Nastal čas, abychom přijali jak neobyčejný úspěch mamografie, tak i její meze. Potřebujeme, aby detekce byla individuální, podle hustoty. Pro ženy, které nemají husté prsy, je mamografie ten nejlepší test. Ale pro ženy s hustými prsy bychom neměli opustit detekci, ale musíme nabídnout lepší metodu. Děti, s kterými jsme obě byly těhotné, když mě pacientka položila tu otázku, jsou teď obě na střední škole a odpověď přicházela jen pomalu. Dovolila mi, abych Vám řekla víc o jejím osudu. Po tom, co měla biopsie, které ještě zvyšují riziko rakoviny, a když přišla o sestru kvůli rakovině, učinila těžké rozhodnutí mít preventivní mastektomii. Můžeme a musíme mít lepší metodu, nejen pro její vnučky a mé dcery, ale včas i pro Vás. Děkuji Vám. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trojkolejný Blízký východ LAGUNA BEACH – Během nedávné cesty na Blízký východ mě zarazila prohlubující se propast mezi zeměmi – byla tak velká, že jsem odjížděl s větším přesvědčením než kdykoliv dříve, že dnes nemá smysl hovořit o tomto regionu jako o soudržném celku. Místo aby tato důležitá část světa usilovala o vnitřní sbližování, ubírá se nejméně třemi různými cestami charakterizovanými velkou divergencí, která bude v nadcházejících letech přetrvávat – a pravděpodobně ještě poroste. Na jedné cestě se nacházejí země jako Irák, Libye a Sýrie, které se usilovně snaží vyhnout se strašlivé pasti a nestát se zkrachovalými státy. Všechny spojuje neblahá vyhlídka, že se jejich situace bude ještě nějakou dobu zhoršovat. Tuto skupinu zemí stahuje den co den ještě více ke dnu úděsná kombinace násilí, politické rozdrobenosti, sociálního rozpadu a hospodářské imploze. Jejich schopnost řešit vlastní problémy je malá a v některých případech téměř nulová. Je to tragické, ale strašlivé lidské utrpení zde bude pravděpodobně přetrvávat a vlny lidské migrace, které to vyvolá, vyvinou značný tlak na sousední země, zejména na Jordánsko a Libanon. Na opačném extrému stojí země, které neustále sílí. Státy jako Spojené arabské emiráty se díky vyšším ropným příjmům derou kupředu, používají mnohovrstevnaté programy diverzifikace růstových motorů a dalšího posilování lidského i fyzického kapitálu a odkládají stále významnější finanční prostředky bokem pro budoucí generace. Tato skupina zemí zaznamenává jeden úspěch za druhým, přičemž většinu z nich by vnější pozorovatelé považovali ještě před nedávnem za těžko dosažitelné, ne-li nereálné.", "en": "The Three-Track Middle East LAGUNA BEACH – During a recent trip to the Middle East, I was struck by the growing gap between countries – so much so that, more than ever, I came away convinced that it makes no sense today to talk of the region as a coherent whole. Rather than pursuing internal convergence, this important part of the world is now following at least three paths, characterized by large divergences that will persist – and likely grow – for years to come. On one path are countries like Iraq, Libya, and Syria, which are struggling to avoid the awful trap of becoming failed states. All of them share the unfortunate likelihood that their situation will become worse before it improves. This group of countries is being dragged down further every day by a terrible combination of violence, political fragmentation, social disintegration, and economic implosion. Their ability to sort themselves out is weak and, in some cases, almost non-existent. Tragically, tremendous human suffering will likely persist, and the waves of human migration that this induces will place significant pressure on adjacent countries, particularly Jordan and Lebanon. At the opposite extreme are countries that are going from strength to strength. Helped by higher oil revenues, countries like the United Arab Emirates are forging ahead with multi-faceted programs to diversify their growth engines, further strengthen their human and physical capital, and set aside even more substantial financial resources for future generations. This group of countries is recording one achievement after another, most of which outside observers would have deemed elusive, if not unrealistic, only a short time ago."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Severokorejský kult NEW YORK – Absurdnost severokorejské diktatury lze snadno karikovat. Kim Čong-un se svým „kastrolovým“ sestřihem ve stylu 30. let (který si prý pěstuje proto, aby se podobal svému dědečkovi a zakladateli režimu Kim Ir-senovi), v maovském kabátci, jenž dávno vyšel z módy, a s malým a obtloustlým tělem je sám o sobě téměř komiksovou figurkou. Ve své zemi je oficiálně považován za všemocného génia a uctíván jako bůh, přičemž lidé, jimiž je obklopen – včetně nejvyšších vojenských důstojníků obtěžkaných medailemi –, se neustále smějí, tleskají nebo hystericky křičí. My samozřejmě víme, že život v Severní Koreji je všechno jiné, jen ne zábavný. Obyvatelstvo decimují pravidelné hladomory. Režim drží až 200 000 politických vězňů jako otroky v brutálních pracovních táborech, kde mohou mluvit o štěstí, když nejsou umučeni. A svoboda projevu neexistuje. Nejenže je zakázáno dávat najevo výhrady vůči Kimovu božskému statusu; chce-li člověk zůstat naživu, musí pravidelně hlásat oddanost vůdci. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že mnozí Severokorejci se chovají jako uctívači jen proto, že musí. Jiní drží linii, protože nic jiného neznají. Stejně jako lidé všude na světě se i oni reflexivně přizpůsobují normám světa kolem sebe, aniž by přemýšleli o jejich podstatě. Někteří Severokorejci – a může jich být mnoho – ovšem možná opravdu věří v kult dynastie Kimů, který se podobně jako všechny ostatní kulty (nebo i náboženské víry) skládá ze střípků a kousků posbíraných z jiných kultur, věrouk a tradic. Kimův kult má něco ze stalinismu, něco z mesiášského křesťanství, něco z konfuciánského uctívání předků, něco z domorodého šamanství a něco z uctívání císaře Japonci, kteří v první polovině dvacátého století v Koreji vládli. Kimův otec Kim Čong-il se údajně narodil na hoře Pektusan, která je pokládána za posvátné místo, kde před více než 4000 lety přišel na svět božský zakladatel prvního korejského království, potomek vládce nebes a medvědice jménem Tangun. Narození Kim Čong-ila, rovněž známého jako „Drahý vůdce“ (jeho otec Kim Ir-sen byl „Velkým vůdcem“), proměnilo zimu v jaro a na obloze tehdy zazářila jasná hvězda. Možná to všechno zní bláznivě, avšak totéž lze říci o zázračných historkách v jakékoliv víře. Podstatné je, že jim lidé věří.", "en": "The North Korean Cult NEW YORK – The absurdity of the North Korean dictatorship is easy to caricature. Kim Jong-un, with his 1930s-style pudding-bowl haircut (cultivated, it is claimed, to make him resemble his grandfather, Kim Il-sung, the regime’s founder), his antiquated Mao suit, and his short, plump body, is almost like a cartoon character himself. Officially regarded as an omnipotent genius, he is worshipped like a god and shown constantly surrounded by people, including his highest military officers festooned in medals, laughing or clapping, or shouting hysterically. As we know, of course, life in North Korea is anything but amusing. Periodic famines devastate the population. Up to 200,000 political prisoners are kept as slaves in brutal labor camps, where they are lucky if they are not tortured to death. And free speech does not exist. It is not only forbidden to express reservations about Kim’s divine status; staying alive requires regularly proclaiming one’s devotion. It is possible, even likely, that many North Koreans behave like worshippers only because they must. Others fall into line because they don’t know any better. Like people everywhere, they reflexively conform to the norms of the world around them, without thinking through their merits. But some North Koreans, perhaps many, might genuinely believe in the cult of the Kim Dynasty, which, like all cults (or indeed religious faiths), is made up of bits and pieces taken from other cultures, beliefs, and traditions. The Kim cult owes something to Stalinism, something to messianic Christianity, something to Confucian ancestor worship, something to indigenous shamanism, and something to the emperor worship of the Japanese, who ruled Korea in the first half of the twentieth century. Kim’s father, Kim Jong-il, was supposed to have been born on Mount Paektu, believed to be a sacred spot where the divine founder of the first Korean kingdom, a bear-man named Tangun, was born more than 4,000 years ago. The birth of Kim Jong-il, also known as the Dear Leader (his father, Kim Il-sung, was the Great Leader), turned winter into spring and was illuminated by a bright star in heaven. All of this might sound zany, but the stories of miracles in any faith invariably do. What matters is that people believe them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přepisování budoucnosti práce TORONTO – O „budoucnosti práce“ už bylo napsáno hodně a ledacos z toho je ponuré čtení. Studie za studií předpovídá, že automatizace převrátí celá odvětví vzhůru nohama a ponechá miliony bez zaměstnání. Studie z roku 2013 od dvou oxfordských profesorů dokonce nadnesla, že ve Spojených státech by stroje během „dekády či dvou“ mohly nahradit 47 % pracovních míst. Podobné závěry jsou živnou půdou představy, že budoucnost nevyhnutelně přijde bez práce. K tomuto náhledu se však kloní především podnikový sektor a podporují jej negativní trendy v takzvané zakázkové ekonomice; pracující a odbory se do rozpravy dosud zapojili jen málo. Kdyby se to změnilo, budoucnost práce by mohla vypadat úplně jinak. Prognózy vlivu automatizace na zaměstnanost zkreslují tři rozšířené předpoklady. K ochraně práv pracujících a změně fatalistické dějové linie převládající představy je podstatné pojmenovat každý z nich. Prvním předpokladem je, že pracující v blízké budoucnosti nahradí plně automatizovaná práce. Tento názor není víc než domněnka, a dokonce i ti, kdo čerpají ze stejných dat, mohou dojít k různým závěrům. Například studie McKinsey z roku 2017, vycházející z podobných souborů dat jako oxfordský výzkum z roku 2013, uvádí, že plně automatizováno by v USA mohlo být jen 5 % pracovních míst, ale že asi 60 % amerických míst by mohlo být automatizováno zčásti. Jinými slovy, automatizace neznamená, že lidská práce musí vymizet, nýbrž jen to, že by mohla být produktivnější. Současné trendy především podtrhují, proč je důležité demokratizovat způsob začleňování technologií do podnikových procesů. Když velké korporace zavádějí inovace k urychlení produkce, třeba přístroje k měření rychlosti práce skladníků v zařízeních Amazonu, nezamýšleným důsledkem může být pokles produktivity. Pro mnoho pracujících je podstatnější způsob zavádění techniky než technika samotná. Druhým předpokladem je, že většině pracujících automatizace neprospěje. Jak se lidem daří, nebudou ale rozhodovat stroje, nýbrž lidé a politici. Pokud přijmeme názor, že technologie zvýší celkovou produktivitu (věc zůstává sporná, vzhledem k nízkým hladinám růstu produktivity v zemích OECD během poslední dekády), pracující a političtí lídři by se mohli zaměřit na prosazování lepší rovnováhy mezi prací a osobním životem. Zápas za osmihodinový pracovní den byl veden před více než sto lety a prostor, jejž vytváří současná diskuse, umožňuje vyjednávat o kratším pracovním týdnu.", "en": "Rewriting the Future of Work TORONTO – Much has been written about the “future of work,” and much of it makes for gloomy reading. Study after study predicts that automation will upend entire industries and leave millions unemployed. A 2013 paper by two Oxford professors even suggested that machines could replace 47% of jobs in the United States within “a decade or two.” Conclusions like these sustain the narrative that the future will inevitably be jobless. And yet this view is favored primarily by the corporate sector and supported by negative trends in the so-called gig economy; workers and trade unions have played little role in the conversation. If that were to change, the future of work could look very different. Three common assumptions skew forecasts of automation’s impact on employment. Addressing each is essential to protect workers’ rights and change the fatalistic storyline of the prevailing narrative. The first assumption is that fully automated jobs will displace workers in the near future. This view is little more than conjecture, and even those using the same data can draw different conclusions. For example, a 2017 McKinsey study, drawing on similar datasets as the 2013 Oxford research, found that only 5% of jobs in the US could be fully automated, but that about 60% of American jobs could be partly automated. In other words, automation does not mean that human work must disappear, only that it could become more productive. If anything, current trends underscore why it is important to democratize how technology is built into business processes. When major corporations introduce innovations to speed up production – like handsets to time warehouse workers in Amazon’s facilities – the unintended consequence can be a decline in productivity. For many workers, the way that technology is adopted may be more relevant than the technology itself. The second assumption is that automation will not benefit most workers. But people and politics – not machines – will determine how workers fare. If we accept the view that technology will increase overall productivity (a point that remains disputed given the low levels of productivity growth in OECD countries during the last decade), then workers and political leaders could focus on advocating for a better work-life balance. The fight for an eight-hour workday was waged more than a century ago, and the spaces created by the current discussion allow for negotiating a shorter working week."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bude-li však tento krok v souladu s předem ohlášenou politikou a bude-li mít každý člověk příležitost nechat se očkovat dříve, než tato politika vstoupí v platnost, pak lidé, jejichž rozhodnutí pravděpodobně poškozují druhé a kteří byli varováni před důsledky takových rozhodnutí, za ně musí přijmout zodpovědnost. Nemocnice s dostatečnou kapacitou by samozřejmě měly dál léčit neočkované pacienty s COVID-19 a věnovat jim maximální péči. Navzdory nadbytečné zátěži nemocničního personálu by měl mít každý dostatek soucitu, aby se snažil zachraňovat životy i v případě, že lidé, jejichž životy je potřeba zachránit, činili hloupá a sobecká rozhodnutí. Výjimku by mělo dostat oněch několik málo lidí, kteří mají očkování kontraindikováno ze zdravotních důvodů, avšak nikoliv lidé, kteří prohlašují, že mají pro výjimku náboženské důvody. Žádné velké náboženství neodmítá vakcinaci, a pokud se někteří lidé rozhodnou interpretovat své náboženské přesvědčení tak, že jim brání v očkování, pak by za to měli nést následky oni, nikoliv ostatní. Taková politika pravděpodobně zvýší podíl očkovaných osob, což bude přínosné pro neočkované i očkované občany a zachrání to mnoha lidem život, stejně jako ho zachraňuje povinné očkování, neboť i ono zvyšuje počet očkovaných osob. I kdyby však tato politika nepřesvědčila k vakcinaci větší počet lidí, přinejmenším by méně lidí zemřelo na zdravotní komplikace, které nemohou ovlivnit, a to jen proto, že jiní lidé, kteří pokládají očkování za „osobní volbu“ a sobecky ho odmítají, odčerpávají vzácné zdroje potřebné k záchraně životů.", "en": "But if the move is in accord with a previously announced policy, and everyone had the opportunity to be vaccinated before the policy took effect, people who make choices that are likely to harm others, and have been warned of the consequences of those choices, must take responsibility for them. Hospitals with sufficient capacity should, of course, continue to treat unvaccinated patients with COVID-19 as best they can. Despite the extra strain this puts on hospital staff, everyone should have sufficient compassion to try to save lives, even when those whose lives need saving have made foolish, selfish choices. Exceptions should be made for those few patients for whom vaccination is contra-indicated on medical grounds, but not for those who claim to have religious grounds for exemption. No major religion rejects vaccination, and if some people choose to interpret their religious beliefs as requiring them to avoid vaccination, then they, and not others, should bear the consequences. Such a policy is likely to increase vaccination rates, which will benefit the currently unvaccinated as well as the vaccinated, and save lives, just as vaccine mandates have saved lives by increasing the number of vaccinated people. But even if the policy does not persuade more people to get vaccinated, at least fewer people would die from health conditions over which they have no control because others who regard vaccination as a “personal choice,” and selfishly rejected it, are using scarce resources needed to save lives."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Daří se vymýtit nemoci. Globální populace se stabilizuje. Ozonová vrstva ukazuje znaky uzdravení. A digitální revoluce narušuje průmysl způsobem, který může být pro planetu prospěšný. Vymýcení extrémní chudoby je na dosah ruky. Zhruba 800 milionů lidí dnes žije za méně než 1,25 dolaru na den. Podle nedávné zprávy Světové banky žije zhruba 30% z nich v Indii, spícím gigantovi, který bude industrializovat, pokud k tomu budou správné stimuly. Chudoba klesá i v dalších zemích, včetně Nigerie (kde žije 10% nejchudších), Číny (8%) a Bangladéše (6%). Hlavní zdroj pochyb se týká odhodlání bohatých zemí pomoci těm rozvojovým snížit emise skleníkových plynů, jakmile si poradí s chudobou. Bez správné pomoci hrozí chudým zemím, že zůstanou závislé na uhlí a ropě ještě minimálně po jednu generaci, což by představovalo nebezpečí pro celou planetu v podobě nekontrolované klimatické změny. Světoví lídři si potřebují uvědomit, náklady na transformaci globálního energetického systému jsou mnohem nižší, než zvládnutí následků vypálení zbývajících fosilních paliv planety. Výzkum publikovaný tento měsíc vyvodil, že spotřebování všech zbývajících uhlovodíků by vedlo k roztání celého antarktického ledovcového štítu, což by teoreticky zvedlo hladinu oceánů o 58 metrů. A zvýšení hladiny moř je jen jedna potenciální hrozba. Například sucho a neúroda, které by byly důsledkem klimatických změn, by mohly být spouštěčem pro násilný konflikt. Naštěstí existuje přehršel důkazů, že státy a průmysl mohou prospívat, aniž by negativně přispívali ke klimatické změně. Je pravděpodobné, že se do roku 2030 podaří některým zemím oprostit od fosilních paliv, pravděpodobně zemím v čele se Švédskem, Francií a Německem. Tyto země budou mít menší znečištění ovzduší, zkvalitněné zdraví a blahobyt a prosperující ekonomiky. Budou také představovat menší zátěž pro biosféru. Podle některých odhadů nebyl nikdy dříve život na Zemi tak rozmanitý. Hodnota biodiversity spočívá v tom, že činí náš ekosystém odolnější, což je předpoklad pro stabilní společenství; jeho bezdůvodné ničení je podobné jako rozdělání ohně na záchranné lodi. Ukončení chudoby a redukce emisí, včetně efektivního spravování země a zastavení odlesňování, udělá hodně pro zastavení tohoto trendu a zvrátí poškození. Společnosti jako je Ikea a Unilever vedou snahu v převzetí odpovědnosti za klima planety, zdroje a ekosystém.", "en": "Diseases are being eradicated. The global population is set to stabilize. The ozone layer is showing signs of recovery. And the digital revolution is disrupting entire industries in ways that could benefit the planet. Eradication of extreme poverty is well within our reach. Today, about 800 million people live on less than $1.25 a day. According to a recent World Bank report, about 30% of them live in India, a sleeping giant about to industrialize, given the right incentives. Poverty is declining in other countries as well, including Nigeria (where 10% of the poorest live), China (home to 8%), and Bangladesh (6%). The main source of doubt concerns wealthy countries’ commitment to help developing countries cut greenhouse-gas emissions as they end poverty. Without the proper assistance, poor countries risk becoming locked into reliance on coal and oil for at least another generation, putting the entire planet in danger of out-of-control climate change. World leaders need to realize that the cost of transforming the global energy system is far less than coping with the consequences of burning the planet’s remaining fossil fuels. Research published this month concluded that consuming all remaining hydrocarbons would result in the melting of the entire Antarctic ice sheet, potentially raising sea levels by 58 meters. And higher sea levels are just one potential threat. Drought and crop failure resulting from climate change, for example, could trigger violent conflict. Fortunately, there is abundant evidence that countries and industries can thrive without contributing to climate change. By 2030, several countries are likely to have freed themselves from fossil fuels, with Sweden, France, and Germany probably in the lead. These countries will have less air pollution, improved health and wellbeing, and thriving economies. They will also place less pressure on the biosphere. By some estimates, life on Earth has never been so diverse. The value of biodiversity is that it makes our ecosystems more resilient, which is a prerequisite for stable societies; its wanton destruction is akin to setting fire to our lifeboat. Ending poverty and reducing emissions, including by effectively managing land use and halting deforestation, will go a long way toward stopping the trend and reversing the damage. Companies such as Ikea and Unilever are leading the way with genuine efforts to assume responsibility for the planet’s climate, resources, and ecosystems."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And when we feed them suggestive information that insinuates it's a different person, many of them misidentify their interrogator, often identifying someone who doesn't even remotely resemble the real interrogator. And so what these studies are showing is that when you feed people misinformation about some experience that they may have had, you can distort or contaminate or change their memory. Well out there in the real world, misinformation is everywhere. We get misinformation not only if we're questioned in a leading way, but if we talk to other witnesses who might consciously or inadvertently feed us some erroneous information, or if we see media coverage about some event we might have experienced, all of these provide the opportunity for this kind of contamination of our memory. In the 1990s, we began to see an even more extreme kind of memory problem. Some patients were going into therapy with one problem -- maybe they had depression, an eating disorder -- and they were coming out of therapy with a different problem. Extreme memories for horrific brutalizations, sometimes in satanic rituals, sometimes involving really bizarre and unusual elements. One woman came out of psychotherapy believing that she'd endured years of ritualistic abuse, where she was forced into a pregnancy and that the baby was cut from her belly. But there were no physical scars or any kind of physical evidence that could have supported her story. And when I began looking into these cases, I was wondering, where do these bizarre memories come from? And what I found is that most of these situations involved some particular form of psychotherapy. And so I asked, were some of the things going on in this psychotherapy -- like the imagination exercises or dream interpretation, or in some cases hypnosis, or in some cases exposure to false information -- were these leading these patients to develop these very bizarre, unlikely memories? And I designed some experiments to try to study the processes that were being used in this psychotherapy so I could study the development of these very rich false memories. In one of the first studies we did, we used suggestion, a method inspired by the psychotherapy we saw in these cases, we used this kind of suggestion and planted a false memory that when you were a kid, five or six years old, you were lost in a shopping mall. You were frightened. You were crying.", "cs": "A když jsme jim vnutili informaci, která vedla k jiné osobě, spousta z nich špatně označila svého vyšetřovatele, často identifikovali někoho, kdo se ani vzdáleně nepodobal pravému vyšetřovateli. Co nám tyto studie ukazují, je fakt, že když podáte lidem špatnou informaci o nějaké zkušenosti, kterou by měli mít, můžete zdeformovat nebo pozměnit jejich paměť. No, v našem světě jsou dezinformace všude. Jsme dezinformovaní nejen když jsme tázáni odpovídajícím způsobem, ale také při rozhovoru s ostatními svědky, kteří nám můžou úmyslně nebo bezděčně předat nějaké chybné informace, nebo když vidíme nějaké mediální zpravodajství o události, se kterou jsme se setkali, to vše nám poskytuje příležitost pro tento druh „znečištění\" naší paměti. V 90. letech jsme si začali uvědomovat ještě extrémnější problém naší paměti. Někteří pacienti začali terapii s jedním problémem -- třeba s depresí, poruchou přijmu potravy -- a z terapie odcházeli s úplně jiným problémem. Extrémní vzpomínky na strašné týrání, někdy v satanistických rituálech, někdy zahrnující opravdu bizarní a nevídané prvky. Jedna žena odešla z psychoterapie s přesvědčením, že přetrpěla roky rituálního zneužívání, při kterém otěhotněla a ono dítě bylo z jejího břicha vyříznuto. Ale neměla na těle žádné jizvy nebo jakýkoli druh hmatatelného důkazu, který by mohl podpořit její příběh. A když jsem začala sledovat tyto případy, byla jsem udivena, odkud pocházejí tyto bizarní vzpomínky? A zjistila jsem, že většina těchto případů zahrnovala určitou konkrétní formu psychoterapie. Tak jsem se ptala, zda některé z prvků v této psychoterapii -- jako třeba cvičení představivosti, výklad snů, v některých případech hypnóza, nebo vystavení klamným informacím -- nevedly tyto pacienty k rozvoji těchto velmi bizarních, nepravděpodobných vzpomínek? A navrhla jsem některé experimenty, abych se pokusila studovat procesy, které byly použity v rámci této psychoterapie, díky kterým bych prozkoumala vývoj těchto velice rozvinutých klamných vzpomínek. V jedné z prvních studií, které jsme provedli, jsme použili sugesce, metodu inspirovanou psychoterapií, kterou jsme viděli v těchto případech, použili jsme tento druh sugesce a vštípili klamnou vzpomínku že když jste byli dítětem, pět šest let staří, ztratili jste se v obchodním domě. Byli jste vyděšení. Brečeli jste."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kritici inteligenčních testů už dlouho poukazují na skutečnost, že tyto testy ignorují významné části duševního života, zejména nekognitivní domény, jako jsou socioemoční schopnosti, empatie a interpersonální dovednost. Inteligenční testy jsou však drasticky neúplné také jako měřítka poznávacího fungování, což je patrné na jednoduché skutečnosti, že mnozí lidé vykazují systémovou neschopnost přemýšlet nebo se chovat racionálně, přestože je jejich IQ víc než dostatečné. Z nejrůznějších důvodů jsme začali přeceňovat ty druhy schopnosti uvažování, které jsou měřeny inteligenčními testy, a nedoceňovat jiné významné kognitivní schopnosti, například schopnost racionálně uvažovat. Psychologové zkoumali hlavní kategorie omylů v myšlení, kvůli nimž jsou lidé méně racionální. Zkoumali sklony lidí činit neodpovídající hodnocení pravděpodobnosti, být přehnaně sebevědomými v posuzování znalostí, ignorovat alternativní hypotézu, hodnotit důkazy se zaujatostí „jejich pohledu na věc“, osvojovat si neodpovídající preference vlivem efektu způsobu zadání, přikládat přehnaně velkou váhu krátkodobým výhodám na úkor dlouhodobého prospěchu, umožňovat, aby jednotlivá rozhodnutí ovlivňoval irelevantní kontext, a mnoho dalších. Všechny tyto kategorie selhání racionálního úsudku a rozhodování jen velmi nedokonale souvisejí s inteligencí – což znamená, že IQ testy mají sklon nezachycovat individuální rozdíly v racionálním myšlení. Inteligenční testy měří duševní schopnosti, které jsou předmětem zkoumání už dlouho, zatímco nástroje k měření tendencí k racionálnímu a iracionálnímu uvažování získali psychologové teprve nedávno. Poslední pokrok v kognitivní vědě racionálního myšlení nicméně naznačuje, že nic – s výjimkou peněz – už nestojí v cestě k vytvoření „RQ“ testu. Takový test by mohl být nesmírně užitečný. Neoptimální investiční rozhodnutí bývají například dávána do souvislosti s přehnanou důvěrou ve znalostní úsudek, sklonem přehnaně vysvětlovat nahodilé události a nahrazovat myšlení citovou hodnotou. Omyly v lékařském a právním rozhodovacím procesu bývají spojovány také s konkrétními sklony k iracionálnímu myšlení, které zkoumají psychologové. Na chyby v uvažování, jež se vyskytují ve všech těchto oblastech, existují strategie a nápravné mechanismy. Je však důležité si uvědomit, že tyto chyby souvisejí spíše s racionalitou než s inteligencí. Jejich počet by se snížil, kdyby se školy, firmy a vláda zaměřily na ty části poznávání, které inteligenční testy opomíjejí. Místo toho tyto instituce stále věnují mnohem větší pozornost a prostředky inteligenci než výuce lidí, jakým způsobem přemýšlet, aby dosáhli svých cílů. Jako by se v naší kultuře stal z inteligence totem.", "en": "Critics of intelligence tests have long pointed out that the tests ignore important parts of mental life, mainly non-cognitive domains such as socio-emotional abilities, empathy, and interpersonal skills. But intelligence tests are also radically incomplete as measures of cognitive functioning, which is evident from the simple fact that many people display a systematic inability to think or behave rationally despite having a more than adequate IQ. For a variety of reasons, we have come to overvalue the kinds of thinking skills that intelligence tests measure and undervalue other important cognitive skills, such as the ability to think rationally. Psychologists have studied the major classes of thinking errors that make people less than rational. They have studied people’s tendencies to show incoherent probability assessments; to be overconfident in knowledge judgments; to ignore the alternative hypothesis; to evaluate evidence with a “my side” bias; to show inconsistent preferences because of framing effects; to over-weigh short-term rewards at the expense of long-term well-being; to allow decisions to be affected by irrelevant context; and many others. All of these categories of failure of rational judgment and decision-making are very imperfectly correlated with intelligence – meaning that IQ tests tend not to capture individual differences in rational thought. Intelligence tests measure mental skills that have been studied for a long time, whereas psychologists have only recently had the tools to measure the tendencies toward rational and irrational thinking. Nevertheless, recent progress in the cognitive science of rational thought suggests that nothing – save for money – would stop us from constructing an “RQ” test. Such a test might prove highly useful. Suboptimal investment decisions have, for example, been linked to overconfidence in knowledge judgments, the tendency to over-explain chance events, and the tendency to substitute affective valence for thought. Errors in medical and legal decision-making have also been linked to specific irrational thinking tendencies that psychologists have studied. There are strategies and environmental fixes for the thinking errors that occur in all of these domains. But it is important to realize that these thinking errors are more related to rationality than intelligence. They would be reduced if schools, businesses, and government focused on the parts of cognition that intelligence tests miss. Instead, these institutions still devote far more attention and resources to intelligence than to teaching people how to think in order to reach their goals. It is as if intelligence has become totemic in our culture."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In particular it states that “the primary objective of the ESCB shall be to maintain price stability”. The challenge faced by the ECB can be stated as follows: the Governing Council of the ECB has to influence conditions in the money market, and thereby the level of shortterm interest rates, to ensure that price stability is maintained over the medium term. Some key principles of a successful monetary policy are explained below. Monetary policy should firmly anchor inflation expectations … First, monetary policy is considerably more effective if it firmly anchors inflation expectations (see also Section 3.3). In this regard, central banks should specify their goals, elaborate them and stick to a consistent and systematic method for conducting monetary policy, as well as communicate clearly and openly.These are key elements for acquiring a high level of credibility, a necessary precondition for influencing the expectations of economic actors. Independence There are good reasons to entrust the task of maintaining price stability to an independent central bank not subject to potential political pressures. Furthermore, the Eurosystem may not grant any loans to Community bodies or national government entities.This shields it further from political interference.The Eurosystem has all the instruments and competencies it needs to conduct an efficient monetary policy.The members of the ECB’s decisionmaking bodies have long terms of office and can be dismissed only for serious misconduct or the inability to perform their duties. The ECB has its own budget, independent of that of the European Community. This keeps the administration of the ECB separate from the financial interests of the Community. THE ECB’S MONETARY", "cs": "Ve Smlouvě se výslovně stanoví, že „prvořadým cílem ESCB je udržovat cenovou stabilitu“. Úkoly, které ECB plní, lze charakterizovat takto: Rada guvernérů ECB je povinna ovlivňovat podmínky na peněžním trhu, a tedy úroveň krátkodobých úrokových sazeb, aby ve střednědobém výhledu zajistila udržení cenové stability. Některé hlavní zásady úspěšné měnové polity jsou vysvětleny níže. Nezávislost Existuje několik dobrých důvodů, proč svěřit udržování cenové stability nezávislé centrální bance, která nepodléhá případným politickým tlakům. Podle ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství je Eurosystém při plnění svých úkolů zcela nezávislý: ECB, národní centrální banky Eurosystému ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů nesmí vyžadovat ani přijímat pokyny od jakéhokoli jiného subjektu. Instituce a orgány Společenství i vlády členských států jsou povinny tuto zásadu dodržovat a nesmí se snažit ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB nebo národních centrálních bank. Eurosystém má veškeré nástroje a kompetence, které potřebuje k provádění účinné měnové politiky. Funkční období členů rozhodovacích orgánů ECB je dlouhé a členy lze z funkce odvolat pouze z důvodů závažného pochybení nebo nezpůsobilosti funkci vykonávat. ECB má vlastní rozpočet, který je nezávislý na rozpočtu Společenství. Tím je správa ECB oddělena od finančních zájmů Společenství. MĚNOVÁ"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dvacetiny války v Zálivu NEW YORK – Tento měsíc uplynulo 20 let od doby, kdy Saddám Husajn, tehdy neotřesitelný vládce Iráku, podnikl invazi do Kuvajtu. Následovala první velká mezinárodní krize po skončení studené války, která během necelého roku vyústila v osvobození Kuvajtu, jakož i vzkříšení jeho vlády. Dosaženo toho bylo za nevysokou lidskou i ekonomickou cenu, již platila mimořádná mnohonárodní koalice sestavená prezidentem Georgem H.W. Bushem. Od té doby Spojené státy nasadily vojenskou sílu vícekrát a pro řadu účelů. Dnes USA pracují na tom, aby se vymanily z druhého konfliktu, který se týká Iráku, snaží se přijít na způsob jak se pohnout vpřed v Afghánistánu a zvažují použití síly proti Íránu. Přirozeně se tedy nabízí otázka: v čem se můžeme poučit z první irácké války, všeobecně pokládané za vojenský a diplomatický úspěch? Jedna důležitá lekce pramení z důvodů k válce. Změnit chování státu mimo jeho hranice je jedna věc, ale změnit dění na území cizího státu je něco naprosto jiného. Podstatou války v Zálivu v letech 1990-1991 bylo zvrátit iráckou ozbrojenou agresi, tedy konání, které bylo v zásadním nesouladu s úctou ke svrchovanosti, nejzákladnějšímu ze všech pravidel, jimiž se v dnešním světě řídí mezistátní vztahy. Jakmile byly irácké síly v roce 1991 vypuzeny z Kuvajtu, USA nemašírovaly do Bagdádu, aby vyměnily iráckou vládu – a nezůstaly ani v Kuvajtu, aby mu vštípily demokracii. Válka proti Afghánistánu započatá roku 2001 a válka proti Iráku zahájená roku 2003 se markantně lišily.", "en": "The Gulf War at 20 NEW YORK – It was 20 years ago this month that Saddam Hussein, then the unchallenged ruler of Iraq, invaded Kuwait. What ensued was the first great international crisis of the post-Cold War era, one that, in less than a year, led to the liberation of Kuwait, along with the restoration of its government. This was accomplished with only modest human and economic cost to the extraordinary multi-national coalition assembled by President George H.W. Bush. Since then, the United States has used military force numerous times for a range of purposes. Today, the US is working to extricate itself from a second conflict involving Iraq, trying to figure out a way forward in Afghanistan, and contemplating the use of force against Iran. So the question naturally arises: what can we learn from the first Iraq war, one widely judged as a military and diplomatic success? One important lesson stems from the rationale for war. It is one thing to modify the behavior of a state beyond its borders, but quite another to alter what takes place within another country’s territory. The 1990-1991 Gulf war was about reversing Iraq’s armed aggression, something that was fundamentally inconsistent with respect for sovereignty, the most basic of all rules governing relations among states in today’s world. Once Iraqi military forces were expelled from Kuwait in 1991, the US did not march on Baghdad to replace Iraq’s government – or remain in Kuwait to impose democracy there. The 2001 war against Afghanistan and the 2003 war against Iraq were markedly different."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jejich reakce byla pochopitelná: i pouhé pohrávaní si s možností, že se USA stanou „dvojkou“, se pro amerického politika rovná kariérní sebevraždě. Volení představitelé všude na světě se musí chovat tak, aby v té či oné míře naplňovali očekávání lidí, kteří je dosadili do úřadu. Naopak intelektuálové mají speciální povinnost myslet si nemyslitelné a vyslovovat nevyslovitelné. Očekává se od nich, že budou promýšlet všechny možnosti včetně těch nepříjemných a že připraví obyvatelstvo na předpokládaný vývoj. Poctivá diskuse o nepopulárních myšlenkách je klíčovým rysem otevřené společnosti. Mnozí intelektuálové v USA však tuto povinnost neplní. Předseda Rady pro zahraniční vztahy Richard Haass například nedávno naznačil, že USA „by se už mohly nacházet ve druhé dekádě dalšího amerického století“. Předseda Institutu pro hospodářskou strategii Clyde Prestowitz zase prohlásil, že „toto století může nakonec docela dobře skončit jako další století americké“. Jistě, i takové předpovědi se mohou ukázat jako přesné; pokud se tak stane, zbytku světa to pouze prospěje. Silná a dynamická americká ekonomika posílená levným břidlicovým plynem a urychlující inovace by oživila globální ekonomiku jako celek. Na takovou možnost jsou však Američané připraveni víc než dostatečně; žádné další přípravy nejsou zapotřebí. Pokud se však těžiště světa přesune do Asie, zastihne to Američany žalostně nepřipravené. Mnozí z nich setrvávají v šokující nevědomosti, jak velký pokrok učinil zbytek světa a zejména Asie. Američanům je třeba sdělit jednoduchou matematickou pravdu. V USA žijí 3% světové populace, takže nemohou nadále dominovat ostatnímu světu, protože Asijci, kteří představují 60% světové populace, přestali fungovat pod své možnosti. Světonázor mnoha Američanů však dál utváří přesvědčení, že Amerika je jedinou ctnostnou zemí, jediným majákem světla v temném a nestabilním světě. Neschopnost amerických intelektuálů zpochybnit tyto utkvělé představy – a pomoci obyvatelům USA zbavit se samolibých postojů založených na nevědomosti – přitom konzervuje kulturu rozmazlování veřejnosti. Ačkoliv však Američané mají sklon přijímat jen dobré zprávy, vzestup Asie ve skutečnosti špatnou zprávou není. USA by si měly uvědomit, že asijské země se nesnaží Západ ovládnout, nýbrž se mu vyrovnat.", "en": "Their reaction was understandable: even entertaining the possibility of the US becoming “number two” amounts to career suicide for an American politician. Elected officials everywhere must adjust, to varying degrees, to fulfill the expectations of those who put them in office. Intellectuals, on the other hand, have a special obligation to think the unthinkable and speak the unspeakable. They are supposed to consider all possibilities, even disagreeable ones, and prepare the population for prospective developments. Honest discussion of unpopular ideas is a key feature of an open society. But, in the US, many intellectuals are not fulfilling this obligation. Richard Haass, the president of the Council on Foreign Relations, suggested recently that the US “could already be in the second decade of another American century.” Likewise, Clyde Prestowitz, the president of the Economic Strategy Institute, has said that “this century may well wind up being another American century.” To be sure, such predictions may well prove accurate; if they do, the rest of the world will benefit. A strong and dynamic US economy, reinvigorated by cheap shale gas and accelerating innovation, would rejuvenate the global economy as a whole. But Americans are more than ready for this outcome; no preparation is needed. If the world’s center of gravity shifts to Asia, however, Americans will be woefully unprepared. Many Americans remain shockingly unaware of how much the rest of the world, especially Asia, has progressed. Americans need to be told a simple, mathematical truth. With 3% of the world’s population, the US can no longer dominate the rest of the world, because Asians, with 60% of the world’s population, are no longer underperforming. But the belief that America is the only virtuous country, the sole beacon of light in a dark and unstable world, continues to shape many Americans’ worldview. American intellectuals’ failure to challenge these ideas – and to help the US population shed complacent attitudes based on ignorance – perpetuates a culture of coddling the public. But, while Americans tend to receive only good news, Asia’s rise is not really bad news. The US should recognize that Asian countries are seeking not to dominate the West, but to emulate it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, klesající pracovní důchod znamená klesající spotřebu domácností, které už beztak krutě zasáhla rozsáhlá ztráta bohatství (v důsledku propadu cen akcií a nemovitostí) a strmý vzestup míry zadlužení. Jelikož v USA spotřeba tvoří 70 % HDP a v ostatních vyspělých ekonomikách je obdobně vysoká, plyne z toho, že recese bude trvat déle a že ekonomické oživení bude napřesrok chudokrevné (méně než 1 % v USA a ještě nižší tempa růstu v Evropě a Japonsku). Zadruhé, úbytek pracovních míst vyústí ve vleklejší a vážnější krizi bydlení, neboť nezaměstnanost a upadající příjmy jsou klíčové faktory při rozhodování o neschopnosti splácet hypotéku a o zabavování nemovitostí. Do konce letošního roku ztratí v USA práci a schopnost splácet hypotéku kolem 8,4 milionu osob. Zatřetí, zapracujeme-li míru nezaměstnanosti ve výši 10 až 11 % do modelu výpadků ve splácení dluhů, vyjdou nám nepěkná čísla nejen u hypoték pro potřeby bydlení (běžných i rizikových), ale i u komerčních nemovitostí, kreditních karet, studentských úvěrů, půjček na nákup vozu atd. Ztráty bank kvůli toxickým aktivům a jejich kapitálové potřeby budou tudíž mnohem vyšší, než se před časem odhadovalo, což ještě zhorší zadrhnutí úvěrů. Začtvrté, rostoucí úbytek pracovních míst povede k silnějším požadavkům po ochranářských opatřeních, neboť vlády jsou pod tlakem, aby chránily domácí pracovní příležitosti. Hrozí, že takový vývoj ještě zjitří rdousivé smršťování globálního obchodu. Zapáté, čím výš se míra nezaměstnanosti vyšplhá, tím větší bude rozpočtový deficit, neboť automatické stabilizátory snižují příjmy a zvyšují výdaje (třeba na dávky v nezaměstnanosti). Takže už beztak neudržitelné fiskální směřování USA, vyznačující se rozpočtovým deficitem přes 10 % HDP a předpokladem, že veřejný dluh se jako poměr k HDP do roku 2014 zdvojnásobí, se může ještě zhoršit. To vede k politickému dilematu: rostoucí míry nezaměstnanosti v USA i v dalších zemích nutí politiky uvažovat o dalších fiskálně stimulačních programech, které by oživily ochablou poptávku a klesající zaměstnanost. Navzdory setrvalému deflačnímu tlaku během roku 2010 ovšem rostoucí rozpočtové schodky, vysoké náklady na sanaci finančního sektoru, pokračující monetizace deficitů a časem neudržitelné hladiny veřejného dluhu vyústí nakonec ve vyšší očekávanou inflaci – a tudíž ve vyšší úrokové sazby, které by zadusily oživení soukromé poptávky.", "en": "First, falling labor income implies falling consumption for households, which have already been hard hit by a massive loss of wealth (as the value of equities and homes has fallen) and a sharp rise in their debt ratios. With consumption accounting for 70% of US GDP in the US, and a similarly high percent in other advanced economies, this implies that the recession will last longer, and that economic recovery next year will be anemic (less than 1% growth in the US and even lower growth rates in Europe and Japan). Second, job losses will lead to a more protracted and severe housing recession, as joblessness and falling income are key factors in determining delinquencies on mortgages and foreclosure. By the end of this year about 8.4 million US individuals with mortgages will be unemployed and unable to service their mortgages. Third, if you plug an unemployment rate of 10% to 11% into any model of loan defaults, you get ugly figures not just for residential mortgages (both prime and subprime), but also for commercial real estate, credit cards, student loans, auto loans, etc. Thus, banks losses on their toxic assets and their capital needs will be much larger than recently estimated, which will worsen the credit crunch. Fourth, rising job losses lead to greater demands for protectionist measures, as governments are pressured to save domestic jobs. This threatens to aggravate the damaging contraction of global trade. Fifth, the higher the unemployment rate goes, the wider budget deficits will become, as automatic stabilizers reduce revenue and increase spending (for example, on unemployment benefits). Thus, an already unsustainable US fiscal path, with budget deficits above 10% of GDP and public debt expected to double as a share of GDP by 2014, becomes even worse. This leads to a policy dilemma: rising unemployment rates are forcing politicians in the US and other countries to consider additional fiscal stimulus programs to boost sagging demand and falling employment. But, despite persistent deflationary pressure through 2010, rising budget deficits, high financial-sector bailout costs, continued monetization of deficits, and eventually unsustainable levels of public debt will ultimately lead to higher expected inflation – and thus to higher interest rates, which would stifle the recovery of private demand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínské stíny NEW YORK – V Číně nastaly zajímavé časy. Vysoký představitel Komunistické strany Číny Po Si-laj zažívá pád – byl obviněn mimo jiné z odposlouchávání jiných stranických bossů včetně prezidenta Chu Ťin-tchaa –, přičemž jeho manželku vyšetřuje policie kvůli údajnému podílu na možné vraždě britského podnikatele. Jeden slepý bojovník za lidská práva mezitím uprchl z nezákonného domácího vězení, našel útočiště na velvyslanectví Spojených států v Pekingu a objekt opustil až na základě tvrzení, že čínské úřady v jeho rodném městě vyhrožovaly jeho rodině. Přestože se média těmto událostem obsáhle věnovala, je pozoruhodné, jak málo toho skutečně víme. Tělo britského podnikatele bylo údajně spáleno dříve, než byla provedena pitva. Žádnou strašidelnou zkazku o Poově manželce se nepodařilo prokázat. A důvody, proč její manžel upadl do politické nemilosti, zůstávají přinejmenším nejasné. Před sjezdem Všečínského shromáždění lidových zástupců, kde jsou pomazáni budoucí lídři strany, bývá situace v Číně obvykle zajímavá. Ve většině demokracií se vedení mění v rámci relativně průhledného procesu; děje se tak po celostátních volbách. I v otevřených demokraciích se samozřejmě setkáme se zákulisními machinacemi a uzavíráním tajných dohod za kouřovou clonou. Zejména to platí o východoasijských státech, jako je Japonsko. V Číně se však mimo zraky veřejnosti odehrává vše. Protože vedoucí představitele nelze sesadit prostřednictvím voleb, musí se najít jiné prostředky, jak řešit politické konflikty. Někdy k tomu patří i úmyslná divadýlka pro veřejnost. Zostuzení Poa, bývalého partajního šéfa města Čchung-čching, do této kategorie rozhodně spadá. Pohledný charismatický populista Po, od narození člen stranické elity, vešel ve známost jako tvrdý představitel, jehož metody boje proti organizovanému zločinu – a jiným lidem, kteří se mu připletli do cesty – se mnohdy nenechaly svazovat zákony. Jeho bývalý policejní náčelník, který za něj údajně dělal špinavou práci, uvedl stranu do rozpaků, když v únoru uprchl na americký konzulát v Čcheng-tu, poté co se rozkmotřil se svým šéfem. Navzdory Poově nostalgii po maoistické rétorice je tento muž nápadně bohatý. Nákladný životní styl jeho syna studujícího na Oxfordu a Harvardu rozebíral tisk do nejmenších podrobností. Jinými slovy vykazoval Po všechny znaky gangsterského bossa: zkorumpovaný, nelítostný k nepřátelům, pohrdající zákonem, a přesto mravokárný ve vlastní prezentaci.", "en": "Chinese Shadows NEW YORK – These are interesting times in China. A senior Communist Party official, Bo Xilai, is brought down – accused of offenses that include wire-tapping other party bosses, including President Hu Jintao – while his wife is investigated for her alleged role in the possible murder of a British businessman. Meanwhile, a blind human-rights activist escapes from illegal house arrest, finds refuge in the United States’ embassy in Beijing, and leaves the compound only after claims that Chinese authorities in his hometown had threatened his family. Despite exhaustive press coverage of these events, it is remarkable how little we actually know. The British businessman’s body was allegedly cremated before any autopsy was conducted. None of the lurid tales about Bo’s wife have been proven. And the reasons for her husband’s political disgrace remain murky, to say the least. Things always tend to get interesting in China before a National People’s Congress, where the Party’s next leaders are anointed. Leadership change in most democracies is a relatively transparent process; it follows national elections. To be sure, even open democracies have their share of opaque jockeying and deal-making in what used to be called smoke-filled rooms. This is particularly true in East Asian countries, such as Japan. But, in China, everything takes place out of sight. Because leaders cannot be ousted through elections, other means must be found to resolve political conflicts. Sometimes, that entails deliberate public spectacles. The disgrace of Bo, Chongqing’s former Party leader, certainly falls into this category. A handsome, charismatic populist born into the Party elite, Bo was known as a tough official, whose methods in fighting organized crime – and others who got in his way – were often unrestrained by law. Bo’s ex-police chief, who is said to have done the dirty work, embarrassed the Party by fleeing to the US consulate in Chengdu in February, after he fell out with his boss. Despite Bo’s nostalgia for Maoist rhetoric, he is conspicuously wealthy. His son’s expensive lifestyle as a student at Oxford and Harvard has been described in lavish detail in the press. In other words, Bo bore all the hallmarks of a gangster boss: corrupt, ruthless towards his enemies, contemptuous of the law, and yet moralistic in his self-presentation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klimatická výzva - matka novinových článků DENVER – Při řešení klimatických změn je pomalá „výhra“ stejná jako prohra. Máme jen jednu šanci vyřešit tento problém, než přeroste v existenční hrozbu, a prostor pro akci se rychle uzavírá. Vedle toho, že je klimatická výzva citlivá na čas, umocňuje také všechny ostatní krize, jimž čelíme – od pandemie koronaviru po globální nerovnost. Proto má klíčový význam, abychom jasně, zodpovědně a na základě fakt zdůrazňovali její naléhavost. Nebudeme-li o tomto problému energicky, přesně a přesvědčivě informovat a rozebírat ho, voliči ho nepochopí, natož aby vyžadovali řešení od politiků, kteří mohou mobilizovat zdroje potřebné k jeho řešení. Vzhledem k obrovské složitosti problému klimatických změn potřebujeme zkušené, odhodlané a znalé novináře, kteří budou soustavně informovat o všech nuancích tohoto problému. Klimatické změny nejsou jen okrajovým novinářským tématem, nýbrž otázkou, která se dotkne všech lidí na zeměkouli a všech aspektů našeho života. Přechod na čistou a uhlíkově neutrální energii předpokládá proměnu celé globální ekonomiky – a tato transformace bude mít dopady na naši práci, spotřebu i péči o naše rodiny. Už dnes musí být téměř každý důležitý zpravodajský článek chápán v kontextu klimatické krize, jež všude a pro téměř všechny oblasti života mění pravidla hry. Novináři, kteří jsou nejlépe vybavení k tomu, aby o těchto výzvách informovali, se tak stanou „systémovými“ mysliteli – muži a ženami, kteří vynikají ve vyvozování závěrů a k jejich přesvědčivému vysvětlování. Takový úkol volá po technologické perspektivě, která by dokázala odhalovat spojovací články mezi elektrickými sítěmi, mobilitou, budovami a průmyslem, a také po ekosystémové perspektivě identifikující spojovací články mezi extrémním počasím, neúrodou, narušováním globálních nabídkových řetězců a finančními riziky. Mnoho výborných novinářů se klimatické krizi samozřejmě věnuje už dnes. Právě oni rozšířili veřejné povědomí o této otázce a tvrdě pracují na odhalování falešných a podvodných argumentů, které používají popírači klimatických změn a podporuje je průmysl fosilních paliv. Stále však existuje řada klimatických témat, jež si zasluhují hlubší zpracování. Pokud jde o klimatickou žurnalistiku, platí, že čím více, tím lépe. Jak říká švédská klimatická aktivistka Greta Thunbergová, každý je zapotřebí a každý je vítán. Etablovaní novináři zaměření na jiná témata musí pochopit, jak oblast jejich profesního zájmu zapadá do širšího rámce klimatické výzvy.", "en": "The Mother of News Stories DENVER – In addressing climate change, “winning” slowly is the same as losing. We have only one chance to fix this problem before it becomes an existential threat, and the window for action is closing fast. In addition to being time-sensitive, the climate challenge amplifies every other crisis we face, from the coronavirus pandemic to global inequality. Communicating its urgency in a clear, fact-based, and responsible manner thus has become crucial. Without hard-hitting, accurate, and compelling reporting and analysis of the problem, voters will not understand it, let alone demand solutions from the policymakers who can mobilize the resources needed to confront it. Owing to the sheer complexity of the climate challenge, we need experienced, committed, and knowledgeable journalists covering all facets of the problem full-time. As an issue that will affect everything on the planet and all aspects of our own lives, climate change is not just some niche newsbeat. The transition to clean, carbon-neutral energy implies an overhaul of the entire global economy – a transformation that will affect how we work, consume, and care for our families. Already, almost every important news story today must be understood within the context of the climate crisis, which is changing the rules of the game everywhere and for almost every area of life. The journalists best suited to cover the challenge thus will be “systems” thinkers, women and men who excel at drawing connections and then explaining them well. The task calls for a technological perspective, to trace the links between the electric grid, mobility, buildings, and industry, as well as an ecosystems perspective, to identify the links between extreme weather, crop failures, global supply chain disruptions, and financial risk. Of course, many fine journalists already are covering the climate crisis. It is they who have spread public awareness of the issue and done the hard work of exposing the false and fraudulent arguments advanced by climate-change deniers and backed by the fossil-fuel industry. But there are still plenty of climate-related issues that warrant deeper coverage. When it comes to climate journalism, the more the better. As the Swedish climate activist Greta Thunberg says, everyone is needed, and everyone is welcome. Established journalists who focus on other topics need to understand how their areas of expertise fit into the climate challenge."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednota nestačí Smír mezi předáky dvou hlavních palestinských skupin, Hamásu a Fatahu, který byl právě dojednán v Saúdské Arábii, se velebí jako zásadní politický průlom. Avšak vláda národní jednoty vzniklá z této dohody čelí mnoha znepokojivým výzvám. Po dohodě musí následovat úsilí o ukončení ekonomického a administrativního obležení Palestiny, stejně jako seriózní mírové rozhovory s Izraelem zaměřené na ukončení 39 let trvající okupace Západního břehu a pásma Gazy. Doma musí nová vláda najít peníze na výplaty pro státní úředníky, obnovit právní řád a ukončit chaos, který se na palestinských územích stal normou. Interní boje v Palestině začaly zčásti v důsledku politické bezvýchodnosti, která se vyvinula, když Izrael a mezinárodní společenství na palestinskou samosprávu uvalily hospodářské embargo. Toto ekonomické obklíčení, horlivě prosazované i arabskými a islámskými bankami, následovalo poté, co vláda vedená Hamásem odmítla vyhovět požadavku „čtyřky“ – Spojených států, Evropské unie, Organizace spojených národů a Ruska –, aby uznala Izrael, přijala dřívější dohody s Izraelem a distancovala se od terorismu. Palestinci si stěžovali, že mezinárodní společenství jednalo nespravedlivě, a to jednoduše proto, že nebylo spokojené s výsledkem svobodných a čestných voleb na palestinských územích, v nichž drtivě zvítězil Hamás. Kvůli mezinárodní bankovní blokádě a odmítnutí Izraele převést miliony dolarů, vybrané jménem palestinského lidu na daních, nedokázala vláda sestavená po volbách z ledna 2006 platit státní úředníky. Po měsících bez výplat byla vláda Ismaíla Haníji z Hamásu nucena v září čelit vážné výzvě, když státní zaměstnanci začali stávkovat a požadovat, aby dostali své výplaty. Neshody mezi prezidentským úřadem Mahmúda Abbáse z Fatahu a islamistickou vládou Hamásu se rozlily do ulic. Abbásovy pohrůžky, že k vyřešení bezvýchodnosti budou uspořádány nové volby, podle všeho ještě přilévaly olej do ohně. Vzhledem k narůstající nezaměstnanosti, rekordnímu propadu příjmů a vyostřování vnitřních napětí propukly mezi zastánci Hamásu a Fatahu boje. Pokusy o usmíření těchto dvou stran začaly v Gaze a později se přesunuly do Káhiry, Damašku a konečně do Mekky pod dohled saúdského krále Abdalláha, jehož země je už desítky let finančním přispěvatelem Palestinců.", "en": "Unity is Not Enough The reconciliation between the leaders of the two major Palestinian groups, Hamas and Fatah, that has just been negotiated in Saudi Arabia is being hailed as a major political breakthrough. But the national unity government created as a result of this agreement faces many daunting challenges. The agreement needs to be followed by an effort to end the economic and administrative siege of Palestine, as well as serious peace talks with Israel aimed at ending the 39-year occupation of the West Bank and Gaza Strip. At home, the new government needs to pay its civil servants, restore law and order, and end the chaos that has become the norm in the Palestinian territories. The internal fighting in Palestine began in part as a result of the political impasse caused after Israel and the international community imposed an economic embargo on the Palestinian Authority. This economic siege, zealously enforced even by Arab and Islamic banks, followed the new Hamas-led government’s refusal to accept the demand by the “quartet” – the United States, the European Union, the United Nations, and Russia – that it recognize Israel, accept all previous agreements with Israel, and renounce terrorism. Palestinians complained that the international community acted unjustly, simply because they were unhappy with the result of a free and fair election in the Palestinian territories, which Hamas won overwhelmingly. The government created after the January 2006 elections has been unable to pay civil servants because of the international banking blockade and the refusal of Israel to transfer millions of tax dollars collected on behalf of the Palestinian people. After months without pay, the government, headed by Hamas’s Ismael Haniyeh, was confronted with a serious challenge in September, when civil servants went on strike, demanding to be paid. The differences between the Fatah-led presidency of Mahmoud Abbas and Hamas’s Islamist government spilled into the streets. Threats by Abbas to hold elections to resolve the deadlock seemed to add oil to the fire. With unemployment rising, income dropping to record low levels, and internal tensions escalating, fighting between supporters of Hamas and Fatah began. Attempts to reconcile the parties began in Gaza, before moving to Cairo, Damascus, and finally Mecca under the supervision of Saudi King Abdullah, whose country has been a financial backer of the Palestinians for decades."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S koupí počítače spotřebitel jednoduše dostal všechno, co chtěl (a pravděpodobně ještě mnohem více). Zároveň se tím však snížila možnost volby, možnost vybírat si a kombinovat různé druhy softwaru. Kritici Microsoftu si na to bez ustání stěžovali a tvrdili, že začlenění prohlížeče do operačního systému vytěsnilo podstatně lepší softwarová řešení. Mnozí uživatelé například dávali přednost textovému procesoru WordPerfect před Wordem od Microsoftu, ale díky výhodnosti mít ucelené řešení získal Word výhodu, začal se používat častěji a odsoudil svého protivníka k vyhynutí. Výhoda a podnikatelský model Microsoftu mají kořeny v další vleklé právní bitvě. Počítačový software nebyl původně komoditou, která se dá koupit, nýbrž službou. Společnost IBM si vybudovala silně dominantní pozici díky tomu, že pronajímala individualizované a pečlivě na míru šité balíky. Nic přitom neprodávala, počítače ani software. Leasingový model IBM představoval hozenou rukavici celé právní filozofii americké antimonopolní politiky, která byla zavedena v éře programu „New Deal“. Prezident Franklin Roosevelt chtěl původně kontrolovat americkou podnikatelskou sféru stanovením cenových hladin, ale když americký Nejvyšší soud tento přístup zamítl, začala jeho administrativa využívat k podkopávání pozic dominantních firem na trhu antimonopolní politiku. Ta však naráží na obrovské potíže v oborech, kde mohou revoluční technické inovace vytvářet fakticky okamžité monopoly. V souladu s filozofií podkopávání dominantních pozic zahájilo americké ministerstvo spravedlnosti v roce 1969 velké vyšetřování firmy IBM, která krátce předtím revolučně změnila komerční počítače modelovou řadou 360. Případ se dlouho vlekl, až byl v roce 1982 odložen jako „neopodstatněný“. Dokud však tento antimonopolní spor zůstával hrozbou, chovala se firma IBM nervózně a začala se od svého podnikatelského modelu odklánět. Současné postavení Microsoftu je přímým výsledkem starého antimonopolního případu vedeného proti IBM. Když firma IBM uvedla na trh svůj osobní počítač, snadno ho mohla vybavit vlastním operačním systémem, a udržet si tak dominantní postavení. V obavách, že ji americké úřady obviní ze snahy ovládnout nový trh, však přenechala svůj „Diskový operační systém“ (DOS) pro nové počítače „mrňavé“ nové společnosti, v níž tehdy nikdo neviděl hrozbu: Microsoftu.", "en": "You simply got everything you wanted (and probably much more) with the purchase of a computer. But this also reduced the possibility of choice, of selecting and combining different software. Microsoft’s critics have complained endlessly about this, claiming that the browser’s integration into the operating system drove out inherently superior software solutions. For instance, many users preferred the word-processing program WordPerfect to Microsoft’s Word, but the ease of having a bundled solution meant that Word had the advantage of being used more widely, and thus drove its rival into extinction. Microsoft’s advantage, and its business model, goes back to another protracted legal struggle. Computer software was originally not a commodity to be bought, but a service. IBM built up a massively dominant position because it leased a carefully custom-designed and individualized package. It did not sell anything, computers or software. IBM’s leasing model seemed to challenge the entire legal philosophy of US competition policy that was established in the New Deal era. President Franklin Roosevelt had originally wanted to control American business by setting price levels, but when the US Supreme Court rejected this approach, his administration started to use competition policy to challenge the positions of market-dominant companies. Competition policy, however, faces great difficulty in dealing with industries in which technical breakthroughs can create apparently instant monopolies. In line with the philosophy of challenging dominant positions, the US Department of Justice in 1969 started a major investigation of IBM, which had just revolutionized business computing with its 360 line. The case dragged on until it was dismissed in 1982 as being “without merit.” But so long as the anti-trust case remained a threat, IBM was nervous, and began to back away from its business model. Microsoft’s current position is a direct outcome of the old anti-trust case pushed against IBM. When IBM launched its personal computer, it could easily have bundled it together with its own operating software, and in this way maintained its dominance. But, worried that the US authorities would accuse it of attempting to control a new market, IBM left the Disk Operating System (DOS) for the new PCs to a tiny new company that no one saw as a threat: Microsoft."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Finkielkraut se nástrah spojených s islámem neobává o nic méně než Zemmour, ale není to nativista. Islám podle něj ohrožuje liberální, sekulární a republikánské ideje, které Zemmour odsuzuje. Co tedy motivuje Zemmoura? Jak může Žid dospět k protidreyfusovským postojům? Vzpomínky na nacistickou genocidu a na spoluvinu vichistického režimu možná vybledly natolik, že dnes může i židovský intelektuál flirtovat s nativistickou reakcí bez pocitu zahanbení či strachu. Nebo se Zemmour možná domnívá, že podněcováním nepřátelství Francouzů k muslimům otupí potenciální agresi vůči Židům. Řada francouzských Židů, převážně sefardských Židů obývajících chudé čtvrti, žije v opravdovém strachu z muslimského antisemitismu. Zemmour je extrémní asimilacionista. Neustále řeční o své vroucí lásce k Francii. Ani na tomto není nic neobvyklého. Jeho berberské rodinné kořeny to však poněkud komplikují. Zemmourovy postoje nejsou jedinečné pro Francii ani pro sefardské Židy. Například v Nizozemsku jsou nejzapálenějším odpůrcům muslimské imigrace společné rodové kořeny v Indonésii, tedy v někdejší Nizozemské východní Indii. Geert Wilders, lídr protipřistěhovalecké Strany pro svobodu, je částečně Euroasiat. Totéž platí i o některých dalších význačných postavách nizozemské krajně pravicové politiky, které jsou posedlé islámem. Rasová hierarchie v bývalých koloniích byla komplikovaná. Euroasiaté v Indonésii, a zejména ti, jimž se dostalo vzdělání v Nizozemsku, nechtěli být pouze považováni za Evropany, ale doslova se báli, aby je někdo neidentifikoval jako Asiaty – natožpak jako muslimy. Stejně horlivě chtěli být mnozí alžírští Židé identifikováni jako Francouzi a život mezi muslimy pro ně mohl snadno vyústit v nepřátelství. Muslimové v Evropě jsou nejen odmítáni, ale někteří Euroasiaté v Nizozemsku nebo Židé ve Francii se přímo děsí představy, že je s nimi někdo bude spojovat. Jako nejbližší paralela by mohl posloužit předválečný postoj určitých asimilovaných Židů ze západní Evropy k chudým židovským přistěhovalcům z Evropy východní. Tehdy to však byla spíš otázka snobství než nenávisti. A spříznění aškenázští Židé nebyli předmětem obav. Zemmourova nevraživost k muslimům mu získala popularitu mezi některými francouzskými Židy, které šokovaly nedávné projevy islamistického násilí – včetně vraždy rabína a tří dětí v Toulouse, pobodání starší Židovky v Paříži a dalších incidentů. Zemmour však zároveň podněcuje bigotnost mezi Nežidy.", "en": "Finkielkraut fears the dangers of Islam no less than Zemmour, but he is not a nativist. The Islamic threat, in his view, is to the liberal, secular, republican ideas that Zemmour deplores. So, what drives Zemmour? How can a Jew become an anti-Dreyfusard, as it were? Perhaps the memories of the Nazi genocide and the Vichy regime’s complicity have faded so much that even a Jewish intellectual can flirt with nativist reaction without any sense of shame or fear. Or maybe he believes that stirring up French hostility to Muslims will deflect potential aggression against Jews. Many French Jews, especially the mostly Sephardic Jews living in poor neighborhoods, live in genuine fear of Muslim anti-Semitism. Zemmour is an extreme assimilationist. He cannot stop talking about his ardent love of France. Again, there is nothing unusual about that. But his family roots among the Berbers are a complicating factor. Zemmour’s attitudes are not unique to France, or to Sephardic Jews. In the Netherlands, for example, one thing some of the most fervent opponents of Muslim immigration have in common is a family history in Indonesia, the former Dutch East Indies. Geert Wilders, leader of the anti-immigrant Party for Freedom, is partly Eurasian. So are some other prominent figures in Dutch far-right politics who have an obsession with Islam. Racial hierarchies in the former colonies were complex. Eurasians in Indonesia, especially those with a Dutch education, were not just keen to be thought of as Europeans, but were fearful of being identified as Asians – let alone Muslims. Many Algerian Jews were just as eager to identify as French, and living among Muslims could easily result in hostility. Muslims in Europe not only are resented, but some Eurasians in Holland or Jews in France are terrified of being associated with them. The closest parallel might be the attitude of certain assimilated Western European Jews before the war to poor Jewish immigrants from Eastern Europe. But that was more a matter of snobbery than hatred. And fellow Ashkenazi Jews were not feared. Zemmour’s hostility to Muslims has made him popular with some French Jews who have been shocked by recent acts of Islamist violence – including the murder of a rabbi and three children in Toulouse, the stabbing of an elderly Jewish woman in Paris, and other incidents. But Zemmour also has given license to bigotry among Gentiles."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Znepokojivé je, že v některých bohatých zemích, kde by měly být screening i léčba snadno dostupné, pokrytí vakcínou zjevně klesá, což zvyšuje reálné nebezpečí, že tamní socioekonomicky znevýhodněné dívky potká podobný osud. Pokud vyjde najevo, že dívky, jimž hrozí, že neobdrží všechny tři dávky vakcíny proti HPV, jsou zároveň těmi, u nichž existuje zvýšené riziko, že se v dospělosti HPV nakazí a nepodstoupí screening děložního čípku, pak tyto dívky mohou propadnout nikoliv jednou, nýbrž hned dvěma sítěmi. Stále není zřejmé, proč se to děje. Víme však, že HPV je vysoce nakažlivý, sexuálně přenosný virus, který je zodpovědný téměř za všechny formy rakoviny děložního čípku. Vakcíny proti HPV mohou předejít 70% těchto případů tím, že si berou na mušku dva nejčastější typy viru, avšak pouze v případě, že dívky zatím nebyly tomuto viru vystaveny, což znamená poskytnout jim vakcínu dříve, než začnou být sexuálně aktivní. Snaha sdělit tyto poznatky veřejnosti však naráží na skepsi některých kritiků, kteří tvrdí, že vakcína dává mladým dívkám tichý souhlas, aby začaly pohlavně žít, což v konečném důsledku vede ke zvýšení promiskuity. Odhlédneme-li ovšem od důkazů svědčících o opaku, nedává tato argumentace smysl ani intuitivně. Naznačovat, že když dívky ve věku 9-13 let dostanou v průběhu šesti měsíců tři injekce, obdrží tím zelenou k tomu, aby začaly pohlavně žít, a vysílají se na cestu k promiskuitě, je naprosto nesmyslné. Je to podobné jako tvrzení, že lidé, kteří mají zapnutý bezpečnostní pás, budou s vyšší pravděpodobností řídit nebezpečně; častěji to bývá obráceně. Stále není známo, zda se podobný přístup a dezinformace podepisují na špatném pokrytí vakcínou v zemích, jako jsou Francie nebo USA. Možná je to jednoduše tak, že se někteří rodiče nebo dívky mylně domnívají, že jediná injekce vakcíny proti HPV na poskytnutí ochrany stačí, nebo že některé sociálně znevýhodněné dívky postrádají dostatečný přístup k vakcinačním službám na půdě školy. Případně může být v některých zmíněných zemích překážkou cena vakcíny. Ať už je důvod jakýkoliv, pokud se pokrytí všemi třemi dávkami nezvýší, pak míra výskytu rakoviny děložního čípku i jeho předrakovinných změn poroste. V zemích, jako je Rwanda, si to lidé velmi dobře uvědomují, a proto tak dychtivě utahují smyčku kolem HPV. Zažili hrůzy rakoviny děložního čípku, kdy ženy v rozkvětu života trpěly tímto onemocněním v pozdním stadiu a umíraly pomalou a bolestivou smrtí.", "en": "Alarmingly, in some of the wealthy countries, where both screening and treatment should be readily available, vaccine coverage now appears to be declining, raising a real danger that socioeconomically disadvantaged girls there will face a similar fate. If it turns out that girls at risk of not receiving all three doses of the HPV vaccine are also those with an elevated risk of being infected and missing cervical screenings as adults, they may be slipping through not one but two nets. It is still not clear why this is happening. What we do know is that HPV is a highly infectious sexually transmitted virus, which is responsible for almost all forms of cervical cancer. HPV vaccines can prevent 70% of these cases by targeting the two most common types of the virus, but only if girls have not yet been exposed to the virus, which means vaccinating them before they become sexually active. Yet efforts to communicate this to the public have been met with skepticism from some critics, who argue that the vaccine gives young girls tacit consent to engage in sexual activity, ultimately leading to an increase in promiscuity. However, quite apart from the evidence to the contrary, intuitively this makes no sense. To suggest that giving girls aged 9-13 three injections over six months gives them a green light to engage in sex and sets them on a path to promiscuity is utter nonsense. It is like saying that people are more likely to drive dangerously if they wear a seat belt; in fact, the opposite is more often the case. Whether such attitudes and misinformation account for poor vaccine coverage in places like France and the US is still not known. It may simply be that some parents or girls mistakenly believe that one shot of the HPV vaccine is enough to provide protection, or that some socially disadvantaged girls lack sufficient access to in-school vaccination services. Or perhaps the cost of the vaccine is a barrier in some of these countries. Whatever the reason, unless coverage for all three doses increases, cervical cancer and pre-cancer rates will increase. In countries like Rwanda, people know this only too well, which is why they have been so eager to tighten the net on HPV. They have seen the horrors of cervical cancer, with women in the prime of their lives presenting with late-stage disease and suffering slow and painful deaths."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální kroky ke globálnímu zotavení WASHINGTON, DC – Globální ekonomika vstoupila do nebezpečné nové fáze. Cesta k setrvalému zotavení existuje, ale zužuje se. Abychom po ní dokázali jít, potřebujeme po celém světě pevnou politickou vůli – vůdcovství namísto hry s ohněm, spolupráci namísto soupeření a aktivitu namísto reaktivity. Jedním z hlavních problémů dneška jsou přílišné dluhy v globální finanční soustavě – v řadách suverénů, bank a domácností, a to především ve vyspělých ekonomikách. To snižuje důvěru a brzdí výdaje, investice a tvorbu pracovních míst. Dotčené země zažívají pomalé a zadrhávající oživení, provázené nepřijatelně vysokou nezaměstnaností. Zhoršila se dluhová krize eurozóny a finanční nápor sílí. Situaci ještě zhoršuje politická nerozhodnost některých kruhů. Krizi důvěry může ještě snadno přiživit sociální napětí bublající pod povrchem. Za takových okolností potřebujeme kolektivní snahy usilující o globální zotavení, které se zaměří na čtyři hlavní politické linie: ozdravení, reformu, hledání rovnováhy a rekonstrukci. Zaprvé ozdravení. Dřív než podnikneme cokoli dalšího, musíme uvolnit část bilančních tlaků – na suverénní aktéry, domácnosti i banky –, které by mohly zadusit oživení. Vyspělé země potřebují věrohodné střednědobé plány stabilizace a snížení veřejného dluhu. Příliš rychlá konsolidace ale může poškodit zotavení a zhoršit vyhlídky zaměstnanosti. Řešení existuje. Věrohodná opatření přinášející a zajišťující ve střednědobém výhledu úspory pomohou vytvořit prostor, který sníží tempo konsolidace, a vyjde tak vstříc současnému růstu. Samozřejmě, konkrétní cesta je v každé zemi jiná, neboť některé jsou pod tlakem trhů a nemají na výběr, kdežto jiné mají více prostoru. Dále je rovněž důležité zmírnit tlak na domácnosti a banky. Co se týče Spojených států, vítám nedávné návrhy prezidenta Baracka Obamy usilující o podporu růstu a zaměstnanosti; pomohly by také důraznější programy snižování jistiny či pomoc majitelům domů, aby dokázali využít nízkých úrokových sazeb. V Evropě musí suverénní aktéři věrohodnou fiskální konsolidaci rázně vyřešit své finanční problémy. Pro podporu růstu je navíc potřeba, aby banky měly dostatečné kapitálové nárazníky. Dalším tématem je reforma, přičemž přední prioritou je finanční sektor. Dobrou zprávou je, že existuje široká shoda na kvalitnějších kapitálových a likviditních normách s vhodnými zaváděcími opatřeními. Přetrvávají však významné mezery a je zapotřebí je řešit mezinárodní spoluprací, aby se předešlo regulatorní arbitráži.", "en": "Global Action for Global Recovery WASHINGTON, DC – The global economy has entered a dangerous new phase. There is a path to sustained recovery, but it is narrowing. To navigate it, we need strong political will around the world – leadership over brinksmanship, cooperation over competition, and action over reaction. One of the main problems today is too much debt in the global financial system – among sovereigns, banks, and households, and especially among the advanced economies. This is denting confidence and holding back spending, investment, and job creation. These countries face a weak and bumpy recovery, with unacceptably high unemployment. The eurozone debt crisis has worsened, and financial strains are rising. Political indecision in some quarters is making matters worse. Social tensions bubbling beneath the surface could well add fuel to the crisis of confidence. In these circumstances, we need collective action for global recovery along four main policy lines: repair, reform, rebalancing, and rebuilding. First, repair. Before doing anything else, we must relieve some of the balance-sheet pressures – on sovereigns, households, and banks – that risk smothering the recovery. Advanced countries need credible medium-term plans to stabilize and reduce public debt. But consolidating too quickly can hurt the recovery and worsen job prospects. There is a solution. Credible measures that deliver and anchor savings in the medium term will help create space to accommodate growth today – by allowing a slower pace of consolidation. Of course, the precise path is different for each country, as some are under market pressure and have no choice, while others have more space. It is also important to relieve pressure on household and banks. With respect to the United States, I welcome President Barack Obama’s recent proposals to address growth and employment; actions like more aggressive principal-reduction programs or helping homeowners to take advantage of low-interest rates would also help. And, in Europe, the sovereigns must address firmly their financing problems through credible fiscal consolidation. In addition, to support growth, banks must have sufficient capital buffers. The second issue is reform, with the financial sector a high priority. On the positive side, we have broad agreement on higher-quality capital and liquidity standards with appropriate phase-in arrangements. But substantial gaps remain and must be addressed through international cooperation in order to avoid regulatory arbitrage."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "World Cup je poslem nové Koreje Euforie fanoušků, jejichž tým zaznamená úspěch na významné sportovní akci, je prchavá. Avšak jak mi řeklo několik významných kapacit z korejských univerzit, nevídaný úspěch korejského týmu na probíhajícím mistrovství světa v kopané se stává výrazným milníkem v přístupu Korejců k jejich vlastní společnosti a hospodářství. Proč? Spousta Korejců, zvlášť těch, kteří studovali nebo žili na Západě, si stěžuje na \"bratříčkování\" a z toho plynoucí důležitost \"konexí\" na každém kroku korejského života a vidí v nich všudypřítomný rys korejské společnosti. Podle nich je bující jánabráchismus jednou z hlavních příčin, proč Korea hospodářsky zaostává za Západem, a to přesto, že zanedlouho bude mít tolik lidského kapitálu jako západní země. Abychom jánabráchismus po korejsku pochopili, musíme na něj pohlížet jako na jednu stránku souboru vzájemně souvisejících společenských konvencí. Korejci jsou smířeni s tím, že ve společnosti má každý člověk své místo - což je například pro Američany cosi naprosto nepochopitelného. V mezilidských, ale i v obchodních vztazích platí pro Korejce jasná hierarchie, v níž má věk mnohem větší váhu než výkon. Ačkoli přijímání na elitní univerzity se v Koreji stejně jako na Západě řídí podle zásluh a schopností (tj. meritokraticky), výsledky přijímacího řízení mají na Korejce a jeho postavení ve společnosti mnohem zásadnější a trvalejší dopad. S mírnou nadsázkou lze říci, že v Americe musí lidé své schopnosti prokazovat průběžně, zatímco v tradiční korejské společnosti stačí, když někdo dokáže, co umí, jen jednou a na zbytek života má obvykle vystaráno, převážně právě díky síti kontaktů a konexí, které mu přinese jeho prvotní úspěch.", "en": "World Cup Heralds a New Korea The euphoria of fans whose team wins a major sporting event is ephemeral. But, prominent professors at Korean universities tell me that the unprecedented success of the Korean team in the current World Cup competition is causing a turning point in Korean attitudes towards their own society and economy. Why? Many Koreans, especially those who studied or lived in the West, complain about the \"cronyism\", and the resulting importance of \"connections\" in all walks of Korean life, which they see as pervasive features of Korean society. They claim that such rampant cronyism is preventing Korea from catching up economically with the West, despite the fact that Korea soon will have as much human capital as western countries. To understand Korean cronyism we have to see it as one aspect of a set of related social conventions. Koreans accept a sense of knowing one's place in society that seems extreme to Americans. In social interactions, and also in business dealings, Koreans maintain a hierarchy that seems to weigh age more highly than performance. Also, although admission to elite universities is as meritocratic in Korea as in the West, the outcome of the university entrance competition has a more important and more permanent effect on one's place in Korean society. It is only a slight exaggeration to say that in America people have to prove themselves continually, whereas in traditional Korean society people have only to prove themselves once, then they can be set for life due in large measure to the network of crony contacts that initial success will have provided."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the brain then senses that there's an out-of-body experience. You can use -- which I did, went out and did -- Michael Persinger's God Helmet, that bombards your temporal lobes with electromagnetic waves. And you get a sense of out-of-body experience. So I'm going to end here with a short video clip that sort of brings all this together. It's just a minute and a half. It ties together all this into the power of expectation and the power of belief. Go ahead and roll it. Narrator: This is the venue they chose for their fake auditions for an advert for lip balm. Woman: We're hoping we can use part of this in a national commercial, right? And this is test on some lip balms that we have over here. And these are our models who are going to help us, Roger and Matt. And we have our own lip balm, and we have a leading brand. Would you have any problem kissing our models to test it? Girl: No. Woman: You wouldn't? (Girl: No.) Woman: You'd think that was fine. Girl: That would be fine. (Woman: Okay.) So this is a blind test. I'm going to ask you to go ahead and put a blindfold on. Kay, now can you see anything? (Girl: No.) Pull it so you can't even see down. (Girl: Okay.) Woman: It's completely blind now, right?", "cs": "a vy pak zažijete mimotělní zkušenost. Můžete použít - což jsem sám zkusil - Božskou přilbu Michaela Persingera, která bombarduje vaše spánkové laloky elektromagnetickými vlnami. A opět zažijete mimotělní zkušenost. Zakončím svou přednášku krátkým videem, které ji svým způsobem celou shrnuje. Má jen minutu a půl. Shrnuje všechno do síly očekávání a síly víry. Můžete to pustit. Tohle je místo, které si zvolili pro svůj falešný konkurz na reklamu na balzám na rty. Žena: Doufáme, že část z toho budeme moci použít v celonárodní reklamě. Je to test několika balzámů na rty, které máme tady vedle. A tohle jsou naši modelové, kteří nám s tím pomohou, Roger a Matt. Porovnáváme náš vlastní balzám a nejprodávanější značku. Máte nějaký problém s políbením našich modelů, abyste ho vyzkoušela? Dívka: Ne. Žena: Nemáte? Dívka: Ne. Žena: Takže je to v pořádku. Dívka: Je to v pořádku. Žena: Fajn. Budete je zkoušet naslepo. Teď vás poprosím, abyste si uvázala pásku přes oči. Vidíte teď něco? Dívka: Ne. Dejte si ji tak, abyste neviděla ani dolů. Dívka: Dobře. Takže teď vůbec nic nevidíte, že?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And this led me to thinking about three different kinds of nights: \"last night,\" \"overnight,\" \"all night long.\" I feel like the third one has a lot more musicality than the other two. This represents how time is expressed in ASL and how the distance from your body can express the changes in time. For example, 1H is one hand, 2H is two hand, present tense happens closest and in front of the body, future is in front of the body and the past is to your back. So, the first example is \"a long time ago.\" Then \"past,\" \"used to\" and the last one, which is my favorite, with the very romantic and dramatic notion to it, \"once upon a time.\" \"Common time\" is a musical term with a specific time signature of four beats per measure. Yet when I see the word \"common time,\" what automatically comes to mind for me is \"at the same time.\" So notice RH: right hand, LH: left hand. We have the staff across the head and the chest. I'm now going to demonstrate a hand shape called the \"flash claw.\" Can you please follow along with me? Everybody, hands up. Now we're going to do it in both the head and the chest, kind of like \"common time\" or at the same time. Yes, got it. That means \"to fall in love\" in International Sign Language.", "cs": "A díky tomu jsem přemýšlela o různých podobných pojmech: \"včera večer\", \"přes noc\", \"po celou noc\". Myslím, že v tom třetím je mnohem více hudebnosti než v prvních dvou. Tímto chci ukázat, jak je ve znakovém jazyce vyjadřován čas, a jak vzdálenost od těla dokáže vyjádřit změny v čase. Například 1H je jedna ruka, 2H jsou dvě ruce, přítomnost se děje nejblíže tělu a před ním, budoucnost je před tělem a minulost je za vašimi zády. Tedy první příklad: \"dávno\". Potom \"minulost\", \"kdysi\", a poslední, mé oblíbené, s velmi romantickým a dramatickým nádechem, \"bylo nebylo\". \"Běžný takt\" je hudební značka, která zhruba znamená čtyři doby do taktu. Když ale vidím pojem \"běžný takt\", automaticky se mi vybaví slovo \"souběžně\". Pamatujte si: RH je pravá ruka, LH levá. Osnovu máme přes hlavu a přes hruď. Teď vám ukážu tvar ruky nazvaný \"pařát\". Můžete to po mně prosím opakovat? Všichni zvedněte ruce. A teď to budeme dělat jak u hlavy, tak u hrudníku, podle \"běžného taktu\" neboli souběžně. A máte to. Tohle je mezinárodní znak pro \"zamilovat se\"."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropa a ambiciózní trmácení se krizí BRUSEL – Po eskalaci krize eura a rozhodnutích přijatých na posledním summitu Evropské unie, zejména pak závazku nejvyšších představitelů EU vydat se na cestu „Vstříc skutečné hospodářské a měnové unii“, je nejvyšší čas položit si otázku, co bude dál. Ať bude konečný výsledek jakýkoliv, současná krize zásadně ovlivní budoucnost evropské integrace. V nejhorším případě by suverénní dluhová krize v Evropě mohla způsobit vnitřní zhroucení eurozóny, s bezprostředními negativními dopady na samotnou EU. Naštěstí se tento scénář jeví jako dosti nepravděpodobný – členské země EU uvnitř i vně eurozóny se totiž zjevně velmi snaží odvrátit enormní hospodářské, finanční, politické a sociální dopady, které jsou s takovým scénářem spojené. Nebezpečí zásadního rozpadu se však postupem času zvýšilo a dnes už takový výsledek nelze vyloučit. Současně se zdá nepravděpodobné, že členské země budou připraveny a schopny učinit obrovský krok směrem ke „Spojeným státům evropským“ – tedy ke skutečné federální entitě, v níž se státy EU dohodnou, že se v bezpříkladné míře vzdají národní suverenity. Bilance od roku 2010 naznačuje, že převládajícím přístupem EU zůstane v dohledné budoucnosti snaha „protrmácet se krizí“. Na rozdíl od minulosti si však sílící vnější tlaky na společnou měnu a neustálý dohled trhů i občanů tentokrát vyžádají smělé politické reakce, které budou muset dalece přesahovat snahu najít nejmenšího společného jmenovatele. Nakonec tedy toto „ambiciózní trmácení se“ povede s největší pravděpodobností k vyššímu stupni svébytné hospodářské a fiskální integrace (zejména mezi státy eurozóny), včetně závazné synchronizace národních rozpočtů, větší hospodářské koordinace a nakonec i nějaké omezené formy mutualizace dluhů. Řešení krize bude jinými slovy vyžadovat „více Evropy“, přestože konečný výsledek nelze předvídat, poněvadž bude výsledkem složitého procesu zaměřeného na nalezení souladu mezi odlišnými a protikladnými postoji jak uvnitř EU, tak i mezi státy eurozóny. Lídři EU požádali prezidenta Evropské rady Hermana Van Rompuye, aby v úzké spolupráci s předsedy Evropské komise, ministerské skupiny Eurogroup a Evropské centrální banky vypracoval cestovní mapu vedoucí k vytvoření „Skutečné hospodářské a měnové unie“.", "en": "Europe’s Ambitious Muddling Through BRUSSELS – Following the escalation of the euro crisis and decisions taken at the European Union’s last summit, especially EU leaders’ commitment to embark on the road “Towards a Genuine Economic and Monetary Union,” it is high time to ask what comes next. Whatever the final outcome, the current crisis will fundamentally shape the future of European integration. In a worst-case scenario, Europe’s sovereign-debt crisis could cause the eurozone to implode, with immediate negative effects for the EU itself. Fortunately, this scenario still seems rather unlikely – as EU countries inside and outside the eurozone seem keen to avoid the enormous economic, financial, political, and social fallout that such a scenario implies. But the danger of a fundamental disintegration has increased over time, and today such an outcome cannot be excluded. At the same time, it seems unlikely that member states will be ready and able to make one giant leap towards a “United States of Europe” – that is, a genuine federal entity in which EU countries agree to surrender national sovereignty on an unprecedented scale. The record since 2010 suggests that “muddling through” will remain the EU’s dominant approach for the foreseeable future. But, contrary to the past, the increasing existential pressures on the common currency and the constant scrutiny by markets and citizens will require bold policy responses that go well beyond the lowest common denominator. At the end of the day, “ambitious muddling through” will most likely lead to a higher degree of sui generis economic and fiscal integration (especially among euro-zone countries), including binding synchronization of national budgets, greater economic coordination, and eventually also some limited form of debt mutualization. In other words, resolving the crisis will require “more Europe,” though the final outcome is impossible to predict, as it will result from a complex process aimed at reconciling divergent and opposing positions both within the EU and among eurozone countries. The EU’s leaders have asked Herman Van Rompuy, the president of the European Council, to develop, in close collaboration with the presidents of the European Commission, the Eurogroup, and the European Central Bank, a road map to achieve a “Genuine Economic and Monetary Union.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In order for your project idea to have a chance for funding under a specific programme or sub-programme, you need to have all \"+\" or \"?\" in the line of the scorecard for that programme or sub-programme. A \"-\" means that your project idea could not receive funding under the given programme or sub-programme. The scores you note in the scorecard will indicate how your project idea could fit under one or more programmes. However, this does not mean that you will automatically receive funding or that it is efficient to apply for funding under all programmes that achieve high scores. A few general rules that need to be borne in mind are described below. The EU funding schemes: some general rules • In the case of FP7 and CIP (except for the Community Financial Instruments for SMEs) The funding in the form of grants is normally allocated through the publication of \"calls for proposals\", meaning that project ideas have to be submitted by a certain deadline, comply with clearly defined themes and have the required partnership structure, usually transnational. In other words, it is not possible simply to spontaneously apply to the Commission for assistance. After the deadline, all proposals under a call will then be examined by a panel of evaluators to check their eligibility and to assess their quality. Funding will be awarded only for the best project proposals within the limits of the total available budget. In other words, even if a proposal meets the quality requirements, it might not get funding.", "cs": "Aby měl váš nápad týkající se projektu naději na financování v rámci zvláštního programu nebo podprogramu, musíte mít u daného programu nebo podprogramu v řádku tabulky výsledků všude „+“ nebo „?“. Znaménko „-“ znamená, že váš projektový nápad nemůže získat finanční prostředky v rámci daného programu nebo podprogramu. Výsledky, které zapíšete do tabulky výsledků, vám ukáží, jak by váš projektový nápad mohl vyhovovat jednomu či více programům. To však neznamená, že automaticky obdržíte finanční prostředky nebo že to postačuje k podání žádosti o financování na základě všech programů, u nichž jste dosáhli vysokých výsledků. Níže je popsáno několik obecných pravidel, která je nutno mít na paměti. Systémy financování EU: některá obecná pravidla • V případě 7. RP a CIP (s výjimkou finančních nástrojů Společenství pro malé a střední podniky) Finanční prostředky v podobě grantů jsou obvykle udělovány na základě zveřejněných „výzev k předkládání návrhů“, což znamená, že projektové nápady musí být předloženy v určité lhůtě, musí odpovídat jednoznačně stanoveným tématům a mít požadovanou strukturu partnerství, obvykle nadnárodní. Jinými slovy, není možno požádat Komisi o pomoc z vlastního podnětu. Po uplynutí lhůty budou všechny návrhy v rámci výzvy přezkoumány skupinou hodnotitelů za účelem ověření jejich způsobilosti a posouzení jejich kvality. Finanční prostředky budou přiděleny pouze nejlepším návrhům projektů v mezích celkového rozpočtu, který je k dispozici. Jinými slovy, i v případě, že návrh splňuje požadavky na kvalitu, nemusí obdržet finanční prostředky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "McHenry si nebral servítky. „Vzdor zřetelnému sdělení prezidenta Donalda Trumpa, že v mezinárodních vyjednáváních považuje za prioritu americký zájem,“ napsal McHenry, „se zdá, že Federální rezervní systém nadále vyjednává o mezinárodních regulatorních standardech pro finanční instituce s globálními byrokraty v cizích zemích, bez transparentnosti, zodpovědnosti či pravomoci k takovému postupu. To je nepřijatelné.“ Yellenová ve své odpovědi z 10. února McHenryho argumenty rázně vyvrátila. Poukázala na to, že Fed ve skutečnosti má potřebnou pravomoc, že basilejské dohody nejsou závazné a v každém případě „silné regulatorní standardy upevňují stabilitu finanční soustavy USA“ a posilují konkurenční schopnost finančních firem. Tím ale příběh nekončí. Bojové linie jsou vymezeny a McHenryho dopis prozrazuje argumenty, jež v Kongresu použijí někteří prezidentovi blízcí republikáni. Ve Washingtonu se vždy vyskytoval myšlenkový proud, jemuž se zaplétání země do vazeb s cizinou nelíbí, nejen v této oblasti. Yellenové argumenty jsou sice správné, ale pravomoc účastnit se mezinárodních vyjednávání nezavazuje Fed k aktivitě v tomto směru a nově jmenovaný funkcionář by mohl tvrdit, že by ji vyvíjet neměl. Takový zvrat by uvnitř Fedu vyvolal pnutí a není jasné, co by udělal FSB nebo i s Basilejským výborem. V raných dnech Banky pro mezinárodní platby (v níž sídlí sekretariát Basilejského výboru) ve 30. letech 20. století americká vláda odmítla ve správní radě převzít místo a USA zastupovala společnost JP Morgan. Je poněkud náročné si představit, že by dnes takové uspořádání mohlo dobře fungovat. V Evropě mají tyto otázky víc než jen pomíjivý význam. Evropské směrnice o kapitálové přiměřenosti obvykle transponují basilejské dohody do práva EU. Pokud se basilejský proces zadrhne, bude mnohem těžší dosahovat transatlantických dohod, které jsou zásadní oporou západních kapitálových trhů. Další komplikace vyvstává z brexitu. Nedojde-li ke zvláštní dohodě mezi EU27 a Spojeným královstvím, britští a unijní regulátoři se budou scházet v Basileji, nikoli v Evropském orgánu pro bankovnictví.", "en": "McHenry did not pull his punches. “Despite the clear message delivered by President Donald Trump in prioritizing America’s interest in international negotiations,” McHenry wrote, “it appears that the Federal Reserve continues negotiating international regulatory standards for financial institutions among global bureaucrats in foreign lands without transparency, accountability, or the authority to do so. This is unacceptable.” In her reply of February10, Yellen firmly rebutted McHenry’s arguments. She pointed out that the Fed does indeed have the authority it needs, that the Basel agreements are not binding, and that, in any event, “strong regulatory standards enhance the stability of the US financial system” and promote the competitiveness of financial firms. But that will not be the end of the story. The battle lines are now drawn, and McHenry’s letter shows the arguments that will be deployed in Congress by some Republicans close to the president. There has always been a strand of thinking in Washington that dislikes foreign entanglements, in this and other areas. While Yellen’s arguments are correct, the Fed’s entitlement to participate in international negotiations does not oblige it to do so, and a new appointee might argue that it should not. Such a reversal would generate tensions within the Fed, and where it would leave the FSB, or indeed the Basel Committee, is unclear. In the early days of the Bank for International Settlements (where the Basel Committee’s secretariat is located) in the 1930s, the US government declined to take a board seat, and the US was represented by JP Morgan. It is a little hard to see that arrangement working well today. These questions are of more than passing interest in Europe. European capital adequacy directives typically transpose Basel Accords into EU law. If the Basel process stalls, transatlantic deals, which are the crucial underpinning of Western capital markets, will be far harder to reach. There is a further complication arising from Brexit. Absent any special deal between the EU27 and the United Kingdom, British and EU regulators will come together in Basel, not in the European Banking Authority."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za horizont pandemie NEW YORK – Světová zdravotnická organizace právě oficiálně vyhlásila chřipkový virus H1N1 za globální pandemii. Vlády, mezinárodní organizace a lidé po celém světě se právem zaměřují na boj proti němu. Rychlost, jakou se virus H1N1 rozšířil do téměř všech kontinentů, podtrhuje naši vzájemnou závislost. Dnes dopady nemoci v jedné zemi nakonec pocítí všichni. Každá účinná reakce tudíž musí vycházet ze smyslu pro globální solidaritu a osvícený vlastní zájem. Musíme si uvědomit, znovu a opět, že jsme v tom všem společně. Když se světem prožene nová choroba, dostupnost vakcín a antivirových léků se nesmí omezovat jen na ty, kdo si je dokážou zaplatit. Bohaté národy nemohou doufat, že zůstanou zdravé, nezachovají-li si zdraví chudší národy. Vzorky virů a informace se musí otevřeně a urychleně sdílet. Vlády a přední farmaceutické společnosti musí zajistit, že chudší národy dostanou zásoby léčiv, které potřebují. Byť se právě potýkáme s výzvou dneška, musíme hledět i do budoucna. Za touto pandemií téměř určitě číhá v záloze další – potenciálně mnohem vážnější. Během mobilizace ke zvládnutí dalších zdravotnických výzev, jež sužují světové populace, zejména ty nejchudší, se musíme řídit týmiž zásadami solidarity. Celosvětově zemře každou minutu jedna žena při porodu. Víc než miliarda lidí stále trpí zanedbanými tropickými nemocemi – přitom je často snadné jim preventivně předcházet a potlačovat je. Tak jak jsme kdysi vymýtili neštovice, tak se můžeme i zbavit dalších chorob. Za připomínku stojí také to, že 60 % světové populace zemře na nepřenosná onemocnění, například rakovinu nebo choroby srdce. Právě to je důvod, proč v debatách o rozvoji a stabilitě států klademe takový důraz na zdraví, zejm��na těch nejzranitelnějších, a proč se v okamžiku několikanásobné krize budeme tento měsíc v New Yorku zabývat otázkou zdraví. Investovat nadále do globálního zdraví dává smysl ve smyslu ušetřených životů i peněz. Zdraví lidé jsou produktivnější. Mají v práci méně absencí. Déle žijí, dospějí dál ve škole a obvykle mají méně dětí, jimž se ovšem lépe daří, neboť do dětí, které mají, více investují. Studie dokládají, že investice do zdravotní péče mohou mít šestinásobnou ekonomickou návratnost.", "en": "Beyond Pandemics NEW YORK – The World Health Organization has now officially declared the H1N1 flu virus to be a global pandemic. Governments, international organizations, and people around the world are rightly focused on fighting it. The speed with which the H1N1 virus has spread to almost every continent highlights our mutual interdependence. Nowadays, the impact of disease in one country is ultimately felt by all. Any effective response, therefore, must be grounded in a sense of global solidarity and enlightened self-interest. We must recognize, yet again, that we are all in this together. When a new disease sweeps the world, access to vaccines and anti-viral medicines cannot be limited to those who can pay for them. Wealthy nations cannot hope to remain healthy if poorer nations do not. Virus samples and information must be shared openly and quickly. Governments and major pharmaceutical companies must be sure that poorer nations receive the medical supplies they need. Even as we cope with today’s challenge, however, we must look ahead. Beyond this pandemic, there almost certainly lurks another down the road – potentially far more serious. The same principles of solidarity must guide us as we mobilize to meet the other health challenges that afflict the world populations, and the poorest in particular. Around the world, one woman dies every minute in childbirth. More than a billion people continue to suffer from neglected tropical diseases – often easy to prevent and easy to control. Just as we once eliminated smallpox, so can we eliminate others. It also bears remembering that 60% of the world’s population dies of non-communicable illnesses such as cancer or heart disease. That is why, in speaking about development and the stability of nations, we place such emphasis on health, particularly of the most vulnerable, and why, at a time of multiple crises, we will take up the issue of health this week in New York. Continuing to invest in global health makes sense both in terms of lives and dollars saved. Healthy people are more productive. They take fewer days off work. They live longer, go further in school, and tend to bear fewer and more prosperous children as they invest more in the children they do have. Studies have shown that investments in health care can yield a six-fold economic return."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak se nezotavit NEW YORK – Někteří lidé si mysleli, že zvolením Baracka Obamy se pro Ameriku všechno obrátí k�lepšímu. Protože se tak dosud nestalo, ani po schválení zákona o mohutné stimulaci a předložení nového programu pro řešení fundamentálního problému v�oblasti bydlení a několika plánů na stabilizaci finanční soustavy, část lidí už dokonce začíná Obamu a jeho tým obviňovat. Obama ovšem zdědil ekonomiku ve volném pádu a během krátké doby od své inaugurace neměl šanci zvrátit věci k�lepšímu. Prezident Bush měsíce před odchodem z�úřadu připomínal srnce oslněného reflektory automobilu – paralyzovaný, téměř neschopný cokoli udělat. Je úlevou, že USA mají konečně prezidenta, který dokáže jednat, a to, co doposavad vykonal, přijde velice vhod. Jeho dosavadní snažení ale bohužel nestačí. Stimulační balíček se sice zdá velký, přes 2% HDP za rok, ale třetina z�něj jde na daňové škrty. A jelikož Američané se musejí vyrovnávat s�převisem zadlužení, překotně narůstající nezaměstnaností (a nejhorším systémem podpory v�nezaměstnanosti mezi předními průmyslovými zeměmi) a padajícími cenami aktiv, pravděpodobně velkou část daňových úlev uspoří. Téměř polovina stimulu pouze kompenzuje kontrakční účinek snižování výdajů na úrovni států. Padesát amerických států musí udržovat vyrovnané rozpočty. Před několika měsíci se schodky odhadovaly na 150 miliard dolarů; dnes tato cifra musí být mnohem vyšší – vždyť jenom samotná Kalifornie naráží na schodek ve výši 40 miliard dolarů. Úspory domácností se konečně začínají zvyšovat, což je sice dobré pro dlouhodobé finanční zdraví domácností, ale katastrofální pro hospodářský růst. Přitom klesají i investice a vývozy. Americké automatické stabilizátory – progresivita našich daňových soustav, pevnost sociálního systému – jsou sice nesmírně oslabené, ale až očekávaný fisk��lní deficit vystřelí na 10% HDP, určitý stimul přinesou. Krátce, stimul americkou ekonomiku posílí, ale pravděpodobně ne natolik, aby obnovil rázný růst. To je špatná zpráva i pro zbytek světa, neboť důrazné celosvětové oživení vyžaduje pevnou americkou ekonomiku. Skutečné slabiny Obamova programu oživení však netkví ve stimulačním balíčku, nýbrž v�jeho snahách o oživení finanční trhů.", "en": "How to Fail to Recover NEW YORK – Some people thought that Barack Obama’s election would turn everything around for America. Because it has not, even after the passage of a huge stimulus bill, the presentation of a new program to deal with the underlying housing problem, and several plans to stabilize the financial system, some are even beginning to blame Obama and his team. Obama, however, inherited an economy in freefall, and could not possibly have turned things around in the short time since his inauguration. President Bush seemed like a deer caught in the headlights –�paralyzed, unable to do almost anything – for months before he left office. It is a relief that the US finally has a president who can act, and what he has been doing will make a big difference. Unfortunately, what he is doing is not enough. The stimulus package appears big – more than 2% of GDP per year – but one-third of it goes to tax cuts. And, with Americans facing a debt overhang, rapidly increasing unemployment (and the worst unemployment compensation system among major industrial countries), and falling asset prices, they are likely to save much of the tax cut. Almost half of the stimulus simply offsets the contractionary effect of cutbacks at the state level. America’s 50 states must maintain balanced budgets. The total shortfalls were estimated at $150 billion a few months ago; now the number must be much larger – indeed, California alone faces a shortfall of $40 billion. Household savings are finally beginning to rise, which is good for the long-run health of household finances, but disastrous for economic growth. Meanwhile, investment and exports are plummeting as well. America’s automatic stabilizers –�the progressivity of our tax systems, the strength of our welfare system – have been greatly weakened, but they will provide some stimulus, as the expected fiscal deficit soars to 10% of GDP. In short, the stimulus will strengthen America’s economy, but it is probably not enough to restore robust growth. This is bad news for the rest of the world, too, for a strong global recovery requires a strong American economy. The real failings in the Obama recovery program, however, lie not in the stimulus package but in its efforts to revive financial markets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať jsou aplikace pro přepravu osob či doručení zboží třeba sebedůmyslnější, společnost by bez svých taxikářů a kurýrů jednoduše nemohla existovat. Velice často se však s lidmi zaměstnanými na konci hodnotového řetězce ekonomiky platforem zachází jako s pracovní silou druhé kategorie, která ani nedosáhne na úroveň zaměstnaneckého poměru. Na rozdíl od techniků a programátorů, kteří koncipují a aktualizují aplikace, pracují na dohodu s chabou ochranou na pracovišti. Ani umělá inteligence, do budoucna všeobecně považovaná za hlavní zdroj technologické nezaměstnanosti, by neexistovala bez přispění milionů digitálních dělníků, především v rozvojovém světě, kteří se lopotí u montážních linek datové ekonomiky. Většinu algoritmů strojového učení je nezbytné vycvičit na objemných datových sadách, jež manuálně „čistí“ a „značkují“ lidé, kteří obsah kategorizují. Aby algoritmus poznal, že snímek auta je skutečně snímek auta, je zpravidla zapotřebí, aby jej nejprve někdo příslušně označil. Vzhledem k těmto skutečnostem v digitální ekonomice je neomluvitelné přistupovat k nekvalifikovaným pracovním místům jako k místům nekvalitním. Dnešní pracující s „nízkou kvalifikací“ sice nemají pokročilé akademické tituly, ale mnozí jsou ve skutečnosti kvalifikovanými techniky, kteří si osvojili určité obory znalostí a postupů. Připustit tento fakt bude zásadní pro opětovné vybudování vyjednávací síly těchto pracujících a vymodelování nové společenské smlouvy. Odborovým svazům se za tím účelem otevírá příležitost získat zpět vliv a naléhat na spravedlivější zacházení s nejméně kvalifikovanými, včetně zakázkově zaměstnaných, na něž se zhusta jejich radary vůbec nezaměřují. Také velké korporace (nejen v sektoru technologií) ovšem musí přehodnotit, jak posuzují a odměňují přispění pracujících s nízkou kvalifikací. Bude nutný tlak shora i zdola, aby se uzavřela mezera (co do platů i benefitů) mezi těmi na vrcholu a vespod pyramidy. Konečně vlády musí udělat víc na podporu vzdělávacích potřeb kvalifikovaných techniků, protože v průběhu času se budou vyvíjet i ty nejzákladnější úkony. K udržení kroku s inovacemi je nezbytné si neustále aktualizovat dovednosti s cílem zachovat si schopnost konkurovat na trhu práce. Ve smyslu celkových zdrojů by investice do tohoto segmentu lidského kapitálu měly být podobné jako u kvalifikovaných odborníků, přestože by tyto dvě vzdělávací trajektorie samozřejmě měly být odlišně strukturované. Pracující s nižším počtem formálních kvalifikací zůstanou ústřední a nepostradatelnou součástí digitální ekonomiky.", "en": "No matter how sophisticated Uber’s ride-hailing and delivery apps are, the company simply would not exist without its cab drivers and delivery workers. But all too often, the people working at the end of the platform-economy value chain are treated as second-class labor, not even rising to the level of staff. Unlike the engineers and the programmers designing and updating the apps, they are employed as contractors with scant workplace protection. Likewise, artificial intelligence, widely seen as the main source of technological unemployment in the future, would not exist without the contributions of millions of digital blue-collar workers – particularly in the developing world – toiling away on the assembly lines of the data economy. Most machine-learning algorithms need to be trained on voluminous data sets that are manually “cleansed” and “tagged” by human annotators who categorize content. For an algorithm to determine that an image of a car is in fact a car, someone generally needs to have tagged the picture accordingly. Given the realities of the digital economy, there is no excuse for treating low-qualification jobs as synonymous with low-quality jobs. Today’s “low-skilled” workers may not have advanced academic degrees, but many are in fact skilled technicians who have mastered certain knowledge domains and techniques. Acknowledging this will be crucial for re-establishing these workers’ negotiating power and forging a new social contract. To that end, trade unions have an opportunity to regain influence and push for fairer treatment of the least qualified, including the gig workers who tend to fall off their radar screens. But large corporations (not just in the tech sector) also need to rethink how they assess and reward the contributions of low-skilled workers. It will take pressure from above and below to close the gap (in terms of both salaries and benefits) between those at the top and the bottom of the pyramid. Finally, governments must do more to support the educational needs of skilled technicians, because even the most basic tasks will evolve over time. Keeping pace with innovation requires continuous upgrading of skills to remain competitive in the labor market. In terms of overall resources, investment in this segment of human capital should be similar to that for skilled professionals, though the two educational paths would of course be structured differently. Workers with fewer formal qualifications will remain a central and indispensable part of the digital economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Partnerská poradna pro Ameriku a Evropu Spory mezi Spojenými státy a Evropou nejsou nic nového, jak prokazují někdejší pnutí ohledně Koreje, Suezu a Vietnamu. K těmto sporům minulosti však došlo v naprosto odlišném geopolitickém kontextu - ve studené válce - a v již neexistujícím intelektuálním a politickém rámci doktríny zadržování. Tento kontext a rámec byly transatlantické vazbě důvodem k ukázněnosti. Jak Evropané, tak Američané si uvědomovali potřebu omezovat a zvládat své rozepře tak, aby si udrželi schopnost odstrašovat a v případě potřeby porazit Sovětský svaz. Konec studené války všechno změnil. Dokáže vítězná aliance přežít svůj vlastní úspěch? Základní rysy geopolitického kontextu po skončení studené války jsou poměrně jasné. Zahrnují americké strategické prvenství, rozsáhlé a rychlé přeshraniční přesuny osob, technologií, zboží, služeb, myšlenek, mikrobů, peněz, zbraní, e-mailů, oxidu uhličitého a téměř všeho ostatního a relativně mírové vztahy mezi hlavními mocnostmi - USA, Čínou, Japonskem, Ruskem, Indií a čím dál sjednocenější a rozšířenější Evropou. Třebaže však geopolitický kontext je jasný, intelektuální a politický rámec - nástupce zadržování - nikoliv. Před Evropany a Američany by dnes sotva mohl stát těžší úkol: spolupracovat v kontextu zásadně odlišném od toho, pro který byl konstruován jak samotný vztah, tak jeho instituce - a to bez dohody o novém strategickém rámci. Spolupráce je možná. V roce 1990 se Evropané i Američané připojili k silám, jež zvrátily iráckou invazi do Kuvajtu a jeho okupaci.", "en": "Marriage Counseling for America and Europe Disputes between the United States and Europe are nothing new, as past tensions over Korea, Suez, and Vietnam demonstrate. But these earlier disputes occurred within a very different geopolitical context – the Cold War – and the bygone intellectual and political framework of containment. This context and framework disciplined transatlantic ties. Europeans and Americans alike recognized the need to limit and manage their differences in order to conserve their ability to deter and, if necessary, to defeat the Soviet Union. The Cold War’s end changed everything. Can the winning alliance survive its own success? The fundamental features of the post-Cold War geopolitical context are relatively clear. They include American strategic primacy; massive and rapid cross-border flows of people, technology, goods, services, ideas, germs, money, arms, e-mails, carbon dioxide, and just about anything else; and relatively peaceful relations among the major powers – the US, China, Japan, Russia, India, and an increasingly integrated and enlarged Europe. But if the geopolitical context is clear, the intellectual and political framework – the successor to containment – is not. The challenge for Europeans and Americans today could hardly be greater: to cooperate in a very different context than the one for which the relationship and its institutions were designed – and to do so without any agreement on a new strategic framework. Cooperation is possible. In 1990, Europeans and Americans joined forces to reverse Iraq’s invasion and occupation of Kuwait."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jeden zásadní rozdíl mezi Francií a Británií tkví v tom, že většina politických elit hlavního proudu je ve Francii už dlouho široce proevropská. Pokud francouzští voliči řeknou „ne“, půjde v mnohem menší míře o hlas proti ústavě než o protestní hlas proti prezidentu Jacquesu Chirakovi či o vyjádření úzkosti z dopadů rozšíření EU do střední Evropy. Naproti tomu Blair v referendu o ústavě nemůže uspět, a to nejen proto, že se proti ní staví prakticky veškerý všeobecně oblíbený tisk, ale i proto, že ani on, ani žádný jiný významný politický předák v Británii nikdy neměl pro evropskou integraci vlídného slova. Krize ohledně budoucího směřování Unie, již by francouzské „ne“ vyvolalo, by mohla jistou dobu trvat. Pokud si ale Britové představují, že ústava prostě padne a tím to zhasne, klamou sami sebe. Právě naopak, ocitnou se zavlečeni, stejně jako zbytek Evropy, do zásadní debaty o cílech Unie. Budou pak nuceni veřejně a výslovně volit, jakou Evropu si přejí, a to je přivede do sporů s jejich sousedy. Je pravděpodobné, že Francouzi a další přední členské státy nakonec probádají alternativní způsoby směřování k politicky integrovanější Evropě. Nejvěrohodnějším institucionálním mechanismem pro tento alternativní postup vpřed budou stávající sdružení těch členských států, které projevily přání patřit do jednotnější Evropy tím, že vstoupily nebo usilují o vstup do eurozóny.", "en": "One fundamental difference between France and Britain is that most of the mainstream political elite in France has long been broadly pro-European. If the French electorate votes “No,” it will be much less a vote against the Constitution than a protest vote against President Jacques Chirac, or an expression of anxiety about the implications of the EU’s enlargement to Central Europe. By contrast, Blair cannot win a referendum on the Constitution, not only because it is opposed by virtually all the popular press, but also because neither he nor any major political leader in Britain has ever had a good word to say about European integration. The crisis over the Union’s future direction triggered by a French “No” vote could last for some time. But if the British imagine that the Constitution will just die, and that that will be the end of the story, they are deceiving themselves. On the contrary, they will find themselves embroiled, like the rest of Europe, in a fundamental debate about the objectives of the Union. They will then be forced to make public and explicit choices about the sort of Europe that they want, and this will put them at odds with their neighbors. In the end, the French and other leading member states are likely to explore alternative ways of working towards a more politically integrated Europe. The most plausible institutional mechanism for this alternative way forward will be the existing grouping of those member states that have wanted to belong to a more united Europe by joining, or seeking to join, the euro zone."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zajistit růst v Asii SOUL – Rozvíjející se asijské ekonomiky by měly být pyšné na svou hospodářskou odolnost. Přestože globální ekonomiku sužuje chabý růst, setrvale vysoká nezaměstnanost a silná dluhová zátěž, rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v regionu rostly v letech 2000-2010 průměrným tempem 6,8% ročně, čímž zvýšily globální produkci a podpořily úsilí o zotavení. Úspěch regionu stojí na dynamickém růstu v Číně a Indii, které v přepočtu podle parity kupní síly představují téměř 60% celkového HDP kontinentu. Změny hospodářské politiky a strukturální reformy, které nastaly po asijské finanční krizi v letech 1997-1998, navíc v uplynulém desetiletí podstatně snížily náchylnost tohoto regionu k finančním šokům. Asie však nemůže podlehnout sebeuspokojení: finanční soustavy zůstávají křehké, ekonomiky jsou zatížené vysokými fiskálními deficity i deficity běžného účtu a celkově je Asie i nadále příliš závislá na severoamerických a evropských vývozních trzích, což zvyšuje její zranitelnost vůči vnějším šokům. Budou-li se navíc podmínky v eurozóně dál zhoršovat, mohlo by to silně postihnout i Asii. Už dnes si druhotné efekty z obchodních a finančních přenosových kanálů začínají vybírat daň: tempo růstu čínského HDP činilo ve druhém čtvrtletí roku 2012 v průměru 7,6%, což bylo znatelné zpomalení, a očekává se, že indický růst letos klesne zhruba na 6%. Potenciálně silná základna domácí poptávky a široký prostor pro politické manévrování mohou Číně pomoci vyhnout se tvrdému dopadu. Země již agresivně uvolnila měnovou politiku a může použít další fiskální stimul. Politické přehmaty a strukturální slabiny ve finančním sektoru a na úrovni místních vlád by však mohly snahu o zabezpečení růstu podkopat. Indii zase svazují vysoký fiskální deficit a vytrvalé inflační tlaky, takže země má menší prostor pro expanzivní hospodářskou politiku a snaha prosadit důvěryhodné strukturální reformy zde naráží na značné problémy. To má vážné důsledky i pro zbytek Asie. V posledních třiceti letech podporovala hospodářská a obchodní integrace růst celého regionu. Segmentová výroba pro globální nabídkové řetězce například stimulovala obchod s polotovary a podporovala přímé zahraniční investice. Dnes naopak užší ekonomická integrace znamená, že loudavý růst v Číně a Indii omezí pracovní příležitosti a zpomalí tempo snižování chudoby po celém regionu. Tváří v tvář slabé poptávce v rozvinutých zemích se asijské ekonomiky snaží najít novou rovnováhu mezi jednotlivými zdroji růstu tím, že přesouvají t��žiště na domácí a regionální trhy.", "en": "Safeguarding Asia’s Growth SEOUL – Emerging Asian countries should be proud of their economic resilience. Despite a global economy plagued by weak growth, persistently high unemployment, and heavy debt loads, the region’s emerging and developing economies grew at an average annual rate of 6.8% from 2000-2010, propping up global output and buttressing recovery efforts. The region’s success has been underpinned by dynamic growth in China and India, which account for almost 60% of the continent’s total GDP in purchasing power parity terms. Furthermore, economic-policy changes and structural reforms that were enacted in the wake of the 1997-1998 Asian financial crisis significantly reduced the region’s vulnerability to financial shocks over the past decade. But Asia cannot be complacent: financial systems remain fragile; economies are burdened with high fiscal and current-account deficits; and Asia remains too heavily dependent on North American and European export markets, increasing its vulnerability to external shocks. Moreover, if conditions in the eurozone continue to deteriorate, Asia could be more severely affected. Already, spillover effects from trade and financial transmission channels are beginning to take their toll: China’s GDP growth rate in the second quarter of 2012 averaged 7.6%, reflecting a significant slowdown, and India’s growth rate is expected to decline to roughly 6% this year. China’s potentially strong domestic-demand base and ample room for policy maneuvers can help it to avoid a hard landing. It has already aggressively loosened monetary policy, and it can employ further fiscal stimulus. But policy mismanagement and structural weaknesses in the financial sector and local governments could undermine efforts to safeguard growth. Meanwhile, India, constrained by a high fiscal deficit and persistent inflationary pressure, has less scope for expansionary policies and faces significant challenges in pursuing credible structural reform. This has serious implications for the rest of Asia. Over the last three decades, increased economic and trade integration has bolstered the region’s growth. For example, segmented production for global supply chains has stimulated trade in intermediate goods and promoted foreign direct investment. Now, however, closer economic integration means that sluggish growth in China and India will reduce job opportunities and slow the rate of poverty reduction throughout the region. Faced with weak demand in advanced countries, Asian economies are working to rebalance their sources of growth by shifting toward domestic and regional markets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Centrální banka, argumentoval, potřebuje velmi jednoduchý mandát, který umožní snadno vysvětlit její konání a vymáhat od ní zodpovědnost. Nechme tedy centrální banky, aby se držely principu separace, „díky němuž máme snadný život. Nechceme komplikovanou soustavu cílů.“ Podle Cœurého patří snaha udržovat finanční stabilitu do škatulky „příliš složité“. I makroprudenční regulace je pochybné hodnoty: dohled by se měl omezovat na dozor nad jednotlivými institucemi a politiku na makroekonomické úrovni nechat na dospělých. Nemat Shafiková, zástupkyně guvernéra britské centrální banky, se pokusila svůj přístup vměstnat mezi tyto protichůdné názory. Navrhla, aby se spoléhalo na tři linie obrany proti finanční nestabilitě. První obrannou linií je podle ní mikroprudenční regulace: půjčují-li všechny banky obezřetně, pravděpodobnost kolektivních excesů je nízká. Druhou obrannou linií jsou ovšem makroprudenční úpravy kapitálových požadavků, které se použijí buď paušálně, anebo na vybrané segmenty trhu, například hypotéky. Pokud ovšem všechno ostatní ve snaze dosáhnout finanční stability selže, centrální banky mohou změnit úrokové sazby. Jelikož britské právo svěřuje regulaci kapitálu a politiku úrokových sazeb dvěma odděleným komisím centrální banky, složeným s různých členů, Shafikové strategie by vyžadovala důmyslné politické a úřední manévry. Studiu příčin krize roku 2008 a jejích důsledků byly věnovány výzkumné, analytické a diskusní kapacity průmyslového rozsahu; zdá se proto zvláštní, že vysoce postavení představitelé centrálních bank jsou stále tak ostře rozděleni ve stěžejní otázce finanční stability.", "en": "A central bank, he argued, needs a very simple mandate that allows it to explain its actions clearly and be held accountable for them. So let central banks stick to the separation principle, “which makes our life simple. We do not want a complicated set of objectives.” For Cœuré, trying to maintain financial stability is in the “too difficult” box. Even macroprudential regulation is of dubious value: supervisors should confine themselves to overseeing individual institutions, leaving macro-level policy to the grownups. Nemat Shafik, a deputy governor of the Bank of England, tried to position herself between these opposing positions. She proposed relying on three lines of defense against financial instability. Microprudential regulation, she argued, is the first line of defense: if all banks are lending prudently, the chances of collective excesses are lower. But the second line of defense is macroprudential manipulation of capital requirements, to be applied across the board or to selected market segments, such as mortgages. And, if all else fails to achieve financial stability, central banks could change interest rates. Because British law assigns capital regulation and interest-rate policy to two separate committees – with different members – within the Bank of England, the Shafik strategy would require some clever political and bureaucratic maneuvering. Industrial quantities of research, analysis, and debate have been devoted to the causes of the 2008 crisis and its consequences; so it seems odd that senior central bankers are still so sharply divided on the central issue of financial stability."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velká čínská zeď proti internetu Na rozdíl od toho, co se běžně tvrdí, nejsou snahy čínského státu o kontrolu nad internetem a novými médii vůbec marné. Nad informacemi a obrázky, které dnes kolují čínskou společností, už sice čínská vláda ztratila svou někdejší kontrolu, je však stále schopna zabránit veškerým vážným pokusům médií o útok proti ní. Jak je to možné? Vláda požaduje, aby internetové stránky, televizní programy a další média splňovaly tři obecná kritéria: · Musí podporovat snahu Číny o udržení ekonomického růstu, udržení společenského pořádku, sjednocení s Tchaj-wanem a o budování vážnosti vůči Číně ze strany mezinárodního společenství, nebo těmto snahám přinejmenším nebránit; · Musí podporovat politickomocenský monopol Komunistické strany Číny, nebo jej alespoň nezpochybňovat; · Musí být proti takovým ,,negativním\" společenským jevům, jakými jsou mimo jiné ,,duchovní znečištění\" (např. pornografie či narkomanie), ,,buržoazní liberalizace\" (demokratizace v západním stylu), ,,feudální předsudky\" (Fa-lun Kung a další zakázaná náboženství) a ,,obdiv ke v��emu cizímu\" (především k americké pop kultuře). Nástroje, jež má vláda k vynucování těchto kritérií k dispozici, jsou mnohem účinnější, než jak si většina pozorovatelů dokáže představit. Za prvé, vláda může toho, kdo její mediální politiku poruší, uvěznit. V roce 1998 tak kupříkladu vláda odsoudila šanghajského inženýra ke dvěma letům vězení za to, že čínskému disidentskému zpravodajskému serveru sídlícímu v USA prodal na třicet tisíc elektronických adres čínských občanů. V březnu roku 2001 vláda spustila plošnou razii proti internetovým disidentům, díky niž řada lidí skončila ve vězení a spousty dalších lidí se staly terčem obtěžování a pronásledování. Za druhé - k tomu, aby zabránila lidem přístup k nežádoucímu obsahu na internetu, může vláda využít různé technické prostředky. Od června roku 1989 ruší vysílání Hlasu Ameriky a na jaře loňského roku začala rušit také vysílání v tibetštině, ujgurštině a kazaštině z Indie a střední Asie. Na internetu blokuje přístup k dlouhému seznamu zakázaných internetových stránek a koncem loňského léta dokonce zablokovala přístup k populárním vyhledávačům Google a AltaVista. Docela nedávno pak zavedla nový systém, který uživatelům internetu umožňuje přístup do některých oblastí dříve zakázaných serverů; k blokování přístupu do zakázaných částí internetu přitom používá technologii založenou na monitorování packetů. Za třetí - výměnou za exkluzivní přístup na obrovský čínský trh získává spolupráci zahraničních firem.", "en": "China's Great Internet Firewall Contrary to popular wisdom, Chinese efforts to control the Internet and other new media are not doomed to fail. China's government has lost much control over the information and images that now circulate through Chinese society, but it still is capable of preventing any serious challenger from using the media to attack it. How can this be? The government demands that Web sites, television programs, and other media meet three general criteria: They must support, or at least not hinder, China's efforts to sustain economic growth, maintain social order, unify with Taiwan, and secure international respect; They must support, or at least not question, the Chinese Communist Party's monopoly on political power; and They must oppose such \"negative\" social phenomena as \"spiritual pollution\" (for example, pornography and drug abuse), \"bourgeois liberalization\" (Western-style democratization), \"feudal superstition\" (the Falun Gong and other proscribed religions), and \"worship of things foreign\" (especially American popular culture). The government's tools for enforcing these criteria are far more effective than most observers realize. First, it can imprison those who violate its media policy. For example, in 1998 it sentenced a Shanghai engineer to two years in prison for selling 30,000 Chinese e-mail addresses to an overseas-based dissident newsletter. In March 2001, it launched a general crackdown on Internet dissent that resulted in numerous people being imprisoned and harassed. Second, the government can use technical means to deny people access to undesired content. It has jammed Voice of America broadcasts since June 1989 and in the spring of 2001 began jamming Tibetan-, Uighur-, and Kazakh-language broadcasts from India and Central Asia. It blocks Chinese Internet surfers from visiting a list of banned Web sites and late last summer it blocked access to the Google and AltaVista search engines. More recently, it developed a new system that allows surfers to access some sections of formerly banned sites, but deploys packet-sniffing technology to deny access to other sections. Third, the government enlists cooperation from foreign businesses in exchange for exclusive access to China's gigantic market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V téže dekádě se Evropané a Američané spojili, aby zastavili etnický konflikt v Bosně a v Kosovu. Evropané a Američané také spolupracovali na rozšíření NATO a společně vystoupili proti terorismu v Afghánistánu. Není však možné přehlížet nedávné rozepře kolem celé škály otázek, včetně Mezinárodního trestního soudu, Kjótského protokolu, Smlouvy ABM a role OSN. Evropané mají sklon k přesvědčení, že USA nekriticky podporují Izrael a že nemají dostatek pochopení pro palestinská práva. Shoda se někdy v praxi neprojeví ani v případech, kdy se Američané a Evropané principiálně shodují, kupříkladu v oblasti obchodu. Nejčastěji zmiňovanými neshodami byly v poslední době spory kolem otázky, jak jednat s těmi, jež USA označují za „lotrovské aktéry\" (rogue actors) - s Íránem, Severní Koreou, Sýrií, Libyí a Irákem Saddáma Husajna. Evropané jsou nakloněni dialogu a pobídkám, USA mají blíž k izolaci a sankcím. Překonat tyto názorové rozdíly nebude snadné, ač USA, navzdory vší své síle, v boji s terorismem, šířením jaderných zbraní a globální změnou klimatu potřebují partnery. Zachovat transatlantickou vazbu je ovšem též v zájmu Evropy, neboť nikde není psáno, že zůstane ostrovem stability a prosperity. Evropská integrace nesmí odčerpávat všechny síly; zápecnická Evropa snadno podlehne neurovnaným regionálním konfliktům a výzvám globalizace. Aby se oboustranné uznání těchto skutečností promítlo do reality, bude na obou březích Atlantiku zapotřebí intelektuální poctivosti a jistého politického vkladu. Evropané se musí zbavit iluzí ohledně toho, co dokáží ve světě vykonat na vlastní pěst. Nespoutané řečnění o oživení multipolárního světa není ničím víc než - nespoutaným řečněním. Není ani reálné, ani žádoucí, aby si Evropa budovala pozici geopolitického protějšku či soupeře USA. Evropa si musí vytvořit větší vojenský potenciál, a to nikoliv proto, aby se stala velmocí na úrovni USA, nýbrž proto, aby mohla vystupovat jako americký partner, pokud se tak rozhodne, a prosazovat své vlastní cíle. Dělba práce, kdy USA zapojují vojenskou sílu a Evropa využívá ostatních politických nástrojů, postupně odvede USA od Evropy. Je také potřeba, aby Evropané připustili, že účinná diplomacie nevyžaduje pouze dialog a pobídky, ale též věrohodnost - ochotu v případě potřeby využít sankcí a vojenské síly. Američané zase musí přijmout to, že silná Evropa jednoduše nebude ochotná poslouchat Ameriku na slovo.", "en": "Later in the decade, Europeans and Americans combined to stop ethnic conflict in Bosnia and Kosovo. Europeans and Americans also worked to enlarge NATO and collaborated against terrorism in Afghanistan. But recent rifts over a range of issues – including the International Criminal Court, the Kyoto Protocol, the ABM Treaty, and the role of the UN – are impossible to ignore. Europeans tend to believe that the US is uncritically supportive of Israel and insufficiently sympathetic to Palestinian rights. Even when Americans and Europeans agree in principle, such as on trade, this does not always translate into practice. Most pronounced have been disagreements over how to deal with what the US terms “rogue actors” – Iran, North Korea, Syria, Libya, and Saddam Hussein’s Iraq. Europeans lean toward dialogue and incentives, the US toward isolation and penalties. Bridging these differences will not be easy, even though the US, for all its power, needs partners to fight terrorism, nuclear weapons proliferation, and global climate change. But Europe, too, has a stake in maintaining the transatlantic bond, for there is no guarantee that it will remain an island of stability and prosperity. European integration cannot become all-consuming; a parochial Europe is vulnerable to unsettled regional conflicts and to globalization’s challenges. Translating mutual recognition of this into reality will require intellectual honesty and political investment on both sides of the Atlantic. Europeans must shed their illusions about what they can accomplish in the world on their own. Loose talk about resurrecting a multi-polar world is just that – loose talk. It is neither feasible nor desirable for Europe to establish itself as a geopolitical equal or competitor of the US. Europe must develop greater military capabilities, not to become a major power on par with the US, but so that it can act as America’s partner if it so chooses and to pursue its own goals. A division of labor whereby the US employs military force and Europe uses other policy instruments will gradually divide the US from Europe. Europeans also must admit that effective diplomacy requires not only dialogue and incentives, but credibility – a willingness to use sanctions and military force, if need be. Americans, for their part, must accept that a strong Europe will not be content to simply do America’s bidding."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Falešný příslib záporných úrokových sazeb LONDÝN – Jako životopisec a velký příznivec Johna Maynarda Keynese dostávám někdy otázku: „Co by si Keynes myslel o záporných úrokových sazbách?“ Je to dobrá otázka, která dává vzpomenout na pasáž z Keynesovy Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Keynes v ní poznamenává, že pokud vláda nedokáže v boji proti nezaměstnanosti vymyslet nic rozumnějšího (například výstavbu domů), pak je i zakopávání lahví s bankovkami a jejich opětovné vykopávání lepší než nic. A totéž by Keynes pravděpodobně řekl i o záporných úrokových sazbách: jde o zoufalé opatření vlád, které nic lepšího nenapadá. Záporné úrokové sazby jsou zkrátka poslední z řady bezvýsledných snah oživit po globální finanční krizi z roku 2008 ekonomiky pomocí měnových opatření. Když se ani po seškrtání úrokových sazeb na historická minima nepodařilo oživit růst, uchýlily se centrální banky k takzvanému kvantitativnímu uvolňování: pumpovaly do ekonomik likviditu tím, že nakupovaly dlouhodobé vládní a jiné dluhopisy. Trochu to pomohlo, ale prodávající většinou jen seděli na penězích, místo aby je utratili či investovali. A tak přišla ke slovu politika záporných úrokových sazeb. Centrální banky Dánska, Švédska, Švýcarska, Japonska i celé eurozóny jí dávají volný průchod. Americký Federální rezervní systém a britská Bank of England jsou v pokušení. „Záporná úroková sazba“ je termín, který má zřejmě zmást všechny kromě expertů. Místo aby centrální banka vyplácela komerčním bankám úrok za „nadměrné“ rezervy, které drží, naopak tyto vklady zdaňuje. Smyslem je ponouknout banky k tomu, aby snížily své neutracené položky a zvýšily objem úvěrů či investic. V případě Evropské centrální banky to má i technický důvod: zvýšit nabídku prvotřídních dluhopisů pro probíhající program kvantitativního uvolňování pod taktovkou guvernéra Maria Draghiho. Tato politika má fungovat tak, že srovná tržní úrokovou sazbu s očekávanou mírou zisku, což je myšlenka pocházející od švédského ekonoma Knuta Wicksella. Problém spočívá v tom, že zatímco v případě nominálních úrokových sazeb se až dodnes pokládalo za nemožné, aby klesly pod nulu, očekávaná míra návratnosti nové investice může při stlačené agregátní poptávce snadno spadnout na nulu nebo i níže. Záporné úrokové sazby jsou nejnovějším pokusem překonat nesoulad v motivaci věřitelů a dlužníků. Zdražení úložky peněz komerčních bank u centrální banky by mělo snížit náklady komerčních úvěrů.", "en": "The False Promise of Negative Interest Rates LONDON – As a biographer and aficionado of John Maynard Keynes, I am sometimes asked: “What would Keynes think about negative interest rates?” It’s a good question, one that recalls a passage in Keynes’s General Theory in which he notes that if the government can’t think of anything more sensible to do to cure unemployment (say, building houses), burying bottles filled with bank notes and digging them up again would be better than nothing. He probably would have said the same about negative interest rates: a desperate measure by governments that can think of nothing else to do. Negative interest rates are simply the latest fruitless effort since the 2008 global financial crisis to revive economies by monetary measures. When cutting interest rates to historically low levels failed to revive growth, central banks took to so-called quantitative easing: injecting liquidity into economies by buying long-term government and other bonds. It did some good, but mostly the sellers sat on the cash instead of spending or investing it. Enter negative interest-rate policy. The central banks of Denmark, Sweden, Switzerland, Japan, and the eurozone have all indulged. The US Federal Reserve and the Bank of England are being tempted. “Negative interest rate” is a phrase seemingly designed to confuse all but the experts. Instead of paying interest on commercial banks’ “excess” reserves held by the central bank, the central bank taxes these deposits. The idea is to impel the banks to reduce their unspent balances and increase their lending or investments. In the case of the European Central Bank, there is a technical reason: to increase the supply of high-class bonds for President Mario Draghi’s ongoing program of quantitative easing. The policy is supposed to work by aligning the market rate of interest with the expected rate of profit, an idea derived from the Swedish economist Knut Wicksell. The problem is that whereas until now it had been believed that nominal interest rates cannot fall below zero, an investor’s expected rate of return on a new investment may easily fall to zero or lower when aggregate demand is depressed. Negative interest rates are the latest attempt to overcome the mismatch of incentives for lenders and borrowers. Making it more costly for commercial banks to park their money with the central bank should lower the cost of commercial loans."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What's more, many skills are transferable across disciplines, and we bring everything we've learned to every new area we pursue, so we're rarely starting from scratch. Nora Dunn is a full-time traveler and freelance writer. As a child concert pianist, she honed an incredible ability to develop muscle memory. Now, she's the fastest typist she knows. Before becoming a writer, Nora was a financial planner. She had to learn the finer mechanics of sales when she was starting her practice, and this skill now helps her write compelling pitches to editors. It is rarely a waste of time to pursue something you're drawn to, even if you end up quitting. You might apply that knowledge in a different field entirely, in a way that you couldn't have anticipated. The third multipotentialite superpower is adaptability; that is, the ability to morph into whatever you need to be in a given situation. Abe Cajudo is sometimes a video director, sometimes a web designer, sometimes a Kickstarter consultant, sometimes a teacher, and sometimes, apparently, James Bond. He's valuable because he does good work. He's even more valuable because he can take on various roles, depending on his clients' needs. Fast Company magazine identified adaptability as the single most important skill to develop in order to thrive in the 21st century. The economic world is changing so quickly and unpredictably that it is the individuals and organizations that can pivot in order to meet the needs of the market that are really going to thrive. Idea synthesis, rapid learning and adaptability: three skills that multipotentialites are very adept at, and three skills that they might lose if pressured to narrow their focus. As a society, we have a vested interest in encouraging multipotentialites to be themselves. We have a lot of complex, multidimensional problems in the world right now, and we need creative, out-of-the-box thinkers to tackle them. Now, let's say that you are, in your heart, a specialist. You came out of the womb knowing you wanted to be a pediatric neurosurgeon. Don't worry -- there's nothing wrong with you, either. In fact, some of the best teams are comprised of a specialist and multipotentialite paired together. The specialist can dive in deep and implement ideas, while the multipotentialite brings a breadth of knowledge to the project.", "cs": "Navíc, řada schopností je přenositelná mezi obory. A my si neseme všechno, co už umíme, do každé nové oblasti našeho zájmu, takže málokdy začínáme úplně od nuly. Nora Dunn se živí jako cestovatelka a spisovatelka na volné noze. Jako dětská koncertní klavíristka si vytříbila neuvěřitelnou schopnost rozvíjet svalovou paměť. Dnes umí psát na klávesnici nejrychleji ze všech, koho zná. Než se stala spisovatelkou, Nora byla finanční poradkyní. Když se svou praxí začínala, musela se naučit jemná pravidla prodeje a to jí teď pomáhá přesvědčivě nabízet své texty vydavatelům. Málokdy jde o ztrátu času, zabývat se něčím, co vás láká, i když to pak třeba opustíte. Můžete třeba tuto znalost aplikovat v úplně nové oblasti, způsobem, který ani nešel předvídat. Třetí velkou silou multipotenciálů je adaptabilita. Tedy schopnost proměnit se v cokoliv, čím potřebujete být v dané situaci. Abe Cajudo je někdy režisérem, jindy web designérem, někdy konzultantem v Kickstarteru, jindy učitelem, a někdy, jak je vidět, Jamesem Bondem. Je uznávaný, protože svou práci dělá dobře. Je ještě víc oceňovaný, protože dokáže zaujmout různé role podle toho, co jeho klienti potřebují. Časopis Fast Company uznává adaptabilitu jako tu nejdůležitější schopnost, kterou je třeba rozvíjet, pro úspěch ve 21. století. Změny v ekonomice jsou tak rychlé a nepředvídatelné, že právě ti jednotlivci a organizace, kteří se dokáží měnit vstříc potřebám trhu, budou doopravdy úspěšní. Syntéza nápadů, rychlé učení a adaptabilita. Tři dovednosti, ve kterých jsou multipotenciálové velmi zdatní. A též tři schopnosti, které mohou ztratit, pokud budou nuceni zúžit svůj záběr. Je ve velkém zájmu nás všech, jako společnosti, podporovat multipotenciály, aby byli sami sebou. Ve světě je dnes spousta složitých, multidimenzionálních problémů a potřebujeme kreativní, nekonvenční myslitele, abychom je zvládli. A teď, řekněme, že jste ve svém srdci specialista. Odjakživa, co jste na světě, jste věděli, že chcete být dětským neurochirurgem. Nebojte, s vámi také není nic v nepořádku. Ve skutečnosti, ty nejlepší týmy bývají složeny ze specialisty a multipotenciála, kteří spolupracují. Specialista se umí hluboko ponořit do nápadu a uskutečnit ho, zatímco multipotenciál projektu přináší široký rozsah znalostí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak se zbavit bratříčkování v kapitalismu BRATISLAVA: Za posledních deset let postkomunistické transformace byla politická reforma mnohdy zužována jen na otázku svobodných voleb. Ekonomická reforma byla přitom často zjednodušována jen (anebo přinejmenším především) na makroekonomickou stabilizaci prosazovanou v rámci takzvaného „washingtonského konsensu“, proti němuž se v současné době demonstruje v ulicích Washingtonu. Není překvapením, že výsledkem takového zjednodušujícího politického receptu byla nejednou neliberální demokracie a kapitalismus „po známostech“. Transformace v mé zemi, na Slovensku, ale vlastně kdekoli jinde ve střední a východní Evropě, se nakonec ukázala jako mnohem složitější, komplexní a delší proces, než se původně očekávalo. Vyšlo najevo, že dědictví komunismu je o mnoho těžší břemeno, než si většina lidí, včetně odborníků, dokázala představit, a že toto břemeno tíží mnohem více a častěji hlavy občanů než zděděnou ekonomickou strukturu. Zástupce ředitele Mezinárodního měnového fondu Stanley Fisher na nedávné konferenci v Moskvě opět kladl důraz na význam „washingtonského konsensu“, tj. na makroekonomickou stabilizaci, jejíž úspěch závisí na liberalizaci trhu a cen, směnitelnosti měny, přísné rozpočtové a měnové politice a na rychlé privatizaci. Tento konsensus je stále důležitý, ale sám o sobě není zárukou úspěchu. Stejně důležité je vybudovat fungující instituce. Neliberální demokracie a kapitalistické bratříčkování totiž kvete tam, kde je instituční rámec nedostačující nebo zkorumpovaný. Oba jevy mají stejné jedové kořeny a nepřekvapuje tedy, že jdou spolu ruku v ruce.", "en": "The Road from Crony Capitalism BRATISLAVA: In the ten years of postcommunist transition, political reform has often been reduced to the issue of holding free elections. Economic reform was often simplistically understood as only (or at least above all) encompassing macroeconomic stabilisation as promoted by the so-called 'Washington consensus,' now being condemned by demonstrators in the streets of Washington. It is no surprise that the results of so simplistic a policy prescription were often illiberal democracy and crony capitalism. The transition in my country, Slovakia B and, indeed, across Central and Eastern Europe B has turned out to be a more complicated, complex, and longer process than originally expected. The basic problem lies in the fact that the heritage of communism is a much greater burden than the majority of people, including experts, ever imagined, and was much more about the inheritance in people's heads than the inherited economic structure. At a recent conference in Moscow, however, IMF Deputy Managing Director Stanley Fisher continued to stress the importance of the 'Washington consensus' - ie, macroeconomic stabilisation based on liberalizing prices and trade, currency convertibility, tight budgetary and monetary policy and rapid privatisation B for the success of reform. That consensus remains important, but it is insufficient for success. Building effective institutions is equally important. For illiberal democracy and crony capitalism flourish where the institutional framework is lacking or corrupted. Both have the same poisoned roots, so it is not surprising that they go hand in hand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Could I protect my father from the Armed Islamic Group with a paring knife? That was the question I faced one Tuesday morning in June of 1993, when I was a law student. I woke up early that morning in Dad's apartment on the outskirts of Algiers, Algeria, to an unrelenting pounding on the front door. It was a season as described by a local paper when every Tuesday a scholar fell to the bullets of fundamentalist assassins. My father's university teaching of Darwin had already provoked a classroom visit from the head of the so-called Islamic Salvation Front, who denounced Dad as an advocate of biologism before Dad had ejected the man, and now whoever was outside would neither identify himself nor go away. So my father tried to get the police on the phone, but perhaps terrified by the rising tide of armed extremism that had already claimed the lives of so many Algerian officers, they didn't even answer. And that was when I went to the kitchen, got out a paring knife, and took up a position inside the entryway. It was a ridiculous thing to do, really, but I couldn't think of anything else, and so there I stood. When I look back now, I think that that was the moment that set me on the path was to writing a book called \"Your Fatwa Does Not Apply Here: Untold Stories from the Fight Against Muslim Fundamentalism.\" The title comes from a Pakistani play.", "cs": "Zvládnu ochránit otce před skupinou Ozbrojených Islamistů kuchyňským nožíkem? Téhle otázce jsem čelila jednoho úterního rána v červnu 1993, když jsem ještě studovala práva. Toho rána jsem se probudila brzy v tátově bytě na předměstí Alžíru v Alžírsku neustávajícím bušením na vchodové dveře. Bylo to období, kdy - jak psali v místních novinách - každé úterý zemřel jeden vědec pod kulkami fundamentalistických vrahů. To, že otec učil na univerzitě o Darwinovi, už vyprovokovalo návštěvu ve třídě, kam přišel vůdce tzv. Islámské fronty spásy který otce osočil, že obhajuje biologismus, než ho táta vyhodil. A teď, ať už byl venku kdokoliv, nechtěl se představit ani odejít. Otec tedy zkusil zavolat na polici, ale tam, možná ve strachu ze sílícího ozbrojeného extremismu, který už stál životy tolika alžírských policistů, dokonce ani nezvedli telefon. A tak jsem šla do kuchyně vzala si nožík a postavila se do vstupní chodby. Bylo to směšné, samozřejmě, ale nepřišla jsem na nic jiného, a tak jsem tam stála. Když se teď podívám zpět, nejspíš právě tahle chvíle, mě přiměla začít psát knihu jménem \"Tady vaše fatwa neplatí: Neznámé příběhy boje proti islámskému fundamentalismu\" Název je z jedné pákistánské divadelní hry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Strategie se osvědčila a pomohla oslabit islámskou opozici vůči bolestivým změnám, jež doprovázely rychlou hospodářskou modernizaci země. Během 90. let však Anwar posílil svůj vliv ve straně, což znepokojilo velkou část její staré gardy. Situace se vyostřila po finanční krizi roku 1997, když Anwar, tehdejší místopředseda vlády, zvolil ještě ekonomicky liberálnější přístup než Mahathir. Zčásti v reakci na tuto výzvu byl Anwar odvolán. Bizarní soudní proces s Anwarem a jeho trest za obvinění ze sodomie a zneužití pravomoci oživilo hnutí reformasi, neboť mezi islámsky orientovanými Malajsijci zakořenily sílící nálady namířené proti UMNO a Mahathirovi. To vyvrcholilo špatnými volebními výsledky vládnoucí koalice v listopadu 1999. Islamistická strana Parti Islam SeMalaysia (PAS) převzala moc ve státech Kelantan a Terengganu a v ostatních severních státech UMNO silně ohrozila. Tento osobní svár mezi Mahathirem a Anwarem tudíž vedl ke zřetelnému rozkolu mezi malajsijskými islamistickými politickými silami a zastánci modernizace z UMNO. Mahathir tedy znovu pocítil potřebu přijmout strategii, jejímž cílem bude zabránit, aby se islám stal nástrojem opozice. Tato motivace jej silně ovlivnila, když volil svého nástupce poté, co se rozhodl odstoupit z pozice ministerského předsedy. To, že se rozhodl pro současného premiéra Abdalláha Badávího, napomohlo UMNO získat si zpět islamistickou morální převahu, již si nárokovala PAS. Byl to však až začátek americké globální „války proti teroru“ v roce 2001, co postup islamistických stran se skřípěním zabrzdilo, neboť vládě situace posloužila jako záminka pro tvrdá opatření proti malajsijské pravici a PAS. To ovšem pouze oživilo touhu UMNO vykreslit se jako dostatečně islamistická strana. Před svým odstoupením proto Mahathir zašel až tak daleko, že Malajsii prohlásil za de facto muslimský stát. To vyvolalo překvapené pohledy a padaly otázky, kam až by byl Mahathir ochoten jít, aby bořil přitažlivost islamistů. Tento trend pokračuje. Jedním z prvních Badávího činů poté, co se v říjnu 2003 ujal funkce předsedy vlády, bylo představení koncepce Islám hadharí. Tento mlhavý termín byl v září 2004 konečně upřesněn soupisem deseti principů, z nichž ovšem jen jeden má náboženský význam. Nicméně zdá se, že tento krok úplně stačil k tomu, aby se islámsky orientovaní voliči vrátili do náruče vládnoucí fronty.", "en": "The strategy worked well, and helped defuse Islamic opposition to the wrenching changes that accompanied the country’s rapid economic modernization. During the 1990’s, however, Anwar increased his influence within the party, unsettling many of the old guard. Matters came to a head after the 1997 financial crisis, when Anwar, the deputy prime minister, adopted an even more economically liberal approach than Mahathir. Partly in response to this challenge, Anwar was sacked. Anwar’s bizarre trial and sentencing on charges of sodomy and abuse of power invigorated the reformasi movement, as growing anti-UMNO and anti-Mahathir sentiments took hold among Islamic-minded Malays. This culminated in poor electoral results for the ruling coalition in November 1999. The Islamist party, Parti Islam SeMalaysia (PAS), took power in the states of Kelantan and Trengganu and strongly threatened UMNO in other northern states. The personal conflict between Mahathir and Anwar thus led to an apparent rupture between Malaysia’s Islamist political forces and the modernizers of UMNO. So, once again, Mahathir felt pressure to adopt a strategy aimed at preventing Islam from becoming a tool of opposition. This impulse strongly affected his choice of a successor when he decided to step down as prime minister. His choice of Abdullah Badawi, the current prime minister, helped UMNO regain the Islamist moral high ground that the PAS had been claiming. It was the beginning of America’s global “war on terror” in 2001, however, that brought the political march of the Islamist parties to a screeching halt, as it provided an excuse for the government to crack down on the Malay right and the PAS. But this only renewed UMNO’s desire to portray itself as sufficiently Islamist. So, before stepping down, Mahathir went so far as to declare Malaysia a de facto Muslim state. Eyebrows were raised and questions were asked about the lengths to which Mahathir would go to counteract the Islamist appeal. This trend continues. One of Badawi’s first acts after taking over as prime minister in October 2003 was to introduce the concept of Islam Hadhari. This vague term was finally fleshed out with a list of ten principles in September 2004, all but one of which, however, was without religious connotations. Nevertheless, this move appeared to be all that was needed for Islam-minded voters to return to the fold of the ruling front."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Před rozšířením bylo politicky nekorektní diskutovat o možných vlnách migrace na Západ, neboť politici EU v tom spatřovali překážku procesu rozšíření. Když nyní k rozšíření došlo, je objektivní diskuse o migraci snazší. Tato migrace není „invasioni barbariche“, jak Italové říkají stěhování národů, ačkoliv její velikost je řádově srovnatelná. Protože se migranti přesouvají mezi trhy s dobře definovanými majetkovými právy, je imigrace v zásadě přínosná pro ně i pro cílovou zemi. Imigrant dostává vyšší mzdu než doma a cílová země těží z levné pracovní síly, která vytváří větší hodnotu, než sama stojí. V praxi však imigrace často není tak přínosná, jak by mohla být, protože cílová země má zkostnatělou mzdovou strukturu, která brání ve vytváření dodatečných pracovních míst potřebných k zaměstnávání imigrantů. Zaručuje-li například cílová země minimální mzdu a náhradní příjem domácím nezaměstnaným, imigranti jednoduše ženou domácí občany do náruče sociálního státu. To není problém imigrace jako takové, nýbrž špatně nastavených domácích institucí v sociální oblasti a na trhu práce. Hostitelské země se často pro jistotu snaží omezit imigraci na kvalifikované pracovníky, protože ti vstupují do takových segmentů na trhu práce, v nichž dostatečná mzdová flexibilita směrem dolů zajišťuje imigrantům dodatečná pracovní místa. Při lákání kvalifikovaných imigrantů se však státy zatím setkávají se smíšenými úspěchy. Nejúspěšnějšími jsou v tomto ohledu anglosaské země (v pořadí Kanada, Irsko, Austrálie, Spojené státy a Velká Británie), ale i Dánsko a Norsko. Více než třetina imigrantů do těchto zemí má terciární vzdělání, přičemž v Kanadě a Irsku je to 45%. V méně úspěšných zemích – Itálii, Rakousku, Německu, Francii, Portugalsku a Nizozemsku – nedosahuje podíl imigrantů s terciárním vzděláním ani jedné čtvrtiny. V Itálii přitom činí pouhých 11% - to je nejméně ze všech zemí s dostupnými statistikami. Odliv mozků do anglosaských zemí, zejména do USA, je omračující. Absolventské ročníky špičkových amerických univerzit jsou plné zahraničních studentů a 27% praktikujících lékařů v USA dnes pochází ze zahraničí. O poválečný růst a dynamiku Ameriky se do značné míry zasloužili kvalifikovaní imigranti.", "en": "Before enlargement, it was politically incorrect to discuss possible waves of migration to the West, as EU politicians saw this as an obstacle to the enlargement process. Now that enlargement has taken place, it is easier to discuss migration objectively. This immigration is not an invasioni barbariche, as Italians refer to the Völkerwanderung, although the orders of magnitude are comparable. As migrants move between markets with well-defined property rights, immigration in principle is beneficial for both the immigrants and the target country. The immigrant receives a higher wage than at home, and the target country benefits from cheap labor, which creates more value than it costs. But in practice, immigration is often not as beneficial as it could be, because the target country has a rigid wage structure that prevents the additional jobs needed to employ the immigrants from being created. If, for example, a target country provides minimum wage guarantees and replacement incomes for the domestic unemployed, immigrants simply force domestic residents into the care of the welfare state. This is not a problem of immigration as such, but of poorly designed domestic social and labor market institutions. To be on the safe side, host countries often try to limit immigration to skilled workers, because they join segments of the labor market in which sufficient downward wage flexibility provides immigrants with additional jobs. But countries have so far had mixed success in attracting skilled immigrants. The most successful countries in this regard have been the Anglo-Saxon countries (Canada, Ireland, Australia, the United States, and the UK, in that order), as well as Denmark and Norway. More than one-third of immigrants to these countries have tertiary education, with Canada and Ireland at 45%. In the more unsuccessful countries – Italy, Austria, Germany, France, Portugal, and the Netherlands – the proportion of immigrants with a tertiary education is below a quarter. In Italy, the share is just 11% – the lowest in the available statistics. The brain drain to the Anglo-Saxon countries, the US in particular, is astounding. The graduating classes of top American universities are packed with foreign students, and 27% of physicians practicing in the US today come from abroad. America’s postwar growth and dynamism largely resulted from skilled immigrants."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "K úbytkům emisí v tomto rozsahu však musí od nynějška do roku 2030 docházet každoročně, máme-li mít naději, že průměrné globální teploty udržíme v rozmezí do 1,5°C oproti předprůmyslovým úrovním. Kromě lidských obětí globální recese uvalila obrovské břemeno na veřejné finance, takže ohrožuje vzdělávání mladých lidí a také pokroky, jichž v posledních desetiletích dosáhly ženy a rozvojové země. Je tudíž zřejmé, že změnu klimatu nelze řešit prostým tlumením ekonomické aktivity; naprosto nezbytné bude celkově revidovat výrobní soustavy. Jediným způsobem jak do roku 2050 dosáhnout emisí na úrovni čisté nuly je transformovat způsob výroby, přepravy i spotřeby. Jednou z nejúčinnějších cest k tomuto cíli – a možná cestou jedinou – je zvyšovat cenu uhlíku a zároveň zrychlovat tempo technologických inovací. Tento přístup by však nevyhnutelně vyvolával podstatné nabídkové šoky. Jak by cena uhlíku stoupala a obnovitelné zdroje postupně nahrazovaly fosilní paliva, kolísala by nákladnost vstupů, zejména energie. Kromě energetiky by se rozsáhlé, potenciálně disruptivní změny relativních cen dotkly také přepravy a zemědělství. Ať už se centrální banky usnesou na jakémkoli měnovém rámci, bude potřebovat schopnost zvládat rozsáhlé strukturální posuny a dopady do relativních cen, jež dekarbonizace přinese. Poněvadž konstantní tempo vzestupu nelze zachovávat napříč všemi cenami, otázkou pro tvůrce měnových politik bude, který cenový index mají stabilizovat. Za současného rámce ECB cíluje inflaci eurozóny prostřednictvím Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP). Tento index však zahrnuje ceny energií, takže se k řešení dekarbonizační výzvy nehodí. Za situace, kdy inflaci do cen uhlíku naprogramují tvůrci politik EU, by se ECB neměla snažit stlačovat ostatní ceny v HICP, až porostou relativní ceny energie, neboť by to vyvolávalo ještě silnější pokřivení. To tedy nevyhnutelně směřuje k závěru, že ECB bude muset opustit index HICP a používat indexy jádrové inflace, které nezahrnují ceny energií a potravin. Důvodem není jen to, že jádrová inflace je spolehlivějším ukazatelem méně kolísavé složky inflace. Je jím spíš to, že tvůrci měnových politik budou muset rozlišovat mezi změnami cen, k nimž dochází z příznivých příčin (v důsledku žádoucích strukturálních změn), a změnami cen, které naznačují dočasnou nevyváženost mezi nabídkou a poptávkou. ECB by se měla snažit minimalizovat pouze druhou kategorii.", "en": "Yet emissions reductions of that magnitude must happen every year between now and 2030 if we are to have any chance of keeping global average temperatures within 1.5°C of pre-industrial levels. In addition to the human toll, the global recession has imposed an enormous burden on public finances, threatening young people’s education, as well as the gains made by women and developing countries in recent decades. The upshot is that climate change cannot be addressed by simply reducing economic activity; overhauling existing production systems will be absolutely necessary. The only way to achieve net-zero emissions by 2050 is to transform how we produce, transport, and consume. One of the most efficient ways to do this – and perhaps the only way – is to increase the price of carbon while accelerating the pace of technological innovation. But this approach inevitably would trigger significant supply shocks. The cost of inputs, particularly energy, would become more volatile as the price of carbon rises and renewables gradually replace fossil fuels. And, beyond energy, transportation and agriculture also would be subject to large, potentially disruptive changes in relative prices. Whatever monetary framework central banks settle upon, it will have to be able to accommodate the large structural shifts and relative-price effects ushered in by decarbonization. Because it is not possible to maintain a constant rate of increase across all prices, the question for monetary policymakers will be which price index to stabilize. Under the current framework, the ECB targets eurozone inflation by way of the Harmonized Index of Consumer Prices (HICP). But this index includes energy prices, making it ill-suited for the decarbonization challenge. With inflation in carbon prices having been engineered by EU policymakers, the ECB should not try to force down other prices in the HICP when the relative price of energy rises, as that would create even greater distortions. The unavoidable conclusion, then, is that the ECB will have to abandon the HICP index and use core inflation indices that exclude energy and food prices. The reason is not just that core inflation is a more reliable indicator of the lower-frequency component of inflation. Rather, it is that monetary policymakers will need to distinguish between price changes that are occurring for good reasons (as a result of desirable structural changes) versus price changes that indicate a temporary imbalance between supply and demand. The ECB should seek to minimize only the latter category."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekologické terorizování nové Evropy RIGA – Místo aby Evropská komise pomáhala všem členským zemím EU plnit jejich vlastní cíle dané kjótským protokolem, přesouvá zátěž, jež by měla být společná, na své nejnovější členy, kteří jsou již dnes ekologicky nejefektivnějšími státy Evropské unie. Komise přitom odměňuje neefektivitu a snižuje účinnost svých závazků zlepšit životní prostředí. Rozhodnutí komise o lotyšském Národním alokačním plánu (NAP) pro roky 2008-2012 ponechalo Lotyšku jen 55% emisí CO2, o něž tato země žádala. Podobně i Estonsko a Litva obdržely pouze 52-53% požadovaných kvót. Významné škrty postihly rovněž další nové členy EU, což přimělo Polsko, Českou republiku, Slovensko a také Lotyšsko, aby rozhodnutí právně zpochybnily. Téměř všechny staré členské země EU přitom obdržely více než 90% požadovaných kvót. Co se tady děje? Přístup komise je pomýlený. Podle jejích vlastních informací je cílem Evropského systému obchodování s emisemi (EU-ETS) pomoci státům splnit „kjótské“ cíle pro rok 2010 s využitím tržních nástrojů, které budou stimulovat firmy ke snížení emisí CO2. Kvóty by měly být logicky vázány na pokrok dané země při plnění kjótského protokolu. Nové členské státy EU své individuální závazky z Kjóta plní. Většina z nich se zavázala snížit do roku 2010 emise o 8%. Lotyšsko při současném tempu sníží emise do tohoto data o 46%, a to i bez zavádění dodatečných strategií snižování CO2.", "en": "The Environmental Bullying of New Europe RIGA -- Instead of helping all EU member states to meet their own Kyoto goals, the European Commission is shifting what should be a shared burden onto its newest members, which are already the most environmentally efficient in the European Union. In doing so, the Commission is rewarding inefficiency and reducing the effectiveness of its commitments to clean up the environment. The Commission’s decision on Latvia’s National Allocation Plan (NAP) for 2008-2012 left only 55% of the CO2 emissions that Latvia requested. Similarly, Estonia and Lithuania received only 52-53% of their requested quotas. Serious cuts were also made to other new EU members’ quotas, prompting Poland, the Czech Republic, and Slovakia, as well as Latvia, to launch legal challenges. Yet almost all of the old EU members received more than 90% of the requested quotas. What is going on here? The Commission’s approach is misguided. According to its own information, the aim of the European Union Emissions Trading Scheme (EU-ETS) is to help countries meet their 2010 Kyoto targets by using market instruments to encourage companies to reduce their CO2 emissions. Logically, quotas should be linked to each member’s progress in complying with the Kyoto Protocol. New EU member states are meeting their individual Kyoto commitments. Most are committed to reducing emissions by 8% by 2010. Latvia is already projected to lower its emissions by 46% by that date, even without implementing any additional CO2 reduction policies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nepostradatelné a trvalé spojenectví V několika posledních letech mnozí odborníci a komentátoři prohlásili, že Atlantická aliance se rozpadne nebo že se stane bezvýznamnou. Jako někdejší velvyslanec při Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) můžu ze zkušenosti říct, že takovéto temné předpovědi nejsou ničím novým. Jako současný americký ministr obrany zase vím, že transatlantické partnerství je stejně podstatné, jako bylo vždy. Uvažme dějinné události, k nimž došlo za poslední rok, a úlohu, již sehrály Spojené státy a Evropa. NATO se rozrostlo o sedm nových členů – státy toužící významným způsobem k Alianci přispět. V Afghánistánu si osm milionů voličů, z nichž 40% tvořily ženy, po 5000 letech vybralo svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta. Demokraticky zvolený předseda palestinské samosprávy přináší naději na novou mírovou šanci. Na Ukrajině obyčejní občané prokázali hloubku své oddanosti svobodným a spravedlivým volbám. V Iráku se někdejší vazalové Saddáma Husajna postavili výhrůžkám a poprvé hlasovali s volebními lístky, které dávaly na výběr ze 70 politických stran, nikoliv jen jednu jedinou. Po celé zemi se voliči scházeli o berlích a na povozech, ač míjeli plakáty, které jim vyhrožovaly: „Jdi volit a zemřeš.“ Je to tvrdá rána extremistům, jejichž ideologii voliči tak jasně odmítli. Ohledně Iráku sice došlo ke sporům, avšak takové potíže nejsou mezi letitými přáteli ničím novým. Vzpomeňme jen na několik roztržek, které v uplynulých desetiletích vznikly mezi spojenci sdruženými v NATO. V 60. letech se Francie rozhodla vymanit se z integrovaného velení NATO a vyzvala alianční jednotky, aby opustily její území. Osmdesátá léta poznamenala hluboká neshoda a spor ohledně rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana rozmístit v Evropě rakety středního doletu. Ostatně, coby velvyslanec při NATO jsem v 70. letech musel letět zpět do USA, abych v Kongresu vystoupil proti legislativě nařizující stažení amerických sil z Evropy vprostřed studené války. Naše Atlantická aliance během let několikrát plula po rozbouřených mořích, ale vždy jsme dokázali vyřešit i ty největší potíže. Za to vděčíme tomu, jak mnoho nás spojuje: společné hodnoty, sdílené dějiny a neutuchající víra v demokracii. Dnes máme i společného nepřítele.", "en": "A Vital and Enduring Alliance In recent years, many experts and commentators have said that the Atlantic Alliance would crumble or become irrelevant. As a former ambassador to the North Atlantic Treaty Organization (NATO), I can say from experience that such dire predictions are nothing new. As America’s current Secretary of Defense, it is clear to me that the transatlantic partnership is as relevant and essential as ever. Consider the historic events that have taken place in the past year and the role played by the United States and Europe. NATO added seven new members – nations eager to contribute to the Alliance in powerful ways. In Afghanistan, eight million voters, 40% of them women, chose their first democratically elected President in 5,000 years. In the Palestinian Authority, a democratically elected president offers the hope of a new chance for peace. In Ukraine, ordinary citizens demonstrated the depth of their commitment to free and fair elections. In Iraq, Saddam Hussein’s former subjects braved threats and voted for the first time with ballots that offered a choice of 70 political parties, rather than only one. Across the country, voters arrived on crutches and in donkey carts, passing by posters that threatened: “You vote, you die.” What a damaging blow to the extremists, whose ideology the voters so clearly rejected. While there have been differences over Iraq, such issues among longtime friends are not new. Consider just a few of the divisions that have come up among NATO allies over the past decades. In the 1960’s, France decided to pull out of the NATO integrated command and asked NATO forces to leave its territory. In the 1980’s there was profound disagreement and controversy over President Ronald Reagan’s decision to deploy medium-range missiles in Europe. In fact, as NATO Ambassador in the 1970’s, I had to fly back to testify against legislation in the US Congress to withdraw America’s forces from Europe in the middle of the Cold War. Our Atlantic Alliance has navigated through some choppy seas over the years, but we have always been able to resolve the toughest issues. That is because there is so much that unites us: common values, shared histories, and an abiding faith in democracy. Today, we also share a common enemy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Systémy klientských služeb a řízení transakcí budou napříště častěji dostávat více podnětů od zákazníků, takže koncepce produktů se bude formovat interaktivně. Současná strategie ve finančním sektoru vyvolává nadměrný konkurenční boj skrze zvyšování tržního podílu na úkor konkurence a kvůli krátkodobým ziskům často narušuje důvěru zákazníků. V dřívějších obdobích však finanční sektor předvedl, že dokáže fungovat jako veřejný statek a zajišťovat věrohodné a efektivní služby. Vítězné finanční dodavatelské řetězce zítřka budou probouzet důvěru, že většině klientů nabízejí bezpečné, stabilní a efektivní služby. Inovace minulého století se zaměřovaly na procesy, produkty a služby. Dnes finanční sektor potřebuje inovace vyšší třídy, jež zahrnou obchodní modely, strategie a manažerské přístupy, které obnoví důvěru ve finančnictví. Právě tak jako Steve Jobs s firmou Apple transformoval počítačový průmysl pomocí stylových produktů a mimořádně spolehlivých, uživatelsky přívětivých a „cool“ služeb, finanční instituce budou muset zavést nové hodnotové řetězce, které si adaptací na sílící potřeby nových trhů vybudují důvěru. S přihlédnutím k tak hlubokým změnám je potřeba, aby finanční lídři přemýšleli, jak ve finančnictví připravit nový dodavatelský řetězec – „trhák“ v Jobsově stylu pro naše stále ještě mladé století.", "en": "In the future, client-service and transaction-management systems will receive more input from customers more frequently, so that product design is shaped interactively. The current strategy in the financial sector drives excessive competition by increasing market share at rivals’ expense, often breaking trust with customers for the sake of short-term gains. Yet the financial sector has, in previous eras, proven that it can operate as a public good by providing trustworthy, efficient services. The winning financial supply chains of the future will instill confidence that they offer safe, stable, and efficient services to the most clients. Innovation in the last century focused on processes, products, and services. Today, the financial sector needs innovation of a higher order, involving business models, strategy, and management approaches that restore trust in finance. Just as Steve Jobs of Apple transformed the computer industry through lifestyle products and highly reliable, user-friendly, and “cool” services, financial institutions will have to introduce new value chains that create confidence by adapting to the growing needs of new markets. Given such profound changes, financial leaders should think about how to orchestrate a new financial supply chain – the “killer app” for our still new century."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We've had to overcome challenges like keeping the weight below the light sport limit that I talked about, figuring out how to politely respond when a regulator tells you, \"But that won't fit through a toll booth with the wings extended -- (Laughter) to all of the other associated durability and engineering issues that we talked about on the ground. Still, if everything goes to our satisfaction with the testing and construction of the two production prototypes that we're working on right now, those first deliveries to the, about a hundred, people who have reserved an airplane at this point should begin at the end of next year. The Transition will cost in line with other small airplanes. And I'm certainly not out to replace your Chevy, but I do think that the Transition should be your next airplane. Here's why. While nearly all of the commercial air travel in the world goes through a relatively small number of large hub airports, there is a huge underutilized resource out there. There are thousands of local airstrips that don't see nearly as many aircraft operations a day as they could. On average, there's one within 20 to 30 miles of wherever you are in the United States. The Transition gives you a safer, more convenient and more fun way of using this resource. For those of you who aren't yet pilots, there's four main reasons why those of us who are don't fly as much as we'd like to: the weather, primarily, cost, long door-to-door travel time and mobility at your destination.", "cs": "Museli jsme překonat překážky jako je dodržení hmotnosti pro kategorii sportovních letadel, o čem jsem mluvila, vyřešit, jak zdvořile odpovědět, když nám úředník řekne: „Ale tohle s roztaženými křídly neprojede mýtnou branou\" -- (Smích) až po všechny ty pevnostní překážky spojené s konstrukcí, jak jsme se o tom zmínila v souvislosti s jízdou po zemi. Takže pokud půjde všechno k naší spokojenosti, ať už v případě zkoušek nebo konstrukce obou našich prototypů, na kterých v současnosti pracujeme, první dodávky přibližně stovce zákazníků, kteří si letadlo dosud rezervovali, by mohly začít koncem příštího roku. Transition bude stát stejně jako ostatní malá letadla. Rozhodně si nemyslím, že by nahradil váš Chevrolet, ale myslím si, že by Transition mohl být vaším příštím letadlem. Tady je důvod. Zatímco téměř všechna komerční letecká přeprava ve světě funguje prostřednictvím relativně malého množství uzlových letišť, je tu ohromné množství nevyužitých menších letišť. Existují tisíce regionálních letištních ploch, které zdaleka nedosahují denních pohybů, kterých by mohly. Průměrně je jedna taková plocha každých 30 až 50 km, ať už jste ve Spojených státech kdekoli. Transition vám nabízí bezpečnější, pohodlnější a zábavnější způsob, jak tyto možnosti využít. Pro ty z vás, kdo zatím nejsou piloty, existují čtyři hlavní důvody, proč my, kdo piloty jsme, nelétáme tak často, jako bychom chtěli: počasí, to v prvé řadě, náklady, dlouhá cesta z domu na letiště a zpět, a omezená mobilita v cíli cesty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak si získat ty, kdo tratí na globalizaci Mnozí lidé na obou stranách Atlantiku pohlížejí na ekonomickou globalizaci jako na hrozbu pro osoby s podprůměrnými příjmy. Podle nedávného průzkumu německého Marshallova fondu upřednostňuje většina lidí ve Francii, Německu a Spojených státech zachování stávajících obchodních bariér, i když to brání hospodářskému růstu. Je zřejmé, že ani značný čistý přínos plynoucí z globální ekonomické integrace nedokáže přesvědčit ty, kdo přišli o práci, a také mnoho dalších lidí, kteří se cítí ohroženi. Nedávno zřízený Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) reaguje na tento problém na úrovni celé EU. Může v členských zemích vynaložit až 500 milionů eur ročně na zaměstnance propuštěné v důsledku globálního obchodu. Sdílení výhod globalizace s těmi, kdo na ní tratí, je však tradičně pokládáno za zodpovědnost jednotlivých států. Například americká Obchodní regulační pomoc, kterou v roce 1962 zavedla Kennedyho administrativa a jež se stala inspirací pro EGF, je ryze národním programem. Je tedy zapojení EU skutečně oprávněné? Ekonomické zdůvodnění evropského globalizačního fondu zní tak, že obchodní politika byla povýšena na celoevropskou úroveň, přičemž členské státy unie mají i nadále schopnost blokovat rozhodnutí. Vezměme si hypotetický příklad plné obchodní liberalizace v textilním průmyslu, která by měla značně asymetrické dopady například při porovnání mezi Švédskem, kde textilní průmysl prakticky neexistuje, a Portugalskem, kde je naopak velmi významný. Švédsko by mělo z takového opatření zřejmý prospěch, zatímco Portugalsko by bylo vzhledem k velkému počtu propuštěných textilních zaměstnanců tvrdě zasaženo. Negativní dopad takového propouštění pro nadbytečnost je závažný. Statistiky OECD ukazují, že 40 až 50% propuštěných zaměstnanců ve výrobní sféře v evropské patnáctce zůstává 24 měsíců po propuštění bez zaměstnání. Přibližně 30% jich pak pracuje na místě s nižší mzdou, než jakou pobírali v předchozím zaměstnání. Pouze asi jedna čtvrtina získá novou práci se stejnou či vyšší mzdou než v původním zaměstnání (viz tabulka). Zaměstnanci ve výrobní sféře v evropské patnáctce 24 měsíců po propuštění Zdroj: OECD Prostřednictvím EGF by část nákladů na pomoc propuštěným textilním zaměstnancům nesly všechny členské země EU, díky čemuž by se širší liberalizace obchodu stala pravděpodobnější. Třebaže by například Švédsko bylo čistým přispěvatelem do EGF, díky tomuto systému jako celku by zároveň mohlo být čistým příjemcem. Podobného odblokování obchodu by v zásadě mohla dosáhnout také síť bilaterálních transferových úmluv.", "en": "Winning Over Globalization’s Losers On both sides of the Atlantic, many view economic globalization as a threat to below-average earners. According to a recent poll by the German Marshall Fund, majorities in France, Germany, and the United States favor maintaining existing trade barriers, even if doing so hampers economic growth. Clearly, the large net gains from global economic integration are not enough to convince those who have lost their jobs and the many others who feel at risk. The recently established European Globalization Adjustment Fund (EGF) is an EU-wide response to this challenge. The EGF can spend up to €500 million annually in EU member states on workers affected by trade-induced layoffs. But sharing the benefits of globalization with the losers is traditionally regarded as a national responsibility. For example, the inspiration for the EGF, America’s Trade Adjustment Assistance, introduced by the Kennedy administration in 1962, is a purely national scheme. Is EU involvement really justified? The economic case for a European globalization fund is that trade policy has been delegated to the European level, while Union members retain control rights to block decisions. Consider the hypothetical example of full trade liberalization in textiles, which would have greatly asymmetric effects between, say, Sweden, with hardly any textile industry, and Portugal, with a substantial one. Sweden would be a clear beneficiary while Portugal would be hit hard, owing to the large number of displaced textile workers. The negative impact of such redundancies is serious. OECD statistics show that 40% to 50% of displaced manufacturing workers in the EU15 remain without a job 24 months after becoming unemployed. Around 30% work in a job that pays less than the previous one. Only around one-quarter are re-employed with a wage at or above the previous level (see chart). Manufacturing Workers 24 Months after Layoff in the EU15 Source : OECD Through the EGF, part of the cost of helping displaced textile workers would be borne by all EU countries, thereby making wider trade liberalization a more likely prospect. Although Sweden, for example, would be a net contributor to the EGF, it might well be a net beneficiary of the arrangement as a whole. In principle, a web of bilateral transfer arrangements could achieve such an unblocking of trade."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Firma sponzoruje i pořad „Planeta v ohrožení“ vysílaný na CNN, který pomáhá burcovat veřejnost k výzvám k akci. Klíčový závěr zní tak, že mnoho zelených technologií není cenově efektivní, alespoň ne zatím. Kdyby byly, nebylo by potřeba je dotovat. Na tento argument se obvykle odpovídá, že se zelené technologie jeví jako dražší pouze proto, že cena fosilních paliv neodráží jejich klimatické náklady. Jistou logiku to má. Vzhledem k tomu, že fosilní paliva přispívají ke globálnímu oteplování, navrhuje standardní ekonomická teorie, abychom je zdaňovali podle kumulativních negativních vlivů. To by však neefektivitu většiny zelených technologií příliš nezměnilo. Nejobsáhlejší ekonomická metastudie ukazuje, že celkové budoucí klimatické dopady opodstatňují daň ve výši 0,012 eura na litr benzinu. To je pakatel ve srovnání se spotřební daní, kterou už řada evropských zemí vybírá, a je to mnohem méně než v evropském obchodním systému. Přesto se tvrdí, že mnohem vyšší daně a dotace jsou nejlepším způsobem, jak posílit výzkum a vývoj nových a levnějších obnovitelných zdrojů energie. Není to pravda. Během masivních investic spojených s kjótským protokolem se investice účastnických zemí do výzkumu a vývoje, vyjádřené jako procento HDP, nezvýšily, nýbrž snížily . Je dosti zřejmé, že pokud mohutně investujete do neefektivních solárních panelů, půjde většina vašich peněz na nákup panelů samotných a jen velmi malé procento poputuje na výzkum a vývoj. Přejete-li si více výzkumu a vývoje, měli byste investovat přímo do něj. A konečně se často tvrdí, že vysoké zdanění CO2 a dotace zelených technologií jsou skutečně prospěšné, přičemž jako příklad se znovu mnohdy uvádí Dánsko. Tato země, říkají zastánci zmíněného argumentu, udržuje své emise CO2 na setrvalé úrovni, a přesto dosáhla od roku 1981 sedmdesátiprocentního růstu. Nemohla však země vzrůst ještě více, kdyby nebyla omezila emise CO2? Emise USA se ve stejném období zvýšily o 29%, avšak jejich HDP vzrostlo o 39% více než HDP Dánska, z čehož vyplývá jednoduchá pravda: omezování CO2 a dotace neznamenají nutně žádný růst, ale pravděpodobně znamenají pomalejší růst. Nově zvolený prezident Obama se dnes setkává s bezpočtem lidí, kteří tvrdí, že dotace do obnovitelné energie a zdanění CO2 jsou skvělé metody boje s globálním oteplováním a že tvoří základ nové, zelené ekonomiky.", "en": "The company sponsors the “Planet in Peril” show on CNN, which helps galvanize public pressure for action. The crucial point is that many green technologies are not cost-effective, at least not yet. If they were, we wouldn’t need to subsidize them. The standard reply is that green technologies seem more expensive only because the price of fossil fuels does not reflect their climate costs. That makes some sense. Given that fossil fuels contribute to global warming, standard economic theory suggests we should tax them according to their cumulative negative effects. But this would make little difference to the inefficiency of most green technologies. The most comprehensive economic meta-study shows that total future climate impacts justify a tax of €0.012 per liter of petrol ($0.06 per gallon in the US.) This is dwarfed by the tax that many European countries already impose, and it is much less than in the European trading system. Yet it is argued that much higher taxes and subsidies are the best way to increase research and development in new, cheaper renewable energy sources. This is untrue. During the massive investment associated with the Kyoto treaty, the participating countries’ investment in R&D as a percentage of GDP has declined , not increased. It is rather obvious that if you invest massively in inefficient solar panels, most of your money will go to buy the physical panels, whereas only a very small part will go to R&D. If you want more R&D, you should spend your money directly on R&D. This could tackle global warming in the longer run. Finally, it is often claimed that high CO2 taxes and subsidies for green technology will actually do good, and again Denmark is often taken as an example. After all, it is argued, Denmark has kept its CO2 emissions flat while enjoying 70% economic growth since 1981. But could it have grown more if it had not restricted CO2 emissions? During the same period, US emissions grew 29%, but its GDP grew 39% more than Denmark’s, indicating a simple truth: CO2 cuts and subsidies don’t necessarily mean no growth, but they probably do mean slower growth. President-elect Obama is now facing countless people who claim that subsidies for renewable energy and CO2 taxes are great ways to tackle global warming and forge a new green economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravda, evropská dělnická třída, nemluvě o ženách, před 200 lety neměla volební právo. Ale i během nejbezcitnějších fází západního kapitalismu se občanská společnost v Evropě a USA skládala z rozsáhlé sítě organizací nezávislých na státu – církví, klubů, stran, společností a sdružení, do nichž měly přístup všechny společenské třídy. V Číně naproti tomu jednotlivci sice od zániku maoismu získali zpět mnohé osobní svobody, ale volně organizovat nemohou nic, nad čímž by neměla dohled komunistická strana. Navzdory ideologickému krachu komunismu se v tomto ohledu Čína nezměnila. Čínský model se někdy popisuje tradičními pojmy, jako by moderní čínská politika byla aktualizovanou verzí konfucianismu. Avšak společnost, kde se honba elit za penězi klade nad všechna ostatní lidská snažení, je na hony vzdálena každé formě konfucianismu, která kdy mohla v minulosti existovat. Není však snadné se přít s úspěchem. Jestliže rostoucí bohatství Číny něco pohřbilo, pak tedy útěšnou představu, že kapitalismus a růst prosperující buržoazie nevyhnutelně povedou k liberální demokracii. Je to naopak právě střední třída, uplacená sliby navždy rostoucích hmotných zisků, kdo doufá, že se jí zdaří současný politický řád zachovat. Jde sice snad o faustovský obchod – blahobyt za politickou poslušnost –, ale zatím to funguje. Čínský model se nezamlouvá jen novým elitám v pobřežních oblastech země, ale má i globální přitažlivost.", "en": "True, the European working class, not to mention women, did not have voting rights 200 years ago. But even during the most ruthless phases of Western capitalism, civil society in Europe and the US was made up of a huge network of organizations independent of the state – churches, clubs, parties, societies, and associations that were available to all social classes. In China, by contrast, while individuals have regained many personal freedoms since the death of Maoism, they are not free to organize anything that is not controlled by the Communist Party. Despite communism’s ideological bankruptcy, China has not changed in this regard. The China Model is sometimes described in traditional terms, as though modern Chinese politics were an updated version of Confucianism. But a society where the elite’s pursuit of money is elevated above all other human endeavors is a far cry from any kind of Confucianism that may have existed in the past. Still, it’s hard to argue with success. If anything has been laid to rest by China’s rising wealth, it is the comforting idea that capitalism, and the growth of a prosperous bourgeoisie, will inevitably lead to liberal democracy. On the contrary, it is precisely the middle class, bought off by promises of ever-greater material gains, that hopes to conserve the current political order. It may be a Faustian bargain – prosperity in exchange for political obedience – but so far it has worked. The China Model is attractive not only to the country’s new coastal elites, but has global appeal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There'll be huge professional arguments as well. Because the professionals, over here in these closed organizations -- they might be academics; they might be programmers; they might be doctors; they might be journalists -- my former profession -- say, \"No, no -- you can't trust these people over here.\" When I started in journalism -- Financial Times, 20 years ago -- it was very, very exciting to see someone reading the newspaper. And you'd kind of look over their shoulder on the Tube to see if they were reading your article. Usually they were reading the share prices, and the bit of the paper with your article on was on the floor, or something like that, and you know, \"For heaven's sake, what are they doing! They're not reading my brilliant article!\" And we allowed users, readers, two places where they could contribute to the paper: the letters page, where they could write a letter in, and we would condescend to them, cut it in half, and print it three days later. Or the op-ed page, where if they knew the editor -- had been to school with him, slept with his wife -- they could write an article for the op-ed page. Those were the two places. Shock, horror: now, the readers want to be writers and publishers. That's not their role; they're supposed to read what we write.", "cs": "Bude zde i mnoho odborných názorů proti. Protože odborníci, ti v těch uzavřených organizacích -- ať už akademici, programátoři, doktoři či novináři -- což je má bývalá profese -- řeknou: \"Ne -- těm lidem nemůžete věřit.\" Když jsem začal s novinařinou před 20 lety ve Financial Times, bylo velmi čarovné vidět někoho číst noviny. A chtěli jste se mu podívat přes rameno, abyste viděli, zda si čte váš článek. Obyčejně si četli ceny akcií a ten kus papíru s vaším článkem ležel na podlaze nebo něco takového, a říkáte si \"Pro pána, co to dělají! Oni si nečtou můj skvělý článek!\" A dali jsme uživatelům, tedy čtenářům, dvě místa, kam mohli přispět do novin: dopisy od čtenářů, kdy nám mohli poslat dopis, a my jsme se pak uráčili některé přijmout, zkrácené na půlku a otiskli o tři dny později. Nebo stránka s komentáři, když jste znali redaktora -- chodili jste s ním do školy, spali s jeho ženou -- mohli jste napsat článek na tuto stránku. Tohle byla dvě místa. Šok, horor: dneska chtějí být čtenáři zároveň spisovatelé a vydavatelé. To přece není jejich role -- mají přece číst, co napíšeme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová vlna blízkovýchodního mediálního útisku SYDNEY – Od roku 2018 se Blízkým východem šíří velké protivládní protesty, které se někdy označují jako „arabské jaro 2.0“. Demonstranti ostře odsuzují korupci, sektářství a ekonomickou stagnaci. Podobně jako arabským povstáním před deseti lety se i těmto protestům podařilo dosáhnout odstoupení klíčových představitelů – v Libanonu, Iráku a Jordánsku rezignovali premiéři a v Súdánu a Alžírsku byli svrženi dlouholetí diktátoři. V roce 2011 protesty po nuceném odstoupení vedoucích představitelů utichly. Tentokrát ovšem pokračují, a podtrhují tak krizi vládnutí a občanské společnosti v regionu, kterou nelze dostatečně řešit pouhou výměnou hlavy na nefunkčním politickém těle. Vládní jednotky a s nimi spojené ozbrojené složky v Iráku a Libanonu se pokusily rozdrtit protesty násilím a zastrašováním, avšak demonstranti se nenechali odradit. V důsledku toho se státní orgány v těchto zemích rozhodly následovat příkladu autoritativnějších vlád v regionu, například v Egyptě a Saúdské Arábii. Oběma zmíněným vládám se daří úspěšněji umlčovat aktivní disent – alespoň prozatím – agresivním potlačováním médií a manipulací s informacemi v kombinaci s násilnými represemi a zatýkáním. Z pohledu nejvyšších představitelů těchto zemí byly viníky protestů, jež v roce 2011 otřásly arabským světem, příliš tolerantní média a informační prostředí. Například v Egyptě vede prezident Abd al-Fattáh as-Sísí válku proti veškerým faktům či analýzám, které byť jen vzdáleně odporují zájmům jeho režimu, a úspěšně ovládá média prostřednictvím rozsáhlých ústavních a legislativních změn. Egyptská vláda umožnila zatýkání schválením drastických mediálních zákonů, jež kriminalizují šíření „falešných zpráv“ (rozuměj takového zpravodajství, které je v rozporu s oficiálními vládními stanovisky). Zároveň se diskutuje o návrhu zákona, jež by kriminalizoval šíření „drbů“, přičemž obsah toho, co si lidé mezi sebou šuškají, by posuzoval státní úřad podléhající vládě. Listopadová razie v redakci Mada Masr, posledního velkého nezávislého média v Egyptě, představuje jen jeden příklad rozsáhlého útoku na sdělovací prostředky v zemi. Členové bezpečnostních složek zatkli tři novináře na základě tvrzení, že deník Mada Masr šířil falešné informace a měl vazby na Muslimské bratrstvo (které vláda pokládá za teroristickou organizaci). Ve skutečnosti však vláda provedla razii proto, aby zdiskreditovala redakci po otištění nelichotivého článku o Sísího synovi Mahmúdovi. V tomto případě byli zadržení novináři propuštěni, avšak mnozí jiní takové štěstí nemají.", "en": "The New Wave of Middle-East Media Repression SYDNEY – Since 2018, large antigovernment protests – what some term the Arab Spring 2.0 – have reverberated across the Middle East. Protesters decry corruption, sectarianism, and economic stagnation. Like the Arab uprisings a decade ago, these protests have successfully unseated key leaders – prime ministers have resigned in Lebanon, Iraq, and Jordan, and long-term dictators were toppled in Sudan and Algeria. In 2011, protests died down after leaders were forced out. But this time, they have continued, highlighting the region’s crisis of governance and citizenship, which cannot adequately be addressed by rotating the head on a dysfunctional body politic. Government forces and associated militias in Iraq and Lebanon have attempted to quash protests through violence and intimidation, but protesters have remained undeterred. As a result, the authorities in these countries have turned to the example of the region’s more authoritarian governments, like Egypt and Saudi Arabia. Both have managed to quell active dissent more successfully – at least for the time being – through aggressive media suppression and information manipulation, in addition to violent repression and arrests. For these countries’ leaders, the permissive media and information environment was responsible for the protests that rocked the Arab world in 2011. In Egypt, for example, President Abdel Fattah al-Sisi has been waging war on any fact or analysis that runs remotely counter to his regime’s interests, and he is successfully controlling the media through comprehensive constitutional and legislative changes. The Egyptian government has facilitated arrests with sweeping media laws that criminalize the dissemination of “false news” (meaning coverage that contradicts official government statements). There is also draft legislation under discussion that would criminalize the spread of rumors, with a cabinet-supervised body responsible for parsing what people whisper among themselves. Last November’s raid on the offices of Mada Masr, Egypt’s last remaining major independent media outlet, is but one example of the country’s comprehensive assault on the media. Security officials arrested three journalists, claiming that Mada Masr had spread false information and had links to the Muslim Brotherhood (which the government considers a terrorist organization). In truth, the government conducted the raid to discredit Mada Masr after it published an unflattering article about Sisi’s son, Mahmoud. In this case, the detained journalists were released, but many have not been so lucky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zbytek Velké Británie (označovaný v současné britské debatě „RUK“), zahrnující Anglii, Wales a Severní Irsko, by podle něj rychle a efektivně se Skotskem dojednal podmínky nezávislosti a dohodl se na způsobu rozdělení britského veřejného dluhu a veřejných aktiv, včetně pobřežní ropy a plynu. Obě strany by ve svých požadavcích byly pragmatické a umírněné. Současně by EU ihned souhlasila s pokračujícím členstvím Skotska, poněvadž to se už dnes řídí všemi požadovanými zákony a standardy demokracie. Rovněž NATO by okamžitě souhlasilo se setrváním Skotska v alianci (přestože slib Skotské národní strany, že uzavře americké a britské základny jaderných ponorek, by představoval komplikaci, již by bylo třeba překonat). Skotsko a RUK by mohly souhlasit, že si Skotsko dočasně ponechá britskou libru a časem přejde na novou skotskou libru nebo na euro. Uzavřou-li se taková měnová ujednání transparentně a v duchu spolupráce, mohla by projít hladce a bez finančních otřesů. Pokud ale RUK, EU a NATO na schválení nezávislosti v referendu zareagují mstivě, ať už ve snaze dát Skotsku za vyučenou nebo odradit další (například Katalánsko), situace by se mohla vyvíjet velmi ošklivě a vyjít velice draho. Předpokládejme, že nově nezávislé Skotsko bude vyloučeno z EU a NATO a bude mu řečeno, že v nadcházejících letech se členem nestane. Při vývoji podle takového scénáře by skutečně mohla propuknout finanční panika a Skotsko i RUK by ekonomicky utrpěly. Klíčové je, že jak draho rozdělení vyjde, je věcí volby, nikoliv nevyhnutelnosti. Záviselo by zejména na tom, jak na kladný výsledek referenda zareagují RUK, EU a NATO a jak umírněné by bylo nově nezávislé Skotsko ve svých vyjednávacích postojích. Pokud převáží chladné hlavy, daň za skotskou nezávislost by mohla být poměrně nízká. Rizika národního separatismu jsou mnohem větší v místech bez zastřešujících subjektů jako EU a NATO, které by držely na uzdě poměry mezi nástupnickými státy. Za takových okolností jednostranné nároky na nezávislost, proti nimž se staví národní vláda nebo nižší celek, často vedou ke zhroucení obchodu a finančnictví – a nejednou k otevřené válce, čehož jsme byli svědky při rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a naposledy Súdánu. V těchto případech po rozdělení skutečně následovaly hluboké ekonomické a politické krize, které v určitém smyslu přetrvávají.", "en": "The rest of the UK (called the “RUK” in the current debate), including England, Wales, and Northern Ireland, would quickly and efficiently negotiate the terms of independence with Scotland, agreeing how to share the UK’s public debt and public assets, including offshore oil and gas. Both sides would be pragmatic and moderate in their demands. At the same time, the EU would agree immediately to Scotland’s continued membership, given that Scotland already abides by all of the required laws and democratic standards. Similarly, NATO would agree immediately to keep Scotland in the Alliance (though the Scottish National Party’s pledge to close US and British nuclear-submarine bases would be a complication to be overcome). Both Scotland and the RUK might agree that Scotland would temporarily keep the British pound but would move to a new Scottish pound or the euro. If such monetary arrangements are transparent and cooperatively drawn, they could occur smoothly and without financial turmoil. But if the RUK, the EU, and NATO respond vindictively to a Yes vote – whether to teach Scotland a lesson or to deter others (such as Catalonia) – matters could become very ugly and very costly. Suppose that a newly independent Scotland is thrown out of the EU and NATO, and told that it will remain outside for years to come. In this scenario, a financial panic could indeed be provoked, and both Scotland and the RUK would suffer economically. The key point is that the costs of separation are a matter of choice, not of inevitability. They would depend mainly on how the RUK, the EU, and NATO decided to respond to a Yes vote, and how moderate a newly independent Scotland would be in its negotiating positions. If cool heads prevail, Scottish independence could proceed at a relatively low cost. The dangers of national secession are much greater in places without overarching entities like the EU and NATO to constrain the situation among the successor states. In such circumstances, unilateral claims of independence opposed by the national government or a sub-national unit often lead to a breakdown of trade and finance – and often to outright war, as we saw in the breakup of the Soviet Union, Yugoslavia, and most recently, Sudan. In those cases, separation was indeed followed by deep economic and political crises, which in some ways persist."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "From the data reviewed, it appears that ‘national drugsstrategies’ generally take evaluation to mean measuringimplementation — progress, achievements, even failures —and eventually making some judgment of it, rather thanevaluating the impact on the overall drug situation. This isan important conclusion. Most countries that have faced thedrug problem for many decades are now able (or willing)to put in place, through monitoring systems, a basis formeasuring the drugs phenomenon and the effects of theirefforts. Thus, drugs policies can be considered to be moreaccountable than ever before, which itself is an importantachievement. Experts and professionals warn that, in order to evaluate astrategy scientifically, the objectives must be spelled out in aclear, unambiguous, measurable way, distinguishing, butlinking, ‘general’ and ‘operational objectives’. Indeed,‘operational objectives’ must be seen as a way of firmingup ‘general objectives’. Performance indicators should thenbe set to measure the achievement of the objectives.Currently, only a few national drugs strategies can beincluded in this category. A few countries have gone further, announcing that, inaddition to the development of monitoring systems, they willconduct an evaluation of the implementation of the‘national drugs strategy’, by which they mean a scientificstudy to assess the worthiness or otherwise of all or part ofthe strategy. However, so far no signs of scientificevaluation of impact associated with overall national drugsstrategies are apparent.", "cs": "Odborníci a pracovníci voboru varují, že vědeckéhodnocení strategie vyžaduje stanovení jasných,jednoznačných a měřitelných cílů, které sice rozlišují, alezároveň i navzájem propojují obecné a operativní cíle. Naoperativní cíle je přitom nutno pohlížet jako na způsobdalšího podpoření obecných cílů. Kměření toho, jak jecílů dosahováno, je třeba stanovit výkonnostní ukazatele.Vsoučasné době lze do této kategorie zařadit pouzeněkolik málo národních protidrogových strategií. Na základě zkoumaných údajů se zdá, že se vnárodníchprotidrogových strategiích hodnocení obecně chápe spíšejako měření stupně realizace – pokroku, výsledkůadokonce i neúspěchů – zněhož se posléze vyvodínějaké závěry, než jako měření dopadu na celkovousituaci voblasti drog. To je důležitý závěr. Většina zemí,které po mnoho desítek let čelily problémům sdrogami,jsou nyní schopny (nebo ochotny) vytvořit prostřednictvímmonitorovacích systémů základ pro měření drogovéhofenoménu a účinků svého úsilí. Takto lze protidrogovépolitice přisoudit větší odpovědnost než kdykoli předtím,což je samo o sobě významný úspěch. Jen málo zemí šlo ještě dále a oznámilo, že vedlevytváření monitorovacích systémů budou rovněž hodnotituplatňování národní protidrogové politiky, čímž mínízpracování vědecké studie o posouzení hodnoty a smyslucelé strategie nebo její části. Až doposud se všakneobjevily žádné známky vědeckého hodnocení dopadůnárodních protidrogových strategií jako celku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is a winner-take-all scenario. To be six months ahead of the competition here is to be 500,000 years ahead, at a minimum. So it seems that even mere rumors of this kind of breakthrough could cause our species to go berserk. Now, one of the most frightening things, in my view, at this moment, are the kinds of things that AI researchers say when they want to be reassuring. And the most common reason we're told not to worry is time. This is all a long way off, don't you know. This is probably 50 or 100 years away. One researcher has said, \"Worrying about AI safety is like worrying about overpopulation on Mars.\" This is the Silicon Valley version of \"don't worry your pretty little head about it.\" (Laughter) No one seems to notice that referencing the time horizon is a total non sequitur. If intelligence is just a matter of information processing, and we continue to improve our machines, we will produce some form of superintelligence. And we have no idea how long it will take us to create the conditions to do that safely. Let me say that again. We have no idea how long it will take us to create the conditions to do that safely. And if you haven't noticed, 50 years is not what it used to be. This is 50 years in months. This is how long we've had the iPhone. This is how long \"The Simpsons\" has been on television.", "cs": "V této situaci by „vítěz bral vše“. Šestiměsíční náskok před konkurencí by znamenal náskok minimálně 500 000 let, Zdá se, že i pouhé fámy o průlomu v této oblasti by mohly náš druh dovést k nepříčetnosti. Myslím si, že jednou z nejděsivějších věcí je momentálně to, co vědci zabývající se vývojem umělé inteligence říkají, když nás chtějí uklidnit. Nejčastěji uváděným důvodem, proč se prý nemáme obávat, je čas. Všechno je to ještě daleko, nemyslíte? Přijde to až tak za 50 nebo 100 let. Jeden vědec řekl: „Bát se o bezpečnost umělé inteligence je stejné, jako bát se přelidnění Marsu.“ Pro Silicon Valley je to jen jiná verze: „Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“ (smích) Nikdo si nejspíš nevšímá toho, že odvolávat se na časový horizont je naprosto nelogické. Pokud inteligence spočívá pouze ve zpracování informací a pokud budeme dál zlepšovat své stroje, tak nějakou formu superinteligence vytvoříme. Ale nemáme ani ponětí, jak dlouho nám bude trvat, abychom ji vytvořili za bezpečných podmínek. Řeknu to ještě jednou. Nemáme ani ponětí, jak dlouho nám bude trvat, abychom ji vytvořili za bezpečných podmínek. A možná jste si nevšimli, že 50 let už není, co bývalo. Tohle je 50 let v měsících. Takhle dlouho máme iPhone. A takhle dlouho se vysílají Simpsonovi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Pánové,“ řekl se strašně tajuplným výrazem, „nezapomeňte nikdy na stránku 161!“ Zahloubáni do té stránky, nemohli si z toho ničeho vybrat. Že nějaká Marta, na té stránce, přistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nějakou roli a uvažovala hlasitě, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom se ještě objevil na té stránce nějaký Albert, který neustále se snažil mluvit žertovně, což vytrženo z neznámého děje, který před tím předcházel, zdálo se takovou hovadinou, že nadporučík Lukáš překousl vzteky špičku na cigarety. Nadporučík Lukáš během celé přednášky hejtmana Ságnera, která skončila takovým fiaskem, dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k čemuž nebylo třeba mnoho obzvláštních kombinací, neboť den před odjezdem hlásil Švejk nadporučíkovi Lukášovi: „Pane obrlajtnant, na batalióně jsou nějaký knížky pro pány lajtnanty. Vodnes jsem je z regimentskanclaje.“", "en": "\"Gentlemen,\" he said with a terribly mysterious expression on his face, \"whatever you do, don't forget page 161.\" They had pored over page 161, but could make nothing of it except that a lady named Martha approached a desk, from which she extracted the acting version of a play and in a loud voice expressed the view that the public must sympathize with the hero of it. Then on the same page appeared a gentleman called Albert, who kept trying to crack jokes which, detached from the earlier part of the story, appeared to be such drivel that Lieutenant Lukash, in his annoyance, bit through his cigarette holder. In the course of Captain Sagner's lecture, which had ended in such a fiasco, Lieutenant Lukash had been developing a certain ability as a detective. This was not unduly difficult, for on the day before they started, Schweik had announced to Lieutenant Lukash : \"There's some books for the officers, sir, up at battalion headquarters. I fetched them from the regimental office.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ony čtyři centy navíc na každý dolar jsou kryty v zásadě půjčováním ze zahraničí. Cizina horlivě nakupovala americké cenné papíry a americké podniky a domácnosti tento kapitál používaly na pokrytí svých vlastních investic a výdajů. Pokud by měly optimistické scénáře pokračování, vše by mohlo fungovat bezvadně. Začalo se však objevovat stále více negativních ekonomických signálů. A najednou přišly pochyby. Jejich kumulativní efekt by mohl dosavadní rozmach zpomalit či jej dokonce dovést k hospodářské recesi. První obava se dotýká akciového trhu. Investoři se chovají, jako by zisk měl dále růst závratným tempem. Zisky však v poslední době moc nespolupracují. Po předpovědi poklesu rentability akciový trh oslabil. Vidina snadného bohatství nedávných let se začala vzdalovat. Přestože však další pokles nelze vyloučit, panikaří zatím málokdo. Druhá obava se týká světové ekonomiky. Rostoucí ceny ropy se podepíší na snížení zisků firem a kupní síly domácností. Aby vyšší ceny ropy nevyvolaly inflaci, dojde možná ke zvýšení amerických úrokových sazeb. Celou situaci o to víc komplikuje současné násilí na Blízkém Východě. Třetí oblastí, kam směřují dnešní obavy, je budoucnost hospodářské politiky USA. O výsledcích prezidentských voleb můžeme v této chvíli nanejvýš spekulovat; každopádně je jisté, že v lednu převezme moc nová a naprosto neznámá administrativa. Návrhy George W. Bushe na masivní snížení daní jsou riskantní – sází totiž na velké rozpočtové přebytky, které se nemusejí objevit, a na to, že prudké snížení daní nevyvolá nárůst úrokových sazeb.", "en": "The extra four cents per dollar is paid for, in essence, by borrowing from abroad. Foreigners have been keen on buying US stocks and bonds, while American businesses and households used that capital to support their investment and spending. All of this will work out fine if the rosy scenarios continue. The problem is that many contrary economic signals are now appearing. Suddenly, doubts have arisen, and the cumulative effect of them could to turn a boom into slowdown, or even into recession. The first doubt is about the stock market. Euphoric investors acted as if profits would continue to grow at unprecedented rates. Recently, profits have not cooperated. As forecasts of profitability drooped, the stock market declined. The easy wealth of recent years has become less easy. Nobody is panicking yet, but nobody can rule out more declines. The second doubt concerns the world economy. Soaring oil prices will cut corporate profits and household purchasing power. Interest rates in the US might be raised to head off the inflationary effects of higher oil prices. Violence in the Middle East makes matters worse. The third doubt is about US economic management. While nobody can predict the outcome of the presidential election, we can be certain that a new, untested Administration will take over in January. George W. Bush’s proposals for a massive tax cut are risky – gambling on large future budget surpluses that might never appear, and gambling that a sharp tax cut won’t trigger a jump in interest rates."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Udusí zpřísněná politika Fedu rozvíjející se trhy? CAMBRIDGE – V situaci, kdy má Federální rezervní systém nakročeno k zahájení jednoho z nejdéle očekávaných a všeobecně předpovídaných období rostoucích krátkodobých úrokových sazeb ve Spojených státech, si mnozí lidé kladou otázku, jaký to bude mít dopad na rozvíjející se trhy. Tato otázka visí ve vzduchu přinejmenším od května 2013, kdy tehdejší šéf Fedu Ben Bernanke pronesl slavný výrok, že kvantitativní uvolňování bude ještě toho roku „utlumeno“, což způsobilo vzestup dlouhodobých úrokových sazeb v USA a podnítilo obrat kapitálových toků proudících na rozvíjející se trhy. Jak nám připomněla generální ředitelka MMF Christine Lagardeová, dnes panují obavy z opakování předešlých epizod, zejména z let 1982 a 1994, kdy zpřísnění politiky Fedu pomohlo urychlit finanční krize v rozvojových zemích. Pokud se Fed rozhodne zvýšit letos úrokové sazby, které rozvíjející se trhy jsou vůči obratu kapitálových toků nejzranitelnější? Není pochyb o tom, že rozvíjející se trhy jsou vysoce citlivé na podmínky na globálním trhu, mezi něž patří nejen změny krátkodobých úrokových sazeb v USA, ale i další finanční rizika, která měří například index volatility VIX. Zlaté žíly kapitálových toků, jež často vznikají v reakci na nízké úrokové sazby v USA a klidné globální finanční trhy, po obratu těchto podmínek náhle vysychají. Na závěr měnových krizí ve východní Asii i jinde koncem 90. let si vlády zemí s rozvíjejícími se trhy odnesly několik důležitých ponaučení. Pět reforem bylo obzvláště efektivních: flexibilnější devizové kurzy, větší pozice v zahraniční měně, méně procyklická fiskální politika, silnější běžné účty a nižší dluh denominovaný v dolarech či jiných zahraničních měnách. Mnohé, ale ne všechny rozvojové a rozvíjející se země podnikly kroky k prosazení této žádoucí politiky. Jejich volba byla vystavena zkoušce během globální finanční krize v letech 2008-2009. Státy, které takové reformy přijaly, byly v průměru méně zasažené. Ty, které to neučinily, zejména středněpříjmové státy ve střední Evropě a na okraji evropského kontinentu, byly většinou zasaženy nejtvrději. Zejména po roce 2001 překonalo mnoho rozvojových zemí svůj historický návyk využívat období kapitálového přílivu k financování velkých fiskálních deficitů a deficitů běžného účtu. V důsledku nižšího dluhu a zvýšených rezerv se během boomu v letech 2003-2007 zlepšila jejich úvěrová bonita. Do roku 2008 už měly tyto země natolik silnou pozici, aby mohly reagovat na finanční krizi umožněním větších rozpočtových schodků, které zmírnily pokles v roce 2009.", "en": "Will Fed Tightening Choke Emerging Markets? CAMBRIDGE – As the Federal Reserve moves closer to initiating one of the most long-awaited and widely predicted periods of rising short-term interest rates in the United States, many are asking how emerging markets will be affected. Indeed, the question has been asked at least since May 2013, when then-Fed Chairman Ben Bernanke famously announced that quantitative easing would be “tapered” later that year, causing long-term US interest rates to rise and prompting a reversal of capital flows to emerging markets. The fear, as IMF Managing Director Christine Lagarde has reminded us, is of a repeat of previous episodes, notably in 1982 and 1994, when the Fed’s policy tightening helped precipitate financial crises in developing countries. If the Fed decides to raise interest rates this year, which emerging markets are most vulnerable to a capital-flow reversal? There is no question that emerging markets are highly sensitive to global market conditions, including not only changes in short-term US interest rates, but also other financial risks, as measured, for example, by the volatility index VIX. Capital-flow bonanzas, often spurred by low US interest rates and calm global financial markets, end abruptly when these conditions reverse. By the end of the currency crises in East Asia and elsewhere in the late 1990s, emerging-market governments had learned some important lessons. Five reforms were particularly effective: more flexible exchange rates, larger foreign-currency holdings, less pro-cyclical fiscal policy, stronger current accounts, and less debt denominated in dollars or other foreign currencies. Many, but not all, developing and emerging-market countries took steps to implement these desirable policies. Their choice was put to the test during the 2008-2009 global financial crisis. Countries that had adopted such reforms were, on average, less adversely affected. Those that had not, particularly middle-income countries in Central Europe and the continent’s periphery, tended to be hit the hardest. In particular, after 2001, many developing countries overcame their historic pattern of using periods of capital inflows to finance large fiscal and current-account deficits. As a result of reduced debt and enhanced reserves, their creditworthiness improved during the 2003-2007 boom. By 2008, they were in a strong enough position to respond to the financial crisis by allowing larger budget deficits and thus mitigating the downturn in 2009."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řada těchto nových příznivců „zdraví podomácku“ se schází na takzvaných Quantified Self Meetups, kde někteří lidé předvádějí svůj software a jiní se ho učí nebo si porovnávají data s ostatními. Mezi přístroje, které používají, patří všechno možné – od krokoměrů a akcelerometrů monitorujících kroky a pohyb (od firem Nike, FitBit a dalších) přes monitory spánku (MyZeo), tepu a srdeční činnosti až po monitory glukózy (většinou pro diabetiky). Lidé také počítají svou spotřebu potravin. Stejně jako lze počítač využít ke správě vlastních financí podle určitého rozpočtu, lze ho využít ke „správě“ vlastního těla. Panuje naděje, že data člověku pomohou upravit jeho chování žádoucím směrem. Já osobně se už dnes chovám docela dobře: padesát minut denně plavu, pravidelně používám zubní nitě, rozumně jím a tak dále. Když však nyní používám spánkový monitor MyZeo (spím dobře!), všimla jsem si u sebe drobné změny chování, když jsem večer ve společnosti: někdy cítím větší motivaci odejít dříve, protože očekávám, že ráno dostanu body za spánek navíc! Je to drobnost, ale podobné změny se postupem času sečtou. Potenciálně ještě účinnější jsou společenské nástroje využívající takzvanou „herní dynamiku“. To znamená, že stejně jako můžete získat body za spolupráci s druhými u videoher typu World of Warcraft, můžete je získat za soupeření či spolupráci s přáteli v oblasti zdravého chování. Jsou to služby, kter�� mění zdraví v seriózní hru, kde mohou jiní lidé upevňovat vaši vůli.", "en": "Many of these new “homebrew health” people meet at so-called Quantified Self Meetups, where some people demonstrate their software and others come to learn or compare data with others. The tools they use include everything from pedometers/accelerometers that monitor footsteps and motion (from Nike, FitBit and others) to sleep monitors (MyZeo), pulse and heart monitors, and glucose monitors (mostly for diabetics). People also count and calculate their food consumption. Just as you can use your computer to manage your finances according to a budget, so can you use it to manage your body. The hope is that the data may help you to modify your behavior in the right direction. In my own case, I behave pretty well already: I swim for 50 minutes a day, I floss regularly, I eat sensibly, and so forth. But now that I use the MyZeo sleep monitor (I sleep fine!), I have noticed a marginal change in my own behavior when I am out at night. Sometimes, I am more motivated to leave early, anticipating extra sleep points in the morning! It is a small thing, but the kind of change that adds up over time. Potentially even more effective are social tools, using so-called “game dynamics.” That is, just as you can earn points by collaborating with others in video games like World of Warcraft, so can you earn points by competing or collaborating with your friends in healthy behavior. These are services that make health into a serious game where others can reinforce your willpower."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So with my students, ages six to 15, we've been dreaming of inventing a better way. So we've transformed our tiny Hong Kong classroom into a workshop. And so we started building this small workbench, with different heights, so even really short kids can participate. And let me tell you, kids with power tools are awesome and safe. Not really. And so, back to plastic. We collect this plastic and we grind it to the size we find it in the ocean, which is very small because it breaks down. And so this is how we work. I let the imaginations of my students run wild. And my job is to try to collect the best of each kid's idea and try to combine it into something that hopefully would work. And so we have agreed that instead of collecting plastic bits, we are going to collect only the data. So we're going to get an image of the plastic with a robot -- so robots, kids get very excited. And the next thing we do -- we do what we call \"rapid prototyping.\" We are so rapid at prototyping that the lunch is still in the lunchbox when we're hacking it. And we hack table lamps and webcams, into plumbing fixtures and we assemble that into a floating robot that will be slowly moving through water and through the plastic that we have there -- and this is the image that we get in the robot.", "cs": "S mými žáky ve věku od 6 do 15 jsme snili o tom, že vynalezneme lepší způsob. Nejdříve jsme si ze své malé třídy udělali dílnu. Postavili jsme si tenhle malý ponk, různě vysoký, aby se mohli zapojit i ti malí. Já tvrdím, že děti s elektrickým nářadím jsou úžasné. A v bezpečí. No, ne tak docela. Ale zpět k plastům. Sbíráme plasty a nadrtíme je na velikost, kterou běžně nacházíme v moři. To jsou velice malé kousky, plasty se lámou. A takto pracujeme. Dávám představivosti svých žáků úplnou volnost. Mým úkolem je vysbírat to nejlepší z nápadů, které mají, a zkombinovat to do něčeho, co by snad mohlo fungovat. Dohodli jsme se, že místo sbírání kousků plastu budeme sbírat pouze data. Budeme potřebovat snímek plastu, který pořídí robot – jak v tom je robot, děti jsou nadšené. Potom uděláme takříkajíc \"rychlé vzorkování\". Je tak rychlé, že někdy je v krabičce ještě svačina a už ji přepoužíváme. Montujeme dohromady stolní lampy a kamery a instalační trubky a postavíme z toho plovoucího robota, který se pomalu pohybuje vodou a brodí plasty, které v ní jsou - a takto je robot snímkuje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Spravedlnost dorazila i do Čadu N'DJAMENA, ČAD: ,,Kdyže to spravedlnost dorazila i do Čadu?\" zeptal se bývalý politický vězeň, když se skupinkou obětí mučení diskutoval o úmyslu trestně stíhat bývalého čadského diktátora Hissčna Habrého. Habré, který v letech 1982 až 1990 terorizoval tuto chudou zemi uprostřed Afriky, si teď spokojeně žije ve vile na senegalském pobřeží a užívá si čtrnácti milionů dolarů, které cestou do exilu údajně ukradl ze státní pokladny. Spravedlnost do Čadu ale opravdu dorazila. Objevila se zde v osobě belgického soudce, belgického prokurátora, čtyř urostlých policistů a soudního úředníka, kteří do prašné N'Djameny přijeli prošetřit obvinění vznesená proti Habrému u belgického soudu v souladu s tamním dlouhorukým zákonem pro boj proti zvěrstvům, který umožňuje soudní stíhání závažných zločinů proti lidskosti bez ohledu na to, kde se udály. Když čadský rozhlas odvysílal zprávu o příjezdu zástupců belgického soudu, začaly se bývalé oběti Habrého režimu stavět do fronty před soudní budovou. Chtěly vypovídat. Habré, za nímž kdysi stály Francie i Spojené státy, neboť jej měly za ochranný val proti libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu, dal do doby, než byl sesazen svým bývalým armádním velitelem, údajně zabít desítky tisíc svých skutečných i domnělých odpůrců. Na klíčových bezpečnostních postech nové vlády však dodnes sedí nemálo Habrého nejbrutálnějších nohsledů. Vyjít z davu a svědčit je proto stále velice nebezpečné. Soudcova návštěva - a vstřícnost čadské vlády - však, jak se zdá, dodala obětem odvahu.", "en": "Justice Comes to Chad N'DJAMENA, CHAD: \"Since when has justice come all the way to Chad?\" a former political prisoner asked as a group of torture victims discussed the idea of prosecuting the country's exiled ex-dictator Hissène Habré. Habré, who brutalized this impoverished country from 1982 to 1990, was then living safely in a seaside villa across the continent in Senegal, enjoying the $14 million he reportedly looted from the treasury on his way into exile. But justice did come to Chad. It came in the form of a young Belgian judge, a Brussels prosecutor, four strapping police officers, and a court clerk, who arrived in this dusty capital to investigate charges filed against Habré in a Belgian court pursuant to that country's long-arm anti-atrocity law, which permits prosecution of the worst human rights crimes no matter where they took place. When news of the group's arrival was announced on Chad's radio, former victims began to line up at the courthouse to tell their stories. Habré, once backed by the United States and France as a bulwark against Libya's Moammar Quadafi, allegedly killed tens of thousands of real and suspected opponents before he was deposed by his former army chief. Many of Habré's most brutal henchmen still occupy key security posts in the new administration, however, and coming forward remains a risky business. The judge's visit - and the Chad government's full cooperation - seemed to give the victims courage, however."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Hi. I am an architect. I am the only architect in the world making buildings out of paper like this cardboard tube, and this exhibition is the first one I did using paper tubes. 1986, much, much longer before people started talking about ecological issues and environmental issues, I just started testing the paper tube in order to use this as a building structure. It's very complicated to test the new material for the building, but this is much stronger than I expected, and also it's very easy to waterproof, and also, because it's industrial material, it's also possible to fireproof. Then I built the temporary structure, 1990. This is the first temporary building made out of paper. There are 330 tubes, diameter 55 [centimeters], there are only 12 tubes with a diameter of 120 centimeters, or four feet, wide. As you see it in the photo, inside is the toilet. In case you're finished with toilet paper, you can tear off the inside of the wall. (Laughter) So it's very useful. Year 2000, there was a big expo in Germany. I was asked to design the building, because the theme of the expo was environmental issues. So I was chosen to build the pavilion out of paper tubes, recyclable paper. My goal of the design is not when it's completed. My goal was when the building was demolished, because each country makes a lot of pavilions but after half a year, we create a lot of industrial waste, so my building has to be reused or recycled. After, the building was recycled. Then I was very lucky to win the competition to build the second Pompidou Center in France in the city of Metz. Because I was so poor, I wanted to rent an office in Paris, but I couldn't afford it, so I decided to bring my students to Paris to build our office on top of the Pompidou Center in Paris by ourselves. So we brought the paper tubes and the wooden joints to complete the 35-meter-long office. (Laughter) (Applause) Thank you. I had one big problem. Because we were part of the exhibition, even if my friend wanted to see me, they had to buy a ticket to see me. That was the problem.", "cs": "Ahoj. Já jsem architekt, jediný architekt na světě, který staví z papíru, jako je tahle papírová trubka. Tohle je první realizace, kde jsem použil papírové trubky, rok 1986. Mnohem dříve, než lidé začali mluvit o ekologii a životním prostředí. Začali jsme tehdy testovat papírové trubky pro konstrukci staveb. Takové testování je složité, ale ukázalo se, že jsou mnohem odolnější, než jsem očekával, a protože je to průmyslový materiál, mohou být i voděodolné a nehořlavé. Pak jsem postavil dočasnou stavbu v roce 1990. Je to první stavba z papíru. 330 trubek o průměru 55 cm a jenom 12 trubek a průměru 120 cm. Jak vidíte na obrázku, na záchodě, když vám dojde toaletní papír, můžete si ho odloupnout ze stěny, to je velmi užitečné. V roce 2000 bylo v Německu velké Expo. Byl jsem vybrán pro návrh budovy, a protože tématem Expa byly ekologické otázky, měl to být pavilón z papírových trubek, z recyklovatelného papíru. Můj design nesměřoval k dokončení budovy, ale až k jejímu odstranění, protože každá země má vlastní pavilon, takže po půl roce máte mnoho industriálního odpadu, proto moje stavba musí být znovu využitelná nebo recyklovatelná. To bylo cílem mého návrhu. Pak jsem měl velké štěstí, že jsem vyhrál soutěž s návrhem druhého Pompidou centra ve Francii, ve městě Metz. Protože jsem byl velmi chudý, chtěl jsem si pronajmout kancelář v Paříži, ale nemohl jsem si to dovolit. Tak jsem se rozhodl vzít do Paříže studenty, abychom postavili naší kancelář v Paříži sami nad Pompidou centrem. Přivezli jsme si papírové trubky a dřevěné spojnice, kancelář byla dlouhá 35 metrů, zůstali jsme tam 6 let a neplatili jsme žádný nájem. (Smích) (Potlesk) Měl jsem ale jeden velký problém. Protože jsme byli součástí výstavy, i když mě chtěl navštívit přítel, musel si koupit lístek, aby mě mohl navštívit, to byl problém."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V podstatě probíhá otevřená válka.“ Další aktivisté antify se nechali slyšet, že není neetické použít násilí k zastavení bílých nacionalistů, poněvadž ti už rozněcováním nenávisti vůči menšinám zapříčinili násilné útoky na jednotlivé členy těchto skupin. Reportéři New York Times hovořili také s antirasistickými aktivisty, kteří násilí odmítají. Řídí se přitom vzorem striktně nenásilných forem občanské neposlušnosti, které byly pod vedením Martina Luthera Kinga úspěšně použity během boje za občanská práva v 50. a 60. letech. Stoupenci antify nicméně tvrdí, že rasisté a bílí nacionalisté nejsou racionální, takže nemá smysl pokoušet se je přesvědčovat, že se mýlí. Zastaví prý je jedině fyzická síla. Uznejme, že aktivisté antify mají pravdu v otázce iracionality tvrdého jádra rasistických fanatiků. Stále však platí, že ve Spojených státech i v dalších zemích, kde cestu k moci představují volby, může krajní pravice dosahovat svých cílů pouze tím, že získá na svou stranu středové voliče. A třebaže mnozí z těchto voličů nejsou zcela racionální – takových lidí je málo –, na stranu antirasistů se pravděpodobně nepřidají poté, co uvidí záběry, na nichž antirasisté mlátí rasisty holemi nebo po nich házejí lahve naplněné močí. Takové záběry vytvářejí především dojem, že antirasisté jsou chuligáni, kteří se chtějí poprat. Důstojný nenásilný odpor a disciplinovaná občanská neposlušnost jsou mnohem účinnějším prostředkem, jak dát najevo upřímnou etickou podporu lepší nerasové společnosti, než bití jiných lidí holí a metání moči. V USA je násilný odpor obzvláště nebezpečný, protože některé státy umožňují držení střelné zbraně.", "en": "It’s full-on war, basically.” Other antifa activists said that it is not unethical to use violence to stop white supremacists, because they have already, by stirring up hatred against minorities, caused violent attacks on individual members of those groups. The Times also spoke to anti-racist activists who disavow violence. They follow the example of the strictly nonviolent forms of civil disobedience successfully used in the civil rights movement during the 1950s and 1960s under the leadership of Martin Luther King. In contrast, antifa supporters say that racists and white nationalists are not rational, so there is no point in trying to persuade them that they are wrong. Physical force is the only thing that will stop them. Let’s grant that the antifa activists are right about the irrationality of hard-core racist fanatics. It remains true that in the United States, and other countries where elections are the path to power, the far right can achieve its goals only by winning over middle-of-the-road voters. Even if many of these voters are also not completely rational – few people are – they are not likely to be won over to the anti-racist cause by seeing footage of anti-racists hitting racists with clubs or throwing urine-filled water bottles. Such images convey, more than anything else, the idea that anti-racists are hooligans looking for a fight. Dignified nonviolent resistance and disciplined civil disobedience are more conducive to demonstrating a sincere ethical commitment to a better, non-racist society than clubbing people and hurling piss at them. Violent resistance is particularly dangerous in the US because some states allow anyone to carry a firearm."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So to begin with, the Bible says that Goliath is led onto the valley floor by an attendant. Now that is weird, right? Here is this mighty warrior challenging the Israelites to one-on-one combat. Why is he being led by the hand by some young boy, presumably, to the point of combat? Secondly, the Bible story makes special note of how slowly Goliath moves, another odd thing to say when you're describing the mightiest warrior known to man at that point. And then there's this whole weird thing about how long it takes Goliath to react to the sight of David. So David's coming down the mountain, and he's clearly not preparing for hand-to-hand combat. There is nothing about him that says, \"I am about to fight you like this.\" He's not even carrying a sword. Why does Goliath not react to that? It's as if he's oblivious to what's going on that day. And then there's that strange comment he makes to David: \"Am I a dog that you should come to me with sticks?\" Sticks? David only has one stick. Well, it turns out that there's been a great deal of speculation within the medical community over the years about whether there is something fundamentally wrong with Goliath, an attempt to make sense of all of those apparent anomalies. There have been many articles written. The first one was in 1960 in the Indiana Medical Journal, and it started a chain of speculation that starts with an explanation for Goliath's height.", "cs": "Začněme s tím, že se v Bibli říká, že Goliáše do údolí vede jeho štítonoš. To je zvláštní, že? Před námi stojí tento silný válečník, který vyzývá Izraelity k souboji jeden na jednoho. Proč ho vede za ruku nějaký kluk, pravděpodobně, na místo souboje? Zadruhé, biblický příběh se přímo zmiňuje o tom, jak pomalu se Goliáš pohybuje, další podivná věc, kterou byste při popisu nejsilnějšího válečníka na zemi použili. A pak je tu celá ta podivná věc o tom, jak dlouho Goliášovi trvá aby reagoval na Davida. David slézá dolů z hory, a zcela jasně není připraven na blízký souboj. Nic na něm neříká, \"Chci s tebou bojovat právě takto.\" Dokonce si ani nenese meč. Proč na to Goliáš nereaguje? Jako by byl lhostejný k tomu, co se děje. A pak je tu tak podivná poznámka k Davidovi: \"Copak jsem pes, že na mě jdeš s holemi?\" Holemi? David má jenom jednu hůl. Zdá se, že v lékařské komunitě mnoho let kolují spekulace o tom, jestli s Goliášem nebylo něco v nepořádku, pokus vnést smysl do těchto zjevných anomálií. Bylo o tom napsáno mnoho článků. První z nich vyšel v roce 1960 v Lékařském žurnálu v Indianě, a zahájil řetězec spekulací který začíná s vysvětlením Goliášovy výšky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Here is where we were, and this is the painting. (Applause) The best is yet to come -- so in a second. So now let's just quickly jump into the MoMA, again in New York. So another one of my favorites, \"The Starry Night.\" Now the example I showed you was all about finding details. But what if you want to see brush strokes? And what if you want to see how Van Gogh actually created this masterpiece? You zoom in. You really go in. I'm going to go to one of my favorite parts in this painting, and I'm really going to get to the cracks. This is \"The Starry Night,\" I think, never seen like this before. I'm going to show you my other favorite feature. There's a lot of other stuff here, but I don't have time. This is the real cool part. It's called Collections. Any one of you, anybody -- doesn't matter if you're rich, if you're poor, if you have a fancy house -- doesn't matter. You can go and create your own museum online -- create your own collection across all these images. Very simply, you go in -- and I've created this, called The Power of Zoom -- you can just zoom around. This is \"The Ambassadors,\" based in the National Gallery. You can annotate the stuff, send it to your friends and really get a conversation going about what you're feeling when you go through these masterpieces. So I think, in conclusion, for me, the main thing is that all the amazing stuff here does not really come from Google. It doesn't, in my opinion, even come from the museums. I probably shouldn't say that. It really comes from these artists. And that's been my humbling experience in this. I mean, I hope in this digital medium that we do justice to their artwork and represent it properly online. And the biggest question I get asked nowadays is, \"Did you do this to replicate the experience of going to a museum?\" And the answer is no. It's to supplement the experience. And that's it. Thank you. (Applause) Thank you. (Applause)", "cs": "Toto jsme viděli a toto je celý obraz. (Potlesk) To nejlepší ještě přijde, počkejte chvíli. Tak pojďme se ještě jednou podívat do Museum of Modern Arts v New Yorku. Další z mých oblíbených, Hvězdná noc. Předchozí ukázka byla zajímavá detaily. Ale co když chcete pozorovat jednotlivé tahy štětcem? A co když chcete vidět, jak Van Gogh ve skutečnosti tvořil toto vrcholné dílo? Stačí si přiblížit. Opravdu do největšího detailu. Ukáži vám jednu z mých oblíbených částí malby. Zde můžu opravdu pozorovat jednotlivé praskliny. Takto Hvězdnou noc doposud nikdo neviděl. Nyní vám předvedu svoji další oblíbenou funkci. Je tu toho více, ale nemám čas vám vše ukázat. Toto je opravdu chytrá funkce. Jmenuje se Collections. Kdokoliv z vás, kdokoliv... nezáleží, zda jste bohatí, nebo chudí, zda máte nóbl dům -- na tom nezáleží. Můžete si vytvořit své vlastní muzeum na internetu, svoji vlastní sbírku ze všech dostupných děl. Velice jednoduše, vstoupíte -- toto jsem nazval The Power of Zoom -- můžete si přiblížit co chcete. Toto je obraz Vyslanci, který se nachází v National Gallery. Můžete díla označit, poslat je svým přátelům a vyvolat debatu o vašich pocitech, které ve vás díla při prohlížení vyvolávají. Takže abych to shrnul, pro mě samotného, nejdůležitější věc není to, že tohle všechno vám poskytne Google. Vlastně ani to, že vám díla poskytnou galerie. I když to bych asi neměl říkat. Tato díla jsou výplodem jejich autorů. A tento fakt pro mě byl velice inspirující. Doufám, že v tomto digitálním médiu oceníme práci umělců a patřičně ji prezentujeme. Nejčastější otázka, kterou mi lidé pokládají je \"Udělal jsi to, abys napodobil zážitek z návštěvy galerie?\" Odpověď je ne. Je to obohacení tohoto zážitku. A to je vše. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Úrokové sazby jsou už dnes velmi nízké a centrální bankéři vědí, že musí překračovat hranice běžné měnové politiky – jinak ztratí v otázce inflace důvěryhodnost. Mají pocit, že nemohou jen tak prohlásit, že jim došly nástroje. Kdyby všechno ostatní selhalo, pořád zbývá ono příslovečné „shazování peněz z vrtulníku“, kdy centrální banka natiskne peníze a rozhází je v ulicích, aby vyvolala inflaci (prozaičtěji řečeno pošle každému občanovi šek, možná o něco větší v případě chudých lidí, u nichž je vyšší pravděpodobnost, že tyto peníze utratí). Centrální banky však také mohou agresivněji použít řadu jiných nekonvenčních nástrojů, od nákupů aktiv (takzvaného kvantitativního uvolňování) po záporné úrokové sazby. Plní však tyto politické nástroje cíl posílit poptávku a růst? Měnová politika funguje tak, že ovlivňuje veřejná očekávání. Přesvědčí-li stále agresivnější politika veřejnost, že za dveřmi je kalamita, pak budou domácnosti spíše spořit než utrácet. Tato tendence ještě zesílí, bude-li mít veřejnost pocit, že se důsledky této politiky (pokřivené ceny aktiv, vysoký vládní dluh atd.) nakonec budou muset vrátit zpět. Platí to i naopak: pokud budou lidé přesvědčení, že se měnová politika nikdy nezmění, mohli by opět začít bezhlavě utrácet za aktiva a nadměrně se zadlužovat, čímž by centrální bance krátkodobě pomohli dosáhnout vytyčených cílů. Měnová politika se však zákonitě změní a posun cen aktiv by pak vyvolal obrovský rozvrat. Kromě domácích dopadů má jakákoliv měnová politika také vnější „druhotné“ důsledky. Za normálních okolností platí, že pokud určitá země sníží domácí úrokové sazby, aby podpořila domácí spotřebu a investice, pak se znehodnotí i devizový kurz její měny, což pomůže exportu. Dnešní okolnosti však normální nejsou. Domácí poptávka nemusí na nekonvenční politiku reagovat. Vzhledem k pokřiveným cenám domácích dluhopisů v důsledku nekonvenční politiky se navíc penzijní fondy a pojišťovny mohou pokusit o jejich nákup na méně pokřivených trzích v zahraničí. Taková honba za výnosem ještě více znehodnotí devizový kurz – a zvýší riziko konkurenčních devalvací, z nichž nebude mít prospěch žádná země. Za současné situace nacházejí centrální banky rozvinutých zemí řadu různých způsobů, jak ospravedlnit svou politiku, a přitom nepřiznat to, co je zakázáno zmiňovat – totiž že devizový kurz může být primárním přenosovým kanálem. V takovém případě potřebujeme měnová pravidla, která zabrání tomu, aby měl domácí mandát centrální banky navrch nad mezinárodní zodpovědností země.", "en": "With interest rates already very low, advanced economies’ central bankers know that they must go beyond ordinary monetary policy – or lose credibility on inflation. They feel that they cannot claim to be out of tools. If all else fails, there is always the “helicopter drop,” whereby the central bank prints money and sprays it on the streets to create inflation (more prosaically, it sends a check to every citizen, perhaps more to the poor, who are likelier to spend it). But they can also employ a range of other unconventional tools more aggressively, from asset purchases (so-called quantitative easing) to negative interest rates. But do such policies achieve their goal of strengthening demand and growth? Monetary policy works by influencing public expectations. If an ever more aggressive policy convinces the public that calamity is around the corner, households may save rather than spend. That tendency will be even greater if the public senses that the consequences (distorted asset prices, high government debt, etc.) eventually must be reversed. Conversely, if people were convinced that policies would never change, they might splurge again on assets and take on excessive debt, helping the central bank achieve its objectives in the short run. But policy inevitably changes, and the shifts in asset prices would create enormous dislocation when it does. Beyond the domestic impacts, all monetary policies have external “spillover” effects. In normal circumstances, if a country reduces domestic interest rates to boost domestic consumption and investment, its exchange rate depreciates, too, helping exports. Today’s circumstances, however, are not normal. Domestic demand may not respond to unconventional policy. Moreover, facing distorted domestic bond prices stemming from unconventional policy, pension funds and insurance companies may look to buy them in less distorted markets abroad. Such a search for yield will depreciate the exchange rate further – and increase the risk of competitive devaluations that leave no country better off. As matters stand, central banks in developed countries find all sorts of ways to justify their policies, without acknowledging the unmentionable – that the exchange rate may be the primary channel of transmission. If so, what we need are monetary rules that prevent a central bank’s domestic mandate from trumping a country’s international responsibility."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "ČasopisEconomist, dlouholetý zastánce volnotržních hospodářských politik, které řadu lidí ve východní Evropě přivedly na mizinu a současně vynesly obrovské bohatství úzkému okruhu a vyšší životní úrovně středostavovské menšině, Orbánův plán předvídatelně kritizoval za přílišnou nákladnost. U nových opatření je „nepravděpodobné, že by zplodily populační explozi“ a mohly by „vzkypět ekonomiku, která má blízko k přehřátí, a nafouknout ceny domů“. Novinář Adam Taylor zrcadlil tyto pocity ve Washington Post, kde prohlásil, že Orbánovy politiky „sotva pohnou ručičkou porodnosti a mohou představovat špatnou návratnost investic“. Tuto neměnnou západní kritiku slýcháme už desítky let: pomáhat lidem je příliš drahé a nefunguje to, proplácení domů pouze zvyšuje jejich ceny, lepší je spoléhat na trhy než na veřejné programy. Orbánovi kritici ale přehlížejí příklad Polska a Ruska, kde byly v nedávných letech zavedeny natalistické politiky. Ruská porodnost vzrostla na 1,75 dítěte na ženu, z minima na úrovni 1,17 v roce 1999, zčásti vlivem grantového programu pro nové rodiče. Také Polsko dosáhlo vyšší míry porodnosti od roku 2015, kdy zavedlo rozsáhlou iniciativu Rodina 500+, která dává rodičům možnost hradit školní potřeby, oblečení a prázdniny. Oba programy sklidily kritiku jako příliš nákladné, přesto polský veřejný schodek nevzrostl, nýbrž klesl. Tyto politiky spíše stimulovaly hospodářský růst a zároveň dramaticky snížily dětskou chudobu a zvýšily školní docházku. Volnotržní výpady proti odvážným novým sociálním programům nepřekvapují, nicméně část nejostřejší kritiky Orbánových politik přichází zleva. Progresivním kruhům se silně nelíbí fakt, že mnohé z jeho návrhů cílí na ženy způsobem, který působí dojmem realizace konzervativní agendy zaměřené na podporu rodin. Afua Hirschová z britského Guardianu například míní, že „představa, že pomoc lidem žijícím v chudobě je podmíněna poslušnou reprodukcí, je na pokraji dystopie“. Podobně princetonská profesorka Kim Lane Scheppeleová v rozhovoru pro Public Radio International varovala: „Břemeno Orbánových nevydařených hospodářských politik ponesou ženy.“ Švédská ministryně sociálních věcí Annika Strandhällová zase uvedla: „Taková politika zasadí ránu autonomii, o niž ženy desítky let bojovaly.“", "en": "The Economist, a longtime advocate of the free-market economic policies that have impoverished many in Eastern Europe while producing great wealth for a few and higher living standards for a middle-class minority, predictably criticized Orbán’s plan for being too expensive. The new measures are ���unlikely to give birth to a baby boom” and could “swell an economy that is close to overheating, and inflate house prices.” Journalist Adam Taylor echoed these sentiments in The Washington Post, arguing that Orbán’s policies will “barely move the needle on birthrate and may represent a poor return on investment.” We have heard this same Western critique for decades: helping people is too expensive and does not work, paying for houses will only make them pricier, and it’s better to rely on markets than on public policies. But Orbán’s critics ignore the examples of Poland and Russia, which also have implemented natalist policies in recent years. Russia’s fertility rate is up to 1.75 children per female, from a low of 1.17 in 1999, partly owing to a grant program for new parents. Poland, too, has achieved higher birth rates since 2015 after introducing the massive Family 500+ initiative, which enables parents to pay for school supplies, clothes, and vacations. Both schemes were criticized as being too expensive, but Poland’s public deficit has fallen, not risen. Rather, these policies have stimulated economic growth while dramatically reducing child poverty and increasing school enrollment. Although free-market attacks on bold new social programs are no surprise, some of the sharpest criticism of Orbán’s policies has come from the left. Progressives strongly dislike the fact that many of his proposals target women in a way that seems to advance a conservative, pro-family agenda. To The Guardian’s Afua Hirsch, for example, “the idea that assistance for those in poverty is conditional on obedient reproduction is verging on the dystopian.” Similarly, Princeton professor Kim Lane Scheppele, interviewed on Public Radio International, warned that, “Women are going to bear the burden of Orbán’s failed economic policies.” And Swedish Social Affairs Minister Annika Strandhäll said that, “This kind of policy will harm the autonomy for which women have struggled for decades.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Twenty-eight years ago, I was a broken man. And you probably wouldn't be able to tell that if you met me. I had a good job at a well-respected academic institution. I dressed well, of course. But my insides were rotting away. You see, I grew up in a family riddled with addiction, and as a kid, I also struggled with coming to terms with my own sexuality. And even though I couldn't name it then, growing up as a gay kid just compounded my issues of isolation and insecurities. But drinking took all of that away. Like many, I drank at an early age. I continued to drink my way through college. And when I finally did come out in the early 1980s, about the only places to meet other gay people, to socialize, to be yourself, were gay bars. And what do you do in gay bars? You drink. And I did -- a lot. My story is not unique. Like millions of Americans, my disease progressed undiagnosed. It took me to people and places and things that I never would have chosen. It wasn't until an intersection with the law gave me an \"opportunity\" to get care, that I began my journey of recovery. My journey of recovery has been filled with love and with joy, but it hasn't been without pain. Like many of you, I've lost too many friends and family to this disease. I've heard too many heartbreaking stories of people who've lost loved ones to addiction. And I've also lost countless friends to HIV and AIDS. Our current opioid epidemic and the AIDS epidemic tragically have much in common. Right now, we are in the midst of one of the greatest health crises of our time. During 2014 alone, 28,000 people died of drug overdoses associated with prescription drugs and heroin. During the 1980s, scores of people were dying from HIV and AIDS. Public officials ignored it. Some wouldn't even utter the words. They didn't want treatment. And tragically, there are many parallels with our current epidemic. Some called it the gay plague. They called for quarantines. They wanted to separate the innocent victims from the rest of us. I was afraid we were losing this battle because people were blaming us for being sick.", "cs": "Před dvaceti osmi lety jsem byl zlomený muž. A kdybyste mě potkali, asi byste si to ani nepomysleli. Měl jsem dobrou práci na uznávané akademické instituci. Samozřejmě jsem se dobře oblékal. Ale uvnitř jsem velmi trpěl. Vyrostl jsem totiž v rodině plné závislostí a já sám jsem se jako dítě jen těžko smiřoval se svou vlastní sexualitou. A přestože jsem to tehdy nedokázal pojmenovat, to, že jsem vyrůstal jako gay, se jen přiřadilo k mým dalším problémům týkajících se odloučení a nejistoty. Ale pití mi s tím pomáhalo. Jako mnozí další jsem pil v brzkém věku. Propil jsem celou vysokou. A když jsem v osmdesátých letech zveřejnil, že jsem gay, jediná místa, kde jsem mohl potkávat další gaye, družit se a být sám sebou, byly gay bary. A co se dělá v gay barech? Pije se tam. A já tam pil – hodně. Můj příběh není ojedinělý. Jako u milionů dalších Američanů, i má nemoc se bez diagnózy rozrůstala. Dostala mě k lidem, do míst a k věcem, které bych si byl nikdy nevybral. Tak to šlo až do té doby, dokud mi porušení zákona nedalo \"příležitost\" jít se léčit a zahájit cestu k uzdravení. Má cesta k uzdravení byla naplněna láskou a radostí, ale neobešla se bez bolesti. Jako řada z vás, i já kvůli této nemoci ztratil mnoho přátel a rodinu. Slyšel jsem mnoho srdceryvných příběhů o lidech, kteří kvůli závislosti ztratili své nejbližší. A nespočet mých přátel také podlehlo HIV a AIDS. Naše současná opiová epidemie a epidemie AIDS bohužel mají mnohé společného. Momentálně se nacházíme uprostřed jedné z největších zdravotních krizí této doby. Jen během roku 2014 zemřelo 28 000 lidí na předávkování léky na předpis a heroinem. Během osmdesátých let umíraly na HIV a AIDS desítky lidí. Veřejní činitelé to ignorovali. Pro některé to nestálo ani za řeč. Nechtěli léčbu. A s naší současnou epidemií to má bohužel mnoho společného. Někteří to nazvali morem gayů. Požadovali karanténu. Chtěli nás oddělit od nevinných obětí. Obával jsem se, že tu bitvu prohrajeme, protože lidé obviňovali z toho, že jsme nemocní, nás."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You've got a plane that's thousands of feet up in the air, going at hundreds of miles an hour, and you're trying to drop an object, a bomb, towards some stationary target in the face of all kinds of winds and cloud cover and all kinds of other impediments. And all sorts of people, moving up to the First World War and between the wars, tried to solve this problem, and nearly everybody came up short. The bombsights that were available were incredibly crude. But Carl Norden is really the one who cracks the code. And he comes up with this incredibly complicated device. It weighs about 50 lbs. It's called the Norden Mark 15 bombsight. And it has all kinds of levers and ball-bearings and gadgets and gauges. And he makes this complicated thing. And what he allows people to do is he makes the bombardier take this particular object, visually sight the target, because they're in the Plexiglas cone of the bomber, and then they plug in the altitude of the plane, the speed of the plane, the speed of the wind and the coordinates of the target. And the bombsight will tell him when to drop the bomb. And as Norden famously says, \"Before that bombsight came along, bombs would routinely miss their target by a mile or more.\" But he said, with the Mark 15 Norden bombsight, he could drop a bomb into a pickle barrel at 20,000 ft. Now I cannot tell you how incredibly excited the U.S. military was by the news of the Norden bombsight.", "cs": "Máte letadlo, které letí tisíce metrů nad zemí, letí rychlostí stovek mílí za hodinu, a snažíte se shodit objekt, bombu, na nějaký statický cíl, skrz všemožná oblaka a boční větry a další možné překážky. Mnoho lidí se od první světové války až do počátku druhé, snažilo tento problém vyřešit a v podstatě nikomu se to zcela nepovedlo. Zaměřovací systémy, které existovaly byly neuvěřitelně nepřesné. Ale Carl Norden je ten, kdo vlastně prolomil tuto otázku. Přišel s neuvěřitelně komplikovaným zařízením. Váží okolo 23 kilogramů. Jmenuje se Zaměřovač Norden Mark 15. Je na něm spousta pák, kuličkových ložisek, měřidel a dalších součástí. Prostě vytvořil takové komplikované zařízení. To umožňuje bombardéru vybrat si určitý objekt, vizuálně ho zaměřit skrz plexisklo v bombardéru, zadat si výšku letu, rychlost letadla a větru a souřadnice cíle. Zařízení jim potom řekne kdy shodit bombu. Norden slavnostně prohlásil, \"Před tímto zaměřovacím zařízením bylo běžné minout cíl o celé míle.\" Ale o zaměřovači Mark 15 Norden prohlásil, že dokáže shodit bombu do sudu s lákem z výšky 6 kilometrů. Dokážete si představit, jak neuvěřitelný úžas zavládl v Americké armádě, když se dozvěděli o zaměřovači Norden."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In 2008, seventeen press releases were issued and distributed to journalists and interested parties throughout Europe. Among the issues covered were transparency in the area of MePs' allowances, late payment by the European Commission, the revision of the Ombudsman's Statute, and the revision of the EU rules on public access to documents. With regard to the latter issue, the Ombudsman also published in European Voice an open letter to Commission Vice-President, Margot WALLSTRÖM, outlining his concerns about the Commission's proposals in this area. Material about the work of the Ombudsman was distributed widely throughout the year, in particular during the Enterprise Europe Network Annual Conference, held in Strasbourg in November, All of the Ombudsman's publications are available on his website www.ombudsman.europa.eu and can be obtained free of charge from EU Bookshop http://bookshop.europa.eu and at the Open Days organised by the European Parliament in Brussels and Strasbourg in May.Of particular interest in terms of publications in 2008 was a new guide to the Ombudsman's work, produced in the 23 official EU languages. This publication was distributed to key stakeholders and to the general public.All of the Ombudsman's publications are available on his website http://www.ombudsman.europa.eu and can be obtained free of charge from EU Bookshop http://bookshop.europa.eu The European Ombudsman — Annual Report 2008 Electronic communications Almost 60% of all complaints received by the Ombudsman in 2008 were submitted over the Internet. A large proportion of these was received through the electronic complaint form, which is Almost 60% of all complaints received by the Ombudsman in 2008 were submitted over the Internet. available on the Ombudsman's website in 23 languages.In 2008, the main e-mail account of the Ombudsman was used to reply to a total of over 4 300 e-mails requesting information. Around 3 300 were individual requests for information, all of which received individual replies from an appropriate member of the Ombudsman's staff. This compares with around 4 100 in 2007, and 3 500 in 2006. Of the 4 300 e-mails, around 1 000 were related to a mass mailing, concerning the alleged difficulties encountered by Catalan TV channels to broadcast in the region of Valencia. Website developments The Ombudsman's website was created in July 1998.", "cs": "V roce 2008 bylo vydáno sedmnáct tiskových zpráv, které byly rozeslány novinářům a jiným zájemcům po celé Evropě. K probíraným tématům patřila transparentnost v oblasti příspěvků vyplácených poslancům Evropského parlamentu, pozdní platby Evropské komise, revize statutu evropského veřejného ochránce práv a revize pravidel EU pro přístup veřejnosti k dokumentům. V souvislosti s posledně jmenovaným tématem veřejný ochránce práv rovněž zveřejnil v týdeníku European Voice otevřený dopis místopředsedkyni Komise paní Margot Wallströmové, v němž vyjadřuje své obavy ohledně návrhů Komise v této oblasti. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Materiály o činnosti veřejného ochránce práv byly hojně distribuovány v průběhu celého roku, zejména během výroční konference evropské sítě na podporu podnikání, která se konala v listo- Tato publikace byla distribu- ována mezi klíčové zainteresované subjekty a širokou veřejnost.Všechny publikace veřejného ochránce práv jsou k dispozici na jeho internetové stránce na adrese http://www.ombudsman.europa.eu a lze je získat bezplatně v knihkupectví EU na adrese http://bookshop.europa.eu ■■Elektronická komunikace Komunikace prostřednictvím elektronické pošty Téměř 60 % stížností, které veřejný ochránce v roce 2008 obdržel, bylo zasláno prostřednictvím internetu. Velká část byla obdržena na elektronickém formuláři stížnosti, který je k dispozici na Téměř 60 % st�žnost�, které veřejný ochránce v roce 2008 obdržel, bylo zasláno prostřednictvíminternetu. internetové stránce veřejného ochránce práv ve 23 jazycích.V roce 2008 byla hlavní elektronická adresa veřejného ochránce práv použita k odpovědi celkem na více než 4 300 e-mailů s žádostmi o informace. Zhruba v 3 300 případech se jednalo o individuální žádosti o informace, jež byly všechny individuálně zodpovězeny příslušnými zaměstnanci úřadu veřejného ochránce práv. Pro srovnání: v roce 2007 se jednalo o zhruba 4 100 e-mailů a v roce 2006 jich bylo 3 500. Ze 4 300 e-mailů bylo asi 1 000 hromadných a týkaly se údajných obtíží katalánských televizních programů s vysíláním v regionu Valencie. Změny na internetové stránce Internetová stránka veřejného ochránce práv byla vytvořena v červenci 1998."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pavel použil lidské tělo (v latině corpus) jako metaforu společnosti a nadnesl, že tak jako ve zdravém těle se i ve zdravé společnosti musí zachovat všechny orgány a žádný se nesmí nechat odumřít. Jako krédo veřejné politiky se korporativismus začal vykládat tak, že vláda musí pomáhat všem členům společnosti, jednotlivcům i organizacím, a podporovat krachující podniky a ochraňovat stávající pracovní místa. Podle Phelpse korporativistický náhled obhajoval roku 1891 papež Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum a papež Pius XI. tyto úvahy ještě v encyklice Quadragesimo Anno roku 1931 umocnil. Při čtení těchto děl však nenacházím žádné zřetelné a přesvědčivé vyhlášení jakékoli ekonomické doktríny, kromě základních pojmů poctivosti a křesťanské dobrotivosti. Ostatně n-gram založený na prohledání knih ukazuje, že pojem korporativismus začal být v angličtině populární až od poloviny 30. let 20. století a běžně rozšířen je od 70. až 80. let. Termín podle všeho nejčastěji používají kritici, často k odsouzení zaniklé fašistické ideologie, anebo ti, kdo opěvují prvky „nového“ korporativismu. Jistěže, součásti korporativistického uvažování dodnes přetrvávají. Lidé, kteří nemusejí zdůrazňovat, že by vláda měla ochraňovat krachující podniky či přebytečné zaměstnance, stále mají náklonnosti, které k takovým výsledkům mohou často vést. Důležitým popudem ke korporativistickému uvažování historicky byla kniha Gustava Le Bona Psychologie davu z roku 1895, která zavedla pojmy „davová psychologie“ a „kolektivní duše“.", "en": "Paul used the human body (corpus in Latin) as a metaphor for society, suggesting that in a healthy society, as in a healthy body, every organ must be preserved and none permitted to die. As a public-policy credo, corporatism has come to mean that the government must support all members of society, whether individuals or organizations, giving support to failing businesses and protecting existing jobs alike. According to Phelps, Pope Leo XIII advocated a corporatist view in his 1891 encyclical Rerum Novarum, and Pope Pius XI amplified these ideas in his 1931 encyclical Quadragesimo Anno. But, in reading these works, I do not find a clear or persuasive statement of any economic doctrine, except for basic notions of fairness and Christian charity. In fact, an Ngrams search of books shows that the term corporatism began to become popular only after the mid-1930s, and achieved broad currency by the 1970s and 1980s. The term seems to have been used most often by critics, often to denounce the defunct Fascist philosophy, or by those extolling elements of a “new” corporatism. Surely, elements of corporatist thinking persist today. People who might not stress that the government should protect failing businesses or redundant workers still have sympathies that might often lead to such outcomes. Historically, an important spur toward corporatist thinking was Gustave Le Bon’s 1895 book The Crowd, which coined the terms “crowd psychology” and “collective mind.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak předejít příští krizi eura LUCEMBURK – Mnoho píle a energie se dnes věnuje snaze institucionálně ukotvit mechanismus pro řízení krizí v eurozóně. Jedná se o správný a důležitý cíl. Mnohem významnější výzvou – již doprovodná diskuse z velké části postihuje – je ovšem potřeba krizové prevence. Na předvánočním summitu Evropské unie se evropské hlavy států a vlád v zásadě dohodly, že Evropský mechanismus finanční stability (EFSF) se sídlem v Lucembursku, který byl v květnu 2010 ušit prakticky přes noc, nahradí v roce 2013 novým, stálým mechanismem evropské stability. Toto rozhodnutí – a rychlost, s níž ho bylo dosaženo – reflektuje pochopení faktu, že institucionální rámec eurozóny zůstane neúplný, dokud nevzniknou jasná pravidla pro řešení finančních krizí. Jenže ačkoliv je jasné, že pro případ, že by eurozónu znovu zasáhla finanční nákaza, budou zřízena důkladná a dobře vybavená karanténní oddělení, mnohem účinnější by byla vakcína, která by infekci předešla. Na politické scéně se vývoji takové vakcíny bohužel věnuje málo pozornosti. Vycházet by se mělo ze slabin pravidel a směrnic eurozóny. Osobitým rysem měnové unie je neexistence společného státu, navzdory jednotné měně. Architekti eura si dobře uvědomovali, že nezbytným předpokladem stability nové měny je udržování zdravých veřejných financí v zúčastněných státech. Kompromisu bylo dosaženo Paktem stability a růstu (PSR) a jeho ustanoveními o dodržování maastrichtských kritérií, která se pokoušela kvantifikovat fiskální zdravotní stav suverénních států, aniž by zasahovala do jejich rozpočtových a daňových politik. Dnes víme, že šlo o špatný kompromis. Chyběla politická vůle jasně se zavázat k fiskální politice orientované na stabilitu, což ilustruje oslabení PSR v roce 2005 na popud Německa a Francie. Jednotliví členové eurozóny pak už nedbali ani na dodržování kázně požadované oslabenou verzí paktu. Vždyť od zavedení eura došlo k bezmála stovce porušení schodkového stropu PSR (3 % HDP) – a všechna zůstala bez trestu.", "en": "Preventing the Euro’s Next Crisis LUXEMBOURG – Much dedication and energy are currently being devoted to institutionalizing a crisis-management mechanism for the euro area. This is a good and important goal. But a far more significant challenge – largely covered in the accompanying debate – is the need for crisis prevention. At the European Union’s pre-Christmas summit, European heads of state and government agreed in principle to replace the Luxembourg-based European Financial Stability Facility (EFSF), which was thrown together practically overnight in May 2010, with a new, permanent European stability mechanism in 2013. That decision – and the speed with which it was reached – reflects the insight that the euro area’s institutional framework will remain incomplete until there are clear rules for handling financial crises. But, while it is clear that the euro area will have solid and well-equipped quarantine wards should it once again be afflicted by financial contagion, a vaccine to prevent the infection would be far more effective. Unfortunately, developing one is receiving too little attention in the political arena. The starting point should be the weaknesses of the euro area’s rules and regulations. The monetary union’s distinctive feature is the absence of a common state, despite the single currency. The euro’s architects were well aware that the participating states’ maintenance of sound public finances was a vital precondition for the new currency’s stability. A compromise was found with the Stability and Growth Pact (SGP) and its provisions for adhering to the Maastricht criteria, which sought to quantify the fiscal soundness of sovereign states without actually interfering with their budget and tax policies. Today, we know that this was a poor compromise. There has been a lack of political will to make a clear commitment to a stability-oriented fiscal policy, illustrated by the weakening of the SGP at the instigation of Germany and France in 2005. And individual euro-area members have since neglected to observe even the discipline required under the weakened version of the pact. Indeed, there have been nearly a hundred violations of the SGP’s deficit ceiling (3% of GDP) since the euro was introduced – and all have gone unpunished."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "People who are more isolated than they want to be from others find that they are less happy, their health declines earlier in midlife, their brain functioning declines sooner and they live shorter lives than people who are not lonely. And the sad fact is that at any given time, more than one in five Americans will report that they're lonely. And we know that you can be lonely in a crowd and you can be lonely in a marriage, so the second big lesson that we learned is that it's not just the number of friends you have, and it's not whether or not you're in a committed relationship, but it's the quality of your close relationships that matters. It turns out that living in the midst of conflict is really bad for our health. High-conflict marriages, for example, without much affection, turn out to be very bad for our health, perhaps worse than getting divorced. And living in the midst of good, warm relationships is protective. Once we had followed our men all the way into their 80s, we wanted to look back at them at midlife and to see if we could predict who was going to grow into a happy, healthy octogenarian and who wasn't. And when we gathered together everything we knew about them at age 50, it wasn't their middle age cholesterol levels that predicted how they were going to grow old. It was how satisfied they were in their relationships. The people who were the most satisfied in their relationships at age 50 were the healthiest at age 80.", "cs": "Lidé, kteří jsou izolovanějí, než by chtěli, zjišťují, že jsou méně šťastní, jejich zdraví upadá ve středním věku dříve, funkce jejich mozku se zhoršuje dříve a žijí kratší život než lidé, kteří nejsou osamělí. A smutným faktem je, že v jakémkoliv okamžiku se více než jeden z pěti Američanů cítí být osamělý. Je známo, že osamělí se můžete cítit i v davu a osamělí můžete být i v manželství, takže druhá velká lekce, kterou jsme získali, je, že to není jen počtem přátel, které máte, a není to o tom, zda jste v nějakém závazku, ale je to kvalita blízkých vztahů, která hraje roli. Ukazuje se, že žít uprostřed konfliktu je velmi špatné pro naše zdraví. Například vysoce konfliktní manželství, bez větší citové vazby, se ukazují jako velmi špatná pro naše zdraví, možná horší než rozvod. A život uprostřed dobrých, srdečných vztahů plní ochrannou funkci. Jakmile jsme ve sledování mužů dospěli až do jejich osmé dekády, chtěli jsme se podívat zpět na jejich produktivní věk a zjistit, zda bychom uměli předpovědět kdo dospěje do šťastného, zdravého osmdesátníka a kdo ne. A když jsme dali dohromady všechno, co jsme o nich věděli ve věku 50 let, nebyla to jejich úroveň cholesterolu, která předpovídala, jak zestárnou. Byla to míra, do jaké byli spokojení ve svých vztazích. Lidé, kteří byli nejspokojenější ve svých vztazích v 50 letech, byli ti nejzdravější ve věku 80 let."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Snaha diskvalifikovat Trumpa stojí za to CHICAGO – V pátek 8. ledna ohlásila předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová plány zahájit proces ústavní žaloby na prezidenta Donalda Trumpa, a to podruhé za jeden rok. Pelosiová doufá, že se prezidenta podaří sesadit z úřadu dříve, než napáchá v zemi další škody. První pokus, který začal v prosinci 2019 a skončil loni v únoru, byl nicotný a nemoudrý a v konečném důsledku poskytl Trumpovi drobný politický impulz. Ani tentokrát nemají demokraté velké šance na úspěch, ale přesto by měli pokračovat. Impeachment totiž nabízí možnost znemožnit Trumpovi další funkční období v úřadu, a už samotný tento fakt vyvažuje riziko nezdaru. Podle americké ústavy musí články impeachmentu nejprve většinou hlasů schválit Sněmovna reprezentantů. V ní mají převahu demokraté, takže to půjde snadno. Těžším oříškem bude Senát, kde by se k demokratům muselo připojit 17 republikánských senátorů, aby vznikla dvoutřetinová většina potřebná k sesazení prezidenta a jeho vyloučení z další kandidatury. Mnoho lidí už několik let čeká, až republikáni uznají Trumpovu nezpůsobilost vykonávat úřad a zřeknou se ho. Navzdory dlouhé řadě skandálů, politických nezdarů a nehorázných lží si však Trump svou základnu udržel, a donutil tak republikánské politiky usilující o znovuzvolení, aby u něj hledali podporu. Tento prostý fakt vysvětluje, proč téměř všichni volení republikánští činitelé zůstali prezidentovi loajální. První proces impeachmentu proti Trumpovi byl založený na jeho snaze donutit ukrajinskou vládu, aby začala vyšetřovat Joea a Huntera Bidenovy, a na jeho obstrukcích při vyšetřování ruského vměšování se do voleb v roce 2016 zvláštním poradcem Robertem Muellerem. Pro impeachment nehlasoval ani jeden republikánský člen Sněmovny reprezentantů a v Senátu se našel jediný republikán – Mitt Romney za stát Utah –, který Trumpovo sesazení podpořil. Trumpovo zproštění viny tedy bylo prakticky předem dané. O obou skandálech se dobře vědělo už před impeachmentem a ani jeden z nich Trumpovo postavení mezi republikány nezhoršil. Ukrajinská aféra byla natolik neprůhledná a vzdálená každodenním starostem voličů, že na ně neudělala žádný dojem, a obvinění z maření výkonu spravedlnosti zase bylo příliš legalistické. Bez důkazů, že Trump skutečně požádal Rusy o pomoc ve volbách, se dalo vyšetřování vykreslit jako politický hon na čarodějnice.", "en": "The Effort to Disqualify Trump Is Worth It CHICAGO – On Friday, January 8, Speaker of the House Nancy Pelosi announced plans to impeach US President Donald Trump for the second time in a year, hoping to drive him from office before he does more damage to the country. The first effort, which began in December 2019 and ended last February, was futile and unwise, and ended up giving Trump a small political boost. This time around, Democrats again face steep odds, but they should move forward. Impeachment offers the possibility of barring Trump from holding office again, and that alone justifies the risk of failure. Under the US Constitution, the House of Representatives must first approve the articles of impeachment with a majority vote. With the Democrats holding a majority, this would be the easy part. The hard part comes in the Senate, where 17 Republican senators would have to join the Democrats to provide the two-thirds majority required to remove and disqualify the president. Many people have been waiting for years for Republicans to acknowledge Trump’s unfitness for office and abandon him. But despite a litany of scandals, policy failures, and outrageous lies, Trump has maintained his base, forcing Republican politicians seeking re-election to seek his support. That simple fact explains why almost every Republican elected official has remained loyal to the president. The first impeachment proceedings against Trump were based on his attempt to bully the Ukrainian government into investigating Joe and Hunter Biden, and his obstruction of Special Counsel Robert Mueller’s investigation of Russian interference in the 2016 election. Not a single Republican member of the House voted for impeachment, and only one Republican senator – Mitt Romney of Utah – voted to remove him. In fact, Trump’s acquittal was a forgone conclusion. Both scandals were well known before the impeachment and had not damaged Trump’s standing among Republicans. The Ukraine affair was too murky and remote from everyday concerns to impress voters, while the obstruction of justice charge was too legalistic. With no evidence that Trump had solicited Russian help in the election, the investigation could be portrayed as a political hatchet job."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etika v Gaze MELBOURNE – Je vojenská akce Izraele v Gaze morálně obhájitelná? Na tuto otázku existuje několik možných odpovědí. Některé závisejí na odpovědích na předchozí otázky o založení státu Izrael, o okolnostech vedoucích k tomu, že se z mnoha Palestinců stali uprchlíci, a o zodpovědnosti za nezdar předchozích snah dosáhnout mírového řešení. Odložme však stranou tyto otázky – které byly probádány do velké hloubky – a zaměřme se na morální problémy, jež tato nejnovější vlna nepřátelství vyvolala. Bezprostředním spouštěcím mechanismem současného konfliktu bylo zavraždění tří židovských teenagerů v Hebronu na západním břehu Jordánu. Izrael obvinil z činu Hamás a zatkl na západním břehu stovky členů tohoto hnutí, ačkoliv nikdy nevysvětlil, na čem své obvinění zakládá. Izraelská vláda možná využila ohavné vraždy jako záminky k tomu, aby vyprovokovala Hamás k reakci, která Izraeli posléze umožní obsadit a zničit tunely, jež Hamás vykopal z Gazy do Izraele. Ačkoliv izraelští představitelé tvrdí, že je rozsah a důmyslnost odhalených tunelů překvapily, izraelská armáda už před více než rokem informovala o tunelech vládu a ta založila speciální společný tým, který se měl zabývat otázkou, jak se k existenci tunelů postavit. Hamás reagoval na zatýkání na západním břehu vypálením salvy raket, které zasáhly Tel Aviv a Jeruzalém, avšak nezpůsobily žádná zranění. Izrael poté zahájil letecké útoky, po nichž následovala pozemní invaze. V době psaní tohoto článku zabily izraelské letecké a pozemní údery více než 1600 Palestinců, převážně civilistů. Tři izraelské civilisty zabila raketa nebo minometná palba z Gazy a od začátku pozemní invaze zahynulo 64 izraelských vojáků. Vypálením raket na Izrael otevřel Hamás dveře vojenské reakci. Země vystavená raketovým útokům zpoza hranice má právo se bránit, i kdyby se její počínání dalo vykládat tak, že útoky vyprovokovalo, a i kdyby byly samotné útoky relativně neúčinné. Právo na sebeobranu však neznamená právo dělat cokoliv, co lze vykládat jako obranný akt, bez ohledu na cenu pro civilisty. Navzdory výzvám některých izraelských médií, aby byla Gaza vybombardována „zpět do doby kamenné“, izraelská vláda zjevně akceptuje, že takové počínání by bylo špatné.", "en": "Ethics in Gaza MELBOURNE – Is Israel’s military action in Gaza morally defensible? Different answers to that question are possible. Some depend on answers to prior questions about the founding of the state of Israel, the circumstances that led to many Palestinians becoming refugees, and responsibility for the failure of earlier efforts to reach a peaceful solution. But let us put aside these questions – which have been explored in great depth – and focus on the moral issues raised by the latest outbreak of hostilities. The immediate trigger for the current conflict was the murder of three Jewish teenagers in Hebron, on the West Bank. Israel, blaming Hamas, arrested hundreds of its members in the West Bank, though it has never explained the basis of its accusation. The Israeli government may have seized on the outrageous murders as a pretext for provoking Hamas into a response that would allow Israel, in turn, to invade and destroy the tunnels Hamas has dug from Gaza into Israel. Though Israeli leaders claim to have been surprised by the extent and sophistication of the tunnels they discovered, Israel’s military briefed the government on the tunnels more than a year ago, and the government created a special task force to consider how to deal with them. Hamas responded to the West Bank arrests with a barrage of rockets that reached Tel Aviv and Jerusalem, though without causing any injuries. Israel then began its air attacks, followed by a ground invasion. At the time of writing, more than 1,600 Palestinians have been killed, most of them civilians, by Israeli air and ground strikes. Three Israeli civilians have been killed by rocket or mortar fire from Gaza, and 64 Israeli soldiers have been killed since the ground invasion began. In firing rockets at Israel, Hamas invited a military response. A country subject to rocket attacks from across its border has a right to defend itself, even if its own actions can be construed as having provoked the attacks, and the attacks themselves are relatively ineffective. But a right of self-defense does not mean a right to do anything that can be construed as a defensive act, regardless of the cost to civilians. Despite calls in some Israeli media for Gaza to be bombed “back to the stone age,” the Israeli government seems to accept that that would be wrong."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V praxi zacházení s očekáváními soukromého sektoru vyžaduje značnou jemnost, obzvláště když už vstoupily do hry obavy z deflace. Je velmi pravděpodobné, že soukromý sektor podrobí momentální jednání banky důkladnému rozboru, aby získal vodítka pro její budoucí chování. Zvýšit důvěryhodnost cíle cenové hladiny by tedy mohly ,,signalizační\" efekty, například změny v portfoliu centrální banky směrem k dlouhodobým cenným papírům. Jestliže centrální banka začne řekněme nakupovat dlouhodobé cenné papíry od soukromého sektoru při nižších než tržních úrokových sazbách, mohlo by to pomoci veřejnost přesvědčit, že banka zamýšlí v budoucnosti setrvat u politiky nízkých úrokových sazeb. Takové přesuny aktiv by fungovaly, protože úroveň dlouhodobých úrokových sazeb je ukazatelem důvěry trhu v závazek centrální banky, že ponechá nízké krátkodobé sazby, jakmile se inflace vrátí . Pokud tedy soukromý sektor o závazku banky pochybuje, dlouhodobé sazby budou příliš vysoké. Jestliže ale banka bude nakupovat dlouhodobé cenné papíry, bude tu sklon věřit, že pochyby nejsou opodstatněné. Stabilizační účinek takových nákupů aktiv nevzniká vlivem nějakých mechanických důsledků dané změny stavu portfolia, ale posunem očekávání soukromého sektoru ohledně budoucí politiky úrokových sazeb. Každá centrální banka, která čelí deflaci, by se měla předem zavázat k určitému cíli cenové hladiny a jednat tak, aby přesvědčila soukromý sektor, že je její závazek myšlen vážně. Jedině prostřednictvím této změny očekávání soukromého sektoru bude politika banky účinná.", "en": "In practice, and especially when deflationary fears are already present, managing private_sector expectations demands considerable subtlety. The private sector is likely to scrutinize the bank's current actions for clues to its future behavior. So \"signaling\" effects, such as shifts in the central bank's portfolio towards long_term securities, could help make the bank's price-level target credible. If, say, the central bank starts buying long_term bonds from the private sector at below_market interest rates, this should help convince the public that the bank intends to stick to a future low interest_rate policy. Such asset shifts would work because the level of long_term interest rates is an indicator of the markets' faith in the central bank's commitment to maintaining low short_term rates once inflation returns . So, if the private sector is skeptical about the bank's commitment, long_term rates will be too high. But if the bank buys long-term bonds, it will tend to show that skepticism is unwarranted. The stabilizing effect of such asset purchases is due not to any mechanical consequence of the shift in portfolio balances, but to a change in private_sector expectations regarding future interest_rate policy. Any central bank facing deflation should commit itself in advance to a price-level target and pursue actions that convince the private sector that the commitment is genuine. Only that change in private expectations will make the bank's policy effective."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká vláda na tyto otázky neodpovídá a ani média hlavního proudu se jim nevěnují. Při více než deseti příležitostech Obama americkému lidu řekl, že „americké vojenské boty do terénu nekročí“. Přesto se každých několik měsíců veřejnosti ve stručném vládním prohlášení oznamuje, že do Sýrie jsou vysílány americké jednotky zvláštního určení. Pentagon pravidelně popírá, že by byly na frontových liniích. Když ale Rusko a Asadova vláda nedávno přistoupily k bombardování a ostřelování vzbouřeneckých bašt, USA upozornily Kreml, že tyto útoky ohrožují americké vojáky v terénu. Veřejnosti se nedostalo žádného vysvětlení ohledně jejich mise, jejích nákladů ani příjemců spolupráce v Sýrii. Díky občasným únikům, investigativnímu zpravodajství, prohlášením jiných vlád a zřídkavým výrokům představitelů USA víme, že Amerika je pod vedením CIA zapojena do aktivní a pokračující války s cílem jak svrhnout Asada, tak porazit ISIS. K americkým spojencům v úsilí namířeném proti Asadovi patří Saúdská Arábie, Turecko, Katar a další země v regionu. USA už za zbraně, výcvik, jednotky zvláštního určení, letecké údery a logistickou podporu vzbouřeneckých sil, včetně mezinárodních žoldáků, utratily miliardy dolarů. Američtí spojenci utratily další miliardy dolarů. Přesné částky se neuvádějí. Americká veřejnost u těchto rozhodnutí vůbec nedostala slovo. Kongresem USA neprošlo žádné zmocňovací hlasování ani schválení rozpočtu. Úloha CIA nebyla nikdy vysvětlena ani zdůvodněna. Neproběhla žádná obhajoba domácí a mezinárodní zákonnosti amerického konání před americkým lidem ani před světem. Zúčastněným v nitru vojensko-průmyslového komplexu USA toto tajnůstkářství zcela vyhovuje. Stavějí na tom, že hlasování Kongresu před 15 lety, které svolilo k nasazení ozbrojených sil proti pachatelům útoku z 11. září, dává prezidentovi a armádě bianko šek k vedení utajených válek na Blízkém východě a v Africe. Proč by USA měly veřejně vysvětlovat své činy? To by jen ohrozilo operace a posílilo nepřítele. Veřejnost nic vědět nemusí. Zastávám odlišný názor: války by měly být nejzazší možností a mantinely by jim měla vymezovat demokratická kontrola.", "en": "The US government isn’t answering these questions, and mainstream media aren’t pursuing them, either. On more than a dozen occasions, Obama has told the American people that there would be “no US boots on the ground.” Yet every few months, the public is also notified in a brief government statement that US special operations forces are being deployed to Syria. The Pentagon routinely denies that they are in the front lines. But when Russia and the Assad government recently carried out bombing runs and artillery fire against rebel strongholds in northern Syria, the US notified the Kremlin that the attacks were threatening American troops on the ground. The public has been given no explanation about their mission, its costs, or counterparties in Syria. Through occasional leaks, investigative reports, statements by other governments, and rare statements by US officials, we know that America is engaged in an active, ongoing, CIA-coordinated war both to overthrow Assad and to fight ISIS. America’s allies in the anti-Assad effort include Saudi Arabia, Turkey, Qatar, and other countries in the region. The US has spent billions of dollars on arms, training, special operations forces, air strikes, and logistical support for the rebel forces, including international mercenaries. American allies have spent billions of dollars more. The precise sums are not reported. The US public has had no say in these decisions. There has been no authorizing vote or budget approval by the US Congress. The CIA’s role has never been explained or justified. The domestic and international legality of US actions has never been defended to the American people or the world. To those at the center of the US military-industrial complex, this secrecy is as it should be. Their position is that a vote by Congress 15 years ago authorizing the use of armed force against those culpable for the 9/11 attack gives the president and military carte blanche to fight secret wars in the Middle East and Africa. Why should the US explain publicly what it is doing? That would only jeopardize the operations and strengthen the enemy. The public does not need to know. I subscribe to a different view: wars should be a last resort and should be constrained by democratic scrutiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Mr. Berlusconi brought G8 summit, and our former prime minister came, so they helped us to collect money, and I got half a million euros from the Japanese government to rebuild this temporary auditorium. Year 2010 in Haiti, there was a big earthquake, but it's impossible to fly over, so I went to Santo Domingo, next-door country, to drive six hours to get to Haiti with the local students in Santo Domingo to build 50 units of shelter out of local paper tubes. This is what happened in Japan two years ago, in northern Japan. After the earthquake and tsunami, people had to be evacuated in a big room like a gymnasium. But look at this. There's no privacy. People suffer mentally and physically. So we went there to build partitions with all the student volunteers with paper tubes, just a very simple shelter out of the tube frame and the curtain. However, some of the facility authority doesn't want us to do it, because, they said, simply, it's become more difficult to control them. But it's really necessary to do it. They don't have enough flat area to build standard government single-story housing like this one. Look at this. Even civil government is doing such poor construction of the temporary housing, so dense and so messy because there is no storage, nothing, water is leaking, so I thought, we have to make multi-story building because there's no land and also it's not very comfortable. So I proposed to the mayor while I was making partitions.", "cs": "Berlusconi uspořádal sumit G8 a náš premiér tam byl, pomohli nám vybrat peníze a dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády na přestavbu tohoto provizorního sálu. V roce 2010 na Haiti bylo velké zemětřesení, ale nebylo možné tam letět, letěl jsem do Santa Dominga, sousední země, a autem jsem jel 6 hodin na Haiti s místním studentem ze Santa Dominga a postavili jsme 50 jednotek z tamních papírových trubek. Tohle se stalo v Japonsku před dvěma lety, v severním Japonsku. Po zemětřesení a tsunami museli být lidé evakuováni do velké tělocvičny. Ale podívejte se na to, žádné soukromí, lidé tam trpí fyzicky i psychicky. Jeli jsme tam postavit přepážky, se všemi studenty dobrovolníky a s papírovými trubkami. Velice jednoduché kóje s trubkovou konstrukcí a závěsem. Nicméně někteří nadřízení zodpovědní za vybavení nechtěli, abychom to postavili, protože to jednoduše bránilo snadné kontrole. Ale bylo to opravdu nutné postavit. Neměli dostatečnou plochu pro byty. Toto je standardní vládní jednopatrové bydlení. Podívejte se na to. I vláda poskytuje takové špatné provizorní bydlení. Tak namačkané, v nepořádku, protože tam není žádný prostor, nic, voda prosakuje. Tak jsem si myslel, že je nutná vícepatrová budova, protože nejsou žádné pozemky a také to není pohodlné. Takže zatímco jsme stavěli přepážky,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Názor, že by bylo logičtější směřovat peníze získané ze solidární daně do veřejných investic, rovněž není přesvědčivý, poněvadž dostupných investičních zdrojů je dostatek. Současně s tím se mohutně zvyšují vládní výdaje konečné spotřeby a programy přerozdělování často nedokážou zacílit na chudé. Příčinou neúspěchu infrastrukturálních projektů v Německu jsou spíše vleklé plánovací procesy a odpor místních komunit než nedostatek zdrojů. Změny jsou naléhavě zapotřebí také u podnikové daně. Standardní zdanění firemních tržeb se v Německu pohybuje kolem 30%, což je podstatně více než v podobných zemích. Ze všech států G7 má pouze Francie vyšší sazbu 33%, ale i ta v nadcházejících letech klesne na 28% a další snižování na 25% již bylo dohodnuto. Chce-li spolková vláda zabránit poklesu daňových příjmů v důsledku toho, že firmy začnou přesouvat zisky do zahraničí, a chce-li v Německu udržet investice a pracovní místa, měla by následovat příkladu Francie a rovněž postupně snížit daňovou zátěž firem zhruba k 25%. Podle odpůrců reformy podnikové daně vysoký exportní přebytek Německa ukazuje, že není zapotřebí činit ekonomiku ještě konkurenceschopnější. To je však jednoduše omyl. Každý, kdo něco takového tvrdí, si plete exportní potenciál firem s atraktivitou Německa coby vhodné lokality pro investice a pracovní místa. Exportní přebytek Německa jde ruku v ruce s čistým vývozem kapitálu, protože v zahraničí se realizují větší investice než doma. Snížení podnikových daní by to změnilo. Podle současných odhadů lze říci, že kdyby daňová sazba klesla z 30% na 25%, německé firmy by mohly zvýšit investice až o 14%. A co víc, díky nižší tendenci vyhýbat se daním by se zisky vykázané v Německu zvedly přibližně o 4%. Celkově vzato z toho vyplývá, že reformy podnikové daně by mohly být příjmově zhruba neutrální. A pak je zde poslední přesvědčivý argument pro daňové úlevy. Donutily by německé politiky, aby přehodnotili současné vládní výdaje a priority, místo aby neustále ochotně předkládali nové výdajové programy jednoduše proto, že mají zdánlivě k dispozici hojnost prostředků.", "en": "The view that it would make more sense to direct the money raised from the solidarity tax toward public investment is also unconvincing, because there is no shortage of funds available for investment. At the same time, government final-consumption expenditure is increasing massively, and redistribution programs often fail to target the poor. The failure of infrastructure projects in Germany owes more to protracted planning processes and resistance from local communities than to a lack of funds. Urgent action is also required on corporate tax. In Germany, the standard tax rate for companies’ retained earnings is around 30%, which is significantly higher than in similar countries. Among the G7, only France’s 33% rate is higher, and this will drop to 28% in the coming years, with further reductions to 25% already agreed. To prevent a reduction in tax revenue through companies shifting profits abroad, and to keep investment and jobs in Germany, the federal government should follow France’s lead and also gradually reduce the corporate-tax burden toward 25%. Opponents of corporate-tax reform assert that Germany’s high export surplus shows there is no need to make its economy even more competitive. But this is simply wrong. Anyone making that argument is confusing companies’ export potential with Germany’s attractiveness as a location for investment and jobs. Germany’s export surplus is accompanied by net capital exports, because more investments are being made abroad than at home. Lowering corporate taxes would change that. According to current estimates, if the tax rate were to drop from 30% to 25%, companies in Germany could increase investment by up to 14%. What’s more, owing to reduced tax avoidance, profits recorded in Germany would rise by some 4%. All in all, this means corporate-tax reforms could be roughly revenue-neutral. And there is a final compelling argument for tax relief. It would force German politicians to reexamine existing government expenditure and priorities, instead of always readily serving up new spending programs simply because abundant funds seem to be available."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Argumenty proti nezávislosti Kosova Směřování Kosova k nezávislosti nabírá na rychlosti, neboť vůdci kosovských Albánců – Hashim Thaçi a Agim Çeku – hrozí, že každým dnem vyhlásí jednostrannou nezávislost. To je něco, co Srbsko nepochybně odmítne, podpořeno Ruskem Vladimíra Putina. Značná část světa si podle všeho myslí, že kvůli své roli v balkánských válkách 90. let je Srbsko v neprávu a tím že by se věc měla uzavřít. Srbský úhel pohledu ale není neopodstatněný a nejedna další země s územně koncentrovanými etnickými menšinami má důvod k obavám z precedentu, který by mohl vzniknout, kdyby se kosovské deklaraci nezávislosti dostalo uznání. Vezměme zaprvé v úvahu, že Kosovo je historickým srdcem a náboženskou duší Srbska. Důkazem toho jsou stovky srbských pravoslavných kostelů, klášterů a svatých míst v Kosovu. Demografická proměna Kosova za posledních 100 let, kdy počet Albánců překonal místní srbskou populaci, je navíc zčásti odrazem přílivu Albánců z Albánie, jež byla celá desetiletí kvůli hermetickému komunismu Envera Hodžy politickým a ekonomickým odpadkovým košem. Zároveň mnozí Srbové z Kosova odešli před intervencí NATO v roce 1999 a po ní, ať už proto, aby utekli před albánským násilím, nebo proto, že je odvábily lepší příležitosti v samotném Srbsku. Nárok Srbska na Kosovo je dle Srbů mnohem silnější než nárok Ruska na Čečensko, Číny na Sin-ťiang, Indie na Kašmír (což je nárok stále zpochybňovaný Pákistánem) a Filipín na ostrov Mindanao. Všechny tyto oblasti s většinově muslimským obyvatelstvem jsou součástí států s nemuslimskou většinou. Rusko, Čína a Indie jsou velké státy a odtržení části svého území by nepřipustily. Neexistuje tedy žádné vážné mezinárodní úsilí je k tomu přinutit. Filipíny prakticky ztratily vládu nad Mindanaem, právě tak jako Srbsko nad Kosovem, a přece nikdo jednostrannou deklaraci nezávislosti Mindanaa neuznal. Tak proč by měla být přijata kosovská deklarace? Proti kosovské nezávislosti se ovšem nestaví pouze Rusko, Čína a Indie, ale také většinově muslimská Nigérie, jejíž součástí zůstává Biafra, kde byla na konci 60. let vedena krvavá čtyřletá válka s katolickými Iby.", "en": "The Case against Kosovo Independence Kosovo’s march toward independence is gathering pace, with the leaders of Kosovo’s Albanians – Hashim Thaci and Agim Ceku – threatening to declare unilateral independence any day now. This is something that Serbia will undoubtedly reject, with the backing of Vladimir Putin’s Russia. Much of the world seems to think that Serbia’s role in the Balkan wars of the 1990’s puts it in the wrong, and that that should be the end of the matter. But Serbia’s point of view is not without merit, and many other countries with territorially concentrated ethnic minorities have reason to be anxious about the precedent that might be set if Kosovo’s declaration of independence is recognized. Consider, first, that Kosovo is the historical heart and religious soul of Serbia. Hundreds of Serb Orthodox churches, monasteries, and holy sites in Kosovo attest to this. Moreover, Kosovo’s demographic transformation over the last 100 years, when Albanians overtook the local Serb population, partly reflects an influx of Albanians from Albania – for decades a political and economic basket case, owing to Enver Hoxha’s hermetic communism. At the same time, many Serbs have left Kosovo before and after NATO’s intervention in 1999, whether fleeing from Albanian violence against them or simply lured by better opportunities in Serbia proper. Serbia’s claim to Kosovo is, to Serbs, far stronger than Russia’s claim to Chechnya, China’s to Xinjiang, India’s to Kashmir (a claim still disputed by Pakistan), and the Philippines’ to the island of Mindanao. All of these are provinces with Muslim majority populations that are part of non-Muslim majority states. But Russia, China, and India are big states and will not tolerate any detachment of their territories. So there is no serious international effort to force them to do so. The Philippines has effectively lost control of Mindanao, just as Serbia has lost control of Kosovo, yet no one has recognized Mindanao’s unilateral declaration of independence. So why should Kosovo’s declaration be accepted? Nor is it only Russia, China, and India that oppose Kosovo’s independence, but also Muslim-majority Nigeria, which retains Biafra, where a bloody civil war with Catholic Ibos was fought in the late 1960’s."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdo s koho na Bali BALI – Mezinárodní setkání na Bali tento měsíc stanoví rámec, který se pokusí předejít hrozící katastrofě globálního oteplování/změny klimatu. Dnes už je málo pochyb o tom, že skleníkové plyny jako oxid uhličitý způsobují závažné změny podnebí. Nepochybuje se ani o tom, že tyto změny si vynutí obrovské výdaje. Není už otázkou, zda si můžeme dovolit s tím něco dělat, ale spíš jak poctivým a účinným způsobem emise řídit. Kjótský protokol byl významným úspěchem, přestože opomíjel 75% emisních zdrojů: USA, největší znečišťovatel, jej odmítly podepsat. (Vzhledem k tomu, že nová australská vláda jej teď už podepsala, Amerika je mezi vyspělými průmyslovými zeměmi jedinou brzdou.) Na rozvojové země nebyly uvaleny žádné požadavky, přestože v nedaleké budoucnosti budou přispívat přinejmenším polovinou emisí. A nic se neudělalo s odlesňováním, které se na nárůstech koncentrací skleníkových plynů podílí stejně jako USA. O titul světově nejhoršího znečišťovatele soupeří USA a Čína; Amerika v zápase už dlouho vítězí, ale v příštích několika letech si tuto pochybnou čest přisvojí Čína. Na třetím místě je ale Indonésie, kvůli překotnému odlesňování. Jednou konkrétní věcí, kterou je třeba na Bali udělat, je podpořit iniciativu Koalice deštných lesů, skupiny rozvojových zemí, které chtějí zachovat své pralesy. Tyto země zajišťují environmentální služby, za něž nedostávají kompenzaci. K zachování svých lesů potřebují zdroje a pobídky. Globální přínosy jejich podpory dalece převyšují náklady. Načasování konference není příznivé. Americkým prezidentem zůstává George W. Bush, dávný skeptik ohledně globálního oteplování a člověk už dlouho oddaný podrývání multilateralismu. Jeho úzké konexe na ropnou branži u něj vyvolávají nechuť k tomu, aby ji nutil za znečišťování platit. Účastníci setkaní na Bali se přesto mohou dohodnout na několika principech, jimiž se budou další jednání řídit. Zaprvé mezi ně patří to, že řešení globálního oteplování vyžaduje účast všech zemí. Zadruhé platí, že nelze trpět černé pasažéry, takže na ty, kdo se nepřidají, je možné a vhodné uvalit obchodní sankce – jediné účinné sankce, které v současnosti mezinárodní společenství má.", "en": "Showdown in Bali BALI – This month’s international meeting in Bali will set a framework that will attempt to prevent the impending disaster of global warming/climate change. There is now little doubt that greenhouse gases, such as carbon dioxide, are leading to significant changes in climate. Nor is there doubt that these changes will impose huge costs. The question is no longer whether we can afford to do something, but rather how to control emissions in an equitable and effective way. The Kyoto Protocol was a major achievement, yet it left out 75% of the sources of emissions: the US, the largest polluter, refused to sign. (With Australia’s new government now having signed the Protocol, America is now the sole holdout among the advanced industrial countries.) No requirements were put on developing countries, yet within the not-too-distant future, they will contribute half or more of emissions. And nothing was done about deforestation, which is contributing almost as much to increases in greenhouse gas concentrations as the US. The US and China are in a race to be the world’s worst polluter; America has long won the contest, but in the next few years, China will claim that dubious honor. But Indonesia is number three, owing to its rapid deforestation. One concrete action that should be taken at Bali is support for the initiative of the Rainforest Coalition, a group of developing countries that want help to maintain their forests. These countries are providing environmental services for which they have not been compensated. They need the resources, and the incentives, to maintain their forests. The global benefits of supporting them far outweigh the costs. The timing of the conference is not propitious. George W. Bush, long a skeptic about global warming, and long committed to undermining multilateralism, remains America’s president. His close connections with the oil industry make him loathe to force it to pay for its pollution. Still, the Bali meeting’s participants can agree on a few principles to guide future negotiations. These include, first, that solutions to global warming require the participation of all countries. Second, there can be no free riders, so trade sanctions – the only effective sanctions that the international community currently has – can and should be imposed on those not going along."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hrozba úbytku pracovních míst NEW YORK – Nedávná data ukazují, že podmínky na trhu práce se ve Spojených státech ani v dalších vyspělých ekonomikách nezlepšují. Míra nezaměstnanosti v USA, v současnosti na 9,5 %, do podzimu patrně překročí 10 %. Někdy v roce 2010 by měla kulminovat na 11 % a po dlouhou dobu se držet nad 10 %. I ve většině ostatních vyspělých ekonomik bude míra nezaměstnanosti vrcholit nad 10 %. Tato surová čísla ohledně úbytku pracovních míst jsou zlá, a přece ochablost na světových trzích práce podhodnocují . Započteme-li kupříkladu částečně zaměstnané osoby a znechucené pracující, kteří pracovní síly opustili, míra nezaměstnanosti už dosahuje 16,5 %. Měnové a fiskální stimuly ve většině zemí udělaly pro zpomalení tempa úbytku pracovních míst jen málo. V důsledku toho se dramaticky snížil celkový pracovní důchod – výsledek součinu počtu pracovních míst, odpracovaných hodin a průměrných hodinových mezd. Mnozí zaměstnavatelé dnes navíc ve snaze rozložit bolestivé dopady recese a zpomalit propouštění žádají zaměstnance, aby přijali zkrácení pracovní doby i hodinových mezd. Společnost British Airways například své pracovníky požádala, aby celý měsíc pracovali bez výplaty. Celkový účinek recese na snižování pracovního důchodu, odpracovaných hodin i mezd je tudíž mnohem větší. Prudký úbytek pracovních míst a pracovního důchodu má řadu negativních dopadů jak na ekonomiku, tak na finanční trhy.", "en": "The Joblessness Threat NEW YORK – Recent data suggest that job market conditions are not improving in the United States and other advanced economies. In the US, the unemployment rate, currently at 9.5%, is poised to rise above 10% by the fall. It should peak at 11% some time in 2010 and remain well above 10% for a long time. The unemployment rate will peak above 10% in most other advanced economies, too. These raw figures on job losses, bad as they are, actually understate the weakness in world labor markets. If you include partially employed workers and discouraged workers who left the US labor force, for example, the unemployment rate is already 16.5%. Monetary and fiscal stimulus in most countries has done little to slow down the rate of job losses. As a result, total labor income – the product of jobs times hours worked times average hourly wages – has fallen dramatically. Moreover, many employers, seeking to share the pain of recession and slow down layoffs, are now asking workers to accept cuts in both hours and hourly wages. British Airways, for example, has asked workers to work for an entire month without pay. Thus, the total effect of the recession on labor income of jobs, hours and wage reductions is much larger. A sharp contraction in jobs and labor income has many negative consequences on both the economy and financial markets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od 5. do 14. června mohou Newyorčané zakusit bohatou rozmanitost muslimských kultur prostřednictvím celoměstské iniciativy s názvem „Muslimské hlasy: umění a myšlenky“. Na tento bezprecedentní festival a konferenci se sjede více než 300 umělců, spisovatelů, interpretů a vědců z více než 25 zemí včetně USA samotných. Diváci uvidí omračující směsici uměleckých forem z muslimského světa, od tradičního umění (kaligrafie, súfijské liturgické hlasy) až po umění současné (videoinstalace, avantgardní indonéské divadlo nebo arabský hip-hop). Doprovodná politická konference pak přilákala vědce a umělce z celého světa, kteří budou zkoumat vztah mezi kulturní praxí a veřejnou politikou a navrhovat nové směry kulturní diplomacie. Klíčovým cílem tohoto projektu je pomoci bořit stereotypy a přispět k odstíněnějšímu chápání muslimských společností. I přes naše nadšení z možností této iniciativy při rozšiřování vzájemného pochopení však umělecké vystoupení, film nebo výstava nemohou nalézt řešení na všechny problémy, které rozdělují Američany a muslimský svět. Současná odcizenost má kořeny stejně tak v nevědomosti jako v tvrdých politických sporech, z nichž mnohé přesahují to, co mohou umění a kultura realisticky vyřešit. Kulturní diplomacie a iniciativy, jako jsou „Muslimské hlasy“, přesto mohou otevřít dveře realitě muslimského světa coby bohatého prostoru pro prvotřídní uměleckou produkci. A to zase může povzbudit zájem o řešení tvrdých politických otázek s úctou a pocitem spravedlnosti. Až příliš dlouho nebyly rozdíly mezi USA a muslimským světem pokládány za projev rozmanitosti, nýbrž za základ trvalého globálního konfliktu. Když se však lidé účastní estetického prožitku, který řeší a zároveň přesahuje určitou konkrétní kulturu, vnímání se zákonitě změní. Spojené státy dospěly ke stěžejnímu okamžiku svých národních i globálních dějin, kdy se vynořily nové naděje na mezikulturní výměnu, dialog a vzájemné pochopení. Prezident Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová tvrdí, že jejich éra bude érou „chytré síly“, která účinně využije veškeré dostupné diplomatické nástroje včetně kulturní diplomacie. USA se musí znovu zaměřit na umění coby smysluplnou cestu k prosazení silnějšího kulturního angažmá a v konečném důsledku i k nalezení nových komunikačních kanálů s muslimským světem. Tím dají najevo, že vztahy nemusí být definovány pouze politickým konfliktem.", "en": "From June 5-14, New Yorkers are experiencing the rich diversity of Muslim cultures through a city-wide initiative, entitled “Muslim Voices: Arts and Ideas.” More than 300 artists, writers, performers, and scholars from more than 25 countries, including the US, are gathering for this unprecedented festival and conference. Presentations include a dizzying variety of artistic forms from the Muslim world, ranging from the traditional (calligraphy, Sufi devotional voices) to the contemporary (video installations, avant-garde Indonesian theater, and Arabic hip-hop). A companion policy conference has attracted scholars and artists from around the world exploring the relationship between cultural practice and public policy and suggesting new directions for cultural diplomacy. A critical goal of this project is to help break stereotypes and create a more nuanced understanding of Muslim societies. Despite our enthusiasm for the possibilities of what this initiative can do to broaden understanding, a performance, a film, or an art exhibition cannot find solutions to all of the problems that divide Americans and the Muslim world. The current distance is rooted as much in ignorance as in hard political issues, many of which go beyond what arts and culture can realistically address. However, cultural diplomacy and initiatives such as “Muslim Voices” can open the door to the reality of the Muslim world as a rich space for world-class artistic production. That, in turn, can encourage an interest in addressing the harder political issues with respect and a sense of equity. For too long, the differences between the US and the Muslim world have been framed not in terms of diversity, but as the foundations of a permanent global conflict. But when people participate in an aesthetic experience that both addresses and transcends a particular culture, perceptions are bound to change. America has reached a pivotal moment in its national and global history, with new hopes for intercultural exchange, dialogue, and mutual understanding. President Obama and Secretary of State Hillary Clinton say that theirs will be an age of “smart power” that will effectively use all tools of diplomacy at their disposal, including cultural diplomacy. The US must focus once again on the arts as a meaningful way to promote stronger cultural engagement and, ultimately, to find new channels of communication with the Muslim world. Doing so will show that relations need not be defined only through political conflict."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Like, if you'd lost a leg, well, you get it back. Or, if you'd gone blind, you could see.\" I said, \"Oh. Now, I don't have a uterus, because I had cancer a few years ago. So does this mean that if I went to heaven, I would get my old uterus back?\" And they said, \"Sure.\" And I said, \"I don't want it back. I'm happy without it.\" Gosh. What if you had a nose job and you liked it? (Laughter) Would God force you to get your old nose back? Then they gave me this Book of Mormon, told me to read this chapter and that chapter, and said they'd come back and check in on me, and I think I said something like, \"Please don't hurry,\" or maybe just, \"Please don't,\" and they were gone. Ok, so I initially felt really superior to these boys, and smug in my more conventional faith. But then the more I thought about it, the more I had to be honest with myself. If someone came to my door and I was hearing Catholic theology and dogma for the very first time, and they said, \"We believe that God impregnated a very young girl without the use of intercourse, and the fact that she was a virgin is maniacally important to us.\" (Laughter) \"And she had a baby, and that's the son of God,\" I mean, I would think that's equally ridiculous. I'm just so used to that story. (Laughter) So, I couldn't let myself feel condescending towards these boys. But the question they asked me when they first arrived really stuck in my head: Did I believe that God loved me with all his heart? Because I wasn't exactly sure how I felt about that question. Now, if they had asked me, \"Do you feel that God loves you with all his heart?\" Well, that would have been much different, I think I would have instantly answered, \"Yes, yes, I feel it all the time. I feel God's love when I'm hurt and confused, and I feel consoled and cared for.", "cs": "Třeba pokud jste ztratila nohu, získáte ji zpátky. Nebo pokud jste oslepla, můžete opět vidět.\" A já řekla: \"Aha, no, já nem��m dělohu, protože jsem měla před několika lety rakovinu. Takže to znamená, že pokud bych šla do nebe dostala bych svoji dělohu zpátky?\" A oni na to: \"Jistě.\" A já řekla: \"Já ji zpátky nechci. Jsem bez ní docela šťastná.\" Proboha. Co kdybyste měli plastickou operaci nosu a líbilo se vám to tak? (Smích) Nutil by vás Bůh, abyste získali zpátky svůj starý nos? No, pak mi dali Knihu Mormonovu a řekli mi, abych si přečetla tu a tu kapitolu a pak řekli, že se někdy vrátí a podívají se, jak se mi vede. Myslím, že jsem na to řekla něco jako: \"Nespěchejte s tím, prosím,\" a nebo to možná bylo jenom: \"Prosím, ne,\" a oni pak odešli. OK, takže zpočátku jsem si vůči těm chlapcům připadala celkem povýšeně a byla spokojená se svojí tradičnější vírou. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem k sobě musela být upřímná. Kdyby někdo přišel k mým dveřím a já bych od něj slyšela katolické učení a dogmata úplně poprvé a oni by řekli: \"Věříme, že Bůh oplodnil velmi mladou ženu, aniž by mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, a fakt, že byla pannou, je pro nás šíleně důležitý -- (Smích) -- a ona měla miminko, které bylo Božím synem.\" Totiž, myslela bych si, že to je úplně stejně absurdní. Jenom jsem na ten příběh už zvyklá. (Smích) Takže jsem si nemohla dovolit cítit se vůči těm chlapcům povýšeně. Ale ta otázka, kterou mi položili, když přišli, mi pořád zněla v hlavě: Věřím, že mě Bůh miluje celým svým srdcem? Protože jsem si nebyla úplně jistá, jak odpovědět. Kdyby se mě zeptali: \"Cítíš, že Bůh tě miluje celým svým srdcem?\" To by pak bylo docela jiné, myslím, že bych odpověděla hned: Ano, ano, cítím to pořád. Cítím Boží lásku, když se trápím a jsem zmatená a cítím, že mě utěšuje a stará se o mě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "One of the first examples of an olfactory receptor found outside the nose showed that human sperm express an olfactory receptor, and that sperm with this receptor will seek out the chemical that the receptor responds to -- the receptor's ligand. That is, the sperm will swim toward the ligand. This has intriguing implications. Are sperm aided in finding the egg by sniffing out the area with the highest ligand concentration? I like this example because it clearly demonstrates that an olfactory receptor's primary job is to be a chemical sensor, but depending on the context, it can influence how you perceive a smell, or in which direction sperm will swim, and as it turns out, a huge variety of other processes. Olfactory receptors have been implicated in muscle cell migration, in helping the lung to sense and respond to inhaled chemicals, and in wound healing. Similarly, taste receptors once thought to be found only in the tongue, are now known to be expressed in cells and tissues throughout the body. Even more surprisingly, a recent study found that the light receptors in our eyes also play a role in our blood vessels. In my lab, we work on trying to understand the roles of olfactory receptors and taste receptors in the context of the kidney. The kidney is a central control center for homeostasis. And to us, it makes sense that a homeostatic control center would be a logical place to employ chemical sensors. We've identified a number of different olfactory and taste receptors in the kidney, one of which, olfactory receptor 78, is known to be expressed in cells and tissues that are important in the regulation of blood pressure. When this receptor is deleted in mice, their blood pressure is low. Surprisingly, this receptor was found to respond to chemicals called short-chain fatty acids that are produced by the bacteria that reside in your gut -- your gut microbiota. After being produced by your gut microbiota, these chemicals are absorbed into your bloodstream where they can then interact with receptors like olfactory receptor 78, meaning that the changes in metabolism of your gut microbiota may influence your blood pressure. Although we've identified a number of different olfactory and taste receptors in the kidney, we've only just begun to tease out their different functions and to figure out which chemicals each of them responds to.", "cs": "Jeden z prvních příkladů čichového receptoru nalezeného mimo nos ukázal, že lidské sperma exprimuje čichový receptor a že spermie s tímto receptorem vyhledávají chemikálii, na niž receptor reaguje -- receptorův ligand. Takže spermie poplavou směrem k ligandu. Má to zajímavé implikace. Pomáhá spermiím k nalezení vajíčka vyčmuchání oblasti s největší koncentrací ligandu? Mám tenhle příklad ráda, neboť jasně ukazuje, že hlavním úkolem čichového receptoru je být chemickým senzorem, ale podle kontextu může ovlivňovat, jak vnímáte jistý pach, anebo směr, kterým poplavou spermie, a jak se ukazuje, širokou škálu dalších procesů. Bylo zjištěno, že čichové receptory mají podíl na migraci svalových buněk, pomáhají plicím vnímat vdechnuté chemikálie a reagovat na ně a podílejí se na hojení ran. Také o chuťových receptorech, o nichž se myslelo, že se vyskytují jen v jazyku, se dnes ví, že jsou exprimovány v buňkách a tkáních po celém těle. Ještě překvapivěji nedávná studie zjistila, že světelné receptory z našich očí hrají roli i v našich cévách. V mé laboratoři se snažíme porozumět roli čichových a chuťových receptorů v oblasti ledvin. Ledviny jsou hlavním ústředím řídícím homeostázu. A nám dává smysl, že místo řídící homeostázu by logicky mělo být místem, kde se uplatňují chemické senzory. Identifikovali jsme určitý počet různých čichových a chuťových receptorů v ledvinách, z nichž o jednom, čichovém receptoru 78, je známo, že je exprimován v buňkách a tkáních, které jsou důležité pro regulaci krevního tlaku. Když je tento receptor odstraněn u myší, jejich krevní tlak je nízký. Kupodivu, bylo zjištěno, že tento receptor reaguje na chemikálie zvané \"mastné kyseliny s krátkým řetězcem\", které jsou vytvářeny bakteriemi sídlícími ve střevech -- střevním mikrobiomem. Poté, co jsou vytvořeny vaším střevním mikrobiomem, vstřebají se tyto chemikálie do vašeho krevního oběhu, kde mohou interagovat s receptory, jako je čichový receptor 78, což znamená, že změny v metabolismu vašeho střevního mikrobiomu mohou ovlivnit váš krevní tlak. Ačkoliv jsme identifikovali určitý počet různých čichových a chuťových receptorů v ledvinách, teprve začínáme odkrývat jejich rozličné funkce a zjišťovat, na jaké chemikálie který z nich reaguje."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What if there are a lot of different subjects that you're curious about, and many different things you want to do? Well, there is no room for someone like you in this framework. And so you might feel alone. You might feel like you don't have a purpose. And you might feel like there's something wrong with you. There's nothing wrong with you. What you are is a multipotentialite. A multipotentialite is someone with many interests and creative pursuits. It's a mouthful to say. It might help if you break it up into three parts: multi, potential, and ite. You can also use one of the other terms that connote the same idea, such as polymath, the Renaissance person. Actually, during the Renaissance period, it was considered the ideal to be well-versed in multiple disciplines. Barbara Sher refers to us as \"scanners.\" Use whichever term you like, or invent your own. I have to say I find it sort of fitting that as a community, we cannot agree on a single identity. It's easy to see your multipotentiality as a limitation or an affliction that you need to overcome. But what I've learned through speaking with people and writing about these ideas on my website, is that there are some tremendous strengths to being this way. Here are three multipotentialite super powers. One: idea synthesis. That is, combining two or more fields and creating something new at the intersection. Sha Hwang and Rachel Binx drew from their shared interests in cartography, data visualization, travel, mathematics and design, when they founded Meshu. Meshu is a company that creates custom geographically-inspired jewelry. Sha and Rachel came up with this unique idea not despite, but because of their eclectic mix of skills and experiences. Innovation happens at the intersections. That's where the new ideas come from. And multipotentialites, with all of their backgrounds, are able to access a lot of these points of intersection. The second multipotentialite superpower is rapid learning. When multipotentialites become interested in something, we go hard. We observe everything we can get our hands on. We're also used to being beginners, because we've been beginners so many times in the past, and this means that we're less afraid of trying new things and stepping out of our comfort zones.", "cs": "Co když je tu spousta různorodých oblastí, které vás zajímají? A spousta různých věcí, které chcete dělat? No, není tu moc místa, v tomhle systému, pro někoho jako jste vy. A tak se můžete cítit osamělí. Může se vám zdát, že nemáte žádný životní smysl. Může vám připadat, že je s vámi něco v nepořádku. Vůbec nejste v nepořádku. Jste totiž multipotenciál. Multipotenciál je člověk s mnoha zájmy a tvořivými činnostmi. Je to trošku krkolomné slovo. Ale pomůže nám si ho rozdělit na tři části: multi - potence - ál. Můžete taky použít některé z dalších slov se stejným významem, jako třeba polyhistor, renesanční osobnost. Během renesance to vlastně lidé považovali za ideál, když byl někdo zběhlý ve více oborech. Barbara Sher nám říká \"skeneři\". Používejte kterékoliv slovo, nebo si vymyslete vlastní. Je myslím docela trefné, ��e se jako komunita nedokážeme shodnout na jediné identitě. Je snadné vnímat svou multipotencialitu jako omezení nebo trápení, které je potřeba překonat. Já jsem ale zjistila, při debatách s lidmi a při psaní o těchto myšlenkách na svém webu Puttylike, že být takto založený má i své ohromné výhody. Tady jsou 3 velké síly multipotenciálů. První: syntéza nápadů. Tedy schopnost kombinovat dva či více oborů a vytvářet něco nového na jejich průsečíku. Sha Hwang a Rachel Binx čerpali ze svého společného zájmu o kartografii, vizualizaci dat, cestování, matematiku a design, když zakládali Meshu. Meshu je firma, která vyrábí originální, geografií inspirované šperky. Sha a Rachel přišli na tenhle jedinečný nápad ne navzdory, ale právě díky té eklektické směsi svých schopností a zkušeností. Inovace vznikají v průsečících. Právě odtud přicházejí nové nápady. A multipotenciálové, se svým různorodým zázemím, mají přístup do spousty takových průsečíků. Druhou velkou silou multipotenciálů je schopnost rychlého učení. Když nás multipotenciály začne něco zajímat, jdeme do toho po hlavě. Zhltneme všechno, co nám přijde pod ruku. Taky jsme zvyklí být začátečníci, protože jsme jimi byli už tolikrát v minulosti. To taky znamená, že se méně bojíme zkoušet nové věci a vystupovat ze své komfortní zóny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But some of your neurons right here in your motor cortex are going to send messages down when you move your arm like this. They're going to go down across your corpus callosum, down onto your spinal cord to your lower motor neuron out to your muscles here, and that electrical discharge is going to be picked up by these electrodes right here and we're going to be able to listen to exactly what your brain is going to be doing. So I'm going to turn this on for a second. Have you ever heard what your brain sounds like? SK: No. GG: Let's try it out. So go ahead and squeeze your hand. (Rumbling) So what you're listening to, so this is your motor units happening right here. Let's take a look at it as well. So I'm going to stand over here, and I'm going to open up our app here. So now I want you to squeeze. (Rumbling) So right here, these are the motor units that are happening from her spinal cord out to her muscle right here, and as she's doing it, you're seeing the electrical activity that's happening here. You can even click here and try to see one of them. So keep doing it really hard. So now we've paused on one motor action potential that's happening right now inside of your brain. Do you guys want to see some more? (Applause) That's interesting, but let's get it better. I need one more volunteer. What is your name, sir? Miguel Goncalves: Miguel. GG: Miguel, all right. You're going to stand right here. So when you're moving your arm like this, your brain is sending a signal down to your muscles right here. I want you to move your arm as well. So your brain is going to send a signal down to your muscles.", "cs": "Některé neurony z vaší motorické oblasti vyšlou dolů zprávy, když takhle pohnete rukou. Ty zprávy projdou skrz propojení hemisfér dolů do míchy - - do spodního motorického neuronu až sem, k vašim svalům. A elektrický náboj té zprávy snímají tyto elektrody a my budeme moci poslouchat, co přesně váš mozek chce udělat. Já teď tohle na chvíli zapnu. Už jste někdy slyšela, jak zní váš mozek? SK: Ne. GG: Tak to vyzkoušíme. Stiskněte ruku. (rachot) To, co teď slyšíte, jsou motorické signály v těchto místech. Můžeme se na ně i podívat. Já si stoupnu sem, a otevřu naši aplikaci. Teď stiskněte ruku. (rachot) Takže tady jsou motorické signály, které putují z její míchy sem do svalů a zatímco tiskne ruku, vidíte elektrickou aktivitu, která se tam děje. Můžeme sem zkusit kliknout a podívat se na jeden z nich. Teď to výrazně opakujte. Teď jsme se zastavili na jednom motorickém impulsu, který se zrovna teď odehrává v mozku. Chcete vidět ještě něco? (potlesk) Je to zajímavé, ale bude to ještě lepší. Potřebuju dalšího dobrovolníka. Jak se jmenujete? Miguel Goncalves: Miguel. GG: Miguel, dobře. Postavte se sem. Když takhle pohybujete rukou, váš mozek vysílá signály sem dolů vašim svalům. Teď také hýbejte rukou. Váš mozek pošle zprávu dolů do svalů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "All of you are members of tribes. In walking around at the break, many of you had met members of your tribe. And you were talking to them. And many of you were doing what great, if you will, tribal leaders do, which is to find someone who is a member of a tribe, and to find someone else who is another member of a different tribe, and make introductions. That is in fact what great tribal leaders do. So here is the bottom line. If you focus in on a group like this -- this happens to be a USC game -- and you zoom in with one of those super satellite cameras and do magnification factors so you could see individual people, you would in fact see not a single crowd, just like there is not a single crowd here, but you would see these tribes that are then coming together. And from a distance it appears that it's a single group. And so people form tribes. They always have. They always will. Just as fish swim and birds fly, people form tribes. It's just what we do. But here's the rub. Not all tribes are the same, and what makes the difference is the culture. Now here is the net out of this. You're all a member of tribes. If you can find a way to take the tribes that you're in and nudge them forward, along these tribal stages to what we call Stage Five, which is the top of the mountain. But we're going to start with what we call Stage One. Now, this is the lowest of the stages. You don't want this. Okay? This is a bit of a difficult image to put up on the screen. But it's one that I think we need to learn from. Stage One produces people who do horrible things. This is the kid who shot up Virginia Tech. Stage One is a group where people systematically sever relationships from functional tribes, and then pool together with people who think like they do. Stage One is literally the culture of gangs and it is the culture of prisons. Now, again, we don't often deal with Stage One. And I want to make the point that as members of society, we need to.", "cs": "Všichni z vás jsou členy různých kmenů. Při procházení o přestávce jste potkávali své soukmenovce a mluvili jste spolu. A mnozí z vás dělají to, co dělají velcí kmenoví vůdci: najdete někoho z jenoho kmene a někoho z jiného kmene a představíte je. To dělají velcí kmenoví vůdci. V praxi to vypadá tak, že když se zaměříte na skupinu jako je tahle v našem případě zápas amerického fotbalu a přiblížíte si to jakýmsi super teleobjektivem až na úroveň kdy vidíte jednotlivé lidi uvidíte, že to není jednolitý dav, stejně tak jako není jednolitý dav tady v sále, ale uvidíte jednotlivé kmeny, které se zde sešly. A z dálky vypadají jako jedna skupina. A tak lidé tvoří kmeny. Vždycky tvořili a tvořit budou. Stejně jako ryby plavou a ptáci létají, lidé tvoří kmeny. Prostě to děláme. Ale je v tom háček. Všechny kmeny nejsou stejné. Kmen od kmene odlišuje jeho kultura. A funguje to takto: Všichni jsme členem nějakého kmene. A jde o to, najít způsob, jak svůj kmen postrkovat kupředu do nových kmenových úrovní až se dostaneme na úroveň pět, nejvyšší stádium. Ale pojďme začít s úrovní jedna. To je nejnižší úroveň. Tohle možná nechcete vidět. Je to trochu drsné, ale pojďme se z toho poučit. Úroveň jedna je zdroj lidí, kteří dělají strašné věci. Tohle je kluk který střílel spolužáky na Virginia Tech. Úroveň jedna jsou skupiny, kde lidé systematicky ničí vztahy s fungujícími kmeny a spojují se s lidmi jako jsou oni sami. Úroveň jedna je doslova kultura gangů a vězení. My se málokdy kontaktujeme s úrovní jedna. Ake chtěl bych podotknout, že jako společnost to potřebujeme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je Ázerbájdžán další na řadě? V době, kdy se Ázerbájdžán připravuje na parlamentní volby plánované na 6. listopadu, hlavní otázka zní, zda i v této zemi proběhne „barevná“ revoluce podle scénáře, který v posledních dvou letech svrhl postsovětské elity v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. Takový výsledek nelze vyloučit, ale jeho vyhlídky jsou přinejlepším nejisté. Ázerbájdžánská vládnoucí strana Nový Ázerbájdžán čelí navzdory podpoře prezidenta Ilhama Alijeva a výsadnímu přístupu ke státním prostředkům výzvám ze všech stran. Nejméně tři opoziční strany – „Musavat“ Isy Gambara, „Národní fronta“ Aly Keremely a Sociálně demokratická strana – si od roku 2003, kdy Ilham nastoupil po svém zesnulém otci Gejdaru Alijevovi do prezidentského úřadu, udržují podporu a politický vliv. Podobně jako v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu navíc ázerbájdžánská dynastická politika odráží dominanci klanů, kde je pro úspěch členů rozhodující, nakolik blízko mají k prezidentovi. Takové systémy se sice mohou jevit jako stabilní, ale ve skutečnosti je jim vrozená křehkost, neboť jsou synonymem nezákonnosti, bezpráví a nejhorší chudoby pro většinu obyvatelstva. Opozice již začala připravovat půdu pro změnu. Předáci třístranného opozičního bloku Azadlyg (Svoboda) již deklarovali, že jakýkoliv volební výsledek, v němž opoziční strany získají méně než 70% hlasů, budou pokládat za zfalšovaný a vyvolají pouliční protesty. To by odpovídalo scénáři, který již nastal v roce 2000 v Srbsku, v roce 2003 v Gruzii a v roce 2004 na Ukrajině. Může však takové schéma fungovat i v Ázerbájdžánu? „Generální zkouška“ v říjnu 2003 selhala, když se opozice nedokázala semknout kolem jediného kandidáta, který by se stal Ilhamovým vyzývatelem v prezidentských volbách, prohlásila výsledky voleb za zfalšované a vyzvala občany, aby vyšli do ulic. Občanů se však dostavilo pouhých několik stovek, policie je rychle rozehnala a desítky lidí zatkla. Tentokrát je opozice sjednocená, neboť zjistila, že dohodnout se na vzájemné podpoře 125 kandidátů do parlamentu je mnohem snazší než se domluvit na jediném prezidentském kandidátovi. Úřady však přesto mohou mít navrch. V Tbilisi, Kyjevě a Biškeku předáci „barevných revolucí“ zastávali vysoké funkce v režimech, na něž posléze zaútočili jako na veskrze zkorumpované; přesto se jim podařilo získat důvěru obyvatel.", "en": "Is Azerbaijan Next? As Azerbaijan gears up for parliamentary elections on November 6, the main question is whether the country is about to undergo its own “color” revolution, along the lines of those that have overthrown post-Soviet elites in Georgia, Ukraine, and Kyrgyzstan in the last two years. Such an outcome cannot be ruled out, but the prospects are uncertain at best. Azerbaijan’s ruling party, Eni Azerbaijan, faces challenges all around, despite the support of President Ilham Aliyev and privileged access to state resources. At least three opposition parties – Isa Gambar’s “Mussavat,” Ala Keremela’s “The National Front, and the Social Democratic Party – have maintained support and political influence since Ilham succeeded his late father, Heydar Aliyev, in 2003. Moreover, like Georgia, Ukraine, and Kyrgyzstan, dynastic politics in Azerbaijan reflects the dominance of clans whose members’ success is determined by proximity to the president. While such systems may appear stable, they are inherently fragile, for they are synonymous with lawlessness, injustice, and abject poverty for the majority of the population. The opposition has already started preparing the ground for change. The leaders of the three-party opposition bloc Azadlyg (Freedom) have declared that they will regard any electoral outcome that gives opposition parties less than 70% of the vote as having been falsified, and that street protests would follow. This would conform to the pattern seen in Serbia in 2000, Georgia in 2003, and Ukraine in 2004. But can such a scheme work in Azerbaijan? A “dress rehearsal” failed in October 2003, when the opposition, incapable of uniting around a single candidate to challenge Ilham in the presidential election, declared the results to have been falsified and called people into the streets. Only several hundred showed up, and the police quickly dispersed them, arresting dozens. This time, the opposition is united, having found it far easier to agree on mutual support for 125 parliamentary candidates than to settle on a single presidential candidate. But the authorities may have the upper hand. In Tbilisi, Kiev, and Bishkek, the leaders of the “color revolutions” had already held lofty positions in regimes that they now attacked as thoroughly corrupt; yet they succeeded in gaining the population’s trust."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Každá z těchto společností se vyznačovala informováním o citlivých událostech – od konfliktu na Ukrajině po korupci ve vysokých patrech. Dnešní Rusko má méně svobody tisku a víc novinářů, mediálních pracovníků a blogerů za mřížemi než kdykoli dřív od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Na Krymu a v Čečensku neexistuje ani nejzákladnější ochrana médií. Tyto regiony se s požehnáním Kremlu proměnily v novinářské a informační „černé díry“, kde orgány moci mají volnost jednat bez obav z následků. V zápasech v rámci skupiny soupeřilo Rusko na Mistrovství světa ve fotbale s dalšími zeměmi s nižším hodnocením, například s Egyptem (45. v kopané a 161. na indexu svobody tisku podle RSF) a se Saúdskou Arábií (67. podle FIFA a 169. podle RSF). Na papíře byla dobře vyvinutým soupeřem pouze Uruguay (14. ve fotbale a 20. ve svobodě médií). Jenže ačkoli se Rusko v turnaji probojovalo do vyřazovacího kola, vzrušení ze hry a nepravděpodobnost ruského úspěchu nejsou nic než prchavé rozptýlení. Neprobíhá sice Mistrovství světa ve svobodě tisku, ale jelikož se k Rusku upírá celosvětová pozornost, mezinárodní společenství může naléhat na propuštění vězněných novinářů a obhájců lidských práv, zrušení drakonických zákonů, uvolnění vládní kontroly nad médii a ukončení beztrestnosti. Tato příležitost se pravděpodobně nebude v brzké době opakovat. Svět si nesmí nechat ujít šanci ji zužitkovat.", "en": "Each of these outlets was distinguished by its coverage of sensitive stories – from conflict in Ukraine to high-level corruption. Russia today has less press freedom and more journalists, media workers, and bloggers behind bars than at any time since the Soviet Union’s collapse in 1991. In Crimea and Chechnya, even the most basic media protections are non-existent. With the Kremlin’s blessing, these regions have been turned into news and information “black holes,” where the authorities are free to act without fear of consequences. In its World Cup group-stage matches, Russia competed against other low-ranked countries like Egypt (45th in soccer and 161st on RSF’s press freedom index) and Saudi Arabia (ranked 67th by FIFA and 169th by RSF). On paper, only Uruguay (14th in soccer and 20th in media freedom) was a well-rounded opponent. And yet, while Russia has made it through to the tournament’s knockout round, the excitement of the games, and the unlikeliness of Russia’s success, amount to a fleeting distraction. This may not be the Press Freedom World Cup, but with Russia under the global spotlight, the international community can push for the release of jailed journalists and human-rights defenders; the repeal of draconian laws; the relaxation of government control over the media; and an end to impunity. This opportunity is unlikely to come again anytime soon. The world must not miss its chance to capitalize."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak uniknout budoucnosti podle George Bushe Vše se vždy nakonec točí kolem ropy. Pokračující pomýlené intervence Spojených států a Velké Británie na Blízkém východě mají kořeny hluboko v arabském písku. Už od počátku minulého století, kdy Winston Churchill vedl přechod britského námořnictva z uhlí na ropu, se západní mocnosti ustavičně vměšují do záležitostí blízkovýchodních zemí, aby udržely tok ropy, přičemž podkopávají vlády a straní svým favoritům ve válkách v rámci údajné „velké hry“ o energetické zdroje. Tato hra je však již téměř u konce, poněvadž staré přístupy očividně selhávají. Právě ve chvíli, kdy už si začínáme myslet, že podstatou současných akcí USA a Velké Británie v Iráku je něco jiného než ropa, posadí nás realita zpátky na zem. Prezident Bush nedávno vyzval novináře, aby si představili svět za 50 let. Neměl přitom na mysli ani budoucnost vědy a techniky, ani počet obyvatel dosahující devíti miliard, ani problémy spojené s klimatickými změnami a biodiverzitou. Chtěl vědět, zda budou světové zásoby ropy kontrolovat islámští radikálové. Ať už nás bude za 50 let trápit cokoliv, tato otázka bude bezpochyby figurovat na konci seznamu. A i kdyby se nacházela více v popředí, pak svržení Saddáma Husajna za účelem zajištění zásob ropy za 50 let se řadí k nejméně přijatelným strategiím. Přesto díky celé řadě důkazů víme, že právě to měl Bush na mysli, když jeho vláda přesunula pozornost od pátrání po Usámu bin Ládinovi k rozpoutání války v Iráku.", "en": "Escaping George Bush’s Future It always comes back to oil. The continuing misguided interventions in the Middle East by the United States and the United Kingdom have their roots deep in the Arabian sand. Ever since Winston Churchill led the conversion of Britain’s navy from coal to oil at the start of the last century, the Western powers have meddled incessantly in the affairs of Middle Eastern countries to keep the oil flowing, toppling governments and taking sides in wars in the supposed “great game” of energy resources. But the game is almost over, because the old approaches are obviously failing. Just when one is lulled into thinking that something other than oil is at the root of current US and UK action in Iraq, reality pulls us back. Indeed, President Bush recently invited journalists to imagine the world 50 years from now. He did not have in mind the future of science and technology, or a global population of nine billion, or the challenges of climate change and biodiversity. Instead, he wanted to know whether Islamic radicals would control the world’s oil. Whatever we are worrying about in 50 years, this will surely be near the bottom of the list. Even if it were closer to the top, overthrowing Saddam Hussein to ensure oil supplies in 50 years ranks as the least plausible of strategies. Yet we know from a range of evidence that this is what was on Bush’s mind when his government shifted its focus from the search for Osama bin Laden to fighting a war in Iraq."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are currently 5 Policy Departments covering all the areas of competence of the parliamentary committees and other bodies, which are divided as follows: Economic and Scien-tifi c Policy (Policy Department A), Structural and Cohesion Policies (Policy Department B), Citizens’ Rights and Constitutional Affairs (Policy Department C), Budgetary Affairs (Policy Department Budg), External Relations (Policy Department Expo). Policy Department B: Structural and Cohesion Policies covers the following areas: Agriculture and Rural Development, Culture and Education, Fisheries, Regional Development and Transport and Tourism. IN-HOUSE OR EXTERNAL EXPERTISE Expertise may be carried out in-house or externally. Following a request from a parliamentary committee, Policy Department B examines whether it is possible for it to be carried out in-house. WHAT WE OFFER Policy Department B provides a wide range of research services tailor-made to fi t the needs of the committee on Regional Development. Below, you will find a short description of the options proposed. ABOUT THE POLICY DEPARTMENT Workshops The purpose of workshops is to provide independent expertise in the form of a written contribution presented orally and discussed with Members and other experts. Notes and studies may also be requested in connection with workshops to serve as background documents for a committee discussion. Notes Notes are concise contributions on issues linked to the work of the committee on Regional Development and/or current affairs. This type of tool is used most often to fuel Members’ reflections when a report is being drafted, when a delegation has arranged an official visit or when major events linked to European issues are organised.", "cs": "V současné době existuje pět tematických sekcí, jejichž činnost zahrnuje všechny oblasti, za něž odpovídají výbory Evropského parlamentu a další orgány: hospodářská politika a politika v oblasti vědy (tematická sekce A), strukturální politika a politika soudržnosti (tematická sekce B), občanská práva a ústavní záležitosti (tematická sekce C), rozpočtové záležitosti (tematická sekce Budg) a vnější politiky (tematická sekce Expo). Tematická sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti se zabývá následujícími oblastmi: zemědělství a rozvoj venkova, kultura a vzdělávání, rybolov, regionální rozvoj a doprava a cestovní ruch. INTERNÍ ČI EXTERNÍ ODBORNÉ KONZULTACE Odborná konzultace může proběhnout interně nebo externě. Požádá o ni výbor Parlamentu a tematická sekce B zváží, zda může provést expertízu interně. CO NABÍZÍME Tematická sekce B nabízí širokou škálu výzkumných služeb na míru vytvořených pro potřeby Výboru pro regionální rozvoj. Níže uvádíme krátký popis nabízených možností. O TEMATICKÉ SEKCI Semináře Cílem seminářů je nabídnout nezávislou odbornou konzultaci formou písemného příspěvku, který je přednesen ústně a projednán s poslanci a dalšími odborníky. I v souvislosti se semináři lze požádat o sdělení či studie, které slouží jako podklady pro diskusi ve výboru. Sdělení Sdělení jsou stručné příspěvky na témata, která souvisí s činností Výboru pro regionální rozvoj nebo se současným děním. Tohoto typu nástroje poslanci obvykle využívají při shromažďování podkladů pro vypracování návrhu zprávy, chystá-li se delegace na oficiální návštěvu nebo při pořádání významných akcí souvisejících s evropskými otázkami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomové „reálných“ hospodářských cyklů dokonce obvykle tvrdí, že nebýt Rooseveltovy pomýlené politiky New Deal, bývalo by zotavení z velké hospodářské krize z let 1929-1933 mnohem rychlejší, než ve skutečnosti bylo. V dnešní situaci by se to rovnalo tvrzení, že vlády zemí z celého světa dělají všechno špatně, když sanují vratké banky, dotují neefektivní podniky a kladou překážky tomu, aby racionálně uvažující zaměstnanci trávili více času s rodinami nebo přijímali hůře placená místa. Připomíná mi to novináře, jenž v době vysoké nezaměstnanosti ve Spojených státech v 80. letech navštívil Roberta Lucase, jednoho z veleknězů školy nového hospodářského cyklu. „Můj řidič je nezaměstnaný držitel titulu Ph. D.,“ sdělil Lucasovi. „No, řekl bych, že jestli jezdí s taxíkem, tak je to taxikář,“ odvětil nositel Nobelovy ceny za rok 1995. Schumpeter sice geniálně vystihl vrozenou dynamiku kapitalismu taženého podnikatelským duchem, avšak jeho novodobí „reální“ následovníci udusili jeho postřehy ve vlastní posedlosti „rovnováhou“ a „okamžitými úpravami“. Pro Schumpetera bylo na kapitalistickém duchu cosi vznešeného a zároveň tragického. Tyto sentimenty jsou však na hony vzdálené krásným a uhlazeným metodám jeho matematicky založeného potomstva.", "en": "Indeed, “real” business-cycle economists typically argue that, but for Roosevelt’s misguided New Deal policies, recovery from the Great Depression of 1929-1933 would have been much faster than it was. Equivalent advice today would be that governments the world over are doing all the wrong things in bailing out top-heavy banks, subsidizing inefficient businesses, and putting obstacles in the way of rational workers spending more time with their families or taking lower-paid jobs. It reminds me of the interviewer who went to see Robert Lucas, one of the high priests of the New Business Cycle school, at a time of high American unemployment in the 1980’s. “My driver is an unemployed Ph.D. graduate,” he said to Lucas. “Well, I’d say that if he is driving a taxi, he’s a taxi-driver,” replied the 1995 Nobel Laureate. Although Schumpeter brilliantly captured the inherent dynamism of entrepreneur-led capitalism, his modern “real” successors smothered his insights in their obsession with “equilibrium” and “instant adjustments.” For Schumpeter, there was something both noble and tragic about the spirit of capitalism. But those sentiments are a world away from the pretty, polite techniques of his mathematical progeny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If the CDC's current estimate, that one in 68 kids in America are on the spectrum, is correct, autistics are one of the largest minority groups in the world. In recent years, autistic people have come together on the Internet to reject the notion that they are puzzles to be solved by the next medical breakthrough, coining the term \"neurodiversity\" to celebrate the varieties of human cognition. One way to understand neurodiversity is to think in terms of human operating systems. Just because a P.C. is not running Windows doesn't mean that it's broken. By autistic standards, the normal human brain is easily distractable, obsessively social, and suffers from a deficit of attention to detail. To be sure, autistic people have a hard time living in a world not built for them. Seventy years later, we're still catching up to Asperger, who believed that the \"cure\" for the most disabling aspects of autism is to be found in understanding teachers, accommodating employers, supportive communities, and parents who have faith in their children's potential. An autistic man named Zosia Zaks once said, \"We need all hands on deck to right the ship of humanity.\" As we sail into an uncertain future, we need every form of human intelligence on the planet working together to tackle the challenges that we face as a society. We can't afford to waste a brain. Thank you.", "cs": "Pokud je správný aktuální odhad CDC, že je v Americe jedno z 68 dětí v rámci autistického spektra, pak jsou autisté největší menšinou na světě. V posledních letech se autisté sdružují na Internetu, aby vyvrátili představu, že jsou problém, který by se měl vyřešit při dalším pokroku medicíny, označují se pojmem \"neurodiverzita\" k oslavě variability lidských kognitivních schopností. Jedna cesta k porozumění neurodiverzitě je uvažovat v pojmech lidských operačních systémů. To, že PC nepoužívá Windows, neznamená, že je rozbité. V porovnání s autisty se normální lidský mozek snadno rozptyluje, je posedlý socialitou a postrádá pozornost vůči detailům. Jisté je, že autisté mají těžký život ve světě, který není stavěn pro ně. I po sedmdesáti letech se snažíme dohnat Aspergera, který věřil, že \"lékem\" na většinu problémů austismu je v nalezení učitelů s dostatečným porozuměním, vhodných zaměstnavatelů, podpůrných komunit a rodičů, kteří věří v potenciál svých dětí. Autistka jménem Zosia Zaks řekla: \"Potřebujeme všechny ruce na palubě k nasměrování lodi humanity.\" Jak plujeme do nejisté budoucnosti, potřebujeme na planetě každou z forem lidské inteligence ke společnému překonání výzev, které stojí před naší společností. Nemůžeme si dovolit plýtvat mozky. Děkuji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svižně rostoucí rozvojové země nemohou jednoduše následovat cestu ekonomického růstu, po které šly dnešní bohaté země. Pokud se o to budou snažit, světová ekonomika uvrhne planetu mimo stav bezpečných provozních podmínek. Teploty porostou, bouře zesílí, oceány se okyselí a biologické druhy budou ve velkém vymírat v důsledku destrukce jejich přirozených stanovišť. Je prostým faktem, že lidstvo stojí před neúprosnou nutností rozhodnout se. Přetrvá-li současné schéma vývoje světového hospodářství, narazíme na ekologickou katastrofu. Pokud si svět osvojí nové růstové schéma – takové, které využije vyspělých technologií, jako jsou chytré telefony, rychlý internet, precizní zemědělství a solární energetika – dokážeme rozšířit prosperitu a zároveň zachránit planetu. Dnešní růstové schéma označuji za jízdu ve vyjetých kolejích; model růstu opřený o chytré technologie naproti tomu znamená udržitelný rozvoj. Jízda ve vyjetých kolejích může nějaký čas fungovat, ale skončí slzami nad rozlitým mlékem, kdežto možnost sázející na udržitelný rozvoj povede k dlouhodobé prosperitě. Co tedy bude zapotřebí k tomu, abychom svému příběhu napsali šťastný konec? Zaprvé si musíme uvědomit, že jako globální společnost máme na vybranou. Zůstat ve vyjetých kolejích je pohodlné. Myslíme si, že jim rozumíme. Jejich směřování ale není dobré: na naší současné trajektorii čerpáme krátkodobou prosperitu za cenu příliš mnoha budoucích krizí. Zadruhé musíme pochopit, jak významné nové technologie máme k dispozici. Při využití vyspělých informačních technologií – počítačů, satelitního mapování, zpracování obrázků, expertních systémů a tak dále – máme dnes prostředky ke zvýšení produkce potravin za snížení újmy na životním prostředí, zlepšení veřejného zdravotnictví pro bohaté i chudé, distribuci většího množství elektřiny s nižšími emisemi skleníkových plynů a proměně našich měst v příjemnější a zdravější místa, byť se urbanizací v příštích desetiletích zvýší počty jejich obyvatel o miliardy. Zatřetí bychom si pro nadcházející roky měli stanovit odvážné cíle – abychom rozšiřovali prosperitu a zlepšovali veřejné zdraví a zároveň zachránili planetu. Je tomu padesát let, co americký prezident John F. Kennedy řekl, že bychom neměli letět na Měsíc proto, že to je snadné, nýbrž proto, že to je náročné – šlo o test toho nejlepšího v nás. Udržitelný rozvoj bude podobnou zkouškou našeho pokolení, která nás povzbuzuje, abychom své tvořivosti a lidských hodnot využili k vytvoření cesty k udržitelnému blahobytu na naší zalidněné a ohrožené planetě.", "en": "The rapidly growing developing countries cannot simply follow the economic-growth path that today’s rich countries traveled. If they try, the world economy will push the planet beyond safe operating conditions. Temperatures will rise, storms will intensify, the oceans will become more acidic, and species will go extinct in vast numbers as their habitats are destroyed. The simple fact is that humanity faces a stark choice. If the world economy’s current growth patterns continue, we face ecological disaster. If the world economy embraces a new growth pattern – one that harnesses advanced technologies like smart phones, broadband, precision agriculture, and solar power – we can spread prosperity while saving the planet. I call today’s growth pattern the business-as-usual option; the smart-technology growth pattern, by contrast, represents the sustainable-development option. Business as usual can work for a while, but it will end in tears, while the sustainable-development path can lead to long-term prosperity. So, what will it take to write the happy ending? First, we must recognize that we, as a global society, have a choice to make. Business as usual is comfortable. We think we understand it. Yet it is not good enough: on our current trajectory, short-term prosperity is coming at the cost of too many future crises. Second, we must recognize the powerful new tools and technologies that we have at hand. Using advanced information technologies – computers, satellite mapping, image processing, expert systems, and more – we now have the means to grow more food with less environmental damage; improve public health for rich and poor alike; distribute more electricity with lower greenhouse-gas emissions; and make our cities more livable and healthier, even as urbanization raises their populations by billions in the coming decades. Third, we should set bold goals for the years ahead – to spread prosperity and improve public health while saving the planet. Fifty years ago, US President John F. Kennedy said that we should to go to the moon not because it was easy, but because it was hard – it tested the best in us. In our generation, sustainable development will be our test, encouraging us to use our creativity and human values to establish a path of sustainable well-being on our crowded and endangered planet."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ukrajina je Palestina, ne Izrael LUBLAŇ – Kdysi jsem svého mladšího syna požádal, jestli by mi mohl podat sůl, leč zareagoval jen slovy: „Samozřejmě že můžu!“ Když jsem svou žádost zopakoval, odsekl: „Zeptal ses, jestli bych to mohl udělat, a já ti odpověděl. Neřekl jsi mi, že to mám udělat.“ Kdo byl v té situaci svobodnější – já, nebo můj syn? Pokud svobodou rozumíme volnost výběru, byl svobodnější můj syn, protože měl při interpretaci mé žádosti možnost navíc. Mohl ji vzít doslova, anebo si ji mohl vyložit v obvyklém smyslu jako žádost, která je ze slušnosti formulována jako otázka. Naproti tomu já jsem se této možnosti vlastně zřekl a automaticky jsem spoléhal na konvenční výklad. Teď si představte svět, kde by mnohem víc lidí v každodenním životě jednalo tak jako můj syn, když si mě dobíral. Nikdy bychom s jistotou nevěděli, co náš partner v rozhovoru chtěl říct, a ztráceli bychom nesmírné množství času probíráním bezúčelných interpretací. Není to výstižný popis politického života posledních deseti let? Donald Trump a další populisté alternativní pravice těžili ze skutečnosti, že demokratická politika spoléhá na určitá nepsaná pravidla a zvyky, jež oni porušují, kdykoli jim to vyhovuje, a přitom unikají zodpovědnosti, protože svým postupem ne vždy překračují zákon. Ve Spojených státech lokajové Trumpovy Republikánské strany prosazují takovou strategii před příštími prezidentskými volbami.", "en": "Ukraine Is Palestine, Not Israel LJUBLJANA – I once asked my younger son if he could pass the salt, only to be met with the response, “Of course I can!” When I repeated my request, he snapped back: “You asked me if I could do it, and I answered you. You didn’t tell me that I should do it.” Who was freer in this situation – me or my son? If we understand freedom as freedom of choice, my son was freer, because he had an additional choice about how to interpret my question. He could take it literally, or he could interpret it in the usual sense, as a request that was formulated as a question out of politeness. By contrast, I effectively renounced this choice and automatically relied on the conventional sense. Now, imagine a world where many more people acted in everyday life the way my son did when he was teasing me. We would never know for sure what our partners in conversation wanted to say, and we would lose an immense amount of time pursuing pointless interpretations. Is this not an apt description of political life over the last decade? Donald Trump and other alt-right populists have capitalized on the fact that democratic politics relies on certain unwritten rules and customs, which they have violated when it suits them, while avoiding accountability by not always explicitly breaking the law. In the United States, Trump’s Republican Party lackeys are pursuing such a strategy ahead of the next presidential election."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Článek popisuje, jak vědci – většinou z Lékařské fakulty Čchungčchinské univerzity, ale dva spoluautoři působili i na amerických univerzitách – vychovávali opice během prvního roku ve velkých sociálních skupinách a poté je na 70 dní umístili samostatně do klecí. Pro dospívající společenská zvířata jsou odtržení od sociální skupiny a izolace extrémně stresující, ale to nejhorší mělo ještě přijít. Opice byly v pěti cyklech po dobu sedmi dní vystavovány dalšímu stresu – konkrétně musely během oněch 35 dní čelit dvěma z následujících podmínek: 12 hodinám silného hluku, 12 hodinám bez vody, 24 hodinám bez jídla, čtyřem hodinám v ještě stěsnanějším prostoru, 12 hodinám pod stroboskopem, deseti minutám v teplotě 10°C a elektrickým šokům do chodidel, a to 3-4krát po dobu 10-15 vteřin. Ačkoliv název studie navozuje dojem pouze „mírného“ stresu, podle svědectví samotných vědců byl experimentální protokol natolik drastický, že opice trávily podstatně více času než kontrolní skupina v takzvaném „schouleném postoji“, jak to vědci označovali – hlavy měly svěšené až po ramena nebo ještě níže a objímaly se pažemi. Vědci dospěli k závěru, že jimi způsobený stres „může vyvolávat chování podobné depresi a úzkosti“. Etické směrnice vydavatelství Springer Nature opakují dlouho existující a všeobecně používaný požadavek, aby autoři příspěvků o výzkumu živých obratlovců nebo vyšších bezobratlých potvrdili, že všechny experimenty byly provedeny v souladu s příslušnými směrnicemi. Článek pojednávající o výše popsané studii obsahuje i následující prohlášení:", "en": "The article describes how the researchers – mostly from Chongqing Medical University, in China, but with two co-authors at US universities – reared monkeys in large social groups for the first year of their lives, and then put them into cages, alone, for 70 days. For adolescent social animals, removal from a social group and isolation is already extremely stressful, but much worse was to come. Additional stress was inflicted on the monkeys in five cycles of seven days each. On each of these 35 days, the monkeys were subjected to two of the following: 12 hours of loud noise, 12 hours without water, 24 hours without food, four hours in a more restricted space, 12 hours of a stroboscope, a temperature of 10oC (50oF) for ten minutes, and inescapable electric shocks delivered to their feet 3-4 times for 10-15 seconds. Although the paper’s title suggests only “mild” stress, according to the researchers’ own account, the experimental protocol was severe enough to cause the monkeys to spend significantly more time than a control group in what the researchers called “huddle posture” – hanging their heads down to shoulder level or lower, and clasping themselves. The researchers conclude that the stresses they inflicted “can induce depressive-like and anxiety-like behaviors.” The Springer Nature research ethics guidance reiterates a long-standing and widely used requirement that authors of manuscripts reporting research on live vertebrates or higher invertebrates confirm that all experiments were performed in accordance with relevant guidelines. The article reporting the research just described, includes this statement:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I think, of those people who, for example, placed their savings with the very aptly named Mr. Madoff, who then made off with them, and I think of them, and I think, well, yes, too much trust. More trust is not an intelligent aim in this life. Intelligently placed and intelligently refused trust is the proper aim. Well once one says that, one says, yeah, okay, that means that what matters in the first place is not trust but trustworthiness. It's judging how trustworthy people are in particular respects. And I think that judgment requires us to look at three things. Are they competent? Are they honest? Are they reliable? And if we find that a person is competent in the relevant matters, and reliable and honest, we'll have a pretty good reason to trust them, because they'll be trustworthy. But if, on the other hand, they're unreliable, we might not. I have friends who are competent and honest, but I would not trust them to post a letter, because they're forgetful. I have friends who are very confident they can do certain things, but I realize that they overestimate their own competence. And I'm very glad to say, I don't think I have many friends who are competent and reliable but extremely dishonest. (Laughter) If so, I haven't yet spotted it. But that's what we're looking for: trustworthiness before trust. Trust is the response. Trustworthiness is what we have to judge.", "cs": "A myslím si, že lidé, kteří například dali své úspory velmi trefně pojmenovanému panu Útěkáři, který s nimi potom utekl (smích), a myslím si o nich... Myslím... No, ano příliš důvěry. Víc důvěry není inteligentním cílem tohoto života. Inteligentně přiznaná a inteligentně odepřená důvěra, je správný cíl. No, \"jedna paní povídala..\", jasně, fajn, to znamená, že to, na čem záleží není důvěra, ale důvěryhodnost. Je to posuzování jak důvěryhodní lidé jsou v jednotlivých ohledech. Myslím, že souzení vyžaduje, abychom se zaměřili na tři věci. Jsou kompetentní? Jsou upřímní? Jsou spolehliví? A pokud zjistíme, že je člověk kompetentní v příslušných záležitostech, a spolehlivý a upřímný, tak máte velmi dobrý důvod věřit mu, protože bude důvěryhodný. Pokud jsou ale, na druhou stranu, nezodpovědní, neměli bychom. Mám dva kamarády, kteří jsou schopní a upřímní, ale nevěřila bych, že pošlou dopis, protože jsou zapomnětliví. Mám dva velmi sebevědomé kamarády, kteří mohou dělat určité věci, ale uvědomuji si, že přeceňují své schopnosti. A jsem velmi ráda, že mohu říct, že nemám moc přátel, kteří by byli schopní a spolehliví, ale extrémně neupřímní. (smích). Jestli jo, tak jsem na to nepřišla. Ale to je to, co hledáme: Důvěryhodnost před důvěrou. Důvěra jako odezva. Důvěryhodnost je to, co bychom měli posuzovat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Demilitarizace muslimské politiky ISLÁMÁBÁD – Mohou se muslimské vlády vymanit mocným armádám svých zemí a vytvořit civilní správu srovnatelnou se stavem v liberálních demokraciích? Aktuálně jde o prvořadou otázku v zemích tak nesourodých, jako je Egypt, Pákistán a Turecko. Abychom dokázali odhadnout, jak se tento zápas bude vyvíjet, je užitečné znát minulost regionu. Islám si od svého založení v sedmém století udržuje tradici hluboké vojenské angažovanosti v politice a veřejné správě. Ostatně právě sílící vojenská zdatnost pomohla islámu v rychlém pronikání do světa. Armáda byla zodpovědná za uchycení islámu napříč Středním východem, jakož i v Persii, jižní Evropě a na indickém subkontinentu. A jakmile se v nově dobytých zemích ustavoval muslimský stát, armáda se stávala nedílnou součástí jeho vedení. Včlenění armády do státu bylo nejvýznačnější v Osmanské říši, jejíž vládci vytvořili nový typ vojenské síly, která získávala muže především z částí Evropy pod islámskou vládou. Janičáři (křesťanští mládenci rekrutovaní ke službě v osmanské pěchotě) byli buď z Evropy naverbováni, anebo odvedeni násilím ze zemí pod osmanskou nadvládou. Janičářům nebylo dovoleno se ženit ani vlastnit majetek, což u nich bránilo vzniku věrnosti vůči čemukoli mimo sultánský dvůr. Avšak poté, co tato omezení byla v šestnáctém století zrušena, janičáři až do svého vyhubení v devatenáctém století získali v Istanbulu obrovskou moc (a dokonce založili vlastní dynastii v Egyptě). Nadvláda armády v muslimských zemích přežívala až do pádu Osmanské říše zkraje dvacátého století. Koloniální mocnosti, které zaplnily vakuum, jež po chřadnoucím impériu zbylo, měly svá vlastní vojska, a tak od místních sil nepotřebovaly, aby vládly. Když se ale Evropané z muslimského světa ve dvacátém století stáhli, tyto síly spěšně uchvátily moc nazpět. Armáda se na počátku a v polovině dvacátého století dostala k moci v Egyptě, Pákistánu a dalších arabských zemích. V Turecku se armáda prohlásila za strážce sekulární Turecké republiky, již v roce 1923 založil Mustafa Kemal Atatürk, sám příslušník armády. Dnes vojenská minulost islámu působí potíže revolucím, jež otřásají velkou částí muslimského světa. V první fázi těchto lidových povstání začali ti, kdo byli politicky a ekonomicky vyloučení, požadovat začlenění a participaci.", "en": "Demilitarizing Muslim Politics ISLAMABAD – Can Muslim governments free themselves from their countries’ powerful militaries and establish civilian control comparable to that found in liberal democracies? This question is now paramount in countries as disparate as Egypt, Pakistan, and Turkey. To predict how this struggle will play out, it helps to understand the region’s past. Since Islam’s founding in the seventh century, it has maintained a tradition of deep military engagement in politics and governance. Indeed, Islam’s increasing military prowess helped it to spread rapidly around the world. The military was responsible for Islam’s implantation throughout the Middle East, as well as in Persia, Southern Europe, and the Indian sub-continent. And once a Muslim state was established in newly conquered lands, the military became integral to its governance. The military’s incorporation into the state was most prominent in the Ottoman Empire, whose rulers created a new type of military force that drew its manpower mostly from Islamic-ruled parts of Europe. These Janissaries (Christian boys conscripted to serve in Ottoman infantry units) were either recruited from Europe or abducted from countries under Ottoman control. Janissaries were not allowed to marry or to own property, which prevented them from developing loyalties outside of the imperial court. But, after these restrictions were removed in the sixteenth century, and up until their extermination in the nineteenth century, the Janissaries became extremely powerful in Istanbul (and even established their own dynasty in Egypt). Military domination in Muslim countries survived right up to the fall of the Ottoman Empire in the early twentieth century. The colonial powers that filled the vacuum left by the declining empire had their own militaries, and therefore did not need local forces to govern. But when Europeans withdrew from the Muslim world in the twentieth century, these forces rushed back in to wrest control of politics. The military rose to power in Egypt, Pakistan, and other Arab countries in the early and mid-twentieth century. In Turkey, the military proclaimed itself the guardian of the secular Republic of Turkey, founded in 1923 by Mustafa Kemal Atatürk, himself a military man. Today, the revolutions rocking much of the Muslim world are bedeviled by Islam’s military past. In the first phase of these popular uprisings, those who had been politically and economically excluded began to demand inclusion and participation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od moci lidu k moci Putinově Když jsem se minulý týden v Paříži účastnil malé, ale důstojné panychidy na počest ruské novinářky Anny Politkovské – slovy jejího francouzského vydavatele ženy „bezmezně statečné“ –, vzpomněl jsem si na jiný obřad k uctění památky zesnulého, jemuž jsem byl přítomen před 17 lety v Moskvě. Na rozdíl od Politkovské nebyl velký vědec a lidskoprávní aktivista Andrej Sacharov zavražděn a jemu vzdávaná pocta tehdy vypadala jako oslava nové éry. List se obracel na novou stránku, plnou nejistoty, ale také naděje, že je Rusko na cestě k proměně v „normální zemi“. A právě atentátem na Politkovskou jsme se zřejmě dostali na úplný konec této stránky. To, nad čím truchlil houfek intelektuálů, již se v Paříži sešli, byla jejich naděje na jiné Rusko. Pohřbívali jsme společný sen intelektuálů a demokratů o Rusku, kde po dlouhé a mrazivé sovětské zimě zakoření a rozkvetou svoboda a právní řád. Portréty Politkovské nás jako bezpočet zrcadel volaly zpět do mnohem ponuřejší reality. Sen skončil. S největší pravděpodobností ani nikdy nebyl uskutečnitelný. Čeho jsme dnes svědky, je úplně jiný příběh. Rusko si doslova kupuje návrat do postavení prvořadého hráče v mezinárodní soustavě, hráče, který si znovu získává moc a vliv tím, že zaměnil jaderné zbraně za ropu a plyn a strach nahradil chamtivostí. Rovnováha teroru ze sovětských dob ustoupila ve prospěch Ruska jednostranné energetické závislosti.", "en": "From People Power to Putin Power As I attended a small but dignified memorial ceremony in Paris last week in honor of the Russian journalist Anna Politkovskaya – a woman “brave beyond limits,” in the words of her French editor – I was reminded of another posthumous tribute I participated in nearly 17 years ago in Moscow. Unlike Politkovskaya, the great scientist and human right activist Andrei Sakharov had not been murdered, and the tribute given to him then looked like the celebration of a new era. A new page was being turned, one that was full of uncertainty but also of hope that Russia was on its way to becoming a “normal country.” It is this page that has been probably fully closed with the assassination of Politkovskaya. What the small crowd of intellectuals gathered in Paris was mourning was their hope for a different Russia. We were burying the collective dream of intellectuals and democrats for a Russia where freedom and the rule of law would, after a long and cold Soviet winter, take root and bloom. The portraits of Politkovskaya, like a multitude of mirrors, were calling us back to a much darker reality. The dream was over. It had, most likely, never been realizable. What we are witnessing today is a totally different story. Russia is literally buying its way back into the international system as a preeminent actor, one that is regaining power and clout by replacing nuclear weapons with oil and gas and substituting greed for fear. The balance of terror of the Soviet era has given way to unilateral energy dependency in favor of Russia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Největší jednotlivá mezera je přitom ekonomická; její zacelení bude trvat odhadem 202 let. Nerovnost pohlaví je opravdu celosvětový problém, který přetrvává i v genderově nejrovnějších zemích. Existují však světlá místa, jimiž se ostatní mohou řídit. V Norsku například poprvé v dějinách země zastávají ženy tři nejvyšší vládní posty (premiérka, ministryně financí a ministryně zahraničních věcí). Ve Rwandě jsou ministerské posty genderově dokonale vyvážené a ženy tvoří 61 % členů parlamentu. Na Barbadosu v současnosti poprvé vykonává žena funkci ministerské předsedkyně. Obchod a podnikání bohužel, zdá se, za politikou zaostávají. Navzdory průlomovému norskému zákonu z roku 2007, který vyžaduje, aby ženy v korporacích obsadily 40 % představenstev, nadále ženy vykonávají nepoměrně méně vysokých manažerských pozic. Napříč norským veřejným a soukromým sektorem tvoří ženy méně než čtvrtinu vysokých exekutivních pracovníků a v roce 2017 ženy řídily pouhých 15 z 213 veřejně kotovaných společností. Pravda, letošní Index rovnosti pohlaví ve 36 zemích světa podle společnosti Bloomberg naznačuje, že podniky dělají víc pro to, aby zajistily, že se do nejvyššího výkonného vedení a představenstva dostanou ženy. Přesto je chmurnou pravdou, že ve většině zemí světa zůstávají ženy ekonomicky na okraji. Hospodářská marginalizace žen je problém pro všechny. Podle Světové banky celoživotní výdělky mužů převyšují výdělky žen průměrně o víc než 23 000 dolarů, z čehož plyne, že jednoduše zůstává ležet ladem bohatství ve formě lidského kapitálu v hodnotě 160 bilionů dolarů – ekvivalent dvou let globálního HDP.", "en": "And the single largest gap is economic; closing it will take an estimated 202 years. Gender inequality is a truly global problem that persists even in the most gender-equal countries. Still, there are bright spots that can guide others. In Norway, for example, women now hold the three highest government positions (prime minister, finance minister, foreign affairs minister) for the first time in the country’s history. In Rwanda, ministerial positions are perfectly balanced between genders, and 61% of parliamentarians are women. And in Barbados, a woman now serves as prime minister for the first time. Unfortunately, trade and business seem to be lagging behind politics. Despite Norway’s groundbreaking 2007 law requiring that women hold 40% of corporate board seats, women still occupy disproportionately fewer top management positions. Across the Norwegian public and private sectors, fewer than one-quarter of senior executives are women; and in 2017, a mere 15 out of 213 publicly listed companies were run by women. True, Bloomberg’s 2019 Gender-Equality Index of companies in 36 countries suggests that businesses are doing more to ensure that women make it to the C-suite and boardroom. Yet the grim truth is that women remain on the economic fringes in most countries around the world. Women’s economic marginalization is a problem for everyone. According to the World Bank, men’s lifetime earnings are more than $23,000 above those women, on average, implying that $160 trillion in human-capital wealth – the equivalent of two years of global GDP – is simply being left on the table."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bez slevy na dani nedávají smysl.“ IEA odhaduje, že roční účet za globální dotace na vítr se v příštích 25 letech zvýší, místo aby se snížily nebo klesly na nulu. Jedním z důvodů je skutečnost, že levnější větrná energie v Německu a Velké Británii platí jen u nové výstavby. Energie z uhlí a plynu od většiny stávajících dodavatelů stojí přibližně polovinu nebo i méně než vítr a tito dodavatelé by mohli fungovat desítky let; my je však místo toho z poloviny zavřeme, abychom dali prostor větru. Zatímco noví producenti levné německé větrné energie stojí 80 dolarů za MWh (0,08 dolaru za kWh), průměrná okamžitá cena v Německu v roce 2014 činila pouhých 33 dolarů za MWh. A co je ještě důležitější, větrná energie je levnější, pouze když fouká vítr. Jakmile vítr nefouká, je elektřina vyrobená z větru nejdražší elektřinou vůbec, protože ji nelze koupit za jakoukoliv cenu. Instalací dalších větrných generátorů se snižuje hodnota jimi vyrobené elektřiny. První větrná turbína vyrábí elektřinu za lehce nadprůměrnou cenu za kWh. Protože však všichni producenti větrné elektřiny prodávají ve stejnou dobu (když fouká vítr), pak při t��icetiprocentním tržním podílu má tato elektřina hodnotu pouze 70% průměrné ceny za elektřinu. Ceny solární elektřiny klesají při podobném tržním podílu ještě rychleji. Větrné a solární generátory proto musí být mnohem levnější než průměrná cena, aby byly konkurenceschopné. Větrná a sluneční energie navíc prodražují elektřinu vyrobenou z fosilních paliv. Někteří lidé si myslí, že je to dobře, avšak mají-li naše společnosti fungovat i za oblačnosti a bezvětří, musí se do jisté míry spoléhat na fosilní paliva. IEA odhaduje, že v roce 2040 bude z fosilních paliv pocházet 56% veškeré elektřiny, přičemž dalších 28% budou představovat jaderná a vodní energie. Významné využívání větrné a sluneční energie snižuje počet provozních hodin výroby elektřiny z plynu a uhlí; vzhledem k vysokým fixním nákladům to každou kilowatthodinu citelně prodražuje. Na reálném trhu s elektřinou by to mělo za následek mnohem vyšší náklady na elektřinu během večerů, kdy nefouká vítr. To je ovšem politicky problematické, a proto jsou trhy často konstruovány tak, aby měly mnohem méně výrazné špičky. Ve Španělsku se plynové elektrárny v roce 2004 využívaly 66% času, zatímco dnes je to jen 19% času – převážně proto, že se dnes více využívá energie. Protože však musí být elektrárny v provozu 57% času, aby nevykazovaly ztrátu, mnohé z nich se pravděpodobně uzavřou.", "en": "They don’t make sense without the tax credit.” The IEA estimates that the annual bill for global wind subsidies will increase over the next 25 years, not decrease or fall to zero. One reason is that cheaper wind in Germany and the UK is true only for new construction. Most existing coal and gas suppliers cost about half or less than wind and could run for decades; instead, we half-close them to accommodate wind. Whereas the new, cheap German wind-energy producers cost $80 per MWh ($0.08 per kWh), the average German spot price in 2014 was just $33 per MWh. More important, wind is cheaper only when the wind blows. When the wind is not blowing, wind-generated electricity is the most expensive electricity of all, because it cannot be bought at any price. Installing more wind generators makes the electricity they produce less valuable. The first wind turbine brings a slightly above-average price per kWh. But with 30% market share, since all wind producers sell electricity at the same time (when the wind blows), the electricity is worth only 70% of the average electricity price. Solar prices drop even faster at similar market shares. So wind and solar generators have to be much cheaper than the average price to be competitive. Moreover, wind and solar make fossil-fuel-generated electricity more expensive. Some people may think that is a good thing; but, if our societies are to continue functioning in cloudy, windless weather, that means relying on some fossil fuels. The IEA estimates that 56% of electricity will come from fossil fuels in 2040, with nuclear and hydro accounting for another 28%. Significant wind and solar usage reduces the number of hours gas and coal generation operates; with large fixed costs, this makes every kWh more expensive. In a real electricity market, this would result in much higher electricity costs on windless evenings. But this is politically problematic, which is why markets are often constructed to spike much less. In Spain, gas plants were used 66% of the time in 2004, but only 19% of the time now, largely because of more wind use. Because the plants must be kept running 57% of the time to avoid losses, many are likely to close."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Deep-sea exploration and seafloor observatories, however, may hold a key to many new scientific discoveries and aid us in assessing the effects and potential impact of climate change. Research in the polar region will be particularly crucial in predicting the risk of rises in sea levels which are presently estimated at between 15 cm and 95 cm by 2100 – an eventuality which would have devastating effects on many coastal areas. Cleansing effect The MARBEF NoE brings together some 56 European marine institutes to address one of the biggest questions in marine biology – that of elucidating the relationship between biodiversity and ecosystem functioning. The longer-term aim of the network is to establish a European centre of excellence which will serve as a platform for the integration and the dissemination of knowledge on marine biodiversity. The resulting European Centre for the Study of Marine Biodiversity and Ecosystem Functioning (EMBEF) will ensure Europe a lead role in this field. The MARINE GENOMICS (MGE) NoE, which involves 44 partners in 16 countries and more than 300 researchers, is working to develop and promote genomic approaches to marine biology. This emerging field of research could greatly enhance our understanding of how ecosystems work. The application of genomics in samples from the Sargasso Sea has already given rise to the discovery of 148 previously unknown phylotypes and 1.2 million unknown genes. the future behaviour of the oceanic sink will depend on possible changes in ocean circulation and marine biogeochemistry. This is affected by various factors, our understanding of which could be crucial to our future well- Our coastal regions serve many purposes and the already high demands on them are constantly increasing.", "cs": "Hlubokomořský průzkum a observatoře na mořském dně mohou být ovšem klíčem k mnoha novým vědeckým objevům a mohou nám pomoci při vyhodnocování účinků a potenciálního dopadu klimatických změn. Výzkum v polární oblasti bude velmi významný pro předpovídání rizika zvedání hladin moří, která se v současné době odhaduje na 15 až 95 cm do roku 2100 – eventualita, která by měla zničující dopad na mnoho přímořských oblastí. Čistící efekt Síť excelence MARBEF dává dohromady okolo 56 evropských námořních institucí, které se zabývají jednou z největších otázek mořské biologie – a to objasněním vztahu mezi biologickou rozmanitostí a fungováním ekosystému. Dlouhodobějším cílem sítě je zřízení evropského centra excelence, které by sloužilo jako platforma pro integraci a šíření znalostí z oblasti biologické rozmanitosti moře. Výsledné Evropské centrum pro studium biologické rozmanitosti moře a fungování ekosystému (EMBEF) zajistí Evropě v této oblasti vedoucí postavení. Síť excelence mořské genomiky MARINE GENOMICS (MGE), zahrnující 44 partnerů v 16 zemích a přes 300 dalších výzkumných pracovníků, se zabývá vývojem a propagací genomických přístupů k mořské biologii. Tento vznikající výzkumný obor by mohl velmi výrazně zlepšit naše chápání fungování ekosystémů. Použitím genomiky u vzorků ze Sargasového moře se již podařilo objevit 148 předtím neznámých phylotypů a 1,2 milionu neznámých genů. (CO 2 ) v současné době rekordně vysoké. Výzkumné a modelové odhady ukazují, že oceán pohlcuje až 30-40 % emisí CO 2 , ale budoucí chování této Naše přímořské oblasti slouží mnoha účelům a požadavky na ně, které jsou vysoké již nyní, se neustále zvyšují."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Fundraising organizations like Autism Speaks routinely refer to autism as an epidemic, as if you could catch it from another kid at Disneyland. So what's going on? If it isn't vaccines, what is it? If you ask the folks down at the Centers for Disease Control in Atlanta what's going on, they tend to rely on phrases like \"broadened diagnostic criteria\" and \"better case finding\" to explain these rising numbers. But that kind of language doesn't do much to allay the fears of a young mother who is searching her two-year-old's face for eye contact. If the diagnostic criteria had to be broadened, why were they so narrow in the first place? Why were cases of autism so hard to find before the 1990s? Five years ago, I decided to try to uncover the answers to these questions. I learned that what happened has less to do with the slow and cautious progress of science than it does with the seductive power of storytelling. For most of the 20th century, clinicians told one story about what autism is and how it was discovered, but that story turned out to be wrong, and the consequences of it are having a devastating impact on global public health. There was a second, more accurate story of autism which had been lost and forgotten in obscure corners of the clinical literature. This second story tells us everything about how we got here and where we need to go next. The first story starts with a child psychiatrist at Johns Hopkins Hospital named Leo Kanner. In 1943, Kanner published a paper describing 11 young patients who seemed to inhabit private worlds, ignoring the people around them, even their own parents. They could amuse themselves for hours by flapping their hands in front of their faces, but they were panicked by little things like their favorite toy being moved from its usual place without their knowledge. Based on the patients who were brought to his clinic, Kanner speculated that autism is very rare. By the 1950s, as the world's leading authority on the subject, he declared that he had seen less than 150 true cases of his syndrome while fielding referrals from as far away as South Africa. That's actually not surprising, because Kanner's criteria for diagnosing autism were incredibly selective.", "cs": "Nadace jako například Autism Speaks běžně hovoří o epidemii autismu, jako kdybyste autismus mohli od někoho chytit v Disneylandu. O co se tedy jedná? Pokud to není vakcínami, tak čím? Pokud se zeptáte lidí z Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě (CDC), co se děje, tak odpovídají frází, že se \"rozšířila diagnostická kritéria\" a \"jsou lépe podchyceny případy\", čímž vysvětlují nárůst čísel. Ale tento slovník nesníží obavy mladých matek hledajících oční kontakt s dvouletým potomkem. Pokud se diagnostická kritéria musela rozšířit, proč byla původně tak úzká? Proč byly případy autismu tak vzácné před devadesátými lety? Před pěti lety jsem se rozhodl odhalit odpovědi na tyto otázky. Zjistil jsem, že to, co se stalo, souvisí méně s pomalým a rozvážným pokrokem ve vědě, zato však mnohem více se svůdnou mocí vyprávění. Po většinu dvacátého století lékaři vyprávěli jeden příběh o tom, co je to autismus a jak byl objeven, ale ukázalo se, že se mýlili, a následky tohoto omylu mají devastující důsledek na veřejné zdraví. Existuje druhý, výstižnější příběh o autismu, který byl ztracen a zapomenut v obskurních koutech klinické literatury. Druhý příběh nám říká, jak jsme se ocitli tam, kde jsme, a kam se potřebujeme dostat. První příběh začíná s dětským psychiatrem na Johns Hopkins Hospital jménem Leo Kanner. V roce 1943 Kanner publikoval článek popisující 11 mladých pacientů, kteří se zdáli žít ve svém vlastním světě a ignorovat lidi okolo včetně vlastních rodičů. Dokázali se zabavit celé hodiny tleskáním dlaněmi před obličejem, ale drobnosti je přiveldli k panice. Třeba to, že jim někdo přesunul oblíbenou hračku bez jejich vědomí. Na základě pacientů ze své kliniky Kanner spekuloval, že je autismus velmi vzácný. V padesátých letech jako světový odborník na tuto problematiku prohlásil, že se setkal s méně než 150 skutečnými případy tohoto syndromu a to i přesto, že se zabýval i vzdálenými zeměmi, jako je jižní Afrika. To vlastně není překvapivé, protože Kannerova kritéria pro diagnózu autismu byla neskutečně přísná."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jenže ani vypudit krachující Řecko z eurozóny proti jeho vůli nepřichází v úvahu: to by zemi uvrhlo do ekonomické, sociální a politické nestability, což by bezpochyby mělo vážné dopady i za hranicemi země. Podle mého soudu zůstávají jen dvě životaschopné možnosti. První – a vhodnější – je, že ECB realisticky zhodnotí nedostatečnou solventnost Řecka a ukončí poskytování prostředků z ELA do tamní bankovní soustavy. To by vyvolalo platební krizi Řecka. Při vědomí hrozící pohromy by se Řecko upřímně zavázalo k uskutečnění strukturálních reforem, které jsou v jeho vlastním dlouhodobém zájmu: posílit pružnost trhu práce, prodat státní podniky, jež ostatní evropské země už do soukromých rukou předaly, a utrácet méně za byrokracii veřejného sektoru. Zároveň by Řecko zavedením aktivních politik zaměstnanosti (například dotací na rekvalifikace a najímání dlouhodobě nezaměstnaných) zajistilo, aby tyto reformy nepůsobily bolest nejchudším. Navíc by se Řecko přihlásilo k automaticky implementovanému fiskálnímu plánu, který by stanovil dlouhodobý poměr státního zadlužení k HDP, tempo konvergence k tomuto poměru a míru boje proti fiskální cykličnosti. Tolik k tomu, co by muselo udělat Řecko. Jeho věřitelé by na oplátku souhlasili s dalším jednorázovým odpisem dluhu – dostatečně velkým na to, aby Řecku realisticky umožnil v budoucnu své dluhy splatit, ale dostatečně malým na to, aby předešel zbytečným transferům kreditu. Řecko by zůstalo v eurozóně, ač by přišlo o část své fisk��lní a strukturální suverenity.", "en": "Yet forcing a defaulting Greece out of the eurozone – against its will – is not an option, either: it would plunge the country into economic, social, and political instability, and there would doubtless be serious repercussions beyond the country’s borders. In my judgment, there are only two viable options left. The first – and more desirable – is for the ECB to assess realistically Greece’s lack of solvency and so stop providing ELA funds to its banking system. This would precipitate a payment crisis for Greece. But, recognizing the impending disaster, Greece would genuinely commit itself to the structural reforms that are in its own long-term interests: boosting the labor market’s flexibility, selling state-owned enterprises that most other European countries have already placed in private hands, and spending less on public-sector bureaucracy. At the same time, Greece would ensure that these reforms do not hurt the poorest by introducing active labor-market policies (such as subsidies to train and hire the long-term unemployed). Furthermore, Greece would commit itself to an automatically implemented fiscal plan, specifying the long-run ratio of national debt to GDP, the convergence rate to this ratio, and the degree of fiscal counter-cyclicality. So much for what Greece must do. In return, its creditors would agree to another one-time debt write-off – large enough to enable Greece realistically to repay its debts in the future, but small enough to avoid unnecessary transfers of credit. Greece would remain within the eurozone, having lost some of its fiscal and structural sovereignty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obrat v Barmě RANGÚN – Zde vamp Barmě (Myanmaru), kde jsou politické změny už půl století ochromujícím způsobem pomalé, se nové vedení snaží přikročit kamp rychlé transformaci zevnitř. Vláda osvobodila politické vězně, uspořádala volby (přičemž další se chystají), zahájila hospodářskou reformu a intenzivně si předchází zahraniční investory. Je pochopitelné, že mezinárodní společenství, které dlouho trestalo barmský autoritářský režim sankcemi, zůstává opatrné. Reformy se zavádějí tak rychle, že ani renomovaní experti na tuto zemi nevědí jistě, co si o nich myslet. Mně je ovšem zřejmé, že tento okamžik barmských dějin představuje skutečnou příležitost kamp trvalé změně – příležitost, kterou mezinárodní společenství nesmí promrhat. Nadešel čas, aby svět posunul agendu pro Barmu kupředu, nejen pouhou nabídkou pomoci, ale i zrušením sankcí, které se nyní staly brzdou vamp transformaci země. Prozatím tato transformace, která započala po volbách do zákonodárného sboru vamp listopadu 2010, bere dech. Armáda, která od roku 1962 třímala vamp zemi výlučnou moc, si zachovala přibližně 25% křesel, a proto panovaly obavy, že volby budou jen fraškou. Ukázalo se však, že vláda, která zamp nich vzešla, reflektuje základní problémy barmských občanů daleko lépe, než se očekávalo. Pod vedením nového prezidenta Theina Seina reagují úřady na výzvy kamp politickému a hospodářskému otevření.", "en": "Burma’s Turn YANGON – Here in Myanmar (Burma), where political change has been numbingly slow for a half-century, a new leadership is trying to embrace rapid transition from within. The government has freed political prisoners, held elections (with more on the way), begun economic reform, and is intensively courting foreign investment. Understandably, the international community, which has long punished Myanmar’s authoritarian regime with sanctions, remains cautious. Reforms are being introduced so fast that even renowned experts on the country are uncertain about what to make of them. But it is clear to me that this moment in Myanmar’s history represents a real opportunity for permanent change – an opportunity that the international community must not miss. It is time for the world to move the agenda for Myanmar forward, not just by offering assistance, but by removing the sanctions that have now become an impediment to the country’s transformation. So far, that transformation, initiated following legislative elections in November 2010, has been breathtaking. With the military, which had held exclusive power from 1962, retaining some 25% of the seats, there were fears that the election would be a façade. But the government that emerged has turned out to reflect fundamental concerns of Myanmar’s citizens far better than was anticipated. Under the leadership of the new president, Thein Sein, the authorities have responded to calls for a political and economic opening."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na rozdíl od Venezuely existuje uskutečnitelný scénář, podle něhož lze naplnit obě vize - makroekonomickou pravověrnost i sociální spravedlnost. Předpokládejme, že se úrokové sazby ustálí na vysokých, ale ne astronomických 10%, ekonomika poroste ročně o 4% a vláda dosáhne ,,primárního přebytku\" - přebytku daní nad plánovanými výdaji - ve výši 4% HDP. Jde o dosažitelné cíle. Budou-li splněny, brazilský státní dluh bude činit stabilních 60% HDP. Jakmile investoři uvidí, že brazilská fiskální politika je udržitelná, a nadále budou moci v nejdůležitějších průmyslových odvětvích počítat s nízkými úrokovými sazbami, Brazílie bude přitažlivější. Přímé zahraniční investice budou přitékat a zajistí snazší přístup ke světovým technologiím a zesílí hospodářský růst. Zakrátko, až úrokové sazby klesnou pod 10%, by pak brazilská vláda mohla za výhodnějších podmínek dosáhnout nové dohody ohledně svého krátkodobého zadlužení. Snížení nákladů na splácení úroků z dlužné částky by znamenalo, že by začal klesat poměr dluh/HDP a mohly by růst vládní výdaje na infrastrukturu, vzdělání, zdravotní péči a přerozdělování. Ze snížení státního dluhu by také plynula dostupnost více peněz pro soukromé investice, což by dále zvýšilo produktivitu práce. To vše by ale vyžadovalo mimořádnou trpělivost Dělnické strany a jejích příznivců, jejichž naděje musí načas ustoupit, aby se okamžitou prioritou stala stabilizace trhu s obligacemi. Bude mít Lula dostatek vlivu nad brazilskými politiky, aby uspokojil své příznivce a politické kádry slibem holuba na střeše, když bude jasné, že prozatím budou bez vrabce v hrsti? Je pravda, že strategie stabilizace trhu s obligacemi může selhat, protože sází na racionalitu globálních finančních trhů. Ale Newyorčané a Londýňané, kteří stanovují úrokové sazby, vědí o Brazílii jen málo. Vědí, že Ipanema je pláž, že Amazonka je řeka, že bývalý americký ministr financí Paul O'Neill se obával, že peníze půjčené Brazílii se objeví na evropských číslovaných bankovních účtech, a že Lula je prezident bez zkušeností s administrativou a stojí v čele strany, jež má v názvu ,,dělníky.\" Mějme na paměti, že se jedná o druh lidí, kteří si svého času mysleli, že prodávat psí žrádlo přes internet je skvělá obchodní strategie a že v roce 2010 bude Qualcomm schopen prodat každému obyvateli severní polokoule dva mobilní telefony ročně.", "en": "Unlike in Venezuela, there is a viable scenario in which both visions--macroeconomic orthodoxy and greater social justice--can be realized. Suppose Brazilian interest rates stabilize at a high but not astronomical 10%, the economy grows at 4% per year, and the government achieves a \"primary surplus\"--a surplus of taxes over program spending--equivalent to 4% of GDP. These are all feasible targets; if they are met, then Brazil's government debt will be a stable 60% of GDP. Once investors see that Brazil's fiscal policy is sustainable, and they see continued low interest rates in the industrial core, Brazil will look more attractive. Foreign direct investment will flow in, bringing more access to world-class technology and further boosting economic growth. Soon, Brazil's government would find itself able to roll over its short-term debt on more favorable terms, as interest rates drop below 10%. Reduced debt-service costs would mean that the debt/GDP ratio would start to fall, and government spending on infrastructure, education, healthcare, and redistribution could rise. Reduced government debt would also means more money available for private investment, providing a further boost to labor productivity. But all of this would require extraordinary patience on the part of the Workers' Party and its supporters, whose hopes must be deferred as immediate priority is given to appeasing the bond market. Will Lula have sufficient command over Brazilian politics to keep his supporters and political cadres happy with promises of jam tomorrow when it is clear that there will be no bread today? Indeed, a strategy of bond-market appeasement places may turn out to be futile, because it places a huge bet on the rationality of global financial markets. But the people in New York and London who set interest rates know little about Brazil. They know that Ipanema is a beach, that the Amazon is a river, that ex-US Treasury Secretary Paul O'Neill worried that money loaned to Brazil would re-appear in numbered European bank accounts, and that Lula is a president without administrative experience who heads a party with \"workers\" in its name. Remember, these are the type of people who once thought that selling dog food over the internet was a brilliant business strategy, and that by 2010 Qualcomm would be able to sell two mobile phones a year to everyone in the northern hemisphere."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak znovunastartovat rozvíjející se Evropu LONDÝN – Po finanční krizi v letech 1997-1998 se politici z hlavních asijských rozvíjejících se ekonomik – Jižní Koreje, Thajska, Malajsie, a dokonce i Indonésie – zapřísahali, že se „už nikdy“ nenechají ponižovat mezinárodními kapitálovými trhy. A rozhodli se řešit strukturální slabiny, které stáhly jejich systémy dolů. Mnoho zemí z rozvíjející se Evropy zaznamenalo v nedávné globální krizi obdobný zážitek blízké smrti. Díky mezinárodním i národním politickým intervencím byly jejich měny a bankovní soustavy ušetřeny kolapsu, avšak mnohé z nich zažily mohutný pokles výkonnosti a prudký vzestup nezaměstnanosti. Bohužel si ve stejné míře neosvojily odhodlání svých asijských protějšků řešit vlastní zranitelná místa. Po asijské krizi prošly ekonomiky v tamním regionu intenzivním vnitřním i vnějším „vyšetřením“. Bylo zřejmé, že se jejich zranitelnost zvýšila v důsledku ztráty konkurenceschopnosti, slabého vládnutí a nedostatku průhlednosti. Mezi odhalenými slabinami figurovaly také špatně regulované bankovní sektory, neduživé tržní struktury, slabá konkurence, ale i omezení obchodu a běžného účtu. Ne všechny asijské země podstoupily léčbu ve stejné míře a bezpochyby promrhaly některé příležitosti k reformám, avšak zároveň si vzaly důležitá ponaučení a zdokonalily své instituce. Podobně i rozvíjející se ekonomiky v Latinské Americe změnily po ničivých krizích – a v některých případech sériích krizí – kurz své hospodářské politiky a přistoupily k posilování měnových rámců s cílem omezit dolarizaci a budovat místní kapitálové trhy, liberalizovat trhy a zlepšit kvalitu vládnutí. Tato opatření přispěla ke zlepšení základních ekonomických ukazatelů, což pomohlo omezit dopad globální finanční krize. Země z rozvíjející se Evropy musí projít podobnou fází sebezpytování, avšak skutečnost, že byly ušetřeny nejhorších scénářů, jako by zahájení tohoto procesu ztěžovala. Region potřebuje najít cestu zpět nejen k rychlému růstu, ale i k růstu bezpečnějšímu a trvale udržitelnějšímu. Během desetiletí před krizí byly rozvíjející se evropské ekonomiky pozoruhodně úspěšné. Mnohé z nich rostly tempem, které převyšovalo jiné rozvíjející se trhy, ne-li dokonce i Čínu. V oblasti vývozu si vedly téměř stejně dobře jako Číňané a v některých ohledech je dokonce překonávaly. Už před krizí však bylo zřejmé, že rozvíjející se Evropa ztrácí mnoho silných stránek, které vysvětlovaly její úspěch. Náklady na pracovní sílu se zvyšovaly mnohem rychleji než u většiny konkurentů.", "en": "Re-Booting Emerging Europe LONDON – After the 1997-1998 financial crisis, policymakers in Asia’s major emerging markets – South Korea, Thailand, Malaysia, and even Indonesia – vowed “never again” to be humiliated by international capital markets. They set out to address the structural weaknesses that had brought their systems down. Many countries in emerging Europe had similar near-death experiences in the recent global crisis. Thanks to international and national policy interventions, their currencies and banking systems were saved from collapse, but many of them saw massive output drops and soaring unemployment. Unfortunately, they have not to the same extent embraced their Asian counterparts’ determination to address the vulnerabilities. Following the Asian crisis, the region’s economies underwent intense internal and external scrutiny. It was clear that they had become more vulnerable due to loss of competitiveness, weak governance, and lack of transparency. Badly regulated banking sectors, feeble market structures, and weak competition, as well as trade and current-account restrictions, were also among the shortcomings identified. Not all Asian countries walked the line to the same extent, and some opportunities for reform were undoubtedly lost, but important lessons were learned and institutions improved. Similarly, emerging economies in Latin America changed their economic-policy course after devastating crises – in some cases a series of them – and moved toward strengthening monetary frameworks to reduce dollarization and build local capital markets, liberalize markets, and improve governance. These measures contributed to the improved economic fundamentals that helped limit the impact of the global financial crisis. The countries of emerging Europe must go through a similar bout of introspection, but the fact that they were saved from worst-case scenarios seems to make it more difficult to launch this process. The region needs to find its way back not only to rapid growth, but also to safer, more sustainable growth. In the decade leading up to the crisis, the emerging European economies were remarkably successful. Many of them grew at rates that compared favorably to other emerging markets, if not to China. In terms of exports, they did almost as well as, and in some respects even surpassed, the Chinese. But it was clear even before the crisis that emerging Europe was losing many of the strengths that explained its success. Labor costs grew much faster than for most competitors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As early as 1991, the EU signed the first “Europe Agreements” with Hungary and Poland, followed by other candidate countries. Thanks to these agreements, a free trade area was established by 2001 for 85% of bilateral trade, thus avoiding any trade shock in May 2004. In 1993, the EU defined precise accession criteria. In order to join the EU, a country must be a stable democracy with the rule of law, able to respect human and minority rights, and have a competitive market economy, as well as the ability to fully implement EU law. Since then, the EU has closely monitored the efforts of the candidate countries against the conditions. As a result of these conditions, monitoring and financial assistance, the new member states have integrated well into the EU institutions and are successfully applying its rules. There is no new ‘big bang’ on the horizon. Bulgaria and Romania will enter in 2007 or 2008, once they meet the criteria. Croatia will follow some time later, once it fulfils all the conditions. Other countries of the Western Balkans have the perspective of eventual accession, but they have major work to do and will only be able to join once they are fully prepared. Turkey is negotiating accession with the EU, but it will take a long time to meet all the criteria – perhaps a decade or more. Any decision on the accession of a country has to be taken unanimously by all member states.", "cs": "Již v roce 1991 EU podepsala první„Evropské dohody“ s Maďarskem a Polskem, jež poté následovaly i ostatní kandidátské země. Díky těmto dohodám byla do roku 2001 pro 85% dvoustranné obchodní činnosti ustavena zóna volného obchodu, což v květnu 2004 zabránilo šoku v obchodní oblasti. V roce 1993 EU definovala konkrétní kritéria přistoupení. Aby země mohla vstoupit do EU, musí být stabilním demokratickým státem, musí respektovat lidská práva, mít konkurenceschopné tržní hospodářství a být schopna plně provádět právní předpisy EU. Od té doby Evropská unie pečlivě sleduje úsilí kandidátských zemí při plnění těchto podmínek. Nové členské státy se díky těmto kritériím, sledování ze strany Unie a finanční podpoře dobře začlenily do orgánů EU a úspěšně uplatňují její pravidla. V dohledné době se žádný další„velký třesk“ nechystá. Bulharsko a Rumunsko přistoupí v roce 2007 nebo 2008, jakmile splní stanovená kritéria. Chorvatsko je bude následovat později po splnění všech podmínek. Ostatní země západního Balkánu sice rovněž mají dlouhodobou perspektivu přistoupení, mají však před sebou ještě více práce a budou moci přistoupit teprve až budou plně připraveny. O přistoupení jedná s EU také Turecko, bude však ještě dlouho trvat, než splní všechna kritéria – deset let nebo více. Navíc každé rozhodnutí o přistoupení nějaké země musí jednomyslně schválit všechny stávající členské státy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stát pro umění, nebo umění pro stát? Září je tradičně doba, kdy se operní společnosti a orchestry vracejí z Aix, Salcburku, Tanglewoodu a bezpočtu dalších letních festivalů do domovských měst. Jejich rentrée je (na obou stranách Atlantiku) poznamenáno také návratem obav o formu financování vážné hudby. Symfonický život v Americe je eurocentrický téměř ve všech ohledech s výjimkou financování. Zatímco Američané spoléhají při financování živé klasické hudby na soukromé příspěvky odpočitatelné od daňového základu a tržby ze vstupného, Evropané dávají přednost přímé vládní podpoře umění. Paradoxní je, že zatímco příznivci umění ve Spojených státech se již dlouho vyslovují pro přijetí „evropského modelu“ – díky němuž se Evropané těší z bohatého a rozmanitého kulturního života –, sama Evropa je nucena změnit svůj systém podpory na takový, který bude více záviset na soukromých penězích a pokladnách. Evropský systém přímé vládní finanční podpory bohužel padá za oběť pomalému hospodářskému růstu a rozpočtovým deficitům v Evropě. Zvláště v případě zemí, které přijaly euro, bude vládní výdaje na umění nějakou dobu omezovat požadavek, aby fiskální deficity nepřekročily 3% HDP. Výsledný tlak na evropské instituce provozující výkonné umění vyvolává obavy na několika různých úrovních. Evropské sociální demokracie tradičně preferují alokaci vzácného zboží a služeb, jako jsou koncerty a opery (financované obrovskými dotacemi, které mají udržet nízké ceny), spíše na základě front než na základě ochoty platit. To se nyní změní.", "en": "State of the Art, or Art of the State? September is traditionally the time when opera companies and orchestras return to their home cities from Aix, Salzburg, Tanglewood, and countless other summer festivals. This rentrée is also marked (on both sides of the Atlantic) by the return of worries about how classical music is financed. American symphonic life is Euro-centric in almost every respect except for its funding. Whereas Americans depend upon tax-deductible private donations and box office receipts to finance live classical music, Europeans prefer direct government support for the arts. Ironically, while arts advocates in the United States have long argued for adoption of the “European model” – which has produced a rich and varied artistic life for Europeans –Europe is being forced to change its system of support to one that depends more on private money and the box office. Unfortunately, Europe’s system of direct government financial support is falling victim to Europe’s slow economic growth and budget deficits. Particularly for those countries that have adopted the euro, government spending on the arts will be constrained for some time by the requirement that fiscal deficits be kept to 3% of GDP. The resulting pressure on Europe’s performing arts institutions is causing concern at various different levels. Traditionally, Europe’s social democracies have preferred allocating scarce goods and services like concerts and operas by queues (financed by huge subsidies to keep prices low) rather than by willingness to pay. Now, this will change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the first of these is to connect, is that your social relationships are the most important cornerstones of your life. Do you invest the time with your loved ones that you could do, and energy? Keep building them. The second one is be active. The fastest way out of a bad mood: step outside, go for a walk, turn the radio on and dance. Being active is great for our positive mood. The third one is take notice. How aware are you of things going on around the world, the seasons changing, people around you? Do you notice what's bubbling up for you and trying to emerge? Based on a lot of evidence for mindfulness, cognitive behavioral therapy, [very] strong for our well being. The fourth is keep learning and keep is important -- learning throughout the whole life course. Older people who keep learning and are curious, they have much better health outcomes than those who start to close down. But it doesn't have to be formal learning; it's not knowledge based. It's more curiosity. It can be learning to cook a new dish, picking up an instrument you forgot as a child. Keep learning. And the final one is that most anti-economic of activities, but give. Our generosity, our altruism, our compassion, are all hardwired to the reward mechanism in our brain. We feel good if we give. You can do an experiment where you give two groups of people a hundred dollars in the morning. You tell one of them to spend it on themselves and one on other people. You measure their happiness at the end of the day, those that have gone and spent on other people are much happier that those that spent it on themselves. And these five ways, which we put onto these handy postcards, I would say, don't have to cost the earth. They don't have any carbon content. They don't need a lot of material goods to be satisfied. And so I think it's really quite feasible that happiness does not cost the earth. Now, Martin Luther King, on the eve of his death, gave an incredible speech. He said, \"I know there are challenges ahead, there may be trouble ahead, but I fear no one. I don't care.", "cs": "První z nich je navazování vztahů. Sociální vztahy jsou nejdůležitějšími stavebními kameny vašeho života. Věnujete čas a energii svým milovaným? Nepřestávejte ty vztahy rozvíjet. Druhou věcí je aktivita. Nejrychleji se špatné nálady zbavíte takto: vyjděte ven, jděte na procházku, zapněte rádio a tančete. Aktivita je skvělá pro pozitivní náladu. Třetí věcí je vnímání. Všímáte si věcí, které se dějí na světě, změn ročních období, lidí kolem vás? Všímáte si, co se pro vás chystá a zkouší se dostat na povrch? Na základě důkazů o všímavosti a kognitivní a behaviorální terapie je to pro náš blahobyt velmi důležité. Čtvrtou věcí je neustálé vzdělávání a hlavně - vzdělávání po celý život. Starší lidé, kteří se nepřestávají učit a jsou zvědaví, jsou mnohem zdravější než ti, kteří se začínají uzavírat. Nemusí jít o formální vzdělávání, založené na vědomostech. Jde spíše o zvídavost. Můžete se naučit, jak uvařit nové jídlo, hrát na hudební nástroj, které jste v dětství odložili. Nepřestávejte se učit. A poslední věcí je nejvíce anti-ekonomická ze všech aktivit, dávání. Naše štědrost, náš altruismus, náš soucit, to vše je pevně svázané s mechanismem odměn v našem mozku. Cítíme se dobře, když dáváme. Můžete zkusit experiment, kdy dáte ráno dvěma skupinám lidí sto dolarů. Jedněm z nich řeknete, aby je utratili sami pro sebe, a druhým, aby je utratili pro někoho jiného. Na konci dne změříte jejich pocit štěstí. Ti, kteří utratili peníze pro jiné lidi, jsou mnohem šťastnější než ti, kteří je utratili sami pro sebe. Těchto pět věcí, které jsme umístili na tyto praktické pohlednice, nás nemusí stát planetu. Neobsahují žádný uhlík. Nevyžadují pro naši spokojenost hodně hmotných statků. Takže je myslím poměrně realizovatelné, aby nás štěstí nestálo planetu. Martin Luther King v předvečer své smrti přednesl neuvěřitelný proslov. Řekl: \"Vím, že jsou před námi výzvy, \"mohou být před námi problémy, \"ale já se nebojím. Nezajímá mě to."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I can sum it up in just two words: scarcity mentality. It turns out that people behave differently when they perceive a thing to be scarce. And what that thing is doesn't much matter -- whether it's not enough time, money or food. You all know this feeling, when you've got too much to do, or when you've put off breaking for lunch and your blood sugar takes a dive. This narrows your focus to your immediate lack -- to the sandwich you've got to have now, the meeting that's starting in five minutes or the bills that have to be paid tomorrow. So the long-term perspective goes out the window. You could compare it to a new computer that's running 10 heavy programs at once. It gets slower and slower, making errors. Eventually, it freezes -- not because it's a bad computer, but because it has too much to do at once. The poor have the same problem. They're not making dumb decisions because they are dumb, but because they're living in a context in which anyone would make dumb decisions. So suddenly I understood why so many of our anti-poverty programs don't work. Investments in education, for example, are often completely ineffective. Poverty is not a lack of knowledge. A recent analysis of 201 studies on the effectiveness of money-management training came to the conclusion that it has almost no effect at all.", "cs": "A mohu ji shrnout ve dvou slovech: mentalita nedostatku. Vychází najevo, že lidé se chovají jinak, když něco vnímají jako nedostatkové. A příliš nezáleží na tom, co to je – ať už je to nedostatek času, peněz nebo jídla. Všichni znáte ten pocit, když máte moc věcí na práci nebo odložíte obědovou přestávku a klesne vám hladina cukru. Zužuje to vaše soustředění na to, co vám právě chybí – na sendvič, který si právě musíte dát, schůzku, co začíná za pět minut nebo složenky, které musíte zítra zaplatit. Takže dlouhodobá perspektiva jde do háje. Dalo by se to přirovnat k novému počítači, na kterém současně běží 10 náročných programů. Čím dál víc se zpomaluje, dělá chyby, a nakonec se zasekne – ne proto, že by to byl špatný počítač, důvodem je, že musí dělat moc věcí najednou. Chudí lidé mají stejný problém. Špatná rozhodnutí nedělají proto, že by byli hloupí, oni žijí v kontextu, ve kterém by dělal hloupá rozhodnutí každý. Takže jsem najednou pochopil, proč je tolik projektů zaměřených na boj s chudobou nefunkčních. Například investice do vzdělávání jsou často úplně bezvýsledné. Chudoba není nedostatek vědomostí. Nedávná analýza 201 studií, zkoumající efektivitu výuky finanční gramotnosti, dospěla k závěru, že tato výuka nemá téměř žádné účinky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Medián příjmu mužů zaměstnaných na plný úvazek je nižší než před 42 lety a pro lidi s nižším vzděláním je čím dál těžší získat práci na plný úvazek, která člověku zajistí slušnou mzdu. Reálné (inflačně očištěné) mzdy v dolní části distribuce příjmů jsou skutečně zhruba na úrovni, na jaké byly před 60 lety. Není tedy divu, že Trump nachází početné vnímavé publikum, když říká, že ve stavu ekonomiky je cosi shnilého. Trump se ale mýlí co do diagnózy i předepsané terapie. Americkému hospodářství jako celku se posledních šedesát let dařilo: HDP narostl téměř šestinásobně. Plody tohoto růstu ale připadly relativně malé skupině na vrcholu – lidem jako Trump, zčásti v důsledku rozsáhlých škrtů v daních, které by ještě rozšířil a prohloubil. Zároveň reformy, které podle slibů politiků měly zajistit prosperitu pro všechny, například liberalizace obchodu a finančnictví, nepřinesly kýžené výsledky. Ani zdaleka ne. A ti, jejichž životní úroveň stagnuje nebo poklesla, dospěli k jednoduchému úsudku: Američtí političtí lídři buď nevěděli, o čem mluví, anebo lhali (nebo obojí). Trump chce svést vinu za všechny americké problémy na obchod a přistěhovalectví. Je na omylu. USA by se s deindustrializací potýkaly i bez volnějšího obchodu: klesá globální zaměstnanost ve výrobě, přičemž přírůstky produktivity převyšují růst poptávky. Tam, kde obchodní dohody selhaly, nebylo to tím, že obchodní partneři přechytračili Spojené státy, nýbrž tím, že obchodní agendu USA formovaly zájmy korporací. Americkým společnostem se daří a jsou to právě republikáni, kdo blokuje snahy zajistit, aby část přínosů získali Američané, kteří se v důsledku obchodních dohod mají hůř. Mnozí Američané proto mají pocit, že jimi lomcují síly mimo jejich kontrolu a že to vede k výrazně nespravedlivým výsledkům. Byly zpochybněny dlouholeté předpoklady – že je Amerika zemí příležitostí a že se každá generace bude mít líp než předchozí. Bodem zlomu se pro mnohé voliče stala globální finanční krize: vláda zachránila bohaté bankéře, kteří USA dovedli na pokraj krachu, a přitom jako by nedělala téměř nic pro miliony obyčejných Američanů, kteří přišli o práci a domov. Systém nejenže přinesl nespravedlivé výsledky, ale zdálo se, že je k tomu záměrně uzpůsoben.", "en": "The median income of full-time male employees is lower than it was 42 years ago, and it is increasingly difficult for those with limited education to get a full-time job that pays decent wages. Indeed, real (inflation-adjusted) wages at the bottom of the income distribution are roughly where they were 60 years ago. So it is no surprise that Trump finds a large, receptive audience when he says the state of the economy is rotten. But Trump is wrong both about the diagnosis and the prescription. The US economy as a whole has done well for the last six decades: GDP has increased nearly six-fold. But the fruits of that growth have gone to a relatively few at the top – people like Trump, owing partly to massive tax cuts that he would extend and deepen. At the same time, reforms that political leaders promised would ensure prosperity for all – such as trade and financial liberalization – have not delivered. Far from it. And those whose standard of living has stagnated or declined have reached a simple conclusion: America’s political leaders either didn’t know what they were talking about or were lying (or both). Trump wants to blame all of America’s problems on trade and immigration. He’s wrong. The US would have faced deindustrialization even without freer trade: global employment in manufacturing has been declining, with productivity gains exceeding demand growth. Where the trade agreements failed, it was not because the US was outsmarted by its trading partners; it was because the US trade agenda was shaped by corporate interests. America’s companies have done well, and it is the Republicans who have blocked efforts to ensure that Americans made worse off by trade agreements would share the benefits. Thus, many Americans feel buffeted by forces outside their control, leading to outcomes that are distinctly unfair. Long-standing assumptions – that America is a land of opportunity and that each generation will be better off than the last – have been called into question. The global financial crisis may have represented a turning point for many voters: their government saved the rich bankers who had brought the US to the brink of ruin, while seemingly doing almost nothing for the millions of ordinary Americans who lost their jobs and homes. The system not only produced unfair results, but seemed rigged to do so."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Never \"Hi, Jack.\" (Laughter) But now, apparently we can't even talk about the safest place to sit on an airplane. So my advice to all my Middle Eastern friends and Muslim friends and anyone who looks Middle Eastern or Muslim, so to, you know, Indians, and Latinos, everyone, if you're brown -- (Laughter) Here's my advice to my brown friends. (Laughter) The next time you're on an airplane in the US, just speak your mother tongue. That way no one knows what you're saying. Life goes on. (Laughter) Granted, some mother tongues might sound a little threatening to the average American. If you're walking down the aisle speaking Arabic, you might freak them out -- (Imitating Arabic) They might say, \"What's he talking about?\" The key, to my Arab brothers and sisters, is to throw in random good words to put people at ease as you're walking down the aisle. Just as you're walking down -- (Imitating Arabic) Strawberry! (Laughter) (Imitating Arabic) Rainbow! (Laughter) (Imitating Arabic) Tutti Frutti! (Laughter) \"I think he's going to hijack the plane with some ice cream.\" Thank you very much. Have a good night. Thank you, TED.", "cs": "Nikdy: \"Hi, Jack.\" (Smích) Ale jak se zdá, teď ani nemůžeme mluvit o nejbezpečnějším místě, kde v letadle sedět. Takže má rada všem mým kamarádům z Blízkého východu a kamarádům muslimům a všem, kdo vypadají jako lidé z Blízkého východu nebo muslimové, jako Indové, Hispánci, všichni, kdo jsou snědí -- tady je má rada mým snědým přátelům. Příště až budete v letadle v USA, mluvte prostě svým mateřským jazykem. Potom nikdo nebude vědět, co říkáte. Život jde dál. Je pravda, že některé mateřské jazyky mohou znít průměrnému Američanovi trochu výhružně, že? Takže pokud jdete uličkou a mluvíte Arabsky, možná je vyděsíte, když jdete: \"[Arabsky],\" možná řeknou: \"O čem mluví?\" Takže klíčem je, moji arabští bratři a sestry, že do toho musíte zakomponovat dobrá slova, která lidi uklidní, jak jdete uličkou. Jednoduše jdete: \"[Napodobuje arabštinu] -- jahoda!\" (Smích) \"[Napodobuje Arabštinu] -- duha!\" \"[Napodobuje Arabštinu] -- Tutti Frutti!\" \"Myslím, že se chystá unést letadlo pomocí nějaké zmrzliny.\" Mockrát díky. Přeji vám hezký večer. Díky, TED. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to take you back about seven years in my life. Friday afternoon, a few days before Christmas 2009, I was the director of operations at a consumer products company in San Francisco, and I was called into a meeting that was already in progress. That meeting turned out to be my exit interview. I was fired, along with several others. I was 64 years old at the time. It wasn't completely unexpected. I signed a stack of papers, gathered my personal effects, and left to join my wife who was waiting for me at a nearby restaurant, completely unaware. Fast-forward several hours, we both got really silly drunk. (Laughter) So, 40 plus years of continuous employment for a variety of companies, large and small, was over. I had a good a network, a good reputation -- I thought I'd be just fine. I was an engineer in manufacturing and packaging, I had a good background. Retirement was, like for so many people, simply not an option for me, so I turned to consulting for the next couple of years without any passion whatsoever. And then an idea began to take root, born from my concern for our environment. I wanted to build my own business, designing and manufacturing biodegradable packaging from waste -- paper, agricultural, even textile waste -- replacing the toxic, disposable plastic packaging to which we've all become addicted. This is called clean technology, and it felt really meaningful to me.", "cs": "Rád bych vás vzal ve svém životě nazpět asi o sedm let. Je páteční odpoledne, pár dní před Vánocemi v roce 2009. Byl jsem ředitelem operací ve společnosti pro spotřební výrobky v San Francisku, když jsem byl povolán na jednání, které již probíhalo. Ukázalo se, že tato schůzka byl můj výstupní pohovor. Vyhodili mě spolu s několika dalšími. V té době mi bylo 64 let. Nebylo to úplně nečekané. Podepsal jsem stoh papírů, shromáždil své osobní věci a odešel za svou ženou, která na mě čekala v nedaleké restauraci, nic netušíc. O několik hodin později, jsme byli oba opilí na mraky. (Smích) Takže více než 40 let souvislého zaměstnání pro různé společnosti, velké i malé, bylo u konce. Měl jsem ale dobrou síť, dobrou pověst, tak jsem si myslel, že budu v pořádku. Byl jsem inženýr ve výrobě a balení. Měl jsem dobré zázemí. Odchod do důchodu, stejně jako pro tolik lidí, pro mě prostě nebyl myslitelný. Takže jsem se příštích pár let věnoval poradenství, bez jakékoli vášně. A pak zapustila kořeny myšlenka zrozena z mého zájmu o naše životní prostředí. Chtěl jsem si vybudovat vlastní podnik: navrhování a výroba rozložitelných obalů z odpadu - papírového, zemědělského, i textilního odpadu - nahrazení toxických jednorázových plastových obalů, na kterých jsme se všichni stali závislými. Tohle se nazývá čistá technologie, a mě to připadalo jako něco opravdu smysluplné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svět černých labutí BERLÍN – V dnešní globální finanční krizi se stal obraz černé labutě symbolem zdánlivě nemožného, které se nakonec nějakou záhadou stane a obrátí svět vzhůru nohama. Letošek nám poskytne bezpočet příležitostí prozkoumat černé labutě, které jsou již mezi námi, a připravit se na přílet dalších. Například v listopadu si připomeneme 20. výročí pádu Berlínské zdi. Noc z 9. listopadu 1989 znamenala začátek konce Sovětského svazu a jeho impéria, a tím i bipolárního světa, který pět desetiletí rozděloval Německo a Evropu. Ještě rok předtím jen málokdo pokládal tuto světově převratnou událost za byť jen vzdálenou možnost. Přesto se stala a téměř přes noc změnila svět. Po zániku Sovětského svazu a bipolárního uspořádání světa začal vítězný západní kapitalismus pod vedením jediné supervelmoci, totiž Spojených států, uplatňovat svrchovanou vládu nad globální politikou a v ještě větší míře nad globální ekonomikou. Zdálo se, že nikdo a nic nemohou zastavit globální triumf trhu, který přesáhl všechny předchozí hranice bohatství – tedy až do 15. září 2008, onoho osudného dne, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers a globální finanční systém se začal rozpadat. Zatímco se zkoprnělý svět stále snaží pochopit důsledky tohoto globálního krachu a zmírnit jeho dopady, ozývá se již kejhání další černé labutě: globální klimatické katastrofy.", "en": "Black Swan World BERLIN – In today’s global financial crisis, the image of a black swan has become a symbol for the seemingly impossible that somehow occurs, turning the world upside down. This year will afford us ample opportunity to examine the black swans that are already among us, and to prepare for the arrival of even more. November, for example, marks the 20th anniversary of the fall of the Berlin Wall. The night of November 9, 1989, marked the beginning of the end of the Soviet Union and its empire, and thus also of the bipolar world that had, for five decades, divided Germany and Europe. A year before, few people considered this world-shaking event even a remote possibility. Yet it happened, and the world changed almost overnight. After the disappearance of the Soviet Union and the bipolar world order, victorious Western capitalism, under the leadership of the only world power, the United States, reigned supreme in global politics, and even more so in the global economy. Nothing and no one, it seemed, could stem the global triumph of the market, with its transcendence of all previous limits on wealth – that is, until September 15, 2008, the fateful date when Lehman Brothers went bust and the meltdown of the global financial system began. While a distraught world is still trying to fathom the consequences of this global crash and to mitigate its impact, the call of the next black swan can already be heard: the global climate disaster."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the ‘new’ Member States, drugfree units have been established in most countries. An Alternatives to imprisonment: targeting offendingproblem drug users in the EU, in EMCDDA annualreport 2005: selected issues between the judicial and the health and social servicessystems through coordination structures and initiatives,i.e.between police, courts and prisons and drug treatmentservices. Often, informal cooperation mechanisms at locallevel have been forerunners to more stable institutionalisedforms. Prison is a particularly detrimental environment for problemdrug users and there is a broad political consensus on theprinciple of treatment as an alternative to prison. Thealternatives to prison that may be offered to drug-usingoffenders cover a range of sanctions that may delay, avoid,replace or complement prison sentences for those drugusers who have committed an offence normally sanctionedwith imprisonment by national law. The selected issuefocuses on those measures that have a drug-relatedtreatment component. In most countries, treatment is usually provided inresidential settings, but the possibility also exists to followoutpatient treatment programmes. Since the 1960s, UN and EU agreements, strategies andaction plans have several times reaffirmed andstrengthened the principle of providing treatment,education and rehabilitation as an alternative to convictionand punishment for drugrelated offences. This has beentranslated into national legislation in EU Member States,and the criminal justice systems as well as health and socialservices systems have been adapted accordingly. Youngdrug users are especially vulnerable to getting into avicious circle of drugs and crime, and there is a particulardetermination to avoid imprisonment for young offenders. European evaluation studies of treatment as an alternativeto prison are rare and partly inconclusive.", "cs": "Mezi země, které uvádějí významné zvýšenídostupnosti léčby s farmakologickou podporou, patří Francie,kde se používá především buprenorfin, a Irsko (národnízprávy zemí zapojených do sítě Reitox). Ve všech členských státech a kandidátských zemích existujísystémy různého druhu zaměřené na zajišťování dostupnépomoci uživatelům drog ve věznicích. Dostupnost a rozsahslužeb se však výrazně liší. Důležitým trendem je rostoucípřijímání skutečnosti, že vězni mají stejná práva na přístupke zdravotní péči jako zbývající část populace, a to včetněpomoci a léčby poskytované uživatelům drog. (Regionálníúřad pro Evropu Světové zdravotnické organizace, 2002;irská, litevská a finská národní zpráva). Mezi služby, kteréby měly být zpř��stupněny vězňům, patří strategie prevence,včetně programů abstinenčně orientované léčby,detoxikační léčby, léčby metadonem a další substitučníléčby, poradenství a vzdělávání. Nejnovější vývoj v boji proti šíření infekčních nemocíve věznicích Různé země však uvádějí různé problémy spojené s poskytováním odpovídající pomoci. Například v Estonskuje dostupnost služeb kritická; v Lotyšsku nemají uživatelédrog k dispozici žádné specifické služby; v Polsku je mnohočekatelů na léčbu; Švédsko uvádí přeplněné věznice a nízký počet pracovníků vězeňské služby; v Rumunskuchybí příslušná legislativa. Na Kypru jsou přijímánaněkterá preventivní opatření, i když zde pro uvězněnéuživatele drog neexistuje integrovaný program podpory. V Estonsku se situace v prevenci šíření HIV zlepšila v roce2003."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Arabské jaro národů? JERUZALÉM – Na vývoji událostí po vypuknutí arabského jara na Blízkém východě jsou nápadné dvě věci – jedna, která se stala, a jedna, která se nestala. Stalo se to, že poprvé v moderních arabských dějinách byli autoritářští vládci a jejich režimy svrženi nebo vážně ohroženi nikoliv vojenskými převraty jako v minulosti, nýbrž lidovými demonstracemi. To, co se nestalo, je však možná stejně důležité jako to, co se stalo. Zatímco diktátorům spojeným s vojenskými juntami se masy postavily přes noc, do konzervativních monarchií v regionu arabské jaro nikdy nedorazilo. Dynastičtí vládci v Maroku, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu (s výjimkou Bahrajnu) zůstávají více či méně pevně v sedle, třebaže přinejmenším saúdskoarabský režim je v mnoha ohledech mnohem tyranštější, než byly bývalé režimy v Egyptě a Tunisku. K udržení autokracie samozřejmě napomáhá ropa, avšak v Maroku a Jordánsku tento faktor nehraje roli. Zdá se, že tyto monarchie se těší jisté formě tradiční autority, jakou sekulární nacionalističtí vládci v regionu nikdy neměli. Být potomkem proroka Mohameda jako v Maroku a Jordánsku nebo působit jako opatrovník svatých míst Mekka a Medina jako v Saúdské Arábii propůjčuje vládcům těchto zemí legitimitu, která je přímo spojená s islámem. Jediným monarchistickým režimem, který během arabského jara čelil vážné hrozbě, byl sunnitský vládnoucí rod v převážně šíitském Bahrajnu, kde tento sektářský rozkol zřejmě představoval klíčovou ingredienci povstání – které bylo později i díky saúdské vojenské pomoci brutálně potlačeno.", "en": "The Arab Springtime of Nations? JERUSALEM – Two things stand out in the Middle East since the Arab Spring began – one that happened, and one that did not. What happened was that for the first time in modern Arab history, authoritarian regimes and rulers were toppled, or seriously challenged, by popular demonstrations, not – as in the past – through military coups. But what did not happen might be as important as what did. While dictators associated with military juntas were challenged overnight, the Arab Spring never came to the region’s conservative monarchies. The dynastic rulers of Morocco, Jordan, Saudi Arabia, and the Gulf states (with the exception of Bahrain) remain more or less firmly in the saddle, even though Saudi Arabia’s regime, at least, is in many respects far more oppressive than were the former Egyptian and Tunisian regimes. Of course, oil money helps to sustain autocracy, but this is not a factor in Morocco and Jordan. It appears that these monarchies enjoy a form of traditional authority that the region’s secular nationalist rulers never had. Being descendants of the Prophet, as in Morocco and Jordan, or having custodianship of the holy sites of Mecca and Medina, as in Saudi Arabia, bestows a legitimacy on the countries’ rulers that is directly linked to Islam. The only monarchical regime that was seriously challenged during the Arab Spring was the Sunni ruling family in Shia-majority Bahrain, where precisely this sectarian divide seems to have been the crucial ingredient in the uprising, which was then brutally suppressed with Saudi military help."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Add those up. That is a lot of children who are not receiving their education properly. It's not just the children who are affected, though. (Noisy conversation) This study in Germany found the average noise level in classrooms is 65 decibels. I have to really raise my voice to talk over 65 decibels of sound, and teachers are not just raising their voices. This chart maps the teacher's heart rate against the noise level. Noise goes up, heart rate goes up. That is not good for you. In fact, 65 decibels is the very level at which this big survey of all the evidence on noise and health found that, that is the threshold for the danger of myocardial infarction. To you and me, that's a heart attack. It may not be pushing the boat out too far to suggest that many teachers are losing significant life expectancy by teaching in environments like that day after day. What does it cost to treat a classroom down to that 0.4-second reverberation time? Two and a half thousand pounds. And the Essex study which has just been done in the U.K., which incidentally showed that when you do this, you do not just make a room that's suitable for hearing-impaired children, you make a room where behavior improves, and results improve significantly, this found that sending a child out of area to a school that does have such a room, if you don't have one, costs 90,000 pounds a year. I think the economics are pretty clear on this.", "cs": "Když to sečteme, je to spousta studentů, ke kterým se informace během výuky náležitě nedostávají. Avšak, netýká se to pouze studentů. Německá studie zjistila, že průměrná velikost hluku ve třídách je 65 decibelů. Abych přehlušil 65 dB, musím hodně zvýšit hlas, avšak učitelé nezvyšují pouze hlas. Tento graf ukazuje, jaký vliv má na srdeční tep učitele hlasitost hluku. Hluk se zvyšuje, srdeční tep také. To pro vás není dobré. Ve skutečnosti, tento velký výzkum ukázal, že 65 dB, co se týče zdraví, je hranicí, za níž roste nebezpečí onemocnění infarktem myokardu. Pro vás a pro mě to znamená infarkt. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že mnoha učitelům se zkracuje délka života tím, že učí v takovémto prostředí každý den. Kolik stojí upravit třídu, aby se doba ozvěny snížila na 0,4 sekundy? 2 500 liber. A studie z Essexu, která nedávno proběhla ve VB, právě dokázala, že když se třída takto upraví, tak nejen, že to prospěje studentům se sluchovými problémy, ale zlepší se i prostředí třídy, významně se zlepší i známky. Ukázalo se, že posílat dítě do vzdálenější školy, kde mají takovou místnost, stojí ročně 90 tisíc liber. Myslím, že ta čísla mluví za vše."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And then for female voices, there is a change at each pregnancy and a big change at menopause. So all of that is the voice other people hear when you talk. So why is it that we're so unfamiliar with it? Why is it that it's not the voice that we hear? So, let's think about it. When you wear a mask, you actually don't see the mask. And when you try to observe it, what you will see is inside of the mask. And that's your inward voice. So to understand why it's different, let's try to understand the mechanism of perception of this inward voice. Because your body has many ways of filtering it differently from the outward voice. So to perceive this voice, it first has to travel to your ears. And your outward voice travels through the air while your inward voice travels through your bones. This is called bone conduction. Because of this, your inward voice is going to sound in a lower register and also more musically harmonical than your outward voice. Once it travels there, it has to access your inner ear. And there's this other mechanism taking place here. It's a mechanical filter, it's a little partition that comes and protects your inner ear each time you produce a sound. So it also reduces what you hear. And then there is a third filter, it's a biological filter. Your cochlea -- it's a part of your inner ear that processes the sound -- is made out of living cells. And those living cells are going to trigger differently according to how often they hear the sound. It's a habituation effect. So because of this, as your voice is the sound you hear the most in your life, you actually hear it less than other sounds. Finally, we have a fourth filter. It's a neurological filter. Neurologists found out recently that when you open your mouth to create a sound, your own auditory cortex shuts down. So you hear your voice but your brain actually never listens to the sound of your voice. Well, evolutionarily that might make sense, because we know cognitively what we are going to sound like so maybe we don't need to spend energy analyzing the signal.", "cs": "U ženského hlasu potom nastává změna při každém těhotenství a velká pak v období menopauzy. Takže, tohle všechno je hlas, který slyší ostatní, když mluvíte. Proč je tedy pro nás náš hlas tak cizí? Proč to není ten samý hlas, který slyšíme my? Zkusme se zamyslet. Když nosíte masku, vy sami ji ve skutečnosti nevidíte. A když se na ni zkusíte podívat, vidíte jen rub této masky. A to je váš vlastní hlas. Abychom pochopili, proč se liší, zkusme pochopit mechaniku vnímání tohoto vlastního hlasu. Protože vaše tělo jej filtruje odlišně než váš vnější hlas. Abychom mohli tento hlas vnímat, musí se napřed dostat k naším uším. Váš vnější hlas cestuje vzduchem, zatímco váš vlastní hlas cestuje vašimi kostmi. Tomu se říká vedení zvuku kostí. Díky tomu vám bude váš vlastní hlas znít hluběji a harmoničtěji než váš vnější hlas. Když cestuje, musí projít skrz vaše vnitřní ucho. A tady ho čeká filtrace skrz další mechanismus. To je mechanický filtr. Je to malá přepážka, která se uzavře a chrání vaše vnitřní ucho pokaždé, když vydáte zvuk. Takže také sníží to, co slyšíte. A potom je tu třetí filtr a to je biologický filtr. Hlemýžď -- část vašeho vnitřního ucha, která zpracovává zvuk -- je tvořen z živých buněk. A tyto živé buňky reagují jinak podle toho, jak často slyší určitý zvuk. Je to návykový efekt. Takže díky tomu, protože váš hlas je zvuk, který po dobu života slyšíte nejvíc, ho ve skutečnosti slyšíte míň než ostatní zvuky. A konečně je tu ještě čtvrtý filtr. Je to neurologický filtr. Neurologové nedávno zjistili, že když otevřete ústa, abyste vydali zvuk, vaše sluchová kůra se vypne. Takže vy svůj hlas sice slyšíte, ale váš mozek ve skutečnosti nikdy neposlouchá zvuk vašeho hlasu. Evolučně by to mohlo dát smysl, protože kognitivně víme, jak náš hlas bude zít, takže možná nepotřebujeme plýtvat energii jeho analyzováním."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po jistou dobu se brazilské vládě dařilo vyšší výdaje financovat příjmy z daní, které v důsledku odvodů ze stoupající spotřeby a formalizace trhu práce také rostly. Vysoké globální ceny komodit navíc pomohly v letech 2003 až 2010 udržet růst HDP kolem 4,5 % ročně, což také posilovalo vládní příjmy. Jenže formální trh práce se samozřejmě nemůže rozšiřovat donekonečna a komoditní ceny vždy nakonec klesnou. Brazílie bohužel dobrých časů nevyužila k zajištění růstu produktivity. Úhrnné produktivitě faktorů lze připsat jen 10 % růstu brazilského HDP v letech 2002-2014, zatímco dvě třetiny byly důsledkem vzestupu počtu o něco lépe vzdělaných osob nastupujících do pracovních sil. Když se tedy vzpruhy brazilských daňových výnosů konečně vyčerpaly, zákonem předepsané nárůsty veřejných výdajů Brazílii rychle dovedly k fiskálnímu útesu. Kontracyklické politiky dnes nepřicházejí v úvahu; na ty jednoduše schází fiskální či měnový prostor. Brazilské vládě tak zůstává jediná reálná možnost jak obnovit podnikatelskou důvěru a oživit hospodářský růst: vypořádat se s brazilskými strukturálními slabinami. Dobrou zprávou je, že Temerova vláda si tuto nutnost zřejmě uvědomuje. Předložila už brazilskému kongresu ústavní dodatek, který na příštích 20 let zakáže nominální roční nárůsty veřejných výdajů, a to i na nižší než národní úrovni, které překročí míru inflace v předchozím roce. Za předpokladu, že se inflace ustálí na určité nižší úrovni, by takový strop mohl způsobit, že veřejné výdaje jako podíl HDP začnou klesat, jakmile začne ekonomika opět růst. Pokud růst HDP doprovodí nárůsty příjmů z daní, fiskální nevyváženosti a hromadění veřejného dluhu se automaticky vyřeší. Ve chvíli, kdy je brazilská rozpočtová pružnost nízká, by takové pravidlo mohlo přinést obrat ve hře. Ovšemže, strop růstu výdajů by sám o sobě nezbavil Brazílii nutnosti vyřešit stávající rozpočtové zkostnatělosti. Temerova vláda už ohlásila záměr právě z tohoto důvodu předložit kongresu plán penzijní reformy. Co se týče produktivity, vláda se zaměřuje na snahu omezit plýtvání způsobené nedostatečnou výstavbou infrastruktury v posledních desetiletích. Rozšíření infrastrukturních investic slibuje také popohnání soukromých investic v dalších sektorech. Klíčové bude v různých segmentech infrastrukturních služeb pečlivě nastavit rozdělení zodpovědnosti mezi soukromý a veřejný sektor, včetně nezávislých regulatorních orgánů.", "en": "For some time, Brazil’s government was able to fund higher expenditure with tax revenues, which also rose as a result of levies on rising consumption and labor-market formalization. And high global commodity prices helped sustain GDP growth of around 4.5% per year from 2003 to 2010, which also bolstered government revenues. But, of course, the formal labor force cannot expand forever, and commodity prices always fall eventually. Unfortunately, Brazil failed to take advantage of the good times to reap productivity growth. Indeed, only 10% of Brazil’s GDP growth in 2002-2014 can be attributed to total factor productivity gains, while two-thirds was the result of an increase in slightly better-educated workers entering the labor force. So when Brazil’s tax-revenue boosters finally collapsed, legally mandated increases in public spending drove Brazil rapidly toward a fiscal cliff. Today, counter-cyclical policies are not an option; there simply isn’t enough fiscal or monetary space. This leaves Brazil’s government with only one real option for restoring business confidence and reviving economic growth: tackling Brazil’s structural weaknesses. The good news is that Temer’s government seems to recognize this imperative. Already, it has proposed to Brazil’s Congress a constitutional amendment forbidding for the next 20 years nominal annual increases in public expenditures, including at the subnational level, that exceed the previous year’s inflation rate. Provided that inflation stabilizes at some lower level, such a cap would cause public expenditure as a share of GDP to decline as soon as the economy began to grow again. If increases in tax revenues accompany GDP growth, fiscal imbalances and the accumulation of public debt would automatically be addressed. At a time when Brazil has little flexibility in its budget, such a rule could turn out to be a fiscal game changer. Of course, a cap on expenditure growth would not by itself eliminate the need to address existing budget rigidities. Temer’s government has declared its intention to present to Congress a pension reform plan for precisely this reason. As for productivity, the government is focused on reducing waste caused by insufficient infrastructure construction in recent decades. Scaling up infrastructure investment also promises to spur private investment in other sectors. The key will be to fine-tune the division of responsibilities between the private and public sectors – including independent regulatory agencies – in the various segments of infrastructure services."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Consequently, if prices are stable, firms and consumers do not run the risk of misinterpreting changes in the general price level as relative price changes and can make better informed consumption and investment decisions. Price stability supports higher living standards by helping to … The information above explains why inflation and deflation are generally undesirable phenomena. Indeed, there are substantial disadvantages and costs related to inflation and deflation. Price stability prevents these costs from arising and brings about important benefits for all citizens.There are several ways in which price stability helps to achieve high levels of economic welfare, e. g. in the form of high employment. Uncertainty about the rate of inflation may also lead firms to make wrong employment decisions. To illustrate this, let us suppose that in an environment of high inflation, a firm misinterprets the increase in the market price of its goods by, say, 5 %, as a relative price decrease as it is not aware that the inflation rate has recently fallen from, say, 6 % to 4 %. The firm might then decide to invest less and lay off workers in order to reduce its production capacities, as it would otherwise expect to make a loss given the perceived decrease in the relative price of its goods. However, this decision would ultimately turn out to be wrong, as the nominal wages of employees due to lower inflation may increase by less than that assumed by the firm. In essence, it implies that resources (capital, labour, etc.) have been wasted, as some employees would have been made redundant because of instabilities in price developments. … reduce uncertainty about general price developments and thereby improve the transparency of relative prices … First, price stability makes it easier for people to identify changes in the prices of goods expressed in terms of other goods (i.e.“relative prices”), since such changes are not concealed by fluctuations in the overall price level. For example, let us suppose that the price of a certain product increases by 3 %. If the general price level is stable, consumers know that the relative price of this product has increased and may therefore decide to buy less of it. THE IMPORTANCE OF PRICE", "cs": "Je tedy zjevné, že pokud jsou ceny stabilní, podniky a spotřebitelé nepodstupují riziko, že si chybně vyloží změny celkové cenové hladiny jako změny relativních cen, a mohou na základě přesnějších informací přijímat lepší rozhodnutí o své spotřebě nebo investicích. Předchozí text už ukázal, proč jsou inflace a deflace obecně nežádoucí jevy. Inflace i deflace skutečně přinášejí výrazné nevýhody a náklady. Cenová stabilita vzniku takových nákladů brání a přináší všem podstatné výhody. Napomáhá k dosažení vyšší úrovně ekonomického blahobytu, například díky zajištění vyšší zaměstnanosti, a to několika způsoby. Nejistota týkající se míry inflace v budoucnu může také vést podniky k přijímání chybných rozhodnutí o zaměstnávání pracovníků. Představme si, že v prostředí s vysokou inflací podnik chybně vyhodnotí vzestup tržní ceny svých výrobků o dejme tomu 5 % a bude se domnívat, že jde o relativní pokles této ceny, protože nebude vědět, že míra inflace nedávno poklesla ze 6 % na 4 %. Tento podnik by se mohl rozhodnout méně investovat a propustit některé zaměstnance, aby snížil své výrobní kapacity. Předpokládal by totiž, že bez těchto změn by se vzhledem k domnělému poklesu relativní ceny svého výrobku dostal do ztráty. Toto rozhodnutí by se však ukázalo jako chybné, protože nominální mzdy zaměstnanců mohou být díky nižší inflaci zvýšeny méně, než o kolik podnik předpokládá. Ekonomové by tento ...snížit nejistotu ohledně obecného vývoje cen, a tím také přispívá ke zvýšení transparentnosti relativních cen... Zaprvé, cenová stabilita lidem usnadňuje sledování změn cen určitých statků vyjádřených jako množství jiných statků (tedy relativních cen), jelikož tyto změny se neskryjí do změn celkové cenové hladiny. Předpokládejme například, že cena určitého výrobku vzroste o 3 %. V prostředí se stabilní cenovou hladinou si spotřebitelé snadno všimnou, že relativní cena tohoto výrobku stoupla, a mohou se proto rozhodnout kupovat jej VÝZNAM CENOVÉ přispívá k efektivnější alokaci zdrojů na kapitálových trzích, a zvyšuje proto ochotu investovat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Revoluce v dodavatelských řetězcích globálního finančnictví HONGKONG – Katastrofické zemětřesení, cunami a jaderná pohroma, jež v březnu 2011 postihly Japonsko, zastavily výrobu klíčových komponentů, na nichž závisí řada globálních dodavatelských řetězců. Náhlé přerušení toku těchto nepostradatelných materiálů ve výrobním procesu si vynutilo revizi toho, jak tyto dodavatelské řetězce fungují. Taková zranitelná místa se ale neomezují na výrobní sektor. Stav blízký zhroucení „dodavatelského řetězce“ v nedávné době zažil i finanční průmysl. Selhání Lehman Brothers roku 2008 nejenže zvířilo globální finanční trhy, ale také prakticky znehybnilo globální obchod, neboť velkoobchodní banky se odmítaly vzájemně financovat ze strachu, že protistrana zkrachuje. Jednoduchá bankovní soustava minulosti, založená na soustředění maloobchodních úspor pro účely financování úvěrových potřeb vypůjčovatelů, se vyvinula v nesmírně komplikovaný globální dodavatelský řetězec s dominovými riziky narušení, srovnatelnými s tím, co jsme loni na jaře viděli v Japonsku. Dodavatelským řetězcům ve finančnictví a ve výrobním sektoru jsou společné tři klíčové rysy – struktura, mechanismy zpětné vazby a procesy – a jejich odolnost a efektivita závisí na tom, jak tyto složky vzájemně reagují. V dnešní finanční struktuře mají vzájemně závislé sítě sklon, tak jako v jiných dodavatelských řetězcích, koncentrovat se do mocných center. Mezinárodnímu finančnictví například dominují jen dvě centra, Londýn a New York, a pouhých 22 aktérů uskutečňuje 90 % všech obchodů na globálním devizovém trhu. Taková koncentrace je velmi efektivní, ale také přispívá k větším systémovým rizikům, protože pokud se zhroutí vůdčí centra, může zkolabovat celý systém.", "en": "Global Finance’s Supply-Chain Revolution HONG KONG – In March 2011, the catastrophic earthquake, tsunami, and nuclear disaster that hit Japan halted production of key components on which many global supply chains depend. The sudden disruption of these essential materials from the production process forced a reassessment of how these supply chains function. But such vulnerabilities are not confined to the manufacturing sector. The finance industry, too, has suffered its own near “supply chain” meltdown in recent times. The failure of Lehman Brothers in 2008 not only roiled global financial markets, but also brought global trade practically to a standstill as wholesale banks refused to fund each other for fear of counterparty failure. The simple banking system of the past, one based on retail savings being concentrated in order to fund the credit needs of borrowers, had evolved into a highly complex – and global – supply chain with knock-on risks of disruption comparable to those seen in Japan last spring. Financial supply chains and those in the manufacturing sector share three key features – architecture, feedback mechanisms, and processes – and their robustness and efficiency depend upon how these components interact. In today’s financial architecture, as with other supply chains, interdependent networks tend to concentrate in powerful hubs. For example, just two financial centers, London and New York, dominate international finance, and only 22 players conduct 90% of all global foreign-exchange trading. Such concentration is very efficient, but it also contributes to greater systemic risks, because, if the leading hubs fail, the whole system can collapse."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Naopak když Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond půjčují levné peníze rozvojovým zemím, kladou si podmínky, na jaké účely mohou být tyto zdroje použity. Aby tedy mělo QE žádoucí efekt, měla ho doprovázet nejen snaha oficiálních institucí obnovit poškozené úvěrové kanály (zejména ty, které se zaměřují na malé a střední podniky), ale i snaha stanovit konkrétní úvěrové cíle pro banky. Místo aby Fed v podstatě podněcoval banky k nepůjčování, měl je penalizovat za držení přebytečných rezerv. Zatímco rozvinutým zemím přinesly ultranízké úrokové sazby jen málo výhod, na rozvojové a rozvíjející se tržní ekonomiky uvalily značné náklady. Nezamýšleným, avšak nikoliv neočekávaným důsledkem měnového uvolňování byl prudký vzestup přeshraničních kapitálových toků. Celkový příliv kapitálu do rozvojových zemí vzrostl z přibližně 20 miliard dolarů v roce 2008 na více než 600 miliard o dva roky později. Mnoho rozvíjejících se trhů mělo v té době potíže zvládnout náhlý příliv kapitálu. Jen velmi malá část navíc putovala na fixní investice. Investiční růst v rozvojových zemích se dokonce v postkrizovém období výrazně zpomalil. Letos se očekává, že rozvojové země jako celek zaznamenají první čistý odliv kapitálu od roku 2006 – jeho celkový objem má dosáhnout 615 miliard dolarů. Ani měnová politika, ani finanční sektor nedělají, co mají. Zdá se, že záplava likvidity v nepřiměřené míře přispěla k vytvoření finančního bohatství a nafouknutí bublin aktiv, místo aby posílila reálnou ekonomiku. Navzdory celosvětovým prudkým poklesům cen akcií zůstává tržní kapitalizace vyjádřená jako podíl na světovém HDP vysoká. Riziko další finanční krize nelze přehlížet.", "en": "By contrast, when the World Bank or the International Monetary Fund lends cheap money to developing countries, it imposes conditions on what they can do with it. To have the desired effect, QE should have been accompanied not only by official efforts to restore impaired lending channels (especially those directed at small- and medium-size enterprises), but also by specific lending targets for banks. Instead of effectively encouraging banks not to lend, the Fed should have been penalizing banks for holding excess reserves. While ultra-low interest rates yielded few benefits for developed countries, they imposed significant costs on developing and emerging-market economies. An unintended, but not unexpected, consequence of monetary easing has been sharp increases in cross-border capital flows. Total capital inflows to developing countries increased from about $20 billion in 2008 to over $600 billion in 2010. At the time, many emerging markets had a hard time managing the sudden surge of capital flows. Very little of it went to fixed investment. In fact, investment growth in developing countries slowed significantly during the post crisis period. This year, developing countries, taken together, are expected to record their first net capital outflow – totaling $615 billion – since 2006. Neither monetary policy nor the financial sector is doing what it’s supposed to do. It appears that the flood of liquidity has disproportionately gone toward creating financial wealth and inflating asset bubbles, rather than strengthening the real economy. Despite sharp declines in equity prices worldwide, market capitalization as a share of world GDP remains high. The risk of another financial crisis cannot be ignored."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to start, if I may, with the story of the Paisley snail. On the evening of the 26th of August, 1928, May Donoghue took a train from Glasgow to the town of Paisley, seven miles east of the city, and there at the Wellmeadow Café, she had a Scots ice cream float, a mix of ice cream and ginger beer bought for her by a friend. The ginger beer came in a brown, opaque bottle labeled \"D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.\" She drank some of the ice cream float, but as the remaining ginger beer was poured into her tumbler, a decomposed snail floated to the surface of her glass. Three days later, she was admitted to the Glasgow Royal Infirmary and diagnosed with severe gastroenteritis and shock. The case of Donoghue vs. Stevenson that followed set a very important legal precedent: Stevenson, the manufacturer of the ginger beer, was held to have a clear duty of care towards May Donoghue, even though there was no contract between them, and, indeed, she hadn't even bought the drink. One of the judges, Lord Atkin, described it like this: You must take care to avoid acts or omissions which you can reasonably foresee would be likely to injure your neighbor. Indeed, one wonders that without a duty of care, how many people would have had to suffer from gastroenteritis before Stevenson eventually went out of business. Now please hang on to that Paisley snail story, because it's an important principle.", "cs": "Dovolte mi začít příběhem nazvaným 'Paisley snail'. V podvečer 26. srpna 1928 nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow do městečka Paisley sedm mil na východ od města. Tam si ve Wellmeadow Café dala Scots zmrzlinový nápoj, zmrzlinu se zázvorovým pivem, který jí koupil přítel. Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.' Vypila trochu zmrzlinového šejku, ale když lila zbytek piva do svého pohárku, vyplaval do horní části sklenice rozložený hlemýžď. O tři dny později byla přijata do nemocnice Glasgow Royal Infirmary a diagnostikována s těžkým onemocněním žaludku a střev a otřesem. Následující kauza Donoghue vs Stevenson ustanovila velmi důležitý právní precedens: Výrobce zázvorového piva Stevenson nesl povinnost péče vůči May Donoghue, i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj. Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle: Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání, které můžete rozumně předvídat a které by pravděpodobně mohlo poškodit vašeho souseda. Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí by bez povinnosti péče trpělo onemocněním žaludku a střev, než by Stevenson přestal podnikat. Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail', protože představuje důležitý princip."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman rozvinuli transformační cíle až v reakci na zahraniční události poté, co nastoupili do úřadu. Krizové podmínky mohou talentovaného lídra osvobodit z nahromaděných mantinelů skrytých zájmů a úřední netečnosti, jež v americkém systému běžně potlačují činorodost. Říká se, že Bill Clinton, uvězněný ve spokojených 90. letech, záviděl Franklinu Rooseveltovi krizové podmínky 30. let. V takových situacích se aktivita dává hladčeji do pohybu. Vůdce s transformačními záměry má nadějnější vyhlídky a inspirativní styl si spíše najde vnímavé publikum a posílí význam jejich úlohy. Například George W. Bush využil krizových podmínek po 11. září 2011 k prosazení výkonné moci, jakož i k invazi do Iráku. Třebaže však rozbouřené doby mohou připravit půdu pro transformační vůdce, neplyne z toho, že k řešení krizí, jež taková období charakterizují, se nejlépe hodí právě neohrožení a riziko milující lídři. Prezident George H. W. Bush byl, na rozdíl od svého syna, transakční státník, a přesto uskutečňoval velice úspěšnou zahraniční politiku. Ať už vůdci mají transformační nebo evoluční cíle, k účinnému působení potřebují určité schopnosti v oblasti měkké i tvrdé moci. K dovednostem v oblasti měkké moci patří emoční inteligence (sebekontrola a schopnost přitahovat ostatní pomocí citových signálů), vize (lákavý portrét budoucnosti, v němž jsou ideály, cíle a schopnosti v rovnováze) a komunikace (schopnost užívat slov a symbolů tak, aby přesvědčil vnitřní kroužek i širší publikum). Na straně tvrdé moci jsou obzvlášť významné dvě dovednosti: organizační schopnosti a machiavelistická zdatnost v zastrašování, podbízení se a vyjednávání s cílem vytvořit vítěznou koalici. V prvé řadě efektivní vůdcovství vyžaduje kontextuální inteligenci a schopnost intuitivní diagnostiky, která lídrovi pomáhá chápat změny, určovat cíle a v souladu s tím vytýčit strategie a taktiku. Jak mi kdysi řekl Lee Kuan Yew, zakladatel moderního Singapuru, lídr se musí rychle učit, prověřovat realitu, být s to měnit názory podle změn okolností a za krize jednat klidně. Kontextuální inteligence zajišťuje schopnost vysledovat trendy tváří v tvář spletitosti, jakož i adaptovat se ve snaze formovat dění. Bismarck tuto dovednost kdysi označil za umění vytušit Boží hnutí v dějinách a chopit se lemu Jeho oděvu, když prochází kolem.", "en": "Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt, and Harry Truman developed transformational objectives only in response to external events after they entered office. Crisis conditions can liberate a gifted leader from the accumulated constraints of vested interests and bureaucratic inertia that normally inhibit action in the American system. Bill Clinton, caught up in the complacent 1990’s, is said to have envied Franklin Roosevelt’s crisis conditions of the 1930’s. In such situations, action becomes more fluid. A leader with transformational objectives faces better odds, and an inspirational style is more likely to find responsive followers and to make their role more relevant. For example, George W. Bush used the crisis conditions after September 11, 2001, in the service of an assertion of executive power, as well as to invade Iraq. But, while turbulent times may set the stage for transformational leaders, it does not follow that bold and risk-loving leaders are always best suited to address the crises that define such periods. President George H. W. Bush, unlike his son, was transactional, but implemented a very successful foreign policy. Whether they are transformational or incremental in their objectives, leaders need certain soft- and hard-power skills to be effective. Among the soft-power skills are emotional intelligence (self-control and the ability to use emotional cues to attract others); vision (an attractive portrait of the future that balances ideals, objectives, and capabilities); and communication (the ability to use words and symbols to persuade both an inner circle and a broader audience). For the use of hard-power resources, two skills are particularly important: organizational capacity and a Machiavellian proficiency in bullying, buying, and bargaining to form winning coalitions. Above all, effective leadership requires contextual intelligence and an intuitive diagnostic ability that helps a leader understand change, set objectives, and align strategies and tactics accordingly. As Lee Kuan Yew, the founding father of modern Singapore, once told me, a leader must be a quick learner, test reality, be prepared to change his mind as conditions change, and act calmly in a crisis. Contextual intelligence implies both a capability to discern trends in the face of complexity and adaptability while trying to shape events. Bismarck once referred to this skill as the ability to intuit God’s movements in history, and seize the hem of His garment as He sweeps past."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Noví členové EU přijali růstové modely, které se v různé míře spoléhají na zahraniční kapitál při financování domácích investic a na bankovní soustavy vlastněné převážně západoevropskými bankami. Je to model, jenž dobře slouží novým i starým členským státům. Investoři z evropské patnáctky vynaložili v roce 2006 ve střední a východní Evropě 37,2 miliardy eur, což je zhruba dvojnásobek částky 19,2 miliardy eur, které tam utratili v roce 2004. V uplynulých pěti letech přesáhly přímé zahraniční investice v nových členských státech 100 miliard dolarů. Tento proces umožnil západoevropským firmám a bankám expanzi na nové trhy s vyššími růstovými tempy, které tak uspokojily zadržovanou poptávku a využily dosud nerealizovaný potenciál. Ve střední a východní Evropě to vytvořilo nová pracovní místa a ve starších členských státech to zvýšilo prosperitu. Kdybychom se k novým členským zemím obrátili zády, mělo by to vážné ekonomické důsledky. EU vyvodila správné závěry, když zdůraznila, že balíky záchrany národních bank nesmí být koncipovány tak, aby vysávaly život z dceřiných společností, a také když zdvojnásobila – na 50 miliard eur – protikrizové zdroje dostupné členským státům EU stojícím mimo eurozónu. EU nesmí stát stranou, když je zapotřebí projevit solidaritu. Dnešní krize nabízí příležitost ukázat, že EU může zajišťovat stabilitu, podporu i solidaritu. Podnikne-li správné kroky dnes, pokládá základy, které jí umožní vyjít z dnešních obtíží posílená a jednotnější.", "en": "The EU’s newcomers have adopted growth models that rely to varying degrees on foreign capital to finance domestic investment, and on banking systems that are largely owned by west European banks. It is a model that has served new and old member states well. Investors from the EU-15 committed €37.2 billion in central and eastern Europe in 2006, roughly double the €19.1 billion spent there in 2004. Over the past five years, foreign direct investment in the new member states topped the €100 billion mark. This process enabled western European companies and banks to expand into new markets with higher growth rates and, thereby satisfying pent-up demand and tapping unrealized potential. This has created jobs in central and eastern Europe, while boosting prosperity in the older member states. To turn our backs on these countries would have serious economic ramifications. The EU drew the right conclusions when it stressed that national bank rescue packages must not be designed in ways that starve subsidiaries, and also by doubling – to €50 billion – the crisis funds available to EU countries outside the euro zone. The EU must not stand aside when solidarity is needed. Today’s crisis offers an opportunity to show that the EU can provide stability, support, and solidarity. By taking the right steps now, the Union is laying the foundations that will enable it to emerge from today’s difficulties strengthened and more united."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová globální vedoucí role Číny NEW YORK – Největší ekonomická zpráva roku zůstala téměř bez povšimnutí: podle statistiků Mezinárodního měnového fondu vyst��ídala Čína Spojené státy v roli největší světové ekonomiky. A zatímco geopolitické postavení Číny ruku v ruce s její hospodářskou mocí rychle sílí, USA své globální vedení dál promrhávají kvůli nekontrolované hamižnosti svých politických a ekonomických elit a kvůli tomu, že se země chytila do vlastní pasti ustavičné války na Blízkém východě. Podle MMF dosáhne HDP Číny v roce 2014 hodnoty 17,6 bilionu dolarů, což překoná výkon USA ve výši 17,4 bilionu dolarů. Protože je však počet obyvatel Číny více než čtyřikrát vyšší, její HDP na obyvatele ve výši 12 900 dolarů samozřejmě stále nepředstavuje ani čtvrtinu z 54 700 dolarů dosažených v USA, což naznačuje mnohem vyšší životní úroveň ve Spojených státech. Čínský vzestup je obrovský, ale zároveň znamená návrat. Čína je koneckonců nejlidnatější zemí světa už od doby před více než 2000 lety, kdy se stala jednotným státem, takže je logické, že bude také největší světovou ekonomikou. A důkazy naznačují, že čínská ekonomika byla skutečně větší (měřeno podle parity kupní síly) než kterákoliv jiná ekonomika světa zhruba až do roku 1889, kdy ji předstihly USA. Dnes, o 125 let později, se po několika desetiletích rychlého hospodářského rozvoje Číny toto pořadí opět prohodilo. S rostoucí ekonomickou silou se dostavil i větší geopolitický vliv. Čínské představitele dnes ve světě slavnostně přijímají. Řada evropských zemí vnímá Čínu jako klíč k silnějšímu domácímu růstu. Afričtí představitelé pokládají Čínu za nového nepostradatelného růstového partnera svých zemí, zejména v oblasti infrastruktury a rozvoje podnikání. Podobně i ekonomičtí stratégové a podnikatelští lídři v Latinské Americe dnes vzhlížejí k Číně přinejmenším stejně jako k USA. Čína s Japonskem podnikají po napjatém období kroky ke zlepšení vzájemných vztahů. A dokonce i Rusko se nedávno „přiklonilo“ k Číně a navázalo s ní těsnější vztahy na mnoha frontách, mimo jiné v energetice a dopravě. Podobně jako USA po druhé světové válce totiž Čína pokládá na stůl skutečné peníze – spoustu peněz – na vybudování silných hospodářských a infrastrukturálních vazeb se zeměmi z celého světa.", "en": "China’s New Global Leadership NEW YORK – The biggest economic news of the year came almost without notice: China has overtaken the United States as the world’s largest economy, according to the scorekeepers at the International Monetary Fund. And, while China’s geopolitical status is rising rapidly, alongside its economic might, the US continues to squander its global leadership, owing to the unchecked greed of its political and economic elites and the self-made trap of perpetual war in the Middle East. According to the IMF, China’s GDP will be $17.6 trillion in 2014, outstripping US output of $17.4 trillion. Of course, because China’s population is more than four times larger, its per capita GDP, at $12,900, is still less than a quarter of the $54,700 recorded in the US, which highlights America’s much higher living standards. China’s rise is momentous, but it also signifies a return. After all, China has been the world’s most populous country since it became a unified state more than 2,000 years ago, so it makes sense that it would also be the world’s largest economy. And, indeed, the evidence suggests that China was larger (in terms of purchasing power parity) than any other economy in the world until around 1889, when the US eclipsed it. Now, 125 years later, the rankings have reversed again, following decades of rapid economic development in China. With rising economic power has come growing geopolitical clout. Chinese leaders are feted around the world. Many European countries are looking to China as the key to stronger domestic growth. African leaders view China as their countries’ new indispensable growth partner, particularly in infrastructure and business development. Similarly, economic strategists and business leaders in Latin America now look to China at least as much as they look to the US. China and Japan seem to be taking steps toward better relations, after a period of high tensions. Even Russia has recently “tilted” toward China, establishing stronger connections on many fronts, including energy and transport. Like the US after World War II, China is putting real money on the table – a lot of it – to build strong economic and infrastructure links with countries around the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "1929 nebo 1989? PAŘÍŽ – Jak se hospodářská krize prohlubuje a rozšiřuje, svět hledá historické analogie, které by nám dění poslední doby pomohly pochopit. Na počátku krize ji mnozí lidé přirovnávali k roku 1982 či 1973, což bylo chlácholivé, neboť obě data se váží ke klasickým cyklickým poklesům. Dnes je nálada mnohem pochmurnější a začínají se hojně objevovat odkazy na roky 1929 a 1931, třebaže některé vlády se nepřestávají chovat, jako by krize byla spíše klasická než výjimečná. Prosazují se sklony buď k přílišné zdrženlivosti (Evropa), anebo k rozšiřování snah (Spojené státy). Evropa je obezřetná ve jménu předcházení dluhu a ochrany eura, kdežto USA jednají na mnoha frontách, aby nepromeškaly ideální příležitost k zavedení zoufale potřebných strukturálních reforem. Geostratégům však s ohledem na politiku i ekonomiku zcela přirozeně přichází na mysl rok 1989. Jistěže, pád bankovního domu Lehman Brothers nemá nic společného s pádem Berlínské zdi. Ba na povrchu se zdá, že jde o naprosté opaky: zřícení zdi symbolizující útlak a umělé rozdělení versus zhroucení zdánlivě nezničitelné a uklidňující instituce finančního kapitalismu. Léta 2008-2009 se však dost pravděpodobně mohou rovnat, právě tak jako rok 1989, epochální změně, jejíž odvíjející se důsledky budeme pociťovat po desetiletí. Konec ideologického rozdělení Východ-Západ i konec absolutní víry v trhy jsou zlomovými body dějin.", "en": "1929 or 1989? PARIS – As the economic crisis deepens and widens, the world has been searching for historical analogies to help us understand what has been happening. At the start of the crisis, many people likened it to 1982 or 1973, which was reassuring, because both dates refer to classical cyclical downturns. Today, the mood is much grimmer, with references to 1929 and 1931 beginning to abound, even if some governments continue to behave as if the crisis was more classical than exceptional. The tendency is either excessive restraint (Europe) or a diffusion of the effort (the United States). Europe is being cautious in the name of avoiding debt and defending the euro, whereas the US has moved on many fronts in order not to waste an ideal opportunity to implement badly needed structural reforms. For geo-strategists, however, the year that naturally comes to mind, in both politics and economics, is 1989. Of course, the fall of the house of Lehman Brothers has nothing to do with the fall of the Berlin Wall. Indeed, on the surface it seems to be its perfect antithesis: the collapse of a wall symbolizing oppression and artificial divisions versus the collapse of a seemingly indestructible and reassuring institution of financial capitalism. Yet 2008-2009, like 1989, may very well correspond to an epochal change, whose unfolding consequences will be felt for decades. The end of the East-West ideological divide and the end of absolute faith in markets are historical turning points."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Last year, the Hansard Society, a nonpartisan charity which seeks to strengthen parliamentary democracy and encourage greater public involvement in politics published, alongside their annual audit of political engagement, an additional section devoted entirely to politics and the media. Here are a couple of rather depressing observations from that survey. Tabloid newspapers do not appear to advance the political citizenship of their readers, relative even to those who read no newspapers whatsoever. Tabloid-only readers are twice as likely to agree with a negative view of politics than readers of no newspapers. They're not just less politically engaged. They are consuming media that reinforces their negative evaluation of politics, thereby contributing to a fatalistic and cynical attitude to democracy and their own role within it. Little wonder that the report concluded that in this respect, the press, particularly the tabloids, appear not to be living up to the importance of their role in our democracy. Now I doubt if anyone in this room would seriously challenge that view. But if Hansard are right, and they usually are, then we've got a very serious problem on our hands, and it's one that I'd like to spend the next 10 minutes focusing upon. Since the Paisley snail, and especially over the past decade or so, a great deal of thinking has been developed around the notion of a duty of care as it relates to a number of aspects of civil society. Generally a duty of care arises when one individual or a group of individuals undertakes an activity which has the potential to cause harm to another, either physically, mentally or economically. This is principally focused on obvious areas, such as our empathetic response to children and young people, to our service personnel, and to the elderly and infirm. It is seldom, if ever, extended to equally important arguments around the fragility of our present system of government, to the notion that honesty, accuracy and impartiality are fundamental to the process of building and embedding an informed, participatory democracy. And the more you think about it, the stranger that is. A couple of years ago, I had the pleasure of opening a brand new school in the northeast of England. It had been renamed by its pupils as Academy 360.", "cs": "Nestranná charita Hansard Society, která se snaží posílit parlamentní demokracii a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti, v minulém roce vedle ročního auditu politické angažovanosti publikovala také dodatečnou část věnující se výhradně politice a médiím. Teď vám povím pár spíše deprimujících postřehů z tohoto průzkumu. Nezdá se, že by tabloidní noviny rozvíjely politické občanství svých čtenářů, a to dokonce v porovnání s těmi, kdo nečtou noviny vůbec. Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji negativní náhled na politiku než ti, co nečtou žádné noviny. Nejsou jen méně politicky angažovaní. Oni konzumují média, která posilují jejich negativní náhled na politiku, a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému postoji k demokracii a jejich roli v ní. Není divu, že tento průzkum usoudil, že v tomto ohledu tisk a především tabloidy zřejmě neplní důležitou roli, kterou by v demokracii měly hrát. Nemyslím, že by někdo v sále vážně pochyboval o tomto pohledu. Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni ji většinou mají - tak máme v rukou velmi vážný problém, kterým bych se chtěl zabývat příštích deset minut. Od případu 'Paisley snail' a obzvláště během posledního desetiletí se rozvinulo mnoho uvažování týkajících se povinnost péče, protože se tento pojem vztahuje k počtu aspektů občanské společnosti. Povinnost péče všeobecně vzniká, když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost, která by mohla potenciálně poškodit druhého buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky. Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem, vůči osobním službám a starším a nemohoucím. Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje stejně důležité argumenty týkající se křehkosti současného vládního systému a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost jsou základy pro budování a udržení informované, účastnické demokracie. A čím více nad tím přemýšlíte, tím podivnější to je. Před pár lety mi bylo ctí otevírat úplně novou školu na severovýchodě Anglie. Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But this technology could not find tumors when they're small, and finding a small tumor is critical for survival. If you can find a tumor when it's less than a centimeter, survival exceeds 90 percent, but drops off rapidly as tumor size increases. But Michael told me about a new type of gamma detector that he'd seen, and this is it. It's made not of a bulky tube, but of a thin layer of a semiconductor material that serves as the gamma detector. And I started talking to him about this problem with breast density, and we realized that we might be able to get this detector close enough around the breast to actually find small tumors. So after putting together a grid of these cubes with tape -- (Laughter) -- Michael hacked off the X-ray plate of a mammography machine that was about to be thrown out, and we attached the new detector, and we decided to call this machine Molecular Breast Imaging, or MBI. This is an image from our first patient. And you can see, using the old gamma technology, that it just looked like noise. But using our new detector, we could begin to see the outline of a tumor. So here we were, a nuclear physicist, an internist, soon joined by Carrie Hruska, a biomedical engineer, and two radiologists, and we were trying to take on the entrenched world of mammography with a machine that was held together by duct tape.", "cs": "A tato technologie může najít i malé nádory a to je kritické pro život pacienta. Když najdete nádor menší než centimetr naděje na přežití je 90 procent, ale klesá rychle s velikostí nádoru. Ale Michael mi řekl o novém typu detektoru, který viděl -- tohle je on. Není tvořen trubicemi, ale tenkou vrstvou polovodiče, který reaguje na gama záření. Začala jsem s ním mluvit o problému hustoty prsu a uvědomili jsme si, že tento detektor bychom mohli dostat tak blízko, že by mohl najít malé nádory. Takže potom, co jsme složili mřížku z těchto kostek a adhesivní pásky (smích) Michael splašil rentgenovou desku z mamografického přístroje, kterou se chystali vyhodit, a k té jsme připevnili ten nový detektor. Rozhodli jsme se říkat tomu Molekulární zobrazování prsu - anglicky MBI. Toto je obraz od našeho prvního pacienta. Jak zde vidíte, užitím staré gama technologie to vypadalo jako šum, ale s naším novým detektorem začínáme vidět obrysy nádoru. Takže, tady jsme, jaderný fyzik, internista a přidal se k nám Carrie Hruska - inženýr biologické medicíny a dva radiologové, a pokusili jsme se ztéci dobře opevněný svět mamografie přístrojem, který držela pohromadě lepicí páska."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In financial termsitis the mostimportant Europeanfundingthatisspecially dedicated to the environment andis managed directly bythe Commission, beingan es-sentialtool withregardtothe objectives oftheenvironmental policy of the European Union. Work was performedat DGEnvironment at the Commission and on-the-spot audit visits were carried out to examine 35 projectsinthefollowingsix Member States: Belgium, Germany,Italy, Slovenia, Spainandthe United Kingdom. The outsourced monitoringandcommunication teams,theprojectevaluators,andthe Topic Centre on Biological Diversity(act-ing under contract with the European Environment Agency (EEA)) were also visited, beingclosepartnersofthe Commission forthe management and development of environmentalissues(paragraph 17). The supervision and management of LIFE-Natureiscomplex,as projects deal with different situations from one site to another across the Union, are run by a great variety of beneficiariesandshould have asustainedimpactontheconservation ofindividualspeciesand habitats, while addingvaluethroughdisseminationof theresults achieved(paragraphs 1to 8). Since the first LIFEinstrument,introduced in 1992, the Commission has progressively developed andimprovedits management and control systems,inter alia takinginto account the results of the Court’s previous audits1. Further changes wereintroduced with the start of LIFE+ applying to the 2007–2013 period(paragraphs 9to 11). Overall, the projects audited have contributed to the conservation of the targeted species and habitats, namely in the Natura 2000 sites, contributing to the Member States’ effortsandsupport-ing the EU citizens and their associations’ volunteer work and commitmentin favour of biodiversity conservation. The Commission must ensurethat onlyappropriately designed project proposals are approved, areexecutedasforeseenandinsiston theestablishment of organisationaland financial structures sufficientfor sustaining theimpact of the EU financed projects (paragraphs 18to 20). Special Report No 11/2003 concerning the Financial Instrument for the Environment (LIFE) (OJ C 292, 2.12.2003) and the followup in the Annual Report concerning the financial year 2004, paragraphs 6.48–6.50 (OJ C 301, 30.11.2005). EXECUTIVE SUMMARY (d)Long-term management of the project results: sincein most cases the results (outcomes)oftheprojectsfinanced can only be perceived afterfinal payment onthe projectsandthereis no ex-post followup procedure established for assessing the effectiveness oftheactionsfinanced,the Commission haslittleinformationinthisre-spect. Accordingly,thereisa needto establishaset ofappropriateindica-tors for evaluating the results achieved (paragraphs 54to 67). Althoughsignificantprogresshasbeen made since the introduction of LIFE in 1992, there is still room for improvement in the Commission’s management and control systems to obtain an assurance that the conservation measuresfi-nanced by the EU better meet their objec-tivesandaresustainedafterthe project EUfinancing. Thefollowing shortcomings were highlighted in relation to the different phases ofthe management ofthe projects:", "cs": "Zfi-nančního hlediska sejedná o nejvýznamnější evropské financování, kteréje zvlášť věnováno životnímu prostředí a které přímo řídí Komise. Jedná se o základní nástroj, pokudjdeocíle politiky Evropské unie v oblasti životního prostředí. Bylyprovedenykontrolyvgenerálním ředitelství pro životní prostředí v Komisi a také kontroly na místě,přinichžse prověřovalo35projektůvtěchtošesti členských státech: Belgii, Německu,Itálii, Slovinsku, Španělsku a Spojeném království. Byly navštíveny i externí týmy pro monitorováníakomunikaci, hodnotitelé projektů a Evropské tematické středisko biologickérozmanitosti(působící nazá-kladěsmlouvys Evropskouagenturu pro životníprostředí(EEA)),neboťsejedná o partnery Komise,kteřís ní úzcespolu-pracují nařízení arozvojitémat v oblasti životního prostředí(bod 17). Dohled nad nástrojem LIFE-příroda ajeho řízeníjsou složité, neboť projektyřešílo-kalitu od lokality v celé Unii různé situace, jsouřízeny mnoharůznorodými příjemci a mělyby míttrvalýdopadnaochranu jednotlivých druhů a stanovišť a současně vytvářet přidanou hodnotu šířením dosažených výsledků(body 1–8). Kontrolované projektycelkově přispívaly k ochraně cílových druhů a stanovišť, pře-devšímvlokalitách Natura 2000,a napomáhaly tak snahám členských států a podporovaly občany EU a dobrovolnickou prácijejichsdruženíve prospěch ochrany biologickérozmanitosti. Komise musí zajistit, aby bylyschvaloványjen vhodně koncipovanénávrhy projektůa projekty se realizovaly v souladu s plánem, a vyžadovat, aby se vytvářely dostatečné organizační a finanční struktury, které by umožnily zachování dopadu projektů financovaných EU(body 18–21). Odzavedení prvního nástroje LIFE vroce 1992 Komise postupně vyvíjela a zlepšova-lasvésystémyřízení akontrolykroměji-ného tím, že zohlednila výsledky předchozích auditů Účetního dvora1. Dalšízměny byly provedeny se začátkem běhu nástroje LIFE+,kterýplatínaobdobí2007–2013 (body 9–11). 11/2003 o finančním nástroji pro životní prostřed (LIFE) (Úř. věst. C 292, 2.12.2003) a kontrola opatření přijatých v návaznosti na připomínky Účetního dvora ve výroční zprávě za rozpočtový rok 2004, body 6.48–6.50 (Úř. věst. C 301, 30.11.2005). SHRNUTÍ Třebaže odzavedení nástroje LIFE v roce 1992 bylo dosaženo významného pokroku, řídící a kontrolní systémy Komiselzeještě zlepšit, a získat tak jistotu, že ochranná opatření financovaná EU budoulépe plnit své cíle a po ukončenífinancování EU bu-douzachována. Vevztahukjednotlivým fázímřízeníprojektůbylyzjištěnytyto nedostatky: Dlouhodobé řízení projektových výsledků: jelikož ve většině případůjsou výsledky(důsledky)financovaných projektů patrné až po závěrečné platbě na projekta neexistuježádný postup dalšího sledování ex post, kterým by se účelnostfinancovaných akcí posuzovala, má Komise v tomto ohledu jen máloinformací. Protojetřeba pro hodnocení dosažených výsledků vypracovat soubor vhodných ukazatelů (body 54–67)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dřevo bylo vždy důležitým stavebním materiálem a stále je, zejména v rezidenční výstavbě na místech jako jakou Spojené státy, Skandinávie, a části jihovýchodní Asie. Většina budov se dnes však staví pomocí cihel a malty, betonu a oceli, u větších staveb – všechno materiály, jejichž výrobní proces produkuje mnoho emisí uhlíku. I když je nepravděpodobné, že by dřevo plně nahradilo jakýkoliv z těchto materiálů, tak se díky novým typům dřevěných materiálů stává konkurenceschopnější. Jedním z nich je vrstvené masivní dřevo (cross-laminated timber, CLT), které se vyrábí lepením vrstev dřeva do panelů, které jsou stejně silné jako ocel či beton a mohou tak tyto materiály nahradit v budovách. K určení přeného přínosu použití dřeva na snižování emisí CO2 je zapotřebí více výzkumu. Jeden odhad pochází od architekta Anthony Thistleton-Smithe, jednoho z předních odborníků Velké Británie na dřevostavby. Nedávno poznamenal, že zatímco typický britský dům má uhlíkatou stopu 20-21 tun, tak dům z CLT má negativní stopu 19-20 tun. Jinými slovy, každý dům postavený z CLT ušetří 40 tun emisí CO2. Pokud by 300 000 domů, které se mají v letošním roce ve Velké Británii postavit, použilo CLT, bylo by to jako odstranit z ulic 2,5 milionu aut. Přínos pro klima by byl masivní. Stejně jako u mnoha jiných klimatických opatření, náklady zde mohou být hlavní bariérou pro implementaci. A podle zprávy OSN je v Evropě CLT dražší než beton. CLT je však stále v plenkách a vyrábí ho jen pár továren.", "en": "Timber has always been an important building material, and remains so for residential construction in places like the United States, Scandinavia, and parts of Southeast Asia. But most buildings today are constructed using bricks and mortar, concrete, and, for larger structures, steel – all materials that produce substantial carbon emissions during the manufacturing process. While it is unlikely that timber can fully replace any of these materials, new types of engineered wood are making it more competitive. One of these is cross-laminated timber (CLT), which is made by gluing together layers of wood to create panels that are as strong as steel or concrete, and thus can replace those materials in buildings. More research is required to determine the precise benefits of using timber to cut CO2 emissions. One estimate comes from architect Anthony Thistleton-Smith, one of the United Kingdom’s leading experts on wooden buildings. He recently noted that, whereas a typical British home has a carbon footprint of around 20-21 tons, a CLT home has a negative footprint of 19-20 tons. In other words, every home built with CLT saves 40 tons of CO2 emissions. If the 300,000 new homes targeted for completion in the UK this year were built using CLT, it would be like taking 2.5 million cars off the road. The climate benefits could be massive. As with so many climate measures, cost can be a major barrier to implementation. And, according to a United Nations report, CLT is more expensive than concrete in Europe. But CLT is still in its infancy, with only a handful of factories in operation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šok a panika CARDIFF – K žádné léčebné terapii se mezi zeměmi, kraji, nemocnicemi a lékaři nepřistupuje tak rozličně jako v případě elektrokonvulzivní terapie (EKT). V době, kdy by se účinné léčebné postupy údajně měly používat s jistou mírou jednoty, je to zarážející. Ba navzdory konsenzu, že u některých depresivních poruch jde o nejúčinnější léčbu, figuruje EKT u většiny terapeutických režimů využívaných při poruchách nálad až na posledním místě. Část stísněnosti nad EKT plyne z temné minulosti psychiatrie, kdy pacienti v mnoha zemích měli méně zákonných práv než vězni. Není tomu tak dávno, co bylo možné tělesné zákroky, jako je lobotomie nebo EKT, vykonat na pacientech bez jejich souhlasu, často z kárných důvodů. Neexistuje však žádný srovnatelný protest proti nasazování antipsychotik, která se lidem rovněž vnucovala silou, ba dokonce se využívala k mučení vězňů. Navíc v současnosti podstoupí EKT nedobrovolně jen málo lidí a u všech se usiluje o souhlas, kdežto antipsychotika dostává pod falešnými záminkami velký a rostoucí počet osob, včetně dětí, citlivých jedinců, pacientů s Alzheimerovou chorobou a mnoha dalších, jimž léčba zkracuje život, aniž by kdo vyvíjel snahu získat jejich souhlas. Přestože odpůrci EKT jsou přesvědčeni, že způsobuje poškození mozku, lze to jen těžko dokázat. Tak jako antipsychotika, antidepresiva a sedativa má EKT okamžitý organický účinek.", "en": "Shock and Panic CARDIFF – No medical therapy is treated more differently by countries, regions, hospitals, and doctors than electroconvulsive therapy (ECT). This is surprising in an era when treatments that work should supposedly be used with some uniformity. In fact, despite a consensus that ECT is the most effective treatment for severe depressive disorder, it comes at the bottom of the list in most treatment regimens for mood disorders. Some of the unease about ECT stems from psychiatry’s dark past, when patients in many countries had fewer legal rights than prisoners. Not so long ago, physical treatments such as lobotomy and ECT could be inflicted on patients without their consent, and sometimes for punitive purposes. But there is no comparable protest against the use of antipsychotic drugs, which have similarly been forced on people – and even used to torture prisoners. And, whereas few people now get ECT involuntarily, and in all cases consent is sought, a large and growing number get antipsychotic drugs under false pretences, including children, vulnerable adults, patients with Alzheimer’s, and a host of others whose lives are shortened by treatment, with no effort undertaken to seek their consent. Although ECT’s opponents believe that it causes brain damage, this is difficult to prove. Like antipsychotic drugs, antidepressants, and tranquilizers, ECT has an immediate organic effect."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Overall reports of legal sanctions for the possessionor use of drugs Overall, the incidence of AIDS due to drug injecting hasbeen in decline for some time. Heterosexual contact hasnow overtaken injecting drug use as the highest riskfactor for the development of AIDS in Europe. This maybe attributable to the increasing availability of highlyactive antiretroviral therapy (HAART) since 1996, theincrease in treatment and harm reduction services anddeclining numbers of drug injectors in most affectedcountries. Estimates from the WHO suggest that in most European countries over 75%of those needing HAARThave access to it. However, coverage is estimated to bepoor in a number of Baltic countries, and this may bereflected in an increase in new AIDS cases among druginjectors in at least some countries in this area. At onetime rates of new HIV infections were also increasingdramatically in some Baltic countries, but recent rateshave declined equally dramatically, probably due to the Comparable data at the European level on most aspectsofthe relationship between drugs and crime are largelylacking. The main exception is drug law offences, whichare recorded crimes against drug control legislation.Although comparisons between countries must be madewith caution, it seems that between the late 1990s and Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe Developments in drug policies — some commonelements are apparent, but within the contextofrespecting national differences 2003 drug law offences increased in many EU countries.Increases were particularly marked in some of the new Member States. In most countries, the majority of reportsare for the possession or use of drugs. In most Member States, the majority of offences involve cannabis, and since1998 in most countries the proportion of cannabisoffences has either increased or remained stable. Incontrast, the proportion of offences that are heroin relatedhas fallen in many countries. As a reading of this report will clearly demonstrate, across Europe there are considerable differences between Member States in terms of both the drug problems they faceand the policies and the scale and nature of interventions.Despite this, there are some common elements in the drugsituation facing most countries. At a policy level, Member States express a general political commitment to developabalanced and evidence-based response, in line withinternational commitments and, while acknowledging thatdrug policies remain a national responsibility, also look tothe benefits that can accrue from improved cooperation atthe European level. These aspirations are expressed in the EU drug strategy and action plans.", "cs": "Souhrnné zprávy o zákonných postizích za drženínebo užívání drog Obecně platí, že výskyt AIDS v důsledku nitrožilníhoužívání drog již po nějakou dobu klesá. Heterosexuálníkontakt nyní předstihl nitrožilní užívání drog jakonejrizikovější faktor šíření AIDS v Evropě. Může to být dánorostoucí dostupností vysoce účinné antiretrovirové léčby odroku 1996, rozšiřováním léčby a minimalizace škodlivýchúčinků drog a klesajícím počtem injekčních uživatelů drogve většině postižených zemí. Odhady Světové zdravotnickéorganizace svědčí o tom, že ve většině evropských zemí mápřístup k vysoce účinné antiretrovirové léčbě 75% osob,které ji potřebují. Odhaduje se však, že její rozšíření je v řadě pobaltských zemí nedostatečné, což sepravděpodobně odráží v nárůstu nových případů AIDS u injekčních uživatelů drog, minimálně v některých zemíchregionu. Kdysi počet osob nově infikovaných HIV v některých pobaltských zemích dramaticky vzrostl, ale v poslední době stejně dramaticky poklesl, což jepravděpodobně způsobeno saturací nejvíce ohrožených Na evropské úrovni je velký nedostatek srovnatelnýchúdajů o většině aspektů vztahu mezi drogamiakriminalitou. Jedná se o hlášené trestné činy, přinichž dojde k porušení legislativy pro kontrolu omamnýchlátek. I když je srovnání jednotlivých zemí nutné provádětopatrně, zdá se, že od konce 90. let 20. století do roku2003 v mnoha zemích EU počet trestných činů porušení Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Vývoj protidrogové politiky – některé společnéprvky jsou zjevné, ale v kontextu respektovánínárodních rozdílů protidrogových právních předpisů vzrostl. Zvýšení bylozvláště významné v některých nových členských státech. Ve většině zemí se velká část hlášení týkala držení neboužívání drog. Ve většině členských zemí se na velkéčástitrestných činů podílí konopí a od roku 1998sevevětšině zemí podíl trestných činů, na nichž mápodílkonopí, buď zvýšil, nebo zůstal na stejné úrovni.Naopak podíl trestných činů souvisejících s heroinemvmnoha zemích poklesl. V mnoha evropských zemích panuje rostoucí obava z většího vlivu užívání drog na komunity, kde k němudochází. Otázky bezpečnosti veřejnosti a expozicemladých lidí drogám patří mezi nejčastěji uváděné obavy,které lze sloučit do kategorie nazvané „rušení veřejnéhopořádku související s drogami“. Této otázce se podrobněvěnuje část vybraných témat, která jsou doplňkem výročnízprávy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To už dnes oponuje USA a EU na Ukrajině, v Sýrii, v Pobaltí a na Balkáně a mohlo by využít rýsujícího se kolapsu EU opětovným uplatněním svého vlivu v někdejších zemích sovětského bloku a podporou prorusky orientovaných hnutí v Evropě. Ztratí-li Evropa postupně americký bezpečnostní deštník, nikdo z toho nebude mít větší prospěch než ruský prezident Vladimir Putin. Kromě toho hrozí, že Trumpovy návrhy zhorší situaci na Blízkém východě. Nově zvolený prezident řekl, že udělá z Ameriky energeticky nezávislou zemi, což znamená opustit americké zájmy v regionu a stát se závislejším na energii vyrobené z domácích fosilních paliv s vysokými emisemi skleníkových plynů. A Trump navíc zopakoval své stanovisko, že nebezpečný je samotný islám, nikoliv jen jeho radikální militantní forma. Tento názor, který sdílí i Trumpův nastupující poradce pro otázky národní bezpečnosti, generál Michael Flynn, hraje krásně do noty teorii islamistických radikálů o střetu civilizací. Trumpův přístup „Amerika na prvním místě“ přitom pravděpodobně zhorší dlouhotrvající sunnitsko-šíitské války v zastoupení, které spolu vedou Saúdská Arábie a Írán. A nebudou-li už USA garantovat bezpečnost svých sunnitských spojenců, pak mohou všechny regionální mocnosti – včetně Íránu, Saúdské Arábie, Turecka a Egypta – dospět k závěru, že se dokážou ubránit jedině v případě, že si opatří jaderné zbraně, výsledkem čehož bude ještě vražednější konflikt. Americká ekonomická a vojenská převaha v Asii umožnila tomuto kontinentu desítky let stability; sílící Čína však dnes zpochybňuje status quo. Strategická „otočka“ amerického prezidenta Baracka Obamy na Asii závisela převážně na schválení Transpacifického partnerství dvanácti zeměmi; Trump přitom slíbil, že tuto dohodu první den v úřadu vypoví. Čína zatím rychle posiluje své hospodářské vazby v Asii, Pacifiku a Latinské Americe prostřednictvím politiky „jeden pás, jedna cesta“, Asijské infrastrukturální investiční banky, Nové rozvojové banky (dříve známé jako „banka BRICS“) i vlastního návrhu regionální dohody o volném obchodu, jež by konkurovala TPP. Pokud se USA zřeknou svých asijských spojenců, jako jsou Filipíny, Jižní Korea a Tchaj-wan, pak tyto země možná nebudou mít jinou možnost než se kořit Číně, přičemž další američtí spojenci typu Japonska a Indie možná budou nuceni militarizovat se a otevřeně se Číně postavit. Americký odchod z Asie by tak mohl docela dobře uspíšit vojenský konflikt v regionu.", "en": "Russia is already challenging the US and the EU in Ukraine, Syria, the Baltics, and the Balkans, and it may capitalize on the EU’s looming collapse by reasserting its influence in the former Soviet bloc countries, and supporting pro-Russia movements within Europe. If Europe gradually loses its US security umbrella, no one stands to benefit more than Russian President Vladimir Putin. Trump’s proposals also threaten to exacerbate the situation in the Middle East. He has said that he will make America energy independent, which entails abandoning US interests in the region and becoming more reliant on domestically produced greenhouse-gas-emitting fossil fuels. And he has maintained his position that Islam itself, rather than just radical militant Islam, is dangerous. This view, shared by Trump’s incoming National Security Adviser, General Michael Flynn, plays directly into Islamist militants’ own narrative of a clash of civilizations. Meanwhile, an “America first” approach under Trump will likely worsen the longstanding Sunni-Shia proxy wars between Saudi Arabia and Iran. And if the US no longer guarantees its Sunni allies’ security, all regional powers – including Iran, Saudi Arabia, Turkey, and Egypt – might decide that they can defend themselves only by acquiring nuclear weapons, and even more deadly conflict will ensue. In Asia, US economic and military primacy has provided decades of stability; but a rising China is now challenging the status quo. US President Barack Obama’s strategic “pivot” to Asia depended primarily on enacting the 12-country Trans-Pacific Partnership, which Trump has promised to scrap on his first day in office. Meanwhile, China is quickly strengthening its own economic ties in Asia, the Pacific, and Latin America through its “one belt, one road” policy, the Asian Infrastructure Investment Bank, the New Development Bank (formerly known as the BRICS bank), and its own regional free-trade proposal to rival the TPP. If the US gives up on its Asian allies such as the Philippines, South Korea, and Taiwan, those countries may have no choice but to prostrate themselves before China; and other US allies, such as Japan and India, may be forced to militarize and challenge China openly. Thus, an American withdrawal from the region could very well eventually precipitate a military conflict there."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "PARTNERSHIP:European Cultural Interactions (GR),Soros International House (LT)TARGET LANGUAGES: All AGE GROUP: Adults WEBSITE: http://www.eeuroinclusion.org PROJECT DURATION: Start: 2006End: 2007 The conference proceedings are available online in the form of a free dissemination, marketing and networking kit to guide present and future project coordinators and partners towards the successful implementation of their educational objectives. Feedback from the event was uniformly positive and demand is very high for this to become an annual event. EBAFLS — Tools for assessing foreign language skills All eight participating countries have provided input for the item bank, which covers reading and listening comprehension in three foreign languages (English, French and German). As all the items in the bank have already been used in tests in one of the participating countries and are culturally neutral, it will be possible to measure the same skills in all European countries The aim of the project known as EBAFLS (Building a European bank of anchor items for foreign language skills) is to facilitate the assessment of foreign language skills. The item bank is designed to be used throughout Europe and will provide a way to link national assessment instruments to the Common European Framework of Reference for Languages (CEFR). Thanks to EBAFLS, language assessment will be transparent and reliable and foreign language certificates or diplomas should be mutually comparable across Europe. EU & I — We know more than we think! EU & I (European Awareness and Intercomprehension) aims to show the general public how much they are able to understand and do in other European languages, even if they have no prior knowledge of the language in question. The project therefore demonstrates the way in which, to accomplish everyday tasks in one’s own language, such as booking a hotel room or checking the weather forecast on the Internet, one makes use of subconscious knowledge and strategies that can be applied equally to a foreign language. The EU & I methodology is based on the general concept of ‘discursive competence’ and focuses on the notion of ‘intercomprehension’, showing how receptive competence in an unknown language is not only the result of ‘linguistic transfer’ (between languages of the same family), but also the result of the transfer of receptive strategies in the framework of ‘a general interpretative process which underlies all communicative activity’.", "cs": "INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.eeuroinclusion.org DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2006Datum ukončení: 2007 Závěry konference jsou dostupné online ve formě bezplatného souboru nástrojů na šíření výsledků, marketing a vytváření sítí s cílem vést koordinátory a partnery současných i budoucích projektů k úspěšné realizaci jejich vzdělávacích záměrů. Odezva na tuto událost byla jednoznačně kladná a existuje velmi vysoká poptávka po každoročním opakování. Druhá konference DissMark organizuje International House v Tallinnu v Estonsku. EBAFLS – Nástroje pro posuzování znalostí cizího jazyka cizího jazyka by měly být vzájemně porovnatelné v celé Evropě. Banka prvků je navržena pro používání v celé Evropě a poskytne způsob, jak propojit národní nástroje posuzování se Společným evropským referenčním rámcem (CEFR). Díky EBAFLS bude hodnocení jazykových znalostí průhledné a spolehlivé a certifikáty nebo diplomy osvědčující znalosti Projekt je speciálně zaměřen na zkoušení studentů na konci povinné školní docházky. Všech osm zúčastněných zemí poskytlo vstupy pro banku prvků, která pokrývá pochopení čteného a slyšeného textu ve třech cizích jazycích (angličtina, francouzština a němčina). Protože všechny prvky banky se již v některé ze zúčastněných zemí zkoušejí a jsou kulturně neutrální, bude možné porovnávat stejné znalosti ve všech evropských zemích. EU & I – Víme toho víc, než si myslíme! Metodika EU & I je založena na obecném pojetí „diskursivní kompetence“ a zaměřuje se na pojem „vzájemného pochopení“, ukazující jak smyslová způsobilost v neznámém jazyce není jen výsledkem „jazykového přenosu“ (mezi jazyky ze stejné rodiny), ale také výsledkem přenosu smyslových strategií v rámci „obecného výkladového procesu, který představuje základ veškeré komunikační činnosti“. Tyto strategie se mohou použít pro dosažení porozumění v jakémkoliv jazyce. Projekt EU & I (European Awareness and Intercomprehension – Evropské povědomí a vzájemné pochopení) se široké veřejnosti snaží ukázat, jak moc je schopna rozumět a co je schopna dělat v jiných evropských jazycích, dokonce i když lidé neměli žádné předchozí znalosti příslušného jazyka."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak překonat propast mezi pohlavími Loni v létě týdeník Economist slavnostně označil „ženskou sílu“ za hnací motor světové ekonomiky. Má-li se však stát evropská ekonomika konkurenceschopnější a inovativnější, nestačí, aby ženy houfně vstupovaly na trh práce. Chceme-li plně využít ženského talentu, musí ženy ve větší míře zastávat také vrcholové pozice, a to jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru. Ženy v západní Evropě již dávno překonaly rozdíly ve vzdělání a dostaly se na úroveň svých mužských protějšků. Na univerzitách dnes ženy převyšují muže nejen počtem, ale i studijními výsledky – pozoruhodné je, že to platí i pro obory jako matematika, fyzika a informatika. Studijní úspěchy žen však zatím nevedly k jejich většímu zastoupení v nejvyšších funkcích. V Evropě je percentuální zastoupení žen ve správních radách firem i nadále jednociferné a totéž platí o nejvyšších vládních a akademických funkcích. Zatímco ve Spojených státech se ženy podílejí na vedení firem téměř dvaceti procenty, v kontinentální Evropě představuje poměr žen a mužů ve správních radách jedna ku dvaceti nebo ještě méně. V oblasti vědy je situace jen o málo lepší. Pouze každý desátý profesor v Evropě je žena. V USA vyznívá i tento poměr lépe pro ženy: na amerických univerzitách působí více než 20% žen-profesorek. V době, kdy jsou Čína a Indie na vzestupu a evropská populace stárne, si Evropa nemůže dovolit mrhat drahocenným lidským kapitálem. První silné poválečné ročníky již dosáhly důchodového věku a ve většině koutů Evropy se počet práceschopného obyvatelstva začne brzy snižovat. Chce-li Evropa pokrýt náklady na stárnutí populace a udržet si pozici hospodářské mocnosti, musí podstatně zvýšit celkové zapojení obyvatel do trhu práce. Nejenže otcové mohou a musí převzít větší roli při výchově dětí; řadu domácích prací může bez nejmenších problémů převzít také trh. Jak poznamenali ekonomové Ronald Schettkat a Richard Freeman, ženy orientované na kariéru nemusí nutně pracovat více hodin týdně než ženy pracující na částečný úvazek nebo v domácnosti. Místo toho mají sklon najímat si na činnosti, jako je nakupování, vaření a úklid, někoho jiného. Budou-li ženy v Evropě pracovat více hodin a zastávat kvalitnější pozice, povede to k oživení poptávky po službách, jako je úklid nebo péče o děti, čímž se sníží nezaměstnanost mezi málo kvalifikovanými zaměstnanci. Tato zvýšená nabídka vysoce kvalitní ženské práce navíc nepovede ke zvýšení nákladů na zdravotní péči a důchody – na rozdíl od imigrace pracovní síly.", "en": "Beyond the Gender Gap Last Spring, The Economist trumpeted “womanpower” as the driving force for the world economy. But if Europe’s economy is to become more competitive and innovative, it is not enough that women enter the labor market in droves. To reap the full fruits of women’s talents, they must be in more top jobs, too, both in the public and private sector. Women in Western Europe have long since bridged the education gap with their male peers. Women not only outnumber men at universities; they also outperform them, most notably in math, physics, and information science. But female students’ academic achievements have not increased women’s presence in top jobs. In Europe, the percent of women on corporate boards remains in single digits, as is true of the top ranks of government and academia. While in the United States almost one out of five corporate officers are women, in mainland Europe the female to male ratio on company boards is one to twenty or worse. The situation is only slightly better in science. One of every ten professors in Europe is a woman. In the US, the ratio is – once again – more favorable to women, with more than 20% of professors at American universities being female. Europe cannot afford to waste valuable human capital at a time when China and India are on the rise and its own population is aging. The first baby boomers have reached retirement age, and the labor force will soon be shrinking in most parts of Europe. To cover the costs of aging and maintain its position as an economic power, Europe must increase overall labor participation considerably. Not only can and must fathers assume a greater role in child rearing; a large part of homemaking is perfectly suitable to be met by the market. As economists Ronald Schettkat and Richard Freeman have pointed out, career women do not necessarily work more hours per week than women with part-time jobs or stay-at-home moms. Instead, they tend to outsource activities like grocery shopping, cooking, and cleaning. If women in Europe work more hours in better quality jobs, it will stimulate demand for service jobs like cleaning and child care, thus reducing unemployment among low-skilled workers. Moreover, the increased supply of high-quality female labor will not incur additional healthcare and pension costs, unlike labor immigration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Hello, I'm Joy, a poet of code, on a mission to stop an unseen force that's rising, a force that I called \"the coded gaze,\" my term for algorithmic bias. Algorithmic bias, like human bias, results in unfairness. However, algorithms, like viruses, can spread bias on a massive scale at a rapid pace. Algorithmic bias can also lead to exclusionary experiences and discriminatory practices. Let me show you what I mean. (Video) Joy Buolamwini: Hi, camera. I've got a face. Can you see my face? No-glasses face? You can see her face. What about my face? I've got a mask. Can you see my mask? Joy Buolamwini: So how did this happen? Why am I sitting in front of a computer in a white mask, trying to be detected by a cheap webcam? Well, when I'm not fighting the coded gaze as a poet of code, I'm a graduate student at the MIT Media Lab, and there I have the opportunity to work on all sorts of whimsical projects, including the Aspire Mirror, a project I did so I could project digital masks onto my reflection. So in the morning, if I wanted to feel powerful, I could put on a lion. If I wanted to be uplifted, I might have a quote. So I used generic facial recognition software to build the system, but found it was really hard to test it unless I wore a white mask.", "cs": "Ahoj, jsem Joy, básnířka kódu, na misi usilující o zastavení síly, která je na vzestupu, síle zvané „zakódovaný pohled“, můj termín pro algoritmický předsudek. Algoritmický předsudek, stejně jako lidský směřuje k neférovosti. Nicméně, podobně jako virusy, algoritmy mohou šířit předsudky masově a velmi rychle. Algoritmický předsudek může také vést k vyloučení a diskriminujícím praktikám. Ukážu vám, co mám na mysli. (video) Joy: Ahoj, kamero. Mám obličej. Vidíte můj obličej? Obličej bez brýlí? Vidíte i její tvář. A co tu mou? Mám masku. Vidíte tu masku? Joy: Jak se to přihodilo? Proč sedím před počítačem v bílé masce ve snaze nechat se identifikovat levnou webkamerou? Když nebojuji proti zakódovanému pohledu jako básnířka kódu, jsem studentkou Media Lab na MIT, kde mám možnost pracovat na celé řadě zvláštních projektů, třeba i na projektu Zrcadla Aspire, kde jsem se pokusila promítnout digitální masku na můj odraz. Takže ráno, když jsem se chtěla cítit silná, mohla jsem si nasadit lva. Pokud jsem chtěla povzbudit, mohla jsem mít citát. Takže jsem použila generický software na rozpoznávání obličeje pro výstavbu tohoto systému, ale bylo obtížné jej testovat, pokud jsem neměla bílou masku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jenže i kdyby všichni lidé na celém světě zhasli všechna světla v bytových prostorech a to se bezezbytku promítlo do snížení emisí CO2, jednalo by se o ekvivalent pozastavení čínských emisí CO2 na necelé čtyři minuty. Ve skutečnosti Hodina Země zapříčiní zvýšení emisí. Jak zjistili operátoři britské rozvodné sítě, drobný pokles spotřeby elektřiny nezpůsobí, že by se do sítě pumpovalo méně energie, a tudíž nesníží emise. Každé výraznější snížení odběru elektřiny během Hodiny Země navíc sice vyvolá pokles emisí CO2 v průběhu dané hodiny, ale ten vyrovná jejich následný vzestup při najíždění uhelných či plynových elektráren k obnovení dodávek elektřiny. Útulné svíčky, jež si mnozí účastníci zapálí, vypadají sice velice přirozeně a přátelsky k životnímu prostředí, ale pořád jde o fosilní paliva – a jsou stokrát méně účinné než klasické žárovky. Použití jedné svíčky za každou zhasnutou žárovku ruší i teoretické snížení emisí CO2; použití dvou svíček znamená, že produkujete více CO2. Elektřina přináší lidstvu obrovské výhody. Téměř tři miliardy lidí stále v interiérech pálí trus, klestí a další tradiční paliva, aby si uvařili a zahřáli se, čímž produkují jedovaté zplodiny, které podle odhadů připraví ročně o život dva miliony lidí, převážně žen a dětí. Před pouhými sto lety průměrná americká rodina strávila během chladných měsíců šest hodin týdně vhazováním šesti tun uhlí do kotle (nemluvě o uklízení uhelného mouru z koberců, nábytku, záclon a lůžkovin). Dnes se ve vyspělém světě takové znečištění vzduchu v interiérech díky elektrickým kamnům a kotlům nevyskytuje. Elektřina nám rovněž umožnila mechanizovat velkou část našeho světa, čímž skoncovala s většinou nejnamáhavější dřiny. Pračka osvobodila ženy od nekonečných hodin nošení vody a drhnutí prádla na valše. Chladnička umožňuje téměř každému jíst víc ovoce a zeleniny a jednoduše nejíst zkažené potraviny, což vysvětluje, proč je dnes rakovina žaludku ve Spojených státech nejméně častá, přestože ještě ve 30. letech minulého století byla vůbec nejrozšířenější. Elektřina nám umožňuje zavlažovat pole a ze vzduchu syntetizovat hnojivo. Světla, která díky ní svítí, nám dovolují žít aktivní a produktivní život i po setmění. Elektřina, již lidé v bohatých zemích spotřebovávají, se v průměru rovná energii 56 sluhů, kteří o ně pečují.", "en": "But, even if everyone in the entire world cut all residential lighting, and this translated entirely into CO2 reduction, it would be the equivalent of China pausing its CO2 emissions for less than four minutes. In fact, Earth Hour will cause emissions to increase. As the United Kingdom’s National Grid operators have found, a small decline in electricity consumption does not translate into less energy being pumped into the grid, and therefore will not reduce emissions. Moreover, during Earth Hour, any significant drop in electricity demand will entail a reduction in CO2 emissions during the hour, but it will be offset by the surge from firing up coal or gas stations to restore electricity supplies afterwards. And the cozy candles that many participants will light, which seem so natural and environmentally friendly, are still fossil fuels – and almost 100 times less efficient than incandescent light bulbs. Using one candle for each switched-off bulb cancels out even the theoretical CO2 reduction; using two candles means that you emit more CO2. Electricity has given humanity huge benefits. Almost three billion people still burn dung, twigs, and other traditional fuels indoors to cook and keep warm, generating noxious fumes that kill an estimated two million people each year, mostly women and children. Likewise, just a hundred years ago, the average American family spent six hours each week during cold months shoveling six tons of coal into the furnace (not to mention cleaning the coal dust from carpets, furniture, curtains, and bedclothes). In the developed world today, electric stoves and heaters have banished indoor air pollution. Similarly, electricity has allowed us to mechanize much of our world, ending most backbreaking work. The washing machine liberated women from spending endless hours carrying water and beating clothing on scrub boards. The refrigerator made it possible for almost everyone to eat more fruits and vegetables, and simply to stop eating rotten food, which is the main reason why the most prevalent cancer for men in the United States in 1930, stomach cancer, is the least prevalent now. Electricity has allowed us to irrigate fields and synthesize fertilizer from air. The light that it powers has enabled us to have active, productive lives past sunset. The electricity that people in rich countries consume is, on average, equivalent to the energy of 56 servants helping them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Že se politika a technika spojily s cílem vyřešit velké problémy, už jsme zažili. Jak dokládám ve své knize, výborným příkladem je znečištění vzduchu; americkému zákonu o čistém ovzduší se skvěle podařilo zbavit vzduch jedovatých plynů. K dalším neuvěřitelně efektivním politickým řešením v USA patří elektrifikace venkova, rozšíření energetické bezpečnosti a zažehnutí hospodářského oživení po Velké recesi roku 2008. Teď potřebujeme politické a technické IQ světa zacílit na eliminaci emisí. Můj tým v Breakthrough Energy, síti iniciativ, kterou jsem založil s cílem urychlit přechod k čisté energetice, usilovně pracuje na vývoji a prosazení smělých politik, které dosáhnou klimatických cílů světa. BG: K řešení tohoto problému potřebujeme vládní aktivitu – bavíme se o transformaci celé světové energetické soustavy bezprecedentní rychlostí. Soukromí investoři sami neuspějí, nebudeme-li mít tržní podmínky, které odměňují inovace a umožňují čistým technologiím konkurovat, a potřebujeme, aby s vytvořením takového prostředí pomohly vlády. Potřebujeme tedy vládní úsilí a musí být cílené, rázné a předvídatelné. Právě proto hovořím o inovacích nejen v technice, ale i v politikách a na trzích. Potřebujeme, aby tvůrci politik kreativně přemýšleli, jak správně podnítit novátorství v oblasti čisté energetiky, srovnat hrací plochu a uspíšit energetickou transformaci. Můj tým v Breakthrough Energy spolupracuje s lídry napříč veřejným sektorem, abychom vyvinuli a obhájili politiky, které potřebujeme k dosažení čistých nulových emisí. BG: Univerzity poskytují prostředí, které tříbí nápady, a vyvíjejí čisté technologie.", "en": "We have seen policy and technology come together to solve big problems before. As I document in the book, air pollution is a great example; the US Clean Air Act did a very good job of getting poisonous gases out of the air. Other incredibly effective policy solutions in the US include rural electrification, expanding energy security, and sparking economic recovery after the Great Recession of 2008. Now we need to turn the world’s policy and technology IQ to eliminating emissions. My team at Breakthrough Energy, the network of initiatives I founded to accelerate the clean energy transition, is working hard to develop and advocate for bold policies that achieve the world’s climate goals. BG: We need government action to solve this problem – we are talking about transitioning the world’s entire energy system at an unprecedented speed. Private-sector investments alone won’t be successful unless we have the market conditions that reward innovation and allow clean technologies to compete, and we need government to help create that environment. So, we need government action, and it needs to be targeted, robust, and predictable. This is also why I talk about innovation not just in technology, but in policy and markets too. We need policymakers to think creatively about the right ways to spur clean energy innovation, level the playing field, and accelerate the energy transition. My team at Breakthrough Energy is working with leaders across government to develop and advocate for the policies we need to get to net-zero emissions. BG: Universities provide an environment that fosters ideas and they develop clean technologies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Grandma: ♫ It's somebody's birthday today ♫ ♫ Somebody's birthday today ♫ ♫ The candles are lighted ♫ ♫ on somebody's cake ♫ ♫ And we're all invited ♫ ♫ for somebody's sake ♫ You're 21 years old today. Have a real happy birthday, and I love you. I'll say bye for now. FW: Thank you. (Applause) Thank you. (Applause) June Cohen: Frank, that was beautiful, so touching. Have you ever sent yourself a postcard? Have you ever sent in a secret to PostSecret? FW: I have one of my own secrets in every book. I think in some ways, the reason I started the project, even though I didn't know it at the time, was because I was struggling with my own secrets. And it was through crowd-sourcing, it was through the kindness that strangers were showing me, that I could uncover parts of my past that were haunting me. JC: And has anyone ever discovered which secret was yours in the book? Has anyone in your life been able to tell? FW: Sometimes I share that information, yeah. (Laughter) (Applause)", "cs": "Babička: ♫ Někdo má dnes narozeniny ♫ ♫ Dnes jsou něčí narozeniny ♫ ♫ Svíčky jsou zapálené ♫ ♫ na něčím dortu ♫ ♫ A my jsme všichni pozvaní ♫ ♫ kvůli někomu ♫ Dnes ti je 21 let. Ať máš opravdu veselé narozeniny, miluji tě. Prozatím ahoj. FW: Děkuji vám. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk) June Cohen: Franku, to bylo krásné, tak dojemné. Poslal jsi někdy sám sobě pohlednici? Zveřejnil jsi někdy své tajemství na PostSecret? FW: V každé knížce mám jedno ze svých tajemství. Myslím, že svým způsobem to, proč jsem začal s tímto projektem, i když jsem to tehdy netušil, bylo, protože jsem zápasil se svými vlastními tajemstvími. Bylo to díky mnoha lidem, díky dobrotě těch cizích lidí, kterou mi prokazovali, že jsem mohl odkrýt části mé minulosti, které mě pronásledovaly. JC: A objevil někdy někdo, které tajemství v té knížce bylo tvoje? Byl v tvém životě někdo, kdo byl schopný to poznat? FW: Někdy se o tu informaci dělím s ostatnimi, jo. (Smích) (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k absenci podrobných a spolehlivých údajů ze všech zemí si britská vláda nechala o AMR vypracovat řadu zpráv, které odhadují, že do roku 2050 by v důsledku komplikací zapříčiněných AMR mohlo umírat až deset milionů lidí ročně. Hospodářské dopady epidemií „superbacilů“ by navíc mohly přesáhnout 100 bilionů dolarů a neúměrně by trpěly země s nízkými příjmy. Jednou z nejdůležitějších příčin krize AMR je nevyrovnané a neregulované používání antibiotik. Lékaři ve vyspělých zemích antibiotika předepisují i na ty nejzákladnější neduhy, jako je nachlazení. Silnější regulace předepisování antibiotik v těchto zemích, jaká byla před několika desítkami let zavedena ve Finsku, by mohla pomoci rezistenci zmírnit. Jen tato pravidla ovšem stačit nebudou, protože ve značné části rozvojového světa lze antibiotika pořídit bez lékařského předpisu. Problém dál komplikují nerovné podmínky v přístupu k lékům, jejich nadměrné užívání a špatné sanitační služby. A když antibiotika používají zemědělci k urychlování růstu kuřat a dalších hospodářských zvířat, lékově rezistentní bakterie nacházejí nové cesty k pronikání do životního prostředí. Ve snaze tyto výzvy řešit Světová zdravotnická organizace v roce 2017 rozdělila antibiotika do tří skupin a vydala metodické pokyny, jak by se každá skupina měla používat k léčbě 21 nejčastějších infekcí. Například první skupinu tvoří léky, které by měly být pacientům vždy k dispozici, nejlépe na předpis. Do této skupiny patří amoxicilin, prioritní lék proti infekcím dýchacích cest u dětí. Druhá kategorie zahrnuje karbapenemy, které jsou, jak loni zjistila má pacientka, čím dál častěji neúčinné.", "en": "In the absence of detailed and reliable reporting from all countries, the British government commissioned a series of reports on AMR, estimating that by 2050, as many as ten million people could die annually from AMR complications. Moreover, the economic impact of “superbug” outbreaks could top $100 trillion; low-income countries would suffer disproportionately. Uneven and unregulated antibiotic usage is one of the most important reasons behind the AMR crisis. In developed countries, doctors prescribe antibiotics for even the most basic maladies, like the common cold. Stronger regulations of antibiotics prescriptions in these countries, like those implemented in Finland several decades ago, could help to mitigate resistance. Yet such rules alone will not be enough, because in much of the developing world, antibiotics can be obtained without a prescription. Inequalities in access to medicine, excessive use, and poor sanitation services complicate the problem further. And when farmers uses antibiotics to speed the growth of chickens and other livestock, drug-resistant germs find new ways to enter the environment. In 2017, the World Health Organization, in an effort to address these challenges, classified antibiotics into three groups and issued guidance for how each class of drugs should be used to treat 21 of the most common infections. For example, the first of these groups consists of medicines that should always be available to patients, preferably by prescription. Amoxicillin, the preferred medicine for respiratory-tract infections in children, is in this group. The second tier includes carbapenems, which, as my patient last year discovered, are increasingly ineffective."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ačkoliv tento proces vygeneruje značnou hodnotu – podle odhadů MGI to bude v roce 2025 více než 5 bilionů dolarů –, tato hodnota nebude mezi zaměstnance rozdělena rovnoměrně a mnozí z nich narazí na potřebu překvalifikovat se na novou práci. Podnikatelé, manažeři a akcionáři čelí podobné nejistotě, poněvadž převratné technologie mění pravidla hry tím, že omezují vstupní bariéry a snižují minimální efektivní rozsah (nejmenší objem, který musí určitá firma vyprodukovat, aby ještě mohla plně využívat úspor z rozsahu). Například trojrozměrný tisk umožňuje začínajícím a malým firmám „tisknout“ nesmírně komplikované prototypy, formy a produkty v řadě různých materiálů, aniž by je zatěžovaly náklady na pořízení či seřízení nástrojů. Rovněž cloud computing poskytuje malým podnikům levně výpočetní kapacity, které byly dříve dostupné jen větším firmám – a také stále širší sortiment vnitřních kancelářských služeb. To je nevítaný vývoj pro poskytovatele softwaru, jejichž podnikatelský model je založený na licencích a ročních poplatcích za správu, nikoliv na odběru elektřiny. Téměř ve všech oborech jsou velké společnosti zranitelné, poněvadž začínající firmy jsou lépe vybavené, konkurenceschopnější a stejně jako větší firmy schopné oslovovat zákazníky a uživatele všude na světě. Převratné technologie navíc způsobí, že se hodnota začne přesouvat mezi ekonomickými sektory, jako když televize vytlačila rozhlas nebo jako když internetová média získala v poslední době navrch nad tištěnými publikacemi. Firmy ve všech sektorech dnes musí investovat do pochopení nových technologií, aby byly připravené rychle využít příležitostí nebo rychle mobilizovat účinnou obranu. Je zapotřebí, aby generální ředitelé a další vysoce postavení manažeři firem byli technology nebo přinejmenším technologicky zdatní a aby neustále vyhodnocovali, jak inovace ovlivní dosavadní stav a konkrétně jejich zisky na všech stupních hodnotového řetězce. Při koncipování příslušných strategií by si však špičkoví podnikatelé měli uvědomit, že ekonomický potenciál „tuctu převratníků“ je právě jen potenciálem. Místo aby předpokládali, že jim hodnota spadne do klína, proto musí vyvíjet novátorské podnikatelské modely, které zpeněží potenciál dané technologie a zabrání přesunům hodnoty ke konkurentům nebo hráčům v jiných sektorech, kteří budou mít stále větší schopnost participovat – často efektivněji a s menším počtem tradičních zábran – v jakémkoliv sektoru. Zkušenosti ukazují, že firmy, které vyvinou novátorské podnikatelské modely, mohou vyhrát. Například Google dál poskytuje vyhledávací a další internetové služby zdarma a zaznamenané požadavky na hledání a další údaje o chování spotřebitelů pak využívá k prodeji cílené reklamy – kterýžto model se ukázal jako vysoce ziskový.", "en": "While this process will generate a significant amount of value – more than $5 trillion in 2025, according to MGI estimates – it will not be distributed evenly among workers, leaving many to confront the need to retrain for new jobs. Entrepreneurs, executives, and stockholders face similar uncertainty as disruptive technologies change the rules of the game by reducing entry barriers and lowering the minimum efficient scale (the smallest amount a company must produce while still taking full advantage of economies of scale). For example, 3D printing allows start-ups and small companies to “print” highly complicated prototypes, molds, and products in a variety of materials with no tooling or setup costs. Likewise, cloud computing gives small enterprises IT capabilities that were previously available only to larger firms – as well as a growing assortment of back-office services – on the cheap. This is an unwelcome development for software providers whose business model is based on licensing and annual maintenance fees, not electricity usage. Indeed, large companies in almost every field are vulnerable, as start-ups become better equipped, more competitive, and capable, like larger firms, of reaching customers and users everywhere. Moreover, disruptive technologies will cause value to shift among economic sectors, as occurred when television overtook radio or, more recently, when online media gained predominance over print publication. Businesses in all sectors now must invest in understanding new technologies, so that they are prepared to seize opportunities or mount an effective defense quickly. Indeed, CEOs and other top executives need to be technologists, or at least technology-savvy, and constantly assess how innovations will affect the status quo, specifically their profit pools. But, in devising relevant strategies, business leaders should recognize that the disruptive dozen’s economic potential is exactly that – potential. Rather than assume that the value is theirs for the taking, bosses must develop innovative business models that monetize technology’s potential and avert value shifts to competitors or players in other sectors, who will increasingly be able to participate – often more efficiently and with few legacy constraints – in any sector. Experience shows that companies that develop innovative business models can win. Google, for example, continues to provide search and other online services for free, while using the expressed search intentions and other behavioral data to sell targeted advertising – a model that has proved highly profitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to start my performance by saying 90 percent of everything is crap. (Laughter) It's called Sturgeon's law, and what that means is that the majority of anything is always bad. I have a giraffe here. I'm going to throw the giraffe behind my back and whoever catches it is going to help me on this next thing. Sir, you caught the giraffe. I have a playing card in my hand. Freely name any card in the deck. Audience member: 10 of hearts. Helder Guimarães: 10 of hearts. You could have named any card in the deck, but you said the 10 of hearts. Ninety percent of everything is crap, so there's this to prove that Sturgeon was correct. (Laughter) (Applause) (Laughter) Sir, this is not your show. (Laughter) Keep the giraffe for a moment, okay? Jesus. (Laughter) Crazy people. Well, the truth is, why is the majority of everything bad? And my answer is: I think we stop thinking too soon. I'll give you a clear little example, something that people used to do around the turn of the century -- not this century, the other one. The idea was to take a piece of paper and fold it inside out using only your weaker hand, in my case, the left hand. Something that would look like this. By the way you reacted, I can see your lack of interest. (Laughter) But that's okay, I understand why.", "cs": "Rád bych na úvod svého vystoupení řekl, že 90 % všeho je na prd. (Smích) To je Sturgeonův zákon a ten říká, že většina čehokoliv bude vždy špatná. Mám tady žirafu. Hodím ji za záda a kdo ji chytne, mi pomůže s dalším číslem. Pane, vy jste ji chytil. V ruce mám kartu. Zvolte si jakoukoliv kartu z balíčku. Divák: Srdcová 10. Helder Guimarães: Srdcová 10. Mohl jste říct jakoukoliv kartu, ale zvolil jste právě srdcovou 10. Devadesát procent všeho je na prd a tady je důkaz, že Sturgeonův zákon nelže. (Smích) (Potlesk) (Smích) Pane, tohle není Vaše představení. (Smích) Nechte si tu žirafu chvilku, ano? Panebože. (Smích) Blázniví lidé. Proč je ale většina všeho špatná? Má odpověď zní: myslím, že přestaneme nad vším příliš brzy přemýšlet. Dám vám jeden malý příklad, je to něco, co lidé dělávali na přelomu století - ne tohoto, toho předtím. Vzali si kus papíru a svou nedominantní rukou, v mém případě levou, ho přeložili vnitřní stranou ven. Vypadalo to nějak takhle. Z vaší reakce soudím, že vás to příliš nezaujalo. (Smích) To nic, chápu proč."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k těmto faktorům – hustotě měst, přeplněným slumům a chudinským čtvrtím se špatnými hygienickými podmínkami, drenáží a kanalizací a slabé zdravotnické infrastruktuře – si lze snadno představit, jak rychle by se virus eboly mohl v Indii rozšířit. Jediný nakažený člověk, který přicestuje ze západní Afriky a stane se nevystopovatelným, by mohl snadno vyvolat epidemii. Indická vláda trvá na tom, že je připravená. Vzhledem k omezeným zdrojům i vybavení a špatně vyškolenému podpůrnému zdravotnickému personálu mimo velké městské oblasti si však lze snadno představit, že by nemoc mohla zasáhnout právě zdravotníky, jak ukazují nedávné případy z Madridu a Dallasu – nemluvě o samotné západní Africe. Protože se příznaky eboly podobají malárii, horečce dengue a dalším endemickým tropickým onemocněním, nelze vyloučit, že zdravotníci nepřijmou dostatečná preventivní opatření – nebo v horším případě pošlou pacienty domů ve vysoce nakažlivém stadiu. Možnosti vlády jsou omezené. Zdravotnický systém se potýká s hlubšími systémovými problémy, které nelze vyřešit přes noc ani pouze v reakci na ebolu. Úřady však mohou zdokonalit systém sledování všech pasažérů přijíždějících ze západní Afriky, stejně jako to začaly dělat Spojené státy a Velká Británie. V ideálním případě by všichni pasažéři přijíždějící ze západoafrického regionu byli po příletu umístěni do karantény a nejméně osm dní by se u nich monitorovaly příznaky. To by však bylo nespravedlivé a lze pochybovat o tom, že by vláda byla schopná zavést takový program na všech indických mezinárodních letištích a ve všech přístavech.", "en": "Given these factors – urban density, congested slums and shantytowns with poor sanitation, drainage, and sewage, and weak health-care infrastructure – it is easy to imagine how the Ebola virus could spread rapidly. A single infected person who arrives from West Africa and is then untraceable could easily trigger an epidemic. India’s government insists that it is prepared. But, with limited resources and equipment and poorly trained medical support staff outside of the large metropolitan areas, it is easy to imagine the disease hitting health workers, as recent cases in Madrid and Dallas – not to mention West Africa – demonstrate. Indeed, because Ebola presents symptoms similar to malaria, dengue fever, and other endemic tropical diseases, medical workers may not take adequate precautions – or, worse, may send patients home in a highly contagious phase. The government’s options are limited. The health-care system faces deeper systemic challenges that cannot be addressed overnight or only in response to Ebola. What the authorities can do is improve their tracking of all passengers arriving from West Africa, just as the United States and the United Kingdom have begun to do. Ideally, all passengers arriving from the region would be quarantined on arrival and monitored for symptoms for at least eight days. But that would be unfair, and the government’s capacity to implement such a program across all of India’s international airports and seaports is dubious."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká národně socialistická strana chtěla v roce 1977 demonstrovat na chicagském předměstí Skokie, kde žilo mnoho Židů včetně lidí, kteří přežili holocaust. Představitelé města se na základě stížností místních obyvatel pokusili demonstraci překazit. Nacisté se odvolali na svobodu projevu, která podle nich zahrnovala i mávání vlajkami s hákovým křížem. Právníci z Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU) toto právo podpořili. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který právo na svobodu projevu potvrdil. Bez ohledu na odpudivost byly vlajky s hákovými kříži prohlášeny za přípustné, neboť nespadaly do úzké kategorie „štvavých slov“, na kterou se standardní ústavní ochrana nevztahuje. Argumenty právníků ACLU – z nichž někteří byli sami Židé a žádný z nich nesympatizoval s nacisty – byly prosté: umožníte-li státu zakazovat názory, s nimiž nesouhlasíte, usnadníte státu zakazovat i názory, s nimiž souhlasíte. Ochrana práva nacistů demonstrovat byla považována za způsob, jak ochránit právo ostatních zaujímat diametrálně odlišné postoje. Tento argument stále platí, i v naší digitální éře. Ani v USA, které jsou shovívavější než většina zemí, však tento princip neplatí absolutně. Podněcování k bezprostředně hrozícímu násilí se nepovoluje. Projev Donalda Trumpa letos 6. ledna, kdy vybízel dav, aby vzal útokem Kapitol, se k překročení této hranice rozhodně přiblížil. Byl to jasný důkaz, že i jazyk může být nebezpečný. Internetová média se zde stala katalyzátorem: „štvavá slova“ se dnes šíří mnohem rychleji a na větší vzdálenost než kdykoliv dříve. Bude zapotřebí obrovské ostražitosti, abychom ochránili svobodu vyjadřování a zároveň uchovali společenské a právní hranice, které brání tomu, aby slova přerostla ve skutečný boj.", "en": "In 1977, the National Socialist Party of America wanted to demonstrate in a Chicago suburb where many Jews lived, including survivors of the Holocaust. Prompted by complaints from the local population, the municipal officials tried to stop it. The Nazis claimed their right to free speech, which included waving Swastika flags. This right was defended by lawyers of the American Civil Liberties Union. The case went all the way up to the Supreme Court, where the right to free speech was upheld. No matter how unpleasant, Swastika flags were deemed permissible, because they did not qualify as “fighting words” – a narrow category of speech that is denied the standard constitutional protections. The argument put forward by the ACLU lawyers – some of whom were Jewish themselves, and none of whom had any Nazi sympathies – was simple: if you allow the state to ban opinions you oppose, you make it easier for the state to ban views you agree with. Protecting the right of Nazis to demonstrate was seen as a way to protect the right of others to take very different views. This argument still holds, even in our digital age. But even in the US, which is more lenient than most countries, the principle cannot be absolute. Inciting imminent violence is not permitted. Donald Trump’s speech on January 6, urging the mob to storm the US Capitol, certainly came close to overstepping this boundary. It was a clear demonstration that language can be dangerous. What the internet media has done is raise the stakes; “fighting words” are spread around much faster and more widely than ever before. This will require a great deal of vigilance, to protect our freedom to express ourselves, while observing the social and legal bounds that stop words from turning into actual fighting."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozsáhlé zhodnocení by bylo katastrofální, jak říká premiér Wen Ťia-pao, ale 10 % ročně by mělo být únosných. Jelikož přímým poživatelem měnového přebytku je čínská vláda, musela by projevit mimořádnou prozíravost, aby toto umenšení své moci akceptovala a uznala výhody koordinace hospodářských politik se zbytkem světa. Čínští předáci si musí uvědomit, že jejich země nemůže nadále růst, nebude-li věnovat větší pozornost zájmům svých obchodních partnerů. Pouze Čína je v postavení toho, kdo může zahájit proces mezinárodní spolupráce, poněvadž může nabídnout lákadlo zhodnocování žen-min-pi. Čína už vytvořila důmyslný mechanismus pro budování konsenzu na domácí scéně. Teď musí jít o krok dál a zapojit se do budování konsenzu mezinárodně. Odměnou by jí bylo uznání vzestupu Číny ze strany okolního světa. Ať už si to uvědomuje či nikoliv, Čína se stala světovým lídrem. Nedokáže-li se řádně zhostit vůdcovské zodpovědnosti, globální měnový systém bude náchylný ke zhroucení, při němž by s sebou strhl světovou ekonomiku. Buď jak buď, čínský obchodní přebytek se nutně zmenší, ale bylo by pro Čínu mnohem lepší, kdyby k tomu došlo v důsledku rostoucích životních úrovní než kvůli globálnímu ekonomickému úpadku. Naděje na pozitivní výsledek nejsou velké, leč musíme o něj usilovat, protože bez mezinárodní spolupráce má svět namířeno do období obrovských turbulencí a poruch.", "en": "A large appreciation would be disastrous, as Premier Wen Jiabao says, but 10% a year should be tolerable. Since the Chinese government is the direct beneficiary of the currency surplus, it would need to have remarkable foresight to accept this diminution in its power and recognize the advantages of coordinating its economic policies with the rest of the world. China’s leaders need to recognize that their country cannot continue rising without paying more attention to the interests of its trading partners. Only China is in a position to initiate a process of international cooperation, because it can offer the enticement of renminbi appreciation. China has already developed an elaborate mechanism for building consensus at home. Now it must go a step further and engage in consensus-building internationally. The reward would be acceptance by the rest of the world of China’s rise. Whether it recognizes it or not, China has emerged as a world leader. If it fails to live up to the responsibilities of leadership, the global currency system is liable to break down and take the world economy with it. Either way, the Chinese trade surplus is bound to shrink, but it would be much better for China if that happened as a result of rising living standards rather than global economic decline. The chances of a positive outcome are not good, yet we must strive for it, because, in the absence of international cooperation, the world is headed for a period of great turbulence and disruption."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Automatic recognitionof diplomas exists for only a small number of professions12. You can obtain further information on the Community rules on recognition of qualificationsfrom the following webpage: http://ec.europa.eu/internal_market/qualifications/index_en.htm Access to employment September 2005 As mentioned earlier, civil servants and employees in the public sector areworkers, which means that the rules on free movement and the principle ofequal treatment apply to them too. However, there is one exception as regards access to the public sector: postsinvolving the exercise of public authority and the responsibility for safeguarding the general interest of the State may be restricted to nationals of the host Member State. This could include, for instance, specific functions of the Stateand similar bodies such as the armed forces, the police and other public orderforces, the judges, the tax authorities or the diplomatic corps. However, notall posts in these fields imply the exercise of public authority and the responsibility for safeguarding the general interest of the State. These criteria musttherefore be evaluated case-by-case in the light of the nature of the tasks andresponsibilities of the post.", "cs": "Pouze u malého počtu povo lá ní fun gu je auto ma -tic ké uzná vá ní diplomů (12). ) Další informace o pravidlech Společenství týkajících se uznávání kvalifikací můžete získat na následující internetové stránce: http://ec.euro pa.eu/inter nal_mar ket/qua li fi ca ti ons/index_en.htm Přístup k zaměstnání V září roku 2005 byla při ja ta nová směr ni ce o uzná vá ní kva li fi ka cí ( Jak bylo uve de no výše, patří stát ní úřední ci a zaměs tnan ci veřejné ho sek to rumezi „pra covní ky“, což zna me ná, že i pro ně platí pra vid la vol ného pohybu a zásada rovné ho zachá ze ní. Existuje však jedna výjimka z hle dis ka pří stu pu k veřejné mu sek to ru:pozi cevyža du jí cí výkon veřejné moci a odpo věd nost za zajiš tě ní obecné ho stát ní hozájmu mohou být ome ze ny pouze na stát ní pří sluš ní ky hos ti tel ského členské -ho státu. Sem mohou patřit například zvláštní funkce ve stát ních a podob nýchorgá nech, jako jsou ozbro je né síly, policie a další síly veřejné ho pořád ku,soud ci, daňové úřady a diplo ma tic ký sbor. Ne všechny pozice v těch to oblas -tech však s sebou nesou výkon veřejné moci a odpo věd nost za zajiš tě ní obec -né ho stát ní ho zájmu. Tato kri té ria je tedy třeba vyhod no tit případ od pří pa duve světle povahy úkolů a odpo věd nos tí dané pozice. ce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The second instance, where costs increase and supply therefore decreases, thus also resulting in inflation, is often labelled as “cost-push inflation”. The opposite happens, i.e. deflationary pressures emerge, if aggregate demand falls or aggregate supply increases. In general, monetary policy often has to respond to such developments in order to ensure price stability. In cases of inflationary pressure, the central bank would normally increase (real) interest rates to prevent that pressure from translating into more persistent deviations from price stability. For a given price level, if wages or the costs of raw materials, such as oil, rise, firms are forced to reduce the number of people they employ and to cut production. As this is the result of supply-side effects, the resulting inflation is often referred to as “cost-push inflation”. DEVELOPMENTS Increases in the external demand for export products could have an impact on current consumption and investment. Various circumstances could cause the price of inputs to rise, for instance, if the supply of raw materials such as oil falls short of expectations, or if the worldwide demand for raw materials rises. Increases in real wages (which are not matched by increased productivity) will also lead to a decline in aggregate supply and lower employment. Such wage increases may result from a decline in the labour supply, which in turn may have been caused by a government regulation which has the effect of reducing the incentives to work (e.g. higher taxes on labour income). An increase in the power of trade unions can also result in higher real wages.", "cs": "V druhém případě, kdy vzrostou náklady, a tím klesne nabídka, což opět vyvolá inflaci, se často hovoří o „nabídkové inflaci“ nebo „nákladové inflaci“. K opačné situaci, tedy ke vzniku deflačních tlaků, dojde, když klesne agregátní poptávka nebo vzroste agregátní nabídka. Měnová politika musí často na takovýto vývoj reagovat, aby zajistila cenovou stabilitu. V případě inflačních tlaků centrální banka většinou zvýší (reálnou) úrokovou míru, aby zabránila situaci, kdyby se z inflačního tlaku stalo trvalejší odchýlení od cenové stability. Pokud při dané cenové hladině rostou mzdy nebo ceny surovin (například ropy), podniky jsou nuceny snížit počet zaměstnanců a omezit objem výroby. Inflace, ke které v důsledku těchto změn na straně nabídky dojde, se často označuje jako nákladová inflace. VÝVOJ CEN Zvýšení vnější poptávky po vyváženém zboží by mohlo mít vliv na současnou spotřebu a investice. K růstu cen surovin a vstupních zdrojů potřebných k výrobě, může dojít z různých důvodů. Například objem nabídky surovin (např. ropy) může být nižší, než se očekávalo, nebo může vzrůst celosvětová poptávka po surovinách. Také zvýšení reálných mezd (které nedoprovází odpovídající růst produktivity) povede k poklesu agregátní nabídky a ke snížení zaměstnanosti. K tomuto zvýšení mezd může dojít v důsledku snížení nabídky práce, kterou může například způsobit vládní nařízení omezující motivaci pracovat (např. vyšší zdanění příjmů z práce). Také posílení moci odborů může vést k růstu reálných mezd."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato zařízení, kde rodila většina místních žen, všechna v průměru zajišťovala 3-4 porody denně, z nichž většinu prováděly zdravotní sestry. V průměru jsme zjistili, že řádná umytí rukou bylo splněno pouze v 1% porodů a pouze 25% žen obdrželo vhodnou medikaci k prevenci krvácení po porodu. Celkově chybělo 11 z 18 základních porodních pravidel. Ke zlepšení výkonnosti a výsledků jsme personál netrestali ani nevyhazovali. Problémy většinou pramenily z nedostatku organizace a koordinace k ujištění, že má personál zásoby, trénink a dohled, který potřebuje. Žádná metoda se neukázala jako ta co by činila rozdíl ve velkém měřítku. Měli jsme ale teorii, že by mohlo pomoci koučování týmů k implementaci klíčových praktik. Vyškolili jsme skupinu sester a lékařů aby naučili porodní asistentky a manažery praktikovat životně důležité základy, které jsou zakotvené v Safe Childbirth Checklist od Světové zdravotnické organizace: správné zásoby a kroky na prevenci infekce, identifikaci a léčbu krevního tlaku k prevenci eklampsie a vhodnou medikaci k zabránění krvácení. Výsledek byl významný pokrok, ale stále ne dostatečný. Potvrdili jsme výrazné zlepšení v péči. Zdravotní asistentky, které zvládaly pouze sedm z 18 známých život zachraňujících kroků během porodu nyní zvládaly 13. Ukázali jsme, že je možné výrazně zlepšit kvalitu péče v nízkorozpočtovém prostředí. Důkazy však ukázaly, že potřebujeme ještě více, abychom dosáhli snížení úmrtnosti ve velkém měřítku. Snaha může být obtížná a znechucující. Efektivní zdravotnické systémy musí být schopné uzavřít téměř všechny mezery v péči, včetně mezer v zásobách a vybavení, základních schopnostech a možnostech a komunikaci a spojeních na zdravotní zařízení vyšší úrovně pro nemocné matky a děti. Vztahy mezi klinickými lídry a frontovými poskytovateli a mezi poskytovateli a rodinami, kterým slouží, musí být uctivé a podporující. Neexistují zkratky. Je to pravda všude ve světě, ať již na Floridě, kde rodila Williamsová, nebo v Uttar Pradesh, kde jsme vedli intervenci BetterBirth. Jak se na tento standard dostaneme? Myslíme si, že odpověď se nebude příliš lišit od toho, o co jsme se snažili. Musíme zavést mechanismy k identifikaci mezery v každém zařízení a učit vedoucí pracovníky a personál, jak tyto mezery uzavřít.", "en": "These facilities, where most local women give birth, each averaged 3-4 deliveries a day, most of which were conducted by nurses. In the average frontline facility, we found that proper hand washing was completed in less than 1% of deliveries, and only 25% of women received the right medication to prevent postpartum bleeding. Overall, 11 of 18 essential birth practices were missing. To improve performance and outcomes, we didn’t punish or fire staff. The problems typically stemmed from lack of organization and coordination to make certain that staff had the supplies, training, and supervision they needed. No method had been proved to make a large-scale difference. But we had a theory that coaching teams to implement key practices would help. We trained a group of nurses and doctors to coach birth attendants and managers to deliver the vital basics found in the World Health Organization’s Safe Childbirth Checklist: proper supplies and steps to prevent infection, identification and treatment of high blood pressure to prevent eclampsia, and appropriate medication to prevent hemorrhage. The result was significant progress, but still not quite enough. We confirmed marked improvement in care. Birth attendants who had been performing just seven of 18 known life-saving steps during childbirth now performed 13. We showed that it is possible to improve significantly the quality of care in low-resource settings. Yet the evidence showed that we needed to do more to achieve a large-scale reduction in mortality rates. The effort can be difficult and discouraging. Effective health systems must be able to close nearly all gaps in care, including gaps in supplies and equipment, basic skills and capabilities, and communication and connections to higher-level health facilities for sick mothers and babies. The relationships between clinical leaders and frontline providers, and between providers and the families they serve, must be respectful and supportive. There are no shortcuts. This is true everywhere in the world, whether in Florida, where Williams delivered, or in Uttar Pradesh, where we ran the BetterBirth intervention. How do we get to this standard? We think the answer is not likely to be fundamentally different from what we attempted. We need to put in place mechanisms to identify the gaps at each facility and coach leaders and staff in closing them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The exceptions to this obligation are enumerated in the following paragraph: \"[w]here there is doubt as to the nature of an item of correspondence, the Secretariat-General of the Commission shall consult the department(s) concerned within 15 calendar days of receipt. If the department(s) fails to reply within 15 working days, the complaint shall be formally recorded at the central registry of complaints.\" This clear obligation has given rise to numerous problems. For instance, the Ombudsman discovered that letters from citizens were not registered as complaints, even if they were clearly intended as such. This was the case in inquiry 2152/2006/OV, where the Commission accepted a friendly solution proposal to register the complaint. However, in case 2914/2006/WP which concerned competition law, the Commission refused to admit that it had erred. Although it identified and invoked a particular exception to the obligation to register, it maintained its view that it was not obliged to do so. It equally considered that it was not obliged to inform the complainant of the reasons for not registering the complaint. The same kind of problem relating to failure to register a complaint, and failure to inform the complainant of the reasons for not doing so, occurred in case 431/2008/ELB. In this particular case, the substantive matter was being dealt with as a petition by Parliament and the Ombudsman did not investigate it. He closed the case with a further remark, however, reminding the Commission of its obligations as laid down in the Communication.The Ombudsman can also review the substance of the analyses and conclusions reached by the Commission when investigating infringement complaints. The Ombudsman's review aims at verifying whether the conclusions reached by the Commission are reasonable and whether they are well argued and thoroughly explained to complainants. If the Ombudsman were to fundamentally disagree with the Commission's assessment, he would say so but underline that the highest authority in interpreting Community law is the Court of Justice. Disagreements of this kind are, however, exceptional.", "cs": "Výjimky z této povinnosti jsou uvedeny v tomto odstavci: „pokud existuje pochybnost, co se týká povahy dané korespondence, generální sekretariát Komise konzultuje dotyčné (dotyčná) oddělení do 15 kalendářních dnů ode dne přijetí. Pokud oddělení neodpoví do 15 pracovních dnů, je stížnost formálně zaznamenána do ústředního rejstříku stížností“. Tato zjevná povinnost vedla k četným problémům. Veřejný ochránce práv například zjistil, že dopisy od občanů nebyly zaregistrovány jako stížnosti, ačkoli zjevně byly jako takové míněny. Tak tomu bylo v šetření 2152/2006/OV, kde Komise přijala návrh smírného řešení, a to zaregistrovat stížnost. Avšak v případu 2914/2006/WP, který se týkal právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže, Komise odmítla připustit, že pochybila. Ačkoli určila a dovolávala se zvláštní výjimky z povinnosti registrace, trvala na svém názoru, že nebyla povinna tak učinit. Stejně tak usuzovala, že neměla povinnost informovat stěžovatele o důvodech, proč stížnost nebyla zaregistrována. Stejný druh problému souvisejícího s nezaregistrováním stížnosti a neinformováním stěžovatele o důvodech nezaregistrování se objevil v případu 431/2008/ELB. V tomto konkrétním případě se hmotněprávní otázka řešila jako petice Parlamentu a veřejný ochránce práv ji neprošetřoval. Případ uzavřel s další poznámkou, připomenul však Komisi její povinnosti stanovené ve sdělení.Veřejný ochránce práv může přezkoumat rovněž podstatu analýz a závěrů, k nimž Komise dospěla při šetření stížností týkajících se protiprávního jednání. Cílem přezkumu veřejného ochránce práv je ověřit, zda závěry, k nimž Komise dospěla, jsou přiměřené a zda jsou náležitě odůvodněné a důkladně objasněné stěžovatelům. Pokud by veřejný ochránce práv s hodnocením Komise zásadně nesouhlasil, sdělil by jí to, vyzdvihl by však to, že nejvyšší autoritou při výkladu práva Společenství je Soudní dvůr. Nesouhlas tohoto druhu je však výjimečný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Rail passengers’ rights have been reinforced and improved with better information, rights in the event of delay, missed connections and cancellations and assistance for the disabled and the elderly. Wherever you are travelling in the EU your car insurance policy will automatically provide the minimum cover (third party liability) required by law. This also applies to Iceland, Norway and Switzerland. The peoples of Europe with their diverse traditions, cultures and languages make up over 7 % of the world’s population. Their historic heritage is charted in prehistoric cave paintings, Greek and Roman antiquities, Moorish architecture, medieval fortresses, renaissance palaces and baroque churches. The modern Europe too attracts the traveller with its vibrant cities, colourful cultural festivities, winter and summer sports, and varied cuisine. Tobacco products The symbol for the euro is €. The euro notes are identical in all countries but each country issues its own coins with one common side and one side displaying a distinctive national emblem. All the notes and coins can be used in all EU countries that have adopted the euro, including many of their overseas entities, such as the Azores, the Canary Islands, Ceuta and Melilla, French Guiana, Guadeloupe, Madeira, Martinique, Mayotte, Réunion and Saint Pierre and Miquelon. A green card is not obligatory when travelling in the EU but it serves as internationally recognised proof of insurance and it makes it easier to settle claims arising from an accident. If you do not take a green card with you, you should carry your certificate of insurance. The creation of a single market now approaching 500 million people has brought wider choice and lower prices. In fact most Europeans find it as easy to travel within the EU as to travel within their home country. Monaco, San Marino and Vatican City have adopted the euro as their national currency, which also gives them the right to issue a certain number of euro coins with their own national sides. A number of countries and territories use the euro as their de facto currency, such as Andorra, Kosovo and Montenegro. Lower limit40 cigarettes 20 cigarillos 10 cigars 50 g tobacco Higher limit 200 cigarettes 100 cigarillos 50 cigars 250 g tobacco Your insurer can give you a European accident statement form, a standard document that makes it easier to make a declaration on the spot if you have an accident in another country. Other goods including perfume", "cs": "Jako svou měnu euro přijaly také Monako, San Marino a Vatikán, díky čemuž mají právo vydávat určitý počet mincí s vlastním vzorem. Některé další země a území, zejména Andorra, Kosovo a Černá Hora, používají euro jako svou měnu de facto, bez dohody s Evropskou unií. V zemích mimo eurozónu přijímají některé hotely, obchody a restaurace, zejména v turistických oblastech, platby v eurech i v národní měně. Ze zákona však k tomu nemají povinnost. Díky předpisům EU vás výběr z bankomatu v eurech kdekoliv EU stojí stejně jako výběr z bankomatu cizí banky ve vaší zemi. Stejný transakční poplatek jako ve vaší zemi vám bude účtován i za platbu uskutečněnou v eurech debetní nebo kreditní kartou, bez ohledu na to, v které zemi EU ji uskutečníte. Výše poplatků samozřejmě závisí na vaší bance. Nakupování Pokud si koupíte nebo dovážíte věci pro svou osobní potřebu, a nikoli na další prodej, neexistují při cestování mezi zeměmi EU žádná omezení. Daně (DPH a spotřební daně) jsou zahrnuty v ceně a v žádné zemi EU se již žádná další daň neplatí. Každá země může stanovit orientační množství tabáku a alkoholu, které ještě považuje za přiměřené pro osobní potřebu. Jinými slovy, převážíte-li větší množství tohoto zboží, můžete být vyzváni, abyste prokázali, že je skutečně určené pro osobní potřebu, a jeho nákup doložili. Dánsko, Maďarsko, Německo, Spojené království a Švédsko uplatňují stejné omezení na dovoz cigaret z Bulharska a Rumunska. Při příjezdu do EU z nečlenské země Pokud přijíždíte do EU z nečlenské země, můžete si dovézt zboží pro osobní potřebu, aniž byste museli platit DPH nebo spotřební daň, pokud jeho množství nepřesáhne níže uvedené limity. Totéž platí, pokud přijíždíte z Kanárských ostrovů, Normanských ostrovů, Gibraltaru nebo jiných území, na kterých neplatí právní předpisy EU ohledně DPH a spotřebních daní. nebo nebo nebo nebo nebo nebo nebo Vyšší limit 200 cigaret 100 doutníčků 50 doutníků 250 g tabáku Stanovený limit je 430 EUR na osobu pro osoby cestující letecky nebo lodí a 300 EUR na osobu pro ostatní cestující. Některé členské státy uplatňují u osob mladších 15 let nižší dovozní limit zboží ve výši 150 EUR. Ochrana spotřebitelů"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "K tomu je třeba postavit se těm v USA a v našem regionu, kdo se snaží odvádět mezinárodní pozornost od úzce souvisejících témat a znemožnit Íránu upevnit si regionální postavení. Oslabováním vyhlídek na stálou dojednanou dohodu o našem jaderném programu takové chování zvyšuje pravděpodobnost, že patová situace mezi Íránem a USA bude pokračovat. Náš region se víc než kdy dřív potýká se sektářstvím, skupinovými nevraživostmi a potenciálními novými základy pro extremismus a terorismus. Strašákem národů v regionu se zároveň na mnoho let může stát nedávné použití chemických zbraní v Sýrii. Jsme přesvědčeni, že za takových okolností může hlas umírněnosti v regionu konstruktivním a pozitivním způsobem usměrnit běh dějů. Není pochyb, že rozvrat v okolních zemích negativně postihuje zájmy mnoha regionálních i globálních aktérů, kteří musí konat ve shodě, aby zajistili dlouhodobou stabilitu. Írán je jako významná regionální mocnost plně připraven ubírat se tímto směrem a nebude šetřit sil, aby přispěl k řešení. Ti, kdo Írán vykreslují jako hrozbu a tím se snaží podkopat jeho regionální a globální věrohodnost, by proto měli ustat – v zájmu klidu a míru v regionu i za jeho hranicemi. Jsem hluboce znepokojen humanitární tragédií v Sýrii a enormním utrpením, jež syrský lid už téměř tři roky zakouší. Moje vláda jako zástupkyně národa, který si děsy chemických zbraní zažil, jejich použití v syrském konfliktu důrazně odsoudila. Dále mne znepokojuje, že části syrského území se staly živnou půdou extremistických ideologií a standartou teroristů, což připomíná situaci na naší východní hranici v roce 1990. To je důvodem ke znepokojení i pro mnoho dalších zemí a nalezení trvalého politického řešení v Sýrii vyžaduje kooperaci a společné úsilí. Těší nás proto, že v roce 2013 převažovala v Sýrii diplomacie nad hrozbami vojenského zásahu. Na tomto směřování musíme stavět a uvědomit si, že Sýrie zoufale potřebuje koordinované regionální a mezinárodní snahy. Jsme připraveni přispět k míru a stabilitě v Sýrii v průběhu seriózních jednání mezi stranami z regionu i mimo něj. I tady je nezbytné vyvarovat se tomu, aby se rozhovory staly hrou s nulovým součtem. Stejně tak to platí pro íránský program mírového využití jaderné energie, který byl v uplynulých desetiletích předmětem enormního zveličení.", "en": "This means countering those in the US and our region who seek to distract international attention from issues in which they are directly involved and prevent Iran from enhancing its regional status. By diminishing the prospects for a permanent negotiated agreement on our nuclear program, such behavior increases the likelihood that the Iran-US standoff will continue. Our region is grappling more than ever with sectarianism, group enmities, and potential new breeding grounds for extremism and terrorism. At the same time, the recent use of chemical weapons in Syria could haunt the region’s peoples for many years. We believe that, under such circumstances, a voice of moderation in the region could affect the course of events in a constructive and positive way. There is no doubt that the turmoil in nearby countries affects the interests of many regional and global actors, which need to act in concert to ensure long-term stability. Iran, as a major regional power, is fully prepared to move in this direction, sparing no effort to facilitate solutions. So those who portray Iran as a threat and thus seek to undermine its regional and global credibility should cease – in the interest of peace and tranquility in the region and beyond. I am profoundly disturbed over the humanitarian tragedy in Syria and the enormous suffering that the Syrian people have endured for almost three years. Representing a people who have experienced the horror of chemical weapons, my government strongly condemned their use in the Syrian conflict. I am also concerned that parts of Syrian territory have become breeding grounds for extremist ideologies and rallying points for terrorists, which is reminiscent of the situation on our eastern border in the 1990’s. This is an issue of concern to many other countries as well, and finding a durable political solution in Syria requires cooperation and joint efforts. So we are pleased that in 2013 diplomacy prevailed over threats of military intervention in Syria. We must build on this headway and understand that Syria is in dire need of coordinated regional and international efforts. We are ready to contribute to peace and stability in Syria in the course of serious negotiations among regional and extra-regional parties. Here, too, we need to prevent the talks from becoming a zero-sum game. That is no less true of Iran’s peaceful nuclear-energy program, which has been subject to enormous hype in recent decades."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I dream of a day when the gender gap will not be an issue any more, a day when children all over the world, girls and boys, will be able to go to school, when girls and women will be able to make their own choices for their own future, and when women will not need quotas. ese are important, but for me as a woman they are degrading and for our male colleagues they are discriminatory. A day when equality between men and women will be accepted in diversity and complementarity! As an EESC member, I can say that the EESC is working hard to guarantee gender equality. On the other hand, of the EESC’s 26 presidents, only four have been women. is does not really surprise me, because it reflects the percentage of women among EESC members: currently, only 23.6 % of members are women. It is logical to think that if the number of female members increases, then > > > page 2 Ms Kurki: Actually, not much has changed over the past few years. According to Eurofound’s latest survey on European working conditions, the share of women in the workforce has gone up, but the employment rate has risen only slightly and has not reached the goal of 60 % set by the Lisbon Strategy. e gender gap in employment still exists. In addition, women are more likely to be found in the lower income groups Women still earn less than their male colleagues, even if there is a shitowards management and entrepreneurial roles.In some Member States there is an earlier retirement age for women which can be a disadvantage. O en it means lower pensions,frequently resulting in oldage poverty. Moreover, the current global economic crisis has expanded the ‘feminisation’ of poverty and eroded social protection for women. Because women work in precarious Irini Pari EESC Vice-President responsible for communication www.eesc.europa.eu All hands on deck to save climate Interview with János Tóth, TEN Section President make its voice heard more strongly in this policy field? field? every day? Can you give some concrete examples? the EU institutions and civil society. How can the EESC mobilise all sectors of civil society, in particular individuals and households, in order to make them more involved in and responsible for efforts to boost energy efficiency?", "cs": "Sním o dni, kdy rozdíly mezi ženami a muži již nebudou existovat, o dni, kdy děti na celém světě, děvčata i chlapci, budou moci chodit do školy, kdy si budou moci dívky a ženy samy zvolit svou budoucnost a ženy nebudou potřebovat žádné kvóty. Kvóty jsou důležité, ale pro mě jako pro ženu jsou ponižující a pro mé mužské kolegy diskriminující. Sním o dni, kdy rovnost mezi muži a ženami bude přijímána ve své rozmanitosti a doplňkovosti. Jako členka EHSV mohu říci, že EHSV tvrdě pracuje na tom, aby rovnost žen a mužů zaručil. Na druhé straně ze všech 26 předsedů, co EHSV dosud měl, byly pouze 4 ženy. To mě ve skutečnosti nepřekvapuje, protože to odráží procentuální zastoupení žen mezi členy EHSV – v současnosti má pouze 23,6 % členek. Je logické uvažovat tak, že pokud se zvýší počet členek, > > > strana 2 Ženy pořád vydělávají méně než jejich kolegové, třebaže dochází k posunu směrem k manažerským pozicím a podnikání. V některých státech existuje u žen nižší věková hranice pro odchod do důchodu, což může představovat nevýhodu. Současná celosvětová hospodářská krize navíc rozšířila „feminizaci“ chudoby a narušila sociální ochranu žen. Ženy pracují v nejis- Paní Kurkiová: Během několika posledních let se toho vlastně moc nezměnilo. Podle posledního průzkumu Evropské nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (Eurofound) podíl žen mezi pracovníky sice vzrostl, ale míra zaměstnanosti stoupá jen mírně a nedosahuje 60% cíle vytčeného v Lisabonské strategii. Rozdíly v zaměstnanosti žen a mužů stále přetrvávají. Ženy se navíc častěji než Irini Parimístopředsedkyně EHSV pro komunikaci www.eesc.europa.eu K záchraně klimatu může přispět každý Rozhovor s Jánosem Tóthem, předsedou sekce TEN EHSV dát o sobě více vědět v této politické oblasti? k tomu, aby denně nějak přispěli k této věci? Mohl byste uvést nějaké příklady? a úloha mostu mezi institucemi EU a občanskou společností. Jak může EHSV motivovat všechny sektory občanské společnosti, zejména jednotlivce a domácnosti, k většímu zájmu o zvýšení energetické účinnosti a k přijetí větší odpovědnosti v této oblasti?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There will be three events in the series, leading up to the fourth Cohesion Forum, which will take place in June 2007. The second event in the series will take place on 11 and 12 December 2006, also in Brussels, and will deal with the demographic challenge facing Europe’s regions. The third event will most likely take the form of an exchange forum and will be held in February 2007. Registration for the first event is now open at: http://ec.europa.eu/comm/regional_policy/ conferences/innovating_june06/home_en.cfm The first event, ‘Innovating through EU regional policy’, will take place on 12 and 13 June in Brussels. The programme for this event includes sessions on: ‘creating a good environment’; ‘strengthening collaboration between the public and private stakeholders’; and ‘establishing partnership and maximising synergies’. The EU Regional Policy Commissioner, Danuta Hübner, has approved assistance of EUR 9 487 180 for Latvia and EUR 1 289 765 for Estonia from the EU Solidarity Fund. This Community assistance will reimburse emergency costs incurred by the authorities in these countries in the aftermath of the severe storm that hit northern Europe in January 2005. Following the storm, on a request from Estonia, Latvia, Lithuania and Sweden, the Commission proposed four aid packages amounting to almost EUR 93 million. More details at: http://ec.europa.eu/comm/regional_ policy/funds/solidar/solid_en.htm Speaking at the plenary session of the Committee of the Regions (CoR) on 26 April, the EU Regional Policy Commissioner, Danuta Hübner, called on cities and regions to play an active role in the implementation of EU cohesion policy. Award recognition for Eurostat The Commissioner highlighted the‘decisive role’of cities and regions in promoting economic growth and job creation in Europe, and in providing a link to EU citizens. She encouraged representatives of local and regional authorities to seize the opportunities for the new round of the Structural Funds now presented for the regional and local levels. Referring specifically to the Commission’s proposals on the urban dimension of cohesion policy, the Commissioner reminded CoR members that the operational programmes to be submitted by the regions should include details of approaches to sustainable urban development.", "cs": "Půjde o tři akce v sérii, která bude kulminovat čtvrtým Fórem Fondu soudržnosti v červenci 2007. Druhá událost série se bude konat 11. a 12. prosince 2006 rovněž v Bruselu a bude se zabývat demografickou výzvou, které čelí evropské regiony. Třetí akce bude nejpravděpodobněji ve formě fóra sloužícího k výměně názorů a bude se konat v únoru 2007. Registrace na první akci je nyní otevřena na: http://ec.europa.eu/comm/regional_policy/conferences/ innovating_june06/home_en.cfm První událostí je konference „Inovace prostřednictvím regionální politiky EU“, která se bude konat 12. a 13. června v Bruselu. Program této konference zahrne diskuse na téma „vytváření dobrého prostředí“, „posilování spolupráce mezi veřejnými a soukromými investory“ a „vytváření partnerství a maximalizace synergií“. Komisařka pro regionální politiku EU Danuta Hübner potvrdila, že Lotyšsko dostane pomoc z Fondu solidarity ve výši 9 487 180 eur a Estonsko ve výši 1 289 765 eur.Tato pomoc Společenství pokryje mimořádné výdaje, které mají orgány těchto zemí následkem silné vichřice, která zasáhla severní Evropu vlednu 2005. Komise navrhla na žádost Estonska, Lotyšska, Litvy a Švédska čtyři balíčky pomoci ve výši téměř 93 milionů eur.Více informací naleznete na adrese: Komisařka Hübner vyzývá regiony a města, aby sehrály aktivní úlohu v podpoře růstu a pracovních míst http://ec.europa.eu/comm/ regional_policy/funds/solidar/ solid_en.htm Komisařka EU pro regionální politiku Danuta Hübner ve své řeči na plenárním zasedáníVýboru regionů 26. dubna vyzvala města a regiony, aby sehrály aktivní roli při zavádění politiky soudržnosti EU. Ocenění pro Eurostat Komisařka zdůraznila „rozhodující úlohu“ měst a regionů v podpoře hospodářského růstu a vytváření pracovních míst v Evropě a při zajišťování spojení s občany EU. Vyzvala zástupce místních a regionálních orgánů, aby se chopili příležitosti v rámci nového kola pomoci ze strukturálních fondů, jež jsou dnes představeny na regionální a místní úrovni. Komisařka poukázala zejména na návrh Komise týkající se městského rozměru politiky soudržnosti a připomenula členům Výboru regionů, že operační programy, které mají regiony předložit, musí obsahovat podrobné údaje o přístupu k trvalému městskému rozvoji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Například v obchodních otázkách je Evropa rovnocenná s USA a dokáže vyvažovat americkou sílu. Také role Evropy v Mezinárodním měnovém fondu je po USA druhá nejvýznamnější (ačkoliv finanční krize nahlodala důvěru v euro). V oblasti boje proti monopolům si díky velikosti a atraktivitě evropského trhu musí americké firmy usilující o fúzi vyžádat souhlas nejen amerického ministerstva spravedlnosti, ale i Evropské komise. V kybernetické sféře určuje EU globální standardy ochrany soukromí, které americké a jiné nadnárodní společnosti nemohou ignorovat. Evropská jednota však naráží na značná omezení. Národní identita je stále silnější než společná evropská identita. Pravicové populistické strany zařadily instituce EU mezi terče své xenofobie. Integrace práva uvnitř EU roste, avšak integrace zahraniční a obranné politiky zůstává omezená. A britský premiér David Cameron slíbil, že omezí pravomoci institucí EU a do konce roku 2017 předloží výsledky svých vyjednávání s vedoucími představiteli unie všelidovému referendu. Pokud Británie řekne „ne“ a vystoupí z EU, bude to mít vážné dopady na evropskou morálku – USA sice daly jasně najevo, že je třeba se takovému výsledku vyhnout, ale mohou udělat jen velmi málo pro to, aby mu skutečně zabránily. V dlouhodobějším měřítku se Evropa potýká s vážnými demografickými problémy kvůli nízké porodnosti a neochotě akceptovat hromadnou imigraci. V roce 1900 představovala Evropa čtvrtinu světové populace.", "en": "On questions of trade, for example, Europe is the equal of the US and able to balance American power. Europe’s role in the International Monetary Fund is second only to that of the US (although the financial crisis dented confidence in the euro). On anti-trust issues, the size and attractiveness of the European market has meant that American firms seeking to merge have had to gain approval from the European Commission as well as the US Justice Department. In the cyber world, the EU is setting the global standards for privacy protection, which US and other multinational companies cannot ignore. But European unity faces significant limits. National identities remain stronger than a common European identity. Right-wing populist parties have included EU institutions among the targets of their xenophobia. Legal integration is increasing within the EU, but the integration of foreign and defense policy remains limited. And British Prime Minister David Cameron has promised to reduce the powers of EU institutions and to subject the results of his negotiations with the Union’s leaders to a popular referendum by the end of 2017. If Britain votes no and exits the EU, the impact on European morale will be severe – an outcome that the US has made clear should be avoided, though there is little it could do to prevent it. In the longer term, Europe faces serious demographic problems, owing to low birth rates and unwillingness to accept mass immigration. In 1900, Europe accounted for a quarter of the world’s population."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We piloted this game with 1,700 players in 2007, and we've tracked them for the three years since. And I can tell you that this is a transformative experience. Nobody wants to change how they live, just because it's good for the world, or because we're supposed to. But if you immerse them in an epic adventure and tell them, \"We've run out of oil. This is an amazing story and adventure for you to go on. Challenge yourself to see how you would survive,\" most of our players have kept up the habits that they learned in this game. So for the next world-saving game, we decided to aim higher -- bigger problem than just peak oil. We did a game called Superstruct at the Institute for the Future. And the premise was, a supercomputer has calculated that humans have only 23 years left on the planet. This supercomputer was called the Global Extinction Awareness System, of course. We asked people to come online -- almost like a Jerry Bruckheimer movie. You know Jerry Bruckheimer movies, you form a dream team -- you've got the astronaut, the scientist, the ex-convict, and they all have something to do to save the world. (Laughter) But in our game, instead of just having five people on the dream team, we said, \"Everybody's on the dream team, and it's your job to invent the future of energy, the future of food, the future of health, the future of security and the future of the social safety net.\"", "cs": "Tuto hru jsme pilotně spustili se 1700 hráči v roce 2007 a sledovali jsme je během tří let. A můžu vám říct, že to byla transformativní zkušenost. Nikdo nechce změnit způsob života jen proto, že je to dobré pro svět nebo že se to od něj očekává, ale když lidi vtáhnete do epického dobrodružství a řeknete jim \"Dochází nám ropa! \", je to najednou úžasný příběh a dobrodružství, kterého se můžete zúčastnit, a přijmout výzvu, abyste zjistili, jak přežít. Většina našich hráčů si uchovala návyky, které se v této hře naučila, proto jsme se u další hry o záchraně světa rozhodli zamířit výš, na větší problém než je ubývání ropy. Vytvořili jsme hru nazvanou Superstruct na Institutu pro budoucnost. Vycházela z toho, že superpočítač určil, že lidem na této planetě zbývá pouhých 23 let. Ten superpočítač se samozřejmě jmenoval \"Systém výstrahy globálního vyhynutí\". Pozvali jsme lidi online jako ve filmu Jerryho Bruckheimera. Znáte filmy Jerryho Bruckheimera - dáváte dohromady tým snů - máte kosmonauta, vědce, bývalého vězně a ti všichni musí něco udělat, aby zachránili svět. (Smích) Ale v naší hře, místo abychom měli pouhých pěti lidí v týmu snů, prohlásili jsme, že členy týmu snů jsou všichni a že úkolem je vynalézt energii budoucnosti, potravu budoucnosti, zdraví budoucnosti, bezpečnost budoucnosti a síť sociálního zabezpečení budoucnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oficiální rozvojová pomoc (ODA), která loni dosáhla hodnoty 142 miliard dolarů, nikdy nebude stačit k naplnění mimořádných finančních potřeb regionu, i kdyby se zkombinovala s vládními zdroji. Abych tato čísla zasadil do kontextu, ODA za rok 2015 se rovnala pouhé třetině ročního zdravotnického rozpočtu Německa. UNCTAD coby obchodní složka Organizace spojených národů odhaduje, chce-li svět splnit Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), bude muset zacelit mezeru ve výši 2,5 bilionu dolarů – ročně. Aby toho dosáhl, musíme využívat novátorských mechanismů rozhojňování a mobilizace globálních zdrojů, zejména ze soukromého sektoru. Soukromý sektor naštěstí disponuje biliony dolarů, které může nasměrovat k úsilí o vybudování trvale udržitelné ekonomiky a konkrétně k dosažení SDG. K tomu však potřebuje podnět, který se Skupina Světové banky pokusila poskytnout s využitím zvýhodněného financování, investičních garancí a vhodných investic. Zároveň pracujeme na tom, abychom země podnítili ke zlepšování politického a regulačního prostředí pro rozvoj a růst, čímž se z nich stanou atraktivnější destinace pro zdroje ze soukromého sektoru. Je však zapotřebí více vybízet soukromý sektor k tomu, aby investoval do trvale udržitelného rozvoje. Za prvé potřebují firmy vidět cíl. Jak konstatuje nedávná zpráva společnosti Deloitte, firmy by měly být schopné artikulovat jasný cíl, který souvisí s nějakou širší společenskou, ekologickou nebo i ekonomickou metou. Tento cíl pak může pro danou firmu fungovat jako kompas, ovlivňovat její organizační kulturu a hodnoty a upravovat individuální i kolektivní chování akcionářů.", "en": "Official development assistance (ODA), which last year stood at $142 billion, will never be sufficient to meet the region’s extraordinary financing needs, even if it is combined with government resources. To put this into context, ODA for 2015 amounted to just one-third of Germany’s annual health-care bill. The United Nations trade arm, UNCTAD, estimates that, to reach the Sustainable Development Goals (SDGs), the world will have to close a $2.5 trillion gap – annually. To achieve this, we must use innovative mechanisms to leverage and mobilize global funds, especially from the private sector. Fortunately, the private sector has trillions of dollars that it can shift toward the effort to build a more sustainable economy and, specifically, to achieve the SDGs. But it needs encouragement, which the World Bank Group has attempted to provide, using concessional financing, investment guarantees, and matching investments. We have also worked to encourage countries to improve the policy and regulatory environment for development and growth, thereby becoming more attractive destinations for private-sector resources. But more must be done to encourage the private sector to invest in sustainable development. For starters, businesses need purpose. As a recent report by Deloitte points out, companies should be able to articulate a clear purpose that is connected to a wider social, environmental, or even economic goal. That purpose can act as a compass for the business, influencing its organizational culture and values, and guiding stakeholders’ individual and collective behavior."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Deklarace nezávislosti na USA George W. Bush je posedlý bojem proti terorismu, zejména vojenskou odpovědí na terorismus. Tuto posedlost odráží i americká zahraniční politika. Za armádu, včetně výdajů za válku v Iráku, Spojené státy letos utratí kolem 450 miliard USD, zatímco na překonání světové chudoby, celosvětové degradace životního prostředí a globálních nemocí vynaloží nanejvýš 15 miliard USD. Jinými slovy, zahraničněpolitické výdaje USA se třicetkrát silněji zaměřují na armádu než na budování globální prosperity, světového veřejného zdravotnictví a udržitelnosti životního prostředí. Po celý rok 2003 žil svět Bushovou posedlostí. Debata o Iráku dominovala mezinárodní diplomacii a zabrala téměř veškerou agendu OSN. Válka v Iráku stála život bezpočet nevinných lidí, například při bombovém útoku na sídlo OSN v Bagdádu. Bushova zaměřenost na jednostranný, vojenský přístup ke globálním problémům zároveň podnítila nepokoj a nestabilitu v celém islámském světě, což vedlo k šíření terorismu v Turecku, severní Africe, Saúdské Arábii a jihovýchodní Asii. Povaha bolestí světa tuto zúženou strategii stěží ospravedlňuje. Soustředěnost na terorismus na úkor ostatních záležitostí a kladení důrazu na vojenskou reakci vůči němu nemůže zajistit prosperitu a mír, ba ani výraznější snížení počtu útoků. Zatímco 11. září 2001 v USA zahynulo 3000 nevinných lidí, v Africe denně zemře 8000 nevinných dětí na malárii. Nicméně malárii lze předcházet a léčit ji. Problém tkví v tom, že velká část Afriky je příliš chudá a nedokáže zavést prevenci (sítě nad lůžky) ani léčbu (protimalarické léky), jež by dokázaly každoročně zachránit miliony dětí. Denní výdaje USA v Iráku převyšují jejich celoroční útratu za potírání malárie v Africe. Rok 2003 se blíží ke konci a nadešel čas, aby světoví lídři pomohli vyvést svět z okruhu tohoto obsedantního a selhávajícího přístupu americké vlády. Prezidentu Bushovi je třeba dát jasně najevo, že se USA nedočkají žádné opravdové mezinárodní podpory, pokud bude Amerika bez ustání hovořit o terorismu, aniž by se zároveň výrazněji zabývala problémy, které se skutečně dotýkají většiny světa: chudobou, nedostatečným přístupem k nezávadné vodě a k hygieně, náchylností k nemocem a klimatickými změnami. Paradoxně, prezident Bush tvrdí, že OSN se neřídí svými sliby.", "en": "A Declaration of Independence from the US George W. Bush is obsessed with the war on terrorism, especially with the military response to terrorism. American foreign policy reflects that obsession. This year, the US will spend around $450 billion for the military, including the costs of the Iraq War, while it will spend no more than $15 billion to overcome global poverty, global environmental degradation, and global diseases. In other words, US foreign policy spending is thirty times more focused on the military than on building global prosperity, global public health, and a sustainable environment. Throughout 2003, the world lived with Bush's obsession. Debate over Iraq dominated international diplomacy, and took up almost the entire UN agenda. The war in Iraq cost countless innocent lives, such as when the UN headquarters in Baghdad was bombed. At the same time, Bush's emphasis on a one-dimensional, militarized approach to global problems has fueled unrest and instability throughout the Islamic world, leading to increased terrorism in Turkey, North Africa, Saudi Arabia, and Southeast Asia. The nature of suffering around the world hardly justifies this narrow strategy. Focusing on terrorism to the exclusion of other issues, and emphasizing the military response to it, will not bring prosperity and peace, or even a significant reduction in the number of attacks. While 3,000 innocent people died in the US on September 11, 2001, in Africa 8,000 innocent children die every day from malaria. Yet malaria is preventable and treatable. The problem is that most of Africa is too poor to mobilize the methods of prevention (bed nets) and treatments (anti-malarial medicines) that could save millions of children every year. The US spends more on Iraq each day than it does on Africa's malaria in a year. As 2003 draws to a close, it is time for world leaders to help guide the world away from the obsessive, failing approach of America's government. President Bush should be made to understand that the US will find no true international support if America speaks incessantly about terrorism while doing almost nothing about the problems that really affect most of the world: poverty, lack of access to safe water and sanitation, vulnerability to disease, and climate change. Ironically, President Bush claims that the UN does not follow through on its word."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So the Wikipedia governance model, the governance of the community, is a very confusing, but workable mix of consensus -- meaning we try not to vote on the content of articles, because the majority view is not necessarily neutral -- some amount of democracy -- all of the administrators -- these are the people who have the ability to delete pages. That doesn't mean that they have the right to delete pages. They still have to follow all the rules -- but they're elected by the community. Sometimes people -- random trolls on the Internet -- like to accuse me of handpicking the administrators to bias the content of the encyclopedia. I always laugh at this, because I have no idea how they're elected, actually. There's a certain amount of aristocracy. You got a hint of that when I mentioned, like, RickK's voice would carry a lot more weight than someone we don't know. I give this talk sometimes with Angela, who was just re-elected to the board from the community -- to the Board of the Foundation, with more than twice the votes of the person who didn't make it. And I always embarrass her because I say, \"Well, Angela, for example, could get away with doing absolutely anything within Wikipedia, because she's so admired and so powerful.\" But the irony is, of course, that Angela can do this because she's the one person who you know would never, ever break any rules of Wikipedia.", "cs": "Dobrá, administrátoři atp. Model řízení Wikipedie, řízení komunity je velice matoucí, ale fungující mix konsenzu. Nesnažíme se hlasovat o obsahu článků, protože pohled většiny není nutně neutrální; nějaké míry demokracie, všichni administrátoři což jsou lidé, kteří jsou způsobilí mazat stránky. Nutně to neznamená, že mají právo stránky mazat; stále podléhají všem pravidlům - jsou ale zvolení; jsou zvolení komunitou. Někdy lidé - náhodní provokatéři (trollové) na internetu - mě rádi obviňují z toho, že je pečlivě vybírám, abych zkreslil obsah encyklopedie. Vždy se tomu směju, protože vlastně vůbec nemám představu, jak jsou voleni. Je tam i jistá dávka aristokracie. Náznakem může být to, jak jsem zmínil Ricka Kaye, jehož hlas bude vážit mnohem víc než hlas někoho, koho neznáme. Mám čas od času řeč s Angelou, kterou právě znovuzvolili do výboru komunity - do výboru Nadace. Dostala 2x více hlasů než její protikandidát. Vždy ji přivedu do rozpaků, protože například Angele by prošlo v rámci Wikipedie téměř cokoli, jelikož ji tak obdivují a je tak významná. Ironií však je, že Angela by to mohla udělat proto, že ona jediná by za Boha nikdy neporušila ani jediné pravidlo Wikipedie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Ombudsman therefore takes account of the rules and principles contained in the Code when examining complaints and in conducting own-initiative inquiries. The Ombudsman very much welcomed the confirmation by the Heads of the EU Agencies, at their meeting in Lisbon on 24 October 2008, that they all accept the European Code of Good Administrative Behaviour and would consider how best to publicise it (see section 4.1 below). Admissibility and grounds for inquiries Before the Ombudsman can open an inquiry, a complaint must meet further criteria of admissibility. Complaint in which prior administrative approaches were not made A complainant turned to the Ombudsman to report that regular border controls were being carried out by the Dutch authorities on the Dutch-German border in Vetschau. These controls regularly take place during rush hour, he said, resulting in traffic jams. He argued that the controls amount to a deliberate disregard of the Schengen agreements and alleged a lack of supervision in the Netherlands as far as the implementation of these agreements is concerned. Given that the European Commission is the body responsible for supervising the implementation of the Schengen agreements, the complaint was understood as being directed against the Commission.In view of the fact that the complainant had apparently not yet contacted the Commission, the complaint was deemed inadmissible for lack of appropriate prior administrative approaches. The complainant was informed that if, after having been contacted, the Commission failed to reply within a reasonable time or its response was not satisfactory, he could submit a new complaint to the Ombudsman.817/2008/BEH  The European Ombudsman — Annual Report 2008 If not, the Ombudsman closes the case as not providing sufficient grounds for an inquiry. A Greek citizen lodged a complaint about what he called the \"unacceptable\" behaviour of an individual working for the security company of the Commission Representation in Greece. He asked for the employee's name, and also requested that all necessary mea- sures be taken to ensure that this employee would behave properly in the future and that it be made clear to him that his behaviour had created a very negative impression of the Commission's services. The Representation responded to the complainant, apologising for the behaviour of the said employee, offering to help the complainant with his initial request, and expressing a wish that the unfortunate incident would not change the complainant's feelings towards the EU.", "cs": "Veřejný ochránce práv proto k pravidlům a zásadám kodexu přihlíží při posuzování stížností a při šetřeních z vlastního podnětu.Veřejný ochránce práv velmi uvítal potvrzení vedoucích agentur EU na jejich zasedání v Lisabonu dne 24. října 2008, že všechny přijímají evropský kodex řádné správní praxe a uváží, jak jej nejlépe propagovat (viz oddíl 4.1 níže). Přípustnost stížností a důvody pro šetření Statut uvádí tato kritéria:1. musí být uveden autor a předmět stížnosti (čl. 2 odst. Stížnost, u níž nepředcházely vhodné administrativní kroky Stěžovatel se na veřejného ochránce práv obrátil, aby jej informoval, že nizozemské orgány provádějí pravidelné hraniční kontroly na nizozemsko-německé hranici ve Vetschau. Tyto kontroly se pravidelně konají během dopravní špičky, což vede k dopravním zácpám. Stěžovatel tvrdil, že tyto kontroly představují úmyslné přehlížení schengenských dohod a údajný nedostatečný dohled v Nizozemsku, co se týká provádění těchto dohod. Vzhledem k tomu, že orgánem odpovědným za dohled nad prováděním schengenských dohod je Evropská komise, mělo se za to, že st�žnost je nasměrována na Komisi.S ohledem na skutečnost, že se žadatel zjevně dosud na Komisi neobrátil, byla st�žnost považována za nepřípustnou kvůli chybějícím předchozím odpovídajícím administrativním krokům. Stěžovateli bylo sděleno, že poté, co se obrát� na Komisi a ta mu neodpoví v přiměřené lhůtě, nebo nebude-li její odpověď uspokojivá, může podat novou st�žnost veřejnému ochránci práv.817/2008/BEH  Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Stížnost, u níž scházely důvody pro zahájení šetření Řecký občan podal st�žnost týkající se toho, co nazýval „nepřijatelným“ chováním jednotlivce pracujícího pro bezpečnostní agenturu zastoupení Komise v Řecku. Vyžádal si jméno zaměstnance a rovněž požadoval, aby byla přijata veškerá nezbytná opatření s cílem zajistit, aby se tento zaměstnanec v budoucnu choval řádně, a aby mu bylo vysvětleno, že jeho chování vytvořilo velmi negativní dojem o útvarech Komise.Zastoupení reagovalo na st�žnost, omluvilo se za chování zmíněného zaměstnance a nabídlo stěžovateli pomoc s jeho žádost� a vyslovilo naději, že tato nešťastná událost nezmění názory stěžovatele na EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The unconscious mind hungers for those moments of transcendence, when the skull line disappears and we are lost in a challenge or a task -- when a craftsman feels lost in his craft, when a naturalist feels at one with nature, when a believer feels at one with God's love. That is what the unconscious mind hungers for. And many of us feel it in love when lovers feel fused. And one of the most beautiful descriptions I've come across in this research of how minds interpenetrate was written by a great theorist and scientist named Douglas Hofstadter at the University of Indiana. He was married to a woman named Carol, and they had a wonderful relationship. When their kids were five and two, Carol had a stroke and a brain tumor and died suddenly. And Hofstadter wrote a book called \"I Am a Strange Loop.\" In the course of that book, he describes a moment -- just months after Carol has died -- he comes across her picture on the mantel, or on a bureau in his bedroom. And here's what he wrote: \"I looked at her face, and I looked so deeply that I felt I was behind her eyes.", "cs": "Nevědomá mysl je lačná po chvílích transcendence, když není jasné rozlišení mezi částmi mozku, když jsme pohlceni úkolem - když se řemeslník naplno oddá svému řemeslu, když vnímá přírodovědec jednotu s přírodou, když věřící cítí jednotu s boží láskou. Po tom touží nevědomá mysl. Mnozí z nás to pociťují v lásce, když jsou milenci jako jedno. Jeden z nejkrásnějších popisů, který jsem objevil v tomto výzkumu, se týká toho, jak se mysle navzájem prostupují. Psal o tom velký teoretik a vědec Douglas Hofstadter z Indianské univerzity. Vzal si ženu jménem Carol, se kterou měli nádherný vztah. Když jejich dětem byly dva roky a pět let, Carol dostala mrtvici, nádor na mozku a náhle umřela. Hofstadter napsal knížku s názvem \"I Am a Strange Loop\" (překl. Jsem divná smyčka\"). Popisuje v ní jeden moment - jen několik měsíců předtím, než Carol zemřela - Na krbu nebo na stole v ložnici nalezne její fotku a píše o ní toto: \"Podíval jsem se jí do tváře tak hluboko, že jsem měl pocit, že jsem za jejíma očima."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zralé demokracie mají sklon chovat se zodpovědněji, avšak demokracie nezralé mohou snadno podlehnout populismu a nacionalismu. Budování zralých demokracií je obtížné a časově náročné. A tak přestože by USA měly podporovat vládu zákona a růst občanské společnosti, zároveň potřebují spolupracovat s�ostatními vládami, demokratickými i jinými. Naléhavé problémy, jako jsou hospodářská krize, šíření jaderných zbraní a změny klimatu, jednoduše nepočkají. Dobrou zprávou je, že dějiny ukazují, že je možné uzavřít mír a spolupracovat s�nedemokraciemi. Izrael má například déle než tři desítky let mírumilovné vztahy s�nedemokratickým Egyptem a Jordánskem. Rovněž USA a Sovětský svaz navzdory zásadním odlišnostem v�omezené míře spolupracovaly (například při kontrole jaderných zbraní). Dnes existují vzájemně výhodné obchodní a finanční vztahy mezi USA a autoritativní Čínou a při různých příležitostech se ukázalo, že obě země mohou spolupracovat ve strategických otázkách, například při formování severokorejského chování. To neznamená, že prosazování demokracie nebude hrát v�americké zahraniční politice žádnou roli. Bude a mělo by ji hrát. Prosazování demokracie je však příliš nejistý podnik a svět příliš nebezpečné místo, než aby se tato otázka mohla stát středobodem toho, co Spojené státy dělají. Zahraniční politika Baracka Obamy proto bude připomínat politiku George Bushe – tedy Bushe star��ího, nikoliv jeho syna.", "en": "Mature democracies do tend to act more responsibly, but immature democracies can easily succumb to populism and nationalism. It is difficult and time-consuming to build mature democracies. While encouraging the rule of law and the growth of civil society, the US still needs to work with other governments, democratic and otherwise. Pressing problems, such as the economic crisis, nuclear proliferation, and climate change, will not wait. The good news is that history shows that it is possible to make peace with and work with non-democracies. Israel, for example, has had peaceful relations with non-democratic Egypt and Jordan for more than three decades. The US and the Soviet Union cooperated in limited ways (for example, in controlling nuclear arms) despite fundamental differences. Today, the US and authoritarian China have mutually beneficial trade and financial ties, and have shown on occasion that they can work together on strategic issues, for example in shaping North Korea’s behavior. This is not to say that promoting democracy will have no role in American foreign policy. It will, and it should. But democracy promotion is too uncertain a proposition, and the world too dangerous a place, for it to occupy center stage in what the United States does. Barack Obama’s foreign policy will thus resemble that of George Bush – the father, that is, not the son."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Very, very sadly, our foreign services, the United Nations, the military in these countries have very little idea of what's going on. The average British soldier is on a tour of only six months; Italian soldiers, on tours of four months; the American military, on tours of 12 months. Diplomats are locked in embassy compounds. When they go out, they travel in these curious armored vehicles with these somewhat threatening security teams who ready 24 hours in advance who say you can only stay on the ground for an hour. In the British embassy in Afghanistan in 2008, an embassy of 350 people, there were only three people who could speak Dari, the main language of Afghanistan, at a decent level. And there was not a single Pashto speaker. In the Afghan section in London responsible for governing Afghan policy on the ground, I was told last year that there was not a single staff member of the foreign office in that section who had ever served on a posting in Afghanistan. So we need to change that institutional culture. And I could make the same points about the United States and the United Nations. Secondly, we need to aim off of the optimism of the generals. We need to make sure that we're a little bit suspicious, that we understand that optimism is in the DNA of the military, that we don't respond to it with quite as much alacrity. And thirdly, we need to have some humility. We need to begin from the position that our knowledge, our power, our legitimacy is limited. This doesn't mean that intervention around the world is a disaster. It isn't. Bosnia and Kosovo were signal successes, great successes. Today when you go to Bosnia it is almost impossible to believe that what we saw in the early 1990s happened. It's almost impossible to believe the progress we've made since 1994. Refugee return, which the United Nations High Commission for Refugees thought would be extremely unlikely, has largely happened. A million properties have been returned. Borders between the Bosniak territory and the Bosnian-Serb territory have calmed down. The national army has shrunk. The crime rates in Bosnia today are lower than they are in Sweden.", "cs": "Je velmi, velmi smutné, že naše zahraniční služby, OSN, armáda v těchto zemích nemají jen malou představu o tom, co se děje. Průměrný britský voják je na výsadku po dobu šesti měsíců, italští vojáci čtyři měsíce, američtí vojáci 12 měsíců. Diplomaté jsou zavřeni na ambasádách. Když vyjdou ven, cestují v těchto podivných obrněných vozidlech, s těmito poněkud hrozivými bezpečnostními týmy, kteří vám 24 hodin předem řeknou, že můžete zůstat venku pouze hodinu. Na britské ambasádě v Afghánistánu v roce 2008, ambasádě s 350 lidmi, byli pouze tři lidé, kteří byli schopni na rozumné úrovni mluvit jazykem Dari, hlavním jazykem v Afghánistánu. A nebyl tam jediný, kdo by mluvil paštunsky. V Afghánské sekci v Londýně, zodpovědné za řízení Afghánské politiky na místě, jak mi minulý rok řekli, nebyl jediný člen zahraniční kanceláře v celé sekci, který by vůbec kdy byl nasazen v Afghánistánu. Proto musíme změnit kulturu té instituce. To samé bych mohl říct o Spojených státech a OSN. Za druhé musíme snížit optimismus generálů. Musíme se naučit věci zpochybňovat, porozumět, že ten optimismus je v žilách armády, a jak na něj nereagovat s takovou horlivostí. A za třetí musíme mít určitou pokoru. Musíme vycházet z pozice, že naše znalost, naše síla, a naše legitimnost jsou omezené. To neznamená, že zásahy po světě jsou zničující. Nejsou. Bosna a Kosovo byly výrazným úspěchem, velkým úspěchem. Když se dnes vydáte do Bosny, je téměř nemožné uvěřit tomu, že to, co jsme viděli v 90. letech, se opravdu stalo. Je skoro nemožné uvěřit pokroku, který jsme učinili od roku 1994. Návraty uprchlíků, o kterých si Úřad OSN pro uprchlíky myslel, že jsou nereálné, se skutečně staly. Miliony majetků byly navráceny. Hranice mezi bosňáckým územím a bosensko-srbským územím se zklidnily. Národní armáda se zmenšila. Množství zločinů v Bosně je dnes nižší než ve Švédsku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To bude vyžadovat mezinárodní institucionální řešení problému obohacování tak, aby z účasti na procesu obohacování vyplývaly nové závazky, zejména ochota zajistit průhlednost prostřednictvím ověřování a intenzivních inspekcí. Pouze nové kroky velkých jaderných mocností směrem k odzbrojení a záruka přístupu k technologiím a know-how pod mezinárodní kontrolou mohou navíc zastavit trend směřující k „jaderné suverenitě“. Pět let poté, co prezident Bush označil Irák, Írán a Severní Koreu za „osu zla“, zůstává vývoj v těchto zemích skličující. Situace v Iráku je katastrofální a nic nenasvědčuje tomu, že by se dala zvrátit. Otázka důsledků pro region je každým dnem tíživější. Občanská válka? Rozpad a tím i „balkanizace“ Iráku? Bude opravdu možné omezit rozsah katastrofy pouze na Irák? Nyní se zdá, že Severní Korea disponuje „Bombou“. Írán se intenzivně propracovává k témuž cíli, přičemž nadále posiluje své hegemonistické postavení v regionu. Přidáme-li k „ose zla“ Afghánistán, Pákistán, Libanon, Sýrii, Izrael, Palestince a také terorismus, vypadá výsledný obrázek všelijak, jen ne nadějně. Pokud by nyní USA v reakci na selhání své politiky cítily pokušení zvážit ve vztahu k Íránu možnost vojenského „řešení“, pak se nuklearizaci mezinárodního systému nepodaří zastavit. Takový krok pouze dotlačí Blízký východ k výbušnému megakonfliktu s nepředvídatelnými a nekontrolovatelnými důsledky.", "en": "This will require an international institutional solution to the problem of enrichment, with participation in the enrichment process entailing new obligations, above all, the willingness to assure transparency through verification and intensive inspections. Moreover, only new strides towards disarmament by the big nuclear powers, and a guarantee of access to technology and know-how under international control, can stop the trend toward “nuclear sovereignty.” Five years after President Bush called Iraq, Iran, and North Korea an “axis of evil,” developments in these countries remain depressing. Iraq is a disaster, and nothing indicates that the situation can be turned around. With each day, questions about the fallout for the region become more pressing. Civil war? Disintegration and thus the “Balkanization” of Iraq? Will it really be possible to limit the disaster to Iraq itself? Now North Korea seems to have the Bomb. Iran is intensively working toward the same end, while continuing to expand its hegemonic position in the region. If to the “axis of evil,” we add Afghanistan, Pakistan, Lebanon, Syria, Israel and the Palestinians, along with terrorism, the resulting picture is anything but hopeful. Should the US be tempted now, in response to the failure of its policy, to consider a military “option” against Iran, the nuclearization of the international system will not be arrested. Indeed, such a step will only push the Middle East into an explosive mega-conflict with unpredictable and uncontrollable consequences."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Záchrana skutečného evropského hegemona MNICHOV – Evropská komise v červnu oznámila, že v oblasti restrukturalizace bank udělá čelem vzad. Peníze na rekapitalizaci problémových bank budou od nynějška přicházet primárně od věřitelů, nikoliv od evropských daňových poplatníků, přičemž o tom, kteří věřitelé budou vypláceni jako první, rozhodne pořadník. To vše jsou vítané kroky, přinejmenším v principu. V praxi však tento plán zdaleka není uspokojivý. Problém je v tom, že velmi dlouhý seznam výjimek zmenšuje objem vyčlenitelných aktiv do takové míry, že v mnoha případech se stále nebude možné obejít bez veřejných peněz. Dlouhodobý plán vypadá tak, že by se chybějící peníze měly čerpat z fondu vytvořeného samotnými evropskými bankami. Euroskupina (grémium ministrů financí členských zemí eurozóny s účastí komisaře EU pro ekonomické a finanční záležitosti a prezidenta Evropské centrální banky) však navrhuje, aby do té doby zaplnil mezeru Evropský stabiliza��ní mechanismus (ESM) – tedy daňoví poplatníci. Vzhledem k tomu, že daňoví poplatníci mají podle tohoto plánu financovat garance za vklady do výše až 100 000 eur – což je střední hodnota jmění nizozemské domácnosti a dvojnásobek střední hodnoty německé –, návrh Euroskupiny v podstatě znamená masivní přerozdělení bohatství v Evropě, jehož rozsah zatím veřejnost nechápe. Extrémně problematická je také představa vyjímání zajištěných dluhů z pořadníku na vyplácení. Tento návrh se sice může jevit jako neškodný a téměř samozřejmý, ale ve skutečnosti tomu tak není: zajištěné dluhy nepotřebují žádnou další ochranu, protože už jsou zajištěné. Z tohoto hlediska je dodatečná ochrana v podobě vynětí z pořadníku nesmírně překvapivá. Výjimka pro zajištěné dluhy se bezpochyby týká převážně půjček na refinancování, které ECB poskytovala komerčním bankám oproti stále slabšímu zajištění. V krizových zemích eurozóny (Irsko, Itálie, Kypr, Portugalsko, Řecko a Španělsko) dosahuje objem těchto půjček celkem 732 miliard eur. Byly poskytnuty vysoko nad rámec likvidity, kterou tyto země potřebují do vnitřního oběhu, kam by bylo postačovalo maximálně 335 miliard eur – tedy dostupný kapitál jejich centrálních bank. Místo toho ECB oslabila bezpečnostní standardy, sanovala zahraniční investory a financovala deficity běžných účtů, čímž podkopala a nahradila soukromý evropský mezibankovní trh. Vzhledem k tomu, že se několik bank v krizových zemích potácí na pokraji bankrotu, se mnohé z těchto půjček nyní změnily v toxické.", "en": "Saving Europe’s Real Hegemon MUNICH – Last June, the European Commission announced its about-face on bank restructuring. The money for recapitalizing distressed banks would now come primarily from creditors, not European taxpayers, with a pecking order to specify which lenders would be repaid first. All of this is welcome, at least in principle. In practice, however, the scheme leaves much to be desired. The problem is that a very long list of exceptions reduces the recoverable assets to such an extent that in many cases it will still be impossible to make do without public money. The long-term plan is that this money should come from a fund created by European banks themselves. But the Eurogroup (a meeting of eurozone finance ministers attended by the European Union’s economic and monetary affairs commissioner and the European Central Bank president) is suggesting that, until then, the European Stability Mechanism (ESM) – and thus the taxpayers – will fill the gap. Given that taxpayers are thus supposed to finance guarantees for deposits up to €100,000 ($133,000) – the median level of Dutch household wealth and twice the German median – the Eurogroup’s proposal boils down to a massive redistribution of wealth in Europe, the dimensions of which are not understood by the public. The idea of exempting banks’ secured debt from the pecking order for repayment is extremely problematic as well. While this proposal may sound harmless and almost self-evident, it is not; secured debt needs no further protection, because it is already secured. Viewed from this perspective, the additional protection afforded by the exemption is highly surprising. The exemption for secured debt undoubtedly concerns mainly the refinancing loans that the ECB has extended to commercial banks against increasingly weak collateral. For the eurozone’s crisis-ridden economies (Cyprus, Greece, Ireland, Italy, Portugal, and Spain), the combined total is €732 billion. These loans extend far beyond providing the liquidity that these countries need for internal circulation, for which a maximum of €335 billion – their available stock of central-bank money – would have sufficed. Instead, by weakening safety standards, bailing out foreign investors, and financing current-account deficits, the ECB has undercut and replaced the private European interbank market. With several banks in the crisis countries on the verge of bankruptcy, many of these loans have now turned toxic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ano, měl zaujmout smířlivější styl a projevit větší pochopení pro normy evropských vyjednávání; a ano, přecenil vyjednávací sílu Řecka, když mylně předpokládal, že zdůrazňováním hrozby „grexitu“ přesvědčí evropské partnery, aby přehodnotili své dlouho zastávané pozice. Vzhledem k makroekonomické situaci jsou to však nevýznamné otázky. Varufakis nemohl ovlivnit ekonomický chaos, který Syriza zdědila, když nastoupila k moci, včetně míry nezaměstnanosti pohybující se kolem 25% a nezaměstnanosti mladých lidí, která už značnou dobu přesahuje 50%. Nemohl žádným smysluplným způsobem ovlivnit národní interpretace, které v jiných evropských zemích zapustily hluboké kořeny, a tím podkopaly schopnost těchto zemí přizpůsobit se novým podmínkám. Nemohl čelit názoru některých politiků v regionu, že úspěch pro Syrizu osmělí a posílí jiné netradiční strany v Evropě. Stejně tak by bylo nezodpovědné, kdyby Varufakis nepracoval za zavřenými dveřmi na Plánu B. Osud Řecka v eurozóně koneckonců do značné míry spočíval – a stále spočívá – v rukou jiných (zejména Německa, ECB a MMF). Přesto se zatím nepodařilo určit, zda Varufakis porušil nějaké zákony tím, že s kolegy pracoval na záložním plánu. Když došlo na lámání chleba, čelil Varufakis obtížné volbě: buď souhlasit s pokračováním starých receptů, přestože věděl, že nebudou fungovat, nebo se pokusit obrátit pozornost k novému přístupu. Statečně se rozhodl pro druhou možnost.", "en": "Yes, he should have adopted a more conciliatory style and shown greater appreciation for the norms of European negotiations; and, yes, he overestimated Greece’s bargaining power, wrongly assuming that pressing the threat of Grexit would compel his European partners to reconsider their long-entrenched positions. But, relative to the macro situation, these are minor issues. Varoufakis had no control over the economic mess that Syriza inherited when it came to power, including an unemployment rate hovering around 25% and youth joblessness that had been running at more than 50% for a considerable period. He could not influence in any meaningful manner the national narratives that had sunk deep roots in other European countries and thus undermined those countries’ ability to adapt. He could not counter the view among some of the region’s politicians that success for Syriza would embolden and strengthen other non-traditional parties around Europe. It also would have been irresponsible for Varoufakis not to work behind closed doors on a Plan B. After all, Greece’s eurozone destiny largely was – and remains – in the hands of others (particularly Germany, the ECB, and the IMF). And it is yet to be established whether Varoufakis broke any laws in the way he and his colleagues worked on their contingency plan. When push came to shove, Varoufakis faced the difficult choice of going along with more of the same, despite knowing that it would fail, or trying to pivot to a new approach. He bravely opted for the latter."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Faktor konkurence BRUSEL/MEXICO CITY – Od roku 2008, kdy začal globální hospodářský pokles, se debata točí kolem makroekonomických strategií a nástrojů použitých k řešení krize a podpoře zotavení. Ačkoliv jsou však náprava nerovnováh a řešení krátkodobých zpomalení nebo recesí důležité, neměly by zastínit potřebu nastolení dlouhodobých podmínek pro robustní a trvale udržitelný hospodářský růst. Makroekonomická politika je zatím terčem výčitek za hospodářské neduhy i zdrojem naděje, že se tyto neduhy podaří překonat. Stejnou pozornost bychom však měli věnovat i mikroekonomickým problémům – například slabým pobídkám, tržním selháním nebo nedostatkům v regulaci –, které nás do krize vůbec přivedly. Stejně jako mikroekonomické problémy ve finančním sektoru odstartovaly úvěrové zadrhnutí a rozdmýchaly globální recesi, drží mikroekonomické faktory také klíč k zotavení. Mnoho ekonomik potřebuje napravit finanční sektor a obnovit úvěry a ještě větší počet ekonomik potřebuje zvýšit produktivitu, aby podpořily růst a vytvořily pracovní místa. Některé průmyslové obory trpí kontraproduktivními a nedomyšlenými regulacemi, zatímco jiné čelí problémům v důsledku monopolního chování dominantních firem nebo v důsledku absence efektivní konkurence a průhlednosti v oblasti veřejných a finančních služeb. Náprava těchto problémů by nám pomohla vrátit se na cestu růstu a prosperity pro všechny. Abychom toho dosáhli, musíme se nejprve řídit Hippokratovou přísahou a nenapáchat ještě větší škody. Vlády na celém světě by měly odolat pokušení zmírnit konkurenci, a poskytnout tak úlevu konkrétním průmyslovým oborům či ekonomickým skupinám. Renomovaný americký ekonom Mancur Olson tvrdil, že stagnace v rozvinutých ekonomikách je důsledkem faktu, že v nich přibývá kartelů a lobby, které jsou stále mocnější, až nakonec začnou vysávat hospodářskou dynamiku země. Zachování konkurenceschopného prostředí, v němž trhy zůstávají otevřené a soutěživé, je proti tomu nejlepším lékem, poněvadž firmy musí v těchto podmínkách neustále inovovat a zlepšovat výkon. Celá naše společnost se tak stává kreativnější a v konečném důsledku i lépe prosperuje. Snaha o zmírnění konkurence má mnoho tváří. Výsledkem všech je však méně produktivní ekonomika a přerozdělení bohatství ve prospěch malých a dobře koordinovaných skupin s vlastními zájmy a se silným sklonem lobbisticky působit na vládu. Nejběžnějším přístupem je protekcionismus, který je v posledních letech v různých zemích součástí politické rozpravy.", "en": "The Competition Factor BRUSSELS/MEXICO CITY – Since the global economic downturn began in 2008, debate has centered on the macroeconomic strategies and instruments used to address the crisis and foster recovery. But correcting imbalances and addressing short-term slowdowns or recessions, while important, should not be allowed to overshadow the need to establish long-term conditions for solid and sustainable economic growth. So far, macroeconomic policy has borne both the blame for economic malaise and the hope that it can be overcome. But we should be devoting as much attention to the microeconomic problems – such as poor incentives, market failures, and regulatory shortcomings – that led us into the crisis in the first place. Indeed, just as microeconomic problems in the financial sector triggered a credit crunch and fueled a global recession, so microeconomic factors hold the key to recovery. Many economies need to fix the financial sector and restore credit, while many more need to raise productivity in order to boost growth and create jobs. Some industries suffer from counterproductive and ill-conceived regulation; others are ailing as a result of monopolistic behavior by dominant firms, or because they face a lack of effective competition and transparency in utilities and financial services. Fixing these problems would help us to return to a path of growth and prosperity for all. To achieve this, we first must follow the Hippocratic oath and avoid doing more harm. Governments around the world should ignore the temptation to relax competition in order to provide relief to particular industries or economic groups. The renowned American economist Mancur Olson argued that stagnation in developed economies results from cartels and lobbies becoming more numerous and powerful over time, until they eventually drain a country’s economic dynamism. Preserving a competitive environment in which markets remain open and contestable is the best tonic, because firms must constantly innovate and perform better under such conditions. This, in turn, makes our societies more creative and, ultimately, more prosperous. Efforts to relax competition have many faces. But all of them make an economy less productive and redistribute wealth to small, coordinated groups with vested interests and a strong inclination to lobby the government. The most common approach is protectionism, which has been part of the political discourse in various countries in recent years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, imagine that you take a 19-hour, very long drive to Disney World, with two kids in the back seat. And 15 minutes into this 19-hour trip, the immutable laws of nature dictate that you get the question: \"Are we there yet?\" (Laughter) So you answer this question a hundred more times, easily, in the negative, but you finally arrive. You have a wonderful, wonderful, wonderful trip. You drive 19 long hours back home. And when you get there, the police are waiting on you. They accuse you of committing a crime that occurred while you were away in Florida. You tell anybody and everybody who will listen, \"I didn't do it! I couldn't have done it! I was hanging out with Mickey and Minnie and my kids!\" But no one believes you. Ultimately, you're arrested, you're tried, you're convicted and you are sentenced. And you spend 25 years in jail, until someone comes along and proves -- has the evidence to prove -- that you actually were in Florida when this crime was committed. So. So, I'm a Harvard Law professor, and the last several years, I have worked on winning the release of innocent people who've been wrongfully convicted -- people like Jonathan Fleming, who spent 24 years, eight months in jail for a murder that was committed in Brooklyn, New York, while he was in Disney World with his kids. How do we know this? Because when he was arrested, among his property in his back pocket was a receipt -- time-stamped receipt that showed that he was in Disney World. That receipt was put in the police file, a copy of it was put in the prosecutor's file, and they never gave it to his public defender. In fact, nobody even knew it was there. It just sat there for 20-some-odd years. My team looked through the file, and we found it, did the rest of the investigation, and figured out someone else committed the crime. Mr. Fleming was in Disney World, and he is now released. Let me give you a little bit of context. So about three years ago, I got a call from the Brooklyn District Attorney.", "cs": "Představte si, že jste na 19 hodinové, velmi dlouhé cestě do Disney Worldu, se dvěma dětmi na zadních sedadlech. A po 15 minutách tohoto 19 hodinového výletu neměnné zákony přírody způsobí, že dostanete tuto otázku: „Už tam budeme?\" (Smích) Tuto otázku záporně odpovíte ještě nejméně 100 krát, ale pak konečně dorazíte. Užijete si skvělý, skvělý, skvělý výlet. Jedete 19 hodin zpátky domů. Když dorazíte domů, čeká na vás policie. Obviní váš, že jste spáchali zločin v době, když jste byli pryč na Floridě. Každému, kdo je ochoten poslouchat, říkáte: „Neudělal jsem to! Nemohl jsem to udělat! Byl jsem s Mickeym a Minnie a svými dětmi!\" Ale nikdo vám nevěří. Nakonec jste zatčeni, souzeni, usvědčeni a odsouzeni. Strávíte 25 let ve vězení, dokud se neobjeví někdo, kdo prokáže -- má k tomu důkazy -- že jste skutečně byli na Floridě, když byl tento zločin spáchán. Takže. Jsem profesorem práva na Harvardu a v posledních letech jsem se zabýval osvobozováním nevinných lidí, kteří byli odsouzeni neprávem -- lidí jako Jonathan Fleming, který strávil 24 let a 8 měsíců ve vězení za vraždu, která byla spáchána v Brooklynu, v New Yorku, zatímco byl v Disney Worldu se svými dětmi. Jak tohle víme? Protože když byl zatčen, v kapse měl účet -- účet s datem, který prokázal, že byl Disney Worldu. Ten účet byl založen do policejní složky, jeho kopie byla vložena do složky žalobce, ale nikdy ho nedali jeho veřejnému obhájci. Vlastně ani nikdo nevěděl, že tam je. Byl tam nějakých 20 let. Můj tým prohledal tu složku a našli jsme ho, provedli jsme zbytek vyšetřování a zjistili, že zločin spáchal někdo jiný. Pan Fleming byl v Disney Worldu a byl propuštěn. Dám vám to trochu do kontextu. Asi před třemi lety mi zavolal brooklynský státní zástupce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak „prodat“ obnovení globální rovnováhy CHICAGO – Na svém posledním summitu letos na jaře v Torontu se skupina G-20 dohodla, že se nedohodne. Ačkoliv světová ekonomika zoufale potřebuje najít novou rovnováhu, společná deklarace byla záměrně natolik vágní, aby se nepříčila jakékoliv domácí politice, pro kterou se jednotlivé země rozhodnou. Všichni odjeli v domnění, že zvítězili, avšak svět do značné míry prohrál. Světový obchod je značně nevyvážený. Domácnosti ve Spojených státech, které příliš utrácely, jsou nyní zatíženy dluhem. Exportéři v Evropě a Asii se stali příliš závislými na prodeji do USA a dalších momentálně oslabených ekonomik, jako je Španělsko nebo Velká Británie. Krátkozraké kroky na obou stranách navíc pomohly zapustit kořeny dlouhodobějšímu vzorci chování, který jen komplikuje odklon od dnešní neudržitelné rovnováhy. Změna jako vždy narušuje pohodlný status quo a zájmy těch, kdo z něj mají prospěch. Například realitní lobby v USA očividně nemá zájem na snížení vládní podpory bydlení, a to navzdory faktu, že USA má pravděpodobně mnohem větší bytový fond, než si může dovolit. Stejně tak čínská exportní lobby nemá zájem na silném jüanu, přestože je v dlouhodobém zájmu Číny nechat svou měnu zhodnotit. Stále doufáme, že schůzky hlav států jako mávnutím kouzelného proutku vytvoří politiku, která světový obchod vyváží. Makroekonomické změny, k nimž musí různé země přistoupit, bohužel zahrnují i kroky, ke kterým se nemohou zavázat ani hlavy států. Žádný americký prezident nemůže jednostranně souhlasit, že změní podobu vládní podpory a výdajů; toto rozhodnutí náleží Kongresu. Stejně tak nemůže žádný čínský prezident jednostranně souhlasit, že umožní rychlejší zhodnocování jüanu; jde o konsensuální rozhodnutí, k němuž musí dospět ve shodě s různými aparátčíky ve státní radě a komunistické straně. Nezbytné reformy ve Spojených státech i v Číně jdou navíc výrazně nad rámec těchto dvou kroků. Vyžadují hluboké, zásadní změny. A tak jsme zaklesnutí mezi finančně neudržitelným modelem globální poptávky a potřebou politicky obtížných změn v domácí politice mnoha zemí. Veškerá politika je lokální a globální ekonomika nemá žádný lokální okruh voličů, takže kroky, které se nakonec prosadí, mnohdy ještě více naruší globální rovnováhu. Skupina G-20 požádala Mezinárodní měnový fond, aby připravil cestovní mapu politických řešení, o která budou muset jednotlivé země usilovat, aby obnovily stabilní globální růst.", "en": "How to Sell Global Re-Balancing CHICAGO – At its most recent meeting in Toronto this spring, the G-20 agreed to disagree. Even though the world economy is desperately in need of rebalancing, their declaration was deliberately vague enough to accommodate any set of domestic policies that countries might choose. Everyone came away thinking that they had won, but the world largely lost. World trade is highly imbalanced. Households in the United States, having spent too much, are now weighed down by debt. Exporters in Europe and Asia have become excessively dependent on selling to the US and other, now-weakened, economies like Spain and the United Kingdom. Myopic actions on both sides have helped entrench a longer-term pattern of behavior that only makes it harder to move away from today’s unsustainable equilibrium. As ever, change upsets the cozy status quo and the interests that benefit from it. For example, the real-estate lobby in the US obviously has no desire to see government support for housing diminish, despite the fact that the US probably has far more housing stock than it can afford. Similarly, the export lobby in China has no interest in a strong renminbi, even though it is in China’s long-term interest to let its currency appreciate. We keep hoping that somehow meetings of heads of state will magically produce the policies that will rebalance world trade. Unfortunately, the macroeconomic changes that countries must make involve actions to which even heads of state are unable to commit. No US president can unilaterally agree to alter the pattern of government support and spending; that is a decision for Congress. Similarly, no Chinese president can unilaterally agree to allow the renminbi to appreciate faster; that is a consensus decision reached together with the various apparatchiks in the State Council and Communist Party. Moreover, the necessary reforms in both America and China go well beyond these two steps. They require deep, fundamental changes. So we are caught between a financially unsustainable pattern of global demand and the need for politically difficult changes in many countries’ domestic policies. All politics is local, and there is no local constituency for the global economy, so what triumphs often erodes global imbalances further. The G-20 asked the International Monetary Fund to prepare a road map for the policies that countries will have to follow to restore stable global growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So I'm going to talk about trust, and I'm going to start by reminding you of the standard views that people have about trust. I think these are so commonplace, they've become clichés of our society. And I think there are three. One's a claim: there has been a great decline in trust, very widely believed. The second is an aim: we should have more trust. And the third is a task: we should rebuild trust. I think that the claim, the aim and the task are all misconceived. So what I'm going to try to tell you today is a different story about a claim, an aim and a task which I think give one quite a lot better purchase on the matter. First the claim: Why do people think trust has declined? And if I really think about it on the basis of my own evidence, I don't know the answer. I'm inclined to think it may have declined in some activities or some institutions and it might have grown in others. I don't have an overview. But, of course, I can look at the opinion polls, and the opinion polls are supposedly the source of a belief that trust has declined. When you actually look at opinion polls across time, there's not much evidence for that. That's to say, the people who were mistrusted 20 years ago, principally journalists and politicians, are still mistrusted. And the people who were highly trusted 20 years ago are still rather highly trusted: judges, nurses.", "cs": "Budu mluvit o důvěře a začnu tím, že vám připomenu obvyklý pohled lidí na důvěru. Toto jsou myslím obvyklé případy ze kterých se staly klišé naší společnosti. Myslím, že jsou tři. První je tvrzení: důvěra hodně upadá čemuž mnozí věří. Druhý je cíl: měli bychom si více důvěřovat. A třetí je úkol: měli bychom obnovit důvěru. Myslím si, že tvrzení, cíl a úkol jsou špatně pochopeny. Takže se vám dnes budu snažit přiblížit jiný pohled na toto tvrzení, cíl a úkol který, jak si myslím, poskytuje lepší vysvětlení této záležitosti. Nejprve tvrzení: Proč si lidé myslí, že důvěra upadá? A pokud o tom vážně přemýšlím na základě vlastních důkazů, tak odpověď neznám. Mám tendenci si myslet, že by možná upadala v některých činnostech nebo některých institucích a rostla v jiných. Nemám celkový přehled. Samozřejmě se ale mohu podívat na průzkumy veřejného mínění, které mají být zdrojem přesvědčení, že důvěra upadá. Podíváte-li se na průzkumy napříč časem není pro to zrovna moc důkazů. Jinými slovy lidem, kterým nikdo nedůvěřoval před 20 lety v zásadě novinářům a politikům, nedůvěřují stále. A lidem, kteří byli důvěryhodní před 20 lety se ve vysoké míře důvěřuje stále: soudci, zdravotní sestřičky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V zemích, jako jsou členské státy eurozóny, představuje další překážku obnovení růstu ztráta vnější konkurenceschopnosti způsobená přísnou monetární politikou a silnou měnou, erozí dlouhodobé komparativní výhody vůči rozvíjejícím se trhům a mzdovým růstem nad úroveň růstu produktivity. Nedojde-li ke zotavení růstu, budou se fiskální problémy zhoršovat a současně bude politicky stále obtížnější zavádět bolestné reformy potřebné k obnově konkurenceschopnosti. Pak se můžeme ocitnout v neblahém kruhu deficitů veřejných financí, propadů na běžném účtu, zhoršující se dynamiky vnějšího dluhu a stagnujícího růstu. To může nakonec vést až k neschopnosti členských států eurozóny splácet veřejný a zahraniční dluh a také k odchodu křehkých ekonomik, které se nedokážou dostatečně rychle přizpůsobit a reformovat, z měnové unie. Poskytnutí likvidity věřitelem poslední instance – Evropskou centrální bankou, Mezinárodním měnovým fondem nebo i nějakým novým Evropským měnovým fondem – by mohlo zabránit tomu, aby problém nelikvidity přerostl v problém insolvence. Je-li však nějaká země nejen nelikvidní, ale v podstatě insolventní, pak takové „záchrany“ nemohou zabránit konečné platební neschopnosti a devalvaci (či vystoupení z měnové unie), protože mezinárodní věřitel poslední instance nakonec přestane financovat neudržitelnou dluhovou dynamiku, jak se stalo v Argentině (a také v Rusku v roce 1998). Vyčištění vysokých dluhů v soukromém sektoru a snížení veřejné zadluženosti prostřednictvím pouhého růstu je obzvláště obtížné, pokud krize účetní bilance vede k chudokrevnému zotavení. A snižování ukazatelů zadluženosti prostřednictvím vyšších úspor vede k paradoxu spořivosti: příliš rychlé zvýšení úspor prohlubuje recesi a dále zhoršuje ukazatele zadluženosti. Řešení problémů spojených se vzájemnou zadlužeností soukromého sektoru prostřednictvím plné socializace soukromých ztrát a oddlužení veřejného sektoru je v konečném důsledku riskantní. Přinejlepším nakonec dojde ke zvýšení daní a omezení výdajů s negativním dopadem na růst; přinejhorším může být výsledkem zdanění kapitálu, a to buď přímé (platební neschopnost) nebo nepřímé (inflace). Neudržitelné problémy soukromého dluhu se musí řešit prostřednictvím institutu platební neschopnosti, snižování dluhů a přeměny dluhů v kapitál. Budou-li soukromé dluhy místo toho přehnaně socializovány, čeká rozvinuté ekonomiky chmurná budoucnost: vážné problémy s udržitelností jejich veřejného, soukromého a zahraničního dluhu v kombinaci s ochromenými vyhlídkami na hospodářský růst.", "en": "In countries like the euro-zone members, a loss of external competitiveness, caused by tight monetary policy and a strong currency, erosion of long-term comparative advantage relative to emerging markets, and wage growth in excess of productivity growth, impose further constraints on the resumption of growth. If growth does not recover, the fiscal problems will worsen while making it more politically difficult to enact the painful reforms needed to restore competitiveness. A vicious circle of public-finance deficits, current-account gaps, worsening external-debt dynamics, and stagnating growth can then set in. Eventually, this can lead to default on euro-zone members’ public and foreign debt, as well as exit from the monetary union by fragile economies unable to adjust and reform fast enough. Provision of liquidity by an international lender of last resort – the European Central Bank, the International Monetary Fund, or even a new European Monetary Fund – could prevent an illiquidity problem from turning into an insolvency problem. But if a country is effectively insolvent rather than just illiquid, such “bailouts” cannot prevent eventual default and devaluation (or exit from a monetary union) because the international lender of last resort eventually will stop financing an unsustainable debt dynamic, as occurred Argentina (and in Russia in 1998). Cleaning up high private-sector debt and lowering public-debt ratios by growth alone is particularly hard if a balance-sheet crisis leads to an anemic recovery. And reducing debt ratios by saving more leads to the paradox of thrift: too fast an increase in savings deepens the recession and makes debt ratios even worse. At the end of the day, resolving private-sector leverage problems by fully socializing private losses and re-leveraging the public sector is risky. At best, taxes will eventually be raised and spending cut, with a negative effect on growth; at worst, the outcome may be direct capital levies (default) or indirect ones (inflation). Unsustainable private-debt problems must be resolved by defaults, debt reductions, and conversion of debt into equity. If, instead, private debts are excessively socialized, the advanced economies will face a grim future: serious sustainability problems with their public, private, and foreign debt, together with crippled prospects for economic growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Both cases concerned potential violations of Community law on the right of citizens of the Union and their family members to move and reside freely within the territory of the Member States. The Ombudsman transferred the cases to the Commission. The Commission provided helpful explanations in both cases. Specifically with regard to the second case, it said that Spain may have wrongly transposed the relevant Directive. It informed the complainant that his case details would be taken into account in its overall examination of compliance of national legislation with the Directive. The Commission further advised the complainant to contact SOLVIT United Kingdom concerning his complaint or to lodge a formal complaint with the Commission if the problem remains unresolved.2709/2008/EC and 2733/2008/EC  Complaint transferred to S An individual complained to the Ombudsman alleging that the Civil Service Commission in Cyprus had refused to recognise the years she had worked in the United Kingdom when calculating her retirement pension because, at that time, Cyprus was not an EU Member State. The complainant felt she was being discriminated against, since she would have to work longer than other civil servants in order to retire with a full pension.The complaint was transferred to SOLVIT, which contacted the Ministry of Labour and Social Insurance in Cyprus. The latter confirmed that there should be no problem recognising the complainant's period of work in the United Kingdom.", "cs": "Oba případy souvisely s možným porušením právních předpisů Společenství týkajících se práva občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Veřejný ochránce práv postoupil obě záležitost Komisi.Komise v obou případech poskytla užitečná vysvětlení. Konkrétně s ohledem na druhý případ uvedla, že Španělsko možná nesprávně provedlo příslušnou směrnici. Informovala stěžovatele, že podrobnosti jeho případu budou vzaty v úvahu při celkovém zkoumání souladu vnitrostátních právních předpisů se směrnicí. Komise dále stěžovateli doporučila, aby se v souvislosti s touto st�žnost� obrátil na síť Solvit ve Spojeném království, nebo aby podal formální st�žnost Komisi, nebude-li problém vyřešen.2709/2008/EC a 2733/2008/EC  Stížnost postoupená síti S Jedna občanka si stěžovala u veřejného ochránce práv a tvrdila, že Komise pro státní službu na Kypru odmítla při výpočtu starobního důchodu uznat roky, během nichž pracovala ve Spojeném království, jelikož v té době nebyl Kypr členským státem EU. Stěžovatelka se domnívala, že byla diskriminována, jelikož by musela pracovat déle než ostatní státní zaměstnanci, aby mohla odejít do důchodu s nárokem na plný důchod.St�žnost byla postoupena síti Solvit, která se obrátila na Ministerstvo práce a sociálního pojištění na Kypru. To potvrdilo, že by neměl existovat žádný problém, pokud jde o uznání doby, po kterou stěžovatelka pracovala ve Spojeném království."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Napsal: „Pro obyčejného člověka bez zvláštního talentu je strašlivým problémem něčím se zaměstnat, zvláště pokud již nemá vazbu na půdu, na zvyklosti nebo na milované konvence tradiční ekonomiky“. Protože však většina bohatých – „těch, kteří mají nezávislý příjem, ale žádné vazby, povinnosti či pouta“ – „katastrofálně selhala“ ve snaze žít „dobrý život“, proč by si měli vést lépe ti, kdo jsou v současnosti chudí? Právě zde se Keynes dostal podle mého názoru nejblíže k odpovědi na otázku, proč jeho „dost“ ve skutečnosti nebude dost. Hromadění bohatství, které by mělo být prostředkem vedoucím k „dobrému životu“, se stává samo o sobě cílem, protože ničí mnohé věci, díky nimž stojí za to žít. V určité fázi – k jejímuž dosažení má většina světa stále velmi daleko – již hromadění bohatství nabízí jen náhražkové požitky za reálné ztráty v mezilidských vztazích, které vyvolává. Nalezení způsobů, jak posílit uvadající „vazby, povinnosti či pouta“, která jsou pro rozkvět jednotlivce tak podstatná, je nevyřešeným problémem rozvinutého světa a rýsujícím se problémem pro miliardy lidí, kteří teprve nedávno nastoupili na růstový žebřík. George Orwell to řekl dobře: „Veškerý pokrok je chápán jako zběsilé pachtění se za cílem, o němž doufáte a modlíte se, že ho nikdy nebude dosaženo.“", "en": "He writes: “It is a fearful problem for the ordinary person, with no special talents, to occupy himself, especially if he no longer has roots in the soil or in custom or in the beloved conventions of a traditional economy.” But, since most of the rich – “those who have an independent income but no associations or duties or ties” have “failed disastrously” to live the “good life,” why should those who are currently poor do any better? Here I think Keynes comes closest to answering the question of why his “enough” will not, in fact, be enough. The accumulation of wealth, which should be a means to the “good life,” becomes an end in itself because it destroys many of the things that make life worth living. Beyond a certain point – which most of the world is still far from having reached – the accumulation of wealth offers only substitute pleasures for the real losses to human relations that it exacts. Finding the means to nourish the fading “associations or duties or ties” that are so essential for individuals to flourish is the unsolved problem of the developed world, and it is looming for the billions who have just stepped on to the growth ladder. George Orwell put it well: “All progress is seen to be a frantic struggle towards an objective which you hope and pray will never be reached.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And when they can't build them physically in the lab, nowadays, they have very powerful computers that will simulate a huge molecule. This is a protein made up of 100,000 atoms. It doesn't really require much in the way of quantum mechanics to explain it. Quantum mechanics was developed in the 1920s. It is a set of beautiful and powerful mathematical rules and ideas that explain the world of the very small. And it's a world that's very different from our everyday world, made up of trillions of atoms. It's a world built on probability and chance. It's a fuzzy world. It's a world of phantoms, where particles can also behave like spread-out waves. If we imagine quantum mechanics or quantum physics, then, as the fundamental foundation of reality itself, then it's not surprising that we say quantum physics underpins organic chemistry. After all, it gives us the rules that tell us how the atoms fit together to make organic molecules. Organic chemistry, scaled up in complexity, gives us molecular biology, which of course leads to life itself. So in a way, it's sort of not surprising. It's almost trivial. You say, \"Well, of course life ultimately must depend of quantum mechanics.\" But so does everything else. So does all inanimate matter, made up of trillions of atoms. Ultimately, there's a quantum level where we have to delve into this weirdness. But in everyday life, we can forget about it.", "cs": "A když je nedokážou fyzicky sestavit v laboratoři, mají dnes velmi výkonné počítače, které jim obrovské molekuly nasimulují. Toto je protein tvořený 100 000 atomy. K jeho vysvětlení nepotřebují příliš přemýšlet o kvantové mechanice. Kvantová mechanika se objevila ve 20. letech 20. století. Je to soubor krásných a mocných matematických pravidel a myšlenek, které vysvětlují svět velmi malých částí. Je to úplně jiný svět, než jaký denně vidíme, který je tvořen biliony atomů. Je to svět postavený na pravděpodobnosti a náhodě. Velice mlhavý svět. Svět fantomů, kde se částice umí také chovat jako rozprostírající se vlny. Pokud si kvantovou mechaniku nebo kvantovou fyziku představíme jako základní podstatu samotné reality, tak nás nepřekvapí, když se říká, že kvantová fyzika tvoří základ organické chemie. Konec konců dává nám pravidla, která říkají, jak se atomy spojují a tvoří organické molekuly. Od organické chemie vede cesta k řádově složitější molekulární biologii, která pochopitelně vede až k samotnému životu. Takže to vlastně není vůbec překvapivé. Je to skoro banální. Řeknete si: „No pochopitelně, že život v zásadě závisí na kvantové mechanice.“ Ale stejně tak všechno ostatní. Všechna neživá hmota tvořená biliony atomů. Na počátku je vždy kvantová úroveň, na které se musíme ponořit do těhle podivností. Ale v každodenním životě na to nemusíme myslet."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well, if you go there -- there's people there on any given day -- like when I went there, here -- showing me where the different shooters were. My favorite one was he was in the manhole. And he popped out at the last second, took that shot. But of course, Lincoln was assassinated by a conspiracy. So we can't just uniformly dismiss all patterns like that. Because, let's face it, some patterns are real. Some conspiracies really are true. Explains a lot, maybe. And 9/11 has a conspiracy theory. It is a conspiracy. We did a whole issue on it. Nineteen members of Al Queda plotting to fly planes into buildings constitutes a conspiracy. But that's not what the \"9/11 truthers\" think. They think it was an inside job by the Bush administration. Well, that's a whole other lecture. You know how we know that 9/11 was not orchestrated by the Bush administration? Because it worked. (Laughter) (Applause) So we are natural-born dualists. Our agenticity process comes from the fact that we can enjoy movies like these. Because we can imagine, in essence, continuing on. We know that if you stimulate the temporal lobe, you can produce a feeling of out-of-body experiences, near-death experiences, which you can do by just touching an electrode to the temporal lobe there. Or you can do it through loss of consciousness, by accelerating in a centrifuge. You get a hypoxia, or a lower oxygen.", "cs": "Když zajedete na místo, kde se to stalo, každý den tam budou lidé, a stalo se to i mně, kteří vám budou ukazovat, kde byli jednotliví střelci. Můj oblíbený se schovával v kanále, v poslední chvíli vylezl a vystřelil. Ale Lincoln byl zase opravdu zavražděn konspirací. Nemůžeme tedy zamítnout všechny takovéto vzorce, protože, ať už chceme nebo ne, některé jsou pravdivé. Některé konspirace skutečně existují. ARNOLDA V KANDIDATUŘE NA GUVERNÉRA PODPOŘIL MIMOZEMŠŤAN. A mnoho se tím vysvětluje. I 11. září má svou konspirační teorii. Je to totiž konspirace. Věnovali jsme jí celé číslo časopisu. Když 19 členů Al-Kájdy plánuje navést letadla do budov, určitě se už jedná o konspiraci. Ale to si hledači \"pravdy o 11. září\" nemyslí. Tvrdí, že to byla práce Bushovy administrativy. No, to by bylo na celou přednášku. Ale víte, jak se dá poznat, že 11. září nebylo zorganizováno Bushovou vládou? Protože fungovalo. (Smích) (Potlesk) Jsme od přírody dualisté. Naše \"hledání činitelů\" pramení z toho, že si dokážeme užít filmy jako jsou tyto. Umíme si představit, že v podstatě pokračujeme dál. Je známo, že když stimulujeme spánkový lalok, můžeme vyvolat mimotělní zkušenosti, pocity jako těsně před smrtí, které můžete vyvolat pouhým dotekem elektrody na spánkový lalok, Dá se toho docílit i ztrátou vědomí, velkým zrychlením v centrifuze. V mozku začne docházet kyslík, dojde k hypoxii,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budoucnost vojenské síly MNICHOV – Na nedávném výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu jsem se zúčastnil panelové diskuse špičkových zástupců obranného sektoru o budoucnosti armády. Řešili jsme klíčovou otázku: Na jaký typ války by se měly dnešní armády připravovat? Pokud jde o odpověď na tuto otázku, mají vlády velmi špatnou bilanci. Po válce ve Vietnamu například ozbrojené síly Spojených států zamlčovaly získané informace o kontrapovstání, a tak je později v Iráku a Afghánistánu musely drsným způsobem získat znovu. Americké vojenské intervence v těchto zemích jsou dokladem dalšího klíčového problému moderní války. Jak v nedávném rozhovoru poznamenal odstupující americký ministr obrany Chuck Hagel, ve válce „se věci vymykají kontrole a jsou unášeny“ způsoby, které mohou zapříčinit, že armáda podlehne „zrychlenějšímu“ použití síly, než jaké původně předpokládala. Představa, že samotná síla může transformovat blízkovýchodní i jiné společnosti zmítané konflikty, je v takovém kontextu nebezpečným omylem. Ačkoliv jsou však válka a vojenská síla možná na ústupu, rozhodně nevymizely úplně. Pouze se vyvíjejí v souladu s novou „generací“ pravidel a taktiky. První generace moderního válčení zahrnovala bitvy, které se sváděly s využitím masové lidské síly: napoleonských linií a konvojů. Druhá generace, která vyvrcholila v první světové válce, využívala masovou palebnou sílu a vystihuje ji výrok, jenž údajně zazněl v roce 1916 během bitvy u Verdunu: „Dělostřelectvo dobývá, pěchota okupuje.“ A třetí generace – kterou dovedlo k dokonalosti Německo svou taktikou „bleskové války“ použitou ve druhé světové válce – upřednostňovala manévr před silou: armády využívaly infiltrace k obchvatu nepřítele a jeho zničení zezadu, místo aby na něj útočily čelně. Čtvrtá generace posouvá tento decentralizovaný přístup ještě o krok dál ke stavu, kdy už neexistují žádné definovatelné fronty. Místo toho se zaměřuje na společnost nepřítele a proniká hluboko na jeho území s cílem rozbít politickou vůli. Snad bychom mohli přidat i pátou generaci, v níž bezpilotní letadla a ofenzivní kybernetická taktika umožňují vojákům, aby zůstali na jiném kontinentu, než na kterém se nacházejí jejich civilní cíle. Hranice mezi jednotlivými generacemi jsou sice definovány poněkud volně, ale každopádně odrážejí jeden důležitý trend: rozostření vojenské fronty a civilního zázemí.", "en": "The Future of Force MUNICH – At the World Economic Forum’s recent annual meeting in Davos, I participated in a panel of defense leaders to discuss the future of the military. The issue we addressed is a critical one: What kind of war should militaries today be preparing to fight? Governments have a very poor track record when it comes to answering this question. After the Vietnam War, for example, the United States’ armed forces suppressed what it had learned about counter-insurgency, only to rediscover it the hard way in Iraq and Afghanistan. America’s military interventions in these countries exemplify another key challenge of modern warfare. As outgoing US Secretary of Defense Chuck Hagel pointed out in a recent interview, in war, “things can get out of control, and drift and wander” in ways that can cause a military to fall into a more “accelerated” use of force than was initially anticipated. Against this background, the notion that force alone can transform conflict-riven societies in the Middle East and elsewhere is a dangerous fallacy. But, while war and force may be down, they are not out. They are simply evolving according to a new “generation” of rules and tactics. The first generation of modern warfare comprised battles fought with massed manpower, using Napoleonic line and column formations. The second, which culminated in World War I, was driven by massed firepower, and is expressed in the saying, reportedly coined at the Battle of Verdun in 1916, “artillery conquers, infantry occupies.” And the third generation – perfected by Germany with the “blitzkrieg” method employed in World War II – emphasized maneuver over force, with militaries using infiltration to bypass the enemy and collapse its force from the rear, rather than attacking frontally. Fourth-generation warfare takes this decentralized approach one step further, with no definable fronts at all. Instead, it focuses on the enemy’s society, reaching deep into its territory to destroy political will. One might even add a fifth generation, in which technologies like drones and offensive cyber tactics allow soldiers to remain a continent away from their civilian targets. While particular generational delineations are somewhat arbitrary, they reflect an important trend: the blurring of the military front and the civilian rear."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I am sure that by building on this idea of civil society, rather than getting bogged down in communication issues, we will be able to make many more people feel that they belong to Europe as well as to their home countries. Organised civil society in the fight against climate change As stated in the opinion, climate change will have an impact on large sections of society: citizens may lose their homes and workplaces, there may be an increase in energy costs and other socio-economic imbalances. Social partners and organised civil society therefore have an essential role to play in order to bring climate change issues to citizens and to promote discussion at local level on how communities can take concrete steps to adapt to climate change. Melting polar ice caps, rising temperatures, the greenhouse effect and rising sea levels: these are no longer the subjects of futuristic films. Climate change is an everyday concern and no longer a problem of the distant future. What is more, this process cannot be stopped, at least not within the next 15 to 20 years. As a result, society must learn to live with climate change, seek ways to mitigate its effects, and adapt. Organised civil society will play a key role in raising public awareness of climate change. In his own-initiative opinion on ‘Meeting the challenges of climate change — The role of civil society’, Mr Ehnmark, EESC member, specifically focuses on ways and means to approach, in economic, social and democratic terms, the effects of climate change in the EU.", "cs": "Jsem přesvědčen, že rozvíjením myšlenky občanské společnosti namísto tápání v nástrahách komunikace dokážeme řadu občanů přesvědčit o tom, aby vnitřně přijali svou příslušnost ke své zemi a k Evropě. Organizovaná občanská společnost v boji proti klimatické změně Jak se uvádí ve stanovisku, klimatická změna bude mít dopad na značnou část společnosti: občané mohou přijít o své domovy a pracoviště, náklady na energie se mohou zvýšit a může dojít k dalším socioekonomickým nerovnováhám. Sociální partneři a organizovaná občanská společnost proto mají nezastupitelnou úlohu v seznamování občanů s otázkami spojenými s klimatickou změnou a v podpoře debat na místní úrovni o tom, jaké konkrétní kroky mohou samosprávní celky přijmout, aby se přizpůsobily klimatické změně. Tající polární ledovce, zvyšující se teploty, skleníkový efekt a stoupající hladiny moří už nejsou tématem pouze futuristických filmů. Klimatická změna je už každodenní starostí a ne problémem vzdálené budoucnosti. Tento proces navíc nelze zastavit, alespoň ne v nejbližších 15 či 20 letech. V důsledku toho se společnost musí naučit s klimatickou změnou žít, hledat způsoby, jak zmírňovat její dopady a jak se přizpůsobit. Organizovaná občanská společnost bude hrát klíčovou úlohu při zvyšování obecného povědomí o klimatické změně. Ve stanovisku z vlastní iniciativy k tématu „Čelíme klimatické změně – úloha občanské společnosti“ se pan Ehnmark, člen EHSV, specificky zaměřuje na možnosti a způsoby přístupu k vlivům klimatické změny v EU z hospodářského, společenského a demokratického hlediska."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• a primary diagnosis of drug dependence withpsychiatric complications leading to mental illness; • concurrent diagnoses of substance misuse andpsychiatric disorders; • a dual diagnosis of substance misuse and mooddisorder, both resulting from an underlying traumaticexperience, for example post-traumatic stress disorder. Co-morbidity, or dual diagnosis, is defined by the World Health Organization (WHO) as the ‘co-occurrence in thesame individual of a psychoactive substance use disorderand another psychiatric disorder’ (WHO, 1995). Accordingto the United Nations Office on Drugs and Crime(UNODC), a person with dual diagnosis is a ‘persondiagnosed as having an alcohol or drug abuse problem inaddition to some other diagnosis, usually psychiatric, e.g.mood disorder, schizophrenia’ (UNODCCP, 2000). In otherwords, comorbidity in this context refers to the temporalcoexistence of two or more psychiatric or personalitydisorders, one of which is problematic substance use. Selected issue 3: Comorbidity It is possible thatsome individuals with depression may self-medicate withopiates and benzodiazepines: clients in treatmentprogrammes have lower depression scores than clients inlow-threshold services (Rooney et al., 1999) or at initiationof treatment (McIntosh and Ritson, 2001). Disorders often foundamong drug users include: • sleep disorders, resulting from depression, anxietydisorder or psychosis; Problems specifically linked to drug use include:", "cs": "•primární diagnóza duševního onemocnění,snáslednou (duální) diagnózou zneužívánínávykových látek, které působí nepříznivě na duševnízdraví; •primární diagnóza závislosti na návykové látcespsychickými obtížemi vedoucími kduševnímuonemocnění; •souběžná diagnóza zneužívání návykových látekaduševní poruchy; Světová zdravotnická organizace (WHO) definujekomorbiditu nebo duální diagnózu jako „souběžný výskytporuchy spojené sužíváním psychoaktivní látky a dalšíduševní poruchy u téhož jedince“ (WHO, 1995). Podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) je jakopacient sduální diagnózou označována „osoba, která máproblémy spojené se zneužíváním alkoholu nebo drog vedledalší diagnózy, obvykle psychiatrické, např. poruchy nálad,schizofrenie“ (UNODCCP, 2000). Jinými slovy, komorbiditavtéto souvislosti znamená dočasnou koexistenci dvou nebovíce duševních poruch nebo poruch osobnosti, znichžjednou je problémové užívání návykové látky. Vybrané téma 3: Komorbidita Norsku (n=2359) dospěl keocento uživatelů drog zažilo vodinné problémyocent Uživatelé drog často • poruchami nebo psychózou; • ogami nebo amfetaminy; se při léčbě dr"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These aspirationscan be found in the new EU strategy and action plan ondrugs and also form the key themes of our reporting here. Marcel Reimen Chairman, EMCDDA Management Board Our annual report highlights many important areas ofconcern about the way drug use is impacting on bothcitizens and the communities in which they live. We drawattention to emerging problems with which we are nowconfronted, such as the rising use in parts of Europe ofstimulant drugs, and cocaine in particular, or the continued Acknowledgements The EMCDDA would like to thank the following for their help in producing this report: • the heads of the Reitox national focal points and their staff; • the services within each Member State that collected the raw data for this report; • the members of the Management Board and the Scientific Committee of the EMCDDA and the participants inthetechnical working groups of the EMCDDA/Reitox network; • the European Parliament, the Council of the European Union — in particular its Horizontal Working Party on Drugs —and the European Commission; • the Swedish Council for Information on Alcohol and other Drugs (CAN), the Pompidou Group of the Council of Europe,the United Nations Office on Drugs and Crime, the World Health Organisation, Europol, Interpol, and the European Centre forthe Epidemiological Monitoring of AIDS; • the Translation Centre for the Bodies of the European Union and the Office for Official Publications of the European Communities; Prepress Projects Ltd. Reitox national focal points Reitox is the European information network on drugs and drug addiction. The network is comprised of national focal points in the EU Member States, Norway, the candidate countries and at the European Commission. Under the responsibilityoftheirgovernments, the focal points are the national authorities providing drug information to the EMCDDA. The contact details of the national focal points may be found at:http://www.emcdda.eu.int/?nnodeid=1596 Introductory note This annual report is based on information provided to the EMCDDA by the EU Member States and candidate countriesand Norway (participating in the work of the EMCDDA since 2001) in the form of a national report. The statistical datareported here relate to the year 2003 (or the last year available). Graphics and tables in this report may reflect a subsetof EU countries: the selection is made on the basis of those countries from which data are available for the period ofinterest.", "cs": "Tyto cíle jsousoučástí nové protidrogové strategie a akčního plánu EU a zároveň jsou klíčovými tématy této zprávy. Marcel Reimen Předseda správní rady Evropského monitorovacího centrapro drogy a drogovou závislost Výroční zpráva se zaměřuje na mnoho důležitých otázektýkajících se dopadu užívání drog jak na občany, tak nakomunity, ve kterých žijí. Zpráva upozorňuje navyvstávající problémy, jimž nyní čelíme, např. na nárůstužívání stimulujících drog, zejména kokainu, v některýchčástech Evropy či na neustálé zvyšování počtu mladých Evropanů, kteří s drogami experimentují. Je zřejmé, že na Poděkování EMCDDA děkuje za pomoc při přípravě této zprávy: •vedoucím národních kontaktních míst sítě Reitox a jejich pracovníkům, •subjektům v jednotlivých členských státech, které shromáždily vstupní údaje pro tuto zprávu, •členům správní rady a vědeckého výboru EMCDDA a členům technických pracovních skupin sítě EMCDDA/Reitox, •Evropskému parlamentu, Radě Evropské unie – zejména její horizontální pracovní skupině pro drogy – a Evropskékomisi, •Švédské radě pro informace o alkoholu a jiných drogách (CAN), skupině Pompidou Rady Evropy, Úřadu OSN prodrogy a kriminalitu, Světové zdravotnické organizaci, Europolu, Interpolu a Evropskému centru pro epidemiologickémonitorování AIDS, •Překladatelskému středisku pro instituce Evropské unie a Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství, •společnosti Prepress Projects Ltd. Národní kontaktní místa sítě Reitox Reitox je evropská informační síť pro drogy a drogovou závislost. Je tvořena národními kontaktními místy v členských státech EU,Norsku, kandidátských zemích a kontaktním místem při Evropské komisi. Kontaktní místa, za které zodpovídají příslušné vlády,jsou vnitrostátní orgány, jež poskytují informace Evropskému monitorovacímu centru pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA). Kontaktní údaje o národních kontaktních místech naleznete na adrese:http://www.emcdda.eu.int/?nnodeid=1596 Úvodní poznámka Tato výroční zpráva vychází z informací, které EMCDDA poskytly členské státy EU, kandidátské země a Norsko (jež se načinnosti EMCDDA podílí od roku 2001) v podobě národních zpráv. Zde uváděné statistické údaje se vztahují k roku 2003(nebo k poslednímu roku, za který byly k dispozici). Grafy a tabulky obsažené v této zprávě se mohou týkat podskupinyzemí EU: výběr je proveden na základě zemí, z nichž jsou k dispozici údaje pro příslušné období."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ačkoliv COVID-19 je nový, koronaviry nikoliv. Přesto výzkum těchto virů často zaostával za tím, co by bylo třeba, především kvůli nedostatečnému financování. Tým texaských vědců v roce 2016 vyvinul potenciální vakcínu proti jinému smrtelnému koronaviru, syndromu akutního respiračního selhání (SARS), leč nedokázali sehnat financování na uskutečnění klinických studií na lidech. Kdyby takový výzkum pokračoval před propuknutím COVID-19, svět by měl na cestě k vakcíně přinejmenším významný náskok. Jenže soukromé firmy měly chabou motivaci vyvíjet očkování či léčiva na choroby jako SARS či blízkovýchodní respirační syndrom (MERS, také koronavirus). Vždyť k roku 2016 bylo už víc než deset let po epidemii SARS a MERS nakazil poměrně málo lidí (necelých 2500 od prvních případů v roce 2012). Tato absence investic do ochrany před možným budoucím ohrožením byla zjevným selháním trhu. I dnes, kdy vědci po celém světě pracují na urychlení vývoje očkování proti COVID-19, jsou důsledkem tržních selhání promarněné příležitosti. V prvé řadě by se měly víc angažovat významné společnosti v odvětvích mimo farmacii. Konkrétně technologické společnosti by měly nasadit vyspělé technologie typu umělé inteligence a obláčkových technik, jakož i své armády datových vědců, aby v zúžených místech rozšířily kapacity a řídily vědecký výzkum. Například umělá inteligence může na základě stávajících znalostí struktur virových proteinů navrhovat složky vakcíny a pomáhat lékařským badatelům s dohledáváním relevantních výzkumných studií a s analýzou surových dat. V jistém rozsahu se to už děje, ale bylo by vhodné snahy vystupňovat a zlepšit koordinaci, aby se předešlo zbytečnému opakování úkonů. Vlastně by měly být koordinované všechny snahy, vyvíjené průmyslem, vědci i vládami, a veřejné a soukromé prostředky by se měly slít do sdíleného fondu, aby bylo dosaženo společného cíle. Vlády by za tím účelem měly zavést vhodné průmyslové politiky a vytvořit národní pracovní skupiny, patrně pod vedením institutů veřejného zdraví, aby pomohly při pátrání po očkování či léku, mimo jiné zajištěním nezbytného financování. Tyto národní snahy by pak mohla koordinovat jediná globální pracovní skupina, vedená Světovou zdravotnickou organizací a dalšími mezinárodními institucemi. Také tady je klíčové zajistit financování, stejně jako tříbit otevřené sdílení znalostí a informací mezi všemi relevantními aktéry, od univerzit a výzkumných ústavů přes korporace až po vlády.", "en": "While COVID-19 is new, coronaviruses are not. Yet research into these viruses has often fallen short of what’s needed, not least due to inadequate funding. In 2016, a team of scientists in Texas developed a potential vaccine for another deadly coronavirus, severe acute respiratory syndrome (SARS), but were unable to secure funding to launch human clinical trials. Had such research continued before the COVID-19 outbreak, the world would have had, at the very least, a major head start in the search for a vaccine. But private firms had little incentive to develop a vaccine or a cure for diseases like SARS or Middle East respiratory syndrome (also a coronavirus). After all, by 2016, the SARS epidemic had ended more than a decade previously, and MERS has infected relatively few people (fewer than 2,500 since its emergence in 2012). This lack of investment in protecting against a possible future threat was a clear market failure. Even today, as scientists around the world work to expedite the development of a COVID-19 vaccine, market failures are leading to missed opportunities. For starters, major companies in industries other than pharmaceuticals should be more engaged. In particular, tech companies should be deploying advanced technologies like artificial intelligence and cloud computing, as well as their armies of data scientists, to alleviate bottlenecks and guide scientific research. For example, AI can suggest elements of a vaccine based on existing knowledge of viral protein structures, and help medical researchers mine relevant research papers and analyze raw data. This is already happening to some extent, but efforts should be scaled up and coordination improved to avoid redundancy. In fact, all efforts – by industry, researchers, and governments – should be better coordinated, with public and private resources being pooled to advance a shared goal. To this end, governments should implement appropriate industrial policies and create national task forces, potentially headed by public-health institutes, to help manage the search for vaccines and therapeutics, including by ensuring the necessary funding. Those national efforts could then be coordinated by a single global task force, led by the World Health Organization and other international institutions. Here, again, ensuring adequate funding is key, as is fostering open knowledge- and information-sharing among all relevant actors, from universities and research institutes to corporations and governments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A few years ago, I broke into my own house. I had just driven home, it was around midnight in the dead of Montreal winter, I had been visiting my friend, Jeff, across town, and the thermometer on the front porch read minus 40 degrees -- and don't bother asking if that's Celsius or Fahrenheit, minus 40 is where the two scales meet -- it was very cold. And as I stood on the front porch fumbling in my pockets, I found I didn't have my keys. In fact, I could see them through the window, lying on the dining room table where I had left them. So I quickly ran around and tried all the other doors and windows, and they were locked tight. I thought about calling a locksmith -- at least I had my cellphone, but at midnight, it could take a while for a locksmith to show up, and it was cold. I couldn't go back to my friend Jeff's house for the night because I had an early flight to Europe the next morning, and I needed to get my passport and my suitcase. So, desperate and freezing cold, I found a large rock and I broke through the basement window, cleared out the shards of glass, I crawled through, I found a piece of cardboard and taped it up over the opening, figuring that in the morning, on the way to the airport, I could call my contractor and ask him to fix it. This was going to be expensive, but probably no more expensive than a middle-of-the-night locksmith, so I figured, under the circumstances, I was coming out even. Now, I'm a neuroscientist by training and I know a little bit about how the brain performs under stress. It releases cortisol that raises your heart rate, it modulates adrenaline levels and it clouds your thinking. So the next morning, when I woke up on too little sleep, worrying about the hole in the window, and a mental note that I had to call my contractor, and the freezing temperatures, and the meetings I had upcoming in Europe, and, you know, with all the cortisol in my brain, my thinking was cloudy, but I didn't know it was cloudy because my thinking was cloudy.", "cs": "Před pár lety jsem se vloupal do svého vlastního domu. Vracel jsem se domů, bylo okolo půlnoci, uprostřed montrealské zimy, byl jsem navštívit Jeffa, který bydlí přes město a teploměr u vchodu ukazoval 40 stupňů v mínusu a radši se neptejte, jestli Celsia nebo Fahrenheita, v mínus 40 je to jedno. Mrzlo. Jak jsem tak stál na verandě a prohledával všechny kapsy, zjistil jsem, že nemám klíče. Díval jsem se na ně oknem, jak tam leží na jídlením stole, kde jsem je nechal. Tak jsem rychle oběhl dům, jestli jsem někde nenechal otevřeno. Ale všechny dveře byly zamčené. Chtěl jsem zavolat zámečníka, aspoň jsem u sebe měl mobil, ale o půlnoci by to trvalo dlouho, než by přišel. A byla velká zima. Nemohl jsem se vrátit a přespat u Jeffa, protože jsem musel brzo ráno letět do Evropy a potřeboval jsem svůj pas a kufr. V zoufalství a mrazu jsem našel velký kámen a rozbil jím okno do sklepa, uklidil jsem střepy, provlékl se dovnitř, našel kus kartonu, kterým jsem zakryl díru, a přemýšlel o tom, jak ráno, během cesty na letiště zavolám opraváři. Bude to drahé, ale pravděpodobně ne dražší, než zámečník o půlnoci, takže jsem došel k závěru, že jsem z této situace vyšel ještě dobře. Vystudoval jsem neurovědu a vím něco o tom, jak náš mozek funguje ve stresu. Vylučuje kortizol, který zvyšuje tepovou frekvenci, hladinu adrenalinu a zamlží naše myšlení. Takže další den ráno, když jsem se probrobudil, po probdělé noci, kdy jsem přemýšlel o rozbitém okně, o tom, že musím zavolat opraváři, o tom, jak venku mrzne a o schůzkách, které mě čekají v Evropě. A se vším tím kortizolem v mozku bylo mé myšlení zamlžené, ale já jsem nevěděl, že bylo zamlžené, protože bylo zamlžené."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cesta k�finanční přeregulaci BRUSEL – Někteří lidé dnes tvrdí, že bouře v�podobě finanční krize ochabuje. Já si tím nejsem tak jistý. Mezibankovní sazby sice pomalu klesají, ale stále jsou mnohem vyšší, než by měly být, ceny akcií jsou i nadále rozkolísané a podmínky na globálních trzích zůstávají křehké. Ještě znepokojivější je, že vidíme dopady na reálnou ekonomiku po celé Evropě, ve Spojených státech a dnes už i v�dalších oblastech. HDP se snižuje. Průmyslová výroba rekordním tempem klesá. Co si tedy počneme? Odpověď zní tak, že musíme obnovit důvěru. To je stěžejní úkol pro Evropu, Evropskou komisi, nejvyšší světové představitele a sektor finančních služeb v�následujících pěti letech. Nebude to snadné. Potřebujeme zdravé finanční trhy, bez nichž se nezotavíme. Potřebujeme zajistit průhlednost a adekvátní řízení rizik – opatření k�jejich zajištění tvoří součást mého návrhu kapitálových požadavků. Dále potřebujeme dostatečný dohled a krizový management – z�tohoto důvodu předkládám studii včasných intervencí a těším se na analýzu skupiny expertů na vysoké úrovni pod vedením Jacquese de Larosièra, která má být v�brzké době zveřejněna. A konečně potřebujeme ve špatných i dobrých časech mezinárodní spolupráci. Potřebujeme reformu mezinárodních finančních institucí a dostatečné monitorovací a dohledové mechanismy. Například současný evropský i světový rámec účetních standardů a kapitálových požadavků vedl ke zhoršení chaosu na trzích. Pravidla jsou upřímně řečeno přehnaně procyklická. Když nastanou problémy s�likviditou trhu, jak se dnes děje, posilují rozhodnutí o prodejích a hodnocení založená na přeceňování tržní hodnoty sestupnou spirálu, neboť vyvolávají další nucené prodeje, které dále prohlubují pokles tržních cen. Proto jsem nedávno navrhl opatření, jež by zmírnilo požadavky na firmy při přeceňování aktiv a usnadnilo jejich převod z�obchodního do bankovního portfolia. Metoda dynamického přidělování prospěla v�minulosti mnoha bankám. V�současném chaosu posloužila obzvláště dobře bankám španělským a byl bych rád, kdybychom se k�ní vrátili ve větším měřítku. Systém, který vyžaduje, aby banky v�dobrých časech akumulovaly větší finanční rezervy a poté z�nich čerpaly v�časech špatných, má logiku z�mikroekonomického i makroekonomického hlediska.", "en": "The Path to Financial Re-Regulation BRUSSELS – Today, some people are saying that the storm of the financial crisis is subsiding. I am not so sure. Interbank lending rates are slowly coming down, but they are still far higher than they should be, share prices continue to be volatile, and conditions in global markets remain fragile. More worryingly, we are seeing the effects on the real economy across Europe, in the United States, and now further afield. GDP is contracting. Industrial production is falling at a record-high pace. So where do we go from here? The answer is that we have to rebuild trust. That is the core challenge for Europe, the European Commission, global leaders, and the financial services industry over the next five years. It will not be easy. We need healthy financial markets, without which we will not recover. We need to ensure transparency and adequate risk management, measures on which are part of my proposal on capital requirements. We need adequate oversight and crisis management, which is why I am submitting a paper on early intervention and look forward to the analysis of the High Level Group of experts working under Jacques de Larosière, which is due imminently. Finally, we need international cooperation in bad and good times alike. We need reform of the international financial institutions and adequate monitoring and surveillance mechanisms. The current European and global frameworks for accounting standards and capital requirements, for example, have exacerbated turmoil in the markets. The rules, frankly, are too pro-cyclical. When market liquidity becomes tight, as it is currently, sales decisions and valuations based on mark-to-market accounting reinforce the downward spiral by causing further forced sell-offs, which amplifies the decline in mark-to-market prices. That is why I recently proposed a measure to provide firms with more flexibility on mark-to-market requirements and to facilitate asset transfer from the trading book to the banking book. Dynamic provisioning has benefited many banks in the past. In the current turmoil, it has served Spanish banks particularly well, and I would like to see a return to it more broadly. A system that requires banks to accumulate more substantial buffers in good times so that they can let them run down in bad times makes sense both from a micro viewpoint and from a macro viewpoint."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když bylo zavedeno euro, úřady skutečně deklarovaly, že vládní dluhopisy členských států jsou bez rizika. Komerční banky je mohly držet, aniž musely vyčlenit stranou jakékoliv kapitálové rezervy, a Evropská centrální banka (ECB) je ve svém slevovém okénku přijímala za totožných podmínek. To vyvolalo u komerčních bank zvrácenou motivaci nakupovat vládní dluh slabších zemí, aby vydělaly částku, která se postupně změnila na pouhých pár základních bodů, neboť rozdíly v úrokových sazbách se snížily prakticky na nulu. Konvergence úrokových sazeb však způsobila ekonomickou divergenci. Slabší země zažívaly boom nemovitostí, spotřeby a investic, zatímco Německo zatížené fiskálním břemenem sjednocení muselo přijmout úsporný program a zavést strukturální reformy. To byl prapůvod krize eura, který si však tehdy nikdo neuvědomoval – a jenž není náležitě pochopen ani dnes. Proměna všech nesplacených vládních dluhopisů – s výjimkou řeckých – v eurobondy by byla zdaleka nejlepší léčbou. Nevyžadovala by žádné transferové platby, poněvadž každá země by zůstala zodpovědná za obsluhu vlastního dluhu. A v dlužných státech by nastolila přísnější tržní disciplínu, než jakou mají dnes, jelikož tyto státy by mohly emitovat eurobondy pouze k refinancování dluhopisů blížících se k termínu splatnosti; jakékoliv další půjčky by už musely být na jejich jméno a trhy by nadměrné půjčování trestaly sankčními sazbami. Eurobondy by však podstatně snížily náklady na půjčky silně zadlužených zemí a učinily by velký krok k opětovnému nastolení rovných pravidel hry v eurozóně. Úvěrový rating Německa by nebyl ohrožen, poněvadž srovnání s dluhopisy vydanými jinými velkými zeměmi by pro eurobondy vyznívalo příznivě. Eurobondy by nevyléčily disparity v oblasti konkurenceschopnosti; státy eurozóny by stále potřebovaly uskutečnit vlastní strukturální reformy. Vyléčily by však hlavní konstrukční vadu eura. Všechna ostatní řešení jsou horší: buď předpokládají transferové platby nebo stvrzují nerovná pravidla hry, případně obojí. Kvůli odporu Merkelové přesto nelze o eurobondech byť jen uvažovat. Také Řecko je obětí mylných představ a tabu svých věřitelů. Každý ví, že tato země nedokáže nikdy splatit svůj dluh, jehož většinu drží oficiální sektor: ECB, členské státy eurozóny nebo Mezinárodní měnový fond. A po spoustě bolesti a utrpení má Řecko blízko k vykázání primárního rozpočtového přebytku.", "en": "When the euro was introduced, the authorities actually declared member states’ government bonds to be riskless. Commercial banks could hold them without setting aside any capital reserves, and the European Central Bank (ECB) accepted them on equal terms at its discount window. This created a perverse incentive for commercial banks to buy the weaker governments’ debt in order to earn what eventually became just a few basis points, as interest-rate differentials converged to practically zero. But interest-rate convergence caused economic divergence. The weaker countries enjoyed real-estate, consumption, and investment booms, while Germany, weighed down by the fiscal burden of reunification, had to adopt austerity and implement structural reforms. That was the origin of the euro crisis, but it was not recognized at the time – and is not properly understood even today. Converting all outstanding government bonds – with the exception of Greece’s – into Eurobonds would be by far the best remedy. It would require no transfer payments, because each country would remain responsible for servicing its own debt. And it would impose stricter market discipline on debtor countries than they currently face, because they could issue Eurobonds only to refinance maturing ones; any additional borrowing would have to be in their own name, and markets would impose penalty rates for excessive borrowing. Yet Eurobonds would substantially reduce the heavily indebted countries’ borrowing costs and go a long way to reestablishing a level playing field in the eurozone. Germany’s credit rating would not be endangered, because Eurobonds would compare favorably with bonds issued by other major countries. Eurobonds would not cure disparities in competitiveness; eurozone countries would still need to undertake their own structural reforms. But they would remedy the euro’s main design flaw. All the alternatives are inferior: they either involve transfer payments, perpetuate an uneven playing field, or both. And yet, owing to Merkel’s opposition, Eurobonds cannot even be considered. Greece, too, is a victim of its creditors’ misconceptions and taboos. Everyone knows that it can never pay back its debt, most of which is held by the official sector: the ECB, eurozone member states, or the International Monetary Fund. After undergoing a lot of pain and suffering, Greece is close to posting a primary budget surplus."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You're looking at the image on your left-hand side -- that's my son with his eyebrows present. Look how odd he looks with the eyebrows missing. There's a definite difference. And imagine if he had hair sprouting from the middle of his nose, he'd look even odder still. Dysmorphophobia is an extreme version of the fact that we don't see ourselves as others see us. It's a shocking truth that we only see mirror images of ourselves, and we only see ourselves in freeze-frame photographic images that capture a mere fraction of the time that we live. Dysmorphophobia is a perversion of this where people who may be very good looking regard themselves as hideously ugly and are constantly seeking surgery to correct their facial appearance. They don't need this. They need psychiatric help. Max has kindly donated his photograph to me. He doesn't have dysmorphophobia, but I'm using his photograph to illustrate the fact that he looks exactly like a dysmorphophobic. In other words, he looks entirely normal. Age is another thing when our attitude toward our appearance changes. So children judge themselves, learn to judge themselves, by the behavior of adults around them. Here's a classic example: Rebecca has a benign blood vessel tumor that's growing out through her skull, has obliterated her nose, and she's having difficulty seeing. As you can see, it's blocking her vision. She's also in danger, when she damages this, of bleeding profusely. Our research has shown that the parents and close loved ones of these children adore them. They've grown used to their face; they think they're special. Actually, sometimes the parents argue about whether these children should have the lesion removed. And occasionally they suffer intense grief reactions because the child they've grown to love has changed so dramatically and they don't recognize them. But other adults say incredibly painful things. They say, \"How dare you take this child out of the house and terrify other people. Shouldn't you be doing something about this? Why haven't you had it removed?\" And other children in curiosity come up and poke the lesion, because -- a natural curiosity. And that obviously alerts the child to their unusual nature. After surgery, everything normalizes.", "cs": "Díváte se na obrázek na vaší levé straně -- to je můj syn s jeho obočím stále přítomným. Podívejte jak divně vypadá bez svého obočí. Je zde jasný rozdíl. A představte si, kdyby mu z prostřed nosu rašily chlupy, to by vypadal ještě podivněji. Dysmorfofobická porucha je extrémní případ toho, že my nevidíme sami sebe tak, jak nás vidí ostatní. Je šokující pravdou, že vidíme pouze zrcadlové zobrazení nás samých a že vidíme sebe pouze na statických fotografiích, které zachycují pouze nepatrný zlomek našeho života. Dysmorfofobická porucha je zvrácení faktu, kdy lidé, kteří mohou být velice pohlední, považují sami sebe za velmi ošklivé a neustále hledají pomoc chirurgů, aby opravili jejich vnější vzhled. To ale nepotřebují, potřebují pomoc psychiatra. Max mi ochotně zapůjčil tuto fotografii. Netrpí dysmorfofobickou poruchou, ale využívám jeho fotografii k zobrazení faktu, že vypadá naprosto přesně jako někdo, kdo jí trpí. Jinak řečeno, vypadá naprosto normálně. Další věc je věk kdy se náš postoj k tomu jak vypadáme mění. Děti soudí sami sebe, učí se soudit sami sebe podle chování dospělých okolo nich. Zde máme typický příklad: Rebecca má nezhoubný nádor krevní cévy, který vyrůstá z její lebky, prorostl jejím nosem a ona má problémy s výhledem. Jak vidíte, blokuje její výhled. Je zde také riziko, že při poranění nádoru bude velmi silně krvácet. Náš výzkum ukázal, že rodiče a blízcí těchto dětí je zbožňují. Zvykli si již na jejich obličej; myslí si, že jsou jedineční. Dokonce se někdy rodiče hádají o to, zda-li by jejich děti měly mít tyto léze odstraněny. Semtam se stane, že reagují smutkem, protože se dítě, které se naučili milovat změnilo tak dramaticky a oni jej nepoznávají. Ale ostatní dospělí říkají nesmírně ošklivé věci. Říkají, \"Jak si můžete dovolit vzít toto dítě z domova a strašit ostatní lidi. Neměli by jste s tím něco dělat? Proč to nenecháte odstranit?\" Ostatní děti ze zvědavosti přijdou a do léze šťouchají, protože jsou přirozeně zvědavé. A tohle samozřejmě upozorní to dítě na to, že je jiné. Po operaci se vše vrátí do normálu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When I was nine years old, I went off to summer camp for the first time. And my mother packed me a suitcase full of books, which to me seemed like a perfectly natural thing to do. Because in my family, reading was the primary group activity. And this might sound antisocial to you, but for us it was really just a different way of being social. You have the animal warmth of your family sitting right next to you, but you are also free to go roaming around the adventureland inside your own mind. And I had this idea that camp was going to be just like this, but better. (Laughter) I had a vision of 10 girls sitting in a cabin cozily reading books in their matching nightgowns. (Laughter) Camp was more like a keg party without any alcohol. And on the very first day, our counselor gathered us all together and she taught us a cheer that she said we would be doing every day for the rest of the summer to instill camp spirit. And it went like this: \"R-O-W-D-I-E, that's the way we spell rowdie. Rowdie, rowdie, let's get rowdie.\" (Laughter) Yeah. So I couldn't figure out for the life of me why we were supposed to be so rowdy, or why we had to spell this word incorrectly. (Laughter) But I recited a cheer. I recited a cheer along with everybody else. I did my best. And I just waited for the time that I could go off and read my books. But the first time that I took my book out of my suitcase, the coolest girl in the bunk came up to me and she asked me, \"Why are you being so mellow?\" -- mellow, of course, being the exact opposite of R-O-W-D-I-E. And then the second time I tried it, the counselor came up to me with a concerned expression on her face and she repeated the point about camp spirit and said we should all work very hard to be outgoing. And so I put my books away, back in their suitcase, and I put them under my bed, and there they stayed for the rest of the summer. And I felt kind of guilty about this.", "cs": "Když mi bylo devět let, jela jsem na svůj první letní tábor. Má matka mi zabalila kufr plný knih, což mi připadalo jako naprosto samozřejmá věc. V mé rodině totiž bylo čtení hlavní společenskou aktivitou. Může vám to připadat asociální, ale pro nás to byl prostě jiný způsob, jak být společenský. Cítíte živočišné teplo své rodiny sedící kolem vás, ale uvnitř své hlavy se můžete svobodně toulat v říši fantazie. Myslela jsem si, že ten tábor bude něco podobného, ale lepší. (Smích) Představovala jsem si deset holek v chatce, uvelebené v ladících košilkách s knihami v ruce. (Smích) Tábor připomínal spíše divokou párty, jen bez alkoholu. Hned první den nás vedoucí nahnala dohromady a naučila nás pozdrav, který jsme podle ní měly dělat každý den po zbytek léta, abychom si udržely táborového ducha. Bylo to něco jako: „D-I-V-O-Ž-K-Y, říkáme si divožky. Divožky, divožky, my jsme přeci divožky.“ Jo. Neměla jsem nejmenší ponětí, proč jsme měly být tak divoké a proč jsme to musely hláskovat špatně. (Smích) Ale pozdrav jsem vyřvávala. Tak jako každý jiný. Opravdu jsem se snažila. A prostě jsem čekala na chvíli, kdy budu moci jít a číst si své knihy. Ovšem ve chvíli, kdy jsem z kufru vytáhla knížku, přišla ke mně nejoblíbenější holka z pokoje a zeptala se mě: „Proč seš taková měkkota?“ – měkkota pochopitelně byla přesným opakem D-I-V-O-Ž-K-Y. Když jsem to zkusila podruhé, přišla za mnou vedoucí s ustaranou tváří a opakovala něco o táborovém duchu a jak bychom měly pracovat na tom, abychom byly společenské. Takže jsem knížky schovala zpátky do kufru a zastrčila ho pod postel, kde zůstal po zbytek léta. Cítila jsem se provinilá."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I get to write, sometimes for soloists and I get to work with one person, sometimes full orchestras, and I work with a lot of people, and this is probably the capacity, the role creatively for which I'm probably best known professionally. Now, some of my scores as a composer look like this, and others look like this, and some look like this, and I make all of these by hand, and it's really tedious. It takes a long, long time to make these scores, and right now I'm working on a piece that's 180 pages in length, and it's just a big chunk of my life, and I'm just pulling out hair. I have a lot of it, and that's a good thing I suppose. (Laughter) So this gets really boring and really tiresome for me, so after a while the process of notating is not only boring, but I actually want the notation to be more interesting, and so that's pushed me to do other projects like this one. This is an excerpt from a score called \"The Metaphysics of Notation.\" The full score is 72 feet wide. It's a bunch of crazy pictographic notation. Let's zoom in on one section of it right here. You can see it's rather detailed. I do all of this with drafting templates, with straight edges, with French curves, and by freehand, and the 72 feet was actually split into 12 six-foot-wide panels that were installed around the Cantor Arts Center Museum lobby balcony, and it appeared for one year in the museum, and during that year, it was experienced as visual art most of the week, except, as you can see in these pictures, on Fridays, from noon til one, and only during that time, various performers came and interpreted these strange and undefined pictographic glyphs. (Laughter) Now this was a really exciting experience for me.", "cs": "Mohl jsem skládat, někdy pro sólisty a mohl jsem spolupracovat s jedním člověkem, jindy s celým orchestrem, a pak jsem spolupracoval se spoustou lidí, a to je nejspíš ta funkce, ta role řekněme, pro kterou jsem nejspíš nejznámější, co se týče mé práce. Některé noty, které jsem jako skladatel napsal vypadají takto, a jiné vypadají takto, a další zase takto, a všechny jsem psal rukou, a je to opravdu únavné. Jejich psaní zabere spousty času, a zrovna pracuji na skladbě která má 180 stran, a je to velká část mého života, a málem si rvu vlasy. Mám jich hodně, to je asi moje výhoda. (Smích) Je to tedy pro mě velmi nudné a únavné, a po chvíli celý ten proces notace je nejen nudný, ale vlastně chci, aby to bylo zajímavější, a to mě přimělo k dalším projektům, jako je tento. Je to ukázka skladby nazvané \"Metafyzika notace\". Celý notový zápis je 22 metrů dlouhý. Je to spousta bláznivých pikrografických not. Přibližme si jednu sekci, přímo zde. Vidíte, že je celkem detailní. Všechno jsem dělal pomocí šablon, pravítek, křivítek i rukou, a těch 22 metrů bylo vlastně rozděleno do 12 panelů o šířce 180 centimetrů, které byly instalovány okolo balkónové galerie v Cantor Arts Center Museum, a celý rok byly v muzeu k vidění, a během toho roku, bylo vnímáno jako vizuální umění většinu týdne, kromě, jak můžete vidět na těchto fotografiích, pátků, od poledne do jedné, a jen v tuto dobu, různí hudebníci přicházeli a interpretovali tyto podivné a těžko definovatelné piktografické ornamenty. (Smích) To byla pro mě velice zajímavá zkušenost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový začátek pro Řecko – a pro Evropu KIEL – Řecko naléhavě potřebuje jasné uvažování. Do neschopnosti splácet dluhy doposud nesklouzlo jen proto, že Evropská centrální banka skrze svůj program nouzové likvidní pomoci (ELA) nadále poskytuje finance řecké centrální bance. Ta peníze dál půjčuje tamním komerčním bankám, které je pak půjčují občanům Řecka a zahraničním věřitelům. Problém je, že obě tyto skupiny vypůjčovatelů převádějí obrovské sumy peněz do dalších zemí. Výsledkem je, že přečerpání úvěrů pro řeckou centrální banku roste v posledních měsících o téměř miliardu eur denně. Pokud Řecko ztratí schopnost splácet a odejde z eurozóny, tato přečerpání nebudou splacena. Financování z ELA předpokládá, že řecké ekonomice dočasně schází likvidita, ale není insolventní. Takový předpoklad je zjevně mylný. Vzdor veškeré strázni, již Řecko zakouší (30% propad agregátní poptávky od posledního cyklického vrcholu a vzestup nezaměstnanosti na víc než 25 % pracovních sil), není řecké hospodářství ani zdaleka tak konkurenceschopné, aby své dluhy dokázalo splatit. Součástí příčin je, že přetrvává silná korupce a stále je zoufale omezená administrativní schopnost vybírat daně. Hlavní nápor fiskální přísnosti přitom nesou řecké domácnosti s nízkými příjmy. Krátce, šlamastyka pokračuje. Nechat Řecko zkrachovat, a přesto jej ponechat v eurozóně nepřichází v úvahu: pro ostatní země eurozóny by to byl signál, že mohou hromadit obří dluhy financované ECB, aniž by je měly v úmyslu splatit. V eurozóně by došlo k fatálnímu podemletí fiskální zodpovědnosti.", "en": "A New Beginning for Greece – and Europe KIEL – Greece is in urgent need of clear thinking. The only reason the country has not long since defaulted on its debts is that the European Central Bank continues to provide funds to the Greek central bank through its emergency liquidity assistance (ELA) scheme. The Greek central bank, in turn, lends money to the country’s commercial banks, which lend it to Greek citizens and foreign creditors. The problem is that both groups of borrowers have been transferring large sums of money to other countries. The result is that overdraft credits to the Greek central bank have grown by nearly €1 billion a day in recent months. If Greece defaults and leaves the eurozone, these overdrafts will not be repaid. ELA funding assumes that the Greek economy is temporarily illiquid, but not insolvent. This assumption is patently false. Despite all the pain Greece has suffered – a 30% drop in aggregate demand since the last cyclical peak and a rise in unemployment to more than 25% of the workforce – the Greek economy is still nowhere near competitive enough to repay its debts. Part of the reason is that corruption remains high and administrative capacity to levy taxes remains woefully limited. Meanwhile, low-income Greek households have borne the brunt of austerity. In short, the mess continues. But allowing Greece to default and still remain in the eurozone is not an option: it would signal that other eurozone countries could amass huge debts, funded by the ECB, without having any intention of repaying. Fiscal responsibility in the eurozone would be fatally undermined."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rivalita uvnitř armádních složek a mezi nimi kdysi imitovala úlohu konkurence v soukromém sektoru: poháněla inovace. S koncem studené války ale tlak na udržení náskoku opadl a připravil sektor obrany o zásadní motor pokroku. Navíc výdaje za výzkum a vývoj mezi předními smluvními partnery v sektoru obrany v letech 1999 až 2012 klesly jako podíl na odbytu o bezmála třetinu. Naproti tomu američtí technologičtí giganti investují do výzkumu a vývoje 4-6krát víc. Přitom USA v důsledku vykuchání své základny obranného průmyslu trpí. Silnější konkurence Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik naleptala americké výrobní kapacity a ohrozila schopnost USA vyvíjet technologicky nejdůmyslnější obranné platformy. Obranný průmysl kdysi vyvinul nové technologie, například lasery, GPS a internet, které přispěly k pohybu americké ekonomiky. Dnes je pravděpodobné, že ve většině oblastí půjdou v čele civilní technologie. Výsledek lze postřehnout ve vzestupu zahraniční konkurence na mezinárodním zbrojním trhu. Američtí výrobci se ocitají v čím dál zranitelnějším postavení v oblastech, jimž kdysi vévodili, včetně bezpilotních leteckých systémů, výzvědného sledování a rekognoskace, raket a satelitů, neboť podíl na trhu ukusují nízkonákladoví konkurenti. Ruský vývoz zbraní v roce 2013 překonal ten americký o víc než dvě miliardy dolarů. Americký ministr obrany Chuck Hagel v listopadu ohlásil novou iniciativu k „udržení a prohloubení americké vojenské dominance v jedenadvacátém století“. V období ztenčujících se rozpočtů a měnících se strategických výzev se zaměřil na inovace. „Pokračující fiskální tlak patrně omezí schopnost našeho vojska reagovat na dlouhodobé výzvy rozšířením našich sil nebo prostě přeplacením potenciálních nepřátel u současných systémů,“ řekl. „Abychom tedy překonali překážky ohrožující naše vojenské prvenství, musíme změnit způsob, jímž inovujeme, vyrábíme a obchodujeme.“ Devět dní nato Hagel podal svou vlastní rezignaci, která vejde v účinnost, jakmile Senát USA potvrdí jeho nástupce. Politika zaměřená na obnovu vojenských inovací a výroby v Americe by zajistila, že USA potvrdí své globální technologické vůdcovství a obchodní konkurenční schopnost. Hagelův nástupce bohužel nejspíš zjistí, že komplexní inovační strategie, na niž Hagel pomýšlel, v období omezených rozpočtů a automatických výdajových škrtů možná prostě není uskutečnitelná.", "en": "Rivalries within and among the military services once mimicked the role of competition in the private sector: they drove innovation. But with the end of the Cold War, the pressure to remain a step ahead has waned, depriving the defense sector of a crucial engine of progress. Moreover, top defense contractors’ R&D spending as a proportion of sales plummeted by nearly a third from 1999 to 2012. By contrast, America’s technology giants invest 4-6 times as much in R&D. Meanwhile, the US is suffering from the hollowing out of its defense industrial base. Increased competition from China and other large emerging economies has eroded US manufacturing capabilities, jeopardizing America’s ability to develop the most technologically sophisticated defense platforms. The defense industry once created the new technologies – lasers, GPS, and the Internet, for example – that helped drive the American economy. Today, in most fields, civilian technology is likely to be leading the way. The result can be seen in the rise of foreign competition in the international arms market. American manufacturers are finding themselves increasingly vulnerable in areas that they once dominated – including unmanned aerial platforms, intelligence surveillance and reconnaissance, missiles, and satellites – as low-cost competitors gain market share. In 2013, Russia’s weapons exports surpassed America’s by more than $2 billion. In November, US Defense Secretary Chuck Hagel announced a new initiative to “sustain and advance America’s military dominance for the twenty-first century.” In a time of shrinking budgets and shifting strategic challenges, he focused on innovation. “Continued fiscal pressure will likely limit our military’s ability to respond to long-term challenges by increasing the size of our force or simply outspending potential adversaries on current systems,” he said. “So to overcome challenges to our military superiority, we must change the way we innovate, operate, and do business.” Nine days later, Hagel handed in his resignation, which will take effect as soon as the US Senate confirms his replacement. A policy aimed at restoring defense innovation and production in America would ensure that the US upholds its global technological leadership and commercial competitiveness. Unfortunately, Hagel’s successor is likely to find that, in an era of limited budgets and automatic spending cuts, the type of comprehensive innovation strategy that Hagel envisioned may simply not be viable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Decades of scientific research has shown that this is a medical issue -- that this is a chronic medical condition that people inherit and that people develop. So the Obama administration has taken a different tack on drug policy. We've developed and implemented a comprehensive plan to expand prevention services, treatment services, early intervention and recovery support. We've pushed criminal justice reform. We've knocked down barriers to give people second chances. We see public health and public safety officials working hand in hand at the community level. We see police chiefs across the country guiding people to treatment instead of jail and incarceration. We see law enforcement and other first responders reversing overdoses with naloxone to give people a second chance for care. The Affordable Care Act is the biggest expansion of substance use disorder treatment in a generation, and it also calls for the integration of treatment services within primary care. But fundamentally, all of this work is not enough. Unless we change the way that we view people with addiction in the United States. Years ago when I finally understood that I had a problem and I knew that I needed help, I was too afraid to ask for it. I felt that people would think I was stupid, that I was weak-willed, that I was morally flawed. But I talk about my recovery because I want to make change. I want us to see that we need to be open and candid about who we are and what we can do. I am public about my own recovery not to be self-congratulatory.", "cs": "Desetiletí vědeckých výzkumů prokázaly, že se jedná o lékařský problém – o chronickou nemoc, kterou lidé dědí nebo se u nich vyvine. A tak Obamova vláda začala na drogovou politiku pohlížet z jiného úhlu. Vyvinuli jsme a zavedli komplexní plán rozšíření prevenčních a léčebných služeb, včasné intervence a podpory při léčbě. Prosadili jsme reformu trestního práva. Zbourali jsme bariéry a dali lidem druhou šanci. Představitelé veřejného zdravotnictví a bezpečnosti pracují ruku v ruce na komunitní úrovni. Policejní šéfové v celé zemi vedou lidi k léčbě namísto zavírání. Orgány činné v trestním řízení a další orgány včasné pomoci zmírňují předávkování naloxonem a dávají tak lidem druhou šanci na péči. Zákon o dostupné péči je největším rozšířením léčby nemocí způsobených užíváním návykových látek za generaci a také vyžaduje integraci léčebných služeb v rámci primární péče. Ale v zásadě všechna tato práce nestačí, pokud se nezmění způsob, jakým ve Spojených státech nahlížíme na lidi se závislostí. Když jsem před lety konečně pochopil, že mám problém a že potřebuji pomoc, příliš jsem se bál o ni požádat. Cítil jsem, že by si lidé mysleli, že jsem hloupý, že mám slabou vůli a že nemám morální zásady. Ale mluvím o své léčbě, protože chci něco změnit. Chci, abychom viděli, že je třeba být otevření a upřímní o tom, kdo jsme a co můžeme udělat. O svém uzdravení nemluvím proto, abych si sám blahopřál."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řekové mají zřejmě nakročeno k tomu, aby 25. ledna zvolili vládu s dominantním postavením krajně levicové strany Syriza (Koalice radikální levice), která se kdysi stavěla za odmítnutí eura, zatímco nyní slibuje jednání o restrukturalizaci řeckého dluhu. Nejpopulárnější stranou ve Španělsku před všeobecnými volbami plánovanými na konec letošního roku je zase Podemos, která byla založena teprve v lednu 2014 a zastává podobné názory jako Syriza. A květnové volby ve Velké Británii rozhoupou evropskou loď už tím, že se budou točit kolem otázky, zda by měla Británie vypsat referendum o vystoupení z EU. Tato politická hřmění znepokojují věřitelské země, což se odráží na četnosti německých varování, že jakákoliv nová řecká vláda musí dodržovat stávající dohody. Je to silný ukazatel německých obav, že to Syriza dělat nebude. Vyjednávání už začalo. Plynutí času by mu mělo napomoci. Německý recept na krizi eura zní trvat na fiskálním utahování opasků a strukturálních reformách, aby se snížily budoucí veřejné výdaje na penze a mzdy, zvýšila pružnost trhů práce a podpořila produktivita, to vše výměnou za krizové půjčky. Hlavní příjemci pomoci – Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko – se už od začátku krize tohoto receptu drží. V důsledku toho začíná být z politického hlediska možné prohlásit, že dlužníci přijali trest a zvýšili konkurenceschopnost svých ekonomik. V Irsku se hospodářský růst zotavil výrazně, ve Španělsku a Portugalsku mírně a v Řecku skrovně. Dnes tyto a další evropské ekonomiky brzdí slabá poptávka v eurozóně jako celku. Proto je zapotřebí moderní verze Marshallova plánu. Bylo by politicky chytré, kdyby iniciativu převzala německá kancléřka Angela Merkelová a sama navrhla zmíněné velké řešení, místo aby se nechala novými vládami v Řecku, Španělsku i jinde tlačit do dílčích zdráhavých ústupků. Ještě chytřejší by ovšem bylo přijít s touto iniciativou společně s vedoucími představiteli dalších velkých evropských ekonomik: s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem, který je možná po lednových teroristických útocích obzvláště vnímavý k úsilí o prosazení jednoty a hospodářského růstu, a s britským premiérem Davidem Cameronem, jenž by přivítal známky evropské reformy. Moderní Marshallův plán by měl mít tři hlavní složky.", "en": "Greeks look poised to elect on January 25 a government dominated by the far-left Syriza party, which once stood for repudiation of the euro but now pledges to negotiate a restructuring of Greece’s debts. Spain’s most popular party ahead of the general election due at the end of this year is Podemos, which was founded only in January 2014 and has views similar to Syriza’s. And the United Kingdom’s election in May will rock the European boat by focusing on the question of when Britain should hold a referendum on whether to leave the EU. These political rumbles worry creditor countries, which is reflected in the frequency of warnings from Germany that any new Greek government must adhere to existing agreements. That is a sure indicator that Germany fears that Syriza will not do so. The bargaining has begun. The passage of time ought to help with this bargaining. Germany’s formula for the euro crisis has been to insist on fiscal belt-tightening and structural reforms to reduce future public spending on pensions and wages, make labor markets more flexible, and boost productivity, all in return for emergency loans. Since the crisis began, the main recipients – Greece, Ireland, Spain, and Portugal – have been following that formula. As a result, it is becoming possible, in political terms, to say that the debtors have taken their punishment and have made their economies more competitive. Economic growth has rebounded strongly in Ireland, mildly in Spain and Portugal, and meagerly in Greece. What is now holding back these and other European economies is weak demand in the eurozone as a whole. That is why a modern version of the Marshall Plan is needed. Politically, it would be smart if German Chancellor Angela Merkel were to take the initiative in proposing such a grand solution, rather than being forced into piecemeal, reluctant concessions by new governments in Greece, Spain, or elsewhere. It would be even smarter to share that initiative with the leaders of Europe’s other big economies: French President François Hollande, who, following the terrorist attacks earlier this month, is perhaps especially receptive to efforts to promote unity and economic growth, and British Prime Minister David Cameron, who would welcome signs of European reform. A modern Marshall Plan should have three main components."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příští krok Evropy Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, zaměstnává lídry EU to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena. Ani sebevětší míra osočování však nemůže zakrýt skutečnost, že 50 let po vytvoření Evropského společenství Evropa k podepření své jednoty zoufale potřebuje nový politický rámec, ne-li přímo nový projekt. Ovšemže, francouzští a nizozemští občané neodpovídali na otázku, na niž se odpověď očekávala. Jejich hlasy byly protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Tak jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po „jiném světě“ – konkrétně za „alter-evropanství“. Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Pád komunismu v roce 1989 a šance na překonání historických předělů kontinentu pak vyžadovaly předefinování evropského projektu. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy. Smlouva z Nice (2000) byla výsledkem poměrně chatrného kompromisu. Prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, jejíž vlast na počátku roku 2007 převzala šestiměsíční rotační předsednictví Evropské unie, jsou jednoznačná: období reflexe, odsouhlasené Evropskou komisí v roce 2005, skončilo. Německé předsednictví bude usilovat o realizaci usnesení Ústavní smlouvy a Berlínská deklarace – načasovaná na patnácté výročí Římské smlouvy – nabídne 25. března 2007 vizi budoucnosti EU. Cílem je předat německým následovníkům v pozici předsednické země EU – Slovinsku, Portugalsku a Francii – cestovní mapu pro budoucí reformu. Když politici v minulosti debatovali o budoucnosti EU, hovořili o definitivním vzorci evropské integrace, jak je vymezen v proslulé přednášce německého ministra zahraničí Joschky Fischera z roku 2000.", "en": "Europe’s Next Move Ever since France and the Netherlands rejected the European Union’s proposed Constitutional Treaty, EU leaders have been busy pointing fingers at each other, or blaming French and Dutch citizens for misunderstanding the question they had been asked. But no amount of finger pointing can obscure the fact that, 50 years after the European Community’s creation, Europe badly needs a new political framework, if not a new project, to shore up its unity. To be sure, French and Dutch citizens did not respond to the question that they were supposed to answer. Their vote was a protest against globalization, a rejection of the contemporary world, with its distant and incomprehensible governing mechanisms. Like the anti-globalization movement, the new anti-Europeanism can be regarded as a demand for a “different world” – in this case, an “alter-Europeanism.” The two world wars and the Cold War shaped European integration as a project of peace, defense of the West’s fundamental values, and common economic prosperity. But the collapse of communism in 1989, and the chance to overcome the Continent’s historical divisions, now required a redefinition of the European project. The Treaties of Maastricht (1992) and Amsterdam (1997) created a new organizational structure for the EU and laid the foundations for political institutions equal to Europe’s economic power. The Treaty of Nice (2000) was result of a rather poor compromise. Declarations by German Chancellor Angela Merkel, whose country assumed the European Union’s rotating six-month presidency at the beginning of the year 2007, are unambiguous: the period of reflection, approved by the European Commission in 2005, has ended. The German presidency will seek to implement the Constitutional Treaty resolutions, and the Berlin Declaration of March 25, 2007 – timed to mark the fiftieth anniversary of the Treaty of Rome – will offer a vision of the EU’s future. The aim is to leave to Germany’s successors in the EU presidency – Slovenia, Portugal, and France – a roadmap for future reform. In the past, when politicians debated the EU’s future, they spoke of a definitive formula for European integration, as defined in a famous lecture in 2000 by German Foreign Minister Joschka Fischer."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak navíc v roce 2004 napsala v časopise Nutrition Business Journal profesorka obchodní akademie Nancy Childsová, funkční potraviny určené například proti obezitě slibují výrobcům hned „dvojí odměnu“: mohou se ucházet o nálepku zdravé stravy a navíc by případně mohly být hrazeny zdravotními pojišťovnami jako léčba onemocnění. Kromě toho „vyvažují produktová portfolia potravinářských společností, čímž omezují firemní zodpovědnost jak na právní frontě, tak i na frontě zhodnocování akcií“ – jde o obranu proti potenciálním stížnostem, že výrobky těchto firem by mohly způsobovat obezitu nebo zhoršovat zdraví. Mnohé z těchto výrobků jsou však v podstatě jen oslazenou vodou nebo oslazenými potravinami, které by se daly docela dobře pokládat za cukrovinky, pouze je do nich přidáno nebo z nich naopak odstraněno několik ingrediencí tak, aby lákaly spotřebitele LOHAS, kteří by si je jinak nekoupili. Soukromá testovací laboratoř ConsumerLab.com v této souvislosti zjistila, že prakticky žádný z testovaných „vitaminových nápojů“ neobsahoval to, co bylo uvedeno na nálepce, a některé obsahovaly pouhých 20 až 50 procent uvedených výživných látek. Podobně je i polovina tuků u většiny energetických tyčinek – jejichž prodej dosahuje 2 miliard dolarů ročně – nasycená a některé mají formu transtuků. Mnoho tyčinek určených lidem upřednostňujícím nízkouhlohydrátovou dietu uvádí na obalu zavádějící výpočet čistého obsahu uhlohydrátů. Některé neprozrazují obsah cukerných alkoholů, zatímco jiné obsahují těchto aditiv tolik, že téměř jistě vyvolají projímavé účinky nebo plynatost. Další jsou natolik obohacené vitaminem A nebo D, že ConsumerLab radí nedávat je malým dětem.", "en": "Moreover, as Nancy Childs, a business school professor, wrote in Nutrition Business Journal in 2004, functional foods for obesity, for example, promise their manufacturers “a double reward”: eligibility for qualified health claims and possible reimbursement under Medicare as a disease treatment. They also provide “balance to food company product portfolios, thereby limiting corporate liability on both legal and stock valuation fronts” – a reference to potential claims against companies that their products might cause obesity or poor health. But many of these products are basically sugar water or sugary foods that might as well be cookies, with ingredients added or removed to appeal to LOHAS customers who would otherwise not buy them. A private testing laboratory, ConsumerLab.com, found that hardly any of the “vitamin waters” it tested contained what their labels said they did, and some had only 20% to 50% of the amounts of nutrients listed. Likewise, half the fat in most power and energy bars – which bring in $2 billion in annual sales – is saturated and some is trans. Many bars targeted to low-carbohydrate dieters have misleading “net carb” calculations. Some do not disclose their content of sugar alcohols, and some have so much of these additives that they are almost certain to produce laxative effects or gas. Others are so highly fortified with vitamin A or D that ConsumerLab advises against giving them to young children."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "›structural funds are managed at national or the national or regional level and,as a result, applications are submitted to and evaluated by national or regionalauthorities;›for EU grants, application procedures are set out in the calls for proposals forspecific programmes, and you will apply directly to the European Commissionor an executive agency which runs the programme in question. ...Funding opportunities for you Where can I find further details? •For funding opportunities by policy area see the Commission's portal on grants:http://ec.europa.eu/grants/index_en.htm •The European Commission and Civil Society:http://ec.europa.eu/civil_society/index_en.htm •The website of the Directorate-General for Regional Policy provides informationon the European Union's action in support of regional development: http://ec.europa.eu/regional_policy/index_en.htm This includes a list of managing authorities for structural funds in every region:http://ec.europa.eu/regional_policy/manage/authority/authority_en.cfm •The European Social Fund:http://ec.europa.eu/employment_social/esf2000/index_en.html •The EuropeAid Cooperation Office:http://ec.europa.eu/europeaid/index_en.htm Is my organisation an NGO? Did you know? 'NGO' and 'civil society organisations' are not legal terms. The specificcriteria on which an organisation is considered eligible for EU fundingare detailed in individual calls for proposals.", "cs": "›strukturální fondy jsou řízeny na vnitrostátní nebo regionální úrovni, proto se žádostipředkládají vnitrostátním nebo regionálním orgánům a jsou jimi vyhodnocovány;›u grantů EU jsou postupy předkládání žádostí stanoveny ve výzvách k předkládánínávrhů pro konkrétní programy a žádost předkládáte přímo Evropské komisi nebovýkonné agentuře, která dotyčný program řídí. ...Možnosti financovánípro vás Kde najdu další podrobnosti? •Pokud jde o možnosti financování podle oblastí politiky, viz internetový portál Komisetýkající se grantů:http://ec.europa.eu/grants/index_en.htm •Evropská komise a občanská společnost:http://ec.europa.eu/civil_society/index_en.htm •Internetové stránky generálního ředitelství pro regionální politiku poskytují informace o činnosti Evropské unie na podporu regionálního rozvoje:http://ec.europa.eu/regional_policy/index_en.htm Obsahují rovněž seznam řídících orgánů pro strukturální fondy v jednotlivých regionech:http://ec.europa.eu/regional_policy/manage/authority/authority_en.cfm •Evropský sociální fond:http://ec.europa.eu/employment_social/esf/ •Úřad pro spolupráci EuropeAid: http://ec.europa.eu/europeaid/index_en.htm Je má organizace nevládní organizací? Věděli jste? „Nevládní organizace“ a „organizace občanské společnosti“ nejsouprávními pojmy. Zvláštní kritéria, podle nichž je organizace považovánaza způsobilou pro financování EU, jsou uvedeny podrobně v jednotlivých výzvách k předkládání návrhů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If the sun wasn't there, we'd be a frozen ice ball at three degrees Kelvin, and the sun powers the entire system of precipitation. The whole ecosystem is solar-powered. CA: But in a gallon of gasoline, you have, effectively, thousands of years of sun power compressed into a small space, so it's hard to make the numbers work right now on solar, and to remotely compete with, for example, natural gas, fracked natural gas. How are you going to build a business here? EM: Well actually, I'm confident that solar will beat everything, hands down, including natural gas. (Applause)CA: How? EM: It must, actually. If it doesn't, we're in deep trouble. CA: But you're not selling solar panels to consumers. What are you doing? EM: No, we actually are. You can buy a solar system or you can lease a solar system. Most people choose to lease. And the thing about solar power is that it doesn't have any feed stock or operational costs, so once it's installed, it's just there. It works for decades. It'll work for probably a century. So therefore, the key thing to do is to get the cost of that initial installation low, and then get the cost of the financing low, because that interest -- those are the two factors that drive the cost of solar.", "cs": "Pokud by nebylo Slunce, byli bychom pouze zmrzlou ledovou koulí o třech stupních Kelvina. Slunce pohání celý koloběh vody a vlastně celý ekosystém je poháněn Sluncem. CA: Ale v litru benzínu máte, vlastně tisíce let sluneční energie stlačené do malého objemu, což znamená, že je obtížné, aby solární energie z tohoto souboje vyšla lépe a aby mohla alespoň trochu soupeřit s například zemním plynem, zkapalněným zemním plynem. Jak v tomto prostředí chcete vybudovat byznys. EM: Vlastně věřím, že solární energie převálcuje všechno ostatní včetně zemního plynu. (Potlesk) CA: Jak? EM: V zásadě musí. Protože jestli ne, tak budeme mít velký problém. CA: Vy ale neprodáváte solární panely zákazníkům, že? Jak to funguje? EM: Ale ano. Můžete si koupit solární panely a nebo si je můžete pronajmout. Většina si vybírá pronájem. To nejlepší na solárních panelech je, že nemají žádné provozní náklady, takže jakmile je nainstalujete, tak tam prostě jsou. Budou fungovat desítky let. S největší pravděpodobností i celé století. Takže hlavní věcí, kterou je třeba udělat, je snížit cenu počáteční instalace a poté mít nízké náklady, pro zvýšení zájmu -- toto jsou dva hlavní faktory, které určují cenu sluneční energie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odsunuli stranou mikroúrovňové údaje, jež prokazovaly, že ve skutečnosti je v Rusku přebytek kapacit, a stejně ignorovali analýzu Světové banky, která říkala, že další půjčky MMF neobnoví hospodářský růst, nýbrž zemi ponoří do ještě hlubších dluhů. Výsledky bylo možné očekávat: finanční záchrana roku 1998 nepomohla, devalvace ovšem ano. Ukázalo se, že v zemi byl ohromný přebytek kapacity a brzy začala substituce dovozu, dokonce už během finančního zmatku. Rok po devalvaci se import propadl o téměř 50%, neboť spotřebitelé byli nuceni kupovat ruské potraviny, oděvy a další zboží. Později další vzpruhu ekonomice přinesly vyšší světové ceny ropy a začaly vznikat finanční prostředky pro investice a expanzi. Vznikajícími zisky se financoval další rozvoj. Byla zavedena regulace kapitálu - další strašák neoliberálů - a domácí investoři se tedy poohlíželi po příležitostech v rodné zemi, nikoliv v New Yorku, na Kypru nebo Azurovém pobřeží. Ano, tržní hospodářství dokáže vyvolávat pobídky k tvorbě bohatství. Během předešlých let programů MMF bohužel ale tržní hospodářství s vysokými úrokovými sazbami, nelegitimní privatizací, chatrným řízením firem a liberalizací kapitálového trhu vytvářelo pouze pobídky k odkrajování aktiv. Růst zapříčinila změna hospodářského prostředí, již si Rusko zajistilo samo. Reformní parlament zvolený v prosinci 1999 ve spolupráci s reformní administrativou prezidenta Vladimíra Putina snížil sazby daní, reorganizoval soudní systém, uzákonil soukromé vlastnictví půdy a přijal nové zákony o bankách. Jedná se o pozitivní reformy, které ale nejsou vysvětlením prudkého startu postkrizového růstu, který začal dřív, než byla první z nich schválena, natož pak uvedena do praxe.", "en": "They shunted aside micro-level data that showed that there was in fact excess capacity, just as they ignored a World Bank analysis showing that fresh IMF loans would not restore economic growth, but would only leave the country deeper in debt. The results were predictable: the 1998 bailout did not work, but devaluation did. It turned out that there was enormous excess capacity, and import substitution soon began, even in the midst of financial turmoil. Imports plummeted by nearly 50% in the year after devaluation, as consumers were forced to buy Russian-made food, clothes, and other goods. Later, higher world oil prices provided a further boost to the economy, generating funds for investment and expansion. Profits generated provided funds for expansion. Capital controls--another neo-liberal bugbear--were imposed, and domestic investors looked for opportunities at home instead of in New York or Cyprus or the Cote d'Azur. Yes, the market economy can provide incentives for wealth creation. Unfortunately, under the preceding years of IMF programs, the market economy with high interest rates, illegitimate privatization, poor corporate governance, and capital-market liberalization provided only incentives for asset stripping. Growth was caused by the change in the economic environment, a change that Russia made for itself. The reformist parliament elected in December 1999 in tandem with President Vladimir Putin's reformist administration lowered tax rates, overhauled the judicial system, legislated private ownership of land, and adopted new banking laws. These are positive reforms, but they do not explain the burst of post-crisis growth, which began before any of them were passed, let alone put in place."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neblahá tání MOSKVA – Sovětský svaz a mírnějším způsobem i Spojené státy během studené války vnutily aktivitě států a společností vnější meze, takže „zamrzly“ dlouhotrvající konflikty mezi menšími zeměmi. Po rozpadu Sovětského svazu v 90. letech začaly tyto konflikty opět „rozmrzat“. Sílilo pnutí mezi etniky a první zemí, v níž propukl konflikt, byla Jugoslávie. Krátce nato se rozhořel spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem a následovaly boje v Podněstří a Čečensku. Zatímco některé konflikty se řešily (Západ nakonec vojensky zasáhl v bývalé Jugoslávii a Rusko téměř deset let bojovalo v Čečensku a vynutilo si mír v Podněstří), jiné, například mezi Arménií a Ázerbájdžánem, opět jednoduše zamrzly. Naštěstí nevybuchly všechny potenciální konflikty. Sovětský svaz se oproti mnoha jiným impériím nepropadl do násilí – výsledek budící dojem, že jej stěží může dostatečně vysvětlit cokoli jiného než boží zásah či obrovské štěstí. Vzdor sílícím nacionalistickým sentimentům a vzájemné podezíravosti se i zemím střední a východní Evropy podařilo vyvarovat se střetu, díky urychlenému přijetí do NATO a do Evropské unie. Svět si tehdy kolektivně zhluboka oddychl. Zkraje nového tisíciletí však globalizace vyvolala „druhé tání“, neboť přispěla k překotnému hospodářskému růstu v asijských zemích, jež po staletí svazovala dominance Západu, pravidla a instituce studené války a rozbujelá chudoba. S prosperujícími ekonomikami se dostavil silnější strategický vliv, což vedlo k posílení regionální geopolitiky formované spíš národní zájmy a obavami než vnějšími silami. Tento proces dále uspíšily neúspěchy Západu v Iráku a Afghánistánu, následované celosvětovou hospodářskou krizí (která v USA a EU odhalila vážné strukturální slabiny, s nimiž si tamní demokratické vlády dosud nedokázaly poradit). Evropa ve výsledku prakticky opustila svou globální geopolitickou roli a kromě obchodu nejsou žádné důkazy o její přítomnosti ve východní Asii. USA si sice zachovaly značný vliv, ale jejich schopnost uplatňovat moc komplikuje směs strukturálních ekonomických problémů, nejednotné elity a dvou faktických vojenských porážek.", "en": "Fatal Thaws MOSCOW – During the Cold War, the Soviet Union and, in a milder way, the United States imposed external limits on the activities of states and societies, causing longstanding conflicts among smaller countries to be “frozen.” Following the Soviet Union’s collapse in the 1990’s, those conflicts began to “unfreeze.” With interethnic tensions already on the rise, Yugoslavia was the first country to dissolve into conflict. Soon after, war broke out between Armenia and Azerbaijan, followed by fighting in Transdniestria and Chechnya. While some conflicts were addressed – the West finally intervened militarily in the former Yugoslavia; and Russia fought in Chechnya for almost a decade, and imposed peace in Transdniestria – others, such as that between Armenia and Azerbaijan, were simply frozen again. Fortunately, not all potential conflicts erupted. The Soviet Union did not dissolve into violence, as most other empires have – an outcome for which no explanation short of divine intervention or sheer luck seems to suffice. Despite rising nationalist sentiments and mutual suspicions, Central and Eastern European countries also managed to avoid conflict, thanks to their rapid acceptance into NATO and the European Union. At that point, the world breathed a collective sigh of relief. But, in the early 2000’s, globalization triggered the “second unfreezing” by facilitating rapid economic growth in Asian countries that, for two centuries, had been constrained by Western dominance, Cold War rules and institutions, and rampant poverty. With thriving economies came increased strategic clout, leading to the rise of regional geopolitics shaped by national interests and fears, rather than by external forces. The West’s failures in Iraq and Afghanistan, followed by the global economic crisis (which exposed severe structural weaknesses in the US and the EU that their democratic governments have been unable to resolve), accelerated this process. As a result, Europe has practically abandoned its global geopolitical role, with virtually no evidence of its presence, aside from trade, remaining in East Asia. Although the US has retained considerable influence, the combination of structural economic problems, a divided elite, and two de facto military defeats has impeded its ability to exercise that power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So a few years ago, I did something really brave, or some would say really stupid. I ran for Congress. For years, I had existed safely behind the scenes in politics as a fundraiser, as an organizer, but in my heart, I always wanted to run. The sitting congresswoman had been in my district since 1992. She had never lost a race, and no one had really even run against her in a Democratic primary. But in my mind, this was my way to make a difference, to disrupt the status quo. The polls, however, told a very different story. My pollsters told me that I was crazy to run, that there was no way that I could win. But I ran anyway, and in 2012, I became an upstart in a New York City congressional race. I swore I was going to win. I had the endorsement from the New York Daily News, the Wall Street Journal snapped pictures of me on election day, and CNBC called it one of the hottest races in the country. I raised money from everyone I knew, including Indian aunties that were just so happy an Indian girl was running. But on election day, the polls were right, and I only got 19 percent of the vote, and the same papers that said I was a rising political star now said I wasted 1.3 million dollars on 6,321 votes. Don't do the math. It was humiliating. Now, before you get the wrong idea, this is not a talk about the importance of failure.", "cs": "Před pár lety jsem udělala něco fakt odvážného, nebo jak někteří říkali, fakt hloupého. Kandidovala jsem do Kongresu. Po léta jsem působila bezpečně v zákulisí politiky jako fundraiser, organizátorka ale v srdci jsem vždy cht��la kandidovat. V mém obvodu byla stálá kongresmenka od roku 1992 Nikdy neprohrála volby, a v primárkách za Demokraty proti ní dokonce ani nikdo nekandidoval. Ale podle mě, tohle byl můj způsob, jak to změnit, jak změnit status quo. Nicméně průzkumy veřejného mínění měly jiný názor. Mí poradci říkali že jsem blázen, že v žádném případě nemůžu vyhrát. Ale já stejně kandidovala, a v r. 2012 jsem se stala vycházející hvězdou v kongresových volbách za New York. Přísahala jsem, že vyhraju. Měla jsem schválení New York Daily News, Wall Street Journal mě fotil v den voleb, a CNBC ty volby nazvalo jedněmi z nejžhavějších v zemi. Vybrala jsem peníze od každého, koho jsem znala, včetně Indiánských tetiček které byly prostě šťastné, že Indiánská dívka kandiduje. Ale v den voleb, se ukázalo, že průzkumy měly pravdu, a já získala jen 19% hlasů, a stejné noviny, které mě nazývaly vycházející politickou hvězdou, teď říkaly, že jsem promrhala 1,3 milionu dolarů za 6.321 hlasů. Ani to nepočítejte. Bylo to ponižující. Ale nemějte chybný dojem, tohle není o důležitosti prohry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As an artist, connection is very important to me. Through my work I'm trying to articulate that humans are not separate from nature and that everything is interconnected. I first went to Antarctica almost 10 years ago, where I saw my first icebergs. I was in awe. My heart beat fast, my head was dizzy, trying to comprehend what it was that stood in front of me. The icebergs around me were almost 200 feet out of the water, and I could only help but wonder that this was one snowflake on top of another snowflake, year after year. Icebergs are born when they calve off of glaciers or break off of ice shelves. Each iceberg has its own individual personality. They have a distinct way of interacting with their environment and their experiences. Some refuse to give up and hold on to the bitter end, while others can't take it anymore and crumble in a fit of dramatic passion. It's easy to think, when you look at an iceberg, that they're isolated, that they're separate and alone, much like we as humans sometimes view ourselves. But the reality is far from it. As an iceberg melts, I am breathing in its ancient atmosphere. As the iceberg melts, it is releasing mineral-rich fresh water that nourishes many forms of life. I approach photographing these icebergs as if I'm making portraits of my ancestors, knowing that in these individual moments they exist in that way and will never exist that way again.", "cs": "Jako umělec považuji vztahy mezi věcmi za velmi důležité. Ve své práci se snažím ukázat, že člověk a příroda tvoří jeden celek a že všechno je navzájem propojené. Na Antarktidu jsem se poprvé vydala asi před 10 lety. Tam jsem spatřila své první ledové kry. Byla jsem v úžasu. Bušilo mi srdce, točila se mi hlava, snažila jsem se pochopit, co před sebou vidím. Ledové kry kolem mne se tyčily více než 50 metrů nad hladinou. Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo že vznikly dopadem jedné sněhové vločky na druhou, rok co rok. Ledové kry vznikají telením ledovců nebo odlamováním z ledovcových stěn. Každá ledová kra má svoji vlastní osobnost. A každá po svém komunikuje se svým prostředím a má jiné zkušenosti. Některé to nevzdávají do poslední chvíle, jiné už toho mají dost a dramaticky se rozpadají. Když se podíváte na ledovou kru, snadno vás napadne, že stojí sama o sobě a že se cítí osamělá, podobně jako se někdy cítí lidé. Realita je však úplně jiná. Když ledové kry tají, vdechuji jejich pradávnou atmosféru. Když ledové kry tají, uvolňují sladkou vodu bohatou na minerály, která dává potravu mnoha živým tvorům. K focení ledových ker přistupuji stejně, jako bych fotila své předky. Vím, že v tom konkrétním okamžiku žijí tak, jak už nikdy nebudou žít v budoucnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ospravedlňování humanitárních intervencí V roce 1998 jsem navštívil bývalé sovětské republiky Středního východu, abych tu vedl rozhovory ohledně rozvoje demokracie, který v oněch nově samostatných zemích probíhal - nebo měl probíhat. Mými hostiteli byli bývalí komunističtí vůdci, kteří teď byli více či méně demokraticky zvolenými prezidenty. Všichni nenuceně hovořili o institucích, demokratických postupech a respektu k právnímu řádu. Ale lidská práva byla naprosto jinou záležitostí. V každé ze zemí jsem předložil seznam politických vězňů a ptal jsem se na jejich osudy. V jedné zemi se její prezident okamžitě rozhodl osvobodit muže, jenž byl obviněn z plánování puče. I tento domnělý úspěch byl ale morálně nejednoznačný. Prezident neučinil politické rozhodnutí: prokázal mi osobní laskavost. Dostal jsem dar, který byl sám další ukázkou prezidentova svévolného nakládání s mocí, nikoliv důkazem úcty k morálním principům. V jiné zemi jsem hovořil s vůdcem islámské fundamentalistické opozice, která vedla dlouhotrvající občanskou válku proti vládě. Tento muž se nazýval předsedou ,,Komise národního usmíření\". Obklopovaly jej po zuby ozbrojené stráže, přesto pevně podporoval myšlenku demokratizace. Vnímal ji skutečně jako nejjistější cestu k moci, neboť naprostá většina obyvatel smýšlela jako on. Demokracie, naznačil o něco zlověstněji, mu prý umožní ,,zlikvidovat\" - přesným významem toho slova se příliš nezaobíral - ty, kdo uvažují jinak. V těchto demokraciích bez demokratů je mnohem těžší diskutovat o ,,lidských právech\" než o procesních formalitách, protože se na ně nepohlíží jako na ,,práva\" v právním smyslu, ale jako na pouhé hryzání svědomí nebo jako na dary, které lze směnit za něco jiného. Tenhle rozdíl je důležitý, protože poukazuje na omezenou účinnost schválených právních norem jako prostředku prosazování lidských práv. Tato propast mezi lidskými právy a chováním vládců s sebou přinesla největší posun v řešení mezinárodních záležitostí dneška - příchod ,,humanitární intervence\". Objevila se původně mimo zavedené mezinárodní instituce a systém OSN, když se zrodila díky francouzskému uskupení Lékaři bez hranic, které chápalo lidská práva jako hodnotu nadřazenou národní suverenitě. Lékaři bez hranic obešli omezení tradičního mezinárodního práva a zavedli koncepci ,,práva intervence\" při humanitárních katastrofách.", "en": "Justifying Humanitarian Intervention In 1998, I visited Central Asia's former Soviet republics for talks--concerning the democratic development that was--or should have been--taking place in those newly independent countries. My hosts were former communist leaders who were now more or less democratically elected presidents. Each spoke easily about institutions, democratic procedures, and respect for the rule of law. But human rights were another matter entirely. In each country, I presented lists of political prisoners and asked about their fates. In one country, the president immediately decided to free a man accused of plotting a coup. But even this seeming success was morally ambiguous. The president had not made a political decision; he had bestowed a personal favor. I was receiving a gift--itself merely another demonstration of the president's arbitrary exercise of power--not proof of respect for moral principles. In one country, I spoke with a leader of the Islamic fundamentalist opposition, which had waged a long civil war against the government. This man now styled himself as chairman of a \"Committee of National Reconciliation.\" Guards armed to the teeth surrounded him, yet he firmly supported the notion of democratization. Indeed, he saw it as his surest route to power, because the vast majority of the population thought exactly as he did. Democracy, he hinted more ominously, would enable him to \"eliminate\"--he did not dwell on the exact meaning of the word--those who did not. In such democracies without democrats, \"human rights\" are more problematic to discuss than procedural formalities, because they are not thought of as \"rights\" in the legal sense, but merely as pangs of conscience, or else as gifts to be exchanged for something else of value. This distinction matters because it points to the limited effectiveness of formalized legal norms as a means of promoting human rights. This gap between human rights and the behavior of rulers has brought about the greatest shift in the conduct of international affairs in our time--the advent of \"humanitarian intervention.\" It arose initially outside established international institutions and the UN system, originating with the French group, Doctors Without Borders, which deemed human rights to be a value superior to national sovereignty. Doctors Without Borders introduced the concept of \"the right of intervention\" in humanitarian disasters, bypassing the strictures of traditional international law."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A budou statisíce mladých Italů – často talentovaných, vzdělaných a tvrdě pracujících –, kteří se v poslední době houfně vypravili do Velké Británie za prací, skutečně mít prospěch z těchto drobných zlepšení, když se budou zároveň nuceni vrátit domů bez zaměstnání? Z toho všeho pramení poslední velké riziko související s brexitem: posílení populistických hnutí a jejich nebezpečného nacionalistického poselství. Jejich předáci, kteří z hospodářských problémů Itálie už dlouho obviňují EU, by se jistě pokusili využít dopadů brexitu k tomu, aby obrátili občany proti Evropě. Samozřejmě by to bylo falešné. Skutečnou překážkou stability a prosperity v Itálii jsou silné zájmové skupiny, které už dlouho vzdorují potřebným reformám. Nebýt členství v EU, která moc těchto zájmových skupin implicitně omezuje, by na tom země byla ještě hůře. Pokud však Italové a další Evropané podlehnou v zoufalství populistickým svodům, mohlo by to ohrozit celý evropský projekt. Pro Itálii by jen stěží bylo přínosné, kdyby měla o píď větší vliv v rozpadající se EU, a to i v případě, že by v Miláně skutečně působilo o něco více firem poskytujících finanční služby a zaměstnávajících pár set vysoce placených profesionálů. Je načase, aby Evropané začali brát vážně finanční, ekonomické a politické hrozby, které brexit skutečně představuje. Jinak se může stát, že až si konečně přečtou závěť svého zesnulého příbuzného, zjistí, že jim zůstaly prázdné ruce – a že jejich dědictví je plné závazků.", "en": "Will the hundreds of thousands of young Italians – often talented, educated, and hard-working – who have lately flocked to the UK looking for work benefit from those small gains when they are forced to head back home, unemployed? All of this speaks to a final major risk that could arise from Brexit: the invigoration of populist movements, with their dangerous nationalist message. Their leaders, having long blamed the EU for Italy’s economic struggles, would surely try to spin the consequences of Brexit to turn citizens against Europe. To be sure, such claims would be false. The real impediment to stability and prosperity in Italy are the powerful interest groups that have long resisted needed reforms. In fact, the country would be worse off outside the EU, which implicitly imposes some limits on the interest groups’ power. But if, in their desperation, Italians and others succumb to the populist temptation, the entire European project could be jeopardized. Italy would hardly benefit from having marginally more influence in a disintegrating EU, even if Milan did have a few more financial services firms, employing a few hundred more highly paid professionals. It is time for Europeans to start taking seriously the financial, economic, and political threats that Brexit actually poses. Otherwise, when they finally do read their departed relative’s will, they might find themselves empty-handed – and facing a legacy of liabilities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Musk se zabývá masovou produkcí “existující, poměrně výkonné bateriové technologii.“ Oproti tomu ARPA-E usiluje o technologické inovace v nejčistším smyslu: “vytvářet nové způsoby, jak dělat“ věci. A jsou “docela dobře přesvědčeni o tom,“ že některé z jejich technologií “mají potenciál být výrazně lepší.“ Pro mnoho lidí se tento vývoj může zdát překvapivý. Koneckonců, privátní sektor byl dlouho považován za nejdůležitější zdroj inovací v ekonomice. Ale toto vnímání není úplně přesné. Ve skutečnosti totiž velcí podnikatelští hráči historie často stáli na ramenech podnikatelského státu. Zakladatel a CEO Applu Steve Jobs byl chytrý businessman, ale každá technologie, která činí iPhone “chytrým“ byla vyvinuta se státním financováním. Proto Gates prohlásil, že jedině stát, ve formě veřejných institucí jako je ARPA-E, může vést cestu k energetickému průlomu. Je rozhodující v tomto bodě zmínit, že to není stát jakožto administrátor, který tuto roli tak naplňuje; je to spíše podnikatelský stát, který koná a vytváří trhy, namísto toho, aby je pouze opravoval. S konkrétně zaměřeným přístupem a svobodou experimentovat – se selháním vnímaným jako nevyhnutelným, vítaným prvkem procesu učení se – je stát lépe schopen přilákat top talenty a usilovat o radikální inovace. Nicméně, vést zelenou revoluci samozřejmě nebude jednoduchá záležitost. Aby uspěly, budou muset veřejné úřady, překonat zásadní výzvy.", "en": "Musk has been engaged in the large-scale production of “an existing, pretty powerful battery technology.” ARPA-E, by contrast, has been pursuing technological innovation in the purest sense: “creating new ways of doing” things. And they “are pretty well convinced” that some of their technologies “have the potential to be significantly better.” To many people, this development may seem surprising. After all, the private sector has long been regarded as an economy’s most important source of innovation. But this perception is not entirely accurate. In fact, history’s great entrepreneurial figures have frequently stood on the shoulders of the entrepreneurial state. The late Apple founder and CEO Steve Jobs was a smart businessman, but every technology that makes the iPhone “smart” was developed with state funding. That is why Gates has declared that only the state, in the form of public institutions like ARPA-E, can lead the way to an energy breakthrough. It is critical to note here that it is not the state as administrator fulfilling this role; rather, it is the entrepreneurial state in action, creating markets, instead of just fixing them. With a mission-oriented approach and the freedom to experiment – with failure understood to be an unavoidable, and even welcome, feature of the learning process – the state is better able to attract top talent and pursue radical innovation. But, of course, leading a green revolution will be no easy feat. To succeed, public agencies will have to overcome significant challenges."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you're expecting the people who built this to protect you from the coming robopocalypse — (Laughter) — uh, you may want to have a backup plan. (Laughter) Just saying. Just think about that. (Applause) Law enforcement is currently a closed system. It's nation-based, while the threat is international. Policing doesn't scale globally. At least, it hasn't, and our current system of guns, border guards, big gates and fences are outdated in the new world into which we're moving. So how might we prepare for some of these specific threats, like attacking a president or a prime minister? This would be the natural government response, to hide away all our government leaders in hermetically sealed bubbles. But this is not going to work. The cost of doing a DNA sequence is going to be trivial. Anybody will have it and we will all have them in the future. So maybe there's a more radical way that we can look at this. What happens if we were to take the President's DNA, or a king or queen's, and put it out to a group of a few hundred trusted researchers so they could study that DNA and do penetration testing against it as a means of helping our leaders? Or what if we sent it out to a few thousand? Or, controversially, and not without its risks, what happens if we just gave it to the whole public? Then we could all be engaged in helping. We've already seen examples of this working well. The Organized Crime and Corruption Reporting Project is staffed by journalists and citizens where they are crowd-sourcing what dictators and terrorists are doing with public funds around the world, and, in a more dramatic case, we've seen in Mexico, a country that has been racked by 50,000 narcotics-related murders in the past six years. They're killing so many people they can't even afford to bury them all in anything but these unmarked graves like this one outside of Ciudad Juarez. What can we do about this? The government has proven ineffective. So in Mexico, citizens, at great risk to themselves, are fighting back to build an effective solution. They're crowd-mapping the activities of the drug dealers.", "cs": "Jestliže očekáváte, že vás lidé, kteří sestavili tohle, ochrání před nadcházející robokalypsou -- (Smích) -- hm, tak to byste možná měli mít v záloze plán B. (Smích) Jenom se nad tím zamyslete. (Potlesk) Prosazování zákona je v současné době uzavřený systém. Jeho povaha je národní, zatímco povaha hrozby je mezinárodní. Kontrola zločinu není globální a náš současný systém zbraní, pohraničních strážců, velkých bran a plotů je zastaralý ve srovnání s novým světem, do kterého se všichni přesouváme. Takže jak se můžeme připravit na některé ze specifických hrozeb, jako je útok na prezidenta nebo předsedu vlády? Přirozenou odpovědí vlády by bylo schovat všechny naše státníky do uzavřených bublin. Tohle ovšem fungovat nebude. Náklady na sekvenování DNA budou zanedbatelné. Každý to zvládne a každý to v budoucnu bude mít. Takže možná, že existuje mnohem radikálnější způsob, jakým se na tohle lze dívat. Co by se stalo, kdybychom vzali DNA prezidenta, nebo krále či královny, a dali ji skupině několika stovek důvěryhodných výzkumníků, aby mohli tuhle DNA studovat a udělali na ní penetrační test, za účelem ochrany našich vůdců? Nebo co kdybychom tuhle DNA poslali několika tisícovkám výzkumníků? A nebo, což by bylo rozhodně riskantní, co kdybychom ji dali celé veřejnosti? Tím bychom byli všichni zapojeni do pomáhání v ochraně našich vůdců. Již jsme byli svědky několika případů, kdy tohle zafungovalo dobře. V Projektu sledování organizovaného zločinu a korupce jsou zaměstnáni novináři a občané, kteří společně pracují na tom, co dělají diktátoři a teroristé s veřejnými fondy po celém světě. V mnohem dramatičtějším případě, který jsme viděli v Mexiku, zemi, která byla v posledních šesti letech zasažena a sužována 50 tisíci vraždami souvisejícími s narkotiky. Zabíjejí tam tolik lidí, že si ani nemůžou dovolit je všechny pohřbít v ničem jiném, než v neoznačených hrobech, jako jsou ty vně Ciudad Juarez. Co s tímhle můžeme dělat? Kroky, které činí vláda, se ukázaly být neefektivní. Takže v Mexiku občané riskují vlastní životy, bojují proti zločinu, aby vytvořili efektivní řešení. Společně mapují aktivity drogových dealerů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Similar results could be expectedfor many of the new Member States, where again drugproblems are often a relatively new historical phenomenon,although for the most part heroin problems predominatewithin those seeking drug treatment (120). In the TDI, both the primary drug for which treatment issought and the secondary substance of use, if any, arerecorded. The three substances most frequently recorded aseither the primary reason for treatment or a secondarydrug are opiates, cocaine and cannabis (Figure 20). Although male drug users predominate in all Europeancountries, the male to female ratio varies considerablybetween countries, ranging from 3:1 to 6:1. Differencesbetween countries again reflect the type of drug problem aswell as region (the highest proportions of female drug usersare found in northern European countries and the new Member States) and client age. Producing a clear picture of the drugs that are responsiblefor individuals seeking drug treatment is complicated by thefact that drug users commonly consume a range ofpsychoactive substances. It is often difficult to identify towhat extent an individual’s problems are related to any onesubstance in particular. In all countries, polydrug use iscommon among treatment clients, and between 40%and80%of all clients report using at least one additional It is interesting to note that most clients seeking treatmentfor heroin, cocaine and hypnotics or sedatives consumethese drugs daily, whereas for other drugs frequency of useshows a wider distribution. Figure 20:Proportion of new clients attending drug treatmentservices who report primary drug to be heroin, cocaine andcannabis, 1996–2002 Most treatment clients report starting drug use duringadolescence — most commonly between the ages of 15and19.", "cs": "Svou roli ve vztahuk věku drogových uživatelů vléčebnách hraje i historickývývoj drogového problému. Například klienti ve Finskujsou relativně mladí, což odráží skutečnost, že je tamdrogový problém relativně nový. Obdobné výsledky lzeočekávat vřadě nových členských států, kde jsou drogovéproblémy rovněž často relativně novým historickým jevem,i když u většiny žadatelů o léčbu drogových závislostí jehlavním problémem heroin(120). TDI zaznamenává jak primární drogu, kvůli níž jevyhledávána léčba, tak i případnou sekundárně užívanoulátku. Tři látky, které jsou zaznamenávány nejčastěji jakoprimární důvod léčby i jako sekundární drogy, jsou opiáty,kokain a konopí (obr.20). Zpracování jednoznačného obrazu o drogách, kvůli nimžjejich uživatelé vyhledávají léčbu, je komplikováno tím, žeuživatelé drog obvykle konzumují řadu psychoaktivníchlátek. Často lze jen těžko rozpoznat, do jaké míry jsouproblémy dané osoby způsobeny určitou konkrétní látkou.Polymorfní užívání je obvyklým jevem mezi léčenými Přestože ve všech evropských zemích převažují mužštíuživatelé drog, poměr mužů a žen užívajících drogy sevjednotlivých zemích značně liší a pohybuje se od 3:1 ažpo 6:1. Obr.20: Podíl nových klientů léčebných zařízení, kteří jakoprimární drogu uvádějí heroin, kokain nebo konopné drogy,vobdobí 1996–2002 Je zajímavé, že většina klientů, kteří vyhledávají léčbuzávislosti na heroinu, kokainu a hypnotikách nebosedativech, konzumuje tyto drogy denně, zatímco frekvenceužívání ostatních drog je různorodější."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Náš budoucí kybernetický svět však můžeme utvářet i způsobem, který udrží naše data v bezpečí, obnoví důvěru na internetu a přivítá miliardy nových účastníků. Zajištění bezpečnosti bude vyžadovat, aby bezpočet internetových „podílníků“ zavedl nějaký typ systému řízení. Organizace, jako je Mezinárodní korporace pro přidělované názvy a čísla (ICANN) , se co do šíře záběru budou muset stát mnohem globálnějšími. Současně se musíme mít na pozoru před nadměrnou regulací nebo vládní kontrolou. To by mohlo vyžadovat, abychom postupně vyřadili ze hry Úřad pro přidělování čísel na internetu (IANA), a zabránili tak tomu, aby se dostal pod kontrolu nějakého mezivládního orgánu, jak požadovaly některé státy. Vlády mají rozhodně významnou roli. Příliš velká kontrola by však téměř jistě udusila inovace, zvýšila náklady a pravděpodobně i vyloučila důležité protisystémové hlasy. Lepším přístupem, jenž by navíc zvýšil důvěru veřejnosti v systém, by bylo vytvořit diverzifikovanou správu s řadou účastníků. Jednu takovou skupinu účastníků představují firmy. Když se nyní naše osobní data stala tak drahocenným aktivem, ocitají se firmy pod stále větším tlakem, aby vyvíjely internetové obchodní modely, které soukromé informace o uživatelích nevytěžují, ale spíše chrání. Uživatelé internetu si zejména přejí, aby firmy přestaly mást zákazníky zašmodrchanými a právnickou hatmatilkou psanými dohodami o poskytování služeb s cílem získávat od nich data a prodávat je. Tento typ zneužívání by se dal omezit vytvořením právních a společenských smluv, které by upravovaly souhlas s využíváním dat. Jednou z myšlenek, kterou navrhl informatik Marc Davis, je sepsat jakýsi standard, srozumitelnou sedmibodovou dohodu o „podmínkách poskytování služby“, která zaručí lidem kontrolu nad využíváním jejich osobních dat. Další možností je umožnit samotným uživatelům, aby si z předem stanovené nabídky vybrali, jak velkou míru osobních informací jsou ochotni sdílet. Otázka důvěry však přesahuje pouhou regulaci. Firmy musí nacházet způsoby, jak zavádět nové technologie, dělat byznys, který je u zákazníků oblíbený, a zachovávat si jejich důvěru. (Ve světě rozhraní člověk-robot, trojrozměrného tisku, nanotechnologií a těžby břidlicového plynu si každá inovativní firma skutečně musí tuto základní otázku klást.) A konečně se musíme zamyslet nad lidským rozměrem našeho virtuálního světa. Hyperkonektivita nejen vytváří nové komerční příležitosti, ale také mění způsob, jímž obyčejní lidé přemýšlejí o svých životech. Takzvaný syndrom FoMo (strach z promarněné příležitosti) odráží úzkost mladší generace, jejíž příslušníci cítí nutkání okamžitě zachycovat vše, co dělají a vidí.", "en": "But we can shape our future cyber-world in a way that keeps our data safe, reestablishes trust online, and welcomes in billions of new participants. Ensuring security will require that the Internet’s many stakeholders establish some kind of governance system. Organizations such as the Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) will need to become much more global in scope. At the same time, we must guard against over-regulation or government control. This might require us to phase out the Internet Assigned Numbers Authority to prevent it from falling under the control of an inter-governmental body, as some states have demanded. Governments certainly have an important part to play. But too much control would almost certainly stifle innovation, increase costs, and probably exclude important anti-establishment voices. A better approach, and one that would enhance public trust in the system, would be to establish diversified stewardship with multiple stakeholders. One such stakeholder group is business. Now that our personal data have become such a valuable asset, companies are coming under increasing pressure to develop online business models that protect rather than exploit users’ private information. In particular, Internet users want to stop companies befuddling their customers with convoluted and legalistic service agreements in order to extract and sell their data. One idea, proposed by the information scientist Marc Davis, is to draw up a standard, readable seven-point “Terms of Service” agreement that empowers people’s control of the uses of their personal data. Another is to allow users themselves to decide from a preset menu how much personal information they are prepared to share. But the trust issue goes beyond just regulation. Companies must find ways to introduce new technologies and do business that are popular with their customers and retain their trust. (Indeed, in a world of human-robot interfaces, 3D printing, nanotechnology, and shale-gas extraction, any innovative company must ask itself this basic question.) Finally, we must consider the human dimension of our virtual world. Hyper-connectivity not only creates new commercial opportunities; it also changes the way ordinary people think about their lives. The so-called FoMo (fear of missing out) syndrome reflects the anxieties of a younger generation whose members feel compelled to capture instantly everything they do and see."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak se vypořádat s globalizací 4.0 ŽENEVA – Po druhé světové válce se mezinárodní společenství spojilo a vybudovalo společnou budoucnost. Dnes to musí udělat znovu. Vinou pomalého a nerovnoměrného zotavení v dekádě po globální finanční krizi se značná část společnosti odcizila a zahořkla, a to nejen vůči politice a politikům, ale i vůči globalizaci a celému ekonomickému systému, který globalizace podepírá. V éře všeobecné nejistoty a frustrace si získává stále větší oblibu populismus coby alternativa ke statusu quo. Populistická rozprava však opomíjí – a často i stírá – podstatné rozdíly mezi dvěma pojmy: globalizací a globalismem. Globalizace je fenomén tažený technologiemi a volným pohybem myšlenek, lidí a zboží. Globalismus je ideologie, která dává přednost neoliberálnímu globálnímu řádu před národními zájmy. Nikdo nemůže popřít, že žijeme v globalizovaném světě. Zda by však veškerá naše politika měla být „globalistická“, je značně sporné. Tento okamžik krize koneckonců vyvolal závažné otázky o naší architektuře globálního vládnutí. V situaci, kdy stále více voličů požaduje „opětovné převzetí kontroly“ od „globálních sil“, je hlavním úkolem obnovení suverenity ve světě, jenž vyžaduje spolupráci. Místo abychom uzavírali ekonomiky prostřednictvím protekcionismu a nacionalistické politiky, musíme formulovat novou společenskou smlouvu mezi občany a jejich vedoucími představiteli, aby se každý cítil doma natolik bezpečný, že mimo domov zůstane otevřený světu. Pokud to nedokážeme, pak pokračující rozpad našeho společenského přediva nakonec povede ke kolapsu demokracie.", "en": "Grappling With Globalization 4.0 GENEVA – After World War II, the international community came together to build a shared future. Now, it must do so again. Owing to the slow and uneven recovery in the decade since the global financial crisis, a substantial part of society has become disaffected and embittered, not only with politics and politicians, but also with globalization and the entire economic system it underpins. In an era of widespread insecurity and frustration, populism has become increasingly attractive as an alternative to the status quo. But populist discourse elides – and often confounds – the substantive distinctions between two concepts: globalization and globalism. Globalization is a phenomenon driven by technology and the movement of ideas, people, and goods. Globalism is an ideology that prioritizes the neoliberal global order over national interests. Nobody can deny that we are living in a globalized world. But whether all of our policies should be “globalist” is highly debatable. After all, this moment of crisis has raised important questions about our global-governance architecture. With more and more voters demanding to “take back control” from “global forces,” the challenge is to restore sovereignty in a world that requires cooperation. Rather than closing off economies through protectionism and nationalist politics, we must forge a new social compact between citizens and their leaders, so that everyone feels secure enough at home to remain open to the world at large. Failing that, the ongoing disintegration of our social fabric could ultimately lead to the collapse of democracy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It spread like a crescendo all around the world. And that was the reason the Taliban could not tolerate her campaign, and on October 9 2012, she was shot in the head at point blank range. It was a doomsday for my family and for me. The world turned into a big black hole. While my daughter was on the verge of life and death, I whispered into the ears of my wife, \"Should I be blamed for what happened to my daughter and your daughter?\" And she abruptly told me, \"Please don't blame yourself. You stood for the right cause. You put your life at stake for the cause of truth, for the cause of peace, and for the cause of education, and your daughter in inspired from you and she joined you. You both were on the right path and God will protect her.\" These few words meant a lot to me, and I didn't ask this question again. When Malala was in the hospital, and she was going through the severe pains and she had had severe headaches because her facial nerve was cut down, I used to see a dark shadow spreading on the face of my wife. But my daughter never complained. She used to tell us, \"I'm fine with my crooked smile and with my numbness in my face. I'll be okay. Please don't worry.\" She was a solace for us, and she consoled us. Dear brothers and sisters, we learned from her how to be resilient in the most difficult times, and I'm glad to share with you that despite being an icon for the rights of children and women, she is like any 16-year old girl. She cries when her homework is incomplete. She quarrels with her brothers, and I am very happy for that. People ask me, what special is in my mentorship which has made Malala so bold and so courageous and so vocal and poised? I tell them, don't ask me what I did. Ask me what I did not do. I did not clip her wings, and that's all. Thank you very much. (Applause) Thank you. Thank you very much. Thank you. (Applause)", "cs": "Zesiloval po celém světě. A to byl důvod, proč Taliban nemohl tolerovat její kampaň a 9. října 2012 byla postřelena do hlavy z bezprostřední blízkosti. Byl to den zkázy pro mou rodinu a pro mě. Svět se změnil na velkou černou díru. Když byla má dcera na hranici života a smrti, zašeptal jsem své manželce do ucha \"Měl bych mít vinu na tom, co se stalo mé dceři a tvé dceři?\" A ona mi odpověděla \"Prosím neobviňuj se. Postavil ses za správnou věc. Dal jsi svůj život v sázku pro pravdu pro mír a pro vzdělávání a tvá dcera se tebou inspirovala a přidala se k tobě. Oba jste byli na správné cestě a Bůh ji ochrání.\" Těchto pár slov pro mě znamenalo hodně a už jsem se na tuto otázku znova nezeptal. Když byla Malala v nemocnici a měla velké bolesti a hodně ji bolela hlava, protože její obličejový nerv byl poškozen, vídával jsem temný stín rozšiřovat se na tváři své ženy. Ale má dcera si nikdy nestěžovala. Říkávala nám \"Je mi dobře s mým křivým úsměvem a s necitlivostí v obličeji. Budu v pořádku. Prosím nedělejte si starosti.\" Byla pro nás útěchou a uklidňovala nás. Drazí bratři a sestry, naučili jsme se od ní, jak být nezlomní v nejtěžších časech a jsem rád, že vám mohu sdělit, že, i když je ikonou práv dětí a žen, je jako každá jiná šestnáctiletá dívka. Brečí, když nemá hotový domácí úkol. Hádá se se svými bratry a jsem kvůli tomu velmi šťastný. Lidé se mě ptají co je tak zvláštního na mém mentorství, že to učinilo Malalu tak smělou a tak odvážnou a tak hlasitou a vyrovnanou? Říkám jim, neptejte se mě na to, co jsem udělal. Zeptejte se mě na to, co jsem neudělal. Nepřistřihoval jsem jí křídla, a to je všechno. Velmi vám děkuji. (Potlesk) Děkuji. Velmi vám děkuji. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Má samozřejmě pravdu. Vždyť ve skupině tří zemí jsou tři bilaterální vztahy, u deseti je jich 45 a mezi stovkou aktérů je dvojstranných vazeb téměř 5000. To je důvod, proč u témat, jako je změna klimatu, bude mít OSN jistou roli i nadále, ale k intenzivnějším vyjednáváním bude zřejmě docházet v menších uskupeních, například ve Fóru předních ekonomik (MEF), kde necelý tucet zemí zodpovídá za 80 % emisí skleníkových plynů. Velká část úkonů globálního řízení se bude opírat o formální a neformální sítě. Síťové organizace (jako třeba G20) se využívají k určování agend, dosahování konsenzu, koordinaci politik, výměně znalostí a stanovování norem. Anne-Marie Slaughter, ředitelka politického plánování ministerstva zahraničí USA tvrdí, že „moc plynoucí z tohoto typu propojení není mocí umožňující prosazovat výsledky. Sítě se neřídí ani neovládají, ale spíše spravují a koordinují. Do celku, který je víc než součet jeho částí, se zapojuje řada aktérů.“ Jinými slovy, síť přináší moc dosahovat preferovaných výsledků ve spolupráci s dalšími aktéry, nikoli jejich válcováním. Aby se mezinárodní společenství dokázalo vypořádat s výzvami, jež charakterizují globální informační věk, bude muset nadále rozvíjet sérii dodatečných sítí a institucí, které doplní globální rámec OSN. Panují-li ovšem neshody mezi nejvýznamnější státy, ani síťovým organizacím typu G20 se zřejmě nepodaří stanovit agendu, na jejímž základě by OSN a bretonwoodské finanční instituce dokázaly konat.", "en": "He’s right, of course. After all, with three countries, there are three bilateral relationships; with ten, there are 45; and with 100 players, there are nearly 5,000. That is why, on issues like climate change, the UN will continue to play a role, but more intensive negotiations are likely to occur in smaller groups such as the Major Economies Forum, where fewer than a dozen countries account for 80% of greenhouse gas emissions. Much of the work of global governance will rely on formal and informal networks. Network organizations (such as the G-20) are used for setting agendas, building consensus, coordinating policy, exchanging knowledge, and establishing norms. As Anne-Marie Slaughter, Director of Policy Planning in the US State Department, argues, “the power that flows from this type of connectivity is not the power to impose outcomes. Networks are not directed and controlled as much as they are managed and orchestrated. Multiple players are integrated into a whole that is greater than the sum of its parts.” In other words, the network provides power to achieve preferred outcomes with other players rather than over them. To cope with the transnational challenges that characterize a global information age, the international community will have to continue to develop a series of complementary networks and institutions that supplement the global framework of the UN. But if major countries are divided, it is unlikely that even network organizations like the G-20 can set the agenda for the UN and the Bretton Woods financial institutions to act upon."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Imperativ adaptace NAIROBI – Před nedávným jednáním Organizace spojených národů o klimatických změnách, které se konalo v peruánské Limě, se pozornost velké části světa soustředila na otázku, jak silně se jednotlivé země zavážou dodržovat rámec snižování emisí skleníkových plynů. Odhodlání vlád dodržovat tento rámec má koneckonců klíčový význam pro zajištění, aby dohoda, která má být podepsána letos v prosinci v Paříži, zabránila zvýšení globálních teplot o více než 2°C oproti stavu před průmyslovou revolucí. Dobrou zprávou je, že limská „Výzva ke klimatické akci“ učinila natolik velký pokrok, aby umožnila přípravy na všeobecnou klimatickou dohodu v Paříži. Zároveň ovšem zanechala mnoho nevyřešených otázek – a tento nedostatek se odrazil v diskusích o adaptaci. Nový důraz na toto důležité téma je sice vítaný, avšak otázka, jak zajistit finance, technologie a znalosti, které státy, komunity a ekosystémy potřebují, aby se na klimatické změny adaptovaly, vyžaduje další rozpracování. I když omezíme vzestup celosvětových teplot, klimatické změny nevymizí. Některé komunity se už dnes potýkají s extrémnějšími a častějšími suchy, záplavami a dalšími meteorologickými jevy. Tyto následky globálního oteplování budou pouze sílit. První zpráva o adaptaci, vypracovaná Ekologickým programem OSN a zveřejněná v Limě, přesto ukázala, že svět zůstává zcela nepřipravený hradit náklady na adaptaci. Tyto náklady přitom budou daleko vyšší, než se dříve předpokládalo. I kdyby se teplotní cíl podařilo splnit, dosáhnou náklady na adaptaci podle zprávy dvojnásobku až trojnásobku dříve předpokládané částky 70-100 miliard dolarů ročně do roku 2050 (možné, byť méně pravděpodobné, je i zvýšení na plný pětinásobek). Pokud ovšem globální teploty výrazně přesáhnou dvoustupňový strop, mohly by náklady na adaptaci dosáhnout dvojnásobku nejhorších odhadů, což by ochromujícím způsobem zatížilo světovou ekonomiku. Pokud vedoucí světoví představitelé potřebovali další pádný důvod, aby v Paříži dospěli k dohodě, která udrží globální teploty pod stanoveným cílem, pak ho nyní mají. Zátěž přizpůsobení se na nové podmínky ponesou všichni. Největší však bude pro rozvojové země, nejméně rozvinuté země a nízko položené rozvojové státy (tzv. Small Island Developing States). K dispozici sice budou mezinárodní finance, avšak velkou část nákladů ponesou příslušné země, přičemž jejich vlády budou nuceny přesměrovávat skrovné prostředky z rozvojových projektů na adaptační iniciativy. Jistě, svět dělá určité pokroky směrem k řešení adaptačních potřeb. Financování adaptace z veřejných zdrojů dosáhlo v letech 2012-2013 hodnoty 23-26 miliard dolarů.", "en": "The Adaptation Imperative NAIROBI – In the run-up to the recent United Nations meeting on climate change in Lima, Peru, much of the world’s attention focused on how strongly countries would commit to a framework for cutting greenhouse-gas emissions. Governments’ commitment to such a framework, after all, is vital to ensure that the agreement to be signed in Paris in December will keep global temperatures from rising more than 2º Celsius above pre-industrial levels. The good news is that the Lima “Call for Climate Action” made sufficient progress to enable preparations for a comprehensive climate deal in Paris. But it also left many questions unresolved – a shortcoming that was reflected in discussions on adaptation. Though the new emphasis on this important topic is welcome, how to deliver the funding, technology, and knowledge that countries, communities, and ecosystems need to adjust to climate change requires further articulation. Even if we limit the rise in global temperatures, climate change is here to stay. Communities are already facing more extreme and frequent droughts, floods, and other weather events. These consequences will only intensify. Yet the UN Environment Programme’s first adaptation report, released in Lima, showed that the world remains wholly unprepared to cover the costs of adaptation. And those costs will be far higher than was previously thought. According to the report, even if the temperature target is met, the cost of adaptation will reach 2-3 times the previously anticipated $70-100 billion per year by 2050 (an increase of as much as fivefold is possible, though less likely). If global temperatures exceed the two-degree ceiling significantly, adaptation costs could reach double the worst-case figures, placing a crippling burden on the world economy. If world leaders needed another compelling reason to reach a deal in Paris that keeps global temperatures below the target, this is it. The burden of adjustment will be borne by everyone. But it will be heaviest for developing countries, least-developed countries, and Small Island Developing States. Though international funding will be available, costs will fall largely to countries, with governments forced to divert scarce resources from development projects to adaptation initiatives. To be sure, the world is making some progress toward addressing adaptation needs. Adaptation funding from public sources reached $23-26 billion in 2012-2013."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tři z indických prezidentů byli muslimové, stejně jako bezpočet ministrů kabinetu, velvyslanců, generálů, soudců Nejvyššího soudu, o kapitánech kriketových týmů ani nemluvě. Ostatně přinejmenším do poloviny 90. let minulého století byl počet muslimů v Indii vyšší než v Pákistánu (který se poté dostal do vedení, díky tamní závratné míře porodnosti). Řadu let na přelomu století byl nejbohatším mužem Indie muslim (magnát v oblasti informačních technologií Azím Premdži). Zničení mešity tedy působilo jako naprostá zrada smlouvy, která zachovávala muslimskou komunitu jako stěžejní součást indické pluralitní demokracie. Leč hinduisté, kteří na mešitu zaútočili, chovali jen malou důvěru v instituce indické demokracie. Mají za to, že stát je změkčilý a podlézá menšinám pod vlivem nemístného západního sekularismu. Podle nich nezávislá Indie, osvobozen�� po bezmála tisíci letech cizí nadvlády (nejprve muslimské, pak britské) a Rozdělením zbavená značné části své muslimské populace, má povinnost zosobovat a prosazovat vítěznou identitu 82 % obyvatel, kteří se pokládají za hinduisty. Tito fanatici nejsou fundamentalisty v běžném smyslu slova, neboť hinduismus je náboženství bez fundamentů: neexistuje hinduistický papež ani šábes, jediná svatá kniha ani nic takového jako hinduistické kacířství.", "en": "Three of India's Presidents have been Muslim, as have been innumerable cabinet ministers, ambassadors, generals, and Supreme Court justices, not to mention cricket captains. Indeed, until at least the mid-1990’s, India’s Muslim population was greater than that of Pakistan (which has since pulled ahead, thanks to its soaring birthrate). For many years at the cusp of the new century, India’s richest man (the information-technology czar Azim Premji) was a Muslim. The destruction of the mosque thus felt like an utter betrayal of the compact that had sustained the Muslim community as a vital part of India’s pluralist democracy. But the Hindus who attacked the mosque had little faith in the institutions of Indian democracy. They view the state as soft, pandering to minorities out of misplaced Westernized secularism. To them, an independent India, freed after nearly 1,000 years of alien rule (first Muslim, then British) and rid of a sizable portion of its Muslim population by Partition, is obliged to embody and assert the triumphant indigenous identity of the 82% of the population who consider themselves Hindu. These zealots are not fundamentalists in any common sense of the term, since Hinduism is a religion without fundamentals: there is no Hindu pope, no Hindu Sabbath, no single Hindu holy book, and no such thing as a Hindu heresy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They did. They agreed with me, and over the following years, we shot 40,000 elephants to try to stop the damage. And it got worse, not better. Loving elephants as I do, that was the saddest and greatest blunder of my life, and I will carry that to my grave. One good thing did come out of it. It made me absolutely determined to devote my life to finding solutions. When I came to the United States, I got a shock, to find national parks like this one desertifying as badly as anything in Africa. And there'd been no livestock on this land for over 70 years. And I found that American scientists had no explanation for this except that it is arid and natural. So I then began looking at all the research plots I could over the whole of the Western United States where cattle had been removed to prove that it would stop desertification, but I found the opposite, as we see on this research station, where this grassland that was green in 1961, by 2002 had changed to that situation. And the authors of the position paper on climate change from which I obtained these pictures attribute this change to \"unknown processes.\" Clearly, we have never understood what is causing desertification, which has destroyed many civilizations and now threatens us globally. We have never understood it.", "cs": "Udělali to. Souhlasili se mnou a v následujících letech jsme zastřelili 40 000 slonů, ve snaze zastavit škodu. A zhoršilo se to, ne zlepšilo. Neboť miluji slony, byla to nejsmutnější a největší chyba mého života, a to si ponesu do svého hrobu. Jedna dobrá věc z toho vzešla. Dovedlo mě to k neotřesitelnému rozhodnutí, věnovat celý můj život k hledání řešení. Když jsem přišel do Spojených Států, byl jsem šokován, když jsem našel národní parky jako je tento, desertifikující stejně intenzivně jako v Africe. A v této oblasti nebyl žádný dobytek, po více než 70 let. A zjistil jsem, že američtí vědci, pro to neměli žádné vysvětlení, kromě toho, že tam je sucho a je to přirozené. Tak jsem začal prohlížet všechny výzkumné oblasti, které jsem mohl, po celém západu Spojených států kde byl dobytek odstraněn k dosažení zastavení desertifikace, ale našel jsem opak, jako jsme viděli na této výzkumné stanici, kde tyto pastviny byly zelené v roce 1961, ale kolem roku 2002 se změnily do té situace. A autoři stanovisek o změnách klimatu, od kterých jsem získal tyto obrázky, připisují tuto změnu \"neznámému procesu\" Je jasné, že jsme nikdy nepochopili, co způsobuje desertifikaci, která zničila mnoho civilizací a nyní nás ohrožuje celosvětově. Nikdy jsme to nepochopili."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the case of orphan’s pensions, income is taken into account only if the orphan is over 18 years old. The fixed-rate allowance is currently EUR 459.89 per month for orphans. If the beneficiary’s own income exceeds the fixed-rate allowance, 40% of the remaining net income is attributed to the widow’s, widower’s or orphan’s pension. Following unemployment benefit, or in addition to it, you are entitled to type II unemployment benefit if you are capable of work and are without means, are aged between 15 and 65 and are usually resident in the Federal Republic of Germany. Unemployment benefits Ordinary unemployment benefit Benefits may also be awarded to persons living with a person without means who is capable of work in a ‘community of dependence’ (Bedarfsgemeinschaft). Formalities •you register as an unemployed person with the employment office and apply for the benefit; •you are unemployed or are employed for fewer than 15 hours a week; While you are claiming benefits, you are obliged to report to the competent body for basic provision (job centre, working community or authorised municipal authority) if requested to do so. Failure to respond to such a request without a valid reason may result in serious penalties in the form of reduced benefits (or even the loss of benefits in the case of repeated failure to respond). •you are available for work, i.e. you must be capable of working and willing to accept any suitable employment offered, and you are actively seeking employment; •you have completed the qualifying period, i.e. you must have been in employment for which contribu- You must also inform the employment office immediately of any changes in your personal circumstances or those of your family members which may affect in any •are unable to earn a living owing to a physical, mental or psychological impairment which arose before reaching the age of 27. Amount of child benefit Child benefit is EUR 154 per month for the first three children and EUR 179 for each additional child. You are not entitled to child benefit for a child for whom you or your spouse already receive a similar benefit. In addition, any family benefits you receive from another EU Member State may lead to the partial or complete loss of entitlement to child benefit in Germany. Child benefit must be applied for in writing.", "cs": "Úřad práce (fond rodinných přídavků) hradí každý měsíc přídavky na váš bankovní účet. Německé právní předpisy nestanoví dávky předčasného důchodu. Mnoho odvětví činnosti však zahrnulo do kolektivních smluv ustanovení o předčasném důchodu. Jste povinni z vlastní iniciativy a bez odkladu nahlásit Úřadu práce (fondu rodinných přídavků) veškeré změny údajů, jež jste poskytli při podání žádosti, které by mohly mít vliv na váš nárok na rodinné přídavky (například ukončení odborné přípravy dítěte). Příspěvek na výchovu Rodinné dávky Každá osoba mající bydliště v Německu má nárok na rodinné přídavky (Kindergeld)a na příspěvky na výchovu dětí (Erziehungsgeld. Rodinné přídavky Rodinné přídavky se vyplácejí na všechny děti do dosažení věku 18 let. Dospělé dítě je může pobírat: • jestliže nedosáhlo věku 21 let, neuzavřelo pracovně právní vztah a nepřihlásilo se jako uchazeč o zaměst- Příspěvek na výchovu je v zásadě vyplácen matce nebo případně otci, který o dítě pečuje a vychovává ho. Rodič pobírající tento příspěvek má právo vykonávat profesní činnost na částečný úvazek, který však nesmí přesahovat třicet hodin týdně. Limit příspěvku je 300 EUR měsíčně a závisí na výši příjmů rodiče. Orgány příslušné pro platbu těchto přídavků se v jednotlivých spolkových zemích liší. Všechny potřebné informace vám poskytne vaše zdravotní pojišťovna. Do výpočtu se rovněž zahrnují příjmy a jmění manžela či manželky nebo partnera, pokud manželé či partneři nejsou odloučeni. Dávky sociální pomoci Každý se v Německu může dostat do situace nejvyšší nouze nebo do situace, kterou nedokáže sám vyřešit. To znamená, že každá osoba, která nen�� schopna zajistit svou existenci vlastními prostředky, a to finančními (příjmy a majetkem) či fyzickými (pracovní silou), nebo za pomoci třetích osob, může nárokovat sociální pomoc. Dávky sociální pomoci jsou zcela financovány z daní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 1900 však tyto náklady činily 19% HDP a očekává se, že do roku 2050 klesnou na 1% HDP. Zdravotnické ukazatele na celém světě vykazují největší zlepšení. Průměrná délka lidského života se před koncem osmnáctého století prakticky neměnila. Od roku 1900 je však velikost tohoto přínosu těžko přehlédnutelná: zatímco ve zmíněném roce činila průměrná celosvětová délka života 32 let, dnes je to 69 let (a v roce 2050 se očekává 76 let). Nejvýznamnějším faktorem je pokles novorozenecké úmrtnosti. Například ještě v roce 1970 bylo jen asi 5% novorozenců očkováno proti spalničkám, tetanu, černému kašli, záškrtu a obrně. Do roku 2000 se tento podíl zvýšil na 85%, což zachrání asi tři miliony životů ročně – to je více, než kolik by byl ve dvacátém století zachránil světový mír. Tento úspěch má mnoho otců. Nadace Gatesových a Aliance GAVI vynaložily na vakcíny přes 2,5 miliardy dolarů a přislíbily dalších 10 miliard. A díky úsilí Rotary Clubu, Světové zdravotnické organizace a mnoha dalších institucí se výskyt obrny snížil od roku 1979 o 99%. Z ekonomického hlediska činily náklady na špatné zdraví na počátku dvacátého století ohromujících 32% celosvětového HDP. Dnes toto číslo kleslo zhruba na 11% a do roku 2050 se ještě o polovinu sníží. Optimisté tedy sice nemají úplnou pravdu (ztráta biodiverzity ve dvacátém století si pravděpodobně vyžádá zhruba 1% HDP ročně, přičemž na některých místech jsou ztráty mnohem vyšší), avšak celkový obraz je zřejmý. Většina položek na bilanční kartě vykazuje zlepšení o 5-20% HDP. A celkový trend je ještě jednoznačnější. Globální problémy se v poměru ke zdrojům dostupným k jejich řešení dramaticky zmenšily. To samozřejmě neznamená, že už žádné problémy neexistují. Třebaže jsou mnohem menší, zůstávají problémy v oblasti zdravotnictví, školství, podvýživy, znečištění ovzduší, nerovnosti pohlaví a obchodu stále závažné. Realisté by však měli přijmout za svůj názor, že se dnes světu daří mnohem lépe. Bilanční karta nám navíc ukazuje, kde nás čekají velké výzvy, aby byl rok 2050 ještě lepší. Do budoucna bychom neměli zaměřovat pozornost na nejděsivější historky nebo na výkřiky nejhlasitějších nátlakových skupin, nýbrž na objektivní hodnocení otázky, kde můžeme vykonat nejvíc dobrého.", "en": "But in 1900, the cost was 19% of GDP, and it is expected to drop to 1% of GDP by 2050. Health indicators worldwide have shown some of the largest improvements. Human life expectancy barely changed before the late eighteenth century. Yet it is difficult to overstate the magnitude of the gain since 1900: in that year, life expectancy worldwide was 32 years, compared to 69 now (and a projection of 76 years in 2050). The biggest factor was the fall in infant mortality. For example, even as late as 1970, only around 5% of infants were vaccinated against measles, tetanus, whooping cough, diphtheria, and polio. By 2000, it was 85%, saving about three million lives annually – more, each year, than world peace would have saved in the twentieth century. This success has many parents. The Gates Foundation and the GAVI Alliance have spent more than $2.5 billion and promised another $10 billion for vaccines. Efforts by the Rotary Club, the World Health Organization, and many others have reduced polio by 99% worldwide since 1979. In economic terms, the cost of poor health at the outset of the twentieth century was an astounding 32% of global GDP. Today, it is down to about 11%, and by 2050 it will be half that. While the optimists are not entirely right (loss of biodiversity in the twentieth century probably cost about 1% of GDP per year, with some places losing much more), the overall picture is clear. Most of the topics in the scorecard show improvements of 5-20% of GDP. And the overall trend is even clearer. Global problems have declined dramatically relative to the resources available to tackle them. Of course, this does not mean that there are no more problems. Although much smaller, problems in health, education, malnutrition, air pollution, gender inequality, and trade remain large. But realists should now embrace the view that the world is doing much better. Moreover, the scorecard shows us where the substantial challenges remain for a better 2050. We should guide our future attention not on the basis of the scariest stories or loudest pressure groups, but on objective assessments of where we can do the most good."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento argument je však oslaben faktem, že se stát může uchýlit ke smrtící síle, aby předešel závažným zločinům, případně aby svedl válku nebo potlačil vzpouru. Odpůrci trestu smrti se rovněž opírají o utilitární argumenty. Trest smrti je nezvratný. Ukáže-li se, že byl odsouzenec nevinen, jeho popravu již nelze odčinit. Oponenti navíc napadají odstrašující účinek trestu smrti. Thúkýdidés při líčení diskuse Atéňanů o otázce, jaký trest vyměřit vzpurným Mytiléňanům, poznamenal, že „trest smrti jest uvalován za mnoho přečinů, leč přesto lidé stále riskují, cítí-li se sdostatek sebejistými; jakmile si lidská povaha vážně zamane nastoupit určitou dráhu, je nemožné jí ve sledování oné dráhy zabránit silou zákona či jakýmikoliv jinými prostředky odstrašení“. Kriminologové na statistikách ukázali, že v amerických státech, kde jsou odsouzenci popravováni, závažných zločinů neubylo. Jiní kriminologové namítají, že je-li toto zjištění dobře podložené, mělo by se vztahovat na jakýkoliv trestní zákon: k porušování zákonných norem dochází dnes a denně; kdybychom však takové normy neměli, byla by zločinnost ještě rozšířenější. Podle jejich názoru slouží trest smrti přinejmenším k omezení vražedných sklonů lidí. Debata o trestu smrti se tedy zužuje na výměnu vzájemně si odporujících etických a utilitárních názorů. Neměli bychom však nečinně sedět a rezignovat na příklon k některé straně. Já se například domnívám, že trest smrti radikálně popírá doktrínu lidských práv, která je založena na úctě k životu a důstojnosti lidí. Ať už se však stavíte proti trestu smrti, anebo ne, ze současné debaty lze vyvodit dvě poučení. Za prvé jsou to členové občanské společnosti, spíše jednotlivci než státy, kdo stejně jako v případě jakéhokoliv zápasu za lidská práva rozpoutává a houževnatě svádí boj za lidskou důstojnost a úctu k životu. Byl to představitel osvícenství Cesare Beccaria, kdo se v roce 1764 na několika stránkách jedné podnětné brožury poprvé zasazoval o zrušení hrdelního trestu. Opravdu jen díky několika myslitelům a aktivistům se státy postupně začaly odklánět od svých prastarých zvyklostí.", "en": "But this argument is undermined by the fact that the state can resort to lethal force to prevent serious crimes, or to fight a war or rebellion. Opponents of the death penalty also rely on utilitarian arguments. The death penalty is irreversible. If a convict turns out to be innocent, his execution cannot be undone. Moreover, abolitionists assail the deterrent effect of the death penalty. Thucydides, in recounting the Athenians’ discussion of what penalty to impose on the rebellious Mytilenians, noted that “the death penalty has been laid down for many offenses, yet people still take risks when they feel sufficiently confident; it is impossible for human nature, once seriously set upon a certain course, to be prevented from following that course by the force of law or by any other means of intimidation whatsoever.” Criminologists have shown, statistically, that in US states where convicts are executed, serious crimes have not diminished. Other criminologists argue that this finding, if well-founded, should then apply to any criminal law: every day, criminal prohibitions are infringed; yet if we did not have such prohibitions, crimes would be even more rampant. In their view, capital punishment serves at least to restrain the homicidal leanings of human beings. So the death penalty debate boils down to an exchange of conflicting ethical and utilitarian views. But we should not sit idly by and refrain from taking sides. I, for one, believe that the death penalty radically negates the doctrine of human rights, which is founded on respect for life and the dignity of human beings. But, whether or not you oppose the death penalty, two lessons can be drawn from the debate. First, the fight for human dignity and respect for life, as with any struggle for human rights, is set in motion and tenaciously pursued by members of civil society, by individuals more than by states. It was a representative of the Age of Reason, Cesare Beccaria, who first advocated in 1764, in a few pages of a seminal booklet, the abolition of capital punishment. Indeed, it is thanks to a few thinkers and activists that states have gradually moved away from age-old tenets."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Představa je taková, že od obyčejných lidí a ze způsobů adaptace, které si v různých společenských souvislostech vyvinuli, se nelze mnoho naučit. Problém tkví v tom, že bezpodmínečná víra, že „UI dokáže všechno lépe“, abychom si vzali jeden příklad, vytváří mocenskou nerovnováhu mezi těmi, kdo technologie UI vyvíjejí, a těmi, jejichž životy jimi budou transformovány. Ti druzí v zásadě nemohou mluvit do toho, jak tyto aplikace budou konstruovány a nasazeny. Dokonalým příkladem toho, co se může stát, když se zavedou uniformní pravidla bez ohledu na sociální kontext a zažité způsoby chování, jsou současné problémy sužující sociální média. Bohaté a pestré vzorce komunikace, které se vyskytují offline, byly na platformách jako Facebook a Twitter nahrazeny typizovanými a zúženými způsoby komunikace podle předem načrtnutých scénářů. Vyhlazeny jsou nuance přítomné v komunikaci tváří v tvář a ve zpravodajství důvěryhodných poskytovatelů. Ze snah pomocí technologie „propojit svět“ se zrodil močál propagandy, dezinformací, nenávistných projevů a šikany. Toto charakteristicky vrcholně modernistické směřování ale není předurčené. Namísto ignorování společenských souvislostí by se ti, kdo vyvíjejí nové technologie, mohli opravdu poučit ze zkušeností a obav skutečných lidí. Samotné technologie nemusí být naduté, ale adaptivní, navržené tak, aby společnost neumlčovaly, nýbrž rozšiřovaly její možnosti. Nové technologie budou tímto směrem patrně tlačit dvě síly. První je trh, který může působit jako bariéra proti pomýleným systémům přicházejícím shora. Jakmile se sovětští plánovači rozhodli kolektivizovat zemědělství, ukrajinský venkov s tím mnoho nenadělal. Následovalo hromadné hladovění. S dnešními digitálními technologiemi je tomu jinak, jejich úspěch bude záviset na rozhodnutích miliard spotřebitelů a milionů podniků po celém světě (snad s výjimkou Číny). Síla této tržní zábrany by se ovšem neměla přeceňovat. Není zaručeno, že si trh vybere vhodné technologie ke všeobecnému zavedení ani že si neosvojí negativní účinky některých nových aplikací. Skutečnost, že Facebook existuje a informace o 2,5 miliardy svých aktivních uživatelů shromažďuje v tržním prostředí, neznamená, že můžeme důvěřovat tomu, jak tato data využije. Trh rozhodně není garancí, že obchodní model Facebooku ani technologie, o něž se opírá, nebudou mít nepředvídané důsledky. Aby tržní mantinel fungoval, musí se opírat o druhou, účinnější brzdu: demokratickou politiku.", "en": "The conceit is that we have little to learn from ordinary people and the adaptations they have developed within different social contexts. The problem is that an unconditional belief that “AI can do everything better,” to take one example, creates a power imbalance between those developing AI technologies and those whose lives will be transformed by them. The latter essentially have no say in how these applications will be designed and deployed. The current problems afflicting social media are a perfect example of what can happen when uniform rules are imposed with no regard for social context and evolved behaviors. The rich and variegated patterns of communication that exist off-line have been replaced by scripted, standardized, and limited modes of communication on platforms such as Facebook and Twitter. As a result, the nuances of face-to-face communication, and of news mediated by trusted outlets, have been obliterated. Efforts to “connect the world” with technology have created a morass of propaganda, disinformation, hate speech, and bullying. But this characteristically high-modernist path is not preordained. Instead of ignoring social context, those developing new technologies could actually learn something from the experiences and concerns of real people. The technologies themselves could be adaptive rather than hubristic, designed to empower society rather than silence it. Two forces are likely to push new technologies in this direction. The first is the market, which may act as a barrier against misguided top-down schemes. Once Soviet planners decided to collectivize agriculture, Ukrainian villagers could do little to stop them. Mass starvation ensued. Not so with today’s digital technologies, the success of which will depend on decisions made by billions of consumers and millions of businesses around the world (with the possible exception of those in China). That said, the power of the market constraint should not be exaggerated. There is no guarantee that the market will select the right technologies for widespread adoption, nor will it internalize the negative effects of some new applications. The fact that Facebook exists and collects information about its 2.5 billion active users in a market environment does not mean we can trust how it will use that data. The market certainly doesn’t guarantee that there won’t be unforeseen consequences from Facebook’s business model and underlying technologies. For the market constraint to work, it must be bolstered by a second, more powerful check: democratic politics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ještě větší inflační riziko může představovat bezpříkladná fiskální a měnová expanze v reakci na COVID-19. Podle odhadů UBS dosahovaly agregátní vládní schodky v roce 2020 hodnoty 11% globálního HDP, což více než trojnásobně přesáhlo průměr z předchozích deseti let. Účetní bilance centrálních bank se loni zvýšily ještě více, o 13% globálního HDP. Vládní schodky v roce 2020 se tak nepřímo financovaly emisemi nových peněz. To však bude fungovat jen v případě, že dostatečný počet střadatelů a investorů bude ochotný držet peníze a vládní dluhopisy při nulových či záporných úrokových sazbách. Pokud by střadatelé a investoři naopak začali o zdravosti takových investic pochybovat a přešli na jiná aktiva, měny dotyčných zemí by oslabily, což by vedlo k vyšším spotřebitelským cenám. Předchozí epizody nadměrných státních dluhů téměř vždy skončily vysokou inflací. Inflace způsobená ztrátou důvěry se může dostavit rychle a v některých případech i v době podzaměstnanosti, bez předešlé spirály mezd a cen. Třebaže expanzivní měnová politika po globální finanční krizi z roku 2008 nevedla k rostoucí inflaci, nikde neexistuje záruka, že růst cen zůstane nízký i tentokrát. Po roce 2008 odtekla nově vytvořená likvidita hlavně na finanční trhy. Současná expanze účetních bilancí centrálních bank však podněcuje vydatné peněžní toky do reálné ekonomiky prostřednictvím rekordních fiskálních schodků a rychlého růstu úvěrů v mnoha zemích. Měnová reakce na pandemii byla navíc mnohem rychlejší a výraznější než během poslední krize. Demografické změny, rostoucí protekcionismus a loňské faktické zvýšení dvouprocentního inflačního cíle americkým Federálním rezervním systémem patří mezi další faktory, které by v dlouhodobějším horizontu mohly vést k vyšší inflaci. Je sice nepravděpodobné, že by tyto strukturální faktory mohly krátkodobě vyvolat silný růst cen, ale mohly by ho usnadnit. Prudký vzestup inflace by mohl mít zničující důsledky. Aby ho centrální banky udržely na uzdě, musely by zvýšit úrokové sazby, čímž by vysoce zadluženým vládám, firmám i domácnostem způsobily problémy s financováním. Historicky centrální banky většinou nedokázaly odolat vládnímu tlaku na trvalé financování rozpočtu. To mělo často za následek velmi vysokou míru inflace, kterou doprovázely výrazné ztráty reálné hodnoty většiny tříd aktiv a také politické a sociální otřesy. V posledních měsících ceny komodit, náklady na mezinárodní přepravu, akcie i bitcoin prudce stoupají a americký dolar se výrazně znehodnocuje.", "en": "The unprecedented fiscal and monetary expansion in response to COVID-19 may pose an even greater inflation risk. According to UBS estimates, aggregate government deficits amounted to 11% of global GDP in 2020, more than three times the average of the previous ten years. Central banks’ balance sheets increased even more last year, by 13% of global GDP. Government deficits in 2020 were thus indirectly financed by the issuance of new money. But this will work only if enough savers and investors are willing to hold money and government bonds at zero or negative interest rates. If doubts about the soundness of these investments were to prompt savers and investors to switch to other assets, affected countries’ currencies would weaken, leading to higher consumer prices. Previous episodes of excessive government debt almost always ended with high inflation. Inflation caused by a loss of confidence can emerge quickly and in some cases at a time of underemployment, without a preceding wage-price spiral. Although expansionary monetary policy after the 2008 global financial crisis did not lead to increasing inflation, this is no guarantee that price growth will remain low this time. After 2008, newly created liquidity flowed mainly into financial markets. But central banks’ current balance-sheet expansion is triggering large money flows into the real economy, through record fiscal deficits and rapid credit growth in many countries. Moreover, the monetary-policy response to the pandemic was much faster and more substantial than in the last crisis. Demographic shifts, increasing protectionism, and the US Federal Reserve’s de facto increase last year of its 2% inflation target are among other factors that could lead to higher inflation in the longer term. Although these structural factors are unlikely to trigger a surge in price growth in the short term, they could still facilitate it. A sharp rise in inflation could have devastating consequences. To contain it, central banks would have to raise interest rates, which would create financing problems for highly indebted governments, firms, and households. Historically, central banks have mostly been unable to resist government pressure for sustained budget financing. This has often resulted in very high rates of inflation, accompanied by large losses in the real value of most asset classes and political and social upheaval. In recent months, commodity prices, international transport costs, stocks, and Bitcoin have all risen sharply, and the US dollar has depreciated significantly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They had three full-time guards who were posted around this sanctuary whose job was in fact to guard against illegal logging, and one day, we went walking, again as tourists, out into the forest, and within five minutes' walk, we stumbled upon somebody who was just sawing a tree down, five minutes' walk, a few hundred meters from the ranger station. They hadn't been able to hear the chainsaws, because as you heard, the forest is very, very loud. It struck me as quite unacceptable that in this modern time, just a few hundred meters away from a ranger station in a sanctuary, that in fact nobody could hear it when someone who has a chainsaw gets fired up. It sounds impossible, but in fact, it was quite true. So how do we stop illegal logging? It's really tempting, as an engineer, always to come up with a high-tech, super-crazy high-tech solution, but in fact, you're in the rainforest. It has to be simple, it has to be scalable, and so what we also noticed while were there was that everything we needed was already there. We could build a system that would allow us to stop this using what's already there. Who was there? What was already in the forest? Well, we had people. We had this group there that was dedicated, three full-time guards, that was dedicated to go and stop it, but they just needed to know what was happening out in the forest.", "cs": "Kolem této rezervace rozmístili tři strážce na plný úvazek, jejichž úkolem bylo zabraňovat ilegální těžbě dřeva. Jednoho dne jsme se šli projít, stále jako turisté, do lesa a do pěti minut chůze jsme narazili na někoho, kdo zrovna kácel strom. Pětiminutová vzdálenost, jen několik set metrů od stanice strážců. Nebyli schopni slyšet řetězové pily, protože, jak jste slyšeli, les je velmi, velmi hlasitý. Připadlo mi jako zcela nepřijatelné, že v této moderní době, jen několik set metrů od stanice strážců této rezervace, nikdo neslyšel nastartování motorové pily. Zní to nemožně, ale je to pravda. Tak jak zastavíme nezákonnou těžbu? Pro mě, jako technika, je vždy lákavé přijít s technologickým, super-bláznivým hi-tech řešením, ale koneckonců jsme v deštném pralese. Musí to být jednoduché, musí to být škálovatelné. Když jsme tam byli, všimli jsme si, že vše, co potřebujeme, už tam je. Mohli bychom vybudovat systém, který by nám pomohl těžbu zastavit, s použitím toho, co už tam je. Kdo tam byl? Co už bylo v pralese? No, měli jsme lidi. Měli jsme tuto skupinu tří strážců na plný úvazek, kteří byli odhodláni těžbu zastavit, ale potřebovali vědět, co se děje v lese."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "With his friends Bobby and Milena, he tastes traditional Bulgarian dishes, the famous plum brandy and fragrant wine, attends a Bulgarian wedding and even falls in love …! Gent (BE), Lettera Publishers (BG), National Institute of Education (BG), Paisii Hilendarski University of Plovdiv (BG), Verax Ltd. (BG), Charles University of Prague (CZ), University of Leipzig (DE), University of Aix-en-Provence (FR), University of Westminster (UK)TARGET LANGUAGES: Bulgarian, Czech, Dutch, English, French, German AGE GROUP: 16 and above WEBSITE: http://www.lettera.bg/lingua PROJECT DURATION: Start: 2002End: 2006 CMC — Language learning for university students CMC (Communicating in multilingual contexts) is designed to help university students improve their language skills with a view to taking up opportunities to study abroad. It uses innovative teaching materials produced by a partnership of six universities located in Italy, the Netherlands, Portugal, Slovakia, Spain and the United Kingdom. Language skills are becoming increasingly important in higher education and are vital for students who want to move around Europe. EU exchange programmes recognise the need to foster intercultural communication and promote cultural diversity and it is important that students meet the linguistic standards required by their host universities. Moreover, good language skills will help students make the most of the time they spend abroad. Potential exchange students can access a website containing multimedia language-learning materials in six languages based on the Content and Language Integrated Learning (CLIL) approach. The skills levels are linked to the Common European Framework of Reference as follows: A1/A2 (Dutch, Portuguese, Slovak); B1/B2 (Italian); B2 (English, Spanish). The courses are designed to provide students with the right tools to cope with the academic, linguistic and cultural environments of the countries where they intend to study. Through a series of challenging tasks and activities students are introduced to six real-life situations on campus (the Socrates office, the language centre, the bank, the cafeteria, the students’ association and the travel agency) as well as places of cultural interest in and around the university town or region). CMC was awarded the European Label in 2006 in recognition of the project’s success in promoting language learning and teaching.", "cs": "Se svými přáteli Bobbym a Milenou ochutnává tradiční bulharská jídla, známou slivovici a aromatické víno, účastní se bulharské svatby, a dokonce se zamiluje…! …! Gent (BE), Lettera Publishers (BG), National Institute of Education (BG), Paisii Hilendarski University of Plovdiv (BG), Verax Ltd (BG), Karlova univerzita v Praze (CZ), University of Leipzig (DE), University of Aix-en-Provence (FR), University of Westminster (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, bulharština, čeština, francouzština, holandština, němčina VĚKOVÁ SKUPINA: 16 let a více INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.lettera.bg/lingua DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2002Datum ukončení: 2006 CMC – Výuka jazyků pro studenty univerzits Projekt CMC (Communicating in Multilingual Contexts – Komunikace v mnohojazyčných souvislostech) je určen k tomu, aby pomohl studentům univerzit zlepšit jejich jazykové znalosti s výhledem využít možnosti studia v zahraničí. Používá inovační výukové materiály zpracované v rámci partnerství šesti univerzit z Itálie, Nizozemska, Portugalska, Slovenska, Spojeného království a Španělska. Znalosti jazyků získávají v oblasti vyššího vzdělávání na významu a jsou životně důležité pro studenty, kteří se chtějí pohybovat po Evropě. Výměnné programy EU uznávají potřebu podporovat komunikaci mezi kulturami a propagovat kulturní rozmanitost a je důležité aby studenti splnili jazykové normy požadované jejich hostitelskými univerzitami. Dobré jazykové znalosti kromě toho pomohou studentům co nejlépe využít čas, který stráví v cizině. Potenciální studenti pro výměnu mohou navštívit internetové stránky obsahující multimediální materiály pro výuku jazyků v šesti jazycích podle integrované výuky obsahu a jazyka (Content and Language Integrated Learning, CLIL). Úrovně znalostí jsou podle Společného evropského referenčního rámce následující: A1/A2 (holandština, portugalština, slovenština); B1/B2 (italština); B2 (angličtina, španělština). Kurzy jsou navrženy tak, aby studentům poskytly vhodný nástroj pro vypořádání se s akademickým, jazykovým a kulturním prostředím zemí, ve kterých chtějí studovat. Studenti jsou prostřednictvím řady náročných úkolů a aktivit uvedeni do šesti situací skutečného života v univerzitních prostorách (kancelář projektu Socrates, jazykové středisko, banka, kavárna, svaz studentů a cestovní kancelář) i na místech s kulturním významem v univerzitním městě i v jeho okolí nebo v regionu. CMC byl v roce 2006 oceněn evropskou značkou „European Label“ jako uznání úspěchu projektu při podpoře studia a výuky jazyků."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Alpská škodolibost Není divu, že atmosféra na letošním Světovém ekonomickém fóru byla ponurá. Ti, kdo si myslí, že globalizace, technologie a tržní hospodářství vyřeší problémy světa, se zdáli přemoženi. Nejvytrestanější ze všech byli bankéři. Na pozadí hypoteční krize, katastrof v mnoha finančních institucích a oslabování akciového trhu byli tito „vládci vesmíru“ méně vševědoucí než ještě před nedávnem. Psí hlavu ale letos v Davosu neměli jen bankéři, nýbrž i jejich regulátoři – bankéři centrální. Každý, kdo jezdí na mezinárodní konference, je zvyklý slýchat Američany, jak poučují ostatní o transparentnosti. V Davosu tomu tak pořád ještě trochu bylo. Slyšel jsem obvyklé hříšníky – včetně někdejšího ministra financí, který byl při tomto napomínání během východoasijské krize obzvlášť hlasitý – omílat potřebu transparentnosti ve fondech svrchovaného majetku (byť ne v amerických či evropských hedžových fondech). Tentokrát ale rozvojové země neodolaly a k pokrytectví celé věci se vyjádřily. S ohledem na problémy, které právě sužují Spojené státy, bylo dokonce ve vzduchu cítit slabý závan škodolibosti – samozřejmě že tlumený obavami z důsledků poklesu na jejich vlastní ekonomiky. Skutečně Amerika ostatním radívala přizvat si americké banky, aby je naučily řemeslu? Skutečně se Amerika pyšnila svými dokonalejšími systémy řízení rizika a zašla tak daleko, že vyvinula novou regulační soustavu, nazvanou Basilej II? Po Basileji II je veta – tedy přinejmenším dokud nevyblednou vzpomínky na současnou pohromu. Bankéři – a ratingové agentury – věřili ve finanční alchymii. Domnívali se, že finanční inovace mohou nějak proměnit špatné hypotéky v dobré cenné papíry, zasluhující si rating AAA. Jedna poučka moderní teorie financí ale říká, že na dobře fungujících finančních trzích by přebalování rizik nemělo mít žádný význam. Jestliže známe jak cenu smetany, tak odstředěného mléka, cenu mléka s 1%, 2% či 4% smetany si můžeme odvodit. Přebalování může nějaké peníze vynášet, ale ne miliardy, jež banky vydělaly krájením a sekáním rizikových hypoték do balíčků, jejichž hodnota byla mnohem vyšší než jejich obsah. Zdálo se to příliš dobré, než aby to byla pravda – a zdání neklamalo.", "en": "Alpine Schadenfreude Not surprisingly, the atmosphere at this year’s World Economic Forum was grim. Those who think that globalization, technology, and the market economy will solve the world’s problems seemed subdued. Most chastened of all were the bankers. Against the backdrop of the sub-prime crisis, the disasters at many financial institutions, and the weakening of the stock market, these “masters of the universe” seemed less omniscient than they did a short while ago. And it was not just the bankers who were in the Davos doghouse this year, but also their regulators – the central bankers. Anyone who goes to international conferences is used to hearing Americans lecture everyone else about transparency. There was still some of that at Davos. I heard the usual suspects – including a former treasury secretary who had been particularly vociferous in such admonishments during the East Asia crisis – bang on about the need for transparency at sovereign wealth funds (though not at American or European hedge funds). But this time, developing countries could not resist commenting on the hypocrisy of it all. There was even a touch of schadenfreude in the air about the problems the United States is having right now – though it was moderated, of course, by worries about the downturn’s impact on their own economies. Had America really told others to bring in American banks to teach them about how to run their business? Had America really boasted about its superior risk management systems, going so far as to develop a new regulatory system (called Basle II)? Basle II is dead – at least until memories of the current disaster fade. Bankers – and the rating agencies – believed in financial alchemy. They thought that financial innovations could somehow turn bad mortgages into good securities, meriting AAA ratings. But one lesson of modern finance theory is that, in well functioning financial markets, repackaging risks should not make much difference. If we know the price of cream and the price of skim milk, we can figure out the price of milk with 1% cream, 2% cream, or 4% cream. There might be some money in repackaging, but not the billions that banks made by slicing and dicing sub-prime mortgages into packages whose value was much greater than their contents. It seemed too good to be true – and it was."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Joint declarations with partner civil society organisations are addressed to political authorities in both EU and partner countries. e contacts also provide the possibility to take into account the views of third countries’ civil society in opinions by the EESC. e EESC has formed joint consultative committees (JCCs) with partner organisations in countries which have signed association agreements with the EU, with a view to potential future membership. > > > page 4 DIARY DATES Brussels — Joint conference EESC-ILO on ‘Civil society in the Black Sea region and the eastern partnership countries — Promoting civil and social dialogue’ 27–28 April 2009 Turkey — 26th meeting of the EU–Turkey Joint Consultative Committee 18–20 May 2009 30 June–2 July 2009 http://www.eesc.europa.eu/sections/rex/index_en.asp EESC info — February 2009 — Special edition Support for enlargement lation, authorities and practices, affecting public and private organisations and citizens. To facilitate acceptance of such changes, the EU seeks to involve civil society in the countries concerned in the enlargement process from the outset. Enlargement has, in recent years, been one of the European Union’s greatest successes. To join the EU, candidate countries have to demonstrate that they are ready to take on the obligations of membership, such as single market rules. In practice, that can mean substantial changes to national legis- e European Economic and Social Committee is the natural partner of organisations in candidate and potential candidate countries. It worked with partner organisations throughout the negotiations which led up to the 2004 and 2007 enlargements,and now meets regularly with partners from Croatia and Turkey in joint consultative committees (JCC). e EESC plans to set up JCCs with other (prospective) candidate countries in the coming years. Much of the western Balkans was devastated by conflicts in the 1990s. Rebuilding the institutions which form the backbone of any modern democracy is a huge challenge, and one which will take time, effort and investment. e EU recognises that supporting the development of organised civil society in these countries will pay dividends in facilitating rebuilding and acceptance of the institutions (re)created. Each country in the Jan Truszczyńskiregion has the possibility of eventual EU membership as an encouragement to follow through with the necessary reforms,and involving civil society organisations will help to bring forward this prospect.", "cs": "Tyto styky nabízejí rovněž příležitost, jak ve stanoviscích EHSV zohlednit názory občanské společnosti ve třetích zemích. EHSV zřizuje smíšené poradní výbory (SPV) s partnerskými organizacemi v zemích, které s EU podepsaly dohodu o přidružení za účelem potenciálního budoucího členství. > > > strana 4 2.–3. března 2009Brusel: konference EHSV-MOP „Dialog s občanskou společností v černomořském regionu a v zemích východního partnerství – Podpora občanského a sociálního dialogu“ 27.–28. dubna 2009Turecko: 26. schůze společného poradního výboru EU-Turecko Pan Dimitriadis, bývalý předseda EHSV, a pan Lula da Silva, brazilský prezident 18.–20. května 2009Tchien-ťin: 5. kulatý stůl EU-Čína 30. června – 2. července 2009Gaborone, Botswana: 10. regionální seminář hospodářských a sociálních zájmových skupin AKT-EU http://www.eesc.europa.eu/sections/rex/index_en.asp EHSV info – Únor 2009/2 – zvláštní vydání Obnova pro budoucnost vnitrostátních právních předpisů, orgánů a postupů, jež budou mít dopad na veřejné a soukromé organizace i na občany. Aby EU přijetí těchto změn usnadnila, snaží se v zemích, jež se procesu rozšíření účastní, již od počátku zapojit také občanskou společnost. Rozšíření, k němuž došlo v posledních letech, představuje jeden z největších úspěchů Evropské unie. K tomu, aby se kandidátské země mohly stát členy EU, musí prokázat, že jsou připraveny převzít povinnosti, jež z tohoto kroku vyplývají, jako například pravidla jednotného trhu. Evropský hospodářský a sociální výbor je přirozeným partnerem těchto organizací z kandidátských a z potenciálních kandidátských zemí. Se svými partnerskými organizacemi spolupracoval v průběhu celého vyjednávání, jež vedlo v letech 2004 a 2007 k rozšíření, a nyní se na schůzích příslušných smíšených poradních výborů pravidelně schází se svými partnery z Chorvatska a Turecka. Obnova institucí, jež tvoří páteř každé moderní demokracie, je velice náročným úkolem, který si žádá čas, úsilí a investice. EU je přesvědčena, že podpora rozvoje organizované občanské společnosti v těchto zemích se pozitivně odrazí v podobě snazší obnovy a přijetí takto (znovu)vytvořených institucí. Každá země regionu Jan Truszczyńskimá potenciální možnost členství v EU, jež je motivací k provedení nutných reforem, a zapojení organizací občanské společnosti napomůže přiblížení k tomuto cíli."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Putin perónista MOSKVA – Ruský prezident Vladimír Putin už byl přirovnán k mnoha despotům minulosti – Josefu Stalinovi, Leonidu Brežněvovi či Augustu Pinochetovi z Chile, abychom jmenovali jen namátkou. Po téměř 14 letech u moci lze možná nejlepší srovnání učinit s oboupohlavní kříženinou bývalého argentinského vůdce Juana Peróna a jeho legendární manželky Evy („Evity“). Počátkem 40. let 20. století byl plukovník Perón, ministr práce a ministr války, „šedou eminencí“ argentinských vládců. Před pádem komunismu v roce 1989 byl plukovník Putin, rovněž nezapomenutelně šedý, oddaným příslušníkem KGB s pověřením šířit dezinformace a provádět nábor sovětských i cizích agentů ve Východním Německu. Na ministerstvu práce Perón zahájil sociální reformy, včetně sociálních dávek pro chudé. Ač jeho motivací, alespoň zčásti, mohla být touha po sociální spravedlnosti, Perón v podstatě uplácel příjemce dávek, aby podporovali jeho vzestup k moci a bohatství. V roce 1946 Perón se svou krásnou a přímočarou chotí – „ženou z lidu“ – dokázal přesvědčit voliče, že jako prezident zásadně promění jejich vlast. Své slovo dodržel. Perónova vláda znárodnila banky a železnice, zvýšila minimální mzdu a zlepšila životní úroveň, snížila státní zadlužení (alespoň na chvíli) a oživila ekonomiku. Argentina omezila svou závislost na zahraničním obchodě, třebaže posun k soběstačnosti nakonec podlomil růst a způsobil, že země přišla o svou příslušnost k nejbohatším na světě. Perón v tomto období také rozložil svobodu slova, spravedlivé volby a další podstatné rysy demokracie. On i jeho emotivní žena se veřejně vyslovovali proti buržoazním křivdám a přepychu, ovšem vskrytu hromadili soukromé bohatství. Nakonec byl Perón v roce 1955 vyhnán, tři roky po smrti své velké propagandistky Evity. Putin v roce 2000 slíbil, podobně jako Perón půlstoletí před ním, že zkrotí nespoutaný kapitalismus, který se rozbujel za jeho předchůdce Borise Jelcina. Zavázal se, že zemi, která během prvních let postkomunistické transformace přišla o své impérium a utrpěla prudké ekonomické smrštění, vrátí pocit důstojnosti.", "en": "Putin the Perónist MOSCOW – Russian President Vladimir Putin has been compared to many strongmen of the past – Joseph Stalin, Leonid Brezhnev, and Chile’s Augusto Pinochet, to name a few. But, after nearly 14 years in power, perhaps the best comparison now may be a transgender cross between the former Argentine leader Juan Perón and his legendary wife, Eva (“Evita”). In the early 1940’s, Colonel Perón, as Minister of Labor and Secretary of War, was a “gray cardinal” to Argentina’s rulers. Before communism collapsed in 1989, Colonel Putin, also memorably gray, was a devoted KGB operative, entrusted with spreading disinformation and recruiting Soviet and foreign agents in East Germany. At the labor ministry, Perón initiated social reforms, including welfare benefits for the poor. Although his motivation, at least in part, may have been a desire for social justice, Perón was, in effect, bribing the beneficiaries to support his own rise to power and wealth. With his beautiful and outspoken wife – a “woman of the people” – at his side, Perón was able to persuade voters in 1946 that, as President, he would fundamentally change the country. He was as good as his word. Perón’s government nationalized banks and railroads, increased the minimum wage and improved living standards, reduced the national debt (for a while at least), and revived the economy. Argentina became less reliant on foreign trade, though the move toward autarky eventually undermined growth, causing the country to lose its position among the world’s richest. During this period, Perón also undermined freedom of speech, fair elections, and other essential aspects of democracy. He and his emotional wife spoke publicly against bourgeois injustices and luxury, while secretly amassing a private fortune. Finally, Perón was ousted in 1955, three years after the death of Evita, his greatest propagandist. Like Perón a half-century before, Putin promised in 2000 to tame the unbridled capitalism that had run wild under his predecessor, Boris Yeltsin. He pledged to restore a sense of dignity to a country that had just lost its empire and suffered a severe economic contraction during the early years of the post-communist transition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Imperativ technické vzdělanosti DAVOS – V mnoha koutech světa vyrůstají malé děti v obklopení moderními technologiemi. Neomezené množství zábavy, her, poznání a sociálních sítí mají doslova na dosah ruky. Jejich svět je neustále propojený. Rolovat myší se učí dříve než chodit. Jakkoliv jsou však při používání těchto technologií sebevědomé, až příliš mnoho z nich nemá tušení, jak všechny tyto věci fungují. A také nedokážou plně docenit, jak ovlivňují jejich životy – a utvářejí jejich budoucnost. Tento jev nazývám paradoxem technické vzdělanosti. Dnešní děti jsou možná skvělými konzumenty technologií, avšak málokdy jsou skutečně technicky vzdělané. Možná vypadají jako digitální čímani, avšak jejich znalosti nesahají dál než za displej. Jsou pasivními uživateli, nikoliv aktivními tvůrci. A většina z nich jeví pramalý zájem zjistit, jak technologie, na kterých jsou závislé, skutečně fungují. To má závažné důsledky. Ekonomiky procházejí radikálním posunem v produkci, distribuci a spotřebě zboží a služeb. Každý aspekt života a práce se mění. Větší technická vzdělanost bude nezbytným předpokladem k zajištění, aby dopady probíhající čtvrté průmyslové revoluce byly pro člověka pozitivní. Mají-li se mladí lidé plně podílet na našem stále technizovanějším světě, bude větší počet z nich muset mít technické vzdělání. Mají-li se stát emancipovanými občany, a ne jen balamucenými spotřebiteli, budou muset chápat, jak technologie ovlivňují jejich životy a vyhlídky.", "en": "The Tech Literacy Imperative DAVOS – In many parts of the world, young children grow up surrounded by technology. At their fingertips – literally – lies a limitless amount of entertainment, gaming, learning, and social networking. Their world has always been connected. They learn to scroll before they can walk. And yet, as confident as they may be using technology, too many children have no idea how it all works. Nor do they fully appreciate how it underpins their lives – or how it will shape their futures. I think of this as the tech literacy paradox. Today’s children may be great consumers of technology, but rarely are they truly tech literate. They may look like savvy digital natives, but their knowledge is only screen-deep. They are passive users, not active creators. And most of them have little real interest in finding out how the technology on which they depend actually functions. This has important implications. Economies are undergoing radical shifts in terms of how they produce, distribute, and consume goods and services. Every aspect of life and work is changing. Greater tech literacy will be essential to ensure that the human implications of the ongoing Fourth Industrial Revolution are positive. If young people are to participate fully in our increasingly tech-enabled world, greater numbers of them will have to be tech literate. If they are to be empowered citizens, not just beguiled consumers, they will need to understand how technology affects their lives and prospects."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropské rasistické školy Jsem tím, koho mnozí lidé nazývají „Cikán“. Raději mám označení „Rom“. Po celé Evropě je nás víc než 10 milionů. Naprostá většina z nás žije v podmínkách třetího světa – je nám upírán přístup k řádnému bydlení, zdravotní péči a vzdělání. Narodil jsem se v zapadlém městě v Bulharsku na konci 60. let, kdy moje vlast, tak jako zbytek východní Evropy, byla pod komunistickou vládou. Strana neuznávala žádné etnické menšiny – formálně jsme si byli všichni rovni. Ba byli jsme si tak rovni, že vláda mnohým z nás dala nová, bulharská jména. Jednoho dne, kdy jsem byl mladík jménem Husní, se moje jméno změnilo na Ivan. Rovnoprávní jsme však nebyli. Romové žili v segregovaných ghettech. Byli jsme občany druhého řádu. Jedna z nejjasnějších vzpomínek, jež mám z raného dětství, je na mého otce, když mou mladší sestru a mne učil, že „vzdělání je klíčem k úspěchu“. Řekl: „Chcete-li být přijímáni jako rovnocenní s gádži [Neromy], musíte mít lepší vzdělání než oni. To není snadné. Když se vám to ale podaří, promění to nejen váš život, ale také životy mnoha vašich lidí.“ Vzdělání je pro mnoho Romů jedinou cestou z ghetta. Avšak ve společnostech, jako je Bulharsko, kde bují rasismus, musí Romové za rovnoprávné vzdělávání bojovat. Většině dětí, s nimiž jsem vyrostl, se dostalo podřadného vzdělání, které je nepřipravilo na vysoké školy ani na kvalifikovanou práci. Jsou buď nezaměstnaní, nebo pracují jako nekvalifikovaní dělníci v Bulharsku nebo na černém trhu v zahraničí. Naproti tomu jsem já, z velké části díky svému otci, dokázal dokončit střední školu, pak lékařskou fakultu a stát se praktickým lékařem. Na počátku 90. let už bylo Bulharsko jiné. Přechod k demokracii byl příslibem svobody a prosperity pro všechny, kdo trpěli v komunistickém sevření. Romové se však v procesu demokratické transformace ocitli v pozici poražených. Jejich situace, odjakživa nejistá, se dramaticky zhoršila. Chatrné školní vzdělání je špatně připravilo na novou ekonomiku. Komunistické dogma padlo, ale totéž se stalo s předstíráním, že jsme si všichni rovni ve stejnorodé společnosti. Vláda dovolila, aby diskriminace v zaměstnání nekontrolovaně bujela, takže většina Romů zůstala bez práce a celá společenství upadla hlouběji do bídy.", "en": "Europe’s Racist Schools I am what many people call a “Gypsy.” I prefer the term “Roma.” There are more than 10 million of us across Europe. The vast majority of us live in Third World conditions – denied access to adequate housing, health care, and education. I was born in a provincial town in Bulgaria in the late 1960’s, when, like the rest of Eastern Europe, the country was under Communist rule. The Party recognized no ethnic minorities – we were all, formally, equal. Indeed, we were so equal that the government gave many of us new, Bulgarian names. One day, when I was a teenager named Husni, my name became Ivan. But we were not equal. Roma lived in segregated ghettos. We were second-class citizens. One of my clearest early childhood memories is of my father telling my younger sister and me, “Education is the key to success.” He said, “If you want to be accepted as equals by Gadje [non-Roma], you must be better educated than they are. This is not easy. But if you succeed, this will change not only your life but also the lives of many of your people.” Education is the only way out of the ghetto for many Roma. But in societies like Bulgaria, where racism is rampant, Roma have to fight for equal schooling. Most of the children I grew up with received an inferior education that did not train them for university or skilled jobs. They are either unemployed or working as unskilled laborers in Bulgaria or in the black market abroad. By contrast, in large part because of my father, I managed to complete high school, then medical school, and become a general practitioner. By the early 1990’s, Bulgaria had changed. The transition to democracy promised freedom and prosperity to all who had suffered in communism’s stranglehold. Yet the Roma found themselves losers of the democratic transformation. Their situation, always tenuous, dramatically worsened. Their poor schooling left them ill equipped for the new economy. The communist dogma was shattered, but so was the pretense that we were all equals in a homogenous society. The government allowed employment discrimination to go unchecked, leaving the majority of Roma without jobs, and communities were plunged deeper into poverty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This book consists of various chapters: each of them contains basic information and can be referred to individually, as and when required. The closing chapter contains a short description of the ECB’s monetary policy. Following a closer look at the process leading to Economic and Monetary Union (Section 5.1), the subsequent sections deal with the institutional framework of the single monetary policy (Section 5.2), the ECB’s monetary policy strategy (Section 5.3) and the Eurosystem’s operational framework (Section 5.4). Chapter 4 focuses on the factors determining price developments. Beginning with a brief overview (Section 4.1), it proceeds to investigate the influence of monetary policy on interest rates (Section 4.2). Subsequently the effects of interest rate changes on expenditure decisions by households and firms (Section 4.3) are illustrated. In the next section, the factors driving the inflationary process over the shorter term are reviewed (Section 4.4). Particular emphasis is placed on the fact that monetary policy alone does not control shortterm price developments, as a number of other economic factors can have an impact on inflation within this timescale. However, it is acknowledged that monetary policy controls inflation over the longerterm (Section 4.5). MONEY – A SHORT HISTORY Money is an indispensable part of modern life. This chapter attempts to deal with questions such as what money is, why we need money, why money is accepted and for how long money has existed. 2.1 explains the functions of money. 2.2 provides an overview of the various goods that have served as money in the past. 2.1 Functions of money 2.2 Forms of money FUNCTIONS OF MONEY The various forms of money have changed substantially over time. Paper money and bank deposits did not always exist. It would therefore be useful to define money in more general terms. Money can be thought of as a very special good that fulfils some basic functions. In particular, it should serve as a medium of exchange, a store of value and a unit of account.Therefore, it is often stated that money is what money does. History of the word “money” Money plays a key role in today’s economies. The English word “money” is of Roman origin.", "cs": "Tato kniha je tematicky rozdělena do kapitol, které lze číst odděleně, bez nutnosti studovat ostatní části. V závěrečné kapitole naleznete krátký popis měnové politiky ECB. Po poměrně podrobném přehledu o vzniku Hospodářské a měnové unie (část 5.1) je v následujících částech této kapitoly věnována pozornost institucionálnímu rámci jednotné měnové politiky (část 5.2), strategii měnové politiky ECB (část 5.3) a operačnímu rámci Eurosystému (část 5.4). Kapitola 4 se zaměřuje na faktory ovlivňující vývoj cen. Začíná krátkým přehledem (část 4.1), dále popisuje ovlivňování úrokové míry pomocí měnové politiky (část 4.2) a následně ilustruje vliv změn úrokových sazeb na výdajová rozhodnutí podniků a domácností (část 4.3). Poté tato kapitola podává přehled faktorů, které ovlivňují inflaci v kratším období (část 4.4). Důraz je kladen především na skutečnost, že měnová politika není jediným faktorem, který určuje vývoj cen v krátkém horizontu, a že na inflaci má v tomto období vliv také řada dalších ekonomických faktorů. Dále se však v této kapitole konstatuje, že měnová politika určuje inflaci v delším časovém období (část 4.5). STRUČNÁ HISTORIE PENĚZ Peníze jsou nepostradatelnou součástí moderního života. V této kapitole se budeme zabývat otázkami, co peníze jsou, proč je potřebujeme, proč jsou všeobecně přijímány a jak dlouho již existují. vysvětluje funkce peněz. 2.2 přináší přehled různých druhů zboží, které se v minulosti používaly jako peníze. 2.1 Funkce peněz 2.2 Podoby peněz FUNKCE PENĚZ Peníze měly v dějinách různé podoby. Papírové peníze a bankovní vklady neexistují odjakživa. Je proto vhodné definovat peníze obecněji. Peníze lze považovat za zvláštní druh zboží, které plní některé základní funkce. Především musí sloužit jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a zúčtovací jednotka. Dalo by se tudíž říct, že peníze jsou vše, za co si můžeme nakoupit zboží nebo služby nebo čím můžeme splatit dluhy. Co jsou peníze? Máme-li dnes definovat peníze, napadnou nás nejprve bankovky a mince. Tyto předměty jsou považovány za peníze, jelikož jsou likvidní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Lisbon Treaty provides for a new Citizens’ Initiative, whereby you can, with one million signatures, petition the European Commission to advance new policy proposals. National parliaments in each Member State will be given a greater role in examining EU laws before they are passed to ensure that the EU does not overstep its mark on matters on matters that that should be dealt with at a national or local level. l or local level. The powers of the European Parliament will be increased, giving the MEPs you directly elect more of a say on a wider range of issues. Contrary to the previous (Nice) Treaty, the Commission will continue to be formed of one Commissioner from every Member State. This leaflet explains what the Lisbon Treaty means to you as a citizen. A UNION FOR THE 21ST CENTURY The Lisbon Treaty was signed by the 27 European Union Member States on 13 December 2007. It came into force on 1 December 2009 when all of the EU countries had ratified it in accordance with their national procedures. Why the need for a new treaty? The EU has changed. The number of Member States has quadrupled. In the past decade, the number has almost doubled. The world is changing fast too. Europe faces huge challenges in the 21st century including the economic crisis, climate change, sustainable development, energy security and fighting international crossborder crime. The Member States who drew up the Lisbon Treaty together recognised that the existing treaties did not equip the European Union with the tools it needs to face these challenges and deal with these changes. • The Lisbon Treaty amends and updates earlier EU treaties. • It takes account of the fact that the EU has grown from the six founding Member States to its present 27 and the many developments in the last 50 years. • The Lisbon Treaty will improve working methods to ensure that the Union does its business as efficiently and effectively as possible in the 21st century. • It helps the EU to serve your interests better, and gives you a direct say in European matters through the new Citizens’Initiative. • It protects your rights with the Charter of Fundamental Rights. • It strengthens the role of the European Parliament and gives new powers to national parliaments. • It makes decisionmaking at the European level more efficient. • It helps the EU to speak with a single voice in the world.", "cs": "Smlouva stanoví novou iniciativu občanů, v rámci které můžete s milionem podpisů občanů Evropskou komisi požádat, aby předložila nové legislativní návrhy. Vnitrostátní parlamenty v jednotlivých členských státech získají větší úlohu při posuzování právních předpisů EU před jejich schválením, aby bylo zajištěno, že EU nepřekročí své pravomoci v záležitostech, jež by měly být řešeny na úrovni členského státu nebo měly být řešeny na úrovni členského státu nebo na místní úrovni. Pravomoci Evropského parlamentu Na rozdíl od dřívější (Niceské) smlouvy se bude Komise nadále skládat z jednoho komisaře z každého členského státu. Tato brožura objasňuje, co Lisabonská smlouva znamená pro vás jako občana. UNIE PRO 21. STOLETÍ Lisabonská smlouva byla podepsána 27 členskými státy Evropské unie dne 13. prosince 2007. Smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009, kdy ji v souladu se svými vnitrostátními postupy ratifikovaly všechny země EU. Proč je zapotřebí nová smlouva? EU se změnila. Počet členských států se zčtyřnásobil. Jen v posledním desetiletí se jejich počet téměř zdvojnásobil. Také svět se rychle mění. Evropa se v 21. století potýká s velkými problémy, včetně hospodářské krize, změny klimatu, udržitelného rozvoje, energetické bezpečnosti a boje proti mezinárodní přeshraniční trestné činnosti. Členské státy, které společně vypracovaly Lisabonskou smlouvu, uznávají, že stávající smlouvy neposkytují Evropské unii nástroje, které potřebuje k řešení těchto problémů a vypořádání se s těmito změnami. • Lisabonská smlouva mění a aktualizuje dřívější smlouvy EU. • Bere v úvahu skutečnost, že se EU rozšířila ze šesti zakládajících členských států na současných 27, a rovněž vývoj, k němuž došlo v posledních 50 letech. • Smlouva zlepší způsob fungování, aby bylo zajištěno, že Unie ve 21. století vykonává svou činnost co nejúčinněji a nejúčelněji. • Smlouva pomáhá EU lépe sloužit vašim zájmům a prostřednictvím nové iniciativy občanů vám umožňuje přímo spolurozhodovat o evropských záležitostech. • Chrání prostřednictvím Listiny základních práv vaše práva. • Posiluje úlohu Evropského parlamentu a uděluje nové pravomoci vnitrostátním parlamentům. • Zajišťuje větší účinnost rozhodování na evropské úrovni. • Pomáhá EU vystupovat ve světě jednotně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadto je vzhledem k výrazné absenci usmíření a urovnání dlouhotrvajících sporů až příliš snadné představit si nejen vojenský střet mezi dvěma či více sousedy, ale i možnost, že takový incident povede k něčemu většímu. Kořeny mnoha ze sporů sahají až do druhé světové války nebo i před ni. V Koreji a Číně přetrvává silný protijaponský sentiment. Neexistuje rusko-japonská mírová dohoda a obě země mají soupeřící nároky na Kurilské ostrovy (Japonci označované za Severní teritoria). Předmětem sváru je také hranice mezi Čínou a Indií. Regionální bezpečnostní klima se v posledních letech ještě zhoršilo. Jednou z příčin je přetrvávající rozdělení Korejského poloostrova a hrozba, již pro své vlastní obyvatele a pro sousedy znamená jaderně vyzbrojená Severní Korea. Čína regionální napětí zesílila zahraniční politikou – včetně předložení územních nároků ve Východočínském a Jihočínském moři –, kterou lze diplomaticky označit za „asertivní“ a otevřeněji za „šikanózní“. Japonsko přitom vzbuzuje dojem, že se hodlá vymanit z řady vojenských mantinelů, jimiž je kvůli svému útočnému chování ve 30. a 40. letech 20. století svázáno (a jež donedávna schvalovala drtivá většina Japonců). Toto dění odráží i upevňuje zesílený nacionalismus napříč regionem. Je zapotřebí intenzivnější bilaterální diplomacie mezi asijskými vládami, aby se urovnaly dlouhotrvající spory. V návaznosti na to by se měly dojednat regionální pakty podporující volný obchod a zápasící se změnou klimatu. Konečně by mělo být zřízeno regionální fórum za účelem lepší regulace rozmístění vojenských sil, včetně opatření k budování důvěry, aby se snížilo riziko incidentů a bylo snazší se s nimi vypořádat, když k nim dojde. Pro některá potřebná opatření mohou být vzorem úspěchy Evropy. Kromě toho je Evropa relevantní i z dalšího důvodu: Evropanům se už sedm desítek let daří zachovávat stabilitu a rozvíjet prosperitu z nezanedbatelné části díky přítomnosti a úloze Ameriky. Spojené státy, atlantická velmoc, jsou do ekonomického a bezpečnostního uspořádání regionu plně začleněny. Něco v takovém duchu bude nejspíš stejně podstatné i v Asii, kde USA, které jsou taktéž pacifickou velmocí, mají zásadní zájmy a hluboké závazky. Strategická vazba Ameriky na Asii tedy musí zůstat významná a trvalá.", "en": "Moreover, a marked lack of reconciliation and settlement of long-standing disputes makes it all too easy to imagine not only a military incident involving two or more neighbors, but also the possibility that such an incident leads to something larger. Many of these disputes date back to World War II, or even before. Korea and China harbor strong anti-Japanese sentiment. There is no Russia-Japan peace treaty, and the two countries have competing claims over the Kuril Islands (known as the Northern Territories to the Japanese). The border between China and India is also a matter of contention. In fact, the regional security climate has worsened in recent years. One reason is the continued division of the Korean Peninsula and the threat that a nuclear-armed North Korea poses to its own people and its neighbors. China has added to regional tensions with a foreign policy – including advancing territorial claims in the East and South China Seas – that would be described diplomatically as “assertive,” and more bluntly as “bullying.” Meanwhile, Japan appears determined to extricate itself from many of the military constraints imposed on it (and, until recently, embraced by the vast majority of Japanese) as a result of its aggressive behavior in the 1930’s and 1940’s. These developments both reflect and reinforce heightened nationalism throughout the region. What is needed is more intense bilateral diplomacy among Asian governments to settle long-standing disputes. From there, regional pacts that promote free trade and contend with climate change should be negotiated. Finally, a regional forum should be established to regulate better the deployment of military force, including confidence-building measures to reduce the risk of incidents and to help manage them if they occur. Some of what is needed can be modeled on what Europe has achieved. But Europe is relevant for another reason: Europeans have succeeded in maintaining stability and building great prosperity for the last seven decades in no small part because of the American presence and role. The United States, an Atlantic power, was fully integrated into the region’s economic and security arrangements. Something along these lines is likely to be no less critical for Asia, where the US, which is also a Pacific power, has vital interests and deep commitments. America’s strategic “pivot” to Asia thus needs to be substantial and lasting."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Světová banka musí změnit kurz BRUSEL – Nového prezidenta Světové banky Davida Malpasse už kritici označili za žháře v čele hasičského sboru, kvůli jeho dřívějším vyjádřením o platech v Bance a půjčkách Číně. Mnohem důležitější ale je zaměřit se na zlepšení pokroku při plnění stěžejního poslání Světové banky spočívajícího ve vymýcení krajní chudoby. Ve svém posledním fiskálním roce Banka rozdělila téměř 67 miliard dolarů na financování, investice a záruky. V rámci „nového kurzu“, jejž nastavil předchozí prezident Jim Yong Kim v roce 2016, si však Banka dala za cíl nasměrovat víc než čtvrtinu finančních prostředků do změny klimatu. Navíc Banka díky Kimovi trvá na tom, že úplně každý dolar, který vynaloží, musí brát změnu klimatu v úvahu, a ukončila finanční podporu uhelných elektráren. Argument pro to, aby se k rozvoji přistupovalo prizmatem změny klimatu, tkví v tom, že rostoucí teploty zhoršují problémy, jako je malárie a nedostupnost vzdělávání. To je sice pravda, ale platí, že téměř každý problém ovlivňuje všechny ostatní. Vzestup malárie zvyšuje náchylnost dětí k hladovění, špatná výživa a nedostatečná hygiena zhoršují vzdělávací výsledky, absence ve škole vede k větší chudobě a tak dál. Důležitějším ohledem je, který přístup pomáhá nejvíc.Měli bychom chudým pomáhat potlačováním emisí oxidu uhličitého v současnosti a drobným snížením teplot za 100 let, anebo se raději okamžitě zaměřit na malárii a vzdělávání? Důkazy jasně ukazují, že přímé politiky jsou mnohem účinnější. Zaměření Světové banky na klima je také v rozporu s tím, co nejchudší občané světa chtějí. Když Organizace spojených národů požádala téměř deset milionů lidí po celém světě, aby určili pořadí svých priorit, kladli důraz na lepší vzdělávání a zdravotnictví, méně korupce, víc pracovních míst a cenově dostupné potraviny. Globální oteplování skončilo na posledním místě ze 16 problémů. Za Kima Banka propagovala zjednodušující představu, že fosilní paliva vždy škodí, uhlí se musí zakázat a řešením je „klimatická pomoc“. Pravda je mnohem složitější. Fosilní paliva skutečně přispívají ke globálnímu oteplování, – ale také k prosperitě a blahobytu. Miliarda lidí po celém světě nemá doma energii ani na to, aby si rozsvítili jedinou žárovku. Víc než tři miliardy žijí v zemích bez spolehlivých, 24hodinových rozvodných sítí, které dokážou zajistit elektřinu pro nemocnice a továrny.", "en": "The World Bank Must Change Course BRUSSELS – Critics have called new World Bank president David Malpass an arsonist in charge of a fire department, because of past comments he made on Bank salaries and loans to China. But it’s far more important to focus on improving progress toward the World Bank’s core mission of ending extreme poverty. In its most recent fiscal year, the Bank dished out nearly $67 billion in financing, investments, and guarantees. But under the “new course” set by its previous president, Jim Yong Kim, in 2016, the Bank aims to direct more than a quarter of its funding toward climate change. Moreover, thanks to Kim, the Bank insists that every single dollar it spends must take account of climate change, and it has ended financial support for coal-fired power plants. The argument for approaching development through the prism of climate change is that rising temperatures exacerbate challenges such as malaria and lack of access to education. Though this is true, almost all problems impact all others. An increase in malaria makes children more susceptible to hunger; poor nutrition and a lack of sanitation worsen educational performance; missing school leads to greater poverty; and so on. The more important consideration is which policy helps the most.Should we help the poor by cutting carbon dioxide emissions now and reducing temperatures a bit in 100 years’ time, or instead focus immediately on malaria and education? The evidence clearly shows that direct policies are much more effective. The World Bank’s climate focus is also at odds with what the world’s poorest citizens want. When the United Nations asked almost ten million people around the world to list their priorities, they emphasized better education and health care, less corruption, more jobs, and affordable food. Global warming came last out of 16 issues. Under Kim, the Bank propagated the simplistic idea that fossil fuels are always damaging, coal must be forbidden, and “climate aid” is the solution. The truth is far more complex. Fossil fuels do contribute to global warming – but also to prosperity and wellbeing. One billion people worldwide live in homes that lack the energy to light even a single bulb. And more than three billion live in countries without reliable, 24-hour energy networks that can power hospitals and factories."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Roger Ebert: These are my words, but this is not my voice. This is Alex, the best computer voice I've been able to find, which comes as standard equipment on every Macintosh. For most of my life, I never gave a second thought to my ability to speak. It was like breathing. In those days, I was living in a fool's paradise. After surgeries for cancer took away my ability to speak, eat or drink, I was forced to enter this virtual world in which a computer does some of my living for me. For several days now, we have enjoyed brilliant and articulate speakers here at TED. I used to be able to talk like that. Maybe I wasn't as smart, but I was at least as talkative. I want to devote my talk today to the act of speaking itself, and how the act of speaking or not speaking is tied so indelibly to one's identity as to force the birth of a new person when it is taken away. However, I've found that listening to a computer voice for any great length of time can be monotonous. So I've decided to recruit some of my TED friends to read my words aloud for me. I will start with my wife, Chaz. Chaz Ebert: It was Chaz who stood by my side through three attempts to reconstruct my jaw and restore my ability to speak.", "cs": "Toto jsou má slova, ale nikoli můj hlas. Toto je Alex, nejlepší počítačový hlas, který jsem našel. Je součástí standardní výbavy každého počítače Macintosh. Po většinu svého života jsem nikdy moc nepřemýšlel nad schopností mluvit. Bylo to jako dýchání. V těch dnech jsem žil v blahé nevědomosti. Po operacích, kdy mi rakovina sebrala schopnost mluvit, jíst a pít, jsem byl nucen vstoupit do virtuálního světa, ve kterém mi počítač pomáhá žít. Během posledních dnů jsme si zde na TEDu užívali vynikajících a výmluvných řečníků. Také jsem takto kdysi mluvil. Možná jsem nebyl tak chytrý, ale byl jsem povídavý. Chtěl bych svou dnešní řeč věnovat samotnému aktu mluvení a to, jak je mluvení či nemluvení nesmazatelně spjato s něčí identitou, což vede ke zrodu nového člověka, když je tato schopnost odebrána. Nicméně, zjistil jsem, že poslouchat počítačový hlas po delší dobu může být monotónní. Tak jsem se rozhodl přivést některé z mých TED přátel, aby za mě přečetli má slova. Začnu svou ženou Chaz. Chaz Ebert: \"Byla to Chaz, která při mě stála během tří pokusů o rekonstrukci mé čelisti a navrácení schopnosti mluvit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V rámci eurozóny by každá rekapitalizace, garance a další finance nabídnuté mateřským bankám měly být stejnou měrou dostupné dceřiným společnostem. Každá restrukturalizace požadovaná výměnou za kapitálovou podporu by měla zohledňovat přeshraniční charakter skupin a nediskriminovat zahraniční dcery. Hostitelské země dceřiných společností zase musí ujistit mateřské banky, že finanční regulace zůstane předvídatelná. V poslední době některá překotná – a občas přehnaně ambiciózní – opatření, jejichž cílem je zdanit bankovnictví nebo přerozdělit břemeno půjček v cizích měnách, narušila kapitálové polštáře a zbrzdila zotavení úvěrů a růstu. To vše vyžaduje koordinaci. Evropský bankovní úřad má příležitost udělat si jméno. Musí zajistit, aby národní zájmy nepodrývaly celistvost přeshraničních bankovních skupin. V posledku potřebujeme celoevropský orgán pojištění vkladů a řešení problému bank v nesnázích, který bude moci přebírat a restrukturalizovat zkrachovalé banky. Zatímco eurozóna až dosud prospívala rozvoji finančnictví a hospodářskému růstu ve svých členských zemích, současná krize hrozí rizikem, že způsobí vážné kolaterální škody daleko za jejími hranicemi. Každé udržitelné řešení krize musí zajistit celistvost bankovních skupin a zohledňovat zájmy domovských i hostitelských zemí těchto bank. V posledku jde o přeshraniční bankovnictví, které visí na vlásku.", "en": "Within the eurozone, any recapitalization, guarantees, and other funds offered to parent banks should be made available to subsidiaries in equal measure. Any restructuring requested in return for capital support should take into account the cross-border nature of the groups and not discriminate against subsidiaries abroad. Subsidiaries’ host countries, for their part, must reassure parent banks that financial regulation will remain predictable. Some of the recent abrupt – and at times overly ambitious – measures to tax the industry or redistribute the burden of foreign-currency loans have undermined capital cushions and set back recovery in credit and growth. All of this requires coordination. The European Banking Authority has a chance to establish itself. It must ensure that national interests do not undermine the integrity of the cross-border bank groups. Ultimately, we need a Europe-wide deposit insurance and bank-resolution authority that can take over and restructure failed banks. Just as the eurozone has fostered financial development and economic growth among its members, the current crisis now risks inflicting severe collateral damage far beyond its borders. Any sustainable solution to the crisis must ensure the integrity of the bank groups and respect the interests of these banks’ home and host countries. Ultimately, it is cross-border banking that is in the balance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And if you have been looking at the headlines lately, then you will see that we have discovered a subsurface ocean on Europa, on Ganymede, on Enceladus, on Titan, and now we are finding a geyser and hot springs on Enceladus, Our solar system is turning into a giant spa. For anybody who has gone to a spa knows how much microbes like that, right? (Laughter) So at that point, think also about Mars. There is no life possible at the surface of Mars today, but it might still be hiding underground. So, we have been making progress in our understanding of habitability, but we also have been making progress in our understanding of what the signatures of life are on Earth. And you can have what we call organic molecules, and these are the bricks of life, and you can have fossils, and you can minerals, biominerals, which is due to the reaction between bacteria and rocks, and of course you can have gases in the atmosphere. And when you look at those tiny green algae on the right of the slide here, they are the direct descendants of those who have been pumping oxygen a billion years ago in the atmosphere of the Earth. When they did that, they poisoned 90 percent of the life at the surface of the Earth, but they are the reason why you are breathing this air today. But as much as our understanding grows of all of these things, there is one question we still cannot answer, and this is, where are we coming from? And you know, it's getting worse, because we won't be able to find the physical evidence of where we are coming from on this planet, and the reason being is that anything that is older than four billion years is gone. All record is gone, erased by plate tectonics and erosion. This is what I call the Earth's biological horizon. Beyond this horizon we don't know where we are coming from. So is everything lost? Well, maybe not. And we might be able to find evidence of our own origin in the most unlikely place, and this place in Mars. How is this possible?", "cs": "A pokud jste poslední dobou sledovali titulky novin víte, že jsme objevili podzemní oceány na Europě, Ganymedu, Enceladu, na Titanu, a právě teď objevujeme gejzír a horké prameny na Enceladu – – náš solární systém se mění v obří lázně. Každý, kdo kdy byl v lázních ví, kolik tak bakterií tam tak je, že... (smích) Nyní se podívejme na Mars. Dnes na povrchu Marsu není žádný život možný, ale stále by mohl být ukrytý pod povrchem. Takže, děláme pokroky v pochopení obyvatelnosti, ale zároveň děláme pokrok v pochopení, jaké jsou vlastně známky a podpisy života na Zemi. Můžete mít, jak jim my říkáme, organické molekuly – – stavební kameny života, můžete mít fosílie, a taky minerály a biominerály, které jsou reakcí mezi bakterií a kamenem, a samozřejmě můžete mít plyny v atmosféře. A když se podíváte na tyto drobné zelené řasy – na snímku vpravo – jsou to přímí potomci těch, kteří kyslíkem plnili Zemskou atmosféru před miliardou let. V důsledku čehož otrávili 90 % tehdejšího života na Zemském povrchu, ale jsou příčinou, že dnes dýcháme právě takovýto vzduch. Ale čím více rozumíme všem těmto věcem, stále zůstává jedna otázka, na kterou nedokážeme najít odpověď, a to – odkud pocházíme? A zhoršuje se to, protože nebudeme schopni najít fyzický důkaz našeho původu na této planetě a důvodem je, že vše, co tu bylo starší než 4 miliardy let, je již pryč. Všechny důkazy jsou již pryč, vymazány posuny tektonických desek a erozí. Já to nazývám Zemským biologickým horizontem. Za tímto horizontem je naše nezodpovězené \"Odkud pocházíme? \". Takže, je vše ztraceno? No, možná ne. Možná budeme schopni najít důkazy o našem původu na velmi nepravděpodobném místě – a tím místem je Mars. Jak je to možné?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) Plus, why would Santa save time by having to loop back to our house after he'd gone to everybody else's? There was only one obvious conclusion to reach from this mountain of evidence: our family was too strange and weird for even Santa Claus to come visit, and my poor parents were trying to protect us from the embarrassment, this humiliation of rejection by Santa, who was jolly -- but let's face it, he was also very judgmental. So to find out that there was no Santa Claus at all was actually sort of a relief. I left the kitchen not really in shock about Santa, but rather, I was just dumbfounded about how I could have missed this whole age of reason thing. It was too late for me, but maybe I could help someone else, someone who could use the information. They had to fit two criteria: they had to be old enough to be able to understand the whole concept of the age of reason, and not yet seven. The answer was clear: my brother Bill. He was six. Well, I finally found Bill about a block away from our house at this public school playground. It was a Saturday, and he was all by himself, just kicking a ball against the side of a wall. I ran up to him and said, \"Bill! I just realized that the age of reason starts when you turn seven, and then you're capable of committing any and all sins against God and man.\"", "cs": "Plus, proč by měl Santa šetřit čas tím, že by musel kroužit zpět k našemu domu poté, co už ve všech ostatních byl? Z té hory důkazů se dalo dojít k jedinému zřejmému závěru: naše rodina byla moc zvláštní a ujetá na to, aby ji alespoň Santa Claus přišel navštívit. A mí ubozí rodiče se nás snažili uchránit od hanby, tohoto ponížení ze Santova odmítnutí. Byl tak zábavný, ale taky, co si budeme nalhávat, velmi kritický. Takže zjistit, že žádný Santa Claus neexistuje, byla vlastně svým způsobem úleva. Odcházela jsem z kuchyně ani ne tak v šoku kvůli Santovi, ale spíše jsem byla zaražená, jak jsem si mohla nevšimnout celého toho věku soudnosti. Pro mě už bylo příliš pozdě, ale možná bych mohla pomoct někomu jinému, někomu, komu by se ta informace hodila. Ten člověk musel splňovat dvě podmínky: musel být dost starý na to, aby byl schopný porozumět celé myšlence věku soudnosti, ale ještě mu nesmělo být sedm. Odpověď byla jasná: můj brácha Bill. Bylo mu šest. No, nakonec jsem našla Billa asi jeden blok od našeho domu na školním hřišti. Byla sobota a on byl docela sám a jen tak kopal balónem o zeď. Běžela jsem k němu a zavolala: \"Bille! Právě jsem zjistila, že věk soudnosti začíná, když ti je sedm a pak jsi schopný udělat jakýkoliv hřích proti Bohu a člověku.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're sitting in a room with potato chips in front of them. For some of the subjects, sitting in the far corner of a room is a box of Godiva chocolates, and for others is a can of Spam. In fact, these items that are sitting in the room change how much the subjects think they're going to enjoy the potato chips. Namely, those who are looking at Spam think potato chips are going to be quite tasty; those who are looking at Godiva chocolate think they won't be nearly so tasty. Of course, what happens when they eat the potato chips? Well, look, you didn't need a psychologist to tell you that when you have a mouthful of greasy, salty, crispy, delicious snacks, what's sitting in the corner of the room makes not a damn bit of difference to your gustatory experience. Nonetheless, their predictions are perverted by a comparison that then does not carry through and change their experience. You've all experienced this yourself, even if you've never come into our lab to eat potato chips. So here's a question: You want to buy a car stereo. The dealer near your house sells this particular stereo for 200 dollars, but if you drive across town, you can get it for 100 bucks. So would you drive to get 50 percent off, saving 100 dollars? Most people say they would. They can't imagine buying it for twice the price when, with one trip across town, they can get it for half off.", "cs": "Sedí v místnosti s balením brambůrek před nimi. Některé subjekty mají v rohu místnosti balení čokolády Godiva a jiné konzervu s masem. Ve skutečnosti, tyto objekty v místnosti mění jak moc budou subjektům chutnat brambůrky. Zejména ti, kteří se dívají na konzervu, si myslí, že brambůrky budou hodně dobré. Ti, co se dívají na čokoládu si myslí, že nebudou zdaleka tak dobré. Samozřejmě, co se stane, když sníte brambůrek? No, podívejte, nepotřebujete psychologa, aby vám řekl, že když máte pusu plnou masných, slaných, křupavých, výborných brambůrek, to, co je v rohu místnosti nemá vůbec žádný vliv na váš gastronomický zážitek. Přesto, jejich předpovědi jsou ovlivněny srovnáním které se pak stejně neprojeví a nezmění jejich zážitek. Všichni jsme to zažili, i když jste nikdy nebyli v naší laboratoři jíst brambůrky. Zde je otázka: Chcete si koupit stereo do auta. Obchodník v sousedství jej prodává za 200 dolarů, ale když pojedete na druhý konec města, seženete ho za 100. Tak, jeli by ste si pro 50% slevu a ušetřili 100 dolarů? Většina lidí by jela. Je nemyslitelné koupit si to za dvojnásobek, když jednou cestou přes město získají poloviční slevu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak uniknout z deflační pasti Na schůzce amerického Federálního rezervního úřadu bude 24. června prvořadým tématem deflace. Michael Woodford, jeden z předních světových znalců problematiky centrálních bank, nabízí způsob, jak se dostat ze sevření klesajících cen. Nedávný projev Alana Greenspana na konferenci bankéřů v Berlíně, v němž připustil potřebnost ,,pojištění\" proti riziku deflace v USA, třebaže se ještě neobjevila, přitáhl pozornost k zásadní věci. Co lze učinit pro stabilizaci hospodářství, když už není možné dál snižovat nominální úrokové sazby, ale ceny se stále snižují a mezera výstupu - rozdíl mezi tím, co ekonomika dokáže vytvářet a co skutečně vytváří - zůstává široce rozevřená? Co bývalo teoretickou kuriozitou, již nadnesl John Maynard Keynes ve 30. letech, stalo se závažnou záležitostí, jíž čelí zodpovědní úředníci největších světových ekonomik. Japonsko představuje nejzřetelnější příklad tohoto problému. Růst je stále bezkrevný a deflace přetrvává, což naznačuje potřebu měnového stimulu. Ale benchmarková úroková míra v Japonsku byla v posledních čtyřech letech v zásadě nulová, takže není možné využít standardní formy měnové pobídky - snížení nominálních úrokových sazeb. Vzhledem k tomu, že provozní cíl Fedu je pouhých 1,25% a náznaky oživení v USA jsou křehké, mnozí se obávají, že USA směřují do stejné situace. Nedávné snížení úrokové míry v politice ECB navzdory upozorněním na možnou deflaci v Německu vedla některé pozorovatele k obavě, že v ohrožení může být i eurozóna. Někteří ekonomové doporučují zásadní změny ve způsobu provádění měnové politiky, abychom se u úrokových měr vyvarovali dosažení této ,,nulové meze\". Paul Krugman například deflaci nazývá ,,černou dírou\": jakmile do ní jednou spadnete, měnová politika ztratí účinnost, protože sebevětší rozsah měnové expanze nemůže dál snížit úrokové sazby. Zodpovědní úředníci tedy musí předcházet tomu, aby se kdy uchytilo očekávání deflace, a to tím, že budou míru inflace cílovat vždy dostatečně vysoko. Ale co když už je příliš pozdě a je dosaženo nulové meze úrokové míry, i když ceny stále klesají? Má smysl mít inflační cíl, který nelze naplnit? Kunio Okina, ředitel Institutu pro měnová a ekonomická studia při japonské centrální bance, z tohoto důvodu odmítá cílování inflace. Argumentuje tím, že ,,vzhledem k tomu, že krátkodobé úrokové míry už jsou na nule, stanovování inflačního cíle na hodnotu řekněme 2% by nepřineslo mnoho věrohodnosti.\"", "en": "Escaping from the Deflation Trap Deflation will be the overriding topic when America's Federal Reserve Board meets on June 24th. Michael Woodford, one of the world's leading authorities on central banking, offers a strategy to break the grip of falling prices. Alan Greenspan's recent speech to a conference of bankers in Berlin--admitting the desirability of \"insurance\" against the risk of deflation in the US, even if it has not yet appeared--focused attention on a crucial issue. What can be done to stabilize an economy when nominal interest rates cannot be lowered any further, but prices still fall and the output gap--the difference between what it can produce and what it actually does produce--remains wide? What was a theoretical curiosity raised by John Maynard Keynes in the 1930's has become the fundamental issue confronting policymakers in the world's largest economies. Japan poses the clearest example of this problem. Growth there remains anemic, and deflation lingers, suggesting a need for monetary stimulus. But the benchmark interest rate in Japan has been essentially zero for the past four years, so the standard form of monetary stimulus--reducing short_term nominal interest rates--is unavailable. With the Fed's operating target now only 1.25% and signs of recovery in the US fragile, many now fear that the US is poised to confront a similar situation. The recent cut in the ECB's policy rate amid warnings of possible deflation in Germany lead some to fear that the euro zone may be equally at risk. Some economists recommend fundamental changes in the way monetary policy is conducted to avoid ever reaching this \"zero bound\" on interest rates. Paul Krugman, for example, calls deflation a \"black hole\": once you fall into it, monetary policy becomes ineffective because no amount of monetary expansion can further reduce interest rates. So policymakers must prevent deflationary expectations from ever taking root by targeting a sufficiently high inflation rate at all times. But what if it's too late, and the zero interest_rate bound is reached while prices are falling? Is there any point in having an inflation target that cannot be met? Kunio Okina, director of the Bank of Japan's Institute for Monetary and Economic Studies, resists inflation targeting for this reason. He argues that \"because short_term interest rates are already at zero, setting an inflation target of, say, 2% wouldn't carry much credibility.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rok platebních neschopností suverénů? MIAMI – Když přijde řeč na suverénní dluh, často je špatně chápán pojem „platební neschopnost“ (default). Téměř nikdy neznamená úplné a stálé zavržení celého objemu dluhu; ostatně splaceny (byť jen zčásti) byly nakonec i dluhopisy z dob carského Ruska po revoluci roku 1917. Nesplácení – podle agentur provádějících úvěrový rating „platební neschopnost,“ dotkne-li se soukromých věřitelů – obvykle vyvolává rozpravu o restrukturalizaci dluhu, která může sestávat z odkladů splatnosti, seškrtání kuponových plateb, odkladných lhůt či snížení nominálních hodnot (takzvané „sestřihy“). Jsou-li nám vodítkem dějiny, takové rozpravy mohou být v roce 2016 velice časté. Hromadění dluhu a platební neschopnosti se, podobně jako tolik jiných rysů globální ekonomiky, objevují obvykle v cyklech. Od roku 1800 globální ekonomika prošla několika takovými cykly, přičemž podíl nezávislých zemí podstupujících restrukturalizaci během daného roku kolísá mezi nulou a 50 % (viz obrázek). Nejsou sice neobvyklá období klidu trvající jednu až dvě dekády, ale po každé pokojné periodě následuje nová vlna platebních neschopností. Poslední cyklus platebních neschopností zahrnuje dluhovou krizi rozvíjejících se trhů v 80. a 90. letech minulého století. Většina zemí své problémy s externím dluhem vyřešila do poloviny 90. let, ale podstatný podíl zemí ve skupině s nejnižšími příjmy zůstává vůči svým oficiálním věřitelům v chronickém prodlení. Jako přímá platební neschopnost nebo restrukturalizace dluhů vůči oficiálním věřitelům se taková prodlení často zametou pod koberec, snad proto, že se obvykle týkají dlužníků s nízkými příjmy a relativně nízkých dolarových částek.", "en": "A Year of Sovereign Defaults? MIAMI – When it comes to sovereign debt, the term “default” is often misunderstood. It almost never entails the complete and permanent repudiation of the entire stock of debt; indeed, even some Czarist-era Russian bonds were eventually (if only partly) repaid after the 1917 revolution. Rather, non-payment – a “default,” according to credit-rating agencies, when it involves private creditors – typically spurs a conversation about debt restructuring, which can involve maturity extensions, coupon-payment cuts, grace periods, or face-value reductions (so-called “haircuts”). If history is a guide, such conversations may be happening a lot in 2016. Like so many other features of the global economy, debt accumulation and default tends to occur in cycles. Since 1800, the global economy has endured several such cycles, with the share of independent countries undergoing restructuring during any given year oscillating between zero and 50% (see figure). Whereas one- and two-decade lulls in defaults are not uncommon, each quiet spell has invariably been followed by a new wave of defaults. The most recent default cycle includes the emerging-market debt crises of the 1980s and 1990s. Most countries resolved their external-debt problems by the mid-1990s, but a substantial share of countries in the lowest-income group remain in chronic arrears with their official creditors. Like outright default or the restructuring of debts to official creditors, such arrears are often swept under the rug, possibly because they tend to involve low-income debtors and relatively small dollar amounts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Cocaine trends are difficult to track at thenational level, but the data that do exist suggest that recentcocaine use among young people has risen to some extentin Denmark, Germany, Spain, the Netherlands and the United Kingdom, with Greece, Ireland, Italy and Austriaalso reporting increased use based on local or qualitativesources. Heroin use and injecting drug use form the majorcomponent of the EMCDDA problem drug use indicator.This indicator is a composite measure designed to helpestimate the size of the largely hidden chronic drugproblem. Estimates of problem drug use range from 2 to10cases per 1000 of the adult population. Estimates of thesize of the problem drug-using population varyconsiderably between and within countries, with relativelyhigh figures reported in Denmark, Italy, Luxembourg,Portugal and the United Kingdom. The number of cocaine seizures increased between 1997and 2002 in all countries except Germany and Italy. Trendsfrom available data suggest that when a complete analysisis possible it will reveal that the number of seizures at EUlevel rose again in 2002. In most countries the price ofcocaine is also reported to have fallen during this period. Problem drug users in Europe appear to be becoming amore heterogeneous group. In many countries, mostproblem drug users were historically characterised byheroin use, but polydrug use and stimulant use arebecoming more common. Although estimation is difficult, itappears that heroin use is relatively stable in manycountries and levels of new recruitment into the behaviour(incidence) have fallen compared with the situation in the1990s. This analysis may not hold true for the newcountries of the EU.", "cs": "Na národní úrovni je obtížnévysledovat trendy vužívání kokainu, nicméně zexistujícíchúdajů vyplývá, že prevalence užití kokainu běhemposledních 12 měsíců u mladých se poněkud zvýšila v Dánsku, Německu, Španělsku, Nizozemsku a Velké Británii, přičemž na základě místních či kvalitativních zdrojůje nárůst vužívání hlášen i z Řecka, Irska, Itálie a Rakouska. Užívání heroinu a nitrožilní aplikace drog jsou hlavnísložkou ukazatele EMCDDA o problémovém užívání drog.Tento ukazatel je složeným měřítkem, které má za cílpomoci při odhadu rozsahu tohoto chronickéhodrogového problému, který je do značné míry skrytý.Podle odhadů se problémové užívání drog týká asi 2 až10 osob z1000 dospělých. Odhady počtuproblémových uživatelů drog se značně liší jak mezizeměmi, tak vrámci jednotlivých zemí. Poměrně vysoképočty uvádí Dánsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko a Velká Británie. Počet záchytů kokainu se vletech 1997 až 2002 zvýšil vevšech zemích svýjimkou Německa a Itálie. Trendyvyplývající zdostupných údajů naznačují, že až budemožná komplexní analýza, ukáže se, že počet záchytů naúrovni EU vroce 2002 se opět zvýšil. Zvětšiny zemí bylza toto období rovněž hlášen pokles ceny kokainu. Problémoví uživatelé drog vEvropě začínají tvořitpoměrně nesourodou skupinu. Vmnoha zemích většinuproblémových uživatelů drog historicky tvořili uživateléheroinu, avšak vsoučasnosti je stále častější užíváníněkolika druhů drog a stimulantů. Přestože je obtížné učinitnějaký odhad, zdá se, že vmnoha zemích je užíváníheroinu poměrně stabilní a počty nových uživatelů oprotisituaci v90. letech minulého století klesají. Tento rozbornemusí odpovídat situaci vnových členských zemích EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cesta úniku pro Brazílii WASHINGTON – Odvolaná brazilská prezidentka Dilma Rousseffová už není v úřadu, a je tedy úkolem nově zmocněné vlády prezidenta Michela Temera vytáhnout Brazílii z makroekonomické bryndy. Dokáže Temerova vláda drolící se brazilské hospodářství zachránit? Situace je bezpochyby krušná. Brazílie poslední dobou zažívá nejsilnější smrštění ekonomiky ve své soudobé historii. Tamní HDP na hlavu se letos scvrkne o víc než 10 % oproti roku 2013. Nezaměstnanost vyletěla na víc než 11 %, od ledna 2015 o čtyři procentní body. Před Brazílií není snadná cesta k oživení, z prosté příčiny: aktuální propad plyne z toho, jak se v posledních letech stupňují dlouhotrvající ekonomické slabiny – konkrétně fiskální rozmařilost a chudokrevný růst produktivity. Vezměme si fiskální postavení Brazílie, které se od roku 2011 rychle zhoršuje; primární přebytek ve výši 3,1 % HDP ustoupil schodku převyšujícímu 2,7 % HDP, což vedlo k celkovému rozpočtovému schodku ve výši téměř 10 % HDP. Ve skutečnosti byly základy tohoto propadu položeny už dávno. Primární výdaje brazilské vlády jako podíl HDP vzrostly z 22 % v roce 1991 na 36 % v roce 2014. Z velké části lze tyto výdaje vysvětlit závazkem potlačovat endemickou chudobu – součástí úsilí byl mimo jiné světově největší program podmínečných hotovostních transferů – bez omezení výhod, jimž se těší movitější brazilští občané.", "en": "Brazil’s Way Out WASHINGTON, DC – Now that impeached Brazilian President Dilma Rousseff is out of office, it is up to the newly empowered administration of President Michel Temer to clean up Brazil’s macroeconomic mess. Can Temer’s government save Brazil’s crumbling economy? The situation is certainly dire. In fact, Brazil has lately been experiencing the most powerful economic contraction in its recent history. Its per capita GDP will be more than 10% smaller this year than it was in 2013. And unemployment has soared to more than 11%, up four percentage points from January 2015. Brazil has no easy route to recovery for a simple reason: the current rout derives from the intensification in recent years of long-standing economic vulnerabilities – in particular, fiscal profligacy and anemic productivity growth. Consider Brazil’s fiscal position, which has deteriorated rapidly since 2011, with a 3.1%-of-GDP primary surplus giving way to a deficit of more than 2.7% of GDP, leading to an overall budget deficit of close to 10% of GDP. In fact, the groundwork for that deterioration was laid a long time ago. Brazil’s primary government expenditures as a proportion of GDP rose from 22% in 1991 to 36% in 2014. Much of that spending can be explained by a commitment to tackling endemic poverty – an effort that included the world’s largest conditional cash-transfer program, among other things – without reducing the privileges enjoyed by Brazil’s better-off citizens."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prezident na lavici obžalovaných NEW YORK – Rozruch vyvolaný rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu (ICC) obžalovat prezidenta Súdánu Umara al-Bašíra z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Dárfúru je v jistém smyslu překvapením. Soud koneckonců nemá vlastní prostředky k tomu, aby v Súdánu někoho zatýkal, tím méně pak hlavu státu, která stojí v čele ozbrojených sil země. Stejně tak neexistuje vyhlídka, že by někdo v Súdánu zasáhl a realizoval prezidentovo zatčení. Hlavní žalobce ICC Luis Moreno-Ocampo sice vyjadřuje přesvědčení, že al-Bašír neujde spravedlnosti, avšak není jasné, jak k tomu dojde. Dojít by k tomu však mohlo. Navzdory zdánlivé bezzubosti ICC vynakládají předsedové vlád a prezidenti mnoha zemí značné úsilí, aby obžalobu zablokovali. Jejich znepokojení přitom nepramení z názoru, že obžaloba je nespravedlivá – spíše jako by dávali najevo solidaritu s kolegou v čele státu. Mezi ty, kdo odsuzují snahu postavit al-Bašíra před soud, patří nejen velké bloky členských zemí Organizace islámské konference a Africké unie, ale i mocné státy jako Čína nebo Rusko. Lze se jen dohadovat, zda některé z těch, kdo se na tomto odporu podílejí, nemotivuje obava, že by i oni sami mohli jednoho dne čelit obžalobám podobným těm, které proti al-Bašírovi vznesli soudci ICC. Al-Bašírovi se možná podaří ujít zatčení jednoduše tím, že omezí své cesty do zahraničí, avšak pozdvižení vyvolané obžalobou není nijak iracionální. Obžaloba proti němu má silný stigmatizující efekt. Skutečnost, že skupina soudců zastupujících 108 vlád, které jsou členy ICC, přisoudila al-Bašírovi hlavní zodpovědnost za zločiny spáchané v uplynulých šesti letech v Dárfúru, podkopává legitimitu jeho pokračující vlády. Tyto zločiny měly za následek více než 300 000 úmrtí a nucené vysídlení dalších nejméně 2,7 milionů lidí. I kdyby al-Bašírovi kolegové stojící v čele států uspěli ve snaze přesvědčit Radu bezpečnosti Organizace spojených národů, aby od stíhání upustila – což je vysoce nepravděpodobné –, bude se obžaloba vznášet nad al-Bašírovou hlavou až do doby, než prezident předstoupí před soud. V roce 1999 obžaloval mezinárodní trestní tribunál jinou aktivní hlavu státu, totiž prezidenta Svazové republiky Jugoslávie Slobodana Miloševiće. Ačkoliv se jeho pozice tehdy zdála jistá, o půldruhého roku později byl poslán před haagský soud.", "en": "A President in the Dock NEW YORK – In a way, the stir aroused by the decision by the International Criminal Court (ICC) to indict Sudan’s President Omar al-Bashir for war crimes and crimes against humanity in Darfur is a surprise. After all, the Court has no means of its own to arrest anyone in Sudan, much less a head of state who commands the country’s armed forces. Nor is there any prospect that someone else will intervene in Sudan to make an arrest. While the ICC’s chief prosecutor, Luis Moreno-Ocampo, expresses confidence that Bashir will be brought to justice, it is unclear how this will happen. But it could. Despite the ICC’s seeming powerlessness, many governments’ leaders are engaged in strenuous efforts to block the indictment. They do not seem concerned that the charges are unfair; rather, they appear to be demonstrating solidarity with a fellow head of state. Those denouncing the attempt to put Bashir on trial include the large blocs of countries that are members of the Organization of the Islamic Conference and the African Union, together with such powerful states as China and Russia. One can only guess whether some of those joining this effort are motivated by concern that they themselves may some day face charges like those leveled at Bashir by the ICC judges. Though Bashir may be able to avoid arrest simply by limiting his international travel, the commotion provoked by the indictment is not irrational. The charges against him have a powerful stigmatizing effect. The fact that a panel of judges representing the 108 governments that are parties to the ICC has accused Bashir of principal responsibility for the crimes committed in Darfur during the past six years undermines the legitimacy of his continued rule. Those crimes have caused more than 300,000 deaths, and have forcibly displaced at least another 2.7 million people. Even if Bashir’s fellow heads of state succeed in their effort to persuade the United Nations Security Council to defer prosecution – which is highly unlikely – the charges will continue to hang over Bashir’s head unless and until he stands trial. In 1999, an international criminal tribunal indicted another sitting head of state, Slobodan Milosevic of the Federal Republic of Yugoslavia. Though he seemed secure at the time, a year and a half later he was sent to The Hague to stand trial."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Každý ústav, který je příliš velký na to, aby zkrachoval, anebo by se takovým mohl záhy stát, musí mít dostatečný kapitál (narůstající s velikostí) a neustálý monitoring rizik v reálném čase, avšak je zapotřebí tato opatření zavést, aniž by to přehnaně plodilo mikromanagement. Rozhodnutí Obamovy vlády upřednostnit při řízeném bankrotu Chrysleru odbory před zajištěnými držiteli dluhu bohužel riskuje zpřetrhání základního přediva úvěrových trhů. Vysmívané „zatěžkávací prověrky“ bank ministra financí Timothyho Geithnera však dávaly smysl (třebaže se dalo namítat, že do nich nebyly zahrnuty dostatečně temné scénáře nebo že se s bankami přespříliš vyjednávalo atd.). Stanovení rozsahu pravděpodobných ztrát je nezbytné pro rozhodnutí, zda bankám jejich nerozdělený zisk z nadále ziskového podnikání a schopnost získat soukromý kapitál umožní postupem času odbourávat toxická aktiva. Pokud ne, budou nutná drakonická řešení. Podporuji Geithnerův plán spolupráce se soukromými investory při řešení toxických aktiv bank, protože dokážou dělat lepší obchodní rozhodnutí než vládní úředníci. Úvěry Fedu k odkupu toxických aktiv, s nízkým úrokem a bez postihu, ale prozatím tlačenici zájemců nevyvolaly. Budou banky ochotné se s těmito aktivy rozloučit za dostatečně nízkou cenu, aby soukromé investice přilákaly? A nevynutil by si takový postup rozsáhlejší odpisy, což by následně banky přimělo omezovat úvěry – a tedy poškozovat ekonomiku? V oblasti mezinárodního obchodu se Obama zatím projevuje lépe, než se s obavami čekalo. Během primárek proslul protekcionismem, když prohlásil, že jednostranně přepíše NAFTA.", "en": "Any institution that is or could quickly become too big to fail needs to have adequate capital (rising with size), and real-time continuous monitoring of risk, but these measures should be implemented without overbearing micromanagement. Unfortunately, the Obama administration’s decision to put the unions ahead of secured debt-holders in the orchestrated Chrysler bankruptcy risks rupturing the basic fabric of credit markets. But Treasury Secretary Timothy Geithner’s much-ridiculed bank “stress tests” made sense (although one can argue that sufficiently dire scenarios were not included or that too much was negotiated with the banks, etc.). Determining the size of likely losses is necessary to decide whether banks’ retained earnings from profitable ongoing operations and their ability to raise private capital will allow them to work down their toxic assets over time. If not, more draconian solutions will be necessary. I support Geithner’s plan to cooperate with private investors in dealing with the banks’ toxic assets, because they make better business decisions than government bureaucrats. But the Fed’s low-interest, non-recourse loans to buy up toxic assets have not yet caused a stampede of participants. Will banks be willing to part with the assets at a low enough price to attract private investment? And would doing so force larger write-downs, requiring banks, in turn, to ration credit – and thus harming the economy? Obama has been better than feared on international trade. He was famously protectionist during the primaries, declaring he would unilaterally rewrite NAFTA."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trumpovo temné umění tweetu CAMBRIDGE – Kritikové amerického prezidenta Donalda Trumpa setrvale podceňují jeho schopnost politické komunikace – snad proto, že se prezident tolik liší od předchůdců typu Franklina D. Roosevelta a Ronalda Reagana. Roosevelt i Reagan byli koneckonců známí jako „velcí komunikátoři“. Ačkoliv je velké segmenty americké populace nenáviděly, oslovovali Roosevelt i Reagan americký lid jako jeden celek a snažili se cílit na jeho politický střed. Naproti tomu Trump oslovuje převážně menšinu, která ho zvolila. Jeho inaugurační projev zněl jako předvolební řeč, a jakmile se ujal úřadu, vydal sled falešných prohlášení a provokativních exekutivních příkazů, jimiž podkopal svou důvěryhodnost ve středu, ale posílil ji u své voličské základny. Komunikační schopnosti si Trump vytříbil ve světě reality show, kde urážlivá a provokativní prohlášení baví publikum a zvyšují sledovanost. Tento přístup pak použil během republikánských primárek, kde na sebe v početném poli 17 kandidátů upoutal zdaleka největší pozornost. Podle jednoho odhadu získal Trump ekvivalent bezplatné televizní reklamy v hodnotě dvou miliard dolarů, čímž zadupal do země svého republikánského soupeře Jeba Bushe, který vybral na placenou inzerci částku 100 milionů. Když si Trump zajistil republikánskou nominaci, mnozí lidé očekávali, že se vydá tradiční cestou a před volbami se posune do politického středu. I tentokrát se však Trump vzepřel očekáváním a zahájil populistickou kampaň zaměřenou na ty segmenty populace, které kvůli globální konkurenci ztratily práci a/nebo nesou nelibě kulturní změny, k nimž došlo v uplynulých několika desetiletích. Tento populistický apel byl efektivně zacílený a vynesl Trumpovi většinu hlasů volitelů, přestože ve volbách samotných získal Trump o téměř tři miliony hlasů méně než jeho soupeřka. Nebýt 100 000 hlasů ve třech státech „rezavého pásu“, Trump by se byl prezidentem nestal. Vzhledem k tomu mnozí pozorovatelé očekávali, že po nástupu do úřadu už se Trump na politický střed zaměří. I tentokrát však prezident experty překvapil, když se dál soustředí na svou voličskou základnu. Někteří lidé spekulují, že jeho cílem je vybudovat novou populistickou stranu složenou z dělnických voličů (někdejší takzvaní Reaganovi demokraté) a republikánů z Tea Party. Rovněž ve volbě komunikačních nástrojů projevil Trump nekonvenční přístup. Nové technologie otevírají nové příležitosti. Roosevelt využíval pečlivě dávkovaných veřejných „hovorů u krbu“, které umožnilo rozhlasové vysílání. Reagan byl mistrem předem sepsaných projevů dramatizovaných v televizi. Zaměstnanci Bílého domu tehdy udržovali pozornost administrativy na prioritním tématu dne nebo týdne.", "en": "Donald Trump’s Dark Art of the Tweet CAMBRIDGE – President Donald Trump’s critics have consistently underestimated his political communication skills, perhaps because he is so different from predecessors such as Franklin D. Roosevelt and Ronald Reagan. Both FDR and Reagan, after all, were known as “great communicators.” Although large segments of the American population hated them, FDR and Reagan addressed the American people as a whole and tried to appeal to the center. Trump, by contrast, has appealed primarily to the minority that elected him. His inaugural address sounded like a campaign speech; and, after taking office, a series of false statements and provocative executive orders has undercut his credibility with the center but reinforced it with his base. Trump’s communication skills were honed in the world of reality television, where outrageous and provocative statements entertain audiences and boost viewership. He used that approach during the Republican primary to dominate attention among a crowded field of 17 candidates. By one estimate, Trump received the equivalent of $2 billion of free television advertising, swamping the $100 million in paid advertising raised by his Republican rival, Jeb Bush. After he won the Republican nomination, many expected Trump to follow the traditional path of moving to the center for the general election. Again, he defied expectations and focused a populist campaign on segments of the population that had lost jobs to global competition; and/or resented the cultural changes that had occurred over the past few decades. This populist appeal was effectively targeted, and he won the Electoral College, despite losing the popular vote by nearly three million votes. But for 100,000 votes in three rust belt states, he would not be president. Given this, many observers expected him to target his messaging at the political center after he took office. But Trump again confounded the pundits, by continuing to target his base voters. Some speculate that he is aiming to build a new populist party of working-class voters (former so-called Reagan Democrats) and Tea Party Republicans. Trump also proved unconventional in his choice of communication instruments. New technologies open new opportunities. FDR used carefully paced public “fireside chats” made possible by radio broadcasting. Reagan was a master of the scripted speech dramatized on television. Reagan’s White House staff kept the administration’s message focused on the priority issue of the day or week."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jedná-li se ale o záležitost vyřešenou před padesáti lety, proč nás pronásleduje právě teď? Proč je dnes toto nebezpečí předmětem vážného znepokojení v Japonsku a hrozbou, nad níž stojí za to se pozastavit v USA? Ve druhé půli čtyřicátých let se účastníci ustavování poválečného mezinárodního ekonomického řádu snažili vytvořit mezinárodní měnový systém, který by (a) pamatoval na to, aby měnové kurzy byly dostatečně stabilní a ušetřily výrobce a spotřebitele nebezpečí jejich přílišných a iracionálních fluktuací, (b) umožňoval jednotlivým zemím uskutečňovat své vlastní vnitřní makroekonomické politiky a (c) zabraňoval katastrofickým panikám, které nepostihují jen jednotlivé banky, ale celé země a z nichž vycházela ničivá mezinárodní finanční situace světové hospodářské krize. Výsledkem byl systém pevných, ale upravitelných měnových kurzů z brettonwoodské konference, který se časem proměnil v systém pohyblivých kurzů z osmdesátých let. Pak přišla léta devadesátá. Znenadání byly zpět ohromně destruktivní krize plynoucí z davového chování: Mexiko, Thajsko, Korea, Brazílie a další připomínaly nejvíce americkou finanční paniku z roku 1873 nebo rakouskou krizi Creditanstalt z roku 1931. Argentinská krize z konce roku 2001 se nápadně podobala krizi argentinské banky Baring Brothers z roku 1890 - až na to, že se tehdy zdálo, že politici a mezinárodní bankéři měli lepší představu o tom, jak minimalizovat škody, než mají dnes. Ale jestliže se ti, kdo budovali poválečný mezinárodní měnový systém, snažili vymýtit nebezpečí vycházející z panikou způsobovaných mezinárodních finančních krizí, proč jsou tito finanční démoni opět mezi námi? Pravda je taková, že tvůrci hospodářských politik žonglují se shluky potenciálních katastrof: odmršťují tu, která se zdá nejnebezpečnější, a vytvářejí prostor pro tu, která je zdánlivě vzdálenější. Americká Bushova administrativa je skeptická k povzbuzujícím účinkům monetární politiky a chce snižovat nezaměstnanost větším fiskálním deficitem, neboť doufá, že bude možné vybruslit z budoucích nebezpečí, jež přináší trvalé deficity (nízké investice, pomalý růst, ztráta důvěry, nekontrolovaná inflace a znehodnocování měnového kurzu), nebo že nebudou vidět dřív, než Bushův tým opustí svůj úřad. Evropská centrální banka věří, že nebezpečí neřízené inflace, jež by následovalo, kdyby veřejnost ztratila důvěru v její snahu o nízkou inflaci, převažuje nad výdaji za evropskou zaměstnanost, která je až příliš vysoká.", "en": "But if this is an issue solved over fifty years ago, why is it haunting us now? Why is this menace a matter of grave concern in Japan today, and a threat worth worrying about in the US? In the late 1940s, those present at the creation of the post-World War II international economic order tried to create an international monetary system that would (a) allow for exchange rates stable enough for producers and consumers to escape the risks of excessive and irrational exchange rate fluctuations, (b) allow countries to follow their own domestic macroeconomic policies, and (c) prevent the catastrophic panics affecting not just individual banks but whole countries that produced the destructive international financial crisis of the Great Depression. The result was the fixed-but-adjustable exchange rate system of Bretton Woods, which over time mutated into the floating-rate system of the 1980s. Then came the 1990s. All of a sudden tremendously destructive herd-driven financial crises were back: Mexico, Thailand, Korea, Brazil, and so on looked like nothing as much as the US financial panic of 1873 or the Austrian Creditanstalt crisis of 1931. Argentina's crisis at the end of 2001 looked remarkably like Argentina's Baring Brothers crisis of 1890 -- save that politicians and international bankers seem to have had a much better idea of what to do to minimize the damage in 1890 than they do today. But if those who built the post-World War II international monetary system worked to guard against the dangers posed by panic-driven international financial crises, why are these financial devils back? The truth is that economic policymakers are juggling sets of potential disasters, exchanging the one that appears most threatening for a threat that seems more distant. In the US, the Bush Administration is skeptical of the stimulative power of monetary policy and wants bigger fiscal deficits to reduce unemployment, hoping that the future dangers posed by persistent deficits -- low investment, slow growth, loss of confidence, uncontrolled inflation and exchange rate depreciation-- can be finessed, or will not become visible until after the Bush team leaves office. In Europe, the European Central Bank believes that the danger of uncontrolled inflation following a loss of public confidence in its commitment to low inflation outweighs the costs of European employment that is far too high."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Since 1995, and the establishment of the EU–Turkey customs union, a delegation from the EESC has met regularly with counterparts from Turkish civil society organisations. e relationships and common understanding developed in the EU–Turkey Joint Consultative Committee since then served to prepare for a step-up in its business since the start of formal membership negotiations in 2005. e EU is funding the civil society facility, as part of its assistance programme for the region. Representatives of civil society organisations are able to learn about the EU and how civil society organisations of the EU work, through study tours and partnership actions. Technical assistance and specific national projects are also planned for 2009, including support for victims of trafficking, developing youth policy, fighting corruption and strengthening local democracy. ‘e JCC improves understanding on the Turkish side of how the EU works, of recent and ongoing debates in the EU, and of the demands and aspirations of European civil society …. Most importantly, it helps Turkish civil society to be aware of the steps it should take in EU membership negotiations. And it should not be forgotten that the JCC constitutes a tool for European civil society to get to know its Turkish counterparts,’ says Hüsamettin Kavi, chairman of the Istanbul Chamber of Industry, a long-standing member and former co-chairman of the EU–Turkey JCC. ‘It provides us with examples from new Member States on how they prepared for membership.’ He emphasises that the JCC provides the Turkish side with ‘guidance to a substantial extent on what to do, and to a lesser extent on how to do it. Moreover, since the establishment of the JCC, social dialogue between employers’and employees’groups in Turkey has improved a lot,’thanks to them getting together more oen. ‘By supporting civil society organisations (CSOs) and actions, the Commission hopes to see a gradual strengthening of the fabric of participatory democracy, which is needed in the region,’ says Jan Truszczynski, Deputy Director-General for Enlargement in the European Commission. ‘CSOs are an important stakeholder in the business of disseminating information about the objectives and consequences of EU enlargement. Finally, there is the very important watchdog function which civil society organisations play in the region.’", "cs": "Od roku 1995 a od vytvoření celní unie mezi EU a Tureckem se konají pravidelná setkání delegace EHSV s jejími protějšky z řad tureckých organizací občanské společnosti. Díky vztahům, jež byly od té doby v rámci smíšeného poradního výboru navázány, a společnému porozumění bylo možno zintenzivnit činnost tohoto výboru, k čemuž došlo po zahájení formálních jednání o členství v roce 2005. EU v rámci svého programu pomoci pro tento region financuje nástroj s názvem Civil Society Facility. Zástupci organizací občanské společnosti se zde mohou informovat o tom, jak funguje EU a organizace občanské společnosti v jejích členských státech, a to prostřednictvím studijních cest a partnerských akcí. Na rok 2009 se plánuje též technická podpora a spe-cifi cké národní projekty včetně podpory obětem obchodu s lidmi, rozvoje politiky mládeže, boje proti korupci a posilování místní demokracie. „Tento smíšený poradní výbor pomáhá turecké straně lépe pochopit, jak EU pracuje, o co šlo v nedávných debatách, jež byly v EU vedeny, i o co jde v aktuálních diskusích, a rovněž jaké jsou požadavky a očekávání občanské společnosti v Evropě […]. Především pak zástupcům turecké občanské společnosti pomáhá, aby si uvědomili, jaké kroky by měli v rámci přístupových jednání s EU podniknout. A nesmíme také zapomínat, že smíšený poradní výbor představuje nástroj, jehož prostřednictvím může evropská občanská společnost poznat své turecké protějšky,“ řekl Hüsamettin Kavi, předseda istanbulské průmyslové komory a zároveň dlouholetý člen a bývalý spolupředseda Smíšeného poradního výboru EU-Turecko. „Od podpory organizací občanské společnosti a jejich akcí si Komise slibuje postupné posílení konstrukce participativní demokracie, která je v regionu zapotřebí,“ říká zástupce generálního ředitele pro rozšíření Evropské komise Jan Truszczyński. „Organizace občanské společnosti jsou významným hráčem na poli šíření informací o cílech a důsledcích rozšiřování EU. Mají v regionu též velmi důležitou kontrolní funkci.“ „Umožňuje nám seznámit se s příklady opatření, jež v rámci své přípravy na členství podnikly nové členské státy.“ Jak zdůraznil, smíšený poradní výbor dává turecké straně „v prvé řadě nezávazná doporučení, co by měla udělat, a v menší míře pak také, jak by to měla provést. Kromě toho se v Turecku od zřízení smíšeného poradního výboru značně zlepšil sociální dialog mezi skupinami zaměstnavatelů a zaměstnanců“, a to díky tomu, že se scházejí častěji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navrhované vyslání dalších 2500 příslušníků námořní pěchoty do Austrálie je převážně symbolické. Poté co Obamova administrativa vyvolala u Asijců očekávání, že USA budou rázněji reagovat na rostoucí asertivitu Číny, začala vojenské aspekty své „obrátky“ tlumit a místo toho zdůrazňovat větší americké angažmá v oblasti ekonomiky. Tato změna znamenala úlevu pro ty hráče v regionu, kteří se obávají, že si budou muset vybrat mezi USA a Čínou. U zemí, na které svéhlavý přístup Číny k územním a námořním sporům dopadá nejtvrději, však tento nový důraz vyvolává pochybnosti o americkém odhodlání. Reorientace americké „obrátky“ ve skutečnosti napravuje politiku, která kladla přehnaný důraz na vojenskou složku a vyslala USA na trajektorii vedoucí ke konfliktu s Čínou. Byla to ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která svým tvrdým projevem na regionálním fóru Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) v roce 2010 v Hanoji signalizovala ostřejší postoj USA vůči Číně; dnes tento postoj sama zmírňuje, když během svých návštěv asijských zemí prosazuje obchod a investice. Také Obama vyzdvihuje ekonomické aspekty americké „obrátky“, když své turné po Asii vykresluje jako snahu vytvořit větší počet pracovních míst v domácí výrobní sféře prostřednictvím vyššího vývozu do „nejrychleji rostoucího a nejdynamičtějšího regionu světa“. Dokonce i jeho historická návštěva Barmy – vůbec první návštěva amerického prezidenta v této zemi – souvisí s obchodem naprosto stejně jako se snahou vymanit tuto strategicky umístěnou a na zdroje bohatou zemi z čínského vlivu. Reorientace na obchodní a ekonomické záležitosti přiměla Washington také k prosazování Transpacifického partnerství, které si klade za cíl vytvořit novou asijsko-pacifickou skupinu volného obchodu, jež nebude zahrnovat Čínu. USA navíc zdůrazňují význam Východoasijského summitu (EAS) a sdružení ASEAN, jehož summit se časově překrývá s jednáním EAS v Phnompenhu, kterého se zúčastní i Obama. Korekci amerického kurzu si žádá také další ohled: Spojené státy nemohou nic získat, pokud se ve sporech Číny s jejími sousedy postaví na něčí stranu – samozřejmě ze předpokladu, že se v sázce neocitnou přímé americké zájmy tak jako v Jihočínském moři, kde čínské námořní nároky ohrožují svobodnou mořeplavbu na některých nejfrekventovanějších námořních trasách.", "en": "The proposed deployment of an additional 2,500 Marines in Australia is largely symbolic. In fact, after raising Asians’ expectations of a more robust US response to China’s growing assertiveness, the Obama administration has started to tamp down the military aspects of its “pivot,” emphasizing instead greater US economic engagement. That change has come as a relief to those in the region who fear being forced to choose between the US and China. But, for the countries bearing the brunt of China’s recalcitrant approach to territorial and maritime disputes, this emphasis raises new doubts about America’s commitment. In fact, the economic reorientation of the US “pivot” corrects a policy that had overemphasized the military component and put the US on a path toward conflict with China. It was Secretary of State Hillary Clinton who signaled a more hawkish US stance on China with her tough talk at the 2010 Association of Southeast Asian Nations (ASEAN) Regional Forum in Hanoi; now she is moderating that position by promoting trade and investment during her visits to Asian countries. Obama, too, is highlighting the economic aspects of the US “pivot,” portraying his Asia tour as an effort to generate more domestic manufacturing jobs through higher exports to “the most rapidly growing and dynamic region in the world.” Even his historic visit to Myanmar – the first ever by a US president – is as much about trade as it is about weaning a strategically located, resource-rich country from Chinese influence. The refocus on trade and economic issues has also prompted Washington to promote the Trans-Pacific Partnership, which aims to create a new Asia-Pacific free-trade group that excludes China. Moreover, the US is emphasizing the importance of the East Asia Summit and ASEAN, whose summit overlaps with the EAS meeting in Phnom Penh that Obama will be attending. The US course correction is being dictated by another consideration as well: America has nothing to gain from taking sides in China’s disputes with its neighbors – unless, of course, US interests are directly at stake, as in the South China Sea, where Chinese maritime claims threaten freedom of navigation in some of the world’s most heavily trafficked shipping lanes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velcí znečišťovatelé, plaťte JAKARTA – Přívalový déšť letos v Myanmaru vyvolal bahenní sesuvy, které smetly stovky domů a zapříčinily rozsáhlou zkázu úrody. Postiženo bylo přes 1,3 milionu lidí a víc než sto lidí zahynulo. Ve Vietnamu se v důsledku týchž průtrží mračen vylily nádrže s toxickými kaly z uhelných dolů, prohnaly se vesnicemi a zatekly do zátoky Ha Long, zapsané do Seznamu světového dědictví; obětí na životech bylo 17. Četnost a intenzita takových povětrnostních událostí neustále narůstá, a proto je čím dál naléhavější zmírňovat změnu klimatu a přizpůsobovat se jejím důsledkům. Nenechte se mýlit: tyto události jsou, přinejmenším zčásti, důsledkem změny klimatu. Jak poukazuje klimatolog Kevin Trenberth z Národního centra USA pro výzkum atmosféry, v současnosti „jsou veškeré povětrnostní události ovlivněny změnou klimatu, protože prostředí, ve kterém se odehrávají, je teplejší a vlhčí, než bývalo“. Mezinárodní klimatičtí vyjednavači si to do jisté míry uvědomují. Dopady, jimž lidé v Myanmaru a Vietnamu čelí, se považují za nevyhnutelnou daň za absenci adaptace na změnu klimatu, úředně označovanou za „ztráty a škody“. Taková vyjádření ale nepostihují celou škálu důsledků – zejména dopady na lidské životy. Lidé, kteří v Myanmaru a Vietnamu zahynuli, nejsou jen „nevyhnutelnými škodami“ a jejich pozůstalí se nemohou jednoduše „adaptovat“ na jejich ztrátu. Taková bezcitná rétorika je odrazem nedostatečnosti reakcí na změnu klimatu, k nimž se mezinárodní vyjednavači doposud dopracovali. Ostatně, kdyby průmyslový svět udělal, co bylo zapotřebí k zastavení změny klimatu, jak už před generací slíbil, Myanmar a Vietnam by se vší pravděpodobností byly svých nedávných „ztrát a škod“ ušetřeny. Skutečnost, že takzvané vyspělé ekonomiky nesplnily své závazky, znamená, že nejohroženějšími rozvojovými zeměmi dnes nejsou Myanmar ani Vietnam. Malé tichomořské ostrovní státy například dosud nedokázaly vybudovat dostatečnou ochranu před „královskými vlnami,“ které se přelévají na jejich pevninu a způsobují, že se sladkovodní „čočky“ pod jejich atoly proměňují v brakické. Tamní obyvatelé – jedni z nejchudších na světě – doplácejí na změnu klimatu svými životy a živobytím. A bez prostředků nezbytných k adaptaci budou nadále trpět. Je to však ještě zvrácenější.", "en": "Big Polluters, Pay Up JAKARTA – Earlier this year in Myanmar, torrential rain caused mudslides that wiped out hundreds of houses and caused large-scale crop destruction. More than 1.3 million people were affected, and over 100 died. In Vietnam, the same deluges caused toxic slurry pits from coal mines to overflow and run through villages, and into the World Heritage-listed Ha Long Bay; the death toll was 17. As such weather events become increasingly frequent and intense, the need to mitigate and adapt to climate change is becoming more urgent than ever. And make no mistake: These events are, at least partly, the result of climate change. As the climate scientist Kevin Trenberth of the US National Center for Atmospheric Research points out, nowadays, “[a]ll weather events are affected by climate change, because the environment in which they occur is warmer and moister than it used to be.” International climate negotiators recognize this, to some extent. The effects faced by the people of Myanmar and Vietnam are considered unavoidable costs of failing to adapt to climate change, which officials classify as “loss and damage.” But such language fails to capture the full scale of the consequences – especially their impact on human lives. The people who died in Myanmar and Vietnam are not just “unavoidable costs,” and their loved ones cannot simply “adapt” to losing them. This kind of bloodless rhetoric reflects the inadequacy of the responses to climate change that international negotiations have so far produced. In fact, if the industrialized world had done what was needed to stop climate change, as promised a generation ago, Myanmar and Vietnam most likely would have been spared their recent “loss and damage.” The so-called advanced economies failure to fulfill their commitments means that Myanmar and Vietnam are hardly the most vulnerable developing countries today. The tiny island states of the Pacific, for example, have been unable to erect adequate defenses against the “king tides” that are encroaching on their land and causing the freshwater “lenses” beneath their atolls to become brackish. Their populations – among the world’s poorest people – are paying for climate change with their lives and livelihoods. And without the resources to adapt, they will continue to suffer. But it gets even more perverse."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Little robots are cute when they play music to you. When they swarm and chase you down the block to shoot you, a little bit less so. Of course, criminals and terrorists weren't the first to give guns to robots. We know where that started. But they're adapting quickly. Recently, the FBI arrested an al Qaeda affiliate in the United States, who was planning on using these remote-controlled drone aircraft to fly C4 explosives into government buildings in the United States. By the way, these travel at over 600 miles an hour. Every time a new technology is being introduced, criminals are there to exploit it. We've all seen 3D printers. We know with them that you can print in many materials ranging from plastic to chocolate to metal and even concrete. With great precision I actually was able to make this just the other day, a very cute little ducky. But I wonder to myself, for those people that strap bombs to their chests and blow themselves up, how might they use 3D printers? Perhaps like this. You see, if you can print in metal, you can print one of these, and in fact you can also print one of these too. The UK I know has some very strict firearms laws. You needn't bring the gun into the UK anymore. You just bring the 3D printer and print the gun while you're here, and, of course, the magazines for your bullets. But as these get bigger in the future, what other items will you be able to print?", "cs": "Malí roboti jsou roztomilé věcičky, když vám hrají hudbu. Když se za vámi honí uličkou ve snaze vás zastřelit, už to tak milé není. Samozřejmě, že to nebyli zločinci a teroristé, kteří jako první dali robotům zbraně. My víme, kde tohle začalo. Adaptují se však rychle. Nedávno FBI zatkla ve Spojených státech příslušníka teroristické organizace al Qaeda, který plánoval použití letadýlka na ovládání, které mělo doručit C4 výbušniny do vládních budov ve Spojených státech. Mimochodem, takováhle letadýlka uletí přes 600 mil za hodinu. Vždy, když je představena nová technologie, jsou zločinci připraveni ji zneužít. Všichni známe 3D tiskárny. Víme, že jejich pomocí můžeme vytisknout jakýkoliv materiál od plastu přes čokoládu až po kov a dokonce i beton. S obrovskou přesností se mi včera povedlo vytvořit tohle -- velmi roztomilou, malou kachničku. Ale říkám si, jak by ti, kdo si připevňují bomby k hrudi a vyhodí se do vzduchu, mohli využít 3D tiskárny? Možná, že následovně. Jestliže můžete tisknout kov, pak můžete vytisknout tohle, a dokonce, můžete vytisknout i tohle. Vím, že Anglie má několik velmi striktních zákonů týkajících se střelných zbraní. Do Anglie si už nemusíte vozit zbraň. Stačí si přivézt 3D tiskárnu a zbraň si vytisknout až tam, a samozřejmě zásobník na kulky. Ale vzhledem k tomu, že tyto technologie v budoucnu porostou, jaké další věci si budeme moci vytisknout?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Their Sixth Seminar saw discussions on a range of subjects, including freedom of expression, access to information and documents, promoting good administration and dealing effectively with complaints. President Paul J. MAhONeY of the EU Civil Service Tribunal made the keynote speech on Day 1, under the heading \"The EU Charter of Fundamental Rights and freedom of expression of officials\". The Seminar ended with a session entitled \"Ensuring the application of EU law\", during which Mr Alain LAMASSOURe, Member of the European Parliament and former French Minister for European Affairs, was the keynote speaker. All in all, 30 participants from 28 European countries attended the Seminar. The European Ombudsmen — Newsletter covers the work of the members of the European Network of Ombudsmen and the broader membership of the European Region of the International Ombudsman Institute (IOI). Produced in English, French, German, Italian, and Spanish, it is addressed to over 400 offices at the European, national, regional, and local levels. The Newsletter is published by the European Ombudsman twice a year — in April and October. In 2008, the two issues covered a wide range of topics, including articles on racial discrimination, obstacles to the free movement of persons, migration and asylum issues, European environmental law, the role of ombudsmen in supervising prisons, the rights of people with disabilities, the rights of children, and The Sixth Seminar of the liaison officers in the European Network of Ombudsmen took place from 1 to 3 June in Strasbourg. 5.The countries are listed in the EU's protocol order; that is, alphabetically, based on the name of each country in its own language. Relations with institutions, ombudsmen, and other stakeholders the right to demonstrate. A common theme running through many of these articles is the role of ombudsmen in ensuring that EU law is fully implemented. Electronic communications tools The Ombudsman's Internet discussion and document-sharing forum for ombudsmen and their staff in Europe has proved to be an extremely useful tool for the Network. Over 230 individuals have access to the forum which offers possibilities for daily co-operation between and among offices.The most popular part of the forum is the Ombudsman Daily News service, which is published every working day and contains news from ombudsman offices as well as from the European Union.", "cs": "Na jejich šestém semináři proběhly diskuse o celé řadě témat, včetně svobody projevu, přístupu k informacím a dokumentům, podpory řádné správy a efektivního vyřizování stížností. První den vystoupil s hlavním projevem, jehož název zněl „Listina základních práv EU a svoboda projevu úředníků“, předseda Soudu pro veřejnou službu EU Paul. J. Mahoney. Seminář zakončilo zasedání nazvané „Zajištění uplatňování právních předpisů EU“, jehož hlavním řečníkem byl pan Alain LamassoUre, poslanec Evropského parlamentu a bývalý francouzský ministr pro evropské záležitosti. Celkem bylo na semináři přítomno 30 účastníků z 28 evropských zemí. Evropští veřejní ochránci práv — bulletin se zabývá prací členů Evropské sítě veřejných ochránců práv a dalších členů evropského regionu v rámci Mezinárodního institutu veřejných ochránců práv (IoI). Vydává se v angličtině, francouzštině, italštině, němčině a španělštině a je rozesílán do více než 400 úřadů na evropské, národní, regionální a místní úrovni. Bulletin vydává evropský veřejný ochránce práv dvakrát ročně — v dubnu a v říjnu. Dvě vydání z roku 2008 se týkala celé řady témat, včetně článků o rasové diskriminaci, překážkách volného pohybu osob, otázkách migrace a azylu, o evropských právních předpisech o životním prostředí, úloze veřejných ochránců práv při kontrolách věznic, právech zdravotně postižených osob, právech dětí a právu na demonstrace. Společným tématem mnoha těchto článků je úloha veřejných ochránců práv při zajišťování plného uplatňování právních předpisů EU. 5.Země jsou uvedeny v pořadí podle protokolu EU, tj. abecedně podle názvu každé země v jejím jazyce. Toto pořadí se používá v celé této publikaci. Vztahy s orgány, veřejnými ochránci práv a dalšími zainteresovanými subjekty Šestý seminář styčných úředníků v Evropské síti veřejných ochránců práv se konal ve dnech 1.–3. června ve Štrasburku. Nástroje elektronické komunikace Internetová diskuse veřejného ochránce práv a fórum pro veřejné ochránce práv a zaměstnance jejich úřadů v Evropě pro sdílení dokumentů se v rámci sítě ukázaly jako velmi užitečné nástroje. K fóru, které umožňuje každodenní spolupráci mezi úřady, má přístup 230 osob.Nejpopulárnější součástí fóra je zpravodaj Denní zprávy veřejného ochránce práv, který vychází každý pracovní den a obsahuje zprávy z úřadů veřejných ochránců práv a z Evropské unie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Similarly, when determining social effects, there should be a precise calculation of the project’s environmental implications. Secondly, the principle of environmental sustainability should be respected to the greatest possible extent, in accordance with the White Paper. Reducing the dominance of road transport in Europe by promoting other modes of transport and combined transport should be of key concern. Thirdly, particular attention should be paid in the convergence regions to modernising their railway systems by The Wolverhampton (United Kingdom) tramway is part of a wider urban renewal project. ) 13 countries: Greece, Spain, Portugal and, since May 2004, the Czech Republic, Estonia, Cyprus, Lithuania, Latvia, Hungary, Malta, Poland, Slovakia and Slovenia. Transport, a driving force for regional development carefully selecting the priority sections, thereby ensuring their interoperability within the framework of the European rail transport management system (ERTMS). Fourthly, investment in transport infrastructure should be accompanied by proper traffic management, with particular attention to safety, in accordance with national and Community standards. National and regional strategies should take into account the need to achieve a balanced and ecological modal split that serves both economic and environmental needs. These strategies should also include intelligent transport systems, multimodal platforms and, in particular, ERTMS and SESAE (single European system for air traffic management) technologies. The White Paper on European transport policy set a course for achieving a new balance in modes of transport that places greater emphasis on the most environ-ment-friendly solutions. capacities within an efficiently managed mobility chain in which all the services are complementary. This is essential for combating congestion and pollution and to establishing a better cost–efficiency ratio in the use of energy resources. These objectives imply in particular the promotion of railways (1), short sea routes and waterway navigation. There are convincing reasons for this: over 1 km,1 kg of petrol can move 50 tonnes by lorry, 90 tonnes by rail, and 127 tonnes by waterway. For a policy of intermodality to be successful, it is firstly necessary to ensure the technical harmonisation and ‘interoperability’ of systems. In this context, the EU ‘Marco Polo’ programme aims to make interoperability a competitive and economically viable reality and not a mere slogan.", "cs": "Potenciální návratnost by se například měla odhadovat na základě úrovně hospodářského rozvoje, typu ekonomických aktivit, hustoty infrastruktury či stupně zahlcení dopravou v tom kterém regionu a při odhadu sociálních dopadů by podobně měly být přesně vykalkulovány ekologické dopady daného projektu. Druhou zásadou je, že princip udržitelnosti životního prostředí by v souladu se zmíněnou bílou knihou měl být dodržován v nejvyšší možné míře. Stěžejním úkolem by se mělo stát omezení převládající role silniční dopravy v Evropě, a to tím, že se budou podporovat také jiné druhy nebo alespoň kombinovat. Podle třetí zásady by se v konvergenčních regionech měla zvláštní pozornost věnovat modernizaci železničních systémů, a to pečlivým výběrem prioritních úseků. Tím by se Tramvaj ve Wolverhamptonu (Spojené království) se stává součástí urbální renovace. ) Jde o 13 zemí: o Řecko, Španělsko a Portugalsko a od května 2004 také o Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Doprava: hnací síla rozvoje regionů totiž zajistila jejich interoperabilita v rámci Evropského systému řízení železniční dopravy (ERTMS). Konečně čtvrtá zásada praví, že investice do dopravní infrastruktury mají být doprovázeny vhodným řízením dopravy v souladu s národními i unijními normami s mimořádnou pozorností k její bezpečnosti. Jak celostátní, tak regionální strategie by také měly brát v úvahu potřebu dosáhnout rovnovážného a ekologického rozdělení mezi různé typy dopravy, které by posloužilo potřebám ekonomiky i životního prostředí. Takovéto strategie by navíc měly počítat i s inteligentními dopravními systémy, vícedruhovými základnami a zejména pak technologiemi ERTMS a SESAE (Jednotný evropský systém řízení letového provozu). Bílá kniha evropské dopravní politiky vytyčila směr dosažení nové rovnováhy různých typů dopravy, který klade větší důraz na řešení nejvíce přátelská k životnímu prostředí. řetězce mobility, kde se všechny služby vzájemně doplňují. To je v boji proti zácpám a znečištění ovzduší, jakož i pro vytvoření lepšího poměru při využívání energetických zdrojů ve smyslu efektivních nákladů, věc zcela zásadní. Zmíněné cíle zahrnují zejména podporu železnic, krátkých námořních tras a vnitrostátních vodních cest, přičemž důvody jsou více než přesvědčivé: nákladním vozem lze na vzdálenost jednoho kilometru s jedním kilogramem benzínu přepravit 50 tun, avšak vlakem 90 a lodí dokonce 127 tun. Má-li být tato politika intermodality úspěšná, je ze všeho nejdříve nutné pokračovat v úsilí o zajištění technické harmonizace a tzv. interoperability systémů. Program EU zvaný „Marco Polo“ v této souvislosti usiluje o to, aby se interoperabilita stala reálnou skutečností, a nikoliv pouze heslem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je dostatečně konkurenceschopný, aby zabránil zdiskreditovaným vůdcům lpět na moci? Dále musí analytici věnovat pozornost povaze nepsané společenské smlouvy. Obecně řečeno jsou nejslabšími smlouvami ty, které umožňují koncentraci bohatství a moci do týchž několika málo rukou, zatímco ty nejsilnější jsou založeny na značném rozptýlení obojího. Prohlubující se hospodářská recese zákonitě urychlí politické změny. Západní demokracie přežijí pouze s mírnými úpravami. Nesmlouvaví vládci, kteří se při udržování vlastní moci spoléhají na tajnou policii a kontrolu sdělovacích prostředků, však rozhodně nebudou pevní v kramflecích. Dokonce i venezuelský prezident Hugo Chávez, který svou moc postavil na populistickém antiamerikanismu, se musí modlit, aby byl stimulační balík amerického prezidenta Baracka Obamy úspěšný a zvýšil klesající ropné příjmy i jemu. Velkými zeměmi s největším politickým rizikem jsou Rusko a Čína. Legitimita jejich autokratických systémů téměř výlučně závisí na jejich úspěchu při dosahování rychlého hospodářského růstu. Když se růst zadrhne nebo sklouzne do záporných hodnot, nelze to vyčítat ničemu jinému než „systému“. Igor Jurgens, jeden z nejkreativnějších ruských politologů, si pospíšil s mravním ponaučením: „Společenská smlouva spočívala v omezení občanských práv výměnou za hospodářský blahobyt. V tuto chvíli se hospodářský blahobyt rozplývá. V souladu s tím by se měla rozšiřovat občanská práva. Je to jednoduchá logika.“ Vládci v Moskvě a Pekingu by udělali dobře, kdyby se tímto varováním řídili.", "en": "Is it competitive enough to prevent discredited leaders from clinging to power? Analysts also must pay attention to the nature of the implied social contract. Broadly speaking, the weakest contracts are those that allow wealth and power to be concentrated in the same few hands, while the strongest are built on significant dispersal of both. Deepening economic recession is bound to catalyze political change. The Western democracies will survive with only modest changes. But strongmen who rely on the secret police and a controlled media to maintain their rule will be quaking in their shoes. Even Venezuela’s Hugo Chávez, who built his power on populist anti-Americanism, must be praying for the success of US President Barack Obama’s stimulus package to lift his falling oil revenues. The big countries with the highest political risk are Russia and China. The legitimacy of their autocratic systems is almost entirely dependent on their success in delivering rapid economic growth. When growth falters, or goes into reverse, there is no one to blame but “the system.” Igor Yurgens, one of Russia’s most creative political analysts, has been quick to draw the moral: “the social contract consisted of limiting civil rights in exchange for economic well-being. At the current moment, economic well-being is shrinking. Correspondingly, civil rights should expand. It’s just simple logic.” The rulers in Moscow and Beijing would do well to heed this warning."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trvale udržitelná ekonomika pro arabský svět WASHINGTON – V posledních desetiletích vybředly miliony lidí v arabském světě z extrémní chudoby. Dnes však hrozí riziko, že se pokrok zpomalí, nebo dokonce obrátí, a to kvůli začarovanému kruhu ekonomických selhání a násilného chaosu. Chtějí-li arabské země takovému výsledku zabránit, musí rychle přikročit k vybudování trvale udržitelnější ekonomiky, jejímž základem budou větší tvořivost a činorodost soukromého sektoru, kvalitnější veřejné služby a vytváření regionálních a globálních veřejných statků. Prvním krokem k dosažení tohoto stavu je pochopení velikosti a podstaty potenciálních překážek úspěchu. Arabské země se dnes potýkají s pomalým celkovým růstem HDP a stále tvrdšími fiskálními omezeními. Disparity v přístupu ke vzdělání, výcviku a zdravotní péči – které jsou částečně odrazem těchto fiskálních omezení – již tak rostoucí nerovnost ještě více prohlubují. Jak jsme v regionu svědky, takové podmínky mohou přiživovat politickou polarizaci a násilné konflikty, s nimiž jdou ruku v ruce přesuny obyvatelstva, ztráty na životech, ničení infrastruktury a závratné ekonomické náklady. Ekonomický rozvoj sice není zárukou míru, avšak neschopnost rozvoje často přispívá k extremismu a násilí, neboť hněv obyvatel se kombinuje se ztrátou institucionální legitimity. Existence nedalekých konfliktů, které se mohou destabilizujícím způsobem šířit do okolí, pak riziko neklidu dále zvyšuje. Technologické inovace mohou pro arabské ekonomiky představovat částečné řešení, avšak s nimi související disrupce trhů a způsobů obživy vyvolává vlastní problémy. Neméně složitá k řešení jsou rizika typu klimatických změn a pandemií, které přesahují hranice, a proto je žádná země nemůže vyřešit osamoceně. Překonat tyto překážky nebude snadné. Klíčem k úspěchu bude chytrá spolupráce: mezi veřejným a soukromým sektorem, mezi vládou a občanskou společností, mezi státy navzájem i mezi státy a mezinárodními organizacemi. Jednou z těchto mezinárodních organizací je Skupina Světové banky, která pomáhá státům chránit chudé a zranitelné, zlepšovat odolnost vůči uprchlickým a migračním šokům a zajišťovat začleňující a zodpovědné poskytování služeb. Zároveň pracujeme na posílení soukromého sektoru, aby mohl vytvářet pracovní místa a příležitosti pro mladé lidi z celého arabského světa. A podporujeme i další druhy spolupráce, zejména regionální spolupráci v oblasti společných veřejných statků a v sektorech, jako jsou školství, vodohospodářství, energetika a klimatické změny. Významným cílem spolupráce musí být také výběr prostředků.", "en": "A Sustainable Economy for the Arab World WASHINGTON, DC – In recent decades, millions of people in the Arab world have been lifted out of extreme poverty. But progress is now at risk of slowing, or even reversing, owing to a vicious circle of economic failure and violent disorder. To prevent such an outcome, Arab countries must move fast to build a more sustainable economy, underpinned by greater private-sector creativity and vitality, improved public services, and the creation of regional and global public goods. The first step toward achieving this is to recognize the scale and nature of the potential barriers to success. Arab countries today are faced with slow overall GDP growth and tightening fiscal constraints. Disparities in access to education, training, and health care – partly a reflection of those fiscal constraints – exacerbate already rising inequality. As we have seen in the region, such circumstances can fuel political polarization and violent conflict, with the concomitant displacement, loss of life, destruction of infrastructure, and staggering economic costs. While economic development is no guarantor of peace, development failures do often contribute to extremism and violence, as popular anger combines with a loss of institutional legitimacy. The existence of nearby conflicts, which can have destabilizing spillover effects, heightens the risk of unrest. Technological innovation can be part of the solution for Arab economies; but the accompanying disruption of markets and livelihoods raises its own challenges. Equally difficult to manage are risks like climate change and pandemics, which transcend borders and thus cannot be addressed by any single country. Overcoming these challenges will not be easy. The key to success will be smart cooperation: between the public and private sectors; between government and civil society; among countries; and between countries and international organizations. One of those international organizations is the World Bank Group, which engages with countries to help protect the poor and vulnerable, improve resilience to refugee and migration shocks, and ensure inclusive and accountable service delivery. We also work to strengthen the private sector, so that it can create jobs and opportunities for young people throughout the Arab world. And we promote other kinds of cooperation, particularly regional cooperation on shared public goods and in sectors like education, water, energy, and climate change. A major goal of cooperation must also be to raise funding."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zároveň mohou vytvářet stinnější dopravní trasy pro pěší a cyklisty a plánovat rozmanitější a víceúčelové zástavby vhodné pro účinné skupinové chladicí systémy (a menší objem automobilové dopravy emitující teplo). Rovněž výsadba většího počtu stromů v betonových džunglích by mohla znamenat podstatný rozdíl. Městské lesy a parky mohou být až o 7°C chladnější než nezalesněné zástavby a ulice lemovaná stromy může být o 3°C chladnější než ulice bez stromů. Velká města od Freetownu a Atén až po Melbourne a Milán už dnes sklízejí plody využívání městské přírody coby chladicího mechanismu – ten navíc zlepšuje odvádění bouřkové vody, odlučuje uhlík, zvyšuje biodiverzitu a umožňuje rekreaci. Dalším rozumným opatřením je změna povrchu našich měst tak, aby teplo spíše odrážel, než pohlcoval. Typická asfaltová silnice pohlcuje až 95% slunečního záření, které na ni dopadá, přičemž betonové silnice a chodníky pohlcují až 75%. Tyto sálavé povrchy neúměrně škodí lidem pracujícím venku a také chudým lidem žijícím ve čtvrtích, kde takové materiály převažují. Použitím světlejších stavebních hmot, které zvýší odrazivost těchto povrchů o pouhých 10%, můžeme snížit jejich teplotu až o 5°C – takový rozdíl může potenciálně zachraňovat životy. Klíčem jsou také kvalitnější budovy. Ochlazování špatně konstruované budovy klimatizací je jako pouštění vody do děravého kbelíku. Naproti tomu kvalitní konstrukce může potřebu klimatizace zásadně minimalizovat. Například světlé a odrazné „chladné střechy“ nejsou drahé a dokážou odpudit 90% tepelné energie, která na ně dopadá, což je obrovský rozdíl i tam, kde jiná opatření nejsou životaschopná, například u bydlení v přístřešcích. Pasivní opatření energetické účinnosti, jako jsou orientace domu, izolace, odraz světla, stínění nebo větrání, nejsou nová. Musíme však prosadit ambicióznější stavební zákony a normy a investovat do institucionálních kapacit, které je vymohou. Navíc i klimatizaci lze tam, kde se používá, učinit klimaticky šetrnější. V současné době klimatizace zásadně zvyšuje produktivitu, ale zároveň je významným zdrojem městského tepla a emisí. Do roku 2050 by klimatizační jednotky mohly spotřebovávat stejné množství energie jako dnešní ekonomiky USA, Německa a Japonska dohromady. A nejběžněji používaná chladicí směs je téměř 2000krát silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý.", "en": "They can also create more shaded commuter corridors for pedestrians and cyclists, and plan more diverse, mixed-use developments that lend themselves to efficient district cooling systems (and less heat-emitting car traffic). Planting more trees in concrete jungles also could make a significant difference. Urban forests and parks can be 7°C cooler than treeless neighborhoods, and a street lined with trees can be 3°C cooler than one without. Cities from Freetown and Athens to Melbourne and Milan are already reaping the benefits of using urban nature as a cooling mechanism – one which also improves stormwater management, sequesters carbon, increases biodiversity, and provides recreation. Another common-sense measure is to resurface our cities so that they shed heat rather than absorb it. The typical asphalt road absorbs up to 95% of the sunlight that lands on it, and concrete roads and sidewalks absorb up to 75%. These scorching surfaces disproportionately harm the outdoor labor force, those without a personal vehicle, and the poor who live in neighborhoods dominated by such materials. By using lighter-colored construction materials that increase the reflectivity of these surfaces by just 10%, we can reduce their temperatures by up to 5°C – a potentially lifesaving difference. Better buildings are also key. Cooling a poorly designed building with air conditioning is like running a faucet into a leaky bucket. By contrast, good building design can minimize the need for air conditioning altogether. For example, light-colored, reflective “cool roofs” are inexpensive and can reject 90% of the heat energy that lands on them, making a huge difference even where other measures aren’t viable, such as in informal housing. Passive building-efficiency measures like orientation, insulation, reflection, shading, and ventilation are not new. But we must enact more ambitious building codes and performance standards, and invest in the institutional capacity to enforce them. Moreover, air conditioning, where it is used, can be made more climate friendly. As matters stand, it is both a vital enabler of productivity and a major source of urban heat and emissions. By 2050, AC units could consume as much energy as the combined US, German, and Japanese economies do today. The most common refrigerant they use is nearly 2,000 times more potent than carbon dioxide as a global warming agent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vakcinací dívek proti lidskému papilomaviru (HPV) by se v příštích deseti letech v 72 nízkopříjmových a středněpříjmových státech předešlo třem milionům úmrtí na rakovinu děložního čípku. A zdravější matky mají samozřejmě zdravější děti. Ochrana ženského zdraví a záruka jejich kontroly nad vlastním tělem, sexualitou a plodností jsou základním stavebním kamenem rovnosti pohlaví. SRHR umožňuje ženám plně realizovat vlastní potenciál mimo jiné tím, že se začlení do ekonomiky, politiky a společnosti. Tím se zvyšuje blahobyt rodin a komunit, což přispívá k celkovému hospodářskému růstu a trvale udržitelnému rozvoji. Navzdory těmto obrovským přínosům zkušenosti ukazují, že nebudou-li SRHR výslovně chráněna v deklaracích OSN, pak budou s vyšší pravděpodobností vynechávána z politických úvah a z rozpočtů. Zajištění takové ochrany je téměř sisyfovský úkol, poněvadž konzervativní členské státy OSN tlačí na vyškrtnutí výrazů „pohlaví“, „sexuální a reprodukční zdraví a práva“ a někdy i „lidská práva“ z mezinárodních deklarací. V multilaterálním systému se vede válka slov a bitevním polem jsou těla žen. Proto Aliance za rovnost pohlaví a UHC – která zahrnuje přes 100 organizací občanské společnosti z 46 zemí – vyzývá členské státy OSN, aby nedopustily vítězství těch, kdo se snaží zdraví a práva žen podkopávat. Odstranění těchto výrazů má velmi reálné důsledky.", "en": "Vaccinating girls against the human papilloma virus (HPV) would avert more than three million deaths from cervical cancer over the next decade in 72 low- and middle-income countries. And, of course, healthier mothers have healthier children. Protecting women’s health and guaranteeing their autonomy over their own bodies, sexuality, and fertility is the bedrock of gender equality. SRHR enables women to reach their full potential by, among other things, participating in their economies, politics, and societies. This boosts the wellbeing of families and communities, thereby contributing to overall economic growth and sustainable development. Despite these enormous benefits, experience suggests that unless SRHR is explicitly protected in UN declarations, it is likelier to be left out of policy deliberations and budgets. Ensuring such protections is an uphill battle, because conservative UN member states push to strike words like “gender” and “sexual and reproductive health and rights,” and sometimes even “human rights,” from various international declarations. There is a war of words being fought in the multilateral system, and women’s bodies are the battleground. That is why the Alliance for Gender Equality and UHC – which comprises more than 100 civil society organizations from 46 countries – has been calling on UN member states not to allow a victory for those seeking to undermine women’s health and rights. The deletion of these words has very real consequences."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It also stated that it had considerably improved its system of eligibility checks and also apologised for some of its actions. It failed, however, properly to address the most serious instances of maladministration identified by the Ombudsman. He went on to criticise the Commission, by emphasising that its reaction was not likely to inspire confidence among citizens and concerned stakeholders alike. Execution of contracts The Ombudsman considers that maladministration occurs when a public body fails to act in accordance with a rule or principle which is binding upon it. Maladministration may thus also be The Ombudsman considers that maladministration occurs when a public body fails to act in accordance with a rule or principle which is binding upon it. Maladministration may thus also be found when the fulfilment of obligations arising from contracts concluded by Community institutions or bodies is concerned. found when the fulfilment of obligations arising from contracts concluded by Community institutions or bodies is concerned.However, the scope of the review that the Ombudsman can carry out in such cases is necessarily limited. The Ombudsman is of the view that he should not seek to determine whether there has been a breach of contract by either party, if the matter is in dispute. This question can only be dealt with effectively by a court of competent jurisdiction, which would have the possibility to hear the arguments of the parties concerning the relevant national law and to evaluate conflicting evidence on any disputed issues of fact.", "cs": "Uvedla rovněž, že značně zlepšila svůj systém kontrol způsobilosti, a rovněž se omluvila za některá svá opatření. Nezabývala se však náležitě nejzávažnějšími případy nesprávného úředního postupu, které veřejný ochránce práv zjistil. Veřejný ochránce práv Komisi kritizoval a zdůraznil, že její reakce pravděpodobně nevyvolá důvěru občanů ani dotčených zainteresovaných subjektů. ■■Plnění smluv Veřejný ochránce práv se domnívá, že se o nesprávný úřední postup jedná, pokud veřejný orgán nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné. K nesprávnému úřednímu Veřejný ochránce práv se domnívá, že seo nesprávný úřední postup jedná, pokud veřejný orgán nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné. K nesprávnému úřednímu postupu proto může dojít rovněž v případě, kdy se jedná o plnění povinnost� vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství. postupu proto může dojít rovněž v případě, kdy se jedná o plnění povinností vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.Rozsah přezkumu, který veřejný ochránce práv může v takovýchto případech provést, je však nutně omezený. Veřejný ochránce práv je názoru, že by neměl usilovat o to, určit, zda došlo k porušení smlouvy některou ze stran, jedná-li se o spornou záležitost. Je-li tomu tak, veřejný ochránce práv vyvodí závěr, že jeho šetření neodhalilo nesprávný úřední postup. Tímto závěrem není dotčeno právo stran, aby nechaly svůj smluvní spor přezkoumat a rozhodnout příslušným soudem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What I'm going to try to do is explain to you quickly how to predict, and illustrate it with some predictions about what Iran is going to do in the next couple of years. In order to predict effectively, we need to use science. And the reason that we need to use science is because then we can reproduce what we're doing; it's not just wisdom or guesswork. And if we can predict, then we can engineer the future. So if you are concerned to influence energy policy, or you are concerned to influence national security policy, or health policy, or education, science -- and a particular branch of science -- is a way to do it, not the way we've been doing it, which is seat-of-the-pants wisdom. Now before I get into how to do it let me give you a little truth in advertising, because I'm not engaged in the business of magic. There are lots of thing that the approach I take can predict, and there are some that it can't. It can predict complex negotiations or situations involving coercion -- that is in essence everything that has to do with politics, much of what has to do with business, but sorry, if you're looking to speculate in the stock market, I don't predict stock markets -- OK, it's not going up any time really soon. But I'm not engaged in doing that. I'm not engaged in predicting random number generators.", "cs": "Pokusím se Vám vysvětlit rychle, jak předpovídat, a budu to ilustrovat několika předpovědmi toho co bude Írán dělat v několika příštích letech. Abychom předpovídali efektivně, musíme používat vědu. A důvod, proč potřebujeme použít vědu, je ten, že poté můžeme opakovat to, co jsme udělali, není to jenom moudrost nebo odhad. A pokud můžeme predikovat, potom můžeme navrhnout budoucnost. Takže pokud chcete ovlivnit energetickou politiku, nebo chcete ovlivnit politiku národní bezpečnosti, nebo zdravotnictví, nebo vzdělávání, vědu, je jistá oblast vědy, která je zvlášť dobrá cesta jak na to, ne tím způsobem, jak jsme to dosud dělali, což bylo prostě spekulovat o problému. Než se dám do toho, jak to děláme, dovolte mi vám nalít čistého vína: Nezabývám se kouzly a magií, a tak existuje mnoho věcí, které tato metoda může předpovídat, a také mnoho, co predikovat nedokáže. Můžu predikovat složitá jednání nebo nátlakové situace, to je v zásadě vše, co má co dělat s politikou, hodně toho má společného s podnikáním, ale promiňte, pokud se poohlížíte po spekulování na burze, nepředpovídám vývoj cen na burze - OK, v blízké budoucnosti nepůjdou nahoru. Ale v této oblasti nejsem činný. Nejsem činný v předpovídání generátorů náhodných čísel,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So if we have a way to introduce double-stranded breaks into DNA at precise places, we can trigger cells to repair those breaks, by either the disruption or incorporation of new genetic information. So if we were able to program the CRISPR technology to make a break in DNA at the position at or near a mutation causing cystic fibrosis, for example, we could trigger cells to repair that mutation. Genome engineering is actually not new, it's been in development since the 1970s. We've had technologies for sequencing DNA, for copying DNA, and even for manipulating DNA. And these technologies were very promising, but the problem was that they were either inefficient, or they were difficult enough to use that most scientists had not adopted them for use in their own laboratories, or certainly for many clinical applications. So, the opportunity to take a technology like CRISPR and utilize it has appeal, because of its relative simplicity. We can think of older genome engineering technologies as similar to having to rewire your computer each time you want to run a new piece of software, whereas the CRISPR technology is like software for the genome, we can program it easily, using these little bits of RNA. So once a double-stranded break is made in DNA, we can induce repair, and thereby potentially achieve astounding things, like being able to correct mutations that cause sickle cell anemia or cause Huntington's Disease.", "cs": "Pokud tedy dokážeme dvojvlákno DNA přerušit na přesných místech, jsou buňky nuceny přerušení opravit, čímž daný úsek buď rozruší, nebo nahradí novou genetickou informací. Kdybychom technologii CRISPRu dokázali naprogramovat, aby přerušila DNA například v místě mutace způsobující cystickou fibrózu, přinutili bychom buňky danou mutaci opravit. Genové inženýrství se rozvíjí už od 70. let. Měli jsme technologie k sekvenování DNA, ke kopírování DNA i k manipulaci s DNA. Byly to slibné technologie, ale byly buď neefektivní, nebo příliš náročné. Většina vědců je proto v laboratorních výzkumech neužívala a nenašly širší klinické uplatnění. Proto nás láká možnost osvojit si a využívat technologii CRISPR. Je totiž poměrně jednoduchá. Starší metody genetického inženýrství jsou jako počítač, který musíte přestavět kdykoli na něm chcete spustit nový software. Technologie CRISPR je naopak jako genový software. Můžeme ji snadno programovat s použitím kousků RNA. Jakmile je dvojvlákno DNA přerušeno, můžeme vyvolat opravu, a tím potenciálně dokázat ohromné věci. Například opravit mutace způsobující srpkovou anémii anebo Huntingtonovu chorobu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "U zemí rozvíjejících se trhů, kde vzestup kapitálových přílivů vede ke strachu z inflace a bublin cen aktiv, se nabízí pragmatický přístup využívající kombinace makroekonomických a obezřetných finančních politik.“ Je paradoxní, že tentýž dokument se hemží požadavky větší „transparentnosti“. Takže si tuto pasáž z pera MMF přeložme do transparentního jazyka: „Světové ekonomice hrozí méně rizik, neboť se zotavuje z recese a banky a domácnosti snižují své dluhy. Strach z platební neschopnosti vlád v bohatých zemích by ale mohl zapříčinit zvýšení úrokových sazeb a pokles směnných kurzů a tím zotavení ohrozit. Nutné jsou tedy tři věci: vlády musí (1) postupně a uvěřitelným způsobem snižovat své schodky, (2) zachovávat dostatek výdajů, aby kompenzovaly vyšší úspory v soukromém sektoru, a (3) neúnavně prosazovat bankovní regulaci. V rozvojových zemích by se měla využívat hospodářská politika a společně s ní bankovní regulace, aby se zabránilo inflaci a bublinám aktiv.“ Čím větší vzdálenost mezi jazykem elit a běžných lidí, tím vyšší riziko revolty. Tam, kde složitost ve finančnictví či politice vytváří nové příležitosti k podvádění, brání porozumění anebo rozmazává hranice zodpovědnosti, bychom se měli snažit ji omezovat. Tam, kde tyto problémy pramení z úbytku schopnosti jasně se vyjádřit, je řešením zkvalitnit školství. Cenou, již je třeba platit za srozumitelnost, tak jako za svobodu, je neustálá bdělost a oboje spolu souvisí.", "en": "For emerging market countries, where the surge in capital inflows has led to fears of inflation and asset price bubbles, a pragmatic approach using a combination of macroeconomic and prudential financial policies is available.” Ironically, the same document is full of demands for greater “transparency.” So let us translate that IMF passage into transparent English: “The world economy has become less risky as it has recovered from recession, and as banks and households have reduced their debts. But fears of government default in rich countries could threaten the recovery by causing interest rates to rise and exchange rates to fall. So three things are needed: governments must (1) cut their deficits gradually in a believable way, (2) keep enough spending going to compensate for increased saving in the private sector, and (3) press on with bank regulation. For developing countries, economic policy and bank regulation should be used together to stop inflation and asset bubbles.” The greater the distance between the language of elites and ordinary people, the greater the risk of revolt. To the extent that complexity in finance or politics creates new opportunities to deceive, impedes understanding, or blurs lines of accountability, we should aim to reduce it. To the extent that such problems reflect decreased ability to express oneself clearly, the remedy is to improve education. The price of clarity, like the price of liberty, is eternal vigilance, and the two are connected."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Keynes versus klasici: druhé kolo LONDÝN – Ekonom John Maynard Keynes napsal Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), aby „jako téma nadnesl hluboké názorové neshody mezi kolegy ekonomy, které pro tuto chvíli téměř rozprášily praktický vliv ekonomické teorie…“ Sedmdesát let poté si ekonomové těžké váhy stále jdou vzájemně po krku, slovy od 30. let 20. století téměř nezměněnými. V nejčerstvějším pěstním souboji se střetá novokeynesiánský šampion Paul Krugman z Princetonské univerzity s novoklasicistním přeborníkem Johnem Cochranem z Chicagské univerzity. Krugman před časem zveřejnil novinový článek nazvaný „Čím to že ekonomové byli tak vedle?“ V ekonomice hlavního proudu, napsal Krugman, nebylo nic, co by „naznačovalo možnost takového kolapsu, k jakému loni došlo“. Příčina prý tkvěla v tom, že „ekonomové jako skupina za pravdu mylně pokládali krásu, oděnou do působivě vypadající matematiky“. Byli šiřiteli „idealizované vize ekonomiky, v níž na dokonalých trzích vstupují do vzájemných vztahů racionální jedinci“. Naneštěstí „tato přikrášlená představa ekonomie způsobila, že většina ekonomů přehlížela vše, co by se mohlo zvrtnout“. Ekonomové tudíž budou muset uznat „význam iracionálního a často nepředvídatelného chování, vypořádat se s nezřídka idiosynkratickými nedostatky trhů a smířit se s tím, že elegantní ekonomická ‚teorie všeho‘ je ještě daleko“. Nemilosrdný výprask, který Krugman uštědřil chicagské škole, vyprovokoval profesora finančnictví Cochranea k nerudnému protiútoku, zveřejněnému na webových stránkách školy, který z velké části tvoří osobní výpad proti Krugmanově vědecké poctivosti. Když se Cochrane konečně dostane k ekonomii, míří své údery na dva body: Krugmanovu kritiku „teorie efektivních trhů“ a jeho obhajobu „fiskálního stimulu“ na pomoc ekonomikám v propadu. Co se týče teorie efektivních trhů, která má za to, že finanční trhy s ohledem na dostupné informace vždy správně nastavují ceny aktiv, Cochrane obviňuje Krugmana, že své čtenáře uvádí v omyl. Místo aby tuto teorii bránil, Cochrane přiznává, že „ceny aktiv se pohybují víc než rozumná očekávání budoucích peněžních toků“. Bohužel „v současnosti se v této věci nijak zvlášť nedaří žádné teorii.“ Je však teoretickým nihilismem, tvrdí Cochrane, připisovat tyto přílišné fluktuace „iracionalitě“, jak činí Krugman.", "en": "Keynes versus the Classics: Round Two LONDON – The economist John Maynard Keynes wrote The General Theory of Employment, Interest, and Money (1936) to “bring to an issue the deep divergences of opinion between fellow economists which have for the time being almost destroyed the practical influence of economic theory…” Seventy years later, heavyweight economists are still at each other’s throats, in terms almost unchanged from the 1930’s. The latest slugfest features New Keynesian champion Paul Krugman of Princeton University and New Classical champion John Cochrane of the University of Chicago. Krugman recently published a newspaper article entitled “How Did Economists Get It So Wrong?” There was nothing in mainstream economics, Krugman wrote, “suggesting the possibility of the kind of collapse that happened last year.” The reason was that “economists, as a group, mistook beauty, clad in impressive-looking math, for truth.” They purveyed an “idealized vision of an economy in which rational individuals interact in perfect markets.” Unfortunately “this sanitized vision of the economy led most economists to ignore all the things that could go wrong.” So now economists will have to accept “the importance of irrational and often unpredictable behavior, face up to the often idiosyncratic imperfections of markets and accept that an elegant economic ‘theory of everything’ is a long way off.” Krugman’s heavy pounding of Chicago School economics goaded Cochrane, a professor of finance, into some bad-tempered counter-punching on the university’s Web site, much of which consisted of a personal attack on Krugman’s scientific integrity. When he gets around to economics, Cochrane aims his blows at two points: Krugman’s attack on the “efficient market theory” and his advocacy of “fiscal stimulus” for depressed economies. Cochrane accuses Krugman of misleading his readers about the efficient market theory, which asserts that, given the available information, financial markets always get asset prices right. Rather than defend that theory, Cochrane admits that “asset prices move more than reasonable expectations of future cash flows.” Unfortunately, “no theory is particularly good at that right now.” But it’s theoretical nihilism, Cochrane argues, to ascribe these excessive fluctuations to “irrationality” as Krugman does."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fotosyntéza v moderním hávu PASADENA – Rozvoj obnovitelné energie – a politické debaty, které ho obklopují – se už několik desítek let zaměřuje převážně na výrobu elektrické energie. Více než 60% světové energie se však poskytuje přímo chemickými (především fosilními) palivy, bez mezičlánku v podobě přeměny na elektrickou energii. Žádné realistické úsilí o boj proti globálnímu oteplování snižováním uhlíkových emisí nemůže toto zásadní omezení ignorovat. Ve Spojených státech a dalších průmyslových zemích přitom řadu aplikací závislých na fosilních palivech (jako jsou letecká doprava nebo výroba hliníku) nelze překonfigurovat tak, aby využívaly elektrickou energii. Fosilní paliva jsou navíc nutná také k výrobě elektrické energie, a to jak pro uspokojení poptávky, tak pro vyrovnávání výpadků obnovitelných energetických systémů, jako jsou větrná nebo sluneční energie. Opravdu existuje nějaká dostupná nízkouhlíková alternativa? Jedním slibným přístupem je umělá fotosyntéza, která využívá nebiologických látek k výrobě paliv přímo ze slunečního světla. Slunce je téměř nevyčerpatelným zdrojem energie, přičemž energie uskladněná ve formě chemických vazeb – podobných těm, které se nacházejí ve fosilních palivech – je dostupná, účinná a pohodlná. Umělá fotosyntéza kombinuje tyto vlastnosti v životaschopnou technologii, která slibuje energetickou bezpečnost, trvalou ekologickou udržitelnost a ekonomickou stabilitu. Přírodní fotosyntéza sice poskytuje komplexní a elegantní rámec výroby chemických paliv ze slunečního světla, ale má značná omezení výkonnosti. Využívá se pouze asi desetina maximální sluneční energie, anualizovaná čistá účinnost energetické přeměny nedosahuje ani 1%, podstatné množství energie se spotřebuje vnitřně na obnovu a udržování jedinečného molekulárního mechanismu fotosyntézy v chodu a energie je uskladněna v chemických palivech, která jsou neslučitelná se stávajícími energetickými systémy. Naopak umělá fotosyntéza inspirovaná její přírodní variantou vykazuje potenciál k daleko lepší výkonnosti a poskytuje energii ve formě, kterou lze využívat v naší současné energetické infrastruktuře. Plně umělý systém by navíc nevyžadoval úrodnou půdu ani pitnou vodu a při využívání půdy by nenutil k volbě mezi produkcí potravin a produkcí paliv. Stávající energetické technologie lze už nyní zkombinovat tak, aby účinně, byť nepřímo vytvářely chemická paliva ze slunečního světla, avšak zatím se to neděje v konfiguraci, která by byla praktická, dostupná a současně ekonomicky smysluplná. Také celková účinnost systému plně integrované energetické přeměny ze slunečního světla na palivo může být více než desetkrát vyšší než u energeticky nejúčinnějších biologických systémů, avšak kapitálové náklady na komerční rozšíření jsou příliš vysoké.", "en": "Reinventing Photosynthesis PASADENA – For decades, the development of renewable energy – and the policy debates that surround it – has focused largely on electricity generation. But more than 60% of the world’s energy is provided directly by chemical (mainly fossil) fuels, with no intermediate conversion to electricity. No realistic effort to combat global warming by cutting carbon emissions can ignore this fundamental constraint. Indeed, in the United States and other industrialized countries, many applications that rely on fossil fuels (such as air transport or aluminum production) cannot be reconfigured to use electrical power. Moreover, fossil fuels are required to produce electricity as well, both to meet demand and to compensate for the intermittency of renewable energy systems such as wind or solar power. Is there really a scalable, low-carbon alternative? One promising approach is artificial photosynthesis, which uses non-biological materials to produce fuels directly from sunlight. The sun is a nearly inexhaustible energy source, while energy stored in the form of chemical bonds – like those found in fossil fuels – is accessible, efficient, and convenient. Artificial photosynthesis combines these features in a viable technology that promises energy security, environmental sustainability, and economic stability. While natural photosynthesis provides a complex, elegant blueprint for the production of chemical fuels from sunlight, it has significant performance limitations. Only about one-tenth of the sun’s peak energy is used; annualized net energy-conversion efficiencies are less than 1%; significant amounts of energy are expended internally to regenerate and maintain the exquisite molecular machinery of photosynthesis; and the energy is stored in chemical fuels that are incompatible with existing energy systems. However, artificial photosynthesis, inspired by its natural variant, has demonstrated a potential for far superior performance, and provides energy in a form that can be used in our current energy infrastructure. Moreover, a fully artificial system would not require arable land or potable water, nor would it force a choice between food and fuel production in land use. Existing energy technologies already can be combined to generate chemical fuels efficiently, though indirectly, from sunlight, but not yet in a configuration that is simultaneously practical, scalable, and economically feasible. Likewise, the overall efficiency of a fully integrated sunlight-to-fuel energy-conversion system can be more than ten times greater than the most energy-efficient biological systems, but the capital costs are too high for commercial deployment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vysocí představitelé hnutí jsou si této výzvy dobře vědomi a přislíbili úplnou rekonstrukci palestinských veřejných služeb a administrativy. Úspěch Hamasu se bude v příštích měsících poměřovat především podle jeho reakce právě v těchto záležitostech. Dokáže Hamas vykořenit korupci a nekompetentnost a zajistit služby spravedlivě a efektivně? Jak jeho zvolení postihne příliv zahraniční pomoci, která tvoří hlavní část národního rozpočtu? Prvotní mezinárodní reakce na vítězství Hamasu byla tvrdá. Bushova administrativa prohlásila, že s vládou Hamasu jednat nebude, protože Hamas zůstává věrný myšlence zničení Izraele. To je skutečně výrazivo stanov Hamasu z roku 1988. Je však zajímavé, že volební platforma Hamasu směšovala různé přístupy k otázce palestinského státu. Na jedné straně Hamas poprvé souhlasil s ustavením palestinského státu na Západním břehu a v Gaze, s Východním Jeruzalémem coby hlavním městem. Na druhé straně platforma zopakovala, že Hamas se odmítá vzdát jediného centimetru historické Palestiny. Zda bude možné Hamas skutečně transformovat v umírněnější organizaci, nelze ještě říct. Je však jasné, že Hamas je nyní citlivý na veřejné mínění a jako vládnoucí orgán se bude muset vyrovnat s mezinárodní reakcí na své vítězství. Ihned po volbách přední činitel Hamasu Mahmúd al-Zahar řekl, že strana dodrží příměří s Izraelem, jež trvá už od loňského února, pokud Izrael učiní totéž. Hamas snad naznačuje, že nebude Izrael provokovat. Vládní zodpovědnosti možná Hamas donutí k trvalým diskusím se Spojeným státy a mezinárodním společenstvím. Buď jak buď, navzdory volebním výsledkům je i bez Fatahu ve vládě vedením jednání s Izraelem pověřen Abbás. Ten okamžitě vyzval k obnovení mírových rozhovorů, třebaže Izrael, stejně jako USA, odmítl jednat s Hamasem. Palestinci vstoupili na neprobádané území. Přicházeli v houfech hlasovat ve volbách, jež bývalý prezident USA Jimmy Carter popsal jako čestné, spravedlivé a nepoznamenané násilím. Zvolili si stranu, která volala po „reformě a změně“ v reakci na desetiletí násilí a bezpráví. Palestinci také přijali názor Hamasu, že jednání založená na dohodách z Osla nemohou naplnit palestinská práva ani politické ambice.", "en": "Senior Hamas officials are well aware of the challenge, and have promised a complete overhaul of Palestinian public services and administration. More than anything else, Hamas’s success in the coming months will be measured by its response to these issues. Will Hamas be able to root out corruption and incompetence, and deliver services fairly and efficiently? How will its election affect Palestine’s foreign aid inflows, which form major component of the national budget? Initial international reaction to the Hamas victory has been severe. The Bush administration has declared that it will not deal with a Hamas government, because Hamas remains committed to Israel’s destruction. This, indeed, is the language of Hamas’s 1988 covenant. Interestingly, however, Hamas’s election platform combined different approaches to the issue of a Palestinian state. On the one hand, Hamas agreed for the first time to the establishment of a Palestinian state in the West Bank and Gaza, with East Jerusalem as its capital. On the other hand, the platform repeats Hamas’s refusal to relinquish even an inch of historic Palestine. Whether Hamas can actually be transformed into a more moderate organization is impossible to say right now. But it is clear that Hamas is now vulnerable to public opinion and, as a governing authority, will have to deal with the international response to its victory. Immediately after the election, a senior Hamas official, Mahmoud al-Zahar, said that Hamas would maintain the cease-fire with Israel begun last February, if Israel did the same. Hamas may be signaling that it will not provoke Israel. Perhaps its governing responsibilities will push Hamas toward ongoing discussions with the United States and the international community. In any case, despite the election results, and even without Fatah in government, Abbas remains in charge of negotiations with Israel. He has quickly called for a revival of peace talks, although Israel, like the US, has refused to deal with Hamas. Palestinians have entered uncharted waters. They turned out in droves to vote in an election that former US President Jimmy Carter described as honest, fair and unmarked by violence. They elected a party which called for “reform and change” in response to a decade of violence and lawlessness. And Palestinians accepted Hamas’s view that negotiations based on the Oslo Accords could not achieve Palestinian rights and political ambitions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For the past decade, I've been studying non-state armed groups: armed organizations like terrorists, insurgents or militias. I document what these groups do when they're not shooting. My goal is to better understand these violent actors and to study ways to encourage transition from violent engagement to nonviolent confrontation. I work in the field, in the policy world and in the library. Understanding non-state armed groups is key to solving most ongoing conflict, because war has changed. It used to be a contest between states. No longer. It is now a conflict between states and non-state actors. For example, of the 216 peace agreements signed between 1975 and 2011, 196 of them were between a state and a non-state actor. So we need to understand these groups; we need to either engage them or defeat them in any conflict resolution process that has to be successful. So how do we do that? We need to know what makes these organizations tick. We know a lot about how they fight, why they fight, but no one looks at what they're doing when they're not fighting. Yet, armed struggle and unarmed politics are related. It is all part of the same organization. We cannot understand these groups, let alone defeat them, if we don't have the full picture. And armed groups today are complex organizations. Take the Lebanese Hezbollah, known for its violent confrontation against Israel. But since its creation in the early 1980s, Hezbollah has also set up a political party, a social-service network, and a military apparatus. Similarly, the Palestinian Hamas, known for its suicide attacks against Israel, also runs the Gaza Strip since 2007. So these groups do way more than just shoot. They multi-task. They set up complex communication machines -- radio stations, TV channels, Internet websites and social media strategies. And up here, you have the ISIS magazine, printed in English and published to recruit. Armed groups also invest in complex fund-raising -- not looting, but setting up profitable businesses; for example, construction companies. Now, these activities are keys. They allow these groups to increase their strength, increase their funds, to better recruit and to build their brand. Armed groups also do something else: they build stronger bonds with the population by investing in social services.", "cs": "Posledních deset let se zabývám nestátními ozbrojenými skupinami: teroristickými organizacemi, povstalci nebo milicemi. Zaznamenávám, co takové skupiny dělají, když zrovna nestřílí. Mým cílem je lépe těmto agresorům porozumět a hledat způsoby, jak z konfrontací vymýtit prvek násilí. Pracuji v terénu a v knihovně a jsem politicky aktivní. Řešit současné konflikty znamená nejprve pochopit nestátní ozbrojené skupiny, protože válka se změnila. Dříve byla válka bojem mezi státy. To už neplatí. Dnes je konfliktem mezi státy a nestátními útvary. Tak například, z 216 mírových dohod podepsaných v letech 1975 až 2011 jich 196 bylo uzavřeno mezi státem a nestátním útvarem. Musíme těmto skupinám porozumět; a buď je zapojit do řešení konfliktu, nebo je v něm porazit. Jak na to? Musíme vědět, co takové organizace udržuje v chodu. Víme toho dost o tom, jak a proč bojují, ale nikdo neřeší, co dělají, když zrovna nebojují. Boj jde přitom ruku v ruce s politikou. Jsou to dvě tváře téže organizace. Nemůžeme těmto skupinám porozumět – natož je porazit – pokud o nich nevíme všechno. A současné ozbrojené skupiny jsou složité organizace. Vezměme si libanonský Hizballáh, který je známý násilnými útoky proti Izraeli. Od svého vzniku na počátku 80. let ale také založil politickou stranu, síť sociálních služeb a vlastní armádu. Podobně je to i s palestinským Hamásem, který podniká sebevražedné protiizraelské útoky, ale také od roku 2007 spravuje pásmo Gazy. Střílením a zabíjením tedy činnost těchto skupin nekončí. Zvládají toho víc. Zřizují komplexní komunikační systémy: rozhlasové stanice, televizní kanály, internetové stránky a sociální média. Tady máte časopis ISIS, v angličtině, k náboru dalších členů. Ozbrojené skupiny také investují do komplexního financování – nejedná se o rabování, nýbrž o výdělečné podnikání, zakládají například stavební společnosti. Tyto aktivity jsou klíčové. Umožňují daným skupinám nabývat na síle, bohatnout, nabírat nové členy a budovat si vlastní značku. Ozbrojené skupiny dělají ještě něco: budují silnější pouta s obyvatelstvem tím, že investují do sociálních služeb."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina institucí, jež prostupuje individualistická orientace, poukazují na osobu jako na hříšníka, provinilce nebo člověka poznamenaného, choromyslného nebo iracionálního. Nápravné programy se drží buď lékařského modelu reintegrace, terapie, převýchovy a léčby, nebo trestního modelu věznění a poprav. Takové programy jsou ale odsouzeny kamp#160;nezdaru, jestliže hlavním původcem příčiny není jedinec, nýbrž situace anebo systém. Jsou tudíž nezbytné dva typy změny paradigmatu. Zaprvé, potřebujeme zavést model veřejného zdravotnictví kamp#160;prevenci násilí, domácího týrání, šikany, předsudků a tak dále, který rozpozná šiřitele sociálního onemocnění, proti nimž bude třeba provádět očkování. Zadruhé, právní teorie musí znovu posoudit míru, samp#160;jakou by se při udílení trestů jedincům měly zohledňovat silné situační a systémové faktory. Ačkoliv značná část Luciferova efektu zkoumá, jak snadné je postrčit obyčejné lidi kamp#160;páchání zlých skutků nebo kamp#160;pasivní lhostejnosti vůči utrpení druhých, hlubší poselství je pozitivní. Právě pochopením onoho jak a proč za těmito činy si budujeme lepší pozici pro to, abychom je odhalili, čelili jim, vzepřeli se jim a zvítězili nad nimi. Tím, že získáme „čich na zlo“, si vypěstujeme odolnost vůči vnějšímu tlaku na negativní výchylku našeho morálního kompasu. Vamp#160;tomto smyslu je Luciferův efekt oslavou schopnosti člověka volit laskavost oproti krutosti, starostlivost oproti lhostejnosti, tvořivost oproti destruktivnosti a hrdinství oproti podlosti.", "en": "Most institutions that are invested in an individualistic orientation hold up the person as sinner, culpable, afflicted, insane, or irrational. Programs of change follow either a medical model of rehabilitation, therapy, reeducation, and treatment, or a punitive model of incarceration and execution. But all such programs are doomed to fail if the main causal agent is the situation or system, not the person. As a result, two kinds of paradigm shift are required. First, we need to adopt a public health model for prevention of violence, spouse abuse, bullying, prejudice, and more that identifies vectors of social disease to be inoculated against. Second, legal theory must reconsider the extent to which powerful situational and systemic factors should be taken into account in punishing individuals. Although much of The Lucifer Effect examines how easy it is for ordinary people to be seduced into engaging in evil deeds, or to be passively indifferent to the suffering of others, the deeper message is a positive one. It is by understanding the how and why of such deeds that we are in a better position to uncover, oppose, defy, and triumph over them. By becoming more “evil smart,” we build up resistance to having our moral compass reset negatively. In this sense, The Lucifer Effect is a celebration of the human capacity to choose kindness over cruelty, caring over indifference, creativity over destructiveness, and heroism over villainy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I even gave a talk, and one woman shouted up to the stage, \"Hey Mandy, where's your boyfriend?\" And I promptly turned bright red. I understand that this is part of the deal. If you write about your relationship in an international newspaper, you should expect people to feel comfortable asking about it. But I just wasn't prepared for the scope of the response. The 36 questions seem to have taken on a life of their own. In fact, the New York Times published a follow-up article for Valentine's Day, which featured readers' experiences of trying the study themselves, with varying degrees of success. So my first impulse in the face of all of this attention was to become very protective of my own relationship. I said no to every request for the two of us to do a media appearance together. I turned down TV interviews, and I said no to every request for photos of the two us. I think I was afraid that we would become inadvertent icons for the process of falling in love, a position I did not at all feel qualified for. And I get it: people didn't just want to know if the study worked, they wanted to know if it really worked: that is, if it was capable of producing love that would last, not just a fling, but real love, sustainable love. But this was a question I didn't feel capable of answering. My own relationship was only a few months old, and I felt like people were asking the wrong question in the first place. What would knowing whether or not we were still together really tell them? If the answer was no, would it make the experience of doing these 36 questions any less worthwhile? Dr. Arthur Aron first wrote about these questions in this study here in 1997, and here, the researcher's goal was not to produce romantic love. Instead, they wanted to foster interpersonal closeness among college students, by using what Aron called \"sustained, escalating, reciprocal, personalistic self-disclosure.\" Sounds romantic, doesn't it? But the study did work. The participants did feel closer after doing it, and several subsequent studies have also used Aron's fast friends protocol as a way to quickly create trust and intimacy between strangers.", "cs": "Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena na mě zakřičela: \"Hej Mandy, kde je tvůj přítel?\" A já jsem hned zrudla. Chápu, že tohle je součástí toho všeho. Když píšete o svém vztahu v mezinárodních novinách, měli byste čekat, že lidem nebude vadit ptát se vás na to. Nebyla jsem však připravená na rozsah té odezvy. 36 otázek začalo žít vlastním životem. New York Times publikoval na Svatého Valentýna článek, který navazoval na můj a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů, kteří studii sami vyzkoušeli, s různými stupni úspěchu. Díky této velké pozornosti byl můj první reflex stát se ke svému vztahu velmi ochranitelskou. Odmítla jsem všechny pozvánky na rozhovory, kde bychom byli oba dva. Odmítla jsem všechny rozhovory v TV a odmítla jsem každou žádost o fotku nás dvou. Myslím, že jsem se bála, že se staneme bezděčnými ikonami zamilovávání se. To byla pozice, na kterou jsem se vůbec necítila. Chápu to, lidé nechtějí vědět jen to, jestli ta studie funguje, ale jestli opravdu zabírá: jestli je schopná vytvořit trvalou lásku – ne jen tak něco, ale pravou, udržitelnou lásku. Ale tohle byla otázka, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců a cítila jsem, že se lidé ptají špatně. Na co by jim bylo vědět, jestli jsme nebo nejsme pořád spolu? Kdyby odpověď byla ne, učinilo by to zkušenost s 36 otázkami méně hodnotnou? První, kdo zmínil tyto otázky, byl Dr. Arthur Aron ve své studii v roce 1997. V ní nebylo cílem vytvořit romantickou lásku. Místo toho chtěl rozvinout blízkost mezi vysokoškolskými studenty použitím toho, čemu Aron říkal \"trvale stupňující se reciproční osobní sebeodhalení\". To zní romanticky, že? Jeho studie fungovala. Účastníci se po absolvování cítili jeden druhému blíž, a následně několik dalších studií použilo Aronův protokol rychlých přátel jako způsob vytvoření důvěry a intimity mezi cizinci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Aliance Renault-Nissan před patnácti lety vyhodnocovala ekologický dopad svých vozidel během jejich životnosti. Studie zkoumala dopad našeho využívání surovin, dopad výfukových zplodin na veřejné zdraví, a to zejména v přelidněných městských oblastech, a podíl na celkových emisích skleníkových plynů – z nichž 23% pochází z globálního automobilového průmyslu. Na základě tohoto vyhodnocení pak aliance investovala více než 4 miliardy eur do technologií nulových emisí. Dnes jsme jedinou automobilovou skupinou, která masově vyrábí celou modelovou řadu automobilů a lehkých komerčních vozidel s nulovými emisemi. Společně Renault a Nissan prodaly na celém světě přes 100 000 takových vozidel – to je více než všichni ostatní velcí výrobci automobilů dohromady. Širším úkolem je začlenit tato vozidla do efektivnější a čistší energetické sítě – například nahrazením stárnoucích uhelných elektráren vodní energií. Místní a státní vlády by navíc měly spolupracovat s automobilovým průmyslem na začlenění vozidel s nulovými emisemi do národní dopravní infrastruktury. Podaří-li se toho dosáhnout, věříme, že bude také možné, aby automobily měly v dohledné budoucnosti nulový dopad na životní prostředí. Zlepšené zdraví a bezpečnost by však neměly (a nemusí) jít na úkor rozvojových zemí, jejichž občané touží po stejných plodech prosperity, jaké mají obyvatelé rozvinutých států už dlouho k dispozici. V roce 1999 představovaly Brazílie, Rusko, Indie a Čína pouhých 8% celosvětového prodeje automobilů; do roku 2012 dosáhl jejich společný podíl ohromujících 35% celosvětového prodeje. A tento poměr se bude dozajista dále zvyšovat.", "en": "Fifteen years ago, the Renault-Nissan Alliance evaluated the environmental impact of its vehicles over their life cycle. The study examined the effect of our raw-material usage; the impact of car exhaust on public health, especially in congested urban areas; and the contribution to overall greenhouse-gas emissions – 23% of which come from the auto industry worldwide. As a result of that evaluation, the Alliance invested more than €4 billion ($5.5 billion) in zero-emission technologies. Today, ours is the only auto group that mass-produces a full line of zero-emission cars and light commercial vehicles. Renault and Nissan together have sold more than 100,000 such vehicles worldwide – more than all of the other major carmakers combined. The broader task is to integrate these vehicles into a more efficient and cleaner power grid – for example, by replacing aging coal-fired power plants with hydroelectric power. Moreover, local and national governments should work with the automobile industry to integrate zero-emission vehicles into national transport infrastructure. If this is achieved, we believe it will be possible for cars to have zero impact on the environment in the foreseeable future. Greater health and safety, however, should not (and need not) come at the expense of developing countries, whose citizens want the fruits of prosperity that developed countries’ citizens have long enjoyed. In 1999, Brazil, Russia, India, and China accounted for a mere 8% of vehicle sales worldwide; by 2012, their combined sales had reached a staggering 35% of the global total. And this proportion is sure to rise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Umírající matky v Afghánistánu Zhruba 75% úmrtí afghánských novorozenců je způsobeno nedostatkem potravy, tepla a péče. Nejhůře jsou na tom nemilované malé holčičky. Z důvodů souvisejících s těhotenstvím zemře v celém Afghánistánu každých 27 minut jedna žena – a možná i častěji, protože řada podobných úmrtí není zaznamenána. Mnoha těmto ženám, možná i většině, je méně než šestnáct let. Taliban, který je dnes obviňován prakticky ze všeho, co je v Afghánistánu špatného, je už téměř sedm let oficiálně v ústraní – proč jsou tedy podmínky stále tak neutěšené? V Kábulu a Herátu houfně přibývá mobilních telefonů, prodává se tu nápoj s názvem „Afghan Cola“, z něhož se kazí zuby, internet funguje (někdy), jsou zde bankomaty, moderní laboratoře na výrobu heroinu, automobily s pohonem všech kol, pětihvězdičkové hotely, reklamy na soukromé banky – zkrátka všechny atributy globalizované modernosti. Přesto tolik žen umírá jako mouchy, v kalužích krve a hluboce zakořeněné lhostejnosti. Pomoc ve výši miliard dolarů sice vedla ke zlepšením v městských oblastech, kde byla vybudována zdravotnická zařízení a vyškoleny porodní asistentky, avšak celkově se statistiky mateřské úmrtnosti prakticky nezměnily. Jak mi řekl jeden lékař: „Schopná porodní bába nebo asistentka bude raději bez práce v Kábulu než zahrabaná v odlehlé vesnici.“ Většina Afghánců však žije právě v odlehlých vesnicích – a k těm v Badachšánu se lze dostat pouze po celodenní kodrcavé jízdě na oslu. Tato mizerná situace byla vysvětlována mnoha různými příčinami, zejména absencí infrastruktury a místních ekonomických podmínek. Řešit se však musí také kulturní otázky, protože nejvýznamnější příčinou úmrtnosti matek je diskriminace podle pohlaví. V afghánské společnosti začíná diskriminace ihned po narození. Jedním z očividných důvodů je, že chlapec je předurčen k tomu, aby celý život podporoval své rodiče a velkou část rodiny, takže představuje dlouhodobou investici, zatímco dívka bude co nejdříve předána rodině svého chotě. Živení dívky je tak v podstatě pokládáno za péči o majetek někoho jiného. Jednou jsem slyšela děsuplnou historku o porodu koncem pánevním, který tradiční porodní bába neuměla zvládnout. Nakonec vykroutila ven tělíčko dítěte oddělené od hlavy, která zůstala v matčině děloze. Trvalo šest dní, než ženu dopravili do nemocnice v Dželálábádu, přestože nebydlela příliš daleko.", "en": "Afghanistan’s Dying Mothers Roughly 75% of Afghan newborns that die do so because of lack of food, warmth, and care. Unloved little girls fare the worst. In Afghanistan as a whole, a woman dies of pregnancy-related causes every 27 minutes – and perhaps even more frequently, because many such deaths go unrecorded. Many, perhaps most, are under sixteen years of age. The Taliban – blamed nowadays for just about all of Afghanistan’s ills – have officially been gone for nearly seven years, so why are conditions still so abysmal? In Kabul and Herat, mobile phones abound, a tooth-eroding concoction called “Afghan Cola” is sold, the Internet works (sometimes), there are ATM machines, sophisticated heroin laboratories, four-wheel drive vehicles, five-star hotels, ads for private banks – all the trappings of globalized modernity. Yet so many women die like flies, in pools of blood and deep-rooted indifference. While billions of dollars in aid have led to improvements in urban areas, where health facilities have been built and midwives trained, the overall maternal death figures have hardly changed. As one doctor told me: “A competent midwife or nurse would rather be out of work in Kabul than stuck in a remote village.” But most Afghans live in remote villages – those in Badakhshan can be reached only after a day’s bumpy ride on a donkey. This miserable situation has been attributed to various causes, mainly lack of infrastructure and local economic conditions. But cultural questions must also be addressed, because gender discrimination is the most important cause of maternal mortality. In Afghan society, discrimination begins at birth. One obvious reason is that a boy is destined to support his parents and much of his family all his life, and therefore represents a long-term investment, whereas a girl will be given over to her husband’s family as soon as possible. Feeding a girl is seen as effectively looking after someone else’s property. Once, I heard a dreadful story of a breech birth which a traditional midwife did not know how to handle. In the end, she wrenched the baby’s body out, severing it from its head, which remained inside the mother’s womb. It took six days to get the woman to a hospital in Jalalabad though it was not very far from where she lived."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are two groups of women when it comes to screening mammography -- women in whom mammography works very well and has saved thousands of lives and women in whom it doesn't work well at all. Do you know which group you're in? If you don't, you're not alone. Because the breast has become a very political organ. The truth has become lost in all the rhetoric coming from the press, politicians, radiologists and medical imaging companies. I will do my best this morning to tell you what I think is the truth. But first, my disclosures. I am not a breast cancer survivor. I'm not a radiologist. I don't have any patents, and I've never received any money from a medical imaging company, and I am not seeking your vote. (Laughter) What I am is a doctor of internal medicine who became passionately interested in this topic about 10 years ago when a patient asked me a question. She came to see me after discovering a breast lump. Her sister had been diagnosed with breast cancer in her 40s. She and I were both very pregnant at that time, and my heart just ached for her, imagining how afraid she must be. Fortunately, her lump proved to be benign. But she asked me a question: how confident was I that I would find a tumor early on her mammogram if she developed one? So I studied her mammogram, and I reviewed the radiology literature, and I was shocked to discover that, in her case, our chances of finding a tumor early on the mammogram were less than the toss of a coin. You may recall a year ago when a firestorm erupted after the United States Preventive Services Task Force reviewed the world's mammography screening literature and issued a guideline recommending against screening mammograms in women in their 40s. Now everybody rushed to criticize the Task Force, even though most of them weren't in anyway familiar with the mammography studies. It took the Senate just 17 days to ban the use of the guidelines in determining insurance coverage. Radiologists were outraged by the guidelines. The pre-eminent mammographer in the United States issued the following quote to the Washington Post. The radiologists were, in turn, criticized for protecting their own financial self-interest. But in my view, the radiologists are heroes.", "cs": "Jsou dvě skupiny žen, pokud jde o mamografii prsu -- ženy, pro které mamografie funguje velice dobře a zachránila tisíce životů, a ženy, pro které dobře nefunguje. Víte, do které skupiny patříte? Pokud to nevíte, nejste sama. Prs se totiž stal velmi politickým orgánem. Pravda se ztratila v přívalu řečí a řečiček přicházejících z tisku, od politiků, radiologů a firem z oblasti lékařských obrazů (imaging). Dnes ráno se Vám vynasnažím říci, co považuji za pravdu. Ale nejprve fakta o mě - pro transparenci: Nejsem po léčení rakoviny prsu, nejsem radiolog, nemám žádné patenty, nikdy jsem nedostala peníze od firmy z oboru 'imaging'. Ani nechci, abyste mě volili. (smích) Co jsem je toto: lékař - internista, který se začal intensivně zajímat o tuto otázku zhruba před 10 lety, když mě pacient položil otázku. Přišla ke mě, když objevila bulku v prsu. Její sestra měla diagnozu rakoviny prsu, když jí bylo 40 let. Pacientka i já jsme byly v té době velmi těhotné a měla jsem s ní pocit silné empatie, když jsem si přestavila, jak se asi musí bát. Naštěstí bulka se ukázala jako nezhoubná. Ale položila mně otázku: S jakým stupněm jistoty mohu najít nádor v jejím mamografu, kdyby nádor měla? A tak jsem studovala její mamograf a prošla jsem literaturu a šokovalo mě, když jsem zjistila, že v jejím případě pravděpodobnost nalezení nádoru v jejím mamografu je menší než jedna polovina. Možná si vzpomenete, že asi před rokem vypukla velká vřava po tom, co US služba o prevenci udělala revizi literatury a mamografech a testech a vydala doporučení, aby se mamografy nedělaly pro ženy ve věku 40 až 50 let. Všichni si pospíšili kritizovat Preventivní službu, i když většina neměla ani potuchu o závěru studií. Trvalo 17 dní, než US senát zakázal užití tohoto doporučení při určování toho, co pojišťovny mají hradit. Radiologové byli pobouřeni tímto doporučením a významný odborník vydal toto prohlášení v novinách Washington post: [Ti idioti..] Jiní zas kritizovali radiology, že jen chrání své finanční zájmy. Podle mého názoru si ale radiologové zaslouží obdiv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it was cool, because I was actually starting to have shows and stuff, I was making some money, I could take my girlfriend for dinner, and like, go to Sizzler. It was some good shit, man. At some point, I got up to the human form, life-size resin sculptures with drawings of humans inside the layers. This was great, except for one thing: I was going to die. I didn't know what to do, because the resin was going to kill me. And I went to bed every night thinking about it. So I tried using glass. I started drawing on the layers of glass, almost like if you drew on a window, then you put another window, and another window, and you had all these windows together that made a three-dimensional composition. And this really worked, because I could stop using the resin. So I did this for years, which culminated in a very large work, which I call \"The Triptych.\" \"The Triptych\" was largely inspired by Hieronymus Bosch's \"The Garden of Earthly Delights,\" which is a painting in the Museo del Prado in Spain. Do you guys know this painting? Good, it's a cool painting. It's kind of ahead of its time, they say. So, \"The Triptych.\" I'll walk you through this piece. It weighs 24,000 pounds. It's 18 feet long. It's double-sided, so it's 36 feet of composition. It's kind of weird.", "cs": "A byla to paráda, protože jsem začal pořádat výstavy a měl jsem víc věcí, vydělal jsem si peníze, mohl jsem vzít přítelkyni na večeři a zajít na jídlo k Sizzlerovi. Samý lepší věci, člověče. Po nějaké době jsem se dopracoval k lidským tvarům, sochám z pryskyřice v životní velikosti s obrazy lidí ve vrstvách. Bylo to skvělé, až na jednu věc: Bylo mi z toho na umření. Nevěděl jsem, co dělat, protože pryskyřice mě zabíjela. Každou noc jsem nad tím přemýšlel. Tak jsem vyzkoušel sklo. Začal jsem kreslit na vrstvy skla, skoro jako byste kreslili na okno, pak přidali další okno a další a všechna ta okna by společně vytvořila trojrozměrnou kompozici. Opravdu to fungovalo, protože jsem mohl přestat používat pryskyřici. Dělal jsem to spoustu let, až to přerostlo v obrovské dílo, kterému říkám \"Triptych\". V \"Triptychu\" jsem se do značné míry inspiroval \"Zahradou pozemských rozkoší\" od Hieronyma Bosche, což je obraz z Museo del Prado ve Španělsku. Znáte lidi ten obraz? Dobrá, je to senzační obraz. Říká se, že poněkud předběhl svou dobu. Takže \"Triptych\". Provedu vás tímto kusem. Váží 11 000 kilo. Je vysoký 5 a půl metru. Je oboustranný, takže jde o 11metrovou kompozici. Je trochu divná."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Líbánky ECB skončily Období líbánek má Evropská centrální banka za sebou. Poněvadž evropské úrokové sazby už nejsou ve zřetelném nesouladu s fundamentálními ukazateli hospodářství eurozóny, měnová politika začala být komplikovanější. Francie zároveň dala silný mandát svému novému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu, který je nepochybně nejobávanějším politickým soupeřem, jemuž ECB ve své krátké historii musela čelit. Sarkozy je přichystán chopit se každé chyby, již by banka v tomto koncepčně náročnějším prostředí udělala. V současné situaci, kdy evropské úrokové sazby šly od konce roku 2005 nahoru o 200 bazických bodů a euro se blíží rekordní výši, Sarkozy chce, aby ECB přestala sazby zvyšovat. Prezident ECB Jean-Claude Trichet a Rada guvernérů silně nesouhlasí. Na tiskové konferenci ECB na začátku července Trichet signalizoval přinejmenším ještě jedno zvýšení sazeb – buď v září nebo v říjnu. O některých členech rady se ví, že podporují ještě dvě zvýšení do konce roku. Měnová politika je v tuto chvíli komplikovaná proto, že německá ekonomika – která zatím byla během současného cyklického vzestupu evropským tahounem – už se možná blíží do bodu obratu. Průzkumy podnikatelské a investorské důvěry oslabily – respektovaný index německého podnikatelského sentimentu v červenci poklesl ze 107,0 na 106,4 – a takzvaná „tvrdá data“ – průmyslová produkce, maloobchodní tržby atd. – jsou smíšená. Německý HDP ve druhém čtvrtletí se po překvapivě silném prvním čtvrtletí zastavil. Na verdikt je třeba si ještě počkat, ale je tu důvod k obavám. Euro je na rekordních úrovních, ceny ropy vystřelují a očekává se, že úrokové sazby půjdou nahoru. Hospodářství eurozóny – včetně německé ekonomiky – není neprůstřelné, třebaže jestřábové v Radě guvernérů se často vyjadřují tak, jako by bylo. Právě tak jako loni v Evropě panoval neoprávněný růstový pesimismus, letos převládá neoprávněná růstová euforie. Především mnozí Němci si nechtějí přiznat, že cyklický vzestup může spět ke svému konci. Kdyby Rada guvernérů zvrat v evropském hospodářství promeškala a úrokové sazby lehkovážně zvyšovala, byla by vykreslena jako parta námořníků na flámu opíjející se zvyšováním sazeb. Řev požadující větší politickou kontrolu nad Evropskou centrální bankou by byl ohlušující – a neozýval by se jen z Francie.", "en": "The ECB’s Honeymoon is Over The honeymoon for the European Central Bank is over. Because European interest rates no longer are clearly out of whack with the fundamentals of the euro-zone economy, monetary policy has become more complex. At the same time, France has given a strong mandate to its new president, Nicolas Sarkozy, who is without question the most formidable political adversary the ECB has had to face in its brief history. Sarkozy stands ready to pounce on any mistakes the Bank may make in this more difficult policy environment. With European interest rates up 200 basis points since late 2005 and the euro near a record high, Sarkozy wants the ECB to stop raising rates now. ECB president Jean-Claude Trichet and the Governing Council strongly disagree. At the ECB press conference in early July, Trichet signaled at least one more rate hike—either in September or October. Some Council members are known to support two more rate hikes before year-end. What makes monetary policy tricky at this point is that the German economy—which has been Europe’s locomotive during the current cyclical upturn—may be reaching a turning point. Surveys of business and investor confidence have softened—the respected IFO index of German business sentiment fell from 107.0 to 106.4 in Julyamp#45;amp#45;and the so-called “hard data”—industrial production, retail sales, etc.amp#45;amp#45;- has been mixed. Second quarter German GDP has stalled after a surprisingly strong first quarter. The jury is out but there is reason to be concerned. The euro is at record levels, oil prices are surging and interest rates are expected to go higher. The euro-zone economy—including Germany’samp#45;amp#45;is not bulletproof though the hawks in the Governing Council often talk as if it were. Just as last year when there was unwarranted growth pessimism in Europe, this year there is unwarranted growth euphoria. Many Germans, in particular, are in denial that the cyclical upturn may be coming to an end. Were the Governing Council to miss the coming turn in the European economy while blithely raising interest rates, they would be portrayed as drunken sailors on a rate-raising binge. The roar for greater political control over Europe’s central bank would be deafening—and not only from France."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Severoafrická zkouška Evropy LONDÝN – Reakce Evropy na historické revoluce v severní Africe kolísá mezi radostí a strachem. Přirozený instinkt oslavovat a podporovat demokratizaci napříč Středomořím kalí obavy, že se krize přelije na evropské břehy. Hrstka lídrů zmínila poválečný Marshallův plán jako vzor pro rozsáhlou evropskou rozvojovou pomoc regionu, jejímž cílem by bylo zajistit udržitelnost demokratické transformace a dlouhodobé politické a ekonomické přínosy pro Evropu. Reakce hlavního proudu je ale mnohem vystrašenější: média i politici napříč Evropskou unií jsou posedlí hrozbou vln migrantů na hranicích. Tato hrozba by se neměla brát na lehkou váhu. Spory nad tuniskými migranty v Itálii už začaly naleptávat politické základy umožňující volný pohyb v schengenském prostoru. Válka v Libyi přitom může zapříčinit, že na útěk před násilím se dají mnohem početnější tisíce civilistů a budou potřebovat mezinárodní ochranu. Uprchlické tábory v Tunisku a Egyptě už zaplnilo téměř 400 tisíc lidí a k italským břehům se podle odhadů dostalo 20 tisíc osob. Zvládání nárůstu počtu uchazečů o azyl bude vyžadovat, aby EU posílila své kapacity nabízející dočasnou ochranu, případně aby revidovala fungování své azylové soustavy jako celku. Ku prospěchu tu bude skutečnost, že Unie směřuje ke společnému přístupu k ochraně hranic, nejzřetelněji rozšiřováním pohraniční agentury Frontex. Pokud ale Evropa dopustí, aby ji zachvátila krátkodobá krize, riskuje, že promarní mimořádnou dlouhodobou příležitost. Kdyby EU aktuální okamžik využila strategicky a moudře, měla by příležitost přetvořit svůj vztah s jižním Středomořím (jak se oblasti nově přezdívá) tak, aby podporoval generační rozvoj a růst způsoby, které mohou prospět i evropským zájmům. Nejlepším způsobem jak rozptýlit obavy Evropanů a předejít neřízené migraci je vytvořit pozitivní pobídky a praktické prostředky k tomu, aby potenciální migranti zůstali doma – největší význam má tvorba pracovních míst v jižním Středomoří. Koneckonců, naprostá většina migrantů opouští domov nerada. Zároveň však Evropa bude potřebovat pracovní síly všech úrovní, až budou v nadcházející dekádě hromadně odcházet do penze její silné poválečné ročníky. Zdrojem těchto pracovních sil může být jižní Středomoří, vzhledem k tamní silné populaci mladých lidí.", "en": "Europe’s Test in North Africa LONDON – Europe’s reaction to the historic revolutions in North Africa has vacillated between exhilaration and fear. The natural instinct to celebrate and support democratization across the Mediterranean has been tempered by concerns that the crisis will spill onto European shores. A few leaders have invoked the post-World War II Marshall Plan as a model for large-scale European development assistance for the region, the aim being to ensure the sustainability of a democratic transformation and generate long-term political and economic benefits for Europe. But the mainstream reaction has been much more fearful: media and politicians throughout the European Union are obsessing about the threat of waves of migrants reaching their borders. Such a threat should not be taken lightly. Already, the controversy over Tunisian migrants in Italy has started to fray the political underpinnings that allow free movement in the Schengen area. The war in Libya, meanwhile, could lead to many more thousands of civilians fleeing the violence and needing international protection. So far, nearly 400,000 people have filled refugee camps in Tunisia and Egypt, and an estimated 20,000 have reached Italy’s shores. Dealing with any surge of asylum seekers will require the EU to strengthen its capacity to offer temporary protection – and possibly to reconsider how its overall asylum system works. That the Union has been moving towards a common approach to border security, most visibly with the expansion of the Frontex border agency, will be of help here. But if Europe allows itself to be consumed by the short-term crisis, it risks squandering an extraordinary long-term opportunity. By using this moment strategically and wisely, the EU would have a chance to reframe its relationship with the southern Mediterranean (as it is being redubbed) to promote generational development and growth in ways that can address Europe’s interests, too. The best way to allay European fears and prevent uncontrolled migration is to establish positive incentives, and the practical means,for potential migrants to stay home – most significantly by creating jobs in the southern Mediterranean. After all, the vast majority of migrants leave home reluctantly. Yet, at the same time, as its baby boomers retire en masse in the coming decade, Europe will need workers at all skill levels. The southern Mediterranean can be the source of this labor, given its huge youth bulge."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To neznamená, že USA musí otevřít své hranice pro každého z Keni. Znamená to však, že Newyorčan by si měl uvědomit, že výhody, které zřejmě má oproti osobě z Nairobi, nevyplývají z jeho zásluh, nýbrž z náhody narození. Z pohledu kantovského kosmopolitismu tím nejmenším, co Američan může udělat, je přivítat určitý rozsah imigrace z Afriky. Přijetí kosmopolitismu ovšem také znamená, že jakmile společnost přijme nové příslušníky, jsou tito povinováni se této své nové společnosti otevřít. Multikulturalisté se zdráhají tuto část kosmopolitní dohody podpořit, ale liberálové tak učinit musí. Lze chápat, proč si přistěhovalci, žijící v cizí zemi, již mohou pokládat za nepřátelskou, volí uzavírání se před okolím a některé hostitelské země – například Francie – mohou být s požadavkem, aby imigranti přijali nový způsob života, příliš zbrklé. Snažit se však žít uzavřený život v otevřené společnosti je nutně samo proti sobě a liberální společnost by k takovému životu neměla povzbuzovat. Poučný příklad kosmopolitní dohody se naskytl v roce 2006, když tehdejší ministr zahraničí Velké Británie Jack Straw vyslovil znepokojení nad niqábem, pokrývkou celé hlavy, již nosí některé muslimky. Straw bránil právo žen nosit méně rušivé šátky; prohlásil ale také, že je něco vážným způsobem v nepořádku, jestliže během konverzace s další osobou nelze vstoupit v interakci tváří v tvář. Straw říkal, že nosit niqáb znamená rozhodnutí uzavřít se před všemi kolem sebe. Nedopouštěl se xenofobního tvrzení, že muslimové do Velké Británie nepatří, ani tvrzení multikulturalistického, že muslimům by se mělo dovolovat nosit jakýkoli tradiční oděv, o němž jsou přesvědčeni, že nejlépe vyjadřuje jejich kulturní a náboženské cítění. Nežádal ani plnou asimilaci přistěhovalců na britské zvyky. Namísto toho prostřednictvím pečlivě zvoleného příkladu Straw ilustroval, co to znamená být otevřený vůči ostatním a zároveň na oplátku otevřenost očekávat. Někteří lidé tvrdili, že když Straw muslimským ženám doporučuje, co by měly nosit, zasahuje do náboženské svobody. Ve skutečnosti jsou občas liberální hodnoty ve vzájemném rozporu. Islám například historicky povoloval některé formy polygamie, ale žádná liberální společnost není povinna rozšiřovat náboženskou svobodu způsoby, které by podrývaly její oddanost rovnosti pohlaví. Strawův příklad naštěstí nepředstavuje tak ostré dilema.", "en": "This does not mean that the US must open its borders to everyone from Kenya. But it does mean that a New Yorker should recognize that any advantages he may have over a Nairobian are due to an accident of birth rather than merit. From the perspective of Kantian cosmopolitanism, the least an American can do is to welcome a certain amount of immigration from Africa. But embracing cosmopolitanism also means that once a society admits new members, those members are obliged to open themselves to their new society. Multiculturalists are reluctant to endorse this part of the cosmopolitan bargain, but liberals must. One can understand why, living in a foreign country they may perceive as hostile, immigrants opt to close themselves off, and some host countries – France, for example –may be too hasty in demanding that immigrants accept new ways of life. But attempting to live a closed life in an open society is bound to be self-defeating and not something a liberal society should encourage. An instructive example of the cosmopolitanism bargain came in 2006, when Great Britain’s former foreign minister, Jack Straw, raised concerns about the nijab, the full-head covering worn by some Muslim women. Straw defended women’s right to wear less intrusive headscarves; yet he also argued that something is seriously wrong when, in conversation with another person, one cannot engage in face-to-face interaction. Straw was saying that to wear the nijab is a decision to close yourself off from everyone around you. He was not making a xenophobic argument that Muslims do not belong in Great Britain, or a multiculturalist argument that Muslims should be allowed to wear whatever traditional garb they believe best expresses their cultural and religious sensibilities. Nor was he asking for the full assimilation of immigrants to British customs. Instead, through a carefully chosen example, Straw was illustrating what it means to be open to others while expecting openness in return. Some argued that, in suggesting to Muslim women what they should wear, Straw was interfering with religious freedom. In fact, liberal values sometimes contradict each other. Islam, for example, has historically permitted certain forms of polygamy, but no liberal society is obliged to extend religious freedom in ways that undermine its commitment to gender equality. Fortunately, Straw’s example does not pose such a sharp dilemma."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But first you take a screenshot and then you draw something that is related to it. (Laughter) That's how it works. (Laughter) There are tens of thousands of these. Some of them are very cute. [clenched it] (Laughter) Some of them are funnier. [stoned Founders] (Laughter) And some of them, like paleontological shvisle ... (Laughter) they contain Snoop Dogg. (Laughter) OK, so this is my favorite number of reCAPTCHA. So this is the favorite thing that I like about this whole project. This is the number of distinct people that have helped us digitize at least one word out of a book through reCAPTCHA: 750 million, a little over 10 percent of the world's population, has helped us digitize human knowledge. And it is numbers like these that motivate my research agenda. So the question that motivates my research is the following: If you look at humanity's large-scale achievements, these really big things that humanity has gotten together and done historically -- like, for example, building the pyramids of Egypt or the Panama Canal or putting a man on the Moon -- there is a curious fact about them, and it is that they were all done with about the same number of people. It's weird; they were all done with about 100,000 people. And the reason for that is because, before the Internet, coordinating more than 100,000 people, let alone paying them, was essentially impossible.", "cs": "Ale nejdřív uděláte snímek, a pak namalujete něco co se k tomu vztahuje. (Smích) To je celá věda. Jsou jich desetitisíce. Některé roztomilé. (Udržel jsem to) (Smích) Některé vtipné. (Sjetí předci) Smích A některé, jako paleontologické ňůňo mohou obsahovat Snoop Dogga. (Smích) Dobře, toto je mé nejoblíbenější číslo z reCAPTCHA. Je to moje nejoblíbenější věc na celém projektu. Je to množství lidí, kteří pomohli zdigitalizovat alespoň jedno slovo přes reCAPTCHA 750 milionů, což je něco málo přes 10 procent světové populace, nám pomohlo zdigitalizovat vědění lidstva. A čísla jako jsou tato, mě motivují ve výzkumu. Otázka, která motivuje můj výzkum, je tato: Když se podíváte na největší úspěchy lidstva, ty opravdu největší, které spojily lidstvo a změnily dějiny -- například stavba pyramid v Egyptě, Panamského kanálu nebo poslání člověka na Měsíc -- všechny mají něco společného, hlavně to, byly dokončeny s podobným množstvím lidí. Zvláštní, ty všechny zvládnuty s asi 100.000 lidmi. A důvod je ten, že před internetem, organizování více než 100.000 lidí, nemluvě o výplatách, byla téměř nemožná."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I teach writing workshops in Lagos every summer, and it is amazing to me how many people apply, how many people are eager to write, to tell stories. My Nigerian publisher and I have just started a non-profit called Farafina Trust, and we have big dreams of building libraries and refurbishing libraries that already exist and providing books for state schools that don't have anything in their libraries, and also of organizing lots and lots of workshops, in reading and writing, for all the people who are eager to tell our many stories. Stories matter. Many stories matter. Stories have been used to dispossess and to malign, but stories can also be used to empower and to humanize. Stories can break the dignity of a people, but stories can also repair that broken dignity. The American writer Alice Walker wrote this about her Southern relatives who had moved to the North. She introduced them to a book about the Southern life that they had left behind. \"They sat around, reading the book themselves, listening to me read the book, and a kind of paradise was regained.\" I would like to end with this thought: That when we reject the single story, when we realize that there is never a single story about any place, we regain a kind of paradise. Thank you. (Applause)", "cs": "Každé léto vedu workshopy psaní v Lagosu. A jsem ohromena, kolik lidí se hlásí, kolik lidí chce horlivě psát, a vyprávět příběhy. S mým nigerijským nakladatelem jsme založili neziskovku jménem Farafina Trust. A máme velké sny o stavbě knihoven a renovaci knihoven které už existují a poskytování knih státním školám, které ve svých knihovnách nemají nic, a také organizaci mnoha a mnoha workshopů čtení a psaní, pro všechny ty lidi, kteří chtějí vyprávět rozmanité příběhy. Na příbězích záleží. Na rozmanitosti příběhů záleží. Příběhy byly zneužity k pomluvám a uzurpaci. Ale příběhy mohou zároveň dodávat sílu a zušlechťovat. Příběhy mohou zlomit hrdost skupiny lidí. Ale příběhy mohou tu zlomenou hrdost i napravit. Americká spisovatelka Alice Walker napsala toto o svých jižanských příbuzných, kteří se přestěhovali na sever. Ukázala jim knihu o tom jižanském životě, který opustili. \"Posedávali a sami si tu knihu četli, poslouchali, jak čtu knihu já, a znovunabyli jakéhosi ráje.\" Ráda bych skončila jednou myšlenkou: Když odmítneme jednoúhlý příběh, když si uvědomíme, že nikdy neexistuje jen jeden příběh o jakémkoliv místě, znovunabydeme jakéhosi ráje. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects DISSEMINATION ACTIVITIES REQUIREIMPROVEMENT Article 9 of Regulation (EC) No 1655/2000, as amended by Regulation (EC) No 1682/2004. The LIFE III regulation17 states that '[…] the Commission shall ensure that the results of allfunded projects are disseminated to the general publicandshallfurther demonstrate howtheskills and experience gained may bereproduced elsewhere.' The LIFE+ Article 4 of Regulation (EC) regulation18addeda new component, specifically related to Information and Communication(see paragraph 2). The Commission has undertakena number ofactivitiesto make LIFE known and to disseminate information on the projects financed. The communication activities andtoolsinclude: - a website containing a significant amount ofinformation,in-cluding news, funding, publications, toolkits for beneficiaries forthe project management and communication activities, LIFE project database, and LIFE by country and bytheme; - a LIFE project database, whichiscurrentlythe mostvisited sectionofthe website, including a summary of each LIFE project withasectionintendedfor publishingalinktothe project website, a Layman's Report, a video and additional documentation onthe project; - printed publications, such as 'LIFE Focus' withtwoannual issues, an annual compilation of new projects selected and a Natura 2000 newsletterissued twice a yearin English, French, German,Italian and Spanish; - an electronic news alert distributed monthlyto an extensive mailinglist; - organisationofandparticipationin meetingsandpublic eventsto present LIFEin various Member States; and, - media actions, such as the annual presentation of new projects. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects", "cs": "Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ČINNOSTI SOUVISEJÍCÍ SE ŠÍŘENÍM VÝSLEDKŮ JE TŘEBA ZLEPŠIT Článek 9 nařízení (ES) č. 1655/2000 ve znění nařízení (ES) č. 1682/2004. bylasvýsledkyvšechfinancovaných projektůseznámenaširoká veřejnost, a ukáže dále,jak mohou být získané dovednosti a zku- Článek 4 nařízení (ES) č. 614/2007. Komise vyvinula řadu činností, aby uvedla nástroj LIFE ve známost ašířilainformace ofinancovaných projektech. Komunikačníčin-nosti a nástroje zahrnují: - internetovou stránku, která obsahuje početné informace, včet-nězpráv,financování, publikací,nástrojů pro příjemce pro řízení projektů a komunikační činnosti, databáze projektu LIFE a členění nástroje LIFE podle zemí a podletémat; - databázi projektů LIFE, kteráje v současnosti nejnavštěvovanějším oddíleminternetové stránky a která obsahuje shrnutí každého projektu LIFE s možností uvést odkaz na internetovou stránku projektu,zprávu prolaickouveřejnost,videoa další dokumentaci k projektu; - tištěné publikace jako LIFE Focus se dvěmavydánímiročně, roční shrnutí nově vybraných projektů a zpravodaj Natura 2000, vydávaný dvakrát ročně v angličtině, francouzštině, němčině,italštině ašpanělštině; - elektronické upozorňování na novéinformace rozesílané měsíčně narozsáhlýseznam abonentů; - pořádáníjednání a veřejných akcí sloužících k prezentaci nástroje LIFE vrůzných členskýchstátech; - mediální akcejako každoroční představení nových projektů. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It is already committed to this, building on significantim-provementsalready madeinpastyears in disseminatingresults,suchasthe organisation ofthe EU-wide Nature Daysin 2008. Projectbeneficiariesdodisseminate theirtechnicalfindings widely,through workshops and conferences organised by themselves or by other projects,through their personal contacts. In disseminating the results of LIFE projects, the Commission has chosen to focus its limited resources on those results that could most usefully be applied by other stakeholders, i.e. projects that have successfully carried out their conservation work. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects REPLY OF THE COMMISSION The Commissioniscurrentlyengagedin effortsto better exploitandimprovethe LIFE website and database, and is constantly adding new information and information categoriestoit. Significant international networking is alreadytaking place as part of many LIFE projectsorlinkedtothem.Itshouldbe noted that the Commission organised a meeting on the exchange of best practice techniquesfrom LIFE-Nature projects,in-volving over 200 participants,in November 2008. Further LIFE EU-level meetings are planned. Likewise, project beneficiariesare being asked to make more detailedinformation available. Since 2009they have been en-couragedto posttheirfinaltechnicalre-ports onthe project's website(excluding sensitiveinformation, e.g. exactlocation ofrarespecies). Box 6 The Commission notes, concerning one ofthe projects mentionedin box 6 (costefficient method for regulating water levels)thatthetechnique wasalso publicised at two international conferences that took place in September 2006 and March 2007. The Commission acceptsthatthe emphasis projects put on communication varies from project to project. Nevertheless, the Commission wouldliketo point outthat since 2007 all LIFE projectsarerequired to meet minimumstandards, which have been graduallyraised,andto undertake communicationactivities(notice boards, websites,layman'sreports,etc.). Most projects go well beyondthese standards. Currentrequirementsinthisrespectare much stricter and clearer for new projects thanforthe projects audited. The Commission agreesthat not all man-ualsdevelopedbyprojectshavebeen madeavailable, whilepointingoutthat since2007ithasstartedsystematically addingtheonesproducedbyongoing projects.Inaddition,aspecific onlineli-brary of technical documents produced by LIFE projectsiscurrently being prepared and willbe made available via the LIFE website. Concerning translation of such documents into other languages, although acknowledging that this would be ideal in terms of information dissemination,the Commis-sionis of the opinion thatit would not be manageable,affordable orcost-effective to provideinformationin alllanguagesin atimelyfashion. However,in somecases,includingitinalarger web-site(suchasthat ofa publicadministra-tionoralarge NGO) mayresultin more people knowing about the LIFE projects. The Commission will examine the feasibility of other options, such as requesting that beneficiaries' general websites include alinkto a dedicated website. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects", "cs": "Komisesejižktomutozavázala v návaznosti na výrazná zlepšení výsledků šířeníinformací,jichž dosáhla v minulosti, jako například při organizaci „Evropských dní přírody“(Nature Days) vroce 2008. Příjemciprostředkůnaprojektyznačně rozšiřují technické informace prostřednictvím workshopů a konferencí,jež orga-nizujísami nebo prostřednictvím dalších projektů, a díky svým osobním kontaktům. Komise se rozhodla, že v oblasti šířeníin-formací o výsledcích projektů LIFE zaměří svéomezenéprostředkynatyvýsledky, které mohoubýtnelépevyužitydalšími zainteresovanými stranami, tj. výsledky projektů, jež byly v ochraně přírody úspěšné. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ODPOVĚDI KOMISE Komise se nyní podílí na úsilí zlepšit a lépe využítinternetové stránky a databázi LIFE a neustále přidává novéinformace a kate-gorieinformací. Významné sítěna mezinárodníúrovnisevytvářejí již nyníjako součást mnoha projektů LIFE nebo projektů s nimi spojených. Je nutné podotknout, že Komise uspořádala vlisto-padu 2008 zasedání o sdílení osvědčených postupů vzešlých z projektů LIFE-příroda, na němž se podílelo více než 200 účastníků. Dalšísetkání ohledně programu LIFE na úrovni EUse plánují. Zpřístupnění podrobnějšíchinformacíse rovněž vyžaduje na příjemcích prostředků na projekty. Odroku2009jsouvyzýváni ktomu,abyzveřejňovalisvézávěrečné technickézprávy nainternetovýchstrán-kách projektu (s vyloučením citlivých informací, jako například přesného místa výskytu vzácných druhů). Rámeček č. 6.Komise poznamenává, že postupjednoho z projektů uvedených v rámečku 6(nákla-dově účelná metoda regulace stavu vody) byl uveden ve známost na dvou mezinárodních konferencích, které se konaly v září 2006 a březnu 2007. Komise přijímá,že důraz,jakýje projekty kladen na komunikaci, se liší projekt od projektu. Komise by nicméněráda po-dotkla,žeodroku2007 musejívšechny projekty LIFE splňovat minimální normy, jejichžnáročnostsepostupnězvyšuje, amusírovněžvykonávatkomunikační činnosti (informační tabule, internetové stránky, zprávy určené laické veřejnosti atd.).Většinaprojektůvšaktytonormy převyšuje. Současnépožadavkypronovéprojekty jsouvtomtoohleduvýrazněpřísnější ajasnější než pro auditované projekty. Komisesouhlasí,že příručkyk projektům nebyly vždy zpřístupněny, a zároveň dodává, že od roku 2007 systematicky přikládá příručkyvypracovanévrámci probíhajících projektů. Samostatná on-line knihovna sestávající z technických dokumentací vypracovaných v rámci projektů LIFE se právě připravujea budezpřístupněna na internetovýchstránkách LIFE. Cosetýčepřekladutěchtodokumentů do dalšíchjazyků, Komisese domnívá, že nenízvládnutelné,dostupnéaniúčelné z hlediska nákladů poskytovat včas informace ve všech jazycích, ačkoliv uznává, že bysejednalo oideálnířešení ohledně šířeníinformací. Nicméně vněkterýchpřípadech můžezveřejnění na rozsáhlejších internetových stránkách (jako například nastránkách orgánuve-řejnésprávy nebo nastránkáchvětší nevládní organizace)véstktomu,že o projektech LIFE budeinformovánovícelidí. Komise prozkoumá proveditelnost dalších možností,jako například požadavek,aby příjemce zahrnul do svých obecných internetových stránek odkaz na samostatné internetovéstránky. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In-house notes are produced by Policy Department B within very short timescales and with great flexibility. External experts can also be contracted to produce notes (covering highly technical subjects or those on which there has been very little research) and they are selected via competitive tenders. Expert panels An expert panel is a group of external experts set up to supply Members with regular written contributions, mostly in the form of short briefing notes. Where necessary, experts also come to committee meetings to provide information and advice. Documents and proceedings of these meetings are usually made available as reports and are accessible on Policy Department B’s Intranet website. Fact sheets The aim of the fact sheets is to provide a brief overview of EU and Parliament activities to a wide audience. The Fact Sheets on the European Union are among the most popular publications of the European Parliament and the on line version is one of the most visited on the Europarl web site. Studies Studies are more in-depth contributions which are generally linked to an expected legislative proposal or an own-initiative report.This is the most widely used tool. Studies are produced by experts selected by Policy Department B through competitive tenders. The contractual nature of this tool accounts for longer time scales. Studies are generally presented to the committee on Regional Development. Occasionally they give rise to public hearings for which Policy Department B can also provide assistance. Each fact sheet covers a specific topic. They are drafted by the Policy Departments’ administrators and an Editorial Committee is responsible for their overall coordination.The fact sheets are available on the internet in English, French and German. Hard copies in English, French, German, Italian, Polish and Spanish together with a multilingual CD-ROM in 21 languages are also available (please request a copy from the Members’ Distribution Service). Impact assessments When appropriate and necessary for the legislative process, committees can undertake impact assessments on substantive amendments to legislative proposals. They can also request impact assessments on the implementation of European legislation in the various Member States. These assessments are conducted by external experts. SUBMITTING A REQUEST Policy Department B offers a comprehensive range of research services that play a vital role in supporting parliamentary activities. Parliamentary committees may request the expertise they need on the basis of their political priorities (reports, hearings, delegations, etc.).", "cs": "Tematická sekce B dodává interní sdělení ve velmi krátkých časových lhůtách a s vysokou mírou flexibility. Vypracováním sdělení je rovněž možné pověřit externí odborníky (pro vysoce odborná témata či pro málo prozkoumané oblasti), kteří jsou vybíráni na základě výběrových řízení. Panely odborníků Panel odborníků je skupina externích expertů, kteří pravidelně dodávají poslancům písemné příspěvky, většinou ve formě krátkých sdělení. Odborníci také podle potřeby přicházejí na schůze výboru, kde poskytují informace a konzultace. Dokumenty a postupy z těchto schůzí jsou obvykle dostupné jako zprávy na intranetových stránkách tematické sekce B. Fakta a čísla Cílem publikace Fakta a čísla je poskytnout široké veřejnosti stručný přehled o činnosti EU a Parlamentu. Fakta a čísla o Evropské unii patří mezi nejoblíbenější publikace Evropského parlamentu a jejich verze on-line patří mezi nejnavštěvovanější internetové stránky Evropského parlamentu. Studie Studie jsou příspěvky zabývající se daným tématem více do hloubky a většinou souvisí s očekávaným legislativním návrhem nebo zprávou z vlastního podnětu. Studie vypracovávají odborníci, které tematická sekce B vybírá ve výběrových řízeních. Smluvní povaha tohoto nástroje vyžaduje delší časový rámec. Studie se obvykle předkládajíVýboru pro regionální rozvoj. V některých případech se studie stávají předmětem veřejných slyšení, při nichž může být tematická sekce B také nápomocna. Každá část Fakt a čísel se zabývá jedním konkrétním tématem. Navrhují je političtí administrátoři tematických sekcí a za jejich celkovou koordinaci odpovídá ediční výbor. Fakta a čísla jsou dostupná na internetu v angličtině, francouzštině a němčině. Je rovněž možné získat tištěnou podobu v angličtině, francouzštině, němčině, italštině, polštině a španělštině a také mnohojazyčnou verzi na CD ROMu v 21 jazycích (obraťte se prosím na odbor pro distribuci poslancům). Posouzení dopadu Je-li to vhodné a nutné pro legislativní proces, výbory mohou provést posouzení dopadu u podstatných změn legislativních návrhů. Mohou rovněž požádat o posouzení dopadu u provádění evropských právních předpisů v různých členských státech. Tato hodnocení provádějí externí odborníci. PODÁVÁNÍ ŽÁDOSTI Tematická sekce B nabízí širokou škálu výzkumných služeb, které hrají významnou roli při podpoře činnosti Parlamentu. Parlamentní výbory mohou požádat o odbornou konzultaci na základě svých politických priorit (zprávy, slyšení, delegace atd.)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příští mise MMF? Světovou ekonomiku čím dál silněji ohrožují nestálé reakce trhů na globální nevyváženosti v době, kdy MMF do velké míry ztratil svůj původní raison d’être coby centrální měnová instituce světa. Toto dvojí dění by mělo Fond motivovat k tomu, aby si nárokoval nový smysl jako světový správce rezerv. V 60. letech MMF řešil problémy všech hlavních ekonomik a v 80. a 90. letech se vyvinul v krizového manažera rozvíjejících se trhů. Tento úkol je teď ale mnohem těžší, vzhledem k rozměrnosti některých velkých rozvíjejících se ekonomik. Ohnisko finanční nervozity se navíc každopádně přesouvá zpět do stěžejních zemí světové ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Velká Británie a Austrálie, které financují rozsáhlé deficity běžného účtu pomocí přebytků z mnohem chudších zemí. Tyto přebytky jsou odrazem vysokých měr úspor v soukromém i veřejném sektoru v zemích produkujících ropu a v rozvíjejících se asijských ekonomikách. Tyto úspory u nich vyústily v rychlé hromadění zahraničních rezerv. To je ale pro tyto země sotva požehnáním. Jejich rezervy jsou už tak rozsáhlé, že ohlášení i jen drobného posunu v aktivech – řekněme od eur k dolarům – může zahýbat trhy a vyvolat otřesy a paniku. Tak jako u dřívějších rezervních režimů, jež nabízely volbu aktiv (například dolaru, libry a zlata v meziválečném období), je nestabilita systému vlastní. Pokusy zemí s novými přebytky najít alternativní rezervní aktiva jsou problematické.", "en": "The IMF’s Next Mission? The world economy is increasingly threatened by volatile market reactions to global imbalances at a time when the IMF has largely lost its original raison d’être as the world’s central monetary institution. These two developments should stimulate the Fund to claim a new purpose as the world’s reserve manager. In the 1960’s, the IMF managed the problems of all the major economies, and in the 1980’s and 1990’s, it developed as a crisis manager for emerging markets. But that job is much harder now, because of the size of some of the big emerging economies. And, in any case, the focus of financial nervousness is shifting back to the world economy’s core countries, such as the United States, the United Kingdom, and Australia, which are funding large current account deficits with surpluses from much poorer countries. These surpluses reflect high savings rates, both in the private and the public sector, in oil-producing and emerging Asian economies, which have resulted in their rapid accumulation of foreign reserves. But this is hardly a blessing for these countries. Their reserves have become so large that even the announcement of a small shift in assets – say, from euros to dollars – can move markets and cause disruptions and panics. Like past reserve regimes that offered a choice of assets (for example, the dollar, the pound, and gold in the interwar period), instability is inherent. The new surplus countries’ attempts to find alternative reserve assets have been problematic."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Právě naopak: stejně jako v poválečném Německu je i zde otázkou hrdosti, že člověk tvrdě pracuje v obtížné situaci, na kterou se později bude vzpomínat jako na historické přechodné období. V USA je osobní příjem hlubokým tajemstvím, které člověk nemusí prozradit ani vlastnímu manželovi či manželce. Naopak v Číně si lidé poměrně nenuceně sdělují, kolik kdo vydělává. Zejména v čínských vesnicích lidé vědí, jak se daří jejich sousedům. A když ostatní znají váš příjem, je pro vás okázalá spotřeba méně důležitá. I Číňané samozřejmě stále více utrácejí za luxusní nová auta a značkové oblečení. V době, kdy je převládajícím celonárodním příběhem vítězství nad protivenstvím, však na odiv stavěná spotřeba skýtá člověku menší požitek. V mysli lidí figurují mnohem živěji příběhy o tvrdé práci a ekonomickém hrdinství, jež budou lidé jednoho dne vyprávět svým vnoučatům. Čína bude s největší pravděpodobností spořit více než USA i v dalších letech. Změní se to až ve chvíli, kdy zemi ovládne budoucí generace. Dnešní děti nebudou pohlížet na své životní příběhy z perspektivy obtíží, jimiž Čína prošla. Jakmile tato změna nastane, pomine i enormní ochota spořit a tolerovat vládní politiku vysokých úspor.", "en": "On the contrary, as in postwar Germany, it is a matter of pride that one is working hard through a difficult situation that will later be remembered as a historic transition. In the US, one’s income is a dark secret that one might not reveal even to one’s own spouse. In China, people tell each other how much they earn with relative ease. Especially in Chinese villages, people know how their neighbors are faring. Conspicuous consumption becomes less important when people already know your income. Of course, Chinese increasingly consume fancy new cars and designer clothes. But there is relatively less pleasure in public displays of consumption at a time when the prevailing national story is one of triumph over adversity. More vivid in people’s minds are the stories they will one day tell their grandchildren about their travails and their economic heroism. China will most likely be saving more than the US for years to come. But, as the next generation takes control in China, this will change. Today’s children will not view their own life stories from the perspective of the difficulties China has experienced. As this change unfolds, the enormous willingness to save, and to tolerate high-saving government policies, will fade."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) And so the kids are raised in a certain way, jumping through achievement hoops of the things we can measure -- SAT prep, oboe, soccer practice. They get into competitive colleges, they get good jobs, and sometimes they make a success of themselves in a superficial manner, and they make a ton of money. And sometimes you can see them at vacation places like Jackson Hole or Aspen. And they've become elegant and slender -- they don't really have thighs; they just have one elegant calve on top of another. (Laughter) They have kids of their own, and they've achieved a genetic miracle by marrying beautiful people, so their grandmoms look like Gertrude Stein, their daughters looks like Halle Berry -- I don't know how they've done that. They get there and they realize it's fashionable now to have dogs a third as tall as your ceiling heights. So they've got these furry 160-pound dogs -- all look like velociraptors, all named after Jane Austen characters. And then when they get old, they haven't really developed a philosophy of life, but they've decided, \"I've been successful at everything; I'm just not going to die.\" And so they hire personal trainers; they're popping Cialis like breath mints. You see them on the mountains up there. They're cross-country skiing up the mountain with these grim expressions that make Dick Cheney look like Jerry Lewis.", "cs": "(Smích) A tak děti vyrůstají určitým způsobem, sklízejí úspěchy, které umíme měřit - přípravku na zkoušky SAT, hoboj, fotbal. Vystudují na prestižní škole, dostanou dobrou práci a někdy se povrchně považují za úspěšné a vydělávají velké peníze. Někdy je potkáte na turistických místech jako Jackson Hole nebo Aspen. Mají elegantní a štíhlou postavu - nemají moc stehna - mají jen dvě elegantní lýtka jedno na druhém. (Smích) Mají vlastní děti a podařilo se jim dosáhnout genetického zázraku tím, že si vzali krásné lidi, takže jejich babičky vypadají jako Gertrude Stein, jejich dcery jako Halle Berry - nevím, jak se jim to povedlo. Pak jim dojde, že je v módě mít psy třikrát větší než po strop. Takže mají chlupaté, sedmdesátikilové psy - vypadají jako velociraptoři a mají jména po postavách z románů Jane Austenové. Když pak zestárnou, nemají skutečnou životní filosofii, ale rozhodli se: \"Ve všem se mi dařilo, takže ani neumřu.\" Najmou si osobní trenéry, berou Viagru jako mentolky. Můžete je potkat na horách. Šlapou na běžkách do kopce tváří se přitom tak vážně, že by přitom Dick Cheney vypadal jako Jerry Lewis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Znovu na téma prokletí přírodních zdrojů Existuje kuriózní fenomén, který ekonomové nazývají prokletí přírodních zdrojů - pojmenovaný tak proto, že země s velkým přírodním bohatstvím si v průměru vedou hůř než země přírodními zdroji méně obdařené. Přesto některé země bohaté na přírodní zdroje podávají lepší výkon než jiné, ba některým se daří dobře. Proč působí temná síla prokletí přírodních zdrojů tak nerovnoměrně? Před třiceti lety měly Indonésie a Nigérie - obě závislé na ropě - srovnatelné příjmy na hlavu. Dnes je indonéský příjem na jednoho obyvatele čtyřikrát vyšší než nigerijský. Ba nigerijský příjem na hlavu (měřeno v konstantních dolarech kolem roku 1995) se snížil. Obdobný vzorec platí v Sieře Leone a v Botswaně. Obě jsou bohaté na diamanty. Přesto průměrný hospodářský růst v Botswaně za posledních třicet let činil 8,7%, zatímco Sierra Leone se pohroužila do občanských střetů. Na ropou oplývajícím Středním východě je rozvojových neúspěchů požehnaně. Ekonomové zoufalou výkonnost některých přírodou bohatě obdarovaných zemí vysvětlují třemi příčinami: • Zaprvé, vyhlídky na zbohatnutí orientují úsilí představitelů státu na snahu přivlastnit si větší díl koláče, nikoliv jej zvětšovat. Důsledkem takového uchvacování bohatství je často válka. Jindy je důsledkem prostě to, že úředníci usilují o získání rent a cizinci jim v tom pomáhají a ponoukají je k tomu. Podplatit vládu k dodávkám přírodních zdrojů za nižší než tržní cenu je levnější než investovat do odvětví a rozvíjet jej, a proto nemůže překvapovat, že některé firmy tomuto pokušení podlehnou. • Zadruhé, ceny přírodních zdrojů jsou kolísavé a vyrovnávat tuto volatilitu je těžké. Věřitelé poskytují peníze za dobrých časů, ale chtějí své peníze zpátky, jakmile řekněme padnou ceny energií. (Jak se říká, banky rády půjčují jen těm, kdo peníze nepotřebují.) Hospodářská činnost je tak ještě nestabilnější než komoditní ceny a většina výnosů vzniklých během konjunktury vezme za své během propadu, který následuje. • Zatřetí, ropa a další přírodní zdroje, ač jsou snad zdroji bohatství, nevytvářejí samy o sobě pracovní příležitosti a bohužel často vytlačí ostatní hospodářské sektory. Příliv peněz z ropy například často vede ke zhodnocování měny - jde o jev nazývaný „holandská nemoc\".", "en": "The Resource Curse Revisited There is a curious phenomenon that economists call the resource curse - so named because, on average, countries with large endowments of natural resources perform worse than countries that are less well endowed. Yet some countries with abundant natural resources do perform better than others, and some have done well. Why is the spell of the resource curse cast so unequally? Thirty years ago, Indonesia and Nigeria - both dependent on oil - had comparable per capita incomes. Today, Indonesia's per capita income is four times that of Nigeria. Indeed, Nigeria's per capita income (as measured in constant dollars circa 1995) has fallen. A similar pattern holds true in Sierra Leone and Botswana. Both are rich in diamonds. Yet Botswana averaged 8.7% annual economic growth over the past thirty years, while Sierra Leone plunged into civil strife. The failures in the oil-rich Middle East are legion. Economists put forward three reasons for the dismal performance of some richly endowed countries: • First, the prospect of riches orients official efforts to seizing a larger share of the pie, rather than creating a larger pie. The result of this wealth grab is often war. At other times simple rent-seeking behavior by officials, aided and abetted by outsiders, is the outcome. It is cheaper to bribe a government to provide resources at below-market prices than to invest and develop an industry, so it is no surprise that some firms succumb to this temptation. • Second, natural resource prices are volatile, and managing this volatility is hard. Lenders provide money when times are good, but want their money back when, say, energy prices plummet. (As the old adage has it, banks only like to lend to those who do not need money.) Economic activity is thus even more volatile than commodity prices, and much of the gains made in a boom unravels in the bust that follows. • Third, oil and other natural resources, while perhaps a source of wealth, do not create jobs by themselves, and unfortunately, they often crowd out other economic sectors. For example, an inflow of oil money often leads to currency appreciation - a phenomenon called the Dutch Disease ."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In case 2826/2004/PB, the Ombudsman concluded that the Selection Board had wrongly excluded a candidate from a competition for English-speaking secretaries because her diploma did not give access to university studies. After a long inquiry, EPSO was still reluctant to admit the mistake, despite the fact that the pertinent national authorities meanwhile confirmed in writing that the decision of the Board was substantively wrong, and even after the Court of First Instance annulled similar wrong decisions by the same Selection Board. EPSO's initial reaction was that it would only implement the Court's judgments in cases where the candidates chose to go to court. The Ombudsman insisted that the same kind of redress should be given to the complainant and EPSO finally agreed.Two other cases concerning EPSO are worth mentioning. One relates to alleged discrimination concerning the use of certain languages in competitions (case 3147/2006/IP), while the other relates to alleged lack of impartiality of a member of a selection board, who had previously been a trainer in a preparation course for exams organised by EPSO in which the complainant had participated (case 688/2008/RT). Even if the majority of complaints concerning recruitment are directed against EPSO, the Ombudsman occasionally receives complaints against other institutions or bodies, in particular newly established agencies which are still in the process of consolidating their recruitment procedures. The Ombudsman would like to underline the generally positive approach of agencies to his", "cs": "V případu 2826/2004/PB veřejný ochránce práv vyvodil závěr, že výběrová komise z výběrového řízení pro anglicky hovořící sekretářky nesprávně vyloučila uchazečku, jelikož její diplom neumožňoval přístup k vysokoškolskému studiu. Po dlouhém šetření se Epso nadále zdráhal přiznat chybu, navzdory skutečnosti, že příslušné vnitrostátní orgány mezitím písemně potvrdily, že rozhodnutí komise bylo z věcného hlediska nesprávné, a i poté, co Soud prvního stupně zrušil obdobná chybná rozhodnutí stejné výběrové komise. První reakcí Epso bylo, že vykoná pouze soudní rozhodnutí v případech, kdy se uchazeči rozhodli obrátit se na soud. Veřejný ochránce práv trval na tom, že stejný druh nápravy je nutno zjednat i v případě stěžovatelky, a Epso s tím nakonec souhlasil.Za zmínku stojí další dva případy týkající se Epso. Jeden se týká údajné diskriminace v souvislosti s používáním určitých jazyků ve výběrových řízeních (případ 3147/2006/IP), zatímco druhý se týká údajně nedostatečné nestrannosti jednoho člena výběrové komise, který byl dříve školitelem v přípravném kurzu pro zkoušky organizované Epso, jehož se stěžovatel zúčastnil (případ 688/2008/RT). I když je většina stížností týkajících se náboru podána na Epso, veřejný ochránce práv příležitostně obdrží stížnosti na jiné orgány nebo instituce, zejména nově založené agentury, které dosud konsolidují své postupy přijímání zaměstnanců. Veřejný ochránce práv chce vyzdvihnout obecně kladný přístup těchto agentur k šetřením a doporučením."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Paper money was most widespread in China around 1000 A. D., but it was abandoned around 1500 when Chinese society went into decline following the Mongol Conquest. Obligations It was, however, difficult to conduct long-distance trade as long as value could only be stored in the form of commodities and coins.The Italian citystates were therefore the first to introduce certificates of indebtedness (“obligations” or “bills of exchange”) as a means of payment. The Chinese began using paper money around 800 A. D. and continued to do so for several hundred years. Gold standard Since the adoption of fiat money approximately two centuries ago, the monetary system has undergone great change. Paper money was – and still is – legal tender only by an act of the competent authority. It was issued in fixed units of national currency and had a clearly defined nominal value. For along time, the nation states held gold reserves in their central banks to ensure the credibility of their currency – a system known as the Gold Standard. Currencies in the form of coins and fiduciary paper notes were convertible into gold at a fixed parity. The United Kingdom was effectively the first country to set up a gold standard in 1816, the exchange rate of pounds into gold having been determined in 1717 at 3.811 pounds sterling per ounce by Sir Isaac Newton himself. To reduce the risk of being robbed on their journeys, merchants took these obligations with them. Debtor and lender were mentioned in the certificates, a payment date was fixed, and the amount of gold or silver noted. Soon, merchant bankers began to trade these obligations.The first evidence of such a contract dates back to 1156. With the start of World War I, many countries began printing more and more money in order to finance the cost of the war. In Germany, for instance, the number of banknotes issued by the Reichsbank grew from 2,593 million in 1913 to a total of 92,844,720.7 billion banknotes in circulation on 18 November 1923. Obligations continued to be used mostly by Italian merchants, and the bi-metal scheme remained dominant until the Thirty Years’ War. Due to the economic turmoil caused by the war, rulers such as the Swedish kings started to prefer paper money. The advent of paper fiat money in Europe marked the beginning of a new phase in the evolution of money. HISTORY", "cs": "Papírové peníze byly v Číně nejrozšířenější kolem roku 1000, používat se přestaly kolem roku 1500, kdy došlo v čínské společnosti k úpadku po dobytí Mongoly. Obligace používali i nadále především italští obchodníci a bimetalismus zůstal hlavním systémem až do třicetileté války. Vzhledem ke zmatku, který do ekonomiky válka vnesla, začali někteří panovníci – jako například švédští králové – dávat přednost papírovým penězům. Papírové peníze pak v roce 1694 zavedla Bank of England a v roce 1716 francouzská Banque générale. Vzestup papírových neplnohodnotných peněz v Evropě představoval novou etapu ve vývoji peněz. Odpovědnost za zřízení a regulaci systému neplnohodnotných peněz v jednotlivých zemích si ponechal stát, avšak jiné soukromé i veřejné instituce, jako například centrální banky nebo finanční ústavy, hrály stále důležitější roli pro úspěšnost národní měny. Obligace Dokud bylo možné uchovávat hodnotu pouze prostřednictvím komodit nebo mincí, bylo obchodování na dálku poměrně složité. Proto italské městské státy jako první zavedly dlužní úpisy (obligace, cizí směnky) jako platební prostředek. Papírové peníze se začaly používat v Číně kolem roku 800 a udržely se po několik století. Obchodníci si pro snížení rizika krádeže hotovosti brali obligace s sebou na cesty. Na těchto dokumentech byl uveden dlužník i poskytovatel půjčky, byl stanoven den splatnosti a byl zde zaznamenán objem zlata nebo stříbra. Obchodní bankéři s těmito obligacemi brzo začali obchodovat. První doklady o obchodech s obligacemi pocházejí z roku 1156. Zlatý standard Od zavedení neplnohodnotných peněz před zhruba dvěma stoletími se měnový systém výrazně změnil. Papírové peníze byly (a stále jsou) zákonným platidlem pouze v důsledku rozhodnutí příslušného orgánu. Vydávaly se v pevně určených jednotkách národní měny a měly jasně stanovenou nominální hodnotu. Po dlouhou dobu si národní státy v centrálních bankách udržovaly zlaté rezervy, aby tak zajistily důvěryhodnost své měny. Tento systém se nazývá zlatý standard. Mince a neplnohodnotné papírové peníze bylo možné vyměnit za zlato v pevně stanoveném poměru. PENĚZ"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co předcházelo pádu zdi Jeden kvíz pro fanoušky dějepisu. Před dvaceti lety – 4. června 1989 – nastaly tři události, které určily ráz tohoto osudného roku. Na kterou událost si nejživěji vzpomínáte a která nejvíce změnila svět? a) Krvavé potlačení protestů na náměstí Tchien-an-men. b) Smrt íránského revolučního duchovního, ajatolláha Rúholláha Chomejního. c) Volby v Polsku. Jen málokdo by odpověděl c). Vítězství proslulého opozičního odborového hnutí Solidarita v prvních svobodných volbách ve východní Evropě od roku 1946 zůstalo ve stínu násilného potlačení demonstrace v Pekingu i Chomejního dramatického skonu. Přesto se žádná událost tolik nezasloužila o pád komunismu v Evropě – a tím i o proměnu poválečného mezinárodního uspořádání. Příštích několik měsíců přinese všemožné oslavy a připomínky konce komunismu, zejména pádu Berlínské zdi v listopadu 1989. Pro řadu lidí to byl velkolepý okamžik symbolizující vítězství Západu ve studené válce, které jako by přišlo zčistajasna. Pokud jste však sledovali rozpad východního bloku bedlivěji, víte, že tento proces byl mnohem delší a složitější, než si většina lidí uvědomuje. Polské volby byly překročením Rubikonu, okamžikem, kdy se změny staly nezvratnými. Síly změny nabraly dynamiku po létě plném stávek, kdy šéf polských komunistů, generál Wojciech Jaruzelski, dospěl k závěru, že hospodářské potíže země jsou příliš hrozivé, než aby jim komunisté mohli čelit sami. Proč si tedy nezajistit pomoc polské opozice, říkal si Jaruzelski, když už ne při řešení problémů, pak alespoň při převzetí části viny? A tak byla po šesti měsících jednání uzavřena historická dohoda: Polsko uspořádá svobodné a spravedlivé parlamentní volby, jichž se zúčastní i Solidarita. Vládnoucí komunisty nikdy nenapadlo (a Solidaritu také ne), že by mohli prohrát. Ani v nejdivočejších snech si nepředstavovali, že budou úplně odstaveni od moci. Přesto se to stalo. Při zpětném ohlédnutí je úžasné, že o tom vůbec mohl někdo pochybovat. Kampaň Solidarity byla neslýchaně smělá. Náladu veřejnosti možná nejlépe vystihoval předvolební plakát, na němž byl vyobrazen Gary Cooper jako šerif v klasickém westernu V pravé poledne . Čtvrtý červen měl být pro východní verzi Dodge City dnem zúčtování.", "en": "Bringing Down the Wall A quiz for history buffs. Twenty years ago – on June 4, 1989 – three events shaped a fateful year. Which do you remember most vividly, and which most changed the world? a) The bloody denouement of the protests on Tiananmen Square. b) The death of Iran’s revolutionary cleric, Ayatollah Ruhollah Khomeini. c) The Polish elections. Few would answer c). The victory of the famed opposition trade-union movement, Solidarity, in Eastern Europe’s first free election since 1946 was eclipsed by the violent crackdown in Beijing and Khomeini’s tumultuous passing. Yet no single event did more to bring down communism in Europe – and thus to re-shape the post-war international order. The next few months will bring all sorts of commemorations of communism’s end, particularly of the fall of the Berlin Wall in November 1989. To many, it was a glorious moment, emblematic of the West’s victory in the Cold War, and one that seemed to come out of the blue. But if you watched the Eastern Bloc’s disintegration from the ground, you would know that the process was far longer and more complex than most people realize. The Polish election was a point of no return, the moment when forces for change became irreversible. They gathered momentum after a summer of labor strikes, when Poland’s communist chief, General Wojciech Jaruzelski, concluded that the country’s economic troubles were too grim to face alone. Why not enlist the help of Poland’s opposition, he reasoned, if not to solve the problems, then at least to share the blame for them? And so, after six months of bargaining, a historic deal was struck. Poland would hold free and fair parliamentary elections, and Solidarity would compete. It never occurred to the ruling communists (or to Solidarity) that they might lose. Never in their wildest dreams did they imagine being driven from power altogether. Yet that is what happened. In retrospect, it is astonishing that there should have been any doubt. Solidarity’s campaign was all chutzpah. An iconic campaign poster captured the public mood: a picture of a gun-slinging Gary Cooper as the sheriff in the classic western High Noon . June 4 was the day of reckoning in Dodge City East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Blíží se globální energetická revoluce PAŘÍŽ – Budoucnost lidstva, nemluvě o jeho prosperitě, bude záviset na tom, jak se svět vypořádá se dvěma základními energetickými výzvami: nutností zajistit spolehlivé dodávky dostupné energie a nutností přejít na hospodárnou nízkouhlíkovou energii. Takzvaný referenční scénář – tedy scénář, v němž nejsou zavedeny žádné nové politiky –, jenž je obsažen ve Světovém energetickém výhledu zpracovaném v roce 2008 Mezinárodní energetickou agenturou (IAE), počítá s tím, že se globální poptávka po primární energii bude až do roku 2030 zvyšovat v průměru o 1,6% ročně, a to z 11 730 Mtoe (ekvivalent milionu tun ropy) na více než 17 010 Mtoe – za něco málo přes 20 let je to nárůst o 45%. Čína a Indie se na tomto zvýšení podílejí z více než poloviny, zatímco blízkovýchodní státy přispívají k poptávce dalšími 11%. Země stojící mimo OECD představují 87% celkového zvýšení, takže se jejich podíl na celosvětové poptávce po primární energii zvýší z 51% na 62%. Očekává se, že na růstu produkce ropy se z převážné části bude podílet jen několik málo zemí – především blízkovýchodní státy, ale i Kanada s obrovskými zásobami ropných písků, kaspická oblast nebo Brazílie. Produkce plynu na Blízkém východě se ztrojnásobí a v Africe, kde jsou velké nízkonákladové zásoby, se zdvojnásobí. Celkový trend, kdy jsou spotřebitelské země stále závislejší na energii z malého počtu producentských zemí, s sebou nese riziko vyšších obav o energetickou bezpečnost. Plynová roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou na počátku roku 2009 zřetelně odhalila tyto obavy v Evropě, kde se má dovoz plynu do roku 2030 zvýšit na 86% celkové poptávky, oproti 57% v roce 2006. Zvyšující se závislost na dovozu samozřejmě nemusí nutně znamenat nižší energetickou bezpečnost, stejně jako soběstačnost nezaručuje nepřerušované dodávky. Větší krátkodobá nejistota se však jeví jako nevyhnutelná, neboť geografická diverzita nabídky se snižuje a závislost na zranitelných trasách dodávek naopak sílí. Porostou také dlouhodobější rizika pro energetickou bezpečnost. Jelikož zbývající zásoby ropy se ve stále větší míře soustřeďují v malé hrstce zemí, jejich tržní nadvláda může ohrozit tempo investic. Čím větší bude poptávka po ropě a plynu z těchto oblastí, tím pravděpodobněji budou tyto oblasti usilovat o vyšší ceny a udržovat je odkládáním investic a omezováním produkce. Nespoutaný růst poptávky po energii bude mít očividně vážné důsledky také pro klima.", "en": "The Coming Global Energy Revolution PARIS – Humanity’s future, to say nothing of its prosperity, will depend on how the world tackles two central energy challenges: securing reliable supplies of affordable energy, and switching to efficient low-carbon energy. The Reference Scenario – in which no new policies are introduced – in the International Energy Agency’s 2008 World Energy Outlook sees annual global primary energy demand growing 1.6% on average up to 2030, from 11,730 million tons of oil equivalent (Mtoe) to just over 17,010 Mtoe – an increase of 45% in just over 20 years. China and India account for just over half of this increase, with Middle East countries contributing a further 11% to demand. Non-OECD countries account for 87% of the increase, so their share of world primary energy demand will rise from 51% to 62%. Most oil production increases are expected to come from just a few countries – mainly in the Middle East, but also Canada with its vast oil-sands reserves, the Caspian region, and Brazil. Gas production in the Middle East will triple, and more than double in Africa, where there are large low-cost reserves. The trend by which consuming countries grow steadily more reliant on energy from a small number of producing countries threatens to exacerbate energy-security worries. The supply stand-off between Russia and Ukraine of 2009 made these worries crystal clear in Europe, where gas imports are set to rise to 86% of demand by 2030, from 57% in 2006. Of course, increasing import dependence does not necessarily mean less energy security, any more than self-sufficiency guarantees uninterrupted supply. Yet greater short-term insecurity seems inevitable as geographic diversity of supply is reduced and reliance on vulnerable supply routes grows. Longer-term energy-security risks are also set to grow. As a small group of countries increasingly accounts for the world’s remaining oil reserves, their market dominance may threaten the pace of investment. The greater the demand for oil and gas from these regions, the more likely these regions are to seek higher prices, and to maintain them by deferring investment and limiting production. Unfettered growth in energy demand will clearly have serious consequences for the climate as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're able to go out and consistently do this, pushing the car to the limits every single time. It's extraordinary to watch. You put them in a new car, and after a few laps, they've found the fastest line in that car, and they're off to the races. It really makes you think, we'd love to know what's going on inside their brain. So as researchers, that's what we decided to find out. We decided to instrument not only the car, but also the race car driver, to try to get a glimpse into what was going on in their head as they were doing this. Now, this is Dr. Lene Harbott applying electrodes to the head of John Morton. John Morton is a former Can-Am and IMSA driver, who's also a class champion at Le Mans. Fantastic driver, and very willing to put up with graduate students and this sort of research. She's putting electrodes on his head so that we can monitor the electrical activity in John's brain as he races around the track. Now, clearly we're not going to put a couple of electrodes on his head and understand exactly what all of his thoughts are on the track. However, neuroscientists have identified certain patterns that let us tease out some very important aspects of this. For instance, the resting brain tends to generate a lot of alpha waves. In contrast, theta waves are associated with a lot of cognitive activity, like visual processing, things where the driver is thinking quite a bit.", "cs": "Jsou schopni vyjet a stále to dělat a pokaždé tlačit auto na hranice možností. Je výjimečné to sledovat. Posadíte je do nového auta a po několika kolech v onom autě najdou nejrychlejší stopu a jedou do závodů. Opravdu vás to přiměje přemýšlet, že bychom rádi věděli, co se jim děje v mozku. A protože jsme výzkumníci, rozhodli jsme se to zjistit. Rozhodli jsme se vybavit přístroji nejen auto, ale také závodního řidiče, abychom zkusili nahlédnout, co se děje v jejich hlavě, když řídí. Toto je teď doktorka Lene Harbott, která přikládá elektrody na hlahu Johna Mortona. John Morton je bývalý závodník soutěží Can-Am a IMSA, který je také šampión třídy v Le Mans. Úžasný řidič a velmi ochotný snášet absolventy a tento druh výzkumu. Dává mu elektrody na hlavu, abychom mohli systematicky sledovat elektrickou aktivitu Johnova mozku, když závodí na dráze. Jasně, ze se nechystáme dát pár elektrod na jeho hlavu a přesně pochopit, na co všechno na dráze myslí. Neurologové však už rozpoznali určité předlohy které nás z toho nechávají vybírat některé velmi důležité situace. Například odpočívající mozek má sklon vytvářet hodně alfa vln. Na rozdíl od theta vln, které jsou spojeny s množstvím poznávací aktivity, jako je zpracování obrazu, věci, při kterých řidič docela dost myslí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový evropský Donald Rumsfeld Volby do ruské dumy letos v prosinci téměř jistě zacementují moc sil věrných Vladimíru Putinovi. Výsledek zřejmě potvrdí vynoření Ruska coby nejrozvratnější otázky v Evropské unii od doby, kdy Donald Rumsfeld rozdělil kontinent na „starou“ a „novou“ Evropu. V 90. letech 20. století bylo pro členské země EU snadné se na společném přístupu k Rusku dohodnout. Byly zajedno ohledně strategie demokratizace slabého a zadluženého Ruska a jeho přiblížení Západu. Tato politika je teď v troskách. Prudce rostoucí ceny ropy a plynu posílily moc Ruska a oslabily jeho touhu spolupracovat i zájem připojit se k Západu. Dnes se Evropané nedokáží shodnout nad postatou ruského režimu, natož nad politikou, již by měli vůči němu přijmout. Část tohoto zmatení spočívá v Putinově dovedné politické profilaci. Na jedné straně potřebuje maximalizovat kontrolu nad ekonomikou a společností, aby zvyšoval mzdy a penze a držel oponenty mimo hru, a zároveň pečovat o dalekosáhlou pravomoc jmenovat kandidáty do úřadů, která jej drží u moci. Na druhou stranu moskevská elita – která se obává, že by jednou nějaká vláda mohla zabavit její majetky – se chce vyhnout postavení mezinárodního vyvrhele, aby v případě potřeby prožila soumrak svých dní v bezpečí Západu. Úzce sepjatá skupina politických poradců pomohla Putinovi tento hlavolam vyřešit. Než aby budoval diktaturu, pomohli Putinovi k upevnění moci využít vnějších znaků liberální demokracie.", "en": "Europe’s New Donald Rumsfeld Russia’s Duma elections this December are almost certain to cement the power of forces loyal to Vladimir Putin. That outcome is likely to confirm Russia’s emergence as the most divisive issue in the European Union since Donald Rumsfeld split the continent into “old” and “new” Europe. In the 1990’s, EU members found it easy to agree on a common approach to Russia. They coalesced around a strategy of democratizing and westernizing a weak and indebted Russia. That policy is now in tatters. Soaring oil and gas prices have made Russia more powerful, less co-operative, and less interested in joining the West. Today, Europeans cannot even agree on the nature of the Russian regime, let alone what policy to adopt towards it. Part of the confusion lies in Putin’s skillful political positioning. On the one hand, he needs to maximize his control of the economy and society in order to raise wages and pensions and to keep opponents down, while nourishing the long-tail of patronage that keeps him in power. On the other hand, Moscow’s elite – who fear that their assets may be expropriated by a future government – wants to avoid international pariah status so that they can see out their sun-set years in the safety of the West if the need arises. A tightly knit group of political consultants has helped Putin resolve his conundrum. Rather than establish a dictatorship, they helped Putin use the trappings of liberal democracy to consolidate power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Amerika na prvním místě“ a na druhém globální konflikt NEW YORK – Zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států nepředstavuje jen velké populistické vzedmutí proti globalizaci. Může věstit také konec Pax Americana – mezinárodního uspořádání volné výměny a sdílené bezpečnosti, které USA a jejich spojenci vybudovali po druhé světové válce. Globální řád pod taktovkou USA umožnil 70 let prosperity. Opírá se o tržně orientované režimy liberalizace obchodu, zvýšené mobility kapitálu a odpovídajících sociálních politik a podporují ho americké bezpečnostní záruky v Evropě, na Blízkém východě a v Asii prostřednictvím NATO a různých dalších aliancí. Trump však může dělat populistickou, antiglobalizační a protekcionistickou politiku, která brzdí obchod a omezuje pohyb práce a kapitálu. A už stačil zpochybnit stávající americké bezpečnostní záruky, když naznačil, že donutí americké spojence, aby platili více za vlastní obranu. Pokud to Trump myslí s „kladením Ameriky na první místo“ vážně, pak jeho administrativa posune americkou geopolitickou strategii směrem k izolacionismu a unilateralismu a začne prosazovat jen vlastní národní zájmy. Když USA uskutečňovaly ve 20. a 30. letech podobnou politiku, pomohly zasít semena druhé světové války. Protekcionismus – počínaje Smoot-Hawleyho celním zákonem, který se vztahoval na tisíce druhů dovezeného zboží – vyvolal odvetné obchodní a měnové války, které zhoršily velkou hospodářskou krizi. A co je ještě závažnější, americký izolacionismus – založený na mylné domněnce, že Ameriku bezpečně chrání dva oceány – umožnil nacistickému Německu a císařskému Japonsku vést agresivní válku a ohrožovat celý svět. Teprve po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 byly USA konečně nuceny vytáhnout hlavu z písku. Také dnes může americký obrat k izolacionismu a prosazování striktně amerických národních zájmů nakonec vést ke globálnímu konfliktu. I bez možného rozvolnění amerických vazeb na Evropu se zdá, že se Evropská unie i eurozóna rozpadají, zejména po červnovém hlasování o brexitu ve Velké Británii a po prosincovém neúspěšném referendu o ústavních reformách v Itálii. V roce 2017 by se navíc mohly dostat k moci ve Francii, Itálii a možná i v jiných koutech Evropy extrémní protievropsky naladěné levicové či pravicové populistické strany. Bez aktivního amerického angažmá v Evropě vyplní uvolněné místo agresivně revanšistické Rusko.", "en": "“America First” and Global Conflict Next NEW YORK – Donald Trump’s election as President of the United States does not just represent a mounting populist backlash against globalization. It may also portend the end of Pax Americana – the international order of free exchange and shared security that the US and its allies built after World War II. That US-led global order has enabled 70 years of prosperity. It rests on market-oriented regimes of trade liberalization, increased capital mobility, and appropriate social-welfare policies; backed by American security guarantees in Europe, the Middle East, and Asia, through NATO and various other alliances. Trump, however, may pursue populist, anti-globalization, and protectionist policies that hinder trade and restrict the movement of labor and capital. And he has cast doubt on existing US security guarantees by suggesting that he will force America’s allies to pay for more of their own defense. If Trump is serious about putting “America first,” his administration will shift US geopolitical strategy toward isolationism and unilateralism, pursuing only the national interests of the homeland. When the US pursued similar policies in the 1920s and 1930s, it helped sow the seeds of World War II. Protectionism – starting with the Smoot-Hawley Tariff, which affected thousands of imported goods – triggered retaliatory trade and currency wars that worsened the Great Depression. More important, American isolationism – based on a false belief that the US was safely protected by two oceans – allowed Nazi Germany and Imperial Japan to wage aggressive war and threaten the entire world. With the attack on Pearl Harbor in December 1941, the US was finally forced to take its head out of the sand. Today, too, a US turn to isolationism and the pursuit of strictly US national interests may eventually lead to a global conflict. Even without the prospect of American disengagement from Europe, the European Union and the eurozone already appear to be disintegrating, particularly in the wake of the United Kingdom’s June Brexit vote and Italy’s failed referendum on constitutional reforms in December. Moreover, in 2017, extreme anti-Europe left- or right-wing populist parties could come to power in France and Italy, and possibly in other parts of Europe. Without active US engagement in Europe, an aggressively revanchist Russia will step in."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Established in 1994, the Committee of the Regions (CoR) is a political assembly providing local and regional bodies with a voice in the European Union. The treaties require the Commission and the Council to consult the Committee of the Regions whenever new proposals are made in areas that have repercussions at regional or local level. Common market and single market The European Union is a large area where, in principle, people, goods, services and capital can move around freely between the Member States as if they were all one country, with no checks carried out at the borders and no customs duties paid. However, this took a while to achieve: customs duties between EEC countries were not completely abolished until 1 July 1968. Other barriers to trade took a long while to remove, and it was not until the end of 1992 that the‘single market’(as it became known) was in place. Council of the European Union The Council of the European Union (‘Council of Ministers’or simply‘Council’) acts in a legislative and budgetary capacity, together with the European Parliament. It is the lead institution for decision-making on the common foreign and security policy (CFSP) and on the coordination of economic policies. Its meetings are attended by Member State ministers and it is thus the institution which represents the Member States. The Council’s headquarters are in Brussels, but it also meets in Luxembourg. Court of Justice of the European Communities (CJEC) The Court of Justice, based in Luxembourg, ensures compliance with the law in the interpretation and application of the founding treaties. It is composed of the same number of judges as there are Member States. The judges are assisted by eight advocates-general who are appointed for six years by agreement among the Member States. The division of competences between the European Union and its Member States makes a distinction between three dierent types of competence: The principles of subsidiarity and proportionality act as regulators to ensure compliance with this division. Economic and Monetary Union (EMU) Economic and Monetary Union (EMU) is the process of harmonising the economic and monetary policies of the Member States of the Union, notably with the introduction of a single currency, the euro. On 1 January 1999 the exchange rates were fixed and the single currency was introduced in the EMU countries.", "cs": "Evropská centrální banka (ECB) byla založena dne 30. června 1998 ve Frankfurtu a jejím úkolem je řídit měnovou politiku členských zemí v oblasti eura. Od 1. ledna 1999 je jejím hlavním úkolem udržovat stabilitu cen v oblasti eura a provádět evropskou měnovou politiku stanovenou Evropským systémem centrálních bank (ESCB). Evropská investiční banka (EIB) Evropská investiční banka, jejíž sídlo je v Lucemburku, má za úkol posilovat hospodářskou, sociální a územní soudržnost prostřednictvím vyváženého rozvoje území Společenství. Mimo Unii podporuje EIB předvstupní strategie kandidátských zemí a západního Balkánu. Provádí také financování dohod uzavřených v rámci evropské politiky rozvojové pomoci a spolupráce. Evropská komise Evropská komise ztělesňuje a brání zájmy Evropské unie jako celku. Má právo téměř výlučné iniciativy v oblasti legislativních aktů. V rámci politik Společenství připravuje a zavádí legislativní akty přijaté Radou a Evropským parlamentem. Komise má dále prováděcí, řídící a kontrolní pravomoci. Komise je jmenována Radou na 5 let kvalikovanou většinou se souhlasem členských států. Schází se alespoň dvakrát ročně. Schůze Evropské rady se obvykle konají v Bruselu. Evropský hospodářský a sociální výbor Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV), založený Římskou smlouvou (1957), je poradním shromážděním zastupujícím různé skupiny hospodářského a sociálního zájmu. Výbor se skládá z 344 členů navrhovaných vládami členských států a jmenovaných Radou Evropské unie na 4 roky s možností prodloužení. Evropský účetní dvůr, který sídlí v Lucemburku, je složen z jednoho člena z každého členského státu. Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) Může se jednat například o nedodání nebo odmítnutí přístupu k informacím, neoprávněné administrativní zpoždění, nesprávný nebo diskriminační postup či nedostatečnou transparentnost. Hospodářská a měnová unie (HMU) Hospodářská a měnová unie (HMU) označuje proces, který má sladit hospodářské a měnové politiky členských států Unie především s cílem zavedení jednotné měny, eura. Dne 1. ledna 1999 byly pevně stanoveny směnné kurzy a zavedena jednotná měna v zemích EMU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You would have thought it stands to reason that design requires an intelligent designer. But Darwin shows that it’s just false. Today, though, I’m going to talk about Darwin’s other strange inversion, which is equally puzzling at first, but in some ways just as important. It stands to reason that we love chocolate cake because it is sweet. Guys go for girls like this because they are sexy. We adore babies because they’re so cute. And, of course, we are amused by jokes because they are funny. This is all backwards. It is. And Darwin shows us why. Let’s start with sweet. Our sweet tooth is basically an evolved sugar detector, because sugar is high energy, and it’s just been wired up to the preferer, to put it very crudely, and that’s why we like sugar. Honey is sweet because we like it, not \"we like it because honey is sweet.\" There’s nothing intrinsically sweet about honey. If you looked at glucose molecules till you were blind, you wouldn’t see why they tasted sweet. You have to look in our brains to understand why they’re sweet. So if you think first there was sweetness, and then we evolved to like sweetness, you’ve got it backwards; that’s just wrong. It’s the other way round. Sweetness was born with the wiring which evolved. And there’s nothing intrinsically sexy about these young ladies.", "cs": "Mysleli byste si, že dá rozum, aby design měl svého inteligentního designéra. Ale Darwin tvrdí, že tomu tak není. Dnes, ale, chci hovořit o jiném podivném Darwinově obratu, který je ze začátku stejně matoucí, ale v určitém ohledu stejně důležitý. Dá rozum, že máme rádi čokoládový koláč, protože je sladký. Chlapci chtějí takovéto dívky, protože jsou sexy. Zbožňujeme děti, protože jsou tak roztomilé. A samozřejmě nás baví vtipy, protože jsou vtipné. Tohle všechno je ale obráceně. Vážně. A Darwin nám ukazuje proč. Začněme u sladkého. Naše chuť na sladké je v zásadě detektor cukru, který se vyvinul, protože cukr obsahuje mnoho energie; a tak jsme naprogramováni, když to řeknu zjednodušeně, mít ho rádi. A proto máme rádi cukr. Med je sladký, protože ho máme rádi, a ne že \"máme rádi med, protože je sladký.\" Na medu není nic skutečně sladkého. I kdybyste se dívali na molekuly glukózy, dokud byste neoslepli, nezjistili byste, proč chutnají sladce. Musíte se podívat do našich mozků, abyste pochopili, proč jsou sladké. Takže jestli si myslíte, že nejdřív byla sladkost, a pak jsme se vyvinuli, abychom měli rádi sladké, myslíte pozpátku; prostě špatně. Je to úplně obráceně. Sladkost se zrodila s naprogramováním, které se vyvinulo. Na těchto mladých dívkách není nic skutečně přitažlivého."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ženy tyto dávky pobírají tak jako tak, ať už setrvávají v domácnosti, anebo vykonávají placenou práci mimo domov. Jelikož lidé žijí déle a mají méně dětí, zabírá výchova a péče o potomky rodičům méně času než dříve. Ženy by tak měly být schopny aspirovat na špičkové pozice bez nutnosti obětovat vlastní plodnost a jejich úspěch by zároveň povzbudil ženy v nižších funkcích, poněvadž manažerky mívají tendenci zavádět personální politiku ohleduplnější vůči ženám a samy přitom sloužit jako silné vzory. Překážky v profesním růstu vzdělaných žen v Evropě nejsou projevem přímé diskriminace, ale mají kořeny v podnikové kultuře, genderových předsudcích a stereotypech. Skupinová dynamika brání správním radám skládajícím se výlučně z mužů, aby mezi sebe přijali i ženy, přestože by jednotliví členové takové rozhodnutí sami za sebe podpořili. Ženy, které přece jen dosáhnou na vyšší pozice, jsou navíc vzhledem ke svému menšinovému postavení náchylné spadnout do začarovaného kruhu viditelnosti a zranitelnosti. Dokud budou ženy vnímány jako slabší pohlaví, budou muži i ženy promítat do příslušné kandidátky vlastní pocity zranitelnosti. Takovou vyřazující skupinovou dynamiku lze překonat pouze dosažením určité kritické míry žen ve vysokých funkcích. Pokud bychom to dokázali, mělo by to obrovské výhody. Výzkumy ukazují, že firmy s větším podílem žen ve vyšším managementu jsou ziskovější než ty, v jejichž čele stojí žen málo. Diverzifikovaný management znamená lepší management. Začleňování většího počtu žen do vrcholových funkcí ve veřejném i soukromém sektoru od základu mění rozhodovací proces, poněvadž ženy mají sklon snižovat význam formalit a komunikovat přímo, čímž překonávají organizační blokády.", "en": "Women use those benefits anyway, whether they are stay-at-home moms or perform paid work outside the home. Because people live longer and procreate less, raising and caring for children requires less of a parent’s life than it used to. Women should be able to aspire to top jobs without squandering their fertility, and their success would encourage women in lower-ranking positions, because female managers tend to implement more gender-conscious hiring policies and serve as strong role models. Obstacles to the professional advancement of educated women in Europe is rooted in corporate culture, gender biases, and stereotyping, rather than outright discrimination. Group dynamics prevent company boards that consist solely of males from including women, even if members individually would support such a decision. Moreover, those women who do reach higher-ranking positions are susceptible to a visibility-vulnerability spiral, owing to their minority status. As long as women are perceived to be the weaker sex, men and women alike will project their own feelings of vulnerability onto the female candidate. Such exclusionary group dynamics can be overcome only by attaining a critical mass of women in high-ranking positions. The benefits of doing so would be enormous. Studies show that companies with more women in senior management are more profitable than those with few women at the top. Diversified management means better management. Including more women in top positions, both in the public and private sector, changes decision-making processes fundamentally, because women tend to play down the importance of formalities and communicate directly, thereby overcoming organizational blockages."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od roku 1960 stály katastrofy svět více než 3,5 bilionu dolarů, přičemž rozvinuté i rozvojové země za ně platí obrovskou cenu v podobě ztracené produktivity a poničené infrastruktury. Proto se světoví představitelé musí na nadcházející konferenci OSN v Sendai dohodnout prostřednictvím revidovaného HFA na vystupňování úsilí o řešení rizik souvisejících s rostoucí hladinou moří, globálním oteplováním, překotnou urbanizací a rychlým populačním růstem. Pouze při silném politickém závazku na nejvyšší úrovni lze dosáhnout skutečného pokroku směrem k bezpečnější a trvaleji udržitelné budoucnosti. Získat podporu pro revidovaný HFA by nemělo být těžké. Koneckonců neexistuje žádný přesvědčivý – ba ani racionální – důvod, proč by chtěl ministr financí nebo generální ředitel platit za odstraňování škod, a přitom neinvestovat do prevence. Je načase, aby svět vtělil odolnost vůči katastrofám do industrializačního procesu a rozvoje malých i velkých měst, přičemž bude zohledňovat faktory, jako jsou seizmické hrozby, zaplavování údolních niv, pobřežní eroze a ničení životního prostředí. Přinese-li konference OSN správnou dohodu, pak se odolnost stane hlavním tématem roku 2015 a dá signál k uzavření dohod o klimatických změnách a trvale udržitelném rozvoji později během letošního roku – obě tyto dohody přitom budou mít významné dopady i na rizika katastrof.", "en": "Since 1960, disasters have cost the world more than $3.5 trillion, with both developed and developing countries paying a huge price in terms of lost productivity and damaged infrastructure. That is why, at the upcoming UN conference in Sendai, world leaders must agree, through a revised HFA, to scale up their efforts to cope with the risks posed by rising sea levels, global warming, rampant urbanization, and rapid population growth. Only with strong political commitment at the highest level can real progress toward a safer, more sustainable future be made. It should not be difficult to win support for a revised HFA. After all, there is no compelling – or even rational – reason why a finance minister or CEO would choose to pay for recovery but not to invest in prevention. It is time for the world to embed resilience to disasters into the industrialization process and the development of towns and cities, accounting for factors like seismic threats, flood plains, coastal erosion, and environmental degradation. If the UN conference produces the right agreement, resilience can become the hallmark of 2015, setting the tone for agreements later in the year on climate change and sustainable development – both of which hold important implications for disaster risk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatřetí, navzdory řadě úmluv a dohod je volný přeshraniční pohyb zboží a osob – podstatná podmínka dobře fungující měnové unie – uvnitř stávající zóny franku CFA silně svázaný. Tato „mobilita faktorů“ je nejlepší pojistkou proti externím ��okům, protože lidé se mohou volně stěhovat přes hranice, aby využili pracovních příležitostí. V eurozóně například volný pohyb pracovních sil umožňuje Řekům pracovat v Berlíně nebo Paříži. Naproti tomu kamerunský dělník, který se chce přestěhovat do sousedního Gabonu, má malou šanci získat pracovní povolení – a i kdyby jej získal, střetal by se s otevřeným, ne-li násilným nepřátelstvím místních pracujících, zahořklých roky nezaměstnanosti. Konečně, v zóně franku CFA neexistuje společná fiskální politika ani věrohodný donucovací mechanismus, který by jednotlivé členské státy odrazoval od nadměrného zadlužení nebo kolektivně řídil suverénní dluh. K usnadnění sledování, kontroly a potlačování rizik finančních nákaz, jež přináší nezávislost, by navíc byla nutná hlubší integrace národních bankovních a finančních soustav. Dosavadní úspěchy Afriky při budování institucí, zejména k dohledu nad citlivými otázkami řízení a správy týkajících se suverénních států, jsou však chabé. I když se pravidla schválí a formálně existují, absence věrohodného dohledu a vymáhání znamená, že zůstanou jen na papíře. Země v SADC a EAC také neplní kritéria pro optimální měnové oblasti s dobře fungujícími nadnárodními soustavami veřejných financí a bankovnictví. Afričtí političtí lídři považují měnové unie za krůčky na cestě ke kontinentálnímu politickému sjednocení. Společná měnová politika ale k dosažení takového cíle nepostačuje. Žádná strategie regionální integrace nedokáže přežít všudypřítomnou chudobu a sociální pnutí, natož je překonat. Hospodářský rozvoj je předpokladem stabilních společností. Vhodnější měnovou strategií pro africké země by bylo projekt měnové integrace kontinentu přepracovat a realizovat jej prostřednictvím soustředných kruhů, menších skupin zemí s podobnou strukturou produkce, jakož i věrohodnými nadnárodními fiskálními a bankovními politikami. Sdílená měna zavěšená ke koši měn nebo s režimem pružných směnných kurzů by zajistila externí konkurenční schopnost a zajistila víc ekonomických přínosů. Další možností je jít cestou dřívějších členů zóny franku CFA, jako jsou Maroko, Tunisko a Vietnam (Indočína).", "en": "Third, despite many treaties and agreements, the free movement of goods and people across national borders – an essential requirement for a well-functioning monetary union – is heavily constrained within the existing CFA franc zone. This “factor mobility” is the best guarantee against external shocks, because people can migrate freely across borders to take advantage of employment opportunities. In the eurozone, for example, free movement of labor enables Greek workers to work in Berlin or Paris. By contrast, a Cameroonian worker who wants to migrate to neighboring Gabon has little chance of getting a work permit – and even if they did, they would encounter open, if not violent, hostility from local workers embittered by years of unemployment. Lastly, there is no common fiscal policy within the CFA franc zone and no credible enforcement mechanism to deter excessive indebtedness by individual member states or to manage sovereign debt collectively. Moreover, deeper integration of the national banking and financial systems would be needed to facilitate the monitoring, supervision, and containment of financial-contagion risks posed by interdependence. But Africa’s track record on institution building, especially for overseeing sensitive governance issues involving sovereign states, is poor. Even when rules are adopted and exist on paper, the lack of credible monitoring and enforcement means they stay there. Countries in the SADC and EAC also fail to meet the criteria for optimal currency areas with well-functioning transnational public-finance and banking systems. African political leaders view monetary unions as a stepping-stone toward continental political unity. But a common monetary policy is not adequate to achieve such a goal. No regional integration strategy can survive, much less overcome, pervasive poverty and social tensions. Economic development is a precondition for stable societies. A more appropriate monetary strategy for African countries would be to redesign Africa’s monetary integration project and implement it through concentric circles, with smaller groups of countries that have similar production structures and factor mobility, along with credible transnational fiscal and banking policies. A shared currency pegged to a basket of currencies or with a flexible exchange-rate regime would ensure external competitiveness and yield more economic benefits. Another option is to follow the paths of former CFA franc zone members such as Morocco, Tunisia, and Vietnam (Indochina)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Protože reaktory umístěné ve vnitrozemí značně zatěžují místní zdroje sladké vody – včetně rozsáhlejších škod na vodních rostlinách a rybách –, snaží se země, které trpí nedostatkem vody a mají moře, hledat vhodné lokality na pobřeží. Ať už se však jaderná elektrárna nachází ve vnitrozemí, anebo na pobřeží, je zranitelná vůči pravděpodobným následkům klimatických změn. V době, kdy globální oteplování způsobuje růst průměrných teplot a hladiny oceánů, budou vnitrozemské reaktory stále více přispívat k nedostatku vody a zároveň jím budou postiženy. Během rekordní vlny veder v roce 2003 ve Francii musel být kvůli rychle se zvyšujícím teplotám v řekách a jezerech omezen nebo zastaven provoz 17 komerčních jaderných reaktorů. V červenci 2006 byl zase na týden zastaven reaktor ve španělském Santa María de Garoña, když byly v řece Ebro zaznamenány vysoké teploty. Paradoxně tak právě ty přírodní podmínky, které znemožnily jaderné energetice pracovat v Evropě na plný výkon, vyvolaly v letech 2003 a 2006 maximální poptávku po elektřině, neboť lidé ve vyšší míře používali klimatizaci. Společnost Électricité de France (EDF), která provozuje 58 reaktorů – většinu z nich na ekologicky citlivých řekách, jako je Loira –, byla dokonce během vlny veder v roce 2003 nucena nakupovat energii od sousedních zemí na evropském promptním trhu. Státem vlastněná EDF, která obvykle energii vyváží, nakonec zaplatila desetinásobek ceny domácí energie, což pro ni znamenalo finanční náklady ve výši 300 milionů eur. A třebaže vlna veder v Evropě v roce 2006 byla méně intenzivní, problémy s vodou a horkem donutily Německo, Španělsko a Francii k odpojení některých jaderných elektráren a snížení výkonu v dalších. V roce 2006 se zranitelnost jaderné energetiky vůči ekologickým změnám nebo extrémním meteorologickým jevům projevila ještě výrazněji, když si provozovatelé elektráren v západní Evropě zajistili výjimky z regulací, které jim měly zabránit ve vypouštění přehřáté vody do přírodních ekosystémů s nepříznivými dopady na stavy ryb. Francie se ráda pyšní svou jadernou energetikou, která zajišťuje 78% veškeré elektřiny v zemi. Spotřeba vody v jaderném průmyslu je však taková, že EDF čerpá z řek a jezer až 19 miliard kubických metrů vody ročně, což je zhruba polovina celkové spotřeby sladké vody ve Francii. Nedostatek sladké vody představuje stále větší mezinárodní problém a drtivá většina zemí není v situaci, kdy by mohla schválit vnitrozemské energetické systémy, které jsou tak silně náročné na vodu.", "en": "Because reactors located inland put serious strain on local freshwater resources – including greater damage to plant life and fish – water-stressed countries that are not landlocked try to find suitable seashore sites. But, whether located inland or on a coast, nuclear power is vulnerable to the likely effects of climate change. As global warming brings about a rise in average temperatures and ocean levels, inland reactors will increasingly contribute to, and be affected by, water shortages. During the record-breaking 2003 heat wave in France, operations at 17 commercial nuclear reactors had to be scaled back or stopped because of rapidly rising temperatures in rivers and lake. Spain’s reactor at Santa María de Garoña was shut for a week in July 2006 after high temperatures were recorded in the Ebro River. Paradoxically, then, the very conditions that made it impossible for the nuclear industry to deliver full power in Europe in 2003 and 2006 created peak demand for electricity, owing to the increased use of air conditioning. Indeed, during the 2003 heat wave, Électricité de France, which operates 58 reactors – the majority on ecologically sensitive rivers like the Loire – was compelled to buy power from neighboring countries on the European spot market. The state-owned EDF, which normally exports power, ended up paying 10 times the price of domestic power, incurring a financial cost of €300 million. Similarly, although the 2006 European heat wave was less intense, water and heat problems forced Germany, Spain, and France to take some nuclear power plants offline and reduce operations at others. Highlighting the vulnerability of nuclear power to environmental change or extreme-weather patterns, in 2006 plant operators in Western Europe also secured exemptions from regulations that would have prevented them from discharging overheated water into natural ecosystems, affecting fisheries. France likes to showcase its nuclear power industry, which supplies 78% of the country’s electricity. But such is the nuclear industry’s water intensity that EDF withdraws up to 19 billion cubic meters of water per year from rivers and lakes, or roughly half of France’s total freshwater consumption. Freshwater scarcity is a growing international challenge, and the vast majority of countries are in no position to approve of such highly water-intensive inland-based energy systems."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zvýšila se nerovnost uvnitř zemí a po roce 1980 prudce vzrostla nerovnost mezi zeměmi, než se koncem 90. let ustálila a konečně po roce 2000 začala opět klesat, jelikož v rozvojových zemích zrychlil doháněcí růst. Ideologické obhájce kapitalismu nechává růst nerovnosti v klidu. V konkurenčním tržním systému prý lidé dostávají zaplaceno tolik, kolik si zaslouží: vrcholní manažeři tedy americké ekonomice přinášejí 263krát vyšší hodnotu než pracující, jež zaměstnávají. Chudí se ale údajně mají pořád lépe, než kdyby odborové svazy nebo vlády tuto mezeru uměle zužovaly. Jediným bezpečným způsobem jak zajistit rychlejší „stékání“ bohatství je dále snižovat mezní míry zdanění anebo eventuálně zlepšovat „lidský kapitál“ chudých, aby pro zaměstnavatele měli vyšší cenu. Tento způsob ekonomického uvažování je vykalkulován tak, aby byl přitažlivý pro ty na vrcholu příjmové pyramidy. Vždyť neexistuje naprosto žádný způsob jak u kooperativních produkčních činností vypočítat mezní produkty různých jedinců. Výše vrcholných platů se jednoduše stanovuje srovnáním s ostatními vrcholnými platy na podobných postech. V minulosti se platové rozdíly vysvětlovaly odkazem na to, co se zdálo spravedlivé a přiměřené. Čím více znalostí, dovedností a zodpovědnosti s pracovním zařazením souviselo, tím vyšší byla přijatelná a přijímaná odměna za výkon takové práce. To vše se ale odehrávalo v jistých mantinelech, jež zachovávaly určité spojení mezi horním a dolním okrajem. Nejvyšší platy v byznysu zřídka přesahovaly 20-30násobek průměrné mzdy a pro mnoho lidí byl tento rozdíl mnohem nižší. Příjmy lékařů a právníků tak bývaly oproti manuálním pracovníkům asi pětkrát vyšší, ne desetkrát a více, jak je tomu dnes. K dnešním nepodloženým metodám výpočtu výše platů nás dovedl rozpad neekonomických, o zdravý rozum opřených způsobů hodnocení lidských činností, které je zasazovaly do širších společenských souvislostí. Existuje zvláštní, leč málo vnímaný důsledek neschopnosti rozlišovat mezi hodnotou a cenou: jediná cesta jak zvýšit své příjmy, která se nabízí většině lidí, vede přes hospodářský růst. V chudých zemích je to pochopitelné; neexistuje dostatek bohatství, které by se dalo rozšířit.", "en": "Inequality within countries has increased, and inequality between countries increased sharply after 1980, before leveling off in the late 1990’s and finally falling back after 2000, as catch-up growth in developing countries accelerated. The growth of inequality leaves ideological defenders of capitalism unfazed. In a competitive market system, people are said to be paid what they are worth: so top CEOs add 263 times more value to the American economy than the workers they employ. But the poor, it is claimed, are still better off than they would have been had the gap been artificially narrowed by trade unions or governments. The only secure way to get “trickle-down” wealth to trickle faster is by cutting marginal tax rates still further, or, alternatively, by improving the “human capital” of the poor, so that they become worth more to their employers. This is a method of economic reasoning that is calculated to appeal to those at the top of the income pyramid. After all, there is no way whatsoever to calculate the marginal products of different individuals in cooperative productive activities. Top pay rates are simply fixed by comparing them to other top pay rates in similar jobs. In the past, pay differentials were settled by reference to what seemed fair and reasonable. The greater the knowledge, skill, and responsibility attached to a job, the higher the acceptable and accepted reward for doing it. But all of this occurred within bounds that maintained some connection between the top and the bottom. Top business salaries were rarely more than 20 or 30 times higher than average wages, and for most people differentials were far less. Thus, the income of doctors and lawyers used to be about five times higher than that of manual workers, not ten times or more, as they are today. It is the breakdown of non-economistic, common-sense ways of valuing human activities –framing them in larger social contexts – that has led to today’s spurious methods of calculating pay. There is a strange, though little-noticed, consequence of the failure to distinguish value from price: the only way offered to most people to boost their incomes is through economic growth. In poor countries, this is reasonable; there is not enough wealth to spread round."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ti, kdo věří, že „preventivní\" válka je nejhorší možnou medicínou, by měli ukázat, že zde vždy existovala alternativa založená na principech a regionálních řešeních, která je vedla k zápornému postoji vůči vojenské intervenci v Iráku. Tato intervence je zářným příkladem selhání diplomatické teorie „raněného zvířete\", podle níž si mohly USA po teroristických útocích z roku 2001 dělat, co chtěly, s tím, že účel světí prostředky. Nesmyslný zásah v Iráku a mučení vězňů v Guantánamu, v Iráku a v Afghánistánu jen sledují logiku této teorie. Politika založená na aroganci však nemůže vytvořit podmínky pro podporu budování demokracie v Iráku či pro účinný boj s terorismem. U obou těchto cílů je účinnost synonymem pro legitimitu, která je nezbytným předpokladem úspěchu. To platilo včera stejně jako dnes. Vyřešit iráckou krizi a konsolidovat demokratický systém tak v podstatě znamená porazit neokonzervativní vizi vnucování demokracie. Evropa nemůže znovu zůstat pasivní tváří v tvář otázce, která má tak klíčový význam pro mezinárodní uspořádání, zvláště když se odehrává přímo v jejím sousedství. Zároveň se však Evropa nemůže politicky angažovat, aniž by na místě existovaly příhodné politické podmínky. Pokud EU akceptuje pouhou kosmetickou změnu v politice USA, nejenže nepřispěje k vyřešení krize, ale její činy i veřejný obraz budou rovněž zamořeny antiamerikanismem, který v regionu převládá.", "en": "Those who believe that \"preventive\" war is the worst possible medicine should show that there has always been an alternative based on the principles and regional options that led them to oppose the military intervention in Iraq. That intervention exemplifies the failure of the \"wounded beast\" theory of diplomacy, according to which the US could do anything after the terrorist attacks of 2001, with the ends justifying the means. The senseless intervention in Iraq and the torture of prisoners in Guantánamo, Iraq, and Afghanistan follow the logic of this theory. But a policy based on arrogance cannot create conditions that support building democracy in Iraq or effectively combating terrorism. In the case of both policies, efficacy is synonymous with legitimacy, which is thus an essential condition for success. This was as true yesterday as it is today. To resolve the Iraqi crisis and to consolidate a democratic system effectively means that the neo-conservative vision of imposing democracy will have been defeated. Europe cannot once again remain passive in the face of an issue that is of such crucial importance for the international order, especially one that is in its own neighborhood. At the same time, however, Europe cannot become politically engaged without the right political conditions in place. If the EU accepts a merely cosmetic change in US policy, not only will it fail to contribute to resolving the crisis, but its actions and image will also be contaminated by the anti-Americanism that dominates the region."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Popularitu si nevydobyl, ale byla mu udělena, takže mu stejně snadno může být odňata. Co se jeho zpola povzbudivých proslovů týče, Medveděv zdůrazňuje kontinuitu oproti změně a jeho odkazy na Putinův výkon v úřadu prezidenta je tak uctivý, jako je on sám poslušný. Byl zvolen dík své nepochybující oddanosti a jen stěží si lze představit, že Putin bude hrát druhé housle vedle muže, který byl 18 let jeho podřízeným. Medveděv, jenž byl v posledních šesti letech u kormidla státního plynařského gigantu Gazpromu, bude zřejmě navíc omezen ještě prozaičtějším způsobem. Vzhledem k doložené neprůhlednosti Gazpromu v době, kdy byl Medveděv v čele, je velmi pravděpodobná existence kompromitujícího materiálu neboli kompromatu , používaného proti němu jako prostředek vydírání, aby se jeho energetická politika držela stanoveného směru a skryté zájmy ostatních zůstaly v bezpečí. Samotný Gazprom bude nadále působit jako nekomerční aktér. Navzdory vážným problémům s dobýváním, těžbou a ztenčováním zásob (těžba na třech ze čtyř hlavních ruských nalezišť už upadá) náchylnost k využívání uhlovodíkových zdrojů jako geopolitické zbraně trumfuje nad ekonomikou. Vzhledem k tomu, že boom přírodních zdrojů je motorem návratu k mezinárodnímu vlivu, který si Rusko samo vyhlásilo, Kreml bude i nadále využívat svou úspěšnou strategii podněcování jedné evropské země proti druhé, jíž napomáhá neexistence jak soudržné strategie EU vůči Rusku, tak společné energetické politiky. Široce rozšířená mýlka, že Evropa je mimořádně závislá na ruské ropě a plynu, vysvětluje její častý appeasement. Rusko ale potřebuje příjmy přinejmenším stejně silně jako Evropa energii. Téměř všechny ropovody v regionu směřují na západ. Zatímco Evropa odebírá 90% ruských exportů plynu, import plynu do Evropy pochází z Ruska jen ze 60%. Evropa se snaží svou nabídku diverzifikovat, stejně jako Rusko svou poptávku – ovšem ani jednomu se to příliš nedaří. Zřejmě nejznepokojivější vyhlídkou je to, že si Medveděv osvojí všechny Putinovy zlozvyky, ale žádný z jeho dobrých rysů. „Putinismus“ se zakládá na potřebě nepřítele a přinejmenším od roku 2003 je tímto nepřítelem Západ. Není pravděpodobné, že by se Medveděv pokusil změnit kurz. Mohl by ovšem vyžehlit drobnější zádrhele Putinovy energetické politiky – tu drobný ústupek, tam nová smlouvička – ale jen v okrajových záležitostech.", "en": "His popularity has been bestowed, not earned, so it can be taken away as easily as it was given. For all his semi-encouraging talk, Medvedev has stressed continuity over change, and his references to Putin’s presidency have been as reverential as he has been obedient. He was chosen for his unquestioning loyalty, and it is difficult to envisage Putin playing second fiddle to a man who has been his underling for 18 years. Moreover, Medvedev, who was at the helm of the state-owned gas giant Gazprom for the last six years, is likely to be constrained in a more prosaic way. Given Gazprom’s record of opacity while Medvedev’s was in charge, the existence of kompromat (compromising material), used as blackmail against him to keep his energy policy in line and others’ vested interests safe, is highly likely. Gazprom itself will continue to operate as a non-commercial actor. Despite serious problems with extraction, production and depletion (production at three of Russia’s four major fields is already declining), the propensity to use hydrocarbon resources as a geo-strategic weapon trumps economics. And, with the resource boom fueling Russia’s self-proclaimed return to international influence, the Kremlin will continue to exploit its successful strategy of playing one European country off against another, aided by the EU’s lack of a coherent Russia strategy and a common energy policy. The widespread misconception that Europe is massively dependent on Russian oil and gas explains its frequent appeasement. But Russia needs the revenue at least as much as Europe needs the energy. Nearly all oil pipelines in the region head west. While Europe accounts for 90% of Russia’ gas exports, Europe’s gas imports are only 60% Russian. Europe is seeking to diversify supply, and Russia its demand – though neither is doing so very successfully. Perhaps the most worrying prospect is that Medvedev could learn all of Putin’s bad habits and none of his good ones. “Putinism” is predicated on the need for an enemy, and that enemy, at least since 2003, is the West. Medvedev is unlikely to try to change course. He could, however, smooth over some of the rougher edges of Putin’s energy policy – a small concession here, a new deal there – but only at the fringes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za prvé by se suverénní dluh v eurozóně restrukturalizoval tak, aby zmírnil bolesti Řecka a Španělska. Za druhé by vznikl společně financovaný program veřejných investic zaměřený na energetiku a další infrastrukturu. A za třetí by se zavedl časový harmonogram dokončení liberalizujících reforem jednotného trhu – jmenovitě pro sektor služeb a digitální ekonomiku. V Německu by nejkontroverznější složkou byla restrukturalizace dluhu. Němcům by se však mělo připomenout, že vedle prostředků z Marshallova plánu pro západní Evropu představovala další velkou vzpruhu pro poválečné hospodářské zotavení jejich země právě restrukturalizace dluhu. Londýnská dohoda z roku 1953 zrušila 50% německého veřejného dluhu a druhou polovinu restrukturalizovala tak, že země získala na splácení mnohem více času. Odepsání dluhů eurozóny by sice bylo politicky složité, ale velká část by se jich dala refinancovat pomocí eurobondů s delší lhůtou splatnosti, za které by ručily všechny státy eurozóny. Klíčové je, že takový lék lze rozšířit na všechny členy eurozóny, místo aby se vyčleňovala jediná země (Řecko). Pokud by „plán Merkelová“ (nebo ještě lépe „plán Merkelová-Hollande-Cameron“) obsahoval i zbylé dvě složky, tedy veřejné investice a dokončení jednotného trhu, pak by mohl znovu nastartovat ekonomický růst a současně otevřít země většímu objemu obchodu a větší konkurenci. Tím se řeší i jedna z hlavních britských výhrad vůči EU: skutečnost, že unie dodnes nedokázala dokončit jednotný trh, tedy projekt, který v 80. letech částečně iniciovala Margaret Thatcherová. Novodobý Marshallův plán by samozřejmě narazil na hradbu skepticismu a obstrukcí ze strany skupin hájících národní zájmy. Kdyby však evropští činitelé stáli při sobě, mohli by tuto bitvu vyhrát.", "en": "First, sovereign debt in the eurozone would be restructured to ease the pain suffered by Greece and Spain. Second, a collectively financed public-investment program would focus on energy and other infrastructure. Third, a timetable for the completion of single-market liberalizing reforms – notably for service industries and the digital economy – would be established. In Germany, debt restructuring would be the most controversial component. But Germans should be reminded that, along with Marshall Plan funds for Western Europe, the other big boost to Germany’s postwar economic recovery came from debt restructuring. The London Agreement of 1953 canceled 50% of Germany’s public debt and restructured the other half to give the country much longer to repay. Though a write-off of eurozone debts would be politically difficult, it would be possible to refinance a large proportion with longer maturity Eurobonds, which all eurozone countries would underwrite. What is crucial is that such a remedy is extended to all eurozone members, rather than singling out one country (Greece). By including the other components of public investment and single-market completion, the Merkel Plan (or, better, the Merkel-Hollande-Cameron Plan) would be able to restart economic growth while opening countries to more trade and greater competition. This addresses one of the principal British complaints about the EU: that it has so far failed to complete the single market, a project partly initiated by Margaret Thatcher in the 1980s. Of course, a modern Marshall Plan would face a wall of skepticism and obstruction by national interest groups. But, by standing together, European officials could win that battle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak překlenout genderovou propast v africkém zemědělství SEATTLE – Africký HDP dnes roste rychleji než na kterémkoliv jiném kontinentu. Když se lidé zamýšlejí nad motory, které tento růst táhnou, v mnoha případech se jim vybaví komodity jako ropa, zlato a kakao, případně sektory jako bankovnictví či telekomunikace. Mně se vybaví žena jménem Joyce Sandirová. Joyce je farmářka, která na malém pozemku na tanzanském venkově pěstuje banány, zeleninu a kukuřici. Když jsem se s ní v roce 2012 seznámila, měla právě za sebou první sklizeň kukuřice vypěstované ze semen speciálně upravených pro tanzanské podnebí. I v neúrodném roce, kdy jí mnoho jiných plodin zvadlo, se její kukuřici dařilo. Bez ní by její rodině možná hrozil hlad. Sklizeň kukuřice však zajistila Joyceině rodině dostatek potravin – a dokonce i natolik vysoký příjem navíc, že Joyce mohla zaplatit svým dětem školné. Jak ukazuje Joycein příběh, zemědělství je pro budoucnost Afriky klíčové. Farmáři představují až 70% africké pracovní síly. Jsou základem ekonomiky kontinentu a klíčem k nastartování ještě vyššího růstu. Výzkum ukazuje, že zvýšená zemědělská produktivita je nejúčinnějším způsobem, jak snížit chudobu v subsaharské Africe. Zemědělství skutečně nabízí kontinentu nejlepší příležitost proměnit neblahou spirálu chudoby v blahodárnou spirálu rozvoje. Proto vedoucí představitelé a politici z celého kontinentu prohlásili rok 2014 za Africký rok zemědělství a potravinové bezpečnosti.", "en": "Closing Africa’s Agricultural Gender Gap SEATTLE – Africa’s GDP is now growing faster than any other continent’s. When many people think about the engines driving that growth, they imagine commodities like oil, gold, and cocoa, or maybe industries like banking and telecommunications. I think of a woman named Joyce Sandir. Joyce is a farmer who grows bananas, vegetables, and maize on a small plot of land in rural Tanzania. When I met her in 2012, she had just harvested her first crop of maize grown from a seed specifically adapted for Tanzania’s climate. Even during a bad crop year that caused many of Joyce’s vegetables to wither and die, her maize crop flourished. Without it, her family might have risked going hungry. Instead, the maize harvest ensured that Joyce’s family had enough to eat – and even enough extra income for Joyce to pay her children’s school fees. As Joyce’s story demonstrates, agriculture is crucial to Africa’s future. Farmers make up 70% of Africa’s workforce. They are the foundation of its economy, and the key to triggering its broader growth. Research shows that increasing agricultural productivity is the most effective way to reduce poverty in sub-Saharan Africa. In fact, agriculture offers the continent its best opportunity to turn a vicious cycle of poverty into a virtuous cycle of development. That is why leaders and policymakers from across the continent have declared 2014 Africa’s Year of Agriculture and Food Security."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Greenwood a Scharfstein mají za to, že silnější financializace přinesla dobré i zlé. Domácnosti sice měly víc příležitostí spořit a firmy pestřejší zdroje financování, ale přidaná hodnota správy aktiv byla iluzorní. Z velké části ji tvořilo nákladné stloukání portfolií, zatímco větší dluhová páka přivodila křehkost finanční soustavy jako celku a zapříčinila vysoké sociální náklady, neboť nadměrně ohrožené domácnosti se následně dostaly do insolvence. Stephen G. Cecchetti a Enisse Kharroubi z Banky pro mezinárodní platby – centrální banky centrálních bank – jdou ještě dál. Tvrdí, že překotný růst finančního sektoru snižuje růst produktivity v ostatních sektorech. Na vzorku dvaceti vyspělých zemí zjistili negativní korelaci mezi podílem finančního sektoru na HDP a zdravím reálné ekonomiky. Příčiny této souvislosti není snadné s jistotou určit a závěry autorů jsou sporné. Je však zřejmé, že finanční firmy soupeří s ostatními o zdroje, zejména o kvalifikovanou pracovní sílu. Fyzici či technici s doktorátem mají možnost jít rozvíjet spletité matematické modely vývoje trhů do investičních bank či hedžových fondů, kde se jim přezdívá „raketoví inženýři“. Jinak by své nadání mohli skutečně využít třeba jako konstruktéři raket. Cecchetti a Kharroubi nacházejí důkazy, že za rozmachu finančnictví skutečně nejvíc trpí firmy s výraznou potřebou výzkumu. Pro tyto společnosti je těžší najít šikovné absolventy, když je finanční firmy dokážou přeplatit. Nehovoříme přitom jen o takzvaných „kvantech“ (kvantitativních analyticích). V letech před finanční krizí roku 2008 odcházela do finančních firem z Harvardu víc než třetina držitelů titulu MBA a obdobný podíl absolventů London School of Economics. (Někdo sice může cynicky říct, že držet magistry obchodu a ekonomy mimo reálný byznys je požehnání, ale pochybuji, že by to byla skutečně pravda.) Autoři našli i další velice zajímavý efekt. Periody překotného růstu úvěrů často souvisí s boomem stavebnictví, zčásti proto, že realitní aktiva je poměrně snadné použít k zajištění půjčky. Jenže tempo růstu produktivity ve stavebnictví je nízké a hodnota řady úvěrově hnaných projektů se následně ukáže jako nízká či záporná. Měli by tedy Britové hledět s nadšením do budoucnosti, již načrtl Carney? Začínající obchodníci s deriváty rozhodně získají víc důvěry ve své kariérní vyhlídky.", "en": "Greenwood and Scharfstein argue that increased financialization was a mixed blessing. There may have been more savings opportunities for households and more diverse funding sources for firms, but the added value of asset-management activity was illusory. Much of it involved costly churning of portfolios, while increased leverage implied fragility for the financial system as a whole and imposed severe social costs as over-exposed households subsequently went bankrupt. Stephen G. Cecchetti and Enisse Kharroubi of the Bank for International Settlements – the central banks’ central bank – go further. They argue that rapid financial-sector growth reduces productivity growth in other sectors. Using a sample of 20 developed countries, they find a negative correlation between the financial sector’s share of GDP and the health of the real economy. The reasons for this relationship are not easy to establish definitively, and the authors’ conclusions are controversial. But it is clear that financial firms compete with others for resources, and especially for skilled labor. Physicists or engineers with doctorates can choose to develop complex mathematical models of market movements for investment banks or hedge funds, where they are known colloquially as “rocket scientists.” Or they could use their talents to design, say, real rockets. Cecchetti and Kharroubi find evidence that it is indeed research-intensive firms that suffer most when finance is booming. These companies find it harder to recruit skilled graduates when financial firms can pay higher salaries. And we are not just talking about the so-called “quants.” In the years before the 2008 financial crisis, more than a third of Harvard MBAs, and a similar proportion of graduates of the London School of Economics, went to work for financial firms. (Some might cynically say that keeping MBAs and economists out of real businesses is a blessing, but I doubt that that is really true.) The authors find another intriguing effect, too. Periods of rapid growth in lending are often associated with construction booms, partly because real-estate assets are relatively easy to post as collateral for loans. But the rate of productivity growth in construction is low, and the value of many credit-fueled projects subsequently turns out to be low or negative. So, should Britons look forward with enthusiasm to the future sketched by Carney? Aspiring derivatives traders certainly will be more confident of their career prospects."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rok odolnosti NEW YORK – Tento měsíc uplynulo deset let od setkání zástupců 168 členských států Organizace spojených národů v Kóbe, hlavním městě japonské prefektury Hjógo, kteří rozhodovali o tom, jak po ničivém cunami v Indickém oceánu, jež si vyžádalo více než 227 000 lidských životů, lépe zvládat rizika. Během pěti dnů, na jeden z nichž připadlo i výročí zemětřesení v Kóbe z roku 1995, vytvořili Hjógský akční rámec (HFA), soubor mnoha opatření, jejichž cílem bylo „snížit ztráty na životech a společenských, hospodářských a ekologických aktivech společenství a států“. Za dva měsíce se zástupci členských států OSN sejdou na třetí Světové konferenci o snižování rizika katastrof v dalším japonském městě, které je synonymem pro riziko katastrofy: ve městě Sendai, centru regionu Tóhoku, který byl v roce 2011 nejvíce zasažen zemětřesením a cunami vedoucími k havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Na tomto jednání si budou všichni klást jednu otázku: Splnil svět ambiciózní cíle HFA? Důkazy z posledního desetiletí – poznamenaného některými nejhoršími přírodními katastrofami v doložených dějinách – zdaleka nejsou příznivé. Port-au-Prince se při zemětřesení zřítilo. Hurikán Katrina zničil New Orleans. V Africkém rohu zabilo sucho neznámý počet osob. Povodně a zemětřesení zasáhly miliony lidí v Pákistánu a Číně. Vlny veder a lesních požárů pustošily země po celém světě.", "en": "The Year of Resilience NEW YORK – Ten years ago this month, representatives from 168 United Nations member states met in Kobe, the capital of Japan’s Hyogo Prefecture, to decide how to manage risk better in the wake of the devastating Indian Ocean tsunami, which claimed more than 227,000 lives. Over five days, which included the anniversary of the 1995 Kobe earthquake, they crafted the Hyogo Framework for Action (HFA), composed of a raft of measures designed to “reduce the losses in lives and social, economic, and environmental assets of communities and countries.” In two months, UN member states will gather for the third World Conference for Disaster Risk Reduction in another Japanese city synonymous with disaster risk: Sendai – the center of the Tōhoku region, which bore the brunt of the 2011 earthquake and tsunami that led to the Fukushima nuclear meltdown. One question will be on everyone’s mind at the meeting: Has the world lived up to the HFA’s ambitious goals? The evidence of the last decade – which has been marked by some of the worst natural disasters on record – is far from favorable. Port-au-Prince collapsed in an earthquake. Hurricane Katrina devastated New Orleans. Drought killed an unknown number of people in the Horn of Africa. Floods and earthquakes affected millions in Pakistan and China. Heat waves and wildfires ravaged countries around the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neobviňujme chudé z jejich chudoby CAMBRIDGE: Rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé tohoto světa je v současnosti větší, než kdykoliv předtím. Bohaté země samozřejmě usilují o to, aby nebyly za bídu zbytku světa volány k zodpovědnosti a drží se názoru, že chudé země mohou ze své chudoby vinit jen samy sebe. Zastávají proto teorii, že pokud tyto zbídačené země jednoduše přijmou správné politiky, a pokud se budou držet rad, které bohaté země rády hlásají skrze takové instituce, jako je MMF a Světová banka, všechno bude v nejlepším pořádku. Tato teorie je ale odsouzena ke krutému neúspěchu, protože si chybně vykládá nebo zcela nechápe mnohé ze základních příčin chudoby. A tak snad nejnaléhavějším problémem současného světa je nalezení mnohem realističtějšího pohledu na otázky globálního rozvoje. Zde jsou fakta. Dle klasifikace Světové banky z roku 1997 zahrnující země s více jak jedním miliónem obyvatel, existuje na světě 26 zemí s vysokými příjmy, jež dosahují průměrného příjmu na osobu (vztaženo k roku 1995) 24.930 amerických dolarů, s celkovým počtem obyvatel kolem 902 miliónů. Současně ale na zeměkouli existuje 107 zemí s nízkými a středními příjmy, s průměrnými příjmy 1.090 dolarů na obyvatele, jejichž celkový počet obyvatel dosahuje 4,8 miliard, jinými slovy, jde o 84% světové populace. Propast je ve skutečnosti o trochu užší, protože dolarové ceny zboží jsou v zemích s těmito nízkými příjmy o něco nižší, což znamená, že za každý dolar příjmů lze nakoupit více, než v zemích bohatých. Když tedy zohledníme kupní sílu dolaru, shledáme, že propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí je zhruba sedminásobná. Některé chudé země sice dosáhly rychlého pokroku a zúžily mezeru oddělující je od zemí bohatých, přinejmenším do jisté míry. Naštěstí obě největší země, Indie a Čína, spadají do této kategorie. Pokud ale pomineme Indii i Čínu, zbytek rozvojového světa – v průměru – se neustále dále propadá a bohatým zemím se vzdaluje. Faktem je, že mezi lety 1985-1995 dosahovaly nízkopříjmové země, vynecháme-li Čínu a Indii, průměrného ročního propadu okolo 1,4% v HNP na osobu, zatímco bohaté země vykazovaly průměrný roční hospodářský růst okolo 1,9%. Země se středními příjmy byly postiženy poklesem ekonomiky v průměrné výši 0,7% ročně. A tak se příkop mezi bohatými a chudými zeměmi ve většině světa rozšířil.", "en": "Don’t Blame the Poor for Poverty CAMBRIDGE: The divisions of income between the world’s rich and the poor are wider than at any time in world history. Rich countries, eager not to be held accountable for poverty in the rest of the world, hold the view that the poor have only themselves to blame for their condition. The theory goes that if poor countries simply adopt the right policies, and if they follow the advice of rich countries via institutions such as the IMF and the World Bank, all will be right. This strategy is doomed to fail, however, because it misunderstands many of the root causes of impoverishment. Perhaps the most urgent item on the world agenda is a more realistic view of the global development challenge. Here are the facts. According to 1997 classifications of the World Bank for countries with populations more than 1 million people, there are 26 high-income economies in the world, with an average income per person (in 1995) of $24,930, and a combined population of 902 million people. At the same time, there are 107 low-and-middle-income economies in the world, with an average income per person of $1,090, and a combined population of 4.8 billion people, or 84 percent of the world’s population. The gap is actually a bit narrower than this, since the dollar price of goods is lower in poorer countries, so that each dollar of income buys more than in rich countries. Once we take into account the purchasing power of dollars, the gap in incomes is approximately seven times between the rich and the poor countries. Some poor countries have achieved rapid progress, and have narrowed the gap with the rich countries, at least to some extent. Fortunately, the two largest countries, India and China both fall within that category. If we leave out India and China, however, the rest of the developing world — on average — is falling further and further behind the rich countries. Indeed, between 1985-95, the low-income economies other than China and India had average annual decline of 1.4 percent per year in GDP per person, while the rich countries had average annual growth of 1.9 percent per year. The middle-income countries had a decline of 0.7 percent per year. Thus, the gap widened between the rich and the poor in most of the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As far as we know, Medieval England was never invaded by ice zombies, or terrorized by dragons, but it was shaken by a power struggle between two noble families spanning generations and involving a massive cast of characters with complex motives and shifting loyalties. If that sounds familiar, it's because the historical conflicts known as the Wars of the Roses served as the basis for much of the drama in Game of Thrones. The real-life seeds of war were sewn by the death of King Edward III in 1377. Edward's oldest son had died before his father, but his ten-year-old son, Richard II, succeeded to the throne ahead of Edward's three surviving sons. This skipping of an entire generation left lingering claims to the throne among their various offspring, particularly the Lancasters, descended from Edward's third son, and the Yorks, descended from his fourth son. The name of the ensuing wars comes from the symbols associated with the two families, the white rose of York and the red rose of Lancaster. The Lancasters first gained the throne when Richard II was deposed by his cousin Henry IV in 1399. Despite sporadic unrest, their reign remained secure until 1422, when Henry V's death in a military campaign left an infant Henry VI as king. Weak-willed and dominated by advisors, Henry was eventually convinced to marry Margaret of Anjou to gain French support. Margaret was beautiful, ambitious, and ruthless in persecuting any threat to her power, and she distrusted Richard of York, most of all. York had been the King's close advisor and loyal General, but was increasingly sidelined by the Queen, who promoted her favorite supporters, like the Earls of Suffolk and Somerset. York's criticism of their inept handling of the war against France led to his exclusion from court and transfer to Ireland. Meanwhile, mounting military failures, and corrupt rule by Margaret and her allies caused widespread discontent, and in the midst of this chaos, Richard of York returned with an army to arrest Somerset and reform the court. Initially unsuccessful, he soon got his chance when he was appointed Protector of the Realm after Henry suffered a mental breakdown. However, less than a year later, Henry suddendly recovered and the Queen convinced him to reverse York's reforms. York fled and raised an army once more.", "cs": "Jak je známo, středověká Anglie nebyla nikdy napadena zamrzlými nemrtvými ani terorizována draky, ale byla otřásána mocenskými boji mezi dvěma vznešenými rody. Boje se táhly po generace a zahrnovaly obrovské množství postav, spletité motivy i přebíhání mezi stranami. Může to znít povědomě, protože historický konflikt známý jako války růží sloužil jako předloha dramatické zápletky ve Hře o trůny. V reálném světě se zárodkem války stala smrt krále Eduarda III. v roce 1377. Eduardův nejstarší syn zemřel před svým otcem, avšak jeho 10letý syn Richard II. nastoupil na trůn před Eduardovými třemi žijícími syny. Přeskočení celé jedné generace zanechalo nároky na trůn mezi různými potomky. Především mezi Lancastery, potomky Eduardova třetího syna, a Yorky, potomky jeho čtvrtého syna. Jméno následné války vychází ze symbolů obou rodů: bílá růže Yorků a červená růže Lancasterů. Lancasterové získali poprvé trůn, když byl Richard II. sesazen svým bratrancem Jindřichem IV. v roce 1399. Navzdory několika nepokojům zůstala jejich vláda zajištěna až do roku 1422, kdy se po smrti Jindřicha V. ve vojenském tažení stal králem kojenec Jindřich VI. Tento slabý panovník ovládaný rádci si nakonec vzal Markétu z Anjou, aby získal francouzskou podporu. Markéta byla krásná, ctižádostivá a nelítostná, pokud někdo ohrožoval její moc. Nejvíce nedůvěřovala Richardovi z rodu Yorků. Richard byl králův blízký poradce a věrný stratég, ale královna se ho snažila zbavit, a tak podporovala své oblíbence, jako hrabata ze Suffolku a Somersetu. Richardova kritika jejího neobratného řízení války proti Francii vedla k jeho vyloučení ze dvora a převelení do Irska. Jenže narůstající vojenské nezdary a zkorumpované panování Markéty a jejích spojenců způsobily rozšířené nepokoje. A uprostřed tohoto chaosu se Richard z Yorku vrátil s armádou, aby zatkl Somerseta a reformoval dvůr. Zpočátku neúspěšně, ale brzy dostal šanci, když byl jmenován protektorem říše poté, co se Jindřich psychicky zhroutil. Avšak za necelý rok se Jindřich zase zotavil a královna ho přesvědčila, aby zrušil Yorkovy reformy. York uprchl a znovu vybudoval armádu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Plných 38% vražd žen má na svědomí jejich intimní partner. V Nigérii je takové násilí obzvláště rozšířené. Podle jedné nedávné studie zažilo 28% žen ve věku 25-29 let od patnácti let nějakou formu fyzického násilí. To ovšem často začíná ještě dříve: 18% nigerijských dívek se provdá do patnácti let věku, takže jsou zranitelné vůči týrání ze strany manžela, a navzdory zákazu z roku 2015 se v zemi stále beztrestně provádí zohyzďování ženských pohlavních orgánů, nejčastěji na velmi mladých dívkách. Beztrestnost by nikoho neměla překvapovat s ohledem na to, že ani proti nejbrutálnějším nepravostem se ženy obvykle nedokážou bránit u soudu. Zčásti je to otázka peněz: vzhledem k omezením v oblasti vzdělání a vyhlídek na zaměstnání bývají ženy v Nigérii ekonomicky závislé na druhých – potenciálně dokonce i na muži, který na nich násilí páchá –, takže nejsou s to uhradit náklady na soudní řízení. A i když si žena může dovolit jít k soudu, vše tam hraje proti ní, jelikož muži ovládají právnickou branži a patriarchát je nepsanou součástí nigerijského práva. Například proces v případu znásilnění může proběhnout, pouze když existuje očité svědectví. Problém je však zásadnější. Mnozí lidé v Nigérii věří, že rodinná, a dokonce i společenská čest závisí na poslušnosti, čistotě a mlčení žen. Ty, které promluví o násilí, natožpak se pokusí žalovat útočníky, čelí stigmatu. Některé oběti znásilnění jsou dokonce vyháněny ze svých komunit coby cizoložnice a znásilnění v manželství se neuznává, protože manželka nesmí svému choti odepřít sex. Stejně tak se neuznává týrání v manželství, neboť muž musí „přivést manželku k poslušnosti“. Dále panuje představa, že zohyzdění ženských pohlavních orgánů chrání čistotu ženy a důstojnost její rodiny. V některých etnických skupinách se mladé dívky používají jako zástava za úvěr. To vše přispívá k tomu, že se násilí velmi často nehlásí. Situaci neprospívá ani skutečnost, že ženy často postrádají dostatečnou podporu ze strany převážně mužských občansk��ch, náboženských a politických lídrů. Jen pět z 24 ministrů nigerijského kabinetu jsou ženy a žádný z 36 států Nigérie nemá guvernérku. Má-li mít Nigérie nějakou šanci dosáhnout pátého cíle SDG, musí její vláda posílit zákony týkající se genderově založeného násilí a diskriminace – včetně bezpočtu kulturních praktik, které poškozují ženy, připravují je o moc a snižují jejich roli – a podstatně zlepšit jejich vymáhání.", "en": "As many as 38% of murders of women are committed by a male intimate partner. In Nigeria, such violence is particularly widespread. According to one recent study, 28% of women aged 25-29 have experienced some form of physical violence since age 15. But the violence often starts even younger than that: 18% of Nigerian girls are married by the age of 15, leaving them vulnerable to marital abuse, and, despite a 2015 ban, female genital mutilation is still carried out with impunity, most commonly on very young girls. Impunity should not be surprising, given that women are usually unable to fight even the most brutal injustices in court. In part, this is an issue of money: given constraints on their education and employment prospects, women in Nigeria tend to be economically dependent on others – potentially even the man committing the violence – and thus unable to pay for legal proceedings. Even if a woman can afford to go to court, the odds are stacked against her, because men dominate the legal profession and patriarchy is baked into Nigerian law. For example, a rape trial can move forward only with eye-witness testimony. But the problem is more fundamental. Many in Nigeria believe that familial and even societal honor depends on women’s complicity, purity, and silence. Women who speak out about violence, let alone try to prosecute attackers, face stigma. Some rape survivors are even expelled from their communities for being adulterers, and marital rape is not recognized, because a wife may not deny sex to her husband. Similarly, marital abuse is dismissed, because a man must “discipline” his wife. Likewise, genital mutilation is thought to preserve a woman’s purity and her family’s dignity. Among some ethnic groups, young girls are used as loan collateral. All of this contributes to significant under-reporting of violence. It does not help that women lack adequate support from overwhelmingly male civic, religious, and political leaders. Only five of Nigeria’s 24 cabinet ministers are women, and none of the country’s 36 states has a female governor. If Nigeria is to have any chance of achieving SDG5, its government must strengthen laws on gender-based violence and discrimination – including the myriad cultural practices that damage, disempower, and diminish women – and improve enforcement significantly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konečná porážka Thomase Malthuse? OSN nedávno přehodnotila své populační odhady. Na Zemi dnes žije asi 6,3 miliard lidí. Pokud bude míra porodnosti v relativně chudých zemích nadále sledovat tendence stanovené dnešními relativně bohatými zeměmi, jsme coby kamenem dohodil od maximálního zalidnění planety - 9 až 10 miliard lidí tu bude někdy mezi lety 2050-2100. Poté se ale může počet obyvatel planety dost dobře zase snižovat. Gramotné, vzdělané ženy s mnoha sociálními a ekonomickými možnostmi v dnešních bohatých zemích posunuly porodnost pod úroveň přirozené reprodukce. Problém není v tom, že by tyto ženy chtěly průměrně méně než dvě děti - ve skutečnosti si přejí mít v průměru o něco více než dvě. Ale vzhledem k tomu, že mnohé z nich odsunují první dítě až za třicítku, skutečná porodnost nedokáže naplnit jejich přání. Světová populace, která dosáhne maxima při devíti až deseti miliardách, ještě není důvodem k obavám z pastora Malthuse, anglického ekonoma 19. století, který prorokoval budoucnost, v níž se lidé budou množit rychleji než zdroje potřebné k jejich výživě a budou tedy vymírat po milionech. Zjištění, že éra populační exploze se možná chýlí ke konci, je skutečně poněkud šokující. Před pouhými třiceti lety nám lidé jako Paul Ehrlich ze Stanfordské univerzity říkali, že malthusiánský anděl smrti je už za dveřmi. Ujišťovali nás, že už je příliš pozdě, abychom zastavili hladomory, které připraví o život stovky milionů na indickém subkontinentu, a že osudem lidstva ve 21. století bude válka a boj o zdroje, jejichž cílem bude pořídit pro svůj národ kůrku chleba navíc. Dnes ovšem ohnisko politických sporů kolem potravin netkví v tom, že je jich nedostatek, nýbrž že je jich nadbytek. Jak politici, tak obyvatelé rozvojových zemí si trpce stěžují, že bohaté průmyslové země pěstují příliš mnoho potravin. ,,Vývoz potravin je jedním z mála způsobů, jak si můžeme obstarat valuty, které potřebujeme k nákupu moderních průmyslových technologií,\" říkají. ,,Vaše zemědělské dotační programy nám ovšem u většiny zemědělských produktů znemožňují vytvořit si nějakou komparativní výhodu. Říkáte, že volný trh je dobrý u výrobků, jež vyvážíte, že vynucování vlastnických práv má zásadní význam pro vaše investory, ale nějak ztrácíte sluch, jakmile se téma stočí na stejná pravidla pro všechny v zemědělském sektoru...\" Mají pravdu. Ne každá rozvojová země může zbohatnout výrobou a vývozem počítačových čipů, plastových hraček nebo banánů.", "en": "The Final Defeat of Thomas Malthus? The UN recently revised its population projections. Some 6.3 billion people now live on Earth. If fertility rates in relatively poor countries continue to follow the trends set by today's relatively rich countries, we are within shouting distance of the world's maximum population-9-10 billion-to be reached in 2050-2100. But population may well decline thereafter. Literate, well-educated women with many social and economic options in today's rich countries have pulled fertility below the natural replacement rate. The problem is not that such women on average want fewer than two children; in fact, on average they wish to have a bit more than two. But because many of them delay childbearing until their thirties, actual fertility falls short of what they desire. A world population that peaks at 9-10 billion is not one in which we have to worry about Parson Malthus, the English 19th century economist who prophesied a future in which people multiply faster than the resources needed to sustain them and hence starve to death by the millions. Indeed, it comes as somewhat of a shock to realize that the age of the population explosion may be coming to an end. Just thirty years ago, people like Stanford University's Paul Ehrlich were telling us that the Malthusian Angel of Death was at the door. They assured us that it was too late to stop the famines that would kill hundreds of millions in the Indian subcontinent, and that humanity's destiny in the 21st century was one of war and struggle for the resources to feed national populations an extra crust of bread. Today, however, the political flashpoint over food is not that there is too little, but that there is too much. Developing-country politicians and populations complain bitterly that the rich industrial countries are growing too much food. \"Exporting food is one of the few ways we can earn the foreign exchange we need to buy modern industrial technology,\" they say. \"But your agricultural subsidy programs block us from establishing any sort of comparative advantage in most agricultural products. You say free trade is good in those manufactures that you export-you say that enforcing property rights is critically important for your investors-but somehow you go deaf when the topic turns to a level playing field in agricultural trade...\" They are right. Not every developing country can grow rich by making and exporting computer chips, or plastic toys, or bananas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je pravda, že vláda vyplácí štědré sociální dávky, avšak ty samy o sobě k začleňování nevedou. Silná voličská podpora protipřistěhovalecké Národní fronty Marine Le Penové v kombinaci se vzpurným postojem Francouzů k přijímání migrantů prchajících před válkou v Sýrii naznačuje problémy s aplikací francouzského modelu v různorodých společnostech. Další překážku aplikace francouzského modelu jinde představuje skutečnost, že se Francie těší některým jedinečným výhodám, které jsou dost možná pro její úspěch klíčové. Elitní francouzští manažeři jsou všeobecně pokládáni za jedny z nejlepších na světě a často se dostávají do čela velkých mezinárodních korporací. Korupce je jistě problém, ale podstatně menší než ve většině ostatních států z jihu eurozóny. (Italský stát je také velký a vtíravý, ale na rozdíl od francouzské vlády neprodukuje kvalitní veřejné služby.) A konečně platí, že francouzské přírodní prostředí patří k nejpříznivějším na světě: má úrodnou půdu a výjimečně mírné klima. Zdravá francouzská ekonomika by dokázala zázraky při vyzvedávání eurozóny ze současné malátnosti. Zároveň by mohla sloužit jiným zemím kdekoliv na světě jako příklad, jak může fungovat inkluzivní kapitalismus. To ovšem předpokládá, že se vláda přihlásí ke strukturálním reformám, které francouzská ekonomika tak zoufale potřebuje.", "en": "True, the government provides generous welfare benefits; but this alone does not produce inclusiveness. Strong popular support for Marine Le Pen’s anti-immigration National Front party, together with French recalcitrance about accepting migrants escaping the war in Syria, indicates the problems with applying the French model in diverse societies. Another obstacle to applying the French model elsewhere is that France enjoys certain unique advantages that are arguably critical to its success. Elite French managers are widely considered among the best in the world, and are frequently selected to head major international corporations. Corruption is certainly a problem, but significantly less so than in most of the eurozone’s south. (The Italian state is also large and intrusive, but it does not produce the high-quality public services that the French government does.) Lastly, France arguably has one of the world’s most favorable natural environments, with fertile soil and an exceptionally temperate climate. A healthy French economy would do wonders to help lift the eurozone out of its malaise. It could also provide an example to countries everywhere of how inclusive capitalism can work. But that assumes that the government will embrace the structural reforms that France’s economy so desperately needs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jugoslávie a paradox mezinárodních lidských práv CHICAGO: Jako důvod pro bombardování Jugoslávie Severoatlantická aliance uvedla prosazení mezinárodních zákonů proti válečným zločinům, zločinům proti lidskosti a snad i genocidě. Jsou to především vedoucí představitelé USA, kteří dogmaticky obhajují zásahy Aliance právnickými termíny. Ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová stále opakuje, že NATO útočí proto, „aby bylo právu učiněno zadost”. Senát Spojených států tlačí na prezidenta Clintona, aby dohlédl na postavení Slobodana Miloševiće před haagský tribunál pro válečné zločiny. Velvyslanec USA pro válečné zločiny David Scheffer prohlašuje, že bezprecedentní prosazování lidských práv Aliancí je „předělem” v mezinárodním právu. Potíž s touto „právničinou” je v tom, že samotné NATO se mezinárodnímu právu může vysmívat. Tato operace jasně dokazuje, jak účinnost mezinárodní právní úpravy o lidských právech závisí na jejím účelovém výkladu. NATO porušuje mezinárodní právo, aby jej podpořilo, nikdy by jej ovšem samo nepodporovalo, kdyby mu podléhalo. Nejvíce ale do nebe volá fakt, že NATO porušilo Chartu OSN. Ve své obsáhlé části týkající se lidských práv Charta zakazuje použití násilí jednoho státu vůči druhému, pokud Rada bezpečnosti nevydá k útoku souhlas nebo pokud je útok sebeobrannou odpovědí na ozbrojenou agresi vůči suverénnímu státu. Útok Aliance nevyhovuje ani jednomu z těchto předpokladů. Nezákonnost jejího útoku spolu s ničením civilním cílů mohou být navíc charakterizovány jako válečné zločiny. Jugoslávie se snaží předložit tato právní tvrzení Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Je namístě připomenout, jak nedávno učinila nejvyšší komisařka OSN pro lidská práva, že případné válečné zločiny NATO spadají do jurisdikce téhož válečného tribunálu, který může obžalovat Miloševiče. Představitelé Aliance a USA, kteří brojí proti nezákonnosti jugoslávských hrůz v Kosovu, se bagatelizují názory, že NATO porušuje mezinárodní právo. Tito představitelé si pletou motiv akcí NATO se zákonností takových akcí. Zásah Aliance byl motivován částečně humanitárními obavami a částečně vlastní potřebou vyřešit krizi důvěryhodnosti a účelu. Motivy Aliance, ať zhoubné či ne, však nemohou být dostatečnou obhajobou jejich protizákonné činnosti. Nic z toho, co bylo právě řečeno, nemá za cíl naznačit, že protizákonné činy Aliance budou napraveny mezinárodními právními institucemi. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora jsou často ignorována, především Spojenými státy.", "en": "Yugoslavia and the Paradox of International Human CHICAGO: NATO's stated reason for bombing Yugoslavia is to enforce international law prohibitions on war crimes, crimes against humanity, and perhaps even genocide. United States officials in particular justify NATO's attacks in legalistic terms. Secretary of State Madeleine Albright maintains that NATO is bombing \"to uphold the law.\" The U.S. Senate is pressuring President Clinton to ensure that the war crimes tribunal in The Hague indicts Slobodan Milosevic. David Scheffer, the U.S. Ambassador for War Crimes, proclaims NATO's unprecedented enforcement of human rights to be a \"watershed\" for international law. The problem with these legalistic arguments is that NATO itself is flouting international law. The NATO operation shows how the efficacy of international human rights law depends on its selective application. NATO is violating international law in order to uphold it, and NATO would not be upholding international law if it were subject to it. Most egregiously, NATO has violated the United Nations Charter. In large part out of concern for human rights, the Charter prohibits one nation's use of force against another unless the Security Council authorizes the attack or unless the attack is a self-defensive response to armed aggression across recognized borders. NATO's attack satisfies neither pre-condition. The illegality of NATO's attack, combined with NATO's destruction of civilian targets, might also constitute war crimes. Yugoslavia is pressing many of these legal claims before the International Court of Justice. In addition, as the UN's chief human rights officer recently noted, NATO's possible war crimes fall within the jurisdiction of the same war crimes tribunal that might indict Mr. Milosevic. NATO and U.S. officials who rail against the illegality of Yugoslavia's atrocities in Kosovo scoff at claims that NATO's bombing might violate international law. These officials confuse the motive for NATO's actions with the legality of such actions. NATO's intervention was motivated in part by humanitarian concerns, and in part by the need to resolve a crisis of credibility and purpose. But NATO' s motives, benign or not, are no defense to illegality. None of this is to suggest that NATO's illegal acts will be remedied by the institutions of international law. International Court of Justice decisions are frequently ignored, especially by the United States."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kromě zasazování se o mír mezi Izraelem a Palestinou musíme pomoci Turecku, aby se stalo plně rozvinutou demokracií, jež splní požadavky pro členství v EU, obnovit tlak na íránský režim ohledně demokracie a kontroly zbrojení a vyvarovat se unáhleného stažení z Iráku. Spoluprací s arabskými státy lze na širším Středním východě vybudovat nový regionální bezpečnostní pořádek, vytvořený po vzoru Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Přispění Helsinského procesu v Evropě tkvělo v uznání toho, že skutečný mír vyžaduje nové vztahy jak mezi státy, tak i mezi předáky států a jejich občany. To dalo společnostem moc vyžadovat od svých vlád, aby se chovaly, jak přísluší. Na Středním východě by takový řád znamenal dodat arabským zemím pobídky, aby se připojily. Přispět zároveň může i NATO, a to svým mírovým potenciálem, jež je potřebnou pomocí při rekonstrukci Afghánistánu a Iráku. Demokratickou praxi v mírové době může NATO také podpořit tím, že spolupráci na Středním východě rozšíří prostřednictvím obdoby programu Partnerství pro mír. Konečně, máme-li takovému směřování událostí být oporou, musíme reformovat sami sebe. To znamená, že je třeba vytvořit novou generaci diplomatů a budovatelů demokracie, kteří znají region a jeho jazyky, a dále zajistit, aby vlády dlouhodobě dodržovaly své závazky. K vítězství ve válce proti terorismu bude nezbytná kombinace útoku a obrany. Ve věci obrany Spojené státy vytvořily Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost a reformují svou armádu. Evropskou schopnost vypořádat se s novými hrozbami prohlubují komisař pro spravedlnost a vnitřní záležitosti a vysoký zástupce pro zahraniční záležitosti. Co se ovšem týče útoku, nejpodstatnější mise - budování demokracie, prosazování programu politické transformace a získání srdcí i myslí obyčejných lidí v regionu - nadále dusí byrokracie a chybí jim skutečné vedení, pozornost i zdroje. Amerika musí zřídit Ministerstvo pro prosazování demokracie, jež povede úředník na úrovni kabinetu. Evropané by měli zvolit komisaře pro prosazování demokracie a lidských práv. Cílem postu by bylo vést snahy o prosazování demokratické změny - a stát se výkonným partnerem pro rozhovory s komisařovým americkým protějškem, jež by daly vzniknout společné transatlantické strategii. Jak se debata kolem „širšího Středního východu\" vyostřuje, existuje nebezpečí, že Evropané a Američané budou prosazovat konkurenční strategie. Obě strany mohou nabídnout hodně, a proto bychom měli nejlepší návrhy dát do společného fondu a začít je uskutečňovat společně.", "en": "As well as working to further peace between Israel and Palestine, we must help Turkey succeed in turning itself into a full-fledged democracy that qualifies for EU membership, renew pressure on the Iranian regime for democracy and arms control, and avoid premature disengagement from Iraq. Working with moderate Arab states, we can create a new regional security regime for the Greater Middle East, modeled on the Organization for Security and Cooperation in Europe. The contribution of the Helsinki process in Europe was its recognition that true peace required a new relationship between rulers and ruled as well as between states. It empowered societies to demand from their governments that they behave properly. In the Middle East, such a regime would mean giving Arab countries incentives to sign up. Meanwhile, NATO can provide the peacekeeping capabilities needed to help rebuild Afghanistan and Iraq. It can also promote more democratic practices in peacetime by extending cooperation under a Middle East version of NATO's Partnership-for-Peace program. Finally, we must reorganize ourselves to sustain such a course. This means creating a new generation of diplomats and democracy builders who know the region and its languages, as well as ensuring that governments maintain their commitments over the long term. Winning the war on terrorism will require a combination of offense and defense. For defense, the US created the Department of Homeland Security and is transforming its military. In Europe, the Commissioner for Justice and Home Affairs and the High Representative on External Affairs are boosting Europe's ability to tackle new threats. But when it comes to offense, or most important missions - building democracy, promoting a political transformation agenda, and winning the hearts and minds of millions of ordinary people in the region - remain buried deep in bureaucracy, deprived of the necessary leadership, attention, and resources. America needs to create a Department of Democracy Promotion headed by a Cabinet-level official. The Europeans should appoint a Commissioner for Democracy and Human Rights Promotion. The point of such a post would be to give leadership to efforts to promote democratic change - and to create an effective interlocutor for his/her American counterpart so that a joint transatlantic strategy will take shape. As the debate over the \"Greater Middle East\" grows heated, there is a danger that Europeans and Americans will pursue competing strategies. Both sides have much to offer, so we should pool the best proposals available and begin implementing them together."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Veřejnost je přitom už dnes zneužívána snahou vyčistit prašivé cenné papíry a podpořit chabé banky: nástroje financované z peněz daňových poplatníků, jako jsou ECB nebo sanační programy, do dnešního dne poskytly mezinárodní úvěry v objemu 1,2 bilionu eur. Kdyby měl Soros pravdu a Německo si muselo vybrat mezi eurobondy a eurem, mnoho Němců by zajisté dalo přednost opuštění eura. Nová německá politická strana by získala mnohem vyšší podporu a nálada ve společnosti by se mohla posunout. Se samotným eurem by pak byl konec; jeho prvotním úkolem bylo koneckonců rozbití dominance Bundesbanky v oblasti měnové politiky. Soros se však mýlí. Už proto, že se jeho požadavek neopírá o žádný právní základ. Článek 125 Smlouvy o fungování Evropské unie výslovně zakazuje mutualizaci dluhů. Ze všeho nejhorší je, že si Soros neuvědomuje skutečnou podstatu problémů eurozóny. Pokračující finanční krize je pouze příznakem základního neduhu měnové unie: ztráty konkurenceschopnosti jejích jižních členů. Euro poskytlo těmto zemím přístup k levným úvěrům a ty je použily k financování mzdového růstu, který nebyl podložený vzestupem produktivity. To vedlo k cenové explozi a masivním vnějším deficitům. Udržováním přemrštěných cen a nominálních příjmů v těchto zemích pomocí uměle levných úvěrů garantovaných jinými zeměmi by se ztráta konkurenceschopnosti pouze stala trvalou. Zacementování vztahů dlužník-věřitel mezi jednotlivými státy eurozóny by zase přiživilo politické napětí – jak k tomu došlo ve Spojených státech v prvních desetiletích jejich existence.", "en": "The public already is being misused in an effort to mop up junk securities and support feeble banks, with taxpayer-funded institutions such as the ECB and the bailout programs having by now provided €1.2 trillion ($1.6 trillion) in international credit. If Soros were right, and Germany had to choose between Eurobonds and the euro, many Germans would surely prefer to leave the euro. The new German political party would attract much more support, and sentiment might shift. The euro itself would be finished; after all, its primary task was to break the Bundesbank’s dominance in monetary policy. But Soros is wrong. For starters, there is no legal basis for his demand. Article 125 of the Treaty on the Functioning of the European Union expressly forbids the mutualization of debt. Worst of all, Soros does not recognize the real nature of the eurozone’s problems. The ongoing financial crisis is merely a symptom of the monetary union’s underlying malady: its southern members’ loss of competitiveness. The euro gave these countries access to cheap credit, which was used to finance wage increases that were not underpinned by productivity gains. This led to a price explosion and massive external deficits. Maintaining these countries’ excessive prices and nominal incomes with artificially cheap credit guaranteed by other countries would only make the loss of competitiveness permanent. The entrenchment of debtor-creditor relationships between the states of the eurozone would fuel political tension – as occurred in the United States in its first decades."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Some evidence is reported thatrelates misuse of buprenorphine to specific populations orage groups, or attempts to identify distinct groups ofbuprenorphine misusers. Although deaths due tobuprenorphine misuse are very rare, some deaths arereported by scientific literature and by some Europeancountries. Reports of deaths related to buprenorphinemisuse are compared with those related to methadonemisuse. The selected issue draws conclusions about the relativemerits of buprenorphine and methadone in the treatment ofopiate dependency. Buprenorphine is identified asrepresenting an opportunity to make MAT more widelyavailable and more easily accessible. Comparisons are made between buprenorphine andmethadone in terms of efficacy and costs. The provision ofbuprenorphine treatment in Europe is described, andcomparisons are made between Member States in whichbuprenorphine is the principal substance used in thetreatment of opiate dependency and those where medicallyassisted treatment (MAT) is mainly carried out withmethadone. Among the findings is that around 20% ofclients in MAT in the EU today receive buprenorphine,although most of these clients are in one country (France).Overall, buprenorphine has spread to many countries, but This selected issue is available in print and on the Internetin English only (http://issues05.emcdda.eu.int). )See Table PPP-2 (part i) in the 2005 statistical bulletin.)See Table PPP-6 (part i) in the 2005 statistical bulletin.)Small sample number for Norway (n= 8). Chapter 7Crime and prison issues Drug use and crime: some data Drugrelated crime is taken as referring to crimescommitted under the influence of drugs; those committed inorder to finance drug use; those occurring in the context ofthe functioning of illicit drug markets; and those againstdrug legislation. Routine data are available in the EU onlyon the last type of crime — drug law offences. In a survey carried out in 2004 in the Czech Republic,police officers working in regional headquarters estimatedthat approximately 40% of ordinary thefts andapproximately 30% of burglaries had been committed inorder to buy drugs. In the same country, routine data onrecorded crime showed that, in 2003, 0.7% of all offenceswere committed while the offenders were under theinfluence of narcotic or psychotropic substances, alcoholexcluded (Czech national report).", "cs": "Buprenorfin, který byl nejdříve vyvinut jakoanalgetikum, byl doporučen pro léčbu závislosti naopiátech koncem 70. let 20. století. Zavedení buprenorfinupro léčbu závislosti na opiátech je popsáno v 15 původníchčlenských státech EU, stejně jako jeho rozšíření v těchtozemích a též rozšíření do nových členských států. Toto vybrané téma činí závěry o relativních přednostechbuprenorfinu a metadonu při léčbě závislosti na opiátech.Buprenorfin je označen za látku, která nabízí příležitostrozšířit a usnadnit dostupnost léčby s farmakologickoupodporou. Buprenorfin a metadon jsou srovnány z hlediska účinnosti a nákladů. Je popsáno poskytování léčby buprenorfinem v Evropě a provedeno srovnání mezi členskými státy, v nichžje buprenorfin hlavní látkou používanou při léčbě závislosti naopiátech, a těmi, kde je léčba s farmakologickou podporouprováděna především pomocí metadonu. Jedním ze zjištěníje, že asi 20% klientů podstupujících v současné době léčbus farmakologickou podporou v EU je podáván buprenorfin, i když většina těchto klientů je z jedné země (Francie).Obecně se buprenorfin rozšířil do mnoha zemí, ale skutečnýpočet klientů je i nadále ve většině členských států nízký. Toto vybrané téma je k dispozici pouze v angličtině v tištěné verzi a na internetu „Buprenorphine: treatment,misuse and prescription practices”, EMCDDA annual report2005: Selected issues (http://issues05.emcdda.eu.int). )Tyto údaje je třeba prověřit po získání chybějících údajů za tok 2003. Údaje o počtech záchytů heroinu v roce 2003 nebyly k dispozici pro Itálii, Kypr, Kapitola 7Trestné činy a vězeňství Užívání drog a drogová kriminalita: některé údaje Za drogovou kriminalitu jsou považovány trestné činyspáchané pod vlivem drog; trestné činy spáchané za účelemfinancování užívání drog; trestné činy, k nimž dochází v souvislosti s fungováním nezákonných trhů s drogami, a trestné činy, při nichž dochází k porušování protidrogovélegislativy. Běžné údaje jsou v Evropské unii k dispozicipouze o čtvrtém typu trestných činů – tzn. těch, při nichždošlo k porušení protidrogových právních předpisů. V průzkumu provedeném v roce 2004 v České republicepolicisté pracující na krajském vedení policie odhadli, žeasi 40% běžných krádeží a 30% vloupání bylo spácháno s cílem zakoupit drogy. V téže zemi z běžných údajů o nahlášených trestných činech vyplynulo, že v roce2003bylo 0,7% všech trestných činů spácháno, když byli pachatelé pod vlivem narkotických nebopsychotropních látek (alkohol nebyl do tohoto údajezařazen) (česká národní zpráva)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Otevřené mechanismy zpětné vazby zajišťují schopnost dodavatelského řetězce reagovat na měnící se prostředí, ale v případě finančních dodavatelských řetězců mohou tyto mechanismy zesílit šoky tak, až celý systém vybuchne. Kolaps Lehman Brothers zapříčinil právě takovou explozi a finanční soustavu zachránily jedině vládní sanace. Konečně, vlivem procesů uvnitř dodavatelských řetězců a zpětných interakcí mezi nimi může být systém větší nebo menší než součet jeho částí. Jelikož komplikovaná síť sestává z vazeb mezi mnoha dílčími sítěmi, individuální projevy neefektivity či slabosti mohou postihovat životaschopnost celku. Finanční dodavatelské řetězce, podobně jako výrobní dodavatelské řetězce v důsledku japonského výpadku, čelí mohutným tlakům, aby se restrukturalizovaly a adaptovaly, neboť globální ekonomická rovnováha se posouvá směrem k rozvíjejícím se trhům. Jak k tomu bude docházet, miliardy spotřebitelů v těchto zemích vstoupí mezi střední třídy, vyvinou se nové sociální sítě a sílícím faktorem globálního obchodu se stane změna klimatu. Většina regulatorních reforem navíc finančnímu sektoru přivodí nové a vyšší výdaje. Banky a další ústavy jsou rovněž pod tlakem, aby vyvinuly nové finanční produkty, které pomohou reálnému sektoru řídit složitější rizika a umožní investice do oblastí, jako jsou zelené technologie a infrastruktura pro rozvíjející se země. Nadto teď globální finanční stabilita závisí na větší spolupráci na mezinárodní úrovni, spojené s přísnějším vymáháním pravidel na úrovni národní. Je zjevné, že rozvíjející se trhy hledají alternativní modely růstu, které budou zelené a udržitelné. Jejich finanční sektory budou muset fungovat zcela odlišně od současného modelu, který se řídí spotřebou. Jakou úlohu může finanční sektor sehrát při omezování návykové spotřeby, financované neudržitelným hromaděním dluhů, ve světě, v němž spotřeba i finančnictví musí růst pomaleji, abychom se vyrovnali s globálními mezemi přírodních zdrojů a životního prostřední? A vzhledem k tomu, že finanční instituce budou muset monitorovat a řídit rizika zcela odlišným způsobem, a to jak pro sebe, tak pro své zákazníky, jakou roli má jejich rozložení ve světě, kde bude sílit volatilita spotřeby, úspor a investic? Finanční „výroba“ je v současnosti proces řízený shora. Instrumenty se koncipují tak, aby jejich prodej generoval větší profit pro jejich konstruktéry než pro koncové uživatele. Vzestup interaktivních sociálních sítí ale do finančních inovací vnáší větší aktivitu zdola. Miliony uživatelů bank mohou pomocí mobilních telefonů poskytovat okamžitou zpětnou vazbu, které produkty a služby se jim zamlouvají či nezamlouvají.", "en": "Open feedback mechanisms ensure a supply chain’s ability to respond to a changing environment, but, in the case of financial supply chains, feedback mechanisms can amplify shocks until the whole system blows up. The Lehman Brothers collapse triggered just such an explosion, with the financial system saved only by government bailouts. Finally, the processes within supply chains, and the feedback interactions between them, can make the system greater or smaller than the sum of its parts. Since a complex network comprises linkages between many sub-networks, individual inefficiencies or weaknesses can have an impact on the viability of the whole. Like manufacturing supply chains in the wake of the Japanese disruption, financial supply chains face formidable pressures to re-engineer and adapt as the global economic balance shifts towards emerging markets. As that happens, billions of consumers will enter these countries’ middle classes, new social networks will evolve, and climate change will become a growing factor in global commerce. In addition, major regulatory reforms will impose new and higher costs on the financial sector. Banks and other institutions are also under pressure to devise new financial products that can help the real sector to manage more complex risks and enable investment in areas such as green technology and infrastructure for developing economies. Moreover, global financial stability now depends upon greater cooperation at the international level, with tighter enforcement of rules at the national level. It is also clear that emerging markets are searching for alternative growth models that are green and sustainable. Their financial sectors will have to operate very differently from the current model, which is driven by consumption. In a world in which both consumption and finance must grow more slowly to cope with global resource and environmental constraints, what role can finance play in reducing addictive consumption, funded by unsustainable leverage? And, given that financial institutions will have to monitor and manage risk in a radically different manner, both for themselves and their customers, what is the role of distribution in a world where consumption, savings, and investment will accelerate in volatility? Financial “production” is currently a top-down process. Instruments are designed in such a way that their sales generate more profits for financial engineers than for end users. But the rise of interactive social networking has made financial innovation more bottom-up. Millions of bank customers using mobile phones can provide immediate feedback on which products and services they like or dislike."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdyby se oficiální sektor mohl zříci splátek, pokud Řecko bude plnit podmínky stanovené „trojkou“ (ECB, Evropská komise a MMF), soukromý kapitál by se vrátil a ekonomika by se mohla rychle zotavit. Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že investoři by se po odstranění dluhového převisu do Řecka nahrnuli. Oficiální sektor však nemůže řecký dluh odepsat, protože by se tím porušila řada tabu, zejména pro ECB. Německo by udělalo dobře, kdyby si vzpomnělo, že i ono samo v minulosti hned třikrát vydělalo na odepsání dluhů. Dawesův plán z roku 1924 si kladl za cíl zmírnit německé reparační platby za první světovou válku. Youngův plán z roku 1929 snížil částku, kterou Německo dlužilo na reparacích, a poskytl zemi delší lhůtu ke splácení. A také Marshallův plán přinesl po druhé světové válce odpuštění dluhů. Když Francie po první světové válce trvala na přísných reparačních platbách pro Německo, evidentně tím připravila půdu pro nástup Hitlera. Vzestup řeckého neofašistického Zlatého úsvitu je podobným úkazem. Tyto dva příklady opodstatňují můj popis krize eura coby noční můry. Pouze Německo ji může ukončit, poněvadž jako země s nejvyšším úvěrovým ratingem a zdaleka největší a nejsilnější ekonomikou stojí v čele ostatních. S ohledem na nedávnou minulost nechce být Německo uvrženo do role mocenského hegemona; současná situace není výsledkem nějakého zlovolného německého spiknutí. Přesto se Německo nemůže vyhnout zodpovědnosti a závazkům, které z této role vyplývají. Musí se naučit vystupovat jako laskavý hegemon.", "en": "If the official sector could forgo repayment as long as Greece meets the conditions imposed by the Troika (the ECB, the European Commission, and the IMF), private capital would return and the economy could recover rapidly. I can testify from personal experience that investors would flock to Greece once the debt overhang was removed. But the official sector cannot write down its debt, because that would violate a number of taboos, particularly for the ECB. Germany would do well to remember that it has benefited from debt write-downs three times in its history. The Dawes Plan of 1924 sought to stagger Germany’s reparations payments for World War I. The Young Plan of 1929 reduced the sum that Germany owed in reparations and gave the country much more time to pay. The post-World War II Marshall Plan provided debt relief as well. French insistence on harsh reparations payments after World War I clearly prepared the ground for the rise of Hitler. The rise of Greece’s neo-fascist Golden Dawn is a similar phenomenon. These two examples justify my description of the euro crisis as a nightmare. Only Germany can end it, because, as the country with the highest credit rating and largest and strongest economy by far, it is in charge. Germany, mindful of its recent history, does not want to be cast in the role of a hegemonic power; the current situation is not the result of some evil German plot. Still, Germany cannot escape the responsibilities and liabilities that go with that role. It must learn to act as a benign hegemon."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Is it possible that we could get people to fake it and would it lead them to participate more? So my main collaborator Dana Carney, who's at Berkeley, and I really wanted to know, can you fake it till you make it? Like, can you do this just for a little while and actually experience a behavioral outcome that makes you seem more powerful? So we know that our nonverbals govern how other people think and feel about us. There's a lot of evidence. But our question really was, do our nonverbals govern how we think and feel about ourselves? There's some evidence that they do. So, for example, we smile when we feel happy, but also, when we're forced to smile by holding a pen in our teeth like this, it makes us feel happy. So it goes both ways. When it comes to power, it also goes both ways. So when you feel powerful, you're more likely to do this, but it's also possible that when you pretend to be powerful, you are more likely to actually feel powerful. So the second question really was, you know, so we know that our minds change our bodies, but is it also true that our bodies change our minds? And when I say minds, in the case of the powerful, what am I talking about? So I'm talking about thoughts and feelings and the sort of physiological things that make up our thoughts and feelings, and in my case, that's hormones. I look at hormones. So what do the minds of the powerful versus the powerless look like? So powerful people tend to be, not surprisingly, more assertive and more confident, more optimistic. They actually feel they're going to win even at games of chance. They also tend to be able to think more abstractly. So there are a lot of differences. They take more risks. There are a lot of differences between powerful and powerless people. Physiologically, there also are differences on two key hormones: testosterone, which is the dominance hormone, and cortisol, which is the stress hormone. So what we find is that high-power alpha males in primate hierarchies have high testosterone and low cortisol, and powerful and effective leaders also have high testosterone and low cortisol.", "cs": "Je možné je přimět k tomu, aby to předstírali a vedlo by je to potom k větší aktivitě? Společně s mou hlavní spolupracovnicí Danou Carney z Berkeley jsme chtěly zjistit, jestli to lze předstírat, dokud to nedokážete? Jestli to můžete jen na chvíli zkusit a skutečně změnit výsledky svého chování tak, abyste se cítili mocnějšími? Víme, že naše neverbální projevy ovlivňují, co si o nás jiní lidé myslí a co cítí. Máme pro to řadu důkazů. Ale nás ve skutečnosti zajímalo to, jestli naše neverbální projevy ovlivňují to, jak sami o sobě přemýšlíme a jaký máme ze sebe pocit? Existuje několik důkazů, že ano. Tak například, usmíváme se, když jsme šťastní, ale také když jsme nuceni se usmívat, protože mezi zuby takto držíme propisku. Je to obousměrné. Stejně jako s mocí, ta také funguje obousměrně. Když cítíte svou moc, je pravděpodobnější, že uděláte toto, ale je také dost možné, že když předstíráte moc, tak se budete pravděpodobně mocnými také cítit. Druhá otázka byla, nyní již víme, že naše mysl mění naše těla, ale platí také, že naše těla mění naši mysl? A když mluvím o myslích v případě mocných, o čem vlastně mluvím? Mluvím o myšlenkách a pocitech a určitých fyziologických věcech, které utvářejí naše myšlenky a pocity, a to jsou v mém případě hormony. Zabývám se hormony. Takže jak vypadá mysl těch, kteří moc mají, a těch, kteří moc nemají? Není divu, že lidé, kteří mají moc, jsou asertivnější a sebejistější, optimističtější. Oni ve skutečnosti cítí, že vyhrají dokonce i v hazardních hrách. Mají také tendenci myslet abstraktněji. Existuje tedy řada rozdílů. Více riskují. Mezi mocnými lidmi a lidmi bez moci je mnoho rozdílů. Fyziologicky se odlišují dvěma klíčovými hormony: testosteronem, který je hormonem převahy, a kortizolem, který je hormonem stresu. Zjistili jsme, že alfa samci, kteří v hierarchii primátů oplývají velkou mocí, mají vyšší hladinu testosteronu a nižší hladinu kortizolu, a stejně tak lídři, kteří jsou mocní a úspěšní, mají vysokou hladinu testosteronu a nízkou hladinu kortizolu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výměnou za prodloužení dohody o základně Rusko souhlasilo, že o 30 % sníží ceny plynu, který Ukrajině prodává, přičemž hodilo do koše smlouvu z ledna roku 2009 podepsanou bývalou premiérkou Julijí Tymošenkovou, která tehdy ukončila sedmnáctidenní plynovou krizi. Vzhledem ke klesající poptávce po plynu však Rusko vstoupilo v Evropě do vyjednávání o nových dohodách a začalo zákazníkům dávat slevy. Energetičtí specialisté proto poukazují na to, že 30% úlevou se cena dojednaná s Janukovyčem jen snižuje na současný evropský průměr. Ostatně konečná cena se podobá kontraktu z roku 2009. Dohoda o plynu navíc maří pobídky, aby Ukrajina reformovala svůj neefektivní a zkorumpovaný energetický sektor, což zemi navádí k tomu, že v nadcházejících letech bude kupovat víc plynu, než by mohla potřebovat. Zároveň to zvyšuje energetickou závislost a hospodářskou odkázanost na Rusko a upevňuje na Ukrajině jednorozměrnou zahraniční politiku, lnoucí k Rusku. Právě to je podle všeho cílem Kremlu. Několik dní po uzavření energetické dohody premiér Vladimír Putin na tiskové konferenci v Soči nadnesl, že by se ukrajinská národní energetická společnost Naftogaz měla fúzí sloučit se ruským státním energetickým gigantem Gazpromem. Takov�� krok by strategickou ukrajinskou soustavu plynovodů převedl pod přímou ruskou kontrolu, a jak poznamenala Tymošenková, v současnosti vůdkyně opozice, rovnalo by se to „naprostému pohlcení Ukrajiny Ruskem“. Obamova administrativa, včetně Clintonové, líčila tyto kroky zprvu jako součást „hledání rovnováhy“ ze strany Janukovyče. Jenže mezi hledáním rovnováhy a servilností je podstatný rozdíl. Janukovyčovy politiky zásadním způsobem oslabí těžce vydobytou nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby na euroatlantické společenství, jež USA doposud podporovaly. Je silně v zájmu USA a Evropské unie udržet evropskou možnost pro Ukrajinu otevřenou. Opětovné přesměrování ukrajinské zahraniční politiky na Rusko by změnilo strategickou rovnováhu v Evropě a negativně postihlo vyhlídky na demokratickou změnu na východním okraji Evropy, takže pro Gruzii a Moldavsko by bylo těžší udržet svůj prozápadní kurz. Tlumivý účinek by to mělo i na dlouhodobé vyhlídky na reformu v Bělorusku, neboť by vznikl východní blok slovanských národů nedůvěřivých vůči Západu.", "en": "In exchange for extending the base agreement, Russia agreed to cut by 30% the price of gas that it sells to Ukraine, throwing out the January 2009 contract signed by former Prime Minister Yulia Tymoshenko, which ended a 17-day gas crisis. But, given falling demand for gas, Russia had already begun renegotiating contracts in Europe and giving customers discounts. Thus, energy specialists point out that the 30% reduction simply brings the price negotiated with Yanukovych down to the current European average. Indeed, the final price is similar to the 2009 contract. The gas agreement, moreover, undermines Ukraine’s incentive to reform its inefficient and corrupt energy sector, and commits the country to buy more gas in subsequent years than it may need. At the same time, it increases energy dependence and economic reliance on Russia, hardening Ukraine into a one-dimensional – Russia-leaning – foreign policy. That appears to be precisely the Kremlin’s goal. Several days after the conclusion of the energy agreement, Prime Minister Vladimir Putin suggested at a news conference in Sochi that Ukraine’s national energy company, Naftogaz, should be merged with the state-owned Russian energy giant Gazprom. Such a move would put Ukraine’s strategic network of gas pipelines under direct Russian control, and, as Tymoshenko, now the opposition leader, has noted, would be tantamount to the “full absorption of Ukraine by Russia.” The Obama administration, including Clinton, initially portrayed these steps as part of a “balancing act” on Yanukovych’s part. But there is a critical difference between balancing and subservience. Yanukovych’s policies will significantly weaken Ukraine’s hard-won independence and its ability to pursue closer ties to the Euro-Atlantic community, which the US has supported. The US and the European Union have a strong stake in keeping open a European option for Ukraine. A reorientation of Ukrainian foreign policy back toward Russia would shift the strategic balance in Europe and have a negative impact on the prospects for democratic change on Europe’s eastern periphery, making it much more difficult for Georgia and Moldova to pursue their pro-Western course. It would also have a dampening impact on the long-term prospects for reform in Belarus by creating an eastern bloc of Slavic nations suspicious of the West."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you go on the TED website, you can currently find there over a full week of TEDTalk videos, over 1.3 million words of transcripts and millions of user ratings. And that's a huge amount of data. And it got me wondering: If you took all this data and put it through statistical analysis, could you reverse engineer a TEDTalk? Could you create the ultimate TEDTalk? (Laughter) (Applause) And also, could you create the worst possible TEDTalk that they would still let you get away with? To find this out, I looked at three things: I looked at the topic that you should choose, I looked at how you should deliver it and the visuals onstage. Now, with the topic: There's a whole range of topics you can choose, but you should choose wisely, because your topic strongly correlates with how users will react to your talk. Now, to make this more concrete, let's look at the list of top 10 words that statistically stick out in the most favorite TEDTalks and in the least favorite TEDTalks. So if you came here to talk about how French coffee will spread happiness in our brains, that's a go. (Laughter) (Applause) Whereas, if you wanted to talk about your project involving oxygen, girls, aircraft -- actually, I would like to hear that talk, (Laughter) but statistics say it's not so good. Oh, well.", "cs": "Na stránkách TEDu můžete v současnosti najít více jak týden videí s TED Talks, přes 1,3 miliónu slov transkriptů a milióny uživatelských hodnocení. A to je obrovské množství dat. A mě napadlo: Pokud vezmete všechna ta data a protáhnete je statistickou analýzou můžete zpětně vytvořit TED Talk? Můžete vytvořit dokonalý TED Talk? (Potlesk) A můžete také vytvořit nejhorší možný TED Talk se kterým by vás sem stále ještě pustili? Abych to zjistil, zkoumal jsem tři věci. Téma, které byste si měli vybrat. Způsob, jakým ho prezentovat a vizuální pomůcky na pódiu. Takže, co se týče tématu -- můžete vybírat z mnoha, ale vybírejte rozumně, protože vaše téma úzce souvisí s reakcemi uživatelů. Abych uvedl konkrétní příklad, podívejme se na deset slov, které se nejčastěji vyskytují v nejoblíbenějších TED Talks a v těch nejméně oblíbených. Takže pokud tu budete mluvit o tom jak francouzská káva šíří pocit štěstí v našem mozku, máte to v kapse. (Potlesk) Zatímco pokud chcete mluvit o projektu zahrnujícím kyslík, dívky, letadla -- teda, to bych zrovna docela rád slyšel... no ale statistiky tvrdí, že neuspějete. Co nedělám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "‘FEEL’ (Funny, easy and effective learning about countries, cultures and languages) aimed to provide basic knowledge (elementary vocabulary, grammar and phonetics) about the languages of the 10 countries that joined the EU in 2004, and to introduce EU citizens to the cultures that lie behind these languages as a way of challenging any misconceptions and stereotypes that might exist. Promotional activities included a European language festival in Brussels and local events in each partner country. These activities were organised around the following senses: ‘seeing’ features of the written language, such as the alphabet, games and puzzles; ‘tasting’ national delicacies (sweets, cheese, drinks, sausages, bread) and learning their names; ‘smelling’ traditional herbs and attempting to recognise them and memorise their names in a particular language; ‘moving’ through learning a few steps of a national dance and singing a verse of a popular/folk song; and ‘touching’ traditional handicrafts and repeating the names of the items. The products were designed to be humorous, attractive and relevant, as a way of encouraging people to consider learning the target languages. They included 10 separate souvenir-like calendars, one for each target country/language, a second ‘European’ calendar presenting all 10 project countries together, language survival kits, brochures and CDs with conversations in the project languages. University of Ostrava (CZ), Miksike Learning Folders (EE), University of Pécs (HU), Vilnius University (LT), Public Service Language Centre (LV), University of Malta (MT), Jagiellonian University (PL), Soros Educational Centre Foundation (RO), University of Zilina (SK)TARGET LANGUAGES: Czech, Estonian, Greek, Hungarian, Latvian, Lithuanian, Maltese, Polish, Slovak, Slovenian AGE GROUP: All WEBSITE: http://www.feel.vdu.lt PROJECT DURATION: Start: 2004End: 2006 These materials were very widely disseminated, to hotels, restaurants, museums, municipal authorities, tourist offices and airlines; to students, teachers and administrators in the education sector, and to language schools, embassies, national representations in Brussels, NGOs dealing with enlargement issues and businesses.", "cs": "Projekt FEEL (Funny, Easy and Effective Learning about Countries, Cultures and Languages – Zábavná, snadná a efektivní výuka o zemích, kulturách a jazycích) se snažil poskytnout základní znalosti (základní slovní zásobu, gramatiku a fonetiku) jazyků deseti zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, a představit občanům EU kultury, které se skrývají za těmito jazyky cestou odmítnutí jakéhokoliv nepochopení a stereotypů, které by mohly existovat. Propagační činnost zahrnovala Evropský festival jazyků v Bruselu a místní akce v každé partnerské zemi. Tyto činnosti byly organizovány se zaměřením na tyto smysly: „vidění“ vlastností psaného jazyka, jako je abeceda, hry a puzzle; „ochutnávka“ národních lahůdek (sladkosti, sýr, nápoje, klobásy, chléb) a naučení se jejich názvů; „přivonění“ k tradičním bylinám a pokus o jejich rozpoznání a zapamatování jejich názvů v příslušném jazyce; „pohyb“ formou naučení se několika kroků národního tance a zazpívání sloky populární/lidové písně; „dotknutí se“ tradičních řemeslných výrobků a opakování jejich názvů. Produkty byly navrženy tak, aby byly humorné, přitažlivé a aktuální, jako způsob pro povzbuzení lidí v úvahách o studiu cílových jazyků. Obsahovaly 10 samostatných kalendářů v podobě suvenýrů, jeden pro každou cílovou zemi/jazyk, druhý „evropský“ kalendář představující společně všech deset zemí zapoje- Ineta Savickiene Donelaicio 58, LT–3000 Kaunas Tel.: +370 37 327867Fax: +370 37 323296E-mail:i.savickiene@pmdi.vdu.lt univerzita Ostrava (CZ), Miksike Learning Folders (EE),University of Pécs (HU), Vilnius University (LT), Public Service Language Centre (LV), University of Malta (MT), Jagiellonian University (PL), Soros Educational Centre Foundation (RO), University of Zilina (SI)CÍLOVÉ JAZYKY: čeština, estonština, maďarština, litevština, lotyština, maltština, polština, řečtina, slovenština, slovinština VĚKOVÁ SKUPINA: všechny věkové skupiny INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.feel.vdu.lt DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2004Datum ukončení: 2006 Tyto materiály byly ve velké míře rozšířeny do hotelů, restaurací, muzeí, na magistráty, turistickým kancelářím a leteckým společnostem, studentům, učitelům a správcům v oblasti vzdělávání, do jazykových škol, na velvyslanectví, národním zastupitelstvím v Bruselu, nevládním organizacím zabývajícím se otázkami rozšíření EU a firmám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Možné jsou i další přístupy: zpřísnění patentových zákonů nebo zavedení cenových kontrol pro monopolistické sektory typu farmaceutického průmyslu, jak to učinilo mnoho tržních ekonomik. Řešením by však nebylo investovat do výzkumu a inovací méně veřejných prostředků, poněvadž jde o hnací motory hospodářského růstu. K mobilizaci talentů nejsou zapotřebí obrovské výnosové míry; přijatelnou odměnou za mimořádně dobrý podnikatelský čich by byla například padesátiprocentní zisková marže po dobu několika let. Násobky této částky však nejsou ničím jiným než dárkem od veřejnosti hrstce jednotlivců. Je nutné najít takovou kombinaci opatření a mezinárodních dohod, která umožní daňovým poplatníkům získat slušný výnos z jejich investic, aniž se odstraní podněty ke komercializaci inovativních produktů chytrými podnikateli. Závažnost tohoto problému by se neměla podceňovat. Zmíněné částky jsou tak vysoké, že přispívají ke vzniku nové aristokracie, která může předávat své bohatství dál prostřednictvím dědictví. A pokud někdo může přispívat obrovskými částkami na předvolební kampaně, a tím chránit svá privilegia (jak se dnes děje v USA), pak důsledky tohoto problému mohou přerůst v systémový nedostatek demokracie i dlouhodobé hospodářské efektivity. Možná řešení zdaleka nejsou jednoduchá, ale stojí za to je hledat.", "en": "Other approaches are also possible: tightening up patent laws or imposing price controls for monopolistic industries, such as pharmaceuticals, as many market economies have done. What would not be a solution, however, would be to channel fewer public resources into research and innovation – key drivers of economic growth. It does not take huge rates of returns to mobilize a lot of talent; something like a 50% profit margin for a few years would be an acceptable reward for particularly good entrepreneurship. Multiples of that amount, however, simply end up as gifts by the public to a few individuals. A combination of measures and international agreements must be found that would allow taxpayers to obtain decent returns on their investments, without removing the incentives for savvy entrepreneurs to commercialize innovative products. The seriousness of this problem should not be understated. The amounts involved contribute to the creation of a new aristocracy that can pass on its wealth through inheritance. If huge sums can be spent to protect privilege by financing election campaigns (as is now the case in the US), the implications of this problem, for both democracy and long-term economic efficiency, could become systemic. The possible solutions are far from simple, but they are well worth seeking."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They've used it between members of the police and members of community, and they've used it between people of opposing political ideologies. The original version of the story, the one that I tried last summer, that pairs the personal questions with four minutes of eye contact, was referenced in this article, but unfortunately it was never published. So a few months ago, I was giving a talk at a small liberal arts college, and a student came up to me afterwards and he said, kind of shyly, \"So, I tried your study, and it didn't work.\" He seemed a little mystified by this. \"You mean, you didn't fall in love with the person you did it with?\" I asked. \"Well...\" He paused. \"I think she just wants to be friends.\" \"But did you become better friends?\" I asked. \"Did you feel like you got to really know each other after doing the study?\" He nodded. \"So, then it worked,\" I said. I don't think this is the answer he was looking for. In fact, I don't think this is the answer that any of us are looking for when it comes to love. I first came across this study when I was 29 and I was going through a really difficult breakup. I had been in the relationship since I was 20, which was basically my entire adult life, and he was my first real love, and I had no idea how or if I could make a life without him. So I turned to science. I researched everything I could find about the science of romantic love, and I think I was hoping that it might somehow inoculate me from heartache. I don't know if I realized this at the time -- I thought I was just doing research for this book I was writing -- but it seems really obvious in retrospect. I hoped that if I armed myself with the knowledge of romantic love, I might never have to feel as terrible and lonely as I did then. And all this knowledge has been useful in some ways. I am more patient with love. I am more relaxed. I am more confident about asking for what I want.", "cs": "Studie byla použita mezi policisty a lidmi z jejich okrsků, a také mezi lidmi s opačnými politickými názory. Původní verze toho příběhu, který jsem zažila minulé léto, který kombinuje osobní otázky a oční kontakt po dobu 4 minut, byla odkazována v tomto článku, ale bohužel nikdy nebyla publikována. O pár měsíců později jsem měla přednášku na jedné malé filosofické fakultě a po skončení za mnou přišel jeden student a se studem mi řekl: \"Vyzkoušel jsem vaši studii a nefungovala.\" Vypadal trochu zmatený. \"Tvrdíte, že jste se nezamiloval do osoby, se kterou jste to zkoušel?\" ptala jsem se. \"Vlastně...\" odmlčel se. \"Myslím, že ona chce být jen kamarádka.\" \"Stali jste se lepšími přáteli?\" Zeptala jsem se. \"Cítil jste, že opravdu znáte jeden druhého po vyzkoušení téhle studie?\" Přikývl. \"Takže to fungovalo.\" řekla jsem. Myslím, že to nebyla odpověď, kterou čekal. Vlastně si nemyslím, že tohle je odpověď , kterou by čekal kdokoli z nás, když jde o lásku. Poprvé jsem na tuto studii narazila, když mi bylo 29 a měla jsem za sebou velmi těžký rozchod. Byla jsem ve vztahu od svých 20 let, což vlastně bylo celý můj dospělý život. Byl moje první láska a já jsem neměla ponětí, jak nebo jestli bez něho můžu žít. Tak jsem se obrátila na vědu. Hledala jsem všechno o vědě o romantické lásce, doufala jsem, že mi to pomůže od zlomeného srdce. Nevím, jestli jsem si to tenkrát uvědomovala -- myslela jsem si, že dělám výzkum pro svou knihu, ale zpětně už to vidím. Doufala jsem, že když se vyzbrojím vědou o romantické lásce, možná se pak už nikdy nebudu cítit tak hrozně a osamocená jako tehdy. A všechno tohle vědění bylo v určitém směru užitečné. S láskou jsem trpělivější. Uvolněnější. Jsem jistější, když žádám o to, co chci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Have you ever looked at an ape's butt? They have no buns because they don't run upright. And as athletes have realized that we're perfectly suited for ultra-endurance, they've taken on feats that would have been unthinkable before, athletes like Spanish endurance racer Kílian Jornet. Here's Kílian running up the Matterhorn. (Laughter) With a sweatshirt there tied around his waist. It's so steep he can't even run here. He's pulling up on a rope. This is a vertical ascent of more than 8,000 feet, and Kílian went up and down in under three hours. Amazing. And talented though he is, Kílian is not a physiological freak. Now that he has done this, other athletes will follow, just as other athletes followed after Sir Roger Bannister ran under four minutes in the mile. Changing technology, changing genes, and a changing mindset. Innovation in sports, whether that's new track surfaces or new swimming techniques, the democratization of sport, the spread to new bodies and to new populations around the world, and imagination in sport, an understanding of what the human body is truly capable of, have conspired to make athletes stronger, faster, bolder, and better than ever. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Koukli jste se někdy na opičí zadek? Nemají žádný, protože neběhají vzpřímeně. A když si atleti uvědomili, že se k ultra-vytrvalosti perfektně hodíme, naložili si výkony, které by dříve byly nemyslitelné, jako například španělský vytrvalostní závodník Kilian Jornet. Tady běží Kilian na Matterhorn. (Smích) S mikinou ovázanou kolem pasu. Stoupání je tak prudké, že ani nemůže běžet. Vytahuje se na laně. Výškový rozdíl je více než 2,4 km a Kilian vyběhl nahoru a dolů za méně než tři hodiny. Úžasné. A ačkoliv je talentovaný není fyziologickou hříčkou přírody. Teď, když toto dokázal, budou ho další atleti následovat, tak jako následovali Sira Rogera Bannistera poté, co zaběhl míli pod 4 minuty. Změnou technologie, změnou genů, změnou myšlení. Inovace ve sportu, ať už jsou to nové povrchy tratí nebo nové plavecké techniky, demokratizace sportu, rozšíření v rámci nových subjektů a nových skupin obyvatelstva po celém světě a vynalézavost ve sportu, pochopení, čeho je lidské tělo skutečně schopné, to vše se spojilo, aby mohli být atleti silnější, rychlejší, odvážnější a lepší, než kdy předtím. Děkuji vám. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Smír mezi darwinismem a křesťanstvím Jsou věda a náboženství předurčeny k vzájemnému nepřátelství? Každý žáček se učí, jak byl Galileo donucen na kolenou odvolat své přesvědčení, že Země se točí kolem Slunce, a jak byla církev znovu ve zbrani roku 1859, když Charles Darwin zveřejnil O původu druhů a tvrdil, že všechny živé organismy, včetně lidí, vznikly dlouhým, pomalým procesem evoluce. Zejména v Americe mnozí křesťané, takzvaní kreacionisté, dodnes prohlašují, že počátky lidstva nelze hledat v nějakém vědeckém zjištění, nýbrž v prvních kapitolách Genesis. Avšak souznění evoluce a náboženství je komplexnější než protikladnost a střet. Evoluční myšlenky se zrodily z náboženství. Staří Řekové vůbec neznali představu vývoje, jednosměrného času a lineární historie, vrcholící lidstvem. Tato koncepce je židovskokřesťanským dědictvím a raní evolucionisté 18. století - jako Darwinův dědeček Erasmus - zasazovali své myšlenky do kontextu tohoto náboženského vysvětlení původu života. Sám Darwin byl křesťanskými myšlenkami značně ovlivněn, zejména tam, kde to nejméně očekáváme: ve své víře v přirozenou selekci - ono prokletí církve - coby motivační sílu evoluce. Darwin tvrdil, že na svět přijde více organismů, než kolik může přežít a rozmnožit se, což vede k existenčnímu zápasu, a že úspěch v tomto boji zčásti odráží fyzické a behaviorální rozdíly mezi vítězi a poraženými. Vítězi se stávají ti, kdo jsou dobře přizpůsobeni svému prostředí, tedy ti, u nichž se vyvinou rysy, které jim pomáhají přežít a rozmnožovat se. Za Darwinovým důrazem na adaptaci ležela jeho křesťanská výchova.", "en": "Making Peace Between Darwinism and Christianity Are science and religion fated to mutual enmity? Every schoolchild learns how Galileo was forced to his knees to recant his belief that the earth revolves around the sun, or how the Church was up in arms again in 1859, when Charles Darwin published On the Origin of Species , arguing that all living organisms, including humans, result from a long, slow process of evolution. Today, especially in America, many Christians, so-called Creationists, still argue that mankind's origins are to be found in the early chapters of Genesis, not in any scientific discovery. But the interplay of evolution and religion is more complex than opposition and conflict. Evolutionary ideas are born of religion. The ancient Greeks had no idea of progress, directional time, and linear history, culminating in humankind. This concept is a legacy of Judeo-Christianity, and in the 18 th century the earliest evolutionists--people like Charles Darwin's grandfather, Erasmus--framed their ideas within the context of this religious account of origins. Darwin himself was much influenced by Christian ideas, especially where we least expect it: in his belief in natural selection--the bane of the Church--as evolution's motive force. Darwin argued that more organisms are born than can survive and reproduce; that this leads to a struggle for existence; and that success in this struggle partly reflects the physical and behavioral differences between the winners and the losers. The winners are those that are well adapted to their environment--that is, they develop features that help them to survive and reproduce. Behind Darwin's emphasis on adaptation lay his Christian upbringing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A low entropy configuration is one in which there's only a few arrangements that look that way. A high entropy arrangement is one that there are many arrangements that look that way. This is a crucially important insight because it helps us explain the second law of thermodynamics -- the law that says that entropy increases in the universe, or in some isolated bit of the universe. The reason why entropy increases is simply because there are many more ways to be high entropy than to be low entropy. That's a wonderful insight, but it leaves something out. This insight that entropy increases, by the way, is what's behind what we call the arrow of time, the difference between the past and the future. Every difference that there is between the past and the future is because entropy is increasing -- the fact that you can remember the past, but not the future. The fact that you are born, and then you live, and then you die, always in that order, that's because entropy is increasing. Boltzmann explained that if you start with low entropy, it's very natural for it to increase because there's more ways to be high entropy. What he didn't explain was why the entropy was ever low in the first place. The fact that the entropy of the universe was low was a reflection of the fact that the early universe was very, very smooth. We'd like to understand that. That's our job as cosmologists. Unfortunately, it's actually not a problem that we've been giving enough attention to.", "cs": "Konfigurace s nízkou entropií je taková, ve které existuje pouze několik podobných uspořádání. Konfigurace s vysokou entropií je taková, v níž existuje mnoho podobných uspořádání. Toto je klíčový postřeh, protože nám pomáhá vysvětlit druhý zákon termodynamiky -- zákon, který říká, že entropie narůstá ve vesmíru nebo v nějaké jeho izolované části. Důvodem nárůstu entropie je jednoduše to, že existuje mnohem více možností, jak mít entropii vysokou spíš než nízkou. Je to úžasný postřeh, ale něco v něm chybí. Chápání rostoucí entropie stojí mimochodem za podstatou toho, co nazýváme časovou šipkou, rozdílem mezi minulostí a budoucností. Jakýkoli rozdíl, který existuje mezi minulostí a budoucností, existuje díky rostoucí entropii -- skutečnost, že jste schopni zapamatovat si minulost, ale nikoli budoucnost. Skutečnost, že se narodíte, pak žijete, a pak zemřete, vždy v tomto pořadí, je způsobena nárůstem entropie. Boltzmann vysvětlil, že když začnete u nízké entropie, je pro ni velmi přirozené, aby vzrůstala, protože existuje více způsobů, jak přejít k vysoké entropii. Nevysvětlil však, proč vůbec byla entropie zpočátku nízká. Skutečnost, že entropie vesmíru byla nízká, je odrazem toho, že raný vesmír byl opravdu velmi uspořádaný. Rádi bychom tomu porozuměli. To je práce nás, kosmologů. Bohužel to však není problém, jemuž bychom věnovali dostatek pozornosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, very clearly, I'm going to gather the deck together. And just like that. I'm going to search for a coincidence in front of everyone. I'm going to try. I have some cards that maybe, maybe they don't mean anything. But maybe that's because we are not paying close attention. Because maybe, maybe they mean a lot. Before we start, sir, you gave me a dollar bill. Is that your signature? Audience member 3: Yes it is. HG: I want you to see very clearly that I'm going to open your bill and reveal a small secret that we created. And the secret of this dollar bill is the serial number. Madam, can you take the dollar bill? In the serial number, there is a letter. What is the first number after the letter? Audience member 4: Seven. HG: Seven. Seven. But, that's maybe just one coincidence. What is the second number? Audience member 4: Nine. So after the seven, we have a nine. And after the nine? Audience member 4: Two. HG: The two. And after the two? Audience member 4: Three. HG: Three, and after? Audience member 4: Three. HG: Three. Audience member 4: Seven. HG: Seven. Audience member 4: Four. HG: Four. Audience member 4: Two. HG: Two, and? Audience member 4: Q. HG: Q like in queen? (Applause) The queen of clubs! All the cards in order, just for you. And that's my show. Thank you very much and have a nice night. (Applause)", "cs": "Teď přímo před vámi posbírám všechny karty zpět do balíčku. A jen tak před vámi všemi se vydám hledat náhodu. Zkusím to. Mám tady karty, které možná, možná nic neznamenají. Ale možná se jen dost nesoustředíme. Protože možná, možná znamenají hodně. Než začneme, pane, dal jste mi dolarovou bankovku. Je to váš podpis? Divák č. 3: Ano, je. HG: Dívejte se pozorně, rozbalím vaši bankovku a odhalím malé tajemství, které jsme spolu vytvořili. Tím tajemstvím vaší bankovky je její sériové číslo. Madam, mohla byste si tu bankovku vzít k sobě? V sériovém čísle je písmeno. Jaké je první číslo po tom písmenu? Divačka: Sedm. HG: Sedm. Sedm. To je ale možná jen jedna náhoda. Jaké je druhé číslo? Divačka: Devět. Takže po sedmičce tu máme devítku. A po devítce? Divačka: Dva. HG: Dvojka. A po dvojce? Divačka: Tři. HG: Trojka a potom? Divačka: Tři. HG: Tři. Divačka: Sedm. HG: Sedm. Divačka: Čtyři. HG: Čtyři. Divačka: Dva. HG: Dva a? Divačka: Q. HG: Q jako na královna? (Potlesk) Křížová královna! Všechny karty přesně po sobě, jen pro vás. To je všechno. Velice vám děkuji a přeji pěkný večer. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We all go to doctors. And we do so with trust and blind faith that the test they are ordering and the medications they're prescribing are based upon evidence -- evidence that's designed to help us. However, the reality is that that hasn't always been the case for everyone. What if I told you that the medical science discovered over the past century has been based on only half the population? I'm an emergency medicine doctor. I was trained to be prepared in a medical emergency. It's about saving lives. How cool is that? OK, there's a lot of runny noses and stubbed toes, but no matter who walks through the door to the ER, we order the same tests, we prescribe the same medication, without ever thinking about the sex or gender of our patients. Why would we? We were never taught that there were any differences between men and women. A recent Government Accountability study revealed that 80 percent of the drugs withdrawn from the market are due to side effects on women. So let's think about that for a minute. Why are we discovering side effects on women only after a drug has been released to the market? Do you know that it takes years for a drug to go from an idea to being tested on cells in a laboratory, to animal studies, to then clinical trials on humans, finally to go through a regulatory approval process, to be available for your doctor to prescribe to you? Not to mention the millions and billions of dollars of funding it takes to go through that process. So why are we discovering unacceptable side effects on half the population after that has gone through? What's happening? Well, it turns out that those cells used in that laboratory, they're male cells, and the animals used in the animal studies were male animals, and the clinical trials have been performed almost exclusively on men. How is it that the male model became our framework for medical research? Let's look at an example that has been popularized in the media, and it has to do with the sleep aid Ambien. Ambien was released on the market over 20 years ago, and since then, hundreds of millions of prescriptions have been written, primarily to women, because women suffer more sleep disorders than men.", "cs": "Všichni chodíme k doktorovi. Chodíme k němu s důvěrou a slepou vírou, že testy, které objednává, a léky, které předepisuje, jsou založené na důkazech – na důkazech, že nám mají pomáhat. Skutečnost je ale taková, že to vždycky neplatilo pro všechny. Co kdybych vám řekla, že zdravotnictví objevené v minulém století je založeno pouze na polovině populace? [urgentní medicína] Jako lékařka se věnuji urgentní medicíně. Učili mě, jak mám být připravená v případě lékařské pohotovosti. Zachraňuji životy! Není to skvělé? Je to sice samé nachlazení a ukopnutý palec, ale ať už přijde na pohotovost kdokoliv, objednáváme ty samé testy, předepisujeme tytéž léky, aniž bychom se pozastavili nad pohlavím nebo genderem pacientů. Proč taky? Nikdo nás neučil, že by mezi muži a ženami byly nějaké rozdíly. [80 % stažených léků] Nedávná vládní studie odhalila, že důvodem pro stažení 80 % léků z trhu jsou vedlejší účinky u žen. Na chvíli se nad tím zamysleme. Jak je možné, že vedlejší účinky u žen objevujeme až poté, co byl lék uveden na trh? Víte, že to trvá celé roky, než se dostanete od prvotní myšlenky přes buněčné testy v laboratoři, testy na zvířatech, klinické studie na lidech a nakonec přes závěrečný schvalovací proces až k tomu, že vám doktor může předepsat nový lék? Nemluvě o milionech a miliardách dolarů, které celý proces stojí. Proč odhalujeme nepřijatelné vedlejší účinky u poloviny populace až po tom všem? Co se tady děje? Vychází najevo, že buňky v laboratořích jsou mužské buňky, že testovaná zvířata jsou samci, a že klinické studie se provádí téměř výhradně na mužích. Jak je možné, že se mužský model stal rámcem lékařského výzkumu? Podíváme se na jeden případ, který popularizovala média a který se týká léku na spaní jménem Ambien. [poloviční dávkování] Ambien byl uveden na trh před více než 20 lety a od té doby byl předepsán ve stovkách milionů případů, a to především ženám, protože ty trpí poruchami spánku častěji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Novináři se dnes učí obcházet vládní směrnice tím, že informace distribuují a shromažďují po síti. Pro vedoucí propagandisty je tak mnohem obtížnější zamezit šíření informací, které pokládají za ,,citlivé\". Obyčejní uživatelé internetu mohou rovněž psát o událostech, jichž se stali svědky, a vysílat své reportáže přes internet, což prakticky znemožňuje potlačování důležitých bleskových zpráv. Pro úřady je navíc obtížné stopovat a trestat lidi, kteří takový druh ,,podvratných\" informací - tento výraz vláda často používá, aby potlačila politický disent - po síti šíří. Jelikož se nyní zvýšila pravděpodobnost, že se čínští uživatelé internetu dozvědí o bleskové zprávě v reálném čase a začnou si klást otázku, proč o ní neinformoval oficiální tisk, ocitají se čínská konvenční média pod tlakem veřejnosti, aby začala pokrývat i události, jimž by se jinak vyhnula. Další nový fenomén představují internetové diskuse o právě probíhajících událostech, které se odehrávají zejména prostřednictvím takzvaných internetových vývěsek. Podle jednoho nedávného průzkumu se počet osob zaregistrovaných na deseti nejpopulárnějších čínských serverech zaměřujících se na zprávy a politické aféry pohybuje mezi jedním až pěti sty tisíci. Tímto způsobem začíná internet - především prostřednictvím vývěsek, služeb zasílaných elektronickou poštou a nově vznikajících internetových zápisníků - představovat alternativní veřejnou sféru, která v Číně ještě před několika lety neexistovala. Ve státem cenzurovaném systému se většina diskusí omezuje na politicky přípustná témata, jako jsou právní reforma nebo antikorupční úsilí. V rámci těchto mantinelů však internetem zprostředkovaný aktivismus, jako jsou například webové petice, nejen rozšířil hranice tradičního mediálního zpravodajství, ale zároveň předznamenal některé zajímavé nové politické důsledky. Když například policie letos na jaře ubila v jihočínském městě Kuang-čou k smrti vysokoškolského studenta Sun Č´-kanga, vyvolalo to záplavu internetových výzev k ,,wej-čchüan\" a vyprovokovalo diskuse o ,,vazebním a repatriačním systému\". Sunovo zadržování bylo založeno na této formě ,,administrativního zadržení\", která se uplatňuje především proti migrujícím dělníkům. Následné protesty šířené po internetu bezpochyby sehrály roli při rozhodnutí vlády zrušit zmíněný systém a zatknout oficiální činitele, kteří se v tomto případu angažovali. I přes vládní snahu o kontrolu internetu již dnes existuje prostor pro podporu sílícího právního povědomí v čínské společnosti. Pronikavost a pružnost nového média nejenže oslabuje tradiční mediální cenzuru, ale internetem zprostředkovaný aktivismus zároveň hraje stále větší roli při reformě čínského právního systému a při rozvoji probouzející se občanské společnosti.", "en": "Journalists now learn how to evade government guidelines by distributing and collecting information online, making it more difficult for propaganda bosses to silence the spread of information considered \"sensitive.\" Ordinary internet users can also write about events they witness and broadcast their reports online, making the suppression of important breaking news almost impossible. Moreover, the authorities have a difficult time tracking down and punishing people who spread this kind of \"subversive\" information--a term frequently used by the government to suppress political dissent--online. Because Chinese internet users are now more likely to find out about a breaking story in real time and question why the official press hasn't covered it, China's conventional media now feel pressure from the public to cover events that they might otherwise dodge. Online discussion of current events, especially through internet bulletin boards, is another new phenomenon. One recent survey shows that the number of users registered with China's ten most popular bulletin boards, which focus on news and political affairs, range from 100,000 to 500,000. Mainly through bulletin boards, email mailing list services and an emerging \"Web log\" community, the internet has begun to provide an alternative public sphere that did not exist in China a few years ago. Under the state censorship system, most discussions are limited to politically acceptable topics, such as legal reform and anti-corruption efforts. However, within these boundaries, internet-enabled activism, such as online petitions, have not only expanded the boundaries of traditional media reporting, but presaged some interesting new political consequences as well. When college student Sun Zhigang was beaten to death by the police in the southern city of Guangzhou this spring, for example, it inspired a storm of online calls for \"weiquan,\" and provoked debates over the \"custody and repatriation system.\" That form of \"administrative detention,\" used primarily against migrant workers, was the basis for Sun's detention. The online protest that ensued undoubtedly played a role in the government's decision to abolish the system and arrest the officials involved in the case. Despite government efforts to control the internet, a space to support the rising rights consciousness within Chinese society has been carved out. As the pervasiveness and flexibility of the new medium weakens traditional media censorship, internet-enabled social activism plays an increasingly influential role in China's legal reform and the development of its nascent civil society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's a great honor to be here. It's a great honor to be here talking about cities, talking about the future of cities. It's great to be here as a mayor. I really do believe that mayors have the political position to really change people's lives. That's the place to be. And it's great to be here as the mayor of Rio. Rio's a beautiful city, a vibrant place, special place. Actually, you're looking at a guy who has the best job in the world. And I really wanted to share with you a very special moment of my life and the history of the city of Rio. (Video) Announcer: And now, ladies and gentlemen, the envelope containing the result. Jacques Rogge: I have the honor to announce that the games of the 31st Olympiad are awarded to the city of Rio de Janeiro. (Cheering) EP: Okay, that's very touching, very emotional, but it was not easy to get there. Actually it was a very hard challenge. We had to beat the European monarchy. This is Juan Carlos, king of Spain. We had to beat the powerful Japanese with all of their technology. We had to beat the most powerful man in the world defending his own city. So it was not easy at all. And actually this last guy here said a phrase a few years ago that I think fits perfectly to the situation of Rio winning the Olympic bid. We really showed that, yes, we can.", "cs": "Je pro mě velká čest tady být, je pro mě velká čest mluvit tady o městech, mluvit o budoucnosti měst. Je skvělé tady být v pozici starosty. Vážně věřím, že starostové mají politickou moc změnit lidem život. To je jejich úkol. A je skvělé tady vystupovat jako starosta Ria de Janeira. Rio je nádherné město, plné života, speciální. Vlastně se díváte na chlápka, který má nejlepší práci na světě. A chci se s vámi podělit o velice výjimečný moment mého života a historie Ria. Hlasatel: A teď, dámy a pánové, tato obálka obsahuje výsledek. Jacques Rogge: Mám tu čest vám oznámit, že Třicáté první olympijské hry se budou konat v Riu de Janeiru. (Pokřiky) EP: Ok, je to dojemné, velice emotivní, ale nebylo lehké to vyhrát. Ve skutečnosti to byl velice tvrdý souboj. Museli jsme porazit evropskou monarchii. To je Juan Carlos, španělský král. Museli jsme porazit silné Japonce a jejich technologie. Museli jsme porazit nejmocnějšího muže světa bránícího své město. Takže to nebylo ani trochu jednoduché. Tento poslední chlapík řekl před pár lety větu, která, myslím, perfektně vystihuje situaci, když Rio vyhrálo pořádání olympiády. Ukázali jsme, že \" Ano, dokážeme to.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skutečná tragédie interrupcí MELBOURNE – Těhotné dospívající dívce trpící leukémií byla minulý měsíc v Dominikánské republice odložena chemoterapie, protože lékaři se obávali, že by u ní léčba mohla vyvolat potrat a tím porušit tamní striktní zákon zakazující interrupce. Po konzultacích mezi lékaři, právníky a rodinou dívky byla sice chemoterapie nakonec zahájena, událost ale opět obrátila pozornost k rigiditě zákonů o umělém přerušení těhotenství v mnoha rozvojových zemích. Média se potratům ve vyspělých zemích hojně věnují, zejména ve Spojených státech, kde republikáni využívají odporu vůči interrupcím ke shromažďování voličů. Kampaň prezidenta Baracka Obamy za znovuzvolení se nedávno odhodlala k protiúderu a uvedla televizní reklamu, v níž jistá žena říká, že „nastala doba nahánějící ženám strach“, protože Mitt Romney prohlásil, že podporuje postavení umělých přerušení mimo zákon. Mnohem menší pozornosti se ale dostává 86 % všech uměle vyvolaných potratů, k nimž dojde v rozvojovém světě. Přestože většina zemí v Africe a Latinské Americe má zákony, jež interrupce za většiny okolností zakazují, oficiální ilegalita nebrání vysokým počtům provedených přerušení. Na tisíc žen připadá v Africe 29 potratů a v Latinské Americe 32. Srovnatelné číslo pro západní Evropu, kde jsou potraty za většiny okolností obecně povolené, je 12. Podle nedávné zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) nebezpečné interrupce vedou každoročně k úmrtí 47 000 žen, přičemž k většině těchto úmrtí dochází v rozvojových zemích. Dalším pěti milionům žen je rok co rok způsobeno zranění, někdy trvalé. Téměř všem těmto úmrtím a zraněním by bylo možné předejít, říká WHO, uspokojením potřeby po sexuální výchově a osvětě o plánování rodičovství a antikoncepci a zajištěním bezpečných, zákonných umělých přerušení těhotenství a následné péče, která zabrání zdravotním komplikacím nebo je případně řeší. Podle odhadů 220 milionů žen v rozvojovém světě říká, že se chtějí vyvarovat těhotenství, ale schází jim buď znalosti, nebo přístup k účinné antikoncepci. To je obrovská tragédie pro jedince a pro budoucnost naší už beztak hustě zalidněné planety. Londýnský summit o plánování rodičovství, pořádaný ministerstvem mezinárodního rozvoje a nadací manželů Gatesových, ohlásil minulý měsíc závazky ke snížení počtu těchto žen na 120 milionů do roku 2020.", "en": "The Real Abortion Tragedy MELBOURNE – In the Dominican Republic last month, a pregnant teenager suffering from leukemia had her chemotherapy delayed, because doctors feared that the treatment could terminate her pregnancy and therefore violate the nation’s strict anti-abortion law. After consultations between doctors, lawyers, and the girl’s family, chemotherapy eventually was begun, but not before attention had again been focused on the rigidity of many developing countries’ abortion laws. Abortion receives extensive media coverage in developed countries, especially in the United States, where Republicans have used opposition to it to rally voters. Recently, President Barack Obama’s re-election campaign counter-attacked, releasing a television advertisement in which a woman says that it is “a scary time to be a woman,” because Mitt Romney has said that he supports outlawing abortion. But much less attention is given to the 86% of all abortions that occur in the developing world. Although a majority of countries in Africa and Latin America have laws prohibiting abortion in most circumstances, official bans do not prevent high abortion rates. In Africa, there are 29 abortions per 1,000 women, and 32 per 1,000 in Latin America. The comparable figure for Western Europe, where abortion is generally permitted in most circumstances, is 12. According to a recent report by the World Health Organization, unsafe abortions lead to the death of 47,000 women every year, with almost all of these deaths occurring in developing countries. A further five million women are injured each year, sometimes permanently. Almost all of these deaths and injuries could be prevented, the WHO says, by meeting the need for sex education and information about family planning and contraception, and by providing safe, legal induced abortion, as well as follow-up care to prevent or treat medical complications. An estimated 220 million women in the developing world say that they want to prevent pregnancy, but lack either knowledge of, or access to, effective contraception. That is a huge tragedy for individuals and for the future of our already very heavily populated planet. Last month, the London Summit on Family Planning, hosted by the British government’s Department for International Development and the Gates Foundation, announced commitments to reach 120 million of these women by 2020."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se nejvyšší prioritou stanou domácí potřeby, globální hospodářská spolupráce trpí. Náklady protekcionismu v oblasti obchodu a financí jsou však v podobných chvílích obzvláště vysoké. Velkou hospodářskou krizi zhoršily obchodní bariéry, které státy vytvořily na ochranu domácí zaměstnanosti. Také tentokrát bude toto pokušení existovat. A banky – ať už budou neskrývaně zestátněné, anebo ne – se ocitnou pod tlakem, aby upřednostňovaly domácí půjčovatele. MMF prozatím reaguje s nově nalezenou razancí, když zavedl nesmírně potřebný institut krátkodobých úvěrů, který dost možná bude muset být rozšířen, pokud se rozvíjející se trhy dostanou pod větší tlak. Světová obchodní organizace naopak promrhala drahocenný čas bezvýznamným kolem jednání z Dauhá. Místo toho měla své úsilí zaměřit na monitorování a realizaci závazku skupiny G-20 nevytvářet obchodní bariéry. Je potřeba, aby politici odhodili dosud nabytá moudra a zapomněli na bezcenné dichotomie typu „trhy versus vláda“ nebo „národní stát versus globalizace“. Je zapotřebí, aby se vyrovnali se skutečností, že národní regulační orgány a mezinárodní trhy jsou neoddělitelně propojené a navzájem se potřebují. Čím pragmatičtěji a tvořivěji budou jednat, tím rychleji se světová ekonomika zotaví.", "en": "When domestic needs become paramount, global economic cooperation suffers. But the costs of protectionism in trade and finance are especially large at moments like these. The Great Depression was aggravated by the trade barriers that countries imposed to protect domestic employment. This will be a temptation this time around as well. And banks – whether explicitly nationalized or not – will be under pressure to prioritize domestic borrowers. So far, the IMF has reacted with newfound vigor, establishing a much-needed short-term lending facility, which may well need to be expanded if emerging markets come under greater pressure. The World Trade Organization, meanwhile, has wasted valuable time on the irrelevant Doha round. It should have focused its efforts on monitoring and implementing the G-20’s commitment not to raise trade barriers. Policymakers need to shed received wisdom and forget useless dichotomies such as “markets versus government” or “nation-state versus globalization.” They need to come to grips with the reality that national regulations and international markets are inextricably linked with – and in need of – each other. The more pragmatically and creatively they act, the more quickly the world economy will recover."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Začleňující růst a globální spravedlnost ANKARA – Zatímco Francie a celý svět truchlí nad teroristickým masakrem nevinných lidí v Paříži, vedoucí představitelé států skupiny G-20 se scházejí v turecké Antalyi. Na vrchol dlouhého seznamu naléhavých témat k projednání se nyní vyšvihne terorismus. Skupina G-20, jejíž členské země představují zhruba 85% světové ekonomiky, má důležitou zodpovědnost reagovat na problémy ovlivňující životy a prosperitu milionů lidí z celého světa. Nemůže riskovat, že podlehne sebeuspokojení a nečinnosti, ať už v otázce terorismu nebo křehkého stavu světové ekonomiky. Od prosince 2014, kdy se předsednictví G-20 ujalo Turecko, se náš přístup k zajištění začleňujícího a robustního růstu prostřednictvím společného postupu těší podpoře jednotlivých členů. Toto úsilí stojí na třech pilířích: na rozhodné implementaci předchozích závazků, na zvyšování investic coby silného hnacího motoru globální ekonomiky a na podpoře začleňování tak, aby přínosy růstu mohli sdílet všichni. Pokud jde o implementaci, byly učiněny významné kroky. Díky podpoře zdravé makroekonomické a fiskální politiky a zavádění solidních strukturálních reforem jsme dosáhli značného pokroku směrem ke splnění cíle zvýšit společný HDP skupiny G-20 o 2,1% do roku 2018. Globální finanční soustava je dnes odolnější než kdykoliv dříve. Znovu se budují finanční kapacity a plní se nové růstové cíle. Mnohé však ještě zbývá udělat. Členové G-20 by měli urychlit snahu o splnění svých závazků zvýšení produktivity a eliminace strukturálních překážek investic, konkurence, obchodu a tvorby pracovních míst. Kromě toho musíme upevnit fundamentální reformy globální finanční soustavy, které skupina G-20 v posledních sedmi letech realizovala. Také náš důraz na investice – klíčový hnací motor růstu, tvorby pracovních míst a rozvoje – se začíná vyplácet. V globální ekonomice existuje obrovská investiční propast, a to v rozvinutých i rozvojových zemích. Proto potřebujeme strategie rozvinutých zemí, které spojí konkrétní akce a závazky s cílem zlepšit investiční ekosystém, podpořit malé a střední podniky a prosadit výstavbu efektivní a vysoce kvalitní infrastruktury. Pokud členové G-20 plně implementují své závazky v rámci těchto strategií, pak má jejich společný HDP vzrůst o další 1%. Hospodářský růst musí být silný a trvale udržitelný, ale především musí být začleňující.", "en": "Inclusive Growth and Global Justice ANKARA – As France and the world mourn the terrorist slaughter of innocents in Paris, the leaders of the G-20 are meeting in Antalya, Turkey. Terror will now vault to the top of the long list of pressing issues that will be discussed. The G-20, whose members account for about 85% of the world economy, has an important responsibility to respond to challenges that affect the lives and prosperity of millions of people around the world. It cannot risk falling into complacency and inaction, whether regarding terrorism or the fragile state of the world’s economy. Since Turkey assumed the presidency of the G-20 in December 2014, our approach toward ensuring inclusive and robust growth through collective action has enjoyed the support of the organization’s members. This effort has been built on three pillars: decisive implementation of past commitments, boosting investments as a powerful driver of the global economy, and promotion of inclusiveness so that the benefits of growth are shared by all. When it comes to implementation, great strides have been made. By promoting sound macroeconomic and fiscal policies and implementing solid, structural reforms, we have made significant progress toward our objective of expanding the G-20’s collective GDP by 2.1% by 2018. The global financial system is now more resilient than it has ever been. Financial capacities are being rebuilt, and new growth targets are being met. But there remains much more to be done. G-20 members should expedite efforts to deliver on their commitments to boost productivity and eliminate structural bottlenecks to investment, competition, trade, and jobs. We must also cement the fundamental reforms to the global financial system that the G-20 has delivered over the past seven years. Our focus on investment – a key driver of growth, jobs, and development – is also beginning to pay off. There is a huge investment gap in the global economy, both in advanced and developing countries. That is why we need developed-country strategies that bring together concrete policy actions and commitments to improve the investment ecosystem, support small and-medium-size enterprises, and promote the construction of efficient, high-quality infrastructure. If the G-20 members fully implement their commitments under these strategies, their collective GDP is expected to increase by another 1%. Economic growth must be strong and sustainable; but, above all, it must be inclusive."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Selected issue 3 Reitox focal points We gratefully acknowledge the fact that the information inthis report is the product of a partnership and dependenton the work of our partners in the Reitox network and thescientific experts who have contributed to national and EU-level working groups. The report is also informed by, andbenefits from, our ongoing work with the European Commission in support of the evaluation of the Europeanaction plan on drugs (2000–04). This year’s annual report of the European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction (EMCDDA) includesdata from the 25 Member States of the European Unionand from Norway. The wealth of information presented notonly helps us to understand better the extent to which drugproblems affect both the citizens of Europe and thecommunities they live in, but also enables us to reflect onthe policies and actions that Member States have developedto respond to the complex and multifaceted challenge thatthe use of drugs presents. Those familiar with the previous EMCDDA reports on the European drug situation may be struck by the considerabledifferences that arise from this enlarged perspective. Manyof our assumptions on the nature and direction of trends inthe drug problem need to be reviewed and adapted toreflect the reality of the more complex, dynamic and diversesituation that faces Europe today. Some commentators focus on the difficulties that may arisefrom greater European integration, particularly the abilityof organised crime to benefit from the opening of bordersand the free movement of goods and individuals. Suchchallenges are not ignored in this report, but anothermessage can also be found. We increasingly share, as Europeans, common problems resulting from the use ofdrugs, but we also bring to the debate different historicalexperiences and perspectives. The data found in this reportrepresent a common commitment of our Member States tocollect comparable information and use it to facilitate thedevelopment of more effective and better-targeted policiesand responses. The enlargement of the European Unionoffers us a new opportunity to share our experiences ofwhat works and to cooperate more closely to developbetter-coordinated activities. In this endeavour the EMCDDAis committed to playing its part in working with Member States to assemble the high-quality data sets that arenecessary to underpin an informed debate. Marcel Reimen Chairman, EMCDDA Management Board Not all countries can provide information in all areas, norare all the data available open to simple comparison. Forthis reason, methodological notes are provided and we alertthe reader to the caveats that need to be considered whendrawing conclusions.", "cs": "Vybrané téma 3 Národní kontaktní místa sítě Reitox Svděčností a poděkováním konstatujeme, že informacevtéto zprávě jsou výsledkem partnerské spolupráceanemohly by vzniknout bez součinnosti našich partnerůvsíti Reitox a vědeckých expertů, kteří se účastnili činnostipracovních skupin na národní úrovni či na úrovni EU.Zpráva také čerpá a těží znaší průběžné spolupráce s Evropskou komisí, podporující hodnocení Evropskéhoakčního plánu boje proti drogám na období 2000–2004. Letošní výroční zpráva Evropského monitorovacího centrapro drogy a drogovou závislost (EMCDDA) obsahujeúdaje z 25členských států Evropské unie a Norska. Díkyhojnosti prezentovaných údajů je možno nejenom udělat silepší obrázek o tom, do jaké míry mají problémysdrogami vliv na občany Evropy a na komunity, vekterých tito občané žijí, ale lze i lépe posoudit politickáapraktická opatření, která členské státy přijaly vreakci nasložitou a mnohostrannou problematiku, kterou užívánídrog představuje. Ti, kdo znají předchozí zprávy EMCDDA o situacivoblasti drog v Evropě, budou možná překvapeni tím, jakvýrazné rozdíly ztéto širší perspektivy vyplývají. Řadunašich předpokladů o povaze a směrech trendů vdrogovéproblematice je třeba revidovat a upravit tak, aby správněodrážely realitu oné komplexnější, dynamičtějšíarozmanitější situace, vníž se současná Evropa nachází. Někteří komentátoři zdůrazňují obtíže, které sseboupřinese větší celoevropská integrace – zvláště jdeoprospěch, který pro organizovaný zločin představujeotevření hranic a volný pohyb zboží a osob. Tatoskutečnost není ve zprávě ignorována, je ovšem třebavidět i druhou stranu mince. Jakožto Evropané sdílímevrostoucí míře společné problémy, jež ssebou užívánídrog nese, na druhé straně vnášíme do diskuse rozdílnéhistorické zkušenosti a perspektivy. Údaje uvedené vtétozprávě jsou výsledkem společného závazku členskýchstátů shromažďovat srovnatelné informace a využívat jekvypracovávání účinnějších a lépe cílených politickýchipraktických opatření. Rozšíření Evropské unie pro náspředstavuje nové možnosti, jak se podílet o zkušenostivtom, jaká opatření plní svůj cíl a jak úžeji spolupracovatna navrhování a realizaci lépe koordinovaných akcí.Vtomto úsilí je EMCDDA odhodláno plnit svou úlohu a vespolupráci sčlenskými státy shromažďovat kvalitní souborydat, jichž je jako podkladu pro informovanou diskusizapotřebí. Marcel Reimen Předseda Správní rady EMCDDA Ne všechny země mohou poskytovat informace o všechoblastech a ne všechny dostupné údaje jsou použitelnékprostému porovnání. Ztohoto důvodu jsou ve zprávěuvedeny metodické poznámky a čtenář by si přivyvozování závěrů měl být vědom všech úskalí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Who's got the dangerous troublemaker view? JA: Oh, come on. There must be some. CA: It's a soft crowd, Julian, a soft crowd. We have to try better. Let's show them another example. Now here's something that you haven't yet leaked, but I think for TED you are. I mean it's an intriguing story that's just happened, right? What is this? JA: So this is a sample of what we do sort of every day. So late last year -- in November last year -- there was a series of well blowouts in Albania, like the well blowout in the Gulf of Mexico, but not quite as big. And we got a report -- a sort of engineering analysis into what happened -- saying that, in fact, security guards from some rival, various competing oil firms had, in fact, parked trucks there and blown them up. And part of the Albanian government was in this, etc., etc. And the engineering report had nothing on the top of it, so it was an extremely difficult document for us. We couldn't verify it because we didn't know who wrote it and knew what it was about. So we were kind of skeptical that maybe it was a competing oil firm just sort of playing the issue up. So under that basis, we put it out and said, \"Look, we're skeptical about this thing. We don't know, but what can we do? The material looks good, it feels right, but we just can't verify it.\" And we then got a letter just this week from the company who wrote it, wanting to track down the source -- (Laughter) saying, \"Hey, we want to track down the source.\" And we were like, \"Oh, tell us more. What document is it, precisely, you're talking about? Can you show that you had legal authority over that document? Is it really yours?\" So they sent us this screen shot with the author in the Microsoft Word ID. Yeah. (Applause) That's happened quite a lot though. This is like one of our methods of identifying, of verifying, what a material is, is to try and get these guys to write letters.", "cs": "A kdo ho má za nebezpečného provokatéra? JA: No tak. Někdo určitě ano. CA: Jsou měkcí, Juliane. Musíme se víc snažit. Ukažme jim další příklad. Tohle je něco, co jste ještě nezveřejnil, ale teď to uděláte pro TED. Je to fascinující příběh, který se stal teď, že? O co jde? JA: Je to ukázka toho, co děláme každý den. V listopadu loňského roku došlo k sérii výbuchů v Albánii, jako byl výbuch v Mexickém zálivu, jen nebyly tak velké. A my máme zprávu - jakousi technickou analýzu toho, co se stalo. Podle ní ochranky konkurenčních ropných společností na místech zaparkovaly kamiony a vyhodily je do vzduchu. Byla do toho zapletena část albánské vlády. A tato technická zpráva neměla žádnou hlavičku. Proto to pro nás bylo mimořádně obtížné. Nemohli jsme ji ověřit, protože jsme nevěděli, kdo ji napsal a kdo věděl, o čem je. Byli jsme skeptičtí a mysleli si, že je to možná nějaká hra konkurenční ropné společnosti. Proto jsme to zveřejnili a řekli: \"O téhle věci máme pochybnosti. Nevíme nic, ale co můžeme dělat? Ten materiál vypadá a působí dobře, ale nemůžeme ho ověřit.\" A zrovna tento týden jsme dostali dopis od společnosti, která tu zprávu napsala a chtěla najít zdroj. (smích) Napsali: \"Chceme najít zdroj.\" A my jsme odpověděli: \"Řekněte nám víc. O jakém dokumentu to vlastně mluvíte? Můžete dokázat, že na něj máte zákonné právo? Je opravdu váš?\" Poslali nám snímek obrazovky se jménem autora v identifikátoru aplikace Microsoft Word. Jo. (potlesk) To se stává často. Je to jedna z našich metod identifikace – ověření, o jaký materiál jde. Najdeme tak lidi, kteří ty dopisy píšou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oživené Středomoří MADRID – Středomoří prochází kolosální politickou transformací. Protesty na jeho jižních březích právě zahájily proces zavádění demokracie do regionu. Ač je to zřejmě méně na očích, Středomoří prochází ještě další obrodou, s ohledem na geoekonomiku neméně významnou. Posuny ve světové rovnováze moci ze Západu na Východ, od Atlantiku k Pacifiku, zneklidňují Spojené státy i Evropu. Úbytek jejich geopolitické a ekonomické moci je evidentní. Přestože budoucnost geopolitického chování stoupajících mocností – Brazílie, Číny a Indie – zůstává nejistá, tento posun nicméně může přinést určitou příležitost pro Středomoří. Posledním třem stovkám let, kdy se svět soustředil na Západ, vévodila atlantická oblast. Ve světě zaměřeném na Východ však hlavní spojnice představují Tichý a Indický oceán a vzhledem k dnešní úzké vazbě mezi Asií a Evropou také Středozemní moře. Kontejnerová doprava mezi Dálným východem a Evropou teď ročně činí celkem 18 milionů TEU (ekvivalentů objemu standardizovaného kontejneru o délce 20 stop), oproti 20 milionům TEU ročně v transpacifické dopravě a pouhým 4,4 milionu TEU transatlantických toků mezi Evropou a Amerikou. Kontejnerová přeprava mezi Dálným východem a Evropou využívá středomořské cesty přes Suezský průplav – což je mnohem rychlejší než plavit se přes Panamský průplav a vyhnout se tak Africe, anebo dokonce než (prozatím) hypoteticky rozmrzlá arktická cesta. Navzdory převaze středomořské trasy pro kontejnerovou dopravu mezi Evropou a Dálným východem, 72 % připlouvajícího zboží vstupuje do Evropské unie skrze severoevropské přístavy (například Le Havre, Antverpy, Rotterdam, Brémy a Hamburg), kdežto pouhých 28 % využívá jihoevropské přístavy, jako jsou Barcelona, Marseille, Valencie a Janov. Víc než polovina kontejnerů směřujících z Dálného východu do Milána se vykládá v severoevropských přístavech. Jinými slovy, většina lodí z Dálného východu proplouvá do Středozemního moře přes Suezský průplav, plaví se přímo kolem Janova, Marseille, Barcelony a Valencie a prodlužuje si cestu o tři dny, aby se dostala do Rotterdamu nebo Hamburku. Vykládka v atlantickém přístavu namísto přístavu na jihu Evropy tak značně zvyšuje finanční a environmentální cenu přepravy, což narušuje konkurenční schopnost Evropy.", "en": "The Mediterranean Reborn MADRID – The Mediterranean is undergoing a monumental political transformation. Protests on its southern shores have now begun the process of bringing democracy to this region. Less visibly, perhaps, the Mediterranean is also undergoing another revival, equally important in terms of geo-economics. The changes in the world’s balance of power from the West to the East, from the Atlantic to the Pacific, is making both the United States and Europe apprehensive. Their loss of geopolitical and economic power is evident. Although the future geopolitical behavior of the rising new powers – Brazil, China, and India – remains uncertain, this shift may nonetheless provide an opportunity for the Mediterranean. With the world focused on the West, the Atlantic region dominated the last three centuries. In a world focused on the East, however, the main linkages are the Pacific and Indian Oceans and, given today’s close relationship between Asia and Europe, the Mediterranean Sea. Indeed, the container traffic between the Far East and Europe now totals 18 million TEUs (Twenty-Foot Equivalent Units) per year, compared to 20 million TEUs of annual Trans-Pacific traffic and just 4.4 million TEUs of Trans-Atlantic flows between Europe and America. The container flow between the Far East and Europe uses the Mediterranean route via the Suez Canal – far faster than passing through the Panama Canal, circumnavigating Africa, or even taking the hypothetical (for now) ice-free Arctic route. Despite the supremacy of the Mediterranean route for container traffic between Europe and the Far East, 72% of goods entering the European Union do so via northern European ports (for example, Le Havre, Antwerp, Rotterdam, Bremen, and Hamburg), whereas only 28% enter via southern European ports such as Barcelona, Marseille, Valencia, and Genoa. More than half the containers bound for Milan from the Far East are unloaded in northern European ports. In other words, most ships from the Far East enter the Mediterranean via the Suez Canal and sail straight past Genoa, Marseille, Barcelona, and Valencia, adding three days to the trip to reach Rotterdam or Hamburg. Unloading at an Atlantic port instead of a southern European port thus entails substantial additional financial and environmental costs, eroding Europe’s competitiveness."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neztraťme Ukrajinu WASHINGTON, DC – Cesta ministryně zahraničí Spojených států Hillary Clintonové na Ukrajinu ve dnech 4. a 5. července představuje významnou příležitost, při níž bude možné Ukrajince znovu ujistit, že USA zůstávají věrné ukrajinské suverenitě a demokratickému vývoji země. Význam tohoto signálu je zásadn��, protože těžce vydobytá nezávislost Ukrajiny a její schopnost pěstovat užší vazby s euroatlantickými institucemi jsou v ohrožení. Řada Ukrajinců má pocit, že USA – jakož i většina Západu – nad jejich vlastí zlomily hůl. Když byl v únoru zvolen prezidentem Viktor Janukovyč, mnozí Ukrajinci doufali, že jeho vítězství ukončí pět let politické řevnivosti z dob bývalého prezidenta Viktora Juščenka a že povede k posílení stability, reforem a národní jednoty. Tyto naděje se ukázaly jako iluzorní. Janukovyč větší stabilitu nepřinesl a naopak uskutečňuje sérii politik, které zjitřily domácí pnutí a připravily půdu k tomu, aby Ukrajina sklouzla zpět do ekonomické a politické sféry vlivu Ruska. Koncem dubna koalice vedená Janukovyčem protlačila parlamentem 25leté prodloužení dohody, která Rusku dovoluje provozovat základnu své černomořské flotily v Sevastopolu na Krymu a v roce 2017 měla vypršet. Prodloužení úmluvy o základně do roku 2042 doprovázela dohoda povolující návrat důstojníků ruských tajných služeb na sevastopolskou základnu a ukončení dlouhodobé výzvědné spolupráce Ukrajiny s NATO. Dohoda byla ratifikována bez řádného parlamentního dohledu a v rozporu s ustanovením ústavy, které na ukrajinském území zakazuje zahraniční základny. V parlamentu vyvolala faktické nepokoje, při nichž nechyběly pěstní souboje ani házení vajec a dýmovnic.", "en": "Don’t Lose Ukraine WASHINGTON, DC – United States Secretary of State Hillary Clinton’s visit to Ukraine on July 4-5 provides an important opportunity to reassure Ukrainians that the US remains committed to Ukraine’s sovereignty and democratic evolution. This signal is of critical importance, because Ukraine’s hard-won independence and ability to pursue closer ties to Euro-Atlantic institutions are under threat. Many Ukrainians feel that the US – indeed, most of the West – has given up on their country. When Viktor Yanukovych was elected president in February, many Ukrainians hoped his victory would end five years of political infighting under former President Viktor Yushchenko and lead to increased stability, reform, and national unity. These hopes have proven illusory. Rather than bringing greater stability, Yanukovych has pursued a series of policies that have exacerbated domestic tensions and set the stage for Ukraine’s drift back into Russia’s economic and political orbit. In late April, the coalition headed by Yanukovych railroaded through parliament a 25-year extension of the agreement, due to expire in 2017, that allows Russia to base its Black Sea Fleet in Sevastopol in Crimea. The extension of the basing accord until 2042 was accompanied by an agreement permitting the return of Russian intelligence officers to the Sevastopol base and the termination of Ukraine’s long-term intelligence cooperation with NATO. The agreement was ratified without proper parliamentary oversight and in violation of a constitutional provision forbidding foreign bases on Ukrainian territory. It provoked a virtual riot in the parliament, complete with fistfights, hurling of eggs, and smoke bombs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But between globalization and pervasive information technology, the way that we work has really changed dramatically over the last few years. And we're miserable. (Laughter) And we're miserable not because the other guy can't run a good meeting, it's because of MAS, our Mindless Accept Syndrome, which is a self-inflicted wound. Actually, I have evidence to prove that MAS is a global epidemic. Let me tell you why. A couple of years ago, I put a video on Youtube, and in the video, I acted out every terrible conference call you've ever been on. It goes on for about five minutes, and it has all the things that we hate about really bad meetings. There's the moderator who has no idea how to run the meeting. There are the participants who have no idea why they're there. The whole thing kind of collapses into this collaborative train wreck. And everybody leaves very angry. It's kind of funny. (Laughter) Let's take a quick look. (Video) Our goal today is to come to an agreement on a very important proposal. As a group, we need to decide if — bloop bloop — Hi, who just joined? Hi, it's Joe. I'm working from home today. (Laughter) Hi, Joe. Thanks for joining us today, great. I was just saying, we have a lot of people on the call we'd like to get through, so let's skip the roll call and I'm gonna dive right in.", "cs": "Ale mezi globalizací a všudypřítomnými informačními technologiemi se způsob, jakým pracujeme, za posledních pár let opravdu dramaticky změnil. A my jsme na tom bídně. (Smích) A nejsme na tom mizerně proto, že někdo jiný neumí vést poradu, ale kvůli MAS, kvůli vlastnímu Syndromu bezmyšlenkovitého přijímání, kterým se sami poškozujeme. Vlastně mám důkazy o tom, že MAS je globální epidemií. Dovolte mi, abych to vysvětlil. Před pár lety jsem dal na Youtube video a v tom videu jsem přehrál nejhrůznější konferenční hovor, který byste kdy zažili. Trvá tak pět minut a je charakteristický vším tím, co na opravdu špatných poradách nenávidíte. Je tam moderátor, který nemá ani páru o tom, jak vést poradu. Někteří účastníci vůbec netuší, proč tam jsou. Celé se to tak nějak sesypalo v chaos, na kterém se všichni podílí. A každý odchází velmi naštvaný. Je to trochu legrační. (Smích) Koukněme se na kousek. (Video) Naším cílem je dnes dosáhnout shody ohledně důležitého návrhu. Potřebujeme se kolektivně rozhodnout, jestli ‒ blop blop ‒ (Smích) Ahoj, kdo se to připojil? (Smích) Ahoj, tady je Joe. Dneska dělám z domu. (Smích) Ahoj, Joe. Díky, že ses k nám dnes přidal, skvělé. Právě jsem říkal, že bychom se rádi spojili se spoustou lidí po telefonu, takže přeskočme prezenci a já se do toho hned pustím."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hořká chuť cukru PRINCETON – Cukr je sladký, avšak etika jeho výroby rozhodně není lákavá. Zpráva s názvem „Cukrová horečka“, kterou nedávno zveřejnila organizace Oxfam International v rámci své kampaně „Behind the Brands“ („Co se skrývá za značkami“), ukázala, že když sladíme cukrem, nepřímo se podílíme na záborech půdy, které porušují práva některých nejchudších komunit na světě. Informovanější a etičtěji založení spotřebitelé by to mohli změnit. Jsme geneticky naprogramovaní k tomu, abychom rádi sladili, a čím jsou lidé zámožnější, tím víc cukru spotřebují. Výsledné zvýšení cen cukru vedlo producenty k hledání dalších půdních ploch, na nichž by mohli pěstovat cukrovou třtinu. Není žádným překvapením, že chudí prohrávají, když se jejich zájmy střetnou se zájmy bohatých a mocných. Zpráva Oxfamu uvádí několik příkladů, kdy producenti získali půdu bez souhlasu lidí, kteří na ní žijí, a udělali tak z farmářů bezzemky a námezdné dělníky. Zde je jeden příklad. Ve státě Pernambuco na severovýchodě Brazílie bydlela skupina rybářských rodin od roku 1914 na ostrovech nacházejících se v ústí řeky Sirinhaém. V roce 1998 podal cukrovar Usina Trapiche žádost na stát, aby mohl tamní půdu zabrat. Ostrované tvrdí, že cukrovar po podání žádosti zničil jejich domovy a malé farmy – a pohrozil dalšími násilnostmi těm, kteří neodejdou. Ještě v loňském roce vypálili zaměstnanci cukrovaru podle tvrzení rybářských rodin domy, které byly postaveny znovu. Firma Usina Trapiche přestěhovala rodiny do nedalekého městečka, kde získaly přístup k elektřině, vodě, kanalizaci a vzdělání, ale pokud chtějí dál lovit ryby, musí cestovat značnou vzdálenost. Mnozí rybáři nadále usilují o návrat na ostrovy. Cukr z cukrovaru Usina Trapiche používají ve svých výrobcích firmy Coca-Cola i PepsiCo. Znamená to, že nesou zodpovědnost za křivdy, které se staly lidem, jejichž půdu cukrovar využívá k produkci tohoto cukru? V 90. letech se firma Nike pokusila umýt si ruce nad využíváním dětské práce a dalšími bezohlednými pracovními praktikami v továrnách, kde se vyráběly její tenisky. U zákazníků se to však nesetkalo s pochopením a firma se nakonec rozhodla učinit správnou věc: začala provádět inspekce v továrnách, řešila problémy a zaujímala transparentní přístup v otázce svých dodavatelů. Také počáteční reakcí firmy McDonald’s na kritiku zacházení se zvířaty u jejích dodavatelů bylo podání žaloby na aktivisty, kteří tato nařčení vznesli.", "en": "The Bitterness of Sugar PRINCETON – Sugar is sweet, but the ethics of its production is anything but appealing. “Sugar Rush,” a recent report released by Oxfam International as part of its “Behind the Brands” campaign, has shown that our use of sugar implicates us in land grabs that violate the rights of some of the world’s poorest communities. Better-informed and more ethical consumers could change this. We are genetically programmed to like sweet things, and when people become more affluent, they consume more sugar. The resulting increase in sugar prices has led producers to seek more land on which to grow sugarcane. It is no surprise that the poor lose when their interests conflict with those of the rich and powerful. The Oxfam report provides several examples of producers who have acquired land without the consent of the people who live on it, turning farmers into landless laborers. Here is one. In the northeastern Brazilian state of Pernambuco, a group of fishing families had lived since 1914 on islands in the Sirinhaém River estuary. In 1998, the Usina Trapiche sugar refinery petitioned the state to take over the land. The islanders say that the refinery then followed up its petition by destroying their homes and small farms – and threatening further violence to those who did not leave. As recently as last year, the fishing families say, employees of the refinery burned down homes that had been rebuilt. Trapiche moved the families to a nearby town, where they gained access to electricity, water, sanitation, and schooling, but if they want to continue to fish, they have to travel a long distance. Many of them are still seeking to return to the islands. Both Coca-Cola and PepsiCo use Usina Trapiche sugar in their products. Does that make them responsible for the wrongs done to the people whose land Trapiche is using to produce that sugar? In the 1990’s, Nike tried to wash its hands of responsibility for the use of child labor and other unconscionable labor practices in the factories that produced its sneakers. That did not go down well with its customers, and in the end Nike decided to do the right thing, inspecting factories, tackling problems, and being transparent about its suppliers. Likewise, McDonald’s initial response to criticism of its suppliers’ animal-welfare practices was to sue the activists who made the allegations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Rather than treating the kids in his clinic like patients, Asperger called them his little professors, and enlisted their help in developing methods of education that were particularly suited to them. Crucially, Asperger viewed autism as a diverse continuum that spans an astonishing range of giftedness and disability. He believed that autism and autistic traits are common and always have been, seeing aspects of this continuum in familiar archetypes from pop culture like the socially awkward scientist and the absent-minded professor. He went so far as to say, it seems that for success in science and art, a dash of autism is essential. Lorna and Judith realized that Kanner had been as wrong about autism being rare as he had been about parents causing it. Over the next several years, they quietly worked with the American Psychiatric Association to broaden the criteria for diagnosis to reflect the diversity of what they called \"the autism spectrum.\" In the late '80s and early 1990s, their changes went into effect, swapping out Kanner's narrow model for Asperger's broad and inclusive one. These changes weren't happening in a vacuum. By coincidence, as Lorna and Judith worked behind the scenes to reform the criteria, people all over the world were seeing an autistic adult for the first time. Before \"Rain Man\" came out in 1988, only a tiny, ingrown circle of experts knew what autism looked like, but after Dustin Hoffman's unforgettable performance as Raymond Babbitt earned \"Rain Man\" four Academy Awards, pediatricians, psychologists, teachers and parents all over the world knew what autism looked like. Coincidentally, at the same time, the first easy-to-use clinical tests for diagnosing autism were introduced. You no longer had to have a connection to that tiny circle of experts to get your child evaluated. The combination of \"Rain Man,\" the changes to the criteria, and the introduction of these tests created a network effect, a perfect storm of autism awareness. The number of diagnoses started to soar, just as Lorna and Judith predicted, indeed hoped, that it would, enabling autistic people and their families to finally get the support and services they deserved. Then Andrew Wakefield came along to blame the spike in diagnoses on vaccines, a simple, powerful, and seductively believable story that was as wrong as Kanner's theory that autism was rare.", "cs": "Místo toho, aby se k dětem choval jako k pacientům, nazýval je Asperger malými profesory, a využil jejich pomoc při vytváření vzdělávacích postupů které byly vytvořeny pro ně na míru. A zejména Asperger nahlížel na autismus jako na široké kontinuum, které pokrývá široké spektrum schopností a postižení. Věřil, že autismus a znaky autismu jsou běžné a vždy byly, když viděl aspekty tohoto kontinua ve známých kulturních archetypech jako jsou podivní vědci a zamyšlení profesoři. Šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že se pro úspěch ve vědě a umění je jistá dávka autismu nezbytná. Lorna a Judith zjistily, že se Kanner mýlil v tom, jak je autimus častý, stejně jako se mýlil v tom, že jej způsobují rodiče. V dalších letech pak v tichosti spolupracovaly s Americkou asociací psychiatrů na rozšíření diagnostických kritérií, aby odpovídala pestrosti, kterou nazvaly \"autistické spektrum.\" Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let změna kritérií vstoupila v platnost a nahradila Kannerův úzký model za Aspergerův široký a inkluzivní. Tyto změny se neodehrály bez souvislostí. Shodou okolností v době, kdy Lorna a Judith v ústraní reformovaly kritéria vidělo publikum poprvé autistického dospělého. Před filmem \"Rain Man\" z roku 1988 věděl jen omezený okruh specialistů, jak autismus vypadá, ale po nezapomenutelném výkonu Dustina Hoffmana v roli Raymonda Babbitta, oceněném čtyřmi Oscary, věděli pediatři, psychologové, učitelé a rodiče po celém světě, jak autismus vypadá. Shodou okolností ve stejné době byly zavedeny první snadno proveditelné diagnostické testy. Už jste nepotřebovali protekci, aby úzký okruh expertů diagnostikoval Vaše dítě. Kombinace filmu \"Rain Man\" změny diagnostických kritérií a zavedení těchto testů společně způsobily bouři povědomí o autismu. Počet diagnostikovaných začal stoupat, jak Lorna a Judith předpovídaly a snad i doufaly, což pomohlo autistům a jejich rodinám konečně získat podporu a služby, které potřebují. A pak Andrew Wakefield přišel s tím, že za nárůstem diagnostikovaných případů stojí vakcinace. Jednoduchá, silná a svůdně uvěřitelná teorie, která je stejně nesprávná, jako Kannerova teorie o tom, že je autismus velmi vzácný."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "An HP report found that men will apply for a job if they meet only 60 percent of the qualifications, but women, women will apply only if they meet 100 percent of the qualifications. 100 percent. This study is usually invoked as evidence that, well, women need a little more confidence. But I think it's evidence that women have been socialized to aspire to perfection, and they're overly cautious. (Applause) And even when we're ambitious, even when we're leaning in, that socialization of perfection has caused us to take less risks in our careers. And so those 600,000 jobs that are open right now in computing and tech, women are being left behind, and it means our economy is being left behind on all the innovation and problems women would solve if they were socialized to be brave instead of socialized to be perfect. (Applause) So in 2012, I started a company to teach girls to code, and what I found is that by teaching them to code I had socialized them to be brave. Coding, it's an endless process of trial and error, of trying to get the right command in the right place, with sometimes just a semicolon making the difference between success and failure. Code breaks and then it falls apart, and it often takes many, many tries until that magical moment when what you're trying to build comes to life. It requires perseverance. It requires imperfection. We immediately see in our program our girls' fear of not getting it right, of not being perfect.", "cs": "Studie HP ukázala, že muži se budou ucházet o práci, pokud splňují pouze 60% požadované kvalifikace, ale ženy, ženy se budou ucházet pouze pokud splňují 100% požadované kvalifikace. Sto procent. Tato studie je většinou brána jako důkaz že, .. no... že ženy potřebují o něco více sebevědomí. Ale já to považuji za důkaz, že ženy byly socializovány, aby usilovaly o dokonalost, a jsou přehnaně opatrné. (potlesk) A i když jsme ambiciózní, i když se do toho položíme, socializace k perfektnosti, dokonalosti vedla k tomu, že podstupujeme méně rizik v našich kariérách. A tak v těch 600.000 pracovních pozicích, co jsou momentálně otevřené v computerech a technologiích, zůstávají ženy pozadu, a to znamená, že naše ekonomika zůstává pozadu ve všech těch inovacích a problémech, které by ženy vyřešily, kdyby byly socializovány k odvaze namísto socializace k perfektnosti. (potlesk) Takže v r.2012 jsem založila společnost, která učí dívky kódování, a zjistila jsem, že tím, že je učím kódování jsem je socializovala k odvaze. Kódování, je nekonečný proces pokus-omyl, snahy dostat ten pravý kód na pravé místo, kdy někdy pouhý středník znamená rozdíl mezi úspěchem a selháním. Kód se rozbije a pak rozpadne, a často to zabere mnoho a mnoho pokusů než nastane ten magický moment, kdy ožije to, co jste se pokoušeli vytvořit. Vyžaduje to vytrvalost. Vyžaduje to nedokonalost. V našem programu vidíme okamžitě strach našich dívek, že to nechápou správně, že nejsou perfektní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And in 2013 we're going to fire it up again and break all those records. But that's not really fusion power. That's just making some fusion happen. We've got to take that, we've got to make that into a fusion reactor. Because we want 30 million years worth of fusion power for the Earth. This is the device we're building now. It gets very expensive to do this research. It turns out you can't do fusion on a table top despite all that cold fusion nonsense. Right? You can't. You have to do it in a very big device. More than half the world's population is involved in building this device in southern France, which is a nice place to put an experiment. Seven nations are involved in building this. It's going to cost us 10 billion. And we'll produce half a gigawatt of fusion power. But that's not electricity yet. We have to get to this. We have to get to a power plant. We have to start putting electricity on the grid in this very complex technology. And I'd really like it to happen a lot faster than it is. But at the moment, all we can imagine is sometime in the 2030s. I wish this were different. We really need it now. We're going to have a problem with power in the next five years in this country. So 2030 looks like an infinity away. But we can't abandon it now; we have to push forward, get fusion to happen. I wish we had more money, I wish we had more resources. But this is what we're aiming at, sometime in the 2030s -- real electric power from fusion. Thank you very much. (Applause)", "cs": "A v roce 2013 to zopakujeme a pokoříme tyto rekordy. Nevyrobili jsme ale fúzní energii. Jen jsme uskutečnili fúzi. Musíme vzít vše, co máme a vložit to do tohoto fúzního reaktoru. Protože chceme 30 miliónů let fúzní energie pro Zemi. Právě stavíme toto zařízení. Tento výzkum je velmi nákladný. Ukazuje se, že nemůžete dělat fúzi na stole navzdory veškerým těm nesmyslům okolo studené fúze. Nebo ano? Nemůžete. Musíte na to mít velké zařízení. Více než polovina světové populace se podílí na výstavbě tohoto zařízení v jižní Francii, což je pěkné místo pro experiment. Sedm národů je zapojeno do jeho výstavby. Bude nás to stát okolo 10 miliard. A vyprodukujeme půl gigawattu fúzní energie. Ale to ještě stále není elektřina. Musíme se dostat k tomuto. Musíme se dostat k elektrárnám. Musíme zpřístupnit energii vyrobenou pomocí této pokrokové technologie. Opravdu si přeji, aby se to stalo co nejdřív. V současnosti je to v horizontu roku 2030. Přeji si, aby to bylo dřív. Opravdu to potřebujeme již nyní. V naší zemi budeme mít v budoucích pěti letech velké problémy s energií. Takže 2030 se zdá jako nekonečně daleko. Ale nesmíme teď zastavit; musíme se posunout kupředu, uskutečnit fúzi. Přál bych si, abychom měli více peněz, přál bych si, abychom měli více zdrojů. K tomu ale směřujeme, někdy kolem roku 2030 -- k opravdové elektrické energii z fúze. Děkuji vám. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vytrvalý postup k fiskální unii by paradoxně oslaboval pravděpodobnost politické unie, a to z jediné, avšak významné příčiny: Francie. France, zdaleka nejsilnější vojenská velmoc Evropy, doposud mařila všechny pokusy sloučit evropské ozbrojené síly. V roce 1954 francouzské Národní shromáždění odmítlo úmluvu o Obranné organizaci Západní unie. V roce 2005 Francie odmítla předloženou Ústavu Evropské unie, která mohla představovat začátek procesu politického sjednocování. Jeden francouzský prezident za druhým prohlásili, že Francie nepřijme Spojené státy evropské ani jako vzdálený cíl evropské politiky. Francie, jejíž bankovní soustava a průmyslová odvětví jsou silně exponovány vůči jižní Evropě, je ovšem významným příjemcem fiskální unie. Když začala globální finanční krize, expozice francouzských bank vůči Řecku, ve výši 58 miliard eur, byla oproti německým bankám dvojnásobná. Vzhledem k tomu je pochopitelné, že Francie dává přednost fiskální před politickou unií. Pokud ovšem ostatní evropské státy tuto preferenci přijmou a Evropa bude pokračovat po cestě nevyvážené integrace, nebude mít žádnou páku, jíž by přesvědčila Francii k podpoře politické unie. Tragický teroristický masakr v Paříži možná francouzskou averzi k politické integraci změní. Jelikož útok zdůraznil skutečnost, že i silná vojenská mocnost občas potřebuje podporu, mohl by se stát přelomem ve snaze o vytvoření evropské politické unie. Samozřejmě, aby k tomu došlo, země Evropy se musí spojit a pomoci Francii v boji proti Islámskému státu.", "en": "Continued progress toward fiscal union would, paradoxically, make political union increasingly unlikely for one simple, but important reason: France. Europe’s strongest military power by far, France has thwarted all attempts to pool Europe’s armed forces. In 1954, France’s National Assembly rejected the treaty for the Western Union Defense Organization. In 2005, France rejected the proposed European Union Constitution, which could have marked the beginning of the political unification process. Successive French presidents have declared that France will not accept a United States of Europe as even a remote goal of European politics. But France – whose banking system and industries are heavily exposed to southern Europe – is a major beneficiary of fiscal union. When the global financial crisis began, French banks’ exposure to Greece, at €58 billion ($61.7 billion), was twice as high as that of German banks. Given this, it is understandable that France prefers fiscal to political unification. But if other European countries accept this preference, and Europe continues along its unbalanced integration path, there will be no leverage to convince France to support political union. Perhaps the tragic terrorist massacre in Paris will change the French aversion to political integration. By highlighting that even a mighty military power sometimes needs support, the attack could prove to be a game changer in the effort to create a European political union. Of course, for this to happen, the countries of Europe must unite to help France in its fight against the Islamic State."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Překrásný nový finanční svět CAMBRIDGE – Uvnitř skupiny G-20 zuří urputný boj o budoucnost globálního finančního systému. Výsledek by mohl mít dopad na celý svět – nejen na ezoterický svět mezinárodních financí – po dobu několika příštích desetiletí. Finance utvářejí moc, ideje a vliv. Cynici mohou tvrdit, že základům globálního finančního systému se nic nestane, ale to se mýlí. V následujících několika letech se se vší pravděpodobností dočkáme obrovských změn, dost možná v podobě vzniku mezinárodního finančního regulačního orgánu či úmluvy. Současný chaos je totiž prakticky nemožné vyřešit bez nějakého typu kompasu ukazujícího na místo, kde leží budoucí systém. Spojené státy a Velká Británie si přirozeně přejí systém, který přispěje k rozšíření jejich hegemonie. Americký ministr financí Timothy Geithner nedávno v hrubých obrysech nastínil konzervativnější finanční regulační režim. A dokonce i kritikové rozmařilého chování USA v minulosti musí uznat, že Geithnerův návrh obsahuje některé dobré nápady. Tak především by regulační orgány nutily finančníky, aby drželi větší hotovost na krytí vlastních transakcí a nespoléhali tolik na daňové poplatníky jako na záchrannou brzdu. Geithner si také klade za cíl zjednodušit finanční operace tak, aby se snáze vyhodnocovaly a aby správní rady, regulační orgány i investoři mohli lépe posuzovat rizika, jimž čelí. Zbytek světa je sice Geithnerovým nápadům nakloněn, ale některé země by rády viděly zásadnější reformu. Rusko a Čína zpochybňují dolar jako pilíř mezinárodního systému. Guvernér čínské centrální banky Čou Siao-čchuan vyzdvihl v jednom promyšleném projevu klady globální superměny, kterou by mohl vydávat Mezinárodní měnový fond. Toto jsou klidnější kritikové. Současný předseda Rady ministrů Evropské unie, český premiér Mirek Topolánek, otevřeně vyjádřil naštvání mnoha evropských představitelů, když označil rozhazovačný přístup Spojených států k fiskální politice za „cestu do pekel“. Totéž mohl docela dobře prohlásit i v souvislosti s evropskými postoji k finančnímu vedení USA. V debatě o mezinárodní finanční reformě je v sázce nesmírně mnoho. Díky roli dolaru v centru globálního finančního systému jsou USA schopny mobilizovat obrovské množství kapitálu, aniž by příliš narušily vlastní ekonomiku. Bývalý americký prezident George W. Bush například snížil daně ve stejné době, kdy uskutečnil invazi do Iráku.", "en": "Brave New Financial World CAMBRIDGE – A huge struggle is brewing within the G-20 over the future of the global financial system. The outcome could impact the world – and not only the esoteric world of international finance – for decades to come. Finance shapes power, ideas, and influence. Cynics may say that nothing will happen to the fundamentals of the global financial system, but they are wrong. In all likelihood, we will see huge changes in the next few years, quite possibly in the form of an international financial regulator or treaty. Indeed, it is virtually impossible to resolve the current mess without some kind of compass pointing to where the future system lies. The United States and Britain naturally want a system conducive to extending their hegemony. US Treasury Secretary Timothy Geithner has recently advanced the broad outlines of a more conservative financial regulatory regime. Even critics of past US profligacy must admit that the Geithner proposal contains some good ideas. Above all, regulators would force financiers to hold more cash on hand to cover their own bets, and not rely so much on taxpayers as a backstop. Geithner also aims to make financial deals simpler and easier to evaluate, so that boards, regulators, and investors can better assess the risks they face. While the rest of the world is sympathetic to Geithner’s ideas, other countries would like to see more fundamental reform. Russia and China are questioning the dollar as the pillar of the international system. In a thoughtful speech, the head of China’s Central Bank, Zhou Xiaochuan, argued the merits of a global super-currency, perhaps issued by the International Monetary Fund. These are the calmer critics. The current president of the European Union’s Council of Ministers, Czech Prime Minister Mirek Topolanek, openly voiced the angry mood of many European leaders when he described America’s profligate approach to fiscal policy as “the road to hell.” He could just as well have said the same thing about European views on US financial leadership. The stakes in the debate over international financial reform are huge. The dollar’s role at the center of the global financial system gives the US the ability to raise vast sums of capital without unduly perturbing its economy. Indeed, former US President George W. Bush cut taxes at the same time that he invaded Iraq."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Basically, the way this works is you start with an old book. You've seen those things, right? Like a book? (Laughter) So you start with a book and then you scan it. Now, scanning a book is like taking a digital photograph of every page. It gives you an image for every page. This is an image with text for every page of the book. The next step in the process is that the computer needs to be able to decipher the words in this image. That's using a technology called OCR, for optical character recognition, which takes a picture of text and tries to figure out what text is in there. Now, the problem is that OCR is not perfect. Especially for older books where the ink has faded and the pages have turned yellow, OCR cannot recognize a lot of the words. For things that were written more than 50 years ago, the computer cannot recognize about 30 percent of the words. So now we're taking all of the words that the computer cannot recognize and we're getting people to read them for us while they're typing a CAPTCHA on the Internet. So the next time you type a CAPTCHA, these words that you're typing are actually words from books that are being digitized that the computer could not recognize. The reason we have two words nowadays instead of one is because one of the words is a word that the system just got out of a book, it didn't know what it was and it's going to present it to you. But since it doesn't know the answer, it cannot grade it. So we give you another word, for which the system does know the answer. We don't tell you which one's which and we say, please type both. And if you type the correct word for the one for which the system knows the answer, it assumes you are human and it also gets some confidence that you typed the other word correctly. And if we repeat this process to 10 different people and they agree on what the new word is, then we get one more word digitized accurately. So this is how the system works.", "cs": "že vezmete starou knihu. Viděli jste ty věci, že? Myslím, knihy? (Smích) Začnete s knihou a naskenujete jí. Ale skenování knihy je jako focení každé její stránky. Z každé stránky máte obrázek. Je to obrázek s textem z každé stránky knihy. V dalším kroku procesu musí počítač dešifrovat všechna ta slova na obrázku. K tomu se používá technologie OCR, optické rozeznávání znaků, které vezme obrázek textu a pokusí se zjistit, jaký text tam je. Problém u OCR je, že je nedokonalý. Hlavně u starších knih, kde inkoust vybledl a stránky zežloutly, OCR nerozpozná hodně slov. Například u knih napsaných před více než 50 roky, počítač nerozpozná okolo 30 procent slov. Takže my děláme to, že sebereme všechna slova, která počítač nerozezná, a dáváme je lidem, aby je pro nás přečetli, když píšou CAPTCHA na internetu. Takže příště až budete psát CAPTCHA, ta slova která píšete, jsou vlastně slova z knih, které se právě digitalizují a počítač je nerozeznal. A důvod proč používáme 2 slova místo jednoho je ten, protože jedno z těch slov je slovo, které systém dostal z knihy, a neví co to to je a ukáže vám ho. Protože ale neví, jaká je správná odpověď, nemůže jí posoudit. Takže vám dáme další slovo, které systém už zná. Neřekneme vám, které je které a poprosíme o vyplnění obou. A když zadáte správné slovo pro to, které systém už zná, tak předpokládá, že jste člověk a také získá důvěru, že jste dobře napsali i to druhé slovo. A když zopakujeme tento proces třeba u 10 různých lidí a všichni se shodnou jaké to nové slovo je, máme jedno nové správné slovo v digitální podobě. Takže takhle to funguje. A od doby před asi třemi nebo čtyřmi lety, kdy jsme s tím začli,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well, you know, sometimes the most important things come in the smallest packages. I am going to try to convince you, in the 15 minutes I have, that microbes have a lot to say about questions such as, \"Are we alone?\" and they can tell us more about not only life in our solar system but also maybe beyond, and this is why I am tracking them down in the most impossible places on Earth, in extreme environments where conditions are really pushing them to the brink of survival. Actually, sometimes me too, when I'm trying to follow them too close. But here's the thing: We are the only advanced civilization in the solar system, but that doesn't mean that there is no microbial life nearby. In fact, the planets and moons you see here could host life -- all of them -- and we know that, and it's a strong possibility. And if we were going to find life on those moons and planets, then we would answer questions such as, are we alone in the solar system? Where are we coming from? Do we have family in the neighborhood? Is there life beyond our solar system? And we can ask all those questions because there has been a revolution in our understanding of what a habitable planet is, and today, a habitable planet is a planet that has a zone where water can stay stable, but to me this is a horizontal definition of habitability, because it involves a distance to a star, but there is another dimension to habitability, and this is a vertical dimension. Think of it as conditions in the subsurface of a planet where you are very far away from a sun, but you still have water, energy, nutrients, which for some of them means food, and a protection. And when you look at the Earth, very far away from any sunlight, deep in the ocean, you have life thriving and it uses only chemistry for life processes. So when you think of it at that point, all walls collapse. You have no limitations, basically.", "cs": "Někdy bývají ty nejdůležitější věci v tom nejmenším balení. Během těch 15 minut, které mám, se vás pokusím přesvědčit, že bakterie nám mohou hodně odpovědět na otázky typu: \"Jsme (ve vesmíru) sami?\" a mohou nám říct více nejen o životě v naší sluneční soustavě ale možná i za ní. To je důvod, proč je hledám na nejnepravděpodobnějších místech na Zemi v extrémním prostředí, kde je okolní podmínky nutí žít na hranici možného. A mě vlastně někdy taky, když se je snažím pozorovat moc zblízka. Každopádně: V naší sluneční soustavě jsme jediná vyspělá civilizace, ale to neznamená, že tam někde nejsou alespoň bakterie. Ve skutečnosti všechny planety a měsíce, které zde uvidíte, mohou hostit život – my víme, že mohou – je to velmi pravděpodobné. A pokud bychom na těchto planetách a měsících život našli, pak bychom odpověděli na otázky typu: \"Jsme ve sluneční soustavě sami?\" \"Odkud pocházíme?\" \"Máme v sousedství rodinu?\" \"Je život mimo naší sluneční soustavu?\" Na všechny tyto otázky se můžeme ptát, protože proběhla změna v našem chápání – – co je to vlastně obyvatelná planeta a dnes víme, že je to planeta, která má stabilní oblasti vody, ale pro mě je to pouze horizontální definicí obyvatelnosti, protože to zahrnuje vzdálenost od hvězdy, ale pak je tu další rozměr obyvatelnosti, a tou je rozměr vertikální. Uvažujme o tom, jako o podmínkách v podzemí/podloží planety, kde jste velmi daleko od slunce, ale na které je i tak dostupná voda, energie, živiny, což pro některé znamená potravu a ochranu. Když se podíváte na Zemi, velmi daleko od slunečních paprsků, hluboko v oceánu, máte vzkvétající život, který k životním procesům používá pouze chemii. Takže když se nad tím zamyslíte z tohoto pohledu, všechny zábrany padají. V podstatě nemáte žádné překážky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "By strengthening research abilities, innovation capacity and European competitiveness, the programme is stimulating Europe’s full research potential and knowledge resources. Euratom programme – dedicate to applied nuclear research and training For more details on all these programmes see: http://cordis.europa.eu/fp7/home_en.html Individual projects Projects carried out by individual national or multinational research teams, led by a \"principal investigator\", funded by the European Research Council (ERC). The programme has a total budget of over € 50 billion for the period 20072013. Fundamental research will receive € 7.5 billion, the People Programme will be provided funding of € 4.75 billion, the Capacities programme has € 4 billion and Euratom € 2.7 billion. FP7 will contribute in total up to a maximum of € 1 billion to the Risksharing Finance Facility (€0.8 bn from the Cooperation and €0.2 bn from the Capacities (research infrastructures) parts of FP7), which will be matched by the same amount from the EIB. Concerning individual projects, the basic principle of funding in FP7 is cofinancing. This means that, in general, the Commission does not \"purchase\" research services by placing contracts and paying a price. Rather, it gives grants to projects, thus contributing a certain percentage to the overall costs. The exception is the Marie Curie Actions which provide 100% funding for researcher costs: the Community financial contribution combines the reimbursement of the eligible costs with flat rates, including scale of unit costs and lump sums. The maximum reimbursement rates for the costs of a project depend on the funding scheme, the legal status of the participants and the type of activity. • The standard reimbursement rate for research and technological development activities is 50% of the eligible costs. Certain legal entities can receive up to 75% of the eligible costs (non-profit public bodies, SMEs, research organisations, higher education establishments). For demonstration activities, the reimbursement rate may reach 50% of the eligible costs. • For other activities (consortium management, networking, training, coordination, dissemination etc.), the reimbursement rate can be up to 100% of the eligible costs. The 100% rate applies also to frontier research actions under the European Research Council as well as to all actions of the People programme. Participation in FP7 is open to a wide range of organisations and individuals.", "cs": "Pomoc při rozvoji kapacit, které Evropa potřebuje, aby byla prospívající znalostní ekonomikou. Podpora evropského výzkumu v oblasti energie z jaderné syntézy a jaderného štěpení a radiační ochrany. Níže je uveden podrobný popis struktury a pokrytí 7. RP. Je nutno podotknout, že vzhledem ke své povaze mohou mít společné podniky a společné technologické iniciativy vlastní zvláštní pravidla účasti. Program Spolupráce – základ 7. RP a jeho zdaleka největší složka, program Spolupráce, podporuje výzkum v Evropě a ostatních partnerských zemích založený na spolupráci v řadě tématických oblastí. Těmito tématy jsou: zdraví; potraviny, zemědělství a rybolov; biotechnologie; informační a komunikační technologie; nanovědy, nanotechnologie, materiály a nové výrobní technologie; energetika; životní prostředí (včetně změny klimatu); doprava (včetně letectví); sociálně-ekonomické a humanitní vědy; vesmír a bezpečnost. Tento program zahrnuje rovněž nové společné technologické iniciativy (http://cordis.europa.eu/fp7/jtis/home_en.html) a společné podniky, což jsou velké akce zaměřené na průmysl a financované z více zdrojů, podporované v některých případech kombinací veřejných a soukromých finančních prostředků. K dalším charakteristikám tohoto programu patří koordinace výzkumných programů, které nejsou programy Společenství, jejímž cílem je vzájemně sblížit evropské národní a regionální výzkumné programy (např. ERA-NET http://cordis.europa.eu/fp7/coordination/eranet_en.html) a finanční nástroj na sdílení rizik (RSFF) (http://ec.europa.eu/invest-in-research/funding/funding02_en.htm). Zvláštní pozornost je věnována rovněž víceoborovému výzkumu přesahujícímu jednotlivá témata, včetně společných výzev k předkládání návrhů mezi tématy. Program Myšlenky – a Evropská rada pro výzkum (ERV) Program Myšlenky představuje první příležitost, kdy rámcový program EU pro výzkum financuje výzkum, jehož hlavní parametry určují výzkumní pracovníci, na hranicích vědy a technologie, nezávisle na tématických prioritách. Kromě přiblížení výzkumu koncepčnímu zdroji tento vlajkový program 7. RP uznává hodnotu hraničního výzkumu pro hospodářskou prosperitu a dobré sociální podmínky společnosti. Program Myšlenky je jedinečně pružný, pokud jde o jeho přístup k výzkumu EU, v tom, že o navrhovaných výzkumných projektech je rozhodováno výhradně podle jejich excelence posouzené na základě vzájemného hodnocení. Je prováděn novou Evropskou radou pro výzkum (ERV – http://erc.europa.eu). Výzkum lze provádět pouze v oblasti vědy nebo technologie, včetně technických, sociálněekonomických a humanitních věd."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto katastrofy slouží jako drsná připomínka, jak potřebné jsou nástroje typu HFA, zvláště když stále existuje bezpočet jevů zvyšujících riziko katastrofy – nesprávné zacházení s půdou, neexistující nebo špatně dodržované stavební zákony, znečištění životního prostředí, chudoba, klimatické změny a především slabé vládnutí v důsledku nevhodných a nedostatečných institucí. Proto se vedoucí světoví představitelé potřebují na konferenci v Sendai dohodnout na aktualizované verzi HFA. V posledních deseti letech se samozřejmě dostavily i některé významné, byť méně viditelné úspěchy. V Asii, kde se koncentruje 80% světových katastrof, se počet lidí přímo zasažených nějakou katastrofou snížil z desetiletí na desetiletí téměř o miliardu, a to díky opatřením, jako je systém včasného varování před cunami v Indickém oceánu. Včasné evakuace v reakci na přesně předpovězené velké bouřkové systémy umožnily Filipínám a Indii zachránit jen v loňském roce tisíce životů. A Čína v posledních třech letech tvrdě pracuje na tom, aby udržela ekonomické ztráty v hranicích stanoveného cíle 1,5% HDP. Turecko zajistí do roku 2017 odolnost všech škol a nemocnic v zemi proti zemětřesení. Etiopie vyvinula důmyslný systém správy dat, který jí pomáhá řešit nejen sucha, ale i další přírodní rizika. Obě země – a mnoho dalších – začlenily studium rizika katastrof do školních osnov. Pokud jde o Latinskou Ameriku, pak analýza nákladů a přínosů provedená v Ekvádoru dospěla k závěru, že každý dolar investovaný do snížení rizika katastrof nakonec přinese úspory ve výši 9,50 dolaru díky eliminaci opakujících se ztrát v důsledku povodní a bouřek. Také Evropská unie odhaduje, že jedno euro vynaložené na protipovodňovou ochranu přinese úspory ve výši šest eur. Například ve Velké Británii bylo díky investicím do protipovodňových opatření ochráněno během loňských zimních bouřek 800 000 nemovitostí, což podstatně snížilo účet za reakci a rekonstrukci. Musí se však dělat více. Za posledních 44 let si katastrofy způsobené počasím, klimatem a riziky souvisejícími s vodou vyžádaly 3,5 milionu úmrtí. A i když bylo při snižování úmrtnosti v důsledku katastrof dosaženo pokroku – podle Centra pro výzkum epidemiologie katastrof se počet úmrtí v důsledku katastrof v posledních deseti letech nijak významně nezvýšil, přestože katastrof celkově přibylo –, zůstává toto číslo neúnosně vysoké. Navíc i tam, kde jsou životy zachráněny, často dochází ke zničení živobytí.", "en": "These disasters serve as a stark reminder of the need for instruments like the HFA, especially because the drivers of disaster risk – improper land use, non-existent or poorly implemented building codes, environmental degradation, poverty, climate change, and, most important, weak governance by inappropriate and insufficient institutions – still abound. That is why world leaders need to agree on an updated version of the HFA at the Sendai conference. To be sure, there have been some important, albeit less noticeable, successes over the last ten years. In Asia, where 80% of the world’s disasters are concentrated, the number of people directly affected has dropped, decade-on-decade, by almost one billion, owing to measures like the Indian Ocean tsunami early-warning system. Indeed, timely evacuations in the face of accurately forecasted major storm systems have enabled the Philippines and India to save thousands of lives just in the last year. And, over the last three years, China has worked hard to keep economic losses within its 1.5%-of-GDP target. Meanwhile, Turkey will have earthquake-proofed every school and hospital in the country by 2017. Ethiopia has developed a sophisticated data-management system to help guide its efforts to address not only drought but also other natural hazards. Both countries – and many others – have incorporated the study of disaster risk into their school curriculum. In Latin America, a cost-benefit analysis in Ecuador has concluded that each dollar invested in disaster risk reduction, by eliminating recurring losses from floods and storms, ultimately provides $9.50 in savings. Similarly, the European Union estimates that €1 ($1.18) spent on flood protection brings €6 in savings. In the United Kingdom, for example, investment in flood defenses meant that 800,000 properties were protected during last winter’s storms, significantly reducing the bill for response and recovery. But more must be done. In the last 44 years, disasters caused by weather, climate, and water-related hazards have led to 3.5 million deaths. Though progress has been made in reducing disaster-related mortality – according to the Center for Research into the Epidemiology of Disasters, the number of disaster-related deaths has not increased significantly in the last decade, despite the uptick in disasters – this figure remains far too high. Moreover, even where people’s lives are saved, their livelihoods are often decimated."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But then we did, and -- (Laughter) And I thought it made a good story, so I sent it to the Modern Love column a few months later. Now, this was published in January, and now it is August, so I'm guessing that some of you are probably wondering, are we still together? And the reason I think you might be wondering this is because I have been asked this question again and again and again for the past seven months. And this question is really what I want to talk about today. But let's come back to it. (Laughter) So the week before the article came out, I was very nervous. I had been working on a book about love stories for the past few years, so I had gotten used to writing about my own experiences with romantic love on my blog. But a blog post might get a couple hundred views at the most, and those were usually just my Facebook friends, and I figured my article in the New York Times would probably get a few thousand views. And that felt like a lot of attention on a relatively new relationship. But as it turned out, I had no idea. So the article was published online on a Friday evening, and by Saturday, this had happened to the traffic on my blog. And by Sunday, both the Today Show and Good Morning America had called. Within a month, the article would receive over 8 million views, and I was, to say the least, underprepared for this sort of attention.", "cs": "Ale zamilovali jsme se a ... (smích) Myslela jsem si, že to bude dobrý příběh, tak jsem to poslala o pár měsíců později do sloupku Moderní láska. Tenhle článek byl publikován v lednu a teď je srpen, takže hádám, že někteří z vás přemýšlí, jestli jsme pořád spolu. A myslím si, že důvod, proč vás to zajímá, je ten, že i já sama si kladu tuto otázku posledních 7 měsíců pořád dokola. A o této otázce chci dnes mluvit. Vrátíme se k tomu. (smích) Týden před tím, než článek vyšel, jsem byla velmi nervózní. Už pár let jsem pracovala na knize o milostných příbězích, takže jsem si zvykla psát o svých vlastních zkušenostech s romantickou láskou. Ale příspěvek na blogu přečte nanejvýš pár stovek lidí, a to většinou přátel z Facebooku. Pak mi došlo, že článek v New York Times si pravděpodobně přečte několik tisíc. A to mi připadalo jako velká pozornost pro tak relativně nový vztah. Ukázalo se, že jsem o tom neměla ani ponětí. Článek byl publikovaný online v pátek večer a tohle se stalo v sobotu s návštěvností mého blogu. A v neděli mi volali z Today Show a z Good Morning America. Během měsíce měl článek více než 8 milionů přečtení a já jsem přinejmenším nebyla připravená na takovou pozornost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve svém vystoupení v téže debatě jsem zdůraznil, že bez hlubokých reforem by strmý pokles světových cen energií vyvolal zásadní problémy. Takový pokles se nevyhnutelně dostavil a ceny sletěly ze 119 dolarů v únoru 2012 (za ropu Brent v Evropě) na 27 dolarů v roce 2016. I současná úroveň (necelých 50 dolarů na počátku července 2017) je méně než polovina vrcholu let 2011-2012. Pro zemi, jejíž příjmy z vývozu závisejí lvím podílem na ropě a zemním plynu, je takový krach cen tvrdý úder, který proniká do celé ekonomiky. Skutečnost, že se Rusku daří unikat finanční krizi, je pozoruhodná – a do značné míry na ní má zásluhu Centrální banka Ruské federace (CBR). Ostatně guvernérka CBR Elvira Nabiullinová dvakrát získala mezinárodní ocenění jako centrální bankéř roku. Břemeno korekce ale z velké části dolehlo na spotřebitele, vzhledem ke zhruba 50 % propadu hodnoty rublu vůči dolaru; prudce klesly reálné mzdy i spotřeba. Jak mi sdělil jeden Rus, dřív si do supermarketu bral tisíc rublů a domů se vracel se dvěma taškami; dnes se vrací jen s jednou. Šok pro reálnou ekonomiku byl tvrdý, Rusko v letech 2015 a 2016 utrpělo propad výstupu srovnatelný s tím, co Spojené státy zakusily během finanční krize let 2008-2009, kdy úbytek dosáhl přibližně 4 % HDP. Zkrachovalo mnoho firem a Mezinárodní měnový fond v roce 2016 odhadl, že v prodlení je téměř 10 % všech bankovních úvěrů (což je číslo, které závažnost situace určitě podceňuje). Banky se v mnoha případech rozhodly peníze raději znovu půjčit než si do účetnictví připsat ztráty nebo poslat do úpadku firmy s konexemi do politiky. Současně však agresivně zareagovala CBR a přiměla menší banky sehnat kapitál a odepsat špatné úvěry (tvůrcům evropských politik tyto kroky trvaly celou věčnost). A vzdor důraznému lobbingu mocných oligarchů CBR držela vysoké úrokové sazby, aby zkrotila inflaci, která vystoupala nad 15 %, ale od té doby už klesla na bezmála 4 %. Samozřejmě že západní sankce, zejména omezení bank, situaci zhoršují. Média ale mají sklon na tento aspekt ruských hospodářských nesnází klást přehnaný důraz.", "en": "Speaking in the same session, I emphasized that without fundamental reforms, a sharp drop in global energy prices would create profound problems. Inevitably, that drop came, with prices plummeting from $119 in February 2012 (for Brent crude oil in Europe) to $27 in 2016. Even the current level (under $50 in early July 2017), is less than half the 2011-2012 peak. For a country that depends on oil and natural gas for the lion’s share of export revenue, the price collapse has been a massive blow, rippling through the economy. The fact that Russia has avoided a financial crisis is remarkable – and largely due to the efforts of the Central Bank of Russia. Indeed, Elvira Nabiullina the CBR’s governor, has twice won international central banker of the year awards. But the burden of adjustment has largely fallen on consumers, owing to a roughly 50% drop in the ruble’s value relative to the dollar; real wages and consumption both fell sharply. As one Russian put it to me, he used to take 1,000 rubles to the supermarket and come home with two bags; now he comes home with one. The shock to the real economy has been severe, with Russia suffering a decline in output in 2015 and 2016 comparable to what the United States experienced during its 2008-2009 financial crisis, with the contraction in GDP totaling about 4%. Many firms went bankrupt, and in 2016 the International Monetary Fund estimated that almost 10% of all bank loans were non-performing (a figure that surely understates the severity of the situation). In many cases, banks chose to relend funds rather than take losses onto their books or force politically connected firms into bankruptcy. At the same time, though, the CBR moved aggressively to force smaller banks to raise capital and write down bad loans (something European policymakers have taken forever to do). And, in the face of intense lobbying by powerful oligarchs, the CBR kept interest rates up to tame inflation, which had reached more than 15% but has since fallen to close to 4%. Of course, Western sanctions, particularly restrictions on banks, have exacerbated the situation. But the media tend to over-emphasize this aspect of Russia’s economic woes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přestože EU v květnu vyčlenila devět miliard eur (8,8 miliardy dolarů) na makrofinanční pomoc, doposud byla uvolněna jen miliarda eur – což je v tomto krizovém okamžiku jednoduše nepřijatelné tempo. Pět měsíců po ohlášení evropského závazku člověk doufá, že EU dokáže uvolnit alespoň dalších pět miliard eur. Za absence externího financování nemá ukrajinská vláda jinou možnost než obrátit se k měnovému financování, tedy tisknout peníze, což nevyhnutelně žene nahoru inflaci. Míra inflace na Ukrajině dosáhla v září 24,4 % a s největší pravděpodobností bude dál stoupat, protože vláda v září obdržela jen 2,5 miliardy dolarů – polovinu toho, co potřebuje. To zjevně není udržitelné. Jak poznamenává historik Niall Ferguson v nedávném komentáři pro Bloomberg, ukrajinská armáda sice možná vítězí, ale tamní ekonomika prohrává, do velké míry kvůli tomu, že EU neposkytuje dostatečnou finanční podporu. Ferguson se obává hyperinflace – stavu, kdy inflace dosahuje nejméně 50 % za měsíc – a já mám tutéž obavu. Jistěže, nedávná zpráva Centra pro výzkum ekonomické politiky (CEPR) doporučuje, aby Ukrajina zvýšila daňové výnosy a domácí dluh namísto monetizace raději prodávala. Pochybuji však, že taková opatření jsou uskutečnitelná během války. Vždyť vojenské výdaje Ukrajina osekat nemůže (ze samozřejmých důvodů) a většinu ostatních veřejných výdajů už srazila na holé minimum. Během válek či jiných masivních strukturálních posunů a po nich je hyperinflace velice častá.", "en": "Though the EU committed €9 billion ($8.8 billion) in macro-financial assistance in May, only €1 billion of that has been disbursed – a pace that is simply unacceptable for this moment of crisis. Now, five months after it made its commitment, one hopes that the EU can free up at least €5 billion more. In the absence of external financing, the Ukrainian government has no choice but to turn to monetary financing – printing money – which inevitably drives up inflation. Ukraine’s inflation rate reached 24.4% in September and most likely will continue to surge, because the government received only $2.5 billion – half of what it needed – in September. Obviously, this is not sustainable. As historian Niall Ferguson notes in a recent Bloomberg commentary, Ukraine’s army may be winning, but its economy is losing, owing largely to the EU’s failure to provide sufficient financial support. Ferguson is worried about hyperinflation – when inflation is at least 50% per month – and so am I. To be sure, a recent report from the Centre for Economic Policy Research recommends that Ukraine raise tax revenue and sell, rather than monetize, domestic debt. But I doubt that such measures are feasible during the war. After all, Ukraine cannot cut military expenditures (for obvious reasons), and it has already reduced most other public expenditures to the bare minimum. Hyperinflation is all too common during or after wars or other massive structural shifts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jsou například ženy vždy nejlepšími obhájci zájmů žen? Tutéž otázku si lze položit s ohledem na členy náboženských skupin a etnických menÅ¡in, ba i některých sociálních tříd. Člověka jímá hrůza při pomyÅ¡lení na parlamenty, kde hlavním kritériem členství je přísluÅ¡nost ke skupině, jež zasluhuje afirmativní akci. V některých zemích demokracie skutečně nedokáže zajistit nápaditou a účinnou správu věcí veřejných, protože se předpokládá, Å��e hlavním cílem je dostat na palubu vÅ¡echny hlavní skupiny. Zopakujme předchozí tezi: afirmativní akce byla a stále je odvážným zavrÅ¡ujícím krokem na cestě ke vÅ¡eobecně platným občanským právům - a to nejen na papíře, ale ve skutečnosti. Afirmativní akce se ale nesmí stát přetrvávajícím principem liberálního řádu. Má-li nějaká skupina pravidel být „termínovaná\", aby si po uplynutí určité omezené lhůty vynutila vlastní přehodnocení, pak je to afirmativní akce.", "en": "Are women, for example, always the best defenders of women's interests? The same question can be raised for members of religious groups and ethnic minorities, or even of certain social classes. One shudders to think of parliaments in which the main criterion of membership is to belong to a group in need of affirmative action. Indeed, in some countries, democracy fails to deliver imaginative and effective governance because the main objective seems to be to have all major groups on board. To repeat the earlier point: affirmative action was and is a courageous final step in the fight for universal citizenship rights - not just on paper, but in reality. But affirmative action must not become an enduring principle of a liberal order. If any set of rules needs a \"sunset clause\" to enforce review after a specific and limited period, it is affirmative action."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Most people fall in between, and if we can work out where they fall we can work out how to negotiate with them to change their behavior. So with just that little bit of input we can work out what the choices are that people have, what the chances are that they're willing to take, what they're after, what they value, what they want, and what they believe about other people. You might notice what we don't need to know: there's no history in here. How they got to where they are may be important in shaping the input information, but once we know where they are we're worried about where they're going to be headed in the future. How they got there turns out not to be terribly critical in predicting. I remind you of that 90 percent accuracy rate. So where are we going to get this information? We can get this information from the Internet, from The Economist, The Financial Times, The New York Times, U.S. News and World Report, lots of sources like that, or we can get it from asking experts who spend their lives studying places and problems, because those experts know this information. If they don't know, who are the people trying to influence the decision, how much clout do they have, how much they care about this issue, and what do they say they want, are they experts? That's what it means to be an expert, that's the basic stuff an expert needs to know. Alright, lets turn to Iran. Let me make three important predictions -- you can check this out, time will tell. What is Iran going to do about its nuclear weapons program? How secure is the theocratic regime in Iran? What's its future? And everybody's best friend, Ahmadinejad. How are things going for him? How are things going to be working out for him in the next year or two? You take a look at this, this is not based on statistics. I want to be very clear here. I'm not projecting some past data into the future. I've taken inputs on positions and so forth, run it through a computer model that had simulated the dynamics of interaction, and these are the simulated dynamics, the predictions about the path of policy.", "cs": "Většina lidí spadá mezi tyto dvě pozice, a lze zjistit kam spadají. Můžeme zjistit, jak s nimi jednat, abychom změnili jejich chování. Takže pouze s trochou vstupních informací, můžeme zjistit, jaké volby lidé mají, jakým rizikům jsou ochotni se vystavit, po čem touží, čeho si cení, co chtějí, co si myslí o ostatních. Můžete si všimnout, že co nepotřebujeme vědět, historie je tady zbytečná. Jak se dostali tam, kde jsou nyní může být důležité u vytváření vstupních informací, ale pokud již víme, kde se nalézají bude nás zajímat, kam se ubírají dál. Jak se tam dostali není při predikování nijak podstatné. Připomínám vám 90% míru přesnosti. Takže, kde tyto informace získáme? Můžeme je získat z internetu, z časopisu The Economist, Financial Times, New York Times, US News, World Report, a spoustě jiných dalších zdrojů, nebo je můžeme získat od expertů, kteří tráví své životy studováním míst a problémů, protože experti znají tyto informace. Pokud neví, kdo jsou lidé snažící se ovlivnit rozhodnutí, kolik vlivu mají, jak moc se starají o daný problém, a co říkají, že chtějí, jsou experti? Vědět tohle, přece znamená být expertem, to jsou základní věci, co expert potřebuje znát. Dobře, podívejme se tedy na Írán. Dovolte mi udělat tři důležité predikce - můžete si je sami ověřit, jak čas půjde dál. Co udělá Írán se svým programem jaderného zbrojení? Jak moc je teokratický režim v Íránu bezpečně u moci? Jaká je jeho budoucnost? A dobrý kamarád všech, Ahmadinežád. Jak ten dopadne? Jak ten dopadne během příštího roku nebo dvou? Podívejte se na tohle, toto není postaveno na statistikách. Toto bych zdůraznil. Nepředpovídám budoucnost podle nějakých dat z minulosti. Vzal jsem data o jednotlivých pozicích atd., dal je do počítačového modelu, který simuloval dynamiku interakcí a toto je simulovaná dynamika, predikce o cestě, jakou se bude ubírat politika."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dalším způsobem, jak stanovit tržní cenu rizika recese, je nabídnout podíly MacroShares, jejichž průkopníkem je moje firma MacroMarkets. Naše první MacroShares se týkaly rizika výkyvů cen ropy, ale na stole už leží plány na riziko vývoje HDP. Tyto cenné papíry se nabízejí v párech – jeden dlouhodobý a jeden krátkodobý – a na rozdíl od vládního schématu jsou k mání v takovém množství, jaké si trh vyžádá. Jakmile budeme znát tržní cenu pojištění proti recesi nebo podobných produktů, vyvstává další otázka: nebude cena tak vysoká, že si jen málo lidí bude chtít takovou pojistku koupit? Víme, že se dnes pravděpodobně nacházíme v recesi, která může ještě nějakou dobu trvat, takže očekávané ztráty jsou v současnosti enormní. V důsledku toho se mohou lidé zaleknout požadované ceny a nebudou mít o koupi takové pojistky zájem. Jediné pojištění, které by lidé mohli považovat za cenově dostupné, by obnášelo vysokou spoluúčast, a je-li spoluúčast příliš vysoká, nemusí se lidé cítit takovým pojištěním dostatečně chráněni. Za každým opravdu novým návrhem se skrývají nejistoty. Návrh MMF je však důležitým krokem, poněvadž se zabývá základním problémem, před kterým dnes stojíme: obavami z budoucnosti ekonomiky, které se mohou stát sebenaplňujícím se proroctvím. Proto bychom se na takový návrh neměli dívat spatra kvůli jeho potenciálním slabinám. Současná globální ekonomická krize je příležitostí k některým novým experimentům, které by mohly nejen vést k jejímu vyřešení, ale také k etablování institucí, jež pomohou předcházet krizím v budoucnu. Pojištění proti recesi k takovým nápadům patří.", "en": "Another way to create a market price for recession risk is to offer the MacroShares that my firm MacroMarkets pioneered. Our first MacroShares have been for oil price risk, but plans for GDP risk are on the drawing board. These securities are offered in pairs –one long and one short – and, unlike in a government-run scheme, in whatever quantity the market demands. Once we have a market price for recession insurance or similar products, the question then arises: will it be so high that few people want to buy? We know that we are probably in a recession right now, and may be for some time, so the expected losses currently are enormous. As a result, people may balk at the price and not want to buy the insurance. The only insurance that people might think they can afford could carry a large deductible, and if the deductible is very large, people might not feel so reassured by this insurance. There are uncertainties with any really new proposal. But the proposal from the IMF is an important step, because it deals with the essential problem that we are confronting right now: fears about the future of the economy become a self-fulfilling prophesy. We should not look askance at such a policy because of its potential shortfalls. The current global economic crisis is an opportunity for some new experimentation that might not only lead to its resolution, but might also set in place institutions that help to prevent future crises. Recession insurance is one such idea."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč Angela Merkelová váhá? MNICHOV – „Kde je Angela?“ tázal se časopis The Economist , když se Nicolas Sarkozy, Gordon Brown a José Manuel Barroso sešli, aby v nepřítomnosti kancléřky Merkelové připravili plán stimulace evropské ekonomiky. Právě Německo je v současnosti brzdou konkurenčního soupeření v poskytování miliard k prevenci zhroucení světové ekonomiky. Proč se Německo ve věci ekonomických stimulačních programů tak zdráhá? Jedna všeobecně rozšířená teorie říká, že vzhledem k orientaci německé ekonomiky na stranu nabídky se tu keynesiánské recepty zaměřené na poptávku stěží dočkají většího pochopení. Proti programu ekonomické stimulace ale žádný německý ekonom nevystoupil a mnozí takovému programu fandí. Zatímco ve Spojených státech se keynesiánská teorie z učebnic ekonomie do velké míry vytratila, všude v Německu se stále vyučuje. Němečtí ekonomové se na rozdíl od svých amerických kolegů od keynesiánských politik coby prostředku boje proti deficitům poptávky nikdy neodklonili. Navíc platí, že němečtí politici si rady německých ekonomů berou k srdci zřídka. Druhá hypotéza je k pravdě blíž: pokles ekonomické aktivity v Německu není prozatím tak silný jako v jiných zemích. V Německu se nevyvinula bublina realit, která by hrozila prasknutím, tak jako ve Velké Británii, Irsku, Španělsku a Francii. Německo je postiženo jen nepřímo, poklesem celosvětové poptávky po jeho výrobcích, což vysvětluje významný rozdíl v aktuální fázi hospodářského cyklu. Nezaměstnanost v USA už rok a půl roste, kdežto Německo se v současnosti těší z nejnižší míry nezaměstnanosti za posledních 16 let. Německý stavební průmysl i maloobchod jsou stále stabilní, jak dokládá nedávný průzkum institutu Ifo, a z této stability těží celý svět, protože Německo je po USA druhý největší dovozce zboží a služeb. Zatímco americké dovozy ostře klesají, německé importy se drží – bez jakéhokoli plánu ekonomické stimulace. Právě to je důvod, proč se mnozí Němci tážou, zda je kritika ze zahraničí spravedlivá. Jistě, světová recese zasáhne Německo plnou silou. Prognóza institutu Ifo říká, že HDP se v roce 2009 smrští o 2,2%. K této kontrakci ale dojde v prvé řadě kvůli slábnoucím vývozům, z nichž velkou část tvoří investiční statky, a dále kvůli úbytku domácích investic do zařízení. To jsou oblasti, kde stát svou pomocí může přispět jen málo.", "en": "Why Does Angela Merkel Hesitate? MUNICH – “Where is Angela?” is the question The Economist asked when Nicolas Sarkozy, Gordon Brown, and José Manuel Barroso met to prepare a European economic stimulus plan without Chancellor Merkel being present. Indeed, Germany is currently the spoiler in the competition to provide billions to prevent a breakdown of the world economy. Why is Germany so hesitant when it comes to economic stimulus programs? One popular theory is that, given the supply-side orientation of German economists, there is little sympathy for Keynesian, demand-oriented prescriptions. But no German economist has come out against an economic stimulus program, and many favor one. Whereas Keynesian theory has largely disappeared from economic textbooks in the United States, it continues to be taught everywhere in Germany. German economists, in contrast to their American colleagues, never abandoned Keynesian policies as a means to combat demand deficits. Moreover, German politicians rarely heed the advice of German economists. A second hypothesis is closer to the truth: the decline of economic activity in Germany thus far has not been as strong as in other countries. Germany did not have a real-estate bubble that threatened to burst, as did Great Britain, Ireland, Spain, and France. Germany has only been indirectly affected – by the decline in worldwide demand for German products – which explains an important timing difference in the business cycle. Whereas unemployment in the US has been rising for one and a half years, Germany currently is enjoying its lowest unemployment rate in 16 years. The German construction industry and retailing are still stable, as the latest survey of the Ifo Institute shows, and the whole world is profiting from this stability, as Germany is the second largest importer of goods and services after the US. While US imports are declining sharply, German imports are holding up –without any economic stimulus plan. This is why many Germans wonder whether the foreign criticism is fair. To be sure, the world recession will hit Germany with full force. The Ifo Institute has forecast that GDP will contract by 2.2% in 2009. But the contraction will be primarily because of declining exports, a large portion of which consists of investment goods, as well as the drop in domestic equipment investment. These are areas where there is not much that the state can do to help."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At our last plenary session we discussed the ‘Role of economic and social councils and similar institutions in the Union for the Mediterranean’, in the presence of ESC presidents and representatives of the EU’s partner countries within the Union for the Mediterranean (UfM). I think it is crucial to give civil society action a core role within the UfM, because this is the only way to solve the area’s real problems and prevent the UfM from being just another diplomatic exercise. most part, consistent with the priorities presented by the Commission in the EU 2020 strategy: the transition towards a green economy as a basis for relaunching the economy and jobs, the provision of support for new skills and the creation of new jobs, innovation, research, energy efficiency, the potential of SMEs and the single market. In the near future you will find there more information on the biannual conference which will tackle the importance of education in the fight against social exclusion and will take place at the end of May in Florence e EU 2020 strategy is at the top of the EESC agenda, as confirmed by several actions of EESC President Mario Sepi and by the opinion on the Lisbon strategy a er 2010 approved last November. Continued from page 1 —‘Equality between men and women is a serious issue’ Mr Sepi underlined that ‘the consensus will make it possible to satisfy the need to adapt the social shock absorbers throughout the crisis within the framework of the social pact proposed by the Spanish presidency’. In addition, he highlighted the urgent need to solve the contradictions inherent in credit access in Europe, particularly for SMEs,which had great difficulty in obtaining credit.He called for tax coordination between Member States, which he described as essential to tackle public debt repayment. He concluded by saying that ‘it will be necessary to find resources with a minimal impact on employment, because we cannot afford to increase the burden on workers and companies’.", "cs": "Na posledním plenárním zasedání jsme – za přítomnosti předsedů hospodářských a sociálních rad a zástupců partnerských zemí EU v Unii pro Středomoří – hovořili o „úloze hospodářských a sociálních rad a obdobných institucí v Unii pro Středomoří“. Jsem přesvědčen, že přisoudit hlavní roli činnosti občanské společnosti je v Unii pro Středomoří zásadní, neboť je to jediný způsob, jak vyřešit opravdové problémy tohoto regionu, a jak předejít tomu, aby se Unie pro Středomoří nezměnila jen v další diplomatické cvičení. v souladu s prioritami, které ve strategii EU 2020 předložila Komise: přechod k zelenému hospodářství jako základ pro obnovení ekonomiky a pracovních míst, poskytnutí podpory pro nové dovednosti a vytváření nových pracovních míst, inovace, výzkum, energetická účinnost, potenciál malých a středních podniků a jednotný trh. Strategii EU 2020 patří v programu EHSV přední místo, jak potvrdil předseda EHSV Mario Sepi svou činností a jak bylo uvedeno ve stanovisku k Lisabonské strategii po roce 2010, které bylo schváleno loni v listopadu. pokračování ze strany 1–Rovnost mezi ženami a muži je závažnou otázkou Pan Sepi zdůraznil, že „shoda umožní uspokojit potřebu přizpůsobit v průběhu krize sociální záchranné sítě v rámci sociální dohody navržené španělským předsednictvím“. Kromě toho zdůraznil, že je naléhavě nutné vyřešit rozpory, které se v Evropě vyskytují v přístupu k úvěrům, zejména pro malé a střední podniky, jež mají značné problémy s jejich získáváním.Vyzval, aby mezi členskými státy došlo k daňové koordinaci, která je podle něj zásadní pro vyřešení splácení veřejného dluhu. Závěrem řekl, že „bude nezbytné nalézt prostředky s minimálním dopadem na zaměstnanost, protože si nemůžeme dovolit zvyšovat zatížení pracovníků a podniků“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Among the issues covered were transparency in the area of MePs' allowances, the revision of the Ombudsman's Statute, and the reform of EU rules on public access to documents. Of particular interest in terms of publications in 2008 was a new guide to the Ombudsman's work, produced in the 23 official EU languages. The Ombudsman's website was regularly updated with decisions, press releases, and details of his communication activities. From 1 January to 31 December 2008, the website received around 440 000 unique visitors, with most visitors coming from the United Kingdom, followed by Germany, France, Spain and Italy. The European Ombudsman — Annual Report 2008 The European Ombudsman undertakes regular information visits to EU Member States and candidate countries to develop relations with ombudsmen and to raise awareness about his work. During his visit to Lithuania, which took place from 1 to 3 October 2008, Mr DIAMANDOUROS delivered a public lecture to civil servants and to university students and met with representatives of the Lithuanian business community, as well as NGOs. Participants at the meeting with the Lithuanian Bar Association, Chambers of Commerce, Industry and Crafts, as well as the Business Employers' Confederation are pictured here. Resources Section 5.1 of this Report gives an overview of the structure of the Ombudsman's office and provides some biographical information about the Ombudsman and his management staff. An ambitious programme of internal restructuring was carried out in the Ombudsman's office in 2008. An ambitious programme of internal restructuring was carried out in the Ombudsman's office in 2008.", "cs": "K probíraným tématům patřila transparentnost v oblasti příspěvků vyplácených poslancům Evropského parlamentu, revize statutu veřejného ochránce práv a reforma pravidel EU pro přístup veřejnosti k dokumentům.Zvláštní zájem mezi publikacemi byl v roce 2008 především o novou příručku k činnosti veřejného ochránce práv, jež byla vydána ve 23 úředních jazycích EU. Internetové stránky veřejného ochránce práv byly pravidelně aktualizovány s rozhodnutími, tiskovými zprávami a informacemi o jeho činnosti v oblasti sdělovacích prostředků. Od 1. ledna do 31. prosince 2008 internetové stránky navštívilo 440 000 jednotlivých návštěvníků, přičemž nejvíce jich pocházelo ze Spojeného království, za nímž následovaly Německo, Francie, Španělsko a Itálie. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Evropský veřejný ochránce práv podniká pravidelné informační návštěvy členských států EU a přístupových zemí s cílem rozvíjet vztahy s veřejnými ochránci práv a zvyšovat povědomí o své práci. V průběhu své návštěvy v Litvě, která se uskutečnila ve dnech 1.–3. října 2008 pan Diamandouros uspořádal veřejnou přednášku pro státní úředníky a vysokoškolské studenty a sešel se se zástupci litevské podnikatelské obce a zástupci nevládních organizací. Zde jsou vyfotografováni účastníci setkání se zástupci litevské advokátní komory, obchodních komor, průmyslu a řemesel a konfederace zaměstnavatelů v průmyslu. ■■ Zdroje Oddíl 5.1 této zprávy poskytuje přehled struktury úřadu veřejného ochránce práv a některé biografické informace o veřejném ochránci práv a vedoucích pracovnících jeho úřadu. V roce 2008 probíhal ambiciózní program vnitřní restrukturalizace úřadu veřejného ochránce práv. V roce 2008 probíhal ambiciózní program vnitřní restrukturalizace úřadu veřejného ochránce práv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od poloviny 80. let do konce 90. let například federální výdaje v poměru k HDP klesly ve Spojených státech o pět procentních bodů a v Kanadě v nedávných desetiletích ještě o více – bylo to v obdobích silného hospodářského růstu. Daně. Obama by zvýšil nejvyšší marginální daňové sazby v oblasti mezd, kapitálových příjmů, dividend, úroků a nemovitostí, zejména u jednotlivců s vyššími příjmy a malých podniků. Přesto nikdy nenavrhl rozsáhlou reformu daně z příjmu fyzických či právnických osob. Naopak Romney by snížil sazbu daně z příjmu právnických osob (která je nejvyšší v OECD) na 25% a nadnárodní americké firmy by zdaňoval na teritoriální, nikoliv celosvětové bázi, aby zvýšil jejich daňovou konkurenceschopnost. Rovněž daně z příjmu fyzických osob by snížil o 20% a výpadek příjmů by nahradil omezením daňových odpisů a bonusů, zejména na horním konci příjmového spektra, čímž by při plné zaměstnanosti vybral asi 18,5% HDP, což je těsně nad historickým průměrem. Romneyho fiskální plán tak snižuje schodky dost na to, aby klesl poměr dluhu k HDP. Republikánský kandidát se rovněž staví za ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu a doufá, že se mu během osmi let podaří rozpočet vyrovnat. Naproti tomu Obama by vytvářel větší deficity – jeho zvýšení výdajů je mnohem vyšší než zvýšení daní –, z čehož vyplývá nutnost výrazného růstu daní v budoucnu. Navíc by pracoval s mnohem vyššími dluhovými poměry než Romney, poněvadž hlavním tahounem dluhu by byly mandatorní výdaje. Sociální dávky. Obama zatím mlčí o reformě programů Medicare a Social Security, jejichž dlouhodobé deficity několikrát převyšují státní dluh. Viceprezident Joe Biden dokonce řekl, že se v programu Social Security nemají dělat „žádné změny“. Romney podporuje postupné zvyšování věku odchodu do důchodu, model prémiové podpory pro program Medicare a přesun programu Medicaid (zdravotní pojištění pro chudé) na státy prostřednictvím blokových grantů. Obamova kampaň buší do Romneyho za Medicare a Romneyho kampaň tepe Obamu za odmítavost jednat o řešení nebo nějaké řešení alespoň navrhnout. Obamova politika by tedy vedla ke stále vyšším deficitům a k dluhovým poměrům výrazně přesahujícím 100% HDP, což je úroveň, která by podle řady studií snížila hospodářský růst USA o třetinu či více a mohla by vyvolat suverénní dluhovou krizi. Podle některých pozorovatelů Obama v tichosti plánuje, že by se stále rostoucí nárokové dávky financovaly z daně z přidané hodnoty na evropský způsob. Obchod.", "en": "For example, federal spending relative to GDP fell by five percentage points from the mid-1980’s to the late 1990’s in the US, and by an even larger margin in recent decades in Canada – that is, through periods of strong economic growth. Taxes. Obama would raise the top marginal tax rates on wages, capital gains, dividends, interest, and estates, especially on higher-income individuals and small businesses. Yet he has never proposed comprehensive reform of either the personal or corporate income tax. By contrast, Romney would reduce America’s corporate tax rate (the highest in the OECD) to 25% and tax American multinationals on a territorial, rather than a worldwide, basis in order to increase their tax competitiveness. He would also lower personal tax rates by 20%, and make up lost revenue by limiting tax deductions and credits, particularly at the upper end, thereby raising about 18.5% of GDP, just above the historical average, at full employment. Romney’s fiscal plan thus reduces deficits sufficiently to decrease the debt-to-GDP ratio. He favors a balanced-budget amendment to the Constitution, and hopes to balance the budget over eight years. Obama, by contrast, would run larger deficits – his spending increase is much larger than his tax increase – which imply large tax hikes in the future. Moreover, he would run far larger debt ratios than Romney, because the main driver of the debt is entitlement spending. Entitlements. Obama has remained silent about reform of Medicare and Social Security, whose long-run deficits are several times the national debt. Vice President Joe Biden has even said that “no changes” to Social Security are to be made. Romney supports gradually increasing retirement ages, a premium-support model for Medicare, and shifting Medicaid (health insurance for the poor) to the states via block grants. The Obama campaign is pummeling Romney on Medicare, and the Romney campaign is hammering Obama for his refusal to negotiate or even propose a solution. The Obama policy would thus lead to ever-higher deficits and debt ratios well over 100% of GDP, a level that numerous studies imply would reduce US economic growth by one-third or more and might induce a sovereign-debt crisis. Some observers suggest that Obama’s unspoken plan is ever-growing entitlements eventually paid for by a European-style value-added tax. Trade."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "LLF, které je v administraci IsDB, je největší iniciativou svého druhu se sídlem na Blízkém východě, cílící na navýšení zdrojů pro rozvoj napříč třiceti nejméně rozvinutými zeměmi s nižšími příjmy v muslimském světě. Jeden z prvních projektů LLF bude projekt předcházející úplnému vymýcení malárie v Senegalu v hodnotě 32 milionů dolarů. Mechanizmus řízení v LLF – Impact Committee (jejíž jsem náhradní člen a reprezentuji ISFD) – odsouhlasil minulé září jednoroční podporu. Senegalská vláda s projektem oficiálně souhlasila s projektem v únoru – větší verze již úspěšného NMCP. Výsledkem bude, že se pomůže 25 okrskům v Senegalu k dosažení stavu před celkovou eliminací malárie, což přímo či nepřímo pozitivně ovlivní téměř 4 miliony lidí (zhruba 25% celkové senegalské populace). Nedávno jsem cestoval do Senegalu, abych zhodnotil pokrok projektu. Další členové Impact Committee a já jsme se sešli s Coll-Seck a dalšími národními lídry, kteří potvrdili důležitost projektu. Nejdojemnější částí výletu byla návštěva zdravotnické stanice v Deggo na předměstí Dakaru, kde nám zdravotníci a komunitní pracovníci vysvětlili jejich pokračující úsilí v boji s chorobou. Odešli jsme s pocitem jistoty, že projekt disponuje správnými dovednostmi i potřebnou oddaností k úspěchu. Investice do boje s malárií, jako jsou ty od LLF, patří mezi náladově nejefektivnější intervence, protože představují široký socioekonomický benefit. U zdravého dítěte je větší pravděpodobnost, že bude navštěvovat školu, což povede k lepším studijním výsledkům, stejně jako když může zdravý dospělý zajistit stabilní příjem, což vede k nižší chudobě a hladu. Zdravotní pracovníci jsou produktivnější, což posiluje ekonomickou výkonnost. Společenství bez malárie mohou svoje zdravotnické rozpočty přesměrovat na boj s jinými pohromami, jako jsou opomíjené či neinfekční tropické choroby. Pokrok v boji proti malárii bude znamenat pokrok směrem k několika Udržitelným rozvojovým cílům (cíle OSN, ke kterým se světoví lídři zavázali v roce 2015), od vymýcení chudoby až k zastavení umírání dětí ve věku do pěti let, kterým lze předejít. Pokud chceme tento boj vyhrát, potom je cestou jak toho dosáhnout další financování od zdrojů, jako je LLF.", "en": "Administered by the IsDB, the LLF is the biggest initiative of its kind based in the Middle East, aiming to increase the resources available for development across the 30 least-developed and lower-middle-income countries in the Muslim world. One of the LLF’s first projects will be a $32 million malaria pre-elimination project in Senegal. The LLF’s governance mechanism, the Impact Committee (of which I am an alternate member, representing ISFD), approved the year-one pipeline last September. The Senegalese government officially agreed to the project – a scaled-up version of the already-successful NMCP – in February. As a result, 25 districts in five regions of Senegal will be helped in achieving malaria pre-elimination, directly or indirectly benefiting nearly four million people (about 25% of Senegal’s total population). I recently traveled to Senegal to assess the project’s progress. The other Impact Committee members and I met with Coll-Seck and other national leaders, who affirmed the project’s importance. The most moving part of the trip was our visit to the Deggo health post, in the suburbs of Dakar, where health workers and community volunteers explained to us their ongoing efforts to fight the disease. We left that meeting confident that the project possesses both the right skills and the needed commitment to succeed. Investments in combating malaria, like those by the LLF, are among the most cost-effective health interventions, yielding broad socioeconomic benefits. A healthy child is more likely to attend school, resulting in improved learning outcomes, just as a healthy adult can earn a steady income, resulting in reduced poverty and hunger. Healthy workers are more productive, boosting economic output. Malaria-free communities can divert their health budgets to fight other scourges, such as non-communicable or neglected tropical diseases. Progress in the fight against malaria will mean progress toward several Sustainable Development Goals (the United Nations targets to which world leaders agreed in 2015), from eliminating poverty to ending preventable deaths in children under age five. If we are to win the fight, more financing from funds like the LLF, particularly in Sub-Saharan Africa, is the way to do it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) But there are 1,100, and very few artists have drawn so many faces. So I know a little about drawing and analyzing faces. OK, now let's look at these three portraits. And hold onto your seats, because if we zoom in on those faces, remark how they have the same broad forehead, the horizontal eyebrows, the long nose, the curved lips and the small, well-developed chin. I couldn't believe my eyes when I first saw that. There is no reason why these portraits should look alike. All we did was look for portraits that had the characteristics of a self-portrait, and look, they are very similar. Now, are they made in the right order? The young man should be made first. And as you see here from the years that they were created, it is indeed the case. They are made in the right order. What was the age of Leonardo at the time? Does that fit? Yes, it does. He was 33, 38 and 63 when these were made. So we have three pictures, potentially of the same person of the same age as Leonardo at the time. But how do we know it's him, and not someone else? Well, we need a reference. And here's the only picture of Leonardo that's widely accepted. It's a statue made by Verrocchio, of David, for which Leonardo posed as a boy of 15.", "cs": "(Smích) Existuje je jich 1100 a velmi málo umělců nakreslilo tolik tváří. Takže něco vím o kreslení a analyzování tváří. OK, nyní se pojďme podívat na tyhle tři portréty. A držte se svých sedadel, protože když přiblížíme tyto tváře, všimněte si, že mají stejné široké čelo a horizontální obočí, dlouhý nos, zakřivené rty a malé, dobře vytvarované tváře. Nemohl jsem věřit svým očím, když jsem to poprvé viděl. Není tady žádný důvod, proč by tyto portréty měly vypadat stejně. Všechno, co jsme udělali, bylo že jsme hledali portréty, které měli charakteristiky autoportrétu, a podívejte, jsou velmi podobné. Nyní, jsou udělány ve správném pořadí? Mladý muž by měl být první. A jak vidíte tady z let, kdy byly vytvořeny, je to přesně tenhle případ. Jsou vytvořeny ve správném pořadí. Kolik bylo Leonardovi v té době? Sedí to? Ano, sedí. Bylo mu 33, 38 a 63, když byly namalovány. Takže máme tři obrázky, potenciálně jednoho člověka stejného věku jako byl Leonardo v té době. Ale jak víme, že je to on a ne nikdo jiný? Potřebujeme odkaz. A tady je jediný obraz Leonarda, který je široce uznávaný. Je to socha vytvořena Verrocchiem, David, pro kterou Leonardo pózoval, když mu bylo 15."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The richest regions are eight times richer than the poorest regions. The R key cohesion challenge will therefore continue to be the integration and convergence of the new Member States, in spite of impressive GDP growth rates in recent years. Growth in the countries which have been the largest beneficiaries of the policy in the period 1994-2006 – Greece, Spain, Ireland and Portugal – has been marked, although development needs persist in some Southern European regions, Eastern Germany and peripheral areas. In short, the primary dimension of regional income disparities in the EU remains East-West, with a weaker North-South dynamic and core-periphery pattern at both EU and national levels. Today’s global financial and economic crisis adds a high degree of unpredictability about the future of the world economy. In this context, it is even more important to examine the extent to which Community policies are adapted to future challenges that European regions will face in the coming years and what the role of Community policies should be in responding to these challenges. The reflection process on the future of Cohesion Policy takes place in the context of the budgetary review, following the mandate received in 2005/2006 “to undertake a full, wide- ranging review covering all aspects of EU spending”.11 11 Declaration No 3 attached to the Interinstitutional Agreement between the European Parliament, the Council and the Commission on budgetary discipline and sound financial management, OJ C 139, 14.6.2006, p. 15. THE WAY AHEAD In this context, it is important to consider the new policy challenges which could have a significant impact on where the Union directs its efforts in the future and, at the same time, to make an assessment of the added value of EU spending. Among the challenges identified, the following five may be of particular relevance for European regions: the consequences of climate change. Limited supply, increased global demand and the imperative to cut emissions have led to a new realisation of the need to move towards a low-carbon economy in Europe. Globalisation is driving scientific and technological progress, making the European dimension ever more important in boosting knowledge, mobility, competitiveness and innovation.", "cs": "Nejbohatší regiony jsou osmkrát bohatší než regiony nejchudší. Hlavní R výzvou v oblasti soudržnosti bude tedy i nadále, navzdory rychlému růstu HDP v posledních letech, integrace a konvergence nových členských států. V Řecku, Španělsku, Irsku a Portugalsku, tedy ve státech, které v období 1994–2006 nejvíce těžily z této politiky, byl zaznamenán růst, ale v některých regionech jižní Evropy, východního Německa a v okrajových oblastech nutnost hospodářského rozvoje i nadále přetrvává. Stručně řečeno, regionální rozdíly se, pokud jde o příjmy v EU, i nadále nejvíce projevují mezi západem a východem, méně výrazné jsou rozdíly při srovnání modelů příjmů na severu a na jihu a modelů ve středních a okrajových oblastech v rámci EU a jednotlivých států. Vzhledem k současné globální finanční a hospodářské krizi je vývoj světového hospodářství do značné míry nepředvídatelný. O to důležitější je zjistit, do jaké míry jsou politiky Společenství připraveny na budoucí výzvy, jimž budou evropské regiony čelit v následujících letech, a jakou úlohu by tyto politiky Společenství měly při reakci na dané výzvy sehrát. Proces reflexe týkající se budoucí politiky soudržnosti probíhá v souvislosti s mandátem uděleným v letech 2005–2006 k „provedení komplexního hloubkového přezkumu zaměřeného na všechny aspekty výdajů EU”.11 11 Třetí prohlášení připojené k interinstitucionální dohodě mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí o rozpočtové kázni a řádném finančním řízení, Úř. věst. C 139, 14.6.2006, s. 15. CESTA VPŘED V tomto ohledu je důležité zvážit nové politické výzvy, které by mohly mít zásadní dopad na budoucí zaměření úsilí Unie, a rovněž provést hodnocení přínosů výdajů EU. Z těchto výzev uvádíme pět, které by mohly mít zvláštní význam pro evropské regiony: Změna klimatu má dopad na životní prostředí Evropy a její společnost, a proto se stala ústředním bodem evropské agendy. Je na politicích, aby zvážili, jak lze na tuto změnu nejlépe reagovat pomocí nástrojů politiky, které má EU k dispozici."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak předejít příští pandemii ŽENEVA – Představte si následující scénář: během několika dní se po světě rozšíří pandemie smrtelné chřipky, která zastaví obchod a cestování, vyvolá společenský chaos, ochromí globální ekonomiku a ohrozí desetimiliony životů. Propuknutí nemoci v tak velkém měřítku je alarmující – ale veskrze realistická – vyhlídka. Aby svět tato rizika zmírnil, musí ještě dnes přijmout kroky, které ho na ně připraví. V posledních několika letech došlo k řadě takových výskytů – od žluté zimnice po ebolu –, a to i v hustě osídlených oblastech. Dnes nová zpráva Globální komise pro monitorování připravenosti varuje, že lidstvo směřuje k novodobé obdobě pandemie chřipky z roku 1918, která zasáhla třetinu světové populace a zabila přibližně 50 milionů lidí. Podobné ohnisko výskytu by se dnes šířilo mnohem rychleji a mnohem dál a mohlo by těžce zasáhnout ekonomiky na celém světě – což by potenciálně mohlo vést ke ztr��tě 5% globální ekonomiky. Navzdory hrozbám, které tato i další zdravotnické krize představují pro globální bezpečnost, je však příprava na ně pro politické představitele málokdy prioritou. K dnešnímu dni žádná vláda plně nefinancuje ani nezavádí Mezinárodní zdravotnické regulace, hlavní mezinárodní úmluvu v oblasti zdravotnické bezpečnosti, k níž se všechny země přihlásily. Není tedy překvapivé, že svět je na pandemii šířící se rychle vzduchem žalostně nepřipravený. Jistě, už jsme vyvinuli řadu nástrojů potřebných k prevenci, léčbě a omezení šíření nemocí – včetně vakcín, diagnostiky a léků. Vedoucí světoví představitelé však nedělají dost pro to, aby je více rozšířili.", "en": "Preventing the Next Pandemic GENEVA – Imagine the following scenario. In a matter of days, a lethal influenza pandemic spreads around the world, halting trade and travel, triggering social chaos, gutting the global economy, and endangering tens of millions of lives. Such a large-scale disease outbreak is an alarming – but entirely realistic – prospect. To mitigate the risks, the world must take steps now to prepare. Over the last several years, a litany of outbreaks – from yellow fever to Ebola – have occurred, including in densely populated areas. Now, a new report by the Global Preparedness Monitoring Board warns that humankind is stumbling toward the twenty-first-century equivalent of the 1918 influenza pandemic, which affected one-third of the world’s population and killed approximately 50 million people. A similar outbreak today would spread much faster and more widely, and could severely affect economies globally – potentially resulting in a loss of 5% of the global economy. And yet, despite the threat that this and other health emergencies pose to global security, preparing for them is rarely a priority for political leaders. As of today, no government has fully funded or implemented the International Health Regulations, the principal international treaty for health security, to which all countries have committed. It is thus not surprising that the world is woefully unprepared for a rapidly moving airborne pandemic. To be sure, we have already developed many of the tools we need to prevent, treat, and contain disease, including vaccines, diagnostics, and drugs. But world leaders are not doing enough to scale them up."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Změna klimatu a vodní bezpečnost Mezivládní panel o změně klimatu nedávno zveřejnil zneklidňující údaje o důsledcích globálního oteplování v některých z nejchudších regionů světa. Očekává se, že do roku 2100 bude mezi jednou až třemi miliardami lidí trpět nedostatkem vody. Globální oteplování v těchto oblastech zesílí odpařování a citelně omezí dešťové srážky – na Středním východě a v severní Africe až o 20% – a množství vody, jež bude k dispozici na osobu, se do poloviny století ztenčí na polovinu. Tento náhlý nedostatek živlu, jehož symbolický a duchovní význam odpovídá jeho stěžejní úloze v lidském životě, vyvolá napětí a zjitří konflikty po celém světě. Jako první budou zasaženy Afrika, Střední východ a střední Asie. Ozvuky ovšem budou celosvětové. Tento ponurý výhled není ani omluvou apatie, ani důvodem k pesimismu. Konflikty mohou být nevyhnutelné; války však nikoliv. Naše schopnost odvrátit „války o vodu“ bude záviset na kolektivní dovednosti předvídat pnutí a nacházet technická a institucionální řešení, jimiž se s propukajícími konflikty vypořádáme. Dobrou zprávou je, že taková řešení existují a svou účinnost prokazují den co den. Přehrady – jsou-li velikostně a projektově vhodné – mohou přispět k lidskému rozvoji, neboť působí proti změně klimatu a regulují zásoby vody. V novém kontextu nedostatku však infrastrukturní projekty na horních tocích mezinárodních řek mohou ovlivňovat kvalitu a dostupnost vody v sousedních státech, a tedy vyvolávat napětí. Organizace povodí řek, například ty, jež byly založeny na Nilu, Nigeru nebo Senegalu, přispívají k usnadnění dialogu mezi státy sdílejícími vodní zdroje. Vytvářením společné vize rozvoje mezinárodních vodních toků tyto iniciativy regionální spolupráce směřují ke společnému vlastnictví zdroje, čímž snižují riziko, že by spory ohledně vody přerostly v násilí. Většina mezinárodních vodních toků takovýto rámec k dialogu má, leč v různých fázích rozvoje a s různou mírou úspěšnosti. Máme-li brát prognózy změny klimatu vážně, mezinárodní společenství by tyto iniciativy mělo posílit. Kde neexistují, je třeba je ve spolupráci s dotčenými zeměmi zřídit. Oficiální rozvojová pomoc může vytvořit pobídky ke spolupráci financováním sběru dat, poskytováním odborných znalostí anebo požadavkem konstruktivních jednání jako podmínky úvěrů. Mezinárodní konflikty kvůli vodě ovšem nejsou jedinou stranou mince. K nejnásilnějším válkám o vodu nedochází mezi státy, nýbrž uvnitř států.", "en": "Climate Change and Water Security The Intergovernmental Panel on Climate Change recently released alarming data on the consequences of global warming in some of the world’s poorest regions. By 2100, one billion to three billion people worldwide are expected to suffer from water scarcity. Global warming will increase evaporation and severely reduce rainfalls – by up to 20% in the Middle East and North Africa – with the amount of water available per person possibly halved by mid-century in these regions. This sudden scarcity of an element whose symbolic and spiritual importance matches its centrality to human life will cause stress and exacerbate conflicts worldwide. Africa, the Middle East, and Central Asia will be the first to be exposed. The repercussions, however, will be global. Yet this bleak picture is neither an excuse for apathy nor grounds for pessimism. Conflicts may be inevitable; wars are not. Our ability to prevent “water wars” will depend on our collective capacity to anticipate tensions, and to find the technical and institutional solutions to manage emerging conflicts. The good news is that such solutions exist, and are proving their efficacy everyday. Dams – provided they are adequately sized and designed – can contribute to human development by fighting climate change and regulating water supply. Yet in a new context of scarcity, upstream infrastructure projects on international rivers may impact water quality or availability for neighboring states, thus causing tensions. River basin organizations such as that established for the Nile, Niger, or Senegal rivers help facilitate dialogue between states that share hydraulic resources. By developing a joint vision for the development of international waterways, these regional cooperation initiatives work towards common ownership of the resource, thereby reducing the risk that disputes over water use will escalate into violence. Most international waterways have such frameworks for dialogue, albeit at different stages of development and levels of achievement. If we are to take climate change predictions seriously, the international community should strengthen these initiatives. Where they do not exist, they should be created in partnership with all the countries concerned. Official development assistance can create incentives to cooperate by financing data-collection, providing technical know-how, or, indeed, by conditioning loans on constructive negotiations. Yet international water conflicts are only one side of the coin. The most violent water wars take place today within rather than among states."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So the idea here now is that Evan needs to imagine the object coming forward into the screen, and there's a progress bar that will scroll across the screen while he's doing that. The first time, nothing will happen, because the system has no idea how he thinks about \"pull.\" But maintain that thought for the entire duration of the eight seconds. So: one, two, three, go. Okay. So once we accept this, the cube is live. So let's see if Evan can actually try and imagine pulling. Ah, good job! (Applause) That's really amazing. (Applause) So we have a little bit of time available, so I'm going to ask Evan to do a really difficult task. And this one is difficult because it's all about being able to visualize something that doesn't exist in our physical world. This is \"disappear.\" So what you want to do -- at least with movement-based actions, we do that all the time, so you can visualize it. But with \"disappear,\" there's really no analogies -- so Evan, what you want to do here is to imagine the cube slowly fading out, okay. Same sort of drill. So: one, two, three, go. Okay. Let's try that. Oh, my goodness. He's just too good. Let's try that again. EG: Losing concentration.", "cs": "Takže je to o tom, že si Evan musí představit objekt posouvající se k obrazovce A tady se nám zobrazuje, jak pokročil, když se soustředí. Napoprvé se nic nestane, protože systém nemá představu o tom, jak on přemýšlí o \"tahání\". Ale udrž si tu představu po celou dobu těch osmi sekund. Takže, jedna, dva, tři, teď. Dobře. Když jsme to odsouhlasili, tak kostka ožila. Tak se podívejme, jestli se Evan opravdu může pokusit představit si tahání. Á, dobrá práce! (Potlesk) To je fakt působivé. (Potlesk) Ještě máme trochu času, takže poprosíme Evana, aby splnil opravdu težký úkol. A je těžký, protože si má představit něco, co neexistuje v našem fyzickém světě. Je to \"zmiz\". Takže co chcete -- přinejmenším všechny akce založené na pohybu, to děláme pořád, takže si je dokážeme představit. Ale \"zmiz\", nic takového neznáme. Takže Evane, teď si představ, že ta kostka pomalů mizí, dobře. Zbytek je stejný. Takže, jedna, dva, tři, teď. Dobře. Zkusíme to. Můj bože. On je vážně dobrý. Zkusíme to znovu. EG: Nemohu se soustředit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není to tak dávno, kdy se ti z nás, kdo jsme se věnovali prevenci epidemií infekčních chorob, cítili bezpečněji v otázce dostupnosti zdrojů vyžadovaných k přípravě. Na mnoha místech však rozpočty stagnují, nebo dokonce klesají. To je úžasně krátkozraké, vzhledem k relativním nákladům na prevenci versus náklady na reakci. Kolik by kupříkladu stálo vybudovat klinickou a laboratorní infrastrukturu a poskytnout tak trénink potřebný k identifikaci a prevenci nedávnému propuknutí epidemie Eboly v Západní Africe? Je obtížné říct přesná čísla, nepochybuji však, že by to bylo méně než miliardy dolarů vynaložené na zamezení šíření. Připravenost se vyplácí. Není to jen nedostatek financování, co bije na poplach; jsou to i omezení na nakládání s těmito financemi. Pro grant není neobvyklé, aby byl vymezen pro specifické aktivity, což v kapacitě programu na plnění cílů nechává velké mezery. Donor může například povolit renovaci existující laboratoře, ale ne výstavbu nové; případně mohou peníze podporovat pořízení diagnostického přístroje, ale již ne vyškolení těch, kdo s ním mají pracovat. V mnoha rozvojových zemích nemají mnohdy obce ani fyzické budovy, ve kterých by mohly testovat, monitorovat, či skladovat nebezpečné patogeny. Krátkozraké financování, které přehlíží klíčové elementy celkového pohledu, jsou špatně vynaložené peníze. Přidejme k těmto výzvám komplikace s vyplácením zaměstnanců či zajišťování spolehlivé dodávky elektřiny a dalších základních služeb, a je zjevné, že příprava na epidemie chorob vyžaduje široké zapojení mezinárodní pomoci.", "en": "Not that long ago, those of us engaged in the prevention of infectious-disease outbreaks felt more secure about the availability of the resources required to prepare. But in many places, budgets are stagnating, or even declining. This is astonishingly shortsighted, given the relative costs of prevention versus response. For example, what would it have cost to build the clinical and laboratory infrastructure and provide the training needed to identify and prevent the recent Ebola outbreak in West Africa? Precise figures are elusive, but I have no doubt it would have been less than the billions of dollars spent on containment. Preparedness pays. It is not only the lack of funding that is raising alarms; so are restrictions on how available funds can be used. It is not uncommon for a grant to be restricted to specific activities, leaving major gaps in a program’s capacity to meet its objectives. A funder may, for example, allow the renovation of an existing lab but not the construction of a new one; or funds may support the purchase of a diagnostic machine but not the training of those required to operate it. In many developing countries, communities do not even have the physical buildings in which to test, monitor, or store dangerous pathogens. Myopic funding that overlooks key elements of the big picture is money poorly spent. Add to these challenges the difficulty of paying staff or ensuring reliable electricity and other essential services, and it becomes clear that preparing for disease outbreaks requires broad engagement with the international aid community."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I actually get phone calls from people who want to know what lottery numbers are going to win. I don't have a clue. I engage in the use of game theory, game theory is a branch of mathematics and that means, sorry, that even in the study of politics, math has come into the picture. We can no longer pretend that we just speculate about politics, we need to look at this in a rigorous way. Now, what is game theory about? It assumes that people are looking out for what's good for them. That doesn't seem terribly shocking -- although it's controversial for a lot of people -- that we are self-interested. In order to look out for what's best for them or what they think is best for them, people have values -- they identify what they want, and what they don't want. And they have beliefs about what other people want, and what other people don't want, how much power other people have, how much those people could get in the way of whatever it is that you want. And they face limitations, constraints, they may be weak, they may be located in the wrong part of the world, they may be Einstein, stuck away farming someplace in a rural village in India not being noticed, as was the case for Ramanujan for a long time, a great mathematician but nobody noticed. Now who is rational? A lot of people are worried about what is rationality about? You know, what if people are rational?", "cs": "Občas mi volají lidi a chtějí vědět, která loterijní čísla budou tažena. Nemám ani páru. Jsem činný v teorii her, teorie her je obor matematiky a to znamená bohužel, že matematika hraje roli i ve studii politiky, matika je teď část toho obrazu. Již nemůžeme dále předstírat, že jenom spekulujeme o politice, musíme se na toto podívat rigorózním způsobem. No, a teď: O čem, že je teorie her? Předpokládá, že lidé hledají to, co je pro ně dobré. To není nic překvapujícího, - i když je pro mnoho lidí kontroverzní - že jsme sobečtí. Aby lidé hledali to, co je pro ně nejlepší nebo co si myslí, že je nejlepší, mají lidi hodnoty - identifikují co chtějí a co nechtějí. A tuší, co ostatní lidi chtějí, a co ostatní nechtějí, a kolik moci ostatní lidi mají, a jak moc by tito lidé mohli bránit tomu, co vy chcete. A lidé také čelí limitům, omezením, mohou být slabí, mohou se nacházet na špatných místech ve světě, mohou být Einsteinem, který zůstal farmařit někde na venkově v Indii, kde na něj nikdo nepřejde, jak se to po dlouho dobu stalo Ramanujanovi, byl výtečný matematik, ale nikdo si ho nevšiml. Teď se podívejme na tohle: Kdo je racionální? Hodně lidí se si dělá starosti: co je ta racionalita. Lidé jsou racionální."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ztratila Amerika své kouzlo? Cambridge – Když už i prezident USA začne dávat najevo strach, že by se finanční krize mohla vyvíjet ještě hůř než Velká hospodářská krize 30. let 20. století, je zřejmé, že americká sebedůvěra je otřesená. George Bush není jediný, kdo se obává, že než se situace zlepší, může se ještě hodně zhoršit. Otázku, zda Spojené státy dokážou dát svou ekonomiku někdy vbrzku do pořádku, si začíná klást i narůstající počet zběhlých byznysmenů. Profesionální prognostici jsou mnohem veselejší, přičemž konsenzuální prognóza amerického růstu v roce 2009 se pohybuje kolem -1,5%, po podobném smrštění ve druhém pololetí roku 2008. To by byla sice bolestivá recese, ale ani zdaleka by se nejednalo o 10-15% propad výstupu, který se obvykle váže k plně rozvinuté depresi. Jistěže, ekonomičtí prognostici byli ve všech nedávných přelomových momentech povětšinou příliš optimističtí, takže veřejnost se před jejich předpověďmi pochopitelně má na pozoru. Konsenzuální prognózy skutečně stále vyhlížejí příliš optimisticky. S finanční soustavou na přístrojích, pokračujícím sešupem cen domů a rostoucí nezaměstnaností se americká ekonomika zdá být zranitelnější než kdykoli dřív od 70. let, ba snad dokonce od druhé světové války. Přesto je třeba poznamenat, že negativní růst výstupu po více než dva roky je relativně vzácnou událostí, a to i při dozvucích vážných bankovních krizí. Během poklesu, který se oproti dřívějším katastrofám zdá tak záludně jiný, jsou sice asi historické statistické souvztažnosti chabou útěchou, ale zavrhovat bychom je neměli. Doba, již k zotavení ze své krize 90. let potřebovalo Japonsko, se zdála nekonečná, ale šlo o výjimku – ke krizi došlo, právě když se japonské hospodářství potřebovalo restrukturalizovat, neboť čelilo obrovským výzvám plynoucím ze vzestupu Číny. Naprostá politická nehybnost, která zavládla během interregna mezi prezidenty Bushem a Obamou, ku prospěchu nebyla. Americká politika se pro finanční firmy změnila v jakési „kolo štěstí“. Jeden den jim přinese bankrot, další den půjčky s nemnoha svazujícími podmínkami. Člověk doufá, že hvězdný ekonomický tým nově zvoleného prezidenta Obamy přinejmenším zavede ucelenou a soudržnou politiku. Už samotná soudržnost by značně povzbudila důvěru. Mezi základní složky rekonvalescenčního balíčku patří v prvé řadě racionální přístup k opětovnému nastartování finanční soustavy.", "en": "Has America Lost its Mojo? Cambridge – You know that American self-confidence is shaken when even the President starts expressing fear that the financial crisis may turn out worse than the Great Depression of the 1930’s. George Bush is not alone in worrying that things might get a lot worse before they get better. A growing number of savvy business people are also starting to wonder whether the United States will be able to right its economy anytime soon. Professional forecasters are considerably more sanguine, with the consensus forecast for US growth in 2009 at around -1.5%, after a similar contraction in the second half of 2008. This would be a painful recession, but far short of the 10-15% output drop normally associated with a full-blown depression. Of course, economic forecasters have generally been far too optimistic at every turn of late, so the public is understandably leery of their prognostications. Consensus forecasts do still seem optimistic. With its financial system on life support, housing prices continuing to plummet, and unemployment rising, the US economy is looking more vulnerable than it has at any time since the 1970’s, and perhaps since World War II. Still, it must be noted that negative output growth for more than two years is a relatively rare event, even in the aftermath of severe banking crises. Historical statistical relationships are perhaps cold comfort in a downturn that now seems so insidiously different from previous catastrophes. But they should not be dismissed. Japan may have taken what seemed like forever to recover from its 1990’s crisis, but it is an exception – the crisis occurred as the Japanese economy needed to restructure in the face of the huge challenges posed by China’s emergence. The complete policy paralysis that has prevailed during the interregnum between Presidents Bush and Obama has not helped. US policy has devolved into a sort of “wheel of fortune” game for financial firms. One day you get bankruptcy, another day loans with few strings attached. One hopes that President-elect Obama’s all-star economic team will at least adopt a coherent and consistent policy. Consistency alone would be a big boost for confidence. The basic elements of a recovery package include, first and foremost, a rational approach to rebooting the financial system."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jestliže si Čína dělá naděje, že předejde tvrdému přistání, bude muset zmírnit finanční rizika. Posledním zdrojem nejistoty je podnikový sektor. Zdravé společnosti zatím letos více otevírají své peněženky – to je zřetelný odklon od chování vedeného averzí k riziku, které od globální finanční krize převládalo. Narůstající počet firem skutečně začíná užívat obřích objemů peněz, které si drží v bilancích, nejprve ke zvýšení dividend a zpětnému odkupu akcií a poté k realizaci fúzí a akvizic, a to tempem, jaké jsme naposledy zaznamenali v roce 2007. Otázkou je, zda společnosti nakonec vyčlení víc peněz na nové investice do výroben, vybavení a lidí – pro globální ekonomiku klíčového zdroje podpory. To je dosti závažný seznam otazníků. Účastníci finančních trhů se jim však velkou měrou vyhýbají, zásadní rizika dneška zametají stranou a přehlížejí potenciální volatilitu, která z nich plyne. Finanční investoři namísto toho důvěřují ve vytrvalou podporu centrálních bank a spoléhají, že se měnovým orgánům nakonec podaří proměnit politikami vyvolaný růst v růst přirozený. A samozřejmě jim značně prospívá využívání podnikových peněz. Možná že se v příštích několika měsících ukáže, že rozjařený optimismus prostupující finanční trhy je oprávněný. Pravděpodobnější ale bohužel je, že pohled investorů je zabarven až příliš dorůžova.", "en": "And China will have to mitigate financial risks if it hopes to avoid a hard landing. The final source of uncertainty is the corporate sector. So far this year, healthy companies have slowly been loosening their purse strings – a notable departure from the risk-averse behavior that has prevailed since the global financial crisis. Indeed, an increasing number of firms have started to deploy the massive stocks of cash held on their balance sheets, first to increase dividends and buy back shares, and then to pursue mergers and acquisitions at a rate last seen in 2007. The question is whether companies also will finally devote more cash to new investments in plant, equipment, and people – a key source of support for the global economy. This is a rather weighty list of questions. Yet financial-market participants have largely bypassed them, brushing aside today’s major risks and ignoring the potential volatility that they imply. Instead, financial investors have trusted in the steadfast support of central banks, confident that the monetary authorities will eventually succeed in transforming policy-induced growth into genuine growth. And, of course, they have benefited considerably from the deployment of corporate cash. In the next few months, the buoyant optimism pervading financial markets may prove to be justified. Unfortunately, it is more likely that investors’ outlook is excessively rosy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Patří sem mimo jiné unijní program Horizon Europe v objemu 95,5 miliardy eur, iniciativa Smart Specialization nebo rámec Important Projects of Common European Interest. Také Velká Británie bude v příštích čtyřech letech investovat 800 milionů liber (jednu miliardu eur) do nové Agentury pro pokročilý výzkum a inovace. Tyto kroky jsou vítané, ale nemusí stačit. Evropským firmám dnes schází objem a rychlost jejich protějšků ve Spojených státech a v Číně. Naše nová analýza zkoumala „tranzverzální technologie“ – jako jsou umělá inteligence, cloudová řešení a biotechnologie –, které se šíří horizontálně napříč sektory. Analýza zjistila, že Evropa má před USA a/nebo Čínou náskok pouze ve dvou z nich. Vezměme si například čisté technologie. Evropa má ambicióznější cíle snižování emisí oxidu uhličitého než jiné regiony, o 38% patentů čistých technologií více než USA (a nejméně dvojnásobně více než Čína) a také více instalovaných čistých technologií využívajících osvědčená řešení v přepočtu na obyvatele. Čína však vede v téměř všech oblastech výroby těchto technologií, přičemž její tržní podíl často přesahuje 50%. A USA zase mají náskok v oblasti budoucích průlomových technologií včetně jaderné fúze, zachycování, využívání a skladování uhlíku, chytrých sítí, baterií příští generace a dlouhodobého skladování energie. Takové technologické zpoždění omezuje schopnost evropských firem konkurovat a růst, což má nepříznivé důsledky pro ekonomické zdraví celé Evropy. Odhadujeme, že do roku 2040 by mohla být v sázce firemní přidaná hodnota v objemu 2-4 bilionů eur ročně – tato hodnota by přitom mohla generovat investice, zaměstnanost, mzdy i veřejné statky a služby. Abychom tento údaj zasadili do perspektivy, je to ekvivalent 30-70% předpokládaného růstu HDP v Evropě v letech 2019 až 2040 neboli růstu o jeden procentní bod ročně. Zároveň jde o šestinásobek částky potřebné k tomu, aby Evropa do roku 2050 dosáhla nulových čistých emisí. A také to představuje asi 90% všech současných sociálních výdajů v Evropě – dost peněz na to, aby každý evropský občan mohl pobírat univerzální příjem ve výši 500 eur měsíčně. Je to naléhavá výzva. Světové ekonomické fórum odhaduje, že 70% nové ekonomické hodnoty vytvořené v příštích deseti letech bude digitálně zprostředkovaných. Dnešní špičkové technologie jsou navíc spojené se síťovými efekty a s dynamikou „vítěz bere téměř vše“, která opozdilcům komplikuje snahu srovnat krok s lídry. Pokud Evropa nezlepší své postavení v oblasti transverzálních technologií, mohou její firmy upadat i v sektorech, kde tradičně vynikaly.", "en": "These include the EU’s €95.5 billion ($100 billion) Horizon Europe program, the Smart Specialization initiative, and the Important Projects of Common European Interest framework. Similarly, the United Kingdom is investing £800 million ($1 billion) over four years in a new Advanced Research and Invention Agency. These moves are welcome, but may not be enough. Today, European companies lack the scale and speed of counterparts in the United States and China. Our new analysis examined ten “transversal technologies” – such as artificial intelligence, cloud, and biotech – that spread horizontally across sectors. Our analysis found that Europe leads the US and/or China in only two. Consider cleantech. Europe has more ambitious targets for reducing carbon dioxide emissions than other regions, 38% more cleantech patents than the US (and more than double the number in China), and more cleantech installed per capita using mature technologies. But China leads in nearly all areas of cleantech production, often with a market share of more than 50%. The US leads in future breakthrough technologies, including nuclear fusion; carbon capture, usage, and storage; smart grids; next-generation batteries; and long-duration energy storage. Such technological lags limit European firms’ ability to compete and grow, with adverse effects on Europe’s economic health. We estimate that €2-4 trillion per year of corporate value added could be at stake by 2040 – value that could generate investment, employment, wages, and public goods and services. To put that figure in perspective, it is equivalent to 30-70% of Europe’s forecast GDP growth between 2019 and 2040, or one percentage point of growth a year. It is also six times the gross amount needed for Europe to achieve net-zero emissions by 2050. And it represents about 90% of all current European social expenditure – enough to finance a monthly universal income of €500 for each European citizen. The challenge is urgent. The World Economic Forum estimates that 70% of new economic value created over the next decade will be digitally enabled. Moreover, today’s frontier technologies are associated with network effects and winner-takes-most dynamics that make it difficult for laggards to catch up with leaders. Unless Europe improves its position in transversal technologies, its firms could falter even in sectors where they have traditionally excelled."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecká chiméra WASHINGTON – Dramatické revolty v Tunisku, Egyptě a Libyi působí jako katalyzátor širšího arabského probuzení, které fundamentálně otřáslo politickým řádem na Středním východě, jenž se drží v platnosti už od konce 70. let minulého století. Zatím je sice příliš brzy na prognózu konečných důsledků, ale některé významné regionální dopady už se začínají rýsovat. Zaprvé, pro Írán jsou tyto revolty dvousečnou zbraní. Z vypuzení či oslabení prozápadních arabských lídrů a režimů v Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii sice íránský režim může těžit, ale prvotní povzbuzování demokratických povstání v Tunisku a Egyptě brzy Íránu zhořklo v ústech. Íránští představitelé museli rychle zařadit zpátečku, když se jejich vlastní obyvatelé začali domáhat týchž demokratických práv, což naznačilo, že ve střednědobém a dlouhodobém výhledu by Írán mohl čelit silnějším tlakům na demokratizaci a politickou změnu. Zadruhé, Izraeli tyto zvraty hrozí rizikem, že zůstane izolovanější. S odchodem Mubáraka Izrael ztratil důležitého regionálního partnera. Vzhledem k vážnému zhoršení vztahů Izraele s Tureckem jej Mubárakův odchod vlastně připravil o dva nejzřetelnější spojence v regionu. Přechodný egyptský vojenský režim se sice zavázal mírovou dohodu z roku 1979 dodržovat, ale nová, demokratičtější vláda by si mohla osvojit jiný přístup. Zatřetí, tlaky na demokratickou změnu významně upevnily regionální vliv Turecka. Zatímco Spojené státy a Evropská unie zkraje sázely na obě strany, turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdoğan se postavil bezvýhradně na stranu demonstrací za demokracii na náměstí Tahrír – čímž posílil prestiž Turecka v řadách demokratické opozice v Egyptě i jinde v regionu. Mnozí Arabové pokládají styl umírněného islámu zastávaný tureckou vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) za možný vzor pro Střední východ. Stejně na věc začali nahlížet i mnozí Turci. V nedávném interview Erdoğan poznamenal, že Turecko by pro státy Středního východu mohlo být „zdrojem inspirace“, protože ukázalo, že islám a demokracie mohou harmonicky koexistovat. V regionu zatíženém zkorumpovanými, autokratickými, neschopnými a nevýkonnými vládami má turecký model – s důrazem na sekularismus a demokracii – na první pohled jistou přitažlivost. Historická zkušenost a politický vývoj Turecka se ale od arabských zemí výrazně liší.", "en": "The Turkish Chimera WASHINGTON – The dramatic revolts in Tunisia, Egypt, and Libya have acted as a catalyst for a broader Arab awakening that has fundamentally shaken the Middle East’s political order, which has been in place since the late 1970’s. While it is too early to predict the final outcomes, several important regional implications are already beginning to emerge. First, the revolts are a double-edged sword for Iran. The Iranian regime may benefit from the ouster or weakening of pro-Western Arab leaders and regimes in Egypt, Jordan, and Saudi Arabia, but Iran’s initial encouragement of the democratic uprisings in Tunisia and Egypt came with a sting in the tail. Iranian officials had to shift gears quickly once their own population began to call for the same democratic rights, suggesting that Iran could face stronger pressures for democracy and political change over the medium and long run. Second, the upheavals threaten to leave Israel more isolated. With Mubarak gone, Israel has lost its most important regional partner. Indeed, given the serious deterioration in Israel’s relations with Turkey, Mubarak’s departure has deprived it of its two most demonstrable allies in the region. While Egypt’s interim military regime has pledged to adhere to the 1979 peace agreement, a new, more democratic government could adopt a different attitude. Third, the pressures for democratic change have significantly bolstered Turkey’s regional influence. While the United States and the European Union initially hedged their bets, Turkish Prime Minister Recep Tayyip Erdoğan sided squarely with the demonstrations for democracy in Tahrir Square – a move that enhanced Turkey’s prestige among the democratic opposition in Egypt and elsewhere in the region. Many Arabs regard the brand of moderate Islam espoused by Turkey’s ruling Justice and Development Party (AKP) as a possible model for the Middle East. Many Turks have begun to see things the same way. In a recent interview, Erdoğan noted that Turkey could be a “source of inspiration” for countries in the Middle East, because it has shown that Islam and democracy can coexist harmoniously. At first glance, the Turkish model – with its emphasis on secularism and democracy – has obvious appeal in a region burdened by corrupt, autocratic, incompetent, and inefficient governments. But Turkey’s historical experience and political evolution differ in important ways from Arab countries’."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Finanční rizika globálního zotavení NEW YORK – V posledních dvou letech globální ekonomika roste, avšak zažívá periody rychlé expanze a zpomalování. Za zmínku stojí zejména dvě epizody, které způsobily pokles cen amerických i globálních akcií asi o 10%. Rýsuje se na obzoru nové schéma, nebo se přerývavé globální zotavení stabilizuje? První epizoda proběhla v srpnu a září 2015, kdy se mnozí pozorovatelé obávali, že čínská ekonomika může mít nakročeno k tvrdému přistání. Rovněž druhá epizoda z ledna a února 2016 pramenila z obav o Čínu. Investory však tehdy stále více znepokojovaly rovněž zadrhávající růst v USA, kolaps cen ropy a komodit, rychlé zvyšování úrokových sazeb americkým Federálním rezervním systémem a nekonvenční měnová politika charakterizovaná zápornými sazbami v Evropě a Japonsku. Každá z obou epizod zpomalení trvala zhruba dva měsíce, načež vývoj cen akcií nabral opačný směr. Obavy investorů se nepotvrdily a centrální banky začaly uvolňovat měnovou politiku nebo v případě Fedu pozastavily zvyšování sazeb. Jako třetí příklad by se dalo uvést období po britském referendu o brexitu v červnu 2016. Tato epizoda však měla kratší trvání a vzhledem k malé velikosti britské ekonomiky a tehdejšímu měnovému uvolňování nezpůsobila globální zpomalení. V posledních měsících před loňským listopadem, kdy byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump, globální ekonomika naopak vstoupila do nového období expanze – ačkoliv potenciální růst rozvinutých a rozvíjejících se ekonomik během něj zůstal nízký. Dnes možná stále žijeme v tom, co Mezinárodní měnový fond označuje za „nový průměr“ – nebo čemu Číňané říkají „nový normál“ –, jehož charakteristickým znakem je nízký potenciální růst. Přesto začala ekonomická aktivita v USA, Evropě a eurozóně, Japonsku a na klíčových rozvíjejících se trzích nabírat dech. Díky novým stimulačním opatřením se tempo růstu v Číně stabilizovalo. A rozvíjející se trhy, jako jsou Indie, jiné asijské země, ba dokonce i Rusko a Brazílie – které v letech 2014 až 2016 zakoušely recesi –, si vesměs vedou lépe. Ještě předtím, než americké prezidentské volby vyvolaly „Trump trades“ (povolební růst cen akcií, dluhopisů i dolaru), signalizoval „reflační trade“ novou fázi umírněné globální expanze. Nejnovější ekonomická data z celého světa naznačují, že růst by nyní mohl zrychlit.", "en": "The Global Recovery’s Downside Risks NEW YORK – For the past two years, the global economy has been growing, but it has swung between periods of rapid expansion and deceleration. During this period, two episodes, in particular, caused US and global equity prices to fall by about 10%. Is a pattern emerging, or is a fitful global recovery set to stabilize? The first episode came in August/September 2015, when many observers feared that China’s economy could be headed for a hard landing. The second episode, in January/February 2016, also stemmed from concerns about China. But investors were also increasingly worried about stalling US growth, collapsing oil and commodity prices, rapid interest-rate hikes by the US Federal Reserve, and unconventional negative-rate monetary policies in Europe and Japan. Each deceleration episode lasted for about two months, at which point the correction in equity prices began to reverse. Investors’ fears were not borne out, and central banks began to ease their monetary policies; or, in the case of the Fed, put rate hikes on hold. As a third example, one could cite the period following the United Kingdom’s Brexit referendum in June 2016. But that episode was more short-lived, and it did not cause a global slowdown, owing to the small size of the UK economy and monetary easing at the time. In fact, in the months before US President Donald Trump’s election last November, the global economy actually entered a new period of expansion – albeit one in which advanced and emerging-market economies’ potential growth remained low. We may still be living in what the International Monetary Fund calls the “new mediocre” – or what the Chinese call the “new normal” – of low potential growth. And yet economic activity has started to pick up in the US, Europe and the eurozone, Japan, and key emerging markets. Owing to new stimulus measures, China’s growth rate has stabilized. And emerging markets such as India, other Asian countries, and even Russia and Brazil – which experienced recessions between 2014 and 2016 – are all doing better. So, even before the US presidential election had inspired “Trump trades,” a “reflation trade” had signaled a new phase of modest global expansion. Recent economic data from around the world suggest that growth could now accelerate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) No. I'm serious. I am. Here's why. This picture pretty much sums up why I think games are so essential to the future survival of the human species. (Laughter) Truly. He wanted to capture the emotion of gaming, so he set up a camera in front of gamers while they were playing. And this is a classic gaming emotion. Now, if you're not a gamer, you might miss some of the nuance in this photo. You probably see the sense of urgency, a little bit of fear, but intense concentration, deep, deep focus on tackling a really difficult problem. If you are a gamer, you will notice a few nuances here: the crinkle of the eyes up, and around the mouth is a sign of optimism, and the eyebrows up is surprise. This is a gamer who's on the verge of something called an \"epic win.\" (Laughter) Oh, you've heard of that. OK, good, so we have some gamers among us. An epic win is an outcome that is so extraordinarily positive, you had no idea it was even possible until you achieved it. It was almost beyond the threshold of imagination, and when you get there, you're shocked to discover what you're truly capable of. That's an epic win. This is a gamer on the verge of an epic win.", "cs": "(Smích) Ne, myslím to vážně. Opravdu. Tohle je důvod. Tenhle obrázek velmi dobře vystihuje, proč si myslím, že jsou hry nezbytné pro budoucí přežití lidského druhu. (Smích) Vážně. Tohle je portrét od fotografa jménem Phil Toledano. Chtěl zachytit hráčskou emoci. Umístil tedy fotoaparát před hráče, kteří hráli hry, a tohle je klasická emoce při hraní. Pokud nejste hráči, asi vám na této fotce uniknou některé nuance. Patrně vidíte pocit naléhavosti, trochu strach, ale zároveň intenzivní koncentraci a hluboké soustředění na zvládnutí skutečně obtížného problému. Pokud jste hráči, všimnete si tu několika nuancí: zdvižené vrásky u očí a kolem úst jsou známkou optimismu a zdvižené obočí vyjadřuje překvapení. Tento hráč je na prahu něčeho, co se nazývá epické vítězství. (Smích) Aha, už jste o tom slyšeli. Výborně. Takže je tu mezi námi několik hráčů. Epické vítězství je výsledek, který je tak mimořádně pozitivní, že jste ani netušili, že je vůbec možný, dokud jste ho nedosáhli. Byl téměř za hranicemi představivosti a když jste ho dosáhli, šokuje vás zjištění, čeho jste doopravdy schopní. To je epické vítězství. Tento hráč je na prahu epického vítězství"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sinajský sud střelného prachu TEL AVIV– Zdá se, že nedělní drama v Káhiře zastínilo i krizi na Sinajském poloostrově. Civilní převrat, při němž egyptský prezident Muhammad Mursí nařídil odstoupení šéfa nejvyššího armádního velení, generála Muhammada Husajna Tantávího, však nijak nezmenšil závažnost problémů v Sinaji. Počátkem srpna přepadli džihádističtí teroristé egyptskou vojenskou základnu v Sinaji a zabili 16 egyptských vojáků. Poté unesli dva obrněné vozy a vyrazili s nimi k izraelské hranici. Jednomu vozu se nepodařilo projet přes hraniční přechod; druhý sice pronikl na izraelské území, ale tam ho zastavili příslušníci Izraelských obranných sil (IDF). V reakci na incident zahájily egyptské vojenské a bezpečnostní složky ofenzívu proti ozbrojeným beduínským radikálům v Sinaji, přičemž Mursí donutil k odstoupení ředitele Generální zpravodajské služby a propustil guvernéra Severního Sinaje. Tyto epizody jen zvýrazňují složitost měnící se geopolitické krajiny na Blízkém východě, křehkost egyptského politického uspořádání v éře po Mubarakovi a explozivní potenciál Sinaje, který je sice řídce osídlený, ale jeho součástí jsou i egyptské hranice s Izraelem a s palestinskou enklávou Gaza. Po loňském vyštvání Husního Mubaraka se bezpečnost v Sinaji zhoršila a region se stal živnou půdou islámského extremismu. Podle mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979 měl být Sinaj převážně demilitarizován a sloužit jako nárazníková zóna mezi oběma dříve znepřátelenými státy. Ekonomické zdroje pro místní beduíny měl zajišťovat cestovní ruch a plynovody spojující obě země. S pádem Mubarakova režimu však padla také vládní kontrola nad beduíny. Palestinští ozbrojenci z Gazy – což je od roku 2007, kdy získal kontrolu nad touto enklávou Hamás, aktivní dějiště izraelsko-palestinské konfrontace – a džihádističtí teroristé napojení na al-Káidu i širší síť „globálního džihádu“ pronikli do Sinaje, využili faktu, že vláda tento region zanedbává, a začali u místních obyvatel rozdmýchávat pocit, že jsou jim upírána práva. Izraelci si sice v minulosti stěžovali na Mubarakův „studený mír“, ale oceňovali, že tehdejší egyptský prezident dodržuje základní ustanovení dohody. Dnešní chování jeho nástupců z armády a z Muslimského bratrstva oživilo bezpečnostní problémy a nastolilo složité otázky o budoucnosti tohoto regionu. V srpnu 2011 se například jedna džihádistická skupina z Gazy zmocnila kontroly nad egyptským předsunutým stanovištěm na hranici s Izraelem a zabila osm izraelských civilistů.", "en": "The Sinai Powder Keg TEL AVIV– The crisis in the Sinai Peninsula seems to have been dwarfed by Sunday’s drama in Cairo. But Egyptian President Mohamed Morsi’s civilian coup, in which he dismissed General Mohamed Hussein Tantawi, the leader of the army’s supreme command, has not diminished the importance of the trouble there. Earlier this month, jihadi terrorists ambushed an Egyptian military base in Sinai, killing 16 Egyptian soldiers. They then hijacked two armored personnel carriers and sped toward the frontier with Israel. One vehicle failed to break through the border crossing; the other penetrated Israeli territory, before being stopped by the Israel Defense Forces (IDF). In response, Egypt’s military and security forces launched an offensive against Bedouin militants in Sinai, while Morsi forced the General Intelligence Service’s director to retire and dismissed the governor of Northern Sinai. These episodes highlight the complexity of the Middle East’s changing geopolitical landscape, the fragility of Egypt’s post-Mubarak political order, and the explosive potential of Sinai, which, though sparsely populated, includes Egypt’s borders with Israel and the Palestinian enclave of Gaza. Indeed, since Hosni Mubarak’s ouster last year, security in Sinai has deteriorated, and the region has become fertile ground for Islamic extremism. The 1979 Egypt-Israel Peace Treaty mandated that Sinai be largely demilitarized in order to serve as a buffer zone between the two former enemies. Tourism and natural-gas pipelines linking the two countries provided economic resources for the local Bedouin. But, as Mubarak’s regime declined, so did the government’s control over the Bedouin. Palestinian militants from Gaza – an active arena of Israeli-Palestinian confrontation since Hamas gained control in 2007 – and jihadi terrorists affiliated with Al Qaeda and the larger “global jihad” network penetrated Sinai, exploiting the government’s neglect of the region and inflaming the local population’s feelings of disenfranchisement. Israelis complained about Mubarak’s “cold peace,” but they appreciated that he adhered to the treaty’s fundamental provisions. Now the behavior of his successors from the military and the Muslim Brotherhood has revived security challenges and raised difficult questions about the region’s future. For example, in August 2011, a jihadi group from Gaza seized control of an Egyptian outpost on Israel’s border and killed eight Israeli civilians."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zkraje roku 2012 však řecké dluhopisy ztratily 75 % své hodnoty. Jelikož banky uskutečňovaly investice pomocí příliš malého objemu nevypůjčených peněz, dostaly se do insolvence. Po roce, kdy je nad hladinou držela pomoc Evropské centrální banky, byly kyperské banky nuceny ztrátám čelit. Jedna skončila. Vklady převyšující 100 tisíc eur utrpěly ztráty. Daňoví poplatníci z eurozóny poskytli 10 miliard eur na úhradu sanace. Je pozoruhodné, že regulační orgány kyperským bankám dovolily používat praktiky, jež vyústily až v jejich potíže. Přestože investovat do řeckých dluhopisů bylo riskantní, což se promítalo do vysokých sazeb, jež dluhopisy slibovaly, regulátoři možnost ztráty přehlíželi. Dokud trval pozitivní trend vývoje rizik, banky přinášely svým akcionářům a manažerům prospěch, politici byli šťastní a banky oproti ekonomice enormně rostly. Navržené regule Basel III stanovují naprosto nedostatečné minimální kapitálové požadavky a zachovávají neúspěšný přístup k přizpůsobování požadavků riziku. Uvnitř eurozóny například banky mohou poskytnout úvěr kterékoli vládě výhradně za pomoci vypůjčených peněz. Francouzko-belgická banka Dexia, kyperské banky a mnohé další po roce 2008 zkrachovaly nebo byly sanovány od ztrát z rizikových investic, jež regulátoři pokládali za bezpečné. Regulace po celém světě je, zdá se, založena na mylné představě, že banky by měly mít „tak akorát“ vlastního kapitálu. Životaschopné banky nemají vlastního kapitálu nedostatek a „věda“ zaměřená na vyvažování rizik a zátěžové testy je škodlivou iluzí. Regulace by se namísto toho měla snažit donutit investory bank ke snášení mnohem většího dílu vlastního rizika a tudíž k mnohem větší péči o jeho řízení, aby došlo k omezení kolaterálních škod nadměrného zadlužování bank. Občas slýcháme, že banky jsou z podstaty zvláštní případ, jelikož alokují úspory společnosti a tvoří likviditu. Ve skutečnosti banky začaly být zvláštní svou schopností zajistit si, aby jim procházelo tak obří hazardérství na úkor ostatních. Žádný z rysů finančního zprostředkovatelství není důvodem, aby se bankám dovolovalo pokřivovat ekonomiku a ohrožovat veřejnost v takovém rozsahu, v jakém to dnes dělají. Vzdor enormní škodě zapříčiněné finanční krizí se bohužel v politice bankovnictví mnoho nezměnilo. Příliš mnoho politiků a regulátorů dává přednost svým vlastním zájmům a zájmům „svých“ bank před povinností chránit daňové poplatníky a občany. Musíme vyžadovat lepší zacházení.", "en": "Yet, in early 2012, their Greek bonds lost 75% of their value. Because the banks made their investments with too little unborrowed money, they became insolvent. After being kept afloat for a year with help from the European Central Bank, the Cypriot banks were forced to face their losses. One was shut. Deposits over €100,000 ($133,000) incurred losses. Eurozone taxpayers provided €10 billion in bailout funds. Remarkably, regulators had allowed Cypriot banks to engage in the practices that led to their troubles. Although investing in Greek bonds was risky – reflected in the high rates the bonds promised – the regulations ignored the possibility of a loss. While the upside of the risks played out, the banks’ profits benefited their shareholders and managers, politicians were happy, and the banks grew enormously relative to the economy. The proposed Basel III regulations set wholly insufficient minimum capital requirements and maintain a failed approach to adjusting the requirements to risk. Within the eurozone, for example, banks can extend loans to any government using exclusively borrowed money. The French-Belgian bank Dexia, like Cypriot banks and many others since 2008, failed or were bailed out from losses on risky investments that regulators had considered safe. Regulations everywhere appear to be based on the false notion that banks should have “just enough” equity. Equity is not scarce for viable banks, and the “science” of complex risk weights and stress tests is a harmful illusion. Instead, regulation should seek to force banks’ investors to bear much more of their own risk, and thus to care much more about managing it, in order to limit the collateral damage of their excessive borrowing. Some say that banks are inherently special, because they allocate society’s savings and create liquidity. In fact, banks have become special mainly in their ability to get away with so much gambling at others’ expense. Nothing about financial intermediation justifies allowing banks to distort the economy and endanger the public as much as they do. Unfortunately, despite the enormous harm from the financial crisis, little has changed in the politics of banking. Too many politicians and regulators put their own interests and those of “their” banks ahead of their duty to protect taxpayers and citizens. We must demand better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Infrastruktura pro udržitelnou budoucnost WASHINGTON, DC – Infrastruktura je výkonným motorem hospodářského růstu a inkluzivního rozvoje, který dokáže roztočit dnešní agregátní poptávku a položit základy budoucího růstu. Je také klíčovým prvkem agendy týkající se změny klimatu. Když se infrastruktura postaví špatně, je součástí problému; když se vybuduje správně, je významnou součástí řešení. Během příštích 15 let bude zapotřebí infrastrukturních investic za víc než 90 bilionů dolarů. To je víc než dvojnásobek hodnoty veškeré dnešní infrastruktury a vyžaduje to, aby se celkové roční investice zvýšily víc než dvojnásobně, z 2,5 až 3 bilionů dolarů na víc než 6 bilionů dolarů. Zhruba 75 % těchto investic se bude muset uskutečnit v rozvojovém světě, především ve středněpříjmových zemích, vzhledem k jejich růstovým potřebám, rychlé urbanizaci a už dnes rozsáhlým infrastrukturním restům. Vyplnit tuto infrastrukturní mezeru bude nepochybně náročné. Představuje to ale zásadní příležitost k vytvoření základů pro udržitelnější budoucnost. Za současné situace se víc než 80 % primární světové energetické nabídky a víc než dvě třetiny elektřiny získává z fosilních paliv. Samotná infrastruktura tvoří zhruba 60 % globálních emisí skleníkových plynů. Bude-li se svět držet týchž starých přístupů k budování nové infrastruktury, zablokuje se na neudržitelných cestách k růstu, které způsobují znečištění a jsou náročné na zdroje. Opačný vliv však může mít obrat k obnovitelným energiím a udržitelné infrastruktuře, který by pomohl zmírnit emise skleníkových plynů a zároveň by upevnil odolnost zemí vůči změně klimatu. Pokud se do investičních rozhodnutí započtou klimatická rizika, ukáže se, že nejlepší bude sázet na obnovitelné energie, čistější dopravu, efektivnější vodohospodářské soustavy a promyšlenější, odolnější města. Naštěstí politická vůle jednat s cílem zmírnit změnu klimatu nebyla nikdy silnější. Loni v prosinci světoví lídři na Klimatické konferenci OSN v Paříži dospěli k významné dohodě na úsilí směřujícím k udržitelnější budoucnosti, v��etně transformace způsobu plánování, financování a realizace infrastrukturních projektů. Stanovení agendy je ale jen první krok. Zprovoznit udržitelnou infrastrukturu v dostatečném měřítku bude vyžadovat rozhodné řízení veřejných politik a vstřícně naladěnou podnikavost soukromého sektoru. Tvůrci politik musí jasně formulovat celkové strategie pro investice do udržitelné infrastruktury a zapracovat je do komplexních rámců udržitelného růstu a rozvoje. Tady mohou jít v čele země G20.", "en": "Infrastructure for a Sustainable Future WASHINGTON, DC – Infrastructure is a powerful driver of economic growth and inclusive development, capable of boosting aggregate demand today and laying the foundations for future growth. It is also a key element of the climate-change agenda. Done badly, infrastructure is a major part of the problem; done right, it is a major part of the solution. Over the next 15 years, more than $90 trillion in infrastructure investment will be needed worldwide. That is more than twice the value of the entire stock of infrastructure today, and requires total annual investment to increase more than twofold, from $2.5-3 trillion to above $6 trillion. Around 75% of this investment will have to take place in the developing world, particularly middle-income countries, owing to their growth needs, rapid urbanization, and already-large infrastructure backlogs. Closing the infrastructure gap will undoubtedly be challenging. But it also represents a profound opportunity to create the underpinnings of a more sustainable future. As it stands, more than 80% of the world’s primary energy supply and more than two-thirds of its electricity are derived from fossil fuels. Infrastructure alone accounts for around 60% of global greenhouse-gas emissions. If the world follows the same old approaches in building new infrastructure, it would lock in polluting, resource-intensive, and unsustainable pathways to growth. But shifting to renewable energies and sustainable infrastructure can have the opposite impact, helping to mitigate greenhouse-gas emissions while enhancing countries’ resilience to climate change. If climate risks are factored into investment decisions, renewable energies, cleaner transport, efficient water systems, and smarter, more resilient cities will emerge as the best bets. Fortunately, the political will to take action to mitigate climate change has never been stronger. At last December’s United Nations climate conference in Paris, world leaders reached a landmark agreement to work toward a more sustainable future, including by transforming the way infrastructure projects are developed, financed, and implemented. But agenda setting is just the first step. Delivering sustainable infrastructure at scale will require strong public policy leadership and responsive private-sector entrepreneurship. Policymakers must clearly articulate overall strategies for sustainable infrastructure investment, and embed them in comprehensive frameworks for sustainable growth and development. Here, the G20 countries can lead the way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na rozdíl od Paulsonovy metody kapitálových injekcí nebyly banky stigmatizovány, pokud si dokázaly půjčit na trzích. Podobně i ve 30. letech během velké hospodářské krize převzaly USA vlastnictví a rekapitalizovaly banky prostřednictvím Rekonstrukční finanční korporace (RFC), přičemž restrukturalizaci hypoték řídily přes Úvěrovou korporaci vlastníků nemovitostí (HOLC). Není pochyb o tom, že Obamova administrativa pomohla zmírnit krizi, když upokojovala veřejnost a zlehčovala hloubku problémů, ale zaplatila za to obrovskou politickou cenu. Její politika se nedokázala vypořádat s hlubšími příčinami a rozšířila propast mezi americkými majetnými a nemajetnými, když chránila spíše banky než držitele hypoték. Z těchto výsledků vinili voliči právě Obamovu administrativu a demokratický Kongres. Počátkem roku 2009 vznikla i díky obrovské finanční podpoře miliardářských bratrů Charlese a Davida Kochových strana s názvem Tea Party. V lednu 2010 – krátce poté, co Wall Street vyplatil nehorázné bonusy – se ve státě Massachusetts konaly doplňovací volby za zesnulého senátora Teda Kennedyho, v nichž voliči vybrali republikána Scotta Browna. Po volbách v roce 2010 pak republikáni ovládli Sněmovnu reprezentantů, v roce 2014 získali kontrolu nad Senátem a nominovali Donalda Trumpa, jenž byl v roce 2016 zvolen. Je nutné, aby si Demokratická strana uvědomila své minulé chyby a napravila je. Volby v roce 2018, které připraví půdu pro prezidentskou volbu v roce 2020, k tomu nabízí skvělou příležitost. Politické a ekonomické problémy, s nimiž se země potýká, jsou dnes mnohem hlubší než před deseti lety a veřejnost to ví.", "en": "In contrast to Paulson’s method of injecting funds, banks were not stigmatized if they could borrow from the markets. Similarly, during the Great Depression of the 1930s, the US took ownership and recapitalized banks via the Reconstruction Finance Corporation (RFC) and managed mortgage restructuring through the Home Owners’ Loan Corporation (HOLC). No doubt the Obama administration helped to alleviate the crisis by reassuring the public and downplaying the depth of the problems, but there was a heavy political price to pay. The administration’s policies failed to deal with the underlying problems, and by protecting the banks rather than mortgage holders, they exacerbated the gap between America’s haves and have-nots. The electorate blamed the Obama administration and the Democratic Congress for the results. The Tea Party was formed in early 2009 with large-scale financial support from the billionaire Koch brothers, Charles and David. In January 2010, Massachusetts held a special election for the late Ted Kennedy’s Senate seat, just after Wall Street paid extravagant bonuses, and elected the Republican Scott Brown. The Republicans subsequently took control of the House of Representatives in the 2010 midterm elections, gained control of the Senate in 2014, and nominated Donald Trump, who was elected in 2016. It is essential that the Democratic party recognize and correct its past mistakes. The 2018 midterm elections, which will set the stage for the 2020 presidential election, is an excellent opportunity to do so. The political and economic problems that confront the country are much deeper today than they were ten years ago, and the public knows it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Media, Enterprise and Civil Society Unit is responsible for assisting the Ombudsman in reaching out to individuals and organisations who might need his services. of the Ombudsman's work throughout the Union. The Unit maintains and promotes relations with the media, and organises the Ombudsman's information visits and events. Members of this Unit are also responsible for writing the Ombudsman's publications and speeches. Ms Rosita AGNeW, who is Irish and who started working for the Ombudsman in 2001, is the Head of this Unit. — Staff Committee The Ombudsman's Staff Committee represents the interests of the staff and promotes continuous dialogue between the institution and the staff. The Staff Committee has greatly contributed to the smooth functioning of the service both by providing a channel for staff to express their opinions and by bringing to the attention of the administration any difficulties concerning the interpretation and application of the relevant regulations. The Staff Committee puts forward suggestions concerning the organisation and operation of the service, as well as proposals to improve staff living and working conditions. In this context, the Staff Committee played an important role in the staff retreats of 2006 and 2008. — Data Protection Officer Every EU institution has a Data Protection Officer (DPO), who co-operates with the European Data Protection Supervisor and ensures that the rights and freedoms of data subjects are unlikely to be adversely affected by data processing operations. The DPO also ensures that data controllers and data subjects are informed of their rights and obligations under Regulation 45/20011. Since March 2006, Mr Loïc JULIeN is the Data Protection Officer in the European Ombudsman's Office. Budget The budget in Since 1 January 2000, the Ombudsman's budget has been an independent section of the budget of the European Union (currently section VIII)2. It is divided into three titles. Title 1 contains salaries, allowances and other expenditure related to staff. Title 2 covers buildings, furniture, equipment and miscellaneous operating expenditure. Title 3 contains the expenditure resulting from general functions carried out by the institution.The budgeted appropriations in 2008 amounted to eUR 8 505 770. Interinstitutional co-operation To ensure the best possible use of resources, and to avoid unnecessary duplication of staff, the Ombudsman co-operates with other EU institutions and bodies, where possible. While these services are of course invoiced to the European Ombudsman, this co-operation has allowed for considerable efficiency savings to the Community budget.", "cs": "Oddělení pro sdělovací prostředky, podniky a občanskou společnost pomáháveřejnému ochránci práv komunikovat s občany a organizacemi, kteří by mohlipotřebovat jeho služby. v Evropské unii povědomí o činnosti veřejného ochránce práv. Oddělení udržuje a rozvíjí vztahy se sdělovacími prostředky a organizuje informační návštěvy a akce veřejného ochránce práv. Členové tohoto oddělení jsou rovněž odpovědní za psaní jeho publikací a projevů. Vedoucím oddělení je paní Rosita Agnewová, která pochází z Irska a v úřadu veřejného ochránce práv začala pracovat v roce 2001. — Výbor zaměstnanců Výbor zaměstnanců úřadu veřejného ochránce práv zastupuje zájmy zaměstnanců a podporuje neustálý dialog mezi úřadem a zaměstnanci. Výbor zaměstnanců výraznou měrou přispěl k bezproblémovému fungování úřadu tím, že poskytuje prostředek pro vyjádření názorů zaměstnanců, a tím, že administrativu upozorňuje na obtíže týkající se výkladu a uplatňování příslušných předpisů. Výbor zaměstnanců předkládá návrhy týkající se organizace a fungování úřadu a návrhy ohledně zlepšování životních a pracovních podmínek zaměstnanců. V této souvislosti sehrál výbor zaměstnanců významnou úlohu během setkání zaměstnanců v letech 2006 a 2008. — Inspektor ochrany údajů Všechny instituce EU mají inspektora ochrany údajů, který spolupracuje s evropským inspektorem ochrany údajů a zajišťuje, že při zpracování údajů nejsou narušována práva a svobody subjektů údajů. Inspektor ochrany údajů rovněž zajišťuje, že budou správci údajů i subjekty údajů informováni o svých právech a povinnostech podle nařízení 45/20011. Od března 2006 je inspektorem ochrany údajů v úřadu evropského veřejného ochránce práv pan Loïc JUlIen. Rozpočet ■■Rozpočet na rok Od 1. ledna 2000 je rozpočet veřejného ochránce práv samostatným oddílem rozpočtu Evropské unie (v současné době se jedná o oddíl VIII)2. Dělí se na tři hlavy. Hlava 1 obsahuje platy, příspěvky a další výdaje spojené se zaměstnanci. Hlava 2 obsahuje výdaje na budovy, nábytek a zařízení a různé provozní výdaje. Hlava 3 obsahuje výdaje spojené s obecnými činnostmi, které úřad vykonává.Výše rozpočtových prostředků v roce 2008 činila 8 505 770 eUr. ■■Interinstitucionální spolupráce S cílem zajištění nejlepšího možného použití prostředků a zabránění nežádoucímu zdvojování zaměstnanců veřejný ochránce práv podle možností spolupracuje s dalšími orgány a institucemi EU. Přestože jsou tyto služby samozřejmě účtovány evropskému veřejnému ochránci práv, umožňuje tato spolupráce značné úspory v rozpočtu Společenství."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dětští vojáci v Africe Když jdete jako malý kluk do války, myslíte si, že uvidíte válku, jakou znáte z kina. Kdepak. Já když jsem šel poprvé do boje, myslel jsem si, že umřu a že už nikdy neuvidím maminku. To bylo v polovině osmdesátých let a my jsme útočili na opevněnou základnu v západní Ugandě. Bylo mi patnáct a byl jsem na straně hnutí, které se snažilo zbavit mou zemi prohnilého režimu Miltona Oboteho, který se ujal moci po vrahounském Idim Aminovi. Mým vůdcem byl Yoweri Museveni - charismatický, odvážný a schopnostmi obdařený muž, dnes ugandský prezident. Museveni zastával názor, že mladí bojovníci musí nejen umět bojovat, ale i znát politické pozadí věci, za níž bojují - učinit přítrž nenasytnosti a sebeklamům afrických postkoloniálních vůdců. Ještě mi nebylo dvacet a už jsem věděl, že cílem našeho válčení je sociální a politická transformace. Litoval jsem zajatce z řad našich nepřátel, neboť já jsem věděl, proč a zač bojuji, zatímco oni ne. Poháněn vpřed politickým programem - obnovou mé zničené země - povýšil jsem z řadového vojáka až na důvěryhodného poradce z úzkého okruhu osob kolem Museveniho. V roce 1986, krátce po mých šestnáctých narozeninách, Museveni Oboteho sesadil. Válka skončila. Ne však pro mě. Už jsem nebyl rebelem, ale velitelem ugandské armády. Byl jsem vysílán na vojenská cvičení na Kubu, do Libye a Severní Koreje. Stal jsem se odborníkem na tankový boj. Prahnul jsem po vzdělání - a dokonce jsem se zapsal na vysokou školu -, ale stále jsem zůstával ceněným vojákem. Nejprve jsem ze své vlasti pomáhal Tutsiům, kteří uprchli ze Rwandy, kde byli v menšině, bojovat proti tamní většině, kmenu Hutuů. V létě roku 1994, kdy Hutuové začali Tutsie vraždit po stotisících, naše společná věc i bojový duch přerostly v naléhavou nutnost. Celé tři roky jsem bojoval na straně Tutsiů a nakonec jsem se stal osobním poradcem Paula Kagameho, nynějšího prezidenta a hlavního politického a vojenského stratéga Rwandy. Nedlouho poté mě prezident Kagame požádal, abych šel bojovat do Konga a pomohl tam skoncovat s kolosálně zkorumpovaným Mobutuovým režimem. Stál jsem v čele několika stovek bojovníků - z nichž mnozí byli ještě dětmi - a pomáhal jsem dobývat zemi kousek po kousku.", "en": "Africa's Child Soldiers As a boy, when you join an army, you think you are going to see war as in the movies. It's not like that. In my first combat, I thought I was going to die, that I would never see my mother again. It was the mid-1980s, and we were attacking a fortified garrison in western Uganda. I was 15 years old and part of a movement that aimed to rid my country of the corrupt regime of Milton Obote, who had succeeded the murderous Idi Amin. My leader was an inspiring, brave and talented man, Yoweri Museveni, now Uganda's President. Museveni believed that young fighters not only needed martial skills but also a political awareness of the cause for which they fought - an end to the greed and self-delusion of Africa's post-independence leadership. While still a teenager, I learned that the goal of war was social and political transformation. In battle, I came to pity enemy prisoners because I had a cause to fight for and they did not. Motivated by a political agenda - renovation of my battered country - I rose through the ranks to become a trusted aide in the circle around Museveni. In 1986, not long after my 16th birthday, Museveni ousted Obote. The war was over. But not for me. No longer a rebel but now a leader in the Ugandan army, I was sent for military training to Cuba, Libya and North Korea. I became an expert in tank warfare. While I hungered for an education - and even enrolled at university - I remained valuable as a soldier. First, in my country, I helped Tutsi refugees from Rwanda, where they were a minority, fight a war against the Hutu majority there. In the summer of 1994, when the Hutus slaughtered the Tutsis by the hundreds of thousands, our cause grew in urgency, as did our fighting spirit. For three years I fought alongside Tutsis, finally serving as personal aide to Paul Kagame, now Rwanda's president and his country's leading political and military strategist. Soon President Kagame asked me to fight in the Congo in order to bring an end to the monumentally corrupt regime of Mobutu. In the Congo I led hundreds of fighters - many of them children - and helped capture pieces of the country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Many popular books and movies follow this ancient formula pretty closely. But let's see how well \"The Hunger Games\" fits the hero's journey template. When does Katniss Everdeen hear her call to adventure that gets the story moving? When her sister's name is called from the lottery. How about assistance? Is anyone going to help her on her adventure? Haymitch. What about departure? Does she leave her ordinary world? She gets on a train to the capital. OK, so you get the idea. What do you have in common with Harry Potter, Katniss Everdeen, and Frodo? Well, you're human, just like them. The Hero's Journey myth exists in all human cultures and keeps getting updated, because we humans reflect on our world through symbolic stories of our own lives. You leave your comfort zone, have an experience that transforms you, and then you recover and do it again. You don't literally slay dragons or fight Voldemort, but you face problems just as scary. Joseph Campbell said, \"In the cave you fear to enter lies the treasure you seek.\" What is the symbolic cave you fear to enter? Auditions for the school play? Baseball tryouts? Love? Watch for this formula in books, movies, and TV shows you come across. You will certainly see it again. But also be sensitive to it in your own life. Listen for your call to adventure. Accept the challenge. Conquer your fear and claim the treasure you seek. And then, do it all over again.", "cs": "Mnoho oblíbených knih a filmů se drží této pradávné struktury. Pojďme se podívat, do jaké míry ji dodržují \"Hladové hry\" (Hunger Games). Kdy slyší Katniss Everdeen \"volání k dobrodružství\", které začne příběh? Když je její sestra vylosovaná v loterii. A co \"pomoc\"? Pomůže jí někdo na její výpravě? Haymitch. A co \"vykročení na cestu\"? Opustí svůj obyčejný svět? Odjede vlakem do hlavního města. Takže už chápete. Co máte společného s Harrym Potterem, Katniss Everdeen a Frodem? Jste lidé, stejně jako oni. Mýtus o Cestě hrdiny se vyskytuje napříč všemi kulturami a stále se aktualizuje, protože my lidé vnímáme svět skrze symbolické příběhy o našich životech. Opustíte svoji komfortní zónu, zažijete něco, co vás změní, obnovíte své síly a pustíte se do toho znovu. Nemusíte doslova zabít draka, nebo se utkat s Voldemortem, ale čelíte stejně nebezpečným problémům. Joseph Campbell řekl: \"Jeskyně, do které se bojíte vstoupit, skrývá poklad, po kterém toužíte.\" Co představuje symbolickou jeskyni, do které se bojíte vstoupit? Ucházet se o roli ve školním představení? Nebo o místo v baseballovém týmu? Láska? Sledujte tuto strukturu v knihách, filmech a seriálech. Určitě ji znovu rozpoznáte. A vnímejte její přítomnost ve svém životě. Naslouchejte svému \"volání k dobrodružství\", přijměte výzvu, překonejte strach a získejte \"poklad\", po kterém toužíte. A potom to celé udělejte znovu..."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A chytří prezidenti banky věděli, že nejlepší cesta, jak odvrátit politický tlak, je přidat ještě více zvonků a píšťalek – zejména pokud jsou hlasité a jsou dobře vidět. Zhruba před dvěma dekádami existovala pozice ombudsmana a Administrativního tribunálu světové banky, kteří řešili vnitřní stížnosti. Teď existuje celá výzbroj v podobě “Služby vnitřní spravedlnosti“: Poradci na pracovišti, Mediační kancelář (podle všeho bude následovat i Meditační kancelář), Panel pro peer review, Kancelář etického a obchodního chování a celé více- předsednictví pro integritu. Abych parafrázoval komika Freda Allena, “Na lodích se jim říká korýši; ve Světová bance se přichytávají ke stolům a nazývají se vice prezidenti.“ A po poslední reorganizaci jsou jich více než dva tucty. V mezičase se ukazuje, jak politika banky zaměřená silně proti riziku reflektuje racionální odpověď kritikům, kteří dělají poprask z každého nepovedeného projektu či programu. Kritici, kteří vnímají selhání v komerčních projektech za běhu, vidí banku jako ve srovnání se soukromým sektorem jako lenochoda a jsou rozhořčení, když její projekty selžou. Nicméně místo aby učinila riziko vlastní pro ekonomický rozvoj a vyvinula portfolio rizikově vybalancovaných projektů (a adekvátně stanovených cen na půjčky), předstírá banka, že je neomylná. Výsledkem je, že se ten nejlepší stal nepřítelem prospěchu. Averze k riziku šla ruku v ruce se zkreslenými institučními prioritami, což je evidentní na rozpočtu banky. Ve finančním roce 2015 bylo alokováno 261 milionů dolarů na “závazky ke klientům,“ zatímco téměř dvojnásobek, přesně 931,6 milionu, šlo na “instituci, správu a administrativu“ (zbývajících 600 milionů pro “Řízení praxe a programů“ je údajně na podporu úvěrových operací). Samotné výdaje na výkonnou radu byly 87 milionů dolarů. Banka hlasitě hlásá o kladech výzkumu a pak utratí prakticky stejně - 44 milionů dolarů – na “externí a korporátní vztahy.“ Mnoho překážek, kterým čelí Světová banka, vychází z tlaku jejích větších akcionářů. Protože nechtějí přenechat moc menším akcionářům, nebo povolit podstatný nárůst zdrojů k pokrytí mnohem větších globálních potřeb, nemají rostoucí ekonomiky příliš jiných možností než si vytvořit vlastní instituce.", "en": "And savvy Bank presidents have known that the best way to deflect political pressure is to add yet more bells and whistles – especially when they are visible and loud. Around two decades ago, there was an Ombudsman and a World Bank Administrative Tribunal to address internal staff grievances. Now there is a whole paraphernalia of “Internal Justice Services”: the Respectful Workplace Advisers, an Office of Mediation (presumably an Office of Meditation will follow), Peer Review panels, an Office of Ethics and Business Conduct, and an entire Integrity Vice-Presidency. To paraphrase the comedian Fred Allen, “On ships they call them barnacles; at the World Bank, they attach themselves to desks and are called vice presidents.” And, after the last reorganization, there are more than two dozen of them. Meanwhile, the Bank’s extreme risk-averse culture reflects a rational response to critics who make a huge fuss about every project or program failure. Critics who take failures in commercial projects in stride find the Bank sloth-like compared with the private sector and become indignant when its projects fail. Yet, instead of making the case that risk is intrinsic to economic development and developing a risk-balanced portfolio of projects (and loans priced accordingly), the Bank pretends that it can be infallible. As a result, the best has become the enemy of the good. Risk aversion has gone hand in hand with skewed institutional priorities, as is evident in the Bank’s budget. In the 2015 financial year, $623 million was allocated to “Client Engagement,” while nearly 1.5 times that amount, or $931.6 million, went to “Institutional, Governance & Administration” (the remaining $600 million, for “Program and Practice Management,” is ostensibly for supporting lending operations). Expenses for the Executive Board alone were $87 million. The Bank loudly proclaims the virtues of research – and then spends almost as much – $44 million – on “External and Corporate Relations.” Many of the challenges facing the World Bank come from the pressures placed on it by its larger shareholders. Because they refuse to cede power to smaller shareholders, or to allow a substantial increase in resources to meet much greater global needs, emerging economies had little choice but to create their own institutions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Devalvační možnost pro jižní Evropu CAMBRIDGE – Letos patrně vyvrcholí muka eura. To je buď vydrží, anebo padne. Přežití eurozóny vyžaduje věrohodné řešení její dlouhotrvající krize suverénního dluhu, což ovšem vyžaduje řešení dvou makroekonomických nevyvážeností – externí a fiskální –, které jsou jádrem krize. Krize odhalila hluboké disparity v konkurenční schopnosti, jež se uvnitř eurozóny vyvinuly. V letech 1996 až 2010 se jednotkové mzdové náklady v Německu zvýšily jen o 8 % a ve Francii o 13 %. Srovnejme si to s 24 % v Portugalsku, 35 % ve Španělsku, 37 % v Itálii a šokujícími 59 % v Řecku. Výsledkem jsou rozsáhlé obchodní nevyváženosti mezi zeměmi eurozóny a problém dále zjitřují velké fiskální deficity a vysoké hladiny veřejného dluhu v jižní Evropě (a Francii), z velké části vůči zahraničním věřitelům. Je k řešení těchto nevyvážeností nezbytný rozpad eurozóny? Předpokládejme například, že by mělo odejít Portugalsko a znovu zavést escudo. Následná kurzovní devalvace by okamžitě snížila cenu portugalských vývozů, zvýšila jeho dovozní ceny, stimulovala ekonomiku a přinesla tolik potřebný růst. Jenže výstup z eura by byla zapeklitá věc. Následný chaos by mohl snadno převážit nad krátkodobými přínosy pro konkurenční schopnost, jež by se dostavily s devalvací. Existuje pozoruhodně jednoduchá alternativa, která nevyžaduje, aby sužované ekonomiky jižní Evropy odstoupily od eura a znehodnotily své směnné kurzy. Skládá se ze zvýšení daně z přidané hodnoty a současného snížení daní ze mzdy. Náš nedávný výzkum dokládá, že taková „fiskální devalvace“ má na ekonomiku velice podobné účinky, co se týče vlivu na HDP, spotřebu, zaměstnanost a inflaci. Měnová devalvace funguje tím, že zdražuje dovozy a zlevňuje vývozy. Posun zátěže od daní ze mzdy na DPH by přinesl totéž. Nárůst DPH zvyšuje ceny importovaného zboží, neboť na zahraniční firmy doléhá vyšší daň. Aby se zajistilo, že domácí firmy nebudou motivovány ke zvýšení cen, růst DPH musí doprovázet snížení daní ze mzdy. Navíc vzhledem k tomu, že export je od DPH osvobozený, poklesly by ceny domácího vývozu. Žádaných konkurenčních účinků kurzovní devalvace lze tedy dosáhnout i při setrvání v eurozóně. Tato politika může pomoci i ve fiskální oblasti.", "en": "A Devaluation Option for Southern Europe CAMBRIDGE – This year is likely to mark a make-or-break ordeal for the euro. The eurozone’s survival demands a credible solution to its long-running sovereign-debt crisis, which in turn requires addressing the two macroeconomic imbalances – external and fiscal – which are at the heart of that crisis. The crisis has exposed the deep disparities in competitiveness that have developed within the eurozone. From 1996 to 2010, unit labor costs in Germany increased by just 8%, and by 13% in France. Compare that to 24% in Portugal, 35% in Spain, 37% in Italy, and a whopping 59% in Greece. The result has been large trade imbalances between eurozone countries, a problem compounded by large fiscal deficits and high levels of public debt in southern Europe (and France) – much of it owed to foreign creditors. Does addressing these imbalances require breaking up the eurozone? Suppose, for example, that Portugal were to leave and re-introduce the escudo. The ensuing exchange-rate devaluation would immediately lower the price of Portugal’s exports, raise its import prices, stimulate the economy, and bring about much-needed growth. But a euro exit would be a messy affair. The resulting turmoil could very well trump any short-term gains in competitiveness from devaluation. There is a remarkably simple alternative that does not require southern Europe’s troubled economies to abandon the euro and devalue their exchange rates. It involves increasing the value-added tax while cutting payroll taxes. Our recent research demonstrates that such a “fiscal devaluation” has very similar effects on the economy in terms of its impact on GDP, consumption, employment, and inflation. A currency devaluation works by making imports more costly and exports cheaper. A VAT/payroll-tax swap would do exactly the same thing. An increase in VAT raises the price of imported goods, as foreign firms face a higher tax. To ensure that domestic firms do not have an incentive to raise prices, an increase in VAT needs to be accompanied by a cut in payroll taxes. Moreover, since exports are exempt from VAT, the price of domestic exports will fall. The desired competitiveness effects of exchange-rate devaluation can thus be had while staying in the euro. This policy can also help on the fiscal front."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tři Trumpové NEW YORK – Ještě nikdy v nedávných dějinách nevyvolala změna vedení takovou pozornost a tolik spekulací jako nástup Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta. Chceme-li zjistit, co tato změna znamená a co věstí do budoucna, musíme objasnit tři záhady, protože i Trump existuje ve třech různých verzích. První Trump je přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina. Trumpovo nadšení z Putina představuje nejkonzistentnější část jeho rétoriky. Navzdory obecnému pohledu na svět, jenž vidí Spojené státy jako oběť zahraničních mocností – Číny, Mexika, Íránu, Evropské unie –, hoří Trumpův zápal pro Putina jasným plamenem. Americký prezident bývá vykreslován buď jako naivní obdivovatel mužů tvrdé ruky, jako je Putin, nebo jako dlouhodobý nástroj ruských zpravodajských služeb – podle toho, kdo se k této otázce vyjadřuje. Téměř jistě však má tento stav nějaký skrytý důvod, který by mohl Trumpovu administrativu zničit, pokud se potvrdí některá ze zlověstných verzí. Dnes víme, že se podařilo ověřit několik klíčových údajů a podrobností obsažených v neslavně proslulém „fasciklu“ o Trumpových vztazích s Putinem, který sestavil jeden bývalý důstojník britské zpravodajské služby. Stále větší počet nepřímých důkazů naznačuje, že Trumpa už několik desítek let podporují ruské peníze. Ruští oligarchové možná zachránili Trumpa před osobním bankrotem a jeden z nich podle všeho cestoval na řadu míst, která Trump navštívil během své předvolební kampaně; dost možná vystupoval jako spojka s Kremlem.", "en": "The Three Trumps NEW YORK – Never in recent history has a change of leadership attracted as much attention and speculation as Donald Trump’s rise to the US presidency. What this change signifies and what it portends requires unraveling three mysteries, because there are three versions of Trump. The first Trump is the friend of Russian President Vladimir Putin. Trump’s enthusiasm for Putin is the most consistent part of his rhetoric. Despite a worldview that regards the United States as a victim of foreign powers – China, Mexico, Iran, the European Union – Trump’s ardor for Putin burns bright. Depending on who is opining, Trump is either a naive admirer of strongmen like Putin or a long-time tool of Russian intelligence. There is almost surely a backstory here, one that could destroy Trump’s administration if some of the lurid rumors are confirmed. We now know that some key dates and details in the infamous “dossier” on Trump’s relations with Putin, assembled by a former British intelligence officer, have been verified. A growing body of circumstantial evidence suggests that Trump has been backed by Russian money for decades. Russian oligarchs may have saved Trump from personal bankruptcy, and one reportedly traveled to a number of Trump’s campaign stops, perhaps acting as a go-between with the Kremlin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "‘Lifetime use’ may be of limitedvalue as an indicator of the current situation among adults(although it could be a reasonable indicator among schoolchildren), but in conjunction with other measures it can giveinsight into aspects of patterns of use (continuation ordiscontinuation of use) and the generational dynamics ofthe spread of drug use. ‘Last 12 months’ use’ gives anindication of recent drug use, although often this use will beoccasional, and ‘last 30 days’ use’ gives an indication ofmore current use, which will include people using the drugfrequently. Handbook for surveys about drug use among the general population An estimate of the total number of adults (15 to 64 years)using cannabis in the EU as a whole can be constructedfrom the available national estimates. This exercisesuggests that around 20% of the total population, or over62 million people, have ever tried cannabis. This figurefalls to around 6% of adults, or in excess of 20 millionpeople, when the more recent use of cannabis isconsidered (last year prevalence). For comparison, in the2003 United States national survey on drug use and health(SAMHSA, 2003), 40.6% of adults (defined as 12 yearsand older) reported having tried cannabis or marijuana atleast once and 10.6% reported having used it during theprevious 12 months. Among 18- to 25-year-olds, thefigures were 53.9% (lifetime), 28.5% (last 12 months)and 17% (last month)(37). Recent use was reported by3–22% of young adults, with the lowest figures in Greece,Sweden, Poland and Portugal, and the highest in the United Kingdom (19.5%), France (19.7%), and the Czech Republic (22.1%) and 11 countries reportingrecent use prevalence rates of between 7% and 15%. Among 15- to 24-year-old Europeans, 9–45% claim tohave tried cannabis, with rates in most countries falling inthe range 20–35%. Recent use (in the last 12 months) wasreported by 4–32%, with rates in most countries being in As is the case with other drugs, young adults consistentlyreport higher rates of use.", "cs": "„Celoživotní užívání“ jako ukazatel současnésituace u dospělých může mít omezenou hodnotu (i kdyžmůže být vhodným ukazatelem u školních dětí), ale ve spojení s dalšími měřítky může poskytnout obrazoaspektech vzorců užívání (pokračování nebo přerušeníužívání) a o generační dynamice šíření užívání drog.„Užívání během posledních 12 měsíců“ je ukazatelemužívání drog v poslední době, i když často bývá takovéužívání příležitostné, a „užívání během posledních 30 dnů“je ukazatelem aktuálnějšího užívání v současné době, které bude zahrnovat osoby, které užívají drogy často. Více informací o metodice průzkumů obyvatelstva a metodicepoužívané v každém národním průzkumu naleznete ve Statistickém Z dostupných národních odhadů lze získat přibližný odhadcelkového počtu dospělých (ve věku 15–64 let) užívajícíchkonopí v EU. Uvedený postup naznačuje, že zhruba 20%celkové populace, neboli více než 62 milionů lidí konopíněkdy v životě vyzkoušelo. Je-li posuzováno užívání konopív bližším časovém úseku (prevalence v posledním roce),jedná se asi o 6% dospělých, neboli více než 20 milionůlidí. Pro srovnání: v celonárodním průzkumu užívání drog a zdraví provedeném v roce 2003 ve Spojených státech(SAMHSA, 2003) 40,6% dospělých (definovaných jakodvanáctiletí a starší) uvedlo, že konopí nebo marihuanuvyzkoušelo alespoň jednou a 10,6% uvedlo jejich užitíběhem posledních 12 měsíců. Výsledky ve věkové skupině18–25 let byly 53,9% (celoživotní), 28,5% (posledních12 měsíců) a 17% (minulý měsíc) (37). Jedenáct zemí uvedlo míry prevalenceužívání v poslední době v rozpětí 7–15%. 9–45% Evropanů ve věku 15–24 let uvádí, že vyzkoušelokonopí. Procento užívání se ve většině zemí pohybuje v rozmezí 20–35%. Užívání v poslední době (běhemposledních 12 měsíců) uvedlo 4–32%. Ve většině zemí Stejně jako v případě ostatních drog mladí dospělíopakovaně uvádějí vyšší míry užívání."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ukrajina už nestojí na mrazu Evropa si nad domnělým ukončením sporu mezi Ruskem a Ukrajinou kvůli cenám plynu oddechla tak hlasitě, že to bylo slyšet až tady v Kyjevě. Urovnání sporu ale vzbuzuje víc otázek, než kolik jich řeší. Vzhledem k tomu, že dohoda vydává energetické potřeby Ukrajiny do rukou neprůhledné společnosti napojené na mezinárodní zločince, je setbou, z níž vyklíčí nové a snad i nebezpečnější krize. Proto tuto dohodu napadám soudní cestou. Nechť nám veřejné slyšení před soudem ukáže, kdo konkrétně bude z dohody profitovat. Urovnání mezi Ukrajinou a ruským státním monopolem Gazprom je nepřijatelné, neboť energetickou budoucnost Ukrajiny vydalo do rukou RosUkrEnergo, zločinecké sněti na těle státní plynárenské společnosti. Firma RosUkrEnergo byla založena v posledních měsících existence režimu bývalé hlavy státu Leonida Kučmy. Přesto jako zázrakem získala kontrolu nad veškerými ukrajinskými dovozy plynu ze Střední Asie. Podle dohody smluvené tento týden si kontrolu udrží. Jako člověk, který před vstupem do politiky pracoval v plynárenském průmyslu, vím, že obchod s plynem je v zemích bývalého Sovětského svazu prolezlý korupcí. Dokud jsem byla ministerskou předsedkyní, má vláda usilovala o prošetření společnosti RosUkrEnergo – aby se zjistilo, kdo jsou vlastně její majitelé, jak získala praktický monopol na dovoz středoasijského plynu a kam plynou její zisky.", "en": "The Next Gas Crisis Awaits Europe’s sigh of relief at the supposed end of the dispute between Russia and Ukraine over gas pricing was audible here in Kyiv. But the settlement raises more questions than it answers. By placing Ukraine’s energy needs in the hands of a shadowy company linked to international criminals, the agreement has planted the seeds of new and perhaps more dangerous crises. As a result, I am challenging this deal in court and asked the members of my party to vote no confidence in the government. Let a public hearing before a judge reveal exactly who will benefit from this deal, and let parliament examine all of the agreement’s terms and secret protocols. The settlement between Ukraine and Russia’s state-owned gas monopoly, Gazprom, is intolerable because Ukraine’s energy future has been placed in the hands of RosUkrEnergo, a criminal canker on the body of our state gas corporation. RosUkrEnergo was established in the last months of the regime of our former ruler, Leonid Kuchma. Yet it miraculously gained control of all of Ukraine’s gas imports from Central Asia. Under the deal agreed this week, it retains that control. As one who worked in the gas industry before entering politics, I know that the gas trade in the countries of the former Soviet Union is riddled with corruption. During my premiership, my government sought to investigate RosUkrEnergo – to discover who precisely its owners are, how it gained a virtual monopoly on the import of Central Asian gas, and where its profits go."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se však podíváme na rok 2016, je docela možné, že El Niño bude pokládán za jeden z hlavních určujících faktorů hospodářského výkonu v řadě klíčových zemí: Zimbabwe a Jihoafrická republika se potýkají se suchem a potravinovou krizí, Indonésie bojuje s lesními požáry, zatímco na americkém Středozápadě se v poslední době vyskytly mohutné záplavy. V dějinách existuje řada případů, kdy počasí silně ovlivnilo také občanské nepokoje. Ekonomka Emily Osterová tvrdí, že největší vzedmutí středověkých honů na čarodějnice, při nichž přišly o život statisíce lidí (většinou žen), nastala během období hospodářského strádání a nedostatku potravin, jenž zjevně souvisel s počasím. Někteří lidé vysledovali dokonce i kořeny občanské války v Sýrii v obdobích sucha, která vedla k těžké neúrodě a vyvolala masový příliv farmářů do měst. Na přízemnější (ale ekonomicky nesmírně důležité) úrovni můžeme říci, že teplé počasí v USA dost možná zkreslí údaje o počtu pracovních míst, které Federální rezervní systém využívá při rozhodování, kdy zvýšit úrokové sazby. Pravdou je, že data o zaměstnanosti jsou už sezonně upravená tak, aby brala v úvahu běžné výkyvy počasí v mírných podnebných zónách; výstavba domů je na jaře vždy vyšší než v zimě. Standardní sezonní úpravy však nezohledňují velké meteorologické odchylky. Zkušenosti s předchozími El Niño celkově vzato naznačují, že jeho současné výrazné působení pravděpodobně zanechá silnou stopu na globálním růstu: pomůže podpořit hospodářské zotavení v USA a v Evropě, zatímco na již tak slabé rozvíjející se trhy vyvine ještě větší tlak. Zatím to není globální oteplování, ale už je to ekonomicky velmi významný jev – a možná jen malá ochutnávka toho, co teprve přijde.", "en": "When we look back on 2016, however, it is quite possible that El Niño will be regarded as one of the major drivers of economic performance in many key countries, with Zimbabwe and South Africa facing drought and food crises, and Indonesia struggling with forest fires. In the American Midwest, there has lately been massive flooding. There is a long history of weather having a profound impact on civil strife as well. Economist Emily Oster has argued that the biggest spikes in witch burnings in the Middle Ages, in which hundreds of thousands (mostly women) were killed, came during periods of economic deprivation and apparently weather-related food shortages. Some have traced the roots of the civil war in Syria to droughts that led to severe crop failure and forced a mass inflow of farmers to the cities. On a more mundane level (but highly consequential economically), the warm weather in the US may very well cloud the job numbers the Federal Reserve uses in deciding when to raise interest rates. It is true that employment data are already seasonally adjusted to allow for normal weather differences in temperate zones; construction is always higher during spring than winter. But standard seasonal adjustments do not account for major weather deviations. Overall, the evidence from past El Niños suggests that the current massive one is likely to leave a significant footprint on global growth, helping support economic recovery in the US and Europe, while putting even more pressure on already weak emerging markets. It is not yet global warming, but it is already a very significant event economically – and perhaps just a taste of what is to come."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nezanechat svým dětem nic STOCKHOLM – Naše generace má unikátní příležitost. Pokud se budeme snažit, můžeme být prvními v historii lidstva, kdo nenechá svým dětem vůbec nic: žádné emise skleníkových plynů, žádnou chudobu a nulovou ztrátu biodiverzity. To je kurz, který nastavili světoví lídři při setkání v OSN v New Yorku 25. září za účelem schválení Udržitelných rozvojových cílů (Sustainable Development Goals, SDG). 17 cílů je v rozmezí od ukončení chudoby a zlepšení zdraví až po ochranu biosféry planety a zajištění energie pro všechny. Tyto cíle vznikly po největším summitu v historii OSN, konference “Rio+20” v roce 2012, po které následovaly největší konzultace, které kdy OSN podniklo Na rozdíl od jejich předchůdce, Rozvojových cílů tisíciletí, které se soustředily téměř výhradně na rozvojové země, jsou nové globální cíle obecné a platí pro všechny země stejně. Jejich přijetí odráží rozšířené přijetí faktu, že odpovědnost za dlouhodobou stabilitu přirozeného cyklu Země, na kterém závisí schopnost planety nás zaopatřit, sdílí všechny státy. SDGs jsou opravdu prvním rozvojovým rámcem, který uznává zásadní posun našeho vztahu k planetě. Poprvé ve 4,5 miliardy let staré historii Země nejsou hlavními faktory určujícími stabilitu jejích systémů vzdálenost planety od slunce, nebo síla či frekvence vulkanických erupcí; je to ekonomie, politika a technologie. Po téměř 12000 let bylo klima Země relativně stabilní a biosféra byla odolná a zdravá. Geologové tuto dobu nazývají holocén. V poslední době jsme se posunuli k tomu, co mnozí nazývají Antropocén, mnohem méně předvídatelnou éru environmentálních změn způsobených člověkem. Tento zásadní posun vyžaduje nový ekonomický model. Nemůžeme již déle předpokládat – jak činilo převládající ekonomické smýšlení – že jsou zdroje neomezené. Kdysi jsme možná byli malým společenstvím na velké planetě. Dnes jsme však velká společnost na malé planetě. I tak, a to aniž bychom utopičtí, jsou SDGs dosažitelné do roku 2030. Některé země včetně Dánska, Finska, Norska a Švédska jsou na dobré cestě dosáhnout mnoha z nich a mnoho pokroku se děje i jinde po světě. V posledních několika dekádách byla chudoba snížena o polovinu. Navzdory titulkům slábne počet násilných konfliktů.", "en": "Leaving Our Children Nothing STOCKHOLM – Our generation has a unique opportunity. If we set our minds to it, we could be the first in human history to leave our children nothing: no greenhouse-gas emissions, no poverty, and no biodiversity loss. That is the course that world leaders set when they met at the United Nations in New York on September 25 to adopt the Sustainable Development Goals (SDGs). The 17 goals range from ending poverty and improving health to protecting the planet’s biosphere and providing energy for all. They emerged from the largest summit in the UN’s history, the “Rio+20” conference in 2012, followed by the largest consultation the UN has ever undertaken. Unlike their predecessor, the Millennium Development Goals, which focused almost exclusively on developing countries, the new global goals are universal and apply to all countries equally. Their adoption indicates widespread acceptance of the fact that all countries share responsibility for the long-term stability of Earth’s natural cycles, on which the planet’s ability to support us depends. Indeed, the SDGs are the first development framework that recognizes a fundamental shift in our relationship with the planet. For the first time in Earth’s 4.5-billion-year history, the main factors determining the stability of its systems are no longer the planet’s distance from the sun or the strength or frequency of its volcanic eruptions; they are economics, politics, and technology. For most of the past 12,000 years, Earth’s climate was relatively stable and the biosphere was resilient and healthy. Geologists call this period the Holocene. More recently, we have moved into what many are calling the Anthropocene, a far less predictable era of human-induced environmental change. This fundamental shift necessitates a new economic model. No longer can we assume – as prevailing economic thinking has – that resources are endless. We may have once been a small society on a big planet. Today, we are a big society on a small planet. And yet, far from being utopian, the SDGs are achievable by 2030. Some countries, including Denmark, Finland, Norway, and Sweden are well on the way to achieving many of them, and much progress is being made elsewhere around the world. In the last few decades, poverty has been halved. Despite the headlines, violent conflict is on the wane."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For the self-employed, temporary incapacity benefit for non-occupational injury or illness will be paid (as long as the worker has voluntarily contracted the insurance coverage entitling him to this benefit) from the fourth day off work. The amount of the benefit is 60% of the monthly contribution base from the fourth up to and including the twentieth day and 75% of this regulatory base from the twenty-first day. The benefit is paid for a maximum of 12 months, which may be extended for a further 6 months if it appears likely that the worker will recover within that time, as certified by the physician. For an accident at work or occupational illness, the benefits paid are 75% of the regulatory base from the first full day off work. Similarly, temporary incapacity benefits are granted for a maximum period of 6 months, which may be extended for a further 6 months in the case of an occupational disease if this is considered necessary for purposes of study and diagnosis. Under the special regime for domestic servants, temporary incapacity benefit amounting to 75% of the corresponding regulatory base is paid directly by the INSS from the twenty-ninth day following the onset of the illness or the occurrence of the accident. cident. Upon application, temporary incapacity benefits may be paid directly by the INSS to workers insured under the special scheme for hired farm workers. In this case the worker concerned must either be in paid employment or receiving unemployment benefit when the medical certificate is issued. As a general rule, maternity benefits are paid for 16 weeks; this may be extended for 2 further weeks for each child after the second. It is also possible to combine maternity leave with parttime work. The period of maternity leave may be arranged to suit the mother, but in the case of a biological child leave for the first 6 weeks following the birth of the child is compulsory. For work-related injury or occupational disease, the benefits are paid from the day after the patient stops work as certified by the physician. The amount of the benefit is 75% of the regulatory base. The gross salary for the day the patient stops work is paid by the employer. In order to receive accident and illness benefits, a selfemployed farm worker must, like any other selfemployed person, have voluntarily contracted the insurance coverage entitling him to this benefit and have paid the corresponding social security contributions.", "cs": "Dávky v případě rizikového těhotenství umožňují poskytnout ochranu během období přerušení pracovní smlouvy, pokud pracující žena musí změnit zaměstnání (nebo ukončit svou samostatně výdělečnou činnost) z toho důvodu, že pracovní podmínky mají negativní vliv na její zdravotní stav nebo na zdraví plodu, a pokud tuto změnu nelze provést v rámci podniku, v němž pracuje. Dávky v případě rizikového těhotenství, které se vypočítávají denně, se vyplácejí ode dne, kdy začne platit přerušení pracovní smlouvy z důvodu rizikového těhotenství, a dále pak během celé doby přerušení uvedené smlouvy. Jejich výše se rovná 75 % výpočetního základu. Dávky v mateřství se poskytují zaměstnancům pojištěným v kterémkoli režimu sociálního zabezpečení, kteří mají nárok na zotavenou stanovený v pracovněprávních předpisech v případě porodu, adopce nebo osvojení dítěte. Dávky v mateřství, které se vypočítávají denně, se vyplácejí během celé doby přerušení pracovní smlouvy; jejich výše se rovná 100 % výpočetního základu. K získání dávek v mateřství nebo dávek v případě rizikového těhotenství musejí zaměstnané a samostatně výdělečně činné osoby doložit, že během pěti let před událostí zakládající nárok na dávky platily příspěvky po dobu 180 dní. Dávky v mateřství a dávky v případě rizikového těhotenství vyplácí přímo INSS nebo ISM po té, co o ně dotčená osoba požádá. Co se týče zaměstnaných osob, vyplácí jim dávky dočasné pracovní neschopnosti obvykle zaměstnavatel, i když je mají na starosti orgány sociálního zabezpečení. Obecně se dávky při dočasné pracovní neschopnosti poskytují po uplynutí třídenní lhůty (pokud má dočasná neschopnost pracovní příčinu, tato lhůta se neuplatňuje). Dávky se vyplácejí maximálně po dobu 12 měsíců, kterou lze o 6 měsíců prodloužit, pokud je pravděpodobné, že během této doby lékař zaměstnance úředně prohlásí za zdravého a vystaví mu příslušné osvědčení. V rámci zvláštního režimu pro samostatně výdělečně činné osoby se dávky v případě dočasné neschopnosti nezpůsobené nemocí z povolání nebo pracovním úrazem vyplácejí od čtvrtého dne po ukončení pracovní činnosti, pokud tyto osoby dobrovolně uzavřely pojistku, z níž jim na tyto dávky plyne nárok."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This provides a reason why trade and globalization are even more important, more powerful than ever before, and are going to increase growth more than ever before. And to explain why this is so, I have a question. Suppose that there are two diseases: one of them is rare, the other one is common, but if they are not treated they are equally severe. If you had to choose, which would you rather have: the common disease or the rare disease? Common, the common -- I think that's absolutely right, and why? Because there are more drugs to treat common diseases than there are to treat rare diseases. The reason for this is incentives. It costs about the same to produce a new drug whether that drug treats 1,000 people, 100,000 people, or a million people. But the revenues are much greater if the drug treats a million people. So the incentives are much larger to produce drugs which treat more people. To put this differently: larger markets save lives. In this case misery truly does love company. Now think about the following: if China and India were as rich as the United States is today, the market for cancer drugs would be eight times larger than it is now. Now we are not there yet, but it is happening. As other countries become richer the demand for these pharmaceuticals is going to increase tremendously. And that means an increase incentive to do research and development, which benefits everyone in the world. Larger markets increase the incentive to produce all kinds of ideas, whether it's software, whether it's a computer chip, whether it's a new design. For the Hollywood people in the audience, this even explains why action movies have larger budgets than comedies: it's because action movies translate easier into other languages and other cultures, so the market for those movies is larger. People are willing to invest more, and the budgets are larger. Alright. Well if larger markets increase the incentive to produce new ideas, how do we maximize that incentive? It's by having one world market, by globalizing the world. The way I like to put this is: one idea. Ideas are meant to be shared, so one idea can serve one world, one market. One idea, one world, one market.", "cs": "A to je důvod proč obchod a globalizace jsou čím dál důležitějším a mocnějším nástrojem, který povede k růstu ještě většímu, než jaký pozorujeme dnes. A to bych rád vysvětlil otázkou. Představte si, že existují dva druhy nemocí. Jedna z nich je vzácná, druhá je zcela běžná. Nejsou-li však léčeny, obě jsou stejně zhoubné. Kdybyste si museli vybrat, kterou z nich bystě měli raději? Tu běžnou nemoc nebo tu vzácnou? Tu běžnou. Myslím, že to je zcela správné. Proč? Protože na běžné nemoci existuje mnohem větší množství léků než na ty vzácné. A důvodem je ekonomický podnět. Samotný vývoj nového léku stojí přibližně stejně, bez ohledu na to, zda uzdraví tisíc nebo 100 tisíc lidí. Návratnost je však mohem větší, pokud lék uzdraví milion lidí. Ekonomický podnět pro vývoj nových druhů léků je tím větší, čím větší je počet nemocných. Jinak řečeno, čím větší trh, tím více životů lze zachránit. Takto viděno, čím větší chudoba, tím větší podnět s ní něco dělat. Zamyslete se nad tímto: kdyby Čína a Indie byly tak bohaté jako jsou dnes Spojené státy, trh pro léky proti rakovině by byl 8krát větší. K tomu zatím nedošlo, ale jsme už na cestě. Čím více bude bohatých zemí, tím větší bude i poptávka po těchto lécích. Tím více podnětů pro výzkum a vývoj, což je dobré pro celý svět. Vetší trhy vytvářejí více podnětů k nejrůznějším nápadům. Ať už se jedná o software, počítačový čip, nebo nový design. I hollywoodské akční filmy mají vyšší rozpočet než komedie. To protože je snažší přeložit akční film do cizích jazyků pro zahraniční diváky. Trh pro tento druh filmů je větší. Proto se vyplatí zvýšit investice a rozpočty. Pokud je tedy větší trh i větším podnětem pro nové nápady, jak takový podnět maximalizovat? Řešením je jeden světový trh, globalizace. S oblibou říkám, že nápady jsou od toho, aby se sdílely, takže jeden nápad by mohl sloužit jednomu trhu, světu. Jeden nápad, jeden svět, jeden trh."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "U jedinců chovajících náklonnost k islamismu a mhouřících oko nad násilím bylo sice oproti ostatním pravděpodobnější, že se budou podílet na domácím terorismu, leč do této kategorie spadala pouhá 1,1% německých muslimů. Autoři studie taktéž poznamenali, že mechanismy, které proměňují muslimy v potenciální teroristy, jsou totožné s těmi, jež způsobují vnímavost německé mládeže ke xenofobní propagandě a pravicovému extremismu. Závěry studie se vztahovaly pouze na Německo, ale její hlavní zjištění velkou měrou potvrdil celosvětový průzkum Gallupova ústavu. Podle jeho šetření je jen 7% muslimů politicky radikálních a připouštějí používání násilí a jejich důvody nejsou ani tak náboženské, ale spíše je vyvolává pokořující politické a společenské zacházení, jemuž jsou muslimové podle svého domnění vystaveni. To je v příkrém rozporu s konvenčním názorem na Západě, že primární motiv islamistického terorismu je náboženský. Mnozí muslimové tento mylný předpoklad považují za důkaz toho, že Západ islámem opovrhuje, což dále upevňuje jejich přesvědčení, že muslimové jako celek jsou obětí diskriminace, a vytváří se tak bludný kruh, který může vyvolávat další radikalizaci na obou stranách. Některé aspekty prostředí v hostitelské zemi skutečně mohou přispívat k radikalizaci. Ačkoliv významnou úlohu hrají i vnější faktory, přístupy muslimů k jejich hostitelské zemi silně ovlivňuje dojem, že muslimové jsou podrobeni ponižování a útlaku. Ten s největší pravděpodobností ještě upevňují veškeré negativní zkušenosti, jimiž mohou muslimové sami projít. Konečně je tu kvantitativní otázka.", "en": "And, while individuals who had Islamist sympathies and condoned violence were more likely than others to become involved in homegrown terrorism, a mere 1.1% of Germany’s Muslims fell into this category. The authors also noted that the mechanisms that turn Muslims into potential terrorists are the same as those that make German teenagers susceptible to xenophobic propaganda and right-wing extremism. The study’s conclusions applied only to Germany, but its main findings were largely corroborated by a Gallup global survey. According to Gallup, only 7% of Muslims are politically radical and condone the use of violence, and their motives are not so much religious as inspired by the demeaning political and social treatment that Muslims are perceived to suffer. This is in marked contrast to the conventional view in the West that the prime motive for Islamist terrorism is religious. Many Muslims see that erroneous assumption as evidence of the West’s contempt for Islam, reinforcing their view that Muslims as a whole are victims of discrimination and creating a vicious cycle that may generate further radicalization on both sides. Indeed, certain aspects of the host-country environment may contribute to radicalization. While external factors also play a major role, Muslim attitudes toward their host country are strongly influenced by the perception that Muslims are subjected to humiliation and oppression. This is liable to be reinforced by any negative experiences that Muslims may suffer themselves. Finally, there is the quantitative question."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čím více je demokracie neliberální, tím vyšší je korupce, morální riziko, oportunismus a touha po dobrém bydle; čím více je ekonomika zkorumpovaná, tím vyšší je riziko, že demokracie bude zakrnělejší. Termínem neliberální demokracie označuji systém, kde navzdory svobodným (ne však vždy čestným) volbám vlády stále nerespektují základní principy a hodnoty „ústavního liberalismu“, včetně právního řádu, rozdělení moci, nezávislého soudnictví, a úcty a ochrany lidských práv a svobod. Kapitalismus bratříčkování lze chápat jako systém, jenž přesto, že se zakládá na jakýchsi tržních vztazích a soukromém vlastnictví, nerespektuje taková zásadní pravidla, jako je vynutitelnost práva, volná a čestná konkurence, stejné právo na příležitost, ochrana vlastnictví, transparentnost a veřejná kontrola. Takový kapitalismus popouští uzdu takovým jevům, jako jsou skryté vztahy mezi politickými a ekonomickými silami, korupce, klientelismus či zpronevěra. Pokud se ujme, politika se může rozloučit s poctivostí a čestností. Tento začarovaný kruh bohužel není jen teoretickou hrozbou, ale v mnoha zemích politováníhodnou skutečností. Lze jej prolomit? Nejprve je nutno poukázat na jeho hlavní příčiny, jež se dle mého názoru skrývají ve společných hodnotách společnosti a způsobu jejího chování, v jejích takzvaných neformálních pravidlech. Na rozdíl od formálních pravidel, například zákonů, nelze tuto neformální strukturu vynutit, protože v každé demokracii (i v té neliberální) dělají politici zpravidla jen to, co jim občané dovolí.", "en": "The higher the degree of a democracy's illiberality, the higher the degree of corruption, moral hazard, opportunism and rent seeking behaviour; the more corrupted the economy, the more stunted democracy is likely to be. By illiberal democracy I mean a system where, though governments are elected in free (but not always fair) elections, they still fail to respect the basic principles and values of \"constitutional liberalism,\" including the rule of law, division of power, an independent judiciary, and respect and protection of human rights and freedoms. Crony capitalism can be understood as a system, which, though based on some market relations and private ownership, fails to respect such important rules as the enforce-ability of law, free and fair competition, equality of opportunity, protection of ownership, transparency, and public control. Crony capitalism is a system that gives free rein to phenomena such as hidden connections between political and economic power, corruption, clientelism, and embezzlement. As it takes hold, the fairness of the political process shrivels. Can this vicious circle - which is not just a theoretical threat but an unfortunate reality in many countries - be broken? The first step is to identify its main causes which, in my opinion, reside in a society's shared values and patterns of behaviour, its so-called informal rules. Unlike formal rules, such as laws, these informal strictures do not need to be enforced because in principle, in every democracy (including illiberal ones), politicians only do what people allow them to do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "OSN přebírá řízení NEW YORK – Zatímco ve Spojených státech nepolevují diskuse o „zelených výhoncích“ oživení, v mnoha zemích, zejména v rozvojovém světě, se situace zhoršuje. Pokles v USA začal krachem finanční soustavy, který se zakrátko přetavil ve zpomalení reálné ekonomiky. V rozvojovém světě je to ale přesně naopak: k ekonomickému oslabení vedl pokles vývozů, úbytek převodů ze zahraničí, nižší přímé zahraniční investice a strmé propady kapitálových toků. V důsledku toho se teď i země s dobrými regulatorními systémy potýkají s problémy ve finančním sektoru. Konference Organizace spojených národů zaměřená na globální hospodářskou krizi a její dopady na rozvojové země dosáhla 23. června konsenzu jak nad příčinami poklesu, tak ohledně toho, proč tak zle postihuje rozvojové země. Nastínila některá opatření, která by se měla zvážit, a zřídila pracovní skupinu, která prozkoumá další kroky vpřed, snad pod vedením nově vytvořené expertní skupiny. Jednalo se o pozoruhodnou shodu: jelikož OSN oproti tomu, co nabídla G-20, zajistila v mnoha ohledech jasnější popis krize i toho, co je zapotřebí udělat, ukázala, že rozhodování se nemusí omezovat na samozvaný klub, jemuž chybí politická legitimita a do velké míry mu dominují ti, kdo mají značnou primární zodpovědnost za krizi. Dohoda skutečně doložila hodnotu inkluzivnějšího přístupu – například tím, že vznesla klíčové otázky, které by pro některé větší země mohly být příliš politicky citlivé, anebo že poukázala na obavy, které trápí ty nejchudší, ač pro ty nejbohatší jsou méně významné. Člověk si mohl myslet, že se Spojené státy ujmou vůdčí úlohy, neboť krize vznikla právě tam. Ostatně ministerstvo financí USA (včetně některých úředníků, kteří jsou dnes členy ekonomického týmu prezidenta Baracka Obamy) prosazovalo liberalizaci kapitálových a finančních trhů, která vyústila v překotné rozšíření amerických problémů do celého světa. Třebaže americké vedení bylo slabší, než by člověk doufal a za daných okolností vlastně očekával, mnozí účastníci pociťovali úlevu, že Amerika celosvětovému konsenzu nekladla do cesty překážky, jak by se bývalo stalo, kdyby byl stále prezidentem George W. Bush.", "en": "The UN Takes Charge NEW YORK – While discussions about economic “green shoots” continue unabated in the United States, in many countries, and especially in the developing world, matters are getting worse. The downturn in the US began with a failure in the financial system, which quickly was translated into a slowdown in the real economy. But, in the developing world, it is just the opposite: a decline in exports, reduced remittances, lower foreign direct investment, and precipitous falls in capital flows have led to economic weakening. As a result, even countries with good regulatory systems are now confronting problems in their financial sectors. On June 23, a United Nations conference focusing on the global economic crisis and its impact on developing countries reached a consensus both about the causes of the downturn and why it was affecting developing countries so badly. It outlined some of the measures that should be considered and established a working group to explore the way forward, possibly under the guidance of a newly established expert group. The agreement was remarkable: in providing what in many ways was a clearer articulation of the crisis and what needs to be done than that offered by the G-20, the UN showed that decision-making needn’t be restricted to a self-selected club, lacking political legitimacy, and largely dominated by those who had considerable responsibility for the crisis in the first place. Indeed, the agreement showed the value of a more inclusive approach – for example, by asking key questions that might be too politically sensitive for some of the larger countries to raise, or by pointing out concerns that resonate with the poorest, even if they are less important for the richest. One might have thought that the United States would have taken a leadership role, since the crisis was made there. Indeed, the US Treasury (including some officials who are currently members of President Barack Obama’s economic team) pushed capital- and financial-market liberalization, which resulted in the rapid contagion of America’s problems around the world. While there was less American leadership than one would have hoped, indeed expected under the circumstances, many participants were simply relieved that America did not put up obstacles to reaching a global consensus, as would have been the case if George W. Bush were still president."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Japonský děsivý příběh z devadesátých let, v němž měnová a fiskální politika prokáží tváří v tvář vytrvalé deflaci svou neschopnost, je ekonomické trauma, kterým se dnes vysvětluje Bushův rozsáhlý, desetiletý program škrtání daní. Druhou hororovou událostí je jedenácté září. Na začátku roku 2002 prezident navrhl navýšení vojenských výdajů o 48 miliard dolarů - na sumu vyšší, než je celkový obranný rozpočet všech zemí kromě Ruska. Nový vojenský rozpočet USA tak dnes celkově činí 396 miliard dolarů, tedy necelá čtyři procenta HDP. Válka s Irákem by si vyžádala zvýšení obranného rozpočtu o dalších sto milionů, neboli jedno procento HDP (válka v Afghánistánu přitom stála ,,jen\" deset miliard). V amerických dějinách je řada příkladů, kdy byly k ospravedlnění změn ve fiskálním systému využity děsivé, hrůzu nahánějící a paniku vyvolávající příběhy. Zdá se ostatně, že dnešní záchvat fiskální stimulace je historicky lépe podložen než ona kratinká epizoda stability z devadesátých let. V osmdesátých letech zastával prezident Reagan názor, že Amerika ztrácí svou podnikatelskou převahu a že Evropa a Japonsko se dostávají před ni. Proto uvolnil deficit. V šedesátých letech se president Lyndon Johnson obával rizika recese ve styku velké hospodářské krize z třicátých let a zareagoval zvýšením domácích sociálních výdajů (tah známý pod názvem ,,Great Society\"), a to v okamžiku, kdy si eskalace válečného konfliktu ve Vietnamu vyžádala zvýšení vojenských výdajů. Fiskální laxnost během obou těchto období podnítila nestálost na devizových trzích, kde nárůst inflace v šedesátých letech zlikvidoval fixní směnný kurz, dohodnutý v Bretton Woods. To způsobilo transatlantickou vlnu vzájemného obviňování, kdy Evropa (zvláště Francouzi a Němci) obviňovala Spojené státy z nezodpovědné inflační politiky, zatímco Američané vyčítali Evropě, že odmítá dostatečně rychle růst. Tato epizoda mimochodem významně posílila evropský antiamerikanismus. V osmdesátých letech dolar nejprve oproti jenu a evropským měnám prudce stoupl a posléze se propadl. I tentokrát obě strany Atlantiku sváděly vinu jedna na druhou. Kdyby produktem takové nestability byly jen křivky na počítačových obrazovkách obchodníků s měnami, asi by na ní příliš nezáleželo. Tyto křivky ovšem způsobují obrovské změny v reálných směnných kurzech - tj. ve výrobní konkurenceschopnosti - a živí tak potřebu ochrany obchodu. Když na konci šedesátých let a v polovině osmdesátých let dolar posílil, americký průmysl se cítil ohrožen dovozem a tlačil na změny v obchodním režimu.", "en": "The Japanese scare story of the 1990s, in which monetary and fiscal policy prove powerless in the face of a sustained deflation, is the economic trauma now used to rationalize Bush's vast 10-year program of tax cutting. September 11 th is the second scare story. At the beginning of 2002, the President proposed a $48 billion boost in military spending--a sum larger than the total defense budget of every country except Russia. Overall, the new US military budget is $396 billion, just under 4% of GDP. A war with Iraq would add around another $100 billion, or 1% of GDP, to the defense budget (the war in Afghanistan cost a humble $10 billion.) Precedents abound in American history for using scare stories to justify fiscal expansion. Indeed, today's bout of fiscal stimulation seems historically better founded than the brief episode of stability in the 1990s. In the 1980s, President Reagan believed that America was losing its entrepreneurial edge, and that Japan and Europe were overtaking it, so he let the deficit rip. In the 1960s, President Johnson feared the risk of a new 1930s-style Great Depression, and responded with an increase in domestic social spending (\"the Great Society\") at the same time as the escalation of the war in Vietnam boosted military expenditure. In both periods, fiscal laxity stoked volatility in the foreign exchange markets, where the surge in inflation in the 1960s destroyed the fixed exchange rate system of Bretton Woods. This generated a wave of mutual recrimination across the Atlantic, with Europeans (especially the French and the Germans) accusing the US of irresponsible inflationism, while Americans blamed Europe for refusing to grow fast enough. The episode greatly strengthened anti-Americanism in Europe. In the 1980s, the dollar first soared against the Yen and European currencies, then it collapsed. Again, both sides of the Atlantic played a mutual blame game. Such instability would matter little if it produced only dizzying movements on currency traders' computer screens. But those movements produce big changes in real exchange rates, i.e., in manufacturing competitiveness, and thus fuel demands for trade protection. When the dollar strengthened at the end of the 1960s and in the mid-1980s, American industry felt threatened by foreign imports and pressed for changes in the trading regime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potraviny pro v��echny LONDÝN – Ceny potravin se v posledních deseti letech zdvojnásobily, a potravinová bezpečnost se tak opět vrátila do mezinárodní agendy. Jak dokáže svět vyprodukovat více potravin, aby uživil další miliardu lidí? Jak lze zvýšit zemědělské výnosy? Jaký je nejlepší způsob rozvoje akvakultury (obhospodařování vodních ploch)? Toto zaměření na nabídkovou stranu bohužel opomíjí polovinu problému. Svět už dnes produkuje více než dvojnásobek objemu kalorií, který lidská populace vyžaduje. Odhadem jedna třetina celosvětové produkce potravin se vyplýtvá. V chudých zemích je ztráta potravin dána nevhodným skladováním a mezerami v nabídkovém řetězci (například absencí chlazení); také v bohatých státech se potraviny vyplýtvají v nabídkovém řetězci, ale spoustu jídla navíc vyhodí spotřebitelé. V mnoha případech přitom není hlavním důvodem hladu a nedostatečné výživy absence potravin na trhu, nýbrž chudoba. Miliony lidí si jednoduše nemohou dovolit potraviny, které potřebují, což by možná platilo i v případě zvýšení jejich nabídky. Jedním z nejnaléhavějších úkolů potravinové bezpečnosti je proto náprava poptávkové strany tak, aby se výživné jídlo dostalo k chudým lidem – zejména k matkám a dětem, které jsou nejzranitelnější. K řešení může přispět široká paleta iniciativ. Na mikroúrovni lze například potravinovou bezpečnost zvýšit prostřednictvím programů, které poskytují bezplatné jídlo zranitelným populačním skupinám. Projekty poskytující bezplatné jídlo školákům nejen pomáhají nasytit mládež, ale zároveň motivují rodiče k tomu, aby drželi děti na škole.", "en": "Food for All LONDON – With food prices having doubled in the past decade, food security is back on the international agenda. How can the world produce more to feed the next billion people? How can agricultural yields be raised? What is the best way to develop aquaculture? Unfortunately, this focus on the supply side misses half the problem. The world already produces more than twice the number of calories that the human population requires. An estimated one-third of global food production is wasted. In poor countries, food is lost due to inadequate storage and gaps in the supply chain (for example, a lack of refrigeration); in rich countries, food is also wasted in the supply chain, and consumers throw a lot of food away. Moreover, in many cases, it is poverty, not lack of food in the market, that drives hunger and nutritional deficiency. Millions of people simply cannot afford to buy the food that they need, which could still be the case if supply were increased. Fixing the demand side to get nutritious food to the poor – particularly to the mothers and children who are most vulnerable – is one of the most pressing food-security imperatives. A broad range of initiatives can contribute to a solution. For example, micro-level food security can be enhanced through programs that deliver free meals to vulnerable population groups. Schemes that provide free meals to schoolchildren not only help to feed the young; they also create an incentive for parents to keep their children in the classroom."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadšení investorů a domácí politické líbánky trvaly tak dlouho, dokud zůstávalo příznivé mezinárodní prostředí. Když ale přílivy v roce 2018 ochably, MMF musel opět zakročit a díru v externím financování zacelit ohromujícím programem půjček ve výši 50 miliard dolarů (později zvýšeným na 57 miliard). Problém s externím financováním ale opět nebyl přechodným jevem a argentinští voliči se proti reformám požadovaným MMF začali brzy ježit. Za situace, kdy kumulované zahraniční zadlužení převyšuje sto miliard dolarů a většina peněz od Fondu už byla vyplacena, Argentina koncem minulého měsíce ohlásila jednostranné „přeprofilování“ dluhu. Pro argentinský lid je to chmurná zpráva; pro MMF to znamená zásadní selhání jeho politiky. Dnes už je zřejmé, že fiskální přísnost a plovoucí kurz ke zvládnutí volatility kapitálových toků nestačí. Jedinou otázkou je, co by mělo přijít dál, a to nejen v Argentině, kde bude MMF bojovat o záchranu svého úvěrového programu, ale i v samotném Fondu. V prvé řadě musí MMF přijít s lepšími způsoby jak řešit neudržitelná břemena suverénního dluhu. Neudržitelný domácí dluh lze vždy řešit rozložením splátek nebo úpadkem. Mezinárodní dluh je ale něco jiného a právě v této oblasti má bilance MMF mnoho nedostatků. Během asijské krize roku 1998 se Fond stavěl rázně proti odkladu splátek. V řecké krizi roku 2010 umožnil věřitelům (hlavně zahraničním bankám) chránit se před vlastní pošetilostí. V případě Argentiny zase odmítl využít své váhy, aby přetlačil supí držitele dluhopisů, kteří rozvrátili úpravu splátkového kalendáře z roku 2010, ačkoli zavedl rozsáhlý úvěrový program. Zadruhé, MMF by se měl vyrovnat se skutečností, že nespoutané mezinárodní kapitálové toky jsou pro křehké rozvíjející se ekonomiky příliš kolísavé. Poté, co se dlouho stavěl proti regulaci kapitálu, opožděně – a bez nadšení – kývl na „management kapitálových toků“, ale pouze jako poslední možnost, po vyčerpání všech ostatních opatření (jmenovitě bolestivého uskrovňování). V mnoha rozvíjejících se ekonomikách by vlnolamy přílivů měly být běžnou praxí, ne nástrojem na dně bedny s nářadím. MMF by měl vyjádřit podporu, když země na vrtkavé portfoliové přílivy uplatní takové mantinely. Rozvíjející se ekonomiky by neměly hospodařit s podstatnými vnějšími schodky jen proto, že zahraniční investoři pocítili euforii. Titíž investoři hromadně odejdou, jakmile dojde ke změně podmínek.", "en": "Investor enthusiasm, and the domestic political honeymoon, lasted as long as the international environment remained benign. But when inflows faltered in 2018, the IMF had to step in once again, closing the external funding gap with a stunning $50 billion loan program (later raised to $57 billion). But, again, the external funding problem was not a temporary phenomenon, and the Argentinian electorate soon began to bristle at the reforms demanded by the IMF. With accumulated foreign debt over $100 billion and most of the Fund’s money already disbursed, Argentina announced a unilateral debt “reprofiling” late last month. For the Argentine people, this is grim news; for the IMF, it represents a fundamental policy failure. It is now clear that fiscal austerity and a floating exchange rate are inadequate to cope with capital-flow volatility. The only question is what should come next, not just for Argentina, where the IMF will struggle to salvage its loan program, but for the Fund itself. For starters, the IMF must devise better ways of resolving unsustainable sovereign debt burdens. Unsustainable domestic debt can always be resolved through rescheduling or bankruptcy. But international debt is another matter, and here the IMF’s record leaves much to be desired. In the 1998 Asian crisis, the Fund strongly resisted rescheduling. In the 2010 Greek crisis, it allowed creditors (mainly foreign banks) to protect themselves from their own foolishness. And in Argentina’s case, it refused to use its clout to override vulture bondholders who had subverted the 2010 rescheduling, even as it rolled out a massive loan program. Second, the IMF should face up to the fact that unconstrained international capital flows are too volatile for fragile emerging economies. Having long opposed capital controls, it has belatedly – and unenthusiastically – endorsed “capital flow management,” but only as a last resort when all other measures (namely, painful austerity) have been exhausted. Rather than being at the bottom of the policy toolbox, inflow constraints should be routine for many emerging economies. The IMF should articulate its support when countries apply such constraints to fickle portfolio inflows. Emerging economies should not run substantial external deficits just because foreign investors feel euphoric. The same investors will depart en masse when conditions change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oslabená obranyschopnost globální finanční soustavy CURYCH – V květnu před pětaosmdesáti lety zkrachovala banka Credit-Anstalt, v té době zdaleka největší peněžní ústav v Rakousku. Do července téhož roku se staly terčem útoku střadatelů banky v Egyptě, Německu, Maďarsku, Lotyšsku, Polsku, Rumunsku a Turecku. V srpnu zasáhla bankovní panika Spojené státy, ačkoliv tento run mohl mít domácí příčiny. A v srpnu zaznamenaly hromadné výběry z účtů také finanční ústavy ve Velké Británii. Paralely s kolapsem americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 jsou silné – a zároveň klíčové pro pochopení dnešních finančních rizik. Za prvé krach Credit-Anstalt ani pád Lehman Brothers nezapříčinily veškerou globální finanční vřavu, která se později strhla. Oba kolapsy i následné problémy byly totiž příznakem stejné nemoci: slabé bankovní soustavy. V případě Rakouska v roce 1931 spočívaly kořeny problému v rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce, v hyperinflaci z 20. let a v nadměrné provázanosti bank s průmyslovým sektorem. V době pádu Credit-Anstalt vězel svět už dva roky v hluboké recesi, bankovní systémy v řadě zemí byly křehké a napětí se snadno přenášelo přes hranice, přičemž zlatý standard zhoršoval finanční zranitelnost tím, že omezoval akceschopnost centrálních bank. Také v roce 2008 byla celá finanční soustava přetížená kvůli kombinaci slabého řízení vnitřních rizik a nedostatečné vládní regulace a dohledu. Banka Lehman Brothers byla pouze nejslabším článkem v dlouhém řetězci křehkých finančních firem. Mohlo by ke krizi podobné těm, jež nastaly po pádu Credit-Anstalt a Lehman Brothers, dojít i dnes? Chtělo by se říci, že ne. Koneckonců se zdá, že stav globální ekonomiky i finančního systému se zlepšuje, riskování v soukromém sektoru se snížilo a došlo k obrovským, byť zatěžujícím regulačním zlepšením. Dohromady přece tyto trendy musí vést ke stabilnímu finančnímu systému. Problémem této argumentace je skutečnost, že finanční krize mají sklon odhalovat zlomové linie, které dříve nebyly vidět. Finanční sektor řídí jen rizika, jichž si je sám vědom, což nemusí být nutně veškerá rizika.", "en": "The Global Financial System’s Weakened Defenses ZURICH – Eighty-five years ago this month, Credit-Anstalt, by far the largest bank in Austria, collapsed. By that July, banks in Egypt, Germany, Hungary, Latvia, Poland, Romania, and Turkey had experienced runs. A banking panic hit the United States in August, though the sources of that panic may have been domestic. In September, banks in the United Kingdom experienced large withdrawals. The parallels to the 2008 collapse of the US investment bank Lehman Brothers are strong – and crucial for understanding today’s financial risks. For starters, neither the collapse of Credit-Anstalt nor that of Lehman Brothers caused all of the global financial tumult that ensued. Those collapses and the subsequent problems were symptoms of the same disease: a weak banking system. In Austria in 1931, the problem was rooted in the breakup of the Austro-Hungarian Empire after World War I, hyperinflation in the early 1920s, and banks’ excessive exposure to the industrial sector. By the time Credit-Anstalt collapsed, the world had been in deep recession for two years, banking systems in a number of countries had become fragile, and tensions were easily transmitted across national borders, with the gold standard exacerbating financial vulnerability by constraining central banks’ ability to act. Similarly, in 2008, the entire financial system was overextended, owing to a combination of weak internal risk management and inadequate government regulation and supervision. Lehman Brothers was simply the weakest link in a long chain of brittle financial firms. Could a crisis like those triggered by the Credit-Anstalt and the Lehman Brothers collapse happen today? One is tempted to say no. After all, the global economy and the financial system appear to be on the mend; risk-taking in the private sector has been reduced; and huge, though burdensome, regulatory improvements have been undertaken. Taken together, these developments surely make for a stable financial system. The problem with this reasoning is that financial crises tend to reveal fault lines that were not visible before. Indeed, the financial sector manages the risks that it recognizes, not necessarily all the risks that it runs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "‘Reports’(171) of drug law offences reflected differences innational legislation, in the ways in which the laws areapplied and enforced and in the priorities and resourcesallocated by criminal justice agencies to specific crimes. Inaddition, information systems on drug law offences varyconsiderably between countries, especially in relation toreporting and recording practices, i.e. what is recordedand when and how. These differences make comparisonsbetween EU countries difficult. Between 1998 and 2003, the number of ‘reports’ of druglaw offences increased in most EU countries. Increaseswere particularly marked (twofold or more) in Estonia and Poland. However, the number of ‘reports’ decreased in2003 in Belgium, Spain, Italy (since 2001), Hungary, In Finland, during 2000–03, the proportion of homicidesand assaults committed by offenders under the influence ofillicit drugs was much lower than the proportion committedby offenders under the influence of alcohol (6% comparedwith 64% of homicides and 2% compared with 71% ofassaults) (Lehti and Kivivuori; cited in the Finnish nationalreport). Although the presence of drugs in robbery offencesseems to have increased in the last decade, the presence ofalcohol in robbery offences is still more common (43% ofrobbery offences involve alcohol compared with 9% thatinvolve drugs). In most EU Member States, the majority of reported druglaw offences continued to be related to drug use or possession for use(173 ), ranging from 39% of all drug law offences in Poland to 87% in Austria and the United Kingdom. In the Czech Republic and Luxembourg, 91%and 46%, respectively, of reported drug law offenceswere related to dealing or trafficking, whereas in Italy and Spain — where drug use and possession for use are notcriminal offences — all drug offences were related to )The term ‘reports’ for drug law offences is in quotation marks because it describes different concepts in different countries (police reports of suspected drug law offenders, charges for drug law offences, etc.).", "cs": "Ve Finsku byl v letech 2000–2003 podíl vražd a násilnýchútoků spáchaných pachateli pod vlivem nelegálních drogpodstatně nižší než podíl těchto trestných činů spáchanýchpod vlivem alkoholu (6% ve srovnání s 64% u vražd a 2% ve srovnání se 71% u násilných útoků) (Lehti a Kivivuori; citováno ve finské národní zprávě). I když se zdá, že přítomnost drog v trestných činech loupeže se v posledním desetiletí zvýšila, je přítomnost alkoholu v trestných činech loupeže i nadále běžnější (na 43%trestných činů loupeže se podílí alkohol ve srovnání s 9%,na nichž se podílejí drogy). V důsledku těchto rozdílůlze jednotlivé země EU jen obtížně srovnávat. V Německu se v roce 2003 snížil počet „přímýchsekundárních majetkových trestných činů“ (trestných činůspáchaných s cílem získat narkotické drogy nebo jejichnáhražky nebo alternativní drogy) na 2 568 případů, z nichž více než 70% souviselo s paděláním předpisů nebokrádežemi formulářů lékařských předpisů (BKA, 2004). V letech 1998 až 2003 vzrostl ve většině zemí EU počet„hlášení“ o porušování protidrogových právních předpisů.Značný růst (dvojnásobný i vyšší) byl zaznamenán v Estonsku a Polsku. V roce 2003 se však počet „hlášení“snížil v Belgii, Španělsku, Itálii (od roku 2001), Maďarsku,na Maltě, v Rakousku a Slovinsku (od roku 2002) (172). V Lotyšsku běžné údaje z Ministerstva vnitra doložily, že 2,8% všech trestných činů zjištěných v roce 2003(3,1% v roce 2002) bylo spácháno pachateli, kteří bylipod vlivem narkotických látek (lotyšská národní zpráva). Ve většině členských zemí EU se velká část nahlášenýchtrestných činů souvisejících s porušováním protidrogovýchprávních předpisů i nadále týkala užívání drog nebo jejich držení pro vlastní potřebu (173 Podíl těchto trestných činů na celkovém počtu drogových trestných činů se pohybovalod 39% v Polsku do 87% v Rakousku a ve Spojenémkrálovství. V České republice se 91% a v Lucembursku 46% hlášených trestných činů porušování protidrogovýchprávních předpisů týkalo nezákonného zacházení a obchodování s drogami, zatímco v Itálii a ve Španělsku,kde užívání drog a jejich držení pro vlastní potřebu není )Výraz „hlášení“ o trestných činech, při nichž došlo k porušení protidrogových právních předpisů, je uveden v uvozovkách, neboť v různých zemích popisuje různé koncepce (policejní hlášení o osobách podezřelých z drogových trestných činů, obvinění z drogových trestných činů atd.)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A vyjadřují značnou hrdost na sílící roli eura coby mezinárodní rezervní měny, jakož i odhodlání udělat vše potřebné na obranu celistvosti měnové unie. Přesto jsou titíž tvůrci politik přesvědčeni, že by zbytek světa měl eurozónu finančně sanovat. Když se jim to hodí, euro už není měnou nesmírně úspěšné integrované ekonomiky, nýbrž měnou skupiny svrchovaných věřitelských a dlužnických zemí, a proto má MMF povinnost zadlužené členy podpořit. Takový přístup je, mírně řečeno, prapodivný. Představte si, že by se federální vláda USA rozhodla, že už nechce podporovat Mississippi a žádala pro tento chudý jižanský stát pomoc od MMF. Okolní svět – v& čele s& vládami zemí eurozóny – by se k& ní právem otočil zády. Obdobně se od MMF neočekává, že bude vypomáhat Indii – jejíž HDP na hlavu nedosahuje ani desetiny hladiny v& eurozóně – s& financováním chudobou sužovaných států Bihár a Uttarpradéš. Eurozóna chce mít obojí. Její dlužníci i věřitelé jsou členy společné zámožné měnové unie, z& jejíhož přebytku obchodní bilance vůči zbytku světa plyne, že je čistým vývozcem kapitálu (tedy že domácí úspory převyšují domácí investice). Strategie eurozóny pro řešení krize navíc nepřímo spoléhá na rostoucí přebytek: členské státy s& deficitem běžného účtu jsou pod tlakem, aby se jej zbavily, avšak věřitelské země žádnému tlaku na snižování přebytků nečelí.", "en": "And they express considerable pride in the euro’s growing role as an international reserve currency, as well as resolve to do whatever it takes to defend the currency union’s integrity. And yet the same policymakers believe that the rest of the world should bail out the eurozone. When it suits them, the euro is no longer the currency of a highly successful and integrated economy, but a currency shared by a collection of sovereign creditor and debtor countries, and the IMF thus has a responsibility to support the debtor members. That is an odd position to take, to say the least. Imagine that the US federal government decided that it no longer wanted to support Mississippi and demanded support for that poor southern state from the IMF. The rest of the world – led by the eurozone governments – would rightly turn their backs. Similarly, the IMF is not expected to help India – whose per capita GDP is less than a tenth of eurozone levels – to finance the poverty-stricken states of Bihar and Uttar Pradesh. The eurozone wants it both ways. Its debtors and creditors are all members of the same, wealthy currency union, whose current-account surplus with the rest of the world means that it is a net exporter of capital (that is, domestic savings exceed domestic investment). Moreover, the eurozone’s strategy for dealing with the crisis implicitly relies on a rising surplus: member states with current-account deficits are under pressure to close them, but creditor countries face no pressure to reduce their surpluses."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Boj s finančním požárem na Ukrajině STOCKHOLM – Ukrajinské síly díky zásilkám zbraní ze Západu slaví jedno bitevní vítězství za druhým. Ukrajina ale stojí před další vážnou hrozbou: vysokou inflací. Potřebuje proto nejen zbraně, ale i větší finanční podporu. Ruská válka už přivodila enormní škodu, přičemž ukrajinská vláda a Kyjevská škola ekonomie kladou současný přehled zaznamenaných materiálních ztrát na 120 miliard dolarů. HDP země v letošním roce směřuje k propadu o 35-40 % a příjmy tamní vlády ještě o víc. Mezinárodní měnový fond letos určil, že ukrajinská vláda bude v tomto roce potřebovat externí podporu ve výši pěti miliard dolarů měsíčně – 60 miliard dolarů za rok – k financování platů státních zaměstnanců, penzí, zdravotnictví, škol a některých sociálních dávek. Jedná se o základní výdaje, které udržují vládu v chodu. Poskytnuta byla bohužel jen polovina nezbytných finančních prostředků. Podle ukrajinských makléřů Dragon Capital bylo ke 30. září Ukrajině přislíbeno 35 miliard dolarů, ale uvolněno bylo jen dvacet miliard. Dominantním dárcem jsou Spojené státy, které už dodaly 8,5 miliardy dolarů a zavázaly se poskytnout ještě 1,5 miliardy dolarů měsíčně po zbytek roku 2022. Největším zklamáním je Evropa, která přispěla jen asi polovinou americké úrovně – 4,8 miliardy dolarů (2,8 miliardy od Evropské unie a dalšími dvěma miliardami od jednotlivých členských států).", "en": "Fighting Ukraine’s Financial Fire STOCKHOLM – Thanks to Western arms deliveries, Ukrainian forces are celebrating one battlefield victory after another. But Ukraine faces another serious threat: high inflation. It therefore needs not only arms but also more financial support. Russia’s war has inflicted enormous damage, with the Ukrainian government and the Kyiv School of Economics putting the current tally of recorded material losses at $120 billion. The country’s GDP is set to fall by 35-40% this year, and its government revenues by even more. Earlier this year, the International Monetary Fund determined that the Ukrainian government would need $5 billion per month – $60 billion this year – in external support to finance government salaries, pensions, health care, schools, and some social benefits. These are basic expenditures to keep the government functioning. Unfortunately, only half of the necessary funds have been made available. According to the Ukrainian brokerage Dragon Capital, $35 billion had been pledged to Ukraine as of September 30, but only $20 billion had been disbursed. The dominant donor is the United States, which has already provided $8.5 billion, with commitments to furnish another $1.5 billion per month for the rest of 2022. The biggest disappointment is Europe, which has contributed only about half the US level – $4.8 billion ($2.8 billion from the European Union and another $2 billion from individual member states)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zkraťte je o hlavu WASHINGTON, DC – Konečně se zdá, že Obamova vláda uvažuje, že rázně zakročí proti americké bankovní elitě. Po nedávném volebním nezdaru v& Massachusetts se oprašují návrhy na zmenšení tržní moci bank, jež předložil bývalý předseda Federálního rezervního systému Paul Volcker. Až doposud šlo o docela jinou historiku – v& zásadě o vítězství šéfů velkých bank, a to už od jara roku 2009, kdy se zdravějším ústavům dovolilo začít splácet prostředky, které čerpaly z& Programu sanace problémových aktiv ministerstva financí USA. To jim umožnilo vyklouznout i z& oněch velice mírných zvláštních podmínek, jež si vláda stanovila ve vztahu k& odměnám a platům. V& rozhodujícím okamžiku krize a záchran – od září 2008 do počátku roku 2009 – Bushova i Obamova vláda přivíraly oči. Vážně míněné úvahy o sesazení bankéřů, kteří se na vzniku krize podíleli, ani o rozdělení jejich bank se vůbec neobjevily. Jestliže se ta či ona branže propadne do krize, člověk obvykle očekává seriózní reorganizaci. I když se očividná neschopnost mísila s& jistou mírou smůly, obvyklý předpoklad zní: pokud vaše společnost potřebuje záchrannou ruku vlády, musí se u vás změnit nejvyšší vedení. Právě takové zásady po mnoho let důsledně prosazovalo americké ministerstvo financí, přímo i prostřednictvím vlivu na MMF, když se do šlamastyky dostávaly jiné země. V& případě bankovního sektoru USA se přinejmenším doposavad vůbec nic nestalo. Většina řídících pracovníků z& doby před krizí zůstává, a co se týče praxe řízení rizik či odměn, změnilo se jen velmi málo. Proč byla vláda tak konzervativní? Jistou roli jistě sehrál strach z& naprostého zhroucení bankovní soustavy – společně s& nezdravou mírou mísení politické a finanční elity, jehož důsledkem byla opravdová náklonnost vůči firmám jako Goldman Sachs a Citigroup na nejvyšších vládních místech. Každopádně se zdá, že příležitost byla promrhána. Když se uchytila opatření podniknutá ke stabilizaci hospodářství, banky začaly znovu vydělávat. A vzhledem k& odchodu některých konkurentů, například Bear Stearns a Lehman Brothers, větší podíl na trhu pro přeživší společnosti znamenal vyšší zisky.", "en": "Off With Their Heads. WASHINGTON, DC – At last the Obama administration seems to be contemplating a decisive move against America’s banking elite. Following the recent electoral setback in Massachusetts the proposals laid down by former Federal Reserve chairman, Paul Volcker, to reduce the market power of the banks, are being dusted off. Until now it has been a very different story – essentially a victory for the big bankers since spring 2009, when some of the healthier ones were allowed to start paying back any funds they had drawn from the US treasury’s Troubled Asset Relief Program. That, in turn, allowed them to escape even the very weak special conditions that had been laid down by the government relating to bonuses and remuneration. At the critical moment of crisis and rescue – from September 2008 to early 2009 – the Bush and Obama administrations blinked. There was no serious thought of deposing the bankers, who had helped to cause the crisis, or of breaking up their banks. Ordinarily, if an industry plunges into crisis, you expect a serious shake-up. Even if there was some bad luck mixed in with manifest incompetence, the presumption generally is: if your company requires a government rescue, top management needs to be replaced. The US treasury has for many years consistently advocated such principles – both directly and through its influence with the IMF – when other countries have got into trouble. But in the case of the US banking industry, nothing, at least until now, has happened at all. Most of the pre-crisis executives in big banks have remained in place, and very little has changed in terms of risk-control practices, or remuneration. Why was the administration so conservative? Fear of a complete collapse of the banking system must have played some role – along with an unhealthy degree of intermingling between the political and financial elite, which meant that there was real affection for firms such as Goldman Sachs and Citigroup at the top of government. In any case, the window of opportunity appeared to have been missed. As the measures taken to stabilize the economy began to work, the banks started to make money again. And, given the departure of some competitors – such as Bear Stearns and Lehman Brothers – the larger market share for those that remained meant higher profits."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Asie: od finanční krize ke krizi demokracie JAKARTA: Politickou krizi v jihovýchodní Asii vystřídala krize finanční. Filipínského prezidenta Estradu, který svůj úřad nikdy nezastával dobře, sesadil v poklidném převratu sám lid země. Obžalobě ze zneužití pravomoci nyní čelí prezident Indonésie Wahíd; totéž hrozí tchajwanskému prezidentu. Nový thajský premiér se ujal úřadu uprostřed skandálu, malajská politika je nejnestabilnější za posledních dvacet let. Roky rozmachu jihovýchodní Asie jsou ty tam. To ale neznamená, že jsou pryč nadobro, neboť známe příčiny této nestability. Dnešní politické vření má totiž stejné kořeny jako včerejší finanční bouře: neadekvátní, chatrné a nedotvořené instituce. Pokud se tyto institucionální mezery nevyřeší, nemají asijské národy šanci dostat se zpět. Finance a demokracie nejsou dvojčata, jistě. Paralela zde nicméně existuje. Bez kontroly a vyváženosti zdravých domácích institucí rozruší globální proudy politické liberalizace dřívější autoritářské režimy – zhruba tak, jak ekonomická globalizace zničila slabé finanční instituce. Pro dnešní politické problémy lze v asijské hospodářské krizi z let 1997–98 skutečně nalézt nemálo ponaučení. Ironií asijské hospodářské krize je to, že zasáhla „zázračné“ ekonomiky se zdravou makroekonomickou politikou a dalekosáhlou finanční liberalizací. Co se přihodilo? Někteří analytici dnes soudí, že liberalizace byla „nepatřičná“ či „nepořádná“.", "en": "From Financial to Democratic Crisis in Asia JAKARTA: Political crisis has replaced financial crisis in Southeast Asia. President Estrada of the Philippines, who never mastered his office, was removed in a bloodless coup aided by mob rule. Now Indonesia’s President Wahid faces possible impeachment; so, too, may Taiwan’s president. Thailand’s new prime minister assumed office surrounded by scandal, Malaysia’s politics seem more unsettled than at any time in twenty years. Southeast Asia’s boom years are gone, but this is not to say that they have vanished forever, for the causes of this instability are not hidden. Today’s political turbulence, indeed, has the same roots as yesterday’s financial storms: inadequate, unsound, and unformed institutions. Unless these institutional gaps are addressed, Asian societies will not get back on track. Of course, finance and democracy are not twins. Yet parallels exist: without the checks and balances of sound domestic institutions, the global winds of political liberalization unsettle former authoritarian regimes, much as economic globalization wrecked havoc on weak financial institutions. Indeed, important lessons can be drawn from Asia’s economic crisis of 1997-98 for today’s political tumult. The irony of Asia’s economic crisis was that it struck the “miracle” economies that maintained sound macroeconomic policies and carried out far-reaching financial liberalization. What went wrong? Some analysts proclaim that liberalization was “inappropriate” or “disorderly.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Udělal to však špatně: svolal si šéfy velkých bank a donutil je, aby přijali peníze, které jim přidělil. Přitom ovšem tyto banky stigmatizoval. Když o několik měsíců později nastoupila administrativa prezidenta Baracka Obamy, jeden z nás (Soros) opakovaně vyzýval nového ředitele Národní ekonomické rady Larryho Summerse, aby ve snaze napomoci hospodářskému zotavení přijal politiku majetkových injekcí do křehkých finančních institucí a aby snížil hodnoty hypoték na jejich reálnou tržní hodnotu. Summers namítal, že by to bylo politicky nepřijatelné, protože by to znamenalo znárodnění bank. Taková politika zavání socialismem, tvrdil, a Amerika není socialistická země. Tento argument pokládáme za nepřesvědčivý – tehdy i nyní. Když Bushova a Obamova administrativa ulehčily finančním institucím od nadhodnocených aktiv, fakticky se tím rozhodly socializovat ztráty. Ve hře už tedy byly jen zisky: podmínka rozdělit se o možný akciový zisk v případě zotavení! Kdyby byla naše doporučení přijata, držitelé akcií a dluhů (kteří mají vyšší sklon k úsporám) by zaznamenali větší ztráty, kdežto domácnostem s nižšími a středními příjmy (které mají vyšší sklon ke spotřebě) by se ulehčil hypoteční dluh. Tento posun zátěže spojené s reakcí na krizi by přenesl ztráty na ty, kdo nesli za krizi zodpovědnost, stimuloval by agregátní poptávku a snížil prohlubující se nerovnost, která demoralizovala drtivou většinu občanů. Uvědomovali jsme si, že i náš návrh má jeden problém: poskytnutí pomoci předluženým držitelům hypoték by narazilo na odpor mnoha majitelů nemovitostí, kteří si hypotéku nevzali. Možnosti, jak tento problém překonat, jsme zkoumali tak dlouho, až se celá záležitost stala bezpředmětnou: Obamova administrativa totiž odmítla naše rady přijmout. Přístup Bushovy i Obamovy administrativy ostře kontrastuje s politikou, kterou dělala britská vláda, i s předchozími případy úspěšných finančních sanací ve Spojených státech. Ve Velké Británii vedené tehdejším premiérem Gordonem Brownem bylo podkapitalizovaným bankám uloženo, ať navýší dodatečný kapitál. Dostaly příležitost obrátit se na trh samy, ale zároveň byly varovány, že pokud se jim to nepodaří, britské ministerstvo financí jim poskytne majetkovou injekci. Banky Royal Bank of Scotland a Lloyds TSB vládní podporu skutečně vyžadovaly. Ruku v ruce s majetkovými injekcemi šla ovšem omezení odměn a dividend manažerům.", "en": "But Paulson did it the wrong way: he summoned the heads of major banks and forced them to take the money he allocated to them. But by doing so he stigmatized the banks. A few months later, when President Barack Obama’s administration arrived, one of us (Soros) repeatedly appealed to Summers to adopt a policy of equity injection into fragile financial institutions and to write down mortgages to a realistic market value in order to help the economy recover. Summers objected that this would be politically unacceptable because it would mean nationalizing banks. Such a policy reeked of socialism and America is not a socialist country, he asserted. We found his argument unconvincing – both then and now. By relieving financial institutions of their overvalued assets, the Bush and Obama administrations had already chosen to socialize the downside. Only the upside of sharing in the possible stock gains in the event of a recovery was still at issue! Had our policy recommendation been adopted, stockholders and debt holders (who have a higher propensity to save) would have experienced greater losses than they did, whereas lower- and middle-income households (which have a higher propensity to consume) would have experienced relief from their mortgage debt. This shift in the burden of adjustment would have imposed losses on the people who were responsible for the calamity, stimulated aggregate demand, and diminished the rising inequality that was demoralizing the vast majority of people. We did recognize a problem with our proposal: providing relief to over-indebted mortgage holders would have encountered resistance from the many homeowners who had not taken out a mortgage. We were exploring ways to overcome this problem until it became moot: the Obama administration refused to accept our advice. The approach of the Bush and Obama administrations stands in stark contrast both to the policy followed by the British government, and to earlier examples of successful financial bailouts in the United States. In Great Britain, led by then-Prime Minister Gordon Brown, undercapitalized banks were told to raise additional capital. They were given the opportunity to go to the market themselves, but they were warned that the UK Treasury would inject funds into them if they failed to do so. The Royal Bank of Scotland and Lloyds TSB did require government support. The equity injections were accompanied by restrictions on executive pay and dividends."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kudy dál s globální finanční politikou Finanční globalizace se prudce šíří. Přesto trvá ochromenost politik, byť se tento měsíc ve Washingtonu na pololetních setkáních rady guvernérů sjedou přední světoví ministři financí a centrální bankéři. Jednoduše neexistuje shoda na tom, jak se vypořádat s křiklavými problémy, jako je čím dál křehčí americký deficit obchodní bilance či finanční selhávání řady vznikajících trhů. Tato paralýza má tři vrstvy. Zaprvé, bohaté země se hluboce zdráhají přijmout jakýkoli společný plán, který by se mohl dotknout jejich domácích politických manévrů. Největším provinilcem jsou Spojené státy. Ministři financí USA své zahraniční kolegy vždy s láskou poučovali o ekonomické dokonalosti Ameriky a o tom, proč by se ji všechny země měly snažit napodobovat. Co na tom, že této logice teď hrozí rozpad společně s realitním trhem USA; ministr financí Hank Paulson se jí nevzdává. Skutečnost, že USA se podle všeho chystají letos si od zbytku světa půjčit 900 miliard USD, je ovšem jen stěží známkou americké síly a zahraniční slabosti. Shrnout takto stručně kakofonii evropských hlasů je obtížné. Francouzi jsou ve vztahu ke globalizaci hluboce rozpolceni, jako by šlo o další invazní sílu. Britové na ni pohlížejí z téměř opačné perspektivy. Nicméně Evropané se všeobecně shodují, že jejich společnosti rodí nejlepší způsoby života, třebaže jejich ekonomiky jsou v darwinovském smyslu méně efektivní než ekonomika americká. Evropští ministři financí tedy také nebudou nijak prahnout po přiznávání potřeby zásadních změn politik s cílem vypořádat se s riziky finanční globalizace. Japonci se obvykle snaží zůstávat v tichosti. Vzhledem k tomu, že globalizace jim nesmírně prospívá, chtějí se vyhnout kritice svých obchodních a finančních politik, které prokazatelně zůstávají ochranářštější než politiky jejich protějšků mezi bohatými státy. A rozhodně nechtějí být nuceni k omluvě za to, že jako rukojmí drží v devizových rezervách víc než 800 miliard USD, které si pořídili, aby vzdorovali zhodnocování jenu. Rozvojové země rovněž chybují. Příliš mnoho zákonodárců stále věří, že zvenčí vynucené otevření se mezinárodním kapitálovým tokům bylo hlavní příčinou finančních krizí 90. let – což je bohužel názor, jemuž malá skupinka levicově orientovaných akademiků propůjčuje jistou intelektuální hodnověrnost. Nevadí, že většině těchto krizí bylo možné předejít nebo je alespoň významně zmírnit, kdyby vlády svým měnám nechaly volný pohyb vůči dolaru a nepřijímaly nepružná zavěšení měnového kurzu.", "en": "The Way Forward for Global Financial Policy Financial globalization is exploding. Yet, as the world’s leading finance ministers and central bankers convene in Washington this month for the semi-annual International Monetary Fund board meetings, policy paralysis continues. There is simply no agreement on how to address glaring problems such as America’s increasingly fragile trade deficit, or financial dysfunction in a number of emerging markets. This paralysis has three layers. First, rich countries are deeply reluctant to embrace any collective plan that might impinge on their own domestic policy maneuvers. The United States is the worst offender. US Treasury secretaries have always loved to lecture their foreign colleagues on America’s economic perfection, and why every country should seek to emulate it. Never mind that this logic is now in danger of unraveling along with the US housing market; Treasury Secretary Hank Paulson will stick to it. But the fact that the US looks set to borrow almost $900 billion this year from the rest of the world is hardly a sign of US strength and foreign weakness. It is difficult to summarize the cacophony of European voices so succinctly. The French are deeply ambivalent about globalization, as if it were yet another invading force. The British have nearly the opposite perspective. Nevertheless, Europeans generally agree that their societies produce the best lifestyles, even if their economies are less efficient than America’s in a Darwinian sense. Thus, European finance ministers, too, will not be keen to admit any need for major policy changes to deal with risks from financial globalization. The Japanese typically try to keep quiet. As huge winners from globalization, they want to avoid criticism of their trade and financial policies, which arguably remain considerably more protectionist than those of their rich-country counterparts. And they certainly don’t want to be pressed to apologize for holding hostage over $800 billion in foreign currency reserves, acquired to resist yen appreciation. Developing countries are also at fault. Too many policymakers still believe that externally imposed opening to international capital flows was the main culprit behind the financial crises of the 1990’s – a view that unfortunately is lent some intellectual respectability by a small number of left-leaning academics. Never mind that most of the crises could have been avoided, or late least substantially mitigated, if governments had let their currencies float against the dollar, rather than adopting rigid exchange-rate pegs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S ohledem na to musí regulátoři nastavit takové normy, které vyřadí z trhu nejhorší klimatizační jednotky, a veřejný i soukromý sektor musí spolupracovat na marketingových kampaních, finančních řešeních a pobídkách, jež přeorientují zákazníky na klimaticky šetrnější produkty. Městští plánovači a developeři by také měli uvažovat o skupinových chladicích systémech, kdy jediná chladicí jednotka slouží mnoha budovám. Protože tyto systémy dovedou využívat úspor z rozsahu a neohřívají městský vzduch tolik jako jednotlivé klimatizační jednotky, měly by se stát základním technologickým řešením u všech velkých nových komerčních a smíšených objektů i v městských a univerzitních areálech. A konečně by politici v některých městech měli zvážit různé možnosti poslední instance, aby ochránili ty nejzranitelnější. Například v Indii lidé vtipkují, že bollywoodské filmy jsou tak dlouhé proto, že filmaři chtějí dát lidem šanci strávit čtyři hodiny v klimatizovaném kině. Jak ovšem ukázala ničivá vlna veder letos na jaře, obrovská hodnota chladných míst už není vtip. Města nacházející se v oblastech náchylných k extrémnímu horku budou muset investovat do řady společných prostor dostupných nejzranitelnějším lidem v situaci, kdy teplo a vlhkost překročí takzvaný práh přežití. Může jít o kinosály, nákupní centra, školy, modlitebny, bazény, dopravní uzly nebo ochlazovací centra sloužící přímo tomuto účelu. Záložní výroba energie, pitná voda, lékařské vybavení, osvětové materiály o termoregulaci a vyškolený personál by v případě krizových situací užitečnost takových prostor dále zvýšily. Lze říci, že extrémní horko je největším problémem klimatické spravedlnosti, jemuž v současné době čelíme.", "en": "Accordingly, regulators need to set standards that exclude the worst-performing units from the market; and the public and private sector need to work together on marketing campaigns, financing solutions, and incentives to move buyers toward climate-friendly products. Urban planners and developers should also consider district cooling systems, which serve many buildings with a single chiller plant. Because these systems can deliver efficiencies of scale without heating city air as much as individual AC units do, they should be the default technology choice in large new commercial and mixed-use developments, townships, and campuses. Finally, policymakers in some cities should consider various options of last resort to protect the most vulnerable. In India, people joke that the reason Bollywood movies are so long is that filmmakers want to give people a chance to spend four hours in an air-conditioned theater. But, as this spring’s devastating heat wave showed, the value of cool spaces is no longer a joke. Cities in areas prone to extreme heat will need to invest in a range of communal spaces that are accessible to the most vulnerable when heat and humidity exceed the survivability threshold. These could be movie theaters, shopping malls, schools, places of worship, swimming pools, parks, transit hubs, or dedicated cooling centers. Back-up power generation, drinking water, medical supplies, heat-health education materials, and trained staff would make these spaces even more useful in emergencies. Extreme heat is arguably the biggest climate-justice issue we face."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho veškerá politika, která se odvozovala – jakkoliv volně – z marxismu, ztratila důvěryhodnost a v roce 1989 konečně zahynula. To byla přirozeně katastrofa nejen pro komunisty a socialisty, ale i pro sociální demokraty, neboť ti ztratili ideologickou základnu pro svůj idealismus. A bez idealismu se politika stává jistou formou účetnictví, správou ryze materiálních zájmů. To vysvětluje, proč si Italové a později i Thajci zvolili do čela země podnikatelské magnáty. Doufali, že lidé, kteří dokázali nahromadit tak velké osobní bohatství, dokážou udělat totéž i pro své voliče. Rétorika idealismu přesto zcela nevymizela. Pouze se přesunula zleva doprava. I tento posun začal u Reagana s Thatcherovou, kteří přejali Kennedyho podporu demokracie ve světě. Jakmile levice opustila jazyk internacionalismu – demokratické revoluce, národního osvobození atd. –, zaujali její místo neokonzervativci. Jejich prosazování americké vojenské síly jakožto pěsti demokracie bylo možná pomýlené, hrubé, arogantní, nevědomé, naivní a hluboce nebezpečné, ale zároveň bylo nesporně idealistické. Lákadlo revolučního elánu přetáhlo některé bývalé levičáky na stranu neokonzervativců. Většina liberálů však byla neokony hluboce zděšena, aniž ovšem dokázala nalézt soudržnou odpověď. Jelikož tedy liberálové ztratili vlastní zápal pro internacionalismus, jejich společnou reakcí na neokonzervativní radikalismus bylo volání po „realismu“, nevměšování se do záležitostí druhých a stažení se ze světa. V mnoha případech je to možná moudřejší postup, ale zároveň je jen stěží inspirativní. Není tedy divu, že levicový internacionalista typu francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera nalezl jistý druh útočiště pro svůj idealismus v konzervativní vládě Nicolase Sarkozyho. Poprvé od dob Kennedyho administrativy jsou USA jednou z mála liberálních demokracií na světě, které mají středolevou vládu. Dokáže prezident Obama stát v čele cesty k nové éře sociálního a politického idealismu? Zdá se to nepravděpodobné. Například jeho snaha o zajištění lepší zdravotní péče pro Američany není ani tak inovací jako spíše pokusem zavést poměry, které většina Evropanů i Japonců dávno pokládá za samozřejmé. A i za to už ho jeho nepřátelé označují za „socialistu“. Obama není ani socialista, ani pouhý politický účetní.", "en": "As a result, all politics that were derived, no matter how loosely, from Marxism, lost credibility, and finally died in 1989. This was naturally a disaster for communists and socialists, but also for social democrats, for they had lost an ideological basis for their idealism. And, without idealism, politics becomes a form of accounting, a management of purely material interests. This explains why Italians, and later Thais, chose business tycoons to lead their countries. They hoped that men who managed to accumulate so much personal wealth could do the same for their voters. Yet the rhetoric of idealism has not quite disappeared. It merely shifted from left to right. This, too, began with Reagan and Thatcher. They took up Kennedy’s promotion of democracy in the world. Once the left abandoned the language of internationalism – democratic revolution, national liberation, and so forth – it was taken up by neo-conservatives. Their promotion of American military force as the strong arm of democracy may have been misguided, crude, arrogant, ignorant, naïve, and deeply dangerous, but it was indisputably idealistic. The allure of revolutionary élan has drawn some former leftists to the neo-conservative side. But most liberals were deeply alarmed by the neo-cons, without being able to find a coherent answer. Having lost their own zest for internationalism, a common response among liberals to neo-con radicalism has been a call for “realism,” non-interference in others’ affairs, and withdrawal from the world. This may be the wiser course in many cases, but it is hardly inspiring. So it is no wonder that a left-wing internationalist, such as French Foreign Minister Bernard Kouchner, has found a kind of home for his idealism in Nicolas Sarkozy’s conservative government. For the first time since the Kennedy administration, the US is one of the only liberal democracies in the world with a center-left government. Can President Obama lead the way to a new era of social and political idealism? It seems unlikely. His efforts to provide better healthcare for Americans, for example, is not so much an innovation, as an attempt to catch up with arrangements which most Europeans and Japanese have long taken for granted. And for this he is already being called a “socialist” by his enemies. Obama is neither a socialist, nor a mere political accountant."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Many of us think that we can't know what another animal is thinking, and that is true, but any of you in relationships — at least this is my case — just because you ask someone that you're with or your parent or your child how they feel doesn't mean that they can tell you. They may not have words to explain what it is that they're feeling, and they may not know. It's actually a pretty recent phenomenon that we feel that we have to talk to someone to understand their emotional distress. Before the early 20th century, physicians often diagnosed emotional distress in their patients just by observation. It also turns out that thinking about mental illness in other animals isn't actually that much of a stretch. Most mental disorders in the United States are fear and anxiety disorders, and when you think about it, fear and anxiety are actually really extremely helpful animal emotions. Usually we feel fear and anxiety in situations that are dangerous, and once we feel them, we then are motivated to move away from whatever is dangerous. The problem is when we begin to feel fear and anxiety in situations that don't call for it. Mood disorders, too, may actually just be the unfortunate downside of being a feeling animal, and obsessive compulsive disorders also are often manifestations of a really healthy animal thing which is keeping yourself clean and groomed.", "cs": "Mnozí z nás si myslí, že nemůžeme vědět, co si myslí jiné zvíře. A je to pravda. Ale vy, kteří jste ve vztahu -- to je alespoň můj případ -- i když se zeptáte svého partnera, rodiče nebo dítěte, jak se cítí, ještě neznamená, že vám to dokážou sdělit. Nemusí mít slova, kterými by vysvětlili, co cítí, a nemusí to vědět. Je to vlastně poměrně nedávný fenomén, že máme pocit, že s někým musíme mluvit, abychom porozuměli jeho emocionálnímu trápení. Před počátkem 20. století lékaři často diagnostikovali emoční strádání u svých pacientů pouhým pozorováním. Také se ukázalo, že přemýšlet o duševních nemocech zvířat vlastně není tak mimo. Většina duševních poruch ve Spojených státech jsou strach a úzkostné poruchy. A pokud se nad tím zamyslíte, strach a úzkost jsou extrémně užitečné zvířecí emoce. Zpravidla cítíme strach a úzkost v situacích, které jsou nebezpečné, a jakmile je cítíme, jsme motivováni se vzdálit onomu nebezpečí. Problém je, když začneme pociťovat strach a úzkost v situacích, které to nevyžadují. Také poruchy nálad mohou vlastně být politováníhodnou nevýhodou toho být cítícím zvířetem. Obsesivně kompulzivní poruchy jsou také často projevem zdravého zvířecího znaku, jakým je udržovat se čistý a upravený."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V USA Trumpovi stoupenci obdobně láteří na zdejších odhadovaných 11 milionů obyvatel bez dokladů, zejména Hispánců, kteří v drtivé většině žijí poklidným a produktivním životem, leč bez náležitých víz či pracovních povolení. Pro řadu Trumpových stoupenců je u nedávného útoku v Orlandu stěžejní zjištění, že pachatel byl synem muslimských přistěhovalců z Afghánistánu a jednal ve jménu protiamerické nálady (třebaže dopustit se hromadné vraždy automatickými zbraněmi je bohužel dosti americké). Výstrahy, že brexit sníží výše příjmů, byly buď rovnou chybně odmítány jako pouhé strašení, anebo bagatelizovány vahou zájmu stoupenců odchodu z EU o kontrolu hranic. Významným faktorem však byla nevyslovená třídní válka. Příslušníci dělnické třídy hlasující pro odchod uvažovali tak, že ztrátu příjmů každopádně v úplnosti či z velké části ponesou bohatí, zejména opovrhovaní bankéři z londýnské City. Američané pohrdají Wall Street a jeho chamtivým a často kriminálním chováním přinejmenším stejně jako britská dělnická třída opovrhuje londýnskou City. I to ukazuje na Trumpovu výhodu v kampani oproti jeho listopadové soupeřce, Hillary Clintonové, jejíž kandidaturu rozsáhle financuje Wall Street. Clintonová by měla zpozornět a od Wall Street se distancovat. V Británii tyto dva mocné politické proudy – odmítání imigrace a třídní válku – doplnil všeobecný pocit, že instituce EU jsou dysfunkční. Což zajisté jsou. Postačí odkázat na posledních šest let chybných přístupů k řecké krizi ze strany prospěchářských, krátkozrakých evropských politiků.", "en": "In the US, Trump backers similarly rail against the country’s estimated 11 million undocumented residents, mainly Hispanic, who overwhelmingly live peaceful and productive lives, but without proper visas or work permits. For many Trump supporters, the crucial fact about the recent attack in Orlando is that the perpetrator was the son of Muslim immigrants from Afghanistan and acted in the name of anti-American sentiment (though committing mass murder with semi-automatic weapons is, alas, all too American). Warnings that Brexit would lower income levels were either dismissed outright, wrongly, as mere fearmongering, or weighed against the Leavers’ greater interest in border control. A major factor, however, was implicit class warfare. Working-class “Leave” voters reasoned that most or all of the income losses would in any event be borne by the rich, and especially the despised bankers of the City of London. Americans disdain Wall Street and its greedy and often criminal behavior at least as much as the British working class disdains the City of London. This, too, suggests a campaign advantage for Trump over his opponent in November, Hillary Clinton, whose candidacy is heavily financed by Wall Street. Clinton should take note and distance herself from Wall Street. In the UK, these two powerful political currents – rejection of immigration and class warfare – were joined by the widespread sentiment that EU institutions are dysfunctional. They surely are. One need only cite the last six years of mismanagement of the Greek crisis by self-serving, shortsighted European politicians."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This chapter provides detailed information to help answer questions such as what price stability, inflation and deflation are, how inflation is measured, what the difference between nominal interest rates and the real return is, and what the benefits of price stability are, or in other words, why it is important for central banks to ensure price stability. 3.1 explains some basic economic terms such as the concepts of inflation, deflation and price stability. 3.2 focuses on the problems associated with measuring inflation. 3.3 provides an overview of the benefits of price stability. THE IMPORTANCE OF PRICE 3.2 Measuring inflation 3.3 The benefits of price stability Inflation and deflation Inflation and deflation are important economic phenomenona that have negative consequences for the economy. Basically, inflation is defined as a general, or broadly-based, increase in the prices of goods and services over an extended period which consequently leads to a decline in the value of money and thus its purchasing power. Deflation is often defined as the opposite of inflation, namely as a situation in which the overall price level falls over an extended period. When there is no inflation or deflation, we can say that there is price stability if, on average, prices neither increase nor decrease but stay stable over time. If, for instance, EUR 100 can buy the same basket of goods as it could, say, one and two years ago, then this can be called a situation of absolute price stability.", "cs": "Tato kapitola obsahuje podrobnější informace, které nám pomohou odpovědět na otázky, co je cenová stabilita, inflace a deflace, jak se inflace měří, jaký je rozdíl mezi nominální úrokovou mírou a reálnou výnosností a jaké jsou výhody cenové stability, nebo, jinak řečeno, proč je důležité, aby centrální banky cenovou stabilitu zajišťovaly. 3.1 vysvětluje některé základní ekonomické pojmy jako inflace, deflace a cenová stabilita. 3.2 se zaměřuje na problémy spojené s měřením inflace. podává přehled výhod cenové stability. VÝZNAM CENOVÉ 3.2 Měření inflace 3.3 Výhodnost cenové stability Inflace a deflace Inflace a deflace jsou významné ekonomické jevy, které mají negativní vliv na ekonomiku. Inflace je v zásadě definována jako celkový nebo všeobecný růst cen zboží a služeb během delšího období, který vede k poklesu hodnoty peněz, a tudíž i k poklesu jejich kupní síly. Deflace se často definuje jako opak inflace, tedy jako situace, kdy celková cenová hladina po delší období klesá. Pokud nedochází k inflaci ani k deflaci, můžeme tvrdit, že existuje cenová stabilita, tedy že ceny s časem ani nerostou ani neklesají, ale zůstávají stabilní. Pokud si například lze za 100 eur koupit stejný koš zboží, jaký bylo za tuto částku možné pořídit před rokem nebo před dvěma lety, dá se tato situace nazvat absolutní cenovou stabilitou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Už v letošním roce běží ambiciózní proces rozšíření chráněných oblastí z necelých 3% plochy našich oceánů na bezmála 30%, jak jsme na základě pařížské klimatické dohody slíbili v našem národně určeném příspěvku 2020. Mým cílem je uskutečnit tuto mohutnou expanzi dřív, než odejdu z úřadu. Energie napřená k iniciativě 30x30 sílí. Koalice vysokých ambicí pro přírodu a lidi pod vedením Kostariky, Francie a Velké Británie zapojila do podpory tohoto cíle více než 70 zemí. A iniciativa 30x30 se stala klíčovým bodem nejnovějšího konceptu Globálního rámce pro biodiverzitu, který má 196 zemí světa finalizovat na konferenci OSN o biologické diverzitě (CBD COP15), jež se v roce 2022 uskuteční v čínském Kchun-mingu. Činy jsou však pádnější než slova. Prostředky potřebné k dosažení cíle 30x30 musí poskytnout vlády, firmy i celá společnost. Příroda je základním zdrojem veškeré naší sladké vody, potravin, čistého vzduchu i genetických zdrojů pro medicínu a průmysl. Drží na uzdě nebezpečné patogeny, váže uhlík a generuje zelená pracovní místa. Představuje nenahraditelný zdroj lidské kreativity a duchovního i duševního zdraví. Lidský druh je s přírodou neoddělitelně spjatý. A protože dokážeme přírodu ničit, neseme zodpovědnost za její ochranu. Rozhodněme se vyčlenit prostředky potřebné k naplnění této zodpovědnosti dříve, než bude pozdě.", "en": "Already, an ambitious process is underway this year to enlarge protected areas from under 3% of our oceanic territory to closer to the 30% promised in our 2020 nationally determined contribution under the Paris climate agreement. My goal is to realize this massive expansion before I leave office. Momentum toward 30x30 is growing. The High Ambition Coalition for Nature and People, led by Costa Rica, France, and the United Kingdom, has engaged over 70 countries in support of this goal. And 30x30 has become a crucial feature of the most recent draft of the Global Biodiversity Framework, which is set to be finalized by 196 countries at the United Nations Convention on Biological Diversity (CBD COP15) in Kunming, China, in 2022. But actions speak louder than words. Governments, firms, and all of society must dedicate the financial resources needed to achieve 30x30. Nature is the ultimate source of all our fresh water, food, clean air, and genetic resources for medicine and industry. It keeps dangerous pathogens in check and carbon in the ground, and generates green jobs. It is an irreplaceable source of human creativity, and spiritual and mental health. Humanity is enmeshed in nature. Because we are capable of destroying it, we are responsible for protecting it. Let us decide now to invest the funds needed to fulfill that responsibility before it is too late."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zabraňování další pandemii SYRAKUSY – Nedávná vypuknutí epidemií, jako je Ebola a Zika, demonstrovaly potřebu předcházet pandemiím a zvládnout je ještě než se objeví. Nicméně naprostá rozdílnost, odolnost a přenosnost smrtelných nemocí také zdůraznili, v tom nejdrsnějším smyslu, jak obtížná je prevence a zamezení šíření. Jedna hrozba pro naši připravenost je naše spojitost. Bylo to díky mezinárodnímu cestování, že se v posledních letech viry dengue, chikungunya a Zika byly schopné svézt z východu na západ, kdy způsobily masivní vypuknutí epidemií v Americe a Karibiku. Další hrozba je obyčejnější: neschopnost shodnout se na penězích. Ať už je důvod jakýkoliv, faktem je, že dokud budou lidé selhávat v organizaci kolektivní a komplexní obrany, budou infekční choroby nadále páchat velké škody – s katastrofálními dopady. Vybudování efektivní strategie prevence a zamezení šíření – bio příprava – je nejlepší způsob, jak redukovat riziko globální nákazy. Připravenost vyžaduje koordinaci mezi agenturami a finančníky, nutnou k vytvoření sítí, které umožňují rychlé nasazení a přístup k vakcínám, lékům a protokolům, které limitují přenos choroby. Jednoduše řečeno, příprava na další pandemii neznamená pouze vytváření globálních kapacit, ale také platbu za ně. To je alespoň ten nápad. Reality bio připravenosti je však mnohem komplikovanější. V prvé řadě brzdí implementaci dlouhodobé preventivní strategie v mnoha zemích absence dedikovaného financování; nová zpráva Světové banky tvrdí, že pouze šest zemí, včetně Spojených států, vzalo tuto hrozbu vážně. Ve stejnou chvíli se zdravotničtí činitelé mnoha částech světa snaží vypořádat s vypuknutím epidemie a to díky nedostatku laboratoří a klinik. A mnoho dotačních agentur, včetně vlád a NGO, obvykle nabízejí pouze jednoleté závazky, což vylučuje dlouhodobé plánování. Po léta dávají vědci, lékaři a subjekty občanské společnosti najevo znepokojení nad nedostatkem spolehlivých, smysluplných a institucionalizovaných investic do připravenosti na pandemie. Frustrujícím způsobem přišly tyto prosby k vyslyšení skrze vojenské financování na potlačení biologických útoků, vědomě připravených člověkem. Ale i když mohou úmyslná a podlá vyvolání epidemií infekčních nemocí způsobit masivní škody, zůstávají relativně nepravděpodobná. Přirozeně se objevující vypuknutí se naopak objevují pravidelně a jsou mnohem nákladnější, i když postrádají ten senzační “faktor strachu“ v podobě bioterorismu.", "en": "Preempting the Next Pandemic SYRACUSE – Recent disease outbreaks, like Ebola and Zika, have demonstrated the need to anticipate pandemics and contain them before they emerge. But the sheer diversity, resilience, and transmissibility of deadly diseases have also highlighted, in the starkest of terms, just how difficult containment and prevention can be. One threat to our preparedness is our connectedness. It was thanks to easy international travel that in recent years the dengue, chikungunya, and Zika viruses were all able to hitch a ride from east to west, causing massive outbreaks in the Americas and Caribbean. Another threat is more mundane: failing to agree about money. Whatever the reason, the fact is that as long as humans fail to organize a collective and comprehensive defense, infectious diseases will continue to wreak havoc – with disastrous consequences. Building an effective prevention and containment strategy – being bio-prepared – is the best way to reduce the threat of a global contagion. Preparedness requires coordination among agencies and funders to build networks that enable quick deployment of and access to vaccines, drugs, and protocols that limit a disease’s transmission. Simply stated, preparing for the next pandemic means not only building global capacity, but also paying for it. That’s the idea, at least. The reality of bio-preparedness is far more complicated. For starters, the absence of dedicated funding is impeding implementation of long-term prevention strategies in many countries; a new World Bank report finds that only six countries, including the United States, have taken the threat seriously. Meanwhile, public health officials in many parts of the world struggle to respond to disease outbreaks, owing to a dearth of labs and clinics. And many funding agencies, including governments and NGOs, typically offer only one-year commitments, which rules out long-term planning. For years, scientists, physicians, and civil-society actors have voiced concern over the lack of reliable, meaningful, and institutionalized investment in pandemic preparedness. These pleas have come, frustratingly, as military funding to thwart bio-attacks, consciously mounted by human actors, has remained robust. But while purposeful and nefarious infectious-disease outbreaks could do massive damage, they remain relatively unlikely. Naturally occurring outbreaks, by contrast, occur regularly and are far more costly, even if they lack the sensational “fear factor” of bioterrorism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And, the following year, set out on the second stage of the Pacific, from Hawaii down to Tarawa. And you'll notice something about Tarawa; it is very low-lying. It's that little green sliver on the horizon, which makes them very nervous about rising oceans. This is big trouble for these guys. They've got no points of land more than about six feet above sea level. And also, as an increase in extreme weather events due to climate change, they're expecting more waves to come in over the fringing reef, which will contaminate their fresh water supply. I had a meeting with the president there, who told me about his exit strategy for his country. He expects that within the next 50 years, the 100,000 people that live there will have to relocate to New Zealand or Australia. And that made me think about how would I feel if Britain was going to disappear under the waves; if the places where I'd been born and gone to school and got married, if all those places were just going to disappear forever. How, literally, ungrounded that would make me feel. Very shortly, I'll be setting out to try and get to Australia, and if I'm successful, I'll be the first woman ever to row solo all the way across the Pacific. And I try to use this to bring awareness to these environmental issues, to bring a human face to the ocean.", "cs": "A následující rok jsem se vydala na druhou etapu přes Pacifik z Havaje do Tarawy. O Tarawě byste měli něco vědět: leží velmi nízko. Je jako malá zelená štěpina na horizontu, díky čemuž jsou tu opravdu nervózní ze zvyšování hladiny oceánů. To je opravdu velký průšvih. Žádné místo na ostrově není více než šest stop nad hladinou moře. A jak se zvyšují extrémní výkyvy počasí díky změně klimatu, lze očekávat více vln, které překonají břeh a kontaminují zdroje pitné vody. Měla jsem schůzku s prezidentem, který mi pověděl o krizových plánech na evakuaci svojí země. Očekává, že během příštích 50 let sto tisíc lidí, kteří zde žijí, bude muset přesídlit na Nový Zéland nebo do Austrálie. To mne přimělo přemýšlet, jak bych se cítila, kdyby měla Británie zmizet pod vlnami. Kdyby místa, kde jsem se narodila, chodila do školy, vdala se, kdyby všechna tato místa měla navěky zmizet, jaký pocit doslova bezdomovectví bych cítila. Ve zkratce, chystám se zkusit dosáhnout Austrálie. A budu-li úspěšná, budu první ženou v historii, která dokázala sama převeslovat celý Pacifik. A zkusím to použít, abych získala pozornost pro environmentální témata, aby se pohled lidí stočil na oceán."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "January 2006 / 1 THE EUROPEAN ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE — A BRIDGE BETWEEN EUROPE AND ORGANISED CIVIL SOCIETY 20th meeting of the EU–Turkey Joint Consultative Committee Dear readers, The EESC celebrates 10 years of dialogue with Turkey meeting was no exception. The JCC is working hard to facilitate the process of institutionbuilding and to consolidate civil society organisations for Turkey’s 70 million citizens. The Austrian Presidency has begun at an important moment in the Union’s development.The last time it exercised the Presidency it was the first of the accession countries to do so after enlargement, and it is not just national pride that leads me to express confidence that my country will be up to the challenge again. The voice of civil society in Turkey must be heard and involved in the process of negotiating accession; fur- thermore, trade unions’ rights need to be addressed. The importance of strengthening dialogue and cooperation between various economic and social interest groups in the EU and Turkey was the main topic of the 20th meeting of the EU–Turkey Joint Consultative Committee (JCC) held on 28 and 29 November 2005 in Brussels. Despite frequent disagreements or even tensions at political level, the EU–Turkey JCC has worked tirelessly to ensure that a constructive dialogue takes place between the representatives of organised civil society both in Turkey and in the EU countries. Its 20th annual As strengthening dialogue and ensuring closer cooperation is not possible without frequent contact, exchanges and regular visits, the JCC calls for changes to the current EU visa system so as to facilitate ex- changes involving business people, trade union representatives, academics, and those working in the cultural field or the media. ‘We simply need to meet each other’, stated Corrado Rossitto, President of the Italian Confederation of Executives and Middle Managers. A concrete proposal will be put forward by the JCC at its next meeting. The first half of 2006 will see a number of fundamentally important developments for the European Union. Perhaps the most important of these will be the June 2006 European Council meeting and its deliberations on the future of the European integration process. The highlevel Salzburg conference at the end of this month seems to me a very appropriate introduction to this necessary deliberation process. I am particularly pleased about the EESC’s role as co-organiser of this important event.", "cs": "Leden 2006 /  EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR – MOST MEZI EVROPOU A ORGANIZOVANOU OBČANSKOU SPOLEČNOSTÍ 20. schůze Smíšeného poradního výboru EU–Turecko EHSV slaví deset let dialogu s Tureckem Vážení čtenáři, nebyla ani jeho 20. schůze. SPV usilovně pracuje na usnadnění procesu posilování institucí a na upevnění organizací občanské společnosti pro 70 milionů občanů Turecka. Hlas občanské společnosti v Turecku musí být vyslyšen a občanská společnost musí být zapojena do procesu jednání o přistoupení. Dále je nutné řešit odborářská práva. Důležitost posílení dialogu a spolupráce mezi různými hospodářskými a sociálními zájmovými skupinami v EU a Turecku byla hlavním tématem 20. schůze Smíšeného poradního výboru (SPV) EU–Turecko, která se konala v Bruselu ve dnech 28. a 29. listopadu 2005. Když Rakousko předsedalo Radě naposledy, bylo první zemí, která získala předsednictví po rozšíření Unie, a není to jen národní pýcha, která mě vede k přesvědčení, že moje země bude této výzvě znovu úspěšně čelit. Jelikož posílení dialogu a zajištění užší spolupráce nen�� možné bez častých kontaktů, výměn a pravidelných návštěv, SPV požaduje, aby se v současném vízovém systému EU provedly změny, aby byla usnadněna výměna pro podnikatele, zástupce odborů, akademiky a ty, kdo pracují v oblasti kultury nebo médií. „My se zkrátka potřebujeme setkávat,“ řekl předseda italské Konfederace Unie intelektuálních profesí Corrado Rossitto. SPV přednese konkrétní návrh na své příští schůzi. V první polovině roku 2006 proběhne řada událostí, které budou pro Evropskou unii velmi důležité. Asi nejdůležitější bude zasedání Evropské rady v červnu 2006 a její úvahy o budoucnosti procesu evropské integrace. Konference na vysoké úrovni, která se bude konat v lednu 2006 v Salcburku a která se bude zabývat společnými hodnotami pro Evropu, se zdá být vhodným zahájením tohoto nezbytného procesu úvah. Z tohoto důvodu jsem velmi šťastná, že je EHSV spoluorganizátorem této důležité události."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They are getting a visual feedback in 2D, but the task they have to accomplish is 3D. They have to move an arm in three dimensions. But each monkey is only getting the two dimensions on the video screen that the monkey controls. And to get that thing done, you need at least two monkeys to synchronize their brains, but the ideal is three. So what we found out is that when one monkey starts slacking down, the other two monkeys enhance their performance to get the guy to come back, so this adjusts dynamically, but the global synchrony remains the same. Now, if you flip without telling the monkey the dimensions that each brain has to control, like this guy is controlling x and y, but he should be controlling now y and z, instantaneously, that animal's brain forgets about the old dimensions and it starts concentrating on the new dimensions. So what I need to say is that no Turing machine, no computer can predict what a brain net will do. So we will absorb technology as part of us. Technology will never absorb us. It's simply impossible. BG: How many times have you tested this? And how many times have you succeeded versus failed? MN: Oh, tens of times. With the three monkeys? Oh, several times. I wouldn't be able to talk about this here unless I had done it a few times. And I forgot to mention, because of time, that just three weeks ago, a European group just demonstrated the first man-to-man brain-to-brain connection.", "cs": "Zrakovou zpětnou vazbu dostávají ve dvou rozměrech, ale jejich úkol je nutno splnit ve 3D. Musí pohybovat tou paží ve třech rozměrech. Každá z opic dostává dvě dimenze na obrazovce, a ty také řídí. Aby to bylo možné provést, potřebujete, aby nejméně dvě opice synchronizovaly své mozky. Ideálně tři. Zjistili jsme, že když jedna opice začne polevovat, ty dvě druhé zvýší výkon, aby se \"paže\" vrátila zpátky. Je tu tedy dynamické vyrovnávání, ale celková souhra zůstávás stejná. Když bez upozornění prohodíte dimenze, které každý mozek řídí, jako že ten, co řídil x a y bude teď řídit y a z, zvířecí mozek v okamžiku zapomene na staré dimenze a začne se soustředit na ty nové. Mysím tedy říci, že žádný Turingův stroj, žádný počítač nedokáže předpovědět, co udělá mozková síť. Vstřebáme technologii jako součást nás samých. Nikdy se nestane, že by technologie pohltila nás. To je prostě nemožné. BG: Kolikrát už jste to otestovali? A kolikrát jste uspěli, kolikrát ne? MN: Desítky testů. A se třemi opicemi? Několikrát. Nemohl bych o tom tady mluvit, kdybych si to párkrát nevyzkoušel. Zapomněl jsem zmínit, že před třemi týdny jedna evropská skupina předvedla první propojení člověk-člověk, mozek-mozek."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V mnohých Egypťanech nemusí sice samotný Gamal Mubarak probouzet zásadnější zlé předtuchy, považují ale za pokořující, že by po 24 letech s otcem mohli uvíznout v dalších 24 či více letech se synem. Současná ústava byla přijata v říjnu 1971 a má 211 článků, z nichž 30 se týká prezidentství. Prezidenta nominují dvě třetiny Lidového shromáždění a schvaluje jej lidové hlasování, které povoluje jen prosté „Ano\" nebo „Ne\". K získání šestiletého funkčního období je zapotřebí prosté většiny hlasů, již lze tímtéž postupem do nekonečna obnovovat. Tyto laxní postupy ostře kontrastují s prezidentovými pravomocemi. Prezident je hlavou státu a vrchním velitelem, vede Nejvyšší soudní radu, Nejvyšší policejní radu a kabinet ministrů a podle svého uvážení může jmenovat nebo odvolat jednoho či více viceprezidentů. Jmenuje také ministerského předsedu a služebně starší ministry a musí schválit všechny ostatní ministry, velvyslance a zástupce státu. Může vypsat všeobecné volby, vyhl��sit válku či stav ohrožení a vydávat nařízení, která mají platnost zákona. Tyto pravomoci neomezují žádné mantinely moci. Jediný článek stanovuje: „Obvinit prezidenta ze spáchání velezrady či jiného trestného činu lze na návrh podaný alespoň jednou třetinou členů Lidového shromáždění a schválený dvěma třetinami.\" Prezident je pak zbaven výkonu svých povinností, a než se obžaloba vyřeší, zastoupí jej viceprezident.", "en": "Many Egyptians may not have major misgivings about Gamal Mubarak per se, but they find it mortifying that, after 24 years of the father, they might be stuck with another 24 or more years of the son. The current constitution was adopted in October 1971, and has 211 articles, 30 of which concern the presidency. The president is nominated by two-thirds of the People's Assembly, and endorsed in a plebiscite that allows only for a simple \"Yes\" or \"No.\" A simple majority of the ballots is required to win a six-year term, which is renewable indefinitely by the same process. These lax procedures contrast jarringly with the president's powers. The president is the head of state and commander-in-chief; officiates over the Supreme Judiciary Council, the Supreme Police Council, and the Cabinet of Ministers; and can appoint and recall one or more vice-presidents at his sole discretion. He also appoints the prime minister and senior ministers, and must approve all other ministers, ambassadors, and state representatives. He can call general elections, declare war, impose a state of emergency, and issue decrees that have the force of law. There are no checks and balances on these powers. A single article stipulates that, \"Accusation of the President of committing grand treason or any other criminal act may be made upon a motion submitted by at least one-third of members of the People's Assembly and approved by two-thirds.\" The president is then suspended from carrying out his duties, and the vice-president fills in until the accusation is resolved."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nesprávný způsob vzdělávání dívek PAŘÍŽ – Poslední desetiletí přinesla významný pokrok směrem ke spravedlivějšímu světu v oblastech, jako jsou snižování chudoby, imunizace nebo očekávaná délka života. V některých oblastech jsou však změny bolestně pomalé. V jedné z nich – v oblasti rovnosti pohlaví ve školství – je problém stejně jednoznačný jako hluboký: zaměřujeme se na nesprávnou metriku. Samozřejmě se najdou i dobré zprávy. Jak v rámci Monitoringu globálního vzdělávání UNESCO uvádí genderová zpráva 2019, počet dospělých negramotných žen v zemích s vyššími středními příjmy klesl od roku 2000 do roku 2016 o 42 milionů. A díky pokroku při zápisech do škol ve většině zemí dnes bohatší státy stále častěji narážejí na opačný problém, poněvadž střední školu nedokončí více chlapců než dívek. Tyto nepoměry odhalují limity současného přístupu, který se zaměřuje na rovnost pohlaví – tedy zajištění, aby do škol chodily stejné počty chlapců a dívek. Dostat dívky do učeben je v některých nejchudších zemích světa samozřejmě i nadále nesmírně důležité a lze toho dosáhnout dobře cílenými opatřeními, například zvýšením bezpečnosti každodenní cesty do školy. Z dvaceti zemí s největšími disparitami vyčnívají Guinea, Niger a Somálsko jako státy odhodlané tyto rozdíly překlenout. Vyvážená čísla v oblasti školní docházky jsou však pouhým začátkem. Existuje i potřeba řešit skryté příčiny nestejných vzdělávacích výsledků. V nízkopříjmových zemích to znamená vyhodnocovat dění ve školách a příležitosti nabízející se po jejich dokončení – obojí je přitom utvářeno sociálními postoji k genderové otázce. Dívky a ženy z celého světa ustavičně dostávají signály, že jejich hlavní rolí by měla být role pečovatelky. V šestém Světovém výzkumu hodnot provedeném v letech 2010 až 2014 v 51 zemích polovina respondentů souhlasila nebo silně souhlasila s názorem, že „když žena pracuje za mzdu, děti trpí“. Toto vnímání snižuje pravděpodobnost, že rodiny a komunity budou dávat vzdělávání dívek velkou prioritu. Stejný výzkum zjistil, že každý čtvrtý člověk na světě si dodnes myslí, že univerzitní vzdělání je pro chlapce důležitější než pro dívky. Ve školách se tento názor posiluje. Studenti používají učebnice, které posilují stereotypy a opomíjejí dějinný příspěvek žen. A přestože většinu učitelů tvoří ženy, školy samotné obvykle vedou muži.", "en": "The Wrong Way to Educate Girls PARIS – Recent decades have brought significant progress toward a more just and equal world in areas such as poverty reduction, immunization, and life expectancy. But in some areas, change has been painfully slow. In one such area – gender equality in education – the problem is as straightforward as it is profound: we are focusing on the wrong metric. Of course, there is good news. As the UNESCO Global Education Monitoring (GEM) 2019 Gender Report notes, the number of adult illiterate women in upper-middle-income countries fell by 42 million from 2000 to 2016. And progress on enrollment in most countries means that richer countries increasingly face the opposite challenge, as more boys than girls do not complete secondary education. These disparities expose the limitations of the current approach, which focuses on gender parity – that is, ensuring that equal numbers of boys and girls attend school. Of course, getting girls into classrooms remains hugely important in some of the world’s poorest countries, and it can be achieved with targeted measures, say, to make their daily commute safer. Among the 20 countries with the largest such disparities, Guinea, Niger, and Somalia stand out for their commitment to closing the gap. But balanced school enrollment numbers are only the beginning. There is also a need to address the underlying causes of unequal educational outcomes. In low-income countries, this means assessing what happens in school and the opportunities available after completion – both of which are shaped by social attitudes about gender. Around the world, girls and women constantly receive the message that their primary role should be that of caregiver. In the sixth World Values Survey, carried out between 2010 and 2014 in 51 countries, half of respondents agreed or strongly agreed that “when a woman works for pay, the children suffer.” Given these perceptions, families and communities are less likely to place a high priority on girls’ education. The same survey found that one in four people worldwide still believe that a university education is more important for a boy than for a girl. This message is reinforced in schools. Students study from textbooks that reinforce stereotypes and omit women’s historical contributions. And while the majority of teachers are women, school leaders are usually men."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A někteří centrální bankéři se před očima veřejnosti snaží zlehčit hodnocení z dílny BIS tvrzením, že je příliš snadné vydávat dalekosáhlá doporučení, když autor nenese žádné důsledky v případě, že se jeho recept ukáže jako mylný. Jistě, měnová politika by se měla řídit domácími ekonomickými poměry a nástroji dostupnými jejím tvůrcům. A třebaže zpřísňování měnové politiky může být v některých ekonomikách žádoucí, v jiných by nemuselo být vhodné. Ostré reakce na analýzu BIS se však zdají nepatřičné a nefér. Nalézt správný postoj měnové politiky pro danou ekonomiku a v daném okamžiku je vždy obtížné. Centrální bankéři zaměstnávají ve snaze dobrat se pravdy armádu expertů a jiné instituce mají jen málokdy tak bohaté zdroje, aby mohly předkládat stejně promyšlené protiargumenty. BIS je však jednou z mála organizací, která nejen disponuje nezbytnými výzkumnými a analytickými kapacitami, ale zároveň ji zdobí bilance dobrých rozhodnutí. Neměli bychom zapomínat – jak se to zřejmě stalo mnoha centrálním bankéřům –, že BIS byla jednou z prvních institucí, která už několik let před krizí z roku 2008 varovala před nebezpečím finančních excesů. BIS má právo být vyslyšena. Existuje nejen proto, aby zastupovala centrální banky, ale i proto, aby předkládala myšlenky a zajišťovala intelektuální zpětnou vazbu. Tvůrcům měnové politiky dobře slouží tím, že zpochybňuje názory, debatuje o nich a možná je i vychyluje jinam. Měnové autority by tedy neměly BIS veřejně kritizovat, ale spíš jí být vděčné za informovaná hlediska, která nabízí.", "en": "And, under the public spotlight, some central bankers have sought to downplay the BIS’s assessment, arguing that it is all too easy to issue far-reaching policy recommendations when one suffers none of the consequences should one’s prescription turn out to be wrong. To be sure, a country’s domestic economic circumstances, and the tools available to policymakers, should guide policy. And, though monetary tightening may well be advisable in some economies, it might be inappropriate in others. But the harsh reactions to the BIS’s analysis seem misplaced and unfair. It is always difficult to find the right monetary-policy stance for any given economy at a given moment. Central banks employ an army of experts to try to get it right, and other institutions are seldom so well resourced to present equally sophisticated counter-arguments. The BIS, however, is one of the few organizations that not only has the necessary research and analytical capabilities, but also a track record of making good calls. One should not forget – as many central bankers appear to have done – that the BIS was one of the first to warn of the dangers of financial excesses, several years before the 2008 crisis. The BIS has a right to be heard. It exists not just to represent central banks, but also to offer ideas and intellectual feedback. Indeed, it serves policymakers well by challenging, debating, and perhaps swaying opinion. Rather than bash the BIS, monetary authorities should be grateful for the informed perspectives that it provides."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzdělávací systém se mění v nástroj podporující ztotožnění se se slavnou a tragickou minulostí. A na finance z veřejných zdrojů by měly dosáhnout jen takové kulturní podniky, které velebí národ. Pro Kaczyńského je zahraniční politika funkcí politiky historické. Zde se oba politici rozcházejí: zatímco Orbánovi pragmatismus brání příliš si znepřátelit evropské a americké partnery, Kaczyńského geopolitické kalkulace nezajímají. Mesiáš koneckonců své názory neupravuje ani se nepodbízí; žije proto, aby hlásal pravdu. Kaczyńského zahraniční politika se tak z velké části mění v tendenční historický seminář. Západ zradil Polsko. Polská síla – dnes a navždy – vyvěrá z hrdosti, důstojnosti, odvahy a absolutní soběstačnosti. Porážky Polska jsou vlastně morálními vítězstvími, které dokazují sílu a odvahu národa a umožňují mu, aby po 123 letech nepřítomnosti na mapě Evropy podobně jako Kristus vstal z mrtvých. Otázka pro Evropu dnes zní, zda se tento sňatek mesiášského a oportunistického populismu stane hlavním proudem a rozšíří se do celé unie, nebo zda zůstane omezený na střední Evropu. Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který pošilhává po návratu k moci v roce 2017, už dnes částečně přebírá rétoriku a postoje osy Kaczyński/Orbán. A také Johnson ukázal, že jsou mu jejich metody blízké. Přidají se další?", "en": "The education system is being turned into a vehicle for fostering identification with a glorious and tragic past. Only cultural enterprises that praise the nation should receive public funding. For Kaczyński, foreign policy is a function of historical policy. Here, the two men do differ: whereas Orbán’s pragmatism keeps him from antagonizing his European and US partners excessively, Kaczyński is uninterested in geopolitical calculation. After all, a messiah does not trim his beliefs or kowtow; he lives to proclaim the truth. So, for the most part, Kaczyński’s foreign policy is a tendentious history seminar. Poland was betrayed by the West. Its strength – today and always – comes from pride, dignity, courage, and absolute self-reliance. Its defeats are moral victories that prove the nation’s strength and courage, enabling it, like Christ, to return from the dead after 123 years of absence from the map of Europe. The question for Europe now is whether the marriage of messianic and opportunistic populism will go mainstream and spread across the Union, or remain confined to Central Europe. Already, former French President Nicolas Sarkozy, eyeing a return to power in 2017, is adopting some of the language and postures of the Kaczyński/Orbán axis. Johnson, for his part, has shown an affinity for their methods. Will others follow?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vynález nerovnosti LONDÝN – Všichni jako by dnes probírali – a odsuzovali – současnou stoupající úroveň ekonomické nerovnosti. V reakci na zarážející statistiky, jako je nedávné zjištění Oxfamu, že 62 nejbohatších lidí světa vlastní stejný majetek jako 3,6 miliardy nejchudších, stoupá popularita levicových politiků, jako jsou Bernie Sanders ve Spojených státech nebo Jeremy Corbyn ve Velké Británii. Dnešní ideologicky podbarvené debaty však zjednodušují otázku, která je navýsost složitá – a podmíněná procesy, jimž plně nerozumíme. Mnozí účastníci diskuse o nerovnosti dnes citují knihu francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. stoletíz roku 2014, která přináší tři klíčové argumenty. Za prvé se v posledních 30 letech setrvale zvyšuje poměr bohatství k příjmům. Za druhé platí, že pokud je celkový výnos z bohatství vyšší než růst příjmů, pak zákonitě dochází ke koncentraci bohatství. A za třetí je nutné tuto rostoucí nerovnost obrátit konfiskačním zdaněním dříve, než zničí společnost. Tyto argumenty mohou na první pohled působit přesvědčivě. První konstatování však není v podstatě ničím více než banální pravdou, zatímco druhé zneplatňují samotná Pikettyho data, pročež se třetí stává irelevantním. Piketty si všímá rostoucího poměru bohatství k příjmům od roku 1970 do roku 2010 – toto období však rozděluje významná změna měnového prostředí. Od roku 1970 do roku 1980 zakoušely západní ekonomiky rostoucí inflaci doprovázenou zvyšováním úrokových sazeb. Poměr bohatství k příjmům se v tomto období zvyšoval v západních zemích jen mírně, pokud vůbec. Od roku 1980 nominální úrokové sazby dramaticky klesaly. Není tedy překvapivé, že hodnota bohatství rostla v tomto období mnohem rychleji než příjmy, jelikož hodnota aktiv, z nichž se bohatství skládá, se v podstatě rovná čisté současné hodnotě jejich očekávaných budoucích cash flow, diskontovaných při aktuální úrokové sazbě. Nejjednodušším příkladem je vládní dluhopis. Hodnota domu je však determinovaná podobným způsobem: podle výše nájmu, který má podle očekávání generovat, kapitalizované při aktuální nominální úrokové sazbě. Rovněž akcie jsou ohodnocené jako vyšší násobek příjmů, jakmile úrokové sazby klesají. Při stanovování celkové hodnoty bohatství zahrnul Piketty do výpočtu příjem generovaný aktivy i jejich zhodnocení. Příjmy se přitom více než jednu generaci kapitalizovaly při klesajících úrokových sazbách.", "en": "The Invention of Inequality LONDON – Everyone seems to be talking about – and condemning – today’s rising level of economic inequality. Fueled by jarring statistics like Oxfam’s recent revelation that the world’s richest 62 people own as much wealth as the poorest 3.6 billion, popular support for left-wing figures like America’s Bernie Sanders and Britain’s Jeremy Corbyn is rising. But today’s ideology-driven debates oversimplify an issue that is exceedingly complex – and affected by processes that we do not fully understand. Many of those engaged in the debate on inequality nowadays cite the French economist Thomas Piketty’s 2014 book Capital in the Twenty-First Century, which makes three key points. First, over the last 30 years, the ratio of wealth to income has steadily increased. Second, if the total return on wealth is higher than the growth in incomes, wealth is necessarily becoming increasingly concentrated. Third, this rising inequality must be reversed through confiscatory taxation before it destroys society. The points might seem convincing at first glance. But the first statement is little more than a truism, and the second is falsified by Piketty’s own data, making the third irrelevant. Piketty observes a rising wealth-to-income ratio from 1970 to 2010 – a period divided by a significant change in the monetary environment. From 1970 to 1980, the Western economies experienced rising inflation, accompanied by interest-rate hikes. During that period, the wealth-to-income ratio increased only modestly, if at all, in these countries. From 1980 on, nominal interest rates fell dramatically. Not surprisingly, the value of wealth rose much faster than that of income during this period, because the value of the assets that comprise wealth amounts essentially to the net present value of their expected future cash flows, discounted at the current interest rate. The most straightforward example is a government bond. But the value of a house is determined in a similar manner: according to the rent it is expected to generate, capitalized at the current nominal interest rate. Equities, too, are valued at a higher multiple of earnings when interest rates fall. In determining the value of total wealth, Piketty included both the income generated by assets and their appreciation. Meanwhile, incomes were capitalized at declining interest rates for more than a generation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We found that regardless of gender, country, religion, at two years of age, 30 percent lie, 70 percent tell the truth about their transgression. At three years of age, 50 percent lie and 50 percent tell the truth. At four years of age, more than 80 percent lie. And after four years of age, most children lie. So as you can see, lying is really a typical part of development. And some children begin to tell lies as young as two years of age. So now, let's take a closer look at the younger children. Why do some but not all young children lie? In cooking, you need good ingredients to cook good food. And good lying requires two key ingredients. The first key ingredient is theory of mind, or the mind-reading ability. Mind reading is the ability to know that different people have different knowledge about the situation and the ability to differentiate between what I know and what you know. Mind reading is important for lying because the basis of lying is that I know you don't know what I know. Therefore, I can lie to you. The second key ingredient for good lying is self-control. It is the ability to control your speech, your facial expression and your body language, so that you can tell a convincing lie. And we found that those young children who have more advanced mind-reading and self-control abilities tell lies earlier and are more sophisticated liars. As it turns out, these two abilities are also essential for all of us to function well in our society.", "cs": "Zjistili jsme, že nezávisle na pohlaví, zemi či náboženství děti ve věku 2 let ve 30 procentech případů zalžou, 70 procent svůj prohřešek přizná. Ve věku 3 let 50 procent lže a 50 procent řekne pravdu. Ve 4 letech lže více než 80 procent. A v případě dětí starších čtyř let již lže naprostá většina. Takže jak vidíte, lhaní je ve skutečnosti typickou součástí vývoje. A některé děti začnou lhát dokonce už ve 2 letech. Pojďme se teď tedy blíže věnovat mladším dětem. Proč lžou pouze některé děti, ale nikoli všechny? Když vaříte, potřebujete kvalitní ingredience, abyste mohli uvařit kvalitní jídlo. A dobře vymyšlená lež vyžaduje dvě takové ingredience. První klíčovou ingrediencí je znalost teorie mysli, neboli schopnost číst mysl jiného. Schopnost číst lidskou mysl spočívá v uvědomění si, že jednotliví lidé vnímají danou situaci odlišně, a ve schopnosti odlišit mezi tím, co vím já, a tím, co ví někdo jiný. Pro lhaní je to důležité proto, že základ lhaní spočívá v tom, že já vím, že ty nevíš, co vím já. Proto ti můžu lhát. Druhý významný prvek pro dobré lhaní je sebeovládání. Je to schopnost ovládat svůj projev, výrazy tváře a řeč těla, což podporuje přesvědčivost sdělované lži. Zjistili jsme, že malé děti, jež mají rozvinutější obě z uvedených schopností, začínají lhát dříve a jejich lži jsou propracovanější. Jak se ukázalo, obě ony schopnosti jsou pro všechny z nás a naše fungování ve společnosti nepostradatelné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výsledky jsou obdivuhodné. V roce 2001 bylo téměř 36% ambulantních návštěv v Senegalu vztaženo k malárii. Podle Národního kontrolního programu pro malárii (NMCP) byla minulý rok tato hodnota pouze 3,3%. Během stejné doby klesl počet úmrtí na malárii z téměř 30% na pouhá 2%. Americké Centers for Disease Control uvádějí, že mezi lety 2008 a 2010 klesl počet dětí ve věku do pěti let onemocněných malárií o 50%. Senegal doufá, že dosáhne téměř úplného vymýcení (definovaného NMCP jako méně než pět případů ročně na 1000 lidí) do roku 2020, s plánem WHO nemoc v zemi zcela vymýtit do roku 2030. Dosáhnout toho však nebude snadné. Senegal bude potřebovat více zdrojů, větší zapojení vlády, větší podporu od rozvojových partnerů a větší začlenění komunity. Ve světle toho se Lives and Livelihoods Fund (LLF) – grantové uskupení, které spustila Islámská rozvojová banka (IsDB) a Nadace Billa & Melindy Gatesových – přidal v Senegalu k boji proti malárii. LLF kombinuje 500 milionů dolarů od dárců – včetně Humanitárního a podpůrného centra krále Salmana v Saúdské Arábii, katarského Fondu pro rozvoj, Fondu pro rozvoj z Abu Dhabi a Islámského fondu solidarity pro rozvoj (ISFD) – s dvěma miliardami dolarů od IsDB financujících zdravotnictví, zemědělství vesnické projekty v infrastruktuře.", "en": "The results are impressive. In 2001, nearly 36% of outpatient visits in Senegal were malaria-related. According to the National Malaria Control Program (NMCP), that figure stood at just 3.3% last year. Over the same period, malaria-related deaths fell from nearly 30% to just above 2%. The US-based Centers for Disease Control reports that, from 2008 to 2010, the number of children under the age of five infected with malaria dropped by 50%. Senegal is hoping to achieve pre-elimination (defined by the NMCP as fewer than five cases per 1,000 people annually) by 2020, with the WHO certifying malaria as fully eliminated from the country by 2030. But getting there will not be easy. Senegal will need more resources, a stronger government commitment, increased support from development partners, and greater community involvement. Against this background, the Lives and Livelihoods Fund (LLF) – a grant facility launched by the Islamic Development Bank (IsDB) and the Bill & Melinda Gates Foundation – has joined Senegal’s fight against malaria. The LLF combines $500 million from donors – including Saudi Arabia’s King Salman Humanitarian Aid and Relief Center, the Qatar Fund for Development, the Abu Dhabi Fund for Development, and the Islamic Solidarity Fund for Development (ISFD) – with $2 billion of IsDB financing for health, agriculture, and rural infrastructure projects."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stažení z Gazy, obávají se mnozí, obdobným způsobem zapříčiní prohloubení anarchie v oblasti a celkový nárůst teroristických útoků. Ministerský předseda, přesvědčen - tak jako většina Izraelců - o neexistenci palestinského partnera, který by byl připraven seriózně jednat a uskutečňovat své sliby, se chce připravit na delší přechodné období. Předpokládá, že teroristické útoky proti Izraeli budou pokračovat za všech okolností, a proto usiluje o zlepšení strategické pozice země, aby se s touto válkou vypořádala. Společně s dávno hotovým bezpečnostním plotem kolem pásma Gazy a s nově budovaným plotem poblíž izraelské hranice se Západním břehem má stažení většiny nechráněných stanovišť snížit počet obětí a střetů s Palestinci. Dalším záměrem je ukázat světu, že Izrael je připraven se výměnou za skutečný mír stáhnout z většiny zbývajících území, která obsadil roku 1967. Spojené státy a Británie plán stažení podpořily, zatímco většina ostatních evropských zemí jej kritizovala. Palestinské vedení, přestože stažení Izraele požaduje už léta, je proti Šaronovu plánu a tvrdí, že jeho cílem je vytvořit trvalé hranice. Nicméně, kdyby byl Šaronův návrh realizován, Palestinci by získali kontrolu nad přibližně 99 procenty pásma Gazy a zhruba 50 procenty Západního břehu. Pokud to začne vypadat, že ke stažení dojde a že Šaron je schopen vytvořit vládu, která plán uskuteční, palestinská strana bude postavena před ohromnou výzvu.", "en": "In the same manner, a withdrawal from Gaza, many people worry, will bring increased anarchy there and a rise in overall terrorist attacks. But convinced - as are most Israelis - that there is no Palestinian partner ready to negotiate seriously and implement its promises, the prime minister wants to prepare for an extended interim period. Assuming that terrorist attacks against Israel are going to continue under any circumstances, he seeks to improve the country's strategic position to handle this war. Combined with the long-completed security fence around the Gaza Strip and one being built near Israel's border with the West Bank, pulling out of the most exposed positions is intended to reduce casualties and the number of clashes with the Palestinians. A secondary intention is to show the world that Israel is ready to withdraw from most of the remaining territories it captured in 1967 in exchange for real peace. The United States and Britain have supported the withdrawal plan, while most other European countries have been critical. While demanding an Israeli withdrawal for years, the Palestinian leadership opposes Sharon's plan, arguing it is intended to create permanent borders. Nevertheless, if implemented, Sharon's proposal would leave them in control of about 99 percent of the Gaza Strip and roughly 50 percent of the West Bank. If it appears that the withdrawal will proceed and Sharon can assemble a government to implement it, the Palestinian side will then face a major challenge."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na obranu Varufakise LONDÝN – Ať už se mu vyčítá obnovený kolaps řecké ekonomiky nebo ať je obviňován, že v rozporu se zákonem plánoval odchod Řecka z eurozóny, stalo se módou shazovat Janise Varufakise, bývalého ministra financí této země. Ačkoliv jsem se s ním nikdy nesetkal ani s ním nemluvil, věřím, že tento muž čelí nařčením neprávem (a ve stále větší míře). Přitom se odvádí pozornost od otázek, které jsou klíčové pro schopnost Řecka zotavit se a prosperovat – ať už tato země zůstane v eurozóně, nebo se rozhodne odejít. Proto je důležité zamyslet se nad idejemi, k nimž se Varufakis nadále hlásí. Řekové i jiní mu možná kladou za vinu, že během působení v úřadu prosazoval svou agendu s příliš malou noblesou. Podstata této agendy však byla – a dodnes je – do značné míry správná. Po působivém volebním vítězství jeho strany Syriza v lednových volbách pověřil řecký premiér Alexis Tsipras Varufakise vedením citlivých jednání s věřiteli země. Ministr financí měl mandát k proměně vzájemného vztahu ve dvou důležitých směrech: měl ho učinit vstřícnějším k hospodářskému růstu a tvorbě pracovních míst a obnovit rovnováhu a důstojnost v zacházení s Řeckem ze strany jeho evropských partnerů a Mezinárodního měnového fondu. Tyto cíle odrážely frustraci a zklamání z předešlých dvou záchranných balíků předepsaných „institucemi“ (Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a MMF).", "en": "In Defense of Varoufakis LONDON – From blaming him for the renewed collapse of the Greek economy to accusing him of illegally plotting Greece’s exit from the eurozone, it has become fashionable to disparage Yanis Varoufakis, the country’s former finance minister. While I have never met or spoken to him, I believe that he is getting a bad rap (and increasingly so). In the process, attention is being diverted away from the issues that are central to Greece’s ability to recover and prosper – whether it stays in the eurozone or decides to leave. That is why it is important to take note of the ideas that Varoufakis continues to espouse. Greeks and others may fault him for pursuing his agenda with too little politesse while in office. But the essence of that agenda was – and remains – largely correct. Following an impressive election victory by his Syriza party in January, Greece’s prime minister, Alexis Tsipras, appointed Varoufakis to lead the delicate negotiations with the country’s creditors. His mandate was to recast the relationship in two important ways: render its terms more amenable to economic growth and job creation; and restore balance and dignity to the treatment of Greece by its European partners and the International Monetary Fund. These objectives reflected Greece’s frustrating and disappointing experience under two previous bailout packages administered by “the institutions” (the European Commission, the European Central Bank, and the IMF)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Koloniální past NEW YORK – Dvacátého února 1947 informoval tehdejší socialistický britský premiér Clement Attlee parlament, že Indie nejpozději v červnu 1948 získá nezávislost. Attlee nemohl čekat, až se Britové stáhnou ze země, jejíž muslimští a hinduističtí předáci dlouho volali po nezávislosti. Indie se však zmítala v násilném neklidu. Muslimští lídři se báli nadvlády hinduistů. V obavách, že občanská válka by mohla dostat Brity do nekontrolovatelné situace, se Attlee rozhodl, že Britský rádž ukončí ještě dříve. Nezávislost Indie započala 14. srpna 1947. Pákistán se odtrhl. Strašlivé násilnosti mezi hinduisty a muslimy si vyžádaly půl milionu životů. Mnoho další lidí přišlo o domov. Rány z rozštěpení se hojí dodnes. Attlee se stal terčem všeobecné kritiky za to, že se z bývalé kolonie stáhl příliš brzy a zanechal ji v chaosu. Kdyby se jen podařilo zorganizovat lepší policii. Kdyby jen armáda dokázala udržet pořádek. Kdyby jen Britové odešli ze země až ve chvíli, kdy by byla stabilní. Americký prezident Joe Biden se dnes ocitá ve stejné situaci. Američtí vojáci zanechali Afghánistán v krvavém chaosu. Kritikové Bidenova rozhodnutí o stažení tvrdí, že Spojené státy měly v Afghánistánu zůstat déle. Podle názoru Roberta Kagana, známého amerického stoupence silné vojenské politiky, měly USA slíbit, že v zemi setrvají nejméně 20 let, místo aby se chovaly nezúčastněně. Americká vojenská přítomnost byla koneckonců minimální a země si ji snadno mohla dovolit. Ale proč v takovém případě zůstávat jen 20 let? Proč ne 40 let? A proč nezůstat navždy? Otázka zní, zda Attlee nebo Biden vůbec někdy mohli odejít z Indie či z Afghánistánu a zanechat je ve stabilní kondici. Attlee alespoň věděl, že v Indii, a dokonce i v Pákistánu budou vládnout zodpovědní a veskrze umírnění muži. Džaváharlál Néhrú a Muhammad Alí Džinnáh ani v nejmenším nepřipomínali Tálibán. Oba byli všeobecně uznávaní coby legitimní lídři – a přesto vypukla občanská válka. Biden neměl ani ten luxus, že by mohl ponechat Afghánistán ve schopných rukou. Je snadné vyčítat Attleemu a Bidenovi násilí, které po jejich rozhodnutí následovalo. Možná udělali chyby. Při zpětném ohlédnutí možná uvidíme, jak mohli část škod zmírnit. Oba představitelé však uvízli ve stejné koloniální pasti, do které se chytilo i mnoho jiných imperiálních mocností.", "en": "The Colonial Trap NEW YORK – On February 20, 1947, Clement Attlee, the socialist British prime minister, informed parliament that India would become independent no later than June 1948. Attlee could not wait for the British to withdraw from a country whose leaders, Muslim and Hindu, had long been clamoring for independence. But India was seething with violent unrest. Muslim leaders were afraid of Hindu dominance. Worried that a civil war might land the British in an uncontrollable situation, Attlee decided to end the British Raj even earlier. Indian independence began on August 14, 1947. Pakistan broke away. Horrendous violence between Hindus and Muslims claimed a half-million lives. Many more lost their homes. The wounds of partition are yet to heal. Attlee was widely blamed for getting out too soon and leaving the former colony in chaos. If only a better police force had been organized. If only the army could have kept order. If only the British could have left once the country was stable. US President Joe Biden now finds himself in the same situation. American troops have left Afghanistan in a bloody mess. Critics of Biden’s decision to withdraw claim that the United States should have stayed longer. In the opinion of Robert Kagan, a well-known American promotor of robust military policies, the US should have promised to stay at least 20 years, instead of being non-committal. After all, the US military presence was minimal and could easily be afforded. But in that case, why just 20 years? Why not 40? Why not forever? The question is whether Attlee, or Biden, could ever have left India or Afghanistan in a stable condition. At least Attlee knew that India, and even Pakistan, would be governed by responsible, mostly moderate men. Jawaharlal Nehru and Mohammed Ali Jinnah were nothing like the Taliban. Both were widely regarded as legitimate leaders – and still there was a civil war. Biden didn’t even have the luxury of leaving Afghanistan in capable hands. It is easy to blame Attlee and Biden for the violence that followed their decisions. Perhaps they made mistakes. In hindsight, it may be possible to see how they could have mitigated some of the damage. But both leaders were caught in the same colonial trap that ensnared so many other imperial powers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať vzkvétají tisíce kapitalismů CAMBRIDGE: Zdá se, že globální finační krize, která jen nedávno srazila celé světové hospodářství na kolena, už pomalu slábne. Je tedy na čase zamyslet se, jak to propříště zařídit, aby se podobné krize v budoucnu znovu nerozhořely. Prakticky všechny diskuse o institucionálních reformách světové ekonomiky jsou založeny na představě, že naším společným cílem je fungující globální kapitalistický systém. Tento přístup jaksi automaticky předpokládá, že integrovaný světový trh bude produkovat zboží potud, pokud budeme schopni zvládat jeho poklesky a výpadky. Základní úkol hospodářské politiky pak z tohoto hlediska je tento: jak učinit svět bezpečnější pro naše volné obchodování se zbožím, službami a kapitálem? Na tuto otázku neexistuje žádná dobrá odpověď, protože představa globálního kapitalismu je ve své podstatě neuskutečnitelná. Kapitalismus je totiž fenoménem národním. Úkolem reálné hospodářské politiky je potom toto: jak učinit svět bezpečnějším pro naše rozdílné odrůdy národních kapitalismů, aby prosperovaly jeden vedle druhého? Dokud nezodpovíme tuto otázku, řešení skutečných problémů a hledání fungujících východisek z našich globálních nesnází se ani nepřiblížíme. Trhy nejsou sebe-regulujícími, sebe-stabilizujícími a sebe-legalizujícími mechanismy. To je také důvod, proč každá fungující společnost má své regulatorní orgány, jež tvoří pravidla konkurence, měnové a finanční instituce, jež sehrávají stabilizující úlohu, a systémy sociálního zabezpečení, přerozdělovací politiky a jiná sociální opatření, jež slaďují výsledky trhu s preferencemi společnosti, s ohledem na rozložení všech rizik i zisků. Žádná z těchto institucí ale neexistuje na globální úrovni. Vytvoření nadnárodních institucí, které by byly schopny adekvátně řešit tyto úkoly, by vyžadovalo nejen ochotu vzdát se národní suverenity, ale i značné míry řízení vlastních národních preferencí, ve smyslu těch, jež vytvářejí žádanou kombinaci sociálních programů. Nic takového se ale v brzké budoucnosti nestane: na světě existuje tolik fungujících modelů úspěšného kapitalismu, kolik na něm nalezneme vyspělých průmyslových zemí. Jak by potom ale mezinárodní systém národních kapitalismů měl vůbec vypadat? Za prvé, stejně jako dnešní režimy, systém by přilnul k multilaterálním procedurám a přijal by principy nejmocnějších států. Za druhé, systém by se zaměřil na nízké, ale ne nezbytně nulové úrovně obchodních překážek pro zboží a služby. Státy by pravděpodobně nebyly požádány o omezení či zrušení řízení kapitálových toků, zejména ne těch krátkodobých. A také by nebyly vyzvány, aby sladily své vnitrostátní politiky, například v oblasti průmyslové regulace, zdanění, řízení zaměstnanosti nebo standardů ochrany přírodního prostředí.", "en": "Let a Thousand Capitalisms Bloom CAMBRIDGE: The global financial crisis that recently brought the world economy to its knees appears to have abated. Time to reflect on how we ensure that similar crises do not erupt again. Practically all discussion on institutional reform in the world economy is predicated on the idea that our objective is a functioning global capitalist system. This approach takes it for granted that an integrated world market will deliver the goods as long as we contain its excesses and imbalances. The policy challenge within this frame of reference is: how do we make the world safe for free trade in goods, services, and capital? No good answer to this question exists because the idea of global capitalism is inherently impracticable. Capitalism is a national phenomenon. The real policy challenge is: how do we make the world safe for different brands of national capitalism to prosper side by side? Until we address this question, we are not going to come to grips with the real issues and provide workable solutions to our global predicament. Markets are not self-regulating, self-stabilizing, and self-legitimating. That is why every functioning society has regulatory bodies that set the rules of competition, monetary and fiscal institutions that perform stabilizing functions, and social insurance schemes, transfer policies, and other social arrangements that bring market outcomes into conformity with a society’s preferences regarding the distribution of risks and rewards. None of these institutions exists at the global level. Creating supranational institutions adequate to the task would require not only a willingness to give up national sovereignty but a considerable degree of convergence in national preferences regarding what constitutes a desirable set of social arrangements. Neither is about to happen: there are as many working models of successful capitalism as there are advanced industrial countries. What, then, would an international system of national capitalisms look like? First, in common with today’s regime, the system would adhere to multilateral procedures and the most-favored-nation principle. Second, the system would aim at low, but not necessarily zero levels of trade barriers in goods and services. Governments would not be required to reduce or eliminate controls on capital flows—especially of the short-term kind. Neither would they be asked to harmonize behind-the-border policies in such areas as industrial regulation, taxation, labor rules, or environmental standards."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho překonal růst objemu vnitroregionálního obchodu celkový obchodní růst, přičemž obchod uvnitř Asie dnes představuje více než polovinu celkového obchodního obratu tohoto světadílu. Vzhledem ke své zavedené roli montovny pro sítě sdílené výroby v regionu se však i samotná Čína stává zdrojem autonomních šoků – s dalekosáhlými a dlouhodobými dopady na fluktuace hospodářského cyklu. Jakou politiku tedy musí rozvíjející se asijské ekonomiky uskutečňovat, aby omezily svou zranitelnost vůči regionálním a globálním výkyvům? Bezprostředním úkolem je zabezpečit stabilitu finanční soustavy vůči vnějším šokům. Politická reforma by se měla snažit o podporu průhlednosti trhu, zlepšení rizikového řízení a posílení efektivního dohledu a regulací. Za druhé musí rozvíjející se státy vyvinout efektivnější makroekonomické rámce včetně lepší celkové regulace finanční soustavy a širšího rámce měnové politiky, jenž bude zohledňovat ceny aktiv a stabilitu finančního trhu. Existuje široká paleta oficiálních opatření, která podpoří domácí poptávku a současně ochrání střednědobou fiskální udržitelnost. A v zájmu řešení problému kolísavých kapitálových toků by měly státy zvýšit flexibilitu směnného kurzu, držet dostatečné mezinárodní rezervy a zavést pečlivě koncipované kapitálové kontroly. Za třetí musí rozvíjející se ekonomiky dál vyvažovat své zdroje růstu. Stěžejní je v tomto směru snížení závislosti na vnější poptávce – například podporou investic do soukromého sektoru a stimulací výdajů domácností. Pro zajištění všestrannějšího a trvaleji udržitelného růstu je klíčová rovněž taková politika nabídkové strany, která podpoří malé a střední firmy a sektor služeb uspokojující domácí poptávku. A konečně by k účinnější reakci jednotlivých států na šoky a krize přispěla také zesílená regionální a globální finanční spolupráce – včetně těsnější koordinace politik na úrovni G-20 a Mezinárodního měnového fondu. Klíčovou regionální iniciativou je vytvoření multilaterálního rezervního fondu v objemu 240 miliard dolarů státy skupiny ASEAN+3 (členové Sdružení národů jihovýchodní Asie plus Čína, Japonsko a Jižní Korea) – tento fond může v případě potřeby poskytovat krátkodobou likviditu jednotlivým členům. Kromě toho je nutné posílit institucionální rámec pro poskytování likvidity na regionální úrovni a pro hospodářský dohled. Asijci nemusí propadat pesimismu; dokonalá bouře v podobě tvrdého přistání v Číně, recese s dvojitým dnem ve Spojených státech a současného kolapsu eurozóny je nepravděpodobná. Riziko horších výsledků vlivem synchronizovaného globálního poklesu však vyloučit nelze. Pouze preventivní politikou orientovanou na lepší řízení rizik mohou rozvíjející se asijské ekonomiky ochránit hospodářský růst před hrozbou současných a budoucích krizí.", "en": "As a result, growth in intra-regional trade has outpaced overall trade growth, with intra-Asian trade now accounting for more than half of the continent’s total trade turnover. But China’s established role as the assembly hub for the region’s production-sharing networks means that it is becoming a source of autonomous shocks – with a large and persistent impact on business-cycle fluctuations. So, what policies must emerging Asian economies pursue to reduce their vulnerability to regional and global volatility? The most immediate challenge is to safeguard the financial system’s stability against external shocks. Policy reform should aim to promote market transparency, improve risk management, and strengthen effective supervision and regulations. Second, emerging countries must develop more effective macroeconomic frameworks, including better macro-prudential regulation and a broader monetary-policy framework that takes into account asset prices and financial-market stability. A wide range of official measures could be employed to support domestic demand while protecting medium-term fiscal sustainability. And, to address volatile capital flows, countries should increase exchange-rate flexibility, maintain adequate international reserves, and implement carefully designed capital controls. Third, emerging economies must further rebalance their sources of growth. Reducing dependence on external demand – for example, by promoting private-sector investment and encouraging household expenditure – is crucial. Supply-side policies that promote small and medium-size enterprises and service industries accommodating domestic demand are also critical to ensuring more inclusive and sustainable growth. Finally, enhanced regional and global financial cooperation – including closer policy coordination at the G-20 and International Monetary Fund – would help countries to respond more effectively to shocks and crises. A key regional initiative is the $240 billion multilateral reserve pool of the ASEAN+3 (the Association of Southeast Asian Nations plus China, Japan, and South Korea), which can provide short-term liquidity to members when needed. Institutional arrangements in regional liquidity provision and economic surveillance must be enhanced. Asians need not be pessimistic; the perfect storm of a hard landing in China, a double-dip recession in the United States, and a collapse of the eurozone is unlikely. But they cannot rule out the downside risk of a synchronized global downturn. Only with preemptive policies designed to manage risk better can emerging Asian countries protect economic growth from the threat of current and future crises."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zpoplatňování uhlíku se prosazuje BONN – Po hurikánech, které letos udeřily v Karibiku, Texasu a na Floridě, zůstaly zatopené dálnice, zničené domy a podniky a zpřetrhané životy. Povodňové vody už sice opadly, ale obrazy chaosu zůstávají vryty do naší kolektivní paměti. Obnova potrvá roky, možná desítiletí, a bude stát miliardy dolarů. Odborníci nám říkají, že hurikány nabývají na síle vlivem teplejších oceánů a že další důsledky antropogenních změn klimatu – od krutých such v Africkém rohu po extrémní povodně v Asii – za sebou nechávají miliony bez jídla a základního přístřeší. Přestože však souvislost mezi spalováním fosilních paliv a smrtícím počasím už roky sílí, tvůrci politik zatím ne vždy výstrahy vyslyšeli. To se rychle mění. Státy, občané a rostoucí počet firem po celém světě konečně začínají jednat. Tento měsíc se na konferenci OSN o změně klimatu v německém Bonnu shromáždily tisíce, aby vystupňovaly ambice v boji proti změně klimatu. Po úspěšné pařížské klimatické dohodě, dojednané před dva lety, se od dalšího pokroku a pokračující spolupráce očekává mnoho. Jednou ze slibnějších iniciativ poslední doby je Koalice vůdců pro zpoplatnění uhlíku (CPLC), která sdružuje 30 vlád a víc než 180 podniků a strategických partnerů s cílem dát emisím oxidu uhličitého finanční hodnotu. Myšlenka je jednoduchá: máme-li splnit cíl pařížské dohody, že omezíme vzestup průměrné globální teploty na méně než 2° Celsia nad preindustriální úroveň, ideálně na 1,5°C nad tuto úroveň, musíme dramaticky snížit emise. Jako spolupředsedové CPLC jsme přesvědčeni, že jedním z nejlepších způsobů jak toho dosáhnout je přesunout společenské a ekonomické náklady skleníkových plynů z veřejnosti na znečišťovatele. Za sílícího smyslu pro klimatickou naléhavost už není přijatelné bezplatně znečišťovat a účet přenechat budoucím generacím. Stanovit cenu uhlíku je nejúčinnější způsob jak snížit globální emise a zároveň podpořit udržitelný a robustní hospodářský růst. Zpoplatněním znečištění navíc vlády mohou vytvářet příjmy na investice třeba do čisté energie, škol a zdravotní péče, jednalo by se tedy o dvojité vítězství.", "en": "Carbon Pricing Takes Off BONN – The hurricanes that pummeled the Caribbean, Texas, and Florida this year left highways submerged, homes and businesses demolished, and lives lost. The floodwaters have since receded, but the images of upheaval remain etched in our collective memory. Recovery will take years, perhaps decades, and it will cost billions of dollars. Experts tell us that warming oceans are causing hurricanes to become more powerful, and other consequences of anthropogenic climate change – from severe droughts in the Horn of Africa to extreme flooding in Asia – are leaving millions without food and basic shelter. But while the link between burning fossil fuels and deadly weather has been strengthening for years, policymakers have not always heeded the warnings. This is changing rapidly. Today, countries, citizens, and a growing number of businesses around the world are finally taking action. This month, thousands gathered for the UN’s climate change conference in Bonn, Germany, to ratchet up global ambition in the fight against climate change. Following the successful Paris climate agreement two years ago, expectations for further progress and continued collaboration are high. One of the more promising recent initiatives is the Carbon Pricing Leadership Coalition (CPLC), which brings together 30 governments and more than 180 businesses and strategic partners to put a value on carbon dioxide emissions. The idea is simple: if we are to meet the Paris accord’s target of limiting the increase in global average temperature to less than 2° Celsius above preindustrial levels – ideally, to 1.5° above preindustrial levels – we must dramatically cut emissions. As co-chairs of the CPLC, we believe that one of the best ways to do that is by shifting the social and economic costs of heat-trapping gases from the public to the polluter. With the sense of climate urgency increasing, it is no longer acceptable to pollute for free and pass the bill to future generations. Putting a price on carbon is the most efficient way to reduce global emissions while encouraging sustainable and robust economic growth. Moreover, by putting a price on pollution, governments can generate revenue for investments like clean energy, schools, and health care, making it a double win."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Medicína jako společenskovědní obor DAVOS – Když jsem v polovině 80. let studoval medicínu, nakazil jsem se na Papui-Nové Guineji malárií. Byl to prachbídný zážitek. Bolela mě hlava. Prudce se mi zvýšila teplota. Trpěl jsem chudokrevností. Ale užíval jsem léky a postupně se zotavoval. Příjemná zkušenost to nebyla, ale díky levným a účinným antimalarikům mi nikdy nehrozilo velké nebezpečí. Tablety chloroquinu, které mě vyléčily, už nezabírají. Dokonce i v době, kdy jsem je užíval já, se stal parazit způsobující malárii v mnoha koutech světa vůči chloroquinu rezistentním; Papua-Nová Guinea patřila k posledním místům, kde ještě tyto léky účinkovaly, přestože i tam už ztrácely na síle. Dnes chloroquin z našeho lékařského arzenálu v podstatě vymizel. Rostoucí schopnost patogenů odolávat antibiotikům a dalším antimikrobiálním lékům se postupně stává největší nastupující krizí současného zdravotnictví – a je to krize, kterou samotná věda nemůže vyřešit. Osud chloroquinu přitom potkává i další léčiva. Multirezistentní kmeny tuberkulózy, bakterie Escherichia coli a salmonely jsou dnes běžným úkazem. Většina infekcí kapavky je neléčitelná. Superbakterie, jako jsou meticilin-rezistentní Staphylococcus aureus (MRSA) nebo Clostridium difficile, se šíří. V Indii usmrtily infekce rezistentní na antibiotika v roce 2013 více než 58 000 novorozenců. Dnes se malárie často léčí artemisininem – lékem odvozeným z jedné čínské byliny – v kombinaci s dalšími antimalariky. I těmto revolučním léčivům však dnes hrozí, že se podobně jako chloroquin přežijí; v jihovýchodní Asii byl doložen výskyt rezistentních kmenů malárie. Není to už jen lékařský problém; je to potenciální ekonomická katastrofa. Výzkum, který si nechala zpracovat komise Review on Antimicrobial Resistance pod vedením ekonoma Jima O’Neilla, vypočítal, že při pokračování současných trendů si rezistentní infekce vyžádají do roku 2050 každoročně deset milionů životů a během příštích 35 let budou stát globální ekonomiku přibližně 100 bilionů dolarů. I tato dramatická předpověď přitom může být značně podhodnocená, poněvadž zahrnuje jen přímé náklady v podobě zmařených životů a ušlého blahobytu v důsledku infekcí. Na antibiotikách je však závislá i řada dalších aspektů moderní medicíny. Pacienti s rakovinou podstupující chemoterapii užívají tyto léky k potlačení bakterií, které by jinak ovládly jejich oslabený imunitní systém. A řadu chirurgických operací, které se dnes pokládají za běžné, například náhrady kloubů nebo císařské řezy, lze bezpečně provádět pouze za předpokladu, že antibiotika brání oportunistickým infekcím.", "en": "The Social Science of Medicine DAVOS – When I was a medical student in the mid-1980s, I contracted malaria in Papua New Guinea. It was a miserable experience. My head ached. My temperature soared. I became anemic. But I took my medicine, and I got better. The experience wasn’t pleasant, but thanks to cheap, effective malaria drugs I was never in very much danger. The pills that cured me, chloroquine tablets, do not work anymore. Even at the time I was taking them, the parasite that causes malaria had already become resistant to chloroquine in many parts of the world; Papua New Guinea was one of the last places where the pills continued to be effective, and even there they were losing their potency. Today, chloroquine has basically disappeared from our medical arsenal. The growing capacity of pathogens to resist antibiotics and other antimicrobial drugs is turning into the greatest emerging crisis in contemporary health care – and it is a crisis that cannot be solved by science alone. Other pharmaceuticals are following in chloroquine’s wake. Multi-drug-resistant strains of tuberculosis, E. coli, and salmonella are now commonplace. Most gonorrhea infections are untreatable. Superbugs, like methicillin-resistant Staphylococcus aureus (MRSA) and Clostridium difficile, are proliferating. In India, antibiotic-resistant infections killed more than 58,000 newborns in 2013. Today, malaria is often treated with a combination of artemisinin – a drug derived from a Chinese herb – and other antimalarial drugs. But these revolutionary medicines are now in danger of following chloroquine into obsolescence; resistant strains of malaria have been documented in Southeast Asia. This is more than a medical problem; it is a potential economic disaster. Research commissioned by the Review on Antimicrobial Resistance, headed by the economist Jim O’Neill, has calculated that if current trends continue, drug-resistant infections will kill ten million people a year by 2050 and cost the global economy some $100 trillion over the next 35 years. Even that dramatic prediction may be a substantial underestimate, as it includes only the direct costs in terms of lives and wellbeing lost to infections. Many other aspects of modern medicine also rely on antibiotics. Cancer patients receiving chemotherapy take them to suppress bacteria that would otherwise overwhelm their weakened immune systems. Many surgical operations now considered routine, including joint replacements and Caesarean sections, can be performed safely only when antibiotics prevent opportunistic infections."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "ECB a její kritikové PAŘÍŽ – V severní Evropě a zejména v Německu vyvolalo rozhodnutí Evropské centrální banky zahájit kvantitativní uvolňování (QE) lavinu žalob. Mnohé z nich jsou nepodložené, či dokonce bezdůvodné. Některé jsou matoucí. Další přikládají větší váhu spekulativním hrozbám nežli těm skutečným. A pár jich sice poukazuje na skutečné problémy, ale opomíjí potenciální řešení. Soudě podle kritiky by se mohlo zdát, že nulová inflace je požehnáním. Kdyby to však byla pravda, centrální banky z celého světa by si ji dávno stanovily za cíl. Ony však vesměs definují cenovou stabilitu jako nízkou, stabilní, ale nenulovou inflaci. Je to proto, že nulová inflace má tři hluboce negativní důsledky. Za prvé nahlodává efektivitu standardní měnové politiky (protože kdyby úrokové sazby klesly výrazně pod nulu, vkladatelé by vybrali peníze z bank a uložili je do sejfů). Za druhé činí relativní mzdy (například zaměstnanců ve výrobě oproti zaměstnancům v sektoru služeb) rigidnějšími, protože mzdové kontrakty se obvykle uzavírají v eurech. A za třetí zvyšuje zátěž předchozích dluhů a činí zotavení ze soukromé či veřejné dluhové krize ještě bolestnějším. Podle kritiků však není důvod k obavám, protože téměř nulová inflace v eurozóně je pouze výsledkem prudkého poklesu cen ropy. Důvodů k obavám je bohužel spousta. Inflace spotřebitelských cen v eurozóně se pohybuje pod cílovou hranicí už 22 po sobě jdoucích měsíců – bylo tomu tak tedy už dávno předtím, než cena ropy začala padat. Levnější ropa je darem pro růst; zároveň však snižuje dlouhodobá inflační očekávání, která jsou skutečným cílem měnové politiky. Dále je zde tvrzení kritiků, že inflace pod cílovou hranicí je zapotřebí k obnově konkurenceschopnosti. To je ovšem matoucí. Je pravda, že hledání nové rovnováhy v konkurenceschopnosti uvnitř eurozóny zatím nebylo završeno, a že tedy některé země potřebují vykazovat podprůměrnou inflaci, aby snížily nadprůměrné náklady. To ovšem neplatí o eurozóně jako celku. Konkurenceschopnost na úrovni celé eurozóny závisí na kvalitě produktů a devizovém kurzu eura, který je flexibilní. Inflace je v tomto ohledu irelevantní. Kritikové ECB se nicméně bojí „efektu čarodějova učně“: totiž že měnové iniciativy typu QE nakonec vyvolají nekontrolovanou inflaci. Tato argumentace je však přinejlepším zvláštní.", "en": "The ECB and Its Critics PARIS – In Northern Europe, especially Germany, the European Central Bank’s decision to embark on quantitative easing (QE) has triggered an avalanche of indictments. Many are unfounded or even baseless. Some are confusing. Others give greater weight to speculative dangers than to actual ones. And few point to real problems, while ignoring potential solutions. Judging by the criticism, one might consider zero inflation a blessing. But if that were true, central banks around the world would have set it as a target long ago. Instead, all of them define price stability as low, stable, but positive inflation. That is because zero inflation has three overwhelmingly negative consequences. First, it erodes the effectiveness of standard monetary policy (because if interest rates went much below zero, depositors would withdraw cash from banks and put it in safes). Second, it makes relative wages (of, say, manufacturing versus services employees) more rigid, because wage contracts are generally set in euro terms. And, third, it increases the burden of past debts and makes exiting from a private or public debt crisis even more painful. But, say the critics, there is no reason to worry, because the eurozone’s near-zero inflation is merely the result of the sharp drop in oil prices. Unfortunately, there is indeed plenty of reason to worry. Consumer price inflation in the eurozone has been below target for 22 consecutive months – long before the price of oil started collapsing. Cheaper oil is a boon for growth; but it also lowers long-term inflation expectations, which are the true target of monetary policy. Then there is the critics’ claim that below-target inflation is needed to restore competitiveness. This is just confusing. It is true that rebalancing competitiveness within the eurozone has not yet been completed, and that some countries thus need to record below-average inflation to cut above-average costs. But this is not true of the eurozone as a whole. Eurozone-wide competitiveness depends on product quality and the euro exchange rate, which is flexible. Inflation is irrelevant in this respect. Nonetheless, the ECB’s critics fear the sorcerer’s apprentice: monetary initiatives like QE will ultimately cause runaway inflation. This reasoning is strange, at best."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Správné ingredience pro zahraniční politiku CAMBRIDGE – Někteří kritici si stěžují, že americký prezident Barack Obama stavěl svou kampaň na inspirativní rétorice a ctižádosti „ohnout oblouk dějin“, ale po nástupu do úřadu se projevil jako transakční a pragmatický vůdce. V tomto směru však Obama vůbec není výjimkou. Mnozí lídři během své kariéry změní cíle i styl. Když jeden z velkých transformačních vůdců v dějinách, Otto von Bismarck, dosáhl sjednocení Německa pod pruským vedením, přiklonil se k povlovnosti a statu quo. Zahraničněpolitické cíle a styl Franklina Delana Roosevelta byly zase v jeho prvním funkčním období skromné a zaměřené na postupné kroky, avšak jakmile v roce 1938 usoudil, že Adolf Hitler představuje existenční hrozbu, stal se transformačním vůdcem. Za stabilních a předvídatelných podmínek je transakční vůdcovství efektivnější, zatímco v dobách překotných a nesouvislých změn je pravděpodobnější nástup inspirativního stylu. Transformační cíle a inspirativní styl lídrů, jako byli Mahátma Gándhí v Indii nebo Nelson Mandela v Jižní Africe, mohou výrazně ovlivnit směřování tekutých politických okolností, zejména v rozvojových zemích s chatrně strukturovanými institucionálními brzdami. Naproti tomu tvorbu americké zahraniční politiky silně svazují instituce jako Kongres USA, soudy a ústava. Očekávali bychom tedy méně příležitostí k transformačnímu vůdcovství. I Ústava USA je však nejednoznačná ohledně pravomocí kongresu a prezidenta v zahraniční politice. Vytváří přinejlepším situaci, již jistý ústavní expert nazval „pozvánkou k zápasu“. Mnohé navíc záleží na vnějších okolnostech.", "en": "The Right Stuff in Foreign Policy CAMBRIDGE – Some critics complain that US President Barack Obama campaigned on inspirational rhetoric and an ambition to “bend the arc of history,” but then turned out to be a transactional and pragmatic leader once in office. In this respect, however, Obama is hardly unique. Many leaders change their objectives and style over the course of their careers. One of the great transformational leaders in history, Otto von Bismarck, became largely incremental and status quo-oriented after achieving the unification of Germany under Prussian direction. Likewise, Franklin Delano Roosevelt’s foreign-policy objectives and style were modest and incremental in his first presidential term, but became transformational in 1938 when he decided that Adolf Hitler represented an existential threat. Transactional leadership is more effective in stable and predictable environments, whereas an inspirational style is more likely to appear in periods of rapid and discontinuous social and political change. The transformational objectives and inspirational style of a leader like Mahatma Gandhi in India or Nelson Mandela in South Africa can significantly influence outcomes in fluid political contexts, particularly in developing countries with weakly structured institutional constraints. By contrast, American foreign-policy formation is highly constrained by institutions like Congress, the courts, and the constitution. Thus, we would expect less opportunity for transformational leadership. But even the US Constitution is ambiguous about the powers of Congress and the president in foreign policy. At best, it creates what one constitutional expert called “an invitation to struggle.” Moreover, much depends on external conditions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Němci mají s národní symbolikou pochopitelně problém, ale zahlédl jsem pár fanoušků v kvazibavoráckých oblečcích. Cena za nejvtipnější převlek pak nutně musí připadnout Italům oblečeným jako papežové a kardinálové. V minulosti zacházeli angličtí fanoušci – kteří však nebyli jediní – v této válečné metafoře příliš daleko a chovali se na evropském kontinentě spíš jako nájezdníci terorizující města, která měla tu smůlu, že hostila zápas anglického týmu. Ani samotní hráči však nedokázali vždy zakrýt národnostní zášť: když Nizozemsko porazilo v památném semifinále evropského šampionátu v roce 1988 Německo, jeden z Holanďanů si významně utřel německým dresem zadek. Vzhledem k síle národnostního cítění v těchto zápasech není nijak překvapivé, že si lidé rádi promítají národní charakteristiky do stylu hry. Během vzácných příležitostí, kdy dnes Anglie vyhraje nějaké důležité utkání, bývá její vítězství připisováno „typicky anglickému“ bojovému duchu v kombinaci s „fair play“. Němci hrají „s disciplínou“, Italové s obrannou silou římských válečníků, Nizozemci s volnomyšlenkářským individualismem, Španělé s elegancí toreadorů a tak dále. Když v roce 1998 vyhráli mistrovství světa Francouzi, připsali své vítězství multietnickému charakteru své reprezentace – ztělesnění francouzského hesla „volnost, rovnost, bratrství“. Jakmile však týmy prohrávají, jsou tyto stereotypy stejně vehementně zatracovány jako typické nedostatky: Němcům chybí fantazie, Italové se bojí útočit, Nizozemci jsou sobečtí, etnicky minoritní hráči Francie postrádají národnostní cítění a tak dále.", "en": "Germans, understandably, have a problem with national symbolism, but I spotted a few fans in quasi-Bavarian dress. The prize for the most humorous masquerade must go to the Italians dressed as popes and cardinals. In the past, English fans – but they were not the only ones – took the war metaphor too far and acted more like invading armies on the continent of Europe, terrorizing towns unlucky enough to stage an England game. But players, too, sometimes have failed to conceal national animosities: when Holland beat Germany in a memorable European semi-final in 1988, one of the Dutch players ostentatiously wiped his bottom with a German shirt. Given the strength of national feeling in these contests, it is not surprising that people like to project national characteristics onto the style of play. On the rare occasion that England wins a big match these days, victory is attributed to a “typically” English fighting spirit, coupled with “fair play.” The Germans play with “discipline,” the Italians with the defensive strength of Roman warriors, the Dutch with free-spirited individualism, the Spanish with the elegance of toreadors, and so on. When the French won the World Cup in 1998, they ascribed it to their team’s multi-ethnicity – the embodiment of France’s commitment to liberté, égalité, fraternité. But, when teams lose, these stereotypical virtues are damned with equal conviction as characteristic defects: German lack of imagination, Italian fear of attack, Dutch selfishness, the absence of national feeling among ethnic minorities in France, and so on."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Worldwide, a total of 1 347 tonnes of cannabis resin and5 821 tonnes of herbal cannabis were seized in 2003.Western and central Europe (70%) and south-west Asiaand the Near and Middle East (21%) accounted for mostcannabis resin seized, whereas quantities of herbalcannabis seized were concentrated in the Americas (68%)and Africa (26%) (CND, 2005). (home-grown produced in the Netherlands)(56). )This should be checked against missing 2003 data when available. Data on numbers of cannabis seizures in 2003 were not available for Italy, Cyprus, the Netherlands and Romania; data on both number of cannabis seizures and quantities of cannabis seized in 2003 were not available for Ireland and the United Kingdom.(53)See Table SZR-1 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(54)See Table SZR-2 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(55)See Table PPP-1 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(56)See Table PPP-5 (part i) in the 2005 statistical bulletin. Chapter 4Amphetamine-type stimulants, LSD and other synthetic drugs In terms of prevalence of use, in almost all countries someform of synthetic drug is the second most commonlyreported substance used. Overall rates of use of thesesubstances in the general population are typically low, butprevalence rates among younger age groups aresignificantly higher, and the use of these drugs may beparticularly high in some social settings and/or amongsome subcultural groups. Among the synthetic drugs used in Europe are bothstimulants and hallucinogenic substances.", "cs": "V celosvětovém měřítku bylo v roce 2003 zadrženo celkem1 347 tun konopné pryskyřice a 5 821 tun rostlin konopí.Nejvíce konopné pryskyřice bylo zadrženo v západní a střední Evropě (70%), v jihovýchodní Asii a na Blízkém a Středním Východě (21%), zatímco největší množstvírostlin konopí bylo zachyceno v Severní a Jižní Americe Potence konopných produktů je určena obsahem jejichprimární účinné složky, tetrahydrocannabinolu (THC). )Tento údaj je nutné ověřit pomocí dosud chybějících údajů za rok 2003, a to jakmile budou dostupné. Údaje o počtu záchytů konopí v roce 2003 nebyly dostupné pro Itálii, Kypr, Nizozemsko a Rumunsko. Údaje o počtu záchytů konopí a množství konopí zachyceného v roce 2003 nebyly k dispozici pro Irsko a Spojené království.(53)Viz tabulka SZR-1 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.(54)Viz tabulka SZR-2 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.(55)Viz tabulka PPP-1 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.(56)Viz tabulka PPP-5 (část i) ve Statistickém věstníku 2005. Kapitola 4Stimulanty na bázi amfetaminu, LSD a další syntetické drogy Pokud jde o prevalenci užívání, téměř ve všech zemích jenějaká forma syntetické drogy druhou nejběžněji uváděnouužívanou látkou. Celková míra užívání těchto látek je u běžné populace obvykle nízká, ale míry prevalenceužívání mezi mladšími věkovými skupinami jsou významněvyšší a v některých společenských prostředích nebo u některých subkulturních skupin může být užívání těchtodrog obzvlášť vysoké. Mezi syntetickými drogami užívanými v Evropě jsou jakstimulanty, tak halucinogenní látky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomické důsledky brexitu LONDÝN – Ti, kdo vedou kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie, tvrdí, že by pak jejich země byla svobodnější i bohatší. Po „brexitu“ by Británie podle nich mohla rychle vyjednat na míru šitou dohodu s EU, která by jim nabídla všechny výhody spojené s volným obchodem bez nákladů vyplývajících z členství v EU; dále by prý Británie mohla uzavřít lepší obchodní dohody s jinými zeměmi a nesmírně těžit z toho, že se zbaví zatěžujících unijních regulací. To je však jen iluze. Ve skutečnosti by měl brexit pro Británii obrovské ekonomické náklady. Nejistota a rozvrat spojené se sáhodlouhým a nepochybně i zatrpklým rozvodovým řízením by stlačily investice a růst. Trvalé odloučení by snížilo objem obchodu, zahraniční investice a migraci, což by ublížilo konkurenci, růstu produktivity a životní úrovni. A „nezávislost“ by připravila Británii o možnost ovlivňovat budoucí reformy EU – zejména dokončení jednotného trhu v oblasti služeb –, z nichž by mohla mít prospěch. Centrum pro hospodářský výkon při London School of Economics vypočítalo, že dlouhodobé náklady nižšího objemu obchodu s EU by mohly dosáhnout až 9,5% britského HDP, přičemž pokles zahraničních investic by mohl zemi připravit o 3,4% HDP nebo i více. Už jen v porovnání s těmito náklady jsou potenciální přínosy brexitu mizivé. Čistý příspěvek Velké Británie do rozpočtu EU činil v loňském roce pouhých 0,35% britského HDP, přičemž odstranění unijních regulací by mělo jen omezený přínos, poněvadž britský trh práce i zboží patří už dnes k nejvolnějším na světě. Proces vystoupení by vyvolal vleklou nejistotu. Oficiálně má trvat dva roky.", "en": "The Economic Consequences of Brexit LONDON – Those campaigning for Britain to exit the European Union claim that doing so would make their country both freer and richer. They assert that after “Brexit”, the UK could quickly negotiate a bespoke agreement with the EU that offers all the benefits of free trade without the costs of EU membership; strike better trade deals with other countries; and reap huge benefits from scrapping burdensome EU regulations. But this is a delusion. In fact, Brexit would entail big economic costs for Britain. The uncertainty and disruption of drawn-out and doubtless acrimonious divorce proceedings would depress investment and growth. Permanent separation would reduce trade, foreign investment, and migration, hurting competition, productivity growth, and living standards. And “independence” would deprive Britain of influence over future EU reforms – notably, the completion of the single market in services – from which it would benefit. The London School of Economics’ Centre for Economic Performance calculates that the long-term costs to Britain of lower trade with the EU could be as high as 9.5% of GDP, while the fall in foreign investment could cost 3.4% of GDP or more. Those costs alone dwarf the potential gains from Brexit. Britain’s net contribution to the EU budget amounted to only 0.35% of GDP last year, and scrapping EU regulation would bring limited benefits, because the UK’s labor and product markets are already among the freest in the world. The exit process would generate prolonged uncertainty. Officially, it is meant to take two years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Asijská strategie pro Írán SINGAPUR – Až konečně opadne nynější vřava obklopující íránské volby, Západ si zřejmě odnese jednoduchý černobílý úsudek: vyhráli padouchové. Ovšemže když Západ podpořil kladné hrdiny, demonstranty v ulicích, jednal správně. Západ tudíž za výsledek nemusí nést žádnou zodpovědnost. Tragédií takového uvažování je, že neumožňuje žádnou mravní ani politickou složitost či nuance, jenže právě těch bude zapotřebí, mají-li se vyřešit četné problémy, které Írán prostupují. Navíc dokud íránským prezidentem zůstává Mahmúd Ahmadínedžád, Západ se znovu uchýlí ke své obvyklé metodě jak se vypořádat s nepřátelskými režimy: zavede další sankce. To by ale vedlo jen k ještě větší tragédii. Jediným jasným ponaučením, které ze sporných íránských voleb plyne, je, že země má energickou a opravdu dynamickou občanskou společnost. Řada statečných Íránců byla ochotná na obranu svého přesvědčení riskovat život. Jejich schopnost takto vystoupit potvrzuje, že Írán není uzavřeným totalitním státem jako Severní Korea. Navzdory mnohaleté vládě teokratického establishmentu (anebo právě díky ní) zůstává íránská mysl otevřená a angažovaná. Existuje tedy reálná naděje, že se Írán může změnit, modernizovat a otevřít, tak jako zbytek Asie. Vskutku, jedinou životaschopnou dlouhodobou strategií, kterou si můžeme osvojit, je tudíž ukončit snahu Írán izolovat a namísto toho Íránce postrkovat k užšímu zapojení do moderní Asie.", "en": "An Asia Strategy for Iran SINGAPORE − When the ongoing turmoil surrounding the Iranian elections finally ends, the West is likely to walk away with a simple black and white judgment: the bad guys won. Of course, the West did the right thing by supporting the good guys, the street demonstrators. Hence, the West need not bear any responsibility for the outcome. The tragedy of such thinking is that it does not allow for any moral and political complexity or nuance, yet that is exactly what will be needed if the many problems surrounding Iran are to be resolved. Moreover, with Mahmoud Ahmadinejad remaining as Iran’s president, the West will once again resort to its usual method of dealing with unfriendly regimes: impose more sanctions. But this would lead to an even greater tragedy. The only clear lesson to emerge from Iran’s disputed presidential election is that the country has a vibrant and indeed dynamic civil society. Many brave Iranians were prepared to risk their lives to defend their beliefs. Their ability to do so confirms that Iran is not a closed totalitarian state like North Korea. Despite many years of rule by a theocratic establishment (or perhaps because of it), Iranian minds remain open and engaged. So there is real hope that Iran can change, modernize, and open up as the rest of Asia has. Indeed, the only viable long-term strategy to adopt, therefore, is to stop trying to isolate Iran and instead nudge Iranians into engaging more with modern Asia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za prvé musí představitelé skupiny G-20 naplnit závazky dané v Globálním plánu zotavení a reformy. Poté, co se tato skupina přihlásila ke „společné zodpovědnosti za zmírnění sociálních dopadů krize a minimalizaci dlouhodobých škod na globálním potenciálu“, potřebuje vyhodnotit, jak velká část podpory se dostala do rozvojových zemí nebo se pro ně stala přístupnou. Existuje několik povzbudivých příznaků. V červenci například Mezinárodní měnový fond chvályhodně oznámil podstatné zvýšení koncesních půjček nejméně rozvinutým zemím. Několika z nich, mimo jiné Etiopii, Malawi a Jihoafrické republice, již byly přiděleny zvláštní práva čerpání, která jim pomohou vyrovnat se s hospodářskou krizí. Některé zranitelné země však stále zápolí s financováním proticyklických investic a rozšířených služeb sociální ochrany. Vyvstává proto otázka, zda kritéria a alokační modely Světové banky nejsou příliš přísné, což může bránit poskytování podpory nejpotřebnějším. To jen zdůrazňuje argumenty pro druhou oblast činnosti – zajištění, aby rozvojové země včetně těch nejméně rozvinutých měly větší slovo v globálních finančních institucích, a posílení regionálních orgánů, jako je Africká rozvojová banka. Vyvážená a spravedlivá globální architektura neznamená jen poskytnutí většího slova hlavním rozvíjejícím se ekonomikám. Znamená také systematické zapojování rozvojových zemí. Instituce vytvořené na základě dohody z Bretton Woods, jako jsou Světová banka a MMF, si uvědomují, že pokud se stanou vstřícnějšími, získají větší váhu v realitě a rozmanitosti dnešního globálního společenství a stanou se efektivnějšími nástroji při adaptaci na klimatické změny a snižování chudoby. Tempo změn je však třeba urychlit, aby bylo zajištěno, že se zejména MMF dokáže adaptovat na postkrizové výzvy. To volá po rozšíření dozorovacího mandátu MMF nad úroveň makroekonomické a monetární politiky, aby se fond mohl zabývat i širšími finančními a regulačními otázkami. Znamená to zřízení politické rady na velmi vysoké úrovni, která by přijímala strategická rozhodnutí klíčová pro globální stabilitu. Architekturální a institucionální reformu je třeba doplnit třetím výdobytkem: dohodou na časovém rámci řešení celé řady pokřivených obchodních pravidel, nafouklých dotačních režimů, pravidel duševního vlastnictví a dalších forem pokřivení trhu, které silně znevýhodňují rozvojový svět.", "en": "First, G-20 leaders need to follow through with the commitments they’ve made to a Global Plan for Recovery and Reform. Having recognized its “collective responsibility to mitigate the social impact of the crisis and minimize long-lasting damage to global potential,” the group now needs to review how much support has reached or become accessible to developing countries. There are some encouraging signs. For example, in July, the International Monetary Fund commendably announced a substantial increase in concessional lending to least-developed countries. Several of them, including Ethiopia, Malawi and South Africa, have already been allocated Special Drawing Rights to help them cope with the economic crisis. But some vulnerable countries are still struggling to finance countercyclical investment and expanded social protection services. It raises questions about the stringencies of the World Bank’s eligibility criteria and allocation models which can prevent support of the most needy. This underscores the case for a second area of action – ensuring that developing countries, including least-developed countries, have a greater say in global financial institutions, and strengthening regional bodies such as the African Development Bank. An equitable and fair global architecture means not only giving a greater say to the major emerging economies. It also means systematically including other developing countries. The Bretton Woods Institutions such as the World Bank and IMF themselves recognize that becoming more inclusive would make them more relevant to the reality and diversity of today’s global community and more effective as vehicles for addressing climate change adaptation and poverty reduction. But the pace of change needs to be speeded up, ensuring that the IMF in particular is able to adapt to post-crisis challenges. This calls for a broadening of the IMF’s surveillance mandate beyond macroeconomic and monetary policies so that it can deal with wider financial and regulatory issues. It means establishing a very high-level political council to take strategic decisions critical to global stability. And it also requires reforming the voting system to ensure decisions command the support of the majority of members. Architectural and institutional reform has to be complemented by a third achievement: agreement on a timetable for tackling the variety of biased trade rules, bloated subsidy regimes, intellectual property rules and other forms of market distortion which heavily disadvantage the developing world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This very basic shift in my physical orientation helped me shift my perspective in relation to the glacier. And so since we use devices to figure out how to relate to the world these days, I actually made a device called the Glacier Embracing Suit. (Laughter) And so this is constructed out of a heat reflected material that serves to mediate the difference in temperature between the human body and the glacial ice. And once again, it's this invitation that asks people to lay down on the glacier and give it a hug. So, yea, this is actually just the beginning. These are initial musings for this project. And just as with the wall, how I wanted to be more wall-like, with this project, I'd actually like to take more a of glacial pace. And so my intent is to actually just take the next 10 years and go on a series of collaborative projects where I work with people from different disciplines -- artists, technologists, scientists -- to kind of work on this project of how we can improve human-glacier relations. So beyond that, in closing, I'd just like to say that we're in this era of communications and device proliferation, and it's really tremendous and exciting and sexy, but I think what's really important is thinking about how we can simultaneously maintain a sense of wonder and a sense of criticality about the tools that we use and the ways in which we relate to the world. Thanks. (Applause)", "cs": "Tento zásadní posun mé fyzické orientace změnil mou perspektivu ve vztahu k tomuto ledovci. A protože v dnešní době člověka s okolním světem spojují různé přístroje, vynalezla jsem přístroj s názvem Oblek k objímání ledovců. (Smích) Je ušitý z teploodrazné fólie, která slouží k vyrovnání rozdílu teplot mezi lidským tělem a ledem ledovce. A opět funguje jako výzva, ať si lidé lehnou na zem a ledovec obejmou. Tohle je vlastně teprve začátek. V rámci tohoto projektu jde zatím jen o počáteční úvahy. A podobně jako jsem se u projektu o zdech chtěla více podobat zdi, teď se snažím nabrat ledovcové tempo. Takže můj záměr je věnovat se následujících 10 let sérii kolaborativních projektů, kde budu spolupracovat s experty z různých disciplín -- s umělci, technology či vědci -- se záměrem zlepšit lidsko-ledovcové vztahy. Abych to uzavřela, řekla bych jen, že žijeme v éře, kdy se množí různé komunikační a jiné technologie. Jsou všechny úžasné a vzrušující a sexy, ale myslím, že jestli je něco důležité, pak jen snažit se neztrácet ani úžas, ani kritičnost tváří v tvář výrobkům, které používáme ke komunikaci s okolním světem. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Měl by být incest mezi dospělými sourozenci trestný? PRINCETON – Německá rada pro etiku, statutární orgán podléhající Bundestagu, minulý měsíc doporučila, aby pohlavní styk mezi dospělými sourozenci přestal být trestným činem. Toto doporučení přichází po předloňském rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který potvrdil odsouzení jednoho muže z Lipska za pohlavní vztah s vlastní sestrou. Tento muž si odseděl několik let ve vězení, protože odmítl tento vztah ukončit. (Jeho sestra byla shledána méně odpovědnou a do vězení nemusela.) Incest mezi dospělými lidmi není zločinem ve všech právních soustavách. Ve Francii byl tento delikt zrušen v roce 1810, kdy Napoleon zavedl nový trestní zákon. Oboustranně dobrovolný incest mezi dospělými osobami není trestným činem ani v Belgii, Nizozemsku, Portugalsku, Španělsku, Rusku, Číně, Japonsku, Jižní Koreji, Turecku, Pobřeží slonoviny, Brazílii, Argentině a několika dalších latinskoamerických zemích. Rada pro etiku vzala své vyšetřování vážně. Její zpráva (která je v současnosti dostupná jen v němčině) začíná svědectvím osob žijících v zakázaném vztahu, zejména nevlastních bratrů a sester, kteří se poznali až jako dospělí. Tyto páry popisují obtíže spojené s kriminalizací jejich vztahu, včetně vyděračských žádostí a hrozby ztráty opatrovnictví dítěte z předchozího vztahu. Zpráva se nesnaží poskytnout definitivní zhodnocení etiky konsensuálních sexuálních vztahů mezi sourozenci. Místo toho si klade otázku, zda má trestní právo dostatečný základ k tomu, aby takové vztahy zakazovalo.", "en": "Should Adult Sibling Incest Be a Crime? PRINCETON – Last month, the German Ethics Council, a statutory body that reports to the Bundestag, recommended that sexual intercourse between adult siblings should cease to be a crime. The recommendation follows a 2012 decision by the European Court of Human Rights upholding the conviction of a Leipzig man for having a sexual relationship with his sister. The man has served several years in prison, owing to his refusal to abandon the relationship. (His sister was judged to be less responsible and was not jailed.) Incest between adults is not a crime in all jurisdictions. In France, the offense was abolished when Napoleon introduced his new penal code in 1810. Consensual adult incest is also not a crime in Belgium, the Netherlands, Portugal, Spain, Russia, China, Japan, South Korea, Turkey, Côte d’Ivoire, Brazil, Argentina, and several other Latin American countries. The Ethics Council took its investigation seriously. Its report (currently available only in German) begins with testimony from those in a forbidden relationship, particularly half-brothers and sisters who came to know each other only as adults. These couples describe the difficulties created by the criminalization of their relationship, including extortion demands and the threat of loss of custody of a child from a previous relationship. The report does not attempt to provide a definitive assessment of the ethics of consensual sexual relationships between siblings. Instead, it asks whether there is an adequate basis for the criminal law to prohibit such relationships."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Japonský mýtus BRUSEL – První dekáda tohoto století začala takzvanou internetovou bublinou. Když praskla, centrální banky rázně zakročily s cílem uvolnit měnovou politiku, aby předešly vleklému období pomalého růstu ve stylu Japonska. Jenže delší období nízkých úrokových sazeb, které po recesi roku 2001 následovalo, přispělo namísto toho ke vzniku další bubliny, tentokrát v realitách a úvěrech. Po prasknutí druhé bubliny během jediného desetiletí centrální banky opět rychle reagovaly a téměř všude snížily sazby na nulu (či téměř na nulu). Federální rezervní sytém Spojených států se ve snaze urychlit zotavení dokonce nedávno pustil do bezprecedentního kola „kvantitativního uvolňování“. Stěžejním argumentem byla opět nutnost zabránit opakování japonské „ztracené dekády“. Tvorbě politik často dominují jednoduchá „ponaučení“ z hospodářských dějin. Jenže ponaučení z případu Japonska je do velké míry mýtus. Základem děsivého příběhu o Japonsku je to, že tamní HDP rostl v uplynulém desetiletí průměrným ročním tempem pouhých 0,6 %, oproti 1,7 % v USA. Rozdíl je sice mnohem menší, než se obvykle předpokládá, ale tempo růstu ve výši 0,6 % skutečně na první pohled budí dojem ztracené dekády. Podle tohoto kritéria by se dalo tvrdit, že značná část Evropy také „ztratila“ dekádu, neboť Německo dosahovalo týchž temp růstu jako Japonsko (0,6 %) a Itálii se dařilo ještě hůř (0,2 %); jen Francii a Španělsku se vedlo poněkud lépe.", "en": "The Japan Myth BRUSSELS – The first decade of this century started with the so-called dot-com bubble. When it burst, central banks moved aggressively to ease monetary policy in order to prevent a prolonged period of Japanese-style slow growth. But the prolonged period of low interest rates that followed the 2001 recession instead contributed to the emergence of another bubble, this time in real estate and credit. With the collapse of the second bubble in a decade, central banks again acted quickly, lowering rates to zero (or close to it) almost everywhere. Recently, the United States Federal Reserve has even engaged in an unprecedented round of “quantitative easing” in an effort to accelerate the recovery. Again, the key argument was the need to avoid a repeat of Japan’s “lost decade.” Policymaking is often dominated by simple “lessons learned” from economic history. But the lesson learned from the case of Japan is largely a myth. The basis for the scare story about Japan is that its GDP has grown over the last decade at an average annual rate of only 0.6% compared to 1.7 % for the US. The difference is actually much smaller than often assumed, but at first sight a growth rate of 0.6 % qualifies as a lost decade. According to that standard, one could argue that a good part of Europe also “lost” the last decade, since Germany achieved about the same growth rates as Japan (0.6%) and Italy did even worse (0.2 %); only France and Spain performed somewhat better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle nedávného hodnocení v Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách dosáhly globální finanční toky určené na zmírňující a adaptační opatření v letech 2011-2012 hodnoty 340-650 miliard dolarů. Závazky Austrálie, Belgie, Kolumbie, Norska, Peru a Rakouska dané na konferenci v Limě navíc zvyšují hodnotu Zeleného klimatického fondu na téměř 10,2 miliardy dolarů. A dopad klimatických změn je stále ve větší míře, i když dosud nedostatečně zapracováván do státních a místních rozpočtů. Máme-li však předejít propadu ve financování po roce 2020, bude zapotřebí mnohem vyšších finančních částek. Například Zelený klimatický fond má v příštích pěti let dosáhnout objemu 100 miliard dolarů ročně – to je desetkrát více než dnes. Adaptační závazky obsažené v pařížské dohodě by velmi přispěly k zacelení této propasti. Mezinárodní dražby emisních povolenek a povolenek v domácích systémech obchodování s emisemi, uhlíková daň, příjmy z mezinárodní dopravy, přirážky za přenos elektřiny a daně z finančních transakcí by mohly generovat dodatečné příjmy ve výši až 220 miliard dolarů ročně. Financování samozřejmě není jedinou složkou úspěšné adaptační strategie. Jak zdůrazňuje adaptační zpráva, klíčové je také překlenování propastí v oblasti technologií a znalostí. Mnoho technologií, které pomáhají státům adaptovat se na důsledky klimatických změn, existuje už dnes. Například když farmáři pěstují vědecky vyvinuté plodiny, které rostou rychleji, mohou sklízet úrodu před příchodem cyklonů, jež budou s růstem globálních teplot stále prudší. Zavádění těchto technologií však stále naráží na velké bariéry – na bariéry, které by vlády měly bourat kombinací pobídek, regulačních reforem a zkvalitňování institucí.", "en": "According to a recent assessment by the UN Framework Convention on Climate Change, global financial flows for mitigation and adaptation measures amounted to $340-650 billion in 2011-2012. Furthermore, pledges at the Lima conference by Australia, Austria, Belgium, Colombia, Norway, and Peru bring the Green Climate Fund to nearly $10.2 billion. And the impact of climate change is increasingly, though still inadequately, being factored into national and local budgets. But much more financing will be needed to prevent a funding gap after 2020. The Green Climate Fund, for example, is supposed to reach $100 billion per year – ten times higher than it is now – in the next five years. Commitments on adaptation in the Paris agreement would go a long way toward closing this gap. The international auctioning of emissions allowances and allowances in domestic emissions-trading schemes, a carbon tax, revenues from international transport, a surcharge on electricity transmission, and financial transaction taxes could generate as much as $220 billion per year in additional revenues. Of course, funding is not the only component of a successful adaptation strategy. As the adaptation report emphasizes, closing gaps in technology and knowledge is also crucial. Many technologies that could help countries adapt to the consequences of climate change already exist. For example, by planting scientifically engineered crops that grow faster, farmers can harvest them before, say, cyclone season, which will become increasingly violent as global temperatures rise. But there remain significant barriers to adoption – barriers that governments should dismantle through a combination of incentives, regulatory reform, and institutional upgrading."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, bad weather comes in, just land, fold up the wings, drive home. Doesn't matter if it rains a little, you have a windshield wiper. Instead of paying to keep your airplane in a hanger, park it in your garage. And the unleaded automotive fuel that we use is both cheaper and better for the environment than traditional avgas. Door-to-door travel time is reduced, because now, instead of lugging bags, finding a parking space, taking off your shoes or pulling your airplane out of the hanger, you're now just spending that time getting to where you want to go. And mobility to your destination is clearly solved. Just fold up the wings and keep going. The Transition simultaneously expands our horizons while making the world a smaller, more accessible place. It also continues to be a fabulous adventure. I hope you'll each take a moment to think about how you could use something like this to give yourself more access to your own world, and to make your own travel more convenient and more fun. Thank you for giving me the opportunity to share it with you. (Applause)", "cs": "Ale teď, když přijde špatné počasí, prostě přistanete, složíte křídla, odjedete domů. Nezáleží na tom, jestli prší, protože máte stěrač. Namísto toho, abyste platili za hangárování letadla, parkujete jej ve své garáži. A bezolovnaté automobilové palivo, které používáme, je jak levnější, tak i ekologičtější než běžný Avgas. Cesta z domu na letiště a zpět je zkrácena, protože se nemusíte starat o kufry, hledat parkovací místo, sundávat si boty na bezpečnostní kontrole, vytahovat letadlo z hangáru, teď už trávíte čas pouze cestou tam, kam chcete. A mobilita v místě, kam docestujete, je jednoduše vyřešena. Jen sklopíte křídla a pokračujete. Transition zároveň rozšiřuje naše obzory a přitom zmenšuje svět, dělá z něj dostupnější místo. A v neposlední řadě jde o báječné dobrodružství. Doufám, že se všichni alespoň na chvíli zamyslíte, jak by vám mohlo použití tohoto prostředku pomoci, abyste získali lepší přístup k vlastnímu světu, a abyste své cestování učinili pohodlnějším a zábavnějším. Děkuji, že jste mi dali příležitost toto vše s vámi sdílet. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It searches through all of the DNA in the cell, to find sites that match the sequences in the bound RNAs. And when those sites are found -- as you can see here, the blue molecule is DNA -- this complex associates with that DNA and allows the Cas9 cleaver to cut up the viral DNA. It makes a very precise break. So we can think of the Cas9 RNA sentinel complex like a pair of scissors that can cut DNA -- it makes a double-stranded break in the DNA helix. And importantly, this complex is programmable, so it can be programmed to recognize particular DNA sequences, and make a break in the DNA at that site. As I'm going to tell you now, we recognized that that activity could be harnessed for genome engineering, to allow cells to make a very precise change to the DNA at the site where this break was introduced. That's sort of analogous to the way that we use a word-processing program to fix a typo in a document. The reason we envisioned using the CRISPR system for genome engineering is because cells have the ability to detect broken DNA and repair it. So when a plant or an animal cell detects a double-stranded break in its DNA, it can fix that break, either by pasting together the ends of the broken DNA with a little, tiny change in the sequence of that position, or it can repair the break by integrating a new piece of DNA at the site of the cut.", "cs": "Hledá v buněčné DNA úsek, který odpovídá sekvenci v navázané RNA. Když ho najde, spojí se ten celek s DNA (která je na obrázku modře), a umožní skalpelu Cas9 odříznout virální DNA. Řez je velmi přesný. Ochranný celek Cas9 s RNA lze chápat jako nůžky, které odštípnou DNA. Přeruší obě vlákna šroubovice DNA. Hlavně se však tento celek dá programovat, aby rozpoznal konkrétní sekvenci DNA a v daném místě DNA přestřihl. A tak jsme si uvědomili, že lze daný mechanismus uplatnit v genovém inženýrství. V místě řezu totiž můžeme velmi přesně zasahovat do buněčné DNA. Je to jako automatická oprava překlepů ve wordovském dokumentu. Využití CRISPRu v genovém inženýrství je možné díky tomu, že buňky umí detekovat a opravovat poškozenou DNA. Když rostlinná či živočišná buňka detekuje přerušené dvojvlákno DNA, opraví ho. Buď tak, že k sobě naváže přerušené části DNA, přičemž na místě spoje dojde k malé změně sekvence, nebo mezeru zaplní novým kouskem DNA o odpovídající délce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stíny finanční globalizace Nedávné pozdvižení na globálních finančních trzích – a likviditní a úvěrová tíseň, jež následovaly – vzbuzuje dvě otázky: jak se stalo, že nesplácené podřadné (sub-prime) hypotéky v amerických státech Kalifornie, Nevada, Arizona a Florida vyústily v celosvětovou krizi? A proč systémové riziko v posledních letech neklesalo, nýbrž vzrůstalo? Vina by měla jít na vrub fenoménu „sekuritizace“. V minulosti si banky ponechávaly úvěry a hypotéky v účetních knihách, takže jim zůstávalo úvěrové riziko. Tak například během propadu cen nemovitostí ve Spojených státech ke konci 80. let minulého století přišly na buben mnohé banky, jež působily jako hypoteční věřitelé (stavební spořitelny), což vedlo k bankovní krizi, úvěrové tísni a recesi v letech 1990-1991. Předpokládalo se, že toto systémové riziko – finanční šok vyvolávající prudkou ekonomickou nákazu – se sekuritizací sníží. Finanční globalizace znamenala, že banky už aktiva jako hypotéky nevedly ve svých účetních knihách, ale vložily je do balíčků cenných papírů opřených o aktiva a ty byly prodány investorům na kapitálových trzích po celém světě, takže se riziko šířeji rozprostřelo. Co se zvrtlo? Problémem nebyly jen podřadné hypotéky. V USA se tytéž lehkomyslné úvěrové praktiky – žádné zálohy, neověřování příjmů a majetku těch, kdo si půjčují, hypotéky, u nichž se dočasně splácí jen úroky, záporná amortizace, lákání na přechodně velice nízké úrokové sazby – vyskytovaly v letech 2005 až 2007 u více než 50% všech hypoték. Poněvadž sekuritizace znamenala, že banky nenesly riziko a vydělávaly na poplatcích za transakce, přestaly se starat o kvalitu svého půjčování.", "en": "The Dark Matter of Financial Globalization The recent turmoil in global financial markets – and the liquidity and credit crunch that followed – raises two questions: how did defaulting sub-prime mortgages in the American states of California, Nevada, Arizona, and Florida lead to a worldwide crisis? And why did systemic risk increase rather than decrease in recent years? Blame should go to the phenomenon of “securitization.” In the past, banks kept loans and mortgages on their books, retaining the credit risk. For example, during the housing bust in the United States in the late 1980’s, many banks that were mortgage lenders (the Savings ampamp; Loans Associations) went belly up, leading to a banking crisis, a credit crunch, and a recession in 1990-1991. This systemic risk – a financial shock leading to severe economic contagion – was supposed to be reduced by securitization. Financial globalization meant that banks no longer held assets like mortgages on their books, but packaged them in asset-backed securities that were sold to investors in capital markets worldwide, thereby distributing risk more widely. What went wrong? The problem was not just sub-prime mortgages. The same reckless lending practices – no down-payments, no verification of borrowers’ incomes and assets, interest-rate-only mortgages, negative amortization, teaser rates – occurred in more than 50% of all US mortgages in 2005-2007. Because securitization meant that banks were not carrying the risk and earned fees for transactions, they no longer cared about the quality of their lending."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, with the right design, slums and favelas may not be the problem but actually the only possible solution. The second case is how design can contribute to sustainability. In 2012, we entered the competition for the Angelini Innovation Center, and the aim was to build the right environment for knowledge creation. It is accepted that for such an aim, knowledge creation, interaction among people, face-to-face contact, it's important, and we agreed on that. But for us, the question of the right environment was a very literal question. We wanted to have a working space with the right light, with the right temperature, with the right air. So we asked ourselves: Does the typical office building help us in that sense? Well, how does that building look, typically? It's a collection of floors, one on top of each other, with a core in the center with elevators, stairs, pipes, wires, everything, and then a glass skin on the outside that, due to direct sun radiation, creates a huge greenhouse effect inside. In addition to that, let's say a guy working on the seventh floor goes every single day through the third floor, but has no idea what the guy on that floor is working on. So we thought, well, maybe we have to turn this scheme inside out.", "cs": "Tudíž s dobrým návrhem by slumy a favely nemusely být problém, ale vlastně jediným možným řešením. Druhý případ je o tom, jak způsob návrhu může přispět k udržitelnosti. V roce 2012 jsme se zúčastnili soutěže o Angelini Innovation Center. Cílem bylo vytvořit vhodné prostředí k vytváření vědomostí. Je pravda, že pro takový záměr, jako je vytváření vědomostí, je interakce mezi lidmi a osobní kontakt podstatný aspekt, s čímž jsme souhlasili. Pro nás však byla otázka vhodného prostředí velice podstatnou otázkou. Chtěli jsme, aby pracovní prostředí mělo vhodné osvětlení, správnou teplotu a dobrý vzduch. Takže jsme se sami sebe zeptali, zda-li nám může typická administrativní budova poskytnou v tomto směru řešení? Jak většinou vypadá taková budova? Je to spousta podlaží naskládaných jedno na druhém s jádrem uprostřed, ve kterém jsou výtahy, schody, potrubí, elektroinstalace, všechno možné, a zvenku je to ohraničené skleněnou fasádou, která vlivem přímého slunečního záření vytváří uvnitř skleníkový efekt. K tomu si představme člověka, který pracuje v sedmém podlaží a který každý den chodí skrz třetí podlaží, ale nemá tušení, na čem člověk na tomto podlaží pracuje. Pomysleli jsem si, že možná bychom měli tuto skleněnou fasádu umístit dovnitř."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak se usmířit s imigrací LONDÝN – Minulý měsíc se během několika hodin od znovuzvolení prezidenta USA Baracka Obamy uchytilo pevné přesvědčení, že k zisku vítězství mu pomohla drtivá podpora hispánských voličů. Republikánská strana, dlouho ztotožňovaná s tvrdým přístupem k přistěhovalectví, znenadání začala hovořit o nutnosti komplexní reformy. Komentátoři tvrdili, že budou-li se republikáni reformě vzpírat, přijdou o hispánské hlasy na celou příští generaci, což stranu odsune do téměř neustálého opozičního postavení. To může a nemusí být pravda. Důsledky amerických voleb na imigraci však sahají hlouběji než jen k volebnímu prospěchářství – a nabízejí ponaučení vládám po celém světě. Pozoruhodná rychlost, s jakou se protipřistěhovalecké postoje rozdrolily, naznačuje, že většina Američanů chce především racionální přístup a přeje si, aby jejich političtí vůdci za věc převzali zodpovědnost a neutíkali před ní. Když dojde řeč na imigraci, politiky většinou ovládne strach – přitom od nástupu globální finanční krize se tato tendence ještě vyhrotila. Vzestup krajních nacionalistů, mimo jiné v Řecku a Finsku, upevnil názor, že hovořit o přistěhovalectví je politickou přítěží, nejde-li o vystoupení proti němu. Politici proto imigraci buď řeší v kontextu ochrany hranic a kulturní totožnosti, anebo ji ignorují. Dost možná si ale obavy svých občanů vykládají chybně. Reakce voličů často nevychází až tolik z nelibosti vůči přistěhovalcům, ale spíše z hlubokého pocitu frustrace nad tím, že vlády nedokážou vytvořit funkční imigrační systém. Lidé chtějí systém, který umožní legální příchod potřebných pracovníků a přitom zabrání nelegálnímu vstupu, došlápne si na vykořisťovatelské zaměstnavatele a zajistí prostředky na integraci přistěhovalců do společnosti. Voličům se patrně nelíbí, že někteří migranti do jejich země vstupují ilegálně. Mnohým ale připadá přinejmenším stejně nehorázné to, že jsou migranti nuceni žít desítky let ve stínu – nebo že děti vychovávané rodiči z řad přistěhovalců mohou být deportovány do zemí, které nikdy neviděli. Když migrace probíhá zákonným a spořádaným způsobem, veřejnost ji podporuje. Nedávný transatlantický průzkum uskutečněný organizací German Marshall Fund zjistil, že zatímco nelegální imigrace zneklidňuje většinu obyvatel všech zemí, znepokojení nad legální imigrací není silné – obavy vyjádřilo jen 26 % respondentů v Evropě a 18 % ve Spojených státech.", "en": "Taking Back Immigration LONDON – Within hours of US President Barack Obama’s re-election last month, a powerful belief took hold: overwhelming support from Latino voters had helped to secure his victory. Suddenly, the Republican Party, long identified with a hard line on immigration, started talking about the need for comprehensive reform. Pundits argued that if the Republicans resisted reform, they would lose the Latino vote for the next generation, relegating their party to near-permanent opposition status. That might or might not be true. But the American election’s implications for immigration run deeper than electoral expediency – with lessons for governments around the world. The remarkable speed with which anti-immigration positions buckled indicates that what most Americans want, above all, is a rational approach; they want their political leaders to take responsibility for the issue, rather than running away from it. When it comes to immigration, politicians usually are driven by fear – a tendency that has become even more acute since the onset of the global financial crisis. The rise of extreme nationalists in places like Greece and Finland has reinforced the belief that talking about immigration, except to argue against it, is politically fraught. So politicians either address immigration in the context of border security and cultural identity, or they ignore it. But they might well be misreading their citizens’ concerns. Voter reaction is often less about disliking immigrants than it is about a profound sense of frustration that governments have failed to create an immigration system that works. They want a system that allows for the legal entry of needed workers, while preventing illegal entry; clamps down on exploitative employers; and provides resources to integrate immigrants into communities. Voters might not like that some migrants enter their country illegally. But many find it equally or even more unconscionable that migrants are forced to live for decades in the shadows – or that children raised by immigrant parents could be deported to countries that they have never seen. When migration is undertaken in a legal, orderly way, the public supports it. A recent transatlantic survey by the German Marshall Fund found that, while majorities in all countries were worried about illegal immigration, anxiety about legal immigration was low – with only 26% of European respondents expressing concern, and just 18% doing so in the United States."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Státy, které si přejí vyvíjet jadernou energii, ale nikoliv jaderné bomby, by měly získat mezinárodní záruky na dodávky paliva a nakládání s vyhořelým palivem. Například Rusko, které pomáhá Íránu při výstavbě jaderného reaktoru v Bušéhru, by mělo této zemi nabídnout záruku dodávek nízko obohaceného uranu a znovuzpracování vyhořelého paliva z reaktoru tím, že je bude posílat zpět do Ruska, pokud se Írán vzdá jeho obohacování a znovuzpracování. Takové dohodě by poté mohla „opatřit zuby\" Rada bezpečnosti OSN. Ta by deklarovala, že další šíření jaderných zbraní je ohrožením míru a že jakákoliv země, která bude tímto směrem postupovat, se vystavuje riziku sankcí. Taková rezoluce by obsahovala nejen bič, ale i cukr v podobě záruky, že Írán bude mít přístup k bezpečným fázím jaderného palivového cyklu. Výsledná podoba by se dala ještě více změkčit nabídkami na uvolnění existujících sankcí a poskytnutí bezpečnostních záruk, pokud Írán zůstane nejadernou zemí. Ministři zahraničí evropských států již vyjádřili z íránského jaderného programu obavy. Rusko naznačuje, že je ochotno takové „palivové služby\" poskytnout. Je načase, aby se Rada bezpečnosti pokusila internacionalizovat nejnebezpečnější fáze jaderného palivového cyklu. Stále není pozdě poučit se z nešťastné epizody A. K.", "en": "Countries that wish to develop nuclear energy but not nuclear bombs should be given international guarantees of fuel supply and disposal of spent fuel. For example, Russia, which is helping Iran construct a nuclear reactor at Bushehr, should offer Iran a guarantee of low enriched uranium fuel and reprocessing of the reactor's spent fuel by sending it back to Russia if Iran agrees to forego enrichment and reprocessing. This deal could then be given teeth by the UN Security Council. The Council would declare that further proliferation of nuclear weapons is a threat to peace, and that any country moving in that direction is subject to sanctions. Such a resolution would also include a carrot by guaranteeing Iran access to the non-dangerous parts of the nuclear energy fuel cycle. The pot could be further sweetened by offers to relax existing sanctions and provide a security guarantee if Iran remains non-nuclear. European foreign ministers have already expressed their concerns about Iran's nuclear program. Russia indicates that it is willing to provide such fuel services. It is time for the Security Council to try to internationalize the most dangerous parts of the nuclear fuel cycle. It is not too late to learn the lessons of the misadventures of A. Q. Khan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Meze zeleného růstu BERLÍN – V posledních letech sílí volání po vytvoření „zelené ekonomiky,“ která dokáže vyvést svět z neustálé environmentální a hospodářské krize a zahájí novou éru udržitelného růstu. Vzbuzuje ale nečekané polemiky, v nichž mnozí předvídají o málo víc než pokračování v zajetých kolejích přetřených nazeleno. Bude hledání souladu mezi požadavky ekonomiky a životního prostředí těžší, než si myslíme? Jedním slovem: ano. Všeobecně se má za to, že nám zelená ekonomika umožní zbavit se závislosti na fosilních palivech, aniž bychom obětovali růst. Leckdo tvrdí, že posun k zelené ekonomice dokonce může vyvolat nový růst. Taková představa je sice přitažlivá, leč není realistická, jak dokládáme v naší nové knize Inside the Green Economy. Ovšemže je možné, aby ryze „zelené“ hospodářství prosperovalo. Dnes převažující model se ale zaměřuje na rychlá a snadná řešení. Navíc upevňuje prvořadost ekonomiky, takže nedokáže porozumět hloubce nezbytné transformace. Namísto revize ekonomik s vyhlídkou na adaptaci jejich fungování na environmentální limity a nutnosti se dnešní zelená ekonomika snaží nově definovat přírodu, aby ji přizpůsobila stávajícím ekonomickým soustavám. Připisujeme dnes přírodě měnovou hodnotu a zavádíme ji do účetních rozvah, kde se ochrana „přírodního kapitálu,“ třeba ekosystémových služeb, započítává proti degradaci životního prostředí, měřené celosvětovou abstraktní měnou měření uhlíku.", "en": "The Limits to Green Growth BERLIN – In recent years, the push to build a “green economy” that can deliver the world from continual environmental and economic crisis and usher in a new era of sustainable growth has been gathering force. But the push has been a source of unexpected controversy, with many predicting little more than business as usual with a coat of green paint. Will reconciling environmental and economic imperatives be harder than we think? In a word, yes. The mainstream perception is that the green economy will enable us to break free from our dependence on fossil fuels, without sacrificing growth. Many argue that the shift to a green economy can even spur new growth. But, as appealing as this idea is, it is not realistic, as we show in our new book Inside the Green Economy. To be sure, it is possible for a genuinely “green” economy to be prosperous. But the model that prevails today focuses on quick and easy solutions. Moreover, it reasserts the primacy of economics, thereby failing to recognize the depth of the transformation that is required. Instead of rethinking our economies with a view to adapting their functioning to environmental limits and imperatives, today’s green economy seeks to redefine nature, in order to adapt it to existing economic systems. We now attach a monetary value to nature and add it to our balance sheets, with the protection of “natural capital,” such as ecosystem services, offsetting environmental degradation, gauged by the global abstract currency of carbon metrics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konečně, nejzávažnější je to, že soudnictví ještě není nezávislé, což podkopává právní řád a tudíž odrazuje zoufale potřebné soukromé investice. Gruzínská demokracie už ovládla hlavu, ale ještě ne tělo: občané nadále politiku zavrhují jako nemorální špínu, takže pole přenechávají těm, kdo už dávno měli odejít do penze. Avšak doufání v demokracii zůstává silně zakořeněno v gruzínském lidu, občanských organizacích i v médiích. Je na čase, aby se Evropa postarala o to, že tato naděje nevyhasne. USA už v Gruzii od získání nezávislosti udělaly pro podporu politické stability, co jen mohly. Jistěže, během vládnutí Eduarda Ševarnadzeho, někdejšího ministra zahraničí Sovětského svazu, jehož jsme jako svého prezidenta vypudili, se stabilita ne vždy ztotožňovala s demokracií. Američané však štědře investovali do přežití demokratických myšlenek i lídrů. Třebaže nadace podporovaná finančníkem Georgem Sorosem růžovou revoluci nevykonstruovala, jak prohlašují ruští nacionalisté, rozhodně o podmínky, jež demokracie vyžaduje, pečovala, stimulovala je a pomáhala jim. Má-li se však pomoci upevnění gruzínské demokracie, země teď potřebuje podporu odlišné povahy, k jejímuž poskytnutí je lépe vybavena Evropa. Modely rovnováhy moci, fungování soudnictví a místní demokracie se musí inspirovat evropskými vzory, jež jsou gruzínské realitě bližší než anglosaské modely amerického typu. Odmítnutí této výzvy ze strany Evropy by znamenalo zradu všech jejích elementárních povinností v místě – malém, středozemském, flexibilním, s dávnými historickými tradicemi –, kde má demokracie mnohem větší naději na úspěch než na Ukrajině, která je jak ohromná, tak stále sovětsky smýšlející, o Střední Asii ani nemluvě. Ba neposkytnutí podpory gruzínské demokracii, jež zápasí s nepřízní, by s nejvyšší pravděpodobností odročilo demokratický pokrok na Ukrajině, v Bělorusku i v samotném Rusku. To zřetelně zvyšuje sázky. Rusko, ač se nikdy nevzdalo svých imperiálních snů a nástrojů dominance, se nicméně začínalo smiřovat s nevyhnutelností demokracie, přinejmenším po svých okrajích. Váhavé přijímání určité normality ve vztazích s jeho sousedy však bylo vždy náchylné k náhlému výbuchu proslulé iracionální ruské „děržavy“ – agresivního étosu, který glorifikuje stát a prosazuje jeho sílu vrháním se na slabost. Tady je klíč k pochopení nedávné ruské plynové krize.", "en": "Finally, and more seriously, the judiciary is not yet independent, undermining the rule of law and thus deterring badly needed private investment. Georgia’s democracy exists in its head, but not yet in its body: citizens still spurn politics as a dirty pursuit, abandoning the ground to those who should have been retired long ago. But the hope of democracy remains strongly rooted in Georgia’s people, civic organizations, and media. Now is the time for Europe to ensure that this hope is not extinguished. The US has already done as much as it can to support political stability in Georgia since independence. To be sure, stability was not always identified with democracy during the rule of Eduard Shevardnadze, the former Soviet Union foreign minister who was ousted as our president by the Rose Revolution. But Americans invested generously in the survival of democratic ideas and leaders. Although the foundation backed by the financier George Soros did not fabricate the Rose Revolution, as Russian nationalists claim, it certainly nurtured, encouraged, and supported democracy’s preconditions. But, to help consolidate its democracy, Georgia now requires support of a different nature, which Europe is better equipped to offer. The models for the balance of powers, the functioning of the judiciary, and local democracy must be inspired by European forms, which are closer to Georgian reality than Anglo-Saxon models of the American type. Europe’s rejection of this challenge would betray its fundamental duties in a place – small, Mediterranean, flexible, with old historical traditions – where democracy stands a much greater chance of success than in Ukraine, which is both huge and still very Soviet-minded, not to mention Central Asia. Indeed, refusal to support Georgia’s struggling democracy would most likely postpone democratic progress in Ukraine, Belarus, even in Russia itself. This clearly raises the stakes. Russia, while never renouncing its imperial dreams and instruments of domination, was nonetheless coming to terms with the inevitability of democracy, at least on its margins. But this hesitant acceptance of a certain normality in its relations with its neighbors has always been vulnerable to a sudden eruption of Russia’s famously irrational “derzhava” – an aggressive ethos that glorifies the state and asserts its strength by pouncing on weakness. This is the key to understanding the recent Russian gas crisis."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na rozdíl od Indie, která se zrodila s demokratickou ústavou, Čína doposud nenašla způsob jak vyjít vstříc požadavkům na politické zapojení občanů (ne-li demokracii), které obvykle rostoucí příjem na hlavu doprovázejí. Komunistická ideologie je už dlouho passé, takže legitimita vládnoucí strany závisí na hospodářském růstu a etnickém chanském nacionalismu. Zda se Číně podaří vynalézt recept ke zvládnutí bobtnající městské střední třídy, regionální nerovnosti a zatrpklosti v řadách etnických menšin, se teprve uvidí. Základním faktem je, že ani samotní Číňané nevědí, jak hospodářský růst Číny ovlivní politická budoucnost země. Někteří analytici tvrdí, že se Čína pokouší zpochybnit postavení Ameriky jako dominantní světové velmoci. I kdyby šlo o správné hodnocení čínských záměrů (a ani Číňané nemohou znát mínění budoucích generací), lze pochybovat, že Čína bude mít vojenský potenciál, aby takový cíl mohla splnit. Ovšemže, čínské vojenské výdaje, letos o 12 % vyšší než loni, rostou ještě rychleji než tamní ekonomika. Čínští lídři se ale budou muset potýkat jak s reakcemi ostatních zemí, tak s omezeními plynoucími z faktu, že cíle hospodářského růstu nedokážou splnit bez externích trhů a zdrojů. Přespříliš agresivní vojenský postoj Číny by její sousedy mohl pobídnout k vybudování vyvažující koalice, což by oslabilo tvrdou i měkkou moc Číny. Když například Čína v roce 2010 začala vůči svým sousedům vystupovat průbojněji v zahraniční politice, utrpěly její vztahy s Indií, Japonskem a Jižní Koreou. Pro Čínu bude tudíž těžší z asijských bezpečnostních uspořádání vytěsnit USA. Velikost Číny a vysoká míra jejího hospodářského růstu téměř s jistotou v nadcházejících desetiletích zvýší její relativní sílu ve srovnání s USA. To Číňany s ohledem na mocenské zdroje nesporně přiblíží USA, ale neznamená to, že je Čína s jistotou předstihne v postavení nejmocnější země. I když Čína neutrpí žádný zásadní nezdar v domácí politice, platí, že mnohé současné prognózy založené pouze na růstu HDP jsou příliš jednorozměrné: přehlížejí jak výhody USA v oblasti vojenské a měkké moci, tak čínské geopolitické nevýhody ve vnitroasijské rovnováze moci.", "en": "Unlike India, which was born with a democratic constitution, China has not yet found a way to channel the demands for political participation (if not democracy) that tend to accompany rising per capita income. Communist ideology is long gone, so the legitimacy of the ruling party depends on economic growth and ethnic Han nationalism. Whether China can develop a formula to manage an expanding urban middle class, regional inequality, and resentment among ethnic minorities remains to be seen. The basic point is that no one, including the Chinese, knows how China’s political future will affect its economic growth. Some analysts argue that China aims to challenge America’s position as the world’s dominant power. Even if this were an accurate assessment of China’s intentions (and even Chinese cannot know the views of future generations), it is doubtful that China will have the military capability to make this possible. To be sure, Chinese military expenditures, up more than 12% this year, have been growing even more rapidly than its economy. But China’s leaders will have to contend with other countries’ reactions, as well as with the constraints implied by the need for external markets and resources in order to meet their economic-growth objectives. A Chinese military posture that is too aggressive could produce a countervailing coalition among its neighbors, thereby weakening China’s hard and soft power. In 2010, for example, as China became more assertive in its foreign policy toward its neighbors, its relations with India, Japan, and South Korea suffered. As a result, China will find it more difficult to exclude the US from Asia’s security arrangements. China’s size and high rate of economic growth will almost certainly increase its relative strength vis-à-vis the US in the coming decades. This will certainly bring the Chinese closer to the US in terms of power resources, but China will not necessarily surpass the US as the most powerful country. Even if China suffers no major domestic political setback, many current projections based on GDP growth alone are too one-dimensional: they ignore US military and soft-power advantages, as well as China’s geopolitical disadvantages in the internal Asian balance of power."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Islám jako nástroj modernizace Velikou obavou v Iráku a na širším Středním východě je to, že islám a modernizace jsou nepřátelé. Avšak malajsijská historie posledních tří desítek let ukazuje, že toto přesvědčení je mylné. Ve skutečnosti se islamizace prokázala jako účinný politický prostředek hledání souladu mezi většinou Malajsijců a prudkým hospodářským rozvojem země. Na počátku 70. let, kdy země stále ještě byla drtivou převahou zemědělská a islamizace se teprve dostávala do pohybu, Malajsie zavedla takzvanou „Novou hospodářskou politiku“ navrženou tak, aby napomohla většině Malajsijců získat větší podíl na bohatství země. Po třech desetiletích velkolepého hospodářského růstu se dnes většině Malajsijců daří a jsou spokojení, a to nejen díky sekulárnímu kapitalismu, ale také díky obnovenému smyslu pro islámskou totožnost země, která – z velké části – přijala modernizaci za svou. (Samozřejmě že tu a tam nalezneme paradoxy, jako když jde obhajoba globalizace ruku v ruce s voláním po tužší cenzuře.) Když se v 70. letech začala prosazovat islamizace, do popředí se dostali islámsky orientovaní politici jako Anwar Ibrahím. Islám, který prosazovali, však nehleděl do minulosti; naopak, jeho snahou bylo vytvořit modernizační hospodářskou politiku, která by zohledňovala záležitosti, jež jsou pro muslimy citlivé. Tváří v tvář masové popularitě tohoto hnutí se vláda tehdejšího ministerského předsedy Mahathira Mohamada rozhodla včlenit Anwara Ibrahíma do své Národní organizace sjednocených Malajsijců (UMNO), dominantní strany vládnoucí koalice v zemi.", "en": "Islam as a Tool of Modernization A big worry in Iraq and the wider Middle East is that Islam and modernization are enemies. But Malaysian history over the past three decades shows that this belief is mistaken. In fact, Islamization has proved to be an effective political means of reconciling the majority of Malays to the country’s rapid economic development. In the early 1970’s, when it was still an overwhelmingly agrarian country and Islamization was just gaining momentum, Malaysia embarked on its so-called “New Economic Policy” (NEP), designed to help the majority Malays gain a bigger share of the country’s wealth. After three decades of spectacular economic growth, many Malays have become prosperous and content not only through secular capitalism, but through the country’s renewed sense of Islamic identity, one which – for the most part – embraced modernization. (Of course, paradoxes appear every now and then, such as when globalization is advocated alongside demands for stronger censorship.) Islamic-minded politicians such as Anwar Ibrahim gained prominence when Islamization took off in the 1970’s. But the Islam they promoted was not backward looking; instead, it sought to shape a modernizing economic policy that took note of Muslim sensibilities. Faced with the grassroots popularity of this movement, by 1982 the government of then Prime Minister Mahathir Mohamed decided to co-opt Anwar Ibrahim into his United Malays National Organisation (UMNO), the dominant party within the country’s ruling coalition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V čele al-Watan (Domovina) je bývalý velitel LIBS a Tripoliské vojenské rady Abd al-Hakím Bálhádž. Druhou stranu, al-Umma al-wasat (Národ středu), vedou Sami as-Saadí, bývalý hlavní ideolog skupiny, a Abd al-Wáhid Káid, vojenský velitel LIBS a bratr zesnulého velitele al-Káidy Hasana Káida (Abú Jahja al-Líbí). V červencových volbách do nového Všeobecného lidového kongresu obě strany dopadly žalostně, přičemž jediné křeslo získal Káid. V mnoha ohledech byly kongresové volby v Libyi porážkou jak nenásilných saláfistických stran (jako je třeba al-Asála), tak postdžihádistů. Jiná ozbrojená islamistická uskupení, včetně saláfistických, přijala integraci do nových institucí libyjského státu, například Nejvyššího bezpečnostního výboru (ministerstvo vnitra) a Libyjské ochranné složky (ministerstvo obrany). Národní garda, vedená bývalým druhým mužem LIBS, Chálidem aš-Šarífem, vstřebala přes 30 brigád, především ze západu a jihozápadu. Několik ozbrojených uskupení, například Ansár aš-šaría a Brigáda vězněného šejcha Umara Abd ar-Rahmana, stále odmítá přechod do stranické politiky i začlenění do státních institucí. Takových organizací je mnoho, ale jsou malé. Některé nebyly vyzvány nebo nedostaly dostatečnou motivaci, aby se do oficiálních orgánů zapojily. „Nikdo nás nepožádal o vstup do armády ani policie,“ řekl v dubnovém rozhovoru Sufján ibn Kumu, velitel Ansár aš-šaría v Darně, dříve zadržovaný na Guantánamu. „Dokonce mně ani nikomu z mých mužů nedali odměnu za účast v bojích.“ Ibn Kumu má malou polovojenskou jednotku, která se cvičí v lese Bú musáfir na okraji Darny. Trvá na tom, že kdyby jej skautský náčelník nebo vůdci klanů ve městě požádali, aby svůj výcvikový tábor rozpustil, uposlechl by je. Tragická smrt velvyslance Stevense a jeho kolegů vyvolala v Libyi všeobecné veřejné pobouření, což dále přispělo k izolaci a delegitimaci ozbrojených skupin. Desítky libyjských aktivistických skupin zveřejnily videa vzdávající hold Stevensovi a vydaly prohlášení proti terorismu a al-Káidě. Takové prohlášení je i na jednom z webů Muslimského bratrstva a útok odsoudil také libyjský Velký muftí, šejch Sádik al-Gharjání. Aby se předešlo budoucím tragédiím, v Libyi jsou stále klíčové dvě věci.", "en": "Al Watan (The Homeland) is led by former LIFG and Tripoli Military Council commander Abd al-Hakim Belhaj. The other, Al Umma al-Wasat (The Central Nation), is led by Sami al-Saadi, the group’s former chief ideologist, and Abd al-Wahad Qaid, an LIFG military commander and the brother of the deceased Al Qaeda commander Hasan Qaid (Abu Yahya al-Libi). Both parties fared poorly in the election in July of a new General National Congress, with only Qaid winning a seat. Indeed, the GNC elections were in many ways a defeat for Libya’s non-violent Salafi parties(such as Al Asala), as well as for the post-jihadists. Other armed Islamist formations, including Salafi groups, accepted integration into Libya’s new state institutions, such as the Supreme Security Committee (interior ministry) and the Libyan Shield Force (defense ministry). The National Guard, headed by the former LIFG deputy leader, Khaled al-Sharif, absorbed more than 30 brigades, mostly from the west and southwest. But several armed formations, such as Ansar al-Shariah and the Imprisoned Sheikh Omar Abd al-Rahman Brigades, still reject the transition to party politics and integration into state institutions. These organizations are numerous, but small. Some were not invited – or given sufficient incentive – to join official bodies. “Nobody asked us to join the army or the police,” Sufian bin Qumu, Ansar al-Shariah’s commander in Derna and a former Guantánamo detainee, said in an interview last April. “They did not even give me or any of my men a reward for fighting.” Bin Qumu has a small paramilitary force training in the Bou Musafir forest on the outskirts of Derna. He insists that if the head of the boy scouts or the city’s clan leaders asked him to disband the training camp, he would do so. The tragic death of Stevens and his colleagues has engendered wide public outrage in Libya, adding to the isolation and de-legitimization of the armed groups. Dozens of Libyan activist groups have uploaded videos paying tribute to Stevens, as well as issuing statements against terrorism and Al Qaeda. One of the Muslim Brothers’ Web sites includes such a statement, and Libya’s Grand Mufti, Sheikh Sadeq al-Gheriani, also condemned the attack. Two issues remain critical in Libya to prevent future tragedies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Talent versus kapitál v jedenadvacátém století ŽENEVA – Když se tvůrci finančních politik pokoušejí podpořit hospodářský růst, zaměřují se téměř bez výjimky na hledání nových způsobů jak uvolnit pouta kapitálu. V minulosti tento přístup fungoval, ale hrozí, že se vezme na lehkou váhu úloha, již při tvorbě a uskutečňování idejí umožňujících růst sehrává talent. Určujícím faktorem – či ochromujícím omezením – inovací, konkurenční schopnosti a růstu přitom v budoucnosti technologických změn a široce rozšířené automatizace nebude pravděpodobně v takovém rozsahu dostupnost kapitálu, ale spíš nabídka kvalifikovaných pracovních sil. Geopolitické, demografické a ekonomické síly vytrvale přetvářejí trhy práce. Konkrétně technologie mění samotnou podstatu práce, způsobují zastarávání celých sektorů a povolání a zároveň vytvářejí úplně nová odvětví a pracovní zařazení. Podle některých odhadů by do roku 2025 mělo být možné automatizovat polovinu současných profesí. Spekulace, co je nahradí, sahají od předpovědí nečekaných příležitostí po prognózy rozsáhlé nezaměstnanosti, až většinu lidské práce zastanou stroje. První známky tohoto přeryvu už je vidět. Podle Mezinárodní organizace práce globální nezaměstnanost převyšuje 212 milionů a každoročně bude muset vzniknout dalších 42 milionů pracovních míst, má-li světová ekonomika poskytnout zaměstnanost narůstajícímu počtu nově příchozích na trh práce. Přitom loni 36 % zaměstnavatelů po celém světě hlásilo těžkosti při hledání talentů, což je nejvyšší číslo za sedm let. K vyřešení tohoto nesouladu mezi nabídkou a poptávkou bude zapotřebí, aby vlády, firemní lídři, vzdělávací instituce i jedinci překonali pobídky k soustředěnosti na krátkodobé cíle a začali plánovat do budoucnosti, v níž jedinou konstantou jsou změny. Všichni se musí znovu zamyslet nad významem učení, podstatou práce a rolemi a úkoly různých stran, které mají zájem zajistit, aby pracující po celém světě dokázali plně využít svůj potenciál. Podle předběžných výsledků průzkumu Světového ekonomického fóra ředitelé lidských zdrojů v části největších společností světa očekávají hluboké přeryvy plynoucí ze sílícího zavádění mobilního internetu a obláčkových technologií a využívání velkých dat, pružných pracovních dohod, třírozměrného tisku, vyspělých materiálů a nových dodávek energií.", "en": "Talent versus Capital in the Twenty-First Century GENEVA – When financial policymakers attempt to promote economic growth, they almost invariably focus on looking for new ways to unleash capital. But, although this approach may have worked in the past, it risks giving short shrift to the role that talent plays in generating and realizing the ideas that make growth possible. Indeed, in a future of rapid technological change and widespread automation, the determining factor – or crippling limit – to innovation, competiveness, and growth is less likely to be the availability of capital than the existence of a skilled workforce. Geopolitical, demographic, and economic forces are relentlessly reshaping labor markets. Technology, in particular, is changing the nature of work itself, rendering entire sectors and occupations obsolete, while creating completely new industries and job categories. By some estimates, almost half of today’s professions could be automatable by 2025. Speculation about what will replace them ranges from predictions of unexpected opportunities to forecasts of large-scale unemployment as machines displace most human labor. The first signs of this disruption are already visible. Global unemployment has topped 212 million, according to the International Labor Organization, and another 42 million new jobs will need to be created each year if the world economy is to provide employment to the growing number of new entrants into the labor market. Meanwhile, last year, 36% of employers worldwide reported facing difficulties in finding talent, the highest percentage in seven years. Addressing this mismatch in supply and demand will require governments, business leaders, educational institutions, and individuals to overcome incentives to focus on the short term and begin to plan for a future in which change is the only constant. All must rethink what it means to learn, the nature of work, and the roles and responsibilities of various stakeholders in ensuring that workers around the world are able to fulfill their potential. Human-resource executives at some of the world’s largest companies anticipate profound disruptions from the increased adoption of mobile Internet and cloud technology, the use of big data, flexible work arrangements, 3-D printing, advanced materials, and new energy supplies, according to early results from a survey by the World Economic Forum."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Imunizace na frontové linii MAPUTO – Většina zpráv přicházejících z Mosambiku je špatná – chudoba, nemoci, konflikt a záplavy. V mé zemi se však děje také spousta dobrého. V posledních dvou desetiletích se stal Mosambik fungující demokracií, rozšířil svůj zemědělský sektor, zvýšil gramotnost, zlepšil dodávky vody a elektřiny ve venkovských oblastech a dramaticky snížil dětskou úmrtnost, z 219 úmrtí na 1000 živě narozených dětí v roce 1990, tedy dva roky před koncem občanské války, na 135 úmrtí v roce 2010. Na tento poslední úspěch jsem obzvláště hrdá, protože věřím, že díky úsilí o rozšíření imunizace jsem se na něm spolu s dalšími Mosambičany rovněž podílela. Vyrostla jsem v Mosambiku v době, kdy byla tato země stále pod portugalskou nadvládou, a nerovnost v naší koloniální společnosti ve mně zformovala názor, že všichni lidé mají právo na zdravotní péči. Vzpomínám si, že jsem jako dospívající dívka pracovala na pediatrickém oddělení a dívala se, jak děti umírají na nemoci jako obrna, spalničky nebo tetanus – všem se dalo snadno předejít vakcinací. Dopad tohoto zážitku mě vedl k tomu, že jsem následujících 40 let pracovala na tom, aby všechny děti v Mosambiku bez ohledu na etnický původ nebo místo bydliště dostaly všechny vakcíny potřebné k tomu, aby mohly vést dlouhý a zdravý život. Za několik dní se v Abú Dhabí připojím k 300 globálním lídrům na prvním světovém summitu o vakcinaci – cílem tohoto setkání je zajistit, aby všechny děti všude na světě měly přístup k vakcínám.", "en": "Immunization on the Front Line MAPUTO – Most of the news one hears coming out of Mozambique is bad – poverty, disease, conflict, and floods. But there are a lot of good things happening in my country, too. In the past two decades, Mozambique has become a functioning democracy; grown its agriculture sector; raised literacy rates; increased water supply and electricity in rural areas; and reduced child mortality dramatically, from 219 per 1,000 live births in 1990, two years before the civil war ended, to 135 per 1,000 in 2010. I am particularly proud of the last achievement, because, by working in partnership with my fellow Mozambicans to expand immunization coverage, I believe that I have played a part in bringing it about. I grew up in Mozambique when the country was still under Portuguese rule, and the inequality in our colonial society shaped my view that all people have a right to health care. I remember working at a pediatric ward as a teenager and watching children die from diseases like polio, measles, and tetanus – all easily prevented by vaccines. The impact of that experience led me to spend the next 40 years working to ensure that every child in Mozambique, regardless of her ethnicity or where she lives, gets the vaccines that she needs to help her lead a long and healthy life. In a few days, I will join 300 global leaders in Abu Dhabi for the world’s first vaccine summit – a gathering dedicated to ensuring that all children everywhere have access to vaccines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The amount of this reversionary pension is calculated on the basis of 52% of the corresponding regulatory base, which depends on the employment status of the deceased (actively employed or pensioner) and the cause of death (whether work-related or non-work-related). When the beneficiary has dependents and a certain level of income, this percentage may be increased to a maximum of 70%. • if the surviving spouse is over 61 years of age. This condition does not apply to beneficiaries who are entitled to a total permanent disability or near-total disability allowance or who are disabled to a degree of 65% or more; The children of the deceased, whatever the legal nature of their filiation, and in certain circumstances the children of the surviving spouse, are entitled to an orphan’s pension, provided that at the date of the parent’s death they are: Orphan’s pensions are payable concurrently: that is, the beneficiary of an orphan’s pension is entitled to receive a second orphan’s pension in the event of the death of the other parent. • are under 22 years of age, or 24 years if both parents are dead, are not employed or self-employed, or are employed or selfemployed but have an annual income of less than 75% of the annually calculated guaranteed minimum wage. After the age of 18, an orphan with no disability cannot continue to receive an orphan’s pension if his earned income is more than 75% of the guaranteed minimum wage at the time. The orphan’s pension stops: • when the beneficiary reaches the age of 18 (except in the case of total permanent incapacity or near-total disability) or, as appropriate, the ages cited in the preceding paragraph; or • if the beneficiary is adopted; or • if the beneficiary marries (except for those with total permanent incapacity or near-total disability); or • upon the death of the beneficiary, or Persons who are unemployed but are able and willing to work, or who have been made redundant, or whose working hours (and corresponding wages) have been reduced by at least one third as a result of downsizing, are entitled to unemployment benefits. Unemployment may be total or partial. Unemployment benefits are of two types: contributory benefits and special assistance.", "cs": "Výše důchodu se vypočte pomocí 52% sazby z příslušného výpočetního základu, který se liší podle profesní situace zemřelé osoby (osoba v aktivním zaměstnání, nebo důchodce) a příčiny úmrtí (riziko související, nebo nesouvisející s povoláním). Pokud má příjemce rodinné výdaje a určitý stupeň příjmů, je možno sazbu zvýšit až na 70 %. Osoby, které pracovaly ve Španělsku před rokem 1967 a splňují podmínky stanovené v právních předpisech platných k tomuto datu (povinné pojištění ve stáří a invaliditě - Seguro Obligatorio de Vejez e Invalidez, SOVI), mohou mít nárok na důchody vyplácené v tomto režimu, kterým se říká„starobní důchody SOVI“, jež nelze kumulovat s jinými důchody (kromě pozůstalostních důchodů), na které by mohly mít nárok. Sirotčí důchod se vyplácí dětem zemřelé osoby v jakékoli zákonné příbuznosti a za určitých okolností i dětem pozůstalé/ho manželky/manžela, pokud ke dni skutečnosti odůvodňující nárok: Dávky v případě úmrtí a pozůstalostní důchody se vyplácejí pozůstalým zemřelého pojištěnce, pokud tento pojištěnec: je žadatelům méně než 18 let nebo jsou dospělými osobami, jejichž pracovní způsobilost je snížena na stupeň odpovídající úplné trvalé pracovní neschopnosti nebo velké invaliditě; • je žadatelům méně než 22 let (nebo méně než 24 let v případě úmrtí obou rodičů) a nejsou zaměstnanci ani samostatně výdělečně činnými osobami, nebo jsou zaměstnanci či samostatně výdělečně činnými osobami, ale jejich roční příjmy jsou nižší než 75 % roční výše minimální mzdy. Pokud k úmrtí došlo v důsledku pracovního úrazu, jiného úrazu nebo nemoci z povolání, žádné minimální období placení příspěvků se nevyžaduje; Sirotčí důchod se přestane vyplácet, pokud se jeho příjemce ocitne v některé této situaci: • dosáhne věku 18 let (kromě případů úplné trvalé pracovní neschopnosti nebo velké invalidity) nebo dosáhne věkových hranic uvedených v předchozím odstavci; • v případě ukončení pracovní neschopnosti zakládající nárok na důchod; • pobíral dávky v případě dočasné pracovní neschopnosti, rizikového těhotenství nebo v mateřství; • v případě adopce; • zmizel v důsledku pracovního nebo jiného úrazu za okolností, kdy lze předpokládat úmrtí a kdy 90 dní po úrazu nejsou o zmizelé osobě žádné zprávy. V takovém případě nemají pozůstalí nárok na pohřebné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho začalo používání telefonu v chudých zemích prudce stoupat. Regulační politika byla mnohdy nevstřícná vůči digitálnímu rozvoji a inovacím, a to dokonce i tam, kde byl tradiční telekomunikační sektor liberalizován. Vedle rozmařilých zákonů, jež kriminalizují například telefonování přes internet, mnoho chudých zemí přísně kontroluje také počet poskytovatelů internetových služeb (ISP), kteří mohou na trhu působit. Nedávná studie Světové banky, zaměřená na telekomunikační regulační orgány, dospěla k závěru, že ve 23 z 38 chudých zemí, které se průzkumu zúčastnily, musí poskytovatelé internetových služeb získat formální souhlas regulačního orgánu, než je jim povolena činnost. Další země pak regulují ceny, které ISP účtují zákazníkům. Státy, jež tímto způsobem regulují vstup nových ISP na trh, vykazují méně uživatelů internetu na hlavu, a to bez ohledu na výši národního důchodu a obecný rozvoj telekomunikační sítě. Podobně i zákazníci v chudých zemích, které regulují ceny ISP, platí za přístup na internet více než zákazníci ve státech, které to nedělají. Problémem není regulace sama o sobě. Vytvoření regulačního orgánu je mnohdy klíčovou podmínkou úspěšné reformy telekomunikací, která obvykle začíná privatizací státem vlastněné monopolní telekomunikační společnosti. Největší zlepšení pro zákazníky ovšem neplyne z privatizace, nýbrž z konkurence. Zdravý regulační rámec a jeho efektivní uplatňování je často nezbytným předpokladem zavedení konkurence, ale i ochrany investorů a zákazníků před působením čerstvě privatizované firmy, která by jinak mohla zneužít své značné tržní síly k udušení a vyloučení konkurence. Vlády v rozvojových zemích jsou však často zvyklé kontrolovat všechny aspekty svých ekonomik a leckdy nemají zájem, aby regulační orgány podněcovaly konkurenci. A tak přestože tyto orgány hrají klíčovou roli při vytváření konkurence v oblasti telekomunikací, mnohdy je regulátorům poskytnuta kontrola také nad oblastmi, kde k vládnímu dozoru neexistuje žádný zvláštní důvod. Je jedno, zda jsou vlády k regulaci internetu, která nepřispívá k podpoře konkurence ani k ochraně zákazníků, motivovány strachem ze svobodného toku informací, anebo - jako v případě uvězněné podnikatelky - snahou ochránit zavedené společnosti. Výsledek je týž: horší přístup k novým technologiím, vyšší ceny pro zákazníky a zmrazení inovací a místních podnikatelských aktivit. Podstata spočívá v tom, že za nízkou dostupnost internetu a pomalé zavádění nových technologií v rozvojových zemích, zejména pak v afrických státech, nese velkou část zodpovědnosti regulační politika. Pokud rozvojové země doufají, že se jim podaří smysluplně se připojit ke globální digitální ekonomice, pak mají instituce přinejmenším stejný význam jako samotné technologické vybavení.", "en": "Telephone use has soared in poor countries as a result. Regulatory policies have often been unfriendly to digital development and innovation, even where traditional telecommunications have been liberalized. In addition to capricious laws such as those criminalizing Internet telephony, many poor countries strictly control the number of Internet Service Providers (ISPs) that can operate. A recent survey of telecommunications regulatory agencies conducted by The World Bank found that 23 of the 38 poor countries that responded require ISPs to obtain formal regulatory approval before they are allowed to operate. Others regulate the prices ISPs charge customers. Countries that regulate entry by new ISPs in this way have fewer Internet users per capita, regardless of national income and general development of the telecommunications network. Likewise, consumers in poor countries that regulate ISP prices pay more for Internet access than consumers in countries that don't. Regulation, per se, is not the problem. Indeed, creating a regulatory agency is often a crucial component of successful telecommunications reforms, which typically start by privatizing the state-owned monopoly telecom company. The biggest improvements for consumers, though, come not from privatization, but from competition. A sound regulatory framework and effective enforcement are frequently necessary for introducing competition, as well as to protect investors and consumers in the presence of a newly-privatized firm that might otherwise be able to use its substantial market power to stifle and prevent competition. But governments in developing countries are often accustomed to controlling all aspects of their economies and tend not to want regulators to promote competition. Thus, even when regulatory agencies are crucial to encouraging competition in telecommunications, regulators are often given control over areas where there is no particular reason for government oversight. It is irrelevant whether Internet regulations that fail to promote competition and protect consumers are passed by governments afraid of freely flowing information or, as in the case of the jailed entrepreneur, in order to protect established companies. The result is the same: worse access to new technology, higher prices for consumers, and a chilling effect on innovation and local entrepreneurship. The bottom line is that regulatory policies in developing countries, particularly countries in Africa, often bear much of the responsibility for low Internet penetration and slow adoption of technology. Institutions matter at least as much as equipment if developing countries hope to join the global digital economy in any meaningful way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Gazely a želvy MNICHOV – Nejhorší poválečná světová finanční krize skončila. Dostavila se znenadání v roce 2008 a po zhruba 18 měsících zmizela téměř stejně rychle, jako přišla. Programy záchrany bank v řádu 5 bilionů eur a keynesiánské stimulační programy v řádu dalšího bilionu odvrátily kolaps. Podle předpovědí Mezinárodního měnového fondu se očekává, že světové HDP po poklesu o 0,6% v roce 2009 vzroste letos o 4,6% a v roce 2011 o 4,3% – to je více, než činí průměrný růst za poslední tři desetiletí. Evropská dluhová krize však přetrvává a trhy současnému klidu plně nedůvěřují. Rizikové prémie, které musí platit země ve finanční tísni, zůstávají vysoké a signalizují přetrvávající riziko. Řecké úrokové prémie u desetiletých vládních dluhopisů činily k 20. srpnu v poměru k Německu 8,6%, což je ještě více než na konci dubna, kdy se Řecko stalo prakticky insolventním a kdy byla připravena záchranná opatření na úrovni celé Evropské unie. Rozpětí se zvyšovala i v případě Irska a Portugalska, ačkoliv se ke konci července zdálo, že gigantický záchranný balík o objemu 920 miliard eur, který dali dohromady EU, členské země eurozóny, MMF a Evropská centrální banka, trhy uklidní. V současné době se svět dělí do dvou skupin států: těch, které mají nakročeno k silnému zotavení, a těch, které zaostávají a zvěstují nové problémy. Do první skupiny patří tzv. země BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína.", "en": "Gazelles and Turtles MUNICH – The world’s worst post-war financial crisis is over. It arrived suddenly in 2008, and, after roughly 18 months, vanished almost as quickly as it had come. Bank rescue programs on the order of €5 trillion and Keynesian stimulus programs on the order of a further €1 trillion staved off collapse. After falling 0.6% in 2009, world GDP is expected to grow this year by 4.6%, and by 4.3% in 2011, according to International Monetary Fund forecasts – faster than average growth over the last three decades. The European debt crisis, however, remains, and markets do not fully trust the current calm. The risk premia that financially distressed countries must pay remain high and signal continuing risk. Greek interest rate premiums relative to Germany on ten-year government bonds stood at 8.6% on August 20th, which is even higher than at the end of April when Greece became practically insolvent and European Union-wide rescue measures were prepared. The spreads for Ireland and Portugal have also been rising, even though by the end of July it seemed that the gigantic €920 billion rescue package put together by the EU, the eurozone countries, the IMF, and the European Central Bank would calm the markets. The world is currently divided into two groups of countries: those that are off to a strong recovery, and those that lag behind and are signaling new problems. The BRIC countries – Brazil, Russia, India, and China – are in the first group."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Supplementary pension schemes http://ec.europa.eu/employment_social/social_protection/pensions_en.htm#forum Do you want to work in another EU Member State? – Find out about your rights! Immigration http://ec.europa.eu/justice_home/fsj/immigration/fsj_immigration_intro_en.htm European Year of Workers' Mobilityhttp://ec.europa.eu/employment_social/workersmobility2006/index_en.htm \"Your Europe\"http://europa.eu/youreurope/ European Commission Do you want to work in another EU Member State? – Find out about your rights!Update 2007 Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities SALES AND SUBSCRIPTIONS Publications for sale produced by the Office for Official Publications of the European Communities are available from our sales agents throughout the world. You can find the list of sales agents on the Publications Office website(http://publications.europa.eu) or you can apply for it by fax (352) 29 29-42758. Are you interested in the publicationsof the Directorate-General for Employment,Social Affairs and Equal Opportunities? ESmail is the electronic newsletter from the Directorate-General for Employment, Social Affairs and Equal Opportunities.", "cs": "Systémy pen zij ní ho při po jiš tě ní: http://ec.euro pa.eu/emplo y ment_soci al/soci al_pro tec ti on/pen si ons_en.htm#forum Chcete pracovat v jiném členském státě EU? Zjistěte, jaká jsou vaše práva! Přistěhovalectví: http://ec.euro pa.eu/jus ti ce_home/fsj/immi gra ti on/fsj_immi gra ti on_intro_en.htm Evropský rok mobi li ty pra covní ků: http://ec.euro pa.eu/emplo y ment_soci al/workersmobility_2006/index.cfm?language=CS „Vaše Evropa“: http://ec.euro pa.eu/you re u ro pe/ Evropská komise Chcete pra co vat v jiném členském státě EU?Zjistěte, jaká jsou vaše práva!Aktualizovaná verze 2007 Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství JAK ZÍSKAT PUBLIKACE EU Publikace vydávané Úřadem pro úřední tisky, jež jsou určeny k prodeji, lze objednat nastránkách EU Bookshop http://bookshop.europa.eu u prodejce, kterého si zvolíte. Můžete také zažádat o seznam prodejců z celosvětové sítě prostřednictvím faxu: (352) 2929-42758. Zajímají vás publikace Generálního ředitelství pro zaměstnanost,sociální věci a rovné příležitosti Evropské komise? ESmail je elektronický zpravodaj Generálního ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovnépříležitosti Evropské komise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Záleží to ale také na Izraeli a mezinárodním společenství, již musí vykonat vše, co mohou, aby zajistily budoucí palestinský stát s Jeruzalémem jako hlavním městem. Podpora palestinské demokratizace neznamená, že by mezinárodní společenství nemělo požadovat, aby Hamas jednou pro vždy upustil od teroru, odzbrojil, dodržoval palestinskou ústavu a uznal existenci státu Izrael. Neznamená to však ani podporu sankcí, které by způsobily újmu palestinskému lidu poté, co demokraticky vyjádřil svou vůli. To by byla ohromná chyba v každém úsilí o upevnění nové palestinské demokracie, která by měla negativní dopady v ostatních reformujících se zemích v arabském světě. Obdobně platí, že uznat právo nenásilných islamistů na účast ve veřejném životě neznamená vzdát se v politickém a ideologickém úsilí o porážku ultrakonzervativních a v některých případech totalitních společenských koncepcí. Potírání rasismu, prosazování tolerance a respekt k náboženskému cítění ostatních neznamená, že musíme zpochybňovat svobodu tisku nebo přijímat požadavky islamistů na cenzuru, byť by i byly dotčeny skutečné náboženské city, jako v případě dánských karikatur. Islamistická pojetí společnosti, jež porušují práva jedince, je potřeba politicky vyvrátit. Tato politická výzva je jedním z paradoxů demokracie, která umožňuje všem myšlenkám, aby svobodně konkurovaly myšlenkám ostatním. Politický islám představuje riziko, které však nemůžeme minimalizovat pranýřováním výsledků demokratické volby, ale jedině vytvářením inteligentních a rozlišujících strategií, jež prosazují demokracii.", "en": "But it also depends on Israel and the international community, which must do all they can to ensure a future Palestinian state with Jerusalem as its capital. Supporting Palestinian democratization does not mean that the international community should not demand that Hamas abandon terror for once and for all, demilitarize, respect the Palestinian constitution, and accept the existence of the state of Israel. But it also does not mean supporting sanctions that would hurt the Palestinian people after they have expressed their will democratically. This would be a terrible mistake in any effort to consolidate Palestine’s new democracy, with a negative impact in other reforming countries in the Arab world. Similarly, accepting the right of non-violent Islamists to participate in public life does not mean giving up on the political and ideological struggle to defeat ultra-conservative, and in some cases totalitarian, conceptions of society. Combating racism, promoting tolerance, and respecting the religious sentiments of others does not mean that we need to question press freedom or accept Islamists’ demands for censorship, even when real religious sentiments are offended, as in the case of the Danish caricatures. Islamist conceptions of society that violate individual rights must be rebutted politically. That political challenge is one of the paradoxes of democracy, which allows all ideas to compete freely with each other. Political Islam is a risk, but we can minimize it only by devising intelligent, case-sensitive strategies that promote democracy, not by denouncing the results of democratic choice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Camera click) (Laughter) So, that's because the camera needs time to calculate the focus and exposure, but if you pre-focus with a half-press, leave your finger down -- no shutter lag! You get it every time. I've just turned your $50 camera into a $1,000 camera with that trick. And finally, it often happens that you're giving a talk, and for some reason, the audience is looking at the slide instead of at you! (Laughter) So when that happens -- this works in Keynote, PowerPoint, it works in every program -- all you do is hit the letter B key, B for blackout, to black out the slide, make everybody look at you, and then when you're ready to go on, you hit B again, and if you're really on a roll, you can hit the W key for \"whiteout,\" and you white out the slide, and then you can hit W again to un-blank it. So I know I went super fast. If you missed anything, I'll be happy to send you the list of these tips. In the meantime, congratulations. You all get your California Technology License. Have a great day. (Applause)", "cs": "(Cvaknutí závěrky) (Smích) Je to tak proto, že fotoaparát potřebuje čas, aby vypočetl zaostření a expozici. Ale když předostříte tak, že spoušť zmáčknete jen zpola, necháte prst dole… Bez zpoždění závěrky! Pokaždé vám to vyjde. Právě jsem váš foťák za 50 dolarů tímto trikem proměnil na foťák v hodnotě 1000 dolarů. A konečně, často se stává, že hovoříte a z nějakého důvodu se publikum dívá na prezentaci místo na vás! (Smích) Takže až se to stane, tohle funguje v Keynote, PowerPointu, v každém programu. Vše co musíte udělat, je stisknout klávesu písmene \"B\", B jako Blackout (Zatmění), takže zhasnete prezentaci a všichni se budou dívat na vás – a až budete chtít pokračovat, zase stisknete B, a když se fakt rozjedete, můžete stisknout klávesu W jako Whiteout (rozsvícení, bílá obrazovka) a tak se celý snímek prezentace změní na bílý, pak zase zmáčknete W, abyste se bílé zbavili. Vím, že jsem to prošel velmi rychle. Jestli jste něco nezachytili, rád vám pošlu seznam těchto tipů. Mezitím vám gratuluji. Všichni jste získali kalifornské papíry na technologie. Hezký den. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes přišel svého kolegu Katze uvésti na pravou cestu a promluvit mu do duše, což začal tím, že poznamenal: „Divím se, že u vás nevisí krucifix. Kde se modlíte breviář? Ani jeden obrázek svatých nezdobí stěny vašeho pokoje. Co to máte nad postelí?” Doktor Pávek odešel, když snesl na Švejka bouři výčitek s ujištěním, že nikdy více nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s brómem. Švejk se právě chystal, že se půjde poohlédnout po nějakém stájovém pinči, když mladá dáma zazvonila a přála si mluvit s nadporučíkem Lukášem. Vedle ní ležely dva těžké kufry a Švejk zahlédl ještě na schodech čepici posluhy scházejícího ze schodů.", "en": "Today, he had come to steer his colleague, Otto Katz, onto the right path, and to speak to his soul. He began with these remarks: “I’m amazed that there’s no crucifix hanging around here. Where do you pray your divine office? Do you even have a breviary, a priestly prayer book? Not even one picture of a saint adorns the walls of your living room. And, what is that hanging over your bed?” Doctor Pávek berated Švejk mercilessly and assured him that he would never again treat a man who refuses medical treatment by bromine. Švejk was just getting ready to go look for a stable pincher, when a young lady rang the doorbell saying she wished to speak to Senior Lieutenant Lukáš. Next to her lay two heavy suitcases. Švejk caught a glimpse of the cap of a helper descending the stairs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I’m going around the world giving talks about Darwin, and usually what I’m talking about is Darwin’s strange inversion of reasoning. Now that title, that phrase, comes from a critic, an early critic, and this is a passage that I just love, and would like to read for you. \"In the theory with which we have to deal, Absolute Ignorance is the artificer; so that we may enunciate as the fundamental principle of the whole system, that, in order to make a perfect and beautiful machine, it is not requisite to know how to make it. This proposition will be found on careful examination to express, in condensed form, the essential purport of the Theory, and to express in a few words all Mr. Darwin’s meaning; who, by a strange inversion of reasoning, seems to think Absolute Ignorance fully qualified to take the place of Absolute Wisdom in the achievements of creative skill.\" Exactly. Exactly. And it is a strange inversion. A creationist pamphlet has this wonderful page in it: \"Test Two: Do you know of any building that didn’t have a builder? Yes/No. Do you know of any painting that didn’t have a painter? Yes/No. Do you know of any car that didn’t have a maker? Yes/No. If you answered 'Yes' for any of the above, give details.\" A-ha! I mean, it really is a strange inversion of reasoning.", "cs": "Cestuji po světě a přednáším o Darwinovi. To o čem většinou povídám je Darwinovo zvláštně převrácené usuzování. Tento název, toto označení, pochází od kritika, dávného kritika, a toto je pasáž, kterou prostě miluji, a chtěl bych Vám ji přečíst. \"V předmětné teorii, Naprostá Ignorance je strůjcem; takže můžeme konstatovat, že základním principem celého systému je, že k vytvoření perfektního a nádherného mechanismu, není třeba vědět, jak jej stvořit. Tento předpoklad, na základě důkladného prozkoumání zjednodušeně vyjadřuje základní smysl celé teorie, a shrnuje v několika slovech vše, co se pan Darwin snažil pomocí zvláštně převráceného usuzování říci, a to, že Naprostá Ignorance je plně schopná nahradit Nejvyšší Moudrost při procesu tvoření.\" Přesně. Přesně. A je to zvláštně převrácené. Jedna kreacionistická brožura obsahuje tuto krásnou stranu: \"Test druhý: Znáte nějakou budovu, která nemá stavitele? Ano - Ne Znáte nějaký obraz, který nemá malíře? Ano - Ne Znáte nějaké auto, které nemá tvůrce? Ano - Ne Pokud jste na některou z výše uvedených otázek odpověděli Ano, uveďte podrobnosti. A-ha! Chci říct, je to opravdu zvláštně převrácené usuzování."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The same goes for the design, introduction and implementation of reforms in education and training systems, updating skills of training personnel with a view to innovation and a knowledge based economy, developing human potential in the field of research and innovation, in particular through post-graduate studies and training of researchers, and networking activities between universities, research centres and businesses. Please check for details in the relevant national operational programme and get in touch with the managing authority (see Annex 4). o Improve environmental performance, reduce emissions of production or products, renewable energy, develop bio-based products, recycling In addition, as a 'bottom up' scheme, all the Marie Curie Actions under FP7-People invite applications from all areas of research. In FP7-Capacities, such actions may be supported under 'Research for the benefit of SMEs'. Eco-innovation is a horizontal priority in CIP. Networking and pilot and market replication projects in the field of energy efficiency and renewable energies can be funded under the IEE programme (http://ec.europa.eu/energy/intelligent/index_en.html). Other economic sectors should be directed towards the eco-innovation part of EIP programme (http://ec.europa.eu/environment/etap/ecoinnovation/index_en.htm). FP7: Yes, under FP7-Cooperation in themes such as: Cognitive systems, interaction and robotics, digital libraries and content, sustainable and personalised healthcare, mobility, accessible ICT and assistive technologies, environmental sustainability and energy efficiency and independent living and inclusion as well as future and emerging technologies. The themes are in line with the main ICT policy priorities as defined in the i2010 initiative: http://ec.europa.eu/information_society/eeurope/i2010/index_en.htm. Possibilities also exist in FP7-People and FP-7 Capacities (research infrastructures, SME-related actions). A number of other EU programmes offer funding for innovation-related activities, for instance: • European Institute of Innovation and Technology (EIT) excellence-driven innovation partnerships to translate R & D results into business opportunities (http://ec.europa.eu/eit/) • European Agricultural Fund for Rural Development (EAFRD) (http://ec.europa.eu/agriculture/rurdev/index_en.htm) • Marco Polo for intermodal transport and freight logistics (http://ec.europa.eu/transport/marcopolo/index_en.htm)", "cs": "Praktická rada: V případě činnosti spolupráce ve velkém měřítku uvnitř Evropského společenství může být k jejímu řízení užitečné vytvoření stálé struktury s právní subjektivitou. V tomto případě zvažte využití formy „evropského seskupení pro územní spolupráci“ (http://ec.europa.eu/regional_policy/funds/gect/index_en.htm). o Zlepšování dovedností vašich zaměstnanců nebo najímání výzkumných pracovníků / inovátorů s cílem přijmout inovativní technologie, metody nebo řízení RP poskytují finanční prostředky na získání nových dovedností a pořízení technologií pro zaměstnance a pro přijímání výzkumných pracovníků. Financování je mimoto možné jako malá nedílná součást výzkumného projektu v rámci programu Spolupráce 7. RP. Najímání výzkumných pracovníků je rovněž součástí akcí „výzkumný potenciál“ v programu Kapacity 7. RP, avšak pouze v konvergenčních a nejvzdálenějších regionech. Totéž platí pro navržení, zavedení a provedení reforem v systémech vzdělávání a odborné přípravy, zlepšování dovedností školících pracovníků s ohledem na inovace a znalostní ekonomiku, rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu a inovací, zejména prostřednictvím postgraduálního studia a odborné přípravy výzkumných pracovníků, a činnosti související s vytvářením sítí mezi univerzitami, výzkumnými středisky a podniky. Podrobnosti ověřte v příslušném národním operačním programu a obraťte se na příslušný řídící orgán (viz příloha 4). o Zlepšení výsledků v oblasti ochrany životního prostředí, snížení emisí z výroby nebo výrobků, obnovitelná energie, rozvoj bio výrobků, recyklace RP v příslušných tématech (životní prostředí, doprava, energetika a materiály a nové výrobní technologie). Informace vám bude moci poskytnout řídící orgán odpovědný za příslušný operační program. o Lepší využívání IKT v mé organizaci / rozvoj lepšího digitálního obsahu / služeb IKT Témata jsou v souladu s hlavními prioritami politiky IKT stanovenými v iniciativě i2010: http://ec.europa.eu/information_society/eeurope/i2010/index_en.htm. RP (výzkumné infrastruktury, akce související s malými a středními podniky)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What I proposed first doing is looking at a different material palette to do that. I presently, or currently, work with smart materials, and a smart thermo-bimetal. First of all, I guess we call it smart because it requires no controls and it requires no energy, and that's a very big deal for architecture. What it is, it's a lamination of two different metals together. You can see that here by the different reflection on this side. And because it has two different coefficients of expansion, when heated, one side will expand faster than the other and result in a curling action. So in early prototypes I built these surfaces to try to see how the curl would react to temperature and possibly allow air to ventilate through the system, and in other prototypes did surfaces where the multiplicity of having these strips together can try to make bigger movement happen when also heated, and currently have this installation at the Materials & Applications gallery in Silver Lake, close by, and it's there until August, if you want to see it. It's called \"Bloom,\" and the surface is made completely out of thermo-bimetal, and its intention is to make this canopy that does two things. One, it's a sun-shading device, so that when the sun hits the surface, it constricts the amount of sun passing through, and in other areas, it's a ventilating system, so that hot, trapped air underneath can actually move through and out when necessary. You can see here in this time-lapse video that the sun, as it moves across the surface, as well as the shade, each of the tiles moves individually. Keep in mind, with the digital technology that we have today, this thing was made out of about 14,000 pieces and there's no two pieces alike at all. Every single one is different. And the great thing with that is the fact that we can calibrate each one to be very, very specific to its location, to the angle of the sun, and also how the thing actually curls. So this kind of proof of concept project has a lot of implications to actual future application in architecture, and in this case, here you see a house, that's for a developer in China, and it's actually a four-story glass box.", "cs": "Zaprvé, navrhuji podívat se na novou škálu materiálů. Právě pracuji s chytrými materiály a chytrými termálními bimetaly. Říkáme jim chytré, protože nepotřebují žádné ovládání a žádnou energii. To je pro architekturu důležité. Jsou to v podstatě dva kovy laminované na sebe. Tady vidíte, jak se každá strana různě leskne. A protože oba mají jiný součinitel roztažnosti, když se zahřejí, jedna strana se roztáhne víc než druhá a způsobí tohle ohnutí. V raných prototypech jsem sledovala, jak ohnutí závisí na teplotě a jak případně umožňuje vzduchu proudit. U jiných prototypů, kde těch vrstev bylo pohromadě několik, jsem chtěla působením teploty dosáhnout většího pohybu. V galerii Materiálů a Aplikací v Silver Lake mám teď tuto instalaci, je přístupná do srpna, kdybyste ji chtěli navštívit, jmenuje se \"Květ\" a povrch je vyrobený z termálních bimetalů. Záměrem bylo vytvořit klenbu, která má dvě funkce. Jednak vytváří stín - - když na povrch dopadne slunce, zabrání pronikání paprsků, a v jiných oblastech funguje jako ventilace. Teplý vzduch chycený pod klenbou může podle potřeby proudit skrz klenbu. V tomto videu vidíte zpomaleně, jak se slunce a stín pohybují po povrchu a každý plátek reaguje samostatně. Uvědomte si, že v dnešní digitální době byl tento povrch vytvořen ze 14 000 částí a žádná z nich není stejná. Každá je jiná. Je skvělé, že můžeme každou část naladit samostatně, s ohledem na její polohu, na úhel slunce a jak moc se má ohnout. Tento zkušební projekt ukázal, jak velký vliv to má na budoucí aplikace v architektuře. Zde vidíte dům, vyvinutý pro developera v Číně a je to vlastně čtyřpatrová skleněná kostka."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skotsko jako předvoj? LONDÝN – Protože věřím, že Skotové jsou rozumní, myslím si, že tento týden budou hlasovat proti nezávislosti. Ať už však hlasování dopadne jakkoliv, do očí bijící vzestup nacionalismu ve Skotsku i jinde v Evropě je příznakem nemoci politického mainstreamu. Mnozí lidé jsou dnes přesvědčeni, že současný způsob organizace našich záležitostí si nezaslouží ničím nezpochybňovanou loajalitu, že politický systém uzavřel seriózní debatu o ekonomických a sociálních alternativách, že vládnou banky a oligarchové a že demokracie je podfuk. Nacionalismus slibuje útěk od řady „rozumných“ alternativ, které nakonec žádnou alternativu nenabízejí. Nacionalisty lze rozdělit do dvou hlavních skupin: na ty, kdo opravdu věří, že nezávislost představuje únik ze zablokovaného politického systému, a na ty, kdo využívají hrozbu nezávislosti k vynucování ústupků na politickém establishmentu. Tak či onak mají nacionalističtí politici obrovskou výhodu v tom, že se od nich nevyžaduje praktický program: všechno dobré vyplyne ze suverenity. Ačkoliv nacionalistickou politiku po druhé světové válce dlouho potlačovala hospodářská prosperita a vzpomínky na válečné hrůzy, Evropa nabízí živnou půdu pro její obnovu. Není to jen kvůli vleklé hospodářské malátnosti na tomto kontinentu. Je to i proto, že prakticky všechny stávající národní státy v Evropě obsahují geograficky soustředěné etnické, náboženské či jazykové menšiny. Začleňování těchto států do Evropské unie – svého druhu dobrovolného impéria – navíc ohrožuje loajalitu jejich občanů. Nacionalisté proto mohou buď vzhlížet k Evropě, která je ochrání před vlastními státy, anebo ke svým státům, které je ochrání před evropským impériem. Proto se ve Velké Británii zrodily dva nacionalismy současně. Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) vedená populistou Nigelem Faragem vzhlíží k Londýnu, který má ochránit britskou nezávislost před byrokracií EU. Skotská národní strana (SNP) pod vedením mazaného Alexe Salmonda zase vzhlíží k Bruselu, jenž má ochránit Skotsko před „imperiálním“ parlamentem ve Westminsteru. Vytvoří-li se správné podmínky, nacionalismus si vždy najde nějakého „druhého“, vůči němuž se bude vymezovat. Skotský nacionalismus není produktem nedávné hospodářské krize, avšak skotské referendum ano. V roce 1999 svolalo Skotsko první zasedání svého parlamentu s novými pravomocemi, čímž SNP získala v Edinburghu politickou platformu, z níž mohla vést kampaň za nezávislost.", "en": "Vanguard Scotland? LONDON – Since I believe that the Scots are sensible, I think that they will vote “no” this week to independence. But, whichever way the vote goes, the spectacular rise of nationalism, in Scotland and elsewhere in Europe, is a symptom of a diseased political mainstream. Many are now convinced that the current way of organizing our affairs does not deserve such unquestioning allegiance; that the political system has closed down serious debate on economic and social alternatives; that banks and oligarchs rule; and that democracy is a sham. Nationalism promises an escape from the discipline of “sensible” alternatives that turn out to offer no alternative. Nationalists can be divided into two main groups: those who genuinely believe that independence provides an exit from a blocked political system, and those who use the threat of it to force concessions from the political establishment. Either way, nationalist politicians enjoy the huge advantage of not requiring a practical program: all good things will flow from sovereignty. Though nationalist politics was long suppressed after World War II by economic prosperity and memories of pre-war horrors, Europe offers fertile ground for its revival. This is not just because of Europe’s prolonged economic malaise. It is because practically all of Europe’s existing nation-states contain geographically concentrated ethnic, religious, or linguistic minorities. Moreover, these states’ incorporation into the European Union – a kind of voluntary empire – challenges their citizens’ allegiance. Thus, nationalists can look either to Europe to protect them against their own states or to their states to protect them against the European empire. That is why Britain has spawned two nationalisms simultaneously. The United Kingdom Independence Party (UKIP), led by populist Nigel Farage, looks to London to protect British independence against the EU bureaucracy. The Scottish National Party (SNP), led by the astute Alex Salmond, looks to Brussels to protect Scotland against the “imperial” parliament in Westminster. Given the right conditions, nationalism will always discover an “other” against which to define itself. Scottish nationalism was not created by the recent economic crisis, but the Scottish referendum was. Scotland convened its first devolved parliament in 1999, giving the SNP a political platform in Edinburgh from which to campaign for independence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the face of this dilemma, the White Paper on European transport policy (2001) set a course for achieving a new balance in modes of transport up to 2020, with greater emphasis on the most environment-friendly solutions. After years of research, we are now at the deployment stage. Transport, a driving force for regional development ‘Enabling the Danube to play its role in European integration’ Otto Schwetz, Chairman of ‘Corridor VII — Danube’, ARGE Donauländer, and Chairman of the Transport and Navigation Working Group Following the pan-European transport conferences held in Crete in 1994 and in Helsinki in 1997, 10 ‘multimodal transport corridors’ have been established in Europe. Corridor VII is based on the Danube waterway, Europe’s second-longest river (2 500 km) and one of the continent’s principal communication arteries. More than 300 tributaries flow into the Danube, which drains one twelfth of the European territory. tives launched over the past decade, the actions implemented to date have proved insufficient to remedy the situation and resolve the health problems that result. The only way to tackle them is through a common effort for environmental rehabilitation at regional level and on a major scale. Cooperation between the inland navigation industry and the environmental services is essential for this. Without such action, inland waterway navigation will be unable to live up to its reputation as the most environment-friendly mode of transport. The importance of the Danube is based not only on the fact that this is a principal European inland waterway route, but also on the role of its inland ports, which extends beyond shipping.", "cs": "Konfrontována s tímto dilematem, vytyčila bílá kniha evropské dopravní politiky (2001) až do roku 2020 kurz na dosažení nové rovnováhy různých typů dopravy, přičemž větší důraz položila na postupy, které jsou nejvíce ekologické. 2 které jsou z 28 % způsobeny právě dopravou. Doprava: hnací síla rozvoje regionů „Podunají má možnost sehrát svou roli při evropské integraci“ Otto Schwetz, předseda„Koridoru VII – Dunaj“(ARGE Donauländer) a pracovní skupinypro dopravu a navigaci Po skončení konferencí o celoevropské dopravě, které se konaly v roce 1994 na Krétě a o tři roky později v Helsinkách, bylo v Evropě vytvořeno deset tzv. vícepruhových dopravních koridorů. Ten s číslem VII vychází z vodní cesty Dunaj, což je druhá nejdelší evropská řeka (2 500 km) a jedna z hlavních dopravních tepen našeho kontinentu. Dunaj má více než 300 přítoků a jeho povodí zabírá dvanáctinu plochy Evropy. došlo, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni, avšak pro zlepšení situace a vyřešení následných zdravotních problémů se ukázaly být nedostatečné. Jediný způsob, jak k těmto věcem přistupovat, je spojit síly k rozsáhlé rehabilitaci životního prostředí na úrovni celého regionu, což bezpodmínečně vyžaduje spolupráci představitelů sektoru vnitrozemské plavby a ekologů. Pokud se tak nestane, nebude tento způsob dopravy schopen dostát předpokladu, že jde o nejvíce přátelský vůči životnímu prostředí. Význam řeky nespočívá pouze ve skutečnosti, že jde o stěžejní evropskou vnitrozemskou vodní cestu, ale také v úloze (a nejde jen o plavbu lodí), kterou sehrávají její přístavy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jasnozřivě předpověděl, že vznik „strádající třídy“, vyloučené a nezajištěné ekonomicky i sociálně, přinese autoritářské svody. „Prvořadým úkolem“ vyspělých ekonomik pro nadcházející dekádu, psal Dahrendorf, bylo dostat se co nejblíž k řešení „kvadratury kruhu tvorby bohatství, sociální soudržnosti a politické svobody“. Přesto ani dvě desetiletí poté se o takový počin většina z nich ani nepokusila. Místo toho se, poslušny logiky neoliberalismu, zaměřily na hospodářský růst. Je načase vzít si Dahrendorfovu výzvu k srdci. Neznamená nutnost uskutečňovat ochranářské politiky, které by nejen podrývaly hospodářský růst, ale také by mohly upevňovat autoritářské svody, vzhledem k vazbě takových politik na politiku identity. Spíš vyžaduje ucelený program zahrnující prověřená opatření ke zvýšení ekonomické jistoty a společenské a politické angažovanosti. V prvé řadě by země měly reformovat daňové systémy v zájmu snižování disparit v bohatství a povzbuzení podnikavosti a tvorby pracovních míst. Po vzoru Kalifornie – kde investice do veřejných univerzit po druhé světové válce měly zásadní význam pro následný hospodářský úspěch – by současně měly prostřednictvím investic do vzdělávání a učňovské přípravy pěstovat sociální mobilitu. Dále je také nutná sociální ochrana zaměřená na ty, kdo jsou nejvíc zranitelní důsledky globalizace, jakož i strategie kompenzující regionální disparity, včetně řízené migrace (vnitrostátní i mezinárodní). Taková opatření byla součástí Nového údělu amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který ve 30. letech vyvedl USA z Velké hospodářské krize, jakož i podobných programů v Evropě. Konečně s cílem potlačovat sociální vyloučení a fragmentaci je nezbytné vyvinout úsilí k posilování občanské společnosti a povzbuzení vytrvalých, věrohodných a respektovaných veřejných debat. Překlenout společenské a kulturní rozpory může trvat desítky let, ale lze toho dosáhnout. Otázkou je, jestli lídři podniknou, co je zapotřebí.", "en": "He presciently predicted that the emergence of an “underclass,” excluded and insecure both economically and socially, would give rise to authoritarian temptations. The advanced economies’ “overriding task” for the subsequent decade, Dahrendorf wrote, was to get as close to possible to “[squaring] the circle of wealth creation, social cohesion, and political freedom.” Yet more than two decades later, most have not even attempted that feat. Instead, following the logic of neoliberalism, they focused on economic growth. It is time to heed Dahrendorf’s call. This does not mean implementing protectionist policies, which would not only undermine economic growth, but also potentially reinforce authoritarian temptations, given such policies’ link to identity politics. Instead, it requires a comprehensive program comprising proven measures for increasing economic security and social and political engagement. For starters, countries should reform their tax systems with an eye to reducing wealth disparities and encouraging entrepreneurship and job creation. At the same time, following the example of California – where post-World War II investment in public universities were pivotal to its subsequent economic success – they should foster social mobility through investment in education and skills training. Social protections targeting those who are most vulnerable to globalization are also needed, as are policies to compensate for regional disparities, including managed migration (both domestically and internationally). In the 1930s, US President Franklin D. Roosevelt’s New Deal, which lifted the US out of the Great Depression, included such measures, as did similar programs in Europe. Finally, to counter social exclusion and fragmentation, efforts must be made to strengthen civil society and to encourage sustained, credible, and respectful public debates. It may take decades to heal social and cultural divides, but it can be done. The question is whether leaders will do what is needed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomické zdůvodnění garantovaných cen je dobře známé: stabilizace cen primárních produktů, které podléhají prudkým výkyvům, stabilizuje příjmy jejich producentů. Tento argument podnítil návrhy – ten nejslavnější vznesl vamp#160;roce 1942 John Maynard Keynes – vytvořit u hlavních komodit „vyrovnávací (nárazníkové) zásoby“, které by při poklesu cen odčerpávaly zamp#160;trhu nabídku a při vzestupu cen by nabídku zvyšovaly. Keynesovu návrhu se však vamp#160;roce 1944 nepodařilo proniknout do Brettonwoodské dohody, a ačkoliv se schémata vyrovnávacích zásob objevila vamp#160;70. letech znovu, ani tehdy nevedla kamp#160;žádnému výsledku. Levicoví ekonomové jako Raúl Prebisch navíc později prosazovali teorii „klesajících směnných relací“ pro primární produkty: jejich ceny vykazují oproti cenám vyráběného zboží dlouhodobou tendenci klesat. Tato tendence se zřejmě projevovala od poloviny 80. let, kdy producenti komodit zaznamenávali setrvalý pokles cen. Kromě toho docházelo během celého desetiletí kamp#160;obrovským cenovým výkyvům se strašlivými dopady na státy subsaharské Afriky a další rozvojové země, jejichž exportní příjmy byly do značné míry závislé na vývozu komodit. Od té doby se však cenový pokles obrátil. Ceny potravinových komodit se od roku 2001 zvýšily o 150%. To zvedlo příjmy zemědělských producentů nezávisle na snahách hnutí fairtrade. Argument o „klesajících směnných relacích“ se zhroutil. Ceny primárních produktů však zůstávají mnohem rozkolísanější než ceny zboží a služeb, což způsobuje velké výkyvy vamp#160;příjmech výrobců. To zvýrazňuje dopady hospodářských cyklů. Otázka cenové stabilizace tedy nezanikla. Lze jen těžko vidět, jak může hnutí fairtrade výrazně přispět kamp#160;vyřešení tohoto problému, protože jedinou seriózní politikou stabilizace příjmů producentů je kontrola nabídky. Ta ovšem přesahuje možnosti fairtrade. Terčem všech verzí fairtrade je „volný obchod“ a nejničivější útoky na FAIRTRADE přicházejí právě od zastánců volného obchodu. Vamp#160;pamfletu Nefér trade, který vamp#160;roce 2008 publikoval Institut Adama Smitha, tvrdí Mark Sidwell, že FAIRTRADE udržuje na zemědělské půdě nekonkurenceschopné farmáře, což brzdí diverzifikaci a mechanizaci. Podle Sidwella schéma FAIRTRADE mění rozvojové země vamp#160;agrární ghetta samp#160;nízkými zisky a samp#160;vysokým podílem fyzické práce a upírá budoucím generacím příležitost na lepší život.", "en": "The economic rationale for guaranteed prices is well known: stabilizing the prices of primary products, which are subject to sharp fluctuations, stabilizes their producers’ incomes. This argument inspired proposals – most famously by John Maynard Keynes in 1942 – to create “buffer stocks” for the main commodities, which would take supply off the market when prices fell, and add to supply when prices rose. Keynes’s proposal never made it into the Bretton Woods Agreement of 1944, and, while buffer-stock schemes re-surfaced in the 1970’s, they, too, went nowhere. Left-wing economists like Raúl Prebisch, moreover, later advanced the theory of “declining terms of trade” for primary products: their prices’ long-run tendency to fall relative to the prices of manufactured goods. This tendency seemed to be at work from the mid-1980’s, as commodity producers experienced a persistent decline in prices. In addition, price fluctuations throughout that decade were huge, with dire effects on sub-Saharan African and other developing countries that were largely dependent on commodities for export earnings. Since then, however, the price decline has been reversed. Food commodity prices have increased by 150% since 2001. This has raised farm producers’ income independently of the fair-trade movement’s efforts. The “declining terms of trade” argument has collapsed. But primary-product prices remain much more volatile than the prices of manufactured goods and services, causing large fluctuations in producers’ incomes. This exaggerates the effects of booms and busts. So the issue of price stabilization has not gone away. It is difficult to see how the fair-trade movement can contribute much to solving this problem, because the only serious policy for stabilizing producers’ incomes is to control supply. But that is beyond the scope of fair trade. The target of all versions of fair trade is “free trade,” and the most damaging attacks on FAIRTRADE have come from free traders. In Unfair Trade, a pamphlet published in 2008 by the Adam Smith Institute, Mark Sidwell argues that FAIRTRADE keeps uncompetitive farmers on the land, holding back diversification and mechanization. According to Sidwell, the FAIRTRADE scheme turns developing countries into low-profit, labor-intensive agrarian ghettos, denying future generations the chance of a better life."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Krátkodobě eurozóna potřebuje mnohem volnější měnovou a fiskální politiku. Kromě toho potřebuje vyšší inflační cíl (aby se snížila potřeba snižování nominálních mezd a cen), odpuštění dluhů tam, kde je to vhodné, řádnou bankovní unii s dostatečnou a centralizovanou fiskální hrází a „bezpečné“ aktivum pro celou eurozónu, které by mohly držet národní banky, čímž by se prolomila sestupná spirála suverénních bank. Ekonomové bohužel neargumentují pro řádnou fiskální unii dostatečně silně. I ti, kdo ji pokládají za ekonomicky nezbytnou, se cenzurují, protože mají dojem, že je politicky neprůchodná. Problém tkví v tom, že toto mlčení ještě více zúžilo mantinely politických možností, takže se i skromnější návrhy ocitly za nimi. Po pěti letech eurozóna stále postrádá řádnou bankovní unii, ba dokonce – jak ukázal příklad Řecka – i řádného věřitele poslední instance. Vyšší inflační cíl navíc zůstává nemyslitelný a německá vláda tvrdí, že vyhlašovat na úrovni států neschopnost splácet suverénní dluh je v eurozóně nezákonné. Procyklická fiskální opatření jsou stále příkazem dne. Opožděné zavedení programu kvantitativního uvolňování Evropskou centrální bankou bylo vítaným krokem vpřed, avšak nesmírně destruktivní rozhodnutí politiků uzavřít – zjevně z politických důvodů – bankovní soustavu jedné členské země je mnohem větším krokem vzad. A nikdo nemluví o skutečné fiskální a politické unii, ačkoliv si nikdo neumí představit, že by Evropská měnová unie mohla za stávající situace přežít. Politické škody zatím pokračují: ne všechny protestní strany jsou tak proevropské jako vládnoucí řecká Syriza. A domácí politiku pokřivuje neschopnost centristických politiků řešit znepokojení voličů z hospodářské politiky eurozóny a jejího demokratického deficitu. Panují totiž obavy, že by se takové kroky rovnaly nevyslovené podpoře skeptiků, což je tabu. A tak se francouzský socialistický prezident François Hollande odvolává na Jeana-Baptiste Saye, když tvrdí, že nabídka vytváří vlastní poptávku, zatímco Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty pochvalně cituje Paula Krugmana a Josepha Stiglitze. Není divu, že se voliči z dělnických vrstev přiklánějí k její straně. Vítězství Národní fronty v letech 2017 či 2022, které už není nemyslitelné, by zničilo evropský projekt.", "en": "In the short run, the eurozone needs much looser monetary and fiscal policy. It also needs a higher inflation target (to reduce the need for nominal wage and price reductions); debt relief, where appropriate; a proper banking union with an adequate, centralized fiscal backstop; and a “safe” eurozone asset that national banks could hold, thereby breaking the sovereign-bank doom loop. Unfortunately, economists have not argued strongly for a proper fiscal union. Even those who consider it economically necessary censor themselves, because they believe it to be politically impossible. The problem is that silence has narrowed the frontier of political possibility even further, so that more modest proposals have fallen by the wayside as well. Five years on, the eurozone still lacks a proper banking union, or even, as Greece demonstrated, a proper lender of last resort. Moreover, a higher inflation target remains unthinkable, and the German government argues that defaults on sovereign debt are illegal within the eurozone. Pro-cyclical fiscal adjustment is still the order of the day. The European Central Bank’s belated embrace of quantitative easing was a welcome step forward, but policymakers’ enormously destructive decision to shut down a member state’s banking system – for what appears to be political reasons – is a far larger step backward. And no one is talking about real fiscal and political union, even though no one can imagine European Monetary Union surviving under the status quo. Meanwhile, the political damage is ongoing: not all protest parties are as pro-European as Greece’s ruling Syriza. And domestic politics is being distorted by the inability of centrist politicians to address voters’ concerns about the eurozone’s economic policies and its democratic deficit. To do so, it is feared, would give implicit support to the skeptics, which is taboo. Thus, in France, Socialist President François Hollande channels Jean-Baptiste Say, arguing that supply creates its own demand, while the far-right National Front’s Marine Le Pen gets to quote Paul Krugman and Joseph Stiglitz approvingly. No wonder that working-class voters are turning to her party. A victory for the National Front in 2017 or 2022, which is no longer unthinkable, would destroy the European project."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šťastné dny znovu nenadešly Národní úřad pro ekonomický výzkum (NBER), nezisková organizace, která již dlouho zodpovídá za označování začátků a konců amerických recesí, konečně vyhlásil, že skončila recese, jež podle něj započala v březnu 2001. NBER přesněji řečeno prohlásil, že recese skončila již v listopadu 2001, tedy před téměř dvěma lety. Neekonomové jen těžko chápou, proč NBER trvalo tak dlouho, než usoudil, že recese ve Spojených státech je u konce. Ekonomika není pokládána za exaktní vědu, ale nezachází tato opožděnost trochu příliš daleko? A co víc, pokud již recese skončila - a navíc je pryč již tak dlouho -, proč se Američané necítí lépe? Proč je ekonomická nálada tak negativní? Odpověď se skrývá v definici recese. Jde o to, že otázky, jež pokládá NBER, nemusí být otázkami správnými nebo přinejmenším nejpodstatnějšími. Recese je obvykle definována jako dvě čtvrtletí (šest měsíců) poklesu HDP za sebou. Pokud se důsledně ponoříme do údajů, zjistíme, že podle hodnocení NBER začala hospodářská výkonnost s největší pravděpodobností opět růst v prosinci 2001. Po stanovení tohoto data již bylo snadné určit konec recese. Každopádně je dnešní ekonomická výkonnost o 3,3% nad úrovní konce roku 2000, kdy ekonomika dosáhla před recesí vrcholu. To však ještě neznamená, že si ekonomika vede dobře. Vůbec ne. V ekonomice musí člověk utíkat, nechce-li stát opodál. Rok co rok se objem pracovních sil ve Spojených státech zvyšuje o více než milion pracovníků a fungující ekonomika pro ně musí najít pracovní místa. Jedním ze zázraků tržní ekonomiky je způsob, jakým se produktivita práce - hodnota vytvořená jedním pracovníkem za jednu hodinu - rok od roku zvyšuje. V průběhu devadesátých let stoupala produktivita práce Američanů přímo raketovým tempem. Takzvaná nová ekonomika byla možná jen nafouknutou bublinou, ale za touto bublinou se skrývalo cosi skutečného: zvyšovalo se tempo růstu produktivity práce. V šedesátých letech se produktivita zvyšovala o více než 3% ročně, ale počátkem sedmdesátých let růst produktivity náhle poklesl, a to téměř o dvě třetiny. Ekonomové si lámou hlavu proč. Určitou roli zde sehrálo zvýšení počtu pracovních sil, vyšší ceny ropy a nižší investice, ale největší záhadou bylo, že se dramaticky zpomalilo tempo technologického pokroku. V rozporu s tolik vychvalovanou ekonomií nabídkové strany zůstal růst produktivity chabý ještě i v osmdesátých letech.", "en": "Happy Days Are Not Here Again The National Bureau of Economic Research, the non-profit organization that has long been responsible for marking the beginning and end of America's recessions, has finally declared that the recession that it said began in March 2001 is over. In fact, the NBER says that it ended almost two years ago, in November 2001. Non-economists find it hard to understand why it took the NBER so long to decide that the US recession was over. Economics is not supposed to be an exact science, but isn't this tardiness taking things a bit too far? More importantly, if the recession is over--and has been for so long--why don't Americans feel any better? Why is the economic mood so negative? The answer lies in the definition of a recession. In fact, the questions posed by the NBER may not be the right questions, or at least the most relevant. A recession is normally defined as two quarters (six months) of decline in GDP. By carefully poring over the data, the NBER determined that output most probably started to grow again in December 2001. Having determined that, it was easy to date the end of the recession. Indeed, today output is 3.3% above its pre-recession peak of late 2000. But that does not mean that the economy is performing well. Not at all. In economics, one has to run to stand still. Every year, more than one million additional workers enter America's labor force, and a functioning economy must find jobs for them. One of the marvels of a market economy is how, every year, year after year, productivity--the amount of output produced by each worker in an hour--increases. During the 1990's, Americans' productivity soared. The new economy may have been hyped, but behind all the hype was something real: the rate of productivity growth increased. In the 1960's, productivity increased by more than 3% per year, but in the early 1970's, productivity growth suddenly declined, by almost two thirds. Economists puzzle over why. More entrants to the labor force, higher oil prices, and lower investment played a role, but most mysteriously, the pace of technological progress seemed to slow dramatically. For all the vaunted supply-side economics, productivity gains remained weak in the 1980's."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Téměř všechny země na Blízkém východě však spotřebovávají více vody, než jí na obnovitelném základě přitéká. Vody jednoduše není dost na všechno, nač ji tyto země chtějí používat, a tato situace se bude pouze zhoršovat. Přesto ani v Palestině není klíčovým problémem spojeným s vodou žízeň, nýbrž zastavený hospodářský rozvoj. Z krátkodobého hlediska potřebuje Palestina více vody, aby zajistila zaměstnanost a příjmy ze zemědělství; z dlouhodobějšího hlediska jsou pak zapotřebí změny ve vzdělávání, kultuře a politice, aby se zde vyvinula schopnost se adaptovat. Vzhledem ke klimatu a geografickým podmínkám v regionu je nevyhnutelně nutné se o vodní zdroje dělit. Lidský život však bude udržitelný pouze v případě, že voda bude sdílena racionálně a s ohledem na křehkou ekologii regionu. Je zřejmé, že žádná konečná dohoda o vodě nebude možná, dokud se zúčastněné strany neshodnou na hranicích mezi izraelským a palestinským státem a nějakým způsobem se nevyřeší otázka izraelských osad na západním břehu Jordánu. Prozatímní řešení otázek týkajících se vody však nemusí čekat na konečné vyřešení velkých témat. Nalezení racionálních způsobů, jak sdílet vodu a společně s ní hospodařit, může být snazší než vyřešení „velkých“ otázek. Voda by dokonce mohla pomoci vytvořit atmosféru úspěchu, která napomůže pokroku v dalších oblastech. Dobrou zprávou je, že množství vody potřebné k pití, vaření, dalším domácím činnostem a hygieně je malé.", "en": "But almost every nation in the Middle East is using more water than arrives on a renewable basis. There simply is not enough water for everything these nations want to use it for, and the situation will only worsen. Yet, even in Palestine, the key water issue is not thirst, but arrested economic development. In the short term, Palestine needs more water to provide employment and income from farming; in the longer term, educational, cultural, and political changes are needed in order to develop a capacity to adapt. The region’s climate and geography mean that water resources are unavoidably shared. But only if water is shared in a rational manner that respects the region’s fragile ecology will human life be sustainable. Clearly, no final agreement on water will be possible until there are agreed-upon borders between the State of Israel and the State of Palestine, and some resolution of the Israeli settlements in the West Bank. But interim resolution of water issues does not need to wait for final resolution of the major issues. Finding rational ways to share and co-manage water may be easier than solving the “big” issues. In fact, water could help to create a climate of success that aids progress in other areas. The good news is that the quantity of water that is needed for drinking, cooking, other household chores and sanitation is small."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trump na válečné stezce NEW YORK – Patnáct let poté, co George W. Bush prohlásil, že Irák, Írán a Severní Korea tvoří „osu zla“, Donald Trump ve svém premiérovém projevu v Organizaci spojených národů pranýřoval Írán a Severní Koreu podobně sžíravými výrazy. Slova mají své důsledky a ta Trumpova představují děsivou a bezprostřední hrozbu pro světový mír, stejně jako Bushovy výroky v roce 2002. Tehdy byl Bush všeobecně oceňován za reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. Sešikovat veřejnost do války je snadné a po 11. září to platilo obzvlášť. Americký militarismus však na všech frontách – v Afghánistánu, Iráku, Íránu a Severní Koreji – promrhal globální důvěru, životy, finance a drahocenný čas. Trumpův přístup je přitom ještě mnohem agresivnější – a nebezpečnější – než Bushův. Podle Trumpa, stejně jako podle Bushe, existuje Dobro (Amerika) a Zlo (Afghánistán za Tálibánu, Írán, Severní Korea a Irák za Saddáma Husajna). Dobrotivá Amerika vznáší na zlosyny určité požadavky. Pokud se zlomyslníci nepodřídí, Amerika může uskutečnit „vojenské řešení“ nebo zavést trestní sankce s cílem prosadit „spravedlnost“, jak ji definují Spojené státy. Bush nasadil logiku síly vůči Afghánistánu a „ose zla“ s katastrofálními důsledky. USA v Afghánistánu v roce 2002 rychle svrhly tálibánský režim, ale nedokázaly zabezpečit pořádek. Patnáct let nato Tálibán ovládá značné území a Trump právě nařídil vyslat posily. Amerika v Afghánistánu utratila zhruba 800 miliard dolarů v přímých vojenských výdajích a ve skutečnosti je tam ve válce téměř nepřetržitě od tajného zásahu CIA v roce 1979, který pomohl vyprovokovat sovětskou invazi do této země. Postup vůči Iráku byl ještě horší. USA do něj v roce 2003 vpadly pod falešnou záminkou (údajných, ale doopravdy neexistujících Saddámových zbraní hromadného ničení), promrhaly dalších 800 miliard dolarů v přímých vojenských výdajích, zemi destabilizovaly, zapříčinily statisíce úmrtí a v rozporu s deklarovanými cíli USA se oblast propadla do chaosu. Nepřímé náklady obou válek (včetně dlouhodobých nákladů souvisejících s postižením veteránů) jsou zhruba stejně vysoké jako přímé náklady. Ani Bushův nekompromisní přístup k Íránu nepřinesl žádný ze zamýšlených výsledků.", "en": "Trump on the Warpath NEW YORK – Fifteen years after George W. Bush declared that Iraq, Iran, and North Korea formed “an axis of evil,” Donald Trump, in his maiden address to the United Nations, denounced Iran and North Korea in similarly vitriolic terms. Words have consequences, and Trump’s constitute a dire and immediate threat to global peace, just as Bush’s words did in 2002. Back then, Bush was widely praised for his response to the terror attacks of September 11, 2001. It’s easy to rally the public to war, and that was especially true after 9/11. Yet, on every front – Afghanistan, Iraq, Iran, and North Korea – US militarism squandered global trust, lives, finances, and precious time. And Trump’s approach is far more belligerent – and dangerous – than Bush’s. For Trump, as for Bush, there is Good (America) and Evil (Afghanistan under the Taliban, Iran, North Korea, and Iraq under Saddam Hussein). America the Good makes demands on the evildoers. If the evildoers do not comply, America can exercise the “military option” or impose punitive sanctions to enforce “justice” as the United States defines it. Bush applied the logic of force vis-à-vis Afghanistan and the “axis of evil,” with disastrous results. The US quickly overthrew the Taliban regime in Afghanistan in 2002 but could not secure order. Fifteen years on, the Taliban controls considerable territory, and Trump has just ordered an increase in troops. America has spent roughly $800 billion in direct military outlays in Afghanistan, and indeed has been at war there almost non-stop since the CIA covertly intervened in 1979, helping to provoke the Soviet invasion of that country. The response to Iraq was even worse. The US invaded in 2003 on false pretenses (Saddam’s alleged but nonexistent weapons of mass destruction), squandered another $800 billion in direct military outlays, destabilized the country, caused hundreds of thousands of deaths, and, contrary to stated US objectives, plunged the region into turmoil. The indirect costs of the two wars (including the long-term costs of veterans’ disabilities) roughly equal the direct costs. Bush’s hardline approach toward Iran also produced none of the envisioned results."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I mean, we have these rich, complicated, multi-dimensional ideas. Now, it seems to me that language is really the brain's invention to convert this rich, multi-dimensional thought on one hand into speech on the other hand. Now what's interesting is that we do a lot of work in information nowadays, and almost all of that is done in the language domain. Take Google, for example. Google trawls all these countless billions of websites, all of which are in English, and when you want to use Google, you go into Google search, and you type in English, and it matches the English with the English. What if we could do this in FreeSpeech instead? I have a suspicion that if we did this, we'd find that algorithms like searching, like retrieval, all of these things, are much simpler and also more effective, because they don't process the data structure of speech. Instead they're processing the data structure of thought. The data structure of thought. That's a provocative idea. But let's look at this in a little more detail. So this is the FreeSpeech ecosystem. We have the Free Speech representation on one side, and we have the FreeSpeech Engine, which generates English. Now if you think about it, FreeSpeech, I told you, is completely language-independent. It doesn't have any specific information in it which is about English. So everything that this system knows about English is actually encoded into the engine. That's a pretty interesting concept in itself.", "cs": "Naše myšlenky jsou bohaté složité a multidimenzionální. A mně se zdá, že jazyk je vynálezem našeho mozku, jehož úkolem je převést toto multidimenzionální myšlení na řeč. Zajímavé je, že v dnešní době máme mnoho informací, jejichž převážná většina je předávána jazykem. Například Google. Google prohledává miliardy stránek, které jsou v angličtině, a když chcete použít Google, zadáváte hesla v angličtině, a výsledky tak propojují angličtinu s angličtinou. Ale co kdybychom toto mohli dělat ve FreeSpeech? Myslím, že kdybychom se o to pokusili, zjistili bychom, že algoritmy jako vyhledávání a podobné věci jsou tak mnohem jednodušší a také mnohem efektivnější, protože nezpracovávají datovou strukturu řeči. Místo toho zpracovávají datovou strukturu myšlenky. Datová struktura myšlenek. To je docela odvážná myšlenka. Podívejme se na to detailněji. Toto je ekosystém FreeSpeech. Na jedné straně FreeSpeech reprezentace, na druhé FreeSpeech motor, který vytváří angličtinu. Když se nad tím zamyslíme, jak jsem Vám řekl, FreeSpeech je zcela nezávislá na jazyku. Nenese v sobě žádbou konkrétní informaci, která by souvisela s angličtinou. Tudíž vše, co tento systém ví o angličtině je zakódováno v tom motoru. To je velmi zajímavý koncept."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Disidentem v Číně TOKIO – Rok 2009 byl pro Čínu dobrý. Její ekonomika uprostřed celosvětové recese stále pádila vpřed. Americký prezident Barack Obama Čínu navštívil a jeho vystupování se neslo spíše v duchu prosebníka u císařského dvora než vůdce největší supervelmoci světa. Dokonce i kodaňský summit o klimatických změnách skončil přesně tak, jak Čína chtěla: neúspěchem snahy přimět Čínu nebo kterýkoliv jiný průmyslový stát k podstatnému snížení uhlíkových emisí, přičemž za viníka byly označeny Spojené státy. Čínská vláda pod vedením komunistické strany má všechny důvody k sebevědomí. Proč tedy musel být noblesní bývalý profesor literatury Liou Siao-po odsouzen k 11 letům vězení pouze proto, že veřejně prosazoval svobodu projevu a konec vlády jedné strany? Liou byl v roce 2008 spoluautorem petice Charta 08, kterou podepsaly tisíce Číňanů a jež vyzývá k respektování základních práv. Liou není násilný rebel. Jeho názory obsažené v článcích na internetu jsou navýsost mírumilovné. Přesto byl uvězněn za „podvracení státní moci“. Představa, že by Liou mohl být schopen podkopat nesmírnou moc Komunistické strany Číny, je křiklavě absurdní. Přesto se úřady zjevně domnívaly, že z něj musí učinit exemplární příklad, aby zabránily ostatním ve vyjadřování podobných názorů. Proč režim, který navenek působí sebejistě, pokládá pouhé názory či dokonce mírumilovné petice za tak nebezpečné? Snad je to tím, že se necítí tak jistý, jak vypadá.", "en": "A Dissident in China TOKYO – 2009 was a good year for China. The Chinese economy still roared ahead in the midst of a worldwide recession. American President Barack Obama visited China, more in the spirit of a supplicant to an imperial court than the leader of the world’s greatest superpower. Even the Copenhagen summit on climate change ended just the way China wanted: failure in its attempt to commit China, or any other industrial nation, to making significant cuts in carbon emissions, with the United States getting the blame. The Chinese government, under the Communist Party, has every reason to feel confident. So why did a gentle former literature professor named Liu Xiaobo have to be sentenced to 11 years in prison, just because he publicly advocated freedom of expression and an end to one-party rule? Liu was co-author in 2008 of a petition, Charter 08, signed by thousands of Chinese, calling for basic rights to be respected. Liu is not a violent rebel. His opinions, in articles published on the Internet, are entirely peaceful. Yet he was jailed for “inciting subversion of state power.” The notion that Liu might be capable of subverting the immense power of the Communist Party of China is patently absurd. And yet the authorities clearly believe that they had to make an example of him, to prevent others from expressing similar views. Why does a regime that appears to be so secure consider mere opinions, or even peaceful petitions, so dangerous? Perhaps because the regime does not feel as secure as it looks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať už šlo o popis genů barvy květů u hrachu nebo o tvar křídel octomilky, genetikové na počátku minulého století měli za to, že každou jednotlivou vlastnost živého organismu má na starosti jeden konkrétní gen. Nedlouho poté přišla skupina několika prvních genetiků - zakladatelů tzv. eugeniky - s rozhodně zavrženíhodným tvrzením, že i vlastnosti jako \"prostopášnost\", \"lenost\" a \"zločinnost\" lze přisoudit vlivům určitých genů. Čas postupoval, vědeckých poznatků přibývalo - nemálo také díky octomilkám - a složitost vztahů mezi geny a vlastnostmi odhalila svá první tajemství. Ve dvacátých letech se už většina vědců zřekla konceptu jednoho genu na jednu vlastnost a lidské chování přestali připisovat výlučně genům. Eugenikové jediní vzdorovali: dospěli k názoru, že v omezování porodnosti dětí, které nazývali geneticky ,,nezpůsobilými\", spočívá spása lidstva. Dnes se nacházíme v záplavě genetických informací. Díky novým technologiím každý den objevujeme nové geny a pro červy, myši i lidi už byly sepsány dlouhé a obsažné seznamy genů. Jejich chování - a to platí i pro octomilku - je ale důsledkem rozsáhlého souboru genů, který ani jeden nepůsobí izolovaně. Geny se navzájem ovlivňují a je pak ovlivňuje okolní svět. Produktem je vždy jedinečný a neopakovatelný jedinec. Důvod je prostý. Všichni živočichové, kteří se rozmnožují pohlavní cestou, se skládají z unikátní kombinace genetické výbavy jejich druhu, kterou zdědí po svých rodičích.", "en": "Whether describing genes for the color of flowers in pea plants or the shape of the fruit fly's wings, geneticists at the beginning of the last century believed that each gene governed one unique characteristic. Soon, a few of the early geneticists, founders of the Eugenics movement, made the odious assertion that \"licentiousness,\" \"shiftlessness,\" and \"criminality\" could all be attributed to individual genes as well. As time passed and scientific knowledge accumulated--much of it from the fruit fly--the true complexity of the relationship between genes and characteristics became clear. By the 1920s, most geneticists had abandoned the idea of a single gene for each characteristic and were loath to ascribe human behavior solely to genes. Those in the Eugenics movement remained hold-outs, convinced that the salvation of the human race would be found in limiting the birth-rate of those they deemed to be genetically \"unfit.\" We are now in the midst of an explosion of genetic information. New technologies are uncovering more genes every day and comprehensive lists have been drawn up for worms, mice, and humans. But these species' behavior, no less than that of the fruit fly, is the product of a vast array of genes, none of which acts in isolation. Genes influence each other and are in turn influenced by the surrounding world. The result is always a unique individual. The reason for this is simple. Any creature that reproduces sexually is made up of a unique combination of its species' gene set, which it inherits from its parents."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "G20 musí říct Putinovi pravdu BERKELEY – Příští velká zkouška věrohodnosti G20 nadejde, až (či pokud) se ministři financí a guvernéři centrálních bank sejdou na jarních zasedáních Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ve dnech 18-24. dubna. Coby vůdčí fórum dneška pro mezinárodní spolupráci na poli hospodářské politiky bude mít G20 nahuštěný program. Mezi vrcholná témata budou patřit reakce centrálních bank na eskalující globální inflaci, přibývající důkazy o rychlé změně klimatu a koordinace zdravotní a fiskální politiky. Medvědem v místnosti ale bude brutální útok Ruska proti Ukrajině a jeho ekonomické ozvuky, v prvé řadě účinky na světové ceny potravin. Přes některé důležité úspěchy věrohodnost G20 podlomilo v posledních letech několik zřetelných nezdarů. Za administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa byla komuniké G20 pravidelně rozřeďována, až téměř ztrácela smysl. V poslední době se skupině nepodařilo zformulovat efektivní globální reakci na covid-19, natož se připravit na budoucí pandemie. Ve světě čím dál globalizovanějších výzev je věrohodnost G20 důležitou hodnotou. Věrohodnost je ale těžké získat a snadné ztratit, takže nadcházející schůzka by mohla být přelomová. Ke krizi na Ukrajině členové G20 zatím přistupují velice různě, jak co do veřejných vyjádření, tak politických přístupů. Zatímco Spojené státy a jejich spojenci zareagovali podstatnými sankcemi, 38 zemí, včetně Číny, Indie a Jižní Afriky, se nedávno zdrželo hlasování o rezoluci Valného shromáždění Organizace spojených národů, která kritizovala Rusko a požadovala humanitární přístup na Ukrajinu.", "en": "The G20 Must Speak Truth to Putin BERKELEY – The next big test of the G20’s credibility will come when (or if) its finance ministers and central bank governors meet for the World Bank and International Monetary Fund spring meetings on April 18-24. As the leading forum for international economic policy cooperation today, the G20 will have a crowded agenda. Top-line issues include central bank responses to escalating global inflation; accumulating evidence of rapid climate change; and coordination of health and fiscal policy. But the bear in the room will be Russia’s brutal assault on Ukraine and its economic repercussions, starting with its effect on world food prices. Despite some important achievements, several visible failures have undermined the G20’s credibility in recent years. During US President Donald Trump’s administration, G20 communiqués were regularly watered down to near meaninglessness. More recently, the group has failed to formulate an effective global response to COVID-19, let alone prepare for future pandemics. The G20’s credibility is an important asset in a world of increasingly globalized challenges. But credibility is hard to build and easy to lose, which means this month’s meeting could be a watershed. So far, G20 members have approached the Ukraine crisis in very different ways, in terms of both public communications and policies. While the United States and its allies have responded with significant sanctions, China, India, and South Africa recently abstained from a United Nations General Assembly resolution criticizing Russia and demanding humanitarian access in Ukraine."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "However, thesites are eligiblefor EUfinancialsupport undertherelevant Communityinstruments7. Accordingly,LIFE Nature projects predominantly aimto contributetothe maintainance orrestoration of natural habitats and/or endangered specieslistedin one of the two directives. The LIFE+ strand on biodiversityco-financesin-novative or demonstration projects that contribute towards halt-ingtheloss of biodiversity by 2010 and beyond8 and allows LIFE funding outside Natura 2000sites. 8 COM(2006) 216 final of 22.5.2006: Communication from the Commission – Halting the loss of biodiversity by 2010 – and beyond – Sustaining ecosystem services for human well-being. LIFENATURE CONTRIBUTION PER MEMBER STATE 20002006 436 MILLION EURO Source: DG Environment. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects Thisconceptis developed bythe ongoing Sixth of policy and action in relation to the environment and sustainable development 'Towards Sustainability', Council resolution of 1 February 1993 (OJ C 138, 17.5.1993, p. 1). Environment Action Programme10 andis particularlyimportant for nature conservation projects since the restoration and protection of habitats andspeciesis, by definition, along-term process. As financingis only grantedtoa part of the applications, sustainability should be a major projectselectioncriterioni.e. projects selectedshould bethosefor whichthe benefits willlastlonger afterthe EUfunding. The Commission’s management of LIFE-Nature grantsis a complex process. Applicantsfromall Member States introduce proposals forinvestmentsinfavour of multiple species and habitats. These may haveinnovative components that may require severalimple-mentation years and shall have a sustainedimpact on the conservation status while adding value through the dissemination of the results achieved. Diagram 1 gives a synoptic view ofthe present project management cycle. Moreover, applicants may be public or private entities, and quite frequentlyinclude NGOs of very different sizes whose strong com-mitmenttothe projectsis a key elementfortheirsuccess. LIFENATURE PROJECTS ARE MULTIANNUAL WITH OFTEN COMPLEX OBJECTIVES ANDINVOLVE VARIOUS PARTNERS Source: European Court of Auditors. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects What happens under the Commission’s management? Selection Implementation Implementation of the actions intermediary intermediary intermediary tion of reports reports Monitoring and assessment of the project progress tion of e sults e sults t r om m un ic a ’s c tions Publications, Commission’s communication on the LIFE-Nature instrument Long-term management Ex-post audits Evaluation of results reports reports Management plans plans Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects Special Report No 11/2003.", "cs": "Projekty LIFE-příroda tak mají převážně přispívat k zachování nebo obnově přírodních stanovišť a/nebo ohrožených druhů uvedených vjedné ze dvou zmíněných směrnic. Ze složky LIFE+ týkající se biologické rozmanitosti se financujíinovační nebo demonstrační projekty,jež přispívají k za-staveníztráty biologickérozmanitosti doroku2010av dalších letech8. Tato složka v rámci nástroje LIFE rovněž umožňuje posky-tovatfinancování mimolokality Natura 2000. KOM(2006) 216 v konečném znění ze dne 22. května 2006: Sdělení Komise – Zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 – a v dalších letech – Zachování ekosystémových služeb v zájmu dobrých životních podmínek pro lidstvo. PŘÍSPĚVEK NA OBLAST LIFEPŘÍRODA PODLE ČLENSKÝCH STÁTŮ V OBDOBÍ 20002006436 MILIONŮ EUR Zdroj: GŘ Životní prostředí Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí 9 Program politiky a opatření Evropského společenství v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje „Směrem k udržitelnému rozvoji“, rozhodnutí Rady ze dne 1. února 1993 (Úř. věst. C 138, Tutokoncepci,kteráje obzvláště důležitá pro projekty ochrany přírody, neboťzachovánía obnova přírodníchstanovišť a druhůje ze své podstaty dlouhodobý proces, rozvíjí probíhající šestý akční program pro životní prostředí10. Vzhledem ktomu, že financování obdržíjen část žádostí, udržitelnost by měla býtjed-ním z hlavních výběrových kritérií, tj. měly by být vybrány takové projekty,jejichž přínosy po skončenífinancování EU budoutrvat déle. Způsob,jakým Komiseřídí granty v oblasti LIFE-příroda,je velmi složitý. Žadatelézevšechčlenskýchstátů předkládají návrhy na investiceve prospěchvíce druhů nebo přírodníchstanovišť. Návrhy mohou obsahovatinovativní prvky,jejichžrealizace může vyžadovatněkoliklet,a musí mítdlouhodobýdopadnastav z hlediska ochrany a současně přinášet přidanou hodnotu šířením dosaženýchvýsledků. Diagram 1 podávásouhrnný přehledsou-časného cykluřízení projektů. Žadateli mohou být veřejné či soukromé subjekty a velmi často k nim patří nevládní organizace velmi rozdílné velikosti, jejichž vysoká angažovanost v projektech je klíčovým prvkem jejich úspěchu. PROJEKTY LIFEPŘÍRODAJSOU VÍCELETÉ S ČASTO SLOŽITÝMI CÍLI A PODÍLÍ SE NA NICH ŘADA PARTNERŮ. Zdroj: Evropský účetní dvůr. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí Jak probíhá řízení Kde jsou závazky a výsledky Komise? zdokumentovány? Výběr Provádění Zprávy o pokroku / průběžné zprávy sl ed cích ý Monitorování a posuzování postupu projektu o jektu pr o p ag ační a kc , pr mu je o v o r Publikace,vývěsní tabule, … Sdělení Komise o nástroji LIFE-příroda Dlouhodobé řízení Zprávy o finančním auditu Plány péče Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí Zvláštní zpráva č. 11/2003."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální obchodní systém se může zhroutit WASHINGTON, DC – Deset let po pádu Lehman Brothers víme, že multilaterální úsilí mělo zásadní význam pro odvrácení toho, aby takzvaná Velká recese proběhla ještě hůř, než jsme zažili. Tehdy vrávoral globální finanční systém. Dnes je v ohrožení globální obchodní soustava. Multilateralismus světu posledních 70 let dobře sloužil. Spojeným státům jde významně ke cti, že se po druhé světové válce vyhnuly odvetám a reparacím. Místo toho šly v čele při zakládání tří hlavních hospodářských institucí – Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Světové obchodní organizace (WTO, dříve Všeobecná dohoda o clech a obchodu čili GATT) – tvořících základy mezinárodního ekonomického řádu, který platí dodnes. K celosvětovému hospodářskému růstu významně přispěla každá z těchto institucí, ale nejvíc že všech WTO. Díky rozmachu otevřené mnohostranné obchodní soustavy podle pravidel GATT/WTO obchod od druhé světové války roste 1,5krát rychleji než globální HDP. Třebaže dnes multilateralismus není o nic méně důležitý než během celé poválečné éry, pohrůžky na adresu WTO sílí. V prvé řadě se jedná o vytrvalé útoky ze strany administrativy prezidenta USA Donalda Trumpa, která se instituci snaží oslabit nahlodáváním jak litery pravidel, tak jejich ducha. Během nástupu finanční krize před deseti lety se mnozí báli, že země vztyčí nové obchodní bariéry, protože právě to se stalo ve 30. letech minulého století a během dalších poválečných recesí.", "en": "The Global Trade System Could Break Down WASHINGTON, DC – Ten years after the failure of Lehman Brothers, we know that multilateral action was crucial in preventing the so-called Great Recession from becoming even worse than it was. Back then, it was the global financial system that was tottering. Today, it is the global trade system that is in jeopardy. Over the past 70 years, multilateralism has served the world well. Much to its credit, the United States eschewed retribution and reparations after World War II. Instead, it led the way in establishing the three major economic institutions – the International Monetary Fund, the World Bank, and the World Trade Organization (formerly the General Agreement on Tariffs and Trade, or GATT) – that form the basis of the international economic order that is still in place today. Each of these institutions has made a significant contribution to global economic growth, but none more so than the WTO. Owing to the expansion of an open multilateral trading system under the GATT/WTO, trade since WWII has grown 1.5 times faster than global GDP. Though multilateralism is no less important today than it was throughout the post-war era, threats against the WTO are increasing. Chief among them are the ongoing attacks from US President Donald Trump’s administration, which is trying to undermine the institution both in letter and in spirit. During the onset of the financial crisis a decade ago, many feared that countries would erect new trade barriers, because that is what happened in the 1930s and during other post-war recessions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It was a 7.6 magnitude. It was fairly big. And 60 seconds is the amount of time it took for it to travel 250 kilometers to Managua. So the ground shook in Managua 60 seconds after it hit the epicenter. Thirty seconds later, the first message went onto Twitter, and this was someone saying \"temblor,\" which means earthquake. So 60 seconds was how long it took for the physical earthquake to travel. Thirty seconds later news of that earthquake had traveled all around the world, instantly. Everyone in the world, hypothetically, had the potential to know that an earthquake was happening in Managua. And that happened because this one person had a documentary instinct, which was to post a status update, which is what we all do now, so if something happens, we put our status update, or we post a photo, we post a video, and it all goes up into the cloud in a constant stream. And what that means is just constant, huge volumes of data going up. It's actually staggering. When you look at the numbers, every minute there are 72 more hours of video on YouTube. So that's, every second, more than an hour of video gets uploaded. And in photos, Instagram, 58 photos are uploaded to Instagram a second. More than three and a half thousand photos go up onto Facebook.", "cs": "O síle 7,6. To je celkem dost. 60 vteřin trvalo než urazilo 250 kilometrů do Managuy. Země se v Manague zatřásla o 60 vteřin později než v epicentru. O třicet vteřin později se objevila první zpráva na Twitteru. Někdo tam napsal „temblor\", což znamená zemětřesení. Takže 60 sekund trvala cesta fyzického zemětřesení. O třicet vteřin později zpráva o tomto zemětřesení procestovala celý svět, okamžitě. Každý na světě, hypoteticky, měl možnost vědět, že nějaké zemětřesení bylo v Manague. A to proto, že tento člověk měl dokumentární instinkt, čili že aktualizoval status, což teď děláme všichni, takže pokud se něco stane, tak si napíšeme status, nebo nahrajeme fotku, nebo video, a všechno se hromadí v nepřetržitém proudu. To znamená, že se nepřetržitě vytváří obrovské objemy dat. Je to opravdu ohromující. Když se podíváte na čísla, každou minutu je na YouTube o 72 hodin videa více. To znamená, že každou vteřinu se nahraje více než hodina videa. A co se týče fotek, každou vteřinu je na Instagram nahráno 58 fotek. A více než tři a půl tisíce fotek na Facebooku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stěží ale lze centrálním bankám zakazovat uvolňování měnové politiky, když to domácí ekonomické poměry vyžadují, jak je tomu v Japonsku i Evropě (a bylo v USA, když Federální rezervní systém přistoupil ke QE). Jestliže měnová expanze neopravňuje k obvinění z manipulace měny, tím spíš to platí pro další typy ekonomických politik. Objevila se tvrzení, že ačkoliv Čínská lidová banka přestala nakupovat americká a jiná zahraniční aktiva, stále tak činí čínské fondy suverénního bohatství a že i to se rovná manipulaci. Pro Čínu je ale naprosto rozumné a legitimní ukládat část svých úspor do zahraničí. (USA by se vylekaly, kdyby Čína a další země nechtěly kupovat jejich aktiva.) Každá země dělá týden co týden řadu politických rozhodnutí a u mnohých z nich lze očekávat, že budou mít v tom či onom směru nepřímý vliv na směnný kurz. Pouhý fakt, že určitá politika může oslabit měnu, nedělá ze země manipulátora. Konečně, ustanovení, která si berou na mušku cizí centrální banky, by také mohla dopadnout na USA. Nejednalo by se o zneužití nástroje (častý jev v obchodní politice, když zájmové skupiny lobbují za ochranu před zahraniční konkurencí), ale naopak o jeho uplatnění zamýšleným způsobem.", "en": "But central banks can hardly be enjoined from easing monetary policy when domestic economic conditions warrant it, as has obviously been the case in Japan and Europe (and in the US when the Federal Reserve embraced QE). If monetary expansion does not merit the charge of currency manipulation, still less do other sorts of economic policies. Some have argued that even though the PBOC has stopped buying US and other foreign assets, China’s sovereign wealth funds still do, and that this, too, counts as manipulation. But it is perfectly sensible and legitimate for China to put some of its savings abroad. (The US would become worried if China and other countries did not want to buy its assets.) Every country makes policy decisions of many sorts every week, many of which can be expected to have an indirect effect on the exchange rate in one direction or the other. The mere fact that a particular policy might weaken the currency does not make that country a manipulator. Finally, provisions that target other central banks could also be applied against the US. This would not be a case of misusing a tool (a frequent occurrence in trade policy when interest groups lobby for protection against foreign competition); rather, it would be a case of using the tool in precisely the intended way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The CIP will provide support to projects concerned with the first applications or market replication of innovative or eco-innovative techniques, processes, products or practices of European relevance, which have already been technically demonstrated with success but which, owing to residual risk, have not yet significantly penetrated the market. These shall be designed to promote broader utilisation of such techniques, products or practices and facilitate their market uptake. The basic principle of funding in CIP funding schemes 3.2 and 3.3 is cofinancing. This means that the Commission gives grants to projects, thus contributing a certain percentage (which is defined for each specific call) to the overall costs. The maximum reimbursement rates to the costs of a project depend on the funding scheme, the legal status of the participants and the type of activity. In some cases the Commission may choose to purchase services under the CIP by placing contracts and paying a price. How much funding? The CIP has a total budget of over € 3.6 billion for the period 20072013 • € 2 170 million for EIP (of which more than € 1 100 million for financial instruments and € 430 million for promoting eco-innovation) • € 730 million for the ICT-PSP • € 730 million for the IEE programme. Who can apply? Participation in the CIP is open to a wide range of organisations and individuals. However, eligibility criteria differ from one funding scheme to the other. Going through the questions in the Checklist will help you identify for which CIP scheme you might be eligible. Agreements and procedures so allow. If you want to consult the list of countries currently participating in CIP, please visit: http://ec.europa.eu/cip/questions.htm#9 SMEs wishing to apply for the debt finance or venture capital referred to in sections 3.1 a. and 3.1.b. should consult the page http://www.access2finance.eu, where they can find out if they are eligible and can see the list of financial intermediaries in their country. Please note that the Commission does not provide direct financial support to SMEs but works only via these intermediaries. Grants for projects and other implementing measures • Calls for proposals: The IEE programme and the ICT-PSP programme allocate their funds mainly through calls for proposals. There are Calls for proposals also in the EIP programme (concerning ecoinnovation, innovation, etc), while this programme also has other types of intervention mechanisms. • Calls for tenders", "cs": "CIP bude poskytovat podporu projektům souvisejícím s prvním použitím nebo tržní replikací technik, výrobků nebo praktik souvisejících s inovacemi nebo s ekologickými inovacemi, jež mají evropský význam, u nichž již proběhly úspěšné technické demonstrace, avšak které z důvodu zbytkového rizika zatím významně nepronikly na trh. Tyto projekty jsou určeny k podpoře širšího využití takových technik, výrobků nebo praktik v rámci zúčastněných zemí a k usnadnění jejich zavedení na trh. Základní zásadou financování v režimech financování CIP 3.2 a 3.3 je spolufinancování. To znamená, že Komise poskytne granty na projekty, a tak přispěje určitým procentním podílem (který je stanoven pro každou konkrétní výzvu) k celkovým nákladům. Maximální sazby úhrady nákladů projektu závisí na režimu financování, právním postavení účastníků a druhu činnosti. V některých případech Komise může rozhodnout o pořízení služeb v rámci CIP zadáním zakázek a zaplacením určité ceny. Kolik finančních prostředků je k dispozici? CIP má celkový rozpočet více než 3,6 miliardy EUR na období 2007–2013 • 2 170 milionů EUR pro EIP (z toho více než 1 100 milionů EUR na finanční nástroje a 430 milionů EUR na podporu ekologických inovací) • 730 milionů EUR na ICT-PSP • 730 milionů EUR pro program IEE. 5. Kdo může podat žádost? Účast v CIP je otevřená široké škále organizací a jednotlivců. Kritéria způsobilosti se však mezi jednotlivými režimy financování liší. Zodpovězení otázek v kontrolním seznamu vám pomůže určit režim CIP, pro který můžete být způsobilí. CIP je otevřen rovněž ostatním třetím zemím, pokud to umožňují dohody a postupy. Pokud chcete zkontrolovat seznam zemí, které se v současnosti účastní CIP, navštivte tyto internetové stránky: http://ec.europa.eu/cip/questions.htm#9. Malé a střední podniky, které chtějí požádat o dluhové financování nebo rizikový kapitál podle bodů 3.1a. a 3.1.b., by se měly podívat na internetové stránky http://www.access2finance.eu, kde zjistí, zda jsou způsobilé, a najdou seznam finančních zprostředkovatelů v jejich zemi. Je třeba poukázat na to, že Komise neposkytuje finanční podporu malým a středním podnikům přímo, nýbrž pouze prostřednictvím těchto zprostředkovatelů. Granty pro projekty a ostatní prováděcí opatření • Výzvy k předkládání návrhů: Programy IEE a ICT-PSP přidělují své finanční prostředky především prostřednictvím výzev k předkládání návrhů. Výzvy k předkládání návrhů existují rovněž v programu IIE (ekologické inovace, inovace atd.), přičemž tento program má rovněž jiné druhy intervenčních mechanismů. • Výzvy k podávání nabídek"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kritika tohoto přístupu namířeného proti podnikání se ve Francii obvykle zavrhuje jako „ultraliberální“ valchování „sociálního modelu“, jejž francouzský národ přijal. Taková tvrzení však vyvrací příklad skandinávských zemí, které slučují sociální stát s politikami a tradicemi podporujícími podnikání. Hlavní rozdíl mezi selhávajícím francouzským a úspěšnějším skandinávským modelem netkví v sociálních „výkonech“ (mnohé veřejné služby, například zdravotnický systém, jsou ve Francii stále nejlepší na světě), nýbrž ve způsobu financování. Skandinávská společenská smlouva se zakládá na povědomí, že občané musí platit vysoké daně výměnou za veřejné služby. Zatímco francouzské veřejné výdaje – v roce 2011 dosahující 56 % HDP – jsou na skandinávských úrovních nebo vyšší, francouzské domácnosti platí nižší daně ze spotřeby i osobního příjmu. Tato mezera se vyplňuje směsí schodkových výdajů a vysokého zdanění zaměstnavatelů. Neustálé vládní půjčky a vysoké daně ze mzdy (zaměstnavateli hrazené sociální zabezpečení) dlouho ponechávaly občany v iluzi, že získávají něco zadarmo, a zároveň udržovaly při životě omyl postupně se střídajících vlád, že zdanit podnikání je bezbolestný způsob financování sociálních a veřejných služeb. Je však čím dál zřetelnější, že tento přístup podlomil veřejné finance a konkurenční schopnost – a že účet nakonec zaplatí domácnosti (ve skutečnosti chronicky vysoká nezaměstnanost znamená, že tak činí už roky). Teď občané čelí vyšším daním a škrtům ve veřejných službách. Obhájci francouzského systému se hašteří nad statistikami nákladů na pracovní síly ve snaze dokázat, že Francie se od svých hlavních evropských obchodních partnerů až tak neliší. Fakta z posledních deseti let, mimo jiné významná ztráta podílu na exportním trhu a zhoršení bilance běžného účtu o 5 % HDP, však ukazují jiný obrázek. Navíc této obranné linii uniká podstata věci. Zátěž daní ze mzdy společně s přehnanou regulací trhu práce dusí podnikání. Neodradí-li podnikatele Hollandovo zvýšení daní – z příjmu (včetně přechodné 75% daňové sazby pro nejbohatší domácnosti v zemi), dividend, kapitálových výnosů a kapitálových aktiv –, silně demotivujícími faktory zůstávají nákladnost najímání pracovních sil a nesnadnost jejich propouštění. Reakce Hollandovy vlády na Galloisovu zprávu ani zdaleka nenaznačuje obrat ke vstřícnosti vůči podnikání. Odráží se v ní přetrvávající intervencionalistická mentalita francouzské elity.", "en": "Criticism of this anti-business approach is usually dismissed in France as “ultra-liberal” flailing against the “social model” that the French nation has embraced. But the example set by Scandinavian countries, which combine a generous welfare state with pro-business policies and traditions, repudiates such claims. The main difference between the failing French model and the more successful Scandinavian approach lies not in welfare “outputs” (many public services in France, such as the health-care system, remain among the best in the world), but in how they are financed. The Scandinavian social compact rests on the understanding that citizens must pay high taxes in exchange for public services. While French public spending – which stood at 56% of GDP in 2011 – is at or above Scandinavian levels, French households pay lower tax rates on consumption and personal income. The gap is bridged by a mixture of deficit spending and high taxation on employment. Relentless government borrowing and high payroll taxes (employer-paid social security) have long sustained citizens’ illusion that they are getting something for nothing, while perpetuating successive governments’ misconception that taxing business is a painless way of financing welfare and public services. But it is increasingly apparent that this approach has undermined public finances and competitiveness – and that households end up picking up the tab. (In fact, chronically high unemployment has meant that they have been doing so for years.) Now, citizens are facing higher taxes and cuts to public services. Defenders of the French system quibble over labor-cost statistics in their efforts to prove that France is not so different from its main European trading partners. But the facts of the last decade – including a significant loss of export-market share and a 5%-of-GDP deterioration in the current-account balance – paint a different picture. Moreover, this line of defense misses the point. The burden of payroll taxes, together with overweening labor-market regulation, stifles entrepreneurship. If Hollande’s tax hikes – on income (including a temporary 75% tax rate for the country’s wealthiest households), dividends, capital gains, and capital assets – are not enough to deter entrepreneurs, the cost of hiring workers and the difficulty of firing them remain powerful disincentives. Far from signifying a pro-business shift, Hollande’s government’s response to the Gallois report reflects the French elite’s enduring interventionist mentality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poradní výbor CDC odmítl návrh, aby přednost dostali všichni „nepostradatelní pracující“, a namísto toho skupinu zúžil na zhruba 30 milionů „nepostradatelných pracujících v první linii“, jako jsou záchranáři, učitelé a prodavači v obchodech s potravinami. Kromě toho doporučil, aby do stejné prioritní skupiny byli zařazeni lidé ve věku 75 a více let. Tato doporučení jsou kompromisem mezi upřednostněním nejohroženějších osob a všech nepostradatelných pracujících, ať už v první linii či nikoliv. Je zjevně důležité zajistit bezpečí těm, kdo skutečně pracují v první linii, a udržet je v práci. Zařazení osob ve věku od 75 let na podobnou prioritní úroveň bude znamenat, že na virus zemře celkově méně lidí i méně příslušníků znevýhodněných menšin. Tato doporučení CDC nejsou závazná a státy mohou a měly by si je vycizelovat, jak s cílem přistupovat spravedlivě k menšinám, tak s cílem zachránit víc životů. Vodítko k tomu, jak by toho bylo možné dosáhnout, v nedávné panelové diskusi o distribuci vakcín, pořádané listem The New York Times, poskytla Ngozi Ezikeová, ředitelka resortu zdravotnictví ve státě Illinois. Podotkla, že existují zdravotní komplikace, u nichž se zásady pro léčbu rasových a etnických menšin liší od zásad, které platí pro bělochy. Za příklad uvedla preventivní rentgenové vyšetření na rakovinu prostaty. Jelikož je onemocnění běžnější u afroamerických mužů než u mužů bělošských, doporučuje se Afroameričany vyšetřovat už v mladším věku. Cílem je rentgenovat každého, u něhož je taková míra rizika, při níž se screening považuje za smysluplný. Pokud si USA ponechají současné očkovací priority, ale přidají zásadu stejného přístupu k osobám se stejnou mírou rizika, tvůrci politik budou muset odhadnout, v jakém věku jsou příslušníci afroamerické, hispánské a indiánské komunity ohroženi tímtéž rizikem jako 75letí Američané bělošského či asijského původu a pak rasu a etnicitu zohlednit při rozhodování, kdo má v jakém věku nárok na vakcínu. Nemám údaje naznačující, jak velký rozdíl by tím mohl vzniknout, ale mohlo by to kupříkladu znamenat, že 72letý afroamerický muž by nárok na očkování měl, kdežto 74letý bělošský muž nikoliv. Někdo možná namítne, že je to jakýsi rasismus naruby. Není. Za absence důkazů ke konkrétnímu jedinci se rasa využívá jako indikátor ohrožení virem.", "en": "The CDC’s Advisory Committee rejected the suggestion that all “essential workers” be given priority, and instead narrowed the group to about 30 million “frontline essential workers,” such as emergency responders, teachers, and grocery store employees. In addition, it recommended that people aged 75 and over have the same priority. These recommendations are a compromise between giving priority to those most at risk, and giving priority to all essential workers, frontline or not. It is clearly important to keep those who really are frontline essential workers safe and at work. Giving a similar level of priority to those aged 75 and over will mean that fewer people overall and fewer members of disadvantaged minorities die from the virus. The CDC recommendations are not binding, and states can and should fine-tune them, both to treat disadvantaged minorities equitably and to save more lives. Ngozi Ezike, the director of the Illinois Department of Public Health, gave a clue to how this could be done in a recent New York Times roundtable discussion on vaccine distribution. She pointed out that there are medical conditions for which the guidelines on the treatment of racial and ethnic minorities differ from those that apply to whites. The example she gave was prostate cancer screening. Because the disease is more common in African-American men than it is in white men, it is recommended to screen African-American men at an earlier age than that recommended for white men. The point is to screen everyone who is at the level of risk for which the screening is considered worthwhile. If the US retains the current vaccination priorities, but adds the principle of equal treatment for people at an equal level of risk, policymakers will need to estimate at what age members of African-American, Latinx, and Native American communities run the same risk as 75-year-old white or Asian Americans, and then consider race and ethnicity in deciding who is eligible at what age. I do not have data indicating how much difference this would make, but it might mean that, say, an African-American 72-year-old man is eligible while a white 74-year-old man is not. Some may object that this is a kind of reverse racism. It is not. In the absence of more individualized evidence, race is used as an indicator of risk from the virus."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The greatest predictor of a movement's decision to adopt nonviolence is its ideology regarding the role of women in public life. (Applause) When a movement includes in its discourse language around gender equality, it increases dramatically the chances it will adopt nonviolence, and thus, the likelihood it will succeed. The research squared up with my own documentation of political organizing in Israel and Palestine. I've noticed that movements which welcome women into leadership positions, such as the one I documented in a village called Budrus, were much more likely to achieve their goals. This village was under a real threat of being wiped off the map when Israel started building the separation barrier. The proposed route would require the destruction of this community's olive groves, their cemeteries and would ultimately enclose the village from all sides. Through inspired local leadership, they launched a nonviolent resistance campaign to stop that from happening. The odds were massively stacked against them. But they had a secret weapon: a 15-year-old girl who courageously jumped in front of a bulldozer which was about to uproot an olive tree, stopping it. In that moment, the community of Budrus realized what was possible if they welcomed and encouraged women to participate in public life. And so it was that the women of Budrus went to the front lines day after day, using their creativity and acumen to overcome multiple obstacles they faced in a 10-month unarmed struggle. And as you can probably tell at this point, they win at the end. The separation barrier was changed completely to the internationally recognized green line, and the women of Budrus came to be known across the West Bank for their indomitable energy. (Applause) Thank you. I want to pause for a second, which you helped me do, because I do want to tackle two very serious misunderstandings that could happen at this point. The first one is that I don't believe women are inherently or essentially more peaceful than men. But I do believe that in today's world, women experience power differently. Having had to navigate being in the less powerful position in multiple aspects of their lives, women are often more adept at how to surreptitiously pressure for change against large, powerful actors.", "cs": "Nejlepším ukazatelem rozhodnutí hnutí přijmout nenásilí je jeho ideologie spojena s rolí žen ve veřejném životě. (Potlesk) Když hnutí zahrnuje do svého jednání jazyk o rovnosti pohlaví, dramaticky tím narůstá šance, že přijme nenásilí, a tím i pravděpodobnost, že uspěje. Tento výzkum odpovídal mé dokumentaci o politické organizaci v Izraeli a Palestině. Všimla jsem si, že hnutí, která vítají ženy ve vedoucích postaveních, jako například to, které jsem dokumentovala ve vesnici Budrus, mnohem pravděpodobněji dosahovala svých cílů. Tato vesnice byla pod hrozbou vymazání z mapy, když Izraelci začali stavět oddělovací bariéru. Navrhovaná trasa by znamenala zničení tamních olivových hájů, hřbitovů a v důsledku by odřízla vesnici ze všech stran. Díky místnímu zanícenému vedení zahájili nenásilnou kampaň odporu, aby toto odvrátili. Všechno stálo proti nim. Ale měli tajnou zbraň: 15 letou dívku, která odvážně skočila před buldozer, který měl právě porazit olivovník a zastavila ho. V ten moment si komunita Budrusu uvědomila, co je možné, když uvítají a podpoří ženy v účasti na veřejném dění. A tak se stalo, že ženy z Budrusu chodily den co den do předních linií a používaly svou kreativitu a důvtip k překonání mnohých překážek, kterým čelily v 10 měsíčním neozbrojeném boji. V tuto chvíli už asi víte, že nakonec vyhrály. Oddělovací bariéra byla kompletně změněna na mezinárodně uznávanou zelenou linii a ženy z Budrusu se staly známé po Západním břehu svou nezdolnou energii. (Potlesk) Děkuji. Chci se na chvilku pozastavit, v čemž jste mi pomohli, protože se chci pustit do dvou vážných nedorozumění, ke kterým by teď mohlo dojít. Prvním je, že nevěřím, že ženy jsou vrozeně nebo ve své podstatě mírumilovnější než muži. Ale věřím, že v dnešním světě zakoušejí ženy moc odlišně. Protože musely ze své slabší pozice navigovat různé aspekty svých životů, ženy jsou často zdatnější v nenápadném tlaku pro změnu proti velkým, mocným aktérům."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Do proticyklické makroekonomické politiky se bude chtít zapojit i řada rozvíjejících se trhů, které však sužuje strach zampnbsp;fiskální udržitelnosti a bující inflace. Evropská fiskální politika je svázaná Maastrichtskou smlouvou a evropská monetární politika je dosti jednostranně zaměřena na cenovou stabilitu. Faktem je, že Čína má díky obrovským rezervám vampnbsp;zahraniční měně dost prostředků na to, aby do proticyklické makroekonomické politiky investovala jako nikdo druhý. Vedoucí představitelé Číny však vědí, že jejich silně zakřiknutá bankovní soustava je zranitelná, poněvadž země pokračuje vampnbsp;postupné finanční liberalizaci a rezervy vampnbsp;zahraniční měně mohou být potřebné kampnbsp;rekapitalizaci. Žádná oblast tedy zřejmě nebude tak expanzivní jako USA. Prozatím se globální investoři nemohou nabažit amerických pokladničních poukázek, jak dokládají hroutící se úrokové sazby krátkodobých amerických cenných papírů. Obrovská část této poptávky je však tažena krátkodobými obavami podnícenými krizí. Jakmile se trhy normalizují, investoři se bezpochyby rozhlédnou kolem sebe a uvědomí si, že Spojené státy při boji sampnbsp;poklesem enormně zvýšily svůj dluh, možná až o několik bilionů dolarů. Dnešní klesající ceny (neboli „deflace“) se současně promění vampnbsp;inflaci, neboť agresivní monetární odlehčení si vybere daň na cenové stabilitě. Připusťme, že část pohybů hlavních měn vampnbsp;průběhu uplynulého roku lze pokládat za normalizující. Zampnbsp;hlediska kupní síly (jakéhosi hrubého měřítka, kolik fyzického zboží si lze koupit za různé měny) bylo euro absurdně nadhodnoceno, neboť stálo 1,60 dolaru, zatímco jen byl absurdně podhodnocen, když se jeden dolar dal koupit za 120 jenů. Komoditní měny musely sestoupit zampnbsp;astronomických výšin. Měnové pohyby tak vampnbsp;uplynulém roce do jisté míry nastavily relativní úroveň domácích cen a měnové kurzy do lepší rovnováhy. Kurzy měn rozvíjejících se ekonomik a vampnbsp;ještě větší míře komoditních měn však již pravděpodobně poklesly příliš. Vampnbsp;dlouhodobém výhledu se znovu dostaví globalizace a ekonomická konvergence a měny rozvíjejících se ekonomik i komoditní měny budou muset posílit. Současně platí, že vyhlídka vyšší inflace vampnbsp;USA a enormně zvýšeného amerického veřejného dluhu se nakonec musí projevit na dolaru, podobně jako stále znepokojivý obchodní deficit USA. Pokud jde o japonský jen, také tato měna utrpí pokračujícím růstem japonského veřejného dluhu, který již dnes patří kampnbsp;nejvyšším na světě.", "en": "Many emerging markets will also want to engage in countercyclical macroeconomic policy, but they are hemmed in by concerns of fiscal sustainability and fear of rampant inflation. European fiscal policy is constrained by the Maastricht Treaty, while European monetary policy is rather single-mindedly devoted to price stability.ampnbsp; True, China, with its vast foreign exchange reserves, has the wherewithal to spend as much on countercyclical macroeconomic policy as anyone. But China’s rulers know that their highly repressed banking system is vulnerable as the country continues to pursue gradual financial liberalization, and that foreign currency reserves may be needed for recapitalization. Thus perhaps no region will be as expansionary as the US. For the moment, global investors cannot get enough of US treasury bills, as collapsing interest rates for short-term US securities demonstrates. But a lot of this demand is driven by short-term, crisis-fueled fear. As markets normalize, surely investors will look around and realize that the US has vastly increased its debt in fighting the downturn, possibly by several trillion dollars. At the same time, today’s falling prices (or “deflation”) will eventually morph into inflation as aggressive monetary easing takes its toll on price stability. Admittedly, some of the major currency’s movements during the past year can be regarded as normalizing. On a purchasing power basis (a crude measure of what different currencies can buy in terms of real goods), the euro was absurdly overvalued at $1.60, just as the yen was absurdly undervalued at over ¥120 to the dollar. Commodity currencies had to come off their meteoric highs. Thus, the past year’s currency alignments have, to some extent, simply brought relative domestic price levels and exchange rates into better balance. But by now, emerging-market countries’ exchange rates, and even more so commodity currencies, have probably overshot on the downside.ampnbsp; Over the long run, globalization and economic convergence will resume, and emerging market and commodity currencies will have to strengthen. At the same time, the prospect of higher US inflation and massively higher US public debt levels must eventually weigh on the dollar, as does the still worrisome US trade deficit. As for the yen, it, too, will suffer from the continuing rise in Japan’s public debt levels, which are already among the highest in the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celá tato vzrůstající provázanost sebou nese zranitelnost, kterou mohou využít vládní i nevládní hráči. Zároveň se ale teprve začínáme vyrovnávat s možnými národně-bezpečnostními důsledky, které sebou toto téma nese. Strategické studie z oblasti kybernetického prostoru připomínají nukleární strategii z 50. let: analytici si stále nejsou jistí významem útoku, obrany, zastrašování, eskalace, norem a kontroly zbraní. Termín “kybernetická válka“ je velmi volně používán pro celou škálu chování, od jednoduchého prohledávání, defacementu webových stránek či denial of service útoků až po špionáž a ničení. V tomto to reflektuje slovníkovou definici “války“, která zahrnuje organizovanou snahu o “zastavení nebo poražení něčeho, co je viděno jako nebezpečné nebo špatné” (například “válka proti drogám”). Užitečnější definice kybernetické války je jakákoliv nepřátelská akce v kyberprostoru, která zesiluje nebo je ekvivalentní velkému fyzickému násilí. Určit, jestli činnost splňuje toto kritérium, je rozhodnutí, které mohou udělat pouze političtí lídři té které země. Existují čtyři hlavní kategorie kybernetických hrozeb pro národní bezpečnost, každá s jiným časovým horizontem a (v zásadě) jiným řešením: kybernetická válka a ekonomická špionáž, které jsou z velké části spojovány se státy, a kybernetický zločin a kyberterorizmus, které jsou většinou spojovány s nestátními subjekty. Největší výdaje pocházejí v současné době ze špionáže a zločinu, ale další dvě oblasti se mohou v příštích dekádách stát větší hrozbou, než jakou jsou dnes. Navíc, s vývojem spojenectví a taktiky se mohou kategorie stále více překrývat. Během studené války brzdilo spolupráci mezi USA a Sovětským svazem ideologické soupeření, ale povědomí obou stran o destruktivnosti nukleárních zbraní je vedlo k vytvoření přibližného kodexu chování, kterým předešly vojenské konfrontaci. Tato základní pravidla obezřetnosti zahrnovala vyhnutí se přímému boji, prvnímu užití nukleárního arzenálu a krizovou komunikaci, jako byla například horká linka mezi Moskvou a Washingtonem a smlouvy Accidents Measures a Incidents at Sea. Prvním formální smlouvou o kontrole zbraní byla smlouva o částečném zákazu testů jaderných zbraní (LTBT) z roku 1963, která se dá považovat především jako ekologická smlouva. Druhou hlavní smlouvou byla Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, která měla za cíl omezit rozšiřování jaderných zbraní. USA i Sovětský svaz obě smlouvy vnímaly jako hry s kladným výsledkem, protože zahrnovaly přítomnost třetích stran. Obdobně jsou pak nejslibnějšími oblastmi pro brzkou mezinárodní spolupráci v zabezpečení kyberprostoru problémy způsobené třetími stranami, jako jsou zločinci a teroristé.", "en": "All of this burgeoning interdependence implies vulnerabilities that governments and non-governmental actors can exploit. At the same time, we are only beginning to come to terms with the national-security implications of this. Strategic studies of the cyber domain resemble nuclear strategy in the 1950s: analysts are still not clear about the meaning of offense, defense, deterrence, escalation, norms, and arms control. The term “cyber war” is used very loosely for a wide range of behaviors, ranging from simple probes, website defacement, and denial of service to espionage and destruction. In this, it reflects dictionary definitions of “war,” which include any organized effort to “stop or defeat something that is viewed as dangerous or bad” (for example, “war on drugs”). A more useful definition of cyber war is any hostile action in cyberspace that amplifies or is equivalent in effect to major physical violence. Determining whether an action meets that criterion is a decision that only a country’s political leaders can make. There are four major categories of cyber threats to national security, each with a different time horizon and (in principle) different solutions: cyber war and economic espionage, which are largely associated with states, and cyber crime and cyber terrorism, which are mostly associated with non-state actors. The highest costs currently stem from espionage and crime, but the other two may become greater threats over the next decade than they are today. Moreover, as alliances and tactics evolve, the categories may increasingly overlap. During the Cold War, ideological competition limited US-Soviet cooperation, but both sides’ awareness of nuclear destructiveness led them to develop a crude code of conduct to avoid military confrontation. These basic rules of prudence included no direct fighting, no first use of nuclear weapons, and crisis communication, such as the Moscow-Washington hotline and the Accidents Measures and Incidents at Sea agreements. The first formal arms-control agreement was the 1963 Limited Test Ban Treaty, which can be considered mainly an environmental treaty. The second major agreement was the 1968 Nuclear Non-Proliferation Treaty, which aimed at limiting the spread of nuclear weapons. The US and the Soviet Union perceived both agreements as positive-sum games, because they involved nature or third parties. Similarly, the most promising areas for early international cooperation on securing cyberspace are problems posed by third parties such as criminals and terrorists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Finally, earlier in the year the Ombudsman met with the Presidents of the Staff Committees of the EU institutions to explain his role in raising the quality of the EU administration. Relations with ombudsmen and similar bodies Many complainants turn to the European Ombudsman when they have problems with a national, regional or local administration. The European Ombudsman co-operates closely with his counter- The European Ombudsman co-operates closely with his counterparts in the Member States to make sure that citizens' complaints about EU law are dealt with promptly and effectively. This co-oper-ation takes place for the most part under the aegis of the European Network of Ombudsmen. The Network now comprises almost 90 offices in 31 countries, covering the national and regional levels within the Union, as well as the national level in the candidate countries for EU membership plus Norway and Iceland. The European Parliament's Committee on Petitions is also a full member of the Network.One of the purposes of the Network is to facilitate the rapid transfer of complaints to the competent ombudsman or similar body. During 2008, in 1 079 cases, the complaint was transferred to a member of the European Network of Ombudsmen or the complainant was advised to contact a member of the Network. Section 4.2 of this Report details the activities of the Network in 2008, the high point of which was the Sixth Seminar of Regional Ombudsmen of EU Member States, which took place in Berlin in November. The Seminar was organised jointly by the European Ombudsman and the Chair of the Committee on Petitions of the Berlin Regional Parliament, Mr Ralf HILLeNBeRG. Around 90 people attended the Seminar which focused on complaints and petitions from vulnerable people. The liaison officers within the Network also met in 2008 in Strasbourg. Information visits co-organised with ombudsmen in the Member States and candidate countries have proved highly effective in terms of developing the Network. In the course of 2008, the European Ombudsman visited his ombudsman colleagues in Cyprus (March), Greece (May), Latvia (September) and Lithuania (October). The European Ombudsman co-operates closely with his counterparts in the Member States through the European Network of Ombudsmen. Liaison officers in the national ombudsmen offices act as the first point of contact for members of the Network. They held their sixth biennial seminar from 1 to 3 June 2008 in Strasbourg.", "cs": "Ještě předtím se veřejný ochránce práv setkal s předsedy výborů zaměstnanců orgánů EU, aby objasnil svou úlohu při zvyšování kvality veřejné správy EU. Vztahy s veřejnými ochránci práva obdobnými institucemi Na evropského ochránce veřejných práv se obrací mnoho stěžovatelů v případě, že mají problémy s vnitrostátními, regionálními nebo místními veřejnými správami. Evropský ochránce práv úzce spolupracuje se svými protějšky v členských státech s cílem zajistit, aby stížnosti občanů týkající se práva EU byly vyřizovány rychle a účinně. K této spolupráci dochází ponejvíce pod záštitou Evropské sítě veřejných ochránců práv. Tato síť nyní zahrnuje téměř 90 úřadů v 31 zemích na vnitrostátní a regionální úrovni v Unii, jakož i vnitrostátní úrovni v kandidátských zemích na členství v EU a Norsku a na Islandu. Plnoprávným členem této sítě je také Petiční výbor Evropského parlamentu.Jedním z cílů sítě je usnadnit rychlé předávání stížností příslušnému veřejnému ochránci práv nebo obdobné instituci. V roce 2008 byla v 1 079 případech stížnost postoupena členu Evropské sítě veřejných ochránců práv nebo bylo stěžovateli doporučeno, aby se obrátil na člena sítě.Oddíl 4.2 této zprávy uvádí činnosti sítě v roce 2008, z nichž nejvýznamnější byl šestý seminář regionálních veřejných ochránců práv členských států EU, který se konal v listopadu v Berlíně. Seminář byl uspořádán společně evropským veřejným ochráncem práv a předsedou petičního výboru berlínského regionálního parlamentu panem Ralfem HIllenbergem. Seminář, kterého se zúčastnilo přibližně 90 osob, se zaměřil na stížnosti a petice od zranitelných osob. V roce 2008 se ve Štrasburku sešli rovněž styční úředníci v rámci sítě. Jako vysoce účinné, pokud jde o rozvoj sítě, se ukázaly informační návštěvy pořádané společně s ochránci veřejných práv v členských státech a kandidátských zemích. V průběhu roku 2008 evropský veřejný ochránce práv navštívil své kolegy na Kypru (březen), v Řecku (květen), Lotyšsku (září) a Litvě (říjen). Evropský veřejný ochránce práv úzce spolupracuje se svými protějšky v členských státech pod záštitou Evropské sítě veřejných ochránců práv. Styční úředníci v úřadech veřejných ochránců práv na vnitrostátní úrovni jsou prvním kontaktním místem pro členy sítě. Ve Štrasburku se ve dnech 1.–3. června 2008 uskutečnil jejich šestý seminář konaný každé dva roky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Máme důvěřovat svým morálním intuicím? Když odsuzujeme chování politika, celebrity nebo přítele, často končíme apelem na naše morální intuice. „To mi prostě připadá nesprávné!“ říkáváme. Kde se však tyto intuitivní úsudky berou? A jsou spolehlivými morálními rádci? Jeden neotřelý výzkum nedávno vyvolal nové otázky o roli intuitivních reakcí v etických úvahách. Joshua Greene, absolvent filozofie, který se dnes zabývá psychologií a nedávno přešel z Princetonské univerzity na Harvard, zkoumal, jak lidé reagují na sérii imaginárních dilemat. V rámci jednoho dilematu stojíte u železničních kolejí, když vtom si náhle všimnete, že se na skupinu pěti lidí řítí nikým neřízená drezína. Bude-li pokračovat v dosavadním kurzu, zabije všech pět lidí. Jediným způsobem, jak můžete těmto úmrtím zabránit, je přehodit výhybku na vedlejší kolej, kde drezína zabije pouze jednoho člověka. Na otázku, jak bychom se měli za těchto okolností zachovat, většina lidí odpoví, že bychom měli přehodit drezínu na vedlejší kolej, a zachránit tak čisté čtyři životy. Při jiném dilematu hrozí drezína stejně jako v prvním případě zabitím pěti lidí. Vy však tentokrát nestojíte u kolejí, nýbrž na můstku nad nimi, takže nemůžete přehodit výhybku. Zvažujete, zda skočit z můstku před drezínu, a zachránit tak svou obětí pětici lidí v nebezpečí, avšak zároveň si uvědomujete, že jste na zastavení drezíny příliš lehcí. Vedle vás ovšem stojí mnohem urostlejší neznámý člověk. Jediným způsobem, jak předejít smrti pěti lidí, je shodit tohoto člověka z můstku před drezínu. Pokud ho postrčíte, přijde o život, ale vy zachráníte ostatních pět lidí. Na otázku, jak bychom se měli za takových okolností zachovat, většina lidí odpoví, že shodit neznámého člověka by bylo nesprávné. Toto hodnocení se přitom neomezuje na určité konkrétní kultury. Marc Hauser z Harvardovy univerzity zveřejnil obdobná dilemata na internetu v rámci takzvaného „Testu smyslu pro morálku“, který je k dispozici v angličtině, španělštině a čínštině ( http://moral.wjh.harvard.edu ).", "en": "Should We Trust Our Moral Intuitions? When we condemn the behavior of a politician, celebrity, or friend, we often end up appealing to our moral intuitions. “It just feels wrong!” we say. But where do these intuitive judgments come from? Are they reliable moral guides? Recently, some unusual research has raised new questions about the role of intuitive responses in ethical reasoning. Joshua Greene, a philosophy graduate now working in psychology who has recently moved from Princeton University to Harvard, studied how people respond to a set of imaginary dilemmas. In one dilemma, you are standing by a railroad track when you notice that a trolley, with no one aboard, is heading for a group of five people. They will all be killed if the trolley continues on its current track. The only thing you can do to prevent these five deaths is to throw a switch that will divert the trolley onto a side track, where it will kill only one person. When asked what you should do in these circumstances, most people say that you should divert the trolley onto the side track, thus saving a net four lives. In another dilemma, the trolley, as before, is about to kill five people. This time, however, you are not standing near the track, but on a footbridge above the track. You cannot divert the trolley. You consider jumping off the bridge, in front of the trolley, thus sacrificing yourself to save the five people in danger, but you realize that you are far too light to stop the trolley. Standing next to you, however, is a very large stranger. The only way you can prevent the trolley from killing five people is by pushing this large stranger off the footbridge, in front of the trolley. If you push the stranger off, he will be killed, but you will save the other five. When asked what you should do in these circumstances, most people say that it would be wrong to push the stranger. This judgment is not limited to particular cultures. Marc Hauser, at Harvard University, has put similar dilemmas on the web in what he calls a “Moral Sense Test,” available in English, Spanish, and Chinese ( http://moral.wjh.harvard.edu )."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Z tohoto hlediska je nedostatkem amerického systému individuálních daní z příjmů skutečnost, že marginální daňové sazby jsou na dolním i horním okraji spektra vysoké (na dolním okraji v důsledku posuzování příjmů u sociálních programů a na horním okraji v důsledku struktury odstupňovaných sazeb). Vláda se tedy od roku 2009 pohybuje špatným směrem, když prudce zvýšila marginální daňové sazby dole (dramatickým zvýšením transferových programů) a nedávno také nahoře (zvýšením daňových sazeb pro bohaté). Jednou z nejúčinnějších metod výběru daní je americká daň z objemu mezd, u níž se marginální daňová sazba blíží průměrné sazbě (protože neexistují slevy na dani a struktura sazeb je málo odstupňovaná). Proto bylo snížení sazby daně z objemu mezd v letech 2011-2012 a větší odstupňování struktury sazeb (na straně Medicare) z hlediska efektivního zdaňování chybou. Republikáni by měli vzít tyto myšlenky v úvahu, až budou hodnotit změny v daních a výdajích v roce 2013. Překročení „fiskálního útesu“ by bývalo lákavé v tom, že by podstatně snížilo vládní výdaje, třebaže samotné složení škrtů – nic z mandatorních výdajů a příliš mnoho z obrany – nebylo atraktivní. S tím související růst příjmů by byl přinejmenším rovnoměrně rozprostřený – nešlo by o nevyvážené zvýšení marginálních daňových sazeb na horním okraji, jak bylo nakonec uzákoněno. Nejvýznamnější součástí dohody na odvrácení fiskálního útesu však byla obnova efektivní daně z objemu mezd. Odhaduji, že zvýšení o dva procentní body v objemu vybraném od zaměstnanců odpovídá daňovým příjmům ve výši zhruba 1,4 bilionu dolarů za deset let. Toto významné zvýšení příjmů nebylo ve standardních výkazech započítáno, protože „daňové prázdniny“ u daně z objemu mezd pro roky 2011-2012 se vždy z právního hlediska pokládaly za dočasné. Je pravda, že autoři některých makroekonomických modelů, mimo jiné i Kongresový rozpočtový úřad, předpovídali, že překročení fiskálního útesu by vyvolalo recesi. K těmto výsledkům však dospívají keynesiánské modely, které vždy předpovídají, že když se vláda zvětší, zvýší se i HDP. Tyto modely však vůbec neberou v úvahu negativní dopady větší vlády a nejistotu v otázce, jakým způsobem budou fiskální problémy vyřešeny. Další recese v USA by nebyla velkým překvapením, ale lze ji přisoudit řadě špatných vládních politik a jiným silám, nikoliv snížení velikosti vlády. Je samozřejmě nesmysl předpokládat, že by se mělo zabránit škrtům ve vládních výdajích „v krátkodobém měřítku“, aby se snížila pravděpodobnost recese.", "en": "From this perspective, a shortcoming of the US individual income-tax system is that marginal tax rates are high at the bottom (because of means testing of welfare programs) and the top (because of the graduated-rate structure). Thus, the government has moved in the wrong direction since 2009, sharply raising marginal tax rates at the bottom (by dramatically increasing transfer programs) and, more recently, at the top (by raising tax rates on the rich). One of the most efficient tax-raising methods is the US payroll tax, for which the marginal tax rate is close to the average rate (because deductions are absent and there is little graduation in the rate structure). Therefore, cutting the payroll tax rate in 2011-2012 and making the rate schedule more graduated (on the Medicare side) were mistakes from the standpoint of efficient taxation. Republicans should consider these ideas when evaluating tax and spending changes in 2013. Going over the “fiscal cliff” would have had the attraction of seriously cutting government spending, although the composition of the cuts – nothing from entitlements and too much from defense – was unattractive. The associated revenue increase was, at least, across the board, rather than the unbalanced hike in marginal tax rates at the top that was enacted. But the most important part of the deal to avert the fiscal cliff was the restoration of the efficient payroll tax. I estimate that the rise by two percentage points in the amount collected from employees corresponds to about $1.4 trillion in revenue over ten years. This serious revenue boost was not counted in standard reports, because the payroll-tax “holiday” for 2011-2012 had always been treated legally as temporary. It is true that some macroeconomic modelers, including the Congressional Budget Office, forecasted that going over the cliff would have caused a recession. But those results come from Keynesian models that always predict that GDP expands when the government gets larger. Entirely absent from these models are the negative effects of more government and uncertainty about how fiscal problems will be resolved. Another recession in the US would not be a great surprise, but it can be attributed to an array of bad government policies and other forces, not to cutting the size of government. Indeed, it is nonsense to think that cuts in government spending should be avoided in the “short run” in order to lower the chance of a recession."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bushovo čtyřleté selhávání Mnoho lidí po celém světě je překvapeno, jak málo pozornosti se v předvolební kampani amerického prezidenta Bushe dostává ekonomice. Mne to však nepřekvapuje: kdybych byl prezidentem Bushem, byla by ekonomika posledním, o čem bych chtěl mluvit. Přesto se mnozí lidé dívají na americkou ekonomiku i po posledních třech a půl letech s jistou závistí. Hospodářský růst - jehož tempo dosahovalo v průměru 2,5% ročně - byl sice citelně pomalejší než za Clintonovy éry, ale v porovnání s chudokrevným jednoprocentním růstem v Evropě stále působí zdravě. Tyto statistické údaje však maskují do očí bijící skutečnost: totiž že průměrná americká rodina je na tom hůře než před třemi a půl lety. Střední reálný příjem poklesl o více než 1 500 dolarů a americké rodiny drtí opožďování růstu mezd za inflací a prudký vzestup klíčových výdajů na domácnost. Stručně řečeno měli z celého hospodářského růstu prospěch pouze lidé na vrcholu distribuce příjmů, tedy stejná skupina, které se v posledních třiceti letech vedlo tak dobře a jež nejvíce vydělala na Bushových daňových škrtech. Přibližně 45 milionů Američanů dnes například nemá zdravotní pojistku, oproti 5,2 milionům v roce 2000. A i ty rodiny, které mají to štěstí, že zdravotní pojistkou disponují, se musí potýkat s výší pojistného, které se téměř zdvojnásobilo na 7 500 dolarů ročně. Americké rodiny navíc čelí rostoucí nejistotě na trhu práce. Vůbec poprvé od počátku 30. let došlo v průběhu celého prezidentského období k čistému úbytku pracovních míst. Bushovi stoupenci se právem ptají: opravdu za to nese vinu Bush?", "en": "Bush's Four Years of Failure Many around the world are surprised at how little attention the economy is receiving in President Bush's re-election campaign. But I am not surprised: if I were President Bush, the last thing I would want to talk about is the economy. Yet many people look at America's economy, even over these past three and half years, with some envy. After all, annual economic growth - at an average rate of 2.5% - may have been markedly slower than during the Clinton years, but it still looks strong compared to Europe's anemic 1% growth. But these statistics mask a glaring fact: the average American family is worse off than it was three and half years ago. Median real income has fallen by over $1,500 in real terms, with American families being squeezed as wages lag behind inflation and key household expenses soar. In short, all that growth benefited only those at the top of the income distribution, the same group that had done so well over the previous thirty years and that benefited most from Bush's tax cut. For example, some 45 million Americans today have no health insurance, up by 5.2 million from 2000. Families lucky enough to have health insurance face annual premiums that have nearly doubled, to $7,500. American families also face increasing job insecurity. This is the first time since the early 1930's that there has been a net loss of jobs over the span of an entire presidential administration. Bush supporters rightly ask: is Bush really to blame for this?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Počet potenciálních teroristických rekrutů lze jen odhadovat, ale odpovídá víceméně procentu populace v kterékoli západní společnosti, u něhož je pravděpodobné, že se zaplete do násilné kriminality. Tito lidé v žádném smyslu netvoří masové hnutí. Jako účastníci spletité sítě interakcí mezi muslimy a západním světem však za svou nejlepší volbu považují militantní terorismus. Existují samozřejmě i jiné formy interakce a to nás vrací k otázce jak reagovat na domácí terorismus. Často se rozlišuje mezi „tvrdými“ nástroji boje proti terorismu – tj. exekutivními opatřeními, včetně vojenských – a „měkkými“ nástroji, jako jsou programy podporující integraci muslimských imigrantů, úsilí o stabilizaci a rozvoj problémových zemí a strategie propagující mezikulturní dialog. Slogan „válka o muslimská srdce a myšlení“ je sice groteskní, ale výmluvný pokus obě sady nástrojů spojit. Záměrem takové interakce je tlumočit politické poselství, a přece se používá metafora války. Osvojíme-li si jazyk uplatňovaný al-Káidou a přitom budeme vyhlašovat záměr komunikovat s celým muslimským světem, podstupujeme riziko, že posílíme poselství al-Káidy. Vypadá to, že se „souboj idejí“ omezuje na džihádistickou agendu al-Káidy. Není příliš pravděpodobné, že by taková reakce pozměnila myšlení potenciálních rekrutů. Dnešní tendence pohlížet na rozhořčení muslimů jednorozměrně redukuje politický diskurz na nesmírně zjednodušenou úroveň. Tento obranný reflex možná podvědomě ovlivňuje naše interakce s muslimy a to může povzbuzovat stejně defenzivní přístupy na jejich straně.", "en": "The number of potential terrorist recruits can only be estimated, but it corresponds more or less to the percentage of the population in any Western society that is likely to be involved in violent crime. In no sense do these people amount to a mass movement. But, as protagonists in the complex web of interaction between the Muslim and the Western worlds, they view militant terrorism as their preferred option. There are, of course, other forms of interaction, and this brings us back to the question of how to respond to homegrown terrorism. A distinction is often made between “hard” tools for combating terrorism – i.e. executive, including military measures – and “soft” tools such as programs promoting the integration of Muslim immigrants, efforts to stabilize and develop problem countries, and strategies for intercultural dialogue. The slogan “war for Muslim hearts and minds” is a grotesque yet revealing attempt to link both sets of tools. Even when such interaction is to communicate a political message, an image of war is used. If we adopt the parlance employed by al-Qaeda while at the same time proclaiming our intention to communicate with the whole Muslim world, we run the risk of reinforcing al-Qaeda’s message. The “competition of ideas” appears to be confined to al-Qaeda’s jihadi agenda. Such a response is hardly likely to alter the mindset of potential recruits. Today’s tendency to view Muslim grievances in one-dimensional terms reduces political discourse to a very simplistic level. Our interactions with Muslims may be unconsciously influenced by this defensive reflex, and that may encourage equally defensive attitudes on their part."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes jsou totiž zapotřebí zákony, které budou nutit poskytovatele finančních produktů, aby uváděli veškeré nezbytné informace, jež spotřebitelé potřebují. Právě to tvrdí nová kniha Zpráva od Squam Lake: Jak napravit finanční systém, kterou napsala skupina autorů s názvem Squam Lake Group pod vedením Kennetha Frenche z Dartmouthské koleje. Skupina, jejímž členem jsem i já, se skládá z 15 profesorů financí a ekonomie. Kromě jiných návrhů ve své zprávě doporučuje, aby investiční produkty, jako jsou vzájemné fondy, obsahovaly standardizovaný informativní štítek analogický se štítky na potravinách. Strukturu štítku by měla stanovit komise tvořená akademiky, regulátory a zástupci oboru s cílem podpořit informované srovnávání ze strany spotřebitelů investičních produktů. I stávající regulační úprava samozřejmě vyžaduje zveřejňování značného množství informací v prospektech finančních produktů. Štítek by byl určen těm, kdo jsou méně motivovaní nebo schopní tyto prospekty číst. Skupina dále uvádí, že standardizované informace by měly spotřebiteli poskytnout snadno pochopitelné měřítko dlouhodobého rizika. To by mohlo zahrnovat údaje, jako jsou anualizovaná volatilita desetileté návratnosti očištěné o inflaci nebo rozsah reálných výnosů, které by mohla daná investice přinést za deset let, včetně páté, padesáté a pětadevadesáté percentily. Ne všichni investoři budou schopni interpretovat i tato prostá měřítka vyhlídek dané investice. Stejně tak jsou ovšem ne všichni konzumenti potravin schopni interpretovat množství výživných látek uváděných na potravinářských štítcích. Tyto údaje by se měly uvádět proto, aby si je mohli prohlédnout lidé, kteří si je prohlédnout chtějí, a aby je podnítily k šíření těchto informací k dalším lidem, s nimiž se znají. Standardizovaný informativní štítek by ovšem neměl obsahovat údaje o minulé návratnosti investic. Je to proto, že většina investorů má sklon reagovat na předchozí výsledky přehnaně a přesouvat peníze sem a tam ve snaze – do značné míry marné – dostat je ke správcům, kteří dokážou porazit trh. Také v tomto požadavku lze nalézt analogii s potravinářskými štítky, kde se rovněž neuvádí zastoupení látek, které nejsou v obvyklých konzumních dávkách významné. Zpráva od Squam Lake navíc doporučuje, že když reklama na investiční produkt uvádí předchozí průměrný výnos, měla by obsahovat také prohlášení, že tento výnos je spojen s nejistotou. Vkládání podobných upozornění je analogické s požadavkem, aby potravinové štítky obsahovaly plný soupis nutričních faktorů, nikoliv pouhý vybraný seznam, pomocí něhož by se výrobce mohl snažit svůj produkt propagovat.", "en": "For today we need laws that will require purveyors of financial products to provide the essential information that consumers need. That is the argument of a new book written by the Squam Lake Group, led by Kenneth French of Dartmouth and composed of 15 finance and economics professors, including me. Among its proposals, The Squam Lake Report: Fixing the Financial System recommends that investment products like mutual funds should include a standardized disclosure label analogous to the nutritional labels on foods. The structure of the label should be developed by a committee of academics, regulators, and industry executives with the objective of promoting informed comparison among consumers of investment products. Of course, existing regulations require that a significant amount of information be disclosed in prospectuses for financial products. The label would be designed for those who are less motivated and/or able to read these prospectuses. The group recommends that the standardized disclosure should give the consumer an understandable measure of long-term risk. This might include such measures as the annualized volatility of the inflation-adjusted ten-year returns, and the range of real payoffs that an investment might earn in ten years, including 5th, 50th, and 95th percentiles. Not all investors will be able to interpret even these simple measures of the outlook for an investment. But neither are all consumers of food able to interpret the quantities of nutrients that are shown on nutritional labels. These facts should be there to allow those people who will look at them to do so, and to encourage them to spread the information via word of mouth to others with whom they are acquainted. The standardized disclosure label should not, however, include past returns on investments. This is because most investors overreact to past returns, shifting their money around in a largely futile effort to channel it to managers who can beat the market. This requirement is analogous to that of nutrition labeling, which does not allow listing of nutritional quantities that are not significant in the usual serving size. Moreover, The Squam Lake Report recommends that when an advertisement for an investment product does report a prior average return, it should also include a statement of the uncertainty associated with that return. Including such statements in the disclosure is analogous to the requirement that food labels contain a full list of nutritional factors per serving, rather than merely a featured list that the producer might try to add in order to promote the product."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When you first start this and you bring in a flock of animals, it's desert. What do they eat? How does that part work? How do you start? Allan Savory: Well, we have done this for a long time, and the only time we have ever had to provide any feed is during mine reclamation, where it's 100 percent bare. But many years ago, we took the worst land in Zimbabwe, where I offered a £5 note in a hundred-mile drive if somebody could find one grass in a hundred-mile drive, and on that, we trebled the stocking rate, the number of animals, in the first year with no feeding, just by the movement, mimicking nature, and using a sigmoid curve, that principle. It's a little bit technical to explain here, but just that. CA: Well, I would love to -- I mean, this such an interesting and important idea. The best people on our blog are going to come and talk to you and try and -- I want to get more on this that we could share along with the talk.AS: Wonderful. CA: That is an astonishing talk, truly an astonishing talk, and I think you heard that we all are cheering you on your way. Thank you so much.AS: Well, thank you. Thank you. Thank you, Chris. (Applause)", "cs": "Když s tímto začneme a vezmete stádo zvířat, je tam poušť. Co jedí? Jak tato část funguje? Jak začínáte? Allan Savory: No, toto jsme dělali dlouhou dobu, a pouze jedinkrát, kdy jsme museli poskytnout nějaké krmivo, bylo během důlní rekultivace, kde je zem 100% holá. Ale před moha lety jsme vybrali nejhorší půdu v Zimbabwe, kde jsem podal nabídku na 5 liber pro toho, kdo ve sto mil dlouhé oblasti, najde kus trávy ve sto mil dlouhé cestě a tam jsme ztrojnásobili počty dobytka, počet zvířat v prvním roce, bez krmení, pouze pohybem, aby jsme napodobili přírodu, za použití principu esovité křivky. Je to trochu složité detailně to zde vysvětlovat. CA: Rád bych. Myslím, že toto je velice zajímavý a důležitý nápad. Vybraní lidé z našeho blogu se chystají přijít a promluvit si s vámi, a chci se dostat více na toto téma, které můžeme sdílet společně s přednáškou. AS: Úžasné. CA: To byla ohromující řeč, opravdu ohromující, a myslím si, že jste slyšel, že jsme všichni fandili na vaší cestě. Velice vám děkuji. AS: Také děkuji. Děkuji vám, Chrisi. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And really, this is the reason I came here tonight. I came here tonight to tell you that things can be done, that you don't have always to be rich or powerful to get things on the way, that cities are a great challenge. It's a difficult task to deal with cities. But with some original ways of getting things done, with some basic commandments, you can really get cities to be a great, great place to live. I want you all to imagine Rio. You probably think about a city full of energy, a vibrant city full of green. And nobody showed that better than Carlos Saldanha in last year's \"Rio.\" (Music) (Video) Bird: This is incredible. (Music) EP: Okay, some parts of Rio are pretty much like that, but it's not like that everywhere. We're like every big city in the world. We've got lots of people, pollution, cars, concrete, lots of concrete. These pictures I'm showing here, they are some pictures from Madureira. It's like the heart of the suburb in Rio. And I want to use an example of Rio that we're doing in Madureira, in this region, to see what we should think as our first commandment. So every time you see a concrete jungle like that, what you've got to do is find open spaces. If you don't have open spaces, you've got to go there and open spaces.", "cs": "A skutečně, to je ten důvod, proč jsem dnes večer přišel. Přišel jsem, abych vám řekl, že věci lze uskutečnit, že nemusíte být vždy bohatí a mocní, aby se věci daly do pohybu, že města jsou velká výzva. Vést město je těžký úkol. Ale s originálním přístupem jak dát věci do pohybu, s pár základními přikázáními, můžete z měst udělat skvělé město pro život. Představte si všichni Rio. Pravděpodobně se vám vybavuje město plné energie, pulzující životem, kde je mnoho zeleně. A nikdo to neukázal lépe než Carlos Saldanha v minulém ročníku \" Rio\". (hudba) Pták: To je neuvěřitelné. (hudba) EP: Ok, některé části Ria jsou takhle pěkné, ale není to takové všude. Jsme jako každé jiné velké město na světě. Máme mnoho lidí, znečištění, auta, beton, hodně betonu. Obrázky, které vám tady ukazuji, jsou z Madureira. To je něco jako srdce jednoho předměstí v Riu. A chtěl bych na příkladu Ria ukázat, co děláme v Madureiře, v tomto regionu, abyste viděli, co by mělo být první přikázání. Pokaždé, když vidíte podobnou betonovou džungli, musíte najít otevřený prostor. Pokud nemáte otevřený prostor, musíte si ten prostor vytvořit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Větší téma v Súdánu TEL AVIV – Bezprostředním důsledkem zatykače, který na súdánského prezidenta Omara Hasana al-Bašíra minulý měsíc vydal Mezinárodní trestní soud, bylo vyhoštění agentur pomoci ze země. Celosvětová pozornost věnovaná súdánské oblasti Dárfúr, byť oprávněná, však zastínila ještě podstatnější věc: podporu úsilí o širší mír v celém Súdánu. Teď je v prvé řadě zapotřebí vytvořit mezinárodní konsenzus nad strategií úplné realizace Komplexní mírové dohody (CPA) pro Súdán z roku 2005. CPA ukončila nejdelší africkou občanskou válku, která po sobě zanechala přes dva miliony mrtvých. Tato dohoda nejenže obsahuje kritéria, která by měla vést k sebeurčení súdánského jihu, ale podrobně popisuje také demokratizační proces v samotném Súdánu. Ostatně právě represivní povaha chartúmského režimu je jádrem mnoha konfliktů, které zemi rozpoltily. Bude-li vláda v Chartúmu pokračovat v podrývání reformního procesu a maření referenda o sebeurčení, které je jihu přislíbeno na leden 2011, velmi vážně hrozí návrat plně rozvinuté občanské války s katastrofálními důsledky pro súdánské národy a celý region. Odhodlání súdánské vlády plnit CPA je odjakživa pochybné. Ostatně od konce občanské války v roce 2005 se Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SLOA) na jihu musí často střetat s milicemi, které fungují jako prodloužená ruka vlády. Súdánské bezpečnostní složky navíc nadále vyzbrojují arabské kmeny usazené kolem severo-jižní hranice s cílem destabilizovat převážně křesťanský jih. Neměli bychom připustit, aby se zatykač na al-Bašíra stal popudem k dalším pokusům jeho vlády sabotovat CPA a křehký proces vedoucí k referendu v roce 2011. S ohledem na zachování úsilí o dosažení míru v Súdánu by se rovněž neměla vrátit mezinárodní nedbalost, která umožnila, aby dárfúrská genocida zůstala bez trestu. Směřování jihu k nezávislosti nabralo na obrátkách kvůli neschopnosti severu zajistit reformou a volbami, aby byla jednota přitažlivá, jak stanovuje CPA. Druhým faktorem, který rozdělení země žene vpřed je, že SLOA nezachovává dostatečnou věrnost ideologii Nového Súdánu svého zakladatele Johna Garanga, který CPA dojednal a v roce 2005 zemřel při letecké havárii.", "en": "The Bigger Issue in Sudan TEL AVIV – The most immediate result of the arrest warrant issued for Sudanese President Omar Hassan al-Bashir by the International Criminal Court last month was the expulsion of most aid agencies from the country. But this global focus on Sudan’s Darfur region, though justified, has overshadowed an even more vital issue: sustaining the quest for a broader peace in all of Sudan. What is most needed now is to build an international consensus on a strategy to implement fully the 2005 Comprehensive Peace Agreement (CPA) for Sudan. The CPA ended Africa’s longest civil war, which had left behind over two million dead. That agreement not only contains benchmarks that should lead to self-determination for Sudan’s South; it also spells out a democratization process in Sudan itself. After all, the oppressive nature of the regime in Khartoum is at the root of the many conflicts that have torn the country apart. If the government in Khartoum persists in undermining the reform process and derailing the referendum on self-determination promised for the South in January 2011, a return to full-scale civil war, with calamitous consequences for the peoples of Sudan and the entire region, is a real possibility. The commitment of Sudan’s government to the CPA has always been equivocal. Indeed, since the civil war’s end in 2005, the Sudan People’s Liberation Army (SPLA) in the South has frequently had to confront militias that operate as government proxies. Moreover, Sudanese security forces continue to arm Arab tribes straddling the North-South border with the aim of destabilizing the mostly Christian South. The arrest warrant for al-Bashir should not be allowed to spur further attempts by his government to sabotage the CPA and the fragile process leading to the 2011 referendum. Nor should the international neglect that has for too long allowed the Darfur genocide to go unpunished recur when it comes to sustaining the quest for peace in Sudan. The South’s drive for independence has gained momentum because of the North’s failure to make unity attractive through reform and elections, as stipulated by the CPA. A second factor pushing secession forward is the SPLA’s lack of commitment to the New Sudan ideology of its founder, John Garang, who had negotiated the CPA and died in a plane crash in 2005."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well, I do think there's a good framework for thinking. It is physics. You know, the sort of first principles reasoning. Generally I think there are -- what I mean by that is, boil things down to their fundamental truths and reason up from there, as opposed to reasoning by analogy. Through most of our life, we get through life by reasoning by analogy, which essentially means copying what other people do with slight variations. And you have to do that. Otherwise, mentally, you wouldn't be able to get through the day. But when you want to do something new, you have to apply the physics approach. Physics is really figuring out how to discover new things that are counterintuitive, like quantum mechanics. It's really counterintuitive. So I think that's an important thing to do, and then also to really pay attention to negative feedback, and solicit it, particularly from friends. This may sound like simple advice, but hardly anyone does that, and it's incredibly helpful. CA: Boys and girls watching, study physics. Learn from this man. Elon Musk, I wish we had all day, but thank you so much for coming to TED. EM: Thank you. CA: That was awesome. That was really, really cool. Look at that. (Applause) Just take a bow. That was fantastic. Thank you so much.", "cs": "Myslím si, že zde už existuje dobrý rámec pro přemýšlení. A to je fyzika. Víte, ten typ primárních úvah. Obecně si myslím, že jde -- chci říct, že jde o to rozebrat problémy až k jejich základům a postupovat odtud, na rozdíl od snahy uvažovat pomocí analogií. I přesto, že po většinu našeho života fungujeme tak, že uvažujeme pomocí analogií, což vlastně znamená kopírovat s malými odchylkami myšlenky ostatních. Ale musíme to tak dělat. Protože jinak bychom nebyli schopni projít každodenním životem. Ale chcete-li přijít s něčím novým, musíte použít fyzikální přístup k věci. Fyzika je ve skutečnosti snaha objevit nové poznatky, které jsou kontraintuitivní, jak třeba kvantová mechanika, která je opravdu kontraintuitivní. Myslím si, že tohle je důležité a také je třeba pracovat s negativní zpětnou vazbou, a dokonce ji poptávat, hlavně od přátel. Může se to zdát banální, ale skoro nikdo to nedělá, i když je to velmi prospěšné. CA: Kluci a holky, kteří se na to díváte, studujte fyziku. Poučte se z toho. Elone Musku, přál bych si, abychom na to měli celý den, ale moc Vám děkuji, že jste přišel na TED. EM: Já děkuji. CA: Bylo to úžasné, opravdu super. Podívejme se na to. (Potlesk) Jen se ukloňte. Fantastické. Děkuji Vám mnohokrát."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová „flexibilní úvěrová linka“ (Flexible Credit Line) zpřístupňuje velké objemy financí ještě před vypuknutím krize a bez dodatečných politických podmínek pro kvalifikující se země se silnými hospodářskými základy a politickými rámci. Někteří pozorovatelé dali tomuto novému nástroji přezdívku „snadná půjčka“, přestože jen málo zemí splňujících kvalifikační kritéria by pokládalo své politické úspěchy – a své odhodlání udržet tuto bilanci – za snadné. Pro ostatní se budou podmínky úžeji zaměřovat na stěžejní oblasti, přičemž „strukturální“ podmínky vyžadující špatně načasovatelná legislativní opatření se budou posuzovat méně formálně. Za druhé budou moci ti, kdo nesplní podmínky pro poskytnutí tohoto nového nástroje, využít základního úvěrového instrumentu fondu s názvem „Stand-By Arrangement“, který bude od nynějška v několika ohledech pružnější. To mimo jiné zahrnuje povolení přístupu k vysokému objemu financí ještě před nástupem krize a umožnění vyšších úhrad na počátku jejich čerpání. Za třetí se podstatně zvyšuje objem úvěrů dostupných u MMF. Běžné limity přístupu ke zdrojům MMF se zdvojnásobují – tento vývoj odpovídá sílícímu konsensu, že úvěrová kapacita fondu by se vzhledem k vážnosti současné krize měla přinejmenším zdvojnásobit. To je mimořádně důležité, protože jen málo věcí zabíjí důvěryhodnost politického balíku tak spolehlivě jako nedostatečné financování. Tyto kroky dohromady řeší základní problémy – stigma spojované v minulosti s podmínkami MMF, dostupnost včasného předkrizového financování i celkový objem záchranných balíků –, které někdy snižovaly efektivitu fondu coby krizového půjčovatele.", "en": "A new Flexible Credit Line makes high-volume financing available – even before a crisis has struck – without any ex post policy conditionality to qualifying countries with strong economic fundamentals and policy frameworks. Some observers have dubbed the new facility “EZ loan,” though few countries meeting the qualifying criteria would consider their policy achievements – and their commitment to maintaining that record – anything but “easy.” For others, conditionality will be more tightly focused on core areas, and “structural” conditions that require hard-to-time legislative measures will be judged in a less formalistic manner. Second, for those not qualifying for the new instrument, the Fund’s workhorse lending facility, the Stand-By Arrangement, will be made more flexible along several dimensions. These include permitting high financial access even before a crisis materializes, and allowing disbursements to be more front-loaded. Third, the amount of lending available from the IMF is being raised substantially. Normal limits on access to IMF resources are being doubled – a development consistent with the growing consensus that the Fund’s lending capacity needs to be at least doubled given the severity of this crisis. This is extremely important, since few things are as fatal to the credibility of a policy package as insufficient financing. Taken together, these steps address the core problems – the stigma associated in the past with IMF conditionality, the availability of early pre-crisis financing, and the overall size of rescue packages – that have sometimes diminished the effectiveness of the Fund’s role as a crisis lender."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And outside the library, I wanted to make a place to cultivate your mind. I took library material that had fruit in their title and I used them to make an orchard walk with these fruits of knowledge. I also planted the bibliotree. So it's a tree, and in its trunk you have the roots of languages. And it's all about international writing systems. And on the branches you have library material growing. You can also have function and form with public art. So in Aurora, Colorado it's a bench. But you have a bonus with this bench. Because if you sit a long time in summer in shorts, you will walk away with temporary branding of the story element on your thighs. (Laughter) Another functional work, it's in the south side of Chicago for a subway station. And it's called \"Seeds of the Future are Planted Today.\" It's a story about transformation and connections. So it acts as a screen to protect the rail and the commuter, and not to have objects falling on the rails. To be able to change fences and window guards into flowers, it's fantastic. And here I've been working for the last three years with a South Bronx developer to bring art to life to low-income buildings and affordable housing. So each building has its own personality. And sometimes it's about a legacy of the neighborhood, like in Morrisania, about the jazz history. And for other projects, like in Paris, it's about the name of the street.", "cs": "A venku před knihovnou jsem chtěla udělat místo kde bychom rozvíjeli naší mysl. Vzala jsem tituly z knihovny, které měly ve svém názvu ovoce a použila jsem je k tvorbě ovocného sadu z těchto plodů vědění. Taky jsem zasadila \"bibliostrom\". Je to strom v jehož kmeni jsou kořeny jazyků. A celé je to o mezinárodních písmech. A na větvích roste materiál knihovny. Stejně tak může mít umění praktickou funkci a formu. Lavička v Auroře, v Coloradu. Tahle lavička má jeden bonus. Protože když na ní budete sedět dlouho v šortkách, odnesete si dočasný obtisk části příběhu na svých nohách. (Smích) Další užitková práce, je v jižní části Chicaga, ve stanici metra. A jmenuje se \"Semínka budoucnosti sázíme již dnes\". Je to příběh o proměně a propojeních. Funguje to jako clona, která chrání trať a cestující a zabraňuje pádu věcí do trati. Mít možnost proměnit ploty a okenní mříže na květiny je fantastické. Tohle jsou poslední tři roky kdy spolupracuji s developerem z Jižního Bronxu a přivádím umění k životu na nízkorozpočtových budovách v rámci cenově dostupného bydlení. Každá budova má svou osobnost. Někdy je to dědictví okolní čtvrti, jako jazzová historie v Morrisanii /Jižní Bronx/. U jiných projektů, jako v Paříži, záleží na jménu ulice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But over the course of the next 15 years he had 14 more operations, as the disease ravaged his face and destroyed my reconstruction regularly. I learned a huge amount from Henry. Henry taught me that you can carry on working. He worked as an advocate. He continued to play cricket. He enjoyed life to the full, and this was probably because he had a successful, fulfilling job and a caring family and was able to participate socially. He maintained a calm insouciance. I don't say he overcame this; he didn't overcome it. This was something more than that. He ignored it. He ignored the disfigurement that was happening in his life and carried on oblivious to it. And that's what these people can do. Henriapi illustrates this phenomenon as well. This is a man in his 20s whose first visit out of Nigeria was with this malignant cancer that he came to the United Kingdom to have operated on. It was my longest operation. It took 23 hours. I did it with my neurosurgeon. We removed all the bones at the right side of his face -- his eye, his nose, the skull bones, the facial skin -- and reconstructed him with tissue from the back. He continued to work as a psychiatric nurse. He got married. He had a son called Jeremiah. And again, he said, \"This painting of me with my son Jeremiah shows me as the successful man that I feel that I am.\"", "cs": "Ale během následujících 15 let měl 14 dalších operací, protože nemoc téměř zničila jeho obličej a opakovaně zničila moji rekonstrukci. Henry mě naučil opravdovou spoustu. Henry mě naučil, že můžete pokračovat v práci. Pracoval jako advokát. Pokračoval v kriketu. Užíval si život naplno. A to pravděpodobně proto, protože měl dobrou a naplňující práci a starostlivou rodinu a byl schopný se sociálně realizovat. Udržel si svoji klidnou beztarostnost. Neříkám, že se přes to přenesl; nepřenesl. Udělal něco víc než to. On to prostě ignoroval. Ignoroval znetvoření, které ho v jeho životě postihlo a pokračoval bez toho, aby si ho všímal. A to je to, co tito lidé mohou udělat. Henriapi také zobrazuje tento fenomén. Toto je muž okolo dvaceti, jehož první návštěva Británie z Nigérie proběhla kvůli jeho zhoubnému nádoru, který jsme operovali. Byla to moje nejdelší operace. Trvala 23 hodin. Dělal jsem ji s mým neurochirurgem. Odstranili jsme všechny kosti na jeho pravé straně tváře -- jeho oči, jeho nos, kosti lebky, pokožku obličeje -- a zrekonstruovali jsme ji z tkáně na jeho zádech. Pokračoval pak v práci jako bratr na psychiatrii. Oženil se a měl syna jménem Jeremiah. A opět řekl: \"Tato malba mně a mého syna Jeremiaha mě zobrazuje jako úspěšného muže, jakým se i cítím být.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pravdy o zdravých potravinách Těstoviny s „nízkým obsahem uhlohydrátů“ patří do kategorie zdravých jídel, která jsou v oboru známá jako „menší zlo“ – jde o potraviny s nižším množstvím nežádoucích kalorií, tuků, transtuků, cukru, soli nebo uhlohydrátů. Dnes existuje celý průmysl podobných výrobků, jakož i zdravých potravin klasifikovaných jako „přírodní“, „organické“ nebo „funkční“. Jsou však pro vás tyto potraviny opravdu lepší? Ve Spojených státech má slovo „organický“ přesný význam definovaný ministerstvem zemědělství. Pojem „přírodní“ však znamená vše, co producent či výrobce potravin tímto přídomkem označí. Takzvané „funkční“ potraviny – nebo také „technopotraviny“ – jsou pak ty, do nichž výrobci přidávají omega-3 oleje, umělá sladidla, nestravitelné škroby, látky snižující obsah cholesterolu, sójové nebo mléčné (syrovátkové) bílkoviny, fytochemické látky a další příměsi, které jim umožňují „kvalifikovaně“ se vydávat za zdraví prospěšné, jak to dovoluje Úřad pro potraviny a léčiva (FDA). Funkční potraviny a potraviny menšího zla se v posledních letech dobře prodávají – v roce 2004 dosáhl jejich obrat v USA hodnoty zhruba 85 miliard dolarů. Pokud takové potraviny běžně nakupujete, patříte mezi tzv. spotřebitele LOHAS („zdravého a trvale udržitelného životního stylu“), kteří jsou pro výrobce zdravých potravin hýčkanou demografickou základnou. Nakupujete výrobky s nízkým obsahem uhlohydrátů, energetické a výživné tyčinky, potraviny a nápoje obohacené o vitaminy a minerální látky, sójové výrobky a prakticky vše, co se označuje za zdravou stravu. Stejně jako mnoho jiných lidí jsem si i já myslela, že sektor funkčních potravin ovládají malé a inovativní firmy. Ve skutečnosti drží čtvrtinový podíl na trhu s produkty, jako jsou cereálie Quaker nebo obohacené džusy Tropicana, které splňují podmínky zdravé stravy stanovené FDA, společnost PepsiCo. Také tržní podíl firem Coca-Cola, General Mills, Kellogg, Kraft, Nestlé a Groupe Danone se pohybuje od čtyř do sedmi procent. Kontrola tohoto trhu zmíněnými společnosti má logiku, pokud se zamyslíte nad tím, co prodávají. Nejoblíbenějšími funkčními potravinami jsou nealkoholické nápoje, sportovní nápoje, cereálie určené ke snídani, přesnídávky, energetické tyčinky a šťávy. Zhruba tři čtvrtiny cereálií splňují podmínky zdravé stravy díky celozrnné složce nebo vláknině, která do nich byla přidána, aby se staly „funkčními“.", "en": "Health Food Truths “Low-carbohydrate” pasta is in a category of health foods known in the trade as “lesser evils” – foods with fewer unwanted calories, fat, trans fat, sugars, salt, or carbohydrates. There is now a whole industry of such products, as well as health foods classified as “natural,” “organic,” and “functional.” But are these foods really better for you? In the United States, “organic” has a precise meaning established by the US Department of Agriculture. “Natural,” however, means whatever the food producer or manufacturer says it means. So-called “functional” foods – or “techno-foods” – are those to which manufacturers add omega-3 oils, artificial sweeteners, indigestible starches, cholesterol reducers, soy or milk (whey) proteins, phytochemicals, and other ingredients to enable them to take advantage of “qualified” health claims permitted by the Food and Drug Administration (FDA). Sales of lesser-evil and functional foods have done well in recent years, bringing in about $85 billion in US sales in 2004. If you routinely buy such foods, you are among LOHAS (Lifestyles of Health and Sustainability) consumers – the health food industry’s cherished demographic base. You buy low-carbohydrate products, energy and nutrition bars, vitamin- and mineral-fortified foods and beverages, soy foods, and practically anything with a health claim. Like many people, I thought that small, innovative companies dominated functional foods. In fact, PepsiCo holds a 25% share of the market with products like Quaker cereals and fortified Tropicana juices, which qualify for FDA-approved health claims. Coca-Cola, General Mills, Kellogg, Kraft, Nestlé, and Groupe Danone all have market shares ranging from 4% to 7%. These companies’ control of this market makes sense if you think about what they are selling. The most popular functional foods are soft drinks, sports drinks, breakfast cereals, snacks, energy bars, and juice drinks. About three-quarters of breakfast cereals make health claims for the whole grain or fiber that has been added to make them “functional.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Není čas polevit PITTSBURGH – Téměř před šesti měsíci, v době velké úzkosti z globální finanční a hospodářské krize, se vedoucí představitelé zemí skupiny G-20 sešli na historickém summitu v Londýně. Jejich společný závazek stimulovat, regulovat a restrukturalizovat globální hospodářskou aktivitu přispěl k uklidnění nervů po celém světě. Řada problémů, které podnítily konání londýnského summitu, nicméně zůstává reálných. Míra úzkosti ve správních radách a na akciových trzích se možná snížila, ale každodenní dramatický boj o přežití trvá. A pro mnoho lidí ve vesnicích a ulicích nejméně rozvinutých zemích světa – zejména v Africe – se dokonce ztížil. Organizace spojených národů a Světová banka předpovídají, že přímé i nepřímé dopady hospodářského poklesu budou v rozvojovém světě patrné ještě dlouho. Pracovních míst ubylo, příjmy poklesly a příležitosti se vytratily. Ke stamilionům lidí, kteří již žijí pod hranicí chudoby, se přidaly desetimiliony dalších, což obrátilo vývoj směřující k dosažení rozvojových cílů tisíciletí. Londýnská schůzka skupiny G-20 uznala, že nejchudší země a lidé světa by neměli být trestáni za krizi, za kterou nenesou zodpovědnost. S tímto vědomím vytvořili představitelé skupiny G-20 ambiciózní agendu s cílem zajistit vstřícnou a dalekosáhlou reakci. Nemá-li se stát pittsburský summit žalostným koncem nástupu skupiny G-20 do role fóra rozhodné akce, je nutné získanou dynamiku udržet. Příležitost k tomu dávají čtyři oblasti.", "en": "No Time to Slacken PITTSBURGH – Almost six months ago, at a moment of great alarm about the global financial and economic crisis, G-20 leaders met for a historic summit in London. Their collective commitments to stimulate, regulate and restructure global economic activity helped to calm nerves around the world. Many of the problems that spurred the London summit remain real. Anxiety levels may have come down, in board rooms and stock markets, but the daily drama for survival continues. Indeed, for many people it has deepened, in the villages and streets of the world’s least-developed countries – particularly in Africa. The United Nations and the World Bank predict that the direct and indirect effects of the economic meltdown will be felt in the developing world for a long time to come. Jobs have gone, incomes have been lost and opportunities foregone. Tens of millions of people have been added to the hundreds of millions already below the poverty line, reversing progress toward attaining the world’s Millennium Development Goals. The London G-20 meeting recognized that the world’s poorest countries and people should not be penalized by a crisis for which they were not responsible. With this in mind, the G-20 leaders set out an ambitious agenda for an inclusive and wide-ranging response. If the Pittsburgh summit is not to be an anticlimactic end to the G-20’s ascendancy as a forum for decisive action, the momentum generated must be maintained. Four issues provide the opportunity to do so."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Možnosti slona Nové Dillí – Měsíc poté, co stáli v zástupech, aby hlasovali v mamutích všeobecných volbách, se indičtí voliči 16. května dozvědí výsledky. Tyto volby, rozložené do pěti fází zahrnujících pět hlasovacích dnů během čtyř týdnů namísto jednoho „volebního dne“, určí, kdo bude vládnout největší demokracii světa. Jistá je jen jedna věc: žádná jednotlivá strana nezíská sama většinu. Indii čeká další koaliční vládnutí. To nemusí být nic špatného. Obě poslední indické vlády vydržely celé funkční období a dohlížely na výrazný hospodářský růst, třebaže se skládaly z 23, respektive 20 stran. Koaliční politika zprostředkovává zastoupení myriádám zájmů tvořícím rozmanitou a spletitou společnost a zajišťuje, aby země jako celek akceptovala politiky, které se nakonec schválí. Koaliční správa státu ale také může často znamenat vládu nejmenšího společného jmenovatele, neboť nechuť některého z významných členů vlády může určitou politiku zdržovat, nebo dokonce zhatit. V indickém parlamentním systému platí, že když koalice ztratí většinu, padá vláda, a udržet spojence pohromadě se občas může ukázat jako významnější priorita než snaha odvést kus práce. Indické celonárodní volby jsou ve skutečnosti úhrnem třiceti různých státních voleb, jednotlivě ovlivňovaných místními ohledy, regionálními politickými proudy a odlišnými modely výkonu politických funkcí. Největší partaj, která z voleb vzejde, se brzy po 16. květnu bude snažit z různorodého souboru vítězů z různých států vytvořit koalici. Nastat může několik výsledků. Nejpravděpodobnější je, že největší stranou, která vzejde z voleb a sestaví novou vládní koalici, se opět stane Indický národní kongres premiéra Manmóhana Singha, jenž vede vládu v současnosti. Hlavní alternativou by byla většinová aliance složená Indickou lidovou stranou (BJP), již vede 82letý Lál Krišna Advání. Existuje ale ještě třetí možnost: dost hlasů na to, aby oběma velkým stranám znemožnila sestavit vládu, získá nesourodá směsice regionálních stran společně s komunisty. Při takové „patové“ situaci v parlamentu by mohlo dojít k nástupu „třetí fronty“ k moci coby menšinové vlády, podpořené takticky jednou z velkých stran. V minulosti už se to stalo – a výsledná vláda pokaždé do roka padla.", "en": "The Elephant’s Choices New Delhi – A month after they first queued to vote in India’s mammoth general election, the country’s voters will learn the outcome on May 16. The election, staggered over five phases – involving five polling days over four weeks, rather than one “election day” – will determine who rules the world’s largest democracy. Only one thing is certain: no single party will win a majority on its own. India is set for more coalition rule. That may not be a bad thing. India’s last two governments each served a full term and presided over significant economic growth, even though they comprised 23 and 20 parties, respectively. Coalition politics gives representation to the myriad interests that make up a diverse and complex society, and ensures that the country as a whole accepts the policies ultimately adopted. But coalition rule can also often mean governance of the lowest common denominator, as resistance by any of the government’s significant members to a policy can delay or even thwart it. In India’s parliamentary system, if a coalition loses its majority, the government falls, and keeping allies together can sometimes prove a greater priority than getting things done. India’s national elections are really an aggregate of thirty different state elections, each influenced by its own local considerations, regional political currents, and different patterns of political incumbency. Soon after May 16, the largest single party that emerges will seek to construct a coalition out of a diverse array of victors from the various states. Several outcomes are possible. The most likely is that Prime Minister Manmohan Singh’s Indian National Congress, currently leading the government, emerges once again as the largest single party and assembles a new ruling coalition. The main alternative would be majority alliance put together by the Bharatiya Janata Party (BJP), led by the 82-year-old Lal Krishna Advani. But there is a third possibility: a motley collection of regional parties, together with the Communists, gets enough seats to prevent either of the two big parties from forming a government. In that case, a “hung parliament” could see a “third front” coming to power as a minority government, supported tactically by one of the big parties. This has happened before – and each time, the government that resulted fell within a year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Světová banka a recept na bezvýznamnost FILADELFIE – Nominace prezidenta Světové banky Jima Yong Kima do druhého funkčního období neúprosně pokračuje s neprůhledností, která už se stala typickou. Mnozí pozorovatelé znovu skřípou zuby nad přetrvávajícím monopolem Spojených států na nejvyšší funkci, přestože předchozí američtí kandidáti podávali slabé výkony. Jak to kdysi vyjádřil zesnulý Yogi Berra: „Jako by se pořád opakovalo déjà vu.“ USA s mimořádnou drzostí podrývají nominační proces, aby zajistily Kimovi opětovné jmenování. Tak především: přestože Kimovi zbývá do konce prvního funkčního období plných deset měsíců, požádal – dozajista s požehnáním americké vlády – Sbor výkonných ředitelů banky o urychlení jmenovacího procesu. Sbor na to přistoupil – bez patrného odporu –, a dokonce zkrátil proces výběru na pouhé tři týdny. Zkrácené řízení komplikuje členům Světové banky možnost spojit síly a postavit jiného kandidáta. A Kim už měl tak jako tak náskok, když na květnovém summitu skupiny G-7 v Japonsku i během osobních návštěv Číny a Indie v posledních měsících v tichosti lobboval u zástupců členských vlád. Jako stávající prezident navíc může leccos nabídnout, aby si získal podporu: poskytovat úvěry, které přesně hrají do not vlivným akcionářům, slibovat určitým zemím místa ve vedení nebo dávat požehnání banky domácím iniciativám konkrétních vlád. Vzhledem k tomu, jaké politické nástroje má Kim k dispozici, se tento zápas nikdy neměl odehrávat podle spravedlivých pravidel. Mnozí lidé by tyto pochybné prostředky dokázali i překousnout, pokud by stabilně vedly k pozitivním cílům, avšak to není Kimův případ, neboť tento prezident patří k nejhorším v dějinách Světové banky. Jeho působení se neslo ve znamení autoritářství a vrtošivosti, a navíc nevídanou rychlostí vypuzoval vysoce postavené manažery, což v některých případech vedlo k tomu, že se banka musela s dotyčnými lidmi v tichosti mimosoudně vyrovnat. Za čtyři roky se u tohoto prezidenta vystřídalo pět šéfů kanceláře a odchod neminul ani několik vysoce postavených žen, které poukazovaly na vrtošivou kulturu vedení.", "en": "The World Bank’s Recipe for Irrelevance PHILADELPHIA – World Bank President Jim Yong Kim’s nomination for a second term is inexorably moving forward with a lack of transparency that has become all too typical. Many observers are once again gnashing their teeth at the United States’ continued monopoly over the top post, despite the poor performance of past US nominees. As the late Yogi Berra once put it, “It’s like déjà vu all over again.” The US has been particularly brazen in subverting the nomination process to ensure Kim’s re-appointment. For starters, despite having another ten months left in his first term, Kim – surely with the US government’s blessing – asked the Bank’s Executive Board to accelerate the appointment process. The Board agreed – with no notable dissent – and even shortened the selection process to a mere three weeks. A compressed schedule makes it difficult for World Bank members to rally around an alternative candidate. And Kim already had a head start, after quietly lobbying member governments at the G7 summit in Japan this May and in personal visits to China and India in recent months. Moreover, as the incumbent, Kim can grant favors to win support: make loans that play to influential shareholders’ pet preferences, promise certain countries spots on the leadership roster, and stamp the Bank’s imprimatur on particular governments’ own domestic initiatives. Given the contents of Kim’s political toolkit, this match was never going to be played on a level field. Many people can stomach questionable means if they consistently generate positive ends, but this has not been the case with Kim, who is among the worst presidents in World Bank history. His administration has been marked by authoritarianism and capriciousness, and he has forced out senior managers at unprecedented rates, sometimes requiring the Bank to reach quiet settlements with those affected. In four years, the president’s office has had five chiefs-of-staff, and several of the Bank’s senior women have left, hinting at a wayward leadership culture."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Furthermore, focusing on trends inone substance can be misleading if the interrelationshipbetween different drug types is ignored; for example, inthis report there is some evidence that the availability ofsynthetic opiates is increasing, an important considerationin any analysis of trends in heroin use. Similarly, it may bewise to consider the possible overlap in trends in the use ofdifferent stimulant drugs, and consider in any analysis theextent to which observed changes might be due to shifts inconsumption patterns. As most of those who present to treatment centres in Europe for a drug problem will have used multiplesubstances, there is a need to develop better methods ofreporting this key aspect of drug use and to understand There is growing concern in Europe about the negativeimpact of cannabis use, although information on the extentto which the use of this drug is resulting in public healthproblems is scarce. Data available on drug treatmentdemands in Europe place cannabis second only to opiates,although cannabis still accounts for only 12% of alltreatment demands and the overall picture is greatlyinfluenced by the situation in relatively few countries. Dataon the regular and intensive use of cannabis are essentialfor developing an understanding of the likely connectionbetween cannabis use and public health, but currently thisinformation is limited. Although the available data suggestthat as many as 3 million people, mostly young males, Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe may be using cannabis on a daily basis in Europe, theextent to which this group might be experiencing problemsbecause of their use of the drug is not known. What is happening to problem drug use — is recruitmentinto heroin use and drug injecting in decline? again based on limited data — opiate users enteringtreatment for the first time appear to be relatively young.Insome European countries, notably the EU-15 Member States, injecting among new opiate users requestingtreatment has been in decline for some time, and across Europe less than half of new clients requesting treatmentfor opiate use now report injecting. Again, this trendgenerally does not hold among the new Member States,where injecting remains the predominant mode ofadministration among heroin users accessing services. In summary, there is no simple answer to the question ofwhether heroin use or injecting across Europe is now indecline. In many respects, today’s picture — in terms ofrecruitment into heroin use and injecting — looks morepositive than it did in the early 1990s in the EU-15 Member States. The use of cocaine and other stimulants — no roomforcomplacency", "cs": "V této zprávě jsounapříklad uvedeny některé důkazy o tom, že dostupnostsyntetických opiátů se zvyšuje, což je důležitý faktorjakékoli analýzy trendů v užívání heroinu. Stejně tak budepravděpodobně prozíravé vzít v úvahu možné překrývánítrendů v užívání různých stimulantů a v každé analýzezohlednit míru, v níž by zjištěné změny mohly býtzpůsobeny posuny vzorců konzumace. Je nutné vytvořit lepší metodyhlášení těchto důležitých aspektů užívání drog a pochopit,jak užívání více drog ovlivní účinnost zákroků. V Evropě rostou obavy z negativního vlivu užívání konopí, i když informace o rozsahu, v němž užívání této drogypůsobí problémy v oblasti veřejného zdraví, jsounedostatečné. Podle dostupných údajů o žádostech o drogovou léčbu v Evropě je konopí na druhém místě hnedza opiáty, i když konopí je motivací pouze 12% všechžádostí o léčbu a celkový obraz je velmi ovlivněn situací v relativně malém počtu zemí. Údaje o pravidelném a intenzivním užívání konopí jsou nezbytné pro pochopenípravděpodobné souvislosti mezi užíváním konopí a veřejným zdravím, v současné době jsou však tytoinformace omezené. I když z dostupných údajů vyplývá, žev Evropě každodenně užívá konopí pravděpodobně až třimiliony lidí, především mladých mužů, není znám rozsah, v jakém by tato skupina mohla mít problémy způsobenéužíváním drogy. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Jaká je situace problémových uživatelů drog – klesápočet nových uživatelů heroinu a nových injekčníchuživatelů drog? poprvé, jsou relativně mladí. V některých evropskýchzemích, především v původních patnácti členských státech EU, podíl nitrožilního užívání drogy u uživatelů opiátů, kteřínově požádali o léčbu, již nějakou dobu klesá a v Evropěuvádí nitrožilní aplikaci méně než polovina nových klientů,kteří žádají o léčbu kvůli užívání opiátů. Tento trend obecněneplatí v nových členských státech, kde nitrožilní užívánízůstává i nadále hlavním způsobem aplikace drogpoužívaným uživateli heroinu, kteří nastoupí léčbu. Stručně řečeno, neexistuje jednoduchá odpověď naotázku, zda je užívání heroinu nebo nitrožilní užívání drogv současné době v Evropě na ústupu. V mnoha ohledechvypadá dnešní obraz – z hlediska nových uživatelů heroinua nových injekčních uživatelů drog – pozitivněji, než tomubylo počátkem 90. let 20. století v původních patnáctičlenských státech EU. Užívání kokainu a dalších stimulantů – není důvod ke spokojenosti"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The consumer society is what you need for the Industrial Revolution to have a point. You need people to want to wear tons of clothes. You've all bought an article of clothing in the last month; I guarantee it. That's the consumer society, and it propels economic growth more than even technological change itself. Japan was the first non-Western society to embrace it. The alternative, which was proposed by Mahatma Gandhi, was to institutionalize and make poverty permanent. Very few Indians today wish that India had gone down Mahatma Gandhi's road. Finally, the work ethic. Max Weber thought that was peculiarly Protestant. He was wrong. Any culture can get the work ethic if the institutions are there to create the incentive to work. We know this because today the work ethic is no longer a Protestant, Western phenomenon. In fact, the West has lost its work ethic. Today, the average Korean works a thousand hours more a year than the average German -- a thousand. And this is part of a really extraordinary phenomenon, and that is the end of the Great Divergence. Who's got the work ethic now? Take a look at mathematical attainment by 15 year-olds. At the top of the international league table according to the latest PISA study, is the Shanghai district of China. The gap between Shanghai and the United Kingdom and the United States is as big as the gap between the U.K. and the U.S. and Albania and Tunisia.", "cs": "Konzumní společnost potřebujete k tomu, aby průmyslová revoluce měla smysl. Potřebujete, aby lidé chtěli nosit hromady šatstva. Každý z vás si za poslední měsíc pořídil nějaký oděv; za to vám ručím. O to jde v konzumní společnosti, která pohání hospodářský růst ještě více, než dokonce sám technologický pokrok. Japonsko bylo první nezápadní zemí, která si ji osvojila. Alternativou, s níž přišel Mahatma Gandhi, bylo zavést chudobu jako trvalou státní filozofii. Málokterý Ind si dnes myslí, že Indie se měla vydat cestou, kterou jí vytyčil Mahatma Ganghi. A nakonec – etika práce. Podle Maxe Webera šlo o něco příznačně protestanského. Mýlil se. Každá kultura může etiku práce získat má-li instituce, které vytvářejí motivaci k práci. To víme, protože etika práce dnes už není protestantským, západním jevem. Ba co víc, Západ svou etiku práce ztratil. V současné době, průměrný Korejec odpracuje o 1000 hodin ročně více, než průměrný Němec – považte, tisíc. A to je součástí opravdu pozoruhodného jevu, a tím je konec Velkého vzdalování. Kdo má etiku práce dnes? Podívejte se na matematické znalosti dosahované patnáctiletými žáky. Na špicce mezinárodních ligových tabulek, podle posledního průzkumu PISA, je čínská provincie Šanghaj. Propast mezi Šanghají na straně jedné a Británií a USA na straně druhé je stejně velká jako propast mezi Británií a USA a Albánií a Tuniskem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And so glaciers are these magnificent beings, and there's lots of reasons to be obsessed with them, but what I'm particularly interested in is in human-glacier relations. (Laughter) Because there seems to be an issue. The glaciers are actually leaving us. They're both shrinking and retreating -- and some of them have disappeared altogether. And so I actually live in Canada now, so I've been visiting one of my local glaciers. And this one's particularly interesting, because, of all the glaciers in North America, it receives the highest volume of human traffic in a year. They actually have these buses that drive up and over the lateral moraine and drop people off on the surface of the glacier. And this has really gotten me thinking about this experience of the initial encounter. When I meet a glacier for the very first time, what do I do? There's no kind of social protocol for this. I really just don't even know how to say hello. Do I carve a message in the snow? Or perhaps I can assemble one out of dot and dash ice cubes -- ice cube Morse code. Or perhaps I need to make myself a speaking tool, like an icy megaphone that I can use to amplify my voice when I direct it at the ice. But really the most satisfying experience I've had is the act of listening, which is what we need in any good relationship. And I was really struck by how much it affected me.", "cs": "Horské ledovce jsou pozoruhodné bytosti a existuje mnoho důvodů, proč jimi být posedlá. Mě ale nejvíc zajímají lidsko-ledovcové vztahy. (Smích) Protože se zdá, že v této oblasti je problém. Ledovce nás totiž opouštějí. Zmenšují se a jsou na ústupu -- a některé už úplně zmizely. Teď žiji v Kanadě a v poslední době často navštěvuji jeden ze svých místních ledovců. A tenhle je obzvlášť zajímavý, protože ze všech severoamerických ledovců se po něm vozí nejvíce lidí ročně. Takovýmito autobusy se dokonce nechají vyvézt až nahoru, přes boční morénu, a vyklopit přímo na vrcholu ledovce. To mě opravdu donutilo přemýšlet o takovéto zkušenosti prvního setkání. Když se poprvé setkávám s ledovcem, jak se mám chovat? Neexistuje pro to žádný bonton. Vždyť ani nevím, jak ledovec pozdravit. Měla bych napsat zprávu do sněhu? Nebo bych ji mohla vytvořit z ledových teček a čárek, z ledové morseovky. Možná by to chtělo nástroj k mluvení, nějakou ledovou hlásnou troubu, kterou bych mohla použít k zesílení svého hlasu, když ji namířím k ledu. Nicméně nejuspokojivější zážitek, jaký jsem měla, byl akt naslouchání, což je nezbytné v každém dobrém vztahu. A skutečně mě zarazilo, jak moc mě to ovlivnilo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Commission replied that it intended to ask the Secretary-General, in one of the next meetings of the Board of Governors, for the introduction of an amendment to the General Rules of the Schools to allow such appeals.2153/2004/MF  Complaints and inquiries Special reports If a Community institution or body fails to respond satisfactorily to a draft recommendation, the Ombudsman may send a special report to the European Parliament. The special report may include If a Community institution or body fails to respond satisfactorily to a draft recommendation, the Ombudsman may send a special report to the European Parliament. recommendations.As was pointed out in the European Ombudsman's Annual Report 1998, the possibility to present a special report to the European Parliament is of inestimable value for the Ombudsman's work. A special report to the European Parliament constitutes the last substantive step which the Ombudsman takes in dealing with a case, since the adoption of a resolution and the exercise of Parliament's powers are matters for that institution's political judgment13. The Ombudsman naturally provides whatever information and assistance may be required by Parliament in dealing with a special report.The Rules of the European Parliament make the Committee on Petitions responsible for Parliament's relations with the Ombudsman. Age discrimination concerning freelance interpreters A Belgian freelance interpreter who had been hired by the institutions for specific conferences and meetings for more than 35 years complained to the Ombudsman after he stopped receiving job offers upon turning 65. The Ombudsman confirmed that this constituted age discrimination. In response to his draft recommendation, Parliament agreed to change its practice (case 186/2005/ELB).", "cs": "Komise odpověděla, že na jednom z příšt�ch zasedání Nejvyšší rady hodlá požádat generálního tajemníka o předložení změny obecných školních řádů, aby umožňovaly takováto odvolání.2153/2004/MF  Stížnosti a šetření Zvláštní zprávy Pokud orgán nebo instituce Společenství uspokojivě nereaguje na návrh doporučení, může veřejný ochránce práv podat zvláštní zprávu Evropskému parlamentu. Tato zvláštní zpráva může obsahovat Pokud orgán nebo instituce Společenstvíuspokojivě nereaguje na návrh doporučení, můževeřejný ochránce práv podat zvláštní zprávu Evropskému parlamentu. doporučení.Jak bylo zdůrazněno ve Výroční zprávě evropského veřejného ochránce práv za rok 1998, možnost předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu má pro práci veřejného ochránce práv nesmírnou cenu. Zvláštní zpráva Evropskému parlamentu je posledním věcným krokem, který veřejný ochránce práv v souvislosti s případem podniká, protože přijetí usnesení a výkon pravomocí Parlamentu jsou předmětem politického úsudku Parlamentu13. Veřejný ochránce práv samozřejmě poskytuje Parlamentu při projednávání zvláštní zprávy veškeré požadované informace a pomoc.Podle jednacího řádu Evropského parlamentu je za vztahy Parlamentu s veřejným ochráncem práv odpovědný Petiční výbor. Diskriminace externích tlumočníků na základě věku Belgický externí tlumočník, který byl orgány najímán pro zvláštní konference a zasedání po dobu více než 35 let, si u veřejného ochránce práv stěžoval, že přestal dostávat nabídky na zakázky poté, co dosáhl věku 65 let. Veřejný ochránce práv potvrdil, že to představuje diskriminaci na základě věku. V reakci na návrh doporučení Parlament souhlasil se změnou svého postupu (případ 186/2005/ELB)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A research organisation in the domain of biotechnology has received funding from an Operational Programme under the Structural Funds. This has allowed the development of a new research idea in which research organisations in other countries have expressed interest. The area of activity is covered by a forthcoming call for proposals under the Cooperation Specific Programme of FP7. The research organisation leads a consortium that successfully applies for funding under the call. The research and development results of the FP7 project lead to a business idea and trigger the creation of a company. This start-up company can benefit from the CIP through loan guarantees or grants for pilot and market replication projects. It can also benefit from the CIP by receiving business support services delivered by the Enterprise Europe Network. An SME is in receipt of grant funding under a business support priority of a Structural Funds programme in its region. It is interested in accessing other financial instruments such as venture capital for the further development of its activities. It applies for an investment by a Venture Capital Fund approved under CIP’s High Growth and Innovative SME Facility and receives funding from this source. How to identify and seize an opportunity for complementary funding If you have received, or intend to apply for, funding under FP7 or the CIP and you wish to find out about opportunities for complementary funding in your region under the Structural Funds, you simply consult the Operational Programmes for which the region is eligible. If these programmes support the same type of activity as your FP7 or CIP project, you may be able to seek complementary funding according to the programme rules. This is because there are no fixed FP7 or CIP allocations per region. The appropriate course of action then is to examine the current funding opportunities under these instruments and apply according to the rules for participation. It needs to be recognised however that, even if the CIP or FP7 can fund the same type of activity as your Structural Funds project, it will not always be the case that a complementary funding opportunity will exist through a call for proposals at a particular moment. THE ROLE OF NATIONAL AND REGIONAL AUTHORITIES The implementation of the three funding instruments usually involves different administrative levels and authorities. The responsibility for the implementation of the Structural Funds often lies with regional authorities, while participation in the programming and monitoring for FP7 and the CIP lies with the national/central/federal authorities.", "cs": "Výzkumná organizace v oblasti biotechnologií obdržela finanční prostředky z operačního programu strukturálních fondů. To umožnilo rozvoj nového výzkumného nápadu, o nějž projeví zájem výzkumné organizace v jiných zemích. Oblast činnosti je zahrnuta do chystané výzvy k předkládání návrhů v rámci zvláštního programu „Spolupráce“ 7. RP. Výzkumná organizace stojí v čele konsorcia, které úspěšně žádá o finanční prostředky v rámci této výzvy. Výsledky výzkumu a vývoje projektu v rámci 7. RP vedou k podnikatelskému nápadu a založení společnosti. Tato nově založená společnost může využít CIP prostřednictvím úvěrových záruk nebo grantů pro pilotní projekty a projekty tržní replikace. Může CIP využít rovněž získáním podpůrných služeb ve prospěch podniků, které poskytuje síť Enterprise Europe Network. Malý nebo střední podnik obdrží grant v rámci priority podpora podnikání programu strukturálních fondů v jeho regionu. Zajímá se o přístup k jiným finančním nástrojům, například rizikovému kapitálu, pro další rozvoj svých činností. Požádá o investici z fondu rizikového kapitálu schváleného v rámci mechanismu pro inovativní malé a střední podniky a malé a střední podniky s vysokým růstem na základě CIP a obdrží finanční prostředky z tohoto zdroje. Jak určit a využít možnost doplňkového financování Pokud jste obdrželi finanční prostředky v rámci 7. RP nebo CIP nebo o ně hodláte požádat a jestliže se chcete dovědět o možnostech doplňkového financování ve vašem regionu v rámci strukturálních fondů, obraťte se jednoduše na operační programy, po něž je váš region způsobilý. Pokud tyto programy podporují stejný druh činnosti jako váš projekt v rámci 7. RP nebo CIP, můžete usilovat o doplňkové financování podle pravidel programu. RP nebo CIP neexistují žádné pevně stanovené částky přidělené pro jednotlivé regiony. Pak je vhodné přezkoumat stávající možnosti financování v rámci těchto nástrojů a podat žádost podle pravidel pro účast. Je však nutno vzít na vědomí, že i když CIP nebo 7. RP mohou financovat stejný druh činnosti, jako je váš projekt v rámci strukturálních fondů, nebude v konkrétním okamžiku vždy existovat možnost doplňkového financování prostřednictvím výzvy k předkládání návrhů. ÚLOHA VNITROSTÁTNÍCH A REGIONÁLNÍCH ORGÁNŮ Provádění tří nástrojů financování obvykle zahrnuje různé správní úrovně a orgány. Odpovědnost za provádění strukturálních fondů často mají regionální orgány, zatímco účast na programování a monitorování 7. RP a CIP je často na vnitrostátních/ústředních/federálních orgánech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The technologies are allowing bigger printers. As we move forward, we'll see new technologies also, like the Internet of Things. Every day we're connecting more and more of our lives to the Internet, which means that the Internet of Things will soon be the Internet of Things To Be Hacked. All of the physical objects in our space are being transformed into information technologies, and that has a radical implication for our security, because more connections to more devices means more vulnerabilities. Criminals understand this. Terrorists understand this. Hackers understand this. If you control the code, you control the world. This is the future that awaits us. There has not yet been an operating system or a technology that hasn't been hacked. That's troubling, since the human body itself is now becoming an information technology. As we've seen here, we're transforming ourselves into cyborgs. Every year, thousands of cochlear implants, diabetic pumps, pacemakers and defibrillators are being implanted in people. In the United States, there are 60,000 people who have a pacemaker that connects to the Internet. The defibrillators allow a physician at a distance to give a shock to a heart in case a patient needs it. But if you don't need it, and somebody else gives you the shock, it's not a good thing. Of course, we're going to go even deeper than the human body. We're going down to the cellular level these days. Up until this point, all the technologies I've been talking about have been silicon-based, ones and zeroes, but there's another operating system out there: the original operating system, DNA. And to hackers, DNA is just another operating system waiting to be hacked. It's a great challenge for them. There are people already working on hacking the software of life, and while most of them are doing this to great good and to help us all, some won't be. So how will criminals abuse this? Well, with synthetic biology you can do some pretty neat things. For example, I predict that we will move away from a plant-based narcotics world to a synthetic one. Why do you need the plants anymore?", "cs": "Technologie umožňují vývoj větších tiskáren. S neustálým pokrokem uvidíme také další nové technologie, jako je například Internet of Things (Internet věcí). Každý den spojujeme čím dál tím více z našich životů s internetem, což znamená, že Internetu věcí bude brzy možné hacknout. Všechny fyzické objekty v našem prostoru se přeměňují na informační technologie, a to má radikální dopad na naši bezpečnost, protože čím dál tím větší propojení s přístroji představuje větší zranitelnost. Tomuhle zločinci rozumí. Stejně tak teroristé a stejně tak hackeři. Jestliže ovládáte kód, ovládáte celý svět. Taková nás čeká budoucnost. Zatím neexistuje operační systém či technologie, která nebyla napadena hackery. To je znepokojující, vzhledem k tomu, že samo lidské tělo se v současné době stává informační technologií. Přeměňujeme se na cyborgy. Každý rok jsou tisíce kochleárních implantátů, diabetických pump, kardiostimulátorů a defibrilátorů implantovány do lidských těl. Ve Spojených státech je 60 tisíc lidí, kteří mají kardiostimulátor připojený k internetu. Defibrilátory umožňují lékařům dát dálkově elektrickou ránu srdci pacienta, který to potřebuje. Avšak jestliže takový šok nepotřebujete, a někdo jiný než doktor vám jej i přesto dá, pak to není dobrá věc. Samozřejmě zacházíme ještě dál než jen do implementace do lidského těla. Zasahujeme také do buněčného systému. Až do této chvíle byly všechny technologie, o kterých jsem hovořil, založené na bázi silikonu, jedničky a nuly. Pak máme ale ještě jeden operační systém, originální operační systém, kterým je DNA. A pro hackery je DNA jenom jedním z dalších operačních systémů, do kterého je třeba se nabourat. Je to pro ně obrovská výzva. Již existují lidé, kteří pracují na nabourání se do softwaru života, a zatímco většina z nich to dělá s dobrým úmyslem, aby nám pomohli, jiní mít dobré úmysly nebudou. Takže jak toho zneužijí zločinci? Inu, se syntetickou biologií můžete dělat celkem zajímavé věci. Například já osobně si tipuji, že se přesuneme od rostlinných narkotik k těm syntetickým. Na co ještě vůbec potřebujeme rostliny?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We all make decisions every day; we want to know what the right thing is to do -- in domains from the financial to the gastronomic to the professional to the romantic. And surely, if somebody could really tell us how to do exactly the right thing at all possible times, that would be a tremendous gift. It turns out that, in fact, the world was given this gift in 1738 by a Dutch polymath named Daniel Bernoulli. And what I want to talk to you about today is what that gift is, and I also want to explain to you why it is that it hasn't made a damn bit of difference. Now, this is Bernoulli's gift. This is a direct quote. And if it looks like Greek to you, it's because, well, it's Greek. But the simple English translation -- much less precise, but it captures the gist of what Bernoulli had to say -- was this: The expected value of any of our actions -- that is, the goodness that we can count on getting -- is the product of two simple things: the odds that this action will allow us to gain something, and the value of that gain to us. In a sense, what Bernoulli was saying is, if we can estimate and multiply these two things, we will always know precisely how we should behave. Now, this simple equation, even for those of you who don't like equations, is something that you're quite used to.", "cs": "Všichni děláme rozhodnutí každý den; a chceme vědět jaké je správné rozhodnutí -- ať už v oblasti finanční gastronomické, profesionální nebo romantické. A není pochyb, že kdyby nám někdo mohl říct, jak se správně rozhodnout ve všech možných situacích, byl by to úžasný dar. A zdá se, že svět již tento dar obdržel v roce 1738 od holandského pábitele Daniela Bernoulliho. A já chci hovořit o tom, jaký tento dar byl, a také vám vysvětlit, proč nám ani trochu nepomohl. Tak, toto je Bernoulliho dar. Toto je přímá citace. Pokud vám to připomíná řečtinu, tak to proto, že je to Řecky. Máme i český překlad -- o dost méně přesný, ale shrnuje podstatu toho, co chtěl Bernoulli říct -- a to: Předpokládaná hodnota libovolné akce -- tedy dobro, které spolehlivě získáme -- je násobkem dvou prostých věcí: pravděpodobnost, že tato akce nám umožní něco získat, a hodnota toho zisku. V podstatě Bernoulli říká, že pokud dokážeme odhadnout a vynásobit tyto dvě věci, budeme vždy přesně vědět, jak se zachovat. No, tato jednoduchá rovnice, i pro vás kteří nemáte rádi rovnice, je něco na co jste docela zvyklí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it is a staggering 1.5 trillion dollars. It is trillions, it's not billions. This is about twice the GDP of the United Kingdom, soon will be more, considering where this country is going. (Laughter) Now, until 9-11, the bulk of all this money flew into the U.S. economy because the bulk of the money was denominated in U.S. dollars and the money laundering was taking place inside the United States. The entry point, of course, of most of this money were the off-shore facilities. So, this was a vital injection of cash into the U.S. economy. Now, when I went to look at the figures of the U.S. money supply, the U.S. money supply is the amount of dollars that the Federal Reserve prints every year in order to satisfy the increase in the demand for dollars, which, of course, reflects the growth of the economy. So, when I went to look at those figures, I noted that since the late 1960s a growing number of these dollars was actually leaving the United States, never to come back. These were money taken out in suitcases or in containers, in cash of course. These were money taken out by criminals and money launderers. These were money taken out to fund the growth of the terror, illegal and criminal economy. So, you see, what is the relationship? The United States actually is a country that is the reserve currency of the world. What does it mean? That means that it has a privilege that other countries do not have.", "cs": "Je to závratných 1.5 bilionu dolarů. Jsou to biliony, ne miliardy. Je to dvojnásob HDP Spojeného Království (UK), a brzy to bude víc, vezmeme li v úvahu, kam se tato země ubírá. (Smích) Do jedenáctého září většina těchto peněz tekla do americké ekonomiky, protože většina těchto peněz byla denominovaná v amerických dolarech a praní peněz se provádělo uvnitř USA. Vstupním bodem pro většinu peněz, byly daňové ráje. Byla to životně důležitá injekce hotovosti pro ekonomiku USA. Pak, jsem se podívala na čísla peněžní nabídky USA. Peněžní nabídka USA je množství dolarů, které Federální Rezervní tiskne každý rok, aby uspokojila stoupající poptávku po dolarech, které odráží růst ekenomiky. Takže když jsem se na ta čísla podívala, všimla jsem si, že od konce 60tých let stoupalo množství dolarů které opouštěly USA a nikdy se nevracely. Tyto peníze byly vyvezeny v kufřících a kontejnerech, samozřejmě v hotovosti. Tyto peníze byly vyvezeny kriminálními živly a prači peněz. Tyto peníze byly byly vyvezeny k financování růstu terorismu, nezákonné a kriminální ekonomiky. Takže vidíte ten vztah? USA je ve skutečnosti zemí, jež je rezervní měnou světa. Co to znamená? To znamená, že má privilegium, které jiné země nemají."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For the first time, there is a provision for a Member State to withdraw from the European Union if it wishes and sets out the arrangements which will apply in that event. A basic rule is that the EU will only be able to exercise those powers that have been conferred on it by the Member States. It must respect the fact that all other powers rest with the Member States. Under the Lisbon Treaty, all proposed EU laws have to be sent to national parliaments. • The EU has exclusive charge over areas such as competition rules, monetary policy of the euro area and the common commercial policy. • Member States have primary responsibility in fields such as health, education and industry. An early warning system will be in place and any national parliaments will have eight weeks to argue the case if it feels a proposal is not appropriate for EU action. • The EU and the Member States share competence in areas such as the internal market, agriculture, transport and energy. If enough national parliaments object, the proposal can be amended or withdrawn. ther provisions The Lisbon Treaty affirms the EU’s respect for the equality of the Member States and their national identities, includ- This early warning system gives national parliaments an important role in ensuring that the EU does not overstep its authority by involving itself in matters that can best be dealt with at national, regional or local level. ing ing local local and and regional regio autonomy. Some technical terms Legal base Qualified majority voting, double majority The Lisbon Treaty amends the Treaty on European Union and the Treaty establishing the European Community. It is the latest in a series of treaties updating and consolidating the EU’s legal base. The EU has a single legal personality under the Lisbon Treaty. Previously, the European Community and the European Union had different statutes and did not operate the same decisionmaking rules. The Lisbon Treaty ends this dual system and the European Union will have its own legal personality. Qualified majority voting is the form of decisionmaking used for many Council of Ministers’ decisions. Under the Lisbon Treaty, it is extended to many new areas and the way it works is redefined. From 2014, Council decisions will need the support of 55% of the Member States, representing at least 65% of the European population. This is known as ‘the double majority’.", "cs": "Poprvé je zahrnuto ustanovení o odstoupení členského státu z Evropské unie, pokud si to přeje, a jsou stanovena opatření, která budou v tomto případě platit. Základním pravidlem je, že EU může vykonávat pouze pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy. Musí respektovat skutečnost, že všechny ostatní pravomoci náleží členským státům. Vnitrostátní parlamenty mají poprvé přímý vliv na evropský rozhodovací proces. • EU má výlučnou pravomoc v oblastech jako pravidla hospodářské soutěže, měnová politika eurozóny a společná obchodní politika. • Členské státy mají přímou odpovědnost v oblastech jako zdraví, vzdělávání, průmysl. Podle Lisabonské smlouvy musí být všechny navrhované právní předpisy EU zaslány vnitrostátním parlamentům. • EU a členské státy sdílejí pravomoci v oblastech jako vnitřní trh, zemědělství, doprava a energetika. Bude zaveden systém včasného varování a každý vnitrostátní parlament bude mít lhůtu v délce 8 týdnů na vznesení námitky, pakliže se domnívá, že návrh není vhodný pro opatření EU. Ostatní ustanovení Vznese-li námitky dostatečný počet vnitrostátních parlamentů, může být návrh pozměněn nebo stažen. Smlouva potvrzuje, že EU ctí rovnost členských států a jejich národní identitu, včetně místní a regionální samosprávy. Zavazuje se chránit různé evropské kultury a jazyky. Některé odborné výrazy Právní základ Hlasování kvalifikovanou většinou, dvojí většina Lisabonská smlouva mění Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Jedná se o nejnovější smlouvu v řadě smluv, které aktualizují a konsolidují právní základ EU. Podle Lisabonské smlouvy má EU právní subjektivitu. Dříve měly Evropské společenství a Evropská unie různý statut a neplatila pro ně stejná pravidla o rozhodování. Lisabonská smlouva tento dvojí systém ukončuje a Evropská unie bude mít vlastní právní subjektivitu. Hlasování kvalifikovanou většinou je forma rozhodování, která se používá u mnoha rozhodnutí Rady ministrů. Podle Smlouvy bude toto hlasování rozšířeno na mnoho nových oblastí a bude nově vymezen způsob tohoto hlasování. Od roku 2014 budou rozhodnutí Rady vyžadovat podporu 55 % členských států, které představují nejméně 65 % evropského obyvatelstva. To se nazývá „dvojí většinou“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Neviditelná ruka“ Adama Smithe sice snad zajišťuje úspěch volných trhů, ale ve světě geopolitiky je bezmocná. Řád vyžaduje viditelnou ruku vedení, které formuluje a uskutečňuje globální reakce na globální výzvy. Aby nedošlo k mýlce: vůbec nechci říct, že si USA dokážou se světovými problémy poradit samy. Unilateralismus funguje zřídkakdy. Prostředky nechybějí jen Spojeným státům; samotná podstata současných globálních problémů ukazuje, že slušnou naději na úspěch mají jedině kolektivní reakce. Multilateralismus je ovšem snazší zastávat než koncipovat a uvést do života. V současnosti je pro tuto roli jediný kandidát: USA. Žádná jiná země nemá potřebnou kombinaci schopností a postojů. Tím se vracím k argumentu, že USA si musí udělat pořádek před vlastním prahem – ekonomicky, fyzicky, sociálně a politicky –, chtějí-li mít zdroje potřebné k prosazování řádu ve světě. Všichni by měli doufat, že tak učiní: alternativou ke světu vedenému USA není svět vedený Čínou, Evropou, Ruskem, Japonskem, Indií ani jinou zemí, ale spíše svět bez vedení. Ten by se téměř s jistotou vyznačoval chronickými krizemi a konflikty. To by bylo zlé nejen pro Američany, ale pro velkou většinu obyvatel planety.", "en": "While Adam Smith’s “invisible hand” may ensure the success of free markets, it is powerless in the world of geopolitics. Order requires the visible hand of leadership to formulate and realize global responses to global challenges. Don’t get me wrong: None of this is meant to suggest that the US can deal effectively with the world’s problems on its own. Unilateralism rarely works. It is not just that the US lacks the means; the very nature of contemporary global problems suggests that only collective responses stand a good chance of succeeding. But multilateralism is much easier to advocate than to design and implement. Right now there is only one candidate for this role: the US. No other country has the necessary combination of capability and outlook. This brings me back to the argument that the US must put its house in order ��� economically, physically, socially, and politically – if it is to have the resources needed to promote order in the world. Everyone should hope that it does: The alternative to a world led by the US is not a world led by China, Europe, Russia, Japan, India, or any other country, but rather a world that is not led at all. Such a world would almost certainly be characterized by chronic crisis and conflict. That would be bad not just for Americans, but for the vast majority of the planet’s inhabitants."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And what I've done is, I've looked at both environments like the coffeehouse, I've looked at media environments like the World Wide Web, that have been extraordinarily innovative; I've gone back to the history of the first cities; I've even gone to biological environments, like coral reefs and rain forests, that involve unusual levels of biological innovation. And what I've been looking for is shared patterns, signature behavior that shows up again and again in all of these environments. Are there recurring patterns that we can learn from, that we can take and apply to our own lives or our own organizations or our own environments to make them more creative and innovative? But what you have to do to make sense of this and to really understand these principles is, you have to do away with the way in which our conventional metaphors and language steers us towards certain concepts of idea creation. We have this very rich vocabulary to describe moments of inspiration. We have the \"flash\" of insight, the \"stroke\" of insight, we have \"epiphanies,\" we have eureka moments, we have the \"light bulb\" moments, right? All of these concepts, as rhetorically florid as they are, share this basic assumption, which is that an idea is a single thing. It's something that happens often in a wonderful, illuminating moment. But, in fact, what I would argue and what you really need to begin with is this idea that an idea is a network on the most elemental level. I mean, this is what is happening inside your brain. An idea -- a new idea -- is a new network of neurons firing in sync with each other inside your brain. It's a new configuration that has never formed before. And the question is: How do you get your brain into environments where these new networks are going to be more likely to form? And it turns out that, in fact, the network patterns of the outside world mimic a lot of the network patterns of the internal world of a human brain. So the metaphor I'd like to use, I can take from a story of a great idea that's quite recent -- a lot more recent than the 1650s. A wonderful guy named Timothy Prestero has an organization called Design That Matters.", "cs": "Takže jsem prozkoumal prostředí jako jsou právě kavárny, ale i mediální světy jako je internet. Prostředí, která byla extrémně inovativní. Vrátil jsem se až k historii prvních měst. Vrátil jsem se až k biologickým prostředím jako jsou korálové útesy a deštné pralesy, které oplývají množstvím biologických inovací, a pídil jsem se po společných vzorech, po originálním chování, které se opakuje ve všech těchto prostředích. Existují opakující se vzorce, ze kterých se můžeme učit a přenést je do našich vlastních životů, našich organizací, našich vlastních prostředí - a rozvinout tvořivost a inovativnost? Myslím, že jsem pár našel. Ale, abyste si o tom udělali obrázek a opravdu tyto principy pochopili, musíte zapomenout na mnoho ze zaběhnutých metafor a jazyka, navádějících nás k představám o vzniku nápadů. Pro popis bodu inspirace známe mnoho vzletných pojmů. Známe pojmy jako záblesk pochopení, chvíle prozření, máme svá zjevení a okamžiky \"Heuréka! \", Známe okamžiky, kdy se nám \"rozsvítí\". Všechna tato květnatá rétoretická přirovnání mají společný základ v předpokladu, že nápad je otázka okamžiku. Něco, co se často odehraje v opojném okamžiku prozření. Rád bych ukázal, že ve skutečnosti nápad začíná sítí, spojením na té nejzákladnější úrovni. Mluvím o spojeních, která se odehrávají ve Vašem mozku. Nápad, každý nový nápad, je nová síť neuronů, propojených navzájem ve vašem mozku. Je to nová konfigurace, která dosud nevznikla. Otázka zní: jak vytvořit pro svůj mozek prostředí, kde tyto sítě budou pravděpodobněji vznikat? Ve skutečnosti se ukázalo, že spousta sítí vnějšího světa odpovídá mnoha rysům sítí z vnitřního světa lidského mozku. Takže bych je mohl přiblížit na jedné staré historce, která je vlastně ještě aktuálnější než tehdy v roce 1650. Úžasný člověk jménem TImothy Prestero má firmu jménem Design that Matters (\"Design, na kterém záleží\")."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Step one: woman says, \"I want to have a baby. Iskam baby.\" Step two: we get the baby. Woohoo! But then what happens in step three? I want to go back to work because I need to further my career or I just want to go have coffees. I'm going to give bebko to baba. But we need to remember that baba's been infected by the serious meme for 45 years. So what happens? She passes that virus on to baby, and it takes a really, really, really long time -- as the redwood trees -- for that serious meme to get out of our operating system. What happens then? It goes into education where we have an antiquated education system that has little changed for 100 years, that values rote learning, memorization and standardization, and devalues self-expression, self-exploration, questioning, creativity and play. It's a crap system. True story: I went looking for a school for my kid. We went to this prestigious little school and they say they're going to study math 10 times a week and science eight times a week and reading five times a day and all this stuff. And we said, \"Well what about play and recess?\" And they said, \"Ha. There won't be a single moment in the schedule.\" (Laughter) And we said, \"He's five.\" What a crime. What a crime.", "cs": "Krok prvý: žena říká \"chci mít dítě. Iskam baby.\" Krok druhý: Máme dítě, hurá! Ale co se stane v kroku třetím? Chci jít zpátky do práce, protože se potřebuji posunout dál v kariérní dráze nebo si prostě chci dávat kafe. Dám dítě bábě. Ale musíme pamatovat na to, že bába byla nakažená vážným ksichtem 45 let. A co se stane? Přenese virus na dítě, a ono trvá fakt strašně dlouho -- jako u sekvojí -- vypudit vážný ksicht z našeho operačního systému. Co se děje potom? Jde to do vzdělávání, kde máme dnes již překonaný vzdělávací systém, který se během posledních 100 let dočkal jen drobných změn a který si cení mechanického učení nazpaměť, memorování a standardizace, a neodměňuje sebeprojevování, sebepoznávání, zpochybňování, kreativitu a hraní si. Je to mizerný systém. Pravdivý příběh: Hledal jsem školu pro své dítě. Šli jsme do této prestižní malé školy a tam mi řekli, že se bude učit 10-krát týdně matematiku, 8-krát týdně přírodní vědy a 5-krát denně čtení a podobné věci. A já jsem řekl: \"Dobrá, ale co hry a přestávky?\" A oni řekli: \"Ha, na to nezbude v rozvrhu ani chvilička.\" (Smích) A my jsme řekli: \"Jemu je pět.\" Jaký zločin. Jaký zločin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Do tohoto datového „ekosystému“ by se měly zapojit i soukromé společnosti, včetně telekomunikačních firem, společností zaměřených na sociální marketing, výzkumných agentur a dalších poskytovatelů informací. SDSN se při přípravě nové zprávy spojila s několika partnerskými agenturami, aby vypracovaly „posouzení potřeb“ s ohledem na spuštění datové revoluce pro CUR. Zpráva nabízí akční plán, který staví na partnerstvích mezi národními statistickými soustavami a soukromými informačními firmami a dalšími nestátními poskytovateli dat. Jak zpráva zdůrazňuje, země s nízkými a nižšími středními příjmy budou potřebovat finanční pomoc, aby takové nové datové systémy dokázaly vytvořit. Odhady nákladů jsou sice nutně předběžné, zejména v současné éře přelomových technologických změn, ale nová studie naznačuje, že důkladné datové systémy pro CUR si vyžádají přinejmenším miliardu dolarů ročně, aby pokryly všech 77 zemí s nízkými příjmy. Z této sumy by se zhruba polovina měla financovat prostřednictvím oficiální rozvojové pomoci, což si vyžádá nárůst o nejméně 200 milionů dolarů ročně nad současné dárcovské toky. Nadešel čas na zvýšení závazku k takovému financování. V červenci se svět setká v Addis Abebě na konferenci Mezinárodní financování rozvoje a jen několik týdnů poté v sídle OSN, aby koncem září přijal CUR. Při rychlém konání před těmito dvěma zasedáními bude svět připraven odstartovat Cíle udržitelného rozvoje s datovými systémy, které potřebují k úspěchu.", "en": "Private companies, including telecoms, social marketing companies, systems designers, survey firms, and other information providers, should all be integrated into the data “ecosystem.” In preparing the new report, the SDSN teamed up with several partner agencies to prepare a “needs assessment” on how to launch the data revolution for the SDGs. The report offers an action plan that builds on partnerships between national statistical systems and private information firms and other non-governmental data providers. As the report emphasizes, low-income and lower-middle-income countries will need financial help to create these new data systems. While the cost estimates are necessarily provisional, especially in this era of disruptive technological change, the new study suggests that proper data systems for the SDGs will require at least $1 billion per year to cover all of the 77 lower-income countries. Of that sum, around half should be financed through official development assistance, which implies an increment of at least $200 million per year above current donor flows. Now is the time for such an increased commitment of funding. In July, the world will assemble in Addis Ababa for the International Finance for Development Conference, and just weeks after that, at UN Headquarters to adopt the SDGs in late September. With quick action before these two summit meetings, the world will be ready to launch the SDGs with the data systems that they need to succeed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První a nejdéle působící indický premiér Džavaharlár Nehrú během celé politické kariéry vštěpoval svému lidu demokratické návyky: pohrdání diktátory, úctu k parlamentním postupům a neutuchající víru v ústavní systém. Jako premiér Nehrú starostlivě opečovával nově zrozené demokratické instituce tím, že k nim projevoval úctu, ba přímo podřízenost. Když například při jedné příležitosti veřejně kritizoval jistého soudce, následujícího dne se omluvil a napsal indickému nejvyššímu soudci ponížený dopis. Ačkoliv jeho autorita nikdy neměla vážného vyzývatele, Nehrú nikdy nezapomněl, že jeho moc je odvozena z indického lidu, jemuž zůstal až neuvěřitelně přístupný. Díky jeho osobnímu příkladu zakořenily demokratické hodnoty tak hluboko, že když jeho dcera Indíra Gándhíhová omezila v roce 1975 svobody v zemi jednadvacetiměsíčním výjimečným stavem, cítila následně nutnost ospravedlnit se před indickým lidem. A protože do sebe vstřebala to nejdůležitější z otcových hodnot, vypsala svobodné volby, v nichž drtivě prohrála. Třebaže indická politika rozhodně není imunní vůči svodům sektářství, lid postupně akceptoval ideu Indie jako jediné země zahrnující řadu různých kast, kréd, koloritů, kultur, kuchyní, krajů, kostýmů a krojů, a přitom semknuté kolem demokratického konsensu. Srdcem tohoto konsensu je jednoduchá zásada, že není potřeba, abyste se vším neustále souhlasili – s výjimkou základních pravidel, jak můžete nesouhlasit.", "en": "India’s first and longest-serving prime minister, Jawaharlal Nehru, spent his political career instilling in his people the habits of democracy: disdain for dictators, respect for parliamentary procedures, and abiding faith in the constitutional system. As prime minister, Nehru carefully nurtured the country’s infant democratic institutions by showing them respect, even deference. For example, on the one occasion that he publicly criticized a judge, he apologized the next day and wrote an abject letter to the India’s Chief Justice. Though there was no serious challenger to his authority, Nehru never forgot that he derived his power from India’s people, to whom he remained astonishingly accessible. By his personal example, democratic values became so entrenched that when his own daughter, Indira Gandhi, suspended India’s freedoms in 1975 with a 21-month State of Emergency, she felt compelled to return to the Indian people for vindication. Having imbibed the most important of her father’s values, she held a free election, which she overwhelmingly lost. Though Indian politics is hardly immune to the appeal of sectarianism, its people have come to accept the idea of India as one land embracing many differences of caste, creed, color, culture, cuisine, conviction, costume, and custom, yet still rallying around a democratic consensus. The heart of that consensus is the simple principle that you don’t need to agree all the time – except on the ground rules about how you can disagree."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So I'm a neurosurgeon. And like most of my colleagues, I have to deal, every day, with human tragedies. I realize how your life can change from one second to the other after a major stroke or after a car accident. And what is very frustrating for us neurosurgeons is to realize that unlike other organs of the body, the brain has very little ability for self-repair. And after a major injury of your central nervous system, the patients often remain with a severe handicap. And that's probably the reason why I've chosen to be a functional neurosurgeon. What is a functional neurosurgeon? It's a doctor who is trying to improve a neurological function through different surgical strategies. You've certainly heard of one of the famous ones called deep brain stimulation, where you implant an electrode in the depths of the brain in order to modulate a circuit of neurons to improve a neurological function. It's really an amazing technology in that it has improved the destiny of patients with Parkinson's disease, with severe tremor, with severe pain. However, neuromodulation does not mean neuro-repair. And the dream of functional neurosurgeons is to repair the brain. I think that we are approaching this dream. And I would like to show you that we are very close to this. And that with a little bit of help, the brain is able to help itself. So the story started 15 years ago. At that time, I was a chief resident working days and nights in the emergency room.", "cs": "Jsem neurochirurg. A jako většina mých kolegů jsem i já denně svědkem lidských tragédií. Vím, jak se život může během mžiku změnit, když máte těžkou mrtvici nebo se vybouráte v autě. Nás, neurochirurgy, navíc frustruje vědomí, že na rozdíl od jiných tělesných orgánů se mozek sám od sebe prakticky nedokáže opravit. Když centrální nervová soustava utrpí vážné poškození, pacient obvykle skončí s těžkým a trvalým postižením. A právě proto jsem se rozhodla věnovat funkční neurochirurgii. Co takový funkční neurochirurg dělá? Je to doktor, který se pomocí chirurgických postupů snaží obnovovat neurologické funkce. Známým příkladem takových postupů je hluboká mozková stimulace. Spočívá v tom, že hluboko do mozku zavedete elektrodu, načež obnovujete neurologické funkce tím, že modulujete neurální obvod. Jde o báječný vynález. Dokázal zlepšit stav řady pacientů s Parkinsonovou chorobou, trpících třesem či těžkými bolestmi. Jenže modulace neurálních obvodů není ještě jejich oprava. A skutečným snem funkční neurochirurgie je umět mozek opravit. Podle mě se tento sen začíná naplňovat. A ráda bych vás přesvědčila, že ho máme skutečně na dosah. A že když mozku trochu pomůžeme, dokáže se opravit sám. Všechno to začalo před 15 lety, kdy jsem jako vedoucí lékař ve dne v noci sloužila na pohotovosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Složitější je to s vysvětlením, proč se někteří političtí lídři chovají tak uboze. Stát se prezidentem země je mimořádný úspěch. Jak si někdo může myslet, že nejlepším způsobem, jak s tímto úspěchem naložit, je usilovat o osobní obohacení? Na Janukovyče se dobře hodí často opakovaný citát George Santayany: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji zopakovali.“ Opravdu Janukovyč zapomněl, jak dopadli bin Alí s Marcosem? Copak nebylo zřejmé, že nezákonné hromadění nesmírného osobního bohatství zvýší pravděpodobnost, že nakonec bude svržen a stráví zbytek života ve vězení nebo přinejlepším v exilu? A i kdyby Janukovyč zemřel v pokročilém věku v úřadu, jeho výstřelky by nakonec byly odhaleny a očernily by příznivou pověst, jíž by mohl ve funkci dosáhnout. Copak mu nezáleželo na vlastním odkazu? Existuje však i něco důležitějšího než pověst člověka. Politický vůdce má více příležitostí než téměř kdokoliv jiný pomáhat lidem a právě to mělo být pro Janukovyče nejvyšší prioritou. I kdyby však Janukovyč myslel hlavně na vlastní zájmy, jeho snaha o osobní obohacení byla iracionální. Představme si, že by se zastavil a položil si otázku, co by ho učinilo šťastnějším. Představme si, že by u vědomí této otázky porovnal alternativu rozmařilého životního stylu (se soukromou zoo a restaurací v podobě pirátské lodi) s alternativou pohodlného života za štědrou mzdu, na kterou má nárok, a s vědomím, že vládne bezúhonně a dělá vše, co je v jeho silách, aby zlepšil životy ukrajinských občanů.", "en": "It is more difficult to explain why some political leaders behave so poorly. To become the president of one’s country is an extraordinary achievement. How could anyone think that the best one can do with that achievement is to pursue personal enrichment? The oft-repeated quote from George Santayana – “those who cannot remember the past are condemned to repeat it” – is apt for Yanukovych. Did he really forget what happened to Ben Ali and Marcos? Was it not obvious that illegally amassing immense personal wealth would increase the likelihood that he would be overthrown and spend the rest of his life in prison or, at best, in exile? Even if Yanukovych had died in office at a ripe old age, his excesses would eventually have been exposed, and would have tarnished whatever positive reputation he might have achieved. Did he not care about his legacy? There is also something even more important than one’s reputation. A political leader has greater opportunities than almost anyone else to help people, and that should have been Yanukovych’s highest priority. But even if Yanukovych was thinking primarily of his own interests, his quest for personal enrichment was irrational. Imagine that he had stopped to ask himself what would make him happier. Imagine that, with this question in mind, he had compared the alternative of a lavish lifestyle (with a private zoo and pirate-ship restaurant) with that of living comfortably on the substantial salary to which he was entitled while knowing that he was governing with integrity and doing his best to improve the lives of Ukraine’s citizens."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Walk around for four months with three wishes, and all the ideas will start to percolate up. I think everybody should do it -- think that you've got three wishes. And what would you do? It's actually a great exercise to really drill down to the things that you feel are important, and really reflect on the world around us. And thinking that, can an individual actually do something, or come up with something, that may actually get some traction out there and make a difference? Inspired by nature -- that's the theme here. And I think, quite frankly, that's where I started. I became very interested in the landscape as a Canadian. We have this Great North. And there was a pretty small population, and my father was an avid outdoorsman. So I really had a chance to experience that. And I could never really understand exactly what it was, or how it was informing me. But what I think it was telling me is that we are this transient thing that's happening, and that the nature that you see out there -- the untouched shorelines, the untouched forest that I was able to see -- really bring in a sense of that geological time, that this has gone on for a long time, and we're experiencing it in a different way. And that, to me, was a reference point that I think I needed to have to be able to make the work that I did.", "cs": "Dumejte čtyři měsíce nad otázkou jaká jsou vaše tří přání a v hlavě se vám začne vynořovat spousta nápadů. Myslím, že by si to měl zkusit každý. Představte si, že máte tři přání. A co s nimi uděláte? Toto je skvělý způsob, jak se dopátrat věcí, o kterých cítíte, že jsou důležité, jak se pořádně zamyslet nad světem okolo nás. A když už o tom přemýšlíme, může jedinec doopravdy něco udělat, nebo něco vymyslet, co by se mohlo ve světě ujmout a přinést opravdovou změnu? Inspirováno přírodou - to je dnešní téma. A mám pocit, že s tím jsem také začínal. Zájem o krajinu je u mě umocněn i tím, že jsem Kanaďan. V Kanadě máme rozsáhlá severní teritoria. Žije tam velmi málo lidí a můj otec miloval otevřenou přírodu. Takže jsem měl příležitost to zažít na vlastní kůži. Nikdy jsem vlastně nechápal co to bylo, nebo jak mě to ovlivňovalo. Ale myslím si, že mi to říkalo, že my jsme jen cosi pomíjivého. A že ta příroda, kterou tam vidíte, ta netknutá pobřeží, ty netknuté lesy, které jsem viděl, doopravdy umožňují vnímat ten geologický čas, který plyne od pradávna, a který my prožíváme tak trochu jinak. A to byl pro mě ten opěrný bod, který jsem potřeboval, abych mohl vytvořit to, co jsem vytvořil."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zprůměrujeme-li koneckonců odhady renomovaných zdrojů, pak odepsané ztráty bank v šesti krizových zemích dosahují celkové hodnoty kolem 670 miliard eur. Participace na těchto odpisech by znamenala obrovskou zátěž pro Eurosystém (ECB a centrální banky členských států eurozóny), jejichž celkový vlastní kapitál činí jen asi 500 miliard eur. Rizikovost strategie ECB využívat k záchraně bank včetně jejich veřejných a soukromých klientů rotačky na peníze by pak byla každému zřejmá. Z toho jasně vyplývá, jak je třeba zabránit ztrátám způsobeným faktickou regionální fiskální politikou ECB: náklady na odpisy se převedou z ECB do ESM. Pro daňové poplatníky v tom není žádný rozdíl, protože ti budou muset zaplatit za ztráty obou institucí stejně. Je to však výhodné v tom, že ECB pak bude vykazovat čisté účetnictví, což jí umožní pokračovat v současné politice. V konečném důsledku je toto vše jen další kolo staré hry na finanční schovávanou v eurozóně, kdy se ztráty „zakamuflují“ tím, že se rozprostřou mezi různé instituce a do různých časových horizontů. Tato hra začala záchranným fondem pro Řecko, po němž následovaly Evropský nástroj finanční stability, Evropský mechanismus finanční stabilizace a Mezinárodní měnový fond, kterým posléze ulevil ESM. Ve všech případech bylo hlavním cílem snížení zátěže pro ECB, která poskytla peníze jejich natištěním a bez pomoci by se byla ocitla ve vážných obtížích.", "en": "After all, if one takes the average of estimates reported by reputable sources, the write-off losses of the six crisis countries’ banks amount to about €670 billion. Participating in these write-offs would put huge strain on the Eurosystem (the ECB and the central banks of the eurozone member states), which has only around €500 billion in equity capital. The riskiness of the ECB’s strategy of using the printing press to bail out banks, including their public and private clients, would become apparent to everyone. Thus, it is clear how the losses incurred by the ECB’s de facto regional fiscal policy are to be avoided: the write-off costs will be transferred from the ECB to the ESM. This makes no difference to taxpayers, who will have to pay for both institutions’ losses in the same manner. But it has the advantage of allowing the ECB to present itself as having a clean balance sheet, thereby enabling it to maintain its current policy. Ultimately, this is merely a new round of the eurozone’s old game of financial hide-and-seek, whereby losses are obscured by distributing them among different institutions and time horizons. The game started with the bailout fund for Greece, which was followed by the European Financial Stability Facility, the European Financial Stability Mechanism, and the International Monetary Fund, which in turn were relieved by the ESM. In each case, a major objective was to reduce the burden on the ECB, which had advanced the money by printing it and would have run into serious difficulties without help."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Samotná Světová banka nedávno publikovala studii, která naznačuje, že život v komunitě s výpadky elektřiny snižuje šance jedince na zaměstnání o 35 %-41 %. Není divu, že jiná studie doložila, že rozšiřování solárních panelů nemá kromě zajištění trochy elektřiny žádný měřitelný účinek a nezvyšuje úspory, výdaje, zaměstnanost, příjem ani přístup ke vzdělávání u dětí. Svět sníží svou závislost na fosilních palivech, jedině až budou skutečné alternativy levnější a lepší. To si vyžádá inovativní výzkum a vývoj, které cenu zelené energie stlačí pod ceny fosilních paliv. Na jejich podpoře by se mohla podílet i Světová banka. Malpass ale nejprve musí vrátit ohnisko zájmu Banky k jejímu stěžejnímu poslání. Vzdor svému špatně promyšlenému klimatickému zaměření dělá Banka spoustu důležité práce. Malpass by měl zajistit, aby se soustředila na své nejefektivnější iniciativy – mimo jiné volnější obchod, boj proti tuberkulóze, výživu v raném dětství, plánování rodičovství a vzdělávání za pomoci počítačů. Nový prezident Světové banky má šanci zanechat ve stále cenné organizaci svou stopu. Začít by měl oprášením závazku usilovat o vymýcení chudoby – včetně energetické chudoby, která ničí tolik životů.", "en": "The World Bank itself recently published a study suggesting that living in a community with power shortages reduces a person’s chances of employment by 35%-41%. And unsurprisingly, another study showed that distributing solar panels has no measurable impact beyond providing some electricity, and does not increase savings, spending, employment, income, or educational access for children. The world will reduce its reliance on fossil fuels only when genuine alternatives are cheaper and better. This will require innovative research and development to bring the price of green energy below that of fossil fuels. The World Bank could even play a role in supporting this. But Malpass must first refocus the Bank on its core mission. Despite its poorly considered climate focus, the Bank does a lot of important work. Malpass should ensure that it concentrates on its most effective initiatives – including freer trade, combating tuberculosis, early childhood nutrition, family planning, and computer-aided education. The new World Bank president has a chance to make his mark on a still-valuable organization. He should start by making a renewed commitment to eradicating poverty – including the energy poverty that wrecks so many lives."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatím nejde o nic katastrofálního, třebaže názory západních médií na Rusko a jeho vedení se čtou jen obtížně. Téměř veškeré zpravodajství vyznívá negativně, a dokonce se už nám začali i posmívat. Vzhledem k událostem v Bělorusku a na Ukrajině se projekt Euroasijského hospodářského společenství jeví jako stále nereálnější. Naši partneři ze Společenství nezávislých států si z ruské demonstrace slabosti a nekompetentnosti zákonitě vyvodili závěry. V tomto výčtu bych mohl pokračovat, ale tím bych pouze sypal sůl do našich ran, jež jsou také mými ranami. Rusové by neměli klesat na mysli, avšak pokud neporozumíme důvodům těchto selhání a neprovedeme drastické korekce své zahraniční politiky, jsme odsouzeni k dalším porážkám a ztrátě postavení a vlivu, ne-li k něčemu horšímu. Hlavní příčinou toho, co se stalo, je systematická intelektuální slabost zahraniční politiky Ruska. Naše vědomosti a chápání zbytku světa se i nadále zhoršují; v mnoha ohledech postrádáme jakýkoliv systém plánování a prognózy zahraniční politiky. Ukrajinskému debaklu se nap��íklad dalo vyhnout, kdybychom byli včas vyhodnotili politickou situaci a podpořili kandidáta, u něhož bylo vítězství prakticky jisté. Jednáním s Ukrajinou jsme však pověřili amatéry – nadto amatéry s dalekosáhlými obchodními zájmy. A když byl do problému zatažen Putin, aby zametl nepořádek pod koberec, proměnilo se běžné selhání v naprosté fiasko. Ruská zahraniční politika je v podstatě zosobněný Putin: prezident rozhoduje a vykonává téměř vše. Ministerstvo zahraničí, které má nejlepší personální obsazení ve státě, bylo do značné míry odříznuto od diplomatického plánování. A Bezpečnostní rada je prakticky neviditelná. V důsledku toho jsou i dobrá rozhodnutí nedostatečně naplánovaná. Riziko omylu tudíž stoupá. Zodpovědnost za zahraniční věci bývá navíc mnohdy svěřována tomu „zplnomocněnci“, který se právě náhodou objeví. Tomuto přístupu lze přičíst ztroskotání plánu Dmitrije Kozaka na vyřešení situace v moldavském odštěpeneckém regionu Podněstří a také absurdní stav, který vznikl v gruzínském separatistickém regionu Abcházie. Základní slabina rodícího se politického systému Ruska s jeho nadměrnou centralizací, spoléháním se na jednotlivé osoby spíše než na instituce a zhoršující se kvalitou vedení se začíná projevovat.", "en": "So far, this is not disastrous, though it is difficult to read what the Western media have to say about Russia and its leadership. Almost all of the coverage is negative, and they have even started mocking us. Events in Belarus and Ukraine have made the Euro-Asian Economic Community project appear increasingly unrealistic. Our partners in the Commonwealth of Independent States have inevitably drawn conclusions from Russia’s demonstration of weakness and incompetence. I could add more to this list, but that would merely be to rub salt into our wounds, which are my own as well. Russians should not lose heart; but unless we understand the reasons for these failures, and make drastic corrections to our foreign policy, we are doomed to continue suffering defeats and losing status and influence, if not worse. The major cause of what has happened is the systematic intellectual weakness of Russia's foreign policy. Our knowledge and understanding of the rest of the world continues to deteriorate; on many counts, we lack any system of foreign policy planning and forecasting. For example, the Ukraine debacle could have been avoided had we evaluated the political situation in a timely manner and backed the candidate who was practically certain to win. But we placed amateurs in charge of dealing with Ukraine – amateurs with far-reaching commercial interests. When Putin was dragged in to cover up the mess, an ordinary failure turned into a total fiasco. In fact, Russia’s foreign policy is Putin personified: the president decides and executes almost everything. The Foreign Ministry, home to the state’s best personnel, has been largely cut off from diplomatic planning. The Security Council is practically invisible. As a result, even good decisions are incompletely planned. So the risk of error is rising. Moreover, responsibility for foreign affairs is often given to whichever “commissioner” happens to turn up. This approach accounts for the failure of Dmitri Kozak’s plan for resolving the situation in Moldova’s breakaway Trans-Dniester region, as well as for the ludicrous state of affairs that has arisen in Georgia’s separatist Abkhazia region. The fundamental weakness of Russia’s emerging political system, with its excessive centralization, its reliance on individual personnel rather than institutions, and the declining quality of its management, is starting to show."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dva měsíce před hlasováním prezidentská kampaň ukázala, že modernizace, ne-li přímo „amerikanizace“ francouzské politiky (například intenzivní využívání internetu) zapustila pevné kořeny. Kampaň však zároveň dokládá i nezdolnost „klasické“ politiky. Royalová se možná prezentovala jako „postmoderní“ politička, ale jak se zdá, prozatím vítězí „klasický“ politik. Současně platí, že se Sarkozymu podařilo získat si obraz přirozeného vůdce pravice zčásti i proto, že Chirac byl nakonec menší zátěží, než řada lidí včetně expertů předpovídala. Dokonce se zdá, že je tomu právě naopak, což dost možná odráží sklon francouzských voličů nahlížet na odcházející prezidenty pozitivně. Samotný Chirac zorganizoval svůj odchod elegantně a prezentuje se v nejlepším světle, když na sebe prozrazuje důvěrná tajemství a pronáší veřejné projevy. Jako by dnes Francii obestírala jakási nostalgická velkorysost vůči prezidentskému působení, které provázela podezření a posměch. Chirac se nechystá stavět do role kandidáta, který by rozděloval konzervativní tábor, a Sarkozy jakožto jeho netrpělivý a bouřlivácký dědic může mít z této čerstvé shovívavosti k Chirakově bilanci prospěch.", "en": "Two months before the vote, the presidential campaign has demonstrated that the modernization, if not “Americanization,” of French politics (for example, heavy use of the Internet) has taken hold. But the campaign is also proving the resilience of “classical politics.” Royal may have presented herself as a “post-modern” politician, but it is a “classical” politician who seems to be winning. At the same time, Sarkozy has been able to emerge as the natural leader of the right partly because Chirac has been less of a liability than many people, including the experts, predicted. Indeed, the reverse seems to be true, which perhaps reflects the tendency of French voters to adopt a positive view of departing presidents. Chirac himself has orchestrated his departure with a grace, presenting himself in the best possible light with personal confidences and public speeches. It is as if France were now seized by a kind of nostalgic generosity toward a presidency that had been marked by suspicion and derision. Chirac is not about to present himself as a candidate to divide the conservative camp, and the new leniency surrounding his record may actually benefit Sarkozy, his impatient and rebellious heir."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vlastně by bylo s podivem, kdyby tomu tak nebylo, vzhledem k tomu, že nacionalismus je kulturním základem modernosti – rámcem jejího společenského povědomí. A právě proto, že nacionalismus utváří způsob našeho myšlení, lze jeho podíl na událostech, které nacionalistický motiv halasně nevytrubují do světa – například na útocích al-Káidy v roce 2001 –, snadno přehlédnout. Většina nacionalistů se zpravidla za nacionalisty neoznačuje. Stejně jako my ostatní věří také oni, že jejich nacionalismus je přirozený a není třeba ho zdůrazňovat. Trocha sebezkoumání by však měla přiv��st každého myslícího člověka k poznání, že nacionalisty jsme my všichni – všichni cítíme, přemýšlíme a reagujeme na svět tak, jak nám nacionalismus předepisuje. Nacionalismus je časově ukotvená vize (a tím pádem je i sekulární, přestože ve své rétorice používá náboženství), která rozděluje lidi do suverénních komunit, jejichž členové jsou si rovni. Rovnost národní příslušnosti (která však současně může být definována exkluzivně) povyšuje status každého člena na úroveň elity, čímž ho činí závislým na důstojnosti národa jako celku. V důsledku toho se z těch, kdo disponují národním povědomím, stávají oddaní obhájci důstojnosti národa – měřené jeho postavením či prestiží tváří v tvář jiným národům. Proto je souboj o národní prestiž od počátku dvacátého století hlavním motivem v mezinárodní politice. Konkrétně řečeno v mnoha mezinárodních konfliktech v tomto období motivovala agresora domnělá urážka národní důstojnosti. Skutečná urážka ani není nutná: stačí pocit nadřazenosti nad jiným národem. V rozvinuté moderní společnosti, jako je Německo, nedělá intelektuálům potíže používat otevřeně nacionalistický jazyk k tomu, aby přesvědčili národnostně uvědomělé obyvatelstvo o ohrožení národní prestiže. Naproti tomu ve společnosti, kde se národní povědomí omezuje na vzdělanější vrstvy (například na arabském Blízkém východě), se musí intelektuálové uchylovat k tradičním prostředkům mobilizace. V případě Blízkého východu je tímto tradičním mobilizujícím prvkem islám, a tak je ohrožení národní prestiže prezentováno jako ohrožení islámu. Některé národy se necítí imaginárními urážkami národní důstojnosti ohrožené – z různých historických důvodů věří, že jsou nadřazené jiným. Ocitne-li se však jejich prestiž skutečně v sázce, pak se vnímání hrozby stane rozhodujícím faktorem. Proč by se jinak občané v celém rozvinutém světě tolik báli o svou hospodářskou konkurenceschopnost?", "en": "In fact, it would be puzzling if this were not the case, given that nationalism is the cultural foundation of modernity – the framework of its social consciousness. And, precisely because nationalism shapes the way we think, its role in phenomena that do not trumpet their nationalist motivation – like Al Qaeda’s attacks in 2001 – can easily be overlooked. As a rule, most nationalists do not call themselves nationalists. Like the rest of us, they believe that their nationalism is natural and does not have to be emphasized. But a little self-examination should lead any thinking person to recognize that we all are nationalists – we feel, think, and react to the world as nationalism prescribes. Nationalism is a temporal vision (and thus secular, even when using religion in its rhetoric) that divides people into sovereign communities of equal members. The equality of national membership (which, at the same time, may be exclusively defined) elevates every member’s status to that of the elite, making it dependent on the dignity of the nation as a whole. As a result, those who possess national consciousness become committed to and defensive of the dignity of the nation – measured by its standing, or prestige, vis-à-vis other nations. That is why competition for national prestige has been the main motive in international politics since the beginning of the twentieth century. Specifically, the aggressor in many international conflicts in this period has been motivated by perceived injury to national dignity. Actual injury is not necessary: the perceived superiority of another nation is enough. In an advanced modern society, such as Germany, intellectuals have no difficulty using openly nationalist language to convince a nationally conscious populace of threats to national prestige. By contrast, in a society where national consciousness is limited to the better educated (for example, the Arab Middle East), they must resort to traditional means of mobilization. In the case of the Middle East, that traditional mobilizer is Islam, and so threats to national prestige are presented as threats to Islam. Some nations do not feel threatened by imaginary insults to national dignity – for various historical reasons, they believe themselves to be superior to others. But, if their prestige is in fact at stake, the perception of a threat becomes decisive. Why else would citizens across the developed world be so preoccupied with their economic competitiveness?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navrátí se inflace? CURYCH – Současné předpovědi mnoha peněžních ústavů, centrálních bank i dalších institucí naznačují, že inflace nebude v dohledné budoucnosti problémem. Například Mezinárodní měnový fond očekává, že globální inflace zůstane potlačená až do konce jím prognózovaného období v roce 2025. Nemůže však ty, kdo se těmito předpověďmi řídí, čekat kruté probuzení? O ekonomických modelech se už dlouho ví, že jsou při předpovídání inflace nepřesné, a COVID-19 tento problém dále zkomplikoval. Ekonomičtí prognostici sice své modely kalibrují s využitím dat z posledních 50 let, aby vysvětlovali a předpovídali ekonomické trendy, avšak dnešní ekonomické podmínky nemají v tomto období precedens. Současné předpovědi nízké inflace tak neskýtají žádnou záruku, že inflace skutečně zůstane nízká. I bez dodatečného inflačního tlaku se hlášené inflační sazby v prvních pěti měsících roku 2021 podstatně zvýší. UBS očekává, že meziroční sazba ve Spojených státech do května vzroste nad 3% a v eurozóně ke 2%, zejména kvůli nízkému základu v první polovině roku 2020, kdy započaly pandemické lockdowny. Vyšší sazba proto neukazuje na sílící inflační tlak, ačkoliv růst nad uvedené úrovně by byl varovným signálem. Mnozí lidé tvrdí, že krize kolem COVID-19 působí deflačně, jelikož protipandemická opatření ovlivnila agregátní poptávku nepříznivěji než agregátní nabídku. V prvních měsících krize tomu tak převážně bylo: například v dubnu 2020 klesly ceny ropy k nule nebo i pod ni. Podrobný pohled na nabídku a poptávku však nabízí strukturovanější obraz. Tak především pandemie přesunula těžiště poptávky od služeb ke zboží, jehož část se kvůli úzkým hrdlům v oblasti výroby a dopravy stala dražším. V současných výpočtech indexu spotřebitelských cen jsou rostoucí ceny zboží částečně vyváženy klesajícími cenami služeb, jako je letecká doprava. Ve skutečnosti však mají pandemická opatření za následek, že spotřeba mnoha služeb prudce klesla; například dnes podstatně méně osob létá letadlem. Faktický spotřební koš mnoha lidí tak začal být dražší než ten, podle něhož statistické orgány počítají inflaci. Skutečné míry inflace jsou tedy v současnosti často vyšší, než naznačují oficiální čísla, což potvrdily i některé zprávy. Jakmile vlády uvolní omezení pohybu, může se zvýšit i inflace v oblasti služeb, pokud omezené kapacity – například v důsledku trvalého uzavření restaurací a hotelů nebo propouštění v leteckém průmyslu – nepostačí k uspokojení poptávky.", "en": "Will Inflation Make a Comeback? ZURICH – Current forecasts by many banks, central banks, and other institutions suggest that inflation will not be a problem in the foreseeable future. The International Monetary Fund, for example, expects global inflation to remain subdued until the end of its forecast horizon in 2025. But could those who heed these forecasts be in for a rude awakening? Economic models have long been notoriously inaccurate in predicting inflation, and COVID-19 has further complicated the challenge. While economic forecasters calibrate their models using data from the last 50 years to explain and predict economic trends, today’s economic conditions have no precedent in that period. Today’s low inflation forecasts are thus no guarantee that inflation will actually remain low. Even without additional inflationary pressure, reported inflation rates will rise significantly in the first five months of 2021. By May, UBS expects year-on-year inflation to rise above 3% in the United States and toward 2% in the eurozone, largely owing to the low base in the first half of 2020, when pandemic-related lockdowns began. The higher rate therefore does not point to rising inflationary pressure, though an increase above those levels would be a warning sign. Many argue that the COVID-19 crisis is deflationary, because pandemic-mitigation measures have affected aggregate demand more adversely than aggregate supply. In the first months of the crisis, this was largely the case: in April 2020, for example, oil prices fell toward, or even below, zero. But a detailed look at supply and demand reveals a more nuanced picture. In particular, the pandemic has shifted demand from services to goods, some of which have become more expensive, owing to production and transport bottlenecks. In current consumer-price calculations, rising goods prices are partly offset by falling prices for services such as air travel. But in reality, pandemic-related restrictions mean that consumption of many services has fallen sharply; significantly fewer people are flying, for example. Many people’s actual consumption baskets have thus become more expensive than the basket statistical authorities use to calculate inflation. So, true inflation rates are currently often higher than the official figures, as reports have confirmed. Once governments lift mobility restrictions, services inflation also may increase if reduced capacity – as a result of permanent closures of restaurants and hotels, for example, or airline layoffs – are insufficient to meet demand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Věda, výzkum a technika na světových univerzitách patří k nejdůležitějším faktorům, které nám pomáhají dosáhnout čistých nulových emisí. Samozřejmě že objevy musí překročit univerzitní prostředí, aby se promítly do nových politik a formovaly trhy. Některé akademické ústavy vyvíjejí soustředěné úsilí s cílem pomoci svým profesorům efektivněji komunikovat, posílit význam jejich výzkumu pro tvůrce politik a dostat jejich technické objevy do firem a na trhy. Tyto střípky mají zásadní význam pro to, abychom předešli klimatické katastrofě. BG: Tohle je ohromně důležité téma. Jak budou země s nízkými a středními příjmy v nadcházejících desetiletích vystupovat z chudoby, budou využívat víc energie. Měli bychom všichni chtít, aby se jednalo o čistou energii – k jejímu využívání se ale zavážou, jedině pokud bude tak laciná jako dnes fosilní paliva. Jestliže tedy jste ve vedoucím postavení v bohaté zemi, je třeba, abyste si kladli otázku, co vaše vláda nebo firma dělá pro to, aby zelená transformace byla cenově dostupná pro celý svět, včetně zemí se středními a nakonec i s nízkými příjmy. Rozšířené investice do výzkumu a vývoje a dalších politik se musí na tento cíl zaměřit. Mnohé ze společností, do nichž investuji, pracují na nápadech, které by byly cenově dostupné v nízkopříjmových zemích. BG: Motorem přechodu k čisté energetice budou muset být vlády i soukromý sektor ve vzájemné spolupráci – jak tomu bylo během revoluce osobních počítačů. Bude to znamenat větší roli pro vládu, ale jen proto, že doposud byla poměrně malá. Vezměme si pětinásobné posílení výzkumu a vývoje ve veřejném sektoru, které jsme probírali dříve. Takový vzestup by v USA posunul výzkum v oblasti čisté energetiky na úroveň zdravotnického výzkumu. A tak jako máme Národní instituty zdraví, které na tuto práci dohlížejí a koordinují ji, měli bychom vytvořit Národní instituty energetických inovací (NIEI), abychom předešli duplicitám a co nejlépe využili zdroje. Institut dekarbonizace dopravy by byl zodpovědný za práci na nízkouhlíkových palivech. Další instituty by měly podobné působnosti a pravomoci ve výzkumu ukládání energie, obnovitelných zdrojů a tak dále. NIEI by byl také zodpovědný za koordinaci se soukromým sektorem. Cílem by bylo dosáhnout toho, aby národní laboratoře odváděly výzkum, který vyústí v průlomové produkty, které se v rozsáhlém měřítku dostanou na trh. Potřebujeme politiky, které urychlí celý inovační postup, od raného výzkumu po masové rozšíření.", "en": "The science, research, and engineering at the world’s universities are among the most important factors in helping us achieve net-zero emissions. Of course, discoveries need to move out of the university setting, to inform new policies and shape the marketplace. Some academic institutions are making concerted efforts to help their professors communicate more effectively, make their research more relevant to policymakers, and propel their technological discoveries into companies and markets. These pieces are crucial to avoid a climate disaster. BG: This is a hugely important topic. Low- and middle-income countries are going to be using more energy in the coming decades as they rise out of poverty. We should all want that energy to be clean – but they’ll only commit to using clean energy if it’s as cheap as fossil fuels are today. So, if you’re a leader in a rich country, you should be asking yourself what your government or company is doing to make it affordable for the entire world – including middle-income and eventually low-income countries – to go green. The expanded investment in R&D and other policies need to be aimed at this goal. Many of the companies I’m investing in are working on ideas that would be affordable in lower-income countries. BG: The transition to clean energy will have to be driven by both governments and the private sector working together – just as the personal computer revolution was. It will mean a greater role for government, but only because that role has been relatively small so far. Take the five-fold increase in public-sector R&D we discussed earlier. That increase would put clean-energy research on par with health research in the US. And just as we have the National Institutes of Health to oversee and coordinate that work, we should create the National Institutes of Energy Innovation (NIEI) to avoid duplication and make the best use of these resources. An Institute of Transportation Decarbonization would be responsible for work on low-carbon fuels. Other institutes would have similar responsibilities and authority for research on energy storage, renewables, and so on. The NIEI would also be responsible for coordinating with the private sector. The goal would be to have research coming out of national labs that leads to breakthrough products that get to market at a very large scale. We need policies that speed up the entire innovation pipeline, from early research to mass deployment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zcela zřejmé přínosy by měla jen u několika komodit, například u bavlny a cukru, jež chudé domácnosti nespotřebovávají ve větších množstvích. Velkými vítězi zemědělské reformy v USA, EU a dalších bohatých zemích by byli tamní daňoví poplatníci a spotřebitelé, kteří už dlouho hradí subvence a ochranářská opatření, z nichž těží jejich farmařící krajané. Ale nenechme se mýlit: tady běží o reformu domácí politiky a vnitřní přerozdělování příjmů. To může být ku prospěchu co do efektivity i spravedlivosti. Mělo se to ale stát hlavním tématem Světové obchodní organizace? Jak je to s průmyslovými cly? Bohaté země na oplátku za postupný útlum svých zemědělských subvencí požadují, aby rozvojové země jako Indie a Brazílie prudce snížily dovozní cla. (Proč potřebují úplatky od chudých zemí, aby udělaly, co prospěje jim samotným, je neutuchající záhadou.) Avšak i tady jsou potenciální přínosy nepatrné. Celní sazby, které v současnosti platí v rozvojových zemích, jsou sice vyšší než ve vyspělých zemích, ale přesto jsou na nejnižší úrovni, na jaké kdy byly. Podle odhadů Světové banky by úplné odstranění veškerých omezení obchodu se zbožím nakonec příjmy rozvojových zemí posílilo nanejvýš o 1%. Dopad na příjmy vyspělých zemí by byl ještě menší. A kolo rozhovorů započaté v Dauhá by tyto překážky samozřejmě úplně neodstranilo, ale jen snížilo. Kolo rozhovorů z Dauhá se zakládalo na mýtu, zejména v tom, že vyjednávací agenda zaměřená na zemědělství bude představovat „rozvojové kolo“. To uspokojilo klíčové účastníky. Vládám bohatých zemí a tehdejšímu generálnímu řediteli WTO Miku Mooreovi to přineslo příležitost získat morální převahu nad těmi, kdo protestovali proti globalizaci. USA získaly klacek ke stržení společné zemědělské politiky EU. A několika rozvojovým zemím se středně vysokými příjmy (například Brazílii, Argentině a Thajsku), které jsou velkými zemědělskými exportéry, byla situace šitá na míru. Mýtus o „rozvojovém“ kole, propagovaný obchodními funkcionáři a ekonomy, již zastávají „cyklistickou teorii“ obchodních jednání – názor, že obchodní režim dokáže udržet rovnováhu jedině za neustálého postupu liberalizace –, se ovšem vrátil jako bumerang, protože USA a klíčové rozvojové země zjistily, že je pro ně nesnadné liberalizovat vlastní zemědělský sektor. Co nakonec vedlo ke krachu posledního kola jednání, bylo odmítnutí Indie akceptovat přísná pravidla, o nichž se domnívala, že by ohrozila její drobné rolníky.", "en": "Clear-cut gains exist only for a few commodities, such as cotton and sugar, which are not consumed in large quantities by poor households. The big winners from farm reform in the US, the EU, and other rich countries would be their taxpayers and consumers, who have long paid for the subsidies and protections received by their farming compatriots. But make no mistake: what we are talking about here is domestic policy reform and an internal redistribution of income. This may be good on efficiency and even equity grounds. But should it have become the primary preoccupation of the World Trade Organization? What about industrial tariffs? Rich countries have demanded sharp cuts in import tariffs by developing countries such as India and Brazil in return for phasing out their farm subsidies. (Why they need to be bribed by poor countries to do what is good for them is an enduring mystery.) But here, too, the potential benefits are slim. Applied tariff rates in developing countries, while higher than in advanced countries, are already at an all-time low. According to World Bank estimates, complete elimination of all merchandise trade restrictions would ultimately boost developing-country incomes by no more than 1%. The impact on developed-country incomes would be even smaller. And, of course, the Doha Round would only reduce these barriers, not eliminate them altogether. The Doha Round was constructed on a myth, namely that a negotiating agenda focused on agriculture would constitute a “development round.” This gave key constituencies what they wanted. It provided rich-country governments and then-WTO Director General Mike Moore with an opportunity to gain the moral high ground over anti-globalization protesters. It gave the US a stick with which to tear down the EU’s common agricultural policy. And it was tailor-made for the few middle-income developing countries (such as Brazil, Argentina, and Thailand) that are large agricultural exporters. But the myth of a “development” round, promoted by trade officials and economists who espouse the “bicycle theory” of trade negotiations – the view that the trade regime can remain upright only with continuous progress in liberalization – backfired, because the US and key developing countries found it difficult to liberalize their farm sectors. What ultimately led to the collapse of the latest round of negotiations was India’s refusal to accept rigid rules that it felt would put India’s agricultural smallholders in jeopardy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I was one of those kids that, every time I got in the car, I basically had to roll down the window. It was usually too hot, too stuffy or just too smelly, and my father would not let us use the air conditioner. He said that it would overheat the engine. And you might remember, some of you, how the cars were back then, and it was a common problem of overheating. But it was also the signal that capped the use, or overuse, of energy-consuming devices. Things have changed now. We have cars that we take across country. We blast the air conditioning the entire way, and we never experience overheating. So there's no more signal for us to tell us to stop. Great, right? Well, we have similar problems in buildings. In the past, before air conditioning, we had thick walls. The thick walls are great for insulation. It keeps the interior very cool during the summertime, and warm during the wintertime, and the small windows were also very good because it limited the amount of temperature transfer between the interior and exterior. Then in about the 1930s, with the advent of plate glass, rolled steel and mass production, we were able to make floor-to-ceiling windows and unobstructed views, and with that came the irreversible reliance on mechanical air conditioning to cool our solar-heated spaces. Over time, the buildings got taller and bigger, our engineering even better, so that the mechanical systems were massive. They require a huge amount of energy.", "cs": "Byla jsem jedna z těch dětí, které když jely autem, pokaždé musely stáhnout okénko. Vždy bylo příliš teplo, příliš dusno nebo to tam páchlo. ale otec nám nedovolil zapnout klimatizaci. Říkal, že by se přehřál motor. Někteří z vás si možná pamatují jak to s těmi auty tenkrát bylo, běžně se přehřívala. Bylo to znamení, že se plýtvá energií. Věci se změnily. Máme auta, se kterými jedeme napříč zemí, klimatizaci máme celou cestu naplno a nikdy se nám auto nepřehřeje. Už nemáme žádný signál, který nám řekne, ať ji vypneme. Skvělé, ne? U staveb máme stejný problém. Dříve jsme měli místo klimatizace silné zdi. Byla to dobrá izolace, díky tomu byl interiér v létě chladný a v zimě teplý. Malá okna byla také dobrá, protože omezovala tepelnou výměnu mezi interiérem a exteriérem. Asi ve třicátých letech, s nástupem tabulového skla, válcované oceli a hromadné výroby, jsme dokázali vyrobit okna od podlahy po strop a nerušenými výhledy. S tím se nevyhnutelně pojí používání mechanické klimatizace, která ochlazuje sluncem vyhřáté místnosti. Postupem času stavíme vyšší a rozměrnější budovy, stavební inženýrství pokročilo a konstrukce ještě zmohutněly. Potřebují obrovské množství energie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) Clearly, athletes have gotten more savvy about performance-enhancing drugs as well, and that's made a difference in some sports at some times, but technology has made a difference in all sports, from faster skis to lighter shoes. Take a look at the record for the 100-meter freestyle swim. The record is always trending downward, but it's punctuated by these steep cliffs. This first cliff, in 1956, is the introduction of the flip turn. Rather than stopping and turning around, athletes could somersault under the water and get going right away in the opposite direction. This second cliff, the introduction of gutters on the side of the pool that allows water to splash off, rather than becoming turbulence that impedes the swimmers as they race. This final cliff, the introduction of full-body and low-friction swimsuits. Throughout sports, technology has changed the face of performance. In 1972, Eddy Merckx set the record for the longest distance cycled in one hour at 30 miles, 3,774 feet. Now that record improved and improved as bicycles improved and became more aerodynamic all the way until 1996, when it was set at 35 miles, 1,531 feet, nearly five miles farther than Eddy Merckx cycled in 1972. But then in 2000, the International Cycling Union decreed that anyone who wanted to hold that record had to do so with essentially the same equipment that Eddy Merckx used in 1972. Where does the record stand today? 30 miles, 4,657 feet, a grand total of 883 feet farther than Eddy Merckx cycled more than four decades ago.", "cs": "(Smích) Je jasné, že atleti jsou dnes ve využívání podpůrných látek uvědomělejší, což je někdy v některých sportech znát, ale technologie změnila všechny sporty, od rychlejších lyží až po lehčí boty. Podívejme se na trend vývoje plavání na 100m volným způsobem. Trend směřuje k rychlejším časům, ale je přerušen těmito prudkými propady. První propad, v roce 1956, je zavedení kotoulové obrátky. Místo zastavení a otočení se udělali plavci pod vodou kotrmelec a mohli hned pokračovat opačným směrem. Druhý propad je zavedení žlábků po stranách bazénu, které umožňují stříkající vodě odtéct, namísto toho, aby tvořila turbulence, které plavce při závodě brzdí. Ten poslední propad je zavedení celotělových plavek a materiálů s nízkým třením. Technologie změnila výkony napříč všemi sporty. V roce 1972 stanovil Eddy Merckx rekord v hodinovce na kole ujetím 49,431 km. Tento rekord byl nestále vylepšován zároveň s tím, jak se vylepšovala kola a jejich aerodynamika, až do roku 1996, kdy byl rekord 56,375 km, o téměř 7 km dál, než ujel Eddy Merckx v roce 1972. Ale v roce 2000 rozhodla Mezinárodní cyklistická unie, že kdo chce být držitelem rekordu, musí použít v podstatě stejné kolo, jaké měl Eddy Merckx v roce 1972. A jaký je ten rekord dnes? 49,7 km, celkem o 270 metrů dál, než zajel Eddy Merckx před více než čtyřiceti lety."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ano, rozvinuté ekonomiky jsou dnes ve velmi odlišné situaci, avšak sotva je lze označit za imunní. Mnozí z týchž expertů, kteří si nikdy nedokázali představit, že by rozvinuté ekonomiky mohly zakusit mohutné finanční krize, jsou si dnes jistí, že rozvinuté ekonomiky nikdy nemohou zažít krize inflační. Ještě zásadnější otázka zní, kde přesně by se měla zakreslit čára mezi rozvinutými a rozvíjejícími se ekonomikami. Například eurozóna je v tomto směru rozmazaná. Představme si, že by neexistovalo euro a jihoevropské země si zachovaly původní měnu – Itálie liru, Španělsko pesetu, Řecko drachmu a tak dále. Podobal by se dnešní inflační profil těchto zemí Spojeným státům a Německu, anebo spíše Brazílii a Turecku? S největší pravděpodobností by se zmíněné státy zařadily mezi obě skupiny. Evropský okraj by těžil z týchž institucionálních zlepšení v oblasti centrálního bankovnictví jako všichni ostatní; neexistuje však žádný konkrétní důvod předpokládat, že jeho politické struktury by se vyvíjely radikálně jinak. Veřejnost v jihoevropských zemích přijala euro právě proto, že závazek severoevropských států k cenové stabilitě jí poskytl měnu s enormní antiinflační kredibilitou. Ukázalo se však, že euro není tak docela zadarmo, jak se zprvu zdálo. Zvýšenou inflační kredibilitu totiž vyvažovala slabá kredibilita dluhová. Kdyby si země z evropského okraje byly zachovaly vlastní měnu, jejich dluhové problémy by se pravděpodobně přetavily zpět ve zvýšenou inflaci. Netvrdím, že v ekonomikách představujících bezpečné útočiště, jako je americká či japonská, se inflace v dohledné době vrátí.", "en": "Yes, advanced economies are in a very different position today, but they are hardly immune. Many of the same pundits who never imagined that advanced economies could have massive financial crises are now sure that advanced economies can never have inflation crises. More fundamentally, where, exactly, does one draw the line between advanced economies and emerging markets? The eurozone, for example, is a blur. Imagine that there was no euro and that the southern countries had retained their own currencies – Italy with the lira, Spain with the peseta, Greece with the drachma, and so on. Would these countries today have an inflation profile more like the United States and Germany or more like Brazil and Turkey? Most likely, they would be somewhere in between. The European periphery would have benefited from the same institutional advances in central banking as everyone else; but there is no particular reason to suppose that its political structures would have evolved in a radically different way. The public in the southern countries embraced the euro precisely because the northern countries’ commitment to price stability gave them a currency with enormous anti-inflation credibility. As it turned out, the euro was not quite the free lunch that it seemed to be. The gain in inflation credibility was offset by weak debt credibility. If the European periphery countries had their own currencies, it is likely that debt problems would morph right back into elevated inflation. I am not arguing that inflation will return anytime soon in safe-haven economies such as the US or Japan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To diagnose and treat a brain disorder accurately, it would be necessary to look at the brain directly. Looking at behavior alone can miss a vital piece of the puzzle and provide an incomplete, or even a misleading, picture of the child's problems. Yet, despite all the advances in medical technology, the diagnosis of brain disorders in one in six children still remained so limited. And then I came across a team at Harvard University that had taken one such advanced medical technology and finally applied it, instead of in brain research, towards diagnosing brain disorders in children. Their groundbreaking technology records the EEG, or the electrical activity of the brain, in real time, allowing us to watch the brain as it performs various functions and then detect even the slightest abnormality in any of these functions: vision, attention, language, audition. A program called Brain Electrical Activity Mapping then triangulates the source of that abnormality in the brain. And another program called Statistical Probability Mapping then performs mathematical calculations to determine whether any of these abnormalities are clinically significant, allowing us to provide a much more accurate neurological diagnosis of the child's symptoms. And so I became the head of neurophysiology for the clinical arm of this team, and we're finally able to use this technology towards actually helping children with brain disorders. And I'm happy to say that I'm now in the process of setting up this technology here in India. I'd like to tell you about one such child, whose story was also covered by ABC News. Seven-year-old Justin Senigar came to our clinic with this diagnosis of very severe autism. Like many autistic children, his mind was locked inside his body. There were moments when he would actually space out for seconds at a time. And the doctors told his parents he was never going to be able to communicate or interact socially, and he would probably never have too much language. When we used this groundbreaking EEG technology to actually look at Justin's brain, the results were startling. It turned out that Justin was almost certainly not autistic. He was suffering from brain seizures that were impossible to see with the naked eye, but that were actually causing symptoms that mimicked those of autism. After Justin was given anti-seizure medication, the change in him was amazing.", "cs": "Abychom mohli diagnostikovat a léčit poruchu mozku skutečně přesně, bylo by nezbytné se podívat přímo na samotný mozek. Usuzovat pouze z chování může vést k opominutí zásadního dílku ve skládačce a poskytnout nekompletní, nebo dokonce zavádějící obrázek problémů dítěte. A přesto, navzdory všem pokrokům v medicínské technologii, diagnostika mozkových poruch u jednoho ze šesti dětí stále zůstávala takto omezená. A pak jsem narazila na tým z Harvardovy univerzity kteří vzali jednu takovou pokročilou lékařskou technologii a konečně ji aplikovali nikoli na výzkum mozku, ale na diagnostiku mozkových poruch u dětí. Jejich průlomová technologie zaznamenává EEG, neboli elektrickou aktivitu mozku v reálném čase a umožňuje nám tak sledovat mozek při výkonu různých funkcí a odhalit tak i sebemenší odchylku v kterékoli z těchto funkcí, ať je to vidění, pozornost, řeč nebo sluch. Počítačový program nazvaný Brain Electrical Activity Mapping (Mapování elektrické aktivity mozku) poté trianguluje zdroj dané poruchy v mozku. A jiný program, Statistical Probability Mapping (Mapování statistické pravděpodobnosti) poté provádí matematické výpočty kvůli určení, zda jsou tyto abnormality klinicky důležité, což nám umožňuje získat mnohem přesnější neurologickou diagnózu symptomů dítěte. A tak jsem se stala vedoucí neurofyziologie klinického oddělení tohoto týmu. A nyní jsme konečně schopní použít tuto technologii abychom skutečně pomohli dětem s mozkovými poruchami. A těší mne, že mohu říci, že jsem nyní v procesu zavedení této technologie zde v Indii. Chtěla bych vám povědět o jednom takovém dítěti, jehož příběh odvysílala také stanice ABC News. Sedmiletý Justin Senigar přišel do naší nemocnice s diagnózou velice těžkého autismu. Stejně jako u mnoho autistických dětí, také jeho mysl byla uzamčena uvnitř jeho těla. Byly chvíle, kdy byl mimo celé vteřiny. Doktoři řekli jeho rodičům, že nikdy nebude schopný komunikovace a vzájemné společenské interakce, a nejspíš nikdy nebude mít příliš rozvinutý jazyk. Když jsme použili naši průlomovou metodu EEG, abychom se skutečně podívali na Justinův mozek, výsledky byly ohromující. Ukázalo se, že Justin rozhodně není autistický. Ve skutečnosti trpěl epileptickými záchvaty, které nebylo možné odhalit pouhým okem, ale které způsobovaly symptomy připomínající autismus. Poté, co Justin dostal léky tlumící záchvaty, udála se u něj úžasná změna."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "… contribute to financial stability Seventh, sudden revaluations of assets due to unexpected changes in inflation can undermine the soundness of a bank’s balance sheet. For instance, let us assume that a bank provides long-term fixed interest loans which are financed by shortterm time deposits. If there is an unexpected shift to high inflation, this will imply a fall in the real value of assets. Following this, the bank may face solvency problems that could cause adverse “chain effects”. If monetary policy maintains price stability, inflationary or deflationary shocks to the real value of nominal assets are avoided and financial stability is therefore also enhanced. Should there be unexpected deflation, people who hold nominal claims may stand to gain as the real value of their claims (e.g. wages, deposits) increases. However, in times of deflation, borrowers or debtors are often unable to pay back their debt and may even go bankrupt.This could damage society as a whole, and in particular those people who hold claims on, and those who work for, firms that have gone bankrupt. By maintaining price stability, central banks contribute to broader economic goals All of these arguments suggest that a central bank that maintains price stability contributes substantially to the achievement of broader economic goals, such as higher standards of living, high and more stable levels of economic activity and employment. This conclusion is supported by economic evidence which, for a wide variety of countries, methodologies and periods, demonstrates that in the long run, economies with lower inflation appear on average to grow more rapidly in real terms. FACTORS DETERMINING PRICE DEVELOPMENTS This chapter provides detailed information to help answer questions such as what determines the general price level or what the factors are that drive inflation, how the central bank, or more precisely monetary policy, is able to ensure price stability, what the role of fiscal policy is, and whether monetary policy should focus directly on enhancing real growth or reducing unemployment, or in other words, what monetary policy can and cannot achieve. 4.1 provides a brief overview of what monetary policy can and cannot do. 4.2 deals with the question of how monetary policy can influence interest rates. 4.3 illustrates the effects of interest rate changes on expenditure decisions taken by households and firms. 4.4 reviews the factors driving price developments over shorter-term horizons.", "cs": "Pokud inflace neočekávaně vzroste, dojde k poklesu reálné hodnoty aktiv této banky. V důsledku toho může být ohrožena solventnost banky a toto narušení by mohlo vyvolat negativní řetězovou reakci. Pokud měnová politika zajišťuje cenovou stabilitu, nedochází k inflačním nebo deflačním šokovým změnám reálné hodnoty aktiv, a to ve svém důsledku přispívá k zajištění finanční stability. ...zabránit nepřirozenému přerozdělení bohatství a příjmů... To platí především pro změny cenové hladiny, které lze jen těžko očekávat, a pro ty skupiny ve společnosti, které mají potíže s ochranou svých nominálních pohledávek před inflací. Pokud by došlo k neočekávané deflaci, mohou z ní těžit lidé s nominálně vyjádřenými pohledávkami, jelikož reálná hodnota jejich pohledávek (např. mzdových pohledávek nebo vkladů) s deflací roste. Při deflaci však často dlužníci nejsou schopni splácet své dluhy a mohou se ocitnout v konkurzu. To by mohlo poškodit celou společnost a především pak věřitele a zaměstnance bankrotujících firem. Tím, že centrální banky udržují cenovou stabilitu, přispívají také k obecnějším hospodářským cílům Všechny tyto argumenty naznačují, že centrální banka, která udržuje cenovou stabilitu, výrazně přispívá k dosažení obecnějších hospodářských cílů, jakými jsou například vyšší životní úroveň, vysoká a stabilnější úroveň hospodářské aktivity a zaměstnanost. K tomuto závěru vedou také ekonomické důkazy, které za řadu zemí a období a za použití různých metodik naznačují, že ekonomiky s nízkou mírou inflace rostou v dlouhém období v reálném vyjádření průměrně rychleji. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VÝVOJ CEN Tato kapitola poskytuje podrobnější informace, které nám pomohou vysvětlit, co určuje obecnou cenovou hladinu, jaké jsou hlavní faktory způsobující inflaci, jak může centrální banka – nebo, přesněji řečeno, měnová politika – zajistit cenovou stabilitu, jaká je role fiskální politiky a zda by se měnová politika měla přímo zaměřit na posílení reálného růstu nebo snížení zaměstnanosti. Jinak řečeno, pokusíme se ukázat, čeho měnová politika může dosáhnout a čeho naopak dosáhnout nemůže. 4.1 nabízí krátký přehled možností měnové politiky. 4.2 se zabývá otázkou, jak může měnová politika ovlivňovat úrokovou míru. 4.3 ukazuje vliv změn úrokové míry na rozhodnutí o výdajích, které přijímají domácnosti a podniky. 4.4 podává přehled faktorů, které v krátkém časovém období určují vývoj cen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Color closely correlates with the ratings that talks get on the website. (Applause) For example, fascinating talks contain a statistically high amount of exactly this blue color, (Laughter) much more than the average TEDTalk. Ingenious TEDTalks, much more this green color, etc., et. (Laughter) (Applause) Now, personally, I think I'm not the first one who has done this analysis, but I'll leave this to your good judgment. So, now it's time to put it all together and design the ultimate TEDTalk. Now, since this is TEDActive, and I learned from my analysis that I should actually give you something, I will not impose the ultimate or worst TEDTalk on you, but rather give you a tool to create your own. And I call this tool the TEDPad. (Laughter) And the TEDPad is a matrix of 100 specifically selected, highly curated sentences that you can easily piece together to get your own TEDTalk. You only have to make one decision, and that is: Are you going to use the white version for very good TEDTalks, about creativity, human genius? Or are you going to go with a black version, which will allow you to create really bad TEDTalks, mostly about blogs, politics and stuff? So, download it and have fun with it. Now I hope you enjoy the session. I hope you enjoy designing your own ultimate and worst possible TEDTalks. And I hope some of you will be inspired for next year to create this, which I really want to see. Thank you very much. (Applause) Thanks.", "cs": "Barva úzce koreluje s hodnocením, které video dostane. (Potlesk) Například, fascinující prezentace obsahují statisticky mnohem více přesně téhle modré bary, než průměrný TED Talk. V těch originálních je zase mnohem více téhle zelené, a tak podobně. (Potlesk) Já si osobně myslím, že nejsem první, kdo tohle analyzuje, ale to nechám k vašemu posouzení. Teď je načase dát to vše dohromady a vytvořit dokonalý TED Talk. Protože jsme na konferenci TED Active a také jsem se ze své analýzy dozvěděl, že bych vám měl něco dát, nebudu vám teď předvádět nejlepší nebo nejhorší TED Talk, ale raději vám dám nástroj k vytvoření vlastního. Říkám mu TED Pad. (Smích) Je to matice se stovkou specificky vybraných, pečlivě poskládaných vět. které můžete snadno poskládat a vytvořit vlastní TED Talk. Musíte se pouze rozhodnout: Použijete bílou verzi a vytvoříte výborný TED Talk o kreativitě a lidské genialitě? Nebo zkusíte černou verzi a vytvoříte opravdu hrozný TED Talk o blogování, politice a podobně? Stáhněte si je a hrajte si. Doufám, že vás to bude bavit. Doufám, že si užijete vymýšlení vlastních nejlepších a nejhorších TED Talks, a že se inspirujete na příští rok a předvedete je zde -- opravdu rád bych je viděl. Moc vám děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak sjednotit Asii Zdá se, že jaderné ambice Severní Koreje alespoň prozatím pohasly. Šestistranné rozhovory konečně zaznamenaly úspěch – zjevně se tak stalo díky pevnému odporu Číny k nuklearizaci severovýchodní Asie. Pod záštitou šestistranného deštníku dokonce Spojené státy a Severní Korea absolvovaly bilaterální rozhovory, po nichž severokorejský vůdce Kim Čong-il dlouho toužil. Severovýchodní Asie je tedy dočasně klidnější a méně nestabilní, než tomu bylo po téměř dvě desetiletí. Přesto zůstává potenciálním ohniskem sporů. Během uplynulého napjatého období začala stále sebejistější Jižní Korea rýsovat kurz nezávisle na svém americkém ochránci. V listopadu 2005 obvinila Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) jihokorejskou vládu z obohacení malého množství uranu – na úroveň blížící se hranici, za níž by se dal použít do atomové zbraně. Vláda to však popřela s tvrzením, že tyto experimenty provedli bez jejího vědomí výzkumní pracovníci „z vědeckého zájmu“. Vyvíjející se zahraniční politika Jižní Koreje může zahrnovat také těsnější přimknutí se k Číně, neboť korejští nacionalisté se shodují s Číňany v odporu vůči nárokům znesvářeného Japonska na potenciální uhlovodíková ložiska ve Východočínském a Japonském moři. Nové generace Jihokorejců, kteří nemají žádné osobní vzpomínky na válku v Koreji – a pravděpodobně o ni jeví jen povrchní zájem – zjevně nesou nelibě to, co pokládají za podkopávání jihokorejské „sluneční politiky“ vůči Severní Koreji ze strany Spojených států. Pro Japonsko jsou raketové kapacity Severní Koreje nejbezprostřednější obavou. Zásadní přehodnocení své obranné politiky, které Japonsko nedávno provedlo, znovu potvrzuje, že se tato země bude i nadále stavět proti tomu, aby její nejbližší sousedé disponovali jadernými zbraněmi. Samotné Japonsko přitom již dnes samozřejmě vládne jak jadernými technologiemi, tak i raketami na pevná paliva. Jádrem obranné strategie Japonska nicméně zůstávají těsné styky s USA, nikoliv vojenská soběstačnost. Celkově vzato by se mohlo zdát, že klidnější situace v severovýchodní Asii je příliš křehkou základnou pro vytváření dlouhodobého míru a prosperity v regionu. Základní poučení ze západní Evropy, jejíž největší mocnosti Francie a Německo svedly za 70 let tři velké války, ovšem zní, že jediným trvalým řešením konfliktu je začlenění sousedních zemí do hustých sítí hospodářských, politických a bezpečnostních vztahů a také do regionálních institucí, které slouží jejich společným zájmům.", "en": "Uniting Asia North Korea’s nuclear ambitions seem to have died down, at least for now. The Six-Party Talks have, at long last, succeeded – thanks, apparently, to China’s solid opposition to the nuclearization of northeast Asia. Under the aegis of the Six-Party umbrella, the United States and North Korea have even held the bilateral talks that North Korea’s Kim Jong Il has long coveted. So, for now, northeast Asia is temporarily calmer and less unstable than it has been for almost two decades. Yet it remains a potential flashpoint. During this time of tension, an increasingly self-confident South Korea began to chart a course independent of its American patron. In November 2005, the International Atomic Energy Agency (IAEA) accused the South Korean government of having enriched a tiny amount of uranium – to a level close to what could be used in an atomic weapon. The government denied this, claiming that the experiments were conducted without its knowledge by academic researchers “for scientific interest.” South Korea’s evolving foreign policy also may involve moving closer to China, as Korean nationalists join the Chinese in resisting Japan’s rival claims to potential hydrocarbon deposits in the East China Sea and the Sea of Japan. New generations of South Koreans, who have no personal recollections of – and perhaps only casual interest in – the Korean War, apparently resent what they regard as America’s undermining South Korea’s “sunshine policy” toward North Korea. For Japan, North Korea’s missile capability is the most immediate concern. A sweeping defense review that Japan recently carried out reaffirms that it will continue to oppose its immediate neighbors’ possession of nuclear arms. Of course, Japan itself already possesses both nuclear technology and solid-fuel missiles. But the core of Japan’s defense strategy remains strong ties with the US, not military self-sufficiency. All in all, the calmer situation in Northeast Asia might seem to be a fragile basis for creating long-term peace and prosperity in the region. But the basic lesson from Western Europe, whose greatest powers, France and Germany, fought three great wars in 70 years, is that the only lasting solution to conflict is to embed neighboring countries in dense networks of economic, political, and security relationships, and in regional institutions that serve their mutual interests."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V jiných evropských státech, které se teprve nedávno vydaly demokratickou cestou, je zase patrná vskutku ohromující změna nálady. V nedávných parlamentních volbách v Rusku, které - bez ohledu na četné výhrady - proběhly podle demokratických standardů, utrpěly bolestnou porážku strany prosazující politickou a ekonomickou svobodu a naopak uspěly strany, které hlásají nepřátelství k vládě zákona a moderní pluralitní demokracii. V prosincových parlamentních volbách v Srbsku zase dosáhla největšího úspěchu extrémně nacionalistická Srbská radikální strana a do parlamentu byli zvoleni lidé souzení před Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu, jako například zakladatel a dlouholetý předák radikálů Vojislav Šešelj nebo Slobodan Miloševič. Tyto výsledky ukazují na těžké nástrahy, kterým mladé demokracie čelí, ale i na křehkost demokratické kultury. Stejně tak jde o lidské selhání: demokratické hodnoty bez občanů nefungují; bez demokratů nemůže žádná demokracie existovat. To vyvolává dramatické otázky o postavení demokratických hodnot v mezinárodních záležitostech, o efektivitě kroků na podporu demokracie a o způsobu, jakým má být demokracie chápána. Za zmínku zde stojí tři skupiny problémů. Za prvé, téměř nikdo nezpochybňuje tvrzení, že demokracie napomáhá míru, ale zároveň se toho dělá jen velmi málo, aby se demokracie - spolu s lidskými právy - stala základem mezinárodního uspořádání. Jeden krok tímto směrem byl učiněn v červnu 2000, kdy bylo ve Varšavě založeno Společenství demokracie, jež sdružuje více než polovinu členských zemí Organizace spojených národů.", "en": "In other European countries, which have only recently embarked on the democratic path, a truly stunning change of mood is visible. In Russia's recent parliamentary elections, which were - regardless of various reservations - conducted according to democratic standards, parties advocating political and economic freedom suffered painful defeat, while parties proclaiming hostility to the rule of law and modern pluralist democracy were successful. In December's parliamentary election in Serbia, the extreme nationalist Radical Party achieved the greatest success, and people being tried before the International War Crimes Tribunal in The Hague, such as Vojislav Seslj, the Radicals' founder and long-time leader, and Slobodan Milosevic, were elected to parliament. These results demonstrate the grave dangers that young democracies face, as well as the fragility of democratic culture. They are also a failure of human beings: democratic values do not function without citizens; there can be no democracy without democrats. This poses dramatic questions about the place of democratic values in international affairs, about the effectiveness of action in support of democracy, and about the way in which democracy is to be understood. Three sets of issues are worth noting. First, almost no one disputes the claim that democracy serves the cause of peace, but little is being done to make democracy - together with human rights - a basis of the international order. A step was made in this direction in June 2000, when the Community of Democracy, bringing together more than half of the member states of the United Nations, was created in Warsaw."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "International Sign Language, as you know, is a visual tool to help communicate across cultures and sign languages around the world. The second one I'd like to demonstrate is this -- please follow along with me again. And now this. This is \"colonization\" in ASL. Now the third -- please follow along again. And again. This is \"enlightenment\" in ASL. So let's do all three together. \"Fall in love,\" \"colonization\" and \"enlightenment.\" Good job, everyone. Notice how all three signs are very similar, they all happen at the head and the chest, but they convey quite different meanings. So it's amazing to see how ASL is alive and thriving, just like music is. However, in this day and age, we live in a very audio-centric world. And just because ASL has no sound to it, it automatically holds no social currency. We need to start thinking harder about what defines social currency and allow ASL to develop its own form of currency -- without sound. And this could possibly be a step to lead to a more inclusive society. And maybe people will understand that you don't need to be deaf to learn ASL, nor do you have to be hearing to learn music. ASL is such a rich treasure that I'd like you to have the same experience. And I'd like to invite you to open your ears, to open your eyes, take part in our culture and experience our visual language.", "cs": "Mezinárodní znaky, jak víš, jsou nástrojem pro komunikaci napříč kulturami a znakovými jazyky po celém světě. Druhý, který bych Vám chtěla ukázat, je tento - prosím zase ho po mně opakujte. A teď toto. To v ASL znamená \"kolonizace\". A teď třetí - prosím opět opakujte. A znovu. Toto je v ASL \"osvícení\". Pojďme je udělat dohromady. \"Zamilovat se,\" \"kolonizace\" a \"osvícení\". Dobrá práce! Všimněte si, jak jsou si ty tři znaky podobné, všechny se realizují na hlavě a na hrudi, ale nesou dost rozdílný význam. Je úžasné vidět, jak živý a prosperující je nás znakový jazyk, zrovna tak jako muzika. Nicméně dnes, v naší době, žijeme ve velmi zvukostředném světě. A jen proto, že ASL nemá žádný zvuk, automaticky též nemá \"sociální měnu\". Měli bychom se lépe zamyslet nad tím, co sociální měnu definuje, a umožnit ASL, aby si také vytvořil nějakou formu vlastní měny - beze zvuku. Mohl by to být krok vstříc k inkluzivnější společnosti. Možná, že lidé jednou pochopí, že nemusíte být neslyšící, abyste se naučili znakový jazyk, ani nemusíte mít sluch, abyste poznali hudbu. ASL je takovým pokladem, že bych chtěla, abyste to mohli sami stejně prožít. Chci vás pozvat: otevřete uši, otevřete oči, připojte se k naší kultuře a zažijte náš vizuální jazyk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve všeobecných volbách v březnu 2004 – prvních od doby, kdy Mahathir po 22 letech u moci odstoupil – umírnění muslimové pomohli Abdalláhu Badávímu k drtivému vítězství. Propuštění Anwara Ibrahíma krátce nato ještě dále posílilo prestiž nového premiéra jako vůdce, jenž by mohl překlenout vnitřní spory mezi Malajsijci i mezi muslimy. Od té doby Abdalláh Badáví propaguje koncepci „hadharí“, přičemž ji formuje jako prostředek přesunu pozornosti islámu od jeho schvalovací funkce k jeho civilizačnímu potenciálu a zbavuje jej ideologičnosti. V Malajsii se dnes islám prezentuje jako motor civilizace a kultury, nikoli jen jako pramen náboženské inspirace. To pomohlo vypořádat se na domácí půdě s extremisty a zajistilo koncepční platformu pro umírněný islám. Islám hadharí se snaží vštěpovat myšlenku, že materialismus a nacionalismus UMNO nejsou v rozporu s islámem. Různými úhyby a strategiemi Malajsie dokázala účinně zvládnout napětí mezi sekulární, modernizační agendou a islámskou vírou, již Malajsijci vyznávají. Tím, že islamisty a islamistické sentimenty učinila součástí procesu modernizace, Malajsie prokazuje, že islámskou víru a hospodářský růst lze uvést do souladu, jsou-li politici dostatečně chytří na to, aby s nimi nezacházeli jako s protimluvy.", "en": "In the general election in March 2004 – the first since Mahathir stepped down after 22 years in power – moderate Muslims helped Abdullah Badawi to a landslide victory. The release of Anwar Ibrahim soon afterwards raised the new premier’s prestige further as a leader who could heal intra-Malay, and intra-Muslim, conflicts. Since then, Abdullah Badawi has been popularizing the concept of “Hadhari,” shaping it as a means to shift Islam’s focus from its sanctioning function to its civilizing potential and rendering it less ideological. In Malaysia today, Islam is being presented as a generator of civilization and culture, and not merely as a source of religious inspiration. This has helped to counter extremist tendencies domestically and provides a conceptual platform for moderate Islam. Islam Hadhari tries to project the idea that UMNO’s materialism and nationalism do not contradict Islam. With various feints and strategies, Malaysia has effectively managed the tensions between a secular, modernizing agenda and the Islamic faith that the Malays profess. By making Islamists and Islamist sentiments a part of the process of modernization, Malaysia demonstrates that Islamic faith and economic growth can be reconciled if politicians are clever enough not to treat them as contradictions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "EM: More from solar than any other source. CA: Ah. Who did you make the bet with? EM: With a friend who will remain nameless. CA: Just between us. (Laughter) EM: I made that bet, I think, two or three years ago, so in roughly 18 years, I think we'll see more power from solar than any other source. CA: All right, so let's go back to another bet that you made with yourself, I guess, a kind of crazy bet. You'd made some money from the sale of PayPal. You decided to build a space company. Why on Earth would someone do that? (Laughter) EM: I got that question a lot, that's true. People would say, \"Did you hear the joke about the guy who made a small fortune in the space industry?\" Obviously, \"He started with a large one,\" is the punchline. And so I tell people, well, I was trying to figure out the fastest way to turn a large fortune into a small one. And they'd look at me, like, \"Is he serious?\" CA: And strangely, you were. So what happened? EM: It was a close call. Things almost didn't work out. We came very close to failure, but we managed to get through that point in 2008.", "cs": "EM: Více energie ze Slunce, než z jakéhokoliv jiného zdroje. CA: Aha. S kým jste se vsadil? EM: S kamarádem, kterého nebudu jmenovat. CA: Jen mezi námi. (Smích) EM: Vsadil jsem se, asi před dvěma nebo třemi lety, že během 18 let budeme získávat více energie ze Slunce, než jakéhokoliv jiného zdroje. CA: Dobře, vraťme se k jiné sázce, trochu šílené, kterou jste uzavřel sám se sebou, jestli jsem to pochopil správně. Získal jste nějaké peníze z prodeje PayPalu a rozhodl jste se založit vesmírnou společnost. Proboha proč? (Smích) EM: Je pravda, že se s touto otázkou setkávám dost často. Lidi se mě ptali: \"Slyšel jsi ten vtip o tom chlapovi, co získal malé jmění ve vesmírném průmyslu?\" Samozřejmě pointa byla, že začal s velkým. Takže říkám lidem, že jsem se snažil přijít na způsob jak udělat z velkého jmění malé. Tak se na mě potom dívali trochu nedůvěřivě. CA: Kupodivu jste to myslel vážně. Takže co se stalo? EM: Bylo to těsně a málem to nevyšlo. Byli jsme velmi blízko selhání, ale podařilo se nám to prolomit v roce 2008."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zbavit stáří nemoci PRINCETON – Zápal plic se kdysi nazýval „přítelem starců“, protože často přinášel poměrně rychlý a bezbolestný konec života, jehož kvalita už byla mizerná a který by jinak nadále chátral. Výzkum silně dementních pacientů v pečovatelských domech v okolí Bostonu teď ukazuje, že s tímto „přítelem“ se často bojuje antibiotiky. Taková praxe přináší zřejmou otázku: léčíme snad rutinně nemoci ne proto, že bychom měli, ale proto, že můžeme? Výzkum vedený Erikou D’Agatovou a Susan Mitchellovou, publikovaný nedávno v odborném časopise Archives of Internal Medicine , doložil, že během 18 měsíců byly dvě třetiny z 214 silně dementních pacientů léčeny antibiotiky. Průměrný věk těchto pacientů činil 85 let. Při testu silné demence, kde lze v hodnocení dosáhnout 0 až 24 bodů, získaly tři čtvrtiny těchto pacientů nulu. Jejich schopnost verbálně se dorozumívat se pohybovala od nulové po minimální. Není vůbec jasné, zda použití antibiotik za takových okolností prodlužuje život, ale i kdyby tomu tak bylo, vtírala by se otázka: k čemu to vše? Kolik lidí si přeje, aby byl jejich život prodlužován, budou-li inkontinentní, ostatní je budou muset krmit, nedokáží už chodit a jejich duševní schopnosti budou nevratně narušené, takže nebudou moci mluvit a nepoznají vlastní děti? V mnoha případech byla antibiotika podávána nitrožilně, což může způsobovat nepříjemné pocity. Zájem pacienta by měl být na prvním místě, ale když je nejisté, zda pokračující léčba je v jeho zájmu a nelze zjistit, co si pacient přeje ani co by si přál, je opodstatněné přihlížet k dalším faktorům, včetně názorů rodiny a nákladů pro společnost. Výdaje amerického programu Medicare za pacienty s Alzheimerovou chorobou, již mají nárok na úhradu péče, v roce 2005 dosáhly 91 miliard dolarů a do roku 2010 se očekává nárůst na 160 miliard dolarů. (Pro srovnání: za zahraniční pomoc Spojené státy v roce 2005 utratily 27 miliard dolarů.) D’Agatová a Mitchellová navíc poukazují na to, že používání takového množství antibiotik u pacientů s demencí si vybírá ještě další daň: zhoršuje narůstající problém bakterií, které jsou vůči antibiotikům rezistentní, což ohrožuje další pacienty.", "en": "No Diseases for Old Men PRINCETON – Pneumonia used to be called “the old man’s friend” because it often brought a fairly swift and painless end to a life that was already of poor quality and would otherwise have continued to decline. Now a study of severely demented patients in Boston-area nursing homes shows that the “friend” is often being fought with antibiotics. Such practices raise the obvious question: are we routinely treating illnesses because we can, rather than because we ought to? The study, carried out by Erika D’Agata and Susan Mitchell and recently published in the Archives of Internal Medicine, showed that over 18 months, two-thirds of 214 severely demented patients were treated with antibiotics. The mean age of these patients was 85. On the Test for Severe Impairment, where scores can range from zero to 24, three-quarters of these patients scored zero. Their ability to communicate verbally ranged from non-existent to minimal. It isn’t clear that using antibiotics in these circumstances prolongs life, but even if it did, one would have to ask: what is the point? How many people want their lives to be prolonged if they are incontinent, need to be fed by others, can no longer walk, and their mental capacities have irreversibly deteriorated so that they can neither speak nor recognize their children? In many cases, the antibiotics were administered intravenously, which can cause discomfort. The interests of patients should come first, but when it is dubious that continued treatment is in a patient’s interests and there is no way to find out what the patients wants, or would have wanted, it is reasonable to consider other factors, including the views of the family and the cost to the community. Medicare costs for beneficiaries with Alzheimer’s disease were $91 billion in 2005, and are expected to increase to $160 billion by 2010. (For comparison, in 2005 the United States spent $27 billion on foreign aid.) Moreover, D’Agata and Mitchell suggest that the use of so many antibiotics by patients with dementia carries a different kind of cost: it exacerbates the growing problem of antibiotic-resistant bacteria, putting other patients at risk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak naložit s oceánem plastů BRÉMY – Obrázky znečištění oceánu a pláží plasty jsou dnes zcela běžné a problém se pravděpodobně bude dále zhoršovat. První Globální plastový výhled zveřejněný minulý týden OECD odhalil dramatický nárůst objemu plastového odpadu uniklého do vodního prostředí. Tato zpráva přišla pouhý měsíc poté, co Světový fond na ochranu přírody zveřejnil studii, která předpokládá zdvojnásobení objemu mikroplastů v oceánu během několika příštích desetiletí. Existují sice slibné inovace, které extrahují plast z oceánu nebo ho zachycují v řekách, avšak tyto projekty jen těžko výrazně změní množství plastového znečištění ve světových vodních tocích. I podle nejoptimističtějších scénářů se tyto technologie dotknou jen asi 5-10% veškerého plastu v oceánu. Více než 1000 organizací včetně firem a vlád podepsalo plán nové, cirkulární ekonomiky plastů. Ani tento typ dobrovolné akce však nestačí. Problém vyžaduje novou formu globálního řízení, která změní celý cyklus výroby a spotřeby plastů založených na fosilních palivech. Pátá schůzka Environmentálního shromáždění OSN (UNEA-5) nabízí jedinečné fórum, které by mohlo obrátit přílivovou vlnu mořských plastů prostřednictvím právně závazných mechanismů. Mezinárodní společenství už projevilo schopnost jednat ve vážných ekologických otázkách. Zásadní Montrealský protokol z roku 1987 o látkách narušujících ozonovou vrstvu dokázal utlumit používání chlor-fluorovaných uhlovodíků za pouhých pár let. Mezinárodní smlouva o znečištění plasty bude vyžadovat podobnou změnu priorit společnosti na základě oceánské gramotnosti a nové vize modré ekonomiky.", "en": "Governing an Ocean of Plastics BREMEN – Images of plastic pollution in the ocean and on beaches are now commonplace, and the problem is likely to get worse. Last week, the OECD’s first Global Plastics Outlook revealed a dramatic increase in the plastic waste leaked into aquatic environments. That report came only a month after the World Wildlife Fund for Nature released a study that projects a doubling of microplastics in the ocean over the next few decades. While there are promising innovations that extract plastic from the ocean or intercept it in rivers, these projects will barely make a dent in the amount of plastic pollution in the world’s waterways. Even under the most optimistic projections, these technologies will affect only 5-10% of all plastic in the ocean. More than 1,000 organizations, including businesses and governments, have signed on to a plan for a new, circular economy for plastics. But this kind of voluntary action also is not enough. The problem requires a new form of global governance to change the entire production and consumption cycle of fossil-based plastics. The fifth meeting of the United Nations Environment Assembly (UNEA-5) offers a unique forum to turn the tide on marine plastics via legally binding mechanisms. The international community has already shown its ability to act on serious environmental challenges. The landmark Montreal Protocol of 1987 on substances that deplete the ozone layer managed to phase out the use of chlorofluorocarbons in only a few years. An international treaty on plastic pollution will require a similar transformation in societies’ priorities, based on ocean literacy and a new vision for the blue economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdyby byl zvolen, byl by to akt nejvyššího cynismu a pokrytectví, a to i na evropské poměry. Špatnou zprávou pak je, že ostatní kandidáti, o nichž se prý uvažuje – vesměs jde o současné nebo především bývalé šéfy kabinetů –, jsou stejně inspirativní jako vychladlá kaše. Důsledky toho, čeho jsme v současné době svědky, mohou být enormní. Jakkoliv působivé jsou evropské dějiny od roku 1957, kdy Římské smlouvy založily Evropské hospodářské společenství, v žádném případě bychom neměli předpokládat, že se EU stala trvalou. U příležitosti 50. výročí podepsání Římských smluv vyjádřil i tak významný eurovelikán, jako je Jacques Delors, obavy, že EU by se mohla „rozvolnit“; bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer vyjádřil podobné mínění v rozhovoru pro BBC začátkem roku 2009. Ačkoliv je možná takový výsledek nepravděpodobný, bylo by sebeuspokojeným bláznovstvím tuto možnost opomíjet. Žádná instituce, společnost ani civilizace nedokáže přežívat výlučně na autopilotovi. Historie je koneckonců plná příběhů o „vzestupu a pádu“. Otázka, kdo bude prezidentem EU, má proto obrovský význam. Zapotřebí je člověka s dokonalou bezúhonností a schopnosti inspirovat – a zejména zapojovat i evropskou mládež. Vidím pouze dva možné kandidáty, kteří by tyto kvality mohli naplnit: bývalou prezidentku Irska Mary Robinsonovou a francouzskou ministryni financí Christine Lagardeovou. Muže jsem v tomto případě nevyloučil a priori , ale prostě mě žádný nenapadl a navíc platí, že bílých mužů středního věku je ve strukturách EU už nyní příliš. Ačkoliv mezi Robinsonovou a Lagardeovou existuje řada rozdílů, obě by byly znamenitou volbou. Robinsonová je možná inspirativnější kandidátkou vzhledem k projektům, v nichž se po odchodu z funkce angažuje: předsedkyně Komise OSN pro lidská práva, čestná prezidentka společnosti Oxfam International, předsedkyně Mezinárodního institutu pro životní prostředí a rozvoj, předsedkyně Rady vedoucích světových představitelek a zakladatelka Iniciativy za etickou globalizaci. Lagardeová má jiné silné stránky. Je nespornou profesionálkou, která stojí v čele jedné z největších advokátních kanceláří světa a časopis Forbes ji v roce 2008 označil za 14. nejmocnější ženu na zeměkouli. Lagardeová tedy vede dvě oslnivé kariéry – jednu v byznysu a jednu v politice – a má nesmírné charisma. Obě ženy tudíž představují velmi odlišné modely vůdkyň a potenciálních vzorů.", "en": "It would have been an act of supreme cynicism and hypocrisy, even by European standards, had he been selected. The bad news is that the other candidates allegedly being considered – all current or mainly former heads of government – are as inspiring as cold porridge. The implications of what we are currently witnessing could be enormous. As impressive as Europe’s history has been since the Treaty of Rome established the European Economic Community in 1957, by no means should it be assumed that the EU has become permanent. Indeed, on the 50th anniversary of the Treaty of Rome, no less a Euro-luminary than Jacques Delors expressed the fear that the EU could “unravel”; Germany’s former foreign minister, Joschka Fischer, expressed similar sentiments in an interview on the BBC in early 2009. While such an outcome may be improbable, it would be complacent folly to dismiss the possibility. No institution, society, or civilization can survive purely on autopilot. History, after all, is replete with “rise-and-fall” stories. So who the EU president will be matters a lot. What is needed is someone of impeccable integrity and the capacity to inspire – and especially to engage Europe’s young people. I see only two possible candidates that could meet these qualities: former Irish President Mary Robinson and French Finance Minister Christine Lagarde. I have not excluded men a priori in this exercise, but none occurred to me, and in any case the EU establishment has too many middle-aged white men as it is. Although the differences between Robinson and Lagarde are many, both would be excellent choices. Robinson may be the more inspirational candidate in light of the projects with which she has been involved since leaving office: Chair of the United Nations Human Rights Commission, Honorary President of Oxfam International, Chair of the International Institute for Environment and Development, Chair of the Council of Women World Leaders, and founder of the Ethical Globalization Initiative. Lagarde has other strengths. She is an accomplished professional, having been Chair of one of the world’s largest law firms and ranked by Forbes in 2008 as the 14th most powerful woman in the world. Thus, she has had two brilliant careers – in business and in politics – and has enormous charisma. Both women therefore represent very different choices as leaders and potential role models."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Multilaterální angažmá pro energetickou bezpečnost Naše globální potřeba energetické spolehlivosti nás k sobě váže stejně jistě jako globální síť, která ji zajišťuje; selhání v jedné části naší sítě bude mít zákonitě dopad na všechny. Lokální zájmy a přetrvávající konflikty, které obkročmo sedí na našich sítích, a to včetně zatím nevyřešené otázky dodávek ruského plynu na Ukrajinu a do Evropy, znovu vyvolaly strašáka využívání energie jako zbraně za účelem získání politické páky. Otázka energetické bezpečnosti figurovuje na prvním místě agendy během setkání skupiny G8, které v Petrohradu hostí prezident Vladimir Putin. Členové G8 správně identifikovali klíčovou ekonomickou otázku, totiž vzájemnou závislost v energetické oblasti, a nyní je čas na soustředěné multilaterální angažmá v této otázce. Zdá se, že pro některé země, jimž se dostalo požehnání v podobě obrovských zásob ropy a zemního plynu, je využívání vývozu energie k odměňování přátel a trestání protivníků lákavou možností. Dnes je však pravděpodobnější, že se tato politika ukáže jako rozvratná pro přítele i protivníka a zároveň zničující pro země, které tomuto pokušení podléhají. Energetická embarga se všeobecně ukázala jako kontraproduktivní. Růsty cen, jež následovaly po ropných embarzích Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) v 70. letech, byly neudržitelné a vedly ke konzervačním snahám a expanzi produkce mimo rámec OPEC. V důsledku toho během dvanácti let po embargu z období 1973-1974 ostře poklesl podíl OPEC na světovém vývozu ropy. Zkušenost nás učí, že průhlednost a cenová stabilita jsou v zájmu všech. Uplatňování těchto zásad při současném podněcování rozvoje globálních trhů je nezbytné pro vyšší celkové růstové vyhlídky světové ekonomiky. Když tedy Rusko počátkem tohoto roku usilovalo o čtyřnásobné zvýšení vývozních cen plynu na Ukrajinu, argumentovalo tím, že pouze požaduje tržní sazby. Toto tvrzení se zdálo fér a na krátkou dobu skutečně zapůsobilo na některé politiky a investory, kteří nebyli plně obeznámeni se situací. Aby bylo zřejmé: uměřené cenové změny zaváděné postupem času nikdy nebyly předmětem sporu; jisté vnitřní cenové úpravy pro Ukrajinu byly v pořádku. Bohužel pro sousedy Ruska však cenu ruského plynu či transportu nestanovuje trh, nýbrž Gazprom a jeho ředitel Dmitrij Medveděv, který je současně prvním vicepremiérem ruské vlády. Ceny účtované Gazpromem zemím sousedícím s Ruskem jsou odlišné a do značné míry je určují politické vztahy dané země s Kremlem.", "en": "Multilateral Engagement for Energy Security Our global need for energy reliability binds us together as surely as the global network that delivers it; a failure in one part of our network will inevitably affect everyone. Local interests and persistent conflicts that sit astride our networks, including the as yet unresolved issue of Russian gas supply to Ukraine and Europe, have again raised the specter of energy being used as a weapon to gain political leverage. Energy security is at the top of the agenda of the G-8 meeting hosted by President Vladimir Putin in Saint Petersburg. The G-8 has correctly identified the key economic issue, energy interdependence, and now is the time for focused multilateral engagement on this issue. For some countries that are blessed with vast supplies of oil and gas, the use of energy exports to reward friends and punish foes seems a tempting option. Today, however, it is more likely to prove disruptive to friend and foe alike, as well as damaging to those countries that indulge this temptation. Energy embargoes have generally proven counterproductive. The price rises that followed OPEC’s oil embargoes of the 1970’s were unsustainable and led to conservation efforts and expansion of non-OPEC production. As a result, OPEC’s share of world oil exports dropped sharply in the twelve years following the embargo of 1973-1974. Experience has taught us that transparency and price stability is in everyone's interest. Pursuit of these principals while encouraging the development of global markets is essential to greater overall growth prospects for the world economy. So when Russia sought earlier this year to quadruple the price of its gas exports to Ukraine, it argued that it was simply demanding market rates. The message sounded fair and it did, for a short time, appeal to some policymakers and investors not fully apprised of the situation. To be clear, measured price changes implemented over time was never in dispute; indeed, some internal price adjustments for Ukraine were in order. Unfortunately for Russia’s neighbors, it is not the market that determines what price is paid for Russia’s gas or transport; it is Gazprom and its chairman, Dmitry Medvedev, who is also the Russian government’s First Deputy Prime Minister. The price charged by Gazprom for each country bordering Russia is different and is largely determined by political relationships with the Kremlin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Doposud se nepřiměřeně vysoký podíl klimatických financí vyčleňoval na zmírňování klimatických změn, přičemž v oblasti financování investic do adaptace se rozvojové země musely spoléhat převážně samy na sebe. Ani finance vyčleněné na zmírňování ovšem zdaleka nestačí a nejsou poskytovány pomocí vhodných nástrojů. V roce 2009 se rozvinuté země zavázaly, že budou až do roku 2020 poskytovat 100 miliard dolarů ročně na klimatická opatření v rozvojovém světě. Je to jen malý zlomek z více než 5,8 bilionu dolarů, které budou podle finančního výboru Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu do roku 2030 zapotřebí. Přesto nebyla ani tato částka poskytnuta. Na konferenci COP27 tudíž potřebujeme zvýšit rozsah finančních závazků – zejména na adaptaci – oproti závazkům daným na konferenci COP26 v Glasgowě. Rozvinuté země musí také dostát svému loňskému závazku, že do roku 2025 zdvojnásobí objem financí na adaptaci, a měly by poskytnout záruky potřebné k novému doplnění Zeleného klimatického fondu (GCF). Zároveň přišel čas řešit otázku ztrát a škod napáchaných v zemích, které klimatickou krizi nezpůsobily. Tato otázka je i nadále sporná, ale věřím, že k ní dokážeme přistoupit konstruktivně a budeme se řídit prioritami rozvojových zemí ku prospěchu všech. Spravedlivý přechod musí zohledňovat potřeby různých regionů. Například africké země jsou v zásadě odhodlané přejít na obnovitelné zdroje a upustit od těžby svých fosilních zdrojů. Ovšem 600 milionů lidí v Africe – tedy 43% populace tohoto kontinentu – dodnes nemá elektřinu a přibližně 900 milionů lidí nemá přístup k čistým palivům na vaření. Dohoda o klimatické akci vyžaduje, aby se tato otázka řešila a aby se udržitelným způsobem uspokojily i obecnější potřeby kontinentu. O všechny tyto cíle přitom musíme usilovat současně pomocí pečlivě koncipovaného balíku akcí, nikoliv prostřednictvím nesourodých opatření. Jsou to pilíře spravedlivého přechodu. Bude-li scházet jeden, celá stavba se zhroutí. Před konferencí COP 2015 v Paříži málokdo věřil, že se podaří dosáhnout konsensu. Přesto se delegáti z celého světa sešli a díky své kvalifikaci a vytrvalosti dosáhli přelomové dohody. V roce 2022 se potýkáme s ještě většími překážkami, a proto musíme pracovat ještě tvrději, abychom je odstranili. Pokud se nám to podaří, vstoupíme do nové éry čisté energie, výměny inovací, potravinové a vodní bezpečnosti a větší klimatické spravedlnosti.", "en": "To date, a disproportionate share of climate finance has been directed toward mitigation, leaving developing countries largely to fend for themselves in financing adaptation investment. But even the finance provided for mitigation is far from sufficient and has not been delivered with the appropriate instruments. In 2009, developed countries pledged to provide $100 billion annually for climate action in the developing world by 2020. This is only a small portion of the more than $5.8 trillion that is needed (up until 2030), according to the UN Framework Convention on Climate Change’s Standing Committee on Finance. And yet this amount has not been delivered. We need an increase in the scale of finance pledges – especially for adaptation – at COP27, compared to those made at COP26 in Glasgow. Developed countries must also honor the pledge they made last year to double adaptation finance by 2025, and they should provide the assurances needed for the Green Climate Fund’s new replenishment. And the time has come to address the loss and damage suffered by countries that did not cause the climate crisis. This remains contentious, but I believe that we can approach it constructively, guided by the priorities of developing countries, for the benefit of all. A just transition must account for the needs of various regions. For example, African countries are committed in principle to adopting renewable energy and refraining from exploiting their fossil-fuel resources. But 600 million people in Africa – 43% of the continent’s population – currently lack electricity, and around 900 million don’t have access to clean cooking fuels. The climate-action bargain demands that this be addressed, and the continent’s broader development needs be met, in sustainable ways. All of these imperatives must be pursued together, with a carefully designed package of actions, rather than through piecemeal measures. They are the pillars of a just transition. If one is missing, the entire edifice collapses. Ahead of the 2015 COP in Paris, few believed that an agreement would be reached. Yet delegates from all over the world came together, and through skill and perseverance, reached a groundbreaking deal. In 2022, we face even higher hurdles, so we must work even harder to clear them. If we do, we will usher in a new age of clean energy, innovation exchange, food and water security, and greater climate justice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zambie se například bude v roce 2006 těšit ze snížení svého dluhu o téměř 10% HDP, díky čemuž zbude více zdrojů na rozvoj. Podobně se o více než 8% HDP sníží zadlužení Guayany. Rozsah promíjení dluhů bude ještě větší, jakmile v nadcházejících měsících dokončí své programy Světová banka a Africká rozvojová banka. Nicméně, odpouštění dluhů, které se v současnosti realizuje, zajistí jen malou část technické a finanční pomoci, již nízkopříjmové země ke splnění RCT potřebují. Mají-li být cíle splněny, dárci musí rovněž dodržet své závazky k výraznému navýšení rozvojové pomoci. MMF už dlouho dárce vyzývá, aby se drželi mezinárodně uznávaného cíle pro zahraniční rozvojovou pomoc ve výši 0,7% HDP. Někteří dárci teď přislíbili, že tak učiní, byť až během určitého období; jiní nejsou ochotni jít tak daleko, ale přislíbili více pomoci, než dávají v současnosti. Mezinárodní společenství musí prokázat, že tyto sliby dodrží. Dárci musí poskytnout pomoc, již rozvojové země naléhavě potřebují. Zároveň musíme zajistit, aby nízkopříjmové země využily jak odpuštění dluhů, tak pomoci efektivně. Jednou z priorit je postarat se o to, aby nové přítoky pomoci nevyvolávaly nechtěné hospodářské důsledky, jako je prudké zhodnocování měny nebo inflace, jež by zhoršily konkurenční schopnost vývozů zemí přijímajících pomoc. Další prioritou je zajistit, aby se nízkopříjmové státy, které usilují o splnění RCT a potřebují mnoho finančních prostředků, vyhnuly nové spirále zadlužování.", "en": "In 2006, for example, Zambia will see its debt fall by almost 10% of GDP, leaving more resources available for development. Similarly, Guyana will have its debt reduced by more than 8% of GDP. The level of debt relief will be even greater once the World Bank and the African Development Bank finalize their own programs in the months ahead. Nevertheless, the debt relief now being implemented will only provide a small part of the assistance, both financial and technical, that low-income countries need to meet the MDG’s. If they are to be met, donors must also deliver on their commitments for significant increases in aid. The IMF has long called on donors to meet the internationally accepted target for overseas development assistance of 0.7% of GDP. Some donors have now promised to do so, though only over time; others are not ready to go that far, but have promised more aid than they currently give. The international community must show that it will follow through on these promises. Donors must provide the help that developing countries urgently need. At the same time, we must ensure that low-income countries use debt relief and aid efficiently. One priority is to ensure that large, new infusions of aid do not produce unintended economic outcomes, such as rapid currency appreciation or inflation, which would make recipient countries’ exports less competitive. Another priority is to ensure that low-income countries that are striving to meet the MDG’s, and which have large financing requirements, avoid a new spiral of indebtedness."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To by usnadnilo vyšší investice do infrastruktury, přičemž zvýšení rovnající se 1% HDP by znamenalo vznik 3,4 milionu nových pracovních míst v Indii, 1,5 milionu ve Spojených státech, 1,3 milionu v Brazílii a 700 000 v Indonésii. Zvyšování produktivity infrastruktury začíná už ve fázi plánování. Pragmatičtější přístup k výběru infrastrukturálních projektů vhodných k investování – včetně systematického vyhodnocování nákladů a přínosů, založeného na přesných kritériích zohledňujících širší ekonomické a společenské cíle – by mohlo světu ušetřit 200 miliard dolarů ročně. Některé země už dnes sklízejí plody tohoto přístupu. Jihokorejské Centrum řízení veřejných a soukromých investic do infrastruktury dokázalo snížit infrastrukturální výdaje o 35%; jeho představitelé dnes odmítají 46% posuzovaných návrhů projektů, zatímco dříve to byla 3%. Také Velká Británie zavedla program posuzování nákladů, který identifikoval 40 hlavních projektů k prioritizaci, reformoval všeobecné plánovací procesy a poté vytvořil vládní podvýbor, který zajistil rychlejší realizaci projektů, čímž snížil infrastrukturální výdaje o 15%. A chilský Národní systém veřejných investic vyhodnocuje všechny návrhy veřejných projektů s využitím standardních formulářů, procedur a metriky – a plných 35% návrhů odmítne. Další příležitosti k úsporám – v objemu 400 miliard dolarů ročně – se skrývají v bezproblémovější realizaci infrastrukturálních projektů. Existuje obrovský prostor pro zrychlení procesu schvalování projektů a nabývání pozemků, pro strukturální kontrakty podněcující inovace a úspory a pro zlepšení spolupráce s dodavateli. Australský stát Nový Jižní Wales dokázal za jediný rok zkrátit schvalovací lhůty o 11%.", "en": "This would facilitate higher infrastructure investment, with an increase equivalent to 1% of GDP translating into an additional 3.4 million jobs in India, 1.5 million in the United States, 1.3 million in Brazil, and 700,000 in Indonesia. Increasing infrastructure’s productivity begins in the planning phase. A more pragmatic approach to selecting infrastructure projects in which to invest – including a systematic evaluation of costs and benefits, based on precise criteria that account for broader economic and social objectives – could save the world $200 billion annually. Some countries are already reaping the benefits of such an approach. South Korea’s Public and Private Infrastructure Investment Management Center has reduced infrastructure spending by 35%; today, officials reject 46% of the proposed projects they review, compared to 3% previously. Similarly, the United Kingdom established a cost-review program that identified 40 major projects for prioritization, reformed overall planning processes, and then created a cabinet sub-committee to ensure faster delivery of projects, thereby cutting infrastructure spending by 15%. And Chile’s National Public Investment System evaluates all proposed public projects using standard forms, procedures, and metrics – and rejects as many as 35%. Additional opportunities for savings – to the tune of $400 billion annually – lie in more streamlined delivery of infrastructure projects. There is massive scope to accelerate approvals and land acquisition, structure contracts to encourage innovation and savings, and improve collaboration with contractors. In Australia, the state of New South Wales cut approval times by 11% in just one year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konzervativci versus Trump NEW YORK – Nejzajímavější kritika amerického prezidenta Donalda Trumpa a trumpismu přichází už nějakou dobu zprava. A opravdu tím nemyslím alternativní pravici, radikální pravici, evengelikální pravici ani rasistickou pravici, nýbrž pravé konzervativce, kteří v minulosti hlasovali nebo i pracovali pro republikánské prezidenty. Mezi tyto republikánské „antitrumpovce“ patří mimo jiné novináři David Frum nebo Peter Wehner (který podobně jako Frum psal dříve projevy prezidentu Georgi W. Bushovi) a také členové Projektu Lincoln, jejichž břitká videa se dostávají prezidentovi pod kůži. Zařadit by se sem měli také konzervativní komentátoři, jako jsou Ross Douthat či Bret Stephens z deníku New York Times nebo Jennifer Rubinová z Washington Post – ti všichni setrvale zastávají podnětnější názory na trumpismus než jejich pokrokovější kolegové. Proč? Především se domnívám, že antitrumpovští konzervativci tolik nemoralizují jako lidé na levici a jsou méně snobští. Ve vyšších liberálních kruzích americké žurnalistiky je Trump ustavičně pranýřován za svůj vulgární vkus, obhroublé chování a primitivní nakládání s angličtinou. Tyto osobnostní aspekty jsou sice skličující, ale nejsou na Trumpovi tím nejnebezpečnějším. Konzervativci, tedy ti opravdoví, jsou obvykle houževnatými obhájci institucí. Konzervování stavu mají ostatně v názvu. Proto mnohdy rychleji než ostatní poznali, že Trump není žádný konzervativec, nýbrž cynický ničitel norem, konvencí a základů. A že kdyby měl vůbec nějaké přesvědčení, o čemž lze pochybovat, byl by revolucionářem. Lidé na radikální levici jsou coby Trumpovi kritici méně efektivní, protože nedokážou rozpoznat jedinečná rizika spojená s jeho osobou. Pro ně je Trump přinejhorším ošklivá a vzteklá tvář systému, který stejně odmítají. Je pouze příznakem něčeho hluboce shnilého na americké liberální demokracii, která byla vždy „cinklá“ tak, aby upřednostňovala bohaté, bělochy a muže. Pro některé levičáky je Joe Biden, Trumpův předpokládaný demokratický vyzývatel v listopadových volbách, možná o vlas přijatelnější, ale v žádném případě nepředstavuje řešení.", "en": "Conservatives Versus Trump NEW YORK – For a while now, the most interesting critiques of US President Donald Trump and Trumpism have come from the right. By right, I don’t mean alt-right, radical right, evangelical right, or racist right, but true conservatives who have voted or worked for Republican presidents in the past. These Republican “Never Trumpers” include the journalist David Frum and Peter Wehner (like Frum, a former speechwriter for President George W. Bush), and the members of the Lincoln Project, whose trenchant videos have gotten under the president’s skin. Conservative columnists, such as Ross Douthat or Bret Stephens of the New York Times, or the Washington Post’s Jennifer Rubin, should be included as well – and they have also been consistently more thought-provoking on Trumpism than their more progressive colleagues. Why? Above all, I think the anti-Trump conservatives don’t moralize as much as people on the left tend to do, and there is less snobbery. Trump is pilloried constantly in the higher liberal end of American journalism for his vulgar tastes, coarse manners, and primitive grasp of the English language. But these aspects of the man, though distressing, are not the most dangerous things about him. Conservatives, real conservatives, are usually tenacious defenders of institutions. They wish to conserve, after all. That is why they were often quicker than others to see that Trump is not a conservative at all, but a cynical destroyer of norms, conventions, and foundations. If he had any conviction at all, which is doubtful, Trump would be a revolutionary. People on the radical left have been less effective as Trump critics, because they fail to see his unique dangers. To them, he is, at worst, the nasty, snarling face of a system they reject anyway. Trump is merely the symptom of something deeply rotten in US liberal democracy, which was always rigged in favor of the rich, the white, and the male. To some of them, Joe Biden, Trump’s presumptive Democratic challenger in November’s election, may be marginally more acceptable, but not in any way a solution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But it was better in one group, and that was women under 50 who were pre-menopausal and had dense breasts, and in those women, digital mammography found twice as many cancers, but it still only found 60 percent. So digital mammography has been a giant leap forward for manufacturers of digital mammography equipment, but it's been a very small step forward for womankind. What about ultrasound? Ultrasound generates more biopsies that are unnecessary relative to other technologies, so it's not widely used. And MRI is exquisitely sensitive for finding tumors, but it's also very expensive. If we think about disruptive technology, we see an almost ubiquitous pattern of the technology getting smaller and less expensive. Think about iPods compared to stereos. But it's the exact opposite in health care. The machines get ever bigger and ever more expensive. Screening the average young woman with an MRI is kind of like driving to the grocery store in a Hummer. It's just way too much equipment. One MRI scan costs 10 times what a digital mammogram costs. And sooner or later, we're going to have to accept the fact that health care innovation can't always come at a much higher price. Malcolm Gladwell wrote an article in the New Yorker on innovation, and he made the case that scientific discoveries are rarely the product of one individual's genius. Rather, big ideas can be orchestrated, if you can simply gather people with different perspectives in a room and get them to talk about things that they don't ordinarily talk about.", "cs": "Ale byla lepší pro jednu skupinu, pro ženy mladší než 50 let, které byly před menopauzou a měly husté prsy. U těchto žen digitální mamografie našla dvakrát tolik rakovin, ale stále jen 60%. Takže digitální mamografie byl velký krok dopředu pro výrobce přístrojů na mamografie, ale jen malý krůček pro ženy. A co ultrazvuk? Ultrazvuk generuje víc zbytečných biopsií než jiné technologie a tak se moc neužívá. MRI má velkou citlivost na nádory, ale je taky velmi drahé. Pokud jde o nové technologie, které změní trh, vidím obecný rys v tom, že nové technologie jsou menší a levnější. Jako příklad srovnejte iPody se stereo-radii. Ale v medicíně je to naopak. Nové přístroje jsou větší a dražší. Vyšetření mladé ženy pomocí MRI je jako jet na nákup s hummer auťákem. Je to moc hardwaru. Jeden MRI snímek je 10x tak drahý jako mamograf. Dříve či později si musíme uvědomit, že inovace v medicině nemůže vždy znamenat větší cenu. Malcolm Gladwell napsal v článku pro časopis New Yorker o inovaci, že vědecké objevy jsou málokdy výsledkem práce jednoho génia. Spíše, velké myšlenky mohou vzniknout, když prostě shromáždíte v jednom pokoji lidi s různou perspektivou a přimějete je mluvit o věcech, o kterých obvykle nemluví."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dobývání rozsáhlých amerických zásob zemního plynu se až dosud považovalo za nerealizovatelné, avšak technologie, jako je hydraulické štěpení („frakování“), přinesly revoluci v podobě těžby břidlicového plynu. USA se skutečně nacházejí na vrcholu energetické soběstačnosti. Loni byla poprvé za posledních patnáct let méně než polovina ropy spotřebované v USA importovaná. Meziroční růst produkce břidlicového plynu se zvýšil z průměrných 17% mezi lety 2000 a 2006 na 48% mezi lety 2006 a 2010. Předpokládá se, že do roku 2035 se bude břidlicový plyn podílet na celkové produkci energie v USA zhruba z jedné poloviny. Důsledky této revoluce nebudou jen ekonomické. Také politicky může snížená závislost na zahraniční ropě umožnit USA, aby se soustředily na svůj zahraničně-politický posun směrem k Asii. Není to však jen nový americký lídr, kdo zdědí změněný svět. V Asii, na druhé straně Pacifiku, se možná chýlí ke konci časy rekordního hospodářského růstu – této klíčové složky sociální a politické stability. Události v Číně v posledních měsících odhalují vnitřní neklid. Nacionalistická nálada namířená proti vnějším nepřátelům má sice sklon dočasně odvracet pozornost od vnitřního chaosu, avšak vážné domácí problémy země je třeba řešit. Čínskou ekonomiku i politiku, které se ideologicky proměnily ve všem kromě názvu, bude brzy zapotřebí adaptovat tak, aby dokázaly vyřešit rostoucí sociální nerovnost. Navzdory nepříznivým globálním ekonomickým větrům zůstanou nejvyšší představitelé Číny dozajista zaměření na udržení a podporu růstu, aby mohli pozvednout ještě více Číňanů z chudoby a odvrátili sociální neklid; stejně tak je jisté, že budou dál monitorovat na ropu bohatý Blízký východ.", "en": "Whereas extraction of America’s extensive reserves of natural gas was previously thought to be unfeasible, technologies such as hydraulic fracturing (“fracking”) have ushered in a shale-gas revolution. Indeed, the US is on the cusp of energy self-sufficiency. Last year, for the first time in 15 years, less than one-half of the oil consumed in the US was imported. Annual growth in shale-gas production has increased from 17% between 2000 and 2006 to 48% between 2006 and 2010. By 2035, shale gas is projected to account for roughly one-half of total US energy production. The repercussions of this revolution will not be only economic. Politically, reduced reliance on foreign oil may allow the US to concentrate on its foreign-policy shift toward Asia. But it is not just the new US leader who will inherit a changed world. Across the Pacific, the days of record-breaking economic growth in Asia – a key component of social and political stability – may be coming to an end. Indeed, events in China in recent months have revealed internal unease. Though nationalist sentiment directed against external foes tends to divert attention temporarily from internal turmoil, the country’s serious domestic problems need to be addressed. China’s economy and politics, ideologically transformed in all but name, will soon need to be adapted to address rising social inequality. Despite global economic headwinds, China’s leaders will surely remain focused on maintaining and boosting growth, in order to lift more Chinese out of poverty and avert social unrest; they are also certain to continue monitoring the oil-rich Middle East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Totéž by mohlo snadno potkat Ukrajinu, která ratifikovala více než 50 investičních dohod. Jejich příslušné doložky se podobají doložkám v řeckých investičních dohodách – často jsou přímo totožné – a zakotvují v nich široké nekonkrétní definice investic, které nevylučují suverénní dluh. Mnohé z těchto smluv navíc poskytují investorům přímý přístup k arbitráži. Co lze tedy dělat? Za prvé mohou země, které mají s Ukrajinou podepsané investiční dohody, připojit k těmto dohodám dodatky, v nichž výslovně uvedou, že na suverénní dluh se daná dohoda nevztahuje. Nová jednání o více než padesáti dohodách by byla těžkopádná, avšak Ukrajině by přineslo nesmírný prospěch, kdyby znovu projednala alespoň jednu: investiční dohodu mezi USA a Ukrajinou. Podle některých odhadů více než 20% ukrajinského státního dluhu nedávno koupil jediný americký investiční fond Franklin Templeton Investments, který se specializuje na dlužníky v nesnázích. Než tedy nastane „zpětný ráz“, udělali by politici dobře, kdyby se řídili pádným precedentem pro vyčlenění suverénního dluhu z investiční dohody s USA. Ačkoliv americké investiční dohody jsou ve většině témat jednotné, v případě suverénních dluhů zaujímají USA pozoruhodně různorodé přístupy. Kapitola 11 Severoamerické dohody o volném obchodu výslovně suverénní dluhy vyčleňuje. Stejně tak Bilaterální investiční dohoda mezi USA a Uruguayí a Dohoda o podpoře obchodu mezi USA a Peru obsahují dodatky, které suverénní dluh v podstatě vyřazují. Pro americké politiky je rozhodnutí připojit ke smlouvě dodatek vyčleňující suverénní dluh obtížným rozhodnutím. Na jedné straně jsou americké investiční dohody koncipovány tak, aby zajišťovaly nejsilnější možnou ochranu amerických investorů v zahraničí. Odstranění ochrany investic – navíc v období nestability a nejistých vlastnických práv – je z hlediska těchto dohod neetické. Vzhledem k politickým a bezpečnostním imperativům vyplývajícím z krize na Ukrajině je však alternativa ještě horší. Nedělat nic znamená umožnit americkým investičním fondům, aby uplatňovaly nárok na obrovské odškodnění – pravděpodobně v řádu miliard dolarů – na budoucí ukrajinské administrativě, která bude mít i v nejlepším představitelném případě slabou domácí politickou podporu a bude se muset vyrovnat s nepopulárním úsporným programem a harmonogramem splácení půjček. Takový výsledek by byl něčím horším než pouhou noční můrou z hlediska vztahů s veřejností; vzhledem k blízkosti Ruska by mohl uspíšit geostrategickou katastrofu. V ideálním případě by měl svět dobře fungující mezinárodní mechanismus restrukturalizace suverénních dluhopisů. K tomu máme daleko. Než se však kamery obrátí z Ukrajiny jinam, mohou se vedoucí představitelé země postarat o to, aby budoucí administrativa nemusela čelit žalobám jednotlivých držitelů dluhopisů v mezinárodních arbitrážních řízeních.", "en": "The same could easily happen to Ukraine, which has ratified more than 50 investment treaties. Their relevant clauses are similar – often identical – to those in Greece’s investment treaties, enshrining broad, open-ended definitions of investment that do not exclude sovereign debt. Moreover, many of the treaties provide investors with direct access to arbitration. So what can be done? For starters, the countries that have investment treaties with Ukraine can add annexes making it explicitly clear that sovereign debt is excluded. Renegotiating more than 50 treaties would be unwieldy, but Ukraine would benefit enormously by renegotiating just one: the US-Ukraine investment treaty. By some estimates, more than 20% of Ukrainian government debt was recently purchased by a single American investment fund, Franklin Templeton Investments, specializing in distressed debt. So, before the blowback begins, policymakers would do well to heed the strong precedent for excluding sovereign debt from a US investment treaty. Although US investment treaties are uniform on most issues, they have remarkably diverse approaches to sovereign debt. Chapter 11 of the North American Free Trade Agreement explicitly excludes sovereign debt. Similarly, the US-Uruguay Bilateral Investment Treaty and the US-Peru Trade Promotion Agreement both have annexes that effectively exclude sovereign debt. For US policymakers, the decision to add an annex excluding sovereign debt is a tough choice. On the one hand, US investment treaties are designed to secure the strongest possible protection for US investors overseas. To remove investment protection – at a time of instability and insecure property rights, no less – is antithetical to the purpose of such treaties. Given the political and security imperatives of the crisis in Ukraine, however, the alternative is worse. Doing nothing means allowing US investment funds to pursue enormous compensation cases – likely in the billions of dollars – against a future Ukrainian administration, which, even in the best-case scenario, will be on weak domestic political footing and already saddled with an unpopular austerity program and loan-repayment schedule. This outcome would be more than a public-relations nightmare; with Russia beckoning, it might well hasten geostrategic disaster. Ideally, the world would have a well-functioning international mechanism for sovereign-bond restructuring. We are far from that. Yet before the cameras turn away from Ukraine, officials and leaders can ensure that a future administration there is not left facing bondholders one by one in international arbitration proceedings."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pomalé zelenání financí OXFORD – Někteří nejvlivnější hráči v globální ekonomice stojí v čele posunu směrem k čistému a zelenému světu bez emisí, přestože klíčové vlády zahálejí. Finanční giganti z Evropy, Číny, Japonska, Spojených států, Austrálie i odjinud vidí rýsující se rizika a přínosy a nečekají, až politici vyšlou signál, co je třeba dělat. Finanční průmysl vydává okamžité zákazy nových investic do fosilních paliv, označuje producenty čisté a špinavé energie, zbavuje se nepřitažlivých akcií, a tím vším přesměrovává obrovské peněžní toky od fosilních paliv k nízkouhlíkovým technologiím. Taková rozhodnutí mohou mít odezvu v celé ekonomice. Vezměme si například rozkol mezi státními a soukromými energetickými financemi v Indii. Podle Centra pro finanční zodpovědnost se sídlem v Dillí klesly primární finance na uhelné elektrárny mezi lety 2017 a 2018 o 93%, zatímco finance na obnovitelné zdroje vzrostly o 10%. Většina úvěrů na uhelné projekty pocházela v roce 2018 z vládou kontrolovaných finančních institucí, kdežto tři čtvrtiny financí na obnovitelné zdroje přišly ze soukromých komerčních bank. Stejně tak banky a obchodníci v Japonsku opouštějí uhelné projekty ve prospěch obnovitelných zdrojů, přestože se vláda zdráhá stanovit datum útlumu uhelné energetiky. Letos byly zrušeny nebo odloženy tři projekty výstavby uhelných elektráren v Japonsku. A na globální úrovni Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí, že investice do uhelných elektráren klesly v roce 2018 na stoleté minimum, přičemž další uhelné generátory byly odstaveny. Tento trend bude stále výraznější, neboť počet finančních institucí odklánějících se od fosilních paliv nadále roste. Vezměme si novinové titulky od letošního března. Norské suverénní fondy získaly souhlas parlamentu k divestici 13 miliard dolarů z akcií fosilních paliv v rámci dosud největšího „fosilního výprodeje“. Japonská finanční skupina Mitsubishi UFJ, podle objemu aktiv jedna z největších světových bank, přestala financovat nové projekty uhelných elektráren. Společnost Chubb se stala první velkou americkou pojišťovnou, která oznámila zákaz uhelných pojistek, a Suncorp je jen poslední z řady australských pojišťoven, které ukončily pojišťování nových projektů těžby uhlí a uhelných elektráren. Londýnská burza navíc překlasifikovala ropné a plynárenské akcie na „neobnovitelnou energii“ a akcie zelené energie přeřadila z kolonky „alternativních“ do kolonky „obnovitelných“.", "en": "The Slow Greening of Finance OXFORD – Some of the most influential players in the global economy are spearheading the shift toward a clean, green, emissions-free world, even while key governments stand idle. Financial giants from Europe, China, Japan, the United States, Australia, and elsewhere can see the looming risks and rewards, and they are not waiting on policymakers to signal what needs to be done. By setting immediate bans on new fossil-fuel investments, labeling clean and dirty energy producers, and dumping unappealing stocks, the financial industry is redirecting huge flows of money from fossil fuels to low-carbon technology. Such decisions can ripple across economies. Consider, for example, the split between state and private energy finance in India. According to the Delhi-based Centre for Financial Accountability, primary finance for coal-fired power plants dropped by 93% between 2017 and 2018, while finance for renewables rose by 10%. Among the loans for coal projects in 2018, most came from government-controlled financial institutions, whereas three-quarters of renewables financing came from private commercial banks. Similarly, banks and traders in Japan are abandoning coal projects in favor of renewables, even though the government has resisted setting a phase-out date for coal-powered energy. Three Japanese coal-plant projects have been canceled or delayed this year. And at the global level, the International Energy Agency (IEA) reports that investments in coal-power plants hit a century low in 2018, while more coal generators were retired. This trend will become more pronounced as the number of financial firms shifting from fossil fuels continues to grow. Consider the headlines since March. Norway’s sovereign wealth fund has won parliamentary approval to divest $13 billion from fossil-fuel stocks, as part of the largest fossil-fuel selloff to date. Japan’s Mitsubishi UFJ Financial Group, one of the world’s largest banks in terms of assets, ceased financing new coal-fired power projects. And Chubb became the first major US insurer to announce a ban on coal coverage, while Suncorp became the last Australian insurer to end coverage for new coal-mining and coal-power projects. Moreover, the London Stock Exchange has recategorized oil and gas stocks as “non-renewable energy” and classified green-energy stocks as “renewable” instead of “alternative.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Arabové mají nižší preferenci demokracie (s rozdílem 11%), jsou méně občansky aktivní (mezera 8%), více respektují autority (o 11%) a mnohem silněji si osvojují patriarchální hodnoty (rozdíl obrovských 30%). Mohly by to vysvětlit dvě charakteristiky arabského světa: převážně muslimská populace a autokratické vlády, které byli ve většině regionu u moci posledních 50 let. Podle WVS pobožnost opravdu podporuje konzervatismus, ale nijak více v arabských zemích než ve zbytku světa. Nicméně vzhledem k tomu, že hodnota religiozity je u Arabů dvojnásobná oproti lidem jinde, vysvětluje částečně tento faktor konzervatismus regionu. Co je ale zajímavější je role, kterou hraje – či nehraje – vzdělávání v prosazování politické a sociální otevřenosti v arabském světě. Největší rozdíly mezi arabskými zeměmi a zbytkem světa nacházíme mezi vzdělanými. Vezměme si preferenci demokracie. V tomto bodě je mezera mezi vysokoškolsky vzdělanými Araby a nearabským vzorkem 14%, zatímco u těch se středoškolským vzděláním je pouze 5%. A podobný efekt se dá vysledovat i o zbylých tří hodnot. Zdá se, že vzdělání má na sociální hodnoty nižší efekt u Arabů, než jinde – a to o faktor cca 3. Ti, co se snaží o podporu otevřenosti arabského světa, by se tudíž neměli soustředit na vliv islámu, ale na vzdělání, jemuž jsou obyvatelé regionu vystaveni.", "en": "Arabs have a lower preference for democracy (with a gap of 11%), are less civically active (a gap of 8%), respect authority more (by 11%), and embrace patriarchal values much more strongly (by a whopping 30%). Two characteristics of the Arab world could explain this: its predominantly Muslim population and the autocratic governments that have ruled much of the region for the past 50 years. According to the WVS, religiosity does indeed promote conservatism, but not more so in Arab countries than in the rest of the world. Still, given that Arabs’ religiosity score is about double that of people elsewhere, this factor does partly explain the region’s conservatism. But what is more interesting is the role that education plays – or does not play – in promoting social and political openness in the Arab world. The biggest differences between Arab countries and the rest of the world can be found among the educated. Consider preference for democracy. On that measure, the gap between Arabs and non-Arabs with a university degree is 14%, while the gap between those with secondary degrees is only 5%. And similar effects can be seen for the other three values. Education, it seems, has a weaker effect on social values in Arab countries than elsewhere – by a factor of about three. Thus, those seeking to foster openness in the Arab world should focus not on the impact of Islam, but on the education to which the region’s residents are exposed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "On 1 January 2002 euro notes and coins replaced their national currencies. Not all Member States have adopted the single currency. The 12 Member States which joined the EU on or after 1 May 2004 are required to adopt the euro once they meet all the convergence criteria, which aim to ensure that economic development within EMU is balanced and does not give rise to any tensions between the Member States. The European Anti-Fraud Oce has been responsible since 1 June 1999 for combating fraud against the European Union budget. The Oce investigates the management and financing of all the Union’s institutions and bodies with absolute operational independence. European Central Bank (ECB) The ECB acts totally independently. European Commission The European Commission embodies and upholds the general interest of the Union. It has the virtually exclusive right to initiate legislation. The Commission is appointed for a five-year term by the Council acting by qualied majority in agreement with the Member States. European Council The European Council is the term currently used to describe the regular meetings of the Heads of State or Government of the European Union Member States. It does not enact legislation, and its decisions are taken by consensus. The European Economic and Social Committee (EESC), established by the Treaty of Rome (1957), is a consultative assembly representing the various economic and social interest groups. In certain areas, including employment policy, social policy, education, health policy, consumer protection and economic and social cohesion, the treaty stipulates that a decision may be taken only after the Council or Commission has consulted the EESC. It has 344 members who are nominated by national governments and appointed by the Council of the European Union for a renewable four-year term of oce. European Investment Bank (EIB) The task of the European Investment Bank, which is based in Luxembourg, is to contribute to economic, social and territorial cohesion through the balanced development of the EU territory. Outside the European Union the EIB supports the pre-accession strategies of the applicant countries and the countries of the Western Balkans. ■Milestones in European integration 9 May 1950 — Robert Schuman, French Foreign Minister, proposes a coal and steel union between France and West Germany, a plan based on the ideas of Jean Monnet. The date of Schuman’s speech has since then been celebrated annually as‘Europe Day’.", "cs": "1. ledna 2002 nahradilo euro ve formě mincí a bankovek někdejší národní měny. Ne všechny členské státy ale přijaly euro jako jednotnou měnu. Dvanáct členských států, které přistoupily k Unii od roku 2004, budou muset přijmout euro, jakmile splní stanovená kritéria (konvergenční kritéria), která mají zajistit, že hospodářský rozvoj v rámci HMU je vyvážený a nevyvolává mezi členskými státy napětí. K tomu však bylo třeba určitého času: cla byla mezi zeměmi EHS zcela zrušena až k 1. červenci 1968. Další překážky obchodu zmizely také až po čase a teprve koncem roku 1992 se„jednotný trh“ stal skutečností. Rada Evropské unie Sídlo Rady je v Bruselu, ale schůze se konají i v Lucemburku. Rozdělení pravomocí Rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy umožňuje rozlišovat tři různé kategorie pravomocí: Zásada subsidiarity a proporcionality je regulačním prvkem, který zajišťuje dodržování tohoto rozdělení pravomocí. Soudní dvůr Evropských společenství (SDS) Soudní dvůr, který sídlí v Lucemburku, zajišťuje dodržování práva ve výkladu a uplatňování zakládajících smluv. Se soudci spolupracuje osm generálních advokátů, jmenovaných na šest let společnou dohodou členských států. Zásada subsidiarity má zajistit, aby se rozhodnutí přijímala co nejblíže k občanovi a ověřit, zda je postup na úrovni Společenství odůvodněný vzhledem k možnostem, které nabízí vnitrostátní, regionální nebo místní postupy. Konkrétně je to zásada, podle níž Unie jedná pouze – kromě oblastí své výlučné pravomoci – pokud je její činnost účinnější než postup na vnitrostátní, regionální či místní úrovni. Je úzce spjata s principem proporcionality, který předpokládá, že postup Unie nesmí překročit míru nezbytnou pro dosažení cílů smlouvy. K É UNIE Výbor regionů, založený v roce 1994, je politickým shromážděním, které nechává zaznít hlas územních společenství. Výbor se skládá z 344 členů, často regionálních zastupitelů či starostů, jmenovaných Radou na návrh členských států na čtyři roky. ■Milníky evropské integrace 9. května 1950 – Robert Schuman, francouzský ministr zahraničních věcí, předložil návrhy na vytvoření unie uhlí a oceli mezi Francií a Západním Německem – projekt vycházející z myšlenek Jeana Monneta. Den, kdy Robert Schuman přednesl svůj projev, 9. květen, se od té doby každoročně slaví jako„Den Evropy“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Soumrak Parvíze Mušarafa Říká se, že politická moc v Pákistánu pramení ze tří A: Alláha, armády a americké podpory. Z těchto tří je to armáda, kdo má nejzřetelnější prostředky k tomu, zbavit zemi prezidenta v uniformě Parvíze Mušarafa. A to je hlavní důvod, proč není pravděpodobné, že by dohoda o podílu na moci s bývalou předsedkyní vlády Bénazír Bhuttovou ukončila pákistánskou politickou vřavu. Mušaraf doufal, že letos na podzim prodlouží svůj pobyt v úřadu prezidenta, aniž by ustupoval opozičním požadavkům, aby se vzdal svého vojenského postavení a vrátil na post ministerského předsedy civilního soupeře. Jen nemnoho mezinárodních lídrů však stojí proti tak široké škále zapřísáhlých domácích nepřátel. Mušaraf už od uchvácení moci po puči v roce 1999 přežil přinejmenším tři vážné pokusy o atentát. Jeho protiteroristické partnerství se Spojenými státy fatálně podrylo jeho politické spojenectví s pákistánskými náboženskými konzervativci, ještě než jeho vláda v červenci vzala útokem islámábádskou Červenou mešitu a zabila při tom víc než sto lidí. Hrozba teroristických útoků uvnitř země nadále poroste. Mušaraf má rovněž spoustu sekulárních nepřátel. Jejich zlost, která se roznítila v březnu, když se neúspěšně pokusil odvolat nezávisle uvažujícího předsedu nejvyššího soudu Iftichára Muhammada Čaudhrího, nepřestává zuřit. Soud nedávno prohlásil, že Navázi Šarífovi, jehož Mušaraf před osmi lety zbavil funkce, musí být umožněn návrat z exilu. Šaríf plánuje velkolepý příjezd. Jeho „rozhodný boj proti diktatuře“ – a odhodlaný vzdor vůči jakékoli dohodě s Bhuttovou, která by jej vylučovala – ještě zesílí. Mušaraf ho varuje, aby zůstal v Londýně. Ani Amerika není z Mušarafa nadšená. Někteří ve Washington jej obviňují, že udělal příliš málo pro vyhnání bojovníků al-Káidy a Tálibánu z bezpečných útočišť podél hranice země s Afghánistánem. Jeho nedávné koketování s plánem obejít Bhuttovou a vyhlásit výjimečný stav vyvolalo pronikavou kritiku ze strany Bushovy administrativy. Je to však armáda, kdo nakonec s největší pravděpodobností rozhodne o osudu jeho pobytu v úřadu prezidenta. Mušarafova vláda dala armádnímu velení významnou úlohu v tvorbě politik, ale jeho osm let v úřadu zle poškodilo domácí podporu vlivu armády na správu státu. Jeho nepopularita se stala i jejich nepopularitou. Vědom si potenciální hrozby z jejich řad, Mušaraf svůj nebližší okruh zaplnil poměrně služebně mladými (a spolehlivě oddanými) důstojníky.", "en": "The Twilight of Pervez Musharraf It is said that political power in Pakistan flows from the three A’s: Allah, the Army, and support from America. Of the three, it is the army leadership that has the clearest means of ridding the country of Pakistan’s president in uniform, Pervez Musharraf. And that’s the main reason any power-sharing deal with former Prime Minister Benazir Bhutto is unlikely to end Pakistan’s political turmoil. Musharraf hoped to extend his presidency this fall without caving in to opposition demands that he renounce his military position and restore a civilian rival to the post of prime minister. But few international leaders face such a wide range of sworn domestic enemies. Since seizing power following a 1999 coup, Musharraf has survived at least three serious assassination attempts. His anti-terrorist partnership with the United States fatally undermined his political alliance with Pakistan’s religious conservatives even before his government stormed Islamabad’s Red Mosque in July, killing more than 100 people. The threat of terrorist attacks inside the country will continue to rise. Musharraf also has plenty of secular enemies. Their anger, inflamed in March when he tried unsuccessfully to sack the Supreme Court’s independent-minded chief justice, rages on. The court recently ruled that Nawaz Sharif, who Musharraf unseated eight years ago, must be allowed to return from exile. Sharif is planning a grand entrance. His “decisive struggle against dictatorship” – and determined opposition to any deal with Bhutto that excludes him – will intensify. Musharraf is warning him to remain in London. America isn’t happy with Musharraf, either. Some in Washington charge that he has done too little to roust al-Qaeda and Taliban fighters from safe havens along the country’s border with Afghanistan. His recent flirtation with a plan to bypass Bhutto and declare emergency rule provoked pointed Bush administration criticism. But it’s the army that is most likely to eventually decide the fate of his presidency. Musharraf’s rule has given the military leadership a strong role in policymaking, but his eight years in office have badly damaged domestic support for the army’s influence within the government. His unpopularity has become their unpopularity. Aware of a potential threat from within their ranks, Musharraf has populated his inner circle with relatively junior (and reliably loyal) officers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Špatná sázka na syntetickou biologii LAS VEGAS – Las Vegas se zdá jako vhodné místo pro start riskantní korporátní hry, která může zničit živobytí milionů drobných zemědělců. Mezinárodní potravní konglomerát Cargill si začátkem tohoto měsíce vybral známý Strip v Las Vegas pro představení produktu, od něhož se očekává senzace: EverSweet, sladidlo vyrobené ze “stejných sladkých komponent, jako jsou ty ve stévii.“ Nicméně, navzdory závislosti Cargillu na stévii v jeho propagačních materiálech, neobsahuje EverSweet ani lísteček této rostliny. Nový produkt Cargillu je příkladem syntetické biologie, druh genetického inženýrství, které využívá modifikovaný organismus k výrobě směsí, které by nikdy přirozeně nevznikly. Co dělá chuť EverSweetu sladkou není stévie, ale sloučenina vyprodukovaná bioinženýrskými kvasnicemi. Syntetická biologie je high-tech, ale také potenciálně “high-risk.“ I když přitahuje miliardy dolarů v investicích, je předmětem rostoucího mezinárodního zájmu. Cargill výmluvně nezdůrazňuje použití kontroverzní technologie; místo toho společnost popisuje EverSweet jako produkt “speciálně vyrobených pekařských kvasnic,“ jako kdyby šlo o recept používaný po století v bavorských vesnicích. Rozlišovat rizika, která můžou představovat ingredience v jídle vyrobené z tohoto druhu genetického inženýrství – odlišné od těch již známých z jiných typů transgenních potravin – je stále v počáteční fázi. Ve svém nedávném stanovisku uvedla vědecká komise Evropské unie, že zatímco by posuzování rizik, které se používá pro hodnocení geneticky modifikovaných organizmů, mělo být aplikovatelné na aspekty syntetické biologie, ve specifických případech mohou být potřeba nové přístupy ke zhodnocení bezpečnosti této technologie. Existuje jedna oblast, ve které jsou rizika již zřetelná: ekonomická újma, která vznikne nahrazením na poli pěstované stévie složeninou “vypěstovanou“ v laboratoři. Guarani, domorodí obyvatelé v Paraguayi, pěstují a používají rostlinu již po staletí. V nedávné době se z ní dokonce v potravinářství stala mánie, hnaná strachem ze soudních pří o obezitě. Když hlavní značky jako Cola a Pepsi agresivním způsobem uvedly na trh stévií slazené nápoje, označované jako přírodní a zdravé, zemědělská výměra rostliny prudce vzrostla. Analytici očekávají, že trh se stévií dosáhne do roku 2017 275 milionů dolarů. Globální lídři v produkci stévie jsou Paraguay, Čína, Spojené státy, s Keňou v těsném závěsu.", "en": "A Bad Bet on Synthetic Biology LAS VEGAS – Las Vegas seems to be an apt place to launch a risky corporate gamble that could destroy the livelihoods of millions of small-scale farmers. Earlier this month, the international food conglomerate Cargill chose the city’s famous Strip to introduce what it hopes will be its next blockbuster product: EverSweet, a sweetener made of “the same sweet components in the stevia plant.” And yet, despite Cargill’s heavy reliance on stevia in its promotional material, EverSweet does not contain a single leaf of the plant. Cargill’s new product is an example of synthetic biology, a form of genetic engineering that uses modified organisms to manufacture compounds that would never be produced naturally. What makes EverSweet taste sweet is not stevia; it is a compound produced by a bioengineered yeast. Synthetic biology is high-tech, and it is also potentially high-risk. Even as it attracts billions of dollars in investment, it is the subject of growing international concern. Tellingly, Cargill does not advertise its use of the controversial technology; instead, the company describes EverSweet as the product of “specially crafted baker’s yeast,” as if it were a recipe brewed for centuries in Bavarian villages. Discerning the risks that may be posed by food ingredients made from this kind of genetic engineering – different from those known from other types of transgenic foods – is still at an early stage. In a recent opinion, European Union scientific committees concluded that while the risk assessment used for evaluating genetically modified organisms should be applicable to aspects of synthetic biology, in specific cases new approaches may be needed to evaluate the safety of the technology. And yet there is one area in which the dangers are already apparent: the economic damage that will be caused as lab-grown compounds replace field-grown stevia. The Guarani indigenous people of Paraguay have grown and used the herb for centuries. More recently, it has become a food-industry craze, driven in part by fear of obesity lawsuits. As major brands like Coke and Pepsi aggressively market stevia-sweetened cola drinks as natural and healthy, the agricultural acreage of the plant has exploded. Analysts expect the stevia market to reach $275 million by 2017. The global leaders in stevia production are Paraguay, China, and the United States, with Kenya close behind."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Lending decisions are often influenced to a large extent by the amount of collateral. If the value of collateral falls, then loans will become more expensive and may even be difficult to obtain at all, with the result that spending, and therefore demand, will fall. By analysing financial markets, statistical information on financial asset prices from various sources can also be assessed. In addition, the ECB collects certain statistical information itself. Asset prices and financial yields can also be analysed to derive information about the expectations of the financial markets, including expected future price developments. For example, when buying and selling bonds, financial market participants implicitly reveal their expectations about future developments in real interest rates and inflation (see also Box 3.2). Using a variety of techniques, the ECB can analyse financial prices to extract the markets’ implicit expectations about future developments. Asset markets, and therefore asset prices, are by their very nature forwardlooking. Changes in asset prices therefore largely reflect “news” – information about developments that the financial markets had not been expecting. In this sense, the monitoring of asset prices might help to identify shocks that are currently hitting the economy, in particular shocks to expectations about future economic developments. Developments in the exchange rate are also closely assessed for their implications for price stability. Exchange rate movements have a direct effect on price developments through their impact on import prices. Although the euro area is a relatively closed economy compared with its individual member countries, import prices do affect domestic producer and consumer price developments. Changes in the exchange rate may also alter the price competitiveness of domestically produced goods on international markets, thereby influencing demand conditions and, potentially, the outlook for prices. the medium term. In the case of excessive wage increases, there is the danger that a self-sustaining spiral of higher costs, higher prices and higher wage demands may be created. To prevent such a spiral from occurring, a strong monetary policy action to reaffirm the central bank’s commitment to the maintenance of price stability, thereby helping to stabilise inflation expectations, may be the best response. … helps to reveal the nature of shocks … In this analysis, due attention is paid to the need to identify the origin and the nature of shocks hitting the economy, their effects on cost and pricing behaviour and the short to mediumterm prospects for their propagation in the economy.", "cs": "Na rozhodnutí o úvěrech má často velký vliv hodnota nabízené záruky. Pokud hodnota takovéto záruky klesá, roste cena úvěrů nebo se zpřísňují podmínky pro jejich poskytování, a tudíž klesá objem nákupů as ním i poptávka. Při analýze finančních trhů lze také vyhodnotit statistické údaje o cenách finančních aktiv pocházející z různých zdrojů. ECB nepoužívá pouze statistické údaje z cizích zdrojů, některé si zajišťuje sama. Z analýzy cen aktiva finanční výnosnosti lze také odvodit informace o očekávání finančních trhů, včetně očekávání týkajících se budoucího vývoje cen. Při nákupu a prodeji dluhopisů subjekty na finančním trhu vlastně mimoděk ukazují, jaká jsou jejich očekávání ohledně budoucího výdoje reálných úrokových sazeb a inflace (viz také rámeček 3.2). ECB může pomocí řady metod vyhodnocovat ceny na finančních trzích a odvozovat z nich tržní očekávání ohledně budoucího vývoje. Trhy aktiv, a tudíž i ceny aktiv, jsou ze své podstaty orientované na budoucí vývoj. Změny cen aktiv jsou tedy do velké míry odrazem novinek, neboli informací o novém vývoji, který finanční trhy neočekávaly. Sledování cen aktiv by tedy mohlo upozornit na šoky, které ekonomiku právě zasahují, zejména pak na šokové změny očekávání budoucího Pečlivě se také sleduje vývoj devizových kurzů a jejich vliv na cenovou stabilitu. Pohyby devizových kurzů vzhledem ke svému vlivu na dovozní ceny přímo ovlivňují cenový vývoj. Přestože v porovnání se svými jednotlivými členskými zeměmi je eurozóna jako celek poměrně uzavřenou ekonomikou, dovozní ceny mají vliv na vývoj spotřebních cena cen výrobců. Změny devizového kurzu mohou také změnit cenovou konkurenceschopnost domácích výrobků na zahraničních trzích, a mají tak vliv na poptávku a případně tedy i na perspektivu vývoje cen. mezd však hrozí, že vznikne roztáčející se spirála neustálé nutnosti zvyšovat náklady, ceny i mzdy. K zamezení vzniku takovéto spirály může být nejvhodnější reakcí výrazný měnověpolitický zásah, který potvrdí odhodlání centrální banky udržet cenovou stabilitu, a tím přispěje ke stabilizaci inflačních očekávání. V hospodářské analýze se velká pozornost věnuje odhalování příčin a podoby šokových změn, které ekonomiku zasahují. Zkoumá se jejich vliv na vývoj nákladů a tvorbu cena krátkodobý až střednědobý výhled jejich případného rozšíření v ekonomice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And who are these? Where are the different countries? I can show you Africa. This is Africa. Ten percent of the world population, most in poverty. This is OECD -- the rich countries, the country club of the UN. And they are over here on this side. Quite an overlap between Africa and OECD. And this is Latin America. It has everything on this earth, from the poorest to the richest in Latin America. And on top of that, we can put East Europe, we can put East Asia, and we put South Asia. And what did it look like if we go back in time, to about 1970? Then, there was more of a hump. And most who lived in absolute poverty were Asians. The problem in the world was the poverty in Asia. And if I now let the world move forward, you will see that while population increases, there are hundreds of millions in Asia getting out of poverty, and some others getting into poverty, and this is the pattern we have today. And the best projection from the World Bank is that this will happen, and we will not have a divided world. We'll have most people in the middle. Of course it's a logarithmic scale here, but our concept of economy is growth with percent. We look upon it as a possibility of percentile increase.", "cs": "Kde jsou všechny různé země? Můžu vám ukázat Afriku. Tohle je Afrika. Deset procent světové populace, převážně žijících v chudobě. Tohle je OECD. Bohaté země. Výběrový klub OSN. A ti jsou tady na téhle straně. Afrika a OECD se v jednom místě docela překrývají. Tohle je Latinská Amerika. Je v ní zastoupeno všechno na světě, od nejchudších po ty nejbohatší. Na to všechno můžeme položit východní Evropu, východní Asii a jižní Asii. A jak by to vypadalo, kdybychom se posunuli zpět v čase, do doby kolem roku 1970? Tehdy byl ten hrb větší. A většina lidí žijících v naprosté chudobě byli Asijci. Světovým problémem byla chudoba v Asii. A když teď nechám svět běžet dál v čase, uvidíte, že zatímco populace roste, stovky milionů lidí v Asii se dostávají z chudoby a někteří jiní do ní upadají. To je rozložení, které máme dnes. Nejoptimističtější předpověď Světové banky říká, že se stane tohle a už nebudeme mít rozdělený svět. Většina lidí bude tady uprostřed. Zde je samozřejmě logaritmická stupnice, ale my vnímáme ekonomii jako procentuálně rostoucí a považujeme za možný růst percentilu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Consider the great problem of women's bodies: What to do about them? Well this is one thing you can do about them: You can cover them up. Now, it is the position, generally speaking, of our intellectual community that while we may not like this, we might think of this as \"wrong\" in Boston or Palo Alto, who are we to say that the proud denizens of an ancient culture are wrong to force their wives and daughters to live in cloth bags? And who are we to say, even, that they're wrong to beat them with lengths of steel cable, or throw battery acid in their faces if they decline the privilege of being smothered in this way? Well, who are we not to say this? Who are we to pretend that we know so little about human well-being that we have to be non-judgmental about a practice like this? I'm not talking about voluntary wearing of a veil -- women should be able to wear whatever they want, as far as I'm concerned. But what does voluntary mean in a community where, when a girl gets raped, her father's first impulse, rather often, is to murder her out of shame? Just let that fact detonate in your brain for a minute: Your daughter gets raped, and what you want to do is kill her. What are the chances that represents a peak of human flourishing? Now, to say this is not to say that we have got the perfect solution in our own society.", "cs": "Představte si ten velký problém s ženskými těly: co s nimi? Můžete udělat jedno: zakrýt je. Naše intelektuální obec obvykle zastává názor, že i když se nám to nemusí líbit a v Bostonu nebo Palo Alto to můžeme považovat za špatné, kdo jsme, abychom říkali, že hrdí potomci starověké kultury se mýlí, když své ženy a dcery nutí žít v látkových pytlích? A kdo jsme, abychom říkali, že dělají špatně, když je bijí kusy ocelového kabelu nebo jim vychrstnou kyselinu z baterie do obličeje, když odmítají privilegium být takto dušeny? A kdo jsme, abychom to neřekli? Kdo jsme, že předstíráme, že víme tak málo o lidském blahobytu, že o takových zvycích nesmíme mít předsudky? Nemám na mysli dobrovolné nošení závoje -- pokud jde o mě, ženy by měly nosit, co chtějí. Ale co znamená dobrovolnost v komunitě, kde po znásilnění dívky je často prvním popudem otce ji kvůli hanbě zavraždit? Nechte tu skutečnost chvíli zaznít ve své mysli: znásilní vám dceru, a vy ji chcete zabít. Jaká je šance, že toto představuje vrchol lidského blahobytu? Tím nechci říct, že v naší vlastní společnosti máme dokonalé řešení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Energetická daň pro Evropu Katastrofická válka George W. Bushe v Iráku přivedla Evropu do prekérní situace. Spojené státy byly dlouho evropským ochráncem. Teď Evropa zjišťuje, že kvůli válce, s níž nechtěla mít nic společného, je její bezpečnost podemleta. Chaos v Iráku posílil Írán – zemi pro Evropu mnohem nebezpečnější, než kdy byl Irák. A poněvadž Amerika v Iráku zabředla, ruský prezident Vladimír Putin vzkřísil taktiku šikany po sovětsku. Dovolilo by si jinak Rusko hrozit opětovným namířením svých jaderných raket na evropská města? Nejenže Bush zničil nejděsivějšího nepřítele Íránu a uvrhl americké vojáky do beznadějného úsilí, ale vedením války, která dramaticky zvýšila ceny energií, také obohatil energiemi oplývající Írán a Rusko. Díky vysokým cenám ropy je pro Írán snazší vyvíjet jaderné zbraně a pro Rusko využívat energie k vydírání Evropy. Evropa ale může provést protiúder. Uvalením mohutné daně na spotřebu energií by Evropané snížili jak spotřebu energie, tak její cenu na světových trzích, čímž by přiškrtili tok peněz do Ruska a Íránu. Vzhledem k tomu, že cena ropy se stanovuje v amerických dolarech a dolar oproti euru devalvoval, evropští spotřebitelé zvyšujícím se cenám energií poměrně snadno unikli. Víceméně vhodná by byla energetická daň ve výši rovnající se zhruba 33% zhodnocení eura v posledních letech. Evropanům lze odpustit mínění, že by to měli být Američané, kteří svou nepovedenou avantýrou v Iráku ceny ropy primárně vyhnali nahoru, kdo je energetickou daní zase srazí. To se ale s „texaským olejářem“ v Bílém domě nestane. Možná že po roce 2008 se politika v Americe změní ve prospěch energetické daně, ale tato daň je zapotřebí teď hned. Kromě toho vzhledem k síle hnutí za ochranu životního prostředí v Evropě je vůdčí úloha šitá Evropanům na míru. Navíc Evropané neztotožňují národní bezpečnost úzce s vojenskými výdaji. Jsou si vědomi, že konfiskace šekových knížek Ruska a Íránu by pravděpodobně posílila bezpečnost světa mnohem víc než stavba nové ponorky nebo letadlové lodi. Ba energetická daň by nejen účinně kontrovala argumentu, že Evropané jsou, co se týče obrany, „černí pasažéři“, ale vlastně by se v oblasti obrany rovnala vůdčímu postavení.", "en": "An Energy Tax for Europe George W. Bush’s disastrous war in Iraq has put Europe in a bind. The United States long has been Europe’s protector. Now, because of a war it wanted no part of, Europe finds its security undermined. Chaos in Iraq has empowered Iran – a much more dangerous country for Europe than Iraq ever was. And, with America bogged down in Iraq, Russian President Vladimir Putin has resurrected Soviet-style bullying tactics. Would Russia otherwise have dared to threaten to re-direct its nuclear missiles at European cities? Not only has Bush destroyed Iran’s most formidable enemy and bogged down US troops in a hopeless cause; he also has enriched energy-abundant Iran and Russia by pursuing a war that has dramatically raised energy prices. High crude oil prices make it easier for Iran to build nuclear weapons and for Russia to use energy blackmail to threaten Europe. But Europe can fight back. By imposing a stiff tax on energy consumption, Europeans would reduce both consumption of energy and its price in world markets, in turn cutting the flow of funds to Russia and Iran. Because crude oil is priced in US dollars, and the dollar has depreciated against the euro, European consumers have gotten off relatively easy from rising energy prices. So an energy tax roughly equal to the euro’s 33% appreciation in recent years would be about right. Europeans might be forgiven for thinking that the Americans, who pumped up oil prices in the first place with their military misadventure in Iraq, should be the ones who “pump it down” with an energy tax. But, with a “Texas oil man” in the White House, it won’t happen. Perhaps after 2008, the politics in America will change in favor of an energy tax, but such a tax is needed now. Besides, given the strength of environmentalism in Europe, the issue is tailor-made for Europeans to take the lead. Moreover, Europeans do not narrowly equate national security with military spending. They know that confiscating the checkbooks of Russia and Iran would probably make the world a lot safer than building another submarine or aircraft carrier. Indeed, an energy tax would not only effectively counter the argument that Europeans are “free riders” when it comes to defense; it would be tantamount to defense leadership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But computers, they can. They don't need coffee breaks, they don't need vacations, they don't need to go to sleep at night, they don't ask for raises either. They can keep this information straight and that means that we can process the information. So I'm going to talk to you about how to process it, and I'm going to give you some examples out of Iran, and you're going to be wondering, \"Why should we listen to this guy? Why should we believe what he's saying?\" So I'm going to show you a factoid. This is an assessment by the Central Intelligence Agency of the percentage of time that the model I'm talking about is right in predicting things whose outcome is not yet known, when the experts who provided the data inputs got it wrong. That's not my claim, that's a CIA claim -- you can read it, it was declassified a while ago. You can read it in a volume edited by H. Bradford Westerfield, Yale University Press. So, what do we need to know in order to predict? You may be surprised to find out we don't need to know very much. We do need to know who has a stake in trying to shape the outcome of a decision.", "cs": "Ale počítače to zvládnou. Nepotřebují přestávku na kafe, nepotřebují dovolenou, nepotřebují jít v noci spát, nepožadují ani zvýšení platu. Mohou fakta udržet organisované a to znamená, že můžeme zpracovat informace. Takže teď vám povím, jak se to dá zpracovat. dám vám pár příkladů z Íránu a budete se sami ptát: \"Proč bychom měli poslouchat tohoto chlápka? Proč bychom mu měli věřit?\" A tak vám řeknu jeden isolovaný fakt. Existuje vyhodnocení od CIA o pravděpodobnosti úspěšnosti, že tento model, o kterém tu mluvím, je správný v predikování věcí, jejichž výsledek není dosud znám, když se experti, kteří poskytli vstupní data, mýlili. To není moje tvrzeni, to je hodnocení CIA - můžete si to přeč��st, bylo to zveřejněno před nedávnem. Můžete si to přečíst v čísle editovaném H. Bradford Westerfieldem z Yale University Press. Co tedy potřebujeme vědět, abychom správně predikovali? Můžete být překvapeni, že toho nepotřebujeme moc. Potřebujeme vědět, kdo má zájem na ovlivnění výsledku rozhodnutí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Účinná mezinárodní dohoda o znečištění oceánů plasty by měla zohledňovat veškeré aspekty plastové produkce – od výroby po likvidaci – a musí zahrnovat vlády, soukromý sektor i veřejnost. Konkrétně by nová dohoda měla řešit šest otázek. Za prvé se musí ve všech bodech nabídkového řetězce omezit používání plastů. Balení potravin, zejména obalů pro jídlo s sebou, představuje významný zdroj znečištění oceánu. Jeho eliminace bude vyžadovat politickou podporu a financování vývoje novátorských, biologicky rozložitelných obalů na jídlo a také výraznější úsilí o podporu recyklovatelných obalů. Za druhé musí nová smlouva podpořit růst modré ekonomiky. Vlády by měly vytvořit programy na podporu trvale udržitelného a k oceánu přátelského cestovního ruchu, rybolovu, mořských obnovitelných energií a dalších odvětví. Politici také musí investovat do infrastruktury nakládání s městským odpadem a odpadní vodou, která bude zahrnovat i možnosti zpětného získávání zdrojů. Za třetí je nutné pravidelně hodnotit a zlepšovat dopad znečištění plasty na mořské prostředí. Nadcházející mezinárodní sympozium o korálových útesech v Brémách nabízí příležitost ke zkoumání, jaký dopad mají mikroplasty a nanoplasty na tyto nádherné a cenné ekosystémy. Výzkum sice naznačuje, že korály jsou vůči znečištění plasty do jisté míry odolné, avšak zároveň čelí bezpočtu jiných hrozeb včetně oceánských vln veder, změn v koncentraci kyslíku nebo ultrafialového záření. Bude třeba systematičtějších a pravidelnějších vyhodnocování, abychom pochopili dlouhodobé následky pro korály a další oceánský život. Zkušenosti s řízením klimatických změn naznačují, že je zapotřebí činorodější struktura než Mezivládní panel pro změnu klimatu, pokud chceme zlepšit reakční strategie. Jednou z možností jsou pravidelná vyhodnocování oceánu, která budou představovat syntézu zjištění v klíčových oblastech a zapojí příslušné strany.", "en": "An effective international agreement on ocean plastic pollution should account for all aspects of plastics production – from manufacturing to disposal, and it must involve governments, the private sector, and the public. Specifically, a new treaty should address six issues. First, plastic use must be reduced at all points along the supply chain. Food packaging, particularly take-out containers, is a major source of ocean pollution. Eliminating it will require policy support and funding for the development of novel biodegradable food containers and stronger efforts to encourage reusable packaging. Second, a new treaty must encourage the growth of the blue economy. Governments should create programs to promote sustainable, ocean-friendly tourism, fishing, marine renewable energies, and other businesses. Policymakers also must invest in urban-waste and wastewater-management infrastructure that includes resource-recovery options. Third, the impact of plastic pollution on the marine environment must be regularly assessed and improved. The forthcoming international coral reef symposium in Bremen offers a chance to examine how microplastics and nanoplastics affect these beautiful and valuable ecosystems. While research suggests that corals have some resilience to plastic pollution, they face myriad other threats, including ocean heat waves, changes in oxygen levels, and ultraviolet radiation. More systematic and regular assessments will be needed to understand the long-term consequences for corals and other ocean life. Experience with climate-change governance suggests that a more agile structure than the Intergovernmental Panel on Climate Change is needed to improve response strategies. One option is regular ocean assessments that synthesize findings on key topics and engage with relevant parties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyvažování technokratů ISTANBUL – Jeden zjednodušující (vlastně naivní) náhled na trhy má za to, že existují v téměř „přirozeném stavu“ a nejlepší ze všech světů je takový, kde se uplatňují svobodně a bez vládních zásahů. Obdobně zjednodušující pohled na demokracii míní, že jde o politický systém, v němž pravidelné volby dávají vítězi právo neomezeně vládnout. Realita je samozřejmě mnohem složitější. Trhy mohou fungovat jedině v určitém institucionálním a právním rámci, k němuž patří vlastnická práva, vymahatelnost smluv, regulace kvality a informací a mnoho dalších pravidel, jimiž se řídí transakce. Nejinak platí, že ačkoliv jsou pluralitní volby pro každý demokratický systém podstatné, přistupovat k jejich výsledkům podle hesla „vítěz bere vše,“ kdy ten, kdo získal nejvíc hlasů, koncentruje moc, není s demokracií dlouhodobě slučitelné. Dobře fungující demokracie jsou ukotvené v komplexních ústavních a jiných zákonech, jež oddělují výkonnou, zákonodárnou a soudní moc a chrání svobodu slova, shromažďování a nenásilného nesouhlasu těch, kdo ve volbách prohráli. Zásadní roli hrají regulační instituce, například orgány dohledu nad bankami a úřady dohlížející na odvětví telekomunikací, potravinářství a energetiky, neboť udržují vždy choulostivou rovnováhu mezi „volnými“ trhy a konáním volených vlád a zákonodárných sborů. Zřejmě nejdůležitější mezi těmito institucemi je centrální banka, jelikož uskutečňuje měnovou politiku (a občas slouží jako regulátor finančního sektoru). Politické a regulatorní chyby, jež přispěly ke krizi podřadných hypoték a tím k bezmála kolapsu finanční soustavy USA a ke strádání eurozóny, přinesly opět do popředí téma optimální regulace ekonomiky a jejího vztahu k demokracii. V USA se významná část Republikánské strany kloní ke zrušení nejen ministerstva energetiky a Agentury ochrany životního prostředí, ale i Federálního rezervního systému! Podle jejich názoru trhy a soukromé podniky nepotřebují žádnou výraznější regulaci. Úkolem politiky je zvolit majority, které dokážou zrušit regulace a regulační orgány. Proti regulačním institucím se všude na světě stavějí i další, leč ze zcela odlišných důvodů. Tvrdí, že regulaci a dohled mohou vykonávat politici přímo, bez zprostředkujících orgánů s určitou mírou nezávislosti. V jejich představách takové orgány pouze brzdí a omezují realizaci vůle lidu.", "en": "Balancing the Technocrats ISTANBUL – A simplistic (actually, naive) view of markets is that they exist almost in a “state of nature,” and that the best of all worlds is one where they are free to operate without government interference. An equally simplistic view of democracy is that it is a political system in which periodic competitive elections give the winner the right to govern without constraint. The reality is far more complex, of course. Markets can function only within an institutional and legal framework that includes property rights, enforcement of contracts, quality and information controls, and many other rules to govern transactions. Similarly, while competitive elections are essential to any democratic system, a “winner-take-all” attitude to electoral outcomes, with the victor concentrating power, is incompatible with democracy in the long term. Well-functioning democracies are embedded in complex constitutional and other laws that separate executive, legislative, and judicial power, and that protect freedom of speech, assembly, and peaceful dissent by those who lose elections. Regulatory institutions – such as bank supervisory agencies and bodies that oversee the telecommunications, food, and energy industries – play a vital role by maintaining the always-delicate balance between “free” markets and the actions of elected governments and legislatures. The central bank is perhaps the most important of these institutions, for it conducts monetary policy (and sometimes serves as the financial-sector regulator). The policy and regulatory mistakes that contributed to the subprime mortgage crisis – and thus to the US financial system’s near-meltdown and the eurozone’s travails – have brought the issue of optimal economic regulation and its relation to democracy to the fore once again. In the US, a significant share of the Republican Party favor abolishing not only the Department of Energy and the Environmental Protection Agency, but also the Federal Reserve! In their view, markets and private initiative require no significant regulation. The role of politics is to elect majorities that can abolish regulations and regulatory bodies. Others around the world similarly oppose regulatory institutions, but for very different reasons. They argue that politicians can regulate and supervise without intermediate bodies that have some degree of autonomy. In their minds, these bodies merely impede and constrain realization of the people’s will."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're really creating new areas and exploring areas that you might only think -- the military is doing drones -- well, there is a whole community of people building autonomous airplanes, or vehicles -- something that you could program to fly on its own, without a stick or anything, to figure out what path it's going. Fascinating work they're doing. We just had an issue on space exploration, DIY space exploration. This is probably the best time in the history of mankind to love space. You could build your own satellite and get it into space for like 8,000 dollars. Think how much money and how many years it took NASA to get satellites into space. In fact, these guys actually work for NASA, and they're trying to pioneer using off-the-shelf components, cheap things that aren't specialized that they can combine and send up into space. Makers are a source of innovation, and I think it relates back to something like the birth of the personal computer industry. This is Steve Wozniak. Where does he learn about computers? It's the Homebrew Computer Club -- just like a hackerspace. And he says, \"I could go there all day long and talk to people and share ideas for free.\" Well he did a little bit better than free. But it's important to understand that a lot of the origins of our industries -- even like Henry Ford -- come from this idea of playing and figuring things out in groups.", "cs": "Opravdu vytváří nové směry a objevují směry, o kterých se vám může jen zdát -- armáda dělá drony (bezpilotní) -- no, je tady celá komunita lidí, která tvoří bezpilotní letadla nebo auta -- něco, co byste mohli naprogramovat, aby to samo létalo, bez tyčky nebo čehokoliv, a zjistit, jak se to celé vlastně děje. Dělají opravdu fascinující práci. Měli jsme menší problém s výzkumem vesmíru, DIY výzkum vesmíru. Tohle je pravděpodobně nejlepší doba v historii lidstva k lásce vesmíru. Můžete postavit vlastní satelit a poslat ho do vesmíru za přibližně 8 tisíc dolarů. Vzpomeňte si, kolik peněz a let to trvalo NASA -- dostat satelity do vesmíru. Vlastně, tihle chlápci pracují pro NASA, a snaží se prosadit pomocí jednoduchých komponent, levnějších věcí, které nejsou specializované, které mohou spojit a poslat do vesmíru. Tvůrci jsou zdrojem inovací, a já si myslím, že nás to vrací k něčemu, jako bylo zrození odvětví osobních počítačů. Tohle je Steve Wozniak. Kde se naučil o počítačích? Je to Homebrew Computer Club -- přesně jako hackerspace. Říká, \"Mohl jsem tam být celý den a povídat si s lidmi a sdílet své myšlenky zdarma.\" Dělal to trošku lépe než zadarmo. Ale je důležité pochopit, že mnoho začátků našich průmyslů -- dokonce i Henry Ford -- přišel z tohoto nápadu hraní si a zjišťování, ve skupinách."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Celkově vzato očekávali, že se budou mít lépe než jejich rodiče. Přestože si příslušníci dnešní starší generace prošli určitými těžkostmi, jejich očekávání se povětšinou naplnila. Kapitálovými zisky ze svých domů vydělali víc než prací. To jim téměř jistě připadalo zvláštní, ale ochotně tento dar našich spekulativních trhů přijali a často pokládali za svou zásluhu, že koupili nemovitost ve správný čas na správném místě. Dnes jsou očekávání mladých lidí opačná, ať už v distribuci příjmů spadají kamkoli. Mají vyhlídky na pracovní nejistotu po celý život. Řada absolventů vysokých škol bude hledat zaměstnání v průměru několik měsíců – často poté, co už si prošli jednou či dvěma neplacenými stážemi. A budou se považovat za šťastlivce, protože vědí, že jejich chudší kolegové, z nichž někteří měli ve škole lepší výsledky, si nemohou dovolit zůstat rok či dva bez příjmu a navíc nemají konexe, aby si vůbec stáž zařídili. Dnešní mladí absolventi vysokých škol jsou zatíženi dluhem – čím jsou chudší, tím víc dluží. Nekladou si tedy otázku, jakou práci by rádi dělali; jednoduše se ptají, jaké zaměstnání jim umožní splácet vysokoškolské půjčky, které je často tíží dvacet a více let. Také koupě domu je vzdálený sen. Tyto těžkosti způsobují, že mladí lidé příliš nemyslí na penzi. Kdyby na ni mysleli, jen by se děsili, kolik musí nahromadit, aby si zajistili slušný život (nad holé sociální zabezpečení), vzhledem k pravděpodobnému trvání mizivých úrokových sazeb. Krátce, dnešní mladí lidé pohlížejí na svět optikou mezigenerační spravedlnosti. Potomkům vyšší střední třídy se nakonec může dařit dobře, protože zdědí bohatství od svých rodičů. Taková závislost se jim sice nemusí líbit, ale ještě méně je jim po chuti alternativa: „start od píky,“ kdy jsou karty rozdány tak, že jen horko těžko získají cokoli, co by se blížilo dřívější představě základního životního stylu střední třídy. Tyto nerovnosti nelze snadno odbýt nějakým vysvětlením. Neplatí, že by tito mladí lidé pilně nepracovali: těžkosti postihují ty, kdo věnovali dlouhé hodiny studiu, prošli školou s výbornými výsledky a udělali všechno „správně“.", "en": "Overall, they expected to be better off than their parents. While today’s older generation encountered bumps along the way, for the most part, their expectations were met. They may have made more on capital gains on their homes than from working. They almost surely found that strange, but they willingly accepted the gift of our speculative markets, and often gave themselves credit for buying in the right place at the right time. Today, the expectations of young people, wherever they are in the income distribution, are the opposite. They face job insecurity throughout their lives. On average, many college graduates will search for months before they find a job – often only after having taken one or two unpaid internships. And they count themselves lucky, because they know that their poorer counterparts, some of whom did better in school, cannot afford to spend a year or two without income, and do not have the connections to get an internship in the first place. Today’s young university graduates are burdened with debt – the poorer they are, the more they owe. So they do not ask what job they would like; they simply ask what job will enable them to pay their college loans, which often will burden them for 20 years or more. Likewise, buying a home is a distant dream. These struggles mean that young people are not thinking much about retirement. If they did, they would only be frightened by how much they will need to accumulate to live a decent life (beyond bare social security), given the likely persistence of rock-bottom interest rates. In short, today’s young people view the world through the lens of intergenerational fairness. The children of the upper middle class may do well in the end, because they will inherit wealth from their parents. While they may not like this kind of dependence, they dislike even more the alternative: a “fresh start” in which the cards are stacked against their attainment of anything approaching what was once viewed as a basic middle-class lifestyle. These inequities cannot easily be explained away. It isn’t as if these young people didn’t work hard: these hardships affect those who spent long hours studying, excelled in school, and did everything “right.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co ale způsobil, byla zásadní rána profitům gigantů v oboru fosilních paliv jako je Shell, BP či Statoil. Uhlí se nedaří o mnoho lépe. Následně po čínském moratoriu z konce minulého roku na nové uhelné elektrárny, požádala největší světová uhelná společnost Peabody v USA o ochranu před bankrotem, poté co již nemohla splácet své dluhy, částečně díky slábnoucí poptávce po uhlí. Paralelně s tím získávají obnovitelné zdroje energie rekordní množství investic – podle výzkumu firmy Bloomberg New Energy Finance to minulý rok bylo zhruba 329,3 miliard dolarů. Výsledkem je, že čistší, férovější a udržitelnější budoucnost, poháněná čistě obnovitelnými zdroji, začíná vypadat jako reálná možnost. Je to ale stále dlouhá cesta. Většina vlád stále lpí, v různé míře, na fosilních palivech, s jejich nestálými cenami a devastujícím ekologickým dopadem, i přesto, že má tato závislost destabilizační vliv na jejich ekonomiky. Ti, co se zavázali prací na klimatické změně – od mezinárodních organizací přes lokální společenství až k jednotlivým občanům – musí naléhavě využít pohybu, který v tomto tématu minulý rok nastal, prostřednictvím silného tlaku na vlády a firmy, aby se věnovali politice a investicím potřebných k završení osvobození se od fosilních paliv. Stejně jako oteplující se planeta ohrožuje všechny, tak budou všichni profitovat z včasné akce proti tomu. A je to na každém z nás, abychom přiměli lídry k zodpovědnosti za své sliby. Celosvětová hnutí, jako je například Break Free, jsou v tomto ohledu exemplární. Podporou kampaní a masivních akcí zaměřených na zastavení nejnebezpečnějších světových projektů s fosilními palivy – od uhelných závodů v Turecku a na Filipínách, přes doly v Německu a Austrálii, až po frakování v Brazílii a naftové vrty v Nigérii – Break Free doufá, že eliminuje sílu průmyslu s fosilními palivy a z něj plynoucí znečištění, a popožene tak svět směrem k udržitelné budoucnosti. Break Free, která je připravena zintenzivnit mírový odpor proti novým i existujícím fosilním projektům, si uvědomuje rozsah a naléhavost výzvy, která před nimi leží. Klíčem bude síla a statečnost komunit, které se dožadují ponechání fosilních paliv v zemi a namísto toho chtějí zdravější a spravedlivější svět, ve kterém má každý přístup k udržitelné energii. Svět se blíží k historické změně našeho energetického systému.", "en": "What it has done is deal a major blow to the profits of fossil-fuel giants like Shell, BP, and Statoil. Coal is not faring any better. Following China’s announced moratorium on new coal-fired power plants at the end of last year, Peabody, the world’s largest coal company, recently filed for bankruptcy protection in the US, after it could no longer make its debt payments, partly because of waning demand for coal. Meanwhile, renewable energy sources are receiving record amounts of investment – some $329.3 billion last year, according to research from Bloomberg New Energy Finance. As a result, a cleaner, fairer, and more sustainable future, powered entirely by renewables, is starting to become a real option. Yet there is still a long way to go. Most governments are still clinging, to varying degrees, to destructive fossil fuels, with their volatile prices and devastating environmental impact, even as this dependence destabilizes their economies. Those committed to addressing climate change – from international organizations to local communities to individual citizens – must urgently build on the momentum acquired over the last year, by maintaining strong pressure on governments and companies to pursue the policies and investments needed to complete the break from fossil fuels. Just as a warming planet puts us all at risk, scaling up action early benefits everyone. And it is up to everyone to hold leaders accountable to their promises, and to science. Global movements such as Break Free have been exemplary in this regard. By backing campaigns and mass actions aimed at stopping the world’s most dangerous fossil-fuel projects – from coal plants in Turkey and the Philippines, to mines in Germany and Australia, to fracking in Brazil, and oil wells in Nigeria – Break Free hopes to eliminate the power and pollution of the fossil-fuel industry, and propel the world toward a sustainable future. Recognizing the scale and urgency of the challenge ahead, Break Free is prepared to intensify its peaceful resistance against new and existing fossil-fuel projects. The key will be the strength and bravery of communities demanding that we keep fossil fuels in the ground and instead build a healthier and more just world, in which everyone has access to sustainable energy. The world is closing in on a historic shift in our energy system."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Accrual accounting at a glance Cash accounting vs. accrual accounting Accrual accounting in the public sector – a global perspective OECD countries which use the accrual basis for 1 consolidated financial statements ( Full accrual basis United Kingdom • In the accrual accounts, transactions are recognised when they occur: if an EU-funded project sends a bill in December, it will be recorded that month, even if the payment is to be made the following year. Accrual basis with some elements on cash basis ) Source:Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD) Benefits of accrual accounting Multiannual vision in financial statements Analytical view of accounting entries Full view of assets and liabilities Minimised risk of errors in payments to beneficiaries ciaries More effective audits thanks to clear and coherent records Tighter political control through better understanding of the financial impact of policies More effective management and decision making through enhanced information EU accounts – an overview Did you know? The EU accounting system registers around 1.45 million payments a year. General accounts They give a detailed picture of how the annual budget was spent and are therefore based on cash accounting. They show all expenditure and revenue over the financial year (economic outturn) and are designed to establish the financial position of the institutions (balance sheet). Since 2005 they are based on accrual accounting. e accounts of the European Union serve two principal purposes. Second, they present the institutions’ financial statements for the year, including the balance sheet, which describes the EU’s financial position, with all assets and liabilities, on 31 December (accrual-based general accounts). The ABAC reform", "cs": "Akruální účetnictví v kostce Akruální účetnictví ve veřejném sektoru – celosvětová perspektiva Účetnictví založené na hotovostních tocích a akruální účetnictví Země OECD, které používají akruální základ pro 1 konsolidované účetní závěrky ( Plně akruální základ Spojené království • V účetnictví založeném na hotovostních tocích se operace zaznamenávají v případě přijetí nebo vyplacení peněžních prostředků. Akruální základ s určitými prvky na hotovostním základě ) Zdroj:Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Výhody akruálního účetnictví Víceletý výhled do budoucna v účetních závěrkách Úplný přehled o aktivech a pasivech Analytický přehled účetních zápisů Minimální riziko chyb v platbách pro příjemce Větší politická kontrola díky lepšímu pochopení nančního dopadu politik Účinnější řízení a rozhodování pomocí lepších informací Účinnější audity díky jasným a jednotným záznamům Účty EU – přehled y y p p Věděli jste? V účetním systému EU je ročně zaznamenáno přibližně 1,45 milionu plateb. Finanční účty Poskytují podrobný obraz o tom, jak byly vynaloženy prostředky z ročního rozpočtu, a proto jsou založeny na účtování hotovostních toků. Ukazují celkové výdaje a příjmy v daném rozpočtovém roce (výsledek hospodaření) a jejich účelem je zjistit nanční situaci institucí (rozvaha). Od roku 2005 jsou založeny na akruálním účetnictví. Účetnictví Evropské unie slouží dvěma hlavním účelům. Za prvé poskytuje rozpočtovému orgánu EU (tj. Za druhé představuje účetní závěrky institucí za daný rok, včetně rozvahy s popisem nanční situace EU a všech aktiv a pasiv k 31. prosinci ( nanční účty na akruálním základě). Reforma systému ABAC"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I watch what people do. I watch faces. I watch reactions. Because I have to know how people react to things. And one of the most common faces on something faced with beauty, something stupefyingly delicious, is what I call the OMG. And by the way, there's no pleasure in that face. It's not a \"this is wonderful!\" The eyebrows are doing this, the eyes are defocused, and the mouth is hanging open. That's not the expression of joy. There's something else in that. There's something weird happening. So pleasure seems to be tempered by a whole series of different things coming in. Poignancy is a word I love as a designer. It means something triggering a big emotional response, often quite a sad emotional response, but it's part of what we do. It isn't just about nice. And this is the dilemma, this is the paradox, of beauty. Sensorily, we're taking in all sorts of things -- mixtures of things that are good, bad, exciting, frightening -- to come up with that sensorial exposure, that sensation of what's going on. Pathos appears obviously as part of what you just saw in that little girl's drawing. And also triumph, this sense of transcendence, this \"I never knew that. Ah, this is something new.\" And that's packed in there as well.", "cs": "Dívám se, co lidé dělají. Pozoruji jejich obličeje. Všímám si reakcí. Protože musím vědět, jak lidé reagují na věci. A jeden z nejběžnějších výrazů, když se setkáváme s krásou, s něčím dechberoucně krásným, je to, čemu říkám O.M.G. (Ó můj Bože). A jen tak mimochodem, není žádné potěšení v takovém výrazu. Není to \"to je krása!\" Obočí udělá toto, oči se rozostří a ústa visí pootevřená. To není výraz radosti. Je v tom něco jiného. Děje se tam něco zvláštního. Potěšení se zdá být zušlechtěné celou řadou různých věcí, které do toho vstupují. Břitkost je slovo, které jako dizajnér miluji. Znamená, že něco vyvolá obrovskou emocionální reakci, častěji spíše smutnou emocionální reakci, ale to je část toho, co děláme. Není to jenom o těch pěkných věcech. A to je to dilema, to je ten paradox krásy. Vážně, mluvíme o všech možných věcech -- směsi věcí, které jsou dobré, špatné, vzrušující, děsivé -- abychom ukázali senzorické ovlivnění, porozumění tomu, co se děje. Patos se zjevně objeví jako část toho, co jsme viděli v tom obrázku malé dívenky. A také triumf, tento pocit překonání, toto \"Já jsem o tom nevěděl. Ach, to je něco nového.\" A to je v tom zabaleno také."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And she would say, \"Basingstoke, it is!\" And she'd be fine for a little while. (Laughter) Well, you know, I'm from the Bronx. I can't say \"Basingstoke.\" (Laughter) But I had something better. And it was very simple. It was, \"Ah, fuck it!\" (Laughter) Much better than \"Basingstoke,\" at least for me. And it worked! My God, it worked. Every time I would begin thinking obsessionally -- again, once more, after 20 shock treatments -- I would say, \"Ah, fuck it.\" And things got better and better, and within three or four months, I was discharged from that hospital. I joined a group of surgeons, where I could work with other people, in a community, not in New Haven, but fairly close by. I stayed there for three years. At the end of three years, I went back to New Haven, had remarried by that time. I brought my wife with me, actually, to make sure I could get through this. My children came back to live with us. We had two more children after that. Resuscitated the career, even better than it had been before. Went right back into the university and began to write books. Well, you know, it's been a wonderful life. It's been, as I said, close to 30 years.", "cs": "a ona odpověděla: \"Basingstoke, přesně tak.\" A na chvíli se zase uklidnila. No, víte, já jsem z Bronxu. Nedokážu vyslovit \"Basingstoke.\" Ale měl jsem něco lepšího. A bylo to velmi prosté. Bylo to: \"Ale do prdele s tím!\" (Smích) Daleko lepší než Basingstoke, aspoň pro mě. A fungovalo to, bože, fungovalo. Pokaždé, když jsem začal myslet obsesivně - což bylo, jak už jsem říkal, po 20 šokových terapiích - řekl jsem \"Ale do prdele s tím.\" A věci se neustále zlepšovaly a během tří nebo čtyř měsíců jsem byl propuštěn z nemocnice a přidal jsem se ke skupině chirurgů, ve které jsem mohl pracovat s ostatními lidmi z okolí, ne přímo v New Havenu, ale blízko. Zůstal jsem tam tři roky. Po třech letech jsem se vrátil do New Havenu, to už jsem byl znovu ženatý. Mou ženu jsem vlastně vzal s sebou, abych si byl jistý, že to zvládnu. Vrátily se k nám mé děti. Měl jsem pak ještě další dvě. Oživil jsem kariéru, byla lepší než kdy předtím. Rovnou jsem se vrátil na univerzitu a začal psát knihy. Víte, byl to úžasný život. Je to už, jak jsem říkal, skoro 30 let."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokles globální ekonomiky zvyšuje politické riziko v jednotlivých zemích v různé míře, podle síly šoku a povahy nepsané společenské smlouvy. Politické systémy, v nichž je kontrola moci nejmenší a zneužívání bohatství největší, jsou ohroženy nejvíce. Čím zkorumpovanější je kapitalistický systém, tím zranitelnější je vůči útoku. Obecným problémem je, že všechny současné verze kapitalismu jsou více či méně zkorumpované. „Obohaťte se,“ zní troubení polnic naší éry a v tomto morálním slepém bodě se skrývá obrovské nebezpečí. Navzdory snahám o zpřesnění nejsou odhady politického rizika exaktní vědou. Vyžadují politickou teorii, nikoliv ekonometrii. Předpovědní modely založené na „normálním rozložení“ rizika v průběhu krátkých úseků nedávné doby jsou proslulé tím, že nedokážou vystihnout skutečnou míru rizika v politickém systému. Jedním z „nejbezpečnějších“ politických systémů nedávné doby byl režim prezidenta Suharta v Indonésii. Suharto se dostal k moci v roce 1966, vytvořil kvazivojenskou diktaturu a vybízel Indonésany, aby se „obohacovali“. Navzdory kořistnickému chování jeho rodiny se během následujících 30 let skutečně obohatilo dost Indonésanů na to, aby se Suhartova vláda stala výjimečně stabilní – a to až do východoasijské finanční krize z let 1997-1998, která poslala indonéskou ekonomiku do vývrtky a vyvolala násilné výtržnosti, jež donutily Suharta k odstoupení. Stejně tak se jen málo režimů jevilo jako stabilnější než režim íránského šáha, dalšího dlouholetého vládce, jenž byl poté, co přivedl svou zemi ke krachu, nucen v roce 1979 uprchnout před běsnícím davem. Ponaučení je zřejmé. Autokracie, jež bývají velmi chváleny za svou rozhodnost a za to, že garantují „zákon a pořádek“, jsou papírovými tygry. Jeví se jako neochvějné až do chvíle, kdy je svrhne hněv obyvatel. Tváří v tvář hospodářskému krachu nebo vojenské porážce se nakonec ukáže, že jejich císaři jsou nazí. V takových situacích mají demokracie obrovskou výhodu v tom, že umožňují změnu vládců beze změny režimu. Selhání zdiskredituje pouze stranu či koalici, která je právě u moci, nikoliv celý politický systém. Hněv obyvatel se ventiluje u volebních uren. V takových zemích může docházet k programům New Deal, ale ne k revolucím. Při dnešním posuzování politického rizika musí analytici věnovat zvláštní pozornost charakteru politického systému. Umožňuje spořádaný přechod?", "en": "The global economy’s downturn increases countries’ political risk to varying degrees, depending on the severity of the shock and the nature of the implied social contract. Political systems in which power is least controlled, and the abuse of wealth greatest, are most at risk. The more corrupt the system of capitalism, the more vulnerable it is to attack. The general problem is that all of today’s versions of capitalism are more or less corrupt. “Enrich yourselves” is the clarion call of our era; and in that moral blind spot lies a great danger. Despite efforts to give it precision, estimating political risk is not an exact science. It requires political theory, not econometrics. Forecasting models, based on “normal distributions” of risk over short slices of recent time, are notoriously incapable of capturing the real amount of risk in a political system. One of the “safest” political systems of recent times was President Suharto’s regime in Indonesia. Suharto came to power in 1966, establishing a quasi-military dictatorship and encouraging Indonesians to “enrich themselves.” Despite the depredations of his family, enough Indonesians did so over the next 30 years to make his rule seem exceptionally stable – until the East Asian financial crisis of 1997-1998 sent the Indonesian economy into a tailspin, triggering violent riots that forced Suharto out. Similarly, few regimes seemed more stable than that of the Shah of Iran, another long-term ruler, who, having bankrupted his country, was forced to flee the fury of a mob in 1979. The lesson is clear. Autocracies, which are much praised for their decisiveness, and for guaranteeing “law and order,” are paper tigers. They appear immovable until the moment they are evicted by popular anger. In face of economic failure or military defeat, their emperors turn out to be naked. In such situations, the great advantage of democracies is that they allow a change of rulers without a change of regime. Failure discredits only the party or coalition in power, not the entire political system. Popular anger is channeled to the ballot box. In such countries, there may be “New Deals,” but no revolutions. In estimating political risk today, analysts must pay particular attention to the character of the political system. Does it allow for an orderly transition?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Útoky se už zdaleka neomezují na kybernetický prostor, ale mohou mít zničující důsledky i ve fyzickém světě. Když softwarový virus způsobí havárii našeho počítače, je to mrzuté; co když však způsobí havárii našeho auta? Proti škodlivým hackerům se obtížně bojuje tradičními vládními a průmyslovými nástroji – případ Sony Pictures je toho výmluvným dokladem. Hackerství lze provozovat kdekoliv a potenciálně k němu dochází přes bezpočet sítí v odlehlých místech. Vzpírá se konvenčním strategiím odplaty a ochrany. Jak v roce 2012 varoval tehdejší americký ministr obrany Leon Panetta, Spojené státy jsou vzhledem k povaze svých současných systémů zranitelné vůči „kybernetickému Pearl Harboru“, který by dokázal vykolejit vlaky, otrávit dodávky vody a ochromit energetické sítě. Jak lze tedy takovému scénáři zabránit? Jednou z možností by kupodivu mohla být podpora rozsáhlého využívání hackerství. Obeznámenost s nástroji a metodami hackerů představuje značnou výhodu při posuzování síly stávajících systémů, a dokonce i při navrhování lepšího zabezpečení zdola nahoru – tato praxe je známá jako etický („white hat“) hacking. Etická infiltrace umožňuje bezpečnostnímu týmu zvyšovat odolnost digitálních sítí vůči útoku identifikací jejich slabin. Pro vlády a firmy se z toho může stát běžná praxe – jakési kybernetické požární cvičení –, přestože akademická a průmyslová sféra se budou v nadcházejících letech nadále zaměřovat na vývoj dalších technických pojistek. Dnešní ochrana má obecně podobu autonomních a nepřetržitě bdělých digitálních „dohlížitelů“ – počítačů a kódů kontrolujících jiné počítače a kódy.", "en": "Far from being isolated in cyberspace, attacks can now have devastating consequences in the physical world. It is an annoyance when a software virus crashes our computers; but what if the virus crashes our cars? Malicious hackers are difficult to combat with traditional government and industry tools – the Sony Pictures case being a telling example. Hacking can be carried out anywhere and everywhere, potentially involving multiple networks in obscure locations. It defies conventional retaliation and protection strategies. As then-US Defense Secretary Leon Panetta warned in 2012, given its current systems, the United States is vulnerable to a “cyber Pearl Harbor” that could derail trains, poison water supplies, and cripple power grids. So, how can such a scenario be prevented? One option, surprisingly, could be to promote widespread adoption of hacking itself. Familiarity with hackers’ tools and methods provides a powerful advantage in diagnosing the strength of existing systems, and even in designing tighter security from the bottom up – a practice known as “white hat” hacking. Ethical infiltration enables a security team to render digital networks more resistant to attack by identifying the flaws. This may become routine practice – a kind of cyber fire drill – for governments and businesses, even as academic and industry research focuses in the coming years on the development of further technical safeguards. In general, today’s defenses take the form of autonomous, constantly vigilant digital “supervisors” – computers and code that control other computers and code."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na celém světě pracuje v zemědělství za mzdu 450 milionů lidí a ti jsou v mnoha zemích často nedostatečně placeni – 60% jich žije v chudobě. Některé firmy z „velké desítky“ dělají víc než jiné, aby v těchto oblastech rozvíjely etickou politiku. Společnost Unilever je odhodlaná získávat větší množství surovin od malých farmářů a zavázala se, že do roku 2020 bude všechny své hlavní komodity odebírat ze stoprocentně trvale udržitelných zdrojů. Tato politika zajistila Unileveru nejvyšší skóre v oblasti otevřenosti vůči malým farmářům a známku „uspokojivý“. Firmy Danone, General Mills a Kellogg’s se umístily na konci žebříčku a vysloužily si hodnocení „velmi špatný“. Společnost Nestlé byla mnoho let terčem kritiky za to, že v rozvojových zemích uváděla na trh umělou dětskou výživu, přestože tam mnoho žen mohlo kojit a mateřské mléko je daleko zdravější než umělá mléčná výživa. Firma v reakci na tyto kritické hlasy přehodnotila svou politiku, ale v poslední době znovu sklízela kritiku za to, že k produkci kakaa využívá dětskou a nucenou práci. V roce 2011 tedy firma oslovila Sdružení pro spravedlivou práci (FLA) s požadavkem, aby ohodnotilo její dodavatelský řetězec. Hodnocení potvrdilo, že mnozí dodavatelé Nestlé využívají dětskou a nucenou práci, a firma nyní začala tento problém řešit. V důsledku toho dostala Nestlé spolu s Unileverem a Coca-Colou známku „uspokojivý“ v oblasti práv zaměstnanců. Nikdo z „velké desítky“ si nevedl lépe. Nejhorší skóre v této kategorii měla firma Kellogg‘s. Zemědělství je významným zdrojem emisí skleníkových plynů, větším než celý dopravní sektor, a zároveň patří k odvětvím, která jsou nejvíce ohrožená klimatickými změnami, jak jasně ukázaly nedávné změny schématu dešťových srážek. Kácením tropických pralesů kvůli pastvě nebo výrobě palmového oleje se do atmosféry uvolňují obrovské objemy vázaného uhlíku. Rovněž pastva přežvýkavců, jako je skot nebo ovce, významně přispívá ke klimatickým změnám. I v této oblasti dostaly velké značky od Oxfamu nízké známky, většinou za to, že ani nesledují emise, za které nesou přímou či nepřímou zodpovědnost. Nestlé byla jedinou společností, jež získala známku „uspokojivý“, zatímco na samém chvostu se umístila firma Associated British Foods se známkou „velmi špatný“. Každý, kdo má přístup k internetu, může navštívit webovou stránku Oxfamu a zjistit, jak si velké značky vedou v sedmi eticky významných ukazatelích.", "en": "There are 450 million wage workers in agriculture worldwide, and in many countries they are often inadequately paid, with 60% living in poverty. Some of the Big 10 are doing more than others to develop ethical policies in these areas. Unilever has committed itself to sourcing more raw materials from small-scale farmers, and has pledged 100% sustainable sourcing for all of its main commodities by 2020. This policy gave Unilever the highest score on openness to small farmers, with a rating of “fair.” Danone, General Mills, and Kellogg’s were at the bottom, with a rating of “very poor.” For many years, Nestlé was criticized for marketing infant formula in developing countries, where breast-feeding was available and much healthier than bottle-feeding. It revised its policies in response to that criticism, but more recently has been targeted again for using child and forced labor to produce its cocoa. In 2011, the company used the Fair Labor Association to assess its supply chain. The assessment confirmed that many of Nestlé’s suppliers were using child and forced labor, and the company has now begun to address the problem. As a result, Nestlé, along with Unilever and Coca-Cola, scored “fair” on workers’ rights. None of the Big 10 did better. Kellogg’s received the lowest score in this category. Agriculture is a major source of greenhouse-gas emissions, accounting for more than the entire transport sector, and it is also one of the sectors most at risk from climate change, as recent changes in rainfall patterns have made evident. Clearing tropical forests for grazing or palm-oil production releases large quantities of stored carbon into the atmosphere. Grazing ruminant animals, like cattle and sheep, also contribute significantly to climate change. Here, too, the big brands receive low grades from Oxfam, mostly for failing even to track the emissions for which they are directly or indirectly responsible. Nestlé was the only company to achieve a “fair” rating, with Associated British Foods at the bottom, with a “very poor” rating. Anyone with Internet access can visit Oxfam’s Web site and see how the big brands rank on each of seven ethically significant indicators."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To umožní dalším státům podpořit vlastní růst a současně to upevní globální ekonomické a geopolitické vedení Číny. Počet čínských iniciativ je závratný. Jen v posledním roce zahájila Čína čtyři významné projekty, které jí slibují zajistit výrazně rozšířenou roli v oblasti globálního obchodu a financí. Ve spolupráci s Ruskem, Brazílií, Indií a Jihoafrickou republikou založila Novou rozvojovou banku, která bude sídlit v Šanghaji. Nová Asijská infrastrukturální investiční banka se sídlem v Pekingu zase pomůže financovat infrastrukturální projekty (mimo jiné silnice, energetiku a železnici) v celém regionu. Plán Nová Hedvábná stezka pro souš se snaží propojit Čínu s ekonomikami východní, jižní a střední Asie a Evropy mimo jiné prostřednictvím rozšířené železniční, dálniční, energetické a optické sítě. A nový projekt Námořní Hedvábná stezka pro 21. století si klade za cíl podpořit námořní obchod ve východní Asii a Indickém oceánu. Dohromady tyto různé iniciativy pravděpodobně přilákají v nadcházejících deseti letech investice v objemu stamiliard dolarů, které urychlí růst v partnerských zemích a současně prohloubí jejich výrobní, obchodní a finanční vazby na Čínu. Neexistuje žádná záruka, že všechny tyto plány uspějí nebo že budou probíhat hladce. Čína se potýká s obrovskými vnitřními problémy včetně vysoké a stále rostoucí nerovnosti příjmů, obrovského znečištění vzduchu a vody, potřeby přejít na nízkouhlíkovou ekonomiku a stejných rizik nestability finančních trhů, jaká sužují USA a Evropu. A začne-li být Čína vůči svým sousedům příliš agresivní – například tím, že se bude domáhat práv na těžbu ropy nebo území ve vodách, které jsou předmětem sporu –, pak to vyvolá velmi nepříznivou diplomatickou reakci. Nikdo by neměl předpokládat, že Čínu (a koneckonců ani kteroukoliv jinou část světa) čeká v nadcházejících letech klidná plavba. Přesto je pozoruhodné, že právě v době, kdy Čína ekonomicky a geopoliticky sílí, USA jako by dělaly všechno pro to, aby promrhaly své ekonomické, technologické a geopolitické výhody. Americký politický systém uchvátila lačnost bohatých elit, jejichž úzkoprsým cílem je snižovat daňové sazby pro firmy i fyzické osoby, maximalizovat své nesmírné osobní bohatství a omezovat konstruktivní americké vedení v oblasti globálního hospodářského rozvoje. Tolik pohrdají americkou zahraniční pomocí, že v oblasti financování rozvoje otevřely dveře dokořán novému globálnímu vedení Číny.", "en": "This will enable other countries to boost their own growth, while cementing China’s global economic and geopolitical leadership. The number of Chinese initiatives is staggering. In just the past year, China has launched four major projects that promise to give it a greatly expanded role in global trade and finance. China joined Russia, Brazil, India, and South Africa in establishing the New Development Bank, to be based in Shanghai. A new Asian Infrastructure Investment Bank, to be based in Beijing, will help to fund infrastructure projects (roads, power, and rail, among others) throughout the region. The New Silk Road land belt seeks to connect China with the economies of East Asia, South Asia, Central Asia, and Europe through an expanded grid of rail, highways, power, fiber, and other networks. And the new 21st Century Maritime Silk Road is aimed at boosting ocean-based trade in East Asia and the Indian Ocean. All told, these various initiatives are likely to leverage hundreds of billions of dollars in investment over the coming decade, speeding growth in the counterpart countries while deepening their production, trade, and financial linkages with China. There is no guarantee that all of this will succeed or proceed smoothly. China faces huge internal challenges, including high and rising income inequality, massive air and water pollution, the need to move to a low-carbon economy, and the same risks of financial-market instabilities that bedevil the US and Europe. And if China becomes too aggressive toward its neighbors – for example, by demanding rights to offshore oil or territory in disputed waters – it will generate a serious diplomatic backlash. No one should assume smooth sailing for China (or for any other part of the world, for that matter) in the years ahead. Still, it is striking that just as China is rising economically and geopolitically, the US seems to be doing everything possible to waste its own economic, technological, and geopolitical advantages. The US political system has been captured by the greed of its wealthy elites, whose narrow goals are to cut corporate and personal tax rates, maximize their vast personal fortunes, and curtail constructive US leadership in global economic development. They so scorn US foreign assistance that they have thrown open the doors to China’s new global leadership in development financing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neskrývaný odpor korporátní Ameriky k Trumpovi by na druhou stranu mohl pár lidí zviklat. Národní sdružení výrobců, což je významná podnikatelská lobby, už vyzvalo k prezidentově odstavení a přední sociální sítě ho vykázaly ze svých platforem. Volení republikánští činitelé si sice nemohou dovolit ztrátu sympatií své voličské základny, ale stejně tak si nemohou znepřátelit korporátní Ameriku. Když teď navíc Trump přišel o svůj twitterovský megafon, lze pochybovat o tom, zda si svou základnu udrží. Vzhledem k faktu, že republikáni ztratili během jediného prezidentského období sněmovnu, Senát i Bílý dům, si dnes republikánští politici možná kladou otázku, co dobrého Trump vlastně pro jejich stranu udělal. Demokraté si však lžou do kapsy, pokud si myslí, že pouhá obludnost nedávných událostí jim v Senátu přinese dostatek republikánských hlasů proti Trumpovi. Republikáni, kteří se bojí voličského jádra, by mohli docela jednoduše tvrdit, že v telefonátu z 2. ledna Trump žádné úplatky nenabízel a nikomu otevřeně nevyhrožoval. Stejně tak by mohli poukazovat na fakt, že 6. ledna Trump otevřeně nevyzýval k násilí a nemohl předvídat, že kapitolská policie nezvládne svou práci. Taková tvrzení by byla prkenně formalistická a vytržená z kontextu, ale přinejmenším by mohla posloužit jako alibi před republikánskými voliči, kteří jinak politické násilí neschvalují a klopotně se snaží najít důvod, proč vlastně Trumpa tak dlouho podporovali. Závažnějším problémem je, že by republikánští senátoři mohli hrát na čas. Kontrolu nad Senátem si udrží až do prezidentské inaugurace – tedy do 20. ledna – a mohou jednoduše odmítat zahájení procesu impeachmentu až do doby, kdy Trump odejde z úřadu. Vůdce republikánské většiny v Senátu Mitch McConnell to už ostatně naznačil. Nebo pokud se senátoři sejdou, mohou trvat na slyšeních a tvrdit, že prezident má nárok na dostatek času na přípravu obhajoby. Kdyby se však veřejné mínění rozhodně postavilo proti Trumpovi, McConnell by mohl svolat mimořádné zasedání. A i kdyby proces musel čekat do doby, kdy Trump odejde z úřadu, přesto by svému účelu posloužil, protože by mu mohl zabránit v další prezidentské kandidatuře v roce 2024. Nicméně i v případě, že bude Trump vypuzen z americké politiky, trumpismus s námi ještě nějakou dobu zůstane. Když tedy demokraté v Kongresu zvažují různé možnosti, měli by důkladně zvážit riziko zpětné reakce.", "en": "On the other hand, corporate America’s open revulsion against Trump may focus some minds. The National Association of Manufacturers, a major business lobby, has already called for the president’s removal, and the leading social media firms have banned him from their platforms. Although Republican elected officials cannot afford to alienate their base, nor can they afford to alienate corporate America. Moreover, now that Trump has been deprived of his Twitter megaphone, his hold on his base is in doubt. Given that the Republicans have lost the House, the Senate, and the White House in a single presidential term, Republican politicians might now be wondering what good he has done for their party. Still, Democrats are fooling themselves if they think that the sheer enormity of recent events will yield enough Republican votes against Trump in the Senate. Republicans who fear primary voters might simply argue that Trump did not offer bribes or issue explicit threats on the January 2 call. They might also point out that Trump did not openly call for violence on January 6, and that he could not have foreseen that the Capitol police would fall down on the job. Such claims may be woodenly formalistic and divorced from context, but they could at least provide cover for Republican voters who otherwise disapprove of political violence and are struggling to rationalize their longtime support for Trump. A more serious problem is that Republican senators could run out the clock. They retain control of the Senate until Inauguration Day – January 20 – and may simply refuse to meet and hold the trial until Trump has left office. Senate Majority Leader Mitch McConnell has already suggested as much. Or, if they do meet, they could insist on hearings, arguing that the president is entitled to ample time to prepare a defense. But if public opinion were to turn decisively against Trump, McConnell could call an emergency session. And even if the trial must wait until after Trump leaves office, it would still serve a purpose, because it could prevent him from running again for the presidency in 2024. Even if Trump is expelled from American politics, Trumpism will remain with us for some time to come. As congressional Democrats ponder their options, therefore, they should carefully consider the risk of a backlash."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And that kick crowned, basically, 30 years of basic research studying how the brain, how this amazing universe that we have between our ears that is only comparable to universe that we have above our head because it has about 100 billion elements talking to each other through electrical brainstorms, what Juliano accomplished took 30 years to imagine in laboratories and about 15 years to plan. When John Chapin and I, 15 years ago, proposed in a paper that we would build something that we called a brain-machine interface, meaning connecting a brain to devices so that animals and humans could just move these devices, no matter how far they are from their own bodies, just by imagining what they want to do, our colleagues told us that we actually needed professional help, of the psychiatry variety. And despite that, a Scot and a Brazilian persevered, because that's how we were raised in our respective countries, and for 12, 15 years, we made demonstration after demonstration suggesting that this was possible. And a brain-machine interface is not rocket science, it's just brain research. It's nothing but using sensors to read the electrical brainstorms that a brain is producing to generate the motor commands that have to be downloaded to the spinal cord, so we projected sensors that can read hundreds and now thousands of these brain cells simultaneously, and extract from these electrical signals the motor planning that the brain is generating to actually make us move into space.", "cs": "Tento výkop korunoval třicet let základního výzkumu funkcí mozku, toho úžasného vesmíru, který si máme mezi ušima a který se dá přirovanat jen k vesmíru nad našimi hlavami, protože je složen asi ze 100 miliard prvků, které si spolu povídají pomocí elektrických impulsů. Julianova akce vyžadovala 30 let představ v laboratořích a patnáct let plánování. Když jsme s Johnem Chapinem před 15 lety napsali článek o plánu vytvořit rozhraní mezi mozkem a strojem, takže by se mozek mohl napojit na zařízení, aby jím mohla zvířata i lidé pohybovat, bez ohledu na vzdálenost mezi nimi, pouze tím, že si představí potřebnou akci, kolegové nám řekli, že potřebujeme profesionální pomoc psychiatrického rázu. Navzdory tomu jeden Skot a jeden Brazilec vytrvali, protože už jsme tak z domova vychovaní, a celých 12 nebo 15 let jsme ukazovali pokus za pokusem, a tvrdili, že je to možné. Rozhraní mezi mozkem a strojem není žádná velká věda, stačí vám výzkum mozku. Stačí použít senzory, aby četly elektrické proudy, které mozek vytváří při zadávání motorických příkazů, které se pak předávají dále do míchy. Navrhli jsme sensory, které dokáží číst stovky a už i tisíce mozkových buněk současně a odvozují z elektrických signálů motorické pokyny, které náš mozek vydává, abychom se mohli pohybovat v prostoru."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přežijí světové korálové útesy? Korálové útesy jsou biologicky nejbohatsí mořské ekosystémy na světě, poskytující útočistě některým vůbec nejkrásnějsím organismům. Dodávají základní zdroj bílkovin pro více než deset milionů lidí po celém světě. Činnosti založené na existenci útesů (zejména rybolov a turistika) jsou zdrojem hospodářské prosperity pro miliony dalsích. Je zřejmé, že cena, již lidstvo platí za celosvětové selhávání těchto ekosystémů, je ohromná. Přesto rozsáhlé poskozování korálových útesů neustává. V některých oblastech už doslo k hromadnému rozpadu útesových ekosystémů. Reálným rizikem je kolaps v celosvětovém měřítku. Jsou tu ale i dobré zprávy: víme, jaká opatření může mezinárodní společenství učinit, má-li ochránit a obnovit ,,odolnost`` útesů, tedy jejich schopnost uchránit si svou integritu tváří v tvář výkyvům životního prostředí, jež jsou přirozenou součástí života v každém ekosystému. Musíme světu zprostředkovat informace o vážnosti globálního oteplování a zároveň chránit odolnost korálových útesů. V minulosti nebylo hlavním původcem degradace útesů globální oteplování, nýbrž přílis intenzivní rybolov a znečistění. Když ve zdravých ekosystémech klesne počet organismů, jež slouží jako kořist, dravci nemají dostatek potravy a jejich počet se také sníží. Tak získá kořist příležitost se vzpamatovat. Lidstí dravci se ovsem lisí. Jakmile nasí kořisti ubude, její ekonomická hodnota obvykle roste, a proto se rybolov zintenzívní. To znamená, že jakmile se sníží stavy dravých druhů, rybolovný tlak se přesune na ty druhy ryb, které se živí rostlinnou stravou, což vede k prudkému poklesu počtu býložravců na korálových útesech. Býložravé ryby jsou na korálových útesech klíčovými hráči. Když populace korálů slábne v důsledku bouří, nemocí či jiných rusivých vlivů, právě býložravci drží na uzdě mořské řasy, čímž korálům umožní se zotavit. Bez nich si rychle rostoucí řasy v krátké době uzurpují větsinu prostoru na útesech a znemožňují tím obnovu životaschopného množství korálového porostu. Vzhledem k tomu, že korály poskytují strukturu přirozeného prostředí, na níž závisí dalsí útesové organismy, úbytek korálového porostu vede ke značným ztrátám biodiverzity útesů. Znečistění živinami a toxiny z blízkých pevninských území dále narusuje regenerační schopnost populací korálů, což jestě zvětsuje konkurenční výhodu mořských řas. Korály se utvářejí symbiózou mezi živočichem a jednobuněčnou rostlinou. Živočich poskytuje rostlině úkryt a živiny. Rostlina přeměňuje sluneční záření na energii, o niž se s živočichem dělí.", "en": "A Future for the World's Coral Reefs? Coral reefs are the world's most biologically rich marine ecosystems, harboring some of the world's most beautiful organisms. They provide the principal source of protein for over ten million people worldwide. Reef-based activities (principally fishing and tourism) form the economic livelihood of millions more. Clearly, the human costs of a worldwide breakdown of these ecosystems are enormous. Yet global deterioration of coral reefs is severe and ongoing. Wholesale disintegration of reef ecosystems has occurred in some places, and collapse on a worldwide scale is a real risk. But there is some good news, too: we know what steps the international community can take now to protect and restore reefs' ``resilience''-- their capacity to maintain integrity in the face of the environmental fluctuations that are a natural part of life in any ecosystem. We must mediate the severity of global warming, while simultaneously conserving the resilience of coral reefs. Historically, the principal agents of reef degradation have been over-fishing and pollution, not global warming. In healthy ecosystems, when prey numbers decline, predators become malnourished, and their numbers decline, too, giving their prey a chance to recover. But human predators are different. When our prey numbers decline, their economic value tends to increase, so fishing intensifies. This means that once predator species become depleted, fishing pressure shifts towards plant-eating fish species, leading to precipitous declines in the numbers of herbivores on coral reefs. Herbivorous fish are key players on coral reefs. When coral populations decline in the aftermath of cyclones, diseases, and other disturbances, it is the herbivores that keep seaweed in check, and allow coral populations to recover. Without them, fast-growing seaweed quickly monopolizes space on the reef, preventing restoration of healthy quantities of coral cover. Because corals provide the habitat structure on which other reef organisms depend, the decreases in coral cover lead to big decreases in a reef's biodiversity. Pollution by nutrients and toxins from adjacent land areas further vitiate coral populations' ability to recover, giving seaweed an even greater competitive edge. Corals are formed by a symbiosis between an animal and a one-celled plant. The animal provides shelter and nutrients for the plant; the plant converts sunlight into energy, which it shares with the animal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To vyžaduje zabránit lidem v tom, aby reagovali hromaděním papírové měny; ovšem jak jsem nedávno vysvětlil, to není tak obtížné. Je pravda, že první experimenty s politikou záporných úrokových sazeb v Japonsku a Evropě vyvolaly určité rozčarování. Tamní nedostatky však vesměs odrážejí skutečnost, že centrální banky nedokážou samy o sobě implementovat nezbytná opatření tak, aby byla politika záporných úrokových sazeb plně efektivní. Druhý přístup, který v polovině 90. let poprvé analyzovali ekonomové Fedu, by spočíval ve zvýšení cílové inflační sazby ze 2% na 4%. Představa je taková, že by se tím nakonec o dva procentní body zvýšil profil všech úrokových sazeb, takže by vznikl větší prostor ke škrtům. Několik centrálních bank včetně Fedu už o přechodu na vyšší inflační cíl uvažovalo. Tento krok však má několik podstatných nevýhod. Hlavní problém spočívá v tom, že při takto velkém posunu vzniká riziko podkopání těžko nabyté důvěryhodnosti centrálních bank; ty koneckonců už dvacet let slibují zajištění dvouprocentní inflace a tato hodnota je již složitě zakomponovaná v dlouhodobých finančních kontraktech. Navíc stejně jako během finanční krize v roce 2008 platí, že pouhá schopnost srazit úrokové sazby o 2% níže pravděpodobně nemusí stačit. Mnoho odhadů naopak naznačuje, že Fedu by se bývalo líbilo snížit sazby o 4% nebo o 5% více, než je skutečně snížil, ovšem jakmile úroková sazba dosáhla nulové hodnoty, nemohl už jít níž. Třetí nedostatek tkví v tom, že se mzdy a kontrakty budou po období přizpůsobování pravděpodobně upravovat častěji, než by se upravovaly v případě dvouprocentního inflačního cíle, takže měnová politika bude méně účinná. A konečně platí, že vyšší inflace způsobuje pokřivení relativních cen a daňové soustavy – tato pokřivení přitom mají potenciálně značné náklady, a to nejen během recesí. Pokud ideje typu záporných úrokových sazeb a vyšších inflačních cílů znějí nebezpečně radikálně, pak připomeňme, že „radikální“ je relativní pojem. Nepřijdou-li centrální banky na přesvědčivý způsob, jak vyřešit svou paralýzu na nulové hranici, pak bude pravděpodobně přetrvávat palebná clona nesystémových návrhů, které budou ještě mnohem radikálnější. Například ekonom Barry Eichengreen z Kalifornské univerzity v Berkeley tvrdí, že protekcionismus může být užitečným způsobem, jak vyvolat inflaci, jakmile centrální banky uvíznou na nulové hranici.", "en": "This requires preventing people from responding by hoarding paper currency; but, as I have explained recently, this is not so difficult. True, early experimentation with negative interest-rate policy in Japan and Europe has caused some disenchantment. But the shortcomings there mostly reflect the fact that central banks cannot by themselves implement the necessary policies to make a negative interest rate policy fully effective. The other approach, first analyzed by Fed economists in the mid-1990s, would be to raise the target inflation rate from 2% to 4%. The idea is that this would eventually raise the profile of all interest rates by two percentage points, thereby leaving that much extra room to cut. Several central banks, including the Fed, have considered moving to a higher inflation target. But such a move has several significant drawbacks. The main problem is that a shift of this magnitude risks undermining hard-won central bank credibility; after all, central banks have been promising to deliver 2% inflation for a couple of decades now, and that level is deeply embedded in long-term financial contracts. Moreover, as was true during the 2008 financial crisis, simply being able to take interest rates 2% lower probably might not be enough. In fact, many estimates suggest that the Fed might well have liked to cut rates 4% or 5% more than it did, but could not go lower once the interest rate hit zero. A third shortcoming is that, after an adjustment period, wages and contracts are more likely to adjust more frequently than they would with a 2% inflation target, making monetary policy less effective. And, finally, higher inflation causes distortions to relative prices and to the tax system – distortions that have potentially significant costs, and not just in recessions. If ideas like negative interest rates and higher inflation targets sound dangerously radical, well, radical is relative. Unless central banks figure out a convincing way to address their paralysis at the zero bound, there is likely to be a continuing barrage of outside-the-box proposals that are far more radical. For example, the University of California at Berkeley economist Barry Eichengreen has argued that protectionism can be a helpful way to create inflation when central banks are stuck at the zero bound."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Platby sociálního pojištění – což je pro dvě třetiny rodin nejvyšší faktická daň – jsou naopak mírně regresivní. Platby sociálního pojištěné vyjádřené jako podíl na příjmu postupně stoupají z 5% na desátém percentilu na 9% na osmdesátém percentilu, na této úrovni setrvávají i na devadesátém percentilu, ale pak ostře klesají na 5% na samotném vrcholu. Tento pokles odráží maximální příjem, nad kterým se již sociální pojištění neplatí (v současné době je to 102 000 dolarů). Celkové daňové zatížení rodin zahrnuje také daně z obratu, které jsou ostře regresivní, a progresivní daň z nemovitosti. Celkové osobní daně jsou tedy mírně progresivní – vyjádřeny jako podíl na příjmu setrvale stoupají ze 14% na desátém percentilu na 28% na devadesátém percentilu, ovšem poté strmě klesají na 22% na samotném vrcholu díky příznivému postoji ke kapitálovým ziskům a příjmům z investic, mzdovému stropu plateb sociálního pojištění a výrazné regresivitě daní z obratu. Celkové transfery naopak působí tak, že silně vyrovnávají příjmy. Hotovostní převody, jako jsou sociální pojištění nebo pojištění v nezaměstnanosti, mají silně vyrovnávající efekt. Když do toho zahrneme i hodnotu nehotovostních vládních dávek, jako jsou Medicaid, Medicare nebo potravinové lístky, stanou se celkové transfery ještě progresivnějšími. Vyjádřeny jako podíl na příjmu téměř setrvale klesají z 50% na desátém percentilu na 2,5% na samotném vrcholu. Rovněž vládní výdaje za zboží a služby, jako jsou školství, dálnice, policie nebo kanalizace, však mají distributivní důsledky a lze je podobně jako vládní transfery alokovat konkrétním příjemcům .", "en": "On the other hand, social security taxes – the biggest tax for more than two-thirds of families – are mildly regressive. Social security taxes as a proportion of income rise gradually from 5% at the 10th percentile to 9% at the 80th percentile, stay there at the 90th percentile, but then fall off sharply to 5% at the top. This decline reflects the wage cap on social security taxes (currently at $102,000). The total tax burden on families also includes sales taxes, which are steeply regressive, and property taxes, which are progressive. Total personal taxes are mildly progressive, increasing steadily as a share of income from 14% at the 10th percentile to 28% at the 90th percentile, but then falling off sharply to 22% at the top, owing to the favorable treatment of capital gains and investment income, the wage cap on social security taxes, and the sharp regressivity of sales taxes. On the other hand, total transfers have a much bigger equalizing effect on incomes. Cash transfers, like social security and unemployment insurance, are highly equalizing. When the value of non-cash government benefits, like Medicaid, Medicare, and Food Stamps, are also included, total transfers become extremely progressive. As a proportion of income, they fall almost continuously, from 50% at the 10th percentile to 2.5% at the very top. But government spending on goods and services, like education, highways, police, and sanitation, has distributional consequences, too, and can be allocated to actual beneficiaries in much the same way as government transfers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I want to introduce you to an amazing woman. Her name is Davinia. Davinia was born in Jamaica, emigrated to the US at the age of 18, and now lives just outside of Washington, DC. She's not a high-powered political staffer, nor a lobbyist. She'd probably tell you she's quite unremarkable, but she's having the most remarkable impact. What's incredible about Davinia is that she's willing to spend time every single week focused on people who are not her: people not her in her neighborhood, her state, nor even in her country -- people she'd likely never meet. Davinia's impact started a few years ago when she reached out to all of her friends on Facebook, and asked them to donate their pennies so she could fund girls' education. She wasn't expecting a huge response, but 700,000 pennies later, she's now sent over 120 girls to school. When we spoke last week, she told me she's become a little infamous at the local bank every time she rocks up with a shopping cart full of pennies. Now -- Davinia is not alone. Far from it. She's part of a growing movement. And there's a name for people like Davinia: global citizens. A global citizen is someone who self-identifies first and foremost not as a member of a state, a tribe or a nation, but as a member of the human race, and someone who is prepared to act on that belief, to tackle our world's greatest challenges. Our work is focused on finding, supporting and activating global citizens. They exist in every country and among every demographic. I want to make the case to you today that the world's future depends on global citizens. I'm convinced that if we had more global citizens active in our world, then every single one of the major challenges we face -- from poverty, climate change, gender inequality -- these issues become solvable. They are ultimately global issues, and they can ultimately only be solved by global citizens demanding global solutions from their leaders. Now, some people's immediate reaction to this idea is that it's either a bit utopian or even threatening.", "cs": "Chci vám představit jednu skvělou ženu. Jmenuje se Davinia. Narodila se na Jamajce, v 18 letech emigrovala do Spojených států a dnes žije kousek od Washingtonu DC. Není to vlivná politička ani lobbistka. Asi by vám řekla, že je celkem bezvýznamná, ale přitom to, co dělá, má opravdu zajímavý dopad. Na Davinii je neuvěřitelné, že je ochotná každý týden věnovat čas jiným lidem než sama sobě: lidem, kteří nežijí v její čtvrti, v jejím městě, dokonce ani v její zemi -- lidem, s kterými se nejspíš nikdy nesetká. Všechno to začalo před pár lety, kdy oslovila všechny své přátele na Facebooku a požádala je, aby darovali své drobné a ona z nich mohla zaplatit vzdělání chudým dívkám. Nečekala nijak obrovskou reakci, ale dnes, 700 000 pencí později, už poslala do školy víc než 120 dívek. Minulý týden mi řekla, že už začala být tak trochu nechvalně proslulá v místní bance, protože se tam vždycky přižene s nákupním vozíkem plným drobných. Ale Davinia není jediná. To zdaleka ne. Je součástí rozrůstajícího se hnutí. A tohle hnutí má dokonce svůj název: světoobčané. Světoobčan je někdo, kdo se nepovažuje v první řadě za příslušníka státu, kmene nebo národa, ale za příslušníka lidské rasy a za člověka, který je připraven tohle přesvědčení proměnit v činy a postavit se těm největším výzvám, před nimiž svět stojí. Naše práce je zaměřená na hledání, podporu a činnost světoobčanů. Jsou v každé zemi a v každé demografické skupině. Dnes vám chci dokázat, že budoucnost světa závisí právě na těchto lidech. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli na světě více aktivních světoobčanů, tak by se všechny závažné problémy, kterým čelíme -- od chudoby přes klimatické změny po genderovou nerovnost -- všechny tyhle věci by se staly řešitelnými. Ve své podstatě to jsou problémy globální a nakonec je mohou vyřešit pouze světoobčané, kteří budou vyžadovat globální řešení od svých zástupců. Ano, první reakce na tuhle myšlenku někdy bývá, že je to buď trochu utopické nebo dokonce nebezpečné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropa a nastupující mocnosti KYJEV – Těžiště světa se přesouvá na východ tak rychle, že my Evropané téměř cítíme, jak se nám hýbe půda pod nohama. Protože téměř všichni hlavní aktéři na mezinárodní scéně v reakci na tento tektonický pohyb redefinují své role, musí Evropa učinit totéž. Je tedy správné, že se za účelem řešení této výzvy schází Rada Evropské unie. Evropané se však desítky let zabývali spíše sjednocením a ústavním uspořádáním než tradiční diplomacií. Historické sváry v Evropě se samozřejmě „zcivilizovaly“ do politického modelu, který evropští diplomaté často pokládají za použitelný pro celou mezinárodní arénu. Jistě, konsensus, kompromis a společná suverenita jsou jedinými způsoby, jak vyřešit mnohé velké problémy, které sužují náš svět – například klimatické změny nebo šíření jaderných zbraní. V neméně závažných otázkách války, míru a rovnováhy moci jako by však byla Evropa uvězněna mezi nedostatečně soudržnou zahraniční politikou a nejistotou jednotlivých zemí v otázce, jak definovat a zajistit vlastní národní zájmy. Naproti tomu nastupující světové mocnosti – Brazílie, Čína, Indie a Rusko – trvají nejen na prvořadém významu svých národních zájmů, ale jak ukázala například neúspěšná vyjednávání o klimatu loni v prosinci v Kodani, také na svobodě suverénního jednání. Geopolitika pro ně není prokletím; je to základ veškerého jejich počínání navenek. Obrana národních zájmů stále dokáže semknout jejich veřejnost a uplatňování moci zůstává v srdci jejich diplomatických kalkulací. Ve světle této staronové reality o sobě Evropa nesmí dávat slyšet pouze ve velkých globálních otázkách obchodu a fiskálních nerovnováh, jakkoliv jsou důležité. Místo toho si Evropa musí uvědomit, která její strategická aktiva jsou pro nastupující mocnosti důležitá, a využívat těchto aktiv k získání vlivu. Jedno z klíčových strategických aktiv Evropy – jmenovitě ty evropské země v čele s Ukrajinou, které leží na obrovských energetických koridorech, přes něž bude putovat stále více zdrojů fosilních paliv z Blízkého východu a střední Asie do celého světa – je bohužel pravděpodobně také ze všech nejzanedbávanější. Již od války mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 Evropa do značné míry odvrací zrak od rozvoje v tomto regionu. Takové zanedbávání je nepodložené a současně nebezpečné.", "en": "Europe and the Rising Powers KYIV – The world’s center of gravity is heading eastward so fast that we Europeans can almost feel the ground moving beneath our feet. Because almost all major actors on the international stage are redefining their roles in response to this tectonic shift, Europe must do the same. So it is right that the EU Council of Ministers is meeting to grapple with this challenge. For decades, however, Europeans have been more concerned with unification and constitutional arrangements than with traditional diplomacy. Europe’s historic rivalries have, of course, been civilized into a political model that European diplomats often see as applicable across the international arena. To be sure, consensus, compromise, and a pooling of sovereignty are the only ways to resolve many of the great issues – climate change, nuclear proliferation – that bedevil our world. But on the great issues of war, peace, and the balance of power, Europe seems trapped between an insufficiently cohesive foreign policy and uncertainty among individual countries about how to define and secure their national interests. By contrast, the world’s rising powers – Brazil, China, India, and Russia – insist not only on the primacy of their national interests, but, as the failed climate negotiations in Copenhagen last December demonstrated, on sovereign freedom of action as well. To them, geopolitics is not anathema; it is the basis of all their external actions. Defending the national interest still rallies their publics; the exercise of power remains at the heart of their diplomatic calculations. In the face of this new/old reality, Europe must not merely make itself heard on the great global issues of trade and fiscal imbalances, important as they are. Instead, Europe must recognize which of its strategic assets matter to the world’s rising powers and leverage those assets to gain influence. Unfortunately, one of Europe’s key strategic assets – the European countries, in particular Ukraine, that straddle the great energy corridors that will deliver more and more of the fossil-fuel resources of the Middle East and Central Asia to the world – is probably its most neglected. Indeed, ever since the Russia-Georgia war of 2008, Europe has mostly averted its eyes from developments in the region. This neglect is both unwarranted and dangerous."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V soudobých časech není jiné země, jíž by společná identita scházela víc než právě Afghánistánu, který má 14 úředně uznaných etnických skupin, které v zásadě žijí ve čtyřech oddělených geografických regionech, a 40 až 59 mateřských jazyků. Když do země v roce 2001 provedla invazi koalice vedená USA, zemi už desetiletí, ne-li staletí štěpil občanský svár, a tato historie dále komplikovala zavedení důvěry a spolupráce. Do doby, než se Západ stáhl, se prvek sdílené identity nedokázal zhmotnit. Nekonečná občanská válka a nedávné události v zemi ukazují, že tamní etnicky a jazykově motivované politické sváry nejsou dnes o nic méně hluboké, než když USA před 20 lety zahájily okupaci. Přestože USA investovaly obrovská množství peněz a úsilí do zvýšení celkových úrovní vzdělání, ponechaly afghánské školy bez společných osnov. A přestože má země dva úřední jazyky, darijštinu a paštštinu, a média publikují a vysílají v obou, mnozí Afghánci stále mluví jen jedním anebo žádným z nich. Namísto prosazování společné národní identity se USA a jejich západní spojenci lekali každého činu či výroku, který by je mohl vystavit nařčením z kulturní necitlivosti. Jejich strach byl pochopitelný, vzhledem k hrůzným politikám kulturní asimilace a vyhlazení, jež západní země historicky uskutečňovaly doma i v zahraničí. Národní identity ale nemusí být diskriminační ani se nemusí vytvářet nátlakově. Evropské země jako Švýcarsko ukázaly, že lze vykovat společnou národní identitu s několika jazyky. Klíčem je naučit všechny děti několik z nich, aby jazyk nebyl rozdělujícím faktorem.", "en": "No country in recent times is more in need of a common identity than Afghanistan, which has 14 officially recognized ethnic groups that, broadly speaking, live in four separate geographic regions, and between 40 and 59 mother-tongue languages. The country was divided by civil conflict for decades, if not centuries, when the US-led coalition invaded it in 2001, and this history had made trust and cooperation even more difficult to establish. An element of shared identity failed to materialize by the time the West withdrew. The endless civil war and recent events in the country have shown that its ethnically and linguistically driven political divisions are just as deep today as they were when the US began its occupation 20 years ago. Although the US invested huge amounts of money and effort to increase overall education levels, it left Afghan schools without a common curriculum. And while the country has two official languages, Dari and Pashto, and media publish and broadcast in both, many Afghans still speak only one or neither of them. Instead of promoting a common national identity, the US and its Western allies shied away from any action or language that might leave them open to accusations of cultural insensitivity. Their fear was not unreasonable in view of the terrible cultural assimilation and eradication policies that Western countries have historically carried out domestically and overseas. But national identities need not be discriminatory or built coercively. European countries such as Switzerland have shown that forging a common national identity with multiple languages is possible. The key is to teach all children several of them so that language is not a divisive factor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mají se soudně stíhat veškeré rasově orientované projevy, jež někdo bude považovat za urážlivé? Zastraší ostatně taková stíhání tvrdé jádro rasistů? Žádný soudní dvůr by neměl nikoho lehce uznat vinným kvůli názorům, jež veřejně zastává. Ellwangerovo odvolání, jehož projednání a rozhodnutí brazilskému Nejvyššímu soudu trvalo bezmála rok, staví Brazílii jasně na stranu těch, kdo věří, že rozpoutávání nenávisti vůči třeba jen nepočetné menšině - jakou jsou Židé v Brazílii - nelze ve jménu svobody slova tolerovat. K Ellwangerovu případu došlo proto, že mnozí lidé jsou přesvědčeni, že protirasistické zákony dokáží menšinám účinně vrátit důvěru v to, že jsou v bezpečí a mají ve společnosti své místo. Brazílie je velká, pluralitní, multietnická země. Její sociální předivo, tak jako v mnoha jiných zemích na světě, závisí na vzájemné důvěře mezi občany. Ústavní a zákonná ustanovení, jež prohlašují rasistické jednání za zločin trestně postihnutelný odnětím svobody, mají značný symbolický význam a napomáhají zajistit - ba vytvořit a zaručit - mírové soužití. První výzvou v Ellwangerově kauze bylo vymezit nepřístojné rasistické názory, postavené ústavou mimo zákon, neboť obhajoba odmítala tvrzení, že antisemitismus naplňuje podstatu rasismu. Židé, tvrdila obhajoba, nepředstavují rasu. Skutečně, Židé pochopitelně nejsou rasa, ale tou nejsou ani běloši, černoši, mulati, indiáni, cikáni, Arabové či jiná podmnožina lidských bytostí. Před nedávnem dokončené sekvenování lidského genomu prokázalo existenci jedné jediné rasy: rasy lidské. Soud s Ellwangerovým tvrzením neztrácel dlouho čas, protože obětí rasismu se mohou stát všechny lidské bytosti. Rasistickými projevy jsou historické, politické a kulturní fenomény. Jejich systematické šíření ohrožuje menšiny, neboť je vystavuje nebezpečí nespravedlivé diskriminace. O pravdivost rasistického přesvědčení vůbec nejde. Druhou záležitostí, již soud zvažoval, byl rozpor mezi ústavními principy: střet mezi svobodou vyjadřovat své myšlenky a odsouzením Ellwangera za trestný čin rasismu. Soud rozhodl tak, že nakonec se svoboda vyjadřovat vlastní myšlenky, byť v demokratickém státě sebevelkoryseji pojatá, musí uvádět do rovnováhy s ostatními hodnotami, jako je dobré jméno, čest, soukromí, důstojnost a rovnost. Ellwanger překročil hranici, která od sebe odděluje svobodu slova a projevy nenávisti. Restrikce svobody projevu by měly být přísně vymezené, tak jako v Ellwangerově kauze.", "en": "Is any form of race-related speech that anybody finds offensive to be prosecuted? Will such prosecutions actually deter hard-core racists? No court should convict someone lightly because of the views he espouses in the public sphere. But Ellwanger's appeal, which took almost a year for Brazil's Supreme Court to hear and decide, put Brazil squarely on the side of those who believe that inciting hatred against even a small minority - such as Jews in Brazil - cannot be allowed in the name of freedom of speech. The Ellwanger case arose because many believe that anti-racism laws can be effective in reassuring minorities of their safety and place in the community. Brazil is a large, pluralist, multi-ethnic country. Its social fabric, like that of many other countries around the world, depends on mutual trust among citizens. Constitutional and legal provisions that make practicing racism a crime punishable by imprisonment have great symbolic significance and help insure - indeed, create and secure - social peace. Defining the offensive racist views proscribed by the Constitution was the first challenge in the Ellwanger case, because the defense denied that anti-Semitism constitutes racism at all. The Jews, the defense claimed, do not constitute a race. In fact, the Jews are, of course, not a race, but then neither are whites, blacks, mulattos, Indians, gypsies, Arabs, or any other subgroup of human beings. The recently completed sequencing of the human genome proved the existence of but a single race: the human race. The Court made short shrift of Ellwanger's claim, because all human beings can be the victims of racism. The practices of racism are historical, political, and cultural phenomena. Their systematic dissemination endangers minorities, threatening them with invidious discrimination. The truth of a racist belief is not the issue. The second issue the Court considered was the conflict between constitutional principles: the clash between freedom to express one's thoughts and condemnation of Ellwanger for the crime of racism. The court ruled that, ultimately, freedom to express one's thoughts, however generously conceived in a democracy, must be balanced against other values, such as reputation, honor, privacy, dignity, and equality. Ellwanger crossed the line separating free expression from hate speech. As in the Ellwanger case, restrictions on free expression should be defined narrowly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Politika omezování vlivu nakonec převážila, čímž však debata jen stěží utichla, neboť se vedly vášnivé spory jednak o otázce, kde by se tato politika měla uplatňovat (na mysl se derou Vietnam, střední Amerika i Blízký východ), a jednak o otázce, jak by se měla realizovat, tedy jak by měla vypadat optimální směs vojenské síly, utajených akcí, diplomacie a kontroly zbraní na jedné straně a ekonomických sankcí a pomoci na straně druhé. Dnes, přesně 20 let po pádu Berlínské zdi, se nacházíme hluboko ve třetí fázi – ve fázi debaty o otázce, proč studená válka skončila právě tehdy a právě takto. Jeden myšlenkový proud tvrdí, že USA a Západ studenou válku vyhráli v důsledku několik desetiletí trvajícího ustavičného tlaku na Sovětský svaz a jeho spojence. Tento tlak měl v různých obdobích podobu amerického, britského a francouzského jaderného programu, ochoty NATO čelit rozmisťování konvenčních vojenských i taktických jaderných sil Varšavskou smlouvou, rozhodnutí bránit Jižní Koreu proti agresi Severu, vyzbrojování afghánských mudžahedínů, kteří poté pouštěli žilou sovětským okupačním jednotkám, nebo rozhodnutí vybudovat nákladný systém raketové obrany, jehož cílem bylo jednak negovat hlavní vojenskou investici Sovětského svazu, a jednak přivést ke krachu jeho vládu. Druhý a velmi odlišný myšlenkový proud klade menší důraz na to, co Západ učinil, a větší důraz na otázku, čím byl Sovětský svaz. Podle tohoto výkladu USA a Západ studenou válku ani tak nevyhráli, jako ji spíše prohráli Sověti, což byl nevyhnutelný důsledek sovětské ekonomické slabosti a politického rozkladu.", "en": "Containment prevailed, but this hardly settled the debate, as there were intense arguments both over where it should be applied (Vietnam, Central America, and the Middle East all come to mind) and how it should be carried out, i.e., the right mix of military force, covert action, diplomacy and arms control, and economic sanctions and assistance. And now, exactly 20 years after the Berlin Wall came down, we are well into the third phase – the debate over why the Cold War ended when it did and how it did. One school of thought maintains that the Cold War was won as a result of decades of sustained US and Western pressure on the Soviet Union and its allies. This pressure at various times took the form of US, British, and French nuclear programs; NATO’s willingness to counter Warsaw Pact deployments of both conventional military and tactical nuclear forces; the decision to defend South Korea against the North’s aggression; the arming of the mujahedeen in Afghanistan to bleed Soviet occupation forces; and the decision to build a costly missile-defense system aimed both at negating the Soviet Union’s principal military investment and bankrupting its government. A second and very different school of thought emphasizes less what the West did and more what the Soviet Union was. In this narrative, the Cold War was not so much won by the US and the West as lost by the Soviets, the inevitable result of Soviet economic weakness and political decay."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navázáním úzkých osobních a politických vztahů s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dal světu – a citlivým novým východoevropským členům EU – najevo, že německá zahraniční politika už nebude pod tlakem minulosti. Je třeba se vší spravedlností přiznat, že to bylo právě za Schrödera, kdy se Německo zbavilo váhavosti nad nasazením vojáků v zahraničí. Jeho podpora pro mezinárodní krizové mise v Kosovu, Bosně či Afghánistánu vyžadovala značnou politickou odvahu a učinila z Německa jednoho z hlavních přispěvatelů k mezinárodnímu úsilí o stabilitu. Fakt, že záležitost dokázal vyjmout z vnitropolitických ideologických polemik, patří mezi hlavní úspěchy Schröderovy služby ve funkci. Tento krok však měl dát rovněž najevo, že Německo dospělo v řádnou mezinárodní velmoc. S Merkelovou se podstata německé zahraniční politiky změní jen málo, ale onen asertivní styl bude potlačen. Američtí předáci její volbu uvítají jako důkaz toho, že odcizení v bilaterálních vztazích je u konce. Chlad ve vztazích však pominul už během letošního roku, když si Bushova administrativa uvědomila, že spojence je dobré mít a že Německo je spojenec významný. Merkelová opět zavede vřelost, jež za Schrödera chyběla, avšak to neznamená, že Americe na všechno otrocky kývne. Neupustí ani od zvláštních vztahů s Ruskem, jimž obzvláštní význam připisují všichni němečtí kancléři už od Adenauera. Dala už ale jasně najevo, že němečtí sousedé na východě nebudou mít jediný důvod mít pocit, že je obchází. Možná že toto své poselství bude chtít potvrdit tím, že na svou první oficiální návštěvu nepojede do Paříže, ale do Varšavy nebo do Vilniusu. Ve věci evropského projektu je oddána integraci stejně, jako byli její předchůdci. Bude nadále zdůrazňovat úzké vztahy s Francií, neboť jiná alternativa neexistuje; Británie, která není členem eurozóny ani schengenského hraničního režimu, zůstává v EU mužem v ústraní. Žádné nové iniciativy ohledně integrace se ovšem neobjeví, dokud nebudou na nový pokus připraveni lídři zemí, jež omítly Ústavní smlouvu. Pak bude Merkelová osobou s rozhodujícím postavením pro dodání závažnosti novému úsilí o posun EU vpřed. Bude pokračovat v podpoře konečného přijetí balkánských států, avšak nikoho nenechala na pochybách o svém odporu vůči plnému členství pro Turecko, což je hlavní věcná změna oproti Schröderově éře (třebaže její vláda nebude blokovat start jednání na začátku října).", "en": "When he established a close personal and political relationship with Russian President Vladimir Putin, he signaled to the world – and to the EU’s sensitive new Eastern European members – that Germany’s foreign policy would no longer be constrained by the past. In fairness, it should be acknowledged that it was under Schroeder that Germany shed hesitations to deploy soldiers abroad. His support for international crisis missions in Kosovo, Bosnia, or Afghanistan required considerable political courage and made Germany one of the major contributors to international stability efforts. To have removed the issue from domestic ideological controversy ranks as a major achievement of Schroeder’s tenure. But it was also meant to convey that Germany had grown up into a proper international power. With Merkel, the substance of Germany’s foreign policy will change little, but the assertive style will be muted. American leaders will welcome her election as proof that the estrangement in bilateral relations is over. But that alienation already largely ended earlier this year, when the Bush administration realized that allies are good to have and that Germany is an important one. Merkel will reintroduce the warmth that has been missing under Schroeder, but she will not become America’s yes-woman. Nor will she abandon special relations with Russia, to which every German chancellor since Adenauer has attached major importance. But she has already made clear that Germany’s neighbors to the East will have no reason not feel bypassed. She may even want to confirm that message by making her first official trip abroad not to Paris but to Warsaw or Vilnius. On the European project, she is as committed to integration as her predecessors have been. She will continue to emphasize close relations with France because there is no alternative; Britain, absent from the euro zone and the Schengen border regime, remains the odd man-in of the EU. But there will be no new initiatives on integration until leaders in the countries that rejected the Constitutional Treaty are ready for a new try. Then Merkel will be in a key position to add weight to a new effort for moving the EU forward. She will continue to favor the eventual admission of the Balkan states, but she has left no doubt of her opposition to full membership for Turkey, which is the major substantive change from the Schroeder era (although her government will not block the start of negotiations in early October)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V Indonésii, například, vedla hrozba mezinárodní spravedlnosti, týkající se nepokojů ve Východním Timoru v září 1999, indonéskou ládu k vydání seznamu 22ti podezřelých. Ale během půldruhého roku nezačala indonéská vláda stíhat nikoho. Jedinou nadějí může být mezinárodní tribunál. Podobně, tribunál pro válečné zločiny pro bývalu Jugoslávii se sídlem v Haagu trvá na vydání bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče a ostatních obviněných. Miloševičovy oběti – zejména etničtí Bosenci, Albánci a Chorvaté – příliš nevěří, že jugoslávská vláda, ve které převládají Srbové a která byla vytvořena během etnických válek, bude kdy zodpovědně vést vyšetřování. Ani Bělehrad nezadal příčiny k důvěře. Hovoří o perzekuci Miloševiče za korupci a vraždu několika srbských politických oponentů, ne však za masová zvěrstva, spáchaná proti jiným etnickým skupinám. Viditelná ochota stíhat Miloševiče pochází nejvíce z hrozby mezinárodní spravedlnosti. Avšak ta polovičatá perzekuce, která je zatím ochotna jen rozjímat, poukazuje na nezbytnost mezinárodního tribunálu. Dárci by měli pozastavit veškerou nehumanitární pomoc Bělehradu, dokud nebude Miloševič vydán soudnímu líčení v Haagu. Zkušenosti ukazují, že je mezinárodní spravedlnost menší hrozbou pro spravedlnost národní, než nárazník; že je méně pravděpodobné, že tu národní nahradí, než že ji pouze podepře. V každém případě to rozvíjející se partnerství mezi národní a mezinárodní spravedlností znamená, že tyrani a krutovládci – minulí i ti budoucí – již nemohou vesele předpokládat doživotní beztrestnost.", "en": "In Indonesia, for example, the threat of international justice for the September 1999 rampage in East Timor led to the Indonesian government's publishing of a list of twenty-two suspects. But a year-and-a-half later, Indonesia's government has not prosecuted anyone. An international tribunal may be the only hope. Similarly, the war crimes tribunal for former Yugoslavia, based in The Hague, insists on the surrender of former Yugoslav President Slobodan Milosevic and other indicted suspects. Milosevic's victims and survivors - mostly ethnic Bosnians, Albanians, and Croats - have little confidence that the Serb-dominated Yugoslav government, emerging from a decade of ethnic wars, will ever prosecute their cause in good faith. Nor has Belgrade given grounds for confidence. It speaks of prosecuting Milosevic for corruption or the murder of a few Serb political opponents, but not for mass atrocities committed against other ethnic groups. Its apparent willingness to prosecute Milosevic at all is largely due to the threat of international justice. But the half-hearted prosecution that it has been willing to contemplate so far highlights the need for an international tribunal. Donors should withhold all non-humanitarian aid to Belgrade until it surrenders Milosevic for trial in The Hague. Experience shows that international justice is less a threat to national justice than a backstop; that it is less likely to replace national justice than bolster it. In any case, that developing partnership between national and international justice means that tyrants and torturers - past and future - can no longer blithely assume lifelong impunity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "NB:Black square, samples with national coverage; blue triangle, samples with local/regional coverage.Differences between countries have to be interpreted with caution owing to different types of settings and/or study methods; national sampling strategies vary.Data for Spain and Portugal and some of the data for Czech Republic include non-IDUs and therefore may underestimate prevalence among IDUs (proportion ofnon-IDUs in the samples not known).Data for Portugal, Slovenia and Slovakia are limited to prevalence among IDUs in treatment and may not be representative of prevalence among IDUs who arenot in treatment.Sources: Reitox national focal points (2004). For primary sources, study details and data before 2002, see Table INF-11 in the 2005 statistical bulletin. injectors and expanded rapidly over the course of the1990s (Figure 18). Today, NSPs are availablein Bulgaria, Romania and Norway as well as in all EUcountries, except Cyprus, where sterile equipment is,however, freely obtainable at pharmacies and an official Once such programmes diseases among IDUs(137). Appropriate responses includeenhanced access to drug treatment (WHO, 2005), thedevelopment of lowthreshold services and the provision ofsterile equipment and education programmes, although itshould be noted that there are differences between countrieswith respect to the emphasis placed on these different serviceelements.", "cs": "Národní strategie výběru vzorků se liší.Údaje ze Španělska a Portugalska a některé údaje z České republiky zahrnují uživatele drog, kteří si je neaplikují injekčně, a mohou tedy snížit odhadyprevalence mezi injekčními uživateli drog (podíl uživatelů, kteří si drogy neaplikují injekčně, ve vzorcích není znám).Údaje z Portugalska, Slovinska a Slovenska jsou omezeny na prevalenci mezi injekčními uživateli drog, kteří se léčí, a nemohou být reprezentativní proprevalenci mezi injekčnímu uživateli drog, kteří se neléčí.Zdroje:Národní kontaktní místa Reitox (2004). Údaje o primárních zdrojích, podrobné údaje o studii a data z období před rokem 2002 naleznete v tabulce INF-11 ve Statistickém věstníku 2005. ze kterých jsou údaje k dispozici, naznačují, že podíl injekčních uživatelů drog vzrůstá (136 Stručný přehled dalších infekčních nemocí souvisejících s užíváním drog je uveden ve výroční zprávě za rok 2004(http://ar2004.emcdda.eu.int/cs/page074-cs.html). Ačkoli se národní politiky členských států liší a odrážejíjejich individuální drogovou situaci a politický kontext, existují také rostoucí důkazy o konsenzu objevujícím se na evropské úrovni, pokud jde o klíčové prvky nutné pro účinná opatření v boji proti HIV a dalším infekčnímonemocněním mezi injekčními uživateli drog (137). Vhodná opatření zahrnují rozšířený přístup k léčenídrogové závislosti (WHO, 2005), vývoj nízkoprahovýchslužeb a poskytování sterilního zařízení a vzdělávacíchprogramů, i když je třeba poznamenat, že mezi zeměmiexistují rozdíly, pokud jde o důraz kladený na jednotlivéprvky těchto různých služeb."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Commissionagreesthatthereisstill roomforprogressinensuringthatthe conservation measuresco-financedby the EU are sustained after the closure of the projects, building onthesignificant improvements already made. The Commission is currently addressing theissuesofsustainability,knowledge dissemination and project follow-up,inter alia by setting up a mechanismfor carrying out moresystematic ex-postvisitsto projectsfrom 2009. (a) While acknowledging that the LIFE+ evaluationguidelinesdonotcon-tainas manydetailedquestionson sustainability(thereisnowasingle selection process for the three LIFE+ components, with all projects competing with each otherand beingas-sessed equally) the Commission would highlightthatsustainabilityremains animportant component of the selection and award criteria. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects REPLY OF THE COMMISSION OBSERVATIONS The Commission underlines that LIFE+ Nature and Biodiversityis primarily meant to be a catalyst for nature conservationin the EU, supporting stepchange best practice or demonstration measures. Someoftheshortcomingsidentifiedin Table 1forindividual projects are beyond the Commission’s control. For certain , theresponsibilitylies withthe benefici-ary(e.g.local population notadequately informed),whileothersarecausedby factors beyondthe beneficiary’scontrol (e.g.increaseinland prices, demographic pressure). Since1992,LIFEhasco-financedsome 2,750 projects. Around 700 project proposals are received and evaluated every yearforthethree components of LIFE+. The Commission is currently setting up mechanisms for carrying out more systematic ex-post visits to assess sustainability from2009.Greateremphasisgradually being placed on monitoring and evaluating project results, with LIFE+ containing stricter and clearer requirements in this regard.", "cs": "Komise sdílí názor, žeje stále možné zlepšit zajištění udržitelnosti ochranných opatření spolufinancovaných EUi po ukončení projektu a žeje nutné navázat na výrazná zlepšení,jichž bylo v minulosti dosaženo. Komise se nyní zabývá otázkami udržitelnosti, rozšiřování znalostí a dalšího sledování projektů, kromějiného zřízením mechanismu pro provádění systematičtějších návštěv projektů ex post odroku 2009. Komise by ráda zdůraznila, že udržitelnost projektů je stále jednou z hlavních složek výběrových kritérií a kritérií přidělení grantů, přestože uznává, žepokynyprohodnocenínástroje LIFE+ neobsahují příliš mnoho podrobných otázek týkajících se udržitel-nosti(v současnosti existujejednotné výběrovéřízení pro všechnytři složky LIFE+,vjehožrámcisoutěžívšechny projektysevšemikonkurentyajsou hodnoceny podlestejných měřítek). Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ODPOVĚDI KOMISE PŘIPOMÍNKY Komise zdůrazňuje, že oblast Příroda a biologickározmanitostvrámci programu LIFE+ má býtzejménakatalyzátorem ochrany přírody v rámci EU a má podpo-rovatinovativní osvědčené postupy a demonstrační opatření. Některé nedostatkyjednotlivých projektů popsanévtabulce1jsou mimokontrolu Komise. Vněkterých případechjeodpo-vědnost na příjemci(např. místní obyvatelstvo nebylo dostatečněinformováno), vjiných případechjsou nedostatky způso-benyfaktory, kteréjsou mimo příjemcovu kontrolu (např. zvýšení ceny pozemků, de-mografickýtlak). Od roku 1992 program LIFE spolufinanco-val2750 projektů. Každýmrokemje do-ručenoahodnocenozhruba700návrhů projektů pro všechnytřisložky LIFE+. Komise právě zřizuje mechanismy pro pro-váděnísystematičtějších návštěvex post, které odroku 2009 umožní hodnotit udržitelnost. Postupněsezvyšuje pozornost věnovaná monitorování a hodnocení projektových výsledků a LIFE+ v tomto ohledu zahrnuje přísnější ajasnější požadavky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dvě levice Latinské Ameriky V posledních několika letech narůstal – a v posledních měsících získával na síle – pocit, že Latinská Amerika se jako kyvadlo naklání zpět k levici. Zdá se, že nevýrazné, ba občas skličující výsledky hospodářských reforem vyvolaly vlnu, která vynesla k moci levicové prezidenty napříč kontinentem, od vítězství Huga Cháveze ve Venezuele na konci 90. let přes úspěch Ricarda Lagose v Chile a Nestora Kirchnera v Argentině až po nedávná zvolení Luize Inácia Luly da Silva v Brazílii a Tabaré Vázqueze v Uruguayi. Další levicová vítězství jsou podle všeho na obzoru v Mexiku, Peru a v Bolívii. Ačkoliv premisy, z nichž tento obecný trend pramení, jsou jasné, voliči v Latinské Americe své hlasy nedávají jedné, ale dvěma levicím. Jistěže, ač byl rok 2004 pro region s ohledem na hospodářský růst jedním z lepších let, výsledky dvou desetiletí takzvaných strukturálních reforem jsou stále neuspokojivé. Zvětšila se nerovnost, chudoby přinejlepším jen mírně ubylo, zaměstnanost zůstává tvrdohlavě nízká, korupce, násilí, zločin a politická ztuhlost jsou nadále rozšířené a zahraniční investice a dohody o volném obchodu teprve musí splnit své sliby. Za těchto okolností ani zdaleka nepřekvapuje silná ideologická a politická reakce namířená proti protržnímu „Washingtonskému konsenzu“ s jeho důrazem na liberalizaci, deregulaci a privatizaci. Zároveň však platí, že tato reakce je mnohem méně uniformní a jednoznačná, než se mnozí pozorovatelé domnívají.", "en": "Latin America’s Two Lefts A perception has been growing over the last few years – and picking up strength in recent months – that Latin America is swinging back to the left. The unimpressive – and sometimes dismal – results of economic reform seem to have generated a backlash that has elected leftist presidents across the continent, starting with Hugo Chávez’s victory in Venezuela at the end of the 1990’s, and continuing with those of Ricardo Lagos in Chile and Nestor Kirchner in Argentina, and more recently that of Luiz Inácio Lula da Silva in Brazil and Tabaré Vázquez in Uruguay. More left-wing victories seem to be in store in Mexico, Peru, and Bolivia. But while the premises underlying this broad trend are clear, Latin America’s voters are electing not one left, but two. To be sure, although 2004 was one of the region’s better years in terms of economic growth, the outcome of two decades of so-called structural reform remains disappointing. Inequality has increased, poverty has been reduced only slightly at best, employment remains stubbornly low, corruption, violence, crime, and political gridlock continue unabated, and foreign investment and free-trade agreements with the US have yet to deliver the goods. In these circumstances, a strong ideological and policy reaction against the pro-market “Washington Consensus,” with its emphasis on liberalization, deregulation, and privatization, is anything but a surprise. At the same time, however, that reaction is much less uniform and clear-cut than many observers believe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc v Barmě stejně jako kdysi v Polsku platí, že opoziční předáci musí nalézt nesnadnou rovnováhu: uspokojit své netrpělivé zastánce (z nichž mnozí za starého režimu velmi trpěli) a současně nabídnout těm, kdo jsou stále u moci, vyhlídku smysluplné budoucnosti. Existují však i zásadní rozdíly. Barma má velmi odlišnou vnitropolitickou dynamiku, v neposlední řadě i kvůli složitým vztahům mezi různými etnickými a jazykovými komunitami – tato sociální pnutí nepředstavovala při přerodu převážně homogenního Polska žádný problém. Na rozdíl od Polska v době, kdy se zhroutil komunismus, už navíc v Barmě existují mocní obchodní magnáti, kteří ve starém systému prosperovali – a mají v úmyslu si své výsady udržet a dále je rozvíjet. A především v Barmě chybí bezprostřední mezinárodní institucionální kontext, který by podněcoval setrvalé změny a zaváděl standardy a měřítka: Barma musí najít vlastní cestu. V květnu jsem Barmu navštívil a setkal jsem se tam s prezidentem Theinem Seinem, opoziční vůdkyní Aun Schan Su Ťij a také s bývalými politickými vězni a mnoha dalšími aktivisty. Odjížděl jsem s přesvědčením, že Barma je zemí v pohybu – a že se odhodlaně pohybuje správným směrem. Všechny strany uznávají, že tato velká země bohatá na zdroje až příliš dlouho fungovala pod své možnosti. Všichni se také shodují, že postupný přístup založený na usmíření je lepší než otevřený mocenský boj, který by rychle mohl získat neblahý etnický rozměr. Tento konsensus zůstane důvěryhodný tak dlouho, dokud budou pokračovat politické reformy a hospodářský růst se bude zrychlovat. Po tak dlouhém období stagnace chtějí lidé ve svých životech vidět a cítit změny k lepšímu. My ostatní bychom měli být konstruktivní a kreativní, místo abychom poučovali a chovali se puntičkářsky. A především bychom měli být trpěliví. Pozastavení sankcí EU a obecná ochota konstruktivně se angažovat mají smysl. Barmské vedení by mělo reagovat propuštěním všech zbylých politických vězňů a otevřením celého politického procesu. EU by také měla dbát na to, aby její rozvojová pomoc – a proces jejího poskytování – podporoval pluralitu a usmíření tím, že bude spravedlivě a průhledně prospívat všem barmským komunitám. Polsko k tomu přímo přispívá především tím, že pomáhá vysoce postaveným barmským představitelům, opozičním předákům a zástupcům byznysu pochopit „technologii přerodu“ – tedy posloupnost technických reforem, které pomohly učinit z Polska jednu z nejzdravějších ekonomik dneška.", "en": "Moreover, as was true in Poland, Burma’s opposition leaders must strike a delicate balance: satisfy their impatient supporters (many of whom have suffered mightily under the old regime), while offering those still in power the prospect of a worthwhile future. But there are key differences. Burma has a very different internal political dynamic, not least because of the complex relationships among its various ethnic and linguistic communities – social cleavages that were not an issue in largely homogeneous Poland’s transition. Moreover, unlike Poland when communism collapsed, Burma already has powerful business tycoons flourishing under the existing system – and they mean to maintain and develop their privileges. Above all, there is no immediate international institutional context encouraging steady change and establishing standards and benchmarks: Burma must find its own path. Earlier this month, I visited Burma, where I met President Thein Sein and the opposition leader Aung San Suu Kyi, as well as former political prisoners and many other activists. I came away convinced that Burma is a country on the move – and moving firmly in a good direction. All sides accept that this large and resource-rich country has under-performed for far too long. They also agree that a step-by-step approach, based on reconciliation, is better than an open struggle for power, which could quickly take on a calamitous ethnic dimension. That consensus will remain credible as long as political reform continues and economic growth accelerates. After such a long period of stagnation, people demand to see and feel changes for the better in their own lives. The rest of us should be constructive and creative, not prescriptive and pernickety. Above all, we should be patient. The EU’s suspension of sanctions and general readiness to engage constructively make sense. Burma’s leadership should respond by releasing all remaining political prisoners and opening up the entire political process. The EU also should ensure that its development assistance – and the process of delivering it – enhances pluralism and reconciliation by benefiting all of Burma’s communities fairly and transparently. Poland is making its own direct contribution, above all by helping senior Burmese decision makers, opposition leaders, and business representatives to understand the “technology of transition” – that is, the sequencing of technical reforms, which has helped to make Poland one of Europe’s healthiest economies today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Many of the inner city Boston men ask us, \"Why do you keep wanting to study me? My life just isn't that interesting.\" The Harvard men never ask that question. (Laughter) To get the clearest picture of these lives, we don't just send them questionnaires. We interview them in their living rooms. We get their medical records from their doctors. We draw their blood, we scan their brains, we talk to their children. We videotape them talking with their wives about their deepest concerns. And when, about a decade ago, we finally asked the wives if they would join us as members of the study, many of the women said, \"You know, it's about time.\" (Laughter) So what have we learned? What are the lessons that come from the tens of thousands of pages of information that we've generated on these lives? Well, the lessons aren't about wealth or fame or working harder and harder. The clearest message that we get from this 75-year study is this: Good relationships keep us happier and healthier. Period. We've learned three big lessons about relationships. The first is that social connections are really good for us, and that loneliness kills. It turns out that people who are more socially connected to family, to friends, to community, are happier, they're physically healthier, and they live longer than people who are less well connected. And the experience of loneliness turns out to be toxic.", "cs": "Mnoho mužů z centra Bostonu se nás ptá, \"Proč mě stále chcete ve studii? Můj život není až tak zajímavý.\" Muži z Harvardu se na to nikdy neptají. (smích) Abychom získali nejvěrnější obraz jejich životů neposíláme jim pouhé dotazníky. Mluvíme s nimi v jejich obývacích pokojích. Získáváme zdravotní záznamy od jejich doktorů. Odebíráme jim krev, skenujeme jejich mozky, mluvíme s jejich dětmi. Natáčíme je, když mluví se svými manželkami o tom, co je trápí. A když jsme se, zhruba před deseti lety, zeptali jejich manželek zda by se připojily jako účastnice výzkumu, mnoho z nich odpovědělo, \"No, víte, už bylo načase.\" (smích) Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této 75leté studie, je tato: Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka. Naučili jsme se tři obrovské lekce o vztazích. První je, že společenské vztahy nám opravdu prospívají a že samota zabíjí. Ukazuje se, že lidé, kteří jsou více sociálně propojení s rodinou, přáteli, komunitou, jsou šťastnější, tělesně zdravější a žijí déle než lidé, kteří jsou hůře zapojení do společenských vztahů. A prožitek samoty se ukazuje jako toxický."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The total cost of the basket can then be calculated by multiplying the quantities by the respective prices and adding everything up. It is easy to see Measurement problems For various reasons, there are some difficulties associated with any attempt to express the overall change in prices as one number. For example, higher petrol prices might lead some people to drive less and buy a higher quantity of other goods instead. Therefore, if the weights are not adjusted, the change in the index may slightly overestimate the “true” price increases. Second, changes in quality are sometimes difficult to incorporate into the price index. If the quality of a product improves over time and the price also rises, some of the change in price is due to the improved quality. Price increases which are due to quality changes cannot be considered as giving rise to inflation, as they do not reduce the purchasing power of money. Changes in quality are commonplace over long periods of time. For example, today’s cars differ considerably from those manufactured in the 1970s, which in turn were very different from those of the 1950s. Statistical offices spend a lot of time making adjustments for quality changes, but by their very nature such adjustments are not easy to estimate. Apart from new varieties of existing goods (e.g. the introduction of new breakfast cereals), an important and difficult 3 usually move with the price level and therefore with inflation. In other words, the effects of inflation have not been accounted for. Real variables, however, such as real income or real wages, are variables where the effects of inflation have been deducted or “taken out”. subject is the inclusion of new products. But if it takes too long to incorporate new products into the price index, the price index fails to fully reflect the actual average price changes that consumers are facing. Let us assume that a worker’s earnings increase by 3 % in nominal (i.e. in money) terms per year, in other words, his monthly earnings increase from, say, EUR 2000 to EUR 2060.", "cs": "Cenový index je tedy pokusem o vyjádření, co se děje s velkým množstvím cen v ekonomice. Jak je z tohoto příkladu patrné, cenový index může růst, přestože některé ceny klesají. Problémy s měřením inflace Jakýkoliv pokus o vyjádření celkové změny cen jedním číslem vždy z různých důvodů doprovázejí obtíže. Pokud se s časem zlepší kvalita výrobku a zároveň vzroste jeho cena, část zvýšení ceny je důsledkem zvýšení kvality. Zvýšení cen způsobená změnou kvality nelze započítávat jako podnět k inflaci, jelikož nesnižují kupní sílu peněz. Změny v kvalitě zboží v průběhu dlouhého období jsou běžné. Dnešní automobily se například výrazně liší od těch, které se vyráběly v 70. letech 20. století, a ty se zase liší od vozů vyráběných v 50. letech. Statistické úřady pečlivě provádějí úpravy, kterými se snaží zohlednit změny kvality, avšak určení rozsahu a velikosti těchto úprav je ze samé podstaty věci velice obtížné. Zaprvé, existující koš se s časem stává méně a méně reprezentativním, jelikož spotřebitelé stále častěji nahrazují dražší zboží jiným druhem zboží, které je levnější. Například kvůli vyšším cenám benzínu mohou někteří lidé začít jezdit méně automobilem a místo toho nakupovat více jiných věcí. Pokud pak nejsou upraveny váhy přiřazené jednotlivým druhům zboží, může index mírně nadsazovat skutečný nárůst cen. Zadruhé, do cenového indexu je často obtížné zahrnout změny Vedle nových druhů existujícího zboží (např. zavedení nového druhu jogurtu) představují výrazný a nesnadný úkol nové výrobky. Pokud však zahrnutí nového výrobku do cenového indexu trvá příliš dlouho, pak tento cenový index neodráží přesně skutečné průměrné změny cen, které pociťují spotřebitelé. klesá hodnota peněz nebo jejich kupní síla. V případě reálných proměnných, například reálného příjmu nebo reálných mezd, se naopak jedná o údaje, které byly sníženy o dopady inflace, neboli vliv inflace z nich byl odstraněn. Předpokládejme, že příjmy pracovníka vzrostou ročně v nominálním (tedy peněžním) vyjádření o 3 %, že se tedy jeho měsíčním zda z roku na rok zvýší z například 2000 eur na 2060 eur."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Umožní-li však pokračování monetizovaných fiskálních deficitů, zvýšení dlouhodobých výnosů začne působit jako dusítko růstu. Státy se slabší výchozí fiskální pozicí – jako jsou Řecko, Velká Británie, Irsko, Španělsko a Island – donutil trh přistoupit k brzké fiskální konsolidaci. To by sice mohlo vést ke smrštění ekonomiky, avšak přínos v podobě důvěryhodné fiskální politiky by mohl zabránit zničujícímu zvýšení výnosů z dlouhodobých vládních dluhopisů. Včasná fiskální konsolidace tedy může mít v konečném součtu růstový efekt. U členů eurozóny z oblasti Středozemí – Itálie, Španělska, Řecka a Portugalska – se mohou problémy s veřejným dluhem zkombinovat se ztrátou mezinárodní konkurenceschopnosti. Tyto země už přišly o podíl na exportním trhu, kde je vystřídala Čína a další asijské ekonomiky s malou přidanou hodnotou a vysokým podílem práce. Deset let růstu nominálních mezd, který předběhl zvyšování produktivity, pak vedlo k vzestupu jednotkových nákladů práce, reálnému zhodnocování měnového kurzu a vysokým deficitům na běžném účtu. Nedávný prudký vzestup eura učinil tento problém s konkurenceschopností ještě naléhavějším, dále snížil růst a prohloubil fiskální nerovnováhy. Otázka tedy zní, zda zmínění členové eurozóny budou ochotni podstoupit bolestnou fiskální konsolidaci a vnitřní reálné znehodnocení prostřednictvím deflace a strukturálních reforem s cílem zvýšit růst produktivity a zabránit výsledku na argentinský způsob: opuštění měnové unie, devalvaci a platební neschopnosti. Země jako Lotyšsko a Maďarsko daly najevo ochotu to udělat. Zda tato drastická opatření přijmou Řecko, Španělsko a další země eurozóny, to teprve uvidíme. USA a Japonsko by mohly být mezi posledními, kdo bude čelit hněvu strážců trhu dluhopisů: dolar je hlavní globální rezervní měnou a hromadění rezerv v cizí měně – především ve formě amerických vládních pokladničních poukázek a dluhopisů – pokračuje rychlým tempem. Japonsko je pak čistým věřitelem a svůj dluh financuje převážně z domácích zdrojů. Budou-li však tyto země otálet s nezbytnou fiskální konsolidací, začnou se mít investoři stále více na pozoru i před nimi. USA jsou čistým dlužníkem se stárnoucím obyvatelstvem, nekrytými mandatorními výdaji na sociální a zdravotní péči a chudokrevným hospodářským zotavením a navíc jim hrozí riziko pokračující monetizace fiskálního deficitu. Japonsko stárne ještě rychleji, jeho hospodářská stagnace snižuje domácí úspory a veřejný dluh se blíží hodnotě 200% HDP. USA navíc čelí politickým překážkám fiskální konsolidace: Američané si mylně namlouvají, že si mohou užívat sociálních výdajů na způsob Evropy a zároveň udržovat nízké daňové sazby jako za prezidenta Ronalda Reagana.", "en": "But if monetized fiscal deficits are allowed to run, the increase in long-term yields will put a chokehold on growth. Countries with weaker initial fiscal positions – such as Greece, the UK, Ireland, Spain, and Iceland – have been forced by the market to implement early fiscal consolidation. While that could be contractionary, the gain in fiscal-policy credibility might prevent a damaging spike in long-term government-bond yields. So early fiscal consolidation can be expansionary on balance. For the Club Med members of the euro zone – Italy, Spain, Greece, and Portugal – public-debt problems come on top of a loss of international competitiveness. These countries had already lost export-market shares to China and other low value-added and labor-intensive Asian economies. Then a decade of nominal-wage growth that out-paced productivity gains led to a rise in unit labor costs, real exchange-rate appreciation, and large current-account deficits. The euro’s recent sharp rise has made this competitiveness problem even more severe, reducing growth further and making fiscal imbalances even larger. So the question is whether these euro-zone members will be willing to undergo painful fiscal consolidation and internal real depreciation through deflation and structural reforms in order to increase productivity growth and prevent an Argentine-style outcome: exit from the monetary union, devaluation, and default. Countries like Latvia and Hungary have shown a willingness to do so. Whether Greece, Spain, and other euro-zone members will accept such wrenching adjustments remains to be seen. The US and Japan might be among the last to face the wrath of the bond-market vigilantes: the dollar is the main global reserve currency, and foreign-reserve accumulation – mostly US government bills and bonds – continues at a rapid pace. Japan is a net creditor and largely finances its debt domestically. But investors will become increasingly cautious even about these countries if the necessary fiscal consolidation is delayed. The US is a net debtor with an aging population, unfunded entitlement spending on social security and health care, an anemic economic recovery, and risks of continued monetization of the fiscal deficit. Japan is aging even faster, and economic stagnation is reducing domestic savings, while the public debt is approaching 200% of GDP. The US also faces political constraints to fiscal consolidation: Americans are deluding themselves that they can enjoy European-style social spending while maintaining low tax rates, as under President Ronald Reagan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle přehledu sankcí, který spravuje Chad P. Bown z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku, osm členů G20 (všichni členové se středními příjmy) veřejně deklarovalo svou neúčast na ekonomických sankcích proti Rusku, a podobnou neochotu projevuje Saúdská Arábie – spojenec USA spolupracující s Ruskem v OPEC+. Je tudíž zřejmé, že skupina nedosáhne konsenzu ani na tom, jak ruskou válku či její účinky na světové trhy popsat. Bagatelizovat ruskou agresi v zájmu jednomyslnosti by ovšem mohlo nenapravitelně narušit věrohodnost G20. V každém případě se G20 jistě vysloví k jednomu význačnému přímému důsledku ruské invaze: výhledovému úbytku globální nabídky potravin. Už před 24. únorem se globální ceny potravin přibližovaly rekordním výším, vlivem souběhu faktorů podobných těm, které vyvolaly strmé vzestupy cen potravin v letech 2007-08 a 2010. Tyto dřívější epizody vedly v některých chudých zemích k široce rozšířené sociální nestabilitě; jelikož mnohé země s nízkými a středními příjmy dnes také čelí inflačním tlakům, vyšším hladinám dluhu a přetrvávající zranitelnosti nemocemi a změnou klimatu, tyto účinky by mohly být výbušné. Ukrajina a Rusko jsou přední vývozci pšenice, kukuřice a slunečnicových semen a oleje.", "en": "According to the sanctions tracker maintained by Chad P. Bown of the Peterson Institute for International Economics, eight G20 members (all the middle-income members) have publicly declared their non-participation in economic sanctions against Russia, and Saudi Arabia – a US ally that is a partner of Russia within OPEC+ – has proven similarly disinclined. It is thus apparent that the group will not reach a consensus even on how to describe Russia’s war or its effects on world markets. Yet to downplay Russia’s aggression in the interest of unanimity might erode the G20’s credibility beyond recovery. In any case, the G20 is sure to weigh in on one prominent and direct repercussion of Russia’s invasion: a prospective fall in global food supply. Even before February 24, global food prices were approaching record highs, owing to a confluence of factors similar to those that generated food-price spikes in 2007-08 and 2010. Those earlier episodes led to widespread social instability in some poorer countries; with many low- and middle-income countries now also facing inflation pressures, higher debt levels, and continuing vulnerabilities to disease and climate change, the effects could be explosive. Ukraine and Russia are top exporters of wheat, maize, and sunflower seeds and oil."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Západní Německo či Francie vyprodukovaly v absolutních číslech mnohem vyšší hodinový výkon v dolarech než Spojené státy. A Itálie také. Naproti tomu Japonsko bylo díky své neúčinné sféře služeb mnohem níž než USA a Evropa. Podobně na tom byla i Británie. Jak si tato čísla vysvětlit? Například takto: velkým evropským problémem je její trh práce. Je přeregulovaný a nepružný a navíc drahý i přes to, že euro je momentálně poměrně slabé. Nepřekvapí tedy, že evropské firmy před pracovní silou prchají a podnikají kapitálově náročným způsobem. Je-li vysoká koncentrace kapitálu na jednoho pracovníka, přičemž ostatní faktory jsou v rovnováze, je pracovní síla vysoce produktivní - to je evropský model. Navíc firmy s vysokým podílem práce (tj. s nízkou produktivitou) budou některé své úkoly outsourcingovat anebo dokonce celý svůj provoz přenesou do zahraničí. To je částečně proto, že v Evropě je restrukturalizace těžká, výsledkem čehož může být, že kompletně celá firma opustí Evropu. Procesem eliminace pak zde zůstanou jen ty firmy, které vykazují přírůstek produktivity. Má tento na první pohled chytrý model nějaký háček? Má: Evropa má vysokou nezaměstnanost, protože firmy ze zdráhají zaměstnávat nové pracovníky. Naproti tomu ve Spojených státech se růstu za normálního stavu dosahuje menší akumulací kapitálu na jednoho pracovníka a menší hodinovou produktivitou na jednoho zaměstnance, ale zato citelně vyšší tvorbou pracovních míst. Americký růst v devadesátých letech má vlastně na svědomí přesun nezaměstnaných a osob pobírajících sociální dávky do stavu zaměstnanosti. Americký růst je tedy závislý na tvorbě pracovních míst. Evropský růst, je-li vysoký, sotva udrží nezaměstnanost na stabilní úrovni. Dva různé modely, z nichž oba mají svou nevýhodu. Bylo by určitě prospěšné, kdyby Evropa něco vytěžila z masivní tvorby nových pracovních příležitostí a kdyby Spojené státy, ten mamutí stroj na práci, posílil svou produktivitu. Je nějaká šance, že k jednomu nebo k druhému dojde? Evropa nemá moc velkou šanci, že se z pasti nezaměstnanosti dostane v příštím roce, jenž bude poznamenán recesí, či kdy jindy v dohledné době. Pokud by tyto vyhlídky chtěla změnit, musela by podnítit svou ekonomiku mnoha investicemi, levnými penězi, daňovými škrty pro všechny a možná také výdaji do veřejných prací. V době utahujících se opasků však nic z toho není příliš pravděpodobné.", "en": "West Germany or France produced absolutely more dollars worth of output per hour worked than the US. So, too, did Italy. By contrast, Japan, with its inefficient service sector, was way below the US or Europe, as was the UK. How should we interpret these facts? One possibility is this: Europe's labor market is a great problem. It is over-regulated and inflexible and, on top of these twin evils, is expensive even at the current low level of the Euro. Why be surprised, then, that European firms shy away from labor and operate in a capital-intensive fashion. With high concentrations of capital per worker, other things being equal, labor is highly productive - that is the European model. Moreover, labor-intensive (i.e. low productivity) companies more readily outsource some tasks or go offshore altogether. This is partially because restructuring in Europe is hard, which can result in a whole business leaving Europe altogether. Consequently, by a process of elimination, what firms remain are the ones showing gains in productivity. That is a smart model, but is there a downside? The downside is this: Europe has high unemployment because firms shy away from hiring new workers. In the US by contrast, growth normally involves relatively less capital accumulation per worker and a small productivity gain per worker or per hour, but in exchange significantly more employment creation. In fact, much of America's growth in the 1990s involved absorption of the unemployed and of welfare recipients into jobs. US growth thus involves lots of job creation; Europe's growth, if high, keeps unemployment barely constant. Two different models, each with a downside. It would obviously be attractive for Europe to get the extra benefit of massive job creation and for the US to enjoy stronger productivity in addition to its mammoth jobs machine. Is there a chance of either happening? Europe does not stand much of a chance to emerge from its unemployment trap either in the coming year of recession or any time soon. To change things, Europe would need to stoke up the economy with a lot of investment, cheap money, tax cuts for everyone, and perhaps public works spending, too. No prospect of that in these days of strict accounting."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And now let me become less sentimental, and say that saving lives -- which some of the aid we get does on this continent -- when you save the life of anyone, a farmer, a teacher, a mother, they are contributing productively into the economy. And as an economist, we can also look at that side of the story. These are people who are productive agents in the economy. So if we save people from HIV/AIDS, if we save them from malaria, it means they can form the base of production for our economy. And by the same token -- as someone said yesterday -- if we don't and they die, their children will become a burden on the economy. So even from an economic standpoint, if we leave the social and the humanitarian, we need to save lives now. So that's one of the reasons, from a personal experience, that I say let's channel these resources we get into something productive. However, I will also tell you that I'm one of those who doesn't believe that this is the sole answer. That's why I said the debate has to get more sophisticated. You know, we have to use it well. What has happened in Europe? Do you all know that Spain -- part of the EU -- got 10 billion dollars in aid from the rest of the EU? Resources that were transferred to them -- and were the Spanish ashamed of this? No! The EU transferred 10 billion. Where did they use it?", "cs": "A teď mi dovolte být méně sentimentální a říci, že zachraňování životů, což je část pomoci, ktrerou dostáváme na tomto kontinentu -- když zachráníte něčí život, zemědělce, učitele, matky -- přispívají produktivně k ekonomice. A jako ekonomové se můžeme podívat na tento příběh jiným pohledem. To jsou lidé kteří jsou produktivními aktéry v ekonomice. Když zachráníme lidi od HIV/AIDS, když je zachráníme od malárie, znamená to, že mohou tvořit produkční páteř naší ekonomiky. A úplně stejně, jak někdo řekl včera, když je nezachráníme a oni zemřou, jejich děti se stanou pro ekonomiku zátěží. Takže i z ekonomického pohledu, když opustíme ten sociální a humanitární, musíme teď zachraňovat životy. Takže to je jeden z důvodů z osobní zkušenosti, ��íkám: Podívejte se, využijme tyto zdroje ať vytvoříme něco produktivního. Na druhou stranu vám ale řeknu, že jsem jedna z těch, kteří nevěří, že toto je jediná odpověď. Proro tvrdím, že tato diskuze musí být sofistikovanější. Musíte ji dobře využít. Co se stalo v Evropě? Víte, že Španělsko, člen EU, dostalo 10 miliard dolarů ve formě pomoci od zbytku EU? Zdroje, které jim byly převedeny... a styděli se za to Španělé? Ne! EU jim poslala 10 miliard."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Indie se zbavuje železné koule dějin NOVÉ DILLÍ – Nedávný výrok soudu odhalil přednosti i meze Indie v jejím souboji s transformací ze země s těžkou koulí dějin u nohy – od Rozdělení v roce 1947, které z jejích sehnutých beder odkrojilo Pákistán – v moderního globálního obra. Vysoký soudní dvůr nelidnatějšího indického státu Uttarpradéše konečně rozhodl o 61 let staré žalobě ohledně vlastnictví sporného pozemku v posvátném městě Ajódhje, kde v roce 1992 rozvášněný dav hinduistických extremistů strhl mešitu Bábrí masdžid. Mešitu vystavěl v roce 1520 Bábur, první indický vladař dynastie Mughalů, na místě tradičně považovaném za rodiště hindského božského krále Rámy, hrdiny 3000 let starého eposu Rámájana. Hinduističtí zaslepenci, kteří mešitu zničili, přísahali, že ji nahradí chrámem Rámovým, čímž se pomstí za 500 let dějin. Indie je zemí, kde se dějiny, mýty a legendy často prolínají; Indové mezi nimi občas neodkážou rozlišovat. Mnozí Indové tvrdí, že Bábrí masdžid stála přesně na místě Rámova narození a že ji tam Bábur umístil proto, aby přemoženému lidu připomínala jeho porobu. Řada historiků – z větší části hinduistů – ovšem tvrdí, že neexistuje důkaz, že Ráma v lidské podobě vůbec kdy existoval, natož že se narodil tam, kde prohlašují věřící. Ještě podstatnější je podle nich to, že neexistuje důkaz o tom, že by Bábur kvůli výstavbě své mešity strhl starší Rámův chrám. Takže zboření mešity proto, aby byla nahrazena chrámem, nepředstavovalo nápravu staré křivdy, ale spáchání křivdy nové. Organizace Archeologický průzkum Indie však uvedla, že pod zničenou mešitou se nachází trosky, které mohly pocházet z prastarého chrámu. Spor zůstával bezvýchodný a táhl se donekonečna po soudech. Pro většinu indických muslimů nejde o spor nad jednou konkrétní mešitou. Bábrí masdžid nebyla půl století před svým zánikem využívána, neboť většina muslimů z Ajódhji emigrovala po Rozdělení do Pákistánu. Spíš šlo o jejich místo v indické společnosti. Indické vlády desítky let po nezávislosti garantovaly muslimům bezpečnost v sekulárním státě, povolovaly udržování islámského „osobního práva“ odděleně od občanského zákoníku země, a dokonce dotovaly poutě do Mekky.", "en": "India: No Longer Handcuffed to History NEW DELHI – A recent court ruling has revealed India’s strengths and limitations as it grapples with its transformation from a land handcuffed to history–ever since the Partition of 1947, which carved Pakistan out of its stooped shoulders – into a modern global giant. The High Court of India’s most populous state, Uttar Pradesh, finally decided a 61-year-old suit over possession of a disputed site in the temple city of Ayodhya, where, in 1992, a howling mob of Hindu extremists tore down the Babri Masjid mosque. The mosque was built in the 1520’s by India’s first Mogul emperor, Babur, on a site traditionally believed to have been the birthplace of the Hindu god-king Ram, the hero of the 3,000-year-old epic, the Ramayana. The Hindu zealots who destroyed the mosque vowed to replace it with a temple to Ram, thereby avenging 500 years of history. India is a land where history, myth, and legend often overlap; sometimes Indians cannot tell the difference. Many Hindus claim that the Babri Masjid stood on the precise spot of Ram’s birth and had been placed there by Babur to remind a conquered people of their subjugation. But many historians – most of them Hindu – argue that there is no proof that Ram ever existed in human form, let alone that he was born where believers claim. More to the point, they argue, there is no proof that Babur demolished a Ram temple to build his mosque. Thus, to destroy the mosque and replace it with a temple was not righting an old wrong but perpetrating a new one. The Archaeological Survey of India, however, reported the existence of ruins beneath the demolished mosque that might have belonged to an ancient temple. The dispute remained intractable, and dragged interminably through the courts. To most Indian Muslims, the dispute is not about a specific mosque. The Babri Masjid had lain unused for a half-century before its destruction, as most of Ayodhya’s Muslims had emigrated to Pakistan after Partition. Rather, the issue was their place in Indian society. For decades after independence, Indian governments guaranteed Muslims’ security in a secular state, permitting the retention of Islamic “personal law” separate from the country’s civil code and even subsidizing pilgrimages to Mecca."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globalizace masové politiky Globalizace na sebe vzala novou podobu. Podobu masové politiky. Politické protesty mají samozřejmě masový ráz už řadu desetiletí. Stačí vzpomenout na pochody proti válce ve Vietnamu, proti jadernému zbrojení nebo proti globalizaci, ale také na východoevropské revoluce z let 1989 a 1991, které během několika měsíců dokázaly zasáhnout obrovské území. Nedávné protesty proti válce v Iráku jsou ovšem dokladem zcela nové dynamiky. V jediný den, 15. února, se programově do ulic šesti set měst v šedesáti zemích světa nahrnulo na deset milionů protestantů, kteří předvedli, že i masová politika se dá dělat vskutku globálně. Komunikace a hromadné sdělovací prostředky už dlouho umožňují ,,kopírovací\" efekt - to když protesty v jednom místě roznítí podobné akce jinde. Zpráva o svržení francouzského krále Ludvíka Filipa v roce 1848 se čerstvě vynalezeným telegrafem dostala do Německa a podnítila revoluci. Televizní záběry pádu Berlínské zdi uspíšily revoluční změny napříč celým, dnes už bývalým sovětským blokem. Podobně se ve všeobecnou společenskou mobilizaci proměnily i další události, například prvomájové průvody ve Francii v roce 1968. Na nedávných masových protestech proti americkým plánům na válku proti Iráku je specifické to, že akce byla naplánována krátce předem na konkrétní datum a se zřetelným cílem proběhnout v celosvětovém měřítku. Rozhodnutí zahájit masové protesty 15. února prý padlo loni v listopadu během Evropského sociálního fóra ve Florencii. Za devadesát dnů se tedy organizátorům podařilo na celém světě zmobilizovat více než pět milionů demonstrantů. Toto jsou tři klíče k tomuto jevu: § Díky internetu mohli organizátoři rychle a neskutečně levně rozeslat do světa organizační plány. § Masové aktivity závisely na místních organizacích, jež se této iniciativy ujaly na základě volného globálního plánu. Teoretikové sítí tomuto jevu říkají ,,sebeorganizující se\" chování. S postupem příprav byly aktivity a kroky lokálních jednotek sdělovány zbytku světa prostřednictvím internetových stránek, které nejen sledovaly a dále šířily globální plány, ale nabízely i informace a rady a povzbuzovaly k akci. § Obava společná celému světu: možnost války v Iráku. Byl zde ještě čtvrtý charakteristický rys, který ke globálním protestům přispěl: výjimečně vysoký stupeň arogance a neobratnosti Bushovy administrativy. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld vyprovokoval hněv světa svým výsměšně pohrdavým přístupem k názoru globální veřejnosti.", "en": "The Globalization of Mass Politics Globalization has assumed a new form: global mass politics. Of course, political protests have been global for decades, as past marches against the Vietnam War, nuclear weapons, and globalization itself demonstrated. The revolutions of 1989 and 1991 in Eastern Europe and the former Soviet Union blanketed a huge region within months. But the anti-Iraq War protests reveal a new dynamic. Up to 10 million protestors in some 60 countries and 600 cities took to the streets on schedule on a single day, February 15, showing that mass politics can now be approached globally. Communications and mass media have long enabled \"copycat\" effects--protests in one place ignite similar actions elsewhere. The overthrow of King Louis Phillipe in France in 1848 was carried by the recently introduced telegraph to Germany, igniting revolution. Television images of the fall of the Berlin Wall spurred revolutionary changes throughout the former Soviet bloc. On other occasions, protests such as May Day marches were transformed into widespread social mobilization, as happened in France on May 1, 1968. What is distinctive about the recent mass protests against US plans for a war against Iraq is that the February 15 event was planned ahead of time, at short notice, for a specific date, and with an explicit goal of worldwide scale. The decision to launch February 15 as a day of mass protest was apparently taken at a meeting of activists at the European Social Forum in Florence in November last year. In ninety days, these organizers turned out more than 5 million protestors worldwide. There are three keys to this phenomenon: The Internet allowed for a rapid worldwide dissemination of organizational plans at an extraordinarily low cost to the organizers. Mass action depended on local organizations seizing the initiative, based on a loose global plan. This is what network theorists call \"self-organizing\" behavior. As each unit took its own steps, these local actions were communicated to the rest of the world through Web sites that tracked and disseminated global plans, as well as offering information, advice, and encouragement. A worldwide common concern: the prospect of an Iraq War. There was a fourth specific feature fuelling the global protests, too: the exceptionally high level of arrogance and ineptitude displayed by the Bush Administration. US Defense Secretary Donald Rumsfeld provoked the world's ire through a mocking disdain for global public opinion."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní společenství by krom toho mělo zemi nabídnout nouzové financování na pokrytí pojistného vkladů v rámci bankovního systému. To by mohlo pomoci zvýšit důvěru ve finanční instituce. Mezinárodní banky v Argentině by měly spolu s argentinskou vládou pracovat na zotavení bankovního sektoru v rámci dní, nikoli měsíců. Argentina by měla získat plný odklad plateb všech svých zahraničních dluhů, po němž by mělo následovat zásadní snížení celkové zadluženosti. Se znovuotevřenými bankami, s měnou, která funguje, a s odkladem dluhu by krátkodobá půjčka ze strany MMF mohla přispět ke zvýšení důvěry a pomoci zemi překonat krizi důvěry. Až pak by se vláda zavázala jít cestou odpovědných daňových výdajů bez extrémních škrtů. MMF ovšem místo toho doporučuje zastaralá a falešná řešení. Soustřeďuje-li se na rozpočtový schodek, žene se za symptomy, ne příčinami. MMF předkládá ekonomicky a politicky nemožná doporučení, když Argentinu nabádá, aby veřejné služby seškrtala, jak to jde, přestože školy a nemocnice jsou na pokraji zhroucení už teď. Než se medicína stala vědou, lékaři dlouhá staletí oslabovali nebo přímo zabíjeli své pacienty pouštěním žilou. Je načase, aby Mezinárodní měnový fond ke svému poslaní přistoupil vědecky a uznal, že v Argentině se vydal špatnou cestou. Jinými slovy MMF musí přijmout část odpovědnosti a viny za argentinskou spoušť posledních let.", "en": "In addition, the international community should offer emergency funding to help provide deposit insurance for the banking system, thereby re-establishing a modicum of confidence in financial institutions. International banks in Argentina should work with the Government to restore banking functions within days, not months. Argentina should be given a year's full suspension of payments on its foreign debts, to be followed by a deep reduction in overall indebtedness. With banks reopened, a currency that works, and suspension of debt servicing, some short-term IMF loans could boost confidence and help the country overcome its crisis of confidence. Only then should the Government pledge a responsible path of budget spending, but not extreme cuts. Instead, the IMF recommends antiquated and phony solutions. By focusing on the budget deficit, it is chasing symptoms, not causes. It is putting forward economically and politically impossible recommendations, telling Argentina to cut public services to the extreme, when schools and hospitals are already on the verge of collapse. For centuries, doctors weakened or killed their patients in large numbers through bleeding, until medicine became a science. It is high time that the IMF approach its mission scientifically and recognize that it is on the wrong track in Argentina. As a result, the IMF must increasingly share responsibility and blame for Argentina's havoc."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Revoluce zdrojů SAN FRANCISCO – Svět stojí na prahu největší podnikatelské příležitosti za poslední století – příležitosti srovnatelné jak s první průmyslovou revolucí, která transformovala produktivitu práce, tak s druhou průmyslovou revolucí, jež mobilizovala nevídané množství kapitálu na vybudování velkoměst. Tato nová revoluce se zaměřuje na třetí primární výrobní faktor: přírodní zdroje. Nepřichází přitom ani trochu předčasně. Po staletích plýtvavé produkce a spotřebitelských návyků – usnadněných stále nižšími cenami komodit, jež v mírových letech uplynulého století klesaly v průměru o 0,7% ročně – cítí svět naléhavou potřebu technologií, které umožní výrobcům i spotřebitelům více činnosti při méně zdrojích. Naléhavost situace zvyšuje i skutečnost, že získávání zdrojů je stále dražší, poněvadž těžba se přesouvá do lokalit se stále složitějšími logistickými – a často i politickými – podmínkami. V Číně, Indii, Indonésii, Brazílii a dalších rozvíjejících se ekonomikách navíc rychle stoupá znečištění vzduchu, vody i půdy. Aby firmy dosáhly svých růstových cílů, musí zásadně přehodnotit způsob, jímž začleňují do výrobních procesů technologie a využívání přírodních zdrojů. Během posledních dvou desetiletí musely firmy zvyšovat svou výkonnost o pouhá 1-2% ročně, aby dosáhly růstu zisku, a mnohé z nich se zaměřovaly téměř výlučně na produktivitu kapitálu a práce. V důsledku toho i nejúspěšnější manažeři postrádají schopnost poradit si na dnešních trzích s omezenými zdroji. V tomto prostředí nemohou firmy konkurovat s technologiemi a postupy dvacátého (ne-li devatenáctého) století. Mnohem větší hodnota se skrývá v průkopnickém zavádění nových podnikatelských modelů nabízejících vyšší produktivitu a založených na pěti klíčových změnách: • Nahrazení drahých, toxických nebo vzácných materiálů levnějšími, efektivnějšími, výkonnějšími a dostupnějšími alternativami. • Vybavení průmyslových oborů náročných na zdroje softwarem pro optimalizaci výrobních procesů či produktů. • „Virtualizace“ procesů – tedy jejich odstraňování z fyzického světa. • Zavádění cirkularity, jejíž součástí je hledání hodnoty v produktech i po jejich prvním upotřebení. • Eliminace odpadu. Dobré na tom je, že již dochází z pokroku. Například vzkvétající americký průmysl těžby břidlicové ropy a plynu transformoval celý energetický sektor v zemi tím, že vnesl revoluci do těžby zdrojů. Vrtání dnes není jen špinavý proces obnášející těžkou techniku, toxické bahno a sirnaté výpary.", "en": "The Resource Revolution SAN FRANCISCO – The world is on the threshold of the biggest business opportunity in a century, rivaling both the first Industrial Revolution, which transformed labor productivity, and the second,which mobilized unprecedented amounts of capital to build cities. The new revolution centers on the third primary factor of production: natural resources. The revolution arrives not a moment too soon. After centuries of wasteful production and consumption practices – facilitated by ever-lower commodity prices that have declined by an average of 0.7% a year in peacetime over the past century – the world is in dire need of technologies that enable producers and consumers alike to do more with less. Making matters more urgent, resource extraction is becoming increasingly expensive, as production shifts to locations that present difficult logistical – and often political – challenges. Meanwhile, levels of air, water, and soil pollution are rising rapidly in China, India, Indonesia, Brazil, and other emerging economies. In order to achieve their growth objectives, companies must fundamentally rethink the way they integrate technology and use natural resources in their productive processes. Over the last two decades, companies have had to improve their performance by only 1-2% annually to achieve an increase in profits, and many have focused almost exclusively on capital and labor productivity. As a result, even the most successful managers lack the skills to cope with today’s resource-constrained markets. In this environment, companies cannot compete on the basis of twentieth-century (if not nineteenth-century) technologies and practices. There is much more value in pioneering new, higher-productivity business models, based on five key changes: • Substituting costly, toxic, or scarce materials with cheaper, more efficient, higher-performance, and more abundant alternatives. • Embedding software in resource-intensive industries to optimize their production processes or products. • “Virtualizing” processes – that is, moving them out of the physical world. • Embracing circularity, which entails finding value in products after their initial use. • Eliminating waste. The good news is that progress is already being made. America’s burgeoning shale oil and gas industry, for example, has transformed its entire energy sector by revolutionizing resource extraction. Today, drilling is not only a dirty process characterized by heavy equipment, toxic mud, and sulfurous fumes."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velký ropný a tabákový byznys, velké lži BOSTON – V posledních několika letech se stále větší počet lidí bedlivě zajímá o to, co se děje s naší planetou – rekordní sucha, stoupající hladiny moří, mohutné záplavy –, a konečně si začíná uvědomovat, že lidská činnost způsobuje rychlé klimatické změny. Ale víte co? Společnost Exxon (dnes ExxonMobil) to tušila už v roce 1978. Počátkem 80. let už měli vědci z Exxonu mnohem víc než jen pouhé tušení. Nejenže chápali vědeckou podstatu klimatických změn, ale uvědomovali si také významný podíl jejich společnosti na procesu, který je způsobuje. A protože chápali, že jeho potenciální účinky mohou být pro značnou část populace „katastrofální“, naléhavě vyzvali nejvyšší vedení Exxonu, aby podniklo příslušné kroky. Manažeři Exxonu místo toho zametli pravdu pod koberec. Na tomto šokujícím příběhu může být i špetka dobrého: nedávné vyšetřování, které podvod Exxonu odhalilo, by nakonec mohlo urychlit kroky potřebné k řešení rýsující se klimatické krize. Podobná odhalení o tabákovém průmyslu – o tom, co velké tabákové společnosti věděly a kdy to věděly – koneckonců proměnila krajinu veřejného zdraví. V roce 1996 přinutila série žalob tabákové společnosti ke zveřejnění milionů interních dokumentů, které potvrdily, co bojovníci za veřejné zdraví a politici dlouho tušili: tabákový průmysl už v 50. letech věděl, že nikotin je návykový a cigarety způsobují rakovinu. V zájmu ochrany vlastních zájmů však velké tabákové firmy záměrně uváděly veřejnost v omyl a dělaly všechno možné, aby vrhly pochybnosti na vědecká zjištění, o nichž věděly, že jsou přesná. Tato taktika umožnila tabákovému průmyslu odkládat déle než 50 let regulaci, která mohla zachránit miliony životů ročně. Po zmíněných odhaleních však bylo zřejmé, že tabákový průmysl je zlovolnou silou, která nepatří do procesu formování zdravotnické politiky. A jakmile se velké tabákové společnosti dostaly ze hry, podařilo se bojovníkům za veřejné zdraví, vyzbrojeným důkazy o skutečných účincích spotřeby tabáku, konečně přinutit vlastní vlády k činům. V roce 2003 se vedoucí světoví představitelé dohodli na Rámcové úmluvě o kontrole tabáku (FCTC), sjednané pod záštitou Světové zdravotnické organizace. Dohoda dnes pokrývá 90% světové populace a přispěla ke značnému poklesu tržeb globálních tabákových korporací. Postupem času zachrání stamiliony životů (a ušetří obrovské sumy zdravotnickým rozpočtům vlád).", "en": "Big Oil, Big Tobacco, Big Lies BOSTON – Over the last few years, a growing number of people have been taking a hard look at what is happening to our planet – historic droughts, rising sea levels, massive floods – and acknowledging, finally, that human activity is propelling rapid climate change. But guess what? Exxon (now ExxonMobil) had an inkling of this as early as 1978. By the early 1980s, Exxon scientists had much more than an inkling. They not only understood the science behind climate change, but also recognized the company’s own outsize role in driving the phenomenon. Recognizing the potential effects as “catastrophic” for a significant portion of the population, they urged Exxon’s top executives to take action. Instead, the executives buried the truth. There may be a silver lining to this infuriating story: the recent investigation that exposed Exxon’s deceit could end up catalyzing the action needed to address the looming climate crisis. After all, similar revelations about the tobacco industry – what the major cigarette companies knew and when they knew it – transformed the public-health landscape. In 1996, a series of lawsuits forced tobacco companies to release millions of internal documents, which confirmed what public-health advocates and policymakers had long suspected: as early as the 1950s, the industry knew that nicotine was addictive and that cigarettes caused cancer. But, to protect its own interests, Big Tobacco deliberately misled the public, doing everything possible to cast doubt on scientific findings that it knew to be accurate. Such tactics enabled the industry to delay, for more than 50 years, regulation that could have saved millions of lives annually. After the revelations, however, it was clear that the tobacco industry was a malevolent force that did not belong in the policymaking process. With Big Tobacco out of the picture, and armed with evidence of the real effects of tobacco consumption, health advocates were finally able to compel their governments to act. In 2003, world leaders agreed to the Framework Convention on Tobacco Control (FCTC), negotiated under the auspices of the World Health Organization. Today, the treaty covers 90% of the world’s population and has contributed to a significant decline in sales for global tobacco corporations. Over time, it will save hundreds of millions of lives (and save governments’ health-care budgets huge sums)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Muslimové prostřednictvím migrace pochopitelně zažívají jistý pocit odloučení, ne-li přímo odtržení od svého sociálního původu. Jejich náboženský prožitek tak nabírá nový charakter, zbavený teologických, společenských či státních institucí. Stává se jistou formou sociální fantazie, v jejímž rámci si muslimové nanovo budují pocit příslušnosti k islámu v novém a cizím prostředí. Návrat k náboženské identitě tedy není podněcován odloučeností od moderního života, nýbrž jeho blízkostí. Nejvíce radikalismu se objevuje uvnitř skupin, které díky zkušenostem s mobilitou a přesunem do nového prostředí zakusily sekulární politické myšlení a městský život Západu. V neznámém prostředí se neorientují, a jejich kotvou se tak stává islám. Má-li však tato kotva fungovat, musí se islám tváří v tvář modernosti osvobodit od svých tradičně ponížených, pasivních a poslušných postojů. Nošením roušky či plnovousu, prosazováním práva na modlitebny v zaměstnání či ve školách a požadováním zvláštního jídla se muslimové navenek identifikují jako muslimové. Sdělují každému kolem sebe, že jsou ve svých náboženských obyčejích zanícenější a úzkostlivější než ti, kdo svou religiozitu omezují na soukromý život. Nemuslimové například spatřují v nošení roušky projev ponížení a podřazenosti muslimských žen. Pro muslimy se však z tohoto někdejšího stigmatu stal projev pozitivního potvrzení islámské identity. Tuto transformaci dokonale ilustrují mladé muslimky. Dívky, které ve francouzských a německých školách nosí šátek, mají v mnoha ohledech (jmenovitě v kultuře mládeže, vnímání módy či jazyce) blíže ke svým spolužačkám než ke svým domáckým nevzdělaným matkám. Nošením šátku v evropské veřejné sféře tyto dívky bezděčně mění symbol a roli muslimských žen. Tato tendence však sahá hlouběji než jen k šátkům. Všichni západní muslimové dnes mají pocit dvojí příslušnosti, dvojího kulturního kapitálu. Sami sebe definují prostřednictvím své religiozity, ale zároveň si osvojili univerzální, sekulární znalosti. A protože mají dvojí kulturní kapitál, mohou se relativně svobodně přesunovat mezi různými činnostmi a prostředími - domovem, školou, mládežnickými spolky či městskými centry pro volný čas. Být muslimem a být islámistou není totéž. V současné době jsme svědky posunu od muslimské identity k identitě islámistické. Náboženské já se u jednotlivých muslimů přesunuje ze soukromé sféry do sféry veřejné.", "en": "Of course, through migration Muslims experience a sense of distancing, if not an outright break, from their social origins. So their religious experience is of a new kind, bereft of theological, community, or state institutions. Religious experience instead becomes a form of social imagination within which they reconstruct a sense of belonging to Islam in new and strange surroundings. It is not distance from modern life, but proximity to it that triggers a return to religious identity. Indeed, most radicalism arises in groups who, by their experience of mobility and displacement, are acquainted with secular Western ways of political thinking and urban living. Disoriented by unfamiliar surroundings, Islam becomes their anchor. But for this anchor to work, Islam must be liberated from its traditionally subservient, passive and docile posture in the face of modernity. By wearing a veil or beard, claiming the right for places to pray at work or school, and demanding special foods, Muslims identify themselves overtly as Muslims. They are telling everyone around them that they are more zealous and meticulous in their religious observance than those who confine their religiosity to private life. For example, non-Muslims usually see veiling as a sign of the debasement and inferiority of Muslim women. From a stigma, however, it has become for Muslims a sign of their positive affirmation of an Islamic identity. Young Muslim women in Europe illustrate this transformation perfectly. Girls who adopt the headscarf in French and German schools are closer in many respects (namely youth culture, fashion consciousness, and language) to their classmates than to their homebound, uneducated mothers. In adopting the headscarf for Europe's public sphere, these girls are unintentionally altering the symbol and the role of Muslim women. This tendency extends deeper than headscarves. All Western Muslims possess a double sense of belonging, a double cultural capital. They define themselves through their religiosity, but they also have gained universal, secular knowledge. Because they have a double cultural capital, they can circulate relatively freely between different activities and spaces--home, school, youth associations, and urban leisure space. Being a Muslim and being an Islamist are not the same thing. What we are witnessing today is a shift from a Muslim identity to an Islamist identity. The religious self for individual Muslims is being shifted from the private to the public realm."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bývají však důmyslní při rozvoji půvabných nových oblastí v malých městech vzdálených do jedné hodiny jízdy od měst velkých. Děje se to na tolika místech a s takovou pravidelností, že to bereme jako samozřejmost a málokdy si toho vůbec všimneme. Od dob průmyslové revoluce je rozvoj takových nových městských oblastí ústředním tématem v dějinách světa. Nová města ustavičně zrají jako třešně na stromě a přetahují lidi ze starších, původních m��st. Kromě toho nová města obvykle vypadají zářivěji a svěžeji než staré městské oblasti, jež bývají často pokládány za neuspořádané a chátrající. Do jaké míry můžeme očekávat, že dům ve slavném městě předčí jakožto dlouhodobá investice jinou nemovitost? Odpověď zní: do velmi malé míry. Ceny ve městech, která Gyourko, Mayer a Sinai označují za superhvězdná, se v letech 1950 až 2000 obecně nezvyšovaly o více než jedno nebo dvě procenta ročně rychleji než v průměrném městě a i tento rozdíl je pravděpodobně do značné míry způsobem růstem velikosti a kvality domů. Podle srovnávacího indexu cen domů společnosti Coldwell Banker, který porovnává cenu standardního pětipokojového domu o užitné ploše kolem dvou set čtverečních metrů v různých městech, je nejdražším městem v USA Beverly Hills (legendární bydliště filmových hvězd). Standardní dům je tam 4,25krát dražší než v průměrném americkém městě. Předpokládáme-li, že se za sto let relativní hodnota takového domu zečtyřnásobila, pak dodatečný investiční výnos činí pouhých 1,5% ročně – takový výsledek nadšení zastánci investic do nemovitostí očekávají jen stěží. A jak nakonec poznamenávají sami Gyourko, Mayer a Sinai, i tyto malé dlouhodobé rozdíly v cenách nemovitostí v různých městech bývají vyváženy nižším poměrem nájemného a ceny v superhvězdných městech. Pro investora je přitom míra výnosnosti dána součtem míry zhodnocení a poměru nájemné-cena, takže nízký poměr nájemné-cena zmenšuje výhodu rychlejšího zhodnocování. Značný veřejný zájem, který teorie „superhvězdných měst“ vyvolala, v převážné míře jen odráží psychologii boomu cen nemovitostí, jehož jsme v současné době svědky, a také zbožná přání zúčastněných. Lidé chtějí věřit, že růst cen bude pokračovat a že jejich investice v oblíbeném městě jsou nějakým způsobem jedinečné a vzrušující. Neexistuje však žádný obecně platný důvod, proč v superhvězdných městech investovat.", "en": "But they tend to be ingenious at developing glamorous new areas from little towns within an hour’s commute from major cities. It happens in so many places and so regularly that we take it for granted and rarely even notice it. Indeed, since the industrial revolution, the development of such new urban areas is a central theme in the history of the world. New cities are constantly ripening like so many cherries on a tree, drawing people away from older, original cities. And the new cities have a way of looking brighter and fresher than the old urban areas, which are often seen as jumbled and decaying. How much might we expect a home in a famous city to outperform other real estate as a long-term investment? The answer: not much at all. Prices in the cities that Gyourko, Mayer, and Sinai identify as superstars generally appreciated by no more than one or two percent a year more than in the average city from 1950 to 2000, and even that difference is probably largely due to an increase in the size and quality of homes. According to the Coldwell Banker Home Price Comparison Index, which compares the price of a standard 2,200 square-foot four-bedroom house across cities, the most expensive city in the US is Beverly Hills (the legendary home of movie stars). The standard home there is 4.25 times as expensive as one in an average city in the US. Assuming that quadrupling of relative value occurred over a hundred years, the excess return on investment amounts to only 1.5% per year – hardly the kind of performance that real estate enthusiasts are expecting. Finally, as Gyourko, Mayer, and Sinai themselves note, even these small long-term differences in home price across cities have tended to be offset by lower rent-price ratios in the superstar cities. For an investor, the rate of return is the sum of the rate of appreciation and the rent-price ratio, so the low rent-price ratio reduces the advantage of faster appreciation. Most of the popular attention that the “superstar cities” theory has received merely reflects the psychology of the housing boom that we have been seeing, as well as a wishful thinking bias. People want to believe that the boom will continue, and that their investments in their favorite city are thus special and exciting. But there is no generally applicable reason to make aggressive investments in superstar cities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is the hard one, the one that isn’t obvious. That’s why I leave it to the end. And I won’t be able to say too much about it. But you have to think evolutionarily, you have to think, what hard job that has to be done -- it’s dirty work, somebody’s got to do it -- is so important to give us such a powerful, inbuilt reward for it when we succeed. Now, I think we've found the answer -- I and a few of my colleagues. It’s a neural system that’s wired up to reward the brain for doing a grubby clerical job. Our bumper sticker for this view is that this is the joy of debugging. Now I’m not going to have time to spell it all out, but I’ll just say that only some kinds of debugging get the reward. And what we’re doing is we’re using humor as a sort of neuroscientific probe by switching humor on and off, by turning the knob on a joke -- now it’s not funny ... oh, now it’s funnier ... now we’ll turn a little bit more ... now it’s not funny -- in this way, we can actually learn something about the architecture of the brain, the functional architecture of the brain. Matthew Hurley is the first author of this. We call it the Hurley Model.", "cs": "Ale tentokrát je to obtížné, není to hned tak zřejmé. Proto jsem si to nechal na konec. A nebudu o tom moci říct mnoho. Musíte myslet evolučně, musíte myslet, a to je dřina, je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí. Ale je to tak důležité, že dostáváme silnou vrozenou odměnu, pokud uspějeme. A já myslím, že jsme našli odpověď, já a někteří mí kolegové. Jde o nervový systém, který je naprogramován, aby odměnil mozek za to, že dělá těžkou duševní práci. Náš slogan pro tento názor je, že vtipnost je radost z odstraňování chyb. Teď nemám čas to tu všechno vysvětlovat, jen řeknu, že pouze některé druhy tohoto ladění jsou odměněny. To co vlastně děláme je, že používáme humor jako určitý neurovědecký nástroj. Zapínáme a vypínáme humor, tím že ladíme frekvenci vtipu - toto není vtipné ... teď je to vtipnější ... tak ještě trochu přidáme ... teď už to není legrační. A touto cestou se snažíme dozvědět něco o architektuře mozku, o funkční architektuře mozku. Matthew Hurley je strůjcem této myšlenky. Říkáme tomu Hurleyův model."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kolik Evropy Evropa snese? CAMBRIDGE – Evropská unie tento měsíc oslaví 60. výročí své zřizovací úmluvy, Římské smlouvy, jíž bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Jistě je řada důvodů to oslavit. Po staletích válek, nepokojů a masového zabíjení vládne v Evropě mír a demokracie. EU do svého společenství přivedla 11 zemí bývalého sovětského bloku a úspěšně je provedla postkomunistickou transformací. Ve věku nerovnosti rovněž členské země EU projevují celosvětově nejmenší rozdíly v příjmech. Jedná se ale o úspěchy minulosti. Dnes se Unie topí v hluboké existenční krizi a nad její budoucností jsou značné pochyby. Symptomy jsou vidět všude: brexit, drtivé míry nezaměstnanosti mladých v Řecku a Španělsku, zadlužení a stagnace v Itálii, vzestup populistických hnutí a vlna odporu proti přistěhovalcům a euru. Všechny poukazují na nezbytnost zásadní reorganizace evropských institucí. Nová bílá kniha o budoucnosti Evropy z pera předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera tedy nepřichází nijak předčasně. Juncker vytyčuje pět možných cest: pokračovat se současnou agendou, zaměřit se pouze na jednotný trh, umožnit některým zemím směřovat k integraci rychleji než ostatním, zúžit agendu nebo ctižádostivě usilovat o jednotnou a kompletnější integraci. Je těžké s Junckerem nesoucítit. Za situace, kdy jsou evropští politici plně zaujati domácími bitvami a bruselské instituce EU jsou terčem všeobecné zloby, jít odvážněji s kůží na trh nemůže. Přesto je jeho zpráva zklamáním.", "en": "How Much Europe Can Europe Tolerate? CAMBRIDGE – This month the European Union will celebrate the 60th anniversary of its founding treaty, the Treaty of Rome, which established the European Economic Community. There certainly is much to celebrate. After centuries of war, upheaval, and mass killings, Europe is peaceful and democratic. The EU has brought 11 former Soviet-bloc countries into its fold, successfully guiding their post-communist transitions. And, in an age of inequality, EU member countries exhibit the lowest income gaps anywhere in the world. But these are past achievements. Today, the Union is mired in a deep existential crisis, and its future is very much in doubt. The symptoms are everywhere: Brexit, crushing levels of youth unemployment in Greece and Spain, debt and stagnation in Italy, the rise of populist movements, and a backlash against immigrants and the euro. They all point to the need for a major overhaul of Europe’s institutions. So a new white paper on the future of Europe by European Commission President Jean-Claude Juncker comes none too soon. Juncker sets out five possible paths: carrying on with the current agenda, focusing just on the single market, allowing some countries to move faster than others toward integration, narrowing down the agenda, and pushing ambitiously for uniform and more complete integration. It’s hard not to feel sympathy for Juncker. With Europe’s politicians preoccupied with their domestic battles and the EU institutions in Brussels a target for popular frustration, he could stick his neck out only so far. Still, his report is disappointing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když se Mezinárodní měnový fond v roce 1997 pokoušel tentýž recept použít ve východní Asii, poklesy se změnily v recese a recese v deprese. Uvažování, z něhož tyto epizody vycházejí, se zakládá na chybné analogii. Domácnost, která dluží víc peněz, než dokáže pohodlně splácet, musí snižovat výdaje. Pokud se tak ale zachová vláda, klesne výstup a příjmy, zvýší se nezaměstnanost a schopnost splácet dluh se ve skutečnosti může zhoršit. Co platí pro domácnost, neplatí pro stát. Sofistikovanější obhájci varují, že vládní výdaje zapříčiní růst úrokových sazeb, čímž „vytěsní“ soukromé investice. Když ekonomika dosahuje plné zaměstnanosti, jde o oprávněnou obavu. Teď ale ne: vzhledem k mimořádně nízkým dlouhodobým úrokovým sazbám dnes žádný seriózní ekonom téma „vytěsňování“ nenadnáší. V Evropě, zejména v Německu, a v některých kruzích v USA s nárůstem vládních deficitů a dluhů sílí také volání po silnějších úsporných opatřeních. Bude-li vyslyšeno, což se v mnoha zemích zdá pravděpodobné, důsledky budou katastrofální, zejména vzhledem ke křehkosti oživení. Růst zpomalí, přičemž Evropa a/nebo Amerika možná opět sklouznou do recese. Vyšší deficity a dluhy nezapříčinily z větší části stimulační výdaje, oblíbený strašák schodkových jestřábů; jsou důsledkem „automatických stabilizátorů“ – daňových škrtů a výdajových nárůstů, jež hospodářské fluktuace automaticky doprovázejí. Takže úsporná opatření sice podryjí růst, ale úbytek dluhů bude přinejlepším marginální. Keynesiánská ekonomika se osvědčila: kdyby nebylo stimulačních opatření a automatických stabilizátorů, recese by byla mnohem hlubší a delší a nezaměstnanost mnohem vyšší. To neznamená, že bychom výši dluhu měli ignorovat. Záleží však na dlouhodobém zadlužení. Existuje jednoduchý keynesiánský recept: Zaprvé, přesuňme výdaje z neproduktivních způsobů využití – jako jsou války v Afghánistánu a Iráku či bezpodmínečné sanace bank, které neoživují půjčování – do vysoce výnosných investic. Zadruhé, povzbuďme výdaje a podpořme spravedlnost a efektivitu tím, že zvýšíme daně například firmám, které nereinvestují, a snížíme je těm, které tak činí, anebo tím, že zvýšíme daně ze spekulativních kapitálových výnosů (třeba u realit) anebo z energií s náročnou uhlíkovou či exhalační charakteristikou a zároveň snížíme daně plátcům s nižšími příjmy. Jsou i další opatření, která by mohla pomoci.", "en": "When the International Monetary Fund tried the same formula in East Asia in 1997, downturns became recessions, and recessions became depressions. The reasoning behind such episodes is based on a flawed analogy. A household that owes more money than it can easily repay needs to cut back on spending. But when a government does that, output and incomes decline, unemployment increases, and the ability to repay may actually decrease. What is true for a family is not true for a country. More sophisticated advocates warn that government spending will drive up interest rates, thus “crowding out” private investment. When the economy is at full employment, this is a legitimate concern. But not now: given extraordinarily low long-term interest rates, no serious economist raises the “crowding out” issue nowadays. In Europe, especially Germany, and in some quarters in the US, as government deficits and debt grow, so, too, do calls for increased austerity. If heeded, as appears to be the case in many countries, the results will be disastrous, especially given the fragility of the recovery. Growth will slow, with Europe and/or America possibly even slipping back into recession. Stimulus spending, the deficit hawks’ favorite bogeyman, did not cause most of the increased deficits and debt, which are the result of “automatic stabilizers” – the tax cuts and spending increases that automatically accompany economic fluctuations. So, as austerity undermines growth, debt reduction will be marginal at best. Keynesian economics worked: if not for stimulus measures and automatic stabilizers, the recession would have been far deeper and longer, and unemployment much higher. This does not mean that we should ignore the level of debt. But what matters is long-term debt. There is a simple Keynesian recipe: First, shift spending away from unproductive uses – such as wars in Afghanistan and Iraq, or unconditional bank bailouts that do not revive lending – toward high-return investments. Second, encourage spending and promote equity and efficiency by raising taxes on corporations that don’t reinvest, for example, and lowering them on those that do, or by raising taxes on speculative capital gains (say, in real estate) and on carbon- and pollution-intensive energy, while cutting taxes for lower-income payers. There are other measures that might help."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Go one step up, and you get to farmers, who throw away sometimes a third or even more of their harvest because of cosmetic standards. This farmer, for example, has invested 16,000 pounds in growing spinach, not one leaf of which he harvested, because there was a little bit of grass growing in amongst it. Potatoes that are cosmetically imperfect, all going for pigs. Parsnips that are too small for supermarket specifications, tomatoes in Tenerife, oranges in Florida, bananas in Ecuador, where I visited last year, all being discarded. This is one day's waste from one banana plantation in Ecuador. All being discarded, perfectly edible, because they're the wrong shape or size. If we do that to fruit and vegetables, you bet we can do it to animals too. Liver, lungs, heads, tails, kidneys, testicles, all of these things which are traditional, delicious and nutritious parts of our gastronomy go to waste. Offal consumption has halved in Britain and America in the last 30 years. As a result, this stuff gets fed to dogs at best, or is incinerated. This man, in Kashgar, Xinjiang province, in Western China, is serving up his national dish. It's called sheep's organs. It's delicious, it's nutritious, and as I learned when I went to Kashgar, it symbolizes their taboo against food waste. I was sitting in a roadside cafe.", "cs": "Pokud se podíváme o stupínek výše k farmářům, kteří vyhodí někdy až třetinu nebo i větší část své sklizně, protože neodpovídá kosmetickým standardům. Tento farmář, například, investoval 16 tisíc liber do pěstování špenátu, ale ani jeden lístek nebyl sklizen, protože mezi špenátem vyrostlo trochu trávy. Brambory, které jsou kosmeticky nedokonalé, se dávají prasatům. Pastináky, které jsou příliš malé podle standardů supermarketu, rajčata na Tenerife, pomeranče na Floridě, banány v Ekvádoru, který jsem navštívil v minulém roce, všechno se to vyhazuje. Tohle je jednodenní odpad z jedné banánové plantáže v Ekvádoru. Všechny banány se vyhazují, i když je to dokonale poživatelné, protože mají špatný tvar nebo velikost. Když to děláme s ovocem a zeleninou, vsaďte se, že to můžeme udělat se zvířaty. Játra, plíce, hlavy, oháňky, ledviny, střeva - všechny tyhle věci, které jsou tradičními pochoutkami a výživnou součástí naší gastronomie se vyhazují. Spotřeba vnitřností klesla v Británii a v Americe za posledních 30 let na polovinu. Těmito věcmi v nejlepším případě krmíme psy, nebo se spalují. Tento muž v Kashgaru, v provincii Xinjinag, v západní Číně podává své národní jídlo. Jsou to ovčí vnitřnosti. Je to vynikající, výživné a, jak jsem se dozvěděl při své návštěvě Kashgaru, symbolizuje to, že plýtvání jídlem je u nich tabu. Seděl jsem v kavárně u cesty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Znovuzrozená revoluce MEXICO CITY – Salvador se stal vůbec první latinskoamerickou zemí, kde někdejší politicko-vojenská organizace, která se snažila získat moc prostřednictvím zbraní, dosáhla svých cílů prostřednictvím hlasovacích uren. V pololegitimních volbách v Nikaragui v roce 1984 sice také zvítězila Sandinistická fronta národního osvobození, avšak ta se k moci dostala už o pět let dříve, když svrhla Somozovu diktaturu. A když byl v roce 2006 konečně znovuzvolen Daniel Ortega, byla už stará Sandinistická fronta z roku 1979 k nepoznání. Salvadorská Národní osvobozenecká fronta Farabunda Martího (FMLN) vznikla v roce 1980 sloučením pěti povstaleckých skupin podporovaných Kubou a Nikaraguou. Do prezidentských voleb, které se konaly minulou neděli, nominovala reprezentativního a přitažlivého kandidáta Mauricia Funese, a přestože se jeho desetiprocentní náskok smrskl do volebního večera na pouhá dvě procenta, nakonec Funes bezkonkurenčně zvítězil. Konzervativní strana ARENA, která v Salvadoru vládla od skončení desetileté občanské války v roce 1992, učinila pro odvrácení vítězství FMLN všechno možné a znovu se uchýlila k taktice osočování protivníka z komunistických choutek. Podle nemilosrdně negativní kampaně strany ARENA by vítězství levice přineslo do Salvadoru komunismus, Huga Cháveze a Castra. Zastrašovací taktika však tentokrát nevyšla. Ostatní levicová politická hnutí a povstalecké skupiny v Latinské Americe si z toho očividně mohou vzít ponaučení. Socialistická strana v Chile, Dělnická strana v Brazílii, Široká fronta v Uruguayi, ba dokonce i Chávez ve Venezuele, PRD v Mexiku a FSLN v Nikaragui ukázali, že po letech čekání může levice vyhrávat v Latinské Americe volby. Rozdíl mezi těmito vítěznými levičáky a salvadorskou FMLN vyjde najevo, jakmile staré charakteristiky FMLN coby ozbrojeného hnutí narazí na každodenní realitu vládnutí. Funes není povstalecký chasník, což však neplatí o jeho viceprezidentovi Salvadoru Sánchezovi Cerenovi i téměř celém vedení FMLN, které tvoří nereformovaní castrovští povstalečtí vůdci a kádry. FMLN neovládá Funes, nýbrž oni. Nejvíce proreformní, nejdemokratičtější, nejmodernější a nejgeniálnější předáci FMLN – Facundo Guardado, Joaquin Villalobos, Salvador Samayoa, Ana Guadalupe Martinezová a Ferman Cienfuegos – toto hnutí do jednoho opustili. Druhým znepokojivým faktorem jsou vazby FMLN na Kubu a Venezuelu.", "en": "The Revolution Reborn MEXICO CITY – In El Salvador, for the first time ever in Latin America, a former political-military organization that tried to gain power through the barrel of a gun has achieved its aims through the ballot box. Although the Sandinista Front in Nicaragua did win a semi-legitimate election in 1984, it had reached power five years earlier by overthrowing the Somoza dictatorship. By 2006, when Daniel Ortega was finally re-elected, the old Sandinista Front of 1979 was unrecognizable. El Salvador’s Farabundo Martí Liberation Front (FMLN) was created in 1980, through the fusion of five guerrilla groups supported by Cuba and Nicaragua. The FMLN nominated a presentable and attractive candidate, Mauricio Funes, for last Sunday’s presidential election, and, despite seeing a 10-point lead whittled down to barely two points by election night, squeaked out an uncontested victory. The conservative ARENA party, which has governed El Salvador since the country’s 10-year civil war ended in 1992, did everything possible to prevent an FMLN victory, resorted, once again, to every red-baiting trick in the book. According to ARENA’s relentlessly negative campaign, a triumph for the left would bring communism, Hugo Chávez, and the Castro brothers to San Salvador. But scare tactics did not work this time. There is obviously a lesson here to be learned by other left-wing political movements and guerrilla groups in Latin America. The Socialist Party in Chile, the Workers Party in Brazil, the Broad Front in Uruguay, even Chávez in Venezuela and the PRD and FSLN in Mexico and Nicaragua, respectively, have shown that, after years of waiting, the left can win elections in Latin America. The difference between these victorious leftists and El Salvador’s FMLN will be revealed when the FMLN’s old characteristics as an armed movement are challenged by the daily facts of governance. For, while Funes is no old guerrilla hack, his vice president, Salvador Sanchez Ceren, and almost the entire FMLN leadership are unreformed Castroist guerrilla leaders and cadres. It is they, not Funes, who control the FMLN organization. The FMLN’s most reform-minded, democratic, modern, and brilliant leaders – Facundo Guardado, Joaquin Villalobos, Salvador Samayoa, Ana Guadalupe Martinez, and Ferman Cienfuegos – have all left the party. A second worrying factor is the FMLN’s links to Cuba and Venezuela."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Indická výjimka DILLÍ – Ratifikace historické jaderné smlouvy mezi Indií a USA americkým Kongresem znamená pozoruhodný nový vývoj v mezinárodních vztazích. Smlouva, která byla původně podepsána v červenci 2005, představuje významný mezník v sílícím partnerství mezi nejstarší a největší demokracií na světě. Přináší uznání toho, co bychom mohli označit za „indickou výjimku“, tedy rozhodnutí jediné světové supervelmoci spolu se všemi dalšími státy zapojenými do obchodu se štěpnými materiály prodávat tyto materiály Indii navzdory faktu, že tato země odmítla podepsat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a provedla dva jaderné testy. Indie odmítla podepsat NPT ze zásady, poněvadž tato smlouva představuje poslední výspu apartheidu v mezinárodní soustavě, když pěti stálým členům Rady bezpečnosti Organizace spojených národů přiznává právo být jadernými státy, zatímco ostatním stejné právo upírá. Indie je dlouhodobým zastáncem globálního jaderného odzbrojení a její morální postoj k NPT se těší takřka jednomyslné podpoře občanů. Rovněž její zbrojní program je doma široce (byť zdaleka ne všeobecně) podporován coby nezbytná podmínka bezpečnosti v nebezpečném regionu. Na rozdíl od Íránu a Severní Koreje, které NPT podepsaly a poté porušily jeho ustanovení prostřednictvím tajného jaderného zbrojního programu, Indie své jaderné zbraně vyvíjí otevřeně a v otázce nešíření má hvězdnou bilanci, neboť své technologie nikdy neexportovala a nikdy nevyzradila jaderné tajemství. Její jaderný program navíc podléhá přísné civilní kontrole. Toto vše je implicitně obsaženo v čerstvě ratifikované indicko-americké dohodě, která přežila tvrdá bilaterální jednání, kodifikaci jejích ustanovení do amerického práva a jednomyslné schválení Radou guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) letos v srpnu. Totéž nakonec bez dalších podmínek učinila také Skupina jaderných dodavatelů čítající 45 zemí, když ji Bushova administrativa vybídla, aby následovala příkladu IAEA. Jednání v americkém Kongresu bylo posledním dějstvím dlouhého dramatu, které umožnilo americkým firmám ucházet se o indické jaderné kontrakty, což je oblast, v níž budou čelit tvrdé konkurenci z Francie a Ruska. Hlavní význam dohody by však měl být spatřován ve vzkvétajícím vztahu mezi Indií a Spojenými státy. Ten během studené války oslabila americká podpora Pákistánu a vedoucí role Indie v hnutí nezúčastněných zemí, avšak v posledních deseti letech mají k sobě obě země stále blíže. Bilaterální obchod vzkvétá.", "en": "The Indian Exception NEW DELHI – The ratification by the United States Congress of the historic India-US Nuclear Agreement marks a remarkable new development in world affairs. Initially signed in July 2005, the agreement is a major milestone in the growing partnership between the world’s oldest and largest democracies. That agreement signals recognition of what may be called “the Indian exception” – a decision by the world’s sole superpower, together with all other nations involved in commerce in nuclear-related materials, to sell such materials to India, despite India’s refusal to sign the Nuclear Non-Proliferation Treaty and its two nuclear tests. India’s refusal to sign the NPT was based on principle, for the NPT is the last vestige of apartheid in the international system, granting as it does to five permanent members of the United Nations Security Council the right to be nuclear weapons states while denying the same right to others. A long-time advocate of global nuclear disarmament, India’s moral stand on the NPT enjoys near-unanimous backing within the country. Its weapons program is also widely (though far from universally) supported at home as a security imperative in a dangerous neighborhood. Unlike Iran and North Korea, which signed the NPT and then violated its provisions through clandestine nuclear weapons programs, India has openly pursued its own nuclear development, and it has a stellar record on non-proliferation, never exporting its technology or leaking a nuclear secret. Moreover, its nuclear program is under strict civilian control. All of this is implicitly recognized in the newly ratified India-US accord, which survived tough bilateral negotiations, codification of its provisions into US law, and unanimous approval in August by the Board of Governors of the International Atomic Energy Agency. Finally, the Nuclear Suppliers Group of 45 countries, urged by the Bush administration to follow the IAEA’s example, did so unconditionally. Congressional action in America was the last act of a long drama, and it cleared the way for US companies to bid for Indian nuclear contracts, an area in which they will face stiff competition from France and Russia. But the agreement’s main significance should be seen in terms of the burgeoning Indo-American relationship. Estranged during the Cold War by American support for Pakistan and India’s leadership of the non-aligned movement, the two countries have been drawing ever closer during the last decade. Bilateral trade is booming."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And a slinger is someone who has a leather pouch with two long cords attached to it, and they put a projectile, either a rock or a lead ball, inside the pouch, and they whirl it around like this and they let one of the cords go, and the effect is to send the projectile forward towards its target. That's what David has, and it's important to understand that that sling is not a slingshot. It's not this, right? It's not a child's toy. It's in fact an incredibly devastating weapon. When David rolls it around like this, he's turning the sling around probably at six or seven revolutions per second, and that means that when the rock is released, it's going forward really fast, probably 35 meters per second. That's substantially faster than a baseball thrown by even the finest of baseball pitchers. More than that, the stones in the Valley of Elah were not normal rocks. They were barium sulphate, which are rocks twice the density of normal stones. If you do the calculations on the ballistics, on the stopping power of the rock fired from David's sling, it's roughly equal to the stopping power of a [.45 caliber] handgun. This is an incredibly devastating weapon. Accuracy, we know from historical records that slingers -- experienced slingers could hit and maim or even kill a target at distances of up to 200 yards. From medieval tapestries, we know that slingers were capable of hitting birds in flight. They were incredibly accurate.", "cs": "A prakovník je někdo, kdo má kožený váček s dvěma dlouhými provázky, do kterého se dává projektil, buď kámen nebo olověná kulička, a takhle s ním zatočí a pustí jeden z provázků, a výsledkem toho je, že projektil vystřelí vpřed směrem ke svému cíli. Tohleto má David a je důležité pochopit, že ten prak není dětský prak. Není to tohle \"Y\", že? Není to dětská hračka. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně ničivá zbraň. Když s ním David takhle zatočí, točí s ním tak, že se otočí asi šestkrát nebo sedmkrát za sekundu, a to znamená, že když se ten kamínek uvolní, letí opravdu rychle, asi 35 metrů za sekundu. To je daleko víc než baseballový míč, i kdyby jej hodil ten nejlepší nahazovač. Ba co víc, kameny v Élově údolí nebyly normální kameny. Byl to síran barnatý (baryt), což jsou kameny s dvojnásobnou hustotou oproti běžným kamenům. Pokud byste si spočítali balistiku, nárazové síly kamene, který vystřelil David z praku, tak se zhruba shoduje s nárazovou rychlostí střely z pistole ráže .45. To je neuvěřitelně ničivá zbraň. Přesnost, jak víme z historických záznamů, že prakovníci - zkušení prakovníci dokázali trefit a omráčit nebo dokonce zabít cíl až na vzdálenost 180 metrů. Ze středověkých tapiserií víme, že prakovníci dovedli trefit ptáka v letu. Byli neuvěřitelně přesní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These percentages therefore total more than 100%. No maladministration In 2008, 110 cases were closed with a finding of no maladministration. This is not necessarily a negative outcome for the complainant, who at least benefits from receiving a full explanation from the institution or body concerned of what it has done, as well as obtaining the Ombudsman's independent analysis of the case. At the same time, such a finding serves as tangible evidence that the institution or body concerned has acted in conformity with the principles of good administration. Irregularities in a design contest for architects in Austria An Austrian architect complained to the Ombudsman about the way in which the Commission dealt with his infringement complaint. In his complaint to the Commission, the architect alleged that Austria infringed Community law on the award of public service contracts in a number of design contests for architects. While the Commission confirmed that Community law had been infringed, it decided not to take any further steps, referring to a modification in the Austrian procurement law which, in its view, ensured that cases such as the present one would not arise again. The Ombudsman understood the complainant's disappointment over the Commission's decision not to take any further steps, after nearly five years of dealing with the matter. However, he recalled that, according to established case-law, it is within the Commission's discretion to decide whether or not to bring the matter before the courts. He found the Commission's justification plausible and closed the case with a finding of no maladministration.3570/2005/WP  11.The analysis that follows is based on inquiries closed during 2008. If an inquiry dealt with more than one allegation or claim, these may have given rise to several findings by the Ombudsman. The European Ombudsman — Annual Report 2008 Cases settled by the institution and friendly solutions Whenever possible, the Ombudsman tries to achieve a positive-sum outcome that satisfies both the complainant and the institution complained against. The co-operation of the Community insti- Whenever possible, the Ombudsman tries to achieve a positive-sum outcome that satisfies both the complainant and the institution complained against. tutions and bodies is essential for success in achieving such outcomes, which help enhance relations between the institutions and citizens and can avoid the need for expensive and timeconsuming litigation. During 2008, 125 cases were settled by the institution or body itself following a complaint to the Ombudsman12.", "cs": "Procentuální údaje proto dohromady činí více než 100 %. ■■Případy, kdy nebyl zjištěn nesprávný úřední postup V roce 2008 bylo 110 případů uzavřeno s tím, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. To nutně neznamená negativní výsledek pro stěžovatele, který alespoň od dotčeného orgánu nebo instituce obdrží úplné vysvětlení jeho kroků a rovněž získá nezávislou analýzu daného případu provedenou veřejným ochráncem práv. Takovéto zjištění současně slouží jako hmatatelný důkaz, že dotyčný orgán nebo instituce jednají v souladu se zásadami řádné správy. Nesrovnalosti v projektové soutěži pro architekty v Rakousku Jeden rakouský architekt si u veřejného ochránce práv stěžoval na způsob, jakým Komise vyřídila jeho st�žnost na porušení předpisů. Ve své st�žnosti určené Komisi tento architekt tvrdil, že Rakousko porušilo právo Společenství při zadávání veřejných zakázek na služby v řadě projektových soutěží pro architekty. Ačkoli Komise potvrdila, že došlo k porušení práva Společenství, rozhodla, že nepodnikne žádné další kroky s odkazem na změnu rakouských právních předpisů v oblasti zadávání veřejných zakázek, jež podle jejího názoru zajišťuje, aby k případům jako je tento již nedocházelo. Veřejný ochránce chápal zklamání stěžovatele kvůli rozhodnut� Komise, že nepodnikne žádné další kroky poté, co se touto zále-žitost� zabývala téměř pět let. Připomenul však, že podle zavedené judikatury je v pravomoci Komise rozhodnout, zda danou záležitost předloží či nepředloží soudům. Shledal odůvodnění Komise za přijatelné a případ uzavřel s t�m, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.3570/2005/WP  11.Následující analýza vychází z šetření, jež byla uzavřena v roce 2008. Pokud se šetření zabývalo více než jedním tvrzením, mohlo vést k několika zjištěním veřejného ochránce práv. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 ■■Případy vyřešené orgánem a smírným řešením Kdykoli je to možné, snaží se veřejný ochránce práv dosáhnout oboustranně pozitivního výsledku, který uspokojí stěžovatele i instituci, vůči níž je stížnost vznesena. Spolupráce orgánů a institucí Kdykoli je to možné, snaží se veřejný ochráncepráv dosáhnout oboustranně pozitivníhovýsledku, který uspokojí stěžovatele i instituci, vůči níž je st�žnost vznesena. Společenství je nezbytná pro dosažení takových výsledků, které přispějí ke zlepšení vztahů mezi institucemi a občany a umožní vyhnout se nákladným a časově náročným soudním sporům.V roce 2008 bylo 125 případů po podání stížnosti veřejnému ochránci práv vyřešeno samotným orgánem nebo institucí12. Urovnání sporu mezi výzkumným ústavem a Komisí v souvislosti s platbou"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jeden novinář nedávno vyjádřil názor, že specifická role Francie ve světě je dána její „středovostí“, což znamená, že Francouzi jsou ve stejné míře otevřeni světu i spjati se svým národem. Kromě toho se úspěšně podílejí na tržní ekonomice a ve stejné míře usilují o zachování rovnostářského sociálního modelu. Záporný výsledek hlasování však tento obraz vyvážené Francie poskvrnil. Samotní Francouzi jsou ostatně prvními, kdo nad svou bezútěšnou situací naříká, a dokonce vymysleli nový koncept zvaný „la déclinologie“, aby svou ztrátu sebedůvěry popsali. Francouzské „ne“ navíc dalo novou legitimitu euroskepticismu v jiných členských státech. Jistě, vzestup populismu v Evropě nevyvolali Francouzi; nacionalismus je v evropských dějinách hluboce zakořeněn a má mnoho příčin. Výsledek francouzského referenda však přiživil obavy dalších evropských vlád, že jakýkoliv nový návrh, který by mohly předložit s cílem znovuoživit ústavu EU, by tváří v tvář domácí i celoevropské opozici ztroskotal. Redukce evropských aspirací na reálpolitiku a její cíle však není odpovědí na dnešní krizi. Evropané si potřebují uvědomit, že v jednotě je síla a že evropskou integraci nelze zaručit bez jednotného ústavního rámce podporujícího společnou identitu. Dokud nezačneme přemýšlet v intencích evropské suverenity, místo abychom se trápili ohrožením suverenity národní, nelze současnou krizi překonat.", "en": "A journalist recently expressed the view that France’s special role in Europe was due to its “centrality,” meaning that the French are, in equal measure, both open to the world and attached to their nation. They also participate successfully in a market economy while seeking to preserve an egalitarian social model. The No vote sullied this image of a balanced France. Indeed, the French themselves are among the first to lament their bleak situation, inventing a new concept – “la déclinologie” – to describe this loss of self–confidence. Moreover, the No vote has given a new legitimacy to euro-skepticism in other member states. To be sure, the rise of populism in Europe was not caused by the French; nationalism is deeply rooted in Europe’s history and has many causes. But France’s referendum result fueled other European governments’ fears that any new proposal they might put forward to re-launch the EU constitution would fail in the face of domestic and Europe-wide opposition. But reducing European aspirations to the goals of Realpolitik is no answer to today’s crisis. Europeans need to recognize that strength lies in unity, and that Europe’s integration cannot be guaranteed without a common constitutional framework that promotes a common identity. Until we think in terms of European sovereignty, rather than fret over risks to national sovereignty, the present crisis cannot be overcome."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zde naše pravice čelí stejnému dilematu, se kterým bojuje pravice v západní Evropě – jak přemostit hluboký příkop mezi trhem a společností. Na rozdíl od anglosaského světa, nebyl na Evropském kontinentě liberalismus nikdy skutečně populární a konservativci se vždy dovolávali jistých vlasteneckých a náboženských citů svých příznivců. Tradiční pravice je proto lapena mezi populistickými trendy, jež stále voliče oslovují, a liberalizačními politikami, které jsou základními stavebními kameny každé moderní vlády. Ukazuje se, že volba, které nyní rakouští konservativci čelí, jen potvrdí tuto zatuhlou dichotomii. Ve světle těchto skutečností nemusí být Haider jen historickým reliktem, jenž se jaksi vynořil z údolí hornatých Korutan, nýbrž prorokem budoucnosti pravice celého Evropského kontinentu. Není to tak dlouho, co se toho hodně namluvilo o „krizi levice“, to když Labouristé v Británii, Sociální demokraté v Německu a Demokraté v Americe museli vybojovat své zápasy o další směřování svých stran mezi tradicemi starého socialismu a odkazy „New Deal“ a výzvami, které přinesla moderní ekonomika s upadajícím významem odborových svazů i jiných politických bašt staré levice. Levice možná nebude schopna nalézt skutečné odpovědi na všechny své nesnáze, ale pomocí celého spektáklu pragmatických politik a rétoriky je schopná znovu dobýt své pozice. Zatím zdánlivě nezastavitelný pochod trhů, globalizace a individualismu, jež byl tolik popoháněn pravicí od dob Thatcherové a Reagana, dorazil k příkrému a neočekávanému zlomu, kde se zastavil. Je zřejmé, že oživit všechny komunitární tradice pravice, s její kdesi v pozadí potlačovanou nacionalistickou minulostí, nebude o nic více složitější, než vzkřísit z módy vyšlý socialismus nebo populistický New Deal.", "en": "Here our right confronts much the same dilemma as that facing the right in Western Europe – how to bridge the gulf between the market and the community. Unlike in the English-speaking world, liberalism has never been really popular on the European continent, and the conservatives have always appealed to the patriotic and religious feelings of their supporters. The traditional right is therefore caught between a populist line that still appeals to the voters and the liberalizing policies that are the stuff of modern government everywhere. The choice that the Austrian conservatives now face appears to confirm this stark dichotomy. In this light, Haider may not be a historical leftover somehow unearthed in the mountains and valleys of Carinthia, but an augury of the future of the right across the European continent. There was much talk recently about the \"crisis of the left,\" as the Labor party in Britain, the Social-Democrats in Germany, and the Democrats in America had to struggle between their old socialist and New Deal traditions and the imperatives of a modern economy, with the fading labor unions and other political bastions of the old left. The left may have not found any real answers to its predicaments, but through a pragmatic patchwork of policies and rhetoric it managed to reclaim the center stage. All the while, the seemingly unstoppable march of the market, globalization, and individualism that had propelled the right since Thatcher and Reagan came to an abrupt halt. And the communitarian traditions of the right, with their nationalist past lurking behind, may not be any easier to revitalize than the old fashioned socialism or New Deal populism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Chris Anderson: Elon, what kind of crazy dream would persuade you to think of trying to take on the auto industry and build an all-electric car? Elon Musk: Well, it goes back to when I was in university. I thought about, what are the problems that are most likely to affect the future of the world or the future of humanity? I think it's extremely important that we have sustainable transport and sustainable energy production. That sort of overall sustainable energy problem is the biggest problem that we have to solve this century, independent of environmental concerns. In fact, even if producing CO2 was good for the environment, given that we're going to run out of hydrocarbons, we need to find some sustainable means of operating. CA: Most of American electricity comes from burning fossil fuels. How can an electric car that plugs into that electricity help? EM: Right. There's two elements to that answer. One is that, even if you take the same source fuel and produce power at the power plant and use it to charge electric cars, you're still better off. So if you take, say, natural gas, which is the most prevalent hydrocarbon source fuel, if you burn that in a modern General Electric natural gas turbine, you'll get about 60 percent efficiency. If you put that same fuel in an internal combustion engine car, you get about 20 percent efficiency. And the reason is, in the stationary power plant, you can afford to have something that weighs a lot more, is voluminous, and you can take the waste heat and run a steam turbine and generate a secondary power source. So in effect, even after you've taken transmission loss into account and everything, even using the same source fuel, you're at least twice as better off charging an electric car, then burning it at the power plant. CA: That scale delivers efficiency. EM: Yes, it does. And then the other point is, we have to have sustainable means of power generation anyway, electricity generation. So given that we have to solve sustainable electricity generation, then it makes sense for us to have electric cars as the mode of transport.", "cs": "Chris Anderson: Elone, jaký šílený sen Vás vedl k tomu zkusit se zapojit do automobilového průmyslu a vytvořit čistě elektrické auto? Elon Musk: Vlastně to sahá zpět až do doby, kdy jsem byl na univerzitě. Přemýšlel jsem o tom, jaké problémy nejpravděpodobněji ovlivní budoucnost Země a budoucnost lidstva. Myslím si, že je velmi důležité, abychom měli trvale udržitelnou dopravu a trvale udržitelnou výrobu energie. Tento typ problému trvale udržitelných energetických zdrojů je největším problémem tohoto století, který musíme řešit, nehledě na dopady na životní prostředí. Dokonce i kdyby byla produkce oxidu uhličitého prospěšná pro životní prostředí, tak proto, že brzy vyčerpáme zdroje uhlovodíků (fosilní paliva) je nutné, abychom našli nějaké udržitelné prostředky na provoz. CA: Většina americké elektřiny pochází ze spalování fosilních paliv. Jak může elektrické auto, které využívá tuto elektřinu, něco zlepšit? EM: Jasně. Odpověď se skládá ze dvou částí. Za prvé, i když vezmete to samé zdrojové palivo a budete z něj získávat energii v elektrárně a tu použijete k nabíjení elektrických aut, je to výhodnější. Vezměte si třeba zemní plyn, což je nejrozšířenější uhlovodíkové palivo, spálíte-li jej v moderní turbíně na zemní plyn dostanete se na účinnost asi 60 %. Dáte-li stejné palivo do spalovacího motoru od auta, dostanete pouze asi 20% účinnost. Důvodem je, že stacionární elektrárna může pracovat s díly, které váží mnohem víc, jsou objemné, také můžete využít odpadní teplo k pohonu parní turbíny a tím získat vedlejší zdroj. Takže ve výsledku, i když započítáte ztráty při přenosu a všechno ostatní, tak i když použijete stejný zdroj paliva, jste na tom minimálně dvakrát lépe, když budete nabíjet elektrické auto z energie získané v elektrárně. CA: Takže velikost znamená efektivnost. EM: Ano, znamená. Za druhé je stejně třeba najít dlouhodobě udržitelný zdroj energie, zdroj elektřiny. Takže, když už musíme zajistit dlouhodobě udržitelný zdroj elektřiny, dává smysl, abychom používali elektrická auta jako dopravní prostředky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "4.5 looks at the factors driving price developments over medium to longer- term horizons, and explains that over such horizons monetary policy has the appropriate instruments to influence prices. It is therefore responsible for trends in inflation. FACTORS DETERMINING PRICE 4.1 What monetary policy can and cannot do – an overview 4.2 Money and interest rates – how can monetary policy influence interest rates? 4.3 How do changes in interest rates affect the expenditure decisions taken by consumers and firms? 4.4 Factors driving price developments over shorter-term horizons 4.5 Factors driving price developments over longerterm horizons WHAT MONETARY POLICY CAN AND CANNOT DO – AN OVERVIEW In the short run, the central bank can influence real economic developments In the short run, a change in money market (i.e. short-term) interest rates induced by the central bank sets a number of mechanisms in motion, mainly because this change has an impact on the spending and saving decisions taken by households and firms. For example, higher interest rates will, all things being equal, make it less attractive for households and firms to take out loans in order to finance their consumption or investment.They also make it more attractive for households to save their current income rather than spend it. Finally, changes in official interest rates may also affect the supply of credit. These developments, in turn, and with some delay, influence developments in real economic variables such as output. How can monetary policy influence the price level? This question touches upon what economists generally describe as the socalled “transmission process”, i.e. the process through which actions of the central bank are transmitted through the economy and, ultimately, to prices. While this process is in essence extremely complex – one that changes over time and is different in various economies, so much so that, even today, not all the details behind it are fully known – its basic features are well understood. The way in which monetary policy exerts its influence on the economy can be explained as follows: the central bank is the sole issuer of banknotes and bank reserves, i.e. it is the monopolistic supplier of the socalled “monetary base”. By virtue of this monopoly, the central bank is able to influence money market conditions and steer shortterm interest rates.", "cs": "4.5 se zabývá faktory, které určují vývoj cen ve středně dlouhém až dlouhém období, a ukazuje, že pro tato časová období má měnová politika vhodné nástroje k ovlivnění cen. Měnová politika proto přímo určuje trend inflace. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ 4.1 Čeho měnová politika může dosáhnout a čeho naopak dosáhnout nemůže – přehled 4.2 Peníze a úroková míra – jak může měnová politika ovlivnit úrokovou míru? 4.3 Jak změny úrokových sazeb ovlivňují rozhodnutí spotřebitelů a podniků o výdajích? 4.4 Faktory určující vývoj cen v kratším období 4.5 Faktory určující vývoj cen v delším období DOSÁHNOUT NEMŮŽE – PŘEHLED V krátkém období může centrální banka ovlivnit vývoj reálných ekonomických ukazatelů V krátkém období uvede změna úrokových sazeb na peněžním trhu (tedy krátkodobých úrokových sazeb), kterou vyvolá centrální banka, do pohybu řadu mechanismů, především proto, že tato změna má dopady na rozhodování domácností a podniků o výdajích a úsporách. Vyšší úrokové sazby za jinak stejných podmínek například povedou k tomu, že pro domácnosti a podniky budou úvěry méně zajímavou možností financování vlastní spotřeby nebo investic. Vyšší úrokové sazby také vedou domácnosti k tomu, aby své běžné příjmy spíše uspořily, než utratily. A v neposlední řadě, vyhlášené úrokové sazby mohou ovlivnit nabídku úvěrů. Tyto změny pak mohou následně s určitým zpožděním ovlivnit vývoj reálných ekonomických proměnných, jako je například celkový produkt. Jak může měnová politika ovlivnit cenovou hladinu? Tato otázka naráží na něco, čemu ekonomové obvykle říkají „transmisní proces“, tedy proces, jehož prostřednictvím se opatření centrální banky promítají do ekonomiky a v konečném důsledku do cen. Tento proces je velice složitý, mění se s postupem času, je odlišný pro každou ekonomiku a není ještě dopodrobna prozkoumán, jeho základní prvky jsou však dnes již dobře známy. Způsob, jakým měnová politika ovlivňuje ekonomiku, lze vysvětlit takto: centrální banka je jediným emitentem bankovek a bankovních rezerv, je tedy monopolním poskytovatelem takzvané měnové báze. Díky tomuto monopolu může ovlivňovat podmínky na peněžním trhu a vývoj krátkodobých úrokových sazeb."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He went from being alive and passionate at Stage One -- remember, \"Life sucks, despairing hostility, I will do whatever it takes to survive\" -- to walking into a Boys and Girls Club, folding his arms, sitting down in a chair, and saying, \"Wow. My life really sucks. I don't know anybody. I mean, if I was into boxing, like they were, then my life wouldn't suck. But I don't. So it does. So I'm going to sit here in my chair and not do anything.\" In fact, that's progress. We move people from Stage One to Stage Two by getting them in a new tribe and then, over time, getting them connected. So, what about moving from Stage Three to Stage Four? I want to argue that we're doing that right here. TED represents a set of values, and as we unite around these values, something really interesting begins to emerge. If you want this experience to live on as something historic, then at the reception tonight I'd like to encourage you to do something beyond what people normally do and call networking. Which is not just to meet new people and extend your reach, extend your influence, but instead, find someone you don't know, and find someone else you don't know, and introduce them. That's called a triadic relationship. See, people who build world-changing tribes do that.", "cs": "Přešel z aktivního života na úrovni jedna \"Život nestojí za nic\" bytostné nenávisti: \"udělám cokoliv abych přežil\" do domu dětí a mládeže kde si sedl, složil ruce a řekl: \"Wow. Můj život fakt nestojí za nic.\" \"Nikoho tady neznám.\" \"Třeba kdybych boxoval, jako boxujou oni, tak by můj život za něco stál, ale neboxuju, takže za nic nestojí.\" \"Takže tady budu sedět a nebudu dělat nic.\" V podstatě to je pokrok. Přesunete člověka z úrovně jedna na úroveň dva tím, že ho dostanete do nového kmene. a on se po čase zapojí. Tak co třeba pohnout se z úrovně tři do úrovně čtyři? Myslím, že to děláme právě teď. T-E-D představuje skupinu hodnot. A jak se sjednocujeme okolo nich děje se něco opravdu zajímavého. Jestli chcete tento zážitek posunout dál a udělat něco nadčasového, tak vás na recepci dnes večer poprosím o jednu věc, kterou normálně neděláte když navazujete nové kontakty. Neomezte se na potkávání nových lidí a rozšiřování svého okruhu vlivu. Místo toho najděte někoho, koho neznáte a někoho dalšího, koho neznáte, a představte je. Říká se tomu trojstranný vztah. Dělají to lidé, kteří vytváří kmeny, co mění svět."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Keynes a sociální demokracie z pohledu dneška LONDÝN – Keynesianismus byl celá desetiletí spojován se sociálnědemokratickými politikami velké vlády. Vztah Johna Maynarda Keynese k sociální demokracii je ale komplikovaný. Třebaže byl tvůrcem stěžejních prvků sociálnědemokratické politiky, zejména jejího důrazu na udržování plné zaměstnanosti, k ostatním klíčovým sociálnědemokratickým cílům, například veřejnému vlastnictví či masivnímu rozšiřování sociálního státu, se nehlásil. Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz Keynes zakončuje shrnutím silných a slabých stránek kapitalistického systému. Na jedné straně kapitalismus nabízí nejlepší záruku svobody jednotlivce, možnosti volby a podnikatelského snažení. Na druhou stranu neregulované trhy nedokážou splnit dva ústřední cíle každé civilizované společnosti: „Mimořádnými nedostatky ekonomické společnosti, v níž žijeme, jsou její neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a nahodilá a nespravedlivá distribuce bohatství a příjmů.“ To hovořilo pro aktivní úlohu vlády, což zapadalo do významných proudů levicového smýšlení. Až do zveřejnění Obecné teorie v roce 1936 sociální demokraté neměli tušení, jak plné zaměstnanosti dosáhnout. Jejich politiky se zaměřovaly na zbavování kapitalistů vlastnictví výrobní prostředků. Jak to mělo zajistit plnou zaměstnanost, nikdy nikdo nezjistil. Existovala myšlenka, původně odvozená z Ricarda a Marxe, že k tomu, aby si kapitalistická třída udržela svůj podíl na zisku, potřebuje „záložní armádu nezaměstnaných“. Pokud se eliminují zisky, potřebnost této záložní armády zmizí. Pracující budou placeni tolik, kolik si zaslouží, a práci si najde každý, kdo bude chtít pracovat. Kromě politické nemožnosti nenásilně znárodnit celé hospodářství však tento přístup trpěl tou fatální chybou, že ignoroval roli agregátní poptávky. Předpokládal, že pokud se zisky eliminují, poptávka bude vždy dostatečná. Keynes prokázal, že hlavní příčinou vln vysoké a vleklé nezaměstnanosti není odírání pracujících o zisky, ale kolísající vyhlídky soukromých investic v nejistém světě. Téměř veškerá nezaměstnanost v cyklickém poklesu byla důsledkem selhání investiční poptávky. Důležitým opatřením tudíž nebylo znárodnit veškerý kapitál, ale socializovat investice. Průmysl bylo možné bez znepokojení ponechat v soukromých rukou, za předpokladu, že stát garantuje v ekonomice dostatečnou kupní sílu, aby se udržely investice na úrovni plné zaměstnanosti.", "en": "Keynes and Social Democracy Today LONDON – For decades, Keynesianism was associated with social democratic big-government policies. But John Maynard Keynes’s relationship with social democracy is complex. Although he was an architect of core components of social democratic policy – particularly its emphasis on maintaining full employment – he did not subscribe to other key social democratic objectives, such as public ownership or massive expansion of the welfare state. In The General Theory of Employment, Interest and Money, Keynes ends by summarizing the strengths and weaknesses of the capitalist system. On one hand, capitalism offers the best safeguard of individual freedom, choice, and entrepreneurial initiative. On the other hand, unregulated markets fail to achieve two central goals of any civilized society: “The outstanding faults of the economic society in which we live are its failure to provide for full employment and its arbitrary and inequitable distribution of wealth and incomes.” This suggested an active role for government, which dovetailed with important strands of left-wing thought. Until The General Theory was published in 1936, social democrats did not know how to go about achieving full employment. Their policies were directed at depriving capitalists of the ownership of the means of production. How this was to produce full employment was never worked out. There was an idea, originally derived from Ricardo and Marx, that the capitalist class needed a “reserve army of the unemployed” to maintain its profit share. If profits were eliminated, the need for that reserve army would disappear. Labor would be paid what it was worth, and everyone willing to work would be able to find a job. But, apart from the political impossibility of nationalizing the whole economy peacefully, this approach suffered from the fatal flaw of ignoring the role of aggregate demand. It assumed that demand would always be sufficient if profits were eliminated. Keynes demonstrated that the main cause of bouts of heavy and prolonged unemployment was not worker encroachment on profits, but the fluctuating prospects of private investment in an uncertain world. Nearly all unemployment in a cyclical downturn was the result of the failure of investment demand. Thus, the important thing was not to nationalize the capital stock, but to socialize investment. Industry could be safely left in private hands, provided the state guaranteed enough spending power in the economy to maintain a full-employment level of investment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Socialismus, nebo globální rozštěpenost? Poprvé v dějinách máme znalosti, technické možnosti i dostatek bohatství, abychom vybudovali jiný svět. Máme prostředky k tomu, abychom „učinili z chudoby historii“. Přestože však máme tu moc svět změnit, nepodnikáme kroky, jichž je k tomu zapotřebí. V roce 2000 světové vlády přijaly Rozvojové cíle tisíciletí Organizace spojených národů, jejichž cílem je do roku 2015 omezit chudobu na polovinu. Přesto mezinárodnímu společenství chybí politická vůle potřebná k naplnění těchto základních závazků vůči lidskosti, kvůli čemuž lidé ztrácejí důvěru v politiku. Nezačneme-li jednat, naši občané přestanou doufat v moc demokracie – případně najdou naději v extremismu, fundamentalismu a násilí. Abychom oživili důvěru lidí nejen v politiku, ale i ve vlastní možnosti, naše politiky musí zaručovat zodpovědnou správu a instituce, jež pracují pro zodpovědné občany a spolupracují s nimi. Socialistická internacionála coby největší politická organizace na světě může občany světa sjednotit kolem nové globální agendy, jejímž smyslem bude dosáhnout těchto cílů. Naší první výzvou je demokratizovat globalizaci. Musíme globalizaci změnit odzdola až nahoru a přizvat dvě třetiny lidstva, jež jsou z tohoto procesu v současnosti vyloučené, a to v souladu s principy, jež odrážejí socialistické zásady účasti všech, kulturní rozmanitosti a udržitelného rozvoje. Jak mohou mít občané demokratickou možnost vyjadřovat se ke světovému hospodářskému rozvoji, když MMF i Světová banka fungují na principu „jeden dolar, jeden hlas“?", "en": "Socialism or Global Division? For the first time in history, we have the knowledge, the technology, and the wealth to design a different world. We have the resources to “make poverty history.” But, though we have the power to change the world, we are not taking the steps needed to do so. In 2000, the world’s governments adopted the United Nations Millennium Development Goals, which aim to halve global poverty by 2015. Yet the international community has lacked the political will needed to meet these basic responsibilities to humanity, causing people to lose faith in politics. Unless we take action, our citizens will lose hope in the power of democracy – or find hope in extremism, fundamentalism, and violence. To restore people’s trust not only in politics, but also in their own potential, our policies must guarantee responsible governance and institutions that work for and with responsible citizens. As the largest political organization in the world, the Socialist International can unite the world’s citizens around a new global agenda to achieve these goals. Our first challenge is to democratize globalization. We must reconfigure globalization from the bottom-up, bringing in the two-thirds of the human race that is currently excluded from the process, on terms that reflect the socialist principles of inclusion, cultural diversity, and sustainable development. How can citizens have a democratic say in world economic development when the IMF and World Bank work on the principle of “one dollar, one vote”?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Deficit Trumpovy emoční inteligence CAMBRIDGE – Padesát bývalých činitelů národní bezpečnosti, kteří působili na vysokých postech v republikánských vládách od Richarda Nixona po George W. Bushe, minulý měsíc zveřejnilo dopis, v němž prohlašují, že nebudou volit Donalda Trumpa, prezidentského kandidáta své strany. Jejich slovy „prezident musí být ukázněný, kontrolovat emoce a jednat až po úvaze a s pečlivým rozmyslem“. Jednoduše řečeno, „Trump nemá povahu pro výkon funkce prezidenta“. V pojmosloví moderní teorie vedení trpí Trump nedostatkem emoční inteligence – sebeovládání, disciplíny a schopnosti empatie, která lídrům umožňuje přenášet své osobní vášně a přitahovat ostatní. V protikladu k názoru, že city narušují uvažování, emoční inteligence – sestávající ze dvou hlavních složek, sebeovládání a přístupu k druhým – naznačuje, že schopnost porozumět emocím a usměrňovat je může celkové uvažování zefektivnit. Tato koncepce je moderní, ale myšlenka sama nová není. Praktici jsou si jejího významu pro vedení vědomi už dávno. Ve 30. letech minulého století byl bývalý soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes, starý, nevrlý veterán americké občanské války, přiveden na schůzku s Franklinem D. Rooseveltem, rovněž absolventem Harvardu, který však nebyl zářným studentem. Když byl později dotázán na dojem z nového prezidenta, Holmes proslule prohodil: „Druhořadý intelekt, prvořadý temperament.“ Většina historiků by se shodla, že Rooseveltův úspěch v úloze lídra se neopíral o jeho analytické, nýbrž emoční IQ. Psychologové se snaží inteligenci měřit už víc než sto let. Všeobecné testy IQ měří takové aspekty inteligence, jako je jazykové porozumění a percepční uvažování, ale hodnocení IQ predikuje jen asi 10-20 % variant úspěchů v životě. Zbývajících nevysvětlených 80 % je plodem stovek faktorů, které se v průběhu času projeví. Jedním z nich je právě emoční inteligence. Někteří experti tvrdí, že emoční inteligence je dvakrát důležitější než odborné či kognitivní dovednosti. Jiní mají za to, že hraje podružnou roli.Navíc se psychologové rozcházejí v tom, jaká je vazba mezi dvěma dimenzemi emoční inteligence – sebekontrolou a empatií. Například Bill Clinton měl nízké hodnocení u první a vysoké u druhé. Nicméně shodnou se, že emoční inteligence je významnou složkou vůdcovství. Richard Nixon měl pravděpodobně vyšší IQ než Roosevelt, ale mnohem nižší emoční inteligenci.", "en": "Trump’s Emotional Intelligence Deficit CAMBRIDGE – Last month, 50 former national security officials who had served at high levels in Republican administrations from Richard Nixon to George W. Bush published a letter saying they would not vote for their party’s presidential nominee, Donald Trump. In their words, “a President must be disciplined, control emotions, and act only after reflection and careful deliberation.” Simply put, “Trump lacks the temperament to be President.” In the terminology of modern leadership theory, Trump is deficient in emotional intelligence – the self-mastery, discipline, and empathic capacity that allows leaders to channel their personal passions and attract others. Contrary to the view that feelings interfere with thinking, emotional intelligence – which includes two major components, mastery of the self and outreach to others – suggests that the ability to understand and regulate emotions can make overall thinking more effective. While the concept is modern, the idea is not new. Practical people have long understood its importance in leadership. In the 1930s, former Supreme Court Justice Oliver Wendell Holmes, a crusty old veteran of the American Civil War, was taken to meet Franklin D. Roosevelt, a fellow Harvard graduate but one who had not been a distinguished student. Asked later about his impressions of the new president, Holmes famously quipped: “second-class intellect; first-class temperament.” Most historians would agree that Roosevelt’s success as a leader rested more on his emotional than his analytical IQ. Psychologists have tried to measure intelligence for more than a century. General IQ tests measure such dimensions of intelligence as verbal comprehension and perceptual reasoning, but IQ scores predict only about 10-20% of variation in life success. The 80% that remains unexplained is the product of hundreds of factors playing out over time. Emotional intelligence is one of them. Some experts argue that emotional intelligence is twice as important as technical or cognitive skills. Others suggest it plays a more modest role. Moreover, psychologists differ about how the two dimensions of emotional intelligence – self-control and empathy – relate to each other. Bill Clinton, for example, scored low on the first but high on the second. Nonetheless, they agree that emotional intelligence is an important component of leadership. Richard Nixon probably had a higher IQ than Roosevelt, but much lower emotional intelligence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nastal v Německu čas daňových škrtů? MNICHOV – Oslabující ekonomika rozvířila starou debatu: nepotřebuje Německo hmatatelnou daňovou úlevu pro zaměstnance i firmy, aby zůstalo mezinárodně konkurenceschopné? Anebo by se daně měly zvýšit, aby zajistily více zdrojů na sociální programy a veřejné investice? Vyšší daně vytvářejí větší prostor pro vládní výdaje, zatímco nižší daně omezují výdajové možnosti státu. Volba mezi těmito variantami má politický ráz. Existuje však jeden obecný přístup, který by mohl v Německu získat podporu napříč politickými stranami: zajistit, aby se procento hospodářského výkonu, které si pro sebe vyžádá veřejný sektor, ve střednědobém výhledu nezvyšovalo ani nesnižovalo. Podíl daní a příspěvků na sociální zabezpečení na celkovém HDP v Německu už léta stoupá. Referenčním bodem pro rozhodování o celkové daňové zátěži by přitom mohl být rok 2014, kdy čistý nově vzniklý dluh spolkového rozpočtu klesl na nulu. V té době činily daňové příjmy (včetně příspěvků) 38,6% HDP. Do roku 2018 se tento poměr zvýšil na 39,8%. Podstatně vzrostl také poměr daní a HDP bez započítání sociálních příspěvků, a to z 22,1% v roce 2014 na loňských 22,8%. Do roku 2020 stoupne na 23%. Hlavním důvodem je skutečnost, že inflace a růst mezd tlačí stále větší počet plátců daně z příjmu do vyšších daňových pásem. Návrat poměru daní a HDP na úroveň roku 2014 by v roce 2020 vyžadoval daňovou úlevu v objemu 34 miliard eur. A i kdyby chtěla vláda dospět na úroveň roku 2017, musela by daňovou zátěž snížit o 22 miliard eur. Které konkrétní daně by se však měly seškrtat? Dobrým začátkem by bylo zrušení solidární daně, tedy jakési přirážky k dani z příjmu. Tato daň byla zavedena dočasně s cílem financovat obnovu bývalé Německé demokratické republiky po sjednocení země. Po třiceti letech přišel čas slib dočasnosti splnit. Argument, že zrušení solidární daně by bylo nevítaným „dárkem bohatým“, zkresluje fakta. Pravdou je, že její zavedení bylo speciálním opatřením, které zasáhlo převážně „bohaté“. A kterákoliv německá politická strana, jež touží po silnějším zdanění lidí s vyššími příjmy, by měla vést kampaň za reformu sazeb daně z příjmu, nikoliv blokovat zrušení solidární daně, k němuž mělo dojít už dávno.", "en": "Tax-Cut Time for Germany? MUNICH – A weakening economy has rekindled an old debate: does Germany need tangible tax relief for its workforce and enterprises in order to remain internationally competitive? Or should taxes go up to provide more funds for social programs and public investment? Higher taxes create more room for government expenditure, while lower taxes limit the state’s spending capacity. The choice between these options is a political matter. But one general approach that might garner cross-party support in Germany would be to ensure that the share of economic output claimed by the public sector neither increases nor decreases over the medium term. In fact, the ratio of taxes and social-security contributions to GDP in Germany has been increasing for years. A reference point for deciding the overall tax burden could be the year 2014, in which net new debt for the federal budget fell to zero. At that time, tax revenue (including contributions) amounted to 38.6% of GDP. By 2018, the ratio had risen to 39.8%. Similarly, the tax-to-GDP ratio, excluding social contributions, has also increased significantly, from 22.1% in 2014 to 22.8% last year. By 2020, it will exceed 23%. The main reason for this is that inflation and earnings growth are pushing increasing numbers of income-tax payers into higher rate brackets. Bringing the tax-to-GDP ratio back to its 2014 level would require tax relief in 2020 to the tune of €34 billion ($38 billion). Even to reach the 2017 level, the government would have to lower the tax burden by €22 billion. But which particular taxes should be cut? Canceling the solidarity tax, a surcharge on income tax, would be a good place to start. This tax was introduced on the understanding that it would be levied only temporarily to finance the reconstruction of the former East Germany following reunification. Thirty years on, it’s time to make good on this promise. The argument that the end of the solidarity tax would be an unwelcome “gift to the rich” skews the facts. The truth is that its introduction was a special measure that predominantly hit the “rich.” Any German political party eager to tax higher-wage earners more heavily should be campaigning to reform income-tax rates, not block the overdue retirement of the solidarity tax."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And to their amazement, after it was over, he began speaking like he was perfectly well. He relapsed a little bit, they gave him a series of treatments, and he was essentially cured. But of course, having schizophrenia, within a few months, it returned. But they wrote a paper about this, and everybody in the western world began using electricity to convulse people who were either schizophrenic or severely depressed. It didn't work very well on the schizophrenics, but it was pretty clear in the '30s and by the middle of the '40s that electroconvulsive therapy was very, very effective in the treatment of depression. And of course, in those days, there were no antidepressant drugs, and it became very, very popular. They would anesthetize people, convulse them ... But the real difficulty was that there was no way to paralyze muscles. So people would have a real grand mal seizure. Bones were broken; especially in old, fragile people, you couldn't use it. And then in the late 1950s, the so-called \"muscle relaxants\" were developed by pharmacologists, and it got so that you could induce a complete convulsion, an electroencephalographic convulsion -- you could see it on the brain waves -- without causing any convulsion in the body except a little bit of twitching of the toes. So again, it was very, very popular and very, very useful. Well, you know, in the middle '60s, the first antidepressants came out. Tofranil was the first.", "cs": "A k jejich překvapení hned potom začal mluvit, jako by mu nic nebylo. Trochu do toho pak zase spadl, takže podstoupil ještě několik procedur a v podstatě byl uzdraven. Ale samozřejmě, protože to byl schizofrenik, za pár měsíců se jeho stav zase zhoršil. Napsali o tom ale článek a celý západní svět začal používat elektřinu k vyvolání křečí u lidí se schizofrenií nebo závažnými depresemi. Na schizofreniky to až tak dobře neúčinkovalo, ale ve třicátých a čtyřicátých letech už bylo jasné, že elektrokonvulzivní terapie je velmi, velmi efektivní při léčbě depresivních stavů. No a protože v té době nebyla dostupná žádná antidepresiva, stala se velmi, velmi populární. Pacienty před zákrokem uspali a pak vyvolali křeče, ale problém byl v tom, že neexistoval způsob jak paralyzovat svaly, takže lidé při zákroku prodělali grand mal záchvat. Lámali si kosti - zvlášť staří, křehcí lidé, takže to nebylo použitelné. A pak, ve druhé polovině padesátých let, byla vyvinuta takzvaná myorelaxancia a tím pádem jste mohli vyvolat kompletní konvulzi - elektroencefalickou konvulzi, která je pozorovatelná na EEG - aniž byste vyvolali jakékoliv křečovité stahy svalů, až na drobné záškuby v prstech na nohou. Opět to tedy byla velmi populární a užitečná metoda. V polovině šedesátých let ale na trh přišla první antidepresiva. První byl Tofranil. V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila další"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zvolí příštího amerického prezidenta bývalí Mexičané? Během debat prezidentských kandidátů americké Republikánské strany před několika týdny se objevila řada překvapení, mezi něž patřil i obnovený význam přistěhovalectví. Po nezdaru rozsáhlé imigrační reformy prezidenta George W. Bushe a senátora Edwarda Kennedyho loni na jaře si většina pozorovatelů myslela, že celá záležitost usne až do roku 2009, protože pro demokraty i republikány by mohlo být potenciálně osudné, kdyby se tohoto tématu třeba jen dotkli. Jak ovšem demokraté zjistili v jiných nedávných debatách a jak i republikáni pochopili s malou pomocí organizátorů ze CNN, kteří směřovali dotazy k záležitostem, na něž mají silný názor, přistěhovalectví je téma, které jednoduše neodejde. I to je jeden z důvodů, proč jsem napsal krátkou, ale – jak doufám – užitečnou knihu o mexickém přistěhovalectví do Spojených států, která nese název Ex-Mex: From Migrants to Immigrants ( Ex-Mexičané: Od migrantů k imigrantům ). S využitím interních dokumentů mexické a americké vlády, bezpočtu rozhovorů a zkoumání velké části již existující literatury se kniha snaží naplnit tři cíle. Za prvé jsem chtěl v debatě o přistěhovalectví dát hlas i Mexičanům. Ti představují více než polovinu celkového přílivu imigrantů do USA – ať už zákonného, či nezákonného –, avšak úhel pohledu snažící se reflektovat jejich zájmy a tužby zatím v americké diskusi do značné míry chybí. Samozřejmě že moje kniha nemůže být celomexickým postojem. Hodnocení z pohledu minulých, současných i budoucích mexických přistěhovalců do USA je však nezbytnou složkou americké debaty – tím spíše, pokud si člověk uvědomí, že přistěhovalectví všeobecně není výlučnou otázkou americké domácí politiky. První smlouva Spojených států s jinou zemí o imigraci byla podepsána v roce 1907 – jednalo se o takzvanou gentlemanskou dohodu s Japonskem, přičemž USA a Mexiko více než 20 let, od roku 1942 do roku 1964, dojednávaly a uplatňovaly tzv. program Bracero. Od roku 1965 pak mají USA stálou imigrační dohodu také se zemí, do níž by to většina Američanů neřekla: s Kubou Fidela Castra. Za druhé je důležité zasadit současnou vášnivou diskusi do historického kontextu. Nejdůležitějším rysem tohoto kontextu je skutečnost, že dnešní faktický příliv Mexičanů do USA není o mnoho vyšší, než činil celkový průměr v době trvání programu Bracero: tedy zhruba 400 000 lidí ročně.", "en": "Will Ex-Mexicans Choose America’s Next President? Among the many surprises during the Republican Party presidential candidates’ debates a couple of weeks ago was the rekindled importance of immigration. After the failure of President George W. Bush’s and Senator Edward Kennedy’s comprehensive immigration reform effort last spring, most observers thought the matter would remain dormant until 2009, since even touching it was potentially fatal for Democrats and Republicans alike. But as Democrats discovered in other recent debates, and as Republicans realized with a little help from the CNN organizers, who skewed the questions toward issues they feel strongly about, immigration is an issue that just won’t go away. This is one reason why I wrote a short but – I hope – useful book on Mexican immigration to the United States, entitled Ex-Mex: From Migrants to Immigrants . Based on internal documents from the Mexican and US governments, countless interviews, and a survey of much of the existing literature on the subject, Ex-Mex seeks to fulfill three purposes. First, I wanted to provide a Mexican voice in the immigration debate. Mexicans make up more than half of the flow and stock – legal or not – of all immigrants in the US, but a point of view attempting to reflect their interests and aspirations has been largely absent from the American discussion. Of course, my book cannot be the Mexican stance. But an assessment from the vantage point of past, current, and future Mexican immigrants to the US is a necessary component of the American debate – all the more so when one recalls that immigration has, in fact, not generally been exclusively a domestic US policy question. The first American immigration agreement with another country was signed in 1907 – the so-called Gentleman’s Agreement with Japan, while the US and Mexico negotiated and administered the Bracero Program for more than twenty years, from 1942 thru 1964. And, of course, the US has had a standing immigration agreement since 1965 with a country most Americans would not imagine: Fidel Castro’s Cuba. Second, it is important to place the current, raging debate in historical context. The most important feature of that context is that the actual flow of Mexicans entering the US today is not much greater than the overall average figure for the Bracero Program period: around 400,000 per year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Through his eyes, we knew when he needed to hear again, \"It is all set, Jim. We're going to take care of Shirley right here at the ranch, and ACR's going to take care of your wildlife forever.\" From this experience I'm going to share five practices. I've put worksheets online, so if you'd like, you can plan your own end. It starts with a plan. Most people say, \"I'd like to die at home.\" Eighty percent of Americans die in a hospital or a nursing home. Saying we'd like to die at home is not a plan. A lot of people say, \"If I get like that, just shoot me.\" This is not a plan either; this is illegal. (Laughter) A plan involves answering straightforward questions about the end you want. Where do you want to be when you're no longer independent? What do you want in terms of medical intervention? And who's going to make sure your plan is followed? You will need advocates. Having more than one increases your chance of getting the end you want. Don't assume the natural choice is your spouse or child. You want someone who has the time and proximity to do this job well, and you want someone who can work with people under the pressure of an ever-changing situation. Hospital readiness is critical. You are likely to be headed to the emergency room, and you want to get this right.", "cs": "V jeho očích jsme viděly, že potřeboval ještě slyšet, \"Jime, všechno je v pořádku. O Shirley se postaráme tady na ranči a ACR se od teď bude starat o rezervaci.\" Díky této zkušenosti se chci podělit o pět metod. Na web jsem dala pracovní listy, chcete-li, můžete si svůj konec sami naplánovat. Plánem to totiž začíná. Většina lidí totiž říká: \"Chtěl bych umřít doma.\" 80 % Američanů umírá v nemocnici nebo v domově důchodců. Říkat, že chceme umřít doma, není plán. Mnozí říkají \"Jestli dopadnu takhle, zastřelte mě.\" To taky není plán; a je to nelegální. (smích) Plán zahrnuje odpovědět si na přímé otázky týkající se vašeho konce. Kde chcete být, když už nebudete soběstační? Jak se stavíte k lékařským zákrokům? Kdo pohlídá, že váš plán je dodržován? Budete potřebovat zastánce. Mít více než jednoho zvyšuje šanci, že získáte konec jaký si přejete. Nepředpokládejte, že nejlepší volba je partner nebo dítě. Měl by to být někdo, kdo má čas a je blízko a může tenhle úkol dobře splnit, a taky kdo dokáže jednat s lidmi pod tlakem v situaci, která se neustále mění. Připravit se na nemocnici je důležité. Nejspíš vás přivezou na pohotovost a to byste měli mít podchycené."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's time to start designing for our ears. Architects and designers tend to focus exclusively on these. They use these to design with and they design for them, which is why we end up sitting in restaurants that look like this — (loud crowd noise) — and sound like this, shouting from a foot away to try and be heard by our dinner companion, or why we get on airplanes -- (flight attendant announcements) -- which cost 200 million pounds, with somebody talking through an old-fashioned telephone handset on a cheap stereo system, making us jump out of our skins. We're designing environments that make us crazy. (Laughter) And it's not just our quality of life which suffers. It's our health, our social behavior, and our productivity as well. How does this work? Well, two ways. First of all, ambience. I have a whole TEDTalk about this. Sound affects us physiologically, psychologically, cognitively and behaviorally all the time. The sound around us is affecting us even though we're not conscious of it. There's a second way though, as well. That's interference. Communication requires sending and receiving, and I have another whole TEDTalk about the importance of conscious listening, but I can send as well as I like, and you can be brilliant conscious listeners. If the space I'm sending it in is not effective, that communication can't happen. Spaces tend to include noise and acoustics. A room like this has acoustics, this one very good acoustics.", "cs": "Je načase začít navrhovat budovy pro naše uši. Architekti a designéři mají tendenci se zaměřovat výhradně na ně. Používají je k navrhování a také pro ně navrhují, což je důvod, proč když sedíme v restauraci, tak to vypadá takto -- a zní takto. Křičíme, abychom se slyšeli s lidmi, se kterými večeříme. Nebo proč nasedáme do letadel, které stojí 200 milionů liber, ve kterých někdo mluví do staromódního telefonu skrz levný stereo systém, jehož zvuk nás dohání k šílenství. Vytváříme si prostředí, ze kterého šílíme. (Smích) A netrpí tím pouze kvalita našeho života. Ale i naše zdraví, naše společenské chování a také naše produktivita. Proč tomu tak je? Dva důvody. Zaprvé, prostředí. Na toto téma mám celý jeden TEDTalk. Zvuky ovlivňují to, jak se cítíme fyzicky, psychicky, ovlivňuji naši kognitivitu a chování. Zvuky okolo nás na nás mají vliv, přestože si toho nejsme vědomi. Druhý důvod, proč tomu tak je. Ruch. Komunikace je o odesílání a přijímání. Mám další TEDTalk o důležitosti vědomého naslouchání. Můžu mluvit jak dobře jen chci a vy můžete být skvělí posluchači, ale pokud prostor, ve kterém mluvím, není efektivní, pak komunikace neprobíhá. Prostory obsahují hluk a akustiku. Místnost jako je tato, má akustiku, tato místnost ji má velice dobrou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Správná cesta k elektromobilům NEW YORK – Nadšení z elektromobilů je dnes cítit na každém kroku, ale zamyslete se nad tím, kolik dnes existuje automobilů na benzinový pohon: asi 850 milionů. Trvalo by celá léta, než by prodej nových automobilů toto číslo výrazně změnil. Jiriho Räsänena, státního úředníka z Helsinek, tato skutečnost zpočátku skličovala – ale pak ji se svými přáteli proměnil v dobrý nápad: co kdybychom si ponechali auta a vyměnili jen motory? Tento nápad by vyřešil spoustu problémů, a to nejen pro dnešní zavedenou základnu automobilů, ale i pro zavedenou základnu automobilek . Řada z nich se potýká s problémy, ale na založení nové automobilky pravděpodobně také není nejvhodnější doba. Zatímco však trh s novými vozy zaznamenal dramatické zpomalení, možná je vhodná doba založit firmu, která nahrazuje benzinové motory elektrickými. Iniciativa skupiny vedené Räsänenem má název eCars - Now! Jde o malé sdružení ve Finsku, které není ani tak firmou jako spíše příkladem pro firmy – členové týmu doufají, že se jejich nápad rozšíří do celého světa. Räsänen a jeho kolegové čerpají inspiraci z fungování bezplatného softwaru: přejí si, aby nápad i základní konstrukce byly zdarma, a vyzývají řadu firem z celého světa, aby jejich projekt zaváděly na místní úrovni do praxe. Některé firmy budou vyrábět baterie, elektromotory nebo osazovací sady, jiné budou osazovat benzinové automobily novými motory – rozhodně jde o skvělou pracovní příležitost pro nezaměstnané pracovníky v automobilovém průmyslu. eCars- Now! doufá, že podpoří ekosystém pracovníků servisů a výrobců autodílů, podobně jako vznikl ekosystém programátorů bezplatného softwaru a generického počítačového hardwaru. Paralely samozřejmě v určitém bodě končí, protože baterie a motory nejsou ekvivalentem osobních počítačů, avšak étos je do značné míry stejný. Räsänen a jeho tým začali tím, že změřili potenciální poptávku po elektromobilech ve Finsku. „Tohle ve Finsku nikdo předtím nedělal,“ vzpomíná Räsänen. „Dospěli jsme k závěru, že pokud přimějeme 500 lidí, aby projevili o takto upravené auto zájem, ukážeme, že plán masových úprav by měl smysl.“ Firmě eCars – Now! trvalo pouhých 11 dní, než získala podpisy 500 zájemců. Jistě, tito lidé ještě neposlali peníze, nýbrž pouze projevili zájem. Webové stránky společnosti však dál přitahují nové potenciální klienty a již 1000 lidí se na nich zaregistrovalo jako pravděpodobní nebo jistí kupci takového vozu. Stránky také požádaly o radu, které auto je vhodné k přestavbě.", "en": "The Right Way to Electric Cars NEW YORK – Excitement about electric cars abounds nowadays, but consider the number of existing gasoline-powered cars: about 850 million. It would take years of new-car sales to make a dent in that number. That fact at first depressed Jiri Räsänen, a civil servant in Helsinki – but then it gave him and his friends a good idea. Why not keep the cars but replace their engines? That idea would solve a lot of problems, starting not just with today’s installed base of cars, but with the installed base of car makers . Even though many of them are in trouble, it’s probably not the best time to start a new car company, either. Yet while the market for new cars has slowed dramatically, it could be a good time to start a business replacing gasoline engines with electric ones. The group’s initiative, led by Räsänen, is called eCars - Now! A small operation in Finland, it is less a company than a role model for companies that the team hopes will spring up worldwide. Borrowing from the open-software movement, Räsänen and his colleagues want to make the idea and the basic designs free, and encourage lots of companies all over the world to implement it locally. Some companies will make batteries or electric engines or retrofit kits; others will retrofit gasoline cars with the new engines – a great job opportunity for unemployed auto workers. eCars- Now! hopes to foster an ecosystem of car service workers and parts makers similar to the ecosystem of open-software programmers and generic computer hardware. Of course, the parallels end at some point, because batteries and engines aren’t quite the equivalent of PCs, but the ethos is much the same. “No one had done that before in Finland,” he recalls. “We decided that if we could get 500 people to show interest in a converted car, we could demonstrate that the mass conversion scheme would make sense.” It took eCars – Now! only 11 days to sign up 500 interested customers. To be sure, they merely indicated interest; they did not send money. But the company’s Web site continues to attract new prospects, with 1,000 people now registered as likely or certain to buy such a vehicle. The site also solicited advice on which car to convert."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropská komise dala v prosinci 2017 Maďarsko k Evropskému soudnímu dvoru (ECJ) kvůli takzvanému „zákonu o CEU“, jehož účelem bylo podle zástupců univerzity vystrnadit tuto vzdělávací instituci ze země. Jak v té době napsali v deníku Guardian: „Brusel stupňuje boj za ochranu demokratických hodnot ve střední Evropě.“ Evropská lidová strana (EPP), což je největší politické uskupení v Evropském parlamentu, pak v březnu 2019 pozastavila členství Orbánově straně Fidesz. Je pravda, že příčinou tohoto rozhodnutí byla především dezinformační kampaň Fideszu vůči předsedovi komise Jean-Claudeu Junckerovi, spíše než útoky této strany na akademickou svobodu. EPP však zároveň požádala, aby Orbánova vláda vyjasnila „nedořešené právní záležitosti týkající se Středoevropské univerzity“. Nakonec ovšem maďarská vláda postavení CEU v právním systému země „nevyjasnila“. Ještě horší je, že vypuzením univerzity vytvořil Orbán precedens pro obdobně smýšlející lídry EU. Je výmluvné, že pět dní po otevření nového vídeňského kampusu CEU Maďarsko a Polsko vetovaly rezoluci EU, která navrhovala, aby komise vypracovala výroční zprávu o stavu vlády zákona v jednotlivých zemích EU. Vypuzení CEU z Maďarska je odrazem dvou skutečností souvisejících s EU.", "en": "In December 2017, the European Commission took Hungary to the European Court of Justice (ECJ) over the government’s so-called “CEU law,” which the university said was intended to force it out of the country. As The Guardian reported at the time, “Brussels steps up its fight to protect democratic values in central Europe.” Then, in March 2019, the European People’s Party (EPP), the largest political group in the European Parliament, suspended Orbán’s Fidesz party. True, the decision was prompted primarily by Fidesz’s fake news campaign against Commission President Jean-Claude Juncker, rather than by its attacks on academic freedom. But the EPP also demanded that Orbán’s government clarify “the pending legal issues regarding the Central European University.” In the end, however, the Hungarian government did not “clarify” the position of CEU in the country’s legal system. Worse, by pushing the university out, Orbán has established a precedent for other like-minded EU leaders to follow. It is telling that, five days after CEU inaugurated its new Vienna campus, Hungary and Poland vetoed an EU resolution proposing that the Commission produce an annual report on the state of the rule of law in each EU country. The ouster of CEU from Hungary highlights two realities about the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I started to research that topic, and discovered prostate cancer is the male equivalent of breast cancer in terms of the number of men that die from it and are diagnosed with it. But there was nothing for this cause, so we married growing a mustache with prostate cancer, and then we created our tagline, which is, \"Changing the face of men's health.\" And that eloquently describes the challenge, changing your appearance for the 30 days, and also the outcome that we're trying to achieve: getting men engaged in their health, having them have a better understanding about the health risks that they face. So with that model, I then cold-called the CEO of the Prostate Cancer Foundation. I said to him, \"I've got the most amazing idea that's going to transform your organization.\" (Laughter) And I didn't want to share with him the idea over the phone, so I convinced him to meet with me for coffee in Melbourne in 2004. And we sat down, and I shared with him my vision of getting men growing mustaches across Australia, raising awareness for this cause, and funds for his organization. And I needed a partnership to legitimately do that. And I said, \"We're going to come together at the end, we're going to have a mustache-themed party, we're going to have DJs, we're going to celebrate life, and we're going to change the face of men's health.\"", "cs": "Prozkoumal jsem tuto problematiku a zjistil, že rakovina prostaty je mužským ekvivalentem rakoviny prsu co se týče počtu mužů, kteří na ni umřou a jsou jí diagnostikováni. V této oblasti ale neexistovala žádná iniciativa, a tak jsme snoubili pěstování kníru s rakovinou prostaty a vytvořili náš slogan: \"Měníme tvář mužského zdraví.\" Krásně to vystihuje naši výzvu -- změnit váš vzhled během 30 dnů -- a také výsledek, kterého chceme dosáhnout: informovanější muži v oblasti svého zdraví, kteří lépe porozumí zdravotním rizikům, kterým čelí. S touto představou jsem poté bez ohlášení zavolal řediteli Prostate Cancer Foundation (Nadace proti rakovině prostaty) a řekl jsem mu: \"Mám skvělý nápad, který naprosto přetransformuje vaši organizaci.\" (Smích) Nechtěl jsem s ním probírat detaily přes telefon a tak jsem ho přesvědčil, abychom si zašli v Melbourne na kafe. Tehdy se psal rok 2004. Sešli jsme se a sdělil jsem mu mou vizi o mužích pěstujících si knír napříč Austrálií, šíření povědomí o této problematice a získávání peněz pro jeho organizaci. Ke zlegitimnění jsem potřeboval jeho spolupráci. Řekl jsem mu: \"Na konci měsíce se sejdeme a uspořádáme knírkovou party, budou tam dýdžejové, vzdáme holt životu a změníme tvář mužského zdraví.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So far what we've told you is basically we can control this \"play\" button of the clip so that we can play this video clip any time, anywhere. But is there a possibility that we can actually get inside the brain and edit this movie clip so that we can make it different from the original? Yes we can. Turned out that all we need to do is basically reactivate a memory using lasers just like we did before, but at the same time, if we present new information and allow this new information to incorporate into this old memory, this will change the memory. It's sort of like making a remix tape. SR: So how do we do this? Rather than finding a fear memory in the brain, we can start by taking our animals, and let's say we put them in a blue box like this blue box here and we find the brain cells that represent that blue box and we trick them to respond to pulses of light exactly like we had said before. Now the next day, we can take our animals and place them in a red box that they've never experienced before. We can shoot light into the brain to reactivate the memory of the blue box. So what would happen here if, while the animal is recalling the memory of the blue box, we gave it a couple of mild foot shocks? So here we're trying to artificially make an association between the memory of the blue box and the foot shocks themselves. We're just trying to connect the two.", "cs": "Dosud jsme vám řekli, že v podstatě můžeme ovládat toto spouštěcí tlačítko filmu, takže ho můžeme spustit kdykoliv a kdekoliv. Existuje ale možnost, že bychom se mohli dostat do mozku a editovat v něm tento krátký film, a tak ho změnit od toho původního? Ano, existuje. Ukázalo se, že v podstatě vše, co potřebujeme, je reaktivace paměti pomocí laserů tak, jak jsme to udělali dříve, ale ve stejnou chvíli, pokud prezentujeme novou informaci a dovolíme, aby se tato informace zakomponovala do staré paměti, pak jí dokážeme změnit. Je to podobné, jako když vytváříte remixovanou nahrávku. SR: Takže jak tohle děláme? Spíše než vzbuzovat ve zvířatech strach je můžeme umisťovat do těchto modrých krabic a hledat mozkové buňky, které reprezentují tyto krabice, přičemž je přelstíme k reakci na světlo přesně tak, jako jsme to provedli předtím. Další den můžeme naše zvířata umístit do červené krabice, ve které nikdy dříve nebyla. Poté můžeme do mozku posvítit a aktivovat znovu vzpomínku na modrou krabici. Co se stane tady, když dáme zvířeti během vybavování vzpomínky na modrou krabici malý elektrický šok? Uměle vytvoříme asociaci mezi vzpomínkou na modrou krabici a elektrickým šokem. Prostě tuto dvojici spojíme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nebezpečí pochopitelně spočívá v tom, že pokud a až k tomuto střetu dojde – v otázce Bolívie, FTAA, lidských práv či svobody tisku –, bude už pozdě ho zažehnávat. Úkol tedy zní vyhnout se konfrontaci, kterou si Chávez očividně přeje. Administrativa amerického prezidenta George W. Bushe bohužel neprojevuje při prevenci konfliktů žádnou zvláštní obratnost. Ostatní státy západní polokoule mají přímý zájem na tom, aby se pokusily předejít roztržce, která by je donutila postavit se na něčí stranu a mohla ohrozit jejich ekonomické a národně bezpečnostní zájmy. Ačkoliv mnohé Chávezovy postoje našly v určitých latinskoamerických zemích podporu, rozpory, které on a Castrova Kuba v Latinské Americe vytvořili – mezi levicí a pravicí, zastánci volného obchodu a „bolívarovci“, proamerikanisty a antiamerikanisty –, jsou převážně umělé a rozhodně ne nepřekonatelné. Jistě, mnoho latinskoamerických předáků se snažilo Cháveze zklidnit a kontrolovat, ale nikdo z nich nepochodil. Pokud se však o to nepokusí znovu, mohou za to zaplatit mimořádně vysokou cenu. Když se revoluční vůdci ve střední Americe v osmdesátých letech naposledy čelně postavili Spojeným státům, tratili na tom všichni. Nové štěpení rozdělující západní polokouli a řízené předákem, který se topí v ropných penězích, by bylo daleko katastrofálnější.", "en": "The danger, of course, is that if and when confrontation comes – over Bolivia, the FTAA, human rights, or press freedoms – it will be too late to defuse it. The challenge, then, lies in avoiding a confrontation that Chávez clearly wants. Unfortunately, George W. Bush’s administration has not proved particularly adept at conflict prevention. The hemisphere’s other nations have a direct stake in attempting to pre-empt a fight that would force them to take sides and might threaten their economic and national-security interests. Although many of Chávez’s positions have found support in certain Latin American nations, the division that he and Castro’s Cuba have created in Latin America – between left and right, free-traders and “Bolivarians,” and pro- and anti- Americans – is mainly artificial and certainly not impossible to overcome. To be sure, many Latin American leaders have tried to assuage and control Chávez, and they have all failed. But the cost of not trying again could be extremely high. The last time revolutionary leaders confronted the US head-on, in Central America during the 1980’s, everyone lost. A new split up and down the hemisphere, engineered by a leader awash in oil money, would prove far more disastrous."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the vast majority of teachers reports believing that the ideal student is an extrovert as opposed to an introvert, even though introverts actually get better grades and are more knowledgeable, according to research. (Laughter) Okay, same thing is true in our workplaces. Now, most of us work in open plan offices, without walls, where we are subject to the constant noise and gaze of our coworkers. And when it comes to leadership, introverts are routinely passed over for leadership positions, even though introverts tend to be very careful, much less likely to take outsize risks -- which is something we might all favor nowadays. And interesting research by Adam Grant at the Wharton School has found that introverted leaders often deliver better outcomes than extroverts do, because when they are managing proactive employees, they're much more likely to let those employees run with their ideas, whereas an extrovert can, quite unwittingly, get so excited about things that they're putting their own stamp on things, and other people's ideas might not as easily then bubble up to the surface. Now in fact, some of our transformative leaders in history have been introverts. I'll give you some examples. Eleanor Roosevelt, Rosa Parks, Gandhi -- all these people described themselves as quiet and soft-spoken and even shy. And they all took the spotlight, even though every bone in their bodies was telling them not to. And this turns out to have a special power all its own, because people could feel that these leaders were at the helm not because they enjoyed directing others and not out of the pleasure of being looked at; they were there because they had no choice, because they were driven to do what they thought was right. Now I think at this point it's important for me to say that I actually love extroverts. I always like to say some of my best friends are extroverts, including my beloved husband. And we all fall at different points, of course, along the introvert/extrovert spectrum. Even Carl Jung, the psychologist who first popularized these terms, said that there's no such thing as a pure introvert or a pure extrovert. He said that such a man would be in a lunatic asylum, if he existed at all.", "cs": "Dle domnění převážné většiny učitelů je ideálním studentem extrovert oproti introvertovi, přestože introverti ve skutečnosti mají lepší známky a dle průzkumů mají i větší znalosti. (Smích) Dobrá, to stejné platí i pro pracoviště. Dnes většina z nás pracuje v otevřených prostorech bez zdí, kde podléháme neustálému hluku a pohledům našich kolegů. A když dojde na vůdcovství, introverti bývají u vedoucích pozic běžně vynechávání, ačkoli mají tendenci být opatrnější, nepodstupovat nadměrná rizika – což bychom dnes mohli ocenit. V zajímavém výzkumu Adama Granta z Wharton School se zjistilo, že introvertní vůdci často prokazovali lepší výsledky než extroverti, protože když vedli proaktivní zaměstnance, mnohem častěji je nechávali provádět jejich vlastní nápady, zatímco extrovert se snadno, často nevědomky, pro něco tak nadchne, že ovládne celý prostor a nápady jiných lidí se tak často nedostanou na povrch. Ve skutečnosti někteří z revolučních vůdců minulosti byli introverti. Dám vám pár příkladů. Eleanor Rooseveltová, Rosa Parksová, Gándhí – všichni tito lidé se dají popsat jako tiší, málo mluvící a dokonce stydliví. A ti všichni si stoupli na pódium, přestože jim každá kostička v těle říkala, aby to nedělali. Vychází najevo, že to má samo o sobě zvláštní sílu, protože lid mohl cítit, že tito vůdcové nestáli v čele proto, že by si užívali komandování druhých nebo že by se jim líbilo stát ve světle reflektorů; činili tak, protože neměli jinou možnost, protože se hnali za tím, co považovali za správné. V tuto chvíli považuji za důležité říct, že vlastně miluju extroverty. Vždycky ráda říkám, že někteří z mých nejlepších přátel jsou extroverti, včetně mého milovaného manžela. A my všichni pochopitelně spadáme do různých částí intro/extrovertního spektra. I Carl Jung, psycholog, který tyto termíny zpopularizoval, řekl, že není nikdo jako čistý introvert nebo čistý extrovert. Podle něj by takový člověk skončil v blázinci, kdyby vůbec existoval."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kam se poděla bezpečná útočiště? SANTA BARBARA – Akcie se propadají, volatilita směnných kurzů stoupá a politická rizika se vyostřují. Finanční trhy po celém světě vjely na hrbolatý terén. V řadách mezinárodních investorů v takových časech obvykle narůstá opatrnost a dávají přednost bezpečnosti před výnosy, takže peníze prchají do „bezpečných útočišť“, která dokážou v dostatečném rozsahu poskytnout zajištěná, likvidní aktiva investiční třídy. Dnes však žádná zřejmá bezpečná útočiště nejsou. Co paměť sahá, investorům poprvé chybí klidný přístav, kde se mohou skrýt před bouří. Bezpečným útočištěm par excellence v minulosti byly Spojené státy, skrze státní dluhopisy opřené o „plnou důvěru a uznání“ vlády USA. Jak v roce 2012 uvedl jeden investiční stratég: „Když mají lidé strach, všechny cesty vedou k dluhopisům USA.“ Dobrý příklad nabízí prasknutí americké realitní bubliny v roce 2007. Nikdo nepochyboval, že epicentrem globální finanční krize byly USA. Kapitál ale odtud neprchal, naopak se do USA valil. V posledních třech měsících roku 2008 čisté nákupy aktiv USA dosáhly půl bilionu dolarů – trojnásobku úhrnu za předchozích devět měsíců. Jistěže, tento zájem o dolar vycházel zčásti z faktu, že zahraniční banky a institucionální investoři potřebovali americkou měnu k pokrytí vlastní potřeby poté, co se zadrhly mezibankovní a ostatní velkoobchodní krátkodobé trhy. Stěží to však byl jediný důvod, proč se správci portfolií hrnuli do USA. Značný díl zvýšené poptávky pramenil z čirého strachu. V době, kdy nikdo nevěděl, jak zle se situace může vyvinout, byly USA všeobecně považovány za nejbezpečnější sázku. To však bylo před příchodem amerického prezidenta Donalda Trumpa, jemuž se podařilo důvěru v dolar v nebývalé míře podlomit. Kromě odklonu od jakékoli představy fiskální zodpovědnosti strávil Trump první dva roky ve funkci napadáním mezinárodních institucí a vyvoláváním šarvátek s americkými spojenci. Ovšemže, důvěra v dolar utrpěla ránu už před Trumpem, když agentura Standard & Poor’s v roce 2011 o stupínek snížila rating cenných papírů USA v reakci na situaci blízkou zadrhnutí chodu federálních institucí. Tuto epizodu vyvolala rozmíška mezi tehdejším prezidentem Barackem Obamou a republikánskými kongresmany nad rutinním návrhem na zvýšení federálního dluhového stropu.", "en": "Where Have All the Safe Havens Gone? SANTA BARBARA – With equities slumping, exchange-rate volatility increasing, and political risks intensifying, financial markets around the world have hit a rough patch. During times like these, international investors generally grow cautious and prioritize safety over returns, so money flees to “safe havens” that can provide secure, liquid investment-grade assets on a sufficiently large scale. But there are no obvious safe havens today. For the first time in living memory, investors lack a quiet port where they can find shelter from the storm. Historically, the safe haven par excellence was the United States, in the form of Treasury bonds backed by the “full faith and credit” of the US government. As one investment strategist put it back in 2012, “When people are worried, all road lead to Treasuries.” The bursting of the US real-estate bubble in 2007 offers a case in point. No one doubted that the US was the epicenter of the global financial crisis. But rather than flee the US, capital actually flooded into it. In the last three months of 2008, net purchases of US assets reached a half-trillion dollars – three times more than that of the preceding nine months combined. To be sure, some of these dollar claims were due to the fact that foreign banks and institutional investors needed greenbacks to cover their funding needs after interbank and other wholesale short-term markets seized up. But that was hardly the only reason why portfolio managers piled into the US. Much of the increased demand was due to sheer fear. At a time when nobody knew how bad things might get, the US was widely seen as the safest bet. But this was before the arrival US President Donald Trump, who has managed to undermine confidence in the dollar to an unprecedented degree. In addition to abandoning any notion of fiscal responsibility, Trump has spent his first two years in office attacking international institutions and picking fights with US allies. To be sure, even before Trump, confidence in the dollar suffered a blow in 2011, when Standard & Poor’s downgraded Treasury securities by one notch in response to a near-shutdown of the US government. That episode was triggered by a standoff between then-President Barack Obama and congressional Republicans over a routine proposal to raise the federal debt ceiling."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní společenství, jež se otřásalo hrůzou při pohledu na fotografii Alana Kurdího, tříletého syrského batolete, které se našlo mrtvé na turecké pláži, musí mít neustále na paměti, že v chladných vodách Středozemního a Egejského moře umírá dennodenně mnoho dalších podobných dětí. V Turecku v současné době přebývá zhruba 2,2 milionu syrských uprchlíků a v posledních třech letech jsme za péči o ně vynaložili přes 8 miliard dolarů. Mezinárodní společenství se musí dohodnout na mechanismu, který zajistí spravedlivé rozprostření této zátěže. A konečně je důležité mít na zřeteli, že se Turecko nadále potýká s hrozbou Strany kurdských pracujících (PKK), organizace, kterou Spojené státy i Evropská unie označily za teroristické uskupení. Turecko zavedlo velký počet reforem a učinilo značné investice ve prospěch našich kurdských občanů. Přesto se PKK odmítá odzbrojit a místo toho hromadí zbraně a útočí na civilní a bezpečnostní cíle po celém Turecku. Zatímco tedy pokračujeme v boji proti metle terorismu v naší zemi, vyzýváme všechny státy, aby nejen oplakávaly mrtvé v Paříži, ale také odmítly terorismus ve všech jeho podobách. Summit skupiny G-20 v Antalyi bude řešit tyto i další závažné otázky, s nimiž se svět potýká. Ať už budou tématem ekonomie, finance, klimatické změny či politika, hlavním principem musí být rovnost a spravedlnost pro všechny.", "en": "The international community that shuddered at the photograph of Alan Kurdi, the three-year-old Syrian toddler who was found dead on a Turkish beach, must be made to remember that many more like him are dying every day in the cold waters of the Mediterranean and the Aegean. Turkey is currently hosting some 2.2 million Syrian refugees, and we have spent more than $8 billion over the last three years caring for them. The international community must agree on a mechanism that ensures that the burden is fairly shared. Finally, it is important to note that Turkey continues to confront the threat of the Kurdistan Workers’ Party (PKK), an organization listed as a terrorist group by both the United States and the European Union. Turkey has implemented a large number of reforms and made major investments to the benefit of our Kurdish citizens. And yet the PKK has refused to disarm, instead amassing weapons and attacking civilian and security targets across the country. As we continue to fight the scourge of terrorism in our country, we call on all countries not only to mourn the dead in Paris, but to reject terrorism in all of its forms. The G-20 Summit in Antalya will address these and other major issues confronting the world. Whether the subject is economics, finance, climate change, or politics, the guiding principle must be equality and justice for all."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Movements in individual prices and in the general price level It is important to make a distinction between movements in prices of any individual good or service and movements in the general price level. Frequent changes in individual prices are quite normal in market-based economies, even if there is price stability overall. The changes in supply and/or demand conditions of individual goods or services inevitably lead to changes in their price. For example, in recent years we have seen substantial declines in the prices of computers and mobile phones, mainly resulting from rapid technological progress. However, from the beginning of 1999 to mid-2006, oil and other energy prices increased, partly as a result of concerns regarding the future supply of energy and partly as a result of increased demand for energy, in particular from fast-growing economies. MEASURING INFLATION leads to the creation of what is referred to as a “market basket”.7 Each month, a host of “price surveyors” checks on the prices of these items in various outlets. Subsequently, the costs of this basket are then compared over time, determining a series for the price index. The annual rate of inflation can then be calculated by expressing the change in the costs of the market basket today as a percentage of the costs of the identical basket the previous year. Measurement issues How can inflation be measured? There are millions of individual prices in an economy.These prices are subject to continuous moves which basically reflect changes in the supply of and the demand for individual goods and services and thus give an indication of the “relative scarcity” of the respective goods and services. It is obvious that it is neither feasible nor desirable to take all of these prices into account, but neither is it appropriate to look at just a few of them, since they may not be representative of the general price level. However, the developments of the price level as identified by such a basket only reflect the situation of an “average” or representative consumer. If a person’s buying habits differ substantially from the average consumption pattern and thus from the market basket on which the index is based, that person may experience a change in the cost of living that is different to the one shown in the index.", "cs": "Změny jednotlivých cena celkové cenové hladiny Je důležité rozlišovat mezi změnami cen jednoho konkrétního zboží nebo jedné služby a změnami celkové cenové hladiny. V tržní ekonomice jsou časté změny jednotlivých cen běžné, i když panuje obecná cenová stabilita. Změny v nabídce nebo poptávce jednotlivých druhů zboží nebo služeb nevyhnutelně vedou také ke změnám jejich cen. Během posledních let jsme například byli svědky výrazného poklesu cen počítačů a mobilních telefonů, který byl především důsledkem technického pokroku. V rozmezí od začátku roku 1999 do poloviny roku 2006 však naopak došlo k výraznému vzestupu cen ropy a energií, který byl částečně způsoben obavami ohledně dodávek energie v budoucnu a částečně zvýšenou poptávkou po energiích, především v rychle rostoucích ekonomikách. 3.2 seznamu položek a zvážení jejich důležitosti v rozpočtu spotřebitele vede ke vzniku takzvaného spotřebního koše.7 Každý měsíc velká skupina inspektorů zjišťuje ceny těchto položek v různých prodejnách. Vývoj ceny tohoto koše se pak sleduje s postupem času a z tohoto sledování vzejde časová řada cenového indexu. Roční míru inflace pak lze vypočítat tím, že v procentech vyjádříme změnu ceny spotřebního koše v současnosti oproti ceně stejného koše před rokem. Problematika měření inflace Jak se měří inflace? V ekonomice existují miliony cen jednotlivých věcí. Tyto ceny se neustále mění a jejich změny jsou v podstatě odrazem změn v nabídce a poptávce po jednotlivých statcích a službách, a tudíž ukazují jejich „relativní vzácnost“. Je zjevné, že zkoumání změn všech cen není prakticky možné a ani se nevyžaduje. Zkoumání pouze několika z nich však také není vhodné, protože nemusejí vypovídat o obecné cenové hladině. Vývoj cenové hladiny vyjádřený pomocí tohoto koše však vyjadřuje situaci pouze pro průměrného nebo reprezentativního spotřebitele. Pokud se však něčí nákupní chování výrazně odlišuje od průměru, a tudíž i od spotřebního koše, na kterém je index založen, mohou se životní náklady tohoto člověka měnit jinak, než jak by naznačoval vývoj indexu spotřebitelských cen."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "C T and at Agency for Corporate social responsibility and occupational safety and health set out in EU and national legislation. Companies should adopt socially responsible initiatives because it is in their long-term interest. As an inspiring and strategically important development, corporate social responsibility (CSR) is becoming an increasingly important priority for companies of all sizes and types. Occupational safety and health (OSH) is an essential component of CSR and this presents managers and OSH professionals with a variety of opportunities and challenges. This factsheet explains what CSR is, how it relates to OSH, and gives some basic guidance for their successful integration. With its focus on enterprises’ stakeholders, CSR embraces both the internal needs of employees as well as the external needs of society. From an OSH perspective, this means both taking care of employees’ safety and health in excess of legal requirements and considering external implications, such as using OSH as a criterion in the selection of subcontractors or in marketing. CSR is likely to bring OSH closer to other important issues such as: ‘CSR is the integration by companies of social and environmental concerns in their business operations and in their interaction 5 human resources;5 work and life balance;5 other fundamental rights at work;5 environmental issues;5 public safety and health (including product safety);5 profitability and productivity.", "cs": "C T agentura bezpečnost o c h r a n u Evropská pro a zdraví při práci Podniková sociální odpovědnost a bezpečnost a zdraví při práci pracovníka, dané legislativou EU i členského státu. Podniky by měly přijmout sociálně odpovědné iniciativy za své, protože je to v jejich dlouhodobém zájmu. Podniková sociální odpovědnost (PSO) se stává stále významnější prioritou a inspirací pro strategicky důležitý rozvoj podniků všech velikostí a typů. Podstatnou složkou PSO je bezpečnost a zdraví při práci (BOZP), a to staví před manažery a experty na problematiku BOZP řadu nových příležitostí a úkolů. Tento informační list vysvětluje, co je PSO, jakou má vazbu na problematiku BOZP a nabízí některé základní rady pro její úspěšnou integraci. Díky zaměření se na zainteresované osoby se vztahem k podniku, PSO zahrnuje jak vnitřní potřeby zaměstnanců, tak i externí potřeby celospolečenské. Z pohledu BOZP to znamená jak péči o bezpečnost a zdraví zaměstnanců nad rámec právních požadavků, tak i zvážení externích dopadů, například použití BOZP jako kriteria při výběru subdodavatelů nebo při marketingu. PSO vhodně sblíží otázky BOZP s dalšími významnými otázkami jako jsou: PSO znamená integraci zájmů podniku v sociální oblasti a v oblasti péče o životní prostředí při podnikatelské činnosti a při jeho vztazích se zákazníky a občany na základě dobrovolnosti.1 5 lidské zdroje;5 rovnováha mezi prací a osobním životem;5 jiná základní práva ve vazbě na práci;5 otázky životního prostředí; 5 bezpečnost a zdraví občanů (včetně bezpečnosti výrobků);5 ziskovost a produktivita."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Languages don't just die naturally. People abandon mother tongues, because they're forced to. Often, the pressure is political. In 1892, the US Army general Richard Henry Pratt argued that killing indigenous cultures was the only alternative to killing indigenous people. \"Kill the Indian,\" he said, \"but save the man.\" And until 1978, the government did just that, removing indigenous children from their families and forcing them into boarding schools where they were given English names and punished for speaking their languages. Assimilation was a compliment to genocide. Seven thousand languages are alive today, but few are recognized by their own governments or supported online. So for people from the vast majority of cultures, globalization remains profoundly alienating. It means giving up your language for someone else's. And if nothing changes, as many as 3,000 languages could disappear in 80 years. But things are changing. Around the world, people are reviving ancestral languages and rebuilding their cultures. As far as we know, language reclamation began in the 1800s when, at a time of rising antisemitism, Jewish communities looked to their ancestral language, Hebrew, as a means of cultural revival. And though it had been dormant for over 1,000 years, it was well preserved in books of Jewish religion and philosophy. So Jewish activists studied and taught it to their children, raising the first native speakers in nearly 100 generations. Today, it's the mother tongue of five million Jews. And at least for me, an assimilated English-speaking member of the Jewish diaspora, a pillar of cultural sovereignty. Two thousand years later, we're still here. Now, until recently, Hebrew's reawakening was an anomaly. Few languages are as well preserved as ours was, and the creation of Israel, the first Jewish state in over 1,000 years, provided a space for Hebrew's daily use. In other words, most cultures just weren't given a chance. (Video) Good evening, I'm Elizabeth and I live in Cornwall. That was Cornish, the ancestral language of Cornwall, which today is technically a county in southern England. In the 1900s, Cornish activists fought for their culture. The language had been dormant for over 100 years, but they used old books and plays to teach it to their children.", "cs": "Jazyky nevymírají přirozeně. Lidé opouští své mateřské jazyky, protože jsou k tomu donuceni. Často jde o politický tlak. V roce 1892 tvrdil americký generál Richard Henry Pratt, že zabití domorodých kultur je jedinou alternativou k zabíjení domorodců. „Zabijte indiány,“ řekl, „ale muže ušetřete.“ A přesně to vláda až do roku 1978 činila, brala domorodé děti jejich rodinám a nutila je chodit na internátní školy, kde jim dali anglická jména a byly trestané, pokud mluvily svým jazykem. Asimilace byla vzdáním holdu genocidě. Dnes tu máme 7 000 živých jazyků, ale jen pár z nich uznala vlastní vláda nebo je podporováno online. Lidi z valné většiny kultur globalizace neskutečně odcizuje. Znamená to vzdát se vlastního jazyka kvůli jazyku někoho jiného. A pokud nedojde ke změně, mohlo by v průběhu 80 let zmizet kolem 3 000 jazyků. Ale věci se mění. Po celém světě oživují lidé jazyky svých předků a znovu budují svou kulturu. Podle toho, co víme, rekultivace jazyků začala počátkem 19. století, kdy se za vzestupu antisemitismu židovské komunity obrátily k jazyku svých předků, hebrejštině, jako prostředku kulturního obrození. A i když ležela přes 1 000 let ladem, dobře se dochovala v knihách o židovském náboženství a filozofii. Židovští aktivisté ji studovali a učili hebrejsky své děti, čímž po téměř 100 generací vychovali první rodilé mluvčí. Dnes je to mateřský jazyk více než pěti milionů Židů. Aspoň pro mě, asimilovaného anglicky mluvícího člena židovské diaspory, je to pilíř kulturní suverenity. Po dvou tisících let jsme stále zde. Donedávna bylo oživení hebrejštiny anomálií. Jen pár jazyků je tak dobře zachovaných, jako byl ten náš, a vznik Izraele, prvního židovského státu po více než tisíci let, poskytl místo pro každodenní používání hebrejštiny. Jinými slovy, většina kultur nedostala tutéž příležitost. (video) Dobrý večer, já jsem Elizabeth a žiji v Cornwallu. To byla kornština, původní jazyk Cornwallu, který je dnes technicky hrabstvím v jižní Anglii. Na počátku 20. století bojovali kornští aktivisté za svou kulturu. Ten jazyk ležel přes 100 let ladem, ale oni použili staré knihy a hry, aby své děti naučili kornsky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The explanation of that paradox is that, within our societies, we're looking at relative income or social position, social status -- where we are in relation to each other and the size of the gaps between us. And as soon as you've got that idea, you should immediately wonder: what happens if we widen the differences, or compress them, make the income differences bigger or smaller? And that's what I'm going to show you. I'm not using any hypothetical data. I'm taking data from the U.N. -- it's the same as the World Bank has -- on the scale of income differences in these rich developed market democracies. The measure we've used, because it's easy to understand and you can download it, is how much richer the top 20 percent than the bottom 20 percent in each country. And you see in the more equal countries on the left -- Japan, Finland, Norway, Sweden -- the top 20 percent are about three and a half, four times as rich as the bottom 20 percent. But on the more unequal end -- U.K., Portugal, USA, Singapore -- the differences are twice as big. On that measure, we are twice as unequal as some of the other successful market democracies. Now I'm going to show you what that does to our societies. We collected data on problems with social gradients, the kind of problems that are more common at the bottom of the social ladder.", "cs": "Vysvětlením tohoto paradoxu je fakt, že uvnitř společností€ se díváme na relativní přijem nebo sociální postavení, status -- kde jsme v porovnání s ostatními a jaké jsou mezi námi mezery. A jakmile zjistíte tohle, měli byste se začít okamžitě zajímat: co se stane, když ty rozdíly rozšíříme, nebo naopak zúžíme, když uděláme rozdíly v příjmech větší nebo menší? A to je to, co vám ukážu. Nepoužívám žádná hypotetická data. Používám data z OSN -- ta stejná, co má Světová banka -- o rozměru rozdílů v příjmech v těchto bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích. Měřítko, které jsme použili, protože se snadno chápe a můžete si to stáhnout, je o kolik je bohatší horních 20 % společnosti oproti spodním 20 % společnosti v každé zemi. A u těch více rovnostářských zemí nalevo vidíte -- Japonsko, Finsko, Norsko, Švédsko -- že horních 20 % je zhruba 3,5x - 4x bohatších než dolních 20 %. Ale na méně rovnostářském konci -- Velká Británie, Portugalsko, USA, Singapur -- jsou rozdíly dvakrát tak velké.. V tomto ohledu jsme (v USA) dvakrát méně rovnostářští než jiné úspěšné tržní demokracie. A teď vám ukážu, co to dělá s našimi společnostmi. Sesbírali jsme data o problémech spojených se sociálními mapami, ty typy problémů, které jsou běžné na spodu společenského žebříčku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzestup robotů LONDÝN – Jaké důsledky bude mít automatizace – takzvaný „vzestup robotů“ – na mzdy a zaměstnanost v průběhu příštích desetiletí? Tato otázka se dnes vynoří, kdykoli vzroste nezaměstnanost. Počátkem devatenáctého století David Ricardo uvažoval o možnosti, že stroje nahradí lidskou práci; navázal na něj Karel Marx. Zhruba ve stejné době luddité rozbíjeli textilní stroje, neboť měli za to, že jim berou zaměstnání. Pak strach ze strojů opadl. Brzy vznikla a snadno se hledala nová pracovní místa – s vyššími platy, příjemnějšími podmínkami a pro větší počet lidí. To však neznamená, že ony prvotní obavy byly mylné. Právě naopak, ve velmi dlouhém výhledu musí být oprávněné: dříve či později pracovní místa dojdou. Pro některé země může být tento daleký horizont nepříjemně blízko. Co tedy budou lidé dělat, až stroje dokážou zastat (téměř) veškerou jejich práci? V poslední době se automatizace ve výrobě rozšířila i do oblastí, kde jsou pracovní síly poměrně levné. Čínské společnosti utratily za průmyslové roboty v roce 2011 osm miliard jüanů (1,3 miliard dolarů). Firma Foxconn, která pro Apple sestavuje iPady, doufá, že první plně automatizovanou továrnu uvede do provozu v příštích 5-10 letech. Nahrazování pracovních sil kapitálem se dnes neomezuje na zpracovatelský průmysl. Nejvšednější příklad uvidíte na Západě v každém supermarketu: pokladní nahradil jediný zaměstnanec dohlížející na řadu samoobslužných strojů.", "en": "The Rise of the Robots LONDON – What impact will automation – the so-called “rise of the robots” – have on wages and employment over the coming decades? Nowadays, this question crops up whenever unemployment rises. In the early nineteenth century, David Ricardo considered the possibility that machines would replace labor; Karl Marx followed him. Around the same time, the Luddites smashed the textile machinery that they saw as taking their jobs. Then the fear of machines died away. New jobs – at higher wages, in easier conditions, and for more people – were soon created and readily found. But that does not mean that the initial fear was wrong. On the contrary, it must be right in the very long run: sooner or later, we will run out of jobs. For some countries, this long-run prospect might be uncomfortably close. So, what are people to do if machines can do all (or most of) their work? Recently, automation in manufacturing has expanded even to areas where labor has been relatively cheap. In 2011, Chinese companies spent ¥8 billion ($1.3 billion) on industrial robots. Foxconn, which build iPads for Apple, hopes to have their first fully automated plant in operation sometime in the next 5-10 years. Now the substitution of capital for labor is moving beyond manufacturing. The most mundane example is one you will see in every supermarket: checkout staff replaced by a single employee monitoring a bank of self-service machines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Our goal is actually to make improvements to Search that just answer the user's information needs. Get them to their answer faster and faster. So that there's almost a seamless connection between their thoughts and their information needs and the search results that they find. Well, Google was started based upon algorithms that Larry and Sergey developed in Stanford called the PageRank algorithm. And they used that algorithm to indeed build a very novel way of searching the web. What was happening at that point was there was this huge explosion of content in the web: a bigger explosion of information than had ever happened before. And it was getting increasingly hard to find the piece of content you wanted. \"AdWords\" In the beginning, we didn't have any advertisements at all. And as we went to add advertisements, it was very important to us that those ads be as relevant to the search as the search results themselves. It was also very important to us that they be distinguished from the search results. There was a clear separation between ads and Search from the very earliest times. Search had one goal and one goal alone, to provide the most relevant information for the user in the fastest time possible. \"Universal Results\" In 1999 and 2000, we had a search engine that worked wonderfully, and it worked wonderfully for web pages. One of the things we saw was, as Google got better and better, users expected more and more from it. They didn't want just web pages. They wanted the best possible information available,", "cs": "Naším cílem je vylepšit Vyhledávání takovým způsobem, aby vyhovovalo informačním potřebám uživatelů. Poskytnout jim odpověď stále rychleji. Chceme tedy vytvořit co největší propojení mezi jejich myšlenkami, jejich informačními potřebami a výsledky vyhledávání, které naleznou. V začátcích byl Google založen na algoritmu zvaném PageRank, který Larry a Sergej vyvinuli na univerzitě ve Stanfordu. Tento algoritmus použili k vytvoření velmi originálního způsobu vyhledávání na webu. V té době docházelo k velmi prudkému nárůstu obsahu na webu. Byla to větší informační exploze, než kdy předtím. A najít požadovaný obsah bylo stále obtížnější. „AdWords“ Na začátku jsme neměli vůbec žádné reklamy. S postupným přidáváním reklam pro nás bylo velmi důležité, aby byly reklamy k dotazům stejně relevantní jako samotné výsledky vyhledávání. Bylo také důležité, aby byly od výsledků vyhledávání odlišeny. Od samého počátku byly reklamy od vyhledávání jasně odděleny. Vyhledávání mělo jeden jediný cíl, a to přinést uživateli co nejrychleji ty nejrelevantnější informace. „Univerzální výsledky“ V letech 1999 a 2000 jsme měli vyhledávač, který fungoval skvěle pro webové stránky. Uvědomili jsme si ale, že s postupným zlepšováním vyhledávače lidé očekávají stále lepší výsledky. Nechtěli jen webové stránky. Chtěli co nejlepší dostupné informace,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To the other group of physicians, they said, \"Yesterday when you reviewed the case, you discovered there were two medications you didn't try out yet -- ibuprofen and piroxicam.\" You have two medications you didn't try out yet. What do you do? You let him go, or you pull him back? And if you pull him back, do you try ibuprofen or piroxicam? Which one?\" Now, think of it: This decision makes it as easy to let the patient continue with hip replacement, but pulling him back, all of the sudden it becomes more complex. There is one more decision. What happens now? The majority of the physicians now choose to let the patient go for a hip replacement. I hope this worries you, by the way -- (Laughter) when you go to see your physician. The thing is that no physician would ever say, \"Piroxicam, ibuprofen, hip replacement. Let's go for hip replacement.\" But the moment you set this as the default, it has a huge power over whatever people end up doing. I'll give you a couple of more examples on irrational decision-making. Imagine I give you a choice: Do you want to go for a weekend to Rome, all expenses paid -- hotel, transportation, food, a continental breakfast, everything -- or a weekend in Paris? Now, weekend in Paris, weekend in Rome -- these are different things. They have different food, different culture, different art.", "cs": "Té druhé skupině lékařů řekli: \"Včera, když jste znovu procházeli tento případ, tak jste zjistili, že jste zapomenuli vyzkoušet dva různé léky. ibuprofen a piroxicam.\" A pak jim řekli: \"Máte dva léky, které jste ještě nevyzkoušeli. Co uděláte? Necháte ho jít na operaci a nebo ho zavoláte zpátky. A když ho zavoláte zpátky, zkusíte ibuprofen a nebo piroxicam? Který z nich?\" Teď se nad tím zamyslete. Pro tohle rozhodnutí je jednodušší nechat pacienta pokračovat k operaci na totální náhradu kyčle. Když ho zavoláte zpět, tak je to najednou mnohem složitější. Je zde o jedno rozhodnutí navíc. Co se teď stane? Většina lékařů se rozhodne nechat pacienta pokračovat k operaci na totální náhradu kyčle. Doufám, že Vás to postrašilo.... (Smích) Vězte však, že žádný z lékařů by nikdy neřekl \"Piroxicam, ibuprofen, totální náhrada kyčle. Pojďme operovat.\" Ale ve chvili, kdy to nastavíte jako standartní možnost, má to obrovskou moc ohledně toho, co nakonec lidé udělají. Dám Vám pár dalších příkladů o iracionálním rozhodování. Představte si, že Vám dám možnost výběru. Chcete jet na víkend to Říma? Všechno bude zaplaceno, hotel, cesta, jidlo, snídaně, kontinentálni snídaně, no prostě všechno. A nebo víkend v Paříži? Avšak víkend v Paříží a víkend v Římě to jsou dvě rozdílné možnosti. Je tam jiné jídlo, jiné kultůra, jiné umění."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Digitální sny Digital Dreams Před několika lety byla v Ghaně zatčena místní internetová podnikatelka, její zaměstnanci uvězněni a její počítačová technika zabavena. Jakého zločinu se dopustila? Poskytovala zákazníkům možnost levných telefonních hovorů přes internet. Pomineme-li nízké příjmy, pak jsou potíže této podnikatelky se zákonem zosobněním hlavní příčiny, proč takzvanou ,,digitální propast\" mezi bohatými a chudými zeměmi lze tak obtížně překlenout. Nejde o absenci vybavení či znalostí místních lidí. Nikoliv, tato propast je do značné míry přímým důsledkem domácí politiky, která potlačuje využívání internetu a moderních technologií. Přestože bychom výhody internetu neměli přeceňovat, faktem je, že může snižovat firemní náklady, zlepšovat přístup k informacím a vytvářet příležitosti. V důsledku toho stojí rozvojové země před nelítostnou volbou: mají nových technologií využít ke stimulaci hospodářského růstu a zvýšení produktivity, nebo mají ještě více prohloubit své zpoždění, zatímco si firmy a zákazníci v bohatých zemích ve stále větší míře osvojují digitální pokrok? O hrozbách a příležitostech, které nové technologie představují pro rozvojové země, se široce diskutuje. Způsob, jakým vlády v rozvojových zemích ještě více onu propast prohlubují v podobě vlastní regulační politiky, však lze pochopit mnohem méně. Některé vlády se obávají umožnit občanům snadný přístup k informacím. Jiné chtějí ochránit zisky protežovaných společností. V obou případech může být výsledkem nepřátelské prostředí pro lidi i podniky, jež si přejí nové technologie využívat. Bez veřejné politiky a regulací, které budou novým technologiím příznivě nakloněny, žádné dotace ani technický výcvik na věci mnoho nezmění. Podívejme se na telekomunikační sektor v rozvojových zemích obecněji. Během osmdesátých let se ani mohutné půjčky, granty a ,,technická pomoc\" státem vlastněným monopolním telekomunikačním společnostem v chudých zemích téměř neodrazily ve zvýšení počtu občanů s telefonní přípojkou. Například půjčka ve výši téměř 200 milionů dolarů, kterou v rámci rozvojového projektu poskytla v roce 1988 Světová banka a další dárci Ghaně za účelem rozvoje telekomunikací, neměla prakticky žádný měřitelný dopad. Než byl projekt zahájen, mělo podle Mezinárodní telekomunikační unie v Ghaně telefon necelých 0,3% obyvatel. O čtyři roky později se toto číslo nehnulo z místa. V roce 1996 však vláda otevřela trh konkurenci. Do minulého roku se procento ghanského obyvatelstva s telefonní přípojkou zvýšilo téměř šestkrát. Stejný příběh se odehrál v chudých státech po celém světě: rozšíření telefonu v rozvojových zemích tvrdošíjně stagnovalo až do devadesátých let, kdy tyto státy umožnily vstup konkurence - převážně v podobě mobilních operátorů.", "en": "Digital Dreams A few years ago, a local Internet entrepreneur was arrested in Ghana, her employees jailed and her computer equipment confiscated. Her crime? Providing consumers with a way to make low-cost telephone calls over the Internet. That businesswoman's brush with the law typifies the main reason-aside from low incomes-that bridging the so-called \"digital divide\" between rich and poor countries is so difficult. It's not a lack of equipment or of local knowledge. No, a large part of the divide is a direct result of domestic policies that suppress Internet and technology use. While we shouldn't exaggerate the Internet's benefits, it can reduce business costs, increase access to information, and create opportunities. As a result, developing countries face a stark choice: take advantage of new technologies to stimulate economic growth and enhance productivity or fall even further behind as businesses and consumers in rich countries increasingly embrace digital advances. The threats and opportunities presented by new technologies for developing countries are widely discussed. But the ways governments in developing countries exacerbate the divide through their own regulatory policies are much less well understood. Some governments are afraid to allow their citizens easy access to information. Other governments want to protect the profits of favored companies. Either way, the result can be an environment hostile to people and businesses wishing to use new technologies. Without technology-friendly regulations and public policies, no amount of donations or technical training will make much of a difference. Consider the telecommunications industry in developing countries more generally. Through the 1980's, massive loans, grants, and \"technical assistance\" to state-owned monopoly telecom providers did almost nothing to increase the number of people with telephones in poor countries. For example, nearly $200 million provided by the World Bank and other donors to Ghana for telecommunications development in a 1988 development project had almost no measurable impact. According to the International Telecommunications Union, when the project began less than 0.3% of Ghana's population had a telephone. Four years later, that figure had not budged. In 1996, however, the government opened the market to competition. By last year, the share of Ghana's population with telephones had increased almost six times. The same story is true in poor countries around the world: telephone penetration remained stubbornly stagnant in developing nations until they allowed competitive entry-primarily in the form of mobile telephony-in the 1990's."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There was the florist, and I can understand that, once again, we're putting pressure on the ontology of music as we know it conventionally, but let's look at one last piece today I'm going to share with you. This is going to be a piece called \"Aphasia,\" and it's for hand gestures synchronized to sound, and this invites yet another role, and final one I'll share with you, which is that of the choreographer. And the score for the piece looks like this, and it instructs me, the performer, to make various hand gestures at very specific times synchronized with an audio tape, and that audio tape is made up exclusively of vocal samples. I recorded an awesome singer, and I took the sound of his voice in my computer, and I warped it in countless ways to come up with the soundtrack that you're about to hear. And I'll perform just an excerpt of \"Aphasia\" for you here. Okay? (Music) So that gives you a little taste of that piece. (Applause) Yeah, okay, that's kind of weird stuff. Is it music? Here's how I want to conclude. I've decided, ultimately, that this is the wrong question, that this is not the important question. The important question is, \"Is it interesting?\" And I follow this question, not worrying about \"Is it music?\" -- not worrying about the definition of the thing that I'm making.", "cs": "Byl tam ten květinář, a dokážu pochopit, ještě jednou, tlačíme na ontologii hudby jak ji konvenčně známe, ale podívejme se ještě na poslední skladbu, o kterou se dnes hodlám podělit. Bude to skladba s názvem \"Aphasia\", a je pro gesta rukou synchronizovaná se zvukem, a to mě přivádí k další roli, dnes už poslední a tou je role choreografa. Pro tuto skladbu vypadá partitura takto, a dává pokyny mě, performerovi, abych předváděl různá gesta v určitou dobu synchronizovaná se záznamem, a ten záznam je tvořen výlučně vokálními samply. Nahrál jsem úžasnou zpěvačku, a zpracoval jsem její hlas v počítači a pokroutil ho nesčetnými způsoby, až jsem dostal zvukový podkres, který uslyšíte. A já vám teď předvedu ukázku z \"Aphasia\". (Hudba) Teď byste o té skladbě měli mít jistou představu. (Potlesk) Ano, dobře, jsou to docela divné věci. Je to hudba? A tímto bych chtěl skončit. Rozhodl jsem se, s konečnou platností, že je to špatná otázka, že to není důležitá otázka. Důležité je: \"Je to zajímavé?\" A kladu si tuto otázku a otázka \"Je to hudba?\" mě nezajímá, nezájímá mě definice věcí, které dělám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podobná slova dnes užívají ti, kdo kritizují země, jako je Indonésie nebo Filipíny, že jsou pro skutečnou demokracii příliš živelné a nedisciplinované. Problémům v devadesátých letech zavdal příčinu nečekaný střet zranitelných domácích finančních systémů s nestabilními pohyby kapitálu, které do regionu zavála globalizace finančních trhů. Rychlá globalizace je však jen částečně důsledkem technologického pokroku. Dalším významným faktorem byla představa – jež se v tomto případě ukázala být až příliš zjednodušující –, že pohyb kapitálu může nahradit kontrolu kapitálu. Aby země mohla mít nějaký užitek z volného pohybu mezinárodního kapitálu, musí – mezi jiným – mít silné a zdravé finanční instituce, které jsou s to zabránit panickým přesunům kapitálu a odolat systémovým otřesům, pokud k takovým pohybům přece jen dojde. U pramene asijské krize je zjednodušující rovnítko kladené mezi finanční liberalizací a finanční deregulací. Například Thajsko zřídilo v Bangkoku mezinárodní bankovní středisko v dobré víře, že se země stane regionálním finančním centrem, ovšem neuvědomilo si, že místní finanční instituce jsou naprosto nepřipravené na masivní příliv kapitálu. Ani instituce nejsou totéž, co psané zákony. Indonésie disponovala na rozdíl od Thajska dostatečně rozvážnými pravidly a předpisy. Chyběly jí však fungující právní a účetní systémy, jež by tato pravidla řádně uplatňovaly. Stejně poučný je i případ Koreje. Do roku 1997 Korea „zliberalizovala“ své finanční trhy tak, že zrušila vládní přidělování úvěrů a správu komerčních bank. Reforma finančního sektoru ovšem obrovským konglomerátům, tzv. čebolům, které ovládají korejskou ekonomiku, umožnila upevnit jejich kontrolu nad nebankovními finančními institucemi. Reforma tedy posílila vnitřní kapitálový trh čebolů a oslabila roli bank jako dohlížitelů činností obchodních společností. Podobně na Filipínách finanční liberalizace víceméně pomohla velkým rodinným podnikům a posílila monopol jejich moci ulehčením přístupu k bankovním úvěrům. Zákonodárci a politici zemí jihovýchodní Asie nejsou jediní, na nichž spočívá vina za to, že věnovali nedostatečnou pozornost tvorbě institucí nezbytných pro zdárné fungování volného trhu a jeho finančních systémů a neuvědomili si, že se mohou stát zajatci vlastních regulací. Také Západ a mezinárodní instituce v tom sehrály významnou roli, neboť prosazovaly tzv. washingtonský konsensus, který definoval ekonomickou ortodoxii v desetiletí, jež předcházelo asijské krizi, což pokračuje dodnes. „Obrázkem a symbolem“ washingtonského konsensu, jak poznamenal C.", "en": "Something similar to this complaint is now made by critics who say that countries like Indonesia and the Philippines are too sprawling and undisciplined to adopt democracy. The trouble in the 1990s arose out of an unexpected confluence of vulnerable domestic financial systems and volatile international capital movements brought about by the globalization of financial markets. Rapid globalization, however, came about only in part through technological advances. Another crucial factor was the notion – proved too simplistic in the event – that free capital movements can just replace capital controls. For a country to benefit from free international capital movements, however, it must have, inter alia, sound and strong financial institutions to prevent panic movements of capital and withstand systemic shocks if such movements occur. The simplistic equation of financial liberalization with financial deregulation was at the root of Asia’s crisis. Thailand, for instance, established the Bangkok International Banking Facilities in the hope of becoming a regional financial center, despite the fact that local financial institutions were ill-prepared to handle massive flows of capital. Nor are institutions the same as laws on paper. In comparison with Thailand, Indonesia had an adequate provision of prudential rules and regulations. But it lacked effective legal and accounting systems, so those rules and regulations could not be properly enforced. The case of Korea is equally instructive. By 1997, Korea had “liberalized” its financial markets by eliminating government credit allocation and management of commercial banks. But financial sector reform made it possible for the chaebols, the large conglomerates that dominate Korea’s economy, to increase their control over non-bank financial institutions. Reform thus strengthened the chaebols’ internal capital market and weakened the banks’ role as monitors of corporate behavior. Similarly, in the Philippines, financial liberalization, by and large, benefited large family-owned corporations, increasing their monopoly power by easing access to bank credit. Southeast Asian policymakers are not the only people responsible for paying insufficient attention to establishing institutions necessary for a free-market financial system and the neglect of the danger of regulatory capture. The West and international institutions also played a pervasive role by promoting the so-called Washington Consensus that defined economic orthodoxy in the decade preceding Asia’s crisis, which has continued ever since."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dejme deštným pralesům cenovku NEW YORK – Počátkem října, krátce poté, co hurikán Maria způsobil sesuv půdy v Portoriku, uvedl šéf společnosti Tesla Elon Musk na Twitteru, že pokud jeho firma dostane příležitost, dokáže přebudovat elektrickou síť na ostrově s využitím solární energie. Bylo to smělé tvrzení s ohledem na to, že přišlo uprostřed tak velkého lidského utrpení. Z technologického hlediska však bylo jeho načasování ideální. Do konce října byly v sanjuanské nemocnici Hospital del Niño nainstalovány solární panely a velkokapacitní baterie a pracuje se i na dalších projektech. Tomuto typu reakce na přírodní katastrofu – tedy nahrazení energetické sítě odkázané na fosilní paliva obnovitelnou energií – bychom měli tleskat. Ovšem nehledě na to, jak čisté a efektivní mohou obnovitelné zdroje energie být, nikdy zcela nezmírní klimatické vlivy, které přiženou na pobřeží další hurikány, jako byla Maria. Existuje jiný způsob, jak toho dosáhnout, a ten je navíc mnohem levnější než Muskův návrh. V Portoriku se vyskytuje jeden z nejúčinnějších a nejlevnějších dostupných nástrojů v boji proti klimatickým změnám: deštné pralesy. Na nejvýchodnějším výběžku ostrova roste na ploše 115 kilometrů čtverečních Národní prales El Yunque, který je jedním z nejvýznamnějších systémů zachycování a ukládání oxidu uhličitého v celém Karibiku. Maria zničila i tento prales. Šéfové technologických firem však netweetují o obnově tohoto zdroje, protože momentálně nespatřují žádný životaschopný obchodní model spojený se záchranou stromů. Co kdyby však takový model existoval? Co kdyby existovaly cesty, jak zařídit, aby živé tropické pralesy měly větší cenu než mrtvé? Globální lídři se touto otázkou zaobírají léta. A během klimatických rozhovorů OSN přišli s novátorským řešením: s iniciativou nazvanou Snižování emisí z odlesňování a degradace lesů (REDD+). Základní myšlenka je prostá: při správných pobídkách budou lidé, vlády i průmyslové firmy tropické pralesy chránit a obnovovat, místo aby je plundrovaly. Výměnou za to získá svět více uhlíkových sil, která budou jímat skleníkové plyny. Iniciativa REDD+, jež v různých formách existuje už téměř deset let, představuje platební strukturu pro ochranářské a obnovovací úsilí. Díky tomu, že pralesům připisuje ekonomickou hodnotu za jejich roli při rozsáhlém zachycování a ukládání uhlíku, umožňuje REDD+, aby i stojící stromy mohly konkurovat lukrativním způsobům využívání půdy, jejichž výsledkem je odlesňování – například kácení či zemědělské činnosti.", "en": "Putting a Price on Rainforests NEW YORK – In early October, shortly after Hurricane Maria made landfall in Puerto Rico, Tesla CEO Elon Musk said on Twitter that his company could, given the opportunity, rebuild the island’s electrical grid using solar power. Coming in the midst of so much human suffering, it was a bold claim. But from a technological perspective, the timing was perfect. By late October, solar panels and high-capacity batteries had been installed at San Juan’s Hospital del Niño, and additional projects are in the works. This type of response to a natural disaster – replacing a fossil-fuel-reliant power grid with renewable energy – should be applauded. But no matter how clean and efficient renewable energy sources may be, they will never fully mitigate the climatic effects that are bringing more hurricanes like Maria ashore. There is another way to do that, and it is far cheaper than what Musk has proposed. Puerto Rico is home to one of the most efficient and inexpensive tools available in the fight against climate change: rainforests. On the island’s eastern tip, the nearly 29,000-acre El Yunque National Forest is one of the Caribbean’s most important systems for capturing and storing carbon. Maria destroyed the forest, too. But tech CEOs have not tweeted about restoring that resource, because, at the moment, they see no viable business model for saving trees. But what if such a model did exist? What if there were ways to make tropical forests worth more alive than dead? Global leaders have been pondering this question for years. And, at UN climate talks, they have come up with a novel solution: an initiative called Reducing Emissions from Deforestation and Forest Degradation (REDD+). The idea is simple: with the right incentives, people, governments, and industries will preserve and restore tropical forests, rather than plow them under. In return, the world gets more carbon sinks to soak up greenhouse gasses. REDD+, which has been around in various forms for nearly a decade, provides a payment structure for preservation and restoration efforts. By putting an economic value on forests for the role they play in large-scale carbon capture and storage, REDD+ allows standing trees to compete with lucrative land uses – such as logging or agriculture – that result in deforestation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tím, že nízká inflace zvyšuje reálný disponibilní příjem Španělů, naopak pomáhá stimulovat soukromou spotřebu a podporuje s tím související zlepšování ukazatelů ekonomické nálady včetně spotřebitelské důvěry. Navzdory těmto pozitivním ukazatelům však dlouhodobé hospodářské zotavení Španělska zdaleka není jisté. Kritickou zkouškou směřování země bude vývoj investiční aktivity v několika příštích čtvrtletích. Ačkoliv se investice ve druhé polovině loňského roku stabilizovaly, zůstávají hluboko pod předkrizovou úrovní. Úkolem není pouze zvýšit investice, ale také zajistit, aby byly udržitelné – na rozdíl od situace před krizí, kdy nadměrná alokace kapitálu do rozvoje nemovitostí způsobila přehřátí ve stavebnictví a s ním souvisejících sektorech. Tentokrát se musí investice rozprostřít do všech sektorů, což zvýší jejich konkurenceschopnost a tím i jejich příspěvek k růstu HDP. Vyhlídka naštěstí vypadá slibně, neboť důvěra v soukromém sektoru se zvyšuje, využití kapacit roste a tržby firem působí povzbudivě. Pokračující fiskální konsolidace – a tím i silný tlak na udržení rozpočtu na uzdě – však bude omezovat investice ve veřejném sektoru. Nejsilnější hrozba pro hospodářské zotavení Španělska pramení z jeho trhu práce. Vzhledem k míře nezaměstnanosti ve výši 25,3% – a nezaměstnanosti mladých lidí dosahující 53,9% – se situace jeví chmurně. A aby toho nebylo málo, navzdory značnému zlepšení ukazatelů v poslední čtvrtině roku 2013 je růst zaměstnanosti stále příliš slabý, než aby mohl s problémem nezaměstnanosti výrazně pohnout. V roce 2012 zavedla vláda radikální reformy trhu práce, které měly zvýšit vnitřní flexibilitu firem (tedy usnadnit propouštění stálých zaměstnanců a zpomalování mzdového růstu), a zavedla model zkracování pracovní doby zaměstnanců. Tyto změny se však projevují pomalu a často se neprojeví dříve než ve fázi zotavení. Vzhledem k tomu musí vláda dělat více pro krátkodobou podporu zaměstnanosti, a to zejména mezi mladými lidmi, jejichž znalosti, úsilí a podnikatelský duch jsou pro dlouhodobý ekonomický úspěch Španělska klíčové. Další opatření například na zkvalitnění učňovského školství nebo na rozšíření práce na částečný úvazek se mohou ukázat jako neocenitelná. Posledním úkolem, který musí Španělsko řešit, je státní dluh, jenž v současné době dosahuje téměř 100% HDP. Snaha o omezení veřejného dluhu měla dosud převážně podobu bolestivých úsporných opatření včetně značných škrtů v poskytování veřejných statků, zejména zdravotnictví a školství.", "en": "On the contrary, by increasing Spaniards’ real disposable incomes, low inflation is helping to stimulate private consumption, fueling a corresponding improvement in economic sentiment indicators, including consumer trust. And yet, despite these positive indicators, Spain’s long-term economic recovery remains far from certain. One critical test of its trajectory will be how investment activity develops over the next few quarters. Though investment stabilized in the second half of last year, it remains well below pre-crisis levels. The challenge is not simply to increase investment, but also to ensure that it is sustainable, unlike before the crisis, when excessive allocation of capital to real-estate development caused construction and related sectors to become overheated. This time around, investment must be spread across all sectors, boosting their competitiveness and, in turn, their contribution to GDP growth. Fortunately, the outlook appears promising, with increased private-sector confidence, rising capacity utilization, and an encouraging sales outlook for companies. Ongoing fiscal consolidation – and thus strong pressure to keep a tight rein on the budget – will, however, restrict public-sector investment. The most potent threat to Spain’s economic recovery stems from the labor market. With an unemployment rate of 25.3% – and youth unemployment running at 53.9% – the situation appears grim. Making matters worse, despite considerable gains in the last quarter of 2013, employment growth is far too weak to make a significant dent in joblessness. In 2012, the government implemented sweeping labor-market reforms to increase companies’ internal flexibility (making it easier to dismiss permanent workers and facilitating wage moderation), and introduced a model for reducing workers’ hours. But such changes take effect slowly, and often not until the recovery phase. Given this, the government must do more to boost employment in the short term, especially among young people, whose knowledge, effort, and entrepreneurial spirit is critical to Spain’s long-term economic success. Additional measures to improve vocational training or extend part-time work, for example, could prove to be invaluable. The final challenge facing Spain is government debt, which currently amounts to nearly 100% of GDP. So far, efforts to curb public debt have centered on painful austerity measures, including substantial cuts in the supply of public goods, especially health care and education."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We found somebody who knew about lab stuff. I don't do that. I take care of patients, but I don't do pipettes. They taught us how to feed mice drugs. We took mice and we gave them one P, paroxetine. We gave some other mice pravastatin. And we gave a third group of mice both of them. And lo and behold, glucose went up 20 to 60 milligrams per deciliter in the mice. So the paper was accepted based on the informatics evidence alone, but we added a little note at the end, saying, oh by the way, if you give these to mice, it goes up. That was great, and the story could have ended there. But I still have six and a half minutes. (Laughter) So we were sitting around thinking about all of this, and I don't remember who thought of it, but somebody said, \"I wonder if patients who are taking these two drugs are noticing side effects of hyperglycemia. They could and they should. How would we ever determine that?\" We said, well, what do you do? You're taking a medication, one new medication or two, and you get a funny feeling. What do you do? You go to Google and type in the two drugs you're taking or the one drug you're taking, and you type in \"side effects.\" What are you experiencing?", "cs": "Našli jsme někoho, kdo něco věděl o laboratořích. To já nedělám. Starám se o pacienty, ale nedělám pipety. Naučili nás, jak dávat myším léky. Vzali jsme myši a dali jsme jim jedno P, paroxetin. Jiným myším jsme dali pravastatin. A třetí skupině myší jsme dali oba. A podívejme, glukóza stoupla o 20 až 60 miligramů na decilitr u myší. Takže článek byl přijat, založen pouze na datech, a na konec jsme přidali malou poznámku, mimochodem, pokud je dáte myším, stoupne nahoru. To bylo skvělé, a ten příběh by tu mohl skončit. Ale ještě pořád mám šest a půl minuty. (Smích.) Tak jsme seděli a přemýšleli o tom všem, a nepamatuji si, koho to napadlo, ale někdo řekl, \"Zajímalo by mne, jestli si pacienti užívající tyto dva léky, všímají vedlejších účinků hyperglykémie. Mohli by a měli by. Jak to zjistíme?\" Řekli jsme, no, co uděláte? Mluvíme o užívání léků, jednoho či dvou nových, a máte zvláštní pocit. Co uděláte? Půjdete na Google a zadáte ty dva léky, které užíváte, nebo ten jeden, který užíváte, a napíšete \"vedlejší účinky\". Co zažíváte?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A pokud situace v západní Evropě vypadá zle, pak u druhdy komunistických nováčků v EU je ještě horší, pon��vadž z tamních demografických trendů vyplývá, že se průměrný potenciální růst střemhlav zřítí z dnešních zdravých 4,3% na pouhých 0,9% po roce 2030. Velká část Evropy již dnes doplácí na špatně fungující trhy práce, na nichž se uchazeči o zaměstnání a potenciální zaměstnavatelé buďto nenajdou nebo najít nemohou. Setrvale vysoká nezaměstnanost mladých lidí spolu se snižujícím se počtem absolventů škol v Evropě již dnes anulují pozitivní důsledky přistěhovalectví. Zde v Bruselu, kde čtvrtinu obyvatel tvoří přistěhovalci převážně ze severní Afriky, se hotely a restaurace nedávno uchýlily k založení tísňové online náborové linky, která má čelit zhoršujícímu se nedostatku pracovních sil. Krize kolem nedostatku pracovníků je ještě naléhavější v sektorech, jež vyžadují větší schopnosti a kvalifikaci. Podobně jako v USA také v Evropě tyto těžkosti dále zhoršuje vzestup Indie a Číny. Lze se jen dohadovat, jak si Evropané a v menší míře i Američané udrží vysokou životní úroveň. Problém Evropy je však větší, poněvadž její politici jsou v koncích, pokud jde o řešení vysoce vznětlivých otázek rasy, náboženství a etnického původu ve společnostech, které dávají najevo odhodlání zůstat zakotveny v minulosti.", "en": "And if things look bad for Western Europe, they’re worse for the EU’s formerly communist newcomers, whose demographic trends imply that average potential growth will nosedive from today’s healthy 4.3% per year to just 0.9% after 2030. Much of Europe already suffers from under-performing labor markets in which job seekers and would-be employers either can’t or won’t find one another. Stubbornly high youth unemployment, along with Europe’s dwindling numbers of school-leavers, is already canceling out the positive effects of immigration. Here in Brussels, where the largely North African immigrant population comprises a quarter of the city’s inhabitants, hotels and restaurants recently resorted to an emergency on-line recruitment service to counter their worsening staff shortages. The manpower crisis is even more acute in sectors that demand greater skills and qualifications. Like the US, Europe’s manpower-related difficulties are accentuated by the rise of India and China. How Europeans, and to a lesser extent Americans, will maintain their high standards of living is anyone’s guess. But Europe’s problem is greater, for its politicians are at a loss to cope with the high-voltage issues of race, religion, and ethnicity in societies that seem determined to remain anchored in the past."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm a storyteller. And I would like to tell you a few personal stories about what I like to call \"the danger of the single story.\" I grew up on a university campus in eastern Nigeria. My mother says that I started reading at the age of two, although I think four is probably close to the truth. So I was an early reader, and what I read were British and American children's books. I was also an early writer, and when I began to write, at about the age of seven, stories in pencil with crayon illustrations that my poor mother was obligated to read, I wrote exactly the kinds of stories I was reading: All my characters were white and blue-eyed, they played in the snow, they ate apples, (Laughter) and they talked a lot about the weather, how lovely it was that the sun had come out. (Laughter) Now, this despite the fact that I lived in Nigeria. I had never been outside Nigeria. We didn't have snow, we ate mangoes, and we never talked about the weather, because there was no need to. My characters also drank a lot of ginger beer, because the characters in the British books I read drank ginger beer. Never mind that I had no idea what ginger beer was. (Laughter) And for many years afterwards, I would have a desperate desire to taste ginger beer. But that is another story. What this demonstrates, I think, is how impressionable and vulnerable we are in the face of a story, particularly as children. Because all I had read were books in which characters were foreign, I had become convinced that books by their very nature had to have foreigners in them and had to be about things with which I could not personally identify. Now, things changed when I discovered African books. There weren't many of them available, and they weren't quite as easy to find as the foreign books. But because of writers like Chinua Achebe and Camara Laye, I went through a mental shift in my perception of literature. I realized that people like me, girls with skin the color of chocolate, whose kinky hair could not form ponytails, could also exist in literature. I started to write about things I recognized.", "cs": "Jsem vypravěčka. A ráda bych vám pověděla několik osobních příběhů o tom, čemu říkám \"nebezpečí jediného příběhu.\" Vyrostla jsem na univerzitním kampusu ve východní Nigérii. Moje matka říká, že jsem začala číst ve dvou letech, ačkoliv já si myslím, že spíš ve čtyřech. Takže jsem byla raná čtenářka. A to, co jsem četla, byly britské a americké knihy pro děti. I psát jsem začala brzy. A když jsem, zhruba v sedmi letech, začala psát příběhy, ilustrované pastelkami, které byla má ubohá matka nucená číst, psala jsem přesně takové příběhy, jaké jsem četla. Všechny moje postavy byly modroocí běloši. Skotačily ve sněhu. Jedly jablka. (Smích) A hodně mluvily o počasí, jak je krásné, že vyšlo slunce. (Smích) To vše navzdory skutečnosti, že jsem žila v Nigérii. Nikdy jsem nebyla mimo Nigérii. Neměli jsme sníh. Jedli jsme manga. A nikdy jsme nemluvili o počasí, protože nebyl důvod. Moje postavy také pily spoustu zázvorového piva, protože postavy v britských knihách pily zázvorové pivo. Nic nevadilo, že jsem netušila, co je zázvorové pivo. (Smích) A další spoustu let poté jsem toužila ochutnat zázvorové pivo. Ale to je jiný příběh. Myslím si, že to dokazuje, jak ovlivnitelní a zranitelní jsme tváří v tvář příběhu, především v dětství. Protože jediné, co jsem četla, byly knihy, ve kterých byly postavy cizinci, došla jsem k přesvědčení, že knihy, od své podstaty, musí být o cizincích a věcech, se kterými jsem se já nemohla ztotožnit. Ale to se změnilo, když jsem objevila africké knihy. Nebylo jich mnoho. A nebyly tak snadno k nalezení jako zahraniční knihy. Ale díky spisovatelům, jako Chinua Achebe a Camara Laye, jsem prošla změnou ve svém vnímání literatury. Uvědomila jsem si, že lidé jako já, dívky s pletí barvy čokolády, jejichž kudrnaté vlasy nelze svázat do culíku, mohou také existovat v literatuře. Začala jsem psát o věcech, které jsem znala."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V situaci, kdy se americký finanční sektor ocitl na pokraji kolapsu, posunul Zákon o krizové hospodářské stabilizaci z roku 2008 faktické datum pro nabízení úroku z rezerv o tři roky na 1. říjen 2008. V důsledku toho se objem přebytečných rezerv držených Fedem prudce zvýšil z průměrných 200 miliard dolarů v letech 2000-2008 na 1,6 bilionu v letech 2009-2015. Finanční instituce se rozhodly držet své peníze u Fedu, místo aby je rozpůjčovaly v reálné ekonomice, a v posledních pěti letech si tak přišly – naprosto bez rizika – téměř na 30 miliard dolarů. To představuje velkorysou – a do značné míry skrytou – dotaci finančního sektoru od Fedu. A v důsledku lednového zvýšení úrokových sazeb Fedem se tato dotace letos zvýší o 13 miliard dolarů. Pokřivené pobídky jsou jen jedním z důvodů, proč se řada toužebně očekávaných přínosů nízkých úrokových sazeb jednoduše nedostavila. Vzhledem k tomu, že QE drželo téměř sedm let úrokové sazby na úrovni blízké nule, mělo podnítit vlády v rozvinutých zemích, aby si půjčovaly a investovaly do infrastruktury, školství a sociálních sektorů. Rostoucí sociální transfery během postkrizového období pak měly podpořit agregátní poptávku a vyhladit nerovnosti v křivce spotřeby. Zpráva OSN navíc jasně ukazuje, že v celém rozvinutém světě nerostly soukromé investice tak, jak se možná vzhledem k ultranízkým úrokovým sazbám dalo očekávat. V 17 z 20 největších rozvinutých ekonomik zůstával růst investic v období po roce 2008 nižší než v letech před krizí; pět z nich zažilo v období 2010-2015 pokles objemu investic. Celosvětově platí, že objem dluhových cenných papírů vydaných nefinančními korporacemi – které mají garantovat fixní investice – se během stejného období podstatně zvýšil. Spolu s dalšími důkazy z toho vyplývá, že mnoho nefinančních korporací využilo nízkých úrokových sazeb a půjčilo si peníze. Místo aby však začaly investovat, použily půjčené peníze na zpětný odkup vlastních akcií nebo na nákup jiných finančních aktiv. QE tak stimulovalo prudký růst zadlužení, tržní kapitalizace a ziskovosti finančního sektoru. Reálné ekonomice to však ani v tomto případě příliš nepomohlo. Je zjevné, že udržování úrokových sazeb na hodnotě blízké nule nemusí nutně vést k vyšší úrovni úvěrů či investic. Když banky dostanou volnost rozhodování, dají přednost profitu bez rizika nebo i finanční spekulaci před půjčováním, které by podpořilo širší cíl hospodářského růstu.", "en": "Indeed, with the US financial sector on the brink of collapse, the Emergency Economic Stabilization Act of 2008 moved up the effective date for offering interest on reserves by three years, to October 1, 2008. As a result, excess reserves held at the Fed soared, from an average of $200 billion during 2000-2008 to $1.6 trillion during 2009-2015. Financial institutions chose to keep their money with the Fed instead of lending to the real economy, earning nearly $30 billion – completely risk-free – during the last five years. This amounts to a generous – and largely hidden – subsidy from the Fed to the financial sector. And, as a consequence of the Fed’s interest-rate hike last month, the subsidy will increase by $13 billion this year. Perverse incentives are only one reason that many of the hoped-for benefits of low interest rates did not materialize. Given that QE managed to sustain near-zero interest rates for almost seven years, it should have encouraged governments in developed countries to borrow and invest in infrastructure, education, and social sectors. Increasing social transfers during the post-crisis period would have boosted aggregate demand and smoothed out consumption patterns. Moreover, the UN report clearly shows that, throughout the developed world, private investment did not grow as one might have expected, given ultra-low interest rates. In 17 of the 20 largest developed economies, investment growth remained lower during the post-2008 period than in the years prior to the crisis; five experienced a decline in investment during 2010-2015. Globally, debt securities issued by non-financial corporations – which are supposed to undertake fixed investments – increased significantly during the same period. Consistent with other evidence, this implies that many non-financial corporations borrowed, taking advantage of the low interest rates. But, rather than investing, they used the borrowed money to buy back their own equities or purchase other financial assets. QE thus stimulated sharp increases in leverage, market capitalization, and financial-sector profitability. But, again, none of this was of much help to the real economy. Clearly, keeping interest rates at the near zero level does not necessarily lead to higher levels of credit or investment. When banks are given the freedom to choose, they choose riskless profit or even financial speculation over lending that would support the broader objective of economic growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Sub-heading 1a: Competitiveness for growth and employment Strengthening research and technological development 57,4 % Competitiveness and innovation 4,3 % European Globalisation Adjustment Fund 4,2 % Promoting sustainable EU networks for transport and energy 15,7 % Nuclear decommissioning 2,2 % A social policy agenda to help European society to anticipate and manage change 1,5 % Improving the quality of education and training 9,0 % Sub-heading 1a: Competitiveness for growth and employment Strengthening research and technological development Competitiveness and innovation Promoting sustainable EU networks for transport and energy Nuclear decommissioning Improving the quality of education and training A social policy agenda to help European society to anticipate and manage change European Globalisation Adjustment Fund Total Sub-heading 1b: Cohesion for growth and employment Convergence objective (Structural Funds part) 61,4 % Convergence objective (Cohesion Fund part) 19,2 % Regional competitiveness and employment objective 16,7 % Technical assistance & Other actions and programmes 0,2 % European territorial cooperation objective 2,5 % Sub-heading 1b: Cohesion for growth and employment Structural Funds — Convergence objective (Structural Funds part) — Regional competitiveness and employment objective — European territorial cooperation objective Cohesion Fund — Convergence objective (Cohesion Fund part) Total Of which Convergence objective Heading 2: Preservation and management of natural resources Marketrelated expenditure and direct aids 73,3 % Rural development 24,3 % Environment 0,5 % Other actions and programmes (including decentralised agencies) 0,2 % Heading 2: Preservation and management of natural resources Marketrelated expenditure and direct aids Rural development Environment Other actions and programmes (including decentralised agencies) Total Heading 3a: Freedom, security and justice Security and safeguarding liberties 10,7 % Solidarity and management of migration flows 54,1 % Heading 3a: Freedom, security and justice Security and safeguarding liberties Solidarity and management of migration flows Total Heading 3b: Citizenship Fostering European culture and diversity 34,7 % Ensuring access to basic goods and services 11,8 % Civil protection Financial instrument 2,9 % Informing about European policy and better connecting with citizens 14,8 % Heading 3b: Citizenship Ensuring access to basic goods and services Fostering European culture and diversity Civil protection Financial instrument Informing about European policy and better connecting with citizens Total Heading 4: EU as a global player Instrument for Pre-Accession Assistance (IPA) 18,8 % European Neighbourhood and Partnership Instrument (ENPI) 20,0 % Development Cooperation Instrument (DCI) 29,3 % Other actions and programmes (including decentralised agencies) 3,5 % Industrialised Countries Instrument (ICI) 0,3 %", "cs": "Podokruh 1a: Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost Podpora výzkumu a technického rozvoje 57,4 % Konkurenceschopnost a inovace 4,3 % Podpora udržitelných sítí EU pro dopravu a energii 15,7 % Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci 4,2 % Likvidace jaderných zařízení 2,2 % Program sociální politiky, který má evropské společnosti pomoci přijímat a zvládat změny 1,5 % Zlepšování kvality vzdělávání a odborné přípravy 9,0 % Podokruh 1a: Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost Podpora výzkumu a technického rozvoje Konkurenceschopnost a inovace Podpora udržitelných sítí EU pro dopravu a energii Likvidace jaderných zařízení Zlepšování kvality vzdělávání a odborné přípravy Program sociální politiky, který má evropské společnosti pomoci přijímat a zvládat změny Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci Celkem Podokruh 1b: Soudržnost pro růst a zaměstnanost Cíl soudržnost (část strukturální fondy) 61,4 % Cíl soudržnost (část Fond soudržnosti) 19,2 % Cíl regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost 16,7 % Technická pomoc & Další opatření a programy 0,2 % Cíl evropská územní spolupráce 2,5 % Podokruh 1b: Soudržnost pro růst a zaměstnanost Strukturální fondy — Cíl soudržnost (část strukturální fondy) — Cíl regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost — Cíl evropská územní spolupráce Fond soudržnosti — Cíl soudržnost (část Fond soudržnosti) Celkem Z toho cíl soudržnost Okruh 2: Ochrana přírodních zdrojů a správné hospodaření s nimi Výdajesouvisející s trhem a přímá podpora 73,3 % Rozvoj venkova 24,3 % Životní prostředí 0,5 % Další opatření a programy (včetně decentralizovaných agentur) 0,2 % Okruh 2: Ochrana přírodních zdrojů a správné hospodaření s nimi Výdajesouvisející s trhem a přímá podpora Rozvoj venkova Životní prostředí Další opatření a programy (včetně decentralizovaných agentur) Celkem Okruh 3a: Svoboda, bezpečnost a právo Bezpečnost a ochrana svobod 10,7 % Solidarita a řízení migračních toků 54,1 % Okruh 3a: Svoboda, bezpečnost a právo Bezpečnost a ochrana svobod Solidarita a řízení migračních toků Celkem Okruh 3b: Občanství Podpora evropské kultury a rozmanitosti 34,7 % Zabezpečení přístupu k základnímu zboží a základním službám 11,8 % Finanční nástroj pro civilní ochranu 2,9 % Informovanost o evropské politice a lepší komunikace s občany 14,8 % Okruh 3b: Občanství Zabezpečení přístupu k základnímu zboží a základním službám Podpora evropské kultury a rozmanitosti Finanční nástroj pro civilní ochranu Informovanost o evropské politice a lepší komunikace s občany Celkem Okruh 4: EU jako globální partner Nástroj předvstupní pomoci (IPA) 18,8 % Nástroj pro evropské sousedství a partnerství (ENPI) 20,0 % Nástroj pro rozvojovou spolupráci (DCI) 29,3 % Další opatření a programy (včetně decentralizovaných agentur) 3,5 % Nástroj pro průmyslově vyspělé země (ICI) 0,3 %"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So back in Abidjan, I was given a chance to lead a workshop with local cartoonists there and I thought, yes, in a context like this, cartoons can really be used as weapons against the other side. I mean, the press in Ivory Coast was bitterly divided -- it was compared to the media in Rwanda before the genocide -- so imagine. And what can a cartoonist do? Sometimes editors would tell their cartoonists to draw what they wanted to see, and the guy has to feed his family, right? So the idea was pretty simple. We brought together cartoonists from all sides in Ivory Coast. We took them away from their newspaper for three days. And I asked them to do a project together, tackle the issues affecting their country in cartoons, yes, in cartoons. Show the positive power of cartoons. It's a great tool of communication for bad or for good. And cartoons can cross boundaries, as you have seen. And humor is a good way, I think, to address serious issues. And I'm very proud of what they did. I mean, they didn't agree with each other -- that was not the point. And I didn't ask them to do nice cartoons. The first day, they were even shouting at each other. But they came up with a book, looking back at 13 years of political crisis in Ivory Coast. So the idea was there. And I've been doing projects like this, in 2009 in Lebanon, this year in Kenya, back in January. In Lebanon, it was not a book. The idea was to have -- the same principal, a divided country -- take cartoonists from all sides and let them do something together. So in Lebanon, we enrolled the newspaper editors, and we got them to publish eight cartoonists from all sides all together on the same page, addressing the issue affecting Lebanon, like religion in politics and everyday life. And it worked. For three days, almost all the newspapers of Beirut published all those cartoonists together -- anti-government, pro-government, Christian, Muslim, of course, English-speaking, well, you name it. So this was a great project. And then in Kenya, what we did was addressing the issue of ethnicity, which is a poison in a lot of places in Africa.", "cs": "Po návratu do Abidjanu jsem dostal šanci vést pracovní skupinu místních kreslířů komiksů a mne napadlo, že v takovémto kontextu lze komiksy použít jako zbraně proti druhé straně. Tisk na Pobřeží slonoviny byl skutečně velmi silně polarizovaný. Podobně jako média ve Rwandě před genocidou. Takže si to představte. Co jsem mohl jako kreslíř komiksů udělat? Někdy nám šéfredaktoři říkají, abychom kreslili to, co chtějí vidět, a člověk musí živit rodinu, že. Takže ten nápad byl celkem jednoduchý. Dali jsme dohromady kreslíře ze všech částí Pobřeží slonoviny. Na tři dny jsme je vzali z jejich mateřských novin. Pak jsme je požádali, aby udělali společný projekt, který by se dotýkal problémů jejich země prostřednictvím komiksů. Aby ukázali pozitivní stránku komiksů. Je to totiž skvělá platforma pro komunikaci, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu. Komiksy mohou překračovat hranice, jak jste viděli. A humor je myslím výborný způsob, jak se dotknout vážných témat. Jsem velmi hrdý na to, co udělali. Neshodli se, a to také nebyl ten účel. A já jsem je nežádal, aby kreslili pěkné komiksy. První den na sebe dokonce křičeli. Ale potom přišli s knihou, která rekapitulovala 13 let politické krize Pobřeží slonoviny. To byla ta myšlenka. Podobné projekty jsem dělal v roce 2009 v Libanonu a letos v lednu v Keni. V Libanonu nešlo o knihu. Hlavní myšlenkou bylo vyjít ze stejného principu rozdělené země: vzít kreslíře ze všech stran a nechat je na něčem pracovat společně. V Libanonu jsme zapojili šéfredaktory novin a nechali je vydat komiksy osmi kreslířů ze všech táborů na jedné straně, a to o problémech ovlivňujících Libanon, třeba o náboženství v politice a každodenním životě. A ono to vyšlo. Tři dny téměř všechny noviny v Bejrútu vydávaly společné komiksy těchto kreslířů - protivládní noviny, provládní, křesťanské a samozřejmě muslimské, anglické – jaké si vzpomenete. To byl skvělý projekt. Potom jsme v Keni otevřeli otázky týkající se etnického původu, což je na mnoha místech v Africe ožehavé téma."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is Wushan, one of the largest cities that was relocated. This is the town hall for the city. And again, the rebuilding of the city -- to me, it was sad to see that they didn't really grab a lot of, I guess, what we know here, in terms of urban planning. There were no parks; there were no green spaces. Very high-density living on the side of a hill. And here they had a chance to rebuild cities from the bottom up, but somehow were not connecting with them. Here is a sign that, translated, says, \"Obey the birth control law. Build our science, civilized and advanced idea of marriage and giving birth.\" So here, if you look at this poster, it has all the trappings of Western culture. You're seeing the tuxedos, the bouquets. But what's really, to me, frightening about the picture and about this billboard is the refinery in the background. So it's like marrying up all the things that we have and it's an adaptation of our way of life, full stop. And again, when you start seeing that kind of embrace, and you start looking at them leading their rural lifestyle with a very, very small footprint and moving into an urban lifestyle with a much higher footprint, it starts to become very sobering. This is a shot in one of the biggest squares in Guangdong -- and this is where a lot of migrant workers are coming in from the country.", "cs": "Toto je Wushan, jedno z největších měst, která byla přemístěna. Toto je hlavní budova vedení města, jejich radnice. A opět, znovu vystavění města od základů. Přišlo mi smutné vidět, že nepochytili mnoho z toho, co my tady už víme o městském plánování. Nebyly tam žádné parky, žádná zelená prostranství. Život hlava na hlavě na úbočí toho kopce. A přitom měli příležitost znovu vybudovat ta města od základů, ale, nějakým způsobem, jsme s nimi nesdíleli své poznatky. Tady je nápis, který v překladu říká: „Dodržuj zákon o kontrole porodnosti. Buduj naši vědu. Civilizovaná a pokročilá myšlenka o manželství a plození dětí.“ Tak tady, když se podíváte na tento plakát, naleznete na něm všechna pozlátka Západní kultury. Vidíte smokingy, kytice. Ale co je pro mě opravdu strach nahánějící na tomto obrázku a na tom billboardu, je ta rafinerie na pozadí. Je to jako koláž věcí, které my máme a je to přejímání našeho způsobu života, tečka. A opět, když si začnete všímat tohoto nadšeného přejímání, a když si začnete všímat, jak se jejich venkovský životní styl s velmi, velmi malým dopadem na životní prostředí mění v městský životní styl s mnohem větším dopadem, působí to jako studená sprcha. Tohle je záběr jednoho z největších náměstí v Guangdong. Toto je místo, kam přijíždí spousta dělníků migrujících z venkova."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Radikální cíle pro trvale udržitelný rozvoj BERLÍN – Představme si na okamžik, že bychom mohli změnit svět podle našich přání. Dramatická hospodářská nerovnost ustupuje sociálnímu a politickému začleňování. Všeobecná lidská práva se stávají realitou. Končíme s odlesňováním a ničením orné půdy. Stavy ryb se obnovují. Dvě miliardy lidí se těší na život bez chudoby, hladu a násilí. Místo abychom jen řečnili o klimatických změnách a nedostatku zdrojů, začínáme respektovat a dodržovat limity naší planety a její atmosféry. Taková byla meta v roce 2001, kdy Organizace spojených národů přijala Rozvojové cíle tisíciletí (MDG). A bude to meta i napřesrok, kdy MDG vyprší a OSN schválí nástupnický rámec ekologické a rozvojové politiky. Nadcházející soubor Cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) se bude snažit chránit ekosystémy, šetřit přírodní zdroje a podobně jako MDG zbavit miliony lidí chudoby. Kombinace ekologických a rozvojových rámců je dobrý nápad – nápad, jenž staví na úspěchu řady právně závazných mezinárodních úmluv a dohod formulovaných pod záštitou OSN za účelem ochrany klimatu, ochrany biodiverzity, podpory lidských práv a snížení chudoby. Tyto úmluvy a dohody možná nejsou dokonalé – a země, které je ratifikují, bohužel ne vždy stanovených cílů dosáhnou –, avšak vedly k vytvoření institucionálních procesů, které podněcují země k plnění slibů a dodávají občanům odvahu hnát vlády k zodpovědnosti. Ačkoliv však SDG budou díky tomu stát na pevném právním základě, tento základ je nutné dále rozvíjet.", "en": "Radical Goals for Sustainable Development BERLIN – Let us imagine for a moment that we could change the world according to our wishes. Dramatic economic inequality gives way to social and political inclusion. Universal human rights become a reality. We end deforestation and the destruction of arable land. Fish stocks recover. Two billion people look forward to a life without poverty, hunger, and violence. Rather than paying lip service to climate change and resource scarcity, we start to respect and uphold the limits of our planet and its atmosphere. That was the aim in 2001, when the United Nations adopted the Millennium Development Goals. And it will be the aim next year, when the MDGs expire and the UN adopts a successor framework for environmental and development policy. The coming set of Sustainable Development Goals (SDGs) will seek to protect ecosystems, conserve resources, and, as with the MDGs, lift millions of people out of poverty. Combining environmental and developmental frameworks is a good idea – one that builds on the success of a host of legally binding international conventions and agreements crafted under the UN’s auspices to protect the climate, conserve biodiversity, uphold human rights, and reduce poverty. Though they may not be perfect – and, unfortunately, the countries that ratify them do not always achieve the targets – they have led to the creation of institutional processes that encourage countries to meet their promises and embolden citizens to hold governments accountable. But, though the SDGs will thus stand on solid legal ground, that ground must be developed further."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V čem je chyba transformačního vůdcovství? CAMBRIDGE – Letošní prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje výzvami uchazečů o postavení republikánského vyzyvatele Baracka Obamy kamp#160;radikální proměně americké zahraniční politiky. Kampaně jsou vždy vyhrocenější než pozdější realita, ale země by se měly mít na pozoru před výzvami kamp#160;transformačním změnám. Věci se ne vždy vyvíjejí, jak bylo zamýšleno. Vamp#160;amerických prezidentských volbách roku 2000 nehrála zahraniční politika téměř žádnou roli. Vamp#160;roce 2001 vstoupil George W. Bush do svého prvního funkčního období samp#160;nevelkým zájmem o zahraniční politiku, ale po teroristických útocích zamp#160;11.amp#160;září 2001 se přiklonil kamp#160;transformačním cílům. Podobně jako před ním Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman se i Bush obrátil kamp#160;projevům o demokracii, aby vamp#160;krizovém okamžiku burcoval své stoupence. O rozšiřování úlohy lidských práv a demokracie vamp#160;zahraniční politice USA hovořil už Bill Clinton, ale většina Američanů vamp#160;90.amp#160;letech neprahla po změně, ale spíš po normalitě a mírové dividendě po skončení studené války. Naproti tomu Bushova Strategie národní bezpečnosti zamp#160;roku 2002, jíž se začalo přezdívat Bushova doktrína, deklarovala, že USA „najdou a zlikvidují teroristy, ať už jsou kdekoli, společně samp#160;režimy, o něž se opírají“. Řešením teroristického problému bylo rozšířit demokracii do celého světa. Bush vtrhl do Iráku, údajně proto, aby zbavil Saddáma Husajna schopnosti nasadit zbraně hromadného ničení a zároveň aby změnil tamní režim. Chyby ve zpravodajských podkladech, jež Saddámovi takové zbraně připisovaly, nelze klást za vinu Bushovi, vzhledem kamp#160;tomu, kolik jiných zemí pracovalo samp#160;týmiž odhady. Bushovy transformační cíle ale podkopalo nedostatečné pochopení iráckého a regionálního kontextu, jakož i žalostné plánování a řízení. Někteří Bushovi obhájci se mu sice snaží připsat kamp#160;dobru revoluce „Arabského jara“, ale jejich přední arabští účastníci takovou argumentaci odmítají. Časopis The Economist popsal Bushe jako „posedlého myšlenkou stát se přelomovým prezidentem, nebýt jen správcem statu quo jako Bill Clinton“. Tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová vyzdvihovala přednosti „transformační diplomacie“. Jenže ač si teoretici vůdcovských schopností a autoři úvodníků myslí, že transformační aktéři zahraniční politiky jsou díky své etice či efektivitě lepší, důkazy tento názor nepotvrzují.", "en": "What’s Wrong with Transformational Leadership? CAMBRIDGE – This year’s presidential campaign in the United States has been marked by calls from Barack Obama’s would-be Republican challengers for a radical transformation of American foreign policy. Campaigns are always more extreme than the eventual reality, but countries should be wary of calls for transformational change. Things do not always work out as intended. Foreign policy played almost no role in the 2000 US presidential election. In 2001, George W. Bush started his first term with little interest in foreign policy, but adopted transformational objectives after the September 11, 2001, terrorist attacks. Like Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt, and Harry Truman before him, Bush turned to the rhetoric of democracy to rally his followers in a time of crisis. Bill Clinton had also talked about enlarging the role of human rights and democracy in US foreign policy, but most Americans in the 1990’s sought normality and a post-Cold War peace dividend rather than change. By contrast, Bush’s 2002 National Security Strategy, which came to be called the Bush Doctrine, proclaimed that the US would “identify and eliminate terrorists wherever they are, together with the regimes that sustain them.” The solution to the terrorist problem was to spread democracy everywhere. Bush invaded Iraq ostensibly to remove Saddam Hussein’s capacity to use weapons of mass destruction and, in the process, to change the regime. Bush cannot be blamed for the intelligence failures that attributed such weapons to Saddam, given that many other countries shared such estimates. But inadequate understanding of the Iraqi and regional context, together with poor planning and management, undercut Bush’s transformational objectives. Although some of Bush’s defenders try to credit him with the “Arab Spring” revolutions, the primary Arab participants reject such arguments. Bush was described by The Economist as “obsessed by the idea of being a transformational president; not just a status-quo operator like Bill Clinton.” Then-Secretary of State Condoleezza Rice praised the virtues of “transformational diplomacy.” But, while leadership theorists and editorial writers tend to think that transformational foreign-policy officials are better in either ethics or effectiveness, the evidence does not support this view."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Brazilská institucionální nejistota SÃO PAULO – Přípravy Brazilců na hlasování ve druhém kole prezidentských voleb, které proběhne 26. října, bedlivě sledují mezinárodní investoři. Volba nejenže rozhodne, kdo bude příštím prezidentem země, ale také může určit budoucnost Brazilské centrální banky (BCB), a tudíž makroekonomickou trajektorii země. Zatímco úřadující prezidentka Dilma Rousseffová podporuje stávající institucionální rámec BCB, její soupeři prohlašují, že měnovou politiku sužuje politické vměšování, které by se mělo nejlépe vyřešit posílením autonomie BCB. Návrh reformy, která by omezila prostor pro politické vměšování a současně zajistila větší zodpovědnost a upevnila finanční stabilitu, však žádný z kandidátů dosud nepředložil. Má-li si Brazílie zachovat statný a stabilní hospodářský růst, centrální banka bude potřebovat úpravy od základů. Měnová politika už dlouho v brazilské politice hraje významnou úlohu. Během demokratizačního procesu 80. a 90. let se jedna vláda za druhou snažila zkrotit hyperinflaci, která v roce 1993 dosáhla 2477 %. Realizací plánu na zavedení realu, spuštěného roku 1994, se hned v dalším roce podařilo roční růst cen stlačit na „přijatelných“ 22 %. Na vlně úspěchu byl tvůrce plánu, bývalý ministr hospodářství Fernando Henrique Cardoso, dvakrát zvolen prezidentem (v letech 1994 a 1998), což dalo jasně najevo obavu voličů o cenovou stabilitu. Dnes, kdy centrálním bankéřům ve vyspělých zemích dělá vrásky na čele hrozba deflace, jsou brazilští politici opět nuceni reagovat na široce rozšířený strach ze zpomalení růstu a návratu vysoké inflace.", "en": "Brazil’s Institutional Limbo SÃO PAULO – International investors are watching closely as Brazilians prepare to vote in the second round of the presidential election on October 26. Their vote will not only decide who will be the country’s next president; it may also determine the future of the Central Bank of Brazil (BCB), and therefore the country’s macroeconomic trajectory. While the incumbent president, Dilma Rousseff, supports the BCB’s existing institutional framework, her opponents contend that monetary policy is plagued by political interference, which would best be addressed by giving the BCB greater autonomy. But no candidate has yet advanced a proposal for reform that would reduce the scope for political interference while ensuring greater accountability and promoting financial stability. If Brazil is to sustain strong and stable economic growth, the central bank will need an overhaul. Monetary policy has long played an important role in Brazilian politics. During the democratization process of the 1980s and 1990s, successive governments tried to tame hyperinflation, which reached 2,477% in 1993. The introduction of the “Real plan,” launched in 1994, managed to suppress annual price growth to an “acceptable” 22% by the following year. Riding on the plan’s success, its architect, Fernando Henrique Cardoso, a former economy minister, was twice elected President (in 1994 and 1998), underscoring voter concern about price stability. Today, as central bankers in developed countries fret about the threat of deflation, Brazilian politicians are once again forced to respond to widespread fears about slowing growth and a return to high inflation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Global productionofillicit opium in 2004 was estimated to be about4850tonnes (4 766 tonnes in 2003), to which Afghanistan contributed 87% and Myanmar 8%. Globalopium production has remained stable over the last fiveyears, except in 2001, when a ban on opium poppycultivation in Afghanistan, enforced by the Taliban regime,resulted in a dramatic but short-lived decline. Globalpotential manufacture of heroin was estimated at485tonnes in 2004 (477 tonnes in 2003) (CND, 2005). been on the increase over the last five years, with aplateau in 2000–02, while, overall, numbers of seizureshave been declining during the same period. Based upontrends in countries from which data are available, bothseizures and quantities of heroin intercepted in the EU seem to have decreased in 2003(167). Seizures of fentanyl and methylfentanyl — syntheticopiates that are up to 100 times more potent than heroin— were reported again in 2003 in Estonia, while Latviareported its first seizure of 3-methylfentanyl in 2003 and Austria its first seizure of fentanyl in January 2004. In Estonia, the poor quality of the heroin available on thelocal market has been compensated for since 2002 by theintroduction of these two synthetic opiates, under thenames ‘white Chinese’, ‘white Persian’ or ‘synthetic heroin’(Reitox national reports, 2004). Although data on seizures of benzodiazepines — usuallyused as substitutes by heroin users — are notsystematically collected by the EMCDDA, Spain, Lithuania,Sweden and Norway reported having made such seizures(in particular of Rohypnol) in 2003. Heroin consumed in the EU is predominantly manufacturedin Afghanistan (increasingly) or along trafficking routes foropium, notably in Turkey (UNODC, 2003a; INCB, 2005),and enters Europe by two major trafficking routes. Thehistorically important Balkan route continues to play acrucial role in heroin smuggling. Following transit through Pakistan, Iran and Turkey, the route then diverges into asouthern branch, through Greece, the former Yugoslavrepublic of Macedonia (FYROM), Albania, part of Italy,Serbia, Montenegro and Bosnia–Herzegovina; and anorthern branch, through Bulgaria, Romania, Hungary and Austria. The INCB (2005) reports that, in 2003, thenorthern branch of the Balkan route became the dominantone for heroin trafficking.", "cs": "INCB (2005) uvádí, že v roce 2003 se severní větev balkánské trasy stala pronezákonný obchod s heroinem dominantní. Od poloviny90. let 20. století se heroin stále více pašoval do Evropy po „Hedvábné cestě“ přes střední Asii, Kaspické moře a Ruskou federaci, Bělorusko nebo Ukrajinu (národnízprávy zemí zapojených do sítě Reitox, 2004; UNODC,2003; CND, 2005; INCB, 2005). Ačkoli jsou tyto trasynejdůležitější, několik zemí ve východní a západní Africe a v Severní a Jižní Americe zachytilo v roce 2003 heroinurčený pro Evropu (CND, 2005; INCB, 2005). Sociální reintegrace se definuje jako „jakýkoli sociálnízásah s cílem integrovat bývalé nebo současnéproblémové uživatele drog do společenství“. Tři „pilíře“sociální reintegrace jsou (1) bydlení, (2) vzdělání a (3)zaměstnání (včetně odborné přípravy). Kromě dováženého heroinu se některé opiátové drogyvyrábějí v rámci EU. To se zejména týká omezené produkcedoma vyráběných makových produktů (např. makovéslámy, makového koncentrátu z rozdrcených makovýchstébel nebo hlaviček) v řadě východních zemí EU, např. v Estonsku, Lotyšsku a Litvě (národní zprávy zemízapojených do sítě Reitox, 2004). Zdá se, že takovéprodukty získaly oblibu zejména v Estonsku v roce 2003. Sociální reintegrace je méně dobře zavedenou odezvou naproblémové užívání drog než léčba. V důsledku toho jesledování a poskytování informací na tomto úseku méněrovnoměrné. Některé země uvádějí kvalitativnívyhodnocení svého úsilí na úseku sociální reintegrace,žádná však v dostatečném rozsahu. Všechny zeměposkytující informace (Estonsko, Irsko, Malta, Nizozemsko,Rumunsko, Švédsko a Norsko) uvádějí nedostatky ve svýchslužbách nebo programech sociální reintegrace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now you would probably imagine, as she did, that a wrist sprain is a trivial event in a person's life. Wrap it in an ACE bandage, take some ibuprofen for a week or two, and that's the end of the story. But in Chandler's case, that was the beginning of the story. This is what her arm looked like when she came to my clinic about three months after her sprain. You can see that the arm is discolored, purplish in color. It was cadaverically cold to the touch. The muscles were frozen, paralyzed -- dystonic is how we refer to that. The pain had spread from her wrist to her hands, to her fingertips, from her wrist up to her elbow, almost all the way to her shoulder. But the worst part was, not the spontaneous pain that was there 24 hours a day. The worst part was that she had allodynia, the medical term for the phenomenon that I just illustrated with the feather and with the torch. The lightest touch of her arm -- the touch of a hand, the touch even of a sleeve, of a garment, as she put it on -- caused excruciating, burning pain. How can the nervous system get this so wrong? How can the nervous system misinterpret an innocent sensation like the touch of a hand and turn it into the malevolent sensation of the touch of the flame? Well you probably imagine that the nervous system in the body is hardwired like your house. In your house, wires run in the wall, from the light switch to a junction box in the ceiling and from the junction box to the light bulb. And when you turn the switch on, the light goes on. And when you turn the switch off, the light goes off. So people imagine the nervous system is just like that. If you hit your thumb with a hammer, these wires in your arm -- that, of course, we call nerves -- transmit the information into the junction box in the spinal cord where new wires, new nerves, take the information up to the brain where you become consciously aware that your thumb is now hurt. But the situation, of course, in the human body is far more complicated than that.", "cs": "Teď si asi podobně jako ona říkáte, že výron zápěstí nepředstavuje zásadní životní zlom. Stačí stáhnout ruku elastickým obvazem, týden, dva polykat Ibuprofeny a tím to hasne. V případě Chandler to však byl teprve začátek. Takhle vypadala její ruka tři měsíce po zranění, kdy přišla na kliniku. Jak vidíte, nemá normální barvu, je nafialovělá. Na dotek byla mrtvolně studená. Svaly byly ztuhlé - dystonické, jak říkáme my. Bolest se jí šířila ze zápěstí do dlaně až ke konečkům prstů a od zápěstí k lokti, skoro až k rameni. Nejhorší ale nebyla spontánní celodenní bolest. Nejhorší bylo, že trpěla alodynií, což je odborný název jevu, který jsem demonstroval na příkladu s pírkem a hořákem. I ten nejjemnější dotek, dotek ruky, nebo dokonce jen dotek rukávu, či oděvu jí působil nesnesitelnou pálivou bolest. Jak se může nervový systém takhle zbláznit? Jak je možné, že nervový systém špatně vyhodnotí neškodný podnět jako je dotek ruky a přemění to v tak nepříjemný pocit jako je dotyk plamene? Zřejmě si představujete nervový systém jako domácí rozvody. Ve zdech vašeho domu vedou kabely od vypínače ke svorkové skříni na stropě a ze svorkové skříně k žárovce. Když zmáčknete vypínač, světlo se rozsvítí. Když ho zmáčknete znovu, světlo zhasne. Takhle si lidé většinou představují nervový systém. Když se praštíte kladivem do palce, kabely v ruce, kterým říkáme nervy, přenesou informaci do svorkové skříně v míše, odkud nové kabely-nervy přenesou informaci až do mozku a vy si uvědomíte, že vás bolí palec. Lidské tělo je ale pochopitelně ve skutečnosti mnohem složitější."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Emancipační mezera v arabském vzdělávání PAŘÍŽ – Diskuze o vzdělávání v arabském světě se jen zřídka soustředí na vliv výuky na změnu sociálních a politických zvyků. Což je nešťastné, protože vzdělaní občané arabských zemí mají tendenci být politicky a sociálně v průměru mnohem méně emancipovaní, než jsou jejich vrstevníci v jiných částech světa. Pokud se mají arabská společenství stát někdy otevřenější a ekonomicky dynamická, bude jejich vzdělávací systém muset podporovat a osvojit si hodnoty, které tomuto cíli vlastní. Tato mezera je popsána ve World Value Survey (WVS), což je globální průzkum veřejného mínění, který umožňuje srovnávání široké škály hodnot v rozdílných zemích. V nedávné době WVS mapovala 12 arabských zemí – Jordánsko, Egypt, Palestinu, Libanon, Irák, Maroko, Alžír, Tunis, Katar, Jemen, Kuvajt a Libyi – společně se 47 nearabskými zeměmi. Výsledky poprvé umožňují srovnat rezidenty dosti velkého podílu arabského světa s obyvateli jinde ve světě. WVS měří čtyři obsažné politické a sociální hodnoty: podporu demokracie, připravenost na občanskou angažovanost, poslušnost vůči autoritám a podporu patriarchálních hodnot, které tvoří základy diskriminace žen. Tím, jak se běžná země stává bohatší, vzdělanější a politicky otevřenější, tak roste podpora demokracie a připravenost na občanskou angažovanost, a klesá poslušnost k autoritám a podpora patriarchálních hodnot. Údaje nicméně ukazují, že arabské země zaostávají za zeměmi na stejném stupni rozvoje.", "en": "The Emancipation Gap in Arab Education PARIS – Discussion of education in the Arab world has focused only rarely on the role of schooling in changing social and political mores. This is unfortunate, because educated citizens of Arab countries tend to be much less emancipated politically and socially, on average, than their peers in other parts of the world. If Arab societies are ever to become more open and economically dynamic, their education systems will have to embrace and promote values appropriate to that goal. The gap is reflected in the World Value Survey (WVS), a global opinion poll that allows for the comparison of a broad range of values in different countries. Recently, the WVS surveyed 12 Arab countries – Jordan, Egypt, Palestine, Lebanon, Iraq, Morocco, Algeria, Tunisia, Qatar, Yemen, Kuwait, and Libya – along with 47 non-Arab countries. The results allow us for the first time to compare the residents of a sizable share of the Arab world to citizens elsewhere. The WVS measures four revealing political and social values: support for democracy, readiness for civic engagement, obedience to authority, and support for patriarchal values that underpin discrimination against women. As a typical country becomes richer, more educated, and more politically open, support for democracy and readiness for civic engagement rise, and obedience to authority and support for patriarchal values fall. The data, however, reveal that Arab countries lag behind countries at similar levels of development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bez společných hospodářských a finančních politik, koordinovaných přinejmenším v�okruhu členů eurozóny, je v�bezprecedentním ohrožení soudržnost – ba přímo existence – jak společné měny, tak EU. Jistěže, krize dusí země po celém světě. Jenže uvnitř EU i eurozóny existují zásadní rozdíly a ekonomické nevyváženosti, které se promítají třeba do čím dál větší rozbíhavosti úrokových sazeb. V�Itálii, Španělsku, Irsku, Portugalsku a Řecku se překotně rozplývá důvěra, kdežto silnějším ekonomikám v�severní Evropě se daří líp, byť i ty mají co dělat. Pokud by to trvalo i nadále, což by možná zapříčinilo faktický konec maastrichtských kritérií a vzestup protekcionismu ve formě průmyslových subvencí, vážně by to ohrozilo euro. Není těžké si představit, co by krach eura znamenal pro EU jako celek: katastrofu historických rozměrů. Začínají teď navíc střemhlav padat nové členské státy EU ve východní Evropě, které nemají ani ekonomickou sílu, ani politickou stabilitu dlouholetých členů. Vzhledem k�rozsahu jejich vlivu na některé státy eurozóny, například na Rakousko, tato krize postihne přímo i oblast společné měny. Sedět a čekat je tudíž špatná strategie. Nemáme jediný důvod k�přesvědčení, že současná světová hospodářská krize už dosáhla dna. Budeme-li tedy předpokládat, že ještě zesílí, Evropa bude zakrátko stát před chmurnou volbou: buď bohatší a stabilnější ekonomiky na severu – v�prvé řadě největší evropská ekonomika, tedy Německo – nasadí své rozsáhlejší finanční prostředky na pomoc slabším ekonomikám eurozóny, anebo bude ohroženo euro a společně s ním celý projekt evropské integrace. Proč potom tedy nezavést nové instrumenty, třeba euroobligace, anebo uvnitř EU nevytvořit mechanismus srovnatelný s�MMF? Jedno i druhé by bylo nepochybně nákladné, zejména pro Německo, takže by si to stěží získalo oblibu, jenže jiné možnosti by vyšly ještě dráž, ba nejsou vlastně vůbec seriózními politickými alternativami. Institucionálně se nelze vyhnout „evropské ekonomické vládě“ či „posílené hospodářské koordinaci“ (nebo jaký jiný název chcete zvolit), která by byla možná na neformálním základě, a tudíž beze změny všech úmluv. Začalo být bohužel zjevné, že momentálně zadrhává francouzsko-německý motor, který je pro jednotný postup EU zásadní.", "en": "Without common economic and financial policies, coordinated at least between the members of the euro zone, the cohesion of the common currency and the EU – indeed, their very existence – are in unprecedented danger. To be sure, the crisis has placed a stranglehold on countries worldwide. But there are significant differences and economic imbalances within the EU and the euro zone, reflected, for example, by increasingly divergent interest rates. Confidence in Italy, Spain, Ireland, Portugal, and Greece is rapidly evaporating, while the stronger economies in northern Europe are doing better, although they are struggling, too. Should this continue, perhaps bringing a de facto end to the Maastricht criteria and rising national protectionism in the form of industrial subsidies, the euro will be seriously jeopardized. It is easy to imagine what the euro’s failure would mean for the EU as a whole: a disaster of historic proportions. Moreover, the new EU member states in Eastern Europe, which have neither the economic strength nor the political stability of long-term members, are now beginning to take a nosedive. Given the exposure of some euro-zone states such as Austria, this crisis will also affect the euro area directly. To wait and see is, therefore, the wrong strategy. There is no reason to believe that the current global economic crisis has bottomed out. So, assuming that it intensifies further, Europe will rapidly face a grim alternative: either the richer and more stable economies in the North – first and foremost Europe’s largest economy, Germany – will use their greater financial resources to help the weaker euro-zone economies, or the euro will be endangered, and with it the whole project of European integration. Why not, then, quickly introduce new instruments such as Eurobonds, or create an EU mechanism comparable to the IMF? Each would certainly be costly – particularly for Germany – and therefore would be anything but popular, but the alternatives are much costlier; indeed, they are not serious political options. Institutionally, there is no way around a “European economic government” or “enhanced economic coordination” (or whatever you want to call it), which in fact would be possible informally and thus without any treaty change. Unfortunately, it has become clear that the Franco-German engine, which is crucial to the EU acting in unison, is momentarily blocked."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A major feature of the framework is the reliance on a self-regulating market, with the infrequent presence of the central bank. The required reserves act as a buffer against liquidity shocks. Fluctuations in reserves around the required level can absorb liquidity shocks with little impact on market interest rates. Therefore, there is little need for extraordinary intervention by the central bank in the money market to stabilise market rates. The reserve requirement system specifies banks’ required minimum current account holdings with their NCB. Compliance is determined on the basis of the average of the daily balances over a period of around one month (called the “maintenance period”).The averaging mechanism provides intertemporal flexibility to banks in terms of managing reserves across the reserve maintenance period. Temporary liquidity imbalances do not need to be covered immediately and, consequently, some volatility in the overnight interest rate can be smoothed out. (If, for instance, the overnight rate is higher than the expected rate later in the reserve maintenance period, banks can make an expected profit from lending in the market and postponing the fulfilment of required reserve holdings until later in the period (“inter-temporal substitution”).This adjustment of the daily demand for reserves helps to stabilise interest rates.) CHART ECB INTEREST RATES AND MONEY MARKET RATES main r en an c in g rate/minimum bid rate overnight interest rate (EONIA) marginal lending rate deposit rate The holdings of required reserves are remunerated at the average tender rate in the main refinancing operations over a maintenance period. This rate is virtually identical to the average interbank market 6.0 marginal lending rate", "cs": "Hlavním prvkem operačního rámce je důvěra v samoregulační mechanismy trhu s pouze občasnými zásahy ze strany centrální banky. Povinné minimální rezervy slouží jako „polštář“ ochraňující před šokovým vývojem likvidity. Fluktuace na účtech rezerv okolo požadované úrovně mohou absorbovat likviditní šoky, které pak výrazně neovlivní tržní úrokové sazby. Proto centrální banka nemusí často intervenovat na peněžním trhu, aby stabilizovala tržní úrokové sazby. Systém povinných minimálních rezerv určuje, jakou minimální částku musí mít komerční banka uloženou na běžném účtu u národní centrální banky. Při posuzování, zda byl tento požadavek splněn, se zkoumají průměrné denní zůstatky za období o délce zhruba jeden měsíc (tzv. udržovací období). Díky používání průměrů mohou banky v rámci jednoho udržovacího období objem rezerv flexibilně měnit. Není nutné bezprostředně reagovat na krátkodobou nerovnováhu v objemu likvidity, a lze tak částečně zmírnit volatilitu jednodenních úrokových sazeb. (Pokud je například jednodenní sazba vyšší, než jaká se očekává později během udržovacího období, banky mohou vydělat na tom, když peníze půjčí na trhu a odloží v rámci jednoho udržovacího období splnění požadavku minimálních rezerv na pozdější dobu (tzv. substituce uvnitř udržovacího období). Tato každodenní úprava výše rezerv pomáhá stabilizovat úrokové sazby.) SCHÉMA: ÚROKOVÉ SAZBY ECB A SAZBY PENĚŽNÍHO TRHU Minimální nabídková sazba pro hlavní re„nanční operace Sazba mezní zápůjční facility Sazba mezní zápůjční facility"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) There are many metabolites in our body. Each one is different from the other one. For some metabolites, we can measure their molecular mass using mass spectrometry instruments. But because there could be, like, 10 molecules with the exact same mass, we don't know exactly what they are, and if you want to clearly identify all of them, you have to do more experiments, which could take decades and billions of dollars. So we developed an artificial intelligence, or AI, platform, to do that. We leveraged the growth of biological data and built a database of any existing information about metabolites and their interactions with other molecules. We combined all this data as a meganetwork. Then, from tissues or blood of patients, we measure masses of metabolites and find the masses that are changed in a disease. But, as I mentioned earlier, we don't know exactly what they are. A molecular mass of 180 could be either the glucose, galactose or fructose. They all have the exact same mass but different functions in our body. Our AI algorithm considered all these ambiguities. It then mined that meganetwork to find how those metabolic masses are connected to each other that result in disease. And because of the way they are connected, then we are able to infer what each metabolite mass is, like that 180 could be glucose here, and, more importantly, to discover how changes in glucose and other metabolites lead to a disease. This novel understanding of disease mechanisms then enable us to discover effective therapeutics to target that. So we formed a start-up company to bring this technology to the market and impact people's lives. Now my team and I at ReviveMed are working to discover therapeutics for major diseases that metabolites are key drivers for, like fatty liver disease, because it is caused by accumulation of fats, which are types of metabolites in the liver. As I mentioned earlier, it's a huge epidemic with no treatment. And fatty liver disease is just one example. Moving forward, we are going to tackle hundreds of other diseases with no treatment. And by collecting more and more data about metabolites and understanding how changes in metabolites leads to developing diseases, our algorithms will get smarter and smarter to discover the right therapeutics for the right patients.", "cs": "(smích) V našem těle je spousta metabolitů. Každý z nich je jiný. U některých metabolitů můžeme měřit jejich molekulovou hmotnost pomocí hmotnostní spektrometrie. Jenže vzhledem k tomu, že klidně deset různých molekul může mít stejnou hmotnost, nedokážeme je tím přesně rozpoznat. Kdybyste je všechny chtěli rozpoznat, museli byste udělat více experimentů, které by trvaly desítky let a stály by miliardy dolarů. Takže jsme vyvinuli platformu na bázi umělé inteligence, která to umí. Využili jsme vzrůstající množství biologických dat a vytvořili jsme databázi všech dostupných informací o metabolitech a jejich interakcích s ostatními molekulami. Zkombinovali jsme všechna ta data do obrovské sítě. Potom z tkání a krve pacientů měříme hmotnosti metabolitů a hledáme ty hmotnosti, které se mění u nemocného člověka. Ale jak už jsem řekla, nevíme přesně, které metabolity to jsou. Molekulovou hmotnost 180 může mít glukóza, galaktóza nebo fruktóza. Všechny mají přesně stejnou hmotnost, ale různé funkce v našem těle. Naše umělá inteligence bere v úvahu všechny tyto nejednoznačnosti. Ponoří se do té obrovské databáze a najde, jaké vzájemné provázání látek s naměřenou hmotností způsobuje nemoci. Z toho, jak jsou provázány, můžeme odvodit, co ta látka se shodnou hmotností je, například těch 180 by tady mohla být glukóza, a především můžeme zjistit, jak změny v glukóze a dalších metabolitech způsobují onemocnění. Toto nové porozumění mechanismům nemocí nám poté umožní najít efektivní léčbu, která na tyto změny cílí. A tak jsme založili start-up, abychom přinesli tuto technologii na trh a ovlivnili tak lidské životy. Teď se svým týmem v ReviveMed pracujeme na vývoji léčby nejvýznamnějších nemocí, kde metabolity hrají hlavní roli, jako je ztučnění jater, protože to je způsobeno hromaděním tuků, což jsou metabolity v játrech. Jak už jsem zmínila, jedná se o obrovskou epidemii, na kterou není lék. A ztučnění jater je jenom jeden z příkladů. Děláme pokroky a hodláme se zabývat stovkami dalších nemocí, na které není l��k. Sbíráním dalších a dalších dat o metabolitech a porozuměním, jak změny v metabolitech vedou k rozvoji nemocí, budou naše algoritmy lépe a lépe umět hledat ty správné léky pro ty správné pacienty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Documents are sent to the European Parliament to apply its 'Droit deregard', after the summer holidays 2 weeks 1 month 1 month Commission signs grant agreements and sends them back to beneficiaries Date or period21.11.20085.1.2009January to July 200931.12.20091.1.2010 Activity Deadline for applicants to send proposals to Member State authorities Deadline for the Member States to forward proposals to the European Commission Admissibility, exclusion and eligibility, evaluation and revision of the proposals Deadline for signing grant agreements Earliest possible starting date for the 2008 projects Source: LIFE+ Nature and Biodiversity: Guidelines for applicants 2007 and 2008. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects MANAGEMENT PLANS Accordingto Article6 ofthe Habitats Directive, Member States shallestablishthe necessaryconservation measuresinvolving, if need be, appropriate management plansspecifically designed for the sites orintegratedinto other development plans, and appropriate statutory, administrative or contractual measures. These measures areimplemented through the Natura 2000 network, tak-inginto account economic, social and culturalrequirements and regional andlocal characteristics. A management planshould containthefollowing elements: • policystatement withreferenceto Article6ofthe Habitats Directive; • site description,including a historicalland use analysis; • statement of objectives, including long-term and short-term goals; • statement of the constraints, including identification ofthe actorsinvolved; • realisticlist of actionstoimplement withtimeschedules and financial planning; • a detailed consultation process; • monitoring and evaluation.", "cs": "Po letních prázdninách se zasílají dokumenty Evropskému parlamentu, který uplatňuje své právo na kontrolu (droit de regard) 2 týdny 1 měsíc 1 měsíc Rozhodnutí Komise o přidělení grantu Komise zašle příjemcům návrhy grantových dohod Příjemci mají 30 dní na odpověď Komise podepíše grantové dohody a zašle je zpět příjemcům První možné datum zahájení projektů Datum či období 21.11.2008 5.1.2009 Leden–červenec 200931.12.20091.1.2010 Činnost Lhůta pro zaslání návrhů žadateli orgánům členských států Lhůta pro zaslání návrhů členskými státy Evropské komisi Přípustnost, vyloučení a způsobilost návrhů a jejich hodnocení a revize Lhůta pro podepsání grantových dohod První možné datum zahájení projektů z roku 2008 Zdroj: LIFE+ Příroda a biologická rozmanitost: Pokyny pro žadatele 2007 a 2008. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí PLÁNY PÉČE Podle článku 6směrnice ostanovištíchstanoví členskéstáty pro zvláštní oblasti ochrany nezbytná ochranná opatřenízahrnující v případě potřeby odpovídající plány péče vypracované speciálně pro danélokality nebointegrované dojiných plánů rozvoje a také vhodná opatření právního,správního nebosmluvníhocharakte-ru. Tato opatřeníse provádějí prostřednictvímsítě Natura2000 a berou v úvahu hospodářské, sociální a kulturní požadavky a regionální a místní charakteristiky. Plán péče by měl míttyto náležitosti: • deklaraci politiky s odkazem na článek 6 směrnice o stanovištích; • popislokality, včetně analýzy předchozího využití pozemků; • popis cílů, včetně cílů dlouhodobých a krátkodobých; • popis omezení, včetně označení příslušnýchsubjektů; • realistický seznam akcí, které mají být provedeny, spolu časo-výmirozpisy afinančním plánem; • podrobný konzultační proces; • monitorování a hodnocení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Věk násilí PAŘÍŽ – Globální problémy jsou zřídkakdy přímočaré. Pečlivá analýza jejich různých aspektů však obecně vede k určitému pochopení jejich příčin a potažmo i k přiměřeně slibným řešením. Právě možnost tyto problémy pravidelně analyzovat je ostatně tím, co mě na roli komentátora uspokojuje. V poslední době se však slibných řešení stále více nedostává. Jednoduše řečeno se velká část světa zmítá v konfliktech a je jen malá naděje, že se z nich vymaní. Na Ukrajině jsou násilné střety mezi proruskými separatisty a policií pouze nejnovějším projevem zhoršující se bezpečnostní situace v zemi. Sýrie nadále vězí v brutální občanské válce. A napětí mezi Izraelem a Íránem kvůli íránskému jadernému programu – nemluvě o několik desetiletí trvajícím konfliktu mezi Izraelem a Palestinou – zhoršuje nestabilitu na Blízkém východě, kde se skupina deseti zemí stala největším světovým odbytištěm zbraní a ročně nakoupí víc zbraní než Čína. V několika afrických státech – v Mali, Středoafrické republice, Jižním Súdánu a Somálsku – zuří trvalá občanská válka, kvůli níž nemají občané přístup k pitné vodě, natožpak ke školám, nemocnicím a další sociální infrastruktuře. V Nigérii islámské milice Boko Haram – ve skutečnosti glorifikovaná banda zločinců – dělají ostudu proroku Mohamedovi, v jehož jménu unesly více než 200 školaček a prodaly je nebo je využívají jako sexuální otrokyně. V Asii zase posilování čínské armády a stále asertivnější přístup Číny při prosazování jejích územních nároků v Jihočínském a Východočínském moři – které se překrývají s nároky Japonska, Filipín, Jižní Koreje a Vietnamu – vyvolávají u regionálních sousedů obavy. Situaci nenahrává ani skutečnost, že hospodářský růst Číny, jenž v posledních desetiletích představoval silný impulz pro menší ekonomiky v regionu, zaznamenal podstatné zpomalení. Čína není jedinou velkou rozvíjející se ekonomikou, která zažívá pokles růstu. Také Brazílie trpí pomalým růstem, nemluvě o tvrdošíjné inflaci a vršících se deficitech. Latinskoamerické země typu Mexika a Kolumbie zase zůstávají v ohrožení ze strany drogových kartelů, které jsou leckdy lépe vyzbrojené než policie či armáda. V Evropské unii mezitím skončily volby. Byly to však volby k ničemu; jejich výsledek jen prohloubil stále větší rozkol mezi proevropskými a populistickými euroskeptickými stranami.", "en": "The Age of Violence PARIS – Global problems are rarely straightforward. But, in general, careful analysis of their various facets leads to some understanding of their causes and, in turn, to reasonably promising solutions. Indeed, the opportunity to analyze such problems regularly is precisely what makes my role as a columnist so gratifying. Lately, however, promising solutions have been increasingly elusive. Simply put, much of the world is mired in conflict, with little hope of escape. In Ukraine, violent clashes between pro-Russian separatists and the police are just the latest development in the country’s deteriorating security situation. Syria remains locked in a brutal civil war. And tensions between Israel and Iran over the latter’s nuclear program – not to mention Israel’s decades-old conflict with Palestine – are exacerbating instability in the Middle East, where ten countries, taken together, have become the world’s largest market for weapons, purchasing more new arms annually than China. Several African countries – Mali, Central African Republic, South Sudan, and Somalia – are engulfed in permanent civil war, leaving citizens without potable water, much less schools, hospitals, and other social infrastructure. In Nigeria, the Islamic militia Boko Haram – a glorified gang of criminals – brings disgrace on the Prophet, in the name of whom they abducted more than 200 schoolgirls to sell or use as sex slaves. In Asia, China’s military buildup and increasingly assertive approach in pursuing its territorial claims in the South and East China seas – which overlap with claims by Japan, the Philippines, South Korea, and Vietnam – is raising concerns among its regional neighbors. It does not help that China’s economic growth, which provided a powerful boost to the region’s smaller economies in recent decades, has slowed considerably. China is not the only major emerging economy experiencing diminished growth. Brazil, too, is suffering from slow growth, not to mention stubborn inflation and mounting deficits. Meanwhile, Latin American countries like Mexico and Colombia remain under threat from drug cartels that sometimes are better armed than the police or the military. Meanwhile, in the European Union, an election has come to a close. But it was an election for nothing; the outcome merely reinforced the growing divide between pro-Europeans and Euro-skeptic populist parties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Novinář portálu Vox Sigal Samuel se odvážil spekulace o Bankman-Friedově způsobu uvažování: „Zdůvodnil si snad, že účel světí prostředky – a že účel jeho plánu rozdat vlastní majetek je natolik chvályhodný, že i riziko promrhání úspor jeho klientů je v pořádku?“ Komentátor New York Times Ross Douthat předkládá (aniž by ho schvaloval) možný „ryze negativní výklad“ těchto událostí. Efektivní altruismus „je od základů zkorumpovaný svým spojením s utilitarismem, který – ať si říká, kdo chce, co chce – bude vždy nakonec ospravedlňovat hanebné prostředky v zájmu zdánlivě vznešených cílů“. Douthat spojuje tuto korumpující formu utilitarismu s mou vlastní prací odkazem na zaujatou recenzi – dnes už více než 20 let starou – dvou mých knih. Poukazování na princip „účel světí prostředky“ coby na slabinu, která Bankmanu-Friedovi přivodila pád, je problematické v tom, že ani neutilitaristé nemohou dost dobře popřít, že někdy účel skutečně světí prostředky. Neutilitarista Immanuel Kant s tím nesouhlasil, když napsal, že když se před vašimi dveřmi objeví potenciální vrah pronásledující někoho, kdo se u vás doma ukryl, nesmíte mu lhát. Dnes uctíváme ty, kdo měli odvahu ukrývat Židy před nacisty a lhát, když k nim přišlo gestapo. Pokud musíte zalhat, abyste zachránili život nevinnému člověku, pak účel světí prostředky. A účel nemusí světit prostředky pouze v případech, kdy je v sázce nevinný život. V právě vycházející studii o jižanském černošském vůdci a pedagogovi Bookeru T. Washingtonovi prozrazuje autor Desmond Jagmohan z Kalifornské univerzity v Berkeley, že Washington coby zakladatel a prezident Tuskegeeského institutu v Alabamě překrucoval, co se na institutu vyučuje, aby získal finanční podporu zámožných bělošských dárců. Protože dárci nevěřili, že by černoši mohli nějak těžit ze vzdělání, které tehdy univerzity poskytovaly bílým studentům, udržoval je Washington v přesvědčení, že učební osnovy Tuskegeeského institutu se omezují na výcvik v oblasti řemesel, farmaření a služby v domácnosti. Washingtonovo tajemství málem prasklo, když jedna vděčná černošská studentka napsala jednomu z dárců poděkování za stipendium, které jí umožnilo studovat filozofii, politologii a rétoriku. Rozezlený příjemce děkovného dopisu měl právem pocit, že byl uveden v omyl, avšak Washington předstíral, že mladá žena silně zveličila, co se na institutu učí.", "en": "The Vox journalist Sigal Samuel has speculated about Bankman-Fried’s thinking: “Did he reason that the ends justify the means – and that the ends of his plan to give away his fortune would be so benevolent that the risk of wiping out customers’ savings was okay?” The New York Times columnist Ross Douthat sets out (though without endorsing) a possible “purely negative reading” of these events. Effective altruism “is corrupted at root by its connection to a utilitarianism that, whatever protestations it may make, will always end up justifying wicked means for the sake of noble-seeming ends.” Douthat connects this corrupting form of utilitarianism to my own work by linking to a hostile review, now more than 20 years old, of two of my books. The problem with pointing to “the end justifies the means” as the flaw that brought down Bankman-Fried is that, even for non-utilitarians, it is implausible to deny that sometimes the end does justify the means. The non-utilitarian Immanuel Kant disagreed, writing that if a would-be murderer comes to your door pursuing someone who has taken refuge in your house, you must not lie to him. Today, we honor those who had the courage to hide Jews from the Nazis and lie when the Gestapo came to their door. If you must lie to save an innocent life, the end justifies the means. Nor is it only when an innocent life is at stake that the end may justify the means. In a forthcoming study of the Southern Black leader and educator Booker T. Washington, Desmond Jagmohan of the University of California, Berkeley reveals that Washington, the founder and president of the Tuskegee Institute in Alabama, misrepresented what the Institute taught in order to gain financial support from wealthy white donors. Because the donors did not believe that Blacks could benefit from the kind of education provided by colleges for white students, Washington led them to believe that the Tuskegee curriculum was limited to training its students for trades, farming, and domestic service. Washington’s secret was nearly blown when a grateful Black student wrote to thank one of the donors for the scholarship that enabled her to study philosophy, politics, and rhetoric. The letter’s angry recipient rightly felt that he had been misled, but Washington pretended that the young woman had greatly exaggerated what she had been taught."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Because most of you compared the price of this Big Mac to the price you're used to paying. Rather than asking, \"What else can I do with my money,\" comparing this investment to other possible investments, you compared to the past. And this is a systematic error people make. What you knew is, you paid three dollars in the past; 25 is outrageous. This is an error, and I can prove it to you by showing the kinds of irrationalities to which it leads. For example, this is, of course, one of the most delicious tricks in marketing, is to say something used to be higher, and suddenly it seems like a very good deal. When people are asked about these two different jobs: a job where you make 60K, then 50K, then 40K, a job where you're getting a salary cut each year, and one in which you're getting a salary increase, people like the second job better than the first, despite the fact they're all told they make much less money. Why? Because they had the sense that declining wages are worse than rising wages, even when the total amount of wages is higher in the declining period. Here's another nice example. Here's a $2,000 Hawaiian vacation package; it's now on sale for 1,600. Assuming you wanted to go to Hawaii, would you buy this package?", "cs": "Protože většina z vás srovnala cenu tohoto Big Maca s cenou kterou běžně platíte. Než aby jste se zeptali \"Co bych mohl dělat s mými penězi\", a srovnali tuto investici s jinými možnými, srovnali jste ji s minulostí. A to je systémová chyba, kterou lidé dělají. Vy víte, že jste zaplatili tři dolary, a 25 dolarů je skandál. To je chyba, kterou vám mohu ukázat k jakým iracionalitám to vede. Například, samozřejmě, jeden z nejlepších triků v marketingu, je říct, že něco bývalo dražší, a najednou to vypadá jako dobrý obchod. Když se ptáme lidí na tyto dvě zaměstnání: práce kde dostanete 60tis, pak 50tis a pak 40tis tedy práce, kde budete mít plat každý rok nižší, a práce, kde budete mít plat každý rok vyšší, lidé mají druhou práci raději, navzdory tomu, že jim řekneme, že vydělají méně. Proč? Protože mají pocit, že klesající mzda je horší než stoupající mzda, i když součet všech mezd je vyšší u klesající mzdy. Zde je další pěkný příklad: Zde máte zájezd na Hawaii za 2tis, teď je k mání za 1600. Předpokládám, že chcete na Hawaii, koupili by jste si ten zájezd?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Totéž by se mohlo stát, pokud naše vlády zavedou přísnější regulaci, která by nás chránila před účinky emisí skleníkových plynů. Když jsem předsedal Radě ekonomických poradců prezidenta Billa Clintona, odpůrci ochrany životního prostředí se pokusili prosadit podobné ustanovení, nazývané „regulatorní marže“. Věděli, že jakmile by se dostalo do zákona, regulace by ustrnuly, protože vláda by si prostě nemohla dovolit vyplácet náhrady. Naštěstí se nám podařilo tuto snahu odrazit, jak před soudy, tak v Kongresu USA. Teď se ale tytéž skupiny snaží obejít demokratické procesy a vložit taková ujednání do návrhů obchodních dohod, jejichž obsah se před veřejností z velké části tají (nikoli však před korporacemi, které je prosazují). Povědomí o tom, co se děje máme jen z uniklých informací a z rozhovorů s vládními představiteli, kteří zřejmě cítí více věrnosti k demokratickým postupům. Zásadní význam v americkém systému veřejné správy má nezávislé veřejné soudnictví, přičemž právní normy vznikaly v průběhu desítek let, opřeny o zásady transparentnosti, precedentů a práva odvolat se proti nepříznivým verdiktům. To vše se teď odsouvá stranou, neboť nové dohody požadují privátní, netransparentní a velice nákladnou arbitráž. Navržené uspořádání je navíc prošpikováno střety zájmu; rozhodce například může vystupovat v jedné kauze jako „soudce“ a v kauze související jako advokát. Rozhodčí řízení je tak nákladné, že aby se Uruguay dokázala bránit společnosti Philip Morris, musela se obrátit na Michaela Bloomberga a další movité Američany známé podporou zdraví. Navíc přestože korporace mohou žalovat, pro ostatní to neplatí. Dojde-li k porušení jiných závazků – například norem na ochranu pracujících či životního prostředí – občané, odbory ani skupiny občanské společnosti nemají na koho se obrátit. Pokud někdy existoval jednostranný mechanismus pro řešení sporů porušující základní zásady, máme ho tady před sebou. Připojil jsem se proto k předním americkým právním expertům, mimo jiné z Harvardu, Yale a Berkeley, a napsali jsme dopis prezidentu Baracku Obamovi, abychom mu vysvětlili, jak škodlivé jsou takové dohody pro náš systém spravedlnosti. Američtí zastánci takových dohod poukazují na to, že na USA byla doposud podána jen hrstka žalob a ani v jedné věci neprohrály. Korporace se však teprve učí, jak těchto dohod ve svůj prospěch využívat.", "en": "The same thing could happen if our governments impose more stringent regulations to protect us from the impact of greenhouse-gas emissions. When I chaired President Bill Clinton’s Council of Economic Advisers, anti-environmentalists tried to enact a similar provision, called “regulatory takings.” They knew that once enacted, regulations would be brought to a halt, simply because government could not afford to pay the compensation. Fortunately, we succeeded in beating back the initiative, both in the courts and in the US Congress. But now the same groups are attempting an end run around democratic processes by inserting such provisions in trade bills, the contents of which are being kept largely secret from the public (but not from the corporations that are pushing for them). It is only from leaks, and from talking to government officials who seem more committed to democratic processes, that we know what is happening. Fundamental to America’s system of government is an impartial public judiciary, with legal standards built up over the decades, based on principles of transparency, precedent, and the opportunity to appeal unfavorable decisions. All of this is being set aside, as the new agreements call for private, non-transparent, and very expensive arbitration. Moreover, this arrangement is often rife with conflicts of interest; for example, arbitrators may be a “judge” in one case and an advocate in a related case. The proceedings are so expensive that Uruguay has had to turn to Michael Bloomberg and other wealthy Americans committed to health to defend itself against Philip Morris. And, though corporations can bring suit, others cannot. If there is a violation of other commitments – on labor and environmental standards, for example – citizens, unions, and civil-society groups have no recourse. If there ever was a one-sided dispute-resolution mechanism that violates basic principles, this is it. That is why I joined leading US legal experts, including from Harvard, Yale, and Berkeley, in writing a letter to congressional leaders explaining how damaging to our system of justice these agreements are. American supporters of such agreements point out that the US has been sued only a few times so far, and has not lost a case. Corporations, however, are just learning how to use these agreements to their advantage."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle Číňanů má být budoucnost mezinárodního měnového systému taková, aby bylo na výběr z více národních měn – co se týče fakturace, úhrad a alokace aktiv – a systém tak byl méně exponovaný vůči národní politice. Navíc jelikož by likviditu tvořilo víc centrálních bank a mezinárodní finanční centra by nabízela sloučené fondy těchto zdrojů, znamenal by takový systém nižší riziko hotovostních tísní. Čína už experimentuje s rozvojem zahraničních trhů s žen-min-pi v klíčových finančních centrech, aby tak překonala omezenou likviditu své měny. Aby svět vytvořil systém opřený o více měn, musel by však provést dalekosáhlé reformy mezinárodních institucí. Právě na to poukázal guvernér Čínské lidové banky Čou Siao-čchuan, když ve svém projevu v roce 2009 zpochybnil názor, že zaručit fungování mezinárodní měnové soustavy mohou prostřednictvím dolaru jedině USA. Jak Čou upozornil, oporou měnové dominance amerického dolaru jsou brettonwoodské instituce, vytvořené po druhé světové válce. Reforma mezinárodního měnového systému tedy znamená reformu řízení multilaterálních finančních institucí – což je argumentace, kterou Čína loni zdůraznila během svého předsednictví G20. Jak budou ze světové scény ustupovat USA a bude krystalizovat multipolární globální řád, mezinárodní měnová soustava se dost možná transformuje – leč pravděpodobně ne v soustavu v čele s žen-min-pi. Ani Čína neočekává – ať už kvůli slabosti, která je vlastní jejímu mezinárodnímu finančnictví, anebo protože chápe, že skutečně mezinárodní měnu musí víc pohánět trhy, než by bylo možné u vládou řízené žen-min-pi –, že v brzké době nadejte věk diplomacie žen-min-pi.", "en": "For the Chinese, the future of the international monetary system should be one in which multiple national currencies provide choice – in terms of invoicing, payments, and asset allocation – thereby reducing the system’s exposure to national politics. Moreover, with more central banks creating liquidity, and international financial centers offering pools of it, such a system would entail a lower risk of cash crunches. Already, China has been experimenting with the development of offshore renminbi markets in key financial centers, as a way to overcome its currency’s limited liquidity. In order to build such a multi-currency system, however, the world would need to undertake far-reaching reforms of the international institutions. This was precisely the point that Zhou Xiaochuan, the governor of the People’s Bank of China, made in a 2009 speech challenging the view that only the US, through the dollar, could guarantee the functioning of the international monetary system. As Zhou pointed out, the US dollar’s monetary dominance is underpinned by the Bretton Woods institutions, created after World War II. Reforming the international monetary system, therefore, means reforming the governance of the multilateral financial institutions – an argument that China emphasized during its G20 presidency last year. As the US retreats from the world stage and a multipolar global order emerges, the international monetary system may well be transformed – but probably not into a renminbi-led system. Whether because of the intrinsic weakness of China’s international finance or an understanding that a truly international currency must be more market-driven than the government-controlled renminbi could be, not even China expects the age of renminbi diplomacy to arrive anytime soon."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kam zmizel silný dolar? Nový americký ministr financí Paul O’Neill udělal během svého prvního mezinárodního představení obrovskou chybu. Řekl pravdu. Clintonovi ministři financí Robert Rubin a po něm Lawrence Summers vždy tvrdívali, že Spojené státy mají „silnou dolarovou politiku“. O’Neill údajně řekl, že „nesledujeme ... politiku silného dolaru“. Poté, co byl okamžitě napaden za změnu dlouhodobé politiky, stáhl se tiše zpět. Škoda, protože tato poznámka dávala mnohem více smyslu než prohlášení jeho předchůdců. Pravda je, že Amerika vlastně nemá kurzovní politiku. Když Alan Greenspan zauvažuje o dalším kroku v oblasti úrokových sazeb, jen malou pozornost věnuje směnnému kurzu dolaru vůči euru, jenu a dalším měnám. Rozhodnutí americké měnové politiky se odvíjejí od síly domácí ekonomiky a míry inflace. Zpomaluje-li hospodářství, existuje-li nadbytek výkonu a je-li inflace nízká, jsou úrokové sazby snižovány. Naopak je-li ekonomika silná, výkonnostní nadbytek omezený a rostou-li inflační tlaky, úrokové sazby jsou zvyšovány. Federální rezervní úřad, tedy americká centrální banka, až na výjimky rovněž nezasazuje do devizových trhů. Politiku „silného dolaru“ Spojené státy uskutečňují jen v jednom směru: cílem měnové politiky Federálního rezervního úřadu je udržet inflaci na nízké úrovni. „Síla“ dolaru je udržována ve smyslu jeho kupní síly vůči americkému zboží a službám. Trhy ale neuvěřily, že v tom spočívá politika „silného dolaru“.", "en": "Whither the Strong Dollar? CAMBRIDGE: In his first international outing America’s new Treasury Secretary Paul O’Neill got tripped up – by telling the truth. During the Clinton Administration, Treasury Secretary Robert Rubin and then Lawrence Summers stated that America had a “strong dollar policy.” O’Neill reportedly said that “We are not pursuing... a policy of a strong dollar.” Immediately attacked for reversing a long-held policy, he quickly retreated. Too bad, because his comment made a lot more sense than his predecessors’ statements. The truth is, America really doesn’t have an exchange rate policy. When Alan Greenspan ponders the next move in US interest rates, little attention is paid to the dollar’s exchange rate vis-à-vis the Euro, Yen, or other currencies. American monetary policy decisions depend on the strength or weakness of the domestic economy and on US inflation. If the economy is slowing, if there is excess capacity, and if inflation is low, interest rates are reduced; if the economy is strong, if excess capacity is limited, and if inflationary pressures are growing, interest rates are raised. Nor does the Fed intervene directly in foreign exchange markets except in extraordinary circumstances. In only one sense does the US actually pursue a “strong dollar” policy: the Federal Reserve’s monetary policy is designed to keep inflation low. The dollar is kept “strong” in terms of its purchasing power over US goods and services. But this is not what markets believed the “strong dollar”policy meant."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzpomínka na Roberta McNamaru NEW YORK – S Robertem McNamarou, americkým ministrem obrany, který stál v čele posilování americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu, jsem se poprvé setkal v létě roku 1967. Krátce předtím jsem se vrátil z cesty do Jižního Vietnamu, kde jsem byl jako reportér týdeníku New Yorker svědkem zpustošení dvou provincií, Quang Ngai a Quang Tinh, americkým letectvem. Americká politika byla zřejmá. Letáky shazované na vesnice hlásaly: „Členové Vietkongu se skrývají mezi nevinnými ženami a dětmi ve vašich vesnicích… Využívá-li Vietkong v této oblasti vás nebo vaši vesnici k tomuto účelu, můžete očekávat smrt z oblohy.“ Smrt z oblohy skutečně přišla. Následovalo shazování dalších letáků, které vesničany informovaly: „Vaše vesnice byla vybombardována, protože jste ukrývali členy Vietkongu… Vaše vesnice bude vybombardována znovu, budete-li jakýmkoliv způsobem krýt členy Vietkongu.“ V provincii Quang Ngai bylo zničeno přibližně 70% vesnic. V té době mi bylo 23 let a neměl jsem žádnou představu o tom, co je to válečný zločin – teprve později mi začalo být jasné, že právě toho jsem byl ve Vietnamu svědkem. (O pět měsíců později, v březnu 1968, spáchali američtí vojáci masakr v My Lai.) Dobře známý muž s lesklými brýlemi bez obrouček a nepoddajnými vlasy ulízanými dozadu, jako by byly ze skla, mě přivítal ve dveřích kanceláře, která se zdála velká jako tenisový dvorec. Vyzařovala z něj úžasná neklidná energie a já měl pocit, že ji tento člověk nedokáže utlumit, ani kdyby chtěl. Krátce poté, co jsem mu začal sdělovat své postřehy, mě vzal k mapě Vietnamu a požádal mě, abych mu označil zpustošené oblasti. Měl jsem pocit, že jeho žádost je ve skutečnosti zkouška – zkouška, na niž jsem byl připraven, poněvadž jsem si do letadel předsunuté vzdušné kontroly brával mapy. McNamara dával najevo hluboké zaujetí, ale můj výklad nijak nekomentoval a pouze se mě zeptal, jestli o tom mám něco písemně. Řekl jsem, že ano, ale jen v rukopisné podobě. Navrhl mi, abych text přepsal na stroji, a poskytl mi kancelář jednoho generála, který byl právě mimo. Netušil ovšem, že můj článek má délku celé knihy. Trvalo mi tři dny, než jsem ho nadiktoval do generálova přepisovacího stroje.", "en": "Remembering Robert McNamara NEW YORK – I first met Robert McNamara, the US Secretary of Defense who presided over the American buildup in Vietnam, in the summer of 1967. I had just returned from a trip to South Vietnam, where, as a reporter for The New Yorker, I witnessed the destruction, by American air power, of two provinces, Quang Ngai and Quang Tinh. America’s policies were clear. Leaflets dropped on villages announced, “The Vietcong hide among innocent women and children in your villages….If the Vietcong in this area use you or your village for this purpose, you can expect death from the sky.” Death from the sky came. Afterward, more leaflets were dropped, informing villagers, “Your village was bombed because you harbored Vietcong….Your village will be bombed again if you harbor the Vietcong in any way.” In Quang Ngai province, some 70% of villages were destroyed. I was 23 years old at the time, and had no notion of what a war crime was; but later it became clear that that was what I was witnessing. (Five months later, in March of 1968, American troops committed the massacre at My Lai.) The familiar figure with the glinting, rimless glasses and the rigid hair forced back, as if it were spun glass, greeted me at the door of his seemingly tennis court-size office. I felt a prodigious, restless energy that I suspected he could not turn off if he wanted to. Soon after I began to recount my observations, he took me to a map of Vietnam and asked me to locate the areas of destruction. I felt that the request was a test – one that I was prepared to take, as I had carried maps with me in the forward air-control planes. He seemed deeply engaged, but made no comment, asking me only if I had anything in writing. I said that I did, but that it was in longhand. He suggested that I produce a typed copy, and provided me with the office of a general who was away. What he did not know was that the article was book-length. It took three days to dictate it into the general’s Dictaphone."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Předložené reformy Basel III by například bankám umožňovaly financovat až 97 % aktiv vypůjčenými penězi; některé investice by bylo možné dělat plně pomocí vypůjčených prostředků. Rizikovost tohoto přístupu by dnes už měla být zřejmá. Když vlastníci domů nedokážou splácet hypotéky, mohou přijít o dům a vyvolat pohromu v celé čtvrti. Totéž platí pro finanční instituce, jak předvedl bankrot Lehman Brothers. Důsledky nadměrného půjčování se navíc projevují už dřív, než dlužníci zkrachují. Vlastníci domů, kteří se dostanou do problémů či „pod hladinu,“ neinvestují do údržby ani úprav. Brzdou ekonomiky jsou zase vysílené banky s převisem dluhu, který jim brání financovat investice, jež by za to stály. Chování oslabených bank dále pokřivují chybné regulatorní předpisy – způsobují například jejich příklon k poskytování půjček vládám či investicím do obchodovatelných cenných papírů oproti půjčkám ve prospěch podniků. Regulatorní orgány často tolerují, a někdy dokonce podporují slabé banky, čímž popírají realitu jejich bídné kondice. To je kontraproduktivní. Regulátoři naopak musí podnikat rázné kroky, aby restrukturalizovali bankovní zombie a životaschopné banky přiměli k většímu spoléhání na trhy s akciemi, kde se obchoduje a cenově hodnotí riziko, a tím je posílili. Aniž by omezil schopnost půjčovat peníze, banky by oživil zákaz výplat akcionářům a požadavek, aby banky posílily své finanční prostředky prodejem nových akcií. Banky neschopné prodat své akcie ani za nízkou cenu mohou být příliš slabé na to, aby bez subvencí přežily. Takové banky jsou dysfunkční a je nezbytné je restrukturalizovat. Chceme-li bezpečnější a zdravější banky, nelze se vyhnout požadavku, aby banky omezily svou závislost na vypůjčených penězích. Kdykoli se vypůjčovatelé dostanou do platební neschopnosti, banky jako věřitelé tratí. Samotné banky jsou však největšími vypůjčovateli, neboť běžně financují víc než 90 % – občas i přes 95 % – svých investic tím, že se zadlužují. (Naproti tomu nefinanční korporace si zřídka půjčují víc než 70 % vlastních aktiv a často mnohem méně, přestože míru jejich zadlužení nesvazují žádné regule.) Názornou ukázkou problému je Kypr. Od roku 2010 kyperské banky investovaly část svých depozit do řeckých státních dluhopisů, které slibovaly úrokové sazby přesahující 10 % – občas dokonce 15 až 20 %. Dokud Řecko tyto vysoké sazby platilo, kyperské banky dokázaly svým vkladatelům vyplácet přitažlivé sazby, kupříkladu 4,5 %, a vzkvétat. V červenci roku 2011 kyperské banky prošly zátěžovými testy.", "en": "The proposed Basel III reforms, for example, would allow banks to fund up to 97% of their assets with borrowed money; some investments could be made entirely by borrowed funds. The perils of this approach should be obvious by now. When homeowners cannot pay their mortgages, they may lose their house, blighting the entire neighborhood. The same is true of financial institutions, as the Lehman bankruptcy showed. Moreover, the effects of heavy borrowing are felt before borrowers default. Distressed or “underwater” homeowners do not invest much in maintenance or improvements. Similarly, weak banks with overhanging debts that prevent them from funding worthy investments are a drag on the economy. Flawed regulations further distort weak banks’ behavior – for example, by biasing them in favor of making loans to governments or investing in marketable securities over lending to businesses. Regulators too often tolerate, and sometimes support, weak banks, denying the reality of their dire condition. This is counterproductive. Instead, regulators must take forceful steps to unwind zombie banks and compel viable banks to rely more on equity markets, where risk is traded and priced, to become stronger. Banning payouts to shareholders and requiring banks to raise funds by selling new shares would bolster them without restricting their ability to lend. Banks that cannot sell their shares at any price may be too weak to survive without subsidies. Such banks are dysfunctional and must be unwound. If we want safer and healthier banks, there can be no substitute for requiring banks to reduce their reliance on borrowing. As lenders, banks lose when borrowers default. Banks themselves, however, are the heaviest borrowers, routinely funding more than 90% – and sometimes more than 95% – of their investments by taking on debt. (By contrast, non-financial corporations rarely borrow more than 70% of their assets, and often much less, despite the absence of any regulation of their leverage ratios.) Cyprus illustrates the problem. Beginning in 2010, Cypriot banks invested some of their deposits in Greek government bonds, which promised interest rates of more than 10% – sometimes even 15% or 20%. As long as Greece paid these high rates, Cypriot banks could pay their depositors attractive rates, such as 4.5%, and thrive. Cypriot banks passed stress tests in July 2011."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Potlačovaný vzestup Ségolène Royalové Před dvěma měsíci se znalci pařížských politických kruhů jednomyslně shodovali: prezidentské volby jsou stále otevřené, ale Ségolène Royalová je jasnou favoritkou. Dnes se zdá být pravdou přesný opak. Souboj ještě neskončil, ale jako stálý favorit se nyní jeví Nicolas Sarkozy, a to nejen v průzkumech veřejného mínění, ale i u těch, kdo ho počátkem prosince označovali za téměř poraženého. Novou všeobecnou shodu lze popsat těmito slovy: Ségolène Royalová nemůže Nicolase Sarkozyho porazit, ale Sarkozy se může porazit sám. Proč kandidátka Socialistické strany a první žena, která měla reálnou šanci na zvolení francouzskou prezidentkou, zaznamenala tak rychlý ústup ze slávy? A proč se Sarkozy projevil jako nezdolný kandidát, ačkoliv jeho osobnost často vzbuzuje negativní vášně? Utrpí-li Ségolène Royalová porážku, nebude to proto, že je žena, nýbrž navzdory tomu. Francouzi jsou na ženu připraveni, jen možná ne na tuto ženu. Royalová je půvabná, energická, rozhodná a v mnoha ohledech překvapivá. V otázkách, jako jsou zákon a pořádek, úcta k autoritě a nacionalismus, se její postoje jeví jako velmi vzdálené od toho, co by člověk u socialistické kandidátky očekával. Royalové se však zatím nedaří přimět svůj tábor, aby se postavil za ni. Kombinace autoritativnosti a zmatenosti, ne-li přímo nekompetentnosti, která provází její kampaň, podkopává jejím stoupencům morálku a současně potvrzuje hluboké výhrady jejích oponentů. Řada francouzských voličů má bez ohledu na politické preference pocit, že zde „amatér“ stojí proti „profesionálovi“. A zatímco se Sarkozymu podařilo prosadit se na pravici i bez podpory Jacquese Chiraka, těžké váhy v Socialistické straně se nedokážou dost dobře přimět, aby se postavily za Royalovou. Její porážka by byla i jejich porážkou, ale ukazuje se, že nelibost nad ztrátou nominace v její prospěch je zatím silnější než instinkty jejich politického přežití. Důraz Royalové na koncept participační demokracie – „Povězte mi, co chcete, budu vaší mluvčí“ – se zatím zdá přitažlivý jen v omezené míře. Voliči mají rádi, když se s nimi někdo radí, a občané milují možnost se vyjádřit, ale nakonec si stejně přejí vůdce – někoho, komu mohou důvěřovat. Jinými slovy nechtějí jen citlivé ucho, ale i uklidňující, ráznou a schopnou postavu.", "en": "The Resisted Rise of Segolene Royal Two months ago, Paris’s political insiders were unanimous: the presidential race was still open, but Ségolène Royal was clearly the favorite. Today, the reverse seems true. While the race is not over, Nicolas Sarkozy has emerged as the consistent favorite in the polls, as well as of those who declared “him” nearly defeated in early December. The new consensus can be described as follows: Ségolène Royal cannot defeat Nicolas Sarkozy, but Sarkozy can defeat himself. Why has the Socialist candidate, the first woman who had a serious chance to be elected President of France, fallen from grace so quickly? And why has Sarkozy proved to be so resilient, despite the often negative passions aroused by his personality? If Ségolène Royal is defeated, it will not be because she is a woman, but in spite of it. The French are ready for a woman, but perhaps not this one. She is beautiful, energetic, resolute, and in many ways surprising. Indeed, on issues such as law and order, respect for authority, and nationalism, one finds her positions far from what one would expect of a Socialist candidate. But Royal has so far failed to rally her camp behind her. Her campaign’s combination of authoritarianism and confusion, if not sheer incompetence, is sapping her supporters’ morale while confirming the deep reservations of her opponents. Whatever their political preferences, many French voters have the feeling that an “amateur” is facing a “professional.” Whereas Sarkozy has managed to impose himself on the right without the support of Jacques Chirac, the Socialist heavyweights cannot fully convince themselves to come out behind Royal. Her defeat would be theirs, too, but their resentment over losing the nomination to her is so far proving stronger than their political survival instincts. Royal’s emphasis on the concept of participatory democracy – “Tell me what you want, I will be your spokesperson” – has so far shown itself to have limited appeal. Voters like to be consulted, and citizens love to express themselves, but at the end of the day, they want a leader, someone they can trust. In other terms, they don’t want only a receptive ear, but a reassuring, authoritative, and competent figure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Have you been to southern Spain lately? There are roads everywhere. Infrastructure everywhere. It is on the back of this that the whole of southern Spain has developed into a services economy. Did you know that Ireland got 3 billion dollars in aid? Ireland is one of the fastest-growing economies in the European Union today. For which many people, even from other parts of the world, are going there to find jobs. What did they do with the 3 billion dollars in aid? They used it to build an information superhighway, gain infrastructure that enables them to participate in the information technology revolution, and to create jobs in their economy. They didn't say, \"No, you know, we're not going to take this.\" Today, the European Union is busy transferring aid. My frustration is if they can build infrastructure in Spain -- which is roads, highways, other things that they can build -- I say then, why do they refuse to use the same aid to build the same infrastructure in our countries? (Applause) When we ask them and tell them what we need, one of my worries today is that we have many foundations now. Now we talk about the World Bank, IMF, and accountability, all that and the EU. We also have private citizens now who have a lot of money -- some of them in this audience, with private foundations. And one day, these foundations have so much money, they will overtake the official aid that is being given. But I fear -- and I'm very grateful to all of them for what they are trying to do on the continent -- but I'm also worried. I wake up with a gnawing in my belly because I see a new set of aid entrepreneurs on the continent. And they're also going from country to country, and many times trying to find what to do. But I'm not really sure that their assistance is also being channeled in the right way. And many of them are not really familiar with the continent. They are just discovering. And many times I don't see Africans working with them. They are just going alone! (Applause) And many times I get the impression that they are not really even interested in hearing from Africans who might know.", "cs": "Kde to použili? Byli jste v poslední době na jihu Španělska? Všude jsou silnice. Všude je infrastruktura. Na základě tohoto se celé jižní Španělsko vyvinulo v ekonomiku služeb. Věděli jste, že Irsko dostalo 3 miliardy dolarů ve formě pomoci? Irsko je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik Evropské unie. Proto mnoho lidí, dokonce i z ostatních částí světa, se tam stěhuje za prací. Co udělali s těmi 3 milardami dolarů ve formě pomoci? Použili to na stavbu informační superdálnice, získali infrastrukturu, která jim umožnila -- která jim umožňuje účastnit se revoluce informačních technologií a vytvořit pracovní místa v ekonomice. Neřekli: \"Ne, my si to nevezmeme.\" Dnes tvoří poskytování pomoci velkou část agendy Evropské unie. To, co mě frustruje, je že když mohou vybudovat infrastrukturu ve Španělsku, což jsou silnice, dálnice a další věci, které tam budují, proč tedy odmítají použít tuto pomoc k vybudování takové infrastruktury v našich zemích? Kdy je požádáme a řekneme jim, co potřebujeme? Jedna z věcí, které mě znepokojují, je, že teď máme příliš mnoho nadací. Mluvíme o Světové bance, MMF a odpovědnosti a o tom všem. A o EU. Také máme mnoho soukromých osob, které mají hodně peněz. Některé z nich jsou přítomné zde v publiku, které mají soukromé nadace. A jednoho dne budou mít tyto nadace tolik peněz, že předstihnou všechnu oficiální pomoc. Ale obávám se -- a jsem jim všem velice vděčná za to, co dělají pro Afriku -- ale zároveň se obávám. Budím se s pochybnostmi, protože vidím skupinů podnikatelů v oblasti pomoci, kteří navíc přecházejí ze země do země a v mnoha případech se snaží přijít na to, co mají dělat. Ale nejsem si jistá, zda jejich pomoc proudí správným směrem. Mnoho z nich přitom Afriku nezná. Teprve ji objevují. A v mnoha případech nevidím, že by s nimi Afričané spolupracovali. Pracují sami! A v mnoha případech mám pocit, že ani nemají zájem vyslechnout si Afričany, kteří mohou být lépe informováni."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První izraelský premiér David Ben Gurion toto zařízení slavnostně otevřel ve snaze vykompenzovat strategickou zranitelnost Izraele, jeho nezkušenou armádu a neochotu Západu vstoupit do formální aliance na obranu židovského státu. Dimona není žádný Černobyl. Vyrábí pouze asi 5% energie, kterou generoval vybuchlý sovětský reaktor. Přesto tato elektrárna – spolu s vyhořelým jaderným palivem, koncentrovaným plutoniem a jaderným odpadem – představuje značná radiologická rizika, která by mohl vojenský útok rozptýlit do okolního prostředí. Izraelští představitelé tuto hrozbu tiše přiznávají. Úřady rozdaly v nedalekých městech Jerham, Dimona a Aurar tablety jodidu draselného. Ten brání vstřebávání radioaktivního jódu štítnou žlázou, což je při jaderném zamoření počáteční riziko. Nezabrání však vážným zdravotním následkům působení jiných radioaktivních prvků. A v závislosti na počasí a velikosti jaderného úniku nemusí radioaktivní dopady zůstat lokalizované. Lehké zamoření a horká místa by mohla zasáhnout centra izraelských, palestinských a jordánských měst do určité vzdálenosti. Kromě zdravotních následků by mohlo zamoření vyděsit postižené populace a přimět je k dočasnému útěku a trvalému vysídlení. To by posléze mělo závažné dlouhodobé ekonomické důsledky. Izrael tomuto riziku po desetiletí čelil prostřednictvím účinné letecké obrany a přezíravého postoje ke schopnosti svých nepřátel Dimonu zasáhnout. V květnu 1984, kdy jsem se stal autorem knihy o důsledcích vojenských útoků na jaderná zařízení, přicestoval do Kalifornie důstojník izraelské zpravodajské služby, aby se mě dotázal na zranitelnost reaktoru a navrhované jaderné elektrárny. Důstojník toto riziko snižoval s tím, že letectvo žádné arabské země ještě nikdy nepřekonalo izraelskou protivzdušnou obranu a žádnému z nich se to nikdy nepodaří. V té době dějiny jeho názor svérázným způsobem potvrzovaly. Ačkoliv v letech 1965 a 1967 proletěla nedaleko od Dimony bez incidentu egyptská průzkumná letadla, během války v roce 1967 sestřelil Izrael jednu z vlastních stíhaček Mirage, která se nedopatřením dostala nad objekt. V roce 1973 pak obránci Dimony sestřelili zbloudilé libyjské civilní letadlo mířící k reaktoru – při neštěstí tehdy zahynulo 108 lidí. Válka v Perském zálivu v roce 1991 však připravila Izrael o veškerou útěchu z minulosti. Irácké rakety Scud totiž bombardovaly Tel Aviv a jedna z nich málem zasáhla i Dimonu. Bombardování severního Izraele Hizballáhem v roce 2006 pak zranitelnost země vůči raketovému útoku demonstrovalo znovu.", "en": "Israel’s first prime minister, David Ben Gurion, inaugurated the enterprise to compensate for Israel’s strategic vulnerability, a fledgling army, and the West’s unwillingness to enter into a formal alliance to defend the Jewish state. Dimona is no Chernobyl. It generates only about 5% of that failed Soviet reactor’s power. Still, the plant – along with its spent nuclear fuel, extracted plutonium, and nuclear reprocessing waste – poses significant radiological hazards that a military strike could disperse into the environment. Israeli officials tacitly acknowledge the risk. Authorities have distributed potassium iodide tablets to the nearby towns of Yerham, Dimona, and Aruar. Potassium iodide blocks thyroid absorption of radioactive iodine, an early risk in a nuclear release. But it would not obstruct serious health consequences from other radioactive elements. And, depending on weather and the nuclear discharge, the radioactive consequences may not remain localized. Light contamination and hot spots could impact Israeli, Palestinian, and Jordanian urban centers some distance away. Beyond health effects, contamination could terrorize affected populations, prompting temporary flight and permanent relocation. Serious, long-term economic consequences would follow. For decades, Israel dealt with this risk through effective air defenses and disdain for its adversaries’ ability to strike Dimona. In May 1984, after I authored a book about the consequences of military attacks on nuclear facilities, an Israeli intelligence officer came to California to question me about the vulnerability of the reactor and a proposed nuclear power plant. The officer belittled the risk, arguing that no Arab air force had ever overcome Israeli air defenses, and none ever would. At that time, history provided odd support. Although Egyptian reconnaissance aircraft had flown near Dimona in 1965 and 1967 without incident, during the 1967 war, Israel shot down one of its own Mirage jet fighters when it strayed over the facility. In 1973, Dimona’s defenders downed a wayward Libyan civilian airliner heading for the reactor, killing 108 people. But the 1991 Persian Gulf War upset whatever solace Israel could take from the past. Iraqi Scud missiles bombarded Tel Aviv, and one came close to hitting Dimona. Hezbollah’s bombardment of northern Israel in 2006, further demonstrated the country’s vulnerability to missile attack."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během kulturní revoluce (1966–1976), kdy byla lidská psychologie oficiálně odmítána a jedinou „správnou“ politickou ideologií bylo duševní zdraví, bylo podle pozdějších studií 50 až 70 procent tehdejších psychiatrických posudků osob ve vazbě zařazeno mezi „politické“. S osmdesátými léty pak na chvíli přišel návrat k drastičtějšímu zneužívání psychiatrie z doby před kulturní revolucí. Devadesátá léta zpočátku přinesla snížení politicky směrované psychiatrie. Ovšem po masakru na náměstí Tchien-an-men začali být jednotliví disidenti a další političtí nonkonformisté opět ve zvýšené míře nedobrovolně a na neurčitou dobu hospitalizováni v psychiatrických ústavech. Jedním z mnoha takto poznamenaných lidí je Süe Ťi-feng, bojovník za práva pracujících, zadržený v prosinci roku 1999 policií v Čeng-čou, hlavním městě provincie Che-nan, za pokus o schůzku s dalšími aktivisty. Nedobrovolně byl pak hospitalizován v městské psychiatrické léčebně ve městě Sin-siang, kde zůstal až do července roku 2000. Podle své výpovědi po propuštění musel Süe pod hrozbou násilí užívat psychiatrické léky a spát na pokoji se skutečně duševně chorými osobami, kteří jej v noci budili a přes den psychicky mučili. Dalšího odboráře Cchao Mao-pinga policie nedávno poslala do psychiatrické léčebny v provincii Ťiang-su. Byl zatčen za to, že si postěžoval zahraničním reportérům. V ústavu musí brát léky a podrobovat se léčbě elektrickým šokem. Podle slov ředitele léčebny u něj znalci zjistili „paranoidní psychózu“. Proč se v Číně proti politickým a náboženským oponentům používají tak složitá a nákladná opatření? Diktátoři přece mají k dispozici mnohem jednodušší metody jejich neutralizace, například popravu nebo věznění.", "en": "During the Cultural Revolution (1966�76), when human psychology was officially repudiated and “correct” political ideology was equated with mental health, some 50% to 70% of psychiatric appraisals of criminal detainees in areas including Shanghai were categorized as “political in nature.” The 1980s saw a return to the more low�level psychiatric abuses of the pre�Cultural Revolution era. At first, the 1990s brought a decrease in politically directed psychiatry. In the wake of the Tiananmen massacre, however, individual dissidents and other political nonconformists were again committed to special psychiatric hospitals on an involuntary and indefinite basis. One example is Xue Jifeng, a labor�rights activist detained by police in Zhengzhou, the capital of Henan province, in December 1999 for attempting to meet with other labor activists. He was committed involuntarily to the Xinxiang Municipal Mental Hospital, where he remained until July 2000. Mr. Xue was reportedly force�fed psychiatric drugs and held in a room with true mental patients who kept him awake at night and harassed him by day. Another labor organizer, Cao Maobing, was committed more recently by police to a mental hospital in Jiangsu province. He was arrested after complaining to foreign reporters, and has since been administered medicine and forced to undergo electric shock therapy. A coterie of experts, says the hospital’s director, found that Mr. Cao suffers from “paranoid psychosis.” Why resort to such elaborate and costly measures against political/religious opponents when simpler methods of neutralizing them - such as execution or imprisonment - are available to dictators?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Saúdskoarabské reformní divadlo Třebaže v Saúdské Arábii nejprve vzbudil očekávání skutečných politických reforem, král Abdalláh teď místo nich oznámil, že čas na změnu ještě nenadešel. Po přerozdělení funkcí v kabinetu zůstává vše při starém. Saúdská populace, v níž 50% tvoří osoby mladší 15ti let, bude nadále ve státní televizi sledovat tytéž staré prince, z nichž někteří jsou v úřadu už čtyřicet let, symbolizující hnilobu v srdci saúdské politiky. Je paradoxem, že zatímco se Saúdská Arábie čím dál větší měrou diplomaticky angažuje v úsilí řešit problémy v Iráku, její domácí paralýza sílí. Není to, co běžní Saúdové čekali. Poslední rok a půl předpokládali, že dojde k přeskupení kabinetu zaměřenému na posílení královy reputace coby zapáleného zastánce reformy. Očekávalo se, že symbolický význam nového kabinetu bude odrážet jeho novou definici saúdského státu a jeho budoucnosti. Byla tu naděje na zahrnutí marginalizovaných skupin, poprvé v dějinách království například šíitského ministra, a na kroky proti korupci, ztělesněné sesazením dlouholetých ministrů. Namísto toho postihla království ochromující malátnost, když osobitá saúdskoarabská setrvačnost vyústila v plané řeči o reformě, jež nemohou zakrýt skutečnost stagnace. Tato setrvačnost se netýká jen přeskupení kabinetu: justice – a jejích 700 soudců – také zůstává beze změn.", "en": "Saudi Arabia’s Theater of Reform Having raised expectations for real political reform in Saudi Arabia, King Abdullah has instead announced that the time for change has not yet arrived. After reshuffling the cabinet, everything remains the same. The Saudi population, 50% of which is under 15 years old, will continue watching the same old princes on national TV, some who have been in office for forty years, symbolizing the rot at the heart of Saudi politics. The paradox here is that as Saudi Arabia becomes far more active diplomatically in trying to sort out the problems and Iraq, it has become paralyzed domestically. This was not what ordinary Saudis expected. For the past year and a half, they were anticipating a cabinet reshuffle intended to enhance the king’s reputation as a keen advocate of reform. The symbolic significance of a new cabinet was expected to reflect its redefinition of the Saudi nation and its future. There was hope of inclusion of marginalized groups, such as a Shia minister for the first time in the Kingdom’s history, and action against corruption, represented by the removal of long-serving ministers. Instead, a crippling malaise has engulfed the Kingdom, as Saudi Arabia’s peculiar inertia has produced idle talk of reform that cannot mask the realities of stagnation. The inertia goes beyond the cabinet reshuffle: the judiciary – with 700 judges – also remains unchanged."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Indická cesta od klientelistického socialismu ke stigmatizovanému kapitalismu NOVÉ DILLÍ – Je Indie blízko k obnovení svého kouzla? Díky dnešnímu synchronnímu globálnímu rozmachu zrychluje vývoz ze země, a tak ustupují jak negativní účinky demonetizace bankovek s vysokou hodnotou uskutečněné listopadu 2016, tak nové daně ze zboží a služeb (GST) uzákoněné loni v červenci. Jestliže se podaří krotit makroekonomické tlaky vysokých cen ropy a zvládat strmé korekce zvýšených cen aktiv, Indie má nakročeno získat zpět postavení nejrychleji rostoucí velké ekonomiky světa. K oživení soukromých investic a udržení střednědobého růstu však budou klíčové pokračující vládní snahy. Konkrétně se tvůrci hospodářských politik musí vypořádat s vleklým problémem předlužených firem a podkapitalizovaných bank veřejného sektoru – takzvaným „dvojitým bilančním problémem“. Nový zákon o úpadku, přijatý v prosinci 2016, za tímto účelem přiměl řadu společností s potížemi udělat si v rozvaze pořádek a další společnosti budou pravděpodobně letos následovat. Současně také vláda ohlásila velký rekapitalizační balíček (ve výši zhruba 1,2 % HDP) s cílem zajistit oporu bankám veřejného sektoru, aby dokázaly odepsat problematická aktiva. Jak se tyto reformy prosazují, indické firmy by konečně měly být schopné znovu utrácet a banky budou opět schopné půjčovat stěžejním, leč v současnosti zadluženým infrastrukturním a výrobním odvětvím. Zavádění indických hospodářských reforem trvalo dlouho. Budou-li ale nadále úspěšné, poskytnou budoucím lídrům cenné ponaučení o náležité úloze soukromého sektoru nejen v Indii, ale po celém světě. Soukromý sektor – a kapitalismus obecně – v Indii vyvolává hluboce rozpolcené pocity. Důvody jsou pochopitelné, neboť indický soukromý sektor si stále nese stigma, které získal během příchodu na svět za „koncesního rádže“ – v éře před rokem 1990, která se do paměti zapsala svou byrokratičností a korupcí. O některých proslulých indických podnikatelích dodnes panuje přesvědčení, že svá impéria vybudovali jednoduše zvládnutím podrobností indických celních a daňových zákonů, jimiž pak bezostyšně manipulovali ve svůj prospěch. Část stigmatu ze soukromého sektoru sňal boom informačních a komunikačních technologií (IKT), který začal v 90. letech. Sektor IKT se vyvíjel spíše na základě vzdálenosti od vlády než příklonu k ní.", "en": "India’s Path From Crony Socialism to Stigmatized Capitalism NEW DEHLI – Is India about to get its mojo back? As the country’s exports accelerate on the back of today’s synchronous global economic expansion, the negative effects of the November 2016 demonetization of high-value bank notes and the enactment last July of a new goods and services tax (GST) are receding. Provided that macroeconomic pressures from high oil prices are contained, and sharp corrections to elevated asset prices are managed, India is poised to regain its status as the world’s fastest-growing major economy. But ongoing efforts by the government will be key to reviving private investment and sustaining medium-term growth. Specifically, economic policymakers must address the long-standing problem of over-indebted firms and under-capitalized public-sector banks – the so-called “twin-balance-sheet problem.” To that end, many distressed companies have been forced to clean up their balance sheets under a new bankruptcy code that was adopted in December 2016, and more companies are likely to follow suit this year. Meanwhile, the government has also announced a large recapitalization package (about 1.2% of GDP) to shore up public-sector banks, so that they can write down their stressed assets. As these reforms take hold, Indian firms should finally be able to resume spending, and banks will once again be able to lend to the critical but currently indebted infrastructure and manufacturing sectors. India’s economic reforms have taken a long time to implement. But if they continue to be a success, they will provide valuable lessons for future leaders about the proper role of the private sector not just in India, but around the world. In India, the private sector – and capitalism generally – evokes feelings of deep ambivalence. This is for good reason, given that India’s private sector still bears the stigma of having been midwifed under the pre-1990s “License Raj” – an era remembered for its red tape and corruption. To this day, some of India’s legendary entrepreneurs are believed to have built an empire simply by mastering the minutiae of India’s tariff and tax codes, and then manipulating them brazenly to their advantage. Some of the private sector’s stigma was cleansed by the boom in information and communications technology that started in the 1990s. The ICT sector had developed by virtue of its distance from, rather than proximity to, government."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hospodářsky začlenit miliardu žen, které celosvětově zůstávají na okraji formální ekonomiky, by bylo jako přidat další Čínu a další Spojené státy. Jak společně s řadou dalších zastánců genderové rovnosti v posledních letech opakovaně říkáme: „S polovinou týmu na lavičce nelze zápas vyhrát.“ V Mezinárodním obchodním centru usilujeme o to, abychom ženám umožnili rozluštit šifru exportu a připojit se k mužům na globálním ekonomickém hřišti jako rovnocenné hráčky. Náš výzkum z 25 zemí zjistil, že ženy vlastní jen jednu z pěti exportujících společností, v důsledku významné genderově založené diskriminace. Pomocí iniciativy SheTrades uskutečňované ITC doufáme, že do globálních trhů zapojíme tři miliony podnikatelek. Mekonnenová je jednou z mnoha žen, jimž program prospěl. K dalším patří Sonia Mugabeová ze Rwandy, již časopis Forbes Africazařadil na svůj seznam slibných mladých podnikatelek, a Anyango Mpingaová, která dnes patří mezi přední keňské návrhářky. Módní návrhářství není jediné, co je těmto třem ženám společné. Než se přihlásily k iniciativě SheTrades, všechny tři při snaze své podnikání rozšiřovat narážely na překážky související s genderem. Stále ale existují miliony dalších podnikatelek, které potřebují šifru exportu rozlousknout. Nebudou-li se řešit překážky, s nimiž se potýkají, nikdy za našeho života nedosáhneme rovnosti pohlaví. Umožnit plné zapojení žen do globálního obchodu není jen otázkou morálky. Je to také ekonomická nutnost, protože prosperující vývozní sektory zlepšují konkurenční schopnost a vytvářejí lépe placená pracovní místa.", "en": "Including the one billion women who remain on the margins in the formal economy worldwide would be like adding another China and another United States. As I and many other gender-equality advocates have been saying repeatedly in recent years, “You cannot win the match with half the team on the bench.” At the International Trade Center, we are working to enable women to crack the export code and join men as equal players on the global economic playing field. Our research from 25 countries finds that only one in five exporting companies are owned by women, owing to significant gender-based discrimination. With the ITC’s SheTrades Initiative, we hope to connect three million women entrepreneurs to global markets. Makonnen is just one of many women who have already benefited from the program. Others include Sonia Mugabo in Rwanda, whom Forbes Africa has included on its list of promising young entrepreneurs, and Anyango Mpinga, who is now one of Kenya’s leading designers. Success in fashion design is not the only thing these three women have in common. Before signing up to the SheTrades Initiative, they all encountered gender-related barriers when trying to scale up their businesses. But millions of other women entrepreneurs still need to crack the export code. If the barriers they face are not addressed, we will never achieve gender equality within our lifetimes. Enabling women’s full participation in global trade is not just a moral issue. It is also an economic imperative, because thriving export sectors improve competitiveness and create better-paid jobs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Is it possible to use FreeSpeech not for children with autism but to teach language to people without disabilities? And so I tried a number of experiments. The first thing I did was I built a jigsaw puzzle in which these questions and answers are coded in the form of shapes, in the form of colors, and you have people putting these together and trying to understand how this works. And I built an app out of it, a game out of it, in which children can play with words and with a reinforcement, a sound reinforcement of visual structures, they're able to learn language. And this, this has a lot of potential, a lot of promise, and the government of India recently licensed this technology from us, and they're going to try it out with millions of different children trying to teach them English. And the dream, the hope, the vision, really, is that when they learn English this way, they learn it with the same proficiency as their mother tongue. All right, let's talk about something else. Let's talk about speech. This is speech. So speech is the primary mode of communication delivered between all of us. Now what's interesting about speech is that speech is one-dimensional. Why is it one-dimensional? It's one-dimensional because it's sound. It's also one-dimensional because our mouths are built that way. Our mouths are built to create one-dimensional sound. But if you think about the brain, the thoughts that we have in our heads are not one-dimensional.", "cs": "Bylo by možné použít FreeSpeech nejen pro děti s autismem, ale i pro lidi bez něj k výuce jazyků? A tak jsem vyzkoušel řadu pokusů. Nejdřív jsem vytvořil tuto puzzle, ve kterém jsou otázky a odpovědi zakódovány v různých tvarech, v různých barvách, a lidé je zkoušeli složit dohromady a pochopit, jak to funguje. A z toho jsem vytvořil aplikaci, hru, ve které si děti mohou hrát se slovy a díky posilovanému učení, zvukovému posílení vizuálních struktur, se mohou naučit jazyk. A toto má velký potenciál, je to velmi slibné a indická vláda si nedávno zařídila licenci na tuto naši technologii a vyzkouší ji na milionech dětí při studiu angličtiny. A snem, nadějí, nebo spíše vizí je že pokud se budou učit anglicky tímto způsobem, naučí se jej stejně dokonale jako svůj rodný jazyk. Dobře, teď pojďme mluvit o něčem jiném. Pojďme si promluvit o řeči. Toto je řeč. Řeč je primárním způsobem komunikace používaným mezi lidmi. A co je na řeči zajímavé je, že je jednorozměrná. Proč je jednorozměrná? Je to proto, že je to zvuk. Také je to proto, že naše ústa jsou k tomu takto přizpůsobena. Naše ústa jsou ustanovena k jednorozměrnému zvuku. Ale když přemýšlíme o našem mozku, myšlenky, které máme v hlavě, vůbec jednorozměrné nejsou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kde jsou praktická řešení celosvětových problémů? NEW YORK – Jedním prapodivným a znepokojivým rysem dnešní globální politiky je to, že se vyjednávání zaměňuje s řešením problémů. Podle harmonogramu domluveného v prosinci 2007 máme šest měsíců na to, abychom v Kodani dosáhli celosvětové dohody ohledně změny klimatu. Vlády se věnují rozsáhlým vyjednáváním, ale nevěnují se rozsáhlým snahám řešit problém. Každá země si klade otázku: „Jak udělat co nejméně a přimět ostatní státy udělat co nejvíc?“ A přitom by se měly ptát: „Jak spolupracovat, abychom dosáhli společných cílů při minimálních nákladech a s maximálním přínosem?“ Může to sice znít jako totéž, ale totéž to není. Řešení problému změny klimatu vyžaduje redukce emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv, což zase dále přináší nutnost volit technologie, které už dílem existují, ale mnoho je ještě třeba vyvinout. Mají-li například součástí energetické směsi zůstat uhelné elektrárny, budou svůj CO2 muset lapat a ukládat; jde o postup zvaný „zachytávání a sekvestrace uhlíku“ a označovaný anglickou zkratkou CCS. Tato technologie je však stále neprověřená. Obdobně bude zapotřebí oživit důvěru veřejnosti v novou generaci jaderné energetiky, jejíž elektrárny budou bezpečné a spolehlivě monitorované. Budeme potřebovat nové technologie k velkoobjemovému nasazení solární, větrné a geotermální energie. Můžeme se pokusit zužitkovat biopaliva, ale jedině ve formách, které nesoupeří s potravinovou nabídkou ani s cennými aktivy životního prostředí. Seznam potřebných kroků pokračuje.", "en": "Where are the Global Problem Solvers? NEW YORK – One odd and disturbing aspect of global politics today is the confusion between negotiations and problem-solving. According to a timetable agreed in December 2007, we have six months to reach a global agreement on climate change in Copenhagen. Governments are engaged in a massive negotiation, but they are not engaged in a massive effort at problem-solving. Each country asks itself, “How do I do the least and get the other countries to do the most?,” when they should be asking instead, “How do we cooperate to achieve our shared goals at minimum cost and maximum benefit?” These might sound like the same thing, but they are not. Addressing the problem of climate change requires reducing emissions of carbon dioxide from fossil fuels, which in turn involves choices in technology, some of which already exists and much of which needs to be developed. For example, coal plants, if they are to remain a major part of the energy mix, will need to capture and store their CO2, a process called “carbon capture and sequestration,” or CCS for short. Yet this technology remains unproved. Similarly, we will need renewed public confidence in a new generation of nuclear power, with plants that are safe and reliably monitored. We will need new technologies to mobilize large-scale solar power, wind power, and geothermal power. We might try to tap bio-fuels, but only in forms that do not compete with food supplies or with precious environmental assets. The list goes on."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Současná krize mohla silně podkopat bohatství mnoha velmi bohatých lidí a v nevídané míře zničit jejich aktiva. Zároveň však strašlivě zesílila strach, ne-li přímo zoufalství chudých a méně chudých. Nerovnost mezi státy je samozřejmě jedna věc a nerovnost uvnitř států věc zcela jiná. Dnes se však oba procesy odehrávají současně a jejich tempo se zrychluje. Hněv se už neomezuje na extrémní antikapitalistické a antiglobalizační síly. Hluboký pocit nespravedlnosti se šíří do velkých segmentů společnosti. Tento pocit nespravedlnosti přitom jen částečně korigují politické ohledy v USA dané „faktorem Obama“, tedy vzácným úkazem, který lze označit za obnovení důvěry v politické vůdce. Čím více však nedůvěřujete politice a svým politikům, tím více hněvu se projeví nekontrolovatelnými způsoby, zvláště je-li vaše země prodchnuta romantickou „revoluční“ tradicí a kulturou. To je evidentně případ Francie, kde navzdory tomu, co si francouzský historik François Furet myslel bezprostředně po pádu komunismu před 20 lety, není francouzská revoluce ukončenou ani uzavřenou kapitolou v dějinách. Klesající popularita prezidenta Nicolase Sarkozyho i jeho hlavního „klasického“ soupeře, tedy Socialistické strany (která je stále hluboce rozštěpená a hledá nového lídra), umožňuje ve Francii vzestup extrémní levice sešikované za energií a charismatem svého mladého vůdce Oliviera Besancenota. V USA platí pravý opak. Popularita prezidenta Baracka Obamy zůstává do značné míry nedotčená a působí jako svého druhu nárazník proti nekontrolovatelnému vzplanutí hněvu. Je možné, ale zdaleka ne jisté, že to, co Obama označuje za „jiskřičku“ naděje v USA, by mohlo stačit k udržení veřejného hněvu v rozumných mezích a zajištění obnovy důvěry v politiku a politiky. Evropská nespokojenost však bude pravděpodobně dál sílit bez ohledu na to, co se stane v USA. Jakmile přijde hospodářské zotavení, podle všeho začne v Americe, ale je pravděpodobné, že zesílený pocit nespravedlnosti u veřejnosti přetrvá a bude otravovat politiku v západním světě ještě dlouho poté, co krize pomine.", "en": "The current crisis may have seriously eroded the wealth of many of the very rich, destroying their assets in an unprecedented way. But the fear, if not despair, of the poor and not-so-poor has increased tremendously. Of course, inequalities between countries are one thing, and inequalities within countries are quite another. But today the two processes are taking place simultaneously and at an accelerating pace. Anger is no longer restricted to extreme anti-capitalist, anti-globalization forces. A deep feeling of injustice is spreading across large swaths of society. This sense of injustice is only partly contained by political considerations in the US, thanks to the “Obama factor,” a rare phenomenon that can be described as the restoration of trust in one’s political leaders. But the more you distrust politics and your politicians, the more anger will manifest itself in uncontrollable ways, especially if your country is imbued with a romantic “revolutionary” tradition and culture. This is obviously the case in France, where, contrary to what the French historian François Furet thought in the immediate aftermath of communism’s collapse 20 years ago, the French Revolution is neither over nor a closed chapter in history. In France the decreasing popularity of President Nicolas Sarkozy and of his main “classical” opponent, the Socialist party (still deeply divided and in search of a leader), favors the rise of the extreme left behind the energy and charisma of its young leader, Olivier Besancenot. In the US, the reverse is true. President Barack Obama’s popularity remains largely intact and acts as a kind of buffer against an uncontrolled explosion of anger. It is possible, but far from certain, that what Obama describes as a “glimmer” of hope in the US could be sufficient to keep popular anger at bay and bring about a recovery in trust in politics and politicians. And European discontent will probably continue to grow, whatever happens in the US. Economic recovery, when it comes, will probably start in America, but it is likely that the public’s sharpened sense of injustice, and the resulting resentments, will linger, poisoning politics in the Western world long after the crisis has passed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globalizace trvale udržitelného rozvoje WASHINGTON, DC – Otázka, jak může svět skoncovat s extrémní chudobou a zlepšit lidský blahobyt, získá v roce 2015 novou naléhavost, poněvadž Rozvojové cíle tisíciletí (MDG) v tomto roce vyprší a s konečnou platností se stanoví nový soubor cílů – navrhované Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG). „Syntézová zpráva“ generálního tajemníka Organizace spojených národů Pan Ki-muna, která nastiňuje hlavní prvky agendy po roce 2015, představuje silné vodítko, jak by měl trvale udržitelný rozvoj vypadat a co musí vedoucí světoví představitelé v příštích 15 letech učinit, aby ho dosáhli. Po dvou letech, kdy jsme v souvislosti s trvale udržitelným rozvojem řešili otázku „co“, se musíme v nadcházejícím roce zaměřit na otázku, „jak“ dosáhnout vytyčených cílů. Základní ambice je smělá: vymýcení extrémní chudoby do roku 2030. Abychom toho dosáhli, budou se SDG muset posunout od modelu rozvoje z dvacátého století, v němž bohaté země dávaly peníze těm chudým – většinou na nasycení hladovějících a zkvalitnění zdravotnictví a školství. V několika z těchto oblastí byly MDG pozoruhodně úspěšné. Od té doby se však obrázek podstatně změnil. Nová skupina rozvíjejících se ekonomik – zahrnující mimo jiné Čínu, Indii, Brazílii a Jihoafrickou republiku – se překotně modernizuje. Soukromý sektor přebírá větší roli v hospodářském rozvoji. A zhoršování životního prostředí ohrožuje úspěchy dosažené v posledních desetiletích. SDG budou muset překonat představu planety ostře rozdělené mezi ty, kdo pomoc poskytují, a ty, kdo ji přijímají. Nové cíle musí zohledňovat, že svět prochází rychlou globalizací a všechny země mají svá aktiva i své potřeby. Dnešní problémy přesahují pouhé zajišťování zdraví, potravin a vzdělání. SDG budou muset skloubit tyto potřeby s požadavky stále početnější globální střední třídy, s důsledky přesouvající se politické a hospodářské moci a s problémy trvalé ekologické udržitelnosti včetně klimatických změn. Pro dosažení těchto cílů budou nezbytné tři ingredience: mechanismy financování, obchod a partnerství. Čtyřicet let poté, co bohaté země slíbily, že budou vyčleňovat na pomoc 0,7% svého HDP, zůstávají jejich skutečné závazky na necelé polovině tohoto slibu. Ačkoliv už se většina rozvíjejících se ekonomik nespoléhá na pomoc, pro nízkopříjmové země má pomoc i nadále klíčový význam. I kdyby se však cíle pomoci splnily, přechod na trvale udržitelný rozvoj bude stát mnohem více, než samotná pomoc dokáže pokrýt.", "en": "Globalizing Sustainable Development WASHINGTON, DC – The question of how the world can end extreme poverty and improve human wellbeing will take on new urgency in 2015, as the Millennium Development Goals (MDGs) expire and a new set of goals – the proposed Sustainable Development Goals (SDGs) – are finalized. United Nations Secretary General Ban Ki-moon’s “Synthesis Report,” outlining the main elements of the post-2015 agenda, provides strong guidance regarding what sustainable development should look like and what world leaders must do over the next 15 years to achieve it. After two years of crafting the “what” of sustainable development, the year ahead must focus on how to get it done. The central ambition is bold: the eradication of extreme poverty by 2030. To make that happen, the SDGs will need to shift away from the twentieth-century model of development, in which rich countries gave money to poor countries, mostly to feed the hungry and improve health and education. The MDGs were remarkably successful in several of these areas. But the picture has changed significantly since then. A new set of emerging economies – including China, India, Brazil, and South Africa – is racing to modernize. The private sector is assuming a greater role in economic development. And environmental degradation is threatening the gains of recent decades. The SDGs will have to transcend the idea of a planet divided starkly between those who give aid and those who receive it. The new goals must account for a world undergoing rapid globalization, in which all countries have assets as well as needs. Today’s challenges go beyond health, food, and education. The SDGs will have to integrate these concerns with the demands of the growing global middle class, the effects of shifting political and economic power, and the challenges of environmental sustainability, including climate change. Three ingredients will be essential to achieving the goals: financing mechanisms, trade, and partnerships. Forty years after rich countries promised to dedicate 0.7% of GDP to aid, their commitments remain at less than half that level. Though most emerging economies no longer rely on aid, it remains crucially important for low-income countries. That said, even if aid targets were met, the shift to sustainable development will cost much more than what aid alone can cover."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Začínali si uvědomovat, že stav věcí ve Východním Německu vůbec není navždy zabetonován; že je možné dosáhnout změny, po kterých mnoho odvážných disidentů a zastánců lidských práv tak dlouho volalo a pro které byli mnozí z nich u Zdi polapeni. Jejich odhodlání a oddanost boji proti bezpráví komunistického režimu pro mě osobně představuje jednu z nejlepších kapitol německé historie. Když se toho podzimu otevřely maďarské hranice a když pak východoněmečtí občané hromadně žádali o asyl na velvyslanectvích Německa v Praze a Varšavě, začala se vláda komunistů a Stasi otřásat v samých základech. Ale až v noci 9. listopadu se začala drolit sama Zeď i se svými ostnatými dráty, které během těch mnoha hořkých desetiletí separace, kdy měly navěky oddělit jedny Němce od druhých, v podstatě zklamaly. Teprve tehdy se stal kolaps komunistického režimu neodvratitelný. Tehdy jsme vstoupili do nové éry. Od toho dne se kolo dějin točilo mnohem rychleji. Když jsem se pak vrátil z banketu a mohl sledovat zprávy z Berlína v televizi, rozhodl jsem se zkrátit návštěvu Varšavy. Nebylo snadné přesvědčit mé hostitele, že v takovém historickém momentu je jediným možným místem německého kancléře naše staré hlavní město a oslavujícími davy. Moje touha vrátit se domů byla sice z počátku zcela instinktivní, ale později byla potvrzena, a objasněna hned následující noci, 10. listopadu, během shromáždění před Berlínskou radnicí. Gangu extremistických levičáků se tehdy podařilo přehlušit německou hymnu, kterou zpívali shromáždění lidé, slavící nastávající pád Zdi. Byl jsem odhodlán ukázat , že extrémisté nejsou žádnými představiteli Berlíňanů! Naopak: většina lidí chtěla nějak vyjádřit své pocity, pocity naprosté radosti. Toužili po jednotě, spravedlnosti a svobodě pro svoji rodnou zemi. A tak jsem letěl do Berlína, ale ještě než jsem oslovil shromážděné davy z balkonu Schoeneberské radnice, zastihnul mě telefonát Michaila Gorbačova. Sovětský vůdce mě požádal, abych se pokusil uřídit míru entusiasmu veřejnosti, aby bylo možné předejít jakémukoliv chaosu a krveprolití. Obdržel totiž zprávu, že se situace začíná vymykat kontrole. A chtěl také vědět, je-li pravda, že rozezlené davy vzaly ztečí budovy Sovětské armády. Svoji odpověď jsem Gorbačovi tlumočil po jenom svém spolupracovníkovi. Ujistil jsem ho, že jeho informace byly mylné. A on mi věřil. Velice pomohlo, že jsme během jeho návštěvy Německa v červnu roku 1989 jeden druhého poznali i po lidské stránce a jeden druhému jsme důvěřovali.", "en": "They realized that the realities of East Germany were not fixed in stone after all; that it was possible to achieve change, which many brave dissidents and proponents of civil rights trapped behind the wall had demanded for so long a time. Their commitment against the injustice of the communist regime is for me one of the best chapters in German history. The opening of Hungary's borders that autumn and the seeking of refuge by East German citizens in the German embassies of Prague and Warsaw already had shaken communist and Stasi rule to its their foundations. But on the night of November 9th, when the wall and the barbed wire which had failed to irrevocably divide Germans over many decades of bitter separation began to crumble, communism's collapse became irreversible. We had entered a new era. From that day, the wheel of history spun faster. When I returned from the banquet to watch the news from Berlin on television, I decided to cut short my visit to Warsaw. It was not easy to persuade my hosts that, at such an historic moment, the place of the German Chancellor could only be in our old capital, among the celebrating crowds . My instincts to return home were also aroused by the scenes that unravelled the next night, November 10th, during a rally in front of Berlin's Town Hall. A mob of extreme leftists succeeded in drowning out the German hymn sung by people celebrating the Wall's approaching collapse. I was determined to show that the extremists were not representative of Berliners! On the contrary: most people simply felt like expressing feelings of utter joy. They yearned for unity, justice and freedom for their homeland. So I flew to Berlin, but before I addressed the crowds from the balustrade of Schoeneberg's Town Hall, I received a call from Mikhail Gorbachev. The Soviet leader asked me to control public enthusiasm in order to prevent chaos and bloodshed. He had received reports that the situation was growing out of control. He wanted to know whether it was true that angry mobs were storming Soviet army facilities. One of my staff conveyed my answer to Gorbachev. I assured him that his information was wrong. He believed me. It helped that we had gotten to know each other on a human level and to trust each other during his visit to Germany in June 1989."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So in the first-case scenario, we re-implanted the cells in the normal brain and what we saw is that they completely disappeared after a few weeks, as if they were taken from the brain, they go back home, the space is already busy, they are not needed there, so they disappear. In the second-case scenario, we performed the lesion, we re-implanted exactly the same cells, and in this case, the cells remained -- and they became mature neurons. And that's the image of what we could observe under the microscope. Those are the cells that were re-implanted. And the proof they carry, these little spots, those are the cells that we've labeled in vitro, when they were in culture. But we could not stop here, of course. Do these cells also help a monkey to recover after a lesion? So for that, we trained monkeys to perform a manual dexterity task. They had to retrieve food pellets from a tray. They were very good at it. And when they had reached a plateau of performance, we did a lesion in the motor cortex corresponding to the hand motion. So the monkeys were plegic, they could not move their hand anymore. And exactly the same as humans would do, they spontaneously recovered to a certain extent, exactly the same as after a stroke. Patients are completely plegic, and then they try to recover due to a brain plasticity mechanism, they recover to a certain extent, exactly the same for the monkey. So when we were sure that the monkey had reached his plateau of spontaneous recovery, we implanted his own cells. So on the left side, you see the monkey that has spontaneously recovered. He's at about 40 to 50 percent of his previous performance before the lesion. He's not so accurate, not so quick. And look now when we re-implant the cells: Two months after re-implantation, the same individual. (Applause) It was also very exciting results for us, I tell you. Since that time, we've understood much more about these cells. We know that we can cryopreserve them, we can use them later on. We know that we can apply them in other neuropathological models, like Parkinson's disease, for example. But our dream is still to implant them in humans.", "cs": "Nejprve jsme buňky zaváděli zpátky do mozku, který byl zdravý. Ukázalo se, že takové buňky po pár týdnech dočista zmizí. Jako by se ty buňky vrátily domů do mozku, ale tam pak zjistily, že tam už není místo a že nejsou potřeba. A tak zmizely. Potom jsme v tomtéž mozku vyvolali lézi. Znovu jsme tam zavedli úplně tytéž buňky. Ale tentokrát tam zůstaly. A vyvinuly se z nich dospělé neurony. Takhle to celé vypadalo pod mikroskopem. To jsou ty buňky, které jsme tam implantovali. Potvrzují to malé tečky, kterými jsme ty buňky označili, když jsme je kultivovali ve zkumavce. Tím ovšem náš pokus nekončil. Může se poškozený opičí mozek s pomocí našich buněk opravit? Abychom to mohli ověřit, trénovali jsme pokusné opice, aby ze speciálního tácku vybíraly granulky jídla. Šlo jim to moc dobře. A když se v tom zlepšily tak, že už to líp ani nešlo, poškodili jsme jim oblast motorické kůry, která ovládá pohyb rukou. Opice byly tedy chromé. Nemohly už pohybovat rukama. Postupně se ovšem do jisté míry zotavily. Tak jako k tomu dochází u lidí, kteří prodělali mrtvici. Úplně chromí pacienti se díky takzvané \"plasticitě mozku\" dokáží zotavit, ale nezotaví se úplně. A totéž naše opice. A tak jsme počkali, dokud se stav pokusné opice nepřestal samovolně zlepšovat. A pak jsme jí implantovali její vlastní buňky. Tady nalevo vidíte opici, která se samovolně zotavila. Vybírá granulky, ale vede si o 40-50 % hůře než před zraněním. Není už tak přesná ani tak rychlá. Ale pak jsme jí implantovali buňky. Dva měsíce po implantaci - tatáž opice. (Potlesk.) Výsledky nás taky úplně nadchly, to vám tedy řeknu. Od té doby naše znalosti o těchto buňkách dost pokročily. Víme, že se dají uchovávat mražené k pozdějšímu využití. Víme, že fungují i na dalších případech neuropatologie, jako je Parkinsonova choroba. Naším snem ovšem je, aby jednou pomáhaly lidem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obvykle se rovněž jedná o nejméně zkorumpovanou instituci v oblastech, kde to představuje problém. Od lékařských středisek a klinik by se očekávalo, že budou prošetřovat příčiny obtíží velkého počtu svých pacientů, a to i případech, kdy se symptomy jeví jako obvyklé. Do soustavy veřejného zdravotnictví, která slouží běžným potřebám, by bylo zapotřebí dodat drobný přídavek vědecké kvalifikace a laboratorní vybavení. Zlepšení stávajících zdrojů by bylo efektivní ze dvou důvodů. Zaprvé, je pravděpodobnější, že se lidé s ochořením přihlásí v městské nemocnici než na specializovaném pracovišti. Zadruhé, tato investice by povzbudila rezervy veřejného zdravotnictví v daném regionu. Do chudých regionů by investice do zařízení a školení musely přijít od jejich movitějších protějšků. Bohaté země si výdaj mohou ospravedlnit s ohledem na úspory, jež by včasná detekce přinesla v případě zásadní hrozby. Tropická pásma a městské chudinské čtvrti jsou přední linie lidstva v boji proti pandemiím a měly by být řádně vybavené. Veřejné zdraví je významným majetkem každého národa. Vzhledem k tomu, jak mnoho je v sázce, je rozumné postavit hlídku poblíž každého močálu, města, veřejného tržiště a zemědělského zařízení na světě.", "en": "It also tends to be the least corrupt of institutions in regions where that is a problem. Medical centers and clinics would be expected to investigate the cause of ailments in a large number of their patients, even in cases where the symptoms seem common. A small amount of additional scientific expertise and lab equipment would need to be added to a public health system that serves ordinary needs. Enhancing existing resources would be effective for two reasons. First, illness is more likely to be reported in a city hospital than at a specialist institute. Second, the investment would boost latent public health in that region. For poor regions, investment in equipment and training would have to come from wealthier counterparts. Rich countries could justify the expense in terms of the savings that would result from early detection of a major threat. Tropical climates and urban slums are humanity’s front line against pandemics, and they should be equipped properly. Public health is an important asset for any nation. With so much at stake, it makes sense to place sentinels near every swamp, city, public market, and farmyard on earth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 2020 vystoupila z Výboru OSN pro výkon nezcizitelných práv palestinského lidu a minulý měsíc její velvyslanec v Izraeli Jevhen Kornijčuk prohlásil: „Jako Ukrajinec, jehož země je pod zcela brutálním útokem souseda, silně soucítím s izraelskou veřejností.“ Tato paralela mezi Izraelem a Ukrajinou je naprosto nemístná. Pokud vůbec srovnávat, situace Ukrajinců má blíž k postavení Palestinců na Západním břehu. Ano, Izraelci a Palestinci alespoň přiznávají jinakost svého protivníka, kdežto Rusko tvrdí, že Ukrajinci jsou ve skutečnosti Rusové. Nejenže však Izrael popírá, že Palestinci jsou národ (jako Rusko ve vztahu k Ukrajincům), ale Palestincům je upíráno i místo v arabském světě (podobně jako Ukrajincům před válkou ve vztahu k Evropě). Izrael je navíc stejně jako Rusko jaderně vyzbrojenou vojenskou supervelmocí, která fakticky kolonizuje menší, mnohem slabší subjekt. A tak jako Rusko v okupovaných částech Ukrajiny uskutečňuje Izrael politiku apartheidu. Přední představitelé Izraele sice ukrajinskou podporu vítají, ale dosud tuto laskavost neoplatili. Naopak kolísají mezi Ruskem a Ukrajinou, protože Izrael potřebuje pokračující toleranci Ruska pro své vlastní vojenské údery proti cílům v Sýrii. Jenže úplná podpora Izraele ze strany Ukrajiny odráží ideologický zájem jejích představitelů podat svůj zápas jako obranu Evropy a evropské civilizace proti barbarskému, totalitnímu Východu.", "en": "In 2020, it quit the United Nations Committee on the Exercise of the Inalienable Rights of the Palestinian People; and just last month, its ambassador to Israel, Yevgen Korniychuk, declared that: “As a Ukrainian whose country is under a very brutal attack by its neighbor, I feel great sympathy towards the Israeli public.” This parallel between Israel and Ukraine is totally misplaced. If anything, the Ukrainians’ situation is closest to that of the West Bank Palestinians’. Yes, Israelis and Palestinians at least acknowledge their adversaries’ otherness, whereas Russia claims that Ukrainians are really just Russians. But not only does Israel deny that the Palestinians are a nation (as Russia does with Ukraine); the Palestinians also have been denied a place in the Arab world (like Ukrainians vis-à-vis Europe before the war). Moreover, like Russia, Israel is a nuclear-armed military superpower that is de facto colonizing a smaller, much weaker entity. And like Russia in the occupied parts of Ukraine, Israel is practicing a politics of apartheid. While Israel’s leaders welcome Ukraine’s support, they have not returned the favor. Instead, they have oscillated between Russia and Ukraine, because Israel needs Russia’s continuing toleration of its own military strikes on targets in Syria. But Ukraine’s full support for Israel mainly reflects its leaders’ ideological interest in presenting their struggle as a defense of Europe and European civilization against a barbaric, totalitarian East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zároveň však urychlí řešení hlavního strukturálního problému eurozóny: její vnitřní konkurenční nerovnováhy kvůli trendům mzdového růstu od zavedení eura, které podkopaly velký obchodní přebytek Německa ve vztahu ke zbytku eurozóny. A tak je to nyní – pro jednou – německá ekonomika, kterou čeká vyšší inflace než zbytek Evropy. A nenechte se mýlit v otázce, zda se rostoucí ceny přetaví do mzdového růstu. Již dnes, sotva rok po zotavení se z nejhorší hospodářské krize od druhé světové války, je nezaměstnanost v Německu na nejnižší hodnotě od sjednocení země. A protože ekonomika pravděpodobně značně poroste, neboť konkurenceschopnost čínských firem se bude kvůli zvyšujícím se mzdám zhoršovat, lze si těžko představit, že německé odbory nebudou požadovat také značné zvýšení reálných mezd. Jakýkoliv mzdový růst v Německu však bude mít také jeden nezamýšlený přínos: tolik potřebné sbližování jednotkových nákladů práce v eurozóně. Ačkoliv tradicionalisté mezi centrálními bankéři se s tím možná budou jen těžko smiřovat, jeví se dnes jako pravděpodobné, že vysoká inflace v Německu bude cenou za dosažení dlouhodobé soudržnosti eurozóny. Vysvětlivky: Míra inflace ve 3. a 4. čtvrtletí je anualizovaná procentní změna Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen od 15. 6. Zdroje: Eurostat a Mezinárodní měnový fond.", "en": "But it will also accelerate a solution to the eurozone’s main structural problem: its internal competitive imbalances, owing to wage-growth trends since the introduction of the euro that underpinned to Germany’s large trade surplus vis-a-vis the rest of the eurozone. So now – for once – it is the German economy that is bound for higher inflation than the rest of Europe. And make no mistake about whether rising prices will feed through to wage growth. Already, barely a year into the recovery from the worst economic crisis since World War II, unemployment in Germany is at a post-unification low. With the economy likely to grow substantially as Chinese firms’ competitiveness deteriorates due to rising wages, it is hard to imagine that German trade unions will not demand hefty real-wage increases as well. But any pickup of wage growth in Germany will bring about an unintended benefit: a much-needed convergence of unit labor costs in the eurozone. Although this might be hard to swallow for traditionalists among central bankers, it now seems likely that high inflation in Germany will be the price of achieving the eurozone’s long-term cohesion. Notes: The Q3/Q4 inflation rate is the annualized percentage change of the Harmonized Consumer Price Index from 15.06.2010 to 15.12.2010 (15.05-15.11 for Ireland). Sources: Eurostat and International Monetary Fund."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Also see: European Strategy Forum for Research Infrastructures (ESFRI), which provides a platform to support a coherent approach to policy-making on research infrastructures in Europe, and to act as an incubator for international negotiations about concrete initiatives: http://cordis.europa.eu/esfri/ o Upgrade the capacity of your research facilities FP7: Yes, in 'Research Infrastructures' under FP7-Capacities through the integrating activities (I3). Also, in 'Research Potential' under FP7-Capacities, but to a limited extent and only in the less-developed Convergence regions. In addition SMEs can receive funding for equipment in the Marie Curie Actions \"Industry-Academia Partnerships and Pathways\" (IAPP) scheme under FP7-People. See http://ec.europa.eu/research/fp7/understanding/marie-curieinbrief/research-business_en.html SF: Yes, R & TD infrastructure (including physical plant, instrumentation and high-speed computer networks linking research centres) and centres of competence in a specific technology can be funded, particularly in Convergence regions, but the conditions and themes depend on the strategy and priorities of the programmes for your Member State or region. Please contact the relevant managing authority. FP7: Yes under FP7-Cooperation: Joint Undertakings and Joint Technology Initiatives (JTI) bring together EU-funded projects and major industrial stakeholders. SF: Maybe, depending on the strategy and priorities of the national/regional programme. Unlike most Structural Fund projects, such major projects have to be submitted, including a cost-benefit-analysis and proof of compliance with EU environmental and other standards, to the European Commission for approval. SF: Yes, under the European Social Fund company placements can be funded, depending on the strategy and priorities of the Structural Funds programme for your Member State or region. The EURAXESS portal (http://ec.europa.eu/euraxess/index_en.cfm) contains information on transnational mobility of researchers, such as vacancy notices, information on rights and support for organising stays abroad. o Technology transfer, exploitation and protection (through intellectual property rights -IPR) Networking, pilot and market replication projects can address these issues. The High Growth and Innovative SME Facility under CIP also cover technology transfer activities. The managing authority responsible for the relevant operational programme in your Member State or region will be able to provide details of the support available.", "cs": "SF: Ano, podporovat lze činnosti v oblasti výzkumu a technologického rozvoje (VTR) ve výzkumných střediscích ve všech výzkumných oblastech nebo pomoc pro VTR, zejména v malých a středních podnicích (včetně přístupu ke službám VTR ve výzkumných střediscích). Podmínky a témata závisí na strategii a prioritách schválených pro jednotlivé národní/regionální operační programy. Pokud jde o další informace, můžete se obrátit na zveřejněný program nebo řídící orgán operačního programu (viz příloha 4). o Přípravné činnosti pro projekty týkající se výzkumné infrastruktury Mimoto může režim JASPERS (Společná pomoc při podpoře projektů v evropských regionech) (http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/fiche_index_en.htm) poskytnout řídícím orgánům v „konvergenčních regionech“, které o to požádají, technickou pomoc při přípravě velkých projektů pro předložení Komisi. Viz: www.jaspers.europa.eu Viz rovněž: Evropské strategické fórum pro výzkumné infrastruktury (ESFRI), které poskytuje platformu na podporu soudržného přístupu k tvorbě politiky týkající se výzkumných infrastruktur v Evropě a které působí jako inkubátor pro mezinárodní jednání o konkrétních iniciativách: http://cordis.europa.eu/esfri/ o Zvýšení kapacity vašich výzkumných zařízení Rovněž v rámci akce „výzkumný potenciál“ programu Kapacity 7. Malé a střední podniky mohou mimoto obdržet finanční prostředky na zařízení v rámci režimu \"Partnerství a spojovací mosty mezi průmyslovými podniky a vysokými školami\" (IAPP) akcí „Marie Curie“ v programu Lidé 7. RP. Viz http://ec.europa.eu/research/fp7/understanding/marie-curieinbrief/research-business_en.html SF: Ano, je možno financovat infrastrukturu pro výzkum a technologický rozvoj (včetně zařízení, nástrojů a vysokorychlostních počítačových sítí propojujících výzkumná střediska) a odborná střediska pro specifické technologie, zejména v konvergenčních regionech, avšak podmínky a témata závisí na strategii a prioritách programů pro váš členský stát nebo region. Obraťte se prosím na příslušný řídící orgán. o Průmysl ve velkém měřítku – spolupráce ve výzkumu SF: Možná, v závislosti na strategii a prioritách národního/regionálního programu. o Výzkumné stipendium / doktorské stadium v zahraničí / stáže v podnicích RP, který umožňuje partnerství a propojovací mosty mezi průmyslovými podniky a vysokými školami Marie Curie, sítě počáteční odborné přípravy a stipendia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Máte po ruce nápravný orgán senátora Dodda a na rozhodující schůzku přicházíte odhodlaní otřesenou banku nezachraňovat – anebo ji přinejhorším zachránit zásadním „sestřihem“ (tj. ztrátami) mezi nepojištěnými věřiteli. V tom vám kdosi připomene, že JP Morgan Chase je spletitý globální finanční ústav. Doddův orgán umožňuje americké vládě určovat podmínky státního převzetí pouze na území USA. V desítkách dalších zemí, kde JP Morgan provozuje dceřiné společnosti, pobočky a další druhy podniků, by došlo k „prostým“ bankrotům – přičemž některé vlády by přispěchaly s rozličnými ad hoc opatřeními. Důsledky této směsi nekoordinovaných reakcí by byly dalekosáhlé, hrozivé a hraničily by s chaosem. Právě to se stalo, když v září 2008 zkrachovali Lehman Brothers a když dva dny nato vláda USA převzala AIG (vlastně prostřednictvím konstrukce podobné „nápravnému“ procesu, která přinesla ztráty věřitelům). Existence amerického nápravného orgánu nijak nepomůže tuto újmu zadržet ani omezit paniku způsobenou sklouznutím velké globální banky do potíží. Selhání takové banky by bylo možné metodičtěji řídit prostřednictvím přeshraničního nápravného orgánu. Žádný takový mechanismus ale neexistuje a není šance, že by byl v blízké budoucnosti zřízen. Zodpovědní tvůrci politik v ostatních zemích G-20 hovoří v této věci velmi jasně: nikdo nebude ex ante souhlasit s konkrétním způsobem řešení krachu kterékoli globální banky. V okamžiku, kdy se JP Morgan Chase – či kterákoli ze šesti největších amerických bank – zhroutí, rozhodování bude úplně stejné jako v září 2008: zachráníte danou banku, anebo ji necháte zkrachovat a budete čelit pravděpodobnému chaosu na trzích a případnému opakování Velké hospodářské krize? Jak prezident či prezidentka rozhodne? Možná že prohlásil či prohlásila, dokonce veřejně, že věřitelé budou čelit ztrátám, avšak k jakému směřování byste vy, těžce zkoušený poradce, prezidenta na hraně této propasti naléhavě vyzvali? Skutečně byste trvali na tom, že by prezident měl směle vykročit za okraj strže a uvrhnout tak miliony lidí – jejich práci, domovy a rodiny – do finanční propasti?", "en": "You have Senator Dodd’s Resolution Authority and you enter the decisive meeting determined not to save the troubled bank – or, at worst, to save it with a substantial “haircut” (i.e., losses) for unsecured creditors. Then someone reminds you that JP Morgan Chase is a complex global financial institution. The Dodd Authority allows the US government only to determine the terms of an official takeover within the US. In dozens of other countries where JP Morgan operates subsidiaries, branches, or other kinds of business, there would be “plain vanilla” bankruptcy – while some governments would jump in with various ad hoc arrangements. The consequences of this combination of uncoordinated responses would be widespread, scary, and bordering on chaos. This is exactly what happened when Lehman Brothers failed in September 2008, and what happened when AIG was taken over by the US government (actually in a resolution-type structure, with losses implied for creditors) two days later. The existence of a US resolution authority does not help contain the damage or limit the panic arising from a big global bank in trouble. The failure of such a bank could be managed in a more orderly fashion by using a cross-border resolution authority. But there is no such mechanism in place, and there is no chance that one will be created in the near future. Responsible policymakers in other G-20 countries are very clear on this point: no one will agree ex ante to a specific way of handling the failure of any global bank. At the moment when JP Morgan Chase – or any of America’s six largest banks – fails, the choice will be just like that of September 2008: do you rescue the bank in question or do you let it fail, and face likely chaos in markets and a potential re-run of the Great Depression? What will the president decide? He or she may have promised, even in public, that creditors would face losses, but on the edge of the precipice, which way will you, the beleaguered adviser, urge the president to go? Will you really argue that the president should leap over the edge, thereby plunging millions of people – their jobs, their homes, and their families – into a financial abyss?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud se zrychlí růst USA, zvýší se kapacita Ameriky spotřebovávat zboží a služby ostatních zemí, takže dostane vzpruhu růst po celém světě. V době, kdy Evropa sklouzává a Asie zpomaluje, potenciál stát se motorem globálního ekonomického oživení mají jen USA (či obecněji Severní Amerika). USA jsou stále jedinečným původcem inovací. Většina obyvatel světa se dorozumívá pomocí mobilních zařízení založených na technologii vyvinuté v Silicon Valley; také internet se zrodil v Americe. V poslední době nové postupy vyvinuté v USA výrazně posilují schopnost těžit z podzemních vrstev ropu a zemní plyn. Tato technika se teď šíří po celé planetě a přináší společnostem možnost zvýšit produkci energie a snížit jak svou závislost na nákladných dovozech, tak své uhlíkové emise. USA jsou rovněž neocenitelným zdrojem idejí. Tamní prvotřídní univerzity vzdělávají významný podíl budoucích světových lídrů. Ještě podstatnější je, že USA jsou už dlouho předním příkladem úspěchů, jichž umí dosáhnout tržní ekonomika a demokratická politika. Je mnohem pravděpodobnější, že vůči nim budou lidé a vlády otevřenější, jestliže se americký model považuje za úspěšný. Konečně před světem stojí mnoho vážných výzev, od nutnosti zastavit šíření zbraní hromadného ničení přes zápas se změnou klimatu a údržbu funkčního světového ekonomického řádu vstřícného k obchodu a investicím až po regulaci chování v kyberprostoru, zlepšení globálního zdraví a prevenci ozbrojených konfliktů. Tyto problémy jen tak nepominou ani se samy nevyřeší.", "en": "If US growth accelerates, America’s capacity to consume other countries’ goods and services will increase, thereby boosting growth around the world. At a time when Europe is drifting and Asia is slowing, only the US (or, more broadly, North America) has the potential to drive global economic recovery. The US remains a unique source of innovation. Most of the world’s citizens communicate with mobile devices based on technology developed in Silicon Valley; likewise, the Internet was made in America. More recently, new technologies developed in the US greatly increase the ability to extract oil and natural gas from underground formations. This technology is now making its way around the globe, allowing other societies to increase their energy production and decrease both their reliance on costly imports and their carbon emissions. The US is also an invaluable source of ideas. Its world-class universities educate a significant percentage of future world leaders. More fundamentally, the US has long been a leading example of what market economies and democratic politics can accomplish. People and governments around the world are far more likely to become more open if the American model is perceived to be succeeding. Finally, the world faces many serious challenges, ranging from the need to halt the spread of weapons of mass destruction, fight climate change, and maintain a functioning world economic order that promotes trade and investment to regulating practices in cyberspace, improving global health, and preventing armed conflicts. These problems will not simply go away or sort themselves out."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Shodnou se Amerika a Evropa na Saddámovi? Proslýchá se, že Amerika hodlá změnit svou obrannou doktrínu tak, aby v rámci preventivních opatření umožňovala útok na státy, které disponují zbraněmi hromadného ničení. Evropě z podobných zvěstí naskakuje husí kůže, neboť zde si je spousta lidí spojuje s často citovaným úmyslem Spojených států odstranit Saddáma Husajna. Irák je zdrojem neshod mezi západními stálými členy Rady bezpečnosti OSN už od války v Perském zálivu. V roce 1999 byla rozdílnost názorů dokonána: Spojené státy a Británie s pomocí svých leteckých sil prosadily nad Irákem bezletovou zónu, zatímco Francie se dala na stranu Ruska a Číny a ve věci rezoluce č. 1284 se zdržela hlasování. Vzhledem k tomu, že tato Brity podporovaná rezoluce měla po odchodu zbrojních inspektorů OSN a následných náletech USA v prosinci roku 1998 vrátit Irák na jednací stůl Rady bezpečnosti, byly naděje na pokrok ohledně Iráku v Radě bezpečnosti mizivé. Situace se rapidně změnila po loňském 11. září. Dne 14. května 2002 vdechla Rada bezpečnosti skomírajícímu sankčnímu režimu nový život, když jednohlasně přijala zjednodušený postup kontroly. Irák dal dokonce najevo, že je připraven uvažovat o možném návratu zbrojních inspektorů OSN. Na první pohled se může zdát, že je to pro transatlantické vztahy dobré znamení. Ve skutečnosti je však probíhající uvolnění spíše klidem před bouří. Pro většinu Evropanů je útok Spojených států na Irák jen otázkou času. Nepochybují ani o tom, že zvlášť po předchozích amerických krocích, které Evropu rozdráždily, jako Dohoda o protibalistických střelách, Kjótský protokol, celní sazby na dovoz oceli či Mezinárodní trestní soud, bude mít tento jednostranný akt pro transatlantické vztahy nedozírné následky. Evropa by byla pošetilá, kdyby se touto blížící katastrofou nechala omámit. Všichni vědí, že lepšící se přístup irácké vlády je důsledkem vojenského vyhrožování ze strany Bushovy administrativy, ale nikdo nedokáže říci, jde-li o předehru k nevyhnutelné válce nebo jen o lest, aby Irák začal spolupracovat se zbrojními inspektory OSN. Spojené státy své počínání pochopitelně nemohou zbavit hávu nejistoty, nechtějí-li, aby břinčení šavlemi ztratilo svůj pozitivní účinek. Vzhledem k této dvojznačnosti má Evropa čas, aby se Spojenými státy zahájila vážnou debatu o tom, jak naložit se Saddámem. Společným cílem by mělo být odstranění hrozby v podobě diktátora s tolikrát dokázanou slabostí pro zbraně hromadného ničení. Možností je několik, počínaje obnovením inspekcí a konče ,,změnou režimu\". Existují argumenty, v jejichž světle je volba mnohem obtížnější a nejasnější, než jak se může zdát.", "en": "America and Europe Divided Over Saddam Talk is growing of a change in US defense doctrine to allow for pre-emptive strikes on states that harbor weapons of mass destruction. That talk is sending shudders across Europe, where many people connect it with America's oft-stated desire to remove Saddam Hussein from power in Iraq. Ever since the Gulf war, Iraq has been a source of friction among the western permanent members of the UN Security Council. By the end of 1999, divergence was complete: the United States and Britain were employing their air power to enforce the no-fly zones while France joined Russia and China in abstaining on resolution 1284. As this UK-sponsored resolution was meant to bring the Iraq issue back to the Security Council after the withdrawal of the UN weapons inspectors and subsequent American air strikes of December 1998, hope for progress on Iraq within the Security Council was scant. This rapidly changed after last September 11th. On May 14, 2002, the Security Council gave the tottering sanctions regime a new lease on life by unanimously adopting a simplified screening procedure. Even Iraq showed signs of being prepared to consider a possible return of the UN weapons inspectors. At first sight this seems to bode well for the transatlantic relationship. In reality, the current relaxation is more likely a lull before the storm. Most Europeans take it for granted that the US will attack Iraq, and that this act of unilateralism, coming in the wake of all the other irritants such as the ABM Treaty, the Kyoto Agreement, the steel tariffs and the International Criminal Court, will have a devastating effect on transatlantic relations. Europe would be ill-advised to become mesmerized by this approaching disaster. Everyone understands that the Iraqi government's improved attitude is caused by the Bush administration's sabre-rattling, but no one can tell whether this is a prelude to an inevitable war or a stratagem to make Iraq cooperate with UN weapons inspectors. Obviously, the US cannot remove this uncertainty without robbing the sabre-rattling of its beneficial effect. Given this ambiguity, there remains time for Europe to engage the US in a serious discussion of the options for dealing with Saddam. The common aim should be to remove the threat posed by a dictator with so well-documented a predilection for weapons of mass destruction. The options vary from resumed inspections to `regime change'. There are arguments which make the choice far less clear-cut than it may seem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But now with the Internet, I've just shown you a project where we've gotten 750 million people to help us digitize human knowledge. So the question that motivates my research is, if we can put a man on the Moon with 100,000, what can we do with 100 million? So based on this question, we've had a lot of different projects that we've been working on. Let me tell you about one that I'm most excited about. This is something that we've been semiquietly working on for the last year and a half or so. It hasn't yet been launched. It's called Duolingo. Since it hasn't been launched, shhh! (Laughter) Yeah, I can trust you'll do that. So this is the project. Here's how it started. It started with me posing a question to my graduate student, Severin Hacker. OK, that's Severin Hacker. So I posed the question to my graduate student. By the way, you did hear me correctly; his last name is Hacker. (Laughter) So I posed this question to him: How can we get 100 million people translating the web into every major language for free? There's a lot of things to say about this question. First of all, translating the web. Right now, the web is partitioned into multiple languages. A large fraction of it is in English. If you don't know English, you can't access it.", "cs": "Teď jsem vám ale ukázal projekt, který v době internetu kde spolupracuje 750 milionu lidí na digitalizaci vědění lidstva. Takže otázkou, která mě motivuje je, když zvládneme poslat člověka na Měsíc se 100 000 lidmi, co zvládneme se 100 miliony? A na základě této otázky jsme rozjeli různé projekty, na kterých pracujeme. Ukážu vám jeden, ze kterého jsem opravdu nadšený. Něco, na čem jsme v tichosti pracovali asi poslední rok a půl. Ještě není spuštěn. Jmenuje se Duolingo. A protože nebyl spuštěn, pšššt! (Smích) Věřím vám. To je ten projekt a takhle začal. Začal mou otázkou na mého studenta Severina Hackera. Dobře, to je Severin Hacker. Takže, položil jsem mu svou otázku. Mimochodem, slyšeli jste dobře, jeho příjmení je Hacker. Dal jsem mu tedy tuto otázku: Jak přimějeme 100 milionů lidí přeložit web do všech hlavních jazyků zdarma? Dobře, několik věcí k té otázce. Zaprvé, překládání webu. Web je rozložen do více jazyků. Jeho velká část je v angličtině. Když anglicky neumíte, nedostanete s k ní. Ale jsou i ty velké části v jiných jazycích,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's made out of ice. A crystalline stackable principle in the center on the top, which I am trying to turn into a concert hall in Iceland. A sort of a run track, or a walk track, on the top of a museum in Denmark, which is made of colored glass, going all around. So the movement with your legs will change the color of your horizon. And two summers ago at the Hyde Park in London, with the Serpentine Gallery: a kind of a temporal pavilion where moving was the only way you could see the pavilion. This summer, in New York: there is one thing about falling water which is very much about the time it takes for water to fall. It's quite simple and fundamental. I've walked a lot in the mountains in Iceland. And as you come to a new valley, as you come to a new landscape, you have a certain view. If you stand still, the landscape doesn't necessarily tell you how big it is. It doesn't really tell you what you're looking at. The moment you start to move, the mountain starts to move. The big mountains far away, they move less. The small mountains in the foreground, they move more. And if you stop again, you wonder, \"Is that a one-hour valley? Or is that a three-hour hike, or is that a whole day I'm looking at?\"", "cs": "Je vyrobeno z ledu. Skládačka na principu krystalů, prostřední v horní řadě, kterou se snažím složit jako koncertní halu na Islandu. Taková běžecká dráha, nebo promenáda, na vrcholu jednoho muzea v Dánsku, která je vyrobená z barevného skla a vede kolem dokola. Takže jak na ní kladete nohy, mění se váš barevný horizont. A před dvěma léty v Hyde Parku v Londýně ve spolupráci s galerií Serpentine: jakýsi dočasný pavilón, který byl zřetelný, jen když jste se hýbali. Letos v létě v New Yorku: na padající vodě je zajímavá ta skutečnost, že znázorňuje čas potřebný k jejímu pádu. Je to docela jednoduché a principiální. Hodně jsem toho nachodil po horách na Islandu. A když tam přijdete do nového údolí, když přijdete do nové krajiny, naskytne se vám určitý výhled. Pokud klidně stojíte, krajina vám nemusí vždy napovědět, jak je velká. Vlastně vám vůbec neříká, co to vlastně sledujete. Jakmile se začnete pohybovat, hory se začnou pohybovat. Velké hory v dálce se pohybují méně. Malé hory v popředí se pohybují více. A když se znovu zastavíte, přemýšlíte: \"Přejdu to údolí za hodinu? Nebo je přede mnou tříhodinová, či snad celodenní túra?\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•Most EU funding is managed at national levelwhich means nationalgovernments must take their share of the responsibility as to how this money isspent. The new rules improve Member States' reporting. National governmentshave committed themselves to putting in place effective and efficient internalcontrol systems and making the necessary checks on EU funds under theirmanagement. Each Member Sate is now obliged to provide an annual summaryof the audits available on these funds. •Under the new rules, the European Commission will also have a better tool to preventfraud and corruption: a central database of organisations excluded from EU funding.This database (available now for EU grants and public contracts) will from 2009contain all relevant information on persons and entities condemned for fraud,corruption, involvement in criminal organisations or any other illegal activity which isdetrimental to the EU's financial interest in the Member States, third countries andinternational organisations involved in the implementation of EU programmes. •Since 2005 the EU books have been based on the so-called accrual accountingstandards. This is a modern and transparent accounting system, which only veryfew national governments apply. The system mirrors some of the modernaccounting standards used by the private sector. Where can I find further details? Amounts available 2007-2013 New programmes related to the Financial Framework 2007-2013: ent prices (as in legal basis) HEADING 1A - COMPETITIVENESS FOR GROWTH AND EMPLOYMENT", "cs": "•Většina finančních prostředků EU je řízena na vnitrostátní úrovni, což znamená, že vládyjednotlivých členských států musejí sdílet odpovědnost za to, jak jsou peníze vynaloženy.Nová pravidla napomáhají předkládání zpráv členských států. Vlády jednotlivých členskýchstátů se zavázaly zavést účinné a účelné systémy vnitřní kontroly a provádět nezbytnékontroly finančních prostředků EU, které řídí. Každý členský stát je nyní povinen poskytnoutu těchto finančních prostředků roční shrnutí auditů. •Podle nových pravidel bude mít Evropská komise rovněž lepší nástroj k předcházenípodvodům a korupci: ústřední databázi organizací vyloučených z financování EU. Tatodatabáze (nyní k dispozici pro granty a veřejné zakázky EU) bude od roku 2009 obsahovatveškeré příslušné informace o osobách a subjektech odsouzených za podvody, korupci,zapojení do zločinného spolčení nebo jiné protiprávní činnosti poškozující finanční zájmy EU v členských státech, třetích zemích a mezinárodních organizacích podílejících se naprovádění programů EU. •Od roku 2005 je účetní systém EU založen na standardech tzv. akruálního účetnictví. Jednáse o moderní a transparentní účetní systém, který používá pouze velmi málo národníchvlád. Systém odráží některé moderní účetní zásady používané soukromým sektorem. Kde najdu další podrobnosti? Částkydostupné v období 2007–2013 Nové programy týkající se finančního rámce na období 2007–2013: Celková částka Období v běžných cenách(jako v právním základu)(v milionech EUR OKRUH 1A – KONKURENCESCHOPNOST PRO RŮST A ZAMĚSTNANOST"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od března do prosince 2011 pochodovaly každý pátek ulicemi statisíce Syřanů a usilovaly o stejnou politickou liberalizaci, o jakou v rámci toho, co se optimisticky nazývalo „arabským jarem“, usilovali Tunisané, Egypťané, Jemenci, Bahrajňané, Jordánci a obyvatelé dalších států napříč Blízkým východem a severní Afrikou. Přestože nebyli ozbrojení, pořádková policie a vládní odstřelovači po nich v ulicích stříleli tak dlouho, až nakonec demonstranti začali v zájmu sebeobrany vytvářet malé místní milice – milice, z nichž postupně vyrostlo volné uskupení sil, známé dnes jako Svobodná syrská armáda. Asad celou tuto dobu označoval násilí za produkt teroristů a sunnitských extremistů usilujících o nadvládu nad menšinovými alavity, drúzy, Kurdy, křesťany a dalšími skupinami. Horlivě pracoval na tom, aby rozdmýchal plameny sektářské občanské války, což se mu podařilo do té míry, že je dnes hlavním důvodem proti intervenci s cílem zastavit zabíjení skutečnost, že v prostředí sektářského násilí nelze tuto intervenci účinně provést. Regionální organizace stále nejsou schopné řešit regionální problémy bez vedení velkých mocností.Turecko vyhrožuje a volá po vojenské akci už 18 měsíců, avšak američtí činitelé tvrdí, že Turci nejsou ve skutečnosti připraveni udělat nic jiného než poskytnout podporu uprchlíkům a opozičním bojovníkům. Katar a Saúdská Arábie také posílají zbraně syrským opozičním skupinám, avšak Liga arabských států a Rada pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu jsou ochromené. Bez velké mocnosti, která bude ochotna podělit se o vedení a současně tlačit zezadu, se regionální organizace nedokážou ujmout vůdčí role ve vlastním sousedství. Lidské utrpení nevyburcuje svět k akci, a to ani v mohutném a destabilizujícím měřítku.", "en": "From March to December 2011, hundreds of thousands of Syrians marched every Friday, seeking the same political liberalization that Tunisians, Egyptians, Yemenis, Bahrainis, Jordanians, and others across the Middle East and North Africa sought in what was optimistically called “the Arab Spring.” Unarmed, they were shot in the streets by riot police and government snipers, until they finally started forming small local militias for self-protection – militias that gradually grew into the loose federation of forces now known as the Free Syrian Army. All the while, Assad was describing the violence as the product of terrorists and Sunni extremists seeking dominion over minority Alawites, Druze, Kurds, Christians, and other groups. He worked assiduously to fan the flames of sectarian civil war, succeeding to the extent that now the chief reason for not intervening to stop the killing is the impossibility of doing so effectively in an environment of sectarian violence. Regional organizations are still unable to solve regional problems without great-power leadership. Turkey has been threatening and calling for military action for 18 months, but US officials say that the Turks are not in fact ready to do anything beyond providing support for refugees and opposition fighters. Qatar and Saudi Arabia are also sending arms to Syrian opposition groups, but the Arab League and the Gulf Cooperation Council are paralyzed. Without a great power that is willing both to share the lead and to push from behind, regional organizations cannot take charge in their own neighborhood. Human suffering, even on a massive and destabilizing scale, will not move the world to action."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Three? Five? Seven? Ask your favorite person who has several diagnoses how many medications they're on. Why do I care about this problem? I care about it deeply. I'm an informatics and data science guy and really, in my opinion, the only hope -- only hope -- to understand these interactions is to leverage lots of different sources of data in order to figure out when drugs can be used together safely and when it's not so safe. So let me tell you a data science story. And it begins with my student Nick. Let's call him \"Nick,\" because that's his name. (Laughter) Nick was a young student. I said, \"You know, Nick, we have to understand how drugs work and how they work together and how they work separately, and we don't have a great understanding. But the FDA has made available an amazing database. It's a database of adverse events. They literally put on the web -- publicly available, you could all download it right now -- hundreds of thousands of adverse event reports from patients, doctors, companies, pharmacists. And these reports are pretty simple: it has all the diseases that the patient has, all the drugs that they're on, and all the adverse events, or side effects, that they experience. It is not all of the adverse events that are occurring in America today, but it's hundreds and hundreds of thousands of drugs. So I said to Nick, \"Let's think about glucose. Glucose is very important, and we know it's involved with diabetes. Let's see if we can understand glucose response. I sent Nick off. Nick came back. \"Russ,\" he said, \"I've created a classifier that can look at the side effects of a drug based on looking at this database, and can tell you whether that drug is likely to change glucose or not.\" He did it. It was very simple, in a way. He took all the drugs that were known to change glucose and a bunch of drugs that don't change glucose, and said, \"What's the difference in their side effects? Differences in fatigue? In appetite? In urination habits?\" All those things conspired to give him a really good predictor.", "cs": "Tři? Pět? Sedm? Zeptejte se Vašich blízkých s několika diagnózami, kolik léků užívají. Proč se zabývám tímto problémem? Záleží mi na něm hodně. Jsem informatik a analytik dat a podle mně opravdu jediná šance - jediná šance, jak porozumět těmto interakcím je použít hodně různých zdrojů dat, abychom zjistili, které léky mohou být bezpečně užívány společně, a kdy to není bezpečné. Řeknu Vám příběh vědy o datech. Začíná mým studentem Nickem. Budeme mu říkat \"Nick,\" protože se tak jmenuje. (Smích) Nick byl mladý student. Řekl jsem, \"Víš, Nicku, musíme pochopit, jak léky fungují a jak fungují dohromady, a jak fungují zvlášť, a moc dobře tomu nerozumíme. Ale FDA zveřejnila tuhle skvělou databázi. Je to databáze nežádoucích účinků. Doslova je dali na web- veřejně přístupné, všichni byste si je nyní mohli stáhnout- stovky tisíc zpráv o nepříznivých účincích od pacientů, doktorů, společností a lékárníků. Tyto zprávy jsou celkem jednoduché: obsahuji všechny pacientovy nemoci, všechny užívané léky, a všechny nežádoucí účinky, anebo vedlejší účinky, které zažil. Nejsou to všechny nežádoucí účinky, které se dnes objeví v USA, ale jsou to stovky a stovky tisíc léků. Tak jsem řekl Nickovi, \"Zamysleme se nad glukózou. Glukóza je velmi důležitá, a my víme, že je spojená s cukrovkou. Zkusme zjistit, jestli můžeme pochopit odezvu glukózy. Poslal jsem Nicka pryč. Nick přišel zpátky. \"Russi,\" řekl, \"vytvořil jsem klasifikátor, který může ukázat vedlejší účinky léků na základě zkoumání této databáze, a může Vám říct, jestli ten lék pravděpodobně ovlivní glukózu či ne.\" Zvládl to. Svým způsobem to bylo jednoduché. Vzal všechny léky, o kterých víme, že mění glukózu, a řadu léků, které nemění glukózu, a řekl, \"Jaký je rozdíl mezi jejich vedlejšími účinky? Rozdíl v únavě? V chuti k jídlu? V močení?\" Všechny tyto věci dohromady mu daly velmi dobrý prediktor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Těm, kdo tvrdí, že to poskytne uživatelům dopingu nefér výhodu, Savulescu odpovídá, že dnes, v době bez dopingu, mají nefér výhodu sportovci s nejlepšími geny. Samozřejmě musí i oni trénovat, ale pokud jejich geny vytvářejí více EPO než naše, pak nás v Tour de France porazí bez ohledu na tvrdost našeho tréninku. Tedy pokud nebudeme užívat EPO, abychom svůj genetický nedostatek vyvážili. Stanovení maximální hladiny červených krvinek tak vlastně srovná podmínky tím, že zmenší vliv genetické loterie. Snažit se pak bude důležitější než mít správné geny. Někteří lidé namítají, že doping jde „proti duchu sportu“. Současnou hranici mezi tím, co sportovci smějí a nesmějí, aby zvýšili svou výkonnost, lze ovšem hájit jen těžko. Na Tour de France mají cyklisté dokonce přes noc povolenu nitrožilní výživu a hydrataci, aby svá těla regenerovali. Rovněž trénink ve vysoké nadmořské výšce je povolen, přestože zvýhodňuje cyklisty, kteří ho mohou provozovat, oproti konkurentům nuceným trénovat na úrovni moře. Světový antidopingový kodex již také nezakazuje kofein. V každém případě je zvyšování výkonu, tvrdí Savulescu, samotným duchem sportu. Měli bychom sportovcům umožnit, aby o ně usilovali všemi bezpečnými prostředky. Já bych navíc dodal, že sport nemá žádného jediného „ducha“. Lidé provozují sport, aby udržovali společenský styk, aby měli pohyb, aby se udrželi v kondici, aby si vydělali peníze, aby se stali slavnými, aby předešli nudě, aby našli lásku, a také ryze pro zábavu. Mohou sice usilovat o zlepšení výkonnosti, ale často to dělají jen kvůli sobě – kvůli pocitu, že něčeho dosáhli. Zapojování širokých vrstev do sportu by se mělo podporovat. Fyzická námaha nečiní lidi pouze zdravějšími, ale i šťastnějšími. Braní dopingu znamená obvykle porážku sebe sama. Já například plavu a měřím si čas na určitou vzdálenost, abych si mohl stanovit cíl a povzbudit se k tvrdší práci. Mám radost, když plavu rychle, ale pokud bych svůj čas zlepšil jen díky ampulce, nenaplňovalo by mě toto zlepšení žádným pocitem úspěchu. Špičkový sport, který sledují miliony, ale provozuje hrstka, je však něčím jiným. Kvůli dnešní slávě a lesku jsou sportovci v pokušení riskovat své dlouhodobé zdraví. Ačkoliv tedy Savuleskův smělý návrh možná sníží užívání dopingu, nepřinese jeho konec.", "en": "To those who say that this will give drug users an unfair advantage, Savulescu replies that now, without drugs, those with the best genes have an unfair advantage. They must still train, of course, but if their genes produce more EPO than ours, they are going to beat us in the Tour de France, no matter how hard we train. Unless, that is, we take EPO to make up for our genetic deficiency. Setting a maximum level of red blood cells actually levels the playing field by reducing the impact of the genetic lottery. Effort then becomes more important than having the right genes. Some argue that taking drugs is “against the spirit of sport.” But it is difficult to defend the current line between what athletes can and cannot do in order to enhance their performance. In the Tour de France, cyclists can even use overnight intravenous nutrition and hydration to restore their bodies. Training at high altitude is permitted, though it gives those athletes who can do it an edge over competitors who must train at sea level. The World Anti-Doping Code no longer prohibits caffeine. In any case, performance-enhancement is, Savulescu says, the very spirit of sport. We should allow athletes to pursue it by any safe means. Moreover, I would argue that sport has no single “spirit.” People play sports to socialize, for exercise, to keep fit, to earn money, to become famous, to prevent boredom, to find love, and for the sheer fun of it. They may strive to improve their performance, but often they do so for its own sake, for the sense of achievement. Popular participation in sport should be encouraged. Physical exercise makes people not only healthier, but also happier. To take drugs will usually be self-defeating. I swim for exercise, and I time myself over a set distance to give myself a goal and encourage myself to work harder. I am pleased when I swim fast, but I would get no sense of achievement from improving my time if the improvement came out of a bottle. But elite sport, watched by millions but participated in by few, is different. For the sake of fame and glory now, athletes will be tempted to risk their long-term health. So, while Savulescu’s bold suggestion may reduce drug use, it will not end it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Snížením reálné hodnoty těchto účastí vysoká americká inflace v zásadě převedla 568 miliard dolarů od nerezidentů na vládu USA, což znamená, že zhruba čtvrtina americké inflační daně za poslední dva roky byla zaplacena v zahraničí. Dva z největších držitelů dlouhodobých amerických pokladničních poukázek jsou Japonsko (1,2 bilionu dolarů) a Čína (862 miliard dolarů), které společně zaplatily téměř třetinu přínosů pro Spojené státy. Vedle Číny a velkých držitelů hotovosti, jako je Argentina (která tratí sumu odpovídající 3 % HDP, v důsledku snížené hodnoty dolarové hotovosti v držení tamních obyvatel), většinu největších zahraničních plátců inflační daně tvoří vyspělé země. Amerika ovšem není jediným vítězem. Profitují také mnohé rozvíjející se trhy, protože podstatný díl jejich dluhu je emitován v dolarech. Jelikož zahraniční investoři nebyli ochotni nést riziko, že se vlády pokusí rozředit reálnou hodnotu svých závazků tištěním peněz a zažehnutím inflace, mnohé vlády si samy svázaly ruce tím, že vydaly dluh denominovaný v dolarech. Držitelé dluhu si tak dokázali zajistit, že hodnotu jejich podílu nepříznivě nepostihne inflace domácí měny – nebo si to aspoň mysleli. Teorie relativní parity kupní síly nám říká, že když se nominální HDP určuje v amerických dolarech, poroste nakonec u všech zemí tempem americké inflace. Vysoká inflace ve Spojených státech tudíž znamená, že reálná tíže dluhu denominovaného v dolarech se sníží, takže čistým výsledkem je podstatný přínos pro ostatní suverény. Ponecháme-li stranou Spojené státy, celkový nesplacený dlouhodobý dolarově denominovaný dluh s fixní sazbou v roce 2021 podle Banky pro mezinárodní platby činil 1,3 bilionu dolarů. Abychom tedy dosáhli konzervativního odhadu velikosti přínosu pro vlády mimo USA (konzervativní, protože americká inflace by mohla překonat prognózy anebo přetrvat i za letošní rok), můžeme 7,7% nečekanou inflaci uplatnit na 1,3 bilionu dolarů, čímž dojdeme k úsporám ve výši zhruba 100 miliard dolarů. Turecko, Indonésie, Mexiko, Saúdská Arábie a Brazílie díky rozředění dluhu prakticky každá získávají jednorázový transfer přesahující čtyři miliardy dolarů, na úkor svých věřitelů. K dalším velkým vítězům (v relativním smyslu) patří rozvojové země jako Libanon, Venezuela, Jamajka a Mongolsko, jejichž vlády si přijdou až na 2 % HDP nebo ještě víc.", "en": "By diminishing the real value of these holdings, high US inflation has essentially transferred $568 billion to the US government from non-residents, meaning that about one-quarter of the US inflation tax over the last two years has been paid abroad. Two of the biggest holders of long-term US Treasuries are Japan ($1.2 trillion) and China ($862 billion), which together have paid for nearly one-third of the gains to the US. Aside from China and large cash holders like Argentina (which is losing an amount equal to 3% of GDP, owing to the reduced value of dollar cash held by residents) most of the biggest inflation-tax payers abroad are developed economies. But America is not the only winner. Many emerging markets are also benefiting, because a significant chunk of their debt is issued in dollars. Since foreign investors have been unwilling to bear the risk that governments will try to dilute the real value of their obligations by printing money and sparking inflation, many governments have tied their own hands by issuing dollar-denominated debt. Bondholders were thus able to assure themselves that inflation in the domestic currency would not adversely affect the value of their holdings – or so they thought. The theory of relative purchasing power parity tells us that all countries’ nominal GDP, when measured in US dollars, will eventually grow at the rate of US inflation. High inflation in the US thus means that the real burden of dollar-denominated debt will decline, netting a substantial gain to other sovereigns. Excluding the US, total outstanding dollar-denominated long-term fixed-rate debt in 2021 was $1.3 trillion, according to the Bank for International Settlements. Thus, to obtain a conservative estimate of the size of the gain to non-US governments (conservative because US inflation might exceed forecasts or persist beyond this year), we can apply 7.7% of unexpected inflation to the $1.3 trillion, implying savings of roughly $100 billion. Owing to the dilution of their debt, Turkey, Indonesia, Mexico, Saudi Arabia, and Brazil each effectively get a one-time transfer that exceeds $4 billion, at the expense of their creditors. Other big winners (in relative terms) include developing countries like Lebanon, Venezuela, Jamaica, and Mongolia, whose governments similarly benefit to the tune of 2% of GDP or more."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A tourist is backpacking through the highlands of Scotland, and he stops at a pub to get a drink. And the only people in there is a bartender and an old man nursing a beer. And he orders a pint, and they sit in silence for a while. And suddenly the old man turns to him and goes, \"You see this bar? I built this bar with my bare hands from the finest wood in the county. Gave it more love and care than my own child. But do they call me MacGregor the bar builder? No.\" Points out the window. \"You see that stone wall out there? I built that stone wall with my bare hands. Found every stone, placed them just so through the rain and the cold. But do they call me MacGregor the stone wall builder? No.\" Points out the window. \"You see that pier on the lake out there? I built that pier with my bare hands. Drove the pilings against the tide of the sand, plank by plank. But do they call me MacGregor the pier builder? No. But you fuck one goat ... \" (Laughter) Storytelling -- (Laughter) is joke telling. It's knowing your punchline, your ending, knowing that everything you're saying, from the first sentence to the last, is leading to a singular goal, and ideally confirming some truth that deepens our understandings of who we are as human beings. We all love stories. We're born for them. Stories affirm who we are.", "cs": "Turista baťůžkář prochází skotskou vysočinou a zastaví se v hospodě na pití. V hospodě je jenom barman a starý děda sedící u piva. Turista si objedná pivo a chvíli sedí všichni potichu. Najednou se starý děda obrátí na turistu a říká: \"Vidíš tenhle bar? Postavil jsem ho holýma rukama z nejfajnovějšího dřeva v kraji. Dal jsem tomu víc lásky a péče než vlastnímu dítěti. Ale říkají mi MacGregor, stavitel baru? Ne.\" Ukáže z okna. \"Vidíš to kamennou zídku tam venku? Postavil jsem ji svýma holýma rukama. Každej kámen jsem našel, dal na místo, stavěl jsem v dešti i zimě. Ale říkají mi MacGregor, stavitel zdi? Ne.\" Ukáže z okna. \"Vidíš to molo tam venku na jezeře? Postavil jsem ho svýma holýma rukama. Zarazil sloupy do písčitého dna navzdory vlnám, kůl po kůlu. Ale říkají mi MacGregor, stavitel mola? Ne. Ale vojedeš jednu ovci ... \" (Smích) Vyprávění příběhů -- (Smích) je vyprávění vtipů. Musíte znát svou pointu, vědět, jak to zakončíte, vědět, že všechno, co říkáte, od první do poslední věty vede k jedinému cíli a ideálně potvrzuje nějakou pravdu, která nám pomůže pochopit, jací jako lidé jsme. Všichni milujeme příběhy. Jsme zrozeni pro příběhy. Příběhy potvrzují, kdo jsme."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Západoevropská unie (ZEU), který zahrnuje všechny příslušné země, tak poskytuje příhodnou organizační strukturu k ochraně a prohlubování partnerství. Výsledkem iniciativy vlády Spojeného království by mělo být, že ZEU bude nakonec absorbována do EU. Britská vláda podepsala v St. Malo s Francií dohodu, jenž vymezuje rámec pro vojenskou spolupráci mezi těmito dvěmi zeměmi „uvnitř i vně“ NATO. Další dohody se vztahují k budování kapacit pro autonomní obranu Evropy. Není tak obtížné postřehnout, jak hluboké dopady má evropská vojenská spolupráce mimo rámec NATO na celé atlantické partnerství. Role, kterou tu hraje Spojené království, které tak výrazně podporuje tuto iniciativu, vyvolává pochybnosti o postavení Británie a jejím budoucím fungování coby tradičního mostu do zámoří. To neznamená, že by se tím popíral potenciál, jenž tato role skýtá a která je i nadále nesmírně důležitá. Je to spíše o tom, že Británie by tak jako tak nebyla schopna dále tuto roli zastávat, kdyby se jí chtěla EU zbavit, jak se mnozí experti snaží dokázat. Ale ani v rámci EU by neměla být tato role Británie pro příště považována ze strany USA za cosi samozřejmého. Studená válka totiž byla jistým tmelem, který držel oba břehy Atlantiku pohromadě. Napětí a stresy doslova bledly před hrozbou ze strany Sovětského svazu. Tento tmel zmizel. A protože hrozba už neexistuje, myslí si mnozí, že je možné případná rizika překonat i samostatně. To je ale hluboce mylný a velice povrchní pohled na věc, třebaže nepochybně v Evropě značně rozšířený, a který má i v Británii své zastánce.", "en": "The Western European Union (WEU), which includes all relevant countries, provided the organizational structure for preserving and promoting partnership. As a result of an initiative by the UK Government, the WEU is to be absorbed into the EU. The UK Government signed an agreement with France at St. Malo which provides for military co-operation between the two countries \"inside and outside\" NATO. Other agreements refer to building an autonomous European defence capability. It is not difficult to see how European military co-operation outside NATO’s framework has profound implications for the Atlantic partnership. The part played by the UK in promoting this initiative calls into question the extent to which Britain will perform its traditional bridge building role. This is not to deny the potential of that role, which remains important. It is, moreover, a role that Britain would no longer be able to play if it left the EU as is sometimes advocated. But even within the EU, Britain’s role can no longer be taken for granted by the US. The Cold War was the glue which held both shores of the Atlantic together. Strains and stresses paled when compared to the Soviet threat. That glue has dissolved. Because the threat no longer exists, many think that risks can be run. This is a profoundly mistaken and superficial view, though undoubtedly widespread in Europe, with some adherents in Britain."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Úspěšná strategie proti al-Káidě bude vyžadovat těsnou zpravodajskou spolupráci sampnbsp;dalšími zeměmi a politiku, která si získá podporu hlavního proudu muslimského veřejného mínění. Čtvrtou skupinu naléhavých priorit představuje Blízký východ. Írán už obohatil dostatek uranu, aby mohl vyrobit (v principu) jednu jadernou bombu. Nicméně stále zbývá čas na diplomatickou iniciativu, která bude zahrnovat Evropu, Rusko a Čínu. Vzhledem kampnbsp;nepřitažlivosti volby mezi preventivním útokem na Írán a umožněním, aby íránské jaderné zbraně destabilizovaly oblast Perského zálivu, se Obama zavázal kampnbsp;širokému diplomatickému dialogu sampnbsp;Íránem bez předběžných podmínek, které svazovaly ruce Bushovi. Úspěšné diplomatické úsilí však bude vyžadovat nápravu vztahů sampnbsp;Ruskem. Vysoko na seznamu blízkovýchodních priorit bude figurovat také udržení a prohloubení Bushovy snahy dospět kampnbsp;řešení izraelsko-palestinské otázky na bázi existence dvou států a povzbuzení rodícího se dialogu mezi Izraelem a Sýrií. Závažné otázky vyvstanou také vampnbsp;Africe, Latinské Americe a Asii a vztahy sampnbsp;těmito oblastmi budou získávat na významu. Naštěstí se žádná zampnbsp;nich nestala vampnbsp;nedávné předvolební kampani politickým fotbalovým míčem. Vampnbsp;politice vůči Asii je Bushův odkaz sampnbsp;výjimkou Severní Koreje lepší, neboť zanechává dobré vztahy sampnbsp;klíčovými zeměmi: Japonskem, Čínou a Indií. „Bushova doktrína“ preventivní války a nucené demokratizace byla spolu sampnbsp;unilateralistickým stylem založena na pomýlené analýze moci vampnbsp;dnešním světě. Paradoxem americké moci je skutečnost, že nejsilnější země od dob starého Říma nemůže dosáhnout svých cílů jednáním na vlastní pěst. Obamovo zvolení značně přispělo kampnbsp;obnovení americké „měkké“ síly, ale nově zvolený prezident na něj bude muset navázat politikou, která kombinuje tvrdou a měkkou sílu vampnbsp;chytrou strategii na způsob té, jež přinesla vítězství ve studené válce. Demokracie se lépe podporuje měkkou přitažlivostí než tvrdým vnucováním, což si žádá čas a trpělivost. Zde by měl jít Obama příkladem a pamatovat na Reaganovu historickou moudrost o Americe jako „zářícím městě na kopci“. Uzavření zajateckého tábora vampnbsp;zátoce Guantánamo na Kubě by takový signál vyslalo. Vampnbsp;současné době je Bushovo volání po demokracii vnímáno jako imperiální prosazování amerických institucí. Nepotřebujeme tolik wilsonovské rétoriky o zabezpečení světa pro demokracii, pokud ji nezkombinujeme sampnbsp;výzvami Johna F. Kennedyho, abychom „učinili svět bezpečným pro rozmanitost“.", "en": "A successful strategy against Al Qaeda will require close intelligence cooperation with other countries and policies that attract the support of mainstream Muslim opinion. The Middle East represents a fourth set of urgent priorities. Iran has now enriched enough uranium to produce (in principle) one nuclear bomb. Nonetheless, there remains time for a diplomatic initiative that includes Europe, Russia, and China. Given the unattractiveness of choosing between a pre-emptive attack on Iran or allowing Iranian nuclear weapons to destabilize the Gulf region, Obama has pledged to conduct a broad diplomatic dialogue with Iran without the preconditions that hampered Bush. But successful diplomacy will require repairing relations with Russia. Also high on the priority list in the Middle East will be to sustain and enhance Bush’s efforts to bring about a two-state solution between Israel and Palestine, and to encourage the incipient dialogue between Israel and Syria. Major issues will also arise in Africa, Latin America, and Asia, and relations with these areas will grow in importance. Fortunately, none of them became political footballs in the recent election campaign. In Asian policy, with the exception of North Korea, the Bush legacy is better, bequeathing good relations with the key states of Japan, China, and India. The “Bush Doctrine” of preemptive war and coercive democratization, coupled with a unilateralist style, was based on a flawed analysis of power in today’s world. The paradox of American power is that the strongest country since the days of Rome cannot achieve its objectives acting alone. Obama’s election has done much to restore American “soft” power, but he will need to follow up with policies that combine hard and soft power into a smart strategy of the sort that won the Cold War. Democracy promotion is better accomplished by soft attraction than hard coercion, and it takes time and patience. Here Obama should lead by example and remember the historical wisdom of being Reagan’s “shining city on a hill.” Closing the prison camp at Guantánamo Bay, Cuba, would send such a signal. Right now, Bush’s calls for democracy are heard as an imperial imposition of American institutions. We need less Wilsonian rhetoric about making the world safe for democracy, unless combined with John F. Kennedy’s calls to “make the world safe for diversity.”ampnbsp;"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Faktem je, že zdroje nejsou ve všech zemích rozmístěné rovnoměrně. Některé státy mají plyn, jiné hydrologické zdroje. Další země žádné konkrétní zdroje nemají a budují tepelné elektrárny nebo dovážejí drahá kapalná paliva, aby naplnily své potřeby. K tomu je třeba přičíst problémy s plánováním, které obvykle vedou k jednomu ze dvou výsledků: buď je zásob příliš mnoho, nebo příliš málo. Nejefektivnějším způsobem, jak tyto nákladné nerovnováhy na trhu s elektřinou překonat, by byl společný energetický trh. Podobně jako na vnitřním trhu s elektřinou v Evropské unii by i zde obchod s energií v ideálním případě probíhal v rámci celé Afriky a představoval by součást pokračujícího rozvoje Africké unie, který tak obdivuhodně prosazuje rwandský prezident Paul Kagame. Obchodování s velkými objemy energie mezi Etiopií a Lesothem je však v dohledné budoucnosti nepravděpodobné a realističtější cesta vpřed by měla vést přes subregionální úroveň. Jednu z takových příležitostí představuje takzvaný Západoafrický energetický fond (West Africa Power Pool). V tomto regionu má přístup k elektřině jen něco málo přes polovinu obyvatel a pouze asi 3% vyrobené energie v současnosti překračují hranice (podle stávající úrovně kapacit). Díky integrovanému trhu by se však poptávka po energii mohla uspokojit, poněvadž státy jako Ghana, Pobřeží slonoviny a Guinea vytvářejí přebytky, kdežto země jako Burkina Faso a Mali vykazují deficit a musí se spoléhat na drahá kapalná paliva. Takový subregionální trh by měl značné výhody nejen pro rodiny, ale i pro vlády a investory. Propojilo by se více lidí, exportní země by mohly generovat vyšší příjmy a dovoz by byl levnější, spolehlivější a čistší.", "en": "The fact is that resources are not evenly distributed among countries. Some have gas, others hydrological resources. Some have no particular resources and build thermal power plants or import expensive liquid fuels to meet their needs. Added to this are planning issues, which usually go one of two ways: either too much or too little supply. The most efficient way to overcome these costly electricity imbalances would be through a common energy market. Much like the European Union’s internal market for electricity, power trading would ideally extend across Africa and form part of the continued evolution of the African Union, which Rwandan President Paul Kagame is so admirably pushing forward. But high-volume power trading from Ethiopia to Lesotho is unlikely in the foreseeable future, and a more realistic path forward would be at the sub-regional level. One such opportunity is through the West Africa Power Pool. Little more than half of the region’s population has access to electricity, and only around 3% of power generation currently crosses borders (based on current capacity levels). With an integrated market, however, power demand could be met as countries such as Ghana, Côte d’Ivoire, and Guinea produce surpluses, while others such as Burkina Faso and Mali are in deficit and reliant on costly liquid fuels. Such a sub-regional market would yield significant benefits not only for families, but also for governments and investors. More people would be connected, exporting countries could generate more revenue, and imports would become less expensive, more reliable, and cleaner."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The two strands of DNA, the double-helix structure, are held together by rungs; it's like a twisted ladder. And those rungs of the ladder are hydrogen bonds -- protons, that act as the glue between the two strands. So if you zoom in, what they're doing is holding these large molecules -- nucleotides -- together. Zoom in a bit more. So, this a computer simulation. The two white balls in the middle are protons, and you can see that it's a double hydrogen bond. One prefers to sit on one side; the other, on the other side of the two strands of the vertical lines going down, which you can't see. It can happen that these two protons can hop over. Watch the two white balls. They can jump over to the other side. If the two strands of DNA then separate, leading to the process of replication, and the two protons are in the wrong positions, this can lead to a mutation. This has been known for half a century. The question is: How likely are they to do that, and if they do, how do they do it? Do they jump across, like the ball going over the wall? Or can they quantum-tunnel across, even if they don't have enough energy? Early indications suggest that quantum tunneling can play a role here. We still don't know yet how important it is; this is still an open question. It's speculative, but it's one of those questions that is so important that if quantum mechanics plays a role in mutations, surely this must have big implications, to understand certain types of mutations, possibly even those that lead to turning a cell cancerous. Another example of quantum mechanics in biology is quantum coherence, in one of the most important processes in biology, photosynthesis: plants and bacteria taking sunlight, and using that energy to create biomass. Quantum coherence is the idea of quantum entities multitasking. It's the quantum skier. It's an object that behaves like a wave, so that it doesn't just move in one direction or the other, but can follow multiple pathways at the same time. Some years ago, the world of science was shocked when a paper was published showing experimental evidence that quantum coherence takes place inside bacteria, carrying out photosynthesis.", "cs": "Ta dvě vlákna DNA, struktura dvoušroubovice, drží pohromadě příčkami – vypadá to jako zkroucený žebřík. A ty příčky na žebříku jsou vodíkové vazby – protony, které fungují jako lepidlo mezi těmi dvěma vlákny. Když si je přiblížíte, uvidíte, že drží pohromadě tyto velké molekuly – nukleotidy. Přiblížíme je trochu víc. Tady to je počítačová simulace. Ty dvě bílé kuličky uprostřed jsou protony a vidíte, že je to dvojitá vodíková vazba. Jeden se usadil na jedné straně, druhý na druhé straně těch dvou vláken, těch svislých linií směřujících dolů, které teď nevidíte. Ale může se stát, že tyto dva protony přeskočí. Sledujte ty dvě bílé kuličky. Můžou přeskočit na druhou stranu. Když se pak ta dvě vlákna oddělí, aby začala proces replikace a ty dva protony jsou zrovna na špatném místě, tak to může vést k mutaci. Ví se o tom už půl století. Otázkou je, jaká je pravděpodobnost, že to udělají a pokud to udělají, tak jak? Přeskočí, jako míč hozený přes zeď? Nebo se přenesou kvantovým tunelováním, i když nemají dostatek energie? Prvotní náznaky napovídají, že v tom může hrát roli kvantové tunelování. Stále ještě nevíme, jak moc důležitou; je to stále ještě otevřená otázka. Jsou to dohady, ale je to jedna z otázek, která je tak důležitá, že pokud kvantová mechanika hraje roli při mutacích, bude to mít určitě velké důsledky v porozumění určitým druhům mutací, možná i těch, které vedou ke změně běžné buňky na rakovinnou. Dalším příkladem kvantové mechaniky v biologii je kvantová koherence, v jednom z nejdůležitějších procesů v biologii – fotosyntéze: rostliny a bakterie přijímají sluneční světlo a pomocí jeho energie vytváří biomasu. Kvantová koherence je myšlenka multitaskingu mezi kvantovými entitami. To je ten kvantový lyžař. Je to předmět, který se chová jako vlna, takže se nepohybuje jen jedním nebo druhým směrem, ale dokáže se pohybovat současně po více různých drahách. Před několika lety byl vědecký svět šokován, když byl uveřejněn článek s experimentálními důkazy, že ke kvantové koherenci dochází uvnitř bakterií, které provádějí fotosyntézu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Smrt krále Fahda Desetileté bdění u lůžka umírajícího panovníka v Saúdské Arábii je u konce. Král Fahd, nejdéle sloužící král v saúdskoarabských dějinách (24 let), zemřel. Šest týdnů ležel král v nemocnici a vzdoroval smrti, což ovšem činil vlastně už od okamžiku, kdy před deseti lety utrpěl rozsáhlou mozkovou příhodu. Totožnost nového krále je jasná, nikoliv však to, kdo bude třímat moc. Podobně jako když v rozštěpené Jugoslávii umíral maršál Tito, panovníkovi královští příbuzní (kteří jsou taktéž jeho podřízenými) se obávají, že vládcova smrt rozpoutá chaos. Tyto obavy přicházejí v době, kdy širší Střední východ prosytily hovory o demokratické změně. Od Egypta přes Libanon až po Írán, všude přibývá politických vášní, stejně jako nově nabytého optimismu. Pouliční demonstrace, volby i politické debaty v kavárnách a na internetu vzkvétají jako nikdy v minulosti. Dokonce i konzervativní státy Arabského poloostrova jsou pohrouženy do polemik o ženách na pozicích ministryň, šíitském zastoupení, islamistické účasti v politickém procesu, ba i budoucnosti jejich vládnoucích královských rodin. Za těchto dynamických okolností Saúdská Arábie vyčnívá z řady. Zdá se, že Saúdská Arábie je v pasti prodlužovaného přežívání a její stát je nemocný a neduživý. Země uvízla mezi dvěma možnostmi: progresivní reformou a přetrvávající paralýzou a rozkladem. Spory uvnitř království jsou ostřejší, než kdy byly, a králova smrt by je mohla ještě prohloubit. V řadách Saúdovců, největší vládnoucí rodiny na světě, jež čítá 22 tisíc princů a princezen, se formují dva soupeřící tábory – takzvaní reformátoři a konzervativci. Reformátoři mají méně moci, ale jsou mezinárodně přijatelnější tváří saúdské diktatury. Jejich nový vůdce, král Abdalláh, se díky své senioritě v rodině jeví jako legitimní představitel. Reformátoři hovoří o dílčích obecních volbách, národním dialogu a právech žen, jimž by podle jejich náznaků jednou mohlo být dokonce povoleno řídit automobily! Wahhábitský tábor zastánců tvrdé linie, který má pod kontrolou bezpečnostní složky, soudní systém a skutečné páky domácí moci, blokuje i tyto omezené snahy. Princ Najíf, ministr vnitra a vůdce konzervativců, umlčel nebo uvěznil stovky významných saúdských reformátorů.", "en": "The Death of King Fahad Saudi Arabia’s decade long royal death watch is over. King Fahad, the longest-serving king in Saudi Arabia’s history (24 years), is dead. For six weeks, the King lay in a hospital fighting death, something he has done, in reality, ever since he suffered a massive stroke 10 years ago. The identity of the new king is clear, but who will really wield power is not. As when Marshal Tito was dying in a divided Yugoslavia, the King’s royal relations (who are also his political underlings) fear that the ruler’s death will unleash chaos. This fear comes at a time when the wider Middle East is abuzz with talk of democratic change. From Egypt to Lebanon to Iran, political passions are mounting, along with a renewed optimism. Street demonstrations, elections, and political debate in cafes and on the Internet are flowering as never before. Even the conservative states of the Arabian Peninsula are embroiled in lively disputes about women ministers, Shia representation, Islamist participation in the political process, and even the future of their ruling monarchies. In these dynamic circumstances, Saudi Arabia stands out. Indeed, Saudi Arabia seems trapped in a state of suspended animation, its body politic sick and infirm. The country is caught between two choices: progressive reform or continuing paralysis and decay. Divisions in the kingdom are sharper than ever, and the King’s death might deepen them further. Two rival camps - the so-called reformers and the hard liners - are forming in the Al Saud, the world’s largest ruling family, with 22,000 princes and princesses. The reformers have less authority but are the acceptable face of the Saudi dictatorship internationally. Their new leader, King Abdullah, appears to have legitimacy because of his seniority in the family. The reformers talk about partial municipal elections, national dialogue, and the rights of women, who they hint may one day even be allowed to drive cars! Even these limited efforts are obstructed by the hardline Wahhabi camp, which controls the security forces, the judiciary system, and the real levers of domestic power. Indeed, Prince Naif, the Minister of the Interior and leader of the hardliners, has either silenced or imprisoned hundreds of the key Saudi reformers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Éric Zemmour a vichistická pomsta NEW YORK – Francouzský novinář, televizní celebrita a možný prezidentský kandidát Éric Zemmour dosahuje obrovských úspěchů s extrémně zpátečnickými postoji. Například tvrdí, že muslimové si musí vybrat mezi svým náboženstvím a Francií, že deportace muslimských přistěhovalců je uskutečnitelná a že nefrancouzská křestní jména by se měla zakázat. Nenávidí „kosmopolity“ a domnívá se, že liberalismus ničí rodinný život Francouzů. Zemmoura už dvakrát odsoudili za rasovou diskriminaci a podněcování nenávisti. Jeho knihy Francouzská sebevražda, která vyšla v roce 2014, se jen ve Francii prodalo více než půl milionu výtisků. A průzkumy veřejného mínění naznačují, že by napřesrok mohl v prezidentských volbách získat až 16% hlasů. Zemmourův způsob uvažování pramení z tradice, která sahá až do dob francouzské revoluce z roku 1789. Katoličtí konzervativci a pravicoví intelektuálové, kteří nenáviděli sekulární republiku, jež z této revoluce vzešla, dlouho brojili proti liberálům, kosmopolitům, přistěhovalcům a dalším nepřátelům jejich ideje společnosti založené na etnické čistotě, poslušnosti vůči církvi a rodinných hodnotách. Téměř bezvýhradně to byli antisemité. Když byl židovský armádní kapitán Alfred Dreyfus v nechvalně proslulé aféře z 90. let 19. století falešně obviněn z vlastizrady, stáli tito lidé na straně Dreyfusových žalobců. Německá invaze do Francie v roce 1940 poskytla reakcionářům tohoto typu příležitost vytvořit francouzskou loutkovou vládu se sídlem ve Vichy. Zemmour se o vichistickém režimu vyjadřuje pochvalně. A rovněž vyjádřil jisté pochybnosti o Dreyfusově nevině.", "en": "Éric Zemmour and the Revenge of Vichy NEW YORK – The French journalist, television celebrity, and possible presidential candidate Éric Zemmour is having great success with his extreme reactionary views. Zemmour has suggested that Muslims must choose between their religion and France, that the deportation of Muslim immigrants is feasible, and that non-French first names should be banned. He hates “cosmopolitans” and believes that liberalism is destroying French family life. Zemmour has been sentenced twice already for racial discrimination and inciting hatred. His book, The French Suicide, published in 2014, sold more than a half-million copies in France. Polls suggest that he might get as much as 16% of the vote in next year’s presidential election. Zemmour’s way of thinking stems from a tradition going back to the French Revolution of 1789. Catholic conservatives and right-wing intellectuals, who hated the secular republic that emerged from the revolution, have long fulminated against liberals, cosmopolitans, immigrants, and other enemies of their idea of a society based on ethnic purity, obedience to the church, and family values. They were almost invariably anti-Semitic. When Jewish army Captain Alfred Dreyfus was falsely accused of betraying his country in the notorious scandal of the 1890s, they were on the side of Dreyfus’s accusers Germany’s invasion of France in 1940 gave reactionaries of this kind the chance to form a French puppet-government in Vichy. Zemmour has had kind things to say about the Vichy regime. He also has expressed some doubt about the innocence of Dreyfus."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatímco lídři EU věří, že prostřednictvím vzájemné závislosti se buduje mír a stabilita, ruští lídři jsou odhodláni vytvořit situaci, v níž EU potřebuje Rusko víc, než Rusko potřebuje EU, zejména v energetickém sektoru. Přestože HDP Ruska není větší než součet HDP Belgie a Nizozemska a jeho vojenské výdaje jsou oproti EU jen zlomkem, Kremlu se soustavně daří nad Unií vítězit. Stěžejním problémem je to, že Evropané promrhali svůj nejmocnější zdroj vlivu: jednotu. Členské státy jsou rozdělené na ty, které považují Rusko za potenciálního partnera, jehož lze během procesu „plíživé integrace“ vtáhnout na oběžnou dráhu EU, a ty, které Rusko považují za hrozbu, jejíž rozpínavost a pohrdání demokracií je třeba potlačovat politikou „jemného zadržování“. Posledních několik let ukazuje, že ani jeden z těchto přístupů fungovat nebude. První přístup riskuje, že Rusku nabídne všechny výhody spolupráce s EU, aniž by naléhal na to, že se Rusko musí držet pevných pravidel. Při otevřeném nepřátelství vůči Rusku bude však zase pro EU těžké využít ruské pomoci při řešení řady společných problémů – od znečištění životního prostřední přes nelegální migraci a šíření jaderných zbraní až po konečný status Kosova. EU naléhavě potřebuje nový přístup. Místo snahy Rusko demokratizovat nebo zadržovat by se Unie měla shodnout na omezenějším cíli spočívajícím v úsilí proměnit Rusko ve spolehlivého partnera vázaného právním řádem.", "en": "While EU leaders believe that peace and stability is built through interdependence, Russia’s leaders are intent on creating a situation in which the EU needs Russia more than Russia needs the EU, particularly in the energy sector. Although Russia’s GDP is no bigger than that of Belgium and the Netherlands combined, and its military spending is a fraction of the EU’s, the Kremlin has consistently managed to get the better of the Union. The central problem is that Europeans have squandered their most powerful source of leverage: unity. Member states are divided between those that view Russia as a potential partner which can be drawn into the EU’s orbit through a process of “creeping integration,” and those that view Russia as a threat whose expansionism and contempt for democracy must be rolled back through a policy of “soft containment.” The last few years demonstrate that neither approach will work. The first approach risks giving Russia easy access to all the benefits of cooperation with the EU, without insisting that Russia abide by stable rules. Open hostility toward Russia, however, will make it hard for the EU to draw on Russia’s help to tackle a host of common problems - from environmental pollution and illegal migration, to nuclear proliferation and Kosovo’s final status. The EU urgently needs a new approach. Rather than attempt to democratize or contain Russia, the Union should settle on the more limited goal of turning Russia into a reliable partner, bound by the rule of law."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "MacKayovy příklady nám dnes mohou připadat trochu vzdálené. Lépe se možná dokážeme vcítit do příkladů, které lze nalézt v centrálně plánovaných komunistických ekonomikách během velké části dvacátého století. Ani tyto ekonomiky neměly žádné spekulativní trhy a mohlo by se zdát, že dění v nich lze plně přisoudit rozkazům jejich vedoucích představitelů. Sociální nákaza však v těchto zemích působila ještě silněji než v našich „bublinových ekonomikách“. Čínský „Velký skok vpřed“ v letech 1958-1961 byl investiční bublinou bez přítomnosti trhu. Plán zahrnoval zemědělskou kolektivizaci při současné agresivní podpoře průmyslu. Neexistovaly tržní ceny, nezveřejňovaly se bilance zisků a ztrát, neprováděly se nezávislé analýzy. Zpočátku se nový plán setkal s obrovským neinformovaným nadšením. Výrobu oceli zvyšovaly primitivní domácí pece, které by průmysloví analytici pokládali za směšné, avšak znalí lidé tehdy neměli v Číně žádný vliv. O zkrácení Velkého skoku vpřed samozřejmě nemohlo být ani řeči. Výsledkem byl rychlý přesun zemědělské pracovní síly a zdrojů do průmyslu, což způsobilo hladomor, který si vyžádal desetimiliony obětí. Velký skok vpřed vykazoval některé znaky pyramidového schématu: investičního podvodu, jenž se snaží získávat další a další okruhy investorů prostřednictvím ústně šířených historek o pohádkové návratnosti. Pyramidová schémata vynášejí obrovské zisky svým strůjcům, přinejmenším po nějaký čas, jelikož podněcují sociální nákazu nadšení. Když Mao Ce-tung navštívil v Mandžusku moderní ocelárnu a hovořil s tamními experty, údajně přestal být přesvědčený, že domácí pece jsou dobrý nápad, ale obával se důsledků plynoucích ze ztráty lidového zápalu. Stejně jako manažer pyramidového fondu měl zřejmě strach, že jakýkoliv náznak pochybností by mohl vést ke krachu celého plánu. Velký skok vpřed a kulturní revoluce, která po něm následovala, byly vykalkulovaným úsilím o vytvoření sociální nákazy idejí. Někdo by mohl namítnout, že tyto události nebyly ve skutečnosti sociálními epidemiemi jako spekulativní bubliny, protože je nařídila totalitní vláda, a výsledná úmrtí tak odrážejí spíše vládní přehmaty než investiční omyly. Přesto vykazují některé aspekty bublin: kolektivizace byla nepochybně plánem na prosperitu s nákazou všelidového nadšení, jakkoliv pomýlená se při zpětném ohlédnutí jeví. V porovnání s těmito událostmi ztrácí nedávná a stále pokračující světová finanční krize na výjimečnosti. A je důležité uvědomit si proč.", "en": "MacKay’s examples may seem a bit remote to us now. Some examples that we might relate to better can be found in the communist, centrally planned economies of much of the twentieth century, which also had no speculative markets. To be sure, events in these economies might seem attributable simply to their leaders’ commands. But social contagions took hold in these countries even more powerfully than they have in our “bubble” economies. China’s Great Leap Forward in 1958-61 was a market-less investment bubble. The plan involved both agricultural collectivization and aggressive promotion of industry. There were no market prices, no published profit-and-loss statements, and no independent analyses. At first, there was a lot of uninformed enthusiasm for the new plan. Steel production was promoted by primitive backyard furnaces that industry analysts would consider laughable, but people who understood that had no influence in China then. Of course, there was no way to short the Great Leap Forward. The result was that agricultural labor and resources were rapidly diverted to industry, resulting in a famine that killed tens of millions. The Great Leap Forward had aspects of a Ponzi scheme, an investment fraud which attempts to draw in successive rounds of investors through word-of-mouth tales of outsize returns. Ponzi schemes have managed to produce great profits for their promoters, at least for a while, by encouraging a social contagion of enthusiasm. Mao Zedong, on visiting and talking to experts at a modern steel plant in Manchuria, is reported to have lost confidence that the backyard furnaces were a good idea after all, but feared the effects of a loss of momentum. He appears to have been worried, like the manager of a Ponzi scheme, that any hint of doubt could cause the whole movement to crash. The Great Leap Forward, and the Cultural Revolution that followed it, was a calculated effort to create a social contagion of ideas. Some might object that these events were not really social epidemics like speculative bubbles, because a totalitarian government ordered them, and the resulting deaths reflect government mismanagement more than investment error. Still, they do have aspects of bubbles: collectivization was indeed a plan for prosperity with a contagion of popular excitement, however misguided it looks in retrospect. The recent and ongoing world financial crisis pales in comparison with these events. And it is important to appreciate why."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Domov, sladký druhý domov Když promlouvám na finančních a ekonomických konferencích kdekoli na světě, zjišťuji, že báječným způsobem, jak navázat hovor s manžely a manželkami obchodníků, již se konference účastní, je optat se na jejich prázdninový dům. Jsem pak zahrnut líčením překrásných západů slunce nad mořem viděných z verandy, výhledů na barevné koberce lučního kvítí na svazích hor a šťastných rodinných shledání v rozkošném ústraní (rovněž ovšem potíží s kanalizací). Před lety jsem se na prázdninové domy nikdy neptal. Nezdálo se, že by o nich lidé mnoho přemýšleli. Pořizování rekreačních domů pro radost bylo vyhrazeno bohatým a nejevilo se tedy příliš jako téma k rozhovoru s řadovými obchodníky, jež na takových konferencích potkávám. V současnosti ovšem svět prodělává boom druhých domovů: rostoucí počet lidí si pořizuje prázdninové bydlení v krásných a příjemných místech, která jsou od jejich prvního domova a pracoviště vzdáleny jen několik hodin cesty letadlem. Jejich druhé obydlí představuje útočiště, kde stráví jen zlomek roku, a aby se uspokojila poptávka, ještě nedávno nedotčené horské hřebeny a mořské útesy začínají obrůstat nové domy. Studie americké Národní asociace obchodníků s nemovitostmi (NAR) naznačuje, že 13% všech domů zakoupených během roku 2004 ve Spojených státech byly domy prázdninové. To nezahrnuje kupce, kteří domy pořídili jako investiční majetek, především k pronájmu. Podle NAR představují investiční kupci v prodeji domů dalších 23%, takže koupě druhého bydlení činí 36% úhrnu. Některé z okresů USA s vysokým podílem prázdninových domů zažívají růst cen, jenž dotahuje, pokud rovnou nepředčí prosperující metropolitní oblasti. Například podle Caseových a Shillerových indexů vystřelily ceny domů v módní rekreační oblasti Cape Cod v Massachusetts od roku 1997 do roku 2005 na 184%, ve srovnání se 131% nárůstem během stejného období v nedalekém Bostonu. Amerika není jediná. Evropané skupují alpské gemütliche lyžařské chaty, okouzlující apartmány s výhledem na Středozemní moře na jihu Španělska a čím dál častěji vily v malebných lokalitách v Turecku, Maďarsku a Chorvatsku. Australané si pořizují přímořské nemovitosti v oblasti Sunshine Coast a na souostroví Whitsundays. Japonský boom rekreačního bydlení 80. let z velké části vyhasl kvůli padajícímu akciovému trhu a trhu s městskými pozemky.", "en": "Home Sweet Second Home Whenever I speak at finance and economics conferences around the world, I find that a great conversation starter with the spouses of the middle-aged business people who attend is to inquire about their vacation home. I then find myself entertained by stories of gorgeous ocean sunsets seen from the porch, views onto expanses of colorful wildflowers on mountainsides, and happy family reunions in beautiful seclusion (as well as problems with the plumbing). Years ago, I never asked about vacation homes. They never seemed so much on people’s minds. Purchases of second homes for pleasure were confined to the rich, and thus did not seem quite so much of a conversation topic for the rank-and-file business people that I meet at such conferences. But now the world is undergoing a second-home boom: an increasing number of people are buying vacation homes in beautiful and fun places that are within a few hours’ flying time from their first homes and jobs. Their second homes are a retreat where they will spend only a fraction of the year, and recently pristine mountain ridges and ocean cliffs are being dotted with new homes to meet the demand. A study by the National Association of Realtors (NAR) indicates that 13% of all homes purchased in the United States in 2004 were vacation homes. This does not include buyers who purchased homes as investment properties, mostly to rent out. According to the NAR, investment buyers account for another 23% of home sales, bringing second-home purchases to 36% of the total. Some of the US counties with a high proportion of vacation homes are seeing price increases that rival, if not outstrip, the booming metropolitan areas. For example, according to the Case-Shiller Indexes, home prices in the fashionable Cape Cod vacation area in Massachusetts soared 184% from 1997 to 2005, compared to the 131% increase in nearby Boston over the same period. America is not alone. Europeans are buying gemütliche Alpine ski chalets, glamorous condominiums with Mediterranean views in the South of Spain, and, increasingly, villas in picturesque sites in Turkey, Hungary, and Croatia. Australians are buying oceanfront properties at the Sunshine Coast and the Whitsundays. Japan’s vacation-home boom of the 1980’s has largely fizzled with its collapsing stock market and urban land market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It wasn't mine before I was born, it's not going to be mine after I die, I'm just here for 80 years and then that's it. I was debating the other day on a talk show, and the guy was challenging me and he'd go, \"What's a pastor doing on protecting the environment?\" And I asked this guy, I said, \"Well, do you believe that human beings are responsible to make the world a little bit better place for the next generation? Do you think we have a stewardship here, to take the environment seriously?\" And he said, \"No.\" I said, \"Oh, you don't?\" I said, \"Let me make this clear again: Do you believe that as human beings -- I'm not talking about religion -- do you believe that as human beings, it is our responsibility to take care of this planet, and make it just a little bit better for the next generation?\" And he said, \"No. Not any more than any other species.\" When he said the word \"species,\" he was revealing his worldview. And he was saying, \"I'm no more responsible to take care of this environment than a duck is.\" Well now, I know a lot of times we act like ducks, but you're not a duck. You're not a duck. And you are responsible -- that's my worldview. And so, you need to understand what your worldview is.", "cs": "Nebyla moje před tím, než jsem se narodil. A nebude moje ani po tom, co umřu. Jsem tu jenom na 80 let a to je všechno. Jednou jsem diskutoval v nějaké talk-show a jeden člověk mě vyzýval a ptal se: \"Co dělá kazatel k ochraně životního prostředí?\" A já se ho zeptal, řekl jsem: \"No, věříte, že lidé jsou zodpovědní zlepšit o něco svět pro další generaci? Myslíte, že tady máme dozor, abychom brali životní prostředí vážně?\" A on řekl: \"Ne.\" Já jsem řekl: \"Aha, že ne?\" Řekl jsem: \"Zkusím to trochu vysvětlit. Věříte, že jako lidské bytosti – nemluvím o náboženství – věříte, že jako lidské bytosti máme zodpovědnost starat se o tuhle planetu a udělat ji jenom o malinko lepší pro příští generaci?\" A on řekl: \"Ne. Ne o nic víc než jiné druhy.\" Když řekl to slovo \"druhy\", odhalil svůj pohled na svět. Říkal: \"Nejsem o nic víc zodpovědnější starat se o životní prostředí než kachna.\" No teď už vím, že často jednáme jako kachny, ale vy nejste kachna. Vy nejste kachna. A vy jste zodpovědní – to je můj pohled na svět. A proto potřebujete porozumět, jaký je váš svět, jaký je váš pohled na svět."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A tak ačkoliv některé země neměly z eura okamžitý prospěch, přesto je zavedly, protože byly přesvědčeny, že to v dlouhodobém měřítku bude mít pozitivní efekt. Dynamická solidarita jinými slovy znamená upřednostnění politiky, která podporuje investice, inovace, hospodářský růst a zaměstnanost. Jak ovšem ukazuje růst HDP v EU, byla v minulém desetiletí dynamická solidarita podkopána. Obzvláště znepokojivé je zaostávání v oblasti výzkumu a vývoje. Realizaci takzvané Lisabonské strategie EU, přijaté v roce 2000 s příslibem vytvoření nejkonkurenceschopnější ekonomiky na světě, ohrožuje zvyšující se důraz na statickou solidaritu, který se odráží ve vysokých nákladech na sociální zabezpečení a vysokých daních potřebných k jeho financování. Převaha statické solidarity je dána stárnutím populace, které spolu s pomalejším růstem vedlo a vede ke strukturálním fiskálním nerovnováhám. Jedním z největších úkolů pro budoucnost EU je řešení dnešní převahy statické solidarity zaměřené na staré lidi nad dynamickou solidaritou upřednostňující lidi mladé. Unie si koneckonců nemůže dovolit i nadále umožňovat, aby současná spotřeba převažovala nad investicemi potřebnými k zajištění budoucí prosperity. Subsidiarita se konceptu solidarity podobá tím, že i ona má dvě interpretace: vertikální subsidiaritu a horizontální subsidiaritu. Vertikální subsidiarita spočívá v rozdělení mocí na různé úrovně vlády a suverenity: na EU, národní státy, regiony a samosprávné obce. Nejznámější aplikací tohoto principu je federalismus. V evropských smlouvách nalezneme jasné vyjádření vertikální subsidiarity. Stačí to však na obsáhnutí vyvstávajícího institucionálního a ústavního uspořádání unie? Horizontální subsidiarita spočívá v zodpovědnosti a svobodě lidí, jakož i v sociální a ekonomické moci. Zahrnuje vztahy mezi státem, společností a trhem. Společnost i trh však mají vlastní práva a suverenitu, které jim stát nepropůjčuje. Problém tedy tkví v zajištění autonomie každé z těchto sfér. Příkladem horizontální subsidiarity je vnitřní evropský trh, jenž vytvořil nový druh ekonomické svobody a zvýšil konkurenci mezi firmami tím, že eliminoval ochranu, kterou jim poskytovaly národní vlády. Horizontální subsidiarita znamená, že ve společnosti ani v hospodářské sféře nemůže stát narušovat svobodu a zodpovědnost jednotlivce, jež musí být respektovány v nejvyšší možné míře.", "en": "Some countries did not immediately benefit from the euro, but accepted it for the sake of solidarity. They were convinced that it would have positive effects in the long run. Dynamic solidarity, in other words, means favoring policies that foster investment, innovation, economic growth, and employment. However, as GDP growth in the EU indicates, dynamic solidarity has been undermined over the last decade. What is particularly worrying is the research and development lag. Realization of the EU's so-called Lisbon strategy, adopted in 2000 with the promise of creating the world's most competitive economy, is threatened by a growing emphasis on static solidarity, reflected in high social welfare costs and the high taxes needed to finance them. The primacy of static solidarity is due to an aging population, which, along with slower growth, has led to structural fiscal imbalances. One of the biggest challenges for the future of the EU is addressing today's prevalence of static solidarity oriented towards old people over dynamic solidarity favoring young people. After all, the Union cannot afford to permit current consumption to continue to prevail over the investment needed to ensure future prosperity. Subsidiarity is similar to the concept of solidarity in that it, too, has two interpretations: vertical subsidiarity and horizontal subsidiarity. Vertical subsidiarity concerns the distribution of powers among different levels of government and sovereignty: the EU, national states, regions, and municipalities. The best-known application of this principle is federalism. In the European Treaties, we find a clear expression of vertical subsidiarity. But is this enough to encompass the emerging institutional and constitutional settings of the Union? Horizontal subsidiarity concerns the responsibility and freedom of human beings, as well as social and economic powers. It encompasses the relations between state, society, and market. But society and the market have their own rights and sovereignties that are not granted by the state. So the problem comes in assuring the autonomy of each realm. An example of horizontal subsidiarity is the internal European market, which created a new kind of economic freedom and increased competition between firms because they are no longer protected by national governments. Horizontal subsidiarity means that in both society and the economic sphere, the state cannot violate individual freedom and responsibility, which must be respected to the greatest possible extent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In many ways, our memories make us who we are, helping us remember our past, learn and retain skills, and plan for the future. And for the computers that often act as extensions of ourselves, memory plays much the same role, whether it's a two-hour movie, a two-word text file, or the instructions for opening either, everything in a computer's memory takes the form of basic units called bits, or binary digits. Each of these is stored in a memory cell that can switch between two states for two possible values, 0 and 1. Files and programs consist of millions of these bits, all processed in the central processing unit, or CPU, that acts as the computer's brain. And as the number of bits needing to be processed grows exponentially, computer designers face a constant struggle between size, cost, and speed. Like us, computers have short-term memory for immediate tasks, and long-term memory for more permanent storage. When you run a program, your operating system allocates area within the short-term memory for performing those instructions. For example, when you press a key in a word processor, the CPU will access one of these locations to retrieve bits of data. It could also modify them, or create new ones. The time this takes is known as the memory's latency. And because program instructions must be processed quickly and continuously, all locations within the short-term memory can be accessed in any order, hence the name random access memory. The most common type of RAM is dynamic RAM, or DRAM.", "cs": "V mnohých ohledech nás naše vzpomínky dělají těmi, kdo jsme, pomáhají nám vzpomenout si na minulost, naučit se a udržet si dovednosti, a plánovat budoucnost. A pro počítače, jež jsou často naší prodlouženou rukou, má paměť stejnou roli. Ať je to dvouhodinový film, soubor se dvěma slovy, nebo příkazy k otevření, všechno v počítačové paměti má formu základních jednotek zvaných bity, nebo binární číslice. Každý z nich je uložen v paměťové buňce, která může přepínat mezi dvěma stavy pro dvě možné hodnoty, 0 a 1. Soubory a programy se stávají z miliónů těchto bitů, zpracovaných v mikroprocesoru, nebo-li CPU, jenž zastává úlohu mozku počítače. A jak množství bitů potřebných ke zpracování exponenciálně roste, počítačoví designeři čelí neustálému boji mezi velikostí, cenou a rychlostí. Jako my, mají počítače krátkodobou paměť pro okamžité úkoly a dlouhodobou paměť pro trvalejší ukládání. Když běží program, váš operační systém přiděluje prostor v krátkodobé paměti k vykonání jeho instrukcí. Například když stisknete klávesu v textovém programu, CPU přistoupí k jednomu z těchto umístění pro získání bitů těchto dat. Může je také měnit nebo tvořit nové. Čas, který je k tomu zapotřebí, je znám jako paměťová latence. A protože instrukce programu musí být zpracovávány rychle a souvisle, všechna umístění v krátkodobé paměti mohou být přístupná v jakémkoliv pořadí. Odtud pochází název \"paměť s náhodným přístupem\", nebo-li RAM. Nejběžnější typ RAM je dynamická RAM nebo-li DRAM."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Problém s HDP chudých zemí SEATTLE – Ani v dobrých finančních časech rozpočty na rozvojovou pomoc rozhodně nepřekypují penězi. Vládní představitelé a dárci musí přijímat obtížná rozhodnutí, kam soustředit své omezené prostředky. Podle čeho rozhodnete, které země by měly dostat levné úvěry nebo levnější vakcíny a které si mohou dovolit financovat vlastní rozvojové programy? Odpověď zčásti závisí na tom, jak měříme růst a zlepšování životů lidí. Jedním z ukazatelů je tradičně HDP na obyvatele – hodnota zboží a služeb vytvořených v určité zemi za rok, vydělená počtem obyvatel této země. V nejchudších zemích však může být HDP jako indikátor nepřesný, což znepokojuje nejen politiky nebo lidi jako já, kteří čtou spoustu zpráv Světové banky, ale i každého, kdo chce využívat statistiku jako podklad pro rozhodování o pomoci nejchudším lidem na světě. Už dlouho věřím, že HDP plně nevystihuje růst ani v bohatých zemích, kde je jeho měření docela důmyslné, poněvadž lze jen velmi obtížně porovnávat spotřební koše z různých časových období. Ve Spojených státech byly například encyklopedie v roce 1960 drahé, ale pro rodiny se zvídavými dětmi měly obrovskou hodnotu. (Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem strávil mnoho hodin nad mnohosvazkovou World Book Encyclopedia, kterou rodiče mně a sestře koupili.) Dnes mají děti díky internetu přístup k mnohem většímu množství informací zdarma. Jak zahrnete toto do HDP?", "en": "The Problem with Poor Countries’ GDP SEATTLE – Even in good financial times, development aid budgets are hardly overflowing. Government leaders and donors must make hard decisions about where to focus their limited resources. How do you decide which countries should get low-cost loans or cheaper vaccines, and which can afford to fund their own development programs? The answer depends, in part, on how we measure growth and improvements in people’s lives. Traditionally, one of the guiding factors has been per capita GDP – the value of goods and services produced by a country in a year divided by the country’s population. Yet GDP may be an inaccurate indicator in the poorest countries, which is a concern not only for policymakers or people like me who read lots of World Bank reports, but also for anyone who wants to use statistics to make the case for helping the world’s poorest people. I have long believed that GDP understates growth even in rich countries, where its measurement is quite sophisticated, because it is very difficult to compare the value of baskets of goods across different time periods. In the United States, for example, a set of encyclopedias in 1960 was expensive but held great value for families with studious kids. (I can speak from experience, having spent many hours poring over the multi-volume World Book Encyclopedia that my parents bought for my sisters and me.) Now, thanks to the Internet, kids have access to far more information for free. How do you factor that into GDP?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během prvních několika měsíců letošního roku se počet případů cholery a úmrtí na ni snížil oproti stejnému období roku 2013 přibližně o 75% a dosáhl nejnižší úrovně od vypuknutí epidemie. Jistě, Haiti stále vykazuje nejvyšší počet případů podezření na choleru na západní polokouli – což je ve světě s tak obrovskými znalostmi a bohatstvím nepřijatelné. Země však nastoupila na cestu k úspěchu. Stejně jako se podařilo vymýtit choleru z jiných složitých prostředí na světě, lze ji vymýtit i z Haiti. Vyhlídky Haiti se zlepšují také v jiných oblastech, částečně i díky zapojení OSN. Stabilizační mise OSN na Haiti (MINUSTAH) pracuje od roku 2004 na zlepšení bezpečnostního prostředí, podpoře politického procesu, posílení vládních institucí a ochraně lidských práv. Zároveň hrála významnou roli při stabilizaci a obnově země po zemětřesení v roce 2010. V důsledku úsilí MINUSTAH – a dalších agentur OSN – se bezpečnostní situace na Haiti výrazně zlepšila, k čemuž přispělo i silnější soudnictví a efektivnější státní policejní sbor. Podíl dětí zapsaných k základní školní docházce se rovněž raketově zvýšil, ze 47% v roce 1993 na dnešních téměř 90%. Vzhledem k přetrvávající politické a sociální křehkosti, slabé ekonomice a silně omezeným financím není pokračující pokrok na Haiti ani zdaleka jistý. Aby země zlepšila své vyhlídky na splnění rozvojových cílů, musí realizovat plány na uspořádání už dávno žádoucích parlamentních a komunálních voleb koncem letošního roku, po nichž budou příští rok následovat volby prezidentské. Haitští představitelé z celého politického spektra se musí povznést nad své rozdílné názory a zasadit se o to, aby volební proces proběhl spravedlivě, čímž podpoří vládu zákona, zajistí lidská práva a upevní demokratické základy země. Rovněž pokračující podpora mezinárodního společenství bude i nadále nezbytná. Ze všeho nejnaléhavější je potřeba pomoci při financování desetiletého haitského Národního plánu vymýcení cholery v objemu 2,2 miliardy dolarů. Zatím se podařilo mobilizovat pouze 40% z 448 milionů dolarů, které budou zapotřebí v prvních dvou letech na investice do systémů včasného varování, rychlé reakce, vodohospodářství, hygieny a vakcín, přičemž přislíbeno bylo pouhých 10% z celkové částky. Haitský lid projevuje veškerý soucit a odhodlání potřebné k překonání epidemie cholery a dosažení hospodářského rozvoje pro všechny.", "en": "During the first few months of this year, the number of cholera cases and deaths declined by some 75% compared to the same period of 2013, reaching the lowest level since the outbreak began. To be sure, Haiti still hosts the largest number of suspected cholera cases in the Western hemisphere – unacceptable in a world of such vast knowledge and wealth. But the country is on a trajectory toward success. Just as cholera has been eliminated from other difficult environments worldwide, it can be eliminated from Haiti. Haiti’s prospects are improving in other areas as well, owing partly to the UN’s commitment to the country. Since 2004, the UN’s Stabilization Mission in Haiti (MINUSTAH) has been working to improve the security environment, support the political process, strengthen government institutions, and protect human rights. It also played a major role in stabilizing and rebuilding the country after the 2010 earthquake. As a result of MINUSTAH’s efforts – and those of other UN agencies – the security situation has improved considerably, underpinned by a stronger judiciary and a more effective national police force. Meanwhile, primary-school enrollments rates have soared, from 47% in 1993 to nearly 90% today. Given enduring political and social fragility, a weak economy, and severely constrained finances, Haiti’s continued progress remains far from certain. In order to improve its chances of achieving its development goals, Haiti must follow through on its plans to hold long-overdue legislative and local elections later this year, followed by a presidential election next year. Haitian leaders across the political spectrum must rise above their differences to ensure that the electoral process is conducted fairly, thereby advancing the rule of law, safeguarding human rights, and consolidating the country’s democratic foundations. The international community’s continued support also will remain essential. Most urgent, Haiti needs help funding its $2.2 billion ten-year National Cholera Elimination Plan. So far, just 40% of the $448 million that will be needed in the first two years for investments in early warning, rapid response, water, sanitation, and vaccines has been mobilized, and only 10% of the total has been pledged. The Haitian people possess all of the compassion and determination needed to overcome the cholera epidemic and achieve inclusive economic development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klíčovou skupinou, která však v plánu G20 chybí, jsou soukromí věřitelé, na něž u zemí se středními příjmy, jako je Mexiko, připadá většina suverénního dluhu. Bez účasti soukromého sektoru může být každá úleva od oficiálního dluhu u středněpříjmových zemí jednoduše využita k obsluze dluhu vůči soukromým aktérům. Bylo by bezúčelné, aby oficiální sektor ulehčil dluhovou zátěž chudších zemí, jestliže to vyústí pouze v transfer ve prospěch komerčních věřitelů. Je třeba, aby se každého pozastavení dluhové služby zúčastnili za rovných podmínek všichni soukromí věřitelé, jak kvůli základní spravedlivosti, tak kvůli zajištění dostatečného financování pro rozvíjející se ekonomiky. Jejich účast přitom nemůže být čistě dobrovolná. Pokud by byla, úleva poskytnutá zúčastněnými soukromými věřiteli by pouze dotovala ty, kdo by se nezapojili. Historie navíc naznačuje, že odmítnout účast by mohla značná část soukromých věřitelů, zejména v době, kdy pandemie ždímá jejich vlastní bilance. Aby rozvíjející se a rozvojové ekonomiky dokázaly šok COVID-19 přestát, je nezbytné, aby se pozastavení splátek týkalo všech soukromých věřitelů. Navrhujeme, aby multilaterální instituce jako Světová banka vytvořila pro každou zemi žádající o dočasnou dluhovou úlevu centrální úvěrový fond, který by jí umožnil ukládat pozastavené splátky úroků na nouzové financování boje s pandemií. Odloženo by po tu dobu bylo také umořování jistin, aby se odsunuly všechny dluhové platby. Multilaterální instituce dohlížející na moratorium by sledovala fond každé země, aby se ujistila, že splátky, které by jinak mířily k věřitelům, byly použity výhradně na nouzové financování zápasu s COVID-19.", "en": "But a key constituency missing from the G20 plan is private creditors, which, for middle-income countries such as Mexico, account for the majority of sovereign debt. Without private-sector participation, any official debt relief for middle-income countries may simply be used to service their private-sector debt. It would be pointless for the official sector to lighten poorer countries’ debt burdens if this results only in a transfer to commercial creditors. All private creditors need to participate on an equal basis in any standstill on debt service, both as a matter of fundamental fairness and to ensure adequate funding for emerging economies. And their participation cannot be purely voluntary. If it is, relief provided by participating private creditors will simply subsidize the non-participants. Moreover, history suggests that a significant percentage of private creditors may decline to participate, particularly when their own balance sheets are being squeezed by the effects of the pandemic. In order for emerging and developing economies to be able to withstand the shock of COVID-19, it is imperative that the standstill include all private creditors. We propose that a multilateral institution such as the World Bank create a central credit facility for each country requesting temporary debt relief, allowing them to deposit their stayed interest payments for use as emergency funding to fight the pandemic. Principal amortizations occurring during that period also would be deferred, so that all debt payments would be postponed. The multilateral institution overseeing the moratorium would monitor each country’s facility to ensure that the payments that otherwise would have gone to creditors were used only for emergency funding to combat COVID-19."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And probably the easiest way to show you that, is to show you this graph. Running horizontally along the graph, is \"ecological footprint,\" which is a measure of how much resources we use and how much pressure we put on the planet. More is bad. Running vertically upwards, is a measure called \"happy life years.\" It's about the well-being of nations. It's like a happiness adjusted life-expectancy. It's like quality and quantity of life in nations. And the yellow dot there you see, is the global average. Now, there's a huge array of nations around that global average. To the top right of the graph, are countries which are doing reasonably well and producing well-being, but they're using a lot of planet to get there. They are the U.S.A., other Western countries going across in those triangles and a few Gulf states in there actually. Conversely, at the bottom left of the graph, are countries that are not producing much well-being -- typically, sub-Saharan Africa. In Hobbesian terms, life is short and brutish there. The average life expectancy in many of these countries is only 40 years. Malaria, HIV/AIDS are killing a lot of people in these regions of the world. But now for the good news! There are some countries up there, yellow triangles, that are doing better than global average, that are heading up towards the top left of the graph. This is an aspirational graph. We want to be top left, where good lives don't cost the earth.", "cs": "A pravděpodobně nejjednodušší ilustrací je tento graf. Na vodorovné ose grafu vidíme \"ekologickou stopu\", což je měřítko toho, kolik zdrojů využijeme a jak velký tlak vytváříme na planetu. Čím větší číslo, tím horší stav. Na svislé ose směrem nahoru máme měřítko zvané \"roky šťastného života\". Měří blahobyt národů. Něco jako odhad délky života upravený podle míry štěstí. Něco jako kvalita a kvantita života národů. Žlutá tečka, kterou vidíte, je světový průměr. Kolem tohoto průměru je husté seskupení národů. V pravé horní části grafu jsou země, které si vedou dobře a vytvářejí blahobyt, ale využívají k tomu hodně zdrojů planety. Jsou to USA, další západní země, které jsou v těchto trojúhelnících, a vlastně i několik států v Perském zálivu. Naopak ve spodní levé části grafu jsou země, které nevytvářejí velký blahobyt - například subsaharská Afrika. Řečeno Hobbesovým jazykem: život tam je krátký a drsný. Průměrná odhadovaná délka života v těchto zemích je jen 40 let. Malárie a HIV/AIDS v těchto oblastech světa zabíjejí hodně lidí. Ale teď ty dobré zprávy! Nahoře je několik zemí, ty žluté trojúhelníčky, které jsou na tom lépe než globální průměr a směřují do horní levé části grafu. Toto je graf aspirací. Chceme být vlevo nahoře, kde nás dobrý život nestojí planetu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "All the materials, created for children aged between 2 and 3 and 9 to 10, are available in English, French, German, Italian and Spanish. Overall, the child experiences about 800 words. Moreover, teachers can improve their competence in delivering the Hocus and Lotus course with the aid of a training DVD containing short films that show how to perform the narrative play and the mini-musicals. TARGET LANGUAGES: English, French, German, Italian, Spanish AGE GROUP: 3–10WEBSITE: http://www.hocus-lotus.edu PROJECT DURATION: Start: 2003End: 2005 DissMark — Exploiting results and spreading best practice results: websites, publishing and media relations’ — was held in Iasi, Romania in October 2006 and brought together for the first time promoters from more than 50 EU-funded language projects, representatives from Socrates national agencies, marketing and fundraising experts, educational policy makers, publishers and media experts. The aim of DissMark (The dissemination, marketing and networking conference for Socrates project coordinators and partners) was to bring promoters of Socrates and Leonardo language projects together with experts in educational marketing and commercialisation, with a view to identifying good practice in the dissemination and promotion of project results. ‘Valorisation’ (dissemination and exploitation of results) is a key policy priority for the Commission in the Lifelong Learning Programme 2007–13. The DissMark conference and project fair — ‘Your way to marketing your language products and It also encouraged new partnership building and networking, and provided the opportunity for the dissemination and marketing of", "cs": "Všechny materiály, vytvořené pro děti ve věku od 2–3 do 9–10 let, jsou k dispozici v angličtině, francouzštině, italštině, němčině a španělštině. Celkem se děti setkají s přibližně 800 slovy. Kromě toho mohou učitelé zlepšit jejich schopnosti kurzem Hocus & Lotus s výukovým DVD, které obsahuje krátké filmy ukazující, jak hrát mluvené příběhy a malé muzikály. FAKTY CÍLOVÉ JAZYKY: angličtina, francouzština, italština, němčina, španělština VĚKOVÁ SKUPINA: 3–10 let INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.hocus-lotus.edu DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2003Datum ukončení: 2005 DissMark – Využívání výsledků a šíření osvědčených postupů vztahy s médii“ – se konaly v Iasi v Rumunsku v říjnu roku 2006 a poprvé se tu setkali organizátoři více než 50 jazykových projektů financovaných EU, zástupci národních agentur projektu Socrates, odborníci na marketing a zvyšování fondů, tvůrci politiky vzdělávání, vydavatelé a odborníci na média. Účelem projektu DissMark (Dissemination, Marketing and Networking Conference for Socrates Project Co-ordinators and Partners – Konference týkající se šíření, marketingu a vytváření sítí pro koordinátory a partnery projektu Socrates) bylo spojit organizátory jazykových projektů Socrates a Leonardo s odborníky v oblasti marketingu, vzdělávání a komercializace, s úmyslem stanovit osvědčené postupy při šíření a propagaci výsledků projektů. „Valorizace“ (šíření a využití výsledků) je klíčovou prioritou politiky Komise v programu celoživotního vzdělávání v období 2007–2013. Konference umožnila výměnu teoretických poznatků, praktických zkušeností a odborných znalostí. Konference a veletrh projektu Diss-Mark – „Vaše cesta k marketingu jazykových produktů a výsledků: internetové stránky, publikace a"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In order to continue and even increase the use of nuclear power, support is needed for nuclear safety and the implementation of an existing, practical solution to the issue of spent fuel. Furthermore, we may well have to prepare for an increase in the use of domestic EU coal reserves, including use in liquid and gas forms.This action should be accompanied by clean In view of current developments, we welcome the Commission’s initiative to revise its strategy. Because of the high level of interdependence in energy matters between Member States, a better coordination of energy policy within the EU would increase the ability to react to internal and external problems. The roles of the EU, Member States, independent authorities and market actors need to be clarified. Living Europe — Dialogue with civil society by representatives of civil society from the 25 Member States and two accession states. The stimulating text of the publication, written by Penny Rae, is accompanied by outstanding photos taken by Carl Cordonnier, which makes it a unique visual journey through Europe, documenting its cultural richness. Ján Figel’and Anne-Marie Sigmund presenting the book Living Europe. As its title suggests, the book presents in a series of interviews the thoughts, hopes and views on European integration as well as concerns expressed A new EESC publication entitled Living Europe — Dialogue with civil society was launched on 13 Sep- tember 2006 by Anne-Marie Sigmund, President of the EESC. The event was attended by many guests, including Ján Figel’, the European Commissioner responsible for education, training, culture and multilingualism.", "cs": "Vzhledem k současnému vývoji událostí vítáme iniciativu Komise svou strategii revidovat. S ohledem na vysoký stupeň vzájemné závislosti členských států v energetických záležitostech by lepší koordinace energetické politiky v EU zvýšila schopnost reagovat na vnitřní a vnější problémy. Je třeba podporovat větší jadernou bezpečnost a realizaci praktického řešení otázky vyhořelého paliva, aby bylo možné pokračovat ve využívání jaderné energie ve stávající, popřípadě vyšší míře. Kromě toho bychom se měli dobře připravit na vyšší využívání domácích zásob uhlí v EU, včetně využití kapalných a plynných forem. Tuto činnost by měly provázet čisté uhelné technolo- Žít Evropou – dialog s občanskou společností lečnosti z 25 členských států a dvou přistupujících zemí. Podnětný text knihy, který napsala Penny Rae, doprovázejí vynikající fotografie, jejichž autorem je Carl Cordonnier, vše dohromady tvoří jedinečnou vizuální výpravu po Evropě a dokumentuje její kulturní bohatství. Ján Figeľ a Anne-Marie Sigmund představují knihu Žít Evropou. Jak sám název napovídá, kniha v řadě rozhovorů předkládá myšlenky, naděje a názory týkající se evropské integrace i obavy, které vyjádřili zástupci občanské spo- Dne 13. září 2006 předsedkyně EHSV Anne-Marie Sigmund slavnostně představila novou knihu EHSV nazvanou Žít Evropou – dialog s občanskou společností. Této akce se zúčastnilo mnoho hostů, včetně Jána Figeľa, evropského komisaře pro vzdělávání, odbornou přípravu, kulturu a mnohojazyčnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co je důležitější, i samotní vykonavatelé regulace přestali věřit v zastaralé a zkostnatělé doktríny. Nedávno jsem se setkal s úředníkem pracujícím pro provinční oddělení propagandy a jeho odvážné a přímé komentáře k současnému dění na mě udělaly dojem. V soukromé konverzaci by ho člověk mohl považovat za liberála – takový je nový naturel mladých a vzdělaných úředníků propagandy s čím dál vyšší hranicí politické citlivosti. Tvůrci zpravodajství opustili přesvědčení, že poskytování zpráv je propaganda, už před drahnou dobou. Já jsem svou kariéru zahájil v Deníku čínské mládeže v roce 1979 a zažil jsem celý proces otevírání a reformace Číny. Naše generace čínských novinářů se od tradičních komunistických idejí o žurnalistice odvrátila nejpozději v polovině 80. let 20. století prostřednictvím rozsáhlého čtení západního tisku. Mladší novináři tak byli západním žurnalistickým myšlenkám vystaveni od samého začátku. Ba západní práce se dnes studentům žurnalistiky na čínských univerzitách předkládají při výuce jako „vzory pro psaní“. To je podstatná změna a jde o zásadní důvod rostoucího počtu nefalšovaných zpráv a komentářů v dnešních čínských médiích. Pro dovedení čínských médií k přijetí změny byl významný i tržní tlak. Navzdory zahraničním představám žije z vládních financí už jen hrstka čínských médií – například Deník lidu, Deník Kuang-ming a Hospodářský deník.Čínská ústřední televize spoléhá především na příjem z reklamy, přičemž vláda hradí jen symbolický zlomek jejího obřího rozpočtu. Zda se dokáže většina mediálních podniků udržet, závisí tedy výhradně na jejich tržím úspěchu.", "en": "More importantly, even the regulators themselves have ceased to believe in obsolete and rigid doctrines. I recently met an official working for a provincial Department of Propaganda and was impressed by his bold and straightforward comments on current affairs. In private conversation, one might even take him for a liberal – one of a new breed of young and well-educated propaganda officials with an increasingly higher threshold of political sensitivity. For their part, producers of news have long since ceased to believe that news is propaganda. I started my career with China Youth Daily in 1979 and have experienced the whole process of China’s opening up and reformation. Our generation of Chinese journalists broke from traditional Communist ideas about journalism by the mid-1980’s through extensive reading of Western journalism. Younger journalists have thus been exposed to Western journalistic ideas from the very beginning. Indeed, Western works are taught as “models for writing” to journalism students in China’s universities. This is a crucial change, and it is the fundamental reason for an increasing number of genuine news items and commentaries in China’s media today. Market pressure has also been important in pushing Chinese media to embrace change. Contrary to foreign perceptions, only a handful of Chinese media – for example, People’s Daily, Guang Ming Daily, and the Economic Daily – still live on government funds. China Central Television relies mainly on its advertising income, with only a symbolic fraction of its massive budget covered by the government. Whether most media outlet can survive is thus solely dependent on their market success."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velké účtování v Egyptě LONDÝN – Mohutné protivládní protesty, které vypukly po celém Egyptě 30. června – tedy na den přesně rok poté, co si Egypťané zvolili vůbec prvního civilního prezidenta –, představovaly rozmanité a decentralizované hnutí, které oslabilo moc prezidenta Muhammada Mursího jako nikdy předtím. Statisíce lidí vyšly do ulic a mnozí z nich vzali útokem a vypálili káhirské sídlo vládnoucího Muslimského bratrstva. Na sklonku dne dostal prezident ultimátum. První „revoluční“ prohlášení nového egyptského lidového hnutí Tamarúd (Vzpoura) požadovalo, aby Mursí do dvou dnů odstoupil, jinak bude ��elit pochodu na prezidentský palác. „Jménem 22 milionů občanů prohlašujeme, že Muhammad Mursí již není právoplatným prezidentem Egypta.“ Demonstranti poté vyzvali „státní instituce, armádu, policii a soudy, aby se postavily na stranu lidu“. Armáda skutečně promluvila, když dala Mursímu vlastní ultimátum: řešte požadavky demonstrantů, jinak vás čeká vojenské řešení krize. Mursího úřad v závěru dne konstatoval, že s ním prohlášení armády nikdo předem nekonzultoval, a o půlnoci v několika velkých městech současně demonstrovaly desetitisíce prezidentových stoupenců. Co tedy bude dál? A jaký dopad budou mít hnutí Tamarúd a intervence armády na choulostivý demokratizační proces v Egyptě? Cesta k dnešní krizi se dala předpokládat. Mursí vyhrál prezidentské volby pouze s 51,7% hlasů, přičemž zbylých 48,3% zahrnovalo velmi silné aktéry včetně osobností Mubarakova režimu a jejich stoupenců. Odpor proti Mursímu přitvrdil po anulované deklaraci ústavy z listopadu 2012, jíž si chtěl prezident přisvojit rozsáhlé pravomoci – údajně proto, aby chránil nově zrozené volené instituce v zemi před zpolitizovaným soudnictvím. Veřejné rozhořčení prohloubila také absence jakéhokoliv hmatatelného zlepšení situace řadových Egypťanů. Všichni prezidentští kandidáti slibovali hory doly, avšak absence nějakého podstatného úspěchu, například vyřešení chronických výpadků dodávek plynu a elektřiny v zemi, pomohla přiživit mohutnou mobilizaci proti Mursímu. Za nekompetentnost během politického přerodu se platí vysoká cena. Mursí však není zcela neúspěšný ani zcela bez stoupenců. Loni v srpnu odstavil lídry Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF).", "en": "Showdown in Egypt LONDON – With massive anti-government protests across Egypt on June 30 – a year to the day after Egyptians elected their first-ever civilian president – a diverse and decentralized movement has challenged President Mohammad Morsi’s hold on power as never before. Hundreds of thousands were mobilized to take to the streets, with many storming and burning down the Cairo headquarters of the ruling Muslim Brotherhood. At the end of the day, the president was given an ultimatum. The first “revolutionary” statement of Egypt’s new grassroots Tamarod (rebel) movement demanded that Morsi leave within two days or face a march on the presidential palace. “In the name of 22 million citizens, we declare that Mohammad Morsi is no longer the legitimate President of Egypt.” The protesters then appealed to “the institutions of the state, the army, the police, and the judiciary to side with the popular will.” The army has spoken, issuing an ultimatum of its own to Morsi: Address the protesters’ demands or face a military solution to the crisis. As the day ended, Morsi’s office declared that it had not been consulted prior to the army’s statement, and tens of thousands of the president’s supporters demonstrated in several cities simultaneously at midnight. So what will happen next? And what impact will the Tamarod movement and the army intervention have on Egypt’s precarious democratization process? The path to today’s crisis was predictable. Morsi won the presidential election with only 51.7% of the vote, while the other 48.3% included very powerful forces, including figures from the Mubarak regime and their supporters. Opposition to Morsi hardened following the annulled November 2012 constitutional declaration, by which he had sought sweeping powers – allegedly to protect the country’s infant elected institutions against a politicized judiciary. The lack of tangible material gains for ordinary Egyptians also fueled public anger. All of the presidential candidates had made wild promises; but the absence of significant achievement, such as resolving the country’s chronic shortages of gas and electricity, helped to fuel the massive anti-Morsi mobilization. Incompetence during a political transition has a high price. But Morsi is not entirely without accomplishments or supporters. Last August, he culled the leaders of the Supreme Council of the Armed Forces (SCAF)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Our most recent rover on Mars has discovered traces of organics. Yeah, there are organics at the surface of Mars. And it also discovered traces of methane. And we don't know yet if the methane in question is really from geology or biology. Regardless, what we know is that because of the discovery, the hypothesis that there is still life present on Mars today remains a viable one. So by now, I think I have convinced you that Mars is very special to us, but it would be a mistake to think that Mars is the only place in the solar system that is interesting to find potential microbial life. And the reason is because Mars and the Earth could have a common root to their tree of life, but when you go beyond Mars, it's not that easy. Celestial mechanics is not making it so easy for an exchange of material between planets, and so if we were to discover life on those planets, it would be different from us. It would be a different type of life. But in the end, it might be just us, it might be us and Mars, or it can be many trees of life in the solar system. I don't know the answer yet, but I can tell you something: No matter what the result is, no matter what that magic number is, it is going to give us a standard by which we are going to be able to measure the life potential, abundance and diversity beyond our own solar system. And this can be achieved by our generation.", "cs": "Naše poslední vozítko na Marsu objevilo stopy organických látek. Jo! Na povrchu Marsu jsou organické látky. A také objevil stopy metanu. Zatím nevíme, zda je metan původu geologického nebo biologického. Tak či tak díky tomuto objevu víme, že hypotéza, že na Marsu je ještě stále přítomen život, zůstává životaschopnou. Myslím, že jsem vás přesvědčila, že Mars je pro nás výjimečný, ale bylo by chybou si myslet, že Mars je jediné zajímavé místo v naší sluneční soustavě s potenciálem nalezení mikrobiálního života. A důvodem je, že Mars a Země mohou mít společný základ jejich stromu života, ale když jdete dále za Mars, není to tak jednoduché. Nebeská mechanika neusnadňuje výměnu materiálu mezi planetami, a pokud nalezneme život na těchto planetách, bude od toho našeho odlišný. Bude to odlišný druh života. Ale nakonec to možná budeme jen my, my a Mars, nebo naopak, v naší sluneční soustavě může být mnoho stromů života. Odpověď zatím neznám, ale něco vám říct můžu: Nehledě na výsledek, nehledě na to magické číslo, dá nám to standard, díky kterému budeme schopni měřit potenciál života, četnost a rozmanitost mimo naši sluneční soustavu. Tohle může zvládnout naše generace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak ozdravit americkou „chytrou moc“ Spojené státy potřebují znovu objevit, jak být „chytrou mocností“. Takový byl závěr oboupartajní komise, jíž jsem s Richardem Armitagem, bývalým náměstkem ministra zahraničí v Bushově administrativě, nedávno spolupředsedal. Komise pro posouzení stavu chytré moci, již svolalo washingtonské Středisko pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), se skládala z republikánských i demokratických kongresmanů, bývalých velvyslanců, penzionovaných armádních důstojníků a šéfů neziskových organizací. Dospěli jsme k závěru, že v posledních letech utrpěl image i vliv Ameriky a že USA musí přejít od vývozu strachu k vštěpování optimismu a naděje. Nejsme sami. Ministr obrany Robert Gates nedávno vyzval vládu USA, aby více peněz a úsilí věnovala „měkké moci“, mimo jiné diplomacii, hospodářské pomoci a komunikaci, protože samotná armáda nedokáže bránit americké zájmy po celém světě. Gates poukázal na to, že vojenské výdaje činí celkem bezmála půl bilionu dolarů ročně, oproti rozpočtu ministerstva zahraničí ve výši 36 miliard. Připustil, že je zvláštní, aby hlava Pentagonu žádala o posílení zdrojů ve prospěch ministerstva zahraničí, leč žijeme v neobvyklých časech. Chytrá moc je dovednost kombinovat tvrdou moc nátlaku či peněz s měkkou mocí přitažlivosti motivující ke vstupu do úspěšné strategie. Celkově vzato, během studené války se USA dařilo tohoto spojení dosahovat; poslední dobou ale zahraniční politika USA má tendenci příliš spoléhat na tvrdou moc, protože právě ta je nejpřímočařejším a nejzřetelnějším zdrojem americké síly. Avšak byť je Pentagon nejlépe vyškoleným a personálně obsazeným údem vlády, to, čeho může tvrdá moc dosáhnout sama, má své meze. Demokracie, lidská práva a rozvoj občanské společnosti nejsou plodem střelné zbraně. Pravda, americká armáda má působivou operační schopnost, ale obracet se na Pentagon proto, že umí odvést svou práci, vytváří obrázek přehnaně militarizované zahraniční politiky. Diplomacie a zahraniční pomoc se často nedostatečně financují a přehlížejí, zčásti proto, že je u kritických problémů těžké názorně doložit jejich krátkodobý účinek. Kromě toho je těžké měkkou moc vykonávat, protože mnohé zdroje americké měkké moci leží mimo vládu v soukromém sektoru a občanské společnosti, v bilaterálních spojenectvích, multilaterálních institucích a nadnárodních stycích.", "en": "Recovering America’s “Smart Power” The United States needs to rediscover how to be a “smart power.” That was the conclusion of a bipartisan commission that I recently co-chaired with Richard Armitage, the former deputy secretary of state in the Bush administration. The Smart Power Commission, convened by the Center for Strategic and International Studies in Washington, comprised Republican and Democratic members of Congress, former ambassadors, retired military officers, and heads of non-profit organizations. We concluded that America’s image and influence had declined in recent years, and that the US must move from exporting fear to inspiring optimism and hope. We are not alone. Recently, Defense Secretary Robert Gates called for the US government to commit more money and effort to “soft power,” including diplomacy, economic assistance, and communications, because the military alone cannot defend America’s interests around the world. Gates pointed out that military spending totals nearly a half-trillion dollars annually, compared to the State Department’s budget of $36 billion. He acknowledged that for the head of the Pentagon to plead for more resources for the State Department was odd, but these are not normal times. Smart power is the ability to combine the hard power of coercion or payment with the soft power of attraction into a successful strategy. By and large, the US managed such a combination during the Cold War; more recently, however, US foreign policy has tended to over-rely on hard power, because it is the most direct and visible source of American strength. But, while the Pentagon is the best-trained and best-resourced arm of the government, there are limits to what hard power can achieve on its own. Democracy, human rights, and the development of civil society do not come from the barrel of a gun. True, the American military has impressive operational capacity, but turning to the Pentagon because it can get things done creates an image of an over-militarized foreign policy. Diplomacy and foreign assistance are often under-funded and neglected, in part because it is difficult to demonstrate their short-term impact on critical challenges. In addition, wielding soft power is difficult because many of America’s soft power resources lie outside of government in the private sector and civil society, in its bilateral alliances, multilateral institutions, and transnational contacts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So growth can wash away even what appears to be a great depression. Alright. What else? Oil. Oil. This was a big topic. When I was writing up my notes oil was $140 per barrel. So people were asking a question. They were saying, \"Is China drinking our milkshake?\" (Laughter) And there is some truth to this, in the sense that we have something of a finite resource, and increased growth is going to push up demand for that. But I think I don't have to tell this audience that a higher price of oil is not necessarily a bad thing. Moreover, as everyone knows, look -- it's energy, not oil, which counts. And higher oil prices mean a greater incentive to invest in energy R&D. You can see this in the data. As oil prices go up, energy patents go up. The world is much better equipped to overcome an increase in the price of oil today, than ever in the past, because of what I'm talking about. One idea, one world, one market. So I'm optimistic so long as we hew to these two ideas: to keep globalizing world markets, keep extending cooperation across national boundaries, and keep investing in education. Now the United States has a particularly important role to play in this: to keep our education system globalized, to keep our education system open to students from all over the world, because our education system is the candle that other students come to light their own candles.", "cs": "Růst tedy může nakonec proměnit i to, co se zdá být skutečně velkou hospodářskou krizí. Dobře. A co dál? Ropa. Ropa byla velice důležitým tématem. Když jsem dopisoval tuto řeč, cena ropy se pohybovala kolem 140 dolarů za barel. A otázka tedy zněla takto: \"Snaží se nám Čína vypustit rybník?\" (smích) A je na tom něco pravdy, v tom ohledu, že existují takzvané vyčerpatelné zdroje. S ekonomickým růstem poroste i poptávka po nich. Myslím si však, že divákům tady nemusím vysvětlovat, že vyšší cena ropy nění nutně negativní záležitost. Navíc, jak jistě víme, jedná se nám spíše o zdroj energie než o ropu samotnou. Se zvyšující se cenou ropy poroste i zájem investovat do nových zdrojů energie. To dokládají i následující údaje. Když se zvyšuje cena ropy, zvyšuje se i zájem o energetické patenty. Svět je mnohem lépe připraven překonat nárůst cen ropy dnes, než byl kdykoliv předtím, přesně z tohoto důvodu. Jeden nápad, jeden svět, jeden trh. Optimistou jsem a zůstanu jím, pokud se budeme držet následujícího: globalizace světových trhů, rostoucí spolupráce mezi národy, a investic do vzdělání. Spojené státy zde hrají zvláště důležitou roli, tím, že přispívají ke globalizaci vzdělávacích systémů. Americký systém je otevřený studentům z celého světa. To je ona svíce, k níž si ostatní studenti přicházejí pro světlo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Governments and NGOs need to tap into that local entrepreneurial talent as well, because the locals know how to reach the very hard-to-serve places, their neighbors, and they know what motivates them to make change. I think a great example of this is Ethiopia's new health extension program. The government noticed in Ethiopia that many of the people were so far away from a health clinic, they were over a day's travel away from a health clinic. So if you're in an emergency situation -- or if you're a mom about to deliver a baby -- forget it, to get to the health care center. They decided that wasn't good enough, so they went to India and studied the Indian state of Kerala that also had a system like this, and they adapted it for Ethiopia. And in 2003, the government of Ethiopia started this new system in their own country. They trained 35,000 health extension workers to deliver care directly to the people. In just five years, their ratio went from one worker for every 30,000 people to one worker for every 2,500 people. Now, think about how this can change people's lives. Health extension workers can help with so many things, whether it's family planning, prenatal care, immunizations for the children, or advising the woman to get to the facility on time for an on-time delivery. That is having real impact in a country like Ethiopia, and it's why you see their child mortality numbers coming down 25 percent from 2000 to 2008. In Ethiopia, there are hundreds of thousands of children living because of this health extension worker program. So what's the next step for Ethiopia? Well, they're already starting talk about this. They're starting to talk about, \"How do you have the health community workers generate their own ideas? How do you incent them based on the impact that they're getting out in those remote villages?\" That's how you tap into local entrepreneurial talent and you unlock people's potential. The third component of Coke's success is marketing. Ultimately, Coke's success depends on one crucial fact and that is that people want a Coca-Cola. Now the reason these micro-entrepreneurs can sell or make a profit is they have to sell every single bottle in their pushcart or their wheelbarrow.", "cs": "Vlády a neziskové organizace se také musí napojit na místní podnikatelské talenty, protože místní ví, jak obsloužit ta velmi obtížně dosažitelná místa jejich sousedů, a také ví, jak je motivovat ke změně. Myslím, že skvělým příkladem je Etiopie se svým programem zlepšení zdravotní péče. Vláda zaregistrovala, že v Etiopii je mnoho míst, kde jsou lidé velmi vzdálení od zdravotnického zařízení, někteří byli dokonce vzdáleni více než jeden den cesty. Takže pokud jste byli v nouzi, nebo pokud jste byly matky chystající se porodit, museli jste zapomenout na cestu do zdravotnického zařízení. Vláda se rozhodla, že toto není dost dobré, a odjeli do Indie studovat místní indický stát Kerala, který měli řešení požadovaného problému, a adoptovali ho pro Etiopii. A v roce 2003, etiopská vláda nasadila tento systém ve vlastní zemi. Vytrénovali 35 tisíc zdravotnických pracovníků, kteří byli schopní dostat zdravotní péči přímo k lidem Během pouhých pěti let se změnil poměr z jednoho pracovníka na 30 tisíc lidí na jednoho pracovníka na 2,5 tisíce lidí. Teď se zamysleme jak to může změnit lidské životy. Zdravotníci mohou pomoci s tolika různými věcmi, ať už je to plánování rodiny, předporodní péče, imunizace pro malé děti, nebo rady pro ženy týkající se vhodného zdravotnického zařízení při nadcházejícím porodu. Toto má skutečně pozitivní dopad v zemi jako je Etiopie, a to je také důvod, proč vidíte klesat dětskou úmrtnost o 25 procent. mezi lety 2000 a 2008. V Etiopii jsou statisíce dětí, kteří žijí jen díky tomuto programu rozšířeného zdravotnictví. A jaký je další krok pro Etiopii? O tom právě teď začínají diskutovat. Začínají mluvit o tom, \"jak nechat zdravotnické pracovníky generovat jejich vlastní myšlenky? Jak je motivovat k aktivitě na základě podnětů, které dostávají v těch vzdálených vesnicích?\" Přesně ten správný způsob, jakým se napojíte na místní podnikatelský talent a uvolníte ten správný lidský potenciál. Třetí komponenta úspěchu Coca-Coly je marketing. Zásadní část úspěchu Coca-Coly stojí na klíčovém faktu, kterým je, že lidé zkrátka chtějí Coca-Colu. Důvod, proč tito malí \"mikro-podnikatelé\" mohou prodávat a vydělávat je, že každá jednotlivá lahev z jejich vozíku nebo dvoukoláku musí být prodána."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's one thing to work up the confidence to write honestly about your experiences with love, but it is another thing to discover that your love life has made international news -- (Laughter) and to realize that people across the world are genuinely invested in the status of your new relationship. (Laughter) And when people called or emailed, which they did every day for weeks, they always asked the same question first: are you guys still together? In fact, as I was preparing this talk, I did a quick search of my email inbox for the phrase \"Are you still together?\" and several messages popped up immediately. They were from students and journalists and friendly strangers like this one. I did radio interviews and they asked. I even gave a talk, and one woman shouted up to the stage, \"Hey Mandy, where's your boyfriend?\" And I promptly turned bright red. I understand that this is part of the deal. If you write about your relationship in an international newspaper, you should expect people to feel comfortable asking about it. But I just wasn't prepared for the scope of the response. The 36 questions seem to have taken on a life of their own. In fact, the New York Times published a follow-up article for Valentine's Day, which featured readers' experiences of trying the study themselves, with varying degrees of success. So my first impulse in the face of all of this attention was to become very protective of my own relationship.", "cs": "Jedna věc je vypracovat se k upřímnému psaní o vašich zkušenostech s láskou, ale druhá věc je zjistit, že se váš milostný život objeví v mezinárodních zprávách -- (smích) a uvědomit si, že lidi po celém světě skutečně zajímá, jak je na tom váš nový vztah. (smích) A když mi lidé volali nebo mailovali, což dělali několik týdnů každý den, vždycky se nejdřív ptali: Jste pořád spolu? Když jsem si připravovala tuto přednášku, udělala jsem si rychlý průzkum svého mailu a hledala jsem frázi \"Jste pořád spolu?\" a několik zpráv mi hned vyskočilo. Byly od studentů, novinářů a milých neznámých jako tento mail. Dělala jsem rozhovor pro rádia a ptali se mě na to. Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena na mě zakřičela: \"Hej Mandy, kde je tvůj přítel?\" A já jsem hned zrudla. Chápu, že tohle je součástí toho všeho. Když píšete o svém vztahu v mezinárodních novinách, měli byste čekat, že lidem nebude vadit ptát se vás na to. Nebyla jsem však připravená na rozsah té odezvy. 36 otázek začalo žít vlastním životem. New York Times publikoval na Svatého Valentýna článek, který navazoval na můj a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů, kteří studii sami vyzkoušeli, s různými stupni úspěchu. Díky této velké pozornosti byl můj první reflex stát se ke svému vztahu velmi ochranitelskou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé potvrzuje, že kdykoli jsou stablecoiny použity k poskytování platebních služeb, plně se na ně vztahují současné mezinárodní standardy pro platební systémy. Navrhované uplatnění souboru zásad na stablecoiny poskytne jednotlivým jurisdikcím mezinárodně dohodnuté východisko, které mohou využít při sestavování vlastní regulatorní reakce na nové domácí i přeshraniční platební iniciativy. Zadruhé, díky výkladu toho, jak se stávající zásady váží ke stablecoinům, je zpráva významným krokem k uplatnění přístupu „stejný byznys, stejná rizika, stejná pravidla“ na rychle rostoucí a důležité platební inovace. Stávající i výhledové stablecoinové platební projekty mají řadu rysů, které je od jiných platebních systémů odlišují. Používají jiné technologie a mohou být jinak řízeny. Nadto na rozdíl od jiných platebních systémů, které převádějí finanční prostředky ve formě peněz centrálních bank nebo vkladů komerčních bank, stablecoinové projekty nejenže uskutečňují transfer prostředků, ale také vytvářejí peníze, samotný stablecoin, pomocí nichž se prostředky převádějí. Poradní zpráva předkládá vodítka ohledně toho, jak by se na tyto nové rysy stablecoinů měly uplatňovat současné mezinárodní standardy. Stěžejní je její návrh, že pokud je stablecoinový projekt systémový nebo je pravděpodobné, že se systémovým stane, mezinárodní standardy by se měly vztahovat na všechny jeho složky, včetně stablecoinu samotného. Vodítka osvětlují, že stablecoiny lze využívat k vypořádání transakcí, jedině pokud splní tytéž vysoké standardy, jaké očekáváme od peněz užívaných k úhradám už dnes. Konkrétně formulují očekávání ohledně likvidity a úvěruschopnosti stablecoinů a ohledně práv držitelů digitálních mincí, včetně práva ji na požádání v plné nominální hodnotě směnit za peníze. Zatřetí, předložená vodítka pomohou současným i budoucím provozovatelům stablecoinů uspořádat své projekty tak, aby nesnižovaly standardy a nevytvářely nová rizika pro finanční stabilitu. To pomůže zajistit, aby s ostatními poskytovateli platebních služeb soupeřili za rovných podmínek. Pokud se stablecoiny nereformují, podle našeho názoru by jim jejich současná vnitřní uspořádání a právní rámce mohly silně komplikovat soulad s PFMI. Nová zpráva o stablecoinech je důležitým krokem k uznání příslibu a přínosů digitálního finančnictví za současné ochrany veřejnosti před riziky, která nelze přehlížet. V posledku by měl mít každý možnost uskutečňovat rychlé, laciné a transparentní platby, domácí i přeshraniční.", "en": "First, it confirms that the current international standards for payment systems apply fully to stablecoin schemes when these are used to provide payment services. The proposed application of the guidelines to stablecoins will provide individual jurisdictions with an internationally agreed baseline to use when developing their regulatory response to new domestic and cross-border payment initiatives. Second, by explaining how the existing principles relate to stablecoins, the report is a major step forward in applying the “same business, same risks, same rules” approach to a fast-growing and important payment innovation. Both existing and prospective stablecoin payment schemes possess a number of features that distinguish them from other payment systems. They use different technologies and can have different governance. Moreover, unlike other payment systems, which transfer funds in the form of central bank money or commercial bank deposits, stablecoin schemes not only transfer funds but also create the money – the stablecoin itself – in which the funds are transferred. The consultative report provides guidance on how the current international standards should be applied to these novel features of stablecoins. Crucially, it proposes that if a stablecoin scheme is, or is likely to become, systemic, the international standards should apply to all elements of the scheme, including to the stablecoin itself. The guidance clarifies that stablecoins can be used to settle transactions only if they meet the same high standards we expect of the money already used for settlement today. Specifically, it sets out expectations for stablecoins’ liquidity and creditworthiness and for the rights of coin-holders, including the right to exchange the coin on demand for cash at full face value. Third, the proposed guidance will help current and future stablecoin operators to structure their schemes in a way that will not lower standards or create new risks to financial stability. This will help to ensure that they compete on a level footing with other providers of payment services. In our view, current stablecoins’ internal structures and legal frameworks might make it very challenging for them to comply with the PFMI without reforming themselves. This new stablecoin report is an important step toward recognizing the promise and benefits of digital finance, while safeguarding the public from risks that must not be ignored. Ultimately, everyone should be able to make fast, low-cost, and transparent payments, whether domestic or cross-border."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Německý ekonomický přelud LONDÝN – Už 60 let jedna německá vláda za druhou usiluje o evropštější Německo. Teď však vláda kancléřky Angely Merkelové chce přetvořit evropské ekonomiky k obrazu Německa. To je politicky neprozřetelné a hospodářsky nebezpečné. Německá ekonomika, která v Evropě není ani zdaleka nejúspěšnější – jak se německý ministr financí Wolfgang Schäuble a další pyšní –, je dysfunkční. Jistěže, Německo má své silné stránky: světově proslulé společnosti, nízkou nezaměstnanost a výborný úvěrový rating. Vyznačuje se ale také stagnujícími mzdami, vyčerpanými bankami, nedostatečnými investicemi, slabými přírůstky produktivity, katastrofálním demografickým vývojem a chudokrevným růstem výstupu. Jeho hospodářský model založený na „ožebračování sousedů“ – stlačování mezd s cílem subvencovat vývoz – by pro zbytek eurozóny neměl sloužit jako příklad hodný následování. Ve druhém čtvrtletí roku 2014 se německá ekonomika smrštila a od světové finanční krize roku 2008 narostla o pouhých 3,6 % – o něco víc než ve Francii a Británii, ale oproti Švédsku, Švýcarsku a Spojeným státům tempem méně než polovičním. Od roku 2000 tamní roční růst HDP dosahuje jen 1,1 %, což zemi v 18členné eurozóně řadí na 13. místo. Německo, při spuštění eura roku 1999 odepisované jako „nemocný muž Evropy,“ nereagovalo posílením dynamiky, nýbrž seškrtáváním nákladů. Investice klesly z 22,3 % HDP v roce 2000 na 17 % v roce 2013. Infrastruktura jako dálnice, mosty, ba dokonce Kielský průplav se po letech zanedbávání rozpadá.", "en": "Germany’s Economic Mirage LONDON – For 60 years, successive German governments sought a more European Germany. But now, Chancellor Angela Merkel’s administration wants to reshape Europe’s economies in Germany’s image. This is politically unwise and economically dangerous. Far from being Europe’s most successful economy – as German Finance Minister Wolfgang Schäuble and others boast – Germany’s economy is dysfunctional. To be sure, Germany has its strengths: world-renowned companies, low unemployment, and an excellent credit rating. But it also has stagnant wages, busted banks, inadequate investment, weak productivity gains, dismal demographics, and anemic output growth. Its “beggar-thy-neighbor” economic model – suppressing wages to subsidize exports – should not serve as an example for the rest of the eurozone to follow. Germany’s economy contracted in the second quarter of 2014, and has grown by a mere 3.6% since the 2008 global financial crisis – slightly more than France and the United Kingdom, but less than half the rate in Sweden, Switzerland, and the United States. Since 2000, GDP growth has averaged just 1.1% annually, ranking 13th in the 18-member eurozone. Written off as the “sick man of Europe” when the euro was launched in 1999, Germany responded not by boosting dynamism, but by cutting costs. Investment has fallen from 22.3% of GDP in 2000 to 17% in 2013. Infrastructure, such as highways, bridges, and even the Kiel Canal, is crumbling after years of neglect."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Člověk mohl doufat, že Amerika bude první, kdo nabídne velké obnosy peněz na pomoc mnoha nevinným obětem politik, které prosazovala. To však neučinila a Obama musel úporně bojovat, aby ze zdráhavého kongresu dostal alespoň omezené částky pro Mezinárodní měnový fond. Řada rozvojových zemí se ale právě vymanila z přílišné dluhové zátěže a nechtějí si toutéž zkušeností projít znovu. To znamená, že potřebují granty, ne půjčky. Skupina G-20, která se obrátila na MMF, aby zajistil peníze, jež rozvojové země potřebují, aby se vyrovnaly s krizí, toto důkladně nezohlednila; konference OSN však ano. Nejcitlivějším tématem, jehož se konference OSN dotkla, příliš citlivým, než aby jej diskutovala G-20, byla reforma světové rezervní soustavy. Hromadění rezerv přispívá ke globálním nevyváženostem a k nedostatečnosti celosvětové agregátní poptávky, neboť některé země si ukládají stoky miliard dolarů jako pojistku proti globální volatilitě. Není divu, že Amerika, která ze situace těží tím, že získává biliony dolarů v půjčkách z rozvojových zemí, dnes téměř bezúročně, nebyla touto diskusí právě nadšena. Ať už se to ale USA líbí nebo ne, dolarový rezervní systém se rozpadá; otázkou je pouze to, zda od současného systému přejdeme k alternativě nahodile, anebo opatrnějším a strukturovanějším způsobem.", "en": "One might have hoped that America would be the first to offer large amounts of money to help the many innocent victims of the policies it had championed. But it did not, and Obama had to fight hard to extract even limited amounts for the International Monetary Fund from a reluctant Congress. But many developing countries have just emerged from being overburdened with debt; they do not want to go through that again. The implication is that they need grants, not loans. The G-20, which turned to the IMF to provide most of the money that the developing countries need to cope with the crisis, did not take sufficient note of this; the UN conference did. The most sensitive issue touched upon by the UN conference – too sensitive to be discussed at the G-20 – was reform of the global reserve system. The build-up of reserves contributes to global imbalances and insufficient global aggregate demand, as countries put aside hundreds of billions of dollars as a precaution against global volatility. Not surprisingly, America, which benefits by getting trillions of dollars of loans from developing countries – now at almost no interest – was not enthusiastic about the discussion. But, whether the US likes it or not, the dollar reserve system is fraying; the question is only whether we move from the current system to an alternative in a haphazard way, or in a more careful and structured way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová vzpoura mas PAŘÍŽ – Sjednocuje současná hospodářská krize demokratický svět nejen ve strachu, ale i ve hněvu? Ve Francii, kde se zavírá řada továren, znepokojuje správní rady a policii po celé zemi vlna únosů špičkových manažerů – pro tento nový zločin se vžil výraz „bossnapping“. Ve Spojených státech rozlítily veřejné mínění velké bonusy vyplácené nejvyšším manažerům firem, které byly sanovány miliardami dolarů z peněz daňových poplatníků – zejména jde o pojišťovací gigant AIG –, přičemž veřejné rozhořčení přiživují populistický tisk a Kongres. Podobně i ve Velké Británii dnes stále všetečnější a kritičtější veřejnost hází v atmosféře společné podezíravosti do jednoho pytle bankéře a členy parlamentu. Vytváří nebo odhaluje tedy současná krize rostoucí propast mezi „vládci“ a „poddanými“? Populistický hněv je jedním z nejpředvídatelnějších a rozhodně nevyhnutelných důsledků dnešní finanční a hospodářské krize. Jednotícím faktorem v pozadí tohoto sílícího rozhořčení je odmítnutí skutečné i pociťované nerovnosti – nerovnosti v přístupu i ekonomických podmínkách. Vezmeme-li si krédo Francouzské republiky „Volnost, rovnost, bratrství“, pak první princip volnosti se stal mottem naší doby po pádu berlínské zdi v roce 1989, zatímco druhý motiv se dostává do popředí dnes, kdy ekonomika klopýtá. Může obnovené hledání rovnosti zacelit tradiční propast mezi Amerikou a Evropou? Bude „americký sen“ poevropštěn? A je možné, že v době, kdy je tamní ekonomika na kolenou, ustoupí tajné naděje bezpočtu Američanů, že i oni by mohli být jednoho dne bohatí, závisti na evropský způsob? Pro Ameriku by bylo nebezpečné, kdyby situace dospěla tak daleko. Amerika není Francie – alespoň ne zatím. Zdá se však zřejmé, že rostoucí hospodářská nerovnost v USA a koneckonců i v celé OECD přiživuje pocit nespravedlnosti a sílící hněv. V době, kdy v USA vzkvétal finanční sektor, se výrobní základna prudce smršťovala. Je zjevné, že v celém západním světě si lidé na špičce příjmové pyramidy vedou zejména v posledních 20 letech mnohem lépe než ti, kdo stojí uprostřed nebo ve spodních patrech. Když bohatí bohatli, chudí sice nechudli, avšak nůžky mezi bohatými a chudými se značně rozšířily.", "en": "The New Revolt of the Masses PARIS – Is the current economic crisis uniting the democratic world in anger as much as in fear? In France, with many factories closing, a wave of executive hostage-taking – “bossnapping,” as this newfangled crime is called – is agitating board rooms and police across the country. In the United States, big bonuses given to executives from firms receiving billions of dollars in taxpayer bailouts – the insurance giant AIG, in particular – has infuriated public opinion, with a populist press and Congress fueling popular rage. Similarly, in Great Britain, an increasingly inquisitive and critical public is now lumping together bankers and members of Parliament in a common climate of suspicion. Is the current crisis creating or revealing a growing split between rulers and ruled? Populist anger is one of the most predictable, and certainly inevitable, consequences of today’s financial and economic crisis. The unifying factor behind this rising “anger” is rejection of both real and perceived inequality – inequality in both treatment and economic conditions. In terms of the French Republic’s credo, “Liberty, Equality, Fraternity,” the first principle, liberty, became the motto of our age after the fall of the Berlin Wall in 1989; the second is gaining greater precedence today as the economy falters. Can a renewed quest for equality close the traditional gap that has existed between America and Europe? Will the “American dream” be Europeanized? And, with their country’s economy humbled, will countless Americans’ secret hope that they, too, might one day be rich now give way to European-style envy? It would be dangerous for America if things went that far. America is not France – at least not yet. But it seems obvious that increasing economic inequality in the US and, indeed, throughout the OECD, has stoked a perception of injustice and growing anger. In the US, as the financial sector soared, the manufacturing base contracted sharply. It is clear that all over the western world, particularly in the last 20 years, those at the top of the income ladder have done much better than those in the middle or at the bottom. While the rich got richer, the poor did not get poorer, but the gap between rich and poor expanded significantly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But eventually this sense of boredom, this feeling of, like, yeah, I got this, this isn't challenging anymore -- it would get to be too much. And I would have to let it go. But then I would become interested in something else, something totally unrelated, and I would dive into that, and become all-consumed, and I'd be like, \"Yes! I found my thing,\" and then I would hit this point again where I'd start to get bored. And eventually, I would let it go. But then I would discover something new and totally different, and I would dive into that. This pattern caused me a lot of anxiety, for two reasons. The first was that I wasn't sure how I was going to turn any of this into a career. I thought that I would eventually have to pick one thing, deny all of my other passions, and just resign myself to being bored. The other reason it caused me so much anxiety was a little bit more personal. I worried that there was something wrong with this, and something wrong with me for being unable to stick with anything. I worried that I was afraid of commitment, or that I was scattered, or that I was self-sabotaging, afraid of my own success. If you can relate to my story and to these feelings, I'd like you to ask yourself a question that I wish I had asked myself back then.", "cs": "Ale nakonec ten stav nudy, takový ten pocit, \"Jo, už to znám! Už to pro mě není výzva\", ten pocit převáží a musím tu věc nechat být. Ale pak se zase nadchnu pro něco jiného, nijak nesouvisejícího, a ponořím se do toho a nechám se tím pohltit a v duchu si říkám \"Ano, našla jsem to své!\" A pak zase přijde ten okamžik, kdy se začnu nudit, až to nakonec opustím. Ale pak objevím něco nového a úplně jiného a ponořím se do toho... Tenhle vzorec mi způsoboval mnoho úzkosti, ze dvou důvodů: první byl ten, že jsem si nebyla jistá, jak mám něco takového proměnit v kariéru. Myslela jsem, že nakonec budu muset zvolit jedinou věc, potlačit svou vášeň pro ty ostatní a rezignovat před pocity nudy. Ten druhý důvod, proč mě to tak trápilo, byl trochu osobnější. Bála jsem se, že je na tom něco špatného, že je se mnou něco špatně, když u ničeho nedokážu vydržet. Bála jsem se, že mám strach ze závazků, nebo že jsem moc roztěkaná, nebo že si sama škodím, protože mám strach z úspěchu. Pokud se v mém příběhu a v těchto pocitech poznáváte, zkuste se sami sebe zeptat na otázku, o které bych sama ráda dříve věděla."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konspirace jako hrom NEW YORK – Nastal věk konspiračních teorií? Řada důkazů naznačuje, že se ocitáme v jakémsi zlatém věku občanské spekulace, dokumentace a dedukce, která se formuje – obvykle na internetu – a šíří po celém světě jako virus. Při tomto procesu se nasávají konspirační teorie z okrajů veřejného diskurzu, kde byly dříve zpravidla uvězněné, občas přímo do nitra politiky. Zjistila jsem to náhodou. Napsala jsem knihu o zneužívání výkonné moci ve Spojených státech během Bushových let, a když jsem pátrala po novém dění, narazila jsem na internetu na rozhovory, které berou vážně historky o zákulisních manipulacích. Existují určitá výsadní témata. V USA je častou látkou to, že světové elity kují pikle – mimo jiné prostřednictvím Bilderbergovy skupiny nebo Rady pro zahraniční vztahy – s cílem vytvořit „jedinou celosvětovou vládu“, kterou budou namísto národních vlád řídit samy. Ke slovu se občas dostávají i folklornější podrobnosti, jež mezi členy této kabaly zahrnují ilumináty, svobodné zednáře, držitele Rhodesova stipendia nebo, tak jako vždycky, Židy. Charakteristické znaky těchto historek jsou známé každému, kdo se zajímal o přenos určitých kategorií vyprávění v dobách krize. Z literárního hlediska tato konspirační teorie značně připomíná Protokoly sionských mudrců a jejich tajnou světovou elitu s obrovskou mocí a zlými úmysly. Historicky se obvykle vyskytuje tatáž množina motivů: děsivá, neřízená a hluboká změna prováděná vzdělanými, městskými světoobčany.", "en": "A Conspiracy So Immense NEW YORK – Is this the Age of the Conspiracy Theory? Plenty of evidence suggests that we are in something of a golden age for citizen speculation, documentation, and inference that takes shape – usually on the Internet – and spreads virally around the globe. In the process, conspiracy theories are pulled from the margins of public discourse, where they were generally consigned in the past, and sometimes into the very heart of politics. I learned this by accident. Having written a book about the hijacking of executive power in the United States in the Bush years, I found myself, in researching new developments, stumbling upon conversations online that embrace narratives of behind-the-scenes manipulation. There are some major themes. A frequent one in the US is that global elites are plotting – via the Bilderberg Group and the Council on Foreign Relations, among others – to establish a “One World Government” dominated by themselves rather than national governments. Sometimes, more folkloric details come into play, broadening the members of this cabal to include the Illuminati, the Freemasons, Rhodes Scholars, or, as always, the Jews. The hallmarks of this narrative are familiar to anyone who has studied the transmission of certain story categories in times of crisis. In literary terms, this conspiracy theory closely resembles The Protocols of the Elders of Zion , featuring secretive global elite with great power and wicked aims. Historically, there tends to be the same set of themes: fearsome, uncontrolled transformative change led by educated, urbanized cosmopolitans."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínský bod obratu NEW HAVEN – Všečínské shromáždění lidových zástupců zkraje března schválí 12. pětiletý plán Číny. Do dějin se tato pětiletka pravděpodobně zapíše jako jedna z nejodvážnějších čínských strategických iniciativ. V zásadě promění charakter čínského hospodářského modelu – odkloní se od konstrukce posledních 30 let, tažené exportem a investicemi, směrem k vzorci růstu, který čím dál silněji pohánějí čínští spotřebitelé. Tento posun bude mít zásadní důsledky pro Čínu, zbytek Asie i pro širší globální hospodářství. Tak jako pátá pětiletka, která na sklonku 70. let připravila půdu pro „reformy a otevření“, a devátá pětiletka, která v polovině 90. let spustila marketizaci státních podniků, i nadcházející pětiletý plán přiměje Čínu k přehodnocování stěžejních hodnotových tezí svého hospodářství. Základy položil před čtyřmi lety premiér Wen Ťia-pao, když poprvé pojmenoval paradox „čtyř ne“ – ekonomiku, jejíž síla na povrchu zakrývá konstrukci, která je rostoucí měrou „nestabilní, nevyvážená, nekoordinovaná a v posledku neudržitelná“. Velká recese let 2008-2009 ukazuje, že Čína si už nemůže dovolit přistupovat k těmto čtyřem ne jako k teoretické domněnce. Postkrizová éra se zřejmě bude vyznačovat přetrvávajícími otřesy ve vyspělém světě – podrývajícími vnější poptávku, na níž je Čína už dlouho závislá. Čínská vláda tudíž nemá mnoho na výběr a musí se obrátit k vnitřní poptávce a se čtyřmi ne se vypořádat zpříma.", "en": "China’s Turning Point NEW HAVEN – In early March, China’s National People’s Congress will approve its 12th Five-Year Plan. This Plan is likely to go down in history as one of China’s boldest strategic initiatives. In essence, it will change the character of China’s economic model – moving from the export- and investment-led structure of the past 30 years toward a pattern of growth that is driven increasingly by Chinese consumers. This shift will have profound implications for China, the rest of Asia, and the broader global economy. Like the Fifth Five-Year Plan, which set the stage for the “reforms and opening up” of the late 1970’s, and the Ninth Five-Year Plan, which triggered the marketization of state-owned enterprises in the mid-1990’s, the upcoming Plan will force China to rethink the core value propositions of its economy. Premier Wen Jiabao laid the groundwork four years ago, when he first articulated the paradox of the “Four ‘Uns’” – an economy whose strength on the surface masked a structure that was increasingly “unstable, unbalanced, uncoordinated, and ultimately unsustainable.” The Great Recession of 2008-2009 suggests that China can no longer afford to treat the Four Uns as theoretical conjecture. The post-crisis era is likely to be characterized by lasting aftershocks in the developed world – undermining the external demand upon which China has long relied. That leaves China’s government with little choice other than to turn to internal demand and tackle the Four Uns head on."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Firma očekávala, že to kritikové vzdají. Když se však dva z nich, kteří neměli co ztratit, začali hájit u soudu, byl výsledkem nejdelší proces v případu nactiutrhání v britských právních dějinách – a katastrofa pro mediální obraz tohoto firemního giganta. Jakmile soudce rozhodl, že některá tvrzení aktivistů nejsou nactiutrhačná, poněvadž jsou pravdivá, začala firma McDonald’s přijímat zodpovědnost za praktiky svých dodavatelů. Od té doby se stala velmi potřebnou silou za lepší zacházení se zvířaty chovanými ve Spojených státech pro potravinářské účely. Zřícení textilky Rana Plaza v Bangladéši počátkem letošního roku, při němž zahynulo více než 1000 lidí, nastolilo nedávno podobnou otázku textilnímu průmyslu. Společnost Associated British Foods (ABF), která je významným producentem cukru a současně majitelem maloobchodního oděvního řetězce Primark, přijala zodpovědnost za své dodavatele, když spolu s dalšími osmdesáti oděvními značkami podepsala právně závaznou dohodu o bezpečnosti budov, kterou podpořily odbory i bangladéšská vláda. Co platí pro oděvní průmysl, to by mělo platit i pro průmysl potravinářský – a to nejen u cukru, ale u veškeré produkce potravin. Organizace Oxfam žádá deset největších potravinářských značek, aby projevily vedoucí roli tím, že přijmou zodpovědnost za porušování pozemkových práv ze strany jejich dodavatelů. Konkrétně Oxfam chce, aby tyto globální společnosti nenakupovaly u dodavatelů, kteří získali půdu od drobných pěstitelů potravin bez jejich svobodného, předem daného a informovaného souhlasu. A tam, kde už byla půda bez takového souhlasu získána a její nabytí je sporné, si Oxfam přeje, aby velké korporace trvaly na spravedlivých procedurách řešení sporů. Kampaň „Behind the Brands“ obsahuje tabulku kritérií, podle nichž se deset největších korporací řadí do žebříčku podle různých témat, mimo jiné podle dopadu jejich činnosti na zaměstnance, vodu, půdu, ženy a klimatické změny. V pozemkových otázkách například Oxfam hodnotí firmy PepsiCo a ABF známkami „špatné“ či „velmi špatné“. Nestlé si vede lépe, poněvadž její pravidla – uplatňovaná při výběru dodavatelů cukru, sóji, palmového oleje a dalších komodit – vyžadují, aby tito dodavatelé obdrželi před nabytím půdy svobodný, předem daný a informovaný souhlas domorodých a místních komunit. Nestlé byla první firmou z velké desítky, která začala tento princip plně podporovat. Sedmého listopadu pak i Coca-Cola zareagovala na kampaň Oxfamu prohlášením, že bude mít „nulovou toleranci“ k záborům půdy ze strany jejích dodavatelů a plníren.", "en": "The company expected that its critics would give up. But when two of them, with nothing to lose, defended themselves in court, the result was the longest libel trial in British legal history – and a public-relations disaster for the corporate giant. After the judge held that some of the activists’ claims were not defamatory, because they were true, McDonald’s began to accept responsibility for its suppliers’ practices. It has since become a much-needed force for improvement in the treatment of animals used for food in the United States. More recently, the collapse of the Rana Plaza garment factory in Bangladesh earlier this year, which killed more than 1,000 people, posed a similar question for the garment industry. Associated British Foods (ABF), which is both a major sugar producer and the owner of the retail clothing chain Primark, took responsibility for its suppliers by signing up, along with 80 other clothing brands, to a legally binding building-safety agreement supported by trade unions and the Bangladeshi government. What applies to the clothing industry should hold for the food industry, too – and not just for sugar, but for all food production. Oxfam is asking the ten biggest food brands to show leadership by acknowledging their responsibility for land-rights violations involving their suppliers. In particular, Oxfam wants these global companies to avoid buying from suppliers that have acquired land from small-scale food producers without these producers’ free, prior, and informed consent. Where land has already been acquired without such consent, and the acquisition is in dispute, Oxfam wants the corporations to insist on fair dispute-resolution procedures. “Behind the Brands” includes a score sheet, ranking the Big 10 on a range of issues, including their impact on workers, water, land, women, and climate change. On land issues, Oxfam rates PepsiCo, and ABF either “poor” or “very poor.” Nestlé scores better, because its guidelines for suppliers – used for the sourcing of sugar, soy, palm oil, and other commodities – require that they obtain the free, prior, and informed consent of indigenous and local communities before acquiring land. Nestlé was the first of the Big 10 to support this principle fully. Then, on November 7, Coca-Cola responded to the Oxfam campaign by declaring that it would have “zero tolerance” for land grabbing by its suppliers and bottlers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co je v nepořádku s evropskou pravicí? VARŠAVA: Po celé Evropě se tradiční pravicově orientované strany nacházejí v krizi. Britští Toriové se vydali na sebevražednou cestu k vlastní izolaci ve své malé imaginární Anglii. Francouzská pravice je zasažena občanskou válkou, kde vnuk Charlese de Gaulla a poslanec Evropského parlamentu opustil vlastní Gaullistickou stranu a připojil se k Jean-Marie Le Penově Nacionalistické frontě. A dokonce němečtí Křesťanští demokraté, dosud pevní jako skála, klesají do hlubin finančních skandálů. Pouze extremistická pravicová strana rakouských Svobodných Jörga Haidera postupuje kupředu a vítězí. Je tedy evropská pravice odsouzena k zániku vyhynutím či k extremismu? Nejsem stoupenec ani levice, ani pravice. Ale přesto, potíže pravice by měly vzbuzovat obavy všech myslících demokratů; už proto, že všechny tyto problémy se neomezují jen na západní polovinu Evropy. Před dvěma roky jsem obdivoval obrovský profesionalismus, s jakým se polská a maďarská pravice dostala k moci. Od té doby se jim podařilo, jako ostatním západoevropským konservativcům – přinejmenším v politické oblasti – zfušovat co se dalo. Obě tato hnutí dnes v průzkumech veřejného mínění dosahují pouhých cirka 20% podpory. Takzvaní postkomunisti se vznášejí vysoko nad nimi s podporou okolo 70%. Možná se nám ale pád popularity pravice našich nových demokracií snaží něco napovědět o pravicích ve starých evropských demokraciích. Tak jako jejich západní kolegové, jsou polští a maďarští konservativci polapeni mezi jejich stále méně přitažlivý neoliberalismus a stále více anachroničtějšími komunitárními tradicemi. Fidesz v Maďarsku a Volební aliance Solidarity (AWS) v Polsku se dostaly před dvěma roky k moci právě jako reakce na své postkomunistické předchůdce. Během jejich úředního období ale postkomunistická strana nijak váženě nerozkolébala reformní koráb a ani nijak neohrozila demokracii. Voliči byli připraveni odtrhnout se od starých vazeb – voliči v devadesátých letech jednak značně omládli a rovněž výhody nad starým režimem, především poté, co se přehnala recese z počátku devadesátých let a reformní politiky se začaly vyplácet, se staly zcela hmatatelnými. Skoro lze říci, že lidé se měli poněkud stydět, že postkomunistům umožnili v polovině devadesátých let vyhrát druhé kolo demokratických voleb. Pravice vždy pohlížela na postkomunistické epizody vládnutí jako na svého druhu léta bídy – dobu, kdy výhonky reforem chřadnou. A tak pravicová rétorika zesílila. Už ale nebyla neoliberální.", "en": "What's Wrong with Europe's Right? WARSAW: Everywhere in Europe, traditional right wing parties are in crisis. Britain's Tories appear on a suicidal march to isolating themselves in an imaginary little England. A civil war grips the French right, with a Euro MP grandson of Charles de Gaulle abandoning the Gaullists to join Jean-Marie Le Pen's National Front. Even Germany's rock solid Christian Democrats are poised over an abyss of scandal. Only the extreme right-wing Freedom Party of Austria's Jörg Haider is on the march. Is Europe's right doomed to extinction or extremism? I am neither a man of the left, nor of the right. Still, the troubles of the right should worry all thinking democrats; and these troubles are not confined to Europe's western half. Two years ago I admired the professionalism with which Poland's and Hungary's rightist parties came to power. Since then, like Western Europe's conservatives, they managed to – at least in political terms – botch nearly everything. Both movements now garner only around 20% of support in opinion polls. So-called post-communists are flying high with around 70%. Perhaps the collapsing popularity of the right in our new democracies tells something about the right in Europe's old democracies. For like their Western counterparts, the Polish and Hungarian conservatives are caught between their increasingly unappealing neo-liberalism and their increasingly anachronistic communitarian traditions. Fidesz in Hungary and the Solidarity Electoral Alliance (AWS) in Poland gained power two years ago because of a reaction to their post-communist predecessors. During their tenures, neither post-communist party rocked the reform boat very much, nor did they threaten democracy. Yet the voters were ready to move away from the old ties – the electorate had become much younger in the 1990s and the improvements over the old regime, after the recession of the early 1990s had run its course and the reform policies began to pay off, became palpable. In fact, people may have been somewhat ashamed at having allowed the post-communists to win the second round of democratic elections in mid-1990s. The right always saw the post-communist interlude as a type of locust years – a time when the seeds of reform withered. So the rightist rhetoric hardened. No longer was it neo-liberal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm Jane McGonigal. I'm a game designer. I've been making games online now for 10 years, and my goal for the next decade is to try to make it as easy to save the world in real life as it is to save the world in online games. Now, I have a plan for this, and it entails convincing more people, including all of you, to spend more time playing bigger and better games. Right now we spend three billion hours a week playing online games. Some of you might be thinking, \"That's a lot of time to spend playing games. Maybe too much time, considering how many urgent problems we have to solve in the real world.\" But actually, according to my research at the Institute for the Future, actually the opposite is true. Three billion hours a week is not nearly enough game play to solve the world's most urgent problems. In fact, I believe that if we want to survive the next century on this planet, we need to increase that total dramatically. I've calculated the total we need at 21 billion hours of game play every week. So, that's probably a bit of a counter-intuitive idea, so I'll say it again, let it sink in: If we want to solve problems like hunger, poverty, climate change, global conflict, obesity, I believe that we need to aspire to play games online for at least 21 billion hours a week, by the end of the next decade.", "cs": "Jsem Jane McGonigal, herní návrhářka. Na tvorbě online her se podílím už 10 let a mým cílem pro příští dekádu je pokusit se udělat zachraňování skutečného světa tak jednoduché jako je zachraňovat svět v online hrách. Mám na to plán, který spočívá v tom přesvědčit více lidí, včetně vás všech, aby trávili víc času hraním větších a lepších her. V současnosti trávíme tři miliardy hodin týdně hraním online her. Některé z vás napadne: \"To trávíme hraním her spoustu času. \", možná až příliš mnoho, vezmeme-li v úvahu kolik naléhavých problémů musíme vyřešit ve skutečném světě. Ale ve skutečnosti, podle mého výzkumu na Institutu pro budoucnost, je pravdou pravý opak. Tři miliardy hodin hraní týdně ani zdaleka nestačí, aby byly vyřešeny nejnaléhavější problémy světa. Vlastně věřím, že chceme-li přežít příští století na této planetě, musíme tento čas dramaticky navýšit. Spočítala jsem celkový čas, který potřebujeme, na 21 miliard hodin hraní týdně. Zní to nejspíš trochu proti zdravému rozumu, takže to řeknu ještě jednou. Nechte to vstřebat. Chceme-li vyřešit problémy jako hlad, chudoba, klimatické změny, globální konflikt nebo obezitu, věřím, že se musíme pokusit hrát online hry aspoň 21 miliard hodin týdně ke konci příští dekády."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak reformovat Čínu LONDÝN – Pesimismus ve vztahu k Číně se stal v posledních měsících všudypřítomným a strach z „čínského výbuchu“ vysílá od začátku roku šokové vlny na akciové trhy po celém světě. Zdá se, že prakticky všichni u této země spekulují na pokles. Důvodů k obavám je jistě spousta. Růst HDP prudce zpomalil, míra zadlužení firem je bezpříkladně vysoká, měna oslabuje, akciové trhy jsou výjimečně volatilní a kapitál proudí alarmujícím tempem ze země. Otázka zní, proč se to děje a zda to čínské úřady dokážou napravit, než bude pozdě. Populární – a oficiální – názor zní tak, že Čína prochází přechodem na „nový normál“ charakterizovaný pomalejším růstem HDP, jehož základem už nebude export, ale spíše domácí spotřeba. A jako obvykle se našla přehršle ekonomických studií, které tento koncept odůvodňují. Jakkoliv je však tato interpretace pohodlná, může poskytnout jen falešnou útěchu. Problémem Číny není skutečnost, že „prochází přechodem“. Problémem je fakt, že státní sektor dusí sektor soukromý. Levné pozemky, levný kapitál a přednostní zacházení se státními podniky oslabují konkurenceschopnost soukromých firem, které se potýkají s vysokými náklady na půjčky a při financování se často musí spoléhat na rodinu a přátele. V důsledku toho se řada soukromých firem odvrátila od předmětu svého podnikání a raději spekuluje na akciových a realitních trzích. Tlaku čelí také čínské domácnosti. Za pouhých 15 let se příjmy domácností snížily ze 70% na 60% HDP.", "en": "Overhauling China LONDON – Pessimism about China has become pervasive in recent months, with fear of a “China meltdown” sending shock waves through stock markets worldwide since the beginning of the year. And practically everyone, it seems, is going short on the country. There is certainly plenty of reason for concern. GDP growth has slowed sharply; corporate-debt ratios are unprecedentedly high; the currency is sliding; equity markets are exceptionally volatile; and capital is flowing out of the country at an alarming pace. The question is why this is happening, and whether China’s authorities can fix it, before it is too late. The popular – and official – view is that China is undergoing a transition to a “new normal” of slower GDP growth, underpinned by domestic consumption, rather than exports. And, as usual, a handful of economic studies have been found to justify the concept. But this interpretation, while convenient, can provide only false comfort. China’s problem is not that it is “in transition.” It is that the state sector is choking the private sector. Cheap land, cheap capital, and preferential treatment for state-owned enterprises weakens the competitiveness of private firms, which face high borrowing costs and often must rely on family and friends for financing. As a result, many private firms have turned away from their core business to speculate in the equities and property markets. Chinese households are also squeezed. In just 15 years, household income has fallen from 70% of GDP to 60%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přetéká pohár trpělivosti se Zimbabwe? Solidarita afrických lídrů, která dodává sílu zimbabwskému brutálnímu režimu Roberta Mugabeho, se možná začíná tříštit. Mugabeho rozhodnutí zastavit jediné nezávislé noviny v Zimbabwe, The Daily News , by se mohlo ukázat jako zásadní činitel oslabení podpory, které se mu v regionu dostává. Před třemi lety najel do budovy, kde list sídlí, nákladní vůz naložený výbušninami. Poškozen byl tiskařský stroj. S pomocí zahraničních dárců si The Daily News pořídil nový stroj a dokázal ve vydávání prvotřídních novin pokračovat. Navzdory tomu, že od té doby vláda usilovala o uzavření listu - vězněním a dokonce mučením některých zaměstnanců listu a ovlivňováním jeho distribuce a dodávek novinového papíru -, The Daily News se držel svého sloganu: ,,Říkáme to, jak to je\". Když se Zimbabwe propadlo do hospodářského chaosu a Mugabe zesílil své represe, náklad, jenž kdysi činil asi 100 tisíc výtisků denně, se snížil zhruba o třetinu. Minulý měsíc provedla v budově listu razii Mugabeho zásahová policie, vyzbrojená puškami AK-47, zastavila jeho činnost a vyrabovala většinu zařízení - ovšem kromě nového tiskařského stroje, který kvůli jeho hmotnosti nedokázala odnést. Údajným důvodem uzavření The Daily News je to, že se list odmítl zaregistrovat podle podivně nazvaného Zákona o přístupu k informacím a ochraně soukromí (AIPPA) z roku 2002 s vysvětlením, že zákon porušuje svobodu projevu, již zaručuje zimbabwská ústava. Po zpravodajích se podle AIPPA vyžaduje, aby vládě nahlásili adresu svého bydliště - to pravděpodobně vysvětluje použití slova ,,soukromí\" v názvu zákona. Zpravodajové mohou čelit trestnímu stíhání za zveřejnění nepřesné informace, což je zřejmě důvodem zmínky o ,,přístupu k informacím\". Podle ustanovení AIPPA byla zatčena přinejmenším desítka novinářů, včetně jednoho zahraničního korespondenta trvale umístěného v zemi, totiž Andrewa Meldruma z britského listu The Guardian . Meldrum byl následně vyhoštěn. Mugabeho režim se dopouštěl jedné ukrutnosti za druhou. Výčet jeho zločinů zahrnuje zfalšování voleb v roce 2002, aby se Mugabe udržel u moci; mučení a vraždy stoupenců opozičního Hnutí za demokratickou změnu; přeměnu úrodné a úspěšné země, kdysi považované za živitelku Afriky, v místo, kde polovina obyvatel živoří ze zahraničních potravinových přídělů; a jak dokladují útoky na The Daily News , potlačování kritických hlasů.", "en": "The Last Straw for Zimbabwe? The solidarity among African leaders that has sustained Robert Mugabe's brutal regime in Zimbabwe may be on the verge of disintegrating. Mugabe's decision to shut down Zimbabwe's only independent newspaper, The Daily News , could prove to be crucial in weakening the support that he still enjoys in the region. Three years ago a truck packed with explosives careened into the building housing the newspaper. Its printing press was destroyed. With the assistance of foreign donors, The Daily News acquired a new press and managed to keep publishing a first-rate newspaper. Despite government attempts since then to shut the paper down-arresting and even torturing some of its staff, as well as tampering with its circulation and newsprint supply- The Daily News adhered to its slogan of \"telling it like it is.\" As Zimbabwe plunged into economic chaos and Mugabe stepped up his repression, circulation, once around 100,000 a day, fell by roughly a third. Last month, Mugabe's riot police, armed with AK-47 rifles, raided the paper, halting production and looting much of its equipment-though not the new printing press, which was too big to carry away. The purported reason for closing The Daily News is that the paper refused to register under the bizarrely named Access to Information and Protection of Privacy Act (AIPPA) of 2002 on the grounds that it violates Zimbabwe's constitutional guarantee of freedom of expression. Under the AIPPA, reporters are required to file their home addresses with the government; presumably this is what the word \"privacy\" in the law's title means. Reporters may face criminal prosecution for publishing inaccurate information; apparently, this is the basis for the reference to \"access to information.\" At least a dozen journalists have been arrested under AIPPA, including the only foreign correspondent permanently based in the country, Andrew Meldrum of the British newspaper The Guardian . Meldrum was subsequently deported. The Mugabe regime has committed outrage after outrage. Its catalogue of crimes includes: stealing the 2002 elections that enabled Mugabe to hold on to power; torturing and murdering supporters of the opposition Movement for Democratic Change; transformation of a fertile, prosperous country once considered Africa's breadbasket into a place where half the population barely survives on foreign food handouts; and, as exemplified by its attacks on The Daily News , the suppression of critical voices."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "All rockets that fly today are fully expendable. The space shuttle was an attempt at a reusable rocket, but even the main tank of the space shuttle was thrown away every time, and the parts that were reusable took a 10,000-person group nine months to refurbish for flight. So the space shuttle ended up costing a billion dollars per flight. Obviously that doesn't work very well for — CA: What just happened there? We just saw something land? EM: That's right. So it's important that the rocket stages be able to come back, to be able to return to the launch site and be ready to launch again within a matter of hours. CA: Wow. Reusable rockets.EM: Yes. (Applause) And so what a lot of people don't realize is, the cost of the fuel, of the propellant, is very small. It's much like on a jet. So the cost of the propellant is about .3 percent of the cost of the rocket. So it's possible to achieve, let's say, roughly 100-fold improvement in the cost of spaceflight if you can effectively reuse the rocket. That's why it's so important. Every mode of transport that we use, whether it's planes, trains, automobiles, bikes, horses, is reusable, but not rockets. So we must solve this problem in order to become a space-faring civilization. CA: You asked me the question earlier of how popular traveling on cruises would be if you had to burn your ships afterward.EM: Certain cruises are apparently highly problematic.", "cs": "Všechny rakety, které dnes používáme, jsou na jedno použití. Raketoplány byly pokusem o vytvoření znovupoužitelné rakety, ale i tak byla hlavní palivová nádrž vždy odhazována, a to, co šlo použít znovu, muselo 10 000 lidí opravovat po devět měsíců. Tím pádem stál jeden let raketoplánu až miliardu dolarů. Což samozřejmě nemůže dost dobře fungovat -- CA: Co se tady stalo? Viděli jsme něco přistávat. EM: Správně. Je důležité, aby byly fáze výstupu vratné, aby se mohla raketa vrátit na odpalovací místo a byla připravena k novému startu, během několika hodin. CA: Wow. Znovupoužitelné rakety. EM: Ano. (Potlesk) Co si většina lidí neuvědomuje je, že cena raketového paliva je minimální. Podobná ceně kerosinu. Takže cena raketového paliva je asi 0,3 % celkové ceny rakety. Takže je možné dosáhnout, řekněme, asi stonásobného zlevnění vesmírných letů, za předpokladu, že budeme moci používat jednu raketu vícekrát. To je důvod, proč je to tolik důležité. Každy dopravní prostředek, který užíváme, nehledě na to, jestli jde o letadla, vlaky, auta, kola nebo koně, je možné použít vícekrát, ne však rakety. Musíme tedy tento problém vyřešit, máme-li se stát schopnými vesmírné kolonizace. CA: Ptal jste se mě dřive, jak populární by bylo cestování na výletních lodích, pokud byste poté museli spálit loď. EM: Výlety do vesmíru jsou zjevně hodně problematické."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Varufakisův efekt? ATÉNY – Holger Schmieding z hamburské investiční banky Berenberg varoval ve své zprávě na konci roku 2015 klienty své firmy, že by se dnes měli obávat politického rizika. Aby to doložil, zveřejnil níže uvedený diagram, který ukazuje, jak se podnikatelská důvěra v Řecku na konci jara 2015 propadla a zotavila se teprve po mém odstoupení z funkce ministra financí. Schmieding se to rozhodl pojmenovat jako „Varufakisův efekt“. Není pochyb o tom, že investoři by se dnes skutečně měli obávat – velmi obávat – politického rizika včetně schopnosti politiků a úředníků napáchat na ekonomice nevídané škody. Zároveň je však třeba mít obavy z analytiků, kteří nejsou schopni nebo nemají zájem rozlišovat mezi kauzalitou a korelací a mezi insolvencí a nelikviditou. Jinými slovy se investoři musí obávat analytiků, jako je Schmieding. Pár měsíců poté, co jsem se stal ministrem financí, se podnikatelská důvěra v Řecku skutečně propadla. A měsíc po mé rezignaci se skutečně zvedla. Korelace je tedy zřejmá. Ale co kauzalita? Vezměme si následující příklad. Podnikatelská důvěra klesla i v září 2001 (po teroristických útocích na New York a Washington), když byl ve funkci amerického ministra financí Paul OʼNeill. Označil by Schmieding diagram znázorňující tento propad za „OʼNeillův efekt“? Jistěže ne: pokles podnikatelské důvěry neměl s OʼNeillem nic společného a souvisel výlučně s obavami o globální bezpečnost. Korelace s OʼNeillovým funkčním obdobím byla irelevantní. V případě Řecka došlo ke kolapsu podnikatelské důvěry za mého působení v ministerské funkci. Příčinou však byla skutečnost, že naši věřitelé (takzvaná „trojka“ tvořená Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem) dali jasně najevo, že uzavřou naši bankovní soustavu, aby donutili řeckou vládu přistoupit na novou úvěrovou dohodu ve stylu „prodlužovat a předstírat“. Než přišly tyto hrozby, podnikatelská důvěra v Řecku ve skutečnosti stoupala. Den poté, co jsem předložil své reformní a fiskální návrhy komunitě investorů v londýnské City, akcie výrazně posílily. (Faktem také je, že během mého působení na ministerstvu financí vzrostl reálný HDP více než v posledních dvou čtvrtletích roku 2014, které Schmieding označuje za období stoupající důvěry.) Co tedy způsobilo obrovský propad podnikatelské důvěry během mého působení?", "en": "The Varoufakis Effect? ATHENS – In his end-of-2015 missive, Holger Schmieding of the Hamburg investment bank Berenberg warned his firm’s clients that what they should be worrying about now is political risk. To illustrate, he posted the diagram below, showing how business confidence collapsed in Greece during the late spring of 2015, and picked up again only after my resignation from the finance ministry. Schmieding chose to call this the “Varoufakis effect.” There is no doubt that investors should be worried – very worried – about political risk nowadays, including the capacity of politicians and bureaucrats to do untold damage to an economy. But they must also be wary of analysts who are either incapable of, or uninterested in, distinguishing between causality and correlation, and between insolvency and illiquidity. In other words, they must be wary of analysts like Schmieding. Business confidence in Greece did indeed plummet a few months after I became Finance Minister. And it did pick up a month after my resignation. The correlation is palpable. But is the causality? Consider the following example. Business confidence fell in September 2001 (following the terror attacks on New York and Washington, DC), while Paul O’Neill was US Treasury Secretary. Would Schmieding label a chart showing that decline the “O’Neill Effect”? Of course not: the drop in business confidence had nothing to do with O’Neill and everything to do with fears about global security. The correlation with O’Neill’s tenure was irrelevant. Similarly, in the case of Greece, the collapse in business confidence happened under my watch. But the cause was that our creditors, the so-called Troika (the European Commission, the European Central Bank, and the International Monetary Fund), made clear that they would close down our banking system to force our government to accept a fresh extend-and-pretend loan agreement. Before these threats were issued, business confidence was actually picking up in Greece. Indeed, the day after I presented my reform and fiscal proposals to the City of London investor community, stocks rallied impressively. (Indeed, during my tenure in the finance ministry, real GDP grew more than it had done during the last two quarters of 2014, which Schmieding identifies as a period of increasing confidence.) So, what caused the huge drop in business confidence during my tenure?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oblasti napříč regiony jsou stále sušší, a třebaže dosud nepanuje konsensus v otázce, kde přesně nastanou ideální podmínky pro vznik sucha, vědci se shodují, že zhoršování kvality půdy tento problém umocňuje. Ještě horší je varování šesté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu, podle níž neděláme dostatečné pokroky při snižování emisí skleníkových plynů a při odvracení ještě horších podmínek v nadcházejících desetiletích. Nedávné traumatické události a nejnovější vědecké projekce by společně měly vyvolat pocit naléhavosti, který každého přesvědčí, že je zapotřebí zvyšovat odolnost vůči budoucím rizikům sucha. Sucho je přírodní jev, ale není zapotřebí, aby přerostlo v přírodní katastrofu. Degradaci půdy lze přinejmenším částečně zmírnit lepším rozhodováním v oblasti hospodaření s půdními a vodními zdroji a iniciativami za obnovu půdy. Organizace OSN pro výživu a zemědělství a Úmluva OSN pro boj s dezertifikací (UNCCD) v nedávné zprávě identifikují úspěšné příklady systémů, které snížily riziko sucha ve zranitelných populacích. V Brazílii, Etiopii, Indii a Tunisku se využívá praxe sběru vody a trvale udržitelného hospodaření s půdou, jež snižují dopad sucha. Možná to nějakou dobu potrvá, ale podobnou strategii mohou přijmout všechny země, aby pomohly posunout své obyvatele od nedostatku vody k vodní bezpečnosti. Velkým nedostatkem současného přístupu je však skutečnost, že je založený na národních systémech, ačkoliv sucho nerespektuje politické hranice. Proaktivní plánování napříč sektory v rámci jednotlivých zemí je nezbytné; bez mezinárodní spolupráce však dopady sucha nakonec zasáhnou i další země. Mezi běžné vedlejší efekty patří konflikty o ubývající vodní zdroje, prudce rostoucí ceny potravin nebo jejich nedostatek, lesní požáry, masový úbytek zvěře a dobytka, písečné a prachové bouře, přesídlování lidí, nucená migrace a občanské nepokoje. Spolupráce v oblasti předvídání sucha a reakce na něj může rozsah těchto následků rychle odvrátit či snížit. Například Austrálie a USA mají už dlouho zavedené strategické a plánovací protokoly, které mají zajistit, aby postižené komunity mohly sucho důstojně přestát. Globální vybudování takové odolnosti si vyžádá čas a politickou vůli. Naštěstí i v nejzranitelnějších regionech světa už mají politici základy, na nichž mohou stavět. Například africký Sahel má regionální systém ohrožení suchem, který vznikl před 50 lety s cílem spojit širokou paletu protagonistů, od sdružení producentů po politiky zodpovědné za rozhodování, a z tohoto spojení vědeckých a technologických kapacit na regionální úrovni dodnes těží.", "en": "Areas across all regions are becoming drier, and while there is not yet a consensus on where exactly the most acute drought conditions will emerge, scientists agree that land degradation exacerbates the problem. Worse, the Intergovernmental Panel on Climate Change’s sixth assessment report warns that we are not making sufficient progress to reduce greenhouses-gas emissions and avert even more severe conditions in the decades ahead. Together, recent traumatic experiences and the latest scientific projections should convey a sense of urgency, compelling everyone to build resilience against future drought risks. Drought is a natural phenomenon; but it need not become a natural disaster. Land degradation can be mediated at least partly with better land- and water-use decisions and land-restoration initiatives. In a recent report, the Food and Agriculture Organization of the United Nations and the UN Convention to Combat Desertification (UNCCD) identify successful examples of systems that have reduced drought risk among vulnerable populations. In Brazil, Ethiopia, India, and Tunisia, a combination of water harvesting and sustainable land-management practices are being used to reduce the impact of droughts. While it may take time, all countries can adopt similar strategies to help move their people from water scarcity toward water security. A major shortcoming of the current approach, however, is that it is based on national systems, even though droughts do not observe political boundaries. Proactive planning across sectors within countries is essential; but without international collaboration, the effects of drought eventually will reach other countries. Common knock-on effects include conflicts over diminished water resources, soaring food prices or shortages, wildfires, mass wildlife and livestock loss, sand and dust storms, human displacement and forced migration, and civil unrest. Collaborative arrangements to anticipate and respond to droughts quickly can avert or reduce the scale of these outcomes. Australia and the US, for example, have long had policies and planning protocols in place to ensure that affected communities can endure droughts with dignity. Building such resilience globally will take time and political will. Fortunately, even in the world’s most vulnerable regions, policymakers already have foundations that they can build on. For example, Africa’s Sahel has a regional drought-risk system, set up 50 years ago to bring together a broad range of stakeholders, from producer associations to political decision-makers, and benefits from the pooling of scientific and technological capabilities at the regional level."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Martin Luther King did not say, \"I have a nightmare,\" when he inspired the civil rights movements. He said, \"I have a dream.\" And I have a dream. I have a dream that we can stop thinking that the future will be a nightmare, and this is going to be a challenge, because, if you think of every major blockbusting film of recent times, nearly all of its visions for humanity are apocalyptic. I think this film is one of the hardest watches of modern times, \"The Road.\" It's a beautiful piece of filmmaking, but everything is desolate, everything is dead. And just a father and son trying to survive, walking along the road. And I think the environmental movement of which I am a part of has been complicit in creating this vision of the future. For too long, we have peddled a nightmarish vision of what's going to happen. We have focused on the worst-case scenario. We have focused on the problems. And we have not thought enough about the solutions. We've used fear, if you like, to grab people's attention. And any psychologist will tell you that fear in the organism is linked to flight mechanism. It's part of the fight and flight mechanism, that when an animal is frightened -- think of a deer. A deer freezes very, very still, poised to run away. And I think that's what we're doing when we're asking people to engage with our agenda around environmental degradation and climate change. People are freezing and running away because we're using fear. And I think the environmental movement has to grow up and start to think about what progress is. What would it be like to be improving the human lot? And one of the problems that we face, I think, is that the only people that have cornered the market in terms of progress is a financial definition of what progress is, an economic definition of what progress is -- that somehow, if we get the right numbers to go up, we're going to be better off, whether that's on the stock market, whether that's with GDP and economic growth, that somehow life is going to get better. This is somehow appealing to human greed instead of fear -- that more is better.", "cs": "Martin Luther King neřekl: \"Mám noční můru,\" když inspiroval hnutí za lidská práva. Řekl: \"Mám sen.\" I já mám sen. Mám sen, že si přestaneme myslet, že noční můrou bude naše budoucnost. To pro nás bude výzva, protože pokud si vzpomenete na každý velký filmový trhák v poslední době, téměř všechny vize lidstva jsou apokalyptické. Myslím, že jednu z nejhorších v poslední době jsme viděli ve filmu \"Cesta.\" Je to výborně natočený film, ale všechno je zdevastované, všechno je mrtvé. Jenom otec a syn se snaží přežít, zatímco jdou svou cestou. A myslím, že ekologické hnutí, kterého jsem součástí, na vytvoření této vize budoucnosti nese spoluvinu. Už příliš dlouho propagujeme hrůznou představu toho, co se stane. Zaměřili jsme se na ty nejhorší možné scénáře. Zaměřili jsme se na problémy. Ale nemysleli jsme dostatečně na možná řešení. Používali jsme strach, abychom přitáhli pozornost lidí. Jakýkoliv psycholog vám řekne, že strach je v organismu propojen s mechanismem útěku. Je to ta část mechanismu boje a útěku, která, když je zvíře vyplašené - představte si jelena. Jelen zůstane stát, úplně nehybný, připravený k útěku. Myslím, že přesně toto děláme, když žádáme lidi, aby se zapojili do našich programů v oblasti zhoršování životního prostředí a změny klimatu. Lidé zůstávají nehybně stát a utíkají, protože používáme strach. Myslím, že ekologické hnutí musí dospět a začít přemýšlet o tom, co je pokrok. Jak by vypadalo zlepšení životního údělu lidstva? Jedním z problémů, kterým čelíme, je, že lidé, kteří ovládli trh za pojmem pokrok vidí jen finanční definici, ekonomickou definici toho, co pokrok je - že kdybychom nějak zlepšili ty správné veličiny, budeme na tom lépe, ať už jde o akciový trh, nebo HDP (hrubý domácí produkt) a růst ekonomiky. Že život bude lepší. Z nějakého důvodu to vyvolává lidskou chamtivost, nikoli strach - takže čím víc, tím líp."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mizení Evropy BRUSEL – Co bude za 25 let znamenat být Evropanem? Na rozdíl od Spojených států, jejichž dějiny „tavicího kotle“ propůjčily Američanům vskutku multietnický charakter, se rodilí Evropané stávají ohroženým druhem. Evropa zoufale potřebuje přistěhovalce, avšak zároveň není kulturně připravena je uvítat. Nadcházející desetiletí proto v Evropě přinesou podstatně větší sociální změny než jinde, třebaže povaha těchto změn není ani zdaleka jasná. Na první pohled se současná evropská debata do značné míry týká politické a hospodářské integrace – otázky, jak daleko by měly národní státy jít při sdružování svých zdrojů a suverénních pravomocí pod hlavičkou Evropské unie. Pod povrchem však skutečné napětí souvisí s přistěhovalectvím a obavami, že národní kultury ohrožuje příliv „cizáků“, bělošských i nebělošských. V Evropě dnes imigrace běží rychlejším tempem než v USA – oficiálně sem každý rok přijíždějí téměř dva miliony lidí, k nimž je třeba přičíst neznámý počet nezákonných přistěhovalců. Podle nejkonzervativnějšího odhadu statistického úřadu EU Eurostat dosáhne celkový počet nově příchozích do Evropy mezi dneškem a rokem 2050 čísla 40 milionů. Takový příliv nevyhnutelně způsobí, že krajně pravicoví politici v Evropě – již dnes halasní – získají ještě větší podporu. Strašidlo sílících rasových pnutí je dostatečně znepokojivé. Je to však jen jeden aspekt naléhavé potřeby Evropy „importovat“ lidi z Afriky a Asie.", "en": "The Disappearance of Europe BRUSSELS – What will it mean to be European 25 years from now? Unlike the United States, whose history as a “melting pot” has given Americans a truly multi-ethnic character, native Europeans are becoming an endangered species. Europe badly needs immigrants, yet is not culturally prepared to welcome them. The coming decades will therefore see substantially greater social change in Europe than elsewhere, although the nature of that change is far from clear. At first glance, much of Europe’s current debate is about political and economic integration – about how far its nation states should go in pooling resources and sovereign powers in the European Union. But beneath the surface, the real tensions are about immigration and fears that national “cultures” are threatened by the influx of non-natives, both white and non-white. Immigration in Europe today is running at a higher rate than in the US, with almost two million people arriving officially every year, together with an unknown number of illegal immigrants. The most conservative estimate, by Eurostat, the EU’s statistical agency, puts the total number of newcomers to Europe between now and 2050 at 40 million. Inevitably, that sort of influx will ensure that Europe’s already vociferous right-wing extremist politicians win even greater support. The specter of rising racial tensions is worrying enough. But it is just one aspect of Europe’s urgent need to import people from Africa and Asia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The contractors, they don't like that. You don't have to dig deep down underground. You can build nice stations. This is actually a station that we're doing in Rio. Again, you don't have to dig deep down underground to make a station like that. This station has the same comfort, the same features as a subway station. A kilometer of this costs a tenth of a subway. So spending much less money and doing it much faster, you can really change the way people move. This is a map of Rio. All the lines, the colored lines you see there, it's our high-capacity transportation network. In this present time today, we only carry 18 percent of our population in high-capacity transportation. With the BRTs we're doing, again, the cheapest and fastest way, we're going to move to 63 percent of the population being carried by high-capacity transportation. So remember what I said: You don't always have to be rich or powerful to get things done. You can find original ways to get things done. So the second commandment I want to leave you tonight is, a city of the future has to deal with mobility and integration of its people. Moving to the third commandment. And this is the most controversial one. It has to do with the favelas, the slums -- whatever you call it, there are different names all over the world. But the point we want to make here tonight is, favelas are not always a problem.", "cs": "Developerům se to nelíbí. Nemusíte kopat hluboký tunel metra. Můžete postavit pěkné stanice. Toto je stanice, kterou děláme v Riu. Opravdu nemusíte kopat tunel metra, abyste udělali takovou stanici. Tato stanice poskytuje stejný komfort a má stejné prvky jako stanice metra. Kilometr tohoto stojí desetinu toho, co metro. Takže tím, že budete utrácet méně a stavět rychleji, dokážete změnit způsob, jakým se lidé přesunují. Toto je mapa Ria. Všechny čáry, ty barevné čáry, které vidíte, tvoří vysokokapacitní dopravní síť. V současné době se přepravuje pouze 18 % populace Ria ve vysokokapacitní dopravně. Pomocí Metrobusu, což je nejlevnější a nejrychlejší způsob, dosáhneme toho, že 63 % populace Ria se bude přepravovat pomocí vysokokapacitní dopravy. Takže mějte na paměti, co jsem řekl: Nemusíte být vždy bohatí nebo mocní, aby se věci daly do pohybu. Lze najít originální způsoby řešení, aby se věci uskutečnily. Druhé přikázání, které vám chci dnes sdělit je, že město budoucnosti se musí vypořádat s mobilitou a integrací jeho obyvatel. Přejděme k třetímu přikázání, které je nejkontroverznější. Týká se favel a slumů. Nazvěte si to jakkoliv, existuje pro to několik termínů. Ale co dnes chci říct je, že favely nejsou vždy problémem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Které z asijských století? NEW YORK – Z předpovědí, že jedenadvacátému století bude dominovat Asie, už se stalo klišé. Je to bezpečná prognóza, jelikož v Asii už dnes žije téměř 60 % světové populace a připadá na ni zhruba 25 % celosvětového hospodářského výstupu. Asie je též regionem, kde na sebe vzájemně působí některé z nejvlivnějších zemí přítomného století – mimo jiné Čína, Indie, Japonsko, Rusko, Jižní Korea, Indonésie a Spojené státy. Jenže poukazování na narůstající význam Asie nám neříká nic o jejím charakteru. Mohou nadejít dvě velice odlišná asijská století a to, které se stane skutečností, bude mít hluboké důsledky pro národy i vlády v regionu – jakož i pro celý svět. Jednou cestou budoucnosti je poměrně dobře známá Asie: region, jehož ekonomiky se nadále těší slušným úrovním růstu a daří se jim předcházet vzájemným konfliktům. Druhá cesta budoucnosti může být sotva odlišnější: Asie zjitřených napětí, zvyšujících se armádních rozpočtů a slabšího hospodářského růstu. Taková pnutí by se mohla přelít a brzdit obchod, cestovní ruch a investice, zejména dojde-li ke střetům mezi znepřátelenými vzdušnými či námořními silami působícími v těsné blízkosti sporných vod či území. Další oblastí, kde by se soupeření mohlo vymknout kontrole, je kyberprostor. Otázka zní takto: Bude Asie jedenadvacátého století připomínat Evropu – dominantní region velké části moderních dějin – v první půli dvacátého století, kdy zažila dvě války, které vyvolaly nevídané újmy a pustošení, anebo v jeho druhé půli, kdy se dařilo účinně řešit tenze se Sovětským svazem a západní Evropa zažívala bezprecedentní mír a prosperitu? Odkaz na Evropu je poučný, protože Evropa neměla jen štěstí. Dějiny se odvíjely tak, jak známe, pouze proto, že tamní političtí vůdci projevili výtečnou prozíravost a kázeň. Díky tomu se usmířili dlouhodobí soupeři jako Francie a Německo, v rámci projektu pro celý region (nejprve společenství uhlí a oceli, které se později rozvinulo v Evropské hospodářské společenství a nakonec Evropskou unii), který integroval kontinent politicky a hospodářsky v takové míře, že se násilný konflikt stal nepředstavitelným. O tom všem je vhodné uvažovat, protože v současné Asii s tím nacházíme málo paralel. Právě naopak, region se vyznačuje nedostatkem smysluplných regionálních dohod a institucí, zejména na politicko-vojenském a bezpečnostním poli.", "en": "Which Asian Century? NEW YORK – It has become something of a cliché to predict that Asia will dominate the twenty-first century. It is a safe prediction, given that Asia is already home to nearly 60% of the world’s population and accounts for roughly 25% of global economic output. Asia is also the region where many of this century’s most influential countries – including China, India, Japan, Russia, South Korea, Indonesia, and the United States – interact. But to point to Asia’s growing importance says nothing about its character. There can be two, very different Asian centuries, and the one that emerges will have profound consequences for the region’s peoples and governments – and for the world. One future is an Asia that is relatively familiar: a region whose economies continue to enjoy robust levels of growth and manage to avoid conflict with one another. The second future could hardly be more different: an Asia of increased tensions, rising military budgets, and slower economic growth. Such tensions could spill over and impede trade, tourism, and investment, especially if incidents occur between rival air or naval forces operating in close proximity over or around disputed waters and territories. Cyberspace is another domain in which competition could get out of hand. The question is this: Will twenty-first-century Asia resemble Europe – the dominant region of much of modern history – during the first half of the twentieth century, when it experienced two wars of unprecedented cost and destruction, or the second half, when tensions with the Soviet Union were effectively managed and Western Europe experienced unprecedented peace and prosperity? The reference to Europe is instructive, because Europe did not just get lucky. History unfolded as it did only because its political leaders demonstrated great vision and discipline. As a result, long-term adversaries like France and Germany were reconciled within a region-wide project – first a coal and steel community, which expanded to become the European Economic Community and, ultimately, the European Union – that integrated the continent politically and economically to such an extent that violent conflict was rendered unthinkable. All of this is worth considering, because few parallels are to be found in contemporary Asia. On the contrary, the region is notable for a lack of meaningful regional agreements and institutions, particularly in the political-military and security spheres."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jaderná zařízení umístěná u moře se za horkých podmínek s podobnými problémy nepotýkají, poněvadž voda v oceánech se neohřívá ani zdaleka tak rychle jako řeky či jezera. A protože navíc tyto reaktory využívají mořskou vodu, nezpůsobují nedostatek vody sladké. Jak ovšem ukázal případ japonských reaktorů, čelí pobřežní jaderné elektrárny ještě složitějším nástrahám. Když udeřilo cunami v Indickém oceánu, dalo se jádro reaktoru v Madrásu udržet v bezpečném odstaveném stavu, protože elektrické systémy byly duchaplně umístěné na výše postaveném místě než samotný reaktor. A na rozdíl od Fukušimy, jež dostala přímý zásah, se Madrás nacházel daleko od epicentra zemětřesení, které vyvolalo cunami. Hlavní dilema, jemuž jaderné elektrárny ve světě se stále větším nedostatkem vody čelí, spočívá ve faktu, že spotřebují spoustu vody, ale zároveň jsou vůči ní zranitelné. A několik desítek let poté, co předseda Americké agentury pro atomovou energii Lewis L. Strauss prohlásil, že jaderná energie se stane „tak levnou, že to nepůjde ani změřit“, je jaderný průmysl všude na světě stále odkázán na štědré státní dotace. Zatímco na Západě se přitažlivost jaderné energetiky značně snížila, mezi takzvanými „jadernými nováčky“ naopak vzrostla, což s sebou nese nové problémy včetně obav ze šíření jaderných zbraní. A protože téměř dvě pětiny světové populace bydlí méně než 100 kilometrů od pobřeží, přestává být hledání vhodných přímořských lokalit pro zahájení či rozšíření programu jaderné energetiky snadné.", "en": "Nuclear plants located by the sea do not face similar problems in hot conditions, because ocean waters do not heat up anywhere near as rapidly as rivers or lakes. And, because they rely on seawater, they cause no freshwater scarcity. But, as Japan’s reactors have shown, coastal nuclear-power plants confront more serious dangers. When the Indian Ocean tsunami struck, the Madras reactor’s core could be kept in safe shutdown condition because the electrical systems had been ingeniously installed on higher ground than the plant itself. And, unlike Fukushima, which bore a direct impact, Madras was far away from the epicenter of the earthquake that unleashed the tsunami. The central dilemma of nuclear power in an increasingly water-stressed world is that it is a water guzzler, yet vulnerable to water. And, decades after Lewis L. Strauss, the Chairman of the United States Atomic Energy Agency, claimed that nuclear power would become “too cheap to meter,” the nuclear industry everywhere still subsists on munificent government subsidies. While the appeal of nuclear power has declined considerably in the West, it has grown among the so-called “nuclear newcomers,” which brings with it new challenges, including concerns about proliferation of nuclear weapons. Moreover, with nearly two-fifths of the world’s population living within 100 kilometers of a coastline, finding suitable seaside sites for initiation or expansion of a nuclear-power program is no longer easy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm really worried that, especially kids today, they're not going to be dealing with this down-time, that they have an instantaneous button-clicking culture, and that everything comes to them, and that they become very excited about it and very addicted to it. So if you think about it, the world hasn't stopped either. It has its own external prosthetic devices, and these devices are helping us all to communicate and interact with each other. But when you actually visualize it, all the connections that we're doing right now -- this is an image of the mapping of the Internet -- it doesn't look technological. It actually looks very organic. This is the first time in the entire history of humanity that we've connected in this way. And it's not that machines are taking over. It's that they're helping us to be more human, helping us to connect with each other. The most successful technology gets out of the way and helps us live our lives. And really, it ends up being more human than technology, because we're co-creating each other all the time. And so this is the important point that I like to study: that things are beautiful, that it's still a human connection -- it's just done in a different way. We're just increasing our humanness and our ability to connect with each other, regardless of geography. So that's why I study cyborg anthropology. Thank you. (Applause)", "cs": "Opravdu mám strach, že zvláště dnešní děti nebudou pracovat s takovým časem zklidnění a že mají takovou okamžikovou klikací kulturu, a že se k nim všechno dostane a že se tím nadchnou a stanou se závislými. Když se nad tím zamyslíte, ani svět se nezastavil. Má své vlastní vnější protézní přístroje, a ty nám všem pomáhají komunikovat mezi sebou. Ale když to zvizualizujete, všechna ta propojení, která teď využíváme - toto je obrázek mapy internetu - nevypadá to technicky, spíše velmi živě. Toto je poprvé v celé historii lidstva, kdy jsme takovým způsobem propojeni. A nejde o to, že by stroje přebírali vládu, ale pomáhají nám být lidštější, propojit se navzájem. Ta nejúspěšnější technologie nám ustoupuje z cesty a pomáhá nám žít naše životy. A skutečně, nakonec jsme lidštější než technologie, protože se vzájemně celou dobu spoluvytváříme. A to je ta důležitá věc, kterou ráda studuji: že věci jsou nádherné, že stále jde o lidské spojení; jen funguje jinak. Jen zvyšujeme naši lidskost a schopnost vzájemného propojení, bez ohledu na vzdálenosti. Proto studuji kyborgickou antropologii. Děkuji vám. -"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Žádné z těchto tvrzení při pečlivějším přezkoumání neobstojí. Ovšemže, kompenzační opatření ke zmírnění kombinovaného dopadu vyšších cen ropy, plánovaného zvýšení uhlíkové daně a zrušení dotací pro vozidla s naftovým motorem sestavovala Macronova vláda příliš pomalu. Francouzi ale Macrona obviňují i z důsledků nerozumných politik, které existují už desítky let, včetně dieselových dotací (které se na podporu francouzského automobilového průmyslu zachovávají už přes 20 let) a opatření podporujících vysoké renty z půdy v centrech měst. Třetí překážkou pokroku je násilí. V posledních týdnech nápadně přibylo výhrůžek žlutých vest vůči zákonodárcům, novinářům, a dokonce demonstrujícím kolegům, kteří vyjádřili ochotu vyjednávat s vládou. Macronova vláda se tak ocitá mezi Scyllou a Charybdou. Veřejné konzultace by však dost dobře mohly napáchat ještě větší spoušť. Staletí politických dějin jsou výstrahou před současným nadšením pro úmysl započít „referendum d’initiative citoyenne“. Většina demokracií si z dobrého důvodu vybrala raději zastupitelskou správu věcí veřejných než vládnutí skrze referenda. Přinejmenším teoreticky mohou zástupci lidu věnovat víc času přemýšlení o kladech a záporech různých politických přístupů a oproti průměrnému občanovi mají snazší přístup k odborným poznatkům. Na rozdíl od občanů debatujících v kavárnách nebo na Facebooku a Twitteru se argumentace volených zástupců veřejně přezkoumává a prověřuje co faktické správnosti. Kromě toho existují dobré důvody některé typy veřejného rozhodování svěřit nezávislým soudům, centrálním bankám a regulačním orgánům. V míře, v jaké jsou vzdáleni politickému lobbingu a volbám, mohou tito aktéři uvažovat dlouhodoběji a chránit práva menšin. Obejitím těchto pojistek by referenda ve Francii mohla otevřít dveře rušení zákonů umožňujících potraty, zakazujících trest smrti a uznávajících manželství homosexuálů. Také by mohla vyústit v nejrůznější demagogické hospodářské politiky – od nižšího věku odchodu do penze po opatření proti přistěhovalectví, či dokonce „frexit“ z eurozóny nebo Evropské unie. Na druhou stranu, bude-li Macronova vláda o konzultacích s občany jen planě řečnit, neduh se ještě zhorší; žlutým vestám se dostane „potvrzení“, že když občané vyjádří své potřeby, elity nenaslouchají. Co dobrého by tedy z konzultací mohlo vzejít? Úspěšné debaty by Francouze znovu vtáhly do politického života země.", "en": "None of these claims stand up to scrutiny. To be sure, Macron’s government was too slow in designing compensatory measures to offset the combined impact of increased oil prices, the programmed increase in the carbon tax, and the repeal of subsidies for diesel vehicles. But the French are also blaming him for the effects of unreasonable policies going back decades, including the diesel subsidies (maintained for 20-plus years to support the French car industry) and measures promoting high inner-city land rents. The third obstacle to progress is violence. In recent weeks, there has been a striking increase in threats from yellow vests against legislators, journalists, and even fellow protestors who have expressed a willingness to negotiate with the government. Macron’s government thus finds itself between a rock and a hard place. And yet, a public consultation could well create even more havoc. Centuries of political history stand as a warning against the current enthusiasm for instituting a “referendum d’initiative citoyenne.” After all, most democracies have opted for representative government, rather than rule by referendum, for good reason. In theory, at least, the people’s representatives can devote more time to thinking about the tradeoffs of different policy choices, and have more access than average citizens to expertise. And, unlike citizens debating in cafés or on Facebook and Twitter, elected representatives’ arguments are publicly scrutinized and fact-checked. Moreover, there is good reason to delegate certain forms of public decision-making to independent judges, central banks, and regulatory authorities. Insofar as they are insulated from political lobbying and elections, these actors can take a longer-term view and protect the rights of minorities. By circumventing these checks, referenda in France could open the door to the revocation of laws permitting abortion, banning capital punishment, and recognizing gay marriage. It also could lead to all manner of demagogic economic policies – from a lower retirement age to anti-immigrant measures or even a “Frexit” from the eurozone or the European Union. On the other hand, if Macron’s government merely pays lip service to civic consultation, the malaise will deepen; the yellow vests will have received “confirmation” that elites do not listen when citizens express what they need. So, what good could come of the consultation? A successful debate would re-engage the French in their country’s political life."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now I happen to completely agree with the optimism of this first quote, because on a scale of zero to Morgan Freeman's voice, it happens to be one of the most evocative accolades that I've heard come our way. (Laughter) But as you'll see, it's not the only opinion that's out there. [\"This scares the hell out of me... What if they could do that easily in humans in a couple of years?! OH MY GOD WE'RE DOOMED\"] XL: Indeed, if we take a look at the second one, I think we can all agree that it's, meh, probably not as positive. But this also reminds us that, although we are still working with mice, it's probably a good idea to start thinking and discussing about the possible ethical ramifications of memory control. SR: Now, in the spirit of the third quote, we want to tell you about a recent project that we've been working on in lab that we've called Project Inception. [\"They should make a movie about this. Where they plant ideas into peoples minds, so they can control them for their own personal gain. We'll call it: Inception.\"] So we reasoned that now that we can reactivate a memory, what if we do so but then begin to tinker with that memory? Could we possibly even turn it into a false memory? XL: So all memory is sophisticated and dynamic, but if just for simplicity, let's imagine memory as a movie clip.", "cs": "Úplně souhlasím s optimismem této první citace, protože na škále od nuly po hlas Morgana Freemana, se jedná o nejburcující poctu které se nám dostalo. (Smích) Ale jak uvidíte, neexistuje pouze jediný názor. [„Tohle mě k smrti děsí... Co kdyby tohle bylo za pár let možné provozovat na lidech?! MŮJ BOŽE, JSME ZTRACENI\"] XL: Vskutku, pokud se podíváme na druhý názor, myslím si, že se všichni shodneme na tom, že není tak pozitivní. Ale zároveň nám to připomíná, že i když stále pracujeme s myšmi, je zřejmě dobrým nápadem začít diskutovat o možných etických dopadech spojených s ovládáním paměti. SR: V duchu třetího komentáře bychom vám rádi pověděli o současném projektu, na kterém pracujeme. Má název „Projekt počátek\". [„Měli by o tom natočit film, ve kterém budou vkládat lidem do mysli myšlenky, aby je mohli ovládat ve svůj osobní prospěch. Budeme tomu říkat: vnuknutí.\"] Tak jsme si řekli, když svedeme reaktivovat vzpomínku, co kdybychom se pokusili si s takovou vzpomínkou pohrát? Dokážeme ji někdy přeměnit ve falešnou vzpomínku? XL: Celá paměť je sofistikovaná a dynamická, ale pro jednoduchost si představme pamět jako krátký film."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• It introduces new measures to tackle pressing issues that affect our quality of life, like climate change, crossborder crime and energy. • At the same time, it protects the rights of each Member State, especially in sensitive areas such as taxation and defence. e EU’s aims and values The Lisbon Treaty clearly sets out the European Union’s aims and values of peace, democracy, respect for human rights, justice, equality, rule of law and sustainability. The Lisbon Treaty pledges that the European Union will: • offer people an area of freedom, security and justice without internal frontiers; • work for the sustainable development of Europe based on balanced economic growth and price stability, a highly competitive social market economy, aiming at full employment and social progress, with a high level of protection of the environment; • combat social exclusion and discrimination and promote social justice and protection; • promote economic, social and territorial cohesion, and solidarity among Member States; • remain committed to economic and monetary union with the euro as its currency; • uphold and promote the European Union’s values in the wider world and contribute to peace, security, the sustainable development of the earth, solidarity and respect among peoples, free and fair trade, and the eradication of poverty; • contribute to the protection of human rights, in particular the rights of the child, as well as the strict observance and development of international law, including respect for the principles of the United Nations Charter. These are major goals.", "cs": "• Smlouva zavádí nová opatření k řešení naléhavých otázek, které ovlivňují kvalitu našeho života, jako je změna klimatu, přeshraniční trestná činnost a energie. • Chrání práva každého členského státu, zejména v citlivých oblastech, jako jsou daně a obrana. Cíle a hodnoty EU Lisabonská smlouva jednoznačně stanoví cíle a hodnoty EU, jako je mír, demokracie, dodržování lidských práv, spravedlnost, rovnost, právní stát a udržitelnost. Smlouva zaručuje, že Evropská unie: svobody, • poskytuje svým občanům prostor bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, • usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany životního prostředí, • bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci a podporuje sociální spravedlnost a ochranu, • podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy, • se zavazuje k zachování hospodářské a měnové unie, jejíž měnou je euro, • ve svých vztazích s okolním světem zastává a podporuje hodnoty Evropské unie a přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování a vymýcení chudoby, • přispívá k ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů. Toto jsou hlavní cíle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kudy vpřed v americké zahraniční politice? BÉNGALÚRU – Když americký prezident Barack Obama nedávno promluvil v Organizaci spojených národů o potírání Islámského státu, mnozí jeho kritici namítali, že klade příliš velký důraz na diplomacii a nedostatečně zdůrazňuje nasazení síly. Srovnávalo se s vojenskými zásahy, jež v syrské občanské válce uskutečnil ruský prezident Vladimír Putin, a jak se do obrátek dostává kampaň před americkými prezidentskými volbami, někteří republikánští kandidáti obvinili Obamu z izolacionismu. Taková obvinění jsou plodem stranických přestřelek a nevycházejí z důkladné politické analýzy. Na současnou atmosféru je přesnější pohlížet jako na vychýlení kyvadla americké zahraniční politiky, řečeno pojmy Stephena Sestanoviche z Columbijské univerzity, od „maximalistických“ politik k „redukčním“. Redukce není izolacionismus; jedná se o korekci strategických cílů a prostředků. K prezidentům, kteří se od konce druhé světové války drželi redukčních politik, patřili Dwight Eisenhower, Richard Nixon, Jimmy Carter a teď Obama. Žádný objektivní historik by nikoho z nich neoznačil za izolacionistu. Eisenhower kandidoval v roce 1952 na prezidenta, protože se postavil proti izolacionismu předního republikánského kandidáta Roberta Tafta. Nixon se sice domníval, že USA jsou v úpadku, ostatní však nikoliv. Ve srovnání s opravdovými izolacionisty 30. let, kteří urputně brojili proti intervencím na pomoc Británii ve druhé světové válce, byli všichni pevní internacionalisté. Historici mohou věrohodně argumentovat, že období přehnané maximalistické angažovanosti způsobily americkému postavení ve světě větší újmu než období redukce. Domácí politická reakce na globální idealismus Woodrowa Wilsona zplodila příkrý izolacionismus, který zbrzdil reakci Ameriky na Hitlera. Eskalace války ve Vietnamu za prezidentů Johna F. Kennedyho a Lyndona Johnsona zapříčinila v 70. letech obrat k zahleděnosti do sebe. Konečně pomýlená invaze George W. Bushe do Iráku vyvolala současnou atmosféru redukce. Pokud se tato atmosféra stane tématem prezidentské kampaně roku 2016, jak prozatím předvolební výroky naznačují, Američané by měli upustit od mylné debaty o izolacionismu a spíše se vypořádat se třemi zásadními otázkami ohledně budoucnosti zahraniční politiky země: Kolik peněz? Kolik intervencionalismu? A kolik multilateralismu? První otázkou je, kolik peněz by USA měly vynakládat na obrannou a zahraniční politiku. Přestože někteří tvrdí, že Amerika nemá na výběr a výdaje v těchto oblastech musí osekávat, není tomu tak.", "en": "Which Way for US Foreign Policy? BANGALORE – When US President Barack Obama recently spoke at the United Nations about countering the Islamic State, many of his critics complained that he put too much emphasis on diplomacy and not enough on the use of force. Comparisons were made with Russian President Vladimir Putin’s military intervention in Syria’s civil war; and, with the US presidential election campaign shifting into high gear, some Republican candidates accused Obama of isolationism. But such charges are partisan political rhetoric, with little basis in rigorous policy analysis. It is more accurate to see the current mood as a swing of the US foreign policy pendulum between what Columbia University’s Stephen Sestanovich has called “maximalist” policies and “retrenchment” policies. Retrenchment is not isolationism; it is an adjustment of strategic goals and means. Presidents who followed policies of retrenchment since the end of World War II have included Dwight Eisenhower, Richard Nixon, Jimmy Carter, and now Obama. No objective historian would call any of these men isolationists. Eisenhower ran for president in 1952 because he opposed the isolationism of Robert Taft, the leading Republican candidate. While Nixon believed the US was in decline, the others did not. All of them were strong internationalists when compared to the true isolationists of the 1930s, who bitterly opposed coming to the aid of Britain in WWII. Historians can make a credible case that periods of maximalist over-commitment have done more damage to America’s place in the world than periods of retrenchment. Domestic political reaction to Woodrow Wilson’s global idealism produced the intense isolationism that delayed America’s response to Hitler. The escalation of the war in Vietnam under Presidents John F Kennedy and Lyndon Johnson produced the inward-looking turn of the 1970s. And George W. Bush’s misguided invasion of Iraq created the current mood of retrenchment. If that mood is to become an issue in the 2016 presidential campaign, as early campaign rhetoric suggests, Americans should drop the false debate about isolationism and instead address three fundamental questions about the future of the country’s foreign policy: How much? How interventionist? And how multilateral? The first question is how much the US should spend on defense and foreign policy. Although some argue that America has no choice but to curtail its outlays in these areas, this is not the case."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Současné problémy – například šíření látek a zbraní hromadného ničení, udržování otevřené světové ekonomiky, klimatické změny nebo boj s terorismem – navíc nemůže řešit a už vůbec ne vyřešit jediná země. Společné výzvy může naplnit pouze kolektivní úsilí: čím globálnější je reakce, tím s vyšší pravděpodobností uspěje. Stručně řečeno potřebují USA partnery, má-li se stát jednadvacáté století érou, v níž se bude většina lidí na světě těšit relativnímu míru a uspokojivé životní úrovni. Partnerství, která převládala během studené války – mezi USA, západní Evropou, Austrálií a několika asijskými zeměmi včetně Japonska a Jižní Koreje –, už však nejsou dostatečná. Tyto země postrádají zdroje a mnohdy i vůli zvládat většinu světových problémů. Staří partneři proto potřebují partnery nové. Potenciál uspokojit tuto potřebu mají vznikající nové mocnosti. Otázka zní, jak jsou Čína, Indie, Brazílie a další země připraveny se svou rostoucí silou naložit. Tím, co dělá zemi velkou, není její rozloha, počet obyvatel, armáda ani ekonomika, nýbrž způsob, jímž využívá svou moc k utváření světa za vlastními hranicemi. Země, které jsou silné, ale stále rozvojové, mají sklon pokládat zahraniční politiku v podstatě za pouhou služebnici politiky domácí a za prostředek, jak získat přístup na trhy a ke zdrojům nezbytným pro rychlý rozvoj. Takový pohled je pochopitelný, ale krátkozraký. Vycházející mocnosti se nemohou zapouzdřovat ani izolovat před tím, co se děje za jejich hranicemi. Ať už si to připouštějí, nebo ne, uspořádání světa je i jejich zájmem. Vezměme si za příklad Čínu, podle mnoha měřítek nejvýznamnější nově nastupující velmoc světa. Chce si udržet preferovaný přístup na energetické trhy Íránu, ale bude-li výsledkem íránských jaderných ambicí konflikt, bude Čína za tyto zdroje platit mnohem více. Vyhlídka ohrožení stability širšího Blízkého východu a toku ropy by měla podnítit Čínu k podpoře rozsáhlých sankcí proti Íránu. Není ovšem zřejmé, zda si to nejvyšší představitelé Číny uvědomí a začnou jednat v dlouhodobém zájmu své země. Jde o to, abychom nevypichovali pouze Čínu. Podobné otázky platí i pro Indii a Brazílii. A nejsou to jen rozvojové a rozvíjející se země, které musí přehodnotit svůj přístup ke světu. Udělat to musí i USA.", "en": "Moreover, contemporary problems – for example, thwarting the spread of materials and weapons of mass destruction, maintaining an open world economy, slowing climate change, and combating terrorism – cannot be managed, much less solved, by any single country. Only collective efforts can meet common challenges; the more global the response, the more likely that it will succeed. In short, the US requires partners if the twenty-first century is to be an era in which the majority of people around the world enjoy relative peace and satisfactory standards of living. But the partnerships that prevailed in the Cold War – between the US, Western Europe, and several Asian countries, including Japan, South Korea, and Australia – are no longer adequate. These countries lack the resources and often the will to manage most of the world’s problems. So the old partners need new ones. Emerging powers have the potential to fill this need. The question is what China, India, Brazil, and others are prepared to do with their growing strength. What makes a country great is not the size of its territory, population, army, or economy, but how it uses its power to shape the world beyond its borders. Countries that are strong but still developing tend to regard foreign policy as little more than a hand-maiden of domestic policy and a means to gain access to markets and resources essential for rapid development. This outlook is understandable, but shortsighted. Rising powers can neither insulate nor isolate themselves from what happens beyond their borders. Whether or not they acknowledge it, they have a stake in world order. Consider China, by many measures the most significant emerging country. It wants to maintain preferred access to Iran’s energy resources, but if conflict results from Iran’s nuclear aspirations, China will be paying much more for those resources. The prospect of a threat to the stability of the greater Middle East and to the flow of oil should give China an incentive to support robust sanctions against Iran. But it is not clear whether China’s leaders will recognize this and act in their country’s own long-term self interest. The point is not to single out China. Similar questions apply to India and Brazil. And it is not just the developing and emerging countries that must reconsider their approach to the world. The US must do so as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, we're going to understand positive social emotion like empathy and compassion, and we're going to understand the factors that encourage it -- whether they're genetic, whether they're how people talk to one another, whether they're economic systems, and insofar as we begin to shine light on that we are inevitably going to converge on that fact space. So, everything is not going to be up for grabs. It's not going to be like veiling my daughter from birth is just as good as teaching her to be confident and well-educated in the context of men who do desire women. I mean I don't think we need an NSF grant to know that compulsory veiling is a bad idea -- but at a certain point we're going to be able to scan the brains of everyone involved and actually interrogate them. Do people love their daughters just as much in these systems? And I think there are clearly right answers to that. CA: And if the results come out that actually they do, are you prepared to shift your instinctive current judgment on some of these issues? SH: Well yeah, modulo one obvious fact, that you can love someone in the context of a truly delusional belief system. So, you can say like, \"Because I knew my gay son was going to go to hell if he found a boyfriend, I chopped his head off. And that was the most compassionate thing I could do.\" If you get all those parts aligned, yes I think you could probably be feeling the emotion of love. But again, then we have to talk about well-being in a larger context. It's all of us in this together, not one man feeling ecstasy and then blowing himself up on a bus. CA: Sam, this is a conversation I would actually love to continue for hours. We don't have that, but maybe another time. Thank you for coming to TED. SH: Really an honor. Thank you. (Applause)", "cs": "Porozumíme pozitivním sociálním emocím, například empatii a soucitu, a porozumíme faktorům, jež je povzbuzují, ať už jsou genetické, ať už se týkají toho, jak spolu lidé mluví, ať už jde o ekonomické systémy. Protože teprve začínáme chápat, budeme nevyhnutelně směřovat k prostoru faktů. Všechno nebude tak úplně možné. Nebude platit, že zahalování mé dcery od narození je stejně dobré jako to, když ji učím sebedůvěře a kultivovanosti v kontextu mužů, kteří touží po ženách. Nepotřebujeme snad grant Národní vědecké nadace, abychom věděli, že povinné zahalování je špatný nápad, ale v určitém okamžiku budeme schopni skenovat mozky všech zúčastněných a skutečně je zpovídat. Milují lidé v těchto systémech své dcery stejně? Myslím, že na to existují jednoznačně správné odpovědi. CA: A pokud se ukáže, že vlastně ano, jste připraven změnit svůj současný instinktivní soud o některých těchto tématech? SH: Ano, tedy pokud je zjevný fakt, že můžete někoho milovat v kontextu systému skutečně klamných přesvědčení. Pak řeknete: \"Věděl jsem, že můj homosexuální syn půjde do pekla, pokud si najde přítele, tak jsem mu usekl hlavu. Nic milosrdnějšího jsem nemohl udělat.\" Když všechny tyto části spojíte, myslím, že byste pravděpodobně mohl cítit lásku. Ale pak musíme mluvit o blahobytu v širším kontextu. Jsme v tom všichni společně, nejde jen o jednoho muže v extázi, který se pak vyhodí do vzduchu v autobusu. CA: V tomhle rozhovoru bych moc rád pokračoval celé hodiny. Ty ale nemáme, tak snad znovu příště. Děkuji, že jste přišel na konferenci TED. SH: Bylo mi opravdu ctí. Děkuji. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "During his visit, Mr DIAMANDOUROS also met with lawyers, NGOs, civil servants and members of the business community, to explain his services. The Greek Ombudsman, Mr Yorgos KAMINIS, co-ordinated Mr DIAMANDOUROS' information visit. LATVIA — The European Ombudsman visited Latvia from 28 to 30 September 2008 with a view to raising awareness about his work. The Latvian Ombudsman, Mr Romāns APSĪTIS, co-organised the visit. Mr DIAMANDOUROS is pictured here with Mr APSĪTIS to his right and the President of Latvia, Mr Valdis ZATLERS, to his left. Relations with institutions, ombudsmen, and other stakeholders The Ombudsman recognises the important role that the media play in informing public opinion, enriching debate, and in increasing the visibility of his services in all the EU Member States. A pro- A proactive media policy constitutes a central component of his activities and of his efforts to promote respect for rights under EU law and to improve the quality of administration. Press briefings with interested journalists from a range of newspapers and press agencies also gave the Ombudsman the opportunity to explain his work for citizens and his views on relevant topics. Finally, Mr DIAMANDOUROS gave around 30 interviews to journalists from the print, broadcast, and electronic media in 2008, in Strasbourg, Brussels, and elsewhere, most notably during his information visits. Press conferences are normally organised as part of the European Ombudsman's information visits. The Ombudsman is pictured here with the Chief Parliamentary Ombudsman of Lithuania, Mr Romas VALENTUKEVIČIUS, at a joint press conference, during which they explained the services their offices provide.", "cs": "Pan Diamandouros se v průběhu své návštěvy sešel také s právníky, zástupci nevládních organizací, státními úředníky a členy podnikatelské obce, aby je informoval o službách poskytovaných svým úřadem. Informační návštěvu pana Diamandourose koordinoval řecký veřejný ochránce práv pan Yorgos Kaminis. Lotyšsko — Evropský veřejný ochránce práv navšt�vil Lotyšsko ve dnech 28.–30. září 2008 s cílem zvýšit povědomí o své práci. Návštěvu koordinoval lotyšský veřejný ochránce práv pan Romāns Apsītis. Pan Diamandouros je zde vyfotografován s panem Apsītisem po pravici a s prezidentem Lotyšska, panem Valdisem Zatlersem, po levici. Vztahy s orgány, veřejnými ochránci práv a dalšími zainteresovanými subjekty Veřejný ochránce práv si je vědom důležité úlohy, kterou hrají sdělovací prostředky při vytváření veřejného mínění, rozšiřování diskuse a při zviditelňování jeho služeb ve všech členských státech Proaktivní mediální politika představuje ústřednísoučást jeho činnosti a jeho úsilí o podporudodržování práv v rámci právních předpisů EU a při zlepšování kvality správní praxe. Příležitost objasnit svou práci občanům a svá stanoviska k významným tématům evropskému veřejnému ochránci práv poskytovaly také tiskové brífinky pro novináře z řady novinových titulů a tiskových agentur, kteří o jeho práci projevili zájem. V roce 2008 pan DIamanDoUros také poskytl okolo 30 rozhovorů novinářům z tištěných, rozhlasových a televizních i elektronických médií, a to ve Štrasburku, Bruselu a jinde, zejména v průběhu svých informačních návštěv. Tiskové konference se obvykle pořádají jako součást informační návštěvy evropského veřejného ochránce práv. Na této fotografii je veřejný ochránce práv s vedoucím parlamentních veřejných ochránců práv Litvy, panem Romasem Valentukevičiusem, na společné tiskové konferenci, na níž informoval o službách poskytovaných svým úřadem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But if you look at that top corner -- the highway system -- you see where we are today. Highways are no longer being built, and that's a fact. You won't see any additional highways in the next 10 years. However, the next 10 years, if like the last 10 years, we're going to see 30 percent more traffic. And where is that going to lead you to? So the issue then, I've often asked, is when is it going to happen? When are we going to be able to have these vehicles? And of course, if you ask me, I'm going to give you a really optimistic view. After all, I've been spending 60 years here believing it's going to happen tomorrow. So, I'm not going to quote myself on this. I'd prefer to quote someone else, who testified with me before Congress, and in his position as head of NASA put forward this particular vision of the future of this type of aircraft. Now I would argue, actually, if you look at the fact that on the highways today, you're only averaging about 30 miles per hour -- on average, according to the DOT -- the Skycar travels at over 300 miles an hour, up to 25,000 feet. And so, in effect, you could see perhaps a tenfold increase in the ability to get around as far as speed is concerned. Unbeknownst to many of you, the highway in the sky that I'm talking about here has been under construction for 10 years.", "cs": "Ale když se podíváte nahoru do rohu -- dálniční systém -- uvidíte, kde jsme dnes. Už nestavíme další dálnice, a to je fakt. Neuvidíte stavbu žádných dalších dálnic během následujících 10 let. Ačkoli během přístích 10 let, pokud budou jako předchozích 10 let, uvidíme nárust v provozu o 30 procent. A kam nás to přivede? Otázkou, kterou často dostávám, je: „Kdy k tomu dojde?\" „Kdy budeme schopni provozovat tato vozidla?\" Pokud se mě zeptáte, dám vám samozřejmě velmi optimistickou odpověď. Strávil jsem 60 let ve víře, že se to stane zítra. Takže nepoužiji zde svou odpověď. Raději použiji odpověď někoho jiného, někoho, kdo se mnou svědčil před Kongresem, a ze své pozice ředitele NASA představil tuto konkrétní vizi budoucího typu letadla. Když se podíváte na skutečnost, že na dnešních silnicích se pohybujete průměrnou rychlostí 30 mil za hodinu (cca 50 km/h) -- na základě údajů Ministerstva dopravy -- Nebeské auto cestuje rychlostí přes 300 mil za hodinu (cca 500 km/h) až do výšky 25 000 stop (cca 7620 metrů). V důsledku tak můžete vidět asi desetinásobný nárust ve schopnosti cestování, pokud uvážíme rychlost. Mnoho z vás neví, že silnice v oblacích, o kterých zde mluvím, se budují už 10 let."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jelcin svými prsty nedosáhl do všech zákoutí vlády tak naprosto jako Putin. Kremelskému oku neunikne nic - ať jde o to, které budovy se renovují v Petrohradu, nebo o jmenování druhořadých ruských vyslanců v zahraničí. Koncentruje-li se v jediném místě tolik moci, je lákavé zadusit kritiku jejího uplatňování. Většina stížností na Putina se zaměřuje na jeho snahy umlčet hlasy nezávislé kritiky. Ve snaze podrobit si magnáty Borise Berezovského a Vladimíra Gusinského - již se vzpírali přijmout jeho ,,dohodu\", podle níž si nejbohatší Rusové měli udržet svá obchodní impéria, třeba sebenečestněji získaná, nebudou-li se plést do politiky - Putin zadusil mediální říše, jež oba muži využívali na podporu svých případů. V zemi, kde prezident jmenuje šéfy všech státních televizních i rozhlasových stanic, kritiky není takový dostatek, aby bylo možné si dopřávat jejího úbytku. Putinova mediální politika ale není argumentem pro to, že by příští rok v březnu neměl být opětovně zvolen, bude-li kandidovat. V zásadních politických záležitostech, na rozdíl od šerých koutů vlastních zájmů, lze Putina skutečně stále vnímat jako dobrého prezidenta. Na zahraničním poli přivedl Rusko k čím dál těsnější spolupráci se Západem: ohledně ,,války proti teroru\" i jednání se Severní Koreou jde jeho politika do značné míry ruku v ruce s politikou americkou. V jiných oblastech sice přetrvává rétorika o ,,nezávislosti\", avšak skutečné pochyby ohledně toho, kdo je spolehlivým partnerem Západu, visí spíš nad Schröderovým Německem než nad Putinovým Ruskem. Doma Putin z velké části jednal tak, jak ruské hospodářství vyžadovalo, přičemž svou vládu ponechal v úřadu dostatečně dlouho na to, aby sklízel úspěchy důslednosti. Jeho myšlenka ,,diktatury zákona\" vyhovuje dostatečnému počtu Rusů, takže Putin pevně drží otěže politického středu. Na Putinově vládnutí je znepokojivá jeho neschopnost vnést do ruské vlády více transparentnosti. Všechny obchody jsou neveřejné. Zákony se objevují jako mávnutím kouzelného proutku. Nikdo neví, zda prezident dal příkaz k zatčení Chodorkovského, či dokonce zvážil pustošivé dopady, jež zatčení bude nevyhnutelně mít na investice v Rusku. Potíž tkví v tom, že dokud se politické rozhodování skrývá v temnotách, nesčetné ruské mocenské frakce nebudou nikdy pohnány k zodpovědnosti.", "en": "Yeltsin never spread his fingers into the nooks and crannies of government as comprehensively as Putin. Nothing escapes the eye of the Kremlin--whether it be which buildings are restored in Saint Petersburg or the appointment of minor Russian envoys abroad. When so much power is concentrated in one place, it is tempting to stifle criticism about how that power is used. Most complaints about Putin focus on his efforts to silence voices of independent criticism. In taming the oligarchs Boris Berezovsky and Vladimir Gusinsky--who balked at accepting his \"settlement\" whereby Russia's richest men would keep their business empires, no matter how ill-gotten, if they kept out of politics--Putin did choke the media empires both men used to promote their causes. In a country where the president names the heads of all Russia's state television and radio channels, criticism is not so abundant that any of it can afford to be lost. But Putin's press policy does not add up to an argument that he ought not to be re-elected next March, when he stands again. Indeed, on the great issues of policy, as distinct from the murky corners of self-interest, Putin can still be seen as a good president. Abroad, he has drawn Russia into ever closer cooperation with the West: in much of the \"war on terror\" and the handling of North Korea, his policy parallels that of America; elsewhere, rhetoric about \"independence\" persists, but the real doubts about who is a reliable partner for the West now point to Schroeder's Germany more than to Putin's Russia. At home, Putin has mostly done the right things for Russia's economy, leaving his government in office long enough to reap the benefits of consistency. His idea of a \"dictatorship of law\" satisfies enough Russians to put him solidly in command of the political center. What is worrying about Putin's rule is his inability to make Russia's government more transparent. All deals are private. Laws appear as if by magic. No one knows if the president ordered Khodorkovsky's arrest or even considered the devastating impact it would inevitably have on investment in Russia. The problem here is that, by keeping political decision-making in the dark, Russia's myriad power factions are never held to account."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po druhé světové válce se bezpečněji než cokoli jiného jevily investice v USA. V 70. letech ale investoři do amerických akcií a dlouhodobých dluhopisů přišli o polovinu své jistiny, ba dokonce i investoři do krátkodobého amerického dluhu si do konce dekády v reálných hodnotách pohoršili o 20%. Investoři obávající se geopolitické katastrofy mohou situaci do jisté míry řešit zvýšením svých spotřebních výdajů. Tato možnost však má své meze. Ti, kdo se obávají geopolitické katastrofy, budou aktiva prodávat a stlačovat tak jejich hodnotu, jedině pokud existují jiná, bezpečnější aktiva, která se jim nabízejí ke koupi. Jak nedávno poukázal Robert Barro z Harvardu, strach z obecné nebo nepředvídatelné katastrofy – a to i takové, která se vyhne dílčí skupině aktiv, již ovšem nelze předem stanovit – relativní ceny aktiv neovlivní, neboť investoři nemají žádnou motivaci prodávat nebo kupovat konkrétní aktivum. Podle Barra závisejí důsledky silnějšího strachu z obecné nebo nepředvídatelné katastrofy na tom, jaký vliv má na globální fond úspor. Strach, stejně jako institucionální překážky, může být pramenem toho, co lze podle úhlu pohledu označit za globální nadbytek úspor nebo za nedostatek globálních investic. Chovají-li lidé dostatečnou nechuť k riziku, zvýšený strach z budoucnosti je nutí více šetřit, rostoucí globální nejistota zvýší ceny akcií a dluhopisů a sníží úrokové sazby, dividendy i ziskové výnosy. Vytváření aktiv pro investory stojí prostředky a čím větší je poptávka po takových aktivech, tím vyšší jsou mezní náklady na jejich tvorbu.", "en": "Following World War II, investments in the US seemed safer than any alternative. But, in the 1970’s, investors in American stocks and long-term bonds lost half their principal, and even investors in short-term American debt were down by 20% in real terms by the end of the decade. Investors fearing geopolitical catastrophe might cope to some degree by raising their consumption spending. But there is a limit to this option. Those who fear geopolitical catastrophe will sell assets, putting downward pressure on their value, only if there are other, safer assets that they see that they can buy. As Harvard’s Robert Barro has recently pointed out, fear of a general or unpredictable catastrophe – even one that spares a subset of assets that cannot be specified in advance – will not affect relative asset prices, because investors have no motive to sell or buy any particular asset. According to Barro, the consequences of enhanced fear of a general or unpredictable catastrophe depend on how it affects the global pool of savings. Fear as much as institutional blockages may be the source of what is either a global savings glut or a global investment shortfall, depending on how you view it. If people are risk-averse enough that increased fear of the future causes them to save more, rising global uncertainty will raise bond and stock prices, and lower interest rates and dividend and earnings yields. Creating new assets for investors to hold costs resources, and the greater the demand for such assets the higher the marginal cost of creating them."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Samotné vědomí cíle samozřejmě nepřiměje soukromý sektor k tomu, aby přesunul investice směrem k trvalé udržitelnosti. Komise pro podnikání a trvale udržitelný rozvoj (BSDC) uvedla, že investice do SDG přinášejí enormní výnosy včetně nových příležitostí, výrazného růstu efektivity, impulzů k inovaci a zlepšené pověsti. Jakmile si firmy tyto přínosy uvědomí a rozhodnou se pro přístup motivovaný cílem, potřebují pomoc s monitorováním a vykazováním výsledků. Konkrétně potřebují průhledný rámec, který jim umožní snáze sdílet informace o dosaženém pokroku v oblasti svých dlouhodobých ekonomických, společenských a ekologických cílů. Úsilí o vytvoření takového rámce v současné době probíhá, ale je zapotřebí dělat mnohem více pro vytvoření správných pobídek pro zapojení firem. Řady firem podporujících přechod na trvale udržitelnou ekonomiku se rozrůstají. Aby však byl tento přechod završen, zejména v arabských zemích, bude muset mnohem více firem a dalších aktérů ze soukromé sféry vystupňovat úsilí. Na jejich přísliby samozřejmě musí reflektovat vlády, multilaterální instituce i občanská společnost a posilovat je vlastními závazky. Cesta, která nás čeká, je posetá problémy, avšak arabský svět už v minulosti podobně složité výzvy překonal. Dnes stejně jako dříve má region dostatek lidí, zdrojů i příležitostí k tomu, aby prosperoval.", "en": "Of course, a sense of purpose alone won’t drive the private sector to shift investment toward sustainability. The Business and Sustainable Development Commission (BSDC) has reported that investments in the SDGs bring enormous returns, including new opportunities, massive efficiency gains, impetus for innovation, and improved reputations. Once companies recognize these benefits and decide to adopt a purpose-driven approach, they need help monitoring and reporting outcomes. Specifically, they need a transparent framework that enables them more easily to share information about progress on their long-term economic, social, and environmental objectives. There are efforts underway to create such a framework, but much more needs to be done to create the right incentives for businesses to participate. The ranks of businesses supporting the transition to a sustainable economy are growing. But, to complete that transition, particularly in Arab countries, many more companies and other private-sector entities will need to step up. Of course, their pledges must be reflected and reinforced by commitments from governments, multilateral institutions, and civil society. The road ahead is fraught with difficulties, but the Arab world has overcome similarly daunting challenges in the past. Now as much as ever, the region has the people, resources, and opportunity to thrive."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cesta Ukrajiny do Evropy ,,Východ je východ a západ je západ a ti dva se nikdy nesejdou,\" napsal kdysi Rudyard Kipling. Ukrajina je sice nepochybně na východě, ovšem na východě Evropy. Takže když před deseti lety Ukrajina získala nezávislost, stala se evropská integrace pro mnohé z nás jedním z nejhlavnějších cílů. Cesta do Evropy však nebyla dlážděna dobrými úmysly a často nebyla vydlážděna vůbec. Jak ale naznačují výsledky parlamentních voleb, jež se na Ukrajině konaly 31. března, jsou Ukrajinci rozhodnuti se touto cestou vydat. Jsem sociální demokrat a nikdy jsem nebyl členem komunistické strany, ačkoli jsem v sovětských dobách slavil úspěchy jako právník. Rozumím, že za většinu nesnází na cestě Ukrajiny za hlasem Evropy může naše sovětské ,,dědictví\". Po pádu SSSR zůstala Ukrajině neefektivní a militarizovaná průmyslová základna a neschopná byrokracie. Její rozsáhlou zemědělskou půdu ochromovalo zastaralé strojní vybavení a bezvládnost sovětského státního zemědělství. Obyvatelstvo na venkově se utápělo ve špíně. Život je díky nízkým platům bídný, důchody jsou směšné a stínová ekonomika rozsáhlá. Sovětským dědictvím se ale nedá omluvit všechno. Reformy jsme si zpackali sami, neboť jsme se často pokoušeli importovat zavedené západní praktiky - soukromé vlastnictví, volný trh, hospodářskou soutěž, přísné dodržování lidských práv, vytváření občanské společnosti, zastupitelskou demokracii - v rozředěné podobě, jež by nám jaksi dovolila zůstat u některých prvků socialismu.", "en": "Ukraine's Road to Europe \"East is East, and West is West, and never the twain shall meet,\" Rudyard Kipling famously said. Ukraine may undoubtedly be of the East, but it is the East of Europe. So when Ukraine regained its independence ten years ago, integration with Europe became the goal for many of us. That road to Europe, however, wasn't paved with good intentions; it often wasn't paved at all. Yet, as the results of the parliamentary elections held on March 31 demonstrate, Ukrainians remain determined to travel that road. I am a social democrat who was never a Communist party member, though I achieved success as a lawyer in Soviet times. I recognize that our Soviet \"heritage\" accounts for much of the hardship Ukraine faced in seeking its European vocation. After the USSR collapsed, Ukraine possessed an inefficient and militarised industrial base and a blundering bureaucracy. Its vast agricultural holdings were hamstrung by worn-out equipment and the inertia of Soviet state farming. Rural people became mired in squalor. Nowadays, low salaries make many lives here miserable, pensions are a joke, and the shadow economy is vast. But our Soviet heritage does not excuse everything. We muddled reform on our own. For we often sought to import tried and tested Western practices -- private property, the free market, competition, strict observance of human rights, the creation of civil society, representative democracy -- in diluted forms that would somehow help us maintain elements of Socialism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pochyby dnes nepanují pouze kolem spolehlivého fungování Suezského průplavu a exportu ropy; je třeba znovu prověřit desítky let platné strategické jistoty. Vezměme si Izrael, který události v Káhiře sledoval s tak velkými obavami, jaké pociťoval naposledy v lednu 1979, kdy ajatolláh Rúholláh Chomejní sesadil v Íránu šáha. Tato strategická noční můra připravila Izrael a USA o nejbližšího spojence v regionu – o spojence, jenž se záhy proměnil v nesmiřitelného nepřítele. Poslední dvě izraelské války – proti libanonskému Hizballáhu v roce 2006 a proti Hamásu v Gaze o tři roky později – byly vedeny proti skupinám financovaným, zásobovaným a vycvičeným Íránem. Je zřejmé, že se izraelsko-palestinským jednáním nyní nebude věnovat pozornost, poněvadž se Izrael soustředí na vývoj událostí v Egyptě. Především si Izrael musí klást otázku, zda mírová smlouva s Egyptem zůstane v platnosti, a pokud ne, jak uskutečnit mohutnou restrukturalizaci svého obranného postavení, která bude v takovém případě nezbytná. Není to však jen osud Izraele, co nyní od základů otřáslo zejména americkou politikou. Egypt byl koneckonců po tři desetiletí základním kamenem amerického vyvažování moci na Blízkém východě – a v islámském světě. Mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem příhodně neutralizovala Egypt a uvolňovala Spojeným státům ruce ke koncentraci strategických zdrojů jinde. Egypt podporovaný mohutnou americkou pomocí zase zabezpečoval region před rozsáhlejším vzplanutím vášní, třebaže izraelsko-palestinský konflikt neustále doutnal.", "en": "It is not just the reliability of the Suez Canal and oil exports that are now in doubt; decades of fixed strategic certainties must now be reexamined. Consider Israel, which has watched the events in Cairo with a degree of worry unfelt since January 1979, when Ayatollah Ruhollah Khomeini unseated the Shah of Iran. That strategic nightmare cost Israel and the US their closest ally in the region, one that was soon transformed into an implacable enemy. Israel’s two most recent wars – against Hezbollah in Lebanon in 2006, and against Hamas in Gaza in 2009 – were fought against groups sponsored, supplied, and trained by Iran. Clearly, Israeli-Palestinian negotiations will also now lie unattended as Israel concentrates on developments in Egypt. Above all, Israel must wonder if the peace treaty with Egypt will hold, and, if not, how to carry out the massive restructuring of its defense posture that will be required. But it is not only the fate of Israel that has now shocked US policy, in particular, to its core. Egypt, after all, has been the cornerstone of America’s balancing act in the Middle East – and the Islamic world – for three decades. The Egypt-Israel peace treaty has kept Egypt comfortably neutralized, freeing the US to commit its strategic resources elsewhere. In turn, Egypt, propped up by massive US aid, has secured the region from a larger conflagration, even though the Israel-Palestine conflict has continued to smolder."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tři revoluce, které ekonomie potřebuje PAŘÍŽ – Západ je v krizi – a ekonomie také. Investice vykazují skrovnou míru výnosu. Mzdy – a obecně příjmy – u většiny lidí stagnují. Spokojenost s pracovním místem klesá, zejména u mladých lidí, a stále větší počet osob v produktivním věku není ochoten či schopen participovat na trhu práce. Ve Francii se mnoho lidí rozhodlo zkusit to s prezidentem Emmanuelem Macronem, a dnes protestují proti jeho politice. Mnozí Američané se rozhodli zkusit to s Donaldem Trumpem, a dnes zažívají podobné zklamání. A mnozí lidé ve Velké Británii si mysleli, že brexit zlepší jejich životy. K základním příčinám této krize i k otázce, co – pokud něco – lze udělat pro obnovení hospodářské síly, však ekonomové do značné míry mlčí. Můžeme bezpečně prohlásit, že příčiny nejsou dobře pochopené. A zůstanou nepochopené tak dlouho, dokud ekonomové konečně nezačnou přetvářet způsoby, jimiž se vyučuje a provozuje ekonomie. Tento obor potřebuje zejména tři revoluce, jimž se stále brání. První revoluce se týká pokračujícího zanedbávání nedokonalých znalostí. Frank Knight a John Maynard Keynes přišli v meziválečných letech s radikálním doplňkem ekonomické teorie. Knightova kniha Riziko, nejistota a zisk(1921) i Keynesovy argumenty obsažené v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz(1936) tvrdí, že neexistuje žádný základ – ani existovat nemůže – pro modely, které přistupují k tvůrcům rozhodnutí tak, jako by disponovali správnými modely, na jejichž základě rozhodují. Knight doplnil nejistou budoucnost, Keynes přidal absenci koordinace. Následující generace ekonomů však tento průlom všeobecně opomíjely. Navzdory důležité práci na formalizaci Knightových a Keynesových postřehů (zejména v podání Romana Frydmana a jeho kolegů) není nejistota – skutečná nejistota, nikoliv její známé variace – dodnes začleňována do našich ekonomických modelů. (Například vlivný výpočet, který provedli Robert J. Barro a Jason Furman, předpověděl obchodní investice vyplývající z Trumpova seškrtání daně z příjmu právnických osob bez zohlednění knightovské nejistoty.) Revoluce nejistoty stále neuspěla. Za druhé se stále zanedbávají nedokonalé informace. V knize Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace, jež vešla ve známost jako „Phelpsův sborník“, jsme vynesli na světlo fenomén, který ekonomové přehlížejí.", "en": "The Three Revolutions Economics Needs PARIS – The West is in crisis – and so is economics. Rates of return on investment are meager. Wages – and incomes generally – are stagnating for most people. Job satisfaction is down, especially among the young, and more working-age people are unwilling or unable to participate in the labor force. Many in France decided to give President Emmanuel Macron a try and now are protesting his policies. Many Americans decided to give Donald Trump a try, and have been similarly disappointed. And many in Britain looked to Brexit to improve their lives. Yet economists have been largely mute on the underlying causes of this crisis and what, if anything, can be done to restore economic vigor. It is safe to say that the causes are not well understood. And they will not be understood until economists finally engage in the task of reshaping how economics is taught and practiced. In particular, the profession needs three revolutions that it still resists. The first concerns the continuing neglect of imperfect knowledge. In the interwar years, Frank Knight and John Maynard Keynes launched a radical addition to economic theory. Knight’s book Risk, Uncertainty, and Profit(1921), and Keynes’s thinking behind his General Theory of Employment, Interest, and Money(1936) argue that there is no basis – and could be no basis – for models that treat decision-makers as having correct models with which to make decisions. Knight injected an uncertain future, Keynes added the absence of coordination. But subsequent generations of economic theorists generally disregarded this breakthrough. To this day, despite some important work on formalizing Knight’s and Keynes’s insights (most notably by Roman Frydman and his colleagues), uncertainty – real uncertainty, not known variances – is not normally incorporated into our economic models. (An influential calculation by Robert J. Barro and Jason Furman, for example, made predictions of business investment resulting from Trump’s corporate profits tax cut without bringing in Knightian uncertainty.) The Uncertainty Revolution still has not succeeded. Second, there is still a neglect of imperfect information. In what has come to be known as the “Phelps volume,” Microeconomic Foundations of Employment and Inflation Theory, we brought to light a phenomenon overlooked by economists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) I was afraid of womanhood. Not that I'm not afraid now, but I've learned to pretend. I've learned to be flexible. In fact, I've developed some interesting tools to help me deal with this fear. Let me explain. Back in the '50s and '60s, when I was growing up, little girls were supposed to be kind and thoughtful and pretty and gentle and soft, and we were supposed to fit into roles that were sort of shadowy -- really not quite clear what we were supposed to be. (Laughter) There were plenty of role models all around us. We had our mothers, our aunts, our cousins, our sisters, and of course, the ever-present media bombarding us with images and words, telling us how to be. Now my mother was different. She was a homemaker, but she and I didn't go out and do girlie things together, and she didn't buy me pink outfits. Instead, she knew what I needed, and she bought me a book of cartoons. And I just ate it up. I drew, and I drew, and since I knew that humor was acceptable in my family, I could draw, do what I wanted to do, and not have to perform, not have to speak -- I was very shy -- and I could still get approval. I was launched as a cartoonist.", "cs": "(\"Kde to všechno začíná.\") (smích) Bála jsem se ženství. (\"strach\") Ne že bych se teď už nebála, ale naučila jsem se předstírat a přizpůsobit se. (\"je velký motivátor\") Vlastně jsem vyvinula několik zajímavých nástrojů, které mi pomohly se s tímto strachem vyrovnat. Vysvětlím to. V 50. a 60. letech, když jsem vyrůstala, měly být holčičky milé a přemýšlivé a hezké a zdvořilé a jemné. A my se měly napasovat do rolí, které byly dost ve stínu. Opravdu nebylo moc jasné, čím máme být. (\"Nemůžu se rozhodnout, čím budu, až budu velká. Hodná holka nebo děvka?\") Kolem nás bylo hodně vzorů. Matky, tety, sestřenice, sestry a samozřejmě všudypřítomná média bombardující nás obrázky a slovy o tom, jaké máme být. Moje máma byla jiná. Byla žena v domácnosti, ale nechodily jsme spolu ven, abychom dělali holčičárny. Ani mi nekupovala růžové oblečení. Místo toho věděla, co potřebuji a koupila mi knížku kreslených vtipů. Zhltla jsem ji najednou. Kreslila jsem a kreslila a protože jsem věděla, že humor je v mé rodině dovolený, mohla jsem kreslit a dělat, co jsem chtěla a nemusela jsem se předvádět, mluvit - byla jsem hodně stydlivá - a dovolili mi to. Zapálili ve mě kreslířku. (\"To neznamená, že už jsem se nemusela snažit být holka... a dělat chyby.\")"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odpoutání se od fosilních paliv BERN – Ještě nikdy nebyla lepší příležitost pro osvobození se od fosilních paliv, než je teď. Teploty, co lámou rekordy, prudký pokles cen fosilních paliv, historické investice do obnovitelné energie a globální tlak ke splnění klimatických slibů, to vše se nyní setkává k vytvoření ideálních podmínek pro tento posun, co změní svět. Nutnost změny už nemůže být naléhavější. Klimatická úmluva OSN, vytvořená minulý prosinec v Paříži, znovu potvrdila, že 2°C nad předprůmyslovou úroveň je horní hranice globálního oteplování, za kterou by již následky pro planetu byly katastrofické. Zahrnovala ale také sliby “snažit se“ o snížení oteplování na 1,5°C. S ohledem na poslední údaje vydané agenturou NASA by měl být tento spodní limit vnímán jako zcela nezbytný. Nové údaje potvrzují, že rok 2015 byl nejteplejším zaznamenaným rokem a ukazují, že šňůra teplot lámajících rekordy pokračovala i během prvních dvou měsíců tohoto roku. Podle NASA byly teploty v únoru globálně o 1,35°C nad průměrem, který vychází z dat mezi léty 1951-1980. Naštěstí se zdá, že se privilegovaná pozice fosilních paliv již oslabuje. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IAE) se již dokonce oddělili globální emise skleníkových plynů a ekonomický růst, kdy celosvětová úroveň CO2 vztažená na energii (největší zdroj lidských emisí skleníkových plynů) zůstala na stejné úrovni již druhý rok v řadě. To znamená, že fosilní paliva již nejsou zdrojem síly naší ekonomiky. Zdá se, že prudký pokles cen ropy – o více než dvě třetiny za posledních 18 měsíců – nezpůsobil, jak se mnozí báli, zvýšenou spotřebu.", "en": "Breaking Free from Fossil Fuels BERN – There has never been a better time to break free from fossil fuels. Record-breaking global temperatures, plummeting fossil-fuel prices, historic investments in renewable energy, and global pressure to honor climate pledges are all coming together to create the ideal setting for this world-changing shift. The shift could not be more urgent. The United Nations climate agreement forged in Paris last December reconfirmed the level of 2°C above pre-industrial levels as a hard upper limit for global warming, beyond which the consequences for the planet become catastrophic. But it also included commitments to “pursue efforts” to limit warming to 1.5°C. Judging by the latest data published by NASA, achieving that lower limit should be viewed as an imperative. The new data confirm that 2015 was the hottest year on record, and show that the global run of record-breaking temperatures continued through the first two months of this year. According to NASA, global temperatures in February were 1.35°C above average, based on a 1951-1980 baseline. Fortunately, the privileged position of fossil fuels already seems to be weakening. In fact, according to the International Energy Agency (IEA), global greenhouse-gas emissions and economic growth have already decoupled, with global energy-related CO2 (the largest source of human greenhouse-gas emissions) having remained at the same level for the second year in a row. This means that fossil fuels are no longer the lifeblood of our economy. It seems that the precipitous decline in oil prices – by two-thirds over the last 18 months – has not, as many feared, encouraged increased consumption."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je to teprve deset let, co rychlost obchodování klesla pod jednu vteřinu, a dnes už obchody probíhají během mžiknutí oka. Technologická změna slibuje do budoucna ještě vyšší tempo obchodování. Firmy z oblasti HFT dokonce hovoří o „sprintu k nule“, tedy do bodu, v němž se obchody odehrávají téměř rychlostí světla. Měli bychom tento trend přivítat? Zajistí nám bleskové obchodování volnotržní nirvánu? Důkazy jsou smíšené. Zdálo by se, že rozpětí mezi nákupní a prodejní cenou slábne, což lze považovat za příznivé. Zesílila ale volatilita, stejně jako přenos nákazy napříč trhy. Nestabilita na jednom trhu proniká na ostatní. Co se likvidity týče, ta sice na povrchu vypadá hlubší, ale společná zpráva o bleskovém zhroucení vydaná Komisí USA pro burzy a cenné papíry a Komisí USA pro komoditní termínované obchody dokládá, že vysokofrekvenční obchodníci likviditu prudce omezili, čímž problém ještě zhoršili. Likvidita, již zdánlivě nabízejí, se za stresové situace – tj. když jí bylo nejvíc zapotřebí – ukázala jako nespolehlivá. Regulátoři si z toho mohou vzít ponaučení. V prvé řadě je v monitoringu trhů nezbytné udělat kvantový skok co do důmyslnosti a rychlosti. Dále by bylo vhodné znovu prověřit činnost bezpečnostních jističů (které během zhroucení pomohly chicagským trhům) a zpřísnit povinnosti tvůrců trhu. Opatření tohoto typu je nutné pečlivě nastavit, neboť například větší rozsah povinností by tvůrce trhu mohl z trhu vytlačit.", "en": "It is only a decade since trading speeds fell below one second; they are now as fast as the blink of an eye. Technological change promises even faster trading speeds in the near future. Indeed, HFT firms talk of a “race to zero,” the point at which trading takes place at close to the speed of light. Should we welcome this trend? Will light-speed trading deliver us to free-market Nirvana? The evidence is mixed. It would seem that bid-offer spreads are falling, which we might regard as positive. But volatility has risen, as has cross-market contagion. Instability in one market carries over into others. As for liquidity, while on the surface it looks deeper, the joint report on the Flash Crash prepared by the US Securities and Exchange Commission and the US Commodity Futures Trading Commission shows that HFT traders scaled back liquidity sharply, thereby exacerbating the problem. The liquidity that they apparently offer proved unreliable under stress – that is, when it is most needed. There are lessons here for regulators. First, their monitoring of markets requires a quantum leap in sophistication and speed. There is a case, too, for looking again at the operation of circuit-breakers (which helped the Chicago markets in the crash), and for increasing the obligations on market makers. Such steps must be carefully calibrated, as greater obligations, for example, could push market makers out of the market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Regulátoři, nemocnice a protidrogové úřady se musí postavit do čela, místo aby přenášeli zátěž na mnohdy chudé a nevzdělané občany, kteří s námahou pečují o své blízké. Hledání nových trvale udržitelných řešení vyžaduje nejméně tři iniciativy. Za prvé musíme podněcovat inovace nabídkou výzkumných grantů na podporu malých iniciativ nebo rozsáhlých projektů (jako jsou kampaně boje proti HIV, malárii a úmrtnosti matek). V ideálním případě by veškeré nápady a produkty koordinovala a rozvíjela nějaká mezinárodní skupina a přenášela je z laboratoře do terénu. Za druhé musíme využít kreativity a odhodlání mladých studentů tak, aby chápali zničující dopad nekvalitních farmaceutik a získali motivaci změnit životy lidí. A za třetí musíme využívat sdělovacích prostředků. Stejně jako se svět pohoršuje, kdykoliv je odhalena nelegální zásilka slonoviny, musíme zahájit tiskové, televizní a internetové kampaně, abychom přivedli k zodpovědnosti každého obchodníka, státního úředníka nebo firmu přistižené při prodeji či podpoře léků nízké kvality. Tímto způsobem budeme aktérům působícím ve farmaceutickém sektoru připomínat jednu základní premisu: jejich nejcennější komoditou není komerčně veleúspěšný lék, nýbrž důvěra veřejnosti. Nedokážou-li výrobci léků a lékárníci ochránit zdraví svých zákazníků, neochrání ani své podnikání.", "en": "Regulators, hospitals, and drug-safety authorities must take the lead, rather than placing the burden on often poor and uneducated citizens who are struggling to care for loved ones. The search for new, sustainable solutions, requires at least three initiatives. First, we must encourage innovation by offering research grants to support small initiatives or large-scale projects (like campaigns to fight HIV, malaria, and maternal mortality). Ideally, an international group would coordinate and develop all of the ideas and products, and take them from the laboratory to the field. Second, we need to harness the creativity and commitment of young students, so that they understand the devastating impact of bad pharmaceuticals and become motivated to make a difference in people’s lives. Third, we must make use of the media. Just as the world cries foul when an illegal shipment of ivory is uncovered, we must launch campaigns in the press, on television, and online to bring to account any trader, state official, or company caught selling or promoting low-quality drugs. In this way, we will remind those in the industry of a fundamental premise: their most precious commodity is not a blockbuster drug, but the public’s trust. If drug makers and pharmacists cannot protect their customers’ health, they cannot protect their business."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But we only have to look at a picture of a healthy aged brain compared to the brain of an Alzheimer's patient to see the real physical damage caused by this disease. As well as triggering severe loss of memory and mental abilities, the damage to the brain caused by Alzheimer's significantly reduces life expectancy and is always fatal. Remember Dr. Alzheimer found strange plaques and tangles in Auguste's brain a century ago. For almost a century, we didn't know much about these. Today we know they're made from protein molecules. You can imagine a protein molecule as a piece of paper that normally folds into an elaborate piece of origami. There are spots on the paper that are sticky. And when it folds correctly, these sticky bits end up on the inside. But sometimes things go wrong, and some sticky bits are on the outside. This causes the protein molecules to stick to each other, forming clumps that eventually become large plaques and tangles. That's what we see in the brains of Alzheimer's patients. We've spent the past 10 years at the University of Cambridge trying to understand how this malfunction works. There are many steps, and identifying which step to try to block is complex -- like defusing a bomb. Cutting one wire might do nothing. Cutting others might make the bomb explore. We have to find the right step to block, and then create a drug that does it. Until recently, we for the most part have been cutting wires and hoping for the best. But now we've got together a diverse group of people -- medics, biologists, geneticists, chemists, physicists, engineers and mathematicians. And together, we've managed to identify a critical step in the process and are now testing a new class of drugs which would specifically block this step and stop the disease. Now let me show you some of our latest results. No one outside of our lab has seen these yet. Let's look at some videos of what happened when we tested these new drugs in worms. So these are healthy worms, and you can see they're moving around normally. These worms, on the other hand, have protein molecules sticking together inside them -- like humans with Alzheimer's. And you can see they're clearly sick.", "cs": "Když však porovnáme mozek starého zdravého člověka s mozkem člověka trpícího Alzheimerem, okamžitě vidíme rozdíl, který tato nemoc způsobuje. Alzheimer nejenže způsobuje závažnou ztrátu paměti, ale poškození mozku značně zkracuje délku života a je vždy smrtelné. Vzpomeňte si, jak Dr. Alzheimer našel před sto lety v Augustině mozku podivné plaky a uzlíčky. Skoro sto let jsme o nich nevěděli téměř nic. Dnes víme, že jsou tvořeny molekulami bílkovin. Molekulu bílkoviny si můžete představit jako papír, ze kterého se skládá složité origami. Na něm jsou místa, která lepí. Když se origami složí správně, tato lepivá místa se skryjí uvnitř. Ale když se složí špatně, některá lepivá místa zůstanou venku. Díky tomu se molekuly bílkovin přilepí k sobě, shluknou se a nakonec vytvoří velké plaky a uzlíčky. Přesně to vidíme v mozku pacientů s Alzheimerem. Posledních 10 let se na Cambridgeské univerzitě snažíme porozumět tomu, jak tato porucha vzniká. Existuje mnoho příčin a zablokovat tu správnou je velice složité. Jako zneškodnit bombu. Přestřihnete červený drát a nic se nestane. Přestřihnete modrý a bomba exploduje. Musíme najít pravou příčinu, kterou je třeba zablokovat a poté vytvořit lék, který to udělá. Až dosud jsme většinou stříhali dráty a doufali v úspěch. Nyní máme k dispozici skupinu lidí: lékaře, biology, genetické inženýry, chemiky, fyziky, inženýry a matematiky. Společně jsme identifikovali zásadní příčinu vzniku a nyní testujeme novou skupinu léků, které by tuto příčinu zablokovaly a nemoc tak zastavily. Ukážu vám naše výsledky. Kromě nás v laboratoři je ještě nikdo jiný neviděl. Podívejme se, co se stalo, když jsme tyto nové léky testovaly na červech. Tady vidíme zdravé červy. Vidíte, že se pohybují normálně. Ale tito červi mají molekuly bílkovin přilepené k sobě, jako lidé s Alzheimerem. Jasně vidíte, že jsou nemocní."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hotový projekt jsem předal McNamarovi, který mi poděkoval, ale nic dalšího k této záležitosti nedodal – ani tehdy, ani kdykoliv poté. O patnáct let později, konkrétně v roce 1982, když Neil Sheehan sbíral podklady pro svou knihu o válce A Bright and Shining Lie ( Jasná a zářivá lež ), narazil na dokumenty týkající se mého rukopisu přepsaného za pomoci Pentagonu. Podle těchto dokumentů zaslal McNamara můj text americkému velvyslanci v Jižním Vietnamu Ellsworthu Bunkerovi, který požádal jistého Boba Kellyho o sepsání celkové zprávy s cílem zdiskreditovat moje svědectví a současně se pokusil přimět časopis Atlantic (Bunker se totiž mylně domníval, že můj článek má vyjít právě tam), aby „odmítl zveřejnění“. Memorandum doporučující tyto kroky bylo zasláno McNamarovi, náměstkovi ministra zahraničí Nicholasi Katzenbachovi a asistentovi ministra zahraničí Williamu Bundymu. „Vykonavatelem“ byl ministr zahraničí Dean Rusk. Piloti předsunutých letů byli opětovně vyslechnuti a sepsali místopřísežná prohlášení. Dva civilní piloti dostali za úkol přeletět nad provincií a ověřit mou kalkulaci škod. Zvažovaly se plány veřejně vyvrátit má zjištění. Výsledná zpráva však konstatovala nepříjemnou skutečnost, že „odhady pana Schella jsou v podstatě správné“. Snad proto, že ho frustrovala neschopnost najít v mém svědectví faktické chyby, připojil autor zprávy alespoň několik redakčních poznámek, které nejlépe vystihovaly pomýlené uvažování, na němž byla válka založena. Podle jeho názoru jsem si neuvědomoval některé polehčující okolnosti pro zkázu, jíž jsem byl svědkem. Například jsem prý nevěděl, že „obyvatelstvo je veskrze nepřátelské…“ Vietkong přitom ze svého pohledu hájil vůli lidu. Z hlavního důvodu, proč tuto válku vůbec nerozpoutávat – totiž z naprosto zjevné nenávisti většiny obyvatel vůči americké invazi a okupaci –, se tedy stalo její ospravedlnění. Když jsem v roce 1998 absolvoval další dlouhý rozhovor s McNamarou, netýkal se již Vietnamu, nýbrž jaderných zbraní – v této otázce jsme se shodli stejně dokonale, jako jsme se kdysi neshodli v otázce Vietnamu. Oba jsme byli přesvědčeni, že jediným rozumným způsobem, jak naložit s jadernou bombou, je zbavit se jí. McNamarův obrat v této věci byl dramatický. Více než kterýkoliv jiný vládní činitel byl totiž právě on zodpovědný za institucionalizaci klíčové strategické doktríny jaderné éry, totiž doktríny jaderného odstrašení, která je rovněž známá jako „vzájemně zaručené zničení“. Nyní se chtěl této doktríny zbavit.", "en": "I handed the finished project to McNamara, who thanked me, but said nothing further about the matter, either then or at any time thereafter. Fifteen years later, in 1982, when Neil Sheehan was researching his book about the war, A Bright and Shining Lie, he came across documents concerning my Pentagon-assisted manuscript. They showed that McNamara had sent the manuscript to the American Ambassador in South Vietnam, Ellsworth Bunker, who requested a certain Bob Kelly to write an overall report, with a view to discrediting my reporting, and arranged to get The Atlantic magazine (where Bunker mistakenly thought my article was scheduled to appear) to “withhold publication.” A memo recommending these steps was circulated to McNamara, Under Secretary of State Nicholas Katzenbach, and Assistant Secretary of State William Bundy. The “action” officer was Secretary of State Dean Rusk. The forward air-control pilots, were re-interviewed, and affidavits were taken. Two civilian pilots were dispatched to fly over the province and check my calculations of the damage. Plans were considered to publicly rebut my findings. But the resulting report inconveniently found that “Mr. Schell’s estimates are substantially correct.” Perhaps frustrated by his failure to find factual errors in my reporting, the author of the report offered some editorial comments that epitomized the flawed thinking on which the war rested. I had been unaware, he thought, of some extenuating factors for the destruction I witnessed. I had not known, he thought, that “The population is totally hostile…” Indeed, in the eyes of the Viet Cong, “the Viet Cong are the people.” Thus, the main reason for not fighting the war in the first place, namely the perfectly obvious hatred of the majority of the population for the American invasion and occupation, became a justification for the war. When I next spoke at length with McNamara, in 1998, it was not about Vietnam but about nuclear arms, on which we agreed as much as we had disagreed about Vietnam. We both believed that the only sensible thing to do with the bomb was to get rid of it. McNamara’s turnabout on this issue was dramatic. More than any other government official, he was responsible for institutionalizing the key strategic doctrine of the nuclear age, deterrence, otherwise known as mutual assured destruction. Now he wanted to dispense with it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The idea is that the photon, the particle of light, the sunlight, the quantum of light captured by a chlorophyll molecule, is then delivered to what's called the reaction center, where it can be turned into chemical energy. And in getting there, it doesn't just follow one route; it follows multiple pathways at once, to optimize the most efficient way of reaching the reaction center without dissipating as waste heat. Quantum coherence taking place inside a living cell. A remarkable idea, and yet evidence is growing almost weekly, with new papers coming out, confirming that this does indeed take place. My third and final example is the most beautiful, wonderful idea. It's also still very speculative, but I have to share it with you. The European robin migrates from Scandinavia down to the Mediterranean, every autumn, and like a lot of other marine animals and even insects, they navigate by sensing the Earth's magnetic field. Now, the Earth's magnetic field is very, very weak; it's 100 times weaker than a fridge magnet, and yet it affects the chemistry -- somehow -- within a living organism. That's not in doubt -- a German couple of ornithologists, Wolfgang and Roswitha Wiltschko, in the 1970s, confirmed that indeed, the robin does find its way by somehow sensing the Earth's magnetic field, to give it directional information -- a built-in compass. The puzzle, the mystery was: How does it do it? Well, the only theory in town -- we don't know if it's the correct theory, but the only theory in town -- is that it does it via something called quantum entanglement. Inside the robin's retina -- I kid you not -- inside the robin's retina is a protein called cryptochrome, which is light-sensitive. Within cryptochrome, a pair of electrons are quantum-entangled. Now, quantum entanglement is when two particles are far apart, and yet somehow remain in contact with each other. Even Einstein hated this idea; he called it \"spooky action at a distance.\" (Laughter) So if Einstein doesn't like it, then we can all be uncomfortable with it. Two quantum-entangled electrons within a single molecule dance a delicate dance that is very sensitive to the direction the bird flies in the Earth's magnetic field.", "cs": "Jde o myšlenku, že foton – částice světla, slunečního světla, kvantum světla zachycené molekulou chlorofylu, je následně doručeno do něčeho, čemu říkáme reakční centrum, kde se může proměnit na chemickou energii. A cestou tam nejde jen po jedné dráze; putuje po více drahách naráz, aby našlo nejefektivnější způsob, jak se dostat do reakčního centra a nerozptýlilo se jako ztrátové teplo. Kvantová koherence, která se odehrává uvnitř živé buňky. Pozoruhodná myšlenka a stále přibývají důkazy skoro každý týden s každým novým vydaným článkem, který potvrzuje, že se to skutečně děje. Můj třetí a poslední příklad je nejkrásnější, užasná myšlenka. Ještě pořád je hodně spekulativní, ale musím se s vámi o ni podělit. Červenka obecná migruje ze Skandinávie až ke Středozemnímu moři, každý podzim, a jako mnoho dalších mořských živočichů a dokonce i hmyz se řídí podle zemského magnetického pole. Magnetické pole Země je ale velice slaboučké; 100 krát slabší než magnetka na lednici, a přesto nějak ovlivňuje chemii v živých organismech. O tom není pochyb – německý pár ornitologů, Wofgang a Roswitha Wiltschkovi, v 70. letech skutečně potvrdili, že červenky nacházejí cestu tak, že vnímají magnetické pole Země, které jim dává informace o směru – jako vestavěný kompas. Záhadou ale bylo, jak to dělají. A jediná teorie, kterou máme – nevíme, jestli je to správná teorie, ale je jediná k dispozici – říká, že to dělají pomocí něčeho, čemu se říká kvantové provázání. Na sítnici červenky – bez legrace – uvnitř její sítnice je bílkovina zvaná kryptochrom, která je citlivá na světlo. V kryptochromu je pár elektronů, které jsou kvantově provázány. Ke kvantovému provázání dochází, když jsou dvě částice daleko od sebe, a přesto jsou spolu nějak v kontaktu. Dokonce i Einstein tu myšlenku nenáviděl, říkal tomu „přízračné působení na dálku“. (Smích) Takže když se to nelíbí Einsteinovi, tak nám to může být taky proti srsti. Dva kvantově provázané elektrony uvnitř jedné molekuly tancují jemný taneček, který je velmi citlivý na to, kterým směrem pták letí v magnetickém poli Země."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čínská virtuální revoluce Po osmi letech raketového růstu má nyní v Číně přístup k internetu téměř stejný počet lidí, jako je počet členů Komunistické strany Číny, tedy 70 milionů. Čínská ,,informační elita\", kterou tvoří zejména vzdělaní, na kariéru orientovaní obyvatelé měst brouzdající po internetu, se tak stává stejně velkou silou jako mocenská základna vládnoucí politické garnitury. Co toto nové mocenské centrum znamená pro transformaci čínské společnosti? Od poloviny devadesátých let podporuje čínská vláda rychlý růst internetu pro jeho ekonomické výhody. Současně ovšem vyvíjí důmyslný politicko-technologický systém, který by informace šířené po síti kontroloval. Uplatňuje řadu nových právních norem, provozuje stínovou internetovou policii a používá výkonný národní systém hardwarového filtrování informací. Kontrola nad internetem se rovněž opírá o demografické složení jeho uživatelů, z nichž většina se řadí mezi čínskou ekonomickou elitu, takže u nich existuje vyšší pravděpodobnost, že internet přijmou spíše jako součást nově objevovaného konzumního způsobu života než jako nástroj politické či sociální revoluce. Překvapivá je přitom skutečnost, že vládní kontrolní mechanismy jsou do značné míry účinné. Zároveň však technologický rozvoj vyvolává hluboké společenské změny, které mají kořeny v rostoucím právním povědomí společnosti, posilovaném - a rozšiřovaném - nejen hospodářským růstem, ale i rychlým šířením internetu. Po dvou a půl desetiletích tržně orientovaných hospodářských reforem si čínští občané stále více uvědomují, jak chránit své ekonomické a sociální zájmy prostřednictvím jazyka práv. Při konfrontaci se zneužíváním moci lidé stále častěji používají nový výraz ,,wej-čchüan\" (obhajoba práv), jímž se brání systému. Do veřejného jazyka vstoupil i další nový termín ,,č´ čching čchüan\" (právo vědět). Tato nová terminologie inspirovaná revolucí informačních technologií byla rozšířená zejména loni na jaře po vypuknutí choroby SARS, kdy vláda zlehčovala rozsah epidemie tak dlouho, až se nemoc rozšířila do celé Číny i dalších zemí. Intenzita tohoto stále častějšího volání po ,,právech\" v Číně je patrná rovněž ve způsobu zpracování dalších významných událostí v čínských médiích. Při informování o přírodní katastrofě, velkém průmyslovém neštěstí nebo palčivé otázce týkající se veřejného zdraví například nesmějí novináři v tradičních sdělovacích prostředcích provádět investigativní žurnalistiku a přinášet reportáže bez souhlasu oficiálních míst. Internet však pomáhá tato pravidla změnit.", "en": "China's Virtual Revolution After eight years of explosive growth, there are now almost as many internet users in China as there are members of the 70-million-strong Communist Party. China's \"information elite,\" the largely urban, educated, professionals who are China's internet surfers, are becoming a force of equal size to the ruling political power base. What will this new center of power mean for the transformation of Chinese society? Since the mid-1990s, China's government has promoted the rapid growth of the internet for its economic benefits. But it has also been developing a sophisticated political and technological system to control online information. The government employs a host of new legal regulations, a shadowy internet police force, and a powerful hardware-based national information filtering system. Control also relies on the demography of internet users, most of whom belong to China's economic elite and are more likely to adopt the internet as part of a newfound consumer lifestyle than as a tool for political or social revolution. What is surprising is that the government's control mechanisms have been largely effective. But it is also prompting profound social changes that are rooted in a rising rights consciousness within society, something strengthened--and amplified-- not only by the growth of the economy, but by the rapid spread of the internet. After two and a half decades of market-oriented economic reform, Chinese citizens are increasingly aware of how to protect their economic and social interests by using the language of rights. When confronting abuses of power, people are increasingly using a new term, \"weiquan\" (defending rights), to challenge the system. Another new term, \"zhi qing quan\" (right to know), has also entered public discourse. The new terminology inspired by the information technology revolution was especially prevalent after the SARS outbreak last spring, when the government covered up the epidemic until after it had spread throughout China and beyond. The momentum of this rising demand in China for \"rights\" can also be seen in the coverage of other major events in the traditional media. For example, when covering a natural disaster, a major industrial accident, or an urgent public health issue, journalists in the traditional media are not allowed to investigate and report without official sanction. But the internet is helping to change these rules."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As an Arab female photographer, I have always found ample inspiration for my projects in personal experiences. The passion I developed for knowledge, which allowed me to break barriers towards a better life was the motivation for my project I Read I Write. Pushed by my own experience, as I was not allowed initially to pursue my higher education, I decided to explore and document stories of other women who changed their lives through education, while exposing and questioning the barriers they face. I covered a range of topics that concern women's education, keeping in mind the differences among Arab countries due to economic and social factors. These issues include female illiteracy, which is quite high in the region; educational reforms; programs for dropout students; and political activism among university students. As I started this work, it was not always easy to convince the women to participate. Only after explaining to them how their stories might influence other women's lives, how they would become role models for their own community, did some agree. Seeking a collaborative and reflexive approach, I asked them to write their own words and ideas on prints of their own images. Those images were then shared in some of the classrooms, and worked to inspire and motivate other women going through similar educations and situations. Aisha, a teacher from Yemen, wrote, \"I sought education in order to be independent and to not count on men with everything.\" One of my first subjects was Umm El-Saad from Egypt. When we first met, she was barely able to write her name.", "cs": "Mé projekty jakožto arabské fotografky byly vždy hojně inspirovány mými vlastními zážitky. Vášeň pro vědění, kterou jsem v sobě objevila a která mi umožnila překonat bariéry, jež mě dělily od lepšího života, mi byla také motivací pro projekt Umím číst a psát. Vedena svou vlastní zkušeností, jelikož ani mně nebylo nejprve umožněno dále studovat, jsem se rozhodla prozkoumat a zdokumentovat příběhy dalších žen, které své životy změnily vzděláním; odkryly a zpochybnily překážky, které jim stály v cestě. Zabývala jsem se mnoha problémy vzdělávání žen, s ohledem na rozdíly mezi arabskými zeměmi, založené na ekonomických a sociálních faktorech. Jsou mezi nimi negramotnost žen, v této oblasti poměrně vysoká; vzdělávací reformy; programy pro studentky, které školu nedokončí; i politické aktivity univerzitních studentek. Na začátku nebylo vždy lehké ženy k účasti na projektu přesvědčit. Teprve když jsem jim vysvětlila, jak jejich příběh může ovlivnit životy dalších žen a že ve své vlastní komunitě budou pro ostatní vzorem, některé z nich přikývly. Snažila jsem se o společný, reflexivní přístup, proto jsem je požádala, aby na své fotografie napsaly svými vlastními slovy vzkaz. Fotografie jsme potom vystavily v některých třídách, aby inspirovaly a motivovaly další ženy, které procházejí podobným vzděláním a situacemi. Jemenská učitelka Aisha napsala: „Chtěla jsem se vzdělávat, abych byla nezávislá a nemusela se ve všem spoléhat na muže.“ Jedna z prvních účastnic byla Umm El-Saad z Egypta. Když jsme se seznámily, neuměla se skoro ani podepsat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Politická cena, již by ECB za takovou chybu zaplatila, by mohla být přemrštěná. Právě proto musí být ECB velice obezřetná při zvažování, zda zachovat současné tempo zvyšování sazeb, v souladu s nímž by v září zvedla sazby o 25 bazických bodů, anebo tempo mírně zpomalit, takže další zvýšení sazeb by přišlo nejdříve v říjnu. Rizika z vnějšího politického vměšování v současném politickém prostředí hrozí ECB mnohem víc z příliš rychlého zvyšování sazeb než ze zvyšování příliš pomalého. Bude-li postupovat příliš pomalu, ECB si už jako krotitel inflace vydobyla natolik dostatečnou věrohodnost, že to v budoucnu odčiní za nízkou, jestli vůbec nějakou ekonomickou či politickou cenu. Bude-li však postupovat příliš rychle, politická cena by mohla být značná a nevratná. Politici budou naléhat na větší kontrolu a zřejmě jí dosáhnou, bez ohledu na Maastrichtskou smlouvu. Počkat s dalším zvýšením na říjen je jako pořídit si pojištění proti katastrofické újmě. Bude ale úhel pohledu ECB tentýž? Jestřábi principiálně odmítají zvažovat politickou cenu svého konání. V dřívějších dobách, kdy na politické scéně nebyli žádní děsiví protivníci, šlo o neškodnou strojenost. Avšak v situaci, kdy jsou lidé jako Sarkozy připraveni, ochotni a schopni vystavit bance vysoký politický účet, jestliže zaškobrtne, je to krajně nebezpečný přístup. Sarkozy má na svých populistických idejích ohledně měnové intervence a přidání nové politické dimenze do měnověpolitických rozhodnutí větší zájem, než si lidé obvykle uvědomují. Jestřábi rovněž trpí něčím, co by se dalo nazvat komplexem dohánění. Ať jsou sazby jakkoli vysoko, mají stále pocit, že jsou pozadu. Chtějí konat v září, aby mohli znovu konat v prosinci (ještě než budou znát data) – a nezastaví se ani tam. Dokonce i holubice by mohly zvýšení sazeb v září podpořit, aby se tak bránily obvinění, že se Sarkozyho zastrašováním nechají od zářijového zvýšení odradit. Není pochyb, že Sarkozyho útoky na ECB mají v tomto ohledu kontraproduktivní účinek. Vyvíjejí na ECB tlak, aby sazby zvýšila raději dříve než později. Zářijová změna sazeb ovšem rovněž poslouží Sarkozyho zájmům, neboť mu dodá munici k vylíčení ECB coby neřízené střely, kterou je třeba politicky ukáznit.", "en": "The political costs for the ECB of making this type of mistake could be exorbitant. This is why the ECB must be very prudent as it considers whether to maintain the current pace of rate hikes, in which case it would raise rates by 25 basis points in September, or slow the pace down a bit, in which case the next rate hike would come in October at the earliest. In the current political environment, the dangers to the ECB from outside political interference are much greater from raising rates too fast than too slowly. If it goes too slow, the ECB has earned sufficient credibility as an inflation fighter to make up for it in the future with little if any economic or political cost. But if it goes too fast, the political cost could be substantial and irreversible. Politicians will push for more control and probably get it, Maastricht treaty or no Maastricht treaty. Waiting until October for the next move up is like buying insurance against a catastrophic loss. But will the ECB see it this way? As a matter of principle, the hawks refuse to consider the political costs of their actions. In earlier times with no formidable adversaries in the political arena, this was a harmless affectation. But it is an extremely dangerous attitude with people like Sarkozy ready, willing and able to impose high political costs upon the bank should it stumble. There is more interest in Sarkozy’s populist ideas about currency intervention and adding a new political dimension to monetary policy decisions than is commonly realized. The hawks also suffer from what can be called a “catch up” complex. No matter how high rates go, they think they’re behind. They want to go in September so that they can go again in December (even before knowing the data)—and they won’t stop there either. Even the doves might support a rate hike in September to counter-act the charge that they are being bullied out of a September hike by Sarkozy. There is no doubt that Sarkozy’s attacks on the ECB are having a counter-productive effect in this regard. They are pressuring the ECB to raise rates sooner than later. But a September rate move also serves Sarkozy’s interests, as it will give him more ammunition to portray the ECB as out of control and in need of political disciplining."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaprvé, někteří ekonomové tvrdí, že jsme jen měli štěstí, protože se neobjevila žádná strukturální změna, která by posílila odolnost světové ekonomiky. Podle tohoto názoru jsme jednoduše házeli kostkou a vyhráli pětkrát v řadě za sebou. Měli bychom být šťastní a vděční, ale neměli bychom očekávat, že to bude pokračovat. Zadruhé, centrální bankéři se konečně naučili dělat dobře svou práci. Před rokem 1985 centrální bankéři podle této teorie měnili z roku na rok své cíle. Jeden rok se třeba snažili řídit inflaci, třebaže rok předtím chtěli snižovat nezaměstnanost, další rok zase vyvíjeli úsilí s cílem snížit náklady na refinancování státního dluhu a ještě další rok se zaměřovali na udržení měnového kurzu na té či oné hodnotě, kterou preferovali jejich političtí šéfové. Nouze o prozíravé rozhodování ze strany centrálních bankéřů způsobila, že hospodářská politika se potácela mezi přešlapováním, chůzí, zrychlováním a zpomalováním. Připočte-li se to k běžným šokům, které světové hospodářství postihují, tento zdroj destabilizační volatility vytvářel před rokem 1987 rozkolísaný svět, který mnohé lidi vedl k údivu, proč někdo jako Alan Greenspan – jenž předtím strávil ve vládě jen několik let – vůbec má o tento post zájem. Poslední vysvětlení říká, že se zklidnily finanční trhy. Chytré peníze na finančních trzích se dnes řídí dlouhodobým názorem, že ceny aktiv jsou většinou racionálními očekáváními předpokládaných budoucích fundamentálních hodnot. Před rokem 1985 naproti tomu finanční trhy drtivou měrou ovládalo stádní chování krátkodobých obchodníků, tedy lidí, kteří se nesnažili stanovit fundamentální ukazatele, ale předpovědět, jaké všeobecné mínění se bude podle všeobecného mínění očekávat, a předpovědět to dřív než všeobecné mínění. Centrální bankéři tak byli v pasti snahy řídit světové hospodářství zasahované šoky náhodných proměn pudů investorů a obchodníků. Když tyto otázky promýšlím, nenacházím žádné důkazy pro první teorii. Od roku 1985 jsme mnoho štěstí neměli. Právě naopak, myslím, že ve skutečnosti – měřeno závažností šoků soukromého sektoru i dalších oblastí, které globální hospodářství postihly – jsme měli spíše smůlu. Nevidím důkazy ani ve prospěch třetího vysvětlení. Bylo by hezké, kdyby finanční trhy byly racionálnější než v předchozích generacích. Nenalézám ale žádné institucionální změny, které by je k tomu přivedly.", "en": "First, some economists argue that we have simply been lucky, because there has been no structural change that has made the world economy more resilient. According to this view, we have simply rolled the dice and won five times in a row. We should be happy and grateful, but we should not expect it to continue. Second, central bankers have finally learned how to do their jobs. Before 1985, according to this theory, central bankers switched their objectives from year to year. One year, they might seek to control inflation, but the previous year they sought to reduce unemployment, and next year they might try to lower the government’s debt refinancing costs, and the year after that they might worry about keeping the exchange rate at whatever value their political masters prefer. The lack of far-sighted decision-making on the part of central bankers meant that economic policy lurched from stop to go to accelerate to slow down. When added to the normal shocks that afflict the world economy, this source of destabilizing volatility created the unstable world before 1987 that led many to wonder why somebody like Alan Greenspan – who had previously only spent a couple of years in government – would want the job. The final explanation is that financial markets have calmed down. Today, the smart money in financial markets takes a long-term view that asset prices are for the most part rational expectations of discounted future fundamental values. Before 1985, by contrast, financial markets were overwhelmingly dominated by the herd behavior of short-term traders, people who sought not to identify fundamentals, but to predict what average opinion would expect average opinion to be, and to predict it before average opinion did. Thus, central bankers were stuck trying to control a world economy shocked by random changes in the animal spirits of investors and traders. When I examine these issues, I see no evidence in favor of the first theory. Our luck has not been good since 1985. On the contrary, I think our luck – measured by the magnitude of the private sector and other shocks that have hit the global economy – has, in fact, been relatively bad. Nor do I see any evidence at all in favor of the third explanation. It would be nice if our financial markets were more rational than those of previous generations. But I don’t see any institutional changes that have made them so."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Má Clinton zásluhu na prosperitě USA? Jednou ze zásadních otázek letošních prezidentských voleb bude, zda prosperita Spojených států amerických byla výsledkem politiky Clintonovy vlády či zda pramení z hlubších změn vyvolaných například rozmachem nových technologií a globalizací. Jinými slovy: má na rozkvětu dnešní Ameriky větší zásluhu Bill Gates nebo Bill Clinton? Ekonomické úspěchy osmi let Clintonovy vlády jsou nepochybné. Amerika momentálně prožívá nejdelší souvislou ekonomickou expanzi v dějinách, která dnes trvá již více než devět let. Ekonomický růst v letech 1992 až 1999 dosahoval v průměru 3,9 procent za rok, tedy o mnoho více než 2,9% roční růst v období mezi lety 1980 – 1992. Procento nezaměstnanosti – v současné sobě pohybující se okolo 4 % - je nejnižší za posledních třicet let. Americký burzovní trh je proslulý svým výkonem; jeho kapitálové zisky od roku 1996 dosahují částky celkem sedmi bilionů dolarů. Tento růst pochopitelně nelze přičítat jen aktivitám vlády. Clintonova „administation“ byla přesto čímsi více než jen netečným pozorovatelem. Prezident Clinton si totiž uvědomil existenci velmi užitečného dědictví – úspěchů politiky předchozích vlád, ale také globálních trendů a vědeckých a technických novinek – a umně ho využil k sestavení vlády velmi dobře uzpůsobené pro prostředí informační ekonomiky. Jeho vláda si zasluhuje uznání jak za politiku, jíž propagovala, tak za omyly, jimž se vyhnula. Nejprve se zblízka podívejme na ono dědictví. Konec studené války byl pro Clintona skvělým výchozím bodem, neboť Spojeným státům dovolil omezit výdaje na zbrojení asi o 2,5 procenta HDP (ve srovnání mezi lety 1990 a 2000), což v ročním přepočtu činí asi 225 milionů dolarů. Díky této skutečnosti mohl Clinton docela bezbolestně snížit rozpočtový deficit státu. Druhým dědictvím bylo pružné, deregulované hospodářství s poměrně nízkými marginálními daňovými sazbami – odkaz reaganovsko-bushovské éry. Třetím dědictvím byla nízká inflace. Když Clinton nastoupil do svého úřadu, nemusel vymýšlet žádnou hrdinskou stabilizační politiku. Boj s vysokou inflací byl totiž sveden a vyhrán o deset let dříve. Proto mohl spolu s americkou centrální bankou v čele s Alanem Greenspanem pracovat na hospodářském růstu a neobávat se, že dojde k přehřátí americké ekonomiky. Prvním výrazným úspěchem Clintonový vlády bylo přijetí několika hlavních směrů hospodářské politiky. Když Clinton v roce 1993 přebíral úřad prezidenta, stál před několika klíčovými volbami: - pokračovat v podpoře volného obchodu v souladu s politikou Reagana a Bushe anebo zaujmout protekcionistickou polohu, jak naléhali jeho odboroví spojenci?", "en": "Does Clinton Deserve Credit for US Prosperity? CAMBRIDGE: A pivotal question to be debated in this year’s US presidential election is whether American prosperity resulted from Clinton Administration policies or from deeper changes arising from new technology and globalization. In short, should Bill Clinton or Bill Gates get the credit for America’s boom? The economic successes of Clinton’s eight years are undoubted. America enjoys its longest continuous economic expansion in history, now more than nine years old. Economic growth averaged 3.6% per year between 1992-1999, far above the 2.9% per year growth between1980-92. 15 million jobs were created between 1992 and 1999; the unemployment rate, now 4%, is the lowest in 30 years. The stock market’s performance is legendary, with capital gains totaling 7 trillion dollars since the start of 1996. No government, of course, could be fully responsible for such large trends. Still, the Clinton Administration was more than a bystander. For President Clinton took a favorable inheritance B the results of the policies of previous governments, as well as global trends and innovations in science and technology B and skillfully fashioned an economic governance well designed for a knowledge based economy. His Administration deserves much credit, both for policies followed and mistakes avoided. First the inheritance. A good starting point was the end of the Cold War which enabled the US to reduce military spending by around 2.5% of GDP (comparing 1990 and 2000), a saving worth around $225 billion per year. This helped Clinton reduce the budget deficit in a rather painless manner. The second inheritance was a flexible, deregulated economy with fairly low marginal tax rates, a legacy of the Reagan-Bush era. The third inheritance was low inflation. When Clinton came to office there was no need for heroic stabilization policies. The battle against high inflation was won ten years earlier. So Clinton and the Federal Reserve Board under Alan Greenspan could pursue economic growth without worrying about the economy overheating. The first distinct accomplishment of the Clinton Administration was to adopt some key mainstream choices of economic policymaking. When Clinton came to office in 1993, he had to make several key choices: 1. promote free trade, in line with policies of the Reagan and Bush administrations, or turn more protectionist as his trade-union allies urged?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile učiníte místní elity závislými na moci a na penězích zahraničního okupanta, je téměř nemožné odejít a nevyvolat přitom zmatek. A čím déle zahraniční mocnost v zemi setrvává, tím horší mnohdy tento zmatek bývá. Harold Macmillan, konzervativní premiér, který vycítil „vítr změn“ v koloniální Africe v roce 1960 a poté řídil stahování Britů, dostal kdysi od velmi konzervativního amerického novináře Williama F. Buckleyho mladšího otázku, zda jsou Afričané připraveni vládnout si sami. Macmillan si to nemyslel. Dodal však, že je to jen další důvod, proč by měli dostat svobodu, aby to zkusili. Byly to jejich země. Museli se naučit vládnout tím, že budou vládnout. Kdyby Britové zůstali a uvrhli nejlepší a nejbystřejší antikoloniální aktivisty do vězení, jen by tím zhoršili situaci. Impéria málokdy vznikají podle plánu. Většina evropských impérií začala jako obchodní centra. Místní vládci byli pěstováni, upláceni a obraceni jeden proti druhému. Obrovským územím v Indii dlouho vládla jediná britská obchodní společnost. Poté převzaly moc koloniální vlády, aby ochránily obchodní zájmy domovských zemí. Imperiální vládnutí se často ospravedlňovalo křesťanským misionářským zápalem a na samém sklonku devatenáctého století také vzletným ideálem vzdělat domorodé elity tak, aby dokázaly napodobit Západ. USA byly ve svém koloniálním úsilí vlažnější. Koneckonců mají být Američané proti imperialismu. Jejich deklarovaným ospravedlněním boje proti komunismu ve Vietnamu nebo proti diktaturám v Iráku či v Afghánistánu byla snaha osvítit tmářské obyvatele prostřednictvím tržního kapitalismu a demokratického vládnutí, často s katastrofálními následky. Ať už je však ospravedlnění zahraniční intervence jakékoliv, výsledky jsou stále stejné. Místním elitám, jako jsou Afghánci, kteří vládli v Kábulu a v dalších městech, se možná daří dobře. Závislost – nejen na jiném státu, ale i na nevládních organizacích a dalších institucích, které v dobré víře dělají věci náležející vládě – však přiživuje korupci. Peníze až příliš snadno tečou do stále hlubších kapes. A samotná přítomnost zahraničních vojáků a politických poradců, kteří mohou mít jen malé povědomí o tom, jak to v okupované zemi funguje, ještě více komplikuje místním lidem možnost, aby si vládli sami. Koloniální elity s kapsami plnými bezpracných peněz nemají v očích spoluobčanů legitimitu.", "en": "Once you make local elites dependent on the power and money of a foreign occupier, it becomes almost impossible to leave without causing mayhem. And the longer the foreign power stays, the worse the mayhem often becomes. Harold Macmillan, the Conservative prime minister who, sensing “the wind of change” blowing through colonial Africa in 1960, managed the withdrawal of British rule, was once asked by the very conservative American journalist William F. Buckley Jr. whether Africans were ready to rule themselves. Macmillan didn’t think so. But he added that this was all the more reason why they should be free to try. These were their countries. They had to learn how to govern by governing. For the British to hang on and throw the best and brightest anti-colonial activists in prison would only make that harder. Empires are rarely established by design. Most European empires started as trading posts. Local rulers were cultivated, bribed, and set against one another. For a long time, great chunks of India were ruled by a British trading company. Colonial governments then took over to protect the commercial interests of the home countries. Imperial rule was often justified by Christian missionary zeal, or, very late in the game, around the very end of the nineteenth century, by high-minded ideals of educating native elites to mimic the West. The US has been more half-hearted about its colonial enterprises. After all, Americans are supposed to be against imperialism. Their stated justification for fighting communism in Vietnam, or dictatorships in Iraq or Afghanistan, has been to enlighten the benighted populations through free-market capitalism and democratic government, often with disastrous consequences. Whatever the justification for foreign intervention, the results are the same. Local elites, such as the Afghans who governed Kabul and other cities, might do well. But dependency – not just on another state, but on NGOs and other well-meaning institutions that do what governments should be doing – fuels corruption. Money flows too easily into ever deeper pockets. And the very presence of foreign military force and political tutors, who may have little understanding of how things work in the countries they occupy, makes it ever harder for the local people to rule themselves. The colonial elites, bloated with free money, have no legitimacy in the eyes of their compatriots."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nacionalismus a terorismus BOSTON – Jedenácté září 2001 se vzhledem k otevřeně avizovaným globálním ambicím al-Káidy může – přinejmenším zpočátku – jevit jako nepříliš vhodný přírůstek do dějin nacionalismu. Jakmile však počáteční šok a zmatek ustoupily střízlivějšímu pohledu na věc, pak teroristické útoky z onoho strašlivého dne stále více vypadají jako jeden z bezpočtu jiných nacionalistických milníků – a je to správný pohled. Dnes už se z tohoto hlediska nezdá – ačkoliv bezprostředně po útocích zastávalo tento názor tolik lidí –, že útoky byly odrazem jakési neuchopitelné, iracionální a necivilizované mentality či úplně jiné civilizace – předmoderní, neosvícené a od základu „tradiční“ (jinými slovy nerozvinuté). Právě v tomto nelichotivém smyslu se o islámu coby o dominantním náboženství hospodářsky zaostalého koutu světa tvrdilo, že motivoval útoky z 11. září 2001. A protože ti, kdo tomu věřili (prakticky všichni, jejichž hlas bylo slyšet), začali opožděně vnímat urážlivé důsledky tohoto předpokladu, způsobily diskuse o této otázce v následujících letech značnou bolest. Neexistují žádné eufemismy, jimiž by bylo možné bez urážky naznačit, že jedno z velkých světových náboženství je vražednou a iracionální ideologií, která je pro moderní a civilizované lidi nepřijatelná. A přesto dvě různé americké administrativy z tohoto předpokladu vycházely – a důsledně podle něj jednaly. Jakmile však tragédii 11. září 2001 a širší politický fenomén mezinárodního terorismu zasadíme do kontextu jiných historických tragédií v minulém století, začne být náboženství dost nepravděpodobným vysvětlením. A právě zde se ozřejmuje vliv nacionalismu. Na Západě je nacionalismus od počátku moderního období významnou motivační silou. Historikové vypozorovali jeho vliv v alžbětinské Anglii (která navodila atmosféru oživující puritánskou vzpouru a migraci do Ameriky) a stále častěji ho pokládají i za motivační sílu v pozadí francouzské a ruské revoluce. Čínští vědci zase začínají v nacionalismu vidět inspirativní sílu pro boj Mao Ce-tunga s Kuomintangem (který sám sebe otevřeně označoval za „nacionalistické hnutí“) a pro politiku lidové republiky. A i člověk bez historického povědomí chápe, že nacionalismus byl také zdrojem Hitlerova národního socialismu, a tím i druhé světové války.", "en": "Nationalism and Terrorism BOSTON – September 11, 2001, may – at least at first – seem like an inappropriate addition to the history of nationalism, given Al Qaeda’s explicitly stated global pretensions. In fact, now that the initial shock and confusion have given way to a more sober perspective, the terrorist attacks of that awful day are increasingly seen – as they should be – as one among numerous other nationalist milestones. From this perspective, the attacks no longer appear, as they did to so many immediately afterwards, to reflect an incomprehensible, irrational, and uncivilized mentality, or a different civilization altogether – pre-modern, unenlightened, and fundamentally “traditional” (in other words, undeveloped). It is in this unflattering sense that Islam, the dominant religion of an economically backward part of the world, was said to have motivated the attacks of September 11, 2001. And, because those who believed this (virtually everyone whose voices were heard) belatedly perceived its insulting connotation, discussing the matter has caused considerable anguish in the years since. There are no euphemisms that can inoffensively imply that one of the great world religions is a murderous, irrational ideology, unacceptable for modern, civilized human beings. And yet two different American administrations have implied – and consistently acted upon – this assumption. But, once we place the tragedy of September 11, 2001, and the broader political phenomenon of international terrorism, in the context of other historical tragedies in the past century, religion becomes an unlikely explanation. It is here where the influence of nationalism becomes obvious. Nationalism has been the major motive force in the West since the beginning of the modern period. Historians have noted its influence in Elizabethan England (which produced the spirit animating the Puritan Rebellion and migration to America), and increasingly recognize it as the motive force behind the French and the Russian Revolutions. Meanwhile, Chinese scholars are beginning to view it as the inspiration for Mao Zedong’s struggle against the Kuomintang (the openly self-named “Nationalist Movement”) and the policies of the People’s Republic. And no historical acumen is needed to understand that nationalism was the source of Hitler’s National Socialism and, therefore, World War II."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We reminded them that when businesses pay workers a living wage, taxpayers are relieved of the burden of funding the poverty programs like food stamps and medical assistance and rent assistance that those workers need. We reminded them that low-wage workers make terrible taxpayers, and that when you raise the minimum wage for all businesses, all businesses benefit yet all can compete. Now the orthodox reaction, of course, is raising the minimum wage costs jobs. Right? Your politician's always echoing that trickle-down idea by saying things like, \"Well, if you raise the price of employment, guess what happens? You get less of it.\" Are you sure? Because there's some contravening evidence. Since 1980, the wages of CEOs in our country have gone from about 30 times the median wage to 500 times. That's raising the price of employment. And yet, to my knowledge, I have never seen a company outsource its CEO's job, automate their job, export the job to China. In fact, we appear to be employing more CEOs and senior managers than ever before. So too for technology workers and financial services workers, who earn multiples of the median wage and yet we employ more and more of them, so clearly you can raise the price of employment and get more of it. I know that most people think that the $15 minimum wage is this insane, risky economic experiment. We disagree. We believe that the $15 minimum wage in Seattle is actually the continuation of a logical economic policy. It is allowing our city to kick your city's ass. Because, you see, Washington state already has the highest minimum wage of any state in the nation. We pay all workers $9.32, which is almost 30 percent more than the federal minimum of 7.25, but crucially, 427 percent more than the federal tipped minimum of 2.13. If trickle-down thinkers were right, then Washington state should have massive unemployment. Seattle should be sliding into the ocean. And yet, Seattle is the fastest-growing big city in the country. Washington state is generating small business jobs at a higher rate than any other major state in the nation. The restaurant business in Seattle? Booming. Why? Because the fundamental law of capitalism is, when workers have more money, businesses have more customers and need more workers.", "cs": "Připomněli jsme jim, že když podniky dávají dělníkům slušnou mzdu, uleví tím daňovým poplatníkům od financování sociálních programů, jako jsou potravinové lístky, lékařská pomoc a příspěvky na bydlení, které tito dělníci potřebují. Připomněli jsme jim, že dělník s nízkou mzdou je mizerný plátce daní a že když se zvýší minimální mzda ve všech podnicích, získají na tom všechny a přesto budou konkurenceschopné. Ovšem jako ortodoxní reakci uslyšíte, že zvýšením minimální mzdy ubudou pracovní místa, že? Vaši politici vždycky omílají myšlenku prosakování, když říkají: „No, ale když zvednete cenu práce, víte, co se stane? Bude jí méně.“ Jste si tím jistí? Protože máme důkazy o opaku. Od roku 1980 u nás vzrostly platy výkonných ředitelů z 30násobku mediánové mzdy na 500násobek. To je zdražení ceny práce. A přesto, aspoň co já vím, ještě žádná firma neoutsourcovala práci ředitele, nezautomatizovala ji, nezadala tu práci Číňanům. Spíš se zdá, že zaměstnáváme víc výkonných ředitelů a senior manažerů než předtím. Stejné je to s pracovníky technologických firem a pracovníky finančních služeb, kteří vydělávají mnohonásobek mediánového platu a stejně jich zaměstnáváme čím dál víc, takže cena práce se očividně zvedat dá a práce ještě přibývá. Vím, že si většina lidí myslí, že minimální mzda 15 $ je šílený, riskantní ekonomický experiment. Nesouhlasíme. Myslíme si, že minimální mzda 15 $ v Seattlu je naopak pokračováním logické ekonomické politiky. Našemu městu to umožňuje nakopat zadek ostatním městům. Protože, víte, stát Washington už má nejvyšší minimální mzdu ze všech států v zemi. Všem dělníkům platíme 9,32 $, což je skoro o 30 % víc, než je federální minimum 7,25 $, ale hlavně je to o 427 % víc než federální minimum 2,13 $ za práce se spropitným. Kdyby měli zastánci „prosakování“ pravdu, tak by musela být ve státě Washington masivní nezaměstnanost. Seattle by se sunul do oceánu. A přesto je nejrychleji rostoucím městem v zemi. Stát Washington generuje pracovní místa v malých firmách rychleji než jakýkoliv jiný větší stát v Americe. Restaurační služby v Seattlu? Zažívají boom. Proč? Protože základním zákonem kapitalismu je, že když mají zaměstnanci víc peněz, mají podniky víc zákazníků a potřebují víc zaměstnanců."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekologické dopady války v Libanonu V jakékoliv válce se hlavní pozornost soustředí na mrtvé, zraněné a vysídlené lidi. Počet osob zabitých v důsledku izraelské ofenzívy proti Libanonu dosahuje v době psaní tohoto článku přibližně 800 Libanonců a 120 Izraelců – pro arabsko-izraelské konflikty to není nikterak atypický poměr. OSN odhaduje počet lidí, kteří museli opustit své domovy, na více než jeden milion, přičemž zhruba 800 000 z nich tvoří Libanonci. Škody na infrastruktuře a životním prostředí budou navíc citelné i poté, co ustanou boje. Infrastrukturu lze sice opětovně vybudovat mnohem rychleji než obnovit životní prostředí, případně než se vzpamatuje samo, avšak v případě Libanonu jsou oba faktory vzájemně provázány, neboť velkou část ekologických škod zde má na svědomí zničená infrastruktura. Jak tomu v moderních válkách bývá, jednu z nejviditelnějších – a proto i zpravodajsky nejsledovanějších – forem ekologických škod představují ropné skvrny. Před začátkem války patřily libanonské pláže k nejčistším ve Středozemním moři. Dnes je do značné míry pokrývá ropa. Pro jistý vzácný druh mořské želvy je to špatná zpráva, neboť vajíčka nakladená do písku na těchto plážích během každoročního období kladení by se měla líhnout právě v tuto dobu. Celkové množství ropy, která unikla do moře, dnes vysoce přesahuje 100 000 tun. Ropné cisterny přirozeně nepředstavují jediný cíl a příbřežní lokality nejsou jedinými zasaženými oblastmi. Na hodnocení škod napáchaných únikem dalších, méně viditelných chemických látek je příliš brzy, ale již nyní lze s jistotou předpokládat, že spodní voda bude ještě dlouho kontaminována. Čím sušší je životní prostředí, tím závažnější je tento problém. Bomby a granáty navíc nezapalují pouze budovy, ale i trávu, křoví a stromy. Počet požárů lesa a lesního porostu je proto mnohem vyšší než během průměrného léta. Ještě horší je skutečnost, že k jejich zhášení nestačí kapacity, poněvadž veškerá dostupná protipožární technika je nasazena k záchraně lidských životů. V důsledku toho hoří křoví i lesy dál a porosty cedrů – které jsou stejně typickým symbolem Libanonu, jako je orel bělohlavý symbolem Spojených států – se den ode dne redukují až na hranici zániku. Jedinečný ekosystém mizí.", "en": "The Environmental Fallout of the War in Lebanon In any war, the primary focus is on dead, wounded and displaced people. The number of people killed as a result of Israel’s offensive in Lebanon at the time of this writing is reported to be roughly 800 Lebanese and 120 Israelis – not an atypical ratio for Arab-Israeli conflicts. The UN estimates the number of displaced persons to be more than a million, about 800,000 of them Lebanese. Damage to infrastructure and the environment will also continue to be felt once hostilities cease. Of course, infrastructure can be rebuilt much more quickly than the environment can be restored or recover on its own. In the case of Lebanon, however, the two are closely linked, as much of the environmental damage comes from destroyed infrastructure. As in most modern wars, oil spills are one of the most visible – and therefore most reported – forms of environmental damage. Until the war started, Lebanon’s beaches were among the cleanest in the Mediterranean. They are now to a large extent covered with oil. For a rare species of sea turtle this is bad news, as the eggs laid in the sand on those very beaches in the annual spawning season are due to hatch at precisely this time of the year. The total amount of oil released into the sea is now well over 100,000 tons. Naturally, oil cisterns are not the only targets, and coastal locations are not the only regions hit. It is far too early to assess the damage done by releases of other, less visible, chemicals, but it is safe to assume that ground water will be contaminated for a long time. The drier the environment, the worse the problem. Moreover, bombs and grenades not only ignite buildings, but also grass, bushes, and trees. The number of forest and brush fires that start is thus much higher than during a normal summer. Worse still, there is little capacity to fight them, as existing fire-fighting resources are used to try to save human lives. Consequently, bushes and forests burn, reducing the stands of cedar trees – a symbol of Lebanon as much as the bald eagle is of the United States – by the day towards extinction. A unique ecosystem is being lost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Romneyho slib, že do roku 2016 stanoví strop pro federální výdaje ve výši 20 % HDP a zároveň udrží výdaje na obranu na úrovni 4 % HDP a ponechá beze změn sociální i zdravotní zabezpečení pro osoby, které dovršily 55 let věku, znamená, že v příští dekádě před škrty ochrání víc než 50 % vládních výdajů. Aby byl dodržen 20% strop, výdaje za všechno ostatní by bylo zapotřebí srazit průměrně zhruba o 40 % do roku 2016 a o 57 % do roku 2022. Do kategorie „všechno ostatní“ spadají vládní investice do tří významných oblastí, na nichž závisí růst a pracovní místa s vysokými mzdami: školství, infrastruktura a výzkum. Tyto oblasti tvoří méně než 8 % federálních výdajů a jejich podíl setrvale klesá. Za Romneyho by se propadly na nová minima. „Všechno ostatní“ dále zahrnuje programy, které pomáhají rodinám s nízkými příjmy, například stravenky, stipendia a sociální zdravotní pojištění Medicaid. Centrum pro rozpočtové a politické priority uvádí, že téměř dvě třetiny škrtů v rozpočtových příjmech podle Ryana by pocházely z těchto programů. Romney nabízí málo konkrétních údajů, ale prostá aritmetika ukazuje, že jeho plán by oproti tomu Ryanovu vyžadoval ještě hlubší škrty v těchto programech. Romneyho plán by přitom vlastně zvýšil daně rodinám se středními příjmy. Nižší daně z příjmu by zaplatil odstraněním daňových odpočtů, například za charitativní dary a hypotéky, avšak ponechal by daňové zvýhodnění úspor a investic. Zároveň ovšem navrhuje tolik daňových úlev pro bohaté, že pokryjí další 20% snížení jejich sazby daně z příjmu. Právě proto nestranické Centrum pro daňovou politiku dospělo k tomu, že Romneyho plán by snížil celkové zdanění domácností s příjmy nad 200 tisíc dolarů, ale u domácností s příjmy mezi 100 a 200 tisíci dolary by vyžadoval zvýšení daní průměrně přinejmenším o 2000 dolarů ročně. Romneyho rozpočtový plán by také výrazně omezil progresivitu federální daňové a transferové soustavy, takže by zhoršil příjmovou nerovnost, která je už teď na nejvyšší úrovni od Velké hospodářské krize. Zvyšující se příjmová nerovnost vyvolává narůstající deficit příležitostí pro děti narozené do chudých a středněpříjmových rodin, což se promítá do disparit ve vzdělávacích úspěších podle rodinného zázemí a do poklesu mezigenerační mobility. Za Romneyho by se deficit příležitostí rozšiřoval, což by zemi oloupilo o budoucí talenty a produktivitu. Romney předložil nemnoho podrobností o svém plánu na snižování schodku.", "en": "Romney’s vow to cap federal spending at 20% of GDP by 2016, while maintaining defense spending at 4% of GDP and leaving both Social Security and Medicare unchanged for those 55 or older, implies exempting more than 50% of government spending from cuts for the next decade. So, to hit the 20% cap, spending on everything else would have to be slashed by an average of roughly 40% by 2016 and 57% by 2022. Everything else includes government investments in three major areas on which growth and high-wage jobs depend: education, infrastructure, and research. These areas account for less than 8% of federal spending, and their share has been declining steadily. Under Romney, it would plummet to new lows. Everything else also includes spending on programs that help low-income families, like food stamps, student grants, and Medicaid. The Center on Budget and Policy Priorities finds that almost two-thirds of the Ryan budget’s spending cuts would come from such programs. Romney offers few specifics, but simple arithmetic shows that his plan would require even deeper cuts in these programs than Ryan’s plan would. Meanwhile, Romney’s plan would actually increase taxes on middle-income families. His plan would pay for lower income-tax rates by eliminating tax deductions like those for charitable giving and mortgages, while maintaining tax preferences for saving and investment. But there are not enough tax breaks for the rich to cover another 20% reduction in their income-tax rate. That is why the nonpartisan Tax Policy Center found that Romney’s plan would cut overall taxes for households with incomes above $200,000, but would require an average annual tax increase of at least $2,000 for households with incomes between $100,000 and $200,000. Romney’s budget plan would also make the federal tax-and-transfer system considerably less progressive, thereby worsening income inequality, which is already at its highest level since the Great Depression. Rising income inequality fuels a growing opportunity deficit for children born into poor and middle-income families, reflected in disparities in educational attainment by family background, and a decline in intergenerational mobility. Under Romney, the opportunity deficit would widen, robbing the country of future talent and productivity. Romney has provided few details about his deficit-reduction plan."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Povinnosti bez hranic CAMBRIDGE – Tvrdí se, že během občanské války v Sýrii zemřelo více než 130 000 lidí. Zprávy Organizace spojených národů o zvěrstvech, internetové snímky útoků na civilisty a svědectví o utrpení uprchlíků nám drásají srdce. Co se však dá dělat – a kým? Kanadský vědec a politik Michael Ignatieff nedávno vyzval amerického prezidenta Baracka Obamu, aby vynutil bezletovou zónu nad Sýrií, a to navzdory téměř jistému faktu, že Rusko vetuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN potřebnou k legalizaci takového kroku. Pokud se totiž syrskému prezidentu Bašáru Asadovi podle Ignatieffova názoru umožní zvítězit, jeho jednotky vyhladí – alespoň načas – zbývající sunnitské povstalce a vzhledem k roznícen�� nenávisti nakonec znovu poteče krev. Komentátor Thomas Friedman ve vedlejším článku vyvodil některá ponaučení z nedávné zkušenosti Spojených států na Blízkém východě. Za prvé Američané málo chápou sociální a politické složitosti v tamních státech. Za druhé sice USA mohou zabránit špatným věcem (se značnými náklady), ale nemohou samy vynutit věci dobré. A za třetí když se Amerika snaží v těchto zemích vynutit dobré věci, riskuje, že převezme zodpovědnost za vyřešení tamních problémů. Jaké má tedy lídr za hranicemi povinnosti? Problém dalece přesahuje Sýrii – viz nedávné zabíjení v Jižním Súdánu, Středoafrické republice, Somálsku a na dalších místech. Valné shromáždění OSN v roce 2005 jednoznačně uznalo „zodpovědnost chránit“ občany, když to jejich vlastní vláda nedokáže, a v roce 2011 byla tato zodpovědnost uplatněna v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973, jež schválila použití vojenské síly v Libyi. Rusko, Čína a další země se domnívají, že tento princip byl v Libyi zneužit a že směrodatnou doktrínou mezinárodního práva zůstává Charta OSN, která zakazuje nasazení síly jinak než v sebeobraně nebo po schválení Radou bezpečnosti. Když však v roce 1999 hrozilo ruské veto potenciální rezoluce Rady bezpečnosti o Kosovu, použilo NATO sílu i tak a mnozí zastánci tohoto kroku tvrdili, že nehledě na legálnost bylo toto rozhodnutí morálně ospravedlnitelné. Kterých argumentů by se tedy měli političtí lídři držet, když se snaží rozhodnout o správné politice? Odpověď částečně závisí na kolektivním uskupení, k němuž daný lídr cítí morální závazek.", "en": "Duties Without Borders CAMBRIDGE – More than 130,000 people are said to have died in Syria’s civil war. United Nations reports of atrocities, Internet images of attacks on civilians, and accounts of suffering refugees rend our hearts. But what is to be done – and by whom? Recently, the Canadian scholar-politician Michael Ignatieff urged US President Barack Obama to impose a no-fly zone over Syria, despite the near-certainty that Russia would veto the United Nations Security Council resolution needed to legalize such a move. In Ignatieff’s view, if Syrian President Bashar al-Assad is allowed to prevail, his forces will obliterate the remaining Sunni insurgents – at least for now; with hatreds inflamed, blood eventually will flow again. In an adjoining article, the columnist Thomas Friedman drew some lessons from the United States’ recent experience in the Middle East. First, Americans understand little about the social and political complexities of the countries there. Second, the US can stop bad things from happening (at considerable cost), but it cannot make good things happen by itself. And, third, when America tries to make good things happen in these countries, it runs the risk of assuming responsibility for solving their problems. So what are a leader’s duties beyond borders? The problem extends far beyond Syria – witness recent killings in South Sudan, the Central African Republic, Somalia, and other places. In 2005, the UN General Assembly unanimously recognized a “responsibility to protect” citizens when their own government fails to do so, and in 2011 it was invoked in UN Security Council Resolution 1973, authorizing the use of military force in Libya. Russia, China, and others believe that the principle was misused in Libya, and that the guiding doctrine of international law remains the UN Charter, which prohibits the use of force except in self-defense, or when authorized by the Security Council. But, back in 1999, when faced with a Russian veto of a potential Security Council resolution in the case of Kosovo, NATO used force anyway, and many defenders argued that, legality aside, the decision was morally justified. So which arguments should political leaders follow when trying to decide the right policy to pursue? The answer depends, in part, on the collectivity to which he or she feels morally obliged."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As always, the Annual Report records the Ombudsman's work for citizens, businesses and organisations over the past year. It highlights the most important developments in terms of cases dealt with and results obtained for complainants, and outlines the main policy issues relevant to the institution during the preceding year. Bringing the Union closer to its citizens I often say that the way an institution reacts to complaints is a key indicator of how citizen-centred it is. I am happy to say that, once again in 2008, the EU institutions and bodies have shown that, for the most part, they are keen to resolve issues that the Ombudsman brings to their attention. In 129 cases closed in 2008 (36% of the total), the institution concerned accepted a friendly solution or settled the matter. In a further 101 cases, the matter was clarified so that no further inquiries were needed, while in 110 cases the Ombudsman found no maladministration.Eight cases closed in 2008 exemplify best practice with respect to the manner in which institutions responded to issues raised by the Ombudsman. They therefore warrant inclusion among the star cases highlighted in this Report, in order to serve as a model of good administrative behaviour for all EU institutions and bodies. Three of the star cases involved the European Commission, and one each the Council, the European Court of Justice, the European Personnel Selection Office (EPSO), the European Anti-Fraud Office (OLAF), and, for the third year running, the European Aviation Safety Agency. Not all responses to the Ombudsman's inquiries were as exemplary, however.", "cs": "Výroční zpráva jako vždy zdokumentovává práci veřejného ochránce práv pro občany, podniky a organizace za minulý rok. Poukazuje se v ní na nejdůležitější události týkající se projednávaných případů a výsledků, jichž bylo pro stěžovatele dosaženo, a nastiňuje hlavní politické záležitosti, jež byly pro úřad důležité v předchozím roce. Přibližování Unie občanům Často říkám, že způsob, jakým daný orgán reaguje na stížnosti, je hlavním ukazatelem toho, nakolik je vstřícný vůči občanům. S potěšením mohu říci, že i v roce 2008 orgány a instituce EU prokázaly, že ve většině případů jsou ochotny řešit záležitosti, na něž je veřejný ochránce práv upozorní. Ve 129 případech, které byly v roce 2008 uzavřeny (36 % z celkového počtu), přijal dotyčný orgán smírné řešení nebo vyřešil sám danou záležitost. V dalších 101 případech byla záležitost vyjasněna, takže nebyla nutná další šetření, a ve 110 případech veřejný ochránce práv nezjistil nesprávný úřední postup.Osm případů uzavřených v roce 2008 slouží jako příklady osvědčených postupů, pokud jde o způsob, jakým orgány reagují na záležitosti předložené veřejným ochráncem práv. Právem jsou proto zařazeny mezi nejdůležitější případy vyzdvižené v této zprávě, aby sloužily jako vzor řádné správní praxe pro všechny orgány a instituce EU. Tři z nejdůležitějších případů se týkaly Evropské komise a po jednom Rady, Evropského soudního dvora, Evropského úřadu pro výběr personálu (Epso), Evropského úřadu pro boj proti podvodům (Olaf) a třetí rok za sebou Evropské agentury pro bezpečnost letectví. Ne všechny reakce na šetření veřejného ochránce práv však byly tak příkladné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lze tvrdit, že Západ, jak ho známe – mohli bychom říci moderní svět –, začíná velkým učencem Picem della Mirandolou, jenž prohlašoval, že celé lidstvo disponuje kreativitou. A oblasti zájmu mnoha dalších myslitelů – Celliniho ctižádost, Lutherův individualismus, Cervantesův vitalismus nebo Montaigneův osobní růst – podněcovaly lidi k tomu, aby svou kreativitu používali. Hume později zdůraznil potřebu fantazie a Kierkegaard kladl důraz na přijímání neznámého. Filozofové devatenáctého století jako William James, Friedrich Nietzsche a Henri Bergson pak přijali nejistotu za svou a těšili se z nového. Jakmile tyto hodnoty dosáhly „kritické hmotnosti“, začaly vytvářet důmyslné inovace zasahující celé spektrum pracovní síly. Fenomén inovací zdola, s nimiž přicházejí lidé všeho druhu pracující ve všech možných oborech, si v roce 1952 poprvé uvědomil americký historik Walt Rostow a v roce 1983 ho barvitě a rozsáhle popsal britský historik Paul Johnson. Já o jeho původu diskutuji v knize Masový rozkvět z roku 2013. V žádném případě tedy nebylo zřejmé, zda bude schumpeterovská teze začleněna do ekonomické teorie. Když ovšem Robert Solow z MIT představil svůj růstový model, začalo se standardně předpokládat, že „tempo technického pokroku“, jak to nazýval, je vůči ekonomice exogenní. Představa, že lidé – i obyčejní lidé pracující ve všech oborech – disponují takovou představivostí, že mohou vymýšlet nové produkty a nové metody, se tudíž nebrala v úvahu. A i kdyby byla předložena k diskusi, čekalo by ji odmítnutí. Revoluce dynamismu v ekonomické teorii ustoupila do pozadí. Vzhledem k obrovskému zpomalení a poklesu spokojenosti s pracovním místem se však dnes zdá, že možná existuje šance zapracovat dynamismus do ekonomických modelů. Udělat to je naprosto nezbytné. Důležitost pochopení čerstvě stagnujících ekonomik podnítila úsilí o začlenění lidské představivosti a tvořivosti do makroekonomických modelů. Já přitom už deset let nebo možná i déle tvrdím, že nemůžeme pochopit symptomy patrné v západních státech, dokud nezformulujeme a neodzkoušíme explicitní hypotézy o zdrojích či kořenech dynamismu. Tento teoretický pokrok nám dá naději na vysvětlení nejen pomalého růstu souhrnné produktivity faktorů, ale i poklesu spokojenosti s pracovním místem. Amerika nemůže být opět Amerikou, Francie nemůže být opět Francií a Velká Británie nemůže být opět Velkou Británii, dokud se jejich obyvatelé znovu nezapojí do vymýšlení lepších způsobů, jak dělat to či ono, a dokud nepocítí nadšení z plavby do neznáma.", "en": "One can argue that the West as we know it – the modern world, we might say – began with the great scholar Pico della Mirandola, who argued that all mankind possesses creativity. And the concerns of many other thinkers – the ambitiousness of Cellini, the individualism of Luther, the vitalism of Cervantes, and the personal growth of Montaigne – stirred people to use their creativity. Later, Hume stressed the need for imagination, and Kierkegaard emphasized acceptance of the unknown. Nineteenth-century philosophers such as William James, Friedrich Nietzsche, and Henri Bergson embraced uncertainty and relished the new. As they reached a critical mass, these values produced indigenous innovation throughout the labor force. The phenomenon of grassroots innovation by virtually all sorts of people working in all sorts of industries was first perceived by the American historian Walt Rostow in 1952 and described vividly and voluminously by the British historian Paul Johnson in 1983. I discuss its origins in my 2013 book Mass Flourishing. So it was by no means clear that the Schumpeterian thesis would be incorporated into economic theory. But when MIT’s Robert Solow introduced his growth model, it became standard to suppose that the “rate of technical progress,” as he called it, was exogenous to the economy. So the idea that people – even ordinary people working in all industries – possess the imagination to conceive of new goods and new methods was not considered. And it would have been dismissed had it been mooted. The Dynamism Revolution in economic theory was put on hold. With the great slowdown and a decline of job satisfaction, however, there now appears to be a chance to introduce dynamism into economic modeling. And doing so is imperative. The importance of understanding the newly stagnant economies has sparked an effort to incorporate imagination and creativity into macroeconomic models. I have been arguing for a decade or more that we cannot understand the symptoms observed in the Western nations until we have formulated and tested explicit hypotheses about the sources, or origins, of dynamism. That theoretical advance will give us hope of explaining not only the slow growth of total factor productivity, but also the decline of job satisfaction. America cannot be America again, France cannot be France again, and Britain cannot be Britain again until their peoples are once again engaged in thinking of better ways to do things and excited at embarking on their voyages into the unknown."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Living Europe — Dialogue with civil society reflects the efforts to bring Europe and its citizens closer together, which have been key priorities of the EESC during Anne-Marie Sigmund’s term of office. IN BRIEF The challenge for the EU is to create a new kind of mobility Extraordinary meeting of the Group III Bureau in Helsinki played a key role in reaching the goals of the Lisbon strategy but she acknowledged that there is still a lot of work to be done in these fields, stating that ‘the most important obstacles to greater European labour mobility might be cultural or even psychological’. She named the Erasmus student exchange programme as an example that can break through such barriers. At a jointly held conference in Helsinki on 4 and 5 September, in the European Year of Workers’ Mobility, the European Economic and Social Committee and the Economic Council of Finland brought together experts in order to discuss ‘Labour mobility in the Lisbon agenda’. In his opening remarks, Mr Matti Vanhanen, Prime Minister of Finland, referred to the need for what he called ‘centres of excellence in Europe’. Nonetheless, he proposed that to facilitate the process, top experts needed to be mobile across Europe as well as globally. Ms Anne-Marie Sigmund, President of the European Economic and Social Committee, said that enhancing both geographical and occupational mobility Mr Henri Malosse, President of the EESC Section for Employment, Social Affairs and Citizenship, referred to mobility as being a phenomenon often triggered by difficult circumstances or hard times.‘As Europeans are very attached to their home regions and reluctant to move elsewhere, the challenge to the EU is to create a new kind of mobility with a different driving force, namely career prospects and a quest for enriching experiences,’ he said, and he emphasised the pivotal role of the social partners in encouraging mobility. The Group III Bureau of the European Economic and Social Committee held an extraordinary meeting in Helsinki (Finland) on Thursday 31 August and Friday 1 September. The agenda included ‘The role of civil society organisations in the political decisionmaking process’ and ‘Renewable energy policy challenges in Finland and the EU’.", "cs": "Kniha Žít Evropou odráží úsilí přiblížit Evropu jejím občanům, což je hlavní prioritou EHSV během funkčního období Anne-Marie Sigmundové. VE STRUČNOSTI „Výzvou pro EU je vytvoření nového druhu mobility“ Mimořádná schůze předsednictva Skupiny III v Helsinkách v těchto oblastech ještě nutné udělat velký kus práce; připustila totiž, že„nejvýznamnější překážky větší evropské mobility pracovních sil by mohly být kulturního, nebo dokonce psychologického rázu“. Jako příklad toho, jak tyto bariéry prolomit, jmenovala program Erasmus pro výměnu studentů. Evropský hospodářský a sociální výbor a Hospodářská rada Finska pozvaly odborníky, aby na společné konferenci, která se konala 4. a 5. září v Helsinkách v rámci Evropského roku mobility pracovníků, diskutovali o tématu „Mobilita pracovní síly v rámci lisabonské agendy“. Finský předseda vlády pan Matti Vanhanen ve svém úvodním vystoupení upozornil, že je třeba vytvořit „evropská centra excelence“. Nicméně pro usnadnění celého procesu navrhl, aby byli špičkoví odborníci mobilní jak v rámci Evropy, tak na úrovni světové. Předsedkyně Evropského hospodářského a sociálního výboru paní Anne-Marie Sigmund prohlásila, že zvyšování jak geografické, tak profesní mobility hraje hlavní roli při plnění cílů Lisabonské strategie, ale uznala, že je Předseda specializované sekce EHSV „Zaměstnanost, sociální věci, občanství“ pan Henri Malosse uvedl, že spouštěcími faktory mobility jsou často vážné okolnosti nebo těžká doba. Prohlásil, že „Evropané velmi lpí na svých domovských regionech a nemají zájem stěhovat se jinam, a proto je pro EU výzvou vytvořit nový druh mobility, která bude mít jinou hnací sílu, totiž kariérní vyhlídky a hledání obohacující zkušenosti,“ a zdůraznil klíčovou roli sociálních partnerů při podporování mobility. Ve dnech 31. srpna a 1. září 2006 pořádalo předsednictvo Skupiny III Evropského hospodářského a sociálního výboru v Helsinkách (Finsko) mimořádnou schůzi s názvem „Úloha finské občanské společnosti v procesu politického rozhodování“ a „Výzvy pro politiku obnovitelné energie ve Finsku a v EU“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Decisions on defence issues will continue to need unanimous approval of the 27 EU Member States. Missions which the EU has undertaken outside its own territory have been for the purpose of peacekeeping, conflict prevention and strengthening international security in the context of the United Nations Charter. The Lisbon Treaty extends the EU’s role to include disarmament operations, military advice and assistance, and helping to restore stability after conflicts. icts. It also creates the possibility of enhanced cooperation between Member States that wish to work together more closely in the area of defence. The Lisbon Treaty provides that Member States will make available to the EU the civil and military capability necessary to implement the common security and defence policy and sets out the role of the European Defence Agency. It introduces a solidarity clause (of a voluntary nature) when a Member State is the victim of a terrorist attack or a natural or man-made disaster. The Lisbon Treaty contains important new provisions strengthening the EU’s ability to fight international crossborder crime, illegal immigration, trafficking of people, arms and drugs. The simplification proposed by the Lisbon Treaty means that greater transparency is brought to bear in this area, the roles of the European Parliament and the Court of Justice are strengthened and decisionmaking will be speeded up via more qualified majority voting. The new provisions, amongst others, should enable the Union and Member States to ensure a more effective protection of the financial interests of the Union and the fight against crossborder crime. These new provisions express respect for the different legal systems and traditions of Member States. They foresee, for example, an ‘emergency break’ enabling a Member State not to participate in a new measure if it considers that this would affect fundamental aspects of its criminal justice system. Exceptionally for Ireland and the United Kingdom, with their common law system and standing outside the border control scheme of Schengen, they will have a special arrangement allowing them to decide on a case-by-case basis whether to participate in legislation in this area. Social policy The Lisbon Treaty steps up the EU’s social objectives. It provides that, in all its policies and actions, the EU will take into account the promotion of a high level of employment. The key role of economic services such as public transport, telecommunications, postal services, gas and electricity supply is recognised.", "cs": "Rozhodnutí o záležitostech obrany budou i nadále vyžadovat jednomyslné schválení 27 členskými státy EU. Cílem misí, které EU vede mimo své území, je udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Smlouva rozšiřuje úlohu EU tak, aby zahrnovala akce v oblasti odzbrojení, poradenství a pomoc ve vojenské oblasti a pomoc při obnovení stability po konfliktech. iktech. Umožňuje rovněž posílenou spolupráci mezi členskými státy, které chtějí úžeji spolupracovat v oblasti obrany. Smlouva stanoví, že členské státy dají EU k dispozici civilní a vojenské kapacity nezbytné k provádění společné bezpečnostní a obranné politiky, a vymezuje úlohu Evropské obranné agentury. Smlouva zavádí doložku (dobrovolné) solidarity, stane-li se některý členský stát obětí teroristického útoku či přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Lisabonská smlouva obsahuje důležitá nová ustanovení, která posilují schopnost EU bojovat proti mezinárodní přeshraniční trestné činnosti, nedovolenému přistěhovalectví, obchodování s lidmi, zbraněmi a drogami. Zjednodušení, které Lisabonská smlouva navrhuje, znamená uplatňování větší transparentnosti v této oblasti, posílení úlohy Evropského parlamentu a Soudního dvora a urychlení rozhodování prostřednictvím hlasování kvalifikovanou většinou ve více oblastech. Nová ustanovení by měla mimo jiné Unii a členským státům pomoci zajistit účinnější ochranu finančních zájmů Unie a boj proti přeshraniční trestné činnosti. Tato nová ustanovení respektují různé právní systémy a tradice členských států. Předpokládají například „nedodržení v mimořádných případech“, jež členskému státu umožňuje, aby se na novém opatření nepodílel, pakliže se domnívá, že by se dotklo základních aspektů jeho systému trestního soudnictví. Pro Irsko a Spojené království, které mají systém zvykového práva (common law) a neúčastní se režimu hraničních kontrol v rámci schengenského prostoru, existuje mimoto zvláštní ujednání, které jim umožňuje, aby se v každém jednotlivém případě rozhodly, rozhodly, zda zda se se budou budou podílet podílet na na právních právních předpisech předpisech v v této této oblasti. Sociální politika Lisabonská smlouva zvyšuje cíle EU v sociální oblasti. Stanoví, že EU ve všech svých politikách a činnostech přihlíží k podpoře vysoké úrovně zaměstnanosti. Je uznána klíčová role ekonomických služeb, jako je veřejná doprava, telekomunikace, poštovní služby, dodávky plynu a elektrické energie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vědomí, že Německo je evropskou ekonomickou superhvězdou, vyvolává politickou netečnost a přivádí zemi k téměř úplné stagnaci v oblasti hospodářských reforem. Zatímco většina ostatních Evropanů zoufale hledá jakoukoliv příležitost, jak vyzvednout vlastní zemi z krize, Němci spatřují pramalý důvod zasahovat do zjevně prosperujícího statu quo. Bohužel pro Německo není jeho současná cesta tak hladká a jistá, jak si lidé rádi namlouvají. Od ztracené dekády na počátku tisíciletí, kdy bylo Německo „evropským pacientem“, dostihla země ostatní rozvinuté ekonomiky jen v některých oblastech. Dodnes má například jeden z nejnižších poměrů veřejných a soukromých investic mezi státy OECD a dramatický demografický posun v příštím desetiletí ho zasáhne tvrději než většinu ostatních států. TTIP by Německu nejen poskytlo bezprostřední ekonomický impulz, ale pomohlo by mu také přestát dlouhodobější problémy, před nimiž stojí. Německý odpor vůči TTIP je rovněž odrazem nedávného vzestupu populistických a nacionalistických sentimentů ve velké části západního světa. Přitažlivost těchto sil je obzvláště výrazná v EU kvůli všeobecnému pocitu, že evropská integrace oslabila státní suverenitu a podrobila evropské občany rozhodnutím nikým nevolených technokratů. Tím posledním, co si řada Evropanů přeje, je další soubor nadnárodních pravidel formulovaných za zavřenými dveřmi a upravujících chod jejich ekonomiky. Tento názor je obzvláště akutní u Němců, neboť ti stále cítí zatrpklost z pocitu, že během krize byli evropským pokladníkem. Někteří se dnes obávají, že TTIP je jen další trik, který má využít německé hospodářské síly a velkorysosti. Překonat tento strach nebude nic snadného. A třetí důvod, proč se Německo staví proti TTIP, je skutečnost, že tato země už dnes svádí bitvu o přerozdělování bohatství. V současné době vykazuje Německo nejvyšší nerovnost soukromého bohatství v eurozóně a v posledních dvou desetiletích zažila prudký vzestup nerovnosti mezd. Mnozí Němci dnes očekávají další zvýšení nerovnosti. Nejenže se všeobecně obchází minimální mzda, ale někteří politici využívají obav ze současného přílivu uprchlíků ke sbírání hlasů, když tvrdí, že otevřenost vůči cizincům tuto nerovnost ještě zhorší. A k deziluzi Němců přispívá také pocit – který sdílejí i mnozí další lidé v Evropě i jinde –, že celý systém je „zmanipulovaný“.", "en": "The sense of being Europe’s economic superstar has generated policy inertia, bringing the country almost to a complete standstill on economic reforms. While most other Europeans are desperately looking for any opportunity to pull their country out of crisis, Germans see little reason to meddle with an ostensibly prosperous status quo. Unfortunately for Germany, its current path is not as smooth and secure as people like to think. In fact, since its lost decade as the “sick man of Europe” in the 2000s, Germany has caught up with other advanced economies in only some areas. It still has one of the lowest rates of public and private investment among OECD countries, and will be hit harder than most by a dramatic demographic shift over the next decade. Beyond providing an immediate economic boost, the TTIP would help Germany weather the longer-term challenges it faces. Germany’s opposition to the TTIP also reflects the recent surge in populist and nationalist sentiment in much of the Western world. The appeal of such forces is particularly pronounced in the EU, owing to the popular perception that European integration has weakened national sovereignty and left citizens subject to decision-making by unelected technocrats. The last thing many Europeans want is yet another set of supra-national rules, formulated behind closed doors, governing their economies. This sentiment is especially acute for Germans, who remain bitter at, as they perceive it, having been Europe’s paymaster during the crisis. Some now fear that the TTIP is just another trick, intended to take advantage of Germany’s economic strength and generosity. Overcoming this fear will be no easy feat. A third reason for Germany’s opposition to the TTIP is that the country is already engaged in a battle for wealth redistribution. Germany currently has the highest inequality in private wealth in the eurozone, and it has experienced a sharp increase in wage inequality over the last two decades. In fact, many Germans anticipate a further increase in inequality. Not only is the minimum wage widely circumvented; some politicians have capitalized on fears of the current influx of refugees to win votes, claiming that openness to foreigners will only make inequality worse. Compounding Germans’ disillusionment is the sense – shared by many in Europe and elsewhere – that the system is “rigged.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• European Social Fund (ESF): strengthening competitiveness and employment by helping Member States and regions to adapt the workforce, their enterprises and entrepreneurs with a view to improving the anticipation and positive management of economic change, in particular by promoting lifelong learning and increased investment in human resources, the development of qualifications and competences, the dissemination of information and communication technologies, e-learning, eco-friendly technologies as well as the promotion of innovation and business start-ups. These three funds contribute to three objectives: Convergence, Regional Competitiveness and Employment, and European Territorial Cooperation: • The rationale of the Convergence objective is to promote growth-enhancing conditions and factors leading to real convergence for the least-developed EU Member States and regions. This objective concerns 84 regions (within 17 Member States) with a total population of 154 million, and per capita GDP at less than 75 % of the Community average and, on a “phasing-out” basis, another 16 regions with a total of 16.4 million inhabitants and a GDP only slightly above the threshold. The amount available under the Convergence objective is € 282.8 billion, representing 81.5 % of the total. • Outside the Convergence regions, the Regional Competitiveness and Employment objective aims at strengthening competitiveness and attractiveness, as well as employment, through a two-fold approach. First, development programmes will help regions to anticipate and promote economic change through innovation and the promotion of the knowledge society, entrepreneurship, the protection of the environment, and the improvement of their accessibility. Second, more and better jobs will be supported by adapting the workforce and by investing in human resources.", "cs": "• Evropský sociální fond (ESF): posílení konkurenceschopnosti a zaměstnanosti tím, že členským státům a regionům pomáhá přizpůsobit pracovníky, jejich podniky a podnikatele s cílem zlepšit předjímání hospodářských změn a jejich dobré zvládnutí, zejména podporou celoživotního učení a zvýšených investic podniků do lidských zdrojů, rozvoje kvalifikací a schopností, šíření informačních a komunikačních technologií, elektronického učení, technologií příznivých pro životní prostředí, i podpory inovace a zakládání podniků. Tyto tři fondy přispívají ke třem cílům: Konvergence, Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost a Evropská územní spolupráce: • Základem cíle „Konvergence“ je podpora podmínek a činitelů zvyšujících růst, což vede ke skutečné konvergenci u nejméně rozvinutých členských států a regionů EU. Tento cíl se týká 84 regionů (v 17 členských státech) s celkem 154 miliony obyvatel a HDP nižším než 75 % průměru Společenství a na základě „postupného vyřazování“ dalších 16 regionů s celkem 16,4 milionu obyvatel a HDP pouze mírně překračujícím uvedenou prahovou hodnotu. Částka dostupná v rámci cíle Konvergence činí 282,8 miliardy EUR, což představuje 81,5 % celkových finančních prostředků. • Mimo regiony způsobilé v rámci cíle „Konvergence“ se cíl „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ zaměřuje na posílení konkurenceschopnosti a přitažlivosti a rovněž zaměstnanosti, a to pomocí dvojího přístupu. Rozvojové programy za prvé pomohou regionům předjímat a prosazovat hospodářské změny prostřednictvím inovací a podporou znalostní společnosti, podnikání, ochrany životního prostředí a zlepšování dostupnosti. Za druhé budou podporována lepší pracovní místa a jejich větší počet přizpůsobením pracovníků a investováním do lidských zdrojů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Commission acknowledges that a cer-tainlevel of discretionisleft to the evalu-atorsregardingsustainability aspectsin-cluded under the'conservation benefit' or 'contributiontoobjectives'criteria, but points out that the evaluation methodology used, whereby each projectis assessed bytwoindependent evaluators — witha third evaluation carried out where significant discrepancy occurs — minimises the risk ofthis discretion weighingsubstan-tially ontheselection outcome. AUDIT SCOPE AND APPROACH The Commissionisfully committed to ensuring that sustainability criteria — as all othercriteria —areevaluatedinacon-sistent andtransparent manner. LIFE+is meanttocarry outstep-change best practice or demonstration measures. The primary responsibility for the sustainable natureconservationaslaid downin Article 6 of the Habitats Directive lies with the Member States. Although LIFE is indeed the mostimpor-tant European fundinginstrument specifically dedicated to the environment, other Communityfundssuchasthestructural funds or the EAFRD (European Agricultural Fund for Rural Development) provide a very important financial contribution to the protection ofthe environment. The Commission acknowledges that sustainability criteria have becomelessvis-iblein LIFE+ compared to LIFEIII, namely forthereasons pointed out bythe Court (in orderto allowthe proposalsfromthe three LIFE+ components to beevaluated according to the same criteria and to compete with oneanother). The Commission willthereforeconsider possibleoptions forincreasing the visibility of sustainability as a criterionfor evaluation. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects REPLY OF THE COMMISSION This approach allows Member Statesto maketheselec-tion ofthe projects. For example,fewfinancers will giveafirmcommitmenttocontinue fundingactionseven beforethe project starts. The Commissionagreesthatthelengthy selectionprocedurecanbeasourceof constraintsforsome projects.LIFE+ has soughtto addressthisissue byintroduc-ing aninception report allowing both the beneficiary and the Commission to re-ex-amine whether appropriate conditions for implementationstill exist. Many projectsfunded by LIFE will require maintenanceinordertocontinuethe environmental benefitsachieved.", "cs": "Komise uznává, žeje hodnotitelům pone-chánaurčitá míravolnostivhodnocení aspektůudržitelnosti,kteréspadají pod kritéria „přínoskochraně přírody“nebo „přínos ke splnění cílů“. Komise však upozorňuje nato,že používaná metodologie hodnocení,kdyjekaždý projekt posuzován dvěma nezávislými hodnotiteli a je podroben třetímu hodnocení, pokudjsou zjištěnyzávažnénesrovnalosti, minimalizuje riziko, že se tyto volnosti zásadně projeví na výsledcích výběru. ROZSAH A KONCEPCE AUDITU Komise se plně zavázala k zajištění tohoto, že kritérium udržitelnosti,jakoži všechna ostatní kritéria, budou hodnocenajednot-ně atransparentně. LIFE+ máprovádětinovativníosvědče-né postupy nebo demonstrační opatření. Hlavníodpovědnostohledněudr��itelné ochrany přírodyje načlenskýchstátech, jak je stanoveno v článku 6 směrnice o stanovištích. LIFEjesicezákladním evropským nástro-jemspeciálně určeným pro oblastživot-ního prostředí, další fondy Společenství, jakonapříkladstrukturálnífondynebo EZFRV (Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova),rovněž významně přispívají na ochranu životního prostředí. Komise uznává,žekritérium udržitelnos-tijevrámci programu LIFE+ (ve srovnání s programem LIFE III) méněviditelné, zejména z důvodů uvedených Účetním dvorem(aby bylo možné hodnotit návrhy pro všechny tři složky LIFE+ podle stejných kritérií a aby si tyto návrhy mohly vzájemně konkurovat). Komise však zváží možnosti zvýšení viditelnosti udržitelnos-tijako kritéria hodnocení. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ODPOVĚDI KOMISE Nicméně tatoskutečnostnemusí mítzanásledek sankcev bodovém hodnocení. Například málokterýzfinancovatelůseještěpřed zahájením projektu pevně zaváže k tomu, aby pokračoval vjehofinancování. Rozdíl v délce výběrového řízení oproti Evropskému zemědělskému fondu pro rozvoj venkova a Evropskému rybářskému fondu se v případě prvníhofondu vysvětluje rozdílným způsobem řízení a různými prováděcími mechanismyv případě druhého. Mnohé z projektů LIFE bude potřeba udržovat, aby se pokračovalo v dosažených environmentálních přínosech."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nebo si můžeme vzít další příklad skvělého vůdcovství, kdy Nelson Mandela mohl snadno zvolit cestu volby definovat si svou skupinu černých Jihoafričanů a domáhat se pomsty za dekády nespravedlnosti apartheidu a svého vlastního uvěznění. Namísto toho neúnavně pracoval na expanzi identity svých následovníků a to jak slovy, tak činy. V jednom konkrétním symbolickém gestu se objevil na zápase ragby, kde měl oblečený dres South African Springboks, týmu, který dříve ukazoval na bílou nadvládu v Jihoafrické republice. V kontrastu se snahou Mandely naučit své následovníky širší identitě stojí omezený přístup Roberta Mugabeho ve vedlejším Zimbabwe. Na rozdíl od Mandely, Mugabe pocitu křivdy z koloniální éry využil k vytvoření podpory a nyní spoléhá k udržení se u moci na sílu. V současné Americe, při rostoucí ekonomice a míře nezaměstnanosti na nízkých 4,9%, se mnozí cítí vyloučeni z prosperity země. Mnoho lidí viní z rostoucí nerovnosti za posledních pár let spíše cizince než technologii, a je snadné sjednocovat opozici jak k imigraci, tak ke globalizaci. Kromě ekonomického populismu se také cítí významná menšina populace ohrožena kulturními změnami vztaženými k rase, kultuře a etnické příslušnosti, ačkoliv hodně z toho není nic nového. Příští prezident bude muset Američanům udělat osvětu v tom, jak se vypořádat s globalizací, který mnohým přijde hrozivý. Národní identity jsou imaginární komunity v tom smyslu, že jen málo lidí má přímou zkušenost s ostatními členy. Během minulého jednoho či dvou století byl národní stát imaginární komunitou, pro kterou jsou lidé ochotni i zemřít, a většina lídrů deklarovala své prvořadé povinnosti jako národní. Je to nevyhnutelné, ale v globalizujícím se světě to není dost. Ve světě globalizace patří mnoho lidí k imaginárním komunitám – lokálním, regionálním, národním, kosmopolitním – které jsou překrývajícími se kruhy, udržovanými internetem a levným cestováním. Diaspory jsou nyní propojeny i přes národní hranice. Odborné skupiny, jako jsou právníci, mají nadnárodní standardy. Skupiny aktivistů od ekologů po teroristy jsou také propojeny napříč hranicemi. Suverenita již není tak absolutní, jak se dříve zdála. Bývalý prezident Bill Clinton řekl, že lituje svého selhání adekvátně reagovat na genocidu ve Rwandě v roce 1994, ačkoliv nebyl jediný. Pokud by se pokusil vyslat tam americké vojáky, narazil by na silný odpor v Kongresu.", "en": "Or, to take another example of great leadership, Nelson Mandela could easily have chosen to define his group as black South Africans and sought revenge for the injustice of decades of apartheid and his own imprisonment. Instead, he worked tirelessly to expand the identity of his followers both by words and deeds. In one famous symbolic gesture, he appeared at a rugby game wearing the jersey of the South African Springboks, a team that had previously signified South African white supremacy. Contrast Mandela’s efforts to teach his followers about a broader identity with the narrow approach taken by Robert Mugabe next door in Zimbabwe. Unlike Mandela, Mugabe used colonial-era grievances to build support, and now is relying on force to remain in power. In the US today, while the economy is growing and the unemployment rate is at a low 4.9%, many feel excluded from the country’s prosperity. Many blame rising inequality over the past few decades on foreigners, rather than technology, and it is easy to rally opposition both to immigration and globalization. In addition to economic populism, a significant minority of the population also feels threatened by cultural changes related to race, culture, and ethnicity, even though much of this is not new. The next president will have to educate Americans about how to deal with a globalization process that many find threatening. National identities are imagined communities in the sense that few people have direct experience of the other members. For the past century or two, the nation-state has been the imagined community that people are willing to die for, and most leaders have regarded their primary obligations to be national. This is inescapable, but it is not enough in a globalizing world. In a world of globalization, many people belong to a number of imagined communities – local, regional, national, cosmopolitan – that are overlapping circles sustained by the Internet and inexpensive travel. Diasporas are now connected across national borders. Professional groups like lawyers have transnational standards. Activist groups ranging from environmentalists to terrorists also connect across borders. Sovereignty is no longer as absolute as it once seemed. Former President Bill Clinton has said that he regrets his failure to respond adequately to the genocide in Rwanda in 1994, although he was not alone. Had Clinton tried to send US troops, he would have encountered stiff resistance in Congress."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pasivita volených činitelů prohloubila nedůvěru veřejnosti, která dnes evropský projekt ohrožuje. Krize začíná podrývat samotné základy poválečného evropského uspořádání – v podobě francouzsko-německého transatlantického partnerství –, které zajistilo období míru a prosperity, jež nemá v dějinách tohoto kontinentu obdoby. Tlak finančních trhů se nyní rozšířil i do Francie a představuje nebezpečí, které zdaleka nepominulo. Bude-li Francie sražena na kolena a Německo se nepostaví – neochvějně a se vším, co může nabídnout – po bok svého partnera, bude evropská katastrofa úplná. A k tomu by mohlo dojít spíš dříve než později: Francie se nemůže vzdát a nevzdá oblasti kolem Středozemního moře, takže únikové fantazie, s nimiž si pohrávají bohatí severní Evropané (především Němci), ohrožují francouzsko-německý pilíř evropského míru. Na druhé straně Atlantiku přinutí fiskální krize a slabý hospodářský růst Spojené státy k tomu, aby omezily své globální vojenské závazky. USA se navíc budou stále více orientovat na Pacifik než na Atlantik. Pro nás Evropany, kteří máme na východě a na jihu rozbouřené sousedy, to představuje další bezpečnostní výzvu, na kterou jsme materiálně i intelektuálně nepřipraveni. Vojenská slabost Evropy má už dnes za následek podkopávání transatlantického vztahu. Další ohrožení transatlantické aliance plyne z rýsujícího se nového světového pořádku. Nadcházející léta, ba i desetiletí se ponesou ve znamení stále agresivnějšího americko-čínského dualismu, neboť Čína bude stále silnější a americké slabiny budou přetrvávat. Toto soupeření sice bude mít i vojenskou složku, jak dokládá enormní budování čínské armády, avšak projevovat se bude převážně v ekonomické, politické a normativní sféře vlivu. Stěžejní roli zde sehrají východní a jihovýchodní Asie a Pacifik. Čína se však pokusí vtáhnout do této nové globální hry i Evropu. A vlastně už to začala dělat. Nedávné návštěvy premiéra Wen Ťia-paa v evropských zemích postižených krizí, jimž nabídl velkorysé půjčky a pomoc, to daly naprosto jasně najevo. A slabost Ameriky, rostoucí závislost evropského (a především německého) exportu na čínském trhu i obecnější lákadla Dálného východu budou v době úpadku transatlantické spolupráce podporovat novou a slibnější euroasijskou perspektivu. Evropské iluze o Asii už nebudou namířeny na Rusko, které kromě svých přírodních zdrojů jednoduše nebude mít co nabídnout.", "en": "Elected officials’ passivity has stoked popular mistrust, which now threatens the European project. Indeed, the crisis is beginning to erode the very foundations – the Franco-German and transatlantic partnerships – of a post-war European order that has ensured a period of peace and prosperity without precedent in the history of the continent. Financial-market pressure has now reached France, and poses a danger that is far from over. If France is brought to its knees and Germany doesn’t stand by its partner unwaveringly and with everything that it has to offer, the European catastrophe will be complete. And that could happen sooner rather than later: France cannot and will not give up on the Mediterranean region, so the exit fantasies entertained by rich northern Europeans (Germans, above all) endanger the Franco-German pillar of European peace. Across the Atlantic, America’s fiscal crisis and weak economic growth will force it to reduce its global military commitments. Moreover, the US will orient itself increasingly towards the Pacific rather than the Atlantic. For Europeans, with our turbulent eastern and southern neighborhoods, this presents an additional security challenge for which we are materially and intellectually unprepared. Even today, Europe’s military weakness is working to undermine the transatlantic relationship. An additional threat to the transatlantic alliance arises from the emerging new world order. The coming years, indeed decades, will be characterized by an increasingly aggressive US-Chinese dualism as China becomes stronger and America’s weakness persists. While this rivalry will have a military component, as evidenced by China’s enormous military buildup, it will manifest itself primarily in terms of economic, political, and normative spheres of influence. East and Southeast Asia and the Pacific will play the central role here. But China will try to draw Europe into this new global game. Indeed, it has already begun to do so. The recent visits by Prime Minister Wen Jiabao to Europe’s crisis countries, to which he offered generous loans and assistance, made this strikingly clear. And America’s weakness, the growing dependence of European (especially German) exports on the Chinese market, and the enticements of the Far East more generally, will nurture a new and promising Eurasian perspective as Transatlanticism declines. European illusions about Asia will no longer be directed at Russia, which, apart from its natural resources, will simply have nothing to offer."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je potřeba je od základů proměnit, abychom dokázali využít nových příležitostí, které na nás čekají, a současně se vyhnout takovým disrupcím, jakých jsme dnes svědky. V době, kdy si osvojujeme nový přístup k nové ekonomice, musíme mít na paměti, že nehrajeme hru s nulovým součtem. Neřešíme otázku volného obchodu versus protekcionismu, technologií versus pracovních míst, imigrace versus ochrany občanů nebo růstu versus rovnosti. Vesměs jsou to falešné dichotomie, jimž se můžeme vyhnout tím, že budeme podporovat politiku upřednostňující „a“ namísto „versus“ a že umožníme sledování všech možných zájmů současně. Pesimisté jistě namítnou, že plodnému globálnímu dialogu o globalizaci 4.0 a nové ekonomice stojí v cestě politické podmínky. Realisté však využijí současné situace k prozkoumání mezer ve stávajícím systému a k identifikaci požadavků na budoucí přístup. A optimisté si zachovají naději, že lidé orientovaní na budoucnost vytvoří společenství sdílených zájmů a nakonec i sdílených cílů. Změny, které dnes probíhají, se neomezují na určitou konkrétní zemi, sektor či téma. Jsou všeobecné, a proto vyžadují globální reakci. Nezaujmout nový kooperativní přístup by pro lidstvo znamenalo tragédii. Chceme-li načrtnout plán architektury sdíleného globálního vládnutí, nesmíme uvíznout v bahně současného krizového řízení. Pro mezinárodní společenství bude tento úkol vyžadovat dvě konkrétní věci: širší zapojení a větší fantazii.", "en": "Rather, we need to redesign them from the ground up, so that we can capitalize on the new opportunities that await us, while avoiding the kind of disruptions that we are witnessing today. As we develop a new approach to the new economy, we must remember that we are not playing a zero-sum game. This is not a matter of free trade or protectionism, technology or jobs, immigration or protecting citizens, and growth or equality. Those are all false dichotomies, which we can avoid by developing policies that favor “and” over “or,” allowing all sets of interests to be pursued in parallel. To be sure, pessimists will argue that political conditions are standing in the way of a productive global dialogue about Globalization 4.0 and the new economy. But realists will use the current moment to explore the gaps in the present system, and to identify the requirements for a future approach. And optimists will hold out hope that future-oriented stakeholders will create a community of shared interest and, ultimately, shared purpose. The changes that are underway today are not isolated to a particular country, industry, or issue. They are universal, and thus require a global response. Failing to adopt a new cooperative approach would be a tragedy for humankind. To draft a blueprint for a shared global-governance architecture, we must avoid becoming mired in the current moment of crisis management. Specifically, this task will require two things of the international community: wider engagement and heightened imagination."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Revize přístupu k domácímu terorismu BERLÍN – Domácí terorismus je téměř všude v Evropě vysoko na žebříčku bezpečnostní agendy. Vzhledem k jeho vazbám na mezinárodní extremistické islámské skupiny je třeba, aby vlády přezkoumaly a nově promyslely jak na něj reagovat. Mezinárodní bezpečnostní spolupráce, kontrola hranic a dohled nad dopravním sektorem jsou významné prvky, ale nejdou dostatečně daleko. Vlády rovněž musí pojmenovat radikální tendence uvnitř evropských muslimských obcí a sestavit strategie, jimiž jim budou kontrovat. Úzkým cílem by mělo být zadusit terorismus hned v zárodku a širším pak zahájit dialog s muslimskou komunitou. Tato agenda zdůrazňuje mezikulturní komunikaci jako nejlepší způsob prolamování předsudků a negativních klišé na obou stranách. Z pohledu bezpečnostní politiky je záměrem mezikulturní komunikace pěstovat imunitu u těch složek muslimské obce, které se pokládají za potenciálně vnímavé vůči extremistické propagandě, s jasným cílem předejít jejich radikalizaci a zverbování do služeb džihádu. Má-li imunizace tohoto typu uspět, je důležité nejprve osvětlit, co vlastně dokáže někoho proměnit v džihádistu. Zdá se, že neexistuje jediná odpověď. Jedním společným vzorcem, který se objevuje, je však to, že džihádistické poselství, slibující smysl a totožnost, přitahuje podle všeho hlavně osoby, jimž chybí jistota, kdo jsou a kam směřují. Loňská studie o německých muslimech analyzovala sociální integraci (včetně jejích překážek), náboženství a přístupy k demokracii, právnímu řádu a politicky motivovanému násilí. Velká většina respondentů byla přistěhovaleckého původu, přičemž čtvrtinu tvořili muslimové, jejichž rodiny bydlely v Německu už celou generaci nebo déle. Co se týče etnického původu a náboženské praxe, jednalo se o reprezentativní vzorek německé muslimské komunity. Tato studie přinesla cenné postřehy ohledně domácího terorismu, neboť odhalila důsledně úzkou vazbu mezi radikalizací a „zprostředkovanými“ prožitky marginalizace a diskriminace. Kritickým faktorem byly silné emoce vyvolané vojenskými zásahy v muslimských zemích pod vedením Spojených států a dále situací Palestinců. Silný odpor budila také plošná podezíravost, která podle široce rozšířeného mínění po každém teroristickém útoku padala na hlavu všech muslimů. Studie však neodhalila žádnou automatickou korelaci mezi islamistickými sympatiemi a připouštěním používání násilí.", "en": "Re-Thinking Homegrown Terrorism BERLIN – Homegrown terrorism stands high on the security agenda almost everywhere in Europe. Its links to international extremist Islamic groups require that governments review and re-think how they respond to it. International security cooperation, border controls, and transport sector monitoring are all important, but they don’t go far enough. Governments must also identify radical tendencies within Europe’s Muslim communities and devise strategies to counteract them. The narrow aim should be to nip terrorism in the bud, and the broader aim should be to open a dialogue with the Muslim community. This agenda emphasizes intercultural communication as the best way to break down prejudices and negative clichés on both sides. From the point of view of security policy, intercultural communication is intended to immunize those sections of the Muslim community that are deemed to be potentially receptive to extremist propaganda, with the clear aim being to prevent their radicalization and recruitment to jihad . For immunization of this sort to be successful, it is important to first clarify what can turn someone into a jihadi . There appears to be no single answer. But one common pattern that does emerge is that the jihadi message, because it promises meaning and identity, seems to appeal particularly to people who are unsure about who they are and where they are heading. Last year, a study of German Muslims analyzed social integration (including obstacles), religion, attitudes to democracy, the rule of law, and politically-inspired violence. The vast majority of respondents were from a migrant background, and a quarter were Muslims whose families had been in Germany for a generation or more. In terms of ethnic origin and religious practice, they were a representative sample of Germany’s Muslim community. The study provided valuable insights into homegrown terrorism, for it revealed a consistently close link between radicalization and “vicarious” experiences of marginalization and discrimination. A critical factor was the powerful emotions generated by United States-led military interventions in Muslim countries, and by the situation of the Palestinians. The blanket suspicion that was widely seen as falling on all Muslims after every terrorist attack was also strongly resented. But the study revealed no automatic correlation between Islamist sympathies and condoning the use of violence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rumunská televize obratem odpověděla, že sice chápe, že oběti antisemitských zločinů se takovým programem mohou cítit dotčeny, ale že ten danou propagandu neprosazuje a jako důkaz dobré víry stanice nabídli bizarní interview odvysílané týden předtím. Tím ale debata neskončila. Krátce nato program odsoudila státní komise pro média. Brzy poté zase část předních intelektuálů napadla odsudek státní komise jako útok na svobodu slova. Nebezpečí podněcování už beztak zradikalizovaných diváků nikdo ani nezmínil. Ovšem reakce zástupců veřejnosti na tyto polemiky byly vedeny převážně ve vulgárně nacionalistickém a antisemitském tónu. Rumunsko samozřejmě není jedinou zemí, která tuto ponurou komedii znovu zažívá. Obrození krajní pravice v Maďarsku a vzestup „národního bolševismu“ v Rusku, kde pravoslavná církev znovu zatratila Tolstého jako protokomunistu, poukazuje na hlubší a pronikavější atavistické touhy. Připomnělo mi to mou poslední hodinu na americké Bard College před odjezdem do Rumunska. Diskutovali jsme o Smrti v Benátkách od Thomase Manna. V komentáři k okamžiku, kdy skvělý, leč nevyrovnaný spisovatel Gustav von Aschenbach umírá na „asijskou choleru“, výborná asijská studentka poukázala na to, že Mann dal nemoc do souvislosti se „zhoubnou nákazou“ z delty řeky Gangy, která prošla Čínou a Afghánistánem, Persií a Astrachaní a „dokonce Moskvou“, než se skrze „město laguny“ dostala do Evropy. Se zápalem poukázala na dnešní migraci z chudých do prosperujících zemí, na globalizaci zla, rozpory a kolize modernity, zlobnou reakci teroristů na ni a kontrast mezi racionálním, pragmatickým Západem a idealističtějším a pověrčivějším Východem se sklonem k náboženskému fanatismu a politickému extremismu. Bylo úlevou naslouchat dobře zformulovaným názorům mé studentky a vidět v ní naději na novou, kosmopolitní generaci. Její příklad byl ale také nevyhnutelnou připomínkou obrovských rizik naší doby. Tuhle naději jsem potřeboval, protože co jsem viděl ve východní Evropě, mě zkrušilo stejně jako to, co jsem vídal ve Spojených státech, mé adoptované vlasti. Pro člověka, který zažil dva totalitní režimy je téměř nesnesitelné uvažovat o úpadku Ameriky.", "en": "Romanian TV answered promptly that it understood that victims of anti-Semitic crimes might feel hurt by such a program, but that the program had not promoted this kind of propaganda, offering the bizarre interview with me the previous week as proof of the channel’s good faith. But the debate didn’t end there. Soon after, the national committee for the media condemned the program. And soon after that, some leading intellectuals condemned the national committee’s condemnation as an affront to freedom of speech.No one mentioned the danger of inciting an already radicalized audience. In fact, the responses from members of the public to these controversies were mostly of a vulgar nationalistic and anti-Semitic tone. Romania is not alone, of course, in reliving this dark comedy. Revitalization of the extreme right in Hungary and the rise of “National Bolshevism” in Russia, where Tolstoy is now re-condemned by the Orthodox Church as a proto-communist, suggest a deeper and more pervasive atavistic longing. I was reminded of my last class at Bard College before my trip to Romania. We were discussing Thomas Mann’s Death in Venice. Commenting on the moment when “Asiatic cholera” kills the great and troubled writer Gustav von Aschenbach, a brilliant Asian student pointed out that Mann related the disease to the “pestilence” of the Ganges delta, which traversed China and Afghanistan, Persia and Astrakhan, and “even Moscow,” before reaching Europe through the “city of the lagoon.” She noted with gravity today’s migrations from poor to prosperous countries, the globalization of evil, the contradictions and conflicts of modernity, the angry terrorist response to it, and the contrast between a rational, pragmatic West and a more idealistic and superstitious East, prone to religious fanaticism and political extremism. It was a relief to listen to my student’s well-articulated opinions and to see in her the hope of a new, cosmopolitan generation. But her example was also an unavoidable reminder of the great dangers of our time. I needed that hope, for what I saw in Eastern Europe had depressed me as much as what I was seeing in the United States, my adopted homeland. For someone who lived through two totalitarian systems, it is almost unbearable to contemplate America’s decline."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Because lefties are a minority to begin with, both right-handed and left-handed competitors will spend most of their time encountering and practicing against righties. So when the two face each other, the left-hander will be better prepared against this right-handed opponent, while the righty will be thrown off. This fighting hypothesis, where an imbalance in the population results in an advantage for left-handed fighters or athletes, is an example of negative frequency-dependent selection. But according to the principles of evolution, groups that have a relative advantage tend to grow until that advantage disappears. If people were only fighting and competing throughout human evolution, natural selection would lead to more lefties being the ones that made it until there were so many of them, that it was no longer a rare asset. So in a purely competitive world, 50% of the population would be left-handed. But human evolution has been shaped by cooperation, as well as competition. And cooperative pressure pushes handedness distribution in the opposite direction. In golf, where performance doesn't depend on the opponent, only 4% of top players are left-handed, an example of the wider phenomenon of tool sharing. Just as young potential golfers can more easily find a set of right-handed clubs, many of the important instruments that have shaped society were designed for the right-handed majority. Because lefties are worse at using these tools, and suffer from higher accident rates, they would be less successful in a purely cooperative world, eventually disappearing from the population. So by correctly predicting the distribution of left-handed people in the general population, as well as matching data from various sports, the model indicates that the persistence of lefties as a small but stable minority reflects an equilibrium that comes from competitive and cooperative effects playing out simultaneously over time. And the most intriguing thing is what the numbers can tell us about various populations. From the skewed distribution of pawedness in cooperative animals, to the slightly larger percentage of lefties in competitive hunter-gatherer societies, we may even find that the answers to some puzzles of early human evolution are already in our hands.", "cs": "Jelikož jsou leváci minoritou, tak se všichni soutěžící - leváci i praváci - soustředí na utkávání se a trénování proti pravákům. Tedy když se dva soupeři střetnou, levák bude zákonitě lépe připraven proti svému pravorukému soupeři a pravoruký soupeř bude vyveden z míry. Tato hypotéza boje, kde určitá nerovnováha v populaci vyústí ve výhodu pro pravorukého bojovníka nebo sportovce, je příkladem negativního výběru závislého na četnosti výskytu. Podle principů evoluce mají skupiny s relativní výhodou tendenci se rozrůstat, dokud tato výhoda nezmizí. Pokud by lidé v průběhu evoluce pouze bojovali a soutěžili, přirozený výběr by vedl k růstu počtu leváků, dokud by se jejich počet nezvýšil natolik, že by už jejich odlišnost nepřekvapovala. Tedy v čistě konkurenčním světě by bylo 50% populace tvořeno leváky. Jenže lidská evoluce byla formována jak spoluprací, tak konkurencí. A evoluční tlak spolupráce posunuje preferenci ruky opačným směrem. V golfu, kde výkon nezávisí na protihráči, jsou pouze 4 % z nejlepších golfistů leváci. To je příklad podstatného fenoménu dělení se o nástroje. Stejně jako začínající golfisté snáze seženou golfové hole pro praváky, vidíme i u dalších důležitých nástrojů formujících společnost, že byly navrženy pro pravorukou většinu. Protože leváci jsou horší při používání těchto nástrojů a mají vyšší pravděpodobnost nehody, byli by méně úspěšní ve světě založeném pouze na spolupráci a časem by zmizeli z populace. Matematický model zastoupení leváků v běžné populaci, stejně jako údaje z různých sportů, indikují, že leváci jako malá, ale stálá minorita jsou výsledkem rovnováhy mezi soutěživostí a spoluprací zároveň působících v čase. A tou opravdu fascinující věcí je fakt, kolik nám toho čísla mohou říct o různých populačních skupinách. Ze zkresleného zastoupení preference tlapy u spolupracujících zvířat, až po údaj o trochu větším procentu leváků v konkurenční společnosti lovců a sběračů, můžeme dokonce zjistit, že odpovědi na některé záhady časné lidské evoluce, máme dávno ve svých rukách."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Of a jet... So just to give a sense of scale here, the earth's circumference, if you were to go around the planet, the earth's circumference, just like that, is about     40 000km 40 000km... So if you were to travel at the speed of a bullet, speed of a bullet, or the speed of a jet liner, 1000km/h it would take you 40 hours to circumnavigate the Earth 40 hours to go around the Earth... And I think (these) none of these-this information is too surprising you might have taken a 12- or 15-hour flight that get you, not all the way around the Earth, but get you pretty far: San Francisco to Australia, or something like that. So right now these aren't at scales that are too crazy, although (you know), even for me, even the Earth itself is a pretty mindblowingly large object. Now, (with that out of the way), let's think about the Sun. Because the Sun starts to approach something far more huge. So this, obviously here, is \"the Sun\". And I think most people appreciate that the Sun is larger, that it's MUCH larger than the earth, and that it's pretty far away from the Earth, but I don't think most people, including myself, fully appreciate how large the Sun is, or how far it is away from the Earth. So just to give you a sense: (the Earth) the Sun has, the Sun is", "cs": "Letadla... Takže obvod Země, pokud byste šli dokola naší planety, obvod Země je zhruba 40 000 km. 40 000 km. Takže kdybyste cestovali rychlostí kulky, kulky nebo letadla, 1 000 km/h, trvalo by 40 hodin obletět Zemi. 40 hodin obletět Zemi. Ale myslím, že nic z toho není zas tak překvapivé, možná už jste letěli 12 nebo 15 hodin, což je taky pěkný kousek kolem Země a doletěli jste daleko. Ze San Francisca do Austrálie třeba. Tohle nejsou nijak závratné vzdálenosti, i když pro mě samotného je Země dost velký objekt. Teď, pomysleme na Slunce. Protože Slunce je něco mnohem většího. Takže tohle je \"Slunce\". Myslím, že většina lidí chápe, že Slunce je MNOHEM větší než Země, a že je celkem daleko od Země, ale myslím, že většina lidí, včetně mě, chápe přesně jak moc nebo jak daleko Slunce je. Takže aspoň zhruba. Slunce má"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The adults behave more naturally, and the children play more readily with other children. As teenagers -- just think back to your teenage years -- we're going through a dramatic and often disproportionate change in our facial appearance. We're trying to struggle to find our identity. We crave the approval of our peers. So our facial appearance is vital to us as we're trying to project ourselves to the world. Just remember that single acne spot that crippled you for several days. How long did you spend looking in the mirror every day, practicing your sardonic look, practicing your serious look, trying to look like Sean Connery, as I did, trying to raise one eyebrow? It's a crippling time. I've chosen to show this profile view of Sue because what it shows is her lower jaw jutting forward and her lower lip jutting forward. I'd like you all in the audience now to push your lower jaw forward. Turn to the person next to you, push your lower jaws forward. Turn to the person next to you and look at them -- they look miserable. That's exactly what people used to say to Sue. She wasn't miserable at all. But people used to say to her, \"Why are you so miserable?\" People were making misjudgments all the time on her mood. Teachers and peers were underestimating her; she was teased at school. So she chose to have facial surgery. After the facial surgery, she said, \"My face now reflects my personality.", "cs": "Dospělí se chovají přirozeně a děti si ochotně hrají s ostatními dětmi. Jako náctiletí -- zkuste si vzpomenout na svou náctiletost -- procházíme dramatickou a mnohdy neúměrnou změnou našeho vzhledu. Usilovně se snažíme o nalezení naší identity. Prahneme po uznání našich vrstevníků. Tudíž je pro nás náš vzhled životně důležitý, protože se jím snažíme promítnout světu. Jenom si vzpomeňte na ten jediný pupínek akné, který vás mrzačil několik dní. Jak dlouho jste každý den strávili díváním se do zrcadla abyste si nacvičili svůj cynický nebo vážný pohled nebo jste se snažili vypadat jako Sean Connery, tak jako já zkoušel zvednout jedno obočí. Jsou to zdrcující léta. Zvolil jsem tento profilový obrázek Sue, protože zobrazuje jak vyčnívá její spodní čelist a její spodní ret vystupuje dopředu. Chtěl bych, aby teď všichni v publiku vysunuli svou spodní čelist dopředu, otočili se k člověku vedle vás, vysuňte spodní čelist, otočte se na osobu vedle vás a podívejte se na ně -- vypadají nešťastně. To je přesně to, co lidé říkávali Sue. Ona ale nebyla vůbec nešťastná. Ale lidé jí říkali, \"Proč jsi tak nešťastná?\" Lidé neustále nesprávně odhadovali její náladu. Učitelé a vrstevníci ji podceňovali, ve škole si zní utahovali. Proto se rozhodla podstoupit operaci obličeje. Po operaci obličeje řekla, \"Můj nový obličej nyní odpovídá mé osobnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Než byl loni v březnu schválen zákon o koronavirové pomoci, úlevách a ekonomickém zabezpečení (CARES) v hodnotě 2,2 bilionu dolarů, byla týž měsíc schválena samostatná stimulační opatření ve výši 200 miliard dolarů. V prosinci pak byla uzákoněna pandemická pomoc ve výši 900 miliard dolarů. Konečně administrativa Joea Bidena teď prosazuje balík v hodnotě 1,9 bilionu dolarů. Bidenův plán by fiskální reakci USA na pandemii dostal na 5,2 bilionu dolarů, což je zhruba čtvrtina amerického ročního HDP. Pro srovnání, primární fiskálněpolitická reakce na globální finanční krizi v podobě zákona o americkém zotavení a reinvesticích z roku 2009 činila celkem asi 800 miliard dolarů. Třebaže částka 5,2 bilionu dolarů bude zřejmě zúřadována během dvou či více let, stimulace dosahující 12 % HDP ročně by stále měla vyvolávat obavy jak o fiskální udržitelnost, tak z vytěsňování soukromých výdajů citlivých na úrokové sazby. Ačkoli je tedy dál namístě uskutečňovat další fiskální stimulaci, musí ji doprovázet vhodná měnová politika. Řečeno jednoduše, další federální fiskální schodky je nutné monetizovat. Ovšemže, Federální rezervní systém USA odváděl dosud skvělou práci. Od března 2020 se jeho bilance rozšířila o 70 %, ze 4,2 bilionu dolarů na víc než 7,4 bilionu dolarů, přičemž cenné papíry (veřejné i soukromé), jež přímo drží, se rozrostly z 3,9 bilionu dolarů na 6,8 bilionu dolarů. Na straně pasiv má pak většina nárůstu podobu větších rezervních bilancí (vklady depozitních ústavů) a větší bilance ministerstva financí. Fed se teď ale musí také připravit na skupování federálního dluhu vydaného ministerstvem financí k pokrytí jeho nejnovějších fiskálních ambicí. To znamená nutnost rozšířit vlastní bilanci až o 2,8 bilionu dolarů, aby zohlednil prosincový zákon o konsolidovaných položkách v objemu 900 miliard dolarů a chystaný Bidenův balík za 1,9 bilionu dolarů. Taková aktivita ze strany Fedu by zmírnila obavy o fiskální udržitelnost a z vytěsňování soukromých investorů. Byť by monetizace deficitu mohla zesílit inflační obavy, jsem přesvědčen, že podstoupit takové riziko se vyplatí. Vždyť v ekonomice jsou stále značné nevyužité rezervy, v důsledku čehož je nepravděpodobné, že by monetizace nejnovějších stimulačních balíků měla významný inflační dopad. Újma zapříčiněná jakýmkoli překvapivým návratem inflace by navíc byla téměř jistě zvladatelná.", "en": "Before the $2.2 trillion Coronavirus Aid, Relief, and Economic Security (CARES) Act last March, an additional $200 billion of stimulus measures were approved that same month. Then, in December, a $900 billion pandemic aid bill was signed into law. And now, Joe Biden’s administration is pushing for a $1.9 trillion package. The Biden plan would bring the US pandemic fiscal response to $5.2 trillion, which is about one-quarter of US annual GDP. For comparison, the primary fiscal-policy response to the global financial crisis, the American Recovery and Reinvestment Act of 2009, totaled around $800 billion. While that $5.2 trillion figure will likely be administered over the course of two or more years, stimulus amounting to 12% of GDP per year still should raise concerns both about fiscal sustainability and crowding out interest-rate-sensitive private expenditures. Thus, while proceeding with additional fiscal stimulus is still the right thing to do, it must be accompanied by the appropriate monetary policy. Simply put, the additional federal fiscal deficits must be monetized. To be sure, the US Federal Reserve has done a great job so far. Since March 2020, its balance sheet has expanded by 70%, from $4.2 trillion to more than $7.4 trillion, while its securities (public and private) held outright have increased from $3.9 trillion to $6.8 trillion. And on the liability side, most of the increase has taken the form of larger reserve balances (deposits of depository institutions) and a larger Treasury balance. But the Fed now must prepare to buy up the federal debt issued by the Treasury to fund its latest fiscal ambitions. That means expanding its balance sheet by up to $2.8 trillion, in order to accommodate December’s $900 billion Consolidated Appropriations Act and the forthcoming $1.9 trillion Biden package. Such action from the Fed would alleviate concerns about fiscal sustainability and crowding out private investors. And though monetizing the deficit could add to inflationary concerns, I believe this is a risk worth taking. After all, there is still considerable slack in the economy, which makes it unlikely that monetization of the most recent stimulus packages would have a meaningful inflationary impact. Moreover, the damage caused by any surprise return of inflation would almost certainly be manageable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• €50 billion are allocated to R & D and innovation in the narrow sense, including €10.2 billion to RTD infrastructure and centres of competence, €9 billion for investment in firms directly linked to research, €5.8 billion for R & TD activities in research centres, €5.7 billion for assistance to R & TD, particularly in SMEs, €5.6 billion for technology transfer and the improvement of cooperation of networks, €4.9 billion in developing human potential in the field of research and innovation and €2.6 billion to assistance to SMEs for the promotion of environmentally-friendly products and production processes, • €8.3 billion to entrepreneurship, including €5.2 billion for advanced support services for firms and €3.2 billion to support self-employment and business start-up (in addition to this, some €13.6 billion are planned for other, not necessarily innovative, investments in firms), • €13.2 billion to innovative information and communication technologies to foster the demand side of ICT, in particular €5.2 billion for services and applications for citizens (e-health, egovernment, e-learning, e-inclusion, traffic management, etc.) and €2.1 billion for Services and applications for SMEs (ecommerce, education and training, networking, etc.) and The spending categories for R & D and innovation under the Structural Funds are explained in the Commission Staff Working Document \"Regions delivering Innovation through Cohesion Policy\" (SEC(2007)1547 (http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docoffic/working/doc/SEC-2007-1547.pdf). The amounts mentioned above may shift slightly depending on the actual implementation over the programming period. • €14.5 billion to human capital, including €9.7 billion for the development of lifelong learning systems and strategies in firms, training and services for employees to step up their adaptability to promoting entrepreneurship and change; €2.8 billion for the development of special services for employment, training and support in connection with restructuring and development of systems anticipating future skills needs and €1.9 billion for the design and dissemination of innovative and more productive ways of organising work. More than €2 billion or 27% of the total available budget for territorial cooperation will go into research and innovation related activities. The resources are distributed among the Member State by a fixed key. The Commission proceeds by giving indicative annual sums per Member State.", "cs": "• 50 miliard EUR přiděleno na VaV a inovace v úzkém smyslu, včetně částky ve výši 10,2 miliardy EUR na infrastrukturu pro VTR a odborná střediska, 9 miliard EUR na investice do podniků přímo spojených s výzkumem, 5,8 miliardy EUR na činnosti VTR ve výzkumných střediscích, 5,7 miliardy EUR na pomoc pro VTR, zejména v malých a středních podnicích, 5,6 miliardy EUR na přenos technologií a zlepšení spolupráce sítí, 4,9 miliardy EUR na rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu a inovací a 2,6 miliardy EUR na pomoc malým a středním podnikům při prosazování výrobků a výrobních postupů šetrných k životnímu prostředí, • 8,3 miliardy EUR přiděleno na podnikání, včetně částky ve výši 5,2 miliardy EUR na pokročilé podpůrné služby pro podniky a 3,2 miliardy EUR na podporu samostatné výdělečné činnosti a zakládání podniků (kromě toho je přibližně 13,6 miliardy EUR plánováno na ostatní, nikoli nutně inovativní investice do podniků), • 14,5 miliardy EUR přiděleno na lidský kapitál, včetně částky ve výši 9,7 miliardy EUR na rozvoj systémů a strategií celoživotního učení v podnicích, odbornou přípravu a služby pro zaměstnance k zvýšení jejich přizpůsobivosti na Kategorie výdajů na VaV a inovace v rámci strukturálních fondů jsou vysvětleny v pracovním dokumentu útvarů Komise s názvem „Regiony uskutečňují inovace prostřednictvím politiky soudržnosti“ (SEK(2007)1547 (http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docoffic/working/doc/SEC-2007-1547.pdf). Výše uvedené částky se mohou mírně změnit v závislosti na skutečném provádění v průběhu programového období. podporu podnikání a změn; 2,8 miliardy EUR na rozvoj zvláštních služeb pro zaměstnanost, odbornou přípravu a podporu v souvislosti s restrukturalizací a rozvoj systémů předjímání budoucích potřebných dovedností a 1,9 miliardy EUR na navržení a šíření inovativních a produktivnějších způsobů organizace práce. Více než 2 miliardy EUR, tj. 27 % celkového dostupného rozpočtu na územní spolupráci, půjde na činnosti související s výzkumem a inovacemi. Zdroje jsou mezi členské státy rozděleny pomocí stanoveného klíče. Komise udává orientační roční částky pro jednotlivé členské státy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I když USA a Francie na Damašek udeří, konflikt v Sýrii neukončí, na rozdíl od bývalé Jugoslávie, kde bombardováním Bělehradu zastavily kosovskou válku, a to ze tří důvodů. Zaprvé, je tu příliš mnoho zainteresovaných stran s příliš různorodým rozpětím zájmů. Bombardování by sice Assadovi dalo mnoho podnětů k přemýšlení, ale nevynutilo by si jeho kapitulaci ani by nepovzbudilo jeho spojence, aby se od něj odvrátili. Rovněž by nevyjasnilo, jak obnovit stabilitu a vytvořit vyrovnanější a prosperující Sýrii, vzhledem k nutnosti spolupráce mezi tolika aktéry s protichůdnými záměry. USA a Evropa chtějí Sýrii, která bude v regionu sehrávat konstruktivnější úlohu. Írán a Rusko si chtějí zachovat významného spojence. Turecko, Saúdská Arábie a Katar chtějí Sýrii, která si udrží Írán od těla a nestane se zdrojem přeshraniční militantnosti. Sýrie se tudíž s největší pravděpodobností stane arénou, v níž budou regionální mocnosti, s podporou zainteresovaných vzdálenějších velmocí, soupeřit o mocenské páky. Zadruhé, USA – země s muskulaturou umožňující hrát rozhodující úlohu – budou nadále odmítat hlubší angažmá. Většina Američanů říká, že na sebe nechce brát díl syrské bolesti; mají se na pozoru před válkami na Středním východě a chtějí, aby se jejich lídři zaměřili na ekonomické oživení a tvorbu pracovních míst. Obama bude při oslovení kongresu našlapovat opatrně, a i když jeho republikánští odpůrci odhlasují nabídku omezené podpory, budou mu komplikovat život, jak jen to půjde. Konečně, USA se nemohou spolehnout, že jim spojenci s břemenem pomohou. V Libyi bylo relativně snadné bombardovat vojska Muammara al-Kaddáfího, když postupovaly otevřeným územím. Naproti tomu bombardováním Damašku, který navzdory útěku uprchlíků zůstává hustě osídleným městem, by nepochybně došlo k usmrcení významného počtu syrských civilistů. Francouzi jsou připraveni vyslat do Sýrie letadla a piloty, podobně jako na Balkán za minulé generace, kdy západní lídři podnikli kroky k ukončení nejkrvavějšího evropského konfliktu od druhé světové války. Británie však v této věci hovoří několika hlasy. Většina evropských lídrů se navíc soustředí především na domácí důsledky pokračujících těžkostí eurozóny. Kupříkladu německá kancléřka Angela Merkelová se před nadcházejícími všeobecnými volbami bude vyhýbat všem zbytečným rizikům.", "en": "Even if the US and France struck Damascus, they would not end the conflict in Syria – unlike in the former Yugoslavia, where they halted the Kosovo war by bombing Belgrade – for three reasons. First, there are too many interested parties with too diverse a range of interests. While bombing would give Assad plenty to think about, it would not force his surrender or encourage his allies to turn against him. Nor would it clarify how to restore stability and build a more stable and prosperous Syria, given the need for cooperation among so many actors with conflicting objectives. The US and Europe want a Syria that plays a more constructive role in the region. Iran and Russia want to retain their crucial ally. Turkey, Saudi Arabia, and Qatar want a Syria that keeps Iran at a distance and does not become a source of cross-border militancy. As a result, Syria is most likely to become an arena in which regional powers, with the backing of interested outsiders, compete for leverage. Second, the US – the one country with the muscle to play a decisive role – will continue to resist deeper involvement. Most Americans say that they want no part of Syria’s pain; they are weary of wars in the Middle East and want their leaders to focus on economic recovery and job creation. Obama will tread carefully as he approaches Congress and, even as his Republican opponents vote to offer limited support, they will make his life as difficult as possible. Finally, the US cannot count on its allies to help with the heavy lifting. In Libya, it was relatively easy to bomb Muammar el-Qaddafi’s armies as they advanced through open spaces. By contrast, bombing Damascus – which remains a densely populated city, despite the flight of refugees – would undoubtedly kill a significant number of Syrian civilians. As in the Balkans a generation ago, when Western leaders moved to end the bloodiest European conflict since World War II, the French are ready to send planes and pilots to Syria. But Britain is speaking with more than one voice on the issue. Moreover, most of Europe’s leaders are preoccupied with the domestic fallout of the eurozone’s ongoing struggles. In Germany, for example, Chancellor Angela Merkel will avoid unnecessary risks ahead of the upcoming general election."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zmírnit rusko-ukrajinskou krizi NEW YORK – Rusko v posledních měsících rozmístilo početné bojeschopné vojenské síly podél hranice s Ukrajinou. Nevíme ovšem proč (vojenský potenciál se vždycky posuzuje snáz než úmysly), a dokonce ani to, jestli už se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl pro určitý postup. Zatím vytvořil možnosti, výsledky ještě ne. Na mysli vytane červenec 1990, kdy jiný autokrat, Saddám Husajn, rozmístil značné vojenské síly podél jižní hranice Iráku s Kuvajtem. Úmysly byly tehdy mlhavé, stejně jako dnes, leč nepoměr sil byl zjevný. Arabští představitelé tehdejšímu americkému prezidentu Georgi H.W. Bushovi říkali, aby nereagoval přehnaně, přesvědčení, že jde o lest, jejímž cílem je přimět Kuvajt, aby se přičinil o zvýšení ceny ropy, což by Iráku pomohlo zotavit se a dozbrojit po dlouhé válce s Íránem. Počátkem srpna už ale to, co dříve leckomu připadalo jako politické divadlo, nabralo příliš reálný ráz. Invaze vyústila v dobytí. K vypuzení iráckých sil z Kuvajtu a obnovení suverenity země bylo zapotřebí masivní mezinárodní koalice pod vedením Spojených států. Mohlo by se dnes na rusko-ukrajinské hranici rozehrávat podobné dějství? Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena na ruské hromadění jednotek zareagovala směsí medu a octa. Cílem je přesvědčit Rusko, aby nepřistupovalo k invazi, a to jasným sdělením, že cena, kterou by zaplatilo, převýší veškeré přínosy, a že pokud se stáhne, bude možné se některými ruskými obavami přinejmenším částečně zabývat. Říkejme tomu odstrašování kombinované s diplomacií. Někteří americkou reakci zkritizovali jako příliš slabou.", "en": "Defusing the Russia-Ukraine Crisis NEW YORK – In recent months, Russia has positioned a large and capable military force along its border with Ukraine. What we do not know is why (capabilities are always easier to gauge than intentions), or even if Russian President Vladimir Putin has decided on a course of action. Thus far, he has created options, not outcomes. What comes to mind is July 1990, when another autocrat, Saddam Hussein, positioned sizable military forces along Iraq’s southern border with Kuwait. Then, as now, intentions were murky but the imbalance of forces was obvious. Arab leaders told then-US President George H.W. Bush not to overreact, convinced it was a ploy to compel Kuwait to take steps to increase the price of oil, which would help Iraq recover and rearm after its long war with Iran. By early August, though, what to many had looked like political theater had become all too real. Invasion led to conquest, and it took a massive international coalition led by the United States to oust Iraqi forces from Kuwait and restore the country’s sovereignty. Could a similar dynamic be playing out today on the Russia-Ukraine border? US President Joe Biden’s administration has reacted to Russia’s troop buildup with a mix of honey and vinegar. The objective is to persuade Russia not to invade by making clear that the costs would outweigh any benefits and that some Russian concerns could be addressed, at least in part, if it backed off. Call it deterrence mixed with diplomacy. Some have criticized the US response as too weak."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And as you translate them and as you see how other people translate them, you start learning the language. And as you get more advanced, we give you more complex sentences to translate. But at all times, you're learning by doing. Now, the crazy thing about this method is that it actually really works. People are really learning a language. We're mostly done building it and now we're testing it. People really can learn a language with it. And they learn it about as well as the leading language learning software. So people really do learn a language. And not only do they learn it as well, but actually it's more interesting. Because with Duolingo, people are learning with real content. As opposed to learning with made-up sentences, people are learning with real content, which is inherently interesting. So people really do learn a language. But perhaps more surprisingly, the translations that we get from people using the site, even though they're just beginners, the translations that we get are as accurate as those of professional language translators, which is very surprising. This is a sentence that was translated from German into English. The top is the German. The middle is an English translation that was done by a professional translator who we paid 20 cents a word for this translation. And the bottom is a translation by users of Duolingo, none of whom knew any German before they started using the site. If you can see, it's pretty much perfect. Of course, we play a trick here to make the translations as good as professional language translators. We combine the translations of multiple beginners to get the quality of a single professional translator. Now, even though we're combining the translations, the site actually can translate pretty fast. So let me show you, this is our estimates of how fast we could translate Wikipedia from English into Spanish. So if we wanted to translate Wikipedia into Spanish, we could do it in five weeks with 100,000 active users. And we could do it in about 80 hours with a million active users. Since all the projects my group has worked on so far have gotten millions of users, we're hopeful that we'll be able to translate extremely fast.", "cs": "A jak překládáte a koukáte, jak je překládali ostatní, začnete se učit jazyk. A jak se zlepšujete, dostáváte na překlad složitější věty. Ale pořád se učíte praxí. Šílené na tomto způsobu je, že opravdu funguje. Zaprvé, lidé se opravdu učí jazyky. Už to je převážně hotové, teď to testujeme. Lidé se tam tak mohou naučit jazyk. A naučí se ho přibližně stejně jako u nejlepšího výukového programu. Takže lidé se jazyk opravdu naučí. Výuka není jen stejně dobrá, ale i zajímavější. A to proto, že Duolingo používá skutečný obsah. Na rozdíl od vymyšlených vět z učebnic, lidé se učí na skutečném obsahu, který je zajímavější. Takže lidé se doopravdy naučí. Ale co je asi nejpřekvapivější, překlady, které máme od lidí z této stránky, i když jsou jen začátečníci, jsou tak přesné, jako ty od profesionálních překladatelů, což je opravdu překvapivé. Ukážu vám jeden příklad. Toto je věta přeložená z němčiny do angličtiny. Horní je německy. Prostřední je anglický překlad, který dělal profesionální překladatel, kterému bylo zaplaceno 20 centů za každé slovo. A spodní je překlad uživateli Duolinga, kteří vůbec neuměli německy, když stránky začali používat. Vidíte, že je téměř perfektní. Samozřejmě, máme na to malý trik aby překlad byl stejně dobrý jako profesionální. Kombinujeme překlad několika začátečníků na dosáhnutí profesionální kvality. Ale i když kombinujeme překlady, tyto stránky dokáží překládat velice rychle. Něco vám ukážu, toto je odhad, za jak dlouho můžeme přeložit Wikipedii z angličtiny do španělštiny. Nezapomínejme, že to má hodnotu 50 milionů dolarů. Takže kdybychom chtěli přeložit Wikipedii do Španělštiny, šlo by to za 5 týdnů se 100 000 aktivními uživateli. A přibližně za 80 hodin s milionem aktivních uživatelů. Protože všechny projekty, na kterých jsme pracovali, měly miliony uživatelů, doufáme, že s tímto projektem budeme schopni překládat extrémně rychle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čím je Řecko výjimečné? BRUSEL – Zdá se, že krize eura víceméně skončila. Rizikové prémie dál všeobecně klesají a dvě země – Irsko a Portugalsko – už ukončily programy finanční pomoci. Od nynějška se mohou samy financovat na trhu a jejich ekonomiky podle všeho opět začaly růst. Naproti tomu Řecko má s plněním cílů svého programu finanční záchrany stále potíže a vede zdánlivě nekonečná jednání o dalším balíku multilaterální finanční pomoci. Celý problém lze shrnout do jednoho slova: export (či spíše absence jeho růstu). Zprávám z Řecka v posledních dnech dominovalo oznámení, že vláda v roce 2013 dosáhla primárního rozpočtového přebytku (fiskální bilance minus dluhová služba). Poprvé za několik desítek let dokázala řecká vláda hradit výdaje z vlastních příjmů. To je skutečný milník. Další, mnohem důležitější zpráva, si však získala nepoměrně menší pozornost: v roce 2013 mělo Řecko nižší export než v roce 2012. Tento chabý výkon, který následoval po letech poklesu tržních podílů, lze těžko vysvětlit vzhledem k tomu, že všechny ostatní země na okraji eurozóny zaznamenaly solidní růst exportu. Například portugalský export se v posledních letech zvyšoval asi o 5-6% ročně navzdory složitým vnějším podmínkám (jeho největším odbytištěm je Španělsko) a úvěrovému zadrhnutí, kvůli němuž exportéři obtížně získávali finance. Ani slabá zahraniční poptávka, ani nedostatek financí proto nemohou být důvodem pro slabý exportní výkon Řecka.", "en": "What Makes Greece Special? BRUSSELS – The euro crisis seems to be largely over. Risk premiums continue to fall across the board, and two countries – Ireland and Portugal – have already exited their adjustment programs. They can now finance themselves in the market, and their economies seem to have started growing again. By contrast, Greece is still having problems fulfilling the goals of its adjustment program and is engaged in seemingly endless negotiations over yet another multilateral financing package. The problem can be summed up in one word: exports (or, rather, lack of export growth). The news from Greece these days has been dominated by the announcement that the government achieved a primary budget surplus (the fiscal balance minus debt service) in 2013. For the first time in decades, the Greek government has been able to pay for its expenditure with its own revenues. This is indeed a milestone. But another, much more important news item has received much less attention: Greece exported less in 2013 than in 2012. This lackluster performance, which followed years of decline in market shares, is difficult to explain, given that all other countries on the eurozone periphery recorded solid export growth. For example, Portuguese exports increased by about 5-6% per year over the last years, despite challenging external conditions (Spain is its biggest market) and a credit crunch, which made it difficult for exporters to obtain financing. Neither weak foreign demand nor a lack of financing, therefore, can be the reason for Greece’s poor export performance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V tuto chvíli není důležité, kdo Putina vystřídá; na čem záleží, je proces, který vyústí ve volbu třetího ruského prezidenta. Skutečný historický význam volby, k níž v Rusku dojde v roce 2008, nebudou určovat osobnostní rysy příštího prezidenta, nýbrž jeho závazky loajality – tedy to, komu bude za své postavení vděčit. Putinův nástupce (ať už jím bude kdokoli) se dostane k moci v důsledku dohody uvnitř úzkého elitního kroužku. To znamená, že těm, kdo jej vyzdvihnou k moci, se bude zodpovídat a bude na nich závislý, a to nikoli v symbolickém, ale v naprosto reálném smyslu: bude muset plnit sliby a při nedodržení očekávat postihy. Tento úzký kroužek se skládá nejen z velice bohatých a obratných lidí, ale také z členů neformálních, ale velice účinných organizací (které se často a možná ne zcela přesně nazývají „mafie“). Realizace operace Následník (jejíž součástí může být prodloužení funkčního období současného prezidenta) tudíž připomíná způsob, jímž se k moci dostal samotný Putin, a ponechává Rusko na téže cestě, již ve svém posledním roce v úřadu prezidenta zvolil Jelcin – na cestě, která buď zemi zničí, anebo ji dovede do slepé uličky. Politici, kteří se k moci dostanou vítězstvím ve svobodných a spravedlivých volbách, se primárně zodpovídají svým voličům. To je nevede nutně k tomu, aby pracovali výhradně pro veřejné blaho. I vítězové ve volbách s opravdovou konkurencí mají závazky vůči svým týmům a sponzorům předvolební kampaně.", "en": "At the moment, who will succeed Putin is not important; what counts is the process that will result in the choice of Russia’s third president. The real historical significance of the choice that Russia will face in 2008 will be determined not by the next president’s personal qualities, but by his loyalties – that is, to whom he owes his job. Putin’s successor (whoever that will be) will come to power as a result of a deal within a narrow elite circle. This means that he will be accountable to and dependent on those who raised him to power, not in a symbolic sense, but in the quite real sense of fulfilling promises and facing sanctions if he does not. This narrow circle comprises not only very rich and resourceful people, but also members of informal but very effective organizations (which are often, perhaps not entirely correctly, called “mafia”). Thus, the implementation of Operation Successor (which may include the extension of the current president’s term) has imitated the way Putin himself came to power, and leaves Russia on the same path that Yeltsin set in the last years of his presidency – a path that will either ruin the country or bring it to a dead end. Politicians who come to power by winning a free and fair election are accountable primarily to voters. This does not necessarily lead them to work solely for the public good. Even winners of competitive elections have commitments to their campaign teams and sponsors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But we see other animals and we say, \"Oh look, killer whales, wolves, elephants: that's not how they see it.\" That tall-finned male is L41. He's 38 years old. The female right on his left side is L22. She's 44. They've known each other for decades. They know exactly who they are. They know who their friends are. They know who their rivals are. Their life follows the arc of a career. They know where they are all the time. This is an elephant named Philo. He was a young male. This is him four days later. Humans not only can feel grief, we create an awful lot of it. We want to carve their teeth. Why can't we wait for them to die? Elephants once ranged from the shores of the Mediterranean Sea all the way down to the Cape of Good Hope. In 1980, there were vast strongholds of elephant range in Central and Eastern Africa. And now their range is shattered into little shards. This is the geography of an animal that we are driving to extinction, a fellow being, the most magnificent creature on land. Of course, we take much better care of our wildlife in the United States. In Yellowstone National Park, we killed every single wolf. We killed every single wolf south of the Canadian border, actually.", "cs": "Můžete ovšem namítnout, že například u kosatek, u vlků či u slonů to tak nefunguje. Ten samec s největší ploutví je L41. Je mu 38. Nalevo od něj je samice L22. Je jí 44. Znají se několik desítek let. Vědí o sobě vše. Poznají své přátele. Poznají své soupeře. Jejich život má různé etapy. A oni vždy vědí, ve které etapě jsou. Tohle je slon Philo. Byl to mladý samec. Tady je o čtyři dny později. Lidé dokáží žal nejenom cítit, ale často ho i způsobují. Chceme výrobky ze sloních zubů. Proč nemůžeme počkat, až sami umřou? Sloni dříve obývali prostor od středomořských břehů až po Mys dobré naděje. V roce 1980 měli rozsáhlé útočiště na pastvinách střední a východní Afriky. Teď se jejich pastviny rozdrolily na malé kousky území. Takhle vypadá zeměpisné rozšíření zvířete, jemuž kvůli nám hrozí vyhubení. Jednoho z nejúžasnějších suchozemských tvorů. V USA se o divokou přírodu samozřejmě staráme lépe. V parku Yellowstone jsme vybili všechny vlky. Vlastně jsme vybili všechny vlky na jih od Kanady."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "BOX 3.2: THE RELATIONSHIP BETWEEN EXPECTED INFLATION AND INTEREST RATES – THE SO-CALLED “FISHER EFFECT“ differ when actual or realised inflation differs from expected inflation. Economists call the interest rate that the bank (or a normal bond) pays the nominal interest rate.The real interest rate is defined as the increase in the purchasing power achieved with this investment. If i denotes the nominal interest rate, r the real interest rate and p the rate of inflation, then the relationship between these three variables can be written as: 8 i = r* Following on from this, the real interest rate is the difference between the nominal interest rate and the rate of inflation. By rearranging this equation, it is easy to see that the nominal interest rate equals the sum of the real interest rate and the inflation rate: because the expected real interest rate (r*) changes or because the expected inflation rate (pe) changes. 8 Note that this relationship is just an approximation, which is only reasonably accurate as long as r, i and p are relatively small. In fact, it can be demonstrated that 1 + r = (1 + i) x (1 + p) or r=i–p – r x p. Of course, for low levels of r and p, the term r x p becomes negligible and, therefore, r=i–p is the approximation used. More precisely, the equation postulates that, given the ex ante real rate, the nominal interest rate i moves in parallel with changes in expected inflation pe. This one-for-one relationship between the expected inflation rate and the nominal interest rate is called the “Fisher effect”, i.e. where higher inflation leads to higher nominal interest rates. So, what would this equation tell us about the determinants of nominal interest rates? When a borrower (for example a person who wants to buy a new car) and a lender (for example a bank) agree on a nominal interest rate, they do not know exactly what the inflation rate will be for the loan period.", "cs": "RÁMEČEK 3.2 VZTAH MEZI OČEKÁVANOU INFLACÍ A ÚROKOVOU MÍROU – TZV. FISCHERŮV EFEKT je i – pe a reálná úroková míra ex post je i – p. Úrokovou sazbu, kterou vyplácí banka, nebo která je uvedena na dluhopisu, nazývají ekonomové nominální úroková míra. Reálná úroková míra je definována jako zvýšení kupní síly, které tato investice přináší. Pokud i označuje nominální úrokovou míru, r reálnou úrokovou míru a p míru inflace, pak lze vztah mezi těmito proměnnými zapsat takto:8 r=i–p Z toho je patrné, že reálná úroková míra je rozdílem mezi nominální úrokovou mírou a mírou inflace. Pokud tuto rovnici uspořádáme jinak, vidíme, že nominální úroková míra je součtem reálné úrokové míry a míry inflace: i=r+p 8 Je třeba poznamenat, že tento vztah je pouze aproximací, kterou lze považovat za poměrně přesnou pouze pro relativně malá r, i a p i . Ve skutečnosti lze dokázat, že 1 + r = (1 + i) x (1 + p i) nebo r=i–p i – r x p i . Pro malé hodnoty r a p i je však součin r x p i zanedbatelný, a tudíž se používá zjednodušená rovnice r=i–p i . Přesněji řečeno tato rovnice stanoví, že za daných očekávaných úrokových měr (ex ante) se nominální úrokové míry i pohybují přesně podle změn očekávané inflace pe. Tato provázanost mezi očekávanou mírou inflace a nominální úrokovou mírou se nazývá Fisherův efekt, a ukazuje, že vyšší míra inflace vede k vyšším nominálním úrokovým měrám. Co nám tedy tato rovnice říká o faktorech určujících nominální úrokové míry? Když se žadatel o úvěr (například na nákup nového automobilu) a poskytovatel úvěru (například banka) dohodnou na výši nominální úrokové míry, nevědí přesně, jaká bude podobu trvání úvěru míra inflace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Horší je, že banky neporozuměly prvnímu principu řízení rizik: diverzifikace se osvědčí, jedině nejsou-li rizika ve vzájemném vztahu, a makrošoky (jako ty, které postihují ceny nemovitostí a platební schopnost dlužníků) mají vliv na pravděpodobnost insolvence u všech hypoték. V Davosu jsem prohlásil, že centrální bankéři také chybovali, když špatně vyhodnotili hrozbu poklesu a nezajistili dostatečnou regulaci. Se svými opatřeními příliš dlouho čekali. Poněvadž obvykle trvá rok či déle, než se účinky měnové politiky plně projeví, centrální banky musí jednat preventivně, ne reaktivně. Ba Federální rezervní systém USA a jeho dřívější předseda Alan Greenspan možná ke vzniku problému přispěli, když povzbuzovali domácnosti, aby si brali riskantní hypotéky s pohyblivou sazbou, přesvědčováním těch, kdo se obávali bubliny bydlení, že na trhu je nanejvýš trocha „pěny“. Obyčejně by davoské obecenstvo přispěchalo centrálním bankéřům na pomoc. Tentokrát výsledky hlasování na konci sezení podpořily můj názor v poměru tři ku jedné. Ani sebeobhajoba jednoho z centrálních bankéřů, že „nikdo nemohl problémy předvídat“, valnou částí publika nepohnula – snad proto, že několik lidí, kteří tam seděli, v minulých letech tak jako já před nastávajícím problémem výslovně varovalo. Jediné, v čem jsme se mýlili, bylo, jak špatná byla úvěrová praxe bank, jak netransparentní banky ve skutečnosti byly a jak nedostatečné byly jejich systémy řízení rizik. Bylo zajímavé sledovat odlišné kulturní přístupy ke krizi.", "en": "Worse, banks failed to understand the first principle of risk management: diversification only works when risks are not correlated, and macro-shocks (such as those that affect housing prices or borrowers’ ability to repay) affect the probability of default for all mortgages. I argued at Davos that central bankers also got it wrong by misjudging the threat of a downturn and failing to provide sufficient regulation. They waited too long to take action. Because it normally takes a year or more for the full effects of monetary policy to be felt, central banks need to act preemptively, not reactively. Worse, the US Federal Reserve and its previous chairman, Alan Greenspan, may have helped create the problem, encouraging households to take on risky variable-rate mortgages by reassuring those who worried about a housing bubble that there was at most a little “froth” in the market. Normally, a Davos audience would rally to the support of the central bankers. This time, a vote at the end of the session supported my view by a margin of three to one. Even the plea of one of central banker that “no one could have predicted the problems” moved few in the audience – perhaps because several people sitting there had, like me, explicitly warned about the impending problem in previous years. The only thing we got wrong was how bad banks’ lending practices were, how non-transparent banks really were, and how inadequate their risk management systems were. It was interesting to see the different cultural attitudes to the crisis on display."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I would like to tell you all that you are all actually cyborgs, but not the cyborgs that you think. You're not RoboCop, and you're not Terminator, but you're cyborgs every time you look at a computer screen or use one of your cell phone devices. So what's a good definition for cyborg? Well, traditional definition is \"an organism to which exogenous components have been added for the purpose of adapting to new environments.\" That came from a 1960 paper on space travel, because, if you think about it, space is pretty awkward. People aren't supposed to be there. But humans are curious, and they like to add things to their bodies so they can go to the Alps one day and then become a fish in the sea the next. So let's look at the concept of traditional anthropology. Somebody goes to another country, says, \"How fascinating these people are, how interesting their tools are, how curious their culture is.\" And then they write a paper, and maybe a few other anthropologists read it, and we think it's very exotic. Well, what's happening is that we've suddenly found a new species. I, as a cyborg anthropologist, have suddenly said, \"Oh, wow. Now suddenly we're a new form of Homo sapiens, and look at these fascinating cultures, and look at these curious rituals that everybody's doing around this technology. They're clicking on things and staring at screens.\"", "cs": "Chtěla bych vám říct, že všichni jste vlastně kyborgové, ale ne takoví, jací si myslíte. Nejste ani RoboCop ani Terminátor, ale stáváte se kyborgem pokaždé, když se podíváte na obrazovku počítače nebo když použijete svůj mobil. Jak dobře popsat takového kyborga? Podle tradiční poučky je to organismus, \"kterému byly přidány vnější součásti, aby se mohl přizpůsobit novému prostředí.\" To pochází z textu o cestování vesmírem z roku 1960. Protože, když tak o tom přemýšlíte, vesmír je fakt divný; lidi by tam neměli být. Ale lidé jsou zvídaví a rádi si na svá těla něco přidávají a můžou se tak jednoho dne vypravit do Alp a jindy se zase stát mořskou rybou. Vezměme si koncept tradiční antropologie. Někdo se vydá do cizí země a říká: \"Jak jsou ti lidé ohromující, jak zajímavé nástroje používají, jak podivná je ta jejich kultura.\" A pak o tom napíší a několik dalších antropologů si to možná přečte a my si říkáme, jak hodně exotické to je. Jde o to, že jsme najednou našli nový druh. Já, kyborgická antropoložka, jsem najednou řekla - \"Fíha. Najednou jsme novým druhem homo sapiens. A podívejte na ty ohromující kultury. A na ty zajímavé rituály, které všichni s tou technologií provádějí. Klikají na věci a zírají na obrazovky.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•For organisations applying for EU funds, thresholds for which an external auditis required are increased from €300,000 to grants of €500,000 or more for specific projects, and from €75,000 to grants of €100,000 or more to financeoperational costs of organisations. •So that applicants can be informed quickly of the possibility of success of theirapplications, the submission procedure and the evaluation procedure can bedivided into two separate stages, making it possible to reject at an early stagethose proposals which have no prospect of being successful. •The rules governing purchases made by beneficiaries to implement a granthavebeen simplified. For purchases below €60,000, the rules to be followed by the beneficiary will be limited to two basic principles: the principle of sound financialmanagement and the absence of any conflict of interest. ...Easier access to EU funding Practical improvementsfor public contracts •In general, simpler procedureswill be used for purchases by the European Commission with a value below €60,000, instead of €50,000. In particular, therequirements on proof of financial capacity may be waived for contracts belowthe new threshold.•For low-value contracts, it can be a disproportionate burden to require evidencefrom the seller that they have no previous convictions for malpractice, are notbankrupt and are making proper tax and social security contributions.", "cs": "•U přijímajících organizací, které žádají o financování EU, se prahové hodnoty, u nichž sepožaduje externí audit, zvyšují u konkrétních projektů z 300 000 EUR na granty ve výši 500 000 EUR nebo více a v případě financování provozních nákladů organizací z 75 000 EURna granty ve výši 100 000 EUR nebo více. •Aby žadatelé mohli být rychle informováni o možném úspěchu svých žádostí, lze postuppředkládání žádostí a postup jejich vyhodnocení rozdělit do dvou samostatných fází, cožumožňuje odmítnout v počáteční fázi návrhy, které nemají naději na úspěch. •Zjednodušila se pravidla týkající se nákupů uskutečněných příjemci k provedení grantu. U nákupů v hodnotě méně než 60 000 EUR jsou pravidla, která musí příjemce dodržet,omezena na dvě základní zásady: zásada řádného finančního řízení a neexistence střetuzájmů. ...Snazší přístup k financování EU Praktická zlepšení u veřejných zakázek •Obecně se budoujednodušší postupypoužívat u nákupů Evropské komise s hodnotounižší než 60 000 EUR místo 50 000 EUR. Od požadavků na prokázání finanční způsobilostilze upustit u zakázek s hodnotou nižší, než je nová prahová hodnota.•U zakázek nízké hodnoty může být nepřiměřené požadovat od prodávajícího doklady, ženebyl uznán vinným za nezákonné praktiky, nenachází se v konkurzu a platí řádně daněa příspěvky na sociální zabezpečení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are 500 of these machines; they're worth about 200,000 dollars each. So you have about 12 people running this, and they're just inspecting it -- and they're just walking the lines. The machines are all running, absolutely incredible to see what the scale of industries are. And I started getting in further and further into the factories. And that's a diptych. I do a lot of pairings to try and get the sense of scale in these places. This is a line where they get the threads and they wind the threads together, pre-going into the textile mills. Here's something that's far more labor-intensive, which is the making of shoes. This floor has about 1,500 workers on this floor. The company itself had about 10,000 employees, and they're doing domestic shoes. It was very hard to get into the international companies because I had to get permission from companies like Nike and Adidas, and that's very hard to get. And they don't want to let me in. But the domestic was much easier to do. It just gives you a sense of, again -- and that's where, really, the whole migration of jobs started going over to China and making the shoes. Nike was one of the early ones. It was such a high labor component to it that it made a lot of sense to go after that labor market. This is a high-tech mobile phone: Bird mobile phone, one of the largest mobile makers in China.", "cs": "Mají tam asi 500 těchto strojů, každý v hodnotě kolem 200.000 dolarů. Takže máte asi 12 lidí, kteří tu pracují, a ti pouze dohlížejí na provoz, pouze procházejí mezi řadami. Ty stroje všechny běží, naprosto neuvěřitelné vidět tu rozsáhlou průmyslovou kapacitu. A já jsem se začal dostávat dále a dále do těch továren. A toto je dvojdílný záběr. Musel jsem hodně párovat, abych zachytil rozměr těchto míst. Toto je linka, kde získávají vlákna, a spřádají je dohromady, než je pošlou do textilek. Tady je něco mnohem náročnějšího na manuální práci, což je výroba bot. V této hale je asi 1.500 dělníků. Celý podnik má asi 10.000 zaměstnanců a vyrábějí boty pro domácí trh. Bylo nesmírně obtížné dostat se do nadnárodních společností, protože jsem musel mít povolení od společností jako jsou Nike a Adidas a ta se získávají velice obtížně. A oni mě nechtějí pustit dovnitř. Ale s domácími podniky to bylo mnohem snazší. Toto vám umožňuje opět pochopit, kde opravdu začal celý přesun pracovních míst a výroby bot do Číny. Nike byli jedni z prvních. A doopravdy, to vyžaduje tolik manuální práce, že dávalo velký smysl vydat se na tento pracovní trh. Toto je špičkový mobilní telefon značky Bird, jednoho z největších výrobců mobilů v Číně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ještě lepší by bylo trvalé snížení sazeb a regulace budoucích výdajů. Před drahým fiskálním stimulem by se však vlády měly mít na pozoru. Za každý vynaložený dolar pravděpodobně vytvoří jen malý polštář zaměstnanosti a příjmů, přičemž obsluha hromadícího se velkého dluhu zbrzdí dlouhodobý růst – buďto tím, že si vynutí podstatné zvýšení daní či snížení výdajů v budoucnu, anebo tím, že přinutí centrální banky popustit uzdu inflaci. Čína se rozhodně ošívá kvůli obavám z bezpečnosti dluhopisů amerického ministerstva financí, které má v držení. Dostatečné kvantitativní uvolňování teoreticky brání budoucí inflaci, neboť motivuje lidi k okamžitým nákupům velkých položek, jako jsou automobily a spotřebiče, což brání zvyšování cen v pozdější době. (V praxi je to však experiment.) Vysoká a stále rostoucí inflace vytváří obrovské náklady a těžko se obrací. Po zmírnění poklesu musí centrální bankéři zastavit obrovský příliv likvidity, než se zvedne inflace, což bude choulostivý manévr. V podstatě však jde o to, že lepší politika může přinejlepším zmírnit ekonomické důsledky této strašlivé recese. Ze současné šlamastyky v brzké době zcela nevybředneme. Po recesích někdy následují silná zotavení, avšak zotavení po finančních krizích jsou vždy nesmírně bolestná, časově náročná a traumatická. Ekonomové Ken Rogoff a Carmen Reinhartová uvedli, že velké finanční krize uplynulého století trvaly v obvyklém případě pět nebo více let. V případě mnoha předchozích bankovních krizí byla tvrdě zasažena jen určitá země nebo region (Argentina, Japonsko atd.). Tentokrát však značně trpí prakticky všechny ekonomiky a bankovní krize je globální. Politici budou dál řešit tento problém všemi dostupnými prostředky, ovšem rozplétání dlužních vztahů rozbujelých během boomu nějakou dobu potrvá. V časech vážné ekonomické tísně hledají politici překotně řešení a někteří lidé ztrácejí důvěru v ekonomický systém jako takový. Během velké hospodářské krize v 30. letech bylo koneckonců běžné, že se západní intelektuálové utíkali ke komunismu a centrálnímu plánování jako k vysněnému všeléku. A navzdory zhroucení komunismu se někteří z nich z tohoto intelektuálního výletu již nikdy nevrátili. Samozřejmě neexistují žádné argumenty, proč se vracet k socialismu a centrálnímu plánování. Jakmile se však ekonomika odpojí od vládních infuzí, budeme potřebovat lépe regulovaný finanční systém.", "en": "Better yet would be permanent rate reductions and controls on future spending. But governments should be wary of expensive fiscal stimulus. It is likely to yield little cushion for employment and income per dollar spent, while servicing the large debt accumulation will impede long-run growth, either by forcing substantial future tax increases or spending cuts, or by forcing central banks to inflate. Indeed, China frets over the safety of the US Treasury bonds that it holds. In theory, enough quantitative easing implies future inflation, motivating people to buy big-ticket items, like cars and appliances, now to avoid the run-up in prices later. (In practice, it is an experiment.) High and rising inflation creates great costs and is difficult to reverse. After mitigating the downturn, central bankers must withdraw the immense infusion of liquidity before inflation takes off, a tricky maneuver. The bottom line, though, is that better policies can at best mitigate the economic consequences of this horrible recession. We will not get out of this mess completely any time soon. Sometimes, strong recoveries follow recessions, but recovery following financial crises is always immensely painful, time-consuming, and traumatic. The economists Ken Rogoff and Carmen Reinhart have argued that the major financial crises of the last century typically lasted a half-decade or longer. In many of the previous banking crises, it was a country or a region that was hit hard (Argentina, Japan, etc.). This time, virtually every economy is suffering substantially and the banking crisis is global. Policymakers will continue to throw whatever ammunition they can find at the problem, but it will take time for the deleveraging from the boom to run its course. At times of serious economic distress, policymakers thrash about seeking solutions, and some people lose confidence in the economic system itself. Indeed, in the Great Depression of the 1930’s, it was common for Western intellectuals to turn to communism and central planning as a hoped-for panacea. Some never returned from that intellectual journey, despite the collapse of communism. There is, of course, no case for going back to socialism and central planning. Once off government lifelines, we will need a better-regulated financial system."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In case 893/2006/BU, EASA not only apologised for a mistake it had made in a selection procedure, but also agreed to give the complainant the information he required and committed itself to doing so in future procedures. Thematic analysis of inquiries closed Decisions closing cases are normally published on the Ombudsman's website (http://www.ombudsman.europa.eu) in English and, if different, the language of the complainant. During 2008, the Ombudsman adopted a new structure and format for his decisions, which, while maintaining the essential facts and analysis, makes the texts shorter, easier to read, and thus more accessible. A selected number of cases are made available on the Ombudsman's website in summary form in all 23 official EU languages. The summaries reflect the range of subjects and of Community institutions and bodies covered by the 355 decisions closing cases in 2008, as well as the different reasons for closing cases. This section analyses the most significant findings of law and fact contained in the Ombudsman's decisions closing inquiries in 2008. It is organised in terms of a thematic classification of the main subject matter of inquiries, constructed around the following seven main categories:• Openness, public access and personal data;• The Commission as guardian of the Treaty;• Award of tenders and grants;• Execution of contracts;• Administration and staff regulations;• Competitions and selection procedures; and• Institutional, policy matters and other.It should be noted that there is substantial overlap among the above categories. For example, issues of openness are often raised in complaints concerning recruitment or the Commission's role Complaints and inquiries as guardian of the Treaty. It should also be noted that the categories are not listed in the order in which they appear in Figure 3.1114. Figure 3.11: Subject matter of inquiries ealing �ith requests for information and access to documents ~trans�arency �� /nstitutional and �olicy matters �� ��% dhe ommission as guardian of the dreaty ~rticle ��� of the dreaty �� ��% om�etition and selection �rocedures ~including trainees �� ��% dministration and Sta+ Zegulations �� �ecution of contracts �� �ard of tenders or grants �� = 10 cases Openness, public access and personal data", "cs": "V případu 893/2006/BU se Easa nejenže omluvila za omyl, jehož se dopustila ve výběrovém řízení, nýbrž rovněž souhlasila s tím, že stěžovateli poskytne požadované informace, a zavázala se, že tak bude činit i v budoucích řízeních. Tématická analýza uzavřených šetření Rozhodnutí o uzavření případu jsou obvykle zveřejňována na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu) v angličtině a v jazyce stěžovatele, pokud V roce 2008 veřejný ochránce práv přijal novýformát a strukturu svých rozhodnut�, což přisoučasném zachování základních skutečnost� a analýzy zajišťuje, že texty jsou kratší, čitelnější, a tudíž přístupnější. se liší. V roce 2008 veřejný ochránce práv přijal nový formát a strukturu svých rozhodnutí, což při současném zachování základních skutečností a analýzy zajišťuje, že texty jsou kratší, čitelnější, a tudíž přístupnější.Na internetových stránkách veřejného ochránce práv je zpří- stupněn vybraný počet případů v souhrnné formě ve všech 23 úředních jazycích EU. Tato shrnutí odrážejí celou škálu témat a orgánů a institucí EU, jichž se týkalo 355 rozhodnutí o uzavření případu v roce 2008, jakož i různé důvody pro uzavření případu.Tento oddíl analyzuje nejdůležitější právní a věcné závěry obsažené v rozhodnutích veřejného ochránce práv z roku 2008. Je uspořádán s ohledem na tématickou klasifikaci hlavního předmětu šetření v rozdělení na sedm hlavních kategorií:• Otevřenost, přístup k dokumentům a ochrana osobních údajů;• Komise jako strážce Smlouvy;• Zadávání zakázek a udělování grantů;• Plnění smluv;• Správa a služební řád;• Konkurzy a výběrová řízení;• Institucionální, politické a jiné záležitosti.Je nutno podotknout, že mezi výše uvedenými kategoriemi existuje značné překrývání. Například otázky otevřenosti jsou často uváděny ve stížnostech týkajících se náboru zaměstnanců nebo Stížnosti a šetření úlohy Komise jako strážce Smlouvy. Je nutno rovněž uvést, že kategorie nejsou uvedeny v pořadí, v jakém se objevují na obr. 3.1114. Vyřízení žádost� o informace a přístup k dokumentům (transparentnost) Institucionální a politické záležitosti � Komise jako strážce Smlouvy (článek 226 Smlouvy o ES) �� Konkurzy a výběrová řízení (včetně stážistů) �� Správa a služební řád �� Plnění smluv Zadávání zakázek a udělování grantů � = 10 případů ■■Otevřenost, přístup k dokumentům a ochrana osobních údajů"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jedním z důvodů, proč jsou ruské reformní debaty tak neplodné, je skutečnost, že zemi chybí srozumitelné politické strany. Během přestavby a Jelcinova pobytu v prezidentském úřadu byla dědictvím minulosti nenávist vůči Komunistické straně a strach z ní a její síly a moci. Tento strach se přenesl na všechny politické strany a všeobecně potlačil touhu tvořit silné strany. Avšak právě podezřívavost vůči politickým stranám znamenala neexistenci organizovaného uskupení s celostátním dosahem, které by bylo odhodláno prosazovat zásadový a dobře promyšlený reformní program. Místo toho byly reformy nařízeny shora, aniž by si zajistily podporu zdola – takže neměly dlouhou životnost. Jediné, čeho jsme se naděli, byly přímé výzvy ulicím a masám, nikoliv povzbuzení k hledání nefalšovaného společenského konsenzu. Tato přímá metoda je nevysychajícím zdrojem autoritářství. Musíme si to uvědomit a pochopit, že se objevuje nejen tehdy, když je veřejnost apatická nebo vystrašená, ale rovněž když neexistuje zřetelný stabilní předvoj, jako jsou politické strany, které volí a řídí své lídry. Rusko tudíž v současnosti čelí situaci, kdy jedinou politickou událostí je volba prezidenta. Ve skutečnosti Rusko potřebuje silné nezávislé společenské a politické organizace, které by řekly: v každých prezidentských volbách bude pro správné nasměrování vývoje potřeba udělat to a to. Tím se otázka, kdo je prezidentem, stane druhořadou. V tomto ohledu je Putinovo nedávné úsilí o zavedení přísnější státní kontroly nad soukromými organizacemi obzvlášť zneklidňující. Avšak poslední a nejzásadnější ponaučení z perestrojky se týká tempa reforem a očekávání společnosti.", "en": "One reason that Russia’s reform debates are so barren is the country’s lack of coherent political parties. During perestroika and the Yeltsin presidency, the legacy was a widespread hatred and fear of the Communist Party with all its force and power. This fear extended to all political parties and all in all blocked the desire to create powerful parties. But this suspicion of political parties as such meant that there was no organized body across the country committed to carrying out a consistent, well-thought-out reform program. Instead the reforms were decreed from high above, without having any grassroots support – and thus with no lasting durability. All we had were direct appeals to the street and the masses rather than encouragement of a genuine social consensus. Such a direct method is the wellspring of authoritarianism. We must recognize that and understand that it emerges not only when the public is apathetic or frightened, but also when there is no apparent stable advanced guard, such as powerful political parties, which choose the leaders and control them. As a result Russia now confronts a situation in which the election of the president is the only political issue. In reality, what Russia need are powerful independent social and political organizations that would say: in any presidential term the following things should be done to steer policy, thus making the question of who is president secondary. In this respect, Putin’s recent effort to assert tighter state control over private organizations is particularly worrisome. But the final and most vital lesson of perestroika concerns the pace of reforms and society’s expectations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Doprovodná intelektuální debata, slavnostně zahájená filozofy Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou, definovala podstatu evropské totožnosti, především oproti obrázku Spojených států, ale také ve vztahu k výzvám, jež přináší globalizace. Nyní by měla být zahájena obdobná debata řešící klíčové otázky týkající se budoucnosti EU. Zaprvé, jak by se měly definovat vztahy mezi národními a společnými evropskými zájmy? Nejde jen o rozdělení kompetencí, ale také o zásadnější otázku toho, kdy se spoléhat na shodu národních vlád a kdy se obracet na společné evropské instituce, jmenovitě na Evropskou komisi a Evropský parlament. Druhá otázka se týká záběru EU. Evropa je zvláštní kombinací geografie a dějin, ale hranice EU – a tedy vyhlídky na další rozšíření – určuje stejnou měrou jak její schopnost vstřebat kandidátské země, tak adaptační schopnosti těchto zemí. Po přistoupení Bulharska a Rumunska má EU 27 členů, přičemž v pořadí čekají Turecko, Chorvatsko, ale i další balkánské státy a také Ukrajina a Gruzie. Je rozšiřování jedinou účinnou politikou stabilizace a míru, nebo se nástrojem rozvoje a stability může stát „sousedská politika“ EU, nepřinášející některým ze zemí, jež ťukají na dveře, plné členství, tak jako se jím kdysi pro západní Evropu stal Marshallův plán? Zatřetí, místo marné teoretické debaty nad „liberálními“ versus „sociálními“ modely hospodářského rozvoje musíme porovnat zkušenosti zemí, jako je Velká Británie, Švédsko, Německo a Francie. Jsou jejich zkušenosti vzájemně neslučitelné, nebo je možná konvergence? Které politiky skutečně snižují nezaměstnanost? Jaká opatření mohou zajistit globální konkurenční schopnost EU? Jak můžeme napříč Evropou zmenšit stávající rozdíly v rozvoji a materiálním blahobytu? Začtvrté, je potřeba se vyrovnat s aspiracemi EU na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Hrozby, jimž dnešní svět čelí, jsou nadnárodní, takže odpověď na ně musí být taktéž nadnárodní. To však není možné bez jasné evropské totožnosti – a tedy bez společného zájmu být prosazován a chráněn. Jedině pak budeme moci vyvinout společný přístup k naléhavým otázkám, jako jsou dodávky energií. Takovéto otázky by se mohly stát tématem poradního referenda uspořádaného zároveň ve všech členských státech.", "en": "The accompanying intellectual debate, inaugurated by the philosophers Jürgen Habermas and Jacques Derrida, defined the nature of European identity, above all, against the foil of the United States, but also in terms of the challenges posed by globalization. A similar debate addressing key questions concerning the EU’s future should be launched now. First, how should relations between national and common European interests be defined? At issue is not only the allocation of competencies, but also the more fundamental matter of when to rely on national governments’ agreement and when to turn to common EU institutions, namely the European Commission and the European Parliament. The second question concerns the EU’s scope. Europe is a peculiar combination of geography and history, but the EU’s boundaries – and thus the prospects for its further enlargement – are determined as much by its capacity to integrate candidate countries as by these countries’ own adaptive abilities. After the accession of Bulgaria and Romania, the EU has 27 members, with Turkey and Croatia, but also the other Balkan states, as well as Ukraine and Georgia, waiting in line. Is enlargement the only effective policy for stabilization and peace, or can the EU’s “neighborhood policy,” falling short of full admission for some of the countries knocking at the door, become an instrument for supporting development and stabilization, much as the Marshall Plan once was for Western Europe? Third, instead of a futile theoretical debate over “liberal” versus “social” models of economic development, we need to compare the experiences of such countries as Great Britain, Sweden, Germany and France. Are their experiences mutually exclusive, or is convergence possible? Which policies in fact reduce unemployment? Which measures can ensure the EU’s global competitiveness? How can we narrow the existing differences in development and material welfare within Europe? Fourth, the EU’s aspiration for a common foreign and security policy must be addressed. The threats facing the world today are supranational, so counteracting them must be supranational, too. But this is impossible without a clear European identity – and thus a common interest to be asserted and defended. Only then will a common approach to pressing issues, such as energy supplies, be possible. Such questions could be the topic of a consultative referendum held simultaneously in all member states."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The objective of this guide is to explain how to get to relevant information on funding opportunities (\"getting through the maze\") and make the best use of the possibilities offered by individual instruments or their combination. Framework for developing your ideas Clearly, the first step is up to you. You need to think your ideas through and develop a clear outline of your proposal. Remember, it is better that the process is driven by your ideas rather than by the funding sources that happen to be available. In general, your ideas will fall into three broad categories: You wish to build up or enhance the research capacity of your organisation, including through training, or you intend to undertake research to generate new knowledge. You are interested in innovation in the sense of technology transfer, access to venture capital or business and innovation support services. You wish to develop new or improved products and services or up-date your production processes/organisation/ marketing strategy. You wish to engage in enterprise development, for instance through setting-up an innovative company, the expansion or internationalisation of your existing business activities or the creation of new business and technology partnerships. Framing your ideas in this way will help you to focus on your real needs and, the more clearly your needs are defined, the easier it is to identify the right instruments for you. Instruments and Funding Options", "cs": "Cílem této příručky je objasnit, jak získat příslušné informace o možnostech financování („proniknout labyrintem“) a co nejlépe využít možností, jež nabízejí jednotlivé nástroje či jejich kombinace. Rámec pro rozvoj vašich nápadů První krok je jednoznačně na vás. Musíte promyslet své nápady a vypracovat jednoznačný nástin svého návrhu. Pamatujte, že je lepší, je-li proces poháněn vašimi nápady než zdroji financování, které jsou případně k dispozici. Vaše nápady budou obecně spadat do tří širokých kategorií: Chcete vybudovat nebo zlepšit výzkumnou kapacitu své organizace, včetně prostřednictvím odborného vzdělávání, nebo hodláte provést výzkum k získání nových poznatků. Zajímáte se o inovace ve smyslu přenosu technologií, přístup k rizikovému kapitálu nebo podpůrné služby pro podniky a inovace. Chcete vyvinout nové nebo zdokonalené výrobky a služby nebo modernizovat své výrobní postupy / organizaci / marketingovou strategii. Chcete se zapojit do rozvoje podniku, například vytvořením inovativní společnosti, rozšířením nebo internacionalizací svých stávajících obchodních činností nebo založením nových obchodních a technologických partnerství. Rozvíjení vašich nápadů tímto způsobem vám pomůže zaměřit se na skutečné potřeby, a čím jsou vaše potřeby jednoznačněji stanoveny, tím snazší je určit nástroje, které jsou pro vás vhodné. Nástroje a možnosti financování"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "O asijské nejednotě Proč se Asie nedokáže sjednotit v zájmu vlastní bezpečnosti? Západní odborníci si už dlouhá desetiletí stěžují na to, že se Asociace národů jihovýchodní Asie (ASEAN) nedokázala z poválečných dějin Evropy přiučit významu kolektivní bezpečnosti. Představitelé ASEANu ignorují ponaučení, jež jim nejprve nabídl Společný trh a později Evropská unie. Výhody těchto modelů jsou totiž prý tak zřejmé, že je naprosto nepochopitelné, že je ASEAN nevidí. Se zjevně rozpačitými reakcemi východní Asie na jaderný tah Severní Koreje se tyto stížnosti dostávají opět do popředí zájmu. Severní Korea disponující jadernými bombami představuje v každém případě společnou hrozbu pro všechny Asijce. Spojeným státům v jejich snažení ukázal Kim Čong Ilovi, kde je jeho místo, by prý měly pomoci všichni. To, že nejbližší sousedi Severní Koreje nejsou tento fakt schopni pochopit, potvrzuje, že nejednotnost Asie je nejen hloupá, ale i chronická a záměrná. Při hodnocení charakteru hrozby ovšem záleží na historii a geografii. Záleží také na různých tradicích taktického a strategického uvažování - nemluvě o tom, jak se Evropanům bezprecedentně podařilo z agresivních států, jež sdílely společnou civilizaci, ukovat jejich dnešní, na spolupráci založená uspořádání. Avšak nic v historii Asie se ani vzdáleně nepodobá půlstoletí rozdělené Evropy a její faktické okupaci dvěma soupeřícími supervelmocemi. Nelze se tedy divit, že asijští vůdcové při řešení svých regionálních problémů nehledají řešení v Evropě. Jistě, lidé a státy se často chovají podobně. V ohrožení se země seskupují, aby mohly lépe čelit společnému nepříteli. Když byl ještě svět díky studené válce rozdělen na dva tábory, bylo snadné se rozhodnout, kdo je nepřítel a kdo přítel. Spojenectví tehdy vznikala buď na sovětské, nebo americké straně. V Asii však ani tehdy nebyly věci úplně zřetelně jasné. Klikatá linie volně spojující Tokio s Djakartou a protínající Soul, Tchaj-pchej, Hongkong, Bangkok, Kuala Lumpur a Singapur vesměs stačila k udržení mezinárodní spolupráce. Taková spolupráce však měla daleko k trvalému spojenectví. Proč? Existuje řada vysvětlení. Za prvé, asijským dějinám vždy vévodily soupeřící elity (mimo jiné) z Číny, \"Turkestánu\", Indie, Persie, \"Arábie\", Japonska a Jávy, jež prohlašovaly, že stojí v čele samostatných, domorodých kultur, což s evropskou, tedy řecko-římsko-křesťanskou kulturou nelze srovnávat.", "en": "Divided Asia Stands Why can't Asia unite even for the sake of its own security? For decades, Western experts have complained about the failure of the Association of Southeast Asian Nations (ASEAN) to learn the value of collective security from Europe's post-War experience. ASEAN's leaders have ignored the lessons offered first by the Common Market, and then the European Union. The benefits of these models are supposedly so obvious that it seems incomprehensible that ASEAN's leaders cannot see them. East Asia's apparent disarray over a response to North Korea's nuclear démarche brings these complaints into the open once again. A North Korea with nuclear bombs surely poses a common threat to all Asians. Everybody, it is said, should help the US put Kim Jong Il in his place. The fact that North Korea's close neighbors seem unable to grasp this seems to confirm that Asian disunity is not just stupid, but chronic and willful. But history and geography matter in assessing the nature of a threat. Different traditions in tactical and strategic thinking also matter--to say nothing of the unique way Europeans forged their current cooperative arrangements out of aggressive nation-states that shared a common civilization. Nothing in Asia's history, however, remotely compares to Europe's half-century of division and veritable occupation by two rival superpowers. So it is no surprise that Asia's leaders do not look to Europe for solutions to their regional problems. Of course, human beings and nation states do often behave in similar ways. When threatened, countries tend to group together against a common enemy. When the world was divided into two camps during the Cold War, deciding who was an enemy and who a friend seemed easy. Alliances were established along pro-American or pro-Soviet lines. But even then, things in Asia were not so clear-cut. A jagged line loosely joining Tokyo to Jakarta via Seoul, Taipei, Hong Kong, Bangkok, Kuala Lumpur, and Singapore was sufficient to sustain international cooperation. But that cooperation was nothing like a lasting alliance. Why? There are many layers of explanation. At one level, Asian history has been dominated by rival elites from China, \"Turkestan,\" India, Persia, \"Arabia\", Japan, and Java (to name but a few examples) who claimed to lead separate indigenous cultural entities. This differs markedly from Europe's shared Greco-Roman-Christian civilization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A kdesi v dálných dálavách historie snášela se k Evropě pravda, že zítřek rozboří i plány přítomnosti. Firma Polák v Dlouhé třídě byla opravdu firma agilní. Ne­pustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balzám kopajvu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře. „Nejste vy Jarešův?” otázala se dívka, začínajíc sympati­zovat s neznámým vojáčkem. „Zažádal jsem o přeložení k 91. pluku do Budějovic, kam asi pojedu, jakmile budu hotov se školou jednoročáků. Potře­bujeme spoustu důstojníků a dnes jest smutným zjevem, že mladí lidé mající nárok na právo jednoročního dobrovolníka nehlásí se k němu. Raději zůstane obyčejným infanteristou, než aby se snažil stát se kadetem.” „Pro nás je jistě velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sve­den. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?”", "en": "And somewhere, in the far removed distant parts of history, descending upon Europe was the truth that tomorrow would wreck the plans of the present, as well. Polák was indeed an agile firm. It didn’t let any buyer go without having satisfied his every wish. Should he want copaiba balsam, they poured him turpentine, and that did just as well. “Aren’t you Jareš’ son?” asked the girl, beginning to sympathize with the anonymous soldier from the countryside. “I have requested a transfer to the 91st regiment in Budejovice. From there, I’ll probably go to the front as soon as I’m done teaching in the one-year, volunteer school. We need a whole lot of officers. Nowadays, we have a sad phenomenon. Young people, who have a legitimate right to become one-year volunteers, don’t claim that right. They would rather remain common infantrymen, than strive to become cadets.” “For us, it’s certainly very unpleasant to keep you in custody. And, I can assure you that, in my view, your guilt isn’t so great, given your little intelligence. There’s no doubt that you’ve been seduced. Tell me, Mister Švejk, who is it, really, who entices you to commit these silly acts?”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So we see the plastic pieces floating slowly through the sensor, and the computer on board will process this image, and measure the size of each particle, so we have a rough estimate of how much plastic there is in the water. So we documented this invention step by step on a website for inventors called Instructables, in the hope that somebody would make it even better. What was really cool about this project was that the students saw a local problem, and boom -- they are trying to immediately address it. But my students in Hong Kong are hyperconnected kids. And they watch the news, they watch the Internet, and they came across this image. This was a child, probably under 10, cleaning up an oil spill bare-handed, in the Sundarbans, which is the world's largest mangrove forest in Bangladesh. So they were very shocked, because this is the water they drink, this is the water they bathe in, this is the water they fish in -- this is the place where they live. And also you can see the water is brown, the mud is brown and oil is brown, so when everything is mixed up, it's really hard to see what's in the water. But, there's a technology that's rather simple, that's called spectrometry, that allows you see what's in the water. So we built a rough prototype of a spectrometer, and you can shine light through different substances that produce different spectrums, so that can help you identify what's in the water. So we packed this prototype of a sensor, and we shipped it to Bangladesh. So what was cool about this project was that beyond addressing a local problem, or looking at a local problem, my students used their empathy and their sense of being creative to help, remotely, other kids. So I was very compelled by doing the second experiments, and I wanted to take it even further -- maybe addressing an even harder problem, and it's also closer to my heart. So I'm half Japanese and half French, and maybe you remember in 2011 there was a massive earthquake in Japan. It was so violent that it triggered several giant waves -- they are called tsunami -- and those tsunami destroyed many cities on the eastern coast of Japan. More than 14,000 people died in an instant.", "cs": "Takto vidíme kusy plastu, jak proplouvají přes snímač, a počítač na palubě obrázek zpracuje a změří velikost každé částečky, takže dostaneme hrubý odhad toho, kolik plastu ve vodě je. Zdokumentovali jsme tento vynález krok za krokem na webu pro vynálezce, který se jmenuje Instructables, v naději, že ho někdo ještě vylepší. Na tomto projektu bylo skvělé, že žáci viděli lokální problém a bum – okamžitě se s ním snaží vyrovnat. Jenže moji žáci z Hong Kongu jsou hyper-propojení. A také sledují zprávy, čtou si na internetu, a objevili tenhle snímek. To je dítě, zřejmě mladší než 10 let, a holýma rukama čistí vylitou ropu v Sundarbans v Bangladéši, což je největší mangovníkový les na světě. Byli z toho v šoku, protože tohle je voda, kterou pijí, voda, ve které se koupají, voda, ve které rybaří – to je místo, kde žijí. Taky je vidět, že voda je hnědá, bláto je hnědé a ropa taky, takže když se to vše smíchá, těžko rozlišíte, co v té vodě je. Jenže máme technologii, celkem jednoduchou, která se nazývá spektrometrie a umožní vám poznat, co ve vodě je. Postavili jsme hrubý prototyp spektrometru, ve kterém můžete světlem prosvítit skrz různé substance, ty vytvoří různá spektra a vám to pomůže při identifikaci, co voda obsahuje. Zabalili jsme prototyp čidla a odeslali do Bangladéše. Skvělé na tomhle projektu je, že kromě toho, že se postaví lokálnímu problému, nebo si ho alespoň všímají, moji žáci použili empatii a svůj smysl pro tvořivost k tomu, že na dálku pomáhají jiným dětem. Ty druhé experimenty mě nadchly a chtěl jsem to rozšířit ještě dál – a možná se pustit do ještě těžšího věci, která je mi taky mnohem bližší. Jsem napůl Japonec a napůl Francouz a možná si vzpomenete, že v roce 2011 bylo v Japonsku veliké zemětřesení. Bylo tak zlé, že zdvihlo několik obřích vln – kterým se říká tsunami – a tyto tsunami zničily mnoho měst na východním pobřeží Japonska. V jednu chvíli zemřelo přes 14.000 lidí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And so what you realize is that Darwin, in a sense, had the idea, he had the concept, but was unable to fully think it yet. And that is, actually, how great ideas often happen -- they fade into view over long periods of time. Now the challenge for all of us is: How do you create environments that allow these ideas to have this long half-life? It's hard to go to your boss and say, \"I have an excellent idea for our organization. It will be useful in 2020.\" (Laughter) \"Could you just give me some time to do that?\" Now a couple of companies like Google have innovation time off, 20 percent time. In a sense, those are hunch-cultivating mechanisms in an organization. But that's a key thing. And the other thing is to allow those hunches to connect with other people's hunches; that's what often happens. You have half of an idea, somebody else has the other half, and if you're in the right environment, they turn into something larger than the sum of their parts. So in a sense, we often talk about the value of protecting intellectual property -- you know, building barricades, having secretive R and D labs, patenting everything that we have so that those ideas will remain valuable, and people will be incentivized to come up with more ideas, and the culture will be more innovative.", "cs": "Takže zjišťujete, že Darwin svým způsobem už měl ten nápad, ten koncept, ale ještě nebyl schopen o něm přemýšlet. A tak je to s mnoha skvělými nápady; vynořují se v čase postupně, dlouhou dobu. Výzva pro nás je: jak vytvářet prostředí, ve kterých by nápady mohly takhle dlouho zrát. Je to tak? Je těžké přijít za šéfem a říct: \"Mám báječný nápad pro naší firmu. Bude užitečný v roce 2020. Dáte mi nějaký čas na tom pracovat?\" Několik společností, jako třeba Google, mají vyhrazený čas na inovace - asi 20 % což ve firmě podporuje zrání a kultivaci všelijakých tušení. A to je to klíčové. Tato tušení se pro svojí kultivaci potřebují také spojovat s tušeními dalších lidí, jak se často ukazuje. Máte část nápadu, někdo druhý má druhou část, a pokud jste v tom správném prostředí, změní se v něco většího, než jen součet těch částí. Svým způsobem často mluvíme o hodnotě ochrany intelektuálního vlastnictví budujeme barikády, máme tajemné výzkumné laboratoře, patentujeme všechno, abychom udrželi hodnotu svých nápadů a motivujeme své lidi, aby přicházeli s více nápady a kultura byla inovativnější."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čtyři zásadní kroky ke kodaňské dohodě NEW YORK – Konference Organizace spojených národů o změně klimatu, která proběhne letos v Kodani, bude dějinným okamžikem, kdy se lidstvo může tohoto náročného úkolu chopit a problém řešit. Je mimo stín pochybnosti, že emise skleníkových plynů je nutné radikálně snížit, abychom předešli tomu, že změna klimatu sklouzne v klimatický chaos. V roce 2007 se 192 stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu na Bali zavázalo, že zahájí vyjednávání o posílených opatřeních proti změně klimatu. Tento proces má vyvrcholit ambiciózním dojednaným výsledkem na konci roku 2009, který bude muset nabýt účinnosti před začátkem ledna 2013. Na uzavření jednoho z nejkomplikovanějších mezinárodních vyjednávacích procesů na světě tedy zbývá jen devět měsíců. Loni se vyjednavači dobrali k lepšímu porozumění toho, co chtějí od rozličných aspektů akčního plánu, který si dohodli na Bali, a shromáždili nápady a návrhy. Politický proces teď došel do fáze, v níž se začínají objevovat oblasti konvergence. Tyto oblasti budou tvořit základ výchozího návrhu dohody, který bude v červnu představen v Bonnu. Aby kodaňská dohoda nabyla účinnosti před začátkem roku 2013, musí splnit politické požadavky všech zúčastněných zemí. K tomu je nezbytné mít už letos jasno ve čtyřech klíčových politických otázkách. Zaprvé je nezbytné vyjasnit ambiciózní, právně závazné cíle snižování emisí pro průmyslové země.", "en": "Four Essential Steps to the Copenhagen Agreement NEW YORK – The United Nations Climate Change Conference in Copenhagen this year will be the moment in history when humanity can rise to the challenge and decisively deal with the issue. It is beyond the shadow of a doubt that greenhouse gas emissions must be radically reduced to prevent climate change from sliding into climate chaos. In 2007, in Bali, the 192 Parties of the UN Framework Convention on Climate Change committed themselves to launching negotiations on strengthened action against climate change. This process is to culminate in an ambitious negotiated outcome at the end of 2009, which needs to enter into force before January 2013. This leaves just nine months to conclude one of the most complicated international negotiating processes in the world today. Last year, negotiators developed a better understanding of what they want from the different aspects of the action plan they agreed in Bali, and they gathered ideas and proposals. The political process has now reached a phase at which areas of convergence are emerging. These areas will form the basis of an initial draft agreement, to be presented in Bonn in June. In order to enter into force around the world before 2013, the Copenhagen agreement must meet the political requirements of all participating countries. For this to happen, clarity on four key political points is needed this year. First, clarity is needed on ambitious, legally binding emission-reduction targets for industrialized countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "One of the purposes of the Network is to facilitate the rapid transfer of complaints to the competent national or regional ombudsman or similar body. The Committee on Petitions of the European Parliament also participates in the Network as a full member.In some cases, the Ombudsman considers it appropriate to transfer the complaint to the Commission or to SOLVIT, a network set up by the Commission to help people who face obstacles when trying to exercise their rights in the Union's internal market. Complaints and inquiries Network of Ombudsmen or the complainant was advised to contact a member of the Network (888 were referred to a national or regional ombudsman, while 191 were referred to the European Parliament's Committee on Petitions). An additional 325 complainants were referred to the European Commission55, while 708 cases were referred to other institutions and bodies, such as SOLVIT or specialised ombudsmen or complaint-handling bodies in the Member States. The rest of this Chapter contains examples of cases transferred or where advice was given. A national or regional ombudsman or similar body The European Parliament Committee on Petitions The European Commission NOTE 2 These percentages therefore total more than 100%. Complaints involving the European Network of Ombudsmen A French citizen lodged a complaint against a French Regional Health Insurance Office relating to difficulties he had experienced with regard to his claims for pension payments. The European Ombudsman contacted his French counterpart to ensure that he could deal with the matter. He then contacted the complainant, who agreed for his complaint to be transferred to the French Ombudsman. The latter investigated the complaint and confirmed that the complainant's pension payments would be paid to him with retrospective effect.1617/2008/CHM  The European Ombudsman received complaints from Bulgarian citizens about energy companies (suppliers of central heating and warm water) in Bulgaria. Since the complainants alleged that Community law on energy end-use efficiency and energy services had not been properly transposed, the Ombudsman advised them to consider filing an infringement complaint with the Commission and informed the Commission about the matter.The Bulgarian Ombudsman had received hundreds of similar complaints, covering issues from violations of consumer rights to the methodology used for the calculation of individual bills.", "cs": "Účelem této sítě je mimo jiné usnadňovat rychlé předávání stížností příslušným národním nebo regionálním veřejným ochráncům práv nebo podobným orgánům. Plnoprávným členem této sítě je také Petiční výbor Evropského parlamentu.V některých případech veřejný ochránce práv považuje za vhodné postoupit stížnost Komisi nebo síti SolvIt, kterou Komise zřídila s cílem pomoci lidem, kteří se potýkají s překážkami při uplatňování svých práv na vnitřním trhu Unie. Jak lze zjistit z obr. 3.12, v 1 079 případech byla stížnost postoupena členu Evropské sítě veřejných ochránců práv nebo bylo stěžovateli doporučeno, aby se obrátil na člena této sítě (888 stěžovatelů bylo odkázáno na národního nebo regionálního veřejného ochránce práv, zatímco 191 případů bylo postoupeno Petičnímu výboru Evropského parlamentu). Dalších 325 stěžovatelů bylo odkázáno na Evropskou komisi55, zatímco 708 případů bylo postoupeno jiným orgánům a institucím, například síti SolvIt nebo specializovaným veřejným ochráncům práv či institucím zabývajícím se vyřizov��ním stížností v členských státech.Zbývající část této kapitoly obsahuje příklady případů, které byly postoupeny nebo v nichž bylo vydáno doporučení. Národní nebo regionální veřejný ochránce práv nebo podobný orgán Evropský parlament Petiční výbor Evropská komise Poznámka 2 V některých případech bylo stěžovateli vydáno několik doporučení. Procentuální údaje proto dohromady činí více než 100 %. Stížnosti, na jejichž řešení se podílela Evropská síť veřejných ochránců práv Jeden francouzský občan podal st�žnost na francouzskou regionální zdravotní pojišťovnu v souvislosti s problémy, s nimiž se setkal s ohledem na své nároky na vyplacení důchodu. Evropský veřejný ochránce práv se obrátil na svůj francouzský protějšek, aby zjistil, zda by se mohl touto záležitost� zabývat. Poté se obrátil na stěžovatele, který souhlasil s t�m, že jeho záležitost bude postoupena francouzskému veřejnému ochránci práv. Tento st�žnost prošetřil a potvrdil, že platby důchodu budou stěžovateli vyplaceny se zpětným účinkem.1617/2008/CHM  Evropský veřejný ochránce práv obdržel st�žnosti od bulharských občanů ohledně energetických společnost� (zajišťujících ústřední vytápění a dodávky teplé vody) v Bulharsku. Jelikož stěžovatelé tvrdili, že nebyly náležitě provedeny právní předpisy Společenství týkající se o energetické účinnosti u konečného uživatele a energetických služeb, veřejný ochránce práv jim doporučil, aby předložili st�žnost na porušení předpisů Komisi a aby Komisi informovali o této záležitosti.Bulharský veřejný ochránce práv obdržel stovky obdobných st�žnost�, které se týkaly zále-žitost� sahajících od porušení práv spotřebitelů po metodiku použitou při výpočtu jednotlivých účtů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is half the length of a football field, and 10 times as long as our small intestines. And here it is for the first time unveiled at TED -- our first photosynthetic wearable, liquid channels glowing with life inside a wearable clothing. Thank you. Mary Shelley said, \"We are unfashioned creatures, but only half made up.\" What if design could provide that other half? What if we could create structures that would augment living matter? What if we could create personal microbiomes that would scan our skins, repair damaged tissue and sustain our bodies? Think of this as a form of edited biology. This entire collection, Wanderers, that was named after planets, was not to me really about fashion per se, but it provided an opportunity to speculate about the future of our race on our planet and beyond, to combine scientific insight with lots of mystery and to move away from the age of the machine to a new age of symbiosis between our bodies, the microorganisms that we inhabit, our products and even our buildings. I call this material ecology. To do this, we always need to return back to nature. By now, you know that a 3D printer prints material in layers. You also know that nature doesn't. It grows. It adds with sophistication. This silkworm cocoon, for example, creates a highly sophisticated architecture, a home inside which to metamorphisize. No additive manufacturing today gets even close to this level of sophistication. It does so by combining not two materials, but two proteins in different concentrations.", "cs": "To je polovina fotbalového hřiště a desetinásobek délky našeho tenkého střeva. Zde na TEDu, můžete vůbec poprvé vidět naše první fotosyntetické oblečení, kapalinové kanálky zářící životem uvnitř nositelného kusu oděvu. Děkuji. Mary Shelleyová řekla: \"Jsme nehotové bytosti, sotva z poloviny vymyšlené.\" Co kdyby tou druhou polovinou byl design? Co kdybychom dokázali vytvořit struktury, které by byly doplňkem živé hmoty? Co kdybychom mohli získat osobní mikrobiom, který by skenoval kůži, opravoval poničenou tkáň a udržoval naše těla v chodu? Zkuste o tom přemýšlet jako o formě upravené biologie. Celá kolekce \"Tuláci\", pojmenovaná podle planet, pro mě nebyla jen o módě jako takové, byla to příležitost spekulovat o budoucnosti naší rasy, naší planety a zbytku vesmíru, spojit vědecké poznatky s velkým tajemnem a vykročit z éry strojů do nové éry symbiózy našich těl s mikroorganismy, které obýváme, s našimi výrobky a dokonce i se stavbami. Říkám tomu materiální ekologie. Abychom toho docílili, je třeba se vrátit k přírodě. Teď už víte, že 3D tiskárna tiskne materiál ve vrstvách. Víte také, že příroda to nedělá. V přírodě materiál roste. Přidává materiál sofistikovaně. Například kokon bource morušového tvoří vysoce sofistikovaná architektura, domov, ve kterém dochází k metamorfóze. Současné technologie 3D tisku se ani nepřibližují takové úrovni složitosti. Bourec nekombinuje jen dva materiály, ale dva různé proteiny v různých koncentracích."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Domnívají se, že argumenty, z nichž plyne, že ceny vlastního bydlení jsou v jedné zemi vyšší než v jiné, dokládají rovněž, že by tam mělo být vyšší i tempo nárůstů v těchto cenách. Skutečnost ale může být zcela opačná. Vyšší ceny bydlení v určité zemi mohou mít sklon vytvářet podmínky pro budoucí pokles cen bydlení. Typy očekávání ohledně cen realit, jež během posledních bublin pronikaly do uvažování veřejnosti, byly často naprosto nerealistické. Před několika lety jsme se s Karlem Casem ptali náhodných lidí, kteří si kupovali vlastní bydlení v amerických městech procházejících bublinou trhu, jak mnoho se podle jejich soudu každoročně v průměru zvýší cena jejich nemovitosti během příštích deseti let. Střed odpovědi občas činil 10% ročně. Pokud s tímto tempem počítáme po dobu deseti let, očekávali 2,5násobné zvýšení ceny, a budeme-li to extrapolovat, jde o 2000násobné zvýšení za dobu života. Takové přírůstky ceny obytných nemovitostí nemohou delší dobu vykazovat, protože pak by si nikdo nemohl vlastní bydlení dovolit. Pravda nutící k vystřízlivění spočívá v tom, že současnou světovou hospodářskou krizi značnou měrou zapříčinilo splasknutí spekulativních bublin na trzích s nemovitostmi (a akciemi) – bublin, které mohly vzniknout jen díky široce rozšířeným omylům ohledně faktorů ovlivňujících ceny. Tato nedorozumění se stále ještě nekorigovala, což znamená, že podobná spekulativní vyšinutí se mohou objevit znovu.", "en": "They think that arguments implying that home prices are higher in one country than another are also arguments that the rate of increase in those prices should be higher there. But, the truth may be just the opposite. Higher home prices in a given country may tend to create conditions for falling home prices there in the future. The kinds of expectations for real estate prices that have informed public thinking during the recent bubbles were often totally unrealistic. A few years ago Karl Case and I asked random home buyers in US cities undergoing bubbles how much they think the price of their home will rise each year on average over the next ten years. The median answer was sometimes 10% a year. If one compounds that rate over ten years, they were expecting an increase of a factor of 2.5, and, if one extrapolates, a 2000-fold increase over the course of a lifetime. Home prices cannot have shown such increases over long time periods, for then no one could afford a home. The sobering truth is that the current world economic crisis was substantially caused by the collapse of speculative bubbles in real estate (and stock) markets – bubbles that were made possible by widespread misunderstandings of the factors influencing prices. These misunderstandings have not been corrected, which means that the same kinds of speculative dislocations could recur."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nejchudším zemím přitom Mezinárodní měnový fond a další často říkali, aby to ani nezkoušely. Dnes se vládám dostává pomoci při překonávání alespoň jednoho ze stěžejních úkolů. Ke správným projektům je navedou Cíle udržitelného rozvoje (CUR) a pařížská klimatická dohoda. Svět potřebuje rozsáhlé investice do nízkouhlíkových energetických soustav a ukončení výstavby nových uhelných elektráren. Dále potřebuje rozsáhlé investice do elektromobilů (a vyspělých baterií), doprovázené strmým úbytkem vozů se spalovacími motory. Především rozvojový svět potřebuje rovněž významné investice do vodovodních a sanitačních projektů v rychle rostoucích urbanizovaných oblastech. Konečně obzvlášť země s nízkými příjmy potřebují rozšířit zdravotnické a školské soustavy. Dosáhnout pokroku u některých těchto cílů pomůže čínská iniciativa „jeden pás, jedna cesta“ – jejímž cílem je propojit Asii s Evropou sítěmi moderní infrastruktury – za předpokladu, že se projekty budou plánovat s ohledem na budoucnost s nízkouhlíkovou energií. Tato iniciativa povzbudí zaměstnanost, výdaje a růst, zejména v pevninských ekonomikách napříč Eurasií. Měla by dokonce dodat novou dynamiku ekonomickým a diplomatickým vztahům mezi Evropskou unií, Ruskem a Čínou. Podobný program je naléhavě potřebný v Africe. Africké země už sice určily prioritní investice do elektrifikace a dopravy, ale bez nové vlny investičních výdajů zůstane pokrok pomalý. Úhrn výdajů afrických zemí jen do školství by se měl zvýšit o desítky miliard dolarů ročně; úhrn výdajů do infrastruktury by měl vyletět alespoň o sto miliard dolarů ročně. Tyto potřeby by se měly hradit většinou z dlouhodobých, nízce úročených půjček z Číny, Evropy a USA, jakož i z prostředků uvolněných z dlouhodobých úspor afrických zemí (například zavedením nového penzijního systému). I Spojené státy a Evropa potřebují významné nové infrastrukturní programy. USA – kde byl poslední velký infrastrukturní projekt, národní dálniční soustava, dokončen v 70. letech minulého století – by měly klást důraz na investice do nízkouhlíkové energetiky, vysokorychlostní železnice a masového přijetí elektromobilů. Co se týče Evropy, programem CUR by se pro EU měl stát Investiční plán pro Evropu Evropské komise, přezdívaný „Junckerův plán,“ podle předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera.", "en": "The poorest countries, meanwhile, have often been told by the International Monetary Fund and others not even to try. Today, governments will have some help in overcoming at least one of the key challenges. The Sustainable Development Goals (SDGs) and the Paris Climate Agreement will help to guide them toward the right projects. The world needs massive investments in low-carbon energy systems, and an end to the construction of new coal-fired power plants. And it needs massive investments in electric vehicles (and advanced batteries), together with a sharp reduction in internal combustion engine vehicles. The developing world, in particular, also needs major investments in water and sanitation projects in fast-growing urban areas. And low-income countries, in particular, need to scale up health and education systems. China’s “one belt, one road” initiative – which aims to link Asia to Europe with modern infrastructure networks – will help to advance some of these goals, assuming the projects are designed with a low-carbon-energy future in mind. That initiative will boost employment, spending, and growth, especially in the landlocked economies across Eurasia. It should even deliver new dynamism to economic and diplomatic relations among the European Union, Russia, and China. A similar program is needed urgently in Africa. Although African countries have already identified priority investments for electrification and transport, progress will remain slow without a new wave of investment spending. African countries’ combined spending on education alone should increase by tens of billions of dollars per year; combined infrastructure spending should surge by at least $100 billion per year. These needs should be covered mostly by long-term, low-interest-rate loans from China, Europe, and the US, as well as by mobilizing African countries’ long-term savings (through, for example, the introduction of new pension systems). The US and Europe also need major new infrastructure programs. The US – where the last big infrastructure project, the national highway system, was concluded in the 1970s – should emphasize investment in low-carbon energy, high-speed rail, and the mass uptake of electric vehicles. As for Europe, the European Commission’s Investment Plan for Europe – dubbed the “Juncker Plan,” for Commission President Jean-Claude Juncker – should become the EU’s SDG program."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přijal toto riziko jako cenu, jíž je třeba zaplatit, má-li se zvýšit ekonomická a sociální úroveň běžných Číňanů. Měl pravdu: mouchy těmito zónami „přilétly“ a s sebou přinesly korupci, kriminalitu, progresivní a liberální postoje a – což je možná nejdůležitější – povědomí o tom, jak vypadá zbytek světa. Život v Severní Koreji je naopak neprodyšně uzavřen. Ta rádia, která jsou v Severní Koreji dovolena, mohou být nastavena jen na severokorejské stanice. Navštěvovat Pchjongjang může jen nemnoho Severokorejců, zatímco miliony Číňanů každoročně vyjíždí za studiem do zahraničí. Když Severní Korea požádala švédské akademiky o školení v managementu podnikání, ti trvali na tom, aby se školení konalo v podmínkách pokud možno co nejblíže těm, které panují v Severní Koreji. A tak se školení nebude konat ve Stockholmu ani jiném otevřeném městě, nýbrž v komunistické Hanoji. Vedení Severní Koreje s Kim Čong-ilem v čele si zřejmě ne zcela přesně uvědomuje, jakéže to „mouchy“ se s otevřením ekonomiky do země dostanou. Na rozdíl od Tenga pro ně ale nebudou přijatelné. Jídelníček strádajících Severokorejců tak bohužel ještě dlouho bude sestávat z polévky ze stonků zelí a salátu z luční trávy.", "en": "He accepted this risk as the price to be paid in order to improve the economic welfare of ordinary Chinese. He was right: mosquitoes did fly in, bringing corruption, criminal activities, progressive and liberal ideas and – perhaps most importantly – an awareness of what life is like in the rest of the world. Life in North Korea, however, is hermetically sealed. The only radios permitted in North Korea can only be tuned to North Korean stations. Few North Koreans are permitted to visit Pyongyang, their country’s capital, whereas millions of Chinese travel and study abroad each year. Indeed, when North Korea approached Swedish academics to request training in business management, they insisted that the training take place in conditions as near to those prevailing in North Korea as possible. So the training will take place, not in Stockholm or some other open city, but in communist Hanoi. From Kim Jong Il down, North Korea’s leadership shows little or no awareness of the \"mosquitoes\" that opening up the economy and will bring in. Unlike Deng, they will not find them acceptable. Cabbage stalk soup and grass salad, sad to say, are likely to dominate the diet of North Korea’s long-suffering people for a long time yet."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokřivené americké volby PRINCETON – Mnoho, ne-li většina lidí po celém světě si nad opětovným zvolením amerického prezidenta Baracka Obamy oddechla úlevou. Průzkum BBC World Service provedený ve 21 zemích odhalil silné preference pro Obamu všude na světě s výjimkou Pákistánu. Kvůli radosti z výsledku voleb bychom však neměli být slepí k faktu, že volby nesplňovaly řadu etických měřítek pro demokratický výběr kandidátů. Podle odhadu amerického Centra pro vnímavou politiku přesáhly výdaje za volby – do prezidentského úřadu a do Kongresu, a to v součtu výdajů vnějších skupin, jednotlivých kandidátů a jejich politických stran – částku 6 miliard dolarů. To činí z amerických voleb v roce 2012 nejdražší volby, jaké se kdy konaly. Velká část těchto výdajů přitom putovala pouze na to, aby se obě znesvářené strany navzájem negovaly. Z toho mají prospěch reklamní agentury a média, avšak nikdo jiný – a rozhodně ne samotné strany nebo diváci, kteří jsou bombardováni inzercí, zvláště pokud žijí v nerozhodnutých státech, o které se vede tvrdý boj. Lze jen těžko uvěřit, že například částka 200 milionů dolarů by na dostatečné informování voličů o politice jednotlivých kandidátů nestačila. Při tomto scénáři by výdajové limity vedly k úspoře zhruba 5,8 miliard dolarů. A kdyby se tyto limity zkombinovaly s veřejným financováním předvolebních kampaní, přispěly by také k tomu, aby volby splňovaly důležité etické měřítko, neboť by upřely bohatým subjektům nepřiměřeně velký vliv na výsledek, a tím i na následné počínání prezidenta a Kongresu.", "en": "America’s Flawed Election PRINCETON – No doubt many people around the world, if not most, breathed a sigh of relief over the re-election of US President Barack Obama. A BBC World service poll of 21 countries found a strong preference for Obama everywhere except Pakistan. Joy over the election’s outcome, however, should not blind us to its failure to meet a series of ethical benchmarks for democratic choice. According to the US-based Center for Responsive Politics, spending on the election – for President and Congress, and including spending by outside groups as well as by the candidates and their political parties – is estimated to have exceeded $6 billion. That makes the 2012 US election the most expensive ever held. The bulk of this spending is just the two opposing parties canceling each other out. This benefits advertising agencies and the media, but no one else, and surely not the parties themselves, or the viewers who are bombarded with ads, especially if they happen to live in hotly contested swing states. It is difficult to believe that, say, $200 million would not have been enough to inform the electorate adequately of the candidates’ policies. In this scenario, spending limits would have saved about $5.8 billion. And, if such limits were combined with public financing of election campaigns, they would also help the election to meet an important ethical standard by denying the rich a disproportionate influence on outcomes, and hence on the subsequent actions of the president and Congress."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Turecké demokratické terno? Turecko sice zdánlivě upadlo v USA v nemilost, to se ale může projevit jako skryté požehnání. Irácká válka a na skřipec natažená diplomacie, jež k ní vedla, by mohly vyřešit vnitřní spor Turecka mezi ,,strategickým spojenectvím\" s Amerikou a úsilím o vstup do EU. Loňským listopadovým volbám, které k moci vynesly Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), předcházela rozepře mezi členy tehdejší vládní koalice ohledně schválení reforem požadovaných EU. Některé liberální skupiny této ,,sekulární\" koalice vystoupily z vlády a spojily se s islamisty, aby reformy protlačily parlamentem. Po příchodu k moci se předáci AKP, bývalí islamisté, kteří se proměnili v ,,konzervativní demokraty\", energicky zapojili po boku USA, EU a OSN do záležitostí pohybujících se od Kypru po Irák a od práv kurdského jazyka po ostatní lidskoprávní záležitosti v Turecku. Vzhledem k tomu, že AKP na vlastní kůži poznala represivní praktiky tureckého ,,sekulárního\" státu a připustila, že lidská práva je třeba chránit ve všech ohledech, ukázala se jako důvěryhodný partner v rozhovoru se Západem. USA, soustředěné na domnělý přízrak ,,střetu civilizací\" mezi islámem a Západem, přijaly moderní, Západu přizpůsobenou tvář AKP jako jistou šanci a vybídly EU, aby Turecku umožnila vstup. Dnes jak ,,konzervativní demokraté\", tak liberálové podporují přijetí všech reforem potřebných k získání členství v EU, zatímco odpůrci zahrnují levicové i pravicové krajní nacionalisty a některé skupiny ,,sekulárních\" kruhů. Evropané mohli situaci rázně převážit ve prospěch reformátorů, kdyby konečně na loňském prosincovém summitu lídrů EU odměnili snahy proevropských Turků. Namísto toho EU nechala Turecko znovu čekat a odložila oficiální vyjednávání, která by beztak mohla k dovršení spět po celé roky. Vytrvalá neochota Evropy přivádí Turky do obtížné situace. Američané si přejí pro Turecko - dlouholetého člena NATO a blízkého spojence USA - plnohodnotné členství v EU, zatímco Evropané si stěžují na úlohu tureckých ozbrojených sil v domácí politice. Paradoxem je to, že se Evropa udržováním politického odstupu a tedy omezováním tureckých možností může přičinit o posílení pozice Turecka jako vojenské základny USA. Alespoň před válkou v Iráku se právě takto záležitost vyvíjela.", "en": "A Democratic Windfall for Turkey? Turkey's seeming fall from grace with the US may turn out to be a blessing in disguise. The Iraq war and the tortured diplomacy that led up to it may help resolve Turkey's conflict between its \"strategic alliance\" with America and its drive to join the EU. The elections last November that brought the Justice and Development Party (AKP) to power were preceded by a dispute between the members of the then-ruling coalition over enacting the reforms demanded by the EU. Some liberal elements of that \"secular\" coalition resigned from the government and joined with the Islamists to push the reforms through parliament. After coming to power, the AKP's leaders, former Islamists who had reinvented themselves as \"conservative democrats,\" energetically engaged with the US, the EU, and the UN on issues ranging from Cyprus to Iraq, from Kurdish language rights to other human rights issues within Turkey. Having suffered the oppressive practices of Turkey's \"secular\" state and recognizing that human rights must be protected across-the-board, the AKP emerged as a credible interlocutor with the West. The US, preoccupied with the supposed specter of a \"clash of civilizations\" between Islam and the West, saw the AKP's modern, westernized face as an opportunity and urged the EU to admit Turkey. Today, both \"conservative democrats\" and liberals advocate passing all the reforms needed to gain accession to the EU, while opponents include extreme nationalists, of both left and right, as well as some elements of the \"secular\" establishment. The Europeans could have tipped the balance decisively in favor of the reformers by finally rewarding the efforts of the pro-EU Turks at last December's summit of EU leaders. Instead, the EU kept Turkey waiting yet again, putting off formal negotiations that, in any case, may take years to complete. Europe's persistent reluctance puts the Turks in a quandary. The Americans want full EU membership for Turkey--a longstanding NATO member and close American ally--while Europeans complain about the Turkish military's domestic political role. The paradox is that, by maintaining a political distance and thus limiting Turkey's options, Europe may end up reinforcing Turkey's status as a military outpost of the US. At least, that was how things were shaping up prior to the war in Iraq."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So when I met them in 2010, they were in the middle of the first subsequent event that they were able to have in the same venue, and this was the ninth youth performing arts festival held in Lahore in a year when that city had already experienced 44 terror attacks. This was a time when the Pakistani Taliban had commenced their systematic targeting of girls' schools that would culminate in the attack on Malala Yousafzai. What did the Peerzadas do in that environment? They staged girls' school theater. So I had the privilege of watching \"Naang Wal,\" which was a musical in the Punjabi language, and the girls of Lahore Grammar School played all the parts. They sang and danced, they played the mice and the water buffalo, and I held my breath, wondering, would we get to the end of this amazing show? And when we did, the whole audience collectively exhaled, and a few people actually wept, and then they filled the auditorium with the peaceful boom of their applause. And I remember thinking in that moment that the bombers made headlines here two years before but this night and these people are as important a story. Maria Bashir is the first and only woman chief prosecutor in Afghanistan. She's been in the post since 2008 and actually opened an office to investigate cases of violence against women, which she says is the most important area in her mandate. When I meet her in her office in Herat, she enters surrounded by four large men with four huge guns.", "cs": "Když jsem je ale potkala roku 2010 byli zrovna uprostřed dalšího ročníku, který dokázali uspořádat na tom samém místě. Byl to devátý světový divadelní festival a odehrával se v Lahore během roku, kdy to město zažilo už 44 teroristických útoků. Pákistánský Taliban tehdy zahájil systematické útoky na dívčí školy, které pak vyvrcholily atentátem na Malalu Yousafzaiovou. Co Peerzadovi udělali v takové chvíli? Uspořádali představení dívčího školního divadla. Takže jsem měla tu čest vidět \"Naang Wal\", muzikál v pandžábském jazyce, ve kterém dívky z Gymnázia Lahore hrály všechny role. Zpívaly a tančily a hrály myši a vodního buvola a já zadržovala dech a bála se, zda se dostaneme ke konci téhle skvělé show. A když přišel, celé publikum společně vydechlo a několik lidí se rozbrečelo, a pak se hlediště naplnilo mírumilovnou explozí jejich potlesku. Pamatuji si, že jsem si tehdy vzpomněla na bombové atentátníky, kterých tu byly plné noviny před dvěma lety, ale tahle noc a tihle lidé nesou stejně důležitý příběh. Maria Bashirová je první a jednou ženskou šéfprokurátorkou v Afghánistánu. Je jí od roku 2008 a nedávno otevřela úřad pro vyšetřování případů násilí proti ženám, což je podle ní samé nejdůležitější úkol který ve své práci má. Když jsme se potkaly v její kanceláři v Heratu, vešla obklopena čtyřmi mohutnými ozbrojenými muži."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And scientists in Philadelphia showed they could use CRISPR to remove the DNA of an integrated HIV virus from infected human cells. The opportunity to do this kind of genome editing also raises various ethical issues that we have to consider, because this technology can be employed not only in adult cells, but also in the embryos of organisms, including our own species. And so, together with my colleagues, I've called for a global conversation about the technology that I co-invented, so that we can consider all of the ethical and societal implications of a technology like this. What I want to do now is tell you what the CRISPR technology is, what it can do, where we are today and why I think we need to take a prudent path forward in the way that we employ this technology. When viruses infect a cell, they inject their DNA. And in a bacterium, the CRISPR system allows that DNA to be plucked out of the virus, and inserted in little bits into the chromosome -- the DNA of the bacterium. And these integrated bits of viral DNA get inserted at a site called CRISPR. CRISPR stands for clustered regularly interspaced short palindromic repeats. (Laughter) A big mouthful -- you can see why we use the acronym CRISPR. It's a mechanism that allows cells to record, over time, the viruses they have been exposed to. And importantly, those bits of DNA are passed on to the cells' progeny, so cells are protected from viruses not only in one generation, but over many generations of cells. This allows the cells to keep a record of infection, and as my colleague, Blake Wiedenheft, likes to say, the CRISPR locus is effectively a genetic vaccination card in cells. Once those bits of DNA have been inserted into the bacterial chromosome, the cell then makes a little copy of a molecule called RNA, which is orange in this picture, that is an exact replicate of the viral DNA. RNA is a chemical cousin of DNA, and it allows interaction with DNA molecules that have a matching sequence. So those little bits of RNA from the CRISPR locus associate -- they bind -- to protein called Cas9, which is white in the picture, and form a complex that functions like a sentinel in the cell.", "cs": "Vědci ve Filadelfii demonstrovali, že s pomocí CRISPRu mohou odstranit DNA viru HIV z nakažených lidských buněk. Možnost takové editace genomu ovšem vybízí k etickým úvahám. Tuto technologii lze aplikovat nejen na buňky dospělých, ale i na embrya různých organismů, včetně nás. A tak jsme s kolegy svolali na téma této technologie celosvětovou diskuzi, kde zvážíme její etické a společenské dopady. Dnes vám chci povědět, co to technologie CRISPR je, co dokáže, jak jsme s ní daleko a proč si myslím, že bychom ji měli rozvíjet dál, ale být opatrní. Když virus napadne buňku, vstříkne do ní svou DNA. Systém CRISPR u bakterií umožňuje, aby byla DNA viru nasáta a uložena po malých částech do chromozomu, tedy do DNA bakterie. Část chromozomu, do níž se virální DNA vkládá a integruje, se nazývá CRISPR. CRISPR znamená \"soustředěná, pravidelně oddělená krátká palindromická opakování\". Dost krkolomné. Proto používáme zkratku CRISPR. CRISPR je jako zápisník, kde si buňky evidují, jakým virům byly vystavené. A hlavně tento zápisník předávají v DNA svým potomkům. Buňky tak zůstávají před viry chráněny po mnoho generací. Jako by si vedly záznamy o prodělaných nemocech. Můj kolega Blake Wiedenheft rád říká, že CRISPR je vlastně očkovací průkaz buňky. Jakmile jsou do chromozomu bakterie vloženy úseky virální DNA, vytvoří buňka jejich malou kopii v podobě molekuly RNA. Ta je ta oranžová. Je to přesný duplikát virální DNA. RNA je chemicky blízká DNA. Umožňuje interakci s molekulami DNA, ve kterých je shodná sekvence. Drobné úseky RNA z lokusu CRISPR se navážou na bílkovinu Cas9. To je ta bílá. Vzniklý celek funguje v buňce jako ochranka."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stojí za ní politický vliv bývalých ředitelů státních podniků? Snaží se tak místní úřady zabránit růstu nezaměstnanosti v souvislosti s uzavíráním velkých podniků? Je to výsledek všudypřítomné korupce, kdy každý potencionální podnikatel si je vědom toho, že z jeho zisku poplyne nemalá část na daně a úplatky? Na všech těchto výkladech je něco pravdy. Zároveň ale také implikují možnost jakýchsi, pokud ne zázračných, tak skutečně reformně orientovaných řešení ruské krize. V současné době totiž vzhledem k poměrům mezi různými úrovněmi státní správy mají místní správy pramalý prospěch z ekonomického rozmachu svého regionu. Kdyby ale orgány místní správy měly možnost více rozhodovat o hospodářském růstu svých regionů, a tím pádem z něj přímo těžit, bylo by to impulsem rozvoje nových forem podnikání, alespoň potud, kde by svou činností neohrožovaly stávající pracovní místa v regionu. Konkurence by se tak šířila směrem ven. Podobné varianty rozvoje by určitě přispěly i k omezení korupce na regionální úrovni. Studie společnosti McKinsey dokumentuje vývoj v novgorodském regionu. Zveřejněné výsledky jsou působivé a zároveň povzbudivé. Jsou i důkazem toho, že reformy v dnešním Rusku jsou politicky uskutečnitelné a z ekonomického hlediska slibné.", "en": "Is it the political influence of former directors of state-owned enterprises? Is it local governments trying to avoid an increase in unemployment associated with the closing-down of large enterprises? Is it the result of widespread corruption, where each potential entrepreneur knows that whatever profits could be made will go toward both taxes and bribes? All these possible explanations contain grains of truth. Yet they also imply the possibility of, if not magical, some certainly reform-oriented partial solutions to Russia's crisis. For now, because of the relation between the different levels of government, local governments have very little to gain from an economic upswing within the areas that they administer. Allowing local governments to have a greater say in regional economic growth, and thus benefit directly from it, would provide an incentive to promote new businesses, at least as far as they do not pose a threat to jobs in existing local firms. Competition would thus spread outward. Such developments would encourage putting a lid on corruption at the local level. The McKinsey study shows how this was done in the Novgorod region. The results are impressive and constitute a reason for hope. Indeed, there are reforms in today's Russia that are both politically viable and economically promising."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výstavba nových obytných domů se propadla asi o 50%, přičemž prodej nových domů se snížil o víc než 60%, takže vzniká přebytek nabídky, který ceny prudce stlačuje – dosud o 10% a během let 2008 a 2009 zřejmě o dalších 10%. Už teď se z hodnoty majetku vytratilo 2,2 bilionu dolarů a asi osm milionů domácností má záporné jmění: jejich domy mají nižší hodnotu než jejich hypotéky. Do roku 2010 se propad cen obytných domů přiblíží 30%, takže v niveč přijde 6,6 bilionu dolarů a se záporným jměním se bude potýkat 21 milionů domácností, tedy 40% z 51 milionů těch, které mají hypotéku. Pokud majitelé ze svých domů prchnou, úvěrové ztráty by mohly činit bilion dolarů či víc, což by smetlo většinu kapitálu americké finanční soustavy a vedlo k systémové bankovní krizi. Zadruhé, v roce 2001 stály za propadem slabé kapitálové výdaje v podnikovém sektoru (který tvoří 10% HDP). Dnes má potíže soukromá spotřeba v sektoru domácností (70% HDP). Američtí spotřebitelé jsou vyčerpaní nákupy, bez úspor a zadlužení (průměrně 136% příjmu) a zmítá jimi řada negativních šoků. Zatřetí, USA prožívají nejvážnější finanční krizi od velké hospodářské krize. Ztráty se šíří od druhořadých přes hraniční až po jakostní hypotéky, komerční hypotéky a nekryté spotřební úvěry (kreditní karty, půjčky na nákup vozu nebo na studia). Celkové finanční ztráty – včetně snad až bilionu dolarů v hypotékách a souvisejících sekuritizovaných produktech – by mohly dosáhnout až 1,7 bilionu dolarů. Vzhledem k těmto ohromujícím sumám by USA mohly zažít dvojitý propad, recesi ve tvaru W. Hlavní otázkou je, zda domácnosti daňovou úlevu, již dostanou v polovině roku 2008, spotřebují, čímž by přispěly ke kladnému růstu ve třetím čtvrtletí, anebo zda ji uspoří. Vzhledem k napjatosti finanční situace amerických domácností bude možná značná část daňové úlevy použita na splátky dlužných zůstatků na kreditních kartách (či u jiných nekrytých spotřebních úvěrů) anebo k oddálení neschopnosti splácet hypotéku. Táhlé období ekonomické stagnace ve tvaru L – což byla japonská zkušenost v 90. letech – je naštěstí nepravděpodobné. Japonsko po krachu své bubliny aktiv čekalo téměř dva roky, než uvolnilo měnovou politiku a zajistilo fiskální stimul, kdežto v USA přišla obě opatření záhy.", "en": "Construction of new homes has fallen about 50%, while new home sales are down more than 60%, creating a supply glut that is driving prices down sharply – 10% so far and probably another 10% this year and in 2009. Already, $2.2 trillion of wealth has been wiped out, and about eight million households have negative equity: their homes’ are worth less than their mortgages. By 2010, the fall in home prices will be close to 30% with $6.6 trillion of home equity destroyed and 21 million households – 40% of the 51 million with a mortgage – facing negative equity. If owners walk away from their homes, credit losses could be $1 trillion or more, wiping out most of the US financial system’s capital and leading to a systemic banking crisis. Second, in 2001, weak capital spending in the corporate sector (accounting for 10% of GDP) underpinned the contraction. Today, it is private consumption in the household sector (70% of GDP) that is in trouble. American consumers are shopped-out, saving-less, debt-burdened (136% of income, on average), and buffeted by many negative shocks. Third, the US is experiencing its most severe financial crisis since the Great Depression. Losses are spreading from sub-prime to near-prime and prime mortgages, commercial mortgages, and unsecured consumer credit (credit cards, auto loans, student loans). Total financial losses – including possibly $1 trillion in mortgages and related securitized products – could be as high as $1.7 trillion. Given these staggering sums, the US could face a double-dip, W-shaped recession. The main question is whether the tax rebate that US households will receive in mid-2008 will be consumed – thus leading to positive third-quarter growth – or saved. Given how financially stretched US households are, a good part of this tax rebate may be used to pay down high credit card balances (or other unsecured consumer credit) or to postpone mortgage delinquency. Fortunately, an L-shaped period of protracted economic stagnation – Japan’s experience in the 1990’s – is unlikely. Japan waited almost two years after its asset bubble collapsed to ease monetary policy and provide a fiscal stimulus, whereas in the US both steps came early."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dosáhne Amerika pádové rychlosti? NEWPORT BEACH – Soudě podle vylekanosti trhů i „konsenzuálních očekávání“, jsou ekonomické vyhlídky Spojených států matoucí. Jeden den je země na pokraji recese se dvěma propady a hned další den je na krok od raketového zotavení, poháněného houževnatými spotřebiteli a americkými nadnárodními společnosti, které konečně začínají zapojovat své masivní hotovostní rezervy. Trhy během tohoto procesu berou investory na divokou horskou dráhu a jejich nevolnost dále zesiluje evropská krize (ještě silněji překypující nejasnostmi a volatilitou). Situace je jednak pochopitelná, jednak čím dál znepokojivější pro blaho Ameriky i globální ekonomiky. Odráží dopady zásadních (a historicky významných) přesunů ekonomických a finančních pozic, nedostatečných politických reakcí a rigidit napříč soustavami, jež maří strukturální změny. V důsledku toho se teď vznášejí legitimní otázky nad základy fungování americké ekonomiky, a tedy nad jejím vývojem v nadcházejících měsících a letech. Jedním způsobem jak pochopit současné poměry – a kroky nutné k jejich zlepšení – je zamyslet se nad dvěma událostmi, které nedávno vzbudily značnou celosvětovou pozornost: uvedení dopravního letounu Dreamliner firmy Boeing do provozu a tragickou smrtí Steva Jobse ze společnosti Apple. Začněme trochou jednoduché letecké dynamiky a využijme srovnání, s nímž přišel Bill Gross, můj kolega ze společnosti PIMCO, aby popsal ekonomická rizika, jimž čelí americké hospodářství. Má-li se Dreamliner vznést, vystoupat a udržovat stabilní výšku, nestačí, aby se pohyboval vpřed.", "en": "America at Stall Speed? NEWPORT BEACH – Judging from the skittishness of both markets and “consensus expectations,” the United States’ economic prospects are confusing. One day, the country is on the brink of a double-dip recession; the next, it is on the verge of a turbo-charged recovery, powered by resilient consumers and US multinationals starting to deploy, at long last, their massive cash reserves. In the process, markets take investors on a wild rollercoaster ride, with the European crisis (riddled with even more confusion and volatility) serving to aggravate their queasiness. This situation is both understandable and increasingly unsettling for America’s well-being and that of the global economy. It reflects the impact of fundamental (and historic) economic and financial re-alignments, insufficient policy responses, and system-wide rigidities that frustrate structural change. As a result, there are now legitimate questions about the underlying functioning of the US economy and, therefore, its evolution in the months and years ahead. One way to understand current conditions – and what is needed to improve them – is to consider two events that recently attracted considerable worldwide attention: the launch of Boeing’s Dreamliner passenger jet and the tragic death of Apple’s Steve Jobs. Let us start with some simple aeronautic dynamics, using an analogy that my PIMCO colleague, Bill Gross, came up with to describe the economic risks facing the American economy. For the Dreamliner to take off, ascend, and maintain a steady altitude, it must do more than move forward."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tamní model tedy nelze jen tak transplantovat. Turecký islám je umírněnější a pluralističtější než jinde na Středním východě a Turecko se snaží islám slučovat s pozápadňováním už přinejmenším od vrcholného osmanského období. V tom se Turecko odlišuje od většiny ostatních muslimských zemí na Středním východě a právě to mu umožnilo vyhnout se ostrému názorovému štěpení, rozkolům a násilí, jimiž se politická modernizace vyznačuje jinde v regionu. Vzestup umírněné formy islámu AKP nastal velkou měrou v reakci na vnitřní faktory, zejména kumulativní účinky několika desetiletí demokratizace a socioekonomické transformace, která v Anatólii zplodila novou podnikatelskou třídu, ekonomicky liberální, leč společensky a politicky konzervativní. Tato třída, jeden z hlavních pilířů voličské podpory AKP, jinde na Středním východě neexistuje. Turecký model navíc za mnohé vděčí vůdcovství Kemala Atatürka, zakladatele Turecké republiky. Atatürk, přesvědčený zastánce směřování na Západ a politický vizionář, proměnil mnohonárodnostní Osmanskou říši v moderní stát založený na tureckém nacionalismu. Při transformaci Turecka ovšem Atatürk nezačínal úplně od nuly. Proces přibližování Západu a modernizace začal už koncem devatenáctého století za Osmanů, během období tanzimátu. Ač kemalisté usilovali o radikální odstřižení od osmanské minulosti, mezi jejich úsilím přiblížit se Západu a týmiž pokusy na sklonku osmanské éry byly významné prvky kontinuity. Obě snahy byly elitářské a obě vedl stát. Tyto důležité předpoklady na arabském Středním východě neexistují.", "en": "As a result, its model cannot easily be transplanted. Turkish Islam is more moderate and pluralistic than elsewhere in the Middle East, and, since at least the late Ottoman period, Turkey has sought to fuse Islam and Westernization. This differentiates Turkey from most other Muslim countries in the Middle East, and has enabled it to avoid the sharp dichotomies, ruptures, and violence that have characterized political modernization elsewhere in the region. The rise of the AKP’s moderate brand of Islam was largely in response to internal factors, particularly the cumulative effects of several decades of democratization and socioeconomic transformation, which gave rise to a new entrepreneurial class in Anatolia that was economically liberal but socially and politically conservative. This class, one of the AKP’s main pillars of electoral support, does not exist elsewhere in the Middle East. Moreover, the Turkish model owes much to the leadership of Kemal Ataturk, founder of the Turkish Republic. Ataturk, a committed Westernizer and political visionary, transformed the multinational Ottoman empire into a modern state based on Turkish nationalism. But, in transforming Turkey, Ataturk did not begin entirely from scratch. The process of Westernization and modernization had begun in the late nineteenth century under the Ottomans during the period of the Tanzimat. While the Kemalists sought a radical break with the Ottoman past, there were important elements of continuity between their Westernization efforts and those undertaken in the late Ottoman period. Both were elitist and state-driven. These important pre-conditions do not exist in the Arab Middle East."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Let's talk about billions. Let's talk about past and future billions. We know that about 106 billion people have ever lived. And we know that most of them are dead. And we also know that most of them live or lived in Asia. And we also know that most of them were or are very poor -- did not live for very long. Let's talk about billions. Let's talk about the 195,000 billion dollars of wealth in the world today. We know that most of that wealth was made after the year 1800. And we know that most of it is currently owned by people we might call Westerners: Europeans, North Americans, Australasians. 19 percent of the world's population today, Westerners own two-thirds of its wealth. Economic historians call this \"The Great Divergence.\" And this slide here is the best simplification of the Great Divergence story I can offer you. It's basically two ratios of per capita GDP, per capita gross domestic product, so average income. One, the red line, is the ratio of British to Indian per capita income. And the blue line is the ratio of American to Chinese. And this chart goes back to 1500. And you can see here that there's an exponential Great Divergence. They start off pretty close together. In fact, in 1500, the average Chinese was richer than the average North American. When you get to the 1970s, which is where this chart ends, the average Briton is more than 10 times richer than the average Indian. And that's allowing for differences in the cost of living. It's based on purchasing power parity. The average American is nearly 20 times richer than the average Chinese by the 1970s. So why? This wasn't just an economic story. If you take the 10 countries that went on to become the Western empires, in 1500 they were really quite tiny -- five percent of the world's land surface, 16 percent of its population, maybe 20 percent of its income. By 1913, these 10 countries, plus the United States, controlled vast global empires -- 58 percent of the world's territory, about the same percentage of its population, and a really huge, nearly three-quarters share of global economic output.", "cs": "Pojďme si promluvit o miliardách. Pojďme si promluvit o minulých a budoucích miliardách. Víme, že na světě dosud žilo či žije asi 106 miliard lidí. Víme také, že většina z nich je mrtvá. Rovněž víme, že většina z nich žije nebo žila v Asii. Dále víme, že většina z nich byla či je velmi chudá -- a nežila dlouho. Pojďme si promluvit o miliardách. Pojďme si promluvit o bohatství v hodnotě $195 tisíc miliard, jež se dnes ve světě nachází. Víme, že většina tohoto bohatství byla vytvořena po roce 1800. A víme, že většina z něho dnes patří lidem, jež bychom mohli nazvat \"Zápaďany\" - Evropanům, Severoameričanům a obyvatelům Australasie. Představují 19% populace současného světa, přesto Zápaďanům patří 2/3 jeho bohatství. Ekonomičtí historikové to nazývají \"Velkým vzdalováním\". A tento obrázek, který zde vidíte je tím nejlepším zjednodušením příběhu Velkého vzdalování, které vám mohu nabídnout. Jsou to v podstatě dva poměry mezi hodnotami HDP na obyvatele, tedy hodnotami hrubého domácího produktu na obyvatele, takže mezi průměrnými příjmy. První, ta červená čára je poměr britského HDP na obyvatele k indickému. A ta modrá čára je poměr amerického k čínskému. Tento graf sahá zpět do roku 1500. A jak zde vidíte, to Velké vzdalování se rozbíhá exponenciálně. Začínají celkem blízko u sebe. A opravdu, v roce 1500 je průměrný Číňan bohatší než průměrný Severoameričan. Když však dospějeme do 70.let 20.století, kde tento graf končí, je už průměrný Brit desetkrát bohatší než průměrný Ind. A to i když zohledníme rozdílné životní náklady. Vycházíme z parity kupní síly. Průměrný Američan se stal téměř dvacetkrát bohatším než průměrný Číňan do sedmdesátých let 20. století. Proč tedy? To nebyl jenom ekonomický příběh. Podíváte-li se na oněch 10 zemí, z nichž se posléze staly západní impéria, zjistíte, že v roce 1500 byly vlastně maličké: 5% světové pevniny, 16% světové populace, a asi tak 20% světových příjmů. V roce 1913 už těchto 10 zemí – a také USA – ovládalo rozsáhlá globální impéria, představující 58% světové plochy přibližně stejný podíl světové populace, a také vskutku obří, téměř tříčtvrtinový podíl na světovém hospodářském produktu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) So it's cute, but it's also like a subtle channel of conveying information, right? This is heavy so it feels more important. So it's kind of cool. Despite computers everywhere paper really hasn't disappeared, because it has a lot of, I think, valuable properties. And some of those we wanted to transfer to the icons in our system. So one of the things you can do to our icons, just like paper, is crease them and fold them, just like paper. Remember, you know, something for later. Or if you want to be destructive, you can just crumple it up and, you know, toss it to the corner. Also just like paper, around our workspace we'll pin things up to the wall to remember them later, and I can do the same thing here, and you know, you'll see post-it notes and things like that around people's offices. And I can pull them off when I want to work with them. So, one of the criticisms of this kind of approach to organization is that, you know, \"Okay, well my real desk is really messy. I don't want that mess on my computer.\" So one thing we have for that is like a grid align, kind of -- so you get that more traditional desktop. Things are kind of grid aligned. More boring, but you still have that kind of colliding and bumping. And you can still do fun things like make shelves on your desktop.", "cs": "(smích) Je to roztomilý, ale také velmi mocný nástroj pro přenos informací, že? Je to těžké, takže to asi bude důležitější. Je to tak nějak fajn. I když jsou počítače všude, papír se ve skutečnosti nevytratil, protože má mnoho, řekl bych, cenných vlastností. Některé z nich jsme se snažili přenést do ikon v našem systému. Jednou z věcí, které můžete našim ikonám udělat, stejně jako papíru, je zmačkat je, poskládat je, stejně jako papír. Zapamatujte si, na později. Nebo, pokud chcete být destruktivní, můžete ji prostě zmuchlat a třeba hodit do kouta. Stejně jako papír, často si na našem pracovišti připícháváme věci na zdi, abychom si na ně později vzpomněli, to stejné můžeme udělat i tady. A jak víte, u stolů kolegů vídáte takovéto nebo podobné poznámky. Můžu si je sundat, pokud s nimi chci pracovat. Jedním z kritických hlasů k tomuto přístupu k organizování je, že lidé říkají: \"Dobře, vím, že na mém stole je skutečně nepořádek. Nechci stejný nepořádek na svém počítači.\" Jednou z věcí, které pro tyto případy máme, je rozložení do mřížky, takže -- tak nějak získáte tradičnější pracovní plochu. Věci jsou zarovnány do mřížky. Je to mnohem nudnější, ale pořád tady funguje to narážení a pohazování. Pořád můžete dělat zábavné věci, jako třeba vytváření poliček na vaší pracovní ploše."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vratké evropské základy BERLÍN – Pomalu se šíří zvěsti – dokonce i v Německu –, že finanční krize by mohla zničit celý projekt evropského sjednocení, protože docela nelítostně odhaluje slabé stránky eurozóny a její konstrukce. Tyto slabiny nejsou ani tak finanční či hospodářské jako spíše politické. Maastrichtská smlouva založila měnovou unii, ale politická unie, která je nezbytnou podmínkou úspěchu společné měny, zůstala pouhým slibem. Euro a země, které ho zavedly, dnes za to platí. Eurozóna nyní spočívá na vratkém základě v podobě konfederace států, které jsou věrné měnové unii, ale současně si chtějí zachovat fiskální suverenitu. Takové uspořádání v době krize nemůže fungovat. Na počátku krize, tedy v letech 2007-2008, se daly zásadní vady eurozóny napravit, kdyby Německo bývalo ochotno podpořit společnou evropskou reakci na krizi. Němečtí činitelé však dali přednost zachování národní nadřazenosti – a tedy konfederativnímu přístupu k Evropě. V celých dějinách však konfederace nikdy pořádně nefungovaly, protože u nich zůstává nevyřešena otázka suverenity (a tím i moci a legitimity). Ukázkovým příkladem jsou Spojené státy. Po získání nezávislosti se americké kolonie volně sjednotily na základě Článků konfederace. Toto uspořádání však zkrachovalo finančně i ekonomicky a USA brzy přikročily k plné federaci. Dnes čelí Evropa – nebo přesněji eurozóna – téměř totožné situaci s tou výjimkou, že historické podmínky pro další integraci jsou složitější a obtížnější, než byly v Americe po získání nezávislosti. Evropa má tři možnosti. Kdyby se krizí protloukala jako dosud, pouze by ji tím eskalovala a prodlužovala. Ukončení měnové unie by ukončilo evropský projekt jako takový a způsobilo nezvladatelnou spoušť. A konečně by Evropa mohla přistoupit ke skutečné hospodářské a politické integraci – k takovému kroku však současným lídrům chybí sebevědomí, poněvadž nevěří, že k němu mají nezbytnou veřejnou podporu doma. Mnoho faktorů proto hovoří pro variantu, že se začne kombinací prvního a druhého řešení. A až se evropský projekt ocitne v polovině cesty nad propastí, mohl by přijít federalistický okamžik. Klíčovým výrazem je zde však „mohl by“: jako stejně pravděpodobný se totiž jeví pád střemhlav do propasti. Evropský přístup nedělat v reakci na krizi nic již přinesl viditelně nepříznivé důsledky.", "en": "Europe’s Shaky Foundations BERLIN – Slowly, word is getting round – even in Germany – that the financial crisis could destroy the European unification project in its entirety, because it demonstrates, quite relentlessly, the weaknesses of the eurozone and its construction. Those weaknesses are less financial or economic than political. The Maastricht Treaty established a monetary union, but the political union that is an indispensable precondition for the common currency’s success remained a mere promise. The euro, and the countries that adopted it, are now paying the price. The eurozone now rests on the shaky basis of a confederation of states that are committed both to a monetary union and to retaining their fiscal sovereignty. At a time of crisis, that cannot work. At the beginning of the crisis, in 2007-2008, the eurozone’s fundamental flaws could have been corrected had Germany been willing to support a joint European crisis response. But German officials preferred to maintain national primacy – and thus a confederational approach to Europe. Throughout history, confederations have never really worked, because the question of sovereignty (and thus of power and legitimacy) remains unresolved. The United States is a case in point. After winning independence, the American colonies united loosely under the Articles of Confederation. But that arrangement failed financially and economically, and the US soon moved towards a full federation. Today, Europe – or, more precisely, the eurozone – faces an almost identical situation, except that the historical conditions for further integration are much more complex and difficult than they were in post-independence America. Europe has three choices. Muddling through as before would only escalate and prolong the crisis. Ending the monetary union would end the European project itself, and wreak unmanageable havoc. Finally, Europe could move forward to real economic and political integration – a step that today’s leaders lack the confidence to take, because they don’t believe that they have the necessary public support at home. Much, therefore, speaks for starting with a combination of the first and second options. Then, once the European project is halfway over the cliff, the federalist moment might arrive. But the operative word is “might”: a headlong plunge into the abyss might prove equally likely. Europe’s do-nothing approach to the crisis has already produced visibly adverse consequences."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Firemní občané se musí stát globálními katalyzátory ŽENEVA – Do letošního září se 183 generálních ředitelů podepsalo pod prohlášení, v němž se znovu přihlásili k závazku pozvednout se nad mantru „akcionář na prvním místě“ a zohledňovat zájmy všech zainteresovaných včetně zaměstnanců, zákazníků, dodavatelů a komunit. Mnozí lidé na to reagovali skepticky. Pokud však americké sdružení Business Roundtable zlehčuje toto prohlášení coby pouhý PR trik, pak si zřejmě neuvědomuje, s jak silně nepříznivými podmínkami se firmy potýkají – a jakou schopnost adaptace prokazatelně mají. Už od zrodu moderní firmy se podniky musely potýkat se zásadním paradoxem: společnost potřebuje velké organizace k řešení složitých kolektivních problémů, ale zároveň se obává centralizované autority a rozhodování. Jak ve své nejnovější knize Big is Beautiful: Debunking the Myth of Small Business vysvětlují Robert D. Atkinson a Michael Lind, velké firmy překonávají malé téměř ve všech ukazatelích, od mezd a produktivity až po export a inovace. Průzkumy veřejného mínění přesto řadí velké firmy mezi instituce, jimž věří nejméně lidí (za nimi už jsou jen televizní zprávy a americký Kongres), přičemž malé podniky patří k těm nejdůvěryhodnějším (před nimi se umístila pouze armáda). Tento paradox důvěry utvářel během let několik dramatických posunů v oblasti firemního řízení. K prvnímu přechodu došlo v devatenáctém století, kdy průmyslová revoluce přesunula výrobu od malých podniků vedených majitelem k moderním mnohojednotkovým firmám a vedla ke vzniku profesionální manažerské vrstvy. Období velkých fúzí z konce 19. století, kdy pár desítek obrovských trustů nahradilo tisíce malých firem, toto přetváření firemní krajiny dále urychlilo.", "en": "Corporate Citizens Must Become Global Catalysts GENEVA – By last month, 183 corporate CEOs signed on to a statement affirming their commitment to move beyond the “shareholder first” mantra to account for the interests of all stakeholders, including employees, customers, suppliers, and communities – many responded with skepticism. But dismissing the statement by the US Business Roundtable as a mere public-relations stunt fails to recognize the fierce headwinds businesses are facing – and their proven capacity for adaptation. Since the advent of the modern firm, businesses have had to contend with a fundamental paradox: society needs large organizations to solve complex collective problems, but also fears centralized authority and decision-making. As Robert D. Atkinson and Michael Lind explain in their latest book, Big is Beautiful: Debunking the Myth of Small Business, in the United States, large companies outperform small ones on almost every indicator, from wages and productivity to exports and innovation. Yet public opinion surveys rank large companies among the least trusted institutions (above only television news and the US Congress), with small businesses among the most trusted (below only the military). This trust paradox has shaped several dramatic shifts in corporate governance over the years. The first transition occurred in the nineteenth century, when the Industrial Revolution shifted production away from small, owner-led enterprises to modern multiunit firms, and gave rise to a professional managerial class. The great merger movement of the late 1800s, when thousands of small firms were replaced by a few dozen large trusts, accelerated this reshuffling of the corporate landscape."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Velkým překvapení zřejmě bude, že v případě klimatických změn se pro léta 1900 až 2025 očekává převážně stoupající čistý přínos – který vzroste až na přibližně 1,5% HDP za rok. Je to dáno tím, že globální oteplování má smíšené účinky; u mírného oteplování převažují výhody. Na jedné straně funguje CO2 jako hnojivo, takže jeho vyšší koncentrace je přínosem pro zemědělství, z něhož pramení největší pozitivní dopad, konkrétně 0,8% HDP. Při mírném oteplování navíc zemře méně lidí zimou a počet takto zachráněných životů je vyšší než přírůstek počtu úmrtí v důsledku vyššího tepla. Také poptávka po topení se snižuje více, než o kolik se zvyšují náklady na chlazení, což přináší zisk zhruba asi 0,4% HDP. Na druhé straně oteplování zhoršuje nedostatek vody, což stojí přibližně 0,2% HDP, a negativně postihuje ekosystémy, jako jsou mokřady, při nákladech kolem 0,1% HDP. S dalším růstem teplot se však budou náklady zvyšovat a výhody snižovat, což povede k dramatickému poklesu čistého přínosu. Po roce 2070 se stane globální oteplování pro svět čistou zátěží, což opodstatňuje cenově efektivní klimatické zásahy dnes i v nadcházejících desetiletích. Abychom však zasadili věci do perspektivy, bilanční karta nám také ukazuje, že zdaleka největším ekologickým problémem je znečištění vzduchu v interiérech. Znečištění interiérů v důsledku vaření a topení nekvalitními palivy dnes zabije více než tři miliony lidí ročně, což je ekvivalent ztráty 3% globálního HDP.", "en": "It will probably come as a big surprise that climate change is expected to be mostly an increasing net benefit – rising to about 1.5% of GDP per year – in the period from 1900 to 2025. This is because global warming has mixed effects; for moderate warming, the benefits prevail. On one hand, because CO2 works as a fertilizer, higher levels have been a boon for agriculture, which comprises the biggest positive impact, at 0.8% of GDP. Likewise, moderate warming prevents more cold deaths than the number of extra heat deaths that it causes. It also reduces demand for heating more than it increases the costs of cooling, implying a gain of about 0.4% of GDP. On the other hand, warming increases water stress, costing about 0.2% of GDP, and negatively affects ecosystems like wetlands, at a cost of about 0.1%. As temperatures rise, however, the costs will rise and the benefits will decline, leading to a dramatic reduction in net benefits. After the year 2070, global warming will become a net cost to the world, justifying cost-effective climate action now and in the decades to come. Yet, to put matters in perspective, the scorecard also shows us that the world’s biggest environmental problem by far is indoor air pollution. Today, indoor pollution from cooking and heating with bad fuels kills more than three million people annually, or the equivalent of a loss of 3% of global GDP."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "13 The publications of the ECB are available free of charge on request and may also be viewed on the ECB’s website (www.ecb.europa.eu), which also provides links to the websitesof the EU national central banks. Communication activities of the ECBInfact, the ECB has committed itself to going beyond the reporting requirements specified in the Treaty. OVERVIEWOF THE EUROSYSTEM’S OPERATIONAL FRAMEWORK The ECB has committeditself to going beyond thereporting requirementsspecified in the Treaty. The operational framework of the Eurosystem comprises three main elements. First, the ECB manages reserve conditionsinthe money marketand steers money market interest rates by providingreserves to the banks to meet their liquidity needs through open market operations. Second, twostanding facilities, a marginal lending facility and adepositfacility, are offered to banks to allow overnight loans or deposits in exceptional circumstances. The facilities are available to banksas and whenthey require, although borrowing atthe marginal lending facility must be against eligiblecollateral. Third, reserve requirements increase theliquidity needs of banks. In addition, since they canbe averaged over a period of one month, they can also act as a buffer against temporary liquidity shocks in the money marketandtherebyreducethe volatility of short-terminterest rates. Operational framework As mentioned before, the Governing Council decides on the level of key ECB interest rates. Fortheseinterest rates to feed through to firms andconsumers,the ECB relies on the intermediation ofthebankingsystem. When the ECB changes the conditions at which it borrows from and lends tothe banks, the conditions set by the banks for theircustomers, i.e.firms and consumers, are also likelytochange.", "cs": "13 Publikace ECB jsou poskytovány zdarma na požádání a jsou také k dispozici na internetových stránkách ECB (www.ecb.eu), které mimo jiné obsahují i odkazy na internetové stránky národních centrálních bank států EU. Komunikace ECB ECB se zavázala, že bude zveřejňovat větší rozsah informací, než jaký jí ukládá Smlouva. POPIS OPERAČNÍHO RÁMCE EUROSYSTÉMU ECB se zavázala, že bude zveřejňovat větší rozsah informací, než jaký jí ukládá Smlouva. Operační rámec Jak již bylo uvedeno výše, Rada guvernérů ECB určuje úroveň základních úrokových sazeb ECB. Výše těchto sazeb ovlivňuje úroveň úroků pro podniky a domácnosti díky zprostředkovatelské funkci bankovního systému. Když ECB změní podmínky, za kterých přijímá vklady od bank nebo za kterých peníze bankám půjčuje, změní se s velkou pravděpodobností také podmínky bank vůči jejich zákazníkům, tedy podnikům a individuálním spotřebitelům. Soubor nástrojů a postupů, které Eurosystém používá při provádění transakcí s bankovním sektorem a pomocí kterých vyvolává proces změn podmínek pro podniky a domácnosti, se nazývá operační rámec. Operační rámec Eurosystému se skládá ze tří hlavních prvků. Zaprvé, ECB ovlivňuje rezervní podmínky na peněžním trhu a pomocí operací na volném trhu poskytuje bankám rezervy na krytí jejich likviditních potřeb, čímž ovlivňuje úrokové sazby na peněžním trhu. Zadruhé, banky mohou využívat dvě stálé facility, mezní zápůjční facilitu a vkladovou facilitu, které ve výjimečných případech slouží k přijímání vkladů a poskytování úvěrů do druhého dne. Banky mohou tyto facility využívat kdykoliv, při čerpání úvěrů pomocí mezní zápůjční facility však musí poskytnout přijatelné zajištění. Zatřetí, povinnost držet minimální rezervy nutí banky zajišťovat si více likvidity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In every little cubic centimeter of space, whether or not there's stuff, whether or not there's particles, matter, radiation or whatever, there's still energy, even in the space itself. And this energy, according to Einstein, exerts a push on the universe. It is a perpetual impulse that pushes galaxies apart from each other. Because dark energy, unlike matter or radiation, does not dilute away as the universe expands. The amount of energy in each cubic centimeter remains the same, even as the universe gets bigger and bigger. This has crucial implications for what the universe is going to do in the future. For one thing, the universe will expand forever. Back when I was your age, we didn't know what the universe was going to do. Some people thought that the universe would recollapse in the future. Einstein was fond of this idea. But if there's dark energy, and the dark energy does not go away, the universe is just going to keep expanding forever and ever and ever. 14 billion years in the past, 100 billion dog years, but an infinite number of years into the future. Meanwhile, for all intents and purposes, space looks finite to us. Space may be finite or infinite, but because the universe is accelerating, there are parts of it we cannot see and never will see. There's a finite region of space that we have access to, surrounded by a horizon. So even though time goes on forever, space is limited to us. Finally, empty space has a temperature. In the 1970s, Stephen Hawking told us that a black hole, even though you think it's black, it actually emits radiation when you take into account quantum mechanics. The curvature of space-time around the black hole brings to life the quantum mechanical fluctuation, and the black hole radiates. A precisely similar calculation by Hawking and Gary Gibbons showed that if you have dark energy in empty space, then the whole universe radiates. The energy of empty space brings to life quantum fluctuations. And so even though the universe will last forever, and ordinary matter and radiation will dilute away, there will always be some radiation, some thermal fluctuations, even in empty space. So what this means is that the universe is like a box of gas that lasts forever.", "cs": "V každém krychlovém centimetru prostoru, ať už v něm je či není materiál, ať už v něm jsou či nejsou částice, hmota, záření nebo cokoliv jiného, stále je tam energie, dokonce i v prázdných místech. A podle Einsteina tato energie vyvíjí ve vesmíru tlak. Je to stálý podnět, který tlačí galaxie od sebe. Protože temná energie se, na rozdíl od hmoty či záření, rozpínáním vesmíru nezřeďuje. Množství energie v každém krychlovém centimetru zůstává stejné, i když vesmír se stává větším a větším. To má zásadní dopad na to, co se bude dít s vesmírem v budoucnu. Jednou z věcí je, že se bude roztahovat donekonečna. Dříve, když jsem byl ve vašem věku, jsme nevěděli, co se s vesmírem stane. Někteří lidé si mysleli, že se vesmír v budoucnu znovu zhroutí. Einstein byl příznivcem této myšlenky. Ale pokud je zde temná energie, a ta nemizí, vesmír se bude navždy rozpínat stále dál a dál. Čtrnáct miliard let v minulosti, nebo 100 miliard psích let, ale nekonečně mnoho let do budoucnosti. Prozatím vypadá vesmír ve všech směrech konečný. Prostor může být konečný či nekonečný, ale protože rozpínání vesmíru se zrychluje, existují jeho části, které nejsme a nikdy nebudeme schopni vidět. Je zde určitá oblast prostoru, do níž máme přístup, obklopená horizontem. Takže i když čas pokračuje donekonečna, prostor je pro nás omezený. Nakonec, prázdný prostor má nějakou teplotu. V 70. letech nám Stephen Hawking řekl, že černá díra, přestože si myslíte, že je černá, ve skutečnosti vydává záření, pokud bereme v potaz kvantovou mechaniku. Zakřivení časoprostoru okolo černé díry přivádí k životu kvantově-mechanickou fluktuaci a černá díra září. Navlas stejné úvahy Hawkinga a Garyho Gibbonse ukázaly, že pokud máte temnou energii v prázdném prostoru, pak celý vesmír vysílá záření. Energie prázdného prostoru dává vzniknout kvantové fluktuaci. Takže navzdory tomu, že vesmír bude trvat věčně a běžná hmota a záření se rozptýlí, vždy bude existovat nějaké záření, nějaká tepelná fluktuace, dokonce i v prázdném prostoru. Takže to znamená, že vesmír je jako krabice s plynem, která trvá věčně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dnes OSN jako celosvětová instituce sehrává stěžejní úlohu v uznávání legitimity, krizové diplomacii, udržování míru a humanitárních misích, ale její velikost se u mnoha dalších funkcí ukázala jako nevýhoda. Jak v roce 2009 předvedl kodaňský summit věnovaný tématu změny klimatu, schůzky 192 států jsou často těžkopádné a podléhají politice bloků a taktickým krokům povětšinou vnějších aktérů, jimž jinak chybějí prostředky k řešení praktických problémů. Jak se nedávno vyjádřila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, „OSN pořád je nejvýznamnější globální institucí…, ale neustále se nám připomínají její meze… Od OSN se nikdy neočekávalo, že by měla vyřešit všechny potíže, a také by všechny řešit neměla.“ Hlavní dilema, jemuž mezinárodní společenství čelí, tkví skutečně v otázce jak zapojit všechny a přitom si zachovat schopnost jednání. Odpověď pravděpodobně spočívá v tom, co Evropané nazývají „variabilní geometrií“. Bude existovat řada multilateralismů a „minilateralismů“, které se budou lišit podle tématu na základě rozložení mocenských zdrojů. Pro měnové záležitosti například brettonwoodská konference zřídila v roce 1944 Mezinárodní měnový fond a ten se od té doby rozrostl tak, že čítá 186 zemí. Až do 70. let ale stěžejním rysem měnové spolupráce byla celosvětová převaha dolaru. Po jeho oslabení a rozhodnutí prezidenta Richarda M. Nixona ukončit směnitelnost dolaru za zlato sezvala Francie v roce 1975 přední činitele pěti zemí do knihovny zámku Rambouillet k diskusi nad měnovými otázkami. Uskupení se brzy rozrostlo na sedm a později svůj záběr i počet členů rozšířilo – zahrnulo Rusko a rozsáhlý byrokratický a tiskový aparát – a stalo se skupinou G8. Později G8 zahájila praxi zvaní pěti hostů z rozvíjejících se ekonomik. Během finanční krize roku 2008 se tento rámec rozvinul do skupiny G20, která se pyšní inkluzivnější členskou základnou. Zároveň se nad užší měnovou agendou stále scházela G7, vznikly nové instituce, například Rada pro finanční stabilitu, a čím dál významnější úlohu hrály bilaterální diskuse mezi USA a Čínou. Jeden zkušený diplomat k tomu řekl: „Snažíte-li se s 20 státy dojednat dohodu o směnných kurzech anebo tak jako zkraje Clintonovy éry finanční záchranu Mexika, není to jednoduché. Jakmile je účastníků přes deset, začne být zatraceně těžké dobrat se výsledku.“", "en": "Today, as a universal institution, the UN plays a crucial role in legitimization, crisis diplomacy, peacekeeping, and humanitarian missions, but its very size has proven to be a disadvantage for many other functions. As the 2009 UN climate-change summit in Copenhagen demonstrated, meetings of 192 states are often unwieldy and subject to bloc politics and tactical moves by largely extraneous players that otherwise lack the resources to solve functional problems. As US Secretary of State Hillary Clinton put it recently, “the UN remains the single most important global institution…but we are constantly reminded of its limitations….The UN was never intended to tackle every challenge; nor should it.” Indeed, the main dilemma that the international community faces is how to include everyone and still be able to act. The answer is likely to lie in what Europeans have dubbed “variable geometry.” There will be many multilateralisms and “mini-lateralisms,” which will vary by issue with the distribution of power resources. For example, on monetary affairs, the Bretton Woods conference created the International Monetary Fund in 1944, and it has since expanded to include 186 countries. But the dollar’s global pre-eminence was the crucial feature of monetary cooperation until the 1970’s. After the weakening of the dollar and President Richard M. Nixon’s decision to end its convertibility into gold, in 1975 France convened leaders of five countries in the library of the Chateau de Rambouillet to discuss monetary affairs. The group soon grew to seven, and later broadened in scope and membership – including Russia and a vast bureaucratic and press apparatus – to become the G-8. Subsequently, the G-8 began the practice of inviting five guests from the emerging economies. In the financial crisis of 2008, this framework evolved into the G-20, which boasts a more inclusive membership. At the same time, the G-7 continued to meet on a narrower monetary agenda; new institutions, such as the Financial Stability Board, were created, while bilateral discussions between the US and China played an increasingly important role. As one experienced diplomat put it, “if you’re trying to negotiate an exchange-rate deal with 20 countries or a bailout of Mexico, as in the early Clinton days, with 20 countries, that’s not easy. If you get above 10, it just makes it too darn hard to get things done.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The laws have some sort of ontological power or clout that they can form the abyss, that it's pregnant with being. They can call a world into existence out of nothing. But that's a very primitive view of what a physical law is, right? We know that physical laws are actually generalized descriptions of patterns and regularities in the world. They don't exist outside the world. They don't have any ontic cloud of their own. They can't call a world into existence out of nothingness. That's a very primitive view of what a scientific law is. And if you don't believe me on this, listen to Stephen Hawking, who himself put forward a model of the cosmos that was self-contained, didn't require any outside cause, any creator, and after proposing this, Hawking admitted that he was still puzzled. He said, this model is just equations. What breathes fire into the equations and creates a world for them to describe? He was puzzled by this, so equations themselves can't do the magic, can't resolve the puzzle of existence. And besides, even if the laws could do that, why this set of laws? Why quantum field theory that describes a universe with a certain number of forces and particles and so forth? Why not a completely different set of laws? There are many, many mathematically consistent sets of laws. Why not no laws at all? Why not sheer nothingness? So this is a problem, believe it or not, that reflective physicists really think a lot about, and at this point they tend to go metaphysical, say, well, maybe the set of laws that describes our universe, it's just one set of laws and it describes one part of reality, but maybe every consistent set of laws describes another part of reality, and in fact all possible physical worlds really exist, they're all out there. We just see a little tiny part of reality that's described by the laws of quantum field theory, but there are many, many other worlds, parts of reality that are described by vastly different theories that are different from ours in ways we can't imagine, that are inconceivably exotic.", "cs": "Tyto zákony mají něco jako ontologickou sílu nebo vliv, takže dokážou vytvořit bezednou hlubinu, která otěhotní s bytím. Dávají vzniknout vesmíru z ničeho. Ale to je velmi zjednodušený pohled na to, co jsou to fyzikální zákony, že ano? Víme, že fyzikální zákony jsou vlastně zobecněné popisy vzorů a pravidelností světa. Neexistují mimo náš svět. Nemají svůj vlastní oblak faktické existence. Nemohou způsobit vznik světa z prázdnoty. To je velmi primitivní pohled na to, co to jsou fyzikální zákony. A pokud mi v tomhle nedůvěřujete, poslechněte si Stephena Hawkinga, který sám přišel s modelem vesmíru, který byl soběstačný, nevyžadoval žádné podněty zvenčí, žádného Stvořitele a poté, co tohle navrhl, přiznal, že stále cítí rozpaky. Řekl, že jsou to jenom rovnice. Co vdechne rovnicím život a vytvoří svět, který by se jimi dal popsat? Byl bezradný z toho, že rovnice samy o sobě nemohou být tím kouzlem, které vyřeší záhadu vzniku existence. A krom toho, i kdyby to zákony dokázaly, proč zrovna tahle sada zákonů? Proč to má být teorie kvantového pole, která popisuje vesmír určitým počtem sil a částic a tak dále? Proč to není úplně jiný soubor zákonů? Takových matematicky konzistentních zákonů existuje opravdu spousta. A proč by vůbec měly existovat zákony? Proč nestačí pouhá prázdnota? Tohle je problém, věřte nebo ne, nad kterým přemýšliví fyzikové opravdu hodně hloubají a v tomto ohledu mají tendenci zacházet do metafyziky. Podotýkám, že je možné, že soubor zákonů, které popisují náš vesmír, je jen jedním z mnoha a popisuje jednu část reality a možná, že kterýkoliv jiný z konzistentních souborů popisuje další část reality a vlastně tak fakticky existují všechny představitelné fyzické světy, všechny tam někde venku jsou. Vidíme prostě jen nepatrnou část reality, která je popsána zákony teorie kvantového pole, ale existuje velká spousta dalších světů, částí reality, které jsou popsány zcela odlišnými teoriemi, které se od těch našich liší natolik, že si to ani nedokážeme představit, tak nepředstavitelně exotické jsou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "People know now that I'm enthusiastic, that I'm a happy person.\" And that's the change that can be achieved for teenagers. Is this change, though, a real change, or is it a figment of the imagination of the patient themselves? Well we studied teenagers' attitudes to photographs of patients having this corrective facial surgery. And what we found was -- we jumbled up the photographs so they couldn't recognize the before and after -- what we found was that the patients were regarded as being more attractive after the surgery. Well that's not surprising, but we also asked them to judge them on honesty, intelligence, friendliness, violence. They were all perceived as being less than normal in all those characteristics -- more violent, etc. -- before the surgery. After the surgery, they were perceived as being more intelligent, more friendly, more honest, less violent -- and yet we hadn't operated on their intellect or their character. When people get older, they don't necessarily choose to follow this kind of surgery. Their presence in the consultation suite is a result of the slings and arrows of outrageous fortune. What happens to them is that they may have suffered cancer or trauma. So this is a photograph of Henry, two weeks after he had a malignant cancer removed from the left side of his face -- his cheekbone, his upper jaw, his eye-socket. He looks pretty good at this stage.", "cs": "Lidé vědí, že jsem zapálená, a že jsem šťastná osoba.\" A toto je ta změna, kterou lze dosáhnout pro náctileté. Je to ale opravdovou změnou a nebo je to pouze produkt představivosti pacientů samotných? My jsme studovali přístup náctiletých k fotografiím pacientů, kteří podstoupili korektivní obličejovou operaci. A zjistili jsme -- zamíchali jsme ty fotografie aby nemohli poznat, které jsou před a po zákroku -- zjistili jsme, že pacienti byli považováni jako více atraktivní po zákroku. Což není překvapivé, ale také jsme je požádali, aby je hodnotili v čestnosti, inteligenci, přátelskosti, násilí. Všichni byli vnímáni jako méně než je běžné u všech těchto charakteristik -- více násilní atd. -- před zákrokem. Po zákroku, byli pak považováni za více inteligentní, přátelštější, čestnější, méně n��silní -- i přesto, že jsme neoperovali jejich intelekt nebo jejich charakter. Když lidé zestárnou, ne pokaždé se rozhodnou následovat tento druh operace. Jejich přítomnost v konzultační místnosti je důsledkem jejich neuvěřitelného osudu. Co se jim stalo, mohlo být například to, že měli rakovinu nebo nehodu. Toto je fotografie Henryho dva týdny poté, co mu byl odstraněn zhoubný nádor z levé části jeho obličeje -- jeho lícní kost, horní čelist, oční důlek. V této fázi vypadá celkem dobře."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "ESPAD surveyswere conducted in 1995, 1999 and 2003. The use ofstandardised methods and instruments among nationallyrepresentative samples of school students aged 15 to16years provides a high-quality and comparable data set.Participation in ESPAD has grown with each survey, andboth EU Member States and non-EU countries participate.In1995, a total of 26 European countries participated(including 10 countries that joined the EU in May 2004).This figure increased to 30 in 1999, while the 2003 surveyinvolved an impressive 35 countries including 23 EUMember States (including the 10 countries that joined the EU in 2004) and three candidate countries (Bulgaria,Romania and Turkey) and Norway. Spain did notparticipate in the study, but the 2003 ESPAD report presentsnational data from the Spanish school survey (PNSD). Other substances used by school students includetranquillisers and sedatives without a doctor’sprescription (with a highest reported national level of17%), and inhalants (national maximum 18%); The comparability of the ESPAD school survey is based onstandardisation of target age group and method and timingof data collection, use of random sampling, the robustnessof questionnaire design and assurance of anonymity. The survey questions focus on alcohol consumption (lifetime,12-month and 30-day prevalence, average consumption, Information on ESPAD and the availability of the new reportcan be found on the ESPAD website (www.espad.org). Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe are more marked for students who report having used cannabis 40 or more times in their life(22).", "cs": "V roce1995 se průzkumu zúčastnilo celkem 26 evropských zemí(včetně 10 zemí, které vstoupily do EU v květnu roku2004). Jejich množství se v roce 1999 zvýšilo na 30 a v roce 2003 se průzkumu zúčastnil již impozantní počet35 zemí, mezi nimiž bylo 23 členských států (včetně 10 zemí, které vstoupily do EU v roce 2004), 3 kandidátské země (Bulharsko, Rumunsko a Turecko) a Norsko. Španělsko se studie neúčastnilo, zpráva ESPADza rok 2003 však uvádí národní údaje ze španělskéhoprůzkumu škol (PNSD). •Prevalence nárazového pití (definovaného jakokonzumace nejméně pěti skleniček alkoholu po sobě)za posledních 30 dnů se v jednotlivých zemích výrazněliší. Srovnatelnost průzkumu ve školách ESPAD je založena na standardizaci cílové věkové skupiny a metody a načasování sběru dat, použití náhodných vzorků,rozsahu navrhovaného dotazníku a na zajištění anonymity. Otázky průzkumu se zaměřují na konzumaci alkoholu(celoživotní prevalence, prevalence v posledních Informace o studii ESPAD a o dostupnosti nové zprávy lze nalézt na internetových stránkách ESPAD(www.ESPAD.org). Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Jean-François Pons has been representing the French Banking Federation (FBF) as director of European and international affairs since 2002. He has worked in various French ministries, at the French embassy in Washington and in the private office of Pierre Bérégovoy, minister for economy and finance. In 1989, he joined the European Commission as director of monetary affairs at the Economic and Financial Affairs DG, and was then deputy director-general at the Competition DG. He has joined the Committee’s employers’ group. The European social model: myth or challenge? The President of the EESC’s Section for Employment, Social Affairs and Citizenship, Mr Henri Malosse, took part in the conference,‘European social model — myth or challenge?’, which was hosted by the Confederation of Polish Employers in Warsaw on 24 November. Mr Kenneth Fraser has joined Group I (Employers) of the EESC. Mr Fraser has been self-employed for 30 years running his own management service com-pany serving medium-sized businesses throughout the United Kingdom. During the last 10 years Mr Fraser has been acting as chairman of companies going through change or in the process of merger or acquisition. He has also represented one of the United Kingdom’s major venture capital funds. Mr Fraser will join the ECO and NAT sections. On 1 December in Geneva, EESC President Anne-Marie Sigmund, and Mr Juan Somavia, Director-General of the International Labour Office (ILO), signed a joint declaration on strengthening relations between the two institutions. In that declaration, the two organisations state their shared wish to increase the opportunities for contact and cooperation, to take better account of the social dimension of globalisation, to ensure respect for fundamental rights, and to promote social dialogue and, more generally, participatory democracy. EESC INFO / January 2006 / 1 The Committee’s response to ‘Plan D’ by Jillian van Turnhout be its White Paper on an EU communication strategy, now expected for January 2006. The EESC adopted its response to ‘Plan D’ on 14 December. dialogue, a more tangible reality from now on; and secondly, ensuring that organised civil society and its representatives can make their voices heard during this wide-ranging debate. On 13 October, the European Commission adopted a communication entitled ‘The Commission’s contribution to the period of reflection and beyond: Plan D for democracy, dialogue and debate’.", "cs": "Pan Jean-François Pons je od roku 2002 zodpovědným zástupcem Francouzské bankovní federace (Fédération bancaire française) ve funkci ředitele pro evropské a mezinárodní záležitosti. Pracoval na různých francouzských ministerstvech, na Francouzském velvyslanectví ve Washingtonu a v kabinetu Pierra Bérégovoye, francouzského ministra hospodářství a financí. V roce 1989 začal působit v Evropské komisi jako ředitel pro měnové záležitosti na GŘ pro hospodářské a finanční záležitosti, poté jako zástupce generálního ředitele na GŘ pro hospodářskou soutěž. Ve Výboru se zapojil do skupiny zaměstnavatelů. Užší spolupráce s Mezinárodním úřadem práce Evropský sociální model – mýtus nebo výzva? Pan Kenneth Fraser se zařadil do skupiny I (zaměstnavatelé) EHSV. Pan Fraser stojí již 30 let v čele svého podniku a nyní řídí firmu nabízející služby v oblasti vedení středních podniků ve Skotsku a Spojeném království. V průběhu posledních deseti let byl pan Fraser ve funkci předsedy podniků, které byly zapojeny do procesu transformace, fúze nebo akvizice. Zároveň zastupoval jeden z hlavních fondů rizikového kapitálu Spojeného království. Pan Fraser bude členem specializovaných sekcí ECO a NAT. Předsedkyně EHSV, paní Anne-Marie Sigmundová, a pan Juan Somavia, generální ředitel Mezinárodního úřadu práce, podepsali dne 1. prosince 2005 v Ženevě společné prohlášení o dalším rozvoji vztahů mezi oběma institucemi. Pan Henri Malosse, předseda specializované sekce „Zaměstnanost, sociální věci, občanství“ EHSV, se zúčastnil konference„Evropský sociální model – mýtus či výzva?“, kterou pořádala Konfederace polských zaměstnavatelů dne 24. listopadu 2005 ve Varšavě. EHSV-INFO / Leden 2006 /  Odpověď Výboru na „plán D“, Jillian van Turnhout sociálního dialogu. Za druhé se jedná o to, zajistit, aby se v této široké diskusi mohla vyjádřit organizovaná občanská společnost a její zástupci. o komunikační strategii EU, jejíž zveřejnění se očekává v lednu 2006. EHSV schválil odpověď na „plán D“ dne 14. prosince 2005. Dne 13. října 2005 schválila Evropská komise sdělení s názvem „Příspěvek Komise k období pro úvahu a poté: Plán D pro demokracii, dialog a diskusi“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trvale udržitelnými financemi za plánování rodičovství ACCRA – Program s názvem Plánované rodičovství (Planned Parenthood), životně důležitý zdroj služeb sexuálního a reprodukčního zdraví ve Spojených státech, nedávno musel být stažen z federálního programu plánování rodičovství s názvem Title X, jenž podporuje ženy s nízkými příjmy. Toto rozhodnutí, které je reakcí na nové pravidlo administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa zakazující klinikám Title X posílat pacientky na potraty, připraví program Plánované rodičovství zhruba o 60 milionů dolarů ročně. Takový výpadek je možná zanedbatelný v porovnání s lidskými náklady spojenými se zasahováním do sexuálního a reprodukčního zdraví a práv (SRHR) tím, že se pacientkám odepírají klíčové lékařské informace. I tak je ovšem ztráta financí pro Title X – které by se použily na antikoncepci, screening rakoviny děložního čípku a prsu a sexuálně přenosné infekce (STI) a další základní zdravotnické služby – zdrcující ranou. Program Plánované rodičovství přitom není jediný: organizace chránící SRHR po celém světě čelí podobným – ne-li ještě tvrdším – finančním omezením. Mezinárodní společenství si uvědomuje, že SRHR má dalekosáhlé důsledky pro lidské zdraví a rozvoj včetně vzdělání, odbourávání chudoby a rovnost pohlaví. To se odráží i v cílech trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů, které v roce 2015 přijali vedoucí světoví představitelé a mezi něž patří i cíl zajistit do roku 2030 všeobecný přístup ke službám sexuálního a reprodukčního zdraví. Bez dostatečných financí však tento cíl zůstane nedosažitelný.", "en": "Sustainable Financing for Family Planning ACCRA – Planned Parenthood, a vital source of sexual and reproductive health services in the United States, has just been forced to withdraw from the federal Title X family-planning program, which supports low-income women. The decision – a response to a new rule by US President Donald Trump’s administration forbidding Title X clinics from referring patients for abortions – will cost Planned Parenthood about $60 million annually. That loss may be dwarfed by the human costs of infringing on sexual and reproductive health and rights (SRHR) by withholding crucial medical information from patients. Still, losing the Title X funding – which would have been used for contraceptives, screenings for cervical and breast cancer and sexually transmitted infections (STIs), and other essential health services – is a damaging blow. And yet Planned Parenthood is not alone: organizations protecting SRHR all over the world are facing similar – if not more severe – financing constraints. The international community knows that SRHR has far-reaching implications for human health and development, including education, poverty reduction, and gender equality. This is reflected in the United Nations Sustainable Development Goals, adopted by world leaders in 2015, which include the target of ensuring universal access to sexual and reproductive health services by 2030. But without sufficient funding, this goal will remain out of reach."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Volební účast během červnových voleb do Evropského parlamentu byla v nově přistoupivších zemích trapně nízká; pohybovala v rozmezí od 17% na Slovensku po 38,5% v Maďarsku. Občané těchto zemí, zapojující se do svých vůbec prvních evropských voleb, přišli volit v míře nejen hluboko pod evropským průměrem (asi 45%), ale i pod průměrem britským. Příčiny jsou dvojí. Přistupující země pociťovaly, že se po nich před přijetím do EU žádalo, aby provedly zásadní fiskální úpravy. Bez ohledu na to, zda takové politiky byly v dlouhodobém zájmu těchto zemí, z krátkodobého hlediska byly politicky nákladné. Tato „restrukturalizační únava\" (adjustment fatigue), použijeme-li termín zavedený pro popis zkušeností latinskoamerických zemí s hospodářskou liberalizací konce 90. let, se nyní spojuje s pocitem, že EU nakonec není až taková výhra. Zřejmě nejzřetelnější je dychtivost západoevropských zemí chránit své pracovní trhy proti migraci ze střední a východní Evropy - mrtvý bod, na který dojde při všech setkáních mezi politiky ze Západu a z Východu. Není pak divu, že voliči ve střední a východní Evropě teď mají pocit, že od vlád, jež jim vstup zajistili, nedostali nejlepší zboží: utahování opasků, restrikce na trhu práce a nechvalně proslulý příval regulací EU. Výsledkem je odpor vůči těmto vládám a nedostatek zájmu veřejnosti o evropské záležitosti.", "en": "Voter turnout in the European Parliament elections in June was embarrassingly low in the new accession countries, ranging from just 17% in Slovakia to 38.5% in Hungary. Participating in their first-ever EU election, citizens in these countries turned out at a rate not only well below the European average (about 45%), but even below the UK average. The reasons are twofold. Accession countries felt that they were asked to make major fiscal adjustments in order to be accepted into the EU. Regardless of whether such policies were in the long-term interest of these countries, in the short run they were politically costly. This \"adjustment fatigue,\" a term coined to describe the experience of Latin American countries to economic liberalization in the 1990's, is now coupled with the feeling that the EU is not such a great bargain after all. Perhaps most visible has been Western European countries' eagerness to protect their labor markets against migration from Central and Eastern Europe - a sticking point that always comes up in every meeting between politicians from the West and the East. Little wonder, then, that voters in Central and Eastern Europe now feel that they got a poor bargain from the governments that brought them in: belt tightening, labor market restrictions, and the notorious barrage of EU regulation. The result has been a reaction against these governments and a lack of public interest in EU affairs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jejich měny se propadly. Úrokové sazby prudce stouply. Příliv zahraničního kapitálu ustal. A některým státům nezbylo než se obrátit o pomoc na Mezinárodní měnový fond (MMF). Dopad krize z roku 2008 střední a východní Evropu rozštěpil. Politické vedení v pobaltských zemích se rozhodlo krizi přetrpět, přijalo tvrdá úsporná opatření a pokračovalo na cestě k členství v eurozóně. V Maďarsku se vládní strany zdiskreditovaly, což otevřelo dveře neliberálnímu režimu premiéra Viktora Orbána. Žádná země v regionu však nebyla strategicky významnější, politicky křehčí a ekonomicky zasaženější než Ukrajina. Během několika týdnů dostala Ukrajina zničující dvojúder v podobě války v Gruzii a finanční krize. To umožnilo úspěšnou prezidentskou kandidaturu prorusky orientovaného Viktora Janukovyče v roce 2010 a zároveň byla zahájena zoufalá finanční vyjednávání s MMF, EU a Ruskem, která vyvrcholila krizí v roce 2013. Vzhledem k současným diskusím o obchodních válkách stojí za připomenutí, že právě spor o asociační dohodu Ukrajiny s EU vedl k Janukovyčovu svržení a k nevyhlášené válce s Ruskem. Konec studené války v roce 1989 jako by naznačoval, že tržně orientovaný hospodářský růst představuje nezadržitelnou sílu, která dává výhodu Západu pod taktovkou USA. Odtud už byl jen krůček k předpokladu, že rozšiřování kapitalismu do postsovětského světa bude dál vychylovat rovnováhu sil ve prospěch Západu. Události ze srpna a září 2008 přinesly dvě bolestná a hluboce znepokojivá ponaučení. Za prvé je kapitalismus náchylný ke katastrofám. A za druhé globální růst nemusel nutně posílit unipolární uspořádání. Vskutku všeobjímající globální růst plodí multipolaritu, která je při absenci překlenující diplomatické a geopolitické dohody receptem na konflikt. I po deseti letech se Západ s těmito znepokojivými zjištěními jen těžce vyrovnává. Zraky všech se dnes upírají do Asie, na vzestup Číny a její rostoucí vliv v Eurasii, Africe i Latinské Americe. Putinovo Rusko je však stále kazisvětem. Proto bychom neměli zapomenout na gruzínskou krizi ze srpna 2008, kdy poprvé začalo být zřejmé, jak nebezpečným by se nové globální rozložení ekonomických sil jednou mohlo stát.", "en": "Their currencies plunged. Interest rates soared. Inflows of foreign capital stopped. Some found themselves turning to the International Monetary Fund (IMF) for help. In fact, the impact of the 2008 crisis split Central and Eastern Europe. The political leadership of the Baltic states toughed it out, accepting savage austerity to continue on their path toward euro membership. In Hungary, the governing parties were discredited, opening the door to Prime Minister Viktor Orbán’s illiberal regime. But no country in the region was strategically more important, more fragile politically, or worse hit economically than Ukraine. In a matter of weeks, Ukraine was dealt a devastating one-two punch by the war in Georgia and the financial crisis. This opened the door to the successful presidential candidacy of pro-Russian Viktor Yanukovych in 2010, and set in train desperate financial negotiations with the IMF, the EU, and Russia, culminating in the crisis of 2013. Given current talk of trade wars, it bears recalling that it was an argument over Ukraine’s association agreement with the EU that led to Yanukovych’s overthrow and an undeclared war with Russia. Back in 1989, the end of the Cold War seemed to suggest that market-driven economic growth was an irrepressible force that gave the edge to the US-led West. It was a small step from there to assuming that extending capitalism to the post-Soviet world would continue to shift the balance of power in the West’s direction. The events of August and September 2008 taught two painful and deeply disconcerting lessons. First, capitalism is prone to disasters. Second, global growth did not necessarily strengthen the unipolar order. Truly comprehensive global growth breeds multipolarity, which, in the absence of an overarching diplomatic and geopolitical settlement, is a recipe for conflict. Ten years later, the West is still struggling to come to terms with these disconcerting realizations. Today all eyes are on Asia, the rise of China, and its growing influence across Eurasia, Africa, and Latin America. But Putin’s Russia continues to be a spoiler. So we should not forget the Georgian crisis of August 2008, when it first became obvious how dangerous the new global economic dispensation might become."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You are undisciplined.\" (Applause) And I repeat it for the continent. It's the same. We need infrastructure, infrastructure and discipline. So we can make a catalytic to help us provide some of that. Now I realize -- I'm not saying -- health and education -- no, you can also provide that as well. But I'm saying it's not either or. Let's see how aid can be a facilitator in partnership. One idea. Second thing, for the private sector, people are afraid to take risks on the continent. Why can't some of this aid be used as a kind of guarantee mechanisms, to enable people to take risk? (Applause) And finally, because they are both standing at my -- I'm out of time. Am I out of time? OK, so let me not forget my punchline. One of the things I want everybody to collaborate on is to support women, to create jobs. (Applause) A lot has been said here about women, I don't need to repeat it. But there are people -- women -- creating jobs. And we know, studies have shown that when you put resources in the hand of the woman -- in fact, there's an econometric study, the World Bank Review, done in 2000, showing that transfers into the hands of women result in healthier children, more for the household, more for the economy and all that.", "cs": "Jste nedisciplinovaní.\" A opakuji to pro celý kontinent. Je to stejné, potřebujeme infrastrukturu, infrastrukturu a disciplínu, abychom mohli vyrobit katalyzátor, který nám poskytne některé z těchto věcí. Teď si uvědomuji -- nezmínila jsem zdraví a vzdělávání. Ano, to můžete také poskytnout. Snažím se říci, že to není buď a nebo. Podívejme se na to, jak pomoc může něco umožnit, v partnerství. To je jedna myšlenka. Za druhé, co se soukromého sektoru týče, lidé v Africe neradi riskují. Proč část této pomoci nemůže být použita jako záruky, které by umožnily lidem riskovat? (Potlesk) A konečně, protože oba stojí – už mi, už mi vypršel čas. Už mi vypršel čas? Dobře, tak abych nezapomněla to, co jsem chtěla říci. Jedna z věcí, na které chci, aby všichni spolupracovali, je podporovat ženy, vytvářet pracovní místa. O ženách toho tu bylo řečeno hodně, nemusím to opakovat. Ale jsou to lidé -- ženy, které vytvářejí pracovní místa. A jak víme, studie ukázaly, že když dáte zdroje do rukou žen, dokonce existuje ekonometrická studie, posudek Světové banky z roku 2000, který ukazuje, že prostředky směřované do rukou žen mají za výsledek zdravější děti, více prostředků pro domácnost, více prostředků pro ekonomiku apod."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Twenty other EU institutions and bodies were the subject of a further 37 inquiries.The main types of maladministration alleged in inquiries opened in 2008 were lack of transparency, including refusal of information (107 cases or 36% of the total), unfairness or abuse of power (59 cases, 20%), unsatisfactory procedures (27 cases, 9%), negligence (25 cases, 8%), avoidable delay (24 cases, 8%), legal error (21 cases, 7%), discrimination (14 cases, 5%), and failure to ensure fulfilment of obligations, that is, failure by the Commission to carry out its role as \"guardian of the Treaty\" vis-à-vis the Member States (14 cases, 5%).The Ombudsman closed 355 inquiries in 2008 (compared to 348 in 2007). Of these, 352 were linked to complaints and three were own-initiatives. Most of the inquiries were closed within one year (52%). Over one-third (36%) were closed within three months. On average, cases took 13 months to close. 1.As of this year, the European Ombudsman's Annual Report makes use of the statistical category \"complaints registered\" instead of \"complaints received\", to distinguish between complaints actually registered during a given calendar year and those received during the same period but registered in the following year. 2.The statistical category \"processed\" means that the analysis designed to determine whether the complaint (i) falls within the Ombudsman's mandate, (ii) meets the criteria of admissibility, and (iii) provides grounds to open an inquiry has been completed. Because of the time required for this, the number of complaints \"processed\" in a given year is different from the number of complaints \"registered\" in the same year. Executive Summary enhance relations between the institutions and citizens, and can avoid the need for expensive and timeconsuming litigation. A positive outcome was readily achieved for the complainant in 129 cases closed in 2008 (36% of the total). These cases were either settled by the institution or a friendly solution was agreed (this compares to 134 cases in 2007, which itself was twice the number of such cases in 2006). In 31% of cases (110), no maladministration was found.", "cs": "Předmětem dalších 37 šetření bylo dvacet jiných orgánů a institucí EU.K hlavním typům údajně nesprávného úředního postupu v šetřeních zahájených v roce 2008 patřil nedostatek transparentnosti, včetně odmítnutí poskytnout informace (107 případů, tj. 36 % z cel- kového počtu), nečestné jednání nebo zneužití pravomocí (59 případů, 20 %), neuspokojivý postup (27 případů, 9 %), nedbalost (25 případů, 8 %), zbytečné průtahy (24 případů, 8 %), právní pochybení (21 případů, 7 %), diskriminace (14 případů, 5 %) a nezajištění plnění závazků, tj. neplnění úlohy „strážce Smlouvy“ vůči členským státům Komisí (14 případů, 5 %).V roce 2008 veřejný ochránce práv uzav��el 355 šetření (v porovnání s 348 v roce 2007). Z toho 352 šetření souviselo se stížnostmi a tři šetření byla zahájena z vlastního podnětu. Většina šetření byla uzavřena do jednoho roku (52 %). Více než jedna třetina (36 %) byla uzavřena do tří měsíců. V průměru trvalo uzavření případů 13 měsíců. 1.Od tohoto roku výroční zpráva evropského veřejného ochránce práv využívá statistickou kategorii „zaznamenané stížnosti“ místo „obdržené stížnosti“ s cílem rozlišovat mezi stížnostmi, které byly v daném kalendářním roce skutečně zaznamenány, a stížnostmi, jež byly v témže období obdrženy, byly však zaznamenány v následujícím roce.2.Statistická kategorie „vyřízené“ znamená, že byla dokončena analýza, zda stížnost (i) spadá do působnosti veřejného ochránce práv, (ii) splňuje kritéria přípustnosti a (iii) obsahuje důvody pro zahájení šetření. Jelikož k tomu je zapotřebí určitý čas, počet „vyřízených“ stížností v daném roce se liší od počtu „zaznamenaných“ stížností v témže roce. Spolupráce orgánů a institucí Společenství je nezbytná pro dosažení takových výsledků, které přispějí ke zlepšení vztahů mezi institucemi a občany a umožní vyhnout se nákladným a časově náročným soudním sporům. Pozitivní výsledek byl pro stěžovatele snadno dosažen v 129 případech uzavřených v roce 2008 (36 % z celkového počtu). Tyto případy byly buď vyřešeny samotným orgánem, nebo bylo dohodnuto smírné řešení (to v porovnání s 134 případy v roce 2007, což bylo dvakrát více než v roce 2006). V 31 % případů (110) nebyl nesprávný úřední postup zjištěn."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když americké ministerstvo financí v červenci oznámilo, že zachrání hypoteční giganty Fannie Mae a Freddie Mac, trval vzestup pouhé čtyři týdny. A když byla záchrana těchto agentur ve výši 200 miliard dolarů realizována a jejich závazky ve výši 6 bilionů dolarů převzala americká vláda, trvalo zotavení jediný den. Dokud nebyla ohlášena nedávná opatření v USA a Evropě, žádný vzestup se nekonal. Když byla za 85 miliard sanována AIG, klesl trh o 5%. A když poté došlo ke schválení amerického záchranného balíku v objemu 700 miliard, zaznamenaly trhy pokles o dalších 7% za dva dny. Od 6. do 9. října přijímala odpovědná místa v USA i v zahraničí stále radikálnější politické kroky, avšak akciové, úvěrové i peněžní trhy den co den padaly dál. Jdou poslední opatření dostatečně daleko? Pokud politické kroky nepřinášejí účastníkům na trhu skutečnou úlevu, je zřejmé, že se nacházíme jediný krok od systémového kolapsu finančního a podnikového sektoru. Trhy se točí v začarovaném kruhu oddlužování, klesajících cen aktiv a „margin calls“ (výzev k doplnění prostředků na účtu). Nemůžeme tedy vyloučit systémové selhání a globální depresi. Jak jsme viděli v posledních dnech, k odvrácení katastrofy budou zapotřebí rozsáhlé změny hospodářské politiky a velmi radikální koordinovaná akce všech rozvinutých a rozvíjejících se trhů. Mezi tyto změny patří: • další rychlá vlna globálního snižování úrokových sazeb, a to v průměru nejméně o 150 základních bodů; • dočasná hromadná záruka za všechny vklady, přičemž se bude rozlišovat mezi nesolventními finančními institucemi, které se musí zavřít, a problémy sužovanými, leč solventními institucemi, které je třeba částečně znárodnit a poskytnout jim injekce veřejného kapitálu; • rapidní snížení dluhové zátěže nesolventních domácností, jemuž bude předcházet dočasné zmrazení veškerého přebírání zadlužených nemovitostí; • masivní a neomezené poskytnutí likvidity solventním finančním institucím; • poskytnutí úvěrů z veřejných peněz solventním částem firemního sektoru s cílem vyhnout se krizi krátkodobého refinancování dluhů pro solventní, leč nelikvidní korporace a malé firmy; • mohutný přímý vládní fiskální stimul, který bude zahrnovat veřejné práce, výdaje na infrastrukturu, podporu v nezaměstnanosti, slevy na dani pro domácnosti s nižšími příjmy a poskytnutí grantů místním samosprávám s nedostatkem hotovosti; • dohoda mezi věřitelskými zeměmi s přebytky na běžném účtu a zadluženými zeměmi s deficity na běžném účtu ohledně udržení řádného financování deficitů a recyklace přebytků věřitelů s cílem zamezit chaotickému vyrovnávání těchto nerovnováh.", "en": "When the US Treasury announced a bailout of mortgage giants Fannie Mae and Freddie Mac in July, the rally lasted just four weeks. When the $200 billion rescue of these firms was undertaken and their $6 trillion in liabilities taken over by the US government, the rally lasted one day. Until the recent US and European measures were announced, there were no rallies at all. When AIG was bailed out to the tune of $85 billion, the market fell 5%. Then, when the $700 billion US rescue package was approved, markets fell another 7% in two days. As authorities in the US and abroad took ever more radical policy steps from October 6-9, stock, credit, and money markets fell further, day after day. Do the recent measures go far enough? When policy actions don’t provide real relief to market participants, you know that you are one step away from a systemic collapse of the financial and corporate sectors. A vicious circle of deleveraging, plummeting asset prices, and margin calls is underway. So we cannot rule out a systemic failure and global depression. As we have seen in recent days, it will take a big change in economic policy and very radical, coordinated action among all advanced and emerging-market economies to avoid disaster. This includes: • another rapid round of interest-rate cuts of at least 150 basis points on average globally; • a temporary blanket guarantee of all deposits while insolvent financial institutions that must be shut down are distinguished from distressed but solvent institutions that must be partially nationalized and given injections of public capital; • a rapid reduction of insolvent households’ debt burden, preceded by a temporary freeze on all foreclosures; • massive and unlimited provision of liquidity to solvent financial institutions; • public provision of credit to the solvent parts of the corporate sector in order to avoid a short-term debt refinancing crisis for solvent but illiquid corporations and small businesses; • a massive direct government fiscal stimulus that includes public works, infrastructure spending, unemployment benefits, tax rebates to lower-income households, and provision of grants to cash-strapped local governments; • an agreement between creditor countries running current-account surpluses and debtor countries running current-account deficits to maintain an orderly financing of deficits and a recycling of creditors’ surpluses to avoid disorderly adjustment of such imbalances."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když úvěry rychle expandují, může být vhodné kapitálové požadavky na banky zvýšit jako pojistku proti vyššímu riziku následné kontrakce. Takové zvýšení by šlo nad doporučení, jež diktuje mikroprudenční dohled, tedy hodnocení rizik jednotlivých institucí. Nová pravidla Basel tak umožňují vyžadovat od bank udržování takzvaného kontracyklického polštáře kapitálu navíc. Jestliže se tedy dnes už všeobecně přijímá myšlenka kontracyklického polštáře, co s „jadernou možností“ propíchnout bublinu: je důvodné zvýšit úrokové sazby v reakci na úvěrový boom, třebaže míra inflace může stále zůstávat pod cílem? A měly by centrální banky dostat konkrétní cíl finanční stability, odlišný od cíle inflačního? Jaime Caruana, generální ředitel BIS a bývalý guvernér španělské centrální banky, odpovídá na obě otázky kladně. V Limě obhajoval názor, že takzvaný „princip separace,“ podle nějž se měnová a finanční stabilita řeší odlišně a přináleží odděleným orgánům, už nedává smysl. Tyto dva soubory politik se samozřejmě nevyhnutelně vzájemně ovlivňují; Caruana ovšem tvrdí, že je chybou říkat, že o finanční stabilitě víme tak málo, že nemůžeme preemptivně konat. O bublinách víme tolik jako o inflaci, tvrdí Caruana, a je třeba výslovně uznat nutnost, aby centrální banky upravovaly úrokové sazby z jiných důvodů než kvůli krátkodobému řízení trendů spotřebitelských cen. Opačný, tradicionalistický názor na zasedání v Limě předložil Benoît Cœuré z Evropské centrální banky.", "en": "When credit expansion is rapid, it may be appropriate to increase banks’ capital requirements as a hedge against the heightened risk of a subsequent contraction. This increase would be above what microprudential supervision – assessing the risks to individual institutions – might dictate. In this way, the new Basel rules allow for requiring banks to maintain a so-called countercyclical buffer of extra capital. But if the idea of the countercyclical buffer is now generally accepted, what of the “nuclear option” to prick a bubble: Is it justifiable to increase interest rates in response to a credit boom, even though the inflation rate might still be below target? And should central banks be given a specific financial-stability objective, separate from an inflation target? Jaime Caruana, the General Manager of the BIS, and a former Governor of the Bank of Spain, answers yes to both questions. In Lima, he argued that the so-called “separation principle,” whereby monetary and financial stability are addressed differently and tasked to separate agencies, no longer makes sense. The two sets of policies are, of course, bound to interact; but Caruana argues that it is wrong to say that we know too little about financial instability to be able to act in a preemptive way. We know as much about bubbles as we do about inflation, Caruana argues, and central banks’ need to move interest rates for reasons other than the short-term control of consumer-price trends should be explicitly recognized. At the Lima meeting, the traditionalist counterview came from Benoît Cœuré of the European Central Bank."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But in the park, park rangers did that in the 1920s, and then 60 years later they had to bring them back, because the elk numbers had gotten out of control. And then people came. People came by the thousands to see the wolves, the most accessibly visible wolves in the world. And I went there and I watched this incredible family of wolves. A pack is a family. It has some breeding adults and the young of several generations. And I watched the most famous, most stable pack in Yellowstone National Park. And then, when they wandered just outside the border, two of their adults were killed, including the mother, which we sometimes call the alpha female. The rest of the family immediately descended into sibling rivalry. Sisters kicked out other sisters. That one on the left tried for days to rejoin her family. They wouldn't let her because they were jealous of her. She was getting too much attention from two new males, and she was the precocious one. That was too much for them. She wound up wandering outside the park and getting shot. The alpha male wound up being ejected from his own family. As winter was coming in, he lost his territory, his hunting support, the members of his family and his mate. We cause so much pain to them. The mystery is, why don't they hurt us more than they do? This whale had just finished eating part of a grey whale with his companions who had killed that whale.", "cs": "V Yellowstonu k tomu došlo v roce 1920, ale o 60 let později byli vlci vráceni, protože se přemnožovali losi. A pak se na vlky začaly chodit dívat tisíce lidí. Nikde jinde ve světě nelze vlky pozorovat tak snadno. Já tam pozoroval jednu skvělou vlčí rodinu. Smečka je rodina. Tvoří ji dospělí, kteří se páří, a několik generací potomků. Pozoroval jsem nejznámější a nejstabilnější smečku v Yellowstonu. Jenže když smečka jednou překročila hranici, dva dospělí jedinci byli zabiti. Byla mezi nimi matka, kterou někdy označujeme jako alfa samice. Mezi ostatními členy rodiny ihned propukla sourozenecká řevnivost. Sestry odháněly jiné sestry. Ta nalevo se celé dny zkoušela do rodiny vrátit. Žárlivé sestry ji nenechaly. Přitahovala pozornost dvou nových samců a byla předčasně vyspělá. To sestry nesnesly. Nakonec ji někdo zastřelil za hranicemi parku. Alfa samce rodina vypudila. Těsně před zimou přišel o své teritorium, o pomoc při lovu, o členy své rodiny i o svou družku. Způsobujeme zvířatům tolik bolesti, že je až záhadou, proč k nám nejsou agresivnější? Tahle kosatka právě sežrala kus plejtvákovce, jehož ulovila s dalšími kosatkami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Other important allocations are in ou the social (€70 million), educational (€50 million), and environmental sectors t un itie s within the EU.•In practical terms, your NGO may receive two types of funding:›You may submit a proposal for a concrete project under an EU programmewhich covers your area of activity and, if successful, this particular project willbe co-financed by the EU through an action grant.›Under some programmes, and provided your NGO 'pursues an aim of general European interest or has an objective forming part of a European Union policy',the EU may directly subsidise your organisation through an operating grant.If this is the case, the grant is based on an analysis of the dimension of youractivities, their scope, your annual work plan, its compatibility with the policypriorities, etc. rather than on individual projects. Examples of centrally managed programmes which foresee operating grantsfor NGOs include Europe for Citizens (Action 2: Active Civil Society in Europe),Culture 2007 (Second strand: support for bodies active at the European levelin the field of culture), and Progress (support for EU-level NGOs active in socialinclusion, non-discrimination and gender equality). How do I apply? •This will depend on the type of funding:", "cs": "Finanční prostředky jsou dostupné jak v rámciprogramů řízených vnitrostátními a místními orgány, které jsou financovány zestrukturálních fondů, tak v rámci programů řízených Komisí.•Odhaduje se, že přímo Komisí je na projekty nevládních organizací ročně přiděleno vícenež 1 000 milionů EUR, velká část v oblasti vnějších vztahůza účelem rozvojové spolupráce,lidských práv, programů demokracie, a zejména humanitární pomoci (400 milionů EUR).Další důležité příděly jsou v sociální oblasti (70 milionů EUR), v oblasti vzdělávání (50milionů EUR) a v oblasti ochrany životního prostředí v EU.•V praxi může vaše nevládní organizace získat dva druhy financování:›Můžete předložit návrh na konkrétní projekt v rámci programu EU, který se týká vašíoblasti činnosti, a bude-li tento projekt úspěšný, bude spolufinancován EUprostřednictvím grantu na činnost.›V rámci některých programů a za předpokladu, že vaše nevládní organizace „sleduje cílobecného evropského zájmu nebo má cíl, který je součástí některé politiky Evropskéunie“, může EU dotovat vaši organizaci přímo prostřednictvím grantu na provoznínáklady. V tomto případě je grant založen na analýze rozměru vašich činností, jejichrozsahu, ročního pracovního plánu, slučitelnosti s prioritami politiky atd. místo najednotlivých projektech. K příkladům centrálně řízených programů, které předpokládají granty na provoznínáklady pro nevládní organizace, patří program „Evropa pro občany“ (akce 2: Aktivníobčanská společnost v Evropě), „Kultura 2007“ (druhá oblast: podpora pro subjektypůsobící v oblasti kultury na evropské úrovni) a „Progress“ (podpora pro nevládníorganizace působící na úrovni EU v oblasti sociálního začlenění, nediskriminace a rovného postavení žen a mužů). Jak mám podat žádost? •To závisí na druhu financování:"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Francouze nešokují despotové v arabských zemích, Číně ani Rusku. Žádný francouzský prezident by skutečně nikdy nepomyslel na vývoz demokracie. Jak řekl bývalý prezident Jacques Chirac: zavádět v arabských zemích demokracii znamená pohrdat jejich kulturními odlišnostmi. V souladu s de Gaullovým přáním je francouzský prezident obdařen pravomocemi, jež nemají v žádné jiné západní demokracii obdoby. Montesquieuova myšlenka oddělení vládních pravomocí ve Francii nehraje roli. Parlament je slabý, soudnictví má pod kontrolou exekutiva, média jsou držena pod dohledem a ústava nezaručuje svobodu slova. Prezidentovy pravomoci jsou omezené jen náhodně, když se přihodí, že proti němu stojí většina v parlamentu: to se stalo jak socialistovi Françoisi Mitterrandovi, tak konzervativci Jacquesu Chirakovi. Oba byli nuceni jistou dobu „kohabitovat“ s nepřátelsky naladěným parlamentem. Vojenské a zahraniční záležitosti – jež francouzské právo považuje za prezidentovu „výhradní doménu“ – jsou vždy pod prezidentovou osobní kontrolou. Když však prezidenta i parlament ovládá tatáž strana – současná situace Nicolase Sarkozyho –, tato „výhradní doména“ prakticky nezná hranic. Přes obrovskou koncentraci pravomocí v úřadu prezidenta anebo možná právě kvůli ní se páté republice nedaří lépe než demokratičtějším západním režimům. Francouzský státní rozpočet je chronicky špatně sestavován a hospodaří se schodky na úrovni Itálie. Mnohé grandiózní gaullistické projekty selhaly – od nadzvukového letadla Concorde po národní branži výpočetní techniky. Většina průmyslových odvětví spadajících do veřejného sektoru se pohybuje na hranici bankrotu, dokud je nespasí konkurence a privatizace. Francouzští volení monarchové nemají mnoho důvodů k hrdosti na svůj údajně efektivní stát. Výjimkou může být armáda a diplomatické služby: po vzoru de Gaulla francouzští prezidenti armádu štědře financují. Gaullistická tradice se zachovala také u nezávislých diplomatických sborů, jež mají sklon k „nespojenectví se spojenci“ a často jsou považovány za věrolomné a arogantní. Ostatně po většinu studené války se zdálo, že de Gaulle se chce vyhnout nutnosti přiklonit buď ke Spojeným státům, anebo k Sovětskému svazu. Valéry Giscard d’Estaing měl ze všech západních lídrů nejlepší vztahy s východoevropskými komunistickými předáky. Chirac se hlasitě stavěl proti válce v Iráku.", "en": "Despots in Arab countries, China, and Russia do not shock the French. Indeed, no French president would ever think of exporting democracy. As former President Jacques Chirac said: to impose democracy in Arab countries means that you despise their cultural differences. As de Gaulle wished, the French president has powers without equal in any other Western democracy. Montesquieu’s idea of a separation of governmental powers plays no role in France. Parliament is weak, the judiciary is under executive control, the media is kept under surveillance, and there is no constitutional guarantee of free speech. The president’s powers are limited only by accident, when a majority in parliament happens to be against him: this happened to both the socialist François Mitterrand and the conservative Jacques Chirac. Each had to “cohabit” for a time with a hostile parliament. Military and foreign affairs – what the French system deems the president’s “reserve domain” – are always in the president’s personal control. But when president and parliament are controlled by the same party – Nicolas Sarkozy’s current situation – the “reserved domain” knows, in practice, no limit. Despite this huge concentration of powers in the presidency, or perhaps because of it, the Fifth Republic has failed to perform better than more democratic Western regimes. The French state budget is chronically ill-managed, running deficits on par with Italy. Many grandiose Gaullist economic projects – from the Concorde supersonic airplane to a national computer industry – failed. Most public-sector industries have been near bankruptcy until saved by competition and privatization. France’s elected monarchs have few reasons to be proud of their supposedly efficient state. The exception may be the military and the diplomatic service: following de Gaulle’s lead, all French presidents have financed the military generously. The Gaullist tradition has also been maintained by an independent diplomatic corps that tends towards “non-alliance with allies” and is often perceived as perfidious and arrogant. Indeed, through much of the Cold War, de Gaulle appeared to want to avoid having to choose sides between the United States and the Soviet Union. Valéry Giscard d’Estaing had the best relations with East European communist leaders among all Western leaders. Chirac vociferously opposed the war in Iraq."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řekněte Bushovi ne Prezident Spojených států již tři roky sleduje unilateralistickou agendu, ignoruje všechny důkazy, které jsou v rozporu s jeho stanovisky, a odsunuje stranou základní a odvěké americké principy. Vezměme si třeba otázku globálního oteplování. Bush v této věci očividně ,,svévolně opustil posádku\" (abychom použili vojenského žargonu). Znovu a znovu zpochybňuje vědecké důkazy. (Bushova akademická erudovanost přitom pochopitelně nikdy nebyla příliš působivá.) Bushův postoj je více než jen mylný; je přímo trapný. Když prezident požádal americkou Národní akademii věd, aby se na tento problém zaměřila, dospěla akademie k senzačnímu závěru (ostatně k jedinému, k jakému mohla při poctivém přístupu dospět): totiž že skleníkové plyny představují hrozbu. Američtí výrobci automobilů však své hltače benzinu milují a Bushovi kumpáni z ropného průmyslu si nepřejí být rušeni při své destrukci zemské atmosféry. Takže žádná změna politiky. V Iráku Bush znovu sledoval unilateralistickou agendu - prohlašoval, že existují nezvratné důkazy o spojení Iráku se sítí Al-Káida a o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení. Ještě před invazí přitom existovaly přesvědčivé důkazy, že Bush lže. Detekční technologie jasně prokázala, že Irák žádné jaderné zbraně nemá, na což poukázal i šéf zbrojních inspektorů OSN Hans Blix. Je možné, že Bush tyto zprávy četl, ale přesahovaly hranice jeho chápání. Stejně tak je ale možné, že nevěřil tomu, co se dočetl. Ať je tomu jakkoliv, americká politika nebyla založena na důkazech. Od konce studené války je Amerika jedinou supervelmocí na světě. Přesto se jí nepodařilo uplatnit svou vedoucí roli způsobem, který je zapotřebí k vytvoření nového světového řádu založeného na principech, jako je poctivost. Evropa i zbytek světa si to uvědomují, jenže ti nemají hlasovací právo v amerických volbách. A přesto není zbytek světa bezmocný. Zbytek světa by měl prostě říci ne. Amerika si nezískala srdce a duše Iráčanů; místo toho obojí ztratila, stejně jako ztratila srdce a duši velké části světa. USA si přejí udržet kontrolu nad okupací, ale zároveň chtějí, aby kulky, které nyní kosí americké vojáky, zasahovaly někoho jiného. Vojáci OSN by však neměli nést důsledky amerického nezdaru při řízení okupace a americké volání po finanční pomoci by mělo zůstat oslyšeno.", "en": "Just Say No to Bush For three years, America's president has pursued a unilateralist agenda, ignoring all evidence that contradicts his positions, and putting aside basic and longstanding American principles. Take global warming. Here Bush is conspicuously absent without leave (AWOL in military jargon). Time and again, he questions the scientific evidence. (Of course, Bush's academic credentials were never very impressive.) Bush's position is more than wrong; it is an embarrassment. Indeed, when asked by Bush to look into the matter, America's National Academy of Sciences came to a resounding verdict (the only one they could honestly reach) that greenhouse gases are a menace. But America's automakers love their gas-guzzlers, and Bush's oil industry pals want no interference with their destruction of the planet's atmosphere. So no change in policy. In Iraq, Bush again pursued a unilateralist agenda, saying that there was incontrovertible evidence of a link with Al Queda, and that Saddam had weapons of mass destruction. Even before the invasion, there was overwhelming evidence that Bush was lying. Detection technology made it clear that Iraq did not have nuclear weapons, as chief UN inspector Hans Blix pointed out. It's possible that Bush read those reports, but that they were beyond his comprehension. It is also possible that he did not believe what he read. Whatever the case, American policy was not based on evidence. Since the Cold War's end, America is the world's sole superpower. Yet it has failed to exercise the kind of leadership needed to create a new world order based on principles like fairness. Europe and the rest of the world are aware of this; but they don't vote in American elections. Even so, the rest of the world is not powerless. Instead, the rest of the world should just say no. America has not won the hearts and minds of those in Iraq; indeed, it has lost them, just as it has lost the hearts and minds of much of the world. The US wants to retain control of the occupation, but it wants others to receive the bullets now mowing down American soldiers. UN soldiers should not bear the consequence of America's failure to manage the occupation, so US cries for financial help should fall on deaf ears."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato rozmařilost si vybrala vážnou daň na hladině podzemní vody, což vedlo k tomu, že se trubní studny, z nichž se voda čerpá, musely instalovat stále hlouběji. Podle Centra třetího světa pro vodní hospodářství se množství elektrické energie potřebné k čerpání vody v Indii pouze v posledním desetiletí zdvojnásobilo – a v některých případech dokonce ztrojnásobilo, neboť trubní studny se přesunuly z hloubky 10-15 metrů do hloubky 200-400 metrů. Rostoucí hloubka vyžaduje na každé čerpadlo třikrát až čtyřikrát více koňských sil. Za těchto podmínek mají státní ministerstva vodohospodářství málo možností, jak učinit zavlažování podzemní vodou trvale udržitelným. Vzhledem k nemilosrdnému zvyšování dotací elektřiny, které drtí energetický sektor, lze jen těžko vymyslet účinnou politiku, jež by nadměrné čerpání omezila. Vodohospodářský sektor bude muset reagovat na vývoj událostí v energetice a dalších oborech, nad nimiž má navzdory úzkým vazbám velmi omezenou kontrolu. Účinná koordinace politik pro různé sektory však bude přinejmenším obtížná. To zní možná děsivě, ale na druhou stranu lze tyto překážky překonat – tedy pokud se naši představitelé odhodlají s nimi něco dělat. Potřebné technologie, know-how, zkušenosti, a dokonce i finance už máme k dispozici. Za předpokladu silné politické vůle, trvalého tlaku informované veřejnosti a pozitivního přístupu vodohospodářských profesionálů a institucí usilujících o mezisektorovou spolupráci lze světové problémy vodního hospodářství účinně řešit. Musíme však jednat hned. Času – i vody – je stále méně.", "en": "This profligacy has taken a serious toll on groundwater levels, forcing the tube-wells from which the water is pumped to be installed ever more deeply. According to the Third World Center for Water Management, the amount of electricity required to pump water in India has doubled – and, in some cases, even tripled – in the last decade alone, as tube-wells have moved from 10-15 meters (32-50 feet) to 200-400 meters (650-1300 feet) deep. The increasing depth requires 3-4 times more horsepower for each pump. Under these conditions, state water ministries have few options for making groundwater irrigation sustainable. With the relentless increase in electricity subsidies, which are squeezing the energy sector, it is difficult to devise effective policies to stem over-pumping. The water sector will have to react to developments in the energy and other sectors, over which, despite close ties, it has very limited control. Coordinating the various sectors’ policies effectively will be difficult, to say the least. It may sound daunting, but the reality is that these challenges are surmountable – if, that is, our leaders commit to tackling them. We already have the needed technology, know-how, experience, and even financing. With strong political will, sustained pressure from an informed public, and a “can do” attitude from water professionals and institutions pursuing intersectoral cooperation, the world’s water-management problems can be addressed effectively. But we must act now. Time – and water – is running out."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzdělávací soustava skřípe: počet nových učňů je na nejnižší úrovni od znovusjednocení, země má méně mladých absolventů (29 %) než Řecko (34 %) a nejlepší z tamních vysokých škol se sotva vydrápou mezi 50 nejlepších univerzit světa. Zkostnatělé německé hospodářství, svazované nedostatkem investic, se urputně snaží adaptovat. Vzdor reformám na trhu práce za bývalého kancléře Gerharda Schrödera je v Německu těžší propustit stálého zaměstnance než kdekoli jinde v OECD. Podle žebříčků podmínek pro podnikání, sestavených Světovou bankou, Německo chřadne na 111. příčce světa, co se týče snadnosti založit firmu. Tamní velké společnosti jsou staré a pevně ukotvené, nevznikla tu žádná obdoba Googlu ani Facebooku, sektor služeb je obzvlášť konzervativní. Vláda podle OECD během posledních sedmi let zavedla méně opatření na podporu růstu než kterákoli jiná vyspělá ekonomika. Průměrný roční růst produktivity v uplynulém desetiletí, pouhých 0,9 %, byl dokonce pomalejší než v Portugalsku. Břemeno stagnace nesou němečtí pracující. Přestože se jejich produktivita za posledních 15 let zvýšila o 17,8 %, vydělávají si dnes v reálných hodnotách méně než v roce 1999, kdy třístranná dohoda mezi vládou, zaměstnavateli a odbory v zásadě zmrazila mzdy. Majitelé firem se možná radují, ale stlačování mezd poškozuje dlouhodobější vyhlídky ekonomiky, neboť pracujícím bere motivaci zvyšovat si kvalifikaci a společnostem motivaci investovat do výroby s vyšší hodnotou. Stlačování mezd podlamuje domácí poptávku a zároveň subvencuje vývoz, na němž německý růst závisí. Exportu prospívá i euro, které je nepochybně mnohem slabší, než by byla německá marka, takže snižuje ceny německého zboží a Francii a Itálii znemožňuje měnovou devalvaci. Až donedávna euro zajišťovalo také kvetoucí vnější poptávku v jižní Evropě, zatímco poptávku po tradičním německém vývozním artiklu ještě zvyšoval překotný průmyslový rozvoj Číny. Teď však německý exportní motor zpomaluje, poněvadž jižní Evropa je v depresi a čínské hospodářství brzdí a odklání se od investičních výdajů. Podíl Německa na globálním exportu klesl z 9,1 % v roce 2007 na 8 % v roce 2013 – až na úroveň z éry „nemocného muže,“ kdy se Německo vyrovnávalo se znovusjednocením.", "en": "The education system is creaking: the number of new apprentices is at a post-reunification low, the country has fewer young graduates (29%) than Greece (34%), and its best universities barely scrape into the global top 50. Hobbled by underinvestment, Germany’s arthritic economy struggles to adapt. Despite former Chancellor Gerhard Schröder’s labor-market reforms, it is harder to lay off a permanent employee in Germany than anywhere else in the OECD. Germany languishes in 111th place globally for ease of starting a business, according to the World Bank’s Doing Business rankings. Its largest firms are old and entrenched; it has produced no equivalent of Google or Facebook; and the service sector is particularly hidebound. The government has introduced fewer pro-growth reforms over the past seven years than any other advanced economy, according to the OECD. Average annual productivity growth over the past decade, at a mere 0.9%, has been slower even than Portugal’s. The brunt of the stagnation has been borne by German workers. Though their productivity has risen by 17.8% over the past 15 years, they now earn less in real terms than in 1999, when a tripartite agreement among the government, companies, and unions effectively capped wages. Business owners might cheer, but suppressing wages harms the economy’s longer-term prospects by discouraging workers from upgrading skills, and companies from investing in higher-value production. Wage compression saps domestic demand, while subsidizing exports, on which Germany’s growth relies. The euro, which is undoubtedly much weaker than the Deutschmark would have been, has also helped, by reducing the prices of German goods and preventing France and Italy from pursuing currency depreciation. Until recently, the euro also provided booming external demand in southern Europe, while China’s breakneck industrial development raised demand for Germany’s traditional exports. But, with southern Europe now depressed, and China’s economy decelerating and shifting away from investment spending, the German export machine has slowed. Its share of global exports fell from 9.1% in 2007 to 8% in 2013 – as low as in the “sick man” era, when Germany was struggling with reunification."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These are compost toilets, and nobody at the school wanted to know about them, especially the principal. And they work. People use them. People are okay. It's something you should think about doing. Not many things didn't work. The beautiful canvas and rubber skylights got eaten by the sun in six months. We had to replace them with recyclable plastic. The teachers dragged giant PVC whiteboards into the classrooms. So we had some good ideas: we took old automobile windshields, put paper behind them and created the first alternative to the whiteboard. Green School sits in south-central Bali, and it's on 20 acres of rolling garden. There's an amazing river traveling through it, and you can see there how we manage to get across the river. I met a father the other day; he looked a little crazed. I said, \"Welcome to Green School.\" He said, \"I've been on an airplane for 24 hours.\" I asked him, \"Why?\" He said, \"I had a dream once about a green school, and I saw a picture of this green school, I got on an airplane. In August I'm bringing my sons.\" This was a great thing. But more than that, people are building green houses around Green School, so their kids can walk to school on the paths. And people are bringing their green industries, hopefully their green restaurants, to the Green School. It's becoming a community. It's becoming a green model.", "cs": "Toto jsou kompostovací toalety a nikdo na škole o nich nechce vědět, hlavně ředitel. Fungují. Lidé je používají. Lidé jsou v pořádku. Je tu něco, co byste měli vědět o funkčnosti. Jen málo věcí nefunguje. Krásné plachty a gumová střešní okna jsou zničena sluncem za šest měsíců. Musíme je nahradit recyklovatelným plastem. Učitelé přitáhli obrovské plastové tabule do svých tříd. Tak jsme dostali několik dobrých nápadů: vzali jsme čelní skla ze starých aut, podlepili jsme je bílým papírem a vytvořili první alternativu tabule. Zelená škola se nachází v jižní části Bali, na 20 akrech zvlněné zahrady. Protéká tudy krásná řeka, tady můžete vidět, jak jsme se zvládli dostat přes řeku. Potkal jsem jednou otce; vypadal trochu omámeně. Řekl jsem: \"Vítejte v Zelené škole.\" Odpověděl: \"Seděl jsem v letadle 24 hodin.\" Zeptal jsem se ho: \"Proč?\" Řekl: \"Jednou jsem snil o zelené škole, a pak jsem viděl obrázek této zelené školy, tak jsem sednul na letadlo. V srpnu přivezu své syny.\" Bylo to úžasné. Ale co je ještě lepší, lidé si okolo Zelené školy staví ekodomy, takže jejich děti mohou chodit do školy pěšky. Lidé přinášejí svůj zelený průmysl, doufejme, že zelené restaurace do Zelené školy. Stáváme se komunitou. Stáváme se ekologickým modelem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The breeze passes through them. And when the natural breeze isn't enough, the kids deploy bubbles, but not the kind of bubbles you know. These bubbles are made from natural cotton and rubber from the rubber tree. So we basically turned the box into a bubble. And these kids know that painless climate control may not be part of their future. We pay the bill at the end of the month, but the people that are really going to pay the bill are our grandchildren. We have to teach the kids that the world is not indestructible. These kids did a little graffiti on their desks, and then they signed up for two extra courses. The first one was called sanding and the second one was called re-waxing. But since that happened, they own those desks. They know they can control their world. We're on the grid. We're not proud of it. But an amazing alternative energy company in Paris is taking us off the grid with solar. And this thing is the second vortex to be built in the world, in a two-and-a-half meter drop on a river. When the turbine drops in, it will produce 8,000 watts of electricity, day and night. And you know what these are. There's nowhere to flush. And as long as we're taking our waste and mixing it with a huge amount of water -- you're all really smart, just do the math. How many people times how much water. There isn't enough water.", "cs": "Profukuje jimi vánek. A když přírodní vánek nestačí, děti roztáhnou tyto plachty, ale ne ten druh plachet, které znáte. Tyto plachty jsou vytvořené z přírodní bavlny a gumy z gumovníku. Takže jsme vlastně přeměnili krabici v bublinu. A tyto děti vědí, že snadné ovládání podnebí asi nebude součástí jejich budoucnosti. Na konci měsíce platíme účty, ale lidé, kteří budou platit opravdové účty, jsou naše vnoučata. Musíme děti naučit, že svět není nezničitelný. Tyto děti si trochu pokreslily lavice, a pak se zapsaly do dvou přednášek navíc. Ta první se jmenovala obrušování a ta druhá voskování. Ale od té chvíle svoje lavice vlastnili. Vědí, že mohou ovládat svůj svět. Jsme připojení k rozvodné síti. Nejsme na to hrdí. Ale úžasná pařížská společnost pro alternativní energii nás převádí na solární energii. Tato věc je druhý vír na světě, který bude vybudován, na 2,5 metrovém přepadu řeky. Když se do něj zapojí turbína, vyprodukuje 8000 wattů elektřiny za 24 hodin. Víte, co je tohle. Není tam kde spláchnout. Jak dlouho bereme náš odpad a smícháváme ho s obrovským množstvím vody - jste všichni chytří, spočítejte si to. Množství lidí krát množství vody. Není tu dostatek vody."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I work with children with autism. Specifically, I make technologies to help them communicate. Now, many of the problems that children with autism face, they have a common source, and that source is that they find it difficult to understand abstraction, symbolism. And because of this, they have a lot of difficulty with language. Let me tell you a little bit about why this is. You see that this is a picture of a bowl of soup. All of us can see it. All of us understand this. These are two other pictures of soup, but you can see that these are more abstract These are not quite as concrete. And when you get to language, you see that it becomes a word whose look, the way it looks and the way it sounds, has absolutely nothing to do with what it started with, or what it represents, which is the bowl of soup. So it's essentially a completely abstract, a completely arbitrary representation of something which is in the real world, and this is something that children with autism have an incredible amount of difficulty with. Now that's why most of the people that work with children with autism -- speech therapists, educators -- what they do is, they try to help children with autism communicate not with words, but with pictures.", "cs": "Pracuji s autistickými dětmi. Vymýšlím pro ně technologie, které jim usnadňují komunikaci. Totiž, mnoho problémů, kterým tyto děti čelí, mají stejnou příčinu v tom, že je pro ně velmi těžké porozumět abstrakci a symbolismu. A právě kvůli tomu je pro ně hodně obtížné používání jazyka. Já Vám teď řeknu něco k tomu, proč tomu tak je. Toto je obrázek misky s polévkou. To vidíme všichni a všichni tomu také rozumíme. Tady máme dva další obrázky polévky, ale jak vidíte, tyto jsou již abstraktnější. Nejsou tak konkrétní jako ten první. A podíváme-li se na jazyk, zjistíme, že podoba slova, nemá nic společného se svou předlohou, a také jeho zvuk není vůbec nijak spojený s původním vzorem misky s polévkou. Takže jde o absolutní abstrakci, zástupnou reprezentaci něčeho co existuje v reálném světě, a s tímto mají děti s autismem obrovský problém. Proto většina odborníků, co s autistickými dětmi pracují - logopedi, učitelé - se těmto dětem snaží pomoci komunikovat ne prostřednictvím slov ale obrázků."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odstavení labouristické vlády v Londýně v roce 2010 byl pro voliče způsob, jak ztrestat Labour Party za hospodářský kolaps v letech 2008-2009. Ačkoliv však potrestání labouristů vedlo ke vzniku konzervativní vlády v Londýně, zároveň přineslo vítězství SNP v Edinburghu v roce 2011. Aby si britský premiér David Cameron zachoval ve Skotsku schopnost vládnout, byl nucen dopustit referendum o nezávislosti. Nezávislá skotská vláda by se potýkala s obrovskými ekonomickými náklady. Zdědila by odpovídající podíl z dluhu britského veřejného sektoru a budoucích závazků, aniž by se mohla těšit ze značných dotací, které v současnosti pobírá od britského ministerstva financí. SNP tvrdí, že tyto dotace by se nahradily zvýšenými příjmy z těžby ropy v Severním moři. Tyto příjmy jsou však pochopitelně časově omezené a SNP se zatím opomíjí zmínit o vysokých nákladech na odstavení těžebního zařízení, jakmile ropa dojde. Skotské daně by tak téměř jistě musely být vyšší než britské. Kromě toho se již čelní banky se sídlem ve Skotsku a také mnohé velké firmy vyjádřily v tom smyslu, že přemístí část svých operací do Londýna. Skotsko by bylo ohrožené rovněž ztrátou britských obranných kontraktů. Podle SNP by nezávislé Skotsko nezpůsobilo rozdrobení britského vnitřního trhu, protože by si zachovalo měnovou unii s Británií. Tři hlavní britské politické strany i Bank of England to však odmítly. Přejí-li si Skotové suverenitu, budou potřebovat vlastní měnu – a také vlastní centrální banku: žádný britský věřitel poslední instance nebude skotským bankám k dispozici. Skotsko by se mohlo pokusit udržet svou měnu na úrovni libry, ale to by vyžadovalo větší rezervy, než jakými by skotská centrální banka mohla disponovat, přinejmenším zpočátku. A skotská měna s plovoucím kurzem vůči britské libře by znamenala velké transakční náklady a snížila by obchod mezi oběma zeměmi. Žádnou snadnou únikovou cestu nenabízí přinejmenším krátkodobě ani vstup do EU – unie by mohla docela dobře vyžadovat, aby nezávislé Skotsko podalo přihlášku ke vstupu. Stručně řečeno by sen SNP o sociální demokracii ve vlastní zemi narazil na bariéru širších vzájemných závislostí, které spojují jednotlivé součásti Velké Británie, vážou Velkou Británii k EU a unii ke zbytku globalizovaného světa. Nic z toho však skotské nacionalisty nevyvádí z míry.", "en": "The removal of the Labour government in London in 2010 was the voters’ way of punishing the Labour Party for the economic collapse of 2008-2009. But, while Labour’s punishment delivered a Conservative government in London, it produced a majority victory for the SNP in Edinburgh in 2011. To maintain governability in Scotland, British Prime Minister David Cameron was forced to permit a referendum on independence. An independent Scottish government would face huge economic costs. It would inherit its share of UK public-sector debt and future liabilities without the benefit of the substantial subsidy that it currently receives from the British Treasury. The SNP claims that additional revenues from North Sea oil would offset the subsidy. But these revenues are naturally time-limited, and the SNP has failed to mention the large decommissioning costs that will be incurred when the oil runs out. So, almost certainly, Scottish taxes would have to be higher than UK taxes. In addition, leading Scottish-based banks and many large businesses have said they would relocate some of their operations to London. Scotland would also be threatened with the loss of British defense contracts. According to the SNP, an independent Scotland would not cause fragmentation of the UK internal market, because it would maintain a currency union with Britain. But the three main British political parties, and the Bank of England, have rejected this. If the Scots want sovereignty, they will need their own currency – and their own central bank: no British lender of last resort would be available to Scotland’s banks. Scotland might try to keep its currency at par with sterling, but this would require larger reserves than a Scottish central bank could command, at least at the outset. And a Scottish currency that floats against the British pound would mean large transaction costs and reduced trade between the two countries. Nor is there any easy escape, at least in the short run, by joining the EU, which may well require an independent Scotland to apply for membership. In short, the SNP’s dream of social democracy in one country would fall afoul of the larger interdependencies that bind together the components of the UK, and that tie the UK to the EU and the EU to the rest of the globalized world. None of this fazes the Scottish nationalists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Saddámovo svržení bylo dlouho zamilovanou myšlenkou neokonzervativního Projektu pro nové americké století (Project for a New American Century), jehož členové již v 90. letech tvrdili, že se Saddámovi pravděpodobně podaří zaškrtit „značné procento světových zásob ropy“. Viceprezident Dick Cheney tyto obavy v předvečer války v Iráku zopakoval, když prohlásil, že Saddám Husajn buduje mohutný arzenál zbraní hromadného ničení, aby „převzal kontrolu nad obrovským dílem světových zásob energie“. Cheneyho fakta byla očividně mylná, avšak totéž lze říci i o jeho logice. Diktátoři jako Saddám si vydělávají na živobytí prodejem své ropy, nikoliv tím, že ji drží pod zemí. Možná však Saddám příliš dychtivě prodával koncese na těžbu ropy francouzským, ruským a italským společnostem, spíše než společnostem britským a americkým. Válka v Iráku světové zásoby energie za 50 let každopádně neochrání. Pokud vůbec něco, pak je spíše ohrozí tím, že rozdmýchá právě ten radikalismus, proti němuž údajně bojuje. Skutečnou energetickou bezpečnost nelze zajistit napadením a okupací Blízkého východu ani pokusy o nastolení poslušných vlád v regionu, nýbrž pochopením určitých hlubších pravd o globální energii. Za prvé musí energetická strategie uspokojovat tři cíle: nízké náklady, rozmanitá nabídka a drasticky redukované emise oxidu uhličitého. To si vyžádá mohutné investice do nových technologií a zdrojů, nikoliv „boj až do konce“ o blízkovýchodní ropu.", "en": "The overthrow of Saddam was the longstanding pet idea of the neoconservative Project for a New American Century, which was already arguing in the 1990’s that Saddam was likely to achieve a stranglehold over “a significant proportion of the world’s oil supplies.” Vice President Dick Cheney reiterated these fears in the run-up to the Iraq War, claiming that Saddam Hussein was building a massive arsenal of weapons of mass destruction to “take control of a great portion of the world’s energy supplies.” Cheney’s facts were obviously wrong, but so was his logic. Dictators like Saddam make their living by selling their oil, not by holding it in the ground. Perhaps, though, Saddam was too eager to sell oil concessions to French, Russian, and Italian companies rather than British and US companies. In any event, the war in Iraq will not protect the world’s energy supplies in 50 years. If anything, the war will threaten those supplies by stoking the very radicalism it claims to be fighting. Genuine energy security will come not by invading and occupying the Middle East, or by attempting to impose pliant governments in the region, but by recognizing certain deeper truths about global energy. First, energy strategy must satisfy three objectives: low cost, diverse supply, and drastically reduced carbon dioxide emissions. This will require massive investments in new technologies and resources, not a “fight to the finish” over Middle East oil."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•attendance by a doctor and assistance from a midwife during pregnancy and after delivery; Curative treatment includes medical care, medicines, therapeutic remedies and aids, home-care services and medical rehabilitation benefits. •assistance from a midwife and, if necessary, a doctor during delivery; Workforce participation benefits awarded an injury pension. Workforce participation benefits comprise benefits for keeping or obtaining a job, jobseeking, work experience, vocational preparation, basic and further training and retraining. Community participation benefits Survivors’ pensions (Hinterbliebenenrenten) The purpose of these benefits is to help people to: •understand their surroundings, •acquire, maintain and equip accommodation suitable for disabled people, If your spouse’s death was caused by an accident at work or an occupational disease, you will be awarded a survivor’s pension. The pension amounts to 40% of the last gross earnings of the deceased person, if you are over 45 years of age or unable to work or rearing a child entitled to an orphan’s pension. If you are younger and are not raising a child, you will receive for two years an annual pension equivalent to 30% of the deceased person’s annual salary. However, the pension is extended beyond two years if the date of death was before 1 January 2002, or if the spouses, of whom at least one was born before 2 January 1962, were married before 1 January 2002. Supplementary benefits Children under the age of 18 receive an orphan’s pension (Waisenrente). A partial orphan (a child who has lost one parent) receives 20%, a full orphan 30% of the insured person’s previous income. If a child is still receiving education, the pension is paid up to the age of 27. Supplementary benefits concern in particular the group practice of rehabilitation sports prescribed by a doctor and practised under medical supervision, travel costs incurred in practising this sport, company support, home help and child-care costs. Under certain conditions, a lump sum (Abfindung) may be paid instead of an injury or survivor’s pension. If you become dependent as a result of an insured event, you are entitled to care benefits or a care allowance (even if you already receive a pension).", "cs": "Pojistné krytí platí, jen pokud existuje příčinná souvislost mezi pojištěnou činností a úrazem a také mezi úrazem a ohrožením zdraví. Příslušná úrazová pojišťovna z moci úřední určí, zda se pojištění na úraz vztahuje a zda zakládá nároky na dávky; Jeho výše je 80 % hrubé mzdy, přičemž horní limit tvoří čistý plat. Je poskytováno Z titulu zákonného úrazového pojištění je za určitých podmínek vypláceno pohřebné (viz bod 2.2). od konce období, během něhož budete i nadále dostávat plat, a v zásadě je hrazeno maximálně 78 týdnů. Tato dávka se přestává vyplácet, jakmile je vám přiznán důchod z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Je trochu nižší než denní odškodné v případě úrazu. Ta musí být předložena příslušné instituci sociálního zabezpečení (viz bod 3). Důchod z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (Verletztenrente) Důchod v případě úplné pracovní neschopnosti (Erwerbsunfähigkeit) Jestliže je v důsledku úrazu snížena vaše výdělečná schopnost alespoň o 20 % po dobu delší než 26 týdnů, pobíráte důchod z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Pozůstalostní důchod (Hinterbliebenenrenten) K získání tohoto důchodu musíte prokázat, že jste přispívali na pojištění nejméně 60 měsíců (odpracovaná doba). Musíte také prokázat, že jste přispívali na povinné pojištění po dobu tří z pěti let předcházejících celkové pracovní neschopnosti. Toto pětileté období může být prodlouženo například o dobu pracovní neschopnosti, nezaměstnanosti, školního vzdělání a výchovy dětí. Důchod z důvodu invalidity z povolání (Berufsunfähigkeit) Děti mladší 18 let dostávají sirotčí důchod (Waisenrente). Sirotek po otci nebo matce dostává 20 % posledního příjmu pojištěnce a sirotek po otci i matce dostává 30 % tohoto příjmu. Pokud se dítě ještě vzdělává, je mu důchod vyplácen do věku 27 let. Z titulu ochrany očekávání mohou pojištěnci také nárokovat důchod z důvodu částečného snížení pracovní schopnosti, pokud splní podmínky stanovené pojišťovacím právem, jestliže se narodili před 2. lednem 1961 a jestliže jim snížení pracovní schopnosti ze zdravotních důvodů brání v tom, aby mohli pracovat alespoň šest hodin denně ve své stávající profesi nebo v jiné profesi, jež by pro ně byla přijatelná. Jestliže má příjemce důchodu vlastní příjmy, mohou být případně od důchodu odečteny. Jednorázové peněžité vyrovnání (Abndung) může v některých případech nahradit důchod z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo pozůstalostní důchod."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První rozsáhlý program REDD+ vznikl v roce 2008 jako dohoda mezi Norskem a Brazílií. Norsko souhlasilo s tím, že poskytne Brazílii miliardu dolarů formou „plateb vázaných na výkon“, pokud úspěšně ochrání své deštné pralesy. Peníze z Norska putovaly ve splátkách podle toho, jak Brazílie chránila své lesy. Výsledky byly působivé: Brazílie snížila v posledních deseti letech průměrné tempo odlesňování v Amazonii o více než 60%, což vedlo k pohlcení zhruba 3,6 miliard tun oxidu uhličitého, tedy více než u kterékoliv jiné země. A Norsko dokázalo přispět ke zmírnění globálních emisí oxidu uhličitého. Navzdory úspěchu tohoto pilotního partnerství však dnes program REDD+ zoufale potřebuje kapitál. Řešení se v mnoha ohledech podobá Muskovu solárnímu návrhu pro Portoriko. Inovace ovšem tentokrát nemá technický, nýbrž finanční ráz. Pokud by vznikl trh s REDD+ kredity, vytvořily by se investiční příležitosti v oblasti ochrany tropických pralesů pro silné průmyslové znečišťovatele. Při adekvátním politickém rámci by se REDD+ kredity daly nabízet prostřednictvím stávajících povolenkových trhů – jako jsou trhy s uhlíkovými kredity v Kalifornii či Jižní Koreji –, čímž by se uvolnily miliardy dalšího kapitálu určeného na zalesňovací aktivity. Rozvoj takového rámce by zároveň umožnil, aby se REDD+ stal součástí budoucích povolenkových systémů, například systému, který dnes vyvíjí globální sektor letecké dopravy s cílem stanovit emisní strop, případně trhu s uhlíkovými povolenkami, jehož činnost chce ještě letos zahájit Čína.", "en": "The first large-scale REDD+ program, an agreement between Norway and Brazil, was initiated in 2008. Norway agreed to provide $1 billion in “performance-based payments” to Brazil for successfully protecting its rainforests. The money from Norway was released in installments, as Brazil conserved its forests. The results were impressive: Brazil reduced the average rate of Amazon deforestation by over 60% over the last decade, absorbing about 3.6 billion tons of carbon dioxide, more than any other country. And Norway was able to help mitigate global carbon dioxide emissions. But, despite the success of the pilot partnership, the REDD+ program today is in dire need of capital. In many ways, the solution is similar to Musk’s solar proposal in Puerto Rico. Only this time, the innovation is not technical, but financial. Creating a market for REDD+ credits would create investment opportunities in tropical forest preservation for heavily polluting companies and industries. With an adequate policy framework, REDD+ credits could be offered through existing compliance markets – such as the carbon credit markets in California or South Korea – unlocking billions in additional capital for reforestation efforts. Developing such a framework would also enable REDD+ to become part of future compliance systems, like the one being developed by the global airline industry to cap emissions, or the carbon-permit market that China plans to launch later this year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "MEPs determine the rules and general conditions governing the performance of the Ombudsman’s duties. He works from oces on the EP’s premises. Cooperating closely with national parliaments Finally, the European Parliament is involved in building and maintaining close links with national parliaments in the European Union. This interparliamentary cooperation is intended essentially to reinforce the parliamentary dimension of the EU by extending democratic scrutiny of and accountability for decisions at EU level, thus ensuring more transparency and openness in the decision-making process. It improves the democratic legitimacy, quality and eciency of the European Union’s legislative process. The reform of the Treaties includes provisions designed to involve the national parliaments even more closely in the institutional process. ■The European Parliament and EU enlargements When new countries wish to join the European Union, Parliament must give its consent. MEPs check that the applicant countries full the criteria laid down in the treaties, particularly with regard to human rights. The European Union cannot accept new Member States without the European Parliament’s assent. It is up to the Council and the Commission to negotiate with the applicant countries and to set the date of accession, but MEPs monitor the procedure until the very day of the accession to make sure that all the conditions for membership of the EU are met. Any country seeking membership of the European Union must conform to the ‘Copenhagen criteria’, so called after the city where, in 1993, the heads of state and government established the conditions for accession (those conditions have since been tightened). — acceptance of the Community acquis: ability to take on the obligations of membership, including adherence to the aims of political, economic and monetary union. In addition, Parliament has called for consideration to be given both to the applicant countries’ preparations for joining and to the Union’s absorption capacity, stressing that no new enlargement will be possible on the basis of the Nice Treaty. The EU: from 6 Member States to 27 March 1957 January 1973 January 1981 January 1986 Spain and Portugal January 1995 January 2007 During the last parliamentary term MEPs debated on several occasions the applicant countries’ readiness to join the EU. They gave the go-ahead for opening negotiations with Turkey and Croatia, and supported the candidacy of the Former Yugoslav Republic of Macedonia, although formal negotiations with that country have not yet started. ■The European Parliament on the world stage", "cs": "Evropští poslanci stanoví také předpisy, statut a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv. Sídlí v prostorách Evropského parlamentu. Úzká spolupráce s parlamenty jednotlivých států Evropský parlament se také účastní vytváření a udržování úzkých styků s parlamenty států Evropské unie. Tato meziparlamentní spolupráce se snaží především o posílení parlamentního rozměru EU a zdůrazňuje přitom demokratickou kontrolu a odpovědnost rozhodování na úrovni Společenství. Zajišťuje transparentnost a velkou otevřenost rozhodovacích procesů. Zlepšuje také demokratickou legitimitu, kvalitu a účinnost legislativního procesu Evropské unie. Reforma smluv, zahájená na summitu v červnu 2007, hodlá do institucionálního procesu ještě více zapojit parlamenty jednotlivých států. ■Evropský parlament a rozšíření EU Pokud si některá země přeje vstoupit do Evropské unie, je Evropský parlament požádán o vyslovení souhlasu. Poslanci zejména posuzují, zda kandidátské země splňují kritéria stanovená ve smlouvách, především kritéria v oblasti lidských práv. Evropská unie nemůže přijmout nové členské státy bez souhlasu Evropského parlamentu. I když jednání s kandidátskými zeměmi a stanovení data vstupu přísluší Radě a Komisi, poslanci jsou pověřeni dohlížet na postup až do dne přistoupení, aby bylo zaručeno, že byly splněny všechny podmínky pro přistoupení k EU. Každá země, která se uchází o členství v Unii, totiž musí splnit tzv. kodaňská kritéria, nazvaná podle města, v němž v roce 1993 vrcholní představitelé států stanovili podmínky pro přistoupení k Unii (podmínky byly později zpřísněny). Parlament také vyzýval k tomu, aby se současně posuzovaly dva aspekty: zda jsou kandidátské země připraveny na vstup a zda má Unie dostatečnou„absorpční kapacitu“. Dal přitom jasně najevo, že žádné další rozšíření nebude moci proběhnout na základě Smlouvy z Nice. EU od 6 po 27 členů Březen 1957 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo Leden 1973 Dánsko, Irsko a Spojené království Leden 1981 Leden 1986 Španělsko a Portugalsko Leden 1995 Leden 2007 V posledním volebním období poslanci několikrát jednali o připravenosti kandidátských zemí na vstup. Dali zelenou zahájení přístupových jednání s Tureckem a Chorvatskem a podpořili kandidaturu bývalé Jugoslávské republiky Makedonie, ačkoli ociální jednání s touto zemí ještě nezačala. ■Evropský parlament ve světě"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We stop thinking too soon. But if we give it a little bit more thought, like a paper clip. A paper clip makes this a little bit more interesting. Not only that, if instead of using my hand with the fingers, I use my hand closed into a fist, that makes this even a little bit more interesting. Not only that, but I will impose myself a time limit of one second, something that would look like this. Now -- no, no, no. Sturgeon may be correct. But he doesn't have to be correct forever. Things can always change. Sir, what was the card? The 10 of hearts? There's this to prove that things can always change -- the 10 of hearts. (Applause) Secrets are important. And secrets are valuable. And this is the best secret I've ever experienced. It starts with a deck of cards onto the table, an old man and a claim, \"I will not touch the deck till the end.\" It doesn't matter who the man was, all that matters was that sentence ringing in my head: \"I will not touch the deck till the end.\" Now, during all this time, he was holding a small notebook that sometimes he would open and flip through the pages and look at something. But I was not really paying attention to the book because I was paying attention the deck and the claim he had made before, \"I will not touch the deck till the end.\"", "cs": "Přestaneme přemýšlet, co bude dál. Když se nad tím ale zamyslíme trochu víc, přidáme třeba svorku. Díky svorce už to je trochu zajímavější. A nejen to, když místo prstů papír přehnu rukou sevřenou v pěst, tak to bude ještě o něco zajímavější. A když si k tomu ještě navíc dám časový limit jedné vteřiny, bude to vypadat asi nějak takhle. Takže – ne, ne, ne. Sturgeon má možná pravdu. Ale nemusí ji mít napořád. Vše může být nakonec jinak. Jakže byla ta karta, pane? Srdcová 10? Tady je důkaz, že vše může být nakonec jinak – srdcová 10. (Potlesk) Tajemství jsou důležitá. Tajemství mají svou hodnotu. A toto je nejlepší tajemství mého života. Vše začíná balíčkem karet na stole, starcem a prohlášením: „Toho balíčku se nedotknu, dokud nebude konec.“ Je jedno, kdo to byl, důležitá byla jen ta věta, která mi zněla v hlavě: „Toho balíčku se nedotknu, dokud nebude konec.“ Celou tu dobu měl v ruce malý notes, který občas otevřel, prolistoval stránky a na něco se podíval. Ale té knížce jsem moc nevěnoval pozornost, soustředil jsem se na balíček a větu, kterou předtím řekl: „Toho balíčku se nedotknu, dokud nebude konec.“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jistě, na nejvyšší úrovni mají USA některé špičkové světové nemocnice, výzkumné univerzity a vyspělá lékařská centra. Ačkoliv však USA vynakládají na zdravotnictví vyšší procento HDP na obyvatele než kterákoliv jiná země, jejich výsledky v oblasti zdravotnictví jsou opravdovým zklamáním. Naděje na dožití průměrného amerického muže v době jeho narození je nejnižší ze sedmnácti zemí s vysokými příjmy – téměř o čtyři roky kratší než ve Švýcarsku, Austrálii a Japonsku. U žen je pak druhá nejnižší – například v Japonsku je naděje na dožití o více než pět let delší. Stejné zklamání přinášejí i další zdravotnická měřítka – z dat vyplývají horší zdravotní výsledky Američanů během celého jejich života. A v posledních nejméně třiceti letech se situace zhoršuje. K zaostávání Američanů v oblasti zdraví přispívá mnoho faktorů, přičemž některá ponaučení jsou relevantní i pro jiné země. Tak především je důležitý přístup k lékům. Protože USA patří mezi několik málo rozvinutých zemí, které neuznávají tento přístup jako základní lidské právo a více než ostatní se spoléhají na soukromý sektor, není žádným překvapením, že mnoho Američanů nedostává potřebné léky. Zákon o ochraně pacienta a dostupné péči (Obamacare) sice situaci zlepšil, avšak pokrytí populace zdravotním pojištěním zůstává chabé a téměř polovina z 50 amerických států odmítá rozšířit Medicaid, program financování zdravotní péče pro chudé Američany. Míra chudoby v dětství navíc patří v USA k nejvyšším mezi všemi rozvinutými zeměmi (což platilo ještě výrazněji, než úsporná politika dramaticky zvýšila chudobu v několika evropských zemích), přičemž absence správné výživy a zdravotní péče v dětství má celoživotní dopady. Americké zbrojní zákony zase přispívají k nejvyššímu výskytu násilných úmrtí ze všech rozvinutých zemí a závislost Američanů na automobilech stojí za vysokou úmrtností na silnicích. Rovněž nadměrná americká nerovnost představuje klíčový faktor zaostávání v oblasti zdraví, zvláště když se zkombinuje s faktory uvedenými výše. Protože v USA existuje větší chudoba, větší chudoba v dětství, vyšší počet lidí nemá přístup k zdravotní péči, slušnému bydlení a vzdělání a vyšší počet lidí čelí potravinové nejistotě (a často konzumuje levná jídla, která přispívají k obezitě), není divu, že země vykazuje špatné zdravotní výsledky. Ty jsou však v USA horší než jinde také u lidí s vyššími příjmy a zdravotním pojištěním. Možná i tato skutečnost souvisí s vyšší nerovností oproti jiným rozvinutým státům.", "en": "True, at the top end, the US has some of the world’s leading hospitals, research universities, and advanced medical centers. But, though the US spends more per capita and as a percentage of its GDP on medical care than any other country, its health outcomes are truly disappointing. American male life expectancy at birth is the worst of 17 high-income countries – almost four years shorter than in Switzerland, Australia, and Japan. And it is the second worst for women, more than five years below life expectancy in Japan. Other health metrics are equally disappointing, with data indicating poorer health outcomes for Americans throughout their lives. And, for at least three decades, matters have been getting worse. Many factors contribute to America’s health lag, with lessons that are relevant for other countries as well. For starters, access to medicine matters. With the US among the few advanced countries that does not recognize access as a basic human right, and more reliant than others on the private sector, it is no surprise that many Americans do not get the medicines they need. Though the Patient Protection and Affordable Care Act (Obamacare) has improved matters, health-insurance coverage remains weak, with almost half of the 50 US states refusing to expand Medicaid, the health-care financing program for America’s poor. Moreover, the US has one of the highest rates of childhood poverty among the advanced countries (which was especially true before austerity policies dramatically increased poverty in several European countries), and lack of nutrition and health care in childhood has lifelong effects. Meanwhile, America’s gun laws contribute to the highest incidence of violent deaths among advanced countries, and its dependence on the automobile underpins a high rate of highway fatalities. America’s outsize inequality, too, is a critical factor in its health lag, especially combined with the factors mentioned above. With more poverty, more childhood poverty, more people without access to health care, decent housing, and education, and more people facing food insecurity (often consuming cheap foods that contribute to obesity), it is no surprise that US health outcomes are bad. But health outcomes are also worse in the US than elsewhere for those with higher incomes and insurance coverage. Perhaps this, too, is related to higher inequality than in other advanced countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po Si-laj mezi drakem a jeho hněvem LONDÝN – Po roce nevysvětleného zdržení konečně začne soud s Po Si-lajem, bývalým tajemníkem komunistické strany ve městě Čchung-čchingu. Čelí třem obviněním: z korupce, úplatkářství a zneužití pravomoci. Jeho skutečným prohřeškem je ale to, že uvedl v pochybnost fungování Komunistické strany Číny. Straně bylo navíc mimořádně žinantní usvědčení Poovy manželky z vraždy britského podnikatele Neila Heywooda, o níž rozsáhle informovala média. Až soud konečně shledá Poa vinným – a že se tak stane, je jisté –, bude mu nejspíš vyměřen trest odnětí svobody podobný tomu, jaký dostal bývalý šanghajský tajemník strany Čchen Liang-jü (18 let) či bývalý pekingský tajemník strany Čchen Si-tchung (16 let). Oba tito muži byli stejně jako Po členy ústředního výboru KS Číny, tedy nejužšího kruhu partaje – a díky tomuto postavení unikli trestu smrti (na rozdíl od níže postaveného někdejšího ministra železnic Liou Č’-ťüna, odsouzeného za podobná obvinění z korupce a zneužití pravomocí). Poovo odsouzení však pro Stranu nebude znamenat konec skandálu. Nerozplyne se ani stín, jejž na KS Číny vrhá jeho syn Po Kua-kua, který si žije na vysoké noze v exilu, a manželka Po-Ku Kchaj-laj, usvědčená vražedkyně. Pád pana Po a jeho rodiny ale stěží dosahuje úrovně shakespearovské tragédie. Král Lear to není. Samozřejmě, Po, jeho žena a syn jsou už určitou dobu morálně mrtví. Moc z nich vysála lidství. Po-Ku zavraždila Heywooda, svého milence a obchodního partnera, a v důsledku Poových ambicí zemřelo mnoho dalších nevinných lidí. Jeho násilnický nejbližší nohsled, bývalý čchungčchingský policejní ředitel Wang Li-ťün, prchl na americký konzulát v Čcheng-tu z obavy, že je ohrožen na životě, protože o Heywoodově vraždě a Poových dalších zločinech ví přespříliš. KS Číny ovšem nechce nic jiného než skandál zakrýt. Ústřední komise pro kontrolu kázně už upustila od obvinění z nezákonných vztahů s několika ženami, čímž dává najevo, že takové zločiny zůstanou utajeny, spáchají-li je členové ústředního výboru. Podobná byla oficiální reakce už na sukničkářství Čchen Liang-jüa i na „pět zlatých květin“ Čchen Si-tchunga.", "en": "Bo Xilai Between the Dragon and His Wrath LONDON – After a year of unexplained delay, the trial of Bo Xilai, the former Communist Party secretary of Chongqing municipality, is finally about to begin. Bo faces three charges: corruption, bribery, and abuse of power. But his real offense is that he challenged the Chinese Communist Party’s way of doing things. Moreover, his wife’s conviction of the widely publicized murder of British businessman Neil Heywood has severely embarrassed the CCP. When the court finally convicts Bo – and he is certain to be convicted – he will probably face a prison term similar to that of former Shanghai Party Secretary Chen Liangyu, who received 18 years, or former Beijing Party Secretary Chen Xitong, who was sentenced to 16 years. Like Bo, both men had been members of the CCP Central Committee, the Party’s inner circle – a status that allowed them to escape a death sentence (unlike the lower-ranking former Minister of Railways Liu Zhijun following his conviction on similar charges of corruption and abuse of power). For the Party, however, Bo’s conviction will not mark the end of the scandal. Nor will the shadow cast over the CCP by his high-living, exiled son Bo Guagua and his homicidal wife Bogu Kailai simply disappear. But the fall of Bo and his family hardly rises to the level of Shakespearean tragedy. King Lear this is not. Of course, Bo and his wife and son have been morally dead for some time. Power sapped their humanity. Bogu killed Heywood, her lover and business partner, and many other innocent people died as a result of Bo’s ambition. His thuggish chief henchman, the former Chongqing police chief Wang Lijun, fled to the US consulate in Chengdu, fearing that his life was in jeopardy because he knew too much about Heywood’s murder and Bo’s other crimes. Still, the CCP wants nothing more than to whitewash the scandal. The Central Commission for Discipline Inspection has already scrapped charges of illicit sexual relations involving several women, signaling that such crimes are to remain hidden when Central Committee members commit them. This follows a similar official response to Chen Liangyu’s philandering and to Chen Xitong’s “Five Golden Flowers.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lídři emoční inteligence využívají k řízení svého „charismatu“ čili osobní přitažlivosti v celé škále proměnlivých okolností. Všichni se ostatním prezentujeme rozličnými způsoby, abychom ovládali dojem, jímž působíme: víme například, že „šaty dělají člověka“. I politici se pro různá publika různě „oblékají“. Schopností účinně ovládat dojmy proslul štáb Ronalda Reagana. I tak pevný generál jako George Patton si svůj zakaboněný výraz nacvičoval před zrcadlem. Úspěšné řízení osobnostního působení vyžaduje zčásti tutéž emoční kázeň a um, jež mají dobří herci. Herectví a vůdcovství mají mnoho společného. Obě kombinují sebekontrolu se schopností vytvářet představy. Reaganovi v tomto ohledu dobře posloužila jeho dřívější zkušenost hollywoodského herce a Roosevelt byl také výtečný herec. Vzdor bolesti a těžkostem s chůzí na obrnou postižených nohou si Roosevelt zachovával usměvavý zevnějšek a bedlivě se vyhýbal fotografování na invalidním vozíku. Lidé, podobně jako ostatní skupiny primátů, soustřeďují pozornost na vůdce. Ať si to generální ředitelé a prezidenti uvědomují nebo ne, signály, které vysílají, se ostře sledují. Součástí emoční inteligence je vnímavost k takovým signálům a jejich usměrňování a sebekázeň, která brání tomu, aby osobní psychologické potřeby pokřivovaly politické přístupy. Nixon například dokázal účinně strategizovat v zahraniční politice, ale nebyl tak dobře schopen ovládat osobní nejistoty, které jej přiměly k vytváření „seznamů nepřátel“ a nakonec vedly k jeho pádu. Trump některé z dovedností emoční inteligence má.", "en": "Leaders use emotional intelligence to manage their “charisma” or personal magnetism across changing contexts. We all present ourselves to others in a variety of ways in order to manage the impressions we make: for example, we “dress for success.” Politicians, too, “dress” differently for different audiences. Ronald Reagan’s staff was famous for its effectiveness in managing impressions. Even a tough general like George Patton used to practice his scowl in front of a mirror. Successful management of personal impressions requires some of the same emotional discipline and skill possessed by good actors. Acting and leadership have a great deal in common. Both combine self-control with the ability to project. Reagan’s prior experience as a Hollywood actor served him well in this regard, and Roosevelt was a consummate actor as well. Despite his pain and difficulty in moving on his polio-crippled legs, FDR maintained a smiling exterior, and was careful to avoid being photographed in the wheelchair he used. Humans, like other primate groups, focus their attention on the leader. Whether CEOs and presidents realize it or not, the signals they convey are always closely watched. Emotional intelligence involves awareness and control of such signals, and the self-discipline that prevents personal psychological needs from distorting policy. Nixon, for example, could strategize effectively on foreign policy; but he was less able to manage the personal insecurities that caused him to create an “enemies list” and eventually led to his downfall. Trump has some of the skills of emotional intelligence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, don't get me wrong -- this is not to say the poor don't learn anything -- they can come out wiser for sure. But it's not enough. Or as Professor Shafir told me, \"It's like teaching someone to swim and then throwing them in a stormy sea.\" I still remember sitting there, perplexed. And it struck me that we could have figured this all out decades ago. I mean, these psychologists didn't need any complicated brain scans; they only had to measure the farmer's IQ, and IQ tests were invented more than 100 years ago. Actually, I realized I had read about the psychology of poverty before. George Orwell, one of the greatest writers who ever lived, experienced poverty firsthand in the 1920s. \"The essence of poverty,\" he wrote back then, is that it \"annihilates the future.\" And he marveled at, quote, \"How people take it for granted they have the right to preach at you and pray over you as soon as your income falls below a certain level.\" Now, those words are every bit as resonant today. The big question is, of course: What can be done? Modern economists have a few solutions up their sleeves. We could help the poor with their paperwork or send them a text message to remind them to pay their bills. This type of solution is hugely popular with modern politicians, mostly because, well, they cost next to nothing. These solutions are, I think, a symbol of this era in which we so often treat the symptoms, but ignore the underlying cause. So I wonder: Why don't we just change the context in which the poor live? Or, going back to our computer analogy: Why keep tinkering around with the software when we can easily solve the problem by installing some extra memory instead? At that point, Professor Shafir responded with a blank look. And after a few seconds, he said, \"Oh, I get it. You mean you want to just hand out more money to the poor to eradicate poverty. Uh, sure, that'd be great. But I'm afraid that brand of left-wing politics you've got in Amsterdam -- it doesn't exist in the States.\" But is this really an old-fashioned, leftist idea?", "cs": "Ale nepochopte to špatně – nechci říct, že chudí se nic nenaučí – mohou se, samozřejmě, stát moudřejší. Ale to nestačí. Mohu to říct i jako profesor Shafir: „Je to, jako když někoho učíte plavat, a pak ho vrhnete do rozbouřeného moře.“ Pamatuji si, jak jsem tam seděl, úplně vyvedený z míry. A došlo mi, že jsme na to mohli přijít už před desítkami let. Ti psychologové přece nepotřebovali žádné složité snímkování mozku – museli jen změřit IQ farmářů, a IQ testy byly vynalezeny více než před 100 lety. Vlastně jsem si uvědomil, že o psychologii chudoby jsem už četl. George Orwell, jeden z největších spisovatelů historie, zažil ve dvacátých letech chudobu na vlastní kůži. „Podstatou chudoby“, napsal tenkrát, je to, že „likviduje budoucnost“. A také žasnul nad tím, cituji, „Jak je pro lidi samozřejmé cítit se oprávněni k napomínání a poučování těch, jejichž příjem klesne pod určitou hranici.“ Tato slova mají úplně stejnou platnost i v dnešní době. Hlavní otázka samozřejmě zní: Co s tím lze udělat? Moderní ekonomové mají v rukávu pár řešení. Mohli bychom chudým pomoci s papírováním nebo jim posílat připomínky, když mají něco zaplatit. Taková řešení jsou mezi moderními politiky velmi populární. Hlavně proto, že skoro nic nestojí. Myslím si, že tato řešení symbolizují současnou dobu, ve které často řešíme projevy, ale ignorujeme hlavní příčiny. A tak se ptám: Proč prostě nezměníme okolnosti, za kterých chudí žijí? Když opět použiju analogii s počítačem: Proč se pořád vrtáme v softwaru, když bychom problém snadno vyřešili přidáním paměti? Profesor Shafir na mě v oné chvíli zareagoval prázdným pohledem. A po několika vteřinách řekl: „Aha, už to chápu. Chtěl byste prostě lidem v nouzi dát víc peněz, a chudoba by se tak vymýtila. Ano, to by určitě bylo skvělé. Ale obávám se, že taková levicová politika, jakou máte v Amsterdamu... ve Státech neexistuje.“ Je to ale opravdu taková staromódní, levicová myšlenka?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je zřejmé, že Japonsko skutečně okupovalo Čínu, napáchalo nepředstavitelná zvěrstva a dosud za to nezaplatilo žádné reparace ani se přesvědčivým způsobem neomluvilo. Co Čína nicméně získá tím, když bude o 60 let později tato témata ustavičně navozovat? Jakou cenu má riziko ochlazení vztahů s druhou největší ekonomikou světa a jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Číny? Za prvé a především je napomáhání a podněcování projevů lidového hněvu vůči Japonsku pro předáky Komunistické strany Číny silným a snadno dostupným prostředkem, jak mobilizovat domácí podporu a tím legitimizovat vlastní moc. Současně představují demonstrace čínskou zkušenost se světem jako s nerovným místem, kde jsou slabí zákonitě terorizováni, vykořisťováni a ponižováni. Toto pojetí světa naznačuje, že ačkoliv panoramatické siluety velkoměst, billboardy a honosné pětihvězdičkové hotely vypovídají něco jiného, musí Čína urazit ještě dlouhou cestu, než skutečně dospěje k pochopení a docenění svých současných úspěchů a svého postavení. Vzedmutí organizovaného hněvu v dobách, kdy je Čína napadána nebo urážena, nejsou pochopitelně ničím novým. Reakcí vedoucích čínských představitelů na nezamýšlený americký útok na čínské velvyslanectví v Bělehradě v roce 1988 a na střet amerického špionážního letounu s čínským letadlem nad Tichým oceánem bylo povolení, byť nikoliv rozdmýchání velkých demonstrací proti cizincům. V souladu s tímto syndromem obvinil ministr zahraničí Li Čao-sing Japonsko, že „ranilo city čínského lidu“ tím, že se za své zločiny neomluvilo, jako by byl ministrem psychologie, a nikoliv zahraničních věcí. Raněná duše Číny a touha po odškodnění od někdejších trýznitelů si samozřejmě zaslouží sympatie. V tomto smyslu lze o Číně stejně jako o mnoha dalších zemích říci, že má cosi jako bipolární osobnost. Značná část emocionální síly Maovy revoluce se odvozovala od rozšířeného pocitu nerovného zacházení a ponižování ze strany zahraničních mocností a tento revoluční zápal nebyl nikdy skutečně pohřben. Stejně jako z Brány nebeského klidu nikdo nikdy nesňal Maův portrét, přežívají celé části jeho revoluce i nadále v čínských institucích, způsobu myšlení a formách vzájemného působení na svět. Podobně jako recesivní geny se i ony někdy zničehonic znovu projeví.", "en": "Of course, Japan did occupy China, committed unimaginable savagery, and has since paid no reparations or apologized in a convincing way. Nevertheless, what benefit does China gain by continuing to raise these issues 60 years later? What is worth the risk of alienating the world’s second largest economy and one of China’s most important trade partners? First and foremost, aiding and inciting the expression of popular anger against Japan gives China’s Communist Party leaders a powerful and readily available vehicle for rallying domestic support, thereby legitimizing their own power. At the same time, the demonstrations represent China’s experience of the world as an unequal place where the weak are inevitably bullied, exploited, and humiliated. This mindset suggests that, despite the panoramic city skylines, the billboards, and the flashy five-star hotels say otherwise, China has a long way to go before it truly comes to understand and appreciate its actual accomplishments and status. Indeed, surges of organized anger when China is attacked or insulted are hardly new. The reaction of China’s leaders to the America’s accidental attack on China’s embassy in Belgrade in 1998, and to the collision of an American spy plane with a Chinese plane over the Pacific, was to permit, if not foment, large anti-foreign demonstrations. In keeping with this syndrome, Foreign Minister Li Zhaoxing has accused Japan of having “hurt the feelings of the Chinese people” by not apologizing for their crimes, as if he were Minister of Psychology, rather than foreign affairs. Of course, China’s wounded psyche and the desire for restitution from its former tormentors deserve sympathy. In this sense, China, like many countries, could be said to have something of a bi-polar personality. Much of the emotional force of Mao’s revolution derived from the widespread sense of unequal treatment and humiliation by foreign powers, and this revolutionary fervor has never been properly interred. Just as Mao’s portrait has never been taken down from The Gate of Heavenly Peace, so whole elements of his revolution continue to survive in China’s institutions, ways of thinking, and modes of interacting with the world. Like recessive genes, they sometimes suddenly re-express themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What does the French Revolution have to do with the time NASA accidentally crashed a $200 million orbiter into the surface of Mars? Actually, everything. That crash happened due to an error in converting between two measurement systems, U.S. customary units and their S.I, or metric, equivalence. So what's the connection to the French Revolution? Let's explain. For the majority of recorded human history, units like the weight of a grain or the length of a hand weren't exact and varied from place to place. And different regions didn't just use varying measurements. They had completely different number systems as well. By the late Middle Ages, the Hindu-Arabic decimal system mostly replaced Roman numerals and fractions in Europe, but efforts by scholars like John Wilkins to promote standard decimal-based measures were less successful. With a quarter million different units in France alone, any widespread change would require massive disruption. And in 1789, that disruption came. The leaders of the French Revolution didn't just overthrow the monarchy. They sought to completely transform society according to the rational principles of the Enlightenment. When the new government took power, the Academy of Sciences convened to reform the system of measurements. Old standards based on arbitrary authority or local traditions were replaced with mathematical and natural relationships. For example, the meter, from the Greek word for measure, was defined as 1/10,000,000 between the Equator and North Pole. And the new metric system was, in the words of the Marquis de Condorcet, \"For all people, for all time.\" Standardizing measurements had political advantages for the Revolutionaries as well. Nobles could no longer manipulate local units to extract more rent from commoners, while the government could collect taxes more efficiently. And switching to a new Republican Calendar with ten-day weeks reduced church power by eliminating Sundays. Adoption of this new system wasn't easy. In fact, it was a bit of a mess. At first, people used new units alongside old ones, and the Republican Calendar was eventually abandoned. When Napoléon Bonaparte took power, he allowed small businesses to use traditional measurements redefined in metric terms. But the metric system remained standard for formal use, and it spread across the continent, along with France's borders. While Napoléon's empire lasted eight years, its legacy endured far longer.", "cs": "Jakou má Francouzská revoluce souvislost s tím, když NASA nechtěně narazila s družicí za 200 miliónů dolarů do povrchu Marsu? Vlastně všechno. Tato nehoda se stala kvůli chybě v převodu mezi dvěma systémy měr, americkými jednotkami a jejich SI, či metrickými, ekvivalenty. Takže jaká je spojitost s Francouzskou revolucí? Vysvětleme si to. Po většinu nám známé historie člověka, jednotky jako hmotnost zrnka nebo délka ruky nebyly přesné a lišily se místo od místa. A různé regiony neužívaly různé varianty jednotek. Měly také zcela odlišné systémy čísel. Do pozdního středověku indo-arabská desítková soustava ve většině Evropy nahradila římské číslice a zlomky, ale pokusy vzdělanců jako John Wilkins prosadit míry založené na desítkách byly méně úspěšné. Se čtvrt miliónem různých jednotek v samotné Francii by si jakákoliv rozsáhlejší změna vyžádala mohutný rozvrat. A v roce 1789 tento rozvrat přišel. Vůdci Francouzské revoluce nechtěli jen svrhnout monarchii. Snažili se zcela změnit společnost podle racionálních principů Osvícenství. Když nová vláda převzala moc, sešla se Akademie věd, aby reformovala systém měrných jednotek. Stará měřítka založená na svévolných autoritách a místních tradicích byla nahrazena matematickými a přirozenými vztahy. Například metr, z řeckého slova pro míru, byl definován jako 1/10 000 000 mezi rovníkem a severním pólem. A nový metrický systém byl, slovy markýze de Condorcet, „Pro všechny lidi a všechny časy.“ Standardizované jednotky měly politické výhody i pro revolucionáře. Šlechta nemohla získávat větší rentu manipulací s měrnými jednotkami, přičemž vláda mohla vybírat daně jednodušeji. A zavedení nového republikánského kalendáře s 10denními týdny zredukovalo církevní moc ubráním počtu neděl. Osvojení tohoto nového systému nebylo jednoduché. Ve skutečnosti to byl trošku nepořádek. Nejprve lidé užívali nové jednotky vedle těch starých, a republikánský kalendář byl nakonec opuštěn. Když Napoleon Bonaparte převzal moc, dovolil malým podnikatelům užívat tradiční míry předdefinované v metrických termínech. Ale metrický systém zůstal standardem pro formální užívání a rozšířil se napříč kontinentem přes francouzské hranice. Zatímco Napoleonovo impérium trvalo 8 let, jeho zákony přetrvaly mnohem déle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Roztržená vazba PAŘÍŽ – Od druhého pololetí roku 2012 se finanční trhy na celém světě výrazně ozdravují. Ve Spojených státech Dow Jonesův index (DJIA) dosáhl počátkem března historického maxima, přičemž od září se zvýšil o téměř 9 %. V Evropě se jako pozoruhodně účinná ukázala „srpnová kanonáda“ prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho. Slibem potenciálně neomezených nákupů dluhopisů členských vlád poslal Draghi sesuv eura do zapomnění. Od 1. září do 22. února index FTSEurofirst vzrostl o bezmála 7 %. I v Asii jsou finanční trhy od září na vzestupu, nejdramatičtěji v Japonsku. Ani italské volby na konci února podle všeho trhy příliš neznepokojily (alespoň prozatím). Po vyhlášení výsledků sice rozpětí úrokových sazeb u italských a španělských desetiletých bondů oproti německým krátce vyskočila o 30-50 bazických bodů, poté však opadla na 300-350 bazických bodů, přičemž před rozhodnutím ECB vytvořit program „přímých měnových transakcí“ dosahovala 500-600 bazických bodů. Tento vzestup finančních trhů je však v rozporu s politickým děním a indikátory reálné ekonomiky. Hospodářská výkonnost v USA se v roce 2012 zlepšila jen nepatrně – roční HDP se zvýšil o 2,3 %, přičemž v roce 2011 to bylo o 1,8 %. Nezaměstnanost zůstala vysoká – na konci roku 2012 dosahovala 7,8 % – a růst mezd byl za posledních několik let téměř nulový. Medián příjmu domácností je v USA stále pod úrovní roku 2007 – vlastně se blíží hladině z doby před dvaceti lety – a zhruba 90 % všech nárůstů v amerických příjmech v období po krizi bylo ve prospěch nejbohatšího 1 % domácností. Pro eurozónu jsou indikátory ještě horší. V roce 2012 se ekonomika smrštila a mzdy poklesly, vzdor nárůstům v Německu a některých severních zemích. K dispozici zatím nejsou spolehlivé statistiky, ale poprvé po desítkách let na jihu Evropy přibývá chudoby. Na politické frontě svírá USA téměř naprostý legislativní pat bez známek kompromisu, který by mohl vést k optimální směsi politik: krátkodobé podpory roztáčející efektivní poptávku a dlouhodobých strukturálních reforem a fiskální konsolidace. V Evropě se prozatím Řecku daří udržet pohromadě parlamentní většinu podporující koaliční vládu, ale pozice tam, jakož i jinde získávají krajně populistické strany.", "en": "The Great Disconnect PARIS – Since the second half of 2012, financial markets have recovered strongly worldwide. Indeed, in the United States, the Dow Jones industrial average reached an all-time high in early March, having risen by close to 9% since September. In Europe, European Central Bank President Mario Draghi’s “guns of August” turned out to be remarkably effective. Draghi reversed the euro’s slide into oblivion by promising potentially unlimited purchases of member governments’ bonds. Between September 1 and February 22, the FTSEurofirst index rose by almost 7%. In Asia, too, financial markets are up since September, most dramatically in Japan. Even the Italian elections in late February seem not to have upset markets too much (at least so far). Although interest-rate spreads for Italian and Spanish ten-year bonds relative to German bonds briefly jumped 30-50 basis points after the results were announced, they then eased to 300-350 basis points, compared to 500-600 basis points before the ECB’s decision to establish its “outright monetary transactions” program. But this financial market buoyancy is at odds with political events and real economic indicators. In the US, economic performance improved only marginally in 2012, with annual GDP rising by 2.3%, up from 1.8% in 2011. Unemployment remained high, at 7.8% at the end of 2012, and there has been almost no real wage growth over the last few years. Median household income in the US is still below its 2007 level – indeed, close to its level two decades ago – and roughly 90% of all US income gains in the post-crisis period have accrued to the top 1% of households. Indicators for the eurozone are even worse. The economy contracted in 2012, and wages declined, despite increases in Germany and some northern countries. Reliable statistics are not yet available, but poverty in Europe’s south is increasing for the first time in decades. On the political front, the US faces a near-complete legislative stalemate, with no sign of a compromise that could lead to the optimal policy mix: short-term support to boost effective demand and long-term structural reforms and fiscal consolidation. In Europe, Greece has been able – so far – to maintain a parliamentary majority in support of the coalition government, but there, and elsewhere, hyper-populist parties are gaining ground."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They serve as a model for all EU institutions and bodies, in terms of how best to react to issues that the Ombudsman raises. The European Personnel Selection Office (EPSO) agreed to disclose to candidates, at their request, the evaluation criteria used in selection procedures, as well as a breakdown of individual marks. This followed an own-initiative inquiry by the Ombudsman, who praised EPSO for adopting such a transparent approach (OI/5/2005/PB). The European Anti-Fraud Office (OLAF) reacted constructively to a request for access to documents. By releasing two versions of the relevant report, one with the complainant's personal data and the other without, it complied with the EU's access to documents rules, while demonstrating a citizen-centred approach (754/2007/BU). Also concerning access to documents and information, an Austrian citizen complained to the Ombudsman about inadequate information she had received from the Registry of the European Court of Justice. After the Ombudsman's intervention, the Registry sent the complainant a letter with more detailed information and confirmed to the Ombudsman that it had included these additional indications in its standard letters for similar cases (2448/2008/WP). The European Ombudsman — Annual Report 2008 In a case concerning an Austrian institute involved in a research and development contract in the field of chemical engineering, the Commission agreed to pay eUR 54 000. This followed the Ombudsman's request that it reconsider its refusal to pay an outstanding sum because it had not received the final cost statements on time (3784/2006/FOR). In case 2672/2008/VL, the Ombudsman used a simplified inquiry procedure and was encouraged to note that the Commission responded positively by resolving, in a rapid and exemplary manner, a contentious e-mail dispute involving an academic researcher and a Commission official. Further examples of best practice include case 1162/2007/FOR, where the Council agreed to make an ex gratia payment of eUR 1 000 in recognition of the inconvenience and stress that the complainant had suffered. The Council had initially offered the complainant a one year contract and then changed the terms when it realised that the complainant would turn 65 during that period. Finally, for the third year running, the response of the European Aviation Safety Agency (EASA) to a complaint brought to its attention should be applauded.", "cs": "Ty slouží jako vzor pro všechny orgány a instituce EU, pokud jde o to, jak nejlépe reagovat na záležitosti, které veřejný ochránce práv předložil.Evropskýúřadprovýběrpersonálu (Epso) souhlasil s tím, že na žádost všem uchazečům sdělí hodnotící kritéria používaná ve výběrových řízeních a rovněž rozpis jednotlivých známek. To následovalo po šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu, kdy Epso pochválil za přijetí takovéhoto transparentního přístupu (OI/5/2005/PB). Evropskýúřadprobojprotipodvodům (Olaf) reagoval konstruktivně na žádost o přístup k dokumentům. Poskytnutím dvou verzí příslušné zprávy, jedné s osobními údaji stěžovatele a druhé bez těchto údajů, dodržel pravidla EU týkající se přístupu k dokumentům a současně prokázal přístup vstřícný vůči občanům (754/2007/BU). Rovněž v souvislosti s přístupem k dokumentům a informacím si jedna rakouská občanka veřejnému ochránci práv stěžovala na nepřiměřené informace, které obdržela od kanceláře Evropskéhosoudníhodvora. Po zásahu veřejného ochránce práv zaslala kancelář stěžovatelce dopis s podrobnějšími informacemi a veřejnému ochránci práv potvrdila, že tyto dodatečné údaje zahrne do standardních dopisů v podobných případech (2448/2008/WP). Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 V případu týkajícím se rakouského ústavu podílejícího se na smlouvě o výzkumu a vývoji v oblasti chemického inženýrství Komise souhlasila s uhrazením částky ve výši 54 000 eUr. To následovalo po žádosti veřejného ochránce práv, aby znovu uvážila své odmítnutí uhradit dlužnou částku, jelikož neobdržela včas konečné prohlášení o výdajích (3784/2006/FOR). V případu 2672/2008/VL veřejný ochránce práv použil zjednodušený postup při šetření a byl potěšen, když zaznamenal, že Komise reagovala kladně tím, že rychle a příkladně vyřešila problematický e-mailový spor mezi vysokoškolským výzkumným pracovníkem a úřednicí Komise.K dalším příkladům osvědčených postupů patří případ 1162/2007/FOR, v němž Rada souhlasila s platbou ex gratia ve výši 1 000 eUr za obtíže a stres způsobené stěžovateli. Rada původně nabídla stěžovateli jednoletou smlouvu a poté změnila podmínky, když zjistila, že stěžovatel během tohoto období dosáhne věku 65 let. Třetí rok po sobě je nutno pochválit reakci Evropskéagenturyprobezpečnostletectví (Easa) na stížnost, na niž byla upozorněna."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As mentioned in the introduction to this Report, the Ombudsman acts as guardian of transparency. This section reviews the Ombudsman's decisions in 2008 on complaints concerning (i) public As mentioned in the introduction to this Report, access to documents, (ii) public access to information, and (iii) the the Ombudsman acts as guardian of transparency.protection of personal data and the right of data subjects to have access to their data. Public access to documents Article 1 of the Treaty on European Union refers to decisions in the Union being taken \"as openly as possible\", whilst Article 255 of the EC Treaty provides for a right of access to European Parliament, Council, and Commission documents. This right is governed by Regulation 1049/200115. On 30 April 2008, the Commission put forward a proposal16 to amend and replace Regulation 1049/2001. Chapter 4 below refers to the Ombudsman's participation in the public debate concerning the Commission's proposal. Following own-initiative inquiries by the Ombudsman in 1996 and 1999, many other Community institutions and bodies also adopted rules on access to documents.Regulation 1049/2001 gives applicants a choice of remedy: they may challenge a total or partial refusal of access either in court proceedings under Article 230 of the EC Treaty, or by complaining to the Ombudsman.", "cs": "Jak je zmíněno v úvodu této zprávy, veřejný ochránce práv jedná jako strážce transparentnosti. ností týkajících se (i) přístupu veřejnosti k dokumentům; (ii) přístupu veřejnosti k informacím a (iii) ochrany osobních údajů a práva subjektů údajů na přístup ke svým údajům. Přístup veřejnosti k dokumentům Podle článku 1 Smlouvy o Evropské unii jsou rozhodnutí v Unii přijímána „co nejotevřeněji“ a v článku 255 Smlouvy o ES je stanoveno právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Toto právo je upraveno nařízením č. 1049/200115. Dne 30. dubna 2008 předložila Komise návrh16 na změnu a nahrazení nařízení č. 1049/2001. Kapitola 4 poukazuje na účast veřejného ochránce práv na veřejné diskusi týkající se návrhu Komise. Po několika šetřeních veřejného ochránce práv vedených z vlastního podnětu v letech 1996 a 1999 přijala předpisy pro přístup k dokumentům také řada dalších orgánů a institucí Společenství.Podle nařízení č."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These are important goals, which need to be achieved soon by completing the institutional reform. Absorption capacity is about whether the EU can take in new members while continuing to function effectively. It is a functional concept, not a geographical one. Enlargement is about sharing a project based on common principles, policies and institutions. The Union has to ensure it can maintain its capacity to act and decide according to a fair balance within institutions; respect budgetary limits; and implement common policies that function well and achieve their objectives.” Absorption capacity is an important consideration, as stated by the European Council in Copenhagen in 1993 : “the Union’s capacity to absorb new members, while maintaining the momentum of European integration, is an important consideration in the general interest of both the Union and the candidate countries”. The question of absorption capacity was dealt with for the 2004 enlargement by the Commission’s Agenda 2000 document (produced in 1997), which proposed reforms of institutions, policies and the budget of the EU. It paved the way for the decisions in 1999-2003 that prepared the Union for a smooth accession of the 10 new member states in May 2004. While absorption capacity is an important consideration, we cannot wait for future enlargement to improve the functioning capacity of the EU – for the sake of today’s Europe. We need to improve the functioning capacity of the current EU, in order to enhance economic growth and competitiveness, job creation and social welfare, and thus to serve our citizens better. TOO COSTLY? ?", "cs": "Těchto stále ještě platných cílů by mělo být brzy dosaženo dokončením institucionální reformy. Kapacita přijímat nové členy souvisí s otázkou, zda je EU schopna se rozšiřovat a zároveň nadále efektivně fungovat. Jde o funkčnost, nikoli o zeměpisné hledisko. Rozšiřování znamená sdílení projektu založeného na společných zásadách, politikách a orgánech. Unie musí zajistit, že bude moci si zachovat svou schopnost jednat a rozhodovat v rámci vyváženého vztahu mezi svými orgány, dodržovat rozpočtová omezení a provádět společné politiky, které dobře fungují a plní své cíle.“ (Viz Strategický dokument o rozšíření 2005, strana 3) Absorpční kapacita je jedním z kritérií stanovených Evropskou radou v Kodani v roce 1993, která prohlásila, že „schopnost Unie přijímat nové členské státy a zároveň zachovávat dynamiku evropské integrace je důležitým faktorem, který je v obecném zájmu Unie i kandidátských zemí“. Tyto zásady v praxi rozvinul pracovní program Komise na rok 2000 (z roku 1997), který uvedl návrh řešení otázky reformy orgánů, politik a rozpočtu EU. Tento dokument připravil půdu rozhodnutím přijatým v letech 1999-2003, která Unii připravila na hladký proces přistoupení 10 nových členských států v květnu 2004. Ačkoli absorpční kapacita je jistě důležitým hlediskem, nemůžeme v zájmu dnešní Evropy se zlepšením funkční kapacity EU čekat na další rozšíření. Musíme zlepšit funkční kapacitu současné EU s cílem podpořit hospodářský růst a konkurenceschopnost, tvorbu pracovních míst a sociální zabezpečení, a tím lépe sloužit našim občanům. PŘÍLIŠ NÁKLADNÉ? ?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Druhým důvodem je fakt, že členům z rozvíjejících se ekonomik se sice nezamlouvá americký monopol, ale ještě více je znepokojuje možnost, že by prezident pocházel z konkurenční rozvíjející se ekonomiky. Evropané a Japonci mají vlastní monopoly – v MMF a Asijské rozvojové bance – a Číňané si ho v Asijské infrastrukturální investiční bance vytvořili také. Dohromady představuje toto uspořádání jakousi vzájemně propletenou kliku, v jejímž rámci rozdělují světové mocnosti sféry vlivu prostřednictvím regionálních řídicích institucí. Velké mocnosti vědí, že dojde-li k ohrožení monopolu v jedné sféře, ohrozí to všechny sféry, a tak „drží basu“, aby se na pranýři neocitly jen ony samy. Ze všeho nejdůležitější však možná je, že nově nastupující světové mocnosti už Světovou banku nepotřebují tak jako kdysi. Jelikož si pro většinu činností banky našly vlastní alternativy, může jejich lhostejnost vůči druhému funkčnímu období pro Kima naznačovat, že už jednoduše nepokládají banku za příliš významnou. A tak jsou to nakonec USA, pro které má udržení kontroly nad Světovou bankou vzhledem k jejich ochabujícímu globálnímu vlivu největší důležitost. Protože se tedy administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy neobtěžovala dodržet při nominaci důvěryhodné postupy, natožpak vybrat lepšího kandidáta, dostane neúspěšný prezident Světové banky další šanci. Je docela možné, že jakmile z funkce odejde, bude už jeho následovníka vítat jen hromadné krčení ramenou.", "en": "A second reason is that, while emerging-economy members dislike the US monopoly, they are even more worried about the prospect of a president from a rival emerging economy. The Europeans and Japanese have their own monopolies – over the IMF and the Asian Development Bank, respectively – and the Chinese have created their own with the Asian Infrastructure Investment Bank. These arrangements amount to a cabal of mutual complicity, whereby world powers designate economic spheres of influence through regional governance institutions. Each major power knows that if monopoly control is threatened in one sphere, then it is threatened in all spheres, so they hang together to avoid being hanged separately. But, perhaps most important, the world’s emerging powers no longer need the World Bank as much as they once did. Having found their own alternatives for most of what the Bank does, their indifference to a second term for Kim suggests that they simply don’t think the Bank matters much anymore. Indeed, it is the US, whose global influence is waning, for which maintaining control at the World Bank matters the most. So, because US President Barack Obama’s administration has not bothered to follow credible procedures in making its nomination, much less select a better candidate, a failed World Bank president will get another crack at the job. By the time he leaves, his successor may well be welcomed with a collective shrug."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The first year of job-secured leave to which employees are entitled under current legislation to care for each natural or adopted or foster child or a family member to the second degree of kinship by blood or by marriage who, by reason of age, accident, illness or handicap is not self-sufficient and is earning no income, counts as an insurance period for social security purposes with regard to maternity, permanent incapacity, retirement and death and survivors’ benefits. • age: the person must be eighteen years of age or older; When the reason for the leave is to care for a minor and the family unit to which the child belongs is considered a large one, this insurance contribution period is 15 months, or 18 months if in addition the family comes under a special category. To be eligible for this benefit, the person: • must be economically inactive and therefore have no social security protection; • must not be receiving (or be entitled to receive) any age-related or other benefit or assistance of the same kind or with the same object, and equal or superior in amount, from any other state organisation; This benefit was abolished by the eleventh transitional provision of Royal Decree 1/1994 approving the revised text of the General Statute on Social Security; however, the entitlement of beneficiaries already receiving this benefit was maintained in the conditions laid down by the implementing legislation. Beneficiaries may choose between continuing to receive this allowance and receiving a noncontributory disability, retirement or disabled dependent orphan’s pension, if they are entitled to one of these. • must not have an annual personal and/or family income greater than 70% of the public revenue index (IPREM) in effect. • must have a disability/incapacity rated 33% or greater; To be eligible for this benefit you must be a Spanish national or an alien legally resident in Spain and meet the qualifying conditions stated below for each type of benefit. This allowance is incompatible with other state benefits of the same kind or serving the same purpose and of greater value: in such cases, the beneficiary receives the difference. Although this allowance has been abolished, as noted above, by the eleventh transitional provision of Royal Decree 1/1994, we give here certain basic criteria that were used at the time as a basis for the corresponding administrative body’s recognition of the allowance:", "cs": "Zvláštní dávky v nezaměstnanosti mohou být vypláceny jakožto pomoc osobám, které nemají nárok na příspěvkové dávky, neboť neplatily příspěvky sociálního zabezpečení dostatečně dlouhou dobu, stejně jako osobám, které pobíraly příspěvkové dávky v nezaměstnanosti, avšak po skončení období nároku na tyto dávky zůstávají bez zaměstnání. Příjemce musí navíc splnit další podmínky, například: • skončil jeho nárok na pobírání příspěvkových dávek a příslušníci jeho rodiny jsou na něm závislí; Pokud oba rodiče zemřeli nebo své děti opustili, stávají se příjemci dávek samotné děti. Rodinné přídavky se nevyplácejí, pokud příjmy rodiny převyšují určitý strop, kromě případů, kdy je některé dítě zdravotně postižené. • platil příspěvky sociálního zabezpečení po dobu od minimálně 3 do maximálně 12 měsíců, nebo pokud se jedná o emigranta, který se vrací z jedné členské země EHS nebo ze zemí, s nimiž nebyly uzavřeny dohody o ochraně před nezaměstnaností, nebo pokud byl propuštěn z vězení a nemá ve všech výše uvedených případech nárok na příspěvkové dávky v nezaměstnanosti. Doba vyplácení těchto dávek se liší od tří do třiceti měsíců, zejména v souvislosti s věkem příjemce a přítomností nebo nepřítomností závislých osob. Pokud je zaměstnanec starší 52 let a splňuje zákonem stanovené podmínky, vyplácí se tyto dávky až do chvíle, kdy začne pobírat starobní důchod. Tyto nepříspěvkové dávky v nezaměstnanosti se obvykle rovnají 80 % veřejného ukazatele příjmů z více zdrojů, který platí v daný okamžik. Příjemci mají rovněž nárok na lékařskou péči. Za účelem vyplácení dávek sociálního zabezpečení v případě důchodu, trvalé pracovní neschopnosti, úmrtí, mateřství a pozůstalostních dávek se za období placení příspěvků považuje první rok rodičovské dovolené, na kterou mají zaměstnanci v souladu s platnými právními předpisy nárok z důvodu péče o každé dítě, nemanželské nebo osvojené, nebo o nezletilé dítě svěřené do náhradní rodinné péče, trvalé nebopředadopční, nebo z důvodu péče o člena rodiny do druhého stupně pokrevní i nepokrevní příbuznosti, který z důvodu věku, nehody, nemoci nebo postižení není schopen se sám o sebe starat a nevykonává žádnou výdělečnou činnost. Dávky předčasného důchodu jsou druhem dávek soukromého charakteru, které se liší od starobních důchodů vyplácených ze systému sociálního zabezpečení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak tomu ovšem často bývá, tato událost nebyla úplnou platební neschopností, ale spíš krokem k nové dohodě. Evropští partneři Řecka nakonec souhlasili s poskytnutím další finanční podpory, výměnou za závazek řecké vlády premiéra Alexise Tsiprase, že uskuteční náročné strukturální reformy a hluboké rozpočtové škrty. Bohužel se zdá, že tato opatření řeckou krizi nevyřešila, ale mnohem spíš jen odložila. Další vážně ohroženou ekonomikou je Portoriko, které naléhavě potřebuje komplexní restrukturalizaci svého suverénního dluhu ve výši 73 miliard dolarů. Nedávné dohody na restrukturalizaci části dluhu jsou jen začátek; ve skutečnosti nedostačují ani na to, aby vyloučily úplnou platební neschopnost. Je však třeba poukázat, že ačkoliv by taková „úvěrová událost“ pochopitelně znamenala velký problém, věřitelé možná její potenciální externí důsledky zveličují. Rádi upozorňují, že Portoriko je sice jen přidružený stát USA, ale jeho neschopnost konat dluhovou službu by se stala špatným vzorem pro americké státy a samosprávy. Takový precedent ale vznikl už dávno. Ve 40. letech 19. století přestalo své dluhy splácet devět států USA. Některé nakonec uhradily dluh v úplnosti, jiné se skontem a některé část dluhu zcela odmítly. V 70. letech 19. století další kolo platebních neschopností zachvátilo 11 států. V Západní Virginii trvaly poryvy platební neschopnosti a restrukturalizace až do roku 1919. Některá z největší rizik tkví v rozvíjejících se ekonomikách, které trpí především v důsledku zásadního obratu v globálním ekonomickém prostředí.", "en": "But, as is so often the case, what happened was not a complete default so much as a step toward a new deal. Greece’s European partners eventually agreed to provide additional financial support, in exchange for a pledge from Greek Prime Minister Alexis Tsipras’s government to implement difficult structural reforms and deep budget cuts. Unfortunately, it seems that these measures did not so much resolve the Greek debt crisis as delay it. Another economy in serious danger is the Commonwealth of Puerto Rico, which urgently needs a comprehensive restructuring of its $73 billion in sovereign debt. Recent agreements to restructure some debt are just the beginning; in fact, they are not even adequate to rule out an outright default. It should be noted, however, that while such a “credit event” would obviously be a big problem, creditors may be overstating its potential external impacts. They like to warn that although Puerto Rico is a commonwealth, not a state, its failure to service its debts would set a bad precedent for US states and municipalities. But that precedent was set a long time ago. In the 1840s, nine US states stopped servicing their debts. Some eventually settled at full value; others did so at a discount; and several more repudiated a portion of their debt altogether. In the 1870s, another round of defaults engulfed 11 states. West Virginia’s bout of default and restructuring lasted until 1919. Some of the biggest risks lie in the emerging economies, which are suffering primarily from a sea change in the global economic environment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Takové obavy jsou podle všeho přirozené, když se spojenecká bojová letadla vracejí z náletů právě nad hlavami Bulharů, a když zbloudilé bomby Aliance zasáhnou dokonce předměstí Sofie. V Bulharsku nebyl dosud nikdo zraněn, ale ze Srbska přicházejí zprávy, že etničtí Bulhaři tam žijící jsou přesouváni do válečných zón, aby tam kopali zákopy nebo snad i stáli živými štíty. Obyvatelstvo viní vládu, že tyto lidi nechala na holičkách. Avšak pravá noční můra pro Bulharsko je možnost, že se Kosovo bude opakovat v Makedonii s tím, že příliv utečenců se spolu s válkou a utrpením převalí na bulharskou půdu. Navzdory slovním výpadům opozice složené z bývalých komunistů vyřešily nedávno vlády Bulharska a Makedonie řadu dlouhotrvajících sporů. Jednání byla vedena s takovou obratností, že Spojené státy, Velká Británie, Německo, Evropská komise, a dokonce vzdorující Řecko s uznáním zatleskaly. Válka však natolik oživila sílu postkomunistů, že nyní bez ostychu označují tyto dohody za zradu a vykřikují, že vláda se souhlasem, aby NATO používalo bulharský vzdušný prostor, zatahuje celou zemi do války. Strach z rozšíření války zde rezonuje opravdu silně. Všichni bulharští muži sloužili v armádě a mnozí si pamatují, jak snadno se mohlo v sedmdesátých letech stát, že by ruské tankové oddíly byly letecky během několika hodin přepraveny do Bulharska. Vědí, že kdyby NATO konalo podle své vůle, vyřídilo by Miloševiče během několika dnů. Protože ale Amerika ani Evropa nechtějí riskovat životy svých vojáků, jsou ohroženy naopak životy zemí jako je Bulharsko. Stabilita je dar, který na Balkáně rozhodně není samozřejmostí.", "en": "Such anxieties seem natural with NATO war planes flying overhead after their bomb runs, with the occasional stray bomb hitting as nearby as a Sofia suburb. No one in Bulgaria has been hurt so far, but reports arrive from Serbia describe ethnic Bulgarians living in that country being moved near to the war zone, possibly to dig trenches or for use as human shields. People blame the government for leaving these people in the lurch. But the real horror for Bulgarians is of Kosovo repeating itself in Macedonia, with another tide of refugees bringing the war and its suffering onto Bulgarian soil itself. Despite the rants of the ex-communist opposition, the Macedonian and Bulgarian governments recently resolved a number of long festering disputes. This was done so skilfully that the USA, UK, Germany, the EU Commission, even a recalcitrant Greece applauded. But the war has so revitalized the postcommunists, that they now denounced those agreements as betrayals, and shout that the government, by allowing NATO to use Bulgarian airspace, is drawing Bulgaria into war. Fear of a wider war has real resonance here. All Bulgarian men have served in the army, and many remember how, in the 1970's, Russian tank brigades could be airlifted into the country in a matter of hours. They know that NATO's business with Milosevic could have been over in days, had NATO exercised the will. Because America and Europe did not want to risk the lives of their soldiers, the lives of countries like Bulgaria are put at risk instead. Stability is something that cannot be taken for granted in the Balkans."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Backed by the mandate given to them in European elections, it is MEPs who pass laws and take political initiatives which have an impact on our daily lives and provide the inspiration for a European approach to the major international issues. The names, addresses, telephone numbers and e-mail addresses of every MEP can be found under their MEP prole in the ‘Your MEPs’ menu on Parliament’s website. There are also details of their curriculum vitae, constituency and political group, as well as the positions they hold and the work they have performed in Parliament. Addresses of the Service for Citizens’ Correspondence, of the Visits and Seminars Unit and of the Information Oces can be found on pages 48–51. ■Co-decision: how it works Co-decision currently applies to some two thirds of all EU laws, primarily in such areas as the environment, transport, consumer protection, the internal market, free movement of workers and cultural, educational and health programmes. The forthcoming institutional reform will extend it to other areas. The co-decision procedure is divided into three stages. The general outline of this procedure is as follows: The Commission submits a legislative proposal to Parliament and the Council. At first reading (the first stage of deliberation on the text by MEPs) Parliament adopts or does not adopt amendments (changes) to the Commission proposal. If Parliament does not adopt amendments and if the Council accepts the Commission proposal, the legislative proposal is adopted. It is also adopted if the Council accepts Parliament’s amendments. The new law can then enter into force.", "cs": "Právě oni, kteří dostali mandát občanů při evropských volbách, hlasují o právních předpisech a přejímají politickou iniciativu, která se odráží v našem každodenním životě, či inspirují evropský přístup k hlavním mezinárodním otázkám. Jména, adresy, telefonní čísla a e-mailové adresy všech evropských poslanců jsou uvedeny v osobních materiálech zveřejněných na internetové stránce v nabídce s názvem Vaši poslanci. Najdete tu také jejich životopis, volební obvod a politickou skupinu, dále jejich funkci a práce, které v Parlamentu uskutečnili. Adresy pro korespondenci s občany, oddělení návštěv a seminářů a informačních kanceláří jsou uvedeny na stranách 48 až 51. ■Spolurozhodování: jak funguje? Spolurozhodování se nyní uplatňuje u dvou třetin evropských právních aktů, především v oblasti životního prostředí, dopravy, ochrany spotřebitelů, vnitřního trhu, volného pohybu pracovníků a programů vzdělávání, zdraví a kultury. Díky institucionální reformě by se mělo rozšířit i na další oblasti. Postup spolurozhodování se skládá ze tří fází. V hlavních rysech probíhá tímto způsobem: Evropská komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh právního předpisu. V prvním čtení (první etapa rozboru textu poslanci) Parlament přijímá nebo nepřijímá na návrh Komise pozměňovací návrhy (změny). Pokud Parlament neprovede změnu a pokud poté i Rada návrh Komise přijme, je legislativní návrh schválen. Stejně tak je tomu, pokud Rada schválí změny Parlamentu. Nový právní předpis tak může vstoupit v platnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jisté vodítko poskytují ne zcela úspěšné politiky, jež Douglas MacArthur zaváděl v Japonsku po druhé světové válce. Transformovat Japonsko bylo zřejmě snazší, protože nebylo bohaté na snadno dobyvatelné přírodní zdroje. Půda byla ovšem soustředěna do nemnoha rukou a průmyslovou moc drželo několik velkých konglomerátů nazývaných ,,zaibatsu\". MacArthur zaútočil na koncentrovanou ekonomickou moc s přesvědčením, že se velcí majitelé půdy a velké firmy stávají figurkami vlády. Následné reformy rozšířily třídu vlastníků půdy, podpořily zemědělské oživení a posílily stabilitu japonské demokracie. MacArthur ale neměl dost času, aby své dílo dokončil. Potřeba spolehlivých dodavatelů během korejské války si vynutila smír se zaibatsu. To zčásti vysvětluje, proč japonský domácí trh zůstává nekonkurenceschopný navzdory vzkvétající demokracii v zemi. Padly návrhy, aby se ,,problém\" irácké ropy řešil rozdělením akcií státní ropné společnosti mezi občany. To není řešení, protože vláda bude mít nadále pod kontrolou ropné příjmy a stanovovat dividendu. Bez adekvátního firemního řízení se ropné příjmy promrhají na velkolepé projekty, korupci a opětovné vyzbrojení. I když se vládou držený ropný průmysl rozdělí a privatizuje, ať už do rukou cizinců či nikoliv, nebude to záruka, že nad ním v budoucnosti vláda znovu nezíská kontrolu. Největší nadějí na vznik trvalé tržní demokracie v zemích jako Irák je vytvoření kompenzační hospodářské moci odborníků a podnikatelů. Těmito lidmi Irák překypuje, jsou ale zdecimovaní roky sankcí. Aby dokázali získat ztracenou pozici, musí jednou z priorit každé přechodné administrativy být obnova a zotavení vzdělávacích a zdravotnických institucí. Další prioritou je odvyknout lidi od závislosti na vládě. Jestliže se vytvoří příležitosti pro drobné dodavatele a malé podniky, mohla by rekonstrukce oživit podnikatelské kruhy. Nebezpečí tkví v tom, že dočasná správa může rozdat smlouvy subjektům s dobrými styky ve Washingtonu nebo bohaté pozápadnělé bagdádské elitě, která si zajistí své pohodlí, ať je u vlády kdokoli. Jak ukazuje současná ruská zkušenost, vznikne-li politicky úlisná podnikatelská oligarchie, vyhlídky na tržní demokracii se smršťují. Je mnohem prozíravější přidělit smlouvy širším kruhům a zajistit, aby tak více iráckých podniků dosáhlo na úvěr. Je jisté, že většina starých finančních institucí je slabých. Nejjednodušší nápravou bude umožnit cizincům, aby vložili do domácího soukromého podnikání zahraniční kapitál. Podporu by ale měly získat i nové domácí finanční instituce. Takové přístupy by zrcadlily strategie Napoleona III. ve Francii v 50. letech 19. století.", "en": "Douglas MacArthur's partially successful policies in Japan after the Second World War offer some guidance. Japan was perhaps easier to transform because it did not have an abundance of easily extractable natural resources. But land holdings were concentrated and a few large combines called \"Zaibatsus\" held industrial power. MacArthur attacked concentrated economic power under the assumption that large landholders and large firms become pawns of government. Subsequent reforms expanded and widened the land-owning class, fostering an agricultural revival and making Japanese democracy more stable. But MacArthur did not have enough time to finish the job. The need for reliable suppliers during the Korean War forced a compromise with the Zaibatsus. This partly explains why Japan's domestic market remains uncompetitive despite its vibrant democracy. Some suggest that Iraq's oil \"problem\" be dealt with by distributing shares in the state oil company to the people. This is no solution, because the government will still control oil revenues and determine the dividend. Without adequate governance, oil revenues will be wasted on grandiose projects, corruption, or rearmament. Even if the government-owned oil industry is broken up and privatized, whether to foreigners or not, there is no guarantee that a future government cannot regain control. The best hope for an enduring market democracy in countries like Iraq lies in building the countervailing economic power of professionals and entrepreneurs. Such people abound in Iraq, however decimated by years of sanctions. A priority for any interim administration must be to restore and improve educational and healthcare institutions so that they can recover lost ground. Another priority is to wean people from dependence on government. Reconstruction could revive the entrepreneurial classes if small contractors and businesses are given opportunities. The danger is that the interim administration may hand out contracts to those well connected in Washington or the rich westernized Baghdad elite that gets cozy with whatever government is in power. As Russia's recent experience shows, creating a politically sycophantic business oligarchy makes the prospect of a market democracy more remote. It is far wiser to distribute contracts widely and ensure that more Iraqi businesses gain access to credit. Clearly, many old financing institutions are compromised. The easiest fix is to let foreigners in so that they can channel foreign capital into domestic private ventures. New domestic financial institutions should also be encouraged. Such policies would mirror those followed by Napoleon III in France in the 1850's."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I mean, the impression that von Neumann made on the people around him, and this included the greatest mathematicians and physicists of his time, is fairly well-documented. If only half the stories about him are half true, there's no question he's one of the smartest people who has ever lived. So consider the spectrum of intelligence. Here we have John von Neumann. And then we have you and me. And then we have a chicken. (Laughter) Sorry, a chicken. (Laughter) There's no reason for me to make this talk more depressing than it needs to be. (Laughter) It seems overwhelmingly likely, however, that the spectrum of intelligence extends much further than we currently conceive, and if we build machines that are more intelligent than we are, they will very likely explore this spectrum in ways that we can't imagine, and exceed us in ways that we can't imagine. And it's important to recognize that this is true by virtue of speed alone. Right? So imagine if we just built a superintelligent AI that was no smarter than your average team of researchers at Stanford or MIT. Well, electronic circuits function about a million times faster than biochemical ones, so this machine should think about a million times faster than the minds that built it. So you set it running for a week, and it will perform 20,000 years of human-level intellectual work, week after week after week. How could we even understand, much less constrain, a mind making this sort of progress?", "cs": "To, jakým dojmem von Neumann působil na lidi kolem sebe, mezi něž patřili nejlepší matematici a fyzici té doby, je celkem dobře zdokumentováno. Kdyby jen polovina historek o něm byla aspoň z poloviny pravdivá, tak není pochyb, že patřil mezi nejchytřejší lidi historie. Pojďme se teď zamyslet nad rozsahem inteligence. Tady je John von Neumann. Tady jsou lidé jako vy a já. A tady máme kuře. (smích) Pardon, kuře. (smích) Není důvod, aby tahle přednáška byla víc depresivní, než je potřeba. (smích) Ovšem zdá se navýsost pravděpodobné, že rozsah inteligence je mnohem širší, než jak ho v současnosti vnímáme. A pokud vytvoříme stroje inteligentnější než jsme my, tak budou velmi pravděpodobně zkoumat toto spektrum způsobem, který si neumíme představit, a předčí nás způsobem, který si neumíme představit. A je důležité připustit, že je tomu tak už díky samotné rychlosti. Představte si, že jsme vytvořili superinteligentní AI, která je stejně chytrá jako průměrný tým vědců na Stanfordu nebo MIT. Víme, že elektronické obvody pracují asi milionkrát rychleji než biochemické, takže takový stroj by přemýšlel milionkrát rychleji než lidé, kteří ho postavili. Takže ho na týden pustíte a on vykoná stejnou intelektuální práci, jaká by lidem trvala 20 000 let. Týden za týdnem, pořád dokola. Jak bychom vůbec mohli pochopit, tím spíš nějak omezovat, inteligenci schopnou takového pokroku?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak poučit Američany o muslimských hlasech NEW YORK – Americký prezident Barack Obama podal ve svém přelomovém projevu v Káhiře přátelsky otevřenou ruku muslimskému světu, aby se pokusil zapojit muslimy do vztahu vzájemné úcty. Nikdo nemůže pochybovat o jeho upřímnosti. Už od prvních dnů v úřadu zdůrazňuje, jak je důležité začít psát novou kapitolu ve vztazích mezi Spojenými státy a světovými muslimy. Tato ctižádost však zůstane pomíjivou, pokud si nepřiznáme smutnou skutečnost: totiž že většina Američanů je dodnes žalostně nevzdělaná o základních faktech o islámu i o široké zeměpisné a kulturní rozmanitosti muslimských kultur. Většina výzkumů veřejného mínění provedená v posledních čtyřech letech ukazuje, že názory Američanů na islám jsou i nadále jednou z obětí útoků z 11. září 2001. Například výzkum, který v roce 2006 provedly Washington Post a ABC News, zjistil, že téměř polovina Američanů pohlíží na islám „nepříznivě“, přičemž každý čtvrtý respondent přiznal, že má vůči muslimům předsudky. Americké názory na muslimský svět jsou natolik ovlivněné konfliktem na Blízkém východě a válkami v Iráku a Afghánistánu, že si Američané kolektivně neuvědomují, že většina muslimů žije ve skutečnosti dále v Asii nebo že čtyři země s nejpočetnější muslimskou populací – Indonésie, Pákistán, Indie a Bangladéš – jsou bez výjimky kulturami s tisíciletou historií spolužití s jinými náboženstvími a kulturami. Zpráva poradního výboru o kulturní diplomacii při americkém ministerstvu zahraničí vyzvala v roce 2005 k nové vizi kulturní diplomacie, která „dokáže posílit národní bezpečnost USA jemnými, dalekosáhlými a udržitelnými způsoby“. Dvoustranická skupina nejvyšších amerických představitelů – takzvaný Projekt americko-muslimského angažmá –, kterou svolal Institut pro hledání styčných ploch a budování konsensu, zase vydala v roce 2008 zprávu, v níž vyzvala k novému směru v amerických vztazích s muslimským světem. Hlavním cílem tohoto úsilí by bylo „zlepšit vzájemný respekt a pochopení mezi Američany a muslimy po celém světě“. Je načase, aby si američtí občané předsevzali, že po boku Obamovy administrativy napíšou ve vztazích s muslimským světem novou kapitolu. Prvním krokem je vynaložit společné úsilí a rozšířit osvětu o mnohovrstevnatých společnostech, které tvoří miliardovou světovou populaci muslimů. Síla kultury spočívá ve schopnosti měnit vnímání.", "en": "Educating Americans about Muslim Voices NEW YORK – President Barack Obama has extended an open hand of friendship in his landmark Cairo speech to the Muslim world – seeking to engage Muslims with a commitment of mutual respect. No one can doubt his sincerity. From his first days in office, he has emphasized the importance of embarking on a new chapter in relations between the United States and the world’s Muslims. But this aspiration will remain elusive without acknowledging the sad fact that most Americans remain woefully ignorant about the basic facts of Islam, and about the broad geographic and cultural diversity of Muslim cultures. A majority of public opinion polls taken in the last four years show that the views of Americans about Islam continue to be a casualty of the attacks of September 11, 2001. Washington Post/ABC News polls from 2006, for example, found that nearly half of Americans regard Islam “unfavorably,” while one in four admits to prejudicial feelings against Muslims. American views of the Muslim world are so colored by the conflict in the Middle East and the wars in Iraq and Afghanistan that US citizens have no collective appreciation of the fact that most Muslims live in Asia. Or that the four countries with the largest Muslim populations – Indonesia, Pakistan, India, and Bangladesh – are all cultures with millennia-old histories of coexisting with other religions and cultures. A 2005 report by the US State Department’s Advisory Committee on Cultural Diplomacy called for a new vision of cultural diplomacy that “can enhance US national security in subtle, wide-ranging and sustainable ways.” In 2008, a bipartisan group of American leaders—the US-Muslim Engagement Project— convened by Search for Common Ground and the Consensus Building Institute, issued a report calling for a new direction for US relations with the Muslim world. A primary goal of this effort would be “to improve of mutual respect and understanding between Americans and Muslims around the world.” It is time for US citizens to commit themselves to working alongside the Obama administration to turn a new leaf in relations with the Muslim world. The first step is to make a concerted effort to become better educated about the multifaceted societies that comprise the one billion-strong Muslim population throughout the world. The power of culture resides in its ability to transform perceptions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Případně si vezměme tvrzení – rovněž v dnešní době rozšířené –, že podobným způsobem ztroskotají i další vládní pokusy o zvýšení poptávky, ať už prostřednictvím měnové politiky s cílem zmírnit nedostatek likvidity, bankovní politiky s cílem zvýšit toleranci k riziku nebo fiskální politiky s cílem poskytnout tolik potřebný spořicí nástroj. I tato opatření jsou údajně odsouzena k nezdaru, protože všechna počítají s rostoucími vládními závazky, a finanční trhy jsou ve vztahu k suverénním dluhům na bodu zvratu. Kdyby vlády, které již vyčerpaly svou dluhovou kapacitu, nyní vydaly další dluhy, peníze nebo garance, zasadily by smrtelnou ránu důvěře. I v tomto případě by se přiměřeně vycvičený papoušek na rozdíl od mnoha dnešních ekonomů zeptal, zda hospodářské problémy vyvolané současnou úrovní vládního dluhu odrážejí příliš vysoký veřejný dluh nabízený vládami, anebo příliš vysoký veřejný dluh poptávaný soukromým sektorem. Kdyby byl problém v tom, že nabídka je příliš vysoká, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely nízké ceny – tedy vysoké úrokové sazby. Kdyby byl naopak problém v příliš vysoké poptávce, pak by nové emise vládních dluhů doprovázely vysoké ceny – tedy nízké úrokové sazby. Hádejte, co dnes v USA a mnoha dalších zemích platí. Pro papouška je to hračka: problém veřejného dluhu netkví v tom, že vlády emitovaly tolik dluhů, že investoři ztratili důvěru, nýbrž že vlády emitovaly příliš málo dluhu vzhledem k enormní poptávce soukromého sektoru po bezpečných místech, kam vložit bohatství. Papoušek by za problém označil také skutečnost, že domácnosti a firmy se stále snaží hromadit zásoby bezpečných a vysoce kvalitních aktiv a mění charakter svých výdajů od nákupu aktuálně produkovaného zboží a služeb k navyšování svých podílů na nedostatečné nabídce vládních závazků. Až budou ekonomičtí historici zkoumat velkou recesi, v drtivé většině pravděpodobně dospějí ke shodě, že hloubka a doba trvání krize odrážely odmítavost vlád pokusit se udělat více, nikoliv skutečnost, že se snažily dělat příliš. Shodnou se s papoušky, že klesající inflace ukázala, že makroekonomickým problémem byla nedostatečná poptávka po aktuálně produkovaném zboží a službách a že nízká úroveň úrokových sazeb u bezpečných a vysoce kvalitních vládních pasiv ukázala, že nabídka bezpečných aktiv – ať už v podobě peněz poskytovaných centrální bankou, garancí poskytovaných bankovní politikou nebo vládních dluhů poskytovaných prostřednictvím deficitních výdajů – byla příliš nízká.", "en": "Or consider the claims – also rampant these days – that further government attempts to increase demand, whether through monetary policy to alleviate a liquidity squeeze, banking policy to increase risk tolerance, or fiscal policy to provide a much-needed savings vehicle, will similarly fail. These measures, too, are supposedly doomed because they all involve increasing governments’ liabilities, and financial markets are at a tipping point with respect to sovereign debt. If governments that have already tapped-out their debt-bearing capacity now issued more debt or money or guarantees, they would deal a mortal blow to confidence. Once again, an adequately trained parrot, unlike many economists nowadays, would ask whether the economic problems that current levels of government debt are causing reflect too much public debt supplied by governments or too much public debt demanded by the private sector. If the problem were that supply is too great, then new emissions of government debt would be accompanied by low prices – that is, by high interest rates. If the problem were that demand is too great, then new emissions of government debt would be accompanied by high prices – that is, by low interest rates. Guess which one the US and many other countries have? For a parrot, that’s a no-brainer: the public-debt problem is not that governments have issued so much debt that investors have lost confidence, but that governments have issued too little debt given the enormous private-sector demand for safe places to park wealth. The problem, the parrot would say, is that households and businesses are still trying to build up their stocks of safe, high-quality assets, and are switching expenditures from buying currently-produced goods and services to increasing their shares of an inadequate supply of government liabilities. When economic historians examine the Great Recession, their overwhelming consensus is likely to be that its depth and duration reflected governments’ refusal to try to do more, not that they tried to do too much. They will agree with the parrots that falling inflation showed that the macroeconomic problem was insufficient demand for currently produced goods and services, and that the low level of interest rates on safe, high-quality government liabilities showed that the supply of safe assets – whether money provided by the central bank, guarantees provided by banking policy, or government debt provided through deficit spending – was too low."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prvomájové šílenství První květen 2006 je pro Evropu klíčovým datem, neboť je to lhůta, do níž musí být do národních legislativ členských zemí Evropské unie zapracována směrnice o svobodě pohybu. Většina zemí již své imigrační zákony změnila nebo přislíbila, že tak před vypršením lhůty učiní. Zaostávají pouze Belgie, Itálie, Finsko a Lucembursko. Pravdou je, že některé staré členské země EU se rozhodly pro zákaz volného pohybu pracovních sil během přechodného období, které je zpočátku nastaveno na dva roky, avšak lze je prodloužit až do dubna 2011. Tento zákaz se však nevztahuje na samostatně výdělečně činné nebo nepracující osoby. Tito lidé se již dnes těší neomezené svobodě pohybu. Zatímco pravidla, která v rámci směrnice upravují migraci zaměstnaných a samostatně výdělečně činných osob, se jen sotva liší od předešlého zákona EU, právo na volný pohyb a sociální dávky nepracujících občanů EU bylo podstatně rozšířeno. Podle směrnice má každý občan EU právo na povolení k pobytu v kterékoliv členské zemi do výše až pěti let, po němž má právo na trvalý pobyt. V zásadě tak budou mít i nečinní přistěhovalci nárok na sociální dávky stejně jako občané příslušné země. Směrnice obsahuje pojistky omezující potenciální zneužívání sociálních dávek v průběhu prvních pěti let, například nutnost prokázat se platným zdravotním pojištěním a doložit, že osoba žádající o povolení k pobytu do výše pěti let má dostatek „prostředků“. Není ovšem zřejmé, co se těmito prostředky myslí. Podle preambule směrnice nemůže stát uvést nedostatečné jmění jako důvod k odmítnutí povolení k pobytu, neboť by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci. Teoreticky musí požadavek na dostatek prostředků zohledňovat individuální poměry přistěhovalce. V praxi jsou však finanční prostředky ve formě majetku či pravidelného příjmu stejnou měrou vyžadovány od všech přistěhovalců, bez ohledu na jejich individuální charakteristiky. Nicméně i během onoho pětiletého období bude přistěhovalec požívat větších práv. Ocitne-li se po obdržení povolení k pobytu v nouzi, nemůže být automaticky navrácen do rodné země, jak to bylo možné dříve. Místo toho mu hostitelský stát musí zpřístupnit své sociální služby. Odmítnout lze pouze „bezdůvodné“ nároky, avšak povinnost prokazovat bezdůvodnost ponese stát. Stejně tak nebude možné zkrátit přistěhovalci povolení k pobytu jen proto, že si nárokuje sociální pomoc.", "en": "May Day Madness May 1, 2006, is a crucial date for Europe, for it is the deadline for implementing the European Union’s directive on freedom of movement into national law. Most countries have already changed their immigration laws, or have promised to do so before the deadline. Only Belgium, Italy, Finland, and Luxemburg lag behind. True, some of the old EU countries have opted for a prohibition of labor migration during a transition period that is initially set at two years and may be extended to April 2011. However, this prohibition does not apply to people who are self-employed or not working. Such people already enjoy full freedom of free migration today. While the directive’s rules governing migration of employed and self-employed people hardly differ from previous EU law, the migration and social-welfare rights of non-working EU citizens have been significantly extended. According to the directive, every EU citizen has the right to a residence permit for up to five years in any member state, followed by the right to permanent residence. In principle, even inactive immigrants will then be eligible for social-welfare benefits, just like nationals. The directive contains safeguards to limit potential abuse of welfare-state benefits during the first five years, including proof of health insurance coverage and a requirement that sufficient “resources” be shown when a residence permit of up to five years is requested. But it is not clear what these resources are meant to be. According to the directive’s preamble, the state cannot cite insufficient assets as a reason to refuse a residence permit, as this would be inadmissible discrimination. In theory, the resource requirement must be tailored to the individual circumstances of the immigrant. In practice, however, financial means in the form of assets or regular income are uniformly required from all immigrants, regardless of their individual characteristics. Nevertheless, even during the five-year period, an immigrant will enjoy greater rights. If he becomes indigent after receiving a residence permit, he cannot automatically be returned to his home country, as was possible before. Instead, the welfare state must make its services available to him. Only “unreasonable” claims may be refused, but the state will bear the burden of proving unreasonableness. Nor can the duration of the residence permit be shortened simply because the immigrant claims welfare assistance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pomstychtivý evropský plán privatizace pro Řecko ATÉNY – Dvanáctého července nadiktoval summit vedoucích představitelů eurozóny podmínky kapitulace řeckému premiérovi Alexisu Tsiprasovi, kterého alternativy děsily, a tak všechny podmínky přijal. Jedna z nich se týkala vypořádání zbývajících řeckých veřejných aktiv. Lídři eurozóny požadovali, aby se řecká veřejná aktiva převedla do fondu podobného německému Treuhandu – výprodejnímu úřadu, který po pádu Berlínské zdi sloužil k rychlé privatizaci veškerého mizejícího veřejného majetku východoněmeckého státu, navzdory obrovským finančním ztrátám a zničujícím dopadům na zaměstnanost. Tento řecký Treuhand by měl sídlo – podržte se – v Lucembursku a řídila by ho komise, na kterou by dohlížel autor tohoto plánu, německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Rozprodej by se dokončil během tří let. Avšak zatímco činnost původního Treuhandu šla ruku v ruce s mohutnými západoněmeckými investicemi do infrastruktury a s rozsáhlými sociálními transfery obyvatelům NDR, občané Řecka by žádné obdobné benefity neobdrželi. Euklidis Tsakalotos, který mě před dvěma týdny vystřídal ve funkci řeckého ministra financí, vyvinul maximální úsilí, aby zmírnil nejhorší aspekty plánu Treuhand pro Řecko. Podařilo se mu zajistit, aby fond sídlil v Aténách, a vymohl na věřitelích Řecka (takzvané „trojce“ tvořené Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem) důležitý ústupek, že se prodej může protáhnout na třicet let namísto pouhých tří. To bylo klíčové, protože to řeckému státu umožní podržet si podhodnocená aktiva do doby, než se jejich cena zotaví ze současných minim vyvolaných recesí. Řecký Treuhand přesto zůstává ohavností a měl by být kaňkou na svědomí Evropy. A co je ještě horší, je to promarněná příležitost. Celý plán je politicky toxický, protože fond sice bude sídlit v Řecku, ale fakticky ho bude řídit trojka. Zároveň je finančně škodlivý, jelikož výnosy půjdou na obsluhu dluhu, u nějž dnes i MMF přiznává, že je nesplatitelný. A plán troskotá i ekonomicky, neboť promrhává báječnou příležitost generovat domácí investice, jež by pomohly čelit recesivnímu dopadu pomstychtivé fiskální konsolidace, která je rovněž součástí „podmínek“ stanovených na summitu z 12. července. Nemuselo to tak být.", "en": "Europe’s Vindictive Privatization Plan for Greece ATHENS – On July 12, the summit of eurozone leaders dictated its terms of surrender to Greek Prime Minister Alexis Tsipras, who, terrified by the alternatives, accepted all of them. One of those terms concerned the disposition of Greece’s remaining public assets. Eurozone leaders demanded that Greek public assets be transferred to a Treuhand-like fund – a fire-sale vehicle similar to the one used after the fall of the Berlin Wall to privatize quickly, at great financial loss, and with devastating effects on employment all of the vanishing East German state’s public property. This Greek Treuhand would be based in – wait for it – Luxembourg, and would be run by an outfit overseen by Germany���s finance minister, Wolfgang Schäuble, the author of the scheme. It would complete the fire sales within three years. But, whereas the work of the original Treuhand was accompanied by massive West German investment in infrastructure and large-scale social transfers to the East German population, the people of Greece would receive no corresponding benefit of any sort. Euclid Tsakalotos, who succeeded me as Greece’s finance minister two weeks ago, did his best to ameliorate the worst aspects of the Greek Treuhand plan. He managed to have the fund domiciled in Athens, and he extracted from Greece’s creditors (the so-called troika of the European Commission, the European Central Bank, and the International Monetary Fund) the important concession that the sales could extend to 30 years, rather than a mere three. This was crucial, for it will permit the Greek state to hold undervalued assets until their price recovers from the current recession-induced lows. Alas, the Greek Treuhand remains an abomination, and it should be a stigma on Europe’s conscience. Worse, it is a wasted opportunity. The plan is politically toxic, because the fund, though domiciled in Greece, will effectively be managed by the troika. It is also financially noxious, because the proceeds will go toward servicing what even the IMF now admits is an unpayable debt. And it fails economically, because it wastes a wonderful opportunity to create homegrown investments to help counter the recessionary impact of the punitive fiscal consolidation that is also part of the July 12 summit’s “terms.” It did not have to be this way."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zrcadlový sál migrace LONDÝN – Protiimigrační politika podkopává na obou stranách Atlantiku demokracii a ničí životy. Evropské krajně pravicové nacionalistické strany získávají na síle, zatímco miliony přistěhovalců bez dokladů trpí ve stínu. Ve Spojených státech se prezident Barack Obama v obavách o schopnost své strany zachovat si kontrolu v Senátu rozhodl, že odloží imigrační reformu na dobu po listopadových volbách. Tento přístup však může být nesprávný. Nový výzkum veřejného mínění provedený Německým Marshallovým fondem (GMF) totiž ukazuje, že protiimigrační smýšlení nepramení ze zakořeněné zášti, ale převážně z mylných informací. Nejdůležitějším zjištěním výzkumu transatlantických trendů provedeného GMF je skutečnost, že obavy z přistěhovalců výrazně slábnou, pokud lidé dostanou k dispozici byť nejzákladnější fakta. Například na dotaz, zda v jejich zemi žije příliš mnoho přistěhovalců, odpovědělo kladně 38% dotazovaných Američanů. Když však bylo respondentům před položením této otázky sděleno, kolik cizinců v USA skutečně žije, jejich názory se výrazně proměnily: pouhých 21% z nich odpovědělo, že přistěhovalců je příliš mnoho. Stejného výsledku bylo dosaženo i v dalších zemích. Ve Velké Británii uvedlo 54% respondentů, že přistěhovalců je příliš mnoho; u těch, kdo dostali informace o cizincích, klesl tento podíl na 31%. V Řecku se z 58% stalo 27%, v Itálii klesl podíl ze 44% na 22% a tak dále. Jedinými zeměmi, kde se tento rozdíl neprojevil, byly buďto státy s velmi nízkou imigrací, jako je Polsko, nebo státy, kde probíhá otevřenější, informovanější a pokrokovější politická debata o přistěhovalectví, jako jsou Švédsko či Německo. Další průzkumy odhalily mimořádně velké nepřesnosti ve vnímání přistěhovalců. V mnoha rozvinutých zemích se například veřejnost domnívá, že přistěhovalců žije v jejich zemi trojnásobně více, než odpovídá skutečnosti. Průměrný Brit věří, že 34% obyvatel Velké Británie tvoří cizinci; ve skutečnosti je to pouhých 11%. Podobná zkreslení mizejí v zemích, kde se k problémům přistěhovalectví přistupuje otevřeně, rozumně se argumentuje a veškeré otázky se řeší s přesvědčením. Průměrný Švéd se například domnívá, že přistěhovalci představují 18% populace; skutečné číslo se blíží třinácti procentům. V důsledku toho není populismus v těchto zemích na vzestupu a politici hlavního proudu nehanobí menšiny a přistěhovalce.", "en": "Migration’s Hall of Mirrors LONDON – On both sides of the Atlantic, anti-immigrant politics are undermining democracies and damaging lives. Far-right nationalist parties are gaining traction in Europe, while millions of undocumented migrants suffer in the shadows. In the United States, President Barack Obama, concerned about his party’s ability to retain control of the Senate, has decided to put off immigration reform until after the election in November. Yet that may be the wrong approach. A new public-opinion survey by the German Marshall Fund (GMF) reveals that anti-immigrant sentiment stems largely from misinformation, not entrenched animus. The most important finding of the GMF’s Transatlantic Trends survey is that concern about immigrants falls sharply when people are given even the most basic facts. For example, when asked if there are too many immigrants in their country, 38% of the Americans surveyed agreed. But when respondents were told how many foreigners actually reside in the US before being asked that question, their views changed significantly: just 21% replied that there were too many. The same was true in country after country. In the United Kingdom, 54% of respondents said that there were too many immigrants; that number fell to 31% among those who were given the facts about foreigners. In Greece, 58% became 27%; Italy went from 44% to 22%; and so on. The only countries without such a gap were those with either very little immigration, like Poland, or those with a more open, informed, and progressive political debate about immigration, like Sweden and Germany. Other surveys have exposed extraordinary inaccuracies in perceptions of migrants. In many developed countries, for example, the public believes that there are three times as many immigrants residing in their country as there really are. The average Briton believes that 34% of UK residents are foreigners; the true number is just 11%. Such distortions disappear in countries where migration challenges are confronted openly, discussed reasonably, and addressed with conviction. The average Swede, for example, believes that 18% of the country’s population is composed of migrants; the actual number is close to 13%. As a result, populism in these societies is not on the rise, and mainstream politicians do not vilify minorities and migrants."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Australský pálkovač Adam Gilchrist „odešel“ v semifinále mistrovství světa 2003 proti Srí Lance, ačkoliv již sudí rozhodl obráceně. Gilchristovo rozhodnutí některé jeho spoluhráče překvapilo, avšak u mnoha příznivců kriketu se setkalo s potleskem. Když jsem pátral na internetu, našel jsem pouze jeden nesporný případ, kdy fotbalista učinil gesto srovnatelné s odchodem pálkovače. V roce 1996 odpískal rozhodčí penaltu proti Arsenalu za faul brankáře na Robbieho Fowlera, útočníka Liverpoolu. Fowler rozhodčímu řekl, že faulován nebyl, avšak rozhodčí na pokutovém kopu trval. Fowler ho tedy zahrál, ale učinil to takovým způsobem, že gólman střelu kryl. Proč se s podobným chováním setkáváme u profesionálních fotbalistů v tak malé míře? Kultura přehnané zaujatosti zde možná převládla nad etickými hodnotami. Zdá se, že fanouškům nevadí, pokud úspěšně podvádějí hráči jejich týmu – námitky vznášejí pouze v případě, že podvádí druhá strana. To však není etický přístup. (Francouzským fotbalovým příznivcům nicméně slouží ke cti, že mnozí z nich, prezidentem Nicolasem Sarkozym počínaje, vyjádřili po Henryho ruce sympatie s Irskem.) Ano, do jisté míry můžeme tento problém vyřešit využíváním moderních technologií nebo videozáznamu, který přezkoumá sporné výroky rozhodčích. Toto opatření sice zmenší prostor k podvodům, ale neeliminuje ho, a navíc tady jde o něco jiného. Pro úmyslné klamání ve sportu bychom neměli hledat omluvy. V jistém závažném smyslu je totiž ještě mnohem horší než podvádění v soukromém životě. Když se na to, co děláte, dívají miliony lidí, opakuje se to na bezpočtu videozáznamů a rozebírá se to na sportovních televizích, je obzvláště důležité dělat, co je správné. Jak by fotbaloví příznivci reagovali, kdyby byl Neuer přerušil hru a sdělil rozhodčímu, že to byl gól? Vzhledem ke vzácnosti podobného chování ve fotbale by první reakcí bezpochyby bylo překvapení. Někteří němečtí fotbaloví fanoušci by možná byli zklamáni. Avšak svět jako celek – a také každý objektivní německý fanoušek – by musel přiznat, že se gólman zachoval správně. Neuer promeškal vzácnou příležitost učinit před miliony lidí něco vznešeného. Mohl dát pozitivní etický příklad divákům z celého světa včetně mnoha milionů mladých a ovlivnitelných lidí.", "en": "The Australian batsman Adam Gilchrist “walked” in the 2003 World Cup semi-final against Sri Lanka, although the umpire had already declared him not out. His decision surprised some of his teammates but won applause from many cricket fans. An Internet search brought me just one clear-cut case of a footballer doing something equivalent to a batsman walking. In 1996, Liverpool striker Robbie Fowler was awarded a penalty for being fouled by the Arsenal goalkeeper. He told the referee that he had not been fouled, but the referee insisted that he take the penalty kick. Fowler did so, but in a manner that enabled the goalkeeper to save it. Why are there so few examples of such behavior from professional footballers? Perhaps a culture of excessive partisanship has trumped ethical values. Fans don’t seem to mind if members of their own team cheat successfully; they only object when the other side cheats. That is not an ethical attitude. (Though, to their credit, many French football followers, from President Nicolas Sarkozy down, expressed their sympathy for Ireland after Henry’s handball.) Yes, we can deal with the problem to some extent by using modern technology or video replays to review controversial refereeing decisions. But, while that will reduce the opportunity for cheating, it won’t eliminate it, and it isn’t really the point. We should not make excuses for intentional cheating in sports. In one important way, it is much worse than cheating in one’s private life. When what you do will be seen by millions, revisited on endless video replays, and dissected on television sports programs, it is especially important to do what is right. How would football fans have reacted if Neuer had stopped play and told the referee that the ball was a goal? Given the rarity of such behavior in football, the initial reaction would no doubt have been surprise. Some German fans might have been disappointed. But the world as a whole – and every fair-minded German fan too – would have had to admit that he had done the right thing. Neuer missed a rare opportunity to do something noble in front of millions of people. He could have set a positive ethical example to people watching all over the world, including the many millions who are young and impressionable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Data pro rozvoj NEW YORK – Datová revoluce svižně proměňuje všechny oblasti společnosti. K organizaci voleb se využívá biometrických údajů, pomocí satelitního snímkování se sledují lesy, bankovnictví přešlo z kamenných poboček do chytrých telefonů a rentgenové snímky hodnotí zdravotníci na druhém konci světa. S trochou investic a prozíravosti, jež pojmenovala nová zpráva o Datech pro rozvoj, vypracovaná Sítí řešení pro udržitelný rozvoj (SDSN) při OSN, může datová revoluce vyvolat revoluci udržitelného rozvoje a urychlit pokrok směřující k ukončení chudoby, podpoře sociálního začleňování a ochraně životního prostředí. Světové vlády na zvláštním summitu Organizace spojených národů 25. září přijmou nové Cíle udržitelného rozvoje (CUR). Tato událost bude zřejmě největším shromážděním světových lídrů v dějinách, neboť společné cíle, jimiž se bude řídit globální rozvojové úsilí do roku 2030, schválí asi 170 hlav států a vlád. Jistěže, schválit cíle je snazší než je splnit. Budeme proto potřebovat nové nástroje, včetně nových datových systémů, abychom CUR do roku 2030 učinili skutečností. Vlády, podniky i skupiny občanské společnosti by při rozvoji těchto nových datových systémů měly sledovat čtyři různé účely. První a nejdůležitější jsou data pro poskytování služeb. Datová revoluce dává vládám a podnikům nové a výrazně zdokonalené možnosti jak poskytovat služby, bojovat proti korupci, omezovat byrokracii a garantovat dostupnost v dříve odříznutých místech. Už dnes informační technologie revolučně mění poskytování zdravotní péče, vzdělávání, veřejnou správu, infrastrukturu (příkladem je předplacený odběr elektřiny), bankovnictví, reakce na mimořádné události a mnoho dalšího. Druhým účelem jsou data pro veřejnou správu. Úřady dnes mají možnost provozovat informační systémy, které je v reálném čase informují o aktuálním stavu veřejných zařízení, dopravních sítí, služeb nouzové pomoci, dohledu nad veřejným zdravím, násilné zločinnosti a řady dalšího. Jejich fungování může zlepšit také zpětná vazba od občanů, třeba u davového sběru dopravních informací od řidičů. Geografické informační systémy (GIS) umožňují monitoring v reálním čase napříč místními samosprávnými celky a oblastmi v odlehlých regionech. Třetím účelem jsou data pro vymáhání zodpovědnosti vlád a firem. Je otřepanou frází, že veřejná správa se s kvalitou práce nepáře, zastírá mezery v poskytovaných službách, zveličuje svou výkonnost či v nejhorších případech jednoduše krade, pokud jí to prochází. Mnohé podniky nejsou o mnoho lepší.", "en": "Data for Development NEW YORK – The data revolution is rapidly transforming every part of society. Elections are managed with biometrics, forests are monitored by satellite imagery, banking has migrated from branch offices to smartphones, and medical x-rays are examined halfway around the world. With a bit of investment and foresight, spelled out in a new report, prepared by the UN Sustainable Development Solutions Network (SDSN), on Data for Development, the data revolution can drive a sustainable development revolution, and accelerate progress toward ending poverty, promoting social inclusion, and protecting the environment. The world’s governments will adopt the new Sustainable Development Goals (SDGs) at a special United Nations summit on September 25. The occasion will likely be the largest gathering of world leaders in history, as some 170 heads of state and government adopt shared goals that will guide global development efforts until 2030. Of course, goals are easier to adopt than to achieve. So we will need new tools, including new data systems, to turn the SDGs into reality by 2030. In developing these new data systems, governments, businesses, and civil-society groups should promote four distinct purposes. The first, and most important, is data for service delivery. The data revolution gives governments and businesses new and greatly improved ways to deliver services, fight corruption, cut red tape, and guarantee access in previously isolated places. Information technology is already revolutionizing the delivery of health care, education, governance, infrastructure (for example, prepaid electricity), banking, emergency response, and much more. The second purpose is data for public management. Officials can now maintain real-time dashboards informing them of the current state of government facilities, transport networks, emergency relief operations, public health surveillance, violent crimes, and much more. Citizen feedback can also improve functioning, such as by crowd-sourcing traffic information from drivers. Geographic information systems (GIS) allow for real-time monitoring across local governments and districts in far-flung regions. The third purpose is data for accountability of governments and businesses. It is a truism that government bureaucracies cut corners, hide gaps in service delivery, exaggerate performance, or, in the worst cases, simply steal when they can get away with it. Many businesses are no better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They threw these hand grenades at innocent people as they sat eating in cafes and waited to catch trains on their way home from work. But heavy artillery is nothing new in terrorist operations. Guns and bombs are nothing new. What was different this time is the way that the terrorists used modern information communications technologies to locate additional victims and slaughter them. They were armed with mobile phones. They had BlackBerries. They had access to satellite imagery. They had satellite phones, and they even had night vision goggles. But perhaps their greatest innovation was this. We've all seen pictures like this on television and in the news. This is an operations center. And the terrorists built their very own op center across the border in Pakistan, where they monitored the BBC, al Jazeera, CNN and Indian local stations. They also monitored the Internet and social media to monitor the progress of their attacks and how many people they had killed. They did all of this in real time. The innovation of the terrorist operations center gave terrorists unparalleled situational awareness and tactical advantage over the police and over the government. What did they do with this? They used it to great effect. At one point during the 60-hour siege, the terrorists were going room to room trying to find additional victims. They came upon a suite on the top floor of the hotel, and they kicked down the door and they found a man hiding by his bed. And they said to him, \"Who are you, and what are you doing here?\" And the man replied, \"I'm just an innocent schoolteacher.\" Of course, the terrorists knew that no Indian schoolteacher stays at a suite in the Taj. They picked up his identification, and they phoned his name in to the terrorist war room, where the terrorist war room Googled him, and found a picture and called their operatives on the ground and said, \"Your hostage, is he heavyset? Is he bald in front? Does he wear glasses?\" \"Yes, yes, yes,\" came the answers. The op center had found him and they had a match. He was not a schoolteacher. He was the second-wealthiest businessman in India, and after discovering this information, the terrorist war room gave the order to the terrorists on the ground in Mumbai.", "cs": "Hodili tyhle granáty na nevinné lidi, kteří seděli v kavárnách, jedli a čekali na svůj vlak domů. Takováhle ostrá palba není v teroristických operacích ničím novým. Zbraně a bomby nejsou žádnou novinkou. Co ale bylo v tomto případě jiné, byl způsob, jakým teroristé využili moderních komunikačních technologií, aby lokalizovali další oběti a zabili je. Byli vyzbrojeni mobilními telefony. Měli BlackBerry. Měli přístup k satelitním fotografiím. Měli satelitní telefony, dokonce měli i brýle s nočním viděním. Avšak jejich pravděpodobně největší inovací bylo toto. Všichni jsme tyhle obrázky už viděli v televizi a v novinách. Tohle je operační centrum. A teroristé si postavili svoje vlastní operační centrum na hranici s Pákistánem, kde sledovali BBC, al Jazeeru, CNN a indické lokální stanice. Sledovali také internet a sociální média, aby mohli monitorovat postup svých útoků a to, kolik lidí zabili. Tohle všechno dělali v reálném čase. Inovace ve stavbě teroristických operačích center dala teroristům jedinečné povědomí o probíhající situaci a také taktickou převahu nad policií a nad vládou. Jak si s tím poradili? Využili tuto výhodu bravurně. V jedné chvíli, během 60 hodinového okupování, chodili teroristé do všech pokojů, a snažili se najít další oběti. V nejvyšším patře hotelu objevili apartmá, vykopli dveře a našli zde muže schovaného za postelí. Zeptali se ho: \"Kdo jsi, a co tady děláš?\" A tenhle muž odpověděl, že je jenom nevinný učitel. Teroristé pochopitelně věděli, že žádný indický učitel by se neubytoval v apartmá v hotelu Taj Mahal. Vzali mu doklady a zavolali jeho jméno do teroristické základny, kde si jej vygooglovali. Na základně našli fotku a zavolali zpátky, a zeptali se: \"Je váš rukojmí zavalité postavy? Vpředu plešatý? Nosí brýle?\" \"Ano, ano, ano,\" ozvalo se jim v odpovědi. Operační centrum toho muže našlo a dalo si dvě a dvě dohromady. Tento muž nebyl učitel. Byl to druhý nejbohatší obchodník v Indii a po objevení této informace dali teroristé svým kolegům v Bombaji jasný pokyn."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Bernard Devauchelle and Sylvie Testelin, who did the first operation, are studying that. Donors are going to be short on the ground, because how many people want to have their loved one's face removed at the point of death? So there are going to be problems with face transplantation. So the better news is the future's almost here -- and the future is tissue engineering. Just imagine, I can make a biologically-degradable template. I can put it in place where it's meant to be. I can sprinkle a few cells, stem cells from the patient's own hip, a little bit of genetically engineered protein, and lo and behold, leave it for four months and the face is grown. This is a bit like a Julia Child recipe. But we've still got problems. We've got mouth cancer to solve. We're still not curing enough patients -- it's the most disfiguring cancer. We're still not reconstructing them well enough. In the U.K. we have an epidemic of facial injuries among young people. We still can't get rid of scars. We need to do research. And the best news of all is that surgeons know that we need to do research. And we've set up charities that will help us fund the clinical research to determine the best treatment practice now and better treatment into the future, so we don't just sit on our laurels and say, \"Okay, we're doing okay. Let's leave it as it is.\" Thank you very much indeed. (Applause)", "cs": "Bernard Devauchelle a Sylvie Testelin, kteří udělali první operaci vůbec se na toto zaměřili. Počet dárců bude velmi nízký, protože kdo chce, aby byl obličej jejich milovaných odstraněn krátce po jejich smrti. Budeme tedy čelit problémům s transplantacemi obličeje. Lepší zprávou je, že budoucnost je nablízku -- a budoucnost je vývoj tkáně. Představte si, že můžu udělat biologicky rozložitelnou kůži. Můžu ji aplikovat na místo, kde má být. Použijeme několik buněk, kmenových buněk z pacientova boku, trochu geneticky upraveného proteinu a pokud toto necháme pracovat čtyři měsíce, obličej naroste. Je to trochu jako recept od Julie Child. Máme ale pořád mnoho problémů. Máme problém s rakovinou úst. Stále nevyléčíme mnoho pacientů -- je to nejvíce znetvořující forma rakoviny. Stále je neumíme dostatečně zrekosntruovat. V U.K. máme mnoho případů úrazů obličeje u mladých lidí. Stále neumíme odstranit jizvy. Musíme toto zkoumat. A nejlepší zpráva je, že chirurgové vědí, že musíme toto zkoumat. Založili jsme charitativní organizace, které nám pomohou financovat klinický výzkum abychom zjistili nejlepší formu léčby nyní a lepší formu léčby do budoucna, abychom jen neseděli a neříkali si: \"Celkem nám to jde, nechme to jak to je.\" Velmi vám děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Rather than preceding the insurgency, the Taliban followed the troop deployment, and as far as I'm concerned, the troop deployment caused their return. Now is this a new idea? No, there have been any number of people saying this over the last seven years. I ran a center at Harvard from 2008 to 2010, and there were people like Michael Semple there who speak Afghan languages fluently, who've traveled to almost every district in the country. Andrew Wilder, for example, born on the Pakistan-Iranian border, served his whole life in Pakistan and Afghanistan. Paul Fishstein who began working there in 1978 -- worked for Save the Children, ran the Afghan research and evaluation unit. These are people who were able to say consistently that the increase in development aid was making Afghanistan less secure, not more secure -- that the counter-insurgency strategy was not working and would not work. And yet, nobody listened to them. Instead, there was a litany of astonishing optimism. Beginning in 2004, every general came in saying, \"I've inherited a dismal situation, but finally I have the right resources and the correct strategy, which will deliver,\" in General Barno's word in 2004, the \"decisive year.\" Well guess what? It didn't. But it wasn't sufficient to prevent General Abuzaid saying that he had the strategy and the resources to deliver, in 2005, the \"decisive year.\" Or General David Richards to come in 2006 and say he had the strategy and the resources to deliver the \"crunch year.\" Or in 2007, the Norwegian deputy foreign minister, Espen Eide, to say that that would deliver the \"decisive year.\" Or in 2008, Major General Champoux to come in and say he would deliver the \"decisive year.\" Or in 2009, my great friend, General Stanley McChrystal, who said that he was \"knee-deep in the decisive year.\" Or in 2010, the U.K. foreign secretary, David Miliband, who said that at last we would deliver the \"decisive year.\" And you'll be delighted to hear in 2011, today, that Guido Westerwelle, the German foreign minister, assures us that we are in the \"decisive year.\" (Applause) How do we allow any of this to happen?", "cs": "Spíše než předejít povstání to způsobilo, že Tálibán odpověděl na nasazení vojáků. Podle mého nasazení vojáků zapříčinilo jejich návrat. Je tato myšlenka nová? Ne, během posledních sedmi let to říkalo mnoho lidí. Mezi roky 2008 a 2010 jsem vedl centrum na Harvardu. A byli tam lidé jako Michael Semple, kteří plynně mluví Afghánskými jazyky a procestovali téměř každou oblast v této zemi. Andrew Wilder se například narodil na Pákistánsko-Íránské hranici a sloužil celý život v Pákistánu a Afghánistánu. Paul Fishstein, který tam začal pracovat v roce 1978 -- pracoval pro Save the Children 'Zachraňte děti' a vedl Afghánskou výzkumnou a hodnotící skupinu. Toto jsou lidé, kteří mohli shodně říct, že navyšování rozvojové pomoci způsobilo, že Afghánistán je méně bezpečný, nikoliv naopak -- že strategie proti povstání nefungovala a nebude fungovat. A přitom je nikdo neposlouchal. Místo toho tu zaznívaly obdivuhodně optimistické žvásty. Počínaje rokem 2004 každý generál přišel a řekl, \"Převzal jsem tuto bezůtěsnou situaci, ale konečně mám ty správné prostředky a strategii, která nám přinese, slovy generála Barna z roku 2004, \"rozhodující rok.\" Jenže to se nestalo. Ale to nezabránilo generálovi Abuzaidovi, aby řekl, že má strategii a zdroje aby rok 2005 byl tím\"rozhodujícím rokem\". Nebo generál David Richards, který v roce 2006 řekl, že má strategii a zdroje pro \"zlomový rok\". Nebo v roce 2007 Espen Eide, norský náměstek ministra zahraničí, řekl, že to přinese \"rozhodující rok\". Nebo v roce 2008, generálmajor Champoux řekl, že on se postará o \"rozhodující rok\". Nebo v roce 2009 můj dobrý kamarád, generál Stanley McChrystal, který řekl, že je \"po kolena v rozhodujícím roce\". Nebo rok 2010, kdy ministr zahraničí Velké Británie David Miliband, který řekl, že konečně přinese \"rozhodující rok\". A jistě rádi uslyšíte, že v roce 2011, dnes, Guido Westerwelle, německý ministr zahraničí, nás ujišťuje, že jsme v \"rozhodujícím roce\". (Potlesk) Jak můžeme dovolit, aby se tohle všechno dělo?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It is based on the expertise of a network of Lingua project coordinators, who have shared their experiences to draw up concise, practical guidelines for the successful dissemination of language project methods and results. The guidelines are published in nine languages (Bulgarian, Dutch, English, German, Greek, Italian, Lithuanian, Romanian and Swedish) and are available online from the project website. The website also contains a showcase of Lingua projects, the so-called ‘Language postcards’, along with information about language policy in the European Union and useful links for dissemination. The guidelines brochure and a series of dissemination events in 10 countries will help publicise the website and promote the wider aim of the network, namely to facilitate links between Lingua coordinators and partners, the European Language Label community, partners in other EU-funded language projects and relevant organisations which could help to promote projects and support the networks behind them. It is anticipated that Lingua Connections will become a self-sustaining network that will grow to include new Lingua projects and act as an exchange and guidance forum for the broader community of language project promoters. Training (BG), Kulturring in Berlin (DE), Dinocroc (IT), Public Service Language Centre (LT), Talenacademie (NL), EuroEd Foundation (RO), Jarfalla Kommun (SE), CILT, the National Centre for Languages (UK), European Sport Linguistics Academy (UK)TARGET LANGUAGES: All AGE GROUP: All WEBSITE: http://www.linguaconnections.eu PROJECT DURATION: Start: 2005End: 2007 Listen and Touch — A basic English course for the visually impaired", "cs": "Je založena na zkušenostech koordinátorů sítě projektu Lingua, kteří se podělili o své zkušenosti pro zpracování stručného, praktického průvodce úspěšného šíření metod a výsledků jazykového projektu. Tito průvodci jsou vydáni v 9 jazycích (angličtina, bulharština, holandština, italština, litevština, němčina, rumunština, řečtina a švédština) a jsou dostupné online na internetové stránce projektu. Internetová stránka také obsahuje ukázkový příklad projektu Lingua, takzvané „Language Postcards“ (jazykové pohlednice), spolu s informacemi o jazykové politice v Evropské unii a užitečných odkazech pro šíření. Brožura s pokyny a řada akcí na podporu rozšíření v deseti zemích pomůže propagovat internetovou stránku a podpoří širší záměr sítě, totiž usnadnit propojení mezi koordinátory projektu Lingua a partnery, komunitou European Language Label, partnery projektů financovaných v jiných zemích EU a příslušnými organizacemi, které mohou pomoci propagovat projekt a podporovat jejich síťové propojení. Předpokládá se, že Lingua Connections se stane soběstačnou sítí, která se bude zvětšovat, zahrne nové projekty Lingua a bude působit jako výměnné a poradní fórum pro širší komunitu organizátorů jazykových projektů. Training (BG), Kulturring in Berlin (DE), Dinocroc (IT), Public Service Language Centre (LT), Talenacademie (NL), EuroEd Foundation (RO), Jarfalla Kommun (SE), CILT, the National Centre for Languages (UK), European Sport Linguistics Academy (UK)CÍLOVÉ JAZYKY: všechny VĚKOVÁ SKUPINA: všechny věkové skupiny INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.linguaconnections.eu DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2005Datum ukončení: 2007 Listen and Touch – Základní kurz angličtiny pro zrakově postižené"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Výroční prověrka klimatického hnutí BERKELEY – Letošní rok byl v mnoha ohledech bouřlivý. Zatímco šoky související s klimatem zesílily na četnosti i intenzitě, invaze Ruska na Ukrajinu vyvolala globální energetickou krizi, která nadále postihuje životy a živobytí milionů lidí. Naléhavou nutnost snižovat naši závislost na fosilních palivech a přebudovat naše energetické soustavy po tomto šoku ještě zdůraznily bezprecedentní vlny veder napříč Evropou, Asií a Severní Amerikou a pak pustošivé záplavy v Pákistánu. Jiné velké události roku 2022 naštěstí poskytly důvody k naději. Význačným úspěchem je schválení amerického zákona o snižování inflace (IRA) – největší investice do snižování emisí v dějinách země. Spojené státy jsou historicky největším uhlíkovým znečišťovatelem na světě a jedním z nejzdráhavějších opozdilců na mezinárodních fórech. Teď by je však IRA měl navést na trajektorii strmého snižování vlastních emisí, což pomůže srážet ceny obnovitelné energie po celém světě. Řada rozvíjejících se trhů a rozvojových zemí bude mít šanci přeskočit stadium uhelných elektráren. Ano, lobbisté za fosilní paliva naléhají na vlády v Africe i jinde, aby v reakci na energetickou krizi investovaly do rozvoje zemního plynu. Mnohé nově plánované projekty by byly „uhlíkové bomby“, které by za dobu své životnosti vypustily přes miliardu tun oxidu uhličitého. Klimatické hnutí však tyto snahy hbitě pojmenovalo a „honbu za plynem“ v Africe odsoudilo. Východoafrický ropovod (EACOP) v důsledku toho stíhá porážka za porážkou. Od projektu ustoupilo 22 komerčních bank a pojišťoven, což kampani StopEACOP dodalo elán před listopadovou Konferencí OSN o změně klimatu (COP27), kde předala své poselství. COP27 byla pro klimatické hnutí v roce 2022 významným okamžikem. Přestože hostitelská země, Egypt, nabídla málo občanského prostoru k šikování sil, organizace se přizpůsobily a uplatnily se skrze stávající globální sítě a koalice s cílem prosadit smysluplnější dekarbonizační závazky, opatření na ochranu lidských práv a financování. Konference nakonec přinesla dohodu na zřízení samostatného globálního fondu k odškodnění zranitelných zemí za „ztráty a škody“ související s klimatem. Vyspělé ekonomiky se dlouho odmítaly o tomto tématu vůbec bavit, takže se jedná o velké vítězství – prosazené předními aktivisty a mluvčími ze zemí napříč globálním Jihem.", "en": "An Annual Check-Up for the Climate Movement BERKELEY – This year was a tumultuous one in many ways. While climate-related shocks became even more prevalent and severe, Russia’s invasion of Ukraine triggered a global energy crisis that continues to affect millions of peoples’ lives and livelihoods. Following that shock, unprecedented heatwaves across Europe, Asia, and North America, and then devastating flooding in Pakistan, highlighted the urgency of reducing our fossil-fuel dependency and reshaping our energy systems. Fortunately, other big developments in 2022 offered grounds for hope. The passage of the US Inflation Reduction Act – the largest emissions-reduction investment in the country’s history – is a landmark achievement. Historically, the United States has been the world’s biggest carbon polluter and one of the biggest laggards in international fora. But now, the IRA should put it on a course to reduce its own emissions sharply, which will help drive down prices of renewable energy around the world. Many emerging markets and developing countries will have a chance to leapfrog past coal-fired power plants. Yes, fossil-fuel lobbyists are pushing governments in Africa and elsewhere to invest in natural-gas development in response to the energy crisis. Many newly planned projects would be “carbon bombs” that would emit more than one billion tons of carbon dioxide over their lifetimes. But the climate movement has wasted no time in calling out these efforts, and in denouncing the “dash for gas” in Africa. As a result, the East African Crude Oil Pipeline (EACOP) has suffered setback after setback. With 22 commercial banks and insurers pulling out of the project, the StopEACOP campaign was gaining momentum ahead of the United Nations Climate Change Conference (COP27) in November, where it drove the message home. COP27 was a major moment for the climate movement in 2022. Although the host country, Egypt, offered little civic space to mobilize, organizations adapted by working through existing global networks and coalitions to push for more meaningful decarbonization commitments, human-rights protections, and financing. In the end, the conference produced an agreement to establish a separate global fund to compensate vulnerable countries for climate-related “loss and damage.” Given that advanced economies had long refused even to discuss the issue, this is a huge win – one driven by frontline activists and spokespeople from across the Global South."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The AlloSphere: it's a three-story metal sphere in an echo-free chamber. Think of the AlloSphere as a large, dynamically varying digital microscope that's connected to a supercomputer. 20 researchers can stand on a bridge suspended inside of the sphere, and be completely immersed in their data. Imagine if a team of physicists could stand inside of an atom and watch and hear electrons spin. Imagine if a group of sculptors could be inside of a lattice of atoms and sculpt with their material. Imagine if a team of surgeons could fly into the brain, as though it was a world, and see tissues as landscapes, and hear blood density levels as music. This is some of the research that you're going to see that we're undertaking at the AlloSphere. But first a little bit about this group of artists, scientists, and engineers that are working together. I'm a composer, orchestrally-trained, and the inventor of the AlloSphere. With my visual artist colleagues, we map complex mathematical algorithms that unfold in time and space, visually and sonically. Our scientist colleagues are finding new patterns in the information. And our engineering colleagues are making one of the largest dynamically varying computers in the world for this kind of data exploration. I'm going to fly you into five research projects in the AlloSphere that are going to take you from biological macroscopic data all the way down to electron spin. This first project is called the AlloBrain. And it's our attempt to quantify beauty by finding which regions of the brain are interactive while witnessing something beautiful.", "cs": "AlloSféra je tři patra vysoká železná koule umístěná v bezdozvučném sále. Můžete si ji představit jako velký dynamicky se měnící digitální mikroskop, který je připojený k superpočítači. Uvnitř je most pro 20 výzkumníků, kteří se zde mohou kompletně ponořit do svých dat. Představte si, že by tým fyziků mohl stát uvnitř atomu, slyšet a vidět rotující elektrony. Představte si, že by se skupina sochařů mohla procházet mezi atomovými vazbami, a takto sochat své dílo. Představte si, že by tým chirurgů mohl vlétnout do mozku, tak jako by šlo o normální svět, vidět tkáně jako krajinu, slyšet úroveň hustoty krve jako hudbu. Tak přesně toto jsou příklady výzkumu, který je a bude prováděn v AlloSféře. Ale nejprve si povězme trochu o skupině umělců, vědců a inženýrů, kteří zde společně pracují. Já jsem skladatelka s orchestrálním výcvikem, a také vynálezce AlloSféry. Společně s kolegy specializujícími se na vizuální umění mapujeme komplexní matematické algoritmy, které se vizuálně a zvukově rozvíjejí časem a prostorem. Naši kolegové vědci v těchto informacích hledají nové vzorce. A naši inženýrští kolegové staví jeden z největších dynamicky proměnných počítačů používaných pro tento způsob zkoumání dat. Vezmu vás na průlet pěti výzkumnými projekty AlloSféry. Začneme u makroskopických biologických dat, a skončíme až u rotujících elektronů. První projekt se jmenuje AlloMozek [AlloBrain]. Jde o náš pokus o kvantifikování interakcí, jimiž spolu komunikují části mozku, a při tom být svědky něčeho nádherného."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je na omylu. Ona ,,nulová mez\" u krátkodobých sazeb nepředstavuje závažné omezení úspěchů, jichž může měnová stabilizace dosáhnout, nýbrž je menší překážkou, než neústupně tvrdí deflační pesimisté. Měnová politika vůbec není bezmocná a dokáže zmírnit zúžení hospodářské činnosti, jakmile udeří deflace nebo když s ní ekonomika nebezpečně koketuje. Klíčem je vytvoření správného druhu očekávání ohledně toho, jak bude měnová politika uskutečňována v dlouhodobém horizontu. Neboť očekávání vztahující se k budoucí politice určují závažnost a délku trvání mezery výstupu, která vyplývá z dnešního dosažení nulové meze. Pokud by se například japonská centrální banka zavázala k jistému vývoji cílování na široký cenový index a k udržování úrokových sazeb na nízké úrovni, dokud daného cíle nedosáhne, ovlivnil by takový závazek chování investorů. Neboť čím níže ceny klesnou, tím větší by mělo být přesvědčení o nutnosti budoucí inflace, a tedy očekávání nižších reálných úrokových měr. Závazek k udržování vývoje cílování cenové hladiny nad aktuální úroveň by signalizoval odhodlání ponechat nominální úrokové sazby nízko po jistý čas v budoucnosti i poté, co ceny opět začnou stoupat. Závazek k ponechání nízkých nominálních úrokových sazeb po delší dobu by měl okamžitě posílit agregátní poptávku. To platí i tehdy, když už nelze dále snižovat současné sazby - a dokonce i tehdy, kdyby to nemělo žádný vliv na inflační očekávání -, a to následkem vlivů očekávaného budoucího vývoje krátkodobých sazeb na současné dlouhodobé úrokové sazby a na měnový kurz. Skutečnost, že se ihned nedosáhne oficiálního cíle cenové hladiny, nemusí takové cíle zpochybňovat. Existence oficiálního cíle je podstatná, i když se ho nedosahuje, protože umožňuje soukromému sektoru usuzovat, jak blízko je centrální banka k bodu, kde by se cítila oprávněna opustit svou politiku nulové úrokové sazby. Aktuální mezera mezi skutečnými a cílovanými cenovými hladinami by měla utvářet očekávání soukromého sektoru ohledně toho, jak dlouho se dá očekávat, že úrokové sazby zůstanou nízké. Proč by ale měl soukromý sektor věřit, že centrální banka myslí vážně svou snahu dosáhnout dané cenové hladiny, když jediné, co je v každém období vidět, je nulová nominální úroková sazba a další deficit cíle? V ideálním případě si politika centrální banky vydobude důvěryhodnost tím, že banka prokáže oddanost své soustavě cílování cenové hladiny dřív , než se dosáhne nulové meze.", "en": "Wrong. The \"zero bound\" on short_term rates does represent an important constraint on what monetary stabilization can achieve, but it is a more modest barrier than deflation pessimists insist. Monetary policy is far from powerless to mitigate a contraction in economic activity when deflation strikes, or when an economy flirts dangerously with it. The key is to create the right kind of expectations regarding how monetary policy will be conducted in the longer term. For expectations regarding policy in the future determine the severity and duration of the output gap that results from hitting the zero bound now . If the Bank of Japan, for example, were to commit itself to a target path for a broad price index, and credibly commit to keeping interest rates low until that target is reached, this commitment would influence investor behavior. For the more that prices fall, the greater should be the confidence in future inflation, and hence perceptions of lower real interest rates. A commitment to a price-level target path above the current level would imply a commitment to keep nominal interest rates low for a time in the future, even after prices begin to rise again. A commitment to hold down nominal interest rates for a longer period of time should stimulate aggregate demand immediately. This is true even when current rates cannot be lowered any further--and even if inflation expectations remain unaffected--owing to the effects of the expected future path of short rates on current long-term interest rates and on the exchange rate. The fact that an official price_level target is not hit immediately need not impugn such targets. The existence of an official target is crucial, even when it is not being reached, because it allows the private sector to judge how close the central bank is to a point at which it would feel justified in abandoning its zero_interest_rate policy. The current gap between the actual and target price levels should shape private_sector expectations regarding how long interest rates are likely to remain low. But why should the private sector believe that the central bank is serious about hitting its price_level target, if all that is observed in each period is a zero nominal interest rate and another target shortfall? Ideally, the best way to make its policy credible would be for the central bank to demonstrate its commitment to the price_level targeting framework before the zero bound is reached."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The standardreimbursement rate for research and technological development activities is50%, though some organisations (e.g. SMEs or non-profit public bodies) canreceive up to 75%. Certain activities (e.g. networking, training) may bereimbursed up to 100% of the eligible costs. The grants are determined on thebasis of calls for proposals and a peer review process. How do I apply? For successful proposals, the European Commission enters intofinancial and technical negotiations on the details of the project, finalised by agrant agreement. This sets out the rights and obligations of the beneficiariesand the EU, including the EU's financial contribution to your research costs. ...Funding opportunities for you Where can I find further details? •List of National Contact Points:www.cordis.europa.eu/fp7/get-support_en.html •CORDIS website:The site contains a great deal of information about FP7, including the latestupdates, the calendar of calls for proposals, the texts of the calls, frequentlyasked questions (FAQ), and more.www.cordis.europa.eu/fp7/ •The European Commission's Research website:This site contains simple, downloadable fact sheets explaining FP7, available in23 languages.www.ec.europa.eu/research/fp7/ •Research Enquiry Service: www.ec.europa.eu/research/enquiries •European Research Council: www.erc.europa.eu Did you know? Funding opportunities foryou What are the main sources of funding available to me? Direct payments Funding o pp or for y •If you are an EU farmer, you are most likely eligible to receive direct payments,the major form of EU funding in agriculture. The 2003 reform of the Common Agricultural Policy introduced a new system of direct payments, known as the Single Payment Scheme, under which aid is no longer linked to production. Themain aim of the single payment is to support farmers' incomes in return for themrespecting standards of environmental protection, animal welfare, food safetyand keeping the land in good condition. Farmers are encouraged to take theirdecisions based on market signals.•Under certain limited conditions, Member States may decide to reduce the valueof payment entitlements and continue to make direct payments linked toproduction ou t un itie s Rural Development •Under the Rural Development 2007-2013 policy, EU Member States will investover €88 billion to improve competitiveness for farming and forestry, to protect the environment and the countryside, to improve the quality of life anddiversification of the rural economy. A fourth area (Leader) introduces fundingopportunities for locally based approaches to rural development.", "cs": "Běžná míra úhrady pročinnosti v oblasti výzkumu a technologického rozvoje činí 50 %, ačkoliv některé organizace(např. malé a střední podniky nebo neziskové veřejné subjekty) mohou obdržet až 75 %.Některé činnosti (např. vytváření sítí, odborná příprava) mohou být uhrazeny až do výše100 % způsobilých nákladů. Granty jsou poskytovány na základě výzev k předkládánínávrhů a odborného posudku. Jak mám podat žádost? U úspěšných návrhů Evropská komise zahájí finanční a technická jednání o podrobnostech projektu, která jsou zakončena grantovou dohodou. Ta stanoví práva a povinnosti příjemců a EU, včetně finančního příspěvku EU na náklady výzkumu. ...Možnosti financovánípro vás Kde najdu další podrobnosti? •Seznam národních kontaktních míst:http://cordis.europa.eu/fp7/get-support_en.html •Internetové stránky CORDIS:Internetové stránky obsahují mnoho informací o 7. RP, včetně nejnovějších aktualizací,kalendář výzev k předkládání návrhů, znění výzev, často kladené otázky a další.www.cordis.europa.eu/fp7/ •Internetové stránky Evropské komise týkající se výzkumu:Tyto stránky obsahují jednoduché informační přehledy objasňující 7. RP, které lzestáhnout a které jsou k dispozici ve 23 jazycích.www.ec.europa.eu/research/fp7/ •Informační služba pro oblast výzkumu:www.ec.europa.eu/research/enquiries •Evropská rada pro výzkum:www.erc.europa.eu Věděli jste? Možnosti financování pro vás Jaké jsou hlavní zdroje finančních prostředků, které jsou pro mne dostupné? Přímé platby Možnostifinancování •Pokud jste zemědělci v EU, jste s největší pravděpodobností způsobilí pro přímé platby,hlavní formu financování EU v zemědělství. Reforma společné zemědělské politiky v roce2003 zavedla nový systém přímých plateb známý jako režim jednotné platby, podle něhožjiž není podpora spojená s produkcí. Hlavním cílem jednotné platby je podpořit příjmyzemědělců oplátkou za dodržování norem ochrany životního prostředí, dobrých životníchpodmínek zvířat, bezpečnosti potravin a udržování půdy v dobrém stavu. Zemědělci jsouvybízeni k tomu, aby přijímali svá rozhodnutí na základě signálů trhu.•Za určitých omezených podmínek mohou členské státy rozhodnout, že sníží hodnotuplatebních nároků a budou nadále vyplácet přímé platby spojené s produkcí. Rozvoj venkova •V rámci politiky rozvoje venkova na období 2007–2013 budou členské státy EU investovatvíce než 88 miliard EUR do zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví, ochranyživotního prostředí a krajiny, zvýšení kvality života a diverzifikace hospodářství venkova.Čtvrtá oblast (Leader) zavádí možnosti financování pro místní přístupy k rozvoji venkova."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is really a world within a world, and we're going to show you two. In this case, we're passing down through the mid-ocean and we see creatures like this. This is kind of like an undersea rooster. This guy, that looks incredibly formal, in a way. And then one of my favorites. What a face! This is basically scientific data that you're looking at. It's footage that we've collected for scientific purposes. And that's one of the things that Bill's been doing, is providing scientists with this first view of animals like this, in the world where they belong. They don't catch them in a net. They're actually looking at them down in that world. We're going to take a joystick, sit in front of our computer, on the Earth, and press the joystick forward, and fly around the planet. We're going to look at the mid-ocean ridge, a 40,000-mile long mountain range. The average depth at the top of it is about a mile and a half. And we're over the Atlantic -- that's the ridge right there -- but we're going to go across the Caribbean, Central America, and end up against the Pacific, nine degrees north. We make maps of these mountain ranges with sound, with sonar, and this is one of those mountain ranges. We're coming around a cliff here on the right. The height of these mountains on either side of this valley is greater than the Alps in most cases.", "cs": "Je to skutečně svět sám pro sebe, a my Vám ukážeme dva. V tomto případě se suneme dolů uprostřed oceánu a vidíme stvoření, jako je toto. Tento vypadá jako jakýsi podmořský kohout. Tenhle chlapík vypadá mimořádně společensky, svým způsobem. A pak jeden z mých favoritů. Jaká to tvář! Toto, na co se díváte, jsou v podstatě vědecká data. Jde o dokument, který jsme shromáždili pro vědecké účely. A toto je jedna z věcí, které dělal Bill, zprostředkovával vědcům tento první pohled na živočichy, jako je toto ve světě, ke kterému oni náleží. Nechytají je do sítě. Ve skutečnosti se na ně dívají dolů v tom světě. Teď si vezmeme joystick, sedíce před počítačem na Zemi, stlačíme joystick vpřed a letíme okolo planety. Zaměříme se na středooceánský hřbet, pohoří s 40.000 mílemi (74.000 km) na délku. Průměrná hloubka u vrcholu je kolem míle a půl. Jsme ve vnějším Atlantiku - je to ten hřbet právě tady - ale my pokračujeme napříč Karibikem, Střední Amerikou, a končíme s Pacifikem za zády, na devátém stupni severní šířky. Vytváříme mapy těchto horských oblastí pomocí zvuku, sonarem, a toto je jedna z těch horských oblastí. Pohybujeme se kolem útesu zde napravo. Výška těch hor na obou stranách tohoto údolí je větší než Alpy, ve většině případů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Dinocrocs grow up — Comic figures make language learning fun Hocus and Lotus, the little Dinocrocs that teach new languages to children, were born with a mission — to apply the developmental principles of psycholinguistics (originating from field research and crucial to the development of the child’s competence in a new language) at home, in school and in kindergarten. These principles include affection, a major priority for the child to start speaking a new language; narration, encased in mental processes responsible for natural language learning; frequent repetition, necessary to enable immediate language use; and a set of new and beautiful experiences for a new language. To apply these theoretical principles at school and at home, educational strategies were invented. These are accompanied by 30 scripts, to be performed by adults and children together; 30 mini-musicals; 30 illustrated stories; 30 cartoons; and games and narrative exercises for each story.", "cs": "The Dinocrocs Grow Up – Komiksové postavičky dělají výuku jazyka zábavnou Hocus & Lotus, malí Dinokrokové, kteří učí děti nové jazyky, byli zrozeni s posláním: aby uplatnili rozvojové zásady psycholingvistiky (která vznikla na poli výzkumu a která je rozhodující pro rozvoj dětské způsobilosti v novém jazyce) doma, ve škole a v mateřské škole. Tyto zásady obsahují: náklonnost, významnou prioritu pro dítě aby začalo mluvit novou řečí; vyprávění, začleněné do mentálního procesu zodpovědného za přirozené učení se jazyka; časté opakování, nutné pro umožnění okamžitého používání jazyka; a soubor nových a krásných zážitků z nového jazyka. Aby se tyto teoretické zásady použily ve škole a doma, byly vyvinuty strategie výuky: vytvoření úplně nového světa obývaného novými postavami (Hocus a Lotus, napůl krokodýli, napůl dinosauři, kteří žijí v parku s řadou svých přátel); vytvoření kouzelných triček, která působí jako myšlenkový most ke vstupu do nového světa; používání formátu vyprávění (speciální divadelní hra), aby děti i dospělí mohli prožívat nový jazyk společně; používání gest, intonace, výrazů obličeje a předcházejících zkušeností dětí pro sdělení významu nových slov; vytvoření malého muzikálu pro každý příběh, který poskytuje citové zopakování; opatření ilustracemi jako vizuální vstup příběhů a postav. Pro každý rok výuky je vytvořeno šest příběhů, což je celkem 30 příběhů za celý pětiletý kurz. a děti plnit společně; 30 malými muzikály; 30 ilustrovanými příběhy; 30 karikaturami; hrami a cvičeními na mluvení ke každému příběhu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So I work in marketing, which I love, but my first passion was physics, a passion brought to me by a wonderful school teacher, when I had a little less gray hair. So he taught me that physics is cool because it teaches us so much about the world around us. And I'm going to spend the next few minutes trying to convince you that physics can teach us something about marketing. So quick show of hands -- who studied some marketing in university? Who studied some physics in university? Pretty good. And at school? Okay, lots of you. So, hopefully this will bring back some happy, or possibly some slightly disturbing memories. So, physics and marketing. We'll start with something very simple -- Newton's Law: \"The force equals mass times acceleration.\" This is something that perhaps Turkish Airlines should have studied a bit more carefully before they ran this campaign. (Laughter) But if we rearrange this formula quickly, we can get to acceleration equals force over mass, which means that for a larger particle -- a larger mass -- it requires more force to change its direction. It's the same with brands: the more massive a brand, the more baggage it has, the more force is needed to change its positioning. And that's one of the reasons why Arthur Andersen chose to launch Accenture rather than try to persuade the world that Andersen's could stand for something other than accountancy.", "cs": "Pracuju v marketingu, který miluju, ale mou první vášní byla fyzika. Tuto vášeň jsem získal díky úžasnému učiteli ve škole, kdy jsem byl ještě trochu míň prošedivělý. Naučil mě, že fyzika je fajn, protože nás učí mnohé o světě kolem nás. V následujících několika minutách vás zkusím přesvědčit, že nás fyzika může něco málo naučit o marketingu. Rychle zvedněte ruce – kdo jste na vysoké studovali marketing? Kdo na výšce studoval fyziku? Jo, docela dobré. A ve škole? Dobře, docela hodně. Snad se vám tedy vybaví nějaké šťastné – nebo možná trochu rozrušené – vzpomínky. Takže… Fyzika a marketing: Začneme něčím velmi jednoduchým, Newtonovým zákonem: „Síla se rovná součinu hmotnosti a zrychlení.“ Tohle možná měly Turkish Airlines studovat trochu pečlivěji, než spustily tuto kampaň. (Smích) Když ale tento vztah trochu upravíme, dostaneme se ke zrychlení rovnajícímu se síle ku hmotnosti, což znamená, že čím větší jmenovatel, větší hmotnost, tím větší síla je potřeba ke změně směru. To samé platí pro značky. Čím masivnější značka, čím víc toho zahrnuje, tím větší síla je zapotřebí ke změně jejího vnímání. A právě to je jedním z důvodů, proč se Arthur Andersen rozhodl založit Accenture, místo toho aby se snažil přesvědčit svět, že Andersen může znamenat něco víc než jen účetnictví."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak změnit změnu klimatu Deset nejteplejších zaznamenaných let spadá do období od roku 1990 a rok 2005 bude zřejmě nejteplejším rokem vůbec. Letos jsme dostali ochutnávku od všech z mnoha nebezpečí, jež jsou před námi: mimořádné hurikány, rozsáhlá sucha, lesní požáry, šíření infekčních nemocí, záplavy. Podnebí se mění a ledacos je ještě před námi. Na konci listopadu se v Montrealu sejdou vlády z celého světa, aby připravily další kroky, včetně konkrétních opatření, jež by svět mohl zavést, kdyby Bushova administrativa přestala tuto zásadní záležitost záměrně zanedbávat. Změna klimatu se ztotožňuje s „globálním oteplováním“, přesto zahrnuje víc než jen oteplování. Rostoucí koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů vede k mimořádnějším bouřím, hurikánům s vysokou intenzitou, zvyšování hladiny moří, tání ledovců a ledových příkrovů, suchům, záplavám a dalším podnebným změnám. Proměňuje se i chemické složení půdy a moří; v důsledku vyšší koncentrace oxidu uhličitého například stoupá kyselost oceánů, což ohrožuje korálové útesy. Konkrétní vzorce změn sice nejsou přesně známé, ale rizika pokračování našeho současného globálního směřování se všeobecně uznávají. Přesto Spojené státy odmítly podepsat Kjótský protokol, ač pro změnu dlouhodobého chodu dějů na planetě dělá jen málo, neboť vyzývá k drobným opatřením do roku 2012. V rámci úmluvy OSN o změně klimatu se její signatáři – prakticky celý svět – každoročně scházejí, aby prodiskutovali uskutečňování úmluvy. Konference v Montrealu – už jedenácté takové setkání – by měla hledět za rok 2012, aby svět ohledně klimatu vykročil na dlouhodobě bezpečnou a udržitelnou stezku. Potřebná opatření není snadné zavést, neboť pronikají přímo k srdci světového využívání energií, zejména fosilních paliv (uhlí, ropy a plynu), která při spalování uvolňují do atmosféry oxid uhličitý, hlavní příčinu přibývajících skleníkových plynů. Přesto světové hospodářství na fosilních palivech závisí a rozvojové země jich budou muset využívat víc, nikoli méně, jak jejich ekonomiky porostou.", "en": "Changing Climate Change The 10 warmest years on record have all occurred since 1990, and 2005 is likely to be the warmest ever. This year, we’ve gotten a taste of the many kinds of dangers that lie ahead: more extreme hurricanes, massive droughts, forest fires, spreading infectious diseases, and floods. The climate is changing, and more is yet to come. The world’s governments will meet in Montreal at the end of November to plot the next steps, including specific measures that the world could adopt if the Bush administration abandoned its willful neglect of this critical issue. Climate change is equated with “global warming,” but much more than warming is involved. The rising concentration of carbon dioxide and other greenhouse gases is leading to more extreme storms, higher-intensity hurricanes, rising ocean levels, melting glaciers and ice sheets, droughts, floods and other climate changes. Even the chemistry of the land and ocean is changing, with the ocean becoming more acidic – thus threatening coral reefs – as a result of higher carbon dioxide. The specific patterns of change are not known precisely, but the risks of continuing on our current global course are widely appreciated. Yet the United States has refused to sign the Kyoto Protocol, which does little to change the long-term course of events on the planet, since it calls for only small steps up to the year 2012. Under the terms of the UN treaty on climate change, the signatories – virtually the whole world - are to gather each year to discuss the treaty’s implementation. The conference in Montreal - the 11th such meeting - should look beyond 2012, so that the world gets onto a safe and sustainable long-term climate path. The actions that are needed are difficult to introduce, because they go to the heart of the world’s use of energy, particularly its use of fossil fuels (coal, oil, and gas), which, when burned, release carbon dioxide – the key source of rising greenhouse gases – into the atmosphere. Yet the world economy depends on fossil fuels, and developing countries will need to use more, not less, of them as their economies grow."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud se vydá druhou cestou, musí uvést množství a sílu potřené oceli, její chemické složení, rozměry produktu (například trubek nebo plátů) a tak dále; pro každý typ oceli je přitom zapotřebí podat samostatnou žádost, i když jediný rozdíl spočívá v rozměrech. Nadto je u každé žádosti nutné prokázat, že zájemce není schopen ocel pořídit z domácích zdrojů. Jakmile je žádost přijata, na 30 dnů se zveřejní, aby ji domácí producenti mohli rozporovat. Pokud se s nabídkou potřebné oceli neozve žádný výrobce, žadatel by měl do sedmi dnů od veřejného projednání obdržet roční výluku. Ve skutečnosti při udělování výluk dochází ke značným zpožděním. Trumpova administrativa původně očekávala, že bude podáno asi 4 500 žádostí o výluku ocelových výrobků. K dohledu nad prověřováním a udělováním výluk americké ministerstvo obchodu najalo 30 nových zaměstnanců, aby vyřizovali žádosti. Jenže ke dni 1. listopadu bylo podáno 31 527 žádostí a přišlo 14 492 námitek od producentů oceli. Podle QuantGov zatím Úřad USA pro průmysl a bezpečnost schválil 11 259 žádostí, zamítl 4 367 a ke zpracování mu zbývá přes 50 % přijatých žádostí. Ke dni 2. listopadu byla v USA cena za tepla válcované oceli meziročně o 33,4 % vyšší. Když americký ocelářský průmysl v roce 2002 přesvědčil prezidenta George W. Bushe, aby u dovozu oceli zdvihl cla z 8 % na 30 %, bylo v USA zhruba 187 000 ocelářů. V důsledku nových odvodů vzniklo v americkém ocelářství přibližně 6 000 pracovních míst, ale kolem 200 000 míst zaniklo v navazujících odvětvích zpracovatelů oceli. Bushova administrativa cla nejprve zmírnila a po 18 měsících od nich úplně ustoupila. Dnes je ocelářů zhruba 80 000 a v odvětvích odebírajících ocel pracují miliony lidí. Podle studie zveřejněné v březnu Trumpova cla z dovozu oceli a hliníku mohou vytvořit 33 400 nových pracovních míst v odvětví kovů, ale zničí 180 000 míst ve zbytku ekonomiky. To vše bylo předvídatelné. Společnosti spotřebovávající ocel (například výrobci automobilů, obráběcích strojů a zemědělských zařízení) jsou teď vůči svým zahraničním konkurentům citelně znevýhodněny.", "en": "If it goes the latter route, it must state the quantity and strength of steel that is needed, its chemical composition, the dimensions of the product (pipes or sheets, for example), and so forth; and it must submit a separate application for each type of steel, even if the only difference is in dimensions. Moreover, each application must demonstrate that the applicant has been unable to obtain the steel from domestic sources. Once an application is received, it is made public for 30 days so that domestic producers can contest it. If no producer steps forward to furnish the needed steel, the applicant is supposed to receive a one-year exemption within seven days after the public-review period. In reality, there have been significant delays in granting exclusions. The Trump administration initially anticipated that there would be about 4,500 requests to exempt steel products. To oversee the vetting and exemption process, the US Department of Commerce hired 30 new employees to review applications. Yet by November 1, 31,527 had been submitted, along with 14,492 objections from steel producers. According to QuantGov, the US Bureau of Industry and Security has approved 11,259 applications, denied 4,367, and has yet to process over 50% of those received. As of November 2, the price of hot-rolled steel in the US was 33.4% higher year on year. Back in 2002, when the US steel industry persuaded President George W. Bush to slap tariffs of 8% to 30% on imported steel, there were about 187,000 steelworkers in the US. As a result of those new levies, an estimated 6,000 jobs were created in the US steel industry, but around 200,000 jobs were lost in associated steel-consuming industries. After first watering down the tariffs, the Bush administration abandoned them altogether after 18 months. Today, there are around 80,000 steel workers, and millions more working in steel-consuming industries. According to a study published in March, Trump’s steel and aluminum tariffs may create 33,400 additional jobs in the metals sector, but will destroy 180,000 jobs across the rest of the economy. All of this was predictable. Steel-consuming companies (such as manufacturers of automobiles, machine tools, and farm equipment) are now severely disadvantaged relative to their foreign competitors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neúspěch současného návrhu by znamenal faktický konec všech snah o reformu OSN, což by mělo po celém světě katastrofické důsledky pro lidi, kteří závisejí na pomoci poskytované Rozvojovým programem OSN, na bezpečnosti udržované bezpočtem mírových operací OSN či na dalších službách zajišťovaných agenturami OSN. Selhání reformy managementu by například vyvolalo požadavky Kongresu USA na odepření amerických příspěvků do rozpočtu OSN – což by byl postup značně podkopávající vlastní zájmy Ameriky, třeba plánované rozšíření mise na zastavení genocidy v Dárfúru. Stezka k dosažení uspokojivého řešení je jasná: dát Valnému shromáždění větší roli při výběru generálního tajemníka, aby tak jeho členové delegovali pravomoci činiteli, kterého sami volí. Toto řešení by nejen umožnilo realizaci tolik potřebných administrativních reforem, ale přineslo by rovněž srozumitelnost a transparentnost do procesu, který zlepšení velice potřebuje. Ostatně, Charta OSN stanovuje, že „generálního tajemníka jmenuje Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti“. Původní koncepce spočívala v tom, že tyto dva orgány dojdou ohledně kandidáta ke shodě. V praxi se však dnes na kandidátovi shodne pět stálých členů a jejich rozhodnutí nejprve opatří razítkem Rada bezpečnosti a pak Valné shromáždění. Skutečné diskuse o novém generálním tajemníkovi se v současnosti vedou tajně mezi stálou pětkou, což ještě zvyšuje frustraci členů OSN, včetně velkých mocností, které bezúspěšně usilují o rozšíření Rady bezpečnosti.", "en": "Failure of the current proposal would mean an effective end to all efforts to reform the UN, with disastrous consequences for people across the world who depend on the aid provided by the UN Development Program, the security provided by the UN’s numerous peacekeeping operations, or the myriad other services rendered by UN agencies. For example, failure of management reform would fuel demands by the US Congress to withhold America’s contributions to the UN budget – a policy that would greatly undermine America’s own interests, such as the planned expansion of the mission to stop genocide in Darfur. The path to a satisfactory resolution is clear: give the General Assembly a greater role in the selection of the Secretary General so that members would be delegating powers to an authority of their own choosing. This solution would not only permit the much-needed administrative reforms to be implemented; it would also bring clarity and transparency to a process that is in great need of improvement. After all, the UN Charter provides that “the Secretary-General shall be appointed by the General Assembly upon the recommendation of the Security Council.” The original concept was that the two bodies would reach a consensus on a candidate. In practice, however, the five permanent members now agree on a candidate, and their decision is rubber-stamped first by the Security Council and then by the General Assembly. Real discussions about a new Secretary General are currently being conducted in secrecy among the permanent five, adding to the frustration of other UN members, including large powers that have been seeking without success to enlarge the Security Council."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během posledních 15 let přispěly vědecké inovace, vedené rozvojovými zeměmi, významně k pokroku v Rozvojových cílech tisíciletí (MDGs) OSN, zejména těch se vztahem ke globálnímu zdraví. Jen přispění samotné icddr.b dostatečně ukazuje hodnotu zdravotních inovací vznikajících v rozvojových zemích. Výzkumníci z institutu uskutečňují inovativní a komplexní vědu, od klasických klinických testů a epidemiologických studií, až po test změn chování zaměřené na snížení šíření infekčních chorob – to vše s pozoruhodnými výsledky. Ikonickým příkladem práce icddr.b je oral rehydration solution (ORS), jednoduchý vyvážený roztok cukrů a solí podávaný orálně lidem, kteří trpí průjmovým onemocněním jako třeba cholerou. Tento roztok, v jehož vývoji hrálo icddr.b klíčovou roli, zamezil od 60. let dvacátého století celosvětově odhadem 40 milionům úmrtí a byl označen jako jeden z nejdůležitějších lékařských objevů dvacátého století. V nedávné době jsem se svým týmem vyvinul nový, nízkonákladový systém pro dodávku “bubble CPAP” (trvalý pozitivní tlak dýchacích cest), který udržuje tok vzduchu během procesu léčby závažného zápalu plic. Trevor Duke, ředitel Centra pro mezinárodní zdraví dítěte při Royal Children’s Hospital na univerzitě v Melbourne, se na projektu také podílel. Naše verze bubble CPAP, která používá levné a snadno dostupné materiály jako jsou plastové trubičky a lahve od šampónu, se v testech ukázala jako efektivnější než standardní low-flow kyslíková terapie doporučovaná Světovou zdravotnickou organizací. Po testech zavedla nemocnice v Dháce novou nízkonákladovou bubble CPAP, namísto zmiňované doporučované terapie WHO, jako součást standardní léčby dětí se zápalem plic. Od té doby klesla úmrtnost pacientů léčených metodou bubble CPAP z 21% na pouhých 6%. Tyto pozoruhodné úspěchy jsou způsobeny skutečností, že výzkumníci icddr.b – z nichž většina jsou Bangladéšané, kteří studovali v zahraničí – jsou velmi dobře obeznámeni s problémy, kterým čelí. Rozumějí tomu, co to znamená čelit zásadním – a do určité míry nepřekonatelným – omezením v otázce zdrojů. Patnáctiletá zkušenost s MDG jasně ukázala neoddiskutovatelný potenciál inovací z rozvojových zemí ke zlepšení veřejného zdraví. Zdá se, že si tuto lekci naštěstí světoví lídři vzali k srdci: Udržitelné rozvojové cíle – ambiciózní rozvojová agenda pro roce 2015, která byla přijata OSN minulé září – jsou založené na myšlence lokálního vlastnictví.", "en": "Over the last 15 years, scientific innovations spearheaded by developing countries contributed significantly to progress on the United Nations Millennium Development Goals (MDGs), particularly those related to global health. The contributions of icddr,b alone are enough to prove the value of developing-country health innovation. The institute’s researchers carry out innovative and complex science, from classic clinical trials and epidemiological studies to behavioral-modification trials aimed at reducing the spread of infectious disease – with remarkable results. An iconic example of icddr,b’s work is oral rehydration solution (ORS), a simple balanced solution of sugar and salt administered orally to people suffering from diarrheal diseases like cholera. That solution, which icddr,b played a central role in developing, has prevented an estimated 40 million deaths globally since the 1960s, and has been called one of the most important medical inventions of the twentieth century. More recently, my team and I developed a new low-cost system for delivering “bubble CPAP” (continuous positive airway pressure), which keeps air flowing during the process of treating severe pneumonia. Trevor Duke, Director of the Centre for International Child Health at the Royal Children’s Hospital at the University of Melbourne, also participated in the project. Our version of bubble CPAP, which uses cheap and readily available materials like plastic tubing and shampoo bottles, proved in trials to be more effective than the standard low-flow oxygen therapy recommended by the World Health Organization. Following the trial, the Dhaka Hospital of icddr,b implemented the new low-cost bubble CPAP, instead of the WHO-recommended therapy, as part of standard treatment of children with pneumonia. Since then, the death rate for bubble CPAP-treated patients has fallen from 21% to just 6%. These remarkable successes stem from the fact that icddr,b researchers – most of them Bangladeshis who trained abroad – are well acquainted with the problems they are trying to address. They understand what it means to face severe – and, to some extent, insurmountable – resource constraints. The 15-year MDG experience made clear the indisputable potential of developing-country innovation to advance public health. Fortunately, world leaders seem to have taken that lesson to heart: the Sustainable Development Goals – the ambitious post-2015 development agenda adopted at the UN last September – are premised on the idea of local ownership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jako v každé občanské válce budou mít takoví obchodníci s násilím tím víc navrch, čím déle bude konflikt trvat. Čerpají energii z vlastních či protivníkových zvěrstev, neboť podporu nezískávají argumentací, ale zaséváním strachu – peníze a nové členy shánějí pomocí videí. Díky schopným bojovníkům a hojnosti peněz a zbraní ISIS a an-Nusra vzkvétají vprostřed přetrvávající války a anarchie. Asadův režim přitom těží z faktu, že ty části země, které už neovládá, nelze označit za „osvobozená pásma,“ vzhledem k chaosu a extremismu, který tam převládá. Příměří by vyvolalo změnu této dynamiky, umožnilo doručení humanit��rních zásilek do míst, kde jsou nejnaléhavěji zapotřebí, a zároveň zastavilo postupnou „somalizaci“ země. To by pomohlo zastavit proud uprchlíků – a přelévání násilností – do sousedních zemí, zejména Libanonu a Iráku. Kdyby navíc klid zbraní vydržel, usnadnil by ekonomickou rekonstrukci a umírněným politickým aktérům a občanské společnosti by dal možnost získat od extremistů zpět část moci. Obyčejní Syřané by takový posun přivítali. Lidé na džihádisty ovládaných územích jsou z násilníků al-Káidy, kteří je terorizují a snaží se jim vnutit svůj výklad islámských mravů, skutečně hluboce nešťastní – natolik, že jako lepší alternativa k pokračujícímu válčení či uchvácení moci al-Káidou se rostoucí měrou jeví Asadův režim. Problém je, že dokud bude násilí umírněným silám znemožňovat obnovu místních služeb a správních struktur, schopnost lidí klást odpor zůstane slabá. Mezinárodní organizace by mohly k takovým strukturám přistupovat jako k faktickým oficiálním orgánům, přímo jim poskytovat pomoc a dát nestátním organizacím a vyšetřovatelům OSN příležitost shromáždit důkazy o válečných zločinech pro budoucí řízení před soudem nebo komisí pravdy. Jistěže, úplně neopodstatněné nejsou obavy, že by příměří mohlo vést ke stabilizaci frontových linií konfliktu a proměnit je ve zpola trvalé dělicí linie. Ostatně příměří není mírová dohoda; režimní i opoziční síly by prozatím nechalo v jejich pozicích. Je však lepší, aby různé části Sýrie spravovaly různé orgány, než aby v rozlehlých pásech země neexistovala žádná zodpovědná vláda. Příměří by navíc umožnilo FSA a jejím spojencům koordinovat s regulérní armádou postup proti uskupením al-Káidy, která by se nepochybně snažila násilnosti zachovat.", "en": "As in any civil war, such entrepreneurs of violence become increasingly likely to carry the day the longer the conflict endures. They feed on their own atrocities or on those of their opponents to win support through fear rather than conviction – using videos to raise funds and recruit new members. With skilled fighters and plenty of money and arms, the ISIS and the Nusra Front thrive amid persistent war and anarchy. Meanwhile, the Assad regime benefits from the fact that parts of the country that it no longer controls cannot be called “liberated zones,” given the prevailing chaos and extremism in these areas. A ceasefire would initiate a shift in this dynamic, allowing humanitarian supplies to reach the areas where they are needed most urgently, while halting the country’s gradual “Somalization.” This would help to stem the flow of refugees – and the spillover of violence – to neighboring countries, particularly Lebanon and Iraq. Furthermore, if the ceasefire held, it would facilitate economic reconstruction, while enabling moderate political actors and civil society to win back some power from the extremists – a shift that ordinary Syrians would welcome. Indeed, people in jihadist-controlled areas are deeply unhappy with Al Qaeda thugs terrorizing them and trying to enforce their version of Islamic mores – so much so that the Assad regime increasingly appears to be a better alternative to continued warfare or an Al Qaeda takeover. The problem is that, as long as violence prevents moderate forces from restoring local services and administrative structures, people’s capacity for resistance will remain weak. International organizations could treat such structures as de facto authorities, supplying them directly with aid and also giving NGOs or United Nations investigators an opportunity to collect evidence of war crimes for future judicial or truth-commission proceedings. To be sure, fears that a ceasefire could lead to a stabilization of the conflict’s frontlines, turning them into semi-permanent lines of division, are not without merit. After all, a ceasefire is not a peace agreement; it would, for the time being, leave regime and opposition forces in their respective positions. But having different authorities administer different parts of Syria is preferable to the absence of any responsible governance across large swaths of the country. Moreover, a ceasefire would enable the FSA and its allies to coordinate action with units of the regular army against Al Qaeda bands, which would undoubtedly try to sustain the violence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So if you start a trip at 9 a.m., by noon you want to stop to have a bite to eat, hit the restroom, coffee, and keep going. CA: So your proposition to consumers is, for the full charge, it could take an hour. So it's common -- don't expect to be out of here in 10 minutes. Wait for an hour, but the good news is, you're helping save the planet, and by the way, the electricity is free. You don't pay anything. EM: Actually, what we're expecting is for people to stop for about 20 to 30 minutes, not for an hour. It's actually better to drive for about maybe 160, 170 miles and then stop for half an hour and then keep going. That's the natural cadence of a trip. CA: All right. So this is only one string to your energy bow. You've been working on this solar company SolarCity. What's unusual about that? EM: Well, as I mentioned earlier, we have to have sustainable electricity production as well as consumption, so I'm quite confident that the primary means of power generation will be solar. I mean, it's really indirect fusion, is what it is. We've got this giant fusion generator in the sky called the sun, and we just need to tap a little bit of that energy for purposes of human civilization. What most people know but don't realize they know is that the world is almost entirely solar-powered already.", "cs": "Takže, začnete-li cestu v 9 ráno, tak v poledne budete chtít zastavit na něco k jídlu, zajít si na záchod, dát si kávu a pokračovat v cestě. CA: Takže Váš návrh zákazníkům je, že pro úplné nabití musejí čekat asi hodinu. Tak to bude -- nečekejte, že odjedete z nabíjecí stanice za 10 minut. Počkejte hodinu, ale dobrá zpráva je, že pomáháte zachránit planetu, a mimochodem vaše elektřina je zdarma. Neplatíte nic. EM: Ve skutečnosti očekáváme od lidí, že budou zastavovat na 20 až 30 minut, ne na hodinu. Je vlastně lepší jet třeba 160, 170 mil (280 km), zastavit na půl hodiny a pak jet dál. To je přirozený rytmus při cestování. CA: Dobře. Ale tohle je pouze jedno želízko v ohni Vaší energetické vize. Pracujete na společnosti, která se zabývá sluneční energií, SolarCity (Sluneční město). Co je na ní zvláštního? EM: Jak jsem již říkal, je třeba, abychom měli trvale udržitelné zdroje elektřiny, které budou pokrývat poptávku, a jsem si celkem jistý, že hlavním prostředkem pro získávání elektřiny bude Slunce. Chci říct, je to vlastně nepřímá fůze. Na obloze máme vlastně jeden velký fůzní reaktor, kterému říkáme Slunce a potřebujeme zachytit jen trochu energie, kterou vyzařuje pro naše potřeby. Co většina lidí ví, ale neuvědomují si to, je, že náš svět vlastně celý pracuje na sluneční energii."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud jde o ekonomiku, zpráva Egyptské centrální banky pro období červenec 2012 až březen 2013 naznačuje, že schodek platební bilance klesl díky stoupajícím příjmům z cestovního ruchu a odpuštění dluhů z 11,2 na 2,1 miliardy dolarů. Toto zlepšení se však nepromítlo do životů obyčejných občanů a neexistovala žádná efektivní mediální a komunikační strategie, která by těchto úspěchů využila. Jádro Mursího stoupenců nicméně zůstává věrné. Zatímco na podporu podvodně zvoleného Mubaraka se během revoluce sešlo pouhých pár stovek jeho přívrženců, na náměstí Rabá Adavíja nedaleko prezidentského paláce vyjadřovaly dva týdny po sobě solidaritu s Mursím statisíce Egypťanů. Pokud Mursí v úřadu přežije, bude se muset spolehnout na armádu, že zaručí jeho vládě bezpečnost. Zároveň bude potřebovat mohutný projev síly svých stoupenců. To by ovšem znamenalo návrat armády do centra politiky – a tím obětování výhod spojených se zavedením větší civilní kontroly v zemi loni v srpnu Mursím. Armádní ultimátum přitom naznačuje, že se vojáci vydávají cestou převratu. Mobilizace Mursího Muslimského bratrstva a dalších islamistických stoupenců je rovněž riskantní. Pokračující mocenský boj by totiž zvrátil revoluční krok v podobě nasměrování kdysi ozbrojených islamistů k volební a ústavní politice. Nezůstane-li Mursí u moci, bude mnohé záviset na tom, jakým způsobem bude odstaven. Spoléhání na mobilizaci ulice a armádní intervenci při sesazování řádně zvoleného představitele, který má v zemi podporu, pravděpodobně nepovede k pozitivnímu výsledku. Takový scénář – zažily ho například Španělsko v roce 1936, Írán v roce 1953, Chile v roce 1973, Turecko v roce 1980, Súdán v roce 1989, Alžírsko a Tádžikistán v roce 1992 – naopak obvykle končí vojenskou diktaturou, občanskou válkou nebo obojím. Je tu však i precedens Charlese de Gaullea v podobě pokojného odchodu zvoleného prezidenta. Mohutné protesty ve Francii v roce 1968 vedly k předčasným parlamentním volbám, v nichž přesvědčivě zvítězili de Gaulleovi stoupenci. De Gaulle však později z vlastní vůle rezignoval kvůli sporu menšího významu. Tento precedens však naráží na problém, že za Mursím nestojí de Gaulleova minulost a že chaotický politický přerod v Egyptě roku 2013 je na hony vzdálený konsolidované francouzské demokracii z roku 1968.", "en": "On the economic front, the Egyptian Central Bank’s report for the period of July 2012 to March 2013 indicates that the balance-of-payments deficit fell from $11.2 billion to $2.1 billion, owing to rising tourism revenues and debt forgiveness. This improvement did not trickle down to ordinary citizens, and there was no effective media and communication strategy to capitalize on it. But Morsi’s core supporters remain committed. Whereas only a few hundred showed up to support the fraudulently elected Mubarak during the revolution, hundreds of thousands of Egyptians rallied for two consecutive weeks in Rab‘a al-‘Adawiyya square, near the presidential palace, to express their solidarity with Morsi. If Morsi survives in office, he will have to rely on the army to guarantee his government’s safety. He will also need a massive show of strength from his supporters. But this would mean returning the army to the center of politics – and thus sacrificing the gains from Morsi’s imposition last August of greater civilian control. And the army’s ultimatum indicates that the military is moving in the direction of a coup. Mobilization of Morsi’s Muslim Brotherhood and other Islamist supporters is also risky. Indeed, the revolutionary step of steering once-armed Islamists toward electoral and constitutional politics could be reversed in ongoing power struggle. If Morsi does not remain in power, much will depend on how he is removed. Reliance on street mobilization and army intervention to bring down an elected leader who has support on the ground is unlikely to lead to a positive outcome. On the contrary, that pattern – seen in Spain in 1936, Iran in 1953, Chile in 1973, Turkey in 1980, Sudan in 1989, and Algeria and Tajikistan in 1992 – usually leads to military dictatorships, civil wars, or both. But there is also Charles de Gaulle’s precedent of a peaceful exit by an elected president. The massive protests in France in 1968 led to an early parliamentary election, which de Gaulle’s supporters won decisively. But de Gaulle later resigned of his own volition, over an issue of minor importance. The problem with this precedent is that Morsi does not have de Gaulle’s background, and Egypt’s chaotic political transition of 2013 is far from France’s consolidated democracy of 1968."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "He called up the local newspaper, he got the interest of an investigative journalist, and that journalist actually found the real rapist, a man who ultimately confessed to this rape, a man who was thought to have committed 50 rapes in that area, and when this information was given to the judge, the judge set Titus free. And really, that's where this case should have ended. It should have been over. Titus should have thought of this as a horrible year, a year of accusation and trial, but over. It didn't end that way. Titus was so bitter. He'd lost his job. He couldn't get it back. He lost his fiancée. She couldn't put up with his persistent anger. He lost his entire savings, and so he decided to file a lawsuit against the police and others whom he felt were responsible for his suffering. And that's when I really started working on this case, trying to figure out how did that victim go from \"That one's the closest\" to \"I'm absolutely positive that's the guy.\" Well, Titus was consumed with his civil case. He spent every waking moment thinking about it, and just days before he was to have his day in court, he woke up in the morning, doubled over in pain, and died of a stress-related heart attack. He was 35 years old. So I was asked to work on Titus' case because I'm a psychological scientist. I study memory. I've studied memory for decades.", "cs": "Povolal místní noviny, a stal se předmětem zájmu investigativního reportéra, který našel pravého viníka, muže, který se nakonec k tomuto znásilnění přiznal, muže, který byl pravděpodobným viníkem dalších 50 znásilnění v daném regionu. A když byly tyto informace předány soudci, ten Tita osvobodil. A tohle je bod, ve kterém měl tento případ skončit. Mělo by být po všem. Titus by měl o tomhle všem přemýšlet jako o hrozném roce, roce, ve kterém byl obviněn a souzen, ale který už skončil. Nedopadlo to tak. Titus byl těžce zahořklý. Ztratil práci. Nedovedl ji získat zpět. Ztratil snoubenku. Nemohl se smířit s přetrvávajícím hněvem. Přišel o všechny své úspory, rozhodl se soudit a podal žalobu proti policii a všem, kteří podle něj byli zodpovědní za jeho utrpení. A tohle je chvíle, kdy jsem na tomto případu začala vážně pracovat, snažila jsem se přijít na to, jak oběť znásilnění přešla ze stavu: „Tento je mu nejpodobnější\" do stavu: „Jsem si naprosto jista, že on je tím mužem.\" Titus byl tímto občanskoprávním sporem zcela pohlcen. Strávil všechen svůj bdělý čas tím, že o něm přemýšlel, a pár dní před samotným stáním, se ráno probudil v ohromných bolestech, a zemřel na srdeční zástavu v důsledku stresu. Bylo mu 35 let. Tak jsem byla požádána, abych pracovala na jeho případu, protože jsem vědec v oboru psychologie. A studuji paměť. Studuji paměť už desítky let."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Členské země EU by samozřejmě mohly vydat Řecko na milost Mezinárodnímu měnovému fondu, který je ochoten a schopen pomoci – pod podmínkou, že vláda zavede přísný úsporný program. Řada politiků eurozóny však pokládá oslovení MMF za projev slabosti a upřednostňuje řešení, v jehož rámci ponesou jejich země zátěž samy. Dalším důvodem, proč pomoc pravděpodobně přijde ze zemí eurozóny, je skutečnost, že by podstatnou část řeckých ztrát nesly tyto země na vlastních bedrech tak jako tak. Veřejný dluh Řecka byl financován jeho vlastní bankovní soustavou, která má závazky vůči Evropské centrální bance v podobě emise eur. Kdyby zkrachoval řecký stát, zkrachovaly by i řecké banky a ECB by musela odepsat pohledávky vůči nim, což by si vyžádalo zhruba 6 miliard eur. A protože ECB patří všem zemím eurozóny, nesly by ztrátu všechny tyto země. O pomoci Řecku se snadno mluví, ale hůře se provádí, poněvadž Evropská unie nemá k takovému kroku mandát. Právě naopak: článek 125 Maastrichtské smlouvy výslovně vylučuje záchranu a konstatuje, že unie ani její členské státy nenesou zodpovědnost za závazky vlád členských zemí EU. Některé země dokonce na klauzuli vylučující záchranu trvaly jako na podmínce svého připojení k euru, poněvadž se obávaly, že evropští dlužníci by mohli většinovým hlasováním vyvlastnit šetrnější země, a vyvolat tak efekt morálního hazardu, jenž by podkopal stabilitu EU. Tato obava je stejně platná i dnes.", "en": "Of course, the EU countries could leave Greece to the mercy of the International Monetary Fund, which is willing and able to help – conditional on the government’s implementation of a strict austerity program. But many euro-zone politicians regard turning to the IMF as a sign of weakness and prefer their countries to shoulder the burden themselves. Another reason why help will likely come from euro-zone countries is that they would bear a substantial share of the Greek losses anyway. Greece’s public debt was placed in its own banking system, which is indebted to the European Central Bank via the issuance of euros. If the Greek state goes bust, so will Greek banks, and the ECB would have to write off its claims against them, taking a charge of roughly €6 billion. As the ECB belongs to all euro countries, they would all bear the loss. Helping Greece is easier said than done, as the European Union has no mandate to take such a step. On the contrary, Article 125 of the Maastricht Treaty explicitly excludes bailouts, stating that neither the Union nor its member states are liable for the commitments of EU governments. Indeed, some countries insisted on the no-bailout clause as a condition of their participation in the euro, fearing that Europe’s debtor countries could, by majority voting, expropriate the thriftier countries, thereby generating moral-hazard effect that would undermine the stability of the EU. That concern remains no less valid today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Developer se s největší pravděpodobností rozhodl nenakupovat materiál od amerických dodavatelů, protože ceny by byly vyšší, což by mělo za následek nižší zisk, nebo dokonce ztrátu. Jestliže vláda firmu přinutí, třeba pomocí cel, dělat, co je zřetelně ekonomicky horší než optimální volba, utrpí zbytek ekonomiky. Jestliže tedy USA hospodaří s ročním obchodním schodkem 800 miliard dolarů, je to prostě tím, že se americké firmy a spotřebitelé rozhodli nakoupit odjinud zboží v hodnotě o 800 miliard dolarů vyšší, než za kolik svět nakoupil od USA, s ohledem na výhody, jako jsou nižší ceny oproti v tuzemsku vyráběným ekvivalentům. U firem to znamená větší ziskovou marži, u spotřebitelů víc peněz na jiné zboží a služby. Tak jako tak je to pro ekonomiku USA přínosem. Přínosné je to i pro světové hospodářství, protože oněch 800 miliard dolarů přebytečné americké měny může svět produktivně využít k nákupu finančních či reálných aktiv. USA to neuškodí – což je jedinečná výhoda země, která tiskne rezervní měnu – a posílí to globální hospodářskou dynamiku a růst. Z hlediska politik by USA měly dbát pouze na to, aby bylo zajištěno, že se v důsledku nadměrné nabídky americké měny do země nevplíží inflace. To ale není věcí Trumpovy administrativy, nýbrž Federálního rezervního systému USA, který má v této oblasti dobré renomé: navzdory 14 bilionům dolarů úhrnného měnového schodku z obchodu od roku 1990 se Fedu daří držet nízkou inflaci. Co se týče Trumpa či přinejmenším jeho poradců, dnes už bije do očí, že potřebují lépe pochopit, jak vlastně světový obchod funguje. Pokud mu neporozumí, neuvážené zásahy jeho administrativy budou pravděpodobně pokračovat, nebo se dokonce vystupňují a způsobí vážné škody americké a světové ekonomice.", "en": "The developer most likely chose not to purchase the materials from US suppliers because the cost would have been higher, resulting in lower profits – or even a loss. If a government forces a business to make what is clearly an economically sub-optimal choice – say, by using tariffs – the rest of the economy will suffer. So if the US runs an $800 billion annual trade deficit, it is simply because US businesses and consumers choose to purchase $800 billion more in goods from the world than the world has purchased from the US, owing to some advantage, such as lower prices than domestically produced equivalents. In the case of a business, this means a larger profit margin. In the case of consumers, it means more money to spend on other goods and services. Either way, the US economy benefits. So does the global economy, because that $800 billion of surplus US currency can be used productively by the world to purchase financial or real assets. This does not hurt the US – a unique advantage enjoyed by the reserve currency-issuing country – and boosts global economic dynamism and growth. From a policy perspective, all the US should be concerned about is ensuring that inflation does not creep in, owing to an excessive supply of US currency. That is not up to the Trump administration, but to the US Federal Reserve, which has a strong record on this front: despite a $14 trillion aggregate currency deficit on trade since 1990, the Fed has managed to keep inflation low. As for Trump – or at least his advisers – the need for a better understanding of how global trade actually works has become glaringly obvious. Barring that, his administration’s reckless interventions are likely to continue, or even escalate, causing severe damage to the US and the global economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hroutící se monopol Kremlu CAMBRIDGE – Od doby, kdy se Vladimir Putin dostal před deseti lety k�moci, se kremelský režim opírá o dva pilíře: bezpečnostní složky a vývoz energií. Potlačením vnitřních oponentů a pohlcením jejich aktiv vytvořil režim dvojí monopol. Přerozdělení části zisku plynoucího z�vysokých cen energií umožnilo režimu zlepšit životní úroveň a zajistit si popularitu u obyčejných Rusů. Vyřešení vnitřních problémů režimu nepřiměřeným použitím síly pak přesvědčilo i bývalé agenty KGB posedlé bezpečností. Tato kombinace cukru a biče až donedávna účinně fungovala. Faktická absence občanských protestů v�Rusku během Putinovy éry se zdá úžasná. Nenechme se však mýlit: Putinova popularita se neopírala o jeho energii, humor nebo mystičnost, nýbrž o mzdy a úvěry, ze kterých se Rusové nikdy předtím netěšili. A dokud ceny ropy rostly rychleji než ruské mzdy, mohli lidé u moci stále inkasovat značnou část zisků. Dnes toto šťastné spojenectví Kremlu a obyčejných Rusů končí. Jen málo ruských politiků, tím méně pak ruská veřejnost, očekávalo, že se ceny ropy a plynu zřítí tak hluboko. Nevíme, co se teď stane. Pokud ceny opět vyskočí vzhůru, budou Putin a jeho lidé velebit sami sebe a svou moudrost. Budou-li však ceny stagnovat na současné úrovni, je Putinův systém odsouzen k�zániku. Není náhoda, že katastrofální prezidentská působení George W. Bushe a Vladimira Putina probíhala souběžně.", "en": "The Kremlin’s Failing Monopoly CAMBRIDGE – Ever since Vladimir Putin came to power a decade ago, the Kremlin regime has relied on two pillars: the security forces and energy exports. By suppressing internal rivals and absorbing their assets, the regime created a dual monopoly. Redistributing some of the profits from high energy prices enabled the regime to improve living standards and make itself popular with ordinary Russians. And resolving internal problems through a disproportionate use of force reassured even the regime’s security obsessed ex-KGB men. Until recently, this combination of carrots and sticks functioned effectively. The virtual absence of popular protest in Russia during the Putin years seems amazing. But make no mistake: Putin’s popularity ratings relied not on his vigor, humor, or mystique, but on salaries and credits that Russians had never enjoyed before. And, as long as oil prices were growing faster than Russian salaries, those in power could still grab a big slice of the profits. Now that happy union between the Kremlin and ordinary Russians is ending. Few Russian policymakers, much less the Russian public, expected oil and gas prices to collapse as they have. We do not know what will happen next. If prices rebound, Putin and his people will glorify themselves for their wisdom. But if prices remain stagnant at current levels, Putin’s system is doomed to failure. It is no coincidence that George W. Bush’s and Putin’s disastrous presidencies were cotemporaneous."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pro lidi, kteří nechtějí žít dál, jakmile je opustí mysl, je rozhodování o načasování vlastní smrti obtížné. Janet Adkinsová, která trpěla Alzheimerovou chorobou, odcestovala v roce 1990 do Michiganu, aby ukončila svůj život za pomoci dr. Jacka Kevorkiana. Ten poté čelil značné kritice za to, že pomohl zemřít ženě, která na tom byla v době své smrti ještě tak dobře, že mohla hrát tenis. Adkinsonová se přesto rozhodla zemřít, protože kdyby se smrtí otálela, mohla by ztratit nad svým rozhodnutím kontrolu. Bennettová ve svém výmluvném prohlášení uvedla, že se těší na den, kdy zákon umožní lékaři konat nejen na základě takzvané „živoucí vůle“ pacienta, která mu zakáže život prodlužující léčbu, ale i na základě pacientovy žádosti o poskytnutí smrtelné dávky léku, jakmile začne být do určité specifikované míry nemohoucí. Tato změna by odstranila úzkostné obavy některých pacientů trpících progresivní demencí, že budou žít příliš dlouho a promeškají příležitost ukončit svůj život. Legislativa, kterou Bennettová navrhuje, by umožnila lidem v jejím stavu žít tak dlouho, jak si přejí – ale ne déle.", "en": "For people who do not want to live on when their mind has gone, deciding when to die is difficult. In 1990, Janet Adkins, who was suffering from Alzheimer’s disease, traveled to Michigan to end her life with the assistance of Dr. Jack Kevorkian, who was widely criticized for helping her to die, because at the time of her death she was still well enough to play tennis. She chose to die nonetheless, because she could have lost control over her decision if she had delayed it. Bennett, in her eloquent statement, looked forward to the day when the law would allow a physician to act not only on a prior “living will” that bars life-prolonging treatment, but also on one that requests a lethal dose when the patient becomes incapacitated to a specified extent. Such a change would remove the anxiety that some patients with progressive dementia have that they will go on too long and miss the opportunity to end their life at all. The legislation Bennett suggests would enable people in her condition to live as long as they want – but not longer than that."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For example, although rates of cannabisuse in the United Kingdom since the 1990s have beenparticularly high, they have remained stable over thisperiod. In addition, there has been little change in thelevels of cannabis use in several low-prevalence countries,including Finland and Sweden in the north of Europe and Greece and Malta in the south. Most of the increases incannabis use recorded in ESPAD since 1999 haveoccurred in the new EU Member States. Analysis of schooldata and general population survey evidence suggeststhat, on most measures, the Czech Republic, Spain and France have now joined the United Kingdom to form agroup of high-prevalence countries. Throughout much of this report, the analytical approachadopted is to focus on each of the main substances used.This substance-specific approach is conceptually easy tounderstand and has the additional advantage that mostindicators of drug use are based on substance-specificbehavioural measures. The disadvantage of this approachis that it does not reflect the fact that polydrug use is amajor factor in drug problems in Europe. Analysis of thepublic health impact of drug use needs to take into accountthe complex picture of the interrelated consumption ofpsychoactive substances, which include both alcohol andtobacco. For example, in Europe cannabis is often smokedwith tobacco, and this has implications both for the harmslikely to be associated with this behaviour and forinforming drug prevention activities. Toxicologicalanalyses of drug deaths often reveal the presence of anumber of substances, and the concurrent consumption ofalcohol is known to increase the risks associated with bothheroin and cocaine use.", "cs": "I když například ve Spojeném království je od90. let 20. století míra užívání konopí zvláště vysoká, bylaběhem uvedeného období stabilní. Mimo to došlo jen k minimální změně v úrovni užívání konopí v několikazemích s nízkou prevalencí, včetně Švédska a Finska naseveru Evropy a Řecka a Malty na jihu. K většině nárůstuužívání konopí zaznamenaného studií ESPAD od roku1999 došlo v nových členských státech. Analýza údajů zeškol a fakta zjištěná v průzkumech běžné populace svědčío tom, že podle většiny ukazatelů se Česká republika,Španělsko a Francie připojily ke Spojenému království a vytvořily skupinu zemí s vysokou prevalencí. Ve velké části této zprávy se použitý analytický postupzaměřuje na každou z hlavních užívaných látek. Tentopřístup na bázi konkrétní látky je z koncepčního hlediskasnadno pochopitelný a jeho další výhoda spočívá v tom, že většina indikátorů užívání drog je založena nabehaviorálních ukazatelích pro konkrétní látku. Nevýhodouuvedeného přístupu je zanedbání skutečnosti, že užívánívíce druhů drog je hlavním faktorem drogových problémů v Evropě. Při analýze vlivu užívání drog na veřejné zdravíje nutné vzít v úvahu složitý obraz vzájemně souvisejícíkonzumace psychoaktivních látek, mezi které též patříalkohol i tabák. Například v Evropě se konopí často kouří s tabákem a tato skutečnost má vliv jak na škodlivé účinky,které budou pravděpodobně souviset s uvedenýmchováním, tak i na formování aktivit protidrogové prevence.Toxikologické rozbory úmrtí souvisejících s drogami častoodhalí přítomnost několika látek a je známo, že současnákonzumace alkoholu zvyšuje rizika spojená s užívánímheroinu i kokainu. Kromě toho platí, že orientace na trendyužívání jedné látky může být zavádějící, pokud je opomíjenvzájemný vztah mezi různými typy drog."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "From the operational programmes of the Member States and regions, it is clear that substantial national and regional budgets will be mobilised in addition to the Community financing, triggering important private sector investments in innovation. For example, in line with the State Aid Framework for Research, Development and Innovation, the combined European and national subsidies can reach up to 35% for investments in process and organisational innovation in small enterprises16. This could lead to the doubling of national/regional financing available. A particular mention should be made to the JEREMIE initiative aimed at improving access to finance for SMEs at regional level. JEREMIE is a pre-defined mechanism for using the budget from the European Regional Development Fund (ERDF) effectively for SME finance. This mechanism helps to move from grants towards more sustainable financial products for SMEs. Under the scheme, the EIF helps the regions to transform funding into financial products like venture capital, guarantees, and microfinance. The use of the JEREMIE initiative is optional and not all regions and Member States have introduced it in their programmes. Who can apply? Virtually all research and innovation actors (enterprises, universities, technology transfer bodies, cluster organisations, higher education institutes, etc.) can apply, depending on the programmes and initiatives that the Member States and regions provide for the relevant area and type of applicant. How to apply? Please do not send any Structural Funds funding applications directly to the Commission! The way in which Structural Funds are spent is through a decentralised system of shared responsibility between the European Commission and Member States. The Commission negotiates and approves the operational programmes proposed by the Member States and allocates resources. The Member States and their regions manage the programmes, implement them by selecting projects, control and assess them. For each operational programme, the Member State appoints a Managing Authority (a national, regional or local public authority or public/private body). Links to operational programme summaries and to lists of Managing Authorities can be found in the Structural Funds section of Annex 4. Point 5.5 of the Community Framework for State Aid for Research and Development and Innovation (2006/C 323/01), OJ C 323 of 30.12.2006 CIP and FP7 information centres in your region: n u l l • EQUAL website: http://ec.europa.eu/employment_social/equal/index_en.cfm ANNEX 5: SCORECARD Score / comment", "cs": "Z operačních programů členských států a regionů je zřejmé, že kromě financování Společenství budou uvolněny významné vnitrostátní a regionální rozpočty, což povede k významným investicím soukromého sektoru do inovací. Například v souladu s rámcem státní podpory výzkumu, vývoje a inovací mohou společné evropské a vnitrostátní dotace dosáhnout až 35 % u investic do inovací postupů a organizačních inovací v malých podnicích16. To by mělo mít za následek zdvojení vnitrostátního/regionálního financování, které je k dispozici. Zvlášť je nutno zmínit iniciativu JEREMIE, která je zaměřena na zlepšení přístupu malých a středních podniků k financování na regionální úrovni. JEREMIE je předem stanovený mechanismus pro účinné využití rozpočtu z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) k financování malých a středních podniků. Tento mechanismus pomáhá přejít od grantů směrem k udržitelnějším finančním produktům pro malé a střední podniky. V rámci tohoto režimu EIF pomáhá regionům přeměnit financování na finanční produkty jako rizikový kapitál, záruky a mikrofinance. Využití iniciativy JEREMIE je dobrovolné a ne všechny regiony a členské státy ji zavedly ve svých programech. Kdo může podat žádost? Žádost mohou podat prakticky všichni účastníci výzkumu a inovací (podniky, univerzity, subjekty pro přenos technologií, organizace seskupení, vysokoškolské instituce atd.) v závislosti na programech a iniciativách, které členské státy a regiony stanoví pro příslušnou oblast a kategorii žadatele. Jak podat žádost? Nezasílejte žádosti o finanční prostředky ze strukturálních fondů přímo Komisi! Strukturální fondy jsou vynakládány prostřednictvím decentralizovaného systému sdílené odpovědnosti mezi Evropskou komisí a členskými státy. Komise sjednává a schvaluje operační programy navržené členskými státy a přiděluje zdroje. Členské státy a jejich regiony řídí programy, provádějí je výběrem projektů, kontrolují je a hodnotí. Pro každý operační program členský stát jmenuje řídící orgán (vnitrostátní, regionální nebo místní orgán veřejné správy nebo veřejný/soukromý subjekt). Odkazy na souhrny operačních programů a seznamy řídících orgánů jsou uvedeny v oddíle přílohy 4 týkajícím se strukturálních fondů. Bod 5.5 rámce Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací (2006/K 323/01), Úř. věst. C 323, 30.12.2006. Tyto podniky by proto měly žádost o finanční podporu v rámci iniciativy JEREMIE podat EIF nebo EK. PŘÍLOHA 4: UŽITEČNÉ ZDROJE INFORMACÍ Činnosti v rámci 7. RP: http://cordis.europa.eu/fp7/home_en.html n u l l PŘÍLOHA 5: TABULKA VÝSLEDKŮ Výsledek/poznámka"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Also, and most importantly of all, there is the road. Completed in July 2005, the works to convert the existing IC (‘itinerary complementary’) 27 into a national highway of excellent quality make Alcoutim a safe 25-minute drive from Vila Real de Santo Antonio, ‘capital’ of the lower Guadiana on the coast. Alcoutim now finds itself located on the major north–south road link that runs parallel to the Guadiana and that leads to Beja, in Alentejo. The modernisation of the IC27 brings the promise of regeneration for the whole of the Algarve interior, the Serra de Caldeirão. ‘It is very important to encourage accessibility, but an area must also possess an internal economic dynamic. Fortunately that is the case here,’ stresses Carlos Brito. With the road and the river cruises, Alcoutim will be able to expand and diversify its tourist activities, opting for high-class tourism, such as hunting. Attention will also focus on making the most of local produce: the small cheese producers, for example, will be able to expand their mar- Faro station, terminus of a modernised line. Transport, a driving force for regional development Covered market in Olhão: the upgrading of fishing ports includes the restoration of old buildings where new activities are starting up. ‘We are at the crossroads and we must be sure to make the right choices,’ warns Antonio Mendes, director of Faro airport. Our variance from the timetable is now three minutes compared with the 15 or 20 minutes previously.", "cs": "Vůbec nejdůležitější je ovšem zdejší nová silnice vysoké kvality, dostavěná v červenci 2005 přeměnou té stávající (tzv. IC čili Itinerary Complementary 27) na národní. Autem se tudíž nyní dostanete do Vila Real de Santo Antonio, které už leží na pobřeží a je jakousi metropolí oblasti při dolním toku řeky Guadiany, maximálně za pětadvacet minut, jinými slovy, doba jízdy se zkrátila na pouhou čtvrtinu, a Alcoutim teď leží při významné komunikaci spojující sever a jih, která vede rovnoběžně s Guadianou do města Beja v kraji Alentejo. Modernizace silnice IC27 ostatně dává naději na regeneraci Serra de Caldeirão, tedy celého vnitrozemí Algarve. „Podporovat dostupnost nějaké oblasti je velmi důležité, příslušný region však musí mít i jistou vnitřní ekonomickou dynamiku, což naštěstí v našem případě platí,“ zdůrazňuje Carlos Brito. Díky zmíněné silnici a plavbám po řece bude v Alcoutimu možné rozšířit a diverzifikovat služby turistům a usilovat i o luxusnější formy cestovního ruchu, jako je lovectví. Pozornost se také zaměří na maximální využití místní produkce – drobní výrobci sýra například budou moci zvětšit svá odbytiště a místní úřady, které už mají reálný plán, jak do obce přilákat investory, teď připravují vy- Nádraží ve Faru, konečná stanice zmodernizované linky. Doprava: hnací síla rozvoje regionů Krytý trh v Olhão: po renovaci rybářských přístavů následuje oprava starých budov a zavedení nových aktivit. jisti, že učiníme ta správná rozhodnutí,“ varuje Antonio Mendes, ředitel letiště ve Faru, postaveného v roce 1965. bonu z dřívějších čtyř a půl hodin na pouhé tři."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, I loved those American and British books I read. They stirred my imagination. They opened up new worlds for me. But the unintended consequence was that I did not know that people like me could exist in literature. So what the discovery of African writers did for me was this: It saved me from having a single story of what books are. I come from a conventional, middle-class Nigerian family. My father was a professor. My mother was an administrator. And so we had, as was the norm, live-in domestic help, who would often come from nearby rural villages. So, the year I turned eight, we got a new house boy. His name was Fide. The only thing my mother told us about him was that his family was very poor. My mother sent yams and rice, and our old clothes, to his family. And when I didn't finish my dinner, my mother would say, \"Finish your food! Don't you know? People like Fide's family have nothing.\" So I felt enormous pity for Fide's family. Then one Saturday, we went to his village to visit, and his mother showed us a beautifully patterned basket made of dyed raffia that his brother had made. I was startled. It had not occurred to me that anybody in his family could actually make something. All I had heard about them was how poor they were, so that it had become impossible for me to see them as anything else but poor. Their poverty was my single story of them. Years later, I thought about this when I left Nigeria to go to university in the United States. I was 19. My American roommate was shocked by me. She asked where I had learned to speak English so well, and was confused when I said that Nigeria happened to have English as its official language. She asked if she could listen to what she called my \"tribal music,\" and was consequently very disappointed when I produced my tape of Mariah Carey. (Laughter) She assumed that I did not know how to use a stove. What struck me was this: She had felt sorry for me even before she saw me. Her default position toward me, as an African, was a kind of patronizing, well-meaning pity.", "cs": "Milovala jsem tyto americké a britské knihy. Podněcovaly moji představivost. Otevíraly mi nové světy. Ale neplánovaný důsledek byl, že jsem netušila, že lidé jako já mohou v literatuře existovat. Čili objev afrických spisovatelů pro mne znamenal toto: Zachránil mne před jednostranným pohledem na to, o čem jsou knihy. Pocházím z konvenční, středostavovské nigerijské rodiny. Můj otec byl profesor. Moje matka byla administrativní pracovnice. A tak jsme měli, jak bylo běžné, pomocníky v domácnosti, kteří často pocházeli z nedalekých vesnic. A když mi bylo osm, přišel k nám nový pomocník. Jmenoval se Fide. Jediná věc, kterou nám o něm moje matka řekla, byla, že jeho rodina je velmi chudá. Moje matka posílala sladké brambory a rýži a naše staré šaty jeho rodině. A když jsem nedojedla večeři, matka říkávala, \"Dojez to! Copak nevíš, že lidé jako Fideho rodina nemají nic?\" A tak jsem Fideho rodinu nesmírně litovala. Pak jsme jednu sobotu navštívili jeho vesnici. A jeho matka nám ukázala krásně vzorovaný košík, vyrobený z barvené rafie, který dělal jeho bratr. Byla jsem zaražená. Nenapadlo mě, že by někdo z jeho rodiny mohl vůbec něco vytvořit. Jediné, co jsem o nich slyšela bylo, jak jsou chudí a tak se pro mě stalo nemožným vidět víc než jen, že jsou chudí. Chudoba byl můj jediný příběh o nich. Později, když jsem opustila Nigérii, abych studovala na univerzitě v USA, jsem si na to vzpomněla. Bylo mi 19. Moje americká spolubydlící mnou byla šokovaná. Ptala se mě, kde jsem se naučila tak dobře anglicky a byla překvapená, když jsem jí řekla, že v Nigérii je angličtina jaksi oficiálním jazykem. Zeptala se, zda bych ji pustila něco, čemu říkala moje \"kmenová hudba\" a byla dost zklamaná, když jsem pustila kazetu s Mariah Carey. (Smích) Předpokládala, že nevím, jak používat sporák. Došlo mi to: Litovala mě ještě dřív, než mě viděla. Její výchozí postoj vůči mě - Afričance - byla blahosklonná, dobře míněná lítost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm going to talk about consciousness. Why consciousness? Well, it's a curiously neglected subject, both in our scientific and our philosophical culture. Now why is that curious? Well, it is the most important aspect of our lives for a very simple, logical reason, namely, it's a necessary condition on anything being important in our lives that we're conscious. You care about science, philosophy, music, art, whatever -- it's no good if you're a zombie or in a coma, right? So consciousness is number one. The second reason is that when people do get interested in it, as I think they should, they tend to say the most appalling things. And then, even when they're not saying appalling things and they're really trying to do serious research, well, it's been slow. Progress has been slow. When I first got interested in this, I thought, well, it's a straightforward problem in biology. Let's get these brain stabbers to get busy and figure out how it works in the brain. So I went over to UCSF and I talked to all the heavy-duty neurobiologists there, and they showed some impatience, as scientists often do when you ask them embarrassing questions. But the thing that struck me is, one guy said in exasperation, a very famous neurobiologist, he said, \"Look, in my discipline it's okay to be interested in consciousness, but get tenure first. Get tenure first.\"", "cs": "Budu mluvit o vědomí. Proč o vědomí? Je to podivně zanedbaný předmět, a to jak ve vědeckém, tak i našem filozofickém prostředí. Proč je ale zajímavý? Asi proto, že jde o nejdůležitější aspekt našich životů, a to z jednoduchého, logického důvodu, konkrétně, že nezbytnou podmínkou pro cokoli, co je pro nás důležité, je to, abychom byli při vědomí. Zajímáte se o vědu, filozofii, hudbu, umění nebo cokoli dalšího -- to by asi příliš nešlo, kdybyste byli zombie nebo v kómatu, ne? Takže vědomí je na prvním místě. Druhým důvodem je, že když se o něj lidé začnou zajímat, což by dle mého měli, mají tendenci pronášet přímo otřesné věci. A i když neříkají otřesné věci a pokoušejí se ze všech sil provést seriozní výzkum, postupuje to pomalu. Pokrok byl v této oblasti vždy pomalý. Když jsem se o tohle začal zajímat poprvé, pomyslel jsem si, že jde o přímočarý biologický problém. Vezměme tyhle mozkové hračičky a zjistěme, jak to v mozku funguje. Takže jsem zašel do UCSF a promluvil jsem si se všemi tamějšími těžce pracujícími neurobiology, ale ti projevili jistou netrpělivost, jakou vědci často projevují, když jim pokládáte trapné otázky. Ale zasáhlo mě, když jeden chlapík, velmi známý neurobiolog, v podráždění řekl: „Podívejte, v mém oboru je v pořádku zajímat se o vědomí, ale nejdřív musíte získat definitivu. Nejdřív získat definitivu.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Telefony přitom pomáhají zprostředkovat chudým bankovní služby, zdravotní péči, vzdělání, možnost podnikat, vládní služby i zábavu. Během několika let bude mít velká většina světa přístup k širokopásmovému bezdrátovému internetu. Je tu ale ještě další pravda. Loňský rok byl v USA nejteplejším zaznamenaným rokem. Sucha postihla kolem 60 % amerických okresů, včetně potravinářsky významných států v oblasti Středozápadu a Velkých planin. V říjnu na atlantické pobřeží v okolí New Jersey udeřila neobyčejná „superbouře“ a způsobila škody v rozsahu asi 60 miliard dolarů. Klimatické problémy – záplavy, sucha, vlny veder, extrémní bouře, rozsáhlé lesní požáry a podobně – zpustošily v roce 2012 i mnohé jiné kouty světa, mimo jiné v Číně, Austrálii, jihovýchodní Asii, Karibiku a africkém regionu Sahel. K přírodním katastrofám dochází s narůstající četností, neboť jsou zčásti zapříčiněny lidskou činností, kupříkladu odlesňováním, pobřežní erozí, rozsáhlým znečišťováním a samozřejmě emisemi skleníkových plynů, které mění světové klima a okyselují oceány. Metly jako změna klimatu – až donedávna popisované jako budoucí hrozby – jsou nově aktuálními a zřetelnými nebezpečími. Vědci už dokonce náš věk pojmenovali antropocén, neboť člověk (řecky „anthrópos“) v něm má dalekosáhlý vliv na ekosystémy planety. Právě v tom tkví naše velká výzva, která rozhodne o tom, zda se vydáme vstříc prosperitě, nebo úpadku.", "en": "And those phones are helping to bring banking, health care, education, business, government services, and entertainment to the poor. Within a few years, the vast majority of the world will have access to wireless broadband. Yet there is another truth as well. Last year was the hottest ever recorded in the US. Droughts afflicted around 60% of US counties, including the breadbasket states of the Midwest and the Great Plains. In October, an extraordinary “superstorm” smashed into the Atlantic coastline around New Jersey, causing losses of around $60 billion. Climate problems – floods, droughts, heat waves, extreme storms, massive forest fires, and more – also ravaged many other parts of the world in 2012, including China, Australia, Southeast Asia, the Caribbean, and Africa’s Sahel region. These environmental disasters are occurring with rising frequency, as they are partly caused by human actions, such as deforestation, coastal erosion, massive pollution, and, of course, the greenhouse-gas emissions that are changing the world’s climate and acidifying the oceans. What is new is that scourges like climate change – until recently described as a future threat – are now clear and present dangers. Scientists have even given a name to our era, the Anthropocene, in which humanity (“anthropos” in Greek) is having a large-scale impact on the planet’s ecosystems. Herein lies our great challenge – the one that will determine whether we follow the path of prosperity or ruin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Egypt potřebuje prezidenta, nikoli faraóna Egypt prochází vzrušenou celonárodní debatou o politické reformě. Ústředním tématem je požadavek všech opozičních stran a mnoha občanských uskupení na změnu ústavy z roku 1971 a zrušení 23 let starého stavu ohrožení, který byl zaveden po atentátu na Anvara Sadata roku 1981. Takové požadavky nejsou nové. Prezident Husní Mubarak a vládnoucí Národně demokratická strana však už od poloviny 80. let dělají obstrukce. Vzhledem k neblahým událostem v Egyptě, v regionu a v širším světě jsou však tentokrát požadavky na reformu naléhavější. Na domácí scéně zesílily obavy ohledně Mubarakova věku (76) a jeho zhoršujícího se zdravotního stavu. Mubarakovo podlomené zdraví, o němž se šíří zvěsti už celé roky, nebylo oficiálně přiznáno až do listopadu 2003, kdy už nebylo možné potíže skrývat. Během své řeči v parlamentu Mubarak omdlel před zraky milionů televizních diváků. Přestože se hodinu nato vrátil a pronesl zbytek svého projevu, Egypťané se začali domáhat větší transparentnosti ve věci prezidentova zdraví i dalších státních záležitostí. Egyptské chřadnoucí hospodářství, vysoká míra nezaměstnanosti a bující korupce zároveň přivádějí mnohé mladé Egypťany k zoufalství. Více než polovina žijících Egypťanů se narodila od chvíle, kdy se Mubarak ujal úřadu. Podle nedávné zprávy Rozvojového programu OSN zhruba polovina obyvatel mezi 15 a 30 lety sní o emigraci do Evropy, Severní Ameriky nebo Austrálie. Týden co týden přicházejí zprávy o tom, že se ve Středozemním moři utopili Egypťané usilující o ilegální odchod do cizí země. Před nemnoha týdny se několik mladých lidí udusilo během deportace zpět do Egypta přes Libyjskou poušť v přeplněných náklaďácích. Incident vzbudil rozruch, který přiměl úřady k zatčení a výslechu zodpovědných egyptských policistů a k zahájení soudního procesu. Regionální a mezinárodní dění také egyptské opozici dodalo odvahy, a to nejen k tlaku na reformu, ale i k soustředěnosti na úpravu těch ústavních článků, které se váží k prezidentství. Mubarak byl zvolen už čtyřikrát a stále se šíří zvěsti, že buď bude usilovat o páté šestileté funkční období, nebo nastolí „dědičnou republiku\" a přivede k následnictví svého jedenačtyřicetiletého syna Gamala, jak učinili Háfiz Asad a jeho syn Bašár v Sýrii. Bojovým pokřikem opozice je „Ne\" Mubarakově znovuzvolení a „Ne\" postoupení prezidentského úřadu Gamalovi.", "en": "Egypt Needs a President, Not a Pharaoh Egypt is undergoing a heated nationwide debate over political reform. The central issue is a demand by all opposition parties and civil society groups to amend the 1971 constitution and abolish the 23-year-old State of Emergency that was imposed following Anwar Sadat's assassination in 1981. Such demands are not new. But President Hosni Mubarak and the ruling National Democratic Party have been stonewalling since the mid-1980's. What makes the demands for reform more pressing this time are ominous developments in Egypt, the region, and in the wider world. At home, concern about Mubarak's age (76) and deteriorating health has grown. Mubarak's ill health, widely rumored for years, was never officially acknowledged until November 2003, when it could no longer be covered up. While speaking to Parliament, Mubarak fainted before millions of TV viewers. Although he returned an hour later and delivered the rest of his speech, Egyptians began to demand greater transparency regarding the president's health as well as other state affairs. Meanwhile, Egypt's sagging economy, high unemployment rate, and rampant corruption have driven many Egyptian youngsters to despair. More than one half of living Egyptians were born since Mubarak assumed office. According to a recent report by the UN Development Program, roughly half of those between 15 and 30 years old dream of emigrating to Europe, North America, or Australia. There are weekly reports of would-be illegal Egyptian immigrants drowning in the Mediterranean. A few weeks ago, several youngsters suffocated to death while being deported back to Egypt across the Libyan desert in overloaded trucks. The incident caused an uproar that compelled the authorities to arrest, interrogate, and try the Egyptian police officers in charge. Regional and international events have also emboldened the Egyptian opposition, not only to press for reform, but to focus on amending the constitution's articles that pertain to the presidency. Mubarak has been re-elected four times, and rumors have persisted that he will either seek a fifth six-year term or establish a \"hereditary republic\" and groom his 41-year old son, Gamal, to succeed him, like Syria's Hafez al-Assad and son, Bashar. The opposition battle cry is \"No\" to Mubarak's re-election and \"No\" to passing the presidency to Gamal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Or two: You give 100,000 dollars to one savvy entrepreneur and help her set up a factory that yields 40 percent additional income to all 500 banana farmers and creates 50 additional jobs. We invested in the second scenario, and backed 26-year-old Kenyan entrepreneur Eric Muthomi to set up an agro-processing factory called Stawi to produce gluten-free banana-based flour and baby food. Stawi is leveraging economies of scale and using modern manufacturing processes to create value for not only its owners but its workers, who have an ownership in the business. Our dream is to take an Eric Muthomi and try to help him become a Mo Ibrahim, which requires skill, financing, local and global partnerships, and extraordinary perseverance. But why pan-African? The scramble for Africa during the Berlin Conference of 1884 -- where, quite frankly, we Africans were not exactly consulted -- (Laughter) (Applause) -- resulted in massive fragmentation and many sovereign states with small populations: Liberia, four million; Cape Verde, 500,000. Pan-Africa gives you one billion people, granted across 55 countries with trade barriers and other impediments, but our ancestors traded across the continent before Europeans drew lines around us. The pan-African opportunities outweigh the challenges, and that's why we're expanding Stawi's markets from just Kenya to Algeria, Nigeria, Ghana, and anywhere else that will buy our food. We hope to help solve food security, empower farmers, create jobs, develop the local economy, and we hope to become rich in the process. While it's not the sexiest approach, and maybe it doesn't achieve the same feel-good as giving a woman 100 dollars to buy a goat on kiva.org, perhaps supporting fewer, higher-impact entrepreneurs to build massive businesses that scale pan-Africa can help change this. The political freedom for which our forebearers fought is meaningless without economic freedom. We hope to aid this fight for economic freedom by building world-class businesses, creating indigenous wealth, providing jobs that we so desperately need, and hopefully helping achieve this. Africa shall rise. Thank you. (Applause) Tom Rielly: So Sangu, of course, this is strong rhetoric. You're making 100 percent contrast between microcredit and regular investment and growing regular investment. Do you think there is a role for microcredit at all? Sangu Delle: I think there is a role.", "cs": "Nebo za druhé, dáme jednomu důvtipnému podnikateli sto tisíc a pomůžeme mu vytvořit továrnu, která o 40 % zvýší příjem všem 500 pěstitelům banánů a navíc vytvoří 50 pracovních míst. Vsadili jsme na druhý scénář a podpořili jsme 26letého keňského podnikatele Erika Muthomiho, aby vystavěl továrnu nazvanou \"Stawi\", kde zpracovává zemědělské produkty. Vyrábí bezlepkovou banánovou mouku a dětskou banánovou výživu. Stawi maximalizuje místní efektivitu a využíváním moderních výrobních postupů vytváří hodnotu nejen pro své vlastníky, ale i pro zaměstnance, kteří jsou spolumajiteli podniku. Naším snem je pomoci Erikovi Muthomibu stát se dalším Mo Ibrahimem, což vyžaduje dovednosti, peníze, místní i globální partnerství a neobyčejnou vytrvalost. Ale proč se vlastně zaměřit na Afriku? Evropský zájem o Afriku během Berlínské konference v roce 1884, kam jsme, mimochodem, vůbec nebyli pozvání, (smích a potlest) vyústil v masivní rozdělování Afriky a vznik mnoha států s velmi malou populací. Jako Libérie se čtyřmi miliony nebo Kapverdy s 500 000. V Africe žije jedna miliarda lidí, v celkem 55 zemích se vzájemnými obchodními bariérami a dalšími překážkami. Ale naši předkové obchodovali přes celý kontinent, než jej Evropané rozdělili nakreslenými hranicemi. Afrika má problémy, ale v ještě větší míře skýtá příležitosti, a proto rozšiřujeme působení Stewi i mimo Keňu do Alžírska, Nigérie, Ghany, a kamkoliv jinam, kde bude zájem. Chceme zlepšit skladování potravin, podpořit farmáře, vytvářet práci, rozvíjet lokální ekonomiku a také vydělávat peníze. Ačkoliv to není nejpřitažlivější přístup, a možná nám nepřináší tak dobrý pocit jako dát Afričance 100 dolarů na nákup kozy přes kiva.org, může podpora menšího množství podnikatelů s velkým vlivem na společnost přispět k vybudování velkých afrických podniků, které něco skutečně změní. Politická svoboda, za kterou bojovali naši předkové, je zbytečn�� bez ekonomické svobody. Chceme k boji za ekonomickou svobodu přispět tím, že vybudujeme prvotřídní podniky, budeme tvořit vlastní bohatství a poskytovat tolik potřebné pracovní příležitosti. A věřím, že pokud k tomu všemu přispějeme, Afrika rozkvete. Děkuji vám. (potlesk) Tom Rielly: Sangu, tohle je pochopitelně silné tvrzení. Děláte velmi velký rozdíl mezi mikroúvěry, pravidelnými investicemi a rostoucími pravidelnými investicemi. Je zde přece jen nějaká role pro mikroúvěry? Sangu Delle: Myslím, že ano."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zahraniční politiku opět ovládnou národní státy. Totéž platí pro demokratizaci EU, a tedy pro to, aby se přiblížila běžným občanům a oni ji přijali za svou. V tomto ohledu je irské rozhodnutí obzvlášť groteskní, protože je odmítnutím právě toho, čeho se chtělo domoci. 2) EU bude stagnovat. Proces rozšíření se zdrží nebo úplně zastaví, protože EU nemůže na základě „ústavy z Nice“ přijímat nové členy. Tuto daň zaplatí nejprve balkánské země a pak Turecko. 3) Jakmile se zahraniční politika opětovně znárodní, na irské rozhodnutí doplatí především menší a středně velké členské státy EU. Ztratí vliv. Na tom není nic skutečně nového, když člověk pohlédne na zahraniční politiku Francie a Velké Británie. Německý případ je ale jiný. Německo dlouho na své strategické zájmy pohlíželo v kontextu sjednocené EU. Dlouhodobá blokáda silné EU nevyhnutelně přinese změnu tohoto postoje. 4) Jako alternativa velké a silné EU se do popředí vrátí německo-francouzský vztah. Úzká spolupráce mezi Německem a Francií bude napříště víc než kdy dřív tvořit staré i nové těžiště zablokované EU. To však vzhledem ke Smlouvě z Nice povede k vnitřnímu tříštění EU a vzniku dvou táborů: unie integrace a unie společného trhu.", "en": "The nation states will have control over foreign policy once again. The same is true for the democratization of the EU and thus for its greater proximity to, and acceptance by, ordinary citizens. Given this point, the Irish decision is especially grotesque, because it rejected exactly what it called for. 2) The EU will stagnate. The process of enlargement will either be delayed or stopped completely, because the EU can no longer admit new members on the basis of the “Nice constitution.” The price will first be paid in the Balkans, and then by Turkey. 3) The EU’s smaller and mid-sized members, above all, will pay the price for the Irish decision when foreign policy becomes re-nationalized. They will lose influence. There is nothing really new in that if one only looks at the foreign policies of France and Great Britain. But the case of Germany is different. Germany has long seen its strategic interests from within the framework of an integrated EU. A long-term blockade of a strong EU will necessarily change this viewpoint. 4) As an alternative to a large and strong EU, the German-French relationship will return to the fore. In the future, close cooperation between Germany and France will more than ever form the old and new center of gravity in a blocked EU. But, given the Treaty of Nice, this will lead to the EU’s internal disintegration and the formation of two camps: the EU of integration and the EU of the Common Market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I have always wanted to travel back in time to an era where maps were mostly blank or they read, \"There be dragons.\" And today, the closest I've come is visiting remote atolls in the western Indian Ocean. Far, far away from shipping lanes and fishing fleets, diving into these waters is a poignant reminder of what our oceans once looked like. Very few people have heard of Bassas da India, a tiny speck of coral in the Mozambique Channel. Its reef forms a protective outer barrier and the inner lagoon is a nursery ground for Galapagos sharks. These sharks are anything but shy, even during the day. I had a bit of a hunch that they'd be even bolder and more abundant at night. (Music) Never before have I encountered so many sharks on a single coral outcrop. Capturing and sharing moments like this -- that reminds me why I chose my path. Earlier this year, I was on assignment for National Geographic Magazine in Baja California. And about halfway down the peninsula on the Pacific side lies San Ignacio Lagoon, a critical calving ground for gray whales. For 100 years, this coast was the scene of a wholesale slaughter, where more than 20,000 gray whales were killed, leaving only a few hundred survivors. Today the descendents of these same whales nudge their youngsters to the surface to play and even interact with us. (Music) This species truly has made a remarkable comeback. Now, on the other side of the peninsula lies Cabo Pulmo, a sleepy fishing village.", "cs": "Vždy jsem chtěl cestovat zpět v čase do doby, kdy mapy byly většinou prázdné nebo hlásaly \"Zde žijí draci.\" Dnes je nejblíže této představě má návštěva vzdálených atolů v západních vodách Indického oceánu Daleko, předaleko od námořních tras a rybářských cest. je potápění do těchto vod dojemnou připomínkou toho jak před mnoha lety oceány vypadaly. Velmi málo lidí slyšelo o Bassas da India malém kousku korálu v Mozambickém kanálu. Tento korál vytváří ochrannou bariéru a vnitřní laguna je mateřskou půdou pro galapágské žraloky. Tito žraloci jsou vše, jen ne plaší, a to dokonce i během dne. Měl jsem tušení, že by byli ještě smělejší a početnější během noci. (hudba) Nikdy předtím jsem se nesetkal s tolika žraloky na jednom jediném korálu. Zachycení a sdílení momentů jako jsou tyto -- mi vždy připomene, proč jsem si vybral tuto cestu. Dříve v tomto roce jsem byl na misi pro časopis National Geographic v Baja California. A zhruba v půli cesty na poloostrov na pacifické straně leží laguna San Ignacio, významné místo pro reprodukci šedých velryb. Po 100 let bylo toto místo scénou velkoobchodního vyvražďování, při němž bylo zabito více jak 20.000 šedých velryb, a zanechalo za sebou jen pár set přeživších. Dnes potomci těch samých velryb pošťuchují svá mláďata k hladině, aby si s námi hrála. (hudba) Tyto druhy zaznamenaly skutečně neobyčejný návrat. Na druhé straně poloostrova leží Cabo Pulmo, ospalá rybářská vesnice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "She was three years old and I was 15. And she had such a high fever. We tried everything. It didn't look like it was going to work. Until we heard that 10 kilometers away there was a doctor, who was looking at people and giving them meds. Now I put my sister on my back -- burning -- and I walked 10 kilometers with her strapped on my back. It was really hot. I was very hungry. I was scared because I knew her life depended on my getting to this woman. We heard there was a woman doctor who was treating people. I walked 10 kilometers, putting one foot in front of the other. I got there and I saw huge crowds. Almost a thousand people were there, trying to break down the door. She was doing this in a church. How was I going to get in? I had to crawl in between the legs of these people with my sister strapped on my back, find a way to a window. And while they were trying to break down the door, I climbed in through the window, and jumped in. This woman told me it was in the nick of time. By the time we jumped into that hall, she was barely moving. She gave a shot of her chloroquine -- what I learned was the chloroquine then -- gave her some -- it must have been a re-hydration -- and some other therapies, and put us in a corner. In about two to three hours, she started to move. And then they toweled her down because she started sweating, which was a good sign. And then my sister woke up. And about five or six hours later, she said we could go home. I strapped her on my back. I walked the 10 kilometers back and it was the shortest walk I ever had. I was so happy -- (Applause) -- that my sister was alive! Today she's 41 years old, a mother of three, and she's a physician saving other lives. Why am I telling that? I'm telling you that because -- when it is you or your person involved -- you don't care where -- whether it's aid. You don't care what it is! (Applause) You just want the person to be alive!", "cs": "Byly jí tři roky a mně 15. Měla velmi vysoké horečky -- zkoušeli jsme všechno možné. Nevypadalo to, že by něco z toho zabíralo. Dokud jsme neslyšeli, že deset kilometrů odtud je doktorka, který byla schopná, která vyšetřovala lidi a dávala jim léky. Vzala jsem sestru na záda -- hořela horečkou a šla jsem 10 kilometrů se sestrou přivázanou na zádech. Bylo neskutečné vedro, měla jsem strašný hlad. Měla jsem strach, protože jsem věděla, že její život závisí na tom, jestli jí dokážu dostat k této ženě. Slyšeli jsme, že je tam doktorka, která léčí lidi. Šla jsem 10 kilometrů krok za krokem. Když jsem tam došla, uviděla jsem velké davy. Bylo tam téměř tisíc lidí, kteří se snažili dostat dovnitř dveřmi. Ordinovala v kostele. Jak se jenom dostanu dovnitř? Plazila jsem se mezi nohami těchto lidí se sestrou přivázanou na zádech, přičemž jsem se snažila najít cestu k oknu. A zatímco se jiní snažili probojovat dovnitř dveřmi, protáhla jsem se oknem a skočila dovnitř. Ta žena mi řekla, že to bylo v poslední chvilce. Když jsme se dostali dovnitř, sestra se sotva hýbala. Dala jí injekci chloroquinu -- až později jsem se dozvěděla, že to byl chloroquin -- pak jí dala něco -- musel to být prostředek k rehydrataci -- a ještě nějaké další léky a posadila nás do kouta. Asi za dvě nebo tři hodiny se sestra začala hýbat. A pak ji zabalili do ručníků, protože se začala potit, což bylo dobré znamení. A pak se probrala. A asi po pěti nebo šesti hodinách nám doktorka řekla, že můžeme jít domů. Přivázala jsem si jí na záda. Těch deset kilometrů, co jsem šla domů, mi připadalo jako nejkratší procházka v mém životě. Byla jsem tak šťastná, že je sestra naživu! Dnes je jí 41 let a je matkou tří dětí, je lékařkou a zachraňuje životy jiných. Proč vám to vyprávím? Vyprávím vám to, protože když jste to vy nebo se jedná o osobu, ke které máte blízko -- je vám jedno kde -- co je pomoc. Je vám jedno, co to je! Chcete jen -- chcete jen, aby ta osoba žila."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "continued to meet regularly with Members and officials of the institutions during 2008 to discuss ways of raising the quality of the EU administration. Of particular importance in 2008 were meetings with representatives of Parliament, the Council and the Commission linked to the revision of the Ombudsman's Statute. 5.Communication to the European Parliament and the European Ombudsman on relations with the complainant in respect of infringements of Community law, OJ 2002 C 244, p. The European Ombudsman — Annual Report 2008 The European Ombudsman meets regularly with Members and officials of the EU institutions and bodies. Mr DIAMANDOUROS is pictured here with Mr Hans-Gert PÖTTERING, President of the European Parliament. Strasbourg, 12 March 2008. Further highlights from the year in question include the signing of a Memorandum of Understanding8 with the President of the European Investment Bank and the agreement by all the Union's Agencies that they accept the European Code of Good Administrative Behaviour. The Ombudsman also met regularly with representatives of the European Personnel Selection Office to help promote the highest standards of service to citizens in selection procedures. The Ombudsman continued to reach out to the other institutions and bodies in 2008, meeting with key representatives of the European Court of Justice, the Court of First Instance, the Civil Service Tribunal, and the European Union Agency for Fundamental Rights. The Ombudsman presented his work to members of the SOLVIT Network in November and gave an overview of relations with the European Data Protection Supervisor at an event marking five years of that institution in December.", "cs": "ochránce práv se v průběhu roku 2008 nadále pravidelně setkával se členy a úředníky orgánů, aby projednal způsoby zvýšení kvality veřejné správy EU.Zvláštní význam v roce 2008 měly schůzky se zástupci Parla- mentu, Rady a Komise v souvislosti s revizí statutu veřejného ochránce práv. 5.Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Evropskému ombudsmanovi o vztazích se stěžovatelem ve věcech porušení práva Společenství, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Evropský veřejný ochránce práv se pravidelně setkává s poslanci a úředníky institucí a orgánů EU. Pan Diamandouros je zde vyfotografován s panem Hansem-Gertem Pötteringem, předsedou Evropského parlamentu. Štrasburk, 12. března 2008. stanoviska Komise a souhlasu Rady přijal dne 18. června Parlament rozhodnutí6 o revizi statutu. V interinstitucionálním programu veřejného ochránce práv v roce v 2008 se objevila rovněž probíhající reforma nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům7. Veřejný ochránce práv se rovněž pravidelně scházel se zástupci Evropského úřadu pro výběr personálu s cílem pomoci prosazovat nejvyšší úrovně služeb pro občany ve výběrových řízeních.Veřejný ochránce práv v roce 2008 oslovoval ostatní orgány a instituce, setkal se s hlavními zástupci Evropského soudního dvora, Soudu prvního stupně, Soudu pro veřejnou službu a Evropské agentury pro základní práva. V listopadu veřejný ochránce práv představil svou práci členům sítě SolvIt a poskytl přehled o vztazích s evropským inspektorem ochrany údajů při příležitosti pětiletého působení tohoto úřadu v prosinci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "be that a picture or a book. And so we started looking at how we could search new and other forms of content. And Image Search was the first of those because we know that a picture is worth 1,000 words, and there were a lot of times when people would say, you know, what is turquoise? You know, we got a search, \"What is turquoise?\" And there's no way to answer that question without a picture. When September 11th happened, we as Google were failing our users. Our users were searching for \"New York Twin Towers\", and our results had nothing relevant, nothing related to the sad events of the day because our index was crawled a month earlier, and, of course, there was no news in that index. So we placed links to all the news organisations like CNN right on our front page saying please visit those sites to get the news of the day, because our search is failing you. My friend Krishna and I were attending a conference at the time and Krishna started thinking about the problem, saying, \"If we could crawl news quickly, and we can provide multiple points of view about the same story to our users, wouldn't it be amazing?\" That was the birth of the Google News specialised search service. Well, in 2002, one of the trends we started to see was that the web had become a lot more rich. More images, more video, different kinds of content. And we started to realise that our users expected Google to be able to find something if it existed on the web. They didn't care if it was text or a web page or news, they wanted it all in one place. And so we came up with this notion of Universal Search, the idea that you could just go to Google, and no matter what type of content it was, we could find it. One of the challenges that came up in Universal Search was that we were really comparing apples and oranges. You can imagine these apples are web pages, and you can imagine an orange would be an image. When we look at ranking images, we know what the aspect ratio of an image is, how big is the image, how many pixels this image is.", "cs": "ať už šlo o obrázek či knihu. Začali jsme vymýšlet způsob, jak vyhledávat nové a další druhy obsahu. Jako první přišlo vyhledávání obrázků, protože obrázek často řekne víc než 1000 slov. A lidé se také často ptali například „Co je to tyrkys?“ Zadali dotaz „co je tyrkys?“, ale na tuto otázku nelze odpovědět bez obrázku. Když došlo k 11. září, Google uživatele zklamal. Naši uživatelé vyhledávali výraz „dvojčata New York“ a výsledky nepřinesly nic relevantního. Nic, co by se týkalo smutných událostí onoho dne, protože jsme index procházeli o měsíc dříve a v něm samozřejmě žádné zprávy nebyly. Proto jsme přímo na hlavní stránku umístili odkazy na všechny zpravodajské redakce, např. CNN, a doporučili uživatelům jejich zprávy, protože naše vyhledávání zklamalo. Tehdy jsem byl na jedné konferenci s přítelem Krišnou. Krišna začal o tomto problému přemýšlet a řekl, že by bylo skvělé, kdybychom mohli rychle procházet zprávy a uživatelům poskytnout několik různých názorů na stejnou zprávu. Takto se zrodily Zprávy Google, naše specializovaná vyhledávací služba. V roce 2002 jsme si začali uvědomovat, že web je najednou mnohem bohatší. Více obrázků, více videí, různé druhy obsahu. Pochopili jsme, že naši uživatelé očekávají, že pokud něco na webu je, pak to Google najde. Nezajímalo je, zda se jedná o text, webovou stránku nebo zprávy. Chtěli vše na jednom místě. Proto jsme vymysleli koncepci univerzálního vyhledávání, ve kterém by na Googlu bylo možné najít jakýkoli obsah jakéhokoli typu. Jedním z problémů Univerzálního vyhledávání byl fakt, že jsme vlastně míchali jablka s hruškami. Představte si, že webové stránky jsou jablka a obrázek je hruška. Když hodnotíme obrázky, víme, jaký má obrázek poměr stran, jak je velký, kolik má pixelů,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In 1983, the National Basketball Association signed a groundbreaking agreement making players partners in the league, entitled to shares of ticket revenues and television contracts. Suddenly, anybody who could be an NBA player wanted to be, and teams started scouring the globe for the bodies that could help them win championships. Almost overnight, the proportion of men in the NBA who are at least seven feet tall doubled to 10 percent. Today, one in 10 men in the NBA is at least seven feet tall, but a seven-foot-tall man is incredibly rare in the general population -- so rare that if you know an American man between the ages of 20 and 40 who is at least seven feet tall, there's a 17 percent chance he's in the NBA right now. (Laughter) That is, find six honest seven footers, one is in the NBA right now. And that's not the only way that NBA players' bodies are unique. This is Leonardo da Vinci's \"Vitruvian Man,\" the ideal proportions, with arm span equal to height. My arm span is exactly equal to my height. Yours is probably very nearly so. But not the average NBA player. The average NBA player is a shade under 6'7\", with arms that are seven feet long. Not only are NBA players ridiculously tall, they are ludicrously long. Had Leonardo wanted to draw the Vitruvian NBA Player, he would have needed a rectangle and an ellipse, not a circle and a square.", "cs": "V roce 1983 podepsala NBA průkopnickou smlouvu a z hráčů udělala partnery ligy s právem na podíl na výnosech ze vstupenek a televizních smluv. Najednou kdokoliv, kdo uměl hrát, chtěl být hráčem NBA. A týmy začaly pročesávat zeměkouli a pátrat po typech, které by jim pomohly vyhrávat šampionáty. Téměř přes noc se poměr hráčů NBA, kteří mají alespoň 210 cm, zdvojnásobil na 10 procent. Dnes má přes 210 cm jeden z deseti hráčů NBA. Ale v běžné populaci je muž vysoký přes 2 metry dost vzácný — tak vzácný, že pokud znáte Američana mezi 20 a 40 lety, který má alespoň 210 cm, máte 17 procentní šanci, že zrovna hraje v NBA. (Smích) Nebo jinak, vezměte 6 mužů s výškou přes 2 metry a jeden z nich bude právě z NBA. A to není to jediné, v čem jsou hráči NBA unikátní. Toto je „Vitruviánský muž“ od Leonarda da Vinciho, ideální proporce, kdy rozpětí rukou je rovné výšce. Moje rozpětí rukou je přesně stejné jako moje výška. Vaše nejspíš asi také. Ale ne u průměrného hráče NBA. Průměný hráč NBA má kolem 2 metrů s rozpětím rukou 2,13 metru. Nejen, že jsou hráči NBA neskutečně vysocí, ale mají až absurdní rozpětí. Kdyby Leonardo nakreslil vitruviánského hráče NBA, potřeboval by obdélník a elipsu, ne kruh a čtverec."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They get up just a little bit later every day -- say 15 minutes or so -- and they kind of drift all the way around the clock like this over the course of the weeks. And so, in this way we know that they are working on their own internal clocks, rather than somehow sensing the day outside. So fine, we have a body clock, and it turns out that it's incredibly important in our lives. It's a huge driver for culture and I think that it's the most underrated force on our behavior. We evolved as a species near the equator, and so we're very well-equipped to deal with 12 hours of daylight and 12 hours of darkness. But of course, we've spread to every corner of the globe and in Arctic Canada, where I live, we have perpetual daylight in summer and 24 hours of darkness in winter. So the culture, the northern aboriginal culture, traditionally has been highly seasonal. In winter, there's a lot of sleeping going on; you enjoy your family life inside. And in summer, it's almost manic hunting and working activity very long hours, very active. So, what would our natural rhythm look like? What would our sleeping patterns be in the sort of ideal sense? Well, it turns out that when people are living without any sort of artificial light at all, they sleep twice every night. They go to bed around 8:00 p.m. until midnight and then again, they sleep from about 2:00 a.m. until sunrise.", "cs": "Vstávají každý den o něco později - řekněme o 15 minut nebo tak - a posunují tím způsobem okolo těch hodin takhle proti směru týdnů. A tak, tímto způsobem, víme, že pracují na svých vlastních vnitřních hodinách, raději než nějak cítí den okolo. Dobře, máme hodiny v těle a ukazuje se, že jsou extrémně důležité v našich životech. Je to velký kulturní ovladač a myslím, že je to nejvíce nedoceněná síla našeho chování. Vyvíjeli jsme se jako druhy poblíž rovníku takže jsme velmi dobře vybavení abychom se vyrovnali s 12 hodinovým denním světlem a 12 hodinovou tmou. Ale samozřejmě jsme rozprostřeni na každém rohu zeměkoule a v arktické Kanadě, kde žiju máme trvalé denní světlo v létě a 24 hodin tmu v zimě. Takže kultura, severská aboriginská kultura, byla tradičně vysoce sezónní. V zimě hodně spíme. Užíváme si náš rodinný život uvnitř. A v létě, je tady téměř maniakální lovení a pracovní aktivita trvá dlouhé hodiny, velmi aktivní. Takže jak by náš přirozený rytmus vypadal? Jak by bylo naše spací schéma v ideálním případě? No, ukázalo se že když lidé žijí bez kousku umělého světla, spí dvakrát každou noc. Jsou do postele okolo osmé hodiny do půlnoci a potom opět spí od dvou hodin ráno do svítání."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní systém tento pojem dosti rychle přijal (a přetavil) a následovalo množství vojenských humanitárních intervencí - v Somálsku, na Haiti, v Bosně, Kosovu, Východním Timoru a Sieře Leone. Bylo pravidlem, že se tyto operace prováděly pod mandátem Rady bezpečnosti. Významnou výjimkou byla intervence NATO v Kosovu, jež neměla výslovný souhlas OSN. Kosovský zásah byl pozoruhodný i v dalším ohledu: jeho legitimita se svým charakterem zcela opírala o morálku, neboť byl odpovědí na vojenskou akci, jíž Miloševičův režim prováděl etnické čištění a jež vyvolávala reálnou hrozbu další obrovské humanitární katastrofy. Intervence NATO v Kosovu je precedens, který využil americký ministr zahraničí Colin Powell, aby ospravedlnil válku s Irákem. Ovšem ať už jsou důvody pro vojenskou humanitární intervenci jakkoli pádné, musí takový zásah zastřešovat Charta OSN. Prosazování respektu k lidským právům bylo přece základním principem ustavení OSN. Její úkoly v této oblasti byly ratifikovány roku 1948 ve Všeobecné deklaraci lidských práv a roku 1975 v Helsinské úmluvě, která lidská práva právně nadřadila suverenitě jednotlivých států. Přesto existuje do očí bijící rozpor mezi univerzálností a nadřazeností lidských práv a principy suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí států, které se taktéž posvátně uchovávají v listinách OSN. Jistým způsobem, jak tuto propast překlenout, je vložit do Charty OSN novou kapitolu věnovanou lidským právům a přeformulovat Kapitolu IV, jež se týká používání síly v mezinárodních vztazích. Navíc novou definici potřebuje i sám princip suverenity. Svět potřebuje soustavu právních omezení - bilaterálních a multilaterálních dohod a vhodných monitorovacích a kontrolních institucí - jimiž se bude řídit používání síly pro humanitární účely. Právní omezení humanitárních intervencí jsou nezbytná, protože diktátoři takových intervencí velmi často využívají jako ospravedlnění zločinných útoků. Tuto strategii vytvořil Adolf Hitler, když údajně kvůli ochraně sudetských Němců rozbil Československo a když později napadl mou vlast, Polsko. Jak znovu prokázal v devadesátých letech Miloševič, když tvrdil, že brání nevinné Srby v Chorvatsku a Bosně, ospravedlňování vojenského zásahu pouze na základě morálních principů ponechává příliš mnoho místa pro jejich překrucování a zneužívání. Právě proto by se diskuse o reformě Rady bezpečnosti neměly zaměřovat na změnu jejího složení, nýbrž jejího poslání.", "en": "The international system rather quickly adopted (and transformed) this notion, and numerous humanitarian military interventions followed--in Somalia, Haiti, Bosnia, Kosovo, East Timor, and Sierra Leone. As a rule, such operations were conducted under the Security Council's mandate. A notable exception was NATO's intervention in Kosovo, which was not explicitly sanctioned by the UN. The Kosovo intervention was also notable in another way: its legitimation was entirely moral in character, responding to the Milosevic regime's ethnic cleansing campaign, which had created a real threat of yet another immense humanitarian disaster. NATO's intervention in Kosovo is a precedent that US Secretary of State Colin Powell used to justify the war with Iraq. But, however compelling the cause of humanitarian military intervention, such actions must be brought under the umbrella of the UN Charter. Promoting respect for human rights was, after all, the guiding principle behind the UN's establishment. Its tasks in this area were affirmed in the 1948 Universal Declaration of Human Rights and the 1975 Helsinki Accords, which give human rights legal supremacy over the sovereignty of individual states. Yet a glaring contradiction exists between the universality and supremacy of human rights and the principles of sovereignty and non-interference in states' internal affairs, which are also enshrined in UN documents. One way to overcome this chasm is to introduce into the UN Charter a new chapter devoted to human rights and to reformulate Chapter IV, which concerns the use of force in international relations. Moreover, the principle of sovereignty itself needs redefinition. What the world needs is a system of legal injunctions--bilateral and multilateral agreements, as well as appropriate monitoring and supervisory institutions--to regulate the use of force for humanitarian reasons. Legal restraints on humanitarian intervention are necessary because dictators too often use it to justify criminal aggression. Adolf Hitler minted this strategy when he dismantled Czechoslovakia--supposedly in defense of the Sudeten Germans--and later when he invaded my homeland, Poland. As Milosevic showed again in the 1990s, when he claimed to be defending innocent Serbs in Croatia and Bosnia, justifying military intervention solely on the basis of moral principles leaves too much room for their distortion and abuse. This is why debates about reforming the Security Council should focus not on changing its composition, but on its mission."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zvláštní zpravodaj OSN pro toxické látky a lidská práva Marcos A. Orellana loni potvrdil, co komunity žijící v první linii vědí už dávno: produkce fosilních paliv vytváří toxické sloučeniny a znečišťuje vzduch, vodu i půdu. Znečištění ovzduší vlivem spalování fosilních paliv zapříčinilo v roce 2018 každé páté úmrtí na světě. Ropa a plyn navíc představují základní stavební kameny jedovatých chemikálií, pesticidů a umělých hnojiv, jež dovádějí ekosystémy a biologické druhy na pokraj vyhynutí. Tyto produkty založené na fosilních palivech jen upevňují pozici ekonomického a zemědělsko-průmyslového modelu, který je hnacím motorem odlesňování, ničí biodiverzitu a ohrožuje lidské zdraví. Fosilní paliva stojí také za šířením plastů, které se hromadí i v nejodlehlejších koutech planety, od vrcholu Mount Everestu po dno Mariánského příkopu. Devětadevadesát procent veškerého plastu se přitom vyrábí z chemikálií vyvinutých z fosilních paliv, převážně ropy a plynu. Produkce petrochemických surovin určených k výrobě plastů a používání fosilních paliv v celém hodnotovém řetězci plastů zvyšují poptávku po ropě a plynu a vystavují miliony lidí toxickému znečištění. A jako by ani toto vše nestačilo, fosilní paliva přiživují a financují násilné konflikty po celém světě. Ekonomika fosilních paliv umožňuje válku ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině i humanitární krizi, kterou tato válka vytvořila. Během sedmi let od doby, kdy Rusko nezákonně anektovalo Krym, obohatilo osm největších světových producentů fosilních paliv ruskou vládu odhadem o 95,4 miliardy dolarů. Ruské příjmy z energetického exportu od února prudce vzrostly, protože invaze na Ukrajinu zvýšila ceny. A velké západní ropné společnosti, které na konfliktu vydělávají, zaznamenaly rekordní zisky. Místo aby byli voláni k zodpovědnosti, ropný a plynárenský průmysl a jeho spojenci využívají ukrajinské krize k tlaku na ještě větší objem vrtání, frakování a vývozu zkapalněného zemního plynu (LNG) do celého světa. Nová infrastruktura fosilních paliv, která se bude do provozu zavádět roky, však současnou energetickou krizi nijak nevyřeší. Místo toho jen prohloubí závislost světa na fosilních palivech, zvýší schopnost producentů páchat škody na lidech i na planetě a odsouvat klimaticky bezpečnou budoucnost mimo náš dosah. Na ekologické konferenci Stockholm+50 za účasti vedoucích světových představitelů by překonání naší závislosti na fosilních palivech mělo být prvořadou prioritou.", "en": "Last year, the UN Special Rapporteur on Toxics and Human Rights, Marcos A. Orellana, affirmed what frontline communities have long known: fossil-fuel production generates toxic compounds and pollutes air, water, and soil. Air pollution from burning fossil fuels was responsible for about one in five deaths worldwide in 2018. Moreover, oil and gas are the building blocks of the toxic chemicals, pesticides, and synthetic fertilizers that are pushing ecosystems and species to extinction. These fossil-fuel-based products perpetuate an economic and agro-industrial model that drives deforestation, destroys biodiversity, and threatens human health. Fossil fuels are also behind the proliferation of plastics, which are accumulating in even the most remote areas of the planet, from the top of Mount Everest to the bottom of the Mariana Trench. Ninety-nine percent of all plastics are made from chemicals derived from fossil fuels, predominantly oil and gas. The production of petrochemical feedstocks for plastics and the use of fossil fuels throughout the plastics value chain are boosting demand for oil and gas and exposing millions of people to toxic pollution. As if that were not enough, fossil fuels foment and fund violent conflict around the world. The fossil-fuel economy is enabling Russian President Vladimir Putin’s war in Ukraine and the humanitarian crisis it has created. In the seven years after Russia illegally annexed Crimea, eight of the world’s biggest fossil-fuel companies enriched Russia’s government by an estimated $95.4 billion. Russia’s revenues from energy exports have soared since the invasion of Ukraine in February, which drove up prices. And big Western oil companies, cashing in on the conflict, have raked in record profits. Instead of facing accountability, the oil and gas industry and its allies are exploiting the Ukraine crisis to push for even more drilling, fracking, and exports of liquefied natural gas (LNG) all around the world. But new fossil-fuel infrastructure, which will take years to bring online, will do nothing to address the current energy crisis. Instead, it will only deepen the world’s dependence on fossil fuels, enhance producers’ ability to wreak havoc on people and the planet, and push a climate-safe future further out of reach. As world leaders gather for Stockholm+50, breaking our addiction to fossil fuels should be the top priority."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato země před časem uskutečnila dobře zorganizované volby, v nichž převzala moc opozice. Tamní ekonomika roste. Etnické vztahy v tomto nesmírně rozmanitém národě jsou stejně dobré jako všude jinde ve světě. Obama stráví na africké půdě pouhé dva dny a očekává se, že v tu dobu zdůrazní úlohu Ameriky v podpoře řádné správy a nenásilí v Africe – cílů, které jsou už dlouho vysoko na žebříčku americké veřejné agendy. Jedna Obamova nová priorita – rozšíření americké pomoci pro africké zemědělce – odráží bystrý postřeh, že rozšíření zemědělství může mnoho afrických venkovanů rychle vyzvednout z chudoby. „Administrativa plánuje, že po řadu let bude vkládat významný peněžní obnos do rozvoje zemědělství,“ oznámil v předstihu před prezidentovou cestou Obamou jmenovaný náměstek ministryně zahraničí pro africké záležitosti Johnnie Carson. Neočekávejte, že se Obama vyrovná s nejkontroverznějším aspektem vztahů USA s Afrikou: novým africkým velením americké armády. Bush, jenž toto velení zřídil, dal ministerstvu obrany USA nové pravomoci k práci na civilních záležitostech v Africe a k rozšiřování vojenských partnerství s vládami v regionu. Není pravděpodobné, že by se Obama vyjádřil, zda vojenskou úlohu USA v regionu utlumí nebo zda skutečným důvodem, proč se dvoří Afričanům, je narůstající spoléhání Ameriky na africkou ropu, nikoli Obamovo dědictví po otci. Určitá neupřímnost Obamu v USA nepoškodí a tamní politické kalkulace mají přednost. Popravdě jeho cesta do Afriky je odměnou pro jeho oddané afro-americké příznivce, kteří pro něj drtivou většinou hlasovali v listopadových volbách a zůstávají jedním z pilířů základny jeho podporovatelů. Pro černošské Američany má Ghana zvláštní význam. Tato země kupříkladu sehrála v Americe důležitou úlohu v zápase za občanská práva. V roce 1957, kdy se zákonná segregace zdála v USA pevně ukotvená, první prezident Ghany Kwame Nkrumah využil příležitosti, kdy jeho země získala nezávislost na Británii, ke zdůraznění křivd, jež denně zažívají Američané tmavé pleti. Na svou inauguraci pozval Martina Luthera Kinga mladšího a tohoto atlantského vůdce bojovníků za občanská práva tak poprvé přivedl na celosvětové pódium. Černošský nacionalistický lídr Malcolm X navštívil Ghanu dva roky nato a pak znovu v roce 1964.", "en": "The country recently completed a well-run election in which the opposition took power. Its economy is growing. Ethnic relations in this highly diverse nation are as good as they are anywhere in the world. Obama will be on African soil for a mere two days, during which time he is expected to emphasize America’s role in promoting good governance and non-violence in Africa – goals long high on America’s public agenda. Obama’s one new priority – to expand US support for African farmers – reflects a shrewd appreciation of how the expansion of agriculture can quickly lift many rural Africans out of poverty. “The administration plans over a number of years to put a substantial amount of money into agricultural development,” Obama’s choice for Secretary of State for African Affairs, Johnnie Carson, said in advance of the president’s trip. Don’t expect Obama to confront the most controversial aspect of US relations with Africa: the American military’s new African command. Bush, who created the command, gave the US Department of Defense new powers to work on civilian issues in Africa and to expand its military partnerships with governments in the region. Obama isn’t likely to say whether he’ll scale back the US military role in the region, or whether America’s growing reliance on African oil is the real reason – not Obama’s heritage – for wooing Africans. Obama’s lack of candor won’t hurt him in the US, where domestic political calculations take precedence. In truth, his visit to Africa is a reward to his stalwart African-American supporters, who voted overwhelmingly for him in the November election and who remain one pillar of his base. For African-Americans, Ghana has special meaning. The country played an important role in the push for civil rights in America, for instance. In 1957, when legal segregation seemed entrenched in the US, Ghana’s first president, Kwame Nkrumah, used the occasion of his country’s independence from Britain to highlight the injustices experienced daily by black Americans. He invited Martin Luther King, Jr. to his inauguration, giving the Atlanta-based civil rights leader a global platform for the first time. Malcolm X, the black nationalist leader, visited Ghana two years later, and again in 1964."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zakládáním falešných opozičních politických stran, které má Kreml pod palcem, vytvářením předstíraných nátlakových skupin a organizací jako Naši a přetvořením právního řádu v nástroj politické moci Putin utužil svou vládu efektivnějším a jemnějším způsobem než nejeden autokratický režim. Možnost, že bude kandidovat na post premiéra, aby prodloužil svou vládu, až mu vyprší prezidentský mandát, je logickým pokračováním tohoto přístupu. EU sice během Putinovy éry nedokázala Rusko změnit, leč Rusko má značný vliv na EU. Co se týče energie, vybírá si jednotlivé členské státy EU a podepisuje s nimi dlouhodobé dohody, které podrývají stěžejní principy společné strategie EU. Ve věci Kosova blokuje Rusko pokrok v Organizaci spojených národů. Na Kavkaze a ve střední Asii Kreml účinně EU vypudil z regionů, kde má zájem propagovat politickou reformu, řešit konflikty a uzavírat energetická partnerství. Na Ukrajině a v Moldavsku se Kreml s jistým úspěchem vynasnažil přitažlivost Evropy otupit. V očích některých sousedních zemí dospívá Rusko v ideologickou alternativu k EU, která nabízí jiný pohled na svrchovanost, moc a světový řád. Zatímco evropský projekt se zakládá na právním řádu, Rusko je přesvědčeno, že když se mění rovnováha sil, zákony by se měly měnit také, aby ji reflektovaly. Rusko se navíc s EU snaží vybudovat vztah „asymetrické vzájemné závislosti“.", "en": "By establishing fake opposition political parties that are under the Kremlin’s thumb, creating pseudo pressure groups and organizations such as Nashi (“Ours”), and recasting the rule of law as an instrument of political power, Putin has tightened his control in a more effective and subtle way than many autocratic regimes. The possibility that he may run for prime minister in order to prolong his rule when his presidential mandate expires is a logical continuation of this approach. Though the EU has failed to change Russia during the Putin era, Russia has had a big impact on the EU. On energy, it is picking off individual EU member states and signing long-term deals that undermine the core principles of the EU’s common strategy. On Kosovo, Russia is blocking progress at the United Nations. In the Caucasus and Central Asia, the Kremlin has effectively shut the EU out of regions where it has an interest in promoting political reform, resolving conflicts, and forging energy partnerships. In Ukraine and Moldova, the Kremlin has worked hard, with some success, to blunt the appeal of Europe. In the eyes of some neighboring countries, Russia is emerging as an ideological alternative to the EU that offers a different approach to sovereignty, power, and world order. Whereas the European project is founded on the rule of law, Russia believes that when the balance of power changes, the laws should be changed to reflect it. Moreover, Russia is trying to build a relationship of “asymmetric interdependence” with the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Lingu@net Europa has been selected as a winner of the prestigious US-based Merlot Award for Exemplary Online Learning. Moreover, the Lingu@net Europa site received the 2007 Editors’ Choice Award for being an ‘Exemplary model for all disciplines’. The Merlot Award recognises the collaborative efforts between subject disciplines and the education community around the world to enhance teaching and learning through the use of instructional technology. PROJECT COORDINATOR: (DE), Handelshøjskolen Århus (DK), OÜ Miksike (EE), Instituto Cervantes (ES), Universidad Politécnica de Madrid (ES),European Confederation of Language Centres in Higher Education — CercleS (EU), University of Jyväskylä (FI), Association de Gèstion du Réseau des Centres d’Etude des Langues des Chambres Françaises de Commerce et d’Industrie (FR), Centre International d’Études Pédagogiques (FR), Institute for Language and Speech Processing (GR), University of Iceland (IS), Public Service Language Centre (LT), University of Malta (MT), De Nederlandse Taalunie (NL/BE), Fundacja Nauki Jezyków Obcych ‘Linguae Mundi’ (PL), Instituto Camões (PT), Svenska institutet (SE)Associate partners:Generalitat de Catalunya, Secretaria de Política Lingüística (ES), Helduen alfabetatze eta Berreuskalduntzerako Erakkundea (ES), Xunta de Galicia: Consellería de Educación e Ordenación Universitaria, Dirección Xeral de Política Lingüística (ES),Istituto Nazionale di Documentazione per l’Innovazione e la Ricerca Educativa (IT)TARGET LANGUAGES: Basque, Bulgarian, Catalan, Danish, Dutch, English, Estonian, Finnish, French, Galician, German, Greek, Icelandic, Italian, Lithuanian, Maltese, Polish, Portuguese, Spanish, Swedish AGE GROUP: All WEBSITE: http://www.linguanet-europa.org PROJECT DURATION: Start: 2004End: 2007 Lingua Connections — the network for language projects Lingua Connections is a network of language project partners whose goal is to collect useful tools and methods for the successful dissemination and promotion of language products while creating a forum for language promoters to meet online and exchange ideas about their experiences. The Lingua Connections network promotes best practice in the promotion and exploitation of language projects, by maximising their impact and sustainability.", "cs": "Projekt Lingu@net Europa byl vybrán jako vítěz prestižní ceny MERLOT udělované v USA za příkladné online vzdělávání. Kromě toho obdržela internetová stránka projektu Lingu@net Europa v roce 2007 ocenění editorů za „příkladný model pro všechny disciplíny“. Cena MERLOT oceňuje snahu o spolupráci mezi předmětnými disciplínami a vzdělávacími komunitami po celém světě za účelem zlepšení výuky a studia používáním instruktážní technologie. PARTNERSTVÍ:Plnohodnotní partneři: (DE),Handelshøjskolen Århus (DK), OÜ Miksike (EE), Instituto Cervantes (ES), Universidad Politécnica de Madrid (ES), European Confederation of Language Centres in Higher Education – CercleS (EU), University of Jyväskylä (FI), Association de Getion du Réseau des Centres d’Etude des Langues des Chambres Françaises de Commerce et d’industrie (FR), Centre International d’Études Pédagogiques (FR), Institute for Language and Speech Processing (GR), University of Iceland (IS), Public Service Language Centre (LT), University of Malta (MT), De Nederlandse Taalunie (NL/BE), Fundacja Nauki Jezyków Obcych „Linguae Mundi“ (PL), Instituto Camões (PT), Svenska institutet (SE) Přidružení partneři:Generalitat de Catalunya, Secretaria de Política Lingüística (ES), Helduen alfabetatze eta Berreuskalduntzerako Erakkundea (ES), Xunta de Galicia: Consellería de Educación e Ordenación Universitaria, Dirección Xeral de Política Lingüística (ES), Istituto Nazionale di Documentazione per l’Innovazione e la Ricerca Educativa (IT) PARTNERSTVÍ: angličtina, baskitština, bulharština, dánština, estonština, finština, francouzština, galicijština, holandština, islandština, italština, katalánština, litevština, maltština, němčina, polština, portugalština, řečtina, španělština, švédština VĚKOVÁ SKUPINA: všechny věkové skupiny INTERNETOVÁ STRÁNKA: http://www.linguanet-europa.org DÉLKA PROJEKTU: Datum zahájení: 2004Datum ukončení: 2007 Lingua Connections – Síť pro jazykové projekty Lingua Connections je síť partnerů jazykových projektů, jejímž záměrem je shromáždit užitečné nástroje a metody pro úspěšné šíření a propagaci jazykových produktů vytvořením fóra pro organizátory výuky jazyků, aby se mohli setkávat online a vyměňovat si názory o svých zkušenostech. Síť Lingua Connections propaguje osvědčené postupy podpory a využívání jazykových projektů tím, že co nejvíce zvyšuje jejich dopad a udržitelnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vysoké ceny také daly přechodné koaliční správě možnost ještě více posílit ochranu rafinérií a ropovodů o další soukromé bezpečnostní síly. Poskytnutí peněz na obnovu iráckého ropného průmyslu bylo jedno z nejlepších poválečných rozhodnutí, které Bushova administrativa učinila. Peníze Iráku umožnily začít řešit bezpečnostní, těžební a technologické problémy v celé ropné soustavě. Otázka ovšem přetrvává: bude růst produkce pokračovat i po převodu suverenity na iráckou vládu z konce června? Navzdory obrovským finančním injekcím a bezprecedentní ochraně se povstalcům několikrát od invaze podařilo produkci a vývoz ropy zastavit či zpomalit. Bombový útok na ropovod či jiné ropné zařízení v té či oné části Iráku zůstává téměř každodenním jevem a předání moci četnost útoků zatím nesnížilo. Povstalci, stejně jako Bushova administrativa i Saddám, chápou, že ten, kdo ovládá iráckou ropu, má v rukou osud Iráku. Nová irácká vláda, ač podporovaná vojenskou silou USA, zkrátka nebude schopná zaručit předvídatelný tok ropy a produkce bude nadále značně kolísat. Zároveň platí, že je nezbytné udržet příliv financí do iráckého ropného sektoru, a to nejen kvůli jeho růstu, ale kvůli jeho samotnému přežití. Peníze přinášejí jak technologickou obnovu, tak bezpečnost. Finanční zdroje, jež jsou k dispozici na provoz a modernizaci ropného průmyslu, budou omezené i za okolností pro Irák nejpříznivějších, kdy ceny ropy zůstanou vysoké. Pokud ceny ropy v budoucnu klesnou, ropný průmysl těžce utrpí. To dává vzniknout zajímavému vztahu mezi Irákem a Saúdskou Arábií. Jedině Saúdská Arábie dokáže globální produkci ropy řídit tak, aby zůstal prostor pro iráckou ropu a udržely se vysoké ceny. Naproti tomu, jedině Saúdská Arábie dokáže zaplavit trh a snížit ceny hluboko pod jejich dnešní úroveň. Pokles příjmů z ropy by pro vznikající iráckou vládu mohl být zničující. Dnešní ropné příjmy stěží pokryjí státní výdaje, o úhradě obnovy, dluhů a válečných reparací ani nemluvě. I kdyby ve volbách znovu zvítězil prezident Bush, je velice nepravděpodobné, že by USA znovu udělily suverénnímu Iráku přímou dotaci. Alternativou by teoreticky mohly být mezinárodní úvěry, avšak kdo by půjčil nestabilní vládě, natož vládě, jejíž legitimita ještě nebyla zcela vybudována? Privatizace je pro tuto chvíli rovněž mimo hru.", "en": "High prices also enabled the Coalition Provisional Authority to add even more private security personnel to protect refineries and pipelines. Granting Iraq the money to restore its oil industry was one of the best post-war decisions that the Bush administration has made. The money allowed Iraq to begin to address security, production, and technology issues throughout its oil system. But the question remains: will output growth continue following the transfer of sovereignty to an Iraqi government at the end of June? Despite massive injections of funds and unprecedented security, insurgents have still managed to halt or reduce oil production and exports several times since the invasion. The bombing of a pipeline or other oil facility somewhere in Iraq remains almost a daily occurrence, and the transfer of power has not reduced these attacks so far. Like the Bush administration and Saddam himself, the insurgents understand that whoever controls Iraqi oil controls Iraq's destiny. The new Iraqi government, even supported by US military might, will simply not be able to guarantee a predictable flow of oil, and output will remain quite volatile. At the same time, maintaining the flow of funds into the Iraqi oil sector is essential, not only for its growth, but for its very survival. Money brings technological regeneration as well as security. Under even the best circumstances for Iraq, with oil prices remaining high, the funds available to maintain and modernize the oil industry are limited. If oil prices decline in the future, the oil industry will suffer severely. This makes for an interesting relationship between Iraq and Saudi Arabia. Only Saudi Arabia can manage the global output of oil in such a way that will make room for Iraqi oil and keep prices high. In contrast, only Saudi Arabia can flood the market and reduce prices far below their current level. A decline in oil revenues could be devastating to the fledgling Iraqi government. Current oil revenues are barely enough to cover state expenses, let alone pay for reconstruction, debt, and war reparations. Even if President Bush wins reelection, it is highly unlikely that the US will make another outright grant to a sovereign Iraq. Theoretically, international loans could be an alternative, but who would lend to an unstable government, let alone a government whose legitimacy has not been fully established? Likewise, privatization is out of the picture for now."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nizozemsko se poté, co v Severním moři objevilo plyn a ropu, ocitlo v situaci, kdy jej sužovala rostoucí nezaměstnanost a pracovní neschopnost obyvatel (mnozí z těch, kdo nemohli najít práci, zjistili, že příspěvky pro invalidy jsou štědřejší než podpora v nezaměstnanosti). Když v důsledku boomu přírodních zdrojů vystřelí směnný kurz, země nedokáže vyvážet průmyslovou ani zemědělskou produkci a domácí výrobci nemůžou konkurovat náporu dovozů. Přírodní bohatství tak často vytváří bohaté země obydlené chudými lidmi. Dvě třetiny obyvatel Venezuely, která vlastní největší ropné zásoby v Latinské Americe, žijí v chudobě. Nelze se tedy divit, že požadují, aby se o ně úzká skupinka těch, kdo z bohatství země profitují, začala dělit. Tyto problémy jsme si naštěstí začali uvědomovat, a tak jsme zjistili mnohé o tom, jak je lze řešit. Demokratické, konsenzuální a transparentní procesy - jako v Botswaně - přinášejí více naděje, že se jejich prostřednictvím zisky z bohatství země vynaloží spravedlivě a dobře. Víme také, že pomoci s omezením hospodářské nestálosti spojené s cenami přírodních zdrojů mohou stabilizační fondy, které spoří část peněz získaných v dobách vysokých cen. Tyto fluktuace navíc zesilují půjčky z lepších let, a proto by země měly odolávat zahraničním věřitelům, kteří je o výhodách takových kapitálových toků přesvědčují. Holandská nemoc je však jedním z nejhůře zvladatelných důsledků bohatství plynoucího z ropy a přírodních zdrojů, tedy alespoň pro chudé země. Vyhnout se zhodnocování měny je teoreticky snadné: ponechávejte cizí měnu, vydělanou řekněme vývozem ropy, za hranicemi země. Investujte peníze v USA a v Evropě. Domů je přivádějte pozvolna. Ve většině rozvojových zemí se však taková politika považuje za zneužívání peněz z prodeje ropy ve prospěch cizího hospodářství. Některé země, především Nigérie, se snaží tato ponaučení uvést do praxe. Nigérie navrhla vytvoření stabilizačních fondů a v budoucnu bude své přírodní zdroje prodávat transparentními, tržními dražebními postupy. Nejpodstatnější je, že Nigerijci dělají kroky pro to, aby zajistili, že výnosy z jejich přírodního bohatství budou investovány, aby tak po vyčerpání přírodních zdrojů země bylo vyšší jejich skutečné bohatství, totiž lidský kapitál. Západní vlády mohou pomoci reformami v duchu zdravého rozumu. Tajné bankovní účty nejenže podporují terorismus, ale také usnadňují korupci, která podkopává rozvoj.", "en": "The Netherlands, after its discovery of North Sea gas and oil, found itself plagued with growing unemployment and workforce disability (many of those who could not get jobs found disability benefits to be more generous than unemployment benefits.) When the exchange rate soars as a result of resource booms, countries cannot export manufactured or agriculture goods, and domestic producers cannot compete with an onslaught of imports. So abundant natural wealth often creates rich countries with poor people. Two thirds of the people in Venezuela, the Latin American country with the largest oil deposits, live in poverty. No wonder that they are demanding that the small group of those who benefit from the country's wealth start to share it. Fortunately, as we have become aware of these problems, we have learned much about what can be done about them. Democratic, consensual, and transparent processes - such as those in Botswana - are more likely to ensure that the fruits of a country's wealth are equitably and well spent. We also know that stabilization funds - which set aside some of the money earned when prices are high - can help reduce the economic volatility associated with natural resource prices. Moreover, such fluctuations are amplified by borrowing in good years, so countries should resist foreign lenders who try to persuade them of the virtues of such capital flows. The Dutch disease, however, is one of the more intractable consequences of oil and resource wealth, at least for poor countries. In principle, it is easy to avoid currency appreciation: keep the foreign exchange earned from, say, oil exports out of the country. Invest the money in the US or Europe. Bring it in only gradually. But in most developing countries, such a policy is viewed as using oil money to help someone else's economy. Some countries, notably Nigeria, are trying to implement these lessons. Nigeria has proposed creating stabilization funds, and, in the future, it will sell its natural resources in transparent, competitive bidding processes. Most importantly, the Nigerians are taking measures to ensure that the fruits of this endowment are invested, so that as the country's natural resources are depleted, its real wealth - fixed and human capital - is increased. Western governments can help with common-sense reforms. Secret bank accounts not only support terrorism, but also facilitate the corruption that undermines development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "An ingenious metaphor for this tragic setting is the O-ring production function, named by Harvard economist Michael Kremer after the Challenger disaster. The O-ring production function conceives of the work as a series of interlocking steps, links in a chain. Every one of those links must hold for the mission to succeed. If any of them fails, the mission, or the product or the service, comes crashing down. This precarious situation has a surprisingly positive implication, which is that improvements in the reliability of any one link in the chain increases the value of improving any of the other links. Concretely, if most of the links are brittle and prone to breakage, the fact that your link is not that reliable is not that important. Probably something else will break anyway. But as all the other links become robust and reliable, the importance of your link becomes more essential. In the limit, everything depends upon it. The reason the O-ring was critical to space shuttle Challenger is because everything else worked perfectly. If the Challenger were kind of the space era equivalent of Microsoft Windows 2000 -- (Laughter) the reliability of the O-ring wouldn't have mattered because the machine would have crashed. (Laughter) Here's the broader point. In much of the work that we do, we are the O-rings. Yes, ATMs could do certain cash-handling tasks faster and better than tellers, but that didn't make tellers superfluous. It increased the importance of their problem-solving skills and their relationships with customers.", "cs": "Důmyslnou metaforou pro tuto tragickou událost je produkční funkce O-kroužku, pojmenovaná ekonomem z Harvardu Michaelem Kremerem po pádu Challengeru. Funkci těchto O-kroužků si představte jako sérii propojených kroků, článků v řetězci. Každý z těchto článků musí být silný, aby byla mise úspěšná. Pokud jakýkoli z nich selže, mise, produkt nebo služba, se rozpadnou. Tato nejistá situace má překvapivě pozitivní implikace. Zlepšení ve spolehlivosti jakéhokoliv článku v řetezci zvyšuje hodnotu zlepšení jakéhokoliv dalšího článku. Konkrétně, pokud je většina článků slabá a pravděpodobně se rozbije, potom skutečnost, že váš článek není spolehlivý, není příliš důležitá. Pravděpodobně se rozbije něco jiného. Ale ve chvíli, kdy jsou všechny články silné a spolehlivé, začne se zvyšovat důležitost vašeho článku. Nakonec na tom všechno závisí. Proto byl O-kroužek kritický pro raketoplán Challenger, protože všechno ostatní fungovalo perfektně. Pokud by byl Challenger něco jako vesmírný ekvivalent pro Microsoft Windows 2000 -- (Smích) pak by na spolehlivosti O-kroužku vůbec nezáleželo, protože stroj by se stejně rozbil. (Smích) V širší perspektivě, ve většině prací, které zastáváme, jsme jako O-kroužek. Ano, bankomaty manipulují s penězi rychleji a lépe než pokladníci, to však nedělá pokladníky zbytečnými. Zvyšuje to důležitost jejich schopností pro řešení problémů a vztahů se zákazníky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In particular, things were a lot denser. The gravitational pull of things was a lot stronger near the Big Bang. What you have to think about is we have a universe with a hundred billion galaxies, a hundred billion stars each. At early times, those hundred billion galaxies were squeezed into a region about this big -- literally -- at early times. And you have to imagine doing that squeezing without any imperfections, without any little spots where there were a few more atoms than somewhere else. Because if there had been, they would have collapsed under the gravitational pull into a huge black hole. Keeping the universe very, very smooth at early times is not easy; it's a delicate arrangement. It's a clue that the early universe is not chosen randomly. There is something that made it that way. We would like to know what. So part of our understanding of this was given to us by Ludwig Boltzmann, an Austrian physicist in the 19th century. And Boltzmann's contribution was that he helped us understand entropy. You've heard of entropy. It's the randomness, the disorder, the chaoticness of some systems. Boltzmann gave us a formula -- engraved on his tombstone now -- that really quantifies what entropy is. And it's basically just saying that entropy is the number of ways we can rearrange the constituents of a system so that you don't notice, so that macroscopically it looks the same. If you have the air in this room, you don't notice each individual atom.", "cs": "Zejména byly věci mnohem hustější. Gravitační přitažlivost objektů byla v době blízké Velkému třesku mnohem silnější. Musíte mít na paměti, že máme vesmír se stovkou miliard galaxií, a v každé z nich je sto miliard hvězd. Zpočátku bylo těchto sto miliard galaxií nahuštěno do asi takhle velkého prostoru -- doslova -- na počátku. A musíte si představit, že to stlačení proběhlo bez jakýchkoli nedokonalostí, bez místeček, kde by bylo o něco více atomů než jinde. Kdyby tam totiž byly, zhroutily by se pod gravitační silou do obrovské černé díry. Udržovat vesmír v jeho počátcích opravdu uspořádaný není nic snadného; je to velice křehké uspořádání. Je to náznak toho, že raný vesmír nebyl vybrán náhodně. Něco jej udělalo takovým, jakým je. Chtěli bychom vědět, co to bylo. Částečné porozumění v této věci nám poskytl Ludwig Boltzmann, rakouský fyzik, který žil v 19. století. Boltzmannovým přínosem bylo, že nám pomohl porozumět entropii. O entropii jste už slyšeli. Je to nahodilost, neuspořádanost, chaotičnost některých systémů. Bolzmann nám zanechal vzorec - nyní vytesán na jeho náhrobním kameni - který vskutku stanovuje, čím entropie je. V podstatě jenom říká, že entropie představuje počet různých možností, kterými lze změnit uspořádání složek systému, aniž byste si toho všimli, takže systém vypadá z makroskopického pohledu stejně. Když máte v této místnosti vzduch, nevnímáte každý jednotlivý atom."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Činil jsem tak s nadšením, protože tyto organizace společně usilují o týž cíl: zajistit kapitál, který přinese kvalitní vzdělání všem dětem, všude na světě, aniž by musely mít štěstí. Jednou z nejlepších cest ke splnění tohoto cíle je podpora Mezinárodního nástroje pro financování vzdělávání, iniciativy vedené Komisí pro vzdělávání, která by mohla otevřít cestu k největší globální investici do vzdělávání, jaká kdy byla zaznamenána. Mladí lidé po celém světě chápou, co je v sázce. Globální ambasadoři mládeže tento měsíc do rukou generálního tajemníka OSN Antónia Guterresepředali petici s podpisy více než 1,5 milionu dětí ze zhruba 80 zemí, která OSN vyzývá k podpoře tohoto finančního nástroje. Cílem finančního nástroje je pákovým využitím dárcovských záruk ve výši zhruba dvou miliard dolarů zpřístupnit osm miliard dolarů nových finančních prostředků v zemích, které to nejvíc potřebují. Při zavedení v širokém měřítku by program mohl dát rozvojovým zemím možnost zajistit kvalitní vzdělávání pro další miliony dětí, včetně uprchlíků, dívek a bývalých dětských vojáků, jako jsem já. Politici často říkají, že mladí lidé jsou lídry zítřka. Mají pravdu, to skutečně jsme. Jenže otřepané fráze bez finančního krytí postrádají smysl. Jednoduše řečeno, svět se musí sjednotit s cílem financovat kvalitní vzdělání pro každého. Mezinárodní nástroj pro financování vzdělávání – jejž už podporuje Světová banka, regionální rozvojové banky, GPE, ECW a řada orgánů OSN – patří k nejlepším způsobům jak toho dosáhnout. Před dvaceti lety pro mě byla právnická fakulta nedosažitelným snem.", "en": "I have done so eagerly, because these organizations are working collectively toward the same goal: to raise funds to make quality education for every child, everywhere, more than a matter of luck. One of the best ways to do this is by supporting the International Finance Facility for Education, an initiative spearheaded by the Education Commission that could unlock the greatest global investment in education ever recorded. Young people around the world understand what’s at stake. Earlier this month, Global Youth Ambassadors, representing their peers in nearly 80 countries, presented a petition signed by more than 1.5 million children to United Nations Secretary-General António Guterres calling for the UN to support the finance facility. By leveraging roughly $2 billion in donor guarantees, the finance facility aims to make $10 billion in grant and concessional funding available to countries that need it most. If adopted widely, the program could make it possible for developing countries to provide quality education to millions more children, including refugees, young girls, and former child soldiers like me. Politicians often say that young people are the leaders of tomorrow. That’s true; we are. But platitudes not backed by financial support are meaningless. Simply put, the world must unite to fund quality education for everyone. The International Finance Facility for Education – which is already backed by the World Bank, regional development banks, GPE, ECW, and numerous UN agencies – is among the best ways to make that happen. Twenty years ago, law school was an impossible dream for me."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "109*circumference of the Earth! Times the circumference of the Earth! So if we do that same thought excersise there if we said: Ok, if i'm travelling at the speed of a bullet, or the speed of a jet liner, it would take me 40 hours to go around the Earth well, how long would it take to go around the Sun? So if you were to get on a jet plane, and try to go around the Sun, or if you were to somehow ride a bullet, and try to go around the Sun do a complete circumnavigation of the Sun it's going to take you 109, times, as long as it would have taken you to do the Earth. So it would be 100, times, (I could do 109, but just for approximate) it's roughly 100*the circumference of the Earth so 100*40=4000 4000 hours! And just to get a sense of what 4000 is actually, since I have the calculator out let's do the exact calculation: It's 109*the circumference of the Earth 109*40 hours that's what it would take you to do a circumference of the Earth. So it's 4360 hours to circumnavigate the Sun, going at the speed of a bullet, or a jet liner! And so, that is: (24 hours of the day) that is 181 days! It would take you roughly half a year it would take half a year to go around the Sun, at the speed of a jet liner.", "cs": "109násobek obvodu Země. 109*obvod Země. Takže pokud to znovu spočítáme, dejme tomu, že znovu cestuji rychlostí kulky nebo letadla, trvalo by mi 40 hodin objet Zemi, tak jak dlouho by to trvalo kolem Slunce? Takže kdybyste byli v letadle a chtěli obletět Slunce nebo třeba řídili nějakým způsobem kulku kolem Slunce, kompletně obletět Slunce Vám bude trvat 109 krát více než kolem Země. Takže to bude 100 krát, mohl bych 109 krát, ale zaokrouhleme. Je to zhruba 100 krát obvod Země, takže 100*40=4 000 4 000 hodin! Abyste pochopili kolik vlastně 4 000 je, když už tu mám kalkulačku, spočtěme to přesně. Je to 109 násobek obvodu Země. 109*40 hodin, tolik by Vám to trvalo kolem Země. Takže to je 4360 hodin kolem Slunce, rychlostí kulky nebo letadla! A to je 181 dní! Trvalo by to skoro půl roku, trvalo by skoro půl roku obletět Slunce rychlostí letadla."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Anyway, so we release this report in July last year. And the national TV station was injuncted five minutes before it went on air, like out of a movie: injunction landed on the news desk, and the news reader was like, \"This has never happened before. What do we do?\" Well, we just show the website instead, for all that time, as a filler, and we became very famous in Iceland, went to Iceland and spoke about this issue. And there was a feeling in the community that that should never happen again, and as a result, working with Icelandic politicians and some other international legal experts, we put together a new sort of package of legislation for Iceland to sort of become an offshore haven for the free press, with the strongest journalistic protections in the world, with a new Nobel Prize for freedom of speech. Iceland's a Nordic country, so, like Norway, it's able to tap into the system. And just a month ago, this was passed by the Icelandic parliament unanimously. CA: Wow. (Applause) Last question, Julian. When you think of the future then, do you think it's more likely to be Big Brother exerting more control, more secrecy, or us watching Big Brother, or it's just all to be played for either way? JA: I'm not sure which way it's going to go. I mean, there's enormous pressures to harmonize freedom of speech legislation and transparency legislation around the world -- within the E.U., between China and the United States. Which way is it going to go? It's hard to see. That's why it's a very interesting time to be in -- because with just a little bit of effort, we can shift it one way or the other. CA: Well, it looks like I'm reflecting the audience's opinion to say, Julian, be careful, and all power to you. JA: Thank you, Chris. (CA: Thank you.) (Applause)", "cs": "V červenci loňského roku jsme o tom vydali zprávu. A státní televize dostala zákaz ji zveřejnit pět minut před vysíláním. Zákaz se jako ve filmu objevil na stole a moderátor zpráv řekl: \"Tohle se ještě nestalo. Co teď?\" \"Tak místo toho po celou dobu pořadu ukážeme webové stránky.\" Tak jsme se na Islandu proslavili, odjeli jsme tam a mluvili o tom. Ve společnosti převládl pocit, že tohle už se nesmí nikdy stát. V důsledku té události jsme spolu s některými islandskými politiky a mezinárodními právními odborníky připravili nový balík zákonů pro Island, aby se stal útočištěm svobodného tisku s nejsilnější ochranou novinářů na světě, oceněnou novou Nobelovou cenou za svobodu slova. Island je severská země, proto je jako v Norsku možné proniknout do systému. Před měsícem islandský parlament zákony jednohlasně schválil. CA: Páni! (potlesk) Poslední otázka, Juliane. Když si představíte budoucnost, myslíte, že je pravděpodobnější, že Velký bratr bude mít větší kontrolu a víc tajemství, nebo budeme sledovat jen seriál Big Brother, nebo nastane obojí? JA: Nevím, jak to dopadne. Existuje obrovský tlak na sladění zákonů o svobodě slova a transparentnosti na celém světě - v rámci EU, mezi Čínou a Spojenými státy. Jak se to bude vyvíjet? To je těžké předvídat. Proto je dnešní doba moc zajímavá. Protože s troškou úsilí ji můžeme posunout jedním, nebo druhým směrem. CA: Myslím, že vyjádřím i názor diváků, když řeknu, Juliane, abyste byl opatrný, a popřeju vám hodně sil. JA: Děkuji, Chrisi. (CA: Díky.) (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tvar americké recese NEW YORK – Teď, když už je jasné, že Spojené státy jsou v recesi, posunula se debata k otázce, zda bude krátká a mělká, anebo dlouhá a hluboká – což je pro ostatní svět stejně významné jako pro USA. Odpověď závisí na tvaru americké recese: bude-li krátká a mělká, dostatečný růst jinde zajistí, že dojde jen k nepatrnému celosvětovému zpomalení. Pokud ale bude americká recese dlouhá a vážná, povede v některých zemích (Velké Británii, Španělsku, Irsku, Itálii a Japonsku) k otevřené recesi, ba v křehkých ekonomikách rozvíjejících se trhů dokonce k finanční krizi. V zásadě by křivka americké recese nakonec mohla být ve tvaru V, U, W nebo L. Který z těchto scénářů je nejpravděpodobnější? Současným konsenzem je, že recese bude mít tvar V – krátký a mělký – a že se tedy bude podobat americkým recesím z let 1990-91 a 2001, jež obě trvaly osm měsíců. Většina analytiků předpovídá, že se HDP v první půlce roku 2008 zmenší a že se v druhé půlce roku vzpamatuje. Já očekávám delší a hlubší recesi ve tvaru U, která bude trvat nejméně 12 měsíců a možná až 18 měsíců, tedy jednu z nejvážnějších amerických recesí v posledních desetiletích, protože dnešní makroekonomické a finanční poměry jsou mnohem horší. Zaprvé, USA zažívají nejhorší recesi bytové výstavby od velké hospodářské krize a tento propad ještě není u konce.", "en": "The Shape of America’s Recession NEW YORK – Now that it is clear that the United States is in recession, the debate has moved on to whether it will be short and shallow or long and deep – a question that is as important for the rest of the world as it is for the US. The answer depends on the shape of the US recession: if it is short and shallow, sufficient growth elsewhere will ensure only a slight global slowdown. But if the US recession is long and severe, the result could be outright recession in some countries (the United Kingdom, Spain, Ireland, Italy, and Japan), and even financial crises in vulnerable emerging-market economies. In principle, the US recession could end up being shaped like a V, U, W, or L. Which of these four scenarios is most likely? The current consensus is that the recession will be V-shaped – short and shallow – and thus similar to the US recessions in 1990-91 and 2001, which lasted eight months each. Most analysts forecast that GDP will contract in the first half of 2008 and recover in the second half of the year. I expect a longer and deeper U-shaped recession, lasting at least 12 months and possibly as long as 18 months – one of the most severe US recessions in decades – because today’s macroeconomic and financial conditions are far worse. First, the US is experiencing its worst housing recession since the Great Depression, and the slump is not over."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čeká nás budoucnost, v níž budou pracovní příležitosti tak vzácné, že se mnozí pracující budou muset smířit s žebráckým výdělkem, aby vůbec našli zaměstnání, a budou čím dál větší měrou záviset na sociálních transferech, neboť mzdy čistící trhy klesnou pod hranici životního minima? Anebo by západní společnosti měly očekávat další sérii zázraků techniky, podobnou internetové revoluci, která přinese novou vlnu tvorby pracovních míst a prosperity? Bylo by bláhové poslední možnost apriorně vylučovat.Kapitalismus má mimořádné nadání obrozovat vlastní fungování. Prozatím byl svědkem zániku všech svých vyzyvatelů a žádní noví na obzoru nejsou. Navíc nikdo nemůže předvídat nové poznatky; kdyby to bylo možné, dané objevy už by byly učiněny. Je tu ale i mnohem znepokojivější možnost: jestliže se nám setrváváním na nynější cestě rozmařilosti podaří vyvolat nedostatek přírodních zdrojů, novou vlnu technických vynálezů budeme potřebovat, bez ohledu na cenu, abychom se zachránili před kalamitou. Nechme ale tyto ponuré vyhlídky stranou a uvažujme, jak by vypadalo civilizované řešení problému technologiemi vyvolávané nezaměstnanosti. Odpovědí je zajisté sdílení práce. Uším angloamerického ekonoma každý takový návrh zní jako nehoráznost, protože zavání otřesnou „iluzí konstantní sumy práce“ – představou, kdysi populární v odborářských kruzích, že existuje jen určité množství práce a že by se měla spravedlivě rozdělit. Samozřejmě že jde o iluzi, když je nedostatek zdrojů, ale ani ekonomové si nikdy nemysleli, že růst bude pokračovat navěky. Zakladatelé disciplíny měli za to, že jednou lidstvo dosáhne „stacionárního stavu“ nulového růstu. K uspokojení všech rozumných potřeb by pak bylo zapotřebí jen určitého množství práce – mnohem méně, než dnes dokážeme odvést. Volili bychom mezi neomezenou nezaměstnaností vyvolávanou technologiemi a sdílením práce, již je třeba vykonávat. První řešení by upřednostnil jen workoholik. Zdá se bohužel, že právě takoví lidé mají ve Spojených státech a v Británii pod palcem politiku. Řada evropských zemí zavádí druhé řešení. Programy sdílení práce v mnoha různých podobách začínají být běžnou normou v Holandsku a Dánsku a pronikly už do Francie a Německa. Nejpodstatnějším prvkem každého takového přístupu je oddělit práci od příjmu.", "en": "Is the future one in which jobs are so scarce that many workers will have to accept a pittance to find any employment, and become increasingly dependent on social transfers as market-clearing wages fall below the subsistence level? Or should Western societies anticipate another round of technological wizardry, like the Internet revolution, which will produce a new wave of job creation and prosperity? It would be foolish to rule out the last possibility a priori. Capitalism has a genius for reinventing itself. It has seen off all of its challengers, and there are no new ones in sight. Moreover, no one can predict the discovery of new knowledge; if they could, it would already have been discovered. But there is also a more troubling possibility: if, by proceeding on our current profligate path, we succeed in making natural resources scarce, we will require a new wave of technology, regardless of the cost, to rescue us from calamity. But let’s put these grim prospects aside, and ponder what a civilized solution to the problem of technology-driven unemployment would look like. The answer, surely, is work-sharing. To the Anglo-American economist, any such proposal is anathema, because it smacks of the dreaded “lump of labor” fallacy – the idea, once popular in trade-union circles, that there exists only a certain amount of work, and it should be shared out fairly. Of course, this is a fallacy when resources are scarce, but even economists never thought that growth would continue forever. The discipline’s founders expected that, at some point in the future, mankind would attain a “stationary state” of zero growth. Then we would require only a certain amount of work – much less than we perform now – to satisfy all reasonable needs. The choice would then be between limitless technology-driven unemployment and sharing out the work that needed to be done. Only a workaholic would prefer the first solution. Unfortunately, such people seem to be in charge of policy in the United States and Britain. Many other European countries are adopting the second solution. Work-sharing schemes, in many different forms, are becoming the norm in Holland and Denmark, and have made inroads in France and Germany. The key element in any such approach is to separate work from income."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať už však bude zvolen kdokoliv, čekají ho obtížná rozhodnutí, pokud jaderný Pákistán nadále nebude schopen či ochoten vystupovat jako americký partner a plnit své závazky v boji proti terorismu. Třetí oblastí, kde panuje jistý konsensus (a kde se oba kandidáti distancují od George W. Bushe), jsou klimatické změny. Pod příštím prezidentem už USA nebudou brzdou mezinárodního úsilí o vytvoření globálního režimu, který stanoví strop na emise skleníkových plynů. Jedním z důsledků tohoto pravděpodobného vývoje v americké politice je skutečnost, že se tlak přesune na jiné země, zejména na Čínu a Indii, které by měly akceptovat jisté limity svého ekonomického počínání. Prezident McCain i prezident Obama podniknou kroky s cílem zlepšit obraz Ameriky ve světě. Jedním z prvních rozhodnutí příštího prezidenta bude zákaz všech forem mučení. Hned na počátku lze rovněž očekávat rozhodnutí uzavřít komplex v zátoce Guantánamo, kde jsou celá léta drženy bez procesu osoby podezřelé z terorismu. Írán je další oblastí, kde rozdíly – alespoň zpočátku – nemusí být tak výrazné, jak kampaň nasvědčuje. Oba kandidáti zdůraznili, že Írán disponující jadernými zbraněmi by byl nepřijatelný. Vítěz voleb téměř jistě schválí novou diplomatickou iniciativu zaměřenou na ukončení schopnosti Íránu nezávisle obohacovat uran. Méně zřejmé jsou podrobnosti takové iniciativy nebo otázka, co by USA učinily v případě jejího ztroskotání. Prohlášení obou kandidátů o Íránu skutečně naznačují dvě odlišné diplomatické filozofie. Obama, zdá se, pokládá schůzky s vedoucími zahraničními představiteli za normální složku zahraniční politiky, kterou je třeba používat jako jeden z mnoha nástrojů.", "en": "But whoever is elected will confront difficult choices if a nuclear-armed Pakistan remains unable or unwilling to act as an American partner and meet its responsibilities in the effort against terrorism. A third area of some consensus (and some distance from George W. Bush) is climate change. Under the next president, the US will no longer be a drag on international efforts to create a global regime that sets a ceiling on greenhouse gas emissions. One result of this likely evolution in US policy is that pressure will shift to other countries, particularly China and India, to accept some limits on their own economic behavior. A President McCain or Obama will take steps to improve America’s image in the world. One of his first decisions will be to implement a ban on all forms of torture. Also to be expected early on is a decision to close the facility at Guantánamo Bay, where terrorism suspects have been held for years without trial. Iran is another area where the differences – at least initially – may not be as sharp as the campaign suggests. Both candidates have stressed that an Iran with nuclear weapons would be unacceptable. The victor will almost surely endorse a new diplomatic initiative aimed at ending Iran’s independent ability to enrich uranium. Less clear are the details of such an initiative, or what the US would do if it were to fail. The candidates’ statements on Iran do suggest two different philosophies of diplomacy. Obama seems to regard meeting with foreign leaders as a normal component of foreign policy, to be employed as one of many tools."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Drugrelated treatment in the majority of Member Stateslargely involves treatment for opiate use, or polydrug useincluding opiates. Some form of substitution treatmentremains the predominant therapeutic option for this group,although in the new Member States availability ofsubstitution treatment is limited and drug-free treatmentregimes remain common. It should also be noted that in the Czech Republic, Finland and Sweden injectingamphetamine users constitute a significant proportion ofthose in drug treatment. Studies of heroin users in treatment suggest a markeddifference between countries in the extent to which usersinject or smoke the drug. Among new treatment demandsby those using heroin, less than half now report injectingand, in some countries, injecting appears to be comingincreasingly uncommon. Elsewhere, and particularly, butnot exclusively, in the new Member States, drug injectingremains the norm among heroin users. Overall estimates ofprevalence of injecting drug use range from two to sixcases per 1000 of the adult population. The HIV epidemic is spreading in some of the new membersof the EU and in bordering countries although prevalencerates in the EU countries vary widely. In western Europe, theapparent stabilisation or decline in HIV prevalence isthreatened by concerns about some new local outbreaksthat have occurred since the mid-1990s and the continuinghigh rates of infection found in some populations. Available data on those seeking help for drug problemssuggest that the characteristics of those in need of helphave now diversified. As well as injecting and non-injectinguse of heroin, a range of polydrug, stimulant and cannabisuse problems are reported. In 2002, for the first time, the EMCDDA’s treatment demand indicator showed that, inthe11countries for which data are available, cannabisdisplaced opiates as the drug for which the highest numberof new clients were referred for treatment in specialistoutpatient facilities. The extent to which this representschanges in reporting practice, expansion of serviceprovision or changes in the characteristics of those in needis discussed in detail in the selected issue on cannabisproblems in context. Rates of hepatitis C (HCV) infection remain high amongdrug injectors in Europe, with studies finding that from aquarter up to almost all the injectors surveyed haveantibodies to the virus. In some cases, a direct correlationbetween rates of HCV and HIV infection can be observed.Hepatitis B infection also remains common among injectingdrug users (IDUs) in Europe, despite the availability of It is increasingly recognised that drugs services need to beintegrated with other healthcare provision, especially those At a glance — an overview of the European drug situation services targeting marginalised and socially disadvantagedgroups.", "cs": "Léčení drogových závislostí ve většině členských zemí setýká převážně léčení závislosti na opiátech nebo léčenívsouvislosti sužíváním několika druhů drog včetně opiátů.Pro tuto skupinu zůstává některá forma substituční léčbypřevažující léčebnou metodou, ačkoli vnových členskýchzemích je dostupnost substituční léčby omezená a nadálepřevažují režimy bezdrogové léčby. Rovněžupozorňujeme, že vČeské republice, Švédsku a Finsku sena počtu léčených významnou měrou podílejí uživateléamfetaminů, kteří drogu aplikují nitrožilně. Studie zaměřené na uživatele heroinu podstupující léčeníukazují na značné rozdíly, které existují mezi jednotlivýmizeměmi vrozsahu, vněmž uživatelé tuto drogu užívajínitrožilně nebo ji kouří. Méně než polovina novýchžadatelů o léčení užívajících heroin uvádí nitrožilní užívánía vněkterých zemích se nitrožilní užívání stává čím dál tímneobvyklejším. Jinde, a to zejména, avšak nikoli výhradně,vnových členských zemích, zůstává pro uživatele heroinunitrožilní užívání normou. Celkové odhady prevalencenitrožilního užívání drogy se pohybují mezi dvěma a šestipřípady na 1000 dospělých. Vněkterých nových členských zemích EU a snimihraničících státech se šíří epidemie HIV, ačkoli prevalencese vjednotlivých zemích EU značně liší. Vzápadní Evropěje zjevná stabilizace nebo pokles prevalence ohrožovánněkolika lokálními výskyty, knimž došlo od poloviny90.let, a trvale vysokou mírou infekce zjištěnouuněkterých skupin populace. Zdostupných údajů o osobách, které vyhledaly pomocvsouvislosti sproblémy sdrogami, vyplývá, že profil těch,kdo potřebují pomoc, se vposlední době diverzifikoval.Vedle nitrožilního a jiného užívání heroinu je hlášenaširoká škála problémů souvisejících sužíváním několikatypů drog současně, stimulantů a konopí. Vroce 2002poprvé ukazatel EMCDDA ohledně žádostí o léčeníprokázal, že v11 zemích, znichž byly kdispozicipříslušné údaje, konopí vytlačilo opiáty zpozice drogy,vsouvislosti sníž byl do programu ambulantní léčby vespecializovaných zařízeních zařazen nejvyšší početnových klientů. Rozsah, vněmž tato skutečnost odrážízměny vohlašovací praxi, rozšíření poskytovaných služebnebo změny profilu uchazečů o pomoc, je podrobnějipojednán vrámci vybraného tématu o problematicekonopí vsouvislostech. Míra rozšíření hepatitidy C (HCV) je vEvropě mezinarkomany, kteří si drogu aplikují nitrožilně, i nadálevysoká. Na základě studií bylo zjištěno, že jedna čtvrtinaaž téměř všichni zkoumaní uživatelé, kteří si drogu aplikujínitrožilně, mají proti tomuto viru protilátky. Vněkterýchpřípadech lze vysledovat přímou souvislost mezi mírouvýskytu infekce HCV a HIV. Ve stále větší míře je uznávána skutečnost, že službyposkytované uživatelům drog musejí být sloučeny Stručné shrnutí drogové situace v Evropě sostatními zdravotnickými službami, a to zejména těmi,které jsou zaměřeny na marginalizované nebo sociálněznevýhodněné skupiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We all want affirmations that our lives have meaning. And nothing does a greater affirmation than when we connect through stories. It can cross the barriers of time, past, present and future, and allow us to experience the similarities between ourselves and through others, real and imagined. The children's television host Mr. Rogers always carried in his wallet a quote from a social worker that said, \"Frankly, there isn't anyone you couldn't learn to love once you've heard their story.\" And the way I like to interpret that is probably the greatest story commandment, which is \"Make me care\" -- please, emotionally, intellectually, aesthetically, just make me care. We all know what it's like to not care. You've gone through hundreds of TV channels, just switching channel after channel, and then suddenly you actually stop on one. It's already halfway over, but something's caught you and you're drawn in and you care. That's not by chance, that's by design. So it got me thinking, what if I told you my history was story, how I was born for it, how I learned along the way this subject matter? And to make it more interesting, we'll start from the ending and we'll go to the beginning. And so if I were going to give you the ending of this story, it would go something like this: And that's what ultimately led me to speaking to you here at TED about story.", "cs": "Všichni chceme potvrzení, že náš život má smysl. A nejvíc si to potvrdíme, když naše životy porovnáme s jinými příběhy. Příběh může překročit hranice času, minulost, přítomnost a budoucnost a umožní nám zažít podobnosti mezi námi a jinými lidmi, mezi skutečností a představami. Mr. Rogers, tvůrce a moderátor dětských TV pořadů, nosil stále ve své peněžence citát od jednoho sociálního pracovníka, který řekl, \"Upřímně, není takový člověk, kterého byste se nemohl naučit milovat, jakmile jste slyšel jeho příběh.\" A já si to rád vysvětluju tak, že to je pravděpodobně nejsilnější úkol příběhu - a to je \"Zaujmout -- prosím, emocionálně intelektuálně, esteticky prostě mě zaujmi.\" Všichni víme, jaké to je nezaujmout. Projdete stovky TV kanálů, přepínáte z programu na program. a pak najednou na jednom zastavíte. Pořad je už v polovině, ale něco vás chytlo a jste vtaženi a zaujati. To není náhoda, to je záměr. Takže mě napadalo, co kdybych vám vyprávěl svůj život jako příběh, jak jsem se pro něj narodil, jak jsem došel, k tomu co dělám a o čem teď mluvím? A abych to udělal zajímavější, začneme od konce a půjdeme k začátku. Takže, abych vám řekl konec toho příběhu, bylo by to asi takhle: A to mě nakonec přivedlo k tomu, že teď s vámi mluvím tady na TEDu o příbězích."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Starodávné základy moci byly napříč dějinami Asie vždy odděleny ostřeji - a dlouhodoběji - než v Evropě. Moderní dějiny však Asijce naučily, že díky jejich nejednotnosti má nad nimi Evropa převahu. Ve 20. století se objevili první vůdcové, kteří propagovali jednotu proti koloniálním a imperiálním mocnostem. Evropané, kteří měli v těch dobách pod kontrolou polovinu planety, byli nicméně schopni roztříštit veškeré přechodně získané výdobytky. Přístup Evropy měl dva cíle. V prvé řadě šlo o to, udržet Asii rozdělenou, pokud šlo o Západ. Během studené války to bylo poměrně snadné, poněvadž asijské postkoloniální elity byly přinuceny postavit se v ideologických konfliktech na jednu ze stran. Dnešní globální válka proti terorismu tento přístup mění, v důsledku čehož vznikají nové dělicí čáry. A za druhé, Asie dnes spadá pod hlavičku jediné, vzájemně závislé globální ekonomiky, kde klíčové technologické a finanční karty drží Západ. Tato strategie se ukázala jako nebývale úspěšná. Během posledních deseti let se Asie posunula od rozdělenosti mezi dvě supervelmoci k čemusi, co lze nazvat dominancí jediné superekonomiky. Ať už tak či onak, nevzešla z toho žádná regionální jednotnost v politice ani v oblasti bezpečnosti. Jedinou nadějí na křehkou identitu zájmů je jakýsi vznikající regionalismus, jehož se asijští politici snaží dosáhnout prostřednictvím dohod o volném obchodu. Nejednost Asie lze překonat jen v případě, že by Asie jako celek musela čelit společnému nepříteli. Západ udělá maximum pro to, aby Asie tohoto nepřítele nespatřovala právě v něm. Ostatně většina těch, kdo volají po asijské jednotě, mají na mysli jednotu mezi Asií a Západem (často přirovnávaným k zájmům celého světa) proti některžm částem Asie, ať už jde o Ir��k, Irán, Severní Koreu nebo Myanmar (Barmu). Ovšem vzhledem k tomu, že valná část asijských politiků má za to, že právě díky asijské nejednotnosti získal Západ svou neomezenou moc, jsou tyto požadavky vnímány s pochopitelnou dávkou obezřetnosti. Jak to tedy bude do budoucna? Bude chvíli trvat, než asijští politikové shodí břemena minulosti, v některých případech zvlášť pokud jde o vztahy se Západem. Než se tak ale stane - a pokud se globální ekonomika bude dále integrovat -, budou naděje na asijskou jednotu stoupat či klesat? Mnoho bude záležet na tom, zda si Západ udrží svou kontrolu v jiných částech světa. Pokud tato dominance bude pokračovat vývojem stále více výkonných síťových technologií, naděje na to, že v Asii vznikne jasně definovatelná jednota, jsou mizivé.", "en": "Throughout Asian history, the continent's ancient foundations of power were more sharply divided from one another--and over much longer time spans--than in Europe. Modern history, however, did teach Asians that disunity led to European triumphs over them. In the 20 th century, leaders advocating unity against the colonial and imperial powers emerged. But the Europeans, who controlled over half the globe, seemed able to disrupt any temporary gains. Europe's approach was two-pronged. First, it aimed to keep Asia divided insofar as the West was concerned. This was relatively easy during the Cold War, as Asia's postcolonial elites were forced to choose sides in a conflict of ideologies. Today's global war against terrorism permits this approach to be modified to create new divisions. Second, Asia was brought under the rubric of a single interdependent global economy in which the West holds the key technological and financial cards. That strategy has proved remarkably successful. Over the past decade, Asia moved from division between two superpowers to something that could be described as dominance by one super-economy. Either way, no regional unity on politics and security has arisen. The only prospect for a feeble identity of interest is the emergence of some form of economic regionalism, pursued by Asian leaders through free-trade agreements. Asian disunity can be overcome only if Asia as a whole confronts a common enemy. The West will do everything possible to prevent Asians from viewing Westerners as that enemy. In fact, most calls for Asian unity are concerned with uniting Asia with the West (often equated with the interests of the whole world) against some part of Asia, whether it be Iraq, Iran, North Korea, or Myanmar. Given that most Asian leaders believe Asian disunity made the West all-powerful in the first place, these calls are treated with understandable caution. What, then, of the future? It will take time for Asia's leaders to shed the burdens of the past, in some cases especially where relations with the West are concerned. In the meantime, if the global economy continues to integrate, will the prospect of Asian unity be enhanced or hindered? Much depends on whether the West retains its sway in other parts of the world. If that dominance continues through increasingly powerful networking technologies, the chances of Asia creating a distinct unity of its own are slim."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomická moc Číny nad USA je dnes značná a omezí nejen vliv Ameriky na finanční trhy, ale i její schopnost nasazovat vojenskou sílu. Pokud to Ameriku donutí k návratu k tomu, co znalec mezinárodních vztahů Joseph Nye nazývá „měkkou mocí a multilaterální diplomacií“, mohlo by to posloužit dobré věci. Jenže Republikánské straně USA – a zejména její frakci sdružené v Tea Party – jsou takové přístupy odporné a mohou zneklidnit řadu Asijců, jež znervózňuje sílící vojenská moc Číny. Protiargument – že odmítnutí Číny nadále kupovat cenné papíry americké vlády či výprodej těchto papírů by Čínu poškodil stejně jako Ameriku – neplatí. Rok co rok čínské trhy celosvětově expandují a tamní domácí trh představuje čím dál větší podíl HDP země. Čína tudíž silný dolar v dlouhodobém výhledu nepotřebuje. Američané si musí na svém ekonomickém prahu zamést dřív, než Čína ztratí motivaci podporovat dolar. Při několika příležitostech v období od druhé světové války se USA velmi bolestivě ponaučily, že efektivní využívání vojenské moci má své meze. Amerika nedokázala dosáhnout svých cílů ve Vietnamu. Výsledek v Iráku nelze určit, dokud se nestáhne poslední americký voják. V Afghánistánu, kde už jsou termíny stažení stanovené, lze jen stěží věřit, že je možné ustavit soudržný jednotný stát. Jak se účinnost vojenské moci snižuje, narůstá význam ekonomické moci.", "en": "China’s economic power over the US is now substantial, and will limit not only America’s influence in the financial markets, but also its capacity to use military power. If this forces America back towards what the international-relations scholar Joseph Nye calls “soft power and multilateral diplomacy,” it may well be a good thing. But such approaches are anathema to the US Republican Party, and to its Tea Party faction in particular, and they might unnerve the many Asians who are nervous at China’s growing military might. The counter-argument – that any sell-off or failure by China to continue to buy US government securities would hurt China as much as America – is not valid. As each year passes, China’s markets expand worldwide, and its domestic market comes to represent a greater percentage of its own GDP. As a result, China will not need a strong dollar in the long term. Americans need to get their economic house in order before China loses its incentive to support the dollar. On several occasions in the post-WWII period, the US has learned with great pain that there are limits to the effective use of military power. American objectives could not be achieved in Vietnam. The outcome in Iraq will not be determined until the last American troops have been withdrawn. In Afghanistan, where withdrawal dates have already been set, it is difficult to believe that a cohesive unified state can be established. As the efficacy of military power is reduced, so the importance of economic power grows."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bernanke předstupuje před tisk CAMBRIDGE – Na nedávné a vůbec první tiskové konferenci Federálního rezervního systému Spojených států jeho předseda Ben Bernanke přednesl ráznou obranu silně kritizované politiky Fedu spočívající v masových nákupech amerických dluhopisů, známou též jako „kvantitativní uvolňování“. Byla však jeho obhajoba přesvědčivá? Řada ekonomů pokládala jeho výkon za mistrovský. Skutečnost, že dolar nadále sklouzává, zatímco ceny zlata nepřestávají růst, dokládá ale značnou skepsi trhů. Jednou z nejkrutějších pravd v centrálním bankovnictví je, že investoři často slyší úplně jiné poselství, než jaké jim centrální banka zamýšlí vyslat. Samozřejmě, že ke „QE“, jak obchodníci říkají kvantitativní uvolňování, byl Fed nucen přistoupit, protože jeho obvyklý nástroj k dolaďování inflace a růstu, jednodenní úroková sazba, už je na nule. Přesto si hospodářský růst USA zachovává šnečí tempo a provází jej zatvrzele vysoká nezaměstnanost. Na QE se svaluje vina za všechno od bublin cen aktiv přes hladové bouře až po impetigo. Do této politiky se navážejí všichni od zahraničních ministrů financí přes komiksové satiriky (pusťte si video „quantitative easing explained“) po Sarah Palinovou. Kritici trvají na tom, že QE je začátek konce globální finanční soustavy, ne-li samotné civilizace. Jejich nejpřesvědčivější námitkou je, že se ví jen velmi málo o tom, jak kvantitativní uvolňování funguje, a že Fed tudíž vystavuje globální finanční soustavu nepřiměřenému riziku jen proto, aby dosáhl mírného občerstvení americké ekonomiky. Ať už mají kritici pravdu, nebo se mýlí, jedno je jasné: za situace, kdy Fed za ostatními globálními centrálními bankami zaostává v cyklu zpřísňování měnové politiky a ratingové agentury uvažují o snížení úvěrového skóre USA, kupní síla amerického dolaru se vůči měnám amerických obchodních partnerů propadla na historické minimum. Bernankeho obrana byla rázná a jednoznačná. Prohlásil, že QE není vůbec tak nekonvenční, jak jeho kritici tvrdí. Pokud se člověk podívá, jak ovlivnilo finanční poměry, včetně úrokových sazeb, volatility a cen akcií, QE se velice silně podobá konvenční politice úrokových sazeb, o níž se domníváme, že jí rozumíme. Obavy z údajných neblahých důsledků QE jsou tedy značně zveličené a ani na nutnosti obrátit nakonec kurs není nic obzvlášť náročného.", "en": "Bernanke Meets the Press CAMBRIDGE – At the United States Federal Reserve’s recent and first-ever public press conference, Chairman Ben Bernanke gave a spirited defense of the Fed’s much-criticized policy of mass purchases of US government bonds, also known as “quantitative easing.” But was his justification persuasive? Most economists viewed his performance as masterful. But the fact that the dollar has continued to slide while gold prices have continued to rise suggests considerable skepticism from markets. One of the hardest things in central banking is that investors often hear a very different message from that which the central bank intends to send. The Fed, of course, has been forced to turn to “QE,” as traders call it, because its normal tool for fine-tuning inflation and growth, the overnight interest rate, is already zero. Yet US economic growth remains sluggish, and is accompanied by stubbornly high unemployment. QE has been blamed for everything from asset-price bubbles to food riots to impetigo. Everyone from foreign finance ministers to cartoon satirists (check out the video “quantitative easing explained”) to Sarah Palin has ripped into the policy. Critics insist that QE is the beginning of the end of the global financial system, if not of civilization itself. Their most telling complaint is that too little is known about how quantitative easing works, and that the Fed is therefore taking undue risks with the global financial system to achieve a modest juicing of the US economy. Whether or not the critics are right, one thing is clear: with the Fed lagging other global central banks in the monetary-tightening cycle, and with rating agencies contemplating a downgrade of America’s credit score, the US dollar’s purchasing power has sunk to an all-time low against the currencies of America’s trading partners. Bernanke’s defense was robust and unequivocal. He argued that QE is not nearly as unconventional as its critics claim. If one looks at how it has affected financial conditions, including long-term interest rates, volatility, and stock prices, QE looks an awful lot like conventional interest-rate policy, which we think we understand. Thus, concerns about QE’s supposed ill effects are wildly overblown, and there is nothing especially challenging about eventually reversing course, either."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Předhání Čína Ameriku? CAMBRIDGE – Jedenadvacáté století je svědkem návratu Asie k podílu na světové populaci a ekonomice, který lze považovat za historický. Roku 1800 představovala Asie víc než polovinu celosvětového počtu obyvatel a velikosti výstupu. V roce 1900 tvořila jen 20 % globálního výstupu – ne proto, že by se v Asii stalo něco zlého, nýbrž proto, že průmyslová revoluce proměnila Evropu a Severní Ameriku v dílnu světa. Asijské zotavení začalo v Japonsku, pak se přesunulo do Jižní Koreje a dál do jihovýchodní Asie, kde se prvně projevilo v Singapuru a Malajsii. Teď se toto zotavení zaměřuje na Čínu, rostoucí měrou se týká též Indie a svým průběhem vysvobozuje stamiliony lidí z chudoby. Tato změna ale také vyvolává obavy z přesunu mocenských vazeb mezi státy. V roce 2010 Čína předběhla Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou světa. Investiční banka Goldman Sachs očekává, že do roku 2027 Čína co do celkové velikosti ekonomiky překoná Spojené státy. I když ale ve 20. letech bude úhrn čínského HDP na stejné úrovni jako americký, nebudou si tyto dvě ekonomiky rovny co do skladby. V Číně stále bude rozlehlý zaostalý venkov. Za předpokladu 6% růstu HDP v Číně a jen 2% v USA po roce 2030 nedožene čínské hospodářství to americké ve smyslu příjmu na hlavu – což je lepší kritérium vyspělosti ekonomiky – dřív než téměř ve druhé polovině století. Lineární projekce trendů hospodářského růstu navíc mohou být zavádějící.", "en": "Is China Overtaking America? CAMBRIDGE – The twenty-first century is witnessing Asia’s return to what might be considered its historical proportions of the world’s population and economy. In 1800, Asia represented more than half of global population and output. By 1900, it represented only 20% of world output – not because something bad happened in Asia, but rather because the Industrial Revolution had transformed Europe and North America into the world’s workshop. Asia’s recovery began with Japan, then moved to South Korea and on to Southeast Asia, beginning with Singapore and Malaysia. Now the recovery is focused on China, and increasingly involves India, lifting hundreds of millions of people out of poverty in the process. This change, however, is also creating anxieties about shifting power relations among states. In 2010, China passed Japan to become the world’s second largest economy. Indeed, the investment bank Goldman Sachs expects the Chinese economy’s total size to surpass that of the United States by 2027. But, even if overall Chinese GDP reaches parity with that of the US in the 2020’s, the two economies will not be equal in composition. China would still have a vast underdeveloped countryside. Assuming 6% Chinese GDP growth and only 2% US growth after 2030, China would not equal the US in terms of per capita income – a better measure of an economy’s sophistication – until sometime near the second half of the century. Moreover, linear projections of economic growth trends can be misleading."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the Commission’s view, budget support can facilitate stabilisation and avoid further economic and political deterioration. is is why it drew up new guidelines in 2009 to adjust the criteria for budget support to their specific situation. As a result, budget support programmes will be designed in such a way that risks are mitigated while ensuring proper use of the window of opportunity immediately following a conflict or a crisis situation. See chapter “Budget support” in full Report for further information. e Commission’s geographic evaluations fi nal-ised in 2009 show that in nearly all countries and regions the shift towards budget support had a positive impact for instance on dialogue with partner countries, donor coordination, public financial management and policy reforms in the beneficiary countries. However, these findings are based on a limited number of cases and cannot be generalised. e strengthening of public finance management (PFM) systems continues to be essential to the provision of budget support, to ensure that governments are accountable for the utilisation of their budgets, to their own taxpayers and to those of the European Union. e Public Expenditure and Financial Accountability (PEFA) diagnostic tool, developed by the Commission with the World Bank and some other organisations, is used to establish Working for results e Commission takes pains to measure the impact of its development cooperation actions. is is an important priority shared by all donors. It helps to direct aid to where it is most effective. Until now most donors have focused more on input, spending and technicalities and less on results, impact and sustainability.", "cs": "Podle názoru Komise může rozpočtová podpora usnadnit stabilizaci a zamezit dalšímu zhoršování hospodářské a politické situace. Komise proto v roce 2009 vypracovala nové pokyny pro přizpůsobení kritérií týkajících se rozpočtové podpory zvláštní situaci těchto zemí. Programy rozpočtové podpory budou proto navrhovány tak, aby byla zmírněna rizika a současně zajištěno náležité využití vhodné příležitosti bezprostředně po konfliktu nebo krizi. Bližší informace viz kapitola „Rozpočtová podpora“ v plném znění výroční zprávy. Zeměpisná hodnocení Komise, která byla dokončena v roce 2009, prokazují, že téměř ve všech zemích a regionech měl posun směrem k rozpočtové podpoře kladný dopad například na dialog s partnerskými zeměmi, koordinaci dárců, řízení veřejných financí a politické reformy v přijímajících zemích. Tato zjištění však vycházejí z omezeného počtu případů a nelze je zevšeobecňovat. Pro poskytování rozpočtové podpory je i nadále zásadní posilování systémů řízení veřejných financí, aby bylo zajištěno, že vlády odpovídají za využití svých rozpočtů svým vlastním daňovým poplatníkům i daňovým poplatníkům v Evropské unii. Ke stanovení základu pro měření toho, zda země dosahují v rámci svých systémů řízení Snaha o dosažení výsledků Komise se snaží měřit dopady svých opatření v oblasti rozvojové spolupráce. To představuje důležitou prioritu, kterou sdílí všichni dárci. Měření dopadů pomáhá nasměrovat pomoc tam, kde je nejúčinnější. Až dosud se většina dárců zaměřovala více na vstupy, rychlost a technické záležitosti a méně na výsledky, dopady a udržitelnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zakusil jsem omezenost indických médií z první ruky, neboť jsem byl během posledních čtyř let, po tragické smrti mé ženy, vystaven opakovaným dávkám spekulací, pomluv, obvinění a ještě horších věcí. Namísto zdrženlivosti a opatrnosti, jež by člověk od zodpovědného tisku informujícího o otázkách života a smrti mohl očekávat, média bez zábran chrlila nepodložená obvinění z vraždy a sebevraždy. Mediální tribunál nad smrtí mé manželky, poháněný politicky motivovanými úniky, byl co nejdéle protahován a proměněn v podívanou, při níž se ve voyeurských diskusních pořadech v televizi probírala obvinění a nařčení, která se neopírala o žádné důkazy, ba dokonce ani o elementárně ověřená fakta. Nekriticky byla předkládána zlovolná tvrzení; editoři nekladli ani nejzákladnější otázky ohledně jejich věrohodnosti. Moje zkušenost přitom není ojedinělá. Není divu, že důvěra v indická média se drolí. Problém výstižně shrnul můj přítel: „Když jsem byl malý, můj otec nevěřil ničemu, pokud o tom nepsaly Times of India. Dnes nevěří ničemu, pokud o tom Times of India píšou.“ To by rozumně uvažující Indy mělo zneklidňovat, protože svobodná média jsou mízou naší demokracie. Svobodný tisk je cement, který v naší zemi drží pohromadě cihly svobody, a současně otevřené okno vsazené do těchto cihel. Zpravodajská média by měla svobodným občanům umožňovat poučené rozhodování o tom, kdo jim vládne a jak.", "en": "I have experienced the limitations of India’s media firsthand, having been treated to repeated doses of speculation, gossip, accusation, and worse over the course of the last four years, following the tragic death of my wife. Instead of showing the restraint and caution one might expect from a responsible press covering matters of life and death, the media flung around baseless accusations of murder and suicide with abandon. The media trial of my wife’s death, fueled by politically motivated leaks, was drawn out as long as possible and made into a spectacle, with voyeuristic TV discussion shows debating accusations and imputations based on zero evidence or even elementary research. Malevolent claims were reported uncritically; editors failed to ask even the most basic questions about their plausibility. And my experience is not unique. Unsurprisingly, trust in Indian media is eroding. A friend summarized the problem succinctly for me: “When I was young, my father wouldn’t believe anything unless it was printed in the Times of India. Now, he doesn’t believe anything if it is printed in the Times of India.” This should concern all right-thinking Indians, because free media are the lifeblood of our democracy. The free press is both the mortar that holds in place the bricks of our country’s freedom, and the open window embedded in those bricks. The news media are supposed to enable a free citizenry to make informed choices about who governs them and how."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When you have a clear understanding of what you want to achieve, you can proceed to consider whether the three main EU funding instruments – the 7th Framework Programme for Research, Technological Development and Demonstration activities and the 7th Euratom Framework Programme for Nuclear Research and Training Activities (FP7), the Competitiveness and Innovation Framework Programme (CIP) and the Structural Funds (SF) – might offer the support that you need. Furthermore, support for innovative investments in agriculture, forestry, food industry in rural areas is provided by the European Agricultural Fund for Rural Development (EAFRD)2, and in the field of fisheries by the European In addition to funding, these instruments may also offer other types of benefits, such as possibilities for networking or making use of information and other services provided. Research: 7th Framework Programme for Research, Technological Development and Demonstration activities and the 7th Euratom Framework Programme for Nuclear Research and Training Activities (FP73) It provides funding to co-finance research, technological development and demonstration projects based on competitive calls and independent peer review of project proposals. Support is available for collaborative and individual research projects as well as for the development of research skills and capacity. Since the 1980s, the successive Research Framework Programmes have played a lead role in multidisciplinary research and cooperative transnational R & D activities in Europe and beyond. Euratom FP7 (20072011) has a dedicated budget of € 2.75 billion for applied research and training activities in fusion energy and nuclear fission and radiation protection. Innovation: Competitiveness and Innovation Framework Programme (CIP)", "cs": "Jestliže máte jasnou představu, čeho chcete dosáhnout, můžete poté zvážit, zda by vám mohly tři hlavní nástroje financování EU – 7. rámcový program pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace a 7. rámcový program Euratomu v oblasti jaderného výzkumu a odborné přípravy (7. RP), rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace (CIP) a strukturální fondy (SF) – poskytnout podporu, kterou potřebujete. Podporu pro inovativní investice v zemědělství, lesnictví, potravinářství ve venkovských oblastech mimoto poskytuje Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EZFRV)2a v oblasti rybolovu Evropský rybářský fond (ERF). Kromě financování mohou tyto nástroje poskytnout rovněž jiné druhy výhod, například možnosti vytváření sítí nebo využívání informací a jiných poskytovaných služeb. Výzkum: 7. rámcový program pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace a 7. rámcový program Euratomu v oblasti jaderného výzkumu a odborné přípravy (7. RP3) Poskytuje finanční prostředky na spolufinancování projektů v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a demonstrací, které jsou založeny na konkurenčních výzvách a nezávislém vzájemném posouzení návrhů projektů. Podpora je dostupná pro výzkumné projekty založené na spolupráci a jednotlivé výzkumné projekty, jakož i pro rozvoj dovedností a kapacit v oblasti výzkumu. Od 80. let minulého století hrály po sobě následující rámcové programy pro výzkum vedoucí úlohu ve víceoborovém výzkumu a při nadnárodních činnostech v oblasti VaV založených na spolupráci v Evropě i mimo ni. Sedmý rámcový program Euratomu (2007–2011) má vyčleněný rozpočet ve výši 2,75 miliard EUR na aplikovaný výzkum a odbornou přípravu v oblasti energie z jaderné syntézy a jaderného štěpení a radiační ochrany. Inovace: rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace (CIP)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(84)See Table SZR-11 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(85)See Table SZR-12 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(86)See Table PPP-4 (part i) in the 2005 statistical bulletin.(87)The 1997 joint action concerning the information exchange, risk assessment and the control of new synthetic drugs (OJ L 167, 25.6.1997) defines newsynthetic drugs as ‘synthetic drugs that are not currently listed in any of the Schedules to the 1971 United Nations Convention on Psychotropic Substances, which pose a comparable serious threat to public health as the substances listed in Schedules I or II thereto, and which have a limited therapeutic value’. Itrelates to end products as distinct from precursors. Chapter 4: Amphetaminetype stimulants, LSD and other synthetic drugs Europol, which provides relevant law enforcementinformation through its network of national units (ENUs). In May 2005, the EWS was further strengthened througha Council Decision (2005/387/JHA) that replaced the1997 joint action. The Council decision extends the scopeof action to all new psychoactive substances (bothnarcotic drugs and synthetic drugs). In addition, themechanism allows for the inclusion of medicinal productsin the exchange of information on new psychoactivesubstances. International action against productionand trafficking of synthetic drugs In 2004, the EMCDDA was notified by Member States ofsix new synthetic drugs, bringing the total number ofmonitored substances to more than25. These include ringsubstituted phenethylamines (mostly from the 2C group aswell as TMA-2, 4-MTA, PMMA, etc.), tryptamines (such as DMT, AMT, DIPT and various derivatives) and piperazines(including BZP, mCPP). Information on various othersubstances, including some cathinones (such as substitutedpyrrolidines), was also collected and exchanged.However, the European Commission and the European Council were not asked to sanction a risk assessment ofany new substance because there was insufficientevidence of individual/public health or social risks. Ketamine and GHB, both of which underwent riskassessment in 2000, continue to be monitored through the EWS. Although there are indications that use of these twosubstances in recreational settings could spreadsignificantly, the available evidence is not yet sufficient toquantify prevalence or identify trends at EU level. Increasingly, EU and international cooperation hasrecognised the importance of monitoring and control of theprecursor chemicals necessary for the production ofcontrolled substances.", "cs": ")Viz tabulka SZR-11 (část i) ve Statistickém věstníku 2005.)Viz tabulka SZR-12 (část i) ve Statistickém věstníku 2005. Kapitola 4: Stimulanty na bázi amfetaminu, LSD a další syntetické drogy avšak žádná země nerozlišovala mezi lékařským a nelegálním užíváním. V roce 2003 zaplatiliuživatelé za jednu dávku LSD v průměru od 4 EUR ve Spojeném království do 25 EUR v Itálii (86). V květnu roku 2005 byl systém včasného varování dáleposílen rozhodnutím Rady (2005/387/JHA), kterénahradilo společnou akci z roku 1997. Rozhodnutí Radyrozšiřuje rozsah působení na veškeré nové psychoaktivnílátky (narkotické drogy i syntetické drogy). Kromě tohomechanismus počítá se zahrnutím léčivých přípravků do výměny informací o nových psychoaktivních látkách. Mezinárodní akce proti výroběsyntetických drog a obchodování s nimi V roce 2004 EMCDDA obdrželo oznámení členských států o šesti nových syntetických drogách, čímž se celkovémnožství sledovaných látek zvýšilo na více než 25. Tyto látky zahrnují kruhově substituované fenetylaminy(většinou ze skupiny 2C, a dále TMA-2, 4-MTA, PMMAatd.), tryptaminy (např. DMT, AMT, DIPT a různé deriváty) a piperaziny (včetně BZP, mCPP). Dále byly shromažďoványa vyměňovány informace o různých dalších látkách, včetněněkterých katinonů (např. substituované pyrrolidiny).Evropská komise ani Evropská rada však nebyly požádányo schválení vyhodnocení rizika žádné nové látky, protoženebyly dostačující důkazy o zdravotních nebo sociálníchrizicích pro jednotlivce/veřejnost. Ketamin a GHB, u nichž bylo v roce 2000 provedenoposouzení rizik, jsou i nadále sledovány prostřednictvímsystému včasného varování. Ačkoli existují náznaky, že byse užívání těchto dvou látek mohlo v zařízeních pro trávenívolného času významným způsobem rozšířit, dostupnédůkazy ještě nejsou postačující ke kvantifikaci prevalencenebo určení trendů na úrovni EU. Spolupráce v rámci EU i mezinárodní spolupráce stále víceuznává důležitost sledování a kontrolu výchozíchchemických prekurzorů nutných k výrobě kontrolovanýchlátek."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nikdo vsak ani v nejmensím nenaznačuje, že by Německo, Francie či Itálie riskovaly osud Argentiny. Jedním z hlavních rozdílů mezi Argentinou a EU je obrovské rizikové pojistné, které Argentina musí platit za svůj dluh, což udržitelnosti jejích fiskálních deficitů dává mnohem užsí prostor. Platby úroků ze státního dluhu Argentiny se v roce 2000 rovnaly 16,5 % celkových příjmů do státního rozpočtu. Proč se tedy v roce 2001 začali vsichni k Argentině chovat jinak? V onom vseobecně přijímaném názoru totiž chybí cosi zásadního: peníze a bankovnictví. Podobně jako v dalsích rozvíjejících se tržních ekonomikách přilákaly argentinské liberalizační reformy z počátku devadesátých let obrovský příliv zahraničních úvěrů. Avsak po masivním ekonomickém růstu let 1991-94 zasáhla Argentinu mexická krize, jejímž důsledkem byl únik kapitálu, vybírání bankovních úspor a krutá, i když krátká recese. Svou odpovědí - podporou rozsáhlých zahraničních investic v bankovním sektoru - chtěla Argentina zabránit opakovaní takové situace, vzhledem k tomu, že teď by zde byl mezinárodní věřitel nejvyssí instance. Jakmile se důvěra obnovila, reálný růst HDP posílil a v roce 1997 dosáhl 8,1 procenta. Díky svému převážně zahraničnímu - a tudíž dobře kapitalizovanému - bankovnímu sektoru byla Argentina usetřena důsledků náhlých zvratů kapitálových toků, jež stály u zrodu krizí na rozvíjejících se trzích po roce 1997. Ale chvíli poté, co se v březnu 2001 ujal kormidla ministerstva hospodářství Domingo Cavallo, vztyčil nový ministr káravý prst na centrální banku. Cavallo bez ohledu na fixní směnný kurz, díky němuž se měnový růst týkal jen dolarových rezerv centrální banky, zastával názor, že ekonomické zotavení si žádá expanzivní úvěrovou politiku. Ekonomové jsou vesměs názoru, že uvolnění měnové politiky v rámci režimu fixního směnného kurzu vyvolá únik kapitálu, po němž obvykle banka vydá peníze na záchranu v nouzi a přijde tak o své rezervy. Prezident argentinské centrální banky Pedro Pou, houževnatý zastánce tohoto klasického názoru, byl propustěn a banka vzápětí prudce zvýsila úvěry. Ti, kdo zastávali tento tradiční názor, měli bohužel tentokrát pravdu. V prosinci roku 2001 klesly devizové rezervy ve srovnání s lednem téhož roku na více než polovinu, přičemž zvýsení úvěrů se na tomto poklesu podílelo celými 53 procenty. (Rozpětí na vládní dluhopisy se mezitím vysplhalo z 973 na 4435 bodů.) O zbytek se postaralo 18procentní snížení vkladů z důvodu ztráty důvěry, jež postihla předevsím státní banky.", "en": "Yet no one suggests that Germany, France, or Italy risk sharing Argentina's fate. One key difference between Argentina and the EU is the huge risk premium that Argentina must pay for its debt, which imposes much narrower limits on the sustainability of its fiscal deficits. Indeed, in 2000, interest payments on the public debt equaled 16.5% of Argentina's total budget revenues. Why, then, was Argentina treated so differently in 2001? Something essential is missing from the conventional story: money and banking. Like other emerging market economies, liberalizing reforms in the early 1990s attracted massive inflows of foreign credit. But after robust economic growth in 1991-94, Argentina was hit by the Mexican crisis, which produced capital flight, a run on bank deposits, and a severe, but short-lived, recession. Argentina's main response - encouraging large-scale foreign investment in the banking sector - sought to ensure that this would not happen again, given that there would now be an international lender of last resort. With confidence restored, real GDP growth rebounded strongly, reaching 8.1% in 1997. With a largely foreign-owned - and thus well-capitalized - banking sector, Argentina remained insulated from the sudden reversals of capital flows that fueled crises in emerging markets after 1997. But soon after taking the helm at the Economics Ministry in March 2001, Domingo Cavallo pointed an accusing finger at the central bank. Notwithstanding the fixed exchange rate, which limited monetary growth to that of the bank's dollar reserves, he argued that economic recovery required an expansionary credit policy. The standard view among economists is that relaxing monetary policy under a fixed exchange rate regime will cause capital to flee, especially when investors are already jittery about the effects of a devaluation in a largely dollarized economy, which typically involves a bank bailout and a loss in reserves to pay for it. Pedro Pou, Argentina's central bank president and a strong defender of the standard view, was sacked, and the bank increased credit sharply. Unfortunately, the conventional view was right. By December 2001, international reserves fell to less than half their January level, with credit expansion accounting for about 53% of the loss. (meanwhile, the spread on government bonds jumped from 973 to 4435 points). The rest was due to an 18% decline in deposits, with the loss of confidence mainly hitting state-owned banks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I published this article in the New York Times Modern Love column in January of this year. \"To Fall in Love With Anyone, Do This.\" And the article is about a psychological study designed to create romantic love in the laboratory, and my own experience trying the study myself one night last summer. So the procedure is fairly simple: two strangers take turns asking each other 36 increasingly personal questions and then they stare into each other's eyes without speaking for four minutes. So here are a couple of sample questions. Number 12: If you could wake up tomorrow having gained any one quality or ability, what would it be? Number 28: When did you last cry in front of another person? By yourself? As you can see, they really do get more personal as they go along. Number 30, I really like this one: Tell your partner what you like about them; be very honest this time, saying things you might not say to someone you just met. So when I first came across this study a few years earlier, one detail really stuck out to me, and that was the rumor that two of the participants had gotten married six months later, and they'd invited the entire lab to the ceremony. So I was of course very skeptical about this process of just manufacturing romantic love, but of course I was intrigued. And when I got the chance to try this study myself, with someone I knew but not particularly well, I wasn't expecting to fall in love.", "cs": "Publikovala jsem článek v lednových New York Times, ve sloupku Moderní láska. \"Abyste se do někoho zamilovali, udělejte tohle.\" Článek je o psychologické studii, díky které má vzniknout romantická láska v laboratoři, a o tom, jak jsem to v loňském roce sama testovala během jedné letní noci. Procedura je poměrně jednoduchá: dva cizinci si navzájem kladou 36 stále osobnějších otázek a potom se bez mluvení dívají jeden druhému do očí po dobu 4 minut. Tady je pár otázek na ukázku. 12: Kdybyste se mohli zítra ráno probudit s jakoukoli vlastností nebo zkušeností co by to bylo? 28: Kdy naposled jste brečeli před jiným člověkem? Sami od sebe? Jak vidíte, otázky se postupně stávají více osobními. ČÍslo 30, tu mám velmi ráda: Řekněte partnerovi, co se vám na něm líbí; tentokrát buďte velmi upřímní, řekněte věci, které by jste pravděpodobně neřekli někomu, koho jste právě potkali. Když jsem před pár lety poprvé narazila na tuto studii, jeden detail mě vážně upoutal, a to byl drb, že dva účastníci se za 6 měsíců vzali a na obřad pozvali celou laboratoř. Samozřejmě jsem byla velice skeptická o procesu vytváření romantické lásky, ale pochopitelně mě to fascinovalo. A když jsem měla šanci sama vyzkoušet tuto studii s někým, koho jsem znala, ale ne moc dobře, nečekala jsem, že se zamiluji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Mother Theresa, she was rational. Terrorists, they're rational. Pretty much everybody is rational. I think there are only two exceptions that I'm aware of -- two-year-olds, they are not rational, they have very fickle preferences, they switch what they think all the time, and schizophrenics are probably not rational, but pretty much everybody else is rational. That is, they are just trying to do what they think is in their own best interest. Now in order to work out what people are going to do to pursue their interests, we have to think about who has influence in the world. If you're trying to influence corporations to change their behavior, with regard to producing pollutants, one approach, the common approach, is to exhort them to be better, to explain to them what damage they're doing to the planet. And many of you may have noticed that doesn't have as big an effect, as perhaps you would like it to have. But if you show them that it's in their interest, then they're responsive. So, we have to work out who influences problems. If we're looking at Iran, the president of the United States we would like to think, may have some influence -- certainly the president in Iran has some influence -- but we make a mistake if we just pay attention to the person at the top of the power ladder because that person doesn't know much about Iran, or about energy policy, or about health care, or about any particular policy.", "cs": "Matka Tereza byla racionální. Teroristé jsou racionální. V zásadě všichni jsou racionální. Podle mě existují jenom dvě vyjímky dvouletí, ti nejsou racionální, ti mají velice nestálé preference, pořád mění názor, a schizofrenici nejsou asi příliš racionální, ale v zásadě všichni ostatní jsou racionální. To znamená, že se snaží udělat to, co považují za svůj vlastní zájem. Abychom zjistili, co lidé udělají, aby šli za svým zájmem, musíme se zamyslet nad tím, kdo má moc ve světě. Pokud se snažíte ovlivnit korporace, aby změnily svoje chování s ohledem na produkci znečištění jeden způsob, obvyklý způsob je vyzvat je, aby se polepšily, říct jim, jakou škodu planetě činí. A mnozí jste jistě zjistili, že to není příliš efektivní, ne tak, jak byste si přáli, ale pokud jim ukážete, že to je jejich zájem tak začnou reagovat.. Potřebujeme tedy zjistit, kdo ovlivňuje problémy. Pokud zkoumáme Írán, prezident Spojených států bychom uvažovali, by mohl mít jistý vliv - určitě prezident Íránu má nějaký vliv - ale děláme chybu, pokud pouze dáváme pozor na lidi na vrcholu moci, protože ta osoba neví moc o Íránu nebo o energetické politice, nebo o zdravotnictví, nebo o jakékoli jiné politice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Legal Department consists mainly of lawyers whose major responsibility is to analyse the complaints received by the European Ombudsman and conduct inquiries. the Head of the Legal Department and four Heads of Legal Unit. During 2008, the Department had a total staff of 24, consisting of the Head of the Legal Department, four Heads of Legal Unit, three Principal Legal Advisers, 14 Legal Officers, a Lawyer Linguist, and an Assistant to the Head of the Legal Department. During the year in question, the Legal Department supervised 23 trainees. João S'A — HeAD OF The LeGAL DePARTMeNT He studied law at the University of Lisbon from 1975 to 1980 and registered with the bar in Lisbon in 1981. Between 1980 and 1982, he worked as a lawyer in the Legal and Administrative Division of the Portuguese Ministry of Internal Affairs for the Lisbon Region. Between 1982 and 1984, he pursued his legal studies, in the field of intellectual property rights, at the Ludwig-Maximilian University and the Max-Planck Institute in Munich. After returning to Portugal in 1984, he was appointed Head of the Legal and Administrative Division of the Portuguese Ministry of Internal Affairs for the Lisbon Region. In 1986, he became a civil servant of the European Parliament, working in the Directorates-General for Information and Public Relations, for Research, for Personnel and Finance, and finally, in the Legal Service of the European Parliament. He joined the European Ombudsman's Office as Head of the Administration and Finance Department in 2000. He was appointed Head of the Legal Department on 1 July 2007.  — Heads of Legal Unit Each Head of Legal Unit supervises a team of Legal Officers and trainees with a view to ensuring high quality complaint-handling. They assist the Head of the Legal Department in ensuring that the Each Head of Legal Unit supervises a team of Legal Officers and trainees with a view to ensuring high quality complaint-handling. Department's work is accurate, timely and consistent. This involves promoting and monitoring compliance with internal procedures, standards and deadlines. Heads of Legal Unit also have their own responsibilities, similar to those of Legal Officers described below. They also represent the Ombudsman at certain public events. They all report to the Head of the Legal Department, with whom they meet regularly.There are currently four Heads of Legal Unit.", "cs": "Právní odbor se skládá především z právníků, jejichž hlavním úkolem je analyzovatst�žnosti zaslané evropskému veřejnému ochránci práv a provádět šetření. ního odboru a čtyř vedoucích právních oddělení. Kromě toho, že řídí odbor, je vedoucí právního odboru také poradcem veřejného ochránce práv v oblasti právní strategie a směřování instituce.V roce 2008 tvořil právní odbor celkem 24 zaměstnanců, tj. vedoucí právního odboru, čtyři vedoucí právních oddělení, tři hlavní právní poradci, 14 právníků, právník-lingvista a asistentka vedoucího právního odboru. Během daného roku pracovalo v právním odboru 23 stážistů. João S'A — VeDoUcí právního oDborU V letech 1975 až 1980 studoval práva na Univerzitě v Lisabonu a v roce 1981 se stal členem advokátní komory v Lisabonu. V letech 1980 až 1982 působil jako právník právního a administrativního odboru portugalského ministerstva vnitra pro lisabonský region. V letech 1982 až 1984 pokračoval ve studiu práv na Univerzitě Ludwiga-Maximiliana a v Institutu Maxe Plancka v Mnichově, přičemž se zaměřil na oblast duševního vlastnictví. Po svém návratu do Portugalska v roce 1984 byl jmenován vedoucím právního a administrativního odboru portugalského ministerstva vnitra pro lisabonský region. V roce 1986 se stal úředníkem Evropského parlamentu, kde pracoval v generálních ředitelstvích pro informace a vztahy s veřejnost�, pro výzkum, pro personál a finance a nakonec v právním oddělení Evropského parlamentu. Do úřadu evropského veřejného ochránce práv nastoupil v roce 2000 ve funkci vedoucího administrativního a finančního odboru. Vedoucím právního odboru byl jmenován dne 1. července 2007.  — Vedoucí právních oddělení Každý vedoucí právního oddělení dohlíží na tým právníků a stážistů a kontroluje zajištění vysoké kvality vyřizování stížností. Vedoucí právních oddělení pomáhají vedoucímu právního odboru Každý vedoucí právního oddělení dohlíží na tým právníků a stážistů a kontroluje zajištěnívysoké kvality vyřizování st�žnost�. zajistit přesnost, včasnost a soudržnost práce odboru. To zahrnuje podporu a monitorování dodržování vnitřních postupů, norem a lhůt. Vedoucí právních oddělení mají rovněž své vlastní úkoly, podobné těm, jež mají právníci a které jsou popsány níže. Zastupují také veřejného ochránce práv na některých veřejných akcích. Všichni jsou podřízeni vedoucímu právního odboru, s nímž se pravidelně schází.V současné době jsou vedoucí právních oddělení čtyři."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And then I noticed something very interesting about FreeSpeech. I was trying to convert language, convert sentences in English into sentences in FreeSpeech, and vice versa, and back and forth. And I realized that this particular configuration, this particular way of representing language, it allowed me to actually create very concise rules that go between FreeSpeech on one side and English on the other. So I could actually write this set of rules that translates from this particular representation into English. And so I developed this thing. I developed this thing called the FreeSpeech Engine which takes any FreeSpeech sentence as the input and gives out perfectly grammatical English text. And by putting these two pieces together, the representation and the engine, I was able to create an app, a technology for children with autism, that not only gives them words but also gives them grammar. So I tried this out with kids with autism, and I found that there was an incredible amount of identification. They were able to create sentences in FreeSpeech which were much more complicated but much more effective than equivalent sentences in English, and I started thinking about why that might be the case. And I had an idea, and I want to talk to you about this idea next. In about 1997, about 15 years back, there were a group of scientists that were trying to understand how the brain processes language, and they found something very interesting. They found that when you learn a language as a child, as a two-year-old, you learn it with a certain part of your brain, and when you learn a language as an adult -- for example, if I wanted to learn Japanese right now — a completely different part of my brain is used. Now I don't know why that's the case, but my guess is that that's because when you learn a language as an adult, you almost invariably learn it through your native language, or through your first language. So what's interesting about FreeSpeech is that when you create a sentence or when you create language, a child with autism creates language with FreeSpeech, they're not using this support language, they're not using this bridge language. They're directly constructing the sentence. And so this gave me this idea.", "cs": "A pak jsem odhalil něco zajímavého. Pokoušel jsem se převést jazyk, převést věty v angličtině do vět ve FreeSpeech a obráceně. A uvědomil jsem si, že tato konkrétní konfigurace, tento způsob reprezentace jazyka, mi umožňuje vytvořit velmi výstižná pravidla, která fungují mezi FreeSpeech na jedné straně a angličtinou na straně druhé. A tak jsem mohl zapsat tato pravidla, překládáná z této zvláštní reprezentace do angličtiny. A tak jsem vytvořil tohle. Vytvořil jsem něco, co jsem nazval FreeSpeech Engine (Motor Volné řeči), který jakoukoliv větu ve FreeSpeech dokáže přeměnit na zcela gramaticky bezchybný anglický text. A spojením těchto dvou věcí, reprezentace a motoru, jsem byl schopný vytvořit aplikaci, technologii pro autistické děti, která jim předává nejen slova, ale také gramatiku. A tak jsem to vyzkoušel s autistickými dětmi a zjistil jsem, že se s tím velmi výborně sžily. Byly schopné vytvořit věty ve FreeSpeech, které byly mnohem komplikovanější a zároveň efektivnější než podobné věty v angličtině. A já začal přemýšlet, proč to tak je. A něco mě napadlo a to Vám tu chci teď říct. Kolem roku 1997, zhruba před 15 lety, se skupinka vědců pokoušela zijistit, jak mozek zpracovává jazyk, a přišli na něco velmi zajímavého. Zjistili, že pokud se učí jazyk dvouleté dítě, používá určitou část mozku, a pokud se jazyk učí dospělý - například kdybych se já teď rozhodl naučit japonsky - je využita zcela jiná část mozku. Já nevím, proč to tak je, ale myslím si, že to bude tím, že jako dospělí se téměř vždy jazyk učíme skrze náš první - rodný jazyk. Na FreeSpeech je z tohoto pohledu zajímavé, že když vytvoříte větu nebo když tvoříte jazyk, jako autistické děti tvoří pomocí FreeSpeech, nevyužívají tento podpůrný jazyk, nevyužívají jej jako jazykový most. Věty tvoří přímo. A tak jsem dostal nápad."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the long run, changes in the money supply will affect the general price level … The dynamic processes outlined above involve a number of different mechanisms and actions taken by various economic agents at different stages of the process. Furthermore, the size and strength of the various effects can vary according to the state of the economy. As a result, monetary policy usually takes a considerable amount of time to affect price developments. However, in the economics profession, it is widely accepted that, in the long run, i.e. after all adjustments in the economy have DEVELOPMENTS 4 economy (notably property rights, tax policy, welfare policies and other regulations determining the flexibility of markets and incentives to supply labour and capital and to invest in human resources). A monetary policy which credibly maintains price stability has an important positive impact on welfare. worked through, a change in the quantity of money supplied by the central bank (all things being equal) will only be reflected in a change in the general level of prices and will not cause permanent changes in real variables such as real output or unemployment. A change in the quantity of money in circulation brought about by the central bank is ultimately equivalent to a change in the unit of account (and thereby in the general price level), which leaves all other variables stable, in much the same way as changing the standard unit used to measure distance (e.g. switching from kilometres to miles) would not alter the actual distance between two locations. Inflation is ultimately a monetary phenomenon Inflation is ultimately a monetary phenomenon. As confirmed by a number of empirical studies, prolonged periods of high inflation are typically associated with high monetary growth (see the chart below). While other factors (such as variations in aggregate demand, technological changes or commodity price shocks) can influence price developments over shorter horizons, over time their effects can be offset by some degree of adjustment of monetary policy. In this sense, the longerterm trends of prices or inflation can be controlled by central banks. CHART MONEY AND INFLATION … but not the level of real income or employment This general principle, referred to as the “long-run neutrality” of money, underlies all standard macroeconomic thinking and theoretical frameworks. As mentioned above, a monetary policy which credibly maintains price stability has a significant positive impact on welfare and real activity.", "cs": "V dlouhém období ovlivní změny nabídky peněz celkovou cenovou hladinu... Na výše popsaných dynamických procesech se v různých fázích podílí řada mechanismů a aktivit hospodářských subjektů. Velikost a síla dopadů jednotlivých změn úrokových sazeb se může lišit v závislosti na aktuální situaci ekonomiky. Proto většinou trvá poměrně dlouho, než se změna měnové politiky promítne do vývoje cen. Ekonomové se však obecně shodují, že v dlouhém FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PENÍZE A ÚROKOVÁ MÍRA – JAK MŮŽE MĚNOVÁ POLITIKA OVLIVNIT základních sazeb vyhlašovaných centrální bankou pak ovlivňuje řadu dlouhodobějších bankovních a tržních úrokových sazeb. JAK ZMĚNY ÚROKOVÝCH SAZEB OVLIVŇUJÍ ROZHODNUTÍ SPOTŘEBITELŮ Centrální banka může určit krátkodobou nominální úrokovou sazbu pro úvěry, které poskytuje komerčním bankám. Komerční banky si od centrální banky půjčovat potřebují, jelikož potřebují bankovky pro své klienty. Vzhledem k tomu, že centrální banky jsou jedinými institucemi, které mohou vydávat bankovky (a bankovní rezervy), tedy vzhledem k tomu, že jsou monopolním poskytovatelem peněz prostřednictvím měnové báze, mohou v rámci své měnové politiky určovat základní úrokové sazby, tedy krátkodobou nominální úrokovou míru pro úvěry poskytované bankám. Očekávání týkající se budoucího vývoje Z pohledu domácností je vyšší reálná úroková míra podnětem ke spoření, protože výnosnost úspor je vyšší, a umožňuje tedy zvýšení budoucí spotřeby. Vyšší reálná úroková míra proto obvykle způsobuje pokles běžné spotřeby a nárůst úspor. Z pohledu podniku povede vyšší úroková míra za jinak stejných okolností k poklesu investic, jelikož méně dostupných investičních příležitostí bude nabízet takovou výnosnost, která by pokryla zvýšené náklady na získání investovaného kapitálu. GRAF: PENÍZE A INFLACE Obecně lze tedy shrnout, že zvýšení úrokových sazeb bude pro domácnosti podnětem ke snížení stávající spotřeby a podniky odradí od běžných investic. Z dopadů na podniky i domácnosti vyplývá, že zvýšení úrokových sazeb v rámci měnové politiky povede ke snížení běžných výdajů v ekonomice jako celku (pokud se ostatní proměnné nezmění)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 2003 zase mezinárodní trestní tribunál obžaloval tehdejšího prezidenta Libérie Charlese Taylora. Ten musel o několik měsíců později z Libérie uprchnout, a přestože nejprve získal azyl v Nigérii, dnes stojí před haagským soudem. Když bylo o těchto obžalobách rozhodnuto, nemohl nikdo předvídat, jak se bude situace vyvíjet. Při zpětném pohledu je evidentní, že delegitimizující účinek obžalob měl významný dopad. Je samozřejmé, že také žalobce a soudci ICC značně riskují, když se rozhodli al-Bašíra obžalovat. Soud je stále v plenkách a znepřátelit si řadu premiérů a prezidentů, kteří s obžalovaným vyjadřují solidaritu, by mohlo znamenat ohrožení jeho budoucnosti. Měli bychom si však uvědomit, že zaměstnanci soudu pouze konají svou povinnost. V ustavující smlouvě ICC se výslovně uvádí, že hlavy států nepožívají imunitu. V roce 2005 navíc postoupila dárfúrský případ soudu Rada bezpečnosti OSN. Jeho prošetření se tedy muselo provést a lidé, u kterých se shledalo, že nesou největší zodpovědnost za zločiny, museli být obžalováni. Mnozí z těch, kdo dnes vznášejí námitky proti al-Bašírově obžalobě, se podíleli na rozhodnutích, jež k této obžalobě vedly. Pokud jim dnes obžaloba ze strany ICC není po chuti, pak je to jen proto, že tito lidé nepředpokládali, že soud bude plnit závazky, které mu oni sami přiřkli.", "en": "Similarly, in 2003, an international criminal tribunal indicted Liberia’s then president, Charles Taylor. He had to flee Liberia a few months later and initially received asylum in Nigeria, but is now on trial in The Hague. When those indictments were issued, no one could have predicted how events would unfold; in retrospect, it is evident that the indictments’ delegitimizing effects had important consequences. Of course, the ICC’s prosecutor and judges are themselves taking a substantial risk in the indictment of Bashir. The Court is still in its infancy, and antagonizing the many government leaders expressing solidarity with him could jeopardize its future. Yet it should be recognized that the Court’s personnel are carrying out their duties. The treaty establishing the ICC explicitly states that heads of state do not enjoy immunity. And the Security Council referred the Darfur case to the Court in 2005. This was an investigation that had to be conducted, and those found to have the highest level of responsibility for the crimes had to be indicted. Many of those now objecting to the prosecution of Bashir participated in the decisions leading to the indictment. If the ICC’s indictment now causes them discomfort, that is only because they did not anticipate that the Court would carry out the responsibilities that they themselves assigned to it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A co mají korejský jánabráchismus a s ním související společenské konvence společného se Světovým pohárem v kopané? V minulosti zasahovalo přítelíčkování do výběru korejských mužstev na mezinárodní sportovní klání stejně silně jako do ostatních oblastí korejské společnosti. Jenže přede dvěma lety si korejská fotbalová asociace najala za trenéra své reprezentace Holanďana Guuse Hiddinka a ten se dal jasně slyšet, že si své hráče bude vybírat jen a pouze podle toho, co dokáží na trávníku. Výkon korejského týmu na letošním mistrovství světa ve fotbale je pro každého Korejce viditelným a srozumitelným důkazem, že meritokracie - společenská hierarchie založená na osobních zásluhách - nese mnohem lepší a šťavnatější ovoce než jánabráchismus. Pomáhá i to, že Hiddink svou trenérskou obratností dokázal ve svých svěřencích probudit to nejlepší z korejského národního charakteru: inteligenci, disciplínu, houževnatost a neústupnost. Korejští tradicionalisté samozřejmě odmítají kritiku věcí, které Korejci znalí Západu nazývají jánabráchismem. Tradicionalisté tvrdí, že taková kritika je vlastně kritikou společenské solidarity a odpovědnosti, které pro ně jsou pozitivními znaky korejské společnosti. Tradicionalisté dále argumentují tím, že meritokracie zavání individualismem, a že právě příliš mnoho individualismu a příliš málo společenské solidarity a odpovědnosti jsou negativními znaky západní společnosti. Někteří zastánci tradičního pojetí společnosti by možná rádi tvrdili i to, že nechtějí, aby Korejci byli tak bohatí jako obyvatelé Západu, pokud by to mělo znamenat, že se z nich stanou stejní individualisté. Fenomén Hiddink se neobjevil jen tak, zčistajasna. Postupných změn, jež už v korejské společnosti proběhly, se nashromáždilo tolik, že příchod západního kouče korejské fotbalové reprezentace byl najednou přijatelný stejně jako to, aby kolem sebe zřídil meritokratický režim.", "en": "What do Korean cronyism and related social conventions have to do with the World Cup? In the past cronyism apparently has been as pervasive in the selection of Korean teams for international sports competitions as in other areas of Korean society. But, two years ago when the Korean soccer football association hired the Dutchman, Guus Hiddink, to coach the Korean national soccer team, Hiddink made it clear that he would select his players based on merit alone. The performance of the Korean team in the 2002 World Cup competition is demonstrating to every Korean in a way that is easily seen that meritocracy yields better results than cronyism. It also helps that Hiddink has been able to use his coaching skills to bring out in his team the strengths of the Korean national character: intelligence, discipline, tenacity, and perseverance. Of course, Korean traditionalists reject criticism of what westernized Koreans call cronyism. Traditionalists argue that criticism of cronyism is really criticism of social solidarity and responsibility, which they see as positive features of Korean society. Traditionalists also argue that meritocracy implies individualism, and that too much individualism and too little social solidarity and responsibility are negative features of western society. Some traditionalists even might claim that they do not want Koreans to be as rich as westerners if that requires Koreans to be as individualistic as westerners. The Hiddink phenomenon did not emerge suddenly out of thin air. The accumulation of gradual changes that have already occurred in Korean society made it acceptable to import a westerner to coach the Korean national soccer team and to allow him to establish a meritocratic regime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A certain level of linguistic abilitycan therefore be required but employers may not demand only one specificqualification as proof. While a high level of language proficiency may, undercertain strict conditions, be justifiable for some jobs, a mother tonguerequirement cannot be imposed. You may not be required to obtain a work permit. However, access to thelabour market is subject to certain restrictions for nationals of some of the Member States that joined the EU on 1 May 2004 and on 1 January 2007.These restrictions may entail in practice an obligation to apply for a work permit (see the chapter: \"Enlargement - Transitional Measures\"). A general system of recognition of qualifications and diplomas exists in the EU . According to this system, if you are fully qualified to exercise a regulated profession (i.e. one that cannot be practised without certain specific professional qualifications) in one Member State, you can have your qualification recognised in another Member State. However, if the training or the fieldof activity of the profession in question there is substantially different, thehost Member State may require you to undergo a period of adaptation or totake an aptitude test. In principle the choice is yours.", "cs": "Může se tedy poža do vat určitá úroveň jazy ko výchschop nos tí, ale zaměs tna va te lé nesmějí jako důkaz vyža do vat pouze jednuurči tou kva li fi ka ci. Zatímco v pří pa dě některých zaměs tná ní je vysoká úro -veň jazy ko vých doved nos tí za určitých přísných pod míst nek opráv ně ná, poža -da vek mateř ského jazyka nelze uplat ňo vat. Pracovní povolení se po vás požadovat nesmí. V případě státních příslušníkůněkterých členských států, které vstoupily do EU dne 1. května 2004 a 1. ledna 2007, však přístup na pracovní trh podléhá určitým omezením.Tato omezení mohou v praxi znamenat povinnost požádat o pracovní povolení (viz kapitola: „Rozšíření – přechodná opatření“). V EU exi stu je obecný systém uzná vá ní kva li fi ka cí a diplom. Podle toho tosys té mu platí, že pokud jste plně způ so bi lí vyko ná vat regu lo va né povo lá ní(tj. takové, které nelze pro vo zo vat bez určitých spe ci fic kých pro fe si o nál níchkva li fi ka cí) v jed nom členském státě, může vám být vaše kva li fi ka ce uzná nav jiném členském státě. Pokud je však odborná pří pra va nebo oblast čin nos -ti dané ho povo lá ní pod stat ně odlišná, může na vás hos ti tel ská země poža do -vat, abyste prošli adap tač ním obdobím nebo pod stou pi li zkoušku zůp so bi los -ti. Výběr je v zásadě na vás."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jaderné cíle LOS ANGELES – Jaderná zařízení jako vojenské cíle? Zdá se, že řinčení zbraní sílí. Západní představitelé opakovaně deklarují, že při bránění jaderným ambicím Íránu jsou na stole všechny možnosti. A londýnské Sunday Times přinesly v polovině listopadu zprávu, že Izrael třicetkrát vyhlásil kolem svého jaderného reaktoru Dimona „červený kód“ na základě sílících obav, že Sýrie pomstí jeho zářijový útok na domnělé jaderné zařízení v této zemi. Obavy Izraele odrážejí jedinečnou historii tohoto regionu. Od konce druhé světové války se údery s cílem překazit jaderné aktivity odehrávaly výlučně na Blízkém východě: na Irák postupně udeřily Írán (1980), Izrael (1981) a Spojené státy (1991, 2003), přičemž Irák bombardoval Írán (1984-87) a Izrael (1991). Nálety však nikdy neměly závažné radiologické důsledky, poněvadž příslušná zařízení se teprve stavěla, obsahovala nevýznamná množství jaderného materiálu, radioaktivní prvky z nich byly před útokem odvezeny, případně útočník minul cíl. Úspěšný útok na Dimonu by však byl něco jiného. Vyvažuje tedy pokračující provoz reaktoru rizika plynoucí z hrozby úniku radioaktivních látek? Dimona je jedinečná. Je to největší jaderný reaktor v regionu a jediný výrobce materiálů používaných v atomových zbraních. Od poloviny 60. let, kdy byl uveden do provozu, se v něm vyrobilo tolik radioaktivního materiálu, že by to stačilo odhadem na 200 jaderných zbraní.", "en": "Nuclear Targets LOS ANGELES -- Nuclear facilities as military targets? The drumbeat appears to be growing louder. Western leaders repeatedly declare that no option is off the table to stem Iran’s nuclear ambitions. And, in mid-November, London’s Sunday Times reported that Israel put defenses around its Dimona nuclear reactor on “red alert” 30 times, as worries grew that Syria would avenge Israel’s September attack on a suspected nuclear site in Syria. Israel’s fear reflects the region’s unique history. Since World War II, strikes to halt nuclear activities have taken place exclusively in the Middle East: Iraq was struck by Iran (1980), Israel (1981), and the United States (1991, 2003), while Iraq bombed Iran (1984-87) and Israel (1991). But raids never generated significant radiological consequences, because plants were under construction, contained inconsequential amounts of nuclear material, had radioactive elements removed prior to the attack, or because the attacker missed the mark. A successful strike on Dimona, however, would be another matter. So, given the threat of radioactive releases, does the plant’s continued operation outweigh the risks? Dimona is unique. It is the region’s largest nuclear plant and sole producer of atomic weapons materials. Since it went into operation in the mid-1960’s, it has generated elements for an estimated 200 nuclear weapons."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "[\"100 families\"] The only way to accommodate all of them was by building in height, and they threatened us to go on a hunger strike if we even dared to offer this as a solution, because they could not make the tiny apartments expand. So the conclusion with the families — and this is important, not our conclusion — with the families, was that we had a problem. We had to innovate. So what did we do? Well, a middle-class family lives reasonably well in around 80 square meters, but when there's no money, what the market does is to reduce the size of the house to 40 square meters. What we said was, what if, instead of thinking of 40 square meters as a small house, why don't we consider it half of a good one? When you rephrase the problem as half of a good house instead of a small one, the key question is, which half do we do? And we thought we had to do with public money the half that families won't be able to do individually. We identified five design conditions that belonged to the hard half of a house, and we went back to the families to do two things: join forces and split tasks. Our design was something in between a building and a house. As a building, it could pay for expensive, well-located land, and as a house, it could expand. If, in the process of not being expelled to the periphery while getting a house, families kept their network and their jobs, we knew that the expansion would begin right away. So we went from this initial social housing to a middle-class unit achieved by families themselves within a couple of weeks. This was our first project in Iquique 10 years ago. This is our last project in Chile. Different designs, same principle: You provide the frame, and from then on, families take over. So the purpose of design, trying to understand and trying to give an answer to the \"3S\" menace, scale, speed, and scarcity, is to channel people's own building capacity. We won't solve the one million people per week equation unless we use people's own power for building.", "cs": "Jediný způsob, jak ubytovat 100 rodin, bylo začít stavět do výšky. Začali nám vyhro��ovat, že budou držet hladovku, pokud se jen odvážíme navrhnout toto jako řešení, jelikož by jim to neumožnilo rozšiřovat jejich malé byty. Závěrem s rodinami bylo, a důležité je, že ne naším závěrem, že jsme měli problém. Museli jsme inovovat. Takže co jsme udělali? Rodina ze střední třídy žije docela dobře na 80 metrech čtverečních. Jenomže, když je nedostatek peněz, tak trh reaguje tak, že zmenší rozměr domů na 40 metrů čtverečních. Řekli jsme, co kdybychom místo 40 metrů čtverečních malého domu, přemýšleli jako o polovině dobrého domu? Když přeformulujete problém na polovinu dobrého domu místo malého domu, klíčovou otázkou je, kterou polovinu postavit? Uvědomili jsme si, že veřejné peníze musíme použít na to, co si rodiny samy nemohou dovolit. Určili jsme pět částí, které patří k těm složitějším částem domu, a požádali rodiny, aby udělali dvě věci: spojili síly a rozdělili si úkoly. Náš návrh byl něco mezi budovou a domem. Jako budova si náš návrh mohl dovolit drahé, dobře situované místo a jako dům náš návrh umožnil rozšiřování. Pokud si rodiny udrží kontakty a práci a nebudou vytlačeny na periférii města během shánění bydlení, tak jsme věděli, že rozšiřování začne okamžitě. Během pár týdnu jsme se tak od sociálního bydlení dostali k bydlení střední třídy za přispění rodin. To byl náš první projekt před 10 lety v Iquique. Toto je náš poslední projekt v Chile. Jiný návrh, stejný princip: Vy poskytnete konstrukci a rodiny se postarají o zbytek. Takže účel tohoto návrhu, abychom pochopili a našli odpověď na \"tři hrozby\": rozměr, rychlost a nedostatku prostředků, je využití lidského potenciálu stavět. Rovnici \"jednoho miliónu lidí týdně\" nevyřešíme, pokud nevyužijeme lidskou schopnost postavit si sám."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za prvé nejsou klíčové zdroje způsobující vysoké ceny a tím i tvorbu bohatství fixní jako půda, nýbrž proměnlivé: kvalifikace řemeslníků a inženýrů, energie a zkušenosti podnikatelů i stroje a budovy, to všechno jsou věci, které lze rozhojňovat. V důsledku toho nevedou vysoké ceny vzácných zdrojů k politickým hrátkám s transfery, na nichž buďto nevydělá nikdo, anebo někteří prodělají, nýbrž k pozitivním ekonomickým jevům v podobě vyškolování většího počtu řemeslníků a inženýrů, zaučování většího počtu podnikatelů a manažerů a investování vyšších částek do strojů a budov. Za druhé vyvažuje trh demokratická politika. Vláda vzdělává a investuje, čímž zvyšuje nabídku a snižuje odměnu kvalifikovaných pracovníků, jakož i míru návratnosti fyzického kapitálu. Současně představuje sociální pojistku, když zdaňuje ty, kdo prosperují, a přerozděluje příjmy směrem k méně šťastným. Ekonom Simon Kuznets předpokládal existenci prudkého růstu nerovnosti po nástupu industrializace, po němž má následovat pokles na sociálně-demokratickou úroveň. Během poslední generace však důvěra v „Kuznetsovu křivku“ ochabla. Sociálně-demokratické vlády se ocitly v defenzívě vůči těm, kdo tvrdí, že přerozdělování bohatství má příliš velké dopady na hospodářský růst, a nejsou schopny přesvědčit voliče, aby financovali další mohutnou expanzi vyššího vzdělání. Na soukromé nabídkové straně nevyvolaly vyšší výnosy větší investice do lidí. Rozdíl ve mzdě mezi středoškolsky a vysokoškolsky vzdělanými Američany dnes může představovat 100%, a přesto současná generace rodilých amerických mužů bílé pleti nakonec nebude mít vyšší vzdělání než jejich bezprostřední předchůdci. A ani rostoucí odměny těch, kdo figurují na stále ostřejším vrcholu distribuce příjmů, neměly za následek vytvoření takové tržní konkurence, která by tento vrchol otupila. Důsledkem je ztráta morálky mezi těmi z nás, kdo věřili, že tržní síly a sociálně-demokratické vlády usvědčí Marxe v otázce dlouhodobé distribuce příjmů z omylu. Dalším důsledkem je pak hledání nových, odlišných nástrojů ekonomického managementu. Pilíře establishmentu stále více vystupují jako jeho halasní kritici. Vezměme si třeba komentátora listu Financial Times Martina Wolfa, jenž nedávno podrobil zdrcující kritice velké světové banky coby instituce s mimořádným „talentem privatizovat zisky a socializovat ztráty…, [které]… se pokrytecky rozohňují, pokud veřejní činitelé… okamžitě nepřispěchají na jejich záchranu, když se dostanou do (zasloužených) potíží… U velkých finančních institucí se střety zájmů zvládají mnohem obtížněji než v kterémkoliv jiném odvětví.“", "en": "First, the key resources that command high prices and thus produce wealth are not fixed, like land, but are variable: the skills of craft workers and engineers, the energy and experience of entrepreneurs, and machines and buildings are all things that can be multiplied. As a result, high prices for scarce resources lead not to zero- or negative-sum political games of transfer but to positive-sum economic games of training more craft workers and engineers, mentoring more entrepreneurs and managers, and investing in more machines and buildings. Second, democratic politics balances the market. Government educates and invests, increasing the supply and reducing the premium earned by skilled workers, and lowering the rate of return on physical capital. It also provides social insurance by taxing the prosperous and redistributing benefits to the less fortunate. Economist Simon Kuznets proposed the existence of a sharp rise in inequality upon industrialization, followed by a decline to social-democratic levels. But, over the past generation, confidence in the “Kuznets curve” has faded. Social-democratic governments have been on the defensive against those who claim that redistributing wealth exacts too high a cost on economic growth, and unable to convince voters to fund yet another massive expansion of higher education. On the private supply side, higher returns have not called forth more investment in people. America’s college-to-high-school wage premium may now be 100%, yet this generation of white, native-born American males may well wind up getting no more education than their immediate predecessors. And increasing rewards for those at the increasingly sharp peak of the income distribution have not called forth enough enterprising market competition to erode that peak. The consequence has been a loss of morale among those of us who trusted market forces and social-democratic governments to prove Marx wrong about income distribution in the long run – and a search for new and different tools of economic management. Increasingly, pillars of the establishment are sounding like shrill critics. Consider Martin Wolf, a columnist at The Financial Times . Wolf recently excoriated the world’s big banks as an industry with an extraordinary “talent for privatising gains and socialising losses... [and] get[ting]... self-righteously angry when public officials... fail to come at once to their rescue when they get into (well-deserved) trouble.... [T]he conflicts of interest created by large financial institutions are far harder to manage than in any other industry.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A nyní, když několik rychle se rozvíjejících tržních ekonomik v minulém roce zkolabovalo, se tento příkop, oddělující bohaté a chudé, ještě více rozšířil. Proč nerostou chudé země mnohem rychleji? Světová banka a MMF se po desetiletí páraly s léčením jejich hospodářských neduhů, ale nic, zdá se, v zásadě nefungovalo. S každým dalším neúspěchem se na samotné chudé země snášely a snáší jen další a další stížnosti. Nejpopulárnějším útokem je pravděpodobně to, že za všechno může “špatný způsob řízení”, což je ve washingtonské kódové řeči výraz pro korupci. Je to teze pochybná, a to hned z několika důvodů. Za prvé, v mnoha případech plodí chudoba mizerný systém vládnutí přinejmenším stejně tolik, co špatný způsob vlády plodí chudobu. A tak je zřejmé, že tato washingtonská diagnóza často plete příčinu a důsledek. Za druhé, což je mnohem důležitější, v rozvojovém světě je možné nalézt mnoho dobře míněných systémů správy země, Bolívií počínaje a Kyrgystánem konče, které měly veliké potíže, když chtěly dosáhnout dostatečně velkého hospodářského růstu. Není to tedy jen otázka dobré vůle nebo volby správné politiky. Další a další studie prozrazují, že země trpí chudobou z větší části kvůli velikým biologickým, ekologickým a geografickým překážkám, se kterými bohaté země nemusejí bojovat. Ve skutečnosti je rozšiřování chudoby po světě ohromující. Existují v podstatě jen tři skupiny chudých zemí: ty z oblastí tropů, subtropů nebo pouští; dále ty, které jsou uzavřeny ve středu chudého regionu a tak odříznuty od světového obchodu; a nakonec ty, jež prchají před noční můrou komunismu. Obecně lze říci, že nesocialistické země zóny mírného klimatu jsou všechny celkem bohaté. Výhody bohatých zemí proto leží spíše v jejich přirozené podstatě a geografické poloze, než v jejich předpokládané kulturní a politické nadřazenosti. Země tropického pásma čelí několika velice vážným nevýhodám. Mezi mini jde především o tyto: náchylnost k infekčním chorobám, jako je malárie, přenášená hmyzem, který se v tropech neuvěřitelně rychle množí; dále je to neúrodná půda; bezbrannost před extrémními přírodními katastrofami, jako jsou tropické cyklóny (toho druhu, jenž právě usmrtil ve Střední Americe kolem 11.000 lidí); a také nízká produktivita v zemědělství, vzhledem k vlivům přílišného horka, apod. Vědci ovšem stále pracují na objasnění všech biologických záhad, jež zahalují nízkou produktivitu tropů.", "en": "And now with the collapse of several fast growing emerging-market economies in the past year, the gap between rich and poor is widening still further. Why don’t the poor countries grow more rapidly? The World Bank and the IMF have been peddling their cures for decades, but nothing seems to work. Each failure, in fact, brings new complaints against the poor countries themselves. The most popular charge is that it is all a matter of \"bad governance,\" Washington’s code word for corruption. This theory is dubious for several reasons. First, in most cases, poverty breeds poor governance at least as much as poor governance breeding poverty. Thus, the Washington diagnosis often confuses cause and effect. Second, and even more important, many very well-meaning governments in the developing world, in places ranging from Bolivia to Kyrgyzstan, have had a very hard time generating sufficient economic growth. It’s not just a matter of will power or policy choices. More and more research suggests that the poor are suffering in large part because of tremendous biological, ecological, and geographical obstacles not faced in the rich countries. In fact, the distribution of poverty in the world is amazing. There are, in essence, only three groups of poor countries: those in tropical, sub-tropical, or desert climates; those that are landlocked in the center of poor regions, and therefore cut off from world trade; and those that are escaping from the nightmare of communism. In general, the non-socialist, temperate-zone countries are all fairly rich. The advantages of the rich countries therefore lie more in nature and geography than in the their supposed cultural or political superiority. The tropical countries have several severe disadvantages. These include: susceptibility to infectious diseases such as malaria, transmitted by insects that thrive in the tropics; poor soils; vulnerability to extreme natural disasters such as tropical cyclones (of the kind that killed around 11,000 people in Central America); and low agricultural productivity due to the effects of excessive heat on plant growth, and other causes. Scientists are still in the process of unraveling the biological mysteries that underlie the poor tropical productivity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řada evropských bank je však předluženými zombie, které drží při životě jen nouzové veřejné injekce likvidity. Za čtvrté je zde měnová krize. Mnoho přínosů eura – přeshraniční cenová transparentnost, nižší transakční náklady a inflační důvěryhodnost – vyžadovalo opuštění nezávislé měnové politiky a plovoucích devizových kurzů. Vzhledem k omezeným meziregionálním transferům a nižší mobilitě pracovní síly to však znamená, že kontinent má mnohem menší schopnost absorbovat různorodé šoky prostřednictvím takzvaných automatických stabilizátorů. Naproti tomu v USA se lidé z Michiganu stiženého vysokou nezaměstnaností stěhují například do Texasu, kde je pracovních míst habaděj, přestože systém federálních daní a transferů automaticky posílá peníze opačným směrem, což zmírňuje lokální pokles. A konečně se Evropa potýká s těžkým deficitem vládnutí. Občané jsou stále rozčarovanější z evropských elit a nadnárodních institucí, jako je Evropská komise, která zavádí pravidla a regulace jdoucí proti ekonomickým zájmům a suverenitě jejich zemí. Voliči jsou zneklidnění, jak naposledy ukázal výsledek voleb v Řecku. Nacionalistické smýšlení je na vzestupu a demagogické krajně pravicové i krajně levicové strany nabývají v každých volbách na síle. Řešení těchto problémů bude obtížné, ale ne nemožné. Základní problém je fiskální: Evropa se nevyhne nutnosti oklestit své zkostnatělé sociální státy. Pokud si to uvědomí a uskuteční následující řadu vzájemně se posilujících politik, pak se může ze současné apatie vymanit. Středobodem tohoto úsilí bude muset být postupná fiskální konsolidace – tedy snížení předpokládaného budoucího objemu vládních výdajů, a tím i budoucích daňových sazeb. Toto opatření by se mělo zkombinovat s mutualizací nějaké části závazků vysoce zadlužených zemí – ty by se definovaly jako země s poměrem dluhu k HDP vyšším než například 60% nebo 70% – a s mírným odepsáním dluhu výměnou za dlouhodobé dluhopisy s nulovým kuponem. Jako vzor by mohly sloužit „Bradyho dluhopisy“, které USA použily při řešení latinskoamerické dluhové krize v 90. letech. Existence evropských bankovních zombie se zase bude muset rychle vyřešit akvizicí nebo dočasným převzetím, očištěním a prodejem aktiv, jak to během krize amerických družstevních záložen v 80. letech dělala Resolution Trust Corporation. Zároveň musí být zavedeny strukturální reformy, které zvyšují flexibilitu trhu práce a omezují byrokracii a s ní související překážky vzniku nových firem. A konečně by eurozóna měla zavést dvoukolejné euro s kolísavým kurzem – tuto myšlenku prosazuje americký ekonom Allan Meltzer.", "en": "But many European banks are over-leveraged zombies, kept alive by emergency public infusions of liquidity. Fourth, there is the currency crisis. The euro's many benefits – cross-border pricing transparency, lower transaction costs, and inflation credibility – required surrendering independent monetary policies and flexible exchange rates. But, given limited interregional transfers and labor mobility, this means that the continent has far less ability to absorb disparate shocks through the operation of so-called automatic stabilizers. In the US, by contrast, people in high-unemployment Michigan move to, say, Texas, where jobs are plentiful, even as the federal tax and transfer system automatically shifts money in the opposite direction, cushioning the local downturn. Finally, Europe faces a severe governance deficit. Citizens are becoming increasingly disenchanted with European elites and supra-national institutions such as the European Commission, which impose rules and regulations that conflict with their countries' economic interests and sovereignty. Voters are restless, as the Greek election result demonstrated. Nationalist sentiment is rising, and demagogic parties of the far right and left are gaining in every poll. Addressing these problems will be difficult, but not impossible. The core challenge is fiscal; Europe cannot escape the need to scale back its sclerotic welfare states. By recognizing that, and implementing the following series of mutually reinforcing policies, the continent can move beyond its current torpor. Gradual fiscal consolidation – reducing the projected future size of government spending, and hence future tax rates – will have to be at the center of the effort. This should be combined with the mutualization of some portion of the liabilities of highly indebted countries – defined as a debt-to-GDP ratio above, say, 60% or 70% – and modest write-downs in exchange for long-term zero-coupon bonds. The “Brady bonds\" that the US used to help resolve the Latin American debt crisis in the 1990s could serve as a model. Meanwhile, Europe's zombie banks will have to be rapidly resolved by acquisition or temporary takeover, cleanup, and asset sale, as was done by the Resolution Trust Corporation during the US savings and loan crisis in the 1980s. Structural reforms that increase labor-market flexibility and reduce red tape and related obstacles to new business formation must also be implemented. Finally, the eurozone should adopt a two-track euro with a fluctuating exchange rate – an idea championed by the American economist Allan Meltzer."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nepřemožitelná popularita se může rozplynout. Očekávání rostoucích životních úrovní předežene realitu i za nejrůžovějšího ekonomického scénáře a výsledkem bude rozčarování. Pokud do té doby politický systém nezíská pevnější institucionální konstrukci a ojedinělá legitimita prezidenta zůstane – tak jako dnes – založena pouze na souhlasu veřejnosti s držitelem úřadu obklopeným stínomilnými a hašteřivými kremelskými frakcemi, bude hrozit značné riziko chronické destabilizace. Za takových okolností se izolovaný a čím dál nepopulárnější režim může rozhodnout zrušit nebo zmanipulovat prezidentské volby, jakmile to uzná za vhodné. Právě k tomu v listopadu 2004 došlo na Ukrajině, s revolučními následky. Bylo by neuvážené předpokládat, že v Rusku bude výsledek stejně příznivý jako ukrajinská „oranžová revoluce“. Integrace prezidentství do širších politických struktur a postupů – zejména do stranické politiky – by toto riziko snížila. Politická strana naplněná obyčejným pudem sebezáchovy by představila novou osobnost, která by se zúčastnila řádných prezidentských voleb a nahradila nepopulárního vykonavatele úřadu a jeho družinu. Putin kupodivu právě teď upevňuje už beztak dominantní stranu Jednotné Rusko svým rozhodnutím vést její kandidátní listinu do prosincových parlamentních voleb. Mohlo by Rusko napodobit japonský poválečný model, v němž jediná dominantní strana oživí a modernizuje zemi? Jako všechny historické analogie, se i tato může ukázat jako mylná, ale absurdní není. Japonský de facto jednopartajní stát je více demokratický než autoritářský, nejen díky svému rámci zakotveném v právu, ale rovněž díky své kultuře zodpovědnosti. Elita Liberálně demokratické strany (LDP) vždy reaguje na nálady a obavy veřejnosti, přičemž často vykrádá nápady svých protivníků. Ač by šlo o situaci oproti otevřenému střídání moci mezi dvěma či více politickými stranami podřadnější, evolucí Jednotného Ruska v obdobu LDP by se stále Rusko ocitalo v mnohem lepším stavu, než jaký představuje osobní režim uzavřený v Kremlu. Navzdory dějinám Ruska po roce 1917 je jedna dominantní politická strana lepší než strana vůbec žádná. Nedávná Putinova veřejná prohlášení takovou vizi naznačují: dominantní středopravá vládnoucí strana s (nekomunistickou) sociálně demokratickou alternativou čekající v zákulisí, aby se udržela vláda, kdyby snad hlavní strana klopýtla. Jako tak často v politice bude mnohé záviset na tom, nakolik Putin spojí svá slova s činy, až opustí prezidentský úřad.", "en": "Invincible popularity can evaporate. Even in the rosiest economic scenario, expectations about rising living standards will outstrip reality, causing disenchantment. If, in the meantime, the political system has not acquired more institutional cushioning, and the presidency’s unique legitimacy remains – like today – based merely on the public’s approval of an incumbent surrounded by shady and bickering Kremlin factions, there would be a high risk of chronic destabilisation. In these circumstances, an isolated and increasingly unpopular regime might decide to cancel or rig the presidential election when it fell due. This is what happened in Ukraine in November 2004, with revolutionary consequences. It would be rash to assume that the outcome in Russia would be as benign as Ukraine’s “Orange Revolution.” Integrating the presidency into broader political structures and procedures – especially into party politics – would reduce this risk. A political party infused with a normal instinct for self-preservation would produce a fresh face to run in a proper presidential election, replacing an unpopular incumbent and his cronies. As it happens, Putin is now entrenching the already dominant United Russia party by his decision to head the party’s candidate list in December’s parliamentary election. Could Russia emulate Japan’s post-war model, in which a single dominant party revives and modernizes the country? Like all historical analogies, this one may prove flawed, but it is not absurd. Japan’s de facto one-party state is more democratic than authoritarian, owing not only to its law-based framework, but also to its culture of accountability. The Liberal Democratic Party (LDP) elite always reacts to the popular mood and concerns – often stealing its opponents’ ideas. While inferior to the open alternation of power between two or more political parties, the evolution of United Russia into something resembling the LDP would still leave Russia in a much better shape than a personal regime confined to the Kremlin. Despite Russia’s history after 1917, one dominant political party is preferable to none at all. Putin’s recent public statements point to such a vision: a dominant center-right ruling party, with a (non-communist) social democratic alternative waiting in the wings to maintain stable government should the main party falter. As so often in politics, much will depend on how far Putin matches deeds to words after leaving the presidency."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zápal plic nemohl sehrát svou přátelskou úlohu také u 84letého Samuela Golubchuka z kanadského Winnipegu, jehož fyzické i duševní schopnosti jsou už léta omezené v důsledku úrazu mozku. Golubchukovi lékaři se domnívali, že bude nejlepší jeho život neprodlužovat, avšak jeho potomci na základě tvrzení, že přerušení postupů, které jej udržují naživu, by porušilo jejich ortodoxní židovskou víru, získali soudní příkaz, který lékaře přiměl jejich otce udržovat při životě. Už tři měsíce tedy panu Golubchukovi prochází hrdlem trubice, která mu pomáhá dýchat, a další má kvůli krmení zavedenu do břicha. Nemluví a nevstává z lůžka. Nakolik je při vědomí, je sporné. Jeho případ teď půjde před soud a není jasné, jak dlouho to bude trvat. Když pacient není schopen o své léčbě rozhodovat sám, obvykle je správné přikládat přáním rodiny velkou váhu. Přání rodiny by ale neměla přebíjet etickou povinnost lékařů jednat v nejlepším zájmu svých pacientů. Golubchukovy děti tvrdí, že na ně otec reaguje. Potvrzení toho, že je při vědomí, by se ale možná projevilo jako dvojsečná zbraň, protože by mohlo znamenat, že udržovat jej při životě je zbytečné týrání a že je v jeho nejlepším zájmu nechat jej poklidně zemřít. Další významnou otázkou, již Golubchukův případ vznáší, je to, jak daleko musí veřejná soustava zdravotní péče, jako je ta kanadská, zacházet, aby vyšla vstříc přáním rodiny. Když se rodina domáhá léčby, která dle odborného úsudku lékařů není v nejlepším zájmu pacienta, odpověď by měla znít: příliš daleko ne. Dokáží-li Golubchukovy děti přesvědčit soud, že jejich otec netrpí, soud by mohl se vší logikou vydat nemocnici příkaz, aby jim nad otcem ponechala opatrovnictví. Sami se pak budou moci rozhodnout, kolik další léčby by se jejich otci na jejich vlastní náklady mělo dostat. Soud by však neměl nemocnici přikazovat, aby v Golubchukově léčbě pokračovala v rozporu s nejlepším vědomím a svědomím zdravotnických profesionálů. Od kanadských daňových poplatníků nelze požadovat, aby přispívali na náboženská přesvědčení svých spoluobčanů.", "en": "Pneumonia also has not been able to play its friendly role for 84-year-old Samuel Golubchuk of Winnipeg, Canada, who for years has had limited physical and mental capacities as a result of a brain injury. Golubchuk’s doctors thought it best not to prolong his life, but his children, arguing that discontinuing life-support would violate their Orthodox Jewish beliefs, obtained a court order compelling the doctors to keep their father alive. So, for the past three months, Golubchuk has had a tube down his throat to help him breathe and another in his stomach to feed him. He does not speak or get out of bed. How much awareness he has is in dispute. His case will now go to trial, and how long that will take is unclear. Normally, when patients are unable to make decisions about their treatment, the family’s wishes should be given great weight. But a family’s wishes should not override doctors’ ethical responsibility to act in the best interests of their patients. Golubchuk’s children argue that he interacts with them. But establishing their father’s awareness could be a double-edged sword, since it could also mean that keeping him alive is pointless torture, and it is in his best interests to be allowed to die peacefully. The other important issue raised by Golubchuk’s case is how far a publicly-funded health care system such as Canada’s has to go to satisfy the family’s wishes. When a family seeks treatment that, in the professional judgment of the physicians, is not in the patient’s best interests, the answer should be: not far at all. If Golubchuk’s children can convince the court that their father is not suffering, the court might reasonably order the hospital to grant them custody of their father. They can then decide for themselves, at their own expense, how much further treatment he should have. What the court should not do is order the hospital to continue to care for Golubchuk against the better judgment of its health care professionals. Canada’s taxpayers are not required to support the religious beliefs held by their fellow-citizens."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zhoubný nigerijský patriarchát IBADAN, NIGÉRIE – Téměř každá země ještě potřebuje ujít určitý kus cesty, aby v souladu s pátým cílem trvale udržitelného rozvoje Organizace spojených národů dosáhla do roku 2030 rovnosti pohlaví a poskytla větší moc všem ženám a dívkám. Pro zemi, jako je Nigérie – kde politikou, ekonomikou i společností prostupuje toxická maskulinita –, je tento úkol obzvláště náročný. Toxická maskulinita znamená lpění na normách „chlapského“ chování, jako jsou potlačování emocí (s výjimkou například vzteku) nebo uplatňování nadvlády nad ostatními. Takové normy ubližují mužům, kteří se jimi ve společnosti řídí, protože jim brání poznat plné spektrum lidských emocí, chování a identity. Nejvíce však trpí ženy: podřízená, submisivní role podstatně omezuje jejich příležitosti a činí je silně náchylnými vůči násilí. Není nikterak překvapivé, že když se lidem, kteří se nikdy nenaučili zvládat emoce, svěří nepřiměřená kulturní, právní a často i fyzická moc, s velkou pravděpodobností si budou své frustrace a obavy ventilovat na slabších. Ve Gboku ve státě Benue ležícím v severocentrální Nigérii například nedávno opilý muž zabil v návalu vzteku vlastní manželku, protože usoudil, že když přišla pozdě z práce a když se nedávno odstěhovala z domu k sestře, potvrdila tím, že mu byla nevěrná. Od chvíle, kdy přišel o práci, měl totiž poškozenou sebeúctu – založenou především na vlastní „chlapské“ roli živitele a hlavy rodiny. Kdykoliv tedy nabyl dojmu, že manželka ohrožuje jeho „čest“, dělal, co muži dělat „mají“: „dával jí lekci“ tím, že ji celé hodiny nemilosrdně bil, což ostatně před třemi lety učinil i veřejně. Tentokrát zašel ještě dál a okamžitě manželku zavraždil sekerou. Její dvě dcery jsou dnes odkázané na sestru mrtvé matky, která žije pod hranicí chudoby, a na dědečka, jenž jim poskytuje jídlo a přístřeší. Muž, který zavraždil manželku, je od té doby na útěku a strážci zákona ho zatím nedopadli. Tento příběh rozhodně nen�� anomálií. Odhady zveřejněné Světovou zdravotnickou organizací naznačují, že přibližně každá třetí žena na světě zažila během života fyzické a/nebo sexuální partnerské násilí či nepartnerské násilí.", "en": "Nigeria’s Poisonous Patriarchy IBADAN, NIGERIA – Nearly every country has some way to go to achieve gender equality and empower all women and girls by 2030, in line with United Nations Sustainable Development Goal 5. But for a country like Nigeria – where toxic masculinity pervades politics, the economy, and society – the challenge is particularly formidable. Toxic masculinity describes adherence to norms of “manly” behavior, such as suppressing emotions (other than, say, anger) and asserting dominance over others. Such norms hurt the men who are socialized to conform to them, by preventing them from exploring the full spectrum of human emotion, behavior, and identity. But it is women who suffer the most: their subordinate, submissive role severely constrains their opportunities and leaves them highly vulnerable to violence. It is no revelation that when people who never learn to deal with their emotions are endowed with disproportionate cultural, legal, and often physical power, they are likely to take their frustrations and fears out on the less powerful. For example, not long ago, a woman in Gboko, Benue state, North-central Nigeria was killed by her drunken husband, who flew into a rage after deciding that her previous late arrival from work and recent relocation from his house to her sister’s house confirmed his suspicions that she had been unfaithful. Since becoming unemployed, the husband’s sense of self-worth – based crucially on his “manly” role as the breadwinner and head of the household – had been damaged. So, when he felt that his wife was threatening his “honor,” he did what men are “supposed” to do: he “taught her a lesson” by beating her mercilessly for hours, as he did publicly three years ago. This time, he went further, killing his wife instantly with an axe. The woman’s two daughters are now dependent on their dead mother’s sister, who lives below the poverty line, and their grandfather for food and shelter. The man who killed his wife has since been on the run and yet to be captured by law enforcement officers. This story is hardly an anomaly. Estimates published by the World Health Organization indicate that about one in three women worldwide have experienced physical and/or sexual intimate-partner violence or non-partner sexual violence in their lifetime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm here today to start a revolution. Now before you get up in arms, or you break into song, or you pick a favorite color, I want to define what I mean by revolution. By revolution, I mean a drastic and far-reaching change in the way we think and behave -- the way we think and the way we behave. Now why, Steve, why do we need a revolution? We need a revolution because things aren't working; they're just not working. And that makes me really sad because I'm sick and tired of things not working. You know, I'm sick and tired of us not living up to our potential. I'm sick and tired of us being last. And we are last place in so many things -- for example, social factors. We're last place in Europe in innovation. There we are right at the end, right at the bottom, last place as a culture that doesn't value innovation. We're last place in health care, and that's important for a sense of well-being. And there we are, not just last in the E.U., we're last in Europe, at the very bottom. And worst of all, it just came out three weeks ago, many of you have seen it, The Economist. We're the saddest place on Earth, relative to GDP per capita -- the saddest place on Earth. That's social. Let's look at education. Where do we rank three weeks ago in another report by the OECD? Last in reading, math and science. Last. Business: The lowest perception in the E.U. that entrepreneurs provide benefits to society. Why as a result, what happens? The lowest percentage of entrepreneurs starting businesses. And this is despite the fact that everybody knows that small business is the engine of economies. We hire the most people; we create the most taxes. So if our engine's broken, guess what? Last in Europe GDP per capita. Last. So it's no surprise, guys, that 62 percent of Bulgarians are not optimistic about the future. We're unhappy, we have bad education, and we have the worst businesses. And these are facts, guys. This isn't story tale; it's not make-believe. It's not.", "cs": "Dnes jsem tady proto, abych začal revoluci. Ale předtím, než popadnete zbraně, začnete zpívat bojové písně, nebo si zvolíte oblíbenou barvu, chci definovat, co mám revolucí na mysli. Revolucí mám na mysli drastickou a dalekosáhlou změnu v našem myšlení a chování -- jak přemýšlíme a jak se chováme. Proč, Steve, proč potřebujeme revoluci? Revoluci potřebujeme, protože věci nefungují. Prostě nefungují. A mě to opravdu mrzí, protože už mám dost toho, že nic nefunguje. Víte, mám dost toho, že nevyužíváme naplno svůj potenciál. Mám dost toho, že jsme poslední. A jsme na posledním místě v tolika věcech -- například společenské faktory. Jsme na posledním místě v Evropě v inovacích. Tam jsme na konci, úplně na dně, poslední místo, protože naše kultura si neváží inovace. Jsme na posledním místě ve zdravotní péči, a to je důležité pro pocit blahobytu. A tam jsme nejen poslední v EU, ale poslední v celé Evropě, úplně na konci. A úplně nejhorší ze všeho je, a to vyšlo najevo před třemi týdny, jak někteří z vás četli v časopisu Economist, jsme nejsmutnější místo na Zemi v poměru k HDP na hlavu -- nejsmutnější místo na Zemi. Tak to byla společenská oblast. Podívejme se na vzdělávání. Kam jsme se zařadili před třemi týdny v další zprávě podle OECD? Poslední ve čtení, matematice a přírodních vědách. Poslední. Byznys: Nejnižší povědomí v EU o tom, že podnikatelé prospívají společnosti. A co se v důsledku toho děje? Nejnižší procento začínajících podnikatelů. A to i přesto, že všichni ví, že drobné podnikání je motorem hospodářství. Nabíráme nejvíce lidí, odvádíme nejvíce daní. A když se motor rozbije, co potom? Poslední v EU v HDP na hlavu. Poslední. Takže není překvapením, lidi, že 62% Bulharů není optimistckých ohledně budoucnosti. Jsme nešťastní, máme špatné vzdělání, a máme nejhorší podniky. A tohle jsou fakta, vážení. Tohle není pohádka, tohle není výmysl. Není."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects IMPLEMENTATION OF PROJECTS The on-the-spot visits to 35 projects showed that mostofthe foreseeninvestments had beenimplemented and were contributing to theimprovement of the species’ and habitats’ conservation statusin Natura 2000 sites. However, several weaknesses affecting the project results wereidentified. Certaininvestmentsfinanced hadrelativelylimitedimpact onthetargetedspeciesand habitats, either takinginto account their excessive cost or due to the high probability ofthem quicklylosingimpactaftercompletion unless necessary maintenance work wascarried out. Moreover, the conditions relevantfor ensuring the continuity of the project results have not always been adequatelysafeguarded. The project monitoring performed by external nature conservation experts focuses on checking and reporting on project progressin relation to the foreseen investments and actions. The achievement ofthespecificconservation objectives–suchasimprovements in the conservation status of targeted species or habitats –is not adequately monitored. The project promotersarenotrequired to monitortheimpact ofthe measures onthetargetedspecies or habitats. As a consequence, the Commission is usually well informed onthe progress oftheindividual projectinvestments executed butit does not dispose ofinformation onthe extentto which targeted project results wereinfact achieved and on their impact. Moreover, effective monitoring requires a set of appropri-ateindicatorsandcriteriato beestablished bythe Commission onthe basis of expertise available,forinstance,inthe European Environment Agency and European Topic Centre(paragraphs 30 to 40). RECOMMENDATION 2 (ii)Appropriateindicators and criteria should be developed by the Commissionfor monitoring project outcomes onthe basis of the expertise available namely in the European Environment Agency andinthe European Topic Centre. Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects DISSEMINATION OF RESULTS", "cs": "Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí REALIZACE PROJEKTŮ Kontrolyna místěu35 projektůukázaly,ževětšina předpoklá-danýchinvesticí byla provedenaa přispívalakezlepšení druhů astanovišťvlokalitách Natura2000zhlediskajejichochrany. Bylyvšakzjištěny některé nedostatky,jež mají dopad navýsled-ky projektů. Některéfinancovanéinvestice měly nacílové druhy a stanoviště relativně omezený dopad, a to buď vzhledem k příliš vysokým nákladům, nebo vysoké pravděpodobnosti, že pokud se neprovedou nutné udržovací práce,jejich dopad po dokončení rychle pomine. Kromětoho nebyly prozachování projektových výsledků vždy dostatečně zajištěny příslušné podmínky. Při monitorování projektůexterní odborníci na ochranu přírody hlavněkontrolují postup projektůvzhledemk předpokládaným investicíma opatřenímavypracovávají o němzprávy.Zdajsou plněny konkrétnícíle ochrany přírody – napříkladzdasezlepšu-jestavcílových druhůastanovišťz hlediskajejich ochrany–se dostatečně nemonitoruje. Navrhovatelé projektů nejsou povinni dopad opatření na cílové druhy a stanoviště monitorovat. Komise je tak obvykle dobře informována o postupu jednotlivých provedených projektovýchinvestic,avšak nedisponuje údaji otom, nakolik bylostanovených projektovýchvýsledkůskutečně dosa-ženoanijaký mají dopad. Účelné monitorování navícvyžaduje, aby Komise na základě dostupných odborných znalostí, které má kupříkladu k dispozici Evropská agentura pro životní prostředí a Evropské tematické středisko biologické rozmanitosti, stanovila soubor vhodných ukazatelů a kritérií(body 30–40). DOPORUČENÍ 2 i) Komise by měla na základě odborných znalostí, které mají k dispozici především Evropská agentura pro životní prostředí a Evropské tematickéstředisko biologickérozmanitosti, vypracovat vhodné ukazatele a kritéria pro monitorování důsledků projektů. Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí ŠÍŘENÍ VÝSLEDKŮ"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It makes our recognition of our equal humanity difficult. It emphasizes how we are different rather than how we are similar. So what if before my Mexican trip, I had followed the immigration debate from both sides, the U.S. and the Mexican? What if my mother had told us that Fide's family was poor and hardworking? What if we had an African television network that broadcast diverse African stories all over the world? What the Nigerian writer Chinua Achebe calls \"a balance of stories.\" What if my roommate knew about my Nigerian publisher, Muhtar Bakare, a remarkable man who left his job in a bank to follow his dream and start a publishing house? Now, the conventional wisdom was that Nigerians don't read literature. He disagreed. He felt that people who could read, would read, if you made literature affordable and available to them. Shortly after he published my first novel, I went to a TV station in Lagos to do an interview, and a woman who worked there as a messenger came up to me and said, \"I really liked your novel. I didn't like the ending. Now, you must write a sequel, and this is what will happen ...\" (Laughter) And she went on to tell me what to write in the sequel. I was not only charmed, I was very moved. Here was a woman, part of the ordinary masses of Nigerians, who were not supposed to be readers.", "cs": "Ztěžuje nám vnímání lidské rovnosti. Zdůrazňuje to, v čem jsme jiní, spíš než to, v čem jsme stejní. Co kdybych před svojí cestou do Mexika sledovala debatu o přistěhovalectví z obou stran, americké i mexické? Co kdyby nám moje matka řekla, že Fideho rodina je chudá a pracovitá? Co kdybychom měli africkou televizní síť, která by vysílala rozmanité africké příběhy po celém světě? To, čemu nigerijský spisovatel Chinua Achebe říká \"vyváženost příběhů.\" Co kdyby moje spolubydlící věděla o mém nigerijském vydavateli, Muktovi Bakaray, mimořádném muži, který opustil práci v bance, a šel za svým snem založit vydavatelství? Selský rozum říká, že nigerijci nečtou literaturu. On s tím nesouhlasil. Cítil, že lidé, kteří by mohli, by četli, když by byla literatura dostupná. Krátce po tom, co vydal moji první knihu, jsem šla na interview do televizní stanice v Lagosu. A žena, která tam pracovala jako poslíček, mě oslovila a řekla, \"Vaše kniha se mi opravdu líbila. Nelíbil se mi konec. Musíte napsat pokračování, a v něm bude následující...\" (Smích) A začala mi povídat, co mám do toho pokračování napsat. Nejen, že mě to okouzlilo. Dojalo mě to. Stála přede mnou obyčejná žena nigerijského lidu, která podle všeho neměla umět číst."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "MEPs have the final say on all non-compulsory expenditure, and the Council on all compulsory expenditure. Parliament has the power to reject the budget if it believes that it does not meet the needs of the Union. In that case the entire budget procedure has to start again. COMMISSION ■ Preliminary draft budget in April/May (PDB)COUNCIL ■Draft budget in July (qualied majority)PARLIAMENT ■1st reading of draft budget in October Amendments concerning non-compulsory expenditure Proposed modications concerning compulsory expenditure 2nd reading of the amendments/modications YES NOQualied majority YES NOQualied majority The Council takes a decision2nd reading of non-compulsory expenditure in December YES NOAmount and 1st reading/new amount remarks adopted(Majority of Members + 3/5 of votes cast) Majority of Members and 2/3 majority of votes cast: can reject the budget ■EU keywords This is a French term covering, essentially, the rights and obligations that all EU countries share. The ‘acquis’ includes all the EU’s treaties and laws, declarations and resolutions, international agreements on matters for which the EU is competent and the judgments given by the Court of Justice. It includes action that EU governments take together in the area of justice and home aairs and on the common foreign and security policy. Applicant countries have to accept the ‘acquis’ before they can join the EU, and make EU law part of their own national legislation. Committee of the Regions (CoR)", "cs": "Poslanci mají poslední slovo ve všech nepovinných výdajích a Rada ve výdajích povinných. Parlament má také pravomoc zamítnout rozpočet, pokud se domnívá, že neodpovídá potřebám Unie. V takovémto případě musí být celý rozpočtový proces znovu zahájen. KOMISE ■ Předběžný návrh rozpočtu v dubnu/květnu (APB)RADA ■Návrh rozpočtu v červenci (kvalikovaná většina)PARLAMENT ■První čtení návrhu rozpočtu v říjnu Pozměňovací návrhy v nepovinných výdajích Návrhy na změny v povinných výdajích Druhé čtení pozměňovacích návrhů/změn ANO NEKvalikovaná většina ANO NEKvalikovaná většina Druhé čtení nepovinných výdajů v prosinci První čtení / nová částka (většina členů + 3/5 hlasů) Většina poslanců / většina 2/3 hlasů: může zamítnout návrh ■Klíčová slova Evropské unie Tento výraz pokrývá práva a povinnosti všech zemí Evropské unie. Acquis communautaire zahrnuje právní systém a evropské smlouvy, prohlášení a usnesení, mezinárodní smlouvy týkající se Společenství a judikaturu Soudního dvora. Skládá se také z ustanovení přijatých vládami Unie v oblasti práva a vnitřních záležitostí, zahraniční politiky a společné bezpečnosti. Kandidátské země musí přijmout acquis communautaire dříve, než přistoupí k Unii, a transponovat právní předpisy Společenství do vnitrostátních právních předpisů. Evropská centrální banka (ECB)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Luciferův efekt Proč se dobří, obyčejní lidé stávají občas pachateli zla? Nejkrajnější proměnou tohoto druhu je samozřejmě případ Hospodinova nejoblíbenějšího anděla Lucifera – a právě tento příběh se stal kontextem mých psychologických zkoumání menších lidských proměn pod tlakem zničujícího vlivu mocných situačních sil. Takové síly existují vamp#160;mnoha běžných behaviorálních souvislostech a pokřivují naši obvyklou dobrou podstatu tím, že nás postrkují kamp#160;projevům deviantního, ničivého či zlého chování. Když se ocitáme vamp#160;nových, neznámých prostředích, naše navyklé způsoby myšlení, cítění a jednání už dále nepřispívají kamp#160;zachování mravního kompasu, jímž jsme se spolehlivě řídili vamp#160;minulosti. Výzkum, který jsem samp#160;kolegy prováděl, během uplynulých tří desítek let prokázal relativní snadnost, samp#160;níž lze běžné lidi přivést kamp#160;tomu, aby se chovali způsoby považovanými za zlo. Účastníky výzkumu jsme podrobili experimentům, při nichž je významné situační síly – anonymita, skupinové tlaky či rozptýlení osobní zodpovědnosti – vedly ke slepému uposlechnutí autority a kamp#160;agresi vůči nevinným osobám poté, co je odlidštili. Má nedávná kniha The Lucifer Effect (Luciferův efekt) samp#160;podtitulem Jak se dobráci mění ve zloduchy popisuje radikální proměny, kamp#160;nimž docházelo mezi vysokoškolskými studenty, kteří plnili náhodně přidělené úlohy vězňů a strážců vamp#160;simulované věznici na Stanfordově univerzitě. Dále vymezuje přímé paralely samp#160;případy týrání, jež spáchali američtí vojáci vamp#160;irácké věznici Abú Ghrajbu, a vykládá velkou část společenskovědního výzkumu objasňujícího schopnost sociálních situací převládnout nad individuálními dispozicemi. Toto souborné dílo zpochybňuje tradiční zaměření na niternou podstatu jedince, jeho dispozice a osobnostní rysy coby primární – a často jediné – faktory při snaze porozumět lidským selháním. Namísto toho tvrdím, že třebaže většina lidí jedná obvykle morálně, lze je snadno přivést ke konání antisociálnímu, protože většina lidí se zřídka projevuje jako solitéři improvizující monology na prázdném jevišti života. Právě naopak, lidé jsou často souborem různých aktérů na scéně samp#160;rozličnými rekvizitami, kostýmy, scénáři a jevištními pokyny od producentů a režisérů. Společně vytvářejí situační prvky, které mohou dramaticky ovlivňovat chování. Co jedinci do toho či onoho prostřední vnášejí, je sice podstatné, ale totéž platí pro situační síly, které na ně působí, a dále pro systémové síly, které vytvářejí a zachovávají situace.", "en": "The Lucifer Effect Why do good, ordinary people sometimes become perpetrators of evil? The most extreme transformation of this kind is, of course, the story of God’s favorite angel, Lucifer – a story that has set the context for my psychological investigations into lesser human transformations in response to the corrosive influence of powerful situational forces. Such forces exist in many common behavioral contexts, distorting our usual good nature by pushing us to engage in deviant, destructive, or evil behavior. When embedded in new and unfamiliar settings, our habitual ways of thinking, feeling, and acting no longer function to sustain the moral compass that has guided us reliably in the past. Over the past three decades, my research and that of my colleagues has demonstrated the relative ease with which ordinary people can be led to behave in ways that qualify as evil. We have put research participants in experiments where powerful situational forces – anonymity, group pressures, or diffusion of personal responsibility – led them blindly to obey authority and to aggress against innocent others after dehumanizing them. My recent book The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil describes the radical transformations that took place among college students playing randomly assigned roles of prisoners and guards in a mock prison created at Stanford University. It goes on to establish direct parallels with the abuses committed by American soldiers at Iraq’s Abu Ghraib prison, presenting much of the social science research illustrating the power of social situations to dominate individual dispositions. This body of work challenges the traditional focus on the individual’s inner nature, dispositions, and personality traits as the primary – and often the sole – factors in understanding human failings. Instead, I argue that while most people are good most of the time, they can readily be led to act anti-socially, because most people are rarely solitary figures improvising soliloquies on the empty stage of life. On the contrary, people are often in an ensemble of different players, on a stage with various props, costumes, scripts, and stage directions from producers and directors. Together, they comprise situational features that can dramatically influence behavior. What individuals bring into any setting is important, but so are the situational forces that act on them, as well as the systemic forces that create and maintain situations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednání zůstávala pět měsíců ve slepé uličce a vyvrcholila 5. července řeckým referendem, v němž voliči výraznou většinou hlasů odmítli další úsporná opatření, a následnou kapitulací řecké vlády, formálně uzavřenou v dohodě eurosummitu z 12. července. Tato dohoda, která dnes představuje základní schéma vztahu mezi Řeckem a eurozónou, napevno počítá s pětiletým obdobím, během něhož bude restrukturalizace dluhu figurovat na konci žalostného sledu fiskálního utahování opasků, hospodářské kontrakce a programového selhávání. Posloupnost nové „sanace“ předpokládané v dohodě z 12. července skutečně a vcelku předvídatelně začíná přijetím – do konce měsíce – tvrdých daňových opatření a střednědobých fiskálních cílů rovnajících se další vlně striktního utahování opasků. Následuje letní vyjednávání o další velké půjčce rovnající se 48% HDP (poměr dluhu k HDP už přesahuje 180%). A nejdříve v listopadu, až po prvním vyhodnocení nového programu, bude „euroskupina připravena zvážit v nezbytném případě možná dodatečná opatření… s cílem zajistit, aby hrubé potřeby financování zůstaly na trvale udržitelné úrovni“. Během jednání, jichž jsem se od 25. ledna do 5. července účastnil, jsem našim věřitelům opakovaně navrhoval řadu chytrých dluhových swapů. Cílem bylo minimalizovat množství nových financí vyžadovaných Evropským stabilizačním mechanismem a MMF k refinancování řeckého dluhu a zajistit, aby Řecko mohlo ještě v roce 2015 žádat Evropskou centrální banku o program nákupu aktiv (kvantitativní uvolňování), čímž by se v podstatě obnovil přístup Řecka na kapitálové trhy. Odhadovali jsme, že by k tomu nebylo zapotřebí více než 30 miliard eur (neboli 17% HDP) v podobě nových financí z ESM, přičemž pro primární rozpočet řeckého státu by se z této částky nemuselo čerpat nic. Naše návrhy nebyly odmítnuty. Ačkoliv jsme měli dobře doloženo, že jsou technicky precizní a právně přípustné, jednoduše se o nich nikdy nediskutovalo. V euroskupině převládla politická vůle ignorovat naše návrhy, nechat vyjednávání ztroskotat, vymoci si na neurčito bankovní prázdniny a donutit řeckou vládu, aby se ve všem podvolila – včetně mohutného nového úvěru dosahujícího téměř trojnásobku částky, kterou jsme navrhovali my. Věřitelé Řecka opět zapřáhli vůz před koně, když trvali na dohodě o novém úvěru před jakoukoliv diskusí o odpuštění dluhů.", "en": "For five months, negotiations remained at an impasse, culminating in the July 5 referendum in Greece, in which voters overwhelmingly rejected further austerity, and the Greek government’s subsequent surrender, formalized in the July 12 Euro Summit agreement. That agreement, which is now the blueprint for Greece’s relationship with the eurozone, perpetuates the five-year-long pattern of placing debt restructuring at the end of a sorry sequence of fiscal tightening, economic contraction, and program failure. Indeed, the sequence of the new “bailout” envisaged in the July 12 agreement predictably begins with the adoption – before the end of the month – of harsh tax measures and medium-term fiscal targets equivalent to another bout of stringent austerity. Then comes a mid-summer negotiation of another large loan, equivalent to 48% of GDP (the debt-to-GDP ratio is already above 180%). Finally, in November, at the earliest, and after the first review of the new program is completed, “the Eurogroup stands ready to consider, if necessary, possible additional measures… aiming at ensuring that gross financing needs remain at a sustainable level.” During the negotiations to which I was a party, from January 25 to July 5, I repeatedly suggested to our creditors a series of smart debt swaps. The aim was to minimize the amount of new funding required from the European Stability Mechanism and the IMF to refinance Greek debt, and to ensure that Greece would become eligible within 2015 for the European Central Bank’s asset-purchase program (quantitative easing), effectively restoring Greece’s access to capital markets. We estimated that no more than €30 billion ($33 billion, or 17% of GDP) of new, ESM-sourced financing would be required, none of which would be needed for the Greek state’s primary budget. Our proposals were not rejected. Although we had it on good authority that they were technically rigorous and legally sound, they simply were never discussed. The political will of the Eurogroup was to ignore our proposals, let the negotiations fail, impose an indefinite bank holiday, and force the Greek government to acquiesce on everything – including a massive new loan that is almost triple the size we had proposed. Once again, Greece’s creditors put the cart before the horse, by insisting that the new loan be agreed before any discussion of debt relief."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od CIA ke GFE NEW YORK – Spojené státy potřebují přesunout výdaje od války ke vzdělání, od změn režimu podporovaných CIA k novému Globálnímu fondu pro vzdělání (GFE). V situaci, kdy stamiliony dětí z celého světa nechodí do školy nebo v ní mají málo kvalifikované učitele, nedostatek počítačů, velký počet žáků ve třídě a absenci elektřiny, má řada koutů světa nakročeno k obrovské nestabilitě, nezaměstnanosti a chudobě. Jednadvacáté století bude patřit zemím, které správně vzdělávají mladé lidi a produktivně je zapojují do globální ekonomiky. Současná nerovnováha mezi výdaji na globální vzdělávání a na vojenské a související programy v USA je přímo závratná: na první účel se vynakládá 1 miliarda dolarů ročně, zatímco na druhý zhruba 900 miliard. Mezi programy související s vojenstvím patří Pentagon (zhruba 600 miliard ročně), CIA a příbuzné agentury (přibližně 60 miliard), ministerstvo vnitřní bezpečnosti (asi 50 miliard), zbrojní systémy mimo Pentagon (asi 30 miliard) a programy pro veterány (přibližně 160 miliard). Může nějaký americký politik, který je jen trochu při smyslech, opravdu věřit, že americká národní bezpečnost je správně zajištěna, když jsou vojenské výdaje 900krát vyšší než výdaje na globální vzdělávání? USA samozřejmě nejsou osamocené. Také Saúdská Arábie, Írán a Izrael utrácejí obrovské částky za urychlování blízkovýchodních závodů ve zbrojení, jejichž jsou USA hlavním financovatelem a dodavatelem. Rovněž Čína a Rusko výrazně zvyšují vojenské výdaje, přestože mají mnoho naléhavých priorit doma. Zdá se, že vyvoláváme nové závody ve zbrojení mezi velkými mocnostmi právě v době, kdy jsou ve skutečnosti zapotřebí mírové závody ve vzdělávání a trvale udržitelném rozvoji. Několik nedávných mezinárodních zpráv včetně dvou zářijových, které zveřejnily UNESCO a Mezinárodní výbor pro financování globálního vzdělávání pod vedením bývalého britského premiéra Gordona Browna, ukazuje, že globální rozvojovou pomoc určenou na primární a sekundární vzdělávání je třeba zvýšit z přibližně 4 miliard na zhruba 40 miliard dolarů ročně. Jedině toto desetinásobné zvýšení může umožnit chudým zemím dosažení všeobecného primárního a sekundárního vzdělání (které požaduje čtvrtý z cílů trvale udržitelného rozvoje). V reakci na to by USA a další bohaté země měly v letošním roce založit GFE, do něhož by se potřebné prostředky přesměrovaly z dnešních vojenských výdajů.", "en": "From the CIA to the GFE NEW YORK – The United States needs to shift its spending from war to education, from CIA-backed regime change to a new Global Fund for Education (GFE). With hundreds of millions of children around the world not in school, or in schools with under-qualified teachers, a lack of computers, large class sizes, and no electricity, many parts of the world are headed for massive instability, joblessness, and poverty. The twenty-first century will belong to countries that properly educate their young people to participate productively in the global economy. The current imbalance in US spending on global education and military-related programs is staggering: $1 billion per year on the former, and roughly $900 billion on the latter. Military-related programs include the Pentagon (around $600 billion), the CIA and related agencies (around $60 billion), Homeland Security (around $50 billion), nuclear weapons systems outside of the Pentagon (around $30 billion), and veterans’ programs (around $160 billion). What US politicians and policymakers in their right minds could believe that US national security is properly pursued through a 900-to-1 ratio of military spending to global education spending? Of course, the US is not alone. Saudi Arabia, Iran, and Israel are all squandering vast sums in an accelerating Middle East arms race, in which the US is the major financier and arms supplier. China and Russia are also sharply boosting military spending, despite their pressing domestic priorities. We are, it seems, courting a new arms race among major powers, at a time when what is really needed is a peaceful race to education and sustainable development. Several recent international reports, including two this month by UNESCO and the International Commission on Financing Global Education, headed by former UK Prime Minister Gordon Brown, show that annual global development assistance for primary and secondary education needs to rise from around $4 billion to around $40 billion. Only this ten-fold increase can enable poor countries to achieve universal primary and secondary education (as called for by Goal Four of the new Sustainable Development Goals). In response, the US and other rich countries should move this year to create the GFE, with the needed funds shifted from today’s military spending."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento aktivismus je ještě výraznější ve vztahu k Íránu, přičemž turečtí představitelé znásobili v posledních měsících diplomatické úsilí, aby pomohli zmírnit jaderný pat mezi touto zemí a Západem. Turecko, jež se regionálních dopadů existence jaderného Íránu obává více než přímé hrozby, kterou by případně představoval, zašlo tak daleko, že loni v srpnu přivítalo návštěvu íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Schopnost Turecka dosáhnout na Blízkém východě pokroku odráží rozleptání legitimity USA a absenci vlivu EU. USA ztratily schopnost hrát konstruktivnější roli v regionu po neblahé intervenci v Iráku a ztroskotala rovněž neokonzervativní „agenda svobody“ pro arabský svět z dílny Bushovy administrativy. USA se sice zpočátku distancovaly od autokratičtějších arabských vládců ve snaze podpořit tamní domácí demokratické iniciativy, avšak když se jedinou realistickou alternativou ukázal být politický islám, Amerika se rychle vrátila k tradiční politice podpory statu quo . Na rozdíl od USA nepramení obtíže EU z pociťované absence legitimity nebo z hrubých pokusů o prosazení demokracie, nýbrž ze skutečné neexistence jednoty a tím i vlivu. Absence společného jmenovatele ve stanoviscích vlád jednotlivých členských zemí EU jen stěží napomohla ke zrodu přesvědčivé a spolehlivé diplomacie potřebné k řešení hlubokých problémů Blízkého východu. Za těchto okolností se Turecku podařilo využít svých regionálních vazeb i svého postavení v transatlantické komunitě k tomu, aby ve vztahu ke svým jižním sousedům začalo hrát významnější roli. Potenciál Turecka k regionálnímu vlivu podtrhují i dva další faktory. Za prvé je zde vzestup arabské politické vrstvy, která je více ovlivněna náboženstvím než sekulárním nacionalismem. Tento vzestup nahlodal hlavní strukturální bariéru tureckého angažmá. Osmanský odkaz fungující státní struktury, tolerantní vůči náboženství, začal být nazírán v příznivějším světle a náhle je zde poptávka po soudobém tureckém modelu s jeho schopností kultivovat islám přátelský k demokracii. Za druhé je Turecko připravenější než kdykoliv dříve těchto zásadních posunů využít. Kořeny Erdoğanovy vládní strany AKP se dají vysledovat k politickému islámu a řada jejích vedoucích představitelů má společenské vazby v islámských zemích – což ostře kontrastuje se sekulárním stylem předchozích vládců Turecka, kteří hrdě dávali najevo svou západní identitu.", "en": "Such activism has been even more pronounced concerning Iran, with Turkish leaders multiplying diplomatic efforts in recent months to help ease the nuclear standoff with the West. Turkey, more fearful of the regional repercussions of a nuclear Iran than of any direct threat it would pose, went as far as to host a visit by Iranian President Mahmoud Ahmadinejad last August. Turkey’s ability to make headway in the Middle East reflects the erosion of US legitimacy and lack of EU influence. The US lost its ability to play a more constructive role in the region following its ill-fated intervention in Iraq, while the Bush administration’s neo-conservative “freedom agenda” for the Arab world also backfired. While the US initially distanced itself from the more autocratic Arab leaders in a bid to support homegrown democratic alternatives, when the only realistic alternative turned out to be political Islam, America quickly returned to its traditional policy of supporting the status quo . Unlike the US, the EU’s difficulties stem not from a perceived lack of legitimacy or crude attempts at promoting democracy, but from a real lack of unity and, therefore, influence. The absence of a common denominator among EU governments’ positions has hardly been conducive to the emergence of the cogent and reliable diplomacy needed to address the Middle East’s deep problems. In these circumstances, Turkey has been able to leverage both its regional ties and its standing in the transatlantic community to play a more instrumental role vis-à-vis its southern neighbors. Two additional factors further enhance Turkey’s potential for regional influence. First, the rise of an Arab political class that is more influenced by religion than by secular nationalism has eroded the main structural barrier to Turkish engagement. The Ottoman legacy of a working state structure, tolerant of religion, has begun to be viewed in a more favorable light, and the contemporary Turkish model, with its ability to nurture a democracy-friendly Islam, is suddenly in demand. Second, Turkey has been more prepared than ever to take advantage of these fundamental shifts. Erdoğan’s ruling AKP traces its roots to political Islam, and many of its leaders’ social networks are in Islamic countries – in stark contrast to the secular style of Turkey’s previous leaders, who proudly displayed their Western identity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And of course, others using more sophisticated methods in the literature have controlled for poverty and education and so on. What about causality? Correlation in itself doesn't prove causality. We spend a good bit of time. And indeed, people know the causal links quite well in some of these outcomes. The big change in our understanding of drivers of chronic health in the rich developed world is how important chronic stress from social sources is affecting the immune system, the cardiovascular system. Or for instance, the reason why violence becomes more common in more unequal societies is because people are sensitive to being looked down on. I should say that to deal with this, we've got to deal with the post-tax things and the pre-tax things. We've got to constrain income, the bonus culture incomes at the top. I think we must make our bosses accountable to their employees in any way we can. I think the take-home message though is that we can improve the real quality of human life by reducing the differences in incomes between us. Suddenly we have a handle on the psychosocial well-being of whole societies, and that's exciting. Thank you. (Applause)", "cs": "Navíc, ostatní, kteří použili více sofistikované metody v literatuře, zkontrolovali chudobu a vzdělání a tak dále. Ale co příčinnost? Korelace sama o sobě příčinnost nedokazuje. Strávili jsme s tím velký díl času. A vskutku, lidé vidí příčinnost celkem dobře v některých z těchto výsledků. Velká změna v našem porozumění příčin chronického zdraví v bohatém rozvinutém světě je v tom, jak důležitý je chronický stres způsobený společenskými zdroji, který ovlivňuje náš imunitní systém, kardiovaskulární systém. Nebo například, důvody násilí jsou více přítomné ve více nerovných společnostech, protože lidé jsou citliví na to, když se na ně zhlíží zvrchu. Měl bych říct, že abychom se s tím vyrovnali, měli bychom se zabývat aspekty po zdanění a před zdaněním. Musíme omezit příjem, kulturu bonusových příjmů nahoře. Myslím, že musíme učinit naše šéfy odpovědné jejich zaměstnancům ve všech možných ohledech. Myslím, že to, co byste si měli odnést domů, je, že můžeme zlepšit skutečnou kvalitu lidského života tím, že zmenšíme rozdíly mezi našimi příjmy. Najednou máme páku na psychosociální blahobyt celých společností, a to je vzrušující. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etické náklady umění s vysokou cenovkou MELBOURNE – Aukční síň Christie’s prodala v květnu v New Yorku poválečná a soudobá umělecká díla v hodnotě 745 milionů dolarů, což je historicky nejvyšší celková částka dosažená během jediné aukce. Mezi položkami, které se prodaly za vyšší ceny, figurovaly mimo jiné obrazy Barnetta Newmana, Francise Bacona, Marka Rothka a Andyho Warhola, u každého z nichž přesáhla prodejní cena hranici 60 milionů dolarů. Podle deníku New York Times se na vyšroubování cen významně podíleli asijští sběratelé. Někteří kupující bezpochyby pokládají své nákupy za investici, podobně jako akcie, nemovitosti nebo zlaté pruty. Otázka, zda prodejní cena byla přemrštěná či skromná, v takovém případě závisí na tom, kolik bude trh ochoten za dané dílo někdy v budoucnu zaplatit. Není-li však motivem zisk, proč by chtěl kdokoliv platit desetimiliony dolarů za podobná díla? Nejsou krásná ani nejsou projevem velkého uměleckého talentu. Dokonce nejsou ani neobvyklá v rámci souhrnného díla daných umělců. Vyhledáte-li si obrázky k heslu „Barnett Newman“, uvidíte mnoho obrazů se svislými barevnými pruhy, obvykle rozdělenými tenkou linií. Zdá se, že když Newman dostal nějaký nápad, rád rozpracoval všechny jeho varianty. Minulý měsíc si jednu z těchto variant někdo koupil za 84 milionů dolarů. Malý obraz Marilyn Monroe od Andyho Warhola – také těch existuje mnoho – se prodal za 41 milionů. Před deseti lety zaplatilo Metropolitní muzeum umění v New Yorku 45 milionů za Ducciovu malou Madonnu s dítětem. Posléze jsem v knize Život, který můžete zachránitnapsal, že dárci, kteří tuto koupi financovali, mohli své peníze vynaložit lépe. Svůj názor jsem nezměnil, avšak Madonna z newyorského muzea je nádherně namalovaná a 700 let stará. Duccio je navíc významným malířem, který působil během klíčového přechodného období v dějinách západního umění a z jeho díla se dochovalo jen několik málo obrazů. Nic z toho pro Newmana ani Warhola neplatí. Možná však důležitost poválečného umění spočívá v jeho schopnosti zpochybňovat naše názory. Tuto myšlenku odhodlaně vyjadřoval Jeff Koons, jeden z umělců, jehož dílo bylo v Christieʼs rovněž na prodej.", "en": "The Ethical Cost of High-Price Art MELBOURNE – In New York last month, Christie’s sold $745 million worth of postwar and contemporary art, the highest total that it has ever reached in a single auction. Among the higher-priced works sold were paintings by Barnett Newman, Francis Bacon, Mark Rothko, and Andy Warhol, each of which sold for more than $60 million. According to the New York Times, Asian collectors played a significant part in boosting prices. No doubt some buyers regard their purchases as an investment, like stocks or real estate or gold bars. In that case, whether the price they paid was excessive or modest will depend on how much the market will be willing to pay for the work at some future date. But if profit is not the motive, why would anyone want to pay tens of millions of dollars for works like these? They are not beautiful, nor do they display great artistic skill. They are not even unusual within the artists’ oeuvres. Do an image search for “Barnett Newman” and you will see many paintings with vertical color bars, usually divided by a thin line. Once Newman had an idea, it seems, he liked to work out all of the variations. Last month, someone bought one of those variations for $84 million. A small image of Marilyn Monroe by Andy Warhol – there are many of those, too – sold for $41 million. Ten years ago, the Metropolitan Museum of Art in New York paid $45 million for a small Madonna and Child by Duccio. Subsequently, in The Life You Can Save, I wrote that there were better things that the donors who financed the purchase could have done with their money. I haven’t changed my mind about that, but the Met’s Madonna is beautifully executed and 700 years old. Duccio is a major figure who worked during a key transitional moment in the history of Western art, and few of his paintings have survived. None of that applies to Newman or Warhol. Perhaps, though, the importance of postwar art lies in its ability to challenge our ideas. That view was firmly expressed by Jeff Koons, one of the artists whose work was on sale at Christie’s."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To zpomaluje růst mzdových sazeb při dané míře nezaměstnanosti, což vede k nižší nezaměstnanosti při daném tempu mzdového růstu. Zajímavější je možný dopad hodnot a postojů lidí, případně jejich nadějí a obav z neznámého a nepoznatelného na přirozenou míru. Zde vstupujeme na pole neorané. Pro mě je přesvědčivá hypotéza, že zaměstnanci, jimiž otřásla finanční krize v roce 2008 a pozdější hluboká recese, začali mít strach vyžadovat povýšení nebo si hledat lépe placená pracovní místa – přestože na trhu práce lze v poslední době sehnat místo snadno. Doprovodná hypotéza zní, že zaměstnavatelé znepokojení extrémně pomalým růstem produktivity zejména v posledních deseti letech přistupují na zvyšování mezd jen velmi zdráhavě – jakkoliv se poptávka vrátila na předkrizovou úroveň. Na základě vlastního modelu rovněž tvrdím, že když počátkem roku 2015 vyvstala hrozba, že návrat silného dolaru zaplaví americké trhy dovozem, začaly mít firmy strach nabízet vyšší výkon za stejnou cenu. Jinak by totiž nabízely stejný výkon jako předtím za snížené ceny. A současně odmítly zvyšovat mzdy zaměstnancům. Větší konkurence stručně řečeno vytvořila „superzaměstnanost“ – nízkou nezaměstnanost a nízkou inflaci. To všechno neznamená, že žádná přirozená míra nezaměstnanosti neexistuje – jen že na ní není nic přirozeného. Nikdy nebylo.", "en": "This slows the growth of wage rates at a given unemployment rate, leading to lower unemployment at a given rate of wage growth. More interesting is the possible effect of people’s values and attitudes, and their hopes and fears about the unknown and unknowable, on the natural rate. Here we are entering terra incognita. For me, a compelling hypothesis is that workers, shaken by the 2008 financial crisis and the deep recession that resulted, have grown afraid to demand promotions or to search for better-paying employers – despite the ease of finding work in the recently tight labor market. A corollary hypothesis is that employers, disturbed by the extremely slow growth of productivity, especially in the past ten years, have grown leery of granting pay raises – despite the return of demand to pre-crisis proportions. I have also argued, based on a model of mine, that as the return of a strong dollar by early 2015 threatened to inundate American markets with imports, firms became scared to supply more output at the same price. Or else they supplied the same output as before at reduced prices. And they refused to raise employees’ wages. In short, more competition created “super-employment” – low unemployment and low inflation. All this does not mean there is no natural unemployment rate, only that there is nothing natural about it. There never was."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Terčem extremistů se staly všechny civilizované společnosti na celém světě: v New Yorku a Washingtonu, Istanbulu, Madridu, Beslanu, na Bali a v dalších místech. Nesnaží se dosáhnout s civilizovaným světem příměří. O separátním míru jednat nebudou. Nic není jejich větším přáním než to, aby Amerika a Evropa byly na kordy a nespolupracovaly. Zatčení mnoha osob podezřelých z terorismu, jež během minulého měsíce provedly francouzské a německé orgány, jasně ukázalo, že žádný stát nemůže sám vykonat nezbytné kroky, jichž je k vítězství v boji s extremisty zapotřebí. Amerika a evropské státy často v tichosti sdílí zpravodajské informace, dopadají teroristy a rozrušují jejich finanční prostředky. Díky tomu byly už tři čtvrtiny známých vůdců al-Káidy zabity nebo zajaty a ostatní jsou na útěku. Žádný stát taktéž nemůže sám zastavit šíření nebezpečných zbraní. Právě to je důvod, proč se asi 60 států ve snaze udržet vražedné zbraně dál od nebezpečných režimů připojilo k Iniciativě pro zajištění bezpečí před šířením zbraní hromadného ničení (Proliferation Security Initiative). V roce 2003 německé, italské, britské a americké úřady zajistily jaderné zařízení směřující do Tripolisu, což Libyi přivedlo k rozhodnutí otevřít své zbrojní sklady inspektorům. Všechny státy NATO se personálně účastní Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci v Afghánistánu, kde právě francouzský generál předal velení tureckému. Litva, patřící mezi nejmladší členy NATO, přebírá vedení nad jednou ze skupin regionální obnovy – připojuje se k dalším evropským státům, aby přispěla ke stabilitě a rozvoji Afghánistánu. Více než polovina států NATO má své jednotky jak v Afghánistánu, tak v Iráku. Jak irácký lid postupuje vpřed po náročné stezce k demokracii, další členské země NATO se rozhodly pomoci s výcvikem iráckých bezpečnostních složek tím, že poskytnou finanční zajištění a vybavení a založí vojenskou vysokou školu a vojenské akademie. Členské země NATO sdílí mnohem víc než jen alianci; pojí nás svazek jedné krve a jednoho cíle, odkaz svobody a potřeba postavit se násilí extremistů – a porazit je. Po 60 let od skončení druhé světové války jsme na sebe spoléhali v časech ohrožení a nesnází. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval stavbu i stržení Berlínské zdi a nástup i pád nacismu, fašismu a sovětského komunismu. Společně členové NATO pomohli ochránit Kosovo a nedávno poskytli pomoc obětem zničujícího cunami.", "en": "Extremists have targeted all civilized societies across the globe: in New York and Washington; Istanbul; Madrid; Beslan; Bali; and more. They do not seek an armistice with the civilized world. They will not negotiate a separate peace. They would like nothing better than for America and Europe to be at odds, rather than working together. The arrests of numerous terrorist suspects last month by French and German authorities made clear that no one nation can do the critical work necessary to win the struggle against extremists. Often quietly, America and European nations are sharing intelligence, capturing terrorists, and disrupting their finances. As a result, some three-quarters of known al-Qaeda leaders have been killed or captured, and others are on the run. Nor can any one nation stop the proliferation of dangerous weapons. This is why some 60 nations have joined the Proliferation Security Initiative in an effort to keep deadly weapons from dangerous regimes. In 2003, German, Italian, British, and American authorities confiscated nuclear equipment bound for Tripoli, leading to Libya’s decision to open its weapons inventories to inspectors. Every NATO nation has personnel serving in the International Security Assistance Force in Afghanistan, which just changed command from a French to a Turkish general. One of NATO’s newest members, Lithuania, is taking leadership of a Provincial Reconstruction Team – joining other European nations in contributing to Afghanistan’s stability and progress. Indeed, more than half of all NATO nations have had forces in both Afghanistan and Iraq. As the Iraqi people take more steps along the challenging road to democracy, more NATO countries have agreed to help train Iraqi security personnel by providing funds or equipment and by establishing a war college and military academies. Members of NATO share much more than an alliance; we are united by ties of blood and purpose, a heritage of liberty, and a calling to confront extremists’ violence – and defeat it. In the 60 years since World War II came to an end, we have counted on each other in times of peril and challenge. I am old enough to remember both the rise and fall of the Berlin Wall, and the ascent and collapse of Nazism, of Fascism, and of Soviet Communism. Together the members of NATO have helped to protect Kosovo and recently brought aid to the victims of a devastating tsunami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Otherwise, the first zombie could step on the bridge while people are still on it. Finally, there are no tricks to use here. You can't swing across, use the bridge as a raft, or befriend the zombies. Pause the video now if you want to figure it out for yourself! Answer in: 3 Answer in: 2 Answer in: 1 At first it might seem like no matter what you do, you're just a minute or two short of time, but there is a way. The key is to minimize the time wasted by the two slowest people by having them cross together. And because you'll need to make a couple of return trips with the lantern, you'll want to have the fastest people available to do so. So, you and the lab assistant quickly run across with the lantern, though you have to slow down a bit to match her pace. After two minutes, both of you are across, and you, as the quickest, run back with the lantern. Only three minutes have passed. So far, so good. Now comes the hard part. The professor and the janitor take the lantern and cross together. This takes them ten minutes since the janitor has to slow down for the old professor who keeps muttering that he probably shouldn't have given the zombies night vision. By the time they're across, there are only four minutes left, and you're still stuck on the wrong side of the bridge.", "cs": "Jinak první zombík může vstoupit na most, na kterém jsou stále lidé. Konečně, nemůžete použít žádné triky. Nemůžete se zhoupnout přes, použít most jako loď, nebo se spřátelit se zombíky. Stopněte si video, pokud to chcete vyřešit sami! Odpověď za: 3 Odpověď za: 2 Odpověď za: 1 Z počátku to vypadá, že ať uděláte cokoli, o minutu nebo dvě to nestihnete, ale je tu způsob. Klíčem je minimalizace ztraceného času dvěma nejpomalejšími lidmi tím že přejdou společně. A protože se musíte často vracet s lucernou, potřebujete někoho rychlého, kdo to zvládne. Takže vy a asistentka rychle přeběhnete s lucernou, vy cestou musíte trochu zpomalit a dorovnat její tempo. Po dvou minutách jste oba na druhé straně a vy, jako nejrychlejší, běžíte zpět s lucernou. Uběhly jen tři minuty. Zatím všechno dobré. Teď přijde ta horší část. Profesor a vrátný si vezmou lucernu a jdou společně. To jim zabere deset minut, protože vrátný musí zpomalit kvůli starému profesorovi, který stále brblá, že nejspíš neměl dát zombíkům noční vidění. Když přejdou, zbývají už jen čtyři minuty a ty jsi pořád na špatné straně mostu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the thing about it is that we have well and truly proven the Nanopatch within the laboratory setting. And as a scientist, I love that and I love science. However, as an engineer, as a biomedical engineer and also as a human being, I'm not going to be satisfied until we've rolled this thing out, taken it out of the lab and got it to people in large numbers and particularly the people that need it the most. So we've commenced this particular journey, and we've commenced this journey in an unusual way. We've started with Papua New Guinea. Now, Papua New Guinea is an example of a developing world country. It's about the same size as France, but it suffers from many of the key barriers existing within the world of today's vaccines. There's the logistics: Within this country there are only 800 refrigerators to keep vaccines chilled. Many of them are old, like this one in Port Moresby, many of them are breaking down and many are not in the Highlands where they are required. That's a challenge. But also, Papua New Guinea has the world's highest incidence of HPV, human papillomavirus, the cervical cancer [risk factor]. Yet, that vaccine is not available in large numbers because it's too expensive. So for those two reasons, with the attributes of the Nanopatch, we've got into the field and worked with the Nanopatch, and taken it to Papua New Guinea and we'll be following that up shortly. Now, doing this kind of work is not easy. It's challenging, but there's nothing else in the world I'd rather be doing. And as we look ahead I'd like to share with you a thought: It's the thought of a future where the 17 million deaths per year that we currently have due to infectious disease is a historical footnote. And it's a historical footnote that has been achieved by improved, radically improved vaccines. Now standing here today in front of you at the birthplace of the needle and syringe, a device that's 160 years old, I'm presenting to you an alternative approach that could really help make that happen -- and it's the Nanopatch with its attributes of being needle-free, pain-free, the ability for removing the cold chain and improving the immunogenicity.", "cs": "Důležité je na tom to, že se nám podařilo úspěšně otestovat Nanopatch v laboratorních podmínkách. A jako vědci se mi to moc líbí a miluji vědu. Ale jako inženýr, jako inženýr biomedicíny a také jako lidská bytost, nebudu spokojený dokud tuto věc nevezmeme z laboratoře na trh a dokud ji nedostaneme k lidem ve velkém množství a hlavně k lidem, kteří ji nejvíc potřebují. Takže jsme se na tuto cestu už vydali a začali jsme ji netradičním způsobem. Začali jsme na Papui-Nové Guineji. Papua-Nová Guinea je příkladem země z rozvojového světa. Je přibližně tak velká jako Francie, ale sužuje ji mnoho z těch překážek, které existují v dnešním světě vakcín. Například logistika: V této zemi je pouze 800 ledniček, které vakcíny chladí. Mnoho z nich je zastaralých jako například tato z Port Moresby, mnoho z nich se porouchává a spousta z nich není v Highlands, kde jsou potřeba. To je problém. Papua-Nová Guinea má ale také největší počet nakažených HPV, lidským papilomavirem, který způsobuje rakovinu děložního čípku. Ale vakcína proti němu není dostupná ve velkém množství, protože je příliš drahá. Takže kvůli těmto dvěma důvodům a s vlastnostmi Nanopatch jsme šli přímo do terénu a pracovali s Nanopatch na Papui-Nové Guineji a brzy na to budeme navazovat. Dělat tuto práci není snadné. Je to výzva, ale nic jiného na světě bych nedělal raději. A jak se díváme do budoucna, rád bych se s vámi podělil o takovou představu: Je to představa budoucnosti, kde těch 17 miliónů úmrtí každý rok, za které v současnosti můžou infekční nemoci, je pouhou historií. A stane se tak díky zásadně vylepšeným vakcínám. Tak jak tu dnes před vámi stojím v kolébce injekční jehly a stříkačky, vynálezu, který je 160 let starý, představuji vám alternativu která by mohla opravdu pomoct toho dosáhnout - a tou je Nanopatch, která přináší způsob, jak odstranit chladící řetězec a vylepšit imunogenicitu bez jehel a bezbolestně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ale dohoda, která z Bhuttové udělá ministerskou předsedkyni, by vliv armády – a nakonec i její podporu pro Mušarafa coby prezidenta – podkopala. Jako premiérka by posléze mohla svou dohodu s Mušarafem přehodnotit z pozice síly. Vojenští předáci to vědí a hrozba, že jej nakonec odsunou stranou, bude jeho prezidentství pronásledovat až do příštího roku. Armáda proti Mušarafovi zřejmě nevystoupí přímo, neselžou-li jemnější metody. Generálové vědí, že teď když Bhuttová a Šaríf vyvolali doma i v zahraničí očekávání trvalého návratu k civilní vládě, další puč by ještě více oslabil oblibu armády u veřejnosti – a vztahy Pákistánu s USA jakbysmet. Pokud by však Mušaraf odmítl odejít v tichosti, generálové by mu mohli slíbit dlouhou řadu veřejných obvinění z korupce, již by musel přežít bez jejich ochrany. Mušaraf se na postu prezidenta bez opory v armádě dlouho neudrží. Vysocí vojenští důstojníci zřejmě vědí, že má-li se zachovat zdání, že jejich vměšování je neškodné, nemohou si dovolit dosadit na post prezidenta dalšího generála. Pravděpodobně raději podpoří kosmetické politické reformy, včetně nového zákona, který formálně oddělí úlohu armádního velitele a hlavy státu. Právě to je strategie, již armáda přijala v roce 1988, po záhadném leteckém neštěstí, při němž zahynul tehdejší prezident (a generál) Muhammad Zijául Hak. Armádní velení nařídilo volby, povolilo vytvoření civilní vlády a pak režírovalo politické dění z ústraní. Bhuttová, předsedkyně sekulární strany, jíž se nyní dostává zásadní podpory ve Washingtonu, by v příští vládě dominovala tvorbě koncepcí na účet Mušarafa. Musí stavět na své domácí podpoře, ale při zajišťování stability své vlasti se může spolehnout na hospodářskou a bezpečnostní spolupráci s Amerikou. Navíc přetrvá jak úloha armády coby garanta stability, tak její pevná vláda nad pákistánským jaderným arzenálem, těmito korunními klenoty armády. Bushova administrativa tedy může s nadšením podpořit návrat k civilní vládě a nárokovat si tolik potřebné vítězství demokracie v muslimské zemi. Bhuttová by ale zdědila Mušarafovy domácí nepřátele. Šaríf by hřímal proti každému jejímu chybnému kroku, zůstaly by výhrůžky útokem náboženských radikálů a armáda by si své zájmy zajistila ze zákulisí.", "en": "But a deal that makes Bhutto prime minister would undermine the military’s influence – and eventually its support for Musharraf’s presidency. As prime minister, she could eventually revisit her deal with Musharraf from a position of strength. Military leaders know this, and the threat that they will eventually push him aside will plague his presidency well into next year. The army is unlikely to move on Musharraf directly unless subtler methods fail. The generals know that another coup would further weaken the military’s popular standing – as well as Pakistan’s relations with the US – at a moment when Bhutto and Sharif have raised expectations at home and abroad for a permanent return to civilian rule. But if Musharraf were to refuse to go quietly, the generals could promise him a long list of public corruption charges that he must survive without their protection. Musharraf’s presidency won’t survive long without military backing. To preserve the appearance that their meddling is benign, senior military officers probably know that they cannot afford to install another general as president. Instead, they will most likely support cosmetic political reforms, including a new law that formally separates the roles of army commander and head of state. That is the strategy the military adopted in 1988, following the mysterious plane crash that killed former President (and General) Mohammed Zia ul-Haq. The army leadership ordered elections, permitted the formation of a civilian government, and then stage-managed the political process from the wings. Bhutto, the leader of a secular party that now enjoys substantial support in Washington, would dominate policy planning in the next government at Musharraf’s expense. She must build on her domestic support, but she can rely on economic and security cooperation with America to safeguard the country’s stability. In addition, the military’s role as guarantor of stability, and its tight control of Pakistan’s nuclear arsenal, the army’s crown jewels, will continue. The Bush administration can therefore enthusiastically back a return to civilian rule and claim a much-needed victory for democracy in a Muslim country. But Bhutto would inherit Musharraf’s domestic enemies. Sharif would fulminate against her every misstep, threats of attack from religious radicals would continue, and the military would safeguard its interests from just off stage."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Sometimes I get stuck in lines at airports. I look around, and I go, \"My God, look at all these gay people! We're all trapped in these lines! These long lines trying to get on an airplane! My God, this lifestyle that I'm living is so freaking evil!\" I clean up. This is not an actual photograph of my son's room; his is messier. And because I have a 15-year-old, all I do is cook and cook and cook. Any parents out there of teenagers? All we do is cook for these people -- they eat two, three, four dinners a night -- it's ridiculous! This is the gay lifestyle. And after I'm done cooking and cleaning and standing in line and getting stuck in traffic, my partner and I, we get together and we decide that we're gonna go and have some wild and crazy fun. (Laughter) We're usually in bed before we find out who's eliminated on \"American Idol.\" We have to wake up and find out the next day who's still on because we're too freaking tired to hear who stays on. This is the super duper evil gay lifestyle. Run for your heterosexual lives, people. (Applause) When my partner, Steve, and I first started dating, he told me this story about penguins. And I didn't know where he was going with it at first.", "cs": "Občas uvíznu ve frontách na letištích. Podívám se kolem a říkám si: \"Proboha, podívejte se na všechny ty homosexuály!\" Všichni jsme uvěznění v těchto frontách! Těchto dlouhých frontách ve snaze dostat se do letadla! Proboha, tenhle životní styl, který žiji, je tak strašně špatný!\" Uklízím. Toto není fotka pokoje mého syna; jeho je méně pořádný. A protože mám 15ti letého syna, všechno, co dělám, je vařit a vařit a vařit. Jsou tu nějací rodiče teenagerů? Všechno, co děláme, je vařit pro tyhle lidi -- spořádají dvě, tři, čtyři jídla za večer -- to je absurdní! Toto je homosexuální životní styl. A poté, co skončím s vařením a uklízením a stáním ve frontách a trčením v dopravní zácpě, můj partner a já se dáme dohromady a rozhodneme se, že vyrazíme za nějakou divokou a bláznivou zábavu. (Smích) Většinou jsme v posteli předtím, než zjistíme, kdo byl vyřazený na Americkém idolu. Musíme se probudit a až další den zjistit, kdo tam ještě je, protože jsme zatraceně moc unavení na to, abychom slyšeli, kdo zůstává. Tohle je perfektně zkažený homosexuální styl života. Spaste své heterosexuální životy, lidi. (Potlesk) Když jsme spolu, můj partner Steve a já, začali chodit, řekl mi příběh o tučňácích. A já jsem zpočátku nevěděl, kam s tím míří."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mistrovství světa ve svobodě tisku PAŘÍŽ – Prezident Vladimir Putin vynaložil značné úsilí, aby se Mistrovství světa ve fotbale 2018 konalo v Rusku, ale teď, když už je podívaná v plném proudu, jeho vliv opadl. Neovládá rozhodčí ani výkon ruského národního mužstva, sborné, který se řadí na 70. příčku na světě – nejníže nasazený tým v turnaji. Mnohem větší moc má ale nad tím, jak se o klání informuje, přinejmenším v ruských médiích. Ve Světovém indexu svobody tisku, sestavovaném každoročně Reportéry bez hranic (RSF), je Rusko na 148. místě ze 180 zemí. Namísto přijetí soutěživosti, již přináší pluralismus, je Kreml odhodlaný ohýbat pravidla politiky a fixlovat mediální „zápasy“ ve svůj prospěch. Putinovy zákony o hromadných sdělovacích prostředcích jsou čím dál přísnější, od kriminalizace pomluvy po zákaz zpráv, které urážejí „náboženské cítění věřících“. Vágní znění zákonů umožňuje jejich selektivní a svévolné používání a zastánci svobody tisku, kteří se snaží současný stav zpochybnit, se dostávají pod zesílený dohled. Podobně jako zmanipulovaný systém hráčských přesunů má přední ruská média pod palcem Kreml. Televizní společnosti – pro Rusy hlavní zdroj zpráv – řídí vláda od počátku první dekády současného století, kdy byly ORT a NTV zabaveny magnátům Borisi Berezovskému a Vladimiru Gusinskému. Po revoluci na Ukrajině v roce 2014 tyto a další národní stanice rozšířily produkci prokremelské propagandy. Dokumentární film vysílaný v roce 2015 státní televizí Rossija 1 například obvinil lidskoprávní aktivistku Naděždu Kutepovou z „průmyslové špionáže“ a tyto lži ji nakonec vyhnaly do exilu. V následujícím roce týž kanál použil padělané listiny, aby obvinil předního kritika Kremlu Alexeje Navalného, že je agentem britské tajné služby MI6. Putin přitahuje opratě státních médií od prosince 2013, kdy došlo k přeskupení kanálů v konsorciu Rossija segodňa s cílem zlepšit prezentaci ruského „příběhu“. Televize není jediné Kremlem ovládané médium; náhubek dostává i internet. Dohází k blokování webů, sledování blogerů, cenzuře vyhledávačů a zpravodajských agregátorů a VPN jsou zakázány. Letos v dubnu Rusko odstřihlo přístup do sítě Telegram sloužící k výměně šifrovaných zpráv, čímž se přidalo k zemím jako Čína a Írán.", "en": "The World Cup of Press Freedom PARIS – President Vladimir Putin worked hard to bring the 2018 FIFA World Cup to Russia, but now that the spectacle is underway, his influence has waned. He cannot control the referees or the performance of Russia’s national team, the Sbornaya, which is ranked 70th in the world – the lowest-seeded team in the tournament. But he has far more control over how the tournament is covered, at least by Russian media. In the World Press Freedom Index, compiled each year by Reporters Without Borders (RSF), Russia is ranked 148th out of 180 countries. Rather than accepting the competition that comes with pluralism, the Kremlin is intent on rigging the rules of politics and to fix media “matches” in his favor. From criminalizing defamation to barring news that offends the “religious feelings of believers,” Putin’s media laws are becoming increasingly restrictive. Their vague wording allows them to be applied in a selective and arbitrary manner, and press-freedom advocates that seek to challenge the status quo are coming under increased scrutiny. Like a rigged player transfer system, the leading Russian media are under the Kremlin’s thumb. The government has managed television broadcasters – Russians’ main source of news – since the early 2000s, when ORT and NTV were seized from the moguls Boris Berezovsky and Vladimir Gusinsky, respectively. Following the 2014 revolution in Ukraine, these and other national broadcasters increased their output of pro-Kremlin propaganda. For example, in 2015, a documentary that aired on state-owned Rossiya 1 accused human-rights activist Nadezhda Kutepova of “industrial espionage,” lies that eventually forced her into exile. The following year, the same channel used forged documents to accuse leading Kremlin critic Alexei Navalny of being an agent for Britain’s MI6 intelligence agency. Putin’s grip on state media has been tightening since December 2013, when channels were regrouped in the Rossiya Segodnya consortium to improve the presentation of Russia’s “story.” Television is not the only Kremlin-controlled medium; the Internet is being muzzled as well. Websites are blocked, bloggers are monitored, search engines and news aggregators are censored, and VPNs are banned. In April of this year, Russia cut off access to the encrypted messaging network Telegram, joining countries like China and Iran."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nejenže bude v budoucnu existovat větší počet technických pracovních míst, ale stále větší počet míst bude mít technický rozměr, zejména když bude vědecký pokrok hrát významnou roli při řešení největších problémů společnosti – klimatických změn, zdravotnictví, chudoby a nerovnosti. Proto přišla společnost BT s dlouhodobým závazkem napomoci prostřednictvím svých dovedností a schopností k budování kultury technické vzdělanosti. Chceme, aby mladí lidé věděli, že právě oni budou tvůrci a strůjci budoucnosti – v každém slova smyslu. Chceme, aby se nadšeně dívali dál než na počítačový displej a aby sami tvořili. Samozřejmě to znamená naučit se programovat. Ale také to znamená osvojit si plynnou znalost počítačového myšlení a řešení problémů. A co je možná nejdůležitější, znamená to rovněž stát se angažovaným technickým občanem. Všichni mladí lidé by například měli chápat, kdo má přístup k jejich osobním údajům, jak se tyto údaje využívají a proč je to důležité. Dosáhnout toho nebude snadné. Bude to chtít víc než jednoduše zajistit všem dětem přístup k iPadům. Jakákoliv iniciativa za zvýšení technické vzdělanosti se musí zaměřit na tři oblasti. Za prvé musí být děti podněcovány k tomu, aby se učily o technologiích, které denně používají; musí se „propojit“ s technologickými koncepty a pokládat je za vzrušující. Ve společnosti BT spolupracujeme s podnikateli a vzdělávacími experty v oblasti technologií na rozvoji svěžích a kreativních způsobů, jak využít vrozené zvídavosti mladých lidí. Za druhé je třeba podpořit učitele, protože mnozí z nich nemají dostatečné sebevědomí k tomu, aby vyučovali technickou vzdělanost. S tím můžeme pomoci. Ve Velké Británii jsme už zapojili tisíce učitelů; v minulém školním roce jsme oslovili téměř 350 000 žáků základních škol a do roku 2020 si klademe za cíl oslovit pět milionů žáků. Kromě toho spolupracujeme se vzdělávacími inovátory z univerzity MIT na tom, abychom do tříd dostali nové programovací nástroje. Za třetí musí mít školy patřičné vybavení. Zajistit studentům přístup k nejnovějším technologiím je složitý úkol dokonce i pro rozvinuté země. Ve Velké Británii pracujeme na tom, aby i nejodlehlejší školy disponovaly naším širokopásmovým vysokorychlostním připojením k internetu. A s využitím vlastních odborných znalostí pomáháme učitelům, kteří chtějí učinit z moderních technologií nedílnou součást každodenního života školy. Úspěšný program technické vzdělanosti vyžaduje dlouhodobé a trvalé respektování všech tří pilířů tohoto přístupu.", "en": "Not only will there be more tech jobs in the future; increasingly, more jobs will have a tech dimension to them, especially as scientific advances play a major role in solving some of society’s biggest challenges – climate change, health care, poverty, and inequality. That is why BT has made a long-term commitment to use our skills and capabilities to help build a culture of tech literacy. We want young people to know that they will be the creators and builders of our future – in every sense. We want them to get excited about looking beyond the screen, to make and do stuff. That means learning to code, of course. But it also means becoming fluent in computational thinking and problem solving. And, perhaps most important, it means becoming an engaged tech citizen. For example, all young people should understand who has access to their personal data, how it is being used, and why that matters. Accomplishing this will not be easy. It will take more than simply making sure that children have access to iPads. Any initiative to boost tech literacy must focus on three areas. First, kids must be inspired to learn about the technology they use every day; they must “connect” with tech concepts and find them exciting. At BT, we are collaborating with tech entrepreneurs and education thinkers to develop fresh and creative ways to engage young people’s innate curiosity. Second, teachers must be supported, as many do not feel confident to teach tech literacy. We can help with that. Already, we have engaged with thousands of teachers in the United Kingdom; in the last school year, we reached nearly 350,000 primary-school children, and we aim to reach five million by 2020. We have also collaborated with education innovators at MIT to bring new coding tools into classrooms. Third, schools must be properly equipped. Making sure students have access to the latest technology is a challenge even for advanced countries. In the UK, we are working to ensure that our high-speed fiber broadband connects the hardest-to-reach schools. And we are using our expertise to help teaching professionals who are eager to make tech an integral part of schools’ everyday life. A successful tech literacy program requires a long-term, sustained commitment to all three pillars of this approach."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kapitalismus a skepticismus BALTIMORE – Jak každý nový den přináší zprávy o další státní výpomoci na Wall Street, ještě kolosálnější, než byla ta předchozí, čím dál silněji se vnucuje otázka: proč se americkému hospodářství daří za republikánských prezidentů tak bídně? S fakty se těžko polemizuje; ba historické doklady jsou teď už tak neúprosné, že se zarputilí republikáni zřejmě začínají podivovat, zda v tom není nějaké prokletí. Za období, pro něž jsou snadno k dispozici moderní statistiky, demokraté předčí republikány téměř ve všech tradičních kritériích ekonomické výkonnosti (růst HDP na hlavu, nezaměstnanost, inflace, rozpočtové deficity). Demokratům se dokonce zdařilo porazit republikány na jejich vlastním hřišti. Díky marnotratnosti současné Bushovy vlády (a uvážlivosti vlády Clintonovy) jsou teď průměrné federální výdaje jako podíl HDP v posuzovaném období za republikánských prezidentů vyšší než za demokratů. Model republikánské nedostatečnosti se potvrzuje, když se k posuzování ekonomické výkonnosti využije výnosů z akcií a tím se časový záběr historické analýzy rozšíří. Od spuštění kompozitního akciového indexu Standard and Poor’s v roce 1926 byla odměna za vložení peněz na trh za dobu trvání funkčního období republikánského prezidenta asi o 16 procentních bodů nižší než u prezidentů demokratických. Slabší republikánská výkonnost zůstává nezlomným faktem, i když z analýzy vypustíme Velkou hospodářskou krizi a druhou světovou válku (v bláhové naději, že se ukáže, že šlo o ojedinělé zkušenosti). Jelikož nynější prezidentské období klopýtá k takovému katastrofickému závěru, že se současný vykonavatel úřadu zřejmě obává, aby se na něj s odkazem na prezidenta Herberta Hoovera, za jehož vlády vypukla Velká hospodářská krize, nevzpomínalo jako na George Herberta Hoovera Walkera Bushe, korelace mezi stranickou příslušností prezidenta a hospodářskými výsledky vyžaduje nějaké vysvětlení. Odpověď nelze hledat v konkrétních návrzích politik prosazovaných republikány a demokraty, neboť ty se během let proměnily natolik, že se vzpírají smysluplné generalizaci. Neexistují ani jasně zřetelné rozdíly v doktríně, z nichž by mělo plynout rozumné očekávání lepší hospodářské výkonnosti za vlády jedné partaje oproti té druhé. Snad nejlepší vysvětlení se netýká ideologie, ale přístupů. Možná že kapitalismus funguje líp, když jeho excesy krotí skeptici, než když pravidla hry stanovují, vykládají, posuzují a realizují jeho zapálení zastánci. Ze dvou amerických stran jsou demokraté rozhodně skeptičtější. Určité důkazy lze nalézt u těch vlastností americké ekonomiky, u nichž jsme přesvědčeni, že by je ostatní měli napodobovat.", "en": "Capitalism and Skepticism BALTIMORE – As each new day brings word of another Wall Street bailout even more colossal than the last, one question presents itself with ever-increasing force: why does America’s economy perform so badly under Republican presidents? The facts are hard to dispute; indeed, the historical record is now so stark that diehard Republicans are probably starting to wonder if there is a curse. Over the period for which modern statistics are readily available, Democrats have outperformed Republicans by almost every traditional measure of economic performance (per capita GDP growth, unemployment, inflation, budget deficits). Democrats have even managed to beat the Republicans on their own turf. Thanks to the profligacy of the current Bush administration (and the prudence of the Clinton administration), average Federal spending as a proportion of GDP under Republican presidents now exceeds that under Democrats during the measured period. The pattern of Republican deficiency holds up when the span of historical analysis is extended by using stock returns to measure economic performance. On average, since the inception of the Standard and Poor’s composite stock index in 1926, the reward for putting your money in the market has been about 16 percentage points lower per presidential term under Republicans than under Democrats. Republican underperformance remains a stubborn fact even when the Great Depression and World War II are left out of the analysis (in the fond hope that they will prove to have been unique experiences). With the current presidential term lurching to such a calamitous close that the incumbent is probably worried about being remembered as George Herbert Hoover Walker Bush, the correlation between presidential party and economic outcome demands some kind of explanation. The answer can’t be found in the specific policy proposals of Republicans or Democrats, which have evolved so much over the years that they defy meaningful generalization. Nor are there clearly identifiable differences in doctrine that should translate into a reasonable expectation of better economic performance under one party than the other. Perhaps the best explanation has to do with attitudes, not ideology. Maybe capitalism works better when skeptics restrain its excesses than when true believers are writing, interpreting, judging, and executing the rules of the game. The Democrats are surely the more skeptical of America’s two parties. Some evidence can be found in those features of the American economy that we believe others should emulate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přenecháním debaty o přistěhovalectví extremistům vzniklo ještě další mimořádné zkreslení reality: lidé jsou obecně přesvědčeni, že počet imigrantů v jejich vlasti je mnohem vyšší, než je tomu ve skutečnosti. V tomtéž průzkumu German Marshall Fund britští respondenti odhadli, že v zahraničí se narodilo 31,8 % obyvatel Spojeného království, přitom správné číslo je 11,3 %. Američané odhadli, že v zahraničí narozených žije v USA 37,8 % – což je trojnásobek skutečného podílu, který činí 12,5 %. Takto mylné dojmy dále komplikují vedení rozumné debaty o těchto otázkách. Vypořádat se s výzvami souvisejícími s migrací je nezbytné, ať už člověk dává přednost větší či menší míře přistěhovalectví. Podle Organizace spojených národů dnes mimo svou rodnou zemi žije 214 milionů lidí, přitom v roce 1970 to byly přibližně 82 miliony. Potíže by tedy bylo nutné řešit, i kdyby už nikdo žádnou hranici překročit neměl. Skutečnost je samozřejmě taková, že řada zemí, zejména z okruhu OECD, dojde k rozhodnutí, že další přistěhovalce potřebují, neboť jejich vlastní populace stárne a ubývá. To znamená, že by měly zjistit, jak imigraci vhodně řídit, a nepřenechávat většinu procesu převaděčům a extremistům. Nadto ve světě, kde se aktuálně bezmála polovina migrantů stěhuje z jedné rozvojové země do jiné, nejde už o problémy týkající se pouze Západu. Dobrou zprávou je, že v uplynulých deseti letech došlo v řízení migrace k významným pokrokům. Tvůrci politik mohou například čerpat z úspěšných programů integrace dětí migrantů do vzdělávacích soustav.", "en": "Ceding the immigration debate to extremists has abetted another extraordinary distortion: people generally believe that the number of immigrants in their countries is far higher than it actually is. In the same German Marshall Fund survey, British respondents estimated that 31.8% of the United Kingdom’s population was foreign born; the true figure is 11.3%. Americans estimated that the US foreign-born population stood at 37.8% – triple the actual proportion, 12.5%. Such false perceptions make it even more difficult to have a reasonable debate about the issues. Tackling migration-related challenges is necessary regardless of whether one favors more or less immigration. Today, according to the United Nations, there are 214 million people living outside their country of birth, up from approximately 82 million in 1970. So, even if not a single new person were to cross a border, the challenges would still be with us. The reality, of course, is that many countries, especially OECD members, will decide that they need more immigrants as their own populations age and shrink. This implies that they should figure out how to manage immigration well, rather than outsourcing much of the process to smugglers and extremists. And, in a world in which nearly half of migrants are now moving from one developing country to another, the problems are no longer confined to the West. The good news is that there have been important advances during the last decade in managing migration. For example, policymakers can draw on successful programs to integrate migrant children into educational systems."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nejdůležitějším tématem, které před dnešním Tchaj-wanem stojí, totiž není otázka znovusjednocení s Čínou, nýbrž upevnění a prohloubení našich demokratických institucí. Je nezbytné, aby tolerantní tradice vystřídaly zmatek, který až dosud při budování tchajwanské demokracie převládal. Jedním z přínosů referenda je skutečnost, že občané Tchaj-wanu byli vůbec poprvé požádáni, aby diskutovali o otázkách týkajících se národní obrany a vztahů s protější stranou úžiny. Kterýkoliv občan se mohl zúčastnit jedné z deseti celostátně vysílaných televizních debat a polemizovat s vládními činiteli. Sami prezidentští kandidáti se navíc zúčastnili dvou kol televizních diskusí a přednesli další dva televizní projevy - tato politická otevřenost byla na Tchaj-wanu něčím novým a v čínském politickém světě šlo o něco naprosto jedinečného. Přestože vedoucí čínští představitelé volby odmítli, otevřený a demokratický tchajwanský přístup bude mít obrovský vliv na další čínská politická uskupení, jež usilují o větší politickou pluralitu. Viděno z této perspektivy mohou tchajwanské demokratické tradice pouze sílit. DPP je relativně mladou stranou, která vznikla teprve v roce 1986. Tchaj-wan se tak velmi dlouho nacházel ve stínu KMT. Tato dominance je dnes definitivně minulostí. Vzhledem k nerovnoměrnému rozdělení moci mezi oběma stranami předpovídali mnozí lidé vítězství koalice KMT-PFP. DPP ostatně nikdy v minulosti nedokázala získat více než 40% hlasů. Její vítězství z ní dnes učinilo pevnou součást politické scény. Již po čtyřletém vládnutí přepsala DPP politickou mapu Tchaj-wanu. Její volání po dalších reformách, její víra v Tchaj-wan i naléhavost jejích výzev k obraně ostrova před nepatřičným vlivem Číny si dnes získaly podporu těsné většiny obyvatel. Přesto by to nemělo být pokládáno za bezvýhradné vítězství tchajwanského nacionalismu. Nebýt „střeleckého incidentu\" v předvečer voleb, možná by si opozice zajistila vítězství, jehož rozhodujícím faktorem by byla chabá ekonomická situace. Nepatrná většina a zřejmé rozdíly mezi oběma politickými tábory se do budoucna postarají o vznik systému dvou silných stran. Předvolební kampaň však přinesla více než jen dvě silné strany. Zdejší demokracii pozvedává rovněž právo. Obě strany se například momentálně účastní napjatých jednání ohledně změny zákona o volbě a odvolávání prezidenta a viceprezidenta, která by měla zabránit opakování současné zmatené situace kolem přepočítávání hlasů.", "en": "For the most important issue facing Taiwan today is not re-unification with China, but consolidating and deepening our democratic institutions. Traditions of tolerance must replace the turbulence that has so far dominated the building of Taiwan's democracy. The one benefit to be gained from the referendum is that, for the first time, Taiwan's citizens were asked to debate issues related to national defense and cross-Strait relations. Any citizen could take part in one of ten nationally televised debates and argue with government officials. Moreover, the presidential candidates themselves engaged in two rounds of televised debates and gave another two televised speeches - a political openness new to Taiwan and unique in the Chinese political world. Although China's rulers dismissed the election, Taiwan's open democratic exercises will have vast repercussions for other Chinese political communities in their pursuit of greater political pluralism. From this perspective, Taiwan's democratic traditions can only grow stronger. The DPP is a relatively young party, formed only in 1986. For a long time, indeed, Taiwan was overshadowed by the KMT. That dominance is now definitively a thing of the past. The uneven distribution of power between the two parties had many predicting a victory for the KMT-PFP coalition. Indeed, the DPP had never been able to win more than 40% of the vote previously. Its victory has now made it a fixture on the political landscape. Having ruled for four years, the DPP has already redrawn Taiwan's political map. Its calls for more reforms, its belief in Taiwan, and the urgency of its appeal to defend the island against undue influence from China have now captured the allegiance of a small majority of the population. Yet this should not be considered an outright victory for Taiwanese nationalism. Were it not for the shooting incident on the election's eve, the opposition might have eked out a victory, with the soft economy the deciding factor. The slim majority, and the clear differences between the two political camps, will assure a robust two-party system in the future. But more than two strong parties have emerged from the campaign. The law, too, is giving democracy here a boost. For example, the two parties are now engaged in tense negotiations to amend the Presidential and Vice-Presidential Election and Recall Law to avert any repeat of the current confused circumstances surrounding the current recount."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klimatické vedení potřebuje více žen FREETOWN – „Čím výš se dostaneš, tím na méně žen narážíš.“ Tento postřeh nositelky Nobelovy ceny míru a ekologické průkopnice Wangari Maathaiové odráží realitu, kterou dobře znají všechny ženy aspirující na vedoucí pozice, přičemž po zintenzivnění klimatické krize získal i pro mě zcela nový význam. Ačkoliv je už zřejmé, že ženy a dívky budou v důsledku klimatických změn čelit větším rizikům a vyšší zátěži, v klimatických a ekologických jednáních jsou i nadále velmi nedostatečně zastoupené. Zpráva OSN o genderovém složení v roce 2019 konstatovala, že počet žen zastoupených v orgánech Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) není v souladu s úsilím o nastolení rovnováhy pohlaví. V reakci na to přijaly členské státy na Konferenci OSN o klimatických změnách (COP25) v tomtéž roce genderový akční plán. Ten uznával, že „úplná, smysluplná a rovná participace a vedoucí postavení žen ve všech aspektech procesu UNFCCC a v klimatické politice a akcích na národní i místní úrovni jsou pro dosažení dlouhodobých klimatických cílů nezbytně důležité“. Na konferenci COP26 o dva roky později se však změnilo jen málo. Předsednictví Velké Británie bylo převážně mužské a mezi 74 zástupci afrických zemí figurovalo pouhých 11 žen. Podobnou tendenci navíc vykazuje i Úmluva OSN o biologické rozmanitosti, kde je vyjednávačů zhruba o 60 více než vyjednávaček. Neschopnost zajistit rovné zastoupení a účast žen v úsilí o řešení klimatických změn a ztráty biodiverzity je přinejlepším krátkozraká a potenciálně nezodpovědná. Navíc je tento problém stále naléhavější.", "en": "Climate Leadership Needs More Women FREETOWN – “The higher you go; the fewer women there are.” This observation by the Nobel Peace Prize laureate and environmental trailblazer Wangari Maathai, reflects a reality familiar to all women who have aspired to leadership positions, and it has gained a new meaning for me as the climate crisis has intensified. Though it is already clear that women and girls will face higher risks and greater burdens because of climate change, they remain significantly underrepresented in climate and environmental negotiations. In 2019, the United Nations Gender Composition Report noted that the number of women represented in UN Framework Convention on Climate Change bodies was not in line with efforts to create gender balance. In response, member states adopted a gender action plan at the UN Climate Change Conference (COP25) in 2019. The plan recognized that “full, meaningful, and equal participation and leadership of women in all aspects of the UNFCCC process and in national- and local-level climate policy and action is vital for achieving long-term climate goals.” And yet, by the time COP26 rolled around two years later, little had changed. The United Kingdom’s COP26 presidency was predominantly male-led, and just 11 of the 74 African national representatives were women. Moreover, the UN Convention on Biological Diversity appears to be exhibiting a similar tendency, with male negotiators outnumbering women negotiators by around 60. The failure to ensure equal representation and women’s participation in efforts to tackle climate change and biodiversity loss is short-sighted, at best, and potentially reckless. The problem is also increasingly urgent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zvládnout ekonomické důsledky nacionalismu LAGUNA BEACH – Situace po nečekaném červnovém odhlasování odchodu Velké Británie z Evropské unie je předmětem bedlivého sledování. Lidé z celého světa a zejména z Evropy chtějí vědět, jak bude brexit probíhat – nejen proto, aby řešili jeho konkrétní dopady, ale i proto, aby zjistili, co se pravděpodobně bude dít v případě, že i další blížící se hlasování vychýlí misky vah ve prospěch nacionalistických agend. Tyto agendy každopádně zažívají politický návrat. V Německu, kde se napřesrok uskuteční parlamentní volby, roste podpora krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), dokladem čehož je i dobrý výsledek této strany v nedávných zemských volbách. Ve Francii zase šéfka Národní fronty Marine Le Penová doufá, že se příští rok v prezidentských volbách vyveze na vlně nacionalismu k moci. A tento trend se neomezuje na Evropu. Ve Spojených státech slíbil republikánský prezidentský kandidát Donald Trump, že zavede cla na obchod s Čínou, postaví zeď na hranicích s Mexikem a zakáže vstup do země muslimům. Jaké ekonomické dopady by tedy měl hlas ve prospěch nacionalismu? Soudě podle referenda o brexitu by mezi okamžité důsledky patřily chaos na finančních trzích a šok ve spotřebitelské a investorské důvěře. Poměrně záhy by však nastal ekonomický a finanční klid. Skutečná otázka zní, co se bude dít pak. Klid, který nastal ve Velké Británii, je totiž velmi křehký. Stále je pravděpodobné, že se naplní předreferendové prognózy, podle nichž povede hlas pro brexit ke značným hospodářským ztrátám a finanční volatilitě. Hloubka těchto následků bude záviset na tom, jak se Británie dohodne s evropskými partnery na podmínkách svého choulostivého oddělení, a zejména na tom, do jaké míry se podaří udržet volný obchod a prodej finančních služeb do zahraničí. Prozatím se však daří držet volatilitu na uzdě. Částečně to lze připsat ke cti nové vládě premiérky Theresy Mayové, která záměrně zvolila postupný přístup k brexitu. Mayová dala rovněž jasně najevo, že ona ani členové jejího kabinetu nehodlají zveřejňovat pravidelné situační zprávy. Pomohla také Bank of England (BoE), když téměř okamžitě poskytla ekonomice injekci likvidity. Navíc přesvědčivě ujistila účastníky trhu, že je odhodlaná udržet finanční stabilitu a odvrátit chaos, který mohou špatně fungující trhy vyvolat.", "en": "Managing the Economic Consequences of Nationalism LAGUNA BEACH – The aftermath of the United Kingdom’s unexpected vote in June to leave the European Union is being monitored closely. People all over the world – and particularly in Europe – want to know how Brexit will unfold, not just to manage its specific effects, but also to gain insight into what is likely to happen if other upcoming votes tip in favor of nationalist agendas. Those agendas are certainly making a political comeback. In Germany, which will hold a general election in 2017, support for the far-right Alternative for Germany (AfD) is on the rise, exemplified in the party’s strong showing in recent state elections. In France, the National Front’s leader, Marine Le Pen, hopes to ride nationalism to power in next year’s presidential election. The trend is not exclusive to Europe. In the United States, Republican presidential candidate Donald Trump has promised to impose trade tariffs on China, build a wall on the border with Mexico, and bar Muslims from entering the country. So what economic consequences would a vote for nationalism have? Judging by the Brexit referendum, the immediate effects could include financial-market turmoil and a shock to consumer and investor confidence. But this could give way rather quickly to an economic and financial calm. The real question is what comes next. To be sure, the calm that has set in in Britain is tenuous. Pre-referendum predictions that a vote for Brexit would lead to substantial economic pain and financial volatility remain likely to materialize. The severity of the effects will depend on how the UK and its European partners negotiate their tricky separation, particularly the extent to which free trade and financial passporting are upheld. But, for now, volatility remains contained. That can be attributed partly to Prime Minister Theresa May’s new government, which has purposely adopted a gradual approach to the Brexit process. May has also made it clear that she and her Cabinet members are not in the business of providing regular progress reports. The Bank of England has also helped, by injecting liquidity into the economy almost immediately. Moreover, the BoE has convincingly reassured market participants that it is committed to maintaining financial stability and avoiding the disorder that malfunctioning markets can cause."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, according to Herodotus, they invented dice games, and they set up a kingdom-wide policy: On one day, everybody would eat, and on the next day, everybody would play games. And they would be so immersed in playing the dice games, because games are so engaging, and immerse us in such satisfying, blissful productivity, they would ignore the fact that they had no food to eat. And then on the next day, they would play games; and on the next day, they would eat. And according to Herodotus, they passed 18 years this way, surviving through a famine, by eating on one day, and playing games on the next. Now, this is exactly, I think, how we're using games today. We're using games to escape real-world suffering -- we're using games to get away from everything that's broken in the real environment, everything that's not satisfying about real life, and we're getting what we need from games. But it doesn't have to end there. This is really exciting. According to Herodotus, after 18 years the famine wasn't getting better, so the king decided they would play one final dice game. They divided the entire kingdom in half. They played one dice game, and the winners of that game got to go on an epic adventure. They would leave Lydia, and they would go out in search of a new place to live, leaving behind just enough people to survive on the resources that were available, and hopefully to take their civilization somewhere else where they could thrive. Now, this sounds crazy, right? But recently, DNA evidence has shown that the Etruscans, who then led to the Roman Empire, actually share the same DNA as the ancient Lydians. And so, recently, scientists have suggested that Herodotus' crazy story is actually true. And geologists have found evidence of a global cooling that lasted for nearly 20 years, that could have explained the famine. So this crazy story might be true. They might have actually saved their culture by playing games, escaping to games for 18 years, and then been so inspired, and knew so much about how to come together with games, that they actually saved the entire civilization that way. Okay, we can do that.", "cs": "Podle Hérodota tedy vymysleli hru v kostky a zavedli po celém království pravidlo: jeden den budou všichni jíst a druhý den budou všichni hrát hry. Tím pádem se všichni natolik zaberou do hraní kostek, jelikož hry jsou tak poutavé a vtáhnou nás do uspokojující blažené produktivity, že zapomenou na fakt, že není co jíst. Další den pak budou hrát hry a další den budou jíst. Podle Hérodota tímhle způsobem žili 18 let a přežili hladomor díky tomu, že jeden den jedli a druhý den hráli hry. Myslím, že přesně takhle využíváme hry dnes. Využíváme hry k úniku z utrpení skutečného světa. Využíváme hry k úniku před vším, co nefunguje ve skutečném prostředí, co není ve skutečném životě uspokojující, a to, co potřebujeme, dostáváme od her. Tím to však nemusí skončit. Tohle je opravdu vzrušující: Podle Hérodota se po 18 letech hladomor nelepšil. Král proto rozhodl, že uspořádají poslední hru v kostky. Rozdělili celé království napůl, uspořádali hru v kostky a vítězové této hry se vydali na epické dobrodružství. Opustili Lýdii a šli hledat nové místo pro život, přičemž v království zůstalo právě tolik lidí, aby mohlo přežít se zdroji, které byly k dispozici, a doufali, že civilizaci přivedou někam, kde se jim bude dařit. To zní bláznivě, že? Nedávné důkazy na základě DNA však dosvědčují, že Etruskové, kteří dosáhli římského impéria, skutečně mají stejnou DNA jako starověcí obyvatelé Lýdie. Vědci tak nedávno připustili, že Hérodotův bláznivý příběh je vlastně pravdivý. A geologové našli důkazy globálního ochlazování, které trvalo téměř 20 let, což by vysvětlovalo hladomor. Ten \"bláznivý příběh\" by tedy mohl být pravdivý. Skutečně mohli zachránit svou kulturu díky hraní her tak, že do nich na 18 let unikli, což je natolik inspirovalo a natolik se naučili díky hrám spolupracovat, že vlastně zachránili celou civilizaci. My to můžeme udělat taky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Žerty též prozrazují jistou rozpačitost ze zjevných rozporů, jež odhalují. V tomto případě rozpačitost plyne z elementární nejistoty, která ze dvou tváří vědy, přírodní filozofie, nebo účelnost, představuje její skutečný charakter. Spočívá věda opravdu v pronikání do podstaty světa a užitečnost je jen otázkou náhodných plodů štěstěny? Nebo je jejím jádrem ve skutečnosti zajišťování využitelnosti přirozeného světa člověkem a přírodní filozofie není nic víc než jazyk výkladů, proč určité techniky fungují? Devatenácté století k usmíření těchto alternativních pojetí vytvořilo známé termíny ���čistá“ a „aplikovaná“ věda. Čistá věda, jak název naznačuje, se prezentuje jako „ryzí“, neposkvrněná praktickými ohledy a vyrůstající z řádně prováděného empirického a teoretického zkoumání přírody. Aplikovaná věda se ujímá znalostí nabytých čistou vědou a zužitkovává je. Tento přímočarý obrázek se ale málo podobá komplikovanosti skutečné vědecké činnosti: kdyby aplikovaná věda nezahrnovala nic víc než aplikaci výsledků čisté vědy, nebylo by třeba oddělení „výzkumu a vývoje“ ve výrobních korporacích ani výzkumných laboratoří ve firmách podnikajících v chemickém či elektrotechnickém průmyslu. Účelné vědecké úspěchy by závisely výhradně na drobcích spadaných ze stolu čisté vědy. Ve skutečnosti jsou dvě tváře vědy mnohem úžeji provázané – vlastně ne jako dvě tváře, ale spíš jako dvě složky důkladně promíchané směsi. „Pravda a užitečnost,“ napsal Francis Bacon, anglický filozof a státník počátku sedmnáctého století, „jsou jedno a totéž.“ Jinými slovy, pravdivost úsudků o světě zaručuje jedině schopnost těchto úsudků proměňovat se v činy plodící praktické výsledky, po nichž lidské bytosti touží. Co my chápeme jako účelnost vědy, nebylo pro Bacona nic víc než druhou stranou vědecké mince. Tak jako básník John Keats píše: „Krása je pravda, pravda krása je,“ mohl zase Bacon prohlásit: „Užitečnost je pravda, pravda užitečnost je“ – za předpokladu, že „užitečnost“ chápeme v širokém smyslu. Ani Baconovi ale nevěříme. Tak jako Bacon si ceníme prospěšnosti, neboť se zdá, že dodává věrohodnosti výrokům, jimiž se věda vyslovuje k podstatě světa – věda má pravdu, protože funguje.", "en": "Jokes also betray a certain uneasiness about the apparent contradictions that they reveal. In this case, the uneasiness derives from a fundamental uncertainty about which of the two faces of science, natural philosophy or instrumentality, represents its true character. Is science really about understanding the world, with instrumentality being a matter of fortuitous spin-offs? Or is it really about putting the natural world to human uses, with natural philosophy being little more than a language to account for why certain techniques work? The nineteenth century invented the familiar terms “pure” and “applied” science as a way of reconciling these alternative understandings. Pure science, as the name suggests, is presented as the “real thing,” untainted by practical considerations and rooted in properly conducted empirical and theoretical investigation of nature. Applied science takes the knowledge provided by pure science and puts it to work. But that straightforward picture bears little resemblance to the complexities of real scientific activity: if applied science involved nothing more than the application of the results of pure science, there would be no need for “research and development” departments in manufacturing corporations, or research laboratories at chemical or electronics companies. The instrumental achievements of science would depend solely on the scraps falling from the pure scientist’s table. “Truth and utility,” wrote Francis Bacon, the early seventeenth-century English philosopher and statesman, “are the very same things.” In other words, the truth of beliefs about the world is guaranteed only by the capacity of those beliefs to be turned into actions that produce the practical outcomes that human beings desire. What we understand as the instrumentality of science was, for Bacon, nothing but the other side of the scientific coin. Where the poet John Keats wrote “Beauty is truth, truth beauty,” Bacon might have said, “Utility is truth, truth utility”—as long as we take “utility” in a very broad sense. But we don’t believe Bacon, either. Like Bacon, we value utility because it seems to lend credibility to the claims that science makes about the nature of the world – science is true because it works."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Násilný konflikt v minulosti může přežívat jako válka vzpomínek v současnosti, jak lze pozorovat na současném sporu mezi Čínou a Jižní Koreou na jedné straně a Japonskem na straně druhé. Válka vzpomínek pak může někdy vést k násilnému konfliktu v budoucnosti. Někdejší pachatelé se často pokoušejí delegitimizovat morální nadřazenost svých někdejších obětí tvrzením, že i oni byli oběťmi. Proto bylo 60. výročí bombardování Drážďan zápalnými pumami spojeneckých sil 13. února 1945 z pohledu německé „politiky paměti“ pravděpodobně klíčovější, než bude 60. výročí 8. května 1945. Krajně pravicové skupiny tento útok, při němž zahynulo nejméně 30 000 lidí, hanebně označily za „drážďanský holocaust bomb“. Jejich propagandistická kampaň naštěstí skončila neúspěchem. Ačkoliv je pravda, že tisíce civilistů zabitých v Drážďanech a dalších německých městech byly na úrovni jednotlivců nevinné, nemůže být pochyb, že se stalo morálním imperativem, aby bylo Německo kolektivně poraženo. Na levé straně německého politického spektra zůstává tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození, i nadále nezpochybněno. Někdy se však potlačuje, že k dosažení tohoto výsledku bylo zapotřebí nasadit mohutnou sílu. Levicový pacifismus má sklon tuto prostou skutečnost přehlížet. Jeho slogan „Už nikdy válku!“ je jen polovinou pravdy – druhou polovinou je „Už nikdy ústupky!“ Osmý květen 1945 nebyl „hodinou nula“, jak zní oblíbené německé úsloví. Doma i v zahraničí mu předcházela absence preventivního odporu vůči hrozbě, která během třicátých let v nacistickém Německu narůstala. Existuje ještě další poučení. Ano, 8. květen 1945 byl dnem osvobození, k němuž rozhodující měrou přispěla sovětská armáda. Pro miliony obyvatel střední a východní Evropy však po osvobození následoval Stalinův utiskovatelský režim. Současná válka vzpomínek mezi pobaltskými republikami a Ruskem v souvislosti s mezinárodními oslavami v Moskvě 9. května tohoto roku připomíná Německu zvláštní dějinnou zodpovědnost. Německo-sovětský pakt o neútočení, takzvaný pakt Hitlera se Stalinem uzavřený v srpnu 1939, byl doplněn o tajný dodatek, který rozděloval hraniční státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko a Rumunsko do sfér zájmů obou stran.", "en": "A violent conflict in the past may survive as a war of memories in the present, as can be observed in the current dispute between China and South Korea on one side, and Japan on the other. A war of memories, in turn, may sometimes lead to a violent conflict in the future. Former perpetrators often try to de-legitimize their former victims’ moral superiority by claiming they were victims themselves. Therefore, the 60th anniversary of the firebombing of Dresden by Allied forces on 13 February 1945 has probably been a more crucial moment in terms of the German “politics of memory” than the 60th anniversary of 8 May 1945 is going to be. Far-right groups infamously dubbed the attack by which at least 30,000 people were killed “Dresden’s Holocaust of bombs.” Fortunately, their propaganda campaign has been a failure. Although it is true that thousands of the civilians killed in Dresden and other German cities were innocent at an individual level, there can be no doubt it was morally imperative that Germany be defeated collectively. On the left side of the German political spectrum, the proposition that 8 May 1945 was a day of liberation remains unchallenged. However, it is sometimes repressed that the massive use of force had been necessary to achieve that result. Left-wing pacifism tends to overlook this simple fact. Its slogan “Never again war!” is only half the truth – the other half is “Never again appeasement!” 8 May 1945 was not “zero hour,” as a popular saying in Germany goes. It had an antecedent, that is, a lack of pre-emptive resistance at home and abroad to the threat that built up in Nazi Germany during the 1930’s. There is yet another lesson to be learned. Yes, 8 May 1945 was a day of liberation to which the Soviet army contributed decisively. But for millions of Central and East Europeans, liberation was followed by Stalin’s oppressive regime. The current war of memories between the Baltic republics and Russia, with regard to the international celebration in Moscow on 9 May this year, reminds Germany of a special historic responsibility. The German-Soviet non-aggression treaty, the so-called Hitler-Stalin pact, concluded in August 1939, had been supplemented by a secret appendix dividing the border states Finland, Estonia, Latvia, Lithuania, Poland and Romania into spheres of interest for the two parties."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Applause) So, this, I think, is what the world needs now. It needs people like ourselves to admit that there are right and wrong answers to questions of human flourishing, and morality relates to that domain of facts. It is possible for individuals, and even for whole cultures, to care about the wrong things, which is to say that it's possible for them to have beliefs and desires that reliably lead to needless human suffering. Just admitting this will transform our discourse about morality. We live in a world in which the boundaries between nations mean less and less, and they will one day mean nothing. We live in a world filled with destructive technology, and this technology cannot be uninvented; it will always be easier to break things than to fix them. It seems to me, therefore, patently obvious that we can no more respect and tolerate vast differences in notions of human well-being than we can respect or tolerate vast differences in the notions about how disease spreads, or in the safety standards of buildings and airplanes. We simply must converge on the answers we give to the most important questions in human life. And to do that, we have to admit that these questions have answers. Thank you very much. (Applause) Chris Anderson: So, some combustible material there. Whether in this audience or people elsewhere in the world, hearing some of this, may well be doing the screaming-with-rage thing, after as well, some of them. Language seems to be really important here.", "cs": "(potlesk) A myslím, že svět teď potřebuje tohle: potřebuje lidi, jako jsme my, aby přiznali, že existují správné a špatné odpovědi na otázky prospívání lidstva a že morálka má vztah k oblasti faktů. Je možné, že se jednotlivci i celé kultury starají o špatné věci, což znamená, že je možné, že jejich přesvědčení a touhy spolehlivě vedou ke zbytečnému lidskému utrpení. Už když toto připustíme, změní to náš diskurz o morálce. Žijeme ve světě, ve kterém hranice mezi národy znamenají čím dál méně a jednoho dne nebudou znamenat nic. Žijeme ve světě plném ničivé technologie a její vynalezení nelze vrátit; vždycky bude snadnější věci rozbíjet než napravovat. Proto se mi zdá zjevné, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v pojetí lidského blahobytu, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v představách o tom, jak se šíří nemoc, nebo v bezpečnostních normách budov a letadel. Musíme jednoduše směřovat k odpovědím, které dáváme na nejdůležitější otázky v lidském životě. A abychom to dokázali, musíme připustit, že tyto otázky odpovědi mají. Moc vám děkuji. (potlesk) Chris Anderson: To byl výbušný materiál. Ať to slyšeli tito diváci nebo lidé jinde na světě, je možné, že se pustili do rozčileného křiku, tedy někteří. Velmi důležitý se zdá jazyk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Today, I want you to look at children who become suicide bombers through a completely different lens. In 2009, there were 500 bomb blasts across Pakistan. I spent the year working with children who were training to become suicide bombers and with Taliban recruiters, trying to understand how the Taliban were converting these children into live ammunition and why these children were actively signing up to their cause. I want you to watch a short video from my latest documentary film, \"Children of the Taliban.\" (Singing) The Taliban now run their own schools. They target poor families and convince the parents to send their children. In return, they provide free food and shelter and sometimes pay the families a monthly stipend. We've obtained a propaganda video made by the Taliban. Young boys are taught justifications for suicide attacks and the execution of spies. I made contact with a child from Swat who studied in a madrassa like this. Hazrat Ali is from a poor farming family in Swat. He joined the Taliban a year ago when he was 13. How do the Taliban in your area get people to join them? Hazrat Ali: They first call us to the mosque and preach to us. Then they take us to a madrassa and teach us things from the Koran. Sharmeen Obaid Chinoy: He tells me that children are then given months of military training. HA: They teach us to use machine guns, Kalashnikov, rocket launchers, grenades, bombs. They ask us to use them only against the infidels. Then they teach us to do a suicide attack. SOC: Would you like to carry out a suicide attack? HA: If God gives me strength. SOC: I, in my research, have seen that the Taliban have perfected the way in which they recruit and train children, and I think it's a five-step process. Step one is that the Taliban prey on families that are large, that are poor, that live in rural areas. They separate the parents from the children by promising to provide food, clothing, shelter to these children. Then they ship them off, hundreds of miles away to hard-line schools that run along the Taliban agenda. Step two: They teach the children the Koran, which is Islam's holiest book, in Arabic, a language these children do not understand and cannot speak.", "cs": "Chci, abyste se dnes podívali na děti, z nichž se stávají sebevražední atentátníci, z úplně jiného pohledu. V roce 2009 bylo po celém Pákistánu 500 bombových útoků. Strávila jsem ten rok prací s dětmi, které byly cvičené, aby se staly sebevražednými atentátníky, a s talibanskými náboráři, ve snaze porozumět, jak Taliban proměňoval tyto děti v živou munici a proč se k tomu tyto děti aktivně upisovaly. Chci, abyste shlédli krátké video z mého posledního dokumentárního filmu \"Děti Talibanu\". (Zpěv) Taliban teď provozuje své vlastní školy. Zaměřují se na chudé rodiny a přesvědčují rodiče, aby do nich poslali své děti. Na oplátku poskytují zdarma jídlo a přístřešek a někdy rodinám dávají každý měsíc finanční příspěvek. Získali jsme propagandistické video natočené Talibanem. Mladí chlapci jsou učení, jak ospravedlňovat sebevražené útoky a popravy špionů. Navázala jsem kontak s chlapcem ze Svátu (okres v severozápadním Pákistánu, pozn. přek. ), který studoval ve stejné madrase, jako je tato. Hazrat Ali je z chudé farmářské rodiny ze Svátu. Připojil se k Talibanu před rokem, když mu bylo 13. Jak Taliban ve tvé oblasti přiměje lidi, aby se k němu připojili? Hazrat Ali: Nejprve nás zavolají do mešity a kázají nám. Pak nás vezmou do madasy a učí nás věci z Koránu. Sharmeen Obaid Chinoy: Říká mi, že děti potom projdou několikaměsíčním vojenským výcvikem. HA: Učí nás, jak zacházet s kulomety, Kalašnikovem, raketomety, granáty, bombami. Žádají nás, abychom je používali jenom proti bezvěrcům. Pak nás učí, jak udělat sebevražedný útok. SOC: Chtěl bys provést sebevražedný útok? HA: Pokud mi Bůh dá sílu. SOC: Ve svém výzkumu vidím, jak Taliban dokonale zvládá způsob, jímž rekrutuje a cvičí děti. Myslím, že je to proces o pěti krocích. Prvním krokem je, že Taliban využívá rodiny, které jsou velké, chudé a žijí ve venkovských oblastech. Oddělí rodiče od dětí díky slibu, že těmto dětem poskytnou jídlo, oblečení a přístřeší. Pak je pošlou pryč, stovky mil daleko, do nekompromisních škol provozovaných pod taktovkou talibanské agendy. Krok druhý: Učí děti Korán, což je nejsvatější kniha islámu, v arabštině, v jazyce, jemuž tyto děti nerozumí a neumí jím mluvit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This aid is destined to help people save energy in their homes thus reducing energy bills while also safeguarding the environment. In May 2007, the European Parliament voted strongly in favour of proposals to extend this availability to older Member States too, from 20092. The European Parliament based its vote on the pressing need for EU citizens in all Member States to have access to adequate housing in urban areas, many of which are currently threatened by physical deterioration and the effects of social exclusion. In July 2006, Parliament gave its assent to the package of regional development assistance known as the Structural Funds1. The package was agreed after at times heated negotiations, with the European Parliament taking a particularly strong line in view of the wish of some Member States for a slimmed-down Structural Funds package, and indeed for a reduced overall EU budget. The European Parliament was successful in securing changes regarding the environment and sustainable development; improved accessibility for people with disabilities; and strengthened consultation arrangements at the local level, ensuring the widest possible input into the regional development debate. Rapporteur: A. ANDRIA (ALDE, IT) PARLIAMENTARY ACTIVITIES Building the EU’s Capacity to Innovate EU Solidarity: Money to be Available to Combat Acts of Terrorism and Public Health Threats In May 2006, the European Parliament voted for a widening of the scope of the EU Solidarity Fund to include the consequences of terrorist attacks, major public health emergencies, and industrial disasters3. It can grant up to EUR 1 billion a year to a Member State to help speed up their response to such contingencies, examples of which include floods, fires, or drought. The dynamic and interactive process of developing the EU’s innovative capacity was the subject of an own-initiative report adopted by the European Parliament in May 20074. Among the recommendations in the report were the principles of low-cost or free access to broadband and of support for crossborder cooperation among regional academic and business stakeholders. Another means of promoting improved crosssectoral collaboration would be support for the development of «clusters» of research and business units. The Commission and Member States were called on to provide equal access for all the EU’s citizens to education, at every level. Greater access to information-based working should be supported and appropriate financial and risk-management mechanisms should be created, possibly for use alongside the existing European Investment Bank/European Investment Fund instruments, JASPERS, JEREMIE and JESSICA.", "cs": "Balíček byl odsouhlasen po místy bouřlivých jednáních, při nichž Evropský parlament zaujímal obzvláště pevné stanovisko vůči přáním některých členských států, aby byl balíček strukturálních fondů zredukován a celkový rozpočet EU snížen. Evropský parlament úspěšně zajistil, aby došlo ke změnám v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje, lepšího přístupu pro osoby se zdravotním postižením a dále rozvinul opatření pro konzultace na místní úrovni s cílem zajistit co nejširší účast v diskusi o regionálním rozvoji. Evropský fond pro regionální rozvoj podpořil slušné a cenově přijatelné bydlení pro občany EU t��m, že novým členským státům umožnil u některých projektů na rekonstrukci bydlení žádat o podporu EU. Jejím cílem je pomoci lidem uspořit energii v domácnostech, a tím i snížit náklady za spotřebovanou energii a zároveň chránit životní prostředí. V květnu roku 2007 Evropský parlament při hlasování jednoznačně vyjádřil svou podporu návrhům na rozšíření oblasti působnosti i pro starší členské státy, počínaje rokem 20092. Hlasování Evropského parlamentu vycházelo z naléhavé potřeby občanů EU ve všech členských státech mít přístup ke vhodnému bydlení v městských čtvrtích, kde v mnoha případech hrozí chátrání budov a v nichž se nyní projevují důsledky sociálního vyloučení. Zpravodaj: A. ANDRIA (ALDE, IT) ČINNOST PARLAMENTU Budování schopnosti inovace v EU Solidarita EU: finanční prostředkyna boj s terorismem a na ochranuveřejného zdraví V květnu roku 2006 hlasoval Evropský parlament pro rozšíření rozsahu působnosti Fondu solidarity Evropské unie, aby tento fond zahrnoval i následky teroristických útoků, nejnaléhavější případy ohrožení veřejného zdraví a průmyslové katastrofy Dynamický a interaktivní proces rozvíjení schopnosti inovace v EU byl předmětem zprávy z vlastního podnětu, kterou přijal Evropský parlament v květnu roku 20074. Zpráva doporučovala mimo jiné poskytovat nízkonákladový či bezplatný přístup k širokopásmovému internetu a podporovat přeshraniční spolupráci regionálních subjektů z akademické a podnikatelské sféry. Dalšími způsoby zlepšování spolupráce mezi odvětvími by měla být podpora rozvoje tzv. „klastrů“ výzkumných a podnikatelských jednotek. Komise a členské státy byly vyzvány, aby zajistily rovný přístup všech občanů EU ke vzdělání na všech úrovních. Dále se zpráva vyslovuje pro rozšíření přístupu k činnostem založeným na informacích a pro vytvoření vhodných finančních nástrojů a mechanismů řízení rizik, které by mohly být případně používány společně se stávajícími nástroji Evropské investiční banky / Evropského investičního fondu, jako je JASPERS, JEREMIE a JESSICA."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ostrý předěl mezi tvůrci a spotřebiteli znalostí vznikl až před 300 lety, kdy si knihtiskaři zajistili královskou ochranu svého řemesla před pirátstvím na překotně se rozvíjejícím knižním trhu. Odkaz jejich úspěchu, zákon na ochranu autorských práv, nadále brzdí pokusy o proměnu kyberprostoru ve svobodný trh idejí. Dříve existovalo méně čtenářů i spisovatelů, ale byli to titíž lidé a měli poměrně přímý vzájemný přístup ke svým pracím. Vskutku, mnohem menší, pomalejší a roztroušenější obdoba obce wikipedistů vznikla s nástupem univerzit v Evropě dvanáctého a třináctého století. Rozměrné ornamentální kodexy raného středověku ustoupily přenosným „příručkám“ uzpůsobeným pro jemnější dotek brkového pera. Listy těchto knih se však nadále dělaly ze zvířecí kůže, na niž se dalo snadno psát. To často ztěžovalo připisování autorství, protože text se mohl skládat ze zápisu přednášky, do něhož byly vloženy písařovy poznámky, a pak se text případně měnil, jak kniha přecházela z ruky do ruky. Wikipedie mnohé z těchto technických potíží napravila. Každá změna hesla automaticky vytváří historickou stopu, takže články lze číst jako to, co znalci středověku nazývají „palimpsest,“ tedy nový text přepisovaný přes text starší. Bohatě příležitostí projednat provedené i případné změny navíc poskytují „diskusní stránky“. Přestože si wikipedisté exempláře svých textů nemusejí předávat – každý vlastní virtuální kopii –, přístup k obsahu, jenž je Wikipedii vlastní, zůstává svou povahou hluboce středověký. Tento přístup se zakládá na třech pravidlech: 1) žádný původní výzkum, 2) neutrální hledisko a 3) ověřitelnost. Tato pravidla jsou vytvořena pro lidi, již mají k dispozici referenční materiály, ale nemají pravomoc je hodnotit. Právě takový byl noetický postoj středověku, který předpokládal, že všichni lidé jsou si vzájemně rovni, ale jsou podřízeni nevyzpytatelnému Bohu. Člověk tedy nemohl doufat ve víc než v dokonale vyváženou dialektiku. Ve středověku tento přístup zplodil scholastické disputace. V kyberprostoru tatáž praxe, zavrhovaná často jako „trolling,“ zůstává ve Wikipedii páteří regulace jakosti. Wikipedie ztělesňuje demokratickou středověkost, která neuznává nároky na osobní expertizu, chybí-li ověřitelné zdroje.", "en": "The sharp divide between producers and consumers of knowledge began only about 300 years ago, when book printers secured royal protection for their trade in the face of piracy in a rapidly expanding literary market. The legacy of their success, copyright law, continues to impede attempts to render cyberspace a free marketplace of ideas. Before, there were fewer readers and writers, but they were the same people, and had relatively direct access to each other’s work. Indeed, a much smaller, slower, and more fragmented version of the Wikipedia community came into existence with the rise of universities in twelfth- and thirteenth-century Europe. The large ornamental codices of the early Middle Ages gave way to portable “handbooks” designed for the lighter touch of a quill pen. However, the pages of these books continued to be made of animal hide, which could easily be written over. This often made it difficult to attribute authorship, because a text might consist of a copied lecture in which the copyist’s comments were inserted and then perhaps altered as the book passed to other hands. Wikipedia has remedied many of those technical problems. Any change to an entry automatically generates a historical trace, so entries can be read as what medieval scholars call a “palimpsest,” a text that has been successively overwritten. Moreover, “talk pages” provide ample opportunity to discuss actual and possible changes. While Wikipedians do not need to pass around copies of their text – everyone owns a virtual copy – Wikipedia ’s content policy remains deeply medieval in spirit. That policy consists of three rules: 1) no original research; 2) a neutral point of view; and 3) verifiability. These rules are designed for people with reference material at their disposal but no authority to evaluate it. Such was the epistemic position of the Middle Ages, which presumed all humans to be mutually equal but subordinate to an inscrutable God. The most one could hope for, then, was a perfectly balanced dialectic. In the Middle Ages, this attitude spawned scholastic disputation. In cyberspace, the same practice, often dismissed as “trolling,” remains the backbone of Wikipedia ’s quality control. Wikipedia embodies a democratic medievalism that does not respect claims to personal expertise in the absence of verifiable sources."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Neelie Kroes thanks the Committee for its support and for its proposals. Welcoming the EESC’s opinion, Ms Kroes declared that ‘The Lisbon agenda has never been so pressing. Faced with slow growth, lasting budget deficits, high unemployment, poor productivity and ageing She called upon the members of the EESC to generate and disseminate ideas and to collect responses, and to build a true partnership with stakeholders, in order to tailor the State aid framework to the Lisbon context. EESC INFO / January 2006 / 1 A year before accession — the results of work with Romania and Bulgaria Interview with Mr Varfalvi, Co-President of the EU–Romania JCC How was the participation of organised civil society in the negotiations for joining the EU and, more generally, in your country’s political processes? way the EU works. Cooperation with the EESC has enabled us to see the EU from the inside and even led us to change the way we do things. The discussions within the Joint Consultative Committee have made us evaluate more easily and practically the stage we have reached in our development and, why not say it, have given us the sense that Europe wants us. Participation as observers in the EESC’s work over the coming period will probably help us improve our activity. Your participation in the Joint Consultative Committee makes you an expert on Europe. How do you see your role after EU accession? The process of joining the EU is leading to many changes in your country. In your opinion, what are the biggest changes for organised civil society? Civil society organisations have been represented in various structures, such as: working groups for different negotiation chapters, ad hoc groups, a European Communication Council, monitoring committees of the Phare programme and Sapard programme, as well as in structures for the working of the national development plan, of the sectoral strategies and in the consultative councils with the councils for regional development of the six regions for planning. However, in general their opinion is listened to but rarely taken into consideration. To my mind, accession to the EU can only be successfully achieved if the government has the active support of civil society. What are the challenges you are still facing?", "cs": "Neelie Kroesová děkuje Výboru za jeho podporu a jeho návrhy Paní Kroesová přijala stanovisko EHSV příznivě a prohlásila, že „Lisabonská strategie nebyla nikdy tak aktuální. Vzhledem k nízkému růstu, trvalým deficitům rozpočtu, zvýšené míře nezaměstnanosti, nízké produktivitě a stárnoucí populaci je prvořadé, aby Vyzvala členy EHSV, aby vytvářeli a rozšiřovali své myšlenky a také aby shromažďovali reakce, a dále vyzvala k vytvoření skutečného partnerství mezi EHSV a zainteresovanými subjekty způsobem, který by přizpůsobil rámec státní podpory požadavkům Lisabonské strategie. EHSV-INFO / Leden 2006 /  Rok před přistoupením – zhodnocení práce s Rumunskem a Bulharskem Rozhovor s panem Varfalvim, spolupředsedou Smíšeného poradního výboru EU–Rumunsko a podnítil nové iniciativy. Jaké bylo zapojení organizované občanské společnosti do jednání o přistoupení k EU a obecně do politického procesu ve Vaší zemi? jit do jejího fungování. Spolupráce s EHSV nám otevřela dveře do Evropské unie a přiměla nás provést změny v naší činnosti. Diskuse ve smíšeném poradním výboru nám pomohly snáze a praktičtěji posoudit fázi vývoje, v níž jsme se nacházeli, a proč se o tom nezmínit, měli jsme z nich pocit, že nás Evropa chce. Naše účast na práci EHSV jako pozorovatelů nám v nadcházejícím období pomůže při zlepšování naší činnosti. Vaše účast ve Smíšeném poradním výboru z Vás dělá odborníka na Evropu. Jak vidíte svou roli po přistoupení k EU? Proces přistoupení k EU vede ve Vaší zemi k mnoha změnám. Které změny jsou podle Vašeho názoru největší pro organizovanou občanskou společnost? Organizace občanské společnosti byly zastoupeny v různých strukturách, např. v pracovních skupinách pro různé vyjednávací kapitoly, skupinách ad hoc, v Evropské komunikační radě, monitorovacích výborech programů PHARE a SAPARD, a také ve strukturách pro vypracování plánu národního rozvoje, odvětvových strategií a v poradních radách při Radě pro regionální rozvoj šesti regionů pro plánování. Všeobecně je jejich názor vnímán, avšak jen zřídka je brán v potaz. Podle mého názoru může být úspěšně dosaženo přistoupení k EU pouze tehdy, když vláda bude mít aktivní podporu občanské společnosti. S jakými úkoly se ještě musíte vyrovnat?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tento přístup byl jasně patrný i na jeho inauguračním projevu, kde Trump svým opakovaným vzýváním „Amerika na prvním místě“ se všemi historickými fašistickými konotacemi tohoto hesla potvrdil, že stále lpí na svých nejošklivějších konceptech. Také předchozí administrativy vždy braly vážně závazek prosazovat americké zájmy. Rámec jejich politiky však obvykle představovalo osvícené chápání národních zájmů. Panovalo přesvědčení, že Američané mají prospěch z lépe prosperující globální ekonomiky a z pavučiny spojenectví zemí vyznávajících demokracii, lidská práva a vládu zákona. Má-li Trumpovo prezidentství nějakou světlou stránku, pak je to nově vzniklé vědomí solidarity založené na klíčových hodnotách, jako jsou tolerance a rovnost, a živené skrytou či otevřenou bigotností a misogynstvím, jejichž ztělesněním jsou Trump a jeho tým. A tato solidarita už získala globální ráz, neboť Trump a jeho spojenci narážejí na odpor a protesty v celém demokratickém světě. Americký svaz za občanské svobody (ACLU) dal v očekávání, že Trump začne rychle pošlapávat práva jednotlivců, jasně najevo, že je připraven jako nikdy předtím bránit klíčové ústavní principy, jako jsou právo na řádný proces, rovnost občanů před zákonem a oficiální neutralita ve vztahu k náboženství. A Američané podpořili za poslední měsíc ACLU dary v hodnotě několika milionů dolarů. Rovněž zaměstnanci a zákazníci amerických firem dávají najevo znepokojení z ředitelů a členů představenstev, kteří Trumpa podporují. Právě šéfové amerických firem a investoři se totiž stali skupinou, díky níž může Trump dělat, co dělá. Na letošním výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu mnozí z nich slintali nad jeho sliby daňových škrtů a deregulací a ochotně přitom ignorovali jeho fanatismus – na žádném setkání, jehož jsem se zúčastnil, o tom nepadla zmínka – a protekcionismus. Ještě znepokojivější byl nedostatek odvahy: bylo zřejmé, že mnozí z těch, které Trumpovo počínání znepokojuje, se bojí ozvat, aby se nestali terčem tweetu (a s nimi i cena akcií jejich firmy). Všeprostupující strach je poznávacím znakem autoritářských režimů a dnes jsme ho v USA vůbec poprvé za dobu mé dospělosti svědky. Důležitost vlády zákona, což byl donedávna pro mnoho Američanů abstraktní koncept, získala v důsledku toho konkrétní obrysy.", "en": "That approach was clear from his inaugural address, in which his repeated invocation of “America first,” with its historical fascist overtones, affirmed his commitment to his ugliest schemes. Previous administrations have always taken seriously their responsibility to advance US interests. But the policies they pursued usually were framed in terms of an enlightened understanding of national interest. Americans, they believed, benefit from a more prosperous global economy and a web of alliances among countries committed to democracy, human rights, and the rule of law. If there is a silver lining in the Trump cloud, it is a new sense of solidarity over core values such as tolerance and equality, sustained by awareness of the bigotry and misogyny, whether hidden or open, that Trump and his team embody. And this solidarity has gone global, with Trump and his allies facing rejection and protests throughout the democratic world. In the US, the American Civil Liberties Union, having anticipated that Trump would quickly trample on individual rights, has shown that it is as prepared as ever to defend key constitutional principles such as due process, equal protection, and official neutrality with respect to religion. And, in the past month, Americans have supported the ACLU with millions of dollars in donations. Similarly, across the country, companies’ employees and customers have expressed their concern over CEOs and board members who support Trump. Indeed, as a group, US corporate leaders and investors have become Trump’s enablers. At this year’s World Economic Forum Annual Meeting in Davos, many salivated over his promises of tax cuts and deregulation, while eagerly ignoring his bigotry – not mentioning it in a single meeting that I attended – and protectionism. Even more worrying was the lack of courage: it was clear that many of those who were concerned about Trump were afraid to raise their voices, lest they (and their companies’ share price) be targeted by a tweet. Pervasive fear is a hallmark of authoritarian regimes, and we are now seeing it in the US for the first time in my adult life. As a result, the importance of the rule of law, once an abstract concept to many Americans, has become concrete."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Má hmyz vědomí? MELBOURNE – Loni v létě na roketu, kterou jsem pěstoval, nakladl vajíčka bělásek zelný. Zanedlouho se rostlina hemžila zelenými housenkami, dobře splývajícími se zelenými listy. O něco dál jsem měl vysazené další rokety, které mi měly zajistit dostatek listů na saláty, a nechtěl jsem používat insekticid, proto jsem housenky nechal být. Brzy sežraly všechny listy až ke stonku. Jelikož už nebylo čím se sytit, housenky, které ještě nedospěly do další fáze svého životního cyklu, všechny pošly hladem. Na úrovni mikrokosmu jsem sledoval něco, co už dlouho uznávám rozumově: evoluce je neosobní přírodní proces, který nebere žádné ohledy na blahobyt jednotlivých bytostí, které stvořil. Jak si teisté, divím se občas, dokážou srovnat svět, který vidí, s vírou, že svět stvořila bytost, která je vševědoucí – a tedy předvídala, že se tohle všechno stane –, a přesto je dobrá a zaslouží si být uctívána? Křesťané tradičně vysvětlují lidské utrpení jako důsledek Adamova prvotního hříchu, který jsme údajně všichni zdědili. Housenky ale nejsou Adamovým potomkem. Descartesovo řešení problému spočívalo v tom, že zvířatům upřel schopnost cítit bolest. U psů a koní by ale Descartesův názor přijalo jen málo lidí, a to i v jeho době. Dnes proti němu hovoří vědecké výzkumy v oblasti anatomie, fyziologie i chování savců a ptáků. Nemůžeme ale přinejmenším doufat, že i housenky dokážou cítit bolest? Vědci dříve popisovali hmyz jako organismy bez centrálního mozku. Uvádělo se, že různé části hmyzích těl řídí nezávislé ganglie. Pokud by tomu tak bylo, bylo by těžké si představit, jak by hmyz mohl mít vědomí. Nedávný článek v časopise Národní akademie věd USA však tento model odmítá. Badatel Andrew Barron z Macquarieovy univerzity, zaměřený na kognitivní vědy, a filozof Colin Klein tvrdí, že by subjektivní prožívání mohlo být v živočišné říši rozšířenější a v evolučním smyslu starší, než si uvědomujeme. Nejzákladnější formou vědomí jsou subjektivní prožitky.", "en": "Are Insects Conscious? MELBOURNE – Last summer, a cabbage white butterfly laid its eggs on an arugula I was growing. Before long, the plant was swarming with green caterpillars, well disguised against the green leaves. I had other arugula plants, some distance away, that would give me plenty of leaves for our salads, and I didn’t want to use an insecticide, so I just left the caterpillars alone. Soon, every leaf was eaten down to the stalk. With nothing left to eat, the caterpillars, not ready to begin the next stage of their life cycle, all starved to death. I had just been shown in microcosm something I had long accepted intellectually: Evolution is an impersonal natural process that has no regard for the wellbeing of the individual creatures it has produced. How, I sometimes wonder, can theists reconcile the world they observe with the belief that the world has been created by a being who is omniscient – and therefore saw that all this would happen – and yet is also good and worthy of being worshipped? Christians have traditionally explained human suffering as the result of Adam’s original sin, which we have all supposedly inherited. But caterpillars are not descended from Adam. Descartes’ solution to that problem was to deny that animals are capable of feeling pain. When it comes to dogs or horses, however, few people could accept Descartes’ view, even in his own time. Today, scientific investigations of the anatomy, physiology, and behavior of mammals and birds count against it. But can’t we at least hope that caterpillars are incapable of feeling pain? Scientists used to describe insects as not having a central brain. Rather, it was said, independent ganglia controlled different segments of the insect’s body. If this were the case, it would be difficult to imagine how insects could be conscious. But a recent article in Proceedings of the National Academy of Sciences rejects this model. Macquarie University’s Andrew Barron, a cognitive scientist, and Colin Klein, a philosopher, argue that subjective experience could be more widespread in the animal kingdom – and older, in evolutionary terms – than we realize. Subjective experience is the most basic form of consciousness."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vojenská konfrontace mezi USA a Severní Koreou se dnes jeví jako reálná možnost. Totéž lze říci o diplomatickém či vojenském konfliktu mezi USA a Íránem, jehož následkem by byl ropný šok, případně o obchodní válce mezi USA a Čínou, která by eskalovala v rozsáhlejší geopolitický konflikt. Trump však není jediným globálním rizikem. Čína se uchýlila k novému kolu úvěry živených fixních investic, aby stabilizovala své tempo růstu. To znamená, že se bude muset ve střednědobém výhledu potýkat s dalšími toxickými aktivy, dluhy a přebytkem kapacit. A protože v agendě letošního celostátního sjezdu Komunistické strany Číny budou na čelních místech figurovat růst a hospodářská stabilita, ocitnou se diskuse o lepším vyvážení růstu a zavedení strukturálních reforem na vedlejší koleji. Pokud ovšem Čína rychle nenastartuje strukturální reformy a do příštího roku neomezí svou dluhovou explozi, pak se riziko tvrdého dopadu vrátí. Podíváme-li se jinam, pak nedávné výsledky voleb v Nizozemsku a ve Francii (a příznivá očekávání ve vztahu k zářijovým volbám v Německu) snížily riziko, že se v Evropě dostanou k moci populisté. EU a eurozóna jsou však stále v ekonomické bryndě. A obavy trhu z rozpadající se eurozóny se opět vrátí, pokud se ve volbách v Itálii, které by se mohly konat letos začátkem podzimu, dostane k moci Hnutí pěti hvězd zaměřené proti euru. V příštím roce bude robustnější a trvalejší globální zotavení záviset převážně na tom, zda se politici vyhnou chybám, které by ho mohly torpédovat. Dnes alespoň víme, kde je pravděpodobnost chyby nejvyšší.", "en": "A military confrontation between the US and North Korea now seems plausible. So, too, does a diplomatic or military conflict between the US and Iran that results in an oil-supply shock; or a trade war between the US and China that escalates into a larger geopolitical conflict. But Trump is not the only global risk. China has resorted to a fresh round of credit-fueled fixed investment to stabilize its growth rate. That means that it will have to deal with more toxic assets, debt, leverage, and overcapacity in the medium term. And because growth and economic stability will top the agenda at the Chinese Communist Party’s National Congress later this year, discussions about how to rebalance growth and implement structural reforms will take a back seat. But if China does not jumpstart structural reforms and contain its debt explosion by next year, the risk of a hard landing will return. Elsewhere, the recent Dutch and French election results (and favorable expectations for the German election this September) have reduced the risk that populists will come to power in Europe. But the EU and eurozone are still in an economic slough. And market fears of a disintegrating eurozone will return if the anti-euro Five Star Movement comes to power in Italy’s next election, which could be held early this fall. In the next year, a more robust and persistent global recovery will depend largely on whether policymakers avoid mistakes that could derail it. At least we know where those mistakes are most likely to be made."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "European citizenship, irrespective of national origin, is a means to enable immigrants to become equal and integrated members of our communities. Civil society organisations have a key role to play in developing this‘civil citizenship’. Dana Stechová speaks in the European Parliament Europe’s cultural heritage as an economic factor in the tourism sector and measures to renew and promote tourism via its cultural richness. On 29 November, Ms Dana Stechová, rapporteur for the EESC opinion on the European Gender Institute, presented the opinion to the Committee onWomen’s Rights and Gender Equality in the European Parliament. She asked the members of the Parliament’s committee to support the idea of greater participation of social partners and NGOs within the future management board of the institute. Europe is one of the world’s richest regions in terms of history, art, culture and traditions: this vast heritage has always made it a favourite destination for millions of tourists. Nevertheless, according to a recent World Tourism Organisation study, in a few years our continent will have lost its position as world leader in tourism to regions such as Asia and the Pacific, which are more competitive in terms of price. To counter this trend and strengthen its competitive advantage, Europe urgently needs to adopt coordinated policies This is why the EESC would like to propose to the Commission and the European Parliament some practical recommendations for boosting cultural tourism in Europe. Mr Patrizio Pesci is currently drawing up an own-initiative opinion on ‘Tourism and culture: two forces for growth’. As a further contribution to the opinion, a public hearing was held in Paestum (Salerno, Italy) on 18 November, on the fringes of the eighth Mediterranean archaeological tourism fair. The Italian Vice-Secretary of State for cultural goods and activities, Mr Nicola Bono, stressed Europe’s richness and diversity and called for harmonisation of tax policy at European level as regards the sectors of tourism and culture. Mr Alfonso Andria, MEP, called for the rapid adoption of the Constitution, as tourism would then become one of the EU’s competencies. The Dos Jerónimos monastery in Lisbon — Europe’s cultural heritage has become an economic factor. Tourism and culture can be two important forces for growth, but they must be integrated into the unified system of the provision of services, focusing on territorial identity and the vast heritage of cultural values. IN BRIEF", "cs": "Evropské občanství, bez ohledu na národnost přistěhovalců, je prostředkem k tomu, abychom jim umožnili integrovat se do naší společnosti a požívat stejná práva jako ostatní členové společnosti. Organizace občanské společnosti hrají klíčovou úlohu při rozvoji tohoto „občanského občanství”. Evropská populace stárne a v některých zemích byl dokonce zaznamenán demografický pokles. Evropské kulturní dědictví jako ekonomický faktor v odvětví cestovního ruchu Paní Dana Štechová, zpravodajka stanoviska EHSV o Evropském institutu pro rovné postavení žen a mužů, představila dne 29. listopadu 2005 toto stanovisko Výboru pro ženská práva a rovné postavení žen a mužů Evropského parlamentu. Požádala členy tohoto výboru, aby podpořili myšlenku rozšíření účasti sociálních partnerů a nevládních organizací v budoucí správní radě tohoto Institutu. Z tohoto důvodu by EHSV rád předložil Komisi a Evropskému parlamentu několik praktických doporučení na oživení cestovního ruchu spojeného s kulturou v Evropě. Pan Patrizio Pesci právě připravuje stanovisko z vlastní iniciativy na téma „Cestovní ruch a kultura – dva faktory růstu“. Jako dodatečný příspěvek k tomuto stanovisku se dne 18. listopadu 2005 konalo v Paestumu (provincie Salerno, Itálie) veřejné slyšení při 8. středomořském veletrhu cestovního ruchu spojeného s archeologií. Evropa je jedním z nejbohatších regionů na světě co se týče historie, umění, kultury a tradic. Toto rozsáhlé dědictví z ní učinilo oblíbenou destinaci pro miliony turistů. Evropa naléhavě potřebuje přijmout koordinované politiky a opatření na obnovu a podporu cestovního ruchu prostřednictvím svého kulturního dědictví, aby čelila tomuto trendu a posílila své konkurenční výhody. Náměstek ministra kultury Itálie, pan Nicola Bono, zdůraznil bohatost a rozmanitost Evropy a vyzval k harmonizaci daňové politiky na evropské úrovni v odvětvích cestovního ruchu a kultury. Pan Alfonso Adria, poslanec Evropského parlamentu, vyzval k rychlému přijetí Evropské ústavy, jelikož cestovní ruch by se tak stal jednou z pravomocí EU. Klášter Dos Jerónimos v Lisabonu – evropské kulturní dědictví jako ekonomický faktor Cestovní ruch a kultura mohou představovat dva důležité faktory růstu, musejí však být zapojeny do jednotného systému poskytování služeb, který se zaměřuje na územní identitu a rozsáhlé dědictví kulturních hodnot. VE STRUČNOSTI"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The key features of the monetary policystrategyof the ECB are a quantitative definition of the primaryobjective of price stability and an analytical framework based on two pillars – economic analysis and monetary analysis. Moreover, the strategy includes general principlesfor the conduct of monetary policy, such as the mediumterm orientation. The strategy forms thebasis of the Governing Council’s overall assessmentofthe risks to price stability and ofits monetarypolicy decisions. It also provides the framework forexplainingmonetary policy decisions to the public. Monetary policy transmission mechanism The process through which monetary policy decisions affect the economy in general and the price level in particular. Monetary base In the euro area, it consists of currency (banknotes and coins) in circulation, the reserves held by counterparties with the Eurosystem and the fundsdeposited withthe Eurosystem’s deposit facility. These items are liabilities on the Eurosystem’s balance sheet. Reserves can be broken down further into required and excess reserves. In the Eurosystem’s minimum reserve system counterparties are obliged to hold required reserves with the NCBs. Inadditiontotheserequired reserves, credit institutions usually holdonly a small amount of voluntary excess reserveswith the Eurosystem. Price stability Maintaining price stability is the primary objective ofthe Eurosystem. The Governing Council of the ECBhas defined price stability as a year-on-year increasein the HICP for the euro area of below 2%. It hasfurther clarified that within this definition it aimsto maintain the annual inflation rate at below butclose to 2% over the medium term. © European Central Bank, 2009 Kaiserstrasse 29, 60311 Frankfurt am Main, Germany Postal address Postfach 16 03 19, 60066 Frankfurt am Main, Germany Design All rights reserved.", "cs": "Základními prvky strategie měnové politiky ECB jsou kvantitativní definice hlavního cíle měnové politiky (cenové stability) a analytický rámec založený na dvou pilířích – hospodářské a měnové analýze. V rámci strategie ECB také platí několik obecných zásad pro provádění měnové politiky, jako je například její střednědobá orientace. Tato strategie tvoří základ celkového hodnocení rizik pro cenovou stabilitu a měnových rozhodnutí Rady guvernérů. Navíc tato strategie poskytuje rámec pro zdůvodňování měnových rozhodnutí před veřejností. Tyto položky se v rozvaze Eurosystému vykazují na straně pasiv. Rezervy lze dále rozdělit na povinné minimální rezervy a dodatečné rezervy. Transmisní mechanismus měnové politiky je proces, jehož prostřednictvím ovlivňují měnová rozhodnutí ekonomiku jako celek a zejména cenovou hladinu. Rada guvernérů je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Jejími členy jsou všichni členové Výkonné rady ECB a guvernéři národních centrálních bank zemí, které zavedly euro. Směnný obchod je vzájemná výměna zboží a služeb bez použití peněz jako prostředku směny. Směnný obchod může fungovat, pouze pokud každá ze stran potřebuje to, co druhá strana nabízí. Výkonná rada je jedním z rozhodovacích orgánů ECB. Jejími členy jsou prezidenta viceprezident ECB a čtyři další členové. Všichni členové Výkonné rady jsou jmenováni na základě vzájemné dohody hlav států nebo předsedů vlád zemí eurozóny. © Evropská centrální banka, 2009 Kaiserstrasse 29 60311 Frankfurt am Main Německo Postfach 16 03 19 60066 Frankfurt am Main Německo Návrh a design Všechna práva vyhrazena."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And all at once I found myself saying as tears flowed, 'That's me. That's me.' And those simple words brought back many thoughts that I had had before, about the fusion of our souls into one higher-level entity, about the fact that at the core of both our souls lay our identical hopes and dreams for our children, about the notion that those hopes were not separate or distinct hopes, but were just one hope, one clear thing that defined us both, that welded us into a unit -- the kind of unit I had but dimly imagined before being married and having children. I realized that, though Carol had died, that core piece of her had not died at all, but had lived on very determinedly in my brain.\" The Greeks say we suffer our way to wisdom. Through his suffering, Hofstadter understood how deeply interpenetrated we are. Through the policy failures of the last 30 years, we have come to acknowledge, I think, how shallow our view of human nature has been. And now as we confront that shallowness and the failures that derive from our inability to get the depths of who we are, comes this revolution in consciousness -- these people in so many fields exploring the depth of our nature and coming away with this enchanted, this new humanism. And when Freud discovered his sense of the unconscious, it had a vast effect on the climate of the times. Now we are discovering a more accurate vision of the unconscious, of who we are deep inside, and it's going to have a wonderful and profound and humanizing effect on our culture. Thank you. (Applause)", "cs": "Najednou jsem si přes padající slzy uvědomil, že říkám: \"To jsem já. To jsem já.\" Tato prostá slova mi připomněla mnoho myšlenek, které jsem měl předtím o splynutí duší v jednu vyšší jednotku, o tom, že v centru našich duší jsou stejná přání a sny pro naše děti, že tato přání nejsou samostatná, ale že jde o jedno jediné přání, jednu jasnou věc, která nás oba definovala, která z nás učinila jeden celek - celek, který jsem si neuměl moc představit předtím, než jsme se vzali a měli děti. Uvědomil jsem si, že přestože Carol umřela, nejdůležitější část z ní neumřela, ale žije dál odhodlaně v mém mozku.\" Řekové říkají, že si cestu k moudrosti musíme protrpět. Díky svému utrpení Hofstadter pochopil, jak moc jsme navzájem propojeni. Neúspěchy v politice za posledních 30 let nám umožňují vidět, jak povrchní bylo naše vnímání lidské povahy. Když jsme nyní konfrontování s touto povrchností a s neúspěchy, které jsou důsledkem naší neschopnosti proniknout do hloubky naší povahy, přichází revoluce ve vědomí lidské mysle - tito lidé v mnoha oblastech zkoumají hlubiny naší povahy a přicházejí obohaceni tímto novým humanismem. Když Freud objevil svůj smysl pro nevědomí, mělo to v tehdejší společnosti obrovský dopad. Dnes objevujeme přesnější chápání nevědomí - toho, kdo ve skutečnosti jsme. Bude to mít úžasný a hluboký, zušlechťující vliv na naši kulturu. Děkuji za pozornost. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it isn't just ephemeral things like values and personality. You can ask people about their likes and dislikes, their basic preferences. For example, name your best friend, your favorite kind of vacation, what's your favorite hobby, what's your favorite kind of music. People can name these things. We ask half of them to tell us, \"Do you think that that will change over the next 10 years?\" and half of them to tell us, \"Did that change over the last 10 years?\" And what we find, well, you've seen it twice now, and here it is again: people predict that the friend they have now is the friend they'll have in 10 years, the vacation they most enjoy now is the one they'll enjoy in 10 years, and yet, people who are 10 years older all say, \"Eh, you know, that's really changed.\" Does any of this matter? Is this just a form of mis-prediction that doesn't have consequences? No, it matters quite a bit, and I'll give you an example of why. It bedevils our decision-making in important ways. Bring to mind right now for yourself your favorite musician today and your favorite musician 10 years ago. I put mine up on the screen to help you along.", "cs": "A netýká se to jenom pomíjivých věcí, jako jsou hodnoty a osobnost. Můžete se zeptat lidí, co se jim líbí a nelíbí, na základní preference. Například uveďte svého nejlepšího přítele, oblíbenou dovolenou, oblíbený koníček, oblíbený hudební styl. Lidé umí vyjmenovat tyto věci. Poloviny jsme se zeptali: \"Myslíte si, že se tyhle věci změní v příštích 10 letech? \", a poloviny: \"Změnily se v posledních 10 letech? \". A zjistili jsme, už jste to viděli dvakrát předtím a tady je to znova: lidé předpovídají, že přítel, kterého mají teď je přítel, kterého budou mít za 10 let, dovolená, kterou si užijí teď je dovolená, kterou si užijí za 10 let, a přitom všichni lidé, kteří jsou o 10 let starší říkají: \"Víte co, hodně se to změnilo.\" Záleží na něčem z toho? Je to jenom forma falešné predikce, která nemá důsledky? Ne, záleží na tom docela dost a dám vám příklad proč. Mate to naše rozhodování a to důležitým způsobem. Vybavte si v mysli jenom pro sebe svého oblíbeného hudebníka dnes a svého oblíbeného hudebníka před 10 lety. Moje máte na obrazovce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is also the most classic way to think about the voice, it's a way of projecting yourself in the world. The mechanism for this projection is well understood. Your lungs contract your diaphragm and that creates a self-sustained vibration of your vocal fold, that creates a sound. And then the way you open and close the cavities in you mouth, your vocal tract is going to transform the sound. So everyone has the same mechanism. But voices are quite unique. It's because very subtle differences in size, physiology, in hormone levels are going to make very subtle differences in your outward voice. And your brain is very good at picking up those subtle differences from other people's outward voices. In our lab, we are working on teaching machines to understand those subtle differences. And we use deep learning to create a real-time speaker identification system to help raise awareness on the use of the shared vocal space -- so who talks and who never talks during meetings -- to increase group intelligence. And one of the difficulties with that is that your voice is also not static. We already said that it changes with every person you talk to but it also changes generally throughout your life. At the beginning and at the end of the journey, male and female voices are very similar. It's very hard to distinguish the voice of a very young girl from the voice of a very young boy. But in between, your voice becomes a marker of your fluid identity. Generally, for male voices there's a big change at puberty.", "cs": "To je také ten nejklasičtější způsob, jak vnímáme hlas. Způsob, jakým se projevujeme ve světě. Mechanismus tohoto projevu je dobře známý. Vaše plíce stáhnou bránici a vytváří soběstačné chvění hlasivek. Tak vzniká zvuk. Způsob otevírání a zavírání dutiny ústní, tedy vokální trakt , transformuje váš zvuk. Takže všichni máme stejný mechanismus. Ale hlasy jsou poměrně unikátní. Protože velmi malé rozdíly ve velikosti, fyziologii či hladině hormonů vytvoří drobné odlišnosti ve vašem vnějším hlase. A váš mozek je velmi dobrý v rozeznávání těchto malých odlišností ve vnějších hlasech ostatních. V naší laboratoři pracujeme na tom, abych se i stroje naučily rozeznat tyto drobné odlišnosti. Pomoci Deep Learning vytváříme systém, který identifikuje mluvčí v reálném čase, abychom zvýšili povědomí o použití společného zvukového prostoru -- kdo mluví a kdo nikdy nemluví během setkání -- aby se zvýšila inteligence skupiny. Jednou z překážek je, že náš hlas není statický. Náš hlas se mění podle toho, s kým mluvíme, ale také se mění v průběhu celého našeho života. Na začátku a na konci našeho života jsou mužský a ženský hlas velmi podobné. Je velmi těžké rozlišit hlas velmi malé dívky od hlasu velmi malého chlapce. Ale vprostřed života je hlas znakem naší proměnlivé identity. U mužského hlasu nastává velká změna hlasu v pubertě,"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "An egg, an unbroken egg, is a low entropy configuration, and yet, when we open our refrigerator, we do not go, \"Hah, how surprising to find this low entropy configuration in our refrigerator.\" That's because an egg is not a closed system; it comes out of a chicken. Maybe the universe comes out of a universal chicken. Maybe there is something that naturally, through the growth of the laws of physics, gives rise to universe like ours in low entropy configurations. If that's true, it would happen more than once; we would be part of a much bigger multiverse. That's my favorite scenario. So the organizers asked me to end with a bold speculation. My bold speculation is that I will be absolutely vindicated by history. And 50 years from now, all of my current wild ideas will be accepted as truths by the scientific and external communities. We will all believe that our little universe is just a small part of a much larger multiverse. And even better, we will understand what happened at the Big Bang in terms of a theory that we will be able to compare to observations. This is a prediction. I might be wrong. But we've been thinking as a human race about what the universe was like, why it came to be in the way it did for many, many years. It's exciting to think we may finally know the answer someday. Thank you. (Applause)", "cs": "Vajíčko, nerozbité vajíčko, má nízkou entropii a přece když otevřeme ledničku, nedivíme se: \"Ach, jak je to zvláštní najít toto uspořádání s nízkou entropií v naší lednici.\" Je to proto, že vajíčko není uzavřeným systémem. Pochází ze slepice. Možná, že vesmír pochází z vesmírné slepice. Možná je zde něco, co umožňuje přirozeně přes vývoj fyzikálních zákonů vznik vesmíru, jako je ten náš, s nízkou entropií. Pokud je to pravda, stalo by se to víckrát než jednou. Byli bychom součástí o poznání většího multivesmíru. To je můj nejoblíbenější scénář. Organizátoři mě poprosili, abych skončil smělou spekulací. Má smělá spekulace je, že historie mi dá naprosto za pravdu. A za 50 let budou všechny z mých divokých představ přijaty jako pravdy vědci i externími komunitami. Všichni budeme věřit, že náš malý vesmír je jen částečkou v mnohem větším multivesmíru. A co víc, porozumíme, co se stalo během velkém třesku v rámci teorie, která bude srovnatelná s pozorováním. Toto je předpověď. Možná se mýlím. Ale jako lidstvo už mnoho a mnoho let přemýšlíme o tom, jak vesmír vypadal a proč vznikl tak, jak vznikl. Je vzrušující si představit, že jednoho dne se snad konečně dozvíme odpověď. Děkuji vám. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you know an older left-handed person, chances are they had to learn to write or eat with their right hand. And in many parts of the world, it's still common practice to force children to use their \"proper\" hand. Even the word for right also means correct or good, not just in English, but many other languages, too. But if being left-handed is so wrong, then why does it happen in the first place? Today, about 1/10 of the world's population are left-handed. Archeological evidence shows that it's been that way for as long as 500,000 years, with about 10% of human remains showing the associated differences in arm length and bone density, and some ancient tools and artifacts showing evidence of left-hand use. And despite what many may think, handedness is not a choice. It can be predicted even before birth based on the fetus' position in the womb. So, if handedness is inborn, does that mean it's genetic? Well, yes and no. Identical twins, who have the same genes, can have different dominant hands. In fact, this happens as often as it does with any other sibling pair. But the chances of being right or left-handed are determined by the handedness of your parents in surprisingly consistent ratios. If your father was left-handed but your mother was right-handed, you have a 17% chance of being born left-handed, while two righties will have a left-handed child only 10% of the time. Handedness seems to be determined by a roll of the dice, but the odds are set by your genes. All of this implies there's a reason that evolution has produced this small proportion of lefties, and maintained it over the course of millennia. And while there have been several theories attempting to explain why handedness exists in the first place, or why most people are right-handed, a recent mathematical model suggests that the actual ratio reflects a balance between competitive and cooperative pressures on human evolution. The benefits of being left-handed are clearest in activities involving an opponent, like combat or competitive sports. For example, about 50% of top hitters in baseball have been left-handed. Why? Think of it as a surprise advantage.", "cs": "Pokud znáte nějakého staršího leváka, je dost pravděpodobné, že byl jako malý nucen učit se psát nebo jíst svou pravou rukou. V mnohých částech světa je stále běžné nutit děti používat \"správnou\" ruku. Dokonce i slovo pravý vlastně znamená správný, a to nejen v češtině, ale i v ostatních jazycích. Jestliže je tak špatné být levákem, proč se to vlastně vůbec stává? V dnešní době tvoří leváci zhruba 1/10 světové populace. Archeologické nálezy ukazují, že tomu tak je už nejméně 500 tisíc let, protože zhruba 10 % lidských ostatků vykazuje související rozdíl v délce paží i hustotě kostí a některé starověké nástroje a artefakty jeví známky používání levou rukou. Navzdory tomu, co si mnozí myslí, preference ruky není otázkou volby. A může být ale předpovězeno už před narozením podle polohy plodu v děloze. Pokud je preference ruky vrozená, znamená to, že je i dědičná? Ano i ne. Jednovaječná dvojčata, která mají shodný genom, mohou mít odlišnou dominantní ruku. To se ve skutečnosti stává stejně často v jakémkoliv sourozeneckém páru. O tom, jestli z nás budou leváci nebo praváci, rozhodují preference ruky našich rodičů, a to v překvapivě konstantním poměru. Pokud váš otec byl levoruký ale vaše matka pravoruká, měl jste 17% pravděpodobnost, že se narodíte jako levák, zatímco oba pravorucí rodiče mají levoruké dítě jen v 10 % případů. Preference ruky se zdá být dílem náhody, ale je dílem nastavení genů. Vše naznačuje tomu, že existuje důvod, proč evoluce vytvořila malé procento leváků a zachovala ho v průběhu tisíciletí. A zatímco vzniklo několik teorií, které se pokoušely vysvětlit, proč vůbec existuje preference ruky nebo proč jsou lidé většinou praváci, nedávný matematický výpočet poukázal na to, že skutečný poměr odráží bilanci mezi evolučními tlaky konkurence a spolupráce. Výhody leváctví jsou nejzřejmější při aktivitách se soupeřem, jako je třeba zápas nebo soutěžní sporty. Například 50 % nejlepších baseballových pálkařů bylo leváků. Proč? Zvažte moment překvapení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Muž, jenž stvořil Malajsii Zahořklý jazyk malajsijského premiéra Muhammeda Mahathíra znovu vyvolal polemiku. Mahathírovo dlouhé vládnutí ve své zemi - které skončí 1. listopadu - však zdaleka nelze omezit na pouhé neuvážené poznámky, jak naznačuje přední strategický analytik pro oblast jihovýchodní Asie Wang Gungwu. Dr. Muhammed Mahathír po více než 22 letech v čele Malajsie a své vládnoucí strany Sjednocená malajsijská národní organizace (UMNO) odchází. Dnešní moderní zářivá Malajsie je nepředstavitelná bez Mahathíra i bez UMNO, z níž vzešel rovněž první malajsijský premiér Rahmán Tengku Abdul. Podobně jako Mahathír, jenž je čtvrtým ministerským předsedou Malajsie, vedl i Tengku stranu i vládu více než dvacet let. Zdá se, že jednu generaci trvající funkční období těchto vůdců Malajsii po získání nezávislosti nadmíru prospěla. Tajemstvím úspěchu Malajsie jako rychle se rozvíjejícího multikulturního státu je kontinuita ztělesňovaná těmito dvěma muži. Oba zahájili svou dráhu jako malajsijští nacionalisté, kteří po odchodu Britů usilovali o prosazení práv malajsijské většiny. Zároveň ovšem chápali, že pro rozvoj země je kromě jiných skupin klíčová rovněž početná a ekonomicky vlivná čínská a indická menšina, kterou je potřeba přesvědčit, aby přijala nový, Malajsijci řízený stát za vlastní. Mahathír se stal premiérem v roce 1981, kdy se celý region po skončení vietnamské války a stabilizaci Indonésie po krvavých občanských nepokojích z šedesátých let ocitl na prahu historické změny. Globální ekonomický systém byl na vzestupu a východní Asie - v neposlední řadě i Maova Čína - byla podpoře tohoto systému oddána hlouběji, než kdokoliv čekal. To Mahathíra povzbudilo, aby se zcela rozešel s britským koloniálním dědictvím. Jeho výzva k orientaci na východ znamenala počátek ambiciózní politiky industrializace, která během desátého roku jeho vládnutí vyvrcholila plánem ,,Vize 2020\". Cílem plánu bylo dohnat západní úroveň rozvoje. Do roku 1997 se Mahathír dostal na vrchol moci a dovedl občany k přesvědčení, že nepotrvá dlouho a všechny komunity v zemi budou sdílet společnou malajsijskou národnost. Asijská finanční krize, která udeřila o rok později, však zbrzdila trajektorii rychlého růstu v regionu. Navzdory většině rad ze zahraničí zavedl Mahathír kontrolu kapitálu a pevný kurz ringgitu , aby získal čas na zotavení.", "en": "The Man Who Made Malaysia Once again, Malaysia ' s Mahathir Muhammed acerbic tongue has incited controversy. But his long rule in his country -- which ends November 1 -- amounts to much more than intemperate remarks, as Wang Gungwu, one of Southeast Asia's leading strategic analysts, suggests. Dr. Mahathir Muhammed is stepping down after serving more than 22 years as the leader of Malaysia and its ruling United Malay National Organisation (UMNO). Today's gleaming, modern Malaysia is unimaginable without Mahathir and UMNO, which also produced Tunku Abdul Rahman, the country's first prime minister. Like Mahathir, Malaysia's fourth prime minister, Tunku led the government and the party for more than twenty years. Generation-long reigns seem to have served Malaysia exceedingly well since independence. Indeed, the continuity delivered by these two men is the secret of Malaysia's success as a rapidly developing multi-cultural state. Both began their careers as Malay nationalists who sought to promote the rights of the Malay majority after the British left. But they also recognized that the country's sizable, and economically powerful, Chinese and Indian minorities, among other groups, were critical to the country's development and should be persuaded to accept the new Malay-led state as their own. Mahathir became prime minister in 1981 when the region was on the eve of historic change, following the end of the Vietnam War and Indonesia's stabilization following the bloody civil strife of the 1960's. The global economic system was buoyant and East Asia, not least post-Maoist China, was more deeply committed than anyone expected to support that system. This encouraged Mahathir to make a clean break with the British colonial heritage. His call to \"look East\" marked the beginning of an ambitious industrialization policy that culminated, during his 10th year in power, with the Vision 2020 plan to catch up with Western levels of development. By 1997, Mahathir was at the pinnacle of his power, inspiring the country to believe that it would not be long before all of the country's communities would see themselves as sharing a common Malay nationality. But the Asian financial crisis that struck later that year halted the region's trajectory of rapid growth. Against most international advice, Mahathir imposed capital controls and a fixed exchange rate for the ringgit to buy time for recovery."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A Japonsko se zdá odhodlané zasadit samo sobě ránu v podobě druhého zvýšení spotřební daně, které zpomalí růst. Fed už navíc ukončil kvantitativní uvolňování a dává najevo ochotu začít zvyšovat sazby dříve, než trhy očekávaly. Neodloží-li Fed zvyšování sazeb do chvíle, než se vyjasní globální ekonomická obloha, riskuje nezdařený start – kterýžto osud potkal v posledních několika letech řadu ekonomik. Pokud v listopadových volbách v USA získá plnou kontrolu nad Kongresem Republikánská strana, politický pat se pravděpodobně ještě zhorší a bude hrozit repríza ničivých fiskálních bitev, které loni vedly až k uzavření státních úřadů a téměř i k technickému bankrotu. Obecněji řečeno znemožní pat schválen�� důležitých strukturálních reforem, které USA potřebují, aby podpořily růst. Potíže mají rovněž velké rozvíjející se ekonomiky. Z pěti ekonomik skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) se tři (Brazílie, Rusko a Jihoafrická republika) blíží recesi. Největší Čína se nachází uprostřed strukturálního zpomalení, které v příštích dvou letech stlačí její tempo růstu ze současných více než 7% k pěti procentům. Tolik diskutované reformy s cílem přesunout těžiště růstu z fixních investic ke spotřebě se navíc odkládají do chvíle, kdy prezident Si Ťin-pching upevní svou moc. Čína se možná vyhne tvrdému přistání, ale drsný a kodrcavý dopad se zdá pravděpodobný. Riziko globálního krachu je nízké, protože ve většině rozvinutých ekonomik pokračuje rychlým tempem oddlužování, dopady fiskální brzdy jsou menší, měnové politiky si zachovávají akomodační ráz a reflace aktiv má pozitivní dopad na bohatství. Řada zemí s rozvíjejícími se trhy navíc stále výrazně roste, zachovává si zdravou makroekonomickou politiku a začíná zavádět strukturální reformy zvyšující růst. A růst v USA, který v současné době přesahuje potenciální výkonnost, může zajistit dostatečný globální impulz – alespoň prozatím. Čekají nás však náročné úkoly. Soukromé a veřejné dluhy v rozvinutých ekonomikách jsou stále vysoké a rostou – a navíc jsou potenciálně neudržitelné, zejména v eurozóně a v Japonsku. Rostoucí nerovnost přerozděluje příjmy ve prospěch aktérů s vysokým sklonem k úsporám (bohatých lidí a korporací), přičemž kapitálově náročné technologické inovace šetřící pracovní sílu tuto nerovnost dále prohlubují. Tato kombinace vysokého dluhu a rostoucí nerovnosti může být zdrojem sekulární stagnace, kvůli níž je zavádění strukturálních reforem politicky složitější.", "en": "And Japan seems to be intent on inflicting on itself a second, growth-retarding consumption-tax increase. Furthermore, the Fed has now exited quantitative easing and is showing a willingness to start raising policy rates sooner than markets expected. If the Fed does not postpone rate increases until the global economic weather clears, it risks an aborted takeoff – the fate of many economies in the last few years. If the Republican Party takes full control of the US Congress in November’s mid-term election, policy gridlock is likely to worsen, risking a re-run of the damaging fiscal battles that led last year to a government shutdown and almost to a technical debt default. More broadly, the gridlock will prevent the passage of important structural reforms that the US needs to boost growth. Major emerging countries are also in trouble. Of the five BRICS economies (Brazil, Russia, India, China, and South Africa), three (Brazil, Russia, and South Africa) are close to recession. The biggest, China, is in the midst of a structural slowdown that will push its growth rate closer to 5% in the next two years, from above 7% now. At the same time, much-touted reforms to rebalance growth from fixed investment to consumption are being postponed until President Xi Jinping consolidates his power. China may avoid a hard landing, but a bumpy and rough one appears likely. The risk of a global crash has been low, because deleveraging has proceeded apace in most advanced economies; the effects of fiscal drag are smaller; monetary policies remain accommodative; and asset reflation has had positive wealth effects. Moreover, many emerging-market countries are still growing robustly, maintain sound macroeconomic policies, and are starting to implement growth-enhancing structural reforms. And US growth, currently exceeding potential output, can provide sufficient global lift – at least for now. But serious challenges lie ahead. Private and public debts in advanced economies are still high and rising – and are potentially unsustainable, especially in the eurozone and Japan. Rising inequality is redistributing income to those with a high propensity to save (the rich and corporations), and is exacerbated by capital-intensive, labor-saving technological innovation. This combination of high debt and rising inequality may be the source of the secular stagnation that is making structural reforms more politically difficult to implement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Earlier in my incarceration, I had received a letter from one of the relatives of my victim, and in that letter, she told me she forgave me, because she realized I was a young child who had been abused and had been through some hardships and just made a series of poor decisions. It was the first time in my life that I ever felt open to forgiving myself. One of the things that happened after that experience is that I thought about the other men who were incarcerated alongside of me, and how much I wanted to share this with them. And so I started talking to them about some of their experiences, and I was devastated to realize that most of them came from the same abusive environments, And most of them wanted help and they wanted to turn it around, but unfortunately the system that currently holds 2.5 million people in prison is designed to warehouse as opposed to rehabilitate or transform. So I made it up in my mind that if I was ever released from prison that I would do everything in my power to help change that. In 2010, I walked out of prison for the first time after two decades. Now imagine, if you will, Fred Flintstone walking into an episode of \"The Jetsons.\" That was pretty much what my life was like. For the first time, I was exposed to the Internet, social media, cars that talk like KITT from \"Knight Rider.\" But the thing that fascinated me the most was phone technology. See, when I went to prison, our car phones were this big and required two people to carry them. So imagine what it was like when I first grabbed my little Blackberry and I started learning how to text. But the thing is, the people around me, they didn't realize that I had no idea what all these abbreviated texts meant, like LOL, OMG, LMAO, until one day I was having a conversation with one of my friends via text, and I asked him to do something, and he responded back, \"K.\" And I was like, \"What is K?\" And he was like, \"K is okay.\" So in my head, I was like, \"Well what the hell is wrong with K?\" And so I text him a question mark.", "cs": "Nějaký čas předtím jsem dostal dopis od ženy příbuzné s mou obětí. V tom dopise mi psala, že mi odpouští, protože si uvědomuje, že jsem byl dítě, které si prošlo špatným zacházením a strádáním, takže jsem prostě udělal sérii špatných rozhodnutí. Bylo to v mém životě poprvé, kdy jsem pocítil otevřenost k tomu, že dokážu sám sobě odpustit. Jednou z věcí, které následovaly po tomto zážitku, bylo to, že jsem přemýšlel o svých spoluvězních a ucítil jsem, že s nimi chci tento zážitek sdílet. Tak jsem s nimi začal mluvit o některých jejich zážitcích, a velmi mě zasáhl poznatek, že většina z nich pocházela ze stejně surového prostředí. A většina jich chtěla pomoci a chtěli to zvrátit k lepšímu. Ale ten systém, který aktuálně drží ve vězení 2,5 milionu lidí, je bohužel navržený tak, že lidi skladuje, namísto toho, aby je rehabilitoval nebo se snažil o jejich změnu. Proto jsem si předsevzal, že pokud někdy vyjdu z vězení, tak udělám všechno, co bude v mých silách, abych to pomohl změnit. V roce 2010 jsem vyšel z vězení, poprvé po dvou desetiletích. Zkuste si teď představit, že jste Fred Flintstone a vstoupíte do jednoho dílu The Jetsons [pravěký muž v budoucnosti]. Je to dost podobné tomu, co se stalo mně. Poprvé přede mě byl postaven internet, sociální sítě, auta mluvící jako KITT ze seriálu Knight Rider. Ale to, co mě fascinovalo nejvíce, byly telefony. Když jsem nastupoval do vězení, naše telefony v autech byly takhle velké a museli je nosit 2 lidé. Takže si představte ten pocit, když jsem poprvé uchopil svoje malé Blackberry a začal jsem se učit psát zprávy. Ale byl tu jeden háček - lidé v mém okolí si neuvědomovali, že nemám ponětí, co znamenají všechny ty zkratky. Například LOL, OMG, LMAO. Pak jsem si jednoho dne psal s kamarádem, o něco jsem ho požádal, a on mi odpověděl \"K\". Moje reakce byla: \"Co je K?\" On na to: \"K je oukej.\" [Lze chápat jako K je v pořádku.] A já si myslel: \"Sakra, co špatnýho se děje s K?\" Tak jsem mu poslal otazník."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "YOUR GUIDE TO THE LISBON TREATY European Union CONTENTS A UNION FOR THE 21ST CENTURY KEY PROVISIONS OF THE LISBON TREATY More about the institutional changes ...................... 12Some technical terms................................ 15 You can find this booklet and other short, clear explanations about the EU online at ec.europa.eu/publications European Commission Directorate-General for Communication Publications B-1049 Brussels Manuscript completed in July 2009, revised April 2010 After decades of war that cost millions of lives, the foundation of the EU marked the beginning of a new era where European countries solve their problems by talking, not fighting. fighting. Today, members of the EU enjoy a wealth of benefits: a free market with a currency that makes trade easier and more efficient, the creation of millions of jobs, improved workers’rights, free movement of people and a cleaner environment. The rules, however, were designed for a much smaller EU, and an EU that did not have to face global challenges such as climate change, a global recession, or international crossborder crime. The EU has the potential, and the commitment, to tackle these problems, but can only do so by improving the way it works. This is the purpose of the Lisbon Treaty. It makes the EU more democratic, efficient and transparent. It gives citizens and parliaments a bigger input into what goes on at a European level, and gives Europe a clearer, stronger voice in the world, all the while protecting national interests.", "cs": "VÁŠ PRŮVODCE LISABONSKOU SMLOUVOU Evropská unie OBSAH UNIE PRO 21. HLAVNÍ USTANOVENÍ LISABONSKÉ SMLOUVY............. 4 Více o institucionálních změnách ......................... 12Některé odborné výrazy ............................... 15 Tuto brožuru a jiné stručné a přehledné informace o Evropské unii najdete na internetové adrese ec.europa.eu/publications Evropská komise Generální ředitelství pro komunikaci Publikace1049 Brusel BELGIE Rukopis byl dokončen v červenci 2009, zrevidován v dubnu 2010. Po desetiletích válek, které stály miliony životů, znamenalo založení EU začátek nové epochy, kdy evropské země řeší své problémy vyjednáváním, a nikoli bojem. V současnosti se členské státy EU těší mnoha výhodám; volný trh s jednou měnou usnadňující obchodování a zajišťující jeho vyšší účinnost, vytvoření milionů pracovních příležitostí, zlepšení práv pracovníků, volný pohyb osob a čistší životní prostředí. Pravidla však byla navržena pro mnohem menší EU a EU, která se nemusela potýkat s celosvětovými problémy, jako je změna klimatu, světová recese nebo mezinárodní přeshraniční trestná činnost. EU je schopna tyto problémy řešit a je k tomu odhodlána, může to však zajistit pouze tak, že zlepší způsob svého fungování. To je cílem Lisabonské smlouvy. Tato smlouva zajišťuje, aby EU byla demokratičtější, účinnější a transparentnější. Umožňuje občanům a parlamentům více ovlivňovat dění na evropské úrovni, a zajišťuje Evropě jasnější, silnější hlas ve světě, přičemž současně chrání zájmy jednotlivých členských států."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Here's another one. It's one of my favorite illusions. What color is the top arrow pointing to? Audience: Brown. Dan Ariely: Brown. Thank you. The bottom one? Yellow. Can anybody see them as identical? Very, very hard. I can cover the rest of the cube up. If I cover the rest of the cube, you can see that they are identical. If you don't believe me, you can get the slide later and do some arts and crafts and see that they're identical. But again, it's the same story, that if we take the background away, the illusion comes back. There is no way for us not to see this illusion. I guess maybe if you're colorblind, I don't think you can see that. I want you to think about illusion as a metaphor. Vision is one of the best things we do. We have a huge part of our brain dedicated to vision -- bigger than dedicated to anything else. We use our vision more hours of the day than anything else. We're evolutionarily designed to use vision. And if we have these predictable repeatable mistakes in vision, which we're so good at, what are the chances we won't make even more mistakes in something we're not as good at, for example, financial decision-making. (Laughter) Something we don't have an evolutionary reason to do, we don't have a specialized part of the brain for, and we don't do that many hours of the day. The argument is in those cases, it might be that we actually make many more mistakes. And worse -- not having an easy way to see them, because in visual illusions, we can easily demonstrate the mistakes; in cognitive illusion it's much, much harder to demonstrate the mistakes to people. So I want to show you some cognitive illusions, or decision-making illusions, in the same way. And this is one of my favorite plots in social sciences. It's from a paper by Johnson and Goldstein. It basically shows the percentage of people who indicated they would be interested in donating their organs. These are different countries in Europe.", "cs": "Zde je další příklad. Toto je jedna z mých nejoblíbenějších iluzí. Jakou barvu vidíte u horní šipky? Hnědou. Děkuji. A u spodní? Žlutou. Ale jak uvidíte, obě barvy jsou stejné. Vidí je někdo stejně? Velmi velmi těžko. Zakryji zbytek této kostky Když ji zakryji, tak vidíte, že ty barvy jsou stejné. A jestli mi nevěříte, tak můžete později dostat tento obrázek, vyzkoušet svou výtvarnou dovednost, a uvidíte, že jsou stejné. Je to stejné, jako když odstraním pozadí. Iluze se znovu objevi. Že ano. Pro nás je nemožné nevidět tuto iluzi. Je možné, že možná pokud jste barvoslepí, tak ji nevidíte. Avšak já bych chtěl, aby jste přemýšleli o iluzi jako o metafoře. Zrak je jedna z našich nejlepších schopností. Máme velkou část našeho mozku zasvěcenou zraku. Větší než pro cokoliv jiného. Během dne věnujeme vidění více hodin než čemukoliv jinému. Evoluce nás strořila tak, abychom \"prováděli vidění\". A jestliže děláme opakované, pravidelné chyby ve vidění, ve kterém jsme tak dobří, tak jaká je možnost, že uděláme ještě více chyb v něčem, v čem nejsme až tak dobří. Například ve finančních rozhodnutích. (Smích) Ty nepotřebujeme dělat z evolučních důvodů. Nemáme specializovanou část mozku a během dne tomu nevěnujeme příliš mnoho času . A argument v těchto případech je, že je pravděpodobné, že děláme mnohem více chyb. A ještě horší je, že neexistuje jednodduchá možnost, jak je ověřit. U zrakových iluzí můžeme jednodduše poukázat na chyby. U kognitivních iluzí je mnohem mnohem těžší předvést ostatním lidem omyly. Chtěl bych Vám ukázat některé iluze, které klamou kognici a rozhodování. Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších studií v sociálních vědách. Je to z výzkumu Johnsona a Goldsteina. V základě ukazuje procentuální zastoupení lidí, kteří uvedli, že se stanou dárci orgánů. Zde jsou různé země v Evropě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příliv kapitálu přispěl k velkému přebytku platební bilance a finanční orgány nakupovaly dolary, čímž odolaly vzrůstajícímu tlaku na renminbi. Výsledkem byl absolutní rekord výše devizových rezerv, který v červenci 2014 dosáhl 3,99 bilionu dolarů. Situace se však nedávno změnila. V roce 2014 změnil tok kapitálu v Číně směr a vykazoval podstatný čistý odliv kapitálu. Výsledkem bylo, že se celková platební bilance v druhé polovině roku překlopila do mínusu a PBOC intervenovala, aby oslabila znehodnocení renminbi. Výše devizových rezerv tak k lednu 2015 klesla na 3,84 bilionu dolarů. Není důvod si myslet, že by se tento trend měl v blízké budoucnosti měnit. Snižující se tlak na renminbi relativní k dolaru reflektuje poměrně jednak silné uzdravení americké ekonomiky, které přimělo Federal Reserve k ukončení dlouhé periody uvolňování měnové politiky, a také zpomalení čínské ekonomiky, které přimělo PBOC k nastartování nové periody měnového stimulu. Podobné ekonomické základy fungují také v jiných zemích. Návrh Kongresu zahrnout měnová opatření do Trans-pacifického partnerství, obří regionální dohody o volném obchodu, která je momentálně ve finální fázi vyjednávání, pravděpodobně cílí na Japonsko (Čína není součástí TPP). Kongres bude možná chtít cílit i na eurozónu v následujících jednáních o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství. Jsou to ale již roky, co Bank of Japan nebo Evropská centrální banka intervenovaly na devizovém trhu. Ve skutečnosti ministři zemí G-7 odsouhlasili na neohlášeném setkání před dvěma roky návrh US Treasury, že se zdrží jakýchkoliv unilaterálních intervencí na devizovém trhu. Ti co obviňují Japonsko či eurozónu ze snahy o měnovou válku mají na mysli obnovený peněžní stimulus, vyplývající z nedávných programů kvantitativního uvolňování jejich centrálních bank. Nicméně, jak americká vláda dobře ví, země se stagnujícími ekonomikami nemohou být žádány, aby se zdržely snižování úrokových sazeb jen proto, že pravděpodobné efekty budou zahrnovat znehodnocení měny. Byly to právě Spojené státy, které musely světu vysvětlit, že peněžní stimulus není manipulace s měnou, když přistoupily ke kvantitativnímu uvolňování v roce 2010. V té době zakotvil brazilský prezident Guido Mantega termín „měnové války“ a obvinil US z role hlavního agresora. Ve skutečnosti však US neintervenovalo na měnovém trhu ve větší míře prodejem dolarů od koordinovaných intervencí spojených se smlouvou Plaza Accord z roku 1985.", "en": "Capital inflows contributed to a large balance-of-payments surplus, and the authorities bought US dollars, thereby resisting upward pressure on the renminbi. The result was as an all-time record level of foreign exchange reserves, reaching $3.99 trillion by July 2014. But the situation has recently changed. In 2014, China's capital flows reversed direction, showing substantial net capital outflows. As a result, the overall balance of payments turned negative in the second half of the year, and the PBOC actually intervened to dampen the renminbi's depreciation. Foreign-exchange reserves fell to $3.84 trillion by January 2015. There is no reason to think that this recent trend will reverse in the near future. The downward pressure on the renminbi relative to the dollar reflects the US economy's relatively strong recovery, which has prompted the Federal Reserve to end a long period of monetary easing, and China's economic slowdown, which has prompted the PBOC to start a new period of monetary stimulus. Similar economic fundamentals are also at work in other countries. Congressional proposals to include currency provisions in the Trans-Pacific Partnership, the mega-regional free-trade agreement currently in the final stage of negotiations, presumably target Japan (as China is not included in the TPP). Congress may also want to target the eurozone in coming negotiations on the Transatlantic Trade and Investment Partnership. But it has been years since the Bank of Japan or the European Central Bank intervened in the foreign-exchange market. Indeed, at an unheralded G-7 ministers' meeting two years ago, they agreed to a US Treasury proposal to refrain from unilateral foreign-exchange intervention. Those who charge Japan or the eurozone with pursuing currency wars have in mind the renewed monetary stimulus implied by their central banks' recent quantitative easing programs. But, as the US government knows well, countries with faltering economies cannot be asked to refrain from lowering interest rates just because the likely effects include currency depreciation. Indeed, it was the US that had to explain to the world that monetary stimulus is not currency manipulation when it undertook quantitative easing in 2010. At the time, Brazilian Finance Minister Guido Mantega coined the phrase “currency wars\" and accused the US of being the main aggressor. In fact, the US has not intervened in a major way in the currency market to sell dollars since the coordinated interventions associated with the Plaza Accord in 1985."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přemohly je ekonomické argumenty – pád eura vůči dolaru zde nepochybně hrál významnou úlohu. Na politické argumenty se přitom ale poněkud pozapomnělo. Hospodářská měnová unie vznikla dříve, než roku 1989 padla Berlínská zeď. Se zrodem nové Evropy přišla idea společné měny – slibná myšlenka vizionářů, kteří viděli možnost ještě užších vztahů a svazků mezi evropskými zeměmi. Političtí vůdcové Německa – Kohlova a Genscherova generace, která ještě zažila válku – pochopili, že sjednocené Německo by představovalo takovou koncentraci ekonomické síly v Evropě, že by nevyhnutelně narušilo politickou rovnováhu v rámci Evropské unie. A tak německá politická garnitura došla k závěru, že se o svou vedoucí pozici v měnové politice musí podělit s ostatními. Jak tehdy říkával Hans Dietrich Genscher: „Chcete-li se vyhnout německé Evropě, musíte vytvořit evropské Německo.“ Byla to oběť, kterou německé finanční kruhy nesly velmi nelibě. Němečtí finančníci pochybovali o ochotě či schopnosti jiných evropských zemí bojovat s inflací. Přesto to ale Němci udělali. A my všichni bychom jim za to měli být vděční. Euro zažilo těžký, ale přesto slibný start. Vzhledem k rozdílům mezi hospodářským výkonem Evropy a Ameriky by nemělo snad nikoho překvapit, že euro vůči dolaru začalo klesat. Rovněž by nikoho nemělo překvapovat, že trhy testovaly ochotu evropských politiků mlčet tam, kde jde o peníze. Nedávná intervence a podpora z Ameriky a Japonska naznačují, že euro se udrží a že trhy v jeho úspěch věří. Společná měna není než jedním z krůčků na cestě ke společné a mírové Evropě. To je ta nejústřednější myšlenka. Dánům se ji ale nepodařilo úspěšně sdělit. Proto musíme výsledek dánského plebiscitu brát jako varování, že bez velkého úsilí občany Evropy nepřesvědčíme o politickém významu eura – ani o důležitosti rozšíření Evropské unie. Rozšíření Evropské unie směrem na východ je obrovskou výzvou budoucích let. Jistě, životní úroveň není ve východní Evropě tak vysoká jako na západě, ale musí zde být alespoň naděje – jak pro kandidátské země, tak pro balkánské země –, že pokračující demokratizace a ekonomická transformace je jednoho dne dovedou ke členství v Evropské unii.", "en": "Economic arguments failed to win them over – the decline of the Euro vis-a-vis the Dollar obviously playing an important psychological role in this. But too little emphasis was put on the political arguments. The Economic Monetary Union was created before the Berlin Wall came down in 1989. As a new Europe began showing its face, the single currency was the bright creation of visionaries who saw the chance of making an even tighter relationship between European countries. Germany’s political leaders – the Kohl-Genscher-generation who had experienced the war – understood that a united Germany would represent such a concentration of economic strength in Europe that it would inevitably disturb political balances within the EU. So German leaders concluded that they had to share their country’s dominating position in monetary policies with others. As Hans Dietrich Genscher used to say in those days: “If you want to avoid a German Europe, you must create a European Germany.” It was a sacrifice, and was met with much resentment in German financial circles. They doubted the willingness and/or ability of other European countries to fight inflation. But the Germans did it. We all owe them for that. The Euro has experienced a hard but promising start. It should not come as a surprise that the Euro started to slide against the Dollar, considering the differences in economic performance between America and Europe. And it should not come as a surprise that the markets have tested the willingness of European political leaders to keep quiet where monetary affairs are concerned. Recent intervention and support from America and Japan showed that the Euro is here to stay and that the markets believe in its success. The common currency is but one step in bringing together a peaceful Europe. This is the key message, but it was not delivered successfully to the Danes. This is why the result of the Danish referendum should be taken as a warning that great efforts must be made to convince Europe’s citizens of the Euro’s political importance – and of the importance of enlarging the Union. Enlargement of the European Union eastward is the great challenge of the coming years. Of course, living standards are not as high in Eastern Europe as in the west, but the hope – for both applicant countries and those in the Balkans – must be that ongoing democratization and economic reform will mean eventual membership in the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První z nich říká, že stimulační balíky po celém světě zastavily sklouzávání do deprese a možná i nastartovaly skromné zotavení. Druhý závěr zní, že je ještě příliš brzy omezovat stimul, k čemuž jsou podle všeho připraveny Japonsko a USA. Jak před červencovým summitem skupiny G-20 v Itálii prohlásil jeden britský činitel: „Měli bychom začít připravovat ústupové strategie, ale měli bychom je začít zavádět teprve ve chvíli, kdy si budeme jistí, že zotavení zapustilo kořeny a je samoudržitelné, a já si myslím, že nikdo neříká, že se už v tomto bodu nacházíme.“ Za třetí platí, že současná politika nevytvoří samoudržitelné zotavení ani v případě, že se v ní bude pokračovat. Přinejlepším nabízí vyhlídku několika dalších let podprůměrné aktivity. V boji proti reálné vyhlídce recese se dvěma dny je zapotřebí dvojí kolo stimulačních balíků. Čas lámat si hlavu s inflací nastane až ve chvíli, kdy zotavení pevně zapustí kořeny. Ke splácení dluhu bez napětí potřebujeme ekonomiku v boomu. Řeči o seškrtávání vládních výdajů jsou předčasné. „Správnou dobou pro střízlivost na ministerstvu financí není propad, nýbrž boom,“ prohlásil Keynes. Měl pravdu.", "en": "The first is that stimulus packages around the world arrested the slide into depression, and may have started a modest recovery. Second, it is too early to scale down the stimulus, as Japan and the US seem ready to do. As one British official said ahead of the G-20 summit in Italy in July, “We should start to prepare exit strategies, but we should start implementing them only when [we] are sure [we] have got a recovery that is entrenched and self-sustaining, and I don't think anyone is saying we are at that point yet.” Third, existing policy, even if maintained, will not produce self-sustaining recovery. At best, it offers the prospect of several years more of sub-normal activity. A double round of stimulus packages is needed to counteract the real prospect of a double-dip recession. The time to start worrying about inflation is when the recovery is entrenched. To pay back the debt without strain, we need a booming economy. Talk of government spending cuts is premature. ‘A boom not a slump is the right time for austerity at the Treasury’ said Keynes. He was right."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And he's an economist, so he's rational. And he says -- (Laughter) Not like me, I'm a game designer; I'm exuberant. But he says that this makes perfect sense, because gamers can achieve more in online worlds than they can in real life. They can have stronger social relationships in games than they can have in real life; they get better feedback and feel more rewarded in games than they do in real life. So he says, for now it makes perfect sense for gamers to spend more time in virtual worlds than the real world. Now, I also agree that that is rational, for now. But it is not, by any means, an optimal situation. We have to start making the real world work more like a game. I take my inspiration from something that happened 2,500 years ago. These are ancient dice, made out of sheep's knuckles. Before we had awesome game controllers, we had sheep's knuckles. And these represent the first game equipment designed by human beings, and if you're familiar with the work of the ancient Greek historian Herodotus, you might know this history, which is the history of who invented games and why. Herodotus says that games, particularly dice games, were invented in the kingdom of Lydia, during a time of famine. Apparently, there was such a severe famine that the king of Lydia decided they had to do something crazy. People were suffering. People were fighting. It was an extreme situation, they needed an extreme solution.", "cs": "Je ekonom, takže je racionální, a říká... (Smích) Ne jako já - já jsem neukázněná herní návrhářka. Ale on říká, že to naprosto dává smysl, protože hráči mohou v online světech dosáhnout mnohem víc, než ve skutečném životě. Mohou mít silnější sociální vztahy ve hrách než ve skutečném životě. Dostávají lepší zpětnou vazbu a cítí se více odměňováni ve hrách než ve skutečném životě. A tak říká, že v současnosti naprosto dává smysl, že hráči tráví víc času ve virtuálních světech než ve světě skutečném. Souhlasím s tím, že to je logické - prozatím - ale v žádném případě to není ideální situace. Musíme začít budovat skutečný svět podobně jako hru. Moje inspirace pochází z něčeho, co se stalo před 2500 lety. Tohle jsou starověké kostky vyrobené z ovčích kloubů. Dokud jsme neměli všechny ty úžasné herní ovladače, měli jsme ovčí klouby, které představují první herní vybavení vytvořené lidskými bytostmi. Pokud jste slyšeli o práci starověkého řeckého historika Hérodota, možná ten příběh znáte. Je to historka o tom, kdo vymyslel hry a proč. Hérodotos říká, že hry, a především hry v kostky, byly vynalezeny v Lýdském království v době hladomoru. Podle všeho panoval tak strašný hladomor, že král Lýdie rozhodl, že je nutné udělat něco bláznivého. Lidé trpěli. Lidé mezi sebou bojovali. Byla to extrémní situace. Bylo potřeba extrémní řešení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednou z první výzev pro novou vládu bude přesvědčit mezinárodní společenství, že uznává dřívější palestinské dohody. To zahrnuje vzájemné uznání OOP a Izraele a dále dohody z Osla. Prohlášením, že přijímá dřívější dohody, a podporou arabské mírové iniciativy by nová vláda měla být schopna finančně zruinovanou palestinskou samosprávu ekonomicky normalizovat. Peníze ovšem nejsou jediným cílem. Dohodu o příměří mezi palestinskými frakcemi a Izraelem bude potřeba naplnit oddaností obou stran a paralelním politickým procesem. Mezinárodní společenství, zejména USA, verbálně vyjadřuje podporu zahájení seriózních palestinsko-izraelských rozhovorů a Dohoda z Mekky Abbásovi připravila cestu k vyjednání konce okupace. To bude zkouškou odhodlání Izraele i mezinárodního společenství dosáhnout při opětovném zahájení rozhovorů hmatatelného pokroku. Nově vytvořená vláda národní jednoty ovšem čelí ještě další znepokojivé výzvě. Má-li se předejít politickému násilí a ničení majetku, bude zapotřebí nové bezpečnostní politiky. Je třeba dostat pod kontrolu bezpočet milicí, skupin, gangů i jedinců, již vlastní a používají zbraně. Nová vláda národní jednoty musí trvat na vybudování jediné, sjednocené ozbrojené síly. Aby se zabránilo všeobecné nezákonnosti, palestinské bezpečnostní vedení bude muset odstranit ochranu, jíž požívají ozbrojení jedinci, kteří své zbraně beztrestně používají k ubližování na zdraví, zabíjení a ničení majetku. Právní řád se skutečně musí stát nejvyšší prioritou vlády národní jednoty, vzhledem k nutnosti obnovit důvěru palestinské veřejnosti v palestinské lídry všech frakcí. Minulý rok patřil k nejtěžším v moderních palestinských dějinách. Celá léta svět palestinskému lidu záviděl pevné společenské sepjetí, neboť navzdory okupaci držel pohromadě. Se silným smyslem pro národní identitu se Palestinci chlubili, že mají jasný sjednocující záměr: ukončení izraelské okupace a ustavení nezávislého a demokratického státu. Poslední měsíce vnitřních bojů však v Palestincích zanechaly hlubokou jizvu. Má-li se tato jizva zahojit, bude zapotřebí vyvinout mnoho úsilí o oživení fungujícího hospodářství, posílení vnitřní bezpečnosti a zlepšení vztahů mezi Palestinci a jejich sousedy a mezinárodním společenstvím.", "en": "One of the first challenges for the new government will be to convince the international community that it respects previous Palestinian agreements. This includes the mutual recognition agreed by the PLO and Israel, as well as the Oslo Accords. By announcing the acceptance of previous agreements and supporting the Arab peace initiative, the new government should be able to bring economic normalcy to the cash-strapped Palestinian Authority. Money, however, is not the only need. The ceasefire understanding between Palestinian factions and Israel will need to be honored through the commitment of both sides and a parallel political process. The international community, especially the US, is giving verbal support to launching serious Palestinian-Israeli talks, and the Mecca Agreement paves the way for Abbas to negotiate an end to the occupation. This will test the resolve of Israel and the international community to achieve tangible progress on re-starting negotiations. But the newly established national unity government faces yet another daunting challenge. If resumption of political violence and property destruction is to be avoided, a new internal security policy will be needed. The numerous militias, groups, gangs, and individuals who own and use weapons must be controlled. The new unity government must insist on the creation of a single, united armed force. In order to end lawlessness, the Palestinian security leadership will need to lift the protection given to armed individuals who have been using their weapons with impunity to injure, kill, and destroy property. Indeed, law and order must be the top priority of the unity government, owing to the need to restore the Palestinian public’s faith in Palestinian leaders from all factions. The past year has been one of the most difficult years in modern Palestinian history. For years, the world envied the Palestinian people’s strong social fiber, as they held together despite the occupation. With a strong sense of national identity, Palestinians boasted that they had a clear unifying purpose: ending the Israeli occupation and establishing an independent and democratic state. But the recent months of infighting have left a deep wound among Palestinians. If that wound is to heal, much effort must be exerted to restore a functioning economy, strengthen internal security, and improve Palestinians’ relations with their neighbors and the international community."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatřetí, namísto zdráhavého tolerování intervencí na devizovém trhu by je MMF měl aktivně propagovat, kdykoli volatilita trhu zjevně škodí. Řada asijských ekonomik demonstrovala přínosy ukázněných intervencí na trzích. Fond by měl využít svých zkušeností k vypracování funkčních vodítek. Začtvrté, akcionáři MMF musí revidovat interní řízení organizace. Argentinský program je jen posledním z řady rozhodnutí, v nichž se zdá, že převážily politicky motivované zájmy větších členů, zatímco těžkopádná Výkonná rada je do velké míry odsunuta na vedlejší kolej. Argentině se dosud ve Washingtonu tradičně dostávalo příznivého zacházení (třeba oproti zemím postiženým asijskou krizí v letech 1997-98). Rychlé schválení programu ve výši 50 miliard dolarů a jeho bezstarostné rozšíření na 57 miliard ještě posílilo dojem, že se zemi navzdory její chronické neschopnosti zvládat své zadlužení dostává zvláštního zacházení. Až přijde čas na pitvu, vina padne na oběť. Na důkaz toho, co se stalo, bude poukazováno na politické a správní nedostatky Argentiny, a ne neprávem. To je ale vedlejší. Je úkolem MMF působit v náročných prostředích. Má-li tak činit efektivně, musí se reformovat po boku sužované argentinské ekonomiky.", "en": "Third, instead of reluctantly tolerating exchange-market intervention, the IMF should actively promote it when market volatility is clearly disruptive. A number of Asian economies have demonstrated the benefits of well-disciplined market intervention. The Fund should use their experiences to develop operational guidance. Fourth, IMF shareholders need to review the organization’s internal governance. The Argentine program is merely the latest in a series of decisions in which larger members’ politically motivated interests seem to prevail, while the unwieldy Executive Board is largely sidelined. Traditionally, Argentina has been treated favorably in Washington, DC (relative to, say, the Asian crisis countries in 1997-98). The swift approval of the $50 billion program, and its casual enlargement to $57 billion, has added to the impression that the country receives special treatment despite its chronic inability to manage its debt. When the time comes for a post-mortem, the victim will be blamed. Argentina’s political and governance deficiencies will be held up as evidence of what went wrong, and not without justification. But that is beside the point. It is the IMF’s job to operate in challenging environments. To do so effectively, it must reform itself alongside Argentina’s troubled economy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "European Commission nml i iA European Personnel Selection Office eb a A Council of the European Union nb European Anti-Fraud Office a e A Other Ia n IA = 10 cases NOTE In one case, the same inquiry concerned two institutions. These percentages therefore total more than 100%. The main types of maladministration alleged in inquiries opened in 2008 were lack of transparency, including refusal of information (36% of inquiries), unfairness or abuse of power (20%), unsatisfactory procedures (9%), negligence (8%), avoidable delay (8%), legal error (7%), discrimination (5%), and failure to ensure fulfilment of obligations, that is, failure by the Commission to carry out its role as \"guardian of the Treaty\" vis-à-vis the Member States (5%). 8.In terms of potential OLAF investigations concerning the Ombudsman, it should be noted that, on 2 June 2008, the Ombudsman acceded to the Interinstitutional Agreement of 25 May 1999 concerning internal investigations by OLAF. On the same day, the Ombudsman adopted a decision on the terms and conditions for internal investigations in relation to the prevention of fraud, corruption and any illegal activity detrimental to the Communities' interests.9.European Central Bank (4 inquiries), European Medicines Agency (4), Court of Justice of the European Communities (3), Committee of the Regions of the European Union (3), Europol (3), Education, Audiovisual and Culture Executive Agency (3), European Centre for the Development of Vocational Training (2), European Agency for the Management of Operational Co-operation at the External Borders of the EU (2), Office for Official Publications of the European Communities (2), European Data Protection Supervisor (1), European Investment Bank (1), Economic and Social Committee of the European Communities (1), European Aviation Safety Agency (1), European Chemical Agency (1), European Agency for Reconstruction (1), Translation Centre for Bodies of the European Union (1), European Research Council Executive Agency (1), European Joint Undertaking for ITER and Development of Fusion Energy (1), Executive Agency for Competitiveness and Innovation (1), Euratom Supply Agency (1). The European Ombudsman — Annual Report 2008 Figure 3.8: Types of maladministration alleged", "cs": "Evropská komise Evropský úřad pro výběr personálu �� Rada Evropské unie �� Evropský úřad pro boj proti podvodům � Ostatní �� = 10 případů Poznámka V jednom případě se stejné šetření týkalo dvou subjektů. Uvedené procentní poměry jsou proto vyšší než 100 %. K hlavním typům údajně nesprávného úředního postupu v šetřeních zahájených v roce 2008 patřil nedostatek transparentnosti, včetně odmítnutí poskytnout informace (36 % šetření), nečestné jednání nebo zneužití pravomocí (20 %), neuspokojivý postup (9 %), nedbalost (8 %), zbytečné průtahy (8 %), právní pochybení (7 %), diskriminace (5 %) a nezajištění plnění závazků, tj. neplnění úlohy „strážce Smlouvy“ vůči členským státům Komisí (5 %). 8.Pokud jde o možná šetření Olaf týkající se veřejného ochránce práv, je nutno podotknout, že dne 2. června 2008 veřejný ochránce práv přistoupil k interinstitucionální dohodě ze dne 25. května 1999 týkající se vnitřního vyšetřování Olaf. Téhož dne veřejný ochránce práv přijal rozhodnutí o podmínkách a postupech vnitřního vyšetřování pro boj proti podvodům, úplatkářství a jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství.9.Evropská centrální banka (4 šetření), Evropská agentura pro léčivé přípravky (4), Soudní dvůr Evropských společenství (3), Výbor regionů Evropské unie (3), Europol (3), Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (3), Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (2), Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (2), Úřad pro úřední tisky Evropských společenství (2), evropský inspektor ochrany údajů (1), Evropská investiční banka (1), Hospodářský a sociální výbor Evropských společenství (1), Evropská agentura pro bezpečnost letectví (1), Evropská agentura pro chemické látky (1), Evropská agentura pro obnovu (1), Překladatelské středisko pro instituce Evropské unie (1), Výkonná agentura Evropské rady pro výzkum (1), společný evropský podnik pro Iter a rozvoj energie z jaderné syntézy (1), Výkonná agentura pro konkurenceschopnost a inovace (1), Zásobovací agentura Euratomu (1). Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 Obr. 3.8: Typy údajného nesprávného úředního postupu"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The sun is for beauty in our environment, like in this building -- the High Museum in Atlanta, which has been created by Renzo Piano from Italy, together with Arup Lighting, a brilliant team of lighting designers, who created a very subtle modulation of light across the space, responding to what the sun does outside, just because of all these beautiful openings in the roof. So in an indirect way, you can see the sun. And what they did is they created an integral building element to improve the quality of the space that surrounds the visitors of the museum. They created this shade that you can see here, which actually covers the sun, but opens up to the good light from the sky. And here you can see how they really crafted a beautiful design process with physical models, with quantitative as well as qualitative methods, to come to a final solution that is truly integrated and completely holistic with the architecture. They allowed themselves a few mistakes along the way. As you can see here, there's some direct light on the floor, but they could easily figure out where that comes from. And they allow people in that building to really enjoy the sun, the good part of the sun. And enjoying the sun can be in many different ways, of course. It can be just like this, or maybe like this, which is rather peculiar, but this is in 1963 -- the viewing of a sun eclipse in the United States. And it's just a bit bright up there, so these people have found a very intriguing solution. This is, I think, a very illustrative image of what I try to say -- that the beautiful dynamics of sun, bringing these into the building, creates a quality of our built environment that truly enhances our lives. And this is all about darkness as much as it is about lightness, of course, because otherwise you don't see these dynamics. As opposed to the first office that I showed you in the beginning of the talk, this is a well-known office, which is the Weidt Group. They are in green energy consulting, or something like that. And they really practice what they preach because this office doesn't have any electric lighting at all.", "cs": "krásu našeho prostředí, jako v této budově -- High Museum v Atlantě, kterou navrhl Renzo Piano z Itálie společně s Arup Lighting, vynikajícím týmem světelných designérů. Společně vytvořili velice jemné uspořádání světla v prostoru, které reaguje na pohyb slunce díky těmto krásným otvorům ve střeše. Takže můžete nepřímo vidět slunce. Co utvořili, je ucelený stavební prvek, který zlepšuje kvalitu prostoru, jenž obklopuje návštěvníky muzea. Vytvořili toto stinítko, které zde můžete vidět, a které ve skutečnosti slunce zakrývá, ale umožňuje vstup potřebnému světlu. A zde je vidět, jak dokonale to navrhli pomocí modelů, pomocí kvantitativních a kvalitativních metod a došli k řešení, které výborně zapadá a je v součinnosti s architekturou. Dopustili se pár chyb. Například toto přímé světlo na podlaze, vše ale vyřešili. Dovolili tím lidem v budově užít si slunce, tu dobrou část slunce, tedy světlo. Užívání si slunce může mít mnoho podob. Můžete si ho užít takto, nebo takto, což je trochu podivné. Toto je v roce 1963 -- sledování zatmění slunce ve Spojených státech. A jelikož je slunce tak silné, lidé našli zajímavé řešení. Toto je velice názorný obrázek toho, co se pokouším říci -- tedy že úchvatná dynamika slunce, přenesená do našich budov, vytváří kvalitu prostředí, jež obohacuje naše životy. A podstatou věci je tma společně se světlem, protože bez obou nevidíte onu dynamičnost. V kontrastu s kanceláří, kterou jsem ukázal na začátku, je tato známá kancelář společnosti White Group. Zabývají se ekologickým poradenstvím či něčemu podobnému. A opravdu dělají, co propagují. Tato kancelář totiž nemá žádné elektrické osvětlení."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jistě, když Bush nastupoval do úřadu, ekonomika opravdu zpomalovala, ale kromě toho Bush zdědil také enormní fiskální přebytek ve výši 2% HDP, který proměnil v propastný deficit činící 4,5% HDP. Za normálních okolností by fiskální obrat takových rozměrů vytvořil mohutný stimul. Ekonomika pak měla vystřelit vzhůru a největší obavou se neměla stát pracovní místa, nýbrž inflace. K tomu nedošlo, protože Bush prosazoval daňové škrty, které neměly stimulovat ekonomiku, nýbrž prospět bohatým. Daňové škrty pro osoby s nízkými příjmy nebo zvýšení podpory v nezaměstnanosti by mnohem silněji stimulovaly spotřebu, stejně jako by dočasná sleva na investiční dani zvýšila kapitálové výdaje mnohem více, než tomu bylo v případě snížení daně z dividend. Fixní podnikové investice vyjádřené jako podíl na HDP jsou dnes zhruba o 2% nižší než před čtyřmi lety. Je pravda, že teroristické útoky na Ameriku a válka v Iráku ekonomiku těžce zasáhly. Už před 11. zářím však bylo zřejmé, že Bushova léčba nezabírá. Ve své každoroční zprávě o stavu ekonomiky Bush v únoru 2002 a poté i v únoru 2003 a 2004 sebevědomě – a mylně – předvídal, že jeho daňové škrty vytvoří miliony pracovních míst. A konečně, Bushe nelze z irácké války a jejích hospodářských důsledků vyvinit. Kritikové varovali, že válka vyvolá v Iráku a na Blízkém východě nestabilitu a ta povede k vysokým cenám ropy. Bush tato varování ignoroval. Kritikové však měli pravdu. Zotavení Ameriky dnes ohrožují dva faktory. Za prvé vysoké zadlužení domácností, které znamená, že pokud vzrostou úrokov�� míry, což se při normálním zotavení děje, domácnosti se finančně vyčerpají. Navíc by mohly dramaticky klesnout ceny nemovitostí a mnoho domácností by pak zjistilo, že hodnota jejich hypotéky přesahuje hodnotu jejich domu. Již dnes se počet bankrotů v USA zvýšil oproti úrovni před čtyřmi lety o 33%. Lze však Bushe opravdu vinit z toho, že si Američané příliš půjčují? Lze a viněn by být měl. Neúspěch při koncipování efektivního fiskálního stimulu přesunulo zátěž na monetární politiku. Úrokové míry dosáhly nových minim, což sice ekonomice pomohlo, ovšem bez toho, že by stimulovala mnoho investic. Monetární uvolnění fungovalo pouze proto, že se domácnosti ještě více zadlužily, což učinilo ekonomiku zranitelnější vůči rostoucím úrokovým měrám. Druhou hrozbu pro hospodářské zotavení představují vysoké ceny ropy.", "en": "True, the economy was slowing when Bush took office, but he also inherited an enormous fiscal surplus, amounting to 2% of GDP, which he transformed into a yawning deficit, equaling 4.5% of GDP. Normally, a fiscal turnaround of this magnitude would provide massive stimulus. The economy should be going gangbusters. Inflation - not jobs - should be the main worry. This has not happened because Bush pushed a tax cut that was not designed to stimulate the economy, but to benefit the rich. A tax cut to low-income individuals or increased unemployment benefits would have provided far more stimulus to consumption, just as a temporary investment tax credit would have boosted capital spending far more than reducing taxes on dividends did. In fact, fixed business investment as a share of GDP is some 2% lower today than 4 years ago. True, the terrorist attacks on America and the Iraq war hit the economy hard. But it was evident even before 9/11 that Bush's medicine wasn't working. In his annual economic report in February 2002, and again in February 2003 and February 2004, Bush confidently - and wrongly - predicted that his tax cut would create millions of jobs. Finally, Bush cannot be given a pass on the Iraq war and its economic consequences. Critics warned that the war would cause instability in Iraq and the Middle East, and that this would lead to high oil prices. Bush ignored these warnings. But the critics were right. Today, two factors threaten America's recovery. First, high household debt means that if interest rates rise, as they do in a normal recovery, households will find themselves strapped. Moreover, real estate prices might fall dramatically, in which case many households may find the value of their mortgage exceeding the value of their house. US bankruptcy rates are already up 33% over four years ago. But can Bush really be blamed for Americans' borrowing too much? He can and should. Failure to design an effective fiscal stimulus shifted the burden to monetary policy. Interest rates were brought to new lows, which helped the economy, but without stimulating much investment. Monetary loosening worked only because households took on more debt, leaving the economy more vulnerable to rising interest rates. The second threat to economic recovery is high oil prices."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vybudování institucí, které zaručují nejen politické svobody, ale i ochranu menšin a další liberální podmínky, je dosti obtížné i v zemích, kde takové instituce kdysi existovaly, jako je například postkomunistická střední Evropa. V zemích, kde neexistovaly nebo kde ekonomika zůstává převážně v rukou ozbrojených složek, to bude ještě těžší. Ozbrojená angloamerická intervence, zvláště pokud by neměla posvěcení Organizace spojených národů, by do značné míry podkopala úsilí liberálů a demokratů, kteří si potřebují udržet maximální důvěryhodnost. Mezi demonstranty jsou bezpochyby i takoví, kteří by uvítali, kdyby Obama podporoval jejich cíle rázněji. Někteří dokonce volají po aktivnější americké pomoci. Možná existují kroky, které by západní mocnosti mohly učinit, aby zmírnily utrpení lidí – například nabídka pomoci uprchlíkům nebo využití nejnovějších technologií k udržení otevřených informačních kanálů. Američtí jestřábi však chtějí to, co většina opozičních předáků v Libyi výslovně odmítla. Chtějí, aby USA ukázaly svou vedoucí roli, což je to poslední, co aspirující demokraté momentálně potřebují. Lidé na Blízkém východě a v severní Africe se dost dlouho nechávali vést Západem nebo jím podporovanými diktátory. Nyní musí najít vlastní cestu ke svobodě. Zdá se, že Obama to chápe. A proto si také počíná správně.", "en": "Building institutions that guarantee not only political liberties, but also the protection of minorities, as well as other liberal conditions, is difficult enough in countries where such institutions had once existed, as in post-communist Central Europe. It will be harder in countries where they did not, or where the economy remains largely in the hands of the armed forces. Armed Anglo-American intervention, especially if it is not sanctioned by the United Nations, would do much to undermine liberals and democrats, who need all the credibility they can get. There are no doubt some among the demonstrators who would like Obama to be more strident in his support of their aims. Some even call for more active US assistance. There may be things that Western powers can do to alleviate the suffering, by offering aid to refugees, for example, or use the latest technology to keep lines of information open. But American hawks want what most opposition leaders in Libya have expressly rejected. They want the US to show leadership, which is the last thing aspiring democrats need right now. People in the Middle East and North Africa have been led by the West, or by Western-backed dictators, for long enough. They must find their own way to freedom. Obama seems to understand this. Which is why he has done all right."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zbavme se ropného zlozvyku Za přední prioritu agendy Německa pro jeho předsednictví EU a skupiny G8, začínající v lednu, stanovila kancléřka Angela Merkelová řešení změny klimatu. Tady je konkrétní návrh, jenž je dostatečně obecný, aby jej světoví lídři uvážili a přijali, a dostatečně jasný, aby jej ostatní vlády a podniky pochopily: jednoduše na příštím summitu G8 stanovte termín, do něhož přestanou být v průmyslových zemích schvalována vozidla spalující ropné produkty. Takové rozhodnutí by mělo silně pozitivní ekonomické a geopolitické důsledky. Skutečnou příčinou dnešních obav ohledně energie není úbytek světových zásob ropy, ale spíše to, že domácí produkce ropy u jejích největších spotřebitelů – Evropy, Spojených států a Číny – poklesne právě v okamžiku, kdy rostoucí asijská poptávka namáhá trh. Dostupné zdroje budou čím dál větší měrou koncentrované na Středním východě prostě proto, že zásoby v ostatních regionech se vyčerpají dříve. Hlavní vývozci ropy navíc nejsou ochotní podřídit své investiční politiky požadavkům trhu. Saúdská Arábie se snaží těžbu ropy provádět nezávisle, zatímco Írán potenciální investory odstrašuje byrokratickými překážkami a korupcí. Irák sužuje špatná bezpečnostní situace a v Rusku co chvíli padají zahraničním investorům klacky pod nohy. Tyto čtyři země vlastní polovinu prokázaných světových zásob ropy a dvě třetiny toho, co by se potenciálně mohlo exportovat. Právě tyto okolnosti, nikoliv výrobní náklady, tkví v jádru vysokých cen ropy i rvačky o ropné kontrakty ve střední Asii a Africe. Mínění, že vysoké ceny ropy jsou dobré, protože slouží životnímu prostředí, přehlíží základní fakta mezinárodní politiky. Zaprvé, v mnoha chudých afrických a asijských zemích představují dovozy ropy podstatně větší podíl národních výdajů než v průmyslových zemích, což znamená, že je ohrožen hospodářský růst i sociální rozvoj, zatímco na obzoru se vznáší nová krize zadluženosti. Renty z těžby ropy v hlavních vývozních zemích brání reformám. Díky jejich finanční síle ve skvělé kondici se režimy například ve Venezuele a Íránu cítí čím dál méně vázané mezinárodními pravidly. Opozdilci mezi spotřebitelskými státy, jako je Čína, napodobují dřívější zvyky průmyslového Západu, s dlouhou historií přehlížení zásahů do lidských práv s cílem zajistit si lukrativní obchody s autoritářskými, ropou obdařenými režimy. Iniciovat změnu v globálním měřítku mohou jedině světové politické a ekonomické těžké váhy, přední průmyslové země, jež zůstávají zdaleka největšími spotřebiteli uhlovodíků.", "en": "Kicking the Oil Habit Chancellor Angela Merkel has made addressing climate change a high priority on Germany’s agenda for its EU and G-8 presidencies that begin in January. Here is a concrete proposal, one general enough for world leaders to consider and accept, and clear enough for other governments and businesses to grasp: simply set a date, at the next G-8 summit, by which oil-powered cars would no longer be licensed in major industrialized countries. Such a decision would have a strongly positive economic and geopolitical impact. The real cause of today’s worries over energy is not the decline in world oil reserves, but rather that domestic oil production by the top consumers – Europe, the United States, and China – will decline at the very moment that growing Asian demand strains the market. Available reserves will increasingly be concentrated in the Middle East simply because supplies in all other regions will be depleted sooner. Moreover, the main oil exporters are unwilling to subordinate their investment policies to market requirements. Saudi Arabia seeks to run its oil production independently, while Iran scares off potential investors with bureaucratic hurdles and corruption. Iraq suffers from a lack of security, and foreign investors in Russia are thwarted at every turn. Those four states contain half of the world’s proven oil reserves and two-thirds of what could potentially be exported. All this, not production costs, lies at the heart of high oil prices and the scramble for oil contracts in Central Asia and Africa. To believe that high oil prices are good because they serve the environment ignores some basic facts of international politics. First, in many of the poorest African and Asian countries, oil imports account for a significantly higher share of national expenditure than in industrialized countries, which means that economic growth and social development are being imperiled, while new debt crises loom. Rents from oil production impede reforms in the major exporting countries. Thanks to their lubricated financial strength, regimes like those in Venezuela and Iran increasingly feel unconstrained by international rules. Latecomers among consuming nations, such as China, mimic the former habits of the industrialized West, with their long record of overlooking human rights abuses in order to secure lucrative deals with authoritarian, oil-rich regimes. Only the world’s political and economic heavyweights, the main industrialized countries that remain by far the biggest consumers of hydrocarbons, can initiate change on a global scale."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezinárodní spravedlnost podporuje spravedlnost národní V posledních letech začal mezinárodní systém spravedlnosti podrývat staré pořádky tyranů a krutovládců. Donedávna mohli páchat zločiny beztrestně, násilím si podrobujíc národní soudní systém v zemi. Nyní však byly vytvořeny mezinárodní tribunály pro válečné zločiny pro Rwandu a bývalou Jugoslávii, národní soudy obvinily despoty z dalších zemí a zanedlouho bude ustanoven i stálý Mezinárodní kriminální soud. Přesto je mezinárodní spravedlnost napadána pro elitnost a nedemokratičnost. Kritikové si stěžují, že národní spravedlnost , která vyrostla na domácí půdě, je postupně nahrazována vzdáleným, neodpovědným mezinárodním tribunálem. Hanobíce nový legální imperialismus, se ptají, proč by měli zahraniční perzekutoři kriticky rozhodovat o spravedlnosti, týkající se zemí, se kterými nemají žádnou osobní spojitost. Zkušenost z nedávné doby ovšem ukazuje, že mezinárodní spravedlnost , daleko od toho, aby vytlačovala národní právo, začíná urychlovat národní trestní stíhání, posilujíc spíše než zastupujíc místní snahy. Zářným příkladem se stal bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet. V říjnu 1999 odešel z Chile do Anglie, přesvědčen o tom, že si bude až do svých posledních dnů užívat své beztrestnosti. Tato jistota spočívala ve dvou zákonných výsadách, kterých požíval – v amnestii a imunitě doživotního senátora. Ale jakmile byl v Londýně na základě obvinění španělského soudce Pinochet zatčen, jeho opatrně vykonstruovaná teorie beztrestnosti se počala hroutit. Jeho zatčení a pozdější souhlas Sněmovny lordů legitimovaly myšlenku stíhání bývalého diktátora. Ve snaze zajistit Pinochetův návrat se chilští státní úředníci poprvé zavázali, že jej budou soudit sami. Výsledkem bylo, že Pinochet po svém návratu do Chile, který se uskutečnil o šestnáct měsíců později, musel znovu čelit obviněním ze strany obětí a těch, co přežili jeho vládu. Chilské soudy umožnily pokračování těchto případů tím, že Pinochetovi odebraly parlamentní imunitu a že schválily zákonnou teorii o zrušení amnestie. Kvůli špatnému zdraví může Pinochet stále ještě uniknout svému trestu. Ale dopad jeho případu na mezinárodní spravedlnost zaručuje, že bude přinejmenším vzpomínán pro své stíhání v Chile, spíše než pro beztrestnost, kterou si chtěl zajistit. Dalším příkladem, na který měla mezinárodní spravedlnost pozitivní dopad je Čad.V únoru 2000 Senegal na žádost obětí obvinil a zatkl uprchlého bývalého diktátora Hissena Habré.", "en": "International Justice Supports National Justice In recent years, an emerging international system of justice has begun to undermine the old calculus of tyrants and torturers. Recently they could commit their crimes with impunity, bludgeoning their nation's judicial system into submission. Now international war crimes tribunals have been created for Rwanda and former Yugoslavia, national courts have indicted despots from other countries, and a permanent International Criminal Court will soon be established. Yet international justice is attacked as elitist and undemocratic. Critics complain that home-grown national justice is being replaced by distant, unaccountable international tribunals. Decrying a new legal imperialism, they ask why foreign prosecutors should make critical decisions about justice concerning countries with which they have no personal connection. Recent experience, however, suggests that, far from supplanting national law enforcement, international justice is beginning to spur toward national prosecutions, reinforcing rather than replacing local efforts. The clearest case concerns former Chilean dictator Augusto Pinochet. He left Chile for England in October 1998 confident that he would continue to enjoy impunity from prosecution until his dying days. This confidence lay in two legal gifts he had bestowed upon himself - an amnesty for his crimes and immunity as a senator-for-life. But once Pinochet was arrested in London, on charges filed by a Spanish judge, his carefully constructed edifice of impunity began to crumble. His arrest, and the House of Lords' later approval of it, legitimized the idea of prosecuting the former dictator. Indeed, in an effort to secure Pinochet's return, Chilean officials vowed for the first time to prosecute him themselves. As a result, when Pinochet was returned to Chile sixteen months later, on medical grounds, he faced revived criminal charges filed by victims and survivors of his rule. The Chilean courts allowed these cases to proceed by stripping Pinochet of his parliamentary immunity and endorsing a legal theory to bypass the amnesty. Because of failing health, Pinochet may still escape punishment. But the effect of his case on international justice ensures that, at the very least, he will be remembered for his indictment in Chile rather than for the impunity he had sought to ensure. Another instance in which international justice has had a positive effect is in Chad. In February 2000, at the request of victims, Senegal indicted and arrested Chad's former dictator Hissene Habre, who had taken refuge there."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It now has equal weight with the Council (representing the EU governments) when it comes to drafting the EU budget and laws designed to facilitate the movement of persons, goods, services and capital within the EU or to protect the environment, and consumers. It also has the power to approve and dismiss the European Commission. Citizens can petition Parliament with requests or complaints concerning the application of European law. MEPs elect a European Ombudsman who investigates citizens’ complaints against the EU for maladministration. They can set up a committee of inquiry if they believe EU law has been broken. Internationally, Parliament participates in EU foreign policy. Its assent is required for any international treaty the EU signs up to as well as for any enlargement of the EU. It regularly debates human rights issues and sends observers around the world to check that elections are conducted freely and fairly. The most recent revision of the treaties, agreed at the European Council meeting in Lisbon, should further increase Parliament’s powers in many areas. ■The European Parliament — working for you All of us, whatever our situation, young or not so young, students, workers or pensioners, and certainly as consumers, are aected by European laws, sometimes without realising it. Healthier food on our plates, freedom of movement and freedom to work anywhere in the EU, protection of the environment — in many areas Europe’s elected representatives play a crucial role. In common with all parliaments, the European Parliament debates and adopts laws. That might seem absolutely normal, but for a long time it wasn’t the case. Initially, Members of the European Parliament were only able to give an opinion on legislative proposals from the European Commission; ultimately, it was always the Council of Ministers, representing the Member State governments, who had the last word on adopted laws. Over the years, with the adoption of successive treaties, the role and powers of the European Parliament have grown substantially, to the point where it is now a key player in the process of making Community law. Nowadays, in most cases, if a European regulation or directive is to come into being, Parliament and the Council must first agree on its content in a procedure known as ‘co-decision’.", "cs": "Od té doby má Parlament stejnou váhu jako Rada ministrů, pokud jde o vypracování rozpočtu Společenství a právních předpisů, jejichž cílem je usnadnit pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu uvnitř EU a chránit životní prostředí a spotřebitele. Je také oprávněn potvrzovat a odvolávat Evropskou komisi. Občané mohou zasílat Parlamentu petice se stížností týkající se uplatnění evropského práva. Poslanci volí evropského veřejného ochránce práv (ombudsmana), který přezkoumává stížnosti občanů ve věcech nesprávného postupu institucí a orgánů Unie. Mohou také ustanovit vyšetřovací výbor, pokud se domnívají, že bylo porušeno právo Společenství. V mezinárodní oblasti se Parlament podílí na zahraniční politice EU, jeho souhlas je požadován při sjednávání mezinárodních smluv EU a při přijímání nových členů EU. Pravidelně rokuje o dodržování lidských práv a vysílá do celého světa pozorovatele, aby ověřovali svobodný a nestranný charakter voleb. Poslední reforma smluv, kterou Evropská rada sjednala v Lisabonu, by měla pravomoci Evropského parlamentu v mnoha oblastech dále rozšířit. ■Evropský parlament pracuje pro vás Ať jsme v aktivním věku nebo v důchodu, studenti, nebo třeba spotřebitelé, všech se nás týkají evropské právní předpisy a někdy to ani nevíme. Zdravější potraviny na talíři, svoboda pohybu a možnosti pracovat v celé Unii, ochrana životního prostředí: v mnoha oblastech je úloha evropských poslanců určující. Evropský parlament, stejně jako všechny parlamenty, projednává a přijímá právní předpisy. To se může zdát banální, avšak dlouhou dobu tomu tak nebylo. Původně mohli evropští poslanci pouze předkládat svá stanoviska k legislativním návrhům Evropské komise, v konečné fázi však vždy při přijímání právních předpisů měla poslední slovo Rada ministrů, zastupující vlády členských států. Jak postupovala léta a měnily se Smlouvy, docházelo ke změnám: úloha a pravomoci Evropského parlamentu se značně zvýšily a Parlament se stal neopomenutelným účastníkem při vytváření právních předpisů Společenství. Aby mohlo vzniknout evropské nařízení nebo směrnice, je nyní ve většině případů třeba, aby se Parlament a Rada shodly na jeho obsahu: tento postup se nazývá „spolurozhodování“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina íránských politiků – přinejmenším těch, jimž vláda dovoluje veřejně vystupovat – program podporuje, ale dávají přednost tiššímu a obezřetnějšímu přístupu. Rafsandžání například kladl budování lepších hospodářských vztahů se Západem nad postup na jaderné frontě. Bude-li Ahmadínedžád prezidentem nukleárního Íránu, je u něj pravděpodobnější, že zbraně využije dobrodružněji. To neznamená, že by je měl odpálit, ale spíš že by je využil za účelem diplomatického vydírání a zesilování hrozeb až do krizových úrovní. Vzhledem k tomu, že íránští vůdci den co den deklarují svou touhu vymazat Izrael z mapy a bojovat s USA (Ahmadínedžád na cestě k hlasovací urně pošlapal obrázek americké vlajky), riziko konfrontace vzrostlo. Konečně, u Ahmadínedžáda je pravděpodobné, že bude odvážnější při podvracení stability v Iráku a že jeho vítězství povzbudí jak radikální íránské činitele, tak extremisty uvnitř samotného Iráku. Írán už teď vysílá do Iráku množství agentů a podporuje klienty, jejichž cílem je proměnit tuto zemi v klon. Iráčané, včetně šíitských muslimů – již vyznávají tutéž odnož islámu jako Íránci –, takové vměšování všeobecně odmítají. Militantnější íránský postoj zřejmě zesílí tření s Irákem a vyvolá tu další protiamerické násilí. Krátce, íránský volební výsledek je nebezpečný, přestože jak silně destabilizující se nakonec ukáže, bude záviset na Ahmadínedžádově jednání a na rozsahu pravomocí, jež mu udělí Chameneí. Vypořádat se s takto otevřeně extrémním Íránem – radikálním i podle norem tvrdé režimní linie – bude oříškem nejen pro USA, ale i pro Evropu. Budou se evropské státy snažit předstírat, že Ahmadínedžádova militantní rétorika a jeho provokace nevadí a že ohledně íránské jaderné ambice lze najít nějaké diplomatické řešení? S Rafsandžáním by bylo snadné zachovávat buď skutečnou domluvu, nebo simulaci spolupráce. S Ahmadínedžádem bude ovšem zapotřebí vrchovaté míry appeasementu, aby přetrval aspoň zcela minimální diplomatický vývoj. Někteří íránští reformátoři a exulanti představují Ahmadínedžádovo zvolení v jasnějších barvách a tvrdí, že v případě jeho administrativy je pravděpodobné, že ukáže skutečnou tvář režimu a zbaví Západ všech falešných nadějí na kompromis. Avšak volba může také představovat úspěch režimu při kooptování nespokojenosti s čtvrtstoletím radikální islamistické vlády.", "en": "Most Iranian politicians – at least those allowed by the government to function openly – support the program, but favor a quieter and more cautious approach. Rafsanjani, for example, put building better economic relations with the West ahead of pushing forward on the nuclear front. If Ahmadinejad is president of a nuclear Iran, he is more likely to use the weapons in an adventurous manner. This does not mean that he would fire them, but rather that he would use them for purposes of diplomatic blackmail, raising threats to crisis levels. Since Iranian leaders daily proclaim their desire to wipe Israel off the map and to fight the US (Ahmadinejad stepped on a picture of an American flag on his way to vote), the risk of confrontation has increased. Finally, Ahmadinejad is likely to be bolder in subverting stability in Iraq, and his victory will encourage radical Iranian officials and extremists within Iraq itself. Iran is already sending many agents into Iraq and supporting clients seeking to turn that country into a clone. Iraqis, including Shia Muslims – who follow the same version of Islam as Iranians — generally reject such interference. A more militant Iranian posture is likely to increase friction with Iraq, as well as inspire more anti-American violence there. In short, Iran’s electoral outcome is a dangerous one, though precisely how destabilizing it ultimately turns out to be will depend on Ahmadinejad’s actions and the degree of power granted him by Khamenei. Moreover, dealing with such an openly extreme Iran – radical even by the hardline regime’s standards – will be a challenge not just for the US, but for Europe as well. Will European countries try to pretend that Ahmadinejad’s militant rhetoric and provocations don’t matter and that some diplomatic solution to Iran’s nuclear ambition can be found? With Rafsanjani, either a real agreement or the pretense of cooperation would have been easy to maintain. But, with Ahmadinejad, a high level of appeasement will be necessary for even the most minimal diplomatic process to continue. Some Iranian reformers and exiles put a bright face on Ahmadinejad’s election, arguing that his administration is more likely to show the regime’s real face and disabuse any Western hopes of compromise. Yet it may also represent the regime’s success at co-opting dissatisfaction with a quarter-century of radical Islamist rule."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're still organized in 200 or so nation-states, and the nations have governments that make rules and cause us to behave in certain ways. And that's a pretty efficient system, but the problem is that the way that those laws are made and the way those governments think is absolutely wrong for the solution of global problems, because it all looks inwards. The politicians that we elect and the politicians we don't elect, on the whole, have minds that microscope. They don't have minds that telescope. They look in. They pretend, they behave, as if they believed that every country was an island that existed quite happily, independently of all the others on its own little planet in its own little solar system. This is the problem: countries competing against each other, countries fighting against each other. This week, as any week you care to look at, you'll find people actually trying to kill each other from country to country, but even when that's not going on, there's competition between countries, each one trying to shaft the next. This is clearly not a good arrangement. We clearly need to change it. We clearly need to find ways of encouraging countries to start working together a little bit better. And why won't they do that? Why is it that our leaders still persist in looking inwards? Well, the first and most obvious reason is because that's what we ask them to do. That's what we tell them to do. When we elect governments or when we tolerate unelected governments, we're effectively telling them that what we want is for them to deliver us in our country a certain number of things. We want them to deliver prosperity, growth, competitiveness, transparency, justice and all of those things. So unless we start asking our governments to think outside a little bit, to consider the global problems that will finish us all if we don't start considering them, then we can hardly blame them if what they carry on doing is looking inwards, if they still have minds that microscope rather than minds that telescope. That's the first reason why things tend not to change. The second reason is that these governments, just like all the rest of us, are cultural psychopaths.", "cs": "Stále jsou organizovány asi ve 200 národnostních státech, jejichž národy mají vlády, které vytváří pravidla způsobující to, že se chováme určitým způsobem. To je docela efektivní systém ale problémem je, že způsob vytváření těchto zákonů a způsob myšlení těchto vlád, je absolutně špatný pro řešení globálních problémů, protože se všichni dívají dovnitř. Politici, které volíme, i politici, které nevolíme, společně mají mysli, které pracují jako mikroskop, nikoliv jako teleskop. Dívají se dovnitř. Předstírají a chovají se jako by věřili, že každá země je ostrov, který existuje docela šťastně, nezávisle na všech ostatních na své vlastní planetce, ve své vlastní malé sluneční soustavě. To je ten problém, země spolu soutěží, bojují proti sobě. Tento týden, jako každý týden, najdete lidi z různých zemí, kteří se skutečně snaží navzájem se zabít, ale dokonce i když se toto neděje, je tu soutěž mezi zeměmi, každá se snaží podvést tu druhou. To jednoznačně není dobré uspořádání. Je zřejmé, že je třeba změny. Je jisté, že musíme najít způsoby, jak povzbudit země k trochu lepší spolupráci. Proč to nedělají již nyní? Proč se naše vedení stále dívá dovnitř? Prvním a nejjasnějším důvodem je, že to po nich chceme. Říkáme jim, aby to dělali. Když volíme vlády nebo když tolerujeme nevolené vlády, říkáme jim, že chceme, aby nám zajistili v naší zemi určité věci. Chceme, aby zajistili prosperitu, růst, konkurenceschopnost, transparentnost, spravedlnost a všechny tyto věci. Tedy pokud nezačneme požadovat po našich vládách to, aby přemýšlely i o vnějších věcech, zvažovali globální problémy, které nás všechny zničí, pokud je nezačneme řešit, můžeme je stěží vinit, pokud pokračují pouze v pohledu dovnitř, pokud jejich mysli stále připomínají mikroskop spíše než teleskop. To je první důvod, proč nemají věci tendenci se měnit. Druhý důvod je, že tyto vlády, stejně tak jako my ostatní, jsou kulturní psychopati."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokonce i v případě Ruska, kde byl vzestup obtížný a váhavý, se pro letošek očekává růst o 4,3%. Šampionem nicméně zůstává Čína s tempem růstu kolem 10%. Druhou skupinu tvoří země s dluhovými problémy, především pak Spojené státy. Ačkoliv se v USA očekává růst o 3,3% v letošním roce a o 2,9% napřesrok – což zhruba odpovídá dlouhodobému průměru za posledních 30 let –, nelze to označit za samoudržitelný vzestup vzhledem ke skutečnosti, že fiskální deficit má podle očekávání dosáhnout v letošním roce zarážejících 11% HDP, než se v roce 2011 zmírní na stále ještě vysokých 8,2%. A ačkoliv se už v USA nezvyšuje počet lidí bez práce, současná míra nezaměstnanosti ve výši 9,5% je na USA velice vysoká a zhruba dvojnásobně překračuje úroveň před recesí. Problémem zůstává trh nemovitostí, jehož pád krizi zapříčinil. Case-Shillerův index pro nemovitosti obývané jednou rodinou se, jak se zdá, na jaře roku 2009 zotavil poté, co oproti poslednímu boomu zaznamenal pokles o 34%. Ceny domů se však od té doby drží na setrvalé úrovni a nevykazují žádný viditelný trend. Výstavba nových jednogeneračních domů byla v květnu 2010 na nejnižší úrovni od zavedení tohoto ukazatele v roce 1963. Ceny komerčních nemovitostí klesly od května do června letošního roku o alarmujících 4%. To vše má negativní dopady na spotřebu v USA, na stavebnictví i na bankovní soustavu. Navzdory nedávnému přijetí zákonů o reformě bankovnictví navíc USA dosud nevyřešily strukturální nedostatky svých kapitálových trhů. Hlavním problémem je poškození toku zahraničních úvěrů, poněvadž americké cenné papíry kryté hypotékami a na nich založené deriváty se staly všude na světě téměř neprodejnými. Tento trh se jednoduše rozpadl, když se roční objem emisí zřítil mezi lety 1996 a 2009 o 97% – z 1,9 bilionu dolarů na pouhých 50 miliard. Téměř všechny (95%) finance určené na bydlení musely v roce 2009 projít státními agenturami Fannie Mae, Freddie Mac a Ginnie Mae, aby se předešlo úplnému kolapsu americké ekonomiky. Také v Evropě je obraz smíšený. Země, které před časem zažívaly boom – Řecko, Irsko a Španělsko –, zůstávají v recesi a jejich HDP se bude dále snižovat. Míra nezaměstnanosti ve Španělsku, které je jednou z velkých evropských ekonomik, raketově vylétla na 20% a stále nejeví známky zlepšení.", "en": "Even Russia, where the upswing was difficult and hesitant, is expected to grow by 4.3% this year. China remains the champion, with a growth rate around 10%. The second group consists of countries with debt problems, above all the United States. While the US is expected to grow by 3.3% this year and by 2.9% next year – roughly the long-term average for the past 30 years, this cannot be called a self-sustained upswing, given that the fiscal deficit is expected to reach a breathtaking 11% of GDP this year, before easing to a still-high 8.2% in 2011. While the US no longer suffers from rising unemployment, the current 9.5% jobless rate is very high for the US, roughly double its level before the recession. The problem remains the real-estate market, whose collapse caused the crisis. The Case-Shiller index for single-family homes seemed to have recovered in spring 2009, after a 34% decline relative to the last boom. But home prices since then have been flat and show no visible trend. Construction of new single-family homes in May 2010 was at its lowest point since this indicator’s introduction in 1963. Commercial real-estate prices fell from May to June this year by an alarming 4%. All this has negative implications for US consumption, for the building industry, and for the banking system. Moreover, despite the recent banking reform legislation, the US has not yet resolved the structural deficiencies of its capital markets. The main problem is that the flow of foreign credit has been impaired because US mortgage-backed securities and the derivatives based on them have become nearly unsellable everywhere. That market has simply disintegrated, with annual emissions volume plummeting 97% – from $1.9 trillion to just $50 billion – between 1996 and 2009. Nearly all (95%) of housing finance in 2009 had to go through the state agencies Fannie Mae, Freddie Mac, and Ginnie Mae to prevent a complete collapse of the US economy. In Europe, the picture is also mixed. The former boom countries – Greece, Ireland, and Spain – remain in recession, and their GDPs will continue to shrink. The unemployment rate in Spain, one of Europe’s large economies, has sky-rocked to 20% and still shows no sign of improving."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Brecht o brexitu LONDÝN – V reakci na povstání dělníků ve Východním Německu roku 1953 dramatik Bertolt Brecht jízlivě nadnesl, že „když lid ztratil důvěru vlády,“ bude snad pro vládu snazší „lid rozpustit a zvolit si jiný“. Právě takový pocit dnes prostupuje mnohé ve Spojeném království, v důsledku červnového referenda o brexitu. V zápalu kampaně před referendem Michael Gove, tehdy ministr spravedlnosti a vůdčí představitel tábora zastánců odchodu z EU, řekl: „Myslím, že lid této země už má dost expertů ze všemožných organizací známých pod zkratkami, kteří se neustále mýlí.“ Na mušce měl MMF, OECD, LSE a všechny další klany ekonomů, kteří prohlašovali, že vystoupení z Evropské unie by poškodilo britskou ekonomiku. Gove měl bohužel pravdu – ne v tom, co se stane s ekonomikou, ale v tom, že britští voliči si málo považují ekonomické odbornosti. Vzdor téměř jednomyslnému názoru ekonomické obce, že brexit postrčí Británii do recese a sníží tempo jejího dlouhodobého růstu, voliči nedbali na svou peněženku, ale na své srdce. Kampaň za setrvání v unii byla obviněna, že výstrahy ekonomů zneužívá ve snaze strašením voliče přinutit k poslušnosti. Objevila se tvrzení, že vinu za výsledek referenda nesou samotní ekonomové, protože nedokázali hovořit jazykem, jemuž by obyčejní lidé mohli porozumět.", "en": "Brecht on Brexit LONDON – In the wake of the 1953 workers’ uprising in East Germany, the playwright Bertolt Brecht mordantly suggested that “if the people had forfeited the confidence of the government,” the government might find it easier to “dissolve the people and elect another.” It is a sentiment that resonates with many in the United Kingdom today, in the aftermath of June’s Brexit referendum. In the heat of the referendum campaign, Michael Gove, then the justice secretary and a leading member of the “Leave” camp, said, “I think the people of this country have had enough of experts from all kinds of organizations with acronyms, who have consistently got it wrong.” His targets were the IMF, the OECD, the LSE, and all the other covens of economists who argued that leaving the European Union would damage the British economy. Unfortunately, Gove was right – not about what would happen to the economy, but about UK voters’ low regard for economic expertise. Despite the near-unanimous view of the economics profession that Brexit would tip the UK into recession and lower its long-term growth rate, voters went with their hearts, not their wallets. The “Remain” campaign was accused of using the economists’ warnings to try to frighten voters into submission. Some have argued that the blame for the referendum’s outcome lies with economists themselves, because they were unable to speak a language that ordinary people could understand."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto země musí pochopit, že výzvy k omezení hlasovacích práv bohatých zemí v MMF jsou naivní, ne-li přímo pokrytecké, nebudou-li podpořeny skutečnými penězi. Dokud se totiž MMF bude angažovat v půjčování, musí v konečném důsledku uspokojovat své věřitele. Ti jinak půjdou jinam a fond (i jeho sesterská organizace Světová banka) se ocitne ve vlastní dluhové krizi. Momentálně představují USA, Evropa a Japonsko lví podíl na kapitálu, a tudíž mají nepřiměřenou moc. Tak to ovšem být nemusí. Centrální banky mnoha zemí se středními příjmy dnes hromadí dolary, aby zabránily příliš velkému zhodnocování svých měn vůči potápějícímu se dolaru. Pouze samotná Čína se svými 600 miliardami dolarů v rezervách drží více než dost na to, aby mohla čtyřikrát rekapitalizovat MMF. Dokonce i latinskoamerické vlády dnes disponují takovými dolarovými rezervami, že by mohly skoupit evropské podíly ve fondu. Může se zdát zvláštní nutit země se středními příjmy, aby platily za vlastní záchrannou pojistku, ale zvláštní to není. Pro tyto země je v souvislosti s politikou MMF v sázce mnohem více než pro země bohaté. Mnozí lidé již zapomněli, že fond byl původně koncipován jako kooperativní – před pouhými několika desetiletími zachránil Anglii a téměř musel zachraňovat Francii. Lidé na tyto epizody zapomínají, poněvadž prostředky fondu neudržely krok s explozí globálních kapitálových trhů, takže dnes MMF nemá kapacitu zachraňovat země jako Itálie nebo Japonsko (ačkoliv tato potřeba může jednoho dne docela dobře vyvstat). Má-li tedy fond získat zpět svůj kooperativní charakter, je logické, aby přesunul těžiště jinam. Opravdu by rozvojové země se středními příjmy něco změnily, kdyby byly velkými věřiteli fondu? Tuto otázku si kladu také. Připusťme, že žádná rozvojová země podle všeho nikdy nehlasuje proti velké pomoci pro některou ze svých sester, bez ohledu na to, jak špatně je tato pomoc koncipována. Přetrvala by však tato nerozdílná štědrost, kdyby země se středními příjmy věděly, že se jejich hlasy skutečně počítají a že se utrácejí jejich vlastní peníze? Já o tom pochybuji. Celkově vzato očekávám, že záchranná politika „demokratičtějšího“ MMF by vypadala do značné míry stejně jako nyní.", "en": "These countries need to understand that calls to cut rich-country voting shares at the IMF, unless they are backed up by real money, are naïve, if not downright hypocritical. At the end of the day, as long as the IMF is in the lending business, it needs to keep its creditors happy. Otherwise, they will pull up stakes, and the Fund (and its sister organization, the World Bank) will have a debt crisis of its own. Right now, the US, Europe, and Japan put up the lion’s share of the capital, so they have disproportionate power. It doesn’t have to be this way. Many middle-income countries’ central banks are hoarding dollars today in order to prevent their currencies from appreciating too much against the sinking dollar. China alone, with over $600 billion in reserves, holds more than enough dollars to recapitalize the IMF four times over. Even Latin American governments now hold enough dollar reserve assets to buy out Europe’s shares in the Fund. It may seem strange to make middle-income countries pay for their own bailout insurance, but it isn’t. They have much more at stake in IMF policies than do rich countries. Many people have forgotten that the Fund was originally conceived as a cooperative – it bailed out England only a few decades ago, and almost had to bail out France. People forget these episodes because the Fund’s resources have not kept pace with the explosion of global capital markets so that today, the IMF lacks the capacity to bail out an Italy or a Japan (though the issue may well arise one day.) So, if the Fund is to resume its identity as a cooperative, it makes sense to shift its center of gravity. Would middle-income developing countries actually change things if they were big creditors at the Fund? I wonder. Admittedly, no developing country ever seems to vote against a big bailout for one of its brethren, no matter how ill conceived. But would such indiscriminate largesse persist if middle-income countries knew that their votes really counted, and that they were spending their own money? I doubt it. On the whole, I expect that the bailout policies of a more “democratic” IMF would look much as they do now."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skutečná cesta k demokracii v MMF Země takzvaných nových ekonomik od Chile po Čínu již nějakou dobu tvrdí, že je zapotřebí, aby se Mezinárodní měnový fond – toto nervové centrum mezinárodního finančního systému – stal „demokratičtějším“. Chtějí mít větší vliv na jeho politiku, až se fond příště rozhodne zachraňovat některou z dalších nových ekonomik, jako jsou Argentina, Brazílie, Indonésie nebo Turecko. (Ačkoliv se totiž současné tržní podmínky mohou jevit jako příznivé, nějaké „příště“ bohužel v některých zemích dozajista nastane.) A zatímco se na obzoru zákonitě rýsuje nový „washingtonský konsensus“ hospodářských politik nejlépe osvědčených v praxi, rozvojové země současně chtějí mít pocit, že ho pomohly koncipovat – ať už k lepšímu, nebo k horšímu. S tím nemohu než plně souhlasit. Pocit „demokratického deficitu“ MMF je vážným problémem pro politickou legitimitu fondu i pro jeho schopnost účinně stabilizovat krizové situace. Připusťme však, že skutečná demokracie nastane teprve ve chvíli, až budou rozvojové země se středními příjmy připraveny podepřít svou vzletnou rétoriku tvrdými penězi. Správný čas na to nastal právě nyní vzhledem k tomu, že se Spojené státy staly bezkonkurenčně nejlehkovážnějš��m vypůjčovatelem na světě. USA vysávají obludných 75% celosvětových přebytků úspor. Dokonce i dříve zkrachovalé vlády od Koreje přes Rusko až po Mexiko se dnes topí v dolarech. Proč tedy nevyužít část těchto dolarů k dobrému účelu?", "en": "The Real Route to Democracy at the IMF Emerging market countries from Chile to China have been arguing for some time that the International Monetary Fund – the nerve center of the international financial system ­– needs to become more “democratic.” They want more policy influence the next time the Fund decides to bail out a fellow emerging-market country like Argentina, Brazil, Indonesia, and Turkey. (Unfortunately, benign as current market conditions may seem, there will surely be a next time for some countries.) In the meantime, as a new “Washington Consensus” of best-practice economic policies inevitably emerges, developing countries want to feel that they helped design it, for better or worse. I couldn’t agree more. The IMF’s perceived “democratic deficit” is a serious challenge to the Fund’s political legitimacy and to its ability to effectively stabilize crisis situations. But let’s recognize that real democracy is only going to come when middle-income developing countries are prepared to back up their lofty rhetoric with hard cash. Right now is precisely the time to do so, given that the United States has become, without rival, the world’s most reckless borrower. The US is draining a whopping 75% of the world’s surplus savings. Today, even formerly bankrupt governments from Korea to Russia to Mexico are awash in dollars. Why not put some of those dollars to good use?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Členství v EU je dnes silnější pobídkou než kdykoliv dříve jak pro tři „kandidátské země“ (Chorvatsko, Makedonie a Turecko), tak pro pět „potenciálních kandidátských zemí“ (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo na základě rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN, Černá Hora a Srbsko). Tyto státy stupňují úsilí, aby se připravily na vstup do EU, a unie jim nesmí zabouchnout dveře. Naopak by měla další rozšíření dotáhnout do konce: hospodářská krize jasně ukázala, že si EU nemůže dovolit černé díry na mapě Evropy. Druhá klíčová otázka se týká vnitřní struktury EU. Lisabonská smlouva nabízí zásadní přestavbu fungování unie, avšak navzdory naléhavé potřebě zvýšit mobilitu a pružnost institucí EU stále čeká na ratifikaci. Vzhledem k hospodářské krizi je dnes důležitější než kdykoliv dříve tyto reformy zavést. Za třetí je tu euro. Dvanáct nových členských států, které vstoupily do EU v letech 2004 a 2007, se zavázalo k jeho přijetí, avšak bez pevně daného data. Rozšiřování eurozóny je proto pomalé, a to zvláště ve střední a východní Evropě, kde se zatím k jednotné měně připojily pouze Slovinsko (v roce 2007) a Slovensko (v roce 2009). Finanční a ekonomická krize však ukázala výhody členství v eurozóně. Deset let po zavedení společného platidla má šestnáctičlenná eurozóna druhou nejdůležitější měnu, která tvoří více než čtvrtinu rezerv v zahraniční měně všech centrálních bank a předstihla dolar v roli preferované měny emisí mezinárodních dluhopisů. Stále významnější role eura přináší stabilitu, jež nikdy není důležitější než v dobách otřesů. Evropská banka pro obnovu a rozvoj proto podněcuje všechny nové členské státy EU, které s tím ještě nezačaly, aby sestavily důvěryhodný a přesvědčivý plán přijetí do eurozóny. Kritéria pro zavedení eura se však nesmí změkčovat. Poslední otázka se týká evropské solidarity. Rozšíření EU přineslo větší prosperitu a zvýšení životní úrovně v celé unii, zejména pak v nových členských státech. Prospěch z rozšíření však měla i řada starších členských států, a to nejen v ekonomicky měřitelných aspektech. Prorůstání lidí, regionů a států posiluje základy, na nichž Evropa stojí.", "en": "Today, EU membership is a more powerful incentive than ever for what the EU calls three “candidate countries” (Croatia, FYR Macedonia, and Turkey) and five “potential candidate countries” (Albania, Bosnia and Herzegovina, Kosovo under UN Security Council Resolution 1244, Montenegro, and Serbia). These countries are increasing their efforts to prepare for EU admission, and the EU must not shut its doors on them. On the contrary, it should finalize further enlargement: the economic crisis has clearly demonstrated that the EU cannot afford black holes on the map of Europe. The second key issue concerns the EU’s internal structure. The Lisbon Treaty offers a fundamental redesign of how the Union works, but, despite the pressing need to enhance EU institutions’ mobility and flexibility, it is still awaiting ratification. The economic crisis makes it more important than ever to introduce these reforms. Third, there is the euro. The 12 new member states that joined the EU in 2004 and 2007 committed themselves to its adoption, but with no set date. Expansion of the euro zone has therefore been slow, especially in central and eastern Europe, where to date only Slovenia (2007) and Slovakia (2009) have become members of the single currency. But the financial and economic crisis has demonstrated the benefits of euro membership. Ten years after the common currency’s introduction, the 16-member euro zone has the world’s second most important currency, accounting for more than a quarter of all central banks’ foreign-exchange reserves and having overtaken the dollar as the currency of choice for international bond issues. The euro’s increasingly important role brings stability, something that is never more important than in times of upheaval. The European Bank for Reconstruction and Development therefore encourages all new EU member states that have not yet started doing so to draft credible and convincing plans for euro-zone admission. But there must be no softening of the criteria for joining the euro. The final issue concerns European solidarity. EU enlargement brought greater prosperity, with living standards improving throughout the Union, particularly in the new member states. But many of the older member states also benefitted, and not only in economically measureable ways. The growing together of people, regions, and countries underpins the foundations on which Europe rests."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sýrie má živý zájem o pozvánku k urovnání s Izraelem pod patronací USA. Zdrženlivá reakce arabských států na nedávné záhadné izraelské letecké údery na syrské území odráží izolaci země uvnitř arabského světa – a tato izolace je Syřanům nesmírně nemilá. Baasistický režim v Damašku poznamenaly dva významné formativní zážitky: ztráta Golanských výšin ve prospěch Izraele za Háfize al-Asada a ztráta Libanonu za jeho syna Bašára. Zásadními cíli režimu tedy je znovu získat Golanské výšiny, zajistit si uznání syrských zvláštních zájmů v Libanonu a usmířit se s Amerikou. Pro Bašára al-Asada jde zároveň o nejlepší způsob jak doma upevnit svou legitimitu. Opětovné zahrnutí Sýrie do arabského konsenzu a finanční podpora z monarchií v Perském zálivu za opuštění šíitské aliance s Íránem a Hizballáhem by byly další významné zisky. Bašárovi sice možná chybí postřeh jeho otce, ale i on si je vědom jednoduché pravdy: cenou, již je třeba zaplatit, je mír s Izraelem. Otázkou zůstává, zda Bašár chápe, že mír nespočívá jen v opětovném získání Golanských výšin, ale také v normalizaci vztahů s Izraelem, již se jeho otec zdráhal připustit. Starší Asad se obával, že otevřené hranice a konec politiky konfliktu by mohly narušit jeho systém jedné strany. Mír tudíž vyžaduje jistý stupeň politické a socioekonomické změny, která potlačí chuť na vojenský avanturismus. Obrácení Damašku není jen možné, ale také nezbytné pro mír v regionu. Nejrealističtějším scénářem v současnosti je válka na třech frontách, která postaví Izrael proti Sýrii, Hamásu a Hizballáhu. Syrsko-izraelský mír by ale vrazil klín mezi Sýrii a Írán, čímž by přerušil trasy vojenského zásobování Hizballáhu, a zároveň by umožnil uspět v nesmírně důležitém úkolu stabilizace Libanonu. Jediným způsobem, jak lze Sýrii vymanit z neblahé íránské náruče, je zapojit ji do regionálního mírového projektu. Žel, právě kvůli své izolaci a paranoidní povaze baasistického režimu Syřané jen stěží splní podmínku USA pro mírové rozhovory: opuštění současných ničemných aliancí a svazku s terorem. Damašský obrat může být jedině výsledkem jednání, nikoliv jejich předběžnou podmínkou. Představa, že arabsko-izraelský mírový proces vyžaduje volbu mezi syrskou a palestinskou cestou, se ukázala jako nebezpečný klam. Ani Palestinci, ani Syřané se nesmíří se svým vyloučením.", "en": "Syria has a keen interest in being invited into an US-led settlement with Israel. The muted response of the Arab states to Israel’s recent mysterious air raid on its territory reflects its isolation within the Arab world – an isolation with which the Syrians are extremely uncomfortable. The Ba’athist regime in Damascus is marked by two major formative experiences: Hafez al-Assad’s loss of the Golan Heights to Israel, and his son Bashar’s loss of Lebanon. Recovering the Golan, gaining recognition of Syria’s special interests in Lebanon, and reconciling with America are thus vital objectives for the regime and the best way that Bashar al-Assad can boost his legitimacy at home. Syria’s readmission into the Arab consensus and financial support from the Gulf monarchies for abandoning the Shi’a alliance with Iran and Hezbollah would also be significant gains. Bashar may lack his father’s acumen, but he, too, knows a simple truth: peace with Israel is the price to pay. The question remains whether Bashar understands that peace is not only about regaining the Golan, but also about normalization of relations with Israel, which his father was reluctant to allow. The old Assad feared that open borders and the end of the politics of conflict might erode his one-party system. Peace thus requires a degree of political and socioeconomic change to diminish the appetite for military adventurism. A Damascene conversion is not only possible, but is also vital for regional peace. The most realistic scenario is now a three-front war pitting Israel against Syria, Hamas, and Hezbollah. But a Syrian-Israeli peace would drive a wedge between Syria and Iran, thereby cutting off Hezbollah’s lines of arms supply while allowing the vital task of stabilizing Lebanon to succeed. The only way to extricate Syria from the fatal Iranian embrace is to draw it into a regional scheme for peace. Alas, precisely because of their isolation and the Ba’athist regime’s paranoiac nature, the Syrians are unlikely to meet the US condition for peace talks: abandoning their current rogue alliances and their marriage with terror. But a Damascene conversion can only be the outcome of negotiations, not a prerequisite for them. The idea that the Arab-Israeli peace process requires choosing between a Syrian or a Palestinian track has proved to be a dangerous fallacy. Neither the Palestinians nor the Syrians will acquiesce to their exclusion."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Možná je opravdu cosi shnilého na kapitalismu v americkém stylu a na dlouhých amerických dějinách rasismu a sexismu – kteréžto problémy se bohužel vyskytují v mnoha společnostech, z nichž velká část není kapitalistická ani demokratická. A aktivistům by se mělo tleskat, že se snaží tyto věci napravit. Riziko spočívá v tom, že důležité otázky rasy a identity mohou snadno odpoutat pozornost od konkrétních hrozeb, které Trump pro republiku představuje. Liberálové hlavního proudu a demokraté tyto nástrahy zřetelně vidí, ale jako propagandisté jsou často méně efektivní než lidé na pravici. Možná to nějak souvisí s podstatou liberalismu jako takového. Liberálové jsou z povahy věci antiideologičtí a přístupnější ke kompromisu – nebo přinejmenším snáze uvěří hlasu rozumu a osvíceného sebezájmu. Když se však člověk vymezuje proti trumpismu, nebývá dobře odůvodněný argument tak účinný jako dobře mířená rána na tělo, zejména pod pás. Většina konzervativních antitrumpovců se nepodobá mainstreamovým liberálům nakloněným kompromisu. Někteří jsou vysoce ideologičtí. To platí například o takzvaných neokonzervativcích, jako je William Kristol, bývalý personální šéf viceprezidenta Dan Quaylea a redaktor dnes už neexistujícího týdeníku Weekly Standard. Jeho protest proti Trumpovu populismu zavání pokrytectvím vzhledem k tomu, že to byl právě Kristol, kdo v roce 2008 jako první prosazoval prototrumpovskou Sarah Palinovou jako viceprezidentskou kandidátku pro Johna McCaina. Jedním z důvodů, proč neokoni Kristolova typu nenávidí Trumpa, je neochota současného prezidenta používat vojenskou sílu k šíření demokracie na americký způsob ve světě. Kristol byl podobně jako David Frum a další hlasitým zastáncem války v Iráku. A coby obhájce amerického stylu demokracie vnímá Trumpa jako vážnou hrozbu. Tato kombinace konzervativního přesvědčení a ideologického evangelismu z něj činí zlověstného pouličního bojovníka proti trumpismu. Otázka zní, zda toto dočasné spojenectví konzervativních antitrumpovců s liberály přežije samotného Trumpa. Tíhnutí Demokratické strany nalevo, které přiživují generační, rasové a sexuální aspirace, naznačuje, že mnozí lidé, kteří budou hlasovat pro Bidena, aby se zbavili Trumpa, se nespokojí s pouhým „návratem k normálu“. Jejich cílem není obnova stavu před Trumpem. Zdá se, že si to Biden uvědomuje. Označil se totiž za přechodného prezidenta, a to nejen kvůli svému věku. Konzervativci by se pravděpodobně bránili přechodu na takovou Ameriku, jakou si představuji senátor Bernie Sanders a jeho levicoví stoupenci.", "en": "There may indeed be something rotten about US-style capitalism and America’s long history of racism and sexism – problems that are, alas, endemic in many societies, quite a few of them neither capitalist nor democratic. And activists should be applauded for trying to put these iniquities right. The risk is that the important questions of race and identity can easily distract attention from the particular dangers that Trump poses to the republic. Mainstream liberals and Democrats see these dangers clearly, but they are often less effective as propagandists than people on the right. This may have something to do with the nature of liberalism itself. Liberals are by nature anti-ideological and more inclined to compromise, or at least to place their trust in reason and enlightened self-interest. When dealing with Trumpism, a well-reasoned argument is not as successful as a well-aimed body blow, especially below the belt. Most of the Never Trump conservatives are not like the mainstream, compromising liberals. Some are highly ideological. This is true, for example, of the so-called neo-conservatives, such as William Kristol, former vice president Dan Quayle’s chief-of-staff and editor of the now-defunct The Weekly Standard. His protest against Trump’s populism bears a whiff of hypocrisy, given that it was Kristol who first championed the proto-Trumpian Sarah Palin as John McCain’s running mate in 2008. One reason neo-cons like Kristol hate Trump is the current president’s reluctance to use military force to spread US-style democracy around the world. Kristol, like David Frum and others, was a vocal supporter of the Iraq War. And, as a defender of US-style democracy, he sees Trump as a serious threat. This combination of conservative conviction and ideological evangelism makes him a formidable street fighter against Trumpism. The question is whether the temporary alliance between conservative Never Trumpers and liberals will outlast Trump. The leftward trend in the Democratic Party, fueled by generational, racial, and sexual aspirations, suggests that many people who will vote for Biden to get rid of Trump will not be satisfied with a “return to normal.” Restoring the pre-Trump status quo is not their goal. Biden appears to realize this. He has called himself a transitional president, and not just because of his age. Conservatives would probably resist a transition to the America envisaged by US Senator Bernie Sanders and his leftist supporters."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proces s Tymošenkovou a budoucnost Ukrajiny STOCKHOLM – Není pochyb o tom, že trapná podívaná v podobě procesu s bývalou ukrajinskou premiérkou Julijí Tymošenkovou – a její nedávné zatčení za narušování soudního jednání – způsobuje její zemi obrovské škody. A není pochyb o tom, že vývoj na Ukrajině bude nesmírně důležitý pro budoucnost Evropy. Ukrajinská oranžová revoluce v roce 2004 rozdmýchala naději na novou vlnu demokratických reforem v zemích na východ od Evropské unie – období takzvaných „barevných“ revolucí. Síly, které se obávaly ztráty moci v tomto nesmírně rozlehlém a důležitém regionu, však brzy zahájily odhodlanou protiofenzívu. Ukrajina nicméně dál klopýtala směrem k Evropě a udržela si významné části zisků dosažených v roce 2004. Návrat prezidenta Viktora Janukovyče na scénu v roce 2010 byl v podstatě výsledkem svobodných a spravedlivých voleb. Nějakou dobu to trvalo, ale Janukovyčovo odhodlání pokračovat v úsilí o integraci do Evropy, které zahájil jeho předchůdce Viktor Juščenko, bylo postupem času stále zřejmější – zejména tváří v tvář opakovaným výzvám (a někdy i špatně skrývaným výhrůžkám) Ruska, aby se Ukrajina připojila k jeho celní unii s Běloruskem a Kazachstánem. Napětí mezi Ukrajinou a Ruskem mohlo ke konci roku docela dobře eskalovat, poněvadž zahraničně-politická orientace Ukrajiny má pro Kreml značný význam. Demokratická Ukrajina s otevřenou ekonomikou a úzkými vazbami na Evropskou unii by totiž nemohla neovlivnit také budoucí směřování Ruska. Jednání o asociační dohodě mezi Ukrajinou a EU, která zahrnuje i dalekosáhlá ustanovení v oblasti integrace obchodu a regulačních pravidel, pokročila daleko, a dokonce by mohla být letos uzavřena. Samotná dohoda by se pak mohla stát modelem pro podobné dohody s dalšími zeměmi spadajícími pod projekt Východní partnerství EU. Gruzie a Moldavsko už stojí ve frontě na zahájení podobných jednání. Ukrajina si docela rozumně přeje, aby tuto dohodu doprovázelo uznání jejího evropského směřování a také jasné kroky k oboustrannému bezvízovému styku. Takový vstřícný krok by mohl být pokládán za formální uznání faktu, že členství v EU zůstává pro Ukrajinu dlouhodobou možností. Proces s Tymošenkovou toto vše velmi ohrozil. Ukrajinskou politiku samozřejmě zdobí jen málo světců. Rozsáhlá korupce se stala nedílnou součástí politického systému země a různé skupiny oligarchů často bojují proti sobě.", "en": "Tymoshenko’s Trial and Ukraine’s Future STOCKHOLM – There is little doubt that the embarrassing spectacle of the trial of former Ukrainian Prime Minister Yulia Tymoshenko – and her recent arrest on contempt charges during the proceedings – is causing great damage to her country. And there is little doubt that how Ukraine develops will be of great importance for Europe’s future. Ukraine’s Orange Revolution in 2004 ignited the hope of a new wave of democratic reforms in the countries to the east of the European Union – a period of so-called “color” revolutions. Soon, however, those forces that feared losing power in this vast and important region began a determined counter-offensive. Nonetheless, Ukraine continued to stumble in a European direction, preserving important parts of the gains made in 2004. The 2010 comeback of President Viktor Yanukovych was essentially the result of a free and fair election. It took some time, but Yanukovych’s determination to press on with the European integration efforts begun by his predecessor, Viktor Yushchenko, has become increasingly clear – in the face of repeated calls (and sometimes thinly veiled threats) by Russia to join its customs union with Belarus and Kazakhstan. Indeed, tension with Russia could well escalate towards the end of the year, because Ukraine’s foreign-policy orientation is of clear consequence to the Kremlin. A democratic Ukraine with an open economy and close ties with the European Union could not fail to influence Russia’s future path as well. Negotiations for an association agreement between Ukraine and the EU, which includes far-reaching provisions for trade and regulatory integration, are well advanced, and could even be concluded this year. The agreement could become a model for similar agreements with other countries belonging to the EU’s Eastern Partnership. Georgia and Moldova arelined up to start similar negotiations. Ukraine, reasonably enough, wants this agreement to be accompanied by an acknowledgment of its European destiny, and by clear steps towards reciprocal visa-free travel. Such an acknowledgement could be seen as formal recognition of the fact that membership of the EU remains a long-term option for Ukraine. All of that has been put in profound jeopardy by Tymoshenko’s trial. Of course, few saints grace Ukrainian politics. Indeed, large-scale corruption has become entrenched in the country’s political system, with various oligarchic groups often battling each other."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle íránského světonázoru existují tři velké starobylé asijské civilizace: čínská, indická a perská (přičemž ta perská je nejskvělejší). Íránci očekávají, že se budou držet na roveň s Čínou a Indií. Sekýrování Íránu ze strany Západu tedy nemá účinek, ale když Íránci uvidí, že jejich společnost zaostává za Čínou a Indií a že se tyto země otevírají světu, může je to motivovat k přehodnocení jejich směřování. Čím víc Íránců navštíví Čínu a Indii, tím pravděpodobnější bude, že se Írán změní. Obdobně platí, že by Západ měl najít způsoby jak znovu navázat kontakty s íránskou společností, čemuž významně brání neexistence diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Íránem. Americká zahraniční politika vychází z toho, že diplomatické vazby s Íránem jsou tak nějak projevem souhlasu. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Diplomacie byla vynalezena proto, aby umožňovala vztahy mezi protivníky, nikoli mezi přáteli. K rozhovoru s přáteli nikdo nepotřebuje diplomatickou imunitu. Té je zapotřebí, máme-li hovořit s nepřáteli. Žádný politik v USA bohužel nejeví známky snahy tuto úvahu zdravého rozumu vysvětlit americké veřejnosti. USA si mohou vzít ponaučení i z dalších příkladů. Řada Američanů tleskala egyptskému prezidentovi Anvaru al-Sadatovi za politickou odvahu, když před třemi desítkami let navštívil Jeruzalém (a za toto rozhodnutí nakonec zaplatil životem), třebaže velká většina Egypťanů s tím hluboce nesouhlasila. Je užitečné připomenout si slova prezidenta Richarda Nixona, která pronesl, když před obnovením diplomatických vztahů s Čínou navštívil Peking: „Byli jsme občas v minulosti nepřáteli. Velké spory máme i dnes. Dohromady nás svádí skutečnost, že máme společné zájmy, jež tyto spory přesahují. Když o svých sporech diskutujeme, ani jeden z nás nesleví ze svých zásad. Avšak třebaže propast mezi námi nedokážeme zasypat, můžeme se pokusit překlenout ji mostem, přes nějž bychom mohli vést rozhovor.“ Při navazování styku s Íránem by Západ měl ignorovat podstatu jeho režimu. Pro cizince je téměř nemožné pochopit skutečnou interní politickou dynamiku Íránu. Právě když svět dospěl ke konsenzu, že Ahmadínedžád byl pouhým nástrojem Nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího, jmenoval Ahmadínedžád viceprezidenta proti Chameneího přání (třebaže tuto nominaci později revokoval). S jistotou však víme, že režim je rozštěpený. Rozdělující spory v íránské společnosti umožní vznik nových sil.", "en": "In the Iranian worldview, there are three great ancient Asian civilizations: Chinese, Indian, and Persian (with Persia being the greatest). Iranians expect to perform on par with China and India. So, while Western hectoring of Iran will not work, when Iranians see their society falling far behind China and India as those countries open up to the world, they may become motivated to reconsider their path. The more Iranians visit China and India, the more likely that Iran will change. Similarly, the West should find ways to re-engage with Iranian society, a major obstacle to which is the absence of diplomatic relations between the United States and Iran. American foreign policy assumes that diplomatic relations with Iran are somehow an act of approval. In fact, the exact opposite is true. Diplomacy was invented precisely in order to enable relations between adversaries, not friends. No one needs diplomatic immunity to talk to their friends. They need it to talk to their adversaries. Unfortunately, no US politician appears willing to explain this bit of common sense to the American public. The US might also learn from other examples. Many Americans applauded Egyptian President Anwar el - Sadat for his political courage in visiting Jerusalem three decades ago – a decision for which he ultimately paid with his life − even though the vast majority of Egyptians strongly disapproved. It is useful to recall President Richard Nixon’s words when, prior to restoring diplomatic relations China, he visited Beijing: “We have at times in the past been enemies. We have great differences today. What brings us together is that we have common interests which transcend those differences. As we discuss our differences, neither of us will compromise our principles. But while we cannot close the gulf between us, we can try to bridge it so that we may be able to talk across it.” In engaging Iran, the West should ignore the nature of its regime. It is almost impossible for any outsider to understand Iran’s real internal political dynamics. Just when the world reached a consensus that Ahmadinejad was merely an instrument of the Supreme Leader, Ayatollah Khamenei, Ahmadinejad appointed a Vice-President against Khamenei’s wishes (though he later retracted the appointment). What we do know with certainty is that the regime is divided. These divisions will allow new forces to emerge in Iranian society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Žádní agnostikové na klimatické frontě SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter. Byl to znepokojivý let. Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn. Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“. Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“ Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy. Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé. Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů.", "en": "No Agnostics in the Climate Foxhole SYDNEY – On a recent 14.5-hour flight from Los Angeles to Sydney, I had time to read the columnist Charles Krauthammer’s collection of essays, Things that Matter. It made for a disturbing flight. I have enjoyed Krauthammer’s writing over the years, but there was something in his book that I found deeply troubling: his description of himself as an “agnostic” on climate change. He “believes instinctively that it can’t be very good to pump lots of carbon dioxide into the atmosphere,” and yet he “is equally convinced that those who presume to know exactly where that leads are talking through their hats.” The word that I found most galling was “agnostic” – not only because Krauthammer is a trained scientist, but also because the word was used repeatedly by former Australian Prime Minister John Howard when he addressed a group of climate-change deniers in London in late 2013. “Part of the problem with this debate,” Howard told the assembled skeptics, “is that to some of the zealots involved their cause has become a substitute religion.” As Howard and Krauthammer should know, the subject of climate change is not a matter of religion, but of science. According to a 2013 survey of peer-reviewed publications on the subject, some 97% of scientists endorse the position that humans are causing global warming. Anyone familiar with the scientific process is aware that researchers are trained to disagree, to contest one another’s hypotheses and conclusions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokaždé, když Nejvyšší rada - ukrajinský parlament - navzdory této nostalgické politice schválila v průběhu let občanský, trestní, pozemkový, rodinný a obchodní zákoník, byla to bezmála revoluce. Přijímání západních hodnot, jakkoli bylo strastiplné, společností, která byla dlouhá staletí vyloučena z evropských dějin, nabralo otáček, ačkoli my sami se se západním světem neztotožňujeme příliš rádi. My sami se považujeme za národ otevřenější, emocionálnější, srdečnější a orientovaný více na rodinu, ale také za národ dezorganizovaný a lhostejný, někdy dokonce nezodpovědný a líný. Evropané přesto jsme. Kyjevské ulice a náměstí jsou toho důkazem. Řidiči už dávají přednost chodcům, stejně jako v Ženevě nebo Mnichově (zatímco v Moskvě musí lidé uhýbat řítícím se autům, jejichž řidiči naprosto neberou ohled na bezpečnost chodců). Kyjev má dnes bohatou kavárenskou scénu a životem kypící místa, kam lidé chodí odpočívat a bavit se. Mladí se učí anglicky, německy a francouzsky, studují informační technologie a brouzdají internetem v internetových kavárnách. To je ovšem jen lyrická odbočka člověka, který Kyjev miluje celým svým srdcem. Pragmatické pozorování profesionálního politika, jímž také jsem, vidí ale hlubší změny. Za posledních deset let jsme se posunuli od naprostého odporu vůči myšlence reforem přes politiku zmutovaných reforem sloužících zkorumpovaným cílům k postupné adaptaci legitimní západní praxe. Zřetelným dokladem toho je reforma státní správy. Zprvu byla státní reforma přijímána s otevřenou nevraživostí jak státních úředníků, tak běžných obyvatel země. Byl zahájen proces prudké a neuvážené redukce státní administrativy. Byla to reforma ,,podle čísel\": snížíme objem státní byrokracie a státní správa poběží jako po másle - tak jsme uvažovali. Nikdo neuvažoval nad tím, že státní správy třeba ve Francii nebo Svýcarsku jsou také rozsáhlé, a přitom státu se daří dobře. Problémem totiž není jen objem státní administrativy, ale hlavně její organizace a smysl. Poté, co jsme si uvědomili, že když na státní úřady zaútočíme s pilou a sekerou, nemusí se ještě automaticky nic obrátit k lepšímu, dospěli jsme k druhému stadiu našeho reformního procesu. Reforma státu se začínala ubírat kupředu mnohem promyšlenější cestou. Vznikly nové referáty, ba dokonce nová ministerstva s jasně definovaným cílem. Práce ministerstev se tak stabilizovala. Zpočátku byly pravomoci těchto nových úřadů poněkud přehnané. To proto, aby jejich moc byla brána vážně. Dnes už je jejich fungování více či méně normální.", "en": "Despite this nostalgic policymaking, enactment by the Supreme Rada (Ukraine's Parliament) of civil, criminal, land, family and economic legal codes over the years was something of a near revolution. Indeed, although painful, acceptance of Western values by a society excluded for centuries from European history has gained momentum despite the fact that we often see ourselves as different from Western nations. We think ourselves more open, sentimental, cordial, and family oriented, but also more disorganized and blase, at times irresponsible and lazy. Still, we are Europeans. You can see that on the streets and squares of Kiev. Drivers now allow pedestrians to cross the street, as in Geneva or Munich (while in Moscow people must still dash aside from onrushing cars impervious to pedestrian safety). Kiev now possesses a lively cafe life, and bright public places where people can relax and enjoy life. Young people learn English, German, French; they study computers and suft the web in internet cafes. But this is a lyrical digression of a lover of Kiev. Lyrical observations aside, as a professional politician, I see deeper changes. Over the last decade we moved from complete aversion to the idea of reform to a policy of mutant reforms pursued for corrupt motives, to the gradual adaptation of legitimate Western practices. Administrative reform illustrates this well. At first, reform of the state incited hostility among both bureaucrats and ordinary citizens. A sharp and ill-considered reduction of the civil service began. Here was reform \"by the numbers\": shrink the state, it was assumed, and government would run more smoothly. No one took into account the fact that countries like France and Switzerland somehow manage to thrive with large states. The critical factor is not the size of the state, but rather its organization and sense of purpose. By recognizing that taking a chain saw to state bureaus does not automatically improve governance, we reached the second stage of our reform process. Slowly, the state began to be reformed in a more thoughtful way. New departments and state secretaries with clearly designed purposes were introduced. This helped stabilize the work of government ministries. In the beginning, the authority given to these new posts was somewhat overstated in order to make their powers effective. Now their functioning has become more or less normal."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Chris Anderson: Julian, welcome. It's been reported that WikiLeaks, your baby, has, in the last few years has released more classified documents than the rest of the world's media combined. Can that possibly be true? Julian Assange: Yeah, can it possibly be true? It's a worry -- isn't it? -- that the rest of the world's media is doing such a bad job that a little group of activists is able to release more of that type of information than the rest of the world press combined. CA: How does it work? How do people release the documents? And how do you secure their privacy? JA: So these are -- as far as we can tell -- classical whistleblowers, and we have a number of ways for them to get information to us. So we use this state-of-the-art encryption to bounce stuff around the Internet, to hide trails, pass it through legal jurisdictions like Sweden and Belgium to enact those legal protections. We get information in the mail, the regular postal mail, encrypted or not, vet it like a regular news organization, format it -- which is sometimes something that's quite hard to do, when you're talking about giant databases of information -- release it to the public and then defend ourselves against the inevitable legal and political attacks. CA: So you make an effort to ensure the documents are legitimate, but you actually almost never know who the identity of the source is? JA: That's right, yeah. Very rarely do we ever know, and if we find out at some stage then we destroy that information as soon as possible. (Phone ring) God damn it. (Laughter) CA: I think that's the CIA asking what the code is for a TED membership. (Laughter) So let's take [an] example, actually. This is something you leaked a few years ago. If we can have this document up ... So this was a story in Kenya a few years ago. Can you tell us what you leaked and what happened? JA: So this is the Kroll Report. This was a secret intelligence report commissioned by the Kenyan government after its election in 2004. Prior to 2004, Kenya was ruled by Daniel arap Moi for about 18 years. He was a soft dictator of Kenya.", "cs": "Chris Anderson: Vítejte, Juliane. Říká se, že WikiLeaks, vaše dítko, v posledních několika letech zveřejnil víc tajných dokumentů než všechna ostatní světová média dohromady. Je to vůbec možné? Julian Assange: Ano, je to vůbec možné? Existuje obava, že ostatní světová média odvádějí tak špatnou práci, že skupinka aktivistů dokáže zveřejnit víc takových informací než veškerý tisk na světě. CA: Jak to funguje? Jak ty dokumenty lidé zveřejňují? Jak chráníte jejich soukromí? JA: Jsou to, pokud vím, klasičtí donašeči. Je řada způsobů, jak nám mohou informace předat. Pro přenos informací po internetu používáme moderní šifrování, abychom zakryli stopy, a využíváme jurisdikce, třeba ve Švédsku a Belgii, abychom dosáhli zákonné ochrany. Informace získáváme e-mailem, běžnou poštou, šifrované i nešifrované, prověříme je jako standardní tisková agentura, zformátujeme je - což je někdy zvlášť těžké, pokud jde o rozsáhlé databáze informací - zveřejníme je a pak se bráníme před nevyhnutelnými právními a politickými útoky. CA: Takže se snažíte zaručit, že ty dokumenty jsou legitimní. Jenže vlastně skoro nikdy neznáte identitu zdroje. JA: Ano. Tu známe zřídkakdy. A pokud ji někdy zjistíme, pak tu informaci co nejdříve zničíme. (zvoní telefon) Zatraceně. (smích) CA: CIA chce určitě znát kód pro členství v TEDu. (smích) Ukažme si to na příkladu. Tohle jste zveřejnili před pár lety. Pokud to můžeme zdokumentovat... Odehrálo se to před pár lety v Keni. Můžete nám říct, co jste zveřejnili a co se stalo? JA: Tohle je zpráva agentury Kroll. Jde o zprávu zpravodajské služby, kterou si objednala keňská vláda po volbách v roce 2004. Před rokem 2004 v Keni vládl asi 18 let Daniel arap Moi. Byl to mírný diktátor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Biotechnologická společnost věří, že kombinací uskladněných a nově odebíraných vzorků krve a tkání a jejich doplněním o podrobná genealogická schémata a záznamy získala náskok při hledání genů, jež mají na svědomí lidské nemoci. Znepokojující je však údajná „etnická čistota\" databáze. Podle časopisu Science islandská „odloučená poloha\" a katastrofy, které „vyhladily rozsáhlé části [tamního] obyvatelstva\", způsobily, že Island má „nápadně homogenní genofond.\" Díky tomu je „relativně snadné vysledovat patogenní mutace, které se mohou stát základem pro nové testy a terapie\". Právě tady se zasekl drápek: byl učiněn první krok k vytvoření koncepce výzkumných strategií a následného vzniku léčiv pro etnicky a rasově definované populace. Na další krok nebylo třeba dlouho čekat. Úřad pro kontrolu potravin a léků (FDA) Spojených států v březnu 2001 povolil biotechnologické firmě NitroMed pokračovat v úplném klinickém testování toho, co se vychvaluje jako „první etnický lék\". Testování samotné je jako první v historii „prováděno výhradně u černošských mužů a žen trpících selháváním srdce\". Lék, nazvaný BiDil, má podle tvůrců zvyšovat nízkou či sníženou hladinu oxidu dusnatého v krvi a působit tak jako léčebný či preventivní přípravek proti městnavému srdečnímu selhání. Původně byl vyvinut pro širokou populační základnu a rasa nebyla podstatná. Rané klinické studie však nepřinesly žádné přesvědčivé výsledky a poradní výbor FDA devíti hlasy ku třem odmítl lék povolit. Avšak BiDil se náhle přerodil v rasově vyhraněný léčebný prostředek. To je tím pozoruhodnější, že právě probíhající klinické testy se zaměřují jen na černošskou populaci, a jen stěží tak mohou zásadnější měrou vypovídat o komparativních výsledcích vzhledem k údajným rasovým rozdílům mezi lidmi. Navíc je zřetelný zásadní epidemiologický omyl takové „rasové medicíny\". Jak před deseti lety prokázal Michael Klag a jeho kolegové, obecně platí, že čím tmavší pleť jedince, tím vyšší je u amerických černochů míra hypertenze, a to i uvnitř afroamerické komunity. Rozdíly nejsou biologické ani genetické co do původu , nýbrž biologické co do důsledku kvůli stresovým dopadům tmavší pleti: nižší dostupnosti ceněných sociálních statků, jako je zaměstnání, kariérní postup, bydlení atd.", "en": "By combining both stored and newly collected blood and tissue samples, and supplementing these with detailed genealogical charts and records, the biotechnology company believes that it has gained a head start in searching for genes that are implicated in human disease. What is worrisome, however, is the putative \"ethnic purity\" of the database. According to the magazine Science , Iceland's \"isolated position\" and catastrophes that \"wiped out large parts of [its] population\" have left it with \"a remarkably homogenic gene pool.\" This makes it \"relatively easy to track down disease-causing mutations that might form the basis for new tests and therapies.\" Here was the foot in the door, the first step toward conceptualizing strategies of research and then delivery of drugs to populations that are defined by ethnicity and race. The next step was not long in coming. In March 2001, the United States Food and Drug Administration (FDA) allowed the biotech firm NitroMed to proceed with a full-scale clinical trial of what has been touted as \"the first ethnic drug.\" The trial itself was the first ever \"conducted exclusively in black men and women suffering from heart failure.\" The drug, BiDil, is designed to treat or prevent congestive heart failure by raising low or depleted levels of nitric oxide in the blood. It was originally designed for a wide population base, and race was irrelevant. But early clinical studies revealed no compelling results, and an FDA advisory panel voted 9 to 3 against the drug's approval. However, BiDil was suddenly born again as a racialized remedy. This is all the more remarkable because, by concentrating only on blacks, the clinical trials now under way can have little or nothing compelling to say about comparative results according to supposed racial differences between humans. Moreover, the underlying epidemiological mistake of such \"racial medicine\" is obvious. As Michael Klag and his colleagues showed a decade ago, in general, the darker one's skin color, the higher the rate of hypertension for American blacks, even within the African American community. The differences were not biological or genetic in origin , but biological in effect due to stress-related outcomes of darker skin color: reduced access to valued social goods such as employment, promotion, housing, etc."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You see these cars that drive up -- usually it's Saabs and Audis and Volvos, because in certain neighborhoods it's socially acceptable to have a luxury car, so long as it comes from a country hostile to U.S. foreign policy -- that's fine. They get picked up by these creatures I've called uber-moms, who are highly successful career women who have taken time off to make sure all their kids get into Harvard. And you can usually tell the uber-moms because they actually weigh less than their own children. (Laughter) So at the moment of conception, they're doing little butt exercises. Babies flop out, they're flashing Mandarin flashcards at the things. Driving them home, and they want them to be enlightened, so they take them to Ben & Jerry's ice cream company with its own foreign policy. In one of my books, I joke that Ben & Jerry's should make a pacifist toothpaste -- doesn't kill germs, just asks them to leave. It would be a big seller. (Laughter) And they go to Whole Foods to get their baby formula, and Whole Foods is one of those progressive grocery stores where all the cashiers look like they're on loan from Amnesty International. (Laughter) They buy these seaweed-based snacks there called Veggie Booty with Kale, which is for kids who come home and say, \"Mom, mom, I want a snack that'll help prevent colon-rectal cancer.\"", "cs": "Vidíte, jak ke škole přijíždějí auta - většinou značky Saab, Audi nebo Volvo, protože v některých čtvrtích je společensky přijatelné mít luxusní auto, pokud pochází ze země, která nesouhlasí ze zahraniční politikou USA - to je v pořádku. Na děti čekají bytosti, kterým říkám \"nadmatky\", jsou to mimořádně úspěšné kariéristky, které nechaly práci, aby měly jistotu, že se jejich děti dostanou na Harvard. Nadmatky poznáte obvykle podle toho, že váží méně, než jejich vlastní děti. (Smích) Od početí dítěte dělají cviky na zadek. Děti se narodí, a už jim ukazují kartičky se znaky v mandarinštině. Jezdí pro ně do školy a chtějí mít osvícené děti, takže je zavedou do zmrzlinárny Ben & Jerry's, která má svou vlastní zahraniční politiku. V jedné ze svých knížek píšu, že Ben & Jerry's by měla vyrábět pacifistickou zubní pastu, která by mikroby nezabíjela, ale požádala je, aby odešly. Byl by to hit. (Smích) A pak jdou do supermarketu Whole Foods nakoupit jídlo pro kojence. Whole Foods je jeden z pokrokovějších supermarketů, kde všichni pokladní vypadají, jako by jen zaskakovali z Amnesty International. (Smích) Nakoupí krekry z mořských řas značky Veggie Booty, pro děti, které přijdou domů a řeknou: \"Mámo, dej mi sušenku, která mi pomůže předcházet rakovině konečníku.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Korupce a okupace TEL AVIV – Policejní šetření, vyšetřovací výbory prověřující chyby spáchané během Libanonské války roku 2006, odpor vůči údajným sexuálním zločinům bývalého prezidenta Moše Kacava a teď oznámení ministerského předsedy Ehuda Olmerta, že vprostřed obvinění z korupce, která se kolem něj rozvířila, v září rezignuje: to vše poukazuje na hluboké rány v mravní tkáni Izraele. Staří Izraelci jako já jsou rozsahem a mírou dnešní korupce a množícími se vyšetřováními ohromeni. Je korupce něco, co tu bylo odjakživa, až dosud ale nějak utajeně? Dozvídáme se o ní proto, že naše prokuratura a policie jsou nyní odvážnější a lépe vybavené? Nevěřím, že korupce vychází na povrch jen proto, že se nějak lépe vymáhá právo či že jsou občané kurážnější, tak jako kolektiv prezidentské kanceláře, který obvinil prezidenta Kacava ze sexuálních zločinů a obtěžování. Na světlo vychází mnohem hlubší špatnost, totiž ztráta hodnot v izraelské společnosti a její vládě, jaká tu dosud nikdy nebyla. Tento mravní úpadek je nejnápadnější v chování dnešních obviněných, mnohem nestydatějších a agresivnějších než v minulosti. Vzpomínám si, jak si v 70. letech ministr Strany práce, u nějž vzniklo podezření z korupce, vzal život. Stejně se zachoval ředitel význačné banky a vynikající ekonom, když byl podezírán z finančních zločinů. Když zesnul Pinchas Sapir, legendární ministr financí ministerské předsedkyně Goldy Meirové, jediným jeho majetkem byl skromný byt v Tel Avivu a drobné úspory. David Ben Gurion, zakladatel a nejpřednější politická osobnost Izraele, strávil posledních 11 let svého života v malém dřevěném domku v pouštním kibucu Sde Boker. Neobyčejná skromnost tohoto domu dodnes jeho návštěvníky překvapuje. Bývalý ministerský předseda Menachem Begin také až do smrti žil v prostém bytě v Tel Avivu. Jeho poklid nikdy nenarušil sebemenší stín třeba i jen slaboučkého podezření z korupce. Pravda, korupce se poslední dobou rozmohla i v jiných zemích a vazby mezi politikou a penězi poskvrnily nejednu demokracii. Ekonomické zájmy jako motor politiky nahrazují ideologii a peníze slouží jako klíčový nástroj voleb.", "en": "Corruption and Occupation TEL AVIV – Police investigations, commissions of inquiry examining the errors committed during the Lebanon war of 2006, repugnance at former President Moshe Katsav’s alleged sex crimes, and now Prime Minister Ehud Olmert’s announcement that, with charges of corruption swirling about him, he will resign in September: all of this suggests profound wounds in Israel’s moral tissue. Old Israelis like myself are stupefied by the scope and scale of today’s corruption and the multiplying investigations. Is corruption something that has always existed here but was somehow hidden until now? Are we learning of it because our prosecutor and police are bolder and better equipped nowadays? I do not believe that corruption is coming to light just because law enforcement is somehow better, or because citizens, like the presidential staff who accused President Katsav of sexual crimes and harassment, are more courageous. What is coming to light is a much deeper evil, a loss of values within Israeli society and its government, such as never existed before. This moral deterioration is most prominent in the behavior of today’s accused, who are much more impudent and aggressive than in the past. I remember how in the 1970’s, when suspicion of corruption arose with respect to a Labor Party minister, the minister took his own life. So did a director of a great bank, a brilliant economist, when he was suspected of financial crimes. When Pinkhas Sapir, Prime Minister Golda Meir’s legendary finance minister died, all that he owned was a modest apartment in Tel Aviv and some small savings. David Ben Gurion, Israel’s founder and most prominent political personality, spent the last 11 years of his life living in a little wooden house in the desert kibbutz Sde Boker. Today, that house’s extreme modesty still surprises visitors. Former Prime Minister Menachem Begin also lived until his death in a simple apartment in Tel Aviv. Not the smallest shadow of the slightest suspicion of corruption ever disturbed his peace. True, corruption has also become more common in other countries in recent years, and many democracies are stained by links between politics and finance. Economic interests are supplanting ideology as the motor of politics, and money serves as the key instrument in elections."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za prvé platí, že navzdory katastrofálnímu pokusu britské Konzervativní strany získat zpět „suverenitu“ vůči EU prostřednictvím brexitu a navzdory porážce měkčích „suverenistických“ stran v květnových volbách do Evropského parlamentu vlády v Polsku a Maďarsku stále mávají populisticko-suverenistickou vlajkou. Význam pro ně nemají ekonomické svobody, které komise a ECJ úzkostlivě brání, ale spíše svoboda vlád členských zemí EU porušovat svévolně pravidla bloku. Ústrky CEU ze strany Orbánovy vlády ve skutečnosti představují jen jeden z mnoha jejích útoků na politická práva a svobody maďarských občanů. Neschopnost unijních institucí zastavit Orbánův útok na nezávislost soudů, jakož i na akademickou svobodu a svobodu médií, tak odhaluje zásadní institucionální nevyváženost uvnitř bloku. EU může členské státy postihovat za omezování ekonomických svobod a současně má větší pravomoc vymáhat finanční a hospodářskou politiku na národních vládách, než jakou vůči svým 50 státům disponuje federální vláda Spojených států amerických. EU například může omezit volnost členských států činit demokratická rozhodnutí v národních rozpočtových otázkách a také může omezit právo na stávku. Zároveň však má EU mnohem menší schopnost hájit neekonomická práva občanů. Právní vědec Dimitry Kochenov tvrdí, že „demokracie“ EU je sice v právních textech vychvalována, ale „fakticky představuje dosti chatrnou fasádu něčeho jiného, když chrání trh před občany, místo aby tomu bylo naopak“. Za druhé osud CEU spolu s dalším porušováním práv občanů maďarskou vládou ukazuje, že čelní evropští politici nemají dost vůle zastavit autokraty Orbánova typu. Členům EPP se možná Orbán a jeho revitalizace chápání suverenity jako za sovětské éry příčí. Jak ovšem uvedl R. Daniel Kelemen z Rutgersovy univerzity, zisky z hlasů, které Orbán jejich koalici přinese, vysoce přesahují úbytek reputace, jenž může být s jeho podporou spojený. Orbánova sveřepá obhajoba zákulisního vyjednávání mezi národními vládami coby převládajícího módu rozhodovacího procesu EU navíc slouží zájmům konzervativněji laděných sil uvnitř bloku. Orbán se obává, že posun k federální Evropě včetně posílení legitimity a pravomocí Evropského parlamentu by mohl vést k výzvám, aby unie chránila širší paletu práv svých občanů, čímž by jeho režim přišel o možnost obrany na úrovni EU.", "en": "First, despite the British Conservative Party’s catastrophic attempt to reclaim “sovereignty” from the EU through Brexit, and the defeat of softer “sovereigntist” parties in the European Parliament election in May, the governments in Poland and Hungary are still flying the populist-sovereigntist flag. What matters for them are not the economic freedoms anxiously defended by the Commission and the ECJ, but rather the freedom of EU member-state governments to violate the bloc’s rules at will. In fact, the Orbán government’s harassment of CEU is just one of its many attacks on Hungarian citizens’ political rights and freedoms. The inability of EU institutions to stop Orbán’s assault on judicial independence, as well as on academic and media freedom, thus reveals a fundamental institutional imbalance within the bloc. The EU can sanction member states for curtailing economic liberties, and also has greater powers to impose financial and economic policies on national governments than the United States federal government does vis-à-vis the 50 states. For example, the EU can limit member states’ scope to make democratic decisions on national budgetary matters, and can restrict the right to strike. But the EU has far less power to defend the non-economic rights of the bloc’s citizens. The legal scholar Dimitry Kochenov argues that the EU’s “democracy,” although praised in legal texts, “emerges as a rather flimsy façade for something else, protecting the market from the citizens, rather than the other way round.” Second, the fate of CEU, together with the Hungarian government’s other violations of citizens’ rights, underlines the lack of will among leading European politicians to stop Orbán-type autocrats. The EPP’s members may despise Orbán and his revitalization of the Soviet-era understanding of sovereignty. But as R. Daniel Kelemen of Rutgers has argued, their gains from the votes that Orbán delivers to their coalition far exceed the reputational costs they may incur by supporting him. Moreover, Orbán’s staunch defense of backroom bargaining among national governments as the dominant mode of EU decision-making serves the interests of the bloc’s more conservative forces. Orbán fears that moving toward a federal European polity, including by strengthening the legitimacy and powers of the European Parliament, could prompt calls for the bloc to protect a broader range of EU citizens’ rights, thereby depriving his regime of its EU-level defenses."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lidská mobilita je omezená a turečtí dělníci by se pravděpodobně směli volně pohybovat po EU teprve po dlouhém přechodném období, dost možná ne dříve než v roce 2025. Vzhledem k očekávanému vzestupu turecké ekonomiky a klesající porodnosti předpovídají experti pro tuto dobu přibližně 2,7 milionu přistěhovalců. Kvůli úbytku a stárnutí obyvatelstva ve většině Evropy se přistěhovalectví mezitím stejně stane nezbytností. Ze zemí, u nichž je imigrace do EU pravděpodobná, má Turecko nejlepší vyhlídky na úspěšnou adaptaci. Nejsilnější emoce vzbuzuje muslimské obyvatelstvo v Turecku. Mnozí lidé mají dojem, že Turecko jednoduše nezapadá do evropské společnosti založené na křesťanských tradicích a kultuře. Panují rovněž obavy, že islamisté mohou jednoho dne proměnit Turecko ve fundamentalistický stát. Jakkoliv se to může zdát vzhledem k hluboce zakořeněnému tureckému sekularismu nepravděpodobné, nelze toto riziko zcela vyloučit. Totéž však platí pro jakoukoliv jinou demokracii, kde mohou radikální skupiny snadno zneužít demokratického procesu k vlastním cílům. Nejlepší ochranou proti takové pohromě je posílit demokratický systém v Turecku, čehož lze nejlépe dosáhnout jeho pevným ukotvením k bloku podobně demokratických zemí. Pokud jde o EU, ta se musí rozhodnout, zda chce být uzavřeným „křesťanským klubem\", anebo otevřenou a přístupnou společností, která čerpá sílu z kulturní a náboženské rozmanitosti. Vstup Turecka do unie by dal pádnou odpověď, již by bylo obzvlášť zřetelně slyšet v islámském světě. Vzhledem k potřebě vyvracet argumenty proti přijetí Turecka do EU bývají jen zřídkakdy zmiňovány jeho výhody: jedinečná geopolitická poloha země na křižovatce Balkánu, jižního Kavkazu, střední Asie a Blízkého východu - vesměs oblastí životně důležitých pro bezpečnost Evropy -; role Turecka jakožto významné tranzitní země pro dodávky energie; jeho vojenská kapacita v době, kdy EU formuluje novou evropskou obrannou politiku; a také obrovský potenciál turecké ekonomiky s jeho mladou a dynamickou pracovní silou. Současně musí být brána v úvahu také rizika spojená s odmítnutím Turecka: pravděpodobnost, že reformní proces zkrachuje, což vynese na povrch radikální proudy a povede k nestabilitě a politickému neklidu před prahem EU. Turecké členství v EU skýtá příležitosti i výzvy. Při bližší úvaze však výhody daleko převyšují rizika.", "en": "Human mobility is limited, and Turkey workers' would probably be allowed to move freely within the EU only after a long transition period, possibly not before 2025. Given the expected upswing of Turkey's economy and its declining birthrate, experts predict a figure of around 2.7 million immigrants by that point. Meanwhile, diminishing and aging populations in most of Europe will have made immigration a necessity. Among the countries from where immigration to the EU is probable, Turkey has the best prospects for successful adaptation. It is Turkey's Muslim population that creates the strongest emotions. Many feel that Turkey simply does not fit into a European society based on Christian traditions and culture. It is also feared that Islamists may one day turn Turkey into a fundamentalist state. Unlikely as it may be in view of Turkey's deeply rooted secularism, such a risk cannot be totally excluded. But the same is true for any other democracy, where radical groups could well misuse the democratic process for their purposes. Surely, the best protection against such a calamity is to strengthen Turkey's democratic system, which can best be achieved by anchoring it firmly in a bloc of similarly democratic countries. As for the EU, it must decide whether it wants to be a closed \"Christian club\" or an open and inclusive society, drawing strength from cultural and religious diversity. Turkey's accession to the Union would give a powerful answer, one that would be heard with particular clarity in the Islamic world. The need to refute arguments against Turkey's admission to the EU leaves the advantages rarely mentioned: its unique geopolitical position at the crossroads of the Balkans, Southern Caucasus, Central Asia, and the Middle East - vitally important regions for Europe's security; its role as mayor transit country for energy supplies; its military capabilities at a time when the EU is developing its new European Defense Policy; and the great potential of the Turkish economy, with its young and dynamic labor force. At the same time, the risks of rejecting Turkey must also be taken into account: the likelihood that the reform process would collapse, bringing radical currents to the fore and leading to instability and political unrest at the EU's doorsteps. Turkish EU membership presents both opportunities and challenges. On balance, however, the advantages far outweigh the risks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I to jsou důležité hodnoty, které mohou vyvážit určitou hospodářskou loudavost. Dějiny se samozřejmě nikdy přesně neopakují. Dnes máme k dispozici jisticí mechanismy, které brání tomu, aby se pokles na způsob roku 1929 změnil v katastrofu. Když se však finanční systém ponechaný sám sobě napospas zadrhne, jak se právě stalo, očividně se nebráníme novému kolu regulace. Průmysl zůstane bez zásahů, ale finance budou vzaty pod kontrolu. Cykly ekonomické módy ukazují, jak dalece je ekonomie vzdálená od vědy. Těžko si lze představit jinou přírodní vědu, v níž ortodoxní názor kolísá mezi dvěma póly. Tím, co propůjčuje ekonomii zdání vědy, je skutečnost, že její poučky lze vyjádřit matematicky abstrahováním od mnoha rozhodujících charakteristik reálného světa. Klasická ekonomie 20. let abstrahovala od problému nezaměstnanosti předpokladem, že tento problém neexistuje. Keynesiánská ekonomie abstrahovala od problému neschopnosti a zkorumpovanosti oficiálních činitelů předpokladem, že v čele vlád stojí vševědoucí a laskaví experti. A dnešní „nová klasická ekonomie“ abstrahuje od problému nejistoty předpokladem, že tento problém lze redukovat na měřitelné (nebo zajistitelné) riziko. Nepočítáme-li několik málo géniů, ekonomové zasazují své předpoklady do rámců vyhovujících současnému stavu a poté jim propůjčují auru trvalé pravdy. Jsou to intelektuální lokajové sloužící zájmům mocných, nikoliv bdělí pozorovatelé měnící se reality. Jejich systémy je uvězňují v ortodoxním přístupu. Když se události z toho či onoho důvodu začnou shodovat s jejich poučkami, pak jejich ortodoxní názory zažívají okamžik slávy. Když se poté události změní, stanou se jejich názory zastaralými.", "en": "These are serious benefits to weigh against some business sluggishness. History, of course, never repeats itself exactly. Circuit-breakers are in place nowadays to prevent a 1929-style slide into disaster. But when the financial system, left to its own devices, seizes up, as it now has, we are clearly in for a new round of regulation. Industry will be left free, but finance will be brought under control. The cycles in economic fashion show how far economics is from being a science. One cannot think of any natural science in which orthodoxy swings between two poles. What gives economics the appearance of a science is that its propositions can be expressed mathematically by abstracting from many decisive characteristics of the real world. The classical economics of the 1920’s abstracted from the problem of unemployment by assuming that it did not exist. Keynesian economics, in turn, abstracted from the problem of official incompetence and corruption by assuming that governments were run by omniscient, benevolent experts. Today’s “new classical economics” abstracted from the problem of uncertainty by assuming that it could be reduced to measurable (or hedgeable) risk. A few geniuses aside, economists frame their assumptions to suit existing states of affairs, and then invest them with an aura of permanent truth. They are intellectual butlers, serving the interests of those in power, not vigilant observers of shifting reality. Their systems trap them in orthodoxy. When events, for whatever reason, coincide with their theorems, the orthodoxy that they espouse enjoys its moment of glory. When events shift, it becomes obsolete."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you ask evolutionary biologists when did humans become humans, some of them will say that, well, at some point we started standing on our feet, became biped and became the masters of our environment. Others will say that because our brain started growing much bigger, that we were able to have much more complex cognitive processes. And others might argue that it's because we developed language that allowed us to evolve as a species. Interestingly, those three phenomena are all connected. We are not sure how or in which order, but they are all linked with the change of shape of a little bone in the back of your neck that changed the angle between our head and our body. That means we were able to stand upright but also for our brain to evolve in the back and for our voice box to grow from seven centimeters for primates to 11 and up to 17 centimetres for humans. And this is called the descent of the larynx. And the larynx is the site of your voice. When baby humans are born today, their larynx is not descended yet. That only happens at about three months old. So, metaphorically, each of us here has relived the evolution of our whole species. And talking about babies, when you were starting to develop in your mother's womb, the first sensation that you had coming from the outside world, at only three weeks old, when you were about the size of a shrimp, were through the tactile sensation coming from the vibrations of your mother's voice. So, as we can see, the human voice is quite meaningful and important at the level of the species, at the level of the society -- this is how we communicate and create bonds, and at the personal and interpersonal levels -- with our voice, we share much more than words and data, we share basically who we are. And our voice is indistinguishable from how other people see us. It is a mask that we wear in society. But our relationship with our own voice is far from obvious. We rarely use our voice for ourselves; we use it as a gift to give to others. It is how we touch each other. It's a dialectical grooming. But what do we think about our own voice?", "cs": "Když se zeptáte evolučních biologů, kdy se člověk stal člověkem, někteří řeknou : No, v určitém okamžiku jsme se postavili na své nohy, stali se dvojnožci a pány našeho prostředí. Jiní řeknou, že díky výraznému vzrůstu našeho mozku jsme byli schopni komplexnějšího kognitivního procesu. Další mohou tvrdit, že důvodem je počátek řeči, díky níž jsme se mohli vyvinout jako rod. Zajímavé je, že tyto tři úkazy mají něco společného. Nevíme sice jak nebo v kterém pořadí, ale všechny jsou spojeny se změnou tvaru malé kosti vzadu na krku, která změnila úhel mezi hlavou a tělem. Byli jsme schopní stát vzpřímeně, mozek se vyvinul v zadní části hlavy a hrtan rostl od 7 cm u primátů po 11 až 17 cm u lidí. Tomu se říká sestup hrtanu. Hrtan je místem vzniku našeho hlasu. U dnešních novorozenců hrtan ještě nesestoupil. To se děje až okolo třetího měsíce života. Metaforicky každý z nás, co tady jsme, znovu prožil evoluci našeho celého rodu. Když už jsme u dětí, během vašeho vývoje v děloze, první vjem z vnějšího světa, když vám byly jen 3 týdny, a když jste byli velcí asi jako kreveta, byl hmatový signál, pocházející z vibrací hlasu vaší matky. Lidský hlas je významný a důležitý na úrovni našeho druhu, na úrovni naší společnosti -- tohle je způsob, jakým komunikujeme a vytváříme pouta, a na osobní a mezilidské úrovni -- naším hlasem sdílíme víc než jen slova a informace, ale v podstatě to, kdo jsme. Náš hlas je neoddělitelný od toho, jak nás vidí ostatní. Je maskou, kterou nosíme ve společnosti. Nicméně vztah k vlastnímu hlasu není tak zřejmý. Málokdy jej používáme sami pro sebe; spíš je to dar, který dáváme ostatním. Je to způsob, kterým se můžeme dotýkat ostatních. Takové dialektické hlazení. Ale co si myslíme o svém vlastním hlase?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This was seen as an opportunity to motivate grandparents whose grandchildren were studying a foreign language to join in. children which improve memory skills. These games also added to the fun and helped to create a relaxed atmosphere in the classes. Making mistakes is never pleasant, particularly for adults, so the emphasis was on attaining survival-level competence and partial speaking skills. The grandparents enjoyed the social aspects of learning in informal clubs with the other grandparents, and they participated very enthusiastically in the various language competitions, pairing up in a team with their own grandchild. There are hardly any precedents for promoting languages to this target group, and the project has attracted considerable interest and been cited and disseminated at numerous events all over Europe. It has served as an inspiration for many organisations which are now developing similar activities. Moreover, a very high percentage of learners kept up their language classes once the project ended. ‘Learning by moving’ —Language learning on public transport ‘Learning by moving’ addresses the need to develop language skills among Europe’s increasingly mobile citizens. They move around, travel, explore unfamiliar countries and places of interest, meet local people and interact in diverse social surroundings. They therefore need to be equipped with a stock of basic phrases to make themselves understood in unfamiliar circumstances. The project has developed a promotional campaign on public transport as a way of stimulating users to acquire the languages of minorities or of neighbouring countries.", "cs": "To bylo považováno jako příležitost pro motivaci prarodičů, jejichž vnoučata studují cizí jazyk, aby se k tomuto studiu přidali. Přišli s myšlenkou her podobných těm, které se používají při výuce malých dětí ke zlepšení paměti. Tyto hry také přispěly k zábavnosti a pomohly vytvořit uvolněnou atmosféru ve třídách. Dělání chyb není nikdy příjemné, zejména pro dospělé, proto byl položen důraz na dosažení úrovně pro přežití a zejména dovednosti mluvení. Prarodiče měli radost ze sociálních hledisek studia v neformálních klubech s jinými prarodiči a velmi nadšeně se účastnili různých jazykových soutěží, kde vytvářeli tým dvojic se svými vlastními vnoučaty. Asi sotva existuje precedens propagace jazyků zaměřené na tuto cílovou skupinu. Projekt získal značný zájem a byl uveden a šířen při mnoha příležitostech po celé Evropě. Posloužil jako inspirace pro mnoho organizací, které nyní vyvíjejí podobné aktivity. Kromě toho velmi vysoké procento žáků vytrvalo ve studiu jazyka i po ukončení projektu. Learning by Moving – Studium jazyků ve veřejných dopravních prostředcích v Rumunsku a na Maltě, metro a vlaky spojující centra velkých měst s okolím v Německu a autobusy a městské vlaky v Itálii. Learning by Moving (Studium při cestování) se zaměřuje na potřebu rozvíjet jazykové dovednosti občanů Evropy, kteří stále více cestují. Stěhují se, cestují, objevují neznámé země a turistické zajímavosti, setkávají se s místními lidmi a přicházejí do kontaktu s měnícím se společenským prostředím. Proto potřebují být vybaveni určitým objemem základních frází, aby se dorozuměli v neznámých poměrech. Projekt vyvinul reklamní kampaň ve veřejných dopravních prostředcích jako způsob pro podnícení uživatelů k osvojení si jazyků menších nebo sousedních zemí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Její stoupenci tvrdí, že taková daň pomůže potlačit síly, které vedly k finanční krizi, a vygeneruje fantastické příjmy, z nichž se budou financovat progresivní projekty, přičemž na střední vrstvu daňových poplatníků nebude mít téměř žádný dopad. Pravděpodobná kandidátka Demokratické strany Hillary Clintonová se zatím přihlásila k užší verzi, která by si brala na mušku zejména vysokofrekvenční obchodníky. Ti představují značné procento všech akciových transakcí, přičemž o jejich společenském přínosu by se dalo pochybovat. Je však docela dobře možné, že se Clintonová postupem času přikloní k Sandersově pozici, jak už to udělala v jiných otázkách. Donald Trump coby předpokládaný kandidát Republikánské strany zatím neformuloval žádný soudržný postoj k této otázce, avšak jeho názory mají často až pozoruhodně blízko k Sandersovým postojům. Nápad zdaňovat finanční transakce sahá až do 30. let k Johnu Maynardu Keynesovi a v 70. letech ho oprášil profesor Yaleovy univerzity a nositel Nobelovy ceny James Tobin (který byl mimochodem mým profesorem). Představa byla taková, že se Tobinovými slovy „vhodí písek do soukolí“ finančních trhů, aby se tyto trhy zpomalily a věrněji odrážely základní ekonomické ukazatele. Toto odůvodnění bohužel v teorii ani v praxi příliš dobře nefunguje. Obzvláště pomýlená je představa, že FTT by bývala podstatně zmírnila trendy vedoucí k finanční krizi z roku 2008. Staletí zkušeností s finančními krizemi, a to i v zemích s FTT, přesvědčivě ukazují něco jiného. Ve skutečnosti je zapotřebí lepší regulace finančních trhů. Těžkopádný a hluboce nedokonalý Dodd-Frankův zákon z roku 2010 s tisícovkami stránek plných ustanovení představuje záchrannou brzdu; málokterý seriózní člověk ho vnímá jako dlouhodobé řešení. Mnohem lepším nápadem je donutit finanční firmy k emitaci daleko většího objemu majetku (akcií), jak navrhuje Anat Admatiová ze Stanfordovy univerzity. Čím více jsou banky nuceny vyhodnocovat rizika na základě ztrát pro akcionáře, a nikoliv vládních sanací, tím bezpečnější systém bude. (V tomto směru si zasluhují vážnou pozornost radikálnější myšlenky profesora Bostonské univerzity Laurence Kotlikoffa, jakkoliv jeho vlastní donkichotská prezidentská kampaň zůstala bez povšimnutí). Základním problémem FTT je skutečnost, že má pokřivující efekt; tím, že stlačuje ceny akcií, například firmám prodražuje získávání kapitálu. To v dlouhodobém měřítku snižuje produktivitu práce a mzdovou úroveň.", "en": "The claim is that such a tax will help repress the forces that led to the financial crisis, raise a surreal amount of revenue to pay for progressive causes, and barely impact middle-class taxpayers. So far, Hillary Clinton, the likely Democratic nominee, has embraced a narrower version that would target mainly high-speed traders, who account for a large percentage of all stock transactions, and whose contribution to social welfare is open to question. Clinton, however, may well shift closer to Sanders’s position over time, as she has on other issues. Donald Trump, the presumptive Republican nominee, has not yet articulated a coherent position on the topic, but his views often come down remarkably close to those of Sanders. The idea of taxing financial transactions dates back to John Maynard Keynes in the 1930s and was taken up by Yale professor and Nobel laureate James Tobin (who, incidentally, was my undergraduate professor) in the 1970s. The idea, in Tobin’s words, was to “throw sand in the wheels” of financial markets to slow them down and make them hew more closely to economic fundamentals. Unfortunately, this rationale has not held up particularly well either in theory or in practice. Particularly misguided is the idea that FTTs would have significantly muted the buildup to the 2008 financial crisis. Centuries of experience with financial crises, including in countries with FTTs, strongly suggests otherwise. What is really needed is better regulation of financial markets. The unwieldy and deeply imperfect 2010 Dodd Frank legislation, with its thousands of pages of provisions, is a stopgap measure; few serious people view it as a long-term solution. A far better idea is to force financial firms to issue much more equity (stock), as Stanford University’s Anat Admati has proposed. The more banks are forced to evaluate risks based on shareholder losses rather than government bailouts, the safer the system will be. (On this score, Boston University professor Laurence Kotlikoff’s more radical ideas for taking leverage out of the financial system merit serious attention, even if his own quixotic presidential campaign otherwise goes unnoticed). The fundamental problem with FTTs is that they are distortionary; for example, by driving down stock prices, they make raising capital more expensive for firms. In the long run, this lowers labor productivity and wage levels."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And some people fall smack in the middle of the introvert/extrovert spectrum, and we call these people ambiverts. And I often think that they have the best of all worlds. But many of us do recognize ourselves as one type or the other. And what I'm saying is that culturally, we need a much better balance. We need more of a yin and yang between these two types. This is especially important when it comes to creativity and to productivity, because when psychologists look at the lives of the most creative people, what they find are people who are very good at exchanging ideas and advancing ideas, but who also have a serious streak of introversion in them. And this is because solitude is a crucial ingredient often to creativity. So Darwin, he took long walks alone in the woods and emphatically turned down dinner-party invitations. Theodor Geisel, better known as Dr. Seuss, he dreamed up many of his amazing creations in a lonely bell tower office that he had in the back of his house in La Jolla, California. And he was actually afraid to meet the young children who read his books for fear that they were expecting him this kind of jolly Santa Claus-like figure and would be disappointed with his more reserved persona. Steve Wozniak invented the first Apple computer sitting alone in his cubicle in Hewlett-Packard where he was working at the time. And he says that he never would have become such an expert in the first place had he not been too introverted to leave the house when he was growing up. Now, of course, this does not mean that we should all stop collaborating -- and case in point, is Steve Wozniak famously coming together with Steve Jobs to start Apple Computer -- but it does mean that solitude matters and that for some people it is the air that they breathe. And in fact, we have known for centuries about the transcendent power of solitude. It's only recently that we've strangely begun to forget it. If you look at most of the world's major religions, you will find seekers -- Moses, Jesus, Buddha, Muhammad -- seekers who are going off by themselves alone to the wilderness, where they then have profound epiphanies and revelations that they then bring back to the rest of the community. So, no wilderness, no revelations.", "cs": "Někteří lidé zapadnou přesně doprostřed tohoto spektra; tyto lidi pak nazýváme ambiverty. Často si říkám, že mají to nejlepší z obou světů. Ale většina z nás se zařadí do jednoho či druhého typu. Podle mě naše kultura potřebuje jejich lepší rovnováhu. Potřebujeme více jin a jang mezi těmito dvěma typy. To je obzvláště důležité u kreativity a produktivity, neboť když psychologové nahlíží do životů nejkreativnějších lidí, zjišťují, že jsou velmi dobří ve výměně a sdělování myšlenek a jejich rozvíjení, ale že v sobě také mají notnou dávku introverze. To kvůli tomu, že samota je zásadní přísadou kreativity. Třeba Darwin chodíval sám na dlouhé procházky v lesích a důrazně odmítal pozvánky na večerní sešlosti. Theodor Geisel, lépe známý jako Dr. Seuss, si vysnil spoustu svých úžasných výtvorů v opuštěné kanceláři ve zvonici, kterou měl za domem v La Jolla v Kalifornii. Dokonce se bál setkat se s malými dětmi, které četly jeho knihy, ze strachu, že by čekaly veselou figurku jako je Santa Claus a mohly být zklamané jeho odtažitou osobností. Steve Wozniak vynalezl první počítač Apple sedě o samotě ve svém boxu v Hewlett-Packard, kde toho času pracoval. Říká, že by se nikdy nestal takovým prvotřídním odborníkem, kdyby býval nebyl tak introvertní, že neopouštěl dům, když vyrůstal. Pochopitelně to neznamená, že bychom teď měli přestat spolupracovat – zrovna v tomto případě je Steve Wozniak známý spoluprácí se Stevem Jobsem na startu Apple Computer – říkám jen, že na samotě záleží a že pro některé lidi je vzduchem, který dýchají. Ve skutečnosti už po staletí známe fascinující sílu samoty. Teprve nedávno jsme na ni záhadně začali zapomínat. Když se podíváte na hlavní světová náboženství, najdete hledače – Mojžíše, Ježíše, Buddhu, Muhameda – hledače, kteří se vydávají sami do divočiny, kde zažívají důležitá zjevení a prozření, která pak přináší zpátky svým společnostem. Žádná divočina, žádné prozření."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Hello. I'm a toy developer. With a dream of creating new toys that have never been seen before, I began working at a toy company nine years ago. When I first started working there, I proposed many new ideas to my boss every day. However, my boss always asked if I had the data to prove it would sell, and asked me to think of product development after analyzing market data. Data, data, data. So I analyzed the market data before thinking of a product. However, I was unable to think of anything new at that moment. (Laughter) My ideas were unoriginal. I wasn't getting any new ideas and I grew tired of thinking. It was so hard that I became this skinny. (Laughter) It's true. (Applause) You've all probably had similar experiences and felt this way too. Your boss was being difficult. The data was difficult. You become sick of thinking. Now, I throw out the data. It's my dream to create new toys. And now, instead of data, I'm using a game called Shiritori to come up with new ideas. I would like to introduce this method today. What is Shiritori? Take apple, elephant and trumpet, for example. It's a game where you take turns saying words that start with the last letter of the previous word. It's the same in Japanese and English. You can play Shiritori as you like: \"neko, kora, raibu, burashi,\" etc, etc. [Cat, cola, concert, brush] Many random words will come out. You force those words to connect to what you want to think of and form ideas. In my case, for example, since I want to think of toys, what could a toy cat be? A cat that lands after doing a somersault from a high place? How about a toy with cola? A toy gun where you shoot cola and get someone soaking wet? (Laughter) Ridiculous ideas are okay. The key is to keep them flowing. The more ideas you produce, you're sure to come up with some good ones, too. A brush, for example. Can we make a toothbrush into a toy?", "cs": "Dobrý den. Vymýšlím a navrhuji hračky. Se snem o vytváření nových hraček, které nebyly nikdy předtím spatřeny, jsem začal před devíti lety pracovat ve firmě na hračky. Když jsem tam nastoupil, navrhoval jsem šéfovi každý den mnoho nových nápadů. Ale můj šéf se vždy zeptal, jestli mám data, která prokáží, že se to bude prodávat, a požádal mě, abych vymýšlel produkt až po analýze trhu. Čísla, čísla, čísla. Tak jsem před vymýšlením hračky nejdříve analyzoval trh. Ale v tu chvíli jsem nebyl schopný vymyslet nic nového (Smích) Moje nápady nebyly originální. Nedostával jsem žádné nové nápady a začal jsem být unavený z přemýšlení. Bylo to tak těžké, že jsem takto zhubnul. (Smích) Je to pravda. (Potlesk) Všichni máte pravděpodobně podobné zkušenosti a znáte ten pocit. Váš šéf byl náročný. Čísla byla složitá. Začlo vám být špatně z přemýšlení. V tomto momentě jsem zahodil všechna data. Mým snem je vytvořit nové hračky. A teď, místo čísel, hraji hru zvanou Shiritori, abych přišel na nové nápady. Rád bych vám tuto metodu dnes představil. Co je to Shiritori? Vezměte si například jablko, slona a trubku. Je to hra, kde říkáte slova, která začínají na poslední písmeno předešlého slova. Je to stejné v japonštině i angličtině. Shiritori se hraje takto: \"neko, kora, raibu, burashi,\" atd. [kočka, cola, koncert, kartáč] Objeví se mnoho náhodných slov. Spojíte tyto slova s vaší hlavní myšlenkou a vzniknou nové nápady. Například v mém případě jsou to hračky, jak to můžu spojit s kočkou? Kočka, která přistane po tom, co udělá salto z vysokého místa? Co třeba hračka s colou? Pistole, která stříká colu, se kterou někoho zmáčíte? (Smích) Směšné nápady jsou v pořádku. Klíčem k úspěchu je nechat je plynout. Čím více nápadů vymyslíte, tím spíš přijdete i s nějakými dobrými. Například kartáček. Můžeme udělat ze zubního kartáčku hračku?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Důvěřujte jednáním, ne Íránu Souhlas Severní Koreje s tím, že se vzdá svého vojenského jaderného programu, byl pro mezinárodní společenství obrovským úspěchem. Připusťme, že vzhledem k zoufalé hospodářské situaci a naléhavé potřebě energie v této zemi měla dohoda poněkud kupecký charakter. Severokorejské rozhodnutí nicméně demonstrovalo klady a účinnost diplomatického úsilí, což nás znovu přivádí k otázce Íránu. Francouzský prezident Jacques Chirac nedávno naznačil, že bychom neměli přeceňovat závažnost držení jaderných zbraní Íránem. Nesouhlasím. Je pravda, že držení ještě neznamená používání, že již 15 let existuje na světě osm jaderných mocností a že od roku 1945 nikdo jaderné zbraně nepoužil. Zároveň je však pravda, že pokud by se Írán stal devátou jadernou mocností, vyprovokovalo by to regionální i globální pozdvižení, nebezpečně by to posílilo obavy i podezření a mezinárodní společenství by muselo čelit hluboké krizi vize a politiky. Co tedy můžeme dělat? Za prvé jednoduše není realistické uchýlit se k použití síly. Jaderný úder by měl nevypočitatelné důsledky a muslimský svět by se v takovém případě semkl. Stejně tak není možný konvenční útok, protože Izrael nemá s Íránem společnou hranici a většina americké armády je vázána v Afghánistánu a Iráku. Proto je absolutně nezbytné zkoumat diplomatické možnosti. Úspěch by byl zaručen tehdy, pokud by mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy jasně pochopilo a připustilo jejich nutnost a se vší rozhodností je plně podpořilo.", "en": "Trust Negotiations, Not Iran North Korea’s agreement to give up its military nuclear programme was a huge success for the international community. Admittedly, the country’s dire economic condition and its urgent need for energy made the agreement venal in a way. But North Korea’s decision nonetheless demonstrated the virtues and efficacy of diplomacy, which brings us once again to the case of Iran. French President Jacques Chirac recently implied that we should not overestimate the seriousness of Iran’s possessing nuclear weapons. I disagree. It is true that possessing does not mean using; that for 15 years the world has had eight nuclear powers; and that nuclear force has not been used since 1945. But it is also true that Iran’s emergence as the ninth nuclear power would provoke a regional and global upheaval, dangerously aggravate fears and suspicions, and confront the international community with a profound crisis of vision and policy. So, what can we do? First, resorting to force is simply not realistic. A nuclear strike would have incalculable consequences, and the Muslim world would in this case stand together. Nor is a conventional attack possible, as Israel has no common border with Iran and most of the American army is tied down in Afghanistan and Iraq. Exploring diplomatic avenues is therefore absolutely necessary. Success would be guaranteed if the international community, especially the United States, clearly understands and admits its necessity, and supports it firmly and completely."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Válka slov o ženská těla NEW YORK – Tento měsíc uspořádá Valné shromáždění OSN jednání na vysoké úrovni, které má zajistit závazek členských států k všeobecnému pokrytí zdravotní péčí (UHC) včetně ochrany před finančními riziky a přístupu k základním zdravotnickým službám, léčivům a vakcínám pro všechny. Stále však zbývá dořešit otázku, kolik jednotlivé země vyčlení v rámci UHC na služby, jež naplňují potřeby dívek a žen. Přijetím politické deklarace o UHC vyjadřují státy souhlas s tím, že ze svých národních rozpočtů vyčlení dostatek zdrojů na to, aby diabetici všude na světě do budoucna získali inzulin, aby virus HIV nemohl pustošit celé komunity a aby všechny děti měly přístup k základním vakcínám. V takové budoucnosti by i nejzranitelnější komunity disponovaly spolehlivým a dostupným přístupem k potřebným službám a celá společnost by byla zdravější a produktivnější. Jedinečné zdravotnické potřeby dívek a žen, v neposlední řadě potřeby spojené s jejich sexuálním a reprodukčním zdravím, přesto zůstávají předmětem politického sváru, kvůli němuž je tato oblast už dlouho podhodnocená a podfinancovaná. Například v humanitárním prostředí existuje jen velmi malý přístup k sexuální a reprodukční zdravotní péči. A mladí lidé v mnoha koutech světa jen s obtížemi uplatňují svá reprodukční práva. Zdraví žen pak dále podkopává skutečnost, že ženy mají často nedostatečné zastoupení v klinických zkouškách, což vede k neodpovídající diagnóze a léčbě onemocnění. Dokonce i programy, které jsou konkrétně zaměřené na adolescentní dívky, se často koncipují bez smysluplného zapojení mladých dívek, v důsledku čehož mnohdy nenaplňují potřeby cílové skupiny, a někdy dokonce posilují škodlivá stigmata. Má-li však být všeobecná zdravotní péče skutečně univerzální a převratná, musí se hlásit k rovnosti pohlaví ve všech podobách – což mimo jiné znamená poskytovat výslovné záruky sexuálního a reprodukčního zdraví a práv (SRHR). To zahrnuje moderní antikoncepci, prenatální a postnatální péči, léčbu neplodnosti, bezpečné potraty a prevenci i léčbu pohlavních onemocnění a rakovin rozmnožovacích orgánů. Zároveň sem patří právo na souhlas se sexem a právo na ochranu před násilím ze strany intimního partnera. Tyto zdravotnické služby přitom zachraňují životy. Kdyby se v rozvojových regionech naplňovala potřeba moderní antikoncepce a ženy a novorozenci by měli nezbytnou péči, počet nezamýšlených těhotenství by klesl o 75%, počet úmrtí matek by se snížil o 73% a počet úmrtí novorozenců by poklesl o 80%.", "en": "A War of Words Fought over Women’s Bodies NEW YORK – This month, the United Nations General Assembly will hold a high-level meeting to secure a commitment by member states to deliver universal health coverage (UHC), including financial risk protection and access to essential health-care services, medicines, and vaccines for all. But just how much countries commit to services that meet the unique needs of girls and women as part of their UHC implementation is still up for debate. By adopting a political declaration on UHC, countries are agreeing to allocate funding from their national budgets to create a future in which diabetics everywhere get insulin, HIV isn’t left to ravage communities, and all children receive essential vaccinations. In that future, even the most vulnerable communities would have reliable and affordable access to the services they need, and the entire society would be healthier and more productive. And yet the unique health needs of girls and women, not least their sexual and reproductive health needs, remain a matter of political contention, which has long caused their health care to be undervalued and under-resourced. In humanitarian settings, for example, there is very little access to sexual and reproductive health care. And in many places, young people have difficulties exercising their reproductive rights. Undermining women’s health further, women are often under-represented in medical trials, leading to inadequate diagnosis and treatment of diseases. Even programs that are intended specifically to serve adolescent girls are often designed without meaningful youth engagement; as a result, they often fail to meet their target users’ needs and, at times, even reinforce damaging stigmas. But for universal health coverage to be truly universal and transformative, it must embrace gender equality in all forms – and that also means providing explicit guarantees of sexual and reproductive health and rights (SRHR). This includes modern contraception, pre-and post-natal care, infertility treatment, safe abortion, and prevention and treatment of sexually transmitted infections and cancers of the reproductive organs. It also includes the right to consent to sex and to be safe from intimate partner violence. These health services save lives. If the need for modern contraception were met in developing regions, and women and newborns received essential care, unintended pregnancies would drop by 75%, maternal deaths would decline by 73%, and newborn deaths would drop by 80%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And instead of that point and click, it's like a push and pull, things collide as you'd expect them. Just like on my real desk, I can -- let me just grab these guys -- I can turn things into piles instead of just the folders that we have. And once things are in a pile I can browse them by throwing them into a grid, or you know, flip through them like a book or I can lay them out like a deck of cards. When they're laid out, I can pull things to new locations or delete things or just quickly sort a whole pile, you know, just immediately, right? And then, it's all smoothly animated, instead of these jarring changes you see in today's interfaces. Also, if I want to add something to a pile, well, how do I do that? I just toss it to the pile, and it's added right to the top. It's a kind of nice way. Also some of the stuff we can do is, for these individual icons we thought -- I mean, how can we play with the idea of an icon, and push that further? And one of the things I can do is make it bigger if I want to emphasize it and make it more important. But what's really cool is that since there's a physics simulation running under this, it's actually heavier. So the lighter stuff doesn't really move but if I throw it at the lighter guys, right?", "cs": "a místo ukazování a klikání tady máme tlačit a tahat, věci do sebe narážejí, přesně jak čekáte. Úplně jako kdyby to bylo na mém stole, můžu -- tady vezmu tyhle týpky -- můžu uspořádat věci do sloupečků, místo obyčejných složek, které máme teď. A jakmile jsou věci ve sloupečku, můžu je procházet tak, že si je rozložím do mřížky, nebo jimi listuju jako knihou, nebo si je můžu rozložit jako balíček karet. Když jsou rozložené, můžu přetáhnout věci do nových umístění nebo něco smazat, nebo rychle setřídit celý sloupeček, víte, prostě hned. Všechno je to krásně animované, místo těch takových nepříjemných změn, které vidíte v dnešních rozhraních. Stejně tak, když chci přidat něco do sloupečku, jak to udělám? Prostě to hodím na sloupec a přidá se to nahoru. Je to celkem přijemný způsob. Některé z věcí, které můžeme dělat s těmito samostatnými ikonami -- chci říct, jak bychom si mohli pohrát s nápadem ikony a posunout jej dále? Jednou z věcí, kterou můžu udělat, je zvětšit ji, pokud chci, aby byla výraznější a důležitější. Ovšem to opravdu skvělé je to, že díky tomu, že na pozadí používáme fyzikální simulaci, je to ve skutečnosti těžší. Takže lehčí věci tím vlastně moc nehýbají. Ale pokud je hodím na tyhle lehčí týpky, že?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co chce Írán v roce 2014 TEHERÁN – Když jsem kandidoval na prezidenta Íránu, slíbil jsem v kampani, že nastolím rovnováhu mezi realismem a prosazováním ideálů islámské republiky – a získal jsem hlas výrazné většiny íránských voličů. Na základě získaného všelidovému mandátu jsem věrný umírněnosti a zdravému rozumu, jimiž se teď řídí všechny politiky mé vlády. Tento závazek přímo vedl k přechodné mezinárodní dohodě o íránském jaderném programu, jíž bylo v listopadu dosaženo v Ženevě. Naše rozhodování se jím bude nadále řídit i v roce 2014. Co se týče zahraniční politiky, má vláda skutečně odhazuje extrémní přístupy. Usilujeme o efektivní a konstruktivní diplomatické vztahy a zaostření pozornosti na budování vzájemné důvěry s našimi sousedy a dalšími regionálními i mezinárodními aktéry, díky níž získáme možnost orientovat zahraniční politiku na domácí hospodářský rozvoj. Za tímto účelem se budeme snažit odstranit pnutí z našich zahraničních vztahů a posílit vazby jak s tradičními, tak s novými partnery. To bude pochopitelně vyžadovat budování domácího konsenzu a transparentní stanovování cílů – procesy, které už probíhají. Ač se budeme vyhýbat konfrontaci a nepřátelství, budeme také aktivně prosazovat své významnější zájmy. Avšak vzhledem k tomu, že svět je čím dál silněji vzájemně propojený a závislý, lze výzvy řešit jedině interakcí a aktivní spoluprací mezi státy. Žádná země – ani velmoc – nemůže sama účinně řešit potíže, jimž čelí. Ostatně svižný „doháněcí růst“ rozvojových a rozvíjejících se zemí naznačuje, že jejich společná ekonomická váha brzy překoná váhu vyspělého světa.", "en": "What Iran Wants in 2014 TEHRAN – When I campaigned to become President of Iran, I promised to balance realism and the pursuit of the Islamic Republic’s ideals – and won Iranian voters’ support by a large margin. By virtue of the popular mandate that I received, I am committed to moderation and common sense, which is now guiding all of my government’s policies. That commitment led directly to the interim international agreement reached in November in Geneva on Iran’s nuclear program. It will continue to guide our decision-making in 2014. Indeed, in terms of foreign policy, my government is discarding extreme approaches. We seek effective and constructive diplomatic relations and a focus on mutual confidence-building with our neighbors and other regional and international actors, thereby enabling us to orient our foreign policy toward economic development at home. To this end, we will work to eliminate tensions in our foreign relations and strengthen our ties with traditional and new partners alike. This obviously requires domestic consensus-building and transparent goal-setting – processes that are now underway. While we will avoid confrontation and antagonism, we will also actively pursue our larger interests. But, given an increasingly interconnected and interdependent world, challenges can be addressed only through interaction and active cooperation among states. No country – including big powers – can effectively address on its own the challenges that it faces. Indeed, developing and emerging economies’ rapid “catch-up growth” suggests that their aggregate economic weight is about to surpass that of the advanced world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the late 1800s and early 1900s, when automation was eliminating vast numbers of agricultural jobs -- remember that tractor? -- the farm states faced a threat of mass unemployment, a generation of youth no longer needed on the farm but not prepared for industry. Rising to this challenge, they took the radical step of requiring that their entire youth population remain in school and continue their education to the ripe old age of 16. This was called the high school movement, and it was a radically expensive thing to do. Not only did they have to invest in the schools, but those kids couldn't work at their jobs. It also turned out to be one of the best investments the US made in the 20th century. It gave us the most skilled, the most flexible and the most productive workforce in the world. To see how well this worked, imagine taking the labor force of 1899 and bringing them into the present. Despite their strong backs and good characters, many of them would lack the basic literacy and numeracy skills to do all but the most mundane jobs. Many of them would be unemployable. What this example highlights is the primacy of our institutions, most especially our schools, in allowing us to reap the harvest of our technological prosperity. It's foolish to say there's nothing to worry about. Clearly we can get this wrong.", "cs": "Na konci 18. a začátku 19. století, když automatizace likvidovala velkou část zemědělských zaměstnání -- pamatujete si ten traktor? -- zemědělské státy čelily hrozbě vysoké nezaměstnanosti, generace mladých, kteří nebyli potřeba na farmách, ale nebyli připraveni pro průmysl. Aby se postavili této výzvě, podnikli radikální krok, který vyžadoval po celé generaci mladých, aby zůstali ve škole a pokračovali ve svém vzdělání až do svých 16 let. Říkalo se tomu středoškolské hnutí a byla to velice nákladná věc. Nejen, že museli investovat do škol, ale nemohli ani pracovat ve svých zaměstnáních. Ukázalo se, že to byla jedna z nejlepších investic, které ve 20. století USA provedlo. Poskytlo nám to nejschopnější, nejflexibilnější a nejproduktivnější pracovní sílu na celém světě. Abychom se podívali, jak to fungovalo, představte si, že pracovníky z roku 1899 přeneseme do přítomnosti. Navzdory jejich síle a dobré povaze hodně z nich by nemělo základní gramotnost a znalosti počtů, aby mohli dělat ty nejobyčejnější práce. Většina z nich by nemohla být zaměstnána. Tento příklad zdůrazňuje důležitost našich institucí, hlavně škol, v tom, abychom mohli sklidit plody naší technologické prosperity. Bylo by pošetilé říci, že se nemáme čeho obávat. Samozřejmě to můžeme vzít za špatný konec."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In strategic terms, the HST projects reveal the leverage effect the ERDF can have for transport projects of local or regional importance. They lend an added value to such investments by promoting better design, faster implementation, additional infrastructure and increased knowledge. Finally, they place these regional transport investments in a wider European context and demonstrate that both regional and local partners can be successfully involved in the implementation of European policy. Transport, a driving force for regional development Total cost: EUR 72 740 000EU contribution: EUR 29 096 000 ‘Lying in the Indian Ocean, Réunion is a most remote region. Most of its foreign trade is by sea, which alone accounts for 99 % of trade (3.5 million tonnes in 2003). As the island’s only commercial port, Port Est handles more than 90 % of traffic. The island’s strong demographic growth is resulting in a major increase in port traffic, which is expected to rise at the rate of between 50 000 and 100 000 tonnes a year until 2015. The port infrastructure must keep pace with this growth and also be able to cater for increasing vessel size. Expansion works involve expanding the swinging circle, widening the entry channel and laying out a new quay. These investments will allow Port Est to receive vessels of 80 000 tonnes and provide a better service by reducing waiting times. In the interests of sustainable development, the extracted materials will be stored and reused, in particular for the maintenance of port infrastructure.’ Serge Joseph, Director of the Europe cell, Réunion Islandserge.joseph@agile-reunion.org Others came from European institutions or associations, exchange and cooperation networks, development agencies, study centres and consultancy offices, universities, socio-professional organisations, etc. Transport, a driving force for regional development inforegio panorama", "cs": "Z hlediska strategického pak tyto projekty indikují, jaký dopad může mít EFRV na dopravní projekty místního i regionálního významu, a jsou též zdrojem přidané hodnoty takovýchto investic, jelikož podporují kvalitnější design a rychlejší realizaci, jakož i vytváření dodatečné infrastruktury a vyššího kvanta znalostí. Projekty HST také tyto regionální dopravní investice včleňují do širšího evropského kontextu a ukazují, že na uskutečňování evropské politiky se mohou úspěšně podílet jak regionální, tak lokální partneři. Doprava: hnací síla rozvoje regionů Celkové náklady: 72 740 000 EURPříspěvek EU: 29 096 000 EUR „Réunion leží v Indickém oceánu a je tedy regionem velmi odlehlým. Drtivá většina jeho zahraničního obchodu, konkrétně 99 % (3,5 milionů tun, údaj za rok 2003), se uskutečňuje po moři. Jediným obchodním přístavem ostrova je Port Est, na který připadá přes 90 % veškeré námořní dopravy. Na Réunionu dochází ke značnému demografickému růstu, takže i provoz v tomto přístavu šel výrazně nahoru a očekává se, že do roku 2015 bude stoupat o 50 000 až 100 000 tun ročně. S takovým růstem musí držet krok i infrastruktura v Port Estu, která navíc vyžaduje úpravy v souvislosti s čím dál vyšší tonáží lodí sem vplouvajících. Rozšíření znamená zvětšit otočný kruh, rozšířit vstupní kanál a připravit návrh nového mola. Takové investice přístavu umožní přijímat i plavidla o tonáži 80 000 tun a zkrácením čekacích dob poskytovat kvalitnější služby. Vytěžený materiál bude každopádně v zájmu udržitelného rozvoje uložen a znovu použit, a to hlavně při údržbě infrastruktury v Port Estu.“ SergeJoseph, ředitel, odbor pro Evropu, ostrov Réunionserge.joseph@agile-reunion.org Doprava: hnací síla rozvoje regionů Doprava: hnací síla rozvoje regionů inforegio panorama"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In a helicopter you feel -- and it's still a remarkable sensation -- you feel like you're being hauled up from above by a vibrating crane. When you get in the Skycar -- and I can tell you, there's only one other person that's flown it, but he had the same sensation -- you really feel like you're being lifted up by a magic carpet, without any vibration whatsoever. The sensation is unbelievable. And it's been a great motivator. I only get to fly this vehicle occasionally, and only when I can persuade my stockholders to let me do so, but it's still one of those wonderful experiences that reward you for all that time. What we really need is something to replace the automobile for those 50-plus mile trips. Very few people realize that 50 mile-plus trips make up 85 percent of the miles traveled in America. If we can get rid of that, then the highways will now be useful to you, as contrasted by what's happening in many parts of the world today. On this next slide, is an interesting history of what we really have seen in infrastructure, because whether I give you a perfect Skycar, the perfect vehicle for use, it's going to have very little value to you unless you've got a system to use it in. I'm sure any of you have asked the question, yeah, are there great things up there -- what am I going to do, get up there? It's bad enough on a highway, what's it going to be like to be in the air? This world that you're going to be talking about tomorrow is going to be completely integrated. You're not going to be a pilot, you're going to be a passenger. And it's the infrastructure that really determines whether this process goes forward. I can tell you, technically we can build Skycars -- my God, we went to the moon! The technology there was much more difficult than what I'm dealing with here. But we have to have these priority changes, we have to have infrastructure to go with this. Historically you see that we got around 200 years ago by canals, and as that system disappeared, were replaced by railroads. As that disappeared we came in with highways.", "cs": "Ve vrtulníku cítíte -- a je to rozhodně pozoruhodný pocit -- cítíte, jako byste byli vytaženi vzhůru vibrujícím jeřábem. Když se posadíte do Nebeského auta -- a můžu vám říct, že je jen jedna další osoba, která s ním letěla, ale měla z něj stejný pocit -- cítíte, jako byste byli nahoru zvedáni na létajicím koberci, bez jediné vibrace či čehokoli podobného. Pocit je to neuvěřitelný. A to bylo obrovskou motivací. Létám s tímto vozidlem jen příležitostně a pouze jen když můžu přesvědčit své akcionáře, aby mi to dovolili, ale je to stále jeden z těch úžasných zážitků, které vás odměňují po celou dobu. Vážně potřebujeme něco, co nahradí automobil na všech výletech v délce 80 km a více. Málo lidí si uvědomuje, že tyto výlety tvoří 85 procent cest uskutečněných v Americe. Když bychom se jich mohli zbavit, pak by se dálnice staly užitečnými, na rozdíl od toho, co se na nich děje v mnoha částech světa v současnosti. Na tomto obrázku je zajímavá historie něčeho, co můžeme vidět v infrastruktuře, protože jestli vám dám dokonalé Nebeské auto, ideální vozidlo k použití, bude pro vás mít malou hodnotu, dokud pro něj nebudete mít podpůrné prostředí. Jsem si jist, že každého z vás napadla otázka: „Na světě je tolik skvělých míst -- co mám udělat, abych se k nim dostal? Na dálnicích je to dost šílené, jaké by to bylo cestovat vzduchem?\" Tento svět zítřka, o kterém mluvíme, bude zcela integrovaný. Nebudete pilot, budete cestující. Je to infrastruktura, která skutečně určuje, jestli se pohneme tímto směrem. Mohu vám říct, že z technologického hlediska není problém stavět Nebeská auta -- můj Bože, byli jsme na Měsíci! Technické problémy byly mnohem složitější než ty, se kterými se potýkám v tomto případě. Musíme ale dospět ke změnám priorit, musíme dospět k infrastruktuře, která s námi bude spolupracovat. Z historického pohledu vidíme, že 200 let jsme se pohybovali po řekách, poté jsme začali používat železnice. Následovaly dálnice."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In 2009, GBS commitments made up 35% of all new budget support operations, amounting to €869 million. All 23 beneficiary countries were in the ACP region. In 2009 about 10 % of new GBS operations were made to countries in fragile situations (see box). Commitments 2009 in € million Governance and support for economic and institutional reforms Trade and regional integration Infrastructure and transport Water and energy Social cohesion and employment Human and social development Rural development, territorial planning, agriculture and food security e environment and sustainable management of natural resources Conflict prevention and fragile states Multi-areas ODA resources managed by European Commission 8 is covers only aid managed by the EuropeAid Cooperation Office ce HIGHLIGHTS baselines for measuring whether countries are mak-ing progress within their PFM systems. From June 2005 to the end of 2009, PEFA assessments were carried out in 105 countries, of which 62 are from the ACP region. is covers almost all the countries which benefit from EU-funded budget support. Training courses are delivered to improve the capacity of Commission staff to design and implement budget support programmes. ese courses are usually open to officials from partner governments and to staff fro m other donor agencies. Total SBS commitments amounted to €1.6 billion, about 65% of 2009 new budget support operations. It was used for virtually all the new budget support operations outside the ACP region. In the EU neighbourhood countries and South Africa, budget support operations are concentrated on vocational education and training, public health reform, water and waste water management, transport, environment and employment, and primary education. In Asia, all commitments were made in the social sectors. In Latin America, the main sectors were education and social cohesion. In the ACP region, SBS operations concentrated on traditional sectors (roads, health and education), with some emerging new sectors like decentralised agriculture and human resources development. Based on a presentation to the OECD/DAC, the EU is now testing a new methodology for evaluating budget support. Pilot evaluations were launched during 2009 in Tunisia, Mali and Zambia. If the pilot tests prove positive, the agreed methodology providing for harmonised evaluation procedures in all beneficiary countries will be available by mid-2011. e European Commission believes that for some fragile states in post-crisis or post-conflict situations budget support provides the best means of aid, even if these countries do not formally qualify for it.", "cs": "V roce 2009 představovaly položky závazků v rámci obecné rozpočtové podpory 35 % veškerých nových operací rozpočtové podpory a činily 869 milionů EUR. Všech 23 přijímajících zemí se nacházelo v regionu AKT. V roce 2009 se přibližně 10 % nových operací v oblasti obecné rozpočtové podpory uskutečnilo v zemích s nestabilní situací (viz rámeček). Evropský konsenzus – Oblasti vztahující se k rozvojové spolupráci EU Obchod a regionální integrace Infrastruktura a doprava Voda a energie Sociální soudržnost a zaměstnanost Lidský a sociální rozvoj V prosinci 2009 se v Bruselu konala první zasedání „porot pro decentralizovanou spolupráci“, na nichž se sešlo více než 300 zástupců místních orgánů z EU a rozvojových zemí. Rozvoj venkova, územní plánování, zemědělství a zajišťování potravin Poskytování rozpočtové podpory Zdroje oficiální rozvojové pomoci řízené Evropskou komisí 8 To zahrnuje pouze podporu, kterou řídí Úřad pro spolupráci EuropeAid. HLAVNÍ BODY veřejných financí pokroku, se používá nástroj pro diagnostiku veřejných výdajů a finanční odpovědnosti (PEFA), který Komise vyvinula spolu se Světovou bankou a některými dalšími organizacemi. Od června 2005 do konce roku 2009 bylo posouzení PEFA provedeno v 105 zemích, z toho v 62 zemích z regionu AKT. To zahrnuje téměř všechny země využívající rozpočtovou podporu, kterou financuje EU. V roce 2009 mírně vzrostlo využití odvětvové rozpočtové podpory. Tato podpora byla využita prakticky u všech nových operací rozpočtové podpory mimo region AKT. V zemích sousedících s EU a v Jižní Africe se operace rozpočtové podpory soustředí na odborné vzdělávání a přípravu, reformu veřejného zdravotnictví, hospodaření s vodou a nakládání s odpadními vodami, dopravu, životní prostředí a zaměstnanost a základní vzdělávání. V Asii se veškeré závazky týkaly sociálních odvětví. V Latinské Americe patřily k hlavním odvětvím vzdělávání a sociální soudržnost. V regionu AKT se operace odvětvové rozpočtové podpory soustředily na tradiční odvětví (silnice, zdraví a vzdělávání), přičemž se objevila některá nová odvětví, například decentralizované zemědělství a rozvoj lidských zdrojů. Na základě prezentace pro OECD/DAC nyní EU testuje novou metodiku pro hodnocení rozpočtové podpory. V průběhu roku 2009 byla pilotní hodnocení zahájena v Tunisku, Mali a Zambii. Budou-li pilotní testy kladné, bude schválená metodika zajišťující harmonizované postupy hodnocení ve všech přijímajících zemích k dispozici v polovině roku 2011. Evropská komise se domnívá, že v případě některých států s nestabilní situací v období po krizi nebo po konfliktu představuje rozpočtová podpora nejlepší způsob poskytování pomoci, ačkoli tyto země nejsou pro tuto podporu oficiálně způsobilé."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální strategie pro riziko katastrof SENDAI – Současná úroveň rizika katastrof je alarmující. Škody na komerčních a obytných budovách po celém světě dosahují v průměru 314 miliard dolarů ročně, přičemž 85% této zátěže nese soukromý sektor. Nová zpráva Organizace spojených národů současně ukazuje, že investice do snížení rizika katastrof ve výši 6 miliard dolarů ročně mohou uspořit až 360 miliard dolarů. Stovky manažerů firem, kteří si tyto dramatické náklady – a potenciální přínosy – uvědomují, se připravují na konferenci OSN o snižování rizika katastrof, jež se uskuteční v japonském Sendai. Když se před deseti lety konalo poslední podobné setkání, soukromý sektor na něm téměř neměl zastoupení. Tentokrát se firmy a podnikatelé zúčastní v plné síle a budou zkoumat řadu různých drahocenných příležitostí. Japonský region Tóhoku, kde se konference uskuteční, je živoucí připomínkou, jak silný je ekonomický dopad katastrofy i daleko od jejího epicentra. Před čtyřmi lety zpustošilo tuto oblast velké zemětřesení a cunami a výroba japonských automobilů se snížila téměř o polovinu. Finanční škody se však nezastavily na hranicích Japonska; v přímém důsledku japonského zpomalení poklesla výroba automobilů v Thajsku přibližně o 20%, v Číně o 50% a v Indii o 70%. Rizika spojená s globalizovanou produkcí skýtají obrovské odměny těm, kdo vědí, jak je správně řídit. Proto velké firmy jako PricewaterhouseCoopers, Hindustan Construction Corporation, AbzeSolar, Swiss Re, AECOM, AXA Group, IBM a další – reprezentující mnoho sektorů a zahrnující všechny regiony – spolupracují s experty OSN na zkvalitnění globálních strategií řízení a snižování rizika katastrof. Tato úroveň zapojení firem je dobrým příslibem prosazení nového přístupu ke globální prosperitě: šetrného vůči planetě a citlivého vůči lidem. Konference o snižování rizika katastrof v Sendai je ostatně jen první z řady významných mezinárodních setkání plánovaných na letošní rok. Po Sendai se vedoucí světoví představitelé sejdou v červenci v Addis Abebě, kde budou diskutovat o financování rozvoje, poté na zářijovém setkání v New Yorku přijmou novou rozvojovou agendu a v prosinci se znovu setkají v Paříži, aby dospěli ke smysluplné dohodě o klimatických změnách. Celkově si lze od těchto setkání slibovat, že dají popud k transformativní akci, která dokáže nasměrovat svět na bezpečnější a trvale udržitelnější dráhu vedoucí k větší prosperitě. Trvalá udržitelnost začíná v Sendai, a to ze tří hlavních důvodů. Za prvé snižování rizika katastrof vyžaduje už ze samotné podstaty předběžné plánování.", "en": "A Global Strategy for Disaster Risk SENDAI – Current disaster-risk levels are alarming. The cost of damage to commercial and residential buildings worldwide is averaging $314 billion each year, with the private sector bearing as much as 85% of that price tag. At the same time, a new United Nations report shows that annual investments in disaster-risk reduction of $6 billion can result in savings of up to $360 billion. Hundreds of business executives, aware of the dramatic costs – and potential benefits – at stake, are now preparing to attend a UN conference on disaster-risk reduction in Sendai, Japan. A decade ago, when the last such gathering was held, the private sector was scarcely represented. This time, companies and entrepreneurs will be there in full force to explore a range of valuable opportunities. The Tohoku region of Japan, where the meeting will take place, is a vivid reminder of how a disaster's economic impact reverberates far beyond its epicenter. Devastated four years ago by the Great East Japan Earthquake and tsunami, Japan's automobile production was cut by nearly half. The financial damage did not stop at the country's borders; as a direct result of the slowdown in Japan, automobile production dropped by some 20% in Thailand, 50% in China, and 70% in India. The risks inherent in globalized production carry great rewards for those who know how to manage them properly. That is why major businesses such as PricewaterHouseCoopers, Hindustan Construction Corporation, AbzeSolar, Swiss Re, AECOM, AXA Group, IBM, and others – spanning many sectors and encompassing all regions – are engaging with UN experts to improve global strategies for disaster-risk management and reduction. This level of business engagement bodes well for pioneering a new planet-friendly and people-sensitive approach to global prosperity. Indeed, the disaster-risk reduction conference in Sendai is the first in a series of major international gatherings this year. Beyond Sendai, world leaders will convene in Addis Ababa in July to discuss financing for development, in New York in September to adopt a new development agenda, and in Paris in December to reach a meaningful climate-change agreement. Taken together, these meetings promise to generate transformative action that can set the world on a safer, more prosperous, and more sustainable path. Sustainability starts in Sendai for three major reasons. First, by its very nature, disaster-risk reduction requires forward planning."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We had a petition system. It's a remedy outside the judicial system, because the Chinese central government wants to keep a myth: The emperor is good. The old local officials are thugs. So that's why the petitioner, the victims, the peasants, want to take the train to Beijing to petition to the central government, they want the emperor to settle the problem. But when more and more people go to Beijing, they also cause the risk of a revolution. So they send them back in recent years. And even some of them were put into black jails. But now we have Weibo, so I call it the Weibo petition. People just use their cell phones to tweet. So your sad stories, by some chance your story will be picked up by reporters, professors or celebrities. One of them is Yao Chen, she is the most popular microblogger in China, who has about 21 million followers. They're almost like a national TV station. If you -- so a sad story will be picked up by her. So this Weibo social media, even in the censorship, still gave the Chinese a real chance for 300 million people every day chatting together, talking together. It's like a big TED, right? But also, it is like the first time a public sphere happened in China. Chinese people start to learn how to negotiate and talk to people. But also, the cat, the censorship, is not sleeping. It's so hard to post some sensitive words on the Chinese Weibo.", "cs": "Měli jsme petiční systém. Je to nápravné řešení mimo justiční systém, protože čínská centrální vláda chce udržovat mýtus, že vládce je dobrý a místní úředníci jsou zločinci. Proto signatáři, oběti, venkované chtěji ohledně toho vlaku podat petici k centrální vládě v Pekingu. Chtějí, ať vládce vyřeší problém. Ale čím více lidí jde do Pekingu, tím zvyšují riziko revoluce. Proto byli v posledních letech posíláni zpátky. A některé z nich dokonce zavřeli do \"černých věznic\". Teď ale máme Weibo, a tak tomu říkám Weibo petice. Lidi jednoduše tweetují ze svých mobilů. Váš dojemný příběh může být vybrán některým z reportérů, profesorů nebo celebritou. Jednou z nich je Yao Chen, nejpopulárnější mikroblogerka v Číně, která má okolo 21 milionů následovníků. Je to skoro jako národní TV stanice. Když si vybere nějaký dojemný příběh. Takže Weibo jako sociální médium, i s cenzurou, umožnilo Číňanům, 300 milionům lidí, aby spolu každý den hovořili a diskutovali. Je to jako velký TED, že? Ale taky je to poprvé, kdy se v Číně objevila veřejná sféra. Číňané se začínají učit vyjednávat a mluvit s lidmi. Kočka, ta cenzura, ale nikdy nespí. Je velmi těžké zmínit na Weibu nějaká citlivá slova."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Moreover, nationals of EU-8 and EU-2 Member States who are legally working in one of the EU-15 or EU-25 Member States on or after the date ofaccession, and who have been admitted to the labour market of that Member State for an uninterrupted period of twelve months or longer have directaccess (without work permits) to the labour market of that Member State, butnot automatically to the labour markets of the other EU-15 or EU-25 Member States. The transitional measures apply for a maximum period of 7 years after thedate of accession. This period is divided into three distinct phases (2+3+2years) during which different conditions apply. First phase For the first two years following accession national law determines the accessto the labour market. Member States that formed part of the EU before accession are allowed to restrict access of the accession nationals to their labourmarkets but may also decide to liberalise access and abolish the obligation toobtain a work permit. Second phase Member States may continue to apply national measures for another threeyears if they notify the Commission accordingly before the end of the firstphase. They may, however, at any time during this phase stop applying national measures and apply Community law instead. Third phase In principle Community law should apply fully five years after accession.However, if there are serious disturbances of the labour markets (or if there isa threat thereof), Member States may extend national measures for a furthertwo years after notifying the Commission. Enlargement: transitional measures The transitional period for workers from the EU-8 Member States started with accession on 1 May 2004 and will irrevocably end on 30 April 2011", "cs": "Státní příslušníci členských států EU-8 a EU-2, kteří zákonně pracují v jednom z členských států EU-15 nebo EU-25 ke dni vstupu do EU nebo po něma kteří byli přijati na pracovní trh dotčeného členského státu po nepřetržitoudobu dvanácti měsíců nebo déle, mají navíc přímý přístup (bez pracovníchpovolení) na pracovní trh tohoto členského státu, nikoli však automaticky napracovní trhy dalších členských států EU-15 nebo EU-25. Přechodná opatření platí na období maximálně sedmi let po datu přistoupení.Toto období je rozděleno do tří různých fází (2+3+2 roky), během nichž platírůzné podmínky. První fáze První dva roky od přistoupení určují přístup na pracovní trh vnitrostátní právní předpisy. Členským státům, které tvořily EU před přistoupením, je povoleno omezit přístup na jejich trhy práce státním příslušníkům z přistupujícíchzemí, mohou se však rozhodnout, že budou přístup na své pracovní trhy liberalizovat a že zruší povinnost získat pracovní povolení. Druhá fáze Členské státy mohou nadále uplatňovat vnitrostátní opatření po další tři roky,pokud to řádně oznámí Komisi před ukončením první fáze. Mohou však kdykoli během této fáze ukončit uplatňování vnitrostátních opatření a namístotoho uplatnit právní předpisy Společenství, Třetí fáze V zásadě by se měly plně uplatňovat právní předpisy Společenství po pětiletech od vstupu. Pokud však dojde k vážným narušením pracovních trhů(nebo pokud existuje riziko takových narušení), mohou členské státy prodloužit vnitrostátní opatření po další dva roky poté, co informují Komisi. Rozšíření: přechodná opatření Přechodné období pro pracovníky z členských států EU-8 začalo přistoupe- ním dne 1. května 2004 a neodvolatelně skončí dne 30. dubna 2011 ("}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It should be clear that some projects, even those strongly promoted by certain lobbies, must be abandoned or postponed. Doubt should be the rule in the face of generous traffic forecasts. But that does not mean that Europe no longer has any need to finance new transport infrastructure. Such infrastructure remains necessary, for economic and social reasons, but certain conditions must be taken into account when studying and planning it. Clarification is also necessary regarding the effects of economic growth and social cohesion. Rather than promising a general improvement, it is more logical to show what the effects of the polarisation resulting from the creation of a new infrastructure will be. The positive and negative impact of new traffic flows will not spread homogeneously over the area. Rather than speaking generally of the ‘structuring effects’ it is better to have recourse to simulation models of interaction between transport and localisation to highlight the winners and the losers. This procedure can lead to more or less explicit bargaining, a weighing of the relative pros and cons which, although not the most exciting form of democracy, is nevertheless a necessary stage. A distinction must be made between countries where standards of living are still far below the European average and the most developed zones. We must not, in the name of environmental protection, stop Poland or Greece from acquiring an efficient motorway network. We know that the mobility of people and goods is a powerful factor for economic growth. We must not forget this lesson. Whilst we must avoid over-investment and the funding of low traffic infrastructure, this does not mean we must ban investment, in the new and old Member States. The development of public–private partnerships (PPPs) is a good way of separating good infrastructure projects from bad. It is a method that makes it possible to effectively identify the risks and spread them Today, the question of the effects of transport infrastructure on economic growth and social cohesion is therefore being posed in new terms. Although the fundamental mechanisms are the same (lower production costs, extension of outlet areas and polarisation), the heterogeneous nature of their implications deserves to be rendered more explicit. Transport, a driving force for regional development To invest in transport is to invest in regional development: a principle and a priority for the EIB States, transport investments play a major role in stimulating the internal market and improving cohesion in Europe.", "cs": "Mělo by být jasné, že některé projekty, včetně těch výrazně podporovaných jistými lobby, musejí být prostě zrušeny nebo alespoň oddáleny a optimistickým odhadům hustoty dopravy by se mělo čelit zásadou pochybování. To samozřejmě neznamená, že Evropa už nepotřebuje fi nanco-vat novou dopravní infrastrukturu, která je i nadále nutná jak z důvodů ekonomických, tak sociálních, při její přípravě a plánování se však musí vzít v úvahu jisté podmínky. Je také nutné si vyjasnit vliv hospodářského růstu a sociální soudržnosti. Rozumnější než slibovat všeobecné zlepšení je ukázat, k čemu povede polarizace, která vznikne po vytvoření nové infrastruktury. Pozitivní a negativní dopady nových dopravních tahů se na příslušném území nebudou projevovat rovnoměrně a místo všeobecných výroků o „strukturálních účincích“ je vhodnější vzít si na pomoc modely simulující vzájemné působení dopravy a lokalizace, protože tím se poukáže jak na „vítěze“, tak na „poražené“. Podobný postup může vést k více méně otevřenému jednání a porovnávání relativních pro i proti, což, pravda, není ta nejlepší forma demokracie, nicméně její nutná fáze. Je navíc třeba dělat rozdíly mezi zeměmi, kde je životní úroveň stále ještě hluboko pod evropským průměrem, a těmi nejrozvinutějšími oblastmi. Nesmíme ve jménu ochrany životního prostředí bránit Polsku či Řecku v budování efektivní dálniční sítě. Víme přece, že pohyb osob i zboží je významným faktorem hospodářského růstu, a nelze na toto poučení zapomínat. Musíme se samozřejmě vyhýbat přehnanému investování a financování infrastruktury, která by sloužila jen malému dopravnímu provozu, to ale neznamená, že bychom měli zakázat investice jako takové, ať již v nových, nebo starých členských státech. Vhodným způsobem, jak v dnešní době oddělit dobré infrastrukturní projekty od těch špatných, je rozvoj systému PPP (Public-Private Part- Otázka dopadů dopravní infrastruktury na hospodářský růst a sociální soudržnost je proto dnes formulována pomocí nových pojmů. Základní mechanismy (nižší výrobní náklady, rozšíření odbytových oblastí a polarizace) sice zůstávají stejné, ale heterogenní podstata jejich vlivu si zasluhuje být srozumitelněji vysvětlena. Doprava: hnací síla rozvoje regionů Investovat do dopravy znamená investovat do regionálního rozvoje – to je princip a priorita EIB Evropská investiční banka (EIB), tato stěžejní finanční instituce Evropské unie, půjčila v roce 2004 na prosazení cílů EU 43,2 miliardy EUR."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Konečně ve Venezuele, zemi tragicky flirtující s postavením „rozvráceného státu,“ se vláda prezidenta Nicoláse Madura potýká s narůstajícími hospodářskými a finančními obtížemi plynoucími z fiskálně neukotvených politik, které mají počátek u jeho předchůdce, Huga Cháveze. Tváří v tvář rozsáhlému nedostatku zboží a špatně fungujícím trhům, včetně devizového, jeho vláda už ztratila většinu v Národním shromáždění a opozice se teď ústavními prostředky pokouší zkrátit jeho funkční období. Politickou dynamikou regionu hýbe několik klíčových faktorů. Strmý propad mezinárodních cen komodit, například ropy a mědi, společně se zpomalující čínskou ekonomikou, ztenčuje exportní příjmy regionu a zdůrazňuje domácí ekonomické těžkosti. Situaci ještě zhoršuje kolísavější prostředí finančních toků do rozvíjejících se zemí, váhavější přímé zahraniční investice a obava z možných dopadů sílící antiglobalizační rétoriky v neobvyklém prezidentském soupeření ve Spojených státech na mezinárodní obchod. Výsledný pokles hospodářské výkonnosti, včetně hlubokých recesí v Brazílii a Venezuele, zostřil všeobecnou nespokojenost s veřejnými službami a zesílil dlouhotrvající obavy z nerovnosti a zpronevěr veřejných prostředků. Nespokojenost obyvatel je zjevná i v tradičně dobře spravovaných zemích, jako je Chile, kde se skupinám s nízkými příjmy v posledních letech daří poměrně dobře a kde rozsah úředních zlodějin – dokázaných i domnělých – ve srovnání se sousedními zeměmi bledne. Hospodářská a sociální deziluze regionu prozatím nejvíc nahrává pravicovým stranám a politickým programům. Mnozí v regionu doufají, že politická změna se může stát katalyzátorem rychlejšího růstu, jelikož dojde k přepracování stávajících politik a realizaci účinnějších protikorupčních tažení. Opět ale platí, že pokud se dnešní političtí vítězové nepostarají o vyšší a výrazně inkluzivnější růst, jejich voliči se zřejmě přesunou jinam. Při pohledu z globální perspektivy je posun v Latinské Americe součásti obecnějšího vzestupu nespokojenosti s „establishmentem“. Ta se přitom netýká jen vlád. Dopadá i na elity v soukromém sektoru, zejména v bankách a nadnárodních společnostech. V USA je výsledkem výrazný odklon od politiky establishmentu, jehož součástí je nenadálý vzestup Donalda Trumpa jako předpokládaného republikánského kandidáta a nečekaně silná výzva Bernieho Sanderse pro Hillary Clintonovou v táboře demokratů.", "en": "And in Venezuela, a country tragically flirting with “failed state” status, President Nicolás Maduro’s government confronts mounting economic and financial challenges stemming from fiscally unanchored policies begun under his predecessor, Hugo Chávez. Facing widespread shortages of goods and malfunctioning markets, including for foreign exchange, his government has already lost control of the National Assembly, and the opposition is now seeking to shorten his term by constitutional means. Several key factors are driving the region’s political dynamics. The sharp drop in international prices for commodities, such as oil and copper, together with a slowing Chinese economy, has reduced the region’s export earnings and accentuated domestic economic challenges. This has been aggravated by a more volatile environment for financial flows to emerging countries, more tentative foreign direct investment, and concern about the potential fallout for international trade from rising anti-globalization rhetoric in the unusual presidential race in the United States. The resulting deterioration in economic performance, including deep recessions in Brazil and Venezuela, has accentuated popular dissatisfaction with public services and amplified long-standing worries about inequality and misappropriation of public funds. Popular dissatisfaction is evident even in traditionally well-managed countries, such as Chile, where lower-income groups have done relatively well in recent years and where the scale of official fraud – documented and alleged – pales in comparison to neighboring countries. For now, rightist parties and policy agendas are the main beneficiaries of the region’s economic and social disillusion. The hope for many in the region is that political change can catalyze faster growth, by revamping existing policies and pursuing more effective anti-corruption campaigns. But, again, unless today’s political winners deliver notably higher and significantly more inclusive growth, their electorates are likely to move on. Viewed from a global perspective, the shift in Latin America is part of a broader rise in discontent with the “establishment.” And it is not limited to governments. It also extends to private-sector elites, particularly banks and multinational companies. In the US, the result has been a significant shift away from establishment politics, including the unanticipated emergence of Donald Trump as the presumptive Republican candidate and Bernie Sanders’s unexpectedly powerful challenge to Hillary Clinton on the Democratic side."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fed by zřejmě namítl, že zajistit, aby bubliny aktiv nevyvolávaly nadměrné půjčování a v posledku dluhovou krizi, je úkolem regulačních orgánů, přestože součástí mixu řešení musí být samozřejmě i měnová politika. Vzhledem k vleklému zotavování mohl jít Bernanke ještě dál a tvrdit, že pravdu má právě Fed. Ostatní měnové orgány vyspělých zemí, například Evropská centrální banka, snad až příliš silně reagují na krátkodobou inflační volatilitu. Asi proto, že svým zahraničním protějškům nechtěl působit problémy, Bernanke ovšem zvolil obezřetnější přístup a politiku Fedu bránil pouze jako správnou volbu pro Ameriku. Při obhajobě politiky Fedu si Bernanke musel dávat pozor, aby neřekl nic, co by mohlo přespříliš znepokojit investory. Už teď ostatně mají dostatek důvodů k nervozitě: vždyť po obřím uvolňování finančních podmínek ze strany Fedu bude nakonec muset následovat neobyčejně bolestivé zpřísnění. Bude ekonomika připravená, až nadejde čas? Vysvětlit nevyhnutelný přechod ke zpřísňování by se mohlo ukázat jako mnohem větší výzva než vysvětlit výjimečnou výpomoc ve formě kvantitativního uvolňování. Fed musí mít vždy na paměti, že nehledě na míru nevzrušenosti a racionality jeho vlastní analýzy jedná s trhy, které dokážou všechno, jen ne být nevzrušené a racionální. Právě proto, že do QE se investovalo tolik emocí, psychologické účinky návratu k normalitě budou riskantní a nepředvídatelné.", "en": "The Fed probably would argue that it is the job of regulators to make sure that asset bubbles do not induce too much borrowing and an eventual debt crisis, though of course monetary policy has to be in the mix. Given the sluggish recovery, Bernanke could have gone even further and argued that the Fed is the one who has it right. Other advanced-economy monetary authorities, such as the European Central Bank, might be over-reacting to short term inflation volatility. However, perhaps not wanting to cause problems for his foreign counterparts, Bernanke took a more cautious approach, merely defending the Fed’s policy as the right choice for America. In defending the Fed’s policy, Bernanke had to be careful not to say anything that might overly alarm investors. Indeed, there is already reason enough for them to be nervous: after all, the Fed’s epic easing of financial conditions must eventually be followed by exceptionally painful tightening. Will the economy be ready when the time comes? Explaining the inevitable shift to tightening could prove a far greater challenge than explaining the exceptional accommodation of quantitative easing. The Fed must always remember that no matter how calm and rational its analysis may be, it is dealing with markets that can be anything but calm and rational. Precisely because so much emotion has been invested in QE, the psychological effects of returning to normalcy are going to be perilous and unpredictable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Umírání NATO LONDÝN – NATO, jehož ministři zahraničí se sejdou příští týden, umírá. Smrt se samozřejmě dostavuje u všeho živého. A jak se NATO blíží ke svým šedesátinám, jež oslaví příští rok na jaře, zdá se, že ještě není neodkladně naléhavé psát nekrolog. Šedesátníci se mohou se vší soudností těšit na dalších deset, ba snad dvacet nebo dokonce třicet let aktivního a produktivního života. Možná že ale nadešel čas na diskrétní zamyšlení nad skutečností, že „starý pán s námi nebude navždy“. Lidské instituce, stejně jako lidské bytosti, se mohou zhroutit s udivující rychlostí, jakmile přežijí svou užitečnost. Dramatický rozpad Sovětského svazu ční jako připomínka toho, co se může organizaci přihodit, když zavládnou pochybnosti, zda stále ještě slouží nějakým skutečným zájmům, kromě zájmů svých vlastních aparátčíků, a jak překotně mohou takové pochybnosti sílit, když se organizace pokusí přerodit se v cosi, čím není. NATO samozřejmě prokázalo pozoruhodnou výdrž. Mělo se vytratit, už když se zhroutil Sovětský svaz a vypařila Varšavská smlouva; svou práci odvedlo. Pak ale přišla balkánská krize 90. let, která vyvrcholila poznáním, že zastavit etnické čištění Kosova řízené srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem dokáže jedině americká vojenská moc. A pak se dostavily teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž se odpověď na otázku, zda „jít mimo své území, anebo zavřít krám“, zdála jasná. NATO tedy zůstává v chodu – a v Afghánistánu. Opakované projevy houževnatosti NATO by nám však neměly zakrývat fakt, že už nepředstavuje zdravý základ transatlantického bezpečnostního vztahu. Dokud bylo smyslem bytí NATO držet Rusy dál a Spojené státy blíž, pak byla vnitřní dynamika NATO spočívající v americkém vedení a evropské podřízenosti jak nevyhnutelná, tak vhodná. Tento nevyvážený vztah má pro obě strany stále své výhody. Američané sice zjišťují, že jejich (staří) evropští spojenci jsou méně ohební než dřív, ale mohou alespoň spoléhat na neexistenci jakékoli seriózní alternativy k tomu, čím by se NATO mělo stát anebo co by mělo dělat. Evropané se zase nadále mohou vyhýbat zodpovědnosti za svou vlastní bezpečnost a jako náhražku seriózních strategických úvah vzývat katechismus „NATO, úhelný kámen naší bezpečnosti“. Oba teď ale chování toho druhého nelibě nesou.", "en": "The Death of NATO LONDON – NATO, whose foreign ministers will meet next week, is dying. Death, of course, comes to all living things. And, as NATO approaches its 60th birthday next spring, there seems no immediate urgency about writing its obituary; 60-year-olds may reasonably look forward to another decade, perhaps two or even three, of active and productive life. But perhaps it is now time for some discreet reflection on the fact that “the old man will not always be with us.” Human institutions, like human beings, can collapse with surprising speed once they have outlived their usefulness. The dramatic dissolution of the Soviet Union stands as a reminder of what can happen to organizations when doubts take hold as to whether they still serve any real interests other than those of their own apparatchiks – and how suddenly such doubts can grow when they attempt to convert themselves into something they are not. NATO has, of course, shown remarkable tenacity. It should have disappeared when the Soviet Union collapsed and the Warsaw Pact evaporated; its job was done. But then came the Balkans crises of the 1990s, culminating in the realization that only American military power could put a stop to Serbian President Slobodan Milosevic’s ethnic cleansing of Kosovo. And then came the terrorist attacks of September 11, 2001, making the “out of area or out of business” choice seem a no-brainer. So NATO remains in business, and in Afghanistan. But NATO’s repeated demonstrations of resilience should not blind us to the fact that it no longer provides a healthy basis for the transatlantic security relationship. As long as NATO’s raison d’être was to keep the Russians out and the United States in, NATO’s internal dynamic of American leadership and European obeisance was both inevitable and appropriate. This unbalanced relationship still has advantages for both parties. Americans may find their (old) European allies less pliable than before – but they can at least count on the absence of any serious alternatives for what NATO should become, or what it should do. Europeans can continue to avoid responsibility for their own security, and to invoke the catechism of “NATO, the corner-stone of our security” as a substitute for serious strategic thought. But each now resents the behavior of the other."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ekonomické základy úspěchů a nezdarů čínského komunismu EVANSTON – „V uplynulých sto letech sjednotila [Komunistická strana Číny] čínský lid a stojí v jeho čele v době, kdy píše nejepochálnější kapitolu v tisíciletých dějinách čínského národa,“ prohlásil prezident Si Ťin-pching u příležitosti stoletého výročí založení KS Číny. Ve svém projevu zdůraznil roli strany coby hlavního motoru čínského úspěchu včetně hospodářského vzestupu země. Ekonomická bilance KS Číny je však ve skutečnosti nejednoznačná a i lidé, kteří tuto skutečnost uznávají, často přehlížejí, že úspěchy a nezdary strany pramení z týchž ekonomických základů. Si má pravdu, že pod vedením KS Číny dosáhla země „historického skoku“ z jednoho z nejchudších států světa s „poměrně zaostalými výrobními silami“ ve středněpříjmovou zemi s druhou největší ekonomikou na světě. Opomněl však dodat, že tato bilance je poskvrněná obrovskými neúspěchy, jako byl Velký skok vpřed (1958-1962), jenž vedl k největšímu hladomoru v dějinách lidstva, nebo desítky let trvající přísné zákony o plánování rodiny, které přispěly k eskalaci demografické krize. Díky schopnosti efektivně mobilizovat zdroje mohla KS Číny zajišťovat rozsáhlé veřejné statky, které jí pomohly táhnout rozvoj. Především strana od počátku 50. let mohutně investovala do veřejného zdraví a vzdělání. V důsledku toho dosáhla Čína jednoho z nejrychlejších nárůstů střední délky života, a to z 35-40 let v roce 1949 na dnešních 77,3 roku. Prudce se zvýšil také podíl žáků ve školách, a to z 20% na téměř 100% v případě základního školství a z 6% na přibližně 88% v případě středního školství. Gramotnost vzrostla z 20% v roce 1949 na dnešních 97%. V éře po reformách z roku 1978 investoval stát rovněž do dopravy a obnovitelné energie. V letech 1988 až 2019 se celková délka čínských dálnic šestinásobně zvýšila; dnes převyšují celkovou délku mezistátních dálnic ve Spojených státech. Kromě toho Čína postavila 50 jaderných elektráren třetí generace a schvaluje výstavbu 6-8 nových reaktorů ročně. A nedávno ohlásila plán na vybudování ultravysokonapěťové elektrické sítě. Toto úsilí půjde ruku v ruce s ambiciózním závazkem zajistit, aby do roku 2030 představovala větrná, vodní a sluneční energie 25% spotřeby primární energie v Číně.", "en": "The Economic Fundamentals of Chinese Communism’s Successes and Failures EVANSTON – “Over the past hundred years, the [Communist Party of China] has united and led the Chinese people in writing the most magnificent chapter in the millennia-long history of the Chinese nation,” President Xi Jinping declared at the CPC’s centennial celebration, in a speech that emphasized the Party’s role in driving China’s success, including its economic rise. But the CPC’s economic record is actually mixed, and even those who recognize this often overlook that its successes and failures stem from the same economic fundamentals. Xi is right that, under the CPC’s leadership, China has achieved the “historic leap” from one of the world’s poorest countries, with “relatively backward productive forces,” to a middle-income country with the world’s second-largest economy. What he left out is that this record is marred by major failures, such as the Great Leap Forward (1958-62), which led to the largest famine in human history, and decades of strict family-planning laws that contributed to an escalating demographic crisis. The CPC’s ability to mobilize resources effectively has enabled it to provide large-scale public goods that helped to drive development. Most notably, the Party made massive investments in public health and education, beginning in the early 1950s. As a result, China achieved among the fastest-ever sustained increases in life expectancy at birth, from 35-40 years in 1949 to 77.3 years today. School enrollment rates also soared, from 20% to near-universal at the primary level, and from 6% to about 88% at the secondary level. Literacy rose from 20% in 1949 to 97% today. In the post-1978 reform era, the state also invested in transportation and renewable energy. Between 1988 and 2019, the total length of Chinese expressways increased sixfold; they now exceed the length of interstate highways in the United States. Moreover, China has built 50 third-generation nuclear power plants, and has been approving 6-8 new reactors per year. And it recently announced an ultra-high-voltage electrical grid. Such efforts will be guided by the ambitious pledge to ensure that wind, hydro, and solar power account for 25% of primary energy consumption in China by 2030."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přece jen jsme všichni nebyli investiční géniové. Byla to jen bublina, zjistili jsme. To ranilo naši sebedůvěru, a tedy víru ve vlastní budoucnost, a demotivovalo od přijímání rizik. Posléze propukla finanční krize a vyděsila celý svět. Příběh o příležitostech a bohatství se proměnil ve vyprávění o zkorumpovaných hypotečních věřitelích, předlužených finančních ústavech, zabedněných expertech a zaháčkovaných regulátorech. Ekonomika se rozkymácela jako loď bez kormidelníka a v hrstce záchranných člunů se vzdalovali jen vychytralí podnikavci, kteří nás nalákali na palubu – označme je za „jedno procento“. Zkraje roku 2009 dosáhl celosvětový propad akciových trhů svého dna a strach z hluboké deprese byl podle průzkumu spotřebitelských nálad uskutečněného Michiganskou univerzitou na nejvyšší úrovni od druhé ropné krize z počátku 80. let. Z nejmatnějších vzpomínek – či z vyprávění našich rodičů a prarodičů – se začaly probouzet příběhy Velké hospodářské krize 30. let a znovu se vyprávěly. Abychom pochopili, proč ekonomické oživení (ne-li oživení akciového trhu) zůstává od roku 2009 tak chatrné, musíme určit, které příběhy ovlivňují všeobecnou psychologii lidí. Jedním příkladem je překotný rozvoj chytrých telefonů a tabletů. Apple uvedl iPhone na trh roku 2007 a Google představil telefony se systémem Android v roce 2008, právě když krize začínala, leč většiny růstu dosáhly od té doby. Tablet iPad uvedl Apple do prodeje v roce 2010.", "en": "We were not all investing geniuses after all. It was just a bubble, we learned. Our confidence in ourselves, and hence in our futures, took a hit, discouraging economic risk-taking. Then the financial crisis erupted, scaring the entire world. A story of opportunity and riches turned into one of corrupt mortgage lenders, overleveraged financial institutions, dimwitted experts, and captured regulators. The economy was careening like a rudderless ship, and the sharp operators who had duped us into getting on board – call them the 1% – were slipping away in the only lifeboats. By early 2009, the plunge in stock markets around the world reached its nadir, and fear of a deep depression, according to the University of Michigan Consumer Sentiment Survey, was at its highest level since the second oil crisis in the early 1980’s. Stories of the Great Depression of the 1930’s were recalled from our dimmest memories – or from our parents’ and grandparents’ memories – and retold. To understand why economic recovery (if not that of the stock market) has remained so weak since 2009, we need to identify which stories have been affecting popular psychology. One example is the rapid advance in smartphones and tablet computers. Apple’s iPhone was launched in 2007, and Google’s Android phones in 2008, just as the crisis was beginning, but most of their growth has been since then. Apple’s iPad was launched in 2010."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's called RAPHaEL: Robotic Air-Powered Hand with Elastic Ligaments. There are a lot of really neat, very good robotic hands out there on the market. So for prosthesis applications it's probably not too practical, because it's not affordable. Instead of using electrical motors, electromechanical actuators, we're using compressed air. We developed these novel actuators for the joints, so it's compliant. You can actually change the force, simply just changing the air pressure. And it can actually crush an empty soda can. It can pick up very delicate objects like a raw egg, or in this case, a lightbulb. The best part: it took only 200 dollars to make the first prototype. This robot is actually a family of snake robots that we call HyDRAS, Hyper Degrees-of-freedom Robotic Articulated Serpentine. This is a robot that can climb structures. This is a HyDRAS's arm. It's a 12-degrees-of-freedom robotic arm. But the cool part is the user interface. The cable over there, that's an optical fiber. This student, it's probably her first time using it, but she can articulate it in many different ways. So, for example, in Iraq, the war zone, there are roadside bombs. Currently, you send these remotely controlled vehicles that are armed. It takes really a lot of time and it's expensive to train the operator to operate this complex arm.", "cs": "Jmenuje se RAPHaEL. Robotická Vzduchem Poháněná Ruka s Elastickými Vazy. Na trhu existuje mnoho opravdu povedených a velmi dobrých robotických ruk. Problémem je, že jsou příliš drahé, desítky tisíc dolarů. Pro protetické použití to pravděpodobně příliš praktické není, protože nejsou dostupné. Snažili jsme se tento problém vyřešit velmi odlišným způsobem. Namísto použití elektrických motorů a elektromechanických ovladačů, jsme užili stlačený vzduch. Vyvinuli jsme nové ovladače kloubů. Jsou vyhovující. Můžete měnit sílu jednoduše změnou tlaku vzduchu. Dovede zmačkat prázdnou plechovku limonády. Dovede zvednout velmi křehké objekty, jako syrové vajíčko, či v tomto případě žárovku. A to nejlepší na něm je, že postavení prototypu stálo pouze 200 dolarů. Tento robot je z rodiny hadovitých robotů, nazýváme ho HyDRAS. Znamená to: Robotická Kloubová Stočenina s Vysokým Stupněm volnosti. Jde o robota, který dovede šplhat. Toto je ruka HyDRASu. Je to robotická ruka s 12 stupni volnosti. Ale ta skvělá část je uživatelské rozhraní. Tento kabel je optické vlákno. A tato studentka, používá to zřejmě poprvé, ale dovede tím pohybovat mnoha různými způsoby. Takže na příklad v Iráku, jak víte, válečné zóně, jsou výbušniny na cestách. V současnosti se používají k jejich zneškodnění dálkově ovládaná vozidla s rukama. Zabere to opravdu hodně času a zároveň je drahé vyškolit operátora k ovládání složité ruky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednotný trh je jedním z největších úspěchů Evropské unie. Odstranění překážek svobodného pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu přináší lidem po celém kontinentu větší prosperitu, vnitřně zdokonaluje naše dovednosti a mezinárodně nám dává větší váhu. Když jsme před 20 lety začali ve velkém měřítku prosazovat jednotný trh, bylo členských států pouhých dvanáct. Dnes je jich 27. Evropa se velmi změnila. Kromě toho jsme prošli komunikační a technologickou revolucí, která se dotkla všech aspektů našeho života. Pro evropské občany a firmy se sice otevřely obrovské nové příležitosti, ale globální konkurence v oblasti obchodu a investic zároveň nikdy nebyla tvrdší. Během letošního roku předloží komise posouzení jednotného trhu, aby zajistila, že Evropa bude připravena na to, co ji čeká. Je to významná příležitost k reformě a obnově. Moderní jednotný trh by měl odrážet moderní potřeby a my bychom měli soustředit své úsilí tam, kde může přinést největší efekt. Potřebujeme žebříček priorit, který bude reagovat na to, co lidé chtějí a očekávají – pracovní místa, růst a bezpečnost. Máme-li se vyrovnat s rychlými změnami, potřebujeme být v oblasti regulace flexibilní. Je zapotřebí smířit se s tím, že ne vše lze řídit z centra, což znamená více důvěry a více partnerství, ale i větší ochotu nést na svých bedrech po delší dobu zodpovědnost. Chceme-li uspět při vytváření jednotného trhu, který bude otevřený světu, bude stavět na svých vnitřních silných stránkách a zároveň bude stát v čele utváření mezinárodního prostředí, pak musí naše úsilí na úrovni EU jít ruku v ruce s úsilím na úrovni národní. Chválím členské státy za vynaloženou snahu, ale všichni máme na víc.", "en": "The single market is one of the European Union’s greatest achievements. Removing barriers to the free movement of people, goods, services, and capital has brought greater prosperity to people across the Continent, hones our skills internally, and gives us weight internationally. When we made the big push for the single market 20 years ago, there were just 12 member states. Now there are 27. Europe is a very different place. We have also undergone a communications and technological revolution that has touched every aspect of our lives. While immense new opportunities have opened up for Europe's citizens and businesses, global competition for trade and investment has never been tougher. Later this year, the Commission will bring forward a review of the single market to ensure that Europe is ready for what lies ahead. This is an important opportunity for reform and renewal. A modern single market should reflect modern needs, and we should concentrate our efforts where they can have most effect. We need a set of priorities that responds to what people want and expect – jobs, growth, and security. To cope with rapid change, we need to be flexible when it comes to regulation. We need to accept that not everything can be run from the center, which means more trust and more partnership, but also more willingness to shoulder responsibility further down the line. Indeed, if we are to succeed in creating a single market that is open to the world, builds on its internal strengths, and is at the cutting edge when it comes to shaping the international environment, our efforts at the EU level have to be matched by efforts at the national level. I commend the member states for the efforts they have made, but we can all do better."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Místo toho se zaobírá každou otázkou zvlášť a není si jistá, jak vyvážit svou roli globální mocnosti se závazkem dodržovat liberální hodnoty, přičemž v jejím čele stojí prezident, který zjevně věří, že vzletná rétorika může nahradit strategické myšlení. Neměli bychom si dělat žádné iluze: prozatímní dohoda s Íránem je oslnivým vítězstvím pro Putina, nikoliv pro Obamu a jeho ministra zahraničí Johna Kerryho. Po tomto vítězství rychle následovalo další – rozhodnutí Ukrajiny odmítnout asociační dohodu s Evropskou unií a dát přednost Putinově zamilovanému projektu, totiž eurasijské celní unii, jejímž cílem je obnovit velkou část Sovětského svazu coby jediné hospodářské zóny. Rovněž syrská krize se vyvíjí podle přání Kremlu, neboť prezident Bašár Asad setrvává u moci navzdory Obamově naléhání, aby odstoupil. Obamova letní výhrůžka, že v Sýrii použije omezenou sílu, byla jen prázdnou rétorikou. Asada možná přiměla k tomu, aby se vzdal chemických zbraní, avšak ruská hrozba vetování jakékoliv razantní rezoluce Rady bezpečnosti OSN proti Sýrii posloužila jako záruka, že si Asadův vražedný režim udrží kontrolu nad situací. I kdyby byla v lednu svolána schůzka Ženeva II. o Sýrii, Rusko se postará o to, aby Asad setrval na trůnu. Americké strategické vakuum je po vojenském svržení vlády Muslimského bratrstva v čele s prezidentem Muhammadem Mursím patrné také v Egyptě. Obamovo tápání, jak se s tímto převratem vyrovnat, vytvořilo absurdní situaci, kdy se většina prozápadně orientovaných skupin v Egyptě – vojenské a sekulární elity, na nichž stálo Mubarakovo spojenectví s USA – v zoufalství obrátila na Rusko jako na zdroj budoucích vojenských dodávek. Hrozí nebezpečí, že americké strategické myšlení a diplomacie, které v 70. letech inicioval Henry Kissinger a jež si několik desítek let kladly za cíl odradit Egypt od spojenectví s Ruskem, dnes přijdou nazmar kvůli Obamově neschopnosti udělat si jasný názor na Mursího svržení. Samozřejmě není snadné podpořit vojenský převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi (a to ani proti takovému, který jako Mursí podkopával demokratické hodnoty a instituce, jež ho vynesly k moci). Člověk si však klade otázku, jak by byl Obama reagoval v roce 1933, kdyby německá armáda svrhla Hitlera (jenž byl koneckonců jmenován kancléřem po vyhraných volbách).", "en": "Instead, it considers every issue separately, unsure about how to balance its role as a global power with its commitment to liberal values, and led by a president who apparently believes that soaring rhetoric is a substitute for strategic thinking. There should be no illusion: The interim agreement with Iran is a resounding triumph for Putin, not for Obama and US Secretary of State John Kerry. That victory was quickly followed by another – Ukraine’s decision to reject an association agreement with the European Union, opting instead to join Putin’s pet project, a Eurasian customs union designed to reconstitute much of the Soviet Union as a single economic zone. Meanwhile, the Syrian crisis also is going the Kremlin’s way, with President Bashar al-Assad remaining in power, despite Obama’s insistence that he leave. Obama’s threat last summer to use limited force in Syria was empty rhetoric. It might have convinced Assad to give up his chemical weapons, but Russia’s threat to veto any muscular Security Council resolution against Syria guaranteed that his murderous regime would retain control. Even if a Geneva II meeting on Syria is convened in January, Russia will ensure that Assad remains on the throne. America’s strategic vacuum can also be seen in Egypt in the wake of the military’s overthrow of President Mohamed Morsi’s Muslim Brotherhood government. Obama’s uncertainty about how to deal with the coup has created an absurd situation in which most Western-oriented groups in Egypt – the military and secular elites who underpinned Mubarak’s alliance with the US – have now turned, in desperation, to Russia as a source of future military supplies. Decades of American strategic thinking and diplomacy, initiated by Henry Kissinger in the 1970’s, aimed at weaning Egypt from its Russian alliance, now appear in danger of going down the drain because of Obama’s inability to make up his mind about Morsi’s overthrow. Of course, it is not easy to support a military coup against a democratically elected president (even one who, like Morsi, undermines the democratic values and institutions that brought him to power). But one wonders how Obama would have reacted in 1933 had the German military toppled Hitler (who, after all, was appointed Chancellor after winning an election)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poskytnutí pasu EU lidem nelegitimizuje jednotný trh práce, a proto jsou „záchranné brzdy“ migrace v EU nevyhnutelné. Za třetí musíme akceptovat skutečnost, že většina uprchlíků přijíždějících do EU se už domů nevrátí. Cesta vpřed je obtížná. Nejsnazší kroky jsou ty, které zvyšují bezpečí voličů v nejširším smyslu, protože takovou politiku mohou kontrolovat političtí lídři. Tato opatření nebudou zahrnovat jen zastropování počtu ekonomických migrantů, ale i politiku vedoucí k očekávání plné zaměstnanosti a kontinuity příjmů. Pouze pokud se sníží ekonomická nejistota voličů, existuje naděje na aktivní politiku asimilace či integrace uprchlíků, jejichž počty západní představitelé nemohou přímo kontrolovat. Nevyřešeným problémem zůstává, jak snížit faktory, které vyhánějí národy z vlastních zemí. Můžeme doufat, že hospodářský rozvoj ve východní Evropě – nebo v Mexiku – dostatečně srovná podmínky, takže skončí čistý tok ekonomických migrantů z jednoho regionu do druhého; ukončení toku uprchlíků z Blízkého východu a Afriky je však neskonale náročnější. Podmínkou hospodářského rozvoje je obnova pořádku a vytvoření legitimní autority a my nevíme, jak by se toho mělo dosáhnout. V některých případech bude možná nutné překreslit hranice. Lze si však jen těžko představit, jak by k tomu mohlo dojít bez mnohaletých bojů nebo jak může Západ omezit krveprolévání. Jedna věc mi připadá jistá: bez zvýšené bezpečnosti na obou stranách se politické násilí přelije z islámského světa k jeho nejbližším evropským sousedům.", "en": "Giving people an EU passport doesn’t legitimize a single labor market, which is why “emergency brakes” on migration within the EU are inevitable. Third, we need to accept the fact that most of the refugees arriving in the EU will not return home. The way forward is difficult. The easiest steps are those that increase voters’ security, in the widest sense, because such policies are within the control of political leaders. These measures will include not just a cap on the number of economic migrants, but also policies leading to expectation of full employment and continuity of income. Only if voters’ economic insecurity is diminished is there any hope for active policies to assimilate or integrate refugees, whose numbers Western leaders cannot directly control. The unsolved problem is how to reduce those factors pushing people out of their own countries. We may hope that economic development in Eastern Europe – or Mexico – will equalize conditions sufficiently to end net flows from one region to another; but ending the flow of refugees from the Middle East and Africa is altogether more daunting. Restoration of order and creation of legitimate authority are preconditions of economic development, and we don’t know how this is to be done. In some cases, it may require redrawing borders. But it is hard to see that happening without years of fighting, or to know how the West can reduce the bloodshed. One thing seems certain to me: without increased security at both ends, political violence will spill over from the Islamic world to its nearest neighbors in Europe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč, mohli by se lidé ptát, by měly spojenecké země platit tak vysokou cenu za válku, a snad dokonce obětovat životy svých vojáků, když neexistuje žádné vážné nebezpečí ohrožující národní bezpečnost či základní národní zájmy? V době okamžité dosažitelnosti informací a šokujících televizních zpravodajství není možné vést války bez podpory veřejnosti. Kdybychom chtěli být povrchní, řekneme, že taková popularita morálně motivované války dokonce usnadňuje: scény utrpení na televizních obrazovkách vyvolávají iracionální emotivní reakce a pocity solidarity. Ale veřejné mínění se může lehce zvrtnout, když konflikt nepoškozuje samotnou bezpečnost nebo životní zájmy, a zejména když oběti na straně spojenců jsou naši vlastní synové a bratři nebo když druhá strana odpovídá teroristickými útoky. Strach z nestálosti veřejného mínění vede ke spoléhání se na technologie a doktrínu “nulových obětí” – tedy k mýtu o válce bez rizik, který v současné době převládá spojeneckým akcím. Všichni se obávají toho, že pozemní vojska budou pro ukončení vyhánění etnických Albánců a vypuzení Srbů z Kosova nakonec nezbytná. Nicméně presidenti Clinton a Chirac a premiéři Blair a Schroeder se stále drží představy, že nasazení pozemního vojska jen otevře cestu ke krveprolití, a to v prostředí, které Clinton eufemisticky nazývá extrémně permisivním. Bombardování je tak jen kompromisem mezi aktivitou a nečinností, mezi nezbytností intervence a neochotou nést jakékoliv riziko. Tím, že bylo dopředu deklarováno – v rozporu se všemi prazákladními pravidly vedení války – že NATO nepoužije pozemní síly, byla Miloševičovi poskytnuta výhoda vlastní iniciativy a v jistém smyslu i bezpečnosti. Zatímco NATO dál vede své letecké útoky, polovojenské srbské tlupy, více či méně řízené Bělehradem, vedou své vlastní války proti civilnímu obyvatelstvu. Jak dojemná byla reakce generálního tajemníka NATO Javiera Solany, když řekl: “Snad ani nemáme prostředky, abychom to mohli zastavit, ale ukázali jsme, že máme vůli se o to pokusit.” A tak čelíme dramatickému rozporu mezi universalistickými touhami a neochotou platit cenu, jež tyto touhy vyžadují. Výsledkem je volba omluvných a ospravedlňujících prostředků. Zde tedy vězí kořeny slabosti NATO a rovněž vážná otázka jeho budoucnosti. Sovětská hrozba s sebou nesla p��ipravenost bránit se a nést i těžká břemena. Mohli bychom ale nyní s takovou připraveností počítat dnes, v době, kdy je hrozba reálná, ale mnohem více rozptýlená, abstraktní, latentní a začasto geograficky velmi vzdálená? Stálost Aliance je zakleta do odpovědi na tuto otázku. Západ svoji bitvu v Kosovu prohrál, ale dozajista ještě neprohrál válku.", "en": "Why, people ask, should the allied countries pay the heavy price of war, and perhaps sacrifice the lives of their soldiers, when there is no danger to their national security or vital national interests? In the era of immediate access to information and the shock of television images, wars cannot be conducted without popular support. Superficially, this makes morally motivated wars easier: scenes of misery on TV incite visceral emotional reactions and feelings of solidarity. But public opinion can change when a conflict does not involve one's own security or vital interests, especially when the allied victims are one's sons and brothers, or the other party responds with terrorist attacks. Fear of the fickleness of public opinion leads to reliance on technology and the doctrine of \"zero victims\" - the myth of war without risks that dominates today's allied actions. All are aware that ground troops are necessary to end the expulsions of ethnic Albanians and chase the Serbs from Kosovo. Nevertheless Presidents Clinton and Chirac, Prime Ministers Blair and Shroeder, cling to the notion that ground troops will only enter the fray in what Clinton euphemistically calls a \"permissive environment.\" Bombing is thus a compromise between activity and inactivity, between the necessity of intervention and the unwillingness to bear risks. Declaring in advance - in defiance of the elementary rules of war making - that NATO will not use ground troops gave Milosevic the advantages of initiative and a sense of security. While NATO conducted its air attacks, paramilitary Serbian bands, more or less controlled by Belgrade, conducted their own war against civilians. How pathetic the reaction of NATO's Secretary General, Javier Solana: \"We may not have the means to stop it, but we have shown that we have the will to try.\" We are thus faced with a dramatic contradiction between universalist aspirations and an unwillingness to pay the price these aspirations demand. The result is a choice of palliatives. Here is the root of NATO's weakness and a serious question about its future. The Soviet threat generated a readiness to defend oneself and to bear heavy burdens. Can one count on this readiness when the threat is real, but more diffuse, abstract, potential, and often geographically remote? The durability of the alliance depends on the answer to this question. The West has lost the battle of Kosovo, but certainly not yet the war."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And we have made a decision in the X PRIZE Foundation to actually carry that concept forward into other technology areas, and we just took on a new mission statement: \"to bring about radical breakthroughs in space and other technologies for the benefit of humanity.\" And this is something that we're very excited about. I showed this slide to Larry Page, who just joined our board. And you know, when you give to a nonprofit, you might have 50 cents on the dollar. If you have a matching grant, it's typically two or three to one. If you put up a prize, you can get literally a 50 to one leverage on your dollars. And that's huge. And then he turned around and said, \"Well, if you back a prize institute that runs a 10 prize, you get 500 to one.\" I said, \"Well, that's great.\" So, we have actually -- are looking to turn the X PRIZE into a world-class prize institute. This is what happens when you put up a prize, when you announce it and teams start to begin doing trials. You get publicity increase, and when it's won, publicity shoots through the roof -- if it's properly managed -- and that's part of the benefits to a sponsor. Then, when the prize is actually won, after it's moving, you get societal benefits, you know, new technology, new capability.", "cs": "V X PRIZE Foundation jsme se rozhodli, že tento koncept aplikujeme i na další oblasti techniky, přičemž jsme přijali následující motto pro naše nové mise: \"využít průlomy ve vesmírných i jakýchkoli dalších technologiích k prospěchu lidstva.\" Tohle je něco, co nás opravdu hodně vzrušuje. Ukázal jsem tento slide Larry Pageovi, který se k nám nedávno přidal. Jak asi víte, když podporujete neziskovku, můžete mít 50 centů na dolar. Když máte odpovídající grant, pak je to zhruba 2 až 3 ku jedné. Když uspořádáte soutěž, můžete se dostat na poměr 50 ku jedné. A to je velkolepé. Pak se otočil a řekl, \"Takže když uspořádáš 10 soutěží, dostaneš se na poměr 500 ku jedné.\" Načež jsem mu odpověděl: \"Jo, a to je skvělé.\" Takže aktuálně máme -- hodláme udělat z X PRIZE celosvětovou instituci pro pořádání soutěží. Tohle se stane, když uspořádáte soutěž, když ji vyhlásíte a týmy začnou dělat pokusy. Vaše publicita vzroste a jakmile někdo vyhraje, publicita vystřelí ještě víc -- tedy pokud je to správně zvládnuté -- a je to část výhod pro sponzory. Takže jakmile soutěž někdo vyhraje, získáte společenské výhody, nové technologie, nové schopnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I mean, anybody who's thought about computers at all can see that that's wrong, because computation is defined as symbol manipulation, usually thought of as zeros as ones, but any symbols will do. You get an algorithm that you can program in a binary code, and that's the defining trait of the computer program. But we know that that's purely syntactical. That's symbolic. We know that actual human consciousness has something more than that. It's got a content in addition to the syntax. It's got a semantics. Now that argument, I made that argument 30 -- oh my God, I don't want to think about it — more than 30 years ago, but there's a deeper argument implicit in what I've told you, and I want to tell you that argument briefly, and that is, consciousness creates an observer-independent reality. It creates a reality of money, property, government, marriage, CERN conferences, cocktail parties and summer vacations, and all of those are creations of consciousness. Their existence is observer-relative. It's only relative to conscious agents that a piece of paper is money or that a bunch of buildings is a university. Now, ask yourself about computation. Is that absolute, like force and mass and gravitational attraction? Or is it observer-relative? Well, some computations are intrinsic. I add two plus two to get four. That's going on no matter what anybody thinks.", "cs": "Každý, kdo o počítačích něco ví, může vidět, že je to špatně, protože výpočet je definován jako manipulace se symboly, obvykle pomocí jedniček a nul, ale může to být cokoli. Můžete naprogramovat algoritmus ve dvojkové soustavě, což je definující stopa počítačového programu. Ale víme, že je to čistě syntaktické. Symbolické. Víme, že skutečné lidské vědomí má něco víc než jen tohle. K syntaxi má navíc význam. Má sémantiku. Teď k té polemice, vymyslel jsem ji před 30 -- ach můj bože, nechci na to ani pomyslet -- před více než 30 lety, ale je tu i hlubší polemika implicitně obsažena v tom, co jsem vám už řekl, a chci vám ji alespoň stručně představit: Vědomí vytváří realitu nezávislou na pozorovateli. Vytváří realitu peněz, vlastnictví, vlády, manželství, konferencí v CERNu, koktejlových večírků a letních dovolených, přičemž všechno tohle je výtvorem vědomí. Jejich existence je vůči pozorovateli relativní. Je relativní vůči vědomým agentům, že kus papíru jsou peníze, že skupina budov je univerzita. Nyní se zamyslete nad výpočty. Jsou absolutní, podobně jako síla, hmotnost či gravitační přitažlivost? Anebo jsou relativní vůči pozorovateli? Některé výpočty jsou vnitřní. Sečtu dva a dva a dostanu čtyři. To platí nezávisle na tom, co si o tom kdokoli myslí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Copak recese nezačínala již v okamžiku, kdy nastupoval do úřadu? Rázná odpověď zní, že Bush vinu nese. Každý prezident přebírá určité dědictví. Ekonomika při Bushově nástupu do úřadu skutečně vstupovala do fáze poklesu, ale Clinton zanechal rovněž obrovský rozpočtový přebytek - ve výši 2% HDP -, což byl balík peněz, s nímž se dalo financovat silné zotavení. Bush ovšem tento přebytek promrhal a prostřednictvím daňových škrtů pro bohaté ho proměnil v deficit ve výši 5% HDP. Růst produktivity, který přetrval i po dobu poklesu, představoval příležitost i výzvu. Příležitost v tom, že kdyby byla ekonomika dobře řízena, pak by příjmy Američanů i nadále stoupaly, jak se stalo v devadesátých letech. A výzvu v tom, že řízení ekonomiky muselo zajistit natolik silný růst, aby dokázal vytvořit nová pracovní místa poptávaná osobami, jež nově vstoupily na trh práce. Bush v této oblasti neobstál a Amerika si nechala ujít příležitost kvůli jeho chybným rozhodnutím . Faktem je, že Bushovy daňové škrty ekonomiku malinko stimulovaly; z krátkodobého hlediska (v dlouhodobém výhledu podle všeho nikoliv) byla ekonomika pravděpodobně silnější, než by byla bez nich. Zároveň ovšem existovaly jiné strategie, které by byly poskytly mnohem silnější impulzy při mnohem nižších nákladech. Bushovým cílem však nebylo udržení silné ekonomiky, nýbrž prosazení daňové agendy, která přesunula zátěž směrem od těch, kteří ji mohli nejsnáze unést. Bushova neúspěšná politika nejenže přišla hospodářství draho, ale zároveň je zanechala v mnohem oslabenějším stavu do budoucna. Nestranický Kongresový rozpočtový úřad se shoduje, že i bez Bushových nových výdajových iniciativ a daňových návrhů, které by stály biliony dolarů, se deficit nepodaří v dohledné budoucnosti vymazat - ba dokonce ani snížit na polovinu, jak Bush přislíbil. Výdaje, na nichž závisí budoucí hospodářské zdraví Ameriky - tedy infrastruktura, školství, zdravotnictví a technologie -, budou seškrtány, což ohrozí dlouhodobý růst. Jelikož fiskální politika ekonomiku nestimulovala, spočívalo větší břemeno na politice monetární. Nižší úrokové sazby zafungovaly (trochu), ale to bylo dáno převážně stimulací domácností, aby přefinancovaly hypotéky, nikoliv stimulací investic. Zvýšení zadluženosti domácností již dnes vede k vyššímu počtu bankrotů a pravděpodobně utlumí hospodářské zotavení. Rovněž státní dluh se prudce zvýšil.", "en": "Wasn't the recession already beginning when he took office? The resounding answer is that Bush is to blame. Every president inherits a legacy. The economy was entering a downturn when Bush took office, but Clinton also left a huge budget surplus - 2% of GDP ­­- a pot of money with which to finance a robust recovery. But Bush squandered that surplus, converting it into a deficit of 5% of GDP through tax cuts for the rich. The productivity growth that was sustained through the downturn presented both an opportunity and a challenge. The opportunity: if the economy was well managed, the incomes of Americans could continue to rise as they had done in the 1990's. The challenge: to manage the economy so that growth would be robust enough to create the new jobs required by new entrants to the labor force. Bush failed the challenge, and America lost the opportunity because of his wrong choices . True, the economy was stimulated a little bit by Bush's tax cuts; it was probably stronger in the short run (though arguably not in the long run) than it would have been had there been no tax cuts. But there were other policies that would have provided far more stimulus at far less cost. Bush's objective, however, was not to maintain the strength of the economy; it was to push forward a tax agenda that shifted the burden away from those who could best afford to bear it. Bush's failed policies have not only cost the economy dearly; they have left the economy in a far weaker position going forward. The non-partisan Congressional Budget Office agrees that even without Bush's new expenditure initiatives and tax proposals, costing trillions of dollars, the deficit will not be eliminated in the foreseeable future - or even cut in half, as Bush has promised. Expenditures on which America's future economic health depends - on infrastructure, education, health, and technology - will be crowded out, jeopardizing long-term growth. Because fiscal policy did not stimulate the economy, a greater burden was placed on monetary policy. Lower interest rates worked (a little), but for the most part by encouraging households to refinance their mortgages, not by stimulating investment. The increased indebtedness of households is already leading to higher bankruptcy rates, and will likely dampen the recovery. National debt, too, has risen sharply."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Španělské oživení MNICHOV – Poté, co dva roky bojovala o život, se konečně zdá, že španělská ekonomika opustila jednotku intenzivní péče. Bankovní sektor byl označen za „vyléčený“, poptávka po španělských dluhopisech prudce vzrostla a země může opět získávat na trhu kapitál za rozumné úrokové sazby. Pro zajištění stabilního dlouhodobého zotavení však zbývá vykonat mnoho práce. Nejprve dobré zprávy. Důvěra investorů se zlepšuje, příkladem čehož je nedávná emise desetiletých vládních dluhopisů v objemu 10 miliard eur, u níž poptávka čtyřnásobně přesáhla nabídku. Rizikové prémie u desetiletých dluhopisů sice zůstávají vysoko nad předkrizovou úrovní, avšak výnosy značně klesly, konkrétně z 4% na začátku roku 2010 na dnešních 3,2%. A stále vyšší počet bank a firem se vrací na kapitálový trh. Španělská ekonomika se navíc ve třetím čtvrtletí loňského roku navrátila k růstu a má nakročeno k tomu, aby letos vzrostla zhruba o 1%. Pokud HDP v příštím roce poroste přibližně o 2%, jak se očekává, překoná Španělsko průměr v eurozóně a vytvoří vhodné prostředí ke značnému dlouhodobému růstu zaměstnanosti. Patrně nejvýraznějším výsledkem nedávného reformního úsilí Španělska je jeho přebytek běžného účtu – první po více než dvou desetiletích. Na vrcholu krize přitom španělský deficit běžného účtu dosahoval bezpříkladných 10% HDP. Velká část tohoto pokroku je odrazem prudce se zrychlujícího exportu, který v roce 2013 rostl ročním tempem 5,2%, čímž překonal i Německo. Rychlý růst exportu spolu s propadem dovozu umožnily loni Španělsku snížit obchodní schodek na polovinu. Španělské továrny zvýšily produktivitu tak výrazně, že dnes berou zakázky dokonce i svým evropským konkurentům. Je však nutné poznamenat, že zvýšení produktivity jde částečně na vrub mohutné vlně propouštění zaměstnanců – to je odvrácená strana hospodářské sanace. Také snížené náklady na pracovní sílu a klesající inflace v důsledku recese a úsporných opatření pomohly zvýšit konkurenceschopnost španělských firem uvnitř eurozóny. Jistě, mzdové a cenové úpravy včetně dočasných dopadů na ceny potravin a energie zatlačily španělskou míru inflace do záporných čísel, zhruba na hodnotu -0,1%. Obavy z potenciálních deflačních scénářů jsou však neopodstatněné.", "en": "The Spanish Revival MUNICH – After fighting for its life for the last two years, Spain’s economy finally seems to have moved out of intensive care. The banking sector has been deemed “cured”; demand for Spanish bonds has soared; and the country can once again raise capital at reasonable interest rates on the market. But much more work must be done to ensure a stable long-term recovery. First, the good news. Investor confidence is on the mend, exemplified by the recent placement of €10 billion ($13.8 billion) in ten-year government bonds – which was over-subscribed by four times. While risk premiums on ten-year bonds remain far above pre-crisis levels, yields have dropped considerably, from 4% at the beginning of 2010 to 3.2% today. And a growing number of banks and companies are returning to the capital market. Moreover, the Spanish economy returned to growth in the third quarter of last year, and is on track to grow by roughly 1% this year. If, as expected, GDP grows by about 2% next year, Spain will outperform the eurozone average and create an environment conducive to significant long-term employment gains. Perhaps the most notable consequence of Spain’s recent reform efforts is its current-account surplus – the country’s first in more than two decades. At the peak of the crisis, Spain’s current-account deficit amounted to an unprecedented 10% of GDP. Much of this progress reflects surging exports, which grew at an annual rate of 5.2% in 2013, outperforming Germany. Rapid export growth, together with a drop in imports, enabled Spain to halve its trade deficit last year. In fact, Spanish factories have boosted their productivity to such a degree that they are now taking orders away from their European competitors. It should be noted, however, that productivity gains are partly attributable to a massive wave of employee layoffs – the dark side of economic remediation. Likewise, the reduced labor costs and falling inflation caused by recession and austerity helped to boost Spanish firms’ competitiveness within the eurozone. To be sure, wage and price adjustments, including temporary developments affecting food and energy costs, have turned Spain’s inflation rate negative, at roughly -0.1%. But worries about potential deflation scenarios are unwarranted."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jde o paralelu evoluce v softwarové branži (směřující k Linuxu a dalšímu softwaru s otevřeným zdrojem), hudebním průmyslu (připomeňme si nedávnou možnost stáhnout si album Radiohead za „cenu dle vlastního uvážení“) a v oblasti vědeckých publikací (vláda Spojených států před časem nařídila zpřístupnit veřejnosti na internetu veškerý výzkum financovaný Národním institutem zdraví – letos jde o 28,9 miliardy dolarů). Na otevřeném vzdělávání je vzrušující to, že bezplatný přístup je jen začátek. Otevřené vzdělávání vzbuzuje naději, že promění současný řetězec výroby učebnic v ohromný dynamický ekosystém znalostí, který bude v nepřetržitém stavu tvorby, využití, recyklace a zdokonalování. Otevřené vzdělávání vzbuzuje naději, že oproti dnešním „konfekčním“ materiálům poskytne dětem učební materiály šité na míru jejich konkrétních potřeb a že zajistí rychlejší zpětnou vazbu, která výsledky učení úžeji sváže s rozvojem a zdokonalováním obsahu. A konečně otevřené vzdělávání vzbuzuje naději na nové přístupy ke spolupráci při učení, těžící z interakce mezi studenty a učiteli po celém světě. Loni jsme se v Kapském Městě spojili s delegáty z celého světa, abychom nalezli konsenzus ohledně ideálů a přístupů otevřeného vzdělávání, a přihlásili jsme se k Deklaraci z Kapského Města o otevřeném vzdělávání, která byla oficiálně publikována 22. ledna (viz www.capetowndeclaration.org ). Každý má co naučit druhé. Každý se má co naučit. Společně můžeme všichni přispět k proměně způsobu, jímž svět rozvíjí, rozšiřuje a využívá znalosti. Společně můžeme přispět k proměně snu o otev��eném vzdělávání ve skutečnost.", "en": "It parallels the evolution of the software industry (towards Linux and other open-source software); the music industry (recall the band Radiohead’s recent “pay what you like” digital download); and scholarly publishing (the United States government recently mandated online public access to all research funded by the National Institutes of Health – $28.9 billion this year). The exciting thing about Open Education is that free access is just the beginning. Open Education promises to turn the current textbook production pipeline into a vast dynamic knowledge ecosystem that is in a constant state of creation, use, reuse, and improvement. Open Education promises to provide children with learning materials tailored to their individual needs, in contrast to today’s “off the rack” materials, together with quicker feedback loops that match learning outcomes more directly with content development and improvement. And Open Education promises new approaches to collaborative learning that leverage social interaction among students and teachers worldwide. Late last year in Cape Town, we joined delegates from around the world to reach a consensus on Open Education’s ideals and approaches, and we committed ourselves to them in the Cape Town Open Education Declaration, which was officially released on January 22. (See www.capetowndeclaration.org .) Everyone has something to teach. Everyone has something to learn. Together, we can all help transform the way the world develops, disseminates, and uses knowledge. Together, we can help make the dream of Open Education a reality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'm not sure that every person here is familiar with my pictures. I want to start to show just a few pictures to you, and after I'll speak. I must speak to you a little bit of my history, because we'll be speaking on this during my speech here. I was born in 1944 in Brazil, in the times that Brazil was not yet a market economy. I was born on a farm, a farm that was more than 50 percent rainforest [still]. A marvelous place. I lived with incredible birds, incredible animals, I swam in our small rivers with our caimans. It was about 35 families that lived on this farm, and everything that we produced on this farm, we consumed. Very few things went to the market. Once a year, the only thing that went to the market was the cattle that we produced, and we made trips of about 45 days to reach the slaughterhouse, bringing thousands of head of cattle, and about 20 days traveling back to reach our farm again. When I was 15 years old, it was necessary for me to leave this place and go to a town a little bit bigger -- much bigger -- where I did the second part of secondary school. There I learned different things. Brazil was starting to urbanize, industrialize, and I knew the politics. I became a little bit radical, I was a member of leftist parties, and I became an activist. I [went to] university to become an economist.", "cs": "Nejsem si jist, zda všichni znáte mé fotky. Chci začít tím, že vám jich pár ukážu, a potom budu mluvit. Musím vám říct něco málo o své minulosti, protože ji tady budu zmiňovat během své přednášky. Narodil jsem se v Brazílii roku 1944, tedy v době, kdy Brazílie ještě nebyla tržní ekonomikou. Narodil jsem se na farmě, kterou z více jak padesáti procent tvořil deštný prales. Úžasné místo. Žil jsem obklopen nádhernými ptáky a zvířaty, plaval jsem s kajmany v našich říčkách. Na této farmě žilo okolo 35 rodin a vše, co jsme si tam vypěstovali, jsme snědli. Jen velmi málo produktů putovalo na trh. To jediné, co jedenkrát do roka šlo na trh, byl dobytek, který jsme chovali a podnikali jsme cesty dlouhé 45 dní, abychom se dostali na jatka s tisíci kusy dobytka, a pak dalších 20 dní cesty zpátky na naši farmu. Když mi bylo 15, musel jsem toto místo opustit a vydat se do města o něco většího - o dost většího, kde jsem absolvoval druhý stupeň střední školy. Naučil jsem se tam různé věci. Brazílie se začínala urbanizovat, industrializovat a já jsem znal politiku. Stal se ze mě tak trochu radikál, byl jsem členem levicových stran a byl ze mě aktivista. Nastoupil jsem na univerzitu, abych se stal ekonomem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They breathe through holes in their sides called spiracles, and they bring the air through and it moves through their system to cool them down, and so in this project, I'm trying to look at how we can consider that in architecture too, how we can bring air through holes in the sides of a building. And so you see here some early studies of blocks, where those holes are actually coming through, and this is before the thermo-bimetal is applied, and this is after the bimetal is applied. Sorry, it's a little hard to see, but on the surfaces, you can see these red arrows. On the left, it's when it's cold and the thermo-bimetal is flat so it will constrict air from passing through the blocks, and on the right, the thermo-bimetal curls and allows that air to pass through, so those are two different components that I'm working on, and again, it's a completely different thing, because you can imagine that air could potentially be coming through the walls instead of opening windows. So I want to leave you with one last impression about the project, or this kind of work and using smart materials. When you're tired of opening and closing those blinds day after day, when you're on vacation and there's no one there on the weekends to be turning off and on the controls, or when there's a power outage, and you have no electricity to rely on, these thermo-bimetals will still be working tirelessly, efficiently and endlessly. Thank you. (Applause) (Applause)", "cs": "Dýchají otvory na bocích, kterým se říká spirakuly. Těmi přivádí vzduch do těla, a pohybem v nich ho ochlazuje. V tomto projektu zkoumám, jak by se to dalo použit v architektuře, jak bychom mohli vést vzduch průduchy na bocích budovy. Tady vidíte moje ranné studie bloků, kde jsou průduchy použity. Toto je před tím, než nainstalujeme bimetaly a toto je po tom, co jsou nainstalovány. Promiňte, je to špatně vidět, ale vidíte ty červené šipky. Nalevo, když je chladno, jsou termální bimetaly rovné a zabraňují proudění vzduchu mezi bloky. Napravo jsou termální bimetaly ohnuté a umožňují vzduchu proudit skrz. Na těchto dvou projektech pracuji. Je to něco úplné nového, protože si dokážete představit jak vzduch proudí stěnami místo otevřenými okny. Rozloučím se s vámi poslední myšlenkou o významu projektu na využití chytrých materiálů. Až budete unaveni otevíráním a zavíráním žaluzií, když budete na dovolené, a nemáte doma nikoho, kdo by ovládal vypínače, nebo až vypadne proud a vy nebudete moci využít elektřinu, tyto termální bimetaly budou stále fungovat, neúnavně, účinně a bez přestání. Děkuji vám. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednou z klíčových událostí, které obrátily světové mínění proti jihoafrickému režimu apartheidu, byl masakr v Sharpeville roku 1961, kdy policie zahájila palbu do protestujícího černošského davu a zabila 69 lidí a mnoho dalších zranila. Mbeki se boje proti apartheidu aktivně účastnil, tak jako Mandela. Harvardská studie však dokládá, že je zodpovědný za smrt 5000krát vyššího počtu černošských Jihoafričanů než bělošští jihoafričtí policisté, kteří v Sharpeville stříleli do davu. Jak máme takového muže hodnotit? Na obranu Mbekiho lze říct, že nikoho zabít nezamýšlel. Zdá se, že byl – a snad stále je – upřímně přesvědčen, že antiretrovirální léky jsou toxické. Můžeme také připustit, že Mbekiho motivací nebyla zášť vůči těm, kdo trpí AIDS. Nikterak jim ublížit nechtěl, a proto bychom jeho osobnost měli posuzovat jinak než ty, kdo mají v úmyslu způsobit ostatním újmu, ať už z důvodu nenávisti nebo snahy prosadit své zájmy. Dobré úmysly ale nestačí, obzvlášť když je v sázce tolik. Mbeki se neprovinil tím, že se zprvu přiklonil k názoru zastávanému nepatrnou menšinou vědců, nýbrž tím, že na tomto názoru lpěl, aniž by jej dovolil prověřit v poctivé a otevřené debatě mezi odborníky. Když přední jihoafrický černošský imunolog profesor Malegapuru Makgoba varoval, že se Jižní Afrika kvůli Mbekiho politikám stane ve vědeckém světě terčem posměchu, prezidentská kancelář jej obvinila z obhajoby rasistických západních myšlenek.", "en": "One of the key incidents in turning world opinion against South Africa’s apartheid regime was the 1961 Sharpeville massacre, in which police fired on a crowd of black protesters, killing 69 and wounding many more. Mbeki, like Mandela, was active in the struggle against apartheid. Yet the Harvard study shows that he is responsible for the deaths of 5,000 times as many black South Africans as the white South African police who fired on the crowd at Sharpeville. How are we to assess a man like that? In Mbeki’s defense, it can be said that he did not intend to kill anyone. He appears to have genuinely believed – and perhaps still believes – that anti-retrovirals are toxic. We can also grant that Mbeki was not motivated by malice against those suffering from AIDS. He had no desire to harm them, and for that reason, we should judge his character differently from those who do set out to harm others, whether from hatred or to further their own interests. But good intentions are not enough, especially when the stakes are so high. Mbeki is culpable, not for having initially entertained a view held by a tiny minority of scientists, but for having clung to this view without allowing it to be tested in fair and open debate among experts. When Professor Malegapuru Makgoba, South Africa’s leading black immunologist, warned that the president’s policies would make South Africa a laughingstock in the world of science, Mbeki’s office accused him of defending racist Western ideas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I have spent the last years trying to resolve two enigmas: Why is productivity so disappointing in all the companies where I work? I have worked with more than 500 companies. Despite all the technological advances -- computers, I.T., communications, telecommunications, the Internet. Enigma number two: Why is there so little engagement at work? Why do people feel so miserable, even actively disengaged? Disengaging their colleagues. Acting against the interest of their company. Despite all the affiliation events, the celebration, the people initiatives, the leadership development programs to train managers on how to better motivate their teams. At the beginning, I thought there was a chicken and egg issue: Because people are less engaged, they are less productive. Or vice versa, because they are less productive, we put more pressure and they are less engaged. But as we were doing our analysis we realized that there was a common root cause to these two issues that relates, in fact, to the basic pillars of management. The way we organize is based on two pillars. The hard -- structure, processes, systems. The soft -- feelings, sentiments, interpersonal relationships, traits, personality. And whenever a company reorganizes, restructures, reengineers, goes through a cultural transformation program, it chooses these two pillars. Now, we try to refine them, we try to combine them. The real issue is -- and this is the answer to the two enigmas -- these pillars are obsolete. Everything you read in business books is based either on one or the other or their combination. They are obsolete. How do they work when you try to use these approaches in front of the new complexity of business? The hard approach, basically is that you start from strategy, requirements, structures, processes, systems, KPIs, scorecards, committees, headquarters, hubs, clusters, you name it. I forgot all the metrics, incentives, committees, middle offices and interfaces. What happens basically on the left, you have more complexity, the new complexity of business. We need quality, cost, reliability, speed. And every time there is a new requirement, we use the same approach. We create dedicated structure processed systems, basically to deal with the new complexity of business. The hard approach creates just complicatedness in the organization.", "cs": "Poslední roky jsem strávil tím, že jsem se snažil rozluštit dvě záhady: Proč je ve všech společnostech, kde pracuji produktivita tak neuspokojivá? Pracoval jsem ve více než 500 společnostech. Navzdory veškerému technickému pokroku - počítačům, I.T., komunikaci, telekomunikaci, internetu. Záhada číslo dvě: Co způsobuje tak malé zapojení se do práce? Proč se lidi cítí tak mizerně, dokonce se aktivně nezapojují? A tím odrazují i své kolegy. Jednají proti zájmu své společnosti. Přes všechna uvítací setkání, oslavy, občanské iniciativy, programy pro vedoucí pracovníky rozvíjející schopnosti manažerů motivovat své týmy. Na začátku jsem si myslel, že je to jako se slepicí a vejcem. Protože se lidé méně zapojují, jsou méně produktivní. Nebo naopak, protože jsou méně produktivní, více na ně tlačíme a oni se méně zapojují. Ale během analýzy jsme zjistili, že tyto dva problémy mají společný původ, který se týká základních pilířů managementu. Způsob naší organizace je založen na dvou pilířích. Na tvrdém - struktura, procesy, systémy. A na měkkém - pocity, mínění, mezilidské vztahy, povahové a osobnostní rysy. A kdykoliv společnost přeorganizuje, přestrukturalizuje, přebuduje, projde programem kulturní transformace, vybírá si tyto dva pilíře. snažíme se je zušlechťovat, snažíme se je kombinovat. Ale skutečným problémem je - a to je odpověď na ty dvě záhady - že tyto pilíře jsou překonané. Všechno, co stojí v knihách o podnikání, se zakládá buď na jednom, na druhém nebo na jejich kombinaci. Jsou překonané. Jak tyto postoje fungují, když je použijeme tvář v tvář nové spletitosti podnikání? Tvrdý postoj prostě znamená, že vyjdete ze strategie, požadavků, struktur, procesů, systémů, ukazatelů KPI, tabulek, komisí, vedení, center, skupin, cokoliv si vzpomenete. Zapomněl jsem všechny ty matice, pobídky, komise, střední úřady a mezičlánky. Co to v podstatě způsobí, že nalevo, je větší složitost, nová složitost podnikání. Potřebujeme kvalitu, cenu, spolehlivost, rychlost. A pokaždé když se objeví nový požadavek, použijeme stejný postoj. Vytváříme účelové strukturálně zpracované systémy, abychom se vypořádali s novou složitostí podnikání. Tvrdý postoj pouze přispívá ke komplikovanosti organizace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řešení pro infrastrukturu TORONTO – „Infrastruktura je už z podstaty tohoto slova,“ prohlásila v únoru 2013 tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, „základem fungování společností.“ Přesto lze tvrdit, že infrastruktura představuje zapomenuté ekonomické téma jednadvacátého století. Neschopnost zajistit správné investice do infrastruktury poškodila v mnoha zemích potenciál k podpoře hospodářského růstu a zaměstnanosti. Ačkoliv má debata o infrastruktuře sklon zaměřovat se na potřebu většího množství peněz a kreativnějšího financování, skutečným problémem nejsou nedostatečné investice. Spíše se zhoršuje okolní prostředí, a to v důsledku rozdrobeného přístupu k plánování, financování, dodávkám a provozu infrastruktury, jenž klade důraz na náklady, třídu aktiv a zeměpisnou polohu. Rozvoj nového přístupu – založeného na široké a systémové perspektivě – by se měl stát prvořadou prioritou pro ty, kdo mají možnost prosadit změny, včetně generálních ředitelů firem a vysokých veřejných činitelů. Přesně o to se snaží Globální infrastrukturální iniciativa společnosti McKinsey, která zorganizovala minulý měsíc v Rio de Janeiru své druhé zasedání, a to prosazováním praktických globálních řešení zaměřených na zvýšení produktivity a efektivity všech aspektů infrastruktury. Bez těchto řešení budou v letech 2013-2030 zapotřebí investice do infrastruktury v odhadované výši 57 bilionů dolarů, a to jen na udržení kroku s růstem HDP. Je to více než hodnota celého stávajícího infrastrukturálního kapitálu. Produktivnější infrastruktura by mohla snížit celkový světový účet za infrastrukturu o 40% neboli o jeden bilion dolarů ročně – tyto úspory by mohly do roku 2030 zvýšit hospodářský růst asi o 3%, tedy o více než 3 biliony dolarů.", "en": "The Infrastructure Solution TORONTO – “Infrastructure, by the nature of the word,” former US Secretary of State Madeleine Albright said in February 2013, “is basic to the functioning of societies.” And yet infrastructure has arguably been the forgotten economic issue of the twenty-first century. Indeed, failure to make the right infrastructure investments has impaired many countries’ potential to boost economic growth and employment. Though the debate about infrastructure tends to focus on the need for more money and more creative financing, the real problem is not insufficient investment. Rather, the built environment is deteriorating as a result of a fragmented approach to infrastructure planning, finance, delivery, and operation, which emphasizes cost, asset class, and geographical location. Developing a new approach – based on a broad, systemic perspective – should become a top priority of those with the capacity to deliver change, including CEOs and senior public officials. That is precisely what McKinsey’s Global Infrastructure Initiative, which held its second meeting in Rio de Janeiro last month, aims to do, by promoting practical global solutions aimed at raising the productivity and efficiency of every aspect of infrastructure. Without such solutions, an estimated $57 trillion of infrastructure investment would be needed in 2013-2030, just to keep pace with GDP growth. That is more than the value of the entire existing stock of infrastructure. More productive infrastructure could reduce the world’s infrastructure bill by 40%, or $1 trillion annually – savings that could boost economic growth by about 3%, or more than $3 trillion, by 2030."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "European Environment Agency Europe's gateway to environmental information to find exactly the information he or she is looking for. The website contains both information of interest for policymaking agents, scientific and technical users and the general public. The European Environment Agency (EEA) website is one of the most comprehensive public information services on the environment available on the Internet. Equally important in these days of information overload; it contains features that allows the user to quickly sift through the material available and determine what is of relevance. The website gives the user access to a wide range of environmental information produced by EEA and its partners in the European Environment Observation and Information Network (EIONET) as well as to information from other national and international sources. The number of hits one the EEA website passed one and a half million per month (more than 70 thousand user sessions) in February 2000. This folder gives a brief introduction to some of the key features of the website as they appeared at the time of writing. New content and additional sendees are being constantly developed and added. The website contains full-text versions of most of the reports produced by the EEA since it started operating in 1994, an increasing number of them in multilingual versions. All material on the site can be downloaded free of charge. — Knowledge is of two kinds: we know a subject ourselves, or we know where we can find information upon it. Key features of the EEA website Thematic arrangement A multilingual site Environmental data made available", "cs": "Evropská agentura pro životní prostředí Evropská brána k informacím o životním prostředí stránce mohou být stahovány bezplatně. Webová stránka poskytuje uživateli rovněž přístup k údajům, které EEA používá při přijímání stanovisek ve svých zprávách o životním prostředí. Webová stránka Evropské agentury pro životní prostředí (European Environment Agency — dále jen „EEA\") je jedním z nejsouhrnnějších veřejných zdrojů informací o životním prostředí na Internetu. Neméně významné je v dnešní době záplavy informací to, že obsahuje rubriky, které umožňují uživateli rychle projít nabízené informační materiály a rozhodnout, co má pro něj význam. Webová stránka poskytuje uživateli přístup k rozsáhlé nabídce informací o životním prostředí, které vydává EEA a její partneři v Evropské informační a pozorovací síti pfo oblast životního prostředí (European Envi- V únoru 2000 překročil počet aktivací některé z webových stránek EEA 1,5 milionu za měsíc (což představovalo více než 70 tisíc návštěv uživatelů). Celý obsah webových stránek je však průběžně aktualizován a stále jsou vyvíjeny a přidávány další služby. Navštivte webové stránky a přesvědčte se o tom sami. ronment Observation and Information Network — dále jen „EIONET\"), jakož, i k informacím z ostatních národních a mezinárodních zdrojů. - Znalosti jsou dvojího druhu: buď známe věc jako takovou, nebo víme, kde o ní najdeme informace. Webová stránka obsahuje úplné textové verze většiny zpráv vydávaných EEA od doby zahájení její činnosti v roce 1994, přičemž stále větší počet je k dispozici ve vícejazyčných verzích. Veškeré materiály na této webové Základní charakteristiky webové stránky EEA Tématické uspořádání Vícejazyčná stránka Zpřístupnění údajů o životním prostředí"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zachránit ženy a novorozence během porodu BOSTON – Trýznivé story tenisové hvězdy Sereny Williamsové o život ohrožujících komplikacích po porodu její dcery nám připomíná, že porod je teoreticky smrtelný pro jakoukoliv ženu či novorozence. Williamsová prodělala plicní embolii – krvavou sraženinu v plicích. Obdržela život zachraňující péči, kterou potřebovala. Miliony žen po světě však tuto možnost nemají. Každoročně zemře 5,6 milionu žen a novorozenců během těhotenství, porodu nebo během prvních měsíců života. Péče o nízké kvalitě zejména během 48 hodin okolo porodu je jedním z hlavních faktorů způsobujících porodní komplikace a smrt. Tato úmrtí otřásají rodinami i komunitami. A, aby se tragédie znásobila, dá se jim téměř zcela předejít. Devadesát devět procent úmrtí matek a 80% úmrtí novorozenců jde se správnou péčí zabránit. Víme, co zabíjí ženy a novorozence v době kolem porodu. Největší zabijáci žen jsou krvácení, sepse, komplikovaný porod a eklampsie. Pro novorozence jsou hlavní rizika asfyxie (obtíže s dýcháním), předčasnost a infekce. Jak zhodnotit, léčit a předcházet těmto příčinám úmrtí, je známo po desetiletí. V mnoha případech dělají rozdíl i jednoduché kroky jako je mytí rukou, zahřívaní dítěte metodou kůže na kůži, nebo léčba vysokého krevního tlaku. Globálně se porod posunul z domova do zdravotnických zařízení, kde mohl vyškolený lékař poskytnout bezpečnější péči. Což by mělo znamenat lepší péči a lepší výsledky. V mnoha místech však podpora žen, aby rodily ve zdravotnických zařízeních namísto domova, nevedla ke snížení úmrtnosti. Na příliš mnoha místech nejsou zařízení schopna poskytnout ani tu základní péči – jako je monitoring tlaku krve u rodící ženy – a ženy tu čelí nedostatku soukromí, nehygienickým podmínkám či dokonce zneužívání personálem. Je jasné, že pokrok ve snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti a nemocnosti vyžaduje zlepšení a posílení schopností a kvality péče v zařízeních primární péče, která zajišťují porodní služby. Ale jak? Během posledních tří let jsme vedli jednu z celosvětově největších mateřsko-novorozeneckých zdravotních studií v indickém státě Uttar Pradesh, abychom zjistili, jestli jsme schopni snížit úmrtnost za pomoci zlepšení kvality péče v předních zařízeních.", "en": "How to Save Women and Newborns During Childbirth BOSTON – Tennis star Serena Williams’ harrowing story of life-threatening complications after the birth of her daughter reminds us that childbirth is potentially deadly for any woman or newborn. Williams suffered a pulmonary embolism – a blood clot in her lung. After advocating for herself, she received the lifesaving care she needed. Millions of women around the world do not. Every year, more than 5.6 million women and newborns die during pregnancy, childbirth, or in the first month of life. Low-quality care during the 48 hours around childbirth, in particular, is one of the greatest contributors to birth-related suffering and death. These deaths shatter families and communities. And, compounding the tragedy, they are almost entirely avoidable. Ninety-nine percent of the maternal deaths and 80% of the newborn deaths can be prevented with the right care. We know what kills women and newborns around the time of childbirth. The biggest killers of women are hemorrhage, sepsis, obstructed labor, and eclampsia. For newborns, the main risks are asphyxia (difficulty breathing), prematurity, and infection. How to assess, treat, and prevent these causes of death has been known for decades. In many cases, simple steps like washing hands, warming the baby with skin-to-skin care, or treating high blood pressure would make all the difference. Globally, childbirth has shifted from the home to health facilities where a skilled clinician could provide safer care. This should mean better care and better outcomes. In many places, however, encouraging women to deliver in health facilities, rather than at home, has not resulted in reduced mortality. In too many places, facilities are unable to provide even the most basic care – like monitoring a laboring woman’s blood pressure – and women face lack of privacy, unhygienic conditions, or even abuse by staff. Progress on reducing maternal and newborn mortality and morbidity, it has become clear, requires improving and strengthening the capabilities and quality of care in primary care facilities that provide labor and delivery services. But how? For the last three years, we ran one of the world’s largest maternal-newborn health trials in the Indian state of Uttar Pradesh to see if we could reduce deaths by improving the quality of care in frontline facilities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Olympic motto is \"Citius, Altius, Fortius.\" Faster, Higher, Stronger. And athletes have fulfilled that motto rapidly. The winner of the 2012 Olympic marathon ran two hours and eight minutes. Had he been racing against the winner of the 1904 Olympic marathon, he would have won by nearly an hour and a half. Now we all have this feeling that we're somehow just getting better as a human race, inexorably progressing, but it's not like we've evolved into a new species in a century. So what's going on here? I want to take a look at what's really behind this march of athletic progress. In 1936, Jesse Owens held the world record in the 100 meters. Had Jesse Owens been racing last year in the world championships of the 100 meters, when Jamaican sprinter Usain Bolt finished, Owens would have still had 14 feet to go. That's a lot in sprinter land. To give you a sense of how much it is, I want to share with you a demonstration conceived by sports scientist Ross Tucker. Now picture the stadium last year at the world championships of the 100 meters: thousands of fans waiting with baited breath to see Usain Bolt, the fastest man in history; flashbulbs popping as the nine fastest men in the world coil themselves into their blocks. And I want you to pretend that Jesse Owens is in that race. Now close your eyes for a second and picture the race. Bang! The gun goes off. An American sprinter jumps out to the front. Usain Bolt starts to catch him. Usain Bolt passes him, and as the runners come to the finish, you'll hear a beep as each man crosses the line. (Beeps) That's the entire finish of the race. You can open your eyes now. That first beep was Usain Bolt. That last beep was Jesse Owens. Listen to it again. (Beeps) When you think of it like that, it's not that big a difference, is it? And then consider that Usain Bolt started by propelling himself out of blocks down a specially fabricated carpet designed to allow him to travel as fast as humanly possible.", "cs": "Olympijské motto zní: „Citius, Altius, Fortius.“ Rychleji, výše, silněji. A sportovci ho rychle naplňovali. Vítěz olympijského maratonu v roce 2012 běžel dvě hodiny a osm minut. Kdyby závodil s vítězem maratonu z olympiády v roce 1904, předběhl by ho téměř o hodinu a půl. Všichni teď mají pocit, že se jako lidská rasa nezadržitelně zlepšujeme, ale přece jsme se nemohli vyvinout v nový druh během jednoho století. Takže co se vlastně děje? Chtěl bych se podívat na to, co opravdu stojí za tímto sportovním pokrokem. V roce 1936 držel rekord na 100 metrů Jesse Owens. Kdyby závodil na loňském mistrovství světa, za jamajským sprinterem Usainem Boltem, protínajícím cílovou pásku, by zaostal o 4,2 metru pozadu. To je ve sprintu hodně. Abyste si o tom udělali představu, předvedu vám ukázku vytvořenou sportovním vědcem Rossem Tuckerem. Představte si stadion na loňském mistrovství světa v běhu na 100 metrů: Tisíce lidí čekají se zatajeným dechem, aby viděli Usaina Bolta, nejrychlejšího člověka všech dob. Blesky fotoaparátů blýskají, zatímco se devět nejrychlejších mužů světa řadí do bloků. A chci, abyste si představili, že je Jesse Owens mezi nimi. Zavřete oči a představte si to: Prásk! Výstřel z pistole. Americký sprinter vyráží dopředu. Usain Bolt startuje, aby ho dostihl. Míjí ho a jak běžci probíhají cílem, uslyšíte pípnutí, jakmile protnou pásku. (Pípnutí) To byl úplný konec závodu. Můžete otevřít oči. První pípnutí byl Usain Bolt. Poslední pípnutí byl Jesse Owens. Znovu si to poslechněte. (Pípnutí) Když se nad tím zamyslíte, není to tak velký rozdíl, že ne? A vezměte v úvahu, že Usain Bolt rozhýbal svoje tělo z bloků na speciálně navrženém povrchu, který mu umožnil běžet na hranici lidských možností."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A konečně EU sice v principu akceptuje, že země nesoucí největší zodpovědnost za klimatické změny by měly pomoci nést i jejich náklady, avšak zároveň unie směřuje do recese, která příspěvek Evropanů s největší pravděpodobností omezí. Obzvláště významné je zapojení Číny. Nejenže tato země vytváří téměř třetinu celosvětových emisí, ale EU stanovila příspěvky Číny jako podmínku vlastní účasti. Proto bývalý britský premiér Gordon Brownvaruje, že bychom nakonec mohli skončit „s fondem, do něhož nebude nikdo přispívat“. Jakkoliv je však toto nebezpečí reálné, nemělo by umenšit význam toho, na čem se vlády na konferenci COP27 dohodly. Přijetí zodpovědnosti za dopad klimatických změn rozvinutým světem vytváří právní základ k reparacím a indikuje jistý druh právní odpovědnosti, kterou nyní budou zkoumat soudy po celém světě. „Klimatická spravedlnost“ se vyvine z působivého sloganu v živou právní otázku. Jsou-li klimatické změny výsledkem emisí – minulých i současných – a jsou-li také hnací silou zvýšené incidence a závažnosti extrémních meteorologických jevů, pak to znamená, že například letošní záplavy v Pákistánu a plíživou dezertifikaci v severní Africe lze připsat na vrub těm, kdo zapříčinili emise. Kdo přesně je však právně odpovědný? Vlády rozvinutého světa akceptovaly, že nesou částečnou zodpovědnost. Avšak zodpovědnost, a to i tu právní, lze možná připsat také firmám, které vyráběly produkty generující emise, prodávaly je a profitovaly na nich. Energetické společnosti se mohou pokusit argumentovat, že až do 80. a 90. let neexistoval vědecký konsensus o nepříznivých klimatických následcích spalování uhlovodíků. Od 90. let však taková obhajoba nemůže obstát. Éra potenciální právní odpovědnosti tak započala přibližně před 30 lety, kdy Mezivládní panel pro změny klimatu a další orgány začaly vytvářet ucelený a důvěryhodný vědecký výzkum. A nyní přišla éra skutečné klimatické odpovědnosti. Pro firmy, kterých se to týká – zejména pro ty, jež podléhají zákonům a politickým rozhodnutím rozvinutých ekonomik –, je taková odpovědnost existenční hrozbou. Je to obdoba takzvané „velké dohody o urovnání“ („Master Settlement Agreement“), která vyřešila spor mezi tabákovým průmyslem a ministry spravedlnosti 46 států USA ohledně zodpovědnosti za lékařské výdaje spojené s kouřením. Zatímco však tato dohoda požadovala, aby firmy vyplatily celkovou částku 206 miliard dolarů během 25 let, klimatické změny a s nimi spojené náklady jsou mnohem větší.", "en": "Finally, while the EU has accepted, in principle, that the countries most responsible for climate change should help bear its costs, it is heading into a recession, which will most likely limit Europeans’ contribution. China’s involvement is especially important. Not only does it generate almost one-third of global emissions, but the EU has made Chinese contributions a condition for its own participation. Hence, former British Prime Minister Gordon Brown warns that we could end up with a “fund without funders.” But as real as that danger is, it should not diminish the importance of what governments agreed to at COP27. The developed world’s acceptance of responsibility for the impact of climate change establishes grounds for reparations, and indicates a degree of liability that will now be tested in courts around the world. “Climate justice” will evolve from a powerful slogan into a live legal issue. If climate change is the result of emissions – past and present – and if it is driving the increased incidence and severity of extreme weather, that means this year’s flooding in Pakistan and creeping desertification in North Africa can be attributed to those who caused the emissions. But who, exactly, is liable? The developed world’s governments have accepted that they are partly accountable. But responsibility, and therefore liability, might also be attributed to the companies that have produced, sold, and profited from the sales of the products that generated the emissions. Energy companies can try to argue that until the 1980s and 1990s, there was no scientific consensus on the adverse climatic effects of burning hydrocarbons. But from the 1990s onwards, that defense cannot stand. The age of potential liability thus began around 30 years ago, when the Intergovernmental Panel on Climate Change and others started creating a body of credible scientific research. And now, the age of real climate liability is upon us. For the companies involved – particularly those subject to the laws and political decisions of the advanced economies – such liability is an existential threat. It is analogous to the Master Settlement Agreement that resolved the conflict between the tobacco industry and 46 US state attorneys general over responsibility for the medical costs associated with smoking. But whereas that settlement required the companies to pay a total of $206 billion over 25 years, climate change and its associated costs are much bigger."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prázdné sliby G20 CAMBRIDGE – Až se za několik dní v Pittsburghu sejdou hlavy dvaceti zemí skupiny G20, přední místo na programu obsadí debata o „strategiích odklonu“. Přislíbí, že zvrátí výbušnou měnovou a fiskální expanzi posledních dvou let, že tak neučiní ani příliš brzy, ani příliš pozdě a že budou postupovat koordinovaně. Jde o věci, které je pěkné slíbit. Co ale takové sliby budou znamenat? Pohlédněme nejprve na cíl zvrátit měnovou expanzi, což je nezbytné, aby se předešlo náporu inflace, až se začne zvedat agregátní poptávka. Je ale také důležité tento krok neprovést příliš brzy, což by zase mohlo zadusit dnešní vznikající a velice křehké oživení. Sliby hlav států ale znamenají málo, jelikož ve všech významných zemích jsou centrální banky na vládní moci výslovně nezávislé. Kdy a jak svou expanzní měnovou politiku změní, rozhodnou Ben Bernanke z Federálního rezervního systému USA, Mervyn King z Bank of England a Jean-Claude Trichet z Evropské centrální banky. Prezident USA neúkoluje Bernankeho a Kinga neřídí britský ministerský předseda (a kdo by o sobě měl tvrdit, že vydá příkaz Trichetovi, vlastně ani není jasné). Takže pittsburské politické sliby ohledně měnové politiky jsou vlastně jen prohlášeními důvěry vlád, že příslušný měnový orgán v jejich zemi bude vhodně postupovat. Pro Bernankeho to zřejmě bude náročné. Federální rezervní systém je sice přísně vzato vůči prezidentovi nezávislý a nezodpovídá se mu, leč zřizuje jej Kongres USA a jemu se zodpovídá. Vzhledem k opožděnosti účinků měnové politiky a nutnosti řídit očekávání by bylo vhodné, aby Fed svou politiku zpřísnil včas. Jenže až začne konat, míra nezaměstnanosti by mohla přesahovat 9 %, ba možná 10 %. Bude-li tomu tak, lze skutečně očekávat, že kongres nebude protestovat? Kongres ve skutečnosti může Fedu říct, že by měl počkat, až se objeví jasné známky inflace a míra nezaměstnanosti bude mnohem nižší. Jelikož kongres stanovuje regulatorní pravomoci Fedu a schvaluje jmenování jeho sedmi guvernérů, Bernanke mu bude muset bedlivě naslouchat – což zvyšuje riziko opožděného zpřísňování a rostoucí inflace. Zvrátit strmý růst fiskálních deficitů je pro zdraví globálního hospodářství také zásadní.", "en": "The G-20’s Empty Promises CAMBRIDGE – Talk about “exit strategies” will be high on the agenda when the heads of the G-20 countries gather in Pittsburgh a few days from now. They will promise to reverse the explosive monetary and fiscal expansion of the past two years, to do it neither too soon nor too late, and to do it in a coordinated way. These are the right things to promise. But what will such promises mean? Consider first the goal of reversing the monetary expansion, which is necessary to avoid a surge of inflation when aggregate demand begins to pick up. But it is also important not to do it too soon, which might stifle today’s nascent and very fragile recovery. But promises by heads of government mean little, given that central banks are explicitly independent of government control in every important country. The US Federal Reserve’s Ben Bernanke, the Bank of England’s Mervyn King, and the European Central Bank’s Jean-Claude Trichet will each decide when and how to reverse their expansionary monetary policies. Bernanke doesn’t take orders from the US president, and King doesn’t take orders from the British prime minister (and it’s not even clear who would claim to tell Trichet what to do). So the political promises in Pittsburgh about monetary policy are really just statements of governments’ confidence that their countries’ respective monetary authorities will act in appropriate ways. That will be particularly challenging for Bernanke. Although the Federal Reserve is technically independent and not accountable to the President, it is a creation of the US Congress and accountable to it. Because of the lagged effects of monetary policy and the need to manage expectations, early tightening by the Fed would be appropriate. But the unemployment rate could be over 9% – and possibly even more than 10 – when it begins to act. If so, can we really expect Congress not to object? In fact, Congress might tell the Fed that it should wait until there are clear signs of inflation and a much lower unemployment rate. Because Congress determines the Fed’s regulatory powers and approves the appointments of its seven governors, Bernanke will have to listen to it carefully – heightening the risk of delayed tightening and rising inflation. Reversing the upsurge in fiscal deficits is also critical to the global economy’s health."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jednoznačná je dnes rostoucí netolerance vůči špatnému vládnutí a korupci – toto kolektivní odmítání je dobře patrné v tak rozmanitých státech, jako jsou Barma, Kongo, Rusko nebo Bolívie, nemluvě o arabských zemích od Sýrie po Maroko. Současně platí, že největší hrozbu pro mezinárodní uspořádání představují selhávající, zkrachovalé, postkonfliktní nebo konfliktem sužované státy. V rámci hledání nové role, jehož spouštěcím mechanismem bylo zhroucení komunismu, se Světová banka v uplynulých dvou desetiletích snažila učinit nedílnou součástí své činnosti zaměřené na hospodářský růst a omezování chudoby v rozvojovém světě kvalitní řízen�� a boj proti korupci. Nehledě na hlasitou rétoriku však byly změny jen postupné a činnost banky je překrývala, místo aby se staly součástí její organizační DNA. Banka je dosud příliš zaměřená na sebe a na vlastní reputaci a málo orientovaná na země, jimž radí a ve kterých působí, přičemž zastává názor, že budování institucí je již zahrnuto v růstové agendě. V důsledku toho je právo, které představuje základ pro budování institucí, pokládáno za pouhý soubor nástrojů. Majetková práva, vymáhání smluv, podmínky pro podnikání a volné a konkurenceschopné trhy výrobků a práce byly označovány za součást ekonomického rámce – tento pomýlený koncept nedávno znovu formuloval bývalý ekonom Světové banky a současný expert na rozvoj William Easterly. Tradiční výklad Článků dohody Světové banky navíc vytvořil proklamovanou „neutralitu“, která měla v praxi podobu ochoty přehlížet charakter režimů v klientských zemích i jejich absenci zodpovědnosti vůči občanům. Táž Světová banka, jejíž někdejší prezident Robert McNamara ji na vrcholu dekolonizace před téměř pěti desítkami let přetvořil v klíčový nástroj v boji proti komunismu, dnes paradoxně pokládá takzvaný „pekingský konsensus“, v jehož rámci si Komunistická strana Číny udržuje železnou kontrolu nad státem, za životaschopný rozvojový model. V tomto kontextu je zapotřebí, aby tyto problémy řešila „vědomostní banka“. Ta musí zvýšit podporu soukromého sektoru a v širokém smyslu prioritizovat infrastrukturu, a to s ohledem na iniciativu jednotlivce. Kromě toho musí posílit své know-how při budování kapacit, zejména administrativních, s důrazem na právně-institucionální aspekty. A konečně musí učinit těžištěm své mise boj proti korupci a programy na zkvalitnění řízení.", "en": "What is unambiguous today is a growing intolerance for bad governance and corruption – a collective rejection evident in countries as diverse as Burma, Congo, Russia, and Bolivia, not to mention Arab countries from Syria to Morocco. At the same time, the biggest threat to the international order comes from failing, failed, post-conflict, and conflict-ridden states. For the past two decades, as part of the soul-searching triggered by the collapse of communism, the World Bank has been seeking to make governance and anti-corruption efforts integral to its work on economic growth and poverty reduction in the developing world. But, beyond eloquent rhetoric, these changes have been incremental, and have been superimposed on the Bank’s operations, rather than becoming part of its organizational DNA. The Bank has been too focused on itself and its reputation, and not enough on the countries that it advises and in which it operates, while institution-building has been considered to be embedded in the growth agenda. As a consequence, law, which constitutes the foundation of institution-building, has been regarded as no more than a toolbox. Property rights, contract enforcement, entrepreneurial conditions, and free and competitive product and labor markets were proclaimed to be part of the economic framework – a misconception recently restated by the former World Bank economist and current development pundit William Easterly. Moreover, the traditional interpretation of the Bank’s Articles of Agreement imposed a proclaimed “neutrality” that translated into a readiness to overlook the nature of its client countries’ regimes and their lack of popular accountability. Ironically, the same World Bank whose former president, Robert McNamara, transformed it almost five decades ago, at the height of decolonization, into a key instrument in the fight against communism, today views the so-called “Beijing Consensus,” by which the Chinese Communist Party maintains an iron grip on the country, as a viable development model. In this context, a “knowledge bank” needs to address three challenges. It must enhance support for the private sector and prioritize infrastructure, in a broad sense, in accordance with its importance for individual initiative. It also must strengthen its know-how in capacity-building, particularly administrative capacity-building, with an emphasis on its legal-institutional aspects. Finally, it must place anti-corruption and good-governance programs at the core of its mission."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ve „vyspělejších“ socialistických státech, např. v Rusku, kde bylo 90 % obyvatelstva zaměstnáno ve státních podnicích, byla restrukturalizace státního sektoru – v mnoha ohledech mnohem složitější úkol – nezbytností a současně překážkou na cestě k rychlému zotavení. * Role občanské společnosti I vlády se skutečně dobrými úmysly mohou propadnout korupci, pokud nad jejich mocí neexistuje žádný dohled. Jisté formy dohledu bývají zakotveny v ústavách, hlubší a vyrovnanější formu dohledu však představují nestátní profesní, náboženská či oblastní sdružení, tedy srdce občanské společnosti. Stalinské čistky v Rusku odklidily veškeré nezávislé spolky a instituce, v jejichž moci bylo usměrnit kořistnické aktivity zkorumpovaných úředníků, ředitelů a státu. Naproti tomu v Polsku se komunistům nikdy nepodařilo zničit katolickou církev nebo zabránit vzestupu Solidarity. (Stalin kdysi poznamenal, že zavádět v Polsku vůdčí roli strany je jako nasazovat sedlo krávě.) Odboráři ze Solidarity, jakkoli bývali proti mnohým konkrétním strategickým návrhům, nedovolili, aby ředitelé okrádali podniky. Církev je navíc silou, kterou si dovolí podcenit jen málokterá vláda. *Zeměpisná poloha Dnes je módní hovořit o tzv. globálních problémech světa. Zeměpis světa však stále zůstává klíčovou složkou historického vývoje. Všimněme si, že čím blíže je určitá postkomunistická země blíže k Evropské unii, tím úspěšnější a dynamičtější je její transformace. Země jako Polsko, Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko a pobaltské země mnohem úspěšněji přilákaly zahraniční investice, rozšířily exportní politiku a stimulovaly ekonomický růst než trhy zemí, jejichž vzdálenost od Evropské unie je markantnější. Stejně jako americké firmy proudí do Mexika, německé firmy směřují k nejbližším sousedům na východ. * Stín historie Rok 1989 měl být novým začátkem, procitnutím ze zlého snu. Rok 1989 ale zároveň probudil dávné antipatie a mýty, které komunistický režim potlačoval. Kdo by byl tehdy řekl, že srbské báje o bitvě na Kosově poli z roku 1389 podnítí na konci dvacátého století celé obyvatelstvo k vražednému nacionalismu Slobodana Miloševiče? * Pomoc vyspělých zemí Za nezdary je do jisté míry odpovědný Západ, jehož úsilí bylo nonšalantní, štědrostí nicméně neoplýval. Polsko je výjimkou potvrzující pravidlo a příkladem toho, jak mohla či měla pomoc Západu vypadat.", "en": "But in the more \"advanced\" socialist countries, such as Russia, where 90% of the population was employed in state-owned industries, restructuring the state sector – a much harder job in many ways – was a necessity, and an obstacle to quick recovery. • Civil society is critical to successful transformation Even when governments have good intentions, they tend to be corrupted, if power is unchecked. Constitutions provide modest checks, but private associations of professionals, religions, and regions – the heart of civil society – provide the deeper balance. Stalinist purges in Russia left no independent institutions to stop the depredations of corrupt officials, managers, and the state. In Poland, by contrast, Communism never managed to destroy the Catholic Church or prevent the rise of the Solidarity movement. (Stalin once complained that establishing party rule there was like putting a saddle on a cow.) Solidarity unionists, even if they often opposed many specific policy proposals, stopped firm managers from stealing assets; and the Church provided a force with which all governments to reckon. • Geography is an important factor It is fashionable today to stress the global nature of the world's problems. But geography has not ceased to matter. The closer a postcommunist country was to the European Union, the more successful and dynamic has been the transformation. Countries such as Poland, Hungary, the Czech Republic, Slovakia, Slovenia, Croatia, and the Baltic States, have done much better at attracting foreign investment, expanding exports, and stimulating economic growth than those whose markets were at a greater remove from the European Union. Just as U.S. firms go next door to Mexico, German firms head for the immediate neighborhood to the East. • History casts a long shadow 1989 was supposed to be a fresh start, the awakening from a nightmare. But 1989 also awakened ancient antipathies and mythologies that had been repressed in the Communist era. Who would have thought that in the late 20th century Serbian mythologies over the Battle of Kosovo of 1389 could galvanize a population behind the murderous nationalism of Slobodan Milosevic? • Assistance from developed countries can make a big difference Blame for failures does rest, in part, on the West, which was nonchalant in its efforts and stingy with its purse. Poland is the exception that suggests what might have been."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vědci se shodují v názoru, že při jakémkoliv zvýšení globální teploty nad 2ºC hrozí riziko vzniku nekonečné smyčky, která povede k mnohem výraznějšímu oteplení a mohla by učinit velkou část planety neobyvatelnou. Při dalším oteplení by se například mohlo uvolnit velké množství metanu – mnohem silnějšího skleníkového plynu, než je oxid uhličitý – v důsledku tání sibiřského permafrostu, což by vedlo k dalšímu oteplení, dalšímu tání a dalšímu metanu v atmosféře. Stejně tak oteplování způsobuje úbytek arktického ledu, což znamená, že se menší procento slunečního záření odrazí zpět a větší procento absorbuje oceán. Během předvolební kampaně označoval Trump klimatické změny za „podvod“, jehož se dopouštějí Číňané, aby zničili americký průmysl. Scott Pruitt, kterého Trump jmenoval do čela Agentury pro ochranu životního prostředí, v březnu prohlásil, že nevěří, že hlavní příčinou klimatických změn je CO2. Dodal, že „to zatím nevíme“ a „musíme pokračovat ve zkoumání a analýze“. Americká meteorologická společnost na to Pruittovi promptně napsala dopis, podle něhož je „nesporné“, že hlavní příčinou globálního oteplování jsou CO2 a další skleníkové plyny, a společnost „neví o žádné vědecké instituci s expertními znalostmi v této oblasti, která by dospěla k jinému názoru“. To je pravda. Mnozí komentátoři už však zapomněli dodat, že i kdybychom navzdory všem důkazům měli přijmout Pruittovo konstatování, že „nevíme“, zda je CO2 hlavní příčinou klimatických změn, počínání Trumpovy administrativy by stejně bylo bezohledné. Není-li totiž pravděpodobnost, že se CO2 podílí hlavní měrou na klimatických změnách, mizivě malá, pak je nesprávné riskovat budoucnost naší planety a životy stamilionů lidí jen proto, aby se Američanům snížily náklady na energii a zachovalo se pár tisíc pracovních míst v uhelném průmyslu. (Ve skutečnosti tato místa mizejí kvůli automatizaci a konkurenci levnějšího zemního plynu, ne kvůli regulacím na snížení emisí CO2.) Možná ovšem Trump nevnímá svou politiku jako bezohlednou, poněvadž jak opakovaně prohlásil, klade „Ameriku na první místo“. Skutečně: jeho prvořadým zájmem je Amerika mezi dneškem a příštími volbami, ovšem na úkor dlouhodobějších zájmů Američanů a zájmů všech, kdo Američany nejsou.", "en": "Any increase in global temperature greater than 2ºC, scientists agree, risks triggering feedback loops that cause much greater warming and could render large parts of the planet uninhabitable. For example, further warming would release large quantities of methane – a more potent greenhouse gas than carbon dioxide – from thawing Siberian permafrost, leading to more warming, more thawing, and more methane in the atmosphere. Similarly, warming causes the loss of arctic ice, which means that less of the sun’s heat is reflected back rather than being absorbed by the ocean. During the election campaign, Trump described climate change as a “hoax” perpetrated by the Chinese to destroy American industry. Last month, Scott Pruitt, Trump��s appointee to head the Environmental Protection Agency, said that he did not believe that CO2 is the primary contributor to climate change. He added that “we do not know that yet,” and “we need to continue the review and analysis.” The American Meteorological Society promptly wrote to Pruitt saying that it is “indisputable” that CO2 and other greenhouse gases are the primary cause of global warming, and that it is “not familiar with any scientific institution with relevant subject matter expertise that has reached a different conclusion.” That is true. What many commentators failed to notice, however, is that even if, contrary to all the evidence, we were to accept Pruitt’s statement that “we do not know” whether CO2 is the primary contributor to climate change, the Trump administration’s actions would still be reckless. Unless the probability that CO2 is the primary contributor to climate change is vanishingly small, it is wrong to take chances with the future of our planet and the lives of hundreds of millions of people in order to reduce energy costs for Americans and preserve a few thousand jobs in the coal industry. (In fact, coal jobs are disappearing because of automation and competition from cheaper natural gas, not because of regulations to reduce CO2 emissions.) Perhaps, though, Trump does not see his policy as reckless because, as he has repeatedly proclaimed, he puts “America first.” And it is indeed America between now and the next election that he puts first, at the expense of Americans’ longer-term interests and the interests of everyone who is not American."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Taking that internship in a remote mountain lab might not have been the best idea. Pulling that lever with the skull symbol just to see what it did probably wasn't so smart, either, but now is not the time for regrets because you need to get away from these mutant zombies fast. With you are the janitor, the lab assistant, and the old professor. You've gotten a headstart, but there's only one way to safety: across an old rope bridge spanning a massive gorge. You can dash across in a minute, while the lab assistant takes two minutes. The janitor is a bit slower and needs five minutes, and the professor takes a whole ten minutes, holding onto the ropes every step of the way. By the professor's calculations, the zombies will catch up to you in just over 17 minutes, so you only have that much time to get everyone across and cut the ropes. Unfortunately, the bridge can only hold two people at a time. To make matters worse, it's so dark out that you can barely see, and the old lantern you grabbed on your way only illuminates a tiny area. Can you figure out a way to have everyone escape in time? Remember: no more than two people can cross the bridge together, anyone crossing must either hold the lantern or stay right next to it, and any of you can safely wait in the dark on either side of the gorge. Most importantly, everyone must be safely across before the zombies arrive.", "cs": "Vybrat si stáž ve vzdálené horské laboratoři možná nebyl nejlepší nápad. Zmáčknutí páčky se symbolem lebky, jen tak ze zvědavosti, asi taky nebylo moc chytré, ale teď není čas na lítost, protože potřebujete rychle utéct před mutantími zombíky. S tebou jsou vrátný, laboratorní asistentka a starý profesor. Máte náskok, ale je tu jen jedna cesta do bezpečí: starý provazový most přes obrovskou propast. Ty můžeš přejít za minutu, asistentce to zabere dvě. Vrátný je trochu pomalejší a potřebuje pět minut, a profesor celých deset minut, přidržujíce se provazů každým krokem. Z profesorových kalkulací víte, že zombíci vás chytí za 17 minut, máš jen tento čas na to, dostat každého na druhou stranu a přestřihnout lana. Bohužel most udrží jen dva lidi najednou. Aby toho nebylo málo, je taková tma, že je sotva vidět na krok a stará lucerna, co jsi vzal cestou, svítí jen na malou vzdálenost. Najdeš způsob, jak nechat všechny utéct? Pamatuj: ne více než dva lidé mohou přejít společně, každý, kdo přechází, musí mít lucernu, nebo být hned vedle, a kdokoli z vás může bezpečně čekat ve tmě na jedné ze stran propasti. Nejdůležitější je, aby každý bezpečně přešel, než přijdou zombíci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzhledem k tomu, že jejich vklady výrazně převysovaly devizové rezervy Argentiny, rozhodnutí centrální banky posílit jejich rezervy čerstvými úvěrovými injekcemi nemohlo než zvýsit přesvědčení, že dny fixního směnného kurzu jsou sečteny. Navíc aby měnové orgány nějak vynahradily prostředky vynaložené v úvěrech v rámci intervence, zpřísnily rezervní požadavky bank na nové vklady, což postihlo předevsím zahraniční banky, které získávaly vklady unikající ze státních bank. Ze strachu z dalsí intervence, respektive konfiskace odmítly zahraniční banky doplnit rezervy svých místních poboček (což je odpověď na otázku, proč zahraniční banky nefigurovaly v celé kauze jako věřitel nejvyssí instance). To dokázalo zcela zničit veskerou zbývající důvěru v bankovní systém. S dalsím klesáním zahraničních rezerv se devalvace pesa nezadržitelně blížila. Byla by na tom Argentina lépe, kdyby peso uvolnila dříve, než doslo k této katastrofě? Takovým krokem by se možná předeslo nadhodnocení pesa, díky čemuž investoři přestali věřit, že země dokáže splatit své dluhy. Bez spolehlivé měnové politiky by vsak uvolnění měny jen přiložilo pod kotel hyperinflace. Zásadním ponaučením tedy je, že typ směnného režimu je pro důvěryhodnost, nutnou k jeho udržení, druhotný. Je ovsem jasné, že heterodoxní měnová politika nebyla zdaleka důvěryhodná a stala se nakonec hlavním viníkem definitivního kolapsu Argentiny. Guillermo A. Calvo je hlavním ekonomem Interamerické rozvojové banky a zasloužilým unive rzitním profesorem na Marylandské univerzitě, kde je ředitelem Střediska pro mezinárodní ekonomiku.", "en": "Since their deposits far exceeded Argentina's international reserves, the central bank's decision to prop up their reserves with fresh injections of credit reinforced expectations that the fixed exchange rate was doomed. Worse still, in order to compensate for the credit expended on intervention, the monetary authorities hiked the banks' reserve requirements for new deposits, a measure that affected mostly foreign banks who were receiving deposits escaping from public banks. Therefore, foreign banks, fearful of further intervention and/or confiscation, refused to replenish their local subsidiaries' reserves (thus, the answer to the question, why didn't foreign banks act as a lender of last resort?). This destroyed what little confidence in the banking system remained. As foreign reserves continued to plummet, the peso's devaluation became inevitable. Would Argentina be better off had it floated the peso long before all this? Such a move might have prevented the peso from becoming so overvalued that investors lost confidence in the country's ability to pay its debts. But without a credible monetary policy, floating the currency would have merely stoked hyperinflation. So the key lesson here is that the type of exchange rate regime is secondary to the credibility required to sustain it. Clearly, heterodox monetary policy was far from credible, and it turned out to be the main culprit behind Argentina's final collapse. Guillermo Calvo is Chief Economist at the Inter-American Development Bank and Distinguished University Professor at the University of Maryland where he is Director of the Center for International Economics;"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Number three is looking like the most truthful all of a sudden, and we've been able to find that out using some free Internet tools sitting in a cubicle in an office in Dublin in the space of 20 minutes. And that's part of the joy of this. Although the web is running like a torrent, there's so much information there that it's incredibly hard to sift and getting harder every day, if you use them intelligently, you can find out incredible information. Given a couple of clues, I could probably find out a lot of things about most of you in the audience that you might not like me finding out. But what it tells me is that, at a time when there's more -- there's a greater abundance of information than there ever has been, it's harder to filter, we have greater tools. We have free Internet tools that allow us, help us do this kind of investigation. We have algorithms that are smarter than ever before, and computers that are quicker than ever before. But here's the thing. Algorithms are rules. They're binary. They're yes or no, they're black or white. Truth is never binary. Truth is a value. Truth is emotional, it's fluid, and above all, it's human. No matter how quick we get with computers, no matter how much information we have, you'll never be able to remove the human from the truth-seeking exercise, because in the end, it is a uniquely human trait.", "cs": "Najednou to vypadá, že číslo tři je pravdě nejblíž a můžeme to ověřit pomocí volně dostupných internetových nástrojů, aniž bychom vstali ze židle ve své kanceláři v Dublinu za 20 minut. A to je součást mého nadšení. Přestože web funguje jako proud, je tu tolik informací, že je neuvěřitelně těžké to prověřit a je to čím dál těžší, pokud ho používáte inteligentně, můžete najít neuvěřitelné informace. Jen s několika indiciemi bych nejspíš mohl zjistit spoustu věcí o většině lidí v publiku, které byste nechtěli, abych zjistil. A to mi říká, že v době, kdy máme před sebou větší hojnost informací, než kdy dřív, a je těžší to filtrovat, máme účinnější nástroje. Máme dostupné internetové nástroje, které nám umožňují, které nám pomáhají s tímto ověřováním. Máme algoritmy, které jsou chytřejší než kdy dřív, a počítače které nikdy nebyly tak rychlé, jako teď. A v tom je ten oříšek. Algoritmy jsou pravidla. Jsou binární. Jsou ano nebo ne, jsou černé nebo bílé. Pravda není nikdy binární. Pravda je hodnota. Pravda je emocionální, je pružná, a především je lidská. Ať už budou počítače jakkoliv rychlé, ať máme informací sebevíc, nikdy nedokážeme odstranit člověka z pátrání po pravdě, protože je to koneckonců bytostně lidská vlastnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Tato disciplína a povinnost poslušenství, povinná láska vojína k důstojníkovi jeví velikou stručnost, poněvadž poměr mezi vojákem a důstojníkem jest zcela jednoduchý: jeden poslouchá, druhý poroučí. Již dávno jsme četli v knihách o vojenském umění, že vojenský lakonismus, vojenská jednoduchost je právě tou ctností, kterou si má osvojiti každý voják, milující, chtěj nechtěj, svého představeného, který v jeho očích musí být pro něho největším, hotovým, vykrystalizovaným předmětem pevné a dokonalé vůle.“ Baloun, celý se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých přestávkách. „Znám, pane lajtnant.“", "en": "\"This discipline, this compulsory obedience, this compulsory attachment of soldier to officer evinces itself very concisely, because the relation between soldier and officer is very simple : one obeys, the other orders. We have often read in books on military tactics that military brevity, military simplicity is the virtue at which every soldier must aim. Every soldier, whether he likes it or not, must be deeply attached to his superior officer, who in his eyes must be the ingrained paragon of an unswerving and infallible will.\" At this point he perceived Schweik's fixed posture of \"eyes right. \" Baloun, meanwhile, was standing on one side in a state of huge trepidation. \"I do know you, sir.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový zákon nejen vysílá USA na cestu k prudkému snížení vlastního znečištění, ale pravděpodobně také sníží ceny obnovitelné energie. To mnoha rozvíjejícím se ekonomikám a nízkopříjmovým zemím usnadní zavádět obnovitelné zdroje, místo aby stavěly další uhelné elektrárny. Bez ohledu na politické překážky pokroku se na celém světě objevují signály, že se věci posouvají správným směrem. Evropská unie si přeje, aby podíl obnovitelných zdrojů na jejím energetickém mixu dosáhl do roku 2030 nejméně 40%. Indický dopravní sektor, který představuje 14% veškerých emisí v zemi, učinil obrovský skok vpřed, když se připojil ke Koalici First Movers. Ta si klade za cíl dekarbonizovat těžký průmysl a dálkovou dopravu, které jsou zodpovědné za 30% globálních emisí. Nedávno zvolená vláda v Kolumbii zase představila nesmírně ambiciózní agendu klimatické a environmentální spravedlnosti, která slibuje, že skoncuje s destruktivním modelem těžby zdrojů v zemi. Významné je, že čínský boom v solárním sektoru umožnil pokles ceny obnovitelné energie na nová minima. V Brazílii se výroba elektřiny z větrné a sluneční energie v roce 2021 zvýšila a dnes tvoří více než 13% energetického mixu země, což překračuje indikátor čisté energie OECD pro tento rok. K politickým průlomům v klimatických otázkách může dojít i nepozorovaně a přes noc. Průmysl fosilních paliv se nás léta snažil přesvědčit, že bez uhlí, ropy a zemního plynu nemůžeme žít. Prudký vzestup cen energie po ruské invazi na Ukrajinu však ukázal, že svou závislost jednoduše nemůžeme živit donekonečna. Zatímco firmy založené na fosilních palivech sklízejí bezprecedentní nezasloužené zisky, rostoucí ceny energie způsobují bídu nejzranitelnějších lidí světa a miliony dalších uvrhly poprvé do chudoby. Dokonce i v rozvinutých zemích si rodiny s nižšími příjmy letos v zimě možná budou muset vybrat mezi potravinami a teplem. Stejně jako se IRA snaží ochránit americké obyvatelstvo před rozkolísanými cenami fosilních paliv a jejich druhotnými efekty, musí i všechny ostatní vlády naplnit svůj závazek a zabezpečit vlastní občany. Pokud to dokážou, zapíše se tato doba do dějin jako moment, kdy USA zavedly rozsáhlý program proti chudobě a lidé všude na světě si navždy spojili klimatickou politiku s vlastním blahobytem. V oblasti řešení otázky klimatických změn ještě zdaleka nejsme tam, kde bychom potřebovali být, ale od začátku roku 2022 jsme udělali velký krok správným směrem.", "en": "The new law not only puts the US on course to reduce its own pollution sharply, but also will likely drive down the prices of renewable energy. That will make it easier for many emerging economies and low-income countries to adopt renewables rather than build more coal-fired power plants. Notwithstanding political obstacles to progress, there are signs around the world that things are moving in the right direction. The European Union wants the share of renewables in its energy mix to reach at least 40% by 2030. India’ transport sector, which accounts for 14% of the country’s overall emissions, has leapfrogged ahead by joining the First Movers Coalition, which aims to decarbonize heavy industry and long-distance transport sectors responsible for 30% of global emissions. Colombia’s recently elected government has laid out a hugely ambitious climate and environmental justice agenda that promises to end the country’s destructive model of resource extraction. Significantly, China’s solar industrial boom has enabled the price of renewable energy to fall to new lows. In Brazil, wind and solar energy generation increased in 2021 and now account for over 13% of the country’s energy mix, exceeding the OECD’s clean-energy indicator for that year. Political breakthroughs on climate issues can happen overnight, unforeseen. For years, the fossil-fuel industry has been determined to convince us that we can’t live without coal, oil, and natural gas. But the spike in energy prices following Russia’s invasion of Ukraine has shown that we simply cannot continue to feed our addiction. While fossil-fuel companies reap unprecedented windfall profits, soaring energy prices are causing misery for the world’s most vulnerable people and have driven millions more into poverty for the first time. Even in developed countries, lower-income families may have to choose between food and heat this winter. Just as the IRA seeks to protect the US population from volatile fossil-fuel prices and their knock-on effects, every other government must fulfill its responsibility to safeguard its citizens. If they do, historians will regard this moment as the time when the US unleashed a massive anti-poverty program and people everywhere forever connected climate policy with their well-being. We are still far from where we need to be in addressing climate change, but we are a big step further along from where we were at the beginning of 2022."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And the Moon and the reflection on the Moon will have a secure place in your heart. That's very good. The other thing that religions are really aware of is: speak well -- I'm not doing a very good job of this here -- but oratory, oratory is absolutely key to religions. In the secular world, you can come through the university system and be a lousy speaker and still have a great career. But the religious world doesn't think that way. What you're saying needs to be backed up by a really convincing way of saying it. So if you go to an African-American Pentecostalist church in the American South and you listen to how they talk, my goodness, they talk well. After every convincing point, people will go, \"Amen, amen, amen.\" At the end of a really rousing paragraph, they'll all stand up, and they'll go, \"Thank you Jesus, thank you Christ, thank you Savior.\" If we were doing it like they do it -- let's not do it, but if we were to do it -- I would tell you something like, \"Culture should replace scripture.\" And you would go, \"Amen, amen, amen.\" And at the end of my talk, you would all stand up and you would go, \"Thank you Plato, thank you Shakespeare, thank you Jane Austen.\" And we'd know that we had a real rhythm going.", "cs": "A měsíc a rozmýšlení o měsíci bude mít pevné místo ve vašem srdci. To je velice dobré. Další věc: Pro náboženství je důležité umět mluvit. Mně to dneska moc nejde, ale pro náboženství je rétorika zásadní. I když je absolvent univerzity mizerný řečník, v sekulárním světě může udělat kariéru. Ale náboženském světe je to jinak: Nejen CO říkáte, ale i JAK to říkáte musí být velice přesvědčivé. Jděte do pentekostálního kostela mezi afroameričany na jihu USA a poslechněte si, jak mluví... panečku, ti ale umějí mluvit. Řekne se něco přesvědčivého a všichni: „Amen, amen, amen.“ A po zvlášť strhující pasáži všichni vstanou a spustí: „Díky Ježíši, díky Kriste, díky Spasiteli.“ Kdybychom to dělali jako oni, ... ne, snad radši ne. Ale kdyby, řekl bych třeba „kultura by měla nahradit Písmo svaté.“ A vy na to: „Amen, amen, amen.“ A na konci mé přednášky byste vstali a volali: „Díky Platóne, díky Shakespeare, díky Jane Austene.“ A věděli bychom, že se nám to pěkně rozjelo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Past beztrestnosti NEW YORK – Žijeme ve světě beztrestnosti. Nařčení z korupce se kolem FIFA rojily desítky let, což minulý týden vyvrcholilo hromadným obviněním jejích funkcionářů. Předseda FIFA Sepp Blatter byl přesto čtyřikrát znovuzvolen, a to i poté, co byla obvinění vznesena. Ano, Blatter konečně rezignoval, ale až poté, co on a desítky členů Federace opět projevili pohrdání ctí a zákonem. Takové chování vidíme po celém světě. Vezměme si Wall Street. JPMorgan Chase v letech 2013 a 2014 zaplatila za finanční delikty pokuty převyšující dvacet miliard dolarů; generální ředitel si přesto v letech 2014 a 2015 odnesl domů odměny ve výši dvaceti milionů dolarů. Nebo si připomeňme korupční skandály v Brazílii, Španělsku a mnoha jiných zemích, kde se vlády drží u moci i poté, co byla odhalena korupce na vysokých místech ve vládnoucí straně. Schopnost držitelů významné veřejné a soukromé moci překračovat právo a etické normy za osobním prospěchem je jeden z křiklavých projevů nerovnosti. Chudí dostávají doživotní tresty za banální zločiny, kdežto bankéři, kteří oškubou veřejnost o miliardy, dostávají pozvání na večeři do Bílého domu. Známá rýmovačka ze středověké Anglie dokládá, že se nejedná o nový fenomén: Zákon ženu i muže v žaláři dusí, Když obecní pastvě pokradou z husí, Větší grázl volně kráčí, žádná muka, Když husám ukradne obecní luka. Dnešní největší zloději jsou ti, kdo kradou soudobé obecní pastviny – plení veřejné rozpočty, przní přírodní prostředí a cizopasí na veřejné důvěře. Když byla vznesena obvinění proti 14 funkcionářům FIFA, v hlavních rolích se objevili nejen lotři ze světa sportu, ale i jiní dobře známí aktéři: tajná švýcarská konta, daňové ráje na Kajmanských ostrovech, krycí firmy – veškeré finanční příslušenství vytvořené doslova jen jako clona bohatých před vyšetřováním a zákonem. V tomto případě FBI a Ministerstvo spravedlnosti USA odvedly svou práci. Podařilo se jim to ale zčásti díky průniku do kalných světů finančních tajů vytvořených a chráněných Ministerstvem financí USA, Úřadem pro správu daní a Kongresem USA (vytrvalá ochranná ruka nad karibskými daňovými ráji). V některých společnostech a ekonomických sektorech je dnes beztrestnost tak rozšířená, že se považuje za nevyhnutelnou.", "en": "The Impunity Trap NEW YORK – Ours is a world of impunity. Allegations of corruption swarmed around FIFA for decades, culminating in indictments of current and former officials last week. Yet FIFA President Sepp Blatter was re-elected four times, including after the indictments were filed. Yes, Blatter has finally resigned, but only after he and dozens of Federation members once again showed their scorn for honesty and the law. We see this kind of behavior all over the world. Consider Wall Street. In 2013 and 2014, JPMorgan Chase paid more than $20 billion in fines for financial malfeasance; yet the CEO took home $20 million in compensation in both 2014 and 2015. Or consider corruption scandals in Brazil, Spain, and many other countries, where governments remain in power even after high-level corruption within the ruling party has been exposed. The ability of those who wield great public and private power to flout the law and ethical norms for personal gain is one of the more glaring manifestations of inequality. The poor get life sentences for petty crimes, while bankers who fleece the public of billions get invitations to White House state dinners. A famous ditty from medieval England shows that this is not a new phenomenon: The law locks up the man or womanWho steals the goose off the commonBut leaves the greater villain looseWho steals the common from the goose. Today’s greatest thieves are those who are stealing the modern commons – raiding government budgets, defiling the natural environment, and preying on the public trust. When the indictments against the 14 FIFA officials were filed, the cast of characters included not only miscreants from the sports world, but also some familiar players: secret Swiss bank accounts, Cayman Islands tax havens, shell corporations – all of the financial appurtenances that are literally designed to shield the rich from scrutiny and the law. In this case, the FBI and US Justice Department have done their jobs. But they did so, in part, by penetrating the murky worlds of financial secrecy created and protected by the US Treasury, the Internal Revenue Service, and the US Congress (ever-protective of Caribbean tax havens). In some societies and economic sectors, impunity is now so pervasive that it is viewed as inevitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Robert J. Shiller Spekulativní bublina je sociální epidemie, jejíž nákazu zprostředkovávají cenové pohyby. Zpráva o zvýšení ceny obohacuje rané investory, vytváří ústně šířené historky o jejich úspěších a ty vzbuzují závist a zájem. Všeobecné pozdvižení pak vábí na trh další a další lidi, což vede k pokračujícímu růstu cen, ten láká ještě více lidí, přiživuje historky o „nové éře“ a tak dále. To vše probíhá v řadě po sobě jdoucích smyček a bublina se zvětšuje. Jakmile však praskne, stejná nákaza urychlí překotný kolaps, neboť víc a víc lidí opouští kvůli klesajícím cenám trh, čímž zesiluje negativní zprávy o ekonomice. Než však vyvodíme závěr, že bychom teď po krizi měli vést politiku zaměřenou na zkrocení trhů, musíme zvážit alternativní řešení. Ve skutečnosti jsou spekulativní bubliny jen jedním z příkladů sociální epidemie, která může být při absenci finančních trhů dokonce ještě horší. Během spekulativní bubliny zesiluje nákazu reakce lidí na cenové pohyby, avšak sociální epidemie nepotřebuje trhy ani ceny, aby si získala pozornost veřejnosti a rychle se šířila. Některé příklady sociálních epidemií, které se obešly bez podpory spekulativních trhů, lze nalézt v bestselleru Charlese MacKaye Memoáry výjimečných lidových bludů a davového šílenství.Kniha z roku 1841 proslavila některé historické bubliny: mississippskou bublinu z let 1719-1720, bublinu kolem South Sea Company z let 1711-1720 nebo tulipánovou mánii ze 30. let 17. století. Kniha však obsahovala také další mimotržní příklady. MacKay popsal případy sociálních epidemií z různých staletí, které se týkaly víry v alchymisty, proroky soudného dne, vykladače osudu, astrology, lékaře pracující s magnety, lovce čarodějnic a křižáky. Některé tyto epidemie měly hluboké ekonomické důsledky. Křížové výpravy v jedenáctém až třináctém století například vyvolaly mezi potenciálními křižáky v Evropě „epidemii válečného šílenství“, jak to popsal MacKay. Toto třeštění doprovázela bludná představa, že Bůh sešle armády svatých, kteří budou bojovat po boku křižáků. Křížové výpravy si vyžádaly jeden až tři miliony obětí. V té době se do úspěchu jakékoliv činnosti poháněné sociální epidemií pochopitelně nedalo investovat ani sázet proti ní – na tyto aktivity neexistovala profesionální stanoviska a analytici neměli svá zjištění jak šířit. Neexistovalo tedy nic, co by tyto sociální epidemie zastavilo dříve, než přerostou do absurdních proporcí.", "en": "Bubbles without Markets NEW HAVEN - A speculative bubble is a social epidemic whose contagion is mediated by price movements. News of price increase enriches the early investors, creating word-of-mouth stories about their successes, which stir envy and interest. The excitement then lures more and more people into the market, which causes prices to increase further, attracting yet more people and fueling “new era” stories, and so on, in successive feedback loops as the bubble grows. After the bubble bursts, the same contagion fuels a precipitous collapse, as falling prices cause more and more people to exit the market, and to magnify negative stories about the economy. But, before we conclude that we should now, after the crisis, pursue policies to rein in the markets, we need to consider the alternative. In fact, speculative bubbles are just one example of social epidemics, which can be even worse in the absence of financial markets. In a speculative bubble, the contagion is amplified by people’s reaction to price movements, but social epidemics do not need markets or prices to get public attention and spread quickly. Some examples of social epidemics unsupported by any speculative markets can be found in Charles MacKay’s 1841 best seller Memoirs of Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds.The book made some historical bubbles famous: the Mississippi bubble 1719-20, the South Sea Company Bubble 1711-20, and the tulip mania of the 1630’s. But the book contained other, non-market, examples as well. MacKay gave examples, over the centuries, of social epidemics involving belief in alchemists, prophets of Judgment Day, fortune tellers, astrologers, physicians employing magnets, witch hunters, and crusaders. Some of these epidemics had profound economic consequences. The Crusades from the eleventh to the thirteenth century, for example, brought forth what MacKay described as “epidemic frenzy” among would-be crusaders in Europe, accompanied by delusions that God would send armies of saints to fight alongside them. Between one and three million people died in the Crusades. There was no way, of course, for anyone either to invest in or to bet against the success of any of the activities promoted by the social epidemics – no professional opinion or outlet for analysts’ reports on these activities. So there was nothing to stop these social epidemics from attaining ridiculous proportions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co brzdí světovou ekonomiku? NEW YORK – I po sedmi letech od vypuknutí globální finanční krize světová ekonomika v roce 2015 klop��tala. Podle zprávy Organizace spojených národů s názvem Světová ekonomická situace a vyhlídky 2016 kleslo průměrné tempo růstu v rozvinutých ekonomikách od počátku krize o více než 54%. V rozvinutých zemích je podle odhadů bez práce 44 milionů lidí, což je přibližně o 12 milionů více než v roce 2007, a inflace dosáhla nejnižší úrovně od počátku krize. Ještě znepokojivější je, že větší rozkolísanost postihla také růstová tempa v rozvinutých zemích. Zároveň je to překvapivé, protože rozvinuté ekonomiky s plně otevřenými kapitálovými účty měly těžit z volného toku kapitálu a mezinárodního sdílení rizik – a díky tomu trpět nižší makroekonomickou volatilitou. Sociální transfery včetně dávek v nezaměstnanosti měly navíc umožnit domácnostem, aby stabilizovaly spotřebu. Převládající politika postkrizového období – snižování fiskálních výdajů a kvantitativní uvolňování (QE) provozované hlavními centrálními bankami – však jen málo podporuje stimulaci spotřeby domácností, investic a růstu. Naopak má sklon situaci zhoršovat. V USA kvantitativní uvolňování nezvýšilo spotřebu a investice zčásti i proto, že většina dodatečně uvolněné likvidity se vrátila do centrálních bank ve formě přebytečných rezerv. Zákon o zmírnění regulace finančních služeb z roku 2006, který zmocňoval Federální rezervní systém k vyplácení úroků z požadovaných a přebytečných rezerv, tedy podkopal klíčový cíl QE.", "en": "What’s Holding Back the World Economy? NEW YORK – Seven years after the global financial crisis erupted in 2008, the world economy continued to stumble in 2015. According to the United Nations’ report World Economic Situation and Prospects 2016, the average growth rate in developed economies has declined by more than 54% since the crisis. An estimated 44 million people are unemployed in developed countries, about 12 million more than in 2007, while inflation has reached its lowest level since the crisis. More worryingly, advanced countries’ growth rates have also become more volatile. This is surprising, because, as developed economies with fully open capital accounts, they should have benefited from the free flow of capital and international risk sharing – and thus experienced little macroeconomic volatility. Furthermore, social transfers, including unemployment benefits, should have allowed households to stabilize their consumption. But the dominant policies during the post-crisis period – fiscal retrenchment and quantitative easing (QE) by major central banks – have offered little support to stimulate household consumption, investment, and growth. On the contrary, they have tended to make matters worse. In the US, quantitative easing did not boost consumption and investment partly because most of the additional liquidity returned to central banks’ coffers in the form of excess reserves. The Financial Services Regulatory Relief Act of 2006, which authorized the Federal Reserve to pay interest on required and excess reserves, thus undermined the key objective of QE."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "NATO za Rigou Když se zhroutil Sovětský svaz, ledakdo předpovídal konec Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Přesto se před několika týdny konala schůzka NATO na nejvyšší úrovni v lotyšském hlavním městě Rize, někdejší součásti SSSR. NATO vzniklo v roce 1949 jako aliance k zadržování sovětské moci. Ohniskem jeho zájmu byla západní Evropa, a jak říkala anekdota, bylo navrženo tak, aby drželo Rusy za obzorem, Němce na kolenou a Američany nablízku. Studená válka je ale dávno pryč. Německo je demokracií pevně zakotvenou v Evropské unii a hrozba sovětských tanků valících se přes severoněmecké pláně už neexistuje. NATO přežilo tím, že se transformovalo. Třebaže některé středoevropské členské státy, jež dříve okupoval SSSR, nadále považují NATO za politickou pojistku proti oživení ruských ambicí, aliance už proti Rusku zaměřena není. Ruští důstojníci jsou ve skutečnosti vítanými účastníky vojenských cvičení a hosty v ústředí NATO v rámci programu Partnerství pro mír. Zbytky podezřívavosti a ruská hrdost sice dohodu mezi NATO a Ruskem omezují, ale organizace se už na Rusko nezaměřuje. Jeden zásadní úkol, jenž NATO plnilo v první dekádě po studené válce, byl přivábit nově osvobozené země střední Evropy blíž k Západu, takže vyhlídky na členství byly podmíněny splněním demokratických standardů. Dalším významným úkolem bylo vnést stabilitu do nepokojného balkánského regionu po rozpadu Jugoslávie a následných válkách v Bosně a Kosovu. Mírové operace NATO jsou v regionu stabilizačním faktorem. Diplomacie NATO a EU například zabránila, aby etnický konflikt v Makedonii propukl v krizi. Ačkoliv tyto aktivity byly důle��ité, mnozí pozorovatelé tvrdili, že NATO se bude muset rozhlížet i za hranicemi Evropy. Častý bonmot zněl, že NATO bude muset „otevřít svůj prostor, nebo zavřít krám“. To začalo být obzvlášť důležité poté, co útoky al-Káidy 11. září 2001 posunuly pozornost americké zahraniční politiky směrem k nadnárodnímu terorismu. Evropští členové NATO reagovali tím, že se odvolali se na klauzuli o společné obraně v článku 5 charty NATO a poskytnuli USA pomoc v Afghánistánu, kde je dnes 32000 vojáků NATO. Poněvadž podstupují společný výcvik, členské země NATO dokáží účinně jednat, i když nejsou oficiálně angažováni všichni členové organizace.", "en": "NATO after Riga When the Soviet Union collapsed, many predicted the end of the North Atlantic Treaty Organization (NATO). Yet a few weeks ago, NATO held its summit meeting in the Latvian capital of Riga, formerly part of the USSR. NATO was created in 1949 as an alliance to contain Soviet power. Its focus was on Western Europe, and, as one joke went, it was designed to keep the Russians out, the Germans down, and the Americans in. But that Cold War world is long gone. Germany is a democracy firmly anchored in the European Union, and there is no threat of Soviet tanks sweeping across the North German plains. NATO survived by transforming itself. While some Central European members that were formerly occupied by the USSR continue to see NATO as a political insurance policy against a revival of Russian ambitions, NATO is no longer aimed against Russia. In fact, Russian officers are welcome to participate in military exercises and to visit NATO headquarters under the Partnership for Peace program. Residual suspicions and Russian pride limit the NATO-Russia agreement, but the organization is no longer focused on Russia. One major task that NATO performed in the first decade after the Cold War was to attract the newly freed countries of Central Europe toward the West, with the prospect of membership conditioned on meeting democratic standards. Another important task was to help bring stability to the troubled Balkan region after the breakup of Yugoslavia and the resultant wars in Bosnia and Kosovo. NATO peacekeeping operations have been a stabilizing factor in the region. For example, NATO and EU diplomacy prevented ethnic conflict in Macedonia from erupting into a crisis. While these actions were important, many observers argued that NATO would have to look beyond Europe. A common quip was that NATO would have to go “out of area or out of business.” This became particularly important after the Al Qaeda attacks on September 11, 2001, shifted the focus of American foreign policy toward transnational terrorism. The European members of NATO responded by invoking the Article 5 mutual defense clause of the NATO charter and coming to the aid of the US in Afghanistan, where today there are 32,000 NATO troops. Because they train together, NATO countries can operate effectively even when not all members of the organization are officially involved."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tato výpomoc, opřená o široký politický konsenzus, předešla velkému ekonomickému propadu a rozsáhlému strádání. Mnohá z těchto nouzových opatření byla nezbytná a nevyhnutelná. Jelikož ale tvůrci politik pokukují po možném zotavení v letech 2021-22, musí se mít na pozoru před vedlejšími účinky déletrvající měnové a fiskální stimulace. Spojené státy a další bohaté země během snah o ozdravení a přetvoření svých ekonomik čelí několika rizikům. V prvé řadě by se současné akciové výšiny mohly rychle proměnit ve zlý bolehlav, jak bude politická stimulace opadat. Akcie jsou na flámu, povzbuzeny obřími toky likvidity a lacinými penězi, a investoři lační výnosů se hrnou do rizikových aktiv. Trhy navíc tiše chápou, že za většinou tříd aktiv v současnosti stojí centrální banky, což zvyšuje toleranci k riziku. To přispívá k vysvětlení nedávného strmého vzestupu, rozkolísaného poklesu a následného odrazu bitcoinu a sociálními médii roztáčeného vzedmutí, které zmáčklo hedžové fondy, jež nakrátko prodaly maloobchod GameStop. Nepolevuje ani pobláznění účelovými akvizičními společnostmi (SPAC), které získají kapitál primárním úpisem akcií a pak se poohlížejí po soukromých firmách, které koupí. Není ale jisté, že současný akciový boom a honbu za výnosy bude možné udržet, jestliže tvůrci politik ukončí měnovou a fiskální stimulaci. Výsledná tržní korekce může být ostrá a bolestivá a mnohé investory vyjde hodně draho. Druhé riziko s bolestí pro korporace souvisí. Rozsah státní podpory doposud ve většině vyspělých ekonomik drží míru zavírání podniků a bankrotů na nižší než běžné úrovni. Až ale budou vlády a centrální banky podporu odbourávat, což udělat musí, postup kreativní destrukce bude v řadách malých a středních společností, a dokonce u některých velkých firem pokračovat. Mnohé potácející se firmy, jež v současnosti drží nad hladinou vládní štědrost, nebudou v postpandemické ekonomice solventní a udržitelné. Tvůrci politik je musí nechat zbankrotovat, dojít k převzetí nebo ukončení činnosti. Jakmile to připustí a dají průběh normálním tržním procesům, způsobí to bolest mnoha společnostem a zaměstnancům a zatíží to banky nesplácenými úvěry. Ekonomiky ale budou muset takovou bolest vydržet, protože alternativa neexistuje. Třetí nebezpečí spočívá v tom, že další zdroje infekce – k jejímuž řešení mohou být centrální banky a dohledové orgány špatně připravené – vyvolají novou ekonomickou nákazu. Rizika mohou pocházet kupříkladu z velikého a rostoucího sektoru stínového bankovnictví, jehož finanční aktiva podle odhadu Rady pro finanční stabilitu dosáhla v roce 2018 výše 50,9 bilionu dolarů, což odpovídá 13,6 % globálního úhrnu.", "en": "That assistance, supported by a broad political consensus, has prevented a great depression and widespread hardship. Many of these emergency measures were necessary and unavoidable. But as policymakers eye a possible recovery in 2021-22, they must be vigilant about the side effects of prolonged monetary and fiscal stimulus. The United States and other rich countries face several risks as they try to rehabilitate and refashion their economies. For starters, the current equity high could quickly turn into a nasty headache as policy stimulus fades. Equities have been on a tear, fueled by huge liquidity flows and easy money, with yield-hungry investors piling into risk assets. Moreover, markets implicitly understand that central banks currently stand behind most asset classes, elevating risk tolerance. This helps to explain the recent run-up, wobbly retreat, and subsequent rebound for Bitcoin, and the social media-driven surge that squeezed hedge funds that had been short-selling the retailer GameStop. And the craze for special-purpose acquisition companies (SPACs), which raise capital through an initial public offering and then look for private firms to buy, continues unabated. But it is doubtful that the current equity boom and search for yield can be sustained if policymakers withdraw monetary and fiscal stimulus. The resulting market correction may be sharp and painful, and many investors will pay a heavy price. A second risk relates to corporate pain. The extent of state support until now has kept business-closure and bankruptcy rates lower than normal in most advanced economies. But as governments and central banks dial back support, as they must, the process of creative destruction will resume among small- and medium-size companies, and even some bigger firms. Many struggling firms currently being kept afloat by government largesse will not be solvent and sustainable in the post-pandemic economy. Policymakers need to allow them to go bankrupt, be taken over, or close. Recognizing this and allowing normal market processes to play out will hurt many companies and employees, and saddle banks with non-performing loans. But economies will have to stand the pain, because there is no alternative. A third danger is that other sources of infection – which central bankers and supervisors may be ill-prepared to tackle – trigger a new economic contagion. For example, risks may come from the massive and growing shadow banking sector, which the Financial Stability Board estimates had financial assets in 2018 of $50.9 trillion, equivalent to 13.6% of the global total."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Abychom byli spravedliví, unilateralismus je výhodný nejen pro neochotného izraelského ministerského předsedu, jenž si nepřeje dělat zásadnější kompromisy během jednání, ale také pro palestinské stoupence tvrdé linie, již považují multilateralismus za prostředek, který je nutí dělat nepopulární ústupky. Buď jak buď, jakmile bude stažení z Gazy u konce, Izraelci a Palestinci budou stát před důležitými nezodpovězenými otázkami. Není pochyb o tom, že odsun židovských osadníků z oblastí, jež Izraelci považují za součást svého území od Boha, představuje obrovský ideologický zvrat. Bude však po letech hlásání a prosazování hlavních zásad sionismu odstraňování osad pokračovat na Západním břehu, nebo půjde o jednorázovou výjimku? Od Palestinců se zase budou očekávat odpovědi – nejen ve slovech, ale i ve skutcích – na otázky ohledně jejich schopnosti vybudovat moderní pluralitní stát. Jak se palestinský stát vypořádá s rostoucí mocí islámských hnutí, která budou po stažení Izraele nesporně očekávat významný podíl na moci v Gaze? Na některé klíčové otázky bude také muset odpovědět mezinárodní společenství. Podle palestinské Ekonomické rady pro rekonstrukci a rozvoj (PECDAR) je v Gaze roční příjem na hlavu nadále v průměru zhruba 700 USD, zatímco Izraelci se těší příjmům dosahujícím průměrně 16 tisíc USD na hlavu. Uvážíme-li neexistenci relativně dobře placené práce, co se stane se zástupy nezaměstnaných Gazanů? Případný útěk žadatelů o práci – celosvětově ohromná síla – je pouze jeden problém.", "en": "To be fair, unilateralism is convenient not only for a reluctant Israeli prime minister who does not wish to make substantial compromises during negotiations; it is also attractive to hard-line Palestinians who regard multilateralism as a means of pressing them to make unpopular concessions. In any case, the day after the completion of the Gaza withdrawal, Israelis and Palestinians will be confronted with important unresolved questions. There is no doubt that the evacuation of Jewish settlers in areas that Israelis consider part of their God-given territory represents a huge ideological reversal. But after years of preaching and practicing one of Zionism’s main tenets, will the removal of settlements continue in the West Bank, or will this be a one-time exception? Palestinians, for their part, will be expected to answer questions – in deeds, not just in words – about their ability to build a modern pluralistic state. How will the Palestinian body politic deal with the growing power of the Islamic movements that undoubtedly will expect a significant share of power in post-withdrawal Gaza? The international community also will have to answer some key questions. According to the Palestinian Economic Council for Reconstruction and Development (PECDAR), annual per capita income in Gaza continues to average roughly $700, while Israelis enjoy incomes averaging a $16,000 per capita. In the absence of relatively well-paying jobs, what will happen to the lines of unemployed Gazans? The potential flight of employment seekers – a formidable force worldwide – is only one problem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Article 4 of the Protocol states in addition that “the criterion on the convergence of interest rates (…) shall mean that, observed over a period of one year before the examination, a Member State has had an average nominal long-term interest rate that does not exceed by more than 2 percentage points that of, at most, the three best performing Member States in terms of price stability. Interest rates shall be measured on the basis of long-term government bonds or comparable securities, taking into account differences in national definitions”. The third indent of Article 121(1) of the Treaty requires “the observance of the normal fluctuation margins provided for by the exchange rate mechanism of the European Monetary System, for at least two years, without devaluing against the currency of any other Member State”. Article 3 of the Protocol states in addition that “the criterion on participation in the exchange rate mechanism of the European Monetary System (…) shall mean that a Member State has respected the normal fluctuation margins provided for by the exchange rate mechanism of the European Monetary System without severe tensions for at least two years before the examination. In particular, the Member State shall not have devalued its currency’s bilateral central rate against any other Member State’s currency on its own initiative for the same period”. In addition to these economic requirements, the convergence criteria also require there to be legal convergence to ensure that national legislation, including the statutes of NCBs, is compatible with both the Treaty and the Statute of the ESCB and of the ECB.", "cs": "V článku 4 Protokolu se dále uvádí, že „kritérium konvergence úrokových sazeb (...) znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“ Ve třetí odrážce článku 121 odst. 1 Smlouvy se požaduje „dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému podobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu“. Článek 3 Protokolu dále stanoví, že „kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému (...) znamená, že členský stát alespoň podobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči měně kteréhokoli jiného členského státu.“ Kromě těchto ekonomických požadavků stanoví kritéria konvergence také požadavek právní konvergence, které má zajistit, aby vnitrostátní legislativa, včetně statutů národních centrálních bank, byla slučitelná se Smlouvou i se statutem ESCB a ECB."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It includes examples of cases dealt with in 2008 to illus- trate these elements and highlights specific developments, such as The layout of the Annual Report has been completely overhauled to make it as user-friendly and the revision of the Ombuds- man’s Statute. The Chapter ends with an overview of the Ombudsman’s procedures for handling complaints and conducting inquiries, including the increasing use of informal procedures aimed at the prompt resolution of complaints. accessible as possible. The new-look Report includes short excerpts from the text, which highlight the main points presented and are designed to draw your atten- ��� tion to them. The graphs and tables included in the Report have been prepared in The right to complain to the European Ombudsman is one of the rights of citizenship of the Euro- pean Union (Article 21 of the EC Treaty) and is included in the Charter of Fundamental Rights of the European Union9 (Article 43). Possible instances of maladminis- a way that makes them easy to understand. The right to complain to the European Ombudsman is one of the rights of citizenship of the European Union and is included in the Charter of Fundamental Rights of the European Union. complaints, the handling of which represents the most important aspect of the Ombudsman’s reactive role. The Ombudsman also conducts inquiries on his own initiative, thereby taking a proac- tive role in combating maladministration (see next section). The Ombudsman’s work is governed by Article 195 of the EC Treaty, the Statute of the Ombudsman and the implementing provisions adopted by the Ombudsman under Article 14 of the Statute.", "cs": "Zahrnuje příklady případů projednávaných v roce 2008 k doložení těchto prvků Uspořádání výroční zprávy bylo zcela přepracováno, aby byla pro čtenáře co nejpřívětivější a co a vyzdvihuje konkrétní události, například revizi statutu veřejného ochránce práv. Kapitola končí přehledem postupů veřejného ochránce práv při vyřizování stížností a provádění šetření, včetně většího využívání neformálních postupů usilujících o rychlé vyřešení stížností. nejvíce přístupná. Zpráva v nové podobě zahrnuje stručné výňatky z textu, které ��� % žené ve zprávě byly vypracovány tak, aby byly snadno srozumitelné. Právo stěžovat si u evropského veřejného ochránce práv je jedním z práv občanů Evropské unie (článek 21 Smlouvy o ES) a je zahrnuto v Listině základních práv Evropské unie1 (článek 43). Právo stěžovat si u evropského veřejného ochránce práv je jedním z práv občanů Evropské unie. O možných případech nesprávného úředního postupu se veřejný ochránce práv dozvídá především prostřednictvím stížností, jejichž vyřizování je nejdůležitějším aspektem jeho činnosti, pokud jde o reakci na podněty. Veřejný ochránce práv provádí rovněž šetření z vlastního podnětu, čímž se ujímá iniciativní role v boji proti nesprávným úředním postupům (viz další oddíl). Činnost veřejného ochránce práv se řídí článkem 195 Smlouvy o ES, statutem veřejného ochránce práv a prováděcími předpisy přijatými veřejným ochráncem práv podle článku 14 jeho statutu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oficiální opatření pomáhající národním producentům na úkor domácích firemních zákazníků a spotřebitelů jsou však vždy krátkozraká, neboť nedokážou producentům pomoci při řešení výzev, na které stejně dříve či později narazí. Stejně tak je škodlivý a odsouzený k záhubě staromódní dirigismus – pokusy „vybírat vítěze“, podporovat „národní šampiony“ nebo udržovat neúspěšné podnikatelské modely při životě prostřednictvím státních dotací. A v mnoha zemích zůstává překážkou zdravé konkurence rovněž špatně koncipovaná regulace – například v sektoru služeb. Jakmile přestaneme páchat škody, musíme začít dělat správné věci. Hospodářská politika je jako práce na zahrádce: rostliny neporostou rychleji, když za ně budeme tahat, ale úspěšný zahradník jim poskytne správné prostředí, ve kterém budou moci vzkvétat. Spoléhání se na konkurenci může společnostem pomoci uvolnit sílu dobře fungujících trhů zboží a služeb. Aby toho politici dosáhli, musí mít k dispozici zdravý rámec vymáhání konkurence, volit přístup zaměřený na celou ekonomiku a lákat k účasti všechny protagonisty. Prostředkem zdravého vymáhání konkurence jsou právní nástroje a zdroje, jimiž se prosazuje a zavádí hospodářská politika, spolu s institucionálním uspořádáním omezujícím vměšování partikulárních zájmů. Vezměme si například důležitost nestranných a efektivních antimonopolních úřadů nebo dotační režimy, kterou jsou natolik dobře koncipované, že skutečně slouží veřejnému zájmu. Přístup zaměřený na celou ekonomiku je zapotřebí proto, že trhy jsou vzájemně provázané. Pomýlená regulace nebo tržní selhání poškozující konkurenci v kterémkoliv segmentu mohou být zátěží pro celou ekonomiku. Globální krize vypukla proto, že se neřešily velké problémy ve fungování bankovního sektoru. Špatné fungování trhů vstupů, jako jsou energie nebo polotovary, může rovněž napáchat obrovské hospodářské škody, mimo jiné proto, že ničí vnější konkurenceschopnost. A za třetí posílení konkurence v celé ekonomice vyžaduje širokou podporu. Nelze toho dosáhnout bez překlenutí ideologických rozkolů a překonání politických tlaků určitých konkrétních ekonomických skupin. Klíčovou roli zde může hrát osvěta, která o výhodách konkurence poučí nejen politiky, ale i občany a podnikatele. Měla by panovat široká shoda, že prokonkurenční prostředí je jedním z klíčů k hospodářské prosperitě. Dobrý příklad, jak prokonkurenční politika přináší výsledky, nabízí Austrálie. V 80. letech patřila její ekonomika z hlediska růstu produktivity k nejhorším v OECD; o deset let později zaujímala Austrálie třetí místo.", "en": "But official measures to help national producers at the expense of domestic business customers and consumers are always short-sighted, for they fail to help producers to address the challenges that they will have to face sooner or later anyway. Similarly, old-fashioned dirigisme – such as attempts to “pick winners,” foster national “champions,” or keep failed business models alive through state subsidies – is both harmful and doomed to fail. And misplaced regulation – for example, in the service sector – remains a barrier to healthy competition in many countries. Once we have stopped doing harm, we must start doing the right things. Economic policy is like gardening: pulling on plants will not make them grow faster, but a successful gardener can provide them with the right environment in which to flourish. Relying on competition can help societies to unleash well-functioning markets’ power to provide goods and services. To achieve this, policymakers must have a sound enforcement framework at their disposal, take an economy-wide approach, and attract the participation of all stakeholders. Sound enforcement implies legal tools and resources to pursue and implement an economic policy, along with an institutional design that reduces meddling by vested interests. Consider, for example, the importance of impartial and effective antitrust authorities, or subsidy schemes that are sufficiently well designed to ensure that they truly serve the public interest. An economy-wide approach is needed because markets are interconnected. Misguided regulation or market failures that harm competition anywhere can burden the entire economy. The global crisis erupted because major problems in the functioning of the banking sector had been left unaddressed. The poor functioning of input markets, such as markets for energy or intermediary products, can also do a lot of economic harm, not least because it hampers external competitiveness. Finally, strengthening competition throughout the economy requires broad support. This cannot be achieved without bridging ideological divisions and overcoming political pressures from particular economic groups. Advocacy can play a key role, by educating not only policymakers, but also citizens and businessmen, about the benefits of competition. There should be a wide consensus that a pro-competitive environment is one of the keys to economic prosperity. Australia provides a good example of how pro-competitive policies deliver results. Its economy was one of the OECD’s worst in terms of productivity growth in the 1980’s; a decade later, Australia was in third place."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Od té doby se mu dostalo podpory od dříve rozdělených opozičních skupin, např. od Vuka Draškoviče a jeho Strany za obnovu Srbska a od Zorana Djindjiče a jeho Sdružení Za změnu. Pakt podpořila také srbská pravoslavní církev, jediná instituce v Srbsku s neposkvrněným štítem, která odsoudila zločiny spáchané v Kosovu, a jejíž patriarcha vyslovil požadavek, aby prezident Miloševič odstoupil. Podobně jako římskokatolická církev v době Solidarity supluje dnes srbská pravoslavná církev pro mnohé ztracenou identitu našeho národa. Účast církve v paktu stability mu dodává na právoplatnosti a je zárukou pokojné transformace. 19. srpna se před federálním parlamentem v Bělehradě shromáždí tisíce Srbů, aby demonstrovali své odhodlání podpořit pokojné politické změny ve státě. Demonstrace se zúčastní všechny přední opoziční strany, jejichž společná schůzka by byla ještě před několika týdny nemyslitelná. Shromážděním na podporu tohoto domácího „paktu stability“ může Srbsko dokázat, že se chce stát schopným kandidátem pro partnerství při implementaci Paktu stability pro jihovýchodní Evropu, k němuž se před několika týdny v Sarajevu zavázali vedoucí představitelé světového společenství. Od rozdělení Jugoslávie před několika lety je Pakt stability pro Srbsko první iniciativou, která během neuvěřitelně krátké doby sjednotila více politických táborů než kterékoli dosavadní demokratické hnutí v Srbsku. Musíme doufat, že 19. srpna v Srbsku převáží hlas rozumu, a že přechodová vláda bude moci zahájit obnovu země již ve svobodných a demokratických podmínkách.", "en": "Since its creation on July 18th, the \"Serbian Stability Pact\" has gained the backing of opposition parties and groups, previously divided -- among them Vuk Draskovic of the Serbian Renewal Party and Zoran Djinjic of the Allliance for Change -- as well as the strong support of the Serbian Orthodox Church, the only institution in Serbia with its credibility intact, it having condemned the crimes committed in Kosovo, the patriarch having called for the resignation of President Milosovic. Like the Roman Catholic Church in the years of Solidarity's struggle in the 1980s, the Serbian Orthodox Church is widely seen as a surrogate for our lost national identity. Its participation in the Stability Pact provides additional legitimacy and a guarantee for a peaceful transition. On August 19th, many thousands of Serbs will gather in front of the Federal Parliament in Belgrade to demonstrate their determination to effect political change peacefully. All the leading opposition parties, whose coming together seemed unlikely only a few weeks ago, will participate. By rallying behind this domestic \"Stability Pact\" Serbia can proclaim its intention to make itself a viable candidate for partnership in implementing the Stability Pact for South-Eastern Europe that the leaders of the world community initiated in Sarajevo a few weeks ago. In an incredibly short period of time the Serbian Stability Pact has united more political protagonists than any previous democratic movement in Serbia since the break-up of Yugoslavia. Our hope must be that, beginning on August 19th, the voice of reason will begin to prevail in Serbia, and that a transitional government can begin to rebuild the country in genuine freedom and democracy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Cocaine is often used in combination with anothersubsidiary drug, often cannabis (40%) or alcohol (37%).Local studies of drug injectors suggest that, in some areas,the combination of heroin and cocaine within an injectionis becoming more popular (sometimes referred to by druginjectors as ‘speedballing’). If this is the case, it is notevident in the overall treatment demand data from mostcountries, in which only a small proportion of clients reportthe combined use of heroin and cocaine. However, this isnot true for all countries; for example, in the Netherlands,an analysis of treatment demand data for cocaine userssuggests that many cocaine clients are polydrug consumersand that the largest group is composed of those using bothcocaine and heroin (Mol et al., 2002). )See Table TDI-10 (part i) in the 2005 statistical bulletin. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe western Africa (INCB, 2005). The main points of entry intothe EU remained Spain, the Netherlands and Portugal(Reitox national reports, 2004; CND, 2005; INCB, 2005). cocaine use on the user, and it will be interesting to seewhether new treatment options become available from thiswork in the future. Reducing health-related harm Seizures data indicate that cocaine is the third mosttrafficked drug in the world after herbal cannabis andcannabis resin. In terms of volume seized — 490.5 tonnesworldwide in 2003 — most trafficking in cocainecontinued in 2003 to be in the Americas (82%) and Europe. The latter accounted for 17% of total cocainequantities seized worldwide, an increase compared withthe previous year (CND, 2005). Within Europe, mostquantities of cocaine seized are recovered in the westernstates. In the last five years, Spain has consistently beenthe EU country with the highest level of cocaine seizures. In2003, it accounted for more than half the EU total of bothnumber of seizures and quantities seized(99). Over the period 1998–2002, the number of cocaine Over the past few years, measures aimed at the preventionand reduction of health-related harm associated with theuse of cocaine and crack cocaine have increased rapidly,and new cocaine and crack-specific information has beenproduced, especially on the Internet.", "cs": "Existujíurčité důkazy, že by snížení spotřeby mohla napomocipsychoterapie, ale nenašly se žádné přesvědčivé důkazy o účinnosti akupunktury při léčbě kokainových problémů.Celkově je však třeba na tato zjištění pohlížet jednoduše v kontextu absence silné evropské základny podkladů k vedení terapeutických zásahů v této oblasti. Např. nenídokonce zcela známo, zda jsou určité zásahy zaměřenéna kokain účinnější než zápis osob s kokainovými problémydo programů obecnější, drogově nespecifické léčby. Dále zůstává otevřenou otázkou, zda je možné vyvinoutfarmakologickou léčbu pro problémové uživatele kokainu,která se může stát „standardní možností léčby“, způsobem,jakým se metadon a buprenorfin staly standardnímpřístupem při léčení problémového užívání opiátů. Je třeba )Viz tabulka TDI-10 (část i) ve Statistickém věstníku 2005. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě a Curaçaem (národní zprávy zemí zapojených do sítě Reitox, 2004; CND, 2005). Hlavními vstupnímibody do EU zůstaly Španělsko, Nizozemsko a Portugalsko(národní zprávy zemí zapojených do sítě Reitox, 2004;CND, 2005; INCB, 2005). Bude zajímavé pozorovat, zdatato práce přinese do budoucnosti nové možnosti léčby. Snižování škodlivých účinků na zdraví Údaje o záchytech naznačují, že kokain je třetí nejvícenelegálně prodávanou drogou na světě po rostlináchkonopí a konopné pryskyřici. Soudě podle objemu 490,5 tuny zachyceného v celém světě v roce 2003 se s kokainem i v roce 2003 nejvíce obchodovalo v Severní a Jižní Americe (82%) a v Evropě. Evropa se podílela 17% na celkovém množství kokainu zachyceného vesvětě, což ve srovnání s předchozím rokem znamená nárůst(CND, 2005). Většina kokainu zachyceného v Evropě bylazískána v západních státech. V posledních pěti letech bylo Španělsko trvale zemí EU s nejvyšší úrovní záchytů kokainu.V roce 2003 zde zaznamenali více než polovinu jakcelkového počtu záchytů, tak celkového množstvízachyceného v EU (99). V období 1998–2002 se počet záchytů kokainu (100 Během posledních několika let rychle přibývala opatřenízaměřená na prevenci a snižování škodlivých účinků drogna zdraví spojených s užíváním kokainu a cracku a bylypředloženy nové informace specifické pro kokain a crack,zejména na internetu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přívrženci výkonného umění v Evropě poukazují na USA, kde se dnes mimo jiné i od hudebních ředitelů velkých orchestrů očekává, že se budou plně podílet na sponzorských aktivitách a angažovat se ve prospěch orchestrů v místní komunitě. Obávají se, že se totéž stane i v Evropě. Někteří dirigenti, kteří nechtějí nosit místo taktovky žebrácký klobouk, z tohoto důvodu odmítli místa v USA, neboť cítili, že by to mělo rušivý dopad na jejich umění. Proslýchá se, že Daniel Barenboim odešel z Chicagského symfonického orchestru částečně i proto, že měl námitky proti požadavkům na sponzorské aktivity, které na něj byly kladeny. Americká zkušenost však ukazuje, že přimět vedoucí umělce, jako jsou hudební ředitelé orchestrů, aby se účastnili shánění dotací, nemusí být pro uměleckou stránku této funkce špatné. Například Michael Tilson Thomas v San Francisku zkombinoval efektivní sponzorské aktivity s uměleckým vedením tak dovedně, že dostal Sanfranciský symfonický orchestr mezi špičková americká tělesa. Evropany, kteří se obávají, že větší odkázanost na soukromé peníze nutně znamená konzervativní program, by zároveň mělo uklidnit zjištění, že Sanfranciský symfonický orchestr má jeden z nejodvážnějších repertoárů v USA. Má-li publikum pokrokový vkus, pak jsou soukromé peníze a neotřelý program naprosto slučitelné. Veřejné peníze nicméně umožňují odvážný program i v případě, kdy se vkus publika vychýlí konzervativním směrem. To je také důvod, proč výkonní umělci v Evropě mají rádi veřejné peníze – osvobozují je od „stravy“ složené jen z Beethovena a Mozarta. Publikum navíc může oceňovat odvážný repertoár tím více, čím více je mu vystaveno. Se snížením veřejných výdajů na výkonné umění samozřejmě nevznikne pouze větší závislost na soukromých penězích, ale vzrůst budou muset také ceny vstupného. Někteří lidé tvrdí, že je to tak špatně, protože dávají přednost stání ve frontách před systémem založeným na ceně a obávají se, že vyšší ceny ohrozí budoucí publikum tím, že z něj vyřadí mladé lidi. Nízké ceny za výkonné umění však trnitý problém přístupnosti pro mladé nevyřeší. Za prvé mladí lidé nemusí využít výhody v podobě levných vstupenek, poněvadž nemají zájem chodit poslouchat živou vážnou hudbu bez ohledu na cenu. A i kdyby za druhé chodit chtěli, nemusí se jim podařit sehnat místa – ta totiž často nejsou vůbec k dispozici, poněvadž předplatné zůstávají rok co rok v týchž rukou.", "en": "Performing arts advocates in Europe point to the US where, among other things, music directors of even major orchestras are now expected to fully participate in fundraising activities and be active in the local community on the orchestras behalf. The same thing, they fear, will happen in Europe. Some conductors, not wanting to carry a tin cup as they wave their batons, have rejected important posts in the US for this reason, feeling that it would interfere with their art. Daniel Barenboim is rumored to have left the Chicago Symphony Orchestra in part because he objected to the fundraising demands that were being made of him. But US experience shows that getting artistic leaders like orchestra music directors to participate in fundraising need not be bad for the artistic side of the job. Michael Tilson Thomas in San Francisco, for example, has combined effective fundraising and artistic leadership to propel the San Francisco Symphony to the top rank of US orchestras. It also should be reassuring to Europeans who are concerned that greater reliance on private money necessarily means conservative programming that the San Francisco Symphony has one of the most adventuresome repertoires in the US. If the audience has progressive tastes, private money and innovative programming are entirely compatible. A corollary is that public money makes it possible for adventuresome programming even if audience tastes run to the conservative side. This is one reason performing artists in Europe like public money – it liberates them from a diet of only Beethoven and Mozart. Moreover, the audience may come to appreciate an adventuresome repertoire the more it becomes exposed to it. Of course, with reduced public spending on the performing arts, not only will there be greater reliance on private money, but ticket prices will have to rise as well. Some argue that this is a bad thing, because they prefer queuing to the price system and fear that higher prices will compromise future audiences by excluding young people. But cheap prices for the performing arts do not solve the thorny problem of access for youth. First, youth may not take advantage of cheap tickets to the extent that they are not interested in going to hear live classical music at any price. Second, even if they do want to go, they may not be able to get seats, which often are not available because subscriptions stay in the same hands year after year."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Now, technological unemployment, if it does happen, in a strange way will be a symptom of that success, will have solved one problem -- how to make the pie bigger -- but replaced it with another -- how to make sure that everyone gets a slice. As other economists have noted, solving this problem won't be easy. Today, for most people, their job is their seat at the economic dinner table, and in a world with less work or even without work, it won't be clear how they get their slice. There's a great deal of discussion, for instance, about various forms of universal basic income as one possible approach, and there's trials underway in the United States and in Finland and in Kenya. And this is the collective challenge that's right in front of us, to figure out how this material prosperity generated by our economic system can be enjoyed by everyone in a world in which our traditional mechanism for slicing up the pie, the work that people do, withers away and perhaps disappears. Solving this problem is going to require us to think in very different ways. There's going to be a lot of disagreement about what ought to be done, but it's important to remember that this is a far better problem to have than the one that haunted our ancestors for centuries: how to make that pie big enough in the first place. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Pokud dojde k technologické nezaměstnanosti, bude to vlastně znak úspěchu, vyřeší to jeden problém – jak udělat koláč větší – ale nahradí ho jiným: jak zajistit, aby každý dostal svůj kousek. Jak již podotkli ekonomové, jeho vyřešení nebude jednoduché. Dnes znamená pro mnoho lidí jejich práce pomyslnou židli u ekonomické večerní tabule a ve světě s menším množstvím práce nebo úplně bez ní nebude jasné, jak by se mohlo dostat na každého. K diskuzi je toho hodně, například různé formy univerzálního základního příjmu. To je jedno z možných řešení, které se v současné době již testuje ve Spojených státech, Finsku a Keni. Stojíme před výzvou pro nás všechny. Musíme vymyslet, jak bohatství vyprodukované ekonomických systémem můžeme využ��vat všichni ve světě, kde náš tradiční mechanismus krájení koláče, tedy práce, kterou dělají lidé, zanikne a možná vymizí. Vyřešení tohoto problému bude vyžadovat odlišný způsob myšlení. Dojde na mnohé diskuze ohledně toho, co se musí udělat, ale je důležité si zapamatovat, že tento problém je lepší než ten, se kterým se po staletí potýkali naši předkové: jak udělat koláč dostatečně velký. Moc vám děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co čekat od 44. prezidenta NEW YORK – Kampaně, ať už politické nebo vojenské, jsou vedeny s cílem zvítězit a ani současná prezidentská kampaň ve Spojených státech není výjimkou. Demokratický i republikánský kandidát dělají, co mohou, aby se ve zbývajících týdnech před hlasováním distancovali od neoblíbeného současného prezidenta a také jeden od druhého. Velká pozornost se z dobrých důvodů věnuje zahraničně-politickým rozdílům mezi oběma kandidáty, které jsou v mnoha oblastech podstatné a zároveň dobře viditelné. Přesto lze vysledovat i jisté podobnosti – částečně proto, že některé jejich neshody nejsou tak výrazné, jak se zdá, a částečně proto, že příští prezident Spojených států bude čelit omezením, která bezpochyby zúží jeho manévrovací prostor v úřadu. Vezměme si jako příklad Irák, což je téma, které americkou politiku v posledních pěti letech nejvíce rozděluje. Barack Obama pravidelně poukazuje na to, že rozhodnutí vstoupit do války bylo hluboce pomýlené; John McCain zase zdůrazňuje, jak výrazně se situace změnila od počátku roku 2007, kdy došlo ke zvýšení počtu amerických vojáků a revizi americké strategie. Pozorovatelům by nikdo nemohl vyčítat, kdyby si mysleli, že oba kandidáti hovoří o dvou zcela odlišných konfliktech. Jak to však vypadá do budoucna? Bez ohledu na to, kdo v listopadu zvítězí, je zřejmé, že Irák v následujících letech ani zdaleka nebude dominovat americké zahraniční politice tolik, jako jí dominoval v posledních letech. Vstupujeme do post-irácké éry americké zahraniční politiky. V souladu s tím se snižuje i americká vojenská přítomnost v této zemi. Oba kandidáti se liší pouze v otázce načasování a tempa stahování, nikoliv v otázce celkového směřování. Americký závazek v Afghánistánu se naopak zvýší a počty jednotek budou stoupat. Tato předpověď je založena na všeobecně sdíleném hodnocení, podle něhož jsou trendy v Afghánistánu (na rozdíl od Iráku) negativní a podle něhož musí USA posílit svou vojenskou přítomnost v zemi a přehodnotit strategii, nemá-li Taliban znovu nabýt vrchu. Kromě toho se všeobecně chápe, že součástí problému se stal i Pákistán. Jeho západní oblasti se proměnily v útočiště milicí a teroristů, kteří nerušeně proudí do Afghánistánu a zpět. V této otázce jeví Barack Obama větší ochotu posvětit zahájení jednostranných vojenských útoků proti teroristům, pokud by se k tomu naskytla příležitost.", "en": "What to Expect From the 44th President NEW YORK – Campaigns, be they political or military, are waged to be won, and the current American presidential campaign is no exception. The Democratic and Republican candidates are doing all they can to distinguish themselves from an unpopular incumbent president and from one another in the remaining weeks before Americans vote. For good reason, much attention is focused on foreign policy differences between the two nominees, which in many areas are both obvious and considerable. Still, it is possible to discern some similarities between them, in part because some of their disagreements are not as pronounced as they seem, and in part because the constraints that the next president of the United States will face are certain to limit what either man could do in office. Consider Iraq, the most divisive issue in American politics for the past five years. Barack Obama regularly points out that the decision to go to war was deeply flawed; John McCain emphasizes how much things have turned around since early 2007, when US troop numbers were increased and US strategy revised. Observers could be forgiven for thinking that they are speaking about two entirely different conflicts. But what about the future? No matter who wins this November, it is clear that Iraq will not dominate US foreign policy in the years ahead to anything near the degree that it has in recent years. We are entering the post-Iraq era of American foreign policy. Consistent with this, the US military presence is decreasing. Where the two candidates differ is on the timing and pace of this drawdown, not on its general direction. By contrast, the US commitment to Afghanistan will increase, and troop levels will climb. Behind this prediction is a widely shared assessment that the trends in Afghanistan (unlike in Iraq) are negative, and that the US must strengthen its military presence there and revise its strategy if the Taliban are not to gain the upper hand. It is also widely understood that Pakistan has become part of the problem. Pakistan’s western reaches are now a sanctuary for militias and terrorists that are moving in and out of Afghanistan. Here, Barack Obama appears more willing to have the US launch unilateral military raids against terrorists should the opportunity arise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What's new is that that process has typically taken days or months of analysis. We've collapsed that through technology to milliseconds, and that allows us to let Peter to look at his brain in real time as he's inside the scanner. He can look at these 65,000 points of activation per second. If he can see this pattern in his own brain, he can learn how to control it. There have been three ways to try to impact the brain: the therapist's couch, pills and the knife. This is a fourth alternative that you are soon going to have. We all know that as we form thoughts, they form deep channels in our minds and in our brains. Chronic pain is an example. If you burn yourself, you pull your hand away. But if you're still in pain in six months' or six years' time, it's because these circuits are producing pain that's no longer helping you. If we can look at the activation in the brain that's producing the pain, we can form 3D models and watch in real time the brain process information, and then we can select the areas that produce the pain. So put your arms back up and flex your bicep. Now imagine that you will soon be able to look inside your brain and select brain areas to do that same thing. What you're seeing here is, we've selected the pathways in the brain of a chronic pain patient. This may shock you, but we're literally reading this person's brain in real time.", "cs": "Co je nové je, že tento proces typicky trval dny nebo měsíce analýz. My jsme tento proces, pomocí technologie, zkrátili na milisekundy, a to dovoluje Petrovi se dívat na svůj mozek v reálném čase, když je uvnitř skeneru. Může se dívat na těchto 65 000 bodů aktivace za sekundu. Když může vidět tento vzorek ve svém vlastním mozku, může se naučit to ovládat. Jsou tři možnosti jak se pokusit ovlivnit mozek: teraupetova pohovka , prášky a nůž. Toto je čtvrtá alternativa, kterou brzy budete mít. Všichni víme, že když formujeme myšlenky, tvoříme hluboké kanály v našich myslích a mozcích. Chronická bolest je příkladem. Když se popálíte, ucuknete rukou rychle pryč. Ale když máte bolest šest měsíců nebo 6 let potom, je to proto, že tyto obvody stále produkují bolest, která vám ale už nepomáhá. Pokud se můžeme podívat na aktivaci v mozku, která produkuje bolest, můžeme vytvořit 3D modely a pozorovat v reálném čase informace mozkového procesu., a potom můžeme vybrat oblasti, které produkují bolest. Takže dejte svoje paže opět nahoru a napněte biceps. Teď si představte, že se brzy budete moci podívat dovnitř svého mozku a vybrat oblasti mozku, které tohle dělají. Zde vidíte jak jsme jsme vybrali cesty v mozku pacienta, který trpí chronickou bolestí. To vás může šokovat, ale doslova čteme mozek tohoto člověka v reálném čase."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So if we can start to understand what people really want in health and development, we can change communities and we can change whole nations. Well, why is all of this so important? So let's talk about what happens when this all comes together, when you tie the three things together. And polio, I think, is one of the most powerful examples. We've seen a 99 percent reduction in polio in 20 years. So if you look back to 1988, there are about 350,000 cases of polio on the planet that year. In 2009, we're down to 1,600 cases. Well how did that happen? Let's look at a country like India. They have over a billion people in this country, but they have 35,000 local doctors who report paralysis, and clinicians, a huge reporting system in chemists. They have two and a half million vaccinators. But let me make the story a little bit more concrete for you. Let me tell you the story of Shriram, an 18 month boy in Bihar, a northern state in India. This year on August 8th, he felt paralysis and on the 13th, his parents took him to the doctor. On August 14th and 15th, they took a stool sample, and by the 25th of August, it was confirmed he had Type 1 polio. By August 30th, a genetic test was done, and we knew what strain of polio Shriram had. Now it could have come from one of two places. It could have come from Nepal, just to the north, across the border, or from Jharkhand, a state just to the south. Luckily, the genetic testing proved that, in fact, this strand came north, because, had it come from the south, it would have had a much wider impact in terms of transmission. So many more people would have been affected. So what's the endgame? Well on September 4th, there was a huge mop-up campaign, which is what you do in polio. They went out and where Shriram lives, they vaccinated two million people. So in less than a month, we went from one case of paralysis to a targeted vaccination program. And I'm happy to say only one other person in that area got polio.", "cs": "Takže pokud začneme porozumívat opravdovým potřebám lidí v oblasti zdravotnictví a vývoje, můžeme změnit komunity a můžeme změnit celé národy. Takže proč je toto všechno důležité? Podívejme se na to, co se stane, když spojíme všechno dohromady, pokud vezmeme tři body a uděláme z nich jeden. A dětská obrna je myslím ten nejsilnější příklad. Viděli jsme snížení případů dětské obrny o 99 procent za 20 let. Takže pokud se podíváme na rok 1988, budeme mít zhruba 350 tis. případů obrny na planetě Zemi ten rok. V roce 2009 jich máme pouhých 1.600. A jak možné, že se to stalo? Podívejme se opět na země jako Indie. Tato země má přes miliardu obyvatel, ale mají 35 tisíc místních doktorů, kteří dokáží oznámit paralýzu, a kvalifikovaných lékařů, a rozsáhlý systém v lékárnách. Mají 2,5 milionu očkujících jehel. Ale nechte mne tento příběh ještě trochu konkretizovat. Nechte mne vám povědět o Shiramovi, 18měsíčním chlapci z Biharu, severního státu Indie. Tento rok, přesně 8. srpna, ucítil paralýzu a 13. ho rodiče vzali k lékaři. 14. a 15. sprna pak vzali vzor stolice a 25. srpna bylo potvrzeno, že chlapec má dětskou obrnu prvního typu. 30. srpna byl proveden genetický test, a vědělo se, který druh viru Shiram má. Podle toho se vědělo, že vir mohl pocházet ze dvou míst. Mohl pocházet buďto z Nepálu na sever přes hranici země, nebo z Jharkhandu, státu jižně od Biharu. Naštěstí se potvrdilo genetickým testem, že tento druh viru přišel ze severní strany, neboť pokud by přišel z jihu, měl by daleko větší dopad při přenosu na obyvatelstvo. Takže by postihl daleko více lidí. A jaká je tedy finále? 4. září byla provedena rozsáhlá vakcinace, která se v případě obrny dělá. Lékaři se rozjeli do oblasti, kde Shiram žije, a očkovali dva miliony lidí. Takže během méně než měsíce, jsme se dostali od jednoho případu paralýzy k cílenému očkovacímu programu. A s radostí mohu oznámit, že v té oblasti byla obrnou nakažena jedna jediná další osoba."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zmatek okolo Brexitu LAGUNA BEACH – Během mé poslední návštěvy Spojeného království jsem byl ohromen rozsahem, jakým otázka setrvání UK v Evropské unii dominovala médiím, diskuzím v zasedacích místnostech a konverzacím během večeří. Zatímco slogany a prohlášení získávají nejvíce pozornosti, jsou ve hře hlubší témata a ta nechávají výsledek referenda, plánovaného na 23. června, značně nejistý – natolik, že by rozhodnutí mohla ovlivnit jediná událost. Nejcitovanější argumenty na obou stranách mají samozřejmě tendenci být ty nejvíce zjednodušené. Na jedné straně jsou ti, co varují, že by odchod z EU způsobil kolaps obchodu, odradil investice, dostal UK do recese a spustil zánik City of London jakožto globálního finančního centra. Poukazují na nedávný pokles hodnoty libry jako na hlavní indikátor finanční nestability, která by doprovázela britský odchod (neboli “Brexit“). Na druhé straně jsou ti, kdo tvrdí, že by Brexit odpoutal UK od evropské byrokracie a zastavil tok peněz od britských daňových poplatníků do jiných zemí. Tábor podporovatelů Brexitu se také staví do pozice do role ochránce Británie před nekontrolovaným přílivem imigrantů, před terorismem a před zákony vymýšlenými cizinci, kterým chybí dostatečné porozumění a pochopení britské kultury. V hlasité a drsné kampani – takové, která již rozdělila Konzervativce a přispěla ke znepokojení mezi Labouristy ohledně jejich vedení – je půvab těchto zjednodušujících argumentů evidentní. Brexit je však mnohem komplexnější, než jak napovídají silná prohlášení. A ve skutečnosti je mnoho ze zásadních témat, která by měla utvářet výsledek referenda, stále vysoce nejistých. Nejenom že to vysvětluje neschopnost britské inteligence dosáhnout v tomto tématu shody, ale nechává to také otázku Brexitu na milost vývoji posledních minut. Na té nejzákladnější úrovni jsou britské zájmy v EU koncentrovány na jejím statutu jakožto takové “turbo“ oblasti volného obchodu a také zprostředkovatele “společného pasu“ pro finanční služby. Ale zatímco Britové podporují volný pohyb zboží a služeb, nejsou již tak nadšení z volného pohybu pracovní síly. A mají jen málo zájmu na “stále těsnější unii,“ charakterizované komplexní politickou a ekonomickou integrací.", "en": "The Brexit Muddle LAGUNA BEACH – During a recent visit to the United Kingdom, I was struck by the extent to which the question of whether the country should remain in the European Union is dominating the media, boardroom discussions, and dinner conversations. While slogans and sound bites capture most of the attention, deeper issues in play leave the outcome of the June 23 referendum subject to a high degree of uncertainty – so much so that a single event could end up hijacking the decision. Of course, the most cited arguments on both sides tend to be the most reductive. On one side are those who caution that departure from the EU would cause trade to collapse, discourage investment, push the UK into recession, and trigger the demise of the City of London as a global financial center. They point to the pound’s recent depreciation as a leading indicator of the financial instability that would accompany a British exit (or “Brexit”). On the other side are those who argue that Brexit would unshackle the UK from the grip of EU bureaucracy and stop the flow of British taxpayer funds to other countries. The pro-Brexit camp also positions itself as fighting to protect Britain from an uncontrollable influx of immigrants, from imported terrorism, and from laws formulated by foreigners who lack sufficient understanding and appreciation of British culture. In a noisy and rough campaign – one that has already divided the Conservatives and contributed to the unease within Labour over the party’s leadership – the appeal of such simplistic arguments is obvious. But Brexit is far more complex than the sound bites suggest. And, in fact, many of the underlying issues that should shape the referendum’s outcome are still subject to a high degree of uncertainty. Not only does that explain the inability of the British intellegentsia to reach consensus about the issue; it also leaves the Brexit question at the mercy of last-minute developments. At the most fundamental level, Britain’s interest in the EU has centered on its status as a kind of supercharged free-trade area and an enabler of a “common passport” for financial services. But while Britons support the free movement of goods and services, they are not particularly keen on the free movement of labor. And they have little interest in “ever-closer union,” characterized by comprehensive political and economic integration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Řečeno jinak, subsaharská Afrika je čistým věřitelem ostatního světa: její zahraniční aktiva převyšují její zahraniční dluhy. Rozdíl je v tom, že aktiva jsou soukromá a dluhy veřejné. Statistická analýza prozrazuje, že zhruba 80 centů z každého dolaru půjčeného africkým zemím, unikne zpět ještě v tomtéž roce. Úvěrování ze zahraničí a únik kapitálu spojovalo finanční pouto, neboť finanční prostředky vypůjčené jménem vlády uchvacovaly politicky spřízněné osoby a převáděly je za oceán jako svůj osobní majetek. Navíc každý dolar, který přibyl k celkovému státnímu dluhu, s sebou v pozdějších letech přinesl roční nárůst úniku kapitálu o 3 až 4 centy, z čehož plyne, že únik kapitálu byl zčásti reakcí na zhoršující se ekonomické prostředí související s rostoucími dluhovými břemeny. Za posledních deset let subsaharská Afrika zaznamenala ,,čistý transfer\" (nové půjčky minus splátky úroků předchozích dluhů) záporných 11 miliard dolarů. To znamená, že z Afriky k věřitelům odteklo více peněz, než se vrátilo v podobě nových úvěrů. Země v této oblasti vynakládají více prostředků na splácení úroků z dluhů než na zdravotnictví. Navzdory takovému finančnímu krvácení dluhové břemeno neustále roste. Po ruce ale máme nápravný prostředek. Doktrína ,,ohavného dluhu\" pochází z konce 19. století, kdy vláda USA neuznala kubánské zahraniční dluhy poté, co ostrov ovládla ve španělsko-americké válce. Americké úřady argumentovaly tím, že dluh nevznikl ve prospěch kubánského lidu, ani s jeho souhlasem a že zahraniční dluhy pomáhaly financovat jeho útisk. Obdobnou logiku můžeme dnes využít nejen s ohledem na Irák, ale i Afriku. Řádně fungující finanční trhy vyžadují, aby věřitelé nesli následky neopatrného úvěrování. Představa, že by se věřitelům měly peníze vrátit vždy a bez ohledu na to, kolik a komu půjčují, je neobhajitelná. Logika zdravého bankovnictví nám říká, že by současné a budoucí africké vlády měly přijmout odpovědnost pouze za ty části veřejných dluhů, jež vznikly jako finanční podpora domácích investic s dobrým úmyslem či veřejné spotřeby. Odvolají-li se na doktrínu ohavného dluhu, mohly by výběrově odmítnout tu část dluhu, u níž nebude možné doložit takové využití. Tato politika s sebou přináší dvě praktické obtíže. Zaprvé nebude lehké určit, kdo by měl nést důkazní břemeno při určování toho, které dluhy jsou ,,ohavné\".", "en": "In other words, sub-Saharan Africa is a net creditor to the rest of the world: its external assets exceed its external debts. The difference is that the assets are private and the debts public. Statistical analysis reveals that roughly 80 cents on every dollar borrowed by African countries flowed back as capital flight in the same year. Foreign borrowing and capital flight were connected by a financial revolving door, as funds borrowed in the name of governments were captured by politically connected individuals and channeled overseas as their private wealth. Moreover, every dollar added to a country's total debt generated 3 to 4 cents of extra capital flight per year in subsequent years, implying that capital flight was partly a response to the deteriorating economic environment associated with rising debt burdens. In the last decade, sub-Saharan Africa recorded a \"net transfer\" (new borrowing minus debt service on past loans) of negative $11 billion. That is, more money flowed out of Africa to creditors than returned as fresh lending. The countries of the region spend more on debt service than on health. Despite this haemorrhage, the debt burden grows ever larger. But there is a remedy at hand. The doctrine of \"odious debt\" dates from the end of the 19th century, when the US government repudiated Cuba's external debt after seizing the island in the Spanish-American war. America's authorities argued that Cuba's debt had not been incurred for the benefit of the Cuban people, nor with their consent, and that foreign loans helped to finance their oppression. Similar reasoning can be applied today not only to Iraq, but to Africa as well. Properly functioning financial markets require creditors to bear the consequences of imprudent lending. The notion that lenders should always be repaid, regardless of how and to whom they lend, is indefensible. The logic of sound banking tells us that current and future African governments should accept liability only for those portions of public debts that were incurred to finance bona fide domestic investment or public consumption. Invoking the doctrine of odious debt, they could selectively repudiate that portion of the debt for which no such uses can be demonstrated. This policy poses two practical problems. The first is to determine who should bear the burden of proof in identifying which debts are \"odious.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When I was 10 years old, a cousin of mine took me on a tour of his medical school. And as a special treat, he took me to the pathology lab and took a real human brain out of the jar and placed it in my hands. And there it was, the seat of human consciousness, the powerhouse of the human body, sitting in my hands. And that day I knew that when I grew up, I was going to become a brain doctor, scientist, something or the other. Years later, when I finally grew up, my dream came true. And it was while I was doing my Ph.D. on the neurological causes of dyslexia in children that I encountered a startling fact that I'd like to share with you all today. It is estimated that one in six children, that's one in six children, suffer from some developmental disorder. This is a disorder that retards mental development in the child and causes permanent mental impairments. Which means that each and every one of you here today knows at least one child that is suffering from a developmental disorder. But here's what really perplexed me. Despite the fact that each and every one of these disorders originates in the brain, most of these disorders are diagnosed solely on the basis of observable behavior. But diagnosing a brain disorder without actually looking at the brain is analogous to treating a patient with a heart problem based on their physical symptoms, without even doing an ECG or a chest X-ray to look at the heart. It seemed so intuitive to me.", "cs": "Když mi bylo deset, můj bratranec mě vzal na prohlídku jeho lékařské fakulty. A jako největší atrakci mě vzal do laboratoře patologie a vytáhl skutečný lidský mozek naložený ve sklenici a položil mi ho do rukou. A tak tady bylo, to sídlo lidského vědomí, řídící centrum lidského těla, sedíc mi v rukou. A ten den jsem věděla, že až vyrostu, že ze mě bude lékařka mozku, vědec, nebo tak něco. O mnoho let později, když jsem konečně vyrostla, se můj sen splnil. Bylo to v době, kdy jsem dělala doktorát o neurologických příčinách dyslexie u dětí, když jsem se setkala se zarážející skutečností, o kterou se s vámi všemi chci dnes podělit. Odhaduje se, že každé šesté dítě, to jest každé šesté dítě, trpí nějakou vývojovou poruchou. To je porucha, která zpomaluje mentální vývoj dítěte a způsobuje trvalé mentální poškození. Což znamená, že každý jeden z vás, kreří jste dnes tady, zná alespoň jedno dítě které trpí vývojovou poruchou. Co mě ale opravdu mátlo, je fakt, že ačkoli každá z těchto poruch má původ v mozku, většina těchto poruch je diagnostikována čistě na základě pozorovatelného chování. Ale diagnostikovat poruchu mozku bez toho, že bychom se na mozek podívali, je jako léčit pacienta se srdečními problémy na základě jeho tělesných symptomů, aniž bychom udělali EKG nebo rentgen hrudníku, abychom se podívali na srdce. Připadalo mi to tak samozřejmé."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak navýšit islámské finance na trvale udržitelný rozvoj WASHINGTON, DC – Přibližně třetina lidí trpících celosvětově extrémní chudobou žije v členských zemích Organizace islámské spolupráce (OIC). Ve 21 z těchto 57 států má méně než polovina populace odpovídající hygienické podmínky. Čtyři procenta novorozenců narozených v těchto zemích umírají před dosažením pěti let věku. Jednoduše řečeno mnohé země OIC navzdory obrovskému potenciálu jen obtížně dosahují široce založeného rozvoje. U řady států se projevuje nechvalně proslulé „prokletí zdrojů“, v jiných jsou na vině slabé vedení a nefunkční instituce. Situaci neprospívá ani fakt, že převážná většina (přibližně 71%) ze 125 milionů lidí postižených konflikty a přírodními katastrofami žije právě v členských zemích OIC. Nestabilita enormně zatěžuje státní rozpočty. Tyto země však mají jisté možnosti. Zejména kapitál, který se nahromadil ve finančních soustavách některých států OIC, by mohl hrát významnou roli a pomoci těmto státům při naplňování rozvojových cílů – zejména pokud se plně využije potenciál islámských financí. Islámské finance mají oproti konvenčním finančním produktům několik důležitých výhod. Zákaz úroků a požadavek, aby byly investice navázané na reálnou ekonomiku, zvyšuje v kombinaci s jejich postojem ke sdílení zisků a ztrát stabilitu finančního sektoru. Islámské finance mohou zvýšit také finanční inkluzi obyvatelstva, neboť začleňují i lidi, kteří jsou z tradičního finančního systému z kulturních či náboženských důvodů vyřazeni. I to je možná důvod, proč islámské finance expandovaly v posledních zhruba deseti letech o 10-12% ročně. Mají-li hrát islámské finance plnou roli při revitalizaci a diverzifikaci ekonomik zemí OIC, budou muset vlády podniknout důležité reformy. Na prvním místě stojí potřeba silnějších právních institucí, které chrání majetková práva a zajišťují vymahatelnost smluv. Mají-li mít navíc lidé plnou důvěru v islámské finanční produkty, pak bude třeba tento sektor standardizovat a regulovat. Zlepšit se budou muset také státní daňové politiky, aby se předešlo diskriminaci islámských finančních nástrojů. Skupina Světové banky ve spolupráci s partnery pomáhá tyto reformy realizovat. Navíc zahájila v celém regionu investiční projekty využívající islámské finance. Finanční oddělení Světové banky vydalo řadu různých islámských finančních nástrojů včetně dvou „sukuků“ (dluhopisů splňujících islámská omezení pro úrok), za které získala 700 milionů dolarů.", "en": "Leveraging Islamic Finance for Sustainable Development WASHINGTON, DC – Roughly one-third of those suffering from extreme poverty worldwide live in member states of the Organization of Islamic Cooperation (OIC). In 21 of those 57 countries, fewer than half of the population has access to adequate sanitation. Four percent of infants born in these countries die before they reach the age of five. Simply put, despite great potential, many OIC countries have struggled to achieve broad-based development. For many countries, the infamous “resource curse” is at work; in others, weak leadership and failed institutions are to blame. It does not help that the vast majority (some 71%) of the 125 million people affected by conflicts and natural disasters reside in OIC countries. Instability places enormous strain on national budgets. But these countries have options. In particular, the capital that has accumulated in some of the OIC countries’ financial systems could play an important role in helping them to meet their development goals – especially if Islamic finance is used to its full potential. Islamic finance has important advantages over conventional financial products. Its prohibition of interest and requirement that investments be linked to the real economy, together with its approach to profit- and loss-sharing, add stability to the financial sector. Islamic finance also can enhance financial inclusion, as it incorporates people who, for cultural or religious reasons, are excluded from the traditional financial system. This is perhaps one reason why Islamic finance has been expanding at 10-12% per year over the last decade or so. If Islamic finance is to play its full part in revitalizing and diversifying the economies of the OIC countries, governments will need to undertake important reforms. Topping the list is the need for stronger legal institutions that protect property rights and ensure that contracts are enforced. If people are to have full confidence in Islamic financial products, moreover, the industry will need to be standardized and regulated. National tax policies will also need to be tweaked, to prevent discrimination against Islamic financial instruments. The World Bank Group is working with partners to help realize these reforms. Furthermore, it has introduced investment projects that use Islamic financing across the region. The World Bank Treasury has issued a variety of Islamic financial instruments, including two Sukuk (bonds that meet Islamic strictures on interest), which have raised $700 million."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And animals are thriving -- and we probably came from here. That's probably where we evolved from. BL: This bacteria that we've been talking about turns out to be the most simplest form of life found. There are a number of groups that are proposing that life evolved at these vent sites. Although the vent sites are short-lived -- an individual site may last only 10 years or so -- as an ecosystem they've been stable for millions -- well, billions -- of years. DG: It works too well. You see there're some fish inside here as well. There's a fish sitting here. Here's a crab with his claw right at the end of that tube worm, waiting for that worm to stick his head out. (Laughter) BL: The biologists right now cannot explain why these animals are so active. The worms are growing inches per week! DG: I already said that this site, from a human perspective, is toxic as hell. Not only that, but on top -- the lifeblood -- that plumbing system turns off every year or so. Their plumbing system turns off, so the sites have to move. And then there's earthquakes, and then volcanic eruptions, on the order of one every five years, that completely wipes the area out. Despite that, these animals grow back in about a year's time. You're talking about biodensities and biodiversity, again, higher than the rainforest that just springs back to life. Is it sensitive? Yes.", "cs": "Živočichům se tam daří -- a my odtud pravděpodobně pocházíme. Odtud jsme se patrně vyvinuli. BL: Tato bakterie, o které už byla řeč se ukázala být tou nejjednodušší objevenou formou života. Mnoho týmů dnes předpokládá, že se život vyvinul v oblasti těchto výronů. Přestože oblasti výronů mají krátkou životnost -- jedno místo může vydržet zhruba pouhých deset let -- jako ekosystém ale byly stabilní po milióny -- dobře, miliardy -- let. DG: Funguje to velmi dobře. Jak vidíte, tady uvnitř jsou rovněž nějaké ryby. Tady sídlí ryba. Tady je krab se svým klepetem přímo na konci červí trubice, číhající, až červ vystrčí hlavu ven. (Smích) BL: Biologové dosud nedokáží vysvětlit proč jsou ti živočichové tak aktivní. Červi rostou o několik palců za týden! DG: Už jsem jednou říkal, že tato lokalita je z lidského pohledu jedovatá jak peklo. Nejen to. Vrcholem je, že zdroj životní síly -- tento potrubní systém -- se vypíná zhruba každý rok. Jejich potrubní systém se vypne, takže se musí stěhovat. Potom tam jsou zemětřesení, a také vulkanické erupce, jež jednou za pět let, jako na rozkaz celou oblast totálně vyčistí. Přesto tito živočichové přibližně během jednoho roku opět vyrostou. Mluví se o hustotě života a o biodiverzitě vyšší než v deštném pralese, která opět propukne v život. Je to citlivé?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In other words, we want to leave the option open for there being a giant elephant at the center of our galaxy. (Laughter) Different types of images have very distinct features. We can easily tell the difference between black hole simulation images and images we take every day here on Earth. We need a way to tell our algorithms what images look like without imposing one type of image's features too much. One way we can try to get around this is by imposing the features of different kinds of images and seeing how the type of image we assume affects our reconstructions. If all images' types produce a very similar-looking image, then we can start to become more confident that the image assumptions we're making are not biasing this picture that much. This is a little bit like giving the same description to three different sketch artists from all around the world. If they all produce a very similar-looking face, then we can start to become confident that they're not imposing their own cultural biases on the drawings. One way we can try to impose different image features is by using pieces of existing images. So we take a large collection of images, and we break them down into their little image patches. We then can treat each image patch a little bit like pieces of a puzzle. And we use commonly seen puzzle pieces to piece together an image that also fits our telescope measurements. Different types of images have very distinctive sets of puzzle pieces. So what happens when we take the same data but we use different sets of puzzle pieces to reconstruct the image? Let's first start with black hole image simulation puzzle pieces. OK, this looks reasonable. This looks like what we expect a black hole to look like. But did we just get it because we just fed it little pieces of black hole simulation images? Let's try another set of puzzle pieces from astronomical, non-black hole objects. OK, we get a similar-looking image. And then how about pieces from everyday images, like the images you take with your own personal camera? Great, we see the same image. When we get the same image from all different sets of puzzle pieces, then we can start to become more confident that the image assumptions we're making aren't biasing the final image we get too much.", "cs": "Jinými slovy, chceme ponechat možnost, že se uprostřed naší galaxie nachází obrovský slon. (Smích) Různé typy obrázků mají velmi odlišné vlastnosti. Můžeme velmi snadno poznat rozdíl mezi obrázky simulace černé díry a obrázky, které pořizujeme zde na Zemi každý den. Potřebujeme nějak říci našim algoritmům, jak obrázky vypadají, aniž bychom příliš vnucovali vlastnosti jednoho typu obrázků. Jedna z cest, jak se tomu vyhnout, je aplikovat vlastnosti různých druhů obrázků a pozorovat, jak námi zvolený typ obrázku ovlivňuje naše rekonstrukce. Pokud všechny typy obrázků vytvoří velmi podobně vypadající obrázek, pak si můžeme být více jisti, že naše předpoklady příliš neovlivňují tento obrázek. Je to podobné, jako kdybyste dali stejný popis třem různým kreslířům portrétů z celého světa. Pokud vytvoří velmi podobně vypadající obličej, pak se můžeme spoléhat, že se nesnaží vložit do kreseb svoje vlastní kulturní odlišnosti. Jednou z cest, jak se pokusit aplikovat různé vlastnosti obrázků, je použití částí existujících obrázků. Proto jsme vytvořili velkou sbírku obrázků a rozdělili jsme je na malé dílky. Pak si můžeme s dílky hrát jako s kousky puzzle. Ty dílky, které se vyskytují často, pak použijeme k vytvoření obrázku, který odpovídá měření našich teleskopů. Odlišné typy obrázků mají velmi odlišné skupiny dílků. Takže co se stane, když vezmeme stejná data, ale použijeme různé skupiny dílků k rekonstrukci obrázku? Začněme nejdříve s dílky z obrázku simulace černé díry. OK, to vypadá rozumně. Vypadá to tak, jak bychom očekávali, že bude černá díra vypadat. Ale nezískali jsme to proto, že jsme algoritmus nakrmili právě obrázky simulace černé díry? Pojďme zkusit další sadu dílků z astronomických objektů, které nejsou černými děrami. OK, dostali jsme podobně vypadající obrázek. A pak, co ty dílky z každodenních obrázků, jako obrázky, které vyfotíte svým osobním foťákem? Skvělé, vidíme ten samý obrázek. Když dostaneme ten samý obrázek z různých skupin dílků, pak můžeme začít více věřit, že předpoklady, ze kterých vycházíme, neovlivňují výsledný obrázek."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč americká inflace míří dolů NEW YORK – Americká inflace zůstala v srpnu tvrdohlavě vysoká, s cenami rostoucími ročním tempem ve výši 8,3 %. Tento vyšší než očekávaný vzestup některé ekonomy zklamal, ale závazek předsedy Federálního rezervního systému USA Jeromea Powella zvedat úrokové sazby, který zdůraznil ve svém nedávném projevu v Jackson Hole, americkou inflaci přiškrcením poptávky dozajista stlačí. Vyhlídka na bezprostřední měnové zpřísnění také pomohla posílit dolar, který prorazil paritu s eurem a dosáhl dvacetiletého maxima vůči jenu, což zmírňuje dovozem taženou inflaci. Motorem současného globálního vzedmutí inflace však není jen domácí poptávka. Svou úlohu hrají i poruchy v dodavatelských řetězcích související s restriktivní čínskou politikou nulového covidu, účinky rusko-ukrajinské války na ceny potravin a paliv a rostoucí náklady na pracovní sílu. Tyto faktory na straně nabídky spadají velkou měrou mimo oblast, již má Fed v moci. Americká ekonomika je však v jedinečném postavení tento konkrétní druh inflace překonat, vzhledem ke své relativní energetické a potravinové nezávislosti, hojnosti pracujících mezi přistěhovalci, silným výrobním kapacitám a přístupu ke kapitálu potřebnému k zachování a posílení domácí výroby. Spojené státy například méně postihují strmě rostoucí ceny energií, hlavní hybatel současné inflace, protože jsou čistým vývozcem energie. V roce 2021 americký vývoz energie dosáhl 25,2 biliard britských tepelných jednotek (BTU) a dovoz energie tak překonal o zhruba 3,8 biliardy BTU. V první polovině roku 2022 USA vyvezly víc zkapalněného zemního plynu než kterákoli jiná země. Naproti tomu Evropa importovala zhruba 58 % energie, kterou v roce 2020 spotřebovala. Ostatně čistým dovozcem energie je už od roku 2013 všech 27 členů EU. Přestože americké mzdy se v posledních měsících výrazně zvýšily – jednotkové mzdové náklady od léta 2021 do června 2022 poskočily o 9,3 % –, Spojené státy dál přitahují a spoléhají na přistěhovalecké toky pracovních sil, které mají sklon na mzdovou inflaci působit tlumivým účinkem, třebaže s jistým zpožděním. Podle Institutu pro migrační politiku se sídlem ve Washingtonu bylo v roce 2019 místo narození 13,7 % americké populace (čili 44,9 milionu lidí) v zahraničí, oproti necelým 10 % během velké části druhé poloviny dvacátého století. Od roku 2005 status trvalého pobytu v USA získalo dosud v průměru přes milion osob ročně.", "en": "Why US Inflation Is Headed Down NEW YORK – US inflation remained stubbornly high in August, with prices increasing at an annual rate of 8.3%. While this higher-than-expected increase has disappointed some economists, US Federal Reserve Chair Jerome Powell’s commitment to raising interest rates – which he emphasized in his recent Jackson Hole speech – will surely dent US inflation by squeezing demand. And the prospect of imminent monetary tightening has helped to strengthen the dollar, which has breached parity with the euro and reached a 20-year high against the yen, easing import-led inflation. But today’s global inflationary surge is fueled by more than just domestic demand. Supply-chain disruptions related to China’s restrictive zero-COVID policy, the effects of the Russia-Ukraine war on food and fuel prices, and rising labor costs all play a part. These supply-side factors largely fall outside of what the Fed can control. The US economy, however, is uniquely positioned to overcome this particular species of inflation, owing to its relative energy and food independence, abundance of immigrant labor, strong production capacity, and access to the capital needed to maintain and increase domestic manufacturing. For example, the United States is less affected by soaring energy prices – a central driver of current inflation – because it is a net energy exporter. In 2021, US energy exports reached 25.2 quadrillion British thermal units (Btu), exceeding energy imports by about 3.8 quadrillion Btu. And in the first half of 2022, it exported more liquefied natural gas than any other country. Europe, by contrast, imported roughly 58% of the energy it consumed in 2020. In fact, all 27 members of the EU have been net importers of energy since 2013. Even though American wages have increased markedly in recent months – unit labor costs jumped by 9.3% between the summer of 2021 and June 2022 – the US continues to attract and rely on immigrant labor flows, which tend to have a dampening effect on wage inflation, albeit with a lag. According to the Washington, DC-based Migration Policy Institute, 13.7% of the US population (or 44.9 million people) were foreign-born in 2019, compared to less than 10% during much of the second half of the twentieth century. Since 2005, more than one million people per year, on average, have obtained US permanent resident status."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podobný vývoj však v Ázerbájdžánu zdaleka není samozřejmý, neboť někteří opoziční vůdci byli naposledy u moci v letech 1992-1993, tedy v době, která dodnes vyvolává hořké vzpomínky na válku a na krizi, přičemž existuje jen málo lidí, kteří na tuto dobu vzpomínají bez zděšení. Ze všeho nejdůležitější však je, že předchozí „barevné revoluce“ podtrhují klíčovou roli světového veřejného mínění a globálních masmédií, která je utvářejí. Stejně jako v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu může osud režimu i celé země záviset na tom, zda bude současná vláda vykreslena na obrazovkách světových televizí jako porušovatel lidských práv, který maří vůli lidu a tím zavrhuje „obecně přijímané demokratické hodnoty“. Takový obraz nemusí v Ázerbájdžánu tak úplně platit. Po nástupu k moci v roce 1993 totiž Gejdar Alijev ukončil válku s Arménií o enklávu Náhorní Karabach, zajistil existenci Ázerbájdžánu jako suverénního státu a díky prosperitě ropného a plynárenského sektoru poté dohlížel na vzrůstající mezinárodní autoritu země. Předání moci z otce na syna proběhlo pokojně a Ilhamova administrativa následně zařídila dokončení ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan – k nelibosti Ruska a Arménie. Vysoké ceny ropy současně umožnily zvýšení sociálních výdajů a investic do infrastruktury. Hlavní město Baku dnes připomíná obrovské staveniště, na němž se raketovým tempem budují věžáky, obchody a silnice – a z něhož mají podle všeho prospěch široké vrstvy obyvatelstva. Na těchto faktorech však nakonec vůbec nemusí záležet, pokud západní mocnosti – a zejména Spojené státy – usoudí, že Ilhamův režim nezajišťuje jejich zájmy, a rozhodnou se podle toho zmanipulovat jeho globální mediální obraz. Hlavním zájmem Západu nejsou ázerbájdžánské zásoby ropy, které v roce 2004 činily pouhých 0,06% celosvětových zásob, nýbrž jeho geopolitická poloha na křižovatce globálních energetických a dopravních tras a jeho postavení „státu prvního sledu“ tváří v tvář stále troufalejšímu Íránu. Zatím to vypadá, že Západ Ilhama v souboji s opozicí podpoří. V nedávné době navštívili Baku bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy René Van der Linden a náměstkyně ministra zahraničí USA pro globální otázky Paula Dopryanská. Jak v rozhovoru pro jednu německou rozhlasovou stanici uvedl doyen americké zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski: „Většina Azerů skutečně podporuje Ilhama Alijeva.", "en": "That is far from a foregone conclusion in Azerbaijan, where the last stint in power by some of the opposition leaders in 1992-1993 still evokes bitter memories of a time of war and crisis that few can recall without horror. Most importantly, however, the previous “color revolutions” underscore the crucial role of world public opinion and the global mass media that shape it. As in Georgia, Ukraine, and Kyrgyzstan, the fate of the regime and the country may well hang on whether the current government is portrayed on the world’s television screens as a violator of human rights that is thwarting the will of the people and thus rejecting “generally accepted democratic values.” Such an image may be less valid in Azerbaijan. After coming to power in 1993, Heydar Aliyev stopped the war with Armenia over the Nagorno-Karabakh enclave, secured Azerbaijan’s existence as a sovereign state, and, as the oil-and-gas sector flourished, oversaw the country’s growing international authority. The transfer of power from father to son took place peacefully, and Ilham’s administration has presided over completion of the Baku-Tbilisi-Ceyhan oil pipeline – to the annoyance of Russia and Armenia. At the same time, high oil prices have enabled higher social spending and infrastructure investment. Today, the capital, Baku, resembles a huge construction site, with high-rise housing, stores, and roads being built at a breakneck pace – and apparently benefiting the broad strata of the population. But none of this may ultimately matter if the West ­– and the United States, in particular – decides that Ilham’s regime is not ensuring its interests and seeks to manipulate the global media image accordingly. The West’s main interest is not Azerbaijan’s oil reserves, which accounted for just 0.06% of the world’s total in 2004, but its geopolitical position at the crossroads of global energy and transport corridors and as a frontline state vis-à-vis an increasingly assertive Iran. So far, it appears as though the West will back Ilham over the opposition. Former US Secretary of State Madeleine Albright, the president of the European Parliamentary Assembly, Rene Van der Linden, and US Deputy Secretary of State for global affairs Paula Dopryansky have all visited Baku recently. As US foreign-policy doyen Zbigniew Brzezinski put it in an interview with a German radio station, “The majority of Azeris actually support President Ilham Aliyev."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I zde Španělsko navrhuje praktické a novátorské cesty, jak se posunout od slov k činům a konkrétně jak pomoci zbídačelým rolníkům sehnat náčiní, semena a hnojiva potřebná k tomu, aby na své farmě zvýšili produktivitu, příjmy a potravinovou bezpečnost. Do popředí řešení globálních problémů podobně vystoupil i australský premiér Kevin Rudd, jenž předložil smělý akční plán boje proti klimatickým změnám a navrhl nové a praktické prostředky přístupu k MDG. Austrálie položila na stůl reálné peníze určené na zvýšení produkce potravin v souladu s principy, které navrhuje Španělsko. Kromě toho prosazuje prohloubení akčního programu pro chudé a ekologicky ohrožené ostrovní ekonomiky v tichomořské oblasti. Ruku v ruce s tímto úsilím jdou i kroky nejchudších zemí. Zbídačelá vnitrozemská země Malawi pod vedením prezidenta Bingu wa Muthariky zdvojnásobila od roku 2005 roční produkci potravin prostřednictvím průkopnické snahy pomoci nejchudším farmářům. Program je tak úspěšný, že ho napodobují po celé Africe. Malijská vláda pod prezidentem Amadou Toumani Tourém nedávno směle hodila rukavici světovému společenství. Mali dychtivě touží navýšit investice do zemědělství, zdravotnictví, školství a infrastruktury ve svých 166 nejchudších komunitách. Plány jsou podrobné, uvážlivé, důvěryhodné a založené na úspěších, jichž už vláda prokazatelně dosáhla. Bohatý svět přislíbil této zemi pomoc a Mali teď svou kreativitou ukazuje cestu ostatním. Existuje bezpočet dalších případů, o kterých se lze zmínit. Evropská unie vyčlenila na úsilí pomoci rolníkům jednu miliardu eur. Gatesově nadaci, UNICEF, organizaci Rotary International a řadě vlád se daří srážet počet úmrtí na obrnu na pouhou tisícinu úrovně vykazované o generaci dříve, díky čemuž je tato choroba na pokraji vymýcení. Obdobné úsilí probíhá i na mnoha dalších frontách – jde například o snahu získat pod kontrolu bakteriální infekce a lepru a momentálně i o velké celosvětové úsilí srazit do roku 2015 počet úmrtí na malárii téměř k nule. Všechny tyto i mnoho dalších úspěchů mají společný znak: řeší nějaký dobře definovaný a závažný problém, například nízkou produkci potravin nebo nějakou konkrétní nemoc, a jsou založeny na dobře definované skupině řešení, jako jsou zemědělské vybavení, přísun potřebných surovin rolníkům nebo imunizace. Malé demonstrační projekty dokazují, jak lze dosáhnout úspěchu; problémem se pak stává otázka, jak „povýšit“ řešení na úroveň celostátních či dokonce celosvětových programů.", "en": "Once again, Spain is proposing practical and innovative means to move from talk to action, specifically to help impoverished peasant farmers to get the tools, seeds, and fertilizer that they need to increase their farm productivity, incomes, and food security. Australian Prime Minister Kevin Rudd has similarly surged to the forefront of global problem solving, putting forward a bold action plan on climate change and proposing new and practical means to address the MDGs. Australia put real money on the table for increased food production, along the lines that Spain is proposing. It also champions an increased program of action for the poor and environmentally threatened island economies of the Pacific region. These efforts have been matched by actions in the poorest countries. The landlocked and impoverished country of Malawi, under the leadership of President Bingu wa Mutharika, has doubled its annual food production since 2005 through a pioneering effort to help its poorest farmers. The program has been so successful that it is being emulated across Africa. Mali’s government, under President Amadou Toumani Touré, has recently put forward a bold challenge to the world community. Mali is eager to scale up investments in agriculture, health, education, and infrastructure in its 166 poorest communities. The plans are detailed, thoughtful, credible, and based on proven successes that the government has already achieved. The rich world has promised to help Mali, and now Mali has led the way with its creativity. There are countless more cases that can be mentioned. The European Union has launched a €1 billion effort to help peasant farmers. The Gates Foundation, UNICEF, Rotary International, and many governments have succeeded in bringing down polio deaths to one-thousandth of the rate a generation ago, bringing the disease to the verge of eradication. Similar efforts are underway on many other fronts – the control of worm infections and leprosy, and now a major global effort to bring malaria deaths nearly to zero by 2015. All of these successes, and many more, share a similar pattern. They address a well-defined and serious challenge, for example low food production or a specific disease, and are based on a well-defined set of solutions, such as agricultural equipment and inputs needed by peasant farmers, or immunizations. Small-scale demonstration projects prove how success can be achieved; the challenge then becomes taking the solutions “to scale” in nationwide or even worldwide programs."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vladimír Putin, díl druhý Názorů na Vladimíra Putina je celá škála. Na Západě je považován za „autoritáře“, „autokrata“, ba dokonce za „diktátora“, zatímco v Rusku jej velká většina pokládá za „nejdemokratičtějšího“ z lídrů, poněvadž pro živobytí obyčejných lidí udělal víc než jeho předchůdci. Je tu ale jedno na čem se oba tábory shodnou: Putin hodlá zůstat u moci naneurčito. Tento úsudek vyplývá z Putinova nedávného prohlášení, že až příští rok v květnu opustí prezidentský úřad, mohl by se stát předsedou vlády. Ať už však udělá Putin cokoliv, jeho osobní vliv i strategický směr, jímž Rusko vede, budou převládat ještě celá léta. Vzhledem k této situaci teď jde o to, jak bude tento „Putinův systém“ fungovat, což bude záviset na institucionálních strukturách a postupech. Jak z pohledu Ruska, tak širšího světa jsou ve hře stabilita a legitimita, tedy vyhlídky na plynulou politickou a hospodářskou modernizaci. Legitimitu nelze v praxi od stability oddělovat, protože zachování stability za nepřítomnosti legitimity by nakonec vyžadovalo represi ve stylu událostí na náměstí Tchien-an-men. Tu však lze v dnešním Rusku vyloučit, neboť chybějí nástroje k jejímu uskutečnění – především armáda, která by uposlechla rozkazů postřílet lidi v ulicích. Mnoho důkazů z průzkumů veřejného mínění ukazuje, že prezidentský úřad je jediná instituce, již Rusové přijímají jako legitimní (na rozdíl od zákonodárného sboru a justice, jež považují za zkorumpované a neefektivní). To není překvapivé, vzhledem k dějinám a kultuře země. Důležitější je, že téměř shodně velká většina si váží své pravomoci najímat a propouštět svého cara – ve svobodných volbách konaných v pravidelných intervalech v souladu s ústavou. V současném politickém cyklu Ruska, který vyvrcholí prezidentskými volbami v březnu 2008, nebude těžké hlavní podmínky legitimity splnit: dodržet ústavní pravidla pro regulérní svobodné volby do prezidentského úřadu. Vzhledem k Putinově popularitě tato pravidla vládnoucí skupinu nijak neohrožují. Voliči nadšeně vyberou kohokoli, kdo dostane Putinovo požehnání. Pohlédneme-li ovšem do dalšího politického cyklu v roce 2012 anebo ještě do dalšího v roce 2016, neexistuje žádná záruka, že budou stále platit dnešní podmínky.", "en": "Vladimir Putin, Part Two LONDON -- Opinions about Vladimir Putin run the gamut. In the West, he is regarded as an “authoritarian,” an “autocrat,” even as a “dictator” while in Russia a huge majority regard him as the most “democratic” of leaders, on the grounds that he has done more than his predecessors to improve the lot of ordinary people. But there is one point on which both camps agree: Putin intends to remain in power indefinitely. That conclusion stems from Putin’s recent statement that he might become prime minister after relinquishing the presidency next May. But, regardless of what Putin does, his personal influence and the strategic direction in which he has taken Russia will remain dominant for years to come. Given this reality, what matters now is how this “Putin system” will work, which will depend on institutional frameworks and practices. At stake, both for Russia and the wider world, are stability and legitimacy, hence the prospects for steady political and economic modernization. Legitimacy and stability are inseparable in practice, because maintaining stability in the absence of legitimacy would ultimately require Tiananmen-style repression. But this can be ruled out in today’s Russia, because the instruments to implement it – notably an army that would obey orders to mow people down in the streets – are lacking. Much opinion poll evidence shows that the presidency is the only institution that Russians accept as legitimate (in contrast to the legislature and judiciary, which are perceived as corrupt and ineffective). This is not surprising, given the country’s history and culture. More important is that an almost equally large majority values the power to hire and fire their czar – in free elections held at regular intervals in line with the constitution. In Russia’s current political cycle, which will culminate in the presidential election of March 2008, there will be no difficulty in meeting the main conditions of legitimacy: respecting the constitution’s rules about regular free elections to the presidency. Given Putin’s popularity, these rules present no threat to the ruling group’s power. The voters will enthusiastically elect anyone who has Putin’s blessing. But looking forward to the next political cycle in 2012, or the one after that in 2016, there is no guarantee that today’s conditions will still apply."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropané, a spolu s nimi také američtí spojenci v NATO, nejprve věřili nebo doufali, že by jednáními byli schopni přesvědčit Miloševiče, aby odstoupil od politiky represe a masakru v Kosovu. Když však zjistili, že Milošević odolává morálnímu nátlaku, byli spojenci přinuceni zvýšit sázku a pohrozit vojenskou silou. Poté, co si aliance uvědomila, že jugoslávský prezident zůstává netečný k jejím hrozbám, opět zvýšila sázku tím, že skutečně zahájila bombardování vojenských cílů v Jugoslávii. Nálety trvají již déle než tři týdny, stále však není vidět náznak toho, že by se jí podařilo Miloševiče přesvědčit. Přesně tady se NATO dostalo do éngrenage:  Za prvé, sázky byly zvýšeny na takovou úroveň, o které by se před půlrokem nikomu ani nesnilo. V této chvíli se nezdá příliš pravděpodobné, že by NATO mohlo uspět v této bitvě dvou vůlí pouhým pokračováním bombardování. A vzhledem k tomu, že bombardování s sebou nese riziko stoupajícího počtu ob��tí, může se i nejprostší varianta náletů stát záhy neúnosnou. Jenže pokud by NATO mělo vzdát boj a ponechat Miloševičovi kontrolu nad bitevním polem, byly by důsledky takové porážky hrozné nejen pro NATO a Spojené státy, ale především pro Evropskou unii. Jen stěží lze pochopit, že ani jeden ze spojenců neuvažuje o podobném druhu porážky.  Za druhé, je-li porážka nepřijatelná, spojenci v NATO mohou být donuceni zvýšit sázku ještě více. Od začátku opakovaně (a bláhově) prohlašovali, že do kosovské oblasti nevyšlou pozemní vojska. Tato prohlášení měla snad ujistit voliče doma, ale vlastně jen dodávala odvahu Miloševičovi. Možná se tedy blíží den, kdy NATO, bude-li chtít odvrátit svou porážku, opravdu svá pozemní vojska do boje vyšle. Je však velice nepravděpodobné, že by členové aliance odsouhlasili takový obrat ve strategii; ještě méně pravděpodobné je, že by byli schopni poskytnout národní kontingent. Jinými slovy, jednota NATO – a možná i jeho budoucnost – může být vážně ohrožena, a to jak rozhodnutím vyslat pozemní jednotky, tak rozhodnutím jednotky nevyslat. Třetím dějstvím balkánské éngrenage se stává skutečnost, že strategické cíle aliance se začínají měnit k nepoznání.", "en": "At first the Europeans, and their American allies in NATO, believed or hoped that they could, by negotiation, persuade President Milosevic to back down from his policy of repression and massacre in Kosovo. But when they found that Milosevic was resistant to moral pressure, the NATO allies were forced to raise the ante by threatening the use of military force. When they found that he was stone deaf to their threats, NATO was forced to raise the ante again, by actually bombing military targets in Yugoslavia. That bombing has been going on for over three weeks now, but there is still no sign that the NATO allies are succeeding in bending Milosevic to their will. It is here that they have got caught up in the process of éngrenage: * First, the stakes have been raised much higher than anyone thought six months ago. It does not at the moment seem likely that NATO can count on winning this battle of wills by only a continuation of the bombing. And since bombing is liable to produce rising casualties among civilians, even the simple continuation of the bombing may be difficult to sustain. Yet if NATO were to give up the struggle and leave Milosevic in control of the field, the consequences of such a defeat would be horrific for the NATO alliance, for the US, and particularly for the European Union. It is hard to believe that any of the allies is prepared to contemplate that kind of defeat. * Secondly, if defeat is unacceptable, the NATO allies may be forced to raise the ante even higher. From the beginning, they have repeatedly declared (foolishly) that they would never send in troops on the ground. This may have been intended to reassure voters at home, but in fact it only encouraged Milosevic. So the time may be coming where the only option, if NATO wants to avert defeat, is to send in troops. Yet it is most unlikely that all NATO members would agree to such a change of policy; and even more unlikely that all would be prepared to provide a national contingent. In other words, NATO's unity, and perhaps its future, could be imperilled, both by a decision to send troops, and by a decision not to send troops. The third part of the Balkan éngrenage, is that NATO's strategic objectives have started to change out of all recognition."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Four, modern medicine. Five, the consumer society. And six, the work ethic. You can play a game and try and think of one I've missed at, or try and boil it down to just four, but you'll lose. (Laughter) Let me very briefly tell you what I mean by this, synthesizing the work of many economic historians in the process. Competition means, not only were there a hundred different political units in Europe in 1500, but within each of these units, there was competition between corporations as well as sovereigns. The ancestor of the modern corporation, the City of London Corporation, existed in the 12th century. Nothing like this existed in China, where there was one monolithic state covering a fifth of humanity, and anyone with any ambition had to pass one standardized examination, which took three days and was very difficult and involved memorizing vast numbers of characters and very complex Confucian essay writing. The scientific revolution was different from the science that had been achieved in the Oriental world in a number of crucial ways, the most important being that, through the experimental method, it gave men control over nature in a way that had not been possible before. Example: Benjamin Robins's extraordinary application of Newtonian physics to ballistics. Once you do that, your artillery becomes accurate. Think of what that means. That really was a killer application. (Laughter) Meanwhile, there's no scientific revolution anywhere else. The Ottoman Empire's not that far from Europe, but there's no scientific revolution there.", "cs": "Čtvrtou je moderní lékařství. Pátou je konzumní společnost. A šestou je etika práce. Můžete se pokusit přijít na další, kterou jsem přehlédl, nebo to snížit jenom na čtyři, ale tuhle hru prohrajete. (Smích) Dovolte mi vám velmi stručně říci, co tím myslím. Budu se přitom opírat o syntézu práce mnoha ekonomických historiků. Konkurencí mám na mysli to, že nejenže bylo v Evropě roku 1500 sto různých politických celků, ale uvnitř každého takového celku probíhal konkurenční boj mezi korporacemi a mezi vladaři. Předchůdce moderní korporace – Londýnská korporace – existovala ve 12. století. Nic takového neměli v Číně, kde byl jeden monolitický stát, pojímající pětinu lidstva, a měl-li kdokoli jakékoli ambice, musel složit jednu standardizovanou zkoušku, která trvala tři dny, byla velice těžká a obnášela memorování ohromného množství znaků a velmi složitý konfuciánský esejistický styl. Vědecká revoluce se lišila od vědy, kterou vybudovali na Východě, v řadě klíčových ohledů, z nichž ten nejdůležitější je to, že v podobě experimentální metody dala lidstvu bezpříkladnou nadvládu nad přírodou. Příklad: Benjamin Robins skvěle využil newtonovskou fyziku v balistice. Jakmile něco takového dokážete, vaše děla jsou najednou přesná. Považte, co to znamená. Tahle aplikace byla fakt bomba. (Smích) Mezitím však nikde jinde k vědecké revoluci nedochází. Osmanská říše není moc daleko od Evropy, ale žádná vědecká revoluce tam neprobíhá."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Oběd zdarma pro Ameriku BERKELEY – Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers pronesl na letošním jednání Mezinárodního měnového fondu trefnou poznámku: vlády se podle něj snaží léčit vymknutý chodník ve chvíli, kdy pacient trpí selháním orgánů. Summers kritizoval skutečnost, že se Evropa zaměřuje na druhořadý problém Řecka, zatímco mnohem vážnější nerovnováhy – totiž nerovnováha mezi severem a jihem EU a nerovnováha mezi bezstarostnými věřiteli bank a vládami, které je nedokázaly řádně regulovat – se den ode dne zhoršují. Na druhé straně Atlantiku však ani Američané nemají důvod k samolibosti. Summers mohl pomocí stejného příměru kritizovat i Spojené státy, kde pokračující orientace na dilemata spojená s dlouhodobým financováním sociálního pojištění vysávají všechen kyslík z úsilí vyrovnat se s americkou makroekonomickou krizí a krizí nezaměstnanosti. Americká vláda si v současné době může půjčovat na 30 let za reálnou (o inflaci očištěnou) úrokovou sazbu 1% ročně. Předpokládejme, že by si kabinet měl v příštích dvou letech půjčit dalších 500 miliard dolarů a investovat je do infrastruktury – třeba i neproduktivně do projektů, u kterých činí společenská návratnost skrovných 25% ročně. A předpokládejme – přičemž se zdá, že je to tento případ –, že prostý keynesiánský výdajový multiplikátor dosahuje u těchto výdajů hodnoty pouhých 2. V takovém případě by 500 miliard dodatečných federálních výdajů do infrastruktury během příštích dvou let vyprodukovalo v každém z uvedených roků dodatečné zboží a služby v hodnotě jednoho bilionu dolarů, generovalo dodatečnou zaměstnanost v celkové délce přibližně sedm milionů let a stlačilo míru nezaměstnanosti o dva procentní body. A vzhledem k těsnější vazbě těch, kdo práci mají, na pracovní proces by míra nezaměstnanosti i poté pravděpodobně zůstala zhruba o 0,1 procentního bodu nižší. Tím však výčet impozantních přínosů nekončí. Lepší infrastruktura by přinesla dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě příjmů a nižších sociálních dávek. Nižší míra nezaměstnanosti do budoucna by znamenala dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě vyšší produkce. A polovina z dodatečného zboží a služeb v objemu jednoho bilionu dolarů by měla formu spotřebního zboží a služeb pro americké domácnosti.", "en": "A Free Lunch for America BERKELEY – Former US Treasury Secretary Lawrence Summers had a good line at the International Monetary Fund meetings this year: governments, he said, are trying to treat a broken ankle when the patient is facing organ failure. Summers was criticizing Europe’s focus on the second-order issue of Greece while far graver imbalances – between the EU’s north and south, and between reckless banks’ creditors and governments that failed to regulate properly – worsen with each passing day. But, on the other side of the Atlantic, Americans have no reason to feel smug. Summers could have used the same metaphor to criticize the United States, where the continued focus on the long-run funding dilemmas of social insurance is sucking all of the oxygen out of efforts to deal with America’s macroeconomic and unemployment crisis. The US government can currently borrow for 30 years at a real (inflation-adjusted) interest rate of 1% per year. Suppose that the US government were to borrow an extra $500 billion over the next two years and spend it on infrastructure – even unproductively, on projects for which the social rate of return is a measly 25% per year. Suppose that – as seems to be the case – the simple Keynesian government-expenditure multiplier on this spending is only two. In that case, the $500 billion of extra federal infrastructure spending over the next two years would produce $1 trillion of extra output of goods and services, generate approximately seven million person-years of extra employment, and push down the unemployment rate by two percentage points in each of those years. And, with tighter labor-force attachment on the part of those who have jobs, the unemployment rate thereafter would likely be about 0.1 percentage points lower in the indefinite future. The impressive gains don’t stop there. Better infrastructure would mean an extra $20 billion a year of income and social welfare. A lower unemployment rate into the future would mean another $20 billion a year in higher production. And half of the extra $1 trillion of goods and services would show up as consumption goods and services for American households."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Africký diktátor-diplomat BRUSEL – Nedávná smrt etiopského premiéra Melese Zenávího v Bruselu konečně vynesla na světlo, co se skrývalo za jeho tajuplným dvouměsíčním zmizením z veřejného života. Etiopská vláda usilovně popírala zvěsti o jeho vážných zdravotních problémech v souvislosti s rakovinou jater. Když se tedy nyní naplnily nejhorší scénáře, budou se muset Etiopie a celá východní Afrika naučit žít bez stabilizujícího vlivu svého velkého diktátora-diplomata. Obojím Meles rozhodně byl. Etiopie prošla za jeho vlády pevné ruky pozoruhodnou proměnou – Meles vládl od roku 1991, kdy se jeho tigrajská menšina obývající sever země dostala k moci díky svržení ohavné komunistické vojenské junty pod vedením Mengistu Haile Mariama (jenž si stále užívá příjemného důchodu v Zimbabwe Roberta Mugabeho). Meles (tuto válečnou přezdívku si Zenáví vysloužil během revoluce) zpočátku působil jako prezident v první postkomunistické vládě a od roku 1995 až do své smrti zastával funkci etiopského premiéra. Jeho země vykazovala v nedávných letech růst HDP ve výši 7,7% ročně. Takto silná hospodářská výkonnost je vzhledem k intervencionistické politice jeho strany poněkud překvapivá, avšak Meles se projevil jako výsostný pragmatik při lákání investic – zejména z Číny – coby motoru růstu. Jako vůdce Tigrajské lidově-osvobozenecké fronty měl Meles marxisticko-leninské kořeny. Se skončením studené války však skončil i jeho dogmatismus.", "en": "Africa’s Dictator-Diplomat BRUSSELS – The recent death in Brussels of Ethiopian Prime Minister Meles Zenawi finally brings to light what lay behind his mysterious two-month disappearance from public life. Ethiopia’s government had strenuously denied rumors of serious ill health caused by liver cancer. Now that the worst has, indeed, proven true, Ethiopia and all of East Africa will need to learn to live without the stabilizing influence of its great dictator-diplomat. Meles was certainly both. Ethiopia has undergone a remarkable transformation under his strongman rule since 1991, when his Tigrayan minority group from the country’s north came to power with the overthrow of the odious Communist Derg led by Mengistu Haile Mariam (still enjoying a comfortable retirement in Robert Mugabe’s Zimbabwe). Initially serving as the president of the first post-Derg government, and then as Ethiopia’s prime minister from 1995 until his death, Meles (his nom de guerre in the revolution) oversaw 7.7% annual GDP growth in recent years. Strong economic performance is somewhat surprising, given his party’s interventionist policy approach, but Meles showed himself to be a consummate pragmatist in attracting investment – particularly from China – to drive growth. Meles’s own political provenance as the leader of the Tigrayan People’s Liberation Front was Marxist-Leninist. But, when the Cold War ended, so, too, did his dogmatism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So now I live in Los Angeles, because the Prostate Cancer Foundation of the U.S. is based there, and I always get asked by the media down there, because it's so celebrity-driven, \"Who are your celebrity ambassadors?\" And I say to them, \"Last year we were fortunate enough to have 450,000 celebrity ambassadors.\" And they go, \"What, what do you mean?\" And it's like, everything single person, every single Mo Bro and Mo Sista that participates in Movember is our celebrity ambassador, and that is so, so important and fundamental to our success. Now what I want to share with you is one of my most touching Movember moments, and it happened here in Toronto last year, at the end of the campaign. I was out with a team. It was the end of Movember. We'd had a great campaign, and to be honest, we'd had our fair share of beer that night, but I said, \"You know what, I think we've got one more bar left in us.\" (Laughter) So we piled into a taxi, and this is our taxi driver, and I was sitting in the back seat, and he turned around and said, \"Where are you going?\" And I said, \"Hang on, that is an amazing mustache.\" (Laughter) And he said, \"I'm doing it for Movember.\" And I said, \"So am I.\" And I said, \"Tell me your Movember story.\"", "cs": "Žiji teď v Los Angeles, protože tam sídlí americká Nadace proti rakovině prostaty, a tamější média se mě vždy ptají, protože se tam vše točí kolem celebrit: \"Jaké celebrity jsou vašimi vyslanci?\" Odpovídám jim: \"Minulý rok se nám poštěstilo mít 450 000 slavných vyslanců.\" Oni na to: \"Co tím myslíte?\" Úplně každý Mo bratr a Mo sestra, kteří se zapojí do Movemberu, jsou našimi celebritami, což je klíčem našeho úspěchu. Chtěl bych se s vámi teď podělit o jeden z mých nejdojemnějších zažitků z Movemberu, který jsem zažil loni tady v Torontu na konci kampaně. Byl jsem venku s týmem a Movember se chýlil ke konci. Kampaň zaznamenala skvělý úspěch a přestože jsme už měli poměrně vypito, řekl jsem: \"Víte co? Myslím, že v sobě máme ještě nějakou rezervu.\" (Smích) Namačkali jsme se do taxíku, já seděl vzadu a řidič se na mě otočí a řekne: \"Kam máte namířeno?\" \"Počkat, vždyť vy máte skvělého kníra!\" povídám mu. (Smích) \"Pěstuju si ho kvůli Movemberu,\" odpovídá. A já na to: \"Já taky. Řekněte mi váš movembrovský příběh.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Two new initiatives, Jaspers and Jeremie, were presented jointly by Danuta Hübner, for the European Commission, and Philippe Maystadt, President of the European Investment Bank (EIB), to the ministers responsible for regional development in the Member States and candidate countries at an 11 October seminar, in Brussels. Transport, a driving force for regional development Although vital to regional economic growth, transport infrastructure only contributes to social cohesion if certain conditions are met. Bridge over the Bilbao–Santander motorway (Spain). Growth and convergence: the twofold mission of transport infrastructure On its foundation in the late 1950s, the European Economic Community faced the issue of inequalities in living standards between its Member States. At that time there were significant differences in per capita GDP between Germany and Italy, for example. Yet, by comparison, the differences in per capita GDP between the various regions were even more marked: Baden-Württemberg or the Île-de-France were much wealthier than Pouilles or Sicily. At the time of each subsequent enlargement the EU has faced this same crucial issue. Amongst the new countries that have progressively joined the Union (Greece, Spain, Portugal, Poland, etc.), there were — and are — regions where the per capita GDP is over 15 times lower than that of the most prosperous regions. In a market economy, economic growth is not based on technical progress and productivity gains alone. When economic policy was in its infancy, renowned economists such as Adam Smith and David Ricardo showed that the international division of labour also plays a major role.", "cs": "Doprava: hnací síla rozvoje regionů Dopravní infrastruktura: kombinování růstu a soudržnosti v Evropě Dopravní infrastruktura je životně důležitá pro hospodářský růst v regionech, ale k sociální soudržnosti přispívá, jen pokud jsou splněny jisté podmínky. Most na dálnici Bilbao-Santander (Španělsko). Růst a konvergence: dvojí úkol dopravní infrastruktury Evropské hospodářské společenství ihned po svém založení koncem padesátých let minulého století stálo před otázkou nerovnosti životní úrovně mezi jednotlivými členskými státy. Výrazné rozdíly, co se HDP na osobu týče, v té době existovaly například mezi Německem a Itálií, ovšem ještě víc se v tomto ohledu lišily regiony: Bádensko-Wür-tembersko nebo Ile de France byly prostě daleko bohatší než dejme tomu Pouilles či Sicílie. Tomuto stěžejnímu problému pak EU musela čelit při každém následujícím rozšiřování. V zemích, které se k Unii postupně připojovaly (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Polsko, atd.), existovaly a dosud existují regiony, kde je úroveň HDP na hlavu více než patnáctkrát nižší než v těch nejvyspělejších. V tržní ekonomice není růst založen pouze na technickém pokroku a rostoucí produktivitě. Důležitou roli, jak už v samých počátcích hospodářské politiky poukazovali tak uznávaní ekonomové jako Adam Smith či David Ricardo, hraje také mezinárodní dělba práce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mnozí z těchto lidí, ba dokonce snad většina, by zřejmě měli valnou měrou anebo zčásti pravdu, jelikož hospodářskou krizi zapříčinila souhra mnoha faktorů, náhodný souběh řady negativních okolností, které smýkly finanční soustavou za kritický bod její soudržnosti. V onom okamžiku tato nesnáz uchvátila všeobecnou pozornost, otřásla důvěrou veřejnosti a dala do pohybu negativní koloběh zpětných vazeb. Naši pozornost přirozeně poutají nejhorší události. Právě proto, že nejhorší události jsou statistickými výchylkami, platí, že jejich příčiny jsou pravděpodobně mnohočetné. Vezměme si otázku prognóz událostí, jako bylo zemětřesení na Haiti letos v lednu, které připravilo o život 200 tisíc lidí. Získalo si pozornost proto, že bylo tak děsivé, co se týče počtu obětí a škod na majetku. Kdyby však člověk udělal krok za snahu předpovědět výskyt zemětřesení k předpovídání rozsahu škod, určitě by z faktorů, jež mají určitý vliv, – dokonce včetně faktorů politických, finančních a pojišťovacích – bylo možné sestavit dlouhý seznam, podobný seznamu činitelů, jež zapříčinily celosvětovou hospodářskou krizi. Výčet příčin krize skutečně nezná konce. Vždyť ve spletitém ekonomickém systému, který se všemožně ovlivňuje mnoha zpětnými vazbami, události spouštějící bludný kruh mohou být zdánlivě tak nicotné jako příslovečný motýl v Amazonii, jenž mávnutím křídel vyvolá řetězec událostí, který vyústí až ve vzdálený hurikán.", "en": "More likely than not, many or most of these people would be mostly or partly right, for the economic crisis was caused by a confluence of many factors, the chance co-occurrence of a lot of bad things, which pushed the financial system beyond its breaking point. At that point, the trouble grabbed widespread attention, destroyed public confidence, and set in motion a negative feedback loop. Our attention, after all, is naturally drawn to the worst events. Precisely because the worst events are statistical outliers, their causes are probably multiple. Consider the question of predicting events like the January 2010 earthquake in Haiti, which killed more than 200,000 people. It captured our attention because it was so bad in terms of lives and property damage. But if one went beyond trying to predict the occurrence of earthquakes to predicting the extent of the damage, one could surely devise a long list of contributing factors – including even political, financial, and insurance factors – that resembles the list of factors that caused the global economic crisis. Indeed, the crisis knows no end to the list of its causes. For, in a complicated economic system that feeds back on itself in many ways, events that start a vicious cycle might be as seemingly trivial as the proverbial butterfly in the Amazon, which, by flapping its wings, sets off a chain of events that eventually results in a far-away hurricane."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropa blokuje Rusko Náprava politických a strategických vztahů mezi Ruskem a Západem pokračuje plným tempem. Vztahy s NATO den ode dne sílí a tato nová orientace Ruska je nevratná. Avšak navzdory ceně, kterou prezident Putin platí doma za svou prozápadní politiku - jež zde není ani zdaleka tak populární jako na Západě -, dostalo se Rusku jen skrovné ekonomické odměny, což zvlášť platí o Evropské unii. Opravdu, Evropa nijak nechvátá, aby Rusku usnadnila vstup na své trhy. Předseda Evropské komise Romano Prodi loni v květnu na summitu Rusko-EU potvrdil statut Ruska coby \"tržní ekonomiky\". Tento tah měl usnadnit přístup Ruska na evropské trhy. Dnes je však jen málo pravděpodobné, že jednotlivé členské země EU toto ustanovení do 18. září schválí. Bez toho totiž tento statut nebude platit. Místo aby Evropská unie otevřela své dveře, jako by hledala různé nepřímé cesty, jak uzavírat své trhy před ruským zbožím. Od května připravuje komise EU pro obchodní politiku nová přísná pravidla pro ruský export do unie. Nové regulace mohou příslib, jímž se Rusku dostalo \"statutu tržní ekonomie\", zvrátit v pouhou formalitu, která nerozšíří přístup ruské ekonomiky na trhy EU ani o píď. Součástí taktiky EU ke zpomalení ruského obchodu jsou četná antidumpingová šetření v ruských společnostech. Tato zkoumání, jejichž smyslem je blokovat export firem, které má EU na mušce, stojí ruské podniky 1,3 miliardy amerických dolarů ročn�� v ušlém vývozu - což je obrovská ztráta, která škodí nejen ekonomice, ale celému Rusku.", "en": "Europe Is Blocking Russia Russia's political and strategic accommodation with the West continues apace. Day by day, relations with NATO grow stronger. The new orientation is irrevocable. But despite the price that President Putin is paying at home for his pro-Western policies--which are not nearly as popular in Russia as they are in the West--scant economic rewards, particularly from the European Union, have appeared. Europe, indeed, seems to be in no hurry to give Russia improved access to its markets. European Commission President Romano Prodi confirmed Russia's status as a \"market economy\" at last May's EU-Russia summit, a move that should have improved Russia's access to European markets. But it now seems unlikely that individual EU member states will approve this designation by September 18 th , which they must if it is to enter into force. Instead of opening the door, the EU seems determined to find covert ways to close its markets to Russian goods. Since May, the EU commission on trade policy has been preparing strict new rules to manage Russia's exports to the Union. These new regulations may turn the promise heralded by Russia being accorded \"market economy status\" into a mere formality that will not increase Russia's access to the EU market by a single iota. Among the tactics the EU is using to retard Russian trade are numerous antidumping investigations aimed at Russian companies. These probes, which have the effect of blocking exports from targeted firms, cost Russian businesses $1.3 billion a year in lost exports--a huge loss in an economy that is hurting as much as Russia is."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the late '70s, early '80s, there were others, and they were very effective. And patients' rights groups seemed to get very upset about the kinds of things that they would witness, so the whole idea of electroconvulsive, electroshock therapy disappeared, but has had a renaissance in the last 10 years. And the reason that it has had a renaissance is that probably about 10 percent of the people, severe depressives, do not respond, regardless of what is done for them. Now why am I telling you this story at this meeting? I'm telling you this story because, actually, ever since Richard called me and asked me to talk about -- as he asked all of his speakers -- to talk about something that would be new to this audience that we had never talked about, never written about. I've been planning this moment. This reason really is that I am a man who, almost 30 years ago, had his life saved by two long courses of electroshock therapy. And let me tell you this story. I was, in the 1960s, in a marriage. To use the word \"bad\" would be perhaps the understatement of the year. It was dreadful. There are, I'm sure, enough divorced people in this room to know about the hostility, the anger, who knows what. Being someone who had had a very difficult childhood, a very difficult adolescence -- it had to do with not quite poverty, but close.", "cs": "a byla velmi účinná. Svazy na ochranu práv pacientů začaly proto být velmi znepokojené věcmi, kterých byly svědky v nemocnicích. Od celého konceptu elektrokonvulzivní terapie, elektrošoků, bylo upuštěno. V posledních deseti letech ale zažívá renezanci. A příčinou té renezance je to, že asi deset procent lidí se závažnými depresemi nereaguje na žádné pokusy o léčbu. Proč vám ale vlastně na tomto setkání vyprávím tento příběh? Vyprávím vám ho, protože už od chvíle, kdy mi Richard zavolal a poprosil mě, abych tu promluvil - stejně jako prosil všechny ostatní přednášející - aby promluvili o něčem, co by pro toto publikum bylo nové, o čem jsme ještě nemluvili ani nepsali, jsem si tuto chvíli plánoval. Důvodem je to, že jsem člověk, kterému před téměř třiceti lety zachránily život dvě série elektrošokové terapie. A rád bych vám o tom povyprávěl. V šedesátých letech jsem byl ženatý ... Kdybych řekl \"nešťastně\", asi by to byla největší zdrženlivost roku. Bylo to příšerné. V této místnosti je určitě dost rozvedených lidí, kteří poznali to nepřátelství, ten vztek a všechno ostatní. Měl jsem dost těžké dětství a velmi složité dospívání, kvůli... ne snad chudobě, ale byli jsme jí dost blízko."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Francouzské smrtelné křeče PAŘÍŽ – Listopadové oznámení Moody’s, že z hodnocení AAA o stupínek snížila rating suverénního dluhu Francie, přiměl jistého blogera k vtipkování nad sklonem ratingových agentur buď se naprosto mýlit, anebo znenadání uznat krizi, která jim už dlouho hledí do tváře. Bloger žertoval: „Je-li uznání francouzských problémů příkladem prvního selhání ratingové agentury, muselo už začít oživení; je-li příkladem druhého selhání, země má před sebou nelehké zúčtování.“ Vláda francouzského prezidenta Françoise Hollanda tvrdí, že vůči této hrozbě procitla. Ministr financí Pierre Moscovici v nedávném interview připodobnil uskutečňovaná opatření usilující o zmenšení dluhového břemene a obnovení konkurenční schopnosti ke „kopernikovské revoluci…, protože tyto možnosti nebyly francouzské vládě či středolevé vládě zřejmé“. Na důkaz tohoto nového realismu vláda zdůrazňuje svou reakci na balíček politických doporučení, jejž dva týdny před snížením ratingu předložil expertní panel vedený manažerem v podnikatelské sféře Louisem Galloisem. Jádrem vládní reakce je snížení daně ze mzdy, které bude kompenzováno výdajovými škrty a vyšší daní z přidané hodnoty. V předvečer snížení ratingu analytik Moody’s řekl, že rozhodnutí bude do velké míry záviset na tom, zde vláda vyslyší volání Galloisovy zprávy po „šokové terapii konkurenční schopnosti“ francouzského hospodářství. Snížení ratingu tedy naznačuje, že v Moody’s považovali vládní reakci za nedostatečnou. Ve skutečnosti tento negativní verdikt proniká sotva pod slupku francouzské nesnáze. Celkový obrázek se objeví až po prozkoumání pohnutek, z nichž nedostatečná reakce vlády vzešla. Základní příčina spočívá v kultuře a předsudcích francouzské vládní elity, takzvaných grands commis, formovaných Národní školou veřejné správy, jíž je Hollande absolventem – jako téměř všichni jeho předchůdci, kromě Nicolase Sarkozyho. V tomto izolovaném světě vzkvétající a spravedlivá společnost vyžaduje státem řízenou ekonomiku. Tato oddanost dirigismu vyvolala v řadách vládnoucí elity pocit vlastní oprávněnosti a nepřátelství vůči podnikání. Ostatně byznys pro francouzské politické lídry znamená soupeření s nulovým součtem, jehož cílem je uchvátit vyšší podíl celkové přidané hodnoty pro majitele a manažery, na úkor pracovních sil.", "en": "The French Death Rattle PARIS – Moody’s announcement in November that it had downgraded France’s sovereign-credit rating by one notch from its AAA rating prompted one blogger to poke fun at rating agencies’ tendency either to get things completely wrong or to recognize suddenly a crisis that had long been staring them in the face. The blogger joked, “If this recognition by a rating agency that France has problems is an example of the first failing, a recovery must have begun; if it is an example of the second failing, the country faces a dire reckoning.” French President François Hollande’s government claims to have awoken to the threat. In a recent interview, Finance Minister Pierre Moscovici likened the measures being undertaken to reduce the country’s debt burden and restore competitiveness to a “Copernican revolution...because these choices were not clear for a French government or for a center-left government.” As proof of this new realism, the government has been trumpeting its response to the set of policy recommendations that an expert panel led by the business executive Louis Gallois presented two weeks before the downgrade. The response is centered on a payroll-tax cut, which will be offset by spending cuts and a higher value-added tax. In the run-up to the downgrade, an analyst at Moody’s said that the decision would be based largely on whether the government heeded the Gallois report’s call for a “competitiveness shock” to France’s economy. The downgrade thus suggests that Moody’s considered the government’s response insufficient. In fact, this negative verdict barely scratches the surface of France’s predicament. The full picture emerges only after examining the motivations behind the government’s inadequate response. The underlying explanation lies in the culture and prejudices of France’s governing elite, the so-called grands commis formed by the National Civil Service School of which Hollande – like virtually all of his predecessors, except Nicolas Sarkozy – is an alumnus. In this cloistered world, a prosperous and just society requires a state-directed economy. This dedication to dirigisme has spawned among the ruling elite a sense of entitlement and hostility to business. Indeed, for France’s political leaders, business amounts to a zero-sum competition to capture a higher share of total value added for owners and managers, at the expense of labor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Under each theme the users can find specialised reports, chapters of general reports related to the theme, the data underpinning the analysis in the reports and links to other relevant sources of informa- It includes some 5 000 environmental terms, translated into 12 languages. GEMET also functions as a glossar)' of environmental terms, defining the terms used in EEA reports. Through the Reference Centre, EEA/EIONET also provides access to data and information developed from other na­tional and international sources for the reporting on the European environment and of interest to the Agency's key clients. The EEA is one out of eleven specialised EU agencies. It was formally established through the adoption of a Regulation in 1990 and its task is to ensure the supply of objective, reliable and comprehensive information on the environment at European level and to ensure that the public is properly informed about the state of the environment. The Agency has been operational from its head­quarters in Copenhagen since 1994. In co­operation with the Member States, the agency has been developing an environmental reporting system, supported by the EIONET M l·^ the parties should ensure that public bodies make practical arrangements to have environmental data and information made available to the general public, and also make lists, registers and files of their environmental information available to the public. In line with this Convention, the EEA has now ­ through the new website ­ made the EIONET reporting system more transparent, in order to promote public awareness and in order to improve the efficiency of data flow within the system. There are three layers to this Reporting System: a national one, a European one (ETCs, Eurostat, etc) and an aggregated layer for data maintained at the EEA as snapshots from the European layer. In 1998, when revising the original EEC regulation 1210/90, the Agency's role as a Reference Centre for environmental informa­tion was reinforced. Further development of the Reference Centre function, therefore, became a main priority in the EEA second multiannual work programme (1999­2003). European Environment Agency Kongens Nytorv 6 DK-1050 Copenhagen K Tel: +45 33 36 7100 Fax: +45 33 36 7199 e-mail: eea@eea.eu.int", "cs": "Informace vztahující se ke specifickým složkám životního prostředí (půda, voda, příroda a vzduch), úsek obsahující převážně více technicky orientované dokumenty. prostřednictvím odkazů získaných z webové stránky EEA, jsou také vícejazyčné. Je zde k dispozici jedna stránka s odkazy na nejdůležitější národní informační zdroje každého z 18 členských států EEA Životní prostředí v různých regionech a specifických oblastech, jako např. městské životní prostředí, životní prostředí v horských oblastech, atd. Vyhledávací funkce webové stránky umožňují uživateli nalézt informace ve všech jazycích. Vysoce vyvinutá vícejazyčná vyhledávací služba také umožňuje uživateli používat jeho mateřský jazyk pro vyhledávání informací v jiných jazycích. Opatření pro zlepšení životního prostředí, jako např. politická opatření a nástroje nebo správa a praxe v cnvironmentálním managementu. Encyklopedie obsahuje přibližně 5.000 termínů z oblasti životního prostředí, přeložených do 12ti jazyku. SERIS Služba SERIS (State of the Environment Reports Information System — Informační systém zpráv o stavu životního prostředí) obsahuje dokumentaci o existujících zprávách o stavu životního prostředí z různých evropských států. Ve spolupráci s členskými státy agentura vyvinula Systém podávání zpráv o životním prostředí (Environmental Reporting System), podporovaný sítí EIONET. Tento systém podávání zpráv má tři úrovně: národní, evropskou (ETCs, Eurostat, atd.) a souhrnnou (pro údaje uchovávané v EEA jako stručné a rychlé informace z evropské úrovně). V souladu s touto úmluvou, v zájmu zlepšení veřejného povědomí a zkvalitnění toku údajů v systému, učinila nyní EEA prostřednictvím své webové stránky a EIONETu podávání zpráv přehlednějším. Nová webová stránka EEA je první bránou otevírající přístup do obrovské virtuální knihovny informací o životním prostředí v Evropě. Toto Referenční středisko již obsahuje veřejně přístupné údaje a informace v"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "That is the tendency to infuse patterns with meaning, intention and agency, often invisible beings from the top down. This is an idea that we got from a fellow TEDster here, Dan Dennett, who talked about taking the intentional stance. So it's a type of that expanded to explain, I think, a lot of different things: souls, spirits, ghosts, gods, demons, angels, aliens, intelligent designers, government conspiracists and all manner of invisible agents with power and intention, are believed to haunt our world and control our lives. I think it's the basis of animism and polytheism and monotheism. It's the belief that aliens are somehow more advanced than us, more moral than us, and the narratives always are that they're coming here to save us and rescue us from on high. The intelligent designer's always portrayed as this super intelligent, moral being that comes down to design life. Even the idea that government can rescue us -- that's no longer the wave of the future, but that is, I think, a type of agenticity: projecting somebody up there, big and powerful, will come rescue us. And this is also, I think, the basis of conspiracy theories. There's somebody hiding behind there pulling the strings, whether it's the Illuminati or the Bilderbergers. But this is a pattern detection problem, isn't it? Some patterns are real and some are not. Was JFK assassinated by a conspiracy or by a lone assassin?", "cs": "Je to tendence dávat vzorce do souvislosti s významem, úmyslem a činitelem, často nějakou neviditelnou bytostí shůry. Tuhle ideu jsme získali od jiného zdejšího přednášejícího, Dana Dennetta, který mluvil o úmyslném postoji. Určitý druh tohoto postoje lze rozšířit tak, aby vysvětloval spoustu věcí: duše, duchy, bohy, démony, anděly, mimozemšťany, vyšší vědomí, konspirační teorie a všechny možné neviditelné činitele a jejich síly a úmysly, o kterých si myslíme, že bloudí světem a ovládají naše životy. Myslím, že to je základ animismu, polyteismu a monoteismu. Ta víra, že tito činitelé jsou nějakým způsobem vyspělejší než my, morálnější než my. Hlavní příběh je pak vždycky o tom, že za námi přijdou, spasí nás a zachrání. Stvořitel je vždy popisován jako vševědoucí, morálně vyspělá bytost, která přijde shůry vytvořit život. Dokonce i představa, že nás dokážou zachránit vlády. To už není moc trendy. Podle mě se ale i tady jedná o druh \"hledání činitele\", ta představa někoho na nebi, kdo je velký a silný a přijde nás zachránit. Také je to základ konspiračních teorií. Někdo se tam vzadu schovává a tahá za nitky, ať už to jsou Ilumináti nebo klub Bilderberg. Ale je to zase problém s hledáním vzorců, že? Některé jsou skutečné a některé ne. Stála za vraždou Kennedyho konspirace, nebo osamělý vrah?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So maybe physics can fill this blank, and indeed, since about the late 1960s or around 1970, physicists have purported to give a purely scientific explanation of how a universe like ours could have popped into existence out of sheer nothingness, a quantum fluctuation out of the void. Stephen Hawking is one of these physicists, more recently Alex Vilenkin, and the whole thing has been popularized by another very fine physicist and friend of mine, Lawrence Krauss, who wrote a book called \"A Universe from Nothing,\" and Lawrence thinks that he's given — he's a militant atheist, by the way, so he's gotten God out of the picture. The laws of quantum field theory, the state-of-the-art physics, can show how out of sheer nothingness, no space, no time, no matter, nothing, a little nugget of false vacuum can fluctuate into existence, and then, by the miracle of inflation, blow up into this huge and variegated cosmos we see around us. Okay, this is a really ingenious scenario. It's very speculative. It's fascinating. But I've got a big problem with it, and the problem is this: It's a pseudo-religious point of view. Now, Lawrence thinks he's an atheist, but he's still in thrall to a religious worldview. He sees physical laws as being like divine commands. The laws of quantum field theory for him are like fiat lux, \"Let there be light.\"", "cs": "Možná tedy to prázdné místo může vyplnit fyzika a vskutku, od konce 60. let nebo někdy kolem roku 1970 si fyzikové kladli za cíl podat čistě vědecké vysvětlení toho, proč ve vesmíru, jako je ten náš, mohla propuknout existence z naprosté prázdnoty, kvantová fluktuace vytrysknuvší z ničeho. Stephen Hawking je jedním z nich, v poslední době také Alex Vilenkin, a celá tahle věc byla zpopularizována dalším vynikajícím fyzikem a mým přítelem Lawrencem Kraussem, který napsal knihu „Vesmír z ničeho“, Lawrence si myslí, že byl předurčen k tomu — mimochodem, je to zavilý ateista — aby vytěsnil Boha z našich představ. Zákony teorie kvantového pole, tahle rychle rezavějící fyzika, nám mohou ukázat, jak z naprosté nicoty, bez prostoru, bez času, bez hmoty, z ničeho, může malá hrudka falešného vakua fluktuovat v existenci, a potom, zázrakem rozpínání, vybuchnout do obrovského a pestrobarevného vesmíru, jaký vidíme okolo nás. Dobrá, tohle je vážně geniální scénář. Je to velmi spekulativní. Je to fascinující. Ale mně na tom vadí jeden velký problém a ten problém je, že: je to pseudo-náboženský pohled na věc. Lawrence si myslí, že je ateista, ale stále je otrokem náboženského pohledu na svět. Vidí fyzikální zákony jako příkazy shůry. Zákony teorie kvantového pole jsou pro něj jako fiat lux ― „Budiž světlo“."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At the request of the forthcoming Austrian Presidency, my colleagues Ms Belabed and Mr Van Iersel and I drew up an exploratory opinion on the road to the knowledge-based society. This opinion, which forms part of our work in relation to the Lisbon Strategy, was adopted by a large majority on 14 December 2005. The European Commission should have more power to give policy directions and monitor progress. Businesses, financial institutions and private foundations should increase their investments in the knowledge economy, supported by fiscal incentives. In our opinion, we suggest that a common European area of knowledge be created, based on clearly defined targets, benchmarks, timetables and clear responsibilities. The knowledge society is a key pillar of the Lisbon Strategy and of the future of Europe. Only if the EU manages to mobilise its full potential in terms of knowledge, research and innovation can it hope to hold its own among the high-tech economies of the 21st century. Every citizen, every region and every sector must be encouraged to participate in the knowledge society and be able to benefit from it. This will provide a unique opportunity to reduce the divisions that exist. Key to the success of the Lisbon Strategy: a European area of knowledge. In our opinion, we recommend that a series of measures be adopted. Above all, obstacles to the internal Training is also a key factor: a charter for lifelong learning should be implemented, supported by public and private investment and the Structural Funds. Industrial regions, technology parks and other inno-vation-friendly environments should be encouraged.", "cs": "ny překážky vnitřního trhu, které brání přechodu ke znalostní ekonomice. Je třeba stimulovat volný pohyb pracovních sil, vědců a studentů, který musí doprovázet patřičná odměna a slušné pracovní podmínky. Unie, členské státy a regiony musí přesměrovat veřejné výdaje na investice vytvářející růst. Členské státy se musí Komise by měla disponovat většími kompetencemi, aby mohla ovlivnit politické směry a zhodnotit pokrok. Co se týká podniků, finančních institucí a soukromých nadací, měly by více investovat do znalostní ekonomiky a v tomto kroku by měly být podporovány prostřednictvím daňových podnětů. V našem stanovisku navrhujeme zřídit Společný evropský prostor znalostí založený na jasně definovaných cílech, kritériích hodnocení, harmonogramech a odpovědnostech. Znalostní společnost je klíčovým prvkem Lisabonské strategie a budoucnosti Evropy. Pouze za předpokladu, že Unie dokáže zmobilizovat svůj veškerý potenciál v oblasti znalostí, výzkumu a inovace, může doufat, že si udrží své místo mezi předními ekonomikami ve 21. století. Je třeba podporovat každého občana, každý region a každé odvětví, aby se účastnili znalostní společnosti a měli možnost využít jejího přínosu, čímž se naskytne jedinečná příležitost na snížení existujících nedostatků. Základ úspěchu Lisabonské strategie – evropský prostor znalostí V našem stanovisku doporučujeme přijmout celou řadu opatření. Především musí být co nejrychleji odstraně- Měla by být zavedena charta celoživotního vzdělávání a mělo by se využít podpory veřejných a soukromých investic a strukturálních fondů. Je třeba podporovat průmyslové regiony, technologické parky a ostatní prostředí vhodná pro inovaci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Špinavé tajemství americké ekonomiky SAN DIEGO – V ekonomii je dnes ukryto nepěkné tajemství: globální útlum dosud svědčil – a dál svědčí – Spojeným státům. Americká ekonomika šlape, ačkoli ve Spojeném království demonstranti vrhají mléčné koktejly po příznivcích brexitu, francouzský prezident Emmanuel Macron má před sebou nihilistické žluté vesty a čínské technologické firmy jako Huawei se obávají, že budou vyšachovány ze zahraničních trhů. Loni hospodářství USA narostlo o 2,9 %, kdežto v eurozóně přibylo jen o 1,8 %, což ještě upevnilo důvěru prezidenta Donalda Trumpa v jeho konfrontační styl. Učebnice ekonomie by však poměrně silný americký růst za hlemýždích temp jinde nepředvídaly. Copak se tedy přihodilo těsně provázané světové ekonomice, již Mezinárodní měnový fond a Světová banka prosazují už od druhé světové války – a v poslední době velebí? Ekonomika USA je v dočasné, ale plodné fázi, během níž slabost v zahraničí pozvedá ducha doma. Tato ekonomická euforie ale nemá nic společného s nevraživostí a zlobou Trumpovy éry, zato silně souvisí s úrokovými sazbami. Výpůjční náklady jsou v současnosti nižší než kdykoli jindy od zřízení Federálního rezervního systému USA v roce 1913, v případě Británie od založení Bank of England v roce 1694. Desetiletý dluhopis amerického ministerstva financí vynáší kolem 2,123 % a streamovací služba Netflix v dubnu vydala podřadné dluhopisy se sazbou pouhých 5,4 %. Kdyby se dnes nějaký ekonom probudil po desetiletích spánku jako Rip Van Winkle a viděl pouze tato čísla, předpokládal by, že pětina Američanů je nezaměstnaná a stojí ve frontě u vývařovny pro chudé. Jenže míra nezaměstnanosti v USA je na nejnižší úrovni od doby, kdy Neil Armstrong před 50 lety jako první člověk slavně vkročil na povrch Měsíce. Úvaha, že za globálního poklesu vítězí USA, vyznívá možná jako jízlivé přemítání nějakého nereformovaného marxisty v zanedbaném koutě fakultní zasedačky. Nejedná se ale o ideologický náhled. Globální úrokové sazby dřou o dno spíš proto, že se náramně vleče růst HDP mimo USA. Vytrvale nízké úrokové sazby a slabá inflace přinášejí americké ekonomice řadu výhod. Zaprvé, americkým spotřebitelům, jejichž reálné (inflačně očištěné) mzdy po desetiletích stagnace konečně stoupají, se nabízejí nejrůznější výhodné nákupy.", "en": "The US Economy’s Dirty Secret SAN DIEGO – There is a dirty little secret in economics today: the United States has benefited – and continues to benefit – from the global slump. The US economy is humming along, even while protesters in the United Kingdom hurl milkshakes at Brexiteers, French President Emmanuel Macron confronts nihilist yellow-vested marchers, and Chinese tech firms such as Huawei fear being frozen out of foreign markets. Last year, the US economy grew by 2.9%, while the eurozone expanded by just 1.8%, giving President Donald Trump even more confidence in his confrontational style. But relatively strong US growth amid sluggishness elsewhere is not what economics textbooks would predict. Whatever happened to the tightly integrated world economy that the International Monetary Fund and the World Bank have been advocating – and more recently extolling – since World War II? The US economy is in a temporary but potent phase in which weakness abroad lifts spirits at home. But this economic euphoria has nothing to do with Trump-era spite and malice, and much to do with interest rates. Borrowing costs are currently lower than at any time since the founding of the US Federal Reserve in 1913, or in the UK’s case since the Bank of England was established in 1694. The ten-year US Treasury bond is yielding about 2.123%, and in April, the streaming service Netflix issued junk bonds at a rate of just 5.4%. If a Rip Van Winkle economist were to wake up today after a decades-long sleep and see only those numbers, he or she would assume that one-fifth of Americans were unemployed and standing in lines outside soup kitchens. Instead, the US jobless rate is at its lowest level since Neil Armstrong took his famous first step onto the Moon’s surface 50 years ago. The idea that the US wins in a global slump might sound like the sardonic musing of some unreconstructed Marxist in the dingy corner of a faculty lounge. But such a view is not ideological. Rather, global interest rates are scraping the floor because GDP growth outside the US is so sluggish. Persistently low interest rates and weak inflation bring multiple benefits to the US economy. For starters, American consumers, whose real (inflation-adjusted) wages are finally increasing after decades of stagnation, are seeing all sorts of bargains."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Němci, prahnoucí po souhlasu Francie se znovusjednocením Německa, se přidali. Alternativa existovala. Evropa mohla umožnit, aby se vedle hospodářské integrace rozvíjel společný sociální model. K tomu by bylo nezbytné integrovat nejen trhy, ale i sociální politiky, instituce trhu práce a fiskální uspořádání. Rozmanitost sociálních modelů napříč Evropou a nesnadnost dosahování dohody na společných pravidlech by fungovaly jako přirozená brzda tempa a rozsahu integrace. To by zdaleka nebyla nevýhoda, neboť by to zajistilo užitečný korektiv ohledně nejvhodnější rychlosti a rozsahu integrace. Výsledkem mohla být menší EU, hlouběji integrovaná po celém území, anebo EU s tolika členy jako dnes, ale mnohem méně ctižádostivá ve svém ekonomickém záběru. Dnes už je možná příliš pozdě pokoušet se o fiskální a politickou integraci EU. Přenášení moci z členských národních států podporuje méně než jeden Evropan z pěti. Optimisté možná řeknou, že to neplyne tolik z averze k Bruselu či Štrasburku jako takovému, ale spíš z toho, že si veřejnost představu „více Evropy“ spojuje s technokratickým zaměřením na jednotný trh, bez přitažlivého alternativního modelu. Nastupujícím novým lídrům a politickým uskupením se snad podaří takový model načrtnout a vyvolat vzrušení nad reformovaným evropským projektem. Naproti tomu pesimisté budou doufat, že ekonomové a právníci v nějakém zasutém, temném koutě berlínských a pařížských koridorů moci tajně chystají nasazení plánu B na den, kdy už nebude možné rozvolnění hospodářské unie oddalovat.", "en": "The Germans, eager to gain France’s agreement to German reunification, went along. There was an alternative. Europe could have allowed a common social model to develop alongside economic integration. This would have required integrating not only markets but also social policies, labor-market institutions, and fiscal arrangements. The diversity of social models across Europe, and the difficulty of reaching agreement on common rules, would have acted as a natural brake on the pace and scope of integration. Far from being a disadvantage, this would have provided a useful corrective regarding the most desirable speed and extent of integration. The result might have been a smaller EU, more deeply integrated across the board, or an EU with as many members as today, but much less ambitious in its economic scope. Today it may be too late to attempt EU fiscal and political integration. Less than one in five Europeans favor shifting power away from the member nation-states. Optimists might say that this is due less to aversion to Brussels or Strasbourg per se than to the public’s association of “more Europe” with a technocratic focus on the single market and the absence of an appealing alternative model. Perhaps emerging new leaders and political formations will manage to sketch out such a model and generate excitement about a reformed European project. Pessimists, on the other hand, will hope that in the corridors of power in Berlin and Paris, in some deep, dark corner, economists and lawyers are secretly readying a plan B to deploy for the day when loosening the economic union can no longer be postponed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Indie přežila všechny problémy, které ji za 60 let obklopovaly, právě proto, že si udržela konsensus v otázce, jak si počínat při jeho absenci. Indie například umožňuje vzkvétat všem náboženstvím a současně dbá na to, aby žádné z nich nebylo státem protežováno. To zahrnuje i přiznávání skupinových práv, na jejichž základě se muslimové řídí vlastním osobním zákonem, který se liší od společného občanského zákoníku. Je-li Amerika tavící kotel, pak Indie je thali neboli výběr lahodných pokrmů v různých miskách. Každý chutná jinak a nemusí jít nutně dohromady s druhým, ale všechny patří na stejný stůl. Nikdo už vážně nehovoří o hrozbě rozpadu. Odtrženecká hnutí na odlehlých místech, jako jsou státy Tamilnádu a Mizórám, se podařilo v tichosti rozptýlit pomocí jednoduchého receptu: ze včerejších separatistů se stávají dnešní hlavní ministři (což je ekvivalent guvernérů provincií nebo států) a zítřejší opoziční předáci. Demokracii v Indii si navíc neuzurpovaly elity, ale největší význam má pro neprivilegované masy. Zatímco ve Spojených státech většina chudých lidí nechodí k volbám – při posledních prezidentských volbách činila účast v Harlemu 23% –, v Indii se chudí dostavují k urnám v obrovském počtu. V důsledku toho se i potenciálně výbušné dělení na kasty podařilo ventilovat skrz volební urnu, kdy i nejnižší z nízkých mohou získat vysokou funkci. Mayawati, žena z „nečisté podkasty“ dalitů, jejíchž příslušníků se ostatní nesmějí ani dotknout, je již potřetí hlavní ministryní nejlidnatějšího indického státu Uttarpradéš a dnes se těší bezpečné většině. Z obecnější logiky volebního kolbiště pak vyplývá, že žádná komunální entita nemůže sama o sobě ovládnout jiné. Před třemi lety byla z 81% hinduistická Indie svědkem, jak římskokatolická politická představitelka (Sonja Gándhíová) uvolnila místo sikhovi (Manmóhanu Singhovi), kterého do funkce jmenoval muslim (prezident Abdul Kalam). Naproti tomu nejstarší demokracie na světě USA si zatím nezvolila jiného prezidenta než bělocha, muže a křesťana. Demokracie udržuje takovou Indii, která zajišťuje společný prostor dostupný každé entitě. Tato idea dala vzniknout zemi, o níž si mnozí mysleli, že nepřežije, a jejíž 60. narozeniny proto stojí za to oslavit.", "en": "India has survived all the challenges that have beset it for 60 years because it has maintained a consensus on how to manage without consensus. For example, India permits all religions to flourish while ensuring that none is privileged by the state. This includes the granting of group rights, under which Muslims are governed by their own Personal Law, distinct from the common civil code. If America is a melting-pot, then India is a thali , a selection of sumptuous dishes in different bowls. Each tastes different, and does not necessarily mix with the next, but all belong on the same plate. No one speaks seriously any more of the danger of disintegration. Separatist movements in far-flung places like Tamil Nadu and Mizoram have been quietly defused by a simple formula: yesterday’s secessionists become today’s chief ministers (the equivalent of provincial or state governors) and tomorrow’s opposition leaders. Moreover, democracy in India is not an elite preoccupation, but matters most to the underprivileged masses. Whereas in the United States, a majority of the poor do not vote, – turnout in Harlem was 23% in the last presidential election – in India the poor turn out in great numbers. As a result, the explosive potential of caste division also has been channeled through the ballot box, with the lowest of the low attaining high office. Mayawati, an “untouchable” woman, has ruled India’s most populous state, Uttar Pradesh, as Chief Minister three times, and now enjoys a secure majority. More generally, the logic of the electoral marketplace means that no single communal identity can dominate others. Three years ago, India, a country that is 81% Hindu, saw a Roman Catholic political leader (Sonia Gandhi) make way for a Sikh (Manmohan Singh), who was sworn in by a Muslim (President Abdul Kalam). By contrast, the world’s oldest democracy, the US, has yet to elect a president who is not white, male, and Christian. Democracy has sustained an India that safeguards the common space available to each identity. That idea has knit together a country that many thought would not survive, and whose 60th birthday is therefore well worth celebrating."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Then there's something that I call sympathy, a little more removed: \"I'm sorry to hear that your grandmother has just passed away. I don't feel that same grief, but I get it; I know what you feel and it concerns me.\" And then if we're motivated to act on sympathy, I call that compassion. Far from being the thing that makes us human, human empathy is far from perfect. We round up empathic creatures, we kill them and we eat them. Now, maybe you say OK, well, those are different species. But we don't treat our own kind too well either. People who seem to know only one thing about animal behavior know that you must never attribute human thoughts and emotions to other species. Well, I think that's silly, because attributing human thoughts and emotions to other species is the best first guess about what they're doing and how they're feeling, because their brains are basically the same as ours. They have the same structures. The same hormones that create mood and motivation in us are in those brains as well. It is not scientific to say that they are hungry when they're hunting and they're tired when their tongues are hanging out, and then say when they're playing with their children and acting joyful and happy, we have no idea if they can possibly be experiencing anything. That is not scientific. So OK, so a reporter said to me, \"Maybe, but how do you really know that other animals can think and feel?\" And I started to rifle through all the hundreds of scientific references that I put in my book and I realized that the answer was right in the room with me. When my dog gets off the rug and comes over to me -- not to the couch, to me -- and she rolls over on her back and exposes her belly, she has had the thought, \"I would like my belly rubbed. I know that I can go over to Carl, he will understand what I'm asking. I know I can trust him because we're family. He'll get the job done, and it will feel good.\" (Laughter) She has thought and she has felt, and it's really not more complicated than that.", "cs": "Potom je tady vzdálenější empatie, které říkám \"účast\". \"Mrzí mě, že ti umřela babička. Necítím takový žal jako ty, ale chápu, co prožíváš, a trápí mě to.\" Někdy nás účast přiměje jednat, dělat něco \"ze soucitu\". Naše empatie není to, co nás činí lidmi, protože není zdaleka dokonalá. Chytáme tvory schopné empatie, zabíjíme je a jíme. Můžete namítnout, že jsou to jiné druhy a my je jíme, protože jsme predátoři. Ale my se nechováme moc dobře ani k našemu vlastnímu druhu. I ti, kdo o chování zvířat nic nevědí, znají pravidlo, že lidské myšlenky a city nelze připisovat jiným živočichům. Ale to je hloupost. Právě takhle si lze naopak udělat aspoň přibližný obrázek, co zvířata dělají a cítí. Naše mozky jsou v zásadě podobné. Mají tutéž strukturu. Hormony, které nás motivují a vytvářejí naše nálady, nalezneme i v jejich mozcích. Není vědecké říct, že když zvířata loví, tak mají hlad, že když vyplazují jazyk, tak jsou unavení. A když si zvířata hrají s mláďaty a vypadají šťastně, nemáme prý ponětí, jestli opravdu něco zažívají. To není vědecké. Jenže jeden novinář se mě zeptal: \"Jak jinak ale poznat, že zvířata mohou myslet a cítit?\" Začal jsem procházet stovky vědeckých odkazů, které jsem použil ve své knize, a pochopil, že odpověď leží přímo přede mnou. Když za mnou přijde moje fena, ne na gauč, ale ke mně, otočí se na záda a nastaví bříško, tak si myslí: \"Chtěla bych podrbat bříško. Vím, ��e můžu jít za Carlem, ten pochopí, co chci, můžu mu věřit, protože jsme rodina. Hezky mě podrbe a bude mi dobře.\" (Smích.) Moje fena právě myslela a cítila. Nic na tom nic složitého."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Macronův velký hazard TOULOUSE – Francouzský prezident Emmanuel Macron se v reakci na probíhající revoltu „žlutých vest“ rozhodl uspořádat „velkou“ celonárodní debatu. Místně organizované semináře, internetové konzultace a regionální konference s občany během nadcházejících měsíců vyhodnotí názory francouzské veřejnosti na čtyři otázky: politiku ochrany životního prostředí, demokracii a identitu, daně a organizaci státu. Macronův plán ale naráží na tři překážky. Francouzské veřejné mínění v prvé řadě oplývá vnitřními rozpory. Žluté vesty například chtějí jak nižší daně, tak větší rozsah veřejných služeb. Ani jeden z těchto požadavků není nesmyslný. Zároveň ale takový fiskální přístup není udržitelný v zemi, kde veřejné výdaje dosahují 57 % HDP a míra zadlužení, už teď oficiálně odhadovaná na téměř 100 %, nezahrnuje rozsáhlé mimobilanční veřejné závazky, jako jsou nekryté penze. Situaci ještě komplikuje to, že širokou podporu ve Francii mají jak žluté vesty, jejichž vzpoura začala požadavkem na zrušení uhlíkové daně uvalené na spotřebu paliv, tak iniciativa zažalovat francouzskou vládu za to, že se jí nedaří řešit změnu klimatu. Navíc když si žluté vesty stěžují na nerovnost, zhusta se zaměřují na to, že Macron zrušil daň z majetku, která dříve vynášela pět miliard eur za rok – pakatel ve srovnání se 188 miliardami eur, které se ročně vyberou na dani z přidané hodnoty (DPH). Případně si stěžují na platy vysokých vládních činitelů. Nenabízejí ale žádné konkrétní návrhy, které by se zabývaly dvěma stěžejními faktory, jež nerovnost ve Francii pohánějí: školství a přístup na trh práce. Podle Programu pro mezinárodní hodnocení studentů (PISA) je propast ve vzdělávacích výsledcích mezi studenty ze znevýhodněných prostředí a zbytkem obyvatel ve Francii vyšší než v kterékoli jiné zemi OECD. Míra nezaměstnanosti nejenže se ve Francii pohybuje okolo 10 %, ale její dvouvrstvý trh práce pumpuje přes 90 % nově přijatých zaměstnanců – zejména mladší dělníky s nízkou kvalifikací – do krátkodobých smluv na dobu určitou. Kromě protichůdných požadavků si Macron dále bude muset poradit s překážkami plynoucími z nazírání veřejnosti. Způsob, jímž francouzští občané pohlížejí na ekonomické poměry, zřídka odpovídá realitě. Člověk často slyší, že Francie je obzvlášť málo rovnostářská země, kde bohatí neplatí daně, důchodci jsou neustále odíráni a daňové úniky a platy politiků spolykají obrovské prostředky.", "en": "Macron’s Great Gamble TOULOUSE – In reaction to the ongoing “Yellow Vest” revolt in France, President Emmanuel Macron has decided to hold a “grand” nationwide debate. Over the coming months, locally organized workshops, Internet-based consultations, and regional citizen conferences will assess the French public’s views on four issues: environmental policy, democracy and identity, taxes, and the organization of the state. But Macron’s plan faces three obstacles. For starters, French public opinion is rife with contradictions. The yellow vests, for example, want both lower taxes and more public services. Neither demand is unreasonable. But nor is such a fiscal approach sustainable in a country where public expenditure amounts to 57% of GDP and the debt ratio, already officially estimated at close to 100%, does not include large off-balance-sheet public liabilities like unfunded pensions. Complicating matters further, there is broad support in France both for the yellow vests, whose rebellion started with a demand to repeal the carbon tax levied on fuel consumption, and for an initiative to sue the French government for failing to address climate change. Moreover, when the yellow vests complain about inequality, they tend to focus on Macron’s elimination of the wealth tax, which previously brought in €5 billion ($5.7 billion) per year – a pittance compared to the €188 billion ($214 billion) generated annually by the value-added tax (VAT). Or they complain about the salaries of top government officials. But they offer no concrete proposals that address two key factors driving inequality in France: education and labor-market access. According to the Programme for International Student Assessment, the educational-performance gap between students from disadvantaged backgrounds and the rest of the population is higher in France than in any other OECD country. And not only does France’s unemployment rate rest at around 10%; its two-tier labor market funnels over 90% of new hires – particularly younger, low-skill workers – into short fixed-term contracts. In addition to contradictory demands, Macron will also have to confront obstacles rooted in public perception. The way French citizens view economic conditions rarely accords with reality. One often hears that France is a particularly inegalitarian country, where the rich don’t pay taxes, where retirees are always gouged, or where tax evasion and politicians’ salaries consume vast resources."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nebezpečí slabé Evropy CAMBRIDGE – Po dlouhém období, kdy se Amerika zaobírala převážně Vietnamem a Čínou, vyhlásil v roce 1973 tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger „rok Evropy“. Když prezident Barack Obama před časem oznámil americký strategický „obrat“ neboli posun těžiště směrem k Asii, obávali se mnozí Evropané, že je Amerika bude zanedbávat. Dnes, kdy pokračuje uprchlická krize, kdy Rusko okupuje východní Ukrajinu a nezákonně anektovalo Krym a kdy hrozí odchod Velké Británie z Evropské unie, by se rok 2016 mohl už z pouhé nutnosti stát pro americkou diplomacii dalším „rokem Evropy“. Nehledě na slogany si Evropa zachovává působivé mocenské zdroje a pro Spojené státy představuje životně důležitý zájem. Ačkoliv je americká ekonomika čtyřikrát větší než německá, ekonomika osmadvacetičlenné EU se americké vyrovná a počet obyvatel unie je s 510 miliony podstatně vyšší než amerických 320 milionů. Jistě, americký příjem na obyvatele je vyšší, avšak v oblasti lidského kapitálu, technologií a exportu je unie veskrze rovnocenným protějškem. Až do krize v roce 2010, kdy fiskální problémy v Řecku a jinde vyvolaly na finančních trzích úzkost, někteří ekonomové spekulovali, že euro možná brzy nahradí dolar v roli hlavní světové rezervní měny. Pokud jde o vojenské zdroje, Evropa vynakládá na obranu necelou polovinu částky, kterou vyčleňují USA, avšak má ve zbrani více mužů a žen. Británie a Francie disponují jaderným arzenálem i omezenou kapacitou realizovat zahraniční intervence v Africe a na Blízkém východě. Obě země jsou aktivními partnery v leteckých úderech proti Islámskému státu. V oblasti měkké síly je Evropa už dlouho nesmírně přitažlivá a Evropané hrají ústřední roli v mezinárodních institucích. Podle nedávné studie, kterou provedla Portland Group, zaujímá Evropa na žebříčku 20 nejlákavějších zemí plných 14 míst. Vědomí, že se Evropa sjednocuje kolem společných institucí, značně zvýšila její přitažlivost pro sousedy EU, i když po finanční krizi její atraktivita poněkud zeslábla. Při hodnocení zdrojů evropské síly je klíčovou otázkou, zda si EU zachová dostatek soudržnosti k tomu, aby mohla mluvit jedním hlasem do dlouhé řady mezinárodních otázek, nebo zda zůstane limitovaným uskupením definovaným odlišnou národní identitou, politickou kulturou a zahraniční politikou jednotlivých členských zemí. Odpověď se téma od tématu liší.", "en": "The Danger of a Weak Europe CAMBRIDGE – In 1973, US Secretary of State Henry Kissinger, following a period of American preoccupation with Vietnam and China, declared a “year of Europe.” More recently, after President Barack Obama announced a US strategic “pivot,” or rebalancing, toward Asia, many Europeans worried about American neglect. Now, with an ongoing refugee crisis, Russia’s occupation of eastern Ukraine and illegal annexation of Crimea, and the threat of British withdrawal from the European Union, 2016 may become, by necessity, another “year of Europe” for American diplomacy. Regardless of slogans, Europe retains impressive power resources and is a vital interest for the United States. Although the US economy is four times larger than that of Germany, the economy of the 28-member EU is equal to that of the US, and its population of 510 million is considerably larger than America’s 320 million. Yes, American per capita income is higher, but in terms of human capital, technology, and exports, the EU is very much an economic peer. Until the crisis of 2010, when fiscal problems in Greece and elsewhere created anxiety in financial markets, some economists had speculated that the euro might soon replace the dollar as the world’s primary reserve currency. In terms of military resources, Europe spends less than half of what the US allocates to defense, but has more men and women under arms. Britain and France possess nuclear arsenals and a limited capacity for overseas intervention in Africa and the Middle East. Both are active partners in the airstrikes against the Islamic State. As for soft power, Europe has long had wide appeal, and Europeans have played a central role in international institutions. According to a recent study by the Portland Group, Europe accounted for 14 of the top 20 countries. The sense that Europe was uniting around common institutions made it strongly attractive for the EU’s neighbors, though this eroded somewhat after the financial crisis. The key question in assessing Europe’s power resources is whether the EU will retain enough cohesion to speak with a single voice on a wide range of international issues, or remain a limited grouping defined by its members’ different national identities, political cultures, and foreign policies. The answer varies by issue."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jeden z tradičních důkazů o existenci Boží, takzvaný ,,důkaz teleologický\", zdůrazňuje, že ústrojné orgány jsou účelně uzpůsobené, a tvrdí, že mohly vzniknout jedině činností nějaké inteligence. Oko je například podobné dalekohledu. Vzhledem k tomu, že každý dalekohled má svého strůjce, oko též musí mít svého zhotovitele - Velkého Optika na Nebesích. Darwin podstatu organismů a jejich orgánů coby plánovaného díla přijal. Ale neodvolal se na křesťanského Boha, nýbrž na vědecké pojetí přirozeného výběru. Věda a náboženství stále ještě o odkaz Darwinovy teorie evoluce skrze přirozenou selekci bojují. Jak poznamenal známý oxfordský biolog Richard Dawkins: ,,Přestože ateismus mohl být logicky obhajitelný už před Darwinem, Darwin dal vzniknout možnosti být intelektuálně vyrovnaným ateistou.\" Bez přirozené selekce dávalo odvolání se na Boha smysl. Ale po Darwinovi a myšlence přirozené selekce máme po ruce vysvětlení adaptace, které nespoléhá na Boha a přináší tak možnost být nevěřícím i tváří v tvář zdánlivě rozumně vytvořeným organismům a jejich ústrojím. Ale Dawkins jde dál a prohlašuje, že jestliže je člověk zastáncem Darwina, pak by podle rozumu měl být ateistou. Dawkins se s kreacionisty shodne v jedné věci: v neslučitelnosti darwinismu a kreacionismu. Ve své knize Řeka z Edenu píše: ,,Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, jež je na místě předpokládat, neexistuje-li skutečně žádný úmysl ani záměr, žádné dobro ani zlo, jen slepá, nemilosrdná lhostejnost.\"", "en": "One traditional argument for the existence of God, the so-called \"argument from design,\" stresses that organic parts are adapted, and argues that the only way they could have come into being is through the workings of some kind of intelligence. The eye, for example, is like a telescope. Since telescopes have telescope makers, the eye must have an eye maker--the Great Optician in the Sky. Darwin accepted the design-like nature of organisms and their parts. But rather than the Christian God, he appealed to the scientific concept of natural selection. Science and religion still wrestle over the legacy of Darwin's theory of evolution through natural selection. As the well-known Oxford biologist Richard Dawkins notoriously remarked, \"Although atheism might have been logically tenable before Darwin, Darwin made it possible to be an intellectually fulfilled atheist.\" Without natural selection, the appeal to God made sense. But after Darwin and natural selection, we have a non-God-driven explanation for adaptation, making it possible to be a non-believer, even in the face of design-like organisms and their parts. But Dawkins goes further and argues that if one is a follower of Darwin, then sensibly one ought to be an atheist. Dawkins agrees with the Creationists on one thing: the incompatibility of Darwinism and Christianity. In his book River out of Eden , he writes, \"The universe we observe has precisely the properties we should expect if there is, at bottom, no design, no purpose, no evil and no good, nothing but blind, pitiless indifference.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klimatické změny v epicentru OUAGADOUGOU – Burkina Faso se nachází v srdci Sahelu, což znamená, že z hlediska klimatických změn jde o jednu z nejzranitelnějších zemí světa. Její farmáři možná nevědí mnoho o fyzikálních příčinách globálního oteplování, ale znají jeho dopady – v neposlední řadě obrovskou proměnlivost dešťových srážek od sucha po záplavy, která vede ke ztrátám na úrodě, erozi pastvin a potravinovým krizím. V důsledku toho získává už několik let na významu koncept trvale udržitelného zemědělství, a to jak mezinárodně, tak i v Burkině Faso. Tento termín figuruje v politické rozpravě a stal se klíčovým přístupem ke globálnímu zemědělskému rozvoji. Trvalá udržitelnost je dnes skutečně hnací silou v zemědělství – stejně důležitou, jako byla v předchozích desetiletích produktivita. Koncept trvale udržitelného zemědělství je neodmyslitelně provázaný s konceptem trvale udržitelného rozvoje, jenž byl poprvé definován v roce 1987 jako model hospodářského růstu, který „naplňuje potřeby současnosti, aniž by narušil schopnost budoucích generací naplňovat své vlastní potřeby“. Trvale udržitelné zemědělství se definuje jako takový typ zemědělské činnosti, který zajišťuje co nejefektivnější využívání a ochranu vnitřních i vnějších zdrojů, je ekologicky zdravý (to znamená, že spíše zlepšuje, než zhoršuje životní prostředí) a je ekonomicky životaschopný, takže nabízí rozumné výnosy ze zemědělských investic. Bližší pohled na obě definice nás vede k závěru, že trvale udržitelný rozvoj nemůže existovat bez trvale udržitelného zemědělství. V Burkině Faso trvale udržitelné zemědělství výrazně figuruje – protože je to nutné – v rozvojové politice a strategiích země. V roce 2012 schválila Burkina Faso Národní politiku trvale udržitelného rozvoje, která se stala klíčovým nástrojem pro realizaci vize formulované ve Strategii pro urychlený růst a trvale udržitelný rozvoj. Tato vize popisuje „produktivní ekonomiku, jež urychluje růst, zvyšuje životní úroveň a zkvalitňuje a chrání životní prostředí i životní podmínky prostřednictvím moudrého a efektivního vládnutí“. Závazek k trvale udržitelnému zemědělství všeobecně sdílejí všichni, kdo se podílejí na zemědělské činnosti v Burkině Faso. Národní konference Valného shromáždění pro zemědělství a potravinovou bezpečnost, která se konala v listopadu 2011, přijala za svůj následující cíl: „Do roku 2025 bude zemědělská činnost v Burkině Faso moderní, konkurenceschopná i trvale udržitelná a potáhne růst.", "en": "Climate Change at Ground Zero OUAGADOUGOU – Burkina Faso is located in the heart of the Sahel, which means that it is one of the world’s most vulnerable countries when it comes to climate change. Its farmers may know little of the physical causes of global warming, but they know about its effects – not least the huge variability in rainfall patterns, from droughts to flooding, which lead to lost harvests, the erosion of pastureland, and food crises. As a result, the concept of sustainable agriculture has been gaining ground for several years, both internationally and in Burkina Faso. The term features in political discourse and has become a key approach to global agricultural development. Indeed, sustainability is now a driving force in agriculture – and as important as productivity was in previous decades. The concept of sustainable agriculture is inextricably linked to that of sustainable development, first defined in 1987 as a model of economic growth “that meets the needs of the present without compromising the ability of future generations to meet their own needs.” Sustainable agriculture is defined as a type of farming that ensures that internal and external resources are used and conserved as efficiently as possible; is ecologically sound (it improves, rather than damages, the natural environment); and is economically viable, offering reasonable returns on agricultural investments. Close scrutiny of both definitions leads us to conclude that there can be no sustainable development without sustainable agriculture. Indeed, in Burkina Faso, sustainable agriculture features prominently – as it must – in the country’s development policies and strategies. In 2012, Burkina Faso adopted the National Policy of Sustainable Development, which has become a key tool for realizing the vision set out in the Strategy for Accelerated Growth and Sustainable Development. That vision describes “a productive economy which accelerates growth, increases living standards, improves and preserves the living environment and living conditions through wise and efficient governance.” All stakeholders in farming in Burkina Faso broadly share a commitment to sustainable agriculture. The national conference of the General Assembly for Agriculture and Food Security, held in November 2011, embraced the following objective: “By 2025, farming in Burkina Faso will be modern, competitive, sustainable, and driving growth."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč Francie potopí evropskou ústavu Máme-li věřit průzkumům veřejného mínění, Francouzi 29. května odmítnou návrh ústavní smlouvy Evropské unie. Vzhledem k tomu, že ústavu musí ratifikovat všechny členské státy EU, francouzské „non“ ji v podstatě pohřbí. Třebaže se tento zvrat událostí zdá ohromující, schylovalo se k němu už dlouho. Ohromující je nejen proto, že Francie je zakládajícím členem Evropského společenství, nýbrž také proto, že dosud byla hlavní hnací silou v pozadí všech hlavních kroků směřujících ke „stále těsnější unii“. Francouzský odpor však bylo taktéž možné předvídat, neboť Francie se už víc než celé desetiletí odvrací od Evropy a ocitá se v čím dál silnější izolaci. Samozřejmě, Evropa se také prostřednictvím série rozšíření posunula dál od Francie, ale hlavní kořeny odcizení leží ve Francii samotné. Francouzi s velikým smutkem hledí na své upadající postavení a prestiž, a to nejen ve světové politice, nýbrž i v kultuře, vědě a – což je významné – jazyce. Evropa z jejich pohledu vždycky byla způsobem znovunabytí světového významu. Tři desítky let to fungovalo. Francie a Německo vytvořily alianci, která v Evropě udávala tón. Německo vzhledem ke své nacistické minulosti nemělo zájem na geopolitické moci a bylo ochotné podporovat francouzské ambice, jen když mu společný trh umožňoval být hospodářským motorem Evropy. Tato aliance se ovšem rozpadá, neboť upadá postavení samotného Německa, kvůli jeho nevalné hospodářské výkonnosti a ztrátě prestižní německé marky. Německo má navíc rostoucí zájem na prosazování svého vlastního politického vlivu; není už tudíž spokojené s tím, co mu přináší spojenectví s Francií. Série rozšíření EU během posledních desítek let zároveň na scénu přivedla silné soupeře, zejména Španělsko a Velkou Británii, a dále menší země, jež nejsou ochotné před francouzsko-německým vedením sklonit hřbet. Krátce, Francie ztratila nad Evropou vládu. To sice není novinka, ale až poslední dobou tato skutečnost začíná Francouzům docházet – a bolí to. Francie je také ekonomicky poraněna. Máme před sebou zemi, jež v srdci dlouho chovala svou „výjimečnost“ z normálních pravidel tržní ekonomiky, jakési zamlžené stanovisko, které odmítá jak centrální plánování, tak volné trhy a tvrdí, že nabízí vyváženou střední cestu.", "en": "Why France Will Sink Europe’s Constitution If public opinion polls are to be believed, on May 29 the French will reject the European Union’s draft constitutional treaty. Because all EU member countries must ratify the constitution, a French “Non” will, in effect, kill it. Amazing as this turn of events seems, it has been long in the making. It is amazing because France is not just a founding member of the European Community, but also has been the main driving force behind all major steps toward “ever closer union.” But French opposition was also predictable because, for over a decade now, France has veered away from Europe and now finds itself increasingly isolated. Of course, Europe has also moved away from France through successive enlargements, but the main roots of the estrangement lie in France itself. The French regard with great sadness their declining status and prestige – not only in world politics, but also in culture, science and, importantly, language. Europe, in their view, was always a way of reclaiming world influence. For three decades, this worked. France and Germany had forged an alliance that called the shots in Europe. Not interested in geopolitical power – a legacy of its Nazi past – Germany was content to back France’s ambitions as long as the Common Market allowed it to be Europe’s economic powerhouse. But that alliance is unraveling as Germany’s own status declines, owing to its mediocre economic performance and the loss of its prestigious Deutschemark. Moreover, Germany is increasingly interested in exercising political influence on its own; as a result, it is no longer happy with what it gets from the alliance with France. At the same time, successive EU enlargements over the decades have brought in other powerful contenders, chiefly Spain and the UK, as well as smaller countries who are unwilling to bow before French-German leadership. In short, France has lost control of Europe. This is not new, but it has only recently started to sink in, and it hurts. France is also economically wounded. Here is a country that has long cherished its “exception” from the normal rules of market economics, a foggy view that rejects both central planning and free markets and claims to offer a well-balanced middle ground."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Může vstát jaderná energetika z mrtvých? LONDÝN – Jaderná energetika je od katastrofy v japonské Fukušimě před více než deseti lety na ústupu, ale možná má nakročeno k návratu. Ruská invaze na Ukrajinu a prudce rostoucí ceny zemního plynu vedou některé lidi k tvrzení, že jaderná energie může napomoci k vyřešení dvojího problému energetické bezpečnosti a klimatických změn. Vrátilo se jádro do hry, anebo půjde o další falešný poplach? Až donedávna se vyhlídky jaderné energetiky jevily jako chabé. Elektrárny postavené v 70. a 80. letech se chýlí ke konci provozní životnosti a Německo s Japonskem se z politických důvodů rozhodly je uzavřít. A z několika málo nových jaderných elektráren, které se v současné době stavějí, jich mnoho sužují chyby v řízení a technické závady. Tlakovodní reaktory EPR ve Flamanville v severní Francii a ve finském Olkiluotu mají 13, respektive 12 let zpoždění. Hinkley Point v jihozápadní Anglii, který měl už příštím roce dodávat Britům energii na pečení vánočních krocanů, bude možná v provozu v roce 2027. A u všech těchto projektů zákonitě došlo také k obrovskému překročení rozpočtu. Ve Spojených státech nebylo žádné nové komerční jaderné zařízení uvedeno do provozu už od roku 1996. Kombinace levného domácího břidlicového plynu a dotací větrné energie podkopává rentabilitu stávajících elektráren a odrazuje investice do nových podniků. Vzhledem ke klesajícím nákladům alternativních energií začalo být jádro příliš nákladné a riskantní. V mnoha zemích dochází i ke stárnutí kvalifikovaného personálu v oboru jaderné energetiky a nábor nových zaměstnanců byl v uplynulém desetiletí minimální. Pokles nezastavily ani argumenty zástupců jaderné energetiky, že jádro by se mělo pokládat za příspěvek k přechodu na čistou energii. V posledním roce však prudce rostoucí ceny energie a energetická nejistota vyvolaná ruskou invazí na Ukrajinu připomněly vládám a spotřebitelům, že závislost na dovozu klíčových strategických zdrojů je riskantní. Maximalizace doma vyrobených dodávek elektrické energie by měla být výchozím bodem jakékoliv strategie energetické bezpečnosti. Současně platí, že vzhledem k prudkému růstu cen zemního plynu v posledních 12 měsících začaly nové jaderné komplexy vypadat mnohem konkurenceschopněji. Výsledkem je vlna nových projektů a plánů. Britský premiér Boris Johnson chce, aby jaderná energie představovala do roku 2050 čtvrtinu veškeré výroby elektrické energie v zemi.", "en": "Can Nuclear Energy Come Back from the Grave? LONDON – Nuclear power has been in decline since the Fukushima disaster in Japan more than a decade ago, but it may be poised for a comeback. Russia’s invasion of Ukraine and soaring natural-gas prices have led some to argue that nuclear energy can help solve the twin challenges of energy security and climate change. Is the industry back in business, or will this prove to be another false dawn? Until recently, nuclear power’s prospects seemed poor. Plants built in the 1970s and 1980s are nearing the end of their working lives, while Germany and Japan decided to shut down theirs for political reasons. Of the relatively few new nuclear plants currently being built, many have been blighted by management failures and technical faults. The flagship EPR pressurized water reactors at Flamanville in northern France and Olkiluoto in Finland are, respectively, 13 and 12 years behind schedule. Hinkley Point in southwest England, which was supposed to have provided the power to cook Britain’s Christmas turkeys in 2023, may now be operational in 2027. Inevitably, all of these projects are massively over budget. In the United States, no new commercial nuclear facility has opened since 1996. The combination of cheap domestic shale gas and subsidies for wind power has undermined the economics of existing plants and discouraged investment in new ventures. With the cost of alternative energy supplies falling, nuclear began to look excessively costly and risky. In many countries, staff with nuclear engineering skills are aging, and recruitment has been minimal over the past decade. The industry’s argument that nuclear should be regarded as a boon to the clean-energy transition has not halted the decline. But over the past year, surging energy prices and the energy insecurity triggered by Russia’s invasion of Ukraine have reminded governments and consumers that depending on imports of key strategic resources is risky. Maximizing domestically produced electricity supplies should be the starting point for any energy-security strategy. At the same time, the sharp increases in natural-gas prices in the past 12 months have begun to make new nuclear facilities look much more competitive. The result is a wave of new projects and plans. UK Prime Minister Boris Johnson wants nuclear power to provide 25% of the country’s electricity by 2050."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And we also know that the changes of tempo inside individual words is a very good marker of depression. Your voice is also very linked with your hormone levels. Third parties listening to female voices were able to very accurately place the speaker on their menstrual cycle. Just with acoustic information. And now with technology listening to us all the time, Alexa from Amazon Echo might be able to predict if you're pregnant even before you know it. So think about -- (Laughter) Think about the ethical implications of that. Your voice is also very linked to how you create relationships. You have a different voice for every person you talk to. If I take a little snippet of your voice and I analyze it, I can know whether you're talking to your mother, to your brother, your friend or your boss. We can also use, as a predictor, the vocal posture. Meaning, how you decide to place your voice when you talk to someone. And you vocal posture, when you talk to your spouse, can help predict not only if, but also when you will divorce. So there is a lot to learn from listening to voices. And I believe this has to start with understanding that we have more than one voice. So, I'm going to talk about three voices that most of us posses, in a model of what I call the mask. So when you look at the mask, what you see is a projection of a character. Let's call that your outward voice.", "cs": "Změny tempa v jednotlivých slovech jsou velmi dobrý ukazatel deprese. Hlas je velmi úzce spojen i s hormonální hladinou. Posluchači ženským hlasům byli schopny určit, v jaké části menstruačního cyklu se mluvčí nachází. Jen s akustickými informacemi. Nepřetržitě naslouchající technologie, Alexa od Amazon Echo, by mohla určit, jestli jste těhotná, a dříve než to budete vědět vy. Tak se zamyslete -- (smích) Zamyslete se, jaké etické důsledky toto má. Váš hlas je také úzce spojen s tím, jak vytváříte vztahy. Pro každého, s kým mluvíte, máte jiný druh hlasu. Když vezmu malý fragment vašeho hlasu a zanalyzuji ho, dokážu rozpoznat, jestli mluvíte s vaší matkou, s bratrem, s kamarádem a nebo se šéfem. Také dokážeme použít váš tón hlasu jako prediktor. Tón znamená, jak se rozhodnete svůj hlas postavit, když s někým mluvíte. Tón hlasu, jakým mluvíte se svým manželem či manželkou, může pomoci předpovědět nejen jestli, ale i za jak dlouho se rozvedete. Z hlasu se můžeme dozvědět spoustu věcí. A já věřím, že si napřed musíme uvědomit, že máme více než jeden hlas. Budu hovořit o třech hlasech, které má většina lidí, pomocí modelu, kterému já říkám maska. Když se na masku podíváte, vidíte projekci charakteru. Řekněme, že to je váš vnější hlas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Prsten moci Marka Zuckerberga ATÉNY – Kdysi dávno ve starověkém království Lýdie našel pastýř jménem Gýgés kouzelný prsten, a když si jím na prstu otočil, stal se neviditelným. Gýgés tedy nepozorovaně vstoupil do královského paláce, svedl královnu, zavraždil krále a ustavil se novým panovníkem. Kdybyste našli podobný prsten nebo jiný předmět, jenž by vám propůjčil obrovskou moc, ptal se kdysi Sókratés, bylo by moudré použít ho k tomu, abyste udělali nebo získali, co chcete? Nedávné oznámení Marka Zuckerberga o jakémsi bájném digitálním metaverzu, které na lidstvo čeká, dává nový rozměr tehdejší Sókratově odpovědi: lidé by se měli zříci přehnané moci a zejména jakéhokoliv zařízení, které jim umožňuje splnit si příliš mnoho přání. Měl Sókratés pravdu? Zřekli by se rozumní lidé takového prstenu? A měli by? Ani Sókratovi žáci o tom nebyli přesvědčení. Podle Platóna očekávali, že téměř všichni lidé takovému pokušení podlehnou stejně jako Gýgés. Ale nemohlo to být tím, že Gýgův prsten neměl dostatečnou moc, takže dostatečně neodrazoval? Mohlo by nás daleko mocnější zařízení než pouhý prsten, který nás dokáže učinit neviditelným, přesvědčit, abychom se při pouhé představě jeho použití otřásli hrůzou, jak Sókratés doporučoval? A pokud ano, co by takové zařízení umělo? Prsten Gýgovi umožnil fyzicky porazit protivníky, a tím odstranit několik překážek, které mu bránily v naplnění jeho tužeb. Ačkoliv však neviditelnost umožnila Gýgovi zavraždit královy strážce, zdaleka nedokázala odstranit všechny překážky na jeho cestě. Co kdyby však existovalo zařízení – říkejme mu třeba Nástroj svobody –, které by odstranilo naprosto všechny překážky bránící nám v dosažení toho, co chceme? A jak by taková existence bez překážek vypadala, jakmile bychom Nástroj svobody aktivovali? Dokázali bychom létat jako ptáci, cestovat rychlosti blesku do jiných galaxií a provádět kousky, které známe jen z vesmírů vytvořených talentovanými vývojáři videoher. Ani to by však nestačilo. Jednou z nejneúprosnějších překážek je totiž čas: nutí nás k tomu, abychom se zřekli čtení knihy, když zároveň plaveme v moři nebo sledujeme sportovní utkání. Aby tedy náš hypotetický Nástroj svobody odstranil všechny překážky, měl by také umožňovat nekonečný prožitek neomezeného množství věcí najednou. I poté by ovšem přetrvávala jedna poslední a možná i nejsložitější překážka: jiní lidé.", "en": "Mark Zuckerberg's Ring of Power ATHENS – Once upon a time, in the ancient kingdom of Lydia, a shepherd called Gyges found a magic ring, which, when rotated on his finger, made him invisible. So, Gyges walked unseen into the royal palace, seduced the queen, murdered the king, and installed himself as ruler. If you were to discover such a ring or another device that granted you exorbitant power, Socrates asked, would it be wise to use it to do or get whatever you want? Mark Zuckerberg’s recent announcement of some fabulous digital metaverse awaiting humanity gives new pertinence to Socrates’ answer: People should renounce excessive power and, in particular, any device capable of granting too many of our wishes. Was Socrates right? Would reasonable people renounce the ring? Should they? Socrates’ own disciples were not convinced. Plato reports that they expected almost everyone to succumb to the temptation, pretty much as Gyges had. But could this be because Gyges’ ring was not powerful, and thus not scary, enough? Might a device far more powerful than a ring that merely makes us invisible cause us to shudder at the thought of using it, as Socrates recommended? If so, what would such a device do? The ring allowed Gyges to overcome rivals physically, thus removing several constraints impeding his desires. But, while invisibility allowed Gyges to murder the King’s guards, it went nowhere near removing all of Gyges’ constraints. What if there were a gadget, let’s call it the Freedom Device, that removed every constraint stopping us from doing whatever we want? What would a constraint-free existence be like once this Freedom Device was activated? We would be able to fly like birds, travel to other galaxies in an instant, and perform feats experienced within the universes designed by talented video game developers. But that would not be enough. One of the harshest constraints is time: It forces us to forego reading a book while swimming in the sea or watching a play. So, to remove all constraints, our theoretical Freedom Device should also allow for infinite, concurrent experience. Still, one final constraint, perhaps the most perplexing, would remain: other people."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Také v Indii se poměr pohlaví pohybuje zhruba na úrovni 110 chlapců na 100 dívek, přičemž zde existují velké regionální rozdíly. Přirozený poměr přitom činí 105 chlapců na 100 dívek. Tato odchylka bývá obvykle připisována kulturnímu upřednostňování chlapců, které si však na obou populacích vyžádá dodatečnou daň, poněvadž vzhledem k budoucímu nedostatku žen bude faktická reprodukční schopnost ve zmíněných zemích nižší, než jakou naznačuje TFR neupravená o tento jev. A skutečně: po očištění o nerovnováhu pohlaví se efektivní plodnost (EFR) Číny pohybuje kolem 1,5, zatímco v případě Indie je to 2,45. Jinými slovy mají Číňané velmi daleko i k prosté reprodukci a Indové se pohybují jen lehce nad její úrovní. Celosvětově dosahuje EFR hodnoty zhruba 2,4, což je jen o vlas nad úrovní prosté reprodukce. Současné trendy přitom naznačují, že začátkem 20. let už lidský druh nebude dosahovat ani prosté reprodukce. Růst počtu obyvatel bude od té chvíle způsoben převážně prodlužováním délky života, kterýžto faktor začne od poloviny století ztrácet na významu. Tyto posuny mají vážné důsledky pro globální nabídku pracovních sil. Čína velmi rychle stárne a počet jejího práceschopného obyvatelstva se do několika let začne snižovat. Uvolnění politiky jednoho dítěte by mohlo mít ve velmi dlouhodobém horizontu jistý pozitivní dopad, ale Čína už překročila bod zvratu, kam ji dotlačil kombinovaný efekt nerovnosti pohlaví a notně vychýlené věkové struktury.", "en": "Similarly, India has a gender ratio at birth of around 110 boys for every 100 girls, with large regional variations. Compare this to the natural ratio of 105 boys per 100 girls. The deviation is usually attributed to a cultural preference for boys, which will take an additional toll on both populations, as the future scarcity of women implies that both countries’ effective reproductive capacity is below what is suggested by the unadjusted TFR. Indeed, after adjusting for the gender imbalance, China’s Effective Fertility Rate (EFR) is around 1.5, and India’s is 2.45. In other words, the Chinese are very far from replacing themselves, and the Indians are only slightly above the replacement rate. The EFR stands at around 2.4 for the world as a whole, barely above the replacement rate. Current trends suggest that the human race will no longer be replacing itself by the early 2020’s. Population growth after this will be mostly caused by people living longer, a factor that will diminish in significance from mid-century. These shifts have important implications for global labor supply. China is aging very rapidly, and its working-age population will begin to shrink within a few years. Relaxing the one-child policy might have some positive impact in the very long run, but China is already past the tipping point, pushed there by the combined effect of gender imbalance and a very skewed age structure."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Díky zapojení informačních technologií a hydraulického štěpení („frakování“) jsou dnes hlavními postavami experti vybavení joysticky a monitory s vysokým rozlišením, kteří navádějí vrtné korunky geologickými útvary. V jiných sektorech jsou průkopníky změn jednotlivé firmy. Společnosti Cree a Philips vyvinuly osvětlovací technologie LED, které nabízejí 23krát delší životnost, viditelně lepší barevnost, snazší ovládání a o 85% nižší provozní náklady než tradiční žárovky. Firma OPower zase pomocí behaviorálních věd a cloudového softwaru motivuje zákazníky ke snižování spotřeby energie o 2-4% ročně – a tato změna již začíná transformovat energetické trhy. A společnost DIRTT („Doing it Right This Time“) realizuje výstavbu kancelářských prostor za pouhou polovinu obvyklých nákladů díky softwarové virtualizaci, eliminaci odpadů a optimalizaci konstrukčního procesu. Tyto inovace jsou příkladem obrovského potenciálu ke zlepšení produktivity zdrojů ve firmách. S využitím nástrojů vyvinutých díky informačním technologiím, biologii a nanotechnologiím může svět ztrojnásobit růst produktivity zdrojů a během příštích dvou desetiletí ho zvýšit na 3-5% ročně. K tomu však nemůže dojít bez silného a dopředu orientovaného vedení, jehož se bohužel v dnešním podnikatelském prostředí zoufale nedostává. Současné manažery jako by ustavičně překvapovala rychlost změn, takže se ocitají ve vleku událostí. Mnoho výrobců automobilů například ignorovalo přechod na elektrická a hybridní vozidla – ačkoliv se jejich prodej zvyšoval tempem přesahujícím 50% ročně – až do chvíle, kdy došlo k propadu prodeje konvenčních automobilů na klíčových trzích. Stejně tak řadu lidí šokuje, že náklady na solární energii se pohybují stále výrazněji pod náklady na jaderné, uhelné a plynové technologie, přestože tento posun odpovídá trendu, který započal v roce 1970. Firmy by také měly věnovat větší pozornost vývoji v souvisejících oborech. Výrobci automobilů musí sledovat sektor spotřební elektroniky, aby měli informace o pokrocích v oblasti bateriových technologií. A energetické společnosti musí analyzovat vývoj polovodičů, aby dokázaly anticipovat pravděpodobný pokles poptávky po elektřině poté, co tato poptávka více než sto let rostla. Aby firmy zvítězily v revoluci zdrojů, musí najít rovnováhu mezi technologickými, fyzickými a lidskými vstupy a současně zvolit inteligentnější přístup k organizačnímu uspořádání a využívání talentů. Ať už je prvotním úkolem hledání a analýza dat nebo vytváření nových partnerství v jiných sektorech ve snaze získat přístup ke specializovaným znalostem, klíčovými předpoklady jsou agresivní inovace a ambiciózní cíle v oblasti efektivity. Dopředu orientovaní podnikatelé sklízejí ovoce této rychle se vyvíjející revoluce už dnes.", "en": "With the integration of information technology and hydraulic-fracturing (“fracking”), the central players are experts using joysticks and high-resolution screens to maneuver drill bits through geological formations. Individual companies have pioneered change in other sectors. Cree and Philips have developed LED lighting technologies that offer 23 times longer life, measurably better color, easier control, and 85% lower operating costs than traditional incandescent bulbs. Similarly, OPower has used behavioral science and cloud-based software to motivate consumers to cut their energy consumption by 2-4% annually – a change that is beginning to reshape power markets. And DIRTT (Doing it Right This Time) is building office interiors at as little as half the traditional cost through software-enabled virtualization, waste elimination, and optimization of the construction process. These innovations exemplify the massive potential for businesses to improve resource productivity. Indeed, using tools provided by information technology, biology, and nanotechnology, the world can triple growth in resource productivity, raising it to 3 to 5% annually over the next two decades. But this cannot occur without strong and forward-thinking leadership, which, unfortunately, is sorely lacking in today’s business environment. Indeed, managers today seem consistently surprised by the pace of change and thus find themselves behind the curve. For example, many automobile manufacturers ignored the shift toward electric and hybrid vehicles – though sales were increasing at a rate of more than 50% annually – until their sales of conventional cars plummeted in key markets. Likewise, many are shocked that the cost of solar power is increasingly undercutting that of nuclear, coal, and gas technologies, even though this shift is in line with a trend that began in 1970. Companies should devote more attention to developments in related industries as well. Automakers must monitor the consumer electronics industry to track advances in battery technology. And power companies need to analyze the development of semiconductors to anticipate the likely drop in demand for electricity, after more than a century of growth. To win in the resource revolution, companies must balance technological, physical, and human-capital inputs, while adopting a more intelligent approach to organizational design and talent management. Whether the primary imperative is spotlighting data and analytics or forming new partnerships in other sectors to gain access to specialized expertise, aggressive innovation, and ambitious efficiency goals are critical. Forward-thinking entrepreneurs are already reaping the benefits of this fast-moving revolution."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hrstka zemí – mimo jiné Keňa, Rwanda a Senegal – se usilovně snaží tohoto prahu ve financování dosáhnout. Africe prospívá také velkorysá pomoc a mezinárodní podpora v oblasti výzkumu. Jeden z předních dárců, Nadace Billa a Melindy Gatesových, investoval do afrických vědeckých iniciativ během posledních deseti let přes 450 milionů dolarů. Projekty zahrnují program posilování výnosů sklizně za 306 milionů dolarů a grant ve výši 62,5 milionu dolarů usilující o zlepšení zdravotního stavu. Tyto a další finanční zdroje pomáhají africkým badatelům vyvíjet plodiny odolávající suchu, vytvářet vakcíny proti infekčním nemocem jako ebola a rozšiřovat příležitosti vědecky a technicky se vzdělávat. Mnohým africkým vládám bohužel chybí prostředky k financování programů, které by na těchto pokrocích dokázaly stavět. Řečeno jednoduše, je naléhavě zapotřebí nový přístup k africké vědě, víc opřený o spolupráci. Afričtí lídři už dříve dali své vědecké zdroje dohromady. Africká unie a Nové partnerství pro rozvoj Afriky začaly v roce 2003 realizovat kontinentální strategii „s cílem rozvinout a využít vědu a techniku k socioekonomické transformaci kontinentu a jeho integraci do světové ekonomiky“. Byla to ambiciózní meta, která přinesla první výsledky. V letech 2005 až 2014 výdaje do výzkumu a vývoje napříč kontinentem vzrostly a badatelská produkce se v mnoha zemích víc než zdvojnásobila. Od té doby však pokrok stagnuje. Záměrem nedávné schůzky ve Rwandě, již hostil prezident Paul Kagame a pořádala iniciativa Next Einstein Forum, bylo pomoci dostat agendu znovu do pohybu. Summity jsou ale jen část řešení; vlády se také musí zavázat ke zlepšení kvality výzkumu a začít mohou tím, že se zaměří na tři klíčové oblasti. Zaprvé se afričtí vůdci musí spojit s řediteli firem, filantropy a dárci, kteří chápou dlouhodobou hodnotu investic do vědy. Inovace jsou nákladné a k posílení vědeckých kapacit kontinentu budou zapotřebí startovací peníze. Zadruhé, africké univerzity a ústavy by měly sladit své badatelské plány s národními a regionálními cíli. Například vzhledem k tomu, že jedním z nejnaléhavějších problémů Afriky je uživit tamní rozrůstající se populaci, školy zaměřené na zemědělský výzkum by měly zajistit, aby jejich práce přispívala k řešením. V neposlední řadě by země měly ve výzkumných organizacích podpořit podnikavost. Jednou z možností jak toho dosáhnout je zřídit kanceláře obchodního využití, které by vědcům mohly pomáhat s přenosem výzkumu na trh.", "en": "A handful of countries – including Kenya, Rwanda, and Senegal – are working hard to reach this funding threshold. Africa also benefits from generous research-related aid and international support. One of the top donors, the Bill & Melinda Gates Foundation, has invested more than $450 million in African science initiatives over the last decade. Projects include a $306 million program to boost crop yields and a $62.5 million grant to improve health outcomes. These and other funding streams have helped African researchers develop drought-resistant crops, produce vaccines for infectious diseases like Ebola, and expand opportunities for science and technology education. Unfortunately, many African governments lack the resources to fund programs that could build on these gains. Simply put, a new, more collaborative approach to African science is urgently needed. Africa’s leaders have pooled their science resources before. In 2003, the African Union and the New Partnership for Africa’s Development began implementing a continent-wide strategy “to develop and use science and technology for the socioeconomic transformation of the continent and its integration into the world economy.” It was an ambitious goal that yielded early results. Between 2005 and 2014, continent-wide spending on R&D increased, while research output more than doubled in many countries. Since then, however, progress has stalled. The recent meeting in Rwanda, hosted by President Paul Kagame and organized by the Next Einstein Forum, was designed to help get the agenda back on track. But summits are only part of the solution; governments must also commit to improving research quality, and they can start by focusing attention on three key areas. First, Africa’s leaders must engage with CEOs, philanthropists, and donors who understand the long-term value of investing in science. Innovation is expensive, and seed money will be needed to help strengthen the continent’s scientific capacity. Second, African universities and institutions should align their research agendas with national and regional goals. For example, given that one of Africa’s most pressing challenges is feeding its growing population, schools specializing in agricultural research should ensure that their work contributes to solutions. Last but not least, countries should encourage entrepreneurship within research organizations. One way to do this is by establishing commercialization offices, which could help scientists bring their research to market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Průběžná zpráva před Riem NEW YORK – Týdeník Nature, jedna z nejvýznačnějších vědeckých publikací na světě, vydal před summitem Rio+20, který se koná příští týden, sžíravou průběžnou zprávu o trvale udržitelném rozvoji. Naplňování tří významných smluv podepsaných na prvním summitu o Zemi v Riu v roce 1992 oznámkoval takto: Klimatické změny – 5, Biologická diverzita – 5, Boj proti rozšiřování pouští – 5. Může se lidstvo ještě vyhnout tomu, aby samo sebe vytěsnilo? Už nejméně jednu generaci víme, že svět potřebuje korekci kurzu. Místo abychom poháněli světovou ekonomiku fosilními palivy, potřebujeme mobilizovat mnohem širší využívání nízkouhlíkových alternativ, jako jsou větrná, sluneční a geotermální energie. Místo abychom lovili zvířata a mýtili krajinu bez zřetele na potřeby jiných druhů, musíme srovnat tempo naší zemědělské produkce, rybolovu a kácení stromů s nosnou kapacitou životního prostředí. Místo abychom ponechávali nejbezbrannější lidi na světě bez přístupu k plánování rodiny, vzdělání a základní zdravotní péči, musíme skoncovat s extrémní chudobou a snížit prudce rostoucí míru porodnosti, která přetrvává v nejchudších částech světa. Stručně řečeno si musíme uvědomit, že pokud dnes na světě žije sedm miliard lidí a do poloviny století se jejich počet zvýší na devět miliard, přičemž všichni budou vzájemně propojení v technologicky vyspělé a energeticky náročné globální ekonomice, pak disponujeme bezpříkladnou kolektivní schopností ničit systémy podporující život na planetě. Důsledky našeho individuálního počínání jsou však obvykle tak vzdálené našemu každodennímu vnímání, že můžeme překročit okraj srázu, aniž si toho vůbec všimneme. Když napájíme naše počítače a světla, neuvědomujeme si důsledek v podobě uhlíkových emisí. Když jíme, neuvědomujeme si odlesňování, které je důsledkem trvale neudržitelného zemědělství. A když se miliardy našich počinů spojí, čímž způsobí hladomor a záplavy na opačném konci světa a postihnou nejchudší lidi v Mali a Keni, málokdo z nás si alespoň matně uvědomí nástrahy spojené s globální provázaností. Před dvaceti lety se svět pokusil řešit tuto realitu prostřednictvím smluv a mezinárodního práva. Dohody, které se objevily na prvním summitu v Riu v roce 1992, byly dobré: promyšlené, prozíravé, ohleduplné k občanům a zaměřené na globální priority. Přesto nás nezachránily.", "en": "A Rio Report Card NEW YORK – One of the world’s pre-eminent scientific publications, Nature, has just issued a scathing report card in advance of next week’s Rio+20 summit on sustainable development. The grades for implementation of the three great treaties signed at the first Rio Earth Summit in 1992 were as follows: Climate Change – F; Biological Diversity – F; and Combating Desertification – F. Can humanity still avoid getting itself expelled? We have known for at least a generation that the world needs a course correction. Instead of powering the world economy with fossil fuels, we need to mobilize much greater use of low-carbon alternatives such as wind, solar, and geothermal power. Instead of hunting, fishing, and clearing land without regard for the impact on other species, we need to pace our agricultural production, fishing, and logging in line with the environment’s carrying capacity. Instead of leaving the world’s most vulnerable people without access to family planning, education, and basic health care, we need to end extreme poverty and reduce the soaring fertility rates that persist in the poorest parts of the world. In short, we need to recognize that with seven billion people today, and nine billion by mid-century, all inter-connected in a high-tech, energy-intensive global economy, our collective capacity to destroy the planet’s life-support systems is unprecedented. Yet the consequences of our individual actions are typically so far removed from our daily awareness that we can go right over the cliff without even knowing it. When we power our computers and lights, we are unaware of the carbon emissions that result. When we eat our meals, we are unaware of the deforestation that has resulted from unsustainable farming. And when billions of our actions combine to create famines and floods halfway around the world, afflicting the poorest people in drought-prone Mali and Kenya, few of us are even dimly aware of the dangerous snares of global interconnectedness. Twenty years ago, the world tried to address these realities through treaties and international law. The agreements that emerged in 1992 at the first Rio summit were good ones: thoughtful, far-sighted, public-spirited, and focused on global priorities. Yet they have not saved us."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakmile je rozeznáme, nesmíme s nimi zacházet jako s dětmi a snažit se jim vysvětlit, že přece nemůžou myslet vážně to, co říkají, nebo že je máme rádi a oni nemůžou používat taková hulvátská slova. Pokud někdo říká, že je naším nepřítelem, měli bychom s ním podle toho jednat. Je samozřejmě šlechetné váhat, než někoho označíme za nepřítele, ale jestliže někdo hovoří a jedná jako nepřítel, pochyby musí jít stranou. Je čas mobilizovat. Liberální demokracie je přece jen dobře připravena bojovat proti vnitřním nepřátelům pomocí zákona. Je třeba uplatňovat zákony proti podněcování k násilí, stíhat spiknutí, odhalit zrádce. Zkušenost 20. století dává najevo, že tváří v tvář skutečným nepřátelům musí liberální společnosti prosadit právní řád, i kdyby se důsledky měly jevit jako kruté a ,,neliberální.\" Co platí pro vnitřní nepřátele, musí platit i pro nepřátele vnější. Liberální státy by neměly okolnímu světu vemlouvat svůj způsob života a měly by respektovat nebo alespoň tolerovat to, že jiní lidé žijí podle norem, s nimiž my nesouhlasíme. Liberální státy by ovšem neměly váhat s uplatněním mezinárodního práva při jednání s ničemnými státy a s těmi, kdo ohrožují globální řád založený na vzájemné toleranci. Jestliže vyznáváme liberální hodnoty, musíme být připraveni je hájit - slovy Malcolma X - ,,všemi prostředky, jichž je zapotřebí.\" Zvolené prostředky můžou být občas náporem na naše liberální cítění. Nu ať. Liberalizmus, který vede válku? Má-li liberalizmus přežít, jde možná o jedinou možnost.", "en": "Once identified, we must not treat self-declared enemies like children and try to explain to them that they do not really mean what they say, or that we love them and that they should not use such nasty words. If people say that they are our enemies, we should treat them accordingly. Of course, it is noble to hesitate before declaring someone an enemy, but when someone talks and acts like an enemy, doubts must disappear. It is time to mobilize. Liberal democracy is, after all, well prepared to fight against its internal enemies through the rule of law. Laws against incitement to violence must be enforced, conspiracies prosecuted, traitors exposed. Indeed, as 20th century experience demonstrates, in the face of true enemies, liberal societies must apply the rule of law even if the consequences appear harsh and \"illiberal.\" What is true for internal enemies must be true for external ones as well. Liberal states should not proselytize and should respect--or at least tolerate--the fact that other peoples live according to norms with which we disagree. But liberal states should not hesitate to use international law to deal with \"rogue\" states and those who threaten a global order based on mutual tolerance. If we believe in liberal values, we must be prepared to defend them--in the words of Malcolm X, \"by any means necessary.\" The chosen tools may sometimes strain our liberal temperament. So be it. Liberalism at war? That may be the only option, if liberalism itself is to survive."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A series of tools (studies, network of services, pilot actions, etc.) are available in the languages of the countries concerned: Italy, France, Switzerland, Austria and Slovenia. The aim is to facilitate exchanges between these stakeholders and to inform the general public about progress. Do not hesitate to address your questions and contributions to the Regional Policy DG.http://europa.eu.int/comm/regional_policy/debate/forum_en.htm © European Communities, 2005Reproduction is authorised provided the source is acknowledged. European Commission, Directorate-General for Regional Policy Unit 01 — Information and Communication Thierry Daman Avenue de Tervuren 41, B-1040 Brussels Fax (32-2) 29-66003E-mail: regio-info@cec.eu.int Internet: http://europa.eu.int/comm/dgs/regional_policy/index_en.htm Information on the European Union’s regional aidhttp://europa.eu.int/comm/regional_policy/index_en.htm Tapestry (Travel awareness publicity and education supporting a sustainable transport strategy in Europe) was set up to evaluate the effectiveness of campaigns for sustainable transport, in three fields: alternatives to road (intermodality); public transport; safety, health and the environment. The project results, which can be consulted on this site, include 16 case studies culminating in a set of ‘best practices’ and recommendations for those involved in transport policy at European level. The ‘Women alp net’ is a network set up by Interreg IIIB (transnational cooperation) on the assumption that women have a role to play in creating a more balanced and sustainable alpine space. A series of tools (studies, network of services, pilot actions, etc.) are available in the languages of the countries concerned: Italy, France, Switzerland, Austria and Slovenia. © European Communities, 2005Reproduction is authorised provided the source is acknowledged. Information on the European Union’s regional aidhttp://europa.eu.int/comm/regional_policy/index_en.htm The aim of ESPON (European Spatial Policy Observation Network), funded by the Interreg initiative, is to present the results of the latest studies on the structures, dynamics and impact of European spatial planning policy. 227 000), which this year celebrates its 1 200th anniversary, is a city undergoing radical change. Page 32 ‘Expanding the Port of Barcelona involved diverting the Llobregat and respecting the environment’", "cs": "Cílem je usnadnit vzájemnou komunikaci mezi těmito stranami a také informovat širokou veřejnost, jak věci postupují. Máte-li jakékoliv dotazy nebo příspěvky, neváhejte a pošlete je generálnímu ředitelství pro regionální politiku.http://europa.eu.int/comm/regional_policy/funds/2007/index_cs.htm © Evropská společenství, 2005Reprodukce povolena, pokud je uveden zdroj. Evropská komise, generální ředitelství pro regionální politiku Odbor 01 – Informace a komunikace Thierry Daman Avenue de Tervuren 41, B-1040 Brusel Fax (32-2) 29-66003E-mail: regio-info@cec.eu.int Internet: http://europa.eu.int/comm/dgs/regional_policy/index_en.htm Informace týkající se regionální pomoci Evropské unie najdete nahttp://europa.eu.int/comm/regional_policy/index_en.htm Členské státy EU, jakož i jednotlivé regiony, připravují blížící se programové období na léta 2007–2013. Rozsáhlé informace a důležité dokumenty, které budou zajímat všechny zainteresované strany, lze najít na internetových stránkách Inforegio. Cílem je usnadnit vzájemnou komunikaci mezi těmito stranami a také informovat širokou veřejnost, jak věci postupují. Máte-li jakékoliv dotazy nebo příspěvky, neváhejte a pošlete je generálnímu ředitelství pro regionální politiku.http://europa.eu.int/comm/regional_policy/funds/2007/index_cs.htm © Evropská společenství, 2005Reprodukce povolena, pokud je uveden zdroj. Evropská komise, generální ředitelství pro regionální politiku Odbor 01 – Informace a komunikace Thierry Daman Avenue de Tervuren 41, B-1040 Brusel Fax (32-2) 29-66003E-mail: regio-info@cec.eu.int Internet: http://europa.eu.int/comm/dgs/regional_policy/index_en.htm Informace týkající se regionální pomoci Evropské unie najdete nahttp://europa.eu.int/comm/regional_policy/index_en.htm Doprava: hnací síla rozvoje regionů Španělsko „Rozšíření přístavu Barcelony znamenalo odklonit Llobregata respektovat životní prostředí“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "My uprchlíci, přistěhovalci, vyhnanci a vyděděnci se sice na rozdíl od mnoha Američanů ad infinitum nevychloubáme, že „jsme nejlepší“, ale jsme přesvědčeni, že USA jsou stále silným garantem svobody a demokracie, a jejich nesourodnost pokládáme za součást americké svobody. Z velmi rozličných příčin se dnes USA a celý svět zdají odsouzeny ke zjednodušování myšlení, jednání i cítění ve službách bezprostřední, každodenní efektivity. Ovšemže, úlevu od přílišného zjednodušování našeho věku nabízí umění a kultura – a jde o úlevu, kterou potřebujeme víc než kdy dřív, máme-li se vypořádat s údělem, který máme za sebou a před sebou. Potřebujeme ale také skromnost nás samotných a našich společností. Před několika lety jsem nadnesl, že by každá země měla ke svým pomníkům hrdinství přidat také pomníky své národní hanby. Vždyť vina je v lidském konání stejně významná jako odvaha. Připomínat si, jak jsme se provinili vůči jiným lidem a národům, a přemýšlet o tom může občanům země prospět stejně jako oslavy velkých činů. Neřešitelné problémy osudu lidstva na Zemi by sice pomníky hanby nerozřešily, ale mohly by brzdit postup jeho temné stránky – ve východní Evropě, v arabském světě i všude jinde.", "en": "Although we refugees, immigrants, exiles, and outcasts do not boast ad infinitum that “we are the best,” as many Americans do, we still believe that the US remains a powerful guarantor of freedom and democracy, and we consider its incoherence part of its liberty. For far different reasons, the US, and the entire world, seems condemned to simplification of thought, action, and feeling in the service of immediate, quotidian efficiency. Of course, art and culture can offer a respite from the oversimplifications of our age – a respite that we need more than ever if we are to reckon with the destiny behind and before us. But we also need modesty about ourselves and our societies. Some years ago, I proposed that every country should add to its monuments to heroism some monuments to its national shame. After all, guilt is as significant as courage in any human enterprise. To remember and reflect on how we have wronged other people and nations may benefit a country’s citizens as much as celebrating great deeds. Monuments to shame would not resolve the insoluble problems of humanity’s fate on Earth, but they might slow the advance of its dark side – in Eastern Europe, the Arab world, and everywhere else."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Například Lékaři bez hranic museli své somálské programy v roce 2013 uzavřít. V Pákistánu má opozice vůči vakcinačnímu úsilí kořeny v odporu paštunských komunit k národní vládě. Obecně řečeno je pákistánský Taliban paštunským hnutím soustředěným na poloautonomních Federálně spravovaných kmenových územích na severozápadě země. Britové v této hornaté oblasti nikdy přímo nevládli a Paštunové sveřepě vzdorují snahám pákistánského státu rozšířit svou moc. Na vnější intervence, jako je vakcinační program, proto pohlížejí jako na trojského koně, který povede k hlubším vládním zásahům do paštunských oblastí. Nepřátelský postoj pákistánského Talibanu dále prohlubují americké intervence v zemi, včetně vyhlášení falešné vakcinační kampaně proti žloutence, jejímž cílem bylo získat před atentátem na Usámu bin Ládina DNA jeho příbuzných. Islamističtí radikálové se tím jen utvrdili v názoru, že úsilí o imunizaci proti obrně je pouhou zástěrkou pro sběr zpravodajských informací ve snaze identifikovat cíle pro útoky bezpilotních letadel. Význam místní politiky – spíše než náboženské ideologie – je patrný z reakce na vakcinační programy proti obrně na opačné straně Durandovy linie. V Afghánistánu je Taliban také převážně paštunským hnutím, avšak jeho postoj k úsilí o vymýcení obrny je diametrálně odlišný. Když Taliban v letech 1996 až 2001 v Afghánistánu vládl, vakcinační úsilí podporoval a činí tak i nadále; ve svém nedávném prohlášení naléhavě vyzval mudžahedíny, aby poskytli vakcinačním pracovníkům „veškerou nezbytnou podporu“. Tento rozdíl odráží politické postavení Paštunů v obou zemích.", "en": "Médecins Sans Frontières, for example, had to close its Somali programs in 2013. In Pakistan, opposition to the vaccination effort has its roots in Pashtun communities’ resistance to the national government. Broadly speaking, the Pakistani Taliban is a Pashtun movement, concentrated in the semi-autonomous Federally Administered Tribal Areas in the northwest of the country. This mountainous region was never ruled directly by the British, and the Pashtun have fiercely resisted attempts by the Pakistani state to expand its power. Thus, external interventions like the vaccination program are viewed as a stalking horse for deeper government encroachment into Pashtun areas. The Pakistani Taliban’s hostility has been further hardened by US interventions in the country, including the use of a fake hepatitis vaccination campaign to gather DNA from Osama bin Laden’s relatives prior to his assassination. For Islamist militants, this confirmed that polio immunization efforts are a cover for gathering intelligence to identify targets for drone attacks. The importance of local politics – rather than religious ideology – can be seen in the response to polio vaccination programs on the other side of the Durand Line. In Afghanistan, the Taliban is also a largely Pashtun movement, but its attitude toward the polio eradication effort could not be more different. When the Taliban ruled Afghanistan, from 1996 to 2001, it supported the vaccination effort, and indeed it continues to do so; a recent Taliban statement urged its Mujahedeen to provide polio workers with “all necessary support.” This difference reflects the political position of Pashtuns in the two countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "(Je třeba poznamenat, že vzhledem ke zpětným vazbám koloběhu uhlíku, například tání permafrostu, je možné, že by svět zažil vzestup o 1,5°C, i kdyby dnes emise zcela ustaly.) Modifikaci albeda prověřila většina soudobých klimatických modelů na světě a všechny zjistily, že tento postup má potenciál zmírnit změnu klimatu. Kromě omezení celkového oteplení může také pomoci ztlumit vzestup teplotních vrcholů a tím snížit riziko ničivých vln veder. Nadto se zdá obzvlášť účinný v omezování extrémních srážek, což má zásadní důsledky pro minimalizaci povodňových škod. Modifikace albeda zůstává nejistá a riskantní, zčásti kvůli nedostatku organizovaného výzkumu v této věci. Ba modifikace albeda by dokonce některé věci nepochybně zhoršila. Ani u jediného klimatického modelu však neexistuje průběh, který by ukazoval, že by na tom byl některý region vlivem mírné intervence hůř. Velký pozitivní aspekt, měřený v bilionech dolarů, navíc stojí v kontrastu k nízkým přímým nákladům – v jednotkách miliard za nasazení v plném rozsahu. Modifikace albeda je skutečně tak laciná, že přímé náklady rozhodujícím faktorem nebudou. Spíše půjde o vyvážení proti sobě stojících rizik – a jeho vyhodnocení vyžaduje další výzkum. Vzhledem k nedostatku znalostí nebude nikdo soudný naléhat, aby se modifikace albeda realizovala dnes. Nedávalo by ale smysl přehlížet její potenciál. Nikdo by přece neargumentoval, že máme ustoupit od výzkumu slibného léku proti rakovině, protože je neprověřený.", "en": "(It should be noted that, given carbon-cycle feedbacks, such as the thawing of permafrost, there is a chance that the world would face a 1.5°C rise, even if emissions were eliminated today.) Most of the world’s state-of-the-art climate models have explored albedo modification, and each of them has found that the process does have the potential to mitigate climate change. Beyond limiting total warming, it can help to check the rise in peak temperatures, decreasing the risk of destructive heat waves. And it seems to be particularly effective at reducing extreme rainfall, which holds profound implications for minimizing flood damage. Albedo modification remains uncertain and risky, owing partly to a dearth of organized research into the subject. And, in fact, albedo modification would undoubtedly make some things worse. But there is not a single climate model run that shows that a moderate intervention would make any region worse off overall. Moreover, the large potential upside, measured in trillions of dollars, contrasts with low direct costs – in the single-digit billions for full-scale deployment. In fact, albedo modification is so cheap that direct costs will not be the deciding issue. Instead, it is a risk-risk trade-off – one that will require more research to assess. Given the lack of knowledge, no sensible person would push for deploying albedo modification today. But it would make no sense to ignore its potential. After all, no one would argue that we should abandon research on a promising cancer drug because it is unproven."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Země ležící mezi Evropskou unií a Ruskem nejsou jen předmětem geopolitického soupeření mezi těmito dvěma bloky, ale také dnes leží na průsečíku národních zájmů nastupujících světových mocností, zejména Číny. Rusko-gruzínská válka ukázala, jak velký význam má tento region pro širší svět. Po této válce zahájila Čína systematické úsilí o posílení nezávislosti bývalých sovětských republik tím, že jim začala nabízet obrovské balíky pomoci. Mnoha státům od Běloruska po Kazachstán přinesla čínská finanční podpora užitek. Číně na tomto regionu záleží nejen proto, že má zájem na udržení takového uspořádání v Eurasii, jaké zde existovalo po skončení studené války, ale i proto, že si uvědomuje, že přes zmíněný region povedou tranzitní trasy velké části energetického bohatství Iráku, Íránu a střední Asie. Peking investuje miliardy dolarů do otvírky ropných a plynových polí v Iráku a Íránu. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní ohledy pravděpodobně zabrání přepravě většiny této energie na východ, kde by mohla uspokojit domácí potřeby Číny, budou se čínské energetické zájmy muset stát aktérem na mezinárodních energetických trzích – což znamená přepravu Číňany vytěžené ropy a plynu z Iráku a Íránu na Západ za účelem jejich prodeje. Dvě země, které jsou pro tento obchod nezbytné – Turecko a Ukrajina –, se však stále více vzdalují EU. V případě Turecka odráží současné napětí nedostatečný pokrok v otázce přihlášky této země do unie. Na Ukrajině je situace jiná. Až do počátku letošního roku, kdy si Viktor Janukovyč prorazil cestu do funkce ukrajinského prezidenta, se orientace Ukrajiny stávala výrazně proevropskou. Nyní se zdá, že je Janukovyč odhodlán – přičemž je veden maximálně krátkozrakým motivem – fatálně oslabit Ukrajinu coby energetickou tranzitní zemi. Jeho nejnovější gambit není ničím jiným než snahou prodat ukrajinské tranzitní produktovody ruskému Gazpromu výměnou za levnější plyn. Tato myšlenka je ekonomicky i strategicky pošetilá. Ukrajinský průmysl potřebuje modernizaci, nikoliv ještě vyšší závislost na levném plynu, a tranzit plynu se stane téměř stejně monopolním jako jeho dodávka – což je vzhledem k předchozím výpadkům dodávek plynu z Ruska do Evropy skličující vyhlídka. Ukrajinská politika se navíc drolí. Opoziční politici jsou dnes terčem honu na čarodějnice. Nepoddajní novináři beze stopy mizejí. Největší mediální magnát v zemi, který je shodou okolností rovněž šéfem bezpečnosti státu, rozšiřuje své mediální impérium tím, že zneužívá soudy.", "en": "The countries that lie between the European Union and Russia are not only a source of geopolitical competition between Europe and Russia, but now intersect with the national interests of the world’s rising powers, particularly China. The Russia-Georgia war showed just how much this region matters to the wider world. In its wake, China began a systematic effort to buttress the former Soviet countries’ independence by offering them huge aid packages. Countries from Belarus to Kazakhstan have benefited from Chinese financial support. China cares about this region not only because it is concerned with maintaining the post-Cold War settlement across Eurasia, but also because it recognizes that it will provide the transit routes for much of the energy wealth of Iraq, Iran, and Central Asia. Indeed, China has been pouring billions of dollars into developing the oil and gas fields of Iraq and Iran. Given that security issues will likely prevent most of this energy from being transported eastward to meet China’s domestic needs, Chinese energy concerns will need to become players in international energy markets – which means shipping Chinese-developed oil and gas in Iraq and Iran westward for sale. But two countries essential to this trade – Turkey and Ukraine – are increasingly estranged from the EU. For Turkey, tensions reflect the lack of progress on the country’s application for EU membership. Ukraine is another matter. Until Viktor Yanukovych bludgeoned his way into Ukraine’s presidency earlier this year, Ukraine was becoming emphatically European in its orientation. Now, Yanukovych seems determined – for the most shortsighted of motives – to weaken Ukraine fatally as an energy-transit country. Indeed, his latest gambit is an effort to sell Ukraine’s transit pipelines to Russia’s Gazprom in exchange for cut-rate gas. That idea is foolish economically and strategically. Ukraine’s industries need to modernize, not become more addicted to cheap gas, and gas transit will become almost as monopolistic as gas supply – a dismal prospect, given past cut-offs of gas supplies between Russia and Europe. Moreover, Ukraine’s politics is fracturing. A witch hunt is under way against opposition politicians. Crusading journalists disappear without a trace. The country’s biggest media baron, who happens to be the head of state security, expands his media empire by abusing the courts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This is to be achieved by promoting action in two main areas: strengthening national broadband strategies, including a more strategic approach to making use of EU and national funding in lessdeveloped or rural areas, and stepping up the exchange of best practices, in particular by the setting up of a website that will act as a single meeting point for local authorities and industry players to exchange information and gather experience. The Commission will also hold a major conference entitled ‘Broadband for All’ at the start of 2007 to showcase the benefits of broadband services for rural communities. Furthermore, despite rapid growth, broadband has yet to reach some of the EU’s lessdeveloped areas. In 2005, broadband was available to only about 60 % of businesses and households in the remote and rural areas of the EU-15, compared to over 90 % in the urban areas. In the new Member States, the gap is even greater. Broadband speeds are also often lower in rural areas, which reduces the performance of services needed for e-business, e-government, e-health and other audiovisual services. 2007–13: Preparing the next generation of programmes with the Inforegio site The Member States and regions are preparing the upcoming 2007–13 programming period. The Inforegio site presents extensive information and important documents of interest to all the players interested in the process. The aim is to facilitate exchanges between these players and at the same time inform the general public of the progress made. Do not hesitate to address your questions and contributions to the Regional Policy DG. European Commission Directorate-General for Regional Policy Editor: Thierry Daman, European Commission, Regional Policy DG, Unit 01, Fax (32-2) 29-66003. The texts of this publication do not bind the Commission.Electronic address of the Regional Policy DG on the Internet: http://ec.europa.eu/comm/regional_policy/index_en.htm Commissioner Danuta Hübner: http://ec.europa.eu/comm/commission_barroso/hubner/index_en.htm Orders for publications: regio-info@ec.europa.eu — This newsletter is published in 19 official languages of the European Union. Printed on recycled paper. Text finalised on 2 May 2006.", "cs": "Toho lze dosáhnout podporou činnosti ve dvou oblastech: posílení národní širokopásmové strategie včetně strategičtějšího přístupu při využívání dotací jednotlivých států i Evropské unie v zaostalých nebo zemědělských oblastech a urychlení výměny již osvědčených metod, zejména prostřednictvím webové stránky, která bude sloužit jako jednotný bod pro setkání místních orgánů a průmyslových firem k výměně informací a shromáždění zkušeností. Komise bude rovněž na začátku roku 2007 pořádat velkou konferenci„Širokopásmový přístup pro všechny“, na které předvede výhody širokopásmových služeb pro venkovské obce. Další informace jsou k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/information_society/eeurope/i2010/docs/digital_divide/ communication/com_bridging_bb_gap_2006_en.pdf Kromě toho musí širokopásmový internet i navzdory rychlému růstu dosáhnout do některých málo rozvinutých oblastí. V roce 2005 mělo širokopásmový internet k dispozici pouze přibližně 60 % firem a domácností ve vzdálených venkovských oblastech v patnáctičlenné EU ve srovnání s více než 90 % v městských oblastech. V nových členských státech je tato propast ještě větší. Širokopásmová rychlost je v zemědělských oblastech také často pomalejší, což omezuje výkonnost služeb potřebných pro e-business, e-government, e-health a další audiovizuální služby. 2007–2013: Příprava nové generace programů se stránkami Inforegio Členské státy a regiony začínají připravovat budoucí programové období 2007–2013. Stránky Inforegio přinášejí mnoho informací a významných dokumentů pro všechny, kteří jsou do této přípravy zapojeni. Cílem je usnadnit výměny mezi těmito aktéry a informovat širokou veřejnost o dosaženém pokroku. Své dotazy a příspěvky zasílejte GŘ Regionální politika. Evropská komise Generální ředitelství pro regionální politiku Odpovědný redaktor: Thierry Daman, EK, GŘ Regionální politika, oddělení 01, fax: +32 2 296 60 03. Texty v této publikaci nejsou pro Komisi žádným způsobem závazné.Elektronická adresa GŘ Regionální politika na internetu: http://ec.europa.eu/comm/regional_policy/index_en.htm Komisařka Danuta Hübnerová: http://ec.europa.eu/comm/commission_barroso/hubner/index_en.htm Žádosti o publikace: regio-info@ec.europa.eu - Tento informační bulletin je vydán v 19 úředních jazycích Evropské unie.Vytištěno na recyklovaném papíře. Konečné znění textu z 10. dubna 2006."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And given that the companies and governments doing this work are likely to perceive themselves as being in a race against all others, given that to win this race is to win the world, provided you don't destroy it in the next moment, then it seems likely that whatever is easier to do will get done first. Now, unfortunately, I don't have a solution to this problem, apart from recommending that more of us think about it. I think we need something like a Manhattan Project on the topic of artificial intelligence. Not to build it, because I think we'll inevitably do that, but to understand how to avoid an arms race and to build it in a way that is aligned with our interests. When you're talking about superintelligent AI that can make changes to itself, it seems that we only have one chance to get the initial conditions right, and even then we will need to absorb the economic and political consequences of getting them right. But the moment we admit that information processing is the source of intelligence, that some appropriate computational system is what the basis of intelligence is, and we admit that we will improve these systems continuously, and we admit that the horizon of cognition very likely far exceeds what we currently know, then we have to admit that we are in the process of building some sort of god. Now would be a good time to make sure it's a god we can live with. Thank you very much. (Applause)", "cs": "A jelikož firmy a vlády budou tuto práci nejspíše vnímat jako závod se všem ostatními, protože vyhrát tenhle závod znamená dobýt svět ‒ tedy za předpokladu, že ho hned nato nezničíte ‒ tak se dá čekat, že jako první se udělá to, co bude nejjednodušší. Já bohužel nevidím pro tento problém žádné řešení, kromě doporučení, abychom o tom více přemýšleli. Myslím, že potřebujeme něco jako projekt Manhattan na téma umělé inteligence. Ne kvůli jejímu vytvoření, protože to nevyhnutelně nastane, ale abychom přišli na to, jak se vyhnout závodům ve zbrojení a jak ji vytvořit způsobem, který vyhoví našim zájmům. Když se bavíme o superinteligentní AI, která se dokáže sama měnit, vypadá to, že máme jen jednu šanci, jak správně nastavit výchozí podmínky, i když budeme muset tlumit ekonomické a politické důsledky takto nastavených podmínek. Nicméně ve chvíli, kdy si přiznáme, že inteligence pramení ze zpracování informací, že vhodně navržený počítačový systém je podstatou inteligence, a až přistoupíme na to, že budeme tyto systémy neustále vylepšovat a že horizont poznání nejspíš daleko přesahuje vše, co v současnosti známe, pak si musíme přiznat, že jsme uprostřed procesu vytváření jakéhosi boha. Teď by bylo dobré se ujistit, že s tímto bohem budeme moci žít. Díky moc. (potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč se ke znásilnění přistupuje jinak? NEW YORK – V době, kdy se v mezinárodních sdělovacích prostředcích propírají obvinění ze sexuálních deliktů, která švédská prokuratura vede proti zakladateli serveru WikiLeaks Julianu Assangeovi, si jeden mediální úzus zasluhuje bližší pozornost. Assangeho známe jménem. Dvě Švédky, které proti němu vznesly obvinění, jsou však vytrvale označovány pouze jako „slečna A“ a „slečna W“ a jejich snímky jsou rozostřené. Mediální organizace tvrdí, že je k této politice vede respekt k údajným obětem. Tytéž organizace by však nikdy neinformovaly například o obviněních z podvodu – nebo i z násilí nesexuální povahy – proti podezřelému, který byl jmenován v anonymních nařčeních. Navzdory dobrým úmyslům je zajišťování anonymity v případech sexuálních deliktů ve skutečnosti pro ženy mimořádně škodlivé. Zvyk nejmenovat osoby obviňující někoho ze znásilnění je pozůstatkem viktoriánské éry, kdy se znásilnění a další sexuální zločiny kodifikovaly a ohlašovaly způsoby předznamenávajícími naši éru. Znásilnění se pokládalo za „osud horší než smrt“ a jeho oběti – které měly zůstat až do sňatku pannami – se stávaly „poškozeným zbožím“. Virginia Woolfová označovala ideál ženství v tomto období výrazem „anděl v domě“: byla jím skromná a křehká bytost, která by nedokázala obstát v drsné veřejné aréně. Tento ideál měl pochopitelně i svou odvrácenou stranu: ostentativní křehkost žen – a jejich předurčená role ikon sexuální čistoty a nevědomosti – se využívala k tomu, aby se ženám znemožňovalo ovlivňovat výsledky určující jejich vlastní osud. Ženy se například nemohly pod vlastním jménem plně účastnit právního řízení. Jedním z práv, za která sufražetky bojovaly, bylo právo být usvědčena z vlastních zločinů. I poté, co ženy získaly zákonná práva – a poté, co i jiné předsudky o ženách dopadly stejně jako čichací soli a korzety s velrybími kosticemi –, však povýšenecký viktoriánský úzus neidentifikovat ženy, které vznesou obvinění ze sexuálního deliktu, v naší společnosti přetrvává. Tento úzus není jen urážkou pro ženy, ale zároveň notně ztěžuje trestní stíhání znásilnění. Anonymita zarážejícím způsobem slouží institucím, které násilníky či pachatele sexuálního obtěžování nechtějí stíhat. Například armáda Spojených států utajuje totožnost osob hlásících znásilnění – a výskyt případů znásilnění v amerických ozbrojených složkách dnes dosáhl bezpříkladných hodnot.", "en": "Why is Rape Different? NEW YORK – As Swedish prosecutors’ sex-crime allegations against WikiLeaks founder Julian Assange play out in the international media, one convention of the coverage merits serious scrutiny. We know Assange by name. But his accusers – the two Swedish women who have brought the complaints against him – are consistently identified only as “Miss A” and “Miss W,” and their images are blurred. News organizations argue that the policy is motivated by respect for the alleged victims. But the same organizations would never report charges of, say, fraud – or, indeed, non-sexual assault – against a suspect who has been named on the basis on anonymous accusations. In fact, despite its good intentions, providing anonymity in sex-crime cases is extremely harmful to women. The convention of not naming rape accusers is a relic of the Victorian period, when rape and other sex crimes were being codified and reported in ways that prefigure our own era. Rape was seen as “the fate worse than death,” rendering women – who were supposed to be virgins until marriage – “damaged goods.” Virginia Woolf called the ideal of womanhood in this period “The Angel in the House”: a retiring, fragile creature who could not withstand the rigors of the public arena. Of course, this ideal was a double-edged sword: their ostensible fragility – and their assigned role as icons of sexual purity and ignorance – was used to exclude women from influencing outcomes that affected their own destinies. For example, women could not fully participate under their own names in legal proceedings. Indeed, one of the rights for which suffragists fought was the right to be convicted of one’s own crimes. Nonetheless, even after women gained legal rights – and even as other assumptions about women have gone the way of smelling salts and whalebone stays – the condescending Victorian convention of not identifying women who make sex-crime charges remains with us. That convention not only is an insult to women, but also makes rape prosecutions far more difficult. Overwhelmingly, anonymity serves institutions that do not want to prosecute rapists or sexual harassers. The United States military, for instance, hides rape accusers’ identities, and the prevalence of rape in the US armed forces today is off the charts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Since the complainant had, in her subsequent contacts with SOLVIT, clarified that her complaint was against the Public Service Commission for not recognising her work period in the United Kingdom for promotion purposes and that she had brought her case to the national courts, SOLVIT informed her that it could not deal with her specific complaint.796/2008/TIS  Relations with institutions, ombudsmen, and other stakeholders he European Ombudsman devotes considerable time to raising awareness about his work T combating maladministration and promoting transparency and good administration. This Chapter provides an overview of the Ombudsman's efforts to reach out to the EU institutions and bodies, to his ombudsman colleagues, and to other key stakeholders. Relations with EU institutions and bodies Constructive relations with the EU institutions and bodies are hugely important for the European Ombudsman to help achieve the best possible results for complainants. The Ombudsman meets regularly with Members and officials of the institutions to discuss ways of raising the quality of the EU administration. His activities in this area are detailed below. Constructive relations with the EU institutions and bodies are hugely important for the European Ombudsman to help achieve the best possible results for complainants. European Parliament The European Parliament elects the Ombudsman and he reports to it, most notably via the presentation of this Annual Report and also via special reports. The Ombudsman enjoys an excellent working relationship with Parliament's Committee on Petitions, which is responsible for Parliament's relations with the Ombudsman and prepares a report on his Annual Report. At the Committee's request, the Ombudsman was represented by a member of his staff at each of the meetings held by the Committee in 2008. The European Parliament elects the Ombudsman and he reports to it, most notably via the presentation of his Annual Report. The Ombudsman is pictured here presenting his Report 2007 to Mr Hans-Gert PÖTTERING, President of the European Parliament. Strasbourg, 12 March 2008. On 12 March 2008, the Ombudsman presented his Annual Report for 2007 to the President of Parliament, Mr Hans-Gert PÖTTeRING MeP. The following day, he delivered it to the President of the Committee on Petitions, Mr Marcin LIBICKI MeP, and, on 19 May, had the opportunity to present it to the Committee itself. Ms Dushana ZDRAVKOVA MeP drafted the Committee's Report on the Ombuds- The European Ombudsman — Annual Report 2008 man's activities.", "cs": "Jelikož stěžovatelka ve svých následných kontaktech se sít� Solvit uvedla, že její st�žnost byla podána na Komisi pro státní službu kvůli tomu, že neuznala dobu, kterou odpracovala ve Spojeném království, a že případ předložila vnitrostátním soudům, síť Solvit ji informovala, že se nemůže její konkrétní st�žnost� zabývat.796/2008/TIS  Vztahy s orgány, veřejnými ochránci práv a dalšími zainteresovanými subjekty vropský veřejný ochránce práv věnuje mnoho času zvyšování povědomí o své práci, jejíž náplní E je boj proti nesprávným úředním postupům a podpora transparentnosti a řádné správy. V této kapitole naleznete přehled činností, které veřejný ochránce práv vyvíjí, aby zapojil orgány a instituce EU, své kolegy — veřejné ochránce práv — a další klíčové zainteresované subjekty. Vztahy s orgány a institucemi EU Konstruktivní vztahy s orgány a institucemi EU mají velký význam, neboť pomáhají evropskému veřejnému ochránci práv v dosažení nejlepších možných výsledků ve prospěch stěžovatelů. Veřejn�� ochránce práv se pravidelně setkává s poslanci a úředníky orgánů, aby prodiskutovali způsoby zvyšování kvality správy EU. Jeho činnosti v této oblasti jsou podrobně uvedeny níže. Konstruktivní vztahy s orgány a institucemi EUmají velký význam, neboť pomáhají evropskémuveřejnému ochránci práv v dosažení nejlepšíchmožných výsledků ve prospěch stěžovatelů. ■■Evropský parlament Evropský parlament volí veřejného ochránce práv, který mu podává zprávy, zejména prostřednictvím této výroční zprávy a rovněž prostřednictvím zvláštních zpráv. Veřejný ochránce práv má výborné pracovní vztahy s parlamentním Petičním výborem, jenž je zodpovědný za vztahy mezi Parlamentem a veřejným ochráncem práv a připravuje zprávu o jeho výroční zprávě. Na žádost tohoto výboru zastupoval veřejného ochránce práv některý ze zaměstnanců jeho úřadu na všech schůzích výboru v roce 2008. Evropský parlament volí veřejného ochránce práv, který mu podává zprávy, zejména prostřednictvím jeho výroční zprávy. Veřejný ochránce práv je zde vyfotografován, jak předkládá výroční zprávu za rok 2007 panu Hansi-Gertovi Pötteringovi, předsedovi Evropského parlamentu. Štrasburk, 12. března 2008. Dne 12. března 2008 předložil veřejný ochránce práv svou výroční zprávu za rok 2007 předsedovi Parlamentu panu Hansi-Gertovi PötterIngovI, poslanci Evropského parlamentu. Následujícího dne ji doručil předsedovi Petičního výboru panu Marcinu LIbIckémU, poslanci Evropského parlamentu, a dne 19. května měl příležitost ji prezentovat před samotným výborem. Paní Dushana ZDravkovová, Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 poslankyně Evropského parlamentu, vypracovala zprávu výboru o činnosti veřejného ochránce práv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The support available will depend on the strategy and priorities set out in the relevant regional/national operational programme. In addition, transnational and interregional cooperation projects as well as networking and exchange of experience among public actors is funded under the different \"European territorial cooperation\" programmes. – Cross-border cooperation covers cooperation in neighbouring nearby land or maritime border regions (e.g. Germany-Poland or France-UK – see: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/crossborder/index_en.htm); – interregional cooperation covers networking and exchange of experience throughout the European Community through two programmes: \"INTERREG IV C\" (concrete interregional cooperation projects – see: www.interreg4c.eu) and \"URBACT\" (networking and exchange of experience linked to integrated urban development, see: http://urbact.eu http://urbact.eu). Please note in particular the \"fast track\" option for selected INTERREG IV C and URBACT networks, which is part of the \"Regions for Economic Change\" initiative. It aims to support and promote these networks actively through the Commission services and to fosters the take-up of good practices in operational programmes through contacts with Managing Authorities. See: http://ec.europa.eu/regional_policy/cooperation/interregional/ecochange/themes_en.cfm?nmenu=3 In that case, please consider using the format of a \"European Grouping for Territorial Cooperation\" (http://ec.europa.eu/regional_policy/funds/gect/index_en.htm ). o Upgrade/improve the skills of your staff or recruit researchers/innovators to be able to adopt innovative technologies, methods or management FP7: Yes, the Marie Curie Actions under FP7-People provide funding for the acquisition of new skills and technologies for staff and for the recruitment of researchers. In addition funding is possible as a small integral part of a research project under FP7-Cooperation. The recruitment of researchers is also part of 'Research Potential' actions under FP7-Capacities but only in the Convergence and outermost regions. SF: Yes, mainly under the European Social Fund (ESF, see annex 3), the development of lifelong learning systems and strategies in firms, training and services for employees to step up their adaptability to change can be funded, depending on strategy and priorities of the SF programme for your Member State or region.", "cs": "Možnosti vytváření sítí existují rovněž v programu Lidé 7. RP. Rovněž „nástroje podle článku 169“ podporují integraci národních výzkumných programů prostřednictvím účasti v programech výzkumu a vývoje, které provádí několik členských států EU (http://cordis.europa.eu/fp7/art169_en.html). To zahrnuje EUROSTARS, společný výzkumný program pro malé a střední podniky a jejich partnery (http://www.eurostars-eureka.eu/home.do). Probíhající činnosti související s vytvářením sítí v oblasti inovací jsou podporovány: -PRO INNO Europe (www.proinno-europe.eu), která přispívá k užší spolupráci mezi tvůrci inovačních politik na různých úrovních. „INNO-Net“ podporují zejména regionální a vnitrostátní účastníky inovační politiky odpovědné za inovace, aby úžeji spolupracovali v zájmu posílení nadnárodní spolupráce na úrovni programu na podporu inovací; - Europe INNOVA (www.europe-innova.org) je iniciativa pro odborníky v oblasti inovací k navrhování a otestování nových a lepších nástrojů na podporu inovací. Dostupná podpora bude záviset na strategii a prioritách stanovených v příslušném regionálním/národním operačním programu. V rámci různých programů „Evropské územní spolupráce“ jsou mimoto financovány projekty nadnárodní a meziregionální spolupráce a rovněž vytváření sítí a výměna zkušeností mezi veřejnými subjekty. – Přeshraniční spolupráce zahrnuje spolupráci v sousedních regionech se společnou pozemní nebo námořní hranicí (např. – nadnárodní spolupráce zahrnuje spolupráci v sousedních velkých oblastech (např. Pobaltí, alpský prostor, jihozápadní Evropa – viz: http://ec.europa.eu/regional_policy/atlas2007/transnat/index_en.htm); Jejím cílem je aktivně podporovat a prosazovat tyto sítě prostřednictvím útvarů Komise a podpořit zavádění osvědčených postupů v operačních programech prostřednictvím kontaktů s řídícími orgány. Viz: http://ec.europa.eu/regional_policy/cooperation/interregional/ecochange/themes_en.cfm?nmenu=3"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Význam brexitu NEW YORK – Hlasy pro brexit byly trojím protestem: proti vzdouvající se imigraci, bankéřům z londýnské City a institucím Evropské unie, v uvedeném pořadí. Důsledky budou zásadní. Velkou vzpruhu dostane Donald Trump v boji o post prezidenta USA, jakož i další populističtí politici vyslovující se proti přistěhovalcům. Nadto odchod z EU poškodí britskou ekonomiku a mohl by přimět Skotsko k odchodu ze Spojeného království – o dopadech brexitu na budoucnost evropské integrace ani nemluvě. Brexit je tudíž přelomová událost signalizující potřebnost nového druhu globalizace, která by dokázala být mnohem lepší než status quo, jež bylo u britských hlasovacích uren odmítnuto. V jádře brexit odráží fenomén všudypřítomný ve světě s vysokými příjmy: rostoucí podporu populistických stran, které vedou kampaň za tvrdé potlačení přistěhovalectví. Zhruba polovina obyvatel Evropy a Spojených států, povětšinou voliči z řad dělnické třídy, je přesvědčena, že imigrace se vymkla kontrole a představuje hrozbu pro veřejný pořádek a kulturní normy. Během kampaně před plebiscitem o brexitu bylo v květnu oznámeno, že Británie v roce 2015 zaregistrovala imigraci 333 tisíc osob, víc než trojnásobek dříve vládou vyhlášeného cíle ve výši sta tisíc osob. Tato zpráva se připočetla k syrské uprchlické krizi, teroristickým útokům syrských migrantů a roztrpčených potomků dřívějších přistěhovalců a silně medializovaných zpráv o útocích migrantů na ženy a dívky v Německu i jinde.", "en": "The Meaning of Brexit NEW YORK – The Brexit vote was a triple protest: against surging immigration, City of London bankers, and European Union institutions, in that order. It will have major consequences. Donald Trump’s campaign for the US presidency will receive a huge boost, as will other anti-immigrant populist politicians. Moreover, leaving the EU will wound the British economy, and could well push Scotland to leave the United Kingdom – to say nothing of Brexit’s ramifications for the future of European integration. Brexit is thus a watershed event that signals the need for a new kind of globalization, one that could be far superior to the status quo that was rejected at the British polls. At its core, Brexit reflects a pervasive phenomenon in the high-income world: rising support for populist parties campaigning for a clampdown on immigration. Roughly half the population in Europe and the United States, generally working-class voters, believes that immigration is out of control, posing a threat to public order and cultural norms. In the middle of the Brexit campaign in May, it was reported that the UK had net immigration of 333,000 persons in 2015, more than triple the government’s previously announced target of 100,000. That news came on top of the Syrian refugee crisis, terrorist attacks by Syrian migrants and disaffected children of earlier immigrants, and highly publicized reports of assaults on women and girls by migrants in Germany and elsewhere."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Cukrová sezona Sváteční dny, které nyní prožíváme, jsou časem veselí a obvykle i přejídání. Nezřízená spotřeba cukru, jež tuto roční dobu provází, však není důvodem k oslavám. Tento sezonní výkyv ve spotřebě cukru je vlastně jen součástí obrovského posunu ve světovém zdraví, který nyní probíhá. Mnoho zemí, především rozvojových, se potýká s důsledky enormních změn životního stylu: úprav jídelníčku, menší fyzické aktivity a zvýšené spotřeby tabáku. Tyto změny jsou do značné míry podmíněny globalizací a expanzí trhů s potravinami, jakož i stále se zvyšujícím stupněm urbanizace. Oba tyto faktory podporují sedavý způsob života doma i v zaměstnání a také hluboké změny stravovacích zvyklostí. Proto by nemělo být překvapením, že nenakažlivé choroby (NCD) včetně kardiovaskulárních onemocnění (CVD), obezity, cukrovky a rakoviny dnes po celém světě zabijí přibližně 33 milionů lidí ročně a na celkovém počtu úmrtí se podílejí téměř šedesáti procenty. Navíc představují bezmála polovinu celosvětových nákladů na léčbu. Očekává se, že do roku 2020 se tento podíl zvýší na 73% všech úmrtí a 60% celosvětových léčebných výloh. K více než 60% těchto úmrtí navíc dochází v rozvojovém světě, kde nenakažlivé choroby stále více propukají u mladších věkových skupin, což může mít obrovské důsledky pro produktivitu pracovních sil dané země. Poslední údaje z Číny odrážejí rozsah tohoto problému. Ve venkovských oblastech země, kde žije více než 800 milionů lidí, představují NCD více než 80% úmrtí. Mnoho států je dnes chorobami zatíženo hned dvakrát. Země, které se stále potýkají s podvýživou a nemocemi, jako jsou malárie, tuberkulóza a HIV/AIDS, nyní musí bojovat také s explozivním nárůstem kardiovaskulárních chorob, cukrovky a obezity, jakož i s prudkým vzestupem hypertenze a vysoké hladiny cholesterolu. Pět z deseti hlavních celosvětových příčin úmrtí souvisí se stravou a fyzickou aktivitou: vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu, nízká spotřeba ovoce a zeleniny, vysoký index tělesné hmotnosti a nedostatek cvičení. Je zřejmé, že efektivní strategie boje s NCD vyžadují kritické zkoumání, co lidé jedí a jaká je jejich úroveň fyzické aktivity.", "en": "The Sugar Season The holiday season that is now upon us is a time for festivity, and usually of overeating. But the rampant consumption of sugar that marks this time of year is nothing to celebrate. In fact, this seasonal upsurge in sugar consumption is just part of a huge transition in world health that is now underway. Many countries, especially developing countries, are facing the consequences of huge changes in lifestyle: modifications in diet, lower levels of physical activity, and increased tobacco use. These changes are determined, to a large extent, by the globalization and expansion of food markets, and by ever-greater levels of urbanization. Both of these factors incite sedentary behavior at home and at work, as well as profound alterations in dietary habits. So it should be no surprise that noncommunicable diseases (NCD's), including cardiovascular diseases (CVD's), obesity, diabetes and cancer, now kill roughly 33 million people around the world each year, and cause almost 60% of total deaths. Indeed, they account for almost half the global burden of disease. By 2020, that contribution is expected to rise to 73% of all deaths and 60% of the global burden of disease. Moreover, more than 60% these deaths occur in the developing world, and here NCD's increasingly appear in younger age groups, which can have huge implications for how productive a country's workers are. Recent data from China reflect the extent of the problem. In China's rural areas, with more than 800 million people, NDC's account for more than 80% of deaths. Many countries are now afflicted by a double burden of diseases. Countries that still struggle with malnutrition and illnesses like malaria, tuberculosis, and HIV/AIDS, now must contend with an explosion of CVD's, diabetes, and obesity, as well as soaring rates of high blood pressure and high blood cholesterol. Indeed, five of the 10 leading causes of death worldwide are related to diet and physical activity: high blood pressure, high cholesterol, low intake of fruit and vegetables, high body mass index, and insufficient exercise. Clearly, effective strategies to tackle the NCD burden require a critical examination of what people are eating and their levels of physical activity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "S ohledem na čínské zpomalení letos akcie a komodity rozvíjejících se trhů vykazovaly horší výsledky už před těmito signály Fedu. Od jejich nástupu však měny a cenné papíry s pevným výnosem (vládní a firemní dluhopisy) na rozvíjejících se trzích dostaly zásah. Éra laciných či nulově úročených peněz, která vzedmula val likvidity ženoucí se za vysokými výnosy a aktivy – akciemi, dluhopisy, měnami a komoditami – na rozvíjejících se trzích, spěje ke konci. Konečně, přestože řada ekonomik rozvíjejících se trhů obvykle hospodaří s přebytky běžného účtu, narůstající počet – včetně Turecka, Jižní Afriky, Brazílie a Indie – hospodaří se schodky. A tyto schodky se teď financují riskantnějšími způsoby: spíš dluhem než akciemi, spíš krátkodobým než dlouhodobým dluhem, spíš dluhem v zahraniční než místní měně a častěji financováním z vrtkavých přeshraničních mezibankovních toků. Tyto země mají společné i další slabiny: nadměrné fiskální deficity, inflaci převyšující cíl a ohroženou stabilitu (promítající se nejen do nedávného politického pozdvižení v Brazílii a Turecku, ale i do nepokojů pracujících v Jižní Africe a politických a volebních nejistot v Indii). Nutnost financovat externí deficit a vyvarovat se přílišné devalvaci (a ještě vyšší inflaci) pobízí ke zvyšování úrokových sazeb centrálních bank nebo k jejich vytrvalému ponechání na vysokých hladinách. Měnové zpřísňování by ale oslabilo už beztak slabý růst. Rozvíjející se ekonomiky s rozsáhlými dvojitými schodky a dalšími makroekonomickými slabinami tedy mohou zaznamenat další drtivý tlak na své finanční trhy a tempa růstu. Tyto faktory vysvětlují, proč většina BRICS a mnohé další rozvíjející se trhy prudce zpomalily. Některé faktory jsou cyklické, ale jiné – státní kapitalismus, riziko tvrdého přistání v Číně, konec komoditního supercyklu – jsou spíše strukturální. Tempa růstu mnoha rozvíjejících se trhů tedy mohou být v příštím desetiletí nižší než v tom minulém – a totéž platí pro obrovské výnosy, jež investorům přinesla finanční aktiva těchto ekonomik (měny, akcie, dluhopisy a komodity). Samozřejmě že některé z lépe spravovaných ekonomik rozvíjejících se trhů budou nadále zažívat svižný růst a nadprůměrný výkon aktiv. Mnohé země BRICS, společně s některými dalšími rozvíjejícími se ekonomikami, ale mohou narazit do tvrdé zdi a tamní finanční trhy dostanou co proto.", "en": "Even before the Fed’s signals, emerging-market equities and commodities had underperformed this year, owing to China’s slowdown. Since then, emerging-market currencies and fixed-income securities (government and corporate bonds) have taken a hit. The era of cheap or zero-interest money that led to a wall of liquidity chasing high yields and assets – equities, bonds, currencies, and commodities – in emerging markets is drawing to a close. Finally, while many emerging-market economies tend to run current-account surpluses, a growing number of them – including Turkey, South Africa, Brazil, and India – are running deficits. And these deficits are now being financed in riskier ways: more debt than equity; more short-term debt than long-term debt; more foreign-currency debt than local-currency debt; and more financing from fickle cross-border interbank flows. These countries share other weaknesses as well: excessive fiscal deficits, above-target inflation, and stability risk (reflected not only in the recent political turmoil in Brazil and Turkey, but also in South Africa’s labor strife and India’s political and electoral uncertainties). The need to finance the external deficit and to avoid excessive depreciation (and even higher inflation) calls for raising policy rates or keeping them on hold at high levels. But monetary tightening would weaken already-slow growth. Thus, emerging economies with large twin deficits and other macroeconomic fragilities may experience further downward pressure on their financial markets and growth rates. These factors explain why growth in most BRICS and many other emerging markets has slowed sharply. Some factors are cyclical, but others – state capitalism, the risk of a hard landing in China, the end of the commodity super-cycle – are more structural. Thus, many emerging markets’ growth rates in the next decade may be lower than in the last – as may the outsize returns that investors realized from these economies’ financial assets (currencies, equities, bonds, and commodities). Of course, some of the better-managed emerging-market economies will continue to experience rapid growth and asset outperformance. But many of the BRICS, along with some other emerging economies, may hit a thick wall, with growth and financial markets taking a serious beating."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And this metaphor of membership in the greater human family is the way that children also describe the money that they invest in these sacrificial buffaloes that are thought to carry people's soul from here to the afterlife, and children will explain that they will invest the money in this because they want to repay their parents the debt for all of the years their parents spent investing and caring for them. But the sacrifice of buffalo and the ritual display of wealth also exhibits the status of the deceased, and, by extension, the deceased's family. So at funerals, relationships are reconfirmed but also transformed in a ritual drama that highlights the most salient feature about death in this place: its impact on life and the relationships of the living. So all of this focus on death doesn't mean that Torajans don't aspire to the ideal of a long life. They engage in many practices thought to confer good health and survival to an advanced age. But they don't put much stock in efforts to prolong life in the face of debilitating illness or in old age. It's said in Toraja that everybody has sort of a predetermined amount of life. It's called the sunga'. And like a thread, it should be allowed to unspool to its natural end. So by having death as a part of the cultural and social fabric of life, people's everyday decisions about their health and healthcare are affected. The patriarch of my husband's maternal clan, Nenet Katcha, is now approaching the age of 100, as far as we can tell.", "cs": "Tato metafora členství v širší lidské rodině je způsobem, jak děti také popisují peníze, které investují do těchto obětních buvolů, kteří mají vynést lidskou duši z tohoto světa do posmrtného života; a děti vám vysvětlí, že na toto vynakládají peníze, protože chtějí splatit svým rodičům dluh za všechna ta léta, během nichž do nich jejich rodiče investovali a starali se o ně. Ale oběť buvola a rituální předvedení majetku také vystavuje na odiv status zemřelého, a posléze také rodiny zemřelého. Takže na pohřbech jsou vztahy znovu potvrzeny a také transformovány rituální hrou, která zdůrazňuje nejvýznamnější charakteristiku smrti v této končině: její dopad na život a vztahy žijících. Takže celé toto soustředění se na smrt neznamená, že Torajané netouží po ideálu dlouhého života. Provozují mnoho praktik, které mají pomoci dosáhnout dobrého zdraví a žít do pokročilého věku. Ale nemají moc důvěry v úsilí prodlužovat život při vysilující nemoci nebo ve stáří. V Toraje se říká, že každý před sebou má tak nějak předurčenou délku života. Říkají tomu sunga'. A stejně jako vláknu by mělo být životu dopřáno dospět do svého přirozeného konce. Tím, že mají smrt jako nit v kulturní a sociální tkanině života, jsou ovlivňována každodenní rozhodnutí o jejich zdraví a péči o zdraví. Stařešina z rodu matky mého manžela, Nenet Katcha, se nyní blíží věku sta let, alespoň co může říci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In particular, the proposal on civil liability merits further examination in respect of the limitation amount, which remains to be resolved in connection with the proposed ratification by the Member States of the IMO and entry into force of the 2002 Athens Protocol. Marine insurers state that the highest limits laid down by the protocol can be covered, provided a solution is found to the problem of terrorism. Last but not least, the EESC reiterates its earlier calls for a maritime safety package dealing more specifically with the human aspect and deplores the fact that the human element has not been sufficiently addressed at EU level in the present set of propositions. It proposes that the maritime labour code convention's protocol adopted by the International Labour Conference (maritime session) of the ILO in 2006 serves as the basis for framing appropriate provisions. The EESC prize for organised civil society was awarded on 13 September 2006, in the course of the Committee’s plenary session. The panel of judges, under the chairmanship of Anne-Marie Sigmund, EESC President, unanimously chose three prize-winners for 2006, on the theme of ‘European identity as a cultural element essential for European integration’. EESC Info can be obtained free of charge and in electronic format from the European Economic and Social Committee’s press service. It is available in 20 languages. Nine issues are published every year during EESC plenary sessions.", "cs": "Zejména návrh týkající se občanskoprávní odpovědnosti by si zasloužil důkladnější prozkoumání, pokud jde o omezení částky, které ještě musí být vyřešeno vzhledem k navrhované ratifikaci IMO členskými státy a vstupu Aténského protokolu z roku 2002 v platnost. EHSV dále důrazně navrhuje, aby Komise odstranila vnitrozemskou plavbu ze svého návrhu o odpovědnosti EHSV v neposlední řadě znovu opakuje své předchozí žádosti o balíček o námořní bezpečnosti, který se bude výslovněji zabývat lidským rozměrem, a lituje, že stávající soubor návrhů nevěnuje dostatečnou pozornost lidskému faktoru na úrovni EU. Navrhuje, aby se při vypracování vhodných ustanovení vycházelo z úmluvy o práci na moři přijaté na zasedání námořního odvětví Mezinárodní organizace práce v roce 2006. Cena EHSV pro organizovanou občanskou společnost byla předána dne 13. září 2006 během plenárního zasedání EHSV. Porota pod vedením Anne- -Marie Sigmundové jednomyslně určila tři laureáty ceny za rok 2006, jejímž tématem bylo: „Evropská identita jakožto kulturní prvek nezbytný pro evropskou integraci“. EHSV-Info je možné získat zdarma v elektronické verzi u tiskové služby Evropského hospodářského a sociálního výboru. Vydává se ve dvaceti jazycích a vychází devětkrát ročně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pokud by se tato novátorská myšlenka zavedla do praxe, snížil by se pákový efekt pro majitele nemovitostí. Přestože to však byl právě hypoteční trh s vysokou mírou pákového efektu, který o 11 let později vyvolal finanční krizi, Caplinova myšlenka se podle jeho slov nikde ve světě neujala. Proč ne? zeptal jsem se. Proč si kreativní lidé a jejich právníci nemohou jednoduše založit taková partnerství sami? Podle Caplina je odpověď složitá, ale přinejmenším v USA za tím stojí jeden vážný problém: americký berní úřad odmítá vydat předběžné rozhodnutí o tom, jak by se podobná schémata řízení rizik zdaňovala. A vzhledem k této nejistotě nemá na kreativitu nikdo náladu. Současně existuje silná veřejná poptávka – zlostná a naléhavá – po vládní reakci zaměřené na prevenci další krize a skoncování s problémem finančních institucí, které jsou příliš velké, než aby mohly padnout. Politická realita je ovšem taková, že vládní představitelé postrádají dostatečné znalosti a motivaci k zavádění reforem, které jsou sice účinné, ale mají vysoce technický ráz. Jednou z reforem přijatých v USA s cílem pomoci předcházet problému institucí příliš velkých na to, aby mohly padnout, je například pravidlo držení rizik, které tvoří součást Dodd-Frankova zákona z roku 2010. Aby se zajistilo, že také sekuritizátoři hypotečních úvěrů „ponesou kůži na trh“, vyžaduje se od nich, aby drželi podíl v pěti procentech hypotečních cenných papírů, které vytvoří (pokud se na ně nevztahuje výjimka).", "en": "If implemented, his innovative idea would reduce homeowners’ leverage. But, while it was a highly leveraged mortgage market that fueled the financial crisis 11 years later, the idea, he said, has not made headway anywhere in the world. Why not, I asked? Why can’t creative people with their lawyers simply create such partnerships for themselves? The answer, he replied, is complicated; but, at least in the US, one serious problem looms large: the US Internal Revenue Service’s refusal to issue an advance ruling on how such risk-managing arrangements would be taxed. Given the resulting uncertainty, no one is in a mood to be creative. Meanwhile, there is strong public demand – angry and urgent – for a government response aimed at preventing another crisis and ending the problem of “too big to fail” financial institutions. But the political reality is that government officials lack sufficient knowledge and incentive to impose reforms that are effective but highly technical. For example, one reform adopted in the US to help prevent the “too big to fail” problem is the risk retention rule stipulated by the 2010 Dodd Frank Act. In order to ensure that mortgage securitizers have some “skin in the game,” they are required to retain an interest in 5% of the mortgage securities that they create (unless they qualify for an exemption)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V& létě roku 2009 vláda zahájila úsilí o mírnou regulatorní reformu a navrhla nová opatření na ochranu spotřebitele a určité kroky k& posílení finanční stability, leč na cestě vpřed bylo třeba bojovat o každý centimetr. Zkraje roku 2010 byla navržena nová bankovní daň, která měla vynést kolem 90 miliard dolarů zhruba za deset let – což by ovšem představovalo pouhé jedno procento zisků bank. Není divu, že se banky snaží reformě vzdorovat. Stávající obchodní model jim dovoluje slíznout smetanu, když se jim daří, a daňovým poplatníkům podsunout, co zavaří, když se situace zvrtne. To motivuje k& nadměrnému riskování a hrozí opakovanými cykly boom-propad-sanace. Ostatně Andrew Haldane, šéf finanční stability v& britské centrální bance, to označuje za naši „vražednou smyčku“. Mezinárodní finanční krize sice zřídkakdy navazují jedna na druhou, ale setrvalá platnost těchto perverzních pobídek vždy vede ke šlamastyce – víc než 50 let zkušeností MMF v& této věci hovoří jasnou řečí. Nakonec se však po massachusettském debaklu zdá, jako by se něco důležitého dělo. Reformy navržené Volckerem by na banky uvalily restrikce podobné těm, které obsahoval Glassův-Steagallův zákon, legislativa z& doby Velké hospodářské krize, která oddělovala komerční a investiční bankovnictví. Oslabení Glassova-Steagallova zákona a jeho konečné zrušení v& roce 1999 dalo bankám možnost pustit se do takzvaného „obchodování na vlastní účet“ – čili využívat úspor svých deponentů k& vlastnímu obchodování, převážně s& rizikovými cennými papíry opřenými o hypotéky. Obamova vláda ale musí kromě zákazu obchodování komerčních bank na vlastní účet udělat ještě dvě další věci.", "en": "The administration did launch a modest regulatory-reform initiative in summer 2009, proposing new consumer protections and some measures to strengthen financial stability, but the measures were fought every inch of the way. And early in 2010 a new bank tax was proposed that aimed to raise about $90 billion over a decade or so – but that would have represented only about 1% of banks’ profits. It is no surprise that the banks have tried to resist reform. The existing business model allows them to take the upside when they win, and hand over the downside to taxpayers when they lose. This encourages excessive risk and threatens repeated cycles of boom-bust-bailout. Indeed, Andrew Haldane, head of financial stability at the Bank of England, calls this our “doom loop.” Back-to-back international financial crises are rare, but the continued presence of such perverse incentives always leads to trouble – more than 50 years of IMF experience is clear on this point.& But, finally, after Massachusetts, it looks as if something important is happening. The reforms proposed by Volcker would impose restrictions on banks similar to those contained in the Glass-Steagall Act, the depression-era legislation that separated commercial banking and investment banking. The dilution of Glass-Steagall, and its ultimate repeal in 1999, allowed banks to engage in so-called “proprietary trading” – enabling them to use depositors’ savings to trade for their own account, mainly in risky mortgage-backed securities. But the Obama administration must go further than prohibiting proprietary trading by commercial banks and do two further things."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's a pleasure to be here in Edinburgh, Scotland, the birthplace of the needle and syringe. Less than a mile from here in this direction, in 1853 a Scotsman filed his very first patent on the needle and syringe. His name was Alexander Wood, and it was at the Royal College of Physicians. This is the patent. What blows my mind when I look at it even today is that it looks almost identical to the needle in use today. Yet, it's 160 years old. So we turn to the field of vaccines. Most vaccines are delivered with the needle and syringe, this 160-year-old technology. And credit where it's due -- on many levels, vaccines are a successful technology. After clean water and sanitation, vaccines are the one technology that has increased our life span the most. That's a pretty hard act to beat. But just like any other technology, vaccines have their shortcomings, and the needle and syringe is a key part within that narrative -- this old technology. So let's start with the obvious: Many of us don't like the needle and syringe. I share that view. However, 20 percent of the population have a thing called needle phobia. That's more than disliking the needle; that is actively avoiding being vaccinated because of needle phobia. And that's problematic in terms of the rollout of vaccines. Now, related to this is another key issue, which is needlestick injuries. And the WHO has figures that suggest about 1.3 million deaths per year take place due to cross-contamination with needlestick injuries. These are early deaths that take place. Now, these are two things that you probably may have heard of, but there are two other shortcomings of the needle and syringe you may not have heard about. One is it could be holding back the next generation of vaccines in terms of their immune responses. And the second is that it could be responsible for the problem of the cold chain that I'll tell you about as well. I'm going to tell you about some work that my team and I are doing in Australia at the University of Queensland on a technology designed to tackle those four problems. And that technology is called the Nanopatch. Now, this is a specimen of the Nanopatch.", "cs": "Je mi velkým potěšením být právě zde ve skotském Edinburghu, kolébce injekční jehly a stříkačky. Ani ne dva kilometry tímto směrem podal v roce 1853 jeden Skot svou první žádost o patent na injekční jehlu a stříkačku. Jmenoval se Alexander Wood a bylo to na Royal College of Physicians. Takto ten patent vypadal. Co mě naprosto uchvacuje i dnes, když se na něj dívám, je, že vypadá téměř stejně jako jehla, kterou používáme v dnešní době. A to je 160 let stará. Tím se přesouváme k vakcínám. Většina vakcín se aplikuje injekční jehlou a stříkačkou, touto 160 let starou technologií. A je třeba vzdát hold, v mnoha směrech jsou vakcíny úspěšnou technologií. Hned po čisté vodě a hygienických opatřeních jsou vakcíny tou hlavní technologií, která nejvíce prodloužila délku našeho života. Taková věc se dá jen těžko překonat. Ale stejně jako každá jiná technologie, i vakcíny mají své nedostatky a injekční jehla a stříkačka hrají klíčovou roli v jejich příběhu coby stará technologie. Začněme tedy tím, co se nabízí: Spousta z nás injekční jehly a stříkačky nemá ráda. Ten pohled taky sdílím. 20 procent populace má však něco, co se nazývá fóbie z jehel. To je víc, než jen nemít jehly rád, to znamená aktivně se vyhýbat očkování, protože máte fóbii z jehel. A to je při zavádění nové vakcíny na trh poměrně problematické. K tomu se vztahuje další klíčový problém a tím jsou poranění jehlami. Světová zdravotnická organizace uvádí, že až 1,3 miliónů úmrtí každý rok je způsobených nakažením, ke kterému dochází při poranění jehlami. Jsou to předčasná úmrtí. To jsou dvě věci, o kterých jste možná už slyšeli, ale existují další dva nedostatky injekční jehly a stříkačky, o kterých jste nejspíš neslyšeli. Prvním z nich je, že mohou zpomalovat další generaci vakcín co se týče jejich imunitních reakcí. A druhým je, že mohou být zodpovědné za problém s řetězcem chlazení, o kterém vám také povím. Nyní vám představím věc, na které s mým týmem pracujeme v Austrálii na univerzitě v Queenslandu Je to technologie, která si má s těmi čtyřmi problémy poradit. A ta technologie se nazývá Nanopatch (Nanonáplast). Tady to je ukázka Nanopatch."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nová generační propast NEW YORK – Na obou březích Atlantiku se objevuje cosi zajímavého ve struktuře volebních výsledků: mladí lidé volí způsoby, jimiž jsou výrazně vzdáleni svým rodičům. Rozevřela se zřejmě velká propast, nezakládající se tolik na příjmu, vzdělání ani pohlaví jako na generační příslušnosti voličů. Tato propast vyvěrá z pochopitelných příčin. Životy, jak je dnes vedou starší a mladší, se liší. Různé mají minulosti i vyhlídky. Studená válka například skončila dřív, než se někteří narodili, popřípadě v době, kdy ještě byli děti. Slova jako socialismus už nenesou stejný význam jako kdysi. Jestliže socialismus znamená vytváření společnosti, kde se společné zájmy neberou zkrátka, tedy kde lidé mají starost o ostatní a o prostředí, ve kterém žijí, budiž. Ano, před čtvrtstoletím či půlstoletím se pod tímto názvem uskutečnily nevydařené experimenty, ale ty dnešní nenesou s těmi minulými žádnou podobnost. Neúspěch někdejších experimentů neříká vůbec nic o pokusech nových. Starší Američané a Evropané z vyšší střední třídy prožili dobrý život. Když vstupovali do řad pracovních sil, čekala na ně dobře ohodnocená místa. Otázkou, kterou si kladli, bylo, co chtějí dělat, nikoli jak dlouho budou muset bydlet u rodičů, než získají zaměstnání, které jim umožní nastěhovat se do vlastního. Tato generace očekávala jistotu zaměstnání, brzký sňatek, koupi domu – snad i letního sídla – a nakonec rozumně zabezpečenou penzi.", "en": "The New Generation Gap NEW YORK – Something interesting has emerged in voting patterns on both sides of the Atlantic: Young people are voting in ways that are markedly different from their elders. A great divide appears to have opened up, based not so much on income, education, or gender as on the voters’ generation. There are good reasons for this divide. The lives of both old and young, as they are now lived, are different. Their pasts are different, and so are their prospects. The Cold War, for example, was over even before some were born and while others were still children. Words like socialism do not convey the meaning they once did. If socialism means creating a society where shared concerns are not given short shrift – where people care about other people and the environment in which they live – so be it. Yes, there may have been failed experiments under that rubric a quarter- or half-century ago; but today’s experiments bear no resemblance to those of the past. So the failure of those past experiments says nothing about the new ones. Older upper-middle-class Americans and Europeans have had a good life. When they entered the labor force, well-compensated jobs were waiting for them. The question they asked was what they wanted to do, not how long they would have to live with their parents before they got a job that enabled them to move out. That generation expected to have job security, to marry young, to buy a house – perhaps a summer house, too – and finally retire with reasonable security."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Yes, it's dark. I'm wondering how long we can all stand it without picking up our phone and turning the flashlights on. Seconds? Minutes? A whole hour? Don't worry, I'm not going to give you my whole speech in the dark. But it's something I'm used to. For more than 10 years, I and two million people back home have been living in darkness, locked between two borders that are nearly impossible to leave, literally, in an area that spans 25 miles long and about five miles wide. I am Palestinian, and I am from Gaza. I grew up there and I still live there. In Gaza, we have a whole lot of nothing. And I aim to create something from that nothing. When a community is cut off from the world, all that we need to do is ... what? To think outside the box. Way outside the box. That thinking led me to two projects to address two serious issues in my community. The need for building materials and the need for electricity and energy. Two essential ingredients of life. Both are in lack of supply in Gaza. First, I'm not here ... just to talk about the occupation we have back home. The siege, the wars, the bombs, the protests or the death toll. I am here because I wanted to show that we can live through it all. I am here because I wanted to make a change. I am here to tell you that I am a statistic that cannot be ignored. In the 2014 war, thousands of houses were destroyed. Those houses were made from sunbaked stones and blocks. Those houses stood for decades and decades. Those houses were for my family, friends, neighbors, everyone I know. At that time, I asked myself a question: What can I do for people? How can I help them? I knew we weren't able to get cement, aggregate and sand to rebuild what the war destroyed. But also, maybe we can use something from inside the community, something we already had. I started to put things together. First, paper as a filler, instead of the aggregate we import. But that did not work out. What about using glass powder to replace part of the cement?", "cs": "Ano, je tma. Zajímalo by mě, jak dlouho tu dokážeme vydržet, aniž bychom zapnuli svítilny na svých telefonech. Sekundy? Minuty? Celou hodinu? Nebojte se, nebudu přednášet celou dobu potmě. Ale je to něco, na co jsem zvyklá. Již více než 10 let, já a dva miliony lidí doma žijeme ve tmě. Jsme uzamčeni mezi dvěma hranicemi, které je téměř nemožné projít, doslova. V oblasti, která je 40 kilometrů dlouhá a asi 8 kilometrů široká. Jsem Palestinka a jsem z Gazy. Vyrůstala jsem tam a stále tam žiji. V Gaze máme velkou hromadu ničeho. A mým cílem je z toho ničeho něco vytvořit. Je-li komunita odříznuta od světa, co všechno musíme udělat? Myslet mimo obvyklý rámec. Překročit svůj stín. Toto uvažování mě vedlo ke dvěma projektům zaměřeným na dva vážné problémy v mé komunitě: na potřebu stavebních materiálů a potřebu elektřiny a energie. Dvě základní ingredience života. Obou je v Gaze nedostatek. Za prvé, nejsem tu proto... abych mluvila o okupaci, již máme doma. O obléhání, válkách, bombách, protestech či ztrátách na životech. Jsem tu, protože jsem chtěla ukázat, že to všechno můžeme přežít. Jsem tady, protože jsem chtěla něco změnit. Jsem zde, abych vám řekla, že jsem statistikou, kterou nelze ignorovat. Ve válce roku 2014 bylo zničeno na tisíce domů. Tyto domy byly vyrobeny z nepálených cihel a bloků. Tyto domy stály po celá desetiletí. Byly to domy mé rodiny, přátel, sousedů, všech, co znám. V té době jsem se sebe sama ptala: Co mohu udělat pro lidi? Jak jim mohu pomoci? Věděla jsem, že nedokážeme získat cement, kamenivo a písek k přestavbě toho, co válka zničila. Ale možná bychom mohli použít něco zevnitř komunity, něco, co již máme. Začala jsem dávat věci dohromady. Za prvé, papír jako plnivo, namísto kameniva, které dovážíme. Ale to nefungovalo. A co takhle použít skelný prášek jako náhražku části cementu?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "O peníze mu neslo, chtěl si jen aktualizovat své záznamy. Pokud si mé předky nevymyslel, musel být obeznámen s mou kastovní minulostí dobře před začátek 17. století. Kromě takových příkladů je možné předložit i ekonomické zdůvodnění vzniku indického kastovního systému, stejně jako u evropského feudalismu. Vsechny velké eurasijské civilizace závisely na zemědělství a musely si vytvořit institucionální prostředky, které vázaly tehdy nedostatečnou pracovní sílu k zemi, jíž byl dostatek. K tomuto účelu sloužilo jak nevolnictví, smluvní otroctví, doživotní otroctví, tak kastovní systém. Jak starověcí indičtí princové svázali pracovní sílu se zemí, když neexistoval feudalismus ani kastovnictví? Pokud už máme být nevyhnutelně nuceni spekulovat o společenském životě starověké Indie, nesmíme se zpronevěřovat těm skutečnostem hospodářského a vojenského života, jež evropské a asijské civilizace sdílely a jež si vynucovaly podobné institucionální reakce. Tyto výstrahy ovsem bezesporu nikterak nepohnou revizionisty, neboť ti jsou součástí ,,dekonstruktivistického`` hnutí, které silně zasáhlo humanitní obory na amerických a britských univerzitách. Dekonstruktivisté nevěří v existenci jakýchkoli neměnných ,,faktů``. Mají-li pravdu, pak není vůbec žádný rozdíl mezi historií jako intelektuální disciplínou, již zformovali před 2400 lety Řekové, aby věrně zaznamenali dějiny, a mýty, jež žijí v každé kultuře, aby posilovaly její sebeúctu. Bez historie budeme zcela nechráněni před smyslenými historkami o nasí minulosti, které jen zrcadlí nase nynějsí zásti a vásně.", "en": "He did not ask for money; he was only interested in updating his records. Unless he had imagined my ancestors, he had just traced my caste-based past to well before the 17 th century. Aside from such examples, an economic rationale can also be provided for the origins of the Indian caste system as for European feudalism. The great Eurasian civilizations were all dependent on agriculture and needed to create institutional means of tying labor, which was then scarce, to the land, which was abundant. Serfdom, indenture, slavery, and the caste system all served this end. How did ancient Indian princes tie labor to the land if neither feudalism nor caste existed? Even if we are forced, faute de mieux , to speculate about ancient Indian social life, we must remain true to the common facts of economic and military life among European and Asian civilizations, which imposed similar institutional responses. These caveats, however, will no doubt leave the revisionists unmoved, for they are part of the \"deconstructionist\" movement that has deeply influenced the humanities in American and British universities. Deconstructionists do not believe that any settled \"facts\" exist. If they are right, there is no difference between the intellectual discipline of history, founded by the Greeks 2400 years ago to record the past truthfully, and the myths that every culture tells to affirm its self-worth. Without history, we will be exposed to the full force of the tales of our imagined pasts, which only mirror our current hates and loves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Brity obvinil z „defétismu“ a uvedl, že zhoršující se bezpečnostní situace v Afghánistánu by se dala řešit „navýšením“ vojenské přítomnosti na způsob Iráku, kde tento krok bezpochyby snížil hladinu násilí. Američané už pro příští rok vyčlenili dalších 8000 vojáků. Zdá se tedy, že došlo k rozkolu. Britové a Francouzi pilně vyhodnocují situaci a připravují se snížit své závazky v Afghánistánu. Věří, že navýšení spojeneckých sil pouze prohloubí pocit okupace a poskytne Talibanu více cílů. Nalezení „realistického diktátora“ by naopak umožnilo, aby NATO během několika let většinu svých jednotek stáhlo. Američané si však přejí posílení stavu – americký generál, který velí jednotkám NATO v Afghánistánu, minulý měsíc prohlásil, že potřebuje další tři brigády, což je celkem asi 15 000 vojáků, a Gates požádal Evropany, aby tyto vojáky buďto poslali, anebo za ně zaplatili. Američané si uvědomují, jak je důležité předcházet si ty talibanské vůdce, které nemotivuje náboženská ideologie, nýbrž kmenová loajalita, ale současně se stavějí proti nejnovější afghánské politice vyjednávat přímo a oficiálně s Talibanem. Barack Obama i John McCain prosazují navýšení počtu jednotek v Afghánistánu nad úroveň, ke které se již zavázala Bushova administrativa. Obama prohlásil, že stažení vojáků z Iráku je naléhavou prioritou. McCain neuvedl o svých plánech žádné podrobnosti. Obama učinil téma kampaně z kritiky Bushovy administrativy za to, že zanedbala Afghánistán a převedla prostředky, které jsou tam zapotřebí, na pomýlenou válku v Iráku. McCain naopak vždy tvrdil, že Irák je důležitějším bojištěm. To, co kandidáti slibují na řečnickém stupínku, ne vždy odpovídá tomu, co pak dělají v úřadu. Během druhé prezidentské debaty Obama řekl: „Zabijeme bin Ládina. Rozdrtíme al-Káidu.“ Je jeho vlastenecké renomé dostatečně silné, aby dokázal z tohoto závazku vycouvat a začít jednat o stažení, aniž dopadl talismana Usámu? Co by americké stažení znamenalo pro Afghánistán, pro Pákistán a pro budoucnost NATO? Ústup z první velké mise mimo území členských států by byl pro alianci ničivou ranou. McCain má možná kupodivu větší manévrovací prostor. Republikánští prezidenti mají při vyjednávání s nepřáteli lepší bilanci než demokratičtí. Eisenhower ukončil válku v Koreji, Nixon válku ve Vietnamu – oba konflikty přitom rozpoutali jejich demokratičtí předchůdci.", "en": "He accused the British of being “defeatist” and argued that Afghanistan’s deteriorating security situation could be addressed with an Iraq-style “surge,” which has undoubtedly brought down violence levels in that country. The Americans have already committed 8,000 extra troops for next year. So there seems to be a split. The British and French are busy briefing, and preparing to scale down their commitments in Afghanistan. They believe that boosting allied forces will only increase the sense of occupation and give the Taliban more targets. The emergence of a “realistic dictator” might allow NATO to withdraw most of its troops within a few years. But the Americans want a “surge,” and the US general commanding NATO forces in the country said last month that he needed three more brigades, some 15,000 troops in all, and Gates has asked the Europeans either to send or pay for them. The Americans do recognize the importance of courting those Taliban leaders they believe to be motivated by tribal loyalties rather than religious ideology, but they oppose the latest Afghan policy of negotiating directly and officially with the Taliban. Both Barack Obama and John McCain advocate increasing troop levels in Afghanistan above the levels that the Bush administration has already pledged. Obama has that said he would send troops from Iraq as an urgent priority. McCain has given no details of his plans. Obama has made it a campaign issue to criticize the Bush administration for neglecting Afghanistan and diverting resources needed there to the misguided war in Iraq. McCain, though, has always maintained that Iraq is the more important battlefield. What candidates promise on the stump is not always what they do in office. In the second presidential debate, Obama said, “We will kill bin Laden. We will crush al-Qaeda.” Are his patriotic credentials strong enough for him to renege on this pledge and pursue negotiations to withdraw without capturing the talismanic Osama? What would a US withdrawal mean for Afghanistan, for Pakistan, and for the future of NATO? To retreat from its first major “out of area” mission would be a damaging blow for the alliance. Curiously, McCain may have more room for maneuver. Republican presidents have a better record in negotiating with enemies than do Democratic ones. Eisenhower ended the Korean War, Nixon the war in Vietnam – both wars started by their Democrat predecessors."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V roce 1970, povzbuzena Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT), přijala MAAE rozšířenou pravomoc zabezpečovat, aby nedocházelo k přesunům jaderných prvků. Dnes její zodpovědnost pokrývá více než 180 zemí. V praxi však MAAE při odhalování jaderných podvodů dosahuje nestejných výsledků. Poté, co Izrael bombardoval irácký reaktor v Osiraku, inspektor MAAE Roger Richter v roce 1981 vypověděl Kongresu USA, jak Saddám blokoval přístup MAAE do areálů jaderných zařízení. Po válce v Perském zálivu v roce 1991 Irák znovu MAAE zahanbil, když inspektoři odhalili významný skrytý program výroby jaderných zbraní. V roce 2003 se Libye zřekla svých tajných zbraní a provalilo se, jak agenturu dříve šálila další země. Až nedávno MAAE zjistila, že Egypt před desítkami let prováděl nezabezpečené jaderné experimenty. Navzdory těmto chybám MAAE v několika posledních letech prokázala svou užitečnost jako účinný jaderný detektiv. V roce 2002 její inspektoři odhalili severokorejské podvody, což vyústilo v sankce OSN. (To bohužel nezastavilo následné odstoupení země od NPT.) Houževnatost MAAE také vrhla světlo na většinu íránského jaderného programu, třebaže až poté co existenci některých tajných zařízení režimu prozradila skupina íránských disidentů. Na počátku roku 2003 terénní přítomnost v Iráku dospěla k závěru, že Saddám nemá program vývoje jaderných zbraní, navzdory výkladům Bushovy administrativy. V roce 2004 zase MAAE upozornila na jihokorejské nezabezpečené experimenty s plutoniem a obohacováním uranu.", "en": "In 1970, boosted by the new Nuclear Nonproliferation Treaty (NPT), the IAEA acquired expanded authority to safeguard nuclear elements against diversion. Today, this responsibility extends to more than 180 countries. In practice, however, the IAEA has an uneven record in tracking down nuclear cheats. In 1981, following Israel’s bombing of Iraq’s Osirak reactor, IAEA inspector Roger Richter told the US Congress how Saddam had blocked IAEA access to nuclear sites. After the 1991 Persian Gulf War, Iraq once again embarrassed the IAEA, when inspectors uncovered a major covert nuclear weapons program. In 2003, Libya’s renunciation of its secret weapons revealed how another country had hoodwinked the Agency. And, only recently, the IAEA discovered that Egypt conducted non-safeguarded nuclear experiments decades ago. Despite these errors, in the past few years, the IAEA has demonstrated its worth as an effective nuclear sleuth. In 2002, its inspectors revealed North Korea’s cheating, prompting UN sanctions. (Unfortunately, this did not halt the country’s subsequent withdrawal from the NPT.) The IAEA’s tenacity also has smoked out much of Iran’s nuclear program, albeit only after an Iranian dissident group disclosed the existence of some of the regime’s secret facilities. In early 2003, its onsite presence in Iraq established that Saddam did not have a nuclear weapons program, contrary to the Bush administration’s representations. And in 2004, the IAEA blew the whistle on South Korea’s non-safeguarded plutonium and enrichment experiments."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Staré aliance – například Organizace jihoasijské smlouvy, CENTO a ANZUS – zanikly nebo zanikají. Uzavírání nových spojenectví se přitom ukázalo jako složité, když Indie odmítla nabídku, již s neobvyklou pokorou předložily USA. Asii přitom rozviřují vyostřující se teritoriální spory v jižním Tichém oceánu a Východočínském moři, neboť ožívají staré nároky, jež vůči sobě země mají. Východní a jižní Asie je vtažena do závodů ve zbrojení, zejména na moři. Všichni se bojí Číny, která je stále relativně mírná, ale už se nenamáhá skrývat svůj narůstající vojenský potenciál. Vznik panasijské bezpečnostní struktury se v blízké budoucnosti neočekává, a tak odchod Západu z regionu vytváří bezpečnostní vakuum. Nadto pád jedné sekulární diktatury za druhou na širším Středním východě, provázený uvolňování vnějšího vlivu, vyvolává nové – a rozdmýchává staré – podezřívavosti, náboženské neshody a nedůvěru vůči cizincům obecně a Západu zvlášť. Region tak vstupuje do období střetů, společenského úpadku, sílícího nacionalismu a narůstajícího náboženského fanatismu. Největší hrozbu však představuje možnost, že se zhroutí EU, což by vyvolalo třetí tání zamrzlých konfliktů. Unie vytvořená k prolomení zničujícího koloběhu evropského nacionalismu, který přispěl k nástupu dvou totalitních systémů a zapříčinil dvě světové války, představovala vznik prototypu humánního světového řádu. Evropa, která byla stovky let nejhorším nepřítelem sebe samé, a tedy i světa, se stala majákem míru. Jenže další evropští lídři usnuli na vavřínech zakladatelů EU a z velké části nepochytili konkurenční výzvy, jež přinesla globalizace. Jako by zapomněli, že stěžejní motivace evropského projektu nebyla ekonomická, ale politická, což je přivedlo k uspěchanému rozšíření a stanovení nerealistických cílů. Teď za své chyby musí zaplatit důkladnou revizí celého institucionálního rámce EU a eurozóny. Zároveň se Evropané musí připravit na ještě hlubší transformaci. Aby si evropské země vydobyly zpět ekonomickou konkurenční schopnost, budou muset upustit od mnoha svých politik sociálního blahobytu a reformovat politické instituce. Většina Evropanů blížící se výzvu radikální reformy politik raději přehlíží, vzhledem k poklesu životních úrovní, které z ní vyplývají.", "en": "Old alliances – such as the Southeast Asia Treaty Organization, the Central Eastern Treaty Organization, and the Australia, New Zealand, United States Security Treaty – have died or are dying. And forming new alliances has proved difficult, with India rejecting what the US, with uncharacteristic humility, has proposed. Meanwhile, Asia is being roiled by intensifying territorial disputes in the South and East China Seas, as countries revive old claims against each other. East and South Asia are embroiled in an arms race, mainly at sea. Everyone is afraid of China, which remains relatively peaceable, but no longer bothers to conceal its growing military capacity. With no pan-Asian security architecture expected to emerge in the near future, the West’s departure from the region is generating a security vacuum. Furthermore, in the Greater Middle East, the fall of one secular dictatorship after another, coupled with the loosening of external control, has incited new – and rekindled old – suspicions, religious disagreements, and mistrust of outsiders in general and the West in particular. As a result, the region has entered a period of conflict, social degradation, rising nationalism, and growing religious fanaticism. Most threatening, however, is the possibility that the EU could collapse, triggering a third unfreezing. The EU, established to break the destructive cycle of European nationalism that had facilitated the rise of two totalitarian systems and caused two world wars, amounted to the creation of a prototype of a humane world order. After being its own – and thus the world’s – worst enemy for centuries, Europe became a beacon of peace. But, resting on the laurels of the EU’s founders, successive European leaders largely failed to perceive the competitive challenges posed by globalization. They seemed to forget that the European project’s underlying motivation was political, not economic, which led them to rush into enlargement and set unrealistic goals. Now, they must pay for their mistakes by overhauling the entire institutional framework of the EU and the eurozone. At the same time, Europeans must prepare for an even more profound transformation. In order to regain economic competitiveness, European countries will have to abandon many of their social-welfare policies and reform their political institutions. Most Europeans prefer to ignore the looming challenge of radical policy reform, owing to the decline in living standards that it implies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And whenever the Norden bombsight is taken onto a plane, it's escorted there by a series of armed guards. And it's carried in a box with a canvas shroud over it. And the box is handcuffed to one of the guards. It's never allowed to be photographed. And there's a little incendiary device inside of it, so that, if the plane ever crashes, it will be destroyed and there's no way the enemy can ever get their hands on it. The Norden bombsight is the Holy Grail. So what happens during the Second World War? Well, it turns out it's not the Holy Grail. In practice, the Norden bombsight can drop a bomb into a pickle barrel at 20,000 ft., but that's under perfect conditions. And of course, in wartime, conditions aren't perfect. First of all, it's really hard to use -- really hard to use. And not all of the people who are of those 50,000 men who are bombardiers have the ability to properly program an analog computer. Secondly, it breaks down a lot. It's full of all kinds of gyroscopes and pulleys and gadgets and ball-bearings, and they don't work as well as they ought to in the heat of battle. Thirdly, when Norden was making his calculations, he assumed that a plane would be flying at a relatively slow speed at low altitudes. Well in a real war, you can't do that; you'll get shot down. So they started flying them at high altitudes at incredibly high speeds. And the Norden bombsight doesn't work as well under those conditions. But most of all, the Norden bombsight required the bombardier to make visual contact with the target. But of course, what happens in real life? There are clouds, right. It needs cloudless sky to be really accurate. Well how many cloudless skies do you think there were above Central Europe between 1940 and 1945? Not a lot. And then to give you a sense of just how inaccurate the Norden bombsight was, there was a famous case in 1944 where the Allies bombed a chemical plant in Leuna, Germany. And the chemical plant comprised 757 acres. And over the course of 22 bombing missions, the Allies dropped 85,000 bombs on this 757 acre chemical plant, using the Norden bombsight.", "cs": "Kdykoliv byl zaměřovač Norden instalován do letadla, byl eskortován týmem strážců. A byl přenášen v zahalené krabici. Krabice byla připoutána k rukám střážců. Nikdy nesměla být focena. Uvnitř také bylo malé zápalné zařízení, aby se v případě pádu letadla automaticky zničilo a nedošlo k zpřístupnění zařízení nepříteli. Zaměřovač Norden byl Svatý grál. A co se tedy stalo v průběhu 2. světové války? No, ukázalo se, že to není tak docela Svatý grál. V praxi umí Norden shodit bombu do sudu s lákem z výšky 6 kilometrů, ale pouze za dokonalých podmínek. A samozřejmě během války nejsou nikdy dokonalé podmínky. Zaprvé, je to velice těžké na použití -- velice těžké. A ne zrovna každý z těch 50 tisíc můžu, kteří ho měli obsluhovat, byl schopen pořádně programovat na analogovém počítači. Zadruhé, často se ničí. Je to plné všemožných gyroskopů, kladek, kuličkových ložisek a součástek a ty samozřejmě nefungují tak přesně, jak by měly v zápalu boje. Zatřetí, když Norden dělal své kalkulace, tak předpokládal letadlo letící relativně malou rychlostí v nízkých hladinách. No a za války tohle jednoduše nemůžete udělat; sestřelí vás. Takže se s nimi létalo ve velkých výškách a v závratných rychlostech, A zaměřovač Norden jednoduše za těchto podmínek nefunguje tak dobře. Avšak nejdůležitější bylo, aby obsluha zaměřovače mohla vizuálně zaměřit cíl. Jak to však funguje v reálném světě? Na obloze jsou mraky, že ano. Obloha musí čistá, abychom mohli být úplně přesní. Kolik si myslíte, že bylo dní s čistou oblohou nad střední Evropou v letech 1940 až 1945? Moc ne. A abych vám dokázal, jak doopravdy nepřesný byl zaměřovač Norden, tak v roce 1944 došlo k případu, kde Spojenci bombardovali chemické továrny v Leuně v Německu. Tyto chemické továrny se rozprostíraly na ploše 3 kilometrů čtverečních. A v průběhu 22 bombových akcí shodili Spojenci 85 tisíc bomb na tuto 3 km čtvereční velikou oblast za pomocí zaměřovače Norden."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká vláda se už v roce 1973 sama přesvědčila, že Írán bude potřebovat jadernou energii. USA dokonce očekávaly, že Írán bude schopen vyrobit 20 000 megawatt již v roce 1994. Navzdory podpoře íránského civilního jaderného programu ze strany USA, Velké Británie, Německa a Francie nakonec všechny tyto státy po naší revoluci v roce 1979 porušily své smluvní závazky. Dnes dokonce některé z těchto vlád zpochybňují, zda Írán jadernou energii vůbec potřebuje – tato skutečnost jim přitom byla před 30 lety zřejmá. Írán nepotřebuje jaderné zbraně, aby ochránil své regionální zájmy, a tyto zbraně nemají v íránské bezpečnostní strategii místo. Írán se snaží získat důvěru sousedů a drží se v hranicích vytyčených Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT). Nejnovější zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii dosvědčila, že se civilní jaderný program Íránu nevychýlil směrem k vývoji zbraní. Írán dokonce navrhl regionální a mnohonárodnostní účast ve svých zařízeních na obohacování uranu – ze strany západních mocností se však setkal jen se zarytým mlčením. Politika USA směrem k nešíření jaderných zbraní a režimu NPT je ukázkovým příkladem dvojího metru a nedostatku citlivosti k bezpečnostním zájmům jiných zemí. Zatímco se totiž USA snaží vyvíjet jednostranný a nezákonný tlak na Írán, aby mu upřely legitimní právo na mírovou jadernou energii, Izraeli s vývojem jaderných kapacit pomáhají. USA se chovají jako nárazník k vyčlenění Izraele – jehož premiér se chlubí jadernými zbraněmi – z veškerého mezinárodního dohledu, přičemž ignorují výzvy Íránu a dalších zemí, aby se na Blízkém východě vytvořila bezjaderná zóna. Pokud jde o mezinárodní terorismus, Írán jakožto jeho oběť ho ve všech podobách odsuzuje. Také zde je však patrný tentýž dvojí metr. USA využívaly a stále využívají extremistických organizací k prosazování vlastních zahraničně-politických cílů. To lze říci o chování USA ve vztahu k předchůdcům al-Káidy v Afghánistánu v 80. letech i o jejich současném vyjednávání s teroristickými skupinami, jako jsou Lidová organizace mudžáhidů (MKO) nebo kurdské PEJAK a PKK. MKO, jež byla kdysi na výplatní listině Saddáma Husajna a nese zodpovědnost za zmaření mnoha nevinných životů v Íránu a Iráku, je dnes v Iráku pod ochranou americké vlády a svobodně působí i v USA.", "en": "As long ago as 1973, the US government itself saw that Iran would need nuclear power. Indeed, the US expected that Iran would be capable of generating 20,000 megawatts by 1994. Despite the encouragement of Iran’s civil nuclear program by the US, Britain, Germany, and France, they all ultimately reneged on their contractual commitments after our revolution in 1979. Today, some of these governments are even questioning Iran’s need for nuclear energy – a matter that was obvious to them 30 years ago. Iran does not need nuclear weapons to protect its regional interests, and such weapons have no place in Iran’s security strategy. It seeks to win the confidence of its neighbors and has remained within the confines of the Nuclear Non-Proliferation Treaty (NPT). The latest report from the International Atomic Energy Agency has verified that there has been no diversion of Iran’s civil nuclear program to weapons development. Iran has even proposed regional and multinational participation in its uranium enrichment facilities – only to be met by resounding silence from the Western powers. Meanwhile, US policy toward nuclear non-proliferation and the NPT regime is a case in point of double standards and the lack of sensitivity to other countries’ security concerns. While the US seeks to use unilateral and unlawful pressure to preclude Iran’s legitimate right to peaceful nuclear energy, it has assisted in developing Israel’s nuclear capabilities. Indeed, the US has acted as a buffer to insulate Israel—whose prime minister has boasted about its nuclear weapons—from any international scrutiny, while ignoring calls by Iran and other countries to create a Middle East nuclear-free zone. With regard to international terrorism, Iran, as a victim of terrorism, condemns it in all its forms. But the same double standards are apparent here. The US has used and is still using extremist organizations to promote its foreign policy goals. This could be said of US conduct with regard to al-Qaeda’s precursors in Afghanistan in the 1980’s, and of its current dealings with terrorist groups such as the People’s Mujahadeen Organization (MKO), and the Kurdish PEJAK and PKK. The MKO, which was once on Saddam Hussein’s payroll and responsible for the loss of many innocent lives in Iran and Iraq, is now under the protection of the US government in Iraq and operates freely in the US itself."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Podle IEA navíc sice klesly investice do uhlí, avšak kapitálové výdaje do ropy, plynu a uhlí zaznamenaly v roce 2018 opětovný růst a investice do energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů stagnovaly. Ještě horší je zjištění poradenské firmy Wood Mackenzie, podle něhož se boom obnovitelných zdrojů přetavil pouze do 2% globální energetické poptávky. Momentálně to vypadá tak, že uhlí, ropa a plyn by v roce 2040 mohly stále zajišťovat 85% primární energie, což je oproti dnešním 90% jen mírný pokles. Dokončení přechodu směrem od fosilních paliv si vyžádá změny v samotném jádru globální ekonomiky. Rozhodně není ku prospěchu, že finanční instituce v Číně nasměrovaly v první polovině letošního roku nejméně miliardu „zelených“ financí do uhelných projektů. Firmy nemohou dál produkovat ropu, plyn a spalovací motory, a přitom postupně přecházet na čistší technologie; přechod musí být čistý. Finančníci navíc musí vidět víc než jen uhlí a zrušit podporu všech fosilních paliv. A co je neméně důležité, vlády musí svým ekonomikám vytyčit ambiciózní trajektorii, která bude vynucovat dodržení limitu oteplování o 1,5°C. Naše současná cesta povede k oteplení o 3°C nebo i více, což by mělo katastrofální následky. Summit OSN o klimatické akci, který proběhne 23. září, nabízí finančním institucím a vládám příležitost učinit, co je nezbytné. Generální tajemník António Guterres vyzval ke zlatému standardu vedení v podobě vládních i soukromých závazků snížit emise na čistou nulu a každých pět let si stanovovat prozatímní cíle. Guterresova výzva k akci nachází odezvu u všech, kdo demonstrují a stávkují za stejný cíl. Investoři musí této příležitosti využít a strukturovat portfolia tak, aby do roku 2050 dosáhla čistých nulových emisí. To znamená vyvíjet na společnosti ve svých portfoliích tlak, aby se změnily i ony, jinak jim hrozí, že zůstanou odříznuté a zapomenuté. Stanovení dlouhodobých cílů však stačit nebude. Dnešní závazky musí jít ruku v ruce s hmatatelnými kroky v příštích měsících a letech, abychom zajistili, že pokrok bude pokračovat. Za tímto účelem projekt Mission 2020 shromažďuje příběhy o pokroku z celé globální ekonomiky. Náš nástroj s názvem 2020 Climate Progress Tracker Tool je v podstatě otevřenou databází, v níž se pravidelně aktualizují klimatické závazky států, firem, měst a dalších aktérů. Čím mohutnější bude divestiční hnutí, tím složitější bude zůstat skrytý ve stínu a lpět na minulosti.", "en": "Moreover, according to the IEA, while coal investments have fallen, capital spending on oil, gas, and coal nonetheless bounced back in 2018, and investment in energy efficiency and renewables stalled. Worse, the consultancy Wood Mackenzie finds that the renewables boom has translated into only 2% of global energy demand. As matters stand, coal, oil, and gas could still supply 85% of primary energy by 2040, down only slightly from 90% today. To complete the transition away from fossil fuels will require drilling down to the core of the global economy. It does not help that financial institutions in China funneled at least $1 billion in “green” financing to coal-related projects in the first half of this year. Companies cannot keep producing oil, gas, and internal combustion engines while gradually shifting to cleaner technologies; they need to make a clean break. Moreover, financiers need to look beyond coal and withdraw support for all fossil fuels. Equally important, governments must set an ambitious trajectory for their economies that impels adherence to the 1.5°C limit on warming. Our current path will lead to warming of 3°C or more, which would have catastrophic consequences. The United Nations Climate Action Summit on September 23 offers the opportunity for financial institutions and governments to do what is necessary. Secretary-General António Guterres has called for gold-standard leadership, in the form of government and private-sector commitments to slash emissions to net zero, with interim targets every five years. Guterres’s call to action is echoed by all who have been demonstrating and striking for the same goal. Investors need to rise to the occasion, by structuring portfolios in such a way as to achieve net-zero emissions by 2050. That means pushing the companies in their portfolios to change, too, or risk being cut off and left behind. But setting long-term aspirations won’t be enough. Actionable steps for the coming months and years must accompany the commitments made today, to ensure that progress remains on track. To that end, Mission 2020 is collecting stories of progress from across the global economy. Our 2020 Climate Progress Tracker Tool, an open-access database, is updated regularly with climate commitments by countries, businesses, cities, and others. The bigger the divestment movement grows, the harder it will be to hide in the shadows, clinging to the past."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Inklinují proto k podzemním extremistickým hnutím. Tuto všeobecnou frustraci ještě prohlubuje chudoba, bratříčkování mocných a zkorumpovanost úřadů. V této atmosféře nabírá na rychlosti spád událostí směřujících k politické a ústavní reformě v Egyptě. Projevuje se obrovská nostalgie po posledním liberálním experimentu (od 20. let do revoluce roku 1952), který byl příkladem pro ostatní arabské země. Egyptský bujný politický život, tisk i liberální kulturu tehdy podporovala ideologie sekulárního vlastenectví a prohloubeného náboženského souladu. Existovala energická vícepartajní parlamentní demokracie s nezávislým soudnictvím a jedním z prvních hnutí za emancipaci žen na světě. Úspěchy a aspirace tohoto liberálního experimentu dnes sjednocují Egypťany, kteří jsou za reformu. Podnítily dokonce vznik nové politické strany, Hizb al ghad (Strana zítřka), již založil mladý poslanec oddaný demokratické reformě. Strana popírá argument, že demokracie pomůže rozvoji islámského extremismu, a tvrdí, že hlavní zdroj nebezpečí představuje právě zpožďování reformy. Hizb al ghad nedávno sepsala 48stránkový návrh ústavy, zaměřený na oživení egyptského nehybného politického života. Její preambuli, jež začíná obratem „My, egyptský lid“, lze číst jako kousavý výpad proti současnému politickému řádu v Egyptě; preambule vyzývá k ukončení éry strachu a despotismu. Mezi návrhy dokumentu patří ukončení mimořádného stavu vyhlášeného po atentátu na prezidenta Anvara Sadata v roce 1981.", "en": "As a result, they have gravitated towards underground extremist movements. Poverty, cronyism, and official corruption heighten this popular frustration. In this climate, the momentum for political and constitutional reform in Egypt is gathering pace. There is great nostalgia for the last liberal experiment (from the 1920’s until the 1952 Revolution), which was a model for other Arab countries. Egypt’s vibrant political life, press, and liberal culture were then supported by an ideology of secular nationalism and improved religious harmony. There was a vibrant multiparty parliamentary democracy, with an independent judiciary and one of the world’s earliest movements for female emancipation. The achievements and aspirations of that liberal experiment today unite Egyptians who favor reform. They have even inspired the birth of a new political party, Hizb al ghad (the Party of Tomorrow), founded by a young parliamentarian committed to democratic reform. The party denies the argument that democracy will foster Islamic extremism and claims that it is the delay of reform that presents a major source of danger. Hizb al ghad recently produced a 48-page draft constitution, aimed at reviving Egypt’s stagnant political life. Its preamble, which opens with the phrase “We, the Egyptian people,” can be read as a scathing attack on Egypt’s current political order, and calls for an end to fear and despotism. Among the document’s proposals is an end to the emergency rule imposed since President Anwar Sadat’s assassination in 1981."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Inflace je dnes menším zlem CAMBRIDGE – Je načase, aby hlavní světové centrální banky uznaly, že náhlé vzplanutí mírné inflace by bylo při překonávání dnešního dluhového marastu epických rozměrů mimořádně užitečné. Ano, inflace je nefér způsob, jak účinně odepsat všechny inflačně neindexované dluhy v ekonomice. Cenová inflace nutí věřitele, aby přijímali splátky ve znehodnocené měně. Ano, v principu by měl existovat způsob, jak napravit neduhy finančního systému, aniž bychom se utíkali k inflaci. Čím detailněji však rozebíráme alternativy včetně kapitálových injekcí bankám a přímé pomoci pro domácí hypoteční dlužníky, tím zřetelněji bohužel vychází najevo, že inflace by nebyla překážkou, nýbrž pomocí. Moderním financím se podařilo vytvořit dynamiku platební neschopnosti, která je tak zoufale složitá, že se vzpírá standardním přístupům k řešení dluhů. Sekuritizace, strukturované finance a další inovace natolik provázaly různé hráče ve finančním systému, že je prakticky nemožné restrukturalizovat jednu finanční instituci po druhé. Zapotřebí jsou systémová řešení. Krátkodobá mírná inflace – řekněme 6% po dobu dvou let – by účty nevyrovnala. Podstatně by však zmírnila problémy, takže další kroky by byly méně nákladné a více efektivní. Jistě, jakmile vypustíme inflačního džina z lahve, může trvat několik let, než ho dostaneme zpátky. Nikdo si nepřeje znovu prožívat antiinflační boje z 80. a 90. let. Světová ekonomika se však právě nyní potácí na okraji katastrofy. Globální recese vypukla naplno. A pokud vlády nezískají nad problémem náskok, hrozí nám těžký celosvětový pokles, jemuž se nebude rovnat nic, co jsme od 30. let minulého století zažili. Mezi nezbytné politické kroky patří i agresivní makroekonomický stimul. Fiskální politika by se měla v ideálním případě zaměřovat na daňové škrty a výdaje na infrastrukturu. Kam se člověk podívá, snižují centrální banky již dnes úrokové sazby. Ty pravděpodobně zamíří po celém světě k nule – ve Spojených státech a v Japonsku tam už jsou, přičemž Velká Británie a eurozóna se nakonec rozhodnou značně se k této úrovni přiblížit. Je nezbytné přijmout rovněž kroky k rekapitalizaci a opětovné regulaci finančního systému. Obrovská rizika budou přetrvávat tak dlouho, jak dlouho zůstane finanční systém napojen na vládní dýchací přístroje, jak je tomu v podstatě již dnes v USA, Velké Británii, eurozóně a mnoha dalších zemích.", "en": "Inflation is Now the Lesser Evil CAMBRIDGE – It is time for the world’s major central banks to acknowledge that a sudden burst of moderate inflation would be extremely helpful in unwinding today’s epic debt morass. Yes, inflation is an unfair way of effectively writing down all non-indexed debts in the economy. Price inflation forces creditors to accept repayment in debased currency. Yes, in principle, there should be a way to fix the ills of the financial system without resort to inflation. Unfortunately, the closer one examines the alternatives, including capital injections for banks and direct help for home mortgage holders, the clearer it becomes that inflation would be a help, not a hindrance. Modern finance has succeeded in creating a default dynamic of such stupefying complexity that it defies standard approaches to debt workouts. Securitization, structured finance, and other innovations have so interwoven the financial system’s various players that it is essentially impossible to restructure one financial institution at a time. System-wide solutions are needed. Moderate inflation in the short run – say, 6% for two years – would not clear the books. But it would significantly ameliorate the problems, making other steps less costly and more effective. True, once the inflation genie is let out of the bottle, it could take several years to put it back in. No one wants to relive the anti-inflation fights of the 1980’s and 1990’s. But right now, the global economy is teetering on the precipice of disaster. We already have a full-blown global recession. Unless governments get ahead of the problem, we risk a severe worldwide downturn unlike anything we have seen since the 1930’s. The necessary policy actions involve aggressive macroeconomic stimulus. Fiscal policy should ideally focus on tax cuts and infrastructure spending. Central banks are already cutting interest rates left and right. Policy interest rates around the world are likely to head toward zero; the United States and Japan are already there. The United Kingdom and the euro zone will eventually decide to go most of the way. Steps must also be taken to recapitalize and re-regulate the financial system. Huge risks will remain as long as the financial system remains on government respirators, as is effectively the case in the US, UK, the euro zone, and many other countries today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina vody se spotřebuje na pěstování plodin, takže pokud je ekonomika státu zdravá, existuje prostor pro úsporu vody dovozem většího procenta potravin, byť si každý stát bude chtít z bezpečnostních důvodů udržet určitou zajištěnou domácí nabídku. Špatnou zprávou je, že vodu na rozdíl od půdy nelze jednoduše rozdělit. Voda teče na povrchu i v podzemí. Během pohybu se mění co do množství i kvality a podporuje různé ekosystémy. Poptávka po vodě se navíc v čase mění. Zemědělství se dnes podílí na izraelském HNP jen několika málo procentními body, v důsledku čehož potřebuje ekonomika této země méně vody než kdysi. Přesně stejná změna pravděpodobně čeká i Palestinu, avšak zatím nenastala. Jen málokterý Izraelec popírá, že Palestinci potřebují více vody. Stejně tak panuje široká shoda, že část vody, kterou momentálně spotřebovávají Izraelci, bude muset být dána k dispozici Palestincům. Současná jednání se budou zákonitě týkat práv na vodu, což se již nejeví jako příliš sporná otázka, a rozhovory mohou navrhnout různé mechanismy plného převodu vodního hospodářství v některých případech a sdíleného vodního hospodářství v jiných. O těchto otázkách lze bezesporu jednat. Bezpochyby lze nalézt nějakou flexibilní a udržitelnou formuli, která bude téměř jistě obsahovat přechodné období, aby se obě strany mohly přizpůsobit a vyrovnat se se svými odlišnými systémy vodohospodářství i se změněnými podmínkami a institucemi v budoucnu. Výchozím bodem by se přitom měl stát princip spravedlivého rozdělení vodních zdrojů tak, aby uspokojovalo naléhavou potřebu další vody pro Palestince. Vše ostatní lze vyřešit. Sdílení vody si žádá pružné, nepřetržité a kooperativní vodohospodářství založené na dohodnutých právech a závazcích a také mechanismy průběžného monitoringu a řešení sporů. K tomu by se měl přidat ještě jeden důležitý bod: pro úspěšné vodohospodářství bude klíčová rozsáhlá účast veřejnosti a průhlednost samotného procesu i jeho výsledků. Věříme, že pokrok v mírovém procesu a při nacházení řešení otázek spojených s vodou mezi Izraelem a Palestinou zároveň pomůže odblokovat pokrok v širším regionu, mezi jednotlivými stranami na řekách Jordán, Así, Tigris a Eufrat. Voda může být katalyzátorem regionální spolupráce, který otevírá cestu k budoucímu rozsáhlému „Společenství vody a energie“ s cílem zlepšit lidské prostředí.", "en": "Most water is used to grow food, so, if a nation’s economy is healthy, there is scope for saving water by importing a greater share of food, although every nation will want to maintain some assured food supply for security reasons. The bad news is that water, unlike land, cannot simply be divided. Water flows on the surface and underground. As it moves, it changes in quantity and quality, and it supports different ecosystems. Moreover, demand for water changes over time. Only a few percentage points of the Israeli GNP come from agriculture today; as a result, its economy requires less water than it once did. Exactly the same transition is likely to occur in Palestine, but it has not happened yet. Few Israelis deny that Palestinians need more water. Similarly, there is wide agreement that some water currently used by Israelis will have to be allocated to Palestinian use. The current negotiations will inevitably deal with rights to water, which do not seem to be very contentious anymore, and the talks can suggest various mechanisms for transfer of management in some cases and for shared management in others. These are eminently negotiable issues. A flexible and sustainable formula can certainly be found, almost surely including a transitional period that allows both sides to adjust to and account for their different water management systems, as well as for changing conditions and institutions in the future. The principle of a just division of water resources to meet the Palestinians’ urgent needs for additional water should be taken as a starting point. Everything else can be worked out. Shared water calls for flexible, continuous, cooperative water management, based on agreed-upon rights and responsibilities, as well as ongoing monitoring and dispute resolution mechanisms. One important point should be added: extensive public participation and transparency, in terms of both process and outcomes, will be key to successful management. We believe that progress in the peace process and in finding solutions for water issues between Israel and Palestine would also help to unblock progress in the broader region, between the parties on the Jordan, the Orontes, the Tigris, and the Euphrates rivers. Water can be a catalyst for regional cooperation, opening the way to a future comprehensive “Community of Water and Energy” to enhance the human environment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdyby ultranacionalistické hnutí Irgun Menachema Begina vstoupilo roku 1947 do koalice s Ben-Gurionovou pragmatickou stranou Mapai, sionisté by odmítli rozdělení Palestiny a Ben-Gurion by nemohl v květnu 1948 vyhlásit židovský stát. Samozřejmě že toto ponaučení nelze povyšovat na dogma. V palestinském případě, za neexistence vůdčí role, již zajišťoval Arafat, nelze radikální křídlo, tedy Hamás, z procesu směřujícího k palestinské státnosti vylučovat. Na rozdíl od Izraele navíc radikální křídlo v Palestině představuje demokratickou většinu, která přede dvěma roky vyšla vítězně z voleb. Otázkou, která v současnosti dominuje izraelskému diskurzu, je tudíž to, zda provést invazi proti Gaze ovládané Hamásem či nikoliv. Sevřen koncepčním ochromením, které si sám přivodil a které nepřipouští nevojenské řešení, Izrael odmítá pochopit, že záměrem raketových útoků Hamásu na izraelské území není vyburcovat Izrael ke vpádu. Naopak, jsou pokusem o vytvoření nového odstrašujícího prostředku vůči Izraeli, který by jej přinutil souhlasit s příměřím (tahdijá). Domnívat se, že ti na palestinské straně, kdo se podíleli na zdiskreditovaném procesu z Osla, ještě dokáží shromáždit dostatek všeobecné legitimity a získat tak podporu pro kompromis s Izraelem, který by vyžadoval bolestné ústupky v otázkách, jež tvoří jádro palestinského národního étosu, je klamáním sebe sama. Vůbec není jisté ani to, že rozsáhlá invaze do Gazy by dokázala skoncovat s útoky na Izrael. Hamás se už nějaký čas s pomocí Íránu transformuje po vzoru Hizballáhu. Jeho jednotky už nejsou prostými teroristickými buňkami; jsou špičkově vycvičenými a dobře vybavenými bojovými jednotkami a jeho rakety tak jako v jižním Libanonu odpalují časové spínače z podzemních sil. Vzhledem k traumatické zkušenosti z libanonské války v roce 2006 je izraelské vedení ostražité před další asymetrickou válkou, v níž si nelze připsat zřetelné vítězství a krvavá matematika oběti na straně Izraele jakožto silnější moci vždycky nutně promění v domácí krizi. Izrael musí svůj strategický cíl v Gaze změnit ze svržení Hamásu na záchranu procesu z Annapolisu a spolu s ním poslední naděje na řešení dvou států. To vyžaduje nejen příměří s Hamásem, ale také návrat k palestinské vládě národní jednoty, která jediná dokáže mírovému procesu zajistit nezbytnou legitimitu, jež mu dnes chybí.", "en": "If Menachem Begin’s ultra-nationalist Irgun had joined a coalition with Ben-Gurion’s pragmatic Mapai in 1947, Zionists would have rejected the partition of Palestine, and Ben-Gurion would not have been allowed to declare the Jewish state in May 1948. Of course, this lesson should not be elevated to a dogma. In the Palestinian case, with the lack of the kind of leadership that Arafat provided, the radical wing, Hamas, cannot be discarded from the process leading to Palestinian statehood. Moreover, unlike in the case of Israel, the radical wing in Palestine represents the democratic majority, as it emerged victorious from the elections two years ago. As a result, the question that dominates Israeli discourse nowadays is whether or not to invade Hamas-controlled Gaza. Locked in a self-imposed conceptual paralysis that does not allow for a non-military solution, Israel refuses to see that Hamas’s rocket attacks on Israeli territory are not intended to draw Israel into an invasion. Instead, they are an attempt to establish a new deterrent against Israel that would force it to agree to a cease-fire ( Tahdiye) . It is self-deceiving to assume that those on the Palestinian side involved throughout the discredited Oslo process can still muster the necessary popular legitimacy to win support for a compromise with Israel that would require painful concessions on issues central to the Palestinian national ethos. Nor is it at all clear that a major invasion of Gaza could bring end the attacks on Israel. Hamas, with the help of Iran, has been undergoing a process of Hezbollahization. Its units are no longer simple terrorist cells; they are highly trained and well-equipped combat units, and its rockets, like those in southern Lebanon, are launched with timers from crude underground silos. The traumatic experience of the Lebanon war in 2006 has made Israel’s leadership wary of yet another asymmetric war where a clear-cut victory can never be claimed, and where the arithmetic of blood is always bound to turn the casualties of the superior force, Israel, into a domestic crisis. Israel must change its strategic objective in Gaza from toppling Hamas to rescuing the Annapolis process, and with it the last chance for a two-state solution. This requires not only a cease-fire with Hamas, but also a return to a Palestinian national unity government that alone can offer the peace process the vital legitimacy that it lacks today."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The EU law enforcement bodies have to work with their counterparts in the Balkans to achieve real results in today’s world of rapid communication and mass travel. EVEN SOME BENEFIT? ? First and foremost, we all benefit from the increased stability and peaceful development to which the successive enlargements of the EU have contributed over the years. Secondly, the citizens of the old member states benefit from rising consumer demand in the new members because companies have sold their goods, services and know-how in these dynamic markets, which has helped to keep and create jobs back home. Each machine sold by a German company in Poland benefits German citizens, while each French car sold or transaction carried out by a Dutch bank in the new member states benefits the French and Dutch economies. Trade between the old and the new members has quadrupled in the last decade. The old member states have long enjoyed a major trade surplus with the new member states, which has helped to maintain jobs. Citizens can benefit from enlargement in many other ways, such as by easier travel, better chances to study abroad, and better business conditions. When the EU structural funds finance highways and bridges in Spain and Portugal, or in Poland, Estonia and Slovenia, all Europeans travelling, living or doing business in those countries benefit from enlargement. European Commission EU Enlargement – 20 Myths and Facts about Enlargement Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities", "cs": "Donucovací orgány EU musí spolupracovat se svými protějšky na Balkáně, aby dosáhly skutečných výsledků v dnešním světě rychlé komunikace a masového cestování. NĚJAKÝ PROSPĚCH? ? Tak především my všichni máme prospěch ze zvýšení stability a mírového rozvoje, k nimž v průběhu let jednotlivá rozšíření přispívají. Zadruhé mají občané starých členských států prospěch ze zvyšující se spotřebitelské poptávky v nových členských státech, neboť podniky prodávají na těchto dynamických trzích své zboží, služby a know-how, což pomáhá udržet a vytvářet pracovní místa ve starých členských státech. Z každého stroje, který německý podnik prodá v Polsku, mají prospěch němečtí občané, zatímco každé francouzské auto nebo transakce provedená nizozemskou bankou v nových členských státech prospěje francouzskému a nizozemskému hospodářství. Obchod mezi starými a novými členskými státy se během jednoho desetiletí čtyřnásobně zvýšil. Staré členské státy měly dlouho výhody z výrazného přebytku obchodní bilance s novými členskými státy, což jim pomohlo udržet si pracovní místa. Občanům může být rozšíření prospěšné i v mnoha jiných směrech, například mohou snadněji cestovat, mají lepší možnosti studovat v zahraničí a lepší podmínky pro podnikání. Financujíli strukturální fondy EU dálnice a mosty ve Španělsku a Portugalsku nebo v Polsku, Estonsku a Slovinsku, pak přináší rozšíření prospěch všem Evropanům, kteří v těchto zemích cestují, žijí nebo podnikají. Evropská komise Rozšíření EU – 20 MÝTŮ A SKUTEČNOSTÍ O ROZŠÍŘENÍ Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Community provisions on free movement of workers apply to migrant workers, i.e. you will be covered if you are a national of one of the Member States of the European Union or of the European Economic Area (see question 3) Directive 2004/38/EC of the European Parliament and of the Council of 29 April 2004 onthe right of citizens of the Union and their family members to move and reside freely within the territory of the Member States, OJ No L 158, 30.04.2004. For more detailed information about the ECJ case-law on free movement of workers, seethe Communication from the Commission \"Free movement of workers – achieving the fullbenefits and potential\", COM(2002) 694 final of 11.12.2002, http://ec.europa.eu/employment_social/free_movement/docs_en.htm Do you want to work in another EU Member State? – Find out about your rights! and you move from your country of origin to another Member State (the host Member State) in order to work there. You can also rely on these provisionswhen returning into your country of origin after you have exercised your rightof free movement. Instead, you will not be covered if you have never exercised that right. A worker is defined by the case-law of the European Court of Justice as a person who (i) undertakes genuine and effective work, (ii) under the direction ofsomeone else, (iii) for which he or she is paid. This definition is very broadand covers, for instance, somebody who works ten hours a week, a trainee, aperson whose salary is lower than the minimum subsistence level set in thehost Member State or than the minimal wage, etc. Civil servants and employees in the public sector are workers, and so are sportsmen/sportswomen whoengage in gainful employment. If you are self-employed, a student, retired or an economically inactive per- son, you will be covered by other provisions of EC law 2.What rights does the free movement of workers confer? Basically free movement of workers means that you have:The right to look for a job in another Member State The right to work in another Member State The right to reside there during employment The right to be accompanied by your family The right to remain in the Member State where you have worked", "cs": "Předpisy Společenství o volném pohybu pracovníků platí pro migrující pracovníky, tj. na vás se budou vztahovat, pokud jste státním příslušníkem jed- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, Úř. věst. č. L 158, 30.4.2004. Pro podrobnější informace o judikatuře ESD týkající se volného pohybu pracovníků vizsdělení Komise „Volný pohyb pracovníků – plné využití výhod a příležitostí“, KOM(2002)694 v konečném znění, 11.12.2002. Chcete pracovat v jiném členském státě EU? Zjistěte, jaká jsou vaše práva! noho z členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (viz otázka 3) a pokud se přesouváte ze země původu do jiného členského státu (hostitelského členského státu)za prací. Na tato ustanovení serovněž můžete spoléhat, když se poté, co jste uplatnili své právo na volnýpohyb, vracíte do země původu. Pokud jste však toto právo nikdy neuplatnili, tato ustanovení se na vás nevztahují. Pracovník je v judikatuře Evropského soudního dvora definován jako osoba,která provádí práci i) která je skutečná a účinná ii) pod vedením někoho jiného a iii) za níž je placena. Tato definice je velmi široká a vztahuje se například na osoby, které pracují deset hodin týdně, praktikanty, osoby, jejichžmzda je nižší než životní minimum stanovené v hostitelském členském státěnebo nižší než minimální mzda atd. Mezi pracovníky patří státní úředníci a zaměstnanci ve veřejném sektoru, stejně tak i sportovci/sportovkyně, kteřívykonávají placené zaměstnání. Pokud jste osoba samostatně výdělečně činná, student, důchodce nebo osoba nevýdělečná, vztahují se na vás jiná ustanovení právních předpisů ES ( 2.Jaká práva poskytuje volný pohyb pracovníků? Volný pohyb pracovníků v zásadě znamená, že máte:právo hledat zaměstnání v jiném členském státě,právo pra co vat v jiném členském státě,právo zde pobývat během výkonu zaměs tná ní,právo být dopro vá zen rodi nou,právo zůstat v členském státě, kde jste pra co va li, právo na stejné zachá ze ní, jako je uplatňováno na stát ní pří sluš ní ky hos -ti telské ho členské ho státu z hle dis ka pří stu pu k zaměs tná ní, pra cov níchpod míst nek a všech dalších výhod, které by vám mohly usnadnit zač le ně -ní v daném státě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As a country gets richer, it invests more and more in getting more and more surplus into its shops and restaurants, and as you can see, most European and North American countries fall between 150 and 200 percent of the nutritional requirements of their populations. So a country like America has twice as much food on its shop shelves and in its restaurants than is actually required to feed the American people. But the thing that really struck me, when I plotted all this data, and it was a lot of numbers, was that you can see how it levels off. Countries rapidly shoot towards that 150 mark, and then they level off, and they don't really go on rising as you might expect. So I decided to unpack that data a little bit further to see if that was true or false. And that's what I came up with. If you include not just the food that ends up in shops and restaurants, but also the food that people feed to livestock, the maize, the soy, the wheat, that humans could eat but choose to fatten livestock instead to produce increasing amounts of meat and dairy products, what you find is that most rich countries have between three and four times the amount of food that their population needs to feed itself. A country like America has four times the amount of food that it needs. When people talk about the need to increase global food production to feed those nine billion people that are expected on the planet by 2050, I always think of these graphs. The fact is, we have an enormous buffer in rich countries between ourselves and hunger. We've never had such gargantuan surpluses before. In many ways, this is a great success story of human civilization, of the agricultural surpluses that we set out to achieve 12,000 years ago. It is a success story. It has been a success story. But what we have to recognize now is that we are reaching the ecological limits that our planet can bear, and when we chop down forests, as we are every day, to grow more and more food, when we extract water from depleting water reserves, when we emit fossil fuel emissions in the quest to grow more and more food, and then we throw away so much of it, we have to think about what we can start saving.", "cs": "Čím je země bohatší, tím více investuje do většího a většího přebytku potravin v obchodech a restauracích a jak můžete vidět, většina evropských a severoamerických států se pohybuje v úrovni 150 až 200 procent celkových výživových potřeb své populace. Takže země jako USA mají dvakrát více jídla v obchodech a v restauracích, než kolik obyvatelstvo Spojených států potřebuje. Věc, která mě vážně překvapila, když jsem dával dohromady tyto údaje, a bylo to hodně čísel, byla ta, jak je to odstupňováno. Země se rychle dostanou nad úroveň 150 procent a potom se množství potravin srovnává a už nestoupá tak rychle, jak by se dalo očekávat. Takže jsem se rozhodl podívat se na ty údaje podrobněji, abych zjistil co je pravda a co ne. Zjistil jsem toto. Pokud vezmete v úvahu nejen jídlo, které skončí v obchodech a v restauracích, ale také jídlo, kterým lidé krmí hospodářská zvířata, kukuřici, sóju, pšenici, potraviny, které lidé mohou jíst, ale místo toho jím vykrmují hospodářská zvířata, aby zvýšili produkci masa a mléčných výrobků, zjistíte, že ve většině bohatých zemí je třikrát až čtyřikrát více jídla, než kolik jejich obyvatelstvo potřebuje pro vlastní výživu. Země jako USA má čtyřikrát více potravin než potřebuje. Když lidé mluví o potřebě zvýšit globální produkci potravin, aby se nasytilo těch devět miliard lidí, kteří budou podle očekávání žít na naší planetě do roku 2050, vzpomenu si vždycky na tyhle grafy. Ve skutečnost máme v bohatých zemích enormní rezervu potravin. V minulosti jsme neměli nikdy tak obrovský přebytek jídla. V mnoha ohledech je to velký úspěch lidské civilizace a zemědělství, kterému jsme se začali věnovat před 12 tisíci lety. Je to mimořádný úspěch. Byl to mimořádný úspěch. Ale musíme si teď uvědomit, že dosahujeme ekologické hranice, kterou může naše planeta unést a pokud budeme kácet lesy tak, jak to ted každodenně děláme, abychom vypěstovali více a více potravin, když vyčerpáme vodu ze ztenčujícíh se vodních zásob, když budeme vypouštět emise z fosilních paliv při honbě za větší a větší produkcí potravin, a když jich tolik vyhodíme musíme začít uvažovat o tom, že můžeme začít šetřit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(2) European Commission, Report of the study group on the role of public finance in European integration (MacDougall Report), Brussels, 1977.(3) European aid received by Spain in the years following its accession represented 1 % of its GDP for a period of about a decade. Transport, a driving force for regional development an unsustainable mobility? When a railway line or motorway already runs through a sensitive area, residents are concerned at the prospect of any new project, even if it is only to widen an existing route. The third doubt is social and local. Who really benefits from new transport infrastructure? Will the expected ‘structuring effects’ in fact prove to be destructuring? Will the new motorway that is supposed to open up an outlying region instead speed up the exodus of jobs and the transfer of a section of the population to more developed areas? The expected convergence in living standards will thus be essentially achieved through the mobility of the labour force, which is contrary to any logic of solidarity. In particular, the public authorities must be very clear on the question of traffic risks: are they ready to assume responsibility for them or not? These are legitimate doubts. At a time when Europe’s population is entering a phase of near stability, and when the principles of sustainable development are gaining credence, transport infrastructure must no longer be presented as the magic wand that will solve all our problems.", "cs": "(2) Evropská komise, „Zpráva pracovní skupiny o úloze veřejných financí při evropské integraci“ (MacDougallova zpráva), Brusel, 1977.(3) Unijní pomoc Španělsku v letech po jeho přistoupení představovala 1 % HDP této země, a to po dobu zhruba deseti let.(4) Evropská komise, „Prioritní projekty transevropské dopravní sítě do roku 2020 – zpráva pracovní skupiny na vysoké úrovni“, Brusel, 2003. Což nehrozí, že výstavbou infrastruktury, zejména letišť a dálnic, podpoříme neudržitelný vývoj, pokud se mobility týče? Když ta či ona železniční trať nebo dálnice vede přes citlivou oblast, jsou přece místní obyvatelé znepokojeni návrhem nějakého dalšího projektu, i když by šlo jen o rozšíření něčeho, co už existuje. Třetí pochybnost je charakteru sociálního a místního. Kdo má skutečně prospěch z nové dopravní infrastruktury? Nestane se očekávaný „strukturální efekt“ nakonec „destruktivním“? Neurychlí nová dálnice, která má více zpřístupnit odlehlý kraj, odliv pracovních míst, a tudíž exodus části místního obyvatelstva do rozvinutějších oblastí? Předpokládaného sblížení životní úrovně je pak v zásadě dosaženo mobilitou pracovní síly, což je v protikladu s jakoukoliv logikou solidarity. Zejména veřejná správa pak musí mít jasno ve věci rizik spojených s objemem dopravy a v tom, zda je, či není připravena nést za ně odpovědnost. Toto všechno jsou oprávněné pochybnosti. V čase, kdy obyvatelstvo Evropy vstupuje do téměř stabilního období a principy udržitelného rozvoje získávají na věrohodnosti, se již dopravní infrastruktura nesmí prezentovat coby jakýsi kouzelný proutek, s jehož pomocí vyřešíme všechny naše problémy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Německo, které vyváží značný objem investičního zboží, těžilo více než ostatní členské země eurozóny z investičního boomu v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách. Růst rozvíjejících se ekonomik však dnes výrazně zpomaluje, což platí i o Číně, kde se poptávka přesouvá od investic ke spotřebě. To podkopává německý růst a prospívá jihoevropským zemím, které vyvážejí víc spotřebního zboží. Probíhající posun hospodářské a politické mocenské dynamiky v Evropě bude mít pravděpodobně velký vliv na fungování EU – a zejména na fungování eurozóny. Bez silného Německa, které by vymáhalo fiskální omezení a naléhalo na zavádění obtížných, ale nezbytných strukturálních reforem, mohou například ostatní země ztratit motivaci dělat, co je třeba pro zajištění dlouhodobé spravedlnosti a stability. Zůstane-li inflace nízká, mohla by ECB cítit volnější ruku k uskutečňování dalších kol měnového stimulu, což by dále podkopalo fiskální cíle. Stručně řečeno platí, že možná směřujeme k méně „germánské“ hospodářské politice v eurozóně. To by sice mohlo zvýšit popularitu EU na okrajích, ale také by to mohlo zesílit odpor k členství v EU v Německu – v zemi, která navzdory slábnoucí hospodářské síle zůstává důležitým dílem integrační skládanky.", "en": "Germany, which exports a large volume of investment goods, benefited more than other eurozone member countries from the investment boom in China and other emerging economies. But emerging-economy growth is now slowing considerably, including in China, where demand is shifting from investment toward consumption. This tends to undermine German growth and benefit southern European countries, which export more consumer goods. The ongoing shift in Europe’s economic and political power dynamics is likely to have a major impact on the EU’s functioning – and especially that of the eurozone. For example, without a strong Germany to enforce the eurozone’s fiscal strictures and urge the implementation of difficult but necessary structural reforms, countries may lose their motivation to do what is needed to ensure fairness and stability in the long term. If inflation remains low, the ECB might feel freer to pursue further rounds of monetary stimulus, undermining fiscal objectives further. In short, we may be headed toward a less “Germanic” economic policy in the eurozone. While that might enhance the EU’s popularity in the periphery, it could increase resistance to EU membership in Germany – a country that, despite its waning economic strength, remains an important piece of the integration puzzle."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Oliver was an extremely dashing, handsome, charming and largely unstable male that I completely lost my heart to. (Laughter) He was a Bernese mountain dog, and my ex-husband and I adopted him, and about six months in, we realized that he was a mess. He had such paralyzing separation anxiety that we couldn't leave him alone. Once, he jumped out of our third floor apartment. He ate fabric. He ate things, recyclables. He hunted flies that didn't exist. He suffered from hallucinations. He was diagnosed with a canine compulsive disorder and that's really just the tip of the iceberg. But like with humans, sometimes it's six months in before you realize that the person that you love has some issues. (Laughter) And most of us do not take the person we're dating back to the bar where we met them or give them back to the friend that introduced us, or sign them back up on Match.com. (Laughter) We love them anyway, and we stick to it, and that is what I did with my dog. And I was a — I'd studied biology. I have a Ph.D. in history of science from MIT, and had you asked me 10 years ago if a dog I loved, or just dogs generally, had emotions, I would have said yes, but I'm not sure that I would have told you that they can also wind up with an anxiety disorder, a Prozac prescription and a therapist. But then, I fell in love, and I realized that they can, and actually trying to help my own dog overcome his panic and his anxiety, it just changed my life. It cracked open my world. And I spent the last seven years, actually, looking into this topic of mental illness in other animals. Can they be mentally ill like people, and if so, what does it mean about us? And what I discovered is that I do believe they can suffer from mental illness, and actually looking and trying to identify mental illness in them often helps us be better friends to them and also can help us better understand ourselves. So let's talk about diagnosis for a minute.", "cs": "Oliver byl extrémně temperamentní, hezký, okouzlující a především nestabilní samec, do kterého jsem se zcela zamilovala. (Smích) Byl to Bernský salašnický pes. S bývalým manželem jsme ho adoptovali a asi za 6 měsíců jsme zjistili, že je vyšinutý. Měl natolik paralyzující separační úzkost, že jsme ho nemohli nechat o samotě. Jednou nám vyskočil z bytu ve třetím podlaží. Jedl látku. Jedl recyklovatelné věci. Lovil mouchy, které neexistovaly. Trpěl halucinacemi. Byla mu diagnostikována psí kompulzivní porucha, a to je vlastně jen vrcholek ledovce. Ale jako u lidí, někdy trvá 6 měsíců, než zjistíte, že člověk, kterého milujete, má své problémy. (Smích) A většina z nás tohoto člověka nevrací zpět do baru, kde jej potkala, ani ho nevrací kamarádovi, který je seznámil, ani ho nepřihlašuje zpátky na Match.com. (Smích) Milujeme ho pořád a zůstaneme u toho, a to jsem udělala se svým psem. Byla jsem -- studovala jsem biologii. Mám doktorát z historie vědy na MIT, a pokud byste se mě před 10 lety zeptali, jestli pes, kterého miluji, nebo psi obecně, mají emoce, odpověděla bych ano. Ale nejsem si jistá, zda bych vám řekla, že mohou také skončit s úzkostnou poruchou, předpisem na Prozac a terapeutem. Pak jsem se ale zamilovala a zjistila, že mohou. Snaha pomoct vlastnímu psovi překonat paniku a úzkost mi změnilo život. Pootevřelo mi to svět. Vlastně jsem strávila posledních sedm let pohledem do oblasti duševních chorob zvířat. Mohou být duševně nemocná jako lidé? Pokud ano, co to vypovídá o nás? Zjistila jsem, že věřím, že mohou trpět duševními chorobami. Hledání a snaha identifikovat duševní onemocnění u zvířat nám často pomáhají stát se jim lepšími přáteli, a také nám mohou pomoct lépe porozumět sami sobě. Pojďme se chvilku bavit o diagnózách."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well how else can we create new ideas? That's one reason. Globalize trade. How else can we create new ideas? Well, more idea creators. Now idea creators, they come from all walks of life. Artists and innovators -- many of the people you've seen on this stage. I'm going to focus on scientists and engineers because I have some data on that, and I'm a data person. Now, today, less than one-tenth of one percent of the world's population are scientists and engineers. (Laughter) The United States has been an idea leader. A large fraction of those people are in the United States. But the U.S. is losing its idea leadership. And for that I am very grateful. That is a good thing. It is fortunate that we are becoming less of an idea leader because for too long the United States, and a handful of other developed countries, have shouldered the entire burden of research and development. But consider the following: if the world as a whole were as wealthy as the United States is now there would be more than five times as many scientists and engineers contributing to ideas which benefit everyone, which are shared by everyone. I think of the great Indian mathematician, Ramanujan. How many Ramanujans are there in India today toiling in the fields, barely able to feed themselves, when they could be feeding the world? Now we're not there yet. But it is going to happen in this century. The real tragedy of the last century is this: if you think about the world's population as a giant computer, a massively parallel processor, then the great tragedy has been that billions of our processors have been off line. But in this century China is coming on line. India is coming on line. Africa is coming on line. We will see an Einstein in Africa in this century. Here is just some data. This is China. 1996: less than one million new university students in China per year; 2006: over five million. Now think what this means. This means we all benefit when another country gets rich. We should not fear other countries becoming wealthy. That is something that we should embrace -- a wealthy China, a wealthy India, a wealthy Africa.", "cs": "Jak jinak lze vytvářet nové nápady? Globalizací, obchodem. To je jedna možnost. A další? Zvýšit počet kreativních lidí. Ti jsou všude na světě. Umělci, inovátoři, přednášející, kteří tu hovořili přede mnou. Zaměřím se teď na vědce a inženýry, protože o nich tady mám k dispozici čísla a já mám čísla rád. V současné době představují vědci a inženýři méně než desetinu jednoho procenta světové populace. (smích) Spojené státy jsou v této oblasti na předním místě. Velká část těchto lidí tedy žije v USA. Spojené státy ale toto svoje přední místo začínají ztrácet. A za to jsem rád. To je moc dobře. Je pozitivní sledovat, že už nejsme na špičce, protože USA a několik dalších rozvinutých zemí nesly břímě celé oblasti rozvoje a výzkumu příliš dlouho. Považte ale toto: kdyby byl zbytek světa tak bohatý jako USA, měli bychom 5krát více vědců a inženýrů, kteří by svými nápady obohacovali svět. Za příklad dávám skvělého indického matematika, Ramanujana. Kolik takových matematiků se dnes v Indii plahočí na polích, a sotva se uživí, a přitom by mohli nasytit svět? Ano, zatím k tomu nedošlo. Ale stane se to během tohoto století. Skutečnou tragédií 20. století bylo toto: představíme-li si lidstvo jako obrovský počítač, jako systém paralelně funkčních procesorů, největší tragédií bylo, že miliardy procesorů prostě nefungovaly. Během toho století začala fungovat Čína, zapojila se Indie, a začíná se rozjíždět Afrika. Jeden Einsten se během tohoto století narodí v Africe. Tady je několik číselných údajů z Číny. V roce 1966 studovalo v Číně méně než milion studentů za rok. V roce 2006 už to bylo 5 milionů. Zamyslete se nad tím. Když jedna země bohatne, prospěch z toho máme všichni. Neměli bychom mít strach z toho, že jiná země bohatne. Je to něco, o co bychom měli usilovat. Bohatá Čína, Indie, Afrika."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zrazená revoluce KYJEV – Ze zasněženého Kyjeva jsem s radostí a obdivem sledovala a sleduji úspěšné revoluce v Káhiře a Tunisu. Egypťané a Tunisané jsou právem hrdí na svou touhu pokojně svrhnout despotické vlády. Jako člověk, který stál v čele pokojné revoluce, však doufám, že tuto hrdost mírní pragmatismus, poněvadž změna režimu je pouze prvním krokem při zavádění demokracie podpořené vládou zákona. Jak totiž nyní dokládá moje země, Ukrajina, jakmile revoluční euforie opadne a vrátí se normálnost, mohou být demokratické revoluce zrazeny a zvráceny. Prvním ukrajinským ponaučením pro egyptské a tuniské demokraty je skutečnost, že volby ještě nedělají demokracii. Co když nepřátelé svobody využijí voleb k etablování své antidemokratické agendy? Co když elementy starého režimu nebo kádry radikálních menšin pouze předstírají, že si osvojili demokratické normy, aby mohli novou demokracii ukrást? V dnešní Ukrajině to nejsou abstraktní otázky. Nejenže je šest let po naší oranžové revoluci demokracie v mé zemi v ohrožení, ale vláda zákona je systematicky překrucována a naše státní nezávislost rozprodávána. Hybridní prezidentsko-parlamentní systém, který Ukrajina zavedla v rámci dohody zajišťující pokojný konec naší revoluce, je rozleptáván tak, aby se veškerá politická moc soustředila v rukou údajně demokraticky zvoleného prezidenta. Nelehký úděl Ukrajiny samozřejmě neznamená, že by lidé v Egyptě a Tunisku měli zavrhnout volání po svobodných volbách. Určení vůle lidu vyžaduje její vyjádření prostřednictvím hlasovací urny. Samotné volby však nemohou vyřešit zásadní politické problémy, jimž Egypt a Tunisko čelí. Zejména nemohou vytvořit liberální řád a otevřenou společnost. Aby byly volby účinné, musí jim předcházet rozsáhlá debata, v níž se vytvářejí politické argumenty, které se poté napadají, hájí a nakonec vtělují do podoby ideologicky soudržných stranických uskupení. Demokratický souhlas může být skutečně udělen, pouze když voliči vědí, s čím souhlasí. Každý, kdo odmítne veřejně obhajovat to, co má v úmyslu učinit, až bude u moci, případně o tom lže – tak jako to udělal současný ukrajinský prezident Viktor Janukovyč během své kampaně proti mně v loňském roce –, není stoupencem demokracie, za jejíž nastolení riskovali občané životy.", "en": "The Revolution Betrayed KYIV – From snowy Kyiv, I have watched the successful revolutions in Cairo and Tunis with joy and admiration. Egyptians and Tunisians are right to be proud of their desire to peacefully overthrow despotic governments. But, as someone who led a peaceful revolution, I hope that pride is tempered by pragmatism, because a change of regime is only the first step in establishing a democracy backed by the rule of law. Indeed, as my country, Ukraine, is now demonstrating, after revolutionary euphoria fades and normality returns, democratic revolutions can be betrayed and reversed. The first of Ukraine’s lessons for Egyptian and Tunisian democrats is that elections do not a democracy make. After all, what if the enemies of freedom use elections to entrench their anti-democratic agendas? What if elements of the old regime, or the cadres of militant minorities, only pretend to embrace democratic norms in order to hijack the new democracy? In Ukraine today, these are not abstract questions. Six years after our Orange Revolution, not only is my country’s democracy under threat, but the rule of law is being systematically perverted and our national independence bartered away. Indeed, the hybrid presidential/parliamentary system that Ukraine established as part of the settlement which brought a peaceful end to our revolution is being hollowed out in order to concentrate all political power in the hands of a supposedly democratically elected president. Of course, Ukraine’s plight does not mean that the people of Egypt and Tunisia should spurn the call for free elections. Determining the will of the people does require expression through the ballot box. But elections alone cannot solve the fundamental political problems confronting Egypt and Tunisia. In particular, they cannot create a liberal order and open society. To be effective, elections must be preceded by an extensive debate, in which political arguments are made, attacked, defended, and, ultimately, embodied in ideologically coherent party organizations. Democratic consent can truly be given only when voters know what they are consenting to. Whoever refuses to make a public case for what he or she intends to do when in power, or lies about it – as Ukraine’s current president, Viktor Yanukovych, did during his campaign against me last year – is no supporter of the democracy that citizens risked their lives to establish."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "SDG uznávají pozitivní příspěvek migrantů k začleňujícímu růstu i trvale udržitelnému rozvoji a je nejvyšší čas, aby naši lídři dostáli svým slibům. Vlády z celého světa se bohužel začaly věnovat spíše odrazování od migrace a omezování pohybu osob, místo aby lidské mobilitě vytvářely bezpečné a důstojné kanály. Není nijak překvapivé, že tato posedlost kontrolou má jen pramalý dopad na neuspořádané migrační toky, poněvadž jde proti působení tržních sil a dynamice osobních aspirací. Populističtí politici současné situace využívají, když politizují migraci a dělají z migrantů viníky společensko-ekonomických problémů, jako jsou nezaměstnanost, přetížené sociální systémy a zhoršování sociální soudržnosti. Stále však existuje prostor k naději. Když se vedoucí světoví představitelé sešli 19. září na summitu OSN pro uprchlíky a běžence, znovu položili důraz na lidská práva migrantů a zavázali se k posílení globálního řízení v této otázce. Těžištěm jednomyslně schválené Newyorské deklarace je závazek rozvíjet dvě globální dohody: sdílení zodpovědnosti za přijímání uprchlíků a zajišťování spořádané, bezpečné, poklidné a zodpovědné migrace. Druhou dohodu navrhla bangladéšská vláda v dubnu 2016. Tato úmluva, která bude schválena na mezivládní konferenci v roce 2018, nabízí historickou příležitost zlepšit způsob, jímž vlády a další zainteresované strany spolupracují v oblasti migrace. Budování zdí a diskriminace migrantů či uprchlíků na základě etnického původu nebo náboženství je v přímém rozporu s agendou SDG 2030, která si klade za cíl vysvobozovat lidi z okovů chudoby, snižovat nerovnost a podporovat sdílenou prosperitu.", "en": "The SDGs acknowledge migrants’ positive contribution to inclusive growth and sustainable development, and it is high time that our leaders follow through on their promises. Sadly, governments worldwide have become preoccupied with deterring migration and restricting people’s movement, rather than creating safe, dignified channels for human mobility. Unsurprisingly, this obsession with control has had little impact on irregular migration flows, because it runs counter to the pull of market forces and the push of personal aspirations. Populist politicians have taken advantage of the current situation by politicizing migration and scapegoating migrants for socioeconomic problems such as unemployment, welfare-system strains, and deteriorating social cohesion. But there is still room for hope. When world leaders gathered at the UN Summit for Refugees and Migrants on September 19, they reaffirmed migrants’ human rights and committed to strengthening global governance on this issue. At the center of the summit’s unanimously adopted New York Declaration is a commitment to develop two global compacts: to share responsibility for taking in refugees, and to ensure orderly, safe, regular, and responsible migration. The government of Bangladesh proposed the second compact in April 2016. That compact, which will be adopted at an inter-governmental conference in 2018, offers an historic opportunity to improve the way governments and other stakeholders cooperate on migration. Building walls and discriminating against migrants or refugees on the basis of ethnicity or religion is antithetical to the 2030 SDG agenda, which aims to free people from the shackles of poverty, reduce inequality, and promote shared prosperity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak dále s Evropou? Rok 2005 byl pro Evropu v mnoha ohledech annus horibilis. Začal dobře, když španělští voliči schválili návrh ústavy Evropské unie, ale záhy poté ztrpkl, když jej francouzští a holandští voliči zavrhli. Tato referenda částečně odrážela nespokojenost s domácí politikou a částečně zklamání ze způsobu, jakým vlády přistupují k evropským záležitostem. Také vlády promptně přispěly svou troškou do mlýna. Pár dní po referendech se nedokázaly dohodnout na rozpočtu EU na léta 2007-13. Mezi francouzskými a britskými představiteli se přitom rozhořel vzrušený spor, který rozvrátil následný summit, než se Británie v červenci ujala šestiměsíčního rotujícího předsednictví EU. Za normálních okolností využívají země předsednictví EU k tomu, aby prokázaly svou schopnost řešit problémy a posouvat unii vpřed. Británie však k počátku prosince setrvává v nečinnosti. Kromě toho, že pohřbila návrh ústavy, se také do značné míry vyhýbala rozpočtové otázce. Naděje, že se jí v letošním roce podaří dosáhnout schválení rozpočtu, jsou nepatrné, a pokud se tento spor brzy nevyřeší, unie nebude mít do roku 2007 provozní rozpočet. A i kdyby byl rozpočet přijat, rakouské předsednictví, které začíná 1. ledna, rozhodně nebude mít nouzi o skličující záležitosti. Nejhlubším problémem je neschopnost Evropy růst rychlejším než hlemýždím tempem a poskytnout svým občanům pracovní místa. To se týká zejména „velké trojky“ – Francie, Německa a Itálie –, která vytváří 70% evropského HDP. Společnou reakcí přijatou v roce 2000 se stala „lisabonská strategie“, jejímž cílem je vytvořit z EU do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě“. Realističtěji řečeno má poskytnout vládám pobídky k provedení reforem, které budou stimulovat hospodářský růst a produktivitu. To znamená umlčet bezpočet zájmových skupin – od průmyslových lobby přes odbory až po zakořeněnou byrokracii –, které (zatím) úspěšně brání svá hájemství. Strategie je založena na „kolegiálním tlaku“ – vlády jmenují a pranýřují své protějšky, které nečiní dostatečný pokrok. V praxi se však z kolegiálního tlaku stalo kolegiální spiklenectví. Když se vedoucí představitelé členských zemí EU na jaře sešli, aby vyhodnotili dosavadní pokrok, s lítostí připustili, že cíl lisabonské strategie se pravděpodobně nepodaří naplnit. To nejlepší, co by nyní mohli učinit, by bylo odhodit masku strategie a pokračovat v řešení ostatních problémů.", "en": "What Next for Europe? In many ways, 2005 has been Europe’s annus horibilis. It began well, when Spanish voters approved the draft European Union constitution, but it turned sour when French and Dutch voters spurned it soon after. Those votes partly reflected displeasure with domestic policies, and partly disappointment with the way governments conduct European affairs. Governments promptly obliged with more of the same. Within days of the votes, they failed to agree on the EU budget for 2007-13. French and British leaders engaged in a heated quarrel that derailed the subsequent summit, before Britain assumed the rotating six-month EU presidency in July. Normally, countries use their EU presidencies to display their ability to solve problems and move the Union forward. But, as of early December, Britain has remained dormant. Besides burying the draft constitution, it has largely sidestepped the budget issue. Chances that it gets the budget approved this year are slim, and, unless the dispute is resolved soon, the Union will not have an operational budget by 2007. Even if a budget is adopted, there is no lack of depressing business for the Austrian presidency, which starts on January 1. The deepest problem is Europe’s inability to grow at more than a snail’s pace and to provide jobs to its citizens. This is mostly due to the Big Three – France, Germany, and Italy – which produce 70% of Europe’s GDP. The collective response, adopted in 2000, has been the “Lisbon Strategy,” which aims at making the EU “the most dynamic and competitive knowledge-based economy in the world” by 2010. More realistically, it is designed to provide governments with the incentive to undertake the reforms that stimulate economic growth and productivity. That means facing down the myriad interest groups – from industry lobbies to trade unions and entrenched bureaucracies – that have (so far) successfully protected their turfs. The strategy rests on peer pressure, naming and shaming governments that fail to make progress. In practice, however, peer pressure has become peer collusion. When EU leaders met last spring to assess progress, they pitifully recognized that the Lisbon Strategy’s goal was unlikely to be met. The best that they could do now would be to dump the pretense of a strategy and carry on with the other business."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Almost all national and regional ombudsman offices throughout Europe contribute to and consult the Daily News on a regular basis.In 2008, the discussion forum continued to provide a very useful way for ombudsman offices to share information through the posting of questions and answers. Several major discussions were initiated in this way. They covered issues as diverse as the right to strike, freedom of assembly, police oversight mechanisms, euthanasia, disclosure of medical data, the problem of homelessness, access to healthcare for asylum seekers, access to employment within the public sector, and the submission of complaints by e-mail.The discussion forum's contents include an authoritative list of national and regional ombudsmen in the EU Member States, Norway, Iceland, and the applicant countries for EU membership. The list is updated whenever the contact details for an ombudsman office change and is thus an indispensable resource for ombudsmen throughout Europe. During the year, the Ombudsman's efforts to collaborate with his counterparts stretched beyond the activities of the European Network of Ombudsmen. With a view to promoting ombudsmanship and exchanging best practice, Mr DIAMANDOUROS and his staff attended events organised by national and regional ombudsmen throughout Europe, including in Belgium, Bulgaria, Estonia, France, Ireland, and Italy. These events covered issues ranging from access to documents to the establishment of ombudsman networks. The European Ombudsman and his staff also met with a wide range of ombudsmen and representatives of ombudsman institutions from within the EU and further afield during 2008. The European Ombudsman is committed to ensuring that any person or organisation who might have a problem with the EU institutions and bodies is aware of the right to complain to him about The European Ombudsman is committed to ensuring that any person or organisation who might have a problem with the EU institutions and bodies is aware of the right to complain to him about maladministration. maladministration. Awareness-raising efforts were further intensified during 2008, with around 135 presentations made by the Ombudsman and his staff. Moreover, a new Unit, the Media, Enterprise and Civil Society Unit, was established in the Ombudsman's Brussels antenna, with the aim of reaching out to citizens, NGOs, associations and companies.This section gives an overview of the myriad ways in which the Ombudsman sought to raise awareness about the right to complain during the year. Conferences and meetings Involving the Ombudsman The Ombudsman spent considerable time in 2008 meeting with key stakeholders to explain his services.", "cs": "Do Denních zpráv pravidelně přispívají nebo v nich hledají informace téměř všechny úřady národních a regionálních veřejných ochránců práv v celé Evropě.Diskusní fórum bylo v roce 2008 pro úřady veřejných ochránců práv i nadále velmi užitečným prostředkem k výměně informací formou otázek a odpovědí. Tímto způsobem bylo zahájeno několik významných diskusí, které se týkaly tak rozmanitých otázek, jako jsou právo na stávku, svoboda shromažďování, mechanismy policejního dohledu, eutanazie, zveřejňování lékařských údajů, problém bezdomovectví, přístup žadatelů o azyl ke zdravotní péči, přístup k pracovním místům v rámci veřejného sektoru a podávání stížností elektronickou poštou.Obsah diskusního fóra zahrnuje oficiální seznam národních a regionálních veřejných ochránců práv v členských státech EU, v Norsku, na Islandu a v zemích žádajících o členství v EU. Seznam je aktualizován při každé změně kontaktních údajů některého úřadu veřejného ochránce práv, a proto je nezbytným zdrojem informací pro veřejné ochránce práv v celé Evropě. V průběhu roku přesáhlo úsilí veřejného ochránce práv o spolupráci se svými protějšky rámec činností Evropské sítě veřejných ochránců práv. S cílem šířit povědomí o veřejných ochráncích práv a vyměňovat si osvědčené postupy se pan DIamanDoUros a zaměstnanci jeho úřadu zúčastnili akcí pořádaných národními a regionálními veřejnými ochránci práv z celé Evropy, včetně Belgie, Bulharska, Estonska, Francie, Irska a Itálie. Tyto akce se týkaly témat od přístupu k dokumentům až po vytvoření sítí veřejných ochránců práv. Evropský veřejný ochránce práv a zaměstnanci jeho úřadu se během roku 2008 rovněž setkali s celou řadou veřejných ochránců práv a zástupců jejich úřadů z EU i z dalších oblastí. Povinností evropského veřejného ochránce práv je zajistit, aby všechny osoby nebo organizace, které by mohly mít problémy s orgány a institucemi EU, věděly o právu podat veřejnému ochránci Povinnost� evropského veřejného ochránce práv je zajistit, aby všechny osoby nebo organizace, které by mohly mít problémy s orgány a institucemi EU, věděly o právu podat veřejnému ochránci práv st�žnost na nesprávný úřední postup. práv stížnost na nesprávný úřední postup. Úsilí o zvyšování povědomí bylo v roce 2008 opět zintenzivněno a veřejný ochránce práv a zaměstnanci jeho úřadu uspořádali okolo 135 prezentací. V bruselské kanceláři veřejného ochránce práv bylo kromě toho zřízeno nové oddělení, oddělení pro sdělovací prostředky, podniky a občanskou společnost, jehož cílem je informovat občany, nevládní organizace, sdružení a společnosti. ■■Konference a setkání Za účasti veřejného ochránce práv Veřejný ochránce práv strávil v roce 2008 hodně času na setkáních s klíčovými zainteresovanými subjekty, jež informoval o službách poskytovaných jeho úřadem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And when he finally woke up to his situation and understood the implications, he was already in too deep. Max Vision, aka ICEMAN -- mastermind of CardersMarket. Born in Meridian, Idaho. Max Vision was one of the best penetration testers working out of Santa Clara, California in the late 90s for private companies and voluntarily for the FBI. Now in the late 1990s, he discovered a vulnerability on all U.S. government networks, and he went in and patched it up -- because this included nuclear research facilities -- sparing the American government a huge security embarrassment. But also, because he was an inveterate hacker, he left a tiny digital wormhole through which he alone could crawl. But this was spotted by an eagle-eye investigator, and he was convicted. At his open prison, he came under the influence of financial fraudsters, and those financial fraudsters persuaded him to work for them on his release. And this man with a planetary-sized brain is now serving a 13-year sentence in California. Adewale Taiwo, aka FreddyBB -- master bank account cracker from Abuja in Nigeria. He set up his prosaically entitled newsgroup, bankfrauds@yahoo.co.uk before arriving in Britain in 2005 to take a Masters in chemical engineering at Manchester University. He impressed in the private sector, developing chemical applications for the oil industry while simultaneously running a worldwide bank and credit card fraud operation that was worth millions until his arrest in 2008. And then finally, Cagatay Evyapan, aka Cha0 -- one of the most remarkable hackers ever, from Ankara in Turkey.", "cs": "Ale když se probral, uvědomil si svoji situaci a pochopil důsledky toho, co dělal, vězel v tom už příliš hluboko. Max Vision alias ICEMAN- vůdčí osobnost CardersMarketu. Narozen ve městě Meridian v Idahu. Max Vision byl jedním z nejlepších bezpečnostních analytiků, pracoval v Santa Claře uprostřed Silicon Valley na konci 90. let pro soukromé společnosti a dobrovolně i pro FBI. Na sklonku devadesátých let odhalil slabinu všech amerických vládních sítí, a taky ji odstranil- protože se bavíme i o jaderných laboratořích- čímž ušetřil vládě USA obrovské problémy. Jenže protože byl taky nenapravitelný hacker, nechal si v systému maličká zadní vrátka, kterými se mohl protáhnout jen on. Ale načapal ho pozorný vyšetřovatel a byl odsouzen. Při výkonu trestu ve věznici s minimální ostrahou se dostal pod vliv finančních podvodníků a tihle podvodníci ho přesvědčili, aby pro ně pracoval až bude zase venku. A tenhle muž s obřím mozkem si teď odpykává třináctiletý trest v Kalifornii. Adewale Taiwo alias FreddyBB- mistrný zloděj přístupů k bankovním účtům z Abudži v Nigérii. založil jednoduše nazvanou diskusní skupinu, bankovnipodvody@yahoo.co.uk ještě než přicestoval do Británie v roce 2005, aby studoval chemické inženýrství na univerzitě v Manchesteru. Ohromil soukromý sektor, když vyvíjel chemické aplikace pro ropný průmysl, zatímco souběžně vedl celosvětovou organizaci specializovanou na podvody v mnohamilionové hodnotě až do svého zatčení v roce 2008. A nakonec, Cagatay Evyapan alias Cha0- jeden z nejpozoruhodnějších hackerů vůbec, z Ankary v Turecku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během období klesající inflace, které začalo v dubnu 1980, převyšoval v USA výnos z desetiletých dluhopisů ministerstva financí míru inflace v průměru o 4,14%. Neschopnost veřejnosti rozpoznat inflační trendy zapříčinila to, že až do roku 1980, kdy byla inflace jen o málo nižší než výnosy, byly dlouhodobé dluhopisy ubohou investicí, a poté ovšem, když klesající inflace a vysoké výnosy zaručovaly velké reálné zisky, byly investicí lukrativní. Investoři znovu opakují svou chybu a určují ceny dluhopisů v souladu se svým očekáváním, že klesající inflační trend bude pokračovat až do deflační oblasti. Současné nízké dlouhodobé sazby skutečně naznačují, že se investoři domnívají, že klesající trend bude pokračovat i v následujících deseti letech stejným tempem jako od roku 1980, což by znamenalo, že se do roku 2013 míra inflace v USA sníží z nynějších 2,1% na nulu nebo i níž. Je to rozumné? Téměř určitě ne. Žádná centrální banka nestrpí deflaci dlouhodobě a nynější úroveň inflace zřejmě představuje spodní hranici toho, co většina měnových orgánů považuje za přípustné. Zároveň platí, že žádný takto zřetelný horní limit inflace neexistuje. Jestliže tedy míra inflace dosahuje dlouhodobého spodního limitu, bylo by správné v dlouhodobém horizontu očekávat vyšší , nikoliv nižší míru inflace. Současná situace na trzích s dluhopisy to nereflektuje, neboť veřejnost přehnaně vnímá hovory o deflaci, v nichž se Japonsko využívá jako strašák. Ale i v Japonsku se od roku 1998 roční deflace pohybovala jen kolem 0,7% a způsobila ji chyba v měnové politice, která se pravděpodobně nebude opakovat. Japonsko je po roce 1945 skutečně jediným příkladem deflace v rozvinuté zemi. Proč by tedy chybná politika japonské centrální banky měla určovat trendy světových měr inflace? Ve skutečnosti to může být právě naopak: boj proti deflaci by mohl mít nepříznivé dopady a zapříčinit vznik vysoké inflace. Právě toho se obával někdejší guvernér japonské centrální banky Masaru Hajami, když vzdoroval požadavkům na silnější měnové stimuly. Jeho obavy byly oprávněné: prudký nárůst množství peněz v oběhu může mít nečekané a těžko měřitelné pozdější dopady. Nekonvenční měnové politiky, které by bylo možné využít jako ochranu před deflací, by rovněž znamenaly riziko přehnané reakce a obnovy inflace. Strach z deflace je dnes ale natolik rozšířený, že pokud inflace překročí cíl, centrální banky se pokusí pouze zastavit další inflaci, nikoliv vrátit níž úroveň spotřebitelských cen, neboť to by znamenalo deflaci.", "en": "In the US, yields on ten-year Treasuries have averaged 4.14% above the rate of inflation throughout the period of declining inflation that began in April 1980. The public's failure to recognize inflation trends meant that long-term bonds were a terrible investment until 1980, when inflation was only a little lower than yields, and a lucrative investment thereafter, when declining inflation and high yields guaranteed large real gains. Investors are again making the mistake of pricing bonds in expectation that the downward trend of inflation will continue into deflationary territory. Indeed, today's low long-term rates suggest that investors are projecting the downward trend to continue over the next ten years at the same pace that it has done since 1980, implying that the current US inflation rate of 2.1% would fall to zero or below by 2013. Is this reasonable? Almost certainly not. No central bank would permit deflation for long, and the current level of inflation probably represents the lower boundary that most monetary authorities consider acceptable. At the same time, there is no such clear upper bound to inflation. So with inflation rates near their long-term lower bound, the expectation should be for higher , not lower, inflation rates over the longer term. The current situation in the bond markets does not reflect this because of public overreaction to the talk of deflation, with Japan used as a scarecrow. But even in Japan, annual deflation has been only about 0.7% since 1998, and was caused by a monetary-policy error unlikely to be repeated. Japan is really the only example of advanced-country deflation in the post-1945 era. So why should bad policy by the Bank of Japan set the trend for world inflation rates? Indeed, the opposite may be the case: combating deflation could have the perverse effect of creating high inflation. This is what Masuru Hayami, the former governor of the Bank of Japan, feared when he resisted calls for more monetary stimulus. He was right to worry: a sharply expanding money supply may have unexpected and unquantifiable lagged effects. The kinds of heterodox monetary policy that might be used to prevent deflation similarly risk an overreaction and renewed inflation. But fear of deflation is so widespread nowadays that if inflation overshoots the target, central banks will merely try to stop further inflation, rather than try to bring the consumer price level back down which would mean deflation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When the Ombudsman opens an inquiry into such a complaint, he is always careful to make clear to the complainant, where necessary, that the inquiry will not examine whether there is an infringement, because the European Ombudsman has no mandate to investigate the actions of Member State authorities. The Ombudsman's inquiry is only directed at examining the Commission's behaviour in analysing and treating the infringement complaint presented to it. The Ombudsman can deal with both procedural and substantive aspects of the Commission's behaviour. However, the Ombudsman's inquiries and conclusions fully respect the Commission's discretionary powers, recognised by the Treaties and the case-law of the Community courts, when deciding whether or not to start an infringement procedure and to bring a case before the Court of Justice against the Member State concerned.As regards the Commission's procedural obligations towards complainants, the Ombudsman's main point of reference is a Communication issued by the Commission in 200222. The Communication lays down a certain number of procedural obligations relating to the registration of complaints submitted to the Commission and the exceptions to this obligation, as well as deadlines for dealing with complaints and for informing the complainants. This Communication was issued in 2002, as a response to the Ombudsman's previous inquiries and criticisms he had expressed towards the Commission in relation to these matters. The Ombudsman considers this Communication to constitute a very important step forward in terms of increasing the trust citizens have in the Commission as the guardian of the Treaty.", "cs": "Když veřejný ochránce práv zahájí šetření takové stížnosti, stěžovatele v nutných případech vždy jasně upozorní na to, že šetření nebude zkoumat, zda došlo k porušení předpisů, neboť v působnosti evropského veřejného ochránce práv není šetřit kroky orgánů členských států. Šetření veřejného ochránce práv je nasměrováno pouze na přezkoumání jednání Komise při analýze a vyřizování stížnosti na protiprávní jednání, která jí je předložena. Veřejný ochránce práv může projednávat procesní i věcné aspekty jednání Komise. Šetření a závěry veřejného ochránce práv však plně respektují rozhodovací pravomoci Komise, které jsou uznány ve Smlouvách a judikatuře soudů Společenství, když rozhoduje, zda zahájí či nezahájí vyšetřovací řízení nebo zda u Soudního dvora podá žalobu na dotyčný členský stát.Co se týče procesních povinností Komise vůči stěžovatelům, hlavním referenčním dokumentem pro veřejného ochránce práv je sdělení, které Komise vydala v roce 200222. Sdělení stanoví určitý počet procesních povinností v souvislosti s registrací stížností předložených Komisi a výjimek z této povinnosti, jakož i lhůt pro vyřízení stížností a informování stěžovatelů. Toto sdělení bylo vydáno v roce 2002 jako reakce na předchozí šetření veřejného ochránce práv a kritiku, kterou vyslovil vůči Komisi ve vztahu k těmto záležitostem. Veřejný ochránce práv se domnívá, že toto sdělení představuje velmi důležitý krok vpřed, pokud jde o zvýšení důvěry občanů v Komisi jakožto strážce Smlouvy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And a part of that cost comes back home because people in the new member states buy most of their imported goods from the old members. In the period 2004-06, the old 15 member states contributed an average of 26 euro per year per citizen into the EU budget for enlargement. The new members’ share of the Union’s budget represents only 0.15% of the EU’s gross domestic product. This money is mainly spent on better infrastructure, which benefits businesses across the whole EU. Moreover, the new member economies are growing twice as fast as the older ones. The money spent to help develop these economies creates new business opportunities in old and new member states alike. TOO DANGEROUS? ? Enlargement enables the EU to extend its police and justice cooperation to the new member states, thus making the fight against crime and terrorism more effective. The more EU members integrate their crime-fighting efforts with their neighbours, the better they can protect Europe’s citizens. Security and justice are areas where the EU can clearly do more to protect its citizens than any one country can alone. The EU has developed police, customs and judicial cooperation to tackle terrorism, organised crime, drugs, trafficking in human beings and illegal migration that are now part of the common rules that all member states must apply. Food safety and animal health were key concerns in the accession negotiations. The EU took strict measures to bring the new members up to EU standards. Food processing plants, dairies and abattoirs which could not meet the standards had to close down before accession, and only those meeting the requirements were allowed to sell their products across the internal market. Pollution and environmental risks do not recognise state borders. Environmental protection and climate change are issues that need to be tackled at international and European level. Over the years, the EU has developed high environmental standards for cleaner air and water, protection of the marine environment, nature preservation and nuclear safety. All European citizens benefit from these improvements. The accession process is an effective tool for exporting these high European standards to candidate countries. Their environmental standards have been raised to a level sometimes higher than in the old member states. Enlargement means more environmental security, not less. TOO MANY? ? Shouldn’t we fix the borders of the EU once and for all? ?", "cs": "Přičemž část těchto peněz se vrátí zpět, protože lidé v nových členských státech nakupují většinu dováženého zboží ze starých členských států. V období let 2004-2006 zaplatilo 15 starých členských států do rozpočtu EU za rozvoj 10 nových členů v průměru 26 EUR na osobu ročně. Podíl nových členských států v rámci rozpočtu Unie představuje jen 0,15% hrubého domácího produktu EU. Tyto prostředky jdou především na zlepšení infrastruktury, což přináší prospěch podnikům v celé EU. Ekonomiky nových členů navíc rostou dvakrát rychleji než ve starých členských státech. Vynaložené prostředky na pomoc rozvoje těchto ekonomik vytvářejí nové obchodní příležitosti, a to jak v nových, tak i ve starých členských státech. PŘÍLIŠ NEBEZPEČNÉ? ? Rozšíření nám umožňuje rozšířit platnost pravidel Evropské unie týkajících se spolupráce policie a trestněprávních soudů do nových členských států, a zefektivňuje tím boj proti zločinu a terorismu. Čím více členské státy sjednotí své snahy k potírání zločinu se svými sousedy, tím lépe budou moci chránit evropské občany. Bezpečnost a spravedlnost jsou oblasti, kde je EU schopna udělat pro ochranu svých občanů více než kterákoli země samostatně. EU dosáhla spolupráce v policejní, celní a soudní oblasti za účelem potírání terorismu, organizovaného zločinu, drog, obchodování s lidmi a nezákonné migrace. Tyto oblasti jsou nyní součástí společných pravidel, která všechny členské státy musejí uplatňovat. Bezpečnost potravin a zdraví zvířat byly v rámci jednání o přistoupení klíčovými tématy. EU přijala přísná opatření, aby nové členské státy dosáhly souladu s normami EU. Závody na zpracování potravin, které nemohly uvedené normy splnit, musely být před přistoupením uzavřeny. Na vnitřním trhu mohly své výrobky prodávat pouze ty podniky, které odpovídaly stanoveným požadavkům. Znečištění a rizika týkající se životního prostředí neznají státních hranic. Ochrana životního prostředí a změna klimatu jsou otázky, které je potřeba řešit na mezinárodní a celoevropské úrovni. Postupem času EU vytvořila velmi přísné environmentální normy pro čistší ovzduší a vodu, na ochranu mořských oblastí, na ochranu přírody a pro jadernou bezpečnost. Tato zlepšení přinášejí prospěch všem evropským občanům. Proces přistoupení je účinným nástrojem, jak tyto přísné evropské normy předat kandidátským zemím. Jejich environmentální normy byly zpřísněny a jejich úroveň je nyní mnohdy vyšší než ve starých členských státech. Rozšíření tedy znamená zlepšení environmentální bezpečnosti, nikoli její ohrožení. PŘÍLIŠ MNOHO? ? Neměli bychom stanovit hranice EU jednou pro vždy? ?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Při nejhorším scénáři by prudce klesající ceny nemovitostí nebo snižující se víra v implicitní vládní garance zkombinovaly rizika vytvářená systémem stínového bankovnictví, což by těžce podkopalo finanční stabilitu Číny. Ačkoliv se tedy může zdát, že Čína se svými rezervami v zahraniční měně v objemu 3,5 bilionu dolarů ztělesňuje tendenci rozvíjejících se ekonomik přepojišťovat se vůči vnějším rizikům, ve skutečnosti tato země čelí stejným úvěrovým rizikům jako její protějšky. Rozdíl spočívá v tom, že Čína zavedla strukturální – a tedy trvalejší – úvěrovou politiku, zatímco jiné rozvíjející se ekonomiky jsou vtahovány do cyklické úvěrové horečky. Vzhledem k tomu, jak pomalu Čína zavádí alternativu k růstovému modelu taženému investicemi a financovanému dluhem, který v posledních dvaceti letech převažoval, představují její domácí úvěrová rizika nejvážnější ohrožení dnešní globální ekonomiky. Čína má možná dost finančních zdrojů, aby pokryla dluhový převis, avšak riskuje, že jí zůstane nízkopříjmová až středněpříjmová ekonomika, vysoká míra zadlužení a nominální tempa růstu zhruba o dvě třetiny nižší, než bylo sedmnáctiprocentní průměrné roční tempo dosažené v letech 2004-2011. To je špatná zpráva pro další rozvíjející se ekonomiky, jejichž vlastní růst je na čínském růstu silně závislý. Pokud vlády států s rozvíjejícími se trhy nevyužijí omezený prostor daný jejich rezervami v zahraniční měně a plovoucí měnou k zavedení životně důležitých strukturálních reforem, padne břemeno hospodářských změn na úrokové sazby, což zkombinuje důsledky zpomalujícího růstu s riziky spojenými se špatnými dluhy. Zda se z toho vyklube systémová záležitost, která bude mít dopad na celou globální ekonomiku, to bude záviset na Číně.", "en": "In a worst-case scenario, falling property prices or diminishing faith in implicit government guarantees would compound the risks generated by the shadow-banking system, severely undermining China’s financial stability. In that sense, although China, with its $3.5 trillion stock of foreign-exchange reserves, may seem to exemplify emerging economies’ tendency to be over-insured against external risks, it actually faces the same credit risks as its counterparts. The difference is that China has implemented structural – and thus longer-lasting – credit-based policies, while other emerging economies have been drawn into a cyclical lending binge. Indeed, China’s slowness to implement an alternative to the investment-led, debt-financed growth model that has prevailed for the last two decades means that its domestic credit risks are the most significant threat to the global economy today. While China may have the financial resources to cover its debt overhang, it risks being left with a low-to-middle-income economy, high debt levels, and nominal growth rates roughly two-thirds lower than the 17% average annual rate achieved in 2004-2011. This is bad news for other emerging economies, which have depended heavily on China’s growth for their own. Unless emerging-market governments take advantage of the limited space provided by their foreign-exchange reserves and floating currencies to enact vital structural reforms, the onus of adjustment will fall on interest rates, compounding the effects of slowing growth and the risks associated with bad debt. Whether this becomes a systemic issue affecting the entire global economy will hinge on China."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're ready to give you something for whatever it is they're hungry for.\" And that's the crux of it. If you don't want to be deceived, you have to know, what is it that you're hungry for? And we all kind of hate to admit it. We wish we were better husbands, better wives, smarter, more powerful, taller, richer -- the list goes on. Lying is an attempt to bridge that gap, to connect our wishes and our fantasies about who we wish we were, how we wish we could be, with what we're really like. And boy are we willing to fill in those gaps in our lives with lies. On a given day, studies show that you may be lied to anywhere from 10 to 200 times. Now granted, many of those are white lies. But in another study, it showed that strangers lied three times within the first 10 minutes of meeting each other. (Laughter) Now when we first hear this data, we recoil. We can't believe how prevalent lying is. We're essentially against lying. But if you look more closely, the plot actually thickens. We lie more to strangers than we lie to coworkers. Extroverts lie more than introverts. Men lie eight times more about themselves than they do other people. Women lie more to protect other people. If you're an average married couple, you're going to lie to your spouse in one out of every 10 interactions. Now, you may think that's bad.", "cs": "dát vám něco výměnou za to, po čem zase touží on.\" No a v tom je jádro věci. Pokud nechcete být oklamáni, musíte vědět, co je to, po čem toužíte? A všichni se bojíme si to přiznat. Přejeme si být lepšími manželi, lepšími ženami, chytřejší, mocnější, vyšší, bohatší .. a seznam pokračuje. Lhaní je pokus o překonání tohoto rozdílu, o spojení našich přání a fantazií o tom, kdo bychom chtěli být, mohli být, s tím, jací doopravdy jsme. A fakt jsme ochotni tyto rozdíly vyplnit lžemi. Stude ukazují, že za jediný den můžete být obelháni desetkrát až dvěstěkrát. Samozřejmě, mnoho z těchto lží je neškodných. V jiné studii se ukazuje, že dva neznámí lidé si zalžou třikrát v prvních 10 minutách setkání. (Smích) Když jsme prvně tato data slyšeli, tak nás to zarazilo. Nemůžeme uvěřit tomu, jak je lež běžná. V podstatě jsme proti lhaní. Ale když se nad tím více zamyslíte, dává to celkem smysl. Lžeme více neznámým lidem než spolupracovníkům. Extroverti lžou více než introverti. Muži o sobě lžou osmkrát více než o ostatních. Ženy lžou více aby ochránili jiné. Pokud jste v průměrném manželském svazku, tak svému protějšku lžete jednou z deseti případů. Možná, že se vám tohle zdá špatné."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If we wanted to translate the other 80 percent into Spanish, it would cost at least 50 million dollars -- and this is even at the most exploited, outsourcing country out there. So it would be very expensive. So what we want to do is, we want to get 100 million people translating the web into every major language for free. If this is what you want to do, you quickly realize you're going to run into two big hurdles, two big obstacles. The first one is a lack of bilinguals. So I don't even know if there exists 100 million people out there using the web who are bilingual enough to help us translate. That's a big problem. The other problem you're going to run into is a lack of motivation. How are we going to motivate people to actually translate the web for free? Normally, you have to pay people to do this. So how are we going to motivate them to do it for free? When we were starting to think about this, we were blocked by these two things. But then we realized, there's a way to solve both these problems with the same solution. To kill two birds with one stone. And that is to transform language translation into something that millions of people want to do and that also helps with the problem of lack of bilinguals, and that is language education. So it turns out that today, there are over 1.2 billion people learning a foreign language. People really want to learn a foreign language. And it's not just because they're being forced to do so in school. In the US alone, there are over five million people who have paid over $500 for software to learn a new language. So people really want to learn a new language. So what we've been working on for the last year and a half is a new website -- it's called Duolingo -- where the basic idea is people learn a new language for free while simultaneously translating the web. And so basically, they're learning by doing. So the way this works is whenever you're a just a beginner, we give you very simple sentences. There's a lot of very simple sentences on the web. We give you very simple sentences along with what each word means.", "cs": "stálo by to asi 50 milionů dolarů -- a to v té nejzneužívanější outsourcingové zemi vůbec. Takže by to bylo velice nákladné. Takže my chceme sehnat 100 milionů lidí na překlad webu do všech hlavních jazyků zadarmo. Ale když se do toho pustíte, brzy si uvědomíte, že máte dvě velké trhliny, dvě velké překážky. První je nedostatek bilingvních lidí. Já ani nevím, jestli na světě existuje 100 milionu lidí, kteří používají web a umí dva jazyky tak, aby mohli pomoci. To je velký problém. A ten druhý problém je nedostatek motivace. Jak chceme lidi motivovat, aby opravdu překládali web zdarma? Běžně za to lidem musíte platit. Tak jak je přimět, aby to udělali zdarma? Když o tom začneme přemýšlet, jsme omezeni těmi dvěmi věcmi. Ale pak jsme si uvědomili, že vlastně existuje způsob na řešení obou problémů naráz. Jak zabít dvě mouchy jednou ranou. A to tak, že změníte překládání, v něco, co miliony lidí chtějí dělat, a to také vyřeší problém s nedostatkem bilingválů, a to je výuka jazyků. Ukázalo se, že dnes se asi 1,2 miliardy lidí učí cizí jazyk. Lidé se opravdu chtějí cizí jazyk učit. Ne jen proto, že jsou k tomu nuceni ve škole. Například jen ve Spojených státech je přes 5 milionů lidí, kteří zaplatili přes 500 dolarů za software na výuku jazyků. Lidé se chtějí jazyky učit opravdu hodně. Takže na tom jsme pracovali přibližně poslední rok a půl -- stránka jménem Duolingo, kde hlavní myšlenkou je naučit lidi jazyky zdarma a zároveň překládat web. Takže se učí praxí. Funguje to tak, že když jste nováček, dostanete velice snadné věty. Těch je na webu samozřejmě plno. Dáme vám velice snadné věty společně s významem slov."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The same objectives are enshrined in the current Lifelong Learning Programme (2007–13) in the field of education and training. The programme contains a wealth of opportunities for language projects. I am confident that it will bring fresh impetus to transnational cooperation in the field of language teaching and learning. I hope you enjoy reading this brochure. It is a testimony to all the hard work and tremendous enthusiasm which have gone into producing this excellent work. These projects have already had a positive impact on in the daily life of thousands of European citizens and I feel sure they will provide a source of inspiration for future project promoters. Languages in the new Lifelong Learning Programme (2007–13): a few facts and figures figures What is the general objective of the programme? •To contribute through lifelong learning to the development of the Community as an advanced knowledge society, with sustainable economic development, more and better jobs and greater social cohesion•To foster interaction, cooperation and mobility between education and training systems within the Community, so that they become a world quality reference Which countries are taking part? •The Member States of the European Union •The EFTA/EEA countries(1) , the candidate countries, and the countries of the western Balkans and Switzerland, subject to certain conditions How do languages feature in the programme?", "cs": "Stejné úkoly jsou začleněny do současného programu celoživotního vzdělávání (2007–2013) v oblasti vzdělávání a odborné přípravy. Program obsahuje množství příležitostí pro jazykové projekty. Jsem přesvědčený, že to přinese nové podněty k nadnárodní spolupráci na poli výuky a studia jazyků. Doufám, že vás čtení této brožury zaujme. Je svědectvím těžké práce a úsilí, které byly vynaloženy na tuto vynikající práci. Tyto projekty již měly kladný dopad na denní život tisíce evropských občanů a jsem si jistý, že budou zdrojem inspirace pro zřizovatele budoucích projektů. Jazyky v programu celoživotního vzdělávání (2007–2013): několik faktů a čísel Co je obecným cílem programu? •Přispět formou celoživotního vzdělávání k rozvoji Společenství jako pokročilé znalostní společnosti, s udržitelným ekonomickým rozvojem, k více a lepším pracovním příležitostem a k větší sociální soudržnosti. •Snaží se vychovat k vzájemnému působení, spolupráci a mobilitě mezi systémy vzdělávání a odborné přípravy v rámci Společenství tak, aby se tyto prvky staly známkou světové kvality. Které země se účastní? •Členské státy Evropské unie •Země ESVO/EHP (1) , kandidátské země, země západního Balkánu a Švýcar- sko, za určitých podmínek. Jakou úlohu hrají v programu jazyky?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Otevření trhů a řádná aplikace evropských pravidel vytváří vládám úspory a přináší vyšší hodnotu za peníze daňových poplatníků. Jsem proto hluboce zklamán, že balík opatření přijatý v této oblasti v roce 2004 – jehož cílem bylo zjednodušení a modernizace procedur – nebyl několika členskými státy v dohodnuté lhůtě přejat. Varuji ty, kdo ještě nezačali konat, že podniknu veškeré nezbytné kroky, abych je konat přinutil. Nemůžeme se nadále zavazovat k vytvoření konkurenceschopnější Evropy a přitom si odepírat prostředky, jak toho dosáhnout. Snížení přejímacího deficitu je sice důležité, ale není to konečná stanice. Zapracování zákonů do národních právních soustav je jedna věc, avšak zajištění jejich řádné aplikace a vymáhání je věc druhá. A zatímco bilance přejímání vyznívá dobře, pokud jde o faktický stav věci, jsou vyhlídky méně růžové. Osmi členským státům se podařilo snížit počet prohřešků, které u nich komise shledala, avšak 17 členských zemí má prohřešků stejně nebo i více než loni ve stejnou dobu. Uznávám, že je zapotřebí těsné spolupráce a partnerství s členskými státy, a jsem připraven s nimi spolupracovat, jak budu moci, abych jim pomohl přejímat a správně aplikovat zákony EU. Já osobně se v případě prohřešků raději vyhýbám přestupkovým řízením, která jsou nákladná a časově náročná. Členské státy by však již měly vědět, že jim nic neodpustím. Mým úkolem je zajistit, aby byl zákon neohroženě a nestranně vymáhán, a přesně toto budu činit i nadále.", "en": "Opening up markets and applying European rules properly produces savings for governments and delivers better value for taxpayers’ money. I am, therefore, deeply disappointed that a package of measures adopted in this area in 2004 – aimed at simplifying and modernizing procedures – has not been transposed within the agreed deadline by several member states. I warn those that have not yet acted that I will take whatever steps are necessary to make them act. We cannot continue to commit ourselves to delivering a more competitive Europe while denying ourselves the means to achieve it. But reducing the transposition deficit, while important, is not the end of the game. Getting laws onto national statute books is one thing, ensuring they are properly applied and enforced is another. And while the story is good on transposition, it is less rosy when it comes to how things are working on the ground. Eight member states have managed to reduce the number of infringement cases taken against them by the Commission, but 17 have as many or more than they did this time last year. I appreciate that close cooperation and partnership with member states are required, and I am ready to work with them in whatever way I can to help them to transpose and apply EU law correctly. I prefer to avoid infringement cases, which are costly and time consuming. But member states should know by now that I am not a soft touch. My job is to ensure that the law is enforced without fear or favor, and that is what I will continue to do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak mohou rozvojové země financovat SDG? MANCHESTER – Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), které obsahují tak dalekosáhlé položky jako skoncovat do roku 2030 s chudobou ve všech podobách a zajistit kvalitní vzdělání pro všechny, jsou mnohem ambicióznější než předešlý program s názvem rozvojové cíle tisíciletí. Zda svět těchto cílů dosáhne, to bude záviset především na penězích – zejména na veřejných financích. Při financování agendy, jako je „Agenda trvale udržitelného rozvoje 2030“, která zahrnuje sedmnáct SDG, by tradičně hrála stěžejní roli takzvaná oficiální rozvojová pomoc (ODA). V době, kdy v některých největších tradičních dárcovských zemích – počínaje USA – nabývá vrchu nacionalistická rétorika a izolacionistická politika, však ODA nebude stačit. Zahraniční pomoc v posledních několika letech přinejlepším stagnuje – a její zvýšení není na obzoru. Strašák globální recese – kterého posiluje obchodní válka amerického prezidenta Donalda Trumpa – naopak přibližuje možnost snížení příjmů dárcovských vlád spolu s vyšší domácí poptávkou po veřejných výdajích. Nic z toho nevěstí pro toky zahraniční pomoci vůbec nic dobrého. Znamená to, že chtějí-li rozvojové země realizovat SDG, budou se muset stále více spoléhat na vlastní zdroje. A Agenda 2030 skutečně s tímto úkolem počítá: prvním cílem SDG17 je „posílit mobilizaci domácích zdrojů… za účelem zlepšení domácí schopnosti výběru daní a dalších příjmů“. Otázka zní, jak toho docílit.", "en": "How Can Developing Countries Pay for the SDGs? MANCHESTER – With objectives as far-reaching as ending poverty in all its forms and delivering quality education to all by 2030, the Sustainable Development Goals (SDGs) are highly ambitious – much more ambitious than their predecessor, the Millennium Development Goals. Whether or not the world achieves them will depend crucially on money – particularly public finance. Traditionally, official development assistance (ODA) would play a pivotal role in financing an agenda like the 2030 Sustainable Development Agenda, which encompasses the 17 SDGs. But at a time when nationalist rhetoric and isolationist policies are gaining traction in some of the world’s biggest traditional donor countries – beginning with the United States – ODA will not be sufficient. In fact, foreign aid has remained flat, at best, in the last few years – and there is no increase in sight. On the contrary, the specter of global recession – heightened by US President Donald Trump’s trade war – makes a reduction in donor governments’ revenues, together with increased domestic demand for public spending, a distinct possibility. None of this bodes well for foreign aid flows. This means that, to implement the SDGs, developing countries will need to rely increasingly on their own resources. And, in fact, the 2030 Agenda anticipates this imperative: SDG17’s first target is to “strengthen domestic resource mobilization … to improve domestic capacity for tax and other revenue collection.” The question is how."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Twelve years ago, I picked up a camera for the first time to film the olive harvest in a Palestinian village in the West Bank. I thought I was there to make a single documentary and would then move on to some other part of the world. But something kept bringing me back. Now, usually, when international audiences hear about that part of the world, they often just want that conflict to go away. The Israeli-Palestinian conflict is bad, and we wish it could just disappear. We feel much the same way about other conflicts around the world. But every time we turn our attention to the news, it seems like one more country has gone up in flames. So I've been wondering whether we should not start looking at conflict in a different way -- whether instead of simply wishing to end conflict, we focus instead on how to wage conflict. This has been a big question for me, one I've pursued together with my team at the nonprofit Just Vision. After witnessing several different kinds of struggles in the Middle East, I started noticing some patterns on the more successful ones. I wondered whether these variables held across cases, and if they did, what lessons we could glean for waging constructive conflict, in Palestine, Israel and elsewhere. There is some science about this. In a study of 323 major political conflicts from 1900 to 2006, Maria Stephan and Erica Chenoweth found that nonviolent campaigns were almost 100 percent more likely to lead to success than violent campaigns. Nonviolent campaigns are also less likely to cause physical harm to those waging the campaign, as well as their opponents. And, critically, they typically lead to more peaceful and democratic societies. In other words, nonviolent resistance is a more effective and constructive way of waging conflict. But if that's such an easy choice, why don't more groups use it? Political scientist Victor Asal and colleagues have looked at several factors that shape a political group's choice of tactics. And it turns out that the greatest predictor of a movement's decision to adopt nonviolence or violence is not whether that group is more left-wing or right-wing, not whether the group is more or less influenced by religious beliefs, not whether it's up against a democracy or a dictatorship, and not even the levels of repression that that group is facing.", "cs": "Před dvanácti lety jsem poprvé vzala do rukou kameru, abych natočila sklizeň oliv v palestinské vesnici na Západním břehu. Myslela jsem, že tam udělám jeden dokument a pak se přesunu do jiné části světa. Ale něco mě táhlo zpátky. Většinou, když slyší mezinárodní publikum o této části světa, často prostě chtějí, aby ten konflikt zmizel. Izraelsko - palestinský konflikt je špatný a přejeme si, aby prostě zmizel. Stejně se cítíme i ohledně jiných konfliktů po světě. Ale pokaždé, když obrátíme svou pozornost na zprávy, zdá se, že vzplála další země. Tak jsem přemýšlela, zda bychom se neměli začít dívat na konflikt jinak - jestli místo přání, aby konflikt skončil, jsme se neměli zaměřit na to, jak vést konflikt. To je pro mě velká otázka, kterou jsem se zabývala se svým týmem v neziskovce Just Vision. Po zhlédnutí nejrůznějších bojů na Středním východě, jsem si začala u těch úspěšnějších všímat některých vzorců. Přemýšlela jsem, zda jsou tyto proměnné stejné napříč případy a pokud ano, jaká poučení bychom mohli shromáždit o konstruktivním vedení konfliktu, v Palestině, Izraeli i jinde. Existují o tom nějaké poznatky. Ve studii 323 velkých politických konfliktů, z let 1900 až 2006, našly Maria Stephan a Erica Chenoweth, že nenásilné kampaně byly téměř o 100 % úspěšnější než násilné kampaně. Nenásilné kampaně také způsobí méně fyzických škod vůdcům kampaně i jejich oponentům. A hlavně obvykle vedou k pokojnějším a více demokratickým společnostem. Jinými slovy, nenásilný odpor je efektivnější a konstruktivnější způsob vedení konfliktu. Ale když je to tak jednoduchá volba, proč ji nevolí více skupin? Politický vědec Victor Asal a jeho kolegové se podívali na několik faktorů, které utvářejí výběr taktiky politické skupiny. A ukázalo se, že nejlepším ukazatelem rozhodnutí hnutí přijmout nenásilí nebo násilí není, zda je skupina více levicová nebo pravicová, ani zda je skupina více či méně ovlivněna náboženstvím, ani zda stojí proti demokracii nebo diktátorství, a ani stupeň represe, kterému čelí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozdíl mezi Latinskou Amerikou a Asií je téměř nesrovnatelný. V Číně se míra spoření a investic šplhá ke 40 procentům, běžný účet je v přebytku a státní dluh veškerý žádný. Vládní instituce jsou tržně orientované a obyvatelstvo je vzdělané, disciplinované a pružné v nabývání vědomostí. Odměny za riskování a iniciativy jsou okamžité a vysoce motivující. Samozřejmě i tak je Čína chudá země. Její HDP na obyvatele je o polovinu nižší než v Brazílii. Ovšem růst pobřežních oblastí Číny dnes místy činí i 15 procent a tak není důvodu pochybovat o tom, že do patnácti let Brazílii předežene. Navzdory jinak značným problémům jde v Číně zatím vše dobře, hlavně díky obrovskému přílivu přímých zahraničních investic a blížícím se výhodám z členství ve Světové obchodní organizaci. V Latinské Americe naproti tomu pokračuje rozklad: vlády ustupují od reforem a ekonomika ztrácí půdu pod nohama. Latinské Americe se vedlo dobře, když do ní tekly peníze, ale tyhle časy jsou ty tam. V příštích letech čekejme z této oblasti ještě nemálo špatných ekonomických, sociálních i politických zpráv. Demagogové jako Hugo Chávez ve Venezuele nebo Carlos Meném - který se znovu uchází o křeslo argentinského prezidenta - nám možná připadají jako špatný vtip, ale ti, jimž na osudu Latinské Ameriky opravdu záleží, by se smát neměli.", "en": "The contrast with Asia is arresting. Consider China, where the saving and investment rates are near 40%, where the current account is in surplus and there is no public debt. Government institutions are market friendly and the population is well educated, disciplined, and flexible in its learning. Rewards for risk taking and initiative are immediate and highly motivating. To be sure, China remains a poor country. Its per capita GDP is only half that of Brazil. But with growth in China's coastal region running at possibly 15% per year, who can seriously doubt that in 15 years it will surpass Brazil? In China, for all of its massive problems, things continue to go right not least because of huge inflows of foreign direct investment and the imminent benefits of WTO membership. In Latin America, things continue to fall apart: governments backtrack on reform and the economy loses ground to the rest of the world. Latin America did well when soft money flowed in, but those times are largely over. So we should expect more bad economic, social, and political news in the years ahead. Demagogues like Venezuala's Hugo Chavez or Carlos Menem--an Argentine presidential candidate once again--may seem like a bad joke, but anyone who cares about Latin America's fate should not laughing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "These dragons from deep time are incredible creatures. They're bizzarre, they're beautiful, and there's very little we know about them. These thoughts were going through my head when I looked at the pages of my first dinosaur book. I was about five years old at the time, and I decided there and then that I would become a paleontologist. Paleontology allowed me to combine my love for animals with my desire to travel to far-flung corners of the world. And now, a few years later, I've led several expeditions to the ultimate far-flung corner on this planet, the Sahara. I've worked in the Sahara because I've been on a quest to uncover new remains of a bizarre, giant predatory dinosaur called Spinosaurus. A few bones of this animal have been found in the deserts of Egypt and were described about 100 years ago by a German paleontologist. Unfortunately, all his Spinosaurus bones were destroyed in World War II. So all we're left with are just a few drawings and notes. From these drawings, we know that this creature, which lived about 100 million years ago, was very big, it had tall spines on its back, forming a magnificent sail, and it had long, slender jaws, a bit like a crocodile, with conical teeth, that may have been used to catch slippery prey, like fish. But that was pretty much all we knew about this animal for the next 100 years. My fieldwork took me to the border region between Morocco and Algeria, a place called the Kem Kem.", "cs": "Tito draci z hlubin času jsou úžasné bytosti. Jsou bizarní, jsou krásní a víme toho o nich velmi málo. Tyto myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem se díval na stránky své první knihy o dinosaurech. Bylo mi tehdy asi pět let a hned tehdy jsem se rozhodl, že se stanu paleontologem. Paleontologie mi umožnila skloubit moji lásku ke zvířatům s touhou cestovat do odlehlých koutů světa. A teď, o pár let později, jsem už vedl několika expedic do toho nejodlehlejšího koutu naší planety, na Saharu. Pracuji na Sahaře, protože jsem si dal za úkol odhalit nové pozůstatky bizarního, obrovského dravého dinosaura zvaného spinosaurus. Několik kostí tohoto zvířete bylo nalezeno v egyptské poušti a bylo popsáno zhruba před sto lety jedním německým paleontologem. Bohužel, všechny jeho spinosauří kosti byly zničeny během druhé světové války. Takže všechno, co nám zbylo, je jen pár nákresů a poznámek. Z těchto nákresů víme, že tento tvor, který žil asi před 100 miliony let, byl opravdu velký, měl na páteři vysoké ostny vytvářející úchvatnou plachtu a měl dlouhé, štíhlé čelisti, podobně jako krokodýl, s jehlicovitými zuby, které mohl používat k chytání kluzké kořisti, jako jsou ryby. Ale to bylo tak všechno, co jsme následujících 100 let o tomto zvířeti věděli. Terénní práce mě zavedla na hranice mezi Marokem a Alžírskem, do místa zvaného Kem Kem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "I tehdy byly USA a do jisté míry také Británie spojovány s „židovskými penězi“. I tehdy lidé předpokládali, že Washington a New York třímají „židovskou moc“. A jméno Rothschild se používalo stejně, jako se dnes používá jméno Soros. Ovládnutí Labouristické strany sektářskou levicí je nový úkaz. Corbyn byl vždy okrajovou postavou; excentrikem, o němž mimo jeho volební obvod v severním Londýně nebylo příliš slyšet. Představa jeho nástupu do funkce stranického šéfa se zdála téměř stejně bláznivá jako představa, že Trump ovládne Republikánskou stranu. Přesto to má určitou ideologickou logiku. Labouristická strana podobně jako její levicové protějšky v jiných zemích kdysi zastupovala zájmy takzvaných pracujících vrstev. Podporovala silné odbory a upřednostňovala státní vlastnictví klíčových národních institucí, jako jsou železnice a pošty. Životně důležité pro ni byly státní zdravotnictví a veřejné školství. Mnozí levičáci byli také internacionalisty. V prvních desetiletích existence Izraele, kdy tam ještě byla u moci levice, velká část Labouristické strany sympatizovala se sionismem. V 60. a 70. letech se to začalo měnit. Nejenže se z Izraele stala okupační mocnost ovládající palestinská území dobytá ve dvou válkách, avšak levicová ideologie na Západě se také začala posouvat od třídně podmíněných zájmů k boji proti imperialismu a rasismu. Jelikož se mnozí levičáci označovali za bojovníky proti rasismu, nemohli dost dobře pokládat sami sebe za antisemity – bez ohledu na to, jak horlivý byl jejich odpor vůči „sionistům“. Jejich názory na sionismus potvrzovaly jejich identitu antirasistů.", "en": "Then, too, the US, and to some extent Britain, was associated with “Jewish money.” Then, too, people assumed that “Jewish power” was wielded from Washington and New York. The name Rothschild was used in the same way that Soros is now. The leadership of the Labour Party by the sectarian left is a recent phenomenon. Corbyn was always a marginal figure, an eccentric whose name was rarely heard outside his North London constituency. His ascent to party leader seemed almost as zany as Trump’s takeover of the Republican Party. And yet it makes a certain ideological sense. The Labour Party, like its left-wing counterparts elsewhere, once represented the interests of what was known as the working class. It supported strong trade unions and favored state ownership of key national institutions such as the railways and the postal system. Nationalized health care and public education were vital concerns. Many leftists were internationalists, too. In Israel’s early decades, when the left was still in power there, much of the Labour Party was in sympathy with Zionism. This began to change in the 1960s and 1970s. Not only had Israel become an occupying power ruling Palestinian territories conquered in two wars, but left-wing ideology in the West had begun to shift from class-based concerns to battling imperialism and racism. Because many leftists identified themselves as warriors against racism, they could not possibly see themselves as anti-Semitic, no matter how zealous their opposition to “the Zionists.” Indeed, their views on Zionism confirmed their identity as anti-racists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Volný obchod ve věku terorismu Válka proti teroru, zdá se, způsobuje rozmach protekcionismu. Někteří protiterorističtí válečníci se natolik užírají přistěhovalci, že chtějí vystavět zeď podél celé hranice mezi Spojenými státy a Mexikem. Bojují rovněž proti navrhovanému převzetí amerických přístavů dubajskou společností, neboť se obávají, že by taková investice mohla teroristům zajistit závažné tajné informace. V Evropě je hnutí usilující o zastavení přílivu migrantů z muslimských zemí nesmírně populární. Toto dění nevyvolává protekcionismus v obvyklém smyslu slova, kdy soukromé zájmy podrývají veřejné blaho, například když si zemědělci počítají vyšší ceny, protože jsou omezovány konkurenční dovozy. Otázky národní bezpečnosti nejsou pošetilost. Třebaže stát má jasný zájem na přínosech volného a otevřeného obchodu, má rovněž zásadní zájem na bezpečí svých občanů. Národní bezpečnost versus globalizace není otázka buď-anebo, byť se tyto koncepce občas střetají, a proto klíč k úspěšné politice leží v hledání rovnováhy mezi nimi. Americký prezident George W. Bush například hledá rovnováhu ohledně přistěhovalectví návrhem omezit, ale neznemožnit příchod příležitostných dělníků ze zahraničí. Jeho návrh – který leží někde mezi dvěma krajnostmi, vybudováním zdi v americko-mexickém pohraničí a otevřením hranic – je správným přístupem v době, kdy gastarbeitři mohou být maskovanými teroristy. Pochopitelně že čím větší je teroristická hrozba na hranici, tím přísnější by politika měla být.", "en": "Free Trade in an Age of Terror The war on terror appears to be causing a surge in protectionism. Some anti-terrorist warriors are so worked up about immigrants that they want to build a wall along the entire United States-Mexican border. They also are fighting the proposed takeover of US ports by a Dubai company, because they fear terrorists could gain vital intelligence from the investments. In Europe, the movement to stop inflows of migrants from Muslim countries is extremely popular. These developments do not constitute more protectionism in the usual meaning of the term, where private interests subvert the public good, as when farmers charge higher prices because competitive imports are restricted. National security concerns are not foolish. While a nation has a clear interest in the benefits of free and open trade, it also has a vital interest in its citizens’ safety. National security versus globalization is not an either-or issue though they sometimes come into conflict with each other, so balancing them is the key to successful policy. US President George W. Bush, for example, is seeking balance on the immigration issue by proposing to restrict, but not eliminate, guest worker entry. His proposal – which lies somewhere between the extremes of building a wall on the US-Mexican frontier and open borders on the other – is the right approach when guest workers could be disguised terrorists. Naturally, the greater the terrorist threat on the border, the more restrictive the policy should be."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "While the Ombudsman commended the Commission for the measures already taken to reduce payment delays, he called on it to make further improvements, especially regarding more vulnerable contractors, such as individual citizens and small and medium-sized companies and organisations. The Ombudsman announced that he would carry out a new investigation in early 2009.OI/5/2007/GG  The Ombudsman's mandate Article 195 EC empowers the Ombudsman to receive complaints concerning instances of maladministration in the activities of Community institutions and bodies, with the exception of the Court of Justice and the Court of First Instance acting in their judicial role. A complaint is therefore outside the mandate if it:(i) is not against a Community institution or body;(ii) is against the Court of Justice or the Court of First Instance acting in their judicial role; or(iii) does not concern a possible instance of maladministration.Each of these items is further discussed below. The European Ombudsman — Annual Report 2008 Community institutions and bodies The European Ombudsman's mandate covers the Community institutions and bodies. The institutions are listed in Article 7 of the Treaty but there is no definition or authoritative list of Commu- Complaints against public authorities of the Member States are not within the European Ombudsman's mandate, even if they concern matters falling within the scope of EU law. The term includes bodies established by the Treaties, such as the Economic and Social Committee and the European Central Bank, as well as bodies set up by legislation under the Treaties, including agencies such as the European Environment Agency and the European Agency for the Management of Opera- tional Co-operation at the External Borders (FRONTeX). Complaints against public authorities of the Member States are not within the European Ombudsman's mandate, even if they concern matters falling within the scope of EU law. Many such complaints are within the mandate of national and regional ombudsmen in the European Network of Ombudsmen (see further below section 3.6). Complaints that were not against a Community institution or body A Dutch citizen complained that he had to pay a monthly sum of Eur 14 to transfer money by means of internet banking from his French bank account to his Dutch bank account. As the complaint was against a French bank, it was outside the European Ombudsman's mandate.", "cs": "Ačkoli veřejný ochránce práv pochválil Komisi za opatření, která již byla přijata s cílem zkrátit prodlevy při placení, vyzval ji, aby provedla další zlepšení, zejména co se týká zranitelnějších dodavatelů, například jednotlivých občanů a malých a středních podniků a organizací. Veřejný ochránce práv oznámil, že počátkem roku 2009 provede nové šetření.OI/5/2007/GG  Působnost veřejného ochránce práv Článek 195 Smlouvy o ES zmocňuje veřejného ochránce práv k přijímání stížností týkajících se nesprávného úředního postupu orgánu nebo instituce Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudních pravomocí. Stížnost je tedy mimo jeho působnost, jestliže:(i) není podaná na orgán nebo instituci Společenství;(ii) je podaná na postup Soudního dvora nebo Soudu prvního stupně při výkonu soudních pravomocí; nebo(iii) se netýká možného případu nesprávného úředního postupu.Každý z těchto bodů je podrobněji rozebrán níže. Evropský veřejný ochránce práv — Výroční zpráva 2008 ■■Orgány a instituce Společenství Působnost evropského veřejného ochránce práv se týká orgánů a institucí Společenství. Seznam orgánů je uveden v článku 7 Smlouvy, ale definice ani závazný seznam institucí Společenství neexis- St�žnosti na veřejné orgány členských států nespadají do působnosti evropského veřejného ochránce práv, i když se týkají záležitost�, které spadají do oblasti působnosti práva EU. Termín zahrnuje instituce vytvořené podle zakládajících smluv, jako jsou Hospodářský a sociální výbor a Evropská centrální banka, stejně jako instituce zřízené v souladu s těmito smlouvami právními předpisy, včetně agentur, jako jsou Evropská agentura pro životní prostředí či Evropská agentura pro řízení opera- tivní spolupráce na vnějších hranicích (Frontex).Stížnosti na veřejné orgány členských států nespadají do působnosti evropského veřejného ochránce práv, i když se týkají záležitostí, které spadají do oblasti působnosti práva EU. Mnoho takových stížností však spadá do působnosti národních a regionálních veřejných ochránců práv v Evropské síti veřejných ochránců práv (viz oddíl 3.6 níže). Stížnosti, které nebyly podány na orgán nebo instituci Společenství Jeden nizozemský občan si stěžoval, že musí měsíčně platit částku ve výši 14 eur za převod peněžních prostředků prostřednictvím internetového bankovnictví ze svého účtu ve francouzské bance na účet v nizozemské bance. Jelikož st�žnost byla podána na francouzskou banku, nespadala do působnosti evropského veřejného ochránce práv.Veřejný ochránce stěžovatele informoval o nařízení (ES) č."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "PRICE STABILITY: WHY IS IT IMPORTANT FOR YOU? Page 3 Foreword Price stability: why is it important for you? Summary Chapter 2 Money – a short history 2.1 Functions of money 2.2 Forms of money BOXES 3.1 Measuring inflation – a simple example 3.2 Measuring inflation 3.2 The relationship between expected inflation and interest rates – the socalled “Fisher effect” 3.3 The benefits of price stability 3.4 Demand for cash BOXES 4.1 Why can central banks influence (ex ante) real interest rates? The role of “sticky” prices 4.2 Money and interest rates – how can monetary policy influence interest rates? 4.2 How do changes in aggregate demand affect economic activity and price developments? 4.3 How do changes in interest rates affect the expenditure decisions taken by consumers and firms? 4.4 Factors driving price developments over shorter-term horizons 4.5 Factors driving price developments over longerterm horizons BOXES 5.3 Construction and features of the HICP 5.4 A safety margin against deflation 5.5 The mediumterm orientation of the ECB’s monetary policy 5.6 Real economic and financial indicators Chapter 5 The ECB’s monetary policy 5.7 Euro area macroeconomic projections 5.1 A short historical overview 5.8 Monetary aggregates 5.2 The institutional framework 5.9 The ECB’s reference value for monetary growth 5.3 The ECB’s monetary policy strategy 5.4 Overview of the Eurosystem’s operational framework ACKNOWLEDGEMENTS This book has benefited greatly from numerous comments and drafting suggestions from my colleagues at the ECB, to whom I am most grateful. More than 320 million people in 16 European countries share the euro as their currency.The Governing Council of the European Central Bank (ECB) is responsible for the single monetary policy in these countries, which are known collectively as the euro area. The Eurosystem, comprising the ECB and the national central banks (NCBs) of the euro area countries, has a clear mandate assigned by the Treaty establishing the European Community: its primary objective is to maintain price stability in the euro area. In other words, the Governing Council of the ECB is mandated to preserve the purchasing power of the euro. This mandate reflects a broad consensus in society that, by maintaining price stability, monetary policy contributes significantly to sustainable growth, economic welfare and job creation. The Eurosystem has been granted independence in order to carry out its mandate.", "cs": "PROČ JE PRO VÁS DŮLEŽITÁ STABILITA CEN? OBSAH Předmluva Proč je pro vás důležitá stabilita cen? Shrnutí Kapitola 2 Stručná historie peněz 2.1 Funkce peněz 2.2 Podoby peněz RÁMEČKY 3.1 Měření inflace – jednoduchý příklad 3.2 Měření inflace 3.2 Vztah mezi očekávanou inflací a úrokovou mírou – tzv. Fischerův efekt 3.3 Výhodnost cenové stability 3.4 Poptávka po hotovosti RÁMEČKY 4.1 Proč mohou centrální banky ovlivňovat reálné úrokové míry ex ante? Jakou roli hraje strnulost cen? 4.2 Peníze a úroková míra – jak může měnová politika ovlivnit úrokovou míru? 4.2 Jak ovlivňují změny agregátní poptávky hospodářskou aktivitu a vývoj cen? 4.3 Jak změny úrokových sazeb ovlivňují rozhodnutí spotřebitelů a podniků o výdajích? 4.4 Faktory určující vývoj cen v kratším období 4.5 Faktory určující vývoj cen v delším období RÁMEČKY 5.3 Výpočet HICP a jeho charakteristika 5.4 Ochranné pásmo proti deflaci 5.5 Střednědobá orientace měnové politiky ECB 5.6 Reálné ekonomické a finanční ukazatele Kapitola 5 Měnová politika ECB 5.7 Makroekonomické projekce pro eurozónu 5.1 Stručný historický přehled 5.8 Peněžní agregáty 5.2 Institucionální rámec 5.9 Referenční hodnota ECB pro růst peněžní zásoby 5.3 Strategie měnové politiky ECB 5.4 Popis operačního rámce Eurosystému PODĚKOVÁNÍ Ke vzniku této publikace svými návrhy a jazykovými úpravami výrazně přispěli moji kolegové v ECB, kterým tímto velmi děkuji. Euro používá jako svou měnu více než 320 milionů lidí v šestnácti evropských zemích. Za jednotnou měnovou politiku v těchto zemích, které jsou souhrnně označovány jako eurozóna, odpovídá Rada guvernérů Evropské centrální banky (ECB). Eurosystém, který se skládá z ECB a národních centrálních bank zemí eurozóny, má na základě Smlouvy o založení Evropského společenství jasně vymezený mandát: jeho hlavním cílem je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně. Jinak řečeno, Rada guvernérů ECB je pověřena udržováním kupní síly eura. Tento mandát vychází z obecné shody ve společnosti, že měnová politika, která zajišťuje cenovou stabilitu, výrazně přispívá k udržitelnému růstu a hospodářskému blahobytu a k tvorbě pracovních míst. Eurosystému byla k plnění jeho mandátu dána nezávislost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Same thing is going on. Basically we found that almost anything that's related to trust internationally is related to trust amongst the 50 states in that separate test bed. We're not just talking about a fluke. This is mental illness. WHO put together figures using the same diagnostic interviews on random samples of the population to allow us to compare rates of mental illness in each society. This is the percent of the population with any mental illness in the preceding year. And it goes from about eight percent up to three times that -- whole societies with three times the level of mental illness of others. And again, closely related to inequality. This is violence. These red dots are American states, and the blue triangles are Canadian provinces. But look at the scale of the differences. It goes from 15 homicides per million up to 150. This is the proportion of the population in prison. There's a about a tenfold difference there, log scale up the side. But it goes from about 40 to 400 people in prison. That relationship is not mainly driven by more crime. In some places, that's part of it. But most of it is about more punitive sentencing, harsher sentencing. And the more unequal societies are more likely also to retain the death penalty. Here we have children dropping out of high school. Again, quite big differences. Extraordinarily damaging, if you're talking about using the talents of the population. This is social mobility. It's actually a measure of mobility based on income.", "cs": "Jedná se o to samé. V podstatě jsme zjistili, že téměř všechno, co se týká důvěry mezinárodně, se týká také důvěry ve těchto 50 státech v odděleném výzkumném vzorku. Nemluvíme jenom o náhodě. Toto jsou duševní poruchy. WHO dala dohromady statistiky, za využití neměnných diagnostických interview na náhodných vzorcích populace, abychom mohli srovnat míru duševních poruch v každé společnosti. Toto je procento populace s výskytem duševní poruchy v předchozích letech. A to se pohybuje od zhruba 8 % až k trojnásobku tohoto čísla -- celé společnosti s třikát vyšším zastoupením duševních poruch. A znovu úzce napojeno na nerovnost. Toto je graf násilí. Tyto červené tečky jsou státy USA a modré trojúhleníky jsou kanadské provincie. Ale podívejte se na ty rozdíly. Pohybujeme se od 15 vražd na milion obyvatel až ke 150. Toto je podíl populace ve vězení. Tady je rozdíl zhruba desetinásobný, Logaritmická stupnice na y ose. A pohybuje se zhruba od 40 do 400 lidí ve vězení. Tento vztah není způsoben větší kriminalitou. V některých částech je to její součástí. Ale většinou je to o více represivním trestání, přísnějších trestech. A více nerovné společnosti si také pravděpodobněji ponechaly trest smrti. Tady vidíme děti, které nedokončily střední školu. Opět vidíme poměrně velký rozdíl. Neuvěřitelně škodlivé, pokud mluvíme o využití talentů v populaci. Toto je společenská mobilita. Je to vlastně měřítko mobility v závislosti na příjmu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svět financí v postrubinovské éře CAMBRIDGE: Americké Ministerstvo financí a Alan Greenspan si získali velkou vážnost za obnovu stability na světových trzích poté, co se během minulého podzimu přes Asii, Rusko, Brazílii a další země přehnaly finanční bouře. Měli bychom tedy být nyní na pozoru, když tato klíčová postava kormidelníka odchází; měli bychom se bát, že se tím světové hospodářství stalo zranitelnějším, kdyby by se potíže náhodou vrátily? Samozřejmě, že Ministerstvo financí, které vedl Robert Rubin, se záhy stalo životaschopnou součástí Clintonovy administrativy, v protikladu s liberály jeho týmu z Bílého domu, spokojenými s běžnou výdajově-daňovou praxí. Rubin a jeho žáci názorně předvedli lekci o tom, že trhy s cennými papíry jsou rozhodující, a nad očekávání všech ostatních uspěli tak, že Bílý dům přijal tento nový pohled. Dnes jsou asijské nově se rozvíjející trhy na cestě hospodářského zotavení, Čína svoji měnu neznehodnocuje (a nikdo to nyní, popravdě, ani neočekává), a Brazílie se opět stala vítaným hostem na kapitálových trzích. Čeho bychom se potom tedy měli obávat v souvislosti s Rubinovým odchodem? Zdá se, že je svět připraven, aby hladce fungoval. Ukazuje se, že v Americe zbylo Ministerstvu financí jen málo práce, snad vyjma přípravy snížení daní, kdyby se americké hospodářství začalo vymykat kontrole. Celý svět může spoléhat na to, že Rubinův dlouholetý zástupce, ekonom Larry Summers bude schopen udržet koráb hospodářství na hladině: on ví lépe než kdokoliv jiný, že včasné a rázné snížení daní je způsob, kterým je možno uchránit hospodářství před otřesy.", "en": "World Finance After Robert Rubin CAMBRIDGE: The US Treasury and Alan Greenspan receive great credit for restoring stability in global markets after the Asian, Russian, Brazilian and other financial tremors of last fall. So should we now be alarmed that a key man steering the boat is getting off, making the world economy much more vulnerable if trouble hits again? Of course, the Treasury which Robert Rubin came to lead was vital early on in the Clinton administration in countering the spend-and- tax- happy liberals on the Clinton White House team. Mr Rubin and his proteges taught the lesson that bond markets are supreme and they succeeded beyond anyone's imagination thus training the White House to that new view. Today, Asia's emerging markets are on the road to recovery, China is not devaluing its currency (and nobody now really expects it to), and Brazil has become the capital market's new best friend. What, then, is there to fear from Mr. Rubin's departure? The world seems set for smooth sailing. In America, there seems little left for the Treasury to do except bring about a tax cut if and when the U.S. economy begins to slip. The world can trust Mr. Rubin's long time deputy, the economist Larry Summers, to keep the ship afloat: he knows better than anyone that timely and decisive tax cuts are the way to keep the economy from tumbling."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Blížící se inflační rozkol v eurozóně CURYCH – Diskuse v Radě ředitelů Evropské centrální banky, která se má sejít 7. dubna, se začnou vyostřovat. Riziko, že rostoucí inflace v rozvíjející se Asii by se mohla přelít do Evropy, postaví inflační jestřáby uvnitř banky proti těm, kdo upřednostňují co nejrychlejší návrat k plné zaměstnanosti. Ještě větší rozbroje však může způsobit obnovený střet národních zájmů v době, kdy se míry inflace uvnitř eurozóny rozcházejí. Skrytou příčinou této divergence je mnohem větší role dovozu z Číny a dalších východoasijských rozvíjejících se ekonomik v německé či belgické ekonomice než v ekonomikách jihoevropských zemí. Například německý dovoz z Číny dosáhl v roce 2009 celkové hodnoty zhruba 63 miliard, což se téměř rovnalo dovozu z Francie, Řecka, Itálie, Portugalska a Španělska dohromady. A obchodní význam Číny vyjádřený jako podíl HDP je pro Německo téměř dvakrát větší než pro kteroukoliv z výše uvedených zemí. Kromě tohoto rozdílu v relativní velikosti dovozu je také cenový efekt konkurence nízkonákladového dovozu v německé konkurenční maloobchodní krajině mnohem větší než v tradičnějších a nekonkurenceschopných maloobchodních systémech Itálie nebo Řecka. Tyto strukturální ekonomické disparity celkově vedou k obrovským rozdílům v míře, do jaké různé členské země eurozóny těžily a těží ze vzestupu levných asijských dovozů v posledních 15 letech. Dnes, kdy éra levných dovozů ochabuje, se však dopad na ceny obrátí a ti, kdo v minulosti získávali nejvíce, dnes mohou nejhůře trpět asijskou inflací. Přelévání inflace z Číny do Evropy může vysvětlovat i nedávný tlak na ceny v Německu směrem vzhůru. Tabulka znázorňuje míru inflace během druhé poloviny roku 2010 v závislosti na relativním významu dovozů z Číny. U zobrazených zemí platí, že vyšší podíl čínského dovozu očividně souvisel s daleko vyšší mírou inflace. Je tedy pravděpodobné, že v následujících měsících vyvolá inflace v rozvíjející se Asii výrazné rozdíly v mírách inflace uvnitř eurozóny. Taková divergence samozřejmě skrývá široký potenciál k neshodám uvnitř ECB v blízké budoucnosti.", "en": "The Eurozone’s Coming Inflation Divide ZURICH – Discussions within the European Central Bank’s Governing Council, which is poised to meet on April 7th, are about to get hot. The risk that rising inflation in emerging Asia could spill over into Europe will pit the Bank’s inflation hawks against those in favor of ensuring as fast a return to full employment as possible. But what may cause even greater dissension is a renewed clash of national interests as inflation rates within the eurozone diverge. The underlying cause of this divergence is the much larger role that imports from China and other East Asian emerging economies play in the German or Belgian economies than in southern European countries. For example, Germany’s imports from China totaled roughly $63 billion in 2009, nearly equivalent to the imports from France, Greece, Italy, Portugal, and Spain combined. And China’s trade significance, as a share of GDP, is nearly twice as great for Germany as it is for any of these countries. In addition to this difference in the relative magnitude of imports, the benign price effect of low-cost import competition is much larger in Germany’s competitive retail landscape than in the more traditional, and uncompetitive, retail systems of Italy or Greece. Overall, these structural economic disparities have led to vast differences in the ways that various eurozone members have benefited from the rise of cheap Asian imports over the last 15 years. Now that the era of cheap imports is waning, however, the effect on prices will be reversed, and those who benefited the most in the past may now suffer the most from Asian inflation. The spillover of inflation from China to Europe may explain the recent upward pressure on prices in Germany. The figure relates the inflation rate during the second half of 2010 to the relative importance of imports from China. Among the depicted countries, a larger Chinese import share was clearly associated with a much higher inflation rate. It is likely that in the months to come, inflation in emerging Asia will cause pronounced divergence in inflation rates in the eurozone. Such divergence, of course, implies ample potential for discord within the ECB in the near future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Sadly, in the next 18 minutes when I do our chat, four Americans that are alive will be dead through the food that they eat. My name's Jamie Oliver. I'm 34 years old. I'm from Essex in England and for the last seven years I've worked fairly tirelessly to save lives in my own way. I'm not a doctor; I'm a chef, I don't have expensive equipment or medicine. I use information, education. I profoundly believe that the power of food has a primal place in our homes that binds us to the best bits of life. We have an awful, awful reality right now. America, you're at the top of your game. This is one of the most unhealthy countries in the world. Can I please just see a raise of hands for how many of you have children in this room today? Put your hands up. You can continue to put your hands up, aunties and uncles as well. Most of you. OK. We, the adults of the last four generations, have blessed our children with the destiny of a shorter lifespan than their own parents. Your child will live a life ten years younger than you because of the landscape of food that we've built around them. Two-thirds of this room, today, in America, are statistically overweight or obese. You lot, you're all right, but we'll get you eventually, don't worry. (Laughter) The statistics of bad health are clear, very clear.", "cs": "Bohužel, během příštích osmnácti minut, kdy si s vámi budu povídat, čtyři dosud živí Američané zemřou na následky jídla, které konzumují. Jmenuji se Jamie Oliver. Je mi 34 let. Jsem z Essexu v Anglii a v posledních sedmi letech jsem celkem neúnavně pracoval, abych zachraňoval životy, po svém. Nejsem lékař. Jsem kuchař. Nemám drahé přístroje, ani léky. Používám informace, vzdělávání. Pevně věřím, že síla jídla hraje v našich domovech podstatnou roli a spojuje nás s nejlepšími okamžiky života. Ale v tuhle chvíli je realita skutečně hodně ošklivá. Ameriko, jsi na vrcholu svých sil. Toto je jedna z nejnezdravějších zemí na světě. Můžete, prosím, zvednout ruku všichni, kdo máte děti? Prosím, zvedněte ruce. Tety, strýcové, můžete se přidat ... Zvedněte ruce. Tety a strýcové také. Většina z vás. OK. My, dospělí posledních čtyř generací, jsem dali svým dětem do vínku kratší život, než jaký žili jejich rodiče. Vaše dítě bude žít o deset let méně než vy, a to všechno kvůli těm horám jídla, kterými jsme je obklopili. Dvě třetiny lidí v této místnosti jsou podle amerických statistik obézní, nebo mají nadváhu. Vy jste celkem v pořádku, ale nebojte, nakonec vás dostaneme. (Smích) Jo? Statistiky špatného zdraví mluví jasně, příliš jasně. Trávíme své životy paranoidním strachem před smrtí, vraždami, genocidou"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mýtus “superhvězdných měst” Ve své nedávné hojně diskutované studii s názvem „superhvězdná města“ tvrdí ekonomové Joseph Gyourko, Christopher Mayer a Todd Sinai, že města honosící se tímto vzletným přídomkem – nejsou to jen Londýn, Paříž a New York, ale i metropole jako Filadelfie a San Diego – mohou v porovnání s jinými městy vykazovat „stále se zvětšující propast v cenách bydlení“. Autoři jako by tím v podstatě říkali, že vzestup cen nemovitostí v těchto oblastech může pokračovat věčně. Jakékoliv podobné tvrzení nevyhnutelně upoutá pozornost. Jako známý skeptik v otázce cenových boomů v oblasti nemovitostí jsem byl při několika nedávných příležitostech požádán o účast na diskusích s tím nebo oním z trojice autorů. Mnozí lidé chápou teorii superhvězdných měst jako potvrzení své předtuchy, že navzdory současnému zpomalení v cenách nemovitostí jinde (zejména ve Spojených státech) mohou investoři očekávat obrovské dlouhodobé zisky, pokud ve zmíněných městech nakoupí nemovitosti, byť by byla jejich cena již dnes vysoká. Jak jsem ovšem uvedl ve svých debatách s autory, pokud si člověk přečte jejich studii pozorně a zamyslí se nad jednotlivými aspekty, zjistí, že neexistuje vůbec žádný důvod vyvozovat podobný závěr. Proč by se měla hodnota nemovitostí v „pozlátkových městech“ donekonečna zvyšovat? Gyourko, Mayer a Sinai podepírají své tvrzení argumentem, že tato města jsou skutečně jedinečná. Rozkládají se na omezené ploše, a předpokládá-li člověk setrvale rostoucí HDP a zvyšující se příjmovou nerovnost, pak budou existovat stále bohatší lidé, kteří poženou ceny v těchto vzácných oblastech vzhůru. Autoři snášejí pro tato základní fakta přesvědčivé důkazy.", "en": "The Myth of “Superstar Cities” In a much-talked-about recent paper entitled “Superstar Cities,” economists Joseph Gyourko, Christopher Mayer, and Todd Sinai argue that such high-status cities – not only London, Paris, and New York, but also cities like Philadelphia and San Diego – may show an “ever-widening gap in housing values” when compared with other cities. The authors seem to be saying, in effect, that a housing boom in these areas can go on forever. Any claim like that will inevitably attract attention. As a well-known skeptic about booming housing prices, I have been asked on several recent occasions to participate in debates with one or another of the authors. Many people view the superstar city theory as confirming their hunch that, despite the current slowdown in home prices elsewhere (particularly in the United States), investors can expect to make huge long-term gains by buying homes in these cities, even though the homes there are already expensive. But, as I have said in my debates with the authors, if one reads their paper carefully and thinks about the issues, one would see that there is no reason at all to draw such a conclusion. Why should home values in glamour cities increase forever? Gyourko, Mayer, and Sinai justify their claim by arguing that these cities really are unique. They have only limited land, and if one assumes ever-increasing GDP and rising income inequality, there will always be more and more wealthy people to bid up prices in these scarce areas. They show convincing evidence for these basic facts."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak splnit Cíle udržitelného rozvoje MEDELLÍN – V září 2015 se lídři 193 zemí dohodli, že do roku 2030 bude dosaženo Cílů udržitelného rozvoje (CUR), historicky nejambicióznějšího plánu na podporu lidského rozvoje. Po téměř dvou letech postupu existuje řada důvodů ke znepokojení: doposud shromážděná finanční částka pravděpodobně nebude stačit a ne všechny země mají adekvátní údaje k hodnocení pokroku v terénu. To už nahlodá i nejzatvrzelejšího optimistu. Je tu ale pořád ještě mnoho důvodů k naději. Navštívil jsem nedávno Kolumbii, která konečně překonává desítky let trvající občanský konflikt s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC) a chystá se uspět při plnění CUR. K dosažení CUR bude v každé zemi zapotřebí, aby vlády, podniky, rozvojové agentury, multilaterální banky a občanská společnost spolupracovaly, přijaly flexibilní přístupy, sdílely znalosti, účinně měřily pokrok a uznaly, že rozmanité cíle jsou vzájemně propojené. Kolumbie to zřejmě chápe a drží se integrovaného přístupu, který využívá předností všech aktérů. Začněme vládou. Podle kolumbijského ministra financí Mauricia Cárdenase Santamaríi země prostřednictvím odboru plánování úřadu vlády přizpůsobuje CUR místním podmínkám. Rámcem CUR se řídí reformy týkající se provádění mírové dohody s FARC, přistoupení k OECD, národního rozvojového plánu a pařížské klimatické dohody.", "en": "How to Achieve the SDGs MEDELLÍN – In September 2015, the leaders of 193 countries agreed to achieve the Sustainable Development Goals (SDGs) – the most ambitious plan ever to promote human development – by 2030. Nearly two years into the process, there are plenty of reasons for concern: the amount of financing raised so far is unlikely to be sufficient, and not all countries have adequate data to measure progress on the ground. It is enough to test even the most diehard optimist. But there is still plenty of reason for hope. I recently visited Colombia, which, at long last, is leaving behind its decades-long civil conflict with the Revolutionary Armed Forces of Colombia (FARC) and setting itself up for SDG success. In any country, achieving the SDGs will require government, business, aid agencies, multilateral banks, and civil society to work together, adopt flexible approaches, share knowledge, measure progress effectively, and recognize that the various targets are interconnected. Colombia seems to understand this, and is pursuing an integrated approach that leverages the strengths of each actor. Start with government. According to Colombia’s finance minister, Mauricio Cárdenas Santamaría, the country is localizing the SDGs through the planning department, using the SDG framework to guide reforms relating to the implementation of the peace agreement with the FARC, OECD accession, the National Development Plan, and the Paris climate agreement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sbohem neoklasické revoluci LONDÝN – Rýsující se bankrot Lehman Brothers a nucený prodej Merrill Lynch, dvou z nejslavnějších jmen ve světě financí, znamenají konec jedné éry. Co však přijde příště? Cykly ekonomické módy jsou stejně staré jako hospodářské cykly a obvykle je vyvolávají hluboké hospodářské poruchy. Po „liberálních“ cyklech následují cykly „konzervativní“, které později ustupují novým „liberálním“ cyklům a tak dále. Liberální cykly charakterizuje vládní intervence, zatímco konzervativní cykly ústup vlády do pozadí. Dlouhý liberální cyklus trval od 30. do 70. let, kdy ho vystřídal konzervativní cyklus hospodářské deregulace, který se dnes podle všeho vyčerpal. Znárodněním dvou obřích amerických hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac, jemuž počátkem roku předcházelo znárodnění britské banky Northern Rock, začaly vlády znovu vstupovat do dění, a bránit tak zhroucení trhů. Opojné časy konzervativní ekonomiky skončily – prozatím. Spušťadlem každého cyklu regulace a deregulace je hospodářská krize. Poslední liberální cyklus spojovaný s programem New Deal amerického prezidenta Franklina Roosevelta a ekonomem Johnem Maynardem Keynesem odstartovala velká hospodářská krize, ačkoliv k tomu, aby se řádně rozběhl, bylo zapotřebí až mohutných vládních výdajů za druhé světové války. Během tři desítky let trvající keynesiánské éry řídily a regulovaly ekonomiky v kapitalistickém světě vlády s cílem udržet plnou zaměstnanost a mírné hospodářské výkyvy. Nový konzervativní cyklus odstartovala inflace ze 70. let, která se zdála být produktem keynesiánské politiky. Ekonomický guru té doby Milton Friedman tvrdil, že záměrná snaha o plnou zaměstnanost zákonitě přiživuje inflaci. Vlády by se prý měly soustředit na udržování „zdravých“ peněz a nechat ekonomiku, ať se o sebe postará sama. „Nová klasická ekonomie“, jak se této teorii začalo říkat, učila, že při absenci mohutných vládních zásahů budou ekonomiky přirozeně tíhnout k plné zaměstnanosti, většímu podílu inovací a vyššímu tempu růstu. Současná krize konzervativního cyklu odráží masivní nahromadění špatn��ch dluhů, které vyšlo najevo po krizi kolem podřadných hypoték.", "en": "Farewell to the Neo-Classical Revolution LONDON – The looming bankruptcy of Lehman Brothers, and the forced sale of Merrill Lynch, two of the greatest names in finance, mark the end of an era. But what will come next? Cycles of economic fashion are as old as business cycles, and are usually caused by deep business disturbances. “Liberal” cycles are followed by “conservative” cycles, which give way to new “liberal” cycles, and so on. Liberal cycles are characterized by government intervention and conservative cycles by government retreat. A long liberal cycle stretched from the 1930’s to the 1970’s, followed by a conservative cycle of economic deregulation, which now seems to have run its course. With the nationalization of America’s two giant mortgage banks, Fannie Mae and Freddie Mac, following the nationalization earlier this year of Britain’s Northern Rock, governments have started stepping in again to prevent market meltdowns. The heady days of conservative economics are over – for now. Each cycle of regulation and de-regulation is triggered by economic crisis. The last liberal cycle, associated with President Franklin Roosevelt’s New Deal and the economist John Maynard Keynes, was triggered by the Great Depression, though it took World War II’s massive government spending to get it properly going. During the three-decade-long Keynesian era, governments in the capitalist world managed and regulated their economies to maintain full employment and moderate business fluctuations. The new conservative cycle was triggered by the inflation of the 1970’s, which seemed to be a product of Keynesian policies. The economic guru of that era, Milton Friedman, claimed that the deliberate pursuit of full employment was bound to fuel inflation. Governments should concentrate on keeping money “sound” and leave the economy to look after itself. The “new classical economics,” as it became known, taught that, in the absence of egregious government interference, economies would gravitate naturally to full employment, greater innovation, and higher growth rates. The current crisis of the conservative cycle reflects the massive build-up of bad debt that became apparent with the sub-prime crisis, which started in June 2007 and has now spread to the whole credit market, sinking Lehman Brothers."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Existuje také všeobecná neochota nežádoucí účinky léčiv ohlašovat. Lékaři se mohou cítit provinile a obávat se soudní pře, výrobci léčiv si dělají starosti kvůli ohrožení firemních zisků a regulační orgány se musí vyrovnat s otázkou: „Proč byl lék vůbec kdy schválen?“ Je obzvlášť obtížné negativní reakci připsat působení léku, jestliže jde o zdravotní komplikaci, která je u dané věkové skupiny nebo léčených potíží běžná. Vzhledem k tomu, že u starších lidí, z nichž mnozí trpí artritickými bolestmi vyžadujícími léčbu analgetiky, existuje vysoké riziko náhlé srdeční slabosti, trvalo šest let, než byla uznána spojitost mezi inhibitory Cox-2 a dvoj- až trojnásobným zvýšením rizika vzniku náhlé srdeční slabosti. Nedávný průzkum společnosti Harris v USA dospěl k závěru, že 60% dospělých buď není vůbec přesvědčeno , nebo není příliš přesvědčeno , že výrobci léčiv veřejně a včasným způsobem publikují údaje o negativních dopadech jejich produktů. Skepticismus respondentů je stěží neopodstatněný: interní listiny získané v nedávných soudních procesech odhalují, že farmaceutické společnosti často nepředají regulačním orgánům významné informace o bezpečnosti léčiv, jak požaduje zákon, a tyto informace nesdělí ani lékařům a pacientům. Jedním z problémů je to, že postihy za zanedbání bezpečnosti léčiv buď neexistují, nebo jsou minimální. Nadešel čas vzít věc vážně: · Občané a vlády musí z bezpečnosti léčiv učinit prioritu a vyčlenit na řešení těchto problémů adekvátní zdroje; · Sankce pro farmaceutické firmy za nevykázání a nezveřejnění informací o bezpečnosti léků se musí dramaticky zvýšit, mají-li sloužit jako účinný odstrašující prostředek; · Regulační orgány potřebují donucovací pravomoci, aby bylo možné zavést přísnější pravidla; · Potíže s bezpečností léku je třeba považovat za systémové selhání. Obviňovat lékaře za vážné nežádoucí účinky léčiv je nespravedlivé, zejména chybí-li vyčerpávající informace o bezpečnosti léku. Náprava problému vyžaduje úplnou spolupráci lékařů, avšak k tomu je třeba zbavit je strachu ze soudních sporů. Tento přístup se osvědčil v letecké dopravě: piloti, kteří nahlásí, že jen o vlásek unikli havárii, nejsou trestáni; · Pacienti musí být lépe informováni o rizicích léků na předpis a je třeba je více angažovat v detekci potíží a jejich nahlašování. Příbalové letáky tištěné drobným písmem jsou neužitečné; · Kontrola nežádoucích účinků léčiv musí být aktivnější. To vyžaduje větší finanční zajištění, které by mělo pocházet od hlavních příjemců tržeb z prodeje léčiv, tedy od farmaceutického průmyslu, tak jako letovou bezpečnost financují aerolinie.", "en": "There is also a general reluctance to report unfavorable drug effects. Physicians may feel guilty and fear litigation, drug companies worry about the threat to corporate profits and regulatory agencies must face the question: “Why was the drug approved in the first place?” It is especially difficult to attribute an adverse reaction to a drug if the medical event is common in the user’s age group or in the condition being treated. Because the risk of heart attacks is high in older people, many of whom have arthritic pain requiring treatment with painkillers, it took six years to link Cox-2 inhibitors to a two- to three-fold increase in the risk of heart attacks. A recent Harris Survey in the US concluded that 60% of adults are either not confident at all or not very confident that drug makers will publicly and in a timely manner disclose data on their products’ adverse effects. Their skepticism is hardly groundless: internal documents obtained in recent lawsuits reveal that drug companies often fail to submit critical safety information to regulatory agencies, as required by law, and fail to communicate such information to physicians and patients. One problem is that the consequences for neglecting drug safety are non-existing or minimal. The time has come to get serious: · Citizens and government must make drug safety a priority and commit adequate resources to fixing the problems; · Penalties for drug companies’ failure to report and communicate safety information must be increased dramatically if they are to serve as effective deterrents; · Regulatory agencies need enforcement authority so that stricter rules can be implemented; · The drug-safety problem must be seen as a systemic failure. It is unfair to blame clinicians for serious ADR’s, particularly in the absence of complete safety information. Fixing the problem requires full cooperation from clinicians, but this requires ending their fear of litigation. This approach works well in the airline industry: pilots reporting near misses are not penalized; · Patients need to be better informed about the risks of prescription drugs and more involved in detection and reporting. Package inserts in fine print are useless; · Monitoring of ADR’s must be more pro-active. This requires more funding, which should come from the main beneficiary of drug sales – the pharmaceutical industry – just as oversight of aviation safety is funded by the airlines."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At the same time, while I was interviewing the Red Brigades, I also discovered that their life was not ruled by politics or ideology, but actually was ruled by economics. They were constantly short of cash. They were constantly searching for cash. Now, contrary to what many people believe, terrorism is actually a very expensive business. I'll give you an idea. In the 1970s, the turnover of the Red Brigades on a yearly basis was seven million dollars. This is roughly between 100 and 150 million, today. Now, you know, if you live underground it's really hard to produce this amount of money. But this also explains why, when I was interviewing the Red Brigades, and then, later on, other arms organizations, including members of al-Zarqawi group in the Middle East, everybody was extremely reluctant to talk about ideology, or politics. Because they had no idea. The political vision of a terrorist organization is decided by the leadership, which, generally, is never more than five to seven people. All the others do, day in and day out, is search for money. Once, for example, I was interviewing this part-timer from the Red Brigades. It was a psychiatrist. He loved sailing. He was a really keen sailor. And he had this beautiful boat.", "cs": "V té době kdy jsem dělala rozhovor s Rudými Brigádami jsem přišla na to, že jejich život nebyl určován politikou, nebo ideologií, ale ve skutečnosti byl určován ekonomikou. Měli neustále nedostatek hotovosti. Neustále hledali zdroje hotovosti. V rozporu s tím co si mnoho lidí myslí, terorismus je velmi nákladné podnikání. Dám vám příklad. V 70tých letech byl obrat Rudých Brigád ročně 7 milionů dolarů. Nyní je to zhruba 100 až 150 milionů. Víte, když žijete v ilegalitě je opravdu těžké vygenerovat takové množství peněz. Ale toto také vysvětluje proč, když jsem dělala rozhovor s Rudýmy Brigádami a později s dalšími ozbrojenými organizacemi, včetně skupiny al-Zarqawi na Středním Východě, každý byl extrémně neochotný mluvit o ideologii nebo politice. Protože oni neměli o ni ani ponětí. Politická vize teroristické organizace je rozhodována vedením, které obecně není nikdy větší než 5 až 7 lidí. Všichni ostatní nedělají od rána do večera nic jiného, než shánějí peníze. Jednou jsem například dělala rozhovor s pomocníkem Rudých Brigád na částečný úvazek. Byl to psychiatr. Miloval plachtění. Byl opravdu náruživým jachtařem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dávají totiž přednost predátorským a nepředvídatelným regulacím, které vytvářejí špatné podnikatelské prostředí. Dalším rizikem jsou vysoké daně. Oficiální daně jsou vysoké, když jsou vysoké výdaje. A když jsou vysoké výdaje, bývají sociální výdaje obvykle špatně zacílené, což znamená, že jen malé procento chudých lidí z nich má skutečný prospěch. K oficiálním daním by se navíc měly přičíst korupční platby. Nakonec se může ukázat, že na většinu firem těžce doléhá vysoké zdanění v obou těchto formách – zátěž je tak velká, že ekonomika nemůže růst, což je zřejmě i případ Ukrajiny. V důsledku nestejné ochrany majetkových práv – klientelistického kapitalismu – je navíc malý počet byznysmenů politicky upřednostňován. Tito lidé mohou platit nižší daně, případně jsou jejich konkurenti terčem úředních razií. A protože stát využívá svůj aparát k zastrašení konkurence – jak neformálně prostřednictvím svévolného vymáhání majetkových práv, tak i formálně prostřednictvím obchodních restrikcí –, není klientelistický kapitalismus pouze nespravedlivý, ale i neefektivní. Jednotliví podnikatelé jsou možná úspěšní, avšak ekonomika nikoliv. Bez konkurence funguje kapitalismus jen o málo lépe než kdysi socialismus. Klíčovou složkou polského úspěchu v posledních 20 letech bylo jasné oddělení politiky od byznysu hned na počátku postkomunistického přechodu. Pro každého platila jednotná pravidla a každý se těšil stejné ochraně. Polsko zavedlo silnou konkurenci, když rozbilo monopoly a otevřelo svou ekonomiku světu. Kromě toho se Polsko vyhnulo extrémním boomům i hlubokým recesím, jež po nich následují. Většinu boomů vytváří špatná měnová a fiskální politika. Mimo jiné to platí i pro nedávné cykly boomu a recese ve Španělsku, Irsku, Spojených státech, Velké Británii, Bulharsku a pobaltských státech. Také na Ukrajině přišla po obrovském boomu v letech 2004-2007 hospodářská kontrakce, která v roce 2009 dosáhla téměř 15% HDP – byl to přímý důsledek domácí politiky. Bilance Ukrajiny v posledních 20 letech ukazuje, že zrušit socialismus nestačí. Skutečným úkolem je vybudování kapitalismu založeného na volném trhu a pravidlech. A aby se toho dosáhlo, musí energická občanská společnost vyžadovat skoncování s klientelistickým kapitalismem. Občané Ukrajiny se buď mohou začít více podobat svým středoevropským sousedům, anebo mohou dopustit, aby mnohá pokřivení způsobená předchozí špatnou politikou přetrvala – v takovém případě však budou zaostávat ještě víc.", "en": "The former engage in predatory and unpredictable regulation, which produces a bad business environment. Another danger is heavy taxation. Official taxes are high when spending is high. When spending is high, it is usually social spending that is badly targeted, which means that only a small share of poor people really benefit. Moreover, corruption payments should be added to official taxation. It may turn out that most businesses are hit by heavy taxation of both varieties – so heavy that the economy cannot grow, as appears to be the case in Ukraine. Furthermore, uneven protection of property rights – crony capitalism – means that a small number of businessmen are politically favored. They may pay lower taxes, or their competitors may be subject to raids by the authorities. Because the state uses its apparatus to deter competition – both informally, through arbitrary enforcement of property rights, and formally, through trade restrictions – crony capitalism is not only unjust, but also inefficient. Individual businessmen may succeed, but the economy will not. Without competition, capitalism works only a little better than socialism did. A key ingredient of Poland’s success in the last 20 years was a clear separation, from the very beginning of the post-communist transition, between politics and business. There were uniform rules and equal protection for everyone. Poland introduced massive competition by dismantling monopolies and opening its economy to the world. Moreover, Poland avoided extreme booms and the deep recessions that follow. Most booms are produced by bad monetary and fiscal policies. This is true of the recent boom-bust sequence in Spain, Ireland, the United States, the United Kingdom, Bulgaria, and the Baltics, among others. In Ukraine, too, a huge boom in 2004-2007 was followed by a contraction amounting to almost 15% GDP in 2009 – a direct result of domestic policies. Ukraine’s record over the past 20 years demonstrates that it is not enough to abolish socialism. The real challenge is to build free-market, rule-based capitalism. And, to do that, an energetic civil society must demand an end to crony capitalism. Ukraine’s citizens can become more like their Central European neighbors, or they can allow the economy’s many distortions from past bad policies to persist, in which case they will fall further behind."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový úsvit nad Evropou Hlavy států a vlád 25 členských států EU dnes v Římě podepíší Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu. Ušli jsme už dlouhou cestu od chvíle, kdy zakládající členové v březnu 1957 vytvořili Evropské hospodářské společenství - také v Římě. Po podpisu bude Smlouva postoupena národním parlamentům ke schválení. Je tedy kriticky důležité porozumět tomu, proč si Smlouva zaslouží být ratifikována. Řečeno jednoduše, víc než kdykoli v minulosti činí ze zájmů občanů Evropy podstatu aktivit Evropské unie. Dosahuje toho čtyřmi způsoby. Zaprvé, Ústavní smlouva zaručuje, že unijní instituce budou respektovat základní práva všech uvnitř EU. „Katalog základních práv\" obsažený v Ústavě je rozsáhlý a soustřeďuje se na úctu k lidské důstojnosti, svobodu a rovnost a také na principy demokracie a právního státu. Tato základní práva a principy se vepsáním do Ústavy stávají právně závaznými, a občané tak budou mít větší prostor pro podávání odvolání k Soudnímu dvoru. V tomto ohledu EU vede svět dál v oblasti ochrany základních práv. Zadruhé, Smlouva posiluje demokratičnost EU a přináší vládu blíž občanům Evropy. Unie se nemá co plést do záležitostí, které lze úspěšně řešit na lokální, regionální nebo národní úrovni. Cíle EU tkví právě v tom, čeho jednotlivé země samy dosáhnout nemohou; jde například o silnější hospodářství a vyšší bezpečnost. Ústavní smlouva obsahuje záruky, jež zajistí, aby se EU této zásady striktně držela. Národní parlamenty budou moci odpískat přerušení, jestliže Brusel přijde s návrhy, u nichž se jim bude zdát, že se zbytečně vměšují do jejich věcí. Evropská komise bude povinna znovu zvážit svůj návrh, bude-li si to přát třetina národních parlamentů. Dále Ústavní smlouva dává občanům právo požádat Evropskou komisi, aby se v určité věci angažovala. Podmínkou takové občanské iniciativy bude jeden milion podpisů, získaných v různých zemích. Zároveň bude mít mnohem větší pravomoci Evropský parlament. Bude v jeho kompetenci spolurozhodovat v mnohem větším počtu oblastí, včetně rozpočtu. Díky tomu budou volení zástupci evropských občanů lépe schopni dohlížet na práci Komise.", "en": "Europe's New Dawn Today in Rome, the heads of state and government of the EU's 25 member states will sign the Treaty establishing a Constitution for Europe. We have come a long way since the six founding members formed the European Economic Community back in March 1957 - also in Rome. After the Treaty is signed, it will go before the national parliaments for approval. So it is crucially important to understand why the Treaty deserves to be ratified. Simply put, it places the interests of Europe's citizens more than ever at the heart of the European Union's activities. It does so in four ways. First, the Constitutional Treaty guarantees that the Union's institutions will respect the fundamental rights of everyone within the EU. The \"catalogue of fundamental rights\" included in the Constitution is extensive, centering on respect for human dignity, freedom, and equality, and also on the principles of democracy and the rule of law. By enshrining them in the Constitution, these fundamental rights and principles become legally binding, and citizens will have greater scope for bringing appeals to the Court of Justice. In this respect, the EU leads the world in the protection of fundamental rights. Second, the Treaty makes the EU more democratic and brings government closer to Europe's citizens. The Union has no business interfering in matters that can be dealt with successfully at the local, regional, or national level. The EU's objectives are precisely those that countries are unable to achieve on their own, for example, a stronger economy and greater security. The Constitutional Treaty includes guarantees to ensure that the EU adheres to this principle strictly. National parliaments will be able to call a time-out if Brussels makes proposals that seem to interfere unnecessarily. Should one-third of national parliaments so wish, the European Commission will be required to reconsider a proposal. In addition, the Constitutional Treaty gives citizens the right to ask the European Commission to take action on a specific point. A citizens' initiative of this kind will require one million signatures, obtained in different countries. At the same time, the European Parliament will have far greater powers. It will have joint decision-making authority in many more areas, including the budget. As a result, European citizens' elected representatives will be better able to scrutinize the work of the Commission."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rostoucí globální role Evropy BRUSEL – Dvacet let po pádu Berlínské zdi a skončení studené války zůstávají kontury světového uspořádání nedotvořené. Dva „megatrendy“ se však zdají zřejmé: nejširší a nejhlubší vlna globalizace, jakou kdy svět zažil, a vzestup nových světových hráčů z Asie i odjinud. Kromě toho slyšíme stále hlasitější volání po efektivnější globální koordinaci při plnění obrovských úkolů naší éry. V době, kdy Lisabonská smlouva vstupuje v platnost, je Evropská unie podle mého názoru jedinečně uzpůsobena k tomu, aby na sebe vzala zodpovědnost spojenou s vedením. Asii a Evropě ekonomická globalizace prospěla. Dynamické asijské ekonomiky zásobují svět a pozoruhodný hospodářský růst Asie pozvedl miliony lidí z chudoby a vytvořil významné nové příležitosti k investicím a prosperitě. To pomohlo velkým státům, jako jsou Čína nebo Indie, sebevědomě se prosadit mezi globální mocnosti. Evropa zase využila globalizace k tomu, aby upevnila své postavení významné světové ekonomiky a obchodního partnera. Globalizace však také zvyšuje konkurenci a odhaluje slabiny. Po celém světě se zaměstnanci strachují o pracovní místa a mají pocit, že je ekonomické změny obešly. Hospodářská krize posílila vnímání negativních stránek globalizace. V důsledku toho vyžaduje naše vzájemná hospodářská závislost pečlivou koordinaci nejen v nadcházejících týdnech, ale zejména v dlouhodobějším výhledu. Potřebujeme revidovat struktury globálního řízení a zajistit, aby lépe sloužily lidem z celého světa a fungovaly v zájmu současných i budoucích generací. EU vede uvnitř svých struktur diskusi a předkládá ji na širších mezinárodních fórech.", "en": "Europe’s Rising Global Role BRUSSELS – Twenty years after the fall of the Berlin Wall and the end of the Cold War, the contours of world order remain in the making. But two “mega-trends” seem clear: the broadest and deepest wave of globalization the world has ever seen, and the rise of new world players from Asia and elsewhere. We also hear ever-louder calls for more effective global coordination in meeting the great challenges of our times. As the Lisbon Treaty comes into force, the European Union is, I believe, uniquely suited to take on its leadership responsibilities. Asia and Europe have been well served by economic globalization. Asia’s dynamic economies supply the world, and its remarkable economic growth has lifted millions out of poverty and created major new opportunities for investment and prosperity. This has helped great nations such as China and India to assert themselves self-confidently as global powers. Europe has capitalized on globalization to consolidate its position as the world’s major economy and trader. But globalization also increases competition and exposes weaknesses. Workers globally fear for their jobs and feel by-passed by economic change. The economic crisis has exacerbated the perceived downside of globalization. As a result, our economic interdependence requires careful coordination, not just in the coming weeks, but, crucially, in the longer term. We need to revisit the structures of global governance, to ensure that they work better for people everywhere, and in the interests of both current and future generations. The EU has led the discussion within its own structures and taken it to wider international fora."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kdo chce deregulovat finančnictví? LONDÝN – Od chvíle, co byl vchod do západního křídla Bílého domu osazen otáčivými dveřmi, je těžké udržet si přehled o příchodech a odchodech v amerických koridorech moci. Cokoli, co člověk napíše o personálu a politikách Trumpovy administrativy, může ztratit platnost dřív, než dojde k otištění. Klíčoví aktéři hospodářské politiky však alespoň prozatím zůstávají ve funkcích. Ministrem financí je stále Steve Mnuchin a během posledních mocenských bojů v depeších zmiňován nebyl. Gary Cohn dál předsedá Národní ekonomické radě, ač některá z prezidentových prohlášení k neekonomickým otázkám údajně nese s nelibostí. Konečně za kormidlem Federálního rezervního systému samozřejmě nadále je Janet Yellenová, přinejmenším do února příštího roku. Tato stabilita ale podle všeho není příznakem jediného usazeného náhledu na hospodářskou a finanční politiku, zejména budoucí rámec finanční regulace. Pozoruhodné nedávné interview s místopředsedou Fedu Stanleym Fischerem ve Financial Times obnažilo některé zásadní neshody. Centrální bankéři obvykle dělají ctnost z mírných vyjádření a nejednoznačnosti. Aby pozorovatelé Fedu rozpoznali posuny v jeho uvažování, musí pitvat nepatrné rozdíly v užití slov a tónu. Alan Greenspan proslule řekl kongresovému výboru: „Vzniká-li dojem, že hovořím obzvlášť jasně, nejspíš jste má slova špatně pochopili.“ Jazyk, jejž při této příležitosti použil Fischer, jindy tak mírný a zdvořilý, by nás proto měl přimět zbystřet a zpozornět. Hovořil o tom, že politický systém Spojených států „nás možná vede směrem, který je velmi nebezpečný“. Ve vztahu ke krokům směřujícím k odstranění prvků nového regulačního řádu vytvořeného v reakci na debakly let 2008-9 si postěžoval, že „všichni se chtějí vrátit ke statu quo z doby před velkou finanční krizí“. A prohlásil, že „člověk nedokáže pochopit, proč inteligentní dospělí lidé docházejí k úsudku, že je namístě zbavit se všeho, co bylo zavedeno v posledních deseti letech“. To je pozoruhodný jazyk, který si zaslouží dekonstrukci. Fischer nesporně nemá na mysli, že k dřívějšímu statu quo se chtějí vrátit doslova „všichni“. Akademická obec je převážně ve prospěch ještě přísnější regulace bank, s vyššími kapitálovými požadavky. Tisk je s nemnoha výjimkami ještě tvrdší.", "en": "Who Wants to Deregulate Finance? LONDON – Since a revolving door was installed at the entrance to the West Wing of the White House, it has been difficult to keep track of the comings and goings in America’s corridors of power. Anything written about the Trump administration’s personnel and policies may be invalid before it is published. At least for the time being, however, the key economic-policy actors remain in place. Steve Mnuchin is still Treasury Secretary and has not been mentioned in dispatches during the latest power struggles. Gary Cohn continues to chair the National Economic Council, though he is reported to be unhappy about some of the president’s statements on non-economic issues. And of course Janet Yellen is still at the helm at the Federal Reserve, at least until February next year. But this stability does not seem to indicate a single settled view on economic and financial policy, particularly the future framework of financial regulation. A remarkable recent interview in the Financial Times with Fed Vice Chairman Stanley Fischer laid bare some major disagreements. Central bankers typically make a virtue of understatement and ambiguity. Fed watchers need to analyze minute differences in wording and tone to identify shifts in thinking. As Alan Greenspan famously told a Congressional committee, “if I turn out to be particularly clear, you have probably misunderstood what I said.” So the language used on this occasion by Fischer, normally the mildest and most courteous of men, should cause us to sit up and take notice. He argued that the United States’ political system “may be taking us in a direction that is very dangerous.” Referring to moves to roll back elements of the new regulatory order established in response to the debacles of 2008-9, he lamented that “everybody wants to go back to the status quo before the great financial crisis.” And he declared that “one cannot understand why grown intelligent people reach the conclusion that you should get rid of all the things you have put in place in the last ten years.” This is remarkable language, which merits deconstruction. Fischer cannot possibly mean literally that “everybody” wants to return to the status quo ante. The academic community is mainly in favor of even tighter regulation of banks, with higher capital requirements. With few exceptions, the press is even more hawkish."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Socialisté zase ještě v té době neodhodili svůj intelektuální háv. Mitterandův politický program byl chvalozpěvem na hospodářské plánování a volný trh byl pro něj stále synonymem útisku. Dnes už mezinárodní komunismus neexistuje a ten francouzský koneckonců také ne. Máme v paměti, že levice v minulosti vládla bez jakéhokoliv dramatu. Její dvě období u moci – deset let za Mitteranda a pět let za premiéra Lionela Jospina – donutila levici vyrovnat se s realitou. Mezinárodní pověst Francie nedoznala újmy a výkon levice doma, zejména v otázce nezaměstnanosti, byl plně srovnatelný s výkonem jiných vlád. Tentokrát tedy žádná panika nezavládne. Návrat levice na výsluní se naopak jeví jako naprosto normální, ba téměř triviální příklad střídání u moci. Příčinou Hollandeova vítězství ostatně nebyl posun voličů doleva, nýbrž jejich odmítnutí Nicolase Sarkozyho. Výsledek tudíž znamená ohromující a historickou porážku: během existence Páté republiky byli tři prezidenti – Charles de Gaulle, Mitterrand a Jacques Chirac – po vypršení prvního funkčního období zvoleni do úřadu znovu. Pouze Valéry Giscard d’Estaing, oslabený dlouhodobým úpadkem gaullismu, zvolen nebyl. Odmítnutí Sarkozyho je v tomto směru velmi odlišné; je to především otázka stylu. Ve Francouzích zůstává zakořeněný jistý druh royalismu a naše ústava obsahuje mnoho prvků konstituční monarchie. Sarkozy svou přehnanou familiárností, jednoduchostí a příležitostnou vulgaritou podkopal důstojnost své posvátné funkce. Voliči mu to neodpustili a soudili to přísněji než jiné slabiny jeho prezidentského působení, které nebylo výrazně horší než bilance jeho předchůdců. Zaměříme-li se navíc na zásadní otázky, pak zejména Sarkozyho daňová politika upřednostňovala vyšší a bohaté vrstvy. Vznikla tedy silná kombinace společenského a hospodářského hněvu, podpořená zejména pocitem, že hlavní příčinou krize, která vypukla v roce 2008 a ohrožuje nás dodnes, byla přehnaná hamižnost finančníků a bankéřů. Sociální a politická korekce se stala nezbytností a nakonec přišla v pomstychtivé podobě, která je pro Francii unikátní. Státní pokladna je však nebezpečně vyčerpaná a Francie se dnes ocitá mezi mnoha jinými zeměmi, jejichž dluhová zátěž kompromituje existenci eurozóny.", "en": "The Socialists, for their part, had not yet shed their intellectual skin. Mitterand’s political program was a hymn to economic planning, and the free market was still, for him, synonymous with oppression. Today, there is no longer international communism, or, for that matter, French communism. We remember having seen the left govern without drama. Its two passages to power – ten years under Mitterand and five years with Prime Minister Lionel Jospin – forced the left to reconcile with reality. France’s international reputation was not damaged, and, at home, the left’s performance, especially concerning unemployment, compared well with that of other governments. So, there will be no panic this time. On the contrary, the left’s return to power appears to be an entirely normal, almost trivial, example of alternation in government. In fact, Hollande’s victory was underpinned not by a leftward shift among the electorate, but by voters’ rejection of Nicolas Sarkozy. Indeed, the result represents a stunning and historic defeat: during the Fifth Republic, three sitting presidents – Charles de Gaulle, Mitterrand, and Jacques Chirac – have been reelected after their first term in office. Only Valéry Giscard d’Estaing, weakened by the long decline of Gaullism, was not. The rejection of Sarkozy is very different; above all, it is a matter of style. There remains a type of royalism among the French, and our constitution has many features of an elective monarchy. With his over-familiarity, simplicity, and occasional vulgarity, Sarkozy undermined the dignity of his sacred function. This was not forgiven, and was judged more severely than the shortcomings of his presidential record, which was not significantly worse than that of his predecessors. Moreover, in substantive terms, Sarkozy’s tax policies, in particular, favored the upper classes and the wealthy. So a powerful combination of social and economic anger emerged, particularly given the perception that the excessive greed of financiers and bankers was the primary cause of the crisis that erupted in 2008, and that still menaces us today. A social and political correction was necessary, and it has occurred with a vengeance unique to France. But the state’s coffers are dangerously depleted, and France now finds itself among the many countries whose debt burden compromises the eurozone’s existence."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho se mnozí lidé hlásí k teorii Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“, která předpokládá, že islám je v rozporu s modernitou. Tento předpoklad však ignoruje myšlenky a vliv raných reformátorů islámu – osobností, jako byli Muhammad Abdo a Džamáluddín Afghání –, kteří dodnes ovlivňují muslimy všude na světě. Nejtrvalejším důsledkem první reformátorské vlny byl vznik salafijského (konzervativně tradicionalistického) hnutí, které začalo pokládat moderní stát za prostředek ke zlepšení osudu muslimů. Dnešní muslimští myslitelé – jako například Abdalkarím Sorúš v Íránu, Táhar Haddád v Tunisku, Fazlur Rahmán v Pákistánu, Fatima Mernissiová v Maroku, Kasim Amin v Egyptě nebo Mahmúd Muhammad Táhá v Súdánu – pokračují ve zkoumání spojitostí mezi islámským myšlením a moderními hodnotami. Radikální islamisté se sice proti jejich dílu vehementně stavějí, avšak tito myslitelé mají obrovský vliv na generace muslimských intelektuálů po celém světě. Tím nechci říci, že náboženství nehraje v blízkovýchodním násilí žádnou roli. Právě naopak: takové násilí – včetně sexuálních útoků a svévolného upírání individuálních a veřejných svobod – je rozšířené a vzhledem ke kombinaci náboženského přesvědčení, kulturní tradice, rasy a etnického původu, války a politiky, která ho ovlivňuje, má mnoho různých podob. Dokonce i verbování džihádistických bojovníků lze pokládat za jistou formu nábožensky založeného násilí, stejně jako sňatky dětí a zabíjení ze cti. To však vůbec neznamená, že je islám z podstaty násilný.", "en": "As a result, many have embraced Samuel Huntington’s theory of a “clash of civilizations,” which assumes that Islam is at odds with modernity. But that assumption ignores the ideas and impact of Islam’s early reformers – figures like Muhammad Abduh and Jamaleddin al-Afghani – who continue to influence Muslims everywhere. The most lasting impact of the first reformist wave was the establishment of a salafi (conservative traditionalist) movement, which came to regard the modern state as a means to improve the lot of Muslims. Today, Muslim thinkers – such as Iran’s Abdolkarim Soroush, Tunisia’s Tahar Haddad, Pakistan’s Fazlur Rahman, Morocco’s Fatema Mernissi, Egypt’s Qasim Amin, and Sudan’s Mahmud Muhammad Taha – continue to explore the connections between Islamic thought and modern values. While radical Islamists strongly oppose their work, these thinkers have had a huge influence on generations of Muslim intellectuals worldwide. None of this is to say that religion does not play a role in Middle East violence. On the contrary, such violence – including sexual assault and arbitrary deprivation of individual and public freedoms – is widespread and multifaceted, owing to the combination of religious beliefs, cultural tradition, race and ethnicity, war, and politics that influences it. Even the recruitment of jihadist fighters can be viewed as a form of religion-based violence, much like child marriage and honor killings. But none of that means that Islam is inherently violent."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V praxi to znamená, že Západ musí navýšit přímou podporu pro místní neziskové organizace a bojovníky za lidská práva (ačkoliv v zemích, jako je Egypt, bude nejprve třeba přimět tamní vládu ke změně zákona, jež jim přijímání takových prostředků umožní). Zatímco na obranu v současnosti USA vydávají téměř 400 miliard dolarů, Národní nadace pro demokracii hospodaří s rozpočtem kolem 40 milionů dolarů, z nichž se jen zlomek vynaloží na širším Středním východě. Aby byla podpora skutečně účinná, měla by být desetinásobná, ba vyšší. Evropská unie by měla výdaje na podporu demokracie zvýšit alespoň na 500 milionů euro ročně. Tyto peníze je zapotřebí spravovat mimo dosah vlád, aby nemohly být omezovány diplomatickými tlaky. V úvahu přichází založení Transatlantického fóra pro prosazování demokracie, které by koordinovalo všechny aktivity v regionu, včetně dvoustranných programů uskutečňovaných evropskými zeměmi. Fórum by mohla doplňovat nezávislá Nadace pro demokracii na Středním východě, do níž by finančními prostředky a odbornými znalostmi přispívala jak Evropa, tak USA. Vedle spolupráce na demokratizaci zdola je také potřeba prostřednictvím politik zaměřených na obchod a pomoc motivovat k reformám vlády a rozšířit tak zákonný prostor pro politické aktivity. Země, kde se rozvíjí demokracie a řádná správa věcí veřejných, by měly být odměňovány; země, kde rozvoj vázne, by měly o výhody přijít. Zadruhé, je zapotřebí, aby USA a jejich evropští spojenci vytvořili takové poměry v oblasti vnější bezpečnosti a takové regionální souvislosti, jež průběh demokratické změny umožní. Zásadním prvkem podpory demokratického vývoje je zajištění bezpečnosti.", "en": "In practical terms, the West must increase its direct support for local NGOs and campaigners (although in countries like Egypt it will first need to get the Government to change the law so that they can receive foreign funding). Whereas the US now spends nearly $400 billion on defense, the National Endowment for Democracy lives on a budget of some $40 million, a fraction of which is spent in the Greater Middle East. Support should be raised tenfold or even more to make a real impact. The EU should increase its democracy promotion efforts to at least €500 million a year. This money should be administered at arms-length from government to ensure that it is not constrained by diplomatic pressures. A new Trans-Atlantic Forum for Democracy Promotion could be created to co-ordinate all activities in the region, including bilateral programs pursued by European countries. This could be supplemented by an independent Trust for Democracy in the Middle East, to which Europe and the US contribute funds and expertise. As well as working at a grass roots level, policies on trade and aid should be used to encourage governments to reform and enlarge the space for legitimate political action. Countries that make progress on democracy and good governance should be rewarded; privileges should be withdrawn from those that do not. Second, the US and its European allies need to help create the external security environment and regional context in which democratic change can occur. Providing security is crucial in fostering democratic development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And those judgments can predict really meaningful life outcomes like who we hire or promote, who we ask out on a date. For example, Nalini Ambady, a researcher at Tufts University, shows that when people watch 30-second soundless clips of real physician-patient interactions, their judgments of the physician's niceness predict whether or not that physician will be sued. So it doesn't have to do so much with whether or not that physician was incompetent, but do we like that person and how they interacted? Even more dramatic, Alex Todorov at Princeton has shown us that judgments of political candidates' faces in just one second predict 70 percent of U.S. Senate and gubernatorial race outcomes, and even, let's go digital, emoticons used well in online negotiations can lead you to claim more value from that negotiation. If you use them poorly, bad idea. Right? So when we think of nonverbals, we think of how we judge others, how they judge us and what the outcomes are. We tend to forget, though, the other audience that's influenced by our nonverbals, and that's ourselves. We are also influenced by our nonverbals, our thoughts and our feelings and our physiology. So what nonverbals am I talking about? I'm a social psychologist. I study prejudice, and I teach at a competitive business school, so it was inevitable that I would become interested in power dynamics. I became especially interested in nonverbal expressions of power and dominance. And what are nonverbal expressions of power and dominance? Well, this is what they are.", "cs": "A tyto úsudky mohou předpovídat opravdu smysluplná životní rozhodnutí jako například to, koho zaměstnáme nebo povýšíme, koho pozveme na rande. Například, Nalini Ambady, vědkyně z Tufts univerzity, dokazuje, že když lidé sledují třicetivteřinové němé záběry skutečných interakcí mezi lékařem a pacientem, jejich názory na lékařovo příjemné vystupování předpovídají, jestli lékař bude nebo nebude zažalován. Takže to moc nesouvisí s tím, jestli lékař je nekompetentní, ale s tím, jestli se nám líbí a jak se k sobě vzájemně chovají. Alex Todorov z Princeton nám dokonce ukázal, že názory lidí na obličeje politiků utvořené během pouhé jedné vteřiny, mohou ze 70 % předpovědět složení amerického Senátu a volby guvernérů, a dokonce když se podíváme do digitálního světa, dobře použité emotikony v online rozhovorech mohou vést k pocitu, že daný rozhovor má pro vás větší hodnotu. A když je nepoužíváte správně, tak opačnou. Takže když přemýšlíme o neverbálních projevech, zabýváme se tím, co si myslíme o jiných lidech, co si oni myslí o nás a jaké to má následky. Často ale zapomínáme na další publikum, které je ovlivněno našimi neverbálními projevy, a to jsme my samotní. I my jsme ovlivněni našimi neverbálními projevy, našimi myšlenkami a pocity a fyziologií. O jakých neverbálních projevech tedy mluvím? Jsem sociální psycholožka, zabývám se předsudky, učím na obchodní škole, kde panuje soutěživá atmosféra, takže je přirozené, že se zajímám o rozložení moci. Zajímám se hlavně o neverbální projevy moci a převahy. A jaké jsou neverbální projevy moci a převahy? Zde jsou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I stopped doing surgery about six years ago and became a full-time writer, as many people know. But it's been very exciting. It's been very happy. Every once in a while, I have to say, \"Ah, fuck it.\" Every once in a while, I get somewhat depressed and a little obsessional. So, I'm not free of all of this. But it's worked. It's always worked. Why have I chosen, after never, ever talking about this, to talk about it now? Well, those of you who know some of these books know that one is about death and dying, one is about the human body and the human spirit, one is about the way mystical thoughts are constantly in our minds. And they have always to do with my own personal experiences. One might think reading these books -- and I've gotten thousands of letters about them by people who do think this -- that, based on my life's history as I portray it in the books, my early life's history, I am someone who has overcome adversity, that I am someone who has drunk -- drank? -- drunk of the bitter dregs of near-disaster in childhood and emerged not just unscathed but strengthened. I really have it figured out so that I can advise people about death and dying, so that I can talk about mysticism and the human spirit. And I've always felt guilty about that. I've always felt that somehow I was an impostor, because my readers don't know what I have just told you. It's known by some people in New Haven, obviously, but it is not generally known. So one of the reasons that I have come here to talk about this today is to -- frankly, selfishly -- unburden myself and let it be known that this is not an untroubled mind that has written all of these books. But more importantly, I think, is the fact that a very significant proportion of people in this audience are under 30, and there are many, of course, who are well over 30.", "cs": "Asi před šesti lety jsem s chirurgií přestal a stal se spisovatelem na plný úvazek, jak mnozí víte. Ale všechno to bylo velmi vzrušující. Velmi šťastné. Jednou za čas si musím říct: \"Ale do prdele s tím.\" Sem tam jsem trochu depresivní nebo obsesivní. Takže jsem se toho úplně nezbavil. Ale efekt to mělo, vždycky to mělo efekt. Proč jsem se rozhodl vám o tom povědět, potom, co jsem to celou dobu držel v tajnosti? No, ti, kteří znají některé mé knihy ví, že jedna je o smrti a umírání, jedna o lidském těle a lidské duši, jedna o tom, jak jsou mystické myšlenky neustále v našich hlavách - a že všechny jsou spojeny s mou osobní zkušeností. Někdo by si při čtení těch knih mohl myslet, a dostal jsem o nich tisíce dopisů od lidí, kteří si to myslí, že podle mého životního příběhu, jak jsem ho zobrazil v mých knihách, podle příběhu mého dětství, jsem někdo, kdo musel překonat nepřízeň osudu. Že jsem někdo, kdo pil z kalichu hořkosti v průběhu téměř katastrofálního dětství a vyšel z toho nejen nezraněn, ale také posilněn. Opravdu to mám v hlavě srovnané, takže můžu lidem radit o smrti a umírání, takže můžu mluvit o mysticismu a lidské duši. A vždycky jsem se kvůli toho cítil provinile. Cítil jsem se jako podvodník, protože mí čtenáři nevěděli to, co jsem vám právě řekl. Vědí to někteří lidé v New Havenu, samozřejmě, ale obecně se to neví. Jeden z důvodů, proč jsem o tom dnes přišel mluvit je - upřímně řečeno sobecky - zbavit se břemena a dát světu vědět, že všechny ty knihy nenapsala bezstarostná mysl. Ale ještě důležitější je myslím to, že dost velká část lidí v obecenstvu má pod 30 let a samozřejmě je tu dost lidí starších."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zajišťování anonymity obvinění umožňuje vojenským úřadům vyhýbat se vedení rozsáhlých záznamů, což zase oficiálním činitelům umožňuje vyhýbat se zodpovědnosti za otevřená hlášení sexuálních útoků a trestním stíháním – a tedy nestíhat sexuální delikty seriózním a systematickým způsobem. Totéž platí pro univerzity. Moje alma mater, Yaleova univerzita, dvacet let využívala anonymity při hlášení sexuálního obtěžování a znásilnění k tomu, aby případy sexuálních deliktů a záznamy opakovaných delikventů zametala pod koberec, čímž chránila vlastní zájem na zamezení systematickému vyšetřování. Kvůli převládající politice anonymity na univerzitách dnes nejméně dva údajní sérioví násilníci – jejichž útoky ohlásila nezávisle na sobě zaměstnavateli více než jedna oběť – vyučují na nových univerzitách, aniž kdy proti nim byla vznesena obvinění. Poučení je zřejmé: tam, kde se obvinění vznášejí anonymně, nebere je nikdo stejně vážně jako obvinění vznesená veřejně, což má za následek institucionalizovanou beztrestnost pro sexuální predátory. Teprve když oběti vystoupily a sdělily své jméno – připusťme, že je to obtížné a mnohdy i bolestné –, začaly být institucionální změny a úspěšná trestní stíhání možné. Rozhodnutí Anity Hillové z roku 1991 nevznést anonymní obvinění vůči Clarenci Thomasovi, dnešnímu soudci amerického Nejvyššího soudu, podnítilo vlnu vymáhání zákona o rovných příležitostech v zaměstnání. Hillová věděla, že její motivy budou zpochybňovány. Jako právnička však chápala, jak neetická jsou anonymní obvinění – a jak malá je pravděpodobnost, že přinesou skutečné výsledky. Úzus anonymity ve skutečnosti pouze umožňuje rozkvět mýtů o znásilnění. Když nejsou oběti utajované, je daleko zřejmější, že znásilnění může potkat kohokoliv – babičky i studentky, ženy v domácnosti i prostitutky. Místo toho zde máme stereotypy o tom, jak „reálně“ musí oběti znásilnění vypadat a chovat se, aby byly brány vážně. A také zde máme mýtus o vyšším procentu falešně ohlášených znásilnění oproti jiným trestným činům (v USA se oba údaje neliší: činí 2-4%). Feministky už dlouho tvrdí, že ke znásilnění se musí přistupovat jako ke kterémukoliv jinému trestnému činu. U žádného jiného trestného činu však nejsou autoři obvinění drženi za zdí anonymity. Takový rozdíl v přístupu ke znásilnění slouží pouze k udržování jeho pomýlené charakteristiky „zločinu jiného typu“, který je plný kulturního balastu a mylných představ. A konečně je tu i hluboký morální problém. Totožnost dětských obětí by se u obvinění ze sexuálních deliktů pochopitelně měla chránit, avšak ženy nejsou děti.", "en": "Maintaining anonymous charges enables the military authorities to avoid keeping comprehensive records, which in turn allows officials to evade responsibility for transparent reporting of assaults and of prosecutions – and thus not to prosecute sex crime in any serious, systematic way. The same is true with universities. My alma mater, Yale, used anonymity in reporting of sex harassment and rape to sweep sex-crime incidents and repeat offenders’ records under the rug for two decades, thereby protecting its own interest in preventing systematic investigation. Because of the prevalence of universities’ anonymity policy, at least two alleged serial rapists – whose assaults were reported to their employers separately by more than one victim – are teaching at new universities, with no charges ever brought against them. The lesson is clear: when charges are made anonymously, no one takes them as seriously as charges brought in public, resulting in institutionalized impunity for sexual predators. Indeed, only when victims have stood up and stated their names – granted, a difficult and often painful thing to do – have institutional change and successful prosecutions been possible. Anita Hill’s decision in 1991 not to make anonymous accusations against Clarence Thomas, now a US Supreme Court justice, spurred a wave of enforcement of equal-employment-opportunity law. Hill knew that her motives would be questioned. But, as a lawyer, she understood how unethical anonymous allegations are – and how unlikely they are to bring about real consequences. In fact, the convention of anonymity merely allows rape myths to flourish. When victims are not kept hidden, it becomes much clearer that rape can happen to anyone – grandmothers and students, homemakers and prostitutes. Instead, we have stereotypes about how “real” rape victims must look and act in order to be taken seriously. And we have the myth of higher false reporting of rape relative to other crimes (in the US, the rate is no different: 2-4%). Feminists have long argued that rape must be treated like any other crime. But in no other crime are accusers kept behind a wall of anonymity. Treating rape so differently serves only to maintain its mischaracterization as a “different” kind of crime, loaded with cultural baggage and projections. Finally, there is a profound moral issue at stake. Though children’s identities should, of course, be shielded in sex-crime allegations, women are not children."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're blind to the hypothesis. They're blind to the conditions. They have no idea who's been posing in what pose, and they end up looking at these sets of tapes, and they say, \"We want to hire these people,\" all the high-power posers. We also evaluate these people much more positively overall.\" But what's driving it? It's not about the content of the speech. It's about the presence that they're bringing to the speech. Because we rate them on all these variables related to competence, like, how well-structured is the speech? How good is it? What are their qualifications? No effect on those things. This is what's affected. These kinds of things. People are bringing their true selves, basically. They're bringing themselves. They bring their ideas, but as themselves, with no, you know, residue over them. So this is what's driving the effect, or mediating the effect. So when I tell people about this, that our bodies change our minds and our minds can change our behavior, and our behavior can change our outcomes, they say to me, \"It feels fake.\" Right? So I said, fake it till you make it. It's not me. I don't want to get there and then still feel like a fraud. I don't want to feel like an impostor. I don't want to get there only to feel like I'm not supposed to be here.", "cs": "Neznali hypotézu ani podmínky. Neměli tušení, kdo měl dělat jaký postoj, ale na konci po zhlédnutí nahrávek nám řekli: „Chceme přijmout tyhle lidi,“ -- všechny ty, kteří dělali postoje signalizující moc a dál řekli: „Tyhle lidi přijmout nechceme.“ Celkově tedy také tyto lidi vyhodnocujeme mnohem pozitivněji. Ale co to způsobuje? V obsahu řeči to není. Je to o vystupování, které vkládájí do svého projevu. Vyhodnocujeme je vůči všem proměnným souvisejících s kompetencí, například jak je projev strukturovaný? Jak je dobrý? Jaké jsou jejich kvalifikace? Tyto věci neměly žádný dopad. Vliv mělo toto. Tyto věci. Lidé v podstatě přináší své pravé já. Přinášejí sami sebe. Přinášejí své myšlenky, ale sami za sebe, bez jakýchkoliv zbytečností. Toto tedy způsobuje daný výsledek nebo ho nepřímo ovlivňuje. Když o tom říkám lidem, že naše těla mění naši mysl a že mysl dokáže ovlivnit naše chování, a naše chování dokáže ovlivnit výsledky, říkají mi: „Zní to jako podvod.“ Já říkám, že dokud něco nedokážeš, předstírej to. A oni: „Já nemůžu. Nejsem to pak já. Nechci to dokázat a stále mít pocit, že to je podvod. Nechci se cítit jako podvodník. Nechci to dokázat jen proto, abych cítil, že sem nepatřím.“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Někteří byli krajně bdělí a kladli řadu otázek; zdálo se, že zhltli všechna vědecká pojednání, blogy i novinové články, které kdy vyšly. Jiní vypadali popleteně. Nejhorší byli ti s vyhaslým zrakem hlubokého zoufalství. Většinu z těchto rodičů nevyzpytatelná smůla genetického postižení jejich potomka oloupila o život a proměnila jim dny v sérii nekonečných návštěv lékařských specialistů. Většina těchto dětí potřebuje mnoho medikamentů. Mnohé je třeba krmit gastrickou vyživovací sondou, chirurgicky zavedenou otvorem do břicha. Jedna žena přijela se synem ve věku 32 let. Vlády mohou udělat mnoho, aby přispěly k řešení vzácných nemocí. Zaprvé mohou přesměrovat financování výzkumu od méně závažných snah na projekty v molekulární genetice, které mohou přinést poznání v oblasti metabolických poruch. Zadruhé mohou snížit zátěž regulatorní byrokracie u velmi malých klinických testů ověřujících nové léky na vzácné choroby. Konečně tvůrci politik mohou vytvořit finanční pobídky – včetně daňových úlev pro výzkum a vývoj – s cílem povzbudit farmaceutické společnosti k vývoji terapií, které by jinak nenabízely přitažlivou návratnost investic. Praktici v několika náročných, vysilujících specializacích ve světě medicíny jsou – viděno mýma očima – na cestě k svatořečení. Počítám k nim dětské onkology, personál popáleninových jednotek, dobrovolníky léčící pacienty se smrtelnými infekčními nemocemi jako ebola a profesionály, kteří zajišťují diagnostická vyšetření a léčbu zničujících genetických chorob a pracují s postiženými rodinami. Tito opomíjení hrdinové potřebují veškerou podporu, kterou jim můžeme zajistit.", "en": "Some were hyper-alert, asking lots of questions; they seemed to have devoured every scientific paper, blog, and newspaper article in existence. Others just seemed confused. The worst were those with blank stares of deep despair. For most of the parents, the random bad luck of their child’s genetic defect had stolen their lives, turning their days into a series of endless visits to medical specialists. Most of the kids need large numbers of medicines. Many must be fed via gastric feeding tubes inserted surgically through an incision in their abdomens. One woman was there with her 32-year-old son. There is much that governments can do to help those dealing with rare diseases. First, they can redirect research funding from less critical pursuits to projects in molecular genetics that can offer insights into metabolic disorders. Second, they can reduce the burden of regulatory red tape on the very small clinical trials of new treatments for rare diseases. Finally, policymakers can create financial incentives – which could include tax breaks on research and development – to encourage drug companies to develop therapies that otherwise would not provide an attractive return on investment. In the world of medicine, practitioners of a few difficult, draining specialties are – in my book – well on the path to sainthood. I would include among them pediatric oncologists, the staff of burn units, the volunteers who treat patients with lethal infectious diseases such as Ebola, and the professionals who diagnose and treat debilitating genetic diseases and work with the afflicted families. These unsung heroes need all the support we can provide."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In other words, it is a fraudulent abuse of public money and clearly prohibited. Thus, the Financial Regulation (Council Regulation (EC, Euratom) No 1605/2002) states at Article 111 that in no circumstance shall the same costs be financed twice by the EU budget. Scenarios for complementary financing Opportunities for complementary financing may arise in a number of different circumstances. • Separate but related activities or parts of a project can be funded at the same time by the Structural Funds, FP7 and the CIP. Examples of complementary financing for related activities A region is involved in the development of a major research infrastructure (e.g. a synchrotron). Under the Research Infrastructures action of the FP7 Capacities Specific Programme, it receives funding for the design phase and for certain preparatory work (legal, technical, etc). This is where the Structural Funds can step in. If the region is eligible for the Convergence Objective, the Structural Funds can provide support for the construction and fitting out of the facility. A university is engaged in upgrading the skills of its staff, with transnational actions (such as international fellowships) covered by the People Programme of FP7 while the European Social Fund under the Structural Funds at the same time supports advanced training within the region. An SME may be receiving support for an innovative business project in the form of a loan guaranteed by a financial intermediary approved under CIP’s SME Guarantee Facility, while other related but distinct activities, for example training to upgrade the skills of the staff to be able to develop and implement the new business idea, can be in receipt of Structural Funds (under the European Social Fund). • An activity could first be supported by FP7 or the CIP, and its follow-up later by the Structural Funds, or the other way round. Equally, the different funding sources may support different phases of the development of a technology over time, starting from basic research, to applied research, to demonstration or to pre-competitive market introduction. The conditions for granting such funding are usually generous and flexible, especially in the least-developed regions. This allows the research organisation or company to grow to the point where it can enter the more competitive environment of FP7 for research activities and the development of technology or the CIP for broader innovative activities. Examples of support under the Structural Funds being followed by FP7 or CIP", "cs": "Jinými slovy, jedná se o podvodné zneužívání veřejných prostředků, které je jednoznačně zakázáno. Ve finančním nařízení (nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002) je proto v článku 111 uvedeno, že za žádných okolností nesmějí být tytéž náklady financovány z rozpočtu EU dvakrát. Scénáře doplňkového financování Možnosti doplňkového financování mohou vzniknout v řadě odlišných situací. • Samostatné, avšak související činnosti nebo části projektu je možno financovat současně ze strukturálních fondů, 7. RP a CIP. Příklady doplňkového financování u souvisejících činností Region se podílí na rozvoji důležité výzkumné infrastruktury (např. synchrotron). V rámci akce „výzkumné infrastruktury“ zvláštního programu „Kapacity“ 7. RP obdrží finanční prostředky pro fázi návrhu a určité přípravné práce (právní, technické atd.). 7. V tomto okamžiku lze použít strukturální fondy. Je-li region způsobilý pro cíl Konvergence, mohou strukturální fondy poskytnout podporu pro výstavbu a vybavení zařízení. Univerzita se podílí na zlepšování dovedností svých zaměstnanců prostřednictvím nadnárodních akcí (například mezinárodní stipendia), na něž se vztahuje program „Lidé“ 7. RP, zatímco Evropský sociální fond v rámci strukturálních fondů zároveň podporuje pokročilé vzdělávání v regionu. Malý nebo střední podnik může obdržet podporu na inovativní podnikatelský projekt v podobě úvěru zaručeného finančním zprostředkovatelem schváleným v rámci záručního mechanismu malých a středních podniků jakožto součásti CIP, zatímco ostatní související, avšak odlišné činnosti – například odborná příprava ke zlepšení dovedností zaměstnanců, aby byli schopni rozvíjet a realizovat nové podnikatelské nápady – mohou obdržet podporu ze strukturálních fondů (v rámci Evropského sociálního fondu). • Činnost může být podporována nejprve ze 7. RP nebo CIP a její následná opatření posléze ze strukturálních fondů nebo obráceně. Stejně tak mohou jednotlivé zdroje financování postupem času podporovat různé fáze vývoje technologie, počínaje základním výzkumem po aplikovaný výzkum, demonstrace nebo předkonkurenční uvedení na trh. Podmínky pro poskytnutí takovýchto finančních prostředků jsou obvykle velkorysé a pružné, zejména v nejméně rozvinutých regionech. To výzkumné organizaci nebo společnosti umožňuje růst až do okamžiku, kdy může vstoupit do konkurenčnějšího prostředí 7. RP pro výzkumné činnosti a vývoj technologií nebo CIP pro širší inovační činnosti. Příklady podpory v rámci strukturálních fondů, po níž následuje 7. RP nebo CIP"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přitom se počítá s tím, že pro komerční banky bude smysluplnější dát peníze do oběhu, ať už prostřednictvím úvěr�� nebo nákupu vládních a jiných cenných papírů, než platit centrální bance za jejich držení. Jak ovšem poznamenává Světová banka, záporné sazby mohou mít nežádoucí dopady. Mohou nahlodávat ziskovost bank tím, že zužují úrokové marže. Kromě toho mohou podněcovat banky k nadměrnému riskování, což nafukuje bubliny cen aktiv. Nižší úrokové sazby z vkladů mohou způsobit, že se ve velkých segmentech ekonomiky přejde na hotovostní styk, přičemž penzijní fondy a pojišťovny mohou mít velké potíže splnit své dlouhodobé závazky s fixní nominální sazbou. Vedle všech těchto problémů přitom stojí i jeden skutečně pádný argument proti záporným úrokovým sazbám: je pošetilé spoléhat se ve snaze o záchranu ekonomik po depresi výlučně na měnovou politiku. Keynes to v kostce shrnul: „Cítíme-li pokušení tvrdit, že peníze jsou nápoj, jenž podnítí činnost systému, musíme mít na paměti, že tento nápoj může mít několik vedlejších účinků.“ Jeho seznam „vedlejších účinků“ rozhodně stojí za připomenutí: „Neboť zatímco u zvýšení objemu peněz lze očekávat… snížení úrokové sazby, týž účinek nenastane, pokud se záliba veřejnosti v likviditě zvyšuje více než množství peněz; a zatímco u snížení úrokové sazby lze očekávat… růst objemu investic, týž účinek nenastane, pokud [očekávání zisku] klesají rychleji než úroková sazba; a zatímco u zvýšení růstu objemu investic lze očekávat… zvýšení zaměstnanosti, týž účinek nemusí nastat, pokud klesá sklon ke spotřebě.“ To je naprosto přesné. Ekonomové dnes horečně vymýšlejí nové měnové kejkle pro případ, že aktuální politika selže: zdanění držby hotových peněz či úplné zrušení hotovosti, anebo naopak zasypávání obyvatel čerstvě vytištěnými penězi „shazovanými z vrtulníku“. Pravda je ovšem taková, že jediným způsobem, jak zajistit, aby se tyto „nové peníze“ dostaly do oběhu, je nechat je utratit vládou. Ta by si je půjčila přímo od centrální banky a použila je na výstavbu domů, obnovu dopravních systémů, investice do energeticky úsporných technologií a tak dále. Jakékoliv měnové financování veřejných schodků je bohužel pro tuto chvíli tabu.", "en": "The calculation is that it will make more sense for a commercial bank to put money into circulation, whether by making loans or buying government and other securities, than to pay the central bank for holding that money. But, as the World Bank has pointed out, negative rates can have undesirable effects. They can erode bank profitability by narrowing interest-rate margins. They can also encourage banks to take excessive risks, leading to asset bubbles. Lower interest rates on deposits may cause large sections of the economy to become cash-based, while pension and insurance companies may struggle to meet long-term liabilities at a fixed nominal rate. But, quite apart from these problems, the real case against negative interest rates is the folly of relying on monetary policy alone to rescue economies from depressed conditions. Keynes put it in a nutshell: “If we are tempted to assert that money is the drink which stimulates the system into activity, we must remind ourselves that there may be several slips between the cup and the drink.” His list of “slips” is well worth recalling: “For whilst an increase in the quantity of money may be expected...to reduce the rate of interest, this will not happen if the liquidity-preferences of the public are increasing more than the quantity of money; and whilst a decline in the rate of interest may be expected...to increase the volume of investment, this will not happen if [profit expectations] are falling faster than the rate of interest; and whilst an increase in the volume of investment may be expected...to increase employment, this may not happen if the propensity to consume is falling off.” Quite so. Economists are now busy devising new feats of monetary wizardry for when the latest policy fails: taxing cash holdings, or even abolishing cash altogether; or, at the other extreme, showering the population with “helicopter drops” of freshly printed money. The truth, however, is that the only way to ensure that “new money” is put into circulation is to have the government spend it. The government would borrow the money directly from the central bank and use it to build houses, renew transport systems, invest in energy-saving technologies, and so forth. Sadly, any such monetary financing of public deficits is for the moment taboo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šťastná maska Číny PEKING – Výraz ve tváři Číny může být její Achillovou patou. Vyhřívajíc se ve svém novém postavení ekonomické supervelmoci – drak překonávající asijské tygry i mezky na Západě –, Čína dělá tu chybu, že své vlastní vážné strukturální slabiny bagatelizuje. Pro komunistické vedení je těžké problémy země zmínit, natož zdůraznit. Zaujetí funkcionářů pro požívání úcty a vyhýbání se ztrátě prestiže vede k tomu, že se téměř výhradně zaměřují na čínské úspěchy. To je strategie, u níž hrozí, že se vymstí, protože špatně chápe dynamiku mezinárodní politiky. Zdůrazňování bleskurychlého čínského vzestupu znamená, že se ve zbytku světa méně chápe potřeba Číny udržet prudký hospodářský rozvoj, aby byla naplněna očekávání jejích 1,3 miliard obyvatel. Vláda ví, že jí pod rukama roste politický tygr, ale odmítá to si připustit, ať už uvnitř Číny nebo v zahraničí. Obchodních pnutí stále přibývá. Spojené státy jsou vážně znepokojené v důsledku nicotných výsledků květnového „strategického ekonomického dialogu“ s Čínou a Kongres hrozí tvrdými ochranářskými opatřeními. Evropská unie nemusí o mnoho zaostat; hodně bude záležet na tom, jak bude Čína svůj případ prezentovat v nadcházejících 18 měsících, kdy budou obě strany dojednávat rozsáhlou Dohodu o partnerské spolupráci, která rozhodne o vlastnostech bilaterálních vztahů v další dekádě. Německá kancléřka Angela Merkelová právě navštívila Peking a francouzský prezident Nicolas Sarkozy bude zřejmě brzy následovat. Oba jsou si jistě dobře vědomi toho, že díky strmě rostoucím exportům Čína loni předehnala USA a stala se největším zahraničním dodavatelem Evropy. Co však pochopitelně neuvidí, jsou zoufale nízké životní úrovně početných čínských milionů, zejména venkovských chudých. Přesto Čína nemá chuť se při jednáních se Západem odvolávat na chudobu. Jejím cílem je vytěžit co nejvíc prestiže z olympijských her v roce 2008 a z šestiměsíční Světové výstavy v Šanghaji během jara a léta roku 2010. Teprve uvidíme, zda tyto dvě události dokáží vychýlit světové mínění ve prospěch Číny a takto jej udržet. Podezřívavost vlády vůči mezinárodním médiím ve skutečnosti může snadno vyvolat tření, až přijedou tisíce žurnalistů a nevyhnutelně své zpravodajství rozšíří za hranice atletiky na politiku a lidská práva.", "en": "China’s Happy Mask BEIJING – China���s “face” may be its Achilles’ Heel. As it basks in its new status as an economic superpower – the dragon that is outpacing Asia’s tigers as well as the donkeys of the West – China is mistakenly downplaying its own serious structural weaknesses. The communist leadership finds it hard to mention, let alone emphasize, the country’s problems. Officials’ preoccupation with commanding respect and not losing face leads them to focus almost exclusively on China’s achievements. This is a strategy that risks backfiring, because it misunderstands the dynamics of international politics. Emphasizing China’s meteoric rise means less understanding in the rest of the world of the need to sustain rapid economic development in order to satisfy the expectations of its 1.3 billion inhabitants. The government knows that it has a political tiger by the tail, but refuses to acknowledge it, either inside China or outside. Trade tensions continue to mount. The United States is deeply concerned, following the minimal results of its “strategic economic dialogue” with China in May, and Congress is threatening tough protectionist measures. The European Union may not be far behind; much will depend on how China presents its case over the coming 18 months as the two sides negotiate a wide-ranging Partnership Cooperation Agreement, which will determine the quality of bilateral relations for the next decade. German Chancellor Angela Merkel has just visited Beijing, with French President Nicolas Sarkozy likely to follow soon. Both are surely aware that China’s surging exports last year helped it surpass the US as Europe’s largest foreign supplier. What they won’t see, of course, are the desperately low living standards of China’s teeming millions, especially the rural poor. Yet China is in no mood to plead poverty when dealing with the West. Its aim is to gain as much prestige as possible from the Olympic games in 2008 and the six-month World Expo in Shanghai during the spring and summer of 2010. It remains to be seen whether the two events will be capable of swinging world opinion in China’s favor and keeping it there. Indeed, the government’s suspicion of the international media is liable to spark friction when thousands of journalists arrive and inevitably widen their coverage beyond athletics to politics and human rights."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Those machines have no place for empathy. And there is billions of dollars being spent on that. Character robotics could plant the seed for robots that actually have empathy. So, if they achieve human level intelligence or, quite possibly, greater than human levels of intelligence, this could be the seeds of hope for our future. So, we've made 20 robots in the last eight years, during the course of getting my Ph.D. And then I started Hanson Robotics, which has been developing these things for mass manufacturing. This is one of our robots that we showed at Wired NextFest a couple of years ago. And it sees multiple people in a scene, remembers where individual people are, and looks from person to person, remembering people. So, we're involving two things. One, the perception of people, and two, the natural interface, the natural form of the interface, so that it's more intuitive for you to interact with the robot. You start to believe that it's alive and aware. So one of my favorite projects was bringing all this stuff together in an artistic display of an android portrait of science-fiction writer Philip K. Dick, who wrote great works like, \"Do Androids Dream of Electric Sheep?\" which was the basis of the movie \"Bladerunner.\" In these stories, robots often think that they're human, and they sort of come to life.", "cs": "Nemám pravdu? Takové stroje nemají místo pro empatii. A přesto se takto utrácejí miliardy dolarů. Character robotics může zasadit první semínko pro roboty, kteří ve skutečnosti jsou schopni empatie. Takže když dosáhnou úrovně lidské inteligence nebo velice pravděpodobně úrovně ještě vyšší než je lidská, tohle by mohlo znamenat semínko naděje pro naši budoucnost. Za 8 let jsme vytvořili 20 robotů, v průběhu získávání mého titulu Ph.D. Poté jsem založil společnost Hanson Robotics, která tyto věci připravuje pro masovou výrobu. Toto je jeden z našich robotů, které jsme představili na výstavě Wired NextFest před několika lety. Vidí množství osob kolem sebe, pamatuje si, kde tyto osoby stojí a dál se dívá na další a zapamatovává si je. Zahrnujeme tady 2 věci. První je vnímání lidí. A druhou je přirozený vzhled, určitá forma přirozeného vzhledu, takže je pro vás mnohem přirozenější s robotem komunikovat. Začnete věřit, že je opravdu živý a schopný vlastního vědomí. Jedním z mých oblíbených projektů bylo sloučit všechny tyto věci dohromady do uměleckého ztvárnění portrétu androida spisovatele science-fiction Philipa K. Dicka, který napsal skvělá d��la jako \"Sní androidi o elektrických ovečkách? \", které se stalo základem pro film \"Bladerunner.\" V těchto příbězích si roboti často myslí, že jsou lidmi. A svým způsobem tak přijdou k životu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Stav Spojených států NEW YORK – Do prezidentských voleb v USA stále zbývá více než půl roku a nelze s určitostí říci, kdo získá nominaci za obě hlavní strany, tím méně kdo se stane 45. nájemníkem Bílého domu. Není však příliš brzy na hodnocení, jaké mezi více než 320 miliony obyvatel země převládají nálady a co to bude znamenat pro muže či ženu, jenž vyjde jako vítěz z procesu, který většině lidí z celého světa musí připadat jako nekonečná politická telenovela. Převládající náladou v dnešních Spojených státech je značná úzkost, ne-li přímo hněv. Deník Washington Post nedávno zveřejnil sérii čtyř článků odhalujících zlobu obyvatel, která je namířena proti Wall Street, muslimům, obchodním dohodám, Washingtonu, střelbě policistů, prezidentu Baracku Obamovi, republikánům, přistěhovalcům a dalším cílům. Jednou z nejhorších nálepek, které lze dnes člověku dát, je „profesionální politik“. Z těchto nálad nejvíce těží kandidáti, kteří se stavějí proti zavedenému systému, hájí politiku namířenou proti volnému obchodu a imigrační reformě a volají po radikálním přebudování současné daňové a výdajové politiky. Jejich programy se mohou v detailech lišit, avšak platforma je společná: příslib radikálního odklonu od současných pořádků. Důvod této nálady přitom zdaleka není samozřejmý, neboť země je na tom ekonomicky lépe než před šesti lety, v době bezprostředně po hospodářské krizi z let 2007-2008. Od té doby vzniklo přes devět milionů pracovních míst, úrokové sazby jsou nízké (což zvyšuje dostupnost úvěrů na bydlení a automobily) a pokles ceny benzinu odpovídá daňovému škrtu ve výši 700 dolarů pro průměrnou americkou rodinu. Akciový trh se navíc oproti minimu dosaženému před sedmi lety zvýšil zhruba o 200% a miliony lidí, kteří byli bez zdravotního pojištění, ho dnes mají. Tyto dobré ekonomické zprávy však v mnoha případech neguje slabý růst příjmů domácností, který v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření už asi 15 let stagnuje. Procento Američanů pracujících na plný úvazek stále nedosáhlo úrovně před sedmi lety. Řada z nich se navíc obává, že jejich pracovní místo zanikne kvůli zahraniční konkurenci, novým technologiím či outsourcingu.", "en": "The State of the United States NEW YORK – The US presidential election is still more than half a year away, and it is impossible to know with any certainty who will be nominated to represent the major parties, much less who will be the 45th occupant of the White House. But it is not too soon to assess the mood of the country's more than 320 million inhabitants and what it will mean for the man or woman who ultimately prevails in what must seem to most people around the world to be an endless political soap opera. The dominant mood in the United States today is one of considerable anxiety, if not outright anger. The Washington Post recently published a four-part series of articles revealing popular fury aimed at Wall Street, Muslims, trade deals, Washington, police shootings, President Barack Obama, Republicans, immigrants, and other targets. One of the worst descriptions to be applied to a person nowadays is “professional politician.” The beneficiaries of this state of mind are anti-establishment candidates who espouse policies in opposition to free trade and immigration reform and who call for a radical overhaul of current tax and spending policies. The details of what they advocate may well differ, but their platforms share a promise of radical departure from the status quo. The basis of this mood is hardly self-evident, as the country is better off economically than it was a half-dozen years ago, in the immediate aftermath of the 2007-2008 economic crisis. Over nine million jobs have been created since then, interest rates are low (making loans for homes and cars more affordable), and the fall in the price of gasoline is the equivalent of a $700 tax cut for the average American family. Moreover, the stock market has risen some 200% since its low of seven years ago, and millions of people who were without health insurance are now covered. Yet this good economic news is offset in many cases by weak growth in household incomes, which have stagnated in real (inflation-adjusted) terms for some 15 years. The percentage of Americans working full time has still not reached the level it was at seven years ago. And many fear that their jobs will disappear because of foreign competition, new technologies, or outsourcing."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "• The National Employment Institute (Servicio Público de Empleo Estatal - INEM) administers and checks unemployment benefits and is responsible for developing employment policies, in co-operation with the Autonomous Communities, through the employment offices (Oficinas de Empleo). They can also voluntarily upgrade their protection under the scheme to include insurance against accidents at work and occupational diseases, provided that they have, either previously or concurrently, subscribed to an insurance plan entitling them to cash benefits for temporary disability. The selfemployed are responsible for paying their own social security contributions. For employed persons, their contributions are withheld from their pay packet (along with their pay-as-you-earn income tax deductions), and are paid into the General Social Security Revenue Office by their employer together with his own contributions. Anyone who disagrees with the decision of a social security organisation can submit a complaint to that organisation, within thirty days from the time of notification of the decision. If the complainant disagrees with the decision of this tribunal, he can appeal to the Higher Court of Justice of the Autonomous Community to which the social security tribunal belongs. In any event, the social security organisations will tell you how to proceed and what the time limits for appeal are. The social security system is administered by the following organisations, the addresses of which are given in section 3. Benefits in case of separation, divorce or abandonment are no longer living together, you can apply to your provincial INSS directorate for a health insurance card for yourself and for those of your children who are living with you. These family situations can raise complicated social security problems. The best way to solve them is to go directly to the provincial directorates of the organisation concerned (INSS, ISM, INEM, etc.). Types of social security Sickness, maternity and equivalent paternity benefits scheme, as long as they have no other entitlement to health-care coverage. This plan may also cover the dependent family members of a deceased returned emigrant. Health insurance Health care for those without adequate means. Beneficiaries The following groups of persons when in Spain: • Spanish nationals, and citizens of the European Union; • Registered workers who are affiliated to a social protection scheme or are in an equivalent position. For the purposes of these benefits, workers are held to be fully covered even if their employer has not fulfilled his insurance obligations.", "cs": "• Státní veřejná služba zaměstnanosti (Servicio Público de Empleo Estatal - INEM) má na starosti řízení a kontrolu dávek v nezaměstnanosti a vypracovávání politik výzkumu zaměstnanosti pro nezaměstnané, a to společně s autonomními oblastmi a prostřednictvím úřadů práce (Oficinas de Empleo). Zaměstnanci nejsou povinni sami platit příspěvky sociálního zabezpečení, neboť to je povinností jejich zaměstnavatele. Zaměstnavatel hradí svoji část příspěvku stejně jako část, která přísluší zaměstnanci. Po uhrazení odměn zaměstnancům si zaměstnavatel odečte část příspěvku na sociální zabezpečení, která připadá na každého z nich, stejně jako srážku daně z příjmu. Pokud nesouhlasíte s rozhodnutím některého orgánu sociálního zabezpečení, můžete mu předložit svoji stížnost ve lhůtě třiceti dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Pokud dotčený orgán sociálního zabezpečení vaši stížnost zamítne, můžete podat odvolání k soudu sociálního zabezpečení (Juzgado de lo social) ve svém místě bydliště. Pokud nesouhlasíte s rozhodnutím tohoto soudu, můžete se Naopak osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit své příspěvky samy. je vyřešit, je obrátit se na provinční ředitelství příslušného orgánu (INSS, ISM, Státní veřejnou službu zaměstnanosti atd.). V některých záležitostech musíte postupovat cestou správního řízení. Za tímto účelem se musíte obrátit na provinční ředitelství Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) podle svého místa bydliště. Odvětví sociálního zabezpečení Dávky v nemoci, mateřství a rovnocenné otcovské dávky Tuto dohodu mohou rovněž uzavřít členové rodiny emigranta, který se vrátil do Španělska a zemřel, pokud na něm byli závislí. Nemocenské dávky Nemocenské dávky pro osoby, které nemají dostatečné finanční zdroje Oprávněné osoby Tyto skupiny osob nacházející se na španělském území: • cizinci zákonně pobývající ve Španělsku; • Pracovníci registrovaní a pojištění v systému sociálního zabezpečení nebo nacházející se v obdobné situaci. Za účelem vyplácení těchto dávek jsou pracovníci považováni za plně pojištěné, i když jejich zaměstnavatel nesplnil své povinnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatřetí by všechny další sankce měla provázet seriózní nabídka dialogu a angažovanosti. Naproti tomu někteří američtí tvůrci politik jsou nadále přesvědčeni, že Írán by se programu obohacování uranu vzdal, jen kdyby na něj Evropská unie uvalila jednostranné sankce. Střízlivá analýza chování íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda však naznačuje, že sankce EU by vedly k dalšímu odklonu obchodu, přičemž z nižších úrovní evropského vývozu do Íránu by těžily Čína, Rusko, Turecko či Dubaj. Samozřejmě, některé dovozy by pro Írán podražily, ale ekonomický účinek takových sankcí by byl omezený. Politicky by Ahmadínedžád jistě nepromrhal příležitost využít jednostranných opatření k propagandistickým účelům a prohlašoval by, že Írán není ve střetu s mezinárodním společenstvím, ale s imperialistickými státy, jejichž záměrem je upírat jeho vlasti technický pokrok. Z těchto důvodů dávají Evropané přednost nové rezoluci Rady bezpečnosti, byť její opatření budou slabší, než co by Spojené státy nebo EU mohly uvalit jednostranně. Taková rezoluce by vyslala účinný signál íránské veřejnosti i politické elitě, že Írán je ve střetu s celým mezinárodním společenstvím. Íránci nejsou rádi izolovaní; i duchovní elita má silný zájem na výměnách s okolním světem a rádi posílají své děti do západních škol. Zřetelný poukaz na to, že to jsou právě Ahmadínedžádovy politiky, co Írán izoluje, by posílilo dosud křehkou alianci pragmatických konzervativců a reformátorů proti Ahmadínedžádovi, která začala být poslední dobou hlasitější. To je důležité mít na paměti, neboť na březen 2008 se plánují volby do parlamentu (madžlisu). Volby nebudou naprosto svobodné, ale vláda je nedokáže zcela zmanipulovat. Madžlis má v politickém procesu svou úlohu, tak silnou, že dokáže přivodit změny politik nebo jim zabránit: viz způsob, jímž konzervativní madžlis zablokoval úsilí prezidenta Mohammada Chátamího v posledním roce jeho funkčního období. Evropané by teď měli mít tolik sebevědomí, aby požadovali společnou politiku s USA, která se zaměří na domácí vývoj v Íránu. Taková politika může zahrnovat další sankce Rady bezpečnosti, ale musí také přinášet nabídku dialogu, již pragmatické síly v Íránu neodmítnou. Je třeba, aby EU i USA byly připraveny na vstup do přímých, ucelených a bezpodmínečných jednání s Íránem. Co se týče bezpečnostních záruk, současným íránským nepřítelem i potenciálním partnerem je Amerika.", "en": "Third, any further sanctions should be accompanied by an earnest offer of dialogue and engagement. By contrast, some American policymakers continue to believe that Iran would abandon its enrichment program if only the European Union imposed unilateral sanctions. But a clear-headed analysis of Iranian President Mahmoud Ahmadinejad’s behavior indicates that EU sanctions would lead to more trade diversion, with China, Russia, Turkey, or Dubai benefiting from reduced levels of European exports to Iran. Of course, some imports would become more expensive for Iran, but the economic effect of such sanctions would remain limited. Politically, Ahmadinejad certainly would not miss the chance to exploit unilateral measures for propaganda purposes – claiming that Iran has a conflict not with the international community, but with imperialist states intent on depriving his country of technological progress. For these reasons, Europeans favor a new Security Council resolution, even if its measures are weaker than what the United States or the EU could impose unilaterally. Such a resolution would send an effective signal to the Iranian public and political elite that Iran is in conflict with the entire international community. Iranians do not like to be isolated; even the clerical elite has a strong interest in exchanges with the rest of the world, and they like to send their children to Western schools. Making it obvious that it is Ahmadinejad’s policies that are isolating Iran would strengthen the still-fragile anti-Ahmadinejad alliance of pragmatic conservatives and reformers, which has lately become more vocal. This is important to bear in mind, as a parliamentary (majlis) election is scheduled for March 2008. The election will not be entirely free, but the government will be unable to manipulate them entirely. The majlis plays a role in the political process, to the point of being able to induce or hinder policy changes: witness the way a conservative majlis blocked reformist President Mohammad Khatami in the last years of his term. Europeans should now be confident enough to call for a common policy with the US that focuses on domestic developments in Iran. Such a policy can include additional Security Council sanctions, but it must also carry an offer of dialogue that pragmatic forces in Iran would not refuse. Both the EU and the US should be prepared to enter into direct, comprehensive, and unconditional negotiations with Iran. Where security guarantees are concerned, America is Iran’s actual foe and potential partner."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "All I had to do was avoid taking the mark of the beast, fight off demons, plagues and the Antichrist himself. It would be hard -- (Laughter) but I knew I could do it. (Laughter) But planning time was over now. It was 11:50pm. We had 10 minutes left, and my pastor called us out of the pews and down to the altar because he wanted to be praying when midnight struck. So every faction of the congregation took its place. The choir stayed in the choir stand, the deacons and their wives -- or the Baptist Bourgeoisie as I like to call them -- (Laughter) took first position in front of the altar. You see, in America, even the Second Coming of Christ has a VIP section. (Laughter) (Applause) And right behind the Baptist Bourgeoisie were the elderly -- these men and women whose young backs had been bent under hot suns in the cotton fields of East Texas, and whose skin seemed to be burnt a creaseless noble brown, just like the clay of East Texas, and whose hopes and dreams for what life might become outside of East Texas had sometimes been bent and broken even further than their backs. Yes, these men and women were the stars of the show for me. They had waited their whole lives for this moment, just as their medieval predecessors had longed for the end of the world, and just as my grandmother waited for the Oprah Winfrey Show to come on Channel 8 every day at 4 o'clock.", "cs": "Vše, co musím udělat, je vyhnout se znamení bestie, odehnat démony, mor a samotného Antikrista. Což může být těžké -- (Smích) ale věděl jsem, že to dokážu. (Smích) Ale byl konec plánování. Bylo 23:50. Zbývalo nám 10 minut a pastor nás svolal dolů před oltář protože se chtěl modlit, až nadejde půlnoc. A tak každá část shromáždění zaujala své místo. Sbor zůstal stát na svém místě diakoni a jejich ženy -- nebo baptistická buržoazie, jak jim někdy říkám, (smích) zaujala přední řady před oltářem. Víte, v Americe dokonce i druhý příchod Krista má své VIP sekce. (Smích) (Potlesk) A hned za baptistickou buržoazií byli starší -- tito muži a ženy, jejichž záda se ohýbala pod horkým pražícím sluncem na bavlněných polích východního Texasu a jejichž kůže vypadala jakoby spálená do nezvrásněné noblesně hnědé, stejně jako půda východního Texasu, a jejichž naděje a sny, jaké to může být za hranicemi mimo východní Texas, byly někdy ohnuty a zlomeny dokonce více, než jejich záda. Ano, tito muži a ženy byli pro mě hvězdami této show. Čekali celý svůj život na tento okamžik, stejně jako jejich středověcí předci toužili po konci světa. Stejně jako má babička čekala na show Oprah Winfrey, každý den ve 4 hodiny."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americký finanční leviatan BERKELEY – Podle odhadů amerického ministerstva obchodu tvořilo finančnictví a pojišťovnictví v roce 1950 ve Spojených státech 2,8 % HDP. Do roku 1960 se tento podíl zvýšil na 3,8 % HDP a k roku 1990 dosáhl 6 %. Dnes činí 8,4 % HDP a stále se nezmenšuje. Justin Lahart z The Wall Street Journal uvádí, že roku 2010 tento podíl překonal předchozí maximum z roku 2006. Lahart dále říká, že růst podílu finančnictví a pojišťovnictví v ekonomice „není, celkově vzato, špatná věc… Umisťování kapitálu do míst, kde jej lze nejlépe využít, pomáhá ekonomice růst…“ Jenže kdyby se Spojeným státům vyplácelo vynakládat oněch 5,6 % HDP navíc na financování a pojištění, tedy 750 miliard dolarů, jež se nedostanou k lidem vyrábějícím užitečné zboží či poskytujícím bezprostředně užitečné služby, bylo by to ve statistikách zjevné. Odvedení tak velkého podílu prostředků od zboží a služeb, které by letos byly k přímému užitku, je při typicky 5% roční reálné úrokové míře u rizikových peněžních toků dobrým obchodem, jedině pokud posílí celkový roční hospodářský růst o 0,3 % čili o 6 % během 25 let jedné generace. Během posledních několika generací prošly USA mnoha šoky a hospodářský růst ovlivnila kladně či záporně řada faktorů. Nijak očividně se ale nezdá, že by dnes americká ekonomika byla o 6 % méně produktivní, kdyby měla finančně pojišťovnický systém roku 1950 namísto toho, který převládl v posledních 20 letech. Existuje pět způsobů, jimiž ekonomika profituje z dobře fungující finančně pojišťovnické soustavy. Zaprvé, lidé nejsou tak zranitelní účinky požárů, záplav, zdravotních pohrom, nezaměstnanosti, podnikatelských krachů, sektorových posunů a tak dále, protože dobře fungující finančně pojišťovnický systém některá rizika diverzifikuje, tedy rozptyluje a s jinými se vypořádá tím, že spojí osoby, které se rizika obávají, s těmi, kdo jej dokážou bez potíží nést. Může snad být pravda, že současný americký finančně pojišťovnický systém v určitém smyslu rizika lépe rozkládá, ale jen stěží si lze představit, jak to vlastně dělá, vzhledem ke zkušenostem investorů do cenných papírů a nemovitostí za poslední dvě desetiletí.", "en": "America’s Financial Leviathan BERKELEY – In 1950, finance and insurance in the United States accounted for 2.8% of GDP, according to US Department of Commerce estimates. By 1960, that share had grown to 3.8% of GDP, and reached 6% of GDP in 1990. Today, it is 8.4% of GDP, and it is not shrinking. The Wall Street Journal’s Justin Lahart reports that the 2010 share was higher than the previous peak share in 2006. Lahart goes on to say that growth in the finance-and-insurance share of the economy has “not, by and large, been a bad thing....Deploying capital to the places where it can be best used helps the economy grow...” But if the US were getting good value from the extra 5.6% of GDP that it is now spending on finance and insurance – the extra $750 billion diverted annually from paying people who make directly useful goods and provide directly useful services – it would be obvious in the statistics. At a typical 5% annual real interest rate for risky cash flows, diverting that large a share of resources away from goods and services directly useful this year is a good bargain only if it boosts overall annual economic growth by 0.3% – or 6% per 25-year generation. There have been many shocks to the US economy over the past couple of generations, and many factors have added to or subtracted from economic growth. But it is not obvious that the US economy today would be 6% less productive if it had had the finance-insurance system of 1950 rather than the one that prevailed during the past 20 years. There are five ways that an economy gains from a well-functioning finance-insurance system. First, people are no longer as vulnerable to the effects of fires, floods, medical disasters, unemployment, business collapses, sectoral shifts, and so forth, because a well-working finance-insurance system diversifies and thus dissipates some risks, and deals with others by matching those who fear risk with those who can comfortably bear it. While it might be true that America’s current finance-insurance system better distributes risk in some sense, it is hard to see how that could be the case, given the experience of investors in equities and housing over the past two decades."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In addition, under FP7, your project proposal might have to be modified (e.g. regarding its budget structure, types of actions, composition of the consortium) in the course of negotiation of the grant agreement. Please note that this is also the case for Intelligent Energy Europe and will be for CIP Ecoinnovation. Even though calls for proposal are the main tool to allocate funds, the Entrepreneurship and Innovation Programme of CIP provides an exception in this respect. Many of its measures are aimed at policy-support, for which SMEs benefit indirectly, and therefore the intervention mechanisms are not only calls for proposals but also tenders and other types of support. For the intervention mechanisms of the CIP Financial Instruments for SMEs, see Annex 2 for more detailed information. • In the case of the Structural Funds As the management of the Structural Funds is decentralised, each region or Member State has developed, in discussion with the Commission and all relevant private and public stakeholders, one or more operational programmes. These are tailored to the socioeconomic challenges in the Member State or region, but may not use all the possible funding themes and models provided under the SF Regulations. The main point to note therefore is that, although the Checklist will indicate that most types of applicant, research/innovation activity, etc. have a positive score, not every region will be covered by an operational programme that supports the particular research or innovation activity you have in mind. You will need to check this with the Managing Authority in charge of the programme in question (see annex 4 for the list of Managing Authorities).", "cs": "Mimoto v rámci 7. RP bude možná nutné v průběhu sjednávání grantové dohody váš projekt upravit (např. co se týká struktury jeho rozpočtu, druhů akcí, složení konsorcia). Je třeba si uvědomit, že to platí i v případě programu Inteligentní energie – Evropa a bude tomu tak i v případě ekologických inovací v rámci CIP. Ačkoli hlavním nástrojem pro přidělování finančních prostředků jsou výzvy k předkládání návrhů, Program pro podnikání a inovace v rámci CIP stanoví v tomto ohledu výjimku. Mnoho z jeho opatřen�� je zaměřeno na podporu politiky a malé a střední podniky je využívají nepřímo, a proto intervenčními mechanismy jsou nejen výzvy k předkládání návrhů, nýbrž rovněž nabídková řízení a jiné druhy podpory. Pokud jde o intervenční mechanismy finančních nástrojů CIP pro malé a střední podniky, podrobnější informace viz příloha 2. • V případě strukturálních fondů Jelikož je řízení strukturálních fondů decentralizované, každý region nebo členský stát po diskusích s Komisí a se všemi příslušnými soukromými a veřejnými zúčastněnými stranami vypracoval jeden či více operačních programů. Tyto jsou přizpůsobeny socioekonomickým problémům v daném členském státě nebo regionu, nemusí však využít všechna možná témata a modely financovaní stanovené v nařízeních o SF. Je proto důležité vzít na vědomí, že ačkoli kontrolní seznam bude uvádět, že většina druhů činnosti žadatele, výzkumné/inovační činnosti atd. má kladné skóre, ne na každý region se bude vztahovat operační program, který podporuje konkrétní výzkumnou nebo inovační činnost, kterou máte na mysli. To budete muset ověřit u řídícího orgánu pověřeného dotyčným programem (seznam řídících orgánů viz příloha 4)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And they are: start the month clean-shaven, rock a mustache -- not a beard, not a goatee, a mustache -- for the 30 days of November, and then we agreed that we would come together at the end of the month, have a mustache-themed party, and award a prize for the best, and of course, the worst mustache. (Laughter) Now trust me, when you're growing a mustache back in 2003, and there were 30 of us back then, and this was before the ironic hipster mustache movement — (Laughter) — it created a lot of controversy. (Laughter) So my boss wouldn't let me go and see clients. My girlfriend at the time, who's no longer my girlfriend — (Laughter) — hated it. Parents would shuffle kids away from us. (Laughter) But we came together at the end of the month and we celebrated our journey, and it was a real journey. And we had a lot of fun, and in 2004, I said to the guys, \"That was so much fun. We need to legitimize this so we can get away with it year on year.\" (Laughter) So we started thinking about that, and we were inspired by the women around us and all they were doing for breast cancer. And we thought, you know what, there's nothing for men's health. Why is that? Why can't we combine growing a mustache and doing something for men's health?", "cs": "Začněte listopad hladce oholen, pěstujte si svůj knír -- žádné vousy, ani bradku, pěknej knír -- po celý listopad. Pak jsme se domluvili, že se na konci měsíce sejdeme a uděláme knírkovou party a udělíme ceny pro nejlepší a samozřejmě také nejhorší knírek. (Smích) Věřte mi, že když jsme si pěstovali v roce 2003 knír, tehdy nás bylo takových 30, před ironickým hipster hnutím, -- (Smích) -- vyvolalo to hodně pozdvižení. (Smích) Šéf mi nechtěl dovolit navštěvovat klienty. Má tehdejší přítelkyně, už jí není, -- (Smích) -- knír nenáviděla. Rodiče od nás odháněli své děti. (Smích) My jsme se však na konci měsíce sešli a oslavili naši pouť. A že bylo co slavit. Zažili jsme spoustu zábavy a v roce 2004 jsem lidem řekl: \"Byla to paráda. Musíme to zlegitimizovat, aby nám to procházelo každý rok.\" (Smích) Začali jsme o tom uvažovat a inspirací nám byly ženy zabývající se rakovinou prsu. Přišli jsme na to, že pro muže nic takového neexistuje. Proč? Proč bychom nemohli pěstovat své kníry a zároveň udělat něco pro mužské zdraví?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Také to je čínská tradice. Rodina musí nést zodpovědnost za zločiny jednoho z jejích členů. Když tento jednotlivec padne, musí padnout i oni. Na druhou stranu také platí, že dokud strmě stoupá kariéra daného člena, má z toho prospěch i jeho rodina, což byl i případ mnoha Poových příbuzných a manželky, jejichž firmy v době, kdy byl Po u moci, vzkvétaly. O důsledcích Poova pádu se velmi spekuluje, stejně jako o smělém útěku bojovníka za lidská práva Čchena Kuang-čchenga na americké velvyslanectví po 18 měsících domácího vězení. Budou postoje čínských představitelů po Čchenově útěku tvrdší? Donutí jeho krok USA k razantnějšímu prosazování lidských práv v Číně? A pokud ano, co z toho vyplyne? Jelikož se Po prezentoval jako populistický kritik moderního čínského kapitalismu a autoritářský podporovatel maoistické etiky, zdálo by se, že jeho přirozenými nepřáteli ve vedení strany budou „liberálnější“ bossové, kteří upřednostňují kapitalismus volného trhu a možná i některé politické reformy. Jako lídr této frakce se jeví současný premiér Wen Ťia-pao. Ten v projevech hovoří o potřebě demokratické reformy a je Poovým otevřeným kritikem. Právě jeho Čchen požádal, aby prošetřil zneužívání moci proti němu a jeho rodině. Mohl by tedy Poův pád vést ke vzniku otevřenější společnosti, méně nepřátelské vůči hlasům disidentů? Je možné, že čínští komunisté, kteří dávají přednost většímu hospodářskému liberalismu, by byli vstřícnější také vůči otevřenější společnosti?", "en": "This, too, is a Chinese tradition. The family must take responsibility for the crimes of one of its members. When that individual falls, so must they. On the other hand, when he is riding high, they benefit, as was the case with many of Bo’s relatives and his wife, whose businesses thrived while he was in power. There has been a great deal of speculation about the consequences of Bo’s fall, and of the daring escape of the human-rights activist, Chen Guangcheng, after 18 months of house arrest. Will his flight to the US embassy harden the attitudes of China’s leaders? Will it force the US to get tougher on human rights in China? If so, what will follow from that? Since Bo presented himself as a populist critic of modern Chinese capitalism and an authoritarian promoter of Maoist ethics, his natural enemies inside the Party leadership would seem to be the more “liberal” bosses, who favor free-market capitalism and perhaps even some political reforms. The current premier, Wen Jiabao, would seem to be this faction’s leader. He has made speeches about the need for democratic reform, and has been openly critical of Bo. Chen asked him to investigate abuses against him and his family. So, could the fall of Bo lead to a more open society, less hostile to dissident voices? It is possible that Chinese Communists who favor more economic liberalism would also be more receptive to a more open society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nepolevujme v úsilí a skoncujme s malárií BASILEJ – Ukončení epidemie je běh na dlouhou trať a v případě malárie se blížíme do cíle. Bude však zapotřebí udržet si tempo. V posledních desetiletích vlády, nevládní organizace a soukromý sektor prolomily nové bariéry v léčbě malárie a vyhradily na boj s touto nemocí mimořádně velké prostředky. Investice se vyplatily: globální míra úmrtnosti na malárii klesla v letech 2000 až 2015 o 60%. Stále však hrozí, že vršící se problémy typu rezistence na léky a insekticidy zcela zvrátí dosažený pokrok. Už dva roky po sobě se počet úmrtí na malárii zvyšuje, přičemž objem financí klesl. Letošní Světový den malárie (připadající na 25. duben) by tak měl vést ke zdvojnásobení našeho úsilí. Vymýcení malárie bude vyžadovat nová lékařská a zdravotnická řešení, ale i silnější politickou vůli. Moje společnost Novartis je v Africe aktivní už dvacet let: poskytuje antimalarika a spolupracuje s vládami na podpoře zdravotnických systémů. Během této doby jsme zjistili, že potřebujeme více informací z první ruky od expertů na malárii působících na frontové linii boje. Za tímto účelem jsme si objednali studii s názvem Budoucnost malárie v Africe, jejímiž spoluvedoucími byli Richard Kamwi, ambasador mezivládní organizace Eliminate 8, a Bob Snow z programu KEMRI-Wellcome Trust a Oxfordské univerzity. Studie shrnuje rady ministrů zdravotnictví, šéfů národních programů kontroly malárie, akademiků a komunitních lídrů ze 14 afrických zemí – všichni tito lidé přinášejí klíčové postřehy ohledně důležitých výzev a příležitostí v boji proti této nemoci. Jedním z nejzřetelnějších závěrů studie je poznatek, že se musíme připravit na sílící hrozbu rezistence na léky a insekticidy investicemi do výzkumu a vývoje antimalarických terapií příští generace. U komárů přenášejících malárii se vyvinula rezistence na běžně užívané insekticidy v 61 zemích po celém světě. A v jihovýchodní Asii se u některých kmenů samotného malarického parazita vyvinula rezistence na artemisinin, základní složku standardní léčby. Bez společné reakce globální zdravotnické komunity by se rezistentní kmeny malárie mohly rozšířit do Afriky a způsobit tam více než 100 000 nových úmrtí ročně. Abychom tento výsledek odvrátili, musíme více investovat do inovativních partnerství veřejného a soukromého sektoru, jako jsou GAVI, Medicines for Malaria Venture nebo Wellcome Trust, které pracují na vývoji nových nástrojů prevence a léčby.", "en": "Staying on Track to End Malaria BASEL – Ending an epidemic is a marathon undertaking, and in the case of malaria, we are nearing the finish line. But we will need to keep up the momentum. Over the past few decades, governments, nongovernmental organizations, and the private sector have broken new ground in the science of treating malaria, and have channeled extraordinary resources toward the cause. The investments have paid off: the global malaria mortality rate fell by 60% between 2000 and 2015. Still, mounting challenges such as drug and insecticide resistance threaten to reverse the progress we have made. For two consecutive years now, malaria deaths have risen, while funding has flatlined. This year’s World Malaria Day (April 25) should thus spur a redoubling of our efforts. Eradicating malaria will require new medical and health-policy solutions as well as stronger political will. My company, Novartis, has been active in Africa for the past two decades, providing antimalarials and working with governments to support health-care systems. During that time, we have learned that we need more first-hand information from malaria experts operating on the front lines of the fight. To that end, we commissioned the study Malaria Futures for Africa, co-chaired by Richard Kamwi, ambassador of the intergovernmental organization Eliminate 8, and Bob Snow of the KEMRI-Wellcome Trust program and the University of Oxford. The study compiles advice from ministers of health, heads of national malaria control programs, academics, and community leaders across 14 African countries, all of whom offer critical insights about important challenges and opportunities in the fight against the disease. One of the study’s clearest takeaways is that we need to arm ourselves against the rising threat of drug and insecticide resistance by investing in research and development for next-generation antimalarial treatments. Malaria-bearing mosquitoes have developed a resistance to commonly used insecticides in 61 countries around the world. And in Southeast Asia, some strains of the malaria parasite itself have begun to develop a resistance to artemisinin, the basic component in standard treatments. Without a concerted response from the global health community, drug-resistant strains of malaria could spread to Africa and cause more than 100,000 new deaths per year. To avert this outcome, we must invest more in innovative public-private partnerships like GAVI, the Medicines for Malaria Venture, and the Wellcome Trust, all of which are working to develop new prevention and treatment tools."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ještě před pouhým rokem musela každého, kdo navštívil sídlo FMLN v San Salvadoru, aby například udělal interview s jeho generálním tajemníkem Cerenem, zarazit ohromující přítomnost Cháveze: rudé košile, rudé barety, fotografie tohoto venezuelského caudilla, citace z jeho učení a úvah. Chávez FMLN pomohl, když poskytl starostům tohoto hnutí v mnoha koutech země bezplatnou nebo levnou ropu, a pravděpodobně (i když se to neprokázalo) také převedl do volební pokladny hnutí finanční prostředky, byť možná jen v malém objemu. Rovněž kubánská přítomnost zůstává silná, ačkoliv po nedávných politických čistkách vyvolaných Raúlem Castrem lze jen těžko poznat, kdo přesně pro koho pracuje. Ramiro Abreu, který měl v 80. a 90. letech Salvador „na starosti“ na kubánském ministerstvu pro Ameriku, je i nadále aktivní, i když se dnes angažuje spíše jako podnikatel a vysoce postavený státník než jako kubánský operativec. Vliv Kuby na staré vedení FMLN tak zůstává nedotčený. Kubánské a venezuelské angažmá v politických stranách například v Mexiku nebo Brazílii je sice také nesporné, avšak nemusí hrát nutně významnou roli. Jde o velké země s obrovskými ekonomikami, kde spiklenectví a rozdělování drobných požitků a laskavostí není účinné. V Salvadoru stejně jako v Nikaragui, Bolívii a Ekvádoru však panuje jiná situace. Třetím faktorem, který je třeba zohlednit při analýze, jaký typ vládnutí může FMLN přinést, je hospodářská krize deptající momentálně Latinskou Ameriku.", "en": "As recently as a year ago, anyone who visited FMLN headquarters in San Salvador to interview, for example, Ceren, its Secretary General, would be struck by the overwhelming presence of Chávez: red shirts, red berets, pictures of the Venezuelan caudillo, quotations from his teachings and musings. Chávez helped the FMLN by giving free or cheap oil to its mayors in many parts of the country, and probably (though it has not been proven) by channeling funds, if only in small quantities, to the party’s electoral coffers. The Cuban presence also remains strong, although the recent political purges initiated by Raúl Castro make it difficult to know who exactly is working for whom. Ramiro Abreu, who “ran” El Salvador for Cuba’s Department of the Americas in the 1980’s and 1990’s, remains active, but now more as a businessman and a senior statesman than as a Cuban operative. But Cuba’s influence on the old FMLN leadership remains intact. Cuban and Venezuelan involvement in political parties in Mexico or Brazil, for example, is undisputable, but not necessarily very relevant. These are large countries with huge economies, where conspiring and doling out small perks and favors is not very effective. But El Salvador, like Nicaragua, Bolivia, and Ecuador, is another story. A third factor that weighs in the balance in analyzing what sort of government the FMLN may deliver is the economic crisis that is battering Latin America."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But once again, if you look at that measure of child well-being, in relation to national income per person, there's no relationship, no suggestion of a relationship. What all the data I've shown you so far says is the same thing. The average well-being of our societies is not dependent any longer on national income and economic growth. That's very important in poorer countries, but not in the rich developed world. But the differences between us and where we are in relation to each other now matter very much. I'm going to show you some of the separate bits of our index. Here, for instance, is trust. It's simply the proportion of the population who agree most people can be trusted. It comes from the World Values Survey. You see, at the more unequal end, it's about 15 percent of the population who feel they can trust others. But in the more equal societies, it rises to 60 or 65 percent. And if you look at measures of involvement in community life or social capital, very similar relationships closely related to inequality. I may say, we did all this work twice. We did it first on these rich, developed countries, and then as a separate test bed, we repeated it all on the 50 American states -- asking just the same question: do the more unequal states do worse on all these kinds of measures? So here is trust from a general social survey of the federal government related to inequality. Very similar scatter over a similar range of levels of trust.", "cs": "Ale ještě jednou, pokud se podíváte na měřítko dětského blahobytu ve vztahu k národnímu příjmu na hlavu, nenajdete žádný vztah, žádný náznak vztahu. Co naznačují všechna data, která jsem vám doposud ukázal, je jedna a tatáž věc. Průměrný blahobyt v našich společnostech nezávisí již na národním příjmu a ekonomickém růstu. To je velmi důležité v chudých zemích, ale ne v bohatém, rozvinutém světě. Ale rozdíly mezi námi a kde jsme ve vztahu k ostatním jsou nyní důležité. Ukážu vám nyní některé části našeho indexu. Zde, například, je důvěra. Je to jednoduše podíl lidí, kteří se shodnou na tom, že lidem lze věřit. Pochází to z Průzkumu světových hodnot. Vidíte, že na konci s větší nerovností je podíl těch, kteří cítí, že mohou ostatním věřit, kolem 15 % populace. Ale v zemích s větší rovností se podíl zvyšuje na 60 až 65 procent. A pokud se podíváte na podíl účasti na komunitním životě nebo sociální kapitál, uvidíte velmi podobné vztahy, které jsou úzce navázané na nerovnost. Dalo by se říct, že jsme tu stejnou práci dělali dvakrát. Nejdříve jsme ji udělali pro tyto bohaté, rozvinuté země, a poté jsme si jako samostatnou jednotku vzali všech 50 států USA -- a ptali se na tu stejnou otázku: jsou na tom méně rovné státy hůře ve všech těchto ohledech? Takže tady vidíme měřítko důvěry v obecném průzkumu společnosti od federální vlády, napojený na nerovnost. Velmi podobné rozdělení podobného rozpětí míry důvěry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Během boomů brání nadměrné expanzi úvěrů a během recesí snižuje riziko krachu banky nebo výrazného snížení kapitálové základny, díky čemuž umožňuje, aby bankovní úvěry nastartovaly trvale udržitelné zotavení. V�ideálním případě by se takto revidovaný režim měl setkat s�mezinárodním souhlasem a já ho budu prosazovat. Odhlédneme-li od této otázky, pak jsem nikdy nebyl přesvědčen, že kapitálové požadavky na obchodní portfolia by měly být podstatně nižší než požadavky na portfolia bankovní. Jakmile vyschne likvidita, začne být obchodování bez velmi výrazných slev nemožné. Jistě, u obchodního portfolia by pravděpodobnost platební neschopnosti mohla být nižší díky kratší době, po kterou jsou zde aktiva držena. Rozsah celkové kapitálové eroze v�případě platební neschopnosti je ovšem stejný bez ohledu na to, zda byla aktiva držena jeden jediný den v�obchodním portfoliu, anebo plných deset let v�portfoliu bankovním. Proto jsou zapotřebí mnohem tvrdší kapitálové požadavky na expozice v obchodním portfoliu a v�nejbližší možné době budou předloženy příslušné návrhy. Pokud jde o modely value-at-risk, máme dnes nezvratné důkazy, že jsou velmi užitečné, když na nich nezáleží, a naprosto bezcenné, když na nich záleží. Jsem přesvědčen, že potřebujeme stanovit strop pro investice s���vypůjčenými penězi v�účetních rozvahách bank, a to bez ohledu na vážení rizikových aktiv nebo měření ukazatele value-at-risk. Skutečnost, že poměry vlastního kapitálu a aktiv se dnes pohybují v�průměru kolem 3%, nejlépe vypovídá o nedostatečnosti současného procyklického rámce kapitálových požadavků. V�současném klimatu je nemožné měřit hodnocení mnoha finančních aktiv s�přesností 3% a nadměrné investice s�vypůjčenými penězi, které jsou v�době této krize výrazným rysem účetních rozvah řady bank, je potřeba dát do pořádku – a udržet je v pořádku i do budoucna. I toto musí tvořit součást dalších revizí rámce kapitálových požadavků na banky. Potřebujeme nastolit rovnováhu mezi regulací s�cílem napravit selhání, jichž jsme svědky, a potřebou zachovat dynamické a inovativní banky a trhy. Naopak nepotřebujeme lesy zpráv končících v�rukou dohlížitelů, kteří vynakládají značné prostředky, aby zajistili jejich včasné zhotovení, ale daleko méně prostředků investují do interpretace jejich obsahu a vyvození příslušných závěrů. Stejně tak si nemůžeme dovolit stát se zajatci těch, kdo disponují nejlépe placenými a nejpřesvědčivějšími lobbisty.", "en": "It restrains excessive credit expansion during booms, while reducing the risk of bank failure or a much diminished capital base in recessions, thereby enabling bank lending to kick-start a sustainable recovery. Ideally, we should get international agreement on such a revised regime, and I will be pushing for it. This issue aside, I have never been persuaded that capital requirements on trading books should be materially lower than for those on banking books. When liquidity dries up, trading becomes impossible without a very sharp discount. To be sure, the probability of default might be lower on a trading book because of the shorter time that the assets are held. But the scale of total capital erosion in the event of default is the same, regardless of whether the asset has been held for a single day on the trading book or an entire decade on the banking book. Much tougher capital requirements for trading-book exposures are therefore needed and will be brought forward as soon as possible. As to value-at-risk models, we now have inconvertible evidence they are very useful when they don’t matter and totally useless when they do matter. I am convinced that we need an overall cap on leverage on banks’ balance sheets, regardless of risk asset weightings or value at risk measurements. The fact that equity-to-asset ratios are currently averaging out at about 3% tells you everything that you need to know about the inadequacy of the current pro-cyclical capital requirement framework. In the current climate, it is impossible to measure the valuation of many financial assets to an accuracy of 3%, and the excessive leverage that has been a feature of many banks’ balance sheets through this crisis needs to be put right – and kept right for the future. Again, this must be a feature of further revisions to the capital requirement framework for banks. We need to strike a balance between regulation to correct the failings that we have witnessed and the need to preserve dynamic and innovative banks and markets. What we do not need are forests of reports going to supervisors who appear to devote ample resources to ensuring they arrive on time but fewer on interpreting their content and drawing the relevant conclusions. Nor can we afford to become captives of those with the best-paid and most persuasive lobbyists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Světová banka pak úvěr zruší a zbaví příjemce veškerých budoucích závazků. Buy-down půjčky by mohly zmírnit úbytek oficiální rozvojové pomoci (ODA) určené na vzdělání v nízkopříjmových zemích, která v letech 2010 až 2011 klesla o 10% – a v případě základního vzdělání o 5%. To odráží nižší výdaje u sedmi z jedenácti hlavních bilaterálních dárců. Nejvýrazněji se to projevilo v případě Nizozemska, které snížilo svou pomoc určenou na základní vzdělání o 36%, což bylo ještě více než u krizí sužovaného Španělska (snížení pomoci o 31%). Také Japonsko seškrtalo objem pomoci o 30%, zatímco Francie a Kanada utáhly kohoutky o 25%, respektive o 21%. Pokud jde o další země, Spojené státy snížily rozpočet na pomoc o 13% a Norsko o 4%. Vzhledem k tomu, že Nizozemsko bylo dlouho klíčovým podporovatelem základního vzdělání, jeho rozhodnutí utlumit vzdělávací programy bylo obzvláště citelné. Kromě snížení objemu pomoci však dárci mohou také ztížit půjčovatelským zemím splácení dlužných částek (to se netýká jen půjček na vzdělání). A někteří dárci – například Francie, Německo nebo Evropská investiční banka – lobbují u Výboru OECD pro rozvojovou pomoc, aby za rozvojovou pomoc počítal také nedotované půjčky, což by těmto dárcům umožnilo splnit vytyčené cíle ODA. Tím se po několika desetiletích obrací trend ke grantovému financování, zejména u základního vzdělání. Vzdělání jakožto klíčový veřejný statek by však v úsilí o pomoc nezaloženou na grantech nemělo být opomíjeno. Buy-down půjčky mohou přispět k udržení „konkurenceschopnosti“ vzdělávacího sektoru a mohly by se stát mechanismem k získání dalších prostředků na vzdělání, které by země potýkající se s nedostatkem kapitálu možná jinak nebyly ochotny půjčit. Navzdory potenciálním přínosům však aplikaci buy-down půjček omezuje mnoho nezodpovězených otázek. Které země by byly ochotny participovat, ať už jako půjčovatelé nebo jako věřitelé? Jaké typy aktivačních mechanismů by se měly specifikovat pro mobilizaci buy-down prostředků? Jak by se rozhodovalo o tom, zda byly tyto cíle splněny? Institut Výsledky pro rozvoj připravil u vědomí těchto otázek studii pro Globální partnerství pro vzdělání (GPE), která analyzuje využití buy-down modelu v jiných sektorech a promýšlí způsoby, jak ho aplikovat na oblast vzdělání. Zpráva se zaměřuje na otázku, které země disponují správnou kombinací základních vzdělávacích potřeb a potenciálu vzít si půjčku. Kromě toho zkoumá, jak by mohly aktivační mechanismy katalyzovat výsledky a jaké provozní problémy by se mohly vyskytnout.", "en": "The World Bank will then cancel the credit and release the recipients from any future liability. Loan buy-downs could mitigate dwindling flows of official development assistance (ODA) for education in low-income countries, which declined by 10% from 2010 to 2011 – and by 5% for basic education. This reflects lower spending by seven of the 11 major bilateral donors. The Netherlands led the way, slashing its aid to basic education by 36%, outpacing even the 31% cut by crisis-ridden Spain. Japan, too, reduced its aid by 30%, while France and Canada cut their assistance by 25% and 21%, respectively. Elsewhere, the United States lowered its budget by 13%, and Norway by 4%. Given that the Netherlands has long been a key supporter of basic education, its decision to phase out its education programs was particularly notable. But, beyond aid reductions, donors may also make it more difficult for borrowing countries to repay the aid funds they owe (this is not limited to loans for education). And some donors – such as France, Germany, and the European Investment Bank – are lobbying the OECD Development Assistance Committee to count unsubsidized loans as official development assistance to enable them to meet their ODA targets. This reverses the trend over the last few decades toward grant-based financing, especially for basic education. But education, a crucial public good, should not be left behind in the pursuit of non-grant-based aid. Loan buy-downs can help keep the education sector “competitive,” and could prove to be a mechanism to leverage extra resources for education, for which capital-strapped countries may not be willing to borrow otherwise. Despite the potential benefits, the many unanswered questions about buy-downs limit their application. Which countries would be willing to participate, either as borrowers or lenders? What kinds of triggers should be specified for mobilizing buy-down funds? How would it be decided whether these targets had been met? With such questions in mind, Results for Development Institute has prepared a study for the Global Partnership for Education (GPE), analyzing the buy-down model’s use in other sectors and considering ways to apply it to education. The report focuses on which countries have the right combination of basic education needs and borrowing potential. Moreover, it examines how the buy-down triggers could catalyze results, as well as the operational issues that might arise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A učinili tak s mravní autoritou své buddhistické víry. Romantici by mohli říct, že buddhismus je jiný než ostatní náboženství – ba že je více filozofií než vírou. Ale buddhismus je v různých částech Asie náboženstvím už mnoho století a lze jej tak jako jiných vyznání zneužít k ospravedlnění násilností. Stačí se podívat na Srí Lanku, kde se buddhismus prolíná s etnickým šovinismem v doutnající občanské válce mezi buddhistickými Sinhálci a hinduistickými Tamily. Tak jako buddhisté riskovali život, když se postavili za demokracii v Barmě, v jiných zemích stejně vystoupili křesťané. Marcosův režim na Filipínách byl v polovině 80. let 20. století odsouzen k zániku od chvíle, kdy se proti němu obrátila katolická církev. Tisíce obyčejných občanů vzdorovaly tankům, když Marcos hrozil, že „moc lidu“ rozdrtí silou, avšak přítomnost knězů a jeptišek dodala vzpouře mravní oporu. Mnohé politické disidenty v Jižní Koreji inspirovala jejich křesťanská víra a totéž platí v Číně. Nikdo nemůže popřít náboženskou autoritu papeže Jana Pavla II. jako pobídku k polskému odboji proti komunistické diktatuře v 80. letech minulého století. Opravdoví věřící by v těchto neklidných událostech nesporně spatřovali působení Boží. Ostatně Cory Aquinová, hlavní protivník Ferdinanda Marcose, se chlubila tím, že má na Krista přímé spojení. Jako nevěřícímu mi nezbývá než k takovým tvrzením přistupovat skepticky. Mravní moc náboženského přesvědčení však nepotřebuje nadpřirozené vysvětlení.", "en": "And they did so with the moral authority of their Buddhist faith. Romantics might say that Buddhism is unlike other religions – indeed, more a philosophy than a faith. But Buddhism has been a religion in different parts of Asia for many centuries, and, like any other belief, it can be used to justify violent acts. One need only look at Sri Lanka, where Buddhism is lashed to ethnic chauvinism in the slow-burning civil war between Buddhist Singhalese and Hindu Tamils. Just as the Buddhists risked their lives to stand up for democracy in Burma, Christians have done so in other countries. The Marcos regime in the Philippines was doomed in the mid-1980’s from the moment the Catholic Church turned against it. Thousands of ordinary citizens defied the tanks when Marcos threatened to crush “People Power” with force, but the presence of priests and nuns gave the rebellion its moral authority. Many political dissidents in South Korea were inspired by their Christian beliefs, and the same is true in China. And no one can deny the religious authority of Pope John Paul II as a spur to Poland’s rebellion against Communist dictatorship in the 1980’s. True believers would no doubt see the hand of God in these stirring events. Ferdinand Marcos’s main opponent, Cory Aquino, actually boasted of having a direct pipeline to the Lord. As a non-believer, I am bound to treat such claims with skepticism. But the moral power of religious faith does not need a supernatural explanation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je načase vést rozhovory s Íránem BERLÍN – Nedávný souhrnný posudek jaderného programu a ambicí Íránu vypracovaný americkými tajnými službami – nazvaný National Intelligence Estimate (NIE) – rozproudil mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Německem čerstvé strategické diskuse. Taková revize strategického uvažování je zřejmě nejpotřebnější pro ty v Bushově administrativě (a několik dalších mimo ni), kdo až donedávna prorokovali bezprostřední nebezpečí. Z hlediska Evropanů NIE nerozptýlil, ale spíš potvrdil obavy, které v roce 2003 přiměly EU-3 (Británii, Francii a Německo) k jednání – zejména to, že jaderný program Íránu by nakonec mohl zemi zajistit jaderný potenciál a že ještě předtím by mohl vyvolat šíření jaderných zbraní v regionu. NIE také potvrdil dva předpoklady, jimiž se od té doby evropský diplomatický přístup řídil: Írán reaguje na pozitivní i negativní pobídky zvenčí a nejlepším způsobem jak ovlivnit íránské vůdce je zohledňovat legitimní íránské zájmy. Většina Evropanů, již se problematikou zabývají, se také domnívá, že Írán usiluje o potenciál, díky němuž by nakonec měl po ruce všechny možnosti, včetně rychlého vývoje jaderné zbraně, spíš než o pořízení, natož otestování zbraně, a tedy porušení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Znepokojení nad íránským jaderným programem je tedy stále opodstatněné. Rázný diplomatický přístup, jehož je k vypořádání se s tímto problémem zapotřebí, musí zahrnout tři složky. Zaprvé by se měl zakládat na širokém mezinárodním konsenzu. Zadruhé by měl dát jasně najevo, že problémem je šíření jaderných zbraní, nikoli povaha íránského režimu.", "en": "Time to Talk with Iran BERLIN – The recent comprehensive assessment by America’s spy agencies about Iran’s nuclear program and ambitions – the so-called “National Intelligence Estimate” – has opened the door to fresh strategic discussions among the five permanent members of the United Nations Security Council and Germany. Such a strategic reconsideration is probably most necessary for those in the Bush administration (and a few elsewhere), who until recently have been prophets of imminent danger. For Europeans, the NIE has not removed, but rather confirmed, the concerns that in 2003 prompted the EU-3 (Britain, France, and Germany) – namely, that Iran’s nuclear program could eventually give it a military nuclear capability, and that even before that point, it might trigger regional nuclear proliferation. The NIE also confirmed two assumptions that have since guided European diplomatic approach: Iran reacts to external incentives and disincentives, and taking legitimate Iranian interests into consideration is the best way to influence Iran’s leaders. Most Europeans who have been dealing with the issue also assume that Iran is aiming at capacities that would eventually make available all options, including quick development of a nuclear weapon, rather than actually acquiring, let alone testing, a weapon and thereby violating the Nuclear Non-Proliferation Treaty. So concern about Iran’s nuclear program is still justified. The robust diplomatic approach that is needed to confront the problem must include three components. First, it should be based on a broad international consensus. Second, it should clearly communicate that the issue is proliferation, not the nature of the Iranian regime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I'd like to start with a simple question: Why do the poor make so many poor decisions? I know it's a harsh question, but take a look at the data. The poor borrow more, save less, smoke more, exercise less, drink more and eat less healthfully. Why? Well, the standard explanation was once summed up by the British Prime Minister, Margaret Thatcher. And she called poverty \"a personality defect.\" (Laughter) A lack of character, basically. Now, I'm sure not many of you would be so blunt. But the idea that there's something wrong with the poor themselves is not restricted to Mrs. Thatcher. Some of you may believe that the poor should be held responsible for their own mistakes. And others may argue that we should help them to make better decisions. But the underlying assumption is the same: there's something wrong with them. If we could just change them, if we could just teach them how to live their lives, if they would only listen. And to be honest, this was what I thought for a long time. It was only a few years ago that I discovered that everything I thought I knew about poverty was wrong. It all started when I accidentally stumbled upon a paper by a few American psychologists. They had traveled 8,000 miles, all the way to India, for a fascinating study. And it was an experiment with sugarcane farmers. You should know that these farmers collect about 60 percent of their annual income all at once, right after the harvest. This means that they're relatively poor one part of the year and rich the other. The researchers asked them to do an IQ test before and after the harvest. What they subsequently discovered completely blew my mind. The farmers scored much worse on the test before the harvest. The effects of living in poverty, it turns out, correspond to losing 14 points of IQ. Now, to give you an idea, that's comparable to losing a night's sleep or the effects of alcoholism. A few months later, I heard that Eldar Shafir, a professor at Princeton University and one of the authors of this study, was coming over to Holland, where I live. So we met up in Amsterdam to talk about his revolutionary new theory of poverty.", "cs": "Chtěl bych začít jednoduchou otázkou: Proč chudí lidé dělají tolik špatných rozhodnutí? Vím, že je to drsná otázka, ale ukažme si fakta. Chudí si více půjčují, méně spoří, více kouří, méně cvičí, více pijí a jí méně zdravě. Proč? Řekněme, že standardní výklad jednou shrnula britská premiérka Margaret Thatcherová. Chudobu nazývala „vadou osobnosti“. (smích) Prostě nedostatkem charakteru. Většina z vás by určitě nebyla tak neomalená. Ale ta myšlenka, že na chudých je něco v nepořádku, není jen výsadou paní Thatcherové. Někteří z vás si možná myslí, že chudí by měli být odpovědní za chyby, kterých se dopustí. Jiní asi tvrdí, že bychom jim měli pomoci, aby se rozhodovali lépe. Nicméně je tu stále stejná základní domněnka: něco je s nimi v nepořádku. Kdybychom je tak mohli změnit, naučit je, jak žít své životy, kdyby prostě naslouchali. Abych řekl pravdu, stejný názor jsem po dlouhou dobu měl i já sám. Teprve před pár lety jsem přišel na to, že všechny mé domněnky o chudobě jsou špatné. Všechno začalo, když jsem náhodou narazil na studii několika amerických psychologů. Cestovali 8 000 mil, až do Indie, aby vytvořili fascinující studii. Šlo o experiment s farmáři pěstujícími cukrovou třtinu. Měli byste vědět, že tito farmáři dostávají kolem 60 procent ze svých ročních příjmů najednou, hned po sklizni. To znamená, že v jedné části roku jsou relativně chudí a v druhé bohatí. Výzkumníci je požádali, aby před sklizní a po sklizni vyplnili IQ testy. A to, na co přišli, mně úplně vytřelo zrak. Výsledky farmářů byly mnohem horší před sklizní. Ukazuje se, že důsledky života v chudobě odpovídají ztrátě 14 bodů IQ. Abyste měli představu, dá se to přirovnat k následkům probdělé noci nebo k dopadům alkoholismu. Za pár měsíců jsem se doslechl, že Eldar Shafir, profesor na princetonské univerzitě a jeden z autorů této studie, se chystá do Holandska, kde žiji. Tak jsme se v Amsterdamu sešli, abychom si promluvili o jeho nové a revoluční teorii chudoby."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "To me, it is something from theater, and I will get back to that a little bit later. It's the spotlight on the artist that helps you to focus. It could also be the sunlight that breaks through the clouds and lights up a patch of the land, highlighting it compared to the dim environment. Or it can be in today's retail, in the shopping environment -- lighting the merchandise and creating accents that help you to get around. Ambient luminescence is something very different. Richard Kelly saw it as something infinite, something without any focus, something where all details actually dissolve in infinity. And I see it as a very comfortable kind of light that really helps us to relax and to contemplate. It could also be something like this: the National Museum of Science in London, where this blue is embracing all the exhibitions and galleries in one large gesture. And then finally, Kelly's play of brilliants added to that really some play, I think, of the skyline of Hong Kong, or perhaps the chandelier in the opera house, or in the theater here, which is the decoration, the icing on the cake, something playful, something that is just an addition to the architectural environment, I would say. These three distinct elements, together, make a lighting environment that helps us to feel better. And we can only create these out of darkness. And I will explain that further. And I guess that is something that Richard Kelly, here on the left, was explaining to Ludwig Mies van Der Rohe.", "cs": "Pro mě je to jako v divadle, později se k tomu ještě vrátím. Je to právě bodové světlo zaměřené na umělce, jež pomáhá se na něj soustředit. Mohl by to být též sluneční svit prosvítající skrze mraky, který osvítí kus země, čímž ho zvýrazňuje v porovnání s šerým okolím. Nebo může jít o moderní nákupní prostředí -- osvětlení výrobku a utvoření bodů, které vám pomohou s orientací. Světlo pro dojem je něco úplně jiného. Richard Kelly to vnímal jako něco nekonečného, něco bez ohniska, něco, kde se veškeré detaily rozplynou do nekonečna. Já to vnímám jako velice příjemný druh světla, který nám pomáhá se uvolnit a přemýšlet či pozorovat. Příkladem je National Museum of Science v Londýně, kde tato modrá spojuje všechny expozice a výstavy v jednom velkém celku. A jako poslední, Kellyho světlo pro vidění, které dominuje nočnímu panoráma Hong Kongu, jedná se také o lustr v operním domě nebo zde v divadle. Jde o dekoraci, o třešničku na dortu, něco hravého, o dodatek k architektonickému prostředí. Tyto tři odlišné prvky dohromady tvoří světelné prostředí, které nám pomáhá cítit se dobře. Tato prostředí můžeme vytvořit pouze ze tmy. K tomu se dostanu později. A myslím si, že to je to, co Richard Kelly, na obrázku vlevo, vysvětloval Ludwigu Mies Van der Roheovi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Rainforest noises) In the summer of 2011, as a tourist, I visited the rainforests of Borneo for the very first time, and as you might imagine, it was the overwhelming sounds of the forest that struck me the most. There's this constant cacophony of noise. Some things actually do stick out. For example, this here is a big bird, a rhinoceros hornbill. This buzzing is a cicada. This is a family of gibbons. It's actually singing to each other over a great distance. The place where this was recorded was in fact a gibbon reserve, which is why you can hear so many of them, but in fact the most important noise that was coming out of the forest that time was one that I didn't notice, and in fact nobody there had actually noticed it. So, as I said, this was a gibbon reserve. They spend most of their time rehabilitating gibbons, but they also have to spend a lot of their time protecting their area from illegal logging that takes place on the side. And so if we take the sound of the forest and we actually turn down the gibbons, the insects, and the rest, in the background, the entire time, in recordings you heard, was the sound of a chainsaw at great distance.", "cs": "(Zvuky deštného pralesa) V létě roku 2011 jsem jako turista navštívil úplně poprvé deštné pralesy Bornea. A jak si možná umíte představit, byly to ty silné zvuky pralesa, které mě nejvíc zasáhly. Je to neustálá kakofonie zvuků. Některé však opravdu vyčnívají. Například, tento je velký pták, dvojzoborožec velký. To bzučení je cikáda. To je rodina gibonů. Vlastně na sebe přes velkou vzdálenost zpívají. Místo, kde bylo toto nahráno, je gibonní rezervací, což je důvod, proč jich slyšíte tolik. Ale ve skutečnosti nejdůležitější hluk, který přicházel z lesa, byl ten, kterého jsem si nevšiml, a nikdo, kdo tam byl, si ho nevšiml. Jak jsem řekl, je to giboní rezervace. Tráví většinu svého času pomocí gibonům, ale také musí trávit spoustu svého času chráněním území před nepovolenou těžbou, dějící se z dohledu. A tak pokud vezmeme zvuk lesa a snížíme hlasitost gibonů, hmyzu a ostatních, v pozadí nahrávky, kterou jste slyšeli byl ve velké vzdálenosti zvuk motorové pily."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Institucionální reforma se tedy nesmí omezit jen na neadekvátnost cíle BCB v oblasti cenové stability, stanoveného na základě úzkého inflačního indexu, který neodráží zkušenost běžných brazilských spotřebitelů. Ve výkazech za rok 2013 kupříkladu míra inflace činila 5,9 % (oproti 4,5% cíli), ale ceny potravin, hlavní složky rozpočtu většiny domácností, vzrostly o 8,4 % a na chudé lidi dolehly obzvlášť tvrdě. Rousseffové administrativa uměle drží oficiální míru inflace nízko tím, že stlačuje ceny státem poskytovaných služeb. Cenovou stabilitu by měly doprovázet další cíle, zejména finanční stabilita, ale zřejmě také zaměstnanost. V roce 2011 Rousseffová zhatila snahy Kongresu takové cíle zavést a bylo by samozřejmě zapotřebí je pečlivě zformulovat, abychom se vyhnuli dřívějším chybám. Při správném nastavení by však širší paleta kritérií pro posuzování politik BCB upevnila zodpovědnost, a tedy posílila legitimitu zákonné autonomie tvůrců politik. Existuje také prostor pro institucionální reformu s cílem posílit finanční stabilitu. Finanční krize roku 2008 a její dopady jasně poukázaly na důsledky zastaralého institucionálního uspořádání BCB. Banka nemá dostatečnou zákonnou oporu potřebnou k aktivitě směřující ke stabilizaci finanční soustavy. To tehdejšího prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu přinutilo uchýlit se k sérii dramatických opatření, včetně využití fondu pojištění depozit a státních bank k sanaci krachujících finančních ústavů. Lula prohlásil, že tento ad hoc přístup dal Brazílii jistou míru flexibility, která jiným zemím chyběla; nebyla však zadarmo, jak tvrdil, a výsledky neměly dlouhého trvání. Překotná expanze soukromého zadlužení vyvolává další, ještě větší obavy. Jiné centrální banky pochopily, že jsou nutné nové nástroje k zajišťování finanční stability, a měla by to pochopit i BCB. Institucionální vyjasnění jak mandátu BCB pečovat o finanční stabilitu, tak nástrojů, které má k dispozici, by Brazílii mohlo pomoci předejít budoucím krizím – nebo se alespoň účinněji chránit před jejich vlivy. Brazilské prezidentské volby, zdá se, nabízejí dvě neuspokojivé možnosti: pokračování statu quo s Rousseffovou a BCB pod politickým vlivem, anebo neformálně autonomní BCB se zastaralým institucionálním aparátem za Nevese. Výzvu k institucionální reformě měnové politiky a finanční regulace obsahoval jen původní návrh Mariny Silvy. Není ani zdaleka jasné, zda skutečnost, že do druhého kola vyjádřila podporu Nevesovi, v případě vítězství pohne jeho názorem.", "en": "Institutional reform must therefore move beyond the BCB’s inadequate price-stability target, which is set according to a narrow inflation index that fails to reflect the experiences of ordinary Brazilian consumers. For example, the reported 2013 inflation rate was 5.9% (compared to a 4.5% target); but prices for food, a major share of most households’ budgets, rose by 8.4%, hitting the poor especially hard. The Rousseff administration has kept the reported inflation rate artificially low by suppressing prices for state-run services. Price stability should be accompanied by other targets, especially financial stability, but also, possibly, employment. Rousseff thwarted Congress’s attempts to introduce such targets in 2011, and they would, of course, need to be carefully designed to avoid past mistakes. But, done right, an expanded range of criteria by which to assess BCB policies, by enhancing accountability, would strengthen the legitimacy of granting policymakers legal autonomy. There is also scope for institutional reform to promote greater financial stability. The 2008 financial crisis and its aftermath highlighted the consequences of the BCB’s outdated institutional design. The Bank had insufficient legal backing for action needed to stabilize the financial system. This left then-President Luiz Inácio Lula da Silva, to resort to a series of dramatic measures, including the use of the deposit-insurance fund and state-owned banks to bail out failed financial institutions. Lula claimed that this ad hoc approach gave Brazil a degree of flexibility lacking in other countries; but it was not cost-free, as he claimed, and the results did not endure. Rapid expansion of private debt raises other, larger concerns. Other central banks have recognized the need for new instruments to ensure financial stability; so must the BCB. Institutional clarity on the BCB’s mandate for financial stability and the instruments at its disposal could help Brazil avoid future crises – or at least weather them more effectively. Brazil’s presidential election appears to offer two unsatisfying choices: a continuation of the status quo, with the BCB subject to political influence, under Rousseff; or an informally autonomous BCB with an outdated institutional apparatus, under Neves. Only Silva’s initial proposal included calls for institutional reform of monetary policy and financial regulation; and it is far from certain that her endorsement of Neves in the run-off will sway his view should he win."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Revoluce otevřeného vzdělávání Coby zakladatelé dvou celosvětově největších mediálních platforem s otevřeným zdrojem – Wikipedie a Connexions – jsme oba obviňováni, že jsme snílci. Každý sám jsme se nakazili myšlenkou vytvořit webovou platformu, která by každému dávala možnost přispět svými znalostmi k rozvoji bezplatných a otevřených zdrojů poučení. Jimmy začal svou uživatelsky vytvářenou encyklopedií. Rich vytvořil prostor pro autory, učitele a studenty k vytváření, sestříhávání a sdílení výukových cyklů a učebnic. Téměř všichni tyto sny odmítali. S podporou nespočetných zástupů – od laureátů Nobelovy ceny po středoškoláky z Východního Timoru či východního Los Angeles – se ovšem Wikipedie a Connexions rozšířily do celého světa a jsou dnes organickými a rostoucími informačními zázemími využívanými miliony lidí. Chceme vás také nakazit snem, že se každý může stát součástí nového hnutí, které má potenciál proměnit svět vzdělávání. Toto hnutí může navždy změnit definici toho, jak se vytváří a využívá vědění. Někteří vysokoškoláci z komunitních škol dnes opouštějí studium, protože cena učebnic převyšuje školné, a někteří žáci třetích tříd se dnes musí dělit o cvičebnice matematiky, protože jich není dost pro všechny. Představte si ale svět, v němž jsou učebnice a další učební materiály dostupné všem zdarma na webu a levně v tištěné podobě. Mnozí přistěhovalečtí rodiče dnes kvůli jazykovým bariérám nedokáží pomoci svým dětem s domácími úkoly, protože učebnice jsou pouze v angličtině. Představte si ale svět, v němž budou učebnice přizpůsobené mnoha stylům učení a přeložené do bezpočtu jazyků. V učebnicích přírodních věd se dnes ve výčtech planet stále uvádí Pluto a kdoví, jak dlouho bude trvat, než bude odstraněno. Představte si ale svět, kde učebnice průběžně aktualizuje a koriguje celá řada přispěvatelů. Takový svět byl ještě před deseti lety jen snem. Teď ale do sebe jednotlivé díly skládačky otevřeného vzdělávání zapadají, takže kdokoli a kdekoli může napsat, uspořádat, přizpůsobit a zveřejnit svůj vlastní výukový kurz nebo učebnici. Díky otevřenému licencování je legální materiály využívat a volně mísit. Díky technickým inovacím, jako je XML a tisk na vyžádání, je zase technicky možné a laciné výsledky rozšiřovat. Nové tvůrčí a distribuční modely, které hnutí otevřeného vzdělávání podporuje, představují přirozenou a nevyhnutelnou evoluci vydavatelského průmyslu v oblasti vzdělávací literatury.", "en": "The Open Education Revolution As the founders of two of the world’s largest open-source media platforms – Wikipedia and Connexions – we have both been accused of being dreamers. Independently, we became infected with the idea of creating a Web platform that would enable anyone to contribute their knowledge to free and open learning resources. Jimmy started with his popularly generated encyclopedia. Rich developed a platform for authors, teachers, and students to create, remix, and share courses and textbooks. Almost everybody dismissed these dreams. Now, with the support of untold legions – from Nobel Laureates to junior high school kids from East Timor to East Los Angeles – Wikipedia and Connexions have spread around the globe and today are organic, growing information bases used by hundreds of millions of people. We want to infect you with the dream that anyone can become part of a new movement with the potential to change the world of education. This movement can redefine forever how knowledge is created and used. Today, some community college students have to quit school because their textbooks cost more than their tuition; and today, some third graders have to share math texts because there aren’t enough to go around. But imagine a world where textbooks and other learning materials are available to everyone for free over the Web and at low cost in print. Today, language barriers prevent many immigrant parents from helping their children with their homework because the texts are only in English. But imagine a world where textbooks are adapted to many learning styles and translated into myriad languages. Today, Pluto remains on the list of planets in science textbooks, and who knows how long it will take for it to be removed. But imagine a world where textbooks are continually updated and corrected by a legion of contributors. Such a world was just a dream a decade ago. But now the puzzle pieces of the Open Education movement have come together, so that anyone, anywhere can write, assemble, customize, and publish their own open course or textbook. Open licenses make the materials legal to use and remix. Technical innovations like XML and print-on-demand make delivering the output technically feasible and inexpensive. The new development and distribution models promoted by the Open Education movement represent a natural and inevitable evolution of the educational publishing industry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I say, \"Of course.\" And they say, \"So aren't you sort of religious?\" And I go, \"No.\" Why does that sense of mystery, that sense of the dizzying scale of the universe, need to be accompanied by a mystical feeling? Science and just observation gives us that feeling without it, so I don't feel the need. The universe is large and we are tiny, without the need for further religious superstructure. So one can have so-called spiritual moments without belief in the spirit. CA: Actually, let me just ask a question. How many people here would say that religion is important to them? Is there an equivalent process by which there's a sort of bridge between what you're talking about and what you would say to them? AB: I would say that there are many, many gaps in secular life and these can be plugged. It's not as though, as I try to suggest, it's not as though either you have religion and then you have to accept all sorts of things, or you don't have religion and then you're cut off from all these very good things. It's so sad that we constantly say, \"I don't believe so I can't have community, so I'm cut off from morality, so I can't go on a pilgrimage.\" One wants to say, \"Nonsense. Why not?\" And that's really the spirit of my talk. There's so much we can absorb.", "cs": "A já na to: „Samozřejmě.“ A oni: „Takže jste tak trochu věřící?“ A já na to: „Ne.“ Proč by to vědomí tajemství, to vědomí závratné velikosti vesmíru, mělo být doprovázeno nějakým mystickým pocitem? Ten pocit nám dá věda, nebo určitá vnímavost, takže nevidím potřebu. Vesmír je obrovský a my jsme maličkatí, k tomu není potřeba nějaká náboženská superkonstrukce. Člověk může mít duchovní okamžiky bez víry v ducha. CA: Mohu se na něco zeptat: Kdo z vás by řekl, že je pro něj náboženství důležité? Je nějaký obdobný proces, kterým byste přemostil to, o čem jste mluvil a to, co byste řekl těmhle lidem? AB: Řekl bych, že v sekulárním životě je mnoho trhlin, a ty se dají ucpat. Snažil jsem se říct, že to není že buď jste zbožný, a pak musíte přijmout spoustu věcí, anebo zbožný nejste, a od těch věcí se musíte odříznout. Je smutné, jak pořád říkáme: „Nejsem věřící, takže nemám komunitu a jsem morálně izolovaný, takže nemůžu na pouť.“ Chce se říct: „Nesmysl. Proč by ne?“ A v tomhle duchu byla moje přednáška. Tolik toho můžeme vstřebat."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Muka Pia XII. ŘÍM – Reputace papeže Pia XII. je opět terčem prověrek a útoků. Otázky vznášené ohledně hlavy římskokatolické církve za druhé světové války jsou tak pronikavé a diskuse tak vzrušené, že současný papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že možná odročí Piovo blahořečení, dokud se neotevřou a neprobádají vatikánské archivy z válečných let. Proč je Pius XII. tak často obviňován, že byl bezmála spoluviníkem nacistického Německa, když katolická církev v Římě během jeho pontifikátu ochraňovala a ukrývala tisíce Židů? To je jedna z nejzapeklitějších historických otázek naší doby. Ještě několik let po skončení druhé světové války se Pius XII. těšil značné všeobecné přízni, a to i uvnitř židovské obce. Vlna se obrátila během 60. let, přičemž odrazovým můstkem horečnatého zpochybňování Piovy reputace se stala hra Náměstek od Rolfa Hochhutha. Abychom porozuměli tomu, proč se Piovo dobré jméno začalo zpochybňovat, musíme na Hochhuthovu hru pohlédnout v souvislostech obrovských společenských a kulturních zvratů 60. let. Německá levice chtěla změnit výklad dějin země, jenž byl základem demokratického a kapitalistického Západního Německa vybudovaného kancléřem Konradem Adenauerem. Tato zavedená interpretace pokládala hrůzy Hitlerova národního socialismu za důsledek odpadlictví v Německu. Ve 20. a 30. letech se německé tradiční křesťanské hodnoty a kultura rozpadly pod náporem dvou ateistických ideologií: komunismu a nacismu.", "en": "The Ordeal of Pius XII ROME – Once again, the reputation of Pope Pius XII is under scrutiny and attack. Indeed, so searching are the questions and so inflamed are discussions about the Roman Catholic Church’s pontiff during World War II that the current pope, Benedict XVI, recently announced that he may postpone Pius’s beatification until the Vatican’s archives for the war years are opened and examined. Why is Pius XII so often accused of having been almost an accomplice of Nazi Germany when, during his papacy, the Catholic Church in Rome protected and hid thousands of Jews? This is one of the knottiest historical questions of our times. For several years after WWII’s end, Pius XII enjoyed great popularity, even within the Jewish community. The tide turned during the 1960’s, with Rolf Hochhuth’s play The Deputy the starting point for feverish questioning of Pius’s reputation. But to understand how Pius’s reputation began to be challenged, we must see Hochhuth’s play within the context of the great social and cultural upheavals of the 1960’s. The German left wanted to change the interpretation of German history that was the foundation for the democratic and capitalist West Germany built by Chancellor Konrad Adenauer. That interpretation considered the horrors of Hitler’s National Socialism as a consequence of apostasy in Germany. In the 1920’s and 1930’s, Germany’s traditional Christian values and culture had collapsed under the attack of two atheist ideologies: communism and Nazism."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zákon rovněž stanovuje, že pro důležitá rozhodnutí ve společnosti je zapotřebí 80% hlasů akcionářů. I přes princip volného toku kapitálu v rámci EU navíc zákon o Volkswagenu odrazuje soukromé investory od nákupu akcií této společnosti. Nevíme, zda německý kancléř Gerhard Schröder či francouzský prezident Jacques Chirac (případně oba) telefonovali Berlusconimu s návrhem, aby našel nového italského komisaře. Možná to učinili, možná ne: jeden nikdy neví, zvláště pak v době, kdy Itálie bude možná potřebovat plnou podporu Chiraka i Schrödera při úsilí o pomoc společnosti Alitalia. V zásadě jde o to, že zaměří-li se členové nové komise na domácí politickou agendu, pak věci, které dříve komise dělala dobře, bude tým Duraa Barrosa provádět méně efektivně. Současně platí, že oč více se komise promění z týmu technokratů v politický orgán, tím větším problémem bude takzvaný „demokratický deficit\". Jádrem celého problému je nová evropská ústava. Tím, že se nepodařilo omezit velikost komise a zavedlo se pravidlo „jedna země, jeden komisař\", proměnila ústava komisi v jakýsi orgán národních zástupců. To spolu s pravidlem, podle něhož musí všechna rozhodnutí - i ta, která se týkají státní pomoci - schválit většina komisařů, naznačuje, že se komise začne vůči otázkám státní pomoci a hospodářské soutěže stavět mnohem shovívavěji.", "en": "It also decrees that a majority of more than 80% of shareholder votes is required for important decisions in the company. The Volkswagen law also deters private investors from acquiring shares in the company, despite the principle of free capital mobility within the EU. We do not know whether Chancellor Gerhard Schröder and/or President Jacques Chirac called Berlusconi to suggest that he find a new Italian Commissioner. Maybe they did, and maybe they didn't: one cannot know, especially at a time when Italy may need the full support of Chirac and Shröder as it tries to bail out Alitalia. The bottom line is that with the new Commission members focused on their domestic political agendas, Durao Barroso's team will do less effectively what the Commission used to do well. At the same time, to the extent that the Commission becomes less a body of technocrats and more a political body, the so-called \"democratic deficit\" will increasingly become a problem. The root cause of the problem is the new European constitution. By failing to limit the size of the Commission and accepting the one-country/one-commissioner rule, the Constitution has turned the Commission into a body of national representatives. This, together with the rule that all decisions, even in the area of state aid, must be approved by a majority of Commissioners, suggests that the Commission is set to become much more lenient on state aid and competition policy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Původ rezistence na léky je dnes dobře doloženým vývojovým aspektem. Jsou-li patogeny vystaveny selektivnímu tlaku toxických léků, nakonec se adaptují. Nadace Wellcome Trust, v jejímž čele stojím, investovala stamiliony dolarů do výzkumu těchto mechanismů, zkvalitnění diagnóz a vývoje nových léčiv. Abychom tento problém účinně vyřešili, musíme ve svém úsilí překročit hranice biologických věd a zaměřit se na oblasti, které nejsou tradičně spojované s medicínou. V bohatých i chudých zemích soustavně zneužíváme antibiotika. Klíčem k boji proti rezistenci je snižování rychlosti, s jakou se patogeny dokážou adaptovat. Pokud však nadměrně předepisujeme antibiotika a neabsolvujeme celou léčebnou kúru, pak na bakterie působí jen takové množství léčiva, které u nich vyvolá rezistenci. V podstatě tak očkujeme bakterie proti lékům, jež proti nim chceme nasazovat. Je to dáno tím, že jsme začali pokládat antibiotika téměř za spotřební zboží – za zboží, které můžeme sami u lékařů poptávat a které můžeme užívat nebo přestat užívat, jak sami uznáme za vhodné. I nejpoučenější pacienti přitom tyto zázračné léky užívají nesprávně. Výzkum provedený ve Velké Británii zjistil, že dokonce i lidé, kteří chápou, jak se rezistence vyvíjí, často prohlubují tento problém tím, že berou antibiotika bez předpisu nebo poskytují své léky příbuzným. Změna tohoto destruktivního chování bude vyžadovat, abychom lépe chápali společenské a kulturní faktory, které ho způsobují. Pomoci nám mohou disciplíny, jako jsou dějepis, psychologie, sociologie, antropologie, ekonomie, výzkum trhu a sociální marketing. A neplatí to jen pro antimikrobiální rezistenci. Týká se to i výskytů jiných onemocnění, jako je epidemie eboly. Boj proti tomuto viru vyžaduje znalosti jeho biologie, epidemiologie jeho přenosu a také léků a vakcín, které by se proti němu potenciálně daly nasadit. Zároveň to však vyžaduje pochopit lidské chování, díky němuž se tato infekce mohla v Libérii, Sieře Leone a Guineji rozšířit. Chceme-li vysvětlit, co učinilo tyto společnosti tak zranitelnými, musíme se něco dozvědět o nedávných dějinách tohoto regionu a pochopit, proč tamní lidé hluboce nedůvěřují veřejným institucím. Izolace pacientů a bezpečné pohřbívání mrtvých jsou pro zvládnutí eboly klíčové, avšak obě opatření je potřeba zavádět s citem k místní kultuře – nikoliv je jen vědecky vysvětlovat. Dnešní velké hrozby pro veřejné zdraví mají hluboké ekonomické důsledky. Minimalizace rizik, která představují, vyžaduje pochopení, že jsou provázané se společenským, behaviorálním a kulturním kontextem. Věda poskytuje silné nástroje.", "en": "The origins of drug resistance are a well-understood matter of evolution. If pathogens are exposed to the selective pressure of toxic drugs, eventually they will adapt. The Wellcome Trust, which I lead, has invested hundreds of millions of dollars into researching these mechanisms, improving diagnoses, and creating new drugs. In order to address the problem effectively, this effort must be extended beyond the realm of biological science to areas not traditionally associated with medicine. In rich and poor countries alike, we have become systematic abusers of antibiotics. The key to combating resistance is to delay the rate at which the pathogens can adapt. But, by overprescribing antibiotics and failing to complete the required courses of treatment, we are exposing germs to just enough medicine to encourage resistance. In effect, we are vaccinating germs against the drugs we want to use against them. That is because we have come to regard antibiotics almost as consumer goods – ours to demand from doctors, and ours to take or stop taking as we see fit. Even the most informed patients misuse these wonder drugs. Research in the United Kingdom has found that even people who understand how resistance develops often contribute to the problem by taking antibiotics without a prescription or giving their drugs to members of their family. Changing such destructive behavior will require that we better understand the social and cultural factors that drive it. Disciplines like history, psychology, sociology, anthropology, economics, market research, and social marketing can help. This is true not only for antimicrobial resistance. It also applies to outbreaks like the Ebola epidemic. Combating the virus requires knowledge about its biology, the epidemiology of its transmission, and the drugs and vaccines that could potentially be deployed against it. But it also requires an understanding of the behaviors that have allowed infection to spread in Liberia, Sierra Leone, and Guinea. Explaining what made these societies so vulnerable requires learning about the region’s recent history and understanding why people there are deeply distrustful of public authorities. Isolation of patients and safe burial of the dead are crucial to containing Ebola, but both need to be introduced with cultural sensitivity – not just explanations of the science behind them. Today’s great public-health threats have profound economic consequences. Minimizing the risks they pose requires recognizing that they are intertwined with the social, behavioral, and cultural landscape. Science provides powerful tools."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Aby se jižní státy opět staly konkurenceschopnými, budou muset snížit ceny zboží, zatímco severní státy budou muset přijmout vyšší inflaci. Eurobondy by však přesně tomuto výsledku bránily, protože relativní ceny na severu lze zvýšit pouze za předpokladu, že severní střadatelé budou svůj kapitál investovat doma, místo aby přihlíželi, jak je veřejně eskortován na jih prostřednictvím úvěrových garancí financovaných daňovými poplatníky. Podle studie banky Goldman Sachs budou muset země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko zlevnit o 20-30% a ceny v Německu budou muset stoupnout o 20% oproti průměru eurozóny. Jistě, pokud by Německo společnou měnu zcela opustilo, byl by návrat ke konkurenceschopnosti pro jižní státy snazší, poněvadž zbytkové euro by prošlo devalvací; základní problém zemí postižených krizí by však přetrvával tak dlouho, jak dlouho by v eurozóně zůstávaly ostatní konkurenceschopné státy. Například Španělsko by i pak muselo snížit ceny o 22-24% oproti novému průměru eurozóny. Z tohoto hlediska by země postižené krizí nebyly ušetřeny bolestných úsporných programů tak dlouho, dokud by setrvávaly v měnové unii zahrnující i konkurenceschopné státy. Jedinou cestou, jak se tomu vyhnout, by bylo opuštění eura a devalvace jejich nových měn. Zatím však zmíněné státy nejeví ochotu se touto cestou vydat. Politicky by bylo velkou chybou, kdyby se Německo vzdalo eura, protože řeka Rýn by se pak znovu stala hranicí mezi Francií a Německem. Francouzsko-německé usmíření, největší úspěch poválečného období v Evropě, by se pak ocitlo v ohrožení.", "en": "In order to regain competitiveness, the southern countries will have to reduce their goods prices, while the northern countries will have to accept higher inflation. Eurobonds, however, would impede precisely this outcome, because relative prices in the north can be raised only when northern savers invest their capital at home instead of seeing it publicly escorted to the south by taxpayer-financed credit guarantees. According to a study by Goldman Sachs, countries like Greece, Portugal, and Spain will have to become 20-30% cheaper, and German prices will have to rise by 20% relative to the eurozone average. To be sure, if Germany were to leave the common currency, the road back to competitiveness would be easier for the southern countries, since the rump euro would undergo devaluation; but the crisis countries’ fundamental problem would remain as long as the other competitive countries remain in the eurozone. Spain, for example, would still have to cut its prices by 22-24% relative to the new eurozone average. From this perspective, the crisis countries would not be spared painful retrenchment as long as they remained in a monetary union that includes competitive countries. The only way to avoid it would be for them to exit the euro and devalue their new currencies. But, so far, they have not been willing to go this route. Politically, it would be a big mistake for Germany to exit the euro, because that would reinstate the Rhine as the border between France and Germany. Franco-German reconciliation, the greatest success of the postwar period in Europe, would be in jeopardy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přestože balíčky fiskální stimulace zavedené v posledních dvou letech přispívají k dosahování nynějšího vzestupu ekonomické aktivity, dráha budoucích deficitů může významně poškodit dlouhodobý růst. Rozpočtový úřad Kongresu USA odhaduje, že politiky navržené prezidentem Barackem Obamou by zapříčinily, že fiskální deficit federální vlády v roce 2019 překročí 5 % HDP, a to i po deseti letech setrvalého hospodářského růstu. Schodky nasekané v průběhu dekády by způsobily zdvojnásobení národního zadlužení, které by vzrostlo na víc než 80 % HDP. Takové rozsáhlé fiskální deficity by znamenaly, že si vláda bude muset vypůjčit prostředky, které by byly jinak dostupné soukromým podnikům k financování investic do provozů a vybavení zvyšujících produktivitu. Bez takových investic bude hospodářský růst pomalejší a životní úroveň nižší, než by jinak byly. Navíc by deficity znamenaly vyšší úrokové sazby a přetrvávající mezinárodní nevyváženosti. Na budoucnost fiskálních deficitů, na rozdíl od měnové politiky, má prezident USA silný a přímý vliv. Pokud byl prezidentův slib, že sníží fiskální deficit, skutečným závazkem ke snížení výdajů a zvýšení daní, mohli bychom být svědky toho, že se dnešní nebezpečné deficitní směřování obrátí. Obama ale bohužel skutečný zájem o snižování schodků neprojevuje. Hlavním bodem jeho domácí agendy je zdravotnický program, který během příštího desetiletí bude stát víc než bilion dolarů a který chce podle svého návrhu financovat omezením plýtvání ve stávajících vládních zdravotnických programech (Medicare a Medicaid), aniž by snížil množství či kvalitu služeb. Druhým stěžejním politickým bodem je systém limitů a povolenek, jehož cílem je redukovat emise uhlíku. Avšak namísto aby si Obama aukčním prodejem povolenek zajistil příjem, souhlasil, že je protěžovaným průmyslovým odvětvím rozdá zdarma, aby přilákal dostatek hlasů v kongresových volbách. Připočtěme si k tomu ještě závazek, že nezvýší daně nikomu, kdo vydělává méně než 250 tisíc dolarů, a vyjde nám recept na mohutné fiskální deficity tak dlouho, jak jen tento prezident setrvá v úřadu. Doufám, že ostatní lídři G20 se při krocení svých rozpočtů předvedou lépe. Konečně tu máme slib G20, že přílišné měnové a fiskální výchylky ztlumí mezinárodně koordinovaným způsobem. Význam slova „koordinovaný“ zůstal sice nevyjasněn, ale zřejmě jde o to, že by národní strategie odklonu neměly vyvolat významné změny ve směnných kurzech, které by narušily současné vzorce obchodování.", "en": "While the fiscal stimulus packages enacted in the past two years have been helpful in achieving the current rise in economic activity, the path of future deficits can do substantial damage to long-run growth. In the US, the Congressional Budget Office has estimated that President Barack Obama’s proposed policies would cause the federal government’s fiscal deficit to exceed 5% of GDP in 2019, even after a decade of continuous economic growth. And the deficits run up during the intervening decade would cause the national debt to double, rising to more than 80% of GDP. Such large fiscal deficits would mean that the government must borrow funds that would otherwise be available for private businesses to finance investment in productivity-enhancing plant and equipment. Without that investment, economic growth will be slower and the standard of living lower than it would otherwise be. Moreover, the deficits would mean higher interest rates and continued international imbalances. In contrast to monetary policy, the US president does have a powerful and direct impact on future fiscal deficits. If the presidential promise to reduce the fiscal deficit was really a commitment to cut spending and raise taxes, we could see today’s dangerous deficit trajectory be reversed. Unfortunately, Obama shows no real interest in reducing deficits. The centerpiece of his domestic agenda is a health-care plan that will cost more than a trillion dollars over the next decade, and that he proposes to finance by reducing waste in the existing government health programs (Medicare and Medicaid) without reducing the quantity and quality of services. A second major policy thrust is a cap-and-trade system to reduce carbon emissions. But, instead of raising revenue by auctioning the emission permits, Obama has agreed to distribute them without charge to favored industries in order to attract enough congressional votes. Add to this the pledge not to raise taxes on anyone earning less than $250,000 and you have a recipe for large fiscal deficits as long as this president can serve. I hope that the other G-20 leaders do a better job of reining in their budgets. Finally, there is the G-20’s promise to reduce monetary and fiscal excesses in an internationally coordinated way. While the meaning of “coordinated” has not been spelled out, it presumably implies that the national exit strategies should not lead to significant changes in exchange rates that would upset existing patterns of trade."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ukrajina proti supům OXFORD – Vedle všech svých ostatních problémů není Ukrajina schopna splácet dluhy věřitelům. Země potřebuje více peněz, seriózní reformy a nový harmonogram splácení dluhu. I nejlépe míněnou snahu Mezinárodního měnového fondu, Spojených států a Evropské unie o dosažení tohoto cíle však budou mařit investiční dohody, které samy vyvíjejí tlak na Ukrajinu a mnohé další rozvíjející se ekonomiky. Ukrajina by tak nakonec mohla čelit sérii složitých a nákladných právních sporů. Mazaní advokáti věřitelů v posledních letech tvrdí, že investiční dohody poskytují držitelům dluhopisů stejná práva jako přímým zahraničním investorům, a propašovávají případy suverénních dluhů k mezinárodním arbitrážním řízením, kdykoliv objeví investiční dohodu obsahující široce pojaté a nekonkrétně formulované definice. Nedávné zkušenosti Argentiny, Řecka a Kypru dokládají, jaký „zpětný ráz“ může vyvolat restrukturalizace suverénního dluhu. Prvním takovým případem byl spor Abaclat a další versus Argentinská republika, který vypukl v roce 2008. Tisíce italských držitelů dluhopisů odmítly argentinský návrh na restrukturalizaci dluhu, když úspěšně tvrdily, že investiční dohoda mezi Itálií a Argentinou jim dává právo žádat o odškodnění prostřednictvím arbitráže mezi investory a státem. Vyřešení suverénní dluhové krize vyžaduje kolektivní dohodu na straně věřitelů, které lze dosáhnout pouze díky motivaci jednotlivých investorů pokusit se získat alespoň část peněz. Proto jsou investiční dohody, které ponechávají prostor k odmítnutí, kontraproduktivní. V národních právních systémech se mechanismus bankrotu používá k organizování věřitelů. Na mezinárodní úrovni však žádný podobný mechanismus neexistuje. MMF jeden navrhla v roce 2002, avšak kvůli soustředěnému lobbingu investorů byl tento plán zamítnut a místo toho došlo k dohodě o používání klauzulí o společném postupu (CAC) v dluhových smlouvách. Například Euroskupina deklarovala, že všechny suverénní dluhopisy států eurozóny vydané po 1. lednu 2013 by měly obsahovat CAC, které učiní vládní návrh na restrukturalizaci dluhu právě závazným pro všechny držitele dluhopisů, jestliže většina držitelů takovou dohodu schválí. Pokud tyto klauzule fungují, urychlují restrukturalizaci dluhu. V případě Řecka byly CAC se zpětnou platností vloženy do všech řeckých dluhů. To umožnilo rychlejší a spořádanější restrukturalizaci, než jaká by jinak byla možná. Takzvaná „trojka“ – MMF, Evropská centrální banka a Evropská komise – podněcovala řeckou vládu, aby klauzule o společném postupu do smluv vložila. Přesto je dnes právě tento manévr napadán u mezinárodní arbitráže jako vyvlastňování.", "en": "Ukraine Versus the Vultures OXFORD – Amid all of its other troubles, Ukraine cannot pay its creditors. The country needs more money, serious reform, and a rescheduling of its debt. Yet even the best efforts by the International Monetary Fund, the United States, and the European Union to achieve this will be hobbled by investment agreements that they themselves have pressed on Ukraine and many other emerging economies. Indeed, Ukraine could be left facing a string of complex and costly legal cases. In recent years, shrewd creditor lawyers have argued that investment treaties give bondholders the same rights as foreign direct investors, and have smuggled sovereign-debt cases into international arbitration proceedings wherever they have found investment treaties with broad, open-ended definitions. The recent experiences of Argentina, Greece, and Cyprus highlight the “blowback” on sovereign-debt restructuring. The first such case was Abaclat and Others v. Argentine Republic, which started in 2008. Thousands of Italian bondholders refused Argentina’s debt-restructuring deal, successfully arguing that the Italy-Argentina investment treaty gave them the right to pursue compensation through investor-state arbitration. Resolving a sovereign-debt crisis requires a collective agreement by creditors, which can be achieved only by individual investors’ incentive to try to grab their money and run. That is why investment treaties that leave an opening for holdouts are counterproductive. In national jurisdictions, a bankruptcy mechanism is used to corral creditors. But no such mechanism exists at the international level. The IMF proposed one in 2002; but, in the face of concerted lobbying by investors, the scheme was rebuffed and instead an agreement was reached to use collective action clauses (CACs) in debt contracts. The Eurogroup, for example, has declared that all eurozone sovereign bonds issued after January 1, 2013, should include CACs, which render a government’s debt-restructuring proposal legally binding on all bondholders if a majority of bondholders accept the deal. When these clauses work, they streamline debt restructurings. In the Greek case, CACs were retroactively inserted into all Greek-law debt. This allowed for a faster and more orderly restructuring than otherwise would have been possible. The troika – the IMF, the European Central Bank, and the European Commission – encouraged the Greek government to insert the collective action clauses. Yet now that very maneuver is being challenged as expropriation in international arbitration."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vítejte v éře neschopnosti Existují dva diametrálně odlišné scénáře toho, co se během příští generace stane se světovými reálnými úrokovými mírami. Ti, kdo během příští generace předpovídají všeobecně nízké úrokové míry, poukazují na prudký růst produktivity a potenciálního výstupu světového hospodářství. Podle tohoto názoru zásadním problémem centrálních bank nebude potlačování poptávky, která by vystřelovala nad potenciál, nýbr�� její posilování, neboť poptávka bude za potenciálem zaostávat. Zdůrazňují skutečnost, že přední světové centrální banky - Federální rezervní systém USA, Evropská centrální banka a japonská centrální banka - si vybudovaly tak pevnou protiinflační věrohodnost, že pojištění inflačního rizika z úrokových sazeb vymizelo. Zastánci nízkých úrokových měr také kladou důraz na posuny v distribuci příjmů od práce směrem ke kapitálu, k nimž dochází ve Spojených státech a jež výrazně posílily zdroje firem potřebné k internímu financování investic a snížily jejich závislost na kapitálových trzích. Poukazují dále na rychlý technologický rozvoj, který posílil výstup jak z nových, tak ze starých kapitálových investic. Vzhledem k silné konkurenci napříč hospodářstvím se podle jejich slov můžeme těšit na generaci celosvětově relativně vysokých cen aktiv a relativně nízkých reálných úrokových měr. Naopak ti, kdo během příští generace předpovídají všeobecně vysoké úrokové míry, poukazují na nízkou míru spořivosti v USA, vysoké výdaje poháněné demografickou zátěží v Evropě a na neschopné vlády hospodařící s chronickými deficity a neudržitelnými fiskálními politikami. Představte si, že by fiskální politiku určovala skupinka nezodpovědných administrativ podobných Bushově vládě, a to navždy. Zmiňují také investiční příležitosti na vznikajících trzích a docházejí ke zřejmému závěru, že pokud Čína a Indie udrží nastoupený směr, relativní váha jejich ekonomik ve světě se během asi deseti let zdvojnásobí, neboť prudký reálný růst doprovází zhodnocování jejich reálných směnných kurzů. Prostý rozsah investičních příležitostí dříve či později vykompenzuje jak úsilí čínské a indické centrální banky držet kvůli podpoře exportu směnné kurzy na nízké úrovni, tak úsilí majetných občanů těchto zemí ukládat své peníze na účty Bank of America. Podle tohoto scénáře se ceny dluhopisů v postindustriálních zemích blíží k výraznému pádu - stejně jako ceny nemovitostí v Kalifornii, New Yorku a Londýně. Co má tedy ekonom dělat? Člověk by mohl napodobit J.P. Morgana, jehož obvyklou odpovědí na otázky ohledně cen akcií, cen dluhopisů a úrokových měr bylo prosté: „Trh bude kolísat.\"", "en": "Welcome to the Era of Incompetence Two diametrically opposed scenarios exist for what will happen to global real interest rates over the next generation. Those who predict generally low interest rates over the next generation point to rapid growth of productivity and potential output in the world economy. According to this view, the principal problem faced by central banks will not be restraining demand as it shoots above potential, but boosting demand as it lags behind potential. They point to the fact that the world's major central banks - the Federal Reserve, the European Central Bank, and the Bank of Japan - have so firmly established their anti-inflation credibility that the inflation risk premium has been wrung out of interest rates. Believers in low interest rates also emphasize shifts in income distribution in the United States away from labor and toward capital, which have greatly boosted firms' resources to finance investment internally and reduced their dependence on capital markets. They point to rapid technological progress, which has boosted output from new and old capital investments. With competition strong across the economy, they say that we can look forward to a generation of relatively high asset prices and relatively low real interest rates worldwide. By contrast, those who predict generally high real interest rates over the next generation point to low savings rates in the US, high spending driven by demographic burdens in Europe, and feckless governments running chronic deficits and unsustainable fiscal policies. Imagine a bunch of irresponsible Bush-like administrations making fiscal policy, forever. They also cite investment opportunities in emerging markets, and make the obvious point that if China and India stay on track, their economies' relative weight in the world will double in the next decade or so, as rapid real growth is accompanied by appreciation in their real exchange rates. Sooner or later, the Chinese and Indian central banks' desire to hold down exchange rates to boost exports and their rich citizens' desire to keep their money in accounts at Bank of America will be offset by the sheer magnitude of investment opportunities. In this scenario, bond prices in post-industrial countries are heading for a serious fall - as are real estate prices in California, New York, and London. What, then, is an economist to do? One could emulate J.P. Morgan, whose standard response to questions about stock prices, bond prices, and interest rates was to say simply, \"The market will fluctuate.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So we go a bit further. We switch to the satellite view, and we find another bridge, and everything starts to line up. The bridge looks like it's crossing the river east to west. So this could be our bridge. And we zoom right in. We start to see that it's got a median, so it's a two-lane bridge. And it's got the black-and-white curbs that we saw in the video, and as we click through it, you can see someone's uploaded photos to go with the map, which is very handy, so we click into the photos. And the photos start showing us more detail that we can cross-reference with the video. The first thing that we see is we see black-and-white curbing, which is handy because we've seen that before. We see the distinctive railing that we saw the guys throwing the bodies over. And we keep going through it until we're certain that this is our bridge. So what does that tell me? I've got to go back now to my three sources and look at what they told me: the one who said the bridge didn't exist, the one who said the bridge wasn't in Hama, and the one guy who said, \"Yes, the bridge does exist, but I'm not sure about the water levels.\"", "cs": "A tak jsme šli dál. Přepneme se do satelitního zobrazení, našli jsme další most a všechno do sebe začíná zapadat. Vypadá to, že most kříží řeku z východu na západ. To by mohl být náš most. Přiblížíme si to. Začínáme vidět, že je rozdělený, takže je to dvouproudový most. A má černobílé patníky, které jsme viděli ve videu, a když se proklikáme, můžete vidět, že někdo nahrál do mapy fotky, což je velice užitečné, tak klikneme na fotky. A ty nám začínají ukazovat další detaily, které si můžeme ověřit ve videu. První věc, kterou spatříme jsou ty černobílé patníky, což je užitečné, protože jsme je už viděli. Vidíme to charakteristické zábradlí, přes které jsme je viděli házet těla dolů. A tak to procházíme dál, dokud si nejsme jistí, že je to náš most. Takže co mi to říká? Musím se teď vrátit ke svým třem zdrojům, k tomu, co mi řekli: ten, který řekl, že ten most neexistuje, ten který řekl, že most není v Hamě, a ten který řekl: „Ano, ten most existuje, ale nejsem si jistý tou výškou vodní hladiny.\""}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Some 17 years ago, I became allergic to Delhi's air. My doctors told me that my lung capacity had gone down to 70 percent, and it was killing me. With the help of IIT, TERI, and learnings from NASA, we discovered that there are three basic green plants, common green plants, with which we can grow all the fresh air we need indoors to keep us healthy. We've also found that you can reduce the fresh air requirements into the building, while maintaining industry indoor air-quality standards. The three plants are Areca palm, Mother-in-Law's Tongue and money plant. The botanical names are in front of you. Areca palm is a plant which removes CO2 and converts it into oxygen. We need four shoulder-high plants per person, and in terms of plant care, we need to wipe the leaves every day in Delhi, and perhaps once a week in cleaner-air cities. We had to grow them in vermi manure, which is sterile, or hydroponics, and take them outdoors every three to four months. The second plant is Mother-in-law's Tongue, which is again a very common plant, and we call it a bedroom plant, because it converts CO2 into oxygen at night. And we need six to eight waist-high plants per person. The third plant is money plant, and this is again a very common plant; preferably grows in hydroponics. And this particular plant removes formaldehydes and other volatile chemicals. With these three plants, you can grow all the fresh air you need. In fact, you could be in a bottle with a cap on top, and you would not die at all, and you would not need any fresh air. We have tried these plants at our own building in Delhi, which is a 50,000-square-feet, 20-year-old building. And it has close to 1,200 such plants for 300 occupants. Our studies have found that there is a 42 percent probability of one's blood oxygen going up by one percent if one stays indoors in this building for 10 hours. The government of India has discovered or published a study to show that this is the healthiest building in New Delhi.", "cs": "Před sedmnácti lety jsem začal být alergický na vzduch v Dillí. Můj lékař mi řekl, že kapacita mých plic se snížila na 70%, což mě doslova zabíjelo. S pomocí Indického Technologického Institutu, Institutu pro energii a zdroje a poznatků NASA jsme objevili, že existují tři obyčejné zelené rostliny, zcela běžné zelené rostliny, s nimiž si můžeme vypěstovat veškerý čerstvý vzduch, potřebný k udržení našeho zdraví při pobytu v uzavřených prostorech. Rovněž jsme zjistili, že je možné snížit nároky na čerstvý vzduch vháněný do budovy zvenčí, přičemž udržet standart pro kvalitu vzduchu v interiérech. Ty tři rostliny jsou palma areková, tchýnin jazyk a potos (penízovka). Botanické názvy vidíte před sebou. Areková palma je rostlina, která odstraňuje CO2 a mění ho na kyslík. Na osobu je potřeba čtyř po ramena vysokých rostlin, a pokud jde o péči o rostliny, je potřeba jim otírat listy. V Dillí každý den, a možná jednou týdně v čistších městech. Rostliny jsme pěstovali na vermikompostu, který je sterilní, nebo v hydroponickém roztoku, a každé tři až čtyři měsíce jsme je vynášeli ven. Druhou rostlinou je tchýnin jazyk, který je také naprosto běžný, a říkáme mu \"ložnicová rostlina\", protože konvertuje CO2 na kyslík během noci. Tady je potřeba šest až osm po pás vysokých rostlin na osobu. Třetí rostlinou je potos (penízovka), opět velmi rozšířená rostlina; nejlépe se jí daří v živném roztoku. A tato specifická rostlina zachytává formaldehydy a jiné těkavé chemikálie. S těmito třemi rostlinami si můžete sami vypěstovat veškerý potřebný čerstvý vzduch. Dá se říct, že byste mohli být v lahvi uzavřené zátkou, a vůbec byste se neudusili, nepotřebovali byste žádný čerstvý vzduch. Vyzkoušeli jsme tyto rostliny v naší vlastní budově v Dillí, která má asi 4500 metrů čtverečních, a je asi 20 let stará. Na 300 osob jsme tu měli přibližně 1200 rostlin. Naše studie ukázaly, že je 42 procentní pravděpodobnost, že množství kyslíku člověka v krvi stoupne o jedno procento, pokud zůstane uvnitř této budovy 10 hodin. Indická vláda objevila a publikovala studii aby ukázala, že tato budova je nejzdravější budovou v Novém Dillí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vzestup potravinářských magnátů BERLÍN – Odvětví průmyslového zemědělství už dlouho čelí kritice za postupy, které přispívají ke změně klimatu, ničení životního prostředí a venkovské chudobě. Přesto sektor nepodnikl prakticky žádné kroky ke zlepšení jakosti a udržitelnosti ani k posílení sociální spravedlnosti. Není divu. Přestože je na světě přes 570 milionů zemědělců a sedm miliard spotřebitelů, globální hodnotový řetězec průmyslového zemědělství – od polí až po prodejní pulty – ovládá hrstka společností. Vzhledem k vysokým ziskům a obrovské politické moci těchto firem nejsou změny statu quo v jejich zájmu. Tržní koncentrace je navíc v zemědělství na vzestupu, vzhledem k vyšší poptávce po zemědělských surovinách potřebných v potravinářství, krmivářství a energetice. Jak se v zemích na jihu rozrůstá střední třída, mění se spotřeba a stravovací návyky jejích příslušníků, což posiluje globální poptávku po zpracovaných potravinách – a mezi nadnárodními zemědělskými, chemickými a potravinářskými korporacemi to vyvolává přetahovanou o tržní moc. Největší hráči v těchto sektorech už roky skupují menší konkurenty. Teď se ale kupují i mezi sebou, často za pomoci financí poskytnutých investory ze zcela jiných odvětví. Vezměme si semenářství a agrochemii, kde Bayer, druhý největší producent pesticidů na světě, právě uskutečňuje akvizici Monsanta, největšího producenta semen, za 66 miliard eur. Pokud dohodu schválí Spojené státy a Evropská unie, což se zdá pravděpodobné, víc než 60 % světového trhu se semeny a agrochemií budou ovládat pouhé tři konglomeráty – Bayer-Monsanto, Dow-DuPont a ChemChina-Syngenta. Samotné „Baysanto“ by bylo vlastníkem téměř všech geneticky modifikovaných rostlin na planetě. Ohlášeny jsou další velké fúze, takže globální zemědělský trh by na konci roku 2017 mohl vypadat úplně jinak než na začátku. Každý ze tří největších konglomerátů bude blíž k cíli dosáhnout nadvlády na trzích se semeny a pesticidy – a ta by jim umožnila celosvětově diktovat potravinářské produkty, ceny a kvalitu. Agrotechnický sektor prochází zčásti týmiž změnami jako semenářství. Na pět největších korporací připadá 65 % trhu; v čele je společnost Deere & Company, vlastník značky John Deere.", "en": "The Rise of the Food Barons BERLIN – The industrial-agriculture sector has long faced criticism for practices that contribute to climate change, environmental destruction, and rural poverty. And yet the sector has taken virtually no steps to improve quality and sustainability, or to promote social justice. This is not surprising. Although there are more than 570 million farmers and seven billion consumers worldwide, just a handful of companies control the global industrial-agriculture value chain – from field to shop counter. Given the high profits and vast political power of these companies, changes to the status quo are not in their interest. Moreover, market concentration in the agriculture sector is on the rise, owing to increased demand for the agricultural raw materials needed in food, animal feed, and energy production. As the middle class in southern countries has grown, its members’ consumption and nutritional habits have changed, boosting global demand for processed foods – and setting off a scramble for market power among multinational agricultural, chemical, and food corporations. The biggest players in these sectors have been buying out their smaller competitors for years. But now they are also buying out one another, often with financing provided by investors from completely different sectors. Consider the seed and agrochemical sector, where Bayer, the second-largest pesticide producer in the world, is in the process of acquiring Monsanto, the largest seed producer, for €66 billion ($74 billion). If the United States and the European Union approve the deal, as seems likely, just three conglomerates – Bayer-Monsanto, Dow-DuPont and ChemChina-Syngenta – will control over 60% of the global seed and agrochemical market. “Baysanto” alone would be the proprietor of almost every genetically modified plant on the planet. With other large mergers also being announced, the global agriculture market at the end of 2017 could look very different than it did at the beginning. Each of the three major conglomerates will be closer to its goal of achieving domination of the seed and pesticide markets – at which point they will be able to dictate food products, prices, and quality worldwide. The agrotechnical sector is experiencing some of the same changes as the seed sector. The five largest corporations account for 65% of the market, with Deere & Company, the owner of the John Deere brand, in the lead."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Data shown for the three main transmission groups and for cases with notransmission group reported.HBM, homosexual and bisexual men; IDU, injecting drug users; HC,heterosexual contact.Countries not included are France, the Netherlands (data not available forthe whole period) and Cyprus (no data available). EuroHIV; data reported by 31 December 2003. Source: most complete data are for anti-HBc, which indicates ahistory of infection and, among those testing negative, thepotential for vaccination. In 2002–03, IDU samples withprevalence over 60% were reported from Belgium,Estonia and Italy, while samples with prevalence under30% were reported from Belgium, Spain, Italy, Austria, Portugal, Slovenia, Slovakia and the United Kingdom(135 Hepatitis B notification data for the period 1992–2003,for those countries from which data are available, suggest that the proportion of IDUs has been increasing(136). In the transmission was overtaken by heterosexual sex, reflectingchanges in the epidemiology of HIV in the preceding years(Figure 15). It should be noted, however, that infectionpatterns can differ greatly between individual countries (129 Nordic region, the great majority of notified acute cases ofhepatitis B occur among IDUs, and hepatitis B outbreakshave coincided with increases in drug injecting in severalcountries (Blystad et al., 2005). The prevalence of antibodies against hepatitis C virus(HCV) among IDUs is, in general, extremely high, althoughthere is wide variation both within and between countries (130", "cs": "Poznámka:Údaje jsou uvedeny pro tři hlavní skupiny přenosu a pro případy,kdy není skupina přenosu hlášena.HBM – homosexuální a bisexuální muži; IDU – injekční uživatelé drog;HC – heterosexuální kontakt.Nejsou zahrnuty tyto země: Francie, Nizozemsko (nejsou k dispoziciúdaje za celou dobu sledování) a Kypr (údaje nejsou k dispozici). Zdroj: EuroHIV; údaje hlášeny k 31. prosinci 2003. nejvyšší v 90. letech 20. století a od té doby klesá.Nejpostiženější zemí bývalo Španělsko, kde výskyt AIDSvyvrcholil při 124 případech na milion obyvatel v roce1994, do roku 2003 však tento údaj poklesl naodhadovaných 16 případů na milion. Údaje týkající se prevalence u mladých uživatelů drog(mladších než 25 let) jsou k dispozici jen z několika zemí a v některých případech se jedná o malé vzorky. Tam, kdejsou k dispozici, byla nejvyšší prevalence mezi mladýmiinjekčními uživateli drog v letech 2002–2003 (přes 40%)zjištěna u vzorků z Řecka, Rakouska a Polska a nejnižšíprevalence (pod 20%) ve vzorcích z Maďarska,Slovinska, Finska a Spojeného království (132). Údaje o prevalenci viru hepatitidy typu C mezi novými osobamiužívajícími drogy nitrožilně (po dobu kratší než dva roky)jsou dokonce ještě skrovnější, ale informace, které jsou k dispozici pro období let 2002 a 2003, ukazují, že nejvyšší prevalence (přes 40%) je ve vzorcích z Belgiea Polska a nejnižší prevalence (pod 20%) ve vzorcích z České republiky, Řecka a Slovinska (133). Z údajů o hlášení hepatitidy typu C za období 1992–2003 se zdá,že v zemích poskytujících údaje se injekční uživatelé drogpodílejí na velké většině oznámených případů hepatitidytypu C (oznámení jsou většinou omezena nadiagnostikované př��pady akutní infekce) (obr. 17). Pokles výskytu AIDS koncem 90. let 20. století je výsledkemzavedení vysoce účinné antiretrovirové léčby („highlyeffective antiretroviral therapy“, HAART) v roce 1996, kterázabraňuje rozvoji AIDS u lidí infikovaných HIV (viz rámečektýkající se vysoce účinné antiretrovirové léčby). V případěinjekčních uživatelů drog zřejmě také hrály důležitou rolipreventivní opatření proti HIV a v některých zemích mohl býtfaktorem i pokles počtu osob užívajících drogy injekčnímzpůsobem (viz „Injekční užívání drog“, str. 61)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V důsledku toho se velikost nové půjčky pokládané za nezbytnou neúprosně zvýšila, stejně jako v letech 2010 a 2012. Neudržitelný dluh se dříve či později odepíše. Přesné načasování a povaha tohoto odepsání však může nesmírně ovlivnit hospodářské vyhlídky dané země. A Řecko se dnes zmítá v humanitární krizi, protože se nevyhnutelná restrukturalizace jeho dluhu využívá jako záminka k ustavičnému odkládání této restrukturalizace. Jak se mě jednou zeptal nejmenovaný vysoký představitel Evropské komise: „Váš dluh bude seškrtán tak jako tak, takže proč marníte drahocenný politický kapitál naléháním na to, abychom k restrukturalizaci přistoupili hned?“ Odpověď měla být zjevná. Restrukturalizace dluhu ex ante, která snižuje objem případných nových úvěrů a činí dluh trvale udržitelným ještě před zavedením jakýchkoliv reforem, má slušnou šanci, že přiláká investice, stabilizuje příjmy a připraví podmínky k zotavení. Naproti tomu odpis dluhu podobný tomu řeckému v roce 2012, který byl výsledkem programového selhání, jen přispívá k udržování sestupné spirály. Proč věřitelé Řecka odmítají přistoupit k restrukturalizaci dluhu předtím, než se začne jednat o nových úvěrech? A proč preferují mnohem větší balík nových úvěrů, než je nezbytné? Odpovědí na tyto otázky se nelze dobrat diskusemi o zdravých financích, veřejných či soukromých, poněvadž jsou pevně zakotvené v říši mocenské politiky. Dluh znamená moc věřitele, a jak se Řecko drsným způsobem přesvědčilo, neudržitelný dluh mění věřitele v leviatana. Život s ním se stává ohavným, brutálním a pro řadu mých spoluobčanů i krátkým.", "en": "As a result, the new loan deemed necessary grew inexorably, as in 2010 and 2012. Unsustainable debt is, sooner or later, written down. But the precise timing and nature of that write-down makes an enormous difference for a country’s economic prospects. And Greece is in the throes of a humanitarian crisis today because the inevitable restructuring of its debt has been used as an excuse for postponing that restructuring ad infinitum. As a high-ranking European Commission official once asked me: “Your debt will be cut come hell or high water, so why are you expending precious political capital to insist that we deliver the restructuring now?” The answer ought to have been obvious. An ex ante debt restructuring that reduces the size of any new loans and renders the debt sustainable before any reforms are implemented stands a good chance of crowding in investment, stabilizing incomes, and setting the stage for recovery. In sharp contrast, a debt write-down like Greece’s in 2012, which resulted from a program’s failure, only contributes to maintaining the downward spiral. Why do Greece’s creditors refuse to move on debt restructuring before any new loans are negotiated? And why do they prefer a much larger new loan package than necessary? The answers to these questions cannot be found by discussing sound finance, public or private, for they reside firmly in the realm of power politics. Debt is creditor power; and, as Greece has learned the hard way, unsustainable debt turns the creditor into Leviathan. Life under it is becoming nasty, brutish and, for many of my compatriots, short."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rakety, Mickey Mouse a Severní Korea PCHJONGJANG: Na Severní Koreji je nejpředvídatelnější její nepředvídatelnost. Jednoho dne je syn jejího „milovaného vůdce“ Kim Čong-ila zadržen s falešným pasem při vstupu na japonskou půdu (chtěl prý svému synu ukázat tokijský Disneyland), druhého dne slibuje do roku 2003 dodržet moratorium na testování raket a přitom dále prodává své raketové technologie zemím jako Írán. Severní Korea má ale i svou druhou, neměnnou stránku: svou kocourkovskou ekonomiku. Za dobu severokorejského hladomoru v letech 1995 až 1997 zemřel možná celý milion lidí. Teď se Světový potravinový program obává další katastrofy – zemědělská produkce země zřejmě klesne až na 1,8 milionu tun obilí, což je podstatně méně než 4,8 milionů tun, jichž je zapotřebí k zajištění skrovného dvousetgramového denního přídělu (polovina denní dávky v uprchlických táborech OSN), který většina běžných Severokorejců dostává. Stav navíc komplikuje fakt, že národní potravinové zásoby došly už v lednu a potravinová pomoc z Jižní Koreje dojde tento měsíc. Světový potravinový program živí šest milionů severokorejských dětí, ovšem dospělí se o sebe musí postarat sami. (Program „armáda především“ odvádí větší část dodávek obrovské armádě a státní byrokracii.) Aby vůbec přežili, většina Severokorejců sbírá jedné kořínky a listy a vaří polévku ze stonků zelí a zeleninového odpadu. Ti, kdo přežijí, budou podvyživení více než kdy jindy a podíl zakrnělých dětí, jichž jsou dnes dvě třetiny, ještě vzroste. Sklizeň je v Severní Koreji naplánována na konec června. Letošní sklizeň však bude ještě horší než loňská. Severní Korea přitom sníží množství umělých hnojiv pro výsadbu rýže, a to z 300 000 na 200 000 tun. O této snížené pomoci se však v Soulu pochybuje; tvrdí se, že vztahy mezi Severní a Jižní Koreou musí být upevňovány. Tyto strašlivé podmínky jsou plodem zvláštní formy severokorejského socialismu zvaného „juche“, kterou vymyslel Kim Čong-ilův otec. Jeho syn už stačil tuto „filozofii“ oslavit ve více než devíti stech knihách a článcích.", "en": "Missiles, Mickey Mouse, and North Korea PYONGYANG: The most predicable thing about North Korea is its unpredictability. One day last week saw the son of its “Dear Leader” Kim Jong Il arrested while entering Japan on a false passport (supposedly to take his son to Tokyo’s Disneyland), the next day brought a promise to maintain its moratorium on missile testing until 2003 as well as continue sales of missile technologies to countries like Iran. But there is a second, unchanging element in North Korean affairs: its basket-case economy. One million people may have died in the North Korean famine of 1995 to 1997. Now the World Food Program fears that another famine is looming – the country’s agricultural output will likely fall to 1.8 million tons of grain, far short of the 4.8 million tons needed to supply the meagre ration of 7ounces a day (half the daily allowance for those in UN refugee camps) ordinary North Koreans receive. Making matters worse, national food stocks ran out in January and South Korean food aid will run out this month. While the World Food Programme feeds North Korea's six million children, 17 million adults must fend for themselves. (A \"military first\" programme ensures diverts most supplies to North Korea’s huge standing army and bureaucracy.) To survive, many North Koreans forage for edible roots and leaves and make soups from cabbage stalks and vegetable waste. Those who survive will be more malnourished than ever, and the percent of children whose growth is stunted will increase from today’s two thirds. North Korea’s next mini-harvest is not due until late June. But that harvest will not even be as good as last year’s abysmal one. At the same time, South Korea will reduce the amount of fertiliser it provides for rice planting from 300,000 tons to 200,000 tons. But even that reduced level of aid was disputed by people in Seoul, who argued that conditions on improved North/South relations needed to be attached. These appalling conditions result from North Korea's bizarre form of socialism known as \"juche.” Invented by Kim Jong Il’s father, North Korea’s current leader has continued to promote “juche” in almost 900 books and articles."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč Evropa dosud potřebuje hotové peníze FRANKFURT – Systémy platebního styku zažívají v Evropě pozdvižení. V době digitální revoluce, která nabízí stále rychlejší a pohodlnější způsoby vypořádání transakcí, se některým lidem zdá, že hotové peníze nemají žádnou budoucnost. Odepsat úlohu bankovek a mincí v ekonomice by však byla chyba. Možnosti bezhotovostních plateb se v posledních letech rozšířily. Platební karty, online převody a přímé inkaso jsou již dobře zavedené. Na oblibě získávají nyní také digitální platby podporované chytrými telefony a mobilní peněženky. Výskyt potenciálně rušivých inovací, jako je technologie distribuované účetní knihy, naznačují, že na obzoru může být další a možná zásadní změna. Nezávisle na těchto nových a nastupujících možnostech je k dispozici množství studií prosazujících zrušení hotových peněz. Zastánci bezhotovostní společnosti se většinou dělí na tři odlišné tábory. První tábor, tzv. alchymisté, si přeje překonat omezení, která pro měnovou politiku vyplývají z nulové dolní meze. Druhý tábor práva a pořádku chce zrušit primární platební prostředky pro nezákonné činnosti. A třetí finančnětechnologická aliance předpokládá významné obchodní příležitosti vyplývající z omezení vysokých nákladů na skladování, vydávání a zpracování hotovosti, kterým je finanční průmysl v současnosti vystaven. Ale argumenty pro zrušení hotových peněz při analýze neobstojí. Začněme „alchymisty“. Je pravda, že v prostředí velmi nízkých úrokových sazeb je provádění měnové politiky obtížnější. Zkušenosti přesto ukazují, že efektivní spodní hranice se od nulové spodní hranice liší. Záporné úrokové sazby skutečně fungují, aniž by vyvolávaly útěk k hotovosti, zejména když se kombinují s přímými nákupy aktiv, dlouhodobými úvěrovými operacemi (včetně variant „s pevnou sazbou a s plným přidělením“ a „cílených“ variant) a se signalizací budoucí měnové politiky. Záporné úrokové sazby je třeba chápat jako specifický mimořádný nástroj měnové politiky, který se od nízkých úrokových sazeb liší. Obdobně při analýze neobstojí argument tábora zastánců „práva a pořádku“ pro zákaz hotovosti. Pro mnoho občanů ctících zákony plní hotovost jakožto uchovatel hodnoty a platební prostředek důležitou společenskou funkci. Navrhoval by někdo zákaz soukromě vlastnit luxusní auta nebo šperky jen proto, že se líbí zločincům? Ublížit slušné většině s cílem potrestat nepoctivou menšinu by bylo jako louskat ořechy kladivem – a rozbít při tom i stůl.", "en": "Why Europe Still Needs Cash FRANKFURT – Payment systems in Europe are facing upheaval. With the digital revolution offering ever-faster and more convenient means for settling transactions, cash seems to some to have no future. But to write off the role of banknotes and coins in the economy would be a mistake. Non-cash payment options have been proliferating in recent years. Credit cards, online transfers, and direct-debit payments are already well established. Now, smartphone-enabled digital-payment solutions and mobile wallets are also gaining ground. The emergence of potentially disruptive innovations like distributed ledger technologies indicate that further and possibly fundamental change may be on the horizon. Independent of these new and incipient options, there are a number of studies making the case to abolish cash. Advocates of a cashless society tend to fall into three distinct camps. The first camp, the alchemists, wants to overcome the restrictions that the zero lower bound (ZLB) imposes on monetary policy. The second, the law and order camp, wants to cancel the primary means of payment for illicit activities. And the third camp, the fintech (financial technology) alliance, anticipates major business opportunities arising from the elimination of the high storage, issuance, and handling costs of cash that the financial industry currently faces. But the arguments for going cashless do not withstand scrutiny. Start with the alchemists’ case. It is true that, in an environment of very low interest rates, the conduct of monetary policy becomes difficult. Yet experience has shown that the effective lower bound is different from the ZLB. Indeed, negative interest rates have worked, without triggering a flight to cash, especially when combined with outright asset purchases, long-term credit operations (including “fixed-rate full allotment” and “targeted” variants), and forward guidance. As such, negative interest rates should be understood as a specific non-standard monetary-policy instrument different from low interest rates. The law-and-order camp’s case for banning cash also wilts under scrutiny. By acting as a store of value and a means of payment, cash fulfills an important social function for many law-abiding citizens. Would anyone suggest forbidding private ownership of luxury cars or gems because criminals like them? Harming the decent majority in order to punish a misbehaving minority would be like cracking a nut with a sledgehammer – and breaking the table it is on in the process."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Public policy was being held hostage by stigma and fear, and also held hostage were compassion, care, research, recovery and treatment. But we changed all that. Because out of the pain of those deaths, we saw a social and political movement. AIDS galvanized us into action; to stand up, to speak up and to act out. And it also galvanized the LGBT movement. We knew we were in a battle for our lives because silence equaled death, but we changed, and we made things happen. And right now, we have the potential to see the end of HIV/AIDS in our lifetime. These changes came in no small part by the courageous, yet simple decision for people to come out to their neighbors, to their friends, to their families and to their coworkers. Years ago, I was a volunteer for the Names Project. This was an effort started by Cleve Jones in San Francisco to show that people who died of AIDS had names and faces and families and people who loved them. I still recall unfolding the AIDS memorial quilt on the National Mall on a brilliant day in October, 1988. So fast forward to 2015. The Supreme Court's decision to strike down the ban on same-sex marriage. My husband, Dave, and I walk over to the steps of the Supreme Court to celebrate that decision with so many other people, and I couldn't help but think how far we came around LGBT rights and yet how far we needed to go around issues of addiction.", "cs": "Veřejná politika byla rukojmím stigmatu a strachu a rukojmím byly také soucit, péče, výzkum, léčba a uzdravení. Ale to všechno se nám podařilo změnit. Protože bolest z těchto úmrtí dala vzniknout sociálnímu a politickému hnutí. AIDS nás podnítilo k akci; ozvat se, mluvit o něm a říkat věci na rovinu. A také to podnítilo hnutí LGBT. Věděli jsme, že bojujeme o svůj život, protože mlčet znamenalo smrt, ale změnili jsme se a dali jsme věci do pohybu. A právě teď máme potenciál k tomu, abychom ještě za svého života zažili konec HIV a AIDS. Na těchto změnách se v nemalé míře podílela i odvážná, byť prostá rozhodnutí lidí, kteří se přiznali ke své sexualitě svým sousedům, přátelům, rodinám a kolegům. Před lety jsem byl dobrovolníkem v projektu NAMES. Nastartoval ho Cleve Jones v San Franciscu aby ukázal, že lidé, kteří zemřeli na AIDS, měli jména, tváře a rodiny a blízké, kteří je milovali. Stále si vybavuji slavnostní rozvinutí pamětního quiltu pro AIDS v parku National Mall v ten nádherný den v říjnu 1988. Ale zpět k roku 2015, kdy se Nejvyšší soud rozhodl zrušit zákaz manželství stejného pohlaví. Můj manžel Dave a já jsme šli ke schodišti Nejvyššího soudu, abychom to rozhodnutí oslavili společně s mnoha dalšími lidmi a já myslel jen na to, jak moc jsme dostali práva LGBT lidí do povědomí a jak moc bylo ještě potřeba udělat pro řešení problémů se závislostmi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tragická cena nevědeckosti PRINCETON – Thabo Mbeki po celou dobu výkonu funkce prezidenta Jižní Afriky odmítal vědecký konsenzus, že AIDS způsobuje virus HIV a že lidem, u nichž se testem zjistí jeho přítomnost, mohou zachránit život antiretrovirální léky. Namísto toho přijal názory malé skupiny nesouhlasících vědců, kteří navrhovali jiné příčiny AIDS. Mbeki na tomto názoru nepřestával tvrdohlavě lpět ani poté, co už důkazy, které jej vyvracely, začaly být drtivé. Když někdo – třeba i Nelson Mandela, hrdinský bojovník odporu vůči apartheidu, který se stal prvním černošským prezidentem Jižní Afriky – Mbekiho postoje zpochybnil, prezidentovi stoupenci jej jedovatě pranýřovali. Zatímco Botswana a Namibie, státy s Jižní Afrikou sousedící, většině svých občanů nakažených HIV zajistily antiretrovirální léky, Jižní Afrika tak za Mbekiho neučinila. Důsledky této politiky teď prošetřil tým výzkumníků z Harvardovy univerzity. Za pomoci konzervativních předpokladů odhadují, že kdyby jihoafrická vláda zajistila vhodné léky jak pro pacienty s AIDS, tak pro ženy, u nichž hrozilo, že nakazí své děti, předešla by 365 tisícům předčasných úmrtí. Toto číslo je výmluvným ukazatelem toho, jak ohromující újmu může způsobit odmítání nebo přehlížení vědy. Je zhruba srovnatelné s počtem obětí genocidy v Dárfúru a blíží se polovině počtu zavražděných během masakru Tutsiů ve Rwandě roku 1994.", "en": "The Tragic Cost of Being Unscientific PRINCETON – Throughout his tenure as South Africa’s president, Thabo Mbeki rejected the scientific consensus that AIDS is caused by a virus, HIV, and that antiretroviral drugs can save the lives of people who test positive for it. Instead, he embraced the views of a small group of dissident scientists who suggested other causes for AIDS. Mbeki stubbornly continued to embrace this position even as the evidence against it became overwhelming. When anyone – even Nelson Mandela, the heroic resistance fighter against apartheid who became South Africa’s first black president – publicly questioned Mbeki’s views, Mbeki’s supporters viciously denounced them. While Botswana and Namibia, South Africa’s neighbors, provided anti-retrovirals to the majority of its citizens infected by HIV, South Africa under Mbeki failed to do so. A team of Harvard University researchers has now investigated the consequences of this policy. Using conservative assumptions, it estimates that, had South Africa’s government provided the appropriate drugs, both to AIDS patients and to pregnant women who were at risk of infecting their babies, it would have prevented 365,000 premature deaths. That number is a revealing indication of the staggering costs that can arise when science is rejected or ignored. It is roughly comparable to the loss of life from the genocide in Darfur, and close to half of the toll from the massacre of Tutsis in Rwanda in 1994."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po letech spoléhání se na americkou přítomnost v regionu a uplatňování výhodné vyčkávací taktiky možná budoucí čínští vůdci převezmou aktivnější roli. A protože pověst Číny v tomto regionu není poskvrněná dědictvím imperialismu, mohou mít docela výhodnou pozici k tomu, aby toho dosáhli. Evropská unie se zatím potýká s vlastními démony. Navzdory potřebě EU zaměřit se při zvládání globální hospodářské krize dovnitř nesmí unie opustit své sousedy na jihu. Je klíčově nutné angažovat se v regionu jižního Středozemí, který představuje kritickou křižovatku – dějiště politické, ekonomické a energetické spolupráce. V tomto ohledu jsou nejdůležitějšími nástroji EU její značka, model multilaterálního dialogu, který získal Nobelovu cenu, a měkká síla. Také Rusko, které leží za humny, musí reagovat na nová slabá místa vyplývající z měnících se globálních podmínek. Kreml dál podporuje režim syrského prezidenta Bašára Asada, udržuje si striktní averzi vůči vojenské intervenci a snaží se hájit vlastní strategické zájmy včetně své námořní základny v syrském městě Tartús. Tento postoj se nejnápadněji přetavil v opakovaná veta rezolucí Rady bezpečnosti OSN, jejichž cílem bylo ukončit konflikt, který si už vyžádal desetitisíce obětí. Mezinárodní nečinnost v otázce Sýrie je špatnou zprávou nejen pro lid této země; nahlodává také legitimitu jedné z nejdůležitějších multilaterálních institucí světa. Vzhledem k tomu, že otázky Íránu a Sýrie jsou úzce propojené, mohou vnitřní rozpory mezi pěticí stálých členů Rady bezpečnosti OSN (USA, Čínou, Velkou Británií, Francií a Ruskem) extrémně poškozovat hledání řešení v otázce íránské snahy o obohacování uranu. To se odráží i v současném patu v rozhovorech mezi nimi (a Německem) na jedné straně a Íránem na straně druhé. V sázce je příliš mnoho, a proto je třeba sledovat všechny možné cesty vedoucí k dojednanému výsledku. Bez ohledu na to, zda se nedávné zvěsti o bilaterálních rozhovorech mezi USA a Íránem ukážou jako pravdivé, podobné iniciativy je třeba vítat. Zatímco se velcí hráči stále zaobírají vlastními vnitřními změnami, blízkovýchodní region doutná dál. Hlavní otázka tak nyní zní, zda noví lídři, kteří se v listopadu objeví, budou hasiči, nebo paliči.", "en": "After years of relying on America’s presence in the region, playing an advantageous waiting game, China’s next leaders may embrace a more active role. And, because China’s reputation in the region is untainted by a legacy of imperialism, they may be in a rather advantageous position to do so. Meanwhile, the European Union is struggling with its own demons. Despite the EU’s need to focus inward while weathering the global economic crisis, the Union must not abandon its neighbors to the south. It is crucial to engage with the southern Mediterranean region as a critical meeting point – a place of political, economic, and energy cooperation. In this respect, the EU’s most valuable tools are its signature, Nobel Prize-winning model of multilateral dialogue and soft power. Next door, Russia, too, must respond to new vulnerabilities stemming from changing global conditions. The Kremlin continues to support Syrian President Bashar al-Assad’s regime, maintaining a strict aversion to military intervention and seeking to defend its strategic interests, including its naval base in the Syrian city of Tartus. That stance has translated, most obviously, into repeated vetoes of UN Security Council resolutions aimed at ending a conflict that has already produced tens of thousands of victims. International inaction on Syria is bad news not only for the country’s people; it is also eroding the legitimacy of one of the world’s most important multilateral institutions. Given that the issues of Iran and Syria are closely connected, internal division among the Security Council’s five permanent members (the US, China, Britain, France, and Russia) could be extremely damaging to the search for a solution to Iran’s nuclear-enrichment drive. That is reflected in the current stalemate in talks between them (plus Germany) and Iran. Too much is at stake, which is why all possible tracks for a negotiated outcome must be pursued. Whether or not recent rumors of bilateral US-Iran talks prove true, such initiatives should be welcomed. While the big players remain preoccupied with their internal changes, the region continues to smolder. The main question now is whether the leaders who emerge in November will be firefighters or fire starters."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Škola pro mladého muže v Gaze GAZA – Letos jsem měl být v prvním ročníku lékařské fakulty. Místo toho trčím tady v Gaze, v domě svého otce vprostřed uprchlického tábora Džabalíja, kde není mnoho možností a žádná cesta ven. Když jsem loni dokončil střední školu, rozhodl jsem se, že se stanu lékařem. Gaza zoufale potřebuje kostní specialisty, ale vzdělání, které potřebuji, lze získat jedině v zahraničí. Když jsem uspěl v soutěži o místo na lékařské fakultě v Německu, mí rodiče byli hrdí. Byl jsem nadšený, že půjdu ve stopách svého staršího bratra, který tam už studuje. V únoru mi německé úřady udělily vstupní víza. Nijak jsem neotálel a požádal izraelské úřady o povolení k vycestování do Evropy. Bylo mi ale sděleno, že ven smí jedině pacienti, kteří potřebují neodkladný lékařský převoz, studenti nikoliv. Uvězněny v pásmu Gazy jsou stovky dalších mladých lidí, již byli přijati ke studiu v zahraničí. Pro mnohé z nás jde o jedinou příležitost jak pokračovat ve studiu. Gaza je jedním z nejhustěji obydlených míst na světě a taktéž jedním z nejchudších – na cípu země 41 kilometrů dlouhém a 6-12 kilometrů širokém nás žije 1,5 milionu. Místním nemocnicím chybí vybavení nezbytné k provádění důležitých zákroků, například radioterapie pacientů s rakovinou nebo kardiochirurgie. Univerzity v Gaze jsou přecpané a postrádají prostředky. Mnoho předmětů se vůbec nevyučuje a postgraduálních programů je poskrovnu. Lektoři ze zahraničí nemohou do Gazy vstoupit. Bez možnosti vycestovat se nemůžeme vzdělávat.", "en": "A Gazan Education GAZA – This was supposed to be my first year of medical school. Instead, I am stuck here in Gaza, in my father’s house inside the Jabalia refugee camp, with few options and no way out. After I finished high school last year, I decided to become a doctor. Gaza cries out for bone specialists, but the training I need is available only abroad. When I won a place at a medical college in Germany, my parents were proud. I was excited to follow my older brother, who is already studying there. In February, the German authorities granted me an entrance visa. I wasted no time in asking the Israeli authorities for permission to travel to Europe. But I was told that only patients in need of emergency medical evacuation would be allowed out – not students. Hundreds of other young people trapped in the Gaza Strip have won admission to study abroad. For many of us, this is our only opportunity to continue our education. Gaza is one of the most densely populated places on earth, and one of the poorest – 1.5 million of us live on a patch of land about 41 kilometers long and 6-12 kilometers wide. The local hospitals lack the equipment needed to perform many important procedures, like radiation treatments for cancer patients and heart surgery. Universities in Gaza are overcrowded and starved for supplies. Many subjects are not even taught, and there are few post-graduate programs. Instructors from abroad cannot enter Gaza. Without the ability to go overseas, we cannot learn."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To je ošemetná věc. Mušaraf nesmí mulláhům dovolit, aby získali na síle přespříliš. Mulláhové, na druhou stranu, považují Mušarafa za agenta velkého Satana, totiž Ameriky, a tedy za zrádce islámu. Nicméně Mušarafovi muži hlavní islámskou opoziční stranu, Mutahida Madžlis-i-Amal (MMA), umně rozložili pomocí úplatků, vydírání a vnitřní nejednoty podněcované nastrčenými provokatéry. Součástí dohody je to, že terorističtí vůdci, již jsou oficiálně v domácím vězení – jako třeba Mólana Masúd Ažar a Háfiz Sajíd –, nadále mohou otevírat pobočky, promlouvat ke shromážděním a volně kázat džihád. Takový appeasement má svou cenu. To je zcela zřejmé v Islámábádu, kde v posledních dvou měsících kalašnikovy třímající studenti otevřeně napadali stát v reakci na vládní příkaz k demolici desítek nelegálně vybudovaných mešit a seminářů. Vláda, ztrácející kvůli divokým studentům nervy, znejistěla, a pak se vzdala. V dramatickém zvratu Mušarafův ministr náboženských záležitostí, syn někdejšího diktátora generála Zijáula Haka, přislíbil opětovné vybudování poškozených mešit, a dokonce na jednom staveništi symbolicky položil první kámen. Třetí prvek Mušarafovy strategie je pozitivnější: ví, že musí odvést nějakou prospěšnou práci – a musí u toho být viděn. To má zásadní význam pro jeho image nově se objevivišího světového lídra, který v moři extremismu slibuje umírněný islám. Některé z Mušarafových úspěchů jsou skutečně zásadní. Zlepšily se vztahy s Indií, ustoupilo kašmírské povstání podporované Pákistánem, navzdory islámské opozici byl schválen zákon na ochranu žen a byly zmírněny útočné osnovy veřejných škol, které zdůrazňovaly džihád a mučednictví. Avšak muži, kteří žijí podle zákona střelných zbraní, jsou také ochotni střelnou zbraní zemřít a Mušaraf si zahrává. Ví, že skutečné ohrožení jeho moci – a života – vychází z nitra jeho voličské základny, z ozbrojených složek. V důsledku toho si vypěstoval posedlost podrobným řízením všeho od přesunů vojsk a zvláštních událostí po převelování a povyšování; to vše vyžaduje otisk jeho schvalovacího razítka. Tvrdé jádro islamistů, dříve protěžované, je nyní mimo hru a vojáci obvinění ze vzpoury dostávají trest smrti.", "en": "This is a tricky business. Musharraf cannot permit the mullahs to become too strong. The mullahs, on the other hand, consider Musharraf an agent of the great Satan, America, and thus a traitor to Islam. Nevertheless, Musharraf’s men have skillfully fractured the main Islamic opposition party, Muttahida Majlis-e-Amal (MMA), with bribes, blackmail, and internal dissension fomented by agent provocateurs. As part of the trade-off, terrorist leaders who are officially under house arrest – like Maulana Masood Azhar and Hafiz Saeed – remain able to open offices, address rallies, and preach jihad freely. Such appeasement carries a price. This is clear in Islamabad, where over the past two months, Kalashnikov-toting students have openly challenged the state, following a government order for the demolition of dozens of illegally built mosques and seminaries. Unnerved by the wild-eyed students, the government faltered, then surrendered. In a dramatic reversal, Musharraf’s minister of religious affairs, the son of former dictator General Zia ul-Haq, promised to rebuild damaged mosques and even symbolically laid the first stone at one construction site. The third element of Musharraf’s strategy is more positive: he knows that he must do some good – and also be seen doing it. This is crucial for his image as a newly emerged world leader, promising moderate Islam in an ocean of extremism. Some of Musharraf’s achievements are significant. Relations with India have improved, the Kashmir insurgency supported by Pakistan has been scaled back, a women’s protection bill was passed in the teeth of Islamic opposition, and a virulent public school curriculum that emphasized jihad and martyrdom has been toned down. But men who live by the gun are willing to die by the gun, and Musharraf is not taking chances. He knows that the real threat to his power – and his life – comes from within his constituency, the military. As a result, he has become obsessed with micromanaging everything from troop movements and special events to postings and promotions, all of which require his personal stamp of approval. Hardline Islamists, favored previously, are now out, and soldiers charged with mutiny have received the death penalty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Uzavře se Amerika? CAMBRIDGE – Spojené státy se utápějí v debatách o přistěhovalectví. Stát Arizona nedávno uzákonil legislativu, která podněcuje místní policii, aby prošetřovala přistěhovalecký status lidí legitimovaných z jiných důvodů – a vyžaduje, aby imigranti na vyžádání předkládali důkaz o svém právním statusu. Obamova administrativa podrobila tento zákon kritice, církevní skupiny ho označily za diskriminační a federální soud vydal dočasné nařízení, v němž konstatuje, že přistěhovalectví je federální téma. Bez ohledu na výsledek právního sporu se však ukázalo, že arizonský zákon si získal popularitu i v dalších státech a vystihuje rostoucí důležitost přistěhovalectví jakožto politického tématu. Kdyby se USA obrátily do sebe a podstatně imigraci omezily, mělo by to vážné důsledky pro postavení Ameriky ve světě. Při současných úrovních imigrace je Amerika jednou z mála rozvinutých zemí, které se možná vyhnou demografickému poklesu a udrží si svůj podíl na světové populaci, avšak to by se mohlo změnit, pokud reakce na teroristické akce nebo veřejná xenofobie povedou k uzavření hranic. Obavy z dopadu přistěhovalectví na národní hodnoty a soudržné vědomí americké identity panují už od prvních let existence národa. „Strana nic nevím“ byla v devatenáctém století postavena na odporu vůči přistěhovalcům, obzvláště proti Irům. Od roku 1882 byli ze společnosti vyřazováni Asiaté a po přijetí zákona o omezení imigrace v roce 1924 se příliv přistěhovalců na čtyři desítky let zpomalil. Pokud jde o 20. století, nejvyšší procento občanů narozených v zahraničí vykazovala země v roce 1910, a to 14,7% obyvatel. Dnes žije v zemi 11,7% Američanů, kteří se narodili jinde. Přestože jsou Spojené státy zemí přistěhovalců, Američanů skeptických vůči imigraci je více než těch, kteří s ní sympatizují. Podle výzkumů veřejného mínění si většina respondentů přeje méně imigrantů. Recese podobné názory umocnila a v roce 2009 se už polovina Američanů stavěla za omezení legálního přistěhovalectví, oproti 39% v roce 2008. Nejen počet, ale i původ nových přistěhovalců vyvolává obavy z vlivu přistěhovalectví na americkou kulturu. Údaje ze sčítání lidu v roce 2000 dokládají prudce rostoucí počet Hispánců, převážně díky několika vlnám nových přistěhovalců, legálních i ilegálních. Demografové dokonce předpovídají, že v roce 2050 budou nehispánští běloši představovat jen těsnou většinu amerických obyvatel. Hispánců bude 25%, Afroameričanů 14% a Asiatů 8%.", "en": "The Closing of America? CAMBRIDGE – The United States is locked in debate over immigration. The state of Arizona recently enacted legislation that encourages local police to check the immigration status of people who were stopped for other reasons – and requires immigrants to produce proof of their legal status on demand. The Obama administration has criticized the law, church groups have protested that it is discriminatory, and a federal court has issued a temporary injunction, ruling that immigration is a federal issue. Regardless of the outcome of the legal case, the Arizona law has proven to be popular in other states, and represents the rising importance of immigration as a political issue. If the US turned inward and seriously curtailed immigration, there would be serious consequences for America’s position in the world. With its current levels of immigration, America is one of the few developed countries that may avoid demographic decline and keep its share of world population, but this might change if reactions to terrorist events or public xenophobia closed the borders. Fears over the effect of immigration on national values and on a coherent sense of American identity have existed since the nation’s early years. The nineteenth-century “Know Nothing” Party was built upon opposition to immigrants, particularly the Irish. Asians were singled out for exclusion from 1882 onward, and, with the Immigration Restriction Act of 1924, the influx of immigrants slowed for four decades. During the twentieth century, the nation recorded its highest percentage of foreign-born residents in 1910 – 14.7% of the population. Today, 11.7% of US residents are foreign born. Despite being a nation of immigrants, more Americans are skeptical about immigration than are sympathetic to it. Depending on the poll, either a plurality or majority wants fewer immigrants. The recession exacerbated such views, and in 2009 half of Americans favored reducing legal immigration, up from 39% in 2008. Both the numbers and origins of the new immigrants have caused concerns about immigration’s effects on American culture. Data from the 2000 census show a soaring Hispanic population, owing largely to waves of new immigrants, legal and illegal. Indeed, demographers predict that in 2050 non-Hispanic whites will be only a slim majority of US residents. Hispanics will be 25%, African-Americans 14%, and Asians 8%."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The 13 best actions under the programme’s first phase aim to transfer 13.6 billion tonnes/km of freight from overcongested roads to other modes of transport. One example is the transport of freight between the ports of Genoa and Barcelona in 13 hours using high-speed vessels, a service that would allow road hauliers to avoid — at a competitive cost — using some of Europe’s most congested motorways. The EU’s need for mobility is growing at a faster rate than infrastructure capacity. The result is increased traffic congestion on the principal road and rail routes, in towns and in the air, whilst links with outlying regions remain insufficient. A second adverse effect is that, unless major steps are taken rapidly, the expected increase in traffic will be concentrated on the roads to the detriment of other more environment-friendly modes of transport, such as railways or short sea routes. In July 2004, the European Commission presented a second package of ‘Marco Polo’ measures for the 2007–13 period. With a budget of EUR 740 million, ‘Marco Polo II’ will include new actions such as ‘motorways of the sea’ and traffic reduction measures. The new package will also include the EU’s immediate neighbours. The Commission estimates that every euro invested will generate at least six euros in environmental and social benefits. ts. So how to provide an effective response to the need for mobility whilst limiting the disadvantages arising from transport?", "cs": "Třináct nejlépe vyhodnocených aktivit prvního kola zmíněného programu si klade za cíl převést 13,6 miliard tunokilometrů ze zahlcených silnic na jiné druhy dopravy. Jako příklad lze uvést vysokorychlostní plavidla, která za 13 hodin přepraví náklady mezi přístavy Janov a Barcelona, což by příslušným silničním dopravcům umožnilo vyhnout se – při konkurenčních nákladech – několika nejvytíženějším dálnicím Evropy. Potřeba mobility v EU roste rychlejším tempem než kapacita infrastruktury. Důsledkem jsou výraznější dopravní zácpy na hlavních silničních a železničních tazích, ve městech i ve vzduchu, zatímco spojení do odlehlých regionů je i nadále nedostačující. Druhým negativním dopadem je skutečnost, že pokud nebudou urychleně podniknuta rázná opatření, k očekávanému zvýšení provozu dojde především v dopravě silniční na úkor ekologičtějších druhů, jakými jsou železnice nebo námořní spojení na krátkou vzdálenost. V červenci 2004 přišla Evropská komise s druhým souborem opatření programu na období let 2007–2013. Tento „Marco Polo 2“, který má k dispozici 740 milionů EUR a přichází s novými aktivitami typu „námořní dálnice“ či opatřeními k omezení dopravy, zahrnuje nově i nejbližší sousedy EU. Komise odhaduje, že z každého eura, investovaného v rámci tohoto programu, se vrátí minimálně šest v podobě ekologických a sociálních přínosů. Jak ale efektivně reagovat na požadavek mobility a přitom omezovat nevýhody, které jsou s dopravou spojeny?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dalším klíčovým výstupem studie je poznatek, že musíme lépe využívat nástrojů, které už máme k dispozici. Na malárii zemře v průměru každé dvě minuty jedno dítě, avšak jen každé páté dítě je náležitě léčeno. Před necelými deseti lety pomohla firma Novartis vytvořit zlatý standard pediatrické antimalarické medicíny a od roku 2009 darovala přes 350 milionů dávek. Přetrvávající úmrtí na malárii však ukazují, že ne všechny děti, které potřebují léčbu, ji skutečně dostanou. Je tedy zřejmé, že musíme rozšířit přístup k léčivům nejen prostřednictvím ad hoc opatření, ale i posílením kapacity zdravotnických systémů. Proto se příští kapitola rozvoje globálního zdraví musí zaměřit na kvalitnější poskytování péče. Od roku 2000 zachránila globální zdravotnická komunita miliony životů tím, že reagovala na konkrétní epidemie typu HIV, tuberkulózy či malárie. Toto úsilí je však nyní nutné plně začlenit do národních zdravotnických systémů, abychom zajistili, že všichni pacienti budou trvale dostávat vysoce kvalitní péči. Podmínkou takového pokroku je vyřešení nedostatku lékařů a sester, zavedení elektronických záznamů a posílení dostupnosti a kvality primární péče. Tato opatření by pomohla nejen v boji proti infekčním onemocněním, ale i v probíhajícím úsilí o léčbu chronických nemocí, které v mnoha rozvojových zemích představují další zátěž nemocnosti. Netřeba dodávat, že zkvalitnění zdravotnických systémů bude vyžadovat větší zdroje a rozhodné vedení, a to zejména v zemích nejvíce postižených malárií. A jak se vyjádřili téměř všichni aktéři studie, musíme překročit rámec tradičních mechanismů dárcovského financování a využít i domácích zdrojů. Ghana patří k zemím, které jsou v této oblasti v čele. Tamní vláda reagovala na snižující se objem dárcovských prostředků tím, že aktivizovala největší soukromé firmy v zemi a založila Ghanskou nadaci proti malárii, která v současnosti pracuje na nahrazení nejnaléhavějších výpadků ve financování, ale nakonec pomůže vést trvalé domácí úsilí o úplné vymýcení malárie v zemi. Je to náročná výzva v boji proti malárii. Zároveň je to však dobrá příležitost. Firma Novartis například nedávno oznámila, že v příštích pěti letech investuje více než 100 milionů dolarů do výzkumu a vývoje antimalarické terapie, aby pomohla zvládnout nástup rezistentních kmenů této nemoci. Momentálně se soustředíme na dokončení klinických zkoušek dvou slibných nových kandidátů na antimalarika.", "en": "Another key insight from the study is that we need to make better use of the tools we already have. A child dies from malaria every two minutes, on average, yet only one in five infected children receives the appropriate treatment. Nearly a decade ago, Novartis helped develop the gold standard in pediatric antimalarial medicine, and we have donated more than 350 million doses since 2009. But the persistence of deaths from malaria shows that treatment is not reaching every child in need. Clearly, we need to expand access to medicine, not just through ad hoc measures, but by building the capacity of health-care systems. That is why the next chapter of global health development must focus on improving the delivery of care. Since 2000, the global health community has saved millions of lives by responding to specific epidemics like HIV, tuberculosis, and malaria. But these efforts must now be fully integrated into national health systems to ensure that all patients are consistently receiving high-quality care. Progress will require eliminating shortages of doctors and nurses, adopting electronic recordkeeping, and strengthening the availability and quality of primary care. These measures would help not just in the fight against infectious diseases, but also in the ongoing effort to treat chronic diseases, which are imposing an additional disease burden on many developing countries. Needless to say, improving health-care systems will require more resources and firm leadership, particularly in the countries most affected by malaria. And, as almost all of the study participants made clear, we need to move beyond traditional donor-funding mechanisms to tap into domestic resources. Ghana is one of the countries that is leading the way on this front. In response to dwindling donor funds, the Ghanaian government brought the country’s private-sector leaders together to launch the Ghana Malaria Foundation, which currently is working to fill urgent funding gaps, but will eventually help lead a sustainable, domestic effort to eliminate malaria from the country. This is a challenging moment in the fight against malaria. But it’s also a moment of opportunity. For its part, Novartis recently announced that it will invest more than $100 million in antimalarial R&D over the next five years, to help contain emerging resistant strains of the disease. Our focus now is on completing clinical trials for two promising new antimalarial drug candidates."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "•The promotion of language learning and linguistic diversity is one of the programme’s objectives•The programme also includes a key activity dedicated to the promotion of language learning and linguistic diversity•All languages are eligible for support under the programme, subject to certain conditions What kind of language projects and activities are supported by the programme? •Partnerships between schools•Assistantships and in-service teacher training•Linguistic preparation for mobility in Europe•Multilateral projects: at least three partners from three countries for projects lasting two years•Networks: at least 10 partners from 10 countries for projects lasting three years•Conferences•Studies•Information campaigns What budget is available for these activities? •The budget for the key activity relating to languages is approximately EUR 12 million per year In most cases, projects are selected following open calls for proposals launched on an annual basis by the Directorate-General for Education and Culture of the European Commission and managed by the Education, Audiovisual and Culture Executive Agency (EACEA). Allegro — Language learning for the socially disadvantaged and marginalised The aim of Allegro (Access to language learning by extending to groups outside) was to take language learning to adults and young people who are more often than not excluded — those marginalised by social and economic disadvantage, by poor educational opportunities, by disability, through dependency on drugs or alcohol, by mental illness, by discrimination or through imprisonment. The project worked at the heart of local communities to foster an awareness of other languages and cultures among marginalised groups.", "cs": "•Jedním z cílů programu je propagace studia jazyků a jazykové rozmanitosti.•Program také obsahuje klíčovou aktivitu zaměřenou na propagaci studia jazyků a jazykové rozmanitosti.•Všechny jazyky jsou, za určitých podmínek, způsobilé pro podporu v rámci programu. Jaké typy jazykových projektů program podporuje? •Partnerství mezi školami •Odborná příprava asistentů a učitelů při zaměstnání •Jazyková příprava pro mobilitu v Evropě •Vícestranné projekty: nejméně 3 partneři ze 3 zemí pro projekty trvající 2 roky•Sítě: nejméně 10 partnerů z 10 zemí pro projekty trvající 3 roky•Konference •Studie•Informační kampaně Jaký rozpočet je pro tyto aktivity vyčleněn? •Rozpočet pro klíčové aktivity související s jazyky je přibližně 12 milionů EUR za rok. Ve většině případů jsou projekty vybrány na základě výzev k předkládání návrhů vyhlašovaných každoročně Generálním ředitelstvím pro vzdělávání a kulturu Evropské komise a spravované Výkonnou agenturou pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA). ALLEGRO – Zprostředkování studia jazyků marginalizovaným nebo sociálně znevýhodněným skupinám Záměrem projektu ALLEGRO (Access to Language Learning by Extending to Groups Outsider – Přístup ke studiu jazyků zahrnující skupiny stojící mimo) je zpřístupnit výuku jazyků dospělým a mladým lidem, kteří jsou ve většině případů vyloučeni – těch, kteří jsou na okraji z důvodu sociálního a ekonomického znevýhodnění, z důvodu špatných příležitostí ke vzdělávání, z důvodu invalidity, závislosti na drogách a alkoholu, z důvodu duševní choroby, diskriminace nebo uvěznění. Projekt pracoval v srdci místních společenstvích s cílem zvýšit povědomí o jiných jazycích a kulturách mezi okrajovými skupinami."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Když populismus může zabíjet LONDÝN – Nepodložený skepticismus vůči vakcínám v některých komunitách rozvojového i rozvinutého světa v posledních letech zesílil a stal se jednou z nejzávažnějších překážek globálního pokroku v oblasti veřejného zdraví. Dokonce je to jeden z hlavních důvodů, proč dodnes přežívají některá infekční onemocnění, která by se dala vymýtit. Například úsilí o celosvětové vykořenění obrny bylo přerušeno v Afghánistánu, Pákistánu a Nigérii, kde vláda islamistických radikálů vedla ke zvýšenému odporu vůči vakcinačním kampaním. A mnoho vysokopříjmových zemí zažilo v posledních letech výskyt spalniček kvůli obavám z vakcinace, které započaly zveřejněním podvodné studie v britském lékařském časopise Lancet v roce 1998. V poslední době je skepse vůči bezpečnosti a účinnosti vakcín na vzestupu v jižní Evropě. Podle studie z roku 2016 se dnes mezi deset zemí s nejnižší důvěrou v bezpečnost vakcín řadí Řecko. A jak uvedl řecký ministr zdravotnictví Andreas Xanthos, zdravotníci se stále častěji setkávají s rodiči, kteří mají obavy z vakcinace svých dětí. Také v Itálii ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenzinová nedávno varovala před „dezinformační“ kampaní podporovanou opozičním Hnutím pěti hvězd, která má odradit rodiče od vakcinace svých dětí. Už dnes je podíl dvouletých italských dětí, jež byly očkovány proti spalničkám, nižší než 80%, což je hluboko pod hodnotou 95%, kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace. Nikoho by proto nemělo překvapovat, že počet případů spalniček v Itálii byl v dubnu letošního roku pětinásobně vyšší než v dubnu 2016. V květnu Řecko a Itálie reagovaly na skepsi vůči vakcínám diametrálně odlišnými politikami. Navzdory faktu, že vakcinace dětí je v Řecku od roku 1999 povinná (pokud nemá dítě potvrzený zdravotní problém), prosadil Xanthos možnost výjimky pro rodiče, kteří své děti očkovat nechtějí. Naproti tomu středolevá italská vláda Demokratické strany učinila vakcinaci proti 12 preventabilním onemocněním pro všechny děti povinnou. Podle nového zákona nesmějí děti bez vakcíny chodit do školy a rodiče takových dětí mohou být za jejich absenci ve škole pokutováni. Podle+ Lorenzinové má zákon vyslat veřejnosti „velmi silný signál“, že očkování je důležité. Dvě levicové vlády jinými slovy reagovaly na týž zdravotnický problém velmi odlišnými způsoby.", "en": "When Populism Can Kill LONDON – Unfounded skepticism about vaccines in some communities, in developing and developed countries alike, has emerged in recent years as one of the most serious impediments to global progress in public health. Indeed, it is one of the primary reasons why eradicable infectious diseases persist today. For example, the effort to eradicate polio worldwide has been disrupted in Afghanistan, Pakistan, and Nigeria, where rule by Islamist militants has led to increased resistance against vaccination campaigns. And many high-income countries have experienced measles outbreaks in recent years, owing to fears about vaccinations that began with the publication of a fraudulent paper in the British medical journal The Lancet in 1998. More recently, skepticism about vaccine safety and efficacy has been on the rise in Southern Europe. According to a 2016 study, Greece is now among the top ten countries worldwide with the lowest confidence in vaccine safety. And, as Greek Minister of Health Andreas Xanthos has noted, health-care professionals are increasingly encountering parents who have fears about vaccinating their children. Similarly, in Italy, Minister of Health Beatrice Lorenzin recently warned of a “fake news” campaign, backed by the opposition Five Star Movement, to dissuade parents from vaccinating their children. Already, the share of Italian two-year-olds who have been inoculated against measles is under 80%, well below the World Health Organization’s recommended threshold of 95%. So it should come as no surprise that Italy had five times more measles cases in April of this year than it did in April 2016. In May, Greece and Italy each enacted very different policies to respond to vaccine skepticism. In Greece, despite the fact that child vaccination has been mandatory since 1999 (unless a child has a certified medical condition), Xanthos has advocated an opt-out option for parents who do not want to vaccinate their children. By contrast, Italy’s center-left Democratic Party government has made vaccinations against 12 preventable diseases compulsory for all children. Under a new law, unvaccinated children are not permitted to attend school, and parents of unvaccinated children can be fined for their children’s non-attendance. According to Lorenzin, the law is meant to send “a very strong message to the public” about the importance of inoculation. In other words, two left-wing governments have responded to the same public health problem in very different ways."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If you generalize this, the most favorite TEDTalks are those that feature topics we can connect with, both easily and deeply, such as happiness, our own body, food, emotions. And the more technical topics, such as architecture, materials and, strangely enough, men, those are not good topics to talk about. How should you deliver your talk? TED is famous for keeping a very sharp eye on the clock, so they're going to hate me for revealing this, because, actually, you should talk as long as they will let you. (Laughter) Because the most favorite TEDTalks are, on average, over 50 percent longer than the least favorite ones. And this holds true for all ranking lists on TED.com except if you want to have a talk that's beautiful, inspiring or funny. Then, you should be brief. (Laughter) But other than that, talk until they drag you off the stage. (Laughter) Now, while ... (Applause) While you're pushing the clock, there's a few rules to obey. I found these rules out by comparing the statistics of four-word phrases that appear more often in the most favorite TEDTalks as opposed to the least favorite TEDTalks. I'll give you three examples. First of all, I must, as a speaker, provide a service to the audience and talk about what I will give you, instead of saying what I can't have. Secondly, it's imperative that you do not cite The New York Times. (Laughter) And finally, it's okay for the speaker -- that's the good news -- to fake intellectual capacity. If I don't understand something, I can just say, \"etc., etc.\" You'll all stay with me. It's perfectly fine. (Applause) Now, let's go to the visuals. The most obvious visual thing on stage is the speaker. And analysis shows if you want to be among the most favorite TED speakers, you should let your hair grow a little bit longer than average, make sure you wear your glasses and be slightly more dressed-up than the average TED speaker. Slides are okay, though you might consider going for props. And now the most important thing, that is the mood onstage. Color plays a very important role.", "cs": "Pokud to zobecním, nejoblíbenější TED Talks jsou o věcech, se kterými se můžeme snadno a hluboce ztotožnit, jako štěstí, naše tělo, jídlo, emoce. A techničtější témata, jako architektura, materiály, a kupodivu i muži, to jsou témata, o kterých radši nemluvte. Jak máte přednášet? TED je známý svou přesností, takže mě asi zabijou, když tohle řeknu -- vlastně byste měli mluvit tak dlouho, jak vám to dovolí, protože nejoblíbenější TED Talks jsou průměrně o 50% delší než ty nejméně oblíbené. A to platí pro všechna témata na TED.com s vyjímkou těch, které mají být krásné, inspirující nebo vtipné. Pak buďte struční. Ale jinak mluvte, dokud vás neodtáhnou z pódia. (Smích) Tak, a zatím-- (Potlesk) Zatímco svou řeč natahujete, řiďte se několika pravidly. Získal jsem je porovnáváním statistiky frází o čtyřech slovech, které se často objevují v oblíbených TED Talks, a které v těch nejméně oblíbených. Uvedu tři příklady. Zaprvé, jako přednášející musím fungovat jako služba pro vás a mluvit o tom, co vám dám, a ne o tom, co nemůžu mít. Zadruhé, je životně důležité, abyste necitovali New York Times. (Smích) A nakonec dobrá zpráva, je v pořádku, když předstírate intelektuální kapacitu. Pokud něčemu nerozumím, jen řeknu \"a tak podobně\", a vy mě nepřestanete poslouchat. Je to naprosto v pořádku. (Potlesk) Teď něco o vizuálních pomůckách. Nejvýraznější vizuální objekt na pódiu jste vy. Analýza ukazuje, že pokud chcete být mezi oblíbenými, měli byste si nechat narůst vlasy trochu delší, než je průměr, vzít si brýle a být oblečen trochu slušněji, než průměrný přednášející. Promítání je ok, ale můžete si přinést i rekvizity. A teď ta nejdůležitější věc, jíž je nálada na pódiu. Velmi důležitou roli hrají barvy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Příslib lítosti nad brexitem LONDÝN – Dokud občané Velké Británie neodhlasovali vystoupení své země z Evropské unie, byla největším problémem, jemuž Evropa čelila, uprchlická krize. Ta přitom zajisté sehrála klíčovou roli při vyvolání ještě větší pohromy v podobě brexitu. Odhlasování brexitu bylo obrovským šokem; ráno po referendu se rozpad Evropské unie zdál prakticky nevyhnutelný. Temnou vyhlídku přežití EU přitom ještě zhoršovaly bublající krize v dalších členských státech, zejména v Itálii. Prvotní šok z britského referenda nicméně opadl a dnes se děje něco nečekaného: tragédie už nevypadá jako nezvratná věc. Mnozí britští voliči začali pociťovat jistou míru „pozdních výčitek svědomí“, když se hypotetická varianta změnila v realitu. Libra se propadá. Další skotské referendum se stalo vysoce pravděpodobným. Někdejší lídři kampaně za vystoupení propadli prapodivnému záchvatu bratrovražedné sebedestrukce a některým jejich stoupencům se začala odkrývat neveselá budoucnost, která jejich zemi i jim osobně hrozí. Známkou tohoto posunu veřejného mínění je kampaň za předložení žádosti o vypsání druhého referenda parlamentu – tento návrh už podpořily více než čtyři miliony lidí. Stejně jako byl brexit negativním překvapením, je reakce na něj překvapením pozitivním. Lidé na obou stranách této kauzy – a především ti, kdo vůbec nehlasovali (zejména mladí lidé do 35 let) – se mobilizovali. Je to právě ten typ všelidové angažovanosti, kterou EU nikdy nedokázala zburcovat. Vřava po referendu lidem v Británii osvětlila, oč vystoupením z EU přijdou. Pokud se tato nálada rozšíří i do zbytku Evropy, pak by to, co se zdálo jako nevyhnutelný rozpad EU, mohlo naopak vytvořit pozitivní dynamiku směřující k silnější a lepší Evropě. Tento proces by mohl začít v Británii. Všelidové hlasování nelze zvrátit, avšak kampaň za sběr podpisů by mohla proměnit politickou krajinu tím, že odhalí nový zápal pro členství v EU. Stejný přístup by se pak dal opakovat i ve zbytku Evropské unie, čímž by vzniklo hnutí za záchranu EU prostřednictvím její hluboké restrukturalizace. Jsem přesvědčen o tom, že až se budou v nadcházejících měsících vyjevovat důsledky brexitu, bude stále větší počet lidí dychtivě toužit se k tomuto hnutí připojit.", "en": "The Promise of Regrexit LONDON – Until the people of the United Kingdom voted to leave the European Union, the refugee crisis was the greatest problem Europe faced. Indeed, that crisis played a critical role in bringing about the greater calamity of Brexit. The vote for Brexit was a great shock; the morning after the vote, the disintegration of the European Union seemed practically inevitable. Brewing crises in other EU countries, especially Italy, deepened the dark forecast for the EU’s survival. But as the initial shock of the British referendum wears off, something unexpected is happening: the tragedy no longer looks like a fait accompli. Many British voters have started to feel a degree of “buyer’s remorse” as the hypothetical becomes real. Sterling has plunged. Another Scottish referendum has become highly likely. The erstwhile leaders of the “Leave” campaign have engaged in a peculiar bout of internecine self-destruction, and some of their followers have started to glimpse the bleak future that both the country and they personally face. A sign of the shift in public opinion has been a campaign, supported by more than four million people so far, to petition Parliament to hold a second referendum. Just as Brexit was a negative surprise, the spontaneous response to it is a positive one. People on both sides of the cause – most important, those who didn’t even vote (particularly young people under 35) – have become mobilized. This is the kind of grassroots involvement that the EU has never been able to generate. The post-referendum turmoil has highlighted for people in Britain just what they stand to lose by leaving the EU. If this sentiment spreads to the rest of Europe, what seemed like the inevitable disintegration of the EU could be instead creating positive momentum for a stronger and better Europe. The process could start in Britain. The popular vote can’t be reversed but a signature collecting campaign could transform the political landscape by revealing a newfound enthusiasm for EU membership. This approach could then be replicated in the rest of the European Union, creating a movement to save the EU by profoundly restructuring it. I am convinced that as the consequences of Brexit unfold in the months ahead, more and more people will be eager to join this movement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Korupce: vnitřní nepřítel TBILISI, GRUZIE: Korupce je zhoubným nádorem, který je možné odstranit je za velkých bolestí. V mé zemi je natolik rozšířená, až se zdá, že téměř každá státní iniciativa je poskvrněna korupcí, výsledkem čehož je stav, kdy je zavádění vládních programů přijímáno většinou zcela obyčejných lidí s vysokou nedůvěrou. Do nebe volající úroveň korupce ničí nejen autoritu vlády doma, ale ohrožuje samotné postavení Gruzie, coby samostatného státu, v zahraničí. Aby bylo možné tuto nezávislost dál udržet, a aby bylo možné naplnit všechny priority domácí i zahraniční politiky státu, musí se stát potlačení korupce v mé zemi naší nejnaléhavější prioritou. Po osm let jsem řídil, coby president, nezávislou Gruzii. Ukončení občanské války, jenž vypukla téměř ve stejný okamžik, kdy se zrodila gruzínská samostatnost, a zastavení krvavých konfliktů a pokusů o secesi, jež pak následovaly, ode mě vyžadovalo, čas od času, jistou dávku kompromisu v určitých věcech, aby bylo možné zachránit daleko důležitější hodnoty – jako například samotnou životaschopnost země. Osm roků mého presidentství, bylo vskutku věnováno transformaci chorého Gruzínského státu v jeho prvních letech nezávislosti ve stát zdravý. Vždy jsme se těžce rozhodovali, který z těchto problémů vyřešit jako první, a kterému se věnovat později. Nyní, když je mír v zemi opět nastolen, musím prohlásit, že nic není pro Gruzii důležitějšího, než poražení korupce. Toto rozhodnutí je o to důležitější a nezbytnější, že gruzínské hospodářství, konečně, začíná opět růst. V první polovině letošního roku se zvýšil HDP o 5% a výkon průmyslové výroby o 11%. Vývozy vzrůstají a stejně tak zdaněné příjmy. Postupně, jak ustupovala finanční panika, jsme se vyrovnávali s nevyplacenými mzdami, důchody a jinými základními stáními závazky. Ovšem tento úspěch, a stabilita, kterou přinesl, budou jen dočasné povahy, bude-li nás dále ohrožovat korupce, jenž, jako nějaká žíravina, bude dál požírat naši ekonomiku i stát. Až dosud jsme nevyvinuli dostatečnou iniciativu, abychom dostatečně omezili „korupční prostor“ ve sféře naší ekonomiky i politiky. Již byla vytvořena ta správná a funkční legislativa, jenž je nesmírně důležitá, protože právě demokratický dohled je tím nejspolehlivějším antikorupčním hlídacím psem. Trestní, občanský i správní zákoník, jež společně odrážejí současnou demokratickou a protržně orientovanou realitu Gruzie nahradily staré leninské právní normy, které přímo a otevřeně vyzývaly ke korupčním praktikám.", "en": "Corruption: The Enemy Within TBILISI: Corruption is a malignant tumor, removable only with pain. So widespread is it in my country that almost every state initiative seems tainted by corruption, with the result that the implementation of some governmental programs is now highly suspect in the minds of many ordinary people. Towering levels of corruption damage not only the authority of government at home, but the very standing of Georgia as an independent state abroad. To maintain that independence, to fulfill our domestic and foreign policy priorities, the suppression of corruption must be my country's most urgent priority. For eight years I have governed, as president, an independent Georgia. Ending the civil war that erupted almost simultaneously with Georgian independence, and putting a stop to the bloody conflicts and attempts at secession that followed, required me, at times, to compromise on some issues in order to rescue even more important values – such as the very life of the country. The eight years of my presidency, indeed, have been devoted to transforming the sick Georgian state of its early years of independence into a healthy one. Hard choices were made concerning those problems to be solved first and those to be addressed later. Now, with domestic peace restored, I must declare that nothing is more important for Georgia than combating corruption. This decision is made more necessary because Georgia's economy is, at last, growing again. In the first part of this year, GDP increased 5% and industrial output by 11%. Exports are rising as are after-tax incomes. With financial panic in retreat, unpaid salaries, pensions, and other basic state obligations are being met. But this success, and the stability it brings, will be temporary if corruption continues, like corrosive acid, to eat away at the economy and the state. Up to now we have not been completely inactive in seeking to narrow the \"corruption space\" within our economy and politics. A proper, functioning elected legislature has been created, which is very important because democratic oversight is the most reliable anti-corruption watchdog. Criminal, civil and administrative codes that reflect Georgia's contemporary democratic and market-based reality have replaced the old Leninist norms that were an open invitation to corrupt practices."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Estimates of the prevalence of problem drug use at nationallevel over the period 1999–2003 range between two andten cases per 1 000 population aged 15–64 (based onmidpoints of estimates) or up to 1%of the adultpopulation(105). Prevalence appears to differ greatlybetween countries, although when different methods havebeen used within one country the results are largelyconsistent. Higher estimates are reported by Denmark,Spain, Ireland, Italy, Luxembourg, Austria, Portugal and the United Kingdom (6–10 cases per 1 000 inhabitants aged15–64 years), and lower rates are reported by Germany,Greece, the Netherlands and Poland (fewer than four casesper 1 000 inhabitants aged 15–64 years) (Figure 12).Among the new countries of the EU and the candidatecountries, well-documented estimates are available fromonly the Czech Republic, Poland and Slovenia, wherefigures are in the low to middle range at 3.6, 1.9 and 5.3 per 1 000 population aged 15–64 respectively. Theweighted average rate of PDU in the EU is probablybetween four and seven cases per 1 000 population aged15–64 years, which works out at 1.2–2.1 million problemdrug users in the EU, of whom some 850 000 to 1.3 millionare active injectors. However, these estimates are far fromrobust and will need to be refined as more data becomeavailable from the new Member States. Local and regional estimates suggest that the prevalence of PDU can vary greatly between cities and regions. The estimates of IDU, with rates of about six cases per1000population aged 15–64, whereas Greece reportsthe lowest IDU estimate, with just over one case per 1 000.Although prevalence estimates for injecting drug use arescarce, there is evidence of increasing prevalence after )See Table PDU-1 in the 2005 statistical bulletin.)See Figure PDU-4 in the 2005 statistical bulletin.)See Figure PDU-2 in the 2005 statistical bulletin. Annual report 2005: the state of the drugs problem in Europe Figure 13: National and local estimates of the prevalence of problem drug use, 1999–2003 (rate per 1 000 population aged 15–64) Rateper1000 0 CzechRepublic Poland UnitedKingdom NB:Black square = samples with national coverage; blue triangle = samples with local/regional coverage.Target groups may vary slightly owing to different methods and data sources; therefore comparisons should be made with caution.", "cs": "Z nových zemí EU a kandidátských zemí jsou dobře zdokumentovanéodhady k dispozici pouze z České republiky, Polska a Slovinska, kde jsou údaje v dolním až středním rozpětíshodnotami 3,6, 1,9 a 5,3 na 1 000 obyvatel ve věku 15–64 let. Vážený průměr problémového užívání drog v EUje pravděpodobně mezi čtyřmi a sedmi případy na 1 000obyvatel ve věku 15–64 let, což přestavuje 1,2–2,1 milionuproblémových uživatelů drog v EU, z nichž asi 850 000 až1,3 milionu užívá drogy aktivně nitrožilně. Tyto odhady všaknejsou zdaleka konečné a bude třeba je zpřesnit s tím, jakébudou k dispozici další údaje z nových členských států. Místní a oblastní odhady naznačují, že prevalenceproblémového užívání drog mezi městy a regiony můžeznačně kolísat. Navzdory důležitosti pro veřejné zdraví jen málo státůposkytuje celostátní nebo místní odhady o injekčním užívánídrog. Lucemburskouvádí nejvyšší národní odhady injekčních uživatelů drog s hodnotami zhruba šest případů na 1 000 obyvatel ve věku 15–64 let, zatímco Řecko hlásí nejnižší odhadinjekčních uživatelů drog, jen o něco málo vyšší než jedenpřípad na 1 000 obyvatel. )Viz tabulka PDU-1 ve Statistickém věstníku 2005.)Viz obrázek PDU-4 ve Statistickém věstníku 2005.)Viz obrázek PDU-2 ve Statistickém věstníku 2005.)Viz obrázek PDU-5 ve Statistickém věstníku 2005. Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě Obrázek 13:Národní a místní odhady prevalence problémového užívání drog v letech 1999–2003 (četnost na 1 000 osob ve věku 15–64 let) Četnostna1000osob 0 Českárepublika Polsko Spojenékrálovství Poznámka:Černý čtvereček = vzorky s celostátním pokrytím; modrý trojúhelník = vzorky s místním/regionálním pokrytím.Cílové skupiny se mohou mírně lišit v důsledku různých metod a zdrojů dat; proto je nutné provádět srovnání opatrně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je Irák dalším Afghánistánem? Na počátku Američany vedené války v Iráku se předpovědi výsledku utvářely pod vlivem dvou soupeřících názorů. První tvrdil, že svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku zahájí demokratickou éru, která v celém regionu poslouží jako model a katalyzátor demokratické změny. Vysmíván pomlouvači jako nová ,,dominová teorie\", tento názor představoval intervenci v Iráku jako obdobu americké role v Japonsku po druhé světové válce. Oproti optimismu tohoto ,,japonského scénáře\" byl podle tvrzení pesimistů mnohem pravděpodobnější ,,somálský scénář\". Svůj pohled opřeli o kmenovou, sektářskou a multietnickou povahu Iráku, která prý v nepřítomnosti diktatury zapříčiní zhroucení země a její proměnu v ,,rozvrácený stát\", charakteristický nezkrotnými vojenskými veliteli, etnickými a náboženskými sváry a útočišti teroristických organizací. Hlavní otázka teď zní, zda se Irák postupně nevychýlí někam mezi tyto dva scénáře, kde by čím dál větší měrou připomínal Afghánistán. Tento ,,afghánský scénář\" znamená slabý stát s formální mocí nad prakticky autonomními lény, která ovládají samovládci zastoupení v ústřední vládě. Zní to sice hrozně, ale tyto vyhlídky se jeví jako ,,realistický\" kompromis mezi údajně utopickou vizí vzkvétající sjednocené demokracie a mizérií rozvráceného státu. Zdá se, že mnohé činy a politické strategie přechodné koaliční správy (CPA) a rozhodnutí vyšších míst Bushovy administrativy prozrazují odevzdané přijetí faktu, že se časné naděje, že Irák přijme demokracii západního střihu za svou, zakládaly na omylu. Ano, tyto naděje se opravdu zakládaly na omylu. Politická kultura Iráku - a většiny Středního východu - je neslučitelná se základními prvky typické demokracie západního ražení: chybí představa práv a povinností jednotlivců, hluboce zakořeněné je pojetí patriarchálního státu a kulturní totožnost jedince se zřídka váže k celostátnímu společenství. Na druhou stranu, v analýzách, které považují ,,tradiční\" charakter irácké společnosti za překážku liberální demokracie, se často vyskytují argumentace kruhem. Neboť tyto analýzy nejsou nestranné, a přesto bezděčně vstupují do probíhajícího střetu myšlenek. V Iráku, stejně jako jinde v arabském a muslimském světě, se vede válka mezi dvěma paradigmaty: velká vyprávění, jež přijímají a prosazují kolektivistické porozumění (nacionalismus, socialismus, islamismus), versus nevyslovené paradigma individualistické modernity, která ač poučena globální zkušeností, má lokální kořeny.", "en": "Is Iraq the Next Afghanistan? At the onset of the US-led war in Iraq, two competing views shaped predictions about the outcome. The first contended that overthrowing Saddam Hussein's regime would usher in a democratic era in Iraq that would serve as a model and catalyst for democratic change regionally. Derided by detractors as a new \"domino theory,\" this view presented intervention in Iraq as similar to America's role in post-WWII Japan. Against the optimism of that \"Japan scenario,\" pessimists argued that a \"Somalia scenario\" was more likely. They staked their claim on the tribal, sectarian, and multiethnic nature of Iraq, which, in the absence of dictatorship, would supposedly incite Iraq's collapse into a \"failed state,\" with rampant warlordism, ethnic and religious feuds, and harboring of terrorist organizations. But the main question now is whether Iraq will drift along lines somewhere between these two scenarios, increasingly resembling Afghanistan. This \"Afghan scenario\" implies a weak state with nominal power over effectively autonomous fiefdoms that are headed by strongmen who are represented in the central government. Bad as it sounds, this prospect appears to be a \"realistic\" compromise between the supposedly utopian vision of a flourishing, unified democracy and the wretchedness of a failed state. Many of the actions and policies of the Coalition Provisional Authority (CPA), as well as higher-level Bush administration decisions, seem to point to a resigned acceptance that early hopes that Iraq would embrace Western-style democracy were misplaced. Indeed, such hopes were misplaced. Iraq's political culture - and that of most of the Middle East - is incompatible with the basic components of a recognizable Western-style democracy: notions of individual rights and responsibilities are lacking, the concept of a patriarchal state is deeply rooted, and individual cultural identity is rarely tied to the national community. On the other hand, much circular logic figures in analyses that consider the \"traditional\" nature of Iraqi society an obstacle to liberal democracy. For these analyses are hardly neutral, but unwittingly enter an ongoing confrontation. In Iraq, as elsewhere in the Arab and Muslim worlds, a cultural war is being waged between two paradigms: grand narratives that accept and promote a collectivistic understanding (nationalism, socialism, Islamism), versus an implicit paradigm of individualistic modernity that is locally rooted yet informed by the global experience."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It had to do with being brought up in a family where no one spoke English, no one could read or write English. It had to do with death and disease and lots of other things. I was a little prone to depression. So, as things got worse, as we really began to hate each other, I became progressively depressed over a period of a couple of years trying to save this marriage, which was inevitably not to be saved. Finally, I would schedule -- all my major surgical cases, I was scheduling them for 12, one o'clock in the afternoon, because I couldn't get out of bed before about 11 o'clock. Anybody who's been depressed here knows what that's like. I couldn't even pull the covers off myself. Well, you're in a university medical center, where everybody knows everybody. And it's perfectly clear to my colleagues, so my referrals began to decrease. As my referrals began to decrease, I clearly became increasingly depressed, until I thought, \"My God, I can't work anymore.\" And, in fact, it didn't make any difference, because I didn't have any patients anymore. So, with the advice of my physician, I had myself admitted to the acute care psychiatric unit of our university hospital. And my colleagues, who had known me since medical school, in that place, said, \"Don't worry, Shep. Six weeks, you're back in the operating room. Everything's going to be great.\" Well, you know what bovine stercus is? That proved to be a lot of bovine stercus. (Laughter) I know some people who got tenure in that place with lies like that. (Laughter) (Laughter and applause) So I was one of their failures. But it wasn't that simple, because by the time I got out of that unit, I was not functional at all. I could hardly see five feet in front of myself. I shuffled when I walked. I was bowed over. I rarely bathed. I sometimes didn't shave. It was dreadful. And it was clear -- not to me, because nothing was clear to me at that time anymore -- that I would need long-term hospitalization in that awful place called a \"mental hospital.\"", "cs": "Také za to mohl fakt, že nikdo z naší rodiny nemluvil anglicky, nikdo nedovedl anglicky číst ani psát. Mohla za to úmrtí, nemoci a spousta dalších věcí. Byl jsem trochu náchylný k depresím. No a jakmile to mezi mnou a mou ženou začalo být špatné, když jsme se opravdu začali nesnášet, stal jsem se v průběhu několika let postupně depresivním, když jsem se snažil zachránit manželství, které nemohlo být zachráněno. Nakonec jsem začal plánovat všechny mé větší chirurgické zákroky na poledne nebo jednu hodinu odpoledne, protože jsem nedokázal vstát z postele před jedenáctou. Všichni, kteří trpěli depresemi to znají. Nemohl jsem ze sebe ani shodit peřinu. No a já pracoval ve fakultní nemocnici, kde se zná každý s každým a mým kolegům bylo vše jasné, takže mi posílali méně a méně pacientů. Se zmenšujícím se počtem pacientů se má deprese zhoršovala, až jsem si nakonec pomyslel: \"Bože, já už dál nemůžu pracovat.\" A vlastně to nic nezměnilo, protože jsem už neměl koho léčit. Poradil jsem se tedy s mým lékařem a nastoupil jsem na psychiatrické oddělení naší nemocnice. Mí kolegové tam, kteří mě znali od školy, tvrdili: \"Neboj se, kamaráde. Za šest týdnů jsi zpátky na operačním sále. Všechno bude v pořádku.\" No, víte, co to je hovězí stolice? To jejich ujišťování byla pořádná hovězí stolice. A znám pár lidí, kteří si takovým lhaním vysloužili definitivu. (Smích) Byl jsem tedy jedním z jejich neúspěchů. Ale nebylo to tak prosté. Když jsem byl propuštěn z jejich oddělení, nemohl jsem normálně fungovat. Stěží jsem dohlédl metr a půl před sebe. Místo chůze jsem se šoural. Pořád jsem byl předkloněný. Jen zřídka jsem se myl. Někdy jsem se neholil. Bylo to hrozné. A bylo jasné - tedy ne mně, mně tehdy už nebylo jasné vůbec nic - že potřebuji dlouhodobou hospitalizaci v tom hrozivém místě, kterému se říká psychiatrická léčebna."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Opět platí, že se může snadno ukázat, že těmito zeměmi jsou tři noví členové EU, stojící mimo eurozónu. Jádro problému tkví v tom, že kritéria byla sestavena, když eurozóna ještě neexistovala. Bylo zapotřebí sladit čtyři velké země a několik zemí menších a zajistit nominální konvergenci, aby ukotvení společné měny nezpůsobilo rozkol jejich ekonomik. Avšak malé země, které si dnes přejí do eurozóny vstoupit a dohromady tvoří 6% jejího hospodářství, nemohou stávající členy závažněji poškodit, ani kdyby konvergenci dobře nezvládly, o možnosti obdoby újmy, již způsobil vstup Německa s nadhodnocenou měnou, ani nemluvě. Buď jak buď, ze zániku Paktu stability plyne, že je zapotřebí nového fiskálního rámce. To znamená, že zapotřebí je též nových konvergenčních kritérií. V případě kritérií pro inflaci a úrokové sazby je jednou z možností vyžadovat stejné rozpětí, ale vzhledem k průměru celé eurozóny. Možnost rychlého růstu, jenž by v rychle rostoucích přistupujících zemích mohl vést k rychlejšímu růstu inflace, však naznačuje, že by bylo dobře zavést mírné zvýšení povoleného rozpětí inflace, řekněme na 2,5 procentních bodů. U měnového kurzu je třeba se vyhýbat úzkému fluktuačnímu pásmu. Navrhuji vytvoření „ERM light\". Tak jako v současnosti by šlo o centrální paritu s 15% fluktuačním pásmem v obou směrech, podle níž by se orientovala očekávání trhu. Při překročení hranice pásma by však nebyla vyžadována intervence. Pokud by k překročení hranice došlo, členské země by zvážily opětovné sladění. Kurzové kritérium by později bylo možné hodnotit na základě užšího pásma, jak navrhuje Evropská komise, avšak pohyb v rozmezí 6% po obou stranách centrální parity se jeví jako uvážlivější omezení než 2,25%. Intervence uvnitř užšího pásma by měly být označeny za nevhodné (či zakázány?), aby nedocházelo ke snahám přinutit devizový trh k přizpůsobení se politikám kandidátské země, nýbrž abychom „naslouchali\" tomu, co o nejvhodnějším kurzu pro přechod na euro říkají trhy. Důsledkem by mohl být delší pobyt v novém ERM, ale bez krizí, jimiž prošli původní členové eurozóny. Bylo by to rozhodně lepší než přijmout euro při katastroficky nadhodnoceném kurzu, jak se stalo v případě Německa. Nejtěžším úkolem je nově formulovat fiskální kritérium, avšak jedno je jisté: bylo by absurdní, kdyby zájemci museli projít testem, který po vstupu nikdy neplatil.", "en": "Again, these could easily prove to be three new EU members outside the eurozone. Here is the core problem: the criteria were devised when the eurozone did not exist. Four large countries and several small ones had to be brought into nominal convergence to ensure that the anchor of a common currency did not rip their economies apart. But the small countries now wishing to join the eurozone, which together make up 6% of the zone's economy, cannot impose significant damage on existing members were they to get convergence wrong, let alone anything like the damage caused by Germany joining with an overvalued currency. In any case, the Stability Pact's death means that a new fiscal framework is needed. This means that new convergence criteria are needed too. For the inflation and interest rate criteria, one possibility is to require the same margins as now, but over the average for the entire eurozone. However, the possibility that rapid growth might generate higher inflation in fast-growing accession countries suggests that a slight increase in the permitted inflation margin - to, say, 2.5 percentage points - should be allowed. On the exchange rate, a narrow fluctuation band should be avoided. I suggest creating an \"ERM light.\" As at present, there would be a central rate with a fluctuation band of 15% on either side to guide market expectations. However, intervention would not be required at these margins. If the margins were exceeded, members would consider re-alignment. The exchange rate criterion could be assessed later on the basis of a narrower band, as the European Commission proposes, although a limit of 6% fluctuation on either side of the central parity seems more reasonable than 2.25%. Intervention inside the narrow band would be discouraged (banned?), so that rather than trying to force the foreign exchange market to fit the policies of a candidate country, we would be \"listening\" to what markets say about the best rate for conversion to the euro. The result might be a longer stay within the new ERM, but without the crises that the original eurozone members suffered. It would certainly be better than joining the euro at a disastrously overvalued rate, as Germany did. The hardest challenge is redefining the fiscal criterion, but one thing is clear: it would be absurd if candidates had to pass a test that was never applied after entry."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Moje odpověď zní ne – vytvoření eura nebylo chybou, ale chyba se možná dělá právě nyní. Řecká krize ukazuje, že Evropa je teprve v polovině cesty k vytvoření životaschopné měnové unie. Zůstane-li stát na místě, bude současná krize proti té příští vypadat jako procházka růžovým sadem. Dovršení měnové unie vyžaduje, aby Evropa vytvořila řádný mechanismus nouzového financování. V současné době mohou jiné členské státy poskytovat Řecku pomoc pouze tak, že ohýbají pravidla, která jim brání v půjčování s výjimkou reakce na přírodní katastrofy nebo okolnosti vymykající se kontrole určité země. To zvyšuje nejistotu. A když už vedoucí evropští činitelé skutečně pomohou, veřejnost i trhy se domnívají, že se chovají nepoctivě. Vytváří-li tyto problémy Lisabonská smlouva, pak by se měla změnit. Poskytnutí pomoci by navíc neměly doprovázet pouze podmínky, ale i dočasná kontrola státního rozpočtu ze strany výboru „speciálních mistrů“ jmenovaných Evropskou unií. Dějiny nás učí, že pouhé sliby příjemce nestačí. Země, na něž se budou tato opatření uplatňovat, bezpochyby dají najevo rozhořčení. Nikdo je však nenutí, aby peníze přijímaly. Trápí vás morální hazard? Tady je řešení. Všimněte si také, že by to byl mnohem účinnější umravňující mechanismus než nefunkční Pakt stability a růstu. Mohli byste si položit otázku, jak by se cítili Kaliforňané, kdyby byl jejich stát nucen dočasně předat svůj rozpočet „speciálnímu mistrovi“ jmenovanému administrativou prezidenta Baracka Obamy. V podstatě lze říci, že by jim to pravděpodobně nevadilo.", "en": "My answer is no, creating the euro was not a mistake, but it could still be a mistake in the making. The Greek crisis shows that Europe is still only halfway toward creating a viable monetary union. If it stays put, the next crisis will make this one look like a walk in the park. Completing its monetary union requires Europe to create a proper emergency financing mechanism. Currently, other member states can provide assistance to Greece only by bending the rules, which prevent them from lending except in response to natural disasters or circumstances beyond a country’s control. This heightens uncertainty. When Europe’s leaders do help, it makes the public and markets think that they are being dishonest. If it is the Lisbon Treaty that creates these problems, then the Lisbon Treaty should be changed. Moreover, assistance should come not just with conditions, but with temporary control of the national budget by a committee of “special masters” appointed by the European Union. Mere promises by the recipient, history tells us, are not enough. No doubt, countries to which these measures are applied will express outrage. Well, no one is forcing them to take the money. Worried about moral hazard? Here’s your solution. Note also that this would also be a much more effective disciplining mechanism than the defunct Stability and Growth Pact. You might well ask: how would Californians feel if their state was forced to turn over its budget temporarily to a special master appointed by President Barack Obama’s administration? Actually, they would probably feel okay."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Po zlaté horečce BENÁTKY – Strmý vzestup cen zlata v nedávných letech – z 800 dolarů za unci zkraje roku 2009 na víc než 1900 dolarů na podzim 2011 – měl rysy bubliny. Teď tato zlatá bublina splaskává, jako všechny nárůsty cen aktiv odtržené od fundamentů nabídky a poptávky. Na vrcholu přívrženci zlata – směs paranoidních investorů a osob s politickou agendou postavenou na strachu – radostně odhadovali růst cen zlata na 2000, 3000, ba dokonce až 5000 dolarů během několika let. Od té doby ale ceny převážně klesají. V dubu se zlato prodávalo za téměř 1300 dolarů za unci – a nadále se cena drží pod 1400 dolary, což je oproti maximu z roku 2011 pokles o 30 %. Je mnoho důvodů, proč bublina praskla a ceny zlata nejspíš zamíří mnohem níž, do roku 2015 k tisíci dolarům. Zaprvé, ceny zlata mají tendenci vystřelovat, když se v globální ekonomice objeví vážná hospodářská, finanční a geopolitická rizika. Během celosvětové finanční krize někteří investoři pochybovali o bezpečnosti i u bankovních depozit a státních dluhopisů. Obáváte-li se finančního Harmagedonu, je metaforicky načase udělat si v bunkru zásoby zbraní, munice, konzerv a cihel zlata. I za takového děsivého scénáře ale může být zlato špatnou investicí. Ostatně na vrcholu globální finanční krize v letech 2008 a 2009 ceny zlata několikrát prudce klesly.", "en": "After the Gold Rush VENICE – The run-up in gold prices in recent years – from $800 per ounce in early 2009 to above $1,900 in the fall of 2011 – had all the features of a bubble. And now, like all asset-price surges that are divorced from the fundamentals of supply and demand, the gold bubble is deflating. At the peak, gold bugs – a combination of paranoid investors and others with a fear-based political agenda – were happily predicting gold prices going to $2,000, $3,000, and even to $5,000 in a matter of years. But prices have moved mostly downward since then. In April, gold was selling for close to $1,300 per ounce – and the price is still hovering below $1400, an almost 30% drop from the 2011 high. There are many reasons why the bubble has burst, and why gold prices are likely to move much lower, toward $1,000 by 2015. First, gold prices tend to spike when there are serious economic, financial, and geopolitical risks in the global economy. During the global financial crisis, even the safety of bank deposits and government bonds was in doubt for some investors. If you worry about financial Armageddon, it is indeed metaphorically the time to stock your bunker with guns, ammunition, canned food, and gold bars. But, even in that dire scenario, gold might be a poor investment. Indeed, at the peak of the global financial crisis in 2008 and 2009, gold prices fell sharply a few times."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obchodní školení pro Trumpa SAN JOSE, KALIFORNIE – Prezident USA Donald Trump prohlásil, že americký obchodní deficit ve výši 500 miliard dolarů ve vztahu k Číně znamená, že v USA jsou 500 miliard dolarů „v minusu“. Patrně si myslí, že obchodní přebytky a schodky odpovídají výkazům zisků a ztrát jednotlivých zemí. Víc by se mýlit nemohl. Dejme tomu, že developer, který staví bytový dům v New Yorku, nakoupí z Číny stavební materiál v hodnotě 50 milionů dolarů a dalších 50 milionů utratí za místní služby. Pokud poté developer prodá budovu americkým kupcům za 110 milionů dolarů, jeho zisk dosáhne 10 milionů. Zdá se jasné, že takový podnikatelský záměr slušně vydělal a dává ekonomický smysl. Výdaj 50 milionů dolarů za dovoz z Číny se rozhodně nebude považovat za „ztrátu“. Přesně to ale plyne z Trumpovy logiky. Ještě horší je, že Trump by „k narovnání stavu“ požadoval, aby Čína nakoupila americké výrobky za 50 milionů dolarů – nebo aby čelila clům, která budoucím americkým developerům zdraží nákup stavebních materiálů z Číny. Kdyby nová cla byla ve výši třeba 25 % „ztráty“ čili 12,5 milionu, celkové náklady projektu by vyskočily na 112,5 milionu dolarů. Prodej ve výši 110 milionů by pak znamenal ztrátu 2,5 milionu, namísto 10 milionů zisku. Bystrý developer by si to uvědomil předem a možná by projekt úplně škrtl (pokud by nenašel místní dodavatele, kteří by mu dali výhodnější nabídku).", "en": "A Trade Tutorial for Trump SAN JOSE, CALIFORNIA – US President Donald Trump has declared that America’s $500 billion trade deficit with China means that the US is “down” $500 billion. Apparently, he thinks that trade surpluses and deficits amount to profit and loss statements for countries. He could not be more wrong. Let’s say that a developer, erecting an apartment building in New York City, purchases $50 million worth of construction material from China, and spends another $50 million on local services. If the developer then sells the building to American buyers for $110 million, he has made a profit of $10 million. The venture, it seems clear, made good business and economic sense. The $50 million spent on Chinese imports certainly would not be considered a “loss.” Yet that is precisely what Trump’s logic implies. Worse, Trump would demand that, to “even things out,” China purchase $50 million of US products – or face tariffs that make it more expensive for future US developers to purchase construction materials from China. If, for example, the new tariffs totaled 25% of the “loss,” or $12.5 million, the same project’s total cost would jump to $112.5 million. A $110 million sale would then imply a $2.5 million loss, rather than a $10 million profit. A smart developer would work this out in advance, and potentially scrap the project altogether (unless they could find local suppliers to offer a better deal)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Návrat rasového lékařství Něco takového nikdo neočekával. V roce 2000 Francis Collins a Craig Venter na tiskové konferenci v Bílém domě ohlásili dokončení „prvního konceptu\" mapování a sekvenování lidské DNA. Za souhlasného přikyvování prezidenta Billa Clintona a premiéra Tonyho Blaira se Collins a Venter shodli, že rasové klasifikace postrádají na molekulární úrovni smysl, neboť my lidé jsme si podobní v 99,9% DNA. Zprávy se chopila zpravodajská média po celém světě, plná zaujetí pro definitivní vědecké vyvrácení rasového myšlení. Ne tak rychle. Přestože si snad jsme podobní z 99,9%, existují tři miliardy párů bází lidské DNA, a tudíž mezi dvěma lidmi zůstávají přinejmenším tři miliony odlišností (jednonukleotidových polymorfismů). Povzbuzena příslibem výkonnější počítačové technologie, vědecká pozornost se začíná upínat na oněch zbývajících 0,1% genetických odlišností. Proč se věda během pouhých několika let obrátila od popírání existence rasových rozdílů mezi lidskými jedinci k vyvolávání bezmála posedlosti právě těmito rozdíly? Přibližně v téže době, kdy se dokončovala první hrubá verze mapy lidského genomu, společnost IBM oznámila, že vyvíjí nový superpočítač, který u lidské DNA dokáže provést 7,3 biliónu výpočtů za vteřinu. Prvotní myšlenkou bylo, že vyšší výkonnost počítačů umožní konkretizovanou léčbu, neboť ve všech oblastech od genové terapie po dodávky léčiv budeme schopni se zaměřit na individuální rozdíly. Genová terapie však tvrdě narazila. Pokus na Pensylvánské univerzitě skončil na konci roku 1999 smrtí pacienta Jesse Gelsingera. Poté experimentální genová léčba ve Francii vyvolala u několika pacientů leukémii - a program pokusů byl okamžitě ukončen. Slepá ulička, v níž genová terapie uvízla, přiměla biotechnologie se vší vervou se pustit do vývoje léků založených na nové genomice. Tady mají vědci ohromný zájem využít národních, etnických a rasových biodatabank. K průlomu došlo v prosinci 1998, kdy islandský parlament schválil návrh zákona udělující soukromé biotechnologické společnosti přístup do obsáhlé genetické databáze - první svého druhu - všech 270 tisíc obyvatel země. Island schraňuje lékařské údaje o své populaci už přes sto let, a to včetně záznamů o zesnulých.", "en": "Racial Medicine's Revival It wasn't supposed to be this way. In the spring of 2000, Francis Collins and Craig Venter announced at a White House news conference the completion of \"the first draft\" of the mapping and sequencing of the human DNA. With President Bill Clinton and Prime Minister Tony Blair nodding their approval, Collins and Venter agreed that racial classifications make no sense at the molecular level; we humans are 99.9% alike in our DNA. News media around the world picked up the story, intrigued by science's definitive refutation of racial thinking. Not so fast. While we may all be 99.9% alike, there are three billion base pairs of human DNA, which leaves at least three million points of difference (single nucleotide polymorphisms, or SNP's) between any two people. Armed with the promise of powerful new computer-driven technology, scientific attention is becoming riveted to that remaining 0.1% of genetic difference. Why has science turned - after only a few years - from repudiating the existence of racial differences between human beings to generating a near obsession with them? Around the same time that the first draft of the human genome was being completed, IBM announced the development of a new Super Computer capable of performing 7.3 trillion calculations per second on human DNA. The original idea was that greater computing capacity would enable particularized therapies, because we could now turn our attention to individual differences in everything from gene therapy to the delivery of pharmaceuticals. But gene therapy has run up against a brick wall. An experiment at the University of Pennsylvania resulted in the death of the patient, Jesse Gelsinger, in late 1999. Then another gene therapy experiment in France generated leukemia in several patients - and the protocols were stopped immediately. So the blind alley of gene therapy has sent biotechnology heading full throttle down the road of drug development, based on the new genomics. Here, researchers are keen to exploit national, ethnic, and racial bio-databanks. A breakthrough came in December 1998, when Iceland's parliament approved a bill giving a private biotechnology company legal access to a comprehensive genetic database - the first of its kind - for the country's entire population of 270,000. Iceland has kept medical data on its population for more than a century, including records of the deceased."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bush poražen u Nejvyššího soudu, Amerika vítězí Dva výnosy Nejvyššího soudu Spojených států tento týden odmítly rozsáhlé válečné pravomoci, které si osoboval prezident Bush. V případu Jásira Hamdího soud neuznal tvrzení administrativy, že vojenské orgány mohou bez omezení zadržovat občana USA coby „nepřátelského bojovníka\", aniž by mu kdy daly příležitost bránit se proti důvodu věznění před nezávislým rozhodcem. V kauze, již zahájilo čtrnáct cizích státních příslušníků, zase soud zavrhl argument vlády, že vzhledem k tomu, že námořní základna USA v zálivu Guantánamo formálně spadá pod kubánskou svrchovanost, americkým soudům jejich působnost neumožňuje zaobírat se právními nároky vznášenými osobami, které nemají právo se vyjadřovat k tomu, kde se armáda USA rozhodla je držet. Ač se to ani v jednom z případů nezmiňuje, v úvaze soudců zřejmě sehrálo jistou roli jak skandální zacházení s iráckými vězni v Abú Ghrajb, tak zjištění, že vysoce postavení vládní právníci připravovali důvěrná memoranda schvalující mučení. Administrativa v zásadě řekla: „Důvěřujte nám, že budeme jednat správně.\" Soud byl očividně názoru, že takovou důvěru si vláda nezaslouží. Guantánamskou kauzu, která byla v centru značné mezinárodní pozornosti, mohla ovlivnit další nevyřčená úvaha. V nedávných letech většina soudců Nejvyššího soudu vyjádřila multilateralistický náhled na americké právo, který stojí v příkrém rozporu s unilateralismem Bushovy administrativy. Ve virginském případu v roce 2002 nejvyšší soud například prohlásil, že americká ústava zakazuje popravu mentálně zaostalých jedinců jako „krutý a neobvyklý trest\". Přestože převážná část rozboru soudu se zaměřovala na domácí zřetele, soudci se též odvolali na právní záznam v archivu Evropské unie, v němž se popisuje valný nesouhlas světového společenství s takovou praxí. V loňském výnosu zrušujícím texaský zákaz stejnopohlavní sodomie soud taktéž citoval rozhodnutí anglického parlamentu z roku 1967 a výnos Evropského soudu pro lidská práva z roku 1981. Je příznačné, že šest soudců tvořících většinu jak ve virginské, tak v texaské kauze, tvořilo většinu i v guantánamském případu: čtyři soudci, kteří vyslovili nesouhlas v kauze Bush versus Gore, plus dva relativně umírnění kandidáti jmenovaní Ronaldem Reaganem, Sandra Day O'Connorová a Anthony Kennedy. Tito soudci pravidelně cestují na konference o komparativním ústavním právu a sami sebe považují za součást mezinárodní obce soudců nejvyšších soudů.", "en": "Bush Loses in the Supreme Court and America Wins Two rulings of the United States Supreme Court this week rejected the sweeping wartime powers claimed by President Bush. In the case of Yaser Hamdi, the court renounced the Administration's claim that military authorities could indefinitely hold a U.S. citizen as an \"enemy combatant\" without ever providing him with an opportunity to contest the basis for his detention before a neutral decision maker. And in a case brought by fourteen foreign nationals, the court cast aside the government's argument that because the U.S. Naval Base at Guantanamo Bay is nominally under Cuban sovereignty, American courts lack jurisdiction to entertain legal claims brought by persons who had no say in where the U.S. military chose to detain them. Although nowhere mentioned in either case, the scandalous treatment of Iraqi prisoners at Abu Ghraib and the revelations that high-level government lawyers prepared confidential memoranda authorizing torture, likely played a part in the Justices' reasoning. The Administration essentially said, \"trust us to do what's right.\" Clearly, the court thought that such trust had not been earned. Another unspoken consideration may have been at work in the Guantanamo Bay case, which has garnered considerable international attention. In recent years, a majority of the Justices of the Supreme Court have articulated a multilateralist view of American law that stands in marked contrast to the unilateralism of the Bush Administration. For example, in a 2002 Virginia case, the high court ruled that the execution of the mentally retarded is forbidden by the American Constitution as \"cruel and unusual punishment.\" While most of the Court's analysis focused on domestic considerations, the Justices also invoked a legal brief filed by the European Union that described the overwhelming disapproval of the practice in the world community. Likewise, in last year's ruling striking down a Texas prohibition on same-sex sodomy, the Court cited a 1967 Act of the English Parliament and a 1981 ruling of the European Court of Human Rights. Significantly, the six Justices in the majority in the Virginia and Texas cases also constituted the majority in the Guantanamo Bay case: the four dissenters from Bush v. Gore plus Ronald Reagan's two relatively moderate appointees, Sandra Day O'Connor and Anthony Kennedy. These Justices regularly travel to colloquia on comparative constitutional law and see themselves as part of an international community of high court judges."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Noví firemní giganti hnali společnosti vpřed, ale současně vytvářeli nové nerovnováhy – a téměř okamžitě naráželi na odpor. „Nestrpíme-li krále jako politickou sílu,“ prohlásil v roce 1890 americký senátor John Sherman, „neměli bychom strpět krále stojícího nad výrobou, dopravou a prodejem jakýchkoliv životních nezbytností.“ S těmito slovy se zrodil Shermanův antimonopolní zákon. Podle studie zveřejněné v roce 1935 ekonomem Shawem Livermorem více než polovina trustů, které vznikly v USA v letech 1888 až 1905, do třicátých let zanikla nebo začala zaostávat. Rychlý technologický pokrok sice mohl působit ničivěji než „antitrustová“ politika, ale firmy si přesto vzaly ponaučení: pokud promrháte společenskou licenci k činnosti, začne být velikost přítěží. Toto pochopení se stálo základem nového posunu ve vládnutí: institucionalizace podnikové filantropie. Třebaže jednotlivé podnikatelské špičky patřily k hlavním americkým dárcům už od sedmnáctého století, ve dvacátém století se filantropie stala nezbytnou součástí podnikání v USA. To pomohlo zachovat implicitní příměří, kdy vláda jevila větší ochotu umožnit podnikům činnost s minimálními zásahy. Pokud začátek dvacátého století formoval moderní podnik s mnoha jednotkami, druhá polovina století se nesla ve znamení nadnárodnosti. Posun započal po první světové válce a do vysokých otáček se dostal po skončení studené války, kdy integrace trhů a mohutná expanze podnikové správy umožnila firmám využívat globálních úspor z rozsahu. Paradox důvěry znovu zvedl hlavu. Softwarový gigant Microsoft se sice vyhnul osudu největšího amerického poskytovatele telekomunikačních služeb AT&T, který byl v 80. letech rozbit, ale i on musel odstranit bariéry softwaru třetích stran – kterýžto krok později napomohl k růstu firmám typu Google. Třebaže antimonopolní kampaně v 90. letech se velikostí ani rozsahem nemohly rovnat kampaním z počátku dvacátého století, firmy přesto cítily tlak na přehodnocení své role ve společnosti. Na každoročním setkání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu v roce 1973 prohlásil jeho zakladatel Klaus Schwab, že „cílem profesionálního řízení“ je sloužit všem zúčastněným stranám a harmonizovat jejich odlišné zájmy. Takzvaný Davoský manifest se stal předzvěstí dalšího posunu, tentokrát od „firemní filantropie“ k „firemnímu občanství“ – tedy k představě, že firma musí stejně jako kterýkoliv občan uvádět vlastní zájmy do souladu se sdílenými zájmy společnosti.", "en": "The new corporate giants propelled societies forward, but also created new imbalances – and almost immediately ran into resistance. “If we will not endure a king as a political power,” US Senator John Sherman declared in 1890, “we should not endure a king over the production, transportation, and sale of any of the necessaries of life.” According to a study published in 1935 by the economist Shaw Livermore, more than half of the trusts formed in the US between 1888 and 1905 disappeared or fell behind by the 1930s. Though rapid technological progress may have been more damaging than “trust-busting” policies, business learned its lesson: if you squander your social license to operate, size is a liability. This realization underpinned a new governance shift: the institutionalization of corporate philanthropy. While individual business leaders had been among America’s top donors since the seventeenth century, in the twentieth century, philanthropy became an essential part of doing business in the US. This helped to sustain an implicit ceasefire, with government more inclined to allow business to operate with minimal interference. If the beginning of the twentieth century was shaped by the modern multiunit enterprise, the century’s latter half was all about the multinational. The shift began after World War I and picked up steam after the end of the Cold War, when the integration of markets and the vast expansion of corporate bureaucracies enabled companies to take advantage of global economies of scale. The trust paradox reared its head again. Though the software giant Microsoft avoided the fate of America’s largest telecom provider, AT&T, which was broken up in the 1980s, it was forced to lift barriers on third-party software – a move that would later help companies like Google to grow. Though the anti-trust campaigns of the 1990s did not match the scale and scope of those in the early twentieth century, businesses felt pressured to reconsider their role in society. In 1973, at the World Economic Forum’s annual meeting in Davos, WEF founder Klaus Schwab asserted that “the purpose of professional management” is to serve all stakeholders, and to harmonize their different interests. The so-called Davos Manifesto heralded yet another shift, from “corporate philanthropy” to “corporate citizenship” – the idea that a corporation, like any citizen, had to align its self-interest with the shared interests of society."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Or a 16-year-old girl who built an algorithm to help detect whether a cancer is benign or malignant in the off chance that she can save her daddy's life because he has cancer. These are just three examples of thousands, thousands of girls who have been socialized to be imperfect, who have learned to keep trying, who have learned perseverance. And whether they become coders or the next Hillary Clinton or Beyoncé, they will not defer their dreams. And those dreams have never been more important for our country. For the American economy, for any economy to grow, to truly innovate, we cannot leave behind half our population. We have to socialize our girls to be comfortable with imperfection, and we've got to do it now. We cannot wait for them to learn how to be brave like I did when I was 33 years old. We have to teach them to be brave in schools and early in their careers, when it has the most potential to impact their lives and the lives of others, and we have to show them that they will be loved and accepted not for being perfect but for being courageous. And so I need each of you to tell every young woman you know -- your sister, your niece, your employee, your colleague -- to be comfortable with imperfection, because when we teach girls to be imperfect, and we help them leverage it, we will build a movement of young women who are brave and who will build a better world for themselves and for each and every one of us. Thank you. (Applause) Thank you. Chris Anderson: Reshma, thank you. It's such a powerful vision you have. You have a vision. Tell me how it's going. How many girls are involved now in your program? Reshma Saujani: Yeah. So in 2012, we taught 20 girls. This year we'll teach 40,000 in all 50 states. (Applause) And that number is really powerful, because last year we only graduated 7,500 women in computer science. Like, the problem is so bad that we can make that type of change quickly. CA: And you're working with some of the companies in this room even, who are welcoming graduates from your program?", "cs": "Nebo šestnáctiletá dívka, která vytvořila algoritmus, co pomáhá zjistit, zda je rakovina benigní nebo maligní, v naději, že dokáže zachránit život svému tátovi, který má rakovinu. A to jsou jen tři příklady z tisíců, tisíců dívek, které byly socializovány k nedokonalosti, které se naučily zkoušet znovu a znovu, které se naučily vytrvalosti. A ať už se stanou programátorkami nebo příští Hillary Clinton či Beyoncé, už nebudou odkládat své sny. A ty sny jsou důležitější než jindy pro naši zem. Pro americkou ekonomiku, pro každou ekonomiku, pro její růst, pro skutečnou inovaci, nemůžeme opomíjet polovinu naší populace. Musíme socializovat naše dívky, aby se cítily volněji v nedokonalosti, a musíme to udělat teď. Nemůžeme očekávat, že se naučí odvaze tak, jako já, když mi bylo 33 let. Musíme je učit odvaze už ve školách, a v počátcích jejich profesních cest, kdy to má nejmocnější dopad na jejich životy a životy ostatních, a musíme jim ukázat, že budou milovány a akceptovány ne proto, že jsou dokonalé, ale proto, že jsou odvážné. A tak je potřeba, abyste každý z vás řekl každé mladé ženě, kterou znáte -- vaší sestře, neteři, zaměstnankyni, kolegyni -- ať je v pohodě s nedokonalostí, protože pokud naučíme dívky být nedokonalé, a pomůžeme jim toho využít, vytvoříme hnutí mladých žen, které jsou odvážné a které vytvoří lepší svět pro sebe a pro všechny a každého z nás. Děkuji. (potlesk) Děkuji. Chris Anderson (CA): Děkuji Reshmo. Je to velmi silná vize, co máš. Máš vizi. Řekni mi, jak to jde. Kolik dívek je teď zapojeno do tvého programu? Reshma Saujani (RS): Tak v r.2012 jsme učili 20 dívek. Tento rok budeme učit 40.000 ve všech 50 státech. (potlesk) A ten počet je skutečně silný, protože loni absolvovalo pouze 7.500 žen v informatice. Totiž ten problém je tak obrovský, že díky tomu dosahujeme této změny rychle. CA: A vy dokonce spolupracujete s některými ze zde přítomných firem, které uvítají absolventky z vašeho programu?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They get a little shorter at 9 a.m. There you are, swinging the sun around. Short shadows at noon and so forth. And we built up a series of tools like this. There are inter-shadowing studies that children can operate, even though they don't know anything about urban planning: To move a building, you simply reach out your hand and you move the building. A material wand makes the building into a sort of Frank Gehry thing that reflects light in all directions. Are you blinding passers by and motorists on the freeways? A zoning tool connects distant structures, a building and a roadway. Are you going to get sued by the zoning commission? And so forth. Now, if these ideas seem familiar or perhaps even a little dated, that's great; they should seem familiar. This work is 15 years old. This stuff was undertaken at MIT and the Media Lab under the incredible direction of Professor Hiroshi Ishii, director of the Tangible Media Group. But it was that work that was seen by Alex McDowell, one of the world's legendary production designers. But Alex was preparing a little, sort of obscure, indie, arthouse film called \"Minority Report\" for Steven Spielberg, and invited us to come out from MIT and design the interfaces that would appear in that film.", "cs": "Teď je trochu kratší v devět hodin ráno. A takto můžete nechat slunce se pohybovat okolo. Krátké stíny v poledne a tak dále. A udělal jsme několik nástrojů jako je tento. Existují stínovací studie, které děti jsou schopné užívat, navzdory faktu, že o urbanistickém plánování vůbec nic nevědí; pokud chcete posunout budovu, tak ji prostě vezmete a posunete ji. A materiál stěny změní budovu v jakousi věc jako od Franka Gehry, která odráží světlo na všechny strany. Oslňujete kolemjdoucí a řidiče na dálnici? Nástroj pro územní plánování spojuje vzdálené struktury: budovy a silnice. Budete žalováni stavebním úřadem? atd. Teď, pokud vám tyto nápady připadají známé, a nebo dokonce poněkud staré, tak je to skvělé; protože by měli být. Tato práce je 15 let stará. Tyto věci dělali na MIT a v Media Lab pod úžasnou taktovkou profesora Hiroshi Ishii, ředitele Tangible Media Group. A stalo se, že tuto práci viděl Alex McDowell, jeden z legendárních světových designérů produkce. Alex připravoval malý, poněkud obskurní, indie, arthouse film nazvaný \"Minority Report\" pro Stevena Spielberga, a pozval nás, abych vyšli z MIT a navrhli rozhraní, které by se pak objevilo ve filmu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Regulátoři však mohou zázraky anulovat a také to pravidelně dělají. Když se společnost Ventria obrátila v roce 2010 na americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) se žádostí o potvrzení, že tyto proteiny jsou „všeobecně uznávané jako bezpečné“ (regulační terminus technicus), neobdržela žádnou odpověď. A bez posvěcení FDA nebyla firma ochotná uvést produkt na trh, takže ten je dodnes nedostupný a děti v rozvojových zemích tragicky přicházejí o léčbu schopnou zachraňovat životy. Dokonce i terénní testy biopharmingových rostlin se ukázaly jako problematické. V roce 2003 oznámilo americké ministerstvo zemědělství zatěžující nová pravidla pro testovaní plodin upravených pro výrobu farmaceutik. Navenek bylo cílem této regulace vyhnout se kontaminaci potravinářských zásob léky, zvláště když se k produkci těchto léků využívají jedlé plodiny. Obavy potravinářského průmyslu, že by rostliny určené k biopharmingu mohly kontaminovat jejich produkty, jsou však přehnané. A v každém případě lze toto riziko několika způsoby zmírnit, nejlogičtěji používáním nepotravinářských rostlin, jako je tabák. A i kdyby měly rostliny používané pro biopharming kontaminovat potravinářské plodiny, pravděpodobnost, že spotřebitelé dostanou ve svých kukuřičných lupíncích, těstovinách či tofu škodlivé množství léků na předpis, je velmi malá. Genový tok je prastarý proces dobře známý farmářům, kteří pěstují stovky plodin a vědí, že prakticky všechny jsou tak či onak geneticky vylepšené řadou různých metod. V důsledku toho vyvinuli úzkostlivé strategie, jak zabránit křížové kontaminaci pylem na polích – pokud je to z komerčních důvodů nezbytné. I kdyby se však některé plodiny měly kontaminovat, pravděpodobnost, že určité aktivní léčivé látky budou obsažené v konečném potravinářském produktu v takovém množství, aby mohly mít nepříznivý dopad na lidské zdraví, zůstane velmi malá. Rostlina použitá k biopharmingu by se v takovém případě stala součástí velké sklizně, v níž by se farmaceutika silně zředila. Aktivní složka by pak musela přežít mletí a další zpracování a poté vaření, a navíc by musela být orálně aktivní, což proteinové léky většinou nejsou, protože se vstřebávají v žaludku. Pravděpodobnost, že by se toto vše stalo, samozřejmě není nulová. Při kombinaci faktorů působících proti této možnosti – jako jsou přirozený výběr, snaha farmářů chránit své komerční zájmy nebo zodpovědnost – je však takové riziko velice nízké a dopad by byl téměř jistě velmi malý.", "en": "But regulators can undo miracles, and they regularly do. When Ventria approached the US Food and Drug Administration in 2010 for recognition that these proteins are “generally recognized as safe” (a regulatory term of art), it received no response. Without an endorsement by the FDA, the company was unwilling to market the product, and so it remains unavailable, tragically depriving children in developing countries of a life-saving therapy. Even field testing biopharmed plants has proved problematic. In 2003, the US Department of Agriculture announced onerous new rules for testing crops engineered to produce pharmaceuticals. The ostensible objective of the regulation is to avoid contaminating food supplies with drugs, especially when edible crops are used to produce them. But the food industry’s worries that biopharmed plants could contaminate their products are overblown. And in any case, the risk can be mitigated in several ways, most obviously by using non-food plants like tobacco. In fact, even if biopharmed plants were to contaminate food crops, the likelihood that consumers would end up with harmful amounts of prescription drugs in their corn flakes, pasta, or tofu is very small. Gene flow is an age-old process that is well understood by farmers, who grow hundreds of crops, virtually all of which have been genetically improved in some way with a variety of techniques. As a result, they have developed meticulous strategies for preventing pollen cross-contamination in the field – when and if it is necessary for commercial reasons. Even if some crops were to become contaminated, the chances that active drug substances would be present in the final food product at sufficient levels to have an adverse effect on human health would remain very small. The biopharmed plant would be pooled into a large harvest, where its pharmaceuticals would be heavily diluted. The active agent would then need to survive milling and other processing, and then cooking, and it would need to be orally active, which protein drugs most often are not, because they are digested in the stomach. The chance of all of this occurring is not zero, of course. But, with a combination of factors – including natural selection, farmers’ pursuit of their commercial self-interest, and liability concerns – militating against such a possibility, the odds are very long, and the impact would almost certainly be very low."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Are you working inanother Member State and wondering what your rights are in comparisonwith workers from that country? What happens if you work in one countrybut reside in another? This guide will provide you with answers to those andmany other questions. This guide was first published in the framework of the European Year of Workers' Mobility 2006, which was organised to raise awareness and understanding of the benefits of working abroad. This new updated version of theguide takes into account the accession of Romania and Bulgaria in 2007. The Community provisions on Free Movement of Workers Free movement of workers has existed since the European Community wasfounded in 1957. It is enshrined in article 39 of the EC Treaty and has beendeveloped by secondary legislation, particularly: Regulation (EEC) No. 1612/681; Directive 2004/38/EC2. This Directive, an expression of the rights con- ferred by citizenship of the Union, consolidated and revised the previousbody of legislation relating to free movement of persons, including workers. The Directive became effective on 30 April 2006. The present brochure refers mainly to the rules established by these two legislative acts. There are other Community provisions which govern issues which are ofmajor importance for migrant workers, namely recognition of qualifications and diplomas3 and social security rights4. A brief reference will be made to The European Court of Justice plays a major role in interpreting and developing the concept and implications of this freedom. Its case-law will be there- 1.Do the provisions on the free movement of workers apply tome? Am I a worker covered by article 39 of the EC Treaty?", "cs": "Pracujete v jinémčlenském státě a nevíte, jaká jsou vaše práva ve srovnání s pracovníky z dotčené země? Jak to funguje, když pracujete v jedné zemi, ale pobýváte v jiné? Tato příručka vám poskytne odpovědi na tyto a mnohé dalšíotázky. Tato příručka byla poprvé vydána v rámci Evropského roku mobilitypracovníků 2006, který byl pořádán s cílem zvýšit povědomí a porozumění ohledně výhod práce v zahraničí. Tato nová aktualizovaná verzepříručky zohledňuje přistoupení Rumunska a Bulharska k EU v roce2007. Předpisy Společenství v oblasti volného pohybu pracovníků Volný pohyb pracovníků existuje od roku 1957, kdy bylo Evropské společenství založeno. Tato zásada je zakotvena v článku 39 Smlouvy o ES a byla rozvíjena v sekundárních právních předpisech, zejména: v nařízení (EHS) č. 1612/681 (1),ve směrnici 2004/38/ES (2). Tato směrnice vyjadřuje práva, která vyplý- vají z občanství Unie, konsoliduje a reviduje předchozí soubor právníchpředpisů vztahujících se k volnému pohybu osob, včetně pracovníků.Směrnice vstoupila v platnost dne 30. dubna 2006. Tato brožurka se týká zejména pravidel stanovených těmito dvěma právnímiakty. Existují další předpisy Společenství, kterými se řídí otázky zásadního význa- mu pro migrující pracovníky, a to uznávání kvalifikací a diplomů (3) a právav oblasti sociálního zabezpečení (4). O těchto dvou otázkách se rovněž struč- ně zmíníme. Evropský soudní dvůr hraje zásadní úlohu při výkladu a rozvoji tohoto pojmua důsledků této svobody. Z tohoto důvodu bude v této příručce uvedena i jeho 1.Platí pro mě ustanovení o volném pohybu pracovníků?Patřím mezi pracovníky, na něž se vztahuje článek 39Smlouvy o ES?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jiskřičky naděje v boji o klima SAN JOSÉ/BERKELEY – Už jsme si zvykli na chmurné zprávy o stavu klimatu. Navzdory varováním vědců a protestům komunit jsou katastrofální záplavy, rekordní vlny veder, ničivé lesní požáry a sucha vedoucí k hladomoru stále četnější. Čas od času se však objeví příjemné politické překvapení, které povzbudí politiky a aktivisty k tomu, aby v boji proti globálnímu oteplování pokračovali s plným nasazením. Nedávné schválení amerického zákona o snížení inflace (IRA), který urychlí přechod Ameriky na čistou energii, je toho ukázkovým příkladem. Podobné povzbudivé okamžiky už jsme zažili. V posledních měsících před schválením pařížské klimatické dohody z roku 2015 ohlásily Spojené státy a Čína společný plán snížení emisí, který pomohl vydláždit geopolitickou cestu k této historické úmluvě. V roce 2014 se zase statisíce Američanů zúčastnily lidového pochodu za klima v New Yorku, čímž překvapily veškeré odhady účasti a podnítily tehdejšího generálního tajemníka Organizace spojených národů Pan Ki-muna, aby přednesl projev a zdůraznil, nakolik důležité tyto protesty jsou. I u těchto vítězství se stejně jako v případě IRA zdálo, že přišla jako blesk z čistého nebe. V dosahování podobného pokroku nám však pomáhají společenská hnutí, která mohou ještě zesílit, pokud politické větry vanou v jejich prospěch. Nový americký zákon navíc nemohl mít lepší načasování, poněvadž klimatické hnutí v tuto roční dobu zvyšuje tempo. Už za pár týdnů se hlavy států sejdou v New Yorku na Valném shromáždění OSN, po němž budou následovat summit starostů v Buenos Aires, summit skupiny G20 na indonéském Bali a konference OSN o změně klimatu (COP27) v egyptském Šarm aš-Šajchu. Klimatičtí vyjednavači jsou zvyklí přicházet na podobná setkání s odhodláním deklarovat pokrok za každou cenu a nasadit veškerou sílu vůle, aby udrželi těžiště rozpravy u klimatické spravedlnosti. V posledních letech však mladí aktivisté naše blufování odhalili: Člověk nemůže tvrdit, že snaha popasovat se s klimatickou krizí je dostatečná, když politici prakticky jen řeční. Schválení IRA – v tuto pozdní hodinu boje proti globálnímu oteplování – ovšem znamená, že si na další setkání můžeme připravit něco nového a hmatatelného. USA jsou největším emitentem skleníkových plynů v dějinách a v posledních letech se na mezinárodních fórech zaměřených na řešení tohoto problému řadí mezi nejliknavější státy. IRA však před letošními mezinárodními klimatickými rozhovory ponechává Američany ve hře.", "en": "Rays of Hope in the Climate Struggle SAN JOSÉ/BERKELEY – We have grown accustomed to grim climate news. Despite scientists’ warnings and communities’ protests, catastrophic floods, record-breaking heatwaves, devastating wildfires, and famine-inducing droughts are becoming increasingly frequent. But, occasionally, a pleasant political surprise encourages policymakers and activists to press on in the fight against global warming. The recent passage of the US Inflation Reduction Act (IRA), which will accelerate America’s clean-energy transition, is a case in point. We have experienced similar uplifting moments before. In the months leading up to the adoption of the 2015 Paris climate agreement, the United States and China announced a joint plan to slash emissions that helped pave the geopolitical path to that historic deal. In 2014, hundreds of thousands of Americans participated in the People’s Climate March in New York City, confounding all turnout estimates and prompting then-United Nations Secretary-General Ban Ki-moon to speak out and emphasize how important protests are. Like the IRA, these victories seemed to come out of the blue. But social movements help to bring about such progress, and can grow stronger when the political winds shift in their favor. Moreover, the new US law could not be better timed, because the pace picks up for the climate movement at this time of year. A few weeks from now, heads of state will gather in New York for the UN General Assembly, which will be followed by a mayoral summit in Buenos Aires, the G20 summit in Bali, Indonesia, and the UN Climate Change Conference (COP27) in Sharm El-Sheikh, Egypt. Climate negotiators are used to entering such gatherings determined to declare progress at any cost and use sheer force of will to keep the focus on climate justice. In recent years, youth activists have called our bluff: One cannot say that efforts to tackle the climate emergency are sufficient when politicians do little more than talk. But the IRA’s passage means that – at this late hour in the fight against global warming – we can prepare for forthcoming meetings with something new and tangible in hand. The US is the largest historical emitter of planet-warming gases and in recent years has been one of the main laggards in international fora aimed at addressing the problem. But the IRA keeps the Americans in the game in the run-up to this year’s international climate talks."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Charles Van Doren, who was later a senior editor of Britannica, said the ideal encyclopedia should be radical -- it should stop being safe. But if you know anything about the history of Britannica since 1962, it was anything but radical: still a very completely safe, stodgy type of encyclopedia. Wikipedia, on the other hand, begins with a very radical idea, and that's for all of us to imagine a world in which every single person on the planet is given free access to the sum of all human knowledge. And that's what we're doing. So Wikipedia -- you just saw the little demonstration of it -- it's a freely licensed encyclopedia. It's written by thousands of volunteers all over the world in many, many languages. It's written using wiki software -- which is the type of software he just demonstrated -- so anyone can quickly edit and save, and it goes live on the Internet immediately. And everything about Wikipedia is managed by virtually an all-volunteer staff. So when Yochai is talking about new methods of organization, he's exactly describing Wikipedia. And what I'm going to do today is tell you a little bit more about how it really works on the inside. So Wikipedia's owned by the Wikimedia Foundation, which I founded, a nonprofit organization. And our goal, the core aim of the Wikimedia Foundation, is to get a free encyclopedia to every single person on the planet. And so, if you think about what that means, it means a lot more than just building a cool website. We're really interested in all the issues of the digital divide, poverty worldwide, empowering people everywhere to have the information that they need to make good decisions. And so we're going to have to do a lot of work that goes beyond just the Internet. And so that's a big part of why we've chosen the free licensing model, because that empowers local entrepreneurs or anyone who wants to -- they can take our content and do anything they like with it -- you can copy it, redistribute it -- and you can do it commercially or non-commercially. So there's a lot of opportunities that are going to arise around Wikipedia all over the world.", "cs": "V roce 1962 prohlásil Charles Van Doren, pozdější hlavní editor Encyclopædie Britannicy, že ideální encyklopedie má být radikální – má přestat být bezpečná. Víte-li ale něco o historii Britannicy od roku 1962, je čímkoli, nikoliv však radikálním: stále naprosto bezpečná, nezáživná encyklopedie. Wikipedie naopak začíná s velmi radikální myšlenkou a sice, abychom si všichni představili svět, ve kterém je každému jednotlivci na zeměkouli dán volný přístup k sumě všeho lidského vědění. A to děláme. Takže Wikipedie - viděli jste jen její malou ukázku - je encyklopedie s volnou licencí. Píší ji tisícovky dobrovolníků po celém světě v mnoha, mnoha jazycích. Píší ji za použití Wiki softwaru - to je druh softwaru, který tu už někdo ukázal, takže kdokoli může rychle editovat a ukládat, a hned je to dostupné na Internetu. Vše kolem Wikipedie spravují fakticky samí dobrovolníci. Když mluví Yochai o nových metodách organizace, popisuje přesně Wikipedii. Já vám dnes povím trochu něco víc o tom, jak funguje zevnitř. Wikipedii vlastní nadace Wikimedia Foundation, kterou jsem založil, Tím hlavním cílem nadace je dostat encyklopedii, která je zdarma, ke každému jednotlivci na zemi. A když tak přemýšlíte o tom, co to znamená, tak to znamená mnohem víc, než jen vytvořit parádní webovku. Jde nám opravdu o všechny problémy digitální propasti, celosvětové chudoby a umožnit tak všude lidem, aby měli informace, které potřebují ke správným rozhodnutím. Budeme tak muset udělat hodně práce, která překračuje pouhý Internet. Hlavně proto jsme zvolili model volné licence, protože ta umožňuje lokálním podnikavcům - či komukoli, kdo chce, aby si vzal náš obsah a udělal s ním, cokoli se mu líbí - může ho zkopírovat, nově rozdělit a může to udělat komerčně nebo nekomerčně. Kolem Wikipedie tedy vznikne hodně příležitostí po celém světě."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak (opět) nově koncipovat Světovou banku MADRID – V době, kdy se o funkci příštího prezidenta Světové banky ucházejí poslední tři kandidáti – nigerijská ministryně financí Ngozi Okonjová-Iwealaová, bývalý kolumbijský ministr financí José Antonio Ocampo a kandidát navržený Spojenými státy, prezident Dartmouthské univerzity Jim Yong Kim –, je možná vhodná příležitost podívat se na věci s odstupem a zhodnotit celkovou trajektorii banky. Nebude-li mít totiž příští prezident jasnou vizi budoucího směřování této instituce a zároveň dostatečnou váhu, aby odolal jejím vnitřním tlakům, pohltí ho spletitá mašinerie banky a její těžkopádné procesy. Svět zaměřuje pozornost na porovnávání silných stránek a kvalifikace všech tří kandidátů, zejména jejich zdatnosti v oblasti ekonomie a financí. Skutečným úkolem je však poskytnout Světové bance takový směr, který bude odrážet současnou podobu světa, a podle toho přenastavit její nástroje. Nový kurz nevyhnutelně závisí zčásti i na uznání, že ekonomika a finance jsou sice nedílnými prvky všech oblastí činnosti banky, ale nejsou už jejími hlavními tahouny. Tradičními instrumenty Světové banky byly (a stále jsou) nízko úročené půjčky, bezúročné úvěry a granty. Jádro filozofie banky však spočívalo a spočívá v půjčování na úrok středněpříjmovým zemím a přesměrovávání takto získaných prostředků do nejchudších zemí, které mají nárok žádat o pomoc. Protože však banka váže své půjčky na další podmínky, ztrácí konkurenceschopnost tváří v tvář přehršli aktérů, veřejných i soukromých, jimiž se to na rozvojové scéně jen hemží. Z banky se mezitím stává životně důležitý – ba přímo nepostradatelný – zdroj odbornosti a technické pomoci, jakož i poskytovatel globálních veřejných statků. Banka musí na těchto silných stránkách stavět a být ochotná chápat realitu v zemích svých klientů, místo aby jen kázala, a musí nacházet rovnováhu mezi svou činností orientovanou na státy a svými globálními rolemi. V době, kdy objem půjček slábne a zachovává se jen pro nejchudší země, si banka musí osvojit strukturu centra, do něhož se sbíhají paprsky, která je typická pro strategickou poradenskou společnost nebo též „vědomostní banku“. Organizace musí přeformulovat svou misi a odpoutat se od představy, že je „bankou Západu“, „bankou zemí BRICS“ nebo že je koneckonců vůbec bankou.", "en": "Reinventing the World Bank, Again MADRID – With three nominees now in the running to become the World Bank’s next president – Nigerian Finance Minister Ngozi Okonjo-Iweala, former Colombian Finance Minister José Antonio Ocampo, and the United States’ nominee, Dartmouth College President Jim Yong Kim – this is the moment to step back and assess the Bank’s trajectory. Unless the Bank’s next president has a clear vision of the way ahead, and the gravitas to withstand the institution’s internal pressures, he or she will be swallowed up by its complex machinery and unwieldy processes. Global attention has been focused on weighing the three candidates’ strengths and qualifications, particularly their economic and financial credentials. But the real challenge lies in providing direction for the World Bank that reflects the world as it is, and re-calibrating the Bank’s tools accordingly. Inevitably, the new course hinges in part on recognizing that economics and finance, while integral elements of all areas of the Bank’s activities, are no longer the institution’s main drivers. The World Bank’s traditional instruments have been (and still are) low-interest loans, interest-free credits, and grants. But the Bank’s core philosophy has rested on lending, with interest, to middle-income countries and channeling the ensuing funds to the poorest countries eligible for assistance. Today, owing to the conditionality of its loans, the Bank is losing competitiveness vis-à-vis the plethora of actors, both public and private, that crowd the development scene. Meanwhile, the Bank is emerging as a vital – indeed, indispensable – source of expertise and technical assistance, as well as a provider of global public goods. Building on these strengths, the Bank must be willing to understand its client countries’ realities, rather than pontificate, and to balance its country-based work with its global roles. While lending is progressively thinned out and retained only for the poorest countries, the Bank must adopt the lean hub-and-spoke structure of a strategic consultancy or a “knowledge bank.” The organization must reformulate its mission, moving away from the idea of being the “West’s Bank,” the “BRICS’ Bank,” or, for that matter, a bank at all."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V letech 2008 a 2009 kupovali Číňané vládní dluhopisy USA tempem 17 miliard dolarů měsíčně. V listopadu 2009 ale Čína obrátila. Během prvních sedmi měsíců roku 2010 nejenže od dalších nákupů cenných papírů vydaných vládou USA upustila, ale dokonce začala některé z držených prodávat. Každý měsíc Čína prodala americké vládní dluhopisy v čistém objemu asi sedmi miliard dolarů. Je naprosto pochopitelné, že Američané mají nervy nadranc. Záskok zjednala londýnská City, která své nákupy, jež v letech 2008 a 2009 dosahovaly jen asi jedné miliardy dolarů měsíčně, zvýšila během prvních sedmi měsíců letošního roku na 28 miliard dolarů v průměru. Jelikož Velká Británie je sama velkým dovozcem kapitálu, lze předpokládat, že City tyto cenné papíry nedrží, ale pouze je restrukturalizuje a prodává do světa pod novým názvem a s londýnským razítkem. Přestože se Čína stáhla z financování americké vlády, zůstává světově největším čistým vývozcem kapitálu, což je pozice, kterou zastává už od roku 2006.V letech 2007 a 2008 Čína exportovala v průměru zhruba 400 miliard dolarů kapitálu ročně. Lví podíl z tohoto kapitálu získaly USA, které tehdy potřebovaly roční kapitálové importy ve výši 800 miliard dolarů, aby kompenzovaly téměř naprosté zastavení soukromých úspor. Neochota Číňanů ke spotřebě dala Američanům na mnoho let možnost stavět si nové domy za vypůjčené peníze a udržovat spotřebu na úrovni, již americká ekonomika nebyla schopná financovat ze svého. Jistěže, Číňané se vždy stranili financování soukromých realit v USA. Kupovali pouze vládní cenné papíry a sekuritizované realitní instrumenty emitované zpola veřejnými orgány Fannie Mae a Freddie Mac. Přímé financování realit skrze soukromé kanály pocházelo hlavně z jiných zemí – například z Německa. Čína nicméně pomáhala USA dosahovat vyšší životní úrovně, neboť vládním orgánům zajišťovala peníze, které by jinak musely pocházet od amerických daňových poplatníků. Vzhledem k této historii je poněkud nízké teď Čínu kárat za její politiku směnného kurzu – politiku, která Spojeným státům tak dlouho umožňovala žít si nad poměry. Nízká hodnota žen-min-pi nešla na úkor USA, jak se neustále tvrdí, ale spíš Američanům umožnila snít si svůj americký sen vlastního rodinného domku pro všechny.", "en": "In 2008 and 2009, the Chinese purchased US government bonds at a rate of $17 billion a month. But China reversed course in November 2009. During the first seven months of 2010, China not only refrained from buying any more US government paper, but even began to sell its holdings. Each month, China sold a net sum of about $7 billion in US government bonds. That nerves are now on end in America is perfectly understandable. The City of London has jumped into the breach, increasing its purchases, which in 2008 and 2009 amounted to only about $1 billion monthly, to an average of $28 billion in the first seven months of this year. Since the United Kingdom itself is a large capital importer, we can assume that the City is not holding the paper itself but merely restructuring it and then selling it to the world under a new name and with the London stamp on it. Despite its withdrawal from financing the US government, China remains the world’s largest net capital exporter, a position that it has held since 2006.In2007 and 2008, China exported on average about $400 billion of capital annually. The US, which at the time needed annual capital imports of $800 billion in order to offset the near total cessation of private savings, received the lion’s share of this capital. The unwillingness of the Chinese to consume enabled Americans to build new houses for many years on borrowed money and to maintain a level of consumption that the US economy was unable to finance on its own. To be sure, the Chinese always restrained themselves from private real-estate financing in the US. They bought only government paper and securitized real-estate instruments that were issued by the semi-public bodies Fannie Mae and Freddie Mac. Direct real-estate finance via private channels came mainly from other countries – Germany, for example. Nevertheless, China helped the US to achieve a higher standard of living by making money available to government authorities that would otherwise have had to come from American taxpayers. Given this history, it is a bit shabby to reproach China now for its exchange-rate policy – a policy that enabled the US to live beyond its means for so long. Rather than coming at the expense of the US, as is constantly claimed, it was the renminbi’s low valuation that allowed Americans to dream their American dream of universal homeownership."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In 2004, a Dutch research institute signed a grant agreement with the Commission for a research project on human influenza. In December 2006, the institute turned to the Ombudsman, alleging that the Commission had not paid an instalment of Eur 288 000. The Commission argued that it had not paid the instalment because the institute had not yet delivered an adequate budget table for the project. The Ombudsman inspected the relevant files and noted that the Commission had, in the meantime, sent the necessary explanations to the institute to allow it to submit such a budget table. The Commission subsequently announced that it would unblock the final payment. The Ombudsman commended the Commission for its efforts to assist the institute, pointing out that he considered this manner of dealing with complainants as an example of good administration.3794/2006/FOR  If an inquiry leads to a preliminary finding of maladministration, the Ombudsman tries to achieve a friendly solution whenever possible. Four cases were closed during the year after a friendly solu-If an inquiry leads to a preliminary finding of tion had been achieved. At the end of 2008, 25 proposals for maladministration, the Ombudsman tries to friendly solutions were still under consideration.achieve a friendly solution whenever possible. Ombudsman achieves friendly solution with Commission on Italian state aid case In 1993, an Italian shipping company lodged a complaint with the Commission concerning a Sardinian aid scheme for shipping companies. According to the complainant, the aid scheme discriminated against companies established in Sardinia but having their head offices elsewhere.", "cs": "V roce 2004 podepsal nizozemský výzkumný ústav s Komisí grantovou smlouvu v souvislosti s výzkumným projektem týkajícím se lidské chřipky. V prosinci 2006 se tento ústav obrátil na veřejného ochránce práv s tvrzením, že Komise neuhradila splátku ve výši 288 000 eur. Komise tvrdila, že splátku nezaplatila, protože ústav dosud pro daný projekt nepředložil přiměřenou rozpočtovou tabulku. Veřejný ochránce práv ověřil příslušné spisy a zjistil, že Komise již mezit�m ústavu zaslala potřebné vysvětlení, aby tento mohl takovouto rozpočtovou tabulku předložit. Komise následně oznámila, že uvolní konečnou platbu. Veřejný ochránce práv pochválil Komisi za její úsilí pomoci ústavu a poukázal na to, že tento způsob vyřízení st�žnosti považuje za příklad řádné správní praxe.3794/2006/FOR  Pokud šetření vede k předběžnému zjištění nesprávného úředního postupu, veřejný ochránce práv se snaží pokud možno prosadit smírné řešení. Během roku byly čtyři případy uzavřeny poté, Pokud šetření vede k předběžnému zjištěníco bylo dosaženo smírného řešení. Na konci roku 2008 bylo dosud nesprávného úředního postupu, veřejný ochráncezvažováno 25 návrhů na smírné řešení.práv se snaží pokud možno prosadit smírné řešení. Veřejný ochránce práv dosáhl smírného řešení s Komisí v případu italské státní podpory V roce 1993 podala italská loďařská společnost Komisi st�žnost, která se týkala režimu podpory na Sardinii určeného pro loďařské společnosti. Podle stěžovatele režim diskriminoval společnosti usazené na Sardinii, které měly své ústředí jinde."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Odraz mrtvé kočky NEW YORK – Lehké náznaky, že tempo ekonomického smršťování ve Spojených státech, Číně a dalších částech světa zpomaluje, přivedly mnohé ekonomy k prognóze, že do USA se v druhé půli roku vrátí kladný růst a že k podobnému oživení dojde i v dalších vyspělých ekonomikách. Mezi ekonomy se rýsuje konsenzus, že napřesrok se tempo růstu bude blížit svému trendu ve výši 2,5%. Investoři hovoří o „zelených výhoncích“ oživení a o kladné „druhé derivaci ekonomické aktivity“ (pokračující kontrakce hospodářství je první, zápornou derivací, ale pomalejší tempo naznačuje, že nejhlubší propad je nablízku). Burzy se v důsledku toho začaly v USA i ve světě vzpamatovávat. Trhy zřejmě věří, že světová ekonomika a zpráskané výnosy korporací a finančních firem už rozeznávají světlo na konci tunelu. Jsem přesvědčen, že tento konsenzuální optimismus se neopírá o fakta. Očekávám, že tempo americké kontrakce se sice z -6% v posledních dvou kvartálech sníží, jenže růst USA bude i ve druhém pololetí záporný (kolem -1,5 až -2%), na rozdíl od bujarého konsenzu +2%. Navíc příští rok bude růst tak slabý (0,5 až 1%, oproti konsenzu 2% a víc) a nezaměstnanost tak vysoká (přes 10%), že bude stále panovat pocit recese.", "en": "The Dead Cat Bounce NEW YORK – Mild signs that the rate of economic contraction is slowing in the United States, China, and other parts of the world have led many economists to forecast that positive growth will return to the US in the second half of the year, and that a similar recovery will occur in other advanced economies. The emerging consensus among economists is that growth next year will be close to the trend rate of 2.5%. Investors are talking of “green shoots” of recovery and of positive “second derivatives of economic activity” (continuing economic contraction is the first, negative, derivative, but the slower rate suggests that the bottom is near). As a result, stock markets have started to rally in the US and around the world. Markets seem to believe that there is light at the end of the tunnel for the economy and for the battered profits of corporations and financial firms. This consensus optimism is, I believe, not supported by the facts. Indeed, I expect that while the rate of US contraction will slow from -6% in the last two quarters, US growth will still be negative (around -1.5 to -2%) in the second half of the year (compared to the bullish consensus of +2%). Moreover, growth next year will be so weak (0.5 to 1%, as opposed to the consensus of 2% or more) and unemployment so high (above 10%) that it will still feel like a recession."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mýtus o utlumování fosilních paliv BRUSEL – Otázka, jakým způsobem svět využívá energii, je pro oteplující se planetu horkým tématem a strach ze znečištění a z nedostatku zdrojů vyvolal v oblasti strategií energetické účinnosti faktické „závody ve zbrojení“. Ekonomiky od Evropské unie po Čínu slibují snížit svou energetickou náročnost za pomoci technologických inovací a legislativních změn. Navzdory těmto slibům však Mezinárodní energetická agentura předpovídá vzestup spotřebitelské poptávky po energii nejméně do roku 2040. Jak tedy mohou politici garantovat dodávky v době, kdy světové energetické potřeby rostou? Pokud jde o zásoby, pak se svět hrubě řečeno nemá čeho bát. Po 40 letech obav z výpadků energie jsme vstoupili do éry hojnosti. Potřebujeme se zabezpečit proti falešným interpretacím, nikoliv proti nedostatku zdrojů. Příčinou této interpretace je Římský klub, globální mozkový trust, který v 70. letech rozdmýchal energetickou úzkost svými absurdními proroctvími odvozenými z pochybných modelů. Členové klubu jakožto oddaní stoupenci Thomase Malthuse a Paula Ehrlicha tvrdili, že exponenciální růst přináší věci zlé, zatímco lineární růst dobré. Z této představy se vyvinula předpověď, že do roku 2000 dojde světu ropa. Rozvinuté země toto nesmyslné dogma přijaly, a tím umožnily autoritářským vůdcům v zemích bohatých na zdroje, jako byli Muammar Kaddáfí v Libyi nebo ajatolláh Rúholláh Chomejní v Íránu, nakládat se svými zásobami ropy jako s nástrojem odporu vůči Západu – a zejména vůči jeho podpoře Izraele. To přispělo k ropným šokům v 70. letech a posílilo to mylný pocit, že zásoby uhlovodíků jsou ještě omezenější a nacházejí se převážně na Blízkém východě. Rychlé technologické pokroky, zejména v oblasti průzkumu a schopnosti těžit uhlovodíky na nových místech, nakonec postavily podobné interpretace na hlavu. Dnešní energetická „krize“ nepramení z nedostatku, nýbrž ze strachu ze znečištění. Tento strach však nezpomalil naše zvyklosti na poli průzkumu. Právě naopak: politika a mezinárodní právo, například Úmluva OSN o mořském právu, se adaptují tak, aby umožňovaly nové objevy. Vezměme si například ložisko plynu Rovuma u pobřeží Mozambiku. Dnes tam připravuje těžbu konsorcium mezinárodních firem z různých zemí, jako jsou Itálie a Čína, což bude pro jeden z nejchudších států v Africe znamenat obrovský přínos.", "en": "The Myth of a Fossil Fuel Phase-Out BRUSSELS – How the world uses energy is a hot topic for a warming planet, and fears of pollution and resource strain have produced a virtual arms race of energy-efficiency strategies. From the European Union to China, economies are vowing to reduce their energy intensity with the help of technological innovations and legislative changes. Yet, despite these promises, consumer demand for energy is forecast by the International Energy Agency to rise until at least 2040. With the world’s energy needs growing, how can policymakers guarantee supply? To put it bluntly, the world has nothing to worry about when it comes to reserves. After 40 years of fearing energy shortages, we have entered an era of abundance. We need to guard against false narratives, not scarce resources. The culprit of this storyline is the Club of Rome, a global think-tank that, in the 1970s, spurred energy anxiety with its absurd prophecies derived from questionable models. As devoted followers of Thomas Malthus and Paul Ehrlich, the club argued that bad things come from exponential growth, and good things from linear growth. This idea fueled the prediction that the world would run out of oil by 2000. By adopting this nonsense dogma, developed countries enabled resource-rich authoritarian leaders like Muammar el-Qaddafi in Libya, and Ayatollah Ruhollah Khomeini in Iran, to use their oil reserves as tools to oppose the West – and particularly its support for Israel. This contributed to the oil shocks of the 1970s, and reinforced the erroneous perception that hydrocarbon reserves were even more limited, and largely confined to the Middle East. Rapid advances in technology, particularly in the field of exploration and the ability to extract hydrocarbons in new places, eventually upended such narratives. Today’s energy “crisis” stems not from shortages, but from anxiety over pollution. But this anxiety has not slowed our exploration habits. On the contrary, politics and international law, like the United Nations Convention on the Law of the Sea, have been adapted to enable discovery. Consider, for example, the Rovuma gas field off the coast of Mozambique. Today, a consortium of international companies from countries including Italy and China is preparing production, and one of Africa’s poorest countries is set to reap huge rewards."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Člověku běhá mráz po zádech při pomyšlení na to, jaké ponaučení si americký finanční sektor vezme, pokud po mnohabilionové záchranné injekci proběhnou jen povrchní, bezzubé reformy. A nezvítězí v Číně při rozhodování o politice směnného kurzu opět pobřežní vývozní zájmové skupiny na úkor chudých spotřebitelů ve vnitrozemí? Dalším důvodem ke znepokojení je to, že globální oživení je stále křehké. Američtí i čínští předáci bojují proti krizi nejen mohutnými fiskálními stimuly, ale také hlubokým zásahem do úvěrových trhů. Taková mimořádná fiskální štědrost na účet daňových poplatníků nemůže pokračovat donekonečna. Prezident Světové banky Robert Zoellick právem varoval, že celý tento masivní dočasný stimul je „kostka hroznového cukru“, jejíž účinky nakonec odezní bez hlubších reforem. Jak jsem prohlásil už před časem, finanční injekce a fiskální expanze budou v posledku téměř s jistotou znamenat vyšší úrokové sazby, vyšší daně a dost možná inflaci. Ať už v dobrém či ve zlém, vrátit čas zřejmě možné nebude. Americký spotřebitel, jehož nenasytnost víc než deset let pomáhala roztáčet růst po celém světě, podle všeho konečně přechází na dietu. Kromě přísnějších úvěrů budou americké spotřebitelské výdaje nadále brzdit klesající ceny domů a vysoká nezaměstnanost. Upřímně řečeno, vyšší míra osobních úspor v USA by nebyla špatná. Téměř určitě by přispěla ke snížení rizika brzkého opakování finanční krize. Samozřejmým kandidátem, který by je nahradil, jsou čínští a další asijští spotřebitelé, jejichž ekonomiky se v úhrnu té americké více než vyrovnají. Jsou ale asijské vlády ochotné upustit od svého merkantilistického paradigmatu?", "en": "One shudders to think what lessons the US financial sector will draw if, after the multi-trillion dollar bailout, there are only superficial, toothless reforms. And will China’s coastal export interests again prevail in exchange rate policy decisions, at the expense of poor inland consumers? Another reason to worry is that the global recovery is still fragile. US and Chinese leaders have fought the crisis with not only massive fiscal stimulus, but also deep intervention into credit markets. Such extraordinary fiscal largesse, all at taxpayers’ expense, cannot continue indefinitely. World Bank President Robert Zoellick has rightly warned that all this massive temporary fiscal stimulus is a “sugar high” that will ultimately pass without deeper reforms. As I have argued before, the endgame to the financial bailouts and fiscal expansion will almost certainly mean higher interest rates, higher taxes, and, quite possibly, inflation. For better or for worse, it may not be possible to turn back the clock. The US consumer, whose gluttony helped fuel growth throughout the world for more than a decade, seems finally set to go on a diet. In addition to tighter credit, falling home prices and high unemployment will continue to put a crimp on US consumer spending. Frankly, higher US personal saving rates would not be a bad thing. It would almost certainly help reduce the risk of an early repeat of the financial crisis. The obvious candidates to replace them are Chinese and other Asian consumers, whose combined economies are more than equal to that of the US. But are Asian governments prepared to abandon their mercantilist paradigm?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "USA desítky let financují násilí, v Afghánistánu vyzbrojily a vycvičily mudžahedíny pro boj proti Sovětům (čímž v podstatě vytvořily předchůdce al-Káidy), v 80. letech přiživovaly irácko-íránskou válku, v roce 2003 podnikly invazi do Iráku, od roku 2011 se snaží svrhnout Asada a v posledních letech provedly bezpočet útoků bezpilotními letouny. Skutečnost, že džihádistické teroristické útoky na Západě jsou relativně novým jevem a dochází k nim teprve asi jednu generaci, naznačuje, že jsou důsledkem – nebo přinejmenším prodloužením – blízkovýchodních válek. Až na několik málo výjimek došlo k těmto útokům v zemích, které se účastnily Západem vedených vojenských operací v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii po roce 1990. I sami teroristé dávají svým činům politický kontext, třebaže jim málokdy nasloucháme; výroky teroristů se v reportážích obvykle zmiňují jen stručně, pokud vůbec. Skutečnost je však taková, že téměř každý teroristický útok na Západě nebo proti západním ambasádám či představitelům doprovázelo oznámení, že jde o odplatu za vměšování se Západu na Blízkém východě. Teroristé z Paříže poukazovali na francouzské operace v Sýrii. Počínání Západu samozřejmě ani v nejmenším neospravedlňuje islamistický terorismus. Připomínám ho proto, abych jasně ukázal, co islamistický terorismus na Západě pro teroristy představuje: rozšířenou frontu blízkovýchodního násilí. Západ se o vytvoření této fronty do značné míry zasloužil, když vyzbrojoval jím preferované aktéry, sváděl války v zastoupení a zmařil zcela neúnosný počet životů civilistů. Skoncování s terorem radikálního islámu bude vyžadovat ukončení západních válek o kontrolu nad Blízkým východem. Naštěstí se ropná éra postupně chýlí ke konci. Měli bychom tento konec uspíšit: klimatická bezpečnost bude vyžadovat, abychom ponechali většinu ložisek fosilních paliv v zemi. A ani ostatní zpozdilé motivy západního vměšování se dávno neplatí. Velká Británie už nepotřebuje chránit své obchodní trasy do koloniální Indie a USA už nepotřebují mít okruh vojenských základen, aby udržely na uzdě Sovětský svaz. Je načase, aby Západ umožnil arabskému světu vládnout si sám a zvolit si vlastní cestu bez západních vojenských zásahů. A existují povzbudivé důvody věřit, že samosprávný arabský Blízký východ by se v takovém případě moudře rozhodl stát se pokojnou globální křižovatkou a partnerem v oblasti vědy, kultury a rozvoje.", "en": "It has funded violence for decades, arming and training the mujahedeen (in effect building the precursor of Al Qaeda) in Afghanistan to fight the Soviets; stoking the Iraq-Iran War in the 1980s; invading Iraq in 2003; trying to topple Assad since 2011; and waging relentless drone attacks in recent years. The fact that jihadist terrorist attacks in the West are relatively new, occurring only in the last generation or so, indicates that they are a blowback – or at least an extension – of the Middle East wars. With very few exceptions, the countries that have been attacked are those that have been engaged in the post-1990 Western-led military operations in Afghanistan, Iraq, Libya, and Syria. The terrorists themselves cast their actions in political terms, even though we rarely listen; indeed, the terrorists’ words are typically reported only briefly, if at all. But the fact is that almost every terrorist attack in the West or against Western embassies and personnel has been accompanied by the message that it is in retaliation for Western meddling in the Middle East. The Paris terrorists pointed to France’s operations in Syria. To be clear, Western actions do not provide Islamist terrorism with a scintilla of justification. The reason to point out these actions is to make clear what Islamist terrorism in the West represents to the terrorists: Middle East violence on an expanded front. The West has done much to create that front, arming favored actors, launching proxy wars, and taking the lives of civilians in unconscionable numbers. Ending the terror of radical Islam will require ending the West’s wars for control in the Middle East. Fortunately, the Age of Oil is gradually coming to an end. We should make that end come faster: climate safety will require that we leave most fossil-fuel resources in the ground. Nor do the other ancient motives for Western interference apply any longer. The UK no longer needs to protect its trade routes to colonial India, and the US no longer needs a ring of military bases to contain the Soviet Union. It is time for the West to allow the Arab world to govern itself and to choose its path without Western military interference. And there are heartening reasons to believe that a self-governing Arab Middle East would wisely choose to become a peaceful global crossroads and a partner in science, culture, and development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skrytý dluh Ameriky WASHINGTON, DC – Bývalý americký ministr financí Lawrence H. Summers nedávno poznamenal, že „fiskální stimulace je jako droga, vůči níž se vytváří odolnost; k zachování konstantního růstu se dávky deficitů musí zvyšovat“. Lidé jako Summers se schodků obávají, protože pochybují, že peníze, které si vláda půjčuje, se utrácejí tak, aby dlouhodobý růst HDP zvedly nad růst dluhu. Pokud se složení výdajů nezmění, poměr zadlužení k HDP nadále poroste, což by věstilo katastrofu. Jiní takové obavy nesdílejí. Na politické levici nositel Nobelovy ceny Paul Krugman například tvrdí, že v „zemi, která vypadá jako Spojené státy, je dluhová krize principiálně nemožná“. Na pravici John Tamny, editor časopisu Forbes pro politickou ekonomii, říká: „Nedejte na nekonečné řečnění o zkáze, na rozpočtových schodcích skutečně nezáleží.“ Avšak třebaže úsudky nad udržitelností amerického vládního dluhu se liší, obě strany přijímají běžné určování jeho výše jako přesné. To je chyba – a možná katastrofální. Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) nedávno oznámil, že schodek federálního rozpočtu za prvních deset měsíců současného fiskálního roku byl o 116 miliard dolarů vyšší než za stejné období loni. CBO teď odhaduje, že do roku 2020 roční deficit dosáhne bilionu dolarů. To je znepokojující, leč neodráží to krutou pravdu. Roční schodek téměř jistě překonal hranici bilionu dolarů už loni. Abychom pochopili proč, představme si Ameriku jako dům s děravou střechou. Kdybyste chtěli takový dům prodat zájemci, který by nákup financoval hypotékou, federální realitní právo by vyžadovalo, abyste si na dům nechali udělat cenový odhad, který by ukázal, že střecha potřebuje opravy. Zanedbanou údržbu v takovém příběhu nelze přehlížet. Zákon vyžaduje, abyste přiznali a uhradili skryté náklady na opravu střechy. Jinak kupujícího okrádáte. Pravda, na rozdíl od hypotéky, již máte v bilanci, údržbu střechy možná nepovažujete za běžná pasiva. Jenže když ji odkládáte, neznamená to, že to zmizí. Pořád je to reálný dluh – jen se nepromítá do účetnictví. Federální vláda má také dluh, jenž není zaúčtován a o němž není často slyšet.", "en": "America’s Hidden Debt WASHINGTON, DC – Former US Secretary of the Treasury Lawrence H. Summers recently quipped that, “Fiscal stimulus is like a drug with tolerance effects; to keep growth constant, deficits have to keep getting larger.” People like Summers worry about deficits because they doubt that the money the government is borrowing is being spent in ways that will push the long-term growth of GDP above that of the debt. Unless the mix of spending changes, the debt-to-GDP ratio will continue to grow, foretelling disaster. Others do not share such concerns. On the political left, Nobel laureate Paul Krugman, for example, argues that for “a country that looks like the United States, a debt crisis is fundamentally not possible.” On the right, John Tamny, Forbes’ political economy editor, says, “Ignore the endless talk of doom, budget deficits really don’t matter.” But while judgments differ about the sustainability of US government debt, they both accept the standard measure of it as accurate. This is a mistake, and possibly a catastrophic one. The Congressional Budget Office (CBO) recently reported that the federal budget deficit in the first ten months of this fiscal year was $116 billion higher than it was at the same time last year. The CBO is now projecting that the annual deficit will reach $1 trillion by 2020. This is worrying, but it does not reflect the harsh truth. The annual deficit almost certainly surpassed $1 trillion last year. To understand why, think of America as a home with a leaky roof. If you wanted to sell that home to a buyer who is financing the purchase with a mortgage, federal real-estate law would require you to get an appraisal, which would show that the roof needs repairs. In this scenario, your maintenance delays cannot be ignored. The law requires that you disclose and pay for the hidden costs of repairing the roof. Otherwise, you are stealing from the buyer. True, unlike the mortgage on your balance sheet, you may not regard roof maintenance as a current liability. But putting it off doesn’t make it disappear. It is still a real debt – just one that has gone unaccounted for. The federal government also has debt that has not been accounted for, and which one doesn’t often hear about."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za špatný výkon Wall Streetu a amerických regulátorů zaplatily Spojené státy vysokou cenu v podobě poklesu měkké síly spojené s atraktivitou jejich hospodářského modelu, avšak tento úder nemusí být smrtelný, pokud se Americe na rozdíl od Japonska v 90. letech podaří absorbovat ztráty a omezit škody. Světové ekonomické fórum stále hodnotí americkou ekonomiku jako nejkonkurenceschopnější na světě, a to díky pružnosti trhu práce, vyššímu vzdělání, politické stabilitě a otevřenosti vůči inovacím. Širší otázkou je dlouhodobá budoucnost americké moci. Podle nové předpovědi pro rok 2025, kterou připravuje americká Národní zpravodajská rada, bude americká nadvláda „značně snížena“ a jedna z klíčových oblastí přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude v konkurenčním světě budoucnosti méně významná. Nejde ani tak o americký úpadek, jako spíše o „vzestup ostatních“. Síla vždy závisí na kontextu a v dnešním světě je distribuována způsobem připomínajícím složitou trojrozměrnou šachovou partii. Na horní šachovnici je vojenská síla převážně unipolární a pravděpodobně takovou ještě chvíli zůstane. Na prostřední šachovnici je však hospodářská síla již dnes multipolární – hlavními hráči jsou zde USA, Evropa, Japonsko a Čína, avšak na významu získávají i další. Spodní šachovnici představuje sféra transnacionálních vztahů, které překračují hranice mimo kontrolu vlád. Setkáme se zde s řadou různých aktérů: s bankéři, kteří elektronicky převádějí částky přesahující rozpočty většiny států, s teroristy převážejícími zbraně nebo s hackery narušujícími internetový provoz. Patří sem také nové výzvy, jako jsou pandemie nebo klimatické změny. Na této spodní šachovnici je moc široce rozptýlená a nemá smysl zde hovořit o unipolaritě, multipolaritě nebo hegemonii. I po odeznění finanční krize bude pravděpodobným tahounem globalizace závratné tempo technologických změn, avšak politické dopady budou ve světě národních států jiné než ve světě nestátních aktérů. V mezistátní politice se stane nejvýznamnějším faktorem pokračující „návrat Asie“. V roce 1750 žily v Asii tři pětiny světové populace, které se ze tří pětin podílely na světovém hospodářském výkonu. V roce 1900, po průmyslové revoluci v Evropě a Americe, se Asie podílela na světovém výkonu z pouhé jedné pětiny. Do roku 2040 bude nicméně tento světadíl na nejlepší cestě vrátit se ke svému historickému podílu.", "en": "The poor performance of Wall Street and America regulators has cost America a good deal in terms of the soft power of its economic model’s attractiveness, but the blow need not be fatal if, in contrast to Japan in the 1990’s, the US manages to absorb the losses and limit the damage. The World Economic Forum still rates the American economy as the world’s most competitive, owing to its labor-market flexibility, higher education, political stability, and openness to innovation. The larger question concerns the long-term future of American power. A new forecast for 2025 being prepared by the US National Intelligence Council projects that American dominance will be “much diminished,” and that the one key area of continued American superiority – military power – will be less significant in the competitive world of the future. This is not so much a question of American decline as “the rise of the rest.” Power always depends on context, and in today’s world, it is distributed in a pattern that resembles a complex three-dimensional chess game. On the top chessboard, military power is largely unipolar and likely to remain so for a while. But on the middle chessboard, economic power is already multi-polar, with the US, Europe, Japan and China as the major players, and others gaining in importance. The bottom chessboard is the realm of transnational relations that cross borders outside of government control. It includes actors as diverse as bankers electronically transferring sums larger than most national budgets, as well as terrorists transferring weapons or hackers disrupting Internet operations. It also includes new challenges like pandemics and climate change. On this bottom board, power is widely dispersed, and it makes no sense to speak of unipolarity, multipolarity, or hegemony. Even in the aftermath of the financial crisis, the giddy pace of technological change is likely to continue to drive globalization, but the political effects will be different for the world of nation-states and the world of non-state actors. In inter-state politics, the most important factor will be the continuing “return of Asia.” In 1750, Asia had three-fifths of the world population and three-fifths of the world’s economic output. By 1900, after the industrial revolution in Europe and America, Asia accounted for just one-fifth of world output. By 2040, Asia will be well on its way back to its historical share."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Europeanizace Ruska Za necelé čtyři roky prošlo Rusko pozoruhodnými změnami. Stabilizace makroekonomiky je ale jen začátkem. U základů rychlého ekonomického zotavení země stojí vznik obecného souboru základních politických hodnot. Nikdo už nezpochybňuje, že základem hospodářského života je soukromé vlastnictví. Přísná měnová a daňová politika se stala samozřejmostí (tisk peněz na podporu státního rozpočtu byl přitom ještě donedávna přijatelný). Všechny hlavní politické síly (včetně levice) se staví na stranu snižování daní. Ideologické pozůstatky komunistické ekonomiky tak zkrátka odvál čas. Siroký politický konsensus teď umožňuje, aby institucionální změny byly cílenější a důslednější. Konsolidace politických stran dala vládě Ruska poprvé od zahájení postkomunistických reforem stabilní parlamentní většinu. Na rozdíl od ekonomické stabilizace se však ona téměř univerzální pravidla nevztahují na institucionální reformu. V oblasti právního rámce strategického plánu, který vláda předložila v roce 2000 (tzv. Greffův program, pojmenovaný podle ministra hospodářství Germana Greffa), sice došlo k výraznému pokroku, na zásadní průlom se však stále ještě čeká. Z více než stovky reforem, plánovaných na léta 2000 až 2001, jich bylo plně realizováno necelých dvacet. Tempo reforem se dnes mnozí v Rusku snaží urychlit užšími vazbami s Evropskou unií. Stejně jako v případě strategické spojenectví ve válce proti terorismu, které vedlo až jakémusi ,,poločlenství\" Ruska v NATO, je i zde přitažlivost vzájemná. Společná strategie Evropské unie vůči Rusku se v roce 1999 zmiňovala o ,,budoucím zavedení zóny volného obchodu mezi EU a Ruskou federací \". V roce 2001 EU deklarovala ještě mnohem ambicióznější cíl: Společnou evropskou hospodářskou oblast , založenou na postupném přibližování legislativy a standardů EU. Významným krokem k této spolupráci bylo prohlášení Romana Prodiho z minulého týdne, že Rusko se stalo plně rozvinutou ,,tržní ekonomikou\". Společná ekonomická oblast s EU je pro socioekonomickou transformaci Ruska příslibem základních institucionálních vodítek - detailním programem postkomunistické reformy, kterým se řídily reformy v zemích bývalého sovětského bloku ve střední a východní Evropě. Vůbec poprvé od pádu komunismu tak může Rusko formulovat svou vlastní dlouhodobou cestu rozvoje s definovanými kritérii hodnocení politických rozhodnutí. Přizpůsobování evropských standardů ruským podmínkám lze vnímat jako soubor střednědobých strategických úkolů - institucionálních cílů, jež mají být dosaženy v příštích deseti až patnácti letech.", "en": "The Europeanization of Russia In less than four years, Russia has undergone an astonishing sea change. Macroeconomic stabilization is but the start. Underlying the economy's rapid recovery is the emergence of a common set of fundamental political values. No one questions whether private property should be the basis of economic life. Tight monetary and fiscal policies are now de rigueur (until quite recently printing money to finance the budget deficit was widely considered acceptable). All major political forces (even of the left) support reducing taxes. In short, the ideological vestiges of communist economics have been swept away. The achievement of broad political consensus means that institutional change can now become more purpose-oriented and consistent. Indeed, the consolidation of political parties has given Russia's government a stable parliamentary majority for the first time since the postcommunist transition began. But, unlike economic stabilization, near-universal rules do not apply to institutional reform. While there has been noticeable progress on the legal framework of the strategic plan that the government unveiled in 2000 (the so-called \"Gref Program,\" named after Economics Minister German Greff), a breakthrough has yet to be achieved. Of more than one hundred reforms planned for 2000-2001, little more than a dozen were fully implemented. Many in Russia now seek to accelerate the pace of reform by pursuing closer ties with the EU. Just as the global strategic realignment that has marked the war against terrorism led to quasi-membership for Russia in NATO, the attraction is mutual. The EU's Common Strategy on Russia referred in 1999 to \"the future establishment of an EU-RF free-trade area .\" By 2001, the EU declared an even more ambitious goal: a Common European Economic Area based on gradual approximation of EU legislation and standards. Romano Prodi's declaration last week that Russia was now a fully-fledged \"market economy\" is a step toward this cooperative notion. A common economic area with the EU promises to provide fundamental institutional guidelines for Russia's socioeconomic transformation - a blueprint of postcommunist reform that has driven reforms in the former Soviet bloc countries of Central and Eastern Europe. For the first time since communism's collapse, Russia can formulate its own long-term development path - one with defined criteria for appraising policy decisions. Adapting European standards to Russian conditions can now be viewed as a set of medium-term strategic targets - institutional objectives to be achieved within the next 10-15 years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatřetí, Smlouva zavádí větší otevřenost a transparentnost EU. Občané si přejí, aby pravomoci byly jasně definované a aby se rozhodovalo otevřeně a srozumitelným způsobem. Mnozí lidé si zoufají, když musí hledat cestu v bludišti současných smluv EU a bezpočtu jejich změn. Mimo Brusel jen málokdo dokáže vysvětlit strukturu založenou na „pilířích\" a rozdíl mezi Unií a Společenstvím. Ústava odsouvá tuto komplikovanost do dějin. Zajistí lidem také mnohem lepší dostupnost úředních informací, neboť rozšiřuje právo přístupu k dokumentům všech institucí a orgánů. Konečně, Smlouva Evropu zefektivní. To je nezbytné, máme-li se úspěšně vypořádat s problémy, jež ovlivňují životy lidí. Dvě témata, jež lidé považují za zásadní, jsou silnější evropské hospodářství (víc pracovních příležitostí a silnější růst) a větší bezpečnost (omezení přeshraniční kriminality). Při řešení těchto problémů jsou na sobě evropské země vzájemně silně závislé. Lidé se spoléhají na Evropu, že bude jednat. Avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí EU musí být často přijata jednomyslně, může to být velmi těžké. Navíc často chybí prostředky účinné spolupráce. Právě v této oblasti Smlouva zavádí zásadní zlepšení, která nám umožní efektivněji spolupracovat, abychom dosáhli společných cílů. Souhrnně řečeno, Ústavní smlouva pevně do zákona vepisuje základní práva a dále posiluje demokratičnost, transparentnost a efektivnost EU. Díky tomu je přínosem pro všechny - pro ty, kdo očekávají silnější spolupráci a konkrétnější výsledky práce Unie, ale i pro ty, kdo mají obavy z přílišného vměšování Evropy do věcí, jež členské státy dokážou lépe řešit samy. Příští rok oslavíme 60 let míru ve velké části Evropy. Z takto dlouhého období vzájemného souladu, během něhož došlo k nesmírnému růstu prosperity, jsme se nikdy dříve v historii netěšili. Demokracie zakořenila téměř ve všech koutech Evropy a Evropané jsou dnes mnohem svobodnější při rozhodování, kde a jak chtějí žít, pracovat a studovat. Za tyto úspěchy z velké části vděčíme evropské spolupráci. Ústavní smlouva je odrazem našeho přání pokračovat ve stejném duchu a nadále pracovat společnými silami. Chceme znovu potvrdit svou věrnost životu bez válek a nespravedlnosti a oddanost svobodě, jež je nám tak drahá. Ústavní smlouva představuje pevné základy pro naši společnou budoucnost.", "en": "Third, the Treaty makes the EU more open and more transparent. Citizens want powers to be clearly defined and decisions to be taken openly in a way that they can understand. Many people despair of finding their way through the maze of current EU treaties and their numerous amendments. Outside Brussels, few people can explain the \"pillar\" structure and the distinction between the Union and the Community. The Constitution consigns these complexities to history. It also gives people far greater access to official information, extending their right of access to documents from all institutions, organs, and bodies. Finally, the Treaty will make Europe more effective. This is essential if the issues that affect people's lives are to be tackled successfully. Two themes that people consider crucial are a stronger European economy (more jobs and more growth) and greater security (reducing cross-border crime). European countries are heavily reliant on each other in addressing these issues. People are counting on Europe to take action. But, because EU decisions often have to be taken unanimously, this can be difficult. Moreover, the means to work together effectively are often lacking. The Treaty introduces major improvements here, enabling us to work together more effectively to achieve our aims. In sum, the Constitutional Treaty firmly enshrines fundamental rights in law, and also makes the EU more democratic, more transparent, and more effective. This makes it a good deal for everyone - for people who expect more cooperation and more concrete results from the Union, but also for those concerned about excessive interference by Europe in questions that can be better dealt with by the member states themselves. Next year, we will celebrate 60 years of peace across a large part of Europe. Never before in our history have we enjoyed such a long period of concord, a period that has seen an enormous growth in prosperity. Democracy has taken root in almost every corner of Europe, and Europeans now have far greater freedom to live, work, and study where and how they wish. These achievements are largely due to European cooperation. The Constitutional Treaty is a reflection of our wish to continue in the same vein, to carry on working together. We want to reaffirm our commitment to a life without war and injustice, and to the freedom that we hold so dear. The Constitutional Treaty provides solid foundations for our shared future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Another thing we can do is take the same set of puzzle pieces, such as the ones derived from everyday images, and use them to reconstruct many different kinds of source images. So in our simulations, we pretend a black hole looks like astronomical non-black hole objects, as well as everyday images like the elephant in the center of our galaxy. When the results of our algorithms on the bottom look very similar to the simulation's truth image on top, then we can start to become more confident in our algorithms. And I really want to emphasize here that all of these pictures were created by piecing together little pieces of everyday photographs, like you'd take with your own personal camera. So an image of a black hole we've never seen before may eventually be created by piecing together pictures we see all the time of people, buildings, trees, cats and dogs. Imaging ideas like this will make it possible for us to take our very first pictures of a black hole, and hopefully, verify those famous theories on which scientists rely on a daily basis. But of course, getting imaging ideas like this working would never have been possible without the amazing team of researchers that I have the privilege to work with. It still amazes me that although I began this project with no background in astrophysics, what we have achieved through this unique collaboration could result in the very first images of a black hole. But big projects like the Event Horizon Telescope are successful due to all the interdisciplinary expertise different people bring to the table. We're a melting pot of astronomers, physicists, mathematicians and engineers. This is what will make it soon possible to achieve something once thought impossible. I'd like to encourage all of you to go out and help push the boundaries of science, even if it may at first seem as mysterious to you as a black hole. Thank you. (Applause)", "cs": "Další věcí, kterou můžeme udělat, je vzít stejnou skupinu dílků, jako jsou ty odvozené od každodenních obrázků, a použít je k rekonstrukci mnoha různých druhů zdrojových obrázků. Pak v našich simulacích předstíráme, že černá díra vypadá jako jiné astronomické objekty, stejně jako každodenní obrázky, jako třeba slon uprostřed naší galaxie. Když výsledky našich algoritmů ve spodní části vypadají velmi podobně jako skutečná simulace v horní části, pak můžeme více důvěřovat našim algoritmům. A ráda bych tady chtěla zdůraznit, že všechny tyto obrázky byly vytvořeny spojením malých kousků každodenních fotografií, které byste mohli pořídit vlastním foťákem. Proto obrázek černé díry, kterou jsme nikdy neviděli, může být nakonec vytvořen spojením obrázků, které vídáme pořád, jako například lidí, budov, stromů, koček a psů. Nápady zobrazování, jako jsou tyto, nám umožní pořídit vůbec první obrázky černé díry a, doufejme, ověřit ty slavné teorie, na které vědci spoléhají na denní bázi. Ale, samozřejmě, uvedení takových nápadů do praxe by nikdy nebylo možné bez úžasného týmu vědců, se kterými mám možnost spolupracovat. Stále mě fascinuje, že, ačkoliv jsem začala tento projekt bez základů v astrofyzice, to, co jsme dokázali skrze tuto unikátní spolupráci, může vyústit ve vůbec první obrázky černé díry. Ale velké projekty, jako je Teleskop Horizontu Událostí, jsou úspěšné díky veškerým mezioborovým zkušenostem, kterými jednotliví lidé přispívají. Jsme jeden velký kotel astronomů, fyziků, matematiků a inženýrů. To je to, co brzo umožní dosáhnout něco, co dříve nebylo ani myslitelné. Ráda bych vás všechny povzbudila, abyste vyšli ven a pomohli posunout hranice vědy, ačkoliv se na první pohled můžou zdát stejně tajemné, jako je černá díra. Děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Majitelé nemovitostí například podepisovali se stavebními firmami cash-back smlouvy, aby vyvolali zdání vyšší hodnoty domu a získali vyšší úvěr, přičemž odměny makléřů se přičítaly k hypotékám a k vykazované hodnotě domu. Lidé s nízkými příjmy, u nichž se nedalo očekávat, že úvěr někdy splatí, dostávali takzvané „NINJA úvěry“ (NINJA je složenina prvních písmen termínu „No income, no job, no assets“ – „Žádný příjem, žádné zaměstnání, žádná aktiva“.) Toto neuvážené a nezodpovědné chování se velmi rozmohlo. USA budou muset reorganizovat svůj systém hypotečního financování, aby se vyhnuly socialistické pasti, do které spadly. Minimální reformou by bylo přinutit banky, aby si v účetních rozvahách ponechaly určitý podíl cenných papírů, které samy emitují. Tímto způsobem by se podílely na ztrátách, kdyby u těchto cenných papírů nenastalo plnění – a získaly by tak silnou motivaci dodržovat přísné standardy hypotečního úvěrování. Ještě lepším řešením by bylo vydat se evropskou cestou: zbavit se úvěrů bez zodpovědnosti dlužníka a rozvinout systém financí založený na zástavních listech, jako jsou německé Pfandbriefe . Není-li takový dluhopis plněn, lze emitující banku žalovat. Pokud banka zbankrotuje, má držitel zástavního listu přímou pohledávku vůči majiteli nemovitosti, který se nemůže vyhnout platbě tím, že jednoduše odevzdá klíče od domu. A pokud zbankrotuje majitel nemovitosti, lze dluh umořit z prodeje domu. Od založení Pruska v roce 1769 za vlády Fridricha II. Velikého se to ovšem nestalo jedinému Pfandbriefu . Na rozdíl od finančního haraburdí, které v posledních letech chrlily USA, jsou zástavní listy cenným papírem hodným toho jména.", "en": "For example, homeowners signed cash-back contracts with builders to feign a higher home value and receive bigger loans, and brokers’ fees were added to mortgages and the reported values of homes. Low-income people who could not be expected ever to repay their loans were given so-called NINJA credits: “No income, no job, no assets.” Such reckless and irresponsible behavior abounded. The US will have to reinvent its system of mortgage finance in order to escape the socialist trap into which it has fallen. A minimal reform would be to force banks to retain on their balance sheets a certain proportion of the securities that they issue. That way, they would share the pain if the securities are not serviced – and thus gain a powerful incentive to maintain tight mortgage-lending standards. An even better solution would be to go the European way: get rid of non-recourse loans and develop a system of finance based on covered bonds, such as the German Pfandbriefe . If a Pfandbrief is not serviced, one can take the issuing bank to court. If the bank goes bankrupt, the holder of the covered bond has a direct claim against the homeowner, who cannot escape payment by simply returning his house key. And if the homeowner goes bankrupt, the home can be sold to service the debt. Since their creation in Prussia in 1769 under Frederick the Great, not a single Pfandbrief has defaulted. Unlike the financial junk pouring out of the US in recent years, covered bonds are a security that is worthy of the name."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jejich náhled na celkový vliv na hladiny zaměstnanosti v jejich odvětví byl povětšinou pozitivní – za předpokladu, že se v jejich vlastním sektoru i na trhu práce obecně dokážou rychle rozvíjet nové dovednosti pracovních sil. Jelikož dnes technologie sílící měrou přebírají práci založenou na znalostech, kognitivní dovednosti, které jsou jádrem dnešních vzdělávacích soustav, zůstanou sice důležité, ale podstatný význam získají také behaviorální a nekongnitivní dovednosti potřebné ke spolupráci, inovacím a řešení problémů. Současné školy a univerzity, jimž vévodí hluboce individualistické a z podstaty soupeřivé přístupy, je potřeba přetvořit tak, aby se soustředily na schopnost učit se a na dovednosti potřebné ke spolupráci s ostatními. Nepostradatelné pro podniky napříč všemi sektory budou jedinečně lidské dovednosti jako schopnost pracovat v týmech, pěstovat vztahy a vnímat kulturní ohledy, a proto se musí stát stěžejní složkou vzdělávání budoucích generací. Navíc vzhledem k tomu, že se vzdělávání stává celoživotním úsilím, podniky musí znovu promyslet svou úlohu v zajišťování konkurenceschopných pracovních sil. Některé společnosti už si to uvědomily a investují do průběžného učení, rekvalifikací a školení svých zaměstnanců. Většina zaměstnavatelů přesto stále očekává, že ze škol, univerzit a jiných společností převezmou předem vyškolené talenty. Podnikatelský sektor bude muset čím dál častěji spolupracovat s pedagogy a vládami, aby vzdělávacím soustavám pomohl držet krok s potřebami trhu práce. Vzhledem k rychlým změnám v souborech dovedností nezbytných pro mnohá povolání musí podniky přesměrovat investice do školení zaměstnanců a celoživotního učení, zejména proto, že do řad pracovních sil nastupuje generace narozená kolem přelomu tisíciletí a hledá smysl a rozmanité zkušenosti, kde jejich předchůdci hledali plat a stabilitu.", "en": "Their view of the overall impact on employment levels in their industries was for the most part positive – provided that new workforce skills can be developed rapidly in their own sectors and in the labor market more broadly. As technology increasingly takes over knowledge-based work, the cognitive skills that are central to today’s education systems will remain important; but behavioral and non-cognitive skills necessary for collaboration, innovation, and problem solving will become essential as well. Today’s schools and universities, which are dominated by approaches to learning that are fundamentally individualistic and competitive in nature, must be redesigned to focus on learning to learn and acquiring the skills needed to collaborate with others. Uniquely human skills, like being able to work in teams, manage relationships, and understand cultural sensitivities will become vital for businesses across all sectors and must become a core component of future generations’ education. Moreover, with education increasingly becoming a lifelong pursuit, businesses must rethink their role in providing for a competitive workforce. Some companies have already grasped this and are investing in their employees’ continuous learning, re-skilling, and up-skilling. Yet most employers still expect to obtain pre-trained talent from schools, universities, and other companies. Business will increasingly have to work with educators and governments to help education systems keep up with the needs of the labor market. Given rapid change in the skill sets required for many occupations, business must redirect investment to on-the-job training and lifelong learning, particularly as millennials enter the workforce, seeking purpose and diversity of experience where their predecessors sought remuneration and stability."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Abychom nabídli alespoň jeden příklad: celosvětové dopady úmrtí rodiček a novorozenců se odhadují na 15 miliard amerických dolarů ročně kvůli ztracené produktivitě. A přesto kdykoli uhodí zlé časy, zdravotnické výdaje jsou často mezi prvními, které se škrtají. Za minulých recesí nejlepší péče obvykle směřovala k majetným, zejména v rozvojových ekonomikách; chudí se o sebe velice často museli postarat sami. Sociální a ekonomické zdraví každé společnosti však závisí na tělesném zdraví všech jejích členů. Když vlády seškrtávají primární zdravotní péči pro své chudší občany, vysokou cenu nakonec zaplatí celá společnost. Velké části Afriky, Latinské Ameriky a Asie se dodnes nezotavily z chyb, jež byly napáchány za minulých hospodářských poklesů. Nic není důležitější než investovat do zdraví matek. Zejména v chudších zemích ženy tvoří předivo společnosti. Neúměrně dřou, obdělávají půdu, nosí vodu, vychovávají a vzdělávají děti a pečují o nemocné. Investovat do zdraví matek by tudíž mělo být prioritou. Ze všech Rozvojových cílů tisíciletí se však právě zlepšování zdravotního stavu matek naplňuje nejpomaleji. V důsledku toho celosvětová úmrtnost v roce 2005 činila 400 zemřelých rodiček na 100 tisíc živě narozených dětí – téměř žádná změna oproti roku 1990. V Africe je tento poměr 900 na 100 tisíc. Krutá realita za těmito čísly je následující: matky, velice často mladé, umírají kvůli nedostupnosti toho, co většina z nás v jedenadvacátém století pokládá za samozřejmost, totiž finančně dosažitelné zdravotní péče. Zdravotní péče o matky je rovněž barometrem toho, jak dobře funguje zdravotnický systém. Mají-li ženy možnost využít nemocnic a klinik, je méně pravděpodobné, že při porodu zemřou. Tyto nemocnice a kliniky pak zároveň ulehčují břemeno nemocí a úmrtí i z jiných příčin. Neschopnost uvolnit zdroje a shromáždit politickou vůli s cílem ukončit tuto nesmyslnou tragédii by byla neomluvitelná. Na tolika jiných frontách jsme dosáhli pokroku. Jen několik let nás dělí od skoncování s úmrtími na malárii. Masové očkování do značné míry vykořenilo obrnu. Díky novým programům perorální rehydratace a kvalitnější vodě a hygieně jsme zaznamenali výrazná zlepšení v léčbě úplavice a dalších parazitických onemocnění, což v letech 1990 až 2007 přispělo k 27% poklesu úmrtnosti dětí do pěti let.", "en": "To offer but one example: the global impact of maternal and newborn deaths has been estimated at US$15 billion a year in lost productivity. And yet, when hard times hit, spending on health is often among the first things to be cut. During past recessions, especially in developing economies, the best care has tended to go to the wealthy; the poor, too often, have been left to fend for themselves. But the social and economic health of any society depends on the physical health of all its members. When governments cut back on primary health care for their poorer citizens, the entire society ultimately pays a high price. Today, large parts of Africa, Latin America, and Asia have still not recovered from mistakes made during previous economic downturns. Nothing is more important than investing in maternal health. In the poorest countries, especially, women make up the fabric of society. Disproportionately, they farm the land, carry the water, raise and educate the children, and care for the sick. Investing in maternal health should thus be a high priority. Yet, of all the Millennium Development Goals, maternal health is the slowest to be achieved. As a result, worldwide mortality rates in 2005 were 400 maternal deaths per 100,000 live births – barely changed since 1990. In Africa, the ratio is 900 per 100,000. The harsh reality behind these figures is this: mothers, very often young, are dying for lack of what most of us take for granted in the twenty-first century – access to affordable health care. Maternal health care is also a barometer of how well a health system functions. If women have access to hospitals and clinics, they are less likely to die in childbirth. These hospitals and clinics in turn reduce the burden of illness and deaths from other causes as well. Failure to mobilize the resources and muster the political will to put an end to this senseless tragedy would be unforgivable. We have made progress on so many other fronts. We are within a few years of ending deaths from malaria. Mass immunization has largely eliminated polio. Thanks to new programs of oral rehydration and improved water and sanitation, we have seen marked gains in treating dysentery and other parasitic diseases, contributing to a 27% decline between 1990 and 2007 in mortality rates for children under five."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If I change this and take GDP per capita instead of family income, and I turn these individual data into regional data of gross domestic product, and I take the regions down here, the size of the bubble is still the population. And you have the OECD there, and you have sub-Saharan Africa there, and we take off the Arab states there, coming both from Africa and from Asia, and we put them separately, and we can expand this axis, and I can give it a new dimension here, by adding the social values there, child survival. Now I have money on that axis, and I have the possibility of children to survive there. In some countries, 99.7% of children survive to five years of age; others, only 70. And here, it seems, there is a gap between OECD, Latin America, East Europe, East Asia, Arab states, South Asia and sub-Saharan Africa. The linearity is very strong between child survival and money. But let me split sub-Saharan Africa. Health is there and better health is up there. I can go here, and I can split sub-Saharan Africa into its countries. And when it bursts, the size of each country bubble is the size of the population. Sierra Leone down there, Mauritius is up there. Mauritius was the first country to get away with trade barriers, and they could sell their sugar, they could sell their textiles, on equal terms as the people in Europe and North America. There's a huge difference [within] Africa.", "cs": "Pokud graf změním, místo rodinného příjmu zadám HDP na obyvatele a změním tato individuální data na data regionální, přičemž ty regiony umístím sem dolů - velikost bubliny pořád odpovídá populaci. Takže zde máte OECD, tady subsaharskou Afriku, také oddělíme arabské státy, jak z Afriky, tak z Asie, a umístíme je zvlášť, a teď rozšíříme tuto osu, můžu jí přidat další dimenzi, přidáním společenských hodnot, dětskou úmrtnost. Na této ose tedy máme HDP a na této pravděpodobnost přežití dětí. V některých zemích se pěti let dožije 99,7 procenta dětí, v jiných pouze 70. Zde už to vypadá, že existuje mezera mezi OECD a Latinskou Amerikou, východní Evropou, východní Asií, arabskými státy, jižní Asií a subsaharskou Afrikou. Vztah mezi dětskou úmrtností a bohatstvím je velmi lineární. Ale teď subsaharskou Afriku rozdělím. Zde je znázorněno zdraví, zde je lepší zdraví. Můžu takto rozdělit subsaharskou Afriku na jednotlivé státy. Když se rozprskne, velikost bublin jednotlivých zemí odpovídá jejich populaci. Tady dole je Sierra Leone. Mauricius je nahoře. Mauricius byl první zemí, která se zbavila obchodních bariér a mohla prodávat svůj cukr. Mohli prodávat své látky za stejných podmínek jako lidé z Evropy a Severní Ameriky. V rámci Afriky jsou obrovské rozdíly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Schliemann took full credit for the discovery, announcing that he had found Troy and the treasure of its king Priam. But the real treasure was elsewhere. When later archaeologists studied the site, they realized that the mound consisted of no less than nine cities, each built atop the ruins of the last. The layer Schliemann had uncovered dated back to the Mycenaean Age, more than 1,000 years too early for Homer. But inside the mound was indeed evidence for a city that had thrived during the Bronze Age, with charred stone, broken arrowheads, and damaged human skeletons suggesting a violent end. It was Troy VII, contained in the middle layers and now ravaged for a second time by Schliemann’s careless excavation. The settlement, spanning some 200,000 square meters and home to as many as 10,000 people, thrived until around 1180 BCE. Its position at the southern entrance of the Dardanelles strait would’ve made a formidable strategic location for both defense and trade. Most importantly, there are the remains of a massive fortification wall – perhaps the very same one from which Priam and Hector once watched the Greeks approach. Of course, it’s difficult to be certain that these ruins are the true remains of ancient Troy, and scholars still dispute whether the Trojan War as described by Homer ever happened. Yet the evidence is strong enough that UNESCO has labelled Hisarlık the archeological site of Troy.", "cs": "Schliemann si připsal všechny zásluhy na objevu, když ohlásil, že našel Tróju a poklad jejího krále Priama. Ale skutečný poklad byl jinde. Když později archeologové místo studovali, zjistili, že se pahorek skládal z nejméně devíti měst, každé postavené na ruinách toho předchozího. Vrstvu, kterou odkryl Schliemann, datovali do období Mykénské civilizace, více než 1 000 let před Homérem. Ale uvnitř pahorku byly skutečně důkazy existence města, které bylo na vrcholu během Doby bronzové, s páleným kamenem, zlomenými hroty šípů a poškozenými lidskými kostrami, které naznačovaly násilný konec. Byla to Trója VII, umístěná ve středních vrstvách a nyní podruhé zničená Schliemannovými necitlivými vykopávkami. Osídlení, které se rozkládalo na přibližně 200 000 metrech čtverečních a které bylo domovem až pro 10 000 lidí, vzkvétalo přibližně do roku 1180 před Kristem. Jeho pozice na jižním vstupu do Dardanelské úžiny by znamenala obrovskou strategickou výhodu jak pro obranu, tak pro obchod. A co je nejdůležitější, byly zde zbytky masivní obranné zdi - možná té samé, ze které Priam a Hektór kdysi sledovali příchod Řeků. Nedá se samozřejmě s jistotou říct, že tyto ruiny jsou skutečnými ruinami dávné Tróji, a učenci stále diskutují, zda se vůbec Trójská válka popsaná Homérem skutečně stala. I přesto jsou důkazy tak silné, že UNESCO označilo Hisarlık za archeologické místo Tróji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "A similar experiment was done by another [Swiss] psychologist named Peter Brugger, who found significantly more meaningful patterns were perceived on the right hemisphere, via the left visual field, than the left hemisphere. So if you present subjects the images such that it's going to end up on the right hemisphere instead of the left, then they're more likely to see patterns than if you put it on the left hemisphere. Our right hemisphere appears to be where a lot of this patternicity occurs. So what we're trying to do is bore into the brain to see where all this happens. Brugger and his colleague, Christine Mohr, gave subjects L-DOPA. L-DOPA's a drug, as you know, given for treating Parkinson's disease, which is related to a decrease in dopamine. L-DOPA increases dopamine. An increase of dopamine caused subjects to see more patterns than those that did not receive the dopamine. So dopamine appears to be the drug associated with patternicity. In fact, neuroleptic drugs that are used to eliminate psychotic behavior, things like paranoia, delusions and hallucinations, these are patternicities. They're incorrect patterns. They're false positives. They're Type I errors. And if you give them drugs that are dopamine antagonists, they go away. That is, you decrease the amount of dopamine, and their tendency to see patterns like that decreases. On the other hand, amphetamines like cocaine are dopamine agonists. They increase the amount of dopamine. So you're more likely to feel in a euphoric state, creativity, find more patterns.", "cs": "Podobný experiment provedl jeden švýcarský psycholog jménem Peter Brugger, který zjistil, že významně více smysluplných vzorců je vnímáno pravou hemisférou přes levé zrakové pole, než hemisférou levou. Když tedy pokusným osobám předkládáte obrázky tak, aby byly analyzovány pravou hemisférou, je více pravděpodobné, že uvidí nějaký vzorec, než kdyby použily levou hemisféru. Naše pravá hemisféra se zdá být místem, kde se odehrává značná část tohoto \"hledání vzorců\" Snažíme se tedy proniknout do tajů mozku a zjistit, kde se to všechno odehrává. Brugger a jeho kolegyně, Christine Mohr, podali pokusným osobám L-DOPA. L-DOPA je, jak víte, používána jako lék na Parkinsonovu chorobu, která je spojena se sníženým vylučováním dopaminu. L-DOPA zvyšuje hladinu dopaminu. Zvýšený dopamin pak způsobil, že pokusné osoby viděly více vzorců, než ty, které dopamin nedostaly. Dopamin je tedy nejspíše látkou spojenou s \"hledáním vzorců\". Vezměme si třeba neuroleptika, léky, které potlačují psychotické chování, tedy věci jako paranoiu, přeludy a halucinace, což je vlastně druh \"hledání vzorců\". Jsou to nesprávné vzorce, falešně pozitivní, chyby prvního typu. A když takovým pacientům dáte léky, které jsou antagonisté dopaminu, poruchy vnímání zmizí. Snížíte tedy hladinu dopaminu a tendence vidět tenhle typ vzorců se utlumí. Na druhé straně stojí amfetaminy jako je kokain, které jsou agonisté dopaminu. Zvyšují jeho množství a vy se pak cítíte spíše euforicky, jste kreativní a vidíte více vzorců."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokument nejprve cituje princip nevměšování jednoho členského státu do vnitřních záležitostí státu jiného a dále vyhlašuje „právo Unie zasáhnout v členském státě na základě rozhodnutí shromáždění s ohledem na vážné okolnosti, jmenovitě válečné zločiny, genocidu a zločiny proti lidskosti.\" Intervence za takových okolností může mít bezpočet podob, od veřejné rétoriky a osobní diplomacie přes hospodářské a politické sankce až po ozbrojený zásah. To nás zavádí zpět k Dárfúru. Co je potřeba udělat? Je zapotřebí poskytnout rozsáhlou pomoc vysídleným lidem z Dárfúru. Ti, kdo konflikt přežili, potřebují pomoc, jinak podlehnou nemocem a hladu. Zcela odůvodněné je také obnovit diplomatické úsilí o dosažení trvalého příměří a následně takového uspořádání, které vyřeší křivdy, jež se na počátku podílely na vzniku krize. Ještě je potřeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, státy světa by - v souladu s rezolucí č. 1564 Rady bezpečnosti OSN - měly poskytnout Africké unii logistickou, materiální a finanční pomoc, o niž požádala. S takovou podporou by vojáci pověření AU mohli dozírat na uprchlické tábory a časem chránit obce, aby se muži, ženy a děti mohli bezpečně vrátit domů. Zadruhé, OSN by měla dostát své hrozbě a uvalit proti súdánské vládě sankce, pokud nepřestane používat svá letadla k ničení vesnic a pokud nepřestane podporovat džandžavídy. Proti konkrétním funkcionářům, kteří se požadavkům nepodřídí, by měly být sestaveny obžaloby z válečných zločinů.", "en": "After citing the principle of non-interference by one member state in the internal affairs of another, the document goes on to declare “the right of the Union to intervene in a member state pursuant to a decision of the assembly in respect of grave circumstances, namely war crimes, genocide and crimes against humanity.” Intervention in such circumstances can take any number of forms, from public rhetoric and private diplomacy to economic and political sanctions to armed intervention. All of which brings us back to Darfur. What needs doing? There is a need for massive assistance to the displaced people of Darfur. Those who have survived conflict require help if they are not to succumb to disease and starvation. There is also every reason to renew diplomatic efforts to bring about a lasting cease-fire and, following that, a settlement that addresses the grievances that helped bring about this crisis in the first place. Two other points require highlighting, though. First, and consistent with UN Security Council Resolution 1564, countries should provide the African Union with the logistical, material, and financial help it has asked for. With such support, AU-authorized troops could guard the refugee camps and, over time, protect villages so that men, women and children could return home in safety. Second, the UN ought to make good on its threat and impose sanctions against the Sudanese government unless it stops using its aircraft to destroy villages and unless it stops supporting the jangaweed. Criminal indictments for war crimes ought to be issued against specific officials who do not comply."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zaslepeni světlem NEW YORK – Večer 23. března bude 1,3 miliardy lidí v půl deváté a v půl desáté, ale i v půl jedenácté a po zbytek noci bez světla – tak jako každou noc během celého roku. Bez přístupu k elektřině je pro ně tma po setmění neměnnou realitou. Téhož večera se jiná miliarda lidí zúčastní ekologické akce „Hodina Země“ a od půl deváté do půl desáté zhasnou světla. Organizátoři říkají, že lidem dávají možnost projevit přání „něco udělat“ s globálním oteplováním. Neúprosná realita je však taková, že Hodina Země přináší zcela špatná ponaučení a ve skutečnosti zvyšuje emise CO2. Může sice vyvolávat pocity mravního uspokojení, ale její neplodná symbolika odhaluje, co je na dnešním zážitkovém environmentalismu shnilého. Hodina Země nám říká, že vyřešit globální oteplování je snadné. Jenže kvůli zhasínání světel jen hůř vidíme. Všimněte si, že se od vás nežádá, abyste vypnuli cokoli, co by způsobilo opravdovou nepříjemnost, třeba topení, klimatizaci, televizi, počítač, mobilní telefon či jiné z bezpočtu zařízení, která závisejí na cenově dostupné elektřině v dostatečném množství a umožňují moderní život. Kdyby bylo skutečně přínosné jednou za rok na hodinu zhasnout, proč bychom tak nečinili i zbylých 8759 hodin? Zhasnout na hodinu světla by hypoteticky mělo snížit emise CO2 z elektráren po celém světě.", "en": "Blinded by the Light NEW YORK – On the evening of March 23, 1.3 billion people will go without light at 8:30, and at 9:30, and at 10:30, and for the rest of the night – just like every other night of the year. With no access to electricity, darkness after sunset is a constant reality for these people. On the same evening, another billion will participate in the environmental event “Earth Hour” by turning off their lights from 8:30-9:30. The organizers say that they are providing a way to demonstrate one’s desire to “do something” about global warming. But the stark reality is that Earth Hour teaches all the wrong lessons, and actually increases CO2 emissions. It may inspire virtuous feelings, but its vain symbolism reveals exactly what is wrong with today’s feel-good environmentalism. Earth Hour teaches us that tackling global warming is easy. Yet, by switching off the lights, all we are doing is making it harder to see. Notice that you have not been asked to switch off anything really inconvenient, like your heating or air conditioning, television, computer, mobile phone, or any of the myriad technologies that depend on affordable, plentiful energy electricity and make modern life possible. If switching off the lights for one hour per year really were beneficial, why would we not do it for the other 8,759? Hypothetically, switching off the lights for an hour would cut CO2 emissions from power plants around the world."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They rely very heavily on teachers, who I have personally seen distort the message to these children as and when it suits their purpose to. These children are explicitly forbidden from reading newspapers, listening to radio, reading any books that the teachers do not prescribe them. If any child is found violating these rules, he is severely reprimanded. Effectively, the Taliban create a complete blackout of any other source of information for these children. Step three: The Taliban want these children to hate the world that they currently live in. So they beat these children -- I have seen it; they feed them twice a day dried bread and water; they rarely allow them to play games; they tell them that, for eight hours at a time, all they have to do is read the Koran. The children are virtual prisoners; they cannot leave, they cannot go home. Their parents are so poor, they have no resources to get them back. Step four: The older members of the Taliban, the fighters, start talking to the younger boys about the glories of martyrdom. They talk to them about how when they die, they will be received up with lakes of honey and milk, how there will be 72 virgins waiting for them in paradise, how there will be unlimited food, and how this glory is going to propel them to become heroes in their neighborhoods. Effectively, this is the brainwashing process that has begun. Step five: I believe the Taliban have one of the most effective means of propaganda. Their videos that they use are intercut with photographs of men and women and children dying in Iraq and Afghanistan and in Pakistan. And the basic message is that the Western powers do not care about civilian deaths, so those people who live in areas and support governments that work with Western powers are fair game. That's why Pakistani civilians, over 6,000 of whom have been killed in the last two years alone, are fair game. Now these children are primed to become suicide bombers. They're ready to go out and fight because they've been told that this is effectively their only way to glorify Islam. I want you to watch another excerpt from the film. This boy is called Zenola. He blew himself up, killing six. This boy is called Sadik. He killed 22.", "cs": "V obrovské míře se tedy spoléhají na učitele, které jsem sama viděla, jak zkreslují poslání předávané těmto dětem, podle toho jak a kdy se jim to hodí. Těmto dětem je výslovně zakázáno číst noviny, poslouchat rádio, číst jakékoliv knížky, které jim učitelé nenařídili k přečtení. Pokud je některé dítě chyceno při porušování těchto pravidel, je velmi ostře pokáráno. Taliban tak účině vytváří naprosou bariéru pro jakýkoliv jiný zdroj informací pro tyto děti. Krok třetí: Taliban chce, aby tyto děti nenáviděly svět, v němž teď žijí. Takže tyto děti bijí -- viděla jsem to; dvakrát denně jim dají k jídlu suchý chleba a vodu; jenom výjimečně jim dovolí, aby si hrály; říkají jim, že vše, co mají po osm hodin bez přestávky dělat, je číst Korán. Ty děti jsou v podstatě vězni; nemohou odejít, nemohou jít domů. Jejich rodiče jsou tak chudí, že nemají žádné prostředky na to, aby je dostali zpět. Krok čtvrtý: Starší členové Talibanu, bojovníci, začnou mluvit k mladším chlapcům o slávě, které se mučedníkům dostane. Říkají jim o tom, jak když zemřou, budou přivítáni mezi jezery medu a mléka, jak tam na ně bude 72 panen čekat v nebi, jak tam bude neomezené množství jídla a jak je sláva učiní v očích jejich okolí hrdiny. Prakticky je to započatý proces vymývání mozků. Krok pátý: Věřím, že Taliban má jednen z nejefektivnějších způsobů propagandy. Jejich videa, která používají, jsou prokládána fotkami mužů, žen a dětí umírajících v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. A základní myšlenkou je, že západní mocnosti se nestarají o mrtvé civilisty, takže lidé, kteří žijí v těchto oblastech a podporují vlády, které pracují se západními mocnostmi, jsou oprávněnými terči. To je důvodem, proč jsou pákistánští civilisté, z nichž více než 6000 bylo zabito za poslední dva roky, oprávněnými terči. Tyto děti jsou připraveny stát se sebevraženými atentátníky. Jsou připraveny vyjít ven a bojovat, protože jim řekli, že to je prakticky jejich jediný způsob, jakým mohou velebit islám. Chci, abyste viděli další výňatek z toho filmu. Tento chlapec se jmenuje Zenola. Odpálil se a zabil šest lidí. Tento chlapec je Sadik. Zabil 22 lidí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And so it turns out that there is a nerve that's right here that runs up here that innervates these three fingers, and it's close enough to the skin that we might be able to stimulate that so that what we can do is copy your brain signals going out to your hand and inject it into your hand, so that your hand will move when your brain tells your hand to move. So in a sense, she will take away your free will and you will no longer have any control over this hand. You with me? So I just need to hook you up. (Laughter) So I'm going to find your ulnar nerve, which is probably right around here. You don't know what you're signing up for when you come up. So now I'm going to move away and we're going to plug it in to our human-to-human interface over here. Okay, so Sam, I want you to squeeze your hand again. Do it again. Perfect. So now I'm going to hook you up over here so that you get the -- It's going to feel a little bit weird at first, this is going to feel like a -- (Laughter) You know, when you lose your free will, and someone else becomes your agent, it does feel a bit strange. Now I want you to relax your hand. Sam, you're with me? So you're going to squeeze. I'm not going to turn it on yet, so go ahead and give it a squeeze. So now, are you ready, Miguel? MG: Ready as I'll ever be. GG: I've turned it on, so go ahead and turn your hand. Do you feel that a little bit? MG: Nope. GG: Okay, do it again? MG: A little bit. GG: A little bit? (Laughter) So relax. So hit it again. (Laughter) Oh, perfect, perfect. So relax, do it again. All right, so right now, your brain is controlling your arm and it's also controlling his arm, so go ahead and just do it one more time.", "cs": "Zhruba v těchto místech je nerv, který vede až sem a inervuje tyto tři prsty, a je tak blízko kůže, že by se nám mohlo povést, nasimulovat kopii signálů, které posílá váš mozek, a podstrčit vám je do paže, takže jeho ruka se bude hýbat, když její mozek pošle signál její ruce. Svům způsobem vás zbaví svobodné vůle a už nebudete vládnout touto rukou. Je to jasné? Tak já vás propojím. (smích) Najdu teď váš loketní nerv, který je asi někde tady. Ještě že netušíte, k čemu jste se to upsal. Teď jdu stranou a zapojíme naše rozhraní člověk-člověk. Sam, prosím zase stiskněte ruku. A znovu. Skvělé. Teď vás tady propojím. Nejdřív to bude trochu divný pocit. Bude to jako když... (smích) Pochopitelně, když přijdete o svou vůli a někdo jiný vámi pohybuje, je to divný pocit. Teď uvolněte ruku. Sam, jste připravena? Budete tisknout ruku. Já to ještě nezapínám, pokračujte a pěkně ji stiskněte. Migueli, připraven? MG: Vždy připraven! GG: Už jsem to zapnul, takže pokračujte, ohýbejte ruku. Cítíte to trochu? MG: Vůbec. GG: Fajn, zkusíte to ještě? MG: Trošičku. GG: Trošičku? (smích) Teď se uvolněte. Teď ji stiskněte. (smích) Výborně, výborně. Uvolněte, udělejte to znovu. Dobrá, takže teď váš mozek řídí vaši paži, ale také jeho paži, takže to udělejte ještě naposledy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "For instance, if all other factors remain stable, a decline in aggregate supply (i.e. a shift of AS to the left) will be accompanied by a shortterm fall in real output and an increase in prices, whereas an increase in demand (i.e. a shift of AD to the right) will manifest itself in higher shortterm real activity and higher prices. Inflation was defined as a general, or broadly-based, increase in the prices of goods and services. Therefore, a process of inflation can only be brought about by a continuing increase in aggregate demand over time.This, in turn, is only possible if monetary policy accommodates such a development by keeping interest rates low and money growth high. The long-run model illustrates that the behaviour of aggregate demand is crucial in determining the general price level that an economy experiences in the long run. If the aggregate supply curve is vertical, changes in aggregate demand will affect prices but not output. If, for instance, money supply were to increase, the aggregate demand curve would shift to the right and the economy would thus, in the long run, shift to a new equilibrium where real production has remained the same but prices have risen. 11 Economists often express a decline in money demand in terms of an increase in the velocity of money. The latter variable can be defined as the speed with which money is transferred between different money holders and thus determines how much money is required for a particular level of transaction. In fact these two phenomena must be regarded as two different sides of the same coin.", "cs": "Inflace byla definována jako celkový a všeobecný růst cen zboží a služeb. Inflace tedy může vzniknout jen při trvalém růstu agregátní poptávky v čase. A k tomuto růstu může dojít, pouze pokud měnová politika takový vývoj v ekonomice umožňuje nízkými úrokovými sazbami a vysokým růstem peněžní zásoby. Tato analýza ukazuje, že změnu celkové cenové hladiny mohou vyvolat posuny křivky nabídky, křivky poptávky nebo obou zároveň. Například pokud zůstanou všechny ostatní faktory stabilní, bude snížení agregátní nabídky (a tedy posun křivky AS doleva) spojeno s krátkodobým poklesem reálného výstupu as růstem cen. Naopak zvýšení poptávky (posun křivky AD doprava) se projeví krátkodobým zvýšením reálné hospodářské aktivity a vzestupem cen. 11 Ekonomové často vyjadřují pokles poptávky po penězích pomocí zrychlení oběhu peněz. Rychlost oběhu peněz lze definovat jako rychlost, jakou se peníze přesouvají mezi jejich jednotlivými Dlouhodobý model ukazuje, že vývoj agregátní poptávky je zásadní pro úroveň obecné cenové hladiny v ekonomice v dlouhém období."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak čelit brazilskému ústupu od ekologie RIO DE JANEIRO – Od nástupu brazilského prezidenta Jaira Bolsonara do úřadu v roce 2019 visí osud Amazonie a jejích domorodých kmenů na vlásku. Poté, co ekologickou agendu zdecimovala výkonná, zákonodárná i soudní moc, dostala brazilská cesta k zelenější budoucnosti chmurné obrysy. V roce 2021 dosáhlo odlesňování v brazilské Amazonii nejvyšší úrovně od roku 2006, přičemž nezákonná těžba nerostů na právně chráněných územích domorodých Janomamů vzrostla o 46%. Takové zlatokopectví vedlo nejen k rozmachu malárie a škodlivého kontaktu se rtutí, ale i k bezpříkladnému násilí proti domorodým kmenům. V roce 2019 došlo ke 277 registrovaným případům takového násilí, a to včetně 113 vražd, 33 hrozeb smrtí, 16 případů rasové a etnokulturní diskriminace a deseti případů sexuálního násilí. Exploatace a ničení největšího deštného pralesa na světě se opírá o dobře známé metody. Tak především Bolsonarova vláda oklestila agentury založené s cílem chránit životní prostředí a domorodé kmeny. Patří mezi ně Brazilský institut životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů, Institut ochrany biodiverzity Chica Mendese nebo Národní nadace pro domorodé kmeny. Současná administrativa oslabila tyto agentury částečně tím, že nevymáhá ekologické pokuty: od roku 2019 uvízlo na mrtvém bodě 98% správních řízení souvisejících s ekologickou zločinností. Financování prevence a kontroly lesních požárů se oproti roku 2018 seškrtalo zhruba o 38%. Vláda rovněž zastrašuje a odvolává státní úředníky za proaktivní přístup k vymáhání ekologických norem a legalizuje squatting a zábory půdy patřící domorodým kmenům. Pokud jde o rušení těžce vydobytých práv, zastává Bolsonaro nekompromisní přístup. Podkopání autority dohledových a ochranářských agentur, vytvoření pravidel brzdících procesy ekologických sankcí i uchvacování institucí nějakou dobu trvá a vyžaduje to příznivé institucionální nastavení. Bolsonaro navíc o svém počínání nemlčí. Veřejně podněcuje zábory domorodých území a tvrdí, že by se měly využívat k těžbě, zemědělství a chovu dobytka. Není náhoda, že zábory půdy, nezákonná těžba a odlesňování domorodých území se po roce 2019 prudce zvýšily – a zůstávají nepotrestané. Prezidentovi spojenci zastávají klíčové pozice v brazilském Kongresu, kde mají silné zastoupení vlastníci půdy a agrobyznys (tato „venkovská klika“ v současné době kontroluje 245 z 513 křesel).", "en": "Resisting Brazil’s Retreat from Green RIO DE JANEIRO – Since Brazilian President Jair Bolsonaro took office in 2019, the fate of the Amazon and its indigenous peoples has been hanging by a thread. With the executive, legislative, and judicial branches having now decimated the environmental agenda, Brazil’s pathways toward a greener future seem bleak. In 2021, deforestation in the Brazilian Amazon reached its highest level since 2006, while illegal mining in the legally protected Yanomami indigenous lands increased by 46%. Such gold mining led not only to malaria and mercury exposure, but also to unprecedented violence against indigenous peoples. In 2019, there were 277 registered cases of such violence, including 113 murders, 33 death threats, 16 cases of racist and ethno-cultural discrimination, and ten instances of sexual violence. The exploitation and destruction of the world’s largest rainforest relies on well-known methods. For starters, Bolsonaro’s government has neutered agencies created to protect the environment and indigenous peoples. They include the Brazilian Institute of the Environment and Renewable Natural Resources, the Chico Mendes Institute for Biodiversity Conservation, and the National Foundation for the Indigenous. The current administration has weakened these agencies in part by not enforcing environmental fines: Since 2019, 98% of administrative proceedings dealing with environmental crimes have been paralyzed. Funding to prevent and control forest fires has been slashed by some 38% compared to 2018. The government has also intimidated and removed public servants for being proactive in environmental enforcement, and legalized the actions of squatters and land-grabbers on indigenous lands. Bolsonaro pursues a “take-no-prisoners” approach to reversing hard-won rights. Dismantling the authority of oversight and protection agencies, creating rules to impede environmental sanction processes, and capturing institutions takes time and requires a permissive institutional setting. Bolsonaro isn’t quiet about it. He publicly incites invasions of indigenous lands, claiming that they should be occupied for mining, agriculture, and cattle rearing. It is no coincidence that invasions, illegal mining, and deforestation of indigenous lands have increased sharply – and gone unpunished – since 2019. The president’s allies occupy key positions in the Brazilian Congress, where landowners and agribusiness are strongly represented (the “rural caucus” currently controls 245 of the chamber’s 513 seats)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Past nerovnosti WASHINGTON – Samp#160;přibývajícími důkazy, že se vamp#160;mnoha koutech světa zvyšuje nerovnost příjmů, si tento problém získává stále větší pozornost akademiků i politiků. Například ve Spojených státech se podíl nejbohatšího jednoho procenta obyvatel na celkových příjmech od konce 70. let více než zdvojnásobil zamp#160;přibližně 8% ročního HDP na nedávných více než 20%, což je úroveň, které bylo naposledy dosaženo ve 20. letech minulého století. Existují sice etické i sociální důvody, proč se nerovnosti obávat, avšak ty nemají mnoho společného samp#160;makroekonomickou politikou jako takovou. Na počátku dvacátého století ovšem lidé tuto vazbu spatřovali: kapitalismus, tvrdili někteří, má kvůli rostoucí koncentraci příjmů sklon generovat chronickou slabost efektivní poptávky, což vede kamp#160;přebytku úspor, poněvadž velmi bohatí lidé hodně spoří. To může rozpoutat „obchodní války“, protože státy se vamp#160;takovém případě snaží najít větší poptávku vamp#160;zahraničí. Od konce 30. let však tento argument ochaboval, neboť západní tržní ekonomiky po druhé světové válce rychle rostly a distribuce příjmů začala být rovnoměrnější. Existovaly sice hospodářské cykly, ale neobjevila se žádná patrná tendence kamp#160;chronické slabosti poptávky. Krátkodobé úrokové sazby, řekla by většina makroekonomů, se vždy dají nastavit tak nízko, aby vedly kamp#160;rozumné míře nezaměstnanosti a poptávce. Dnes, kdy je nerovnost opět na vzestupu, se však znovu vynořily argumenty spojující koncentraci příjmů samp#160;makroekonomickými problémy. Bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Raghuram Rajan, který dnes působí na Chicagské univerzitě, ve své nedávné oceněné knize Fault Lines (Zlomové linie) přesvědčivě popisuje spojitost mezi nerovností příjmů a finanční krizi zamp#160;roku 2008. Rajan tvrdí, že obrovská koncentrace příjmů vamp#160;rukou nejbohatších lidí vamp#160;USA vedla kamp#160;politice zaměřené na podporu neudržitelného zadlužování osob samp#160;nižšími a středními příjmy prostřednictvím dotací a ručení za úvěry vamp#160;sektoru bydlení a uvolněné měnové politiky. Došlo také kamp#160;explozi dluhů na kreditních kartách. Tyto skupiny udržovaly růst spotřeby, na který byly zvyklé, tím, že se zadlužovaly stále víc. Velmi bohatí lidé včetně osob žijících mimo USA ostatním příjmovým skupinám nepřímo půjčovali, přičemž finanční sektor toto úvěrování agresivními formami zprostředkovával. Vamp#160;roce 2008 se však tento neudržitelný proces zhroutil.", "en": "The Inequality Trap WASHINGTON, DC – As evidence mounts that income inequality is increasing in many parts of the world, the problem has received growing attention from academics and policymakers. In the United States, for example, the income share of the top 1% of the population has more than doubled since the late 1970’s, from about 8% of annual GDP to more than 20% recently, a level not reached since the 1920’s. While there are ethical and social reasons to worry about inequality, they do not have much to do with macroeconomic policy per se. But such a link was seen in the early part of the twentieth century: capitalism, some argued, tends to generate chronic weakness in effective demand due to growing concentration of income, leading to a “savings glut,” because the very rich save a lot. This would spur “trade wars” as countries tried to find more demand abroad. From the late 1930’s onward, however, this argument faded as the market economies of the West grew rapidly in the post-World War II period and income distributions became more equal. While there was a business cycle, no perceptible tendency toward chronic demand weakness appeared. Short-term interest rates, most macroeconomists would say, could always be set low enough to generate reasonable rates of employment and demand. Now, however, with inequality on the rise once more, arguments linking income concentration to macroeconomic problems have returned. The University of Chicago’s Raghuram Rajan, a former chief economist at the International Monetary Fund, tells a plausible story in his recent award-winning book Fault Lines about the connection between income inequality and the financial crisis of 2008. Rajan argues that huge income concentration at the top in the US led to policies aimed at encouraging unsustainable borrowing by lower- and middle-income groups, through subsidies and loan guarantees in the housing sector and loose monetary policy. There was also an explosion of credit-card debt. These groups protected the growth in consumption to which they had become accustomed by going more deeply into debt. Indirectly, the very rich, some of them outside the US, lent to the other income groups, with the financial sector intermediating in aggressive ways. This unsustainable process came to a crashing halt in 2008."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budoucnost Fukušimy TOKIO – Od jaderné nehody ve Fukušimě uplynuly dva roky a mezinárodní zájem o její následky začíná ochabovat. Tyto následky však přetrvávají dodnes – a nejen v globální veřejné debatě o budoucnosti jaderné energetiky. Více než sto tisíc lidí zůstává kvůli nehodě mimo domov a někteří z nich přišli o rodiny, domy, majetek, ba dokonce i o touhu žít. Japonský jaderný průmysl, regulátoři a vláda nesou zodpovědnost za jasné vysvětlení, proč věda a technologie nedokázaly minimalizovat riziko ani následky takové nehody v geologicky zranitelné zemi, jako je Japonsko, proč se v oblastech s nízkou kontaminací, kde se předpokládá zanedbatelný dopad na veřejné zdraví, provádí nerozumně nákladná očista a proč nebyl zaveden žádný dobře definovaný a operativní systém nakládání s odpadem. Získaná ponaučení mohou napomoci nejen ke snížení rizika budoucích nehod, ale i k usnadnění regenerace v jiných oblastech po celém světě, které byly zamořeny radioaktivními či jinými jedovatými látkami. Japonsko má v otázce řízení přírodních katastrof dobrou mezinárodní pověst. „Dokonalá bouře“ v podobě největšího zemětřesení a cunami od začátku industrializace a výsledné roztavení tří reaktorových jader v elektrárně Fukušima Daiči však překonaly jakýkoliv do té doby představitelný scénář. Japonská vláda ani místní komunity neměly nouzový plán pro situaci, jaká vznikla v zamořených oblastech, což mělo za následek ad hoc reakce poznamenané neefektivitou a špatnou komunikací, zejména v otázce radiologického ohrožení. Navzdory těmto problémům byla přijata efektivní opatření na evakuaci ohrožených osob a omezení potenciálního rizika konzumace kontaminovaných potravin. Místní komunity zahájily okamžitou dekontaminaci citlivých oblastí mimo evakuované zóny (například mateřských a základních škol). Japonská agentura pro atomovou energii (JAEA) se současně s tím snaží vyvíjet technologie sanací uvnitř těchto zón. Výsledné demonstrační projekty vedly k vytvoření vědomostní základny, která podpoří další efektivní plánování a postupnou realizaci regionálních sanací s ohledem na charakteristiku místa, technologii čištění a nakládání s dočasným odpadem. Obzvlášť důležité je dostatečné plánování, protože o sanace v tak velkém měřítku – a navíc v hustě obydlené oblasti se složitou topografickou situací a rozsáhlým využitím půdy – se ještě nikdo nikdy nepokoušel. V zájmu budování lokální důvěry a pochopení a za účelem poskytnutí informací mezinárodnímu společenství jsou výsledky této činnosti sumarizovány na uživatelsky příjemné webové komunikační platformě, která se momentálně vyvíjí.", "en": "Fukushima’s Future TOKYO – Two years have passed since the Fukushima nuclear accident, and international interest in its impact is beginning to wane. But that impact continues to reverberate – and not only in global public debate about the future of nuclear energy. More than a hundred thousand people remain displaced by the accident, some having lost family, homes, possessions, and even the desire to live. Japan’s nuclear industry, regulators, and government have a responsibility to explain clearly why science and technology could not minimize the risk and consequences of such an accident in a geologically vulnerable country like Japan; why unreasonably costly cleanup is being carried out in areas of low contamination, where negligible impact on public health is anticipated; and why no well-defined and operational waste-management system has been established. The lessons learned may help not only to reduce the risk of future accidents, but also to facilitate recovery in areas around the world that have been contaminated by radioactive or other toxic substances. Japan has a strong international reputation when it comes to managing natural disasters. But the “perfect storm” of the largest earthquake and tsunami since industrialization, and the resulting meltdown of three reactor cores at the Fukushima Daiichi plant, went beyond any scenario previously envisaged. Japan’s national government and local communities had no emergency plan for the situation that they faced in the contaminated areas, resulting in ad hoc responses marked by inefficiency and poor communication, particularly with regard to radiological risk. Despite such problems, effective measures were implemented to evacuate those at risk and limit the potential hazard from consumption of contaminated foodstuffs. Local communities initiated immediate decontamination of sensitive areas outside evacuated zones (for example, kindergartens and schools), in parallel with efforts by the Japan Atomic Energy Agency (JAEA) to develop the technology for remediation within these zones. The resulting demonstration projects established a base of knowledge to support more effective planning and implementation of stepwise regional remediation in terms of site characterization, cleanup technology, and temporary waste management. Adequate planning is particularly important because remediation on so large a scale – and in a densely populated area with such complex topography and land use – has never been attempted before. With a view to building local understanding and providing information to the international community, the output of this work is being summarized in a user-friendly, Web-based communication platform that is now being developed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zemětřesení Hamas Drtivé volební vítězství Hamasu nad Fatahem, k němuž došlo tento týden, přivádí palestinský lid na křižovatku. Za Palestinu teď odpovídá islamistická politická strana, která se dříve národní politiky neúčastnila a která odmítá politiku vyjednávání s Izraelem, již zastává Fatah. Hamas získal 76 ze 132 křesel v Palestinské zákonodárné radě a může počítat s podporou čtyř nezávislých poslanců. Celkově to je 60% křesel v parlamentu, získaných téměř ve všech okresech na Západním břehu a v Gaze. Hamas vstoupil do volební politiky teprve nedávno, ale jeho ohromnému vítězství předcházel výrazný úspěch v obecních volbách. Nadešla politická chvíle Hamasu. Podle palestinského práva teď prezident Palestiny Mahmúd Abbás musí Hamas pověřit sestavením nové vlády. Co se představitelů Fatahu týče, zdá se, že do vlády vedené Hamasem nejsou ochotni vstoupit. Přestože se Hamas nechal slyšet, že o takovou koalici bude usilovat, Fatah coby partner ve vládě přišel pokořující porážkou o věrohodnost. Zatím nejvyšší předáci Fatahu prohlašují, že budou loajální opozicí v parlamentu a že vládní zodpovědnost přenechají Hamasu. Místo toho se však budou muset zaměřit na přebudování a oživení Fatahu. Hamas si dobře uvědomuje, jaký šok jeho vítězství vyvolalo. Jestliže Fatah odmítne vstup do koalice, Hamas může zvolit vládu nezávislých a technokratů. Není pravděpodobné, že by Hamas vytvořil vládu složenou ze zastánců tvrdé linie. Politické, bezpečnostní a ekonomické poměry Palestinců vyžadují vládu zaměřenou na řešení problémů, nikoli ideologickou čistotu. Nejnaléhavější výzvou, před níž nová vláda stojí, je bezuzdná zločinnost a anarchie napříč palestinskou společností. Rekordně vysokých úrovní dosahují počty vražd, únosů a vydírání. Ozbrojení jedinci se uchylují k únosům, aby získali práci, osvobodili příbuzné z vězení a vykonali pomstu. Lidé zapletení do těchto zločinů často patří k místním gangům, nebo dokonce k milicím velkých klanů. V opozici Hamas neústupně odmítal zabavování ilegálních zbraní. Teď se bude muset vypořádat s po zuby ozbrojenou palestinskou společností, mírou chudoby dosahující 70% a nezaměstnaností na úrovni 35%. Hamas profitoval z drtivého politického odmítnutí Fatahu a teď bude posuzován podle toho, jak svou novou pravomoc využije. Vůbec poprvé Hamasu začaly tikat politické hodiny.", "en": "The Hamas Earthquake Hamas’s crushing defeat of Fatah in this week’s elections brings the Palestinian people to a crossroads. An Islamist political party that previously abstained from national politics and rejects Fatah’s policy of negotiations with Israel, is now in charge in Palestine. Hamas won 76 of 132 seats in the Palestinian Legislative Council, and can count on support from four independent deputies. Overall, that’s 60% of the seats in Parliament, won in nearly every district in the West Bank and Gaza. Hamas entered electoral politics only recently, but its massive victory was preceded by wide success in municipal elections. Hamas’s political moment has come. Under Palestinian law, Mahmoud Abbas, the Palestinian president, must now ask Hamas to form a new government. For their part, Fatah officials seem unwilling to join a Hamas-led government. Although Hamas has said that it would seek such a coalition, Fatah’s humiliating defeat has left it with little credibility as a governing partner. So far, Fatah’s senior leaders have declared that they will be a loyal opposition in Parliament, leaving governmental responsibility to Hamas. Instead, they will have to focus on rebuilding and reenergizing Fatah. Hamas is well aware of the shock that its victory has produced. If Fatah refuses to join a coalition, Hamas may opt for a government of independents and technocrats. It is unlikely that Hamas will form a government composed of hardliners. The political, security, and economic circumstances of the Palestinians require a government focused on solving problems, not ideological purity. The most urgent challenge facing the new government is rampant lawlessness and anarchy throughout Palestinian society. Murder, kidnapping, and extortion have reached record heights. Armed individuals resort to kidnapping to get jobs, free family members from prison, and exact revenge. Often, the people involved in these crimes belong to local gangs or even to the militias of large clans. In opposition, Hamas adamantly refused to collect illegal weapons. Now, it will have to deal with a Palestinian society that is armed to the teeth, with poverty rates reaching 70% and unemployment at 35% . Having benefited from overwhelming political rejection of Fatah, Hamas will now be judged by how it uses its new authority. For the first time, a political clock is ticking for Hamas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nato uvažme Polsko, kde se bratři Kaczyńští, již obsadili post prezidenta a ministerského předsedy, spojili s populistickými, xenofobními a antisemitskými partajemi. Jednou z jejich priorit je napadat centrální banku a nařčeními, jež připomínají obvinění z éry stalinismu, očerňovat jejího guvernéra Leszka Balcerowicze, věhlasného otce polské ekonomické transformace. Tolik o „velké čtveřici“ zemí v regionu. Špatné zprávy však přicházejí i z menších zemí, včetně pobaltských států. Scéna napříč střední a východní Evropou je téměř všeobecně skličující. Když se tak mnoho kazí najednou, je lákavé hledat společnou příčinu. Jedním často citovaným faktorem je „reformní únava“. Za pouhých 15 let tyto země přešly od centrálního plánování a ekonomické zaostalosti k „normálním“ tržním hospodářstvím s působivým růstem HDP. Překotné změny jsou ovšem vždycky vysilující a ne všichni si polepšili. Především se normou stala nejistota, v kontrastu k šedé, ale předvídatelné budoucnosti, již nabízely staré komunistické režimy. Dnes se mnohým lidem stýská po onom období, které považují za méně ovládané materiálními hodnotami. Komunistické strany, více či méně reformované jako socialisté, přitahují překvapivý počet voličů. V některých zemích, třeba na Slovensku a v Polsku, další alternativu představují krajně pravicové nacionalistické strany, nabízející úlevnou přitažlivost tradičních hodnot a dobře známých nepřátel. Reformní únava znamená, že střední a východní Evropa potřebuje oddech, aby nabrala síly. Jiné vysvětlení současného dění v regionu ovšem začíná poukazem na to, že postkomunistické reformy byly z velké části diktovány zvenčí, coby podmínka přijetí do Evropské unie. Po dosažení členství a poté, co začaly z EU přitékat peníze, se lídři cítí dost bezpeční na to, aby pustili hospodářskou politiku ze řetězu. Pravidlem se tudíž staly rozpočtové deficity a tam, kde jsou největší, jako v České republice a v Maďarsku, dostaly přednost před přijetím eura. Vskutku, vstup do eurozóny v roce 2007, nejbližším možném termínu, byl povolen pouze Slovinsku. Estonsko a Litva se také ucházely, ale vstup jim byl odepřen. Na obou vysvětleních úpadku východní Evropy je něco pravdy. Jaký fenomén ale mají tato vysvětlení objasňovat? V regionu nedošlo k všeobecnému posunu k levici ani k pravici.", "en": "Then consider Poland, where the Kaczynski twins, who hold the presidency and the prime ministership, have allied themselves with populist, xenophobic, and anti-Semitic parties. One of their priorities is to attack the central bank and slander its governor, Leszek Balcerowicz, the iconic father of Poland’s economic transformation, with accusations that echo those of the Stalinist era. So much for the region’s “big four” countries. But bad news is emerging from the smaller countries as well, including the Baltic states. Across Central and Eastern Europe, the scene is almost universally depressing. When so much goes wrong at the same time, it is tempting to look for a common cause. One factor that is often cited is “reform fatigue.” In barely 15 years, these countries have moved from central planning and economic backwardness to “normal” market economies with impressive GDP growth. But rapid change is always unnerving, and not everyone has emerged better off. Above all, uncertainty has become the norm, in contrast to the gray but predictable future offered by the old communist regimes. Today, many people now long for that period, which they see as less driven by material values. Communist parties, more or less reformed as socialists, appeal to a surprising number of voters. In some countries, like Slovakia and Poland, far-right nationalist parties provide another alternative, by offering the soothing appeal of traditional values and familiar enemies. Reform fatigue implies that Central and Eastern Europe needs a respite to catch its breath. But another explanation of recent developments in the region begins by noting that post-communist reforms were largely dictated from outside, as a condition of admission to the European Union. With membership achieved and EU money starting to pour in, leaders feel secure enough to let economic policy slip. Thus, budget deficits are the rule, and where they are largest, as in the Czech Republic and Hungary, they have gained priority over euro adoption. Indeed, only Slovenia has been admitted to join the euro area in 2007, the earliest possible date. Estonia and Lithuania applied as well, but were refused entry. There is some truth in both explanations of Eastern Europe’s backsliding. But what is the phenomenon that such explanations are supposed to clarify? There has been no general tilt to the right or left in the region."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Můžeme se pojistit proti cunami? Většina diskusí ohledně toho, jak reagovat na katastrofu způsobenou cunami v Asii, se zaměřuje na vládní programy odstraňování následků pohromy a na státní projekty zavádění systému včasného varování. Jen malá část diskuse se zaměřila na propagaci soukromých institucí zajišťujících řízení rizik, zejména pojištění. To je nešťastné. Pojišťovací společnosti poskytují profesionální, podrobně propracované řízení rizik, jež zohledňuje komplikovanost nebezpečí, proti nimž je třeba se chránit, a nápaditě reagují na individuální potřeby. Propagace soukromého pojištění se může jevit jako nepřímá reakce na katastrofu zapříčiněnou cunami, ale jde o reakci racionální – a účinnou. Pojišťovací společnosti do mnohých regionů, jež utrpěly největší ztráty, ještě nepronikly. Podle studie Insurance Information Institute výdaje za neživotní pojištění v roce 2003 dosahovaly v Indonésii pouhých 0,83% HDP, v Thajsku 1,19% a v Indii 0,62% – oproti 5,23% ve Spojených státech. Zahraniční pomoc není náhražkou pojištění. Dobročinnost je podnětná a ujišťuje nás o naší lidskosti, ale často je vrtkavá. Člověk by na ni nerad spoléhal. Při rozhodování, kolik pomoci obětem katastrofy nabídnout, jsou státy, jak se zdá, často nejvíc pod vlivem obav svých předáků, jak na ně budou pohlížet ostatní. Dobročinnost reaguje na události, jež poutají pozornost, a méně senzační pohromy často pomíjí. Pojištění je naopak spolehlivou a úctyhodnou institucí, jejíž moderní podoba se začala vyvíjet už v sedmnáctém století. Avšak pojištění i další instituce řízení rizik se dosud rozvíjely pomalu, a to i ve vyspělých zemích. V USA většina lidí stále není pojištěna proti záplavám či zemětřesení. V Kalifornii, jedné z geologicky nejméně stabilních oblastí na světě, si pojištění proti zemětřesení pořídí jen jeden ze šesti vlastníků domu. Zásadní problém tkví v tom, že pojištění není koncepcí, která by většině lidí připadala samozřejmá. Jak prokázali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky, existuje systematická lidská tendence podceňovat možnost výskytu událostí s malou pravděpodobností, takže se lidé v životě chovají, jako by se výskyt těchto událostí rovnal nule. Obdobně mají lidé sklon na sebe brát velká potenciální rizika, aby se vyhnuli malým pevným ztrátám, jako je pojistné. Pojišťovací společnosti čelí pomalému a složitému procesu odvykání veřejnosti od těchto sklonů. Navíc, vypracovat nové produkty v oblasti řízení rizik není snadné.", "en": "Can We Insure against Tsunamis? Most of the discussion surrounding how to respond to Asia’s tsunami disaster has focused on government relief programs and official schemes to implement early warning systems. Little discussion has focused on the promotion of private risk management institutions, notably insurance. This is unfortunate. Insurance companies provide professional, finely detailed risk management that respects the complexity of the dangers to be hedged and responds creatively to individual needs. Promoting private insurance may seem an indirect response to the tsunami disaster, but it is a rational – and powerful – response. Insurance companies have not penetrated many of the regions that suffered the greatest losses. According to a study by the Insurance Information Institute, expenditures on non-life insurance in 2003 amounted to only 0.83% of GDP in Indonesia, 1.19% of GDP in Thailand, and 0.62% of GDP in India, compared with 5.23% of GDP in the United States. Foreign aid is no substitute for insurance. Charity inspires, reassuring us of our humanity, but it is often capricious. You wouldn’t want to rely on it. Indeed, when deciding how much disaster aid to offer, countries often seem to be influenced mainly by their leaders’ concerns about how others will view them. Charity responds to attention-grabbing events, often neglecting less sensational disasters. Insurance, on the other hand, is a reliable and venerable institution, its modern form dating back to the seventeenth century. But insurance and other risk management institutions have been slow to develop, even in advanced countries. In the US, most people still do not have flood or earthquake insurance. In California, one of the world’s most unstable geological regions, only one in six homeowners buys earthquake insurance. A fundamental problem is that insurance is not a concept that comes naturally to most people. In fact, as psychologists Daniel Kahneman and Amos Tversky have shown, there is a systematic human tendency to downgrade the perceived probability of low-probability events, so that people go about their lives as if the probability of these events’ occurrence is zero. Similarly, humans tend to accept large downside risks in order to avoid small certain losses, such as insurance premiums. Insurance companies have faced a slow and difficult process in weaning the public from these tendencies. Moreover, designing new risk-management products is not easy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "K obratu došlo během Clintonovy administrativy, byť nezanedbatelnou roli téměř jistě sehrály některé investice do nových technologií, které se realizovaly již v předchozích letech. Jelikož se však produktivita vrátila na úroveň šedesátých let, zvýšil se potenciál ročního růstu ekonomiky zhruba z 2,5% na přibližně 3,5%. Důležité je, že pokud ekonomika neroste poměrně slušným tempem, řekněme kolem 3% ročně, nedojde k tvorbě nových pracovních míst. Přesně to se stalo během Bushovy administrativy. Ekonomika roste, avšak ne dost na to, aby vytvářela nová pracovní místa, natožpak na to, aby vytvářela dostatek nových pracovních míst pro všechny nové přírůstky objemu pracovních sil. Nezaměstnanost je dnes nejvyšší od roku 1994 a dosahuje hodnoty 6,2% (což je mnohem více než 5,3%, které zaznamenává údajně skomírající japonská ekonomika). I toto číslo však jen maskuje skutečný rozsah problému. Pracovních míst je tak málo, že je mnozí Američané již rezignovaně přestali hledat - nastává takzvaný efekt odrazeného zaměstnance. Pokud by participace pracovní síly zůstala na úrovni konce devadesátých let, byla by míra nezaměstnanosti ještě mnohem vyšší. Stále více pracovníků přitom rozšiřuje řady dlouhodobě nezaměstnaných - lidí, kteří nemají práci již tak dlouho, že ztratili nárok na podporu v nezaměstnanosti. Jedním z prvních argumentů Bushovy administrativy proti zvýšení podpor v nezaměstnanosti byla námitka, že by toto zvýšení odradilo nezaměstnané od hledání pracovního místa. Bushovi lidé jako by chtěli bezcitně naznačit, že problém nezaměstnanosti spočívá v tom, že nezaměstnaní jsou příliš líní, než aby se všemožně snažili najít práci. Pokud však žádná pracovní místa neexistují, hledání nepomáhá. A tak má úsilí NBER o datování recesí - definovaných tak, jak jsou - pouze omezený význam. Na čísle nula není koneckonců nic magického. Soustředit se pouze na nulu může být zavádějící. Nejvíce záleží na rozdílu mezi potenciálem ekonomiky a jejím skutečným výkonem. Předpokládejme, že roční růstový potenciál Ameriky činí 3,5%. V ekonomice s objemem 10 bilionů dolarů to znamená, že Amerika v roce 2001 ztratila přibližně 320 miliard, v roce 2002 to bylo 440 miliard, a i kdyby v roce 2003 došlo k růstu o 3%, přijde v tomto roce ekonomika o 500 miliard dolarů. Bushova administrativa překonává všechny možné rekordy: dosáhla například největšího nepříznivého obratu ve fiskální situaci Ameriky v rozpětí pouhých dvou let - což činí více než 700 miliard dolarů ročně -, z obrovského přebytku v propastný deficit.", "en": "The turnaround came during the Clinton administration, although some investments in technology made in earlier years almost surely played a role. But with productivity now back up to the levels of the 1960's, the economy's annual growth potential increased from around 2.5% to around 3.5%. The important point is that unless the economy is growing at a fairly strong pace, say around 3%, no jobs will be created. That is what has happened during the Bush years. The economy has grown, but not enough to create new jobs, let alone to create enough new jobs for all the new entrants to the labor force. Today, unemployment is the highest it has been since 1994, at 6.2% (far higher than the 5.3% of Japan's supposedly moribund economy). But even this number masks the true extent of the problem. Jobs are so scarce that many Americans have given up looking--the so-called discouraged worker effect. Had labor force participation remained at the level of the late 1990's, the unemployment rate would be far higher. More and more workers have joined the ranks of the long-term unemployed--out of a job so long that they are no longer eligible for unemployment benefits. Ironically, one early argument used by the Bush administration to resist increases in unemployment benefits was that it would discourage workers from looking for a job. They seemed callously to suggest that the problem of unemployment was with workers too lazy to pound the pavement to find work. But if there are no jobs, looking does no good. So the NBER's efforts at dating recessions--defined the way they do--are of only limited relevance. After all, there is nothing magic about the number zero. Indeed, the focus on zero can be misleading. The gap between an economy's potential and its actual performance is what matters most. Assume that America's annual growth potential is 3.5%. In a $10 trillion economy, that means America lost something like $320 billion in 2001, $440 billion in 2002, and, if growth turns out to be even 3% in 2003, $500 billion in 2003. The Bush administration has been setting all kinds of records, such as the largest adverse turnaround in America's fiscal position in the space of just over two years--more than $700 billion per year--from a robust surplus to a yawning deficit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The brain is an amazing and complex organ. And while many people are fascinated by the brain, they can't really tell you that much about the properties about how the brain works because we don't teach neuroscience in schools. And one of the reasons why is that the equipment is so complex and so expensive that it's really only done at major universities and large institutions. And so in order to be able to access the brain, you really need to dedicate your life and spend six and a half years as a graduate student just to become a neuroscientist to get access to these tools. And that's a shame because one out of five of us, that's 20 percent of the entire world, will have a neurological disorder. And there are zero cures for these diseases. And so it seems that what we should be doing is reaching back earlier in the eduction process and teaching students about neuroscience so that in the future, they may be thinking about possibly becoming a brain scientist. When I was a graduate student, my lab mate Tim Marzullo and myself, decided that what if we took this complex equipment that we have for studying the brain and made it simple enough and affordable enough that anyone that you know, an amateur or a high school student, could learn and actually participate in the discovery of neuroscience. And so we did just that. A few years ago, we started a company called Backyard Brains and we make DIY neuroscience equipment and I brought some here tonight, and I want to do some demonstrations. You guys want to see some? So I need a volunteer. So right before -- what is your name? (Applause) Sam Kelly: Sam. Greg Gage: All right, Sam, I'm going to record from your brain. Have you had this before? SK: No. GG: I need you to stick out your arm for science, roll up your sleeve a bit, So what I'm going to do, I'm putting electrodes on your arm, and you're probably wondering, I just said I'm going to record from your brain, what am I doing with your arm? Well, you have about 80 billion neurons inside your brain right now. They're sending electrical messages back and forth, and chemical messages.", "cs": "Mozek je úžasný, komplexní orgán. Mnozí lidé jsou jím fascinovaní, ale o tom, jak funguje, jaké má vlastnosti, vám toho moc nepoví, protože neurovědy se ve škole neučí. Mimo jiné proto, že potřebné vybavení je velmi složité a strašně drahé. Takže se s ním pracuje pouze na univerzitách a jiných institucích. Takže k tomu, abyste se opravdu dostali k mozku, musíte mu zasvětit svůj život a strávit šest a půl roku na magisterském studiu, aby z vás byl neurovědec, který má přístup k potřebným nástrojům. A to je škoda, protože každý pátý z nás neboli 20 % světov�� populace, trpí nějakou neurologickou poruchou. A na tyto nemoci zatím neexistuje žádný lék. Zdá se tedy, že bychom měli upravit vzdělávací systém a od začátku učit studenty o neurovědách, aby se z nich v budoucnosti mohli stát vědci, odborníci na mozek. Ještě jako studenti jsme se s kolegou Timem Marzullou rozhodli, že zkusíme všechno to složité zařízení pro studium mozku zjednodušit a zlevnit, tak aby se každý zájemce, amatér nebo středoškolák, mohl učit a přispívat k objevům na poli neurověd. A tak jsme to prostě udělali. Před pár lety jsme založili firmu nazvanou Backyard Brains a vyrábíme neurovědecké vybavení pro kutily, které tu mám s sebou, a chci vám i něco předvést. Chcete to vidět? Potřebuju dobrovolníka. Nejdříve – jak se jmenujete? (potlesk) Sam Kelly: Sam Greg Gage: OK, Sam, budu teď nahrávat z vašeho mozku. Už vám to někdo dělal? SK: Ne. GG: Natáhněte ruku, trochu si vyhrňte rukáv. Já vám teď dám na paži elektrody a vy se možná divíte, proč na paži, když chci nahrávat z vašeho mozku? No, v mozku máte asi 80 miliard neuronů. Posílají elektrické a chemické zprávy sem a tam."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rovněž nízká konkurenceschopnost není vysvětlením, poněvadž reálné (o inflaci očištěné) mzdové náklady klesaly v Řecku v posledních letech více než v kterékoliv jiné zemi eurozóny s výjimkou Irska. Bylo by však zvláštní vyvozovat na základě řeckých zkušeností závěr, že mzdová deflace je bezcenným nástrojem ke zlepšování konkurenceschopnosti, a to vzhledem k všeobecnému předpokladu, že Německo z ní nesmírně vytěžilo. Chabý exportní výkon Řecka tak musí mít jediné vysvětlení: řecká ekonomika zůstala natolik pokřivená, že nereaguje na měnící se cenové signály. Tento nedostatek přizpůsobivosti je klíčový. V Irsku, Španělsku, ba dokonce i v Portugalsku export výrazně vzrostl, když se domác�� ekonomika zhroutila a došlo k úpravě mezd. Tyto země však už byly v té době pružnější a v některých případech podnikly výrazné reformy. Naproti tomu v Řecku neexistuje žádný důkaz, že mnohé strukturální reformy předepsané „trojkou“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vedly k jakémukoliv zlepšení reálné situace. Řada ukazatelů efektivity fungování vlády a trhu práce se naopak zhoršila. Zjednodušený argument, že Řecko nemá mnoho co vyvážet, tady neplatí. Problém netkví v tom, že řecký vývoz je nízký, ale spíše v tom, že nedokáže růst, což by mělo být možné zejména s ohledem na nízkou základnu. Před několika lety se řecký export zboží a služeb rovnal portugalskému. Dnes má Portugalsko náskok téměř 20 miliard eur.", "en": "Low competitiveness, too, is not an explanation, as real (inflation-adjusted) wage costs have declined by more in Greece in recent years than in any other eurozone country, with the exception of Ireland. But it would be strange to conclude from Greece’s experience that wage deflation is a useless tool for improving competitiveness, given the widespread assumption that Germany benefited massively from it. So the only explanation for Greece’s poor export performance must be that the Greek economy has remained so distorted that it has not responded to changing price signals. This lack of adjustment capacity is crucial. In Ireland, Spain, and even Portugal, exports grew strongly when the domestic economy collapsed and wages adjusted. But these countries were already more flexible and, in some cases, undertook strong reforms. In Greece, by contrast, there is no evidence that the many structural reforms imposed by the “troika” (the European Commission, the European Central Bank, and the International Monetary Fund) have led to any real improvement on the ground. On the contrary, many indicators of efficiency of the way the government and the labor market work have actually deteriorated. The facile argument that Greece has little to export is irrelevant here. The problem is not that Greek exports are low, but rather that they have failed to grow, which should have been possible, especially from a low base. Several years ago, Greek exports of goods and services were equal to those of Portugal. Today, Portugal is ahead by almost €20 billion ($27.5 billion)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The use of a broad price index ensures the transparency of the ECB’s commitment to full and effective protection against losses in the purchasing power of money (see also Section 3.2). Features of the definition: focus on the euro area as a whole The definition of price stability has a number of noteworthy features. First, the ECB has a euro area-wide mandate. Accordingly, decisions regarding the single monetary policy aim to achieve price stability in the euro area as a whole.This focus on the euro area as a whole is the natural consequence of the fact that, within a monetary union, monetary policy can only steer the average money market interest rate level in the area, i.e. it cannot set different interest rates for different regions of the euro area. The HICP, which is released by Eurostat, the Statistical Office of the European Union, is the key measure for price developments in the euro area. This index has been harmonised across the various countries of the euro area with the aim of measuring price developments on a comparable basis. The HICP is the index that most closely allows one to approximate the changes over time in the price of a representative basket of consumer expenditures in the euro area (see Box 5.3). BOX 5.3 CONSTRUCTION AND FEATURES OF THE HICP The conceptual work related to the compilation of the HICP for the euro area is carried out by the European Commission (Eurostat) in close liaison with the national statistical institutes. As key users, the ECB and its forerunner, the EMI, have been closely involved in this work. The HICP data released by Eurostat are available from January 1995 onwards. processed and unprocessed foods, because prices for the latter are strongly influenced by factors such as weather conditions and seasonal patterns, while such factors have less of an impact on processed food prices. Services prices are subdivided into five components which, on account of different market conditions, typically show differences in their respective developments. As a result of its harmonisation and statistical improvements aimed at enhancing its accuracy, reliability and timeliness, the HICP has become a high-quality, international-standard price index and a broadly comparable indicator across countries. Nevertheless, improvements are still being made in various fields. Based on consumer expenditure weights applicable for 2007, goods account for 59.1 % and services for 40.8 % of the HICP (see the table below).", "cs": "Používání široce založeného cenového indexu zajišťuje transparentnost závazku ECB poskytovat plnou a účinnou ochranu proti ztrátě kupní síly peněz (viz také část 3.2). Parametry definice: zaměření na eurozónu jako celek Definice cenové stability obsahuje řadu výrazných rysů. ECB má mandát, který se vztahuje na celou eurozónu. Rozhodnutí týkající se jednotné měnové politiky tedy usilují o dosažení cenové stability v eurozóně jako celku. Toto zaměření na eurozónu jako celek přirozeně vyplývá ze skutečnosti, že v měnové unii může měnová politika určovat pouze průměrnou hladinu úrokových sazeb na peněžním trhu v této oblasti, nemůže tedy stanovovat rozdílné úrokové sazby pro různé oblasti v eurozóně. HICP, který zveřejňuje Eurostat (statistický úřad Evropské unie), je základním měřítkem cenového vývoje v eurozóně. Tento index byl harmonizován ve všech zemích eurozóny, aby bylo možné cenový vývoj poměřovat na srovnatelném základě. HICP je index, který s průběhem času umožňuje nejpřesněji odhadnout změny v ceně reprezentativního koše výdajů spotřebitelů v eurozóně (viz rámeček 5.3). RÁMEČEK 5.3 VÝPOČET HICP A JEHO CHARAKTERISTIKA Koncepční práce spojené se sestavením HICP pro eurozónu provádí Evropská komise (Eurostat) ve spolupráci se statistickými úřady v jednotlivých zemích. Evropská centrální banka a její předchůdce EMI jako hlavní uživatelé HICP se na této činnosti významně podílejí. Údaje HICP zveřejňované Eurostatem jsou k dispozici od ledna 1995. ceny nezpracovaných potravin jsou výrazně ovlivňovány např. počasím a sezónním vývojem, zatímco tyto faktory mají menší vliv na ceny zpracovaných potravin. Ceny služeb jsou dále rozděleny do pěti složek, které z důvodu různých podmínek na trhu ukazují charakteristické rozdíly v jejich vývoji. V důsledku harmonizace a statistického zdokonalení HICP, které se soustřeďuje na zlepšení jeho přesnosti, spolehlivosti a zkrácení lhůt, se HICP stal vysoce kvalitním cenovým indexem, který splňuje mezinárodní standardy a je obecně srovnatelným ukazatelem v jednotlivých zemích. V řadě oblastí se však dále pracuje na jeho vylepšení. Podle vah přiřazených k výdajům spotřebitelů a použitých pro rok 2007 představuje zboží 59,1 % a služby 40,8 % HICP (viz tabulka níže)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In China, we have 500 million Internet users. That's the biggest population of Netizens, Internet users, in the whole world. So even though China's is a totally censored Internet, but still, Chinese Internet society is really booming. How to make it? It's simple. You have Google, we have Baidu. You have Twitter, we have Weibo. You have Facebook, we have Renren. You have YouTube, we have Youku and Tudou. The Chinese government blocked every single international Web 2.0 service, and we Chinese copycat every one. (Laughter) So, that's the kind of the thing I call smart censorship. That's not only to censor you. Sometimes this Chinese national Internet policy is very simple: Block and clone. On the one hand, he wants to satisfy people's need of a social network, which is very important; people really love social networking. But on the other hand, they want to keep the server in Beijing so they can access the data any time they want. That's also the reason Google was pulled out from China, because they can't accept the fact that Chinese government wants to keep the server. Sometimes the Arab dictators didn't understand these two hands. For example, Mubarak, he shut down the Internet. He wanted to prevent the Netizens [from criticizing] him. But once Netizens can't go online, they go in the street. And now the result is very simple. We all know Mubarak is technically dead.", "cs": "V Číně je 500 milionů internetových uživatelů. To je největší populace netizenů, internetových uživatelů, na celém světě. Takže i když má Čína naprosto cenzurovaný internet, i tak je čínská internetová společnost na vzestupu. Jak se to může stát? Jednoduše. Vy máte Google, my máme Baidu. Vy máte Twitter, my máme Weibo. Vy máte Facebook, my máme Renren. Vy máte Youtube, my máme Youku a Tudou. Čínská vláda zablokovala každou jednu službu Webu 2.0 a my Číňani jsme každou okopírovali. (Smích) Něčemu takovému říkám chytrá cenzura. Nemá za úkol vás jenom cenzurovat. Někdy je čínská národní internetová politika velice jednoduchá. Blokovat a klonovat. Na jedné straně chtějí uspokojit lidskou touhu po sociálních sítích, což je velmi důležité, protože lidé sociální sítě milují. Na druhou stranu, chtějí mít server v Pekingu, aby měli kdykoli přístup ke všem datům. Právě proto byl taky Google stáhnut z Číny, protože nemohli přijmout skutečnost, že si chce Čínská vláda ponechat server. Například arabští diktátoři tyto dvě stránky věci nepochopili. Například Mubarak odstavil internet. Chtěl zabránit tomu, aby ho netizeni kritizovali. Ale jakmile netizeni nemůžou na internet, tak jdou do ulic. A výsledek je nasnadě. Všichni víme, že Mubarak je technicky po smrti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Though he was unable to directly seize the throne, he managed to be reinstated as Protector and have himself and his heirs designated to succeed Henry. But instead of a crown, York's head acquired a pike after he was killed in battle with the Queen's loyalists. His young son took up the claim and was crowned Edward IV. Edward enjoyed great military success against the Lancasters. Henry was captured, while Margaret fled into exile with their reportedly cruel son, Edward of Westminster. But the newly crowned King made a tragic political mistake by backing out of his arranged marriage with a French Princess to secretly marry the widow of a minor Noble. This alienated his most powerful ally, the Earl of Warwick. Warwick allied with the Lancasters, turned Edward's jealous younger brother, George, against him, and even briefly managed to restore Henry as King, but it didn't last. Edward recaptured the throne, the Lancaster Prince was killed in battle, and Henry himself died in captivity not long after. The rest of Edward IV's reign was peaceful, but upon his death in 1483, the bloodshed resumed. Though his twelve-year-old son was due to succeed him, Edward's younger brother Richard III declared his nephews illegitimate due to their father's secret marriage. He assumed the regency himself and threw the boys in prison. Though no one knows what ultimately became of them, after a while, the Princes disappeared and Richard's power seemed secure. But his downfall would come only two years later from across the narrow sea of the English Channel. Henry Tudor was a direct descendant of the first Duke of Lancaster, raised in exile after his father's death in a previous rebellion. With Richard III's power grab causing a split in the York faction, Henry won support for his royal claim. Raising an army in France, he crossed the Channel in 1485 and quickly defeated Richard's forces. And by marrying Elizabeth of York, elder sister of the disappeared Princes, the newly crowned Henry VII joined the two roses, finally ending nearly a century of war. We often think of historical wars as decisive conflicts with clearly defined winners and losers. But the Wars of the Roses, like the fiction they inspired, show us that victories can be uncertain, alliances unstable, and even the power of Kings as fleeting as the seasons.", "cs": "I když nebyl schopen se přímo zmocnit trůnu, byl opět jmenován protektorem a zaručil sobě a svým potomkům královskou korunu po Jindřichovi. Jenže místo koruny na Yorkovu hlavu čekalo kopí, když byl zabit v bitvě s královninými příznivci. Nárok na trůn převzal jeho syn, který se stál králem Eduardem IV. Eduardova vojenská tažení proti Lancasterům byla velmi úspěšná. Jindřich byl zajat a Markéta uprchla do exilu se svým údajně krutým synem Eduardem z Westminsteru. Ale nově korunovaný král udělal tragickou politickou chybu, když odstoupil od smluveného sňatku s francouzskou princeznou, a potají se oženil s méně ušlechtilou vdovou. Tím si znepřátelil svého nejmocnějšího spojence, hraběte z Warwicku. Warwick se spojil s Lancastery, poštval proti Eduardovi jeho mladšího, žárlivého bratra Jiřího a dokonce nakrátko znovu dosadil Jindřicha na trůn, ale to nevydrželo. Eduard se znovu zmocnil trůnu, lancasterský princ padl v bitvě a sám Jindřich zemřel krátce poté ve vězení. Zbytek vlády Eduarda IV. byl pokojný, ale s jeho smrtí v roce 1483 se opět rozpoutalo krveprolití. Ačkoliv měl na trůn nastoupit jeho 12letý syn, Eduardův mladší bratr Richard III. prohlásil své synovce za nelegitimní kvůli tajnému sňatku jejich otce. Sám se chopil regentství a nechal chlapce uvěznit. I když nikdo neví, co se s nimi nakonec stalo, princové zanedlouho zmizeli a Richardova moc se zdála být zajištěna. Jeho pád ale přišel o pouhé dva roky později z druhé strany kanálu La Manche. Jindřich Tudor byl přímý potomek prvního vévody z Lancasteru, vychovaný v exilu po smrti otce v předešlé vzpouře. Když Richard III. uchvátil trůn, způsobil tím rozkol mezi Yorky, díky čemuž získal Jindřich podporu svého nároku na trůn. Ve Francii vybudoval armádu, překročil La Manche roku 1485 a rychle porazil Richardovo vojsko. A sňatkem s Alžbětou z Yorku, starší sestrou zmizelých princů, nově korunovaný král Jindřich VII. spojil ony dvě růže, čímž konečně ukončil téměř stoletou válku. Častou važujeme o historických válkách jako o jednoznačných konfliktech s jasně určenými vítězi a poraženými. Ale války růží, stejně jako fikce, kterou inspirovaly, nám ukazují, že vítězství může být nejisté, spojenci nestálí, a dokonce i samotná moc králů pomíjivá jako roční období."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "At some point, I couldn't bear the desecration of the river, such an important part of my city, and I decided to take action, especially after I heard that the city received a grant to divert sewage water and to treat it. With clean water, suddenly the uncovering of the river became possible, and with luck and actually a lot of pushing, my partner Takako Tajima and I were commissioned by the city to work with a team of engineers to uncover the river. However, we were sneaky, and we proposed more: to convert riverbanks into pedestrian pathways, and then to connect these pathways back to the city fabric, and finally to convert the urban voids along the riverbanks into public spaces that are lacking in the Medina of Fez. I will show you briefly now two of these public spaces. The first one is the Rcif Plaza, which sits actually right on top of the river, which you can see here in dotted lines. This plaza used to be a chaotic transportation hub that actually compromised the urban integrity of the medina, that has the largest pedestrian network in the world. And right beyond the historic bridge that you can see here, right next to the plaza, you can see that the river looked like a river of trash. Instead, what we proposed is to make the plaza entirely pedestrian, to cover it with recycled leather canopies, and to connect it to the banks of the river.", "cs": "V určitém bodě už jsem nemohla déle snášet toto znesvěcování řeky, tak důležité součásti mého města, a rozhodla jsem něco podniknout. Zvláště po tom, co jsem se doslechla, že město obdrželo dotaci na odchýlení odpadních vod a jejich ošetření. S čistou vodou se najednou odkrytí řeky stalo možným, a se štěstím a vlastně i spoustou úsilí já a moje partnerka Takako Tajima jsme byly městem pověřeny pracovat s týmem inženýrů na odkrývání řeky. My jsme nicméně záludně navrhly víc: přeměnit břehy řeky v peší stezky a ty potom napojit zpět na městskou infrastrukturu, a nakonec proměnit prázdné prostory podél řeky ve veřejná prostranství, která v medině města Fez chybí. Ukážu vám nyní krátce dvě z těchto veřejných míst. První je náměstí Rcif, které je ve skutečnosti situováno přímo nad tokem řeky, jak zde můžete vidět znázorněno pomocí tečkovaných čar. Toto náměstí bývalo chaotickým dopravním uzlem, který oslaboval městskou integritu mediny, která má nejrozsáhlejší síť pěších stezek na světě. A hned za historickým mostem, který je možno spatřit zde, přímo vedle náměstí, můžete vidět, že řeka vypadá jako řeka odpadků. My jsme namísto toho navrhly, aby se celé náměstí změnilo v pěší zónu, zakrylo se baldachýny z recyklované kůže a spojilo s říčními břehy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I want to start with a game. Okay? And to win this game, all you have to do is see the reality that's in front of you as it really is, all right? So we have two panels here, of colored dots. And one of those dots is the same in the two panels. And you have to tell me which one. Now, I narrowed it down to the gray one, the green one, and, say, the orange one. So by a show of hands, we'll start with the easiest one. Show of hands: how many people think it's the gray one? Really? Okay. How many people think it's the green one? And how many people think it's the orange one? Pretty even split. Let's find out what the reality is. Here is the orange one. (Laughter) Here is the green one. And here is the gray one. (Laughter) So for all of you who saw that, you're complete realists. All right? (Laughter) So this is pretty amazing, isn't it? Because nearly every living system has evolved the ability to detect light in one way or another. So for us, seeing color is one of the simplest things the brain does. And yet, even at this most fundamental level, context is everything. What I'm going to talk about is not that context is everything, but why context is everything.", "cs": "Chtěl bych začít hrou. A abyste tuto hru vyhráli, je třeba jen vidět realitu před vámi takovou, jaká skutečně je. Dobrá? Máme tu tedy dva panely s barevnými kolečky. A jedna z těch koleček jsou stejná na obou panelech. Dobře? A vy mi řekněte která. Teď to zúžím na šedá, zelená a třeba oranžová kolečka. Tak budeme zvedat ruce - začneme tím nejjednodušším - zvedněte ruce, kdo si myslíte, že jsou to šedá kolečka. Skutečně? Dobře. Kolik lidí si myslí, že jsou to ta zelená? A kolik lidí si myslí, že jsou to oranžová kolečka? Dost nejednotný názor. Tak se podíváme, jaká je skutečnost. Tady je oranžové. (Smích) Tady je zelené. A tady je šedé. (Smích) Takže vy, kdo jste to viděli, jste naprostí realisté. Ano? (Smích) Je to vlastně naprosto úžasné, že? Protože téměř každý živý organismus si vyvinul schopnost nějakým způsobem zaznamenat světlo. U nás je rozpoznání barvy jednou z nejsnazších věcí, které mozek dělá. A přesto i na této nejzákladnější úrovni je kontext vším. Ale já nechci mluvit o tom, že kontext je vším, ale proč je kontext vším."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "During 2008, the Ombudsman's power to inspect the institution's files was used in 16 cases.Article 3(2) of the Statute also requires officials and other servants of the Community institutions and bodies to testify at the request of the Ombudsman. Again, following the 2008 Statute revision, EU officials who give evidence to the Ombudsman are no longer required to speak \"on behalf of and in accordance with instructions from their administrations\". They continue, however, to be bound by the relevant rules of the Staff Regulations, notably their duty of professional secrecy. The Ombudsman's power to hear witnesses was not used in 2008.The requirement for the Ombudsman to maintain the confidentiality of documents and information has been clarified and strengthened by the Statute revision. As amended, the Statute provides that the Ombudsman's access to classified information or documents, in particular to sensitive documents within the meaning of Article 9 of Regulation 1049/20019, shall be subject to compliance with the rules on security of the Community institution or body concerned. The institutions or bodies supplying such classified information or documents shall inform the Ombudsman of such classification. Moreover, the Ombudsman shall have agreed in advance with the institution or body concerned the conditions for treatment of classified information or documents and other information covered by the obligation of professional secrecy. Open procedure Complaints to the Ombudsman are dealt with in a public way unless the complainant requests confidentiality.Article 13 of the Implementing Provisions provides for the complainant to have access to the Ombudsman's file on his or her complaint. Article 14 provides for public access to documents held by the Ombudsman.", "cs": "Nadále jsou však vázáni příslušnými pravidly služebního řádu, zejména povinností zachovávat profesní tajemství. Pravomoc veřejného ochránce práv vyslechnout svědky nebyla v roce 2008 využita. Revizí statutu byl objasněn a posílen požadavek, aby veřejný ochránce práv zachovával důvěr- nost dokumentů a informací. Pozměněný statut stanoví, že přístup veřejného ochránce práv k utajo- vaným informacím nebo dokumentům, zejména citlivým dokumentům ve smyslu článku 9 nařízení č. 1049/20019, podléhá dodržení pravidel týkajících se bezpečnosti dotyčného orgánu nebo insti- tuce Společenství. Orgány nebo instituce, které poskytnou takovéto utajované informace nebo doku- menty, veřejného ochránce práv informují o tomto utajení. Veřejný ochránce práv musí mimoto s dotyčným orgánem nebo institucí předem dohodnout podmínky nakládání s utajovanými infor- macemi nebo dokumenty a jinými informacemi, na něž se vztahuje povinnost zachování profes- ního tajemství. ■■Otevřený postup Článek 13 prováděcích předpisů stanoví, že stěžovatel musí mít přístup ke spisu, který veřejný ochránce práv vede k jeho stížnosti. Článek 14 stanoví přístup veřejnosti k dokumentům v držení veřejného ochránce práv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A německý odpor přispěl k odkladu intervence ECB na trzích dluhopisů; když ECB konečně svůj program nákupu dluhopisů spustila, učinila tak s tichým souhlasem Německa. Když jsou však dnes úrokové sazby na nule, velké úspory už Německu příliš užitku nepřinášejí. A protože finanční bouře se do značné míry přehnala, postrádá Německo nové příležitosti, na nichž by mohlo demonstrovat svůj politický vliv v eurozóně i mimo ni. Díky silnému angažmá ve středoevropských a východoevropských ekonomikách bylo Německo klíčovým účastníkem minských dohod, které měly ukončit konflikt na Ukrajině, avšak v blízkovýchodních státech, kam se dnes soustředí pozornost světa, mají Němci jen malý vliv. Řada lidí sice vyzdvihuje vůdčí politickou roli Německa v uprchlické krizi, avšak skutečnost je taková, že Německo bylo uvrženo na frontovou linii této krize, aniž má významný vliv na faktory, které ji vyvolávají, což ho vystavuje značnému tlaku. Německo je dnes vůbec poprvé v pozici, kdy musí žádat partnery z EU o solidaritu, protože nedokáže samo absorbovat všechny nově příchozí. Pocity však jako obvykle zaostávají za realitou, a tak je Německo stále všeobecně pokládáno za nejmocnější sílu v eurozóně. Jak ovšem globální hospodářský cyklus urychluje návrat Německa ke „starému normálu“, bude mocenský posun v Evropě stále nepřehlédnutelnější.", "en": "And German resistance contributed to a delay in the ECB’s intervention in bond markets; when the ECB finally did launch its bond-buying program, it did so with Germany’s tacit approval. But now that interest rates are at zero, Germany’s large savings are no longer doing it much good. And with the financial storm having largely abated, Germany lacks new opportunities to demonstrate its political clout, both within and outside the eurozone. Indeed, whereas Germany, owing to its deep involvement in Central and Eastern European economies, was a key player in the Minsk agreements that were meant to end the conflict in Ukraine, it has little influence in the Middle Eastern countries that are occupying the world’s attention today. While many have highlighted Germany’s political leadership in the refugee crisis, the reality is that being thrust into the front line of that crisis, without having much influence over the factors that are driving it, is placing considerable strain on the country. Germany is now, for the first time, in the position of having to ask its EU partners for solidarity, as it cannot absorb all the newcomers alone. As usual, however, perceptions are lagging behind reality, which means that Germany is still widely viewed as the eurozone’s most powerful force. But, as the global business cycle accelerates Germany’s return to the “old normal,” the power shift within Europe will become increasingly difficult to ignore."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We're talking about good, fresh food that is being wasted on a colossal scale. Eventually, I set about writing my book, really to demonstrate the extent of this problem on a global scale. What this shows is a nation-by-nation breakdown of the likely level of food waste in each country in the world. Unfortunately, empirical data, good, hard stats, don't exist, and therefore to prove my point, I first of all had to find some proxy way of uncovering how much food was being wasted. So I took the food supply of every single country and I compared it to what was actually likely to be being consumed in each country. That's based on diet intake surveys, it's based on levels of obesity, it's based on a range of factors that gives you an approximate guess as to how much food is actually going into people's mouths. That black line in the middle of that table is the likely level of consumption with an allowance for certain levels of inevitable waste. There will always be waste. I'm not that unrealistic that I think we can live in a waste-free world. But that black line shows what a food supply should be in a country if they allow for a good, stable, secure, nutritional diet for every person in that country. Any dot above that line, and you'll quickly notice that that includes most countries in the world, represents unnecessary surplus, and is likely to reflect levels of waste in each country.", "cs": "Jde o dobré, čerstvé jídlo, kterým se plýtvá v kolosálním měřítku. Nakonec jsem začal psát knihu, vlastně proto, abych ukázal jak velký je tento problém v globálním měřítku. Kniha ukazuje pravděpodobnou úroveň plýtvání potravinami v jednotlivých zemích, a to ve všech státech světa. Empirická data, správné statistické údaje neexistují, a proto, abych dokázal, že mám pravdu, musel jsem nejprve najít nějakou zástupnou variantu, jak odkrýt, kolik potravin bývá vyhazováno zbytečně. Takže jsem vzal celkový objem potravin vyrobených nebo dodaných do každé jednotlivé země a porovnal jsem ho s tím, co se skutečně v dané zemi spotřebuje. To je zase založeno na tom, jaké jsou přehledy denního příjmu živin, na úrovni obezity v jednotlivých zemích a na celé řadě faktorů, které nám dávají přibližný odhad, kolik jídla skončí skutečně v lidských ústech. Ta černá čára uprostřed této tabulky je pravděpodobná úroveň spotřeby, která už zahrunje určitou toleranci pro nevyhnutelný odpad. Vždycky se nějaké jídlo vyhodí. Nejsem nerealistický, abych si myslel, že můžeme žít ve světě, kde se žádné jídlo nevyhodí. Ale tahle černá linka ukazuje, kolik jídla by bylo potřeba v každém státě, aby výživa pro každého jeho občana byla kvalitní, stabilní a bezpečná. Cokoliv nad tuto linku, a rychle zjistíte, že se to týká většiny zemí světa, toto je zbytečný přebytek, a pravděpodobně to představuje množství vyhozeného jídla v každé zemi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozmanitá společnost složená z bělochů, Afroameričanů, Hispánců, Asiatů, domorodých etnik a přistěhovalců je přesně tou zemí, kterou znají odjakživa – nepředstavuje pro ně dramatickou změnu oproti dřívějšku. Akceptují také sexuální a genderové kategorie – lesby, gaye, transsexuály, bisexuály, intersexuály, pansexuály a další –, které byly pro (Trumpovu) generaci jejich prarodičů v podstatě tabu, popřípadě neznámé. Za druhé čelí mladí lidé bezpříkladným ekonomickým výzvám spojeným s informační revolucí. Na trh práce vstupují v době, kdy se tržní výnosy rychle přesouvají od práce směrem ke kapitálu (roboti, umělá inteligence a chytré stroje obecně). Starší bohatí lidé se naproti tomu těší z boomu akciového trhu, který tatáž technologická revoluce vyvolala. Trump nabízí škrty podnikových daní a daní z nemovitosti, z nichž by měli další prospěch starší bohatí lidé (kteří mají silné zastoupení v Trumpově kabinetu), a to za cenu vyšších rozpočtových schodků, jež dále zatíží mladé lidi. Ti přitom potřebují přesně opačnou politiku: vyšší zdanění bohatství starší generace za účelem financování postsekundárního vzdělávání, pracovního výcviku, infrastruktury obnovitelných energií a dalších investic do budoucnosti Ameriky. Za třetí si mladí lidé v porovnání se svými rodiči a prarodiči mnohem více uvědomují klimatické změny a jejich rizika. Zatímco Trump láká starší generaci na poslední flirt s fosilními palivy, mladí lidé nechtějí o něčem takovém ani slyšet. Přejí si čistou energii a budou bojovat proti ničení zeměkoule, kterou jednoho dne zdědí oni i jejich děti. Generační rozkol v otázce globálního oteplování je částečně způsobený ryzí neznalostí klimatických změn a jejich příčin na straně mnoha starších Američanů. Ti se o klimatických změnách ve škole neučili. Nikdo je nikdy nezasvětil do základních principů vzniku skleníkových plynů. Proto jsou ochotni upřednostnit své krátkodobé finanční zájmy před odvracením strašlivých hrozeb pro generaci jejich vnoučat. V průzkumu provedeném v červnu 2015 uvedlo 60% respondentů ve věku 18-29 let, že globální oteplování způsobuje lidská činnost, oproti pouhým 31% lidí ve věku 65 a více let. Průzkum zveřejněný letos v lednu zase zjistil, že 38% amerických respondentů ve věku 65 a více let upřednostňuje rozšíření těžby fosilních paliv před obnovitelnou energií, oproti pouhým 19% respondentů ve věkové skupině 18-29 let.", "en": "A diverse society of whites, African-Americans, Hispanics, and Asians, and of the native-born and immigrants, is the country they’ve always known, not some dramatic change from the past. They accept sexual and gender categories – lesbian, gay, trans, bi, inter, pan, and others – that were essentially taboo for – or unknown to – their grandparents’ (Trump’s) generation. Second, the young are facing the unprecedented economic challenges of the information revolution. They are entering the labor market at a time when market returns are rapidly shifting toward capital (robots, artificial intelligence, and smart machines generally) and away from labor. The elderly rich, by contrast, are enjoying a stock market boom caused by the same technological revolution. Trump is peddling cuts in corporate taxes and estate taxes that would further benefit the elderly rich (who are amply represented in Trump’s cabinet), at the expense of larger budget deficits that further burden the young. Indeed, the young need the opposite policy: higher taxes on the wealth of the older generation in order to finance post-secondary education, job training, renewable-energy infrastructure, and other investments in America’s future. Third, compared to their parents and grandparents, the young are much more aware of climate change and its threats. While Trump is enticing the older generation with one last fling with fossil fuels, the young will have none of it. They want clean energy and will fight against the destruction of the Earth that they and their own children will inherit. Part of the generational divide over global warming is due to the sheer ignorance of many older Americans, including Trump, about climate change and its causes. Older Americans didn’t learn about climate change in school. They were never introduced to the basic science of greenhouse gases. That is why they are ready to put their own short-term financial interests ahead of the dire threats to their grandchildren’s generation. In a June 2015 survey, 60% of 18-29 year-olds said that human activity was causing global warming, compared with just 31% of those 65 and older. A survey released in January found that 38% of American survey respondents 65 and older favored fossil-fuel expansion over renewable energy, compared with only 19% of those 18-29."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Reformy v Rusku jsou uskutečnitelné Kdo nese zodpovědnost za hospodářský úpadek Ruska po roce 1990? Mohou za něj užvanění politici, chamtivá oligarchie, úplatní aparátčíci, mafie nebo snad Mezinárodní měnový fond? Obviňování nebere konce, a pravda je v nedohlednu. Běžní Rusové jen krčí rameny a tvrdí, že část viny nesou všichni ti, kdo jsou dnes u moci. Společnost McKinsey nedávno provedla na toto téma studii, která do jisté míry tuto problematiku osvětluje a posouvá debatu o ní novým směrem. Cíl studie, která je zájemcům k dispozici na internetové adrese www.mckinsey.com, byl prostý: detailně prověřit, jak se daří deseti klíčovým sektorům ruského hospodářství. Její závěry jsou podobně prosté: průměrná produktivita ve všech sektorech dosahuje pouhých 19 % hodnoty běžné v USA. Příčina tak slabého výkonu je opět pro všechny sektory shodná: složitý systém nejasných dotací, přebujelých předpisů a cen neodpovídajících skutečné hodnotě zboží totiž ochraňuje státní podniky, jejichž produktivita je zoufalá, a zabraňuje rozvoji nových firem s mnohem vyšší produktivitou. Hlubší studium jednotlivých sektorů umožňuje lépe porozumět systému dotací. Někdy bývají pravidla hry zřejmá, a přesto vítězí neschopní a etablovaní. Tak například ve stavebním průmyslu, kde jsou zakázky nabízeny veřejně a tudíž by měly být otevřené všem, kontrakty nakonec obvykle získávají staré zavedené podniky. Ostatní musejí s úřady svádět nekonečný boj o stavební povolení a donekonečna dokazovat vlastnická práva na pozemky, kde chtějí stavět. Dotace bývají často skryté. Mnohé firmy by musely zavřít krám, kdyby nakupovaly naftu, elektřinu a plyn za tržní ceny. Proto raději spoléhají na výměnný obchod a svým dodavatelům platí zbožím, které pro ně nemá velkou hodnotu, např. neobydlenými obytnými budovami. K cenovým zkreslením dochází i jinde: aby dodavatelé ropy neprodávali své produkty za tržní ceny, vláda brání exportu ropy a výstavbě nových ropovodů směrem na východ. Taková opatření vedou k neproduktivitě a neprůhlednosti v podnikání, podněcují nejhorší formy zneužívání a korupce a jsou příčinou ztrát na potencionálních exportních tržbách, které jsou v dané situaci pro další rozvoj Ruska neocenitelné. Jak lze vysvětlit tuto systematickou a pro zemi takřka sebevražednou diskriminaci nových firem?", "en": "Reform is Feasible for Russia PARIS: Who lost Russia? Who is responsible for Russia's economic meltdown since 1990? Are bumbling politicians guilty, or grasping oligarches, corrupt apparatchiks, the mafia, or the IMF? Accusations and finger pointing abounds, but the facts remain obscure. Ordinary Russians throw up their hands thinking everyone with power is tainted. A new study by the consultants McKinsey, however, sheds some light on this question and moves the debate forward. The goal of the study (which is available at www.mckinsey.com) was simple: to study, in detail, how ten key economic sectors are faring. The conclusions are equally simple: in all sectors, average productivity is only at 19% of levels prevailing in the United States. The cause of this very weak productivity is the same for all sectors: Russia's complex system of disguised subsidies, heavy regulations and price distortions protects state owned firms, whose productivity is abysmal, and hinders the development of new firms, whose productivity is a lot higher. The study of each of these sectors allows for a better understanding of the nature of the system of subsidies. At times, the rules of the game are transparent and still the established and incompetent triumph. In the construction sector, for example, when bids are solicited publically and therefore should be open to all, contracts simply go to the old, established firms. Others have to fight endlessly in order to obtain their construction permit from a myriad of government authorities, or clarify their property rights to the land they wish to build on. Subsidies are often hidden. Many firms would have to close shop if they purchased the oil and electricity and gas they use at prevailing market prices. As a result, they rely on barter, using goods of little value (such as empty residential buildings) in order to pay their suppliers. And the distortions don't stop there. To keep oil suppliers from selling their products at market prices, the government discourages petroleum exports and the development of new pipelines to the East. These measures lead to unproductive businesses, to a lack of transparency that fosters the worst cases of abuse and corruption, and the loss of potential export revenues, which, at this stage, are invaluable for Russia's development. What explains this systematic, almost suicidal discrimination against new businesses?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "One of the Commission’s four priority recommendations in 1999 regarding transport for this programming period concerns sustainability. This involves both seeking to reduce the harmful effects of transport and promoting the use of more viable forms of transport. In particular, the regional development programmes should respect the commitment of the European Union to reducing greenhouse gas emissions, which requires particular efforts in the road and air transport sectors. However, the responsibility for respecting these objectives resides exclusively with the Member States. In 2003 these guidelines were revised to include the basic principles of the sustainable development strategy adopted by the Eu- In Hasselt (Belgium), public transport has been free of charge since 1997. ) The expression ‘intelligent transport systems’ (ITS) covers a wide range of techniques applied to transport to make networks safer, more efficient, more reliable and more ecological, without necessarily having to make material changes to existing infrastructure. ) ‘European transport policy for 2010: time to decide’, COM(2001) 370.) Article 10 (3) of Council Regulation (EC) No 1260/1999. Transport, a driving force for regional development Infrastructure investments have been mainly concentrated in the road sector. ropean Council in Gothenburg. However, implementation of these revised guidelines and of the proposed priority actions requires more time than is available under the current programming period if they are to have any relatively important impact on the objectives established in Gothenburg. Despite this predominance of road transport investment, which is certainly necessary to improve accessibility for the less developed regions, the 2000–06 programmes include many examples of good practice in the field of ecologically sustainable transport, especially for public transport. According to the available data, in the programmes of the Objective 1 regions, the road sector continues to absorb more than half of the total investments programmed for transport infrastructure. For the Objective 2 regions, this sector also remains the most important in financial terms, although it accounts for a relatively smaller proportion of the total (42 %). As to modes of transport that are considered to be less harmful for sustainable development, these absorb approximately 40 % of the resources programmed under Objective 1 and 57 % under Objective 2. This analysis applies to the current state of programming and it is possible that there will be some adjustments as the Gothenburg strategy is transposed into the programmes.", "cs": "Jedno ze čtyř prioritních doporučení Komise z roku 1999, týkajících se dopravy ve zmíněném programovém období, se vztahuje právě k udržitelnosti. Mělo by jít jak o snahu snížit škodlivé účinky dopravy, tak o podporu využívání jejích schůdnějších forem. Programy regionálního rozvoje by pak měly zejména respektovat závazek Evropské unie snižovat emise skleníkových plynů, což vyžaduje úsilí především v oblastech silniční a letecké dopravy; zodpovědnost za toto dodržování ovšem leží výlučně na členských státech. V roce 2003 byly výše zmíněné direktivy revidovány, aby do nich mohly být zahrnuty také základní principy strategie udržitelného rozvoje přijaté Evropskou radou v Göteborgu. V Hasseltu (Belgie) je hromadná doprava zdarma od roku 1997. ) Výraz „inteligentní dopravní systémy“ (intelligent transport systems, ITS) zahrnuje celou řadu technologií používaných s cílem učinit příslušné dopravní sítě bezpečnější, efektivnější, spolehlivější a ekologičtější, a to ne nutně za podmínky materiálních změn na stávající infrastruktuře.) Evropská dopravní politika pro rok 2010: Čas rozhodnout, COM (2001) 370.) Článek 10 (3) nařízení Rady (EC) č. 1260/1999. Doprava: hnací síla rozvoje regionů svědky v uplynulém desetiletí. Investice do infrastruktury se přitom zaměřily především do dopravy silniční. programů v polovině příslušných období. Plnění direktiv, jakož i navrhovaných prioritních akcí, ovšem vyžaduje více času, než je k dispozici v současném programovém období, tedy pokud mají mít nějaký alespoň relativně významný dopad na cíle vytyčené v Göteborgu. I když takovéto investice převládaly, a jsou jistě nutné pro zlepšení dostupnosti méně rozvinutých regionů, obsahují programy na léta 2000–2006 také mnoho příkladů vhodného postupu v oblasti ekologicky udržitelné dopravy, zejména pokud se týče dopravy veřejné. V programech regionů spadajících pod Cíl 1, směřuje i nadále podle dostupných údajů více než polovina celkových investic do dopravní infrastruktury v silniční dopravě. Ve finančním vyjádření tato podoblast dominuje i v regionech Cíle 2, i když zde na ni připadá relativně menší podíl celkové částky (42 %). Formy dopravy považované za méně škodlivé pro udržitelný rozvoj pak pohltí zhruba 40 % zdrojů vyčleněných v rámci Cíle 1 a 57 % v rámci Cíle 2. Analýza, kterou právě čtete, se týká současného stavu programování a je tedy možné, že při včleňování strategie z Göteborgu do programů dojde na nějaké úpravy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Trumpův soumrak bohů NEW YORK – Pokud někoho překvapila vzpoura ve Washingtonu, pak poslední čtyři roky nedával pozor. Absurdní scény z okolí Kapitolu 6. ledna byly opravdu šokující: zdivočelí bandité s neonacistickými vlajkami a protrumpovskými transparenty vtrhli do Sněmovny reprezentantů i Senátu, zatímco dav burácel „USA!“ a „Zastavte tu krádež!“, a další lidé si dělali selfie, aby mohli jednou ukázat svůj okamžik slávy vnoučatům. Nejnechutnější spektákl ze všech však nabídl samotný Trump, když podněcoval své zběsilé stoupence k tažení na Kapitol, aby zvrátili výsledky voleb a bojovali proti zlotřilým“ nepřátelům, kteří ho údajně oloupili o vítězství. Bylo to šokující, ale ne překvapivé. Každý mohl vidět, že se k tomu schyluje, už od onoho okamžiku v roce 2016, kdy Trump dostal během druhé prezidentské debaty otázku, zda přijme výsledek nadcházejících voleb. Odpověděl, že to bude záviset na výsledku. Jinými slovy by přijal pouze vlastní vítězství. Jakýkoliv jiný výsledek by byl nelegitimní. V tu chvíli bylo zřejmé, že nebude dodržovat základní pravidla liberální demokracie. Nebyl to však jediný důkaz: zástupci svobodného tisku jsou pro něj „nepřátelé lidu“, jeho politickou soupeřku Hillary Clintonovou „by měli zavřít“, imigranti znásilňují a obchodují s drogami a tak dále. Trump jako prezident schvaloval, ba dokonce povzbuzoval násilné extremisty, kteří vyhlásili válku černochům a Židům („Židi nás nenahradí!“ skandovali v roce 2017 v Charlottesville ve státě Virginie). Lídři Republikánské strany – včetně těch, kteří se na poslední chvíli od prezidenta distancovali – přesto Trumpa podporovali, pochlebovali jeho kolosálnímu egu a chránili ho před veškerými snahami zkrotit jeho výstřední a možná i nezákonné chování. Nedělali to z lásky k Trumpovi. Dokud jim však dával, co chtěli – deregulaci, nižší daně pro velmi bohaté a rychlé jmenování krajně pravicových soudců –, mohl si dělat, co se mu zlíbilo. Někteří republikáni přiznávali, že Trump je „nekonvenční politik“. To je zajisté pravda.", "en": "Trump’s Götterdämmerung NEW YORK – Anyone who was surprised by the mayhem in Washington, DC has not been paying attention for the last four years. The grotesque scenes around the Capitol on January 6 were indeed shocking: wild-eyed thugs with neo-Nazi flags and Trump banners smashing their way into the House of Representatives and the Senate, while mobs roared “USA” and “Stop the Steal” and others took selfies to show their moment of glory to their grandchildren one day. But the most disgusting spectacle of all was that of Trump himself inciting his frenzied followers to march on the Capitol to overturn the election and fight the “evil” enemies who had supposedly robbed him of his victory. It was shocking, but not surprising. Anyone could have seen this coming from that moment in 2016, during the second presidential debate, when Trump was asked whether he would accept the result of the coming election. He replied that this would depend on the result. In other words, he would accept only his own victory. Any other outcome would be illegitimate. It was clear then that he would not abide by the basic rules of liberal democracy. That was not the only evidence: the free press were “enemies of the people,” Hillary Clinton, his political opponent, should be “locked up,” immigrants were rapists and drug dealers, and so on. As president, Trump condoned, and even encouraged, violent extremists who declared war on blacks and Jews (“Jews will not replace us!” they chanted in Charlottesville, Virginia, in 2017). Nonetheless, Republican Party leaders – including those who distanced themselves from the president at the very last minute – supported him, flattered his colossal ego, and protected him against all efforts to temper his outlandish, and possibly illegal, behavior. They didn’t do so for love of Trump. But as long as he gave them what they wanted – deregulation, lower taxes for the very rich, and the swift appointment of far-right judges – he could do as he pleased. Some Republicans would admit that Trump was, well, not a “conventional politician.” That is certainly true."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Noví členové EU jsou na nejlepší cestě snížit své emise skleníkových plynů do roku 2010 nejméně o 21%. Rovněž staří členové EU mají podle kjótského protokolu společný cíl snížit emise CO2 do roku 2010 o 8%, ale zatím mají „nakročeno“ ke snížení o pouhých 4,6%. Navzdory tomu je zemím jako Belgie a Nizozemsko, u nichž se splnění kjótských závazků neočekává, umožněno emise zvyšovat. Je bezpodmínečně nutné, aby Evropská komise rozdělovala veškerou zátěž rovnoměrně a spravedlivě mezi všech 27 členských zemí EU. Většina nových členů cíle kjótského protokolu splnila nebo se k tomu blíží, ale současně potřebuje rychlý ekonomický růst, aby dohnala zbytek EU. Růstový potenciál těchto zemí je ovšem oslabován, poněvadž nemají dost prostředků, aby se postavily mohutným podnikatelským lobby z nejrozvinutějších a nejbohatších států EU. Nutit nejnovější členy unie, aby nesli na svých bedrech nepřiměřený díl zátěže spojené se snižováním celkového množství emisí EU, je nespravedlivé a také pošetilé. Příklad Lotyšska je nejkřiklavější. Po opětovném získání nezávislosti na Sovětském svazu zde zůstaly z průmyslových kolosů komunistické éry pouhé zbytky. Se zpřetrháním obchodních svazků s někdejším sovětským světem se většina těchto gigantů zhroutila. Lotyšští podnikatelé tak museli startovat téměř z ekonomického „bodu nula“, ale přesto vybudovali novou a moderní ekonomiku založenou na nových a efektivních technologiích. V důsledku toho vykazuje Lotyšsko nejnižší množství emisí skleníkových plynů na hlavu v celé EU. Přestože je však třetí nejchudší zemí v EU, podle rozhodnutí Evropské komise si musí kupovat emisní kvóty od bohatších a větších znečišťovatelů z EU, kteří se o splnění svých kjótských závazků zasadili jen málo. Tento nevyvážený přístup ohrožuje hospodářský rozvoj Lotyšska i dalších zranitelných nových členských států, zatímco staří členové si užívají „bezstarostnou jízdu“. V malých ekonomikách, jako jsou Lotyšsko a řada dalších nových členských států, má pro rozvoj celé země význam třeba i jediný rozsáhlý projekt. Rozhodnutí komise seškrtat jejich kvóty na emise CO2 mohou vést investory do zoufale potřebných rozvojových projektů k tomu, že se přesunou mimo hranice EU do zemí se slabšími ekologickými předpisy, kde jejich činnost přispěje k vyšším celosvětovým emisím. Další emise by se pak vytvářely při dopravě vyrobeného zbož�� zpět do EU.", "en": "Indeed, the new EU members are projected to reduce their greenhouse gas emissions by at least 21% by 2010. Old EU members also have a collective Kyoto target of lowering their CO2 emissions by 8% by 2010, but they are projected to achieve a mere 4.6% reduction. Despite this, countries such as Belgium and the Netherlands, which are not expected to meet their Kyoto commitments, are being allowed to increase their emissions. It is imperative that the European Commission distributes all burdens evenly and fairly among the EU’s 27 members. Most new members have met or are approaching their Kyoto targets, and they need rapid economic growth to catch up with the rest of the EU. But their ability to grow is being impaired because they lack the resources to confront the massive business lobbies of the EU’s most developed and richest countries. Making the Union’s newest members carry a disproportionate share of the burden of reducing the EU’s total amount of pollution is both unjust and foolish. Latvia’s example is the most acute. After regaining its independence from the Soviet Union, only remnants of the industrial behemoths of the communist era remained. As trade links with the former Soviet world collapsed, most of these giant firms collapsed. Starting almost from an economic “point zero,” Latvian entrepreneurs have built a new and modern economy, based on new and efficient technologies. As a result, Latvia has the lowest per capita greenhouse gas emissions in the EU. But, despite being the EU’s third poorest country, the European Commission’s rulings mean that it must purchase emission quotas from richer and more polluting EU members that have done little to meet their Kyoto commitments. This unbalanced approach is jeopardizing the economic development of Latvia and other vulnerable new member states, while old members enjoy a free ride. In small economies such as Latvia and many of the other new member states, even one large project is important for the whole country’s progress. The Commission’s decision to cut their CO2 emissions quotas may lead investors in desperately needed development projects to move outside of the EU, to countries with weaker environmental regulations, where their activities would contribute to higher global emissions. Additional emissions would occur when the goods are transported back to the EU."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč „spravedlivý obchod“? LONDÝN – Vamp#160;minulosti znamenal výraz „fair trade“ („spravedlivý obchod“) mnoho různých věcí. Vamp#160;roce 1881 byla ve Velké Británii založena Liga za spravedlivý obchod, která se snažila omezit dovoz zboží ze zahraničí. Ve Spojených státech využívají firmy i odborové svazy zákony o „spravedlivém obchodu“, aby vybudovaly „ostnatým drátem obehnané bariéry dovozům“, jak to nazývá ekonom Joseph Stiglitz. Tyto takzvané „antidumpingové“ zákony umožňují firmě, která má podezření, že její zahraniční konkurent prodává určitý produkt pod výrobními náklady, požadovat, aby vláda uvalila na konkurenta speciální cla, a ochránila tak domácí firmu od „nefér konkurence“. Tyto temné protekcionistické myšlenky jsou na hony vzdálené představám laskavých organizátorů každoročního britského „Dvoutýdne fairtrade“, během něhož jsem si právě koupil dvě fairtrade čokoládové tyčinky a skleničku fairtrade arašídového másla samp#160;kousky oříšků. Chvályhodným cílem organizátorů je zvýšit cenu vyplácenou farmářům vamp#160;rozvojových zemích za jejich produkty tím, že se zamp#160;celkové ceny vyloučí přemrštěné zisky prostředníkům, na které jsou farmáři odkázaní, aby dostali své zboží na vzdálené trhy. Fairtrade výrobky jako kakao, káva, čaj nebo banány nekonkurují domácí evropské produkci, a proto u nich neexistuje protekcionistický motiv. Funguje to takto: výměnou za to, že dostávají garantovanou cenu a splňují „dohodnuté pracovně-právní a ekologické standardy“ (minimální mzdy, žádné pesticidy), získávají zemědělská družstva vamp#160;chudých zemích na své produkty známku FAIRTRADE, kterou vydává Organizace pro označování FAIRTRADE. Tento certifikát umožňuje supermarketům a dalším maloobchodníkům prodávat zmíněné výrobky samp#160;přirážkou. Farmáři ve třetím světě si tak zvýší příjmy, zatímco spotřebitelé vamp#160;bohatých státech získají dobrý pocit: dokonalé manželství. Hnutí fairtrade, které započalo vamp#160;80. letech, rychle sílí. Vamp#160;roce 1997 dosáhlo pozoruhodného průlomu, když se britská dolní sněmovna rozhodla podávat pouze fairtrade kávu. Do konce roku 2007 prodávalo fairtrade výrobky více než 600 sdružení producentů, která zastupovala 1,4 milionu farmářů vamp#160;58 zemích. Dnes se pod značkou FAIRTRADE prodává čtvrtina všech banánů vamp#160;britských supermarketech. Produkty se štítkem FAIRTRADE však stále představují pouhý zlomek – obvykle méně než 1% – celosvětového prodeje kakaa, čaje, kávy atd.", "en": "Why Fair Trade? LONDON – Historically, the term “fair trade” has meant many things. The Fair Trade League was founded in Britain in 1881 to restrict imports from foreign countries. In the United States, businesses and labor unions use “fair trade” laws to construct what economist Joseph Stiglitz calls “barbed-wire barriers to imports.” These so called “anti-dumping” laws allow a company that suspects a foreign rival of selling a product below cost to request that the government impose special tariffs to protect it from “unfair” competition. Such dark protectionist thoughts are far from the minds of the benevolent organizers of the United Kingdom’s annual “Fairtrade Fortnight,” during which I just bought two bars of fair-trade chocolate and a jar of fair-trade chunky peanut butter. Their worthy aim is to raise the price paid to developing-country farmers for their produce by excluding the inflated profits of the middlemen on whom they depend for getting their goods to distant markets. Fair-trade products like cocoa, coffee, tea, and bananas do not compete with domestic European production, and therefore do not have a protectionist motive. This is how it works: In exchange for being paid a guaranteed price and meeting “agreed labor and environmental standards” (minimum wages, no pesticides), poor-country farming cooperatives receive a FAIRTRADE mark for their products, issued by the FAIRTRADE Labeling Organization. This certification enables supermarkets and other retailers to sell the products at a premium. Third-world farmers get a boost to their income, while first-world consumers get to feel virtuous: a marriage made in heaven. The fair-trade movement, launched in the 1980’s, has been growing rapidly. In a notable breakthrough in 1997, the British House of Commons decided to serve only fair-trade coffee. By the end of 2007, more than 600 producers’ organizations, representing 1.4 million farmers in 58 countries, were selling fair-trade products. Today, a quarter of all bananas in UK supermarkets are sold under a FAIRTRADE mark. But FAIRTRADE-labeled products still represent a very small share – typically less than 1% – of global sales of cocoa, tea, coffee, etc."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navíc i poté, co pozdvižení na trhu skončilo a PSPP úrokové sazby snížil, silně zadlužené země loni na splátky úroků vynaložily v průměru kolem 3-4 % HDP. Většina těchto zemí není ani zdaleka insolventní. Jejich dluh je ale jako svěrací kazajka, která jim za dobrých časů omezuje schopnost dosahovat hospodářského růstu a za dob krize znamená přítěž. Jako alternativa k neúčinným nadnárodním a národním fiskálním rámcům se často nabízí formální restrukturalizace dluhu. V takovém scénáři by politický dohled nahradil dohled tržní. Avšak vzhledem k tomu, že některé země jsou stále zřetelně zranitelnější než jiné, zavedení programu restrukturalizace dluhu by v současnosti investory vyděsilo a vyhnalo ze slabších zemí, takže by přineslo víc škody než užitku. V krátkodobém výhledu by tvůrci politik měli prověřit jiné cesty k řešení převisu veřejného dluhu. PSPP, jak je v současnosti konstruován, umožňuje repatriaci úroku z dluhopisů odkoupených ECB a národními centrálními bankami. Úspora úroku je ale malá, protože ECB je formálně omezena a nemůže koupit víc než určitý objem dluhu vlády každé země. Uvolnění tohoto mantinelu by v budoucnu umožnilo využít stávající rámec k odlehčení fiskálních břemen některých zemí. ECB by přitom musela plnit jinou a vzdálenější úlohu než doposud. Ujistit se, že úspory budou v každé zemi produktivně využity, by musely nezávislé orgány – například Evropská komise, nebo dokonce úplně nová instituce.", "en": "And even after the market turmoil ended, and the PSPP brought interest rates down, high-debt countries last year still spent an average of around 3-4% of their GDP on interest payments. Most of these countries are far from being insolvent. But their debt is like a straightjacket, limiting their capacity to deliver economic growth in good times, and posing a liability in times of crisis. A formal debt restructuring is often offered as an alternative to ineffective supranational and national fiscal frameworks. In this scenario, market supervision would replace political supervision. But, because some countries are still clearly more vulnerable than others, introducing a debt-restructuring program now would scare investors away from those countries, thereby doing more harm than good. In the short term, policymakers should explore other avenues for solving the public-debt overhang. The PSPP, as it is currently constructed, allows repatriation of interest on bonds purchased by the ECB and national central banks. But interest savings are modest, because the ECB is formally limited from buying more than a certain amount of each country’s government debt. Lifting this limit would permit the existing framework to be used in the future to alleviate some countries’ fiscal burdens. Meanwhile, the ECB would need to play a different and more distant role than it has. And independent authorities – such as the European Commission or even an entirely new institution – would need to ensure that savings were put to productive use in each country."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "A inflace je – podobně jako platební neschopnost – kapitálová daň uvalená na držitele veřejného dluhu, poněvadž snižuje reálnou hodnotu nominálních závazků při pevných úrokových sazbách. Nedávné problémy, jimž čelilo Řecko, jsou tedy jen špičkou ledovce suverénních dluhů v mnoha rozvinutých ekonomikách (a v menším počtu rozvíjejících se trhů). Dravci na trhu dluhopisů se již zaměřili na Řecko, Španělsko, Portugalsko, Velkou Británii, Irsko a Island a vyšroubovali výnosy z vládních dluhopisů ještě výše. Nakonec se mohou zaměřit i na další země – dokonce i na Japonsko a Spojené státy –, kde se fiskální politika nachází na trvale neudržitelné dráze. Ve většině rozvinutých ekonomik zhoršuje problém fiskální udržitelnosti i stárnoucí populace – což je závažné téma zejména v Evropě a Japonsku –, poněvadž klesající počet obyvatel zvyšuje zatížení nefinancovaných závazků veřejného sektoru, zejména systémů sociálního zabezpečení a zdravotnictví. Z nízkého či záporného populačního růstu vyplývá také nižší potenciální hospodářský růst a tím i horší dynamika dluhu k HDP a stále silnější pochybnosti o udržitelnosti dluhu veřejného sektoru. Dilema tkví v tom, že fiskální konsolidace je sice nezbytná k zabránění neudržitelnému zvyšování úrokového rozpětí u suverénních dluhopisů, avšak krátkodobé účinky zvyšování daní a omezování vládních výdajů mají sklon slábnout. I to komplikuje dynamiku veřejného dluhu a brání obnově jeho trvalé udržitelnosti. Této pasti čelila Argentina v letech 1998-2001, kdy potřebné fiskální smrštění prohloubilo recesi a nakonec vedlo k platební neschopnosti.", "en": "And inflation is – like default – a capital levy on holders of public debt, as it reduces the real value of nominal liabilities at fixed interest rates. Thus, the recent problems faced by Greece are only the tip of a sovereign-debt iceberg in many advanced economies (and a smaller number of emerging markets). Bond-market vigilantes already have taken aim at Greece, Spain, Portugal, the United Kingdom, Ireland, and Iceland, pushing government bond yields higher. Eventually they may take aim at other countries – even Japan and the United States – where fiscal policy is on an unsustainable path. In most advanced economies, aging populations – a serious problem in Europe and Japan –exacerbate the problem of fiscal sustainability, as falling population levels increase the burden of unfunded public-sector liabilities, particularly social-security and health-care systems. Low or negative population growth also implies lower potential economic growth and therefore worse debt-to-GDP dynamics and increasingly grave doubts about the sustainability of public-sector debt. The dilemma is that, whereas fiscal consolidation is necessary to prevent an unsustainable increase in the spread on sovereign bonds, the short-run effects of raising taxes and cutting government spending tend to be contractionary. This, too, complicates the public-debt dynamics and impedes the restoration of public-debt sustainability. Indeed, this was the trap faced by Argentina in 1998-2001, when needed fiscal contraction exacerbated recession and eventually led to default."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And he goes into the diner, introduces himself to a family and says, \"What village are you from in New Hampshire?\" And then he describes the home he owned in their village. And so he goes around the room, and then as he's leaving the diner, he first-names almost everybody he's just met. I was like, \"Okay, that's social skill.\" But the paradox is, when a lot of these people slip into the policy-making mode, that social awareness vanishes and they start talking like accountants. So in the course of my career, I have covered a series of failures. We sent economists in the Soviet Union with privatization plans when it broke up, and what they really lacked was social trust. We invaded Iraq with a military oblivious to the cultural and psychological realities. We had a financial regulatory regime based on the assumptions that traders were rational creatures who wouldn't do anything stupid. For 30 years, I've been covering school reform and we've basically reorganized the bureaucratic boxes -- charters, private schools, vouchers -- but we've had disappointing results year after year. And the fact is, people learn from people they love. And if you're not talking about the individual relationship between a teacher and a student, you're not talking about that reality. But that reality is expunged from our policy-making process. And so that's led to a question for me: Why are the most socially-attuned people on earth completely dehumanized when they think about policy?", "cs": "představil se jedné rodině a řekl: \"Ze které jste vesnice v New Hampshire?\" A pak popsal dům, který mu v té vesnici patří. A pak se prošel po místnosti, a když odcházel z restaurace téměř každého, s kým se tam potkal, oslovil křestním jménem. Říkal jsem si, že to je sociální dovednost. Je však paradoxní, že když se tito lidé dostanou k samotné politice, sociální schopnosti se vytrácejí a začnou se vyjadřovat jako účetní. Během mé kariéry jsem psal o celé řadě neúspěchů. Když se rozpadl Sovětský svaz, poslali jsme tam ekonomy s privatizačními plány, ale chyběla jim společenská důvěra. Napadli jsme Irák, aniž bychom znali kulturní a psychologickou realitu země. Měli jsme finanční regulační systém založený na předpokladu, že obchodníci se chovají racionálně a nedělali by hlouposti. Třicet let již píšu o reformě školství - v zásadě jsme přeorganizovali byrokratické kategorie - nezávislé školy, soukromé školy, lístky na obědy - ale každý rok se potýkáme se žalostnými výsledky. Pravdou je, že lidé se učí od těch, které mají rádi. Když tedy nemluvíme o individuálním vztahu mezi učitelem a žákem, nemáme realitu, kterou bychom chtěli mít. A ta realita chybí také v oblasti politiky. To mě přivedlo k otázce: Jak je možné, že natolik společenští lidé se dokážou odlidštit když přemýšlejí o politice?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Získal také první rentgenové snímky částečně orientovaných vzorků DNA. Max Perutz, absolvent chemie z Vídně, přijel do Cambridge v roce 1935, aby pracoval s Bernalem jako postgraduální student. O rok později obdržel vynikající krystaly hemoglobinu a brzy vytvořil tehdy nejlepší rentgenové difrakční obrazy. Pozorovatelný difrakční obraz - tedy intenzita a pozice jednotlivých odrazů - představuje ale jen polovinu údajů potřebných k odvození struktury objektu způsobujícího ohyb. Řečeno matematicky, takový obraz udává amplitudu, ovšem nikoliv fáze - tj. etapy kmitavého pohybu - a bez nich nelze pozice atomů stanovit. V případech jednodušších struktur sestávajících z nemnoha atomů dokázala chemie nabídnout významnou pomoc při určování atomového uspořádání a výsledek tedy bylo často možné najít metodou pokusu a omylu. Bílkoviny, které obsahují tisíce atomů, byly ale pro takový způsob práce příliš složité. To byl důvod, proč i přes ohromné množství skvělých znalostí, jež byly shromážděny, zůstávalo řešení dráždivě mimo obzor. Nadále se ovšem věřilo, že z rentgenových obrazů je možné nějak získat podrobné informace o struktuře bílkovin, že jde jen o to zjistit jak. Bylo zcela přirozené, že tam, kde chemie neuspěla, fyzika - a její přední laboratoř - našla cestu vpřed, cestu, kterou vytyčili Watson a Crick svým impozantním průlomovým úspěchem, který si připomínáme tento měsíc.", "en": "He also obtained the first X-ray patterns of partially oriented samples of DNA. Max Perutz, a chemistry graduate from Vienna, arrived in Cambridge in 1935 to work as a graduate student with Bernal. The next year, he was given excellent hemoglobin crystals and soon produced the best X-ray diffraction patterns to date. But the observable diffraction pattern--the intensities and positions of the individual reflections--represents only half of the data needed to deduce the structure of the diffracting object. In mathematical terms, it gives the amplitude, but not the phases--i.e., the stages in an oscillatory motion--without which the atomic positions could not be determined. With simpler structures made up of small numbers of atoms, chemistry could provide considerable guidance as to the atomic arrangements, and a solution could thus often be found by trial and error. But proteins, which contain thousands of atoms, were far too complicated for this to work. So despite the enormous amount of excellent data that was collected, the solution remained tantalizingly out of reach. But the faith remained that detailed information about protein structure could be obtained from the X-ray patterns in some way, if only it could be discovered. It was only natural that where chemistry fell short, physics--and its premier laboratory--showed the way forward, a way grasped by Watson and Crick in the epic breakthrough that we celebrate this month."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Because if we look at the Earth the way it should be, it would be something like this very inspiring image where darkness is for our imagination and for contemplation and to help us to relate to everything. The world is changing though, and urbanization is a big driver of everything. I took this photo two weeks ago in Guangzhou, and I realized that 10 years ago, there was nothing like this, of these buildings. It was just a much smaller city, and the pace of urbanization is incredible and enormous. And we have to understand these main questions: How do people move through these new urban spaces? How do they share their culture? How do we tackle things like mobility? And how can light help there? Because the new technologies, they seem to be in a really interesting position to contribute to the solutions of urbanization and to provide us with better environments. It's not that long ago that our lighting was just done with these kinds of lamps. And of course, we had the metal-halide lamps and fluorescent lamps and things like that. Now we have LED, but here you see the latest one, and you see how incredibly small it is. And this is exactly what offers us a unique opportunity, because this tiny, tiny size allows us to put the light wherever we really need it. And we can actually leave it out where it's not needed at all and where we can preserve darkness. So that is a really interesting proposition, I think, and a new way of lighting the architectural environment with our well-being in mind. The problem is, though, that I wanted to explain to you how this really works -- but I can have four of these on my finger, so you would not be able to really see them. So I asked our laboratory to do something about it, and they said, \"Well, we can do something.\" They created for me the biggest LED in the world especially for TEDx in Amsterdam. So here it is. It's the same thing as you can see over there -- just 200 times bigger. So just to explain. Now, every LED that is made these days gives blue light. Now, this is not very pleasant and comfortable. And for that reason, we cover the LED with a phosphor cap.", "cs": "Protože když se podíváme na zemi, jak by měla vypadat, vypadala by jako na tomto úžasném obrázku, kde tma slouží naší představivosti a pozorování a pomáhá nám najít souvislosti. Ale svět se mění a urbanizaci je podřízeno všechno. Tento snímek jsem pořídil před 2 týdny v Guangzhou a uvědomil si, že před 10 lety tam žádná z těch budov nestála. Bylo to mnohem menší město a rychlost urbanizace je ohromná. Musíme se proto zaměřit na následující otázky: Jak se lidé pohybují v nově urbanizovaných prostorách? Jak sdílí kulturu? Jak se řeší mobilita? A jak tomu všemu může pomoci světlo? Nové technologie jsou v zajímavé pozici, kdy mohou přispět k řešení urbanizace a obklopit nás lepším prostředím. Není to tak dlouho, kdy se osvětlení řešilo pouze těmito žárovkami. Samozřejmě ještě byly halogenové lampy, zářivky a další. Dnes máme LED. Zde vidíte poslední model, vidíte jak jsou neuvěřitelně malé. A přesně to nám nabízí unikátní příležitost, protože tato miniaturní velikost nám umožňuje umístit světlo tam, kde potřebujeme. A nemusíme ho směřovat ven, kde není vůbec potřeba a kde můžeme zachovat tmu. Domnívám se, že se jedná o velice zajímavou příležitost a nový způsob osvětlení architektonického prostředí s přihlédnutím k našemu zdraví. Chci vám vysvětlit, jak to doopravdy funguje, ale na špičku prstu se mi vejdou čtyři, takže byste je neviděli. Požádal jsem proto naši laboratoř, aby mi pomohli, a oni řekli: \"Pokusíme se.\" Vytvořili pro mne největší LED na světě, pouze pro TEDx v Amsterdamu. Tady je. Je to to samé, co vidíte na obrazovce, pouze 200krát větší. Rychle vám ukáži, jak to pracuje. Takže abych to vysvětlil. Každá LED, co se vyrábí, svítí modře. To ale není příjemné. A z toho důvodu přikryjeme LED"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vlády také musí zajistit, aby sítě mezi bankami a telekomunikačními firmami byly interoperabilní, protože rozsáhlé využívání mobilních telefonů k finančním službám a platbám jinak nebude možné. Vlády musí také vytvořit všeobecně uznávané formy identifikace, aby poskytovatelé služeb mohli kontrolovat podvody. V rozvíjejících se ekonomikách je každý pátý občan bez dokladů, oproti pouhé desetině v rozvinutých ekonomikách. Téměř 20% žen bez bankovního účtu v rozvíjejících se zemích nedisponuje dokumenty potřebnými k tomu, aby si takový účet mohly založit. A i když lidé mají uznaný průkaz totožnosti, ten musí umožňovat digitální ověření. Digitální identifikace založená na mikročipech, otiscích prstů nebo skenování duhovky by mohla být v rozvíjejících se ekonomikách užitečná – a už si získává popularitu. A konečně musí vlády zavést regulace, které nastolí rovnováhu mezi ochranou investorů a spotřebitelů a poskytnutím prostoru ke konkurenci a inovacím na straně bank, maloobchodů a firem podnikajících v oblasti finančních technologií a telekomunikací. A jelikož regulace často vyřadí ze hry nebankovní konkurenty, měly by vlády uvažovat o vícekolejném přístupu, kdy firmy bez plné bankovní licence mohou poskytovat základní finanční produkty zákazníkům s drobnějšími účty. Dobrým modelem je britský „regulační chlíveček“, který klade nižší regulační požadavky na nově vznikající hráče až do chvíle, kdy dosáhnou určité velikosti. Finanční inkluze je životně důležitá pro začleňující hospodářský růst i rovnost pohlaví a získává významnou roli v globálním rozvojovém úsilí, kdy si Světová banka klade za cíl dosáhnout do roku 2020 všeobecné finanční inkluze. A protože miliardy lidí v rozvíjejících se ekonomikách už používají mobilní telefon, je tento cíl díky digitálním financím dosažitelný.", "en": "Governments must also ensure that networks between banks and telecommunications companies are interoperable; otherwise, widespread use of mobile phones for financial services and payments would be impossible. Governments must establish universally accepted forms of identity as well, so that service providers can control fraud. In emerging economies, one in five people are unregistered, compared to only one in ten in advanced economies. Nearly 20% of unbanked women in emerging countries do not have the documentation necessary to open a bank account. Even when people have recognized IDs, they must be amenable to digital authentication. Digital IDs that use microchips, fingerprints, or iris scans could prove useful – and are already gaining popularity – in emerging economies. Finally, governments must implement regulations that strike a balance between protecting investors and consumers, and giving banks, retailers, and financial-technology and telecommunications companies room to compete and innovate. Because regulations often shut out non-bank competitors, governments should consider a tiered approach, whereby businesses without a full banking license can provide basic financial products to customers with smaller accounts. A good model for this is the United Kingdom’s “regulatory sandbox” for financial-technology companies, which imposes lower regulatory requirements on emerging players until they reach a certain size. Financial inclusion is vital for inclusive economic growth and gender equality, and it has assumed a prominent role in global development efforts, with the World Bank aiming for universal financial inclusion by 2020. With billions of people in emerging economies already using mobile phones, digital finance makes this goal achievable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I am failing as a woman, I am failing as a feminist. I have passionate opinions about gender equality, but I worry that to freely accept the label of \"feminist,\" would not be fair to good feminists. I'm a feminist, but I'm a rather bad one. Oh, so I call myself a Bad Feminist. Or at least, I wrote an essay, and then I wrote a book called \"Bad Feminist,\" and then in interviews, people started calling me The Bad Feminist. So, what started as a bit of an inside joke with myself and a willful provocation, has become a thing. Let me take a step back. When I was younger, mostly in my teens and 20s, I had strange ideas about feminists as hairy, angry, man-hating, sex-hating women -- as if those are bad things. These days, I look at how women are treated the world over, and anger, in particular, seems like a perfectly reasonable response. But back then, I worried about the tone people used when suggesting I might be a feminist. The feminist label was an accusation, it was an \"F\" word, and not a nice one. I was labeled a woman who doesn't play by the rules, who expects too much, who thinks far too highly of myself, by daring to believe I'm equal -- superior to a man. You don't want to be that rebel woman, until you realize that you very much are that woman, and cannot imagine being anyone else.", "cs": "Jako žena selhávám, selhávám jako feministka. Mám zapálené názory o rovnosti pohlaví, ale obávám se, že přijmout nálepku \"feministka\", by nebylo spravedlivé vůči dobrým feministkám. Jsem feministka, ale spíše špatná. Tak si říkám Špatná feministka. Tedy alespoň jsem napsala esej, potom jsem napsala knihu \"Špatná feministka\" a v rozhovorech mi pak lidé začali říkat Ta špatná feministka. Co začalo jako můj osobní vtípek a vědomá provokace, se stalo skutečností. Podívejme se o krok nazpět. Když jsem byla mladší, zejména náctiletá a po 20. roku, měla jsem zvláštní povědomí o feministkách jako o chlupatých, naštvaných, muže a sex nenávidějících ženách -- jako kdyby to byly špatné věci. Nyní se dívám na to, jak je se ženami zacházeno po celém světě a zejména vztek se jeví jako naprosto rozumná reakce. Ale tenkrát mi vadil tón, který lidi používali, když naznačovali, že jsem feministka. Označení feministka bylo obvinění, bylo to to slovo na \"F\", a ne pěkné. Byla jsem označena jako žena, která nehraje podle pravidel, která toho příliš očekává, která má o sobě příliš vysoké mínění, tím, že se odvažuje věřit, že je rovna -- ehm -- nadřazena muži. Nikdo nechce být ta rebelující žena, než vám dojde, že přesně ta žena jste a nedokážete si sama sebe představit jako kohokoli jiného."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Engineers, by moving around a small number of genetic changes, were able to weaponize it and make it much more easy for human beings to catch, so that not thousands of people would die, but tens of millions. You see, you can go ahead and create new pandemics, and the researchers who did this were so proud of their accomplishments, they wanted to publish it openly so that everybody could see this and get access to this information. But it goes deeper than that. DNA researcher Andrew Hessel has pointed out quite rightly that if you can use cancer treatments, modern cancer treatments, to go after one cell while leaving all the other cells around it intact, then you can also go after any one person's cell. Personalized cancer treatments are the flip side of personalized bioweapons, which means you can attack any one individual, including all the people in this picture. How will we protect them in the future? What to do? What to do about all this? That's what I get asked all the time. For those of you who follow me on Twitter, I will be tweeting out the answer later on today. (Laughter) Actually, it's a bit more complex than that, and there are no magic bullets. I don't have all the answers, but I know a few things. In the wake of 9/11, the best security minds put together all their innovation and this is what they created for security.", "cs": "Inženýři tím, že si pohráli s malým číslem reprezentujícím genetické změny, byli schopni udělat z chřipky zbraň a tím způsobit, že ji lidé mohou chytit snadněji, tudíž by mohly zemřít nikoliv tisíce lidí, ale desítky milionů. Jak vidíte, můžete jen tak jít a vytvořit novou pandemii a tihle konkrétní výzkumníci byli tak hrdí na svoje úspěchy, že o nich chtěli otevřeně referovat, aby to mohl každý vidět a získat přístup k této informaci. Ale zachází to ještě dále. Andrew Hessel, DNA výzkumník, celkem správně poukázal na to, že jestliže můžete použít léčbu na rakovinu, moderní léčbu rakoviny tak, že se soustředíte na jednu buňku, zatímco ostatní vynecháváte a ty zůstávají nedotčené, tak tím pádem můžete takhle pronásledovat buňku jakéhokoliv člověka. Léčba rakoviny šitá člověku na míru je opakem personalizovaných biozbraní, což znamená, že můžete kohokoliv napadnou, včetně všech lidí na tomhle obrázku. Jak je budeme v budoucnu chránit? Co máme s tímhle dělat? Tuhle otázku dostávám neustále. Těm, kteří mě sledují na Twitteru, pošlu dnes odpověď. (Smích) V podstatě je to mnohem složitější a žádná zázračná léčba neexistuje. Na všechno odpověď neznám, ale pár věcí vím. Bezprostředně po 9. září 2011 daly největší mozky zajišťující ochranu dohromady všechny své nápady a s tímhle přišli."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Every year MEPs spend long months negotiating with the Council, on the basis of proposals from the Commission, to x the Union’s expenditure for the following year. The budget finally agreed on, which must comply with multiannual ceilings, is important because it determines the level of financial support given by the EU in all its areas of activity to ensure solidarity, sustainable economic growth and social cohesion. Parliament has the power to reject the budget and demand a new draft if it does not believe sucient consideration has been given to its priorities. Where does the Community’s money go? Financial framework 2007–2013 (rounded figures) Sustainable growth: regional economic development, action to promote growth, competitiveness and employment 382 Mrd EUR (44 %) The EU as a global player: external action, development policy, humanitarian aid49 Mrd EUR (6 %) Citizenship, freedom, security and justice: protection of citizens’ rights, free movement of people, police and judicial cooperation, combating terrorism11 Mrd EUR (1 %) Promoting sustainable economic development … A large part of the Community’s budget is used to boost economic growth and reduce disparities between Europe’s various regions: constructing motorways and railways linking Member States, helping small firms and supporting technological research and innovation projects (e.g. for developing renewable energies), etc. Agriculture, which is the only policy entirely administered at EU level, receives a large share of the budget. However, with the European Parliament’s support, other areas are growing in importance, such as preservation of the environment, particularly through the creation of regional natural parks, the conservation of protected species, the management of water resources and eorts to combat climate change. Some of the EU budget is spent on funding economic development in other parts of the world and on humanitarian aid to help countries aicted by natural disasters and crises. In recent years MEPs have made use of their powers to expand programmes promoting European cultural diversity and to encourage the distribution of artistic and cultural products and works in areas such as cinema, music, painting, photography and theatre. Parliament has approved the creation of a Globalisation Adjustment Fund with a budget of EUR 500 million a year intended to help workers who are laid o due to industrial restructuring in an international context.", "cs": "Každý rok jednají evropští poslanci na základě návrhů Evropské komise dlouhé měsíce s Radou ministrů (zastupující členské státy EU) a stanoví výši příjmů a výdajů Unie na následující rok. Takto stanovený rozpočet, s dodržováním stropů stanovených na několik let, je velmi důležitý, neboť určuje podporu, kterou Evropská unie poskytuje jednotlivým oblastem činností, aby zajistila solidaritu, udržitelný hospodářský růst a sociální soudržnost. Parlament má také pravomoc zamítnout rozpočet a požadovat nový návrh, pokud se domnívá, že jeho priority nebyly dostatečně zohledněny. Kam jdou peníze Společenství? Finanční rámec EU, 2007–2013: (čísla jsou zaokrouhlena) Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi: zemědělství, udržitelný růst a životní prostředí371 mld. EUR (43 %) EU ve světě: zahraniční akce, politika rozvoje, humanitární pomoc49 mld. EUR (6 %) Občanství, svoboda, bezpečnost a právo: ochrana občanských práv, volný pohyb osob, policejní a soudní spolupráce, boj proti terorismu11 mld. EUR (1 %) Podpora udržitelného hospodářského růstu… Velká část peněz Společenství slouží ke zvýšení hospodářského rozvoje a snížení rozdílů mezi různými oblastmi Evropy: stavba dálnic nebo železnic spojujících členské státy, podpora malých podniků, projekty výzkumu a technologické inovace (například na vývoj obnovitelné energie) atp. Velkou část rozpočtu spotřebovává zemědělství, které je jedinou politikou zcela řízenou na evropské úrovni. Stoupá však i důležitost jiných oblastí s podporou Evropského parlamentu, jako je ochrana životního prostředí, zejména vytváření oblastních přírodních parků, zachování chráněných druhů, řízení vodních zdrojů, boj proti klimatickým změnám atd. Část rozpočtu Společenství slouží také k financování hospodářského rozvoje ve světě a k humanitární pomoci určené na záchranu zemí postižených přírodními katastrofami a jinými krizovými situacemi. V posledních letech využili poslanci svých pravomocí také k rozšíření programů na podporu kulturní rozmanitosti Evropy. Tyto programy mají zvýšit pohyb uměleckých a kulturních výrobků a děl v oblastech, jako jsou film, hudba, malířství, fotograe či divadlo. Parlament schválil vytvoření Fondu pro přizpůsobení se globalizaci s roční dotací 500 milionů eur. Fond má pomáhat zaměstnancům, kteří přišli o práci při restrukturalizaci průmyslu v důsledku mezinárodních souvislostí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To je v prudkém kontrastu s vizí, kterou má mnoho jiných zemí EU, včetně klíčových zemí jako je Francie či Německo, kteří vidí jednotný trh EU jako odrazový můstek pro hlubší integraci, ne jako konečnou stanici. Po traumatu minulých válek a podpoře regionalizace jako cesty k úspěchu v nestabilní globální ekonomice se stále těsnější unie jeví jako klíč k zajištění trvalého míru a prosperity. Situace je však mnohem komplikovanější než jak smířit dvě jasné, byť soupeřící představy. Vzhledem k rozšířenému nesouhlasu – včetně, jak jasně naznačuje referendum, vnitřku UK – nad tím, jak by mělo vypadat “správné“ uspořádání, se jeví hledání řešení, co by fungovalo pro všechny, jako téměř nemožné. Zatímco ministerský předseda Velké Británie David Cameron zvládl ve složitých vyjednáváních zajistit ústupky od dalších evropských lídrů ohledně toho, co by se stalo, kdyby UK zůstala v EU, tak nikdo vlastně neví, co by se stalo, kdyby si britští občané zvolili odchod. Bez toho, abychom věděli, jaká konkrétní regionální opatření budou po Brexitu následovat, nemůže proevropský tábor přesvědčivě argumentovat v ekonomických a finančních otázkách pro setrvání v EU. Koneckonců, UK by nepochybně po nějaké době vyloučení mohla skončit v nějaké formě asociační dohody, která by zachovala některá ze současných privilegií a omezila tak dlouhodobější narušení. Protievropský tábor na tom není o mnoho lépe. Je obtížné prokázat, že díky členství v EU – které oponenti líčí jako dotěrné a narušující – je na tom UK materiálně hůře. A stále těsnější unie, které podporovatelé Brexitu tak neústupně oponují, není ani zdaleka jistou věcí. Ve skutečnosti má EU problémy kolektivně naložit s výzvami, kterým čelí – zejména s uprchlickou krizí, která již dost zatížila volný pohyb osob v oblasti Schengenu (jeden z nejviditelnějších, nejoslavovanějších a nejoceňovanějších úspěchů evropské integrace). Ve světle takové nejistoty by britští voliči nakonec museli své rozhodnutí učinit na základě pragmatických, nikoliv strategických kritérií. A tou možná nejpragmatičtější variantou by asi bylo zůstat v EU, alespoň prozatím, a tím si uchovat možnost změnit kolektivní názor později, pokud si to vyžádají nové informace. Někteří mají tendenci tlačit více.", "en": "This contrasts sharply with the vision upheld by many other EU members, including core countries like France and Germany, which view the EU’s single market as a stepping stone toward deeper integration, not an end in itself. Traumatized by past wars and supportive of regionalization as a way to succeed in a fluid global economy, ever-closer union seems like the key to ensuring continued peace and prosperity. But the situation is far more complicated than just reconciling two clear but competing visions. Given widespread disagreement – including, as the referendum makes plain, within the UK itself – over what the “right” arrangement should look like, finding a solution that works for everyone seems all but impossible. While British Prime Minister David Cameron has managed, in tricky negotiations, to secure concessions from his fellow European leaders regarding what would happen if the UK stayed in the EU, nobody really knows what would happen if British citizens vote to leave. Without knowing what specific regional arrangements would follow Brexit, the pro-EU camp cannot make a decisive economic and financial case for remaining. After all, following what admittedly would be a period of dislocation, the UK could end up with some type of association arrangement that preserves some of its current privileges, thereby limiting longer-term disruption. The anti-EU camp is no better off. It is difficult to prove that membership in the EU – which opponents portray as meddlesome and disruptive – has made Britain materially worse off. And the ever-closer union that Brexit advocates so adamantly oppose is far from a sure thing. In fact, the EU has been struggling to tackle collectively the challenges it faces – in particular, the refugee crisis, which has already strained passport-free travel within the Schengen Area (one of the most visible, celebrated, and appreciated achievements of European integration). In the face of so much uncertainty, British voters would ultimately have to make their decision on the basis of pragmatic, not strategic, considerations. And perhaps the most pragmatic choice would be to remain in the EU, at least for now, thereby preserving the option of changing their collective mind later, should new information warrant it. Some are inclined to push harder."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Amerika, která může říkat ne NEW YORK – Počátkem měsíce se kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev vydal s čepicí v ruce do Moskvy, aby poprosil o finanční pomoc. Aby byla prosba přijatelnější, Bakijev oznámil, že požaduje, aby Spojené státy uzavřely svou leteckou základnu v Kyrgyzstánu, která zásobuje jednotky NATO v sousedním Afghánistánu. Podobně koncem loňského roku vláda Islandu požádala Rusko, aby finančně spasilo islandskou bankovní soustavu, a pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí zase s nadějí na nouzovou finanční infuzi navštívil Čínu. Někteří pozorovatelé tyto události uvádějí jako důkaz propadu mezinárodního vlivu Ameriky. Za povšimnutí ale stojí významnější fakt: kromě relativně drobných částek nabídnutých Kyrgyzům doposud Rusko ani Čína mnoho pomoci neposkytly. Četní pozorovatelé, ponoření do rozsáhlých debat o „postamerickém světě“, poukazují na odklon od mezinárodního řádu, jemuž dominují USA, k multipolárnímu systému, kde o globální postavení lídra v řadě společných úkolů a rizik soupeří země jako Čína, Rusko a několik dalších. Čínský prezident Chu Ťin-tchao před více než pěti lety prohlásil, že „směřování k multipolálnímu světu je nezvratné a převládající“. Když si loni Vladimír Putin na konferenci v Mnichově postěžoval, že unilateralismus USA rozdmýchal po celém světě konflikty, dotčený senátor John McCain odpověděl, že „v dnešním multipolálním světě“ není konfrontace nutná. Když loni v září Putin přivítal v Rusku venezuelského prezidenta Huga Cháveze, poznamenal: „Latinská Amerika se stává zřetelným článkem v řetězu vznikajícího multipolálního světa.“ Chávez souhlasil: „Multipolární svět se stává skutečností.“ Všichni se mýlí. Převaha USA je sice zřetelně na ústupu, ale multipolární řád znamená, že několik formujících se velmocí zastává vzájemně si konkurující názory na to, jak se má řídit svět, a že jsou připraveny jednat s cílem svou globální agendu prosazovat. Tak tomu ale není. Namísto toho sledujeme zrod nepolárního světa, v němž přední americké rivaly nadále příliš zaměstnávají problémy na domácí scéně a v nejbližším sousedství, takže na sebe nedokážou brát nejtěžší mezinárodní břemena. Žádná z nastupujících velmocí ani nezačala využívat svého narůstajícího politického a ekonomického vlivu – ani se neujímá úkolů, které si už Washington nemůže dovolit plnit. Začněme Ruskem.", "en": "The America that Can Say No NEW YORK –­ Early this month, Kyrgyzstan’s president Kurmanbek Bakiyev went cap in hand to Moscow to ask for financial aid. To make his request more palatable, Bakiyev announced that he was demanding that the United States close its airbase in Kyrgyzstan, which resupplies NATO troops in neighboring Afghanistan. Similarly, late last year, Iceland’s government asked Russia to help bail out its banking system, while Pakistani President Asif Ali Zardari visited China in hopes of securing an emergency infusion of cash. Some observers cite these episodes as evidence of decline in America’s international clout. But there’s a larger point: so far, except for relatively small sums offered to the Kyrgyz, Russia and China haven’t offered much help. Amid much talk of a “post-American world,” many observers see a shift from a US-dominated international order toward a multipolar system, in which countries like China, Russia, and several others compete for global leadership on a range of common challenges and risks. More than five years ago, China’s President Hu Jintao proclaimed that, “the trend toward a multipolar world is irreversible and dominant.” When Vladimir Putin complained during a conference in Munich last year that US unilateralism stoked conflict around the world, an offended Senator John McCain responded that confrontation was unnecessary in “today’s multipolar world.” When Putin welcomed Venezuelan President Hugo Chávez to Russia last September, he observed that, “Latin America is becoming a noticeable link in the chain of the multipolar world that is forming.” Chávez agreed: “A multipolar world is becoming reality.” All of them have it wrong. US dominance is clearly on the wane, but a multipolar order implies that several emerging powers hold competing views about how the world should be run, and that they are prepared to act to advance their global agendas. That is not the case. Instead, we are witnessing the birth of a non-polar order, in which America’s chief competitors remain too busy with problems at home and in their immediate neighborhoods to shoulder the heaviest international burdens. None of the emerging powers has even begun to use its growing political and economic clout to advance truly global ambitions – or to take on responsibilities that Washington can no longer afford. Start with Russia."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americká revoluce Baracka Obamy Georgi W. Bushovi se osm let dařilo ztělesňovat a zesilovat všechny předsudky a negativní stereotypy, které svět chová vůči USA. Více než kterýkoliv jiný americký prezident před ním si znepřátelil svět a neúčinným a neúměrným uplatňováním „tvrdé“ síly Ameriky vážně poškodil její sílu měkkou. Dvojí prioritou příštího amerického prezidenta by proto mělo být usmíření Spojených států se sebou samými a se světem. Existuje-li jediný kandidát, který to může dokázat a během zlomku vteřiny přispět k obnově mezinárodní reputace Ameriky, pak je to Barack Obama. Výjimečná období někdy plodí výjimečné vůdce. Napoleon Bonaparte by bez francouzské revoluce býval zůstal nadaným a frustrovaným nižším vojenským důstojníkem. Také současné období v Americe a její vztahy se světem byly a jsou vskutku výjimečné, což si žádá vůdce, který dokáže od základu změnit názor většiny světa, že se Amerika stala arogantní, nemohoucí a sobeckou. Zatvrzelí antiameričané se samozřejmě nikdy nedají přesvědčit, avšak s možnou výjimkou muslimského světa je jich stále menšina. Mlčící většina je ochotna nechat se přesvědčit, že i po Bushovi existuje život. Proč se Obama tolik liší od ostatních prezidentských kandidátů a proč by mohl na mezinárodní scéně tak mnoho změnit? V zahraničně-politických otázkách bude manévrovací prostor příštího prezidenta koneckonců jen velmi malý. Bude muset zůstat v Iráku, angažovat se v izraelsko-palestinském konfliktu na straně Izraele, konfrontovat nepoddajnější Rusko, jednat se stále ambicióznější Čínou a čelit problémům spojeným s globálním oteplováním. Může-li Obama něco změnit, pak to není díky svým politickým rozhodnutím, nýbrž díky tomu, čím je. Ihned poté, co se vítězný a usměvavý objeví na televizních obrazovkách celého světa, zažijí image a měkká síla Spojených států cosi na způsob koperníkovské revoluce. Představte si, jaký dojem by jeho zvolení udělalo nejen v Africe, ale i v Asii, na Blízkém východě, a dokonce i v Evropě. Tím, že se Amerika vyšvihla do globálně nadřazené role, stala se zosobněním Západu a ten byl pokládán za „bílý“. Moc ve Spojených státech se přesunula nejprve z východního pobřeží na západní a poté na jih.", "en": "Barack Obama’s American Revolution For eight years, George W. Bush has managed to incarnate and reinforce all the prejudices and negative stereotypes the world has of the US. He has antagonized the world more than any other American president before him, seriously damaging America’s “soft” power by inefficient and excessive use of its “hard” power. Reconciling the United States with itself and the world should thus be the twin priorities for America’s next president. If there is one candidate who can accomplish this, who can contribute, in a split second, to restoring America’s international reputation, it is Barack Obama. Exceptional periods sometimes create exceptional leaders. Without the French Revolution, Napoleon Bonaparte would have remained a gifted and frustrated junior military officer. Likewise, the current period in America and its relations with the world have been truly exceptional, requiring a leader who can fundamentally challenge a global majority’s view that America has become arrogant, impotent, and selfish. Of course, diehard anti-Americans will never be persuaded, but they remain a minority, with the possible exception of the Muslim world. The silent majority is ready to be convinced that there is life after Bush. Why is Obama so different from the other presidential candidates, and why could he make such a large difference internationally? After all, in foreign policy matters, the next president’s room for maneuver will be very small. He (or she) will have to stay in Iraq, engage in the Israel-Palestine conflict on the side of Israel, confront a tougher Russia, deal with an ever more ambitious China, and face the challenge of global warming. If Obama can make a difference, it is not because of his policy choices, but because of what he is. The very moment he appears on the world’s television screens, victorious and smiling, America’s image and soft power would experience something like a Copernican revolution. Think of the impression his election would make not only in Africa, but in Asia, the Middle East, and even Europe. With its rise to global supremacy, America had become the incarnation of the West, and the West was seen as “white.” Power in America shifted first from the East Coast to the West Coast, and then to the South."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Partnerství? Jaké partnerství? LONDÝN – Politika Evropské unie vůči východním sousedům je navzdory zahájení nového projektu Východní partnerství plná problémů. Evropské veřejné mínění je stále více zahleděné do sebe a tu a tam i protekcionistické. Co je tedy zapotřebí udělat se „šedou zónou“ na východ od Evropy – se šesti zeměmi, které dnes leží mezi EU a Ruskem? Nečinnost je nepřijatelná. Hospodářská krize tento region ošklivě zasáhla a vnitřní politický chaos a vážné bezpečnostní hrozby situaci dále zhoršily. Idea „Východního partnerství“ (VP) vzešla z polsko-švédské iniciativy počátkem loňského léta. Na poměry EU tedy byla realizována velice rychle. Nová iniciativa se týká výlučně oblasti na východ od unie – Ukrajiny, Moldávie, Běloruska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu – a má být doplňkem Evropské politiky sousedství. Disponuje malým množstvím nových zdrojů a omezeným rozpočtem na technické projekty (600 milionů dolarů po dobu čtyř let pro všech šest zemí). Idea je taková, že VP vyšle do těchto zemí pozitivní signál, změní atmosféru, ve které se o tomto regionu diskutuje v EU, a pomalu ho pomůže vtáhnout na oběžnou dráhu unie. Rusko tato nabídka rozladila. Také EU však má s touto iniciativou problémy. Například jí dalo obrovskou práci přesvědčit nejvyšší představitele, aby se v Praze ve čtvrtek objevili. A ti, kdo souhlasili, že přijedou, nejsou pro region dobrou reklamou.", "en": "Partnership? What Partnership? London – European Union policy toward its neighbors to the east is in trouble, despite the launch of its new Eastern Partnership. European public opinion is increasingly introspective and sporadically protectionist. So what is to be done about the “grey zone” to Europe’s east – the six countries that now lie between the EU and Russia? Inaction is unacceptable. The region has been badly hit by the economic crisis, made all the worse by internal political turmoil and serious security dangers. The idea for the “Eastern Partnership” (EaP) came from a Polish-Swedish initiative early last summer. So, by EU standards, it has been rushed through on a very fast track. The new initiative is exclusively for the region to the Union’s east – Ukraine, Moldova, Belarus, Georgia, Armenia, and Azerbaijan – and is designed to complement the European Neighborhood Policy. It has few new resources and a limited budget for technical projects (€600 million over four years for the six countries). The idea is that the EaP will provide a positive signal to these countries, change the climate in which the region is discussed in the EU, and slowly help pull it into the EU’s orbit. The offer has annoyed Russia. But the EU has its own problems with the initiative. For example, it had a lot of trouble persuading leaders to turn up in Prague on Thursday. And those who agreed to come are not a good advertisement for the region."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Obamův izraelský problém NEW YORK – Při neobvyklém výpadu mimo rodný Texas guvernér Rick Perry obvinil amerického prezidenta Baracka Obamu z „appeasementu“ vůči Palestincům. Bývalý starosta New Yorku Edward Koch zase jako kandidáta za stát New York do Kongresu USA podpořil katolického republikána oproti židovskému demokratovi, protože republikán v dobrém i ve zlém podporuje Izrael – a protože Obama vyjádřil výhrady k rozšiřování izraelských osad na Západním břehu. Kochovými slovy Obama „hodil Izrael pod autobus“. Republikán zvítězil. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, dosti citlivý na vměšování cizinců do izraelské domácí politiky, se útoky proti Obamovi otevřeně a vytrvale dvoří republikánským kongresmanům. A Obamova reakce? Projev na půdě Organizace spojených národů, v němž zopakoval svou podporu Izraeli a pochopení pro obavy a zranitelnost Izraele, téměř bez jakékoli zmínky o obavách a zranitelnosti Palestinců. Čím to je, že Izrael dokáže proměnit amerického prezidenta v želé? Proč se vlastně všichni američtí politici tak bojí vyjádřit se kriticky na adresu izraelských politik? Mají strach, že budou označeni za antisemity? Anebo jde o „židovské hlasy“ ve volbách? Na povrchu se zdá, že demokraté nemají mnoho co ztratit. Průzkumy naznačují, že většina Američanů židovského původu (pouhých 1,7 % populace USA) stále volí Demokratickou stranu. Co se týče takzvané izraelské lobby ve Washingtonu, která je dobře organizovaná a velmi dobře finančně zajištěná, významnou úlohu hrají též evangelikální křesťané.", "en": "Obama’s Israel Problem NEW YORK – On a rare foray outside his native Texas, Governor Rick Perry accused US President Barack Obama of “appeasement” towards the Palestinians. Former New York City Mayor Edward Koch supported a Catholic Republican congressional candidate against a Jewish Democrat in New York, because the Republican supports Israel through thick and thin – and because Obama had voiced reservations about Israel’s expansion of settlements on the West Bank. In Koch’s words, Obama “threw Israel under the bus.” The Republican won. Meanwhile, Israeli Prime Minister Binyamin Netanyahu, who is rather sensitive about foreigners meddling in domestic Israeli politics, has been openly and consistently courting congressional Republicans by attacking Obama. And Obama’s response? A speech at the United Nations, reiterating his support for Israel, his understanding of Israel’s fears and vulnerability, with barely a mention of Palestinian fears and vulnerability. What is it about Israel that reduces America’s president to Jell-O? Why, for that matter, are all American politicians so afraid to be critical of Israeli policies? Is it fear of being called an anti-Semite? Or is it the “Jewish vote”? On the face of it, Democrats don’t have that much to fear. Polls suggest that a majority of Jewish Americans (a mere 1.7% of the US population) still vote for the Democratic Party. When it comes to the so-called Israel lobby in Washington, which is well organized and very well funded, evangelical Christians play an important part as well."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Coming from outside Languages The euro If you enter the EU from outside, you can bring with you goods free of VAT and excise duties for personal use within the limits set out below. The same applies if you come from the Canary Islands, the Channel Islands, Gibraltar or other territories where EU rules on VAT and excise do not apply. The EU has 210 000 km of railways with extensive international passenger services. There are 5 000 km of high-speed lines in several countries with trains reaching speeds of up to 320 km/h and the network is being extended. Europe is rich in languages. The main language families in the EU include Germanic, Romance, Slav, Baltic and Celtic. The EU institutions have 23 official languages but there are many other lesser-spoken ones. A valid driving licence issued in an EU country is valid throughout the EU. In some countries, in addition to carrying a valid driving licence, you will need to have your vehicle registration document with you. International rail passenger transport is set to become more competitive from the beginning of 2010 when any licensed, certified rail company established in the EU will be able to offer international rail passenger services. Many Europeans speak at least one other language as well as their mother tongue and over a quarter of the adult population speak at least two foreign languages. However, during your travels in Europe, try using a few phrases of the local language when talking to local people. Motor insurance The euro is the legal tender for around 329 million people in 16 EU countries: Austria, Belgium, Cyprus, Finland, France, Germany, Greece, Ireland, Italy, Luxembourg, Malta, the Netherlands, Portugal, Slovakia, Slovenia and Spain. EU countries not using the euro are Bulgaria, the Czech Republic, Denmark, Estonia, Hungary, Latvia, Lithuania, Poland, Romania, Sweden and the United Kingdom. The eight countries that have entered the EU since 2004 are committed to adopting the euro when they are ready. 1 litre of spirits over 22 % vol. or2 litres of fortified or sparkling wine4 litres of still wine16 litres of beer", "cs": "Cestování po Evropě 2010 Potřebné doklady Občané EU Při cestě do těchto pěti zemí proto budete muset na hranici předložit platný cestovní pas nebo občanský průkaz. Platný cestovní pas nebo občanský průkaz potřebujete rovněž pro překročení vnějších hranic EU. I na cestách v rámci Unie byste však s sebou cestovní pas nebo občanský průkaz mít měli, neboť můžete být vyzváni k prokázání totožnosti. Vyžaduje-li to ochrana veřejného pořádku či národní bezpečnosti, mohou být po určitou omezenou dobu prováděny kontroly i na vnitřních hranicích. Pokud s vámi cestují děti, musí mít svůj vlastní cestovní pas či občanský průkaz, nebo musí být zapsány ve vašich dokladech. Dohody uzavřené s Islandem, Lichtenštejnskem, Norskem a Švýcarskem umožňují státním příslušníkům těchto zemí stejné zacházení, jaké platí pro občany EU, tj. cestování v rámci EU pouze s občanským průkazem nebo cestovním pasem. Pro cestování v rámci EU víza nepotřebujete. Občané zemí, které nejsou členy EU Seznam zemí, jejichž státní příslušníci potřebují vízum k návštěvě Spojeného království nebo Irska, se trochu liší od seznamu pro ostatní země EU. Pokud si nejste jisti, obraťte se na nejbližší konzulát kterékoli země EU. Máte-li vízum vystavené některou ze zemí, které plně uplatňují schengenská pravidla, toto vízum vám automaticky umožňuje cestovat i do ostatních zemí schengenského prostoru. Platné povolení k pobytu vystavené jednou z těchto zemí je rovnocenné vízu. Pro cestu do země, která není členem schengenského prostoru, může být požadováno vízum příslušné země. Peníze Euro je zákonným platidlem v 16 zemích EU, které mají celkem okolo 329 milionů obyvatel: v Belgii, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, na Kypru, v Lucembursku, na Maltě, v Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Rakousku, Řecku, na Slovensku, ve Slovinsku a ve Španělsku. V 11 zemích EU se eurem neplatí: v Bulharsku, České republice, Dánsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Spojeném království a Švédsku. Osm zemí z nich (ty, které do EU vstoupily v letech 2004 a 2007) se zavázalo euro přijmout, jakmile budou připraveny. Eurobankovky jsou ve všech zemích stejné, každá země však vydává své vlastní mince, na jejichž rubu jsou vyobrazeny charakteristické národní symboly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Japonsko na prvním místě TOKIO – Americký prezident Donald Trump už ovlivňuje dokonce i velryby. Japonsko totiž v letošním roce vystoupí z Mezinárodní velrybářské komise (IWC) a obnoví komerční rybolov. Konzervativní vláda premiéra Šinzó Abeho tvrdí, že konzumace velrybího masa představuje významnou součást japonské kultury, ačkoliv počet Japonců, kteří velrybí maso jedí, je v porovnání se situací před padesáti lety zanedbatelný. Vystoupení z IWC bude navíc znamenat, že japonští velrybáři budou moci lovit jen v japonských pobřežních vodách, kde je těchto zvířat relativně málo. Pravda je taková, že toto rozhodnutí bylo dárečkem pro hrstku politiků z oblastí, kde se lov velryb stále provozuje, a pro nacionalisty, kteří nesou nelibě, když cizinci v mezinárodních organizacích Japonsku nařizují, co smí nebo nesmí dělat. Jde o veskrze politický akt inspirovaný podle liberálního deníku Asahi Šimbun Trumpovým zdůrazňováním hesla „Amerika na prvním místě“. Toto je přístup „Japonsko na prvním místě“. Ovšem přestože to Trumpovi nejspíš vadit nebude, japonské lpění na lovu velryb poškozuje obraz země. Abe, který je sám zatvrzelým japonským nacionalistou, má se Spojenými státy komplikovaný vztah. Podobně jako jeho děd Nobusuke Kiši, jenž byl také nacionalistou a válečným zločincem zatčeným v roce 1945, ale později se stal oddaným antikomunistickým spojencem Američanů, dělá i Abe vše pro to, aby zůstal nablízku USA, avšak zároveň si přeje, aby Japonsko figurovalo na prvním místě.", "en": "Japan First TOKYO – Even whales have now been affected by US President Donald Trump. This year, Japan will withdraw from the International Whaling Commission and resume commercial whaling. Prime Minister Shinzo Abe’s conservative government claims that eating whale meat is an important part of Japanese culture, even though the number of Japanese who actually do so is tiny compared to a half-century ago. And leaving the IWC will mean that Japanese whalers can fish only in Japan’s coastal waters, where the animals are relatively few. The truth is that the decision was a gift to a few politicians from areas where whaling is still practiced, and to nationalists who resent being told by foreigners in international organizations what Japan can and cannot do. It is an entirely political act, inspired, according to the liberal Asahi Shimbun, by Trump’s insistence on “America First.” This is a matter of Japan First. Even though Trump is unlikely to mind, Japan’s insistence on whaling is bad for the country’s image. Abe, himself a staunch Japanese nationalist, has a complicated relationship with the United States. Like his grandfather, Nobusuke Kishi, also a nationalist who was arrested as a war criminal in 1945, but who then became a loyal anti-communist ally of the Americans, Abe does everything to stay close to the US, while also wanting Japan to be first."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And what we did was, let's have an open atrium, a hollowed core, the same collection of floors, but have the walls and the mass in the perimeter, so that when the sun hits, it's not impacting directly glass, but a wall. When you have an open atrium inside, you are able to see what others are doing from within the building, and you have a better way to control light, and when you place the mass and the walls in the perimeter, then you are preventing direct sun radiation. You may also open those windows and get cross-ventilation. We just made those openings of such a scale that they could work as elevated squares, outdoor spaces throughout the entire height of the building. None of this is rocket science. You don't require sophisticated programming. It's not about technology. This is just archaic, primitive common sense, and by using common sense, we went from 120 kilowatts per square meter per year, which is the typical energy consumption for cooling a glass tower, to 40 kilowatts per square meter per year. So with the right design, sustainability is nothing but the rigorous use of common sense. Last case I would like to share is how design can provide more comprehensive answers against natural disasters. You may know that Chile, in 2010, was hit by an 8.8 Richter scale earthquake and tsunami, and we were called to work in the reconstruction of the Constitución, in the southern part of the country.", "cs": "A co jsme udělali, bylo to, že jsme měli otevřené atrium, duté jádro, stejné množství podlaží, ale stěny byly na obvodu, takže když dopadají sluneční paprsky na budovu, tak nedopadají přímo na sklo ale na stěnu. Díky otevřenému vnitřnímu atriu máte možnost vidět, co ostatní dělají a máte možnost lépe kontrolovat přístup světla. A když umístíte stěny po obvodu, tak zabráníte přímému vstupu slunečního záření. Můžete také otevřít okna a vytvořit tak průvan. Vytvořili jsme tyto otvory takových rozměrů, že fungují jako vyvýšené čtverce, které vytváří venkovní prostor po celé výšce budovy. Nic z toho není žádná velká věda. Nemusíte nic složitě programovat. Není to o technologiích. Je to jen archaický, jednoduchý, selský rozum, který když jsme použili, tak jsme se dostali ze 120 kilowattů na metr čtvereční za rok, což je běžná energetická spotřeba k uchlazení skleněné budovy, na 40 kilowattů na metr čtvereční za rok. Takže se správným návrhem není udržitelnost nic jiného než důsledné použití selského rozumu. Poslední případ, se kterým se chci podělit, je, jak může návrh poskytnout obsáhlejší odpověď na přírodní katastrofy. Možná víte, že v roce 2010 bylo Chile zasaženo zemětřesením o síle 8,8 Richterovy škály a následným tsunami. Pozvali nás, abychom pracovali na rekonstrukci města Constitución, které leží na jihu země."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "CA: Yeah, well, I certainly don't think you're stealing anyone's grandmother's bank account, but what about your core values? Can you give us a sense of what they are and maybe some incident in your life that helped determine them? JA: I'm not sure about the incident. But the core values: well, capable, generous men do not create victims; they nurture victims. And that's something from my father and something from other capable, generous men that have been in my life. CA: Capable, generous men do not create victims; they nurture victims? JA: Yeah. And you know, I'm a combative person, so I'm not actually so big on the nurture, but some way -- there is another way of nurturing victims, which is to police perpetrators of crime. And so that is something that has been in my character for a long time. CA: So just tell us, very quickly in the last minute, the story: what happened in Iceland? You basically published something there, ran into trouble with a bank, then the news service there was injuncted from running the story. Instead, they publicized your side. That made you very high-profile in Iceland. What happened next? JA: Yeah, this is a great case, you know. Iceland went through this financial crisis. It was the hardest hit of any country in the world. Its banking sector was 10 times the GDP of the rest of the economy.", "cs": "CA: Já si rozhodně nemyslím, že okrádáte něčí babičku. Ale co vaše základní hodnoty? Můžete nám je vysvětlit a říct, jestli je nepředurčila nějaká událost ve vašem životě? JA: Tím si nejsem jistý. Ale hlavní hodnoty: schopní, velkorysí lidé nevytvářejí oběti, starají se o ně. To jsem se naučil od táty a od jiných schopných, velkorysých lidí, které jsem v životě poznal. CA: Schopní, velkorysí lidé nevytvářejí oběti, ale starají se o ně? JA: Ano. Jsem bojovný člověk, takže starat se o lidi moc neumím. Ale nějak... Existuje jiný způsob, jak se starat o oběti, které policie vnímá jako pachatele zločinů. Tenhle rys mám ve své povaze už dlouho. CA: Řekněte nám velmi rychle ten příběh: co se stalo na Islandu? Něco jste tam vydal, měl jste problémy s bankou a zpravodajství dostalo zákaz to publikovat. Místo toho udělali reklamu vašemu serveru. Proto jste se na Islandu stal dobře známým. Co se stalo pak? JA: Je to skvělý případ. Island procházel finanční krizí. Zasáhla jej nejhůř ze všech zemí na světě. Zisk bankovního sektor byl 10krát větší než HDP ostatního hospodářství."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Recent trends in reported HIV cases marked differences are found between countries: in the Czech Republic and Slovakia, almost half the clients useopiates together with stimulants other than cocaine; in Greece and Malta, 18% and 29% of clients, respectively,use opiates with cocaine as a secondary drug; in Finland,among opiate users (mainly users of buprenorphine) 37%report the use of hypnotics and sedatives (mainly benzodiazepines) as secondary drugs(119 HIV and AIDS in eastern Europe HIV has shown strong epidemic spread among IDUs in thenew EU Member States of the Baltic region, followingmassive epidemics in eastern Europe (EuroHIV, 2004) (seebox ‘HIV and AIDS in eastern Europe’). Rates of newlydiagnosed cases peaked in Estonia and Latvia in 2001,and in Lithuania in 2002, but more recently rates havefallen dramatically. This pattern is typical of HIV epidemicsamong IDUs. Human immunodeficiency virus (HIV) has shown massiveand recent epidemic spread among IDUs in Russia and the Ukraine, as it has in the EU Member States of the Balticregion. In 2001, the rate of newly diagnosed infectionsrelated to intravenous drug use peaked in Estonia and inthe Russian Federation, at 991 and 333 cases per millionpopulation respectively. However, in the Ukraine, the peakwas reached earlier in 1997, at 146 cases per million, asa result of widespread IDU-related transmission, after whichrates of new IDU-related HIV diagnoses declined but morerecently have increased again. The incidence of AIDS among IDUs is increasing rapidly in Latvia and the Ukraine, suggesting that access to andcoverage of antiviral treatment is probably insufficient (see‘Highly active antiretroviral therapy in the WHO Europeanregion’, p.65). However, comparisons at the EU level areincomplete as HIV case reporting data remain unavailable(Spain and Italy) or are only starting to become available(France) for some of the countries most affected by AIDS.Portugal showed a very high rate of 88 per million in2003, but also a large decrease since 2000 (when therate was 245 per million). HIV infections newly diagnosed in injecting drug users inselected EU countries, Russia and Ukraine, by year of report Casespermillionpopulation Source:European Centre for the Epidemiological Monitoring of AIDS (EuroHIV) (2004).", "cs": "Poslední trendy v uváděných případech infekce HIV jsou však značné rozdíly: v České republice a na Slovenskutéměř polovina klientů užívá opiáty spolu se stimulantyjinými než kokain; v Řecku 18% a na Maltě 29% klientůužívá opiáty s kokainem jako sekundární drogou; ve Finsku37% uživatelů opiátů (zejména buprenorfinu) uvádíužívání hypnotik a sedativ (hlavně benzodiazepinů) jako sekundárních drog (119). HIV a AIDS ve východní Evropě Onemocnění HIV se projevilo po masivní epidemii vevýchodní Evropě silným epidemickým rozšířením meziinjekčními uživateli drog v nových členských státech EU v pobaltském regionu (EuroHIV, 2004) (viz rámeček „HIV a AIDS ve východní Evropě“). Počet novědiagnostikovaných případů byl v Estonsku a Lotyšskunejvyšší v roce 2001 a v Litvě v roce 2002, ale v poslednídobě dramaticky poklesl. Tento model je pro epidemie HIVmezi injekčními uživateli drog typický. Virus lidské imunodeficience (HIV) se v poslední doběmohutně a epidemicky rozšířil mezi injekčními uživatelidrog v Rusku a na Ukrajině stejně jako v pobaltskýchčlenských státech EU. V roce 2001 dosáhla míra novědiagnostikovaných infekcí souvisejících s nitrožilnímužíváním drog vrcholu v Estonsku a Ruské federaci (v Estonsku bylo zaznamenáno 991 případů na milionobyvatel a v Ruské federaci 333). Na Ukrajině však bylomaxima dosaženo dříve, v roce 1997, kdy bylozaznamenáno 146 případů na milion obyvatel v důsledkuširoce rozšířeného přenosu spojeného s nitrožilní aplikacídrog. Poté začal počet nově diagnostikovaných případů HIV v souvislosti s nitrožilní aplikací drog klesat, ale v poslední době se začal opět zvyšovat. Výskyt AIDS u injekčních uživatelů drog se rychle zvyšuje v Lotyšsku a na Ukrajině, což naznačuje, že dostupnost a rozsah antivirové léčby jsou pravděpodobně nedostatečné(viz „Vysoce účinná antiretrovirová léčba v evropskémregionu Světové zdravotnické organizace“, str. 65). Případy infekce HIV nově diagnostikované u injekčníchuživatelů drog ve vybraných zemích EU, v Rusku a na Ukrajině podle roku hlášení Početpřípadůnamilionobyvatel Zdroj: Evropské centrum pro epidemiologické monitorování AIDS (EuroHIV) (2004)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kanadský premiér Justin Trudeau se nedávno s odkazem na „zničující důsledky“ politizace práv žen zavázal zvýšit do roku 2023 výdaje své země na celosvětové zdraví žen a dívek z 1,1 miliardy kanadských dolarů (836 milionů amerických dolarů) na 1,4 miliardy (1 miliardu) dolarů. To ovšem nestačí. Vlády rozvojových zemí musí naléhavě snížit svou závislost na vnějších dárcích. A zatím tento výpadek nahrazují jen pomalu. Například vlády států Africké unie (AU) se v roce 2001 v rámci Deklarace z Abuji zavázaly vyčleňovat 15% svých rozpočtů na zkvalitnění sektoru zdravotnictví. Po deseti letech dosáhla tohoto cíle jen jedna země. A přestože 26 zemí zvýšilo svůj podíl financí určených na zdravotnictví, 11 jiných zemí ho naopak snížilo. V mé rodné Ghaně dnes vláda vyčleňuje na zdravotnictví přibližně 8% rozpočtu, přičemž většina těchto zdrojů putuje na platy zaměstnanců, takže na investice do zkvalitnění péče zbývají malé částky. Kolik se přesně vynakládá na služby sexuálního a reprodukčního zdraví, není známo. Existuje však důvod k naději. Loňský druhý výroční Národní summit reprodukčního zdraví adolescentů – který zorganizovala Národní populační rada s podporou společnosti Marie Stopes International, ghanské vlády a partnerů z občanské společnosti – se zaměřil na „financování nad rámec pomoci“. Tato akce – která klade důraz na spojitost mezi SRHR a řízením populace a podporuje nápady a inovace mladých lidí – vedla k vládnímu závazku zvyšovat finance na zdravotnictví, byť postupně. Obecněji řečeno platí, že za SRHR bojují mladí lidé z celého rozvojového světa. Například v Poradní radě pro mládež AU sedí Shakira Choonaraová, která byla jmenována jihoafrickou ženou roku ve zdravotnictví pro rok 2017, a také Natasha Wang Mwansaová, jež na letošní konferenci Women Deliver sklidila od světových činitelů potlesk vestoje. Na lidové úrovni je zde Shomy Chowdhuryová, která stojí v čele kampaně za vodu, kanalizaci a hygienu (WASH) v Bangladéši, nebo Maureen Mukethaová usilující o zlepšení výživy dětí na keňském venkově. Hlavní zodpovědnost za podporu SRHR však nakonec nesou národní lídři, kteří musí vyvíjet dlouhodobé strategie zajišťování trvale udržitelného financování sexuálního a reprodukčního zdraví včetně plánování rodičovství. Závisí na tom rozvoj jejich zemí.", "en": "Citing the “devastating consequences” of the politicization of women’s rights, Canadian Prime Minister Justin Trudeau recently pledged to increase his country’s spending on women and girls' health globally, from C$1.1 billion ($836 million) to C$1.4 billion ($1 billion) by 2023. But it is not enough. Developing-country governments must urgently reduce their dependence on outside donors. And yet, so far, they have been slow to pick up the slack. For example, African Union (AU) governments pledged in 2001, as part of the Abuja Declaration, to allocate 15% of their annual budgets to improve the health sector. A decade later, only one country had reached that target. And while 26 had increased the share of health funding, 11 had reduced it. In my country, Ghana, the government now allocates around 8% of its budget to health, with most of that funding being channeled toward worker remuneration, leaving little for investing in improving care. Exactly how much goes to sexual and reproductive health services is not known. But there is reason for hope. Last year’s second annual National Adolescent Reproductive Health Summit – organized by the National Population Council, with support from Marie Stopes International, Ghana’s government, and civil-society partners – focused on “financing beyond aid.” The event – which highlights the link between SRHR and population management, and promotes the ideas and innovations of young people – led to a government pledge to increase funding for health, albeit gradually. More broadly, young people across the developing world have been fighting for SRHR. For example, the AU Youth Advisory Council includes Shakira Choonara, who was named South Africa’s 2017 Woman of the Year in Health, and Natasha Wang Mwansa, who received a standing ovation from world leaders at the 2019 Women Deliver Conference. At the grassroots level, Shomy Chowdhury leads a water, sanitation, and hygiene (WASH) campaign in Bangladesh, and Maureen Muketha works to improve child nutrition in rural Kenya. But responsibility for upholding SRHR ultimately lies with national leaders, who must develop long-term strategies for ensuring sustainable financing for sexual and reproductive health, including family planning. Their countries’ development depends on it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Známý bioetik Art Caplan z Pensylvánské univerzity říká, že tento úspěch znamená objev dějinného významu, poněvadž „by se zdálo, že skoncuje s argumentem, že život ke své existenci vyžaduje nějakou zvláštní sílu nebo moc“. Když byl Venter dotázán na význam toho, co jeho tým dokázal, popsal jej tím, že prý přináší „obrovskou filozofickou změnu toho, jak pohlížíme na život“. Jiní poukazují na to, že tým sice vytvořil syntetický genom, ale vložil jej do buňky jiné bakterie, čímž DNA této buňky nahradil. Zatím jsme živý organismus nevytvořili čistě z chemikálií v láhvích, takže každý, kdo věří v „životní sílu“, již bezvládné hmotě může vdechnout jedině božská bytost, si svou víru bezpochyby zachová. Na praktičtější úrovni, prohlásil Venter, vytvořila práce týmu „velice účinnou sadu nástrojů“ k přebudování života. Dopadá na něj kritika za to, že výzkum financovala společnost Synthetic Genomics, kterou spoluzaložil a která bude držitelem práv k duševnímu vlastnictví, jež z výzkumu vzejdou – a už teď zažádala o 13 patentů, které se k němu vážou. Dotažení badatelské práce k úspěchu si ale od 20 vědců vyžádalo dekádu, přičemž výdaje dosáhly dle odhadu 40 milionů dolarů a komerční investoři jsou samozřejmým zdrojem takových financí. Další se ohrazují, že živé entity by se neměly patentovat. Jenže tuhle bitvu prohráli už v roce 1980, kdy Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že lze patentovat geneticky modifikovaný mikroorganismus uzpůsobený tak, aby čistil ropné skvrny. (Vzhledem ke škodám působeným skvrnou firmy BP v Mexickém zálivu je zjevně zapotřebí na tomto konkrétním organismu ještě zapracovat.) S patentováním života se zašlo ještě dál v roce 1984, když Harvardova univerzita uspěla s žádostí o patentovou ochranu své „onkomyši“, laboratorní myši speciálně uzpůsobené tak, aby snadno onemocněla rakovinou a byla tudíž užitečnější jako pomůcka při výzkumu. Existují sice dobré důvody k výhradám proti proměně vnímavé bytosti v patentovaný laboratorní nástroj, ale není už tak snadné pochopit, proč by se patentový zákon neměl vztahovat na nově sestrojené bakterie nebo řasy, které nemohou nic cítit a mohou být stejně užitečné jako každý jiný vynález.", "en": "Well-known University of Pennsylvania bioethicist Art Caplan says that the achievement ranks as a discovery of historic significance, because it “would seem to extinguish the argument that life requires a special force or power to exist.” Asked about the significance of what the team had done, Venter described it as bringing about “a giant philosophical change in how we view life.” Others have pointed out that, although the team produced a synthetic genome, they put it into a cell from another bacterium, replacing that cell’s DNA. We have yet to build a living organism entirely from bottles of chemicals, so anyone who believes in a “life force” that only a divine being could imbue into inert matter will no doubt continue to believe in it. At a more practical level, Venter said, the team’s work has produced “a very powerful set of tools” for redesigning life. He has been criticized for the fact that the research was funded by Synthetic Genomics, a company that he cofounded, which will hold the intellectual property rights resulting from the research – and has already filed for 13 patents related to it. But the work has taken 20 scientists a decade to complete, at an estimated cost of $40 million, and commercial investors are an obvious source for such funds. Others object that living things should not be patented. That battle was lost in 1980, when the United States Supreme Court decided that a genetically modified micro-organism designed to clean up oil spills could be patented. (Obviously, given the damage caused by the BP spill in the Gulf of Mexico, there is still some work to be done on that particular organism.) Patenting life was taken a step further in 1984, when Harvard University successfully applied for a patent on its “oncomouse,” a laboratory mouse specifically designed to get cancer easily, so that it would be more useful as a research tool. There are good grounds for objecting to turning a sentient being into a patented laboratory tool, but it is not so easy to see why patent law should not cover newly designed bacteria or algae, which can feel nothing and may be as useful as any other invention."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak přepracovat azylový systém NEW YORK – Evropská unie musí přijmout zodpovědnost za absenci společné azylové politiky. Tato absence proměnila letošní sílící příliv uprchlíků ze zvládnutelného problému v další politickou krizi. Všechny členské země se sobecky zaměřují na vlastní zájmy a často jednají proti zájmům ostatních. To zesílilo paniku mezi uchazeči o azyl, veřejností i institucemi zodpovědnými za právo a pořádek. Hlavními oběťmi jsou uchazeči o azyl. EU potřebuje všeobecný plán reakce na krizi, který znovu zavede efektivní kontrolu přílivu uchazečů o azyl tak, aby probíhal bezpečně, spořádaně a tempem odpovídajícím schopnosti Evropy uprchlíky absorbovat. Méně rozvratným a mnohem levnějším řešením je přitom udržovat potenciální žadatele o azyl v jejich současném působišti nebo v jeho blízkosti. Protože má současná krize původ v Sýrii, musí být první prioritou osud syrského obyvatelstva. Ani na ostatní uchazeče o azyl a migranty se však nesmí zapomenout. Stejně tak musí jít evropský plán ruku v ruce s globální reakcí pod taktovkou Organizace spojených národů a za účasti jejích členských států. Tím by se zátěž syrské krize rozprostřela mezi větší počet zemí a současně by se vytvořily globální standardy pro obecnější řešení problémů nucené migrace. Zde je šest součástí takového všeobecného plánu. Za prvé musí EU v dohledné budoucnosti přijímat nejméně milion uchazečů o azyl ročně. A o tuto zátěž se musí spravedlivě rozdělit – na tomto principu se na summitu konaném minulou středu konečně dohodla kvalifikovaná většina. Dostatečné financování je klíčové. EU by měla po dobu prvních dvou let poskytovat částku 15 000 eur na uchazeče ročně, aby pomohla hradit náklady na bydlení, zdravotní péči a vzdělání – a aby bylo přijímání uprchlíků pro členské státy lákavější. Tyto zdroje může získat vydáním dlouhodobých dluhopisů s využitím svého úvěrového ratingu AAA, který zůstává do značné míry nevyužitý, což bude mít dodatečný přínos v tom, že se evropské ekonomice poskytne odůvodněný fiskální stimul. Stejně tak je důležité umožnit státům i uchazečům o azyl, aby vyjadřovali své preference, a co nejméně se uchylovat k donucování. Umísťování uprchlíků tam, kam chtějí jít – a kde ostatní stojí o ně –, je nezbytnou podmínkou úspěchu.", "en": "Rebuilding the Asylum System NEW YORK – The European Union needs to accept responsibility for the lack of a common asylum policy, which has transformed this year’s growing influx of refugees from a manageable problem into yet another political crisis. Each member state has selfishly focused on its own interests, often acting against the interests of others. This precipitated panic among asylum seekers, the general public, and the authorities responsible for law and order. Asylum seekers have been the main victims. The EU needs a comprehensive plan to respond to the crisis, one that reasserts effective governance over the flows of asylum-seekers so that they take place in a safe, orderly way, and at a pace that reflects Europe’s capacity to absorb them. To be comprehensive, the plan has to extend beyond the borders of Europe. It is less disruptive and much less expensive to maintain potential asylum-seekers in or close to their present location. As the origin of the current crisis is Syria, the fate of the Syrian population has to be the first priority. But other asylum seekers and migrants must not be forgotten. Similarly, a European plan must be accompanied by a global response, under the authority of the United Nations and involving its member states. This would distribute the burden of the Syrian crisis over a larger number of states, while also establishing global standards for dealing with the problems of forced migration more generally. Here are the six components of a comprehensive plan. First, the EU has to accept at least a million asylum-seekers annually for the foreseeable future. And, to do that, it must share the burden fairly – a principle that a qualified majority finally established at last Wednesday’s summit. Adequate financing is critical. The EU should provide €15,000 ($16,800) per asylum-seeker for each of the first two years to help cover housing, health care, and education costs – and to make accepting refugees more appealing to member states. It can raise these funds by issuing long-term bonds using its largely untapped AAA borrowing capacity, which will have the added benefit of providing a justified fiscal stimulus to the European economy. It is equally important to allow both states and asylum-seekers to express their preferences, using the least possible coercion. Placing refugees where they want to go – and where they are wanted – is a sine qua non of success."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Saddám Husajn před zákonem Co je v sázce v procesu se Saddámem Husajnem, který má začít 19. října? Řízení, jež přichází pouhé čtyři dny po referendu o irácké ústavě a velebí se jako „konstituční okamžik“ podobný soudům s králi Karlem X. a Ludvíkem XVI., má pomoci s postupem iráckého přechodu od tyranie k demokracii. Zdaří se mu to? Všechny signály zatím napovídají, že proces stěží splní své ambiciózní cíle. Trestní soudnictví v poválečném Iráku od počátku připomínalo vykořeněný konstitucionalismus: rozdrobená soudní řízení, radikální čistky, narušené volby. Nechvalně proslula kvapná poinvazní „debaasifikace“, která podlomila pravomoci mnoha jsoucích institucí v zemi. Směs individuální a kolektivní zodpovědnosti, jež se k represivním režimům váže, často vede k dilematu, jak vlastně naložit se starými institucemi. V Iráku však proplach armády a policie pouze zanechal zemi ve vnitřním bezpečnostním vakuu. Ve chvíli, kdy si zodpovědná místa chybu uvědomila, byla už škoda napáchána a bezpečnost zbytečně obětována. Navíc byly rovněž zničeny potenciální zdroje legitimity v probíhající irácké ústavní reformě, například parlament. Nedostatek legitimních institucí potřebných ke znovuzavedení právního řádu je zřetelný v debatě kolem toho, jaký orgán a čí rozsudek se má uplatnit nad Saddámem Husajnem. Měl by být tribunál národní, nebo mezinárodní? Tato otázka podtrhuje problematický vztah mezinárodního humanitárního práva k použití síly. Na Balkáně obžaloba Slobodana Miloševiče Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Organizace spojených národů přinesla oživení politické změny v regionu. Přední funkcí nového stálého Mezinárodního trestního soudu se stala delegitimace režimů. Irák však byl jiný. Namísto návratu na mezinárodní fórum byla vyhlášena zničující válka, která zašla daleko za svržení Saddáma a napáchala škody dotýkající se desítek tisíc civilistů, čímž pokřivila poselství odsudku. Kořeny nástupnické justice ve válce znamenají, že se debata nad její legitimitou překrývá s širším rozkolem ohledně intervence samotné. OSN, Evropská unie a většina lidskoprávních skupin s Iráckým zvláštním soudem (IST) dosud nespolupracuje, a to jak kvůli jejich opozici vůči prvotní vojenské intervenci, tak kvůli povolení trestu smrti ve stanovách IST.", "en": "Saddam Hussein Before the Law What is at stake in the trial of Saddam Hussein, which is set to begin on October 19? Coming just four days after the referendum on Iraq’s constitution and touted as a “constitutional moment” akin to the trials of Kings Charles X and Louis XVI, the proceedings are supposed to help advance Iraq’s transition from tyranny to democracy. Will they? So far, all signs suggest that the trial is unlikely to meet its ambitious aims. From the outset in postwar Iraq, criminal justice resembled deracinated constitutionalism: atomistic trials, radical purges, and compromised elections. Most egregious was the post-invasion rush to “de-Ba’athification,” which eviscerated many of the country’s existing institutions. The mix of individual and collective responsibility associated with repressive regimes often creates a dilemma concerning how to deal with the old institutions. But, in Iraq, flushing out the military and the police merely left the country in a domestic security vacuum. By the time that mistake was recognized, the damage was done, needlessly sacrificing security. Moreover, potential sources of legitimacy in Iraq’s ongoing constitutional reform, such as parliament, were also destroyed. The lack of legitimate institutions needed to rebuild the rule of law is evident in the debate over what authority and whose judgment ought to be exercised over Saddam Hussein. Should the tribunal be national or international? This question highlights the problematic relationship of international humanitarian law to the use of force. In the Balkans, the indictment of Slobodan Milosevic by the United Nations’ International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY) provided a boost to political change in the region. Regime delegitimation has become a leading function of the new permanent International Criminal Court. But Iraq was different. Instead of recurring to an international forum, a devastating war was declared that went beyond deposing Saddam, wreaking damage on tens of thousands of civilians, and thus confounding the message of condemnation. The origins of successor justice in the war means that the debate over its legitimacy overlaps with the broader schism over the intervention itself. So far, the UN, the European Union, and most human rights groups have not cooperated with the Iraqi Special Tribunal (IST), owing to their opposition to the original military intervention, as well as the IST statute’s authorization of the death penalty."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}